Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Organizace státního aparátu nacistického Německa

Michal Košťan 2011/2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: „Organizace státního aparátu nacistického Německa“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Brně dne 29. 6. 2012 ............................. Michal Košťan 2

Poděkování Chtěl bych na tomto místě poděkovat JUDr. Bc. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL.M. Eur.Int., vedoucímu mé diplomové práce, za jeho cenné rady a odborné vedení, které mi při zpracování této práce poskytl.

3

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 6 1 Státní aparát obecně ........................................................................................... 9 2 Principy fungování státního aparátu nacistického Německa ....................... 12 2.1 Vůdcovský princip ...................................................................................... 13 2.1.1 Vymezení pojmu ............................................................................... 13 2.1.2 Vývoj a myšlenkový základ .............................................................. 15 2.1.3 Zakotvení v právu ............................................................................. 18 2.2 Princip zvláštního zákonodárství ................................................................ 22 2.2.1 Vymezení pojmu a myšlenkový základ ............................................ 22 2.2.2 Vyjádření v právu.............................................................................. 24 2.3 Princip jednoty strany a státu ...................................................................... 27 2.3.1 Vymezení pojmu a myšlenkový základ ............................................ 27 2.3.2 Zakotvení v právu ............................................................................. 29 3 Vybrané orgány státního aparátu nacistického Německa ............................ 32 3.1 Zákonodárné orgány ................................................................................... 32 3.1.1 Říšský sněm ...................................................................................... 32 3.1.2 Říšská rada ........................................................................................ 35 3.1.3 Zemské orgány .................................................................................. 36 3.2 Výkonné orgány .......................................................................................... 39 3.2.1 Vůdce a říšský kancléř ...................................................................... 39 3.2.2 Říšská vláda ...................................................................................... 40 3.2.3 Říšská ministerstva ........................................................................... 42 3.2.3.1 Říšské ministerstvo vnitra ..................................................... 43 3.2.3.2 Říšské ministerstvo hospodářství .......................................... 43 4

3.2.3.3 Říšské ministerstvo práce ..................................................... 44 3.3 Soudní orgány ............................................................................................. 45 3.3.1 Civilní soudnictví .............................................................................. 45 3.3.2 Trestní soudnictví .............................................................................. 46 3.3.2.1 Zvláštní soudy ....................................................................... 47 3 3.2.2 Lidový soudní dvůr ............................................................... 48 Závěr ..................................................................................................................... 50 Resumé .................................................................................................................. 53 Seznam použitých zdrojů .................................................................................... 55 Monografie ........................................................................................................ 55 Články ............................................................................................................... 56 Elektronické prameny ....................................................................................... 57 Právní předpisy ................................................................................................. 58

5

Úvod Nacistické Německo, Třetí říše nebo také hitlerovský stát. Všechna tyto velmi dobře známé a zauţívané pojmenování označují tentýţ státní útvar. Stát, který přestoţe je jiţ téměř sedmdesát let pouhou vzpomínkou, ještě dnes často vyvolává v lidech hrůzu. Nacistické Německo se totiţ rozhodující měrou podílelo na rozpoutání druhé světové války, největšího a nejkrvavějšího válečného konfliktu v dějinách. Konfliktu, za který podle odhadů zaplatilo svým ţivotem přes 50 milionů lidí po celém světě. Navíc se v důsledku své rasové politiky tento státní útvar zaslouţil o holocaust, při němţ bylo vyhlazeno více neţ 5 milionů Ţidů.1 To všechno i přes skutečnost, ţe nacistická Třetí říše existovala jako samostatný suverénní stát pouhých 12 let, v průběhu let 1933 aţ 1945.2 Bez jakýchkoli pochybností tak lze toto období označit jako jednu z nejčernějších etap historie lidstva. I z tohoto důvodu bylo o hitlerovském Německu v průběhu více neţ půlstoletí, jeţ uplynulo od jeho zániku, napsáno velké mnoţství literatury, a to nejen odborné, ale také jednodušších textů, určených pro širokou veřejnost. Převáţná většina se však blíţe zaměřuje buď na projevy nacistického státu navenek, například na válečné operace či zahraniční politiku, nebo naopak pojednává o jiţ velmi dobře známých záleţitostech, jako jsou ţivot v koncentračních táborech či ţivotopisy nejvyšších představitelů Německa té doby, zejména Vůdce Adolfa Hitlera. Nicméně, u poznání chudší je výběr literatury, týkající se vnitřního uspořádání a fungování Třetí říše, principů a způsobů organizace jejich nejdůleţitějších orgánů a institucí. Podle přesvědčení autora této práce přitom právě v důkladném studiu této problematiky tkví základ k pochopení notoricky známých událostí, jimiţ se tento stát projevoval navenek. V českém prostředí je tato skutečnost obzvláště zřetelná, jelikoţ s pojednáními o těchto významných aspektech historie dvacátého století se téměř nesetkáváme. Dostupná literatura je totiţ, s výjimkou prací Jaromíra Tauchena, v zásadě omezena buď na obecná díla, jeţ se problematiky vnitřní organizace nacistického Německa dotýkají

1

Necrometrics : Source List and Detailed Death Tolls for the Primary Megadeaths of the Twentieth Century [online]. Změněno 28. 04. 2012 [cit. 2012-05-19]. Dostupné z: . 2 United States Holocaust Memorial Museum : Third Reich [online]. Změněno 11. 05. 2012 [cit. 2012-0519]. Dostupné z: .

6

jenom velmi okrajově, nebo naopak jiţ velmi staré texty, napsané ještě během první poloviny dvacátého století.3 Z tohoto důvodu byly při zpracování práce pouţity jak shora uvedené dostupné české texty, tak i především zahraniční literatura. Ta se však, z důvodu jazykových kompetencí autora, omezuje převáţně na anglické zdroje. Za nejvýznamnější prameny lze bezpochyby označit texty Jaromíra Tauchena, a dále téţ podklady k norimberským procesům,4 jeţ byly vydány v roce 1946 ve Spojených státech amerických formou osmi samostatných svazků.5 Tato díla, označovaná jako „červená série“, představují obsáhlou sbírku listinných důkazů a materiálů, původně připravených pro americkou a britskou obţalobu za účelem prezentace před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.6 Při práci se shora uvedenými prameny pouţíval autor zejména induktivní metodu, tedy snahu o vyvození obecných závěrů na základě podrobného zkoumání konkrétních případů. Pouţita byla rovněţ analýza, nebo jinými slovy, pochopení sloţitější problematiky za pomoci jejího rozkladu na jednodušší, snáze vyřešitelné otázky. Pro zajímavost a lepší orientaci pouţil autor při značném počtu výrazů, s nimiţ se při práci s různými prameny setkal, rovněţ jejich původní německý ekvivalent, který uvedl v závorkách za českým překladem příslušného termínu. Primárním cílem této práce je poskytnout čtenáři určitý srozumitelný obraz o vnitřním fungování nacistického Německa, umoţněním orientace v nejdůleţitějších principech a také státních orgánech, které zde působily. Přitom se autor pokoušel nalézt i odpověď na otázku, zda a do jaké míry vykonával státní aparát ve Třetí říši svoji činnost legálně, tedy zákony předvidatelným způsobem. Z důvodu omezeného prostoru se však tato práce zaměřuje téměř výhradně na období od převzetí moci národními socialisty do vypuknutí druhé světové války, tedy na léta 1933-1939. Změn ve státním aparátu, které se udály později, se dotýká pouze okrajově. Se zřetelem k výše uvedeným cílům je hlavní část práce strukturována na tři samostatné kapitoly. Stručnou první kapitolu lze pojmenovat jako úvodní, i kdyţ, podle 3

Zmínit lze například díla: KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947; MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. 4 K norimberským procesům blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 310-311. 5 Všechny předmětné svazky, včetně příloh, jsou dostupné na internetových stránkách Kongresové knihovny Spojených států amerických: . 6 The Library of Congress : Nazi Conspiracy and Aggression [online]. Změněno 27. 07. 2010 [cit. 201206-27]. Dostupné z: < http://www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/NT_Nazi-conspiracy.html >.

7

názoru autora, zcela nezbytnou část. Jejím úkolem je definovat pojem státní aparát v obecné rovině, jak je chápán ve státovědě. Druhá kapitola, zaměřena jiţ přímo na státní aparát nacistického Německa, je obecnou částí, podrobněji rozebírající tři nejdůleţitější zásady, na nichţ byl státní aparát Třetí říše vybudován: vůdcovský princip, princip jednoty strany a státu, a princip zvláštního zákonodárství. Detailně se zabývá jejich vymezením, myšlenkovým základem, a v neposlední řadě také reálným uplatněním těchto zásad v právním systému nacistického Německa. Třetí kapitolu práce lze označit jako zvláštní, protoţe se zabývá jiţ konkrétními státními orgány Třetí říše. Je dále rozdělena na tři samostatné oddíly, podle typu státní moci, který příslušné instituce reprezentují: zákonodárné orgány, výkonné orgány, a konečně soudní orgány. Tato kapitola zahrnuje bliţší charakteristiku, popis funkcí a postavení vybraných nejdůleţitějších orgánů ve státním aparátu hitlerovského Německa. Neklade si tedy za cíl provést komplexní či vyčerpávající analýzu všech existujících institucí. Závěr pak nakonec obsahuje stručné shrnutí všech nejdůleţitějších poznatků, které byly při zpracování jednotlivých kapitol této práce získány. Zároveň je zde vyjádřen autorův pohled na řešení otázky, týkající se legality činnosti orgánů státního aparátu Třetí říše.

8

1 Státní aparát obecně Ještě předtím, neţ bude přikročeno k podrobnější analýze státního aparátu hitlerovského Německa, je velmi důleţité stručně se pozastavit také nad obecným významem a definicí tohoto termínu, jak bývá vymezován státovědou. V první řadě je na místě upozornit na zásadní problém pojmu státní aparát, jmenovitě na skutečnost, ţe jeho věcný rozsah není všemi autory odborné literatury chápán zcela identicky. Jedním ze základních charakteristických znaků kaţdého státu je institut státní moci. Rozumí se jí legitimní, právem sankcionovaná schopnost regulovat chování subjektů společenských vztahů, a to i proti jejich vůli, je-li toho zapotřebí.7 Podle jednoho z moţných pohledů představuje státní aparát souhrn všech mocenských institucí, tvořící státní moc. Pod význam tohoto termínu se přitom podřazuje nejen personální obsazení předmětných institucí, ale rovněţ technické a materiální prostředky, které jim výkon suverénní moci umoţňují (například stavby, pozemky nebo dopravní prostředky).8 Jiný z pohledů naopak vymezuje pojem státní aparát především jako skupinu úředních osob, tvořících státní sluţbu, tedy jako synonymum termínu „byrokracie“. V uvedeném významu má nicméně státní aparát i poněkud pejorativní odstín. Důvodem je fakt, ţe byrokracií se obecně rozumí nejen nezbytné personální zabezpečení realizace výkonné moci ve státě, ale rovněţ mechanismus s tendencí k přílišnému formalismu, rozšiřování svých funkcí a v neposlední řadě také ke korupci či jiným formám zneuţívání svého přístupu k moci.9 Další moţná definice státního aparátu, s níţ se lze v odborné literatuře setkat, je v zásadě jeho ztotoţnění s termínem státní mechanismus neboli organizace státu. Jedná se institucionalizovaný, politicko-právní systém, prostřednictvím kterého je realizován výkon státní moci a suverenity. Státní mechanismus lze rozdělit na tři základní části: státní orgány, zvláštní sloţky a státní organizace či zařízení. Prvním a nejvýznamnějším sloţkou jsou státní orgány, představující základní a rozhodující sloţky státu. Pokud je řeč o moderních demokratických státech, toto jejich postavení bývá odvozeno z práva, které pro ně stanovuje jednoznačné limity pravomoci,

7

FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 15-17. 8 HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. s. 186. 9 KLÍMA, K. et al. Státověda. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. s. 228.

9

působnosti, a dále také přesně specifikuje jejich vztah k jiným institucím.10 Právě pojem pravomoci je přitom povaţován za klíčový definiční znak termínu státní orgán. Obecně se jedná o způsobilost vydávat závazné normy lidského chování (právní akty), a to buď obecné, nebo rovněţ individuální. Podle druhu pravomoci se státní orgány ve státovědě dále klasifikují na zákonodárné, výkonné a soudní.11 Druhou součást státního mechanismu tvoří tzv. zvláštní sloţky. Pod tento pojem lze subsumovat instituce, jejichţ primárním účelem je zajišťování bezpečnosti, obrany a vnitřního pořádku. Zřizovány jsou státními orgány, jeţ také řídí a následně i dozírají na výkon jejich činnosti. Zvláštní sloţky však nejsou nadány pravomocí, jelikoţ pouze vykonávají a uskutečňují mocenská rozhodnutí státních orgánů. Příkladem je policie nebo armáda. Poslední sloţkou jsou státní organizace a státní zařízení. Úkolem těchto institucí je realizace jiných funkcí státu. Podobně jako zvláštní sloţky nedisponují pravomocí, ale na rozdíl od nich nemají za úkol zajišťovat výkon suverénní státní moci. Jsou zakládány, řízeny, a obvykle rovněţ financovány nebo kontrolovány státními orgány. Příkladem státních organizací a zařízení jsou nejrůznější hospodářské, výrobní, dopravní, energetické, školské, výzkumné, sociální, kulturní či zdravotnické ústavy a podniky. Nakonec je třeba zmínit ještě další a zároveň poslední vymezení termínu státní aparát, o kterém bude v této práci pojednáno. Tento pohled je ve značné míře podobný shora uvedenému názoru, dle něhoţ je státní aparát povaţován za synonymum státního mechanismu, a ve své podstatě z něj vychází. Zásadní rozdíl lze nicméně pozorovat v přesvědčení, ţe pod tento termín nelze zahrnout státní organizace ani zařízení, protoţe tyto instituce, aţ na některé výjimky, realizují pouze záleţitosti svého vnitřního řízení a správy.12 Závěrem je třeba k obecné problematice pojmu státní aparát uvést, ţe tato kapitola si neklade za cíl nalézt a vyjmenovat všechny existující pohledy na věcný rozsah tohoto termínu, ani je blíţe rozebírat či dokonce podrobovat kritice. V následujících částech práce je statní aparát chápán spíše úzce a zásadně se omezuje výhradně na státní orgány, tedy klíčové rozhodující sloţky zákonodárné, výkonné a soudní moci. 10

FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 30-31. 11 HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. s. 186-189. 12 FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 30-31.

10

Důvodem však není přesvědčení autora o správnosti tohoto pojetí, nýbrţ zaměření tématu a zadání této diplomové práce. Protoţe jejím cílem není komplexní popis všech orgánů hitlerovského státního aparátu, bude orientována pouze na vybrané nejdůleţitější instituce, u kterých pak bude provedena detailnější analýza. Pokud se jedná a úřednický stav či „byrokracii“, o této oblasti je pojednáváno pouze okrajově.

11

2 Principy fungování státního aparátu nacistického Německa Vůdcovský princip, zvláštní zákonodárství a sjednocení strany se státem lze označit za základní stavební kameny, na nichţ byla ve třicátých letech dvacátého století vybudována celá vnitřní organizace nacistické Třetí říše.13 Uţ v těchto zásadách lze pozorovat obrovské rozdíly mezi dvěma zcela odlišnými formami vládnutí: hitlerovským Německem jako diktaturou na jedné straně a všemi moderními demokratickými státy na straně druhé. Základem demokracie je totiţ skutečnost, ţe se veškerá suverénní moc nachází v rukou lidu, který je pak v konečném důsledku určující pro charakter i směřování politiky konkrétního státu. Demokratická vláda, tedy vláda prostřednictvím lidu, znamená, ţe státní orgány mají povinnost uskutečňovat takovou formu politiky, která nejenţe reprezentuje většinu obyvatelstva, ale současně musí plnit i funkce, které jsou ve veřejném zájmu, tedy v zájmu celé společnosti. Mezi další fundamentální principy moderních států patří také existence rozsáhlých práv občanů. V ostrém kontrastu s těmito zásadami stojí Třetí říše jako typická totalitní (autokratická) diktatura, kde má naopak jasnou dominanci výkonná sloţka moci. Je zaloţena na koncentraci rozhodovacích pravomocí v rukou monokratických orgánů, přičemţ ţádná reálná moţnost účasti obyvatel v rozhodovacím procesu neexistuje. Zastupitelské sbory, které se zde objevují, jsou totiţ pouze formálními institucemi, bez jakýchkoli skutečných pravomocí. Typickým je rovněţ konstantní porušování ústavních práv občanů a nemoţnost účinně se domoci jejich ochrany.14 Shora uvedené samozřejmě představuje pouze velmi hrubé zobecnění celého mnoţství rozdílů mezi těmito dvěma formami vlády. Nicméně, podle přesvědčení autora je vhodné upozornit na ně jiţ na začátku kapitoly, rozebírající základní principy fungování státního aparátu nacistického Německa. Neboť jak vyplývá následujícího textu, vůdcovský princip, zvláštní zákonodárství, i sjednocení strany se státem představují ve své podstatě jenom konkretizaci shora uvedených elementárních charakteristik, příznačných pro kaţdou diktaturu a v protikladu k hodnotám demokracie.

13

TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2, s. 159. 14 KLÍMA, K. et al. Státověda. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. s. 129-132.

12

2.1 Vůdcovský princip 2.1.1 Vymezení pojmu Pojem vůdcovský princip (Führerprinzip) lze nejlépe vymezit pomocí čtyř fundamentálních prvků, ze kterých se skládá. Prvním z nich je vloţení absolutní moci do rukou jediného Vůdce (Führer). K tomuto účelu byla pro všechny sféry ţivota ve Třetí říši zřízena pyramidová organizační struktura, na jejímţ úplném vrcholu stál Adolf Hitler.15 Jedině on sám pak měl oprávnění nominovat další, jemu podřízené vůdce, kteří byli potřební pro zajištění plynulého, bezproblémového chodu stranického i státního aparátu. V jeho osobě byla soustředěna a od něj odvozována veškerá suverénní moc v nacistickém Německu. Pokud bychom tedy chtěli popsat charakter státní či veřejné moci ve Třetí říši, bylo by správnější pouţívat spíše termín vůdcova moc. Stát jako neosobní entita totiţ ţádnou vlastní autoritou nadán nebyl, nýbrţ jej získával pouze přeneseně, prostřednictvím Adolfa Hitlera, jako představitele a vykonavatele vůle celého národa.16 Jeho moc byla totální, všeobjímající a sjednocovala v sobě všechny prostředky politické kontroly. Zasahovala přitom do všech oblastí ţivota obyvatel Německa. Všichni jednotlivci tak byly zavázáni bezpodmínečnou věrností a poslušností Vůdci, jehoţ autorita nepodléhala ţádné formě přezkumu či kontroly prostřednictvím jiné osoby nebo státního orgánu. Jeho vůle byla povaţována za zákon, odpovědný přitom měl být pouze svému vlastnímu svědomí a německému lidu jako celku. Vůdcovo postavení lze tedy obecně charakterizovat jako absolutně svobodné, nezávislé a neomezené. Shora uvedené vyplývá zejména z přesvědčení národních socialistů, ţe skutečná vůle národa nemůţe být odhalena formou demokracie, tedy s pomocí volených zástupců občanů v parlamentu nebo přímou cestou v plebiscitu, ale ve své čisté, nepoškvrněné podobě ji lze vyjádřit výhradně prostřednictvím Vůdce. Podstatu této zásady lze nejvýstiţněji shrnout odkazem na první a nejdůleţitější

15

K osobě Adolfa Hitlera blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 167-169. 16 Hitlerův nárok na výlučnost dokládá i jedno z nejznámějších nacistických hesel, které znělo: „Jeden národ, jedna říše, jeden Vůdce.“

13

přikázání všech členů nacistické strany, jeţ bylo uvedeno v Organizační knize NSDAP17 a jímţ se všichni bez rozdílu byli povinni řídit:18 „Vůdce má vždy pravdu“.19 Druhým ze základních prvků vůdcovského principu je zásada, ţe moc vůdce sestupuje na niţší vůdce v hierarchickém pořadí. Jak jiţ bylo řečeno, Adolf Hitler jako nejvyšší Vůdce byl oprávněn jmenovat další, podřízené vůdce, kteří pak měli plnou odpovědnost za řízení a kontrolu všech jednotlivých oblastí ţivota Třetí říše, a to jak ve státním aparátu, tak i ve strukturách národně socialistické strany. Všichni tito političtí vůdcové měli plnou odpovědnost za výkon své funkce vůči Adolfu Hitlerovi a dále potom disponovali absolutní mocí ve vztahu k niţším stupňům řízení.20 Uvedené lze nejlépe charakterizovat citací části Hitlerova projevu, určenému německému lidu, jenţ se uskutečnil 8. dubna 1933 v Berlíně: „Když naši odpůrci říkají: „Je to pro vás snadné: jste diktátor“ – my jim odpovídáme: „Ne, pánové, mýlíte se, diktátor není jeden, je jich deset tisíc a každý má své vlastní místo.“ A i nejvyšší autorita v hierarchii má jen jediné přání, nikdy neporušit zákony svrchované moci, které je také sama odpovědná.“21 Za třetí sloţku pojmu vůdcovský princip lze označit zásadu, dle které je kaţdý z niţších vůdců vázán bezpodmínečnou poslušností vůči svému přímému nadřízenému a rovněţ nejvyššímu Vůdci. Tuto formu poslušnosti přitom není moţné ztotoţňovat například s věrností vojáka své vlasti, coţ bylo typické pro reţim, jenţ vládl v Německu před převzetím moci národními socialisty. Právě naopak, v tomto případě se jednalo o poslušnost bezpodmínečnou a absolutní, a to nehledě na skutečnost, ţe příkaz, který dotyčný obdrţel, mohl být i protiprávní. Jak rovněţ stanovilo jedno ze základních přikázání v organizační knize NSDAP, nejdůleţitější ze všeho byla disciplína. Velmi výstiţná je také přísaha, kterou byli povinni sloţit všichni budoucí političtí vůdcové ve Třetí říši: „Slibuji věčnou věrnost Adolfu Hitlerovi. Slibuji bezpodmínečnou poslušnost jemu i všem vůdcům, které jmenoval.“22 K této zásadě se vyjádřil i Hitler v jiţ 17

V literatuře běţně pouţívaná zkratka NSDAP pochází z německého výrazu Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, označujícího Národně socialistickou německou dělnickou stranu. 18 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 191-192. 19 Organisationsbuch der NSDAP. München : Zentralverlag der NSDAP, Franz Eher Nachfolger, 1943. s. 13. 20 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 191-192. 21 Hitler speech: April 8, 1933 [online]. Změněno 23. 05. 2012 [cit. 2012-05-23]. Dostupné z: . 22 Organisationsbuch der NSDAP. München : Zentralverlag der NSDAP, Franz Eher Nachfolger, 1943. s. 17.

14

zmiňovaném projevu v Berlíně z 8. dubna 1933, kdyţ řekl, ţe „V našem hnutí jsme vyvinuli tuto věrnost v následování vůdce, tuto slepou poslušnost, o které všichni ostatní nic neví a která nám dala sílu překonat všechno.“23 Poslední čtvrtou sloţkou vůdcovského principu je absolutní pravomoc kaţdého z jednotlivých niţších vůdců ve své vlastní sféře působnosti. Jak vyplývá z organizační knihy NSDAP, podstatou tohoto principu je i přenášení plné odpovědnosti na všechny stranické vůdce v oblastech jejich činnosti. Vůdce má tudíţ plnou odpovědnost pro celé území Třetí říše, Gauleiter potom dále pro území ţupy,24 Kreisleiter pro území okresu, místní vůdcové pro území místních skupin, atd. Tím je vytvářen systém nadřízenosti a podřízenosti mezi jednotlivými vůdci, coţ odpovídá teoretickým zásadám vůdcovskému principu.25

2.1.2 Vývoj a myšlenkový základ Počátky vůdcovského principu na německém území lze hledat jiţ v germánském období na přelomu starověku a středověku, na něţ se také národní socialisté pravděpodobně z části pokoušeli navázat.26 Mocní náčelníci byli tehdy nejsilnějším sjednocujícím prvkem všech germánských kmenů. V jejich osobě byla spojena funkce nejvyššího náboţenského představitele, vojenského velitele, zákonodárce i soudce. Staré germánské právo odráţelo zásadu, dle které v rámci společenství svobodných obyvatel neexistovala ţádná striktní hierarchie. Všichni jednotlivci podléhali a rovněţ byly i odpovědní přímo osobě náčelníka.27 Prosazení vůdcovského principu ve třicátých letech dvacátého století pak, vedle odkazu na shora uvedené tradice z dávné minulosti, mohla pomoct rovněţ skutečnost, ţe příslušníci některých nacionalistických skupin v Německu té doby byli zastánci návratu k monarchistickému státnímu zřízení. Navíc, i po pádu císařství v roce 1918

23

Hitler speech: April 8, 1933 [online]. Změněno 23. 05. 2012 [cit. 2012-05-23]. Dostupné z: . 24 K postavení ţup (Gau) ve Třetí říši blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 593. 25 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 193-194. 26 TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2, s. 159. 27 Teutonic Order of the Hospital of the Virgin Mary in Jerusalem : The History of the Germanic Tribes & Races [online]. Změněno 22. 06. 2012 [cit. 2012-06-27]. Dostupné z: .

15

v tehdejší Výmarské republice28 nadále působila řada spolků, které se vyznačovali silným antidemokratickým přesvědčením. Po vypuknutí krizí, které Německo zasáhli v letech 1923 a 1930, se pak stále častěji začala objevovat volání po silném jednotlivci, jenţ by dokázal opětovně zhmotnit staré představy o spasiteli v těţkých časech. Moderní pojetí vůdcovského principu pak představovalo spojení autoritářských a militaristických myšlenek, které se soustřeďovali na osobu jediného, charismatického Vůdce, jímţ byl Adolf Hitler. To všechno se uskutečňovalo za masivní podpory ze strany nacistické propagandy. Z těchto důvodů bylo moţné dosáhnout, ţe zavedení vůdcovského principu a s tím spojené odstranění pluralitního politického systému ve Třetí říši bylo převáţnou částí německé veřejnosti vnímáno v pozitivním světle, a to především v případě vedoucích skupin v oblastech hospodářství, soudnictví, armády a státní správy.29 Myšlenkou vůdcovského principu se Adolf Hitler zabýval jiţ ve svém díle Mein Kampf,30 poprvé vydaném v roce 1925, které fakticky představovalo ideologický základ, na němţ byla později vybudována celá Třetí říše.31 Staví jej jako protipól k západní demokracii, kde má výsadní postavení parlament. Tuto instituci Hitler pomlouvá a její členy povaţuje za neschopné. Důvodem je zejména jeho silné přesvědčení o neefektivnosti systému, v němţ absentuje jakákoli odpovědnost jednotlivých osob představitelů rozhodujících sloţek ve státě.32 Hlavní zásady vůdcovského principu, jenţ se nejprve pokoušel prosadit uvnitř národně socialistické strany, shrnul v Mein Kampfu následovným způsobem: „Mladé hnutí je svou podstatou a svojí vnitřní organizací antiparlamentární, to znamená, odmítá svou vnitřní stavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho vůdce degradován pouze na vykonavatele vůle a mínění jiných. Hnuti hájí do nejmenšího princip absolutní autority vůdce, zároveň s nejvyšší zodpovědností. Praktické důsledky tohoto principu v hnutí jsou následující: První předseda místní skupiny je stanoven nejbližším vyšším vůdcem, a je zodpovědný vedoucí místní skupiny.

28

K pádu císařství a vzniku Výmarské republiky blíţe: KOLB, E.: The Weimar Republic. New York : Routledge, 2005. s. 3-22. 29 TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2, s. 159. 30 K Mein Kampfu blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 260-261. 31 SHIRER, W. L.: The Rise and Fall of the Third Reich - A History of Nazi Germany [online]. Změněno 19. 11. 2007 [cit. 2012-05-25]. Dostupné z: . s. 73-74. 32 HITLER, A. Mein Kampf . Praha : Otakar II., 2000. s. 62-63.

16

Veškeré výbory podléhají jemu, a ne naopak on nějakému výboru. Hlasovací výbory neexistuji, existuji pouze pracovní výbory. Práci rozděluje zodpovědný vedoucí, první předsedající. Stejný princip platí pro následující vyšší organizaci, obvod, okruh, či župu. Opět je ze shora určen vůdce a zároveň je mu dána neomezená plná moc a autorita.“33 Okamţitě však doplňuje významnou skutečnost, ţe „Nejvyšším úkolem hnutí je nejenom prosazovat tento princip jako určující uvnitř vlastních řad, nýbrž prosadit ho i pro celý stát.“34 Hitler dovozuje a uzavírá, ţe obecně je za nejlepší moţnou formu řízení jakékoli korporace nutné povaţovat princip silné osobnosti, jenţ musí být postupně prosazen i do organizace celého německého státu. Je totiţ přesvědčen, ţe pro zajištění prosperity národa je potřebné, aby pouze nejnadanější a nejschopnější jednotlivci dostali příleţitost k vedení a měli tak rozhodující vliv.35 Parlament jako takový nicméně povaţuje za uţitečné zachovat, avšak se zcela jinými úkoly, neţ tyto instituce vykonávají v demokratických státech. Tento zastupitelský sbor by měl zastávat pouze druhořadou, poradní funkci, a popřípadě být také místem, kde dostanou nové potenciální silné osobnosti příleţitost vyniknout a prosadit se.36 Zároveň však Adolf Hitler zastává názor, ţe zavedení vůdcovského principu by nebylo moţné pouhým jednoduchým příkazem shora. Aby bylo jeho bezproblémové fungování uskutečnitelné a zároveň ţivotaschopné, je nutné postupovat plynule, jako je tomu ostatně i v případě všech zásadních změn ve státoprávním uspořádání.37 Hitler zde jako názorný příklad připomíná neúspěch německé Výmarské ústavy právě z tohoto důvodu.38 Tudíţ, je důleţité počkat, aby se v průběhu řady let nejdříve vytvořila nezbytná základna vůdčího materiálu. V souladu se shora uvedeným bylo nejprve dosaţeno prosazení vůdcovského principu uvnitř národně socialistické strany, kdyţ se Adolf Hitler stal v roce 1926 jejím prvním předsedou. Konečným výsledkem nicméně bylo rozšíření této zásady do celé společnosti a všech sfér ţivota ve Třetí říši. Osobou jediného vůdce, který disponoval

33

HITLER, A. Mein Kampf . Praha : Otakar II., 2000. s. 251. Tamtéţ, s. 251. 35 K filozofii vůdcovství blíţe: KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947. s. 123-127. 36 HITLER, A. Mein Kampf . Praha : Otakar II., 2000. s. 328-329. 37 Tamtéţ, s. 437-438. 38 K dalším důvodům zániku Výmarské republiky: VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 229. 34

17

zcela neomezenou faktickou i právní mocí, tak byl nakonec reprezentován celý německý národ, od jednotlivců aţ po ústřední státní orgány.39

2.1.3 Zakotvení v právu Vůdcovský princip ve skutečnosti neměl ţádný formální základ, z něhoţ by odvozoval svoji legitimitu. Fakticky to znamenalo, ţe jeho prosazení v národně socialistické straně i státním aparátu bylo podstatně zjednodušeno. Pokud se jedná o právní definici této zásady, ta nebyla obsaţená v politickém programu NSDAP z roku 1920, ani v právních předpisech, na základě kterých byla nacisty v roce 1933 převzata moc v Německu. Vyjádření tohoto pojmu v jednotlivých zákonech je proto nutné dovodit z jejich znění spíše nepřímo. Uvedený stav však lze povaţovat za zcela záměrný, protoţe tím Hitlerův reţim získal značnou volnost při zavádění vůdcovského principu podle svých vlastních představ.40 Lze vyslovit názor, ţe určitý základ vůdcovského principu, jako jedné ze základních zásad fungování nacistického Německa, byl poprvé právně upraven v zákoně k odstranění bídy lidu a Říše. Ten byl vydán říšským sněmem (Reichstag) dne 24. března 1933.41 V literatuře je tento právní předpis známý především pod názvem zmocňovací

zákon

(Ermächtigungsgesetz).42

Explicitní

definici

či

vyjádření

vůdcovského principu bychom zde však hledali jenom stěţí. Tento zákon přiznal, mimo postup stanovený ústavou, pravomoc usnášet se na říšských zákonech také vládě. Dále stanovil, ţe říšské zákony, na nichţ se usnesla vláda, se mohou odchylovat od ústavy, není-li jejich předmětem zařízení říšského sněmu nebo rady jako takových. Práva říšského prezidenta přitom zůstaly nedotčené. Říšské zákony, na kterých se usnesla vláda, měli být poté vyhotovené říšským kancléřem a řádně vyhlášené ve sbírce zákonů. Dále bylo ve zmocňovacím zákoně zakotveno, ţe pokud se jedná o mezinárodní smlouvy, týkající se předmětů říšského zákonodárství, souhlas zákonodárných orgánů není vyţadován.43 Zmocňovací zákon měl původně pozbýt 39

TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2, s. 159. 40 Tamtéţ, s. 160. 41 K okolnostem přijetí zmocňovacího zákona blíţe: SHIRER, W. L. The Rise and Fall of the Third Reich - A History of Nazi Germany [online]. Změněno 19. 11. 2007 [cit. 2012-05-25]. Dostupné z: . s. 174-178. 42 TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2, s. 160. 43 Zákon k odstranění bídy lidu a Říše z 24. března 1933 (RGBl. I . s. 141).

18

platnosti 1. dubna 1937, v letech 1937 a 1939 však byla navazujícími zákony jeho platnost dále prodluţována, aţ nakonec v roce 1943 došlo k jeho prodlouţení dokonce formou pouhého výnosu Vůdce. Zmocňovací zákon se zaslouţil o prosazení vůdcovského principu ve Třetí říši několika různými způsoby. Spolu se zákonem o nové struktuře Říše z 30. ledna 1934 částečně omezil právo zákonodárné iniciativy říšského sněmu. To sice nadále existovalo, vedle shodného práva říšské vlády v čele s Vůdcem, ale ve skutečnosti jiţ k jeho výkonu nedocházelo. Zákony, které byly schváleny říšským sněmem, navíc musely být vyhlašované říšským kancléřem. Tudíţ, fakticky se bez Hitlerova souhlasu ani nemohly stát právně závaznými. Vedlejším efektem přijetí zmocňovacího zákona bylo také posílení pravomocí říšských ministrů v legislativním procesu, jelikoţ byli členy vlády.44 Navíc se ve Třetí říši zavedla praxe vydávání převáţně rámcových zákonů, které tak následně mohli být, na základě přímo v nich obsaţených zmocnění, doplněny vyhláškami a nařízeními příslušných ministerstev. Právě v této metodě lze jasně pozorovat dvě z jiţ zmiňovaných základních sloţek vůdcovského principu, dle kterých moc Vůdce přechází na jeho podřízené (niţší vůdce) v hierarchickém pořadí a kaţdý z nich pak nese absolutní odpovědnost ve vztahu k příslušné oblasti, kterou řídí. Nejvýznamnějším efektem zmocňovacího zákona však bylo prolomení jedné z fundamentálních zásad všech demokratických právních států, kterou je dělba moci. Zákonodárná moc, kterou představoval říšský sněm, byla totiţ v důsledku jeho přijetí zcela eliminována z legislativního procesu a zbyla jí tak pouze reprezentativní funkce. S pomocí tohoto zákona se navíc Adolf Hitler a jeho nacistická vláda stali fakticky nezávislí i na zbývající sloţce výkonné moci v Německu, říšském prezidentovi.45 Mezi další relevantní právní předpisy, v nichţ lze nalézt prvky vůdcovského principu, patří například také zákon o hlavě Německé říše, přijatý dne 1. srpna 1934. Bylo v něm výslovně stanoveno, ţe úřady říšského prezidenta a říšského kancléře se spojují do jednoho. Výsledkem toho bylo, ţe veškerá oprávnění, s těmito funkcemi spojená, přešli na Adolfa Hitlera, jako Vůdce a říšského kancléře v jedné osobě, jenţ byl rovněţ oprávněn zvolit si svého nástupce. Zákon o hlavě Německé říše nabyl 44

K postavení říšského kancléře, vlády a ministrů ve Třetí říši blíţe: TAUCHEN, J. Organizace vnitřní správy státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy současnosti VII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 153-154. 45 TAUCHEN, J. Prameny práva v nacistickém Německu. In Dny práva - 2009 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 2760-2762.

19

účinnosti okamţikem smrti prezidenta Hindenburga, 46 k čemuţ došlo uţ následujícího dne, 2. srpna 1934.47 Okrajově lze zmínit také starší nařízení říšského prezidenta k ochraně národa a státu, vydané 28. února 1933, v němţ bylo zakotveno, ţe v případech, kdy v zemích nebudou vykonány opatření, nutná pro znovuobnovení veřejného pořádku, má říšská vláda oprávnění přechodně převzít pravomoci nejvyšších úřadů v zemích, jeţ jsou povinni tento postup strpět a respektovat. Je třeba uvést také skutečnost, ţe tato přechodnost byla nacisty později změněna v trvalý jev.48 Dalším relevantním předpisem je zákon o začlenění zemí do Říše z 31. března 1933 (v němčině známý především jako Gleichschaltungsgesetz, proto se také celý proces sjednocování veřejné správy ve Třetí říši označuje pojmem „glajchšaltování“), který představoval velmi výrazné omezení autonomie zemí v Německu a tím nepřímo i posílení vůdcovského principu. Tímto předpisem došlo k rozpuštění stávajících zemských sněmů a jejich nahrazení novými, které uţ svou politickou reprezentací korespondovali s říšským sněmem, kde měla po volbách v březnu nejvýznamnější zastoupení národně socialistická strana.49 Navíc, po vzoru zmocňovacího zákona došlo rovněţ k přiznání pravomoci vydávat zemské zákony zemským vládám (ovládaným NSDAP).50 Obdobně jako tomu bylo v případě říšského sněmu na říšské úrovni, došlo i zde k faktickému vyřazení zemských sněmů z procesu tvorby obecně závazných právních předpisů.51 Na postup glajchšaltování navázal 7. dubna 1933 zákon o sjednocení zemí a Říše, prostřednictvím

něhoţ

byly

zemské

vlády

podřízeny

říšským

místodrţícím

52

(Statthalters). Jejich úkolem byl zejména dozor a kontrola dodrţování politiky, kterou vytyčil říšský kancléř. Říšští místodrţící disponovali celou řadu významných oprávnění, mezi která spadalo například jmenování a odvolávání předsedů příslušných zemských vlád a na základě jejich návrhu i zbylých členů zemských vlád, rozpuštění zemských

46

Zákon o hlavě Německé říše z 1. srpna 1934 (RGBl. I. s. 747). BBC : Paul von Hindenburg [online]. Změněno 30. 05. 2012 [cit. 2012-05-30]. Dostupné z: . 48 TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2, s. 161. 49 SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 284. 50 Zákon o začlenění zemí do Říše z 31. března 1933 (RGBl. I. s. 153). 51 TAUCHEN, J. Prameny práva v nacistickém Německu. In Dny práva - 2009 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 2762. 52 SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 284. 47

20

sněmů a nařizování nových voleb, nebo také vyhotovování a vyhlašování zemských zákonů.53 Proces glajchšaltování byl završen 30. ledna 1934 zákonem o novém uspořádání Říše (Reich). V jeho důsledku přešla prakticky všechna práva zemí na centrální úroveň, tedy Říši.54 Zemské vlády byly přímo podřízeny ústřední říšské vládě a zemské sněmy byly zrušeny úplně.55 Na tyto změny navazoval rovněţ zánik říšské rady (Reichsrat), jejíţ primární funkcí jako horní komory parlamentu do té doby bylo vyjádřit spolkovou strukturu Německa i v ústředních státních orgánech.56 Odejmutí veškeré reálné moci z rukou zemských orgánů samozřejmě naprosto korespondovalo s Hitlerovým záměrem zavedení vůdcovského principu. Jakákoli další autonomní entita, jakou do té doby země v Německu bezpochyby představovaly, by totiţ neumoţňovala absolutní koncentraci moci v rukou ústředních orgánů, tedy v první řadě Vůdce.

53

Zákon o sjednocení zemí a Říše ze 7. dubna 1933 (RGBl. I. s. 173). TAUCHEN, J. Prameny práva v nacistickém Německu. In Dny práva - 2009 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 2762. 55 Zákon o novém uspořádání Říše z 30. ledna 1934 (RGBl. I. s. 75). 56 SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 284. 54

21

2.2 Princip zvláštního zákonodárství 2.2.1 Vymezení pojmu a myšlenkový základ Zvláštní zákonodárství (Prinzip der Sondergesetzgebung) představuje druhý ze tří klíčových principů, které ovládaly státní aparát nacistického Německa. Jeho primárním cílem bylo dosáhnout, aby určité skupiny osob byly docela vyloučeny ze sociálního, kulturního i politického ţivota v Německu, coţ ztělesňuje další zřetelný protiklad k základním

hodnotám

demokracie,

konkrétně

v porušení

zásady

rovnosti.

K praktickému provedení této zásady docházelo zejména prostřednictvím přijímání diskriminačních právních předpisů.57 Pro přesnější vymezení termínu zvláštní zákonodárství je však nutné definovat také dva klíčové pojmy, které s ním velmi úzce souvisí a na které přímo navazuje: národní pospolitost (národní společenství) a národní nerovnost. V nejobecnějším měřítku lze za pospolitost povaţovat společenství lidí, ţijících na jednom místě, kteří jsou k sobě přirozeně poutáni příbuzenskými vztahy, přátelstvím, sousedstvím, či jinými faktory.58 V případě národní pospolitosti (Volksgemeinschaft)59 by se tedy mělo jednat o vzájemné pouto příslušníků jednoho – německého – národa. Národně socialistická ideologie však tomuto pojmu propůjčila úplně jiný, mnohem specifičtější významový odstín. Národní společenství Třetí říše bylo obecně povaţováno za základ veškeré politické moci Vůdce, tvořilo pramen i nejvyšší hodnotu státního ţivota.60 Konkrétně pak představovalo pokus o sjednocení německého lidu (Volk), nebo přesněji řečeno, pouze těch jedinců, kteří byly za součást německého lidu povaţováni nacisty, a vyloučení, či dokonce vyhlazení všech neněmeckých obyvatel. Cílem bylo zejména překonat sociální nerovnosti prostřednictvím integrace na základě příslušnosti k jediné rase. Zajímavou skutečností je proto fakt, ţe do Hitlerovy definice německého lidu nespadaly i některé kategorie osob, posuzované podle jejich obecných názorů či způsobu ţivota, s čímţ rasové otázky neměli ţádnou souvislost. Výsledkem snahy 57

TAUCHEN, J. Základní ideologická východiska nacistického "soukromého" práva jako vzoru pro právo protektorátní. In Dny práva - 2010 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2010. s. 17351737. 58 ABZ.cz: slovník cizích slov [online]. Změněno 30. 05. 2012 [cit. 2012-05-30]. Dostupné z: . 59 K národní pospolitosti blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 288. 60 TAUCHEN, J. Princip zvláštního zákonodárství jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava : Key Publishing, 2008. s. 109.

22

národních socialistů o jasné formulování pojmu národní pospolitost bylo nakonec převáţně negativní vymezení, tedy spíše přesné určení těch, kteří do této komunity nepatřili neţ opačně. Největší skupinu, vyloučenou z národního společenství, tvořili Ţidé.61 Ve smyslu nacistické ideologie nebyli chápáni pouze jako náboţenské vyznání, nýbrţ byli povaţováni za samostatný národ. Vyřazeni byli dále rovněţ asociálové, například homosexuálové, náboţenští disidenti, lidé štítící se práce, nebo alkoholici. Do národní pospolitosti nepatřili ani příslušníci jiných ras či národností, političtí odpůrci (zejména komunisté a sociální demokraté)62 a mentálně postiţení.63 Druhým klíčovým termínem, majícím bezprostřední souvis se zvláštním zákonodárstvím, je národní nerovnost (völkische Ungleichheit). Jak je patrné uţ z jeho pojmenování, tento pojem označuje rozdílné zacházení s obyvateli nacistického Německa, na základě jejich příslušnosti či nepříslušnosti k národnímu společenství. Národní nerovnost představovala nástroj pro uskutečnění diskriminačních opatření ve Třetí říši, přestoţe postrádala jakékoli formální vymezení či zakotvení v právu. K bliţší specifikaci tohoto termínu tak docházelo aţ následně, podle aktuální politické účelnosti a vůle vykonavatelů moci.64 Uvedený stav nejistoty byl evidentně zcela úmyslný, podobně jako tomu bylo i v případě vůdcovského principu a neexistence jeho jasné definice. Ideologický základ principu zvláštního zákonodárství lze opět hledat především v díle Mein Kampf. Hitler zde kritizuje stav, panující v Německu před převzetím moci národními socialisty, kdy v procesu získávání státního občanství nehrála otázka rasy ţádnou roli. Německým občanem s plnými právy se tudíţ mohl stát prakticky kdokoli, coţ byl, podle jeho názoru, pro budoucí Říši značně škodlivý jev. Hitler však nezůstává jen u rasové problematiky a v Mein Kampfu dále doplňuje: „Ale nejen to, že se nikdo nezajímá o rasu takového nového občana, dokonce nikoho nezajímá ani jeho zdravotní stav. Tak může být takový chlap, rozežraný syfilidou podle libosti, pro dnešní stát jako 61

K pronásledování Ţidů v nacistickém Německu blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 382-383. 62 K postavení komunistické a sociálně demokratické strany blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 216-217, resp. s. 458-459. 63 MCKINNEY, B. Nazi Germany, the Volksgemeinschaft, and Creating a Racial Community. Yahoo! Voices [online]. Vydáno 7. 12. 2010 [cit. 2012-05-30]. Dostupné z: . 64 TAUCHEN, J. Základní ideologická východiska nacistického "soukromého" práva jako vzoru pro právo protektorátní. In Dny práva - 2010 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2010. s. 17361737.

23

občan vítán, pokud, jak již bylo řečeno, nepředstavuje žádné finanční zatížení a politickou hrozbu. Takto nasává tento útvar, zvaný stát, do sebe jed, se kterým si nebude vědět rady.“65 Uvádí také svou představu o skutečném významu státního občanství: „Propůjčení osvědčení o státním občanství je spojeno s posvátnou přísahou na národní společenství a stát a musí být dělicí čárou. Musí být větší čest být jako pouliční metař občanem Říše, než králem v nějakém jiném státě. Oproti cizinci má občan státu přednostní práva, neboť on je pánem Říše. Tato vyšší důstojnost ovšem i zavazuje. Nečestný a podlý zločinec, zrádce vlasti atd. může být této cti kdykoliv zbaven.“66

2.2.2 Vyjádření v právu Příklady uplatnění zvláštního zákonodárství lze nalézt v mnoha různých zákonech Třetí říše. V některých právních odvětvích a sloţkách státního aparátu však k úplnému prosazení tohoto principu nedošlo.67 Mezi nejvýznamnější v tomto ohledu bezesporu patří tzv. Norimberské zákony (Nürnberger Gesetze).68 Jedná se o souhrnné označení pro dva rasistické ústavní zákony, které byly vyhlášeny 15. září 1935 na zvláštním zasedání Říšského sněmu, svolaném do Norimberku při příleţitosti kaţdoročního sjezdu nacistické strany.69 Prvním z nich byl zákon o říšském občanství, který stanovil, ţe za říšského občana lze povaţovat pouze státního příslušníka německé či příbuzné krve, který svým chováním zároveň dokazuje schopnost a ochotu věrně slouţit německému národu a Říši. Říšský občan měl být také výlučným nositelem úplných politických práv, upravených v dalších zákonech.70 Druhým z norimberských zákonů byl zákon o ochraně německé krve a německé cti. Tento právní předpis výslovně zakotvil zákaz sňatků mezi Ţidy a státními příslušníky německé či druhově příbuzné krve. Manţelství, jeţ byla uzavřená v rozporu s tímto zákonem, byla povaţována za neplatná. Dále došlo i k zapovězení mimomanţelského styku mezi těmito skupinami obyvatel Říše. Ţidům bylo rovněţ 65

HITLER, A. Mein Kampf. Praha : Otakar II., 2000.s. 321-322. Tamtéţ, s. 322-323. 67 TAUCHEN, J. Princip zvláštního zákonodárství jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava : Key Publishing, 2008. s. 112. 68 K norimberským zákonům blíţe: EVANS, R. J. The Third Reich in Power. New York : Penguin Books, 2006. s. 592-611. 69 Holocaust.cz : Norimberské zákony (1935)[online]. Změněno 26. 09. 2011 [cit. 2012-05-31]. Dostupné z: . 70 Zákon o říšském občanství z 15. září 1935 (RGBl. I. s. 1146). 66

24

zakázáno zaměstnávat ve své domácnosti německé státní příslušníky mladší 45 let, vztyčovat říšské nebo národní vlajky a uţívat říšské barvy.71 Je však důleţité uvést, ţe se rozsah působnosti zvláštního zákonodárství neomezoval výhradně na příslušníky ostatních ras, ale v určitých případech se vztahoval rovněţ jednotlivce s německou či druhově příbuznou krví. Příkladem je ustanovení prvního nařízení k zákonu o ochraně německé krve a německé cti, vydaného 14. listopadu 1935, dle něhoţ bylo z důvodu udrţení čistoty německé krve zakázáno uzavírat manţelství, pokud by bylo pravděpodobné, ţe se z tohoto sňatku narodí tělesně či mentálně postiţené potomstvo. Postupně se v právu nacistického Německa celkově začal prosazovat trend, dle kterého se zmenšoval význam rasových nebo biologických faktorů a rozhodující podmínkou pro aplikaci zvláštního zákonodárství se stalo politické zařazení příslušných osob. Praktickým důsledkem byla skutečnost, ţe jakékoli jednání, které nebylo plně v souladu s přesvědčením národně socialistické strany, bylo povaţováno za protiprávní či dokonce za trestný čin. Jak vyplývá i z uvedeného faktu, prakticky v celém odvětví trestního práva Třetí říše bylo moţné spatřovat výrazné projevy zásady zvláštního zákonodárství. V soukromoprávní oblasti bylo tímto principem asi nejvýraznější měrou zasaţeno pracovní právo.72 Typickým příkladem je především zákon o znovunastolení úřednictva, přijatý 7. dubna 1933.73 Tento předpis poskytl právní základ pro postupné propouštění všech německých úředníků neárijského původu. Nacházelo se v něm rovněţ ustanovení o moţnosti propustit ze sluţby kaţdého úředníka, jehoţ předchozí politická aktivita nebyla dostatečnou zárukou, ţe bude svoji funkci vykonávat bezpodmínečně a za všech okolností v nejlepším zájmu národa a státu.74 Dále zde bylo zakotveno, ţe rozhodnutí, vydaná v souladu se shora uvedeným postupem, jsou konečná, a tudíţ proti nim není přípustné odvolání ani jiná forma opravného prostředku.75

71

Zákon o ochraně německé krve a německé cti z 15. září 1935 (RGBl. I. s. 1147). K pracovnímu právu ve Třetí říši blíţe: MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 55-62; KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947. s. 199-202. 73 TAUCHEN, J. Princip zvláštního zákonodárství jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava : Key Publishing, 2008. s. 111-112. 74 K postavení úřednictva v nacistickém Německu blíţe: TAUCHEN, J.: Právní postavení úřednictva ve Třetí říši. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 3, s. 245-249. 75 Zákon o znovunastolení úřednictva ze 7. dubna 1933 (RGBl. I. s. 175). 72

25

Zvláštním zákonodárstvím bylo v nacistickém Německu ovlivněno také odvětví rodinného práva.76 Podle příslušných právních předpisů bylo například moţné odebrání dítěte rodičům za předpokladu, ţe by jejich osoby z politických či náboţenských důvodů nepředstavovaly adekvátní záruku výchovy v souladu s principy národního socialismu. Dostatečně relevantním důvodem pro odebrání byl rovněţ nesouhlas otce s členstvím jeho dítěte v organizaci Hitlerova mládeţ (Hitlerjugend).77 Občanské právo78 bylo, v porovnání s jinými oblastmi práva ve Třetí říši, zasaţeno zvláštním zákonodárstvím obecně v menším rozsahu. K diskriminaci osob, které nebyly povaţovány za součást národní pospolitosti, proto v tomto odvětví docházelo převáţně odlišnými způsoby. Jednalo se zejména o účelovou interpretaci existujících právních norem, například prostřednictvím zneuţívání výkladu neurčitých právních pojmů, jako je dobrá víra či dobré mravy. V občanském právu však lze nalézt i některé další formy nerovného zacházení s jednotlivci na základě jejich rasy. Příkladem je výrazné zjednodušení napadnutelnosti kontraktů ve prospěch árijského smluvního partnera proti Ţidovi, z důvodu podvodného jednání nebo omylu.79

76

K rodinnému právu ve Třetí říši blíţe: KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947. s. 183-185. 77 K Hitlerově mládeţi blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 172-173. 78 K občanskému právu ve Třetí říši blíţe: MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 74-86; KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947. s. 182-191. 79 TAUCHEN, J. Princip zvláštního zákonodárství jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava : Key Publishing, 2008. s. 112-113.

26

2.3 Princip jednoty strany a státu 2.3.1 Vymezení pojmu a myšlenkový základ Spojení národně socialistické strany s německým státem představovalo další klíčový princip, který se nacistům podařilo ve státním aparátu Třetí říše prosadit. Lze vyslovit názor, ţe sjednocení strany a státu bylo nutným předpokladem pro uskutečnění zbývajících dvou základních zásad, jeţ jsou detailně rozebrány v předchozích částech této kapitoly, vůdcovského principu a zvláštního zákonodárství. Výsledkem celého tohoto procesu bylo nakonec završení transformace Německa z demokracie na totalitární diktaturu.80 Ideologický základ lze i v případě této zásady najít především v knize Mein Kampf, kde Adolf Hitler stanovuje obecné cíle národních socialistů ve vztahu ke státu: „Národně socialistické hnutí, které si za cíl vytýčilo národně socialistický stát, nesmí pochybovat o tom, že všechny budoucí instituce tohoto nového státu musí zákonitě vzejít z jeho hnutí…Stranické instituce je nutno převést na stát, avšak stát nemůže náhle z ničeho vyčarovat odpovídající instituce, pokud nechce, aby to byly pouze naprosto neživé útvary…(Národně socialistický stát) Může jednoho dne vzejít pouze z dávno existující organizace. Tato organizace v sobě musí nést původní prvky národně socialistického života, aby se z ní konečně mohl utvořit živoucí národně socialistický stát.“81 Na základě shora uvedeného je proto evidentní, ţe jednotu strany a státu povaţoval Hitler za nezbytný předpoklad k prosazení svých vlastních představ o budoucím charakteru a fungování Německa. Jak ale rovněţ uvádí, k tomu, aby bylo dosaţeno reálného úspěchu, musí být všechny tyto potřebné změny uskutečňovány postupnými kroky. Úmyslem nacistů bylo tedy dosaţení určitého stupně identity mezi národně socialistickou stranou a státem. Současně však měli zájem na ponechání dvou samostatných organizačních struktur. Vedle stranické organizace tudíţ paralelně existovala i odpovídající státní struktura, která po celou dobu existence Třetí říše zůstala technicky a formálně nezávislá. Je však na místě uvést, ţe i ta samozřejmě bývala mnohdy vyuţívána pro čistě nestátní účely. V nesčetných případech byly dokonce

80

TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4, s. 35. 81 HITLER, A. Mein Kampf. Praha : Otakar II., 2000. s. 437-438.

27

odpovídající stranické a státní úřady zastávány totoţnou osobou. Například Gauleiter (ţupní vedoucí NSDAP) býval zpravidla zároveň ve výkonu funkce říšského místodrţícího.82 Zavedení této personální unie mezi funkcionáři národně socialistické strany a státního aparátu začali nacisté prosazovat téměř okamţitě po převzetí moci v Německu, počátkem roku 1933. K formálnímu splynutí jednotlivých úřadů sice, jak uţ bylo zmíněno, formálně nikdy nedošlo, nýbrţ výsledkem této snahy bylo postupně kompletní ovládnutí státu a všech jeho orgánů národními socialisty. Straničtí vedoucí tak mohli nerušeně vykonávat státní funkce a tím si rovněţ zajistit rozhodující vliv v státních institucích.83 Personální propojení stranických a státních úřadů začalo na úplném vrcholu organizační struktury. Vedoucí kanceláře NSDAP byl ustanoven říšským ministrem a vybaven pravomocemi v procesu přípravy a schvalování právních předpisů.84 Působil také jako styčný úředník na nejvyšší úrovni mezi stranickými funkcionáři a členy vládního kabinetu. Byla mu rovněţ udělena povinnost schvalovat jmenování všech významnějších státních úředníků. Podobnými pravomocemi disponovaly i všichni ostatní vedoucí, kteří patřili do úzkého vedení nacistické strany.85 Situace na regionální a místní úrovni však téměř nebyla odlišná. Gauleiter, Kreisleiter (okresní vedoucí NSDAP) atd. byly také oprávněni řídit čistě státní orgány, pokud se jednalo o politické otázky. V pozdějších letech se stala personální unie mezi stranickými a státními úřady dokonce ještě mnohem častějším jevem. Jmenování Heinricha Himmlera86 jako říšského vedoucího SS (Reichsführer SS) a šéfa německé policie87 je typickým příkladem způsobu, jakým pravidelně docházelo k neoddělitelnému spojení státní a stranické

82

Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 229-230. 83 TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4, s. 42. 84 Vedoucím kanceláře NSDAP byl v letech 1933-1941 Rudolf Hess, jeho nástupcem se poté stal Martin Bormann. K jejich osobám blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 162-163, resp. s. 53. 85 Originální německé označení této funkce bylo Reichsleiter. 86 K osobě Heinricha Himmlera blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 165-166. 87 K nacistické policii blíţe: TAUCHEN, J. Organizace bezpečnostních sloţek a správa na úseku obrany ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy současnosti IX. Ostrava : KEY Publishing, 2009. s. 151155.

28

funkce, nicméně s cílem neposkytnout ţádné jasné linie, které by přesně ohraničovaly jejich pravomoc a působnost.88 Německý stát, původně suverénní nositel politické moci, tím pádem o svoji pozici fakticky přišel. Jeho role byla degradována na pouhou pomocnou instituci, podřízenou NSDAP, jeţ získávala reálný význam aţ prostřednictvím politických funkcionářů této strany. Veškerá významná rozhodnutí byla totiţ činěna stranickými orgány. V případě Třetí říše je tudíţ pod pojmem stát nutné chápat výhradně organizační strukturu jednotlivých úřadů, bez jakýchkoli skutečných pravomocí. Instituce, které stále ještě formálně spadaly pod stát, byly navíc pod konstantním dohledem ze strany příslušných orgánů NSDAP. Podstatu principu jednoty strany a státu v nacistickém Německu lze tedy obecně shrnout následujícím způsobem: strana měla plnou rozhodovací pravomoc a zajišťovala politické vedení, zatímco úkolem státu bylo pouze formální řízení veřejné správy. Ve smyslu nacistické právní vědy byly obě tyto organizační formy jednotné, přestoţe k jejich spojení oficiálně nikdy nedošlo. Povinností jak NSDAP, tak i německého státu bylo ovšem v první řadě slouţit Vůdci a prosazovat národně socialistický světonázor. Zásada trojího dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní tím ve Třetí říši ztratila jakýkoli reálný smysl, protoţe všechna moc byla beztak soustředěna v rukou Adolfa Hitlera.

2.3.2 Zakotvení v právu Základním a nejdůleţitějším právním předpisem, který upravil princip jednoty strany a státu v Německu, byl zákon o zajištění jednoty strany a státu z 1. prosince 1933, coţ nakonec vyplývá jiţ přímo z jeho názvu. Bylo v něm výslovně stanoveno, ţe po vítězství národně socialistické revoluce se nacistická strana stala nositelem myšlenky německého státu a je tak neoddělitelná od státu.89 Dále tento zákon zakotvil také právní postavení NSDAP jako veřejnoprávní korporace, jejíţ organizaci určí Vůdce.90

88

Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 230-231. 89 TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4, s. 36-41. 90 Zákon o zajištění jednoty strany a státu z 1. prosince 1933 (RGBl. I. s. 1016).

29

K bliţší specifikaci právního postavení strany však došlo aţ následně, 29. března 1935, v souvislosti s vydáním prováděcího nařízení ke shora uvedenému zákonu.91 NSDAP a spolek Hitlerjugend byly na základě něj vymazány rejstříku právnických osob. Jejich majetek poté přešel bez likvidace na nacistickou stranu jako veřejnoprávní korporaci. V tomto právním předpisu se rovněţ nacházel úplný výčet jednotlivých sloţek NSDAP, které neměly právní subjektivitu (SS, SA,92 Hitlerjugend a další), a téţ výčet přidruţených organizací (například Národně socialistický spolek německých lékařů) které naopak jako samostatný subjekt právních vztahů vystupovat mohly.93 Významným vyjádřením principu jednoty strany a státu byl také zákon o zákazu zakládání nových stran, přijatý dne 14. července 1933. Tento velmi krátký právní předpis stanovil pouze jedinou zásadu: národně socialistická německá dělnická strana představuje jedinou politickou stranu ve Třetí říši. Pokud by se kdokoli pokoušel zachovat organizační strukturu jiné strany, popřípadě zaloţit novou stranu, mohl za tento čin být potrestán nucenými pracemi na dobu aţ 3 roky nebo odnětím svobody v délce od 6 měsíců do tří let.94 Zákon o zákazu zakládání nových stran tedy přispěl k prosazení mocenského monopolu NSDAP, zatímco zákon o zajištění jednoty strany a státu byl vyjádřením jejího ideologického monopolu. Faktickým důsledkem přijetí obou těchto právních předpisů byla nakonec úplná eliminace veškeré politické opozice národních socialistů. V oblasti trestního práva lze za zásadní povaţovat zejména zákon o zákeřných útocích na stát a stranu a o ochraně stranických uniforem z 20. prosince 1934.95 Jednotlivcům, jeţ úmyslně rozšiřovaly nepravdivé nebo poškozující výroky, které mohly potenciálně narušit blaho či důstojnost říšské vlády, národně socialistické strany nebo jejích sloţek, mohl být například uloţen trest odnětí svobody v délce aţ dvou let. V případech, kdy byla taková prohlášení učiněna nebo uváděna do oběhu na veřejnosti, mělo být trestem odnětí svobody minimálně na 3 měsíce. Poměrně přísné potrestání

91

TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4, s. 38. 92 K postavení SS a SA v nacistickém Německu blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 467-469, resp. s. 439-440. 93 Nařízení k zákonu o zajištění jednoty strany a státu z 29. března 1935 (RGBl. I. s. 502). 94 Zákon o zákazu zakládání nových stran ze 14. července 1933 (RGBl. I. s. 479). 95 TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4, s. 36-39.

30

hrozilo na základě tohoto zákona také osobám, jeţ nosily nebo byly v drţení uniforem či insignii NSDAP bez toho, ţe by současně byly jejími členy.96 V souvislosti s trestněprávní ochranou nacistické strany je třeba zmínit také dvojici právních předpisů, týkajících se amnestií. Prvním z nich byl výnos říšského prezidenta z 21. března 1933, jímţ byla udělena amnestie na trestné činy, které byly spáchané v přímé souvislosti s národní revolucí německého národa, v její přípravě nebo v boji o německou půdu.97 Tím druhým pak byl zákon o udělení amnestií, přijatý 23. dubna 1936, jenţ zaručoval beztrestnost pachatelům trestných činů za předpokladu, ţe se jich dopustily ve své horlivosti v boji za národně socialistické ideály.98 Závěrem lze tedy uvést, ţe NSDAP poţívala ve Třetí říši výsadní postavení monopolní strany, které mělo svou oporu i v právu. Z určitého hlediska, například z důvodu trestněprávní ochrany, ji bylo moţné dokonce povaţovat za stranu státní. Činnost národně socialistické strany však ve všech případech byla velmi těsně propojena s činností státu, kdyţ některé státní funkce navíc i sama přímo vykonávala.99

96

Zákon o zákeřných útocích na stát a stranu a o ochraně stranických uniforem z 20. prosince 1934 (RGBl. I. s. 1269). 97 Výnos říšského prezidenta o udělení amnestií z 21. března 1933 (RGBl. I. s. 134). 98 Zákon o udělení amnestií z 23. dubna 1936 (RGBl. I. s. 378). 99 TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4, s. 38.

31

3 Vybrané orgány státního aparátu nacistického Německa 3.1 Zákonodárné orgány Poté, co se počátkem roku 1933 podařilo národním socialistům převzít moc, došlo v Německu během krátkého časového úseku k dalekosáhlým změnám v politickém systému, formě vlády, státním zřízení i ve státním aparátu. Výsledkem tohoto procesu bylo úplné zničení Výmarské republiky,

100

včetně jejího demokratického reţimu.

Parlamentní uspořádání bylo nahrazeno vůdcovským principem, jenţ byl zaloţen na koncentraci veškeré státní moci v osobě Adolfa Hitlera – nejdříve jako říšského kancléře a od roku 1934 současně také ve funkci říšského prezidenta. Tímto postupem byly velmi těţce zasaţeny také zákonodárné orgány. Říšský sněm (Reichstag) byl po přijetí zmocňovacího zákona prakticky vyloučen z legislativního procesu a jeho pravomoci přešly na říšskou vládu. Říšská rada (Reichsrat), která sestávala z reprezentantů jednotlivých německých zemí a měla za úkol ochraňovat jejich zájmy, byla v roce 1934 dokonce úplně zrušena. Tyto zásadní změny nicméně neprobíhaly pouze na ústřední úrovni. Došlo rovněţ k rozpuštění zemských sněmů a podřízení zemských vlád centrálnímu říšskému kabinetu. Fakticky všechna svrchovaná práva zemí tak nakonec převzala Říše.101

3.1.1 Říšský sněm Říšský sněm byl německým parlamentem uţ od poloviny 19. století.102 V období Výmarské republiky, v letech 1918-1933, představoval nejvyšší zákonodárný orgán Říše. Pravomoci této tradiční instituce v legislativním procesu byly limitovány pouze formou omezené kontroly ze strany říšské rady, říšského prezidenta a německého lidu, prostřednictvím lidové iniciativy nebo referenda.103 Říšský sněm byl ustavován kaţdé čtyři roky na základě všeobecných voleb, podle systému poměrného zastoupení. V první polovině dvacátého století však ještě neexistovala ţádná uzavírací klauzule, stanovující

100

K zániku Výmarské republiky blíţe: KOLB, E.: The Weimar Republic. New York : Routledge, 2005. s. 101-136. 101 VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 232-233. 102 Deutscher Bundestag : German parliamentarism [online]. Změněno 11. 6. 2012 [cit. 2012-06-11]. Dostupné z: . 103 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 181.

32

minimální hranici, kterou by politická strana musela pro vstup do parlamentu dosáhnout.104 Zákonodárný postup byl zakotven v ustanoveních stávající Výmarské ústavy z roku 1919.105 Ve smyslu čl. 68 tohoto předpisu měli oprávnění podávat návrhy zákonů členové říšské vlády a poslanci říšského sněmu. S vládními návrhy však navíc musela předem vyslovit souhlas říšská rada. Zákony následně schvaloval říšský sněm. Poté docházelo k vyhotovení přijatých zákonů říšským prezidentem a jejich vyhlášení v říšském věstníku zákonů (Reichsgesetzblatt). Podobným způsobem mohla být na základě čl. 76 uskutečněna rovněţ změna ústavy samotné, avšak pouze za předpokladu účasti alespoň dvou třetin všech poslanců říšského sněmu a nejméně dvou třetin přítomných, hlasujících pro příslušný návrh.106 Shora popsaný reţim s dominantním postavením říšského sněmu lze bezesporu označit jako demokratický. Nicméně, uţ na tomto místě je moţné v parlamentním systému Výmarské republiky pozorovat určité problémy, z nichţ některé se nakonec ukázaly jako katastrofální. Zavedení zásady poměrného zastoupení sice pomohlo zabránit plýtvání hlasů voličů, ale neexistence uzavírací klauzule měla také za následek zvýšení počtu malých a bezvýznamných stran, coţ nakonec způsobilo, ţe dosáhnout stabilní většinu v říšském sněmu bylo prakticky nemoţné. Důsledkem toho pak byly velmi časté změny ve vládě. Příkladem jsou volby z roku 1930, kterých se zúčastnilo asi 28 politických stran. Dalším problémem Výmarské ústavy se ukázal být i čl. 48, který přiznával říšskému prezidentovi za stavu nouze diktátorské pravomoci. Zneuţití tohoto ustanovení kancléři Brüningem, von Papenem a von Schleicherem pod prezidentem Hindenburgem ohlašovalo začátek procesu změny ústavního systému Německa na úkor říšského sněmu.107 Zatímco prvý ze jmenovaných, Heinrich Brüning, který zastával úřad kancléře od roku 1930 do roku 1932, se stále ještě usiloval o zachování demokracie, jeho nástupci, Franz von Papen a Kurt von Schleicher, jeţ nastoupily v červnu 1932,

104

BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 435. 105 K Výmarské ústavě blíţe: KOLB, E.: The Weimar Republic. New York : Routledge, 2005. s. 160-174. 106 Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383). 107 SHIRER, W. L.: The Rise and Fall of the Third Reich - A History of Nazi Germany [online]. Změněno 19. 11. 2007 [cit. 2012-05-25]. Dostupné z: . s. 53.

33

resp. v prosinci 1932, jiţ otevřeně prosazovali politiku, směřující ke zhroucení Výmarské republiky.108 Postavení říšského sněmu nepomohl ani převládající názor německé společnosti, dle které byla tato instituce od konce dvacátých let stále více povaţována za pouhou „ţvanírnu“. Značný počet občanů Říše navíc připisoval rozhodující podíl viny za vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929 říšskému sněmu, či dokonce demokratickému zřízení jako takovému. Tato skutečnost rovněţ přispěla k nepřetrţitě narůstajícímu vlivu rozličných stran a skupin se značně radikálním smýšlením.109 Poslední, smrtelná rána však byla těţce suţované parlamentní demokracii Výmarské republiky zasazena aţ 30. ledna 1933, kdyţ říšský prezident Paul von Hindenburg jmenoval kancléřem Adolfa Hitlera.110 Tím zároveň došlo k zahájení procesu postupného oslabování pozice říšského sněmu, a tudíţ i celé zákonodárné moci, na úkor moci výkonné. Nejdůleţitějším mezníkem v tomto ohledu byl bezpochyby 24. březen 1933, kdy došlo k přijetí zmocňovacího zákona.111 Jeho pět krátkých článků v podstatě odňalo říšskému sněmu legislativní pravomoc, včetně kontroly říšského rozpočtu, schvalování mezinárodních smluv a iniciativu při navrhování ústavních změn, ve prospěch vládního kabinetu na dobu čtyř let (jeho platnost však byla později víckrát prodluţována). Kromě toho tento právní předpis stanovil, ţe zákony, schválené vládou, musely být následně vyhotoveny říšským kancléřem a rovněţ, ţe se mohly odchylovat od ústavy. Poněkud komickým dojmem proto působila dvojice ustanovení, dle nichţ ţádný ze zákonů neměl ovlivnit postavení říšského sněmu, a pravomoci říšského prezidenta měly zůstat nedotčené.112 O zmocňovacím zákonu a jeho důsledcích pro státní aparát Třetí říše podrobněji pojednává předcházející kapitola této práce v oddílu 2. 1. 3, týkajícím se zakotvení vůdcovského principu v právu nacistického Německa. Vývoj, kterého důsledkem byla transformace říšského sněmu ze státního orgánu s výsadním postavením na podstatně oslabený zákonodárný sbor s omezenými

108

K období vlády kancléřů Brüninga, von Papena a von Schleichera blíţe: KOLB, E.: The Weimar Republic. New York : Routledge, 2005. s. 116-136. 109 BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 435. 110 Deutscher Bundestag : German parliamentarism [online]. Změněno 11. 6. 2012 [cit. 2012-06-11]. Dostupné z: . 111 Zákon k odstranění bídy národa a Říše z 24. března 1933 (RGBl. I. s. 141). 112 SHIRER, W. L.: The Rise and Fall of the Third Reich - A History of Nazi Germany [online]. Změněno 19. 11. 2007 [cit. 2012-05-25]. Dostupné z: . s. 176.

34

kompetencemi, však představoval jenom mezistupeň ve snaţení národních socialistů v předmětné oblasti.113 Konečným cílem reprezentantů NSDAP, který se jim nakonec také podařilo dosáhnout, byla totiţ legislativa zaloţena výhradně na výnosech Vůdce, bez jakékoli další formy spoluúčasti či kontroly ze strany jiných institucí.114 Uvedený postup tudíţ zcela odpovídal vůdcovskému principu a výraznou měrou přispěl k úspěšnému

završení

jeho

prosazování

v nacistickém

Německu.

Jedna

z nejvýraznějších překáţek Adolfa Hitlera k dosaţení absolutní moci byla tedy odstraněna.

3.1.2 Říšská rada Přestoţe se národním socialistům podařilo efektivně vyřadit říšský sněm z legislativního procesu, pořád jim ještě k úplnému ovládnutí zákonodárné moci zbývalo vyřešit dva zásadní problémy: existenci říšské rady a autonomní postavení německých zemí (Länder).115 Říšská rada představovala druhý ústřední legislativní orgán v Říši. Její nejdůleţitější funkcí, zakotvenou přímo v ústavě, bylo reprezentovat zájmy jednotlivých zemí na centrální úrovni, zejména v zákonodárném procesu (i v případě návrhů změn ústavy samotné) a státní správě. Rada měla například právo suspenzivního veta proti všem zákonům, které schválil říšský sněm. Její souhlas vyţadovalo rovněţ zvyšování výdajů státního rozpočtu.116 Po převzetí moci nacistickou stranou nedošlo v případě říšské rady pouze k výraznému omezení jejich kompetencí, podobně jako tomu bylo u říšského sněmu, nýbrţ byla na základě zákona o zrušení říšské rady ze 14. února 1934 zlikvidována úplně. V tomto předpisu bylo výslovně stanoveno, ţe země jiţ nebudou nadále mít své zastoupení na ústřední úrovni a všechny formy účast říšské rady v legislativě či státní správě se zrušují. V záleţitostech, kdy byl tento orgán oprávněn jednat samostatně, zaujal jeho místo příslušný ministr, popřípadě jím ustanovený úřad, po dohodě

113

K fungování říšského sněmu za vlády nacistů blíţe: HUBERT, P. Uniformierter Reichstag. Die Geschichte der Pseudo-Volksvertretung 1933 – 1945. Düsseldorf : Droste Verlag, 1992. 114 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 182. 115 TAUCHEN, J. Postavení a správa zemí v Německu po převzetí moci národními socialisty. In Právní a ekonomické problémy současnosti VIII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 50. 116 Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383).

35

s říšským ministrem vnitra.117 Na tomto místě tak lze opět pozorovat zcela evidentní snahu národních socialistů o oslabení pozice zákonodárných orgánů ve prospěch výkonné moci.

3.1.3 Zemské orgány Poslední překáţkou představitelů NSDAP, která jim stála v cestě k získání absolutní kontroly nad zákonodárnou mocí v Německu, bylo zemské zřízení.118 V období Výmarské republiky měla Říše federální strukturu, kde jednotlivé země byly relativně nezávislé na centrálních institucích.119 Měly své vlastní ústavy, parlamenty a vlády, jako samostatné orgány s poměrně rozsáhlými rozhodovacími pravomocemi.120 Shora uvedený status měl svůj základ v ústavě, tedy v předpisu nejvyšší právní síly. Pro oblast legislativy bylo zásadní především docela striktní rozdělení kompetencí mezi Říší a jednotlivými zeměmi. V ustanovení čl. 6 se nacházel taxativní výčet oblastí, v nichţ měly ústřední orgány výlučnou zákonodárnou pravomoc. Jako příklad lze uvést mezinárodní vztahy, obranu státu nebo měnové otázky. Následující články pak stanovily, ve kterých sférách ţivota je Říše odpovědná za přijímání právních předpisů, nikoli však jiţ exkluzivně (např. občanské či trestní právo). Čl. 12 totiţ stanovil, ţe v rozsahu, v němţ centrální orgány těchto svých legislativních kompetencí nevyuţijí, přechází oprávnění k přijetí potřebné právní regulace na jednotlivé země. Všechny zbývající oblasti byly ponechány ve výhradné působnosti příslušných zemských institucí.121 Nacistická strana se však v Německu pokoušela prosadit jedinou, výlučnou moc, a s touto zásadou existence relativně autonomního zemského zřízení v ţádném případě nekorespondovala. Důsledkem tohoto faktu bylo zahájení postupu, ve kterém z iniciativy

národních

socialistů

nakonec

došlo

k

úplnému vyřazení

zemí

117

Zákon o zrušení říšské rady ze 14.února 1934 (RGBl. I. s. 89). VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 231. 119 TAUCHEN, J. Postavení a správa zemí v Německu po převzetí moci národními socialisty. In Právní a ekonomické problémy současnosti VIII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 50. 120 BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 579. 121 Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383). 118

36

z rozhodovacího procesu.122 V odborné literatuře se tento proces označuje jako „glajchšaltování“.123 Jednou z prvních obětí postupu sjednocování veškeré moci v Německu byly právě země a jejich orgány. Přijetím zákona o začlenění zemí do Říše 31. března 1933 byly nejdříve z legislativního procesu eliminovány zemské sněmy, jelikoţ bylo umoţněno přijímat zákony i zemským vládám.124 Ty však v té době byly jiţ pod kontrolou nacistické strany. Navíc došlo i k rozsáhlým personálním změnám v obsazení prakticky všech původních zemských sněmů (výjimkou byl jenom zemský sněm v Prusku). Na základě uvedeného právního předpisu byly totiţ rozpuštěny a následně také nově sloţeny, nicméně tentokrát jiţ podle výsledků voleb do říšského sněmu z 5. března 1933. Národně socialistické straně se tehdy podařilo získat 43,9 % všech platných hlasů a dosáhla tak jasné vítězství.125 Následujícím krokem v procesu „glajchšaltování“ byl zákon o sjednocení zemí a Říše ze 7. dubna 1933. Pro oblast legislativy představoval tento předpis přelomový krok, protoţe ustanovil ve všech zemích (s výjimkou Pruska) novou funkci říšského místodrţícího. Tito úředníci měli nejen výlučnou kompetenci v oblasti přípravy a vyhlašování zemských zákonů, ale disponovali také celou řadou významných oprávnění ve vztahu k příslušným zemským vládám, které se tím staly prakticky bezvýznamnými orgány bez skutečných pravomocí.126 Završením celého postupu byl nakonec zákon o novém uspořádání Říše, přijatý 30. ledna 1934. Bylo v něm výslovně zakotveno, ţe veškerá suverénní práva německých zemí jsou převedena na Říši a zemské vlády se stávají přímo podřízenými centrální říšské vládě. Říšští místodrţící byli zároveň umístěni pod úřední dohled říšského ministra vnitra.127 Na základě prvního prováděcího nařízení k tomuto právnímu předpisu z 2. února 1934 bylo dokonce pro přijetí zemských zákonů zapotřebí schválení ze strany kompetentního říšského ministra.128

122

BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 359. 123 K procesu „glajchšaltování“ blíţe: FREI, N. Der Führerstaat : Nationalsozialistische Herrschaft 1933 bis 1945. Mnichov : Deutscher Taschenbuch Verlag, 2001. s. 80-97. 124 Zákon o začlenění zemí do Říše z 31. března 1933 (RGBl. I. s. 153). 125 TAUCHEN, J. Postavení a správa zemí v Německu po převzetí moci národními socialisty. In Právní a ekonomické problémy současnosti VIII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 51-52. 126 Zákon o sjednocení zemí a Říše ze 7. dubna 1933 (RGBl. I. s. 173). 127 Zákon o novém uspořádání Říše z 30. ledna 1934 RGBl. I. s. 75). 128 Nařízení k zákonu o novém uspořádání Říše z 2. února 1934 (RGBl. I. s. 81).

37

Výsledkem procesu „glajchšaltování“ bylo tedy úplné odstranění dřívějšího dualismu mezi říšskou a zemskou správou, neboť došlo k proměně všech německých zemí na pouhé správní obvody Říše. Zemské vlády, jeţ představovaly nejvyšší orgány v jednotlivých zemích, byly nově podřazeny pod ústřední říšskou vládu. Přestoţe byla většina původních zemských úřadů zachována, staly se nepřímo úřady říšskými.129 Samostatné

postavení

zemí,

včetně

jejich

významných

pravomocí

v oblasti

zákonodárství, zaručených Výmarskou ústavou, zůstalo uţ jen minulostí.

129

MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 19.

38

3.2 Výkonné orgány 3.2.1 Vůdce a říšský kancléř Úřad „Vůdce a říšského kancléře“ (Führer und Reichskanzler) představoval výtvor národních socialistů. Před převzetím moci příslušníky NSDAP totiţ na jeho místě existovaly dva samostatné orgány: říšský kancléř a říšský prezident.130 Kancléř jako předseda německé vlády byl na základě Výmarské ústavy jmenován prezidentem a odpovídal říšskému sněmu. Obecně se tehdy jednalo o poměrně slabou pozici se značně omezenými pravomocemi, jelikoţ vládní kabinet činil rozhodnutí většinou hlasů svých členů a jeho předseda neměl prakticky ţádná zvláštní privilegia. Říšský prezident byl v období Výmarské republiky naopak volen německými občany přímo a jeho funkční období bylo sedmileté. Jeho hlavním úkolem bylo reprezentovat Říši navenek. Přitom byl odpovědný za sjednávání a uzavírání spojenectví či dalších druhů mezinárodních smluv s jinými státy, a rovněţ přijímání zahraničních velvyslanců. Mezi významná oprávnění říšského prezidenta spadalo také udělování amnestií a pozice vrchního velitele veškerých ozbrojených sil.131 Na základě zákona o hlavě Německé říše132 došlo 2. srpna 1934, v okamţiku smrti prezidenta Hindenburga, k trvalému sloučení orgánu říšského prezidenta s funkcí kancléře.133 Postavení dvou, do té doby samostatných úřadů nejvyšších státních funkcionářů, jakoţ i pozice vedoucího národně socialistické strany, tím byly oficiálně a doţivotně spojeny v jediné osobě „Vůdce a říšského kancléře“ Adolfa Hitlera (v mezinárodním styku se však pouţíval poněkud mírněji znějící titul „Deutsche Reichskanzler“), jemuţ bylo přiděleno dokonce i oprávnění jmenovat svého budoucího nástupce.134 Zvláštností předmětné funkce byl rovněţ fakt, ţe se v podstatě nejednalo o státní či vládní orgán, nýbrţ Vůdce svoji legitimitu odvozoval čistě z tzv. kolektivní vůle německého národa. Hitlerova moc se tak, v souladu s vůdcovským principem,135 stala totální a všeobjímající. Vztahovala se na kaţdý jeden aspekt ţivota lidí ve Třetí říši a 130

BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 547. 131 Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383). 132 Zákon o hlavě Německé říše z 1. srpna 1934 (RGBl. I. s. 747). 133 Ve funkci říšského kancléře byl jiţ od 30. ledna 1933 Adolf Hitler. Právě toto datum bývá v literatuře označováno jako moment převzetí moci národními socialisty a počátek existence německé „Třetí říše“. 134 MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 15. 135 K vůdcovskému principu blíţe v oddílu 2.1 této práce nebo také: TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2.

39

zavazovala všechny členy německé společnosti k bezvýhradné věrnosti a poslušnosti Vůdci. Tento orgán přitom nebyl předmětem ţádných kontrol či omezení a jeho postavení bylo moţné charakterizovat jako absolutně svobodné a nezávislé.136 Jediným reálným omezením v rámci výkonu jeho funkce měla být odpovědnost vůči svému vlastnímu svědomí, jakoţ i německému národu jako celku.137 Pro shrnutí lze uvést, ţe Adolf Hitler de iure i de facto představoval nejen formální hlavu Německé říše, ale rovněţ nejvyššího zákonodárce, šéfa celé veřejné správy a vrchního velitele armády. Později bylo do působnosti jeho nové funkce „Vůdce a říšského kancléře“ zařazeno také postavení nejvyšší soudní instance v Říši.138

3.2.2 Říšská vláda Vládní kabinet Třetí říše (Reichsregierung), na rozdíl od většiny dalších nacistických organizací, nebyl vytvořen národně socialistickou stranou s primárním cílem provést či implementovat své vlastní cíle ohledně řízení Německa. Říšská vláda měla totiţ významnou pozici v ústavní a politické historii této země jiţ dávno předtím, neţ se nacisté dostali k moci. Podobně jako tomu bylo i v případě jiných států, v tomto orgánu se koncentrovala výkonná moc.139 Podle Výmarské ústavy se vládní kabinet skládal z říšského kancléře (předsedy vlády) a sboru ministrů. Kancléř, a na základě jeho návrhu také příslušní ministři, byli jmenováni a odvoláváni říšským prezidentem. Pro výkonu mandátu jednotlivých členů vlády bylo rovněţ nezbytné vyslovení důvěry ze strany říšského sněmu. Říšský kancléř měl za úkol vytyčovat hlavní, rámcové politické cíle. V rámci jeho pokynů vedli jednotliví říšští ministři svůj rezort nezávisle. Všichni členové vlády však byli z výkonu své funkce odpovědní říšskému sněmu. Rozhodování kabinetu jako celku probíhalo na základě hlasování, kde kaţdý disponoval rovnocennými právy.140 Národní socialisté si samozřejmě toto silné postavení říšské vlády velmi dobře uvědomovali. Věděli, ţe jejich hlavní cíl, kterým bylo převzetí absolutní kontroly nad Německem, nemůţe být zajištěn bez toho, ţe by se jim podařilo ovládnout, udrţet, a 136

EVANS, R. J. The Third Reich in Power. New York : Penguin Books, 2006. s. 61. Organisationsbuch der NSDAP. München : Zentralverlag der NSDAP, Franz Eher Nachfolger, 1943. s. 148-149. 138 MEIER-BENNECKENSTEIN, P. Das Dritte Reich im Aufbau. Band 5. Partei und Staat. Berlin: Junker und Dünnhaupt Verlag, 1941. s. 175. 139 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 91. 140 Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 RGBl. I. s. 1383). 137

40

vyuţít k vlastnímu prospěchu celý státní aparát. Tento svůj ambiciózní plán proto začali příslušníci NSDAP postupnými kroky proměňovat ve skutečnost. Nakonec se říšská vláda změnila v pouhého vykonavatele vůle nacistů a veškerá její politika byla vytyčována v souladu s potřebami strany, ačkoli zdání legality bylo pořád zachováváno. Vládu národně socialistického Německa tvořili říšští ministři, tj. vedoucí jednotlivých rezortů, jeţ spadaly do kompetence ústřední vlády; říšští ministři bez portfeje; zemští ministři, jednající jako říšští ministři; a také další úředníci, kteří měli právo účastnit se zasedání kabinetu. Celkem tvořilo říšskou vládu různých 48 osob.141 Rozhodování na úrovni vlády a vzájemné konzultace mezi jejími členy probíhaly jak na společných schůzích, tak i prostřednictvím tzv. cirkulačního řízení.142 Druhý jmenovaný postup se pouţíval výhradně v případech, kdy se nekonaly schůze. Podstatou bylo, ţe návrhy zákonů, vyhotovené jednotlivými ministerstvy, byly následně předkládány ostatním členům kabinetu k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s nimi. Existovala také lhůta, ve které bylo moţné podávat námitky, a po jejím marném uplynutí se příslušný zákon povaţoval za schválený. Za oběh návrhů v rámci cirkulačního řízení byl primárně zodpovědný Hans Heinrich Lammers, vedoucí říšského kancléřství.143 Uvedený proces představoval v nacistickém Německu běţnou praxi aţ do konce druhé světové války. Lze uvést, ţe s výjimkou Hitlera samotného byla v instituci říšské vlády soustředěna prakticky veškerá výkonná moc ve státě.144 Přijetím zmocňovacího zákona 24. března 1933, který byl vypracován říšským ministrem vnitra, byl odbourán demokratický princip dělby moci, protoţe na jeho základě fakticky došlo k přenesení zákonodárných pravomocí z říšského sněmu ve prospěch vládního kabinetu. Legislativa, vytvářená osobně odpovědnými funkcionáři, tak úplně nahradila dřívější "anonymní" zákonodárství.145

141

K postavení členů říšské vlády blíţe: TAUCHEN, J. Organizace vnitřní správy státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy současnosti VII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 152-154. 142 K cirkulačnímu řízení blíţe: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 98-99. 143 K postavení Hanse Lammerse blíţe: TAUCHEN, J. Organizace vnitřní správy státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy současnosti VII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 154-155. 144 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 91-99. 145 MEIER-BENNECKENSTEIN, P. Das Dritte Reich im Aufbau. Band 4. Staat und Verwaltung. Berlin: Junker und Dünnhaupt Verlag, 1939. s. 81.

41

3.2.3 Říšská ministerstva Kdyţ byl 30. ledna 1933 vytvořen první Hitlerův kabinet, existovalo v Německu 10 říšských ministerstev, jeţ bylo moţné klasifikovat jako rezorty centrální vlády. Jednalo se o ministerstva zahraničních věcí, vnitra, financí, hospodářství, výţivy a zemědělství, práce, justice, obrany, dopravy, a úřad vrchního říšského správce pošty. Nedlouho poté však došlo k vytvoření nových ministerstev či úřadů, do nichţ byli nominováni přední členové nacistické strany. Příkladem je říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy pod vedením Josepha Goebbelse,146 které vzniklo 13. března 1933. Jako výjimku z tohoto pravidla lze nicméně zmínit skutečnost, ţe ministerstvo obrany (později přejmenované na ministerstvo války) bylo během let 1933-1945 naopak zrušeno, kdyţ 4. února 1938 převzal Adolf Hitler funkci nejvyššího velitele celých německých ozbrojených sil.147 Obecně je však ve vztahu k předmětné problematice třeba uvést, ţe typickým fenoménem státního aparátu nacistického Německa bylo postupné oslabování pravomocí ministerstev na úkor nejrůznějších nově ustanovených zmocněnců, pověřenců nebo komisařů. Do kompetencí těchto úředníků, jeţ byli přímo jmenováni a téţ podřízeni Vůdci, spadalo řízení rozličných oblastí ţivota Třetí říše. K těmto účelům zpravidla disponovali i oprávněním vydávat předpisy niţší právní síly, například ve formě výnosů, vyhlášek či nařízení. Tato skutečnost přispěla ke značné nepřehlednosti a nejednoznačnosti jak právního systému, tak i celého státního aparátu, který byl poznačen neutichajícími spory a přetahováním o moc mezi funkcionáři, zastávajícími jednotlivé úřady.148 Vzhledem k omezenému prostoru není na tomto místě moţný detailní popis činnosti a postavení všech ministerstev ve státním aparátu Třetí říše.149 Z tohoto důvodu je zde pojednáváno pouze o třech vybraných, které však lze bezesporu označit jako jedny z nejvýznamnějších.

146

K osobě Josepha Goebbelse blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 141-142. 147 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 92-94. 148 VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 233. 149 K rozsahu působnosti jednotlivých říšských ministerstev blíţe: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume V. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 664-667.

42

3.2.3.1 Říšské ministerstvo vnitra Říšské ministerstvo vnitra bylo jiţ od nástupu národních socialistů k moci 30. ledna 1933 pod kontrolou Wilhelma Fricka,150 předního funkcionáře NSDAP.151 Do jeho rezortu spadala obecná i místní správa, dále pak správa policie, úřednictva, veřejného zdraví a blaha, geodetického systému, sportu, a říšské pracovní sluţby. Ministrovi vnitra tak byli podřízeni například všichni říšští místodrţící, členové zemských vlád nebo také policejní úředníci. Dále do jeho působnosti patřila i kontrola nejrůznějších zprostředkujících komisí, jako byly říšský zdravotnický úřad, říšské archivy či říšský genealogický úřad.152 Postupem času však začalo docházet k oslabování postavení a vlivu tohoto jinak velmi důleţitého ministerstva. Důvodem byly především názorové neshody mezi Frickem a Hitlerem, jakoţ i vznik mnoţství nových stranických úřadů, jejichţ kompetence nebyly od státních orgánů jasně diferencovány. Na začátku druhé světové války v roce 1939 tak byl Wilhelm Frick vedoucím říšského ministerstva vnitra jiţ jenom formálně, jelikoţ se tato oblast ve skutečnosti rozpadala na nespočet samostatných mocenských sfér. Nakonec byl v roce 1943 Frick ve své funkci nahrazen Heinrichem Himmlerem, říšským vůdcem SS a šéfem německé policie.153

3.2.3.2 Říšské ministerstvo hospodářství Do kompetence říšského ministra hospodářství spadalo zejména řešení základních ekonomických

otázek

Třetí

říše,

včetně

zásobování

civilního

obyvatelstva

spotřebitelským zboţím a regulace distribuce těchto produktů. Dále byl tento člen vládního kabinetu odpovědný za řešení hospodářských záleţitostí v rámci politiky zahraničního obchodu a vykonával dohled nad poměrně velkým počtem jemu podřízených institucí, například říšským statistickým úřadem nebo horní správou.154

150

K osobě Wilhelma Fricka blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 128-129. 151 EVANS, R. J. The Third Reich in Power. New York : Penguin Books, 2006. s. 43. 152 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 105-106. 153 TAUCHEN, J. Organizace vnitřní správy státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy současnosti VII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 156-158. 154 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 106.

43

Po převzetí moci národními socialisty 30. ledna 1933 se stal německým ministrem hospodářství Alfred Hugenberg.155 Na této pozici však došlo ještě před vypuknutím války k několika zásadním změnám, a to jak personálním, tak i ve vztahu ke struktuře a rozsahu působnosti tohoto státního orgánu. Nicméně, také v případě říšského ministerstva hospodářství bylo obecně moţné pozorovat typické oslabování pravomocí na úkor jiných, nově vytvořených úřadů, přispívající k celkové nepřehlednosti státního aparátu Třetí říše. Jako příklad lze zmínit tzv. čtyřleté ekonomické plány, jeţ byly zavedeny v rámci přechodu Německa na částečně centrálně řízené hospodářství. Výsledkem uvedeného procesu byla transformace předmětného ministerstva na pouhý exekutivní orgán generálního zmocněnce pro provádění čtyřletých plánů.156

3.2.3.3 Říšské ministerstvo práce Ministr práce byl funkcionářem, jenţ byl primárně odpovědný za sociální politiku v nacistickém Německu. Rovněţ jemu byly podřízeny víceré důleţité instituce, například říšská správa zásobování nebo říšská pojišťovna pro zaměstnance.157 Činnost tohoto státního orgánu však byla zaloţena zejména na řešení záleţitostí, týkajících se ochrany pracujících, zprostředkování práce, poskytování podpory v nezaměstnanosti a sociálního pojištění. Říšský ministr práce byl při výkonu své funkce dále povinen zabývat se téţ problematikou, spojenou s bydlením nebo vyplácením penze jednotlivcům, kteří byli poškozeni válkou, jakoţ i pozůstalým. Postupem času, především v letech druhé světové války, však význam této instituce upadal. Oblasti, které původně spadaly do kompetence předmětného ministerstva, byly totiţ krok za krokem přidělovány jiným, většinou stranickým úřadům NSDAP. Nakonec zbyla v působnosti říšského ministerstva práce jiţ jenom oblast sociálního pojištění.158

155

K osobě Alfreda Hugenberga blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 183. 156 TAUCHEN, J. Správa na úseku hospodářství ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy současnosti X. Ostrava : KEY Publishing, 2009. s. 146-152. 157 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume V. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 665-666. 158 TAUCHEN, J. Správa na úseku práce a sociálních věcí ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy současnosti XI. Ostrava : KEY Publishing, 2009. s. 125.

44

3.3 Soudní orgány Vláda národních socialistů se zaslouţila o úplné odstranění samostatného postavení německé justice. Zásada nezávislosti soudců, jeţ byla zakotvena i v platné ústavě,159 byla v důsledku totalitárního chápání státní moci naprosto potlačena. Nový trend byl charakteristický především velkými čistkami mezi soudci a státními zástupci v roce 1933; dále opakovanými intervencemi říšského ministerstva spravedlnosti do příslušnosti jednotlivých soudů; a v neposlední řadě také výkonem vůdcovských pravomocí směrem k soudním orgánům, nejen ze strany Adolfa Hitlera, ale rovněţ dalších členů nacistické strany. Uvedený proces přitom probíhal paralelně se zdánlivě protichůdným posilováním postavení soudců v řízení samotném, kde jim byla dána značná volnost, například při interpretaci právních norem, rozhodování o připuštění důkazů, nebo omezování oprávnění procesních stran.160 Soustava civilních i trestních soudů, která byla v Německu vybudována jiţ koncem 19. století, však zůstala v období vlády národních socialistů zachována bez výraznějších změn.161 Organizace a okruh působnosti soudů byly vymezeny ve starém zákoně o soudním zřízení z 27. ledna 1877. Na základě nově přijatých právních předpisů z let 1934-1935 bylo nicméně právo vykonávat spravedlnost odňato německým zemím a přeneseno na Říši.162 Proces „glajchšaltování“, který byl detailněji rozebírán v předcházejících částech této práce, se tak nevyhnul ani oblasti justice.

3.3.1 Civilní soudnictví Nejniţší článek soustavy civilního soudnictví představovaly úřední soudy (Amstgerichte), zřízené pro obvod jedné či vícero obcí. Dalším článkem byly zemské soudy (Landgerichte), po nich následovaly vrchní zemské soudy (Oberlandesgerichte) a nakonec říšský soud (Reichsgericht), jako nejvyšší soud pro území celého Německa. S výjimkou úředních soudů, v nichţ zásadně rozhodoval samosoudce, byly všechny ostatní články soustavy obsazované tři a vícečlennými senáty. Vedle shora uvedených řádných soudů však byla pro sféru civilního procesu ve Třetí říši zřízena také řada speciálních soudů. Zmínit lze zvláště soudy pracovní, 159

Článek 102 Ústavy Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383) výslovně stanovil: „Soudci jsou nezávislí a podléhají pouze zákonu.“ 160 SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 286. 161 VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 237. 162 MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 110.

45

rozhodující jako první instance v pracovních záleţitostech; tzv. dědické úřady (Anerbenbehörden), do jejichţ působnosti spadaly věci podle zákona o dědičných usedlostech;163 rozhodčí soudy pro zemědělský trh, které měly za úkol řešit spory v rámci trţního řádu; nebo téţ říšský hospodářský soud, rozhodující například soukromoprávní věci kartelové. Důleţitými právními předpisy v předmětné oblasti byly zejména civilní procesní řád z 30. ledna 1877, zahrnující rovněţ problematiku exekucí, a dále konkursní řád z 10. února 1877.164 Tyto zákony však byly nacisty po převzetí vlády několikrát novelizovány, aby tak korespondovaly s národně socialistickými představami o průběhu občanského soudního řízení. Zásadní změnou bylo zejména podstatné omezení dispoziční zásady ve prospěch principu oficiality.165 Obecně lze ve vztahu k civilnímu soudnictví nacistického Německa uvést, ţe jednou ze základních a nejvýznamnějších zásad nalézání práva, kterou se zde podařilo prosadit, byla nadřazenost zájmů národního společenství nad zájmem jednotlivců. Rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení tudíţ neměla primárně směřovat k uspokojení soukromých zájmů, nýbrţ jejich úkolem bylo v první řadě sledovat prospěch německého národa jako celku.166

3.3.2 Trestní soudnictví Soustava řádných trestních soudů byla ve Třetí říši organizována v podstatě identicky jako v případě soudnictví civilního. Obdobně tedy existovaly úřední soudy, zemské soudy, vrchní zemské soudy a říšský soud. Na začátku druhé světové války však došlo v řádném trestním soudnictví hitlerovského Německa k několika zásadním změnám v organizaci, obsazení i ve věcné příslušnosti jednotlivých článků soudní soustavy. Zmínit lze především úplné odstranění laického prvku, který byl do té doby důleţitou součástí soudního rozhodování v trestních věcech.167

163

K problematice dědičných usedlostí blíţe: MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 54-55. 164 K exekučnímu a konkursnímu řízení ve Třetí říši blíţe: MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 118-120. 165 MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. s. 111. 166 KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947. s. 150. 167 TAUCHEN, J. Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1944. Ostrava : KEY Publishing, 2010. s. 143-144.

46

Všeobecným trendem bylo rovněţ postupné oslabování pravomocí všech řádných trestních soudů na úkor celé řady nově zřízených speciálních či mimořádných soudů168 s vlastní organizací i procesními řády.169 Tyto nové tribunály byly obsazovány téměř výhradně národními socialisty a jejich účelem bylo především posílit kontrolu nacistické strany nad Německem. Uvedené tendence a vliv nacistů v oblasti justice se postupem času stávaly pořád silnějšími, jednak kvůli nově zavedenému oprávnění státního zástupce zvolit příslušný soud, dále z důvodu omezení moţností obviněného při výběru obhájce, a konečně také vzhledem k absenci práva na odvolání proti rozhodnutí mimořádných soudů. Kromě toho se po boku celého soudního systému vyvinula mocná policejní správa, které bylo umoţněno věznit neţádoucí osoby v koncentračních táborech.170 To všechno i bez jakéhokoli jednání, a dokonce i po zproštění viny ze strany orgánů soudní moci.171 3.3.2.1 Zvláštní soudy Aby bylo zajištěno, ţe případy politických trestných činů budou rozhodovány přijatelně, tedy v souladu se zásadami národně socialistické strany, přidělili nacisté určité specifické oblasti do trestní jurisdikce tzv. zvláštních soudů (Sondergerichte). Ty představovaly úplně nový systém soudů, který byl zcela nezávislý na řádném soudnictví a podléhal přímo NSDAP. Pozdější nařízení, přijaté v roce 1938,172 dokonce okruh působnosti těchto soudů ještě výrazně rozšířilo,173 kdyţ do jejich věcné příslušnosti přeneslo také některé čistě nepolitické záleţitosti. Jeden zvláštní soud měl být původně zřízen v obvodu kaţdého z existujících vrchních zemských soudů, avšak od roku 1940 jich mohlo být vytvořeno i více.174 V letech 1940-1945 tak jeden z předmětných tribunálů vykonával svou činnost dokonce

168

Článek 105 Ústavy Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383) přitom existenci jakýchkoli zvláštních či mimořádných soudů výslovně zakazoval. 169 VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 237-238. 170 Ke koncentračním táborům blíţe: BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. s. 217-218. 171 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 227. 172 Konkrétně se jednalo o nařízení o rozšíření působnosti zvláštních soudů z 20. listopadu 1938 (RGBl. I. s. 1632). 173 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 226-227. 174 TAUCHEN, J. Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1944. Ostrava : KEY Publishing, 2010. s. 150.

47

i v Brně.175 Tyto soudy rozhodovaly v tříčlenných senátech, tvořených předsedou a dvěma přísedícími. Vůdce svým výnosem z 21. března 1942176 dokonce stanovil, ţe v jednodušších případech jsou přípustná také rozhodnutí, učiněná předsedou senátu samostatně, pokud s tím vyslovil souhlas státní zástupce. Určování rozvrhu jednání i výběr soudců byly obecně v kompetenci předsedy příslušného zemského soudu, ovšem jmenované měli být zásadně pouze osoby obzvláště politicky spolehlivé a dostatečně zkušené.

3 3.2.2 Lidový soudní dvůr Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof) byl zřízen v roce 1934 v Berlíně jako soud prvního stupně pro řešení trestných činů vlastizrady a zemězrady. Nicméně, jeho věcná i místní příslušnost byla postupem času dále rozšiřována.177 Vznik tohoto soudu představoval přímou reakci na nespokojenost národních socialistů s rozhodnutím říšského soudu ve věci zaloţení poţáru budovy říšského sněmu z roku 1933.178 Zákon, který vytvořil lidový soudní dvůr, obsahoval širokou definici velezrady i zemězrady, jeţ zahrnovala většinu těch aktivit, které byly nacisty povaţovány za „politické“ zločiny.179 Jakákoli forma opravného prostředku proti rozhodnutí tohoto nového tribunálu byla samozřejmě, podobně jako v případě zvláštních soudů, zcela nepřípustná.180 Všichni soudci, kteří vykonávali svou funkci na lidovém soudním dvoru, museli být jmenováni Vůdcem na základě návrhu říšského ministra spravedlnosti, nejprve na dobu pěti let, a později, od roku 1936, dokonce na doţivotí. Rozhodovali přitom zásadně v senátech, jeţ měly pro hlavní líčení pět členů, jinak byly pouze tříčlenné.

175

K činnosti brněnského zvláštního soudu blíţe: VAŠEK, F. Německý zvláštní soud (Sondergericht) v Brně – součást nacistického teroru na Moravě. Časopis pro právní vědu a praxi. 1997, roč. 5, č. 3, s. 420-432; VAŠEK, F. Německý zvláštní soud (Sondergericht) v Brně – součást nacistického teroru na Moravě. Časopis pro právní vědu a praxi. 1997, roč. 5, č. 4, s. 672-687. 176 Konkrétně se jednalo o výnos Vůdce o zjednodušení soudnictví z 21. března 1942 (RGBl. I. s. 139), který byl proveden nařízením k dalšímu zjednodušení trestního soudnictví z 13. srpna 1942 (RGBl. I. s. 508). 177 TAUCHEN, J. Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1944. Ostrava : KEY Publishing, 2010. s. 150-156. 178 K poţáru říšského sněmu blíţe: SHIRER, W. L. The Rise and Fall of the Third Reich - A History of Nazi Germany [online]. Změněno 19. 11. 2007 [cit. 2012-05-25]. Dostupné z: . s. 170-174. 179 Konkrétně se jednalo o zákon o změně trestního práva a trestního řízení z 24. dubna 1934 (RGBl. I. s. 341). 180 Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 227

48

Zajímavostí je však fakt, ţe profesionálními soudci zde byli pouze předseda a jeden z přísedících. Zbývající část senátů tohoto tribunálu tvořil zásadně laický prvek v podobě tzv. soudců z lidu (Laienrichter), kteří byli zpravidla současně vlivnými příslušníky národně socialistické strany.181

181

TAUCHEN, J. Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1944. Ostrava : KEY Publishing, 2010. s. 155.

49

Závěr Státní aparát nacistického Německa byl vybudován na třech klíčových zásadách, které národní socialisté začali úspěšně prosazovat téměř okamţitě po svém nástupu k moci počátkem roku 1933. Konkrétně se jednalo o vůdcovský princip, princip zvláštního zákonodárství a princip jednoty strany a státu. Vůdcovský princip nakonec ovládl všechny sféry ţivota ve Třetí říši, od činnosti nejdůleţitějších státních orgánů, aţ po ţivot kaţdého jednotlivce. Podstatou této zásady byla koncentrace absolutní rozhodovací moci v rukou jediné osoby – Adolfa Hitlera. Důsledkem snahy národních socialistů byl začátek procesu, na jehoţ základě postupně došlo nejprve k oslabení, a nakonec k absolutní eliminaci jakýchkoli skutečných pravomocí všech institucí státního aparátu nacistického Německa, s výjimkou Vůdce. Orgány, jejichţ role byla v období Výmarské republiky zcela rozhodující, tak byly efektivně transformovány v pouhé poradní sbory. Jediným smyslem jejich další existence byla často jen snaha o zachování zdánlivé legality postupů národních socialistů při získávání neomezené moci ve Třetí říši. Princip zvláštního zákonodárství byl zaloţen na úplném odebrání základních práv a svobod jednotlivcům, kteří stáli mimo tzv. národní pospolitost. I přes naoko rasové základy, které vymezovaly okruh tohoto specifického společenství, se při autorově výzkumu nakonec prokázalo, ţe skutečným kritériem pro zařazení či nezařazení osob do národní pospolitosti byla jejich politická spolehlivost. Ta samozřejmě záleţela výlučně na posouzení národními socialisty. V praxi to znamenalo, ţe základní práva a svobody mohly být odebrány kaţdému, ovšem za předpokladu, ţe tento krok byl v souladu se zájmy nacistické strany. Pokud se jedná o princip jednoty strany a státu, ve vztahu k této problematice lze uvést, ţe se šlo převáţně o zásadu podpůrnou, jeţ účinně pomohla dosáhnout zavedení vůdcovského principu i principu zvláštního zákonodárství ve Třetí říši. Podstatou bylo propojení nacistické strany s německým státem. NSDAP tím dosáhla výsadní postavení, neboť získala zvláštní ochranu a privilegia, kdyţ na ni byl příslušnými zákony přenesen dokonce i výkon některých státních funkcí. Uţitečným se ukázal být rovněţ zákaz existence všech dalších politických stran. Vymezení kompetencí mezi jednotlivými státními a stranickými orgány však bylo zpravidla velmi neurčité, coţ také přispělo ke značné libovůli při interpretaci právních předpisů a tím se moc národních socialistů ještě více posílila. 50

Autor této práce ve vztahu k problematice základních principů státního aparátu nacistického Německa dospěl k závěru, ţe i přes zdánlivou jedinečnost vůdcovského principu, zvláštního zákonodárství, a sjednocení strany se státem, se ve skutečnosti jedná pouze o názorný příklad metod, kterými byly řízeny prakticky všechny totalitární diktatury v historii. Bylo tak zajištěno prosazení primátu výkonné moci na úkor zákonodárství a soudnictví, především formou koncentrace všech rozhodovacích pravomocí v rukou jediného monokratického orgánu (v případě Třetí říše se jednalo o osobu Vůdce), a v neposlední řadě došlo rovněţ k výraznému omezení či dokonce úplnému potlačení základních práv jednotlivců. Výrazných intervencí ze strany národních socialistů se nevyhnuly orgány ţádné ze základních sloţek státní moci v Říši: zákonodárné, výkonné i soudní. Mezi nejvýznamnější legislativní instituce v Německu patřil tradičně říšský sněm. Přestoţe měl jako nejvyšší zákonodárný sbor v období Výmarské republiky výsadní postavení, došlo za nacistické vlády k jeho kompletnímu přetvoření v obyčejnou loutku, podřízenou vůli funkcionářů NSDAP a bez jakéhokoli reálného významu. Podobný osud postihl také všechny zbývající zákonodárné orgány: zemské orgány i říšskou radu, které byly dokonce odstraněny úplně. Ve vztahu k institucím, představujícím výkonnou sloţku moci, je však potřeba uvést, ţe v této oblasti došlo v Německu naopak po převzetí moci nacistickou stranou k naprosto jednoznačnému posílení jejich pravomocí. Nicméně, veškerá reálná moc byla postupnými kroky převáděna a soustřeďována do rukou jediné osoby – Adolfa Hitlera. Přes skutečnost, ţe ostatní exekutivní orgány byly formálně nadány rozsáhlými pravomocemi, tvořily prakticky jenom poradní orgány Vůdce, a jako takové nemohly jednat v rozporu s jeho pokyny. Staly se tak pouhými vykonavateli jeho vůle. Zároveň byla vytvořena celá řada nových úřadů zmocněnců či pověřenců pro řízení specifických oblastí ţivota Říše. Přesné vymezení jejich kompetencí v právu přitom v převáţné většině případů naprosto scházelo. V důsledku uvedeného faktu se pravomoci jednotlivých orgánů výkonné moci mnohdy překrývaly, coţ vyústilo ve značný chaos ve státním aparátu. Oblast justice byla rovněţ významnou měrou zasaţena snahami národních socialistů o koncentraci veškeré moci ve Třetí říši v osobě Adolfa Hitlera. Nezávislé postavení soudnictví bylo tudíţ úplně odbouráno a jeho novou primární funkcí se stala podpora nacistů při potlačování jejich politické či jiné opozice. Z tohoto důvodu byly pravomoci řádných soudů výrazně omezeny a naopak došlo k vytvoření nových, 51

zvláštních tribunálů, jejichţ kompetence byly často vymezeny jen velmi neurčitě. Uvedená skutečnost přitom výslovně odporovala platné ústavě, dle které byla existence jakýchkoli mimořádných soudů naprosto nepřípustná. K otázce legality postupu národních socialistů při prosazování třech klíčových principů státního aparátu a fungování jednotlivých státních orgánů lze zmínit, ţe na jejich postupu je zcela jasně viditelné úsilí o zdánlivé dodrţování legálních procedur. Zásadní změny v organizaci státu proto nebyly uskutečňovány okamţitě po nástupu nacistů k moci, nýbrţ pomocí postupných malých kroků. Vydáváním zákonů a dalších právních předpisů tak byly naoko zachovávány zákonné postupy, přestoţe ve skutečnosti byla veškerá činnost státních orgánů kontrolována Vůdcem a NSDAP. Z tohoto důvodu nelze, podle názoru autora této práce, o skutečné legalitě ve vztahu ke státnímu aparátu Třetí říše, v ţádném případě hovořit. Jedním z důsledků období vlády národních socialistů v Německu pro budoucnost bylo rovněţ zavedení koncepce tzv. nezrušitelných ustanovení do ústav všech moderních demokratických států. Důvodem byla snaha, aby se toto černé období historie lidstva jiţ nikdy nemohlo zopakovat. Nejzákladnější zásady právního státu (například princip dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní) dnes proto není moţné vůbec odstranit, a to ani zdánlivě legální cestou, pomocí novelizace ústavy. V odborné literatuře se tato skutečnost označuje také jako přechod od formálního k materiálnímu právnímu státu.

52

Resumé The primary aim of this thesis, titled "The Organization of the State Apparatus of Nazi Germany", is to provide the general reader with a relatively detailed overview of the way the internal organization and individual state institutions of the Third Reich functioned. Furthermore, a secondary aim of the author's research was to attempt to determine the extent to which the real operation of the Nazi state apparatus could be regarded as legal, with respect to the specific constitutional principles and laws of the Third Reich. The relatively short period of time in which the Third Reich had existed became one of the most infamous and discussed subjects in history. The author of the thesis holds the opinion that in order to be able to fully understand how this totalitarian state has affected the world, it is necessary to first learn the basic concepts on which its internal organization was actually based. Because this is a topic on which there is a serious lack of detailed and specifically dedicated publications written in the Czech language, the author intends to help the general reader learn about the basic methods how this state functioned in practice. However, due to limited space, the thesis concentrates almost entirely on the period of 1933-1939, from the Nazi regime's rise to of power in Germany to the outbreak of the Second World War. With respect to the aforementioned primary aim, the paper is divided into three main chapters. The first is an introductory one, albeit, from the author's point of view, still a very important one, because it attempts to define the general term "state apparatus". In order to achieve this goal it offers several different perspectives on the subject by various Czech experts in the field of the general theory of the state. Nevertheless, it comes to the conclusion that no universally accepted definition exists. The second chapter, named "The Principles of the State Apparatus of Nazi Germany", provides a rather detailed analysis of the three major underlying pillars on which the whole system of institutions of the Third Reich was constructed. Therefore, it is further divided into three separate sections, each one dealing with one of the fundamental principles: the leader principle, the principle of unity of the party and the state, and the principle of special legislation. Individual sections offer a fairly thorough study of the precise definition of the respective principles, their historical basis and

53

origins, and ultimately, they contain numerous examples of their actual presentation in the specific laws and institutions of the state apparatus of Nazi Germany. The final chapter is titled "The Selected Institutions of the State Apparatus of Nazi Germany". Its principal aim is to provide a rather brief overview of the most important individual elements of the Third Reich's internal organization. It is further divided into three main sections, based on the branch of the state power that the corresponding state organizations represent: the legislation, the executive and the judiciary. However, due to space limitation, the chapter does not intend to be a comprehensive analysis of all the respective institutions. With regard to this fact, it only deals with the organizations selected by the author of this thesis. However, these can certainly be considered as the most significant ones. In the conclusion the author shortly summarizes the essential points of each of the preceding chapters and tries to form a general conclusion from the critical facts he learned in the process of writing the thesis. Additionally, the author uses all of this information to try to express his personal opinion concerning the legality of the way the state apparatus of the Third Reich functioned in reality. His final assumption is that even though the procedures used by the Nazis might (intentionally) appear lawful, in reality they breached the fundamental principles of democracy in virtually every possible regard.

54

Seznam použitých zdrojů Monografie BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu. Praha : Prostor, 2004. EVANS, R. J. The Third Reich in Power. New York : Penguin Books, 2006. FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. FREI, N. Der Führerstaat : Nationalsozialistische Herrschaft 1933 bis 1945. Mnichov : Deutscher Taschenbuch Verlag, 2001. HITLER, A. Mein Kampf. Praha : Otakar II., 2000. HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. HUBERT, P. Uniformierter Reichstag. Die Geschichte der Pseudo-Volksvertretung 1933 – 1945. Düsseldorf : Droste Verlag, 1992. KLÍMA, K. et al. Státověda. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Praha : Linhart, 1947. KOLB, E.: The Weimar Republic. New York : Routledge, 2005. MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha : Linhart, 1939. MEIER-BENNECKENSTEIN, P. Das Dritte Reich im Aufbau. Band 4. Staat und Verwaltung. Berlin: Junker und Dünnhaupt Verlag, 1939. MEIER-BENNECKENSTEIN, P. Das Dritte Reich im Aufbau. Band 5. Partei und Staat. Berlin: Junker und Dünnhaupt Verlag, 1941. Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume I. Washington : United States Government Printing Office, 1946. Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume II. Washington : United States Government Printing Office, 1946. Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume V. Washington : United States Government Printing Office, 1946.

55

Organisationsbuch der NSDAP. München : Zentralverlag der NSDAP, Franz Eher Nachfolger, 1943. Anglický překlad části knihy se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 529-546. SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. TAUCHEN, J. Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1944. Ostrava : KEY Publishing, 2010. VOJÁČEK, L. a kol. Nástin právních dějin. Brno : Masarykova univerzita, 2011. Články TAUCHEN, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2. TAUCHEN, J. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi. Praha : Ústav práva a právní vědy, 2008, č. 4. TAUCHEN, J. Princip zvláštního zákonodárství jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava : Key Publishing, 2008. TAUCHEN, J. Organizace vnitřní správy státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy současnosti VII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. TAUCHEN, J. Postavení a správa zemí v Německu po převzetí moci národními socialisty. In Právní a ekonomické problémy současnosti VIII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. TAUCHEN, J. Organizace bezpečnostních sloţek a správa na úseku obrany ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy současnosti IX. Ostrava : KEY Publishing, 2009. TAUCHEN, J. Správa na úseku práce a sociálních věcí ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy současnosti XI. Ostrava : KEY Publishing, 2009. TAUCHEN, J. Správa na úseku hospodářství ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy současnosti X. Ostrava : KEY Publishing, 2009. TAUCHEN, J. Prameny práva v nacistickém Německu. In Dny práva - 2009 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009. TAUCHEN, J. Základní ideologická východiska nacistického "soukromého" práva jako vzoru pro právo protektorátní. In Dny práva - 2010 - Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2010. 56

VAŠEK, F. Německý zvláštní soud (Sondergericht) v Brně – součást nacistického teroru na Moravě. Časopis pro právní vědu a praxi. 1997, roč. 5, č. 3. VAŠEK, F. Německý zvláštní soud (Sondergericht) v Brně – součást nacistického teroru na Moravě. Časopis pro právní vědu a praxi. 1997, roč. 5, č. 4. Elektronické prameny ABZ.cz: slovník cizích slov [online]. Změněno 30. 5. 2012 [cit. 2012-05-30]. Dostupné z: . BBC : Paul von Hindenburg [online]. Změněno 30. 5. 2012 [cit. 2012-05-30]. Dostupné z: . Deutscher Bundestag : German parliamentarism [online]. Změněno 11. 6. 2012 [cit. 2012-06-11]. Dostupné z: . Holocaust.cz : Norimberské zákony (1935)[online]. Změněno 26. 9. 2011 [cit. 2012-0531]. Dostupné z: . Hitler speech: April 8, 1933 [online]. Změněno 23. 5. 2012 [cit. 2012-05-23]. Dostupné z: . MCKINNEY, B. Nazi Germany, the Volksgemeinschaft, and Creating a Racial Community. Yahoo! Voices [online]. Vydáno 7. 12. 2010 [cit. 2012-05-30]. Dostupné z: . Necrometrics : Source List and Detailed Death Tolls for the Primary Megadeaths of the Twentieth Century [online]. Změněno 28. 4. 2012 [cit. 2012-05-19]. Dostupné z: . SHIRER, W. L. The Rise and Fall of the Third Reich - A History of Nazi Germany [online]. Změněno 19. 11. 2007 [cit. 2012-05-25]. Dostupné z: . Teutonic Order of the Hospital of the Virgin Mary in Jerusalem : The History of the Germanic Tribes & Races [online]. Změněno 22. 06. 2012 [cit. 2012-06-27]. Dostupné z: . The Library of Congress : Nazi Conspiracy and Aggression [online]. Změněno 27. 07. 2010 [cit. 2012-06-27]. Dostupné z: . United States Holocaust Memorial Museum : Third Reich [online]. Změněno 11. 05. 2012 [cit. 2012-05-19]. Dostupné z: .

57

Právní předpisy Nařízení k zákonu o novém uspořádání Říše z 2. února 1934 (RGBl. I. s. 81). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 162. Nařízení k zákonu o zajištění jednoty strany a státu z 29. března 1935 (RGBl. I. s. 502). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 224-226. Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 (RGBl. I. s. 1383). Anglický překlad ústavy se nachází např. v: PSM-Data, Geschichte : Weimar constitution [online]. Změněno 27. 06. 2012 [cit. 2012-06-27]. Dostupné z: . Výnos říšského prezidenta o udělení amnestií z 21. března 1933 (RGBl. I. s. 134). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 701-702. Zákon k odstranění bídy lidu a Říše z 24. března 1933 (RGBl. I. s. 141). Český překlad zákona se nachází např. v: VLČEK, E., SCHELLE, K. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Brno : Masarykova univerzita, 1994. s. 87. Zákon o začlenění zemí do Říše z 31. března 1933 (RGBl. I. s. 153). Anglický překlad části zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 640-641. Zákon o sjednocení zemí a Říše ze 7. dubna 1933 (RGBl. I. s. 173). Anglický překlad části zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 641-642. Zákon o znovunastolení úřednictva ze 7. dubna 1933 (RGBl. I. s. 175). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume III. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 981-986. Zákon o zákazu zakládání nových stran ze 14. července 1933 (RGBl. I. s. 479). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume III. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 962. Zákon o zajištění jednoty strany a státu z 1. prosince 1933 (RGBl. I. s. 1016). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For 58

Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume III. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 978-979. Zákon o novém uspořádání Říše z 30. ledna 1934 (RGBl. I. s. 75). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume IV. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 642-643. Zákon o zrušení říšské rady ze 14. února 1934 (RGBl. I. s. 89). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume V. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 358-359. Zákon o hlavě Německé říše z 1. srpna 1934 (RGBl. I. s. 747). Český překlad zákona se nachází např. v: VLČEK, E., SCHELLE, K. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Brno : Masarykova univerzita, 1994. s. 88. Zákon o zákeřných útocích na stát a stranu a o ochraně stranických uniforem z 20. prosince 1934 (RGBl. I. s. 1269). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume III. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 973-976. Zákon o říšském občanství z 15. září 1935 (RGBl. I. s. 1146). Český překlad se nachází např. v: VLČEK, E., SCHELLE, K. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Brno : Masarykova univerzita, 1994. s. 89. Zákon o ochraně německé krve a německé cti z 15. září 1935 (RGBl. I. s. 1147). Český překlad se nachází např. v: VLČEK, E., SCHELLE, K. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Brno : Masarykova univerzita, 1994. s. 90. Zákon o udělení amnestií z 23. dubna 1936 (RGBl. I. s. 378). Anglický překlad zákona se nachází např. v: Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality : Nazi Conspiracy and Aggression, Volume III. Washington : United States Government Printing Office, 1946. s. 960-961.

59