PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY
OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUSEDSKÝCH VZTAHŮ JAKO VÝRAZ VNĚJŠÍHO OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA
Jitka Adámková
2014
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právní úprava sousedských vztahů jako výraz vnějšího omezení vlastnického práva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
V Hradci Králové, dne 24. 6. 2014
……………………………….. Jitka Adámková 1
Abstrakt: Tato diplomová práce je zaměřena na analýzu podmínek, na jejichž základě je možné omezit vlastnické právo v důsledku právní úpravy sousedských vztahů v občanském zákoníku. Práce se nejprve se zabývá pojmem vlastnického práva, posouzením přípustnosti různých druhů omezení vlastnického práva a následně analyzuje jednotlivé případy omezení v rámci regulace sousedských vztahů. Práce přitom vychází z komparace úpravy zařazené do občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a do nového občanského zákoníku č. 89/1012 Sb. Cílem práce je poskytnutí uceleného přehledu této problematiky a představení její úpravy v novém kodexu.
Klíčová slova: vlastnické právo, vlastník, omezení vlastnického práva, sousedské vztahy, imise, sousedská práva, občanský zákoník, nový občanský zákoník
Abstract: This diploma thesis is focused on the analysis of the conditions for ownership restrictions as a result of the legal regulation of neighborly realtions. At first the thesis deals with concept of ownership, with assessing the admissibility of various types of restrictions, then analyzes individual cases of restrictions within the legal regulation of neighborly realtions. The thesis is based on comparison of the legal regulation included in Civil Code No. 40/1964 Coll. and in new Civil Code No. 89/2012 Coll. The aim of the thesis is to provide a comprehensive summary of this issue and to introduce its regulation in new Civil Code.
Keywords: ownership,
owner,
ownership
restrictions,
Neighbour's Rights, Civil Code, new Civil Code
2
neighborly
relations,
immissions,
OBSAH
OBSAH............................................................................................................................. 3 SEZNAM ZKRATEK ...................................................................................................... 4 ÚVOD............................................................................................................................... 5 1
POJEM VLASTNICKÉ PRÁVO ............................................................................. 7 1.2
2
OBSAH VLASTNICKÉHO PRÁVA ............................................................... 8
OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA ................................................................ 16 2.1
POJEM OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA ........................................... 16
2.2
DRUHY OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA .......................................... 18
2.2.1
OMEZENÍ VNITŘNÍ ............................................................................... 19
2.2.2
OMEZENÍ VNĚJŠÍ .................................................................................. 21
2.2.3
OMEZENÍ ULOŽENÁ SOUDEM NEBO SPRÁVNÍM ÚŘADEM ...... 22
2.2.4
OMEZENÍ ZALOŽENÁ PRÁVNÍM JEDNÁNÍM ................................. 23
2.2.5
OMEZENÍ ZÁKONNÁ ........................................................................... 23
2.2.5.1 3
OMEZENÍ V REŽIMU OBČZ A NOZ ............................................ 25
PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUSEDSKÝCH VZTAHŮ ................................................ 28 3.1
IMISE............................................................................................................... 30
3.1.1
IMISE V OBČZ ........................................................................................ 30
3.1.2
IMISE V NOZ .......................................................................................... 33
3.1.2.1
IMISE NEPŘÍMÉ ............................................................................. 34
3.1.2.2
IMISE PŘÍMÉ ................................................................................... 36
3.1.2.3
IMISE Z ÚŘEDNĚ SCHVÁLENÉHO PROVOZU ......................... 37
3.2
CIZÍ MOVITÁ VĚC A CHOVANÁ ZVÍŘATA ............................................ 42
3.3
PĚSTOVÁNÍ ROSTLIN ................................................................................. 44
3.4
ÚPRAVY POZEMKU A STAVEB ................................................................ 47
3.5
VSTUP NA SOUSEDNÍ POZEMEK ............................................................. 51
3.6
UŽÍVÁNÍ PROSTORU NAD POZEMKEM A POD POZEMKEM ............. 53
ZÁVĚR ........................................................................................................................... 55 POUŽITÉ ZDROJE........................................................................................................ 58
3
SEZNAM ZKRATEK ObčZ, občanský zákoník, občanský kodex, starý občanský zákoník, starý kodex, dosavadní právní úprava, stará právní úprava - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů NOZ, nový občanský zákoník, nová právní úprava, nový kodex, účinná právní úprava - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Listina - usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
4
ÚVOD Vlastnické právo patří mezi základní lidská práva a zároveň mezi práva věcná. Jeho povaha však není absolutní, za určitých podmínek může být omezeno. Existují různé druhy takových omezení, která nejsou v odborné literatuře jednotně vymezena a jimiž se budu v práci zabývat. Jedním z nejdůležitějších a nejfrekventovanějších omezení vlastnického práva z hlediska každodenního života i právní praxe jsou sousedská práva, běžně upravovaná v civilních kodexech. „Je stará zkušenost, že tam, kde lidé žijí v těsné blízkosti vedle sebe, vznikají mezi nimi často konflikty.“1 Spory mezi sousedy vždy vznikaly a nadále vznikat budou, tato problematika je blízká většině z nás. Sousedským sporům se vyhne snad jen ten, kdo žije na samotě a nemá žádné sousedy, kteří by ho mohli jakkoli ovlivňovat. Představa takového bydlení však není v dnešním moderním světě příliš reálná. Ideálním způsobem předcházení sousedských sporů, popřípadě jejich následného řešení, je samozřejmě dohoda mezi sousedy, ta však není často možná. Někteří sousedé se chovají, jako by výkon jejich vlastnického práva byl neomezený, neřídí se zažitým pravidlem, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a způsobují si tak vzájemně potíže. Pro takové situace musí být zavedena právní úprava, která sousedské vztahy koriguje. Soukromoprávní úpravu sousedských vztahů obsahoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů, který byl však zrušen a v rámci rekodifikace civilního práva nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, účinným od 1. 1. 2014. Na téma omezení vlastnického práva a s ním souvisejících sousedských práv byla v minulosti napsána nejedna odborná práce. Zvolené téma je však nyní znovu velice aktuální vzhledem ke změnám, které přineslo nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Přestože tato práce vzniká za účinnosti NOZ, právní úpravu starého občanského zákoníku je nutné brát i nadále v potaz, neboť některé právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového kodexu se stále řídí dosavadními právními předpisy. V práci bude provedena srovnávací analýza uvedených zákonů především v oblasti sousedských práv, která jsou výrazem omezení vlastnického práva.
1
ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 265.
5
Pro větší přehlednost budu v práci při pojednání o starém občanském zákoníku používat minulý čas a při pojednání o novém občanském zákoníku čas přítomný. Ze zadání diplomového úkolu vyplývá možnost zohlednit i vybranou zahraniční úpravu, práce se jí však z důvodu dodržení požadovaného rozsahu zabývat nebude. Zákonodárce se navíc při tvorbě NOZ převážně zahraniční úpravou sousedských práv inspiroval, nepovažuji tak za nezbytné ji zvlášť analyzovat. V první kapitole vymezím základní pojem této práce – vlastnické právo. Pokusím se objasnit souvislost mezi omezením vlastnického práva a samotným obsahem tohoto pojmu. V následující kapitole se budu věnovat posouzení přípustnosti různých omezení vlastnického práva a přistoupím k jejich klasifikaci. Jednotlivé druhy omezení stručně analyzuji, přičemž se zaměřím na omezení v režimu starého a nového občanského zákoníku, jejichž součástí je úprava sousedských vztahů. Další část práce se zaměřuje na samotnou právní úpravu sousedských vztahů. Postupně budou analyzovány jednotlivé případy omezení v rámci regulace sousedských vztahů a úskalí z této úpravy vyplývající. Hlavním cílem práce je tedy na základě posouzení přípustnosti omezení vlastnického práva analyzovat jednotlivé případy omezení v rámci regulace sousedských vztahů. Práce přitom vychází z komparace úpravy zařazené do starého a nového občanského zákoníku. Práce má za úkol poskytnout ucelený přehled dané problematiky a představit její úpravu v novém kodexu. V práci bude využita převážně analyticko-deskriptivní metoda, při porovnání úpravy v ObčZ a NOZ bude zastoupena také metoda komparativní. Při získávání informací budu čerpat z komentářového znění ObčZ a NOZ, důvodové zprávy k NOZ, monografií a odborných článků. Především při analýze jednotlivých sousedských omezení budu vycházet z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podpůrně i Evropského soudu pro lidská práva a starší rakouské judikatury. Judikatura k novému kodexu pochopitelně zatím chybí, je tak nutné v rámci práce posoudit také aplikovatelnost dosavadní ustálené judikatury na novou právní úpravu.
6
1
POJEM VLASTNICKÉ PRÁVO
Před uvedením do problematiky omezení vlastnického práva považuji za vhodné nejprve vymezit samotný pojem vlastnické právo. Pojem je pro práci klíčový a bude v textu opakovaně používán. Jeho podrobnější vysvětlení je nezbytné pro lepší pochopení následujících kapitol této práce. Prvním úskalím, které se zde objevuje, je rozlišování, respektive nerozlišování pojmů vlastnictví a vlastnické právo. Dosavadní občanský zákoník ve svém textu vlastnické právo a vlastnictví nerozlišoval, proto byly tyto pojmy i v praxi běžně zaměňovány nebo užívány jako synonyma. V odborné literatuře bývá vlastnictví považováno za kategorii ekonomickou, kdy je souhrnem historicky určených majetkových vztahů dispozic s věcmi, užívání a držby, zatímco vlastnické právo2 pak bývá chápáno jako kategorie právní, kdy je určitým vlastnickým vztahem regulovaným právními normami.3 K striktnímu rozlišování pojmů se přiklání i nový občanský zákoník, podle jehož důvodové zprávy se „termínem vlastnické právo (…) označuje subjektivní právo vlastníka k předmětu tohoto práva; tento předmět se označuje vlastnictví.“4 Podle § 1011 NOZ je pak vlastnictvím vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné. O vytvoření definice pojmu vlastnické právo se pokoušeli právní myslitelé již od dob starověkého Říma, kdy byla právní úprava vlastnického práva poprvé zavedena. Vlastnické právo (proprietas, dominium) bylo tehdy chápáno jako všeobecné, přímé a výlučné právní panství nad věcí. V průběhu doby docházelo k významným posunům v chápání pojmu i obsahu vlastnického práva především díky společenskému vývoji a vznikalo tak velké množství definic. Například autoři komentáře k obecnému zákoníku občanskému definovali vlastnické právo jako „něco“, co je dáno v momentě, kdy jsou dovršeny podmínky jeho vzniku, a přitom nebyly splněny podmínky jeho zániku.5 Přes snahu o exaktnost
2
Tím je myšleno vlastnické právo v objektivním slova smyslu. FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a upravené vydání. Brno: Doplněk, 2002, s. 105. 4 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 260 [cit. 20. 3. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 5 Citace dle ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 680. 3
7
a nalezení hlavních rysů vlastnického práva jsou definice tohoto typu příliš obecné, nicneříkající o pojmu vlastnické právo, a tím pádem v praxi těžko použitelné.6 Z literatury, která se problematikou vlastnického práva zabývá, je tak zřejmé, že jediná vyčerpávající definice, která by platila absolutně, neexistuje. Za velmi výstižný považuji výrok, který se týká nejednoznačnosti definic a byl obsažen už v Digestech (Digesta seu Pandectae): „Každý obecný pojem (definice) v občanském právu je nebezpečný, neboť jen zřídka se stává, že by nemohl být vyvrácen.“7
1.2
OBSAH VLASTNICKÉHO PRÁVA
Pravděpodobně právě díky snaze vyhnout se přímému definování bývá podstata vlastnického práva nejčastěji vymezena prostřednictvím svého obsahu. Obsahem vlastnického práva, stejně jako každého jiného právního vztahu, jsou konkrétní práva a povinnosti subjektů tohoto vztahu. Pro určení obsahu vlastnického práva jsou podstatné tyto okolnosti: ▪
Oprávnění subjektu vlastnického práva
▪
Omezení práv subjektu vlastnického práva
▪
Odpovědnost subjektu vlastnického práva a způsob výkonu jednotlivých práv
▪
Ochrana práv subjektu vlastnického práva8 Oprávnění subjektu vlastnického práva: Už ve starověkém Římě bylo
vlastnické právo chápáno jako souhrn jednotlivých oprávnění ius possidendi, ius utendi et fruendi a ius abutendi neboli vlastnická triáda. Soudobá právní teorie a evropské kontinentální právní systémy mají své základy v římském právu, proto není divu, že takové pojetí ať už ve stejné, či pozměněné podobě přijímají. V § 123 ObčZ bylo stanoveno, že vlastník je oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Souhrn takových oprávnění 6
SPÁČIL, J. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 679. 7 Citace dle ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 680. 8 HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 32.
8
vlastníka je označován jako tzv. subjektivní vlastnické právo.9 Dlouholetou zavedenou konstrukci obsahu vlastnického práva ve formě výčtu jednotlivých vlastníkových oprávnění, jak ji stanovil ObčZ, kritizují v důvodové zprávě autoři NOZ hned z několika důvodů. Rozdělovala pozitivní stránku a negativní stránku vlastnického práva do dvou paragrafů, a to sice do § 123 (oprávnění předmět vlastnického práva držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním) a § 127 (zdržet se zásahů do vlastnického práva jiného vlastníka). Dále namítají, že výčet oprávnění v § 123 byl věcně nesprávný, neúplný a dával mylně najevo, že vznik nebo trvání vlastnického práva jsou podmíněny existencí všech těchto oprávnění současně. Nakonec také kritizují, že takový výčet nerespektoval klasickou římskoprávní vlastnickou triádu.10 NOZ tak původní formulaci starého občanského zákoníku opouští a v § 1012 uvádí, že „vlastník má právo se svým vlastnictvím libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit“. Důvodová zpráva k textu zákona dodává, že termínem nakládat se nyní rozumí všechna dílčí subjektivní oprávnění vlastníka k předmětu vlastnického práva, aniž by musela být vyjmenována, a nikoli jejich součet. Zdůrazňuje tím, že vlastník může na předmět volně, podle libosti působit jakýmkoli způsobem či nepůsobit vůbec, čímž je vyjádřena úplnost vlastnického práva a zároveň i jeho nezávislost. Vlastník tak má svá oprávnění nezávisle na moci kohokoli jiného k předmětu vlastnického práva, neodvozují se z jiného právního vztahu. Sloučením pozitivní stránky vlastnického práva (právo nakládat) a negativní stránky vlastnického práva (vyloučit jiné osoby) do jednoho paragrafu, je dána jednotnost vlastnického práva, což je další z hlavních rysů vlastnického práva.11 Neméně významným typickým znakem vlastnického práva souvisejícím s oprávněními vlastníka, je jeho trvalost. Pokud vlastník všechna svá oprávnění pozbyde, zůstane mu pouze dominium nudum – holé vlastnictví. Vlastnické právo v takovém případě přesto nezaniká, nenastal-li jiný zákonný důvod zániku.12 Především touto vlastností se vlastnické právo liší od držby, která je spojena s tělesným ovládnutím věci. Kdo má pouhou držbu, pozbude ji ztrátou věci, neboť tak dojde ke ztrátě faktické
9
HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 32. 10 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 260-262 [cit. 21. 3. 2014]. 11 Tamtéž. 12 SPÁČIL, J. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 680.
9
moci. Kdežto kdo má k věci vlastnické právo, nepřestává být vlastníkem, ani když faktickou vládu nad svou věcí pozbude. Vlastnické právo je trvalé a nepodléhá promlčení.13 Bělohlávek k ustanovení § 1012 NOZ konstatuje, že „i přes absenci pozitivního výčtu práv, která představují vlastnictví, je nutné i nadále vycházet z toho, že vlastnictví je reprezentováno těmito právy: právem držet, právem užívat, právem disponovat, právem brát užitky/plody.“14 Lze tedy bez obav shrnout, že přes odlišnou formu vyjádření pozitivní stránky obsahu vlastnického práva ve zrušeném občanském zákoníku a novém občanském zákoníku, se její podstata nemění. Dává možnost subjektu vlastnického práva využívat svá práva plně k tomu účelu, ke kterému věc slouží. Omezení práv subjektu vlastnického práva: O omezení vlastnického práva jako o negativní stránce obsahu vlastnického práva bude podrobně pojednáno v následující kapitole. Odpovědnost subjektu vlastnického práva a způsob výkonu jednotlivých práv: Výkonem vlastnického práva se rozumí především způsob realizace jednotlivých oprávnění subjektu vlastnického práva. Jak již bylo předesláno, výkon vlastnického práva může být uskutečňován jak určitým působením na věc, tak i nepůsobením. Toto konání či nekonání, jímž se jednotlivá vlastníkova oprávnění realizují, bývá zpravidla faktické povahy. Většinou totiž nejde o právní jednání a samo o sobě toto faktické konání (nekonání) nevyvolává žádné právní následky. Pouze právo věc zcizit, které je dílčím specifickým oprávněním, se vždy uskutečňuje právním jednáním.15 Může nastat situace, kdy subjekt vlastnického práva překročí meze výkonu svého práva, které jsou mu dány zákonem. V této souvislosti se hovoří o zneužití vlastnického práva, kdy půjde ve skutečnosti pouze o zdánlivý výkon práva, ve skutečnosti o protiprávní čin.16 Z článku 11 odst. 3 Listiny vyplývá, že vlastnické právo (tím se rozumí jeho výkon) nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem 13
ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 26. 14 BĚLOHLÁVEK, A. in HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 202. 15 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 322-323. 16 Tamtéž.
10
chráněnými obecnými zájmy a že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Na úrovni občanského práva bylo hlavním ustanovením, které upravovalo způsob výkonu všech práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů ustanovení § 3 ObčZ. Ve svém prvním odstavci stanovilo, že „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Ustanovení bylo přirozeně použitelné i na vlastnické právo, protože vlastnický vztah je jedním z nejvýznamnějších občanskoprávních vztahů. Vztahovalo se tak na všechna oprávnění, která tvoří součást vlastnického práva, to jest oprávnění držet, užívat, požívat, disponovat, zničit, opustit, zcizit atd. Ustanovení § 3 ObčZ bylo považováno za zásadu občanského práva a normu sui generis. Bylo nutné normu dodržovat, neboť její porušení mohlo být právně sankcionováno. To znamená, že výkon vlastnického práva, který byl s požadavky normy v rozporu, mohl být označen jako protiprávní a založit občanskoprávní odpovědnost. Uvedené ustanovení obsahovalo především interpretační pravidlo pro výkon vlastnického práva, jelikož se uplatňovalo zejména tam, kde předpisy nemohly stanovit určitý právní režim výkonu vlastnických práv do všech podrobností.17 Citované ustanovení § 3 občanského zákoníku formulovalo zákaz zneužití subjektivních práv velmi obecně, podle tvůrců NOZ nevystihovalo podstatu věci a nepromítalo dostatečně ústavní princip zákazu zneužití vlastnictví obsažený v čl. 11 odst. 3 Listiny.18 Tento zákaz dle § 3 ObčZ se uplatnil pouze u výkonu práv a povinností, u nichž mohl zamezit jejich výkonu nebo které byl schopen korigovat.19 V novém občanském zákoníku se objevuje odlišné pojetí zákazu zneužití práva v ustanovení § 8: „Zjevné zneužití práva neužívá právní ochrany.“ Nová formulace vychází z těchto regulí: „Neminem laedid qui iure suo utitur (Kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a Mal enim iure nostra uti non debemus (Nemáme však zneužívat svoje právo).“20 Samotný pojem zneužití práva není v novém ustanovení nijak
17
HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 43. 18 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 38 [cit. 21. 3. 2014]. 19 HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 82-83. 20 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 38 [cit. 21. 3. 2014].
11
definován, zákonodárce pouze zdůrazňuje termín zjevné zneužití. Pro naplnění skutkové podstaty ustanovení tak musí být zneužití práva prokázáno nade vši pochybnost. Zneužití práva je pojato jako zakázané jednání, sankcí je odepření právní ochrany tohoto zdánlivého výkonu práva.21 „Proto - a také z toho důvodu, že i samotný zákaz zneužití práva může být zneužit - odpírá nový občanský zákoník ochranu jen zjevnému zneužití práva tak, aby se na samotný výkon práva nemohlo šikanózně útočit.“22 Jen pro upřesnění podotknu, že zmíněné ustanovení NOZ je opět obecné a nevztahuje se pouze na vlastnické právo. Důležité je také konstatovat, že svoji povahou je zákaz zneužití vlastnického práva pojmovým omezením vlastnického práva.23 Ochrana práv subjektu vlastnického práva: Na evropské úrovni poskytuje ochranu vlastnickému právu Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva), konkrétně její Dodatkový protokol č. 1, který v článku 1 stanoví, že: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“24 Na národní úrovni je ochrana vlastnického práva poskytována v první řadě prostřednictvím Listiny. Z jejího čl. 11 odst. 1 vyplývá, že každý je oprávněn vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Význam má zejména ve spojení s článkem 36 Listiny, který zajišťuje možnost každého domáhat se svého (vlastnického) práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kromě ústavního pořádku poskytuje ochranu vlastnického práva různými formami většina právních odvětví. Bývá realizována především prostřednictvím právních prostředků.25 Pro účely této práce je významnou ochrana vlastnického práva, která je dána občanskoprávními předpisy. V § 124 starého občanského zákoníku bylo stanoveno, že „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní 21
HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 82-83. 22 ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 26. 23 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 324. 24 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějích předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2014]. 25 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 324.
12
ochrana.“ NOZ takovou proklamaci rovnosti práv vlastníků opouští, neboť je nadbytečná, když je výslovně vyjádřena již v citovaném čl. 11 Listiny. Základem pro ochranu vlastnického práva, na který by měl být brán vždy zřetel, je prevence. Každý má povinnost si při svém konání počínat tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví jiného, pokud to vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Takto upravuje předcházení škodám NOZ ve svém § 2900, jímž došlo k zúžení dosavadního dosahu všeobecné prevenční povinnosti, jak byla stanovena v § 415 ObčZ.26 Obecnou ochranu práva poskytoval § 6 občanského zákoníku, podle kterého mohl vlastník při hrozícím protiprávním zásahu do jeho práva takový zásah sám odvrátit, ale pouze za splnění podmínek daných tímto ustanovením. Právní úprava v § 14 nového kodexu váže dovolenou svépomoc na splnění podmínky bezprostředního ohrožení a přiměřenost obrany a obecně také na situaci, že by zásah veřejné moci na pomoc ohroženému přišel pozdě.27 Bezprostřední hrozbu lze tak odvrátit pouze prostředky a úsilím, které jsou přiměřené. Přiměřenost se nově posuzuje podle toho, jak by se jevila osobě v postavení ohrožené strany. Pokud svépomoc směřuje jen k zajištění subjektivního práva, které by jinak bylo zmařeno, je nutné obrátit se ihned na orgán veřejné moci, který je příslušný.28 Dle ustanovení § 5 ObčZ se mohl vlastník (držitel) také domáhat ochrany u orgánu státní správy, pokud došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, tzn. při zjevném zásahu do jeho práva. Ten mohl zásah předběžně zakázat nebo uložit obnovení předešlého stavu. Tuto dle autorů nového kodexu nefunkční konstrukci § 5 starého občanského zákoníku nahrazují nyní ustanovení o posesorní ochraně v § 1003 až § 1008 NOZ, podle kterých držiteli náleží ochrana v případě, že je v držbě rušen a rovněž v případě, že je držby zbaven. Účelem této žaloby je udržení pokojného stavu a rychlé ochrany držitele.29 Nejdůležitějším rozdílem oproti předešlé právní úpravě je skutečnost, že se rušená osoba nemůže již obrátit na pověřené obecní úřady, jako tomu bylo dříve, ale musí se domáhat ochrany rovnou žalobou u soudu. Pro sousedské spory je to významný posun, neboť před účinností nového kodexu byla ochrana před zásahem 26
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 44 [cit. 23. 3. 2014]. ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 33. 28 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 258 [cit. 23. 3. 2014]. 29 Tamtéž. 27
13
do pokojného stavu souseda podle § 5 ObčZ poměrně dost využívána. Otázkou je, zda soudy dokáží opravdu poskytnout tak rychlou a účinnou ochranu, jak zákonodárce předpokládal a osoby rušené ve své držbě nebudou postrádat ochranu pokojného stavu prostřednictvím obecních úřadů. Jestliže došlo k porušení či ohrožení vlastnického práva za účinnosti starého občanského zákoníku, bylo možné se dle § 4 domáhat ochrany u orgánu, který k tomu byl povolán. Pokud nebylo zákonem stanoveno jinak, byl tímto orgánem soud. Podobná formulace se objevuje i v § 12 NOZ: „Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícím veřejnou moc. Není-li v zákoně uvedeno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.“ V této souvislosti poskytoval zásadní ochranu pro vlastnické právo první odstavec § 126 ObčZ, jenž stanovil, že „vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“ Jednalo se o ochranu prostřednictvím vlastnických žalob, o kterých rozhodoval soud v civilním soudním řízení. Vlastnické žaloby na plnění byly dvojího druhu: žaloba na vydání věci neboli reivindikační a žaloba zápůrčí neboli negatorní30, kterou ObčZ přímo ve svém textu vůbec nezmiňoval, přestože byla v praxi běžně užívána. V tomto ohledu se právní úprava od počátku roku 2014 příliš nezměnila. Mezi žaloby vlastnické se stále řadí žaloba reivindikační, která je nyní upravená v § 1040 NOZ. Vlastníkem může být žalován o vydání (u nemovitosti o vyklizení) věci pouze ten, kdo určitou věc neoprávněně zadržuje. Stejně tak se dále používá žaloba negatorní, upravená v § 1042 NOZ. Pomocí této žaloby se může vlastník bránit proti jinému neoprávněnému rušení či zásahu než je zadržení věci. Stačí zde prokázat vlastnické právo a skutečnost, že právo bylo určitým způsobem neoprávněně rušeno. Je nutné způsobené rušení v návrhu na zahájení řízení přesně vymezit. Půjde především o žaloby, jejichž petit bude znít na odstranění závadného stavu zdržením se neoprávněných zásahů, popř. uvedením do původního stavu.31 Negatorní žaloba je stěžejní žalobou pro ochranu sousedských vztahů.32
30
PLECITÝ, V., VRABEC, J., SALAČ, J. Základy občanského práva. 4. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 85-86. 31 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 271-272 [cit. 23. 3. 2014]. 32 Blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 19/2007.
14
K uvedeným návrhům na zahájení řízení nově přibývá žaloba publiciánská, to jest žaloba z domnělého vlastnictví, upravená v § 1043 NOZ. Prostřednictvím této žaloby se může bránit poctivý, řádný a pravý držitel proti neoprávněným zásahům do svého práva stejně jako samotný vlastník. Žalobce má povinnost pouze prokázat kvalifikovanou držbu. Za zmínku stojí i další žaloby uplatňované v souvislosti s vlastnickým právem. Je to žaloba na určení vlastnického práva a žaloba na pozitivní plnění dle § 2903 odst. 2 NOZ. Určovací žaloba byla za účinnosti ObčZ upravena v § 80 písm. c) OSŘ, v současné době je upravena v § 80 OSŘ. Text ustanovení se v podstatě nezměnil a žalobou se může o určení, zda tu vlastnické právo je či není, domáhat každý, kdo má na tom naléhavý právní zájem. Žalobou podle § 2903 odst. 2 NOZ se může při vážním ohrožení žalobce domáhat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy. Ustanovení přímo přebírá myšlenku § 417 odst. 2 ObčZ. Obě žaloby přicházely v úvahu především v situaci, kdy právo ještě nebylo porušeno. Jednalo se tak o preventivní prostředek ochrany. Nakonec nutno zmínit pro sousedské vztahy významnou žalobu na náhradu škody (materiální újmy). Ustanovení § 2951 NOZ preferuje na rozdíl od staré úpravy jako formu odškodnění uvedení do předešlého stavu (restitutio in integrum) před náhradou škody v penězích.33 Vysoká ochrana vlastnického práva je jednou ze zásad soukromého práva, nově výslovně zakotvena v § 3 odst. 2 písm. e) NOZ: „Vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká“. Při aplikaci ustanovení o ochraně vlastnického práva je třeba přihlédnout k tomu, že ochrana musí být poskytována v mezích zákona, tedy reálného obsahu vlastnického práva. To znamená, že v případě práva domáhat se ochrany vlastnického práva, je třeba brát v úvahu jednotlivá omezení vlastnického práva.34
33
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 271-272 [cit. 28. 3. 2014]. HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 51-55.
34
15
2
OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA
Jak vyplývá z přechozí kapitoly, omezení vlastnického práva můžeme chápat jako negativní stránku obsahu vlastnického práva. Lze je obecně charakterizovat jako povinnosti subjektu vlastnického práva vůči jiným právním subjektům či obecně vůči společnosti.35 Omezení vlastnického práva úzce souvisí se sousedskými vztahy, neboť sousedská práva jsou v podstatě výrazem omezení vlastnického práva.
2.1
POJEM OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA
Vlastnické právo patří mezi základní lidská práva a je upravené v článku 11 Listiny. Listina je založena na principu, že ani ústavně zakotvená práva a svobody nemají absolutní
povahu
a
mohou
být
za
splnění
určitých
podmínek
omezena.
Čl. 4 odst. 1 Listiny stanoví obecné mantinely pro omezení práva tím, že umožňuje ukládat povinnosti pouze na základě zákona a v jeho mezích a že základní práva a svobody musí být při tom zachovány. Odstavec druhý článku 4 Listiny doplňuje prvý odstavec o pravidlo, že meze základních práv a svobod mohou být stanoveny pouze zákonem, a to za podmínek stanovených Listinou. V odstavci třetím je pak vyjádřen požadavek rovnosti při zákonném omezování práv. To znamená, že omezení musí platit stejně pro všechny případy, které stanovené podmínky splňují. A nakonec odstavec 4. článku 4 ukládá povinnost šetřit při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod jejich podstaty a nezneužívat omezení k jiným účelům, než pro které byla stanovena. U vlastnického práva jakožto základního práva je možnost omezit jeho výkon v Listině výslovně zakotvena. Omezení vlastnictví upravují odstavce 3 a 4 článku 11, které vyjadřují skutečnost, že vlastnické právo není jen souhrn práv, ale i povinností. Oba odstavce budou v diplomové práci podrobněji rozebrány v rámci jednotlivých druhů omezení. Ústavněprávní regulace stanoví základní principy výkonu, omezení
35
HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 41.
16
a ochrany vlastnického práva a tyto principy jsou pak rozvedeny především v civilněprávní úpravě.36 Vlastnické právo je řazeno mezi věcná práva, jedná se o tzv. majetkové právo absolutní, působící erga omnes. „Věcná práva jsou charakterizována vztahem osoby k věci, jejíž právní osud sledují, působí i vně závazku – vůči neomezenému okruhu dalších osob, které jsou povinny zdržet se zásahů do práva a strpět jeho výkon oprávněným.“37 Ochrana, kterou zaručuje článek 11 Listiny, se vztahuje pouze na tato absolutní práva, nikoli na závazkové vztahy s působením inter partes.38 U absolutních práv jde tedy o situaci, kdy vlastnickému právu jednoho subjektu odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nezasahovat do výkonu vlastnického práva tohoto subjektu neboli povinnost všech respektovat právo konkrétního vlastníka.39 Takto jsou popisována absolutní práva právní teorií, Listina tento pojem jako takový neupravuje a neupravoval jej ani dosavadní občanský zákoník. Teprve nový občanský zákoník zavádí přímo ve svém textu ustanovení o absolutních majetkových právech. V úvodu části třetí v § 976 stanoví, že „absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného zákon.“ Zákon ve svých dalších ustanoveních takové výjimky, kdy absolutní právo nepůsobí vůči každému, upravuje. Jedná se například o zřízení zástavního práva k cizí věci nebo návrh na nabytí vlastnického práva od nevlastníka.40 V § 977 NOZ je pak uvedeno, že jen zákon může stanovit, která práva k majetku jsou absolutní. Konstatováním, že nad rámec zákona nelze výčet absolutních práv rozšiřovat, je vyjádřena zásada numerus clausus absolutních práv. Kogentnost úpravy absolutních práv je dána v § 978 tím, že od ustanovení části třetí NOZ se lze s účinky proti třetím osobám odchýlit pouze tehdy, připouští-li to zákon. To znamená, že pokud dojde například mezi dvěma vlastníky na základě jejich ujednání k odchýlení od zákona, budou mít tato ujednání účinky pouze inter partes. Pokud ovšem zákon sám 36
BĚLOHLÁVEK, A. in HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 199. 37 Věcná práva v novém občanském zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti: Komise pro aplikaci nové civilní legislativy [online], s. 4 [cit. 28. 3. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/user_upload/informacni_brozury/MS_brozura_vecna_prava.p df 38 KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2012. s. 15. 39 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 310. 40 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 252 [cit. 23. 3. 2014].
17
nepřipustí, aby tato ujednání měla účinky i vůči třetím osobám. Uvedené pravidlo je důležité i pro sousedské vztahy, v teorii i praxi bylo uznáváno již za účinnosti starého občanského zákoníku.41 NOZ uvedenými ustanoveními absolutní práva nepřímo definuje, snaží se tak vyřešit spory právních teoretiků o obsahu pojmu absolutní právo a poskytnout absolutním právům ochranu.42 Nic z výše uvedeného však opět neznamená, že absolutní práva – zde konkrétně vlastnické právo a jeho ochrana je neomezená. Naopak spíše výjimečně je při výkonu absolutního práva dána úplná volnost. Výkon vlastnického práva jednoho subjektu a jeho ochrana s sebou zpravidla nese omezení práva jiného subjektu, absolutní práva jsou také omezena veřejným zájmem nebo obecným zájmem. Omezení většinou spočívají v povinnosti něco nekonat nebo strpět, mimořádně pak v povinnosti něco konat. Cílem právní úpravy by pak měla být snaha o kompromis a vyrovnanost mezi právy jednotlivých subjektů.43
2.2
DRUHY OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA
Podle komentáře k občanskému zákoníku lze v historii práva sledovat tendenci k vzrůstajícímu omezení práv vlastníka pozemku spojeného s růstem úrovně společnosti. To je vyvoláno především technickým pokrokem, díky němuž dochází při výkonu vlastnického práva k ohrožování důležitých společenských zájmů (jako např. životního prostředí) v podstatně větší míře než v minulosti a je nutné jej regulovat. Zatímco v počátcích vývoje práva existovalo pouze pár základních omezení z oblasti veřejného práva, dnes jich máme přes několik desítek a jejich počet se stále zvyšuje.44 Právnická literatura se začala omezením vlastnického práva více zabývat a vznikla zde potřeba určitého roztřídění. Jednotliví autoři ale nepřistupují k problematice omezení vlastnického práva jednotně a můžeme se tak setkat s různými
41
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 252 [cit. 23. 3. 2014]. SPÁČIL, J. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 679. 43 HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 82-83. 44 SPÁČIL, J. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 682-683. 42
18
druhy klasifikace těchto omezení.45 V diplomové práci jsem při klasifikaci omezení usilovala o shrnutí poznatků z odborné literatury, vystižení podstaty omezení vlastnického práva a podání stručného výkladu ke každému druhu omezení. V obecné rovině mohou být omezení vlastnického práva dvojího druhu:
▪
Pojmová omezení vlastnického práva neboli vnitřní omezení plynou, jak už název napovídá, ze samotného pojmu vlastnického práva. Tato omezení bývají stanovena právními předpisy pro všechny vlastníky (či určitou skupinu vlastníků) za splnění oním předpisem daných podmínek. Pojmová omezení jsou typickým projevem zásady vlastnictví zavazuje.46
▪
Naopak tzv. skutečná omezení vlastnického práva neboli vnější omezení jsou spojována s konkrétními vlastnickými vztahy. Svůj původ nemají zpravidla přímo
v právním
předpisu,
ale
v určitých
(v rozhodnutích, událostech, právních jednáních).
právních
skutečnostech
47
Z hlediska vzniku lze pak rozlišovat tato omezení:
▪
omezení uložená soudem nebo správním úřadem,
▪
omezení založená právním úkonem (dle NOZ právním jednáním),
▪
omezení zákonná.48
2.2.1 OMEZENÍ VNITŘNÍ Je zřejmé, že vlastnické právo již nelze považovat za neomezené právní panství nad věcí, jak bylo definováno dříve. Pojetí neomezenosti vlastnického práva bylo zcela překonáno na počátku 20. století, kdy se začal prosazovat sociální koncept. Jinými slovy, bylo opuštěno individualistické pojetí vlastnického práva a nově se přistoupilo 45
SPÁČIL, J. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 682-683. 46 HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 41. 47 Tamtéž. 48 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. upravené vydání. Brno: Aleš Čeněk, 2009, s. 209.
19
k vlastnickému právu z hlediska jeho funkce ve společnosti. Poprvé byla formulace vlastnictví zavazuje, která je výrazem této sociální koncepce, užita ve Výmarské ústavě z roku 1919. Po druhé světové válce ji pak převzal i Základní zákon SRN z roku 1949 v článku 14 odstavci 2.49 V českém právním prostředí byla teorie o svobodném, neomezeném vlastnickém právu opuštěna za dob socialismu. Místo jednotného vlastnického práva byl zaveden hierarchický systém více různých forem a druhů vlastnického práva. Existovalo socialistické společenské vlastnictví, osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví. Každá z těchto forem vlastnického práva pak byla režimem různě preferována a podle toho omezena. Omezenost jednotlivých forem byla tedy dána podle požadavků tehdejší politiky.50 Po pádu socialistického režimu se sice vrátil do českého práva jednotný pojem vlastnické právo, úplná vlastnická svoboda však nikoli. V současné právní úpravě je vlastnické právo také pojmově omezeno, ale jinak, než tomu bylo za minulého režimu. Německé právo ovlivnilo zákonodárce při tvorbě české Listiny, která zmíněnou sociální koncepci přijala do svého textu. Věta první článku 11 odstavce 3 stanoví, že „vlastnictví zavazuje“.51 Dlouhou dobu však nebylo zcela jasné, co ona sociální funkce vlastnického práva a zásada vlastnictví zavazuje ve skutečnosti znamená. V čl. 11 odst. 3 Listiny ve větě druhé je rozvedena tak, že vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Sociální funkce je tak spatřována v zákazu zneužití vlastnického práva a zároveň je nutné zásadu vlastnictví zavazuje vykládat nejen jako právo vlastníka a povinnost ostatních do jeho práva nezasahovat, ale zároveň jako všechny povinnosti vlastníka vůči společnosti, které pro něj vyplývají přímo ze zákona. Povinnost subjektu vlastnického práva respektovat pojmová omezení vyplývající z právních předpisů je dána bez nutnosti existence jakéhokoli dalšího rozhodnutí správních orgánů nebo jiné
49
KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2012. s. 17-18. 50 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 324-334. 51 Tamtéž.
20
právní skutečnosti. Pokud vlastník taková omezení nerespektuje, hrozí mu uložení sankce za porušení zákona.52 Důležitým aspektem je, že pojmová omezení daná zákonem na základě čl. 11 odst. 3 Listiny se vztahují na všechny vlastníky či určitou kategorii vlastníků, kteří splňují podmínky dané tímto zákonem. Pro vnitřní omezení je tak typický princip rovnosti.
2.2.2 OMEZENÍ VNĚJŠÍ Na rozdíl od pojmových omezení, která jsou dána samotnou podstatou vlastnického práva a působí tak na obsah vlastnického práva zevnitř, vnější omezení mají svůj původ vně tohoto vztahu. Vyplývají ze střetu konkrétního vlastnického práva a jiného právního vztahu nebo přímo ze střetu dvou vlastnických práv.53 Vnější omezení si vlastník zpravidla ukládá sám nebo mu je uloží soud či správní úřad (výjimečně i zákon).54 Svůj ústavněprávní základ mají vnější omezení v čl. 11 odst. 4 Listiny, který stanoví přísnější podmínky pro možné omezení než citovaný čl. 11 odst. 3. Nucené omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění je dle něj možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Jde o intenzivnější, podstatnější zásah do práv vlastníka, než je tomu u omezení pojmových.55 Vnější omezení mohou být stanovena přímo zákonem, ale zpravidla je k jejich vzniku potřeba další právní skutečnosti, jako je např. právní jednání, rozhodnutí soudu či právní událost. Pokud odpadne omezení, kterým bylo vlastníkovi ztíženo nebo znemožněno nakládat s předmětem jeho vlastnictví, obnoví se vlastníkovo právo nakládat s věcí tak, jak s ní byl oprávněn nakládat před vznikem tohoto omezení, to znamená ve stejné míře. K obnovení dojde automaticky, není třeba žádné jiné právní skutečnosti. Této významné vlastnosti se říká elasticita vlastnického práva a bývá
52
DOHNAL, V. Vyvlastnění a ochrana vlastnického práva. 1. vydání. Brno: Ekologický právní servis, 1999. s. 5. 53 HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 41-42. 54 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 324-334. 55 KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2012. s. 17-18.
21
spojována především s těmito vnějšími omezeními, které se vztahují přímo ke konkrétním vlastnickým vztahům.56 Přestože omezení vlastnického práva bývají v obecné rovině rozdělována na vnitřní omezení a vnější omezení, nelze jednotlivé případy omezení pod tyto dvě obecné skupiny zcela jednoznačně podřadit. Pohledy právních kapacit na tuto otázku se značně rozcházejí. Proto dále rozvádím i rozdělení z hlediska vzniku omezení vlastnického práva.
2.2.3 OMEZENÍ ULOŽENÁ SOUDEM NEBO SPRÁVNÍM ÚŘADEM „Rozhodnutí soudu či správního úřadu zakládá povinnost vlastníka strpět v rozhodnutí uvedené zásahy do jeho vlastnického práva.“57 V první řadě se může jednat o rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění či nuceném omezení. Vyvlastněním se rozumí úplné odnětí vlastnického práva vlastníkovi a jeho převedení na jiný subjekt. Často je však výraz používán i pro nucené omezení práva, kdy nedochází ke změně v osobě vlastníka, ale které pouze redukuje vlastníkova práva. Na rozdíl tedy od vnitřních omezení, která vyplývají přímo ze zákonů, se u vyvlastnění jedná o zásah do práva konkrétního vlastníka, který nastupuje v případě splnění všech zákonem daných podmínek teprve rozhodnutím orgánu veřejné moci.58 Vlastník může být omezen také rozhodnutím soudního orgánu nebo správního úřadu o zřízení zástavního práva nebo věcného (reálného) břemene opět na základě zákonem daných podmínek. Dalším příkladem může být omezení rozhodnutím soudu o propadnutí věci či majetku dle trestního zákoníku nebo obdobné rozhodnutí vydané podle norem správního práva. V neposlední řadě se pak může jednat o rozhodnutí soudu o sousedských (negatorních) žalobách, kterými soud ukládá žalovanému povinnost zdržet se takového rušení výkonu vlastnického práva souseda, které musí mít určitou minimální intenzitu, a které je přesně vymezeno v žalobě.59
56
HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 7. 57 DAVID, O. in FIALA, J., KINDL, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 366. 58 DOHNAL, V. Vyvlastnění a ochrana vlastnického práva. 1. vydání. Brno: Ekologický právní servis, 1999. s. 6. 59 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. upravené vydání. Brno: Aleš Čeněk, 2009, s. 209.
22
Přestože tedy podmínky či samotná možnost omezení vyplývají ze zákona, k omezení vlastnického práva dochází až samotným aktem aplikace práva.
2.2.4 OMEZENÍ ZALOŽENÁ PRÁVNÍM JEDNÁNÍM Na tomto místě je nutné konstatovat, že NOZ pojem právní úkon upouští a nahrazuje ho vhodnějším pojmem právní jednání. Typickým právním jednáním, které může omezit vlastníkova práva, je smlouva, prostřednictvím níž se vlastník zcela dobrovolně zavazuje propůjčit svému smluvnímu partnerovi možnost působit dohodnutým způsobem na jeho vlastnické právo.60 Pokud vlastník nemovitosti například uzavře nájemní smlouvu, převádí tím na nájemce některá svá oprávnění, které po dobu stanovenou ve smlouvě nemůže sám vykonávat. Na nájemce přechází právo s věcí způsobem stanoveným ve smlouvě nakládat a vlastník musí právo nájemce respektovat. Vlastník může být omezen i právním jednáním svého předchůdce. Zřízení věcného (reálného) břemene, smluvního zástavního práva či práva předkupního lze rovněž považovat za omezení vlastnického práva na základě právního jednání.61
2.2.5 OMEZENÍ ZÁKONNÁ Omezení vlastnického práva mohou vyplývat ze zákona přímo nebo zákon stanoví podmínky či možnost vzniku omezení, které je následně uskutečněno na základě např. úředního výroku či právního jednání, jak bylo uvedeno výše. Zákonná omezení mohou být jak veřejnoprávní tak soukromoprávní povahy. V režimu práva veřejného vzniká velké množství zákonných omezení, která zásadně zasahují do subjektivních práv vlastníků.62 Například výše zmíněné vyvlastnění či nucené omezení, které vzniká až na základě úředního výroku, je upraveno hned v několika právních předpisech. Možnost vyvlastnění stanoví zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů v § 170 (dále jen stavební zákon), dále § 15 odst. 2 a § 17 odst. 2 zákona č. 20/1087 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů nebo také § 60 zákona č. 114/1992 Sb., 60
ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 198. 61 DAVID, O. in FIALA, J., KINDL, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 366. 62 Tamtéž.
23
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Samotný postup a podmínky vyvlastnění, příslušnost k jeho vedení a náhradu za něj pak upravuje zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vyvlastnění).63 V oblasti správního práva existuje celá řada dalších předpisů, které upravují omezení vlastnického práva či jeho možnost. Lze zmínit například zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.64 K nucenému veřejnoprávnímu omezení vlastnického práva na základě rozhodnutí soudu, dochází, jak bylo uvedeno výše, také dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ten v § 66 upravuje trest propadnutí majetku a v § 70 trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Sankci propadnutí věci zná i § 15 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. K těmto odnětím vlastnického práva dochází ve veřejném zájmu a mají povahu trestní nebo správní sankce.65 Pro účely této práce však není podrobnější analýza veřejnoprávních omezení vlastnického práva relevantní, zaměřím se proto na omezení v rámci práva soukromého. Stěžejní soukromoprávní úpravu, která omezuje vlastníka v jeho právech, obsahuje civilní kodex. Rozbor jednotlivých omezujících ustanovení NOZ a jejich porovnání s ustanoveními ObčZ, bude proveden následně. „S ohledem na kogentní úpravu možnosti omezení či odejmutí vlastnického práva je nutné rovněž vyzdvihnout skutečnost, že je vyloučeno, aby zákonný výčet možného omezení či odejmutí vlastnického práva vlastníka věci či jiného předmětu vlastnictví byl výkladem či analogicky rozšířen. Takový přístup by totiž vedl
63
SPÁČIL, J. in ŠVESTKA J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 728-730. 64 KNAPPOVÁ M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 333. 65 Tamtéž.
24
jednoznačně k nezákonnému omezení či odejmutí vlastnického práva, a proto takový postup je nutno striktně odmítnout.“66
2.2.5.1 OMEZENÍ V REŽIMU OBČZ A NOZ Imanentní povinnost nerušit jiného výkonem svého vlastnického práva jako součást širší povinnosti neminem laedere byla zakotvena v některých obecných i zvláštních ustanoveních občanského zákoníku a nyní jejich znění přebírají ustanovení nového kodexu. Tato povinnost je obsažena především v § 8 NOZ, který upravuje zákaz zneužití práva. Dále jsou to ustanovení, která poskytují právní ochranu před neoprávněnými zásahy do vlastnického práva, zejména § 1040 až § 1044 NOZ. A nakonec i ustanovení § 2900 a násl. NOZ, která poskytují preventivní ochranu vlastnickému právu. O všech těchto ustanoveních, která obsahují dle své povahy vnitřní omezení vlastnického práva, bylo již pojednáno v kapitole 1.2 této práce.67 Další
významné
omezení,
ovšem
dočasné
povahy,
bylo
obsaženo
v § 128 ObčZ odst. 1. Tímto mimořádným omezením bylo použití vlastníkovy věci bez jeho souhlasu, které musel strpět ve stavu nouze nebo v případě naléhavého veřejného zájmu. Takto omezen mohl být vlastník pouze na nezbytnou dobu, v nezbytné míře, za náhradu a navíc za podmínky, že nebylo možné účelu dosáhnout jinak. Cizí věc mohla být použita při splnění uvedených podmínek a nebylo třeba vydávat žádné úřední rozhodnutí.68 Vyvlastnění upravoval odstavec 2 téhož paragrafu. Stanovil, že věc lze ve veřejném zájmu vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, pokud nelze účelu dosáhnout jinak, a to pouze na základě zákona, za náhradu a jen pro daný účel. Úprava v NOZ v zásadě recipuje celý dosavadní § 128 ObčZ o použití vlastníkovy věci a vyvlastnění v nynějším § 1037 a § 1038. Ustanovení § 1039 pak řeší otázku náhrady za omezení či vyvlastnění, která náleží vlastníkovi v odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. Náhrada se poskytuje v penězích, pokud si strany nesjednají jiný způsob. Nová úprava tedy poskytuje dotčenému vlastníku možnost 66
DAVID, O. in FIALA, J., KINDL, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 366. 67 KNAPPOVÁ M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 324-327. 68 Tamtéž.
25
sjednat jiný způsob náhrady než v penězích, pokud s tím projeví souhlas a bude mu taková náhrada lépe vyhovovat. Úprava vyvlastnění se v civilních kodexech běžně objevuje, přestože to je institut s veřejnoprávním charakterem.69 Jde zřejmě o historickou tradici z dob, kdy neexistovaly písemné ústavy, ve kterých by vyvlastnění, resp. veškerá základní ustanovení o vlastnickém právu byla zakotvena, a tak tehdy byla obsažena v občanských zákonících. Dnes má zmíněné ustanovení o vyvlastnění v NOZ pouze proklamativní povahu, neboť obecné podmínky pro omezení či vyvlastnění jsou zařazeny do čl. 11 odst. 4 Listiny. Podrobnou úpravu je pak třeba hledat v jednotlivých zákonech, na jejichž základě k vyvlastnění dochází (stavební zákon, zákon o vyvlastnění a další veřejnoprávní předpisy, jak bylo uvedeno výše).70 Dalším případem omezení vlastnického práva v režimu civilního kodexu jsou tzv. věcná práva k věci cizí, která se řadí do skupiny věcných práv. Právo oprávněného k cizí věci působí proti všem ostatním subjektům, které do jeho práva nesmějí zasahovat a zároveň toto právo představuje omezení vlastnického práva subjektu, kterému věc patří.71 Mezi věcná práva k věci cizí se dle starého občanského zákoníku řadila věcná břemena, zástavní právo, zadržovací právo. Věcnými právy k věci cizí podle NOZ jsou právo stavby, reálná břemena, služebnosti, právo zástavní a právo zadržovací. Omezení vlastnického práva předpokládal ObčZ také ve svém § 123, když stanovil, že vlastník má právo vykonávat svá jednotlivá oprávnění v mezích zákona. Podle § 1012 NOZ je nyní vlastník oprávněn nakládat se svým vlastnictvím v mezích právního řádu. Mezí vlastnického oprávnění je tak nově celý právní řád namísto zákona. Ustanovení § 1012 NOZ je tzv. generální klauzulí, která zakazuje vlastníku nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob a vykonávat obtěžující či poškozující činy vůči jiným osobám (tzv. šikanózní jednání), čímž navazuje na § 8 upravující zjevné zneužití práva.
Uvedené omezení považuji za vnitřní omezení
vlastnického práva, neboť vyplývá z obecného ustanovení nového občanského zákoníku, nevztahuje se ke konkrétním vztahům a plyne ze samotného pojmu vlastnického práva. Poskytuje ochranu před nepřiměřenou činností vlastníka obecně všem jiným osobám.
69
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 271 [cit. 23. 3. 2014]. SPÁČIL, J. in ŠVESTKA J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 728-730. 71 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. upravené vydání. Brno: Aleš Čeněk, 2009, s. 108. 70
26
Stěžejními omezeními pro tuto diplomovou práci jsou tzv. sousedská práva, tedy zákaz imisí a sousedská práva ve vlastním slova smyslu. V dosavadním občanském zákoníku byly sousedské vztahy upraveny v § 127. V novém občanském zákoníku se úprava sousedských vztahů rozšířila do § 1013 až § 1023, a je zařazena v rámci ustanovení o omezení vlastnického práva. Jak bylo avizováno, v odborných publikacích nepanuje shoda o tom, zda se sousedská práva řadí mezi vnější nebo vnitřní omezení vlastnického práva. Někteří autoři uvádí, že právní úprava sousedských vztahů patří do skupiny vnitřních omezení, která jsou s vlastnickým právem natolik spjata, že je možné je považovat za pojmový znak vlastnického práva. Upřesňují, že omezení v rámci sousedských vztahů jsou v podstatě povinnosti, které jsou jakousi druhou stranou mince vlastníkových práv.72 Opačným názorem je, že sousedská práva jsou vnějšími omezeními, neboť ta bývají spojována s konkrétními vlastnickými vztahy a vyplývají především z konkrétních střetů vlastnických práv různých vlastníků.73 Osobně se ztotožňuji s tvrzením, že sousedská práva jsou svoji povahou omezení skutečná. Zde uvádím dle mého názoru výstižný výklad: „Právní vztahy, jejichž obsahem jsou práva a povinnosti sousedů, vznikají jen výjimečně přímo ze zákona tím způsobem, že vydání určité právní normy automaticky, bez působení jakýchkoli dalších skutečností, zasahuje do vztahů mezi lidmi. Tyto vztahy vznikají nejčastěji na základě právních skutečností, kterými jsou právní události, rozhodnutí státních orgánů, právní úkony a protiprávní jednání.“74 Ustanovení sousedského práva, tj. § 1013 až 1023 navíc považuji za speciální ve vztahu k výše citovanému § 1012. Tato ustanovení omezují určitého vlastníka vůči vlastníku jiného pozemku (sousedu), nikoliv vůči všem. Jsou to ustanovení zvláštní, týkající se konkrétních vlastnických vztahů, přičemž většina z nich stanoví povinnost k náhradě za příslušné omezení vlastníka, což je typické pro omezení vnější.
72
KUSÁK, M. Omezení vlastnického práva z důvodu ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů. České právo životního prostředí [online]. 2005, č. 15, s. 6. [cit. 31. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.cspzp.com/dokumenty/casopis/cislo_15.pdf 73 HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 42. 74 SPÁČIL, J. a kol. Sousedská práva. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, s. 23.
27
3
PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUSEDSKÝCH VZTAHŮ
Vlastnické právo patří, jak bylo popsáno výše, mezi práva absolutní. To znamená, že působí vůči každému a výkon vlastnického práva konkrétního vlastníka tak musí všichni ostatní respektovat a nijak jej nenarušovat. Přesto ale při výkonu vlastnického práva jednoho vlastníka dochází velmi často ať už úmyslně, nebo bezděčně k zásahům do výkonu vlastnického práva jiného vlastníka. Tím dochází ke střetu dvou absolutních práv, který je nutno nějakým způsobem vyřešit. K tomu slouží sousedská práva, jež jsou jedním z nejstarších druhů omezení vlastnického práva vůbec. Aby vlastník mohl svá práva vykonávat, musí strpět omezení ve prospěch výkonu stejných práv jiného vlastníka.75 Ve druhé kapitole této práce bylo uvedeno, že vytvořit jednotnou, vyčerpávající definici pojmu vlastnické právo, která by nemusela být v průběhu doby měněna, je velmi obtížné, a proto se tomu odborná literatura a především samotný zákonodárce při tvorbě právních předpisů snaží vyhnout. Nejinak je tomu i u sousedských práv, která s vlastnickým právem úzce souvisí. Legální definici pojmu sousedská práva či sousedské právní vztahy český právní řád neobsahuje ani nikdy neobsahoval. Vytvoření jednoduché legální definice není vhodné ani dost dobře možné, protože sousedské vztahy jsou velmi rozmanité, složité a jejich povaha se může časem měnit. Pojmem sousedská práva bývá obecně označována soukromoprávní úprava sousedských vztahů, tzn. úprava vzájemných práv a povinností vlastníků či uživatelů sousedních nemovitostí vznikajících ohledně těchto nemovitostí. Spáčil uvádí, že sousedské právo „tvoří souhrn občanskoprávních norem upravujících vztahy vlastníka a třetích osob při užívání věci, pokud jde o účinky užívání věci na tyto osoby (jejich majetek).“76 Za sousedy (přesněji za účastníky sousedských právních vztahů) se považují minimálně dva vlastníci či držitelé sousedících pozemků. Sousedem ale může být i jiný uživatel pozemku, jako je například nájemce nebo osoba oprávněná z věcného břemene. Může jím být zkrátka jakákoli osoba (i právnická77), která oprávněně pozemek užívá 75
KNAPPOVÁ M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 328-330. 76 SPÁČIL, J. in ŠVESTKA J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 715. 77 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97.
28
nebo s ním jinak nakládá namísto samotného vlastníka, a to i na základě smluvního závazku. Sousedící pozemky jsou pak ty, které spolu bezprostředně sousedí nebo takové, které sice nemají společnou hranici, ale jejich vlastníci (uživatelé) se mohou svým jednáním nebo opomenutím, tzn. výkonem svého vlastnického práva ovlivňovat, rušit.78 Některá „sousedskoprávní“ ustanovení jsou tak použitelná nejen na vztah sousedů přímých, ale i na případy, kdy vlastník jednoho pozemku ruší vlastníka jakéhokoli jiného pozemku.79 Jde především o ustanovení zakazující imise, jejichž podstata bude objasněna v následující podkapitole. Na otázky typu „Koho lze považovat za souseda, co znamená sousedící pozemek, co vše lze považovat za imise?“ a na bezpočet dalších otázek však odpověď neposkytuje ani dříve neposkytoval samotný zákon. Právní úprava sousedských vztahů ve starém občanském zákoníku se neobešla bez dotváření prostřednictvím judikatury. Soudy všech instancí řešily spory vzniklé v souvislosti se sousedskými vztahy a poskytovaly
prostřednictvím
svých
rozhodnutí
výklad
pojmů
obsažených
v ustanoveních sousedského práva, které byly často nejednoznačné a neurčité. Neurčitost a jednoduchost právní úpravy byla dle odborné literatury zákonodárci zamýšlena právě z důvodu možnosti její aplikace na velké množství rozmanitých případů.80 Přestože díky novému občanskému zákoníku došlo ke značnému rozšíření ustanovení upravujících sousedské vztahy, bude velká většina dosavadních soudních rozhodnutí i nadále aplikovatelná, neboť hlavní myšlenka, podstata sousedských práv se nijak výrazně nezměnila. Právní úprava sousedských vztahů je postavena na zásadě vzájemnosti. Ochranu, kterou občanský kodex poskytoval a nový občanský kodex poskytuje právům jednoho vlastníka, musí ve stejném poměru poskytovat i právům vlastníka jiného.81 Jistou míru rozdílnosti ve stupni omezení lze ale při aplikaci sousedského práva připustit, neboť
78
SPÁČIL, J. a kol. Sousedská práva. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, s. 9.
79
ADÁMKOVÁ, P. Stavba a nový občanský zákoník: přehledné srovnání staré a nové úpravy v oblasti věcných práv s dopadem na stavební činnost v České republice. 1. vydání. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2013, s. 47. 80 SPÁČIL, J. a kol. Sousedská práva. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, s. 9. 81 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 1985, sp. zn. Pls 1/85.
29
každý
sporný
případ
je
nutné
ke konkrétním okolnostem takového případu.
3.1
posuzovat
zvlášť
s přihlédnutím
82
IMISE
Výraz imise má svůj původ v latinském slově imission, které v překladu znamená vpuštění či vnikání.83 Imisemi se obecně rozumí neoprávněné zásahy do vlastnického práva vlastníků sousedících pozemků, proto se v této souvislosti hovoří o zákazu imisí.84 Plecitý uvádí, že o „imise neboli zásahy jde tehdy, jedná-li se o účinky nebo následky z činnosti (případně nečinnosti) na vlastním pozemku nebo stavbě, které se projevují škodlivým způsobem na pozemku nebo stavbě cizí.“85
3.1.1 IMISE V OBČZ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve svém původním znění z roku 1964 postrádal ustanovení, které by upravovalo sousedská práva, resp. zakazovalo imise. Důvodem bylo především oslabení významu individuálního vlastnictví, což vedlo ke snížení až úplnému vymizení potřeby zákonodárců právně upravit vztahy mezi jednotlivými vlastníky - sousedy. Zákaz imisí byl přesto v praxi dovozován alespoň ze zásad občanskoprávních vztahů, které byly formulovány v čl. VI a VII občanského zákoníku.86 Článek VI stanovil, že „výkon práv a povinností musí být v souladu s pravidly socialistického soužití,“ následující článek pak navazoval zákazem zneužití svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů. Ustanovení, které imise výslovně zakazovalo, se objevilo až v novele zákona z roku 1982, účinné od 1. 4. 1983 v § 130a. Velká novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. pak toto ustanovení § 130a o imisích převzala v téměř nezměněné podobě do svého § 127. Došlo jen k drobnějším upřesněním jednotlivých odstavců. Přes
82
MADAR, Z. Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2002, s. 1411. 83 SCHELLE, K. a kol. Základy občanského práva. 2. upravené a rozšířené vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2010, s. 82. 84 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. upravené vydání. Brno: Aleš Čeněk, 2009, s. 208. 85 PLECITÝ, V., VRABEC, J., SALAČ, J. Základy občanského práva. 4. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 80. 86 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 148.
30
další četné novelizace občanského zákoníku, zůstala od této dílčí novely úprava sousedských vztahů umístěna v § 127, a to ve stejném znění.87 Lze tak shrnout, že od roku 1983 obsahoval občanský zákoník rámcovou právní úpravu sousedských vztahů, která neprošla zásadními změnami až do posledního účinného znění ObčZ, to jest do konce roku 2013. K podstatnější obsahové změně a rozšíření sousedských práv došlo až k 1. 1. 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen a nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., novým občanským zákoníkem. Jak bylo naznačeno, poslední účinné znění ObčZ upravovalo sousedské vztahy komplexně v jediném paragrafu. Byl to § 127, rozdělený do tří odstavců. Hlavní význam pro zhodnocení přípustnosti imisí měla první věta § 127 odst. 1, která obsahovala tzv. generální klauzuli sousedských práv.88 Z té vyplývala vlastníku věci povinnost zdržet se „všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného anebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.“ Obtěžování nad míru přiměřenou poměrům a vážné ohrožování výkonu práv jiného, plynoucí z právě citovaného ustanovení, byly dvě rozdílné skutkové podstaty, jejichž povaha byla objasněna v několika judikátech. Ohrožování se týkalo samotné existence práv chráněného subjektu, bránilo výkonu práva a mohlo ho zcela znemožnit bez ohledu na míru přiměřenou poměrům. Obtěžování naopak výkonu práv souseda nebránilo, jen ho činilo nepříjemným, obtížným.89 „Obtěžování je právně významné jen v případě, že je „nad míru přiměřenou poměrům“. Představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání pozemku.“90 Zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, „je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo. Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého případu
87
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 148. 88 SPÁČIL, J. in ŠVESTKA J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 715. 89 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003. 90 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011.
31
zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet, byť se může jednat o důsledky obtěžující či negativní a kdy jí již vzniká právo na obranu v režimu § 127 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zvláště v těchto tzv. sousedských vztazích je zřejmé – a do jisté míry vyplývající z povahy věci – že působení věci, které některý z vlastníků považuje za běžné vzhledem ke svým poměrům, může druhý vlastník považovat za výrazně obtěžující.“91 Generální klauzule sousedských práv tak stanovila jakýsi obecný rámec pro posuzování jednotlivých zásahů do sousedských vztahů. Na klauzuli v první větě odst. 1 § 127 ObčZ navazovala věta druhá, kde byl uveden demonstrativní neboli neúplný výčet takových zásahů. Nevymezoval imise kompletně, vyčerpávajícím způsobem, ale vyjmenovával pouze zásahy, které jsou pro sousedské vztahy nejtypičtější. Demonstrativní výčet charakterizoval svůj rozsah uvedením následujících prvků.92 Bylo zakázáno zejména:
▪
ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku,
▪
nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stínem a vibracemi,
▪
nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek,
▪
nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek.
Za imise tedy mohly být považovány i další zásahy nejrůznější povahy, které v zákoně nebyly výslovně uvedeny a zároveň vážně ohrožovaly výkon práv souseda nebo ho nad míru přiměřenou poměrům obtěžovaly. 91
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012. MACHÁČEK, F. Sousedská práva. Epravo.cz [online]. Publikováno 24. 11. 2003 [cit. 9. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/sousedska-prava-22035.html 92
32
3.1.2 IMISE V NOZ Autoři nového občanského zákoníku považovali úpravu sousedských vztahů v dosavadním kodexu za nedostatečnou a shledali potřebné její podrobnější propracování a systematické uspořádání. Objektem jejich kritiky se stalo mimo jiné nerozlišování mezi imisemi jako takovými a ostatními sousedskými právy. V důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku je doslovně uvedeno, že ObčZ „synkreticky směš[oval] různé normativní konstrukce ve spletení úpravy imisí a sousedského práva ve vlastním slova smyslu.“93 Omezení sousedských práv sice stále vychází svou podstatou z § 127 ObčZ, nový kodex však vyděluje do samostatné úpravy ty zásahy, které nepovažuje za imise jako takové. Speciálně tak nyní upravuje vlastnická omezení zákazem imisí v § 1013 a doplňuje je dalšími opatřeními, které se týkají cizích movitých věcí, chovaných zvířat, úprav pozemku, užívání cizího prostoru atd. v § 1014 a následujících. Zákaz imisí v užším slova smyslu, v jakém jej vykládají tvůrci NOZ, vyplýval tedy pouze z části odstavce prvého věty druhé § 127 starého občanského zákoníku, tj. zákaz nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stínem a vibracemi a nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek. Zbylá ustanovení tohoto odstavce byla „sousedskými právy ve vlastním slova smyslu.“94 Jak bylo uvedeno, imise jako takové mají v současnosti svůj samostatný paragraf. Jedná se o § 1013 NOZ, jehož odstavec prvý zní následovně: „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“ Z právě citovaného textu je zřejmé, že výčet jednotlivých imisí je oproti výčtu ve starém kodexu zúžen. Popílek a páry nejsou v ustanovení zmíněny vůbec, nyní je lze podřadit pravděpodobně pod prach a plyn. Vibrace jsou nahrazeny pojmem otřesy, 93 94
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 262 [cit. 23. 3. 2014]. Tamtéž.
33
tekuté a pevné odpady byly zredukovány pod odpad obecně. Přesto ale „zúžení výčtu nepodlamuje normativní váhu a rozsah zákazu, neboť výčet zůstává demonstrativní.“95 Zakázány jsou totiž jak imise vyjmenované, tak i jiné podobné účinky vnikající na pozemek souseda. Imise lze klasifikovat do několika skupin. Bývají rozlišovány imise:
▪
materiální (obtěžování prachem, odpadem, vodou atd.) a nemateriální (např. obtěžování pohledem),96
▪
pozitivní (např. obtěžování světlem) a negativní (např. obtěžování stíněním),
▪
způsobené činností (např. kouř způsobený pálením trávy) a způsobené nečinností (nepř. nechat vnikat zvířata k sousedovi)
▪
přímé a nepřímé.
Z praktického hlediska a z pohledu nového kodexu má význam především rozlišování imisí na přímé a nepřímé.97
3.1.2.1 IMISE NEPŘÍMÉ Nejen, že je pojem imise v ustanovení § 1013 nyní výslovně zmíněn, ale nově je také výslovně rozlišováno mezi imisemi přímými a nepřímými. Imise nepřímé jsou zakázány pouze tehdy, když přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Jsou to jakékoli činnosti nebo nečinnosti, které mohou způsobit vniknutí vody, plynu, prachu, kouře atd. na sousedův pozemek. Nepřímé imise jsou pouze vedlejším účinkem původcova jednání, nejsou jím přímo zamýšleny.98 Zdroj imisí je na původcově pozemku, kde se zároveň projevují následky, které se pak mohou šířit na pozemek souseda.99 Imise nepřímé se tak považují pouze za volný následek rušitelovy činnosti podmíněný přírodními vlivy.100 95
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 263 [cit. 2. 5. 2014]. Blíže k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011. 97 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 144. 98 Věcná práva v novém občanském zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti: Komise pro aplikaci nové civilní legislativy [online], s. 6 [cit. 15. 4. 2014]. 99 SPÁČIL, J. a kol. Sousedská práva. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, s. 167. 100 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 263 [cit. 2. 5. 2014]. 96
34
Proti nepřímým imisím může být podána negatorní žaloba, jejíž petit bude znít na zdržení se konkrétně vymezených imisí vnikajících k sousedovi nad míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezujících obvyklé užívání pozemku, soud nemůže v rozhodnutí o zdržovací žalobě uložit povinnost něco konat. Tato kritéria - přesah míry přiměřené místním poměrům a podstatné omezení obvyklého užívání pozemku - musí být splněna vždy současně, jinak nejde o rušení ve smyslu ustanovení § 1013 odst. 1. Nově se tedy ustanovení zmiňuje o poměrech místních, tyto však byly zohledňovány i v judikatuře za účinnosti dosavadního občanského zákoníku.101 „Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě.“102 Bezouška dodává, že „místní poměry jsou různé – jinak se budou posuzovat účinky chovu hospodářských zvířat ve městě a na venkově; třeba ranní kokrhání kohouta je na vesnici běžné, ale v paneláku se již místním poměrům vymyká. Častá hlučná hudební produkce zapadne v oblasti, kde se soustředí bary a podobné podniky, naopak na malém městě či v obydlené čtvrti bude působit cizorodě. Rozdílně posoudíme i účinky průmyslových exhalací v průmyslové části města a v lázeňské oblasti. Vždy je třeba zohlednit mimo jiné intenzitu zásahů, jejich frekvenci a stupeň konkrétní obtížnosti ve vztahu k sousedům; zkrátka neexistuje jednotný recept. Přesto lze říci, že proti jednorázovému, ojedinělému zásahu se z důvodu imise bránit nelze.“103 Nově se úprava zakazující imise aplikuje i na vnikání zvířat na sousedův pozemek. Úprava § 127 ObčZ, která se vztahovala pouze k chovaným zvířatům,104 byla z důvodu nepřesnosti opuštěna. Podle důvodové zprávy k novému kodexu se musí zákaz imisí vztahovat na všechna zvířata bez ohledu na to, zda je vlastník chová nebo jestli žijí na jeho pozemku divoce. Na jedné straně se tak může jednat například o holuby, kteří jsou sice chovaní, ale mohou zalétat k sousedovi, na druhé straně může dojít k přemnožení hmyzu či hlodavců na zanedbaném pozemku vlastníka, kteří pak vnikají na pozemek souseda. Úplný zákaz vniku zvířat není možný, neboť vlastník
101
BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 139. 102 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005. 103 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 139. 104 Blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1233/99.
35
pozemku ve většině případů není schopen ovlivnit chování některých chovaných zvířat, natož pak zvířat divokých. Proto se zde uplatňuje korektiv, kterým je přesah míry přiměřené místním poměrům. Pouze pokud by šlo o vpouštění živočichů ze strany vlastníka pozemku k sousedovi, které by bylo považováno za imisi přímou (viz níže), mohlo by být takové jednání zakázáno zcela bez ohledu na míru takových zásahů.105 Podle ustanovení o imisích se bude posuzovat i vlet jednotlivých včel na pozemek souseda. Většinou se bude jednat právě o imise nepřímé, které se posuzují podle uvedeného kritéria míry přiměřené místním poměrům. Pokud by však vlastník úlu nasměroval úl na pozemek souseda, aby k němu včely zalétaly, půjde o imisi přímou. Jednotlivé včely jsou považovány za živočichy, kteří nikomu nepatří, nelze je na cizím pozemku stíhat a obtěžovaný soused má právo je zneškodnit, aniž by tím rušil vlastnické právo vlastníka úlu, z něhož včely uletěly. Od úpravy zákazu vnikání jakýchkoli živočichů k sousedovi (tj. zákaz imisí) je nutné odlišovat úpravu stíhání chovaných zvířat v § 1014 NOZ,106 která spočívá v ochraně vlastnického práva vlastníka zvířete a použije se i na roj včel jako celek.107
3.1.2.2 IMISE PŘÍMÉ Přímého přivádění vody, odpadu, prachu, světla a jakýchkoli dalších obtěžujících imisí k sousedovi se vlastník pozemku musí zdržet bezvýhradně. Imise přímé jsou na rozdíl od nepřímých zakázány vždy, nezáleží na míře obtěžování souseda.108 Výjimkou pro povolení přímých imisí může být jen zvláštní právní důvod, založený smlouvou.109 Jako příklad přímých imisí bývá uváděno vybudování grilu s udírnou a následné odvádění kouře kouřovodem přímo k sousedovi či svádění vody trativodem na sousedův pozemek.110 Přirozené stékání dešťové vody od vlastníka pozemku k sousedovi se nepovažuje za imisi. O tu půjde až v případě, že vlastník pozemku změní přirozené 105
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 264 [cit. 2. 5. 2014]. Blíže viz podkapitola Cizí movitá věc a chovaná zvířata. 107 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 264 [cit. 2. 5. 2014]. 108 Věcná práva v novém občanském zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti: Komise pro aplikaci nové civilní legislativy [online], s. 6 [cit. 15. 4. 2014]. 106
109
ADÁMKOVÁ, P. Stavba a nový občanský zákoník: přehledné srovnání staré a nové úpravy v oblasti věcných práv s dopadem na stavební činnost v České republice. 1. vydání. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2013, s. 48. 110 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 139.
36
odtokové poměry a odvádí vodu k sousedovi.111 Také z dosavadní judikatury vyplývá, že „přímé zásahy do vlastnického práva, ke kterým patří i svedení vodního toku na cizí pozemek, jsou nepřípustné bez ohledu na to, zda snad přesahují míru přiměřenou poměrům; ochranu proti nim poskytuje negatorní žaloba.“112 Citovaný judikát je tak stále aktuální.
3.1.2.3 IMISE Z ÚŘEDNĚ SCHVÁLENÉHO PROVOZU Imise také mohou být důsledkem úředně schváleného provozu závodu nebo podobného zařízení, jak stanoví § 1013 NOZ ve svém druhém odstavci. Pokud je újma způsobena při provádění provozu, který překračuje úředně schválené meze, má poškozený soused právo na veškerou možnou obranu proti takovému provozu (především na podání negatorní žaloby). Pokud však byla újma způsobena při provozu úředně schváleném, má soused nárok pouze na náhradu újmy, i když byla újma způsobena okolnostmi, ke kterým se při úředním projednávání nepřihlédlo. Tímto ustanovením se po vzoru obecného občanského zákoníku rakouského113 zavádí tzv. privilegované imise, proti nimž je obtěžovanému dána pouze omezená ochrana. Toto omezení, dané vyloučením možnosti podat negatorní žalobu, je pak kompenzováno peněžitým plněním.114 Náhrada újmy se poskytuje v penězích, neboť restitutio in intergrum zde z povahy věci nepřichází v úvahu. Navrácení do původního stavu, to znamená odstranění příčiny imisí, by vedlo k odstranění samotného úředně schváleného provozu, čemuž se zákonodárce touto úpravou právě snaží předejít.115 Potvrzuje to i skutečnost, že nejde o typickou náhradu škody, nýbrž o nahrazení újmy za omezení podobně jako při vyvlastnění.116
111
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 144. 112 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1244/2007. 113 § 364a císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného občanského zákoníku rakouského, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obecný občanský zákoník). 114 DOBROVOLNÁ, E., SPÁČIL, J. Imise způsobené úředně schváleným provozem závodu nebo podobného zařízení v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 2. 5. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?type=html&documentId=nrptembrgjpxa4s7giyf643uojptomjz&groupIndex=3&rowIndex=0 &conversationId=165594 115 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 263 [cit. 2. 5. 2014]. 116 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 160.
37
Z textu ustanovení je zjevné, že se týká pouze imisí z provozu závodu nebo jiného zařízení, který byl úředně schválen, tzn. schválen dle veřejnoprávních předpisů. Nestačí však např. pouhé povolení ke stavbě, musí být schváleno její užívání k určitému provozu. Zákon sice nezmiňuje, jaké konkrétní schvalovací řízení je vyžadováno, usuzuje se však, že musí jít o takové řízení, v němž byla dostatečně zohledněna sousedská práva zejména tím, že bylo sousedům umožněno uplatnit svůj zájem na ochranu před imisemi jako veřejné subjektivní právo. Je také nutné zkoumat rozsah schválení provozu závodu nebo jiného zařízení, neboť pod privilegované imise nebudou spadat ty, které rámec úředního povolení překračují a také ty, které nejsou pro daný provoz typické. Proti takovým se sousedé negatorní žalobou bránit mohou.117 V § 502 NOZ je pak definován obchodní závod118 jako „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti.“ Definici jiného zařízení nový kodex nepodává, je pravděpodobně stále třeba vycházet z judikatury a literatury k obecnému občanskému zákoníku rakouskému, ač se právní prostředí od doby jeho účinnosti podstatně změnilo. Literatura sem řadila živnostenské provozovny, železnice, kanalizace, vodní díla atd., některá z uvedených zařízení by se však dnes dala zařadit spíše právě pod pojem závod.119 Bude proto v každém konkrétním případě nutno zjišťovat, zda existuje příslušné úřední schválení, zda se vztahuje k určitému závodu nebo podobnému zařízení, zda byla dostatečně zohledněna práva sousedů a zda nedošlo ke změně poměrů. Ustanovení § 1013 odst. 2 NOZ v zásadě umožňuje produkci imisí nad míru přiměřenou místním poměrům, proto je nutné jej zkoumat i z ústavněprávního hlediska, které tvoří limity pro aplikaci tohoto ustanovení. Může dojít k tomu, že privilegované imise mohou neúměrně zasahovat do práva na ochranu životního prostředí, života, zdraví, soukromí, obydlí a dalších ústavně zaručených hodnot a tím významně poškozovat vlastníka pozemku sousedícího se závodem. V případě, že nebude základním lidským právům poskytnuta ochrana již při schvalování provozu závodu (typicky prostřednictvím uplatnění námitek sousedů), má ten, jehož zdraví, život nebo
117
DOBROVOLNÁ, E., SPÁČIL, J. Imise způsobené úředně schváleným provozem závodu nebo podobného zařízení v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 2. 5. 2014]. 118 Závod nahrazuje dřívější pojem podnik. 119 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 156-157.
38
jiné základní právo je ohroženo či poškozeno, právo podat proti takovým imisím negatorní žalobu, která by jinak nepřicházela v úvahu.120 Všechny výše uvedené závěry vyplývají především ze staré české a rakouské judikatury i literatury, možnost podat negatorní žalobu v případě porušování základních lidských práv však byla potvrzena i Evropským soudem pro lidská práva (dále jen ESLP) například v případě Arrondelle,121 kdy imise hluku z provozu frekventovaného letiště poškozovaly zdraví souseda bydlícího v bezprostřední blízkosti letiště. Z rozsudku vyplynulo, že závažné imise ohrožující život a zdraví člověka jsou rovněž způsobilé zasáhnout do soukromého a rodinného života a obydlí a způsobit tak rozpor nejen s čl. 2 Úmluvy, ale i s čl. 8 Úmluvy.122 Poněkud odlišný názor však vyslovil v nedávné době Ústavní soud, který se zabýval imisemi z provozu na pozemních komunikacích. Skupina vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pražskou magistrálou podala k obvodnímu soudu žalobu proti Hlavnímu městu Praze z důvodu dlouhodobého obtěžování hlukem z provozu na komunikaci, a to takové intenzity, která mnohonásobně překračuje i hygienické limity stanovené veřejnoprávními předpisy. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, se kterým se později ztotožnil i Ústavní soud, že obec jako vlastník uvedené komunikace je sama povinna strpět její užívání. Jakkoli regulovat, zakazovat či omezovat provoz jí nepřísluší, to náleží do působnosti silničních správních úřadů, rozsudek vyhovující žalobě by tak byl nevykonatelný. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem pocházejícím z provozu na pražské magistrále v rozsahu uvedeném v žalobě. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, jehož strpění nelze po žalobcích nadále spravedlivě požadovat, a že „pasivní legitimace žalovaného je rovněž nesporná, neboť je vlastníkem komunikace, která je zdrojem hluku. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že není jejím správcem. To znamená pouze tolik, že ve výkonu svého vlastnického
120
DOBROVOLNÁ, E., SPÁČIL, J. Imise způsobené úředně schváleným provozem závodu nebo podobného zařízení v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 6. 5. 2014]. 121 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1980. Arrondelle proti Spojenému království. Číslo stížnosti 7889/77. 122 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 164.
39
práva je ve veřejném zájmu omezen.“123 Rozhodnutí Hygienické stanice hl. m. Prahy, kterým byla žalovanému povolena výjimka z dodržování hygienických limitů, je dle odvolacího soudu závazné jen pro účastníky tam uvedené, tj. pro hl. m. Praha. „Na právo žalobců domáhat se ochrany svého vlastnictví proti imisím hluku to nemá žádný vliv.“124 Práva sousedů navíc nebyla v rozhodnutí Hygienické stanice zohledněna. Dovolání podané obcí zamítl Nejvyšší soud s konstatováním, že „obecně sice platí, že opírá-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, je třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný (srovnej R 65/1972). Jde však jen o oprávnění z hlediska veřejného práva. Bude-li tedy obtěžování vycházet z činnosti, ke které bylo vydáno úřední povolení, nevylučuje to ochranu proti obtěžování způsobenému touto činností podle § 127 odst. 1 obč. zák. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.“125 Obec podala stížnost k Ústavnímu soudu, který svým nálezem rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil. Uvedl, že obecné soudy „nedostatečně zohlednily specifika obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na její okolí, čímž nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení jednoho ze základních práv – práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele.“126
123
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 54 Co 390/2007. Tamtéž. 125 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008. 126 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. 124
40
Nález Ústavního soudu byl vzhledem k ustálené soudní praxi a názorům v odborné právnické literatuře velmi překvapivý. „Ústavní soud přistoupil k aplikaci § 127 odst. 1 ObčZ z hledisek, které se podstatně liší od hledisek uplatňovaných v poměrně ustálené judikatuře obecných soudů, (…).“127 Z nálezu v podstatě vyplývá, že vlastníci sousedních nemovitostí nemají možnost žádné právní ochrany. Jde o rozhodnutí vydané za účinnosti starého občanského zákoníku, který neupravoval privilegované imise, nález však bude mít nepochybně vliv i na ustanovení § 1013 odst. 2 NOZ. Bányaiová k tomu výstižně dodává: „Závěry Ústavního soudu o míře přiměřené poměrům i o specifickém postavení obce jako vlastníka pozemních komunikací však aplikovatelnost i nové právní úpravy redukují na oblast zahrádkářských sousedských sporů a vrací nás do doby, kam se asi většina z nás vracet nechce.“ 128 Lze dále namítnout, že v tomto případě byl poněkud nevhodně využit test proporcionality. Ústavní soud v nálezu řešil pouze střet dvou základních práv vlastnických práv, nevzal v úvahu vlastníky sousedících nemovitostí namítanou mnohem významnější ochranu zdraví, soukromého a rodinného života a obydlí vlastníků sousedících nemovitostí, která má před ochranou vlastnického práva přednost. Dotčení sousedé neměli možnost bránit se při schvalování provozu, a proto by jejich základním právům měla být poskytnuta ochrana v rámci uplatnění negatorní žaloby. „V každém případě je třeba trvat na tom, že stát je povinen poskytnout ochranu před hlukem poškozující zdraví.“129 K tomu však v tomto případě nedošlo a nález Ústavního soudu lze tak paradoxně označit za popírající ústavně zaručená práva jednotlivců. Jediná možnost, která vlastníkům ještě zbývá, je podání stížnosti k ESLP pro porušení práv zaručených Úmluvou. Vzhledem k ustálené judikatuře ESLP existuje šance vlastníků nemovitostí sousedících s pražskou magistrálou se stížností uspět.
127
BÁNYAIOVÁ, A. Princip proporcionality v rozhodování Ústavního soudu (Nad rozsudkem Ústavního soudu k aplikaci § 127 odst. 1 ObčZ). Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 8, s. 279-284. In: Bvlaw.cz [online]. Publikováno 10. 5. 2012 [cit. 16. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.bvlaw.cz/files/aktuality/x_pr_8_2012_alena_banyaiova.pdf 128 Tamtéž. 129 DOBROVOLNÁ, E., SPÁČIL, J. Imise způsobené úředně schváleným provozem závodu nebo podobného zařízení v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 5. 2014].
41
3.2
CIZÍ MOVITÁ VĚC A CHOVANÁ ZVÍŘATA
„V úpravě sousedských práv doplnil [nový]130 občanský zákoník převzetím z německé kodifikace i právní pravidlo, jemuž se nadneseně říká „pravidlo golfového míčku“.“131 Na rozdíl od dosavadní úpravy tak ustanovení § 1014 NOZ výslovně upravuje vydávání movitých věcí, které se ocitnou na pozemku souseda. Nejčastějším případem bývá zakopnutý míč, prádlo, které uletělo na pozemek souseda či taška, kterou vlastník u souseda při návštěvě zapomněl. Soused (nebo jiná osoba, která má věc u sebe) je v takovém případě povinen vlastníku věc vydat zpět bez zbytečného odkladu nebo mu umožnit vstup na svůj pozemek a nechat ho, aby si věc sám odnesl. V opačném případě může vlastník věci podat na vlastníka pozemku reivindikační žalobu. Neznamená to však, že vlastník věci může vstupovat na pozemek souseda bez jeho svolení, výjimku tvoří pouze dovolená svépomoc a krajní nouze.132 Zavedením této úpravy dochází k většímu omezení práv vlastníka pozemku, resp. vlastnickému právu vlastníka věci movité je poskytnuta stejná ochrana jako vlastnickému právu vlastníka nemovitosti.133 Stejné pravidlo vyplývá z druhé věty § 1014 odst. 1 i pro chovaná zvířata a roj včel. Vlastník má právo stíhat své chované zvíře nebo roj včel na cizím pozemku, tato úprava je přitom inspirovaná úpravou většiny evropských občanských zákoníků. Ustanovení se týká pouze zvířat chovaných, která jsou identifikovatelná a jejichž vlastníka lze určit. „Chovaným zvířetem se rozumí každé zvíře, které vlastník má ve vlastnictví, ať již jde o zvíře domácí, anebo sice divoké, ale zajaté nebo zkrocené.“134 I Roj včel je tedy jako celek považován za vlastnictví a vzlétne-li k sousedovi na pozemek, vlastník je oprávněn jej stíhat.135 Speciální úprava se týká roje, který vletí do cizího již obsazeného úlu. V takovém případě přechází vlastnické právo k roji na vlastníka úlu bez povinnosti nahradit původnímu vlastníku roje škodu. Tímto ustanovením není dotčena veřejnoprávní úprava,136 která stanoví povinnost utratit roj 130
Poznámka autorky. ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 202. 131
132
BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 140. 133 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 264 [cit. 7. 5. 2014]. 134 Tamtéž, s. 266. 135 Tato úprava naopak není použitelná na jednotlivé včely, jejichž vlétání k sousedovi se bude posuzovat podle ustanovení o imisích – viz výše. 136 Vyhláška č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, ve znění pozdějších předpisů.
42
neznámého původu. K utracení roje však v praxi příliš nedochází, včelaři se ho raději ujmou. V tom případě by nebylo namístě, aby vlastník úlu, který se cizího roje ujal, místo aby ho utratil, ještě musel platit původnímu vlastníku roje náhradu škody. Dalším důvodem zařazení tohoto ustanovení je praktická nemožnost identifikace včel nového roje od včel roje, který původně úl obsazoval, po jejich spojení.137 V důvodové zprávě je uvedeno, že „judikatura nejvyšších soudních instancí se otázkami spojenými s problematikou včel zabývá sporadicky. Z poslední doby je známé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003 z 27. 5. 2004; z rakouské rozhodovací praxe rozhodnutí z 15. 10. 1953 publikované in Judikatenbuch des Oberstes Gerichthofes (1954, s. 225). To však neznamená, že se naznačené případy v praxi nevyskytují, popř. že nebyly řešeny soudy nižších stupňů. Jeví se proto jako vhodné formulovat v daném směru jasná právní pravidla snižující riziko neshod a sporů.“138 Podle mého názoru je však situace, kdy by roj včel vletěl do cizího obsazeného úlu, tak málo pravděpodobná, že pochybuji o nutnosti zařazení tohoto příliš speciálního ustanovení mezi sousedská práva v NOZ. Pokud pak zatoulané zvíře, movitá věc či roj včel způsobí vlastníku pozemku škodu, má vlastník věci povinnost škodu nahradit. To platí i v případě, že způsobí škodu samotným stíháním či převzetím své věci.139 K tomu Spáčil dodává: „Věc se má tedy patrně tak, že v § 1014 odst. 2 je upravena objektivní odpovědnost za škodu způsobenou při pronásledování věci nebo zvířete, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem či věcí na cizím pozemku vychází z § 2933 a násl. a z § 2937 a násl.“140 Pro zajištění náhrady škody svědčí pak vlastníku pozemku dle § 1015 zadržovací právo k zatoulané věci. To platí obdobně i pro zvířata, kde však soused musí zvážit, zda se o zadržené zvíře dokáže postarat, aby nakonec sám nenesl následky vlastní nedbalosti. Vždy bude záležet na okolnostech konkrétního případu.141 V literatuře se objevuje domněnka, že zadržovací právo k zajištění pohledávky na náhradu škody
137
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 266 [cit. 7. 5. 2014]. Tamtéž. 139 BĚLOHLÁVEK, A. in HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 215. 140 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 169. 141 ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 203. 138
43
vyplývá i z obecného ustanovení § 1395 NOZ a speciálního ustanovení v § 1015 není třeba.142 Pravidla vycházející z ustanovení § 1014 NOZ se uplatňovala i za účinnosti ObčZ, nevycházela však výslovně z jeho ustanovení, ale byla dovozována výkladem. Povinnost umožnit vstup na pozemek za účelem stíhání byla považována za tzv. legální služebnost.143
3.3
PĚSTOVÁNÍ ROSTLIN
Velmi častým případem obtěžování mezi vlastníky jsou také větve a kořeny stromů přesahující na pozemek souseda (tzv. podrosty a převisy). Podle dosavadní právní úpravy měl soused právo odstranit je šetrně a ve vhodné roční době, aniž by o tom musel vlastníka stromu, resp. pozemku, kterého byl strom součástí, informovat nebo dokonce žádat o jeho povolení. Odřezané větve přitom stále patřily vlastníkovi stromu.144 Uvedená právní úprava byla problematická z důvodu, že se vlastník stromu mohl dočkat od souseda nepříjemného překvapení v podobě ořezaného stromu a větví z něj pohozených na vlastním pozemku. Nový občanský zákoník v § 1067 výslovně upravuje vlastnictví stromu. „Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.“ Nic se však nemění na tom, že strom je i nadále považován za součást pozemku.145 NOZ nově vyžaduje, aby soused, kterému větve či kořeny působí škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu, nejprve vyzval vlastníka stromu k jejich odstranění. Pokud vlastník neučiní odstranění kořenů či větví v přiměřené době po výzvě, má soused právo tyto odstranit sám, a to opět šetrným způsobem a ve vhodné roční době.146 Podle dosavadní judikatury147 se za vhodnou roční dobu považuje doba vegetačního klidu, šetrným postupem je pak takový, který nevede 142
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 169. 143 Tamtéž, s. 164. 144 SPÁČIL, J. in ŠVESTKA J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 388-399. 145 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 167. 146 § 1016 odst. 2 NOZ. 147 Viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1985, Cpj 13/85 nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 1985, sp. zn. Pls 1/85.
44
k uhynutí nebo vážnému poškození stromu.148 Nově je nutné zvážit, zda míra obtěžování vlastníka sousedního pozemku převyšuje zájem na zachování stromu, což je kategorie, která může vyvolat pochybnosti a stane se jistě také předmětem soudního posuzování.149 Důležitou změnou je pak i vlastnictví odstraněných podrostů a převisů. Jestliže vlastník za splnění zákonných podmínek sousedovy větve nebo kořeny odstraní, náleží mu to, co z nich získá.150 „U ostatních rostlin (např. keřů, živých plotů apod.) je povinnost odstraňovat převisy nebo kořeny limitována pouze šetrností. Nemusíme tedy poměřovat zájem na nedotčeném zachování s obtížemi či škodou, která sousedovi vzniká, ani vyzývat souseda, aby tak učinil on sám.“151 Nový kodex také poskytuje v § 1017 preventivní ochranu vlastníkovi pozemku v případě, kdy sousedovy stromy představují pro jeho pozemek potenciální nebezpečí. Riziko hrozící do budoucnosti mohou tvořit například kořeny, které jsou způsobilé vážně narušit stavbu či plot vlastníka nebo koruna stromu nadměrně stínící jeho záhonku.152 Preventivní ochranu před stíněním stromy (jako imisí) připouštěla i konstantní judikatura. Pokud hrozilo, že stromy, které soused teprve hodlal vysadit, způsobí vlastníkovi sousedního pozemku vážné ohrožení výkonu práv v podobě podstatného zastínění, mohl se výjimečně domáhat ochrany, ač k zastínění zatím nedošlo.153 Ustanovení § 1017 NOZ nyní umožňuje vlastníku pozemku požadovat po sousedovi nevysazování stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Pokud soused stromy již vysadil nebo je nechal vzrůst, může vlastník žádat jejich odstranění. Přípustnou vzdáleností stromů, které obvykle dorůstají výšky přes tři metry, jsou podle NOZ tři metry od společné hranice. Pro stromy ostatní byla tato vzdálenost stanovena na jeden a půl metru. Uvedené pravidlo se použije pouze podpůrně, pokud neexistuje
148
DAVID, O. in FIALA, J., KINDL, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 386. 149 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 169. 150
NOVOTNÝ, P. a kol. Nový občanský zákoník. 1. vydání. Praha: Grada, 2014, s. 59. BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 141. 152 ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 201. 153 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1733/2004. 151
45
jiná dohoda sousedů, přednost má také místní zvyklost a veřejnoprávní předpisy.154 Je možné jej však aplikovat i na situace, kdy došlo ke vzrůstu stromu za účinnosti starého občanského zákoníku podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 NOZ.155 Pravidlo se nepoužije vůbec, pokud se na sousedním pozemku nachází les nebo sad, pokud stromy tvoří rozhradu156 nebo jedná-li se o zvlášť chráněný strom.157 Jak bylo uvedeno výše, pro sousedské spory je typická negatorní žaloba, na základě níž může být vlastníkovi uložena pouze povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoli povinnost něco pozitivního konat.158 „Nicméně [nový] občanský zákoník v některých případech žalobu na konání připouští; jde tu sice o normy sousedského práva, související s ochranou proti imisím, nikoli však o přímou ochranu proti nim (§ 1017, § 1019 odst. 1). Možnost žalovat na konání se v těchto případech opírá o výslovné zmocnění v zákoně.“159 Změna úpravy se dotkla také plodů. Podle dosavadního kodexu patřily plody rostoucí na převisech vlastníkovi stromu či keře bez ohledu na to, zda byly od stromu či keře odděleny nebo ne. Soused si tedy nemohl přivlastnit plody na zem samovolně spadlé, natož si plod sám utrhnout ze stromu či keře. ObčZ neobsahoval výslovné ustanovení, které by tuto problematiku upravovalo, ale pravidlo vyplývalo z obecné úpravy nabývání vlastnictví.160 Podle účinné právní úpravy stále patří plody rostoucí na stromě či keři vlastníkovi pozemku, z něhož strom či keř vyrůstá a soused, ke kterému větve s plody přesahují, musí umožnit vlastníku si tyto plody očesat.161 Podle ustanovení § 1016 odst. 1 NOZ se bude nově posuzovat vlastnictví plodů ze stromů nebo keřů spadlých na sousední pozemek. Spadlé plody budou patřit vlastníkovi sousedního pozemku, jedinou výjimkou je případ, kdy je sousední pozemek veřejným statkem.162
154
Zejména § 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně přírody a krajiny), který upravuje povolení ke kácení dřevin. 155 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 142. 156 Blíže viz § 1024 až § 1028 NOZ. 157 Chráněný podle jiného právního předpisu, např. dle § 46 zákona o ochraně přírody a krajiny. 158 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86. 159 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 150. 160 MADAR, Z. Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2002, s. 1411. 161 Možnost vstupu na sousedův pozemek a očesání plodů vychází z úpravy § 1021 NOZ. 162 Podle § 490 NOZ je veřejným statkem věc určená k obecnému užívání.
46
Nutno konstatovat, že na sousedův pozemek nepadají ze stromů a keřů pouze plody, ale také jehličí,163 květy, listí a další „negativní produkty“, které rovněž přirůstají k pozemku a stávají se stejně jako plody vlastnictvím souseda, ke kterému větve přesahují.164
3.4
ÚPRAVY POZEMKU A STAVEB
K problematice pozemků a staveb nejprve nutno konstatovat, že zákaz obtěžování a ohrožování práv vlastníka věci vyjádřený v § 127 odst. 1 ObčZ ve větě prvé se vztahoval jak na vlastníky věcí nemovitých, tak i movitých. Přestože zákonodárce v tomto ustanovení mezi vlastníky věcí nerozlišoval, v praxi se sousedská omezení týkala převážně vlastníků věcí nemovitých. Právní úprava sousedských vztahů v § 1013 až § 1023 nového občanského zákoníku se již neobrací ani na vlastníky věcí obecně, ani na vlastníky nemovitostí, jak by se dalo očekávat, ale výslovně pouze na vlastníky pozemků. Důvodem je skutečnost, že po nabytí účinnosti nového kodexu není nadále většina staveb samostatnou věcí, jako tomu bylo dříve. Byla znovu zavedena zásada superficies solo cedit a obecně řečeno, stavby zřízené na pozemku s výjimkou staveb dočasných se staly součástí tohoto pozemku. Pro vlastníky nemovitých věcí, které se nestaly součástí pozemku (např. podzemní stavby, byty, stavby spojené se zemí pevným základem, které měly ke dni účinnosti NOZ odlišného vlastníka než byl vlastník pozemku) se ale užije institutu analogie obsaženého v § 3023 NOZ. Ustanovení tohoto paragrafu říká, že všechna ustanovení nového občanského zákoníku o vlastníkovi pozemku budou pro vlastníky nemovitostí, které nejsou součástí pozemku, platit obdobně. To znamená, že právní úprava sousedských vztahů v NOZ se vztahuje rovněž na nemovitosti, které nejsou součástí pozemku, nejen na pozemky se svými součástmi.165 Jedním z konkrétních omezení vlastnického práva byla dle § 127 odst. 1 ObčZ také povinnost vlastníka věci zdržet se činností, které by ohrozily sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez učinění dostatečných opatření na upevnění stavby nebo pozemku. Přesná specifikace takových 163
Blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2108/2002. ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 201. 165 Tamtéž, s. 199. 164
47
úprav v zákoně chyběla, proto mohlo jít o jakékoli rušivé činnosti, které ohrozily sousedovu stavbu nebo pozemek.166 Ze stanoviska Nejvyššího soudu z roku 1985 vyplývá, že zakázány byly především činnosti zbavující sousedovu stavbu nebo pozemek náležité opory, tedy zpravidla takové činnosti, které vyvolávaly pohyb, popřípadě sesuvy půdy anebo stavby na ní zřízené.167 Za stěžejní lze tedy považovat, že úpravy pozemku či stavby obecně povoleny byly, a to za předpokladu, že vlastník učinil dostatečná opatření, aby sousedovu věc neohrozil. Dostatečnost takových opatření se posuzovala ad hoc podle okolností daného případu.168 Podle § 1018 nové právní úpravy nesmí být pozemek upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou oporu. To neplatí, pokud je provedeno jiné dostatečné upevnění. „Vzhledem k nově zavedené zásadě superficiality pozbylo účelu rozlišování zákazu ohrožení pozemků a staveb.“169 Uvedená úprava se použije jak ve vztahu k pozemkům, tak ke stavbám ať už jsou součástí pozemku, nebo jsou samostatnými nemovitostmi. Účelem ustanovení je především předcházení škodám, ochranu ohroženému poskytuje také § 1004 NOZ170 a § 137 stavebního zákona.171 Z uvedeného vyplývá, že nová právní úprava se od úpravy v ObčZ nezměnila, použitelná je i dosavadní judikatura. „Pokud občan, upravující pozemek či stavbu, nesplní svoji povinnost provést dostatečná zajišťovací opatření ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1, věta druhá, obč. zák. a jestliže v důsledku toho vznikne škoda, má ten, jehož (sousední) stavba nebo pozemek byly poškozeny, právo na náhradu škody, kterou takto utrpěl.“172
166
SCHELLEOVÁ, I. a kol. Sousedské spory a paragrafy. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Brno: Computer Press, 2007, s. 35. 167 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 1985, sp. zn. Pls 1/85. 168 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Sousedské spory a paragrafy. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Brno: Computer Press, 2007, s. 35. 169 BĚLOHLÁVEK, A. in HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 216. 170 § 1004 odst. 1: „Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.“ §1004 odst. 2: „Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný přiměřenou jistotu, že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale žalobce jistotu za následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti případu.“ 171 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 171. 172 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1754/2001.
48
Pokud by došlo k situaci, že ze stavby na sousedním pozemku stéká voda, padá led nebo sníh na pozemek vlastníka, má vlastník právo domáhat se po sousedovi, aby takovou stavbu upravil.173 Může jít i o situaci, kdy voda ze stavby rušitele stéká nejprve na jeho vlastní pozemek a teprve poté na pozemek souseda. Uvedené pravidlo je upraveno v § 1019 odst. 1 NOZ, který dává možnost domáhat se žalobou přímo úpravy stavby. Spáčil konstatuje, že „stejného cíle by však mohlo být dosaženo úpravou pozemku. Zdá se tedy, že tu měla být spíše upravena možnost domáhat se úprav pozemku (ta je jeho součástí).“174 Proti vymezeným imisím, které by pravděpodobně byly považovány za imise přímé, je možné bránit se také na základě § 1013 odst. 1 negatorní žalobou, avšak žalovanému bude v takovém případě uložena pouze povinnost zdržet se příslušného rušení žalobce. Žalovaný si poté sám vybere způsob, jak takového stavu dosáhne, upravovat stavbu vůbec nemusí.175 Ve druhé větě odstavce prvého § 1019 je pak vyjádřena zásada inspirovaná římským právem (actio pluviae arcendae) - proti přirozenému stékání vody z výše položeného pozemku se nelze bránit. To platí především v případě, že na horním pozemku vodní tok pramení či v důsledku deště nebo oblevy. Uvedené ustanovení současně zahrnuje možnost bránit se proti stékání vody, které je uměle vyvolané úpravami pozemku či stavby na pozemku zřízené. Stačí, pokud újma v podobě zaplavení níže položeného pozemku skutečně hrozí, pak má vlastník nárok požadovat uvedení stavby či pozemku do původního stavu. Nárok vlastníka níže položeného pozemku je považován svou povahou za osobní a podléhá promlčení.176 Uvedená římskoprávní žaloba actio pluviae arcendae rovněž umožňovala vlastníku výše položeného pozemku domáhat se ochrany proti zaplavení, které vlastník dolního pozemku způsobil nebo mohl způsobit úpravou svého pozemku, která bránila přirozenému odtoku vody. Přes absenci výslovné úpravy v NOZ je možné i v současnosti vlastníku horního pozemku ochranu přiznat, a to analogicky
173
NOVOTNÝ, P. a kol. Nový občanský zákoník. 1. vydání. Praha: Grada, 2014, s. 59. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 174. 175 Tamtéž, s. 173-174. 176 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 174. 174
49
dle § 1019 odst. 1 věty druhé nebo podle § 1012, kdy by zabránění odtoku vody bylo považováno za vážné ohrožení práva.177 Vlastník níže položeného pozemku se může také domáhat, je-li pro něj nutný přítok vody, aby vlastník výše položeného pozemku nebránil odtoku vody v rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.178 Posouzení nutnosti přítoku vody na dolní pozemek a potřebnosti vody pro horní pozemek bude ponecháno na úvaze soudu. Kritériem však bude především nezbytnost vody k řádnému vyžití pozemku (bydlení, rekreace, podnikání, nikoli však zachycování vody a její odvoz jinam). Za speciální případ zákazu ohrožení pozemku je považováno právo vlastníka pozemku, který má k tomu rozumný důvod, domáhat se, aby soused nezřizoval stavbu v těsné blízkosti společné hranice pozemků.179 Jedná se o opatření preventivní povahy stejně jako v případě ustanovení o stromech upraveného v § 1017. Účelem právní úpravy v § 1020 je předcházení sousedským sporům, které by v případě nevhodného umístění stavby mohly v budoucnu nastat. Uplatnění tohoto práva se váže na rozumný důvod, který vlastník musí mít. Za rozumný důvod se bude považovat zejména vznik relevantních imisí, které by existence stavby mohla vyvolat.180 Důvodová zpráva k NOZ uvádí, že „existence takového rozumného důvodu se posoudí podle objektivních hledisek se zřetelem k místním poměrům a k tomu, co na sousedovi lze spravedlivě požadovat, aby ještě snášel. Rovněž posouzení toho, co je těsnou blízkostí, záleží na místních poměrech i na druhu zřizované stavby. Podpůrně lze využít kritéria stanovená předpisy stavebního práva (aktuálně srov. vyhl. č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby). Navržené ustanovení se nedotýká případů, kdy si soused opatří k zřízení stavby veřejnoprávní titul (zejména stavební povolení); v těchto případech se uplatní ustanovení o ohrožení držby.“181 S problematikou umístění staveb či úprav staveb a pozemků tak souvisí postupy dle stavebního zákona. Většina stavebních záměrů vyžaduje určitou formu schválení ze strany stavebního úřadu, jehož předpokladem bývá souhlas vlastníka sousedního 177
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 174. 178 KORBEL, F., PRUDÍKOVÁ, D. Věcná práva v NOZ – vlastnické právo. Právo & Byznys, 2014, č. 2. In: Justice.cz [online]. Publikováno 29. 1. 2014 [cit. 22. 5. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/infocentrum/media/vecna-prava-v-noz-vlastnicke-pravo/ 179 Ustanovení § 1020 NOZ. 180 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 175. 181 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 268 [cit. 20. 5. 2014].
50
pozemku. Při realizaci nových staveb nebo úpravách staveb stávajících by měly být respektovány povinnosti stanovené stavebním zákonem (popř. celkově veřejným právem) a současně brány ohledy na práva sousedská.182
3.5
VSTUP NA SOUSEDNÍ POZEMEK
§ 1021 NOZ obsahuje úpravu tzv. legálního břemene, která vychází z úpravy v dosavadním § 127 odst. 3 ObčZ. Podstata zákonného břemene podle ObčZ spočívala v tom, že vlastníci měli povinnost umožnit vstup na své pozemky nebo i stavby na nich zřízené. K tomu bylo potřeba splnit tyto podmínky: ▪
vstup byl nezbytně vyžadován z důvodu údržby a obhospodařování sousedících pozemků a staveb,
▪
vstup musel být umožněn pouze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře,
▪
pokud takovým vstupem vznikla škoda na pozemku či stavbě, měl ten, kdo škodu způsobil, povinnost ji nahradit.183
V současném kodexu došlo k pozměnění textu, podstata legálního břemene se však nezměnila. § 1021 NOZ stanoví, že „vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak (…).“ Důvodem vlastníka pro vstup na cizí pozemek může být typicky nutnost ostříhat živý plot, natřít fasádu svého domu, očesat plody z větví k sousedovi přesahujících. Možnost vstupu na sousední pozemek nemá trvalý charakter a podle nové úpravy je vstup uskutečnitelný pouze v případě, že účelu nelze dosáhnout jinak.184 Vstup na pozemek je bezúplatný, pokud však obhospodařující vlastník svým jednáním způsobí
182
ADÁMKOVÁ, P. Stavba a nový občanský zákoník: přehledné srovnání staré a nové úpravy v oblasti věcných práv s dopadem na stavební činnost v České republice. 1. vydání. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2013, s. 49. 183 KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 328-330. 184 SPÁČIL, J. in ŠVESTKA J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 388-399.
51
sousedovi škodu, nese za ní odpovědnost, která má objektivní charakter a nelze se jí zprostit.185 Ustanovení § 1021 liberační důvody neuvádí.186 V rozhodnutí z roku 1988 se vyjadřuje Nejvyšší soud k legálnímu břemeni takto: „Údržbou je třeba rozumět práce spojené s udržováním pozemků a staveb v dobrém stavu; obhospodařováním je třeba rozumět hospodaření na nich. Pojem nezbytnosti je třeba vyložit z objektivních hledisek, neboť by odporovalo právní jistotě, kdyby bylo možné vycházet ze subjektivních představ či přání vlastníků sousedících pozemků a staveb. Vstupem je třeba rozumět nejen samotné vstoupení, tedy překročení hranice sousedova pozemku, ale též pobyt na něm, omezený účelem vstupu, tj. podmínkami uvedenými v citovaném ustanovení. Vstupem na sousedův pozemek ve smyslu tohoto ustanovení je tedy i pobyt po dobu nezbytnou k provedení úkonů, je si vyžaduje údržba nebo obhospodařování vlastního pozemku. Nelze jím tedy rozumět trvalé právo průchodu nebo dokonce trvalé právo průjezdu motorovými nebo nemotorovými vozidly.“187 Dosavadní judikatura je tedy i nadále aplikovatelná, je však třeba klást větší důraz na hledisko, že vstup je možný jen tehdy, pokud účelu nelze dosáhnout jinak. Vlastník tak nemůže požadovat vstup na sousedův pozemek za účelem údržby např. pouze z důvodu, že je to pro něj ekonomicky výhodnější.188 Užití sousedova pozemku může být potřeba i v jiných situacích, než je běžná údržba a hospodaření. Nové právní pravidlo je formulováno v § 1022 NOZ pro situaci, kdy nelze stavbu stavět, bourat, opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku. V takovém případě má vlastník pozemku se stavbou právo požadovat, aby soused snášel vše, co je pro stavební práce potřebné. Soused musí žádosti vlastníka pozemku vyhovět, pokud tomu nebrání vážné důvody, tj. nepřevyšuje-li jeho zájem na nerušeném užívání pozemku zájem na provedení prací. Sousedovi za uvedené omezení vlastnického práva přísluší přiměřená náhrada, neboť jde o zásah mimořádný, který souseda sice dočasně, ale nadměrně obtěžuje.189 Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k míře omezení vlastnického práva. Pokud navíc při výkonu nezbytných 185
Sousedské vztahy. Epravo.cz [online]. Publikováno 25. 4. 2001 [cit. 28. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/sousedske-vztahy-6288.html 186 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 176. 187 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86. 188 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 268 [cit. 20. 5. 2014]. 189 ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 201.
52
prací na stavbě způsobí vlastník stavby škodu vlastníkovi pozemku, odpovídá za ni podle § 1021 NOZ o náhradě škody způsobené běžnou údržbou. Náhrada za omezení práva totiž náhradu škody nezahrnuje.190 Užití sousedova pozemku pro případ nezbytných opatření upravuje i stavební zákon v § 141, kde je takový vstup veřejnoprávním oprávněním a správní úřad jej může nařídit;191 přičemž „postup podle tohoto ustanovení povede k cíli patrně rychleji než podání žaloby u soudu.“192
3.6 UŽÍVÁNÍ PROSTORU NAD POZEMKEM A POD POZEMKEM Podle § 506 odst. 1 NOZ je součástí pozemku také prostor nad povrchem a pod povrchem, které se co do velikosti vymezují kritériem ovladatelnosti a využitelnosti.193 Prostor nad povrchem a pod povrchem může být využíván k nejrozličnějším účelům. Uvedenou skutečnost zohledňuje vícero právních předpisů, které různými způsoby vlastníka pozemku omezují.194 Vyskytují se však i případy zvlášť neupravené, na které NOZ reaguje obecnou klauzulí v § 1023, tou však speciální úpravy v jiných právních předpisech nejsou nijak dotčeny.
Klauzule stanoví,
že pro důležitý důvod musí vlastník pozemku strpět užívání prostoru pod pozemkem nebo nad pozemkem, a to pouze za předpokladu, děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.195 „Dojde-li však ke změně poměrů, tj. odpadne-li onen důležitý důvod, nemůže osoba, která ony prostory využívala, z toho pro sebe odvodit nějaké další právo do budoucna. Bylo-li však v této souvislosti zřízeno v době, kdy tu důležitý důvod ještě byl, úředně schválené zařízení, což se mohlo stát i s velkými náklady, nemůže vlastník pozemku požadovat odstranění takového zařízení,
190
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 177. 191
ADÁMKOVÁ, P. Stavba a nový občanský zákoník: přehledné srovnání staré a nové úpravy v oblasti věcných práv s dopadem na stavební činnost v České republice. 1. vydání. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2013, s. 49. 192 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 176. 193 Tamtéž, s. 179. 194 Např. zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů. 195 Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 269 [cit. 20. 5. 2014].
53
nýbrž jen žádat náhradu škody.“196 Spáčil dodává, že jde spíše o náhradu za omezení práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, než o náhradu škody jako takovou. Vlastník tak nemusí prokazovat vznik škody, ale pouze skutečnost, že jeho právo bylo omezeno.197 Fakt, že vlastnické právo k pozemku zahrnuje rovněž prostor nad jeho povrchem a pod jeho povrchem, bylo zřejmé již za účinnosti starého občanského zákoníku především z judikatury, která se touto problematikou zabývala. Nejvyšší soud také došel k závěru, že „zřizovat části stavby (např. zateplení zdi, balkony apod.) zasahující do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu není přípustné.“198 Právním důvodem zde bylo myšleno oprávnění dle zvláštního právního předpisu. Vzhledem k ustanovení § 1023 NOZ je třeba závěr soudu částečně korigovat. Dle tohoto ustanovení není v současnosti vyžadován právní důvod, ale jakýkoli důležitý důvod pro případy zvláštními předpisy neupravené.199
196
Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online], s. 269 [cit. 20. 5. 2014]. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 181. 198 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010. 197
199
VRAJÍK, M. Judikatura Nejvyššího soudu z pohledu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2014, s. 277-288.
54
ZÁVĚR Diplomový úkol spočíval v analýze podmínek pro omezení vlastnického práva v důsledku pravidel zařazených do tzv. sousedského práva. V práci byla nejprve vymezena podstata pojmu vlastnické právo, a to především prostřednictvím svého obsahu. Bylo zdůrazněno, že negativní stránkou obsahu vlastnického práva jsou jeho omezení neboli povinnosti subjektu vlastnického práva, které mohou spočívat i v nečinnosti, resp. zdržení se určitého jednání. Východisko ke zpracování diplomového úkolu tak tvořilo posouzení přípustnosti omezení vlastnického práva. Byla provedena klasifikace jednotlivých druhů omezení podle kritérií, které jsem považovala za relevantní, přestože se odborná literatura v názorech na tuto problematiku rozchází. Následně jsem jednotlivé druhy omezení stručně analyzovala a snažila se zargumentovat, proč řadím občanskoprávní úpravu sousedských vztahů mezi omezení vnější. Následovalo představení samotné právní úpravy sousedských vztahů v ObčZ a NOZ a analýza jednotlivých případů omezení v rámci regulace vztahů mezi sousedy. Přestože jsou sousedské vztahy a celkově omezení vlastnického práva upraveny v rámci více právních odvětví, tato práce byla od začátku zaměřena na právo občanské. Práce vycházela z komparace právní úpravy ve starém občanském zákoníku a novinek, které přinesla účinná právní úprava. Jedná se přitom o novinky poměrně zásadní. Přestože byl předpis přijatý původně v roce 1964 několikrát novelizován, dílčí úpravy nikdy nebyly schopny postihnout potřeby, které se objevily zejména po roce 1989. Nový kodex upravuje podrobněji celou oblast věcných práv, včetně práv sousedských. Úprava v NOZ sice z právní úpravy sousedských vztahů v § 127 starého občanského zákoníku vychází, podstatně se však rozšířil její rozsah, a to do § 1013 až § 1023 NOZ. Nový kodex se zaměřuje na některé problematické oblasti sousedských práv, které dosavadní ObčZ neupravoval. Mnohem podrobněji stanoví práva a povinnosti sousedů pro případ, kdy není mezi sousedy jiné dohody. Právní úpravu sousedských vztahů lze rozdělit do dvou pomyslných skupin. První skupinu tvoří pravidla či instituty, které jsou obsaženy ve starém i novém kodexu. Jako příklad lze uvést nepřímé imise a míru přiměřenou poměrům, legální břemeno nebo úpravy odstraňování podrostů a převisů šetrně a ve vhodné roční době. Ani tato pravidla však nebyla přebrána doslovně, zákonodárce text zákona upravuje a rozšiřuje.
55
Do druhé skupiny lze řadit pravidla a instituty, které se v textu zákona objevují nově nebo které se oproti pravidlům v ObčZ zcela mění. Naprostou změnu doznalo například vlastnictví plodů na zem spadlých nebo možnost odstranit převisy a podrosty stromů a keřů bez předchozí výzvy jejich vlastníka. Většina pravidel se však objevuje po padesáti letech účinnosti ObčZ zcela nově. Jsou to především imise přímé, imise z úředně schváleného provozu, sázení stromů v blízkosti společné hranice nebo jiné zásady týkající se vlastníků bezprostředně sousedících nemovitostí. NOZ upravuje i situace, jejichž výskyt je považovaný spíše za raritu. V textu práce zmiňuji ustanovení o roji včel, který vlétne do cizího již obsazeného úlu. Nejenže se počet včelařů v posledních letech podstatně snížil, ale skutečnost, že celý roj vletí do cizího úlu, je velice výjimečná. Takové ustanovení, aplikovatelné pouze na nepatrný zlomek sousedské populace, považuji za naprosto nadbytečné. Nutno také zmínit, že i rozhrady upravené v § 1024 až § 1028 a nezbytná cesta upravená v § 1029 až § 1026 jsou novými instituty NOZ, které se sousedskými právy velmi úzce souvisí, avšak nestaly se předmětem srovnávací analýzy, neboť nebyly dle diplomového úkolu náplní této práce. Z právě uvedeného se však nelze domnívat, že NOZ přišel v oblasti sousedských práv s něčím zcela novým a neznámým. Zákonodárce se při jejich tvorbě inspiroval především obecným občanským zákoníkem rakouským a jeho judikaturou, zásadami římského práva a jinými evropskými občanskými zákoníky. Navíc některá používaná pravidla, ač v textu starého občanského zákoníku výslovně zakotvena nebyla, vyplývala z ustálené české judikatury, která doplňovala jeho jednoduchý text a poskytovala ustanovení § 127 kvalitní interpretaci. Zákonodárce se výkladem k ObčZ v některých bodech rovněž inspiroval a zásady z judikatury vyplývající výslovně v textu NOZ ustanovil. Využitelnost dosavadní judikatury po nabytí účinnosti nové právní úpravy byla v práci hodnocena v rámci analýzy jednotlivých „sousedskoprávních“ ustanovení NOZ. Z výše konstatovaného tak vyplývá, že judikáty jsou z větší části aplikovatelné, avšak je nutné brát v úvahu odchylky, které NOZ přináší. Sousedské vztahy jsou složité a není zde vždy oboustranná vůle k uzavření dohody. Podrobnější úprava v NOZ je způsobilá takové sousedské vztahy korigovat, poskytuje vlastníkům pravidla, díky nimž je možné sporům předcházet a pro případ jejich vzniku nabízí adekvátní řešení. Novou úpravu sousedských práv tak shledávám
56
poměrně zdařilou, přístupnou svou jednoduchostí široké veřejnosti. Obsahuje i řadu neurčitých pojmů, prostřednictvím nichž nechává prostor pro širokou aplikaci na množství různorodých případů. V rámci řešení sporů budou tyto neurčité pojmy opět předmětem soudcovského uvážení. Závěrem lze shrnout, že nová právní úprava, ač je účinná již téměř půl roku, není dosud zcela zažitá a obsahuje i problematická místa. Až s odstupem času bude možné objektivně zhodnotit, zda se nové instituty a zásady osvědčily v praxi nebo ne. Problematika omezení vlastnického práva a sousedských právních vztahů je velice rozsáhlá. Řada institutů, které byly v práci zmíněny, nemohla být podrobně rozebrána z důvodu zachování požadovaného rozsahu práce. Práce podává pouze komplexní pohled na problematiku omezení vlastnického práva v důsledku pravidel zařazených do sousedského práva vhledem k nové občanskoprávní úpravě.
57
POUŽITÉ ZDROJE LITERATURA 1. ADÁMKOVÁ, P. Stavba a nový občanský zákoník: přehledné srovnání staré a nové úpravy v oblasti věcných práv s dopadem na stavební činnost v České republice. 1. vydání. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2013, 84 s. ISBN 978-80-87438-43-5. 2. BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2. 3. DOHNAL, V. Vyvlastnění a ochrana vlastnického práva. Brno: Ekologický právní servis, 1999, 30 s. ISBN 80-902570-2-X. 4. ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer, 2013, 315 s. ISBN 978-80-7478-0134. 5. FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. upravené vydání. Brno: Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. 6. FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a upravené vydání. Brno: Doplněk, 2002, 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 7. FIALA, J., KINDL, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, 905 s. ISBN 978-80-7357-395-9. 8. HOLUB, M., POKORNÝ, M., BIČOVSKÝ, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: Linde Praha, 2002, 335 s. ISBN 80-7201-348-3. 9. HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, 308 s. ISBN 978-80-7380-377-3. 10. KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, 524 s. ISBN 80-7357-127-7.
58
11. KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Nakladatelství Leges, 2012, 278 s. ISBN 978-80-8757610-6. 12. MADAR, Z. Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2002, 1842 s. ISBN 80-7201-377-7. 13. NOVOTNÝ, P. a kol. Nový občanský zákoník. 1. vydání. Praha: Grada, 2014, 165 s. ISBN 978-80-247-5166-5. 14. PLECITÝ, V., VRABEC, J., SALAČ, J. Základy občanského práva. 4. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. 15. SCHELLE, K. a kol. Základy občanského práva. 2. upravené a rozšířené vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2010, 227 s. ISBN 978-80-7418-066-8. 16. SCHELLEOVÁ, I. a kol. Sousedské spory a paragrafy. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Brno: Computer Press, 2007, 182 s. ISBN 978-80-251-1731-6. 17. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III: věcná práva (§976-1474): komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, 1260 s. ISBN 978-80-7400-499-5. 18. SPÁČIL, J. a kol. Sousedská práva. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, 368 s. ISBN 978-80-87212-44-8. 19. ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I: komentář: §1-459. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, 1373 s. ISBN 978-80-7400-108-6. 20. VRAJÍK, M. Judikatura Nejvyššího soudu z pohledu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2014, 851 s. ISBN 978-80-7263-846-8.
ODBORNÉ ČLÁNKY 1. KORBEL, F., PRUDÍKOVÁ, D. Věcná práva v NOZ – vlastnické právo. Právo & Byznys, 2014, č. 2. In: Justice.cz [online]. Publikováno 29. 1. 2014 [cit. 22. 5.
59
2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/infocentrum/media/vecnaprava-v-noz-vlastnicke-pravo/ 2. DOBROVOLNÁ, E., SPÁČIL, J. Imise způsobené úředně schváleným provozem závodu nebo podobného zařízení v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 2. 5. 2014]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/documentview.seam?type=html&documentId=nrptembrgjpxa4s7giyf643uojptomjz&groupIn dex=3&rowIndex=0&conversationId=165594 3. KUSÁK, M. Omezení vlastnického práva z důvodu ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů. České právo životního prostředí [online]. 2005, č. 15, s. 6. [cit. 31.
3.
2014].
ISSN
1213-5542.
Dostupné
z:
http://www.cspzp.com/dokumenty/casopis/cislo_15.pdf 4. MACHÁČEK, F. Sousedská práva. Epravo.cz [online]. Publikováno 24. 11. 2003 [cit. 9. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/sousedska-prava22035.html 5. BÁNYAIOVÁ, A. Princip proporcionality v rozhodování Ústavního soudu (Nad rozsudkem Ústavního soudu k aplikaci § 127 odst. 1 ObčZ). Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 8, s. 279-284. In: Bvlaw.cz [online]. Publikováno 10. 5. 2012 [cit. 16. 5. 2014].
Dostupné
z:
http://www.bvlaw.cz/files/aktuality/x_pr_8_2012_alena_banyaiova.pdf
INTERNETOVÉ ZDROJE 1. Důvodová zpráva k NOZ. Justice.cz [online]. 598 s. [cit. 20. 3. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf
60
2. Sousedské vztahy. Poradna. Ekologický právní servis [online]. Aktualizováno k právnímu
stavu
1.
1.
2014
[cit.
28.
4.
2014].
Dostupné
z:
http://www.eps.cz/poradna/kategorie/sousedska-prava/rada/sousedske-vztahy 3. Věcná práva v novém občanském zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti: Komise pro aplikaci nové civilní legislativy [online]. 20 s. [cit. 15. 4. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/user_upload/informacni_brozury/MS_b rozura_vecna_prava.pdf
PRIMÁRNÍ PRAMENY 1. Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník rakouský, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 5. 2014]. 2. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2014]. 3. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 3. 2014]. 4. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 3. 2014]. 5. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 3. 2014]. 6. Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 3. 2014].
61
7. Zákon č. 20/1087 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 3. 2014]. 8. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 3. 2014]. 9. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 3. 2014]. 10. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 3. 2014]. 11. Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 3. 2014]. 12. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2014]. 13. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 3. 2014]. 14. Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 20. 5. 2014]. 15. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 11. 3. 2014]. 16. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 18. 3. 2014]. 17. Vyhláška č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 5. 2014].
62
JUDIKATURA 1. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1980. Arrondelle proti Spojenému království. Číslo stížnosti 7889/77. Evropský soud pro lidská práva [online]. Evropský soud pro lidská práva, © 1980 [cit. 27. 5. 2014]. Dostupné z: http://echr.ketse.com/doc/7889.77-en-19800715/ 2. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. Ústavní soud [online].
Ústavní
soud,
©
2012
[cit.
27.
5.
2014].
Dostupné
z:
http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Aktualne_prilohy/ 2012_01_11.pdf 3. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné
z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?type=html&documentId=njptcojxgjpxexzwgvpwg2lw&conversationId= 576216 4. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/85. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 5. 2014]. Dostupné
z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?type=html&documentId=njptcojygvpxexzvgbpwg2lw&conversationId= 190915 5. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 1985, sp. zn. Pls 1/85. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné
z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?type=html&documentId=njptcojygvpxexztg5pwg2lw&conversationId=5 75366 6. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. 22 Cpj 203/86. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 4. 2014]. 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 1999 [cit. 27. 5. 2014]. Dostupné z:
63
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/EB4C02BFAC493B4 1C1257BD6003A2DE9?openDocument&Highlight=0, 8. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2108/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2000 [cit. 27. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/E5ACD45369339BA EC1257A4E0066E5D0?openDocument&Highlight=0, 9. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1233/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2001 [cit. 18. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CCA6BF5AA42D10 A9C1257A4E006A5CC3?openDocument&Highlight=0, 10. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99. In: Beckonline [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 5. 2014].
Dostupné
z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?type=html&documentId=njptembqgjpwgxzxhe2a&conversationId=1909 50 11. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1754/2001. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2003 [cit. 20. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B544A29A28E3EB2 1C1257A4E0069479B?openDocument&Highlight=0, 12. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 4. 2014]. 13. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2004 [cit. 18. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D87FD207D31E00E BC1257A4E0065BF5B?openDocument&Highlight=0, 14. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1733/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2005 [cit. 28. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/5BD7FFF18E6CAEF 9C1257A4E0068DAAD?openDocument&Highlight=0,
64
15. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 5. 2014]. 16. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 19/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2007 [cit. 27. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/4B15D6151B4FC507 C1257A4E00656BCC?openDocument&Highlight=0, 17. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1244/2007. In: Codexis academia [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 5. 2014]. 18. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 28. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3CF7C2E32C407D8 8C1257A4E0067896D?openDocument&Highlight=0, 19. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2012 [cit. 28. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B59767816802F1F5 C1257A4E00650467?openDocument&Highlight=0, 20. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2012 [cit. 27. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/087391EBC219D87 BC1257AB8004968C5?openDocument&Highlight=0, 21. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2013 [cit. 28. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3A85BBA6FD24691 3C1257C1C004EC977?openDocument&Highlight=0, 22. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 54 Co 390/2007. Kauza-magistrála.net [online]. © 2005 - 2014 [cit. 28. 5. 2014]. Dostupné z: http://kauza-magistrala.net/images/docs/Rozsudek_Mestskeho_soudu_v_Praze.pdf
65
