Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo

Katedra občanského práva

Rigorózní práce Proces oddlužení z pohledu soudní praxe de lege lata a de lege ferenda

2014/2015

Mgr. Iveta Bártová

Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo

Katedra občanského práva

Rigorózní práce Proces oddlužení z pohledu soudní praxe de lege lata a de lege ferenda Mgr. Iveta Bártová

2014/2015

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Proces oddlužení z pohledu soudní praxe de lege lata a de lege ferenda zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

..........................................

2

Poděkování: Děkuji své rodině a blízkým za podporu po celou dobu vytváření této práce.

3

Anotace Oddlužení je novodobým fenoménem naší společnosti, a ačkoliv se jedná o poměrně nový institut, který byl do našeho právního systému začleněn až zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, o jeho značném využití v praxi svědčí raketový nárůst počtu návrhů na povolení oddlužení podávaných u insolvenčních soudů v uplynulých letech.

Tato

rigorózní

práce

se zabývá

danou

problematikou

z pohledu soudní praxe, popisuje, analyzuje a hodnotí jednotlivé fáze procesu oddlužení, od zahájení řízení do vydání rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek. Téma je řešeno v rámci aktuální právní úpravy po novelizaci účinné od 1. 1. 2014.

Abstract Debt discharge is a modern phenomenon of our society and although it is a relatively new institute, which has been integrated into our legal system by Act No. 182/2006 Coll., about bankrupcy and its solutions, the extreme increase in the number of applications for debt relief approval demonstrates its frequent use in recent years. This thesis deals with the issue from the perspective of judicial practice, it describes analyzes and evaluates the different phases of the process of debt relief from the commencement of legal proceedings pending a decision on the exemption from payment of claims. The topic is treated in the curent legislation after the amendment effective from 1st January 2014.

Klíčová slova insolvenční právo, insolvenční zákon, úpadek, oddlužení, dlužník, insolvenční soud

Key words insolvency law, insolvency act, bancrupcy, debt discharge, debtor, insolvency court

4

Seznam použitých zkratek IZ

zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

IS

insolvenční správce

ZIS

zákon č. 312/2006 Sb., o insolvennčích správcích, ve znění pozdějších předpisů

VOIS

vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů

VJŘIŘ

vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona

IR

Insolvenční rejstřík

SJM

společné jmění manželů

PVV

prozatímní věřitelský výbor

ZKR

zákon č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii, ve znění pozdějších předpisů

5

Obsah 1 Úvod........................................................................................................................... 8 2 Právní rámec insolvenčního řízení de lege lata ....................................................... 11 2. 1 Oddlužení a jeho zařazení v systému insolvenčního zákona ........................... 12 2. 2 Konkurs – obecné vymezení ........................................................................... 12 2. 3 Reorganizace – obecné vymezení ................................................................... 14 3 Oddlužení – základní charakteristika ....................................................................... 15 4 Zahájení insolvenčního řízení a fáze před povolením oddlužení............................. 17 4. 1 Posouzení insolvenčního návrhu...................................................................... 18 4. 2 Zpětvzetí insolvenčního návrhu ....................................................................... 23 4. 3 Posouzení návrhu na povolení oddlužení ........................................................ 24 4. 4 Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení ......................................... 26 4. 5 Aktuální výkladové otázky .............................................................................. 29 5 Zjištění úpadku a povolení oddlužení ...................................................................... 33 5. 1 Rozhodnutí o úpadku ....................................................................................... 33 5. 2 Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku .................................................. 37 5. 3 Účinky rozhodnutí o úpadku ............................................................................ 38 6 Společné oddlužení manželů.................................................................................... 40 7 Oddlužení vs. závazky z podnikání ......................................................................... 45 8 Přezkumné jednání a schůze věřitelů ....................................................................... 50 9 Rozhodnutí o neschválení oddlužení ....................................................................... 55 10 Rozhodnutí o schválení oddlužení a jeho způsobu ................................................ 56 10. 1 Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty ................................... 57 10. 2 Schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře .................................... 63 10. 3 Povinnosti dlužníka po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře67 10. 4 Účinky schválení oddlužení ........................................................................... 70 10. 5 Aktuální výkladové otázky ............................................................................ 71 10. 6 Zrušení schváleného oddlužení ...................................................................... 74 11 Rozhodnutí o splnění oddlužení ............................................................................. 77 12 Rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek ................................... 81 12. 1 Odejmutí osvobození a jeho zánik ................................................................. 85 12. 2 Vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků...................................................... 87 13 Úvahy o právní úpravě oddlužení de lege ferenda ................................................ 89 14 Nahlédnutí do slovenského insolvenčního práva a stručné srovnání s českým insolvenčním právem a pojetím oddlužení ................................................................. 92 15 Závěr ...................................................................................................................... 97 6

16 Resumé................................................................................................................... 99 17 Seznam použitých pramenů ................................................................................. 101 17. 1 Právní předpisy ............................................................................................ 101 17. 2 Judikatura ..................................................................................................... 101 17. 3 Monografie ................................................................................................... 103 17. 4 Komentáře .................................................................................................... 104 17. 5 Odborné statě ............................................................................................... 104 17. 6 Internetové zdroje ........................................................................................ 104 18 Přílohy .................................................................................................................. 106 18. 1 Graf vývoje množství podaných návrhů na oddlužení reorganizaci a konkurs v letech 2008 – 2013 ............................................................................................. 106 18. 2 Graf poměru návrhů na oddlužení, reorganizaci a konkurs podaných v roce 2013....................................................................................................................... 107 18. 3 Graf způsobů řešení úpadku schválených v letech 2008 – 2013 ................. 108 18. 4 Tabulky dat obsažených v grafech ............................................................... 109

7

1 Úvod Oddlužení jako jedna z forem řešení úpadku je relativně novým institutem, který byl do našeho právního řádu začleněn až zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále také jen „insolvenční zákon“), který vstoupil v účinnost 1. ledna 2008. Zákonodárce jím reagoval na rostoucí počet tzv. spotřebitelských úpadků, neboli platební neschopnost nepodnikajících fyzických osob, kterou však v rámci zastaralého a nevyhovující zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nebylo možné uspokojivě řešit. Dosavadních sedm let účinnosti IZ ukázalo, že institut oddlužení byl v naší společnosti více než potřebný, insolvenční soudy evidují stále narůstající počet návrhů na povolení oddlužení, oddlužení fyzických osob - nepodnikatelů tvoří většinu jejich agendy. Podle statistik uveřejněných Ministerstvem spravedlnosti ČR1 bylo v roce 2010 podáno celkem 16.101 insolvenčních návrhů a 10.014 z nich bylo spojeno s návrhy na povolení oddlužení, v roce 2011 bylo insolvenčních návrhů podáno 24.466, z nichž 18.021 jich bylo spojeno s návrhy na povolení oddlužení, a v roce 2012 bylo podáno 32.656 insolvenčních návrhů, z nichž 25.785 tvořily insolvenční návrhy spojené s návrhy na povolení oddlužení. Poměr 37.613 insolvenčních ku 30.213 těch spojených s návrhem na povolení oddlužení v roce 2013 již v tomto kontextu nepřekvapí. Příčinou takového obrovského nárůstu (o 200% během tří let) může být kombinace několika faktorů. Jestliže opomineme podnikající fyzické osoby, jejichž oddlužování se ve statistikách prozatím neodrazilo (tomuto tématu se budu podrobněji věnovat v samostatné kapitole), tak typickým dlužníkem navrhujícím oddlužení je zpravidla zaměstnanec s nižším či průměrným příjmem, který většinou není dostatečně finančně gramotný, a proto při sjednávání závazků chybně zhodnotil své možnosti splácení a dostal se do jakési "dluhové pasti" (jedním závazky uplácí předchozí a tak se vše ještě zhoršuje). Naše současná společnost a náš styl života se stále více přibližuje západním zemím, moderním trendem je život na dluh, kult konzumu, priorita materiálních statků před skutečnými hodnotami. Vnější svět útočí na spotřebitele doslova na každém kroku s nabídkami zboží, které bezpodmínečně musí mít, bez čeho se neobejde, téměř vše se dá pořídit na splátky. Zatímco dříve u nás byly rodiny zvyklé spořit a zboží si koupit až po naspoření potřebné částky, dnes je naprosto

1

Dostupné z: ˂http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html> ze dne 2. 2. 2013

8

opačný trend - odnést si zboží hned a zaplatit až pak se stalo novodobým fenoménem. Na tento způsob života si navykli dospělí a vychovávají tak i své děti. Návrhy na povolení oddlužení podané dlužníkem těsně nad hranicí zletilosti se závazky o celkovém objemu přesahujícím milion korun nejsou v soudní praxi nikterak ojedinělé. Téma své rigorózní práce, "Proces oddlužení z pohledu soudní praxe de lege lata a de lege ferenda", jsem si zvolila, protože oddlužení je vysoce aktuálním tématem a zadlužování populace se stává celospolečenským problémem. Navíc se s oddlužením denně setkávám v rámci výkonu své soudní praxe na jednom z insolvenčních soudů. Proto jsem se také rozhodla přistoupit k tématu oddlužení z hlediska soudní praxe, zpracovat jej originálně, podívat se na věc nikoliv teoreticky, ale optikou každodenní aplikace insolvenčního zákona. Zhodnotit fungování právní úpravy oddlužení na půdě soudu a provést čtenáře celým řízením – od podání insolvenčního návrhu na povolení oddlužení až ke splnění podmínek oddlužení a osvobození dlužníka od zbytku závazků. Současně také poukázat na klady a zápory konkrétních ustanovení. Zpracovávané téma, ač velmi aktuální, není dosud dostatečně řešeno v odborné literatuře, což však z pohledu zvoleného tématu není na překážku, když největším zdrojem informací jsou judikatorní rozhodnutí vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Insolvenční zákon byl za krátkou dobu své účinnosti již jedenadvacetkrát novelizován, zatím poslední novelou je zákon č. 294/2013 Sb. (dále také jen „revizní novela“), účinný od 1. 1. 2014. Text této práce odpovídá stavu po této novele, zabývá se analýzou nové úpravy a metodou komparace také poukazuje na změny, které revizní novela do oddlužení přinesla. Text práce je systematicky vytvářen tak, aby odpovídal procesnímu postupu v insolvenčním řízení, zabývá se všemi důležitými rozhodnutími insolvenčního soudu a tomu, na jakém podkladě jsou vydávány, co vše musí soud zvažovat a s jakými skutkovými a právními závěry pracuje. V úvodní části této práce je téma zasazeno do právního řádu, oddlužení do kontextu insolvenčního zákona, metodou komparace jsou krátce vymezeny odlišnosti dvou dalších forem řešení úpadku, čímže je oddlužení charakterizováno. Insolvenční řízení, proces oddlužení a jeho jednotlivé fáze jsou posléze demonstrovány prostřednictvím rozhodovací činnosti insolvenčního soudu včetně různých procesních variací, jenž zákon umožňuje. Počáteční fáze řízení končí povolením oddlužení, které je jistým mezistupněm, následující a nejobsáhlejší část řízení začíná schválením oddlužení a končí ideálně rozhodnutím o osvobození dlužníka 9

od zbytku závazků, a proto je průběhu této části řízení věnováno nejvíce prostoru. Na podkladu deskripce a analýzy právní úpravy, ze které insolvenční soud vychází, je kladen důraz na soudobou judikaturu, její směr a vývoj, vše doplněno o velice aktuální výkladové otázky řešené odbornou veřejností a možný vývoj institutu oddlužení v dalších letech. Ve dvou samostatných kapitolách se pak věnuji dílčím problematickým ustanovením insolvenčního zákona v oblasti oddlužení, které byly zavedeny až revizní novelou a jejichž interpretace a aplikace dosud není zcela jednoznačně bez pochybností. Tato rigorózní práce je zpracována podle právního stavu k 1. 8. 2015. Na tomto místě si dovolím drobnou poznámku k terminologii. V rámci revizní novely byla některá ustanovení insolvenčního zákona, v návaznosti na rekodifikaci občanského práva, změněna za použití termínu „dluh“, zatímco původní text zákona používal výhradně termín „závazek“. Jelikož se jedná o změny dílčí, nikoliv komplexní a bylo by poněkud matoucí užívat oba termíny, rozhodla jsem se v této práci pro konzervativní pojem „závazek“ (s výjimkou doslovných citací).

10

2 Právní rámec insolvenčního řízení de lege lata Česká právní úprava v oblasti insolvenčního práva je v současné době tvořena několika předpisy, z nichž nejdůležitějším je zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který vstoupil v účinnost 1. ledna 2008 a nahradil dřívější zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Za dobu své platnosti prošel insolvenční zákon řadou novelizací, tou největší a nejkomplexnější teprve nedávno, zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. 1. 2014, pro který se obecně vžilo označení „revizní novela“. Insolvenční zákon je lex specialis ve vztahu k občanskému soudnímu řádu, proto nestanoví-li insolvenční zákon něco jiného a není-li to v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, použijí se pro insolvenční řízení a incidenční spory přiměřeně ustanovení OSŘ týkající se sporného řízení. Jestliže není možné použít OSŘ, použijí se ustanovení z. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Ustanovení OSŘ a zákona o zvláštních řízení soudních týkající se výkonu rozhodnutí a exekuce se však v insolvenčním řízení přiměřeně použijí jen tehdy, když na ně insolvenční zákon přímo odkáže (explicitně stanoveno v ust. § 7 IZ). Na IZ navazují prováděcí předpisy, a to vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, a vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Tyto vyhlášky nabyly účinnosti rovněž 1. 1. 2008, prvně jmenovaná stanoví především náležitosti některých podání v insolvenčním řízení, například náležitosti přihlášky pohledávky, náležitosti popření pohledávky, náležitosti návrhu na povolení oddlužení; zatímco VOIS upravuje odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce při jednotlivých způsobech řešení úpadku. Dalším souvisejícím předpisem je zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2008 a upravující vznik a zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, podmínky, které musí IS splňovat, seznam IS a vzdělávání IS. Kromě uvedených zákonů a vyhlášek se insolvenčního řízení v určitých jeho 11

fázích dotýkají i některé jednotlivé normy obsažené v právních předpisech jinak vcelku nesouvisejících, např. v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů. Vcelku významný a v praxi mnohdy problematický je vztah insolvenčního zákona a exekučního řádu (z. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů).

2. 1 Oddlužení a jeho zařazení v systému insolvenčního zákona Zákonodárce koncipoval insolvenční zákon do třech částí – obecná část, způsoby řešení úpadku a společná ustanovení. V tomto systému je speciální úprava oddlužení zařazena do páté hlavy druhé části zákona, mezi způsoby řešení úpadku, v paragrafech 389 až 418 IZ. Oddlužení je jedním ze třech základních způsobů řešení úpadku. Je-li dlužník v úpadku ve smyslu insolvenčního zákona (ust. § 3 IZ), lze tuto jeho situaci řešit konkursem, reorganizací, nebo oddlužením (nebo zvláštními způsoby řešení úpadku, pokud se jedná o určité subjekty nebo určité druhy případů ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) IZ). Soud při rozhodování o nejvhodnějším způsobu řešení dlužníkova úpadku zjišťuje a posuzuje, zda jsou naplněny podmínky, které zákonodárce v §§ 244 až 418 u jednotlivých způsobů řešení úpadku stanovil. Těmito podmínkami jsou vlastně konkurs, reorganizace a oddlužení definovány. Dříve než se budu zabývat oddlužením, považuji za důležité se krátce zastavit u konkursu a reorganizace a v základních bodech je charakterizovat, aby bylo snáze patrné, v čem se oddlužení od těchto dalších dvou způsobů řešení úpadku odlišuje.

2. 2 Konkurs – obecné vymezení Konkurs je způsob řešení úpadku, který byl do insolvenčního zákona převzat z původního ZKV. Lze jím řešit úpadek všech ekonomických subjektů, podnikajících i nepodnikajících, právnických i fyzických osob. Insolvenční návrh obsahující návrh na prohlášení konkursu může podat jak věřitel, tak dlužník. 12

Konkurs je založen na likvidačním a asanačním principu, na rozdíl od oddlužení, kde se uplatňuje princip sanační, tedy zachování dlužníka a jeho postupné ozdravení a obnovení jeho ekonomické aktivity. S prohlášením konkursu se pojí řada účinků, které nastávají zveřejněním usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Patří k nim například přechod dispozičního oprávnění k majetku v majetkové podstatě dlužníka do rukou insolvenčního správce, dosud nesplatné pohledávky za dlužníkem se prohlášením konkursu stávají splatnými, u fyzických osob zaniká případné společné jmění dlužníka a jeho manžela. Vše, co bylo insolvenčním správcem zapsáno do soupisu majetkové podstaty, je v průběhu konkursu zpeněženo. Insolvenční řízení končí zpravidla po zpeněžení veškerého majetku z majetkové podstaty dlužníka a rozdělení výtěžku zpeněžení mezi věřitele. Pohledávky, které nebyly v průběhu řízení uspokojeny, nezanikají a lze je po skončení řízení opět vymáhat. Soud prohlásí konkurs v insolvenčním řízení, ve kterém byl zjištěn úpadek dlužníka a které bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužníka nebo věřitele a návrh na povolení oddlužení nebyl podán, anebo jej dlužník podal, ale návrh byl soudem odmítnut, zamítnut, nebo vzat zpět dlužníkem (postup dle § 396 IZ). Také zpravidla tehdy, když nebyl podán návrh na povolení reorganizace, nebo byl podán, ale byl odmítnut, zamítnut či vzat zpět (ust. § 327 odst. 1 IZ). Zvláštním

druhem

konkursu je

tzv.

nepatrný

konkurs

(nebo také

"spotřebitelský konkurs"), který je upraven v ust. § 314 a 315 IZ. Soud projedná konkurs jako nepatrný za předpokladu, že dlužníkem je nepodnikající fyzická osoba, anebo nebyl zjištěn celkový obrat dlužníka za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu přesahující 2 mil. Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů. Zmíněnou revizní novelou insolvenčního zákona bylo zakotveno, že pro vydání rozhodnutí o nepatrném konkursu nemusí soud vědět, jaký byl účetní obrat dlužníka v posledním účetním obdobím před prohlášením konkursu, stačí, když nebylo zjištěno, že by byl vyšší než 2 miliony Kč. V případě, že by vyšlo najevo, že podmínky pro vydání rozhodnutí o nepatrném konkursu splněny nebyly, může soud kdykoliv toto rozhodnutí zrušit (ust. § 314 odst. 3 IZ). Průběh nepatrného konkursu se od průběhu toho "běžného" příliš neliší, rozdíly jsou stanoveny v § 315 IZ, dá se říci, že se jedná o konkurs se zjednodušeným a snad rychlejším průběhem a nižšími náklady. O samostatný způsob řešení úpadku se nejedná2. 2

Srov. viz. Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu. Dostupná z: ˂http://www.cak.cz> ze dne 2. 2. 2013

13

2. 3 Reorganizace – obecné vymezení Reorganizace je vedle oddlužení dalším institutem, který byl do našeho právního řádu začleněn až insolvenčním zákonem. Jedná se o způsob řešení úpadku, který má za cíl přeměnu a zachování těch největších obchodních společností, které se potýkají s kritickými finančními problémy, přesto však má stát zájem na tom, aby takový podnik nebyl zdecimován konkursem, neboť poskytuje mnoho pracovních míst a podílí se na růstu ekonomiky. Je to unikátní proces, ve kterém dlužník plní reorganizační plán postupného uspokojování pohledávek, a to za současného chodu dlužníkova podniku. Reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň 50 mil. Kč, nebo pokud dlužník zaměstnává alespoň 50 zaměstnanců v pracovním poměru 3 . (Také zde došlo účinností revizní novely IZ ke změně – podmínky byly zmírněny, v dřívějším textu zákona bylo stanoveno, že dlužník musí mít obrat za poslední účetní období alespoň 100 mil. Kč nebo alespoň 100 zaměstnanců.) Takto nastavené podmínky splňuje jen velmi málo dlužníků, a proto počet povolených reorganizací za prvních šest let účinnosti IZ nepřesáhl sto4. K podání návrhu na povolení reorganizace je oprávněn dlužník i přihlášený věřitel.

3

4

Srov. viz. ust. § 316 odst. 4 IZ Dle statistik uveřejněných Ministerstvem spravedlnosti ČR a dostupných z: ˂http://insolvencnizakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html> bylo od počátku roku 2008 do konce roku 2013 povoleno celkem 84 reorganizací.

14

3 Oddlužení – základní charakteristika Právní úprava oddlužení, stejně jako celý insolvenční zákon, prošla poměrně značnou proměnou, kterou přinesla revizní novela. Mnohé změny reagovaly na vývoj judikatury a na interpretační a aplikační problémy soudní praxe. V následujícím textu se pokusím o podrobný výklad, analýzu a kritické zhodnocení institutu oddlužení de lege lata s úvahami de lege ferenda a s rozborem aktuálních výkladových otázek v souvislosti s daným tématem, z pohledu insolvenčních soudů. Oddlužení je způsob řešení úpadku dlužníka založený na sanačním principu (z latinského sanare – uzdravit). Jeho zavedením do českého insolvenčního práva reagoval zákonodárce na zvyšující se počet zadlužených českých domácností, kterým zastaralý ZKV neposkytoval vhodné řešení jejich situace. S účinností od 1. 1. 2014 může návrh na povolení oddlužení podat podnikající i nepodnikající fyzická osoba, anebo právnická osoba, která není podle zákona považována za podnikatele. Věřitel ani jiná osoba návrh na povolení oddlužení dlužníka podat nemůže. Otázka závazků pocházejících z podnikání a jejich tolerance pro případ povolení oddlužení bude podrobně rozebrána v dalších částech této práce. Soud může schválit oddlužení buď ve formě plnění splátkového kalendáře, nebo ve formě zpeněžení majetkové podstaty. Oddlužení plněním splátkového kalendáře je vhodné pro dlužníky s dostatečně vysokým pravidelným měsíčním příjmem a je realizováno uspokojováním pohledávek nezajištěných věřitelů prostřednictvím pravidelných měsíčních srážek z dlužníkových příjmů, a to po dobu šedesáti měsíců, anebo kratší – v případě úplného uhrazení všech zjištěných nezajištěných pohledávek. Oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty je vhodné schválit tehdy, když hodnota majetku zapsaného v majetkové podstatě dlužníka je tak vysoká, že dává předpoklad uspokojení nezajištěných pohledávek ve větším rozsahu než v případě plnění splátkového kalendáře. Soud by měl při rozhodování o formě schvalovaného oddlužení zvažovat zejména zájmy věřitelů, ale i zájem dlužníka a jeho majetkové a osobní poměry ve vzájemných souvislostech. Zamýšleným výsledkem a smyslem úspěšného procesu oddlužení je zejména osvobození dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek. Dlužník je tak fakticky po splnění podmínek oddlužení a podmínek pro osvobození "očištěn" od zbývajících závazků, které v průběhu řízení nebyly uspokojeny vlivem nízkých příjmů dlužníka, nebo nedostatečné výtěžnosti zpeněženého majetku. Po skončení řízení 15

tak dlužník může z ekonomického hlediska "začít znovu". V porovnání s konkursem je oddlužení výhodné hned v několika aspektech. Z hlediska dlužníka, který se oddlužení podrobuje, spatřuji největší výhodu v tom, že je mu umožněno splatit jen méně než třetinu závazků a všechny ostatní jsou, obrazně řečeno, smazány, zatímco v případě konkursu jsou pohledávky neuspokojené v insolvenčním řízení nadále vymahatelné. Z celospolečenského hlediska je oddlužení výhodné v tom směru, že pokud je schváleno ve formě splátkového kalendáře, nutí dlužníka k získání odpovídajícího pravidelného příjmu a k jeho udržení po dobu pěti let, což splňuje i jistou výchovnou funkci ve vztahu k dlužníkům. Nutí je to k odpovědnosti, ukázněnosti a lepší organizaci majetkové oblasti jejich života, což by mělo poskytovat jistou naději, že po skončení řízení budou zacházet se svými financemi s větší opatrností, aby se oddlužení nemuselo opakovat. A zatímco po prohlášení konkursu jakožto řešení úpadku nemajetných osob by věřitelé na plnění svých pohledávek obdrželi minimum nebo nic, při oddlužení plněním splátkového kalendáře jsou využity příjmy dlužníka v následujících pěti letech a výše uspokojení pohledávek věřitelů je výrazně vyšší.

16

4 Zahájení insolvenčního řízení a fáze před povolením oddlužení Oddlužení je procesně započato jeho povolením, tomu však předchází prvotní fáze insolvenčního řízení, která je ohraničena zahájením řízení, tedy podáním insolvenčního návrhu, návrhu na povolení oddlužení (buď současně, nebo zvlášť), následuje posouzení insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení, a pokud není insolvenční řízení skončeno před rozhodnutím o úpadku, nebo není návrh na povolení oddlužení odmítnut, zamítnut, či vzat zpět, je oddlužení soudem povoleno (srov. viz. ust. § 397 odst. 1 IZ). Insolvenční řízení je zahájeno okamžikem, kdy je insolvenční návrh doručen příslušnému soudu. V insolvenčním řízení jsou v prvním stupni dle ust. § 7a IZ věcně příslušnými krajské soudy. Místní příslušnost se řídí bydlištěm (faktickým místem pobytu), sídlem či místem podnikání dlužníka; místně příslušným je ten krajský soud, v jehož obvodu se nachází obecný soud dlužníka. Soud oznamuje zahájení insolvenčního řízení vyhláškou, která musí být zveřejněna v insolvenčním rejstříku5 ve lhůtě dvou hodin od chvíle, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu. Náležitosti vyhlášky stanoví § 101 odst. 1 IZ a subjekty, kterým musí být vyhláška zaslána na vědomí, jsou pak uvedeny v ust. § 102 IZ. Smyslem vyrozumívání o zahájení insolvenčního řízení je informovat dotčené subjekty o události, s níž se pojí účinky stanovené § 109 IZ6. O zahájení řízení soud vyrozumí také jemu známé věřitele dlužníka, kteří mají sídlo na území některého členského státu Evropské unie s výjimkou Dánska (srov. viz. § 430 IZ). Vyrozumění soud činí tak, že zahraničnímu věřiteli zašle vyhlášku o zahájení řízení spolu s rozhodnutím o úpadku a výzvou k přihlášení pohledávek. Náležitosti této výzvy stanoví § 8 VJŘIŘ. Soud má však povinnost vyrozumět jen ty zahraniční věřitele, o kterých ví, resp. jejichž existence 5

Insolvenční rejstřík je veřejně přístupným informačním systémem, ve kterém jsou zveřejňovány veškeré dokumenty obsažené v insolvenčním spisu, veškerá usnesení, která jsou v insolvenčním řízení vydána, všechny přípisy, písemná komunikace mezi subjekty řízení, podané přihlášky, navazující incidenční spory apod. Je rozdělen to pěti oddílů: A (obsahuje obsah spisu od zahájení řízení do zjištění úpadku), B (od zjištění úpadku do skončení řízení), C (incidenční spory), D (ostatní dokumenty) a P (přihlášky pohledávek). Insolvenční řízení je tak vedeno zcela veřejně. Každá listina zveřejněná v insolvenčním rejstříku však podléhá "anonymizaci" neboli znepřístupnění citlivých údajů (např. číslo občanského průkazu, zdravotní záznamy, identifikační údaje nezletilých apod.). Právní úprava týkající se insolvenčního rejstříku je obsažena v ust. § 419 až 425 IZ. Insolvenční rejstřík je dostupný z:

6

Srov. viz. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 73/2009 - P 26 - 7 ze dne 20. 5. 2009 ve věci sp. zn. KSHK 41 INS 4227/2008.

17

vyjde najevo nejpozději do rozhodnutí o úpadku dlužníka, nikoliv později. K tomuto závěru dospěl také Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí č.j. 1 VSPH 11/2010 - P 48 - 8 ze dne 11. 1. 2010 v rámci odvolacího řízení ve věci sp. zn. KSCB 27 INS 3323/2008. O existenci zahraničního věřitele se soud zpravidla dozví ze seznamu závazků a věřitelů předloženého dlužníkem. Zákon ukládá dlužníkovi povinnost uvést v seznamu závazků správné a úplné údaje, jím podepsané prohlášení o správnosti a úplnosti je nezbytnou náležitostí tohoto seznamu (ust. § 104 odst. 4 IZ). Soud není ze zákona povinen ověřovat správnost údajů v něm uvedených, či jakkoliv zjišťovat, zda dlužník nemá nějaké (nebo další) zahraniční věřitele, takže se musí spolehnout na informace poskytnuté dlužníkem.

4. 1 Posouzení insolvenčního návrhu Jakmile je insolvenčnímu soudu podán insolvenční návrh 7 , řízení je zahájeno a veřejnost je o tom spravena prostřednictvím vyhlášky, jak již bylo vyloženo výše. Dříve než se soud bude zabývat insolvenčním návrhem z hlediska jeho obsahu, zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení (podle ust. § 103 a násl. OSŘ) a následně posoudí insolvenční návrh z hlediska jeho formálních a materiálních náležitostí. Insolvenční návrh je zvláštním typem návrhu na zahájení soudního řízení a jako takový musí splňovat jak obecné náležitosti podání stanovené v § 42 odst. 4 OSŘ, tak i náležitosti insolvenčního návrhu zvlášť vymezené v ust. § 103 IZ, kterými jsou: označení insolvenčního navrhovatele, označení dlužníka

8

, vylíčení rozhodných

skutečnosti osvědčujících dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, skutečnosti, 7

Základní náležitostí insolvenčního návrhu je úředně ověřený podpis osoby, která jej podala (dle ust. § 97 odst. 2 IZ). Pokud je soudu doručen insolvenční návrh bez úředně ověřeného podpisu navrhovatele, soud jej zapíše do rejstříku "Nc". K takovému návrhu soud nepřihlíží, a proto také nenastávají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 a násl. IZ), neboť insolvenční řízení tímto návrhem účinně zahájeno není. Otázka absence úředně ověřeného podpisu v insolvenčním návrhu je řešena v zásadním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 51/2011 ze dne 27. 9. 2011 v insolvenční věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 13320/2010. Nejvyšší soud judikoval, že na insolvenční návrh podaný bez ověřeného podpisu se pohlíží, jako kdyby vůbec podán nebyl, není proto ani namístě oznamovat zahájení řízení ve smyslu ust. § 101 odst. 1 IZ. V případě, že návrh podala osoba, která je zastoupena advokátem, musí být insolvenční návrh podepsaný advokátem opatřen doložkou ověřující pravost jeho podpisu a zároveň musí být předložena plná moc s ověřeným podpisem osoby, která ji udělila (navrhovatele). 8

Pro označení navrhovatele a dlužníka platí obecné zásady označování procesních subjektů. Fyzická osoba musí být vždy označena jménem, příjmením a bydlištěm (místem podnikání), v případě podnikatele také identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem.

18

ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (u návrhu podaného věřitelem), označení důkazů a žalobní petit (čeho se navrhovatel domáhá). Aby byl insolvenční návrh soudem projednatelný, navrhovatel (věřitel či dlužník) v něm musí především tvrdit a prokázat, že byly naplněny pojmové znaky úpadku ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ, tedy že: 1) dlužník má více věřitelů (tj. nejméně dva věřitele), 2) dlužník má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, 3) své závazky dlužník není schopen plnit. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně a navrhovatel je musí nejen tvrdit v insolvenčním návrhu, ale i prokázat (v insolvenčním návrhu a v jeho přílohách 9 ). Neschopnost plnit své závazky je objektivním kritériem; dle ust. § 3 odst. 2 se má za to, že dlužník není schopen závazky plnit (nachází se v platební neschopnosti), pokud zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, anebo nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud10. Kromě uvedených tří variant se dlužník nachází v úpadku také tehdy, je-li předlužen (ve smyslu ust. § 3 odst. 3 IZ). Předlužení se týká pouze právnických osob a podnikajících fyzických osob, a zákon jej definuje jako stav, kdy má dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Zvláštní požadavky pak zákon klade na insolvenční návrh podaný věřitelem, v návrhu musí být obsaženy skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, zejména to, že navrhovatel je věřitelem - má za dlužníkem splatnou pohledávku. Kromě toho musí označit ještě minimálně jednoho dalšího věřitele a jeho splatnou pohledávku za dlužníkem, aby byla splněna základní podmínka mnohosti věřitelů dle ust. § 3 odst. 1 písm. a) IZ. Tato tvrzení musí být vhodným způsobem doložena. Svou pohledávku je věřitel povinen přihlásit do řízení současně s podáním insolvenčního návrhu 11 . Nepřipojení přihlášky pohledávky k insolvenčnímu návrhu věřitele je důvodem k odmítnutí insolvenčního návrhu, jak judikoval Vrchní soud v Praze v usnesení 9

Srov. viz. ust. § 131 a § 132 odst. 2 IZ Jedná se o domněnku platební neschopnosti dlužníka pro případ, kdy dlužník se soudem nekomunikuje, nereaguje na výzvy apod. Typicky tato situace nastává u insolvenčních návrhů podaných věřitelem, kdy si dlužník například nepřebírá poštu v místě svého bydliště, nebo si poštu přebírá, avšak z nějakého důvodu je nečinný a v řízení nespolupracuje.

10

11

Srov. viz. ust. § 105 IZ

19

č.j. 1 VSPH 7/2008 - A - 18 ze dne 31. 3. 2008 v rámci odvolacího řízení ve věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 384/2008. Kromě náležitostí insolvenčního návrhu stanoví zákon také obligatorní náležitosti příloh insolvenčního návrhu. Insolvenční návrh podaný věřitelem má být doložen zejména listinami dokládajícími existenci splatné pohledávky za dlužníkem, existenci pohledávek alespoň jednoho dalšího věřitele a přihlášku pohledávky navrhovatele na předepsaném formuláři (dle ust. § 176 IZ ve spojení s ust. § 21 a 22 VJŘIŘ). Přílohy insolvenčního návrhu podaného dlužníkem musí obsahovat seznam majetku a pohledávek, seznam závazků a věřitelů, seznam zaměstnanců nebo prohlášení, že dlužník zaměstnance nemá, a listiny dokládající dlužníkův úpadek. Všechny seznamy musí být dlužníkem podepsané a musí obsahovat jeho prohlášení o správnosti a úplnosti uvedených údajů (blíže viz. ust. § 104 IZ). Soud pravdivost údajů z vlastní iniciativy neověřuje, odpovědnost za ně leží na dlužníkovi12 a v pozdější fázi řízení je verifikuje insolvenční správce. Jestliže přílohy insolvenčního návrhu nejsou kompletní, soud vyzve navrhovatele k opravě, resp. doplnění postupem dle ust. § 128 odst. 2 IZ. Lhůta k doplnění by neměla přesahovat 7 dnů, a pokud přílohy nejsou doplněny či opraveny ani přes výzvu, soud insolvenční návrh odmítne. Obsahuje-li insolvenční návrh i jeho přílohy všechny zákonem stanovené náležitosti, je srozumitelný, určitý a nejsou dány důvody pro jeho odmítnutí podle § 128 nebo § 128a IZ, ani není dán důvod k jeho zamítnutí dle § 143 IZ, soud vydá rozhodnutí, jímž se úpadek dlužníka zjišťuje. Z praxe insolvenčních soudů i ze statistik vedených Ministerstvem spravedlnosti vyplývá, že naprostá většina oddlužení se povoluje na základě insolvenčního návrhu dlužníka, který je podáván současně s návrhem na povolení oddlužení na předtištěném formuláři. Méně početnou část soudní agendy tvoří řízení zahájená insolvenčním návrhem věřitele, který byl ve lhůtě následován návrhem dlužníka na povolení oddlužení (v souladu s ust. § 390 odst. 1 IZ) 13 . V obou případech však soud musí 12

Jak vyložil například Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 2 VSPH 396/2010 - P 35 - 7 ze dne 28. 5. 2010, vydaným v odvolacím řízení ve věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS 8832/2009. 13 Lhůta pro podání návrhu na povolení oddlužení je 30 dnů ode dne, kdy je insolvenční návrh doručen dlužníkovi. Pokud uběhne marně, soud rozhodne o řešení úpadku konkursem. Prominutí lhůty v insolvenčním řízení není přípustné (§ 83 IZ). Tento postup se může zdát vůči dlužníkovi tvrdý, zvláště v případech, kdy se nepodaří doručit insolvenční návrh dlužníkovi do vlastních rukou, ale doručí se jen tzv. fikcí (v souladu s ust. § 49 odst. 4 OSŘ). I zde však platí, že bdělým náležejí práva. Insolvenční soud může doručovat písemnosti pouze na adresy, které má k dispozici, tedy v první řadě na adresu označenou věřitelem v insolvenčním návrhu, nebo na adresu evidovanou v Centrálním registru obyvatel (trvalé bydliště). Pokud se dlužník na adrese svého trvalého bydliště fakticky nezdržuje, je jeho povinností tuto

20

odděleně posoudit jak insolvenční návrh, tak i návrh na povolení oddlužení, jehož forma a obsah včetně povinných příloh jsou stanoveny v §§ 391 a 392 insolvenčního zákona.

4. 1. 1 Odmítnutí insolvenčního návrhu Rozdělení náležitostí na náležitosti insolvenčního návrhu a náležitosti příloh k insolvenčnímu návrhu má jasný účel z hlediska odmítnutí insolvenčního návrhu. Postrádá-li

insolvenční

návrh

zákonem

požadované

náležitosti,

je nesrozumitelný či neurčitý a zároveň pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, insolvenční soud jej bez dalšího odmítne (navzdory zásadě subsidiarity se zde neuplatní ust. § 43 OSŘ), a to nejpozději do sedmi dnů od zahájení řízení (tato lhůta je nicméně lhůtou pořádkovou, jak potvrzuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 22/2009 (R 26/2011) ze dne 20. 5. 2010). Oproti tomu, pokud nejsou k insolvenčnímu návrhu připojeny stanovené přílohy, nebo nesplňují-li náležitosti dle ust. § 104 IZ, soud určí navrhovateli přiměřenou lhůtu k opravě/doplnění těchto příloh. Tato lhůta nemá být delší než 7 dní. Tedy zatímco vadný insolvenční návrh soud odmítne bez předešlé výzvy navrhovateli k opravě, pokud jsou neúplné přílohy k insolvenčnímu návrhu, má navrhovatel možnost je doplnit či opravit v dodatečné lhůtě. Teprve v případě, kdy navrhovatel přes výzvu přílohy nedoplnil či neopravil, soud insolvenční návrh odmítne. Odmítnutí návrhu je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a navrhovateli nic nebrání po právní moci rozhodnutí o odmítnutí návrhu podat návrh nový, bezvadný. Navrhovatel může odmítnutí vadného návrhu zabránit jen tím, že jej opraví ještě před tím, než soud o jeho odmítnutí rozhodne. Nejčastější vadou, pro kterou jsou insolvenční návrhy odmítány, je absence vylíčení rozhodných skutečností osvědčujících dlužníkův úpadek. Tento problém se týká právě především insolvenčních návrhů spojených s návrhy na povolení oddlužení. Dlužník v předtištěném formuláři návrhu na povolení oddlužení obvykle uvede počet věřitelů, počet závazků a jejich celkovou výši a konstatuje, že není schopen své závazky plnit. Podle ust. § 103 odst. 2 IZ je však dlužník povinen v insolvenčním návrhu uvést rozhodující skutečnosti, které jeho úpadek osvědčují. Mají to být takové okolnosti, ze kterých úpadek dlužníka logicky vyplývá 14 . Stejně jako v kterémkoliv jiném návrhu na zahájení soudního řízení, tak i v insolvenčním návrhu musí navrhovatel změnu nahlásit a uvést adresu novou, případně zajistit na poště přeposílání písemností na správnou adresu. 14 Srov. viz. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2009 (R 26/2011) ze dne 20. 5. 2010

21

uvést všechny okolnosti, které jsou rozhodné pro posouzení věci. Tvrzené skutečnosti je potřeba také podložit relevantními důkazy. Nelze učinit závěr, že je dlužník v úpadku na základě pouhého vyjmenování pojmových znaků úpadku, de facto přepisem textu zákona - § 3 odst. 1 IZ. Rovněž nemůže obstát insolvenční návrh, v němž navrhovatel pouze odkazuje na připojené přílohy, neboť přílohy k insolvenčnímu návrhu nejsou jeho součástí (dle ust. § 103 odst. 3 poslední věta IZ). Novelou insolvenčního zákona č. 334/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 11. 2012, byl do textu zákona včleněn nový samostatný důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu, a to pro jeho zjevnou bezdůvodnost (ust. § 128a IZ). Toto ustanovení se týká pouze insolvenčních návrhů podaných věřiteli a zákonodárce jím reflektuje na četné účelové podávání insolvenčních návrhů věřitelem s cílem poškodit dobrou pověst a důvěryhodnost subjektu označeného jako dlužníka, zdiskreditovat jej podaným návrhem například v konkurenčním boji týkajícím se veřejných zakázek apod.15 Tato novinka by měla zabránit podáváním tzv. šikanózních návrhů na zahájení insolvenčního řízení mezi jednotlivými ekonomickými subjekty (může se ale týkat i nepodnikajících fyzických osob). Pokud soud po zhodnocení návrhu dojde k závěru, že se jedná o zjevně bezdůvodný insolvenční návrh ve smyslu ust. § 128a odst. 2 IZ, odmítne jej a současně s tím může navrhovateli uložit pořádkovou pokutu až do výše 50.000,- Kč (dle ust. § 128a odst. 3 IZ). Pro vydání takového rozhodnutí zákon soudu stanoví poměrně krátkou sedmidenní lhůtu, která ale odpovídá potřebě rychle reagovat na bezdůvodně podaný ins. návrh.

4. 1. 2 Zamítnutí insolvenčního návrhu Zatímco odmítnutí insolvenčního návrhu a zastavení řízení jsou rozhodnutí procesní povahy, rozhodnutí zamítnutí ins. je meritorní rozhodnutí, tedy rozhodnutí ve věci samé. Soud insolvenční návrh zamítne, jestliže nejsou splněny podmínky pro zjištění úpadku dlužníka (srov. viz. ust. § 143 IZ), tedy pokud po posouzení insolvenčního návrhu dojde soud k závěru, že dlužníkův úpadek není osvědčen. Dlužníkův úpadek není osvědčen, nejsou-li kumulativně naplněny všechny tři podmínky stanovené v ust. § 3 IZ: mnohost věřitelů, závazky po splatnosti minimálně 30 dní a platební 15

Viz. Důvodová zpráva k zákonu č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dostupná z: ˂http://www.beck-online.cz> ke dni 9. 3. 2013

22

neschopnost. Právní úprava zamítnutí insolvenčního návrhu výslovně řeší jen případy, kdy není osvědčen úpadek z důvodu absence mnohosti věřitelů. Řádné označení dalších věřitelů je základní náležitostí věřitelského insolvenčního návrhu, takže pokud má vady, soud na jejich odstranění nevyzývá, nýbrž návrh odmítne postupem podle ust. § 128 odst. 1 IZ. Navrhovatel je povinen každého věřitele označit (dle ust. § 103 odst. 1 IZ), uvést výši pohledávky, její splatnost a případně také právní titul. Insolvenční soud nemá povinnost zjišťovat či ověřovat existenci věřitelů či výši jejich pohledávek, a to ani v rámci zásady vyšetřovací, kterou je v insolvenčním řízení ovládáno dokazování (viz. ust. § 86 IZ). Břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží v této fázi řízení na navrhovateli (věřiteli či dlužníkovi), a pokud on je neunese, nelze očekávat, že vady návrhu odstraní soud důkazní činností. Insolvenční řízení nemůže suplovat nalézací řízení o existenci pohledávky, jak také konstatoval Vrchní soud v Olomouci v usnesení č.j. 3 VSOL 115/2008 - A - 53 ze dne 23. 10. 2008 (sp. zn. KSOS 34 INS 556/2008), neboli "povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky za dlužníkem, které by řešilo spor o existenci takové pohledávky, ať už by šlo o pohledávku insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele“.

4. 2 Zpětvzetí insolvenčního návrhu Insolvenční návrh může být z nejrůznějších důvodů vzat zpět osobou, která jej podala; je to výrazem klasické občanskoprávní zásady dispozice. Zpětvzetí návrhu však nelze učinit kdykoliv, je procesně účinné, jen pokud je učiněno do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, anebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu (ve smyslu ust. § 142 IZ). V těch případech soud řízení zastaví. Pokud je zpětvzetí učiněno v době mezi vydáním jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu a nabytím právní moci tohoto usnesení, soud řízení zastaví a současně zruší vydané, dosud nepravomocné rozhodnutí. Jestliže navrhovatel vezme insolvenční návrh zpět až po vydání rozhodnutí o úpadku, nebo po nabytí právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu, soud vydá rozhodnutí o neúčinnosti takového procesního úkonu. Usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu se doručuje dlužníkovi a navrhovateli a odvolat se do něj může pouze navrhovatel. Pravomocným 23

zastavením řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu je řízení skončeno. V § 129 odst. 2 insolvenční zákon stanoví, že věřitel, který vzal zpět insolvenční návrh, jej může pro tutéž pohledávku znovu podat až po šesti měsících ode dne zpětvzetí návrhu (totéž platí pro nabyvatele pohledávky). Smyslem tohoto ustanovení je především zabránit tomu, aby věřitelé opakovaně podávali insolvenční návrhy na dlužníka s úmyslem pohrozit mu insolvenčním řízením a nátlakem jej přimět k zaplacení pohledávek (tzv. šikanózní návrhy). Lhůta šest měsíců mezi jednotlivými insolvenčními návrhy by měla mimo jiné zajistit, aby insolvenční návrhy nebyly podávány neuváženě.

4. 3 Posouzení návrhu na povolení oddlužení Návrh na povolení oddlužení je podáním lišícím se od insolvenčního návrhu zejména tím, že není způsobilý zahájit insolvenční řízení, a zatímco v rámci insolvenčního návrhu navrhovatel žádá soud o vydání rozhodnutí o jeho úpadku, návrhem na povolení oddlužení již dlužník navrhuje konkrétní způsob jeho řešení. K podání návrhu na povolení oddlužení je oprávněn výhradně dlužník. Účinností revizní novely došlo k markantní změně v tom, jaký dlužník může návrh na povolení oddlužení podat. Může jím být právnická osoba, která není podle zákona považována za podnikatele a současně nemá závazky z podnikání, nebo fyzická osoba, která nemá závazky z podnikání. Podmínka, aby závazky nepocházely z podnikání má však zákonem stanovené výjimky, ke kterým se podrobněji vrátím později. Pro návrh na povolení oddlužení stanoví insolvenční zákon v ust. § 391 odst. 3 IZ obligatorní formulářovou podobu. Předepsaný formulář je veřejně dostupný, a to buď na

podatelnách

krajských

soudů,

nebo

na webových

stránkách

Ministerstva

spravedlnosti16, kde je k dispozici také předvyplněný vzor návrhu a podrobné pokyny k jeho vyplnění. Zákonodárce byl při zavedení povinné formulářové podoby návrhu na povolení oddlužení veden snahou o urychlení a zjednodušení insolvenčního řízení a zároveň jeho zpřístupnění široké veřejnosti. Jisté je, že osoby nacházející se v úpadku většinou nemohou k sepsání návrhu na povolení oddlužení využít placené právní služby a formulář návrhu na povolení oddlužení je sestaven tak, že i člověk zcela neznalý práva by měl být schopen jej správně vyplnit. Předchází se tím nežádoucímu zahlcení 16

webové stránky Ministerstva spravedlnosti jsou dostupné z: ˂http://www.justice.cz>

24

insolvenčních soudů a potažmo i soudů odvolacích vadnými návrhy. Kromě formulářové podoby musí návrh na povolení oddlužení splňovat i řadu dalších náležitostí, které jsou stanoveny v § 391 IZ. Stejně jako insolvenční návrh, i návrh na povolení oddlužení musí obsahovat obecné náležitosti podání dle ust. 42 odst. 4 OSŘ, dále v něm musí být označen dlužník, případně osoby oprávněné za něj jednat (právní zástupce, obecný zmocněnec), a to standardně jménem, příjmením, datem narození a/nebo rodným číslem, bydlištěm. Dále musí být v návrhu vypsány příjmy dlužníka za poslední tři roky a údaje o očekávaných příjmech v následujících pěti letech. Tyto údaje jsou důležité z hlediska rozhodování o schválení oddlužení a jeho formě - zda bude oddlužení provedeno plněním splátkového kalendáře, nebo zpeněžením majetkové podstaty. Z návrhu musí být dále patrné, jaká forma oddlužení je navrhována. Jestliže dlužník žádá soud o povolení nižších než zákonem stanovených měsíčních splátek (pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře) musí návrh obsahovat také požadovanou výši měsíčních splátek nebo způsob jejich výpočtu a dále vysvětlení důvodů, jenž vedly k dlužníkově úpadku. Také k návrhu na povolení oddlužení musí být připojeny zákonem stanovené listinné přílohy, a to seznam majetku, seznam závazků,

listiny dokládají cí údaje

o příjmech dlužníka za poslední tři roky (tyto údaje jsou sice zákonem stanovené jako povinné, avšak v soudním rozhodovacím procesu nehrají rozhodující roli, neboť pro povolení a schválení oddlužení jsou daleko důležitější budoucí příjmy a stávající majetek dlužníka, nikoliv minulé příjmy) a případný písemný souhlas nezajištěného věřitele s tím, že při oddlužení obdrží méně než 30 % své pohledávky, pokud se na tom dlužník s některým věřitelem takto dohodl. Neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení zákonem stanovené náležitosti, je neurčitý nebo nesrozumitelný, není to důvod k jeho okamžitému odmítnutí (na rozdíl od vadného insolvenčního návrhu) a soud dlužníka vyzve k jeho opravě nebo doplnění ve lhůtě nepřesahující 7 dní. Až v případě nedoplnění či neopravení soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Stejný procesní postup následuje v případě, že jsou nedostatečné přílohy návrhu.

25

4. 4 Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení Je-li soudu doručeno podání způsobilé zahájit insolvenční řízení, nastávají účinky vyjmenované insolvenčním zákonem v ust. § 109. Tyto účinky trvají od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení řízení v insolvenčním rejstříku až do skončení insolvenčního řízení (v případě reorganizace však jen do schválení reorganizačního plánu). Zahájení insolvenčního řízení v první řadě způsobuje, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty již nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Jinak řečeno: bylo-li zahájeno insolvenční řízení, věřitelé mají uplatnit své pohledávky výhradně přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení, nikoliv žalobou u obecného soudu. Koresponduje to s účinky rozhodnutí o úpadku podle ust. § 140a až § 140c IZ, kterým se budu věnovat později. Tento účinek zahájení řízení je projevem zásady jednotnosti insolvenčního řízení 17 , smyslem je soustředit nároky všech věřitelů za dlužníkem v jediném řízení, zabránit vedení více řízení ve věci stejného nároku a zajištění toho, že všechny pohledávky, které budou řádně přihlášeny a uznány, budou uspokojovány rovnoměrně a žádný z věřitelů nebude bezdůvodně zvýhodněn. Dalším důvodem je skutečnost, že kdyby bylo možné uplatňovat pohledávky za dlužníkem vedle insolvenčního řízení nadále i v řízení civilním, hrozilo by, že po skončení insolvenčního řízení bude dlužník znovu vystaven tlaku věřitelů, jejichž pohledávky vznikly před zahájením insolvenčního řízení a nebyly v něm uplatněny a uspokojeny 18 . Proto se do insolvenčního řízení přihlašují i pohledávky, které byly uplatněny v civilním řízení před zahájením insolvenčního řízení, stejně jako ty vymáhané exekučně. Věřitelé přihlašují do insolvenčního řízení všechny své pohledávky, ať jsou zajištěné, nezajištěné, vykonatelné, nevykonatelné, splatné, nesplatné, podmíněné i nepodmíněné. Je důležité, aby věřitelé přihlásili všechny pohledávky, které za dlužníkem mají, neboť pokud soud schválí oddlužení, oddlužení bude následně splněno a soud dlužníkovi přizná osvobození od placení pohledávek v rozsahu ust. § 414 IZ, všechny pohledávky (nebo jejich části), které v řízení nebyly uspokojeny, ale i ty, které nebyly vůbec přihlášeny, se po skončení řízení stávají neuplatnitelnými, resp. nevymahatelnými. Výjimku tvoří pohledávky z trestního řízení vedeného pro 17

Zásada jednotnosti ins. řízení je zakotvena v ust. § 5 písmene d) IZ. Srov. viz. rozhodnutí Ústavního soudu č.j. II. ÚS 2444/10 - 2 ze dne 2. 12. 2010.

18

26

úmyslný trestní čin dlužníka a pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (dle § 416 odst. 1 IZ). Věřitelé mohou přihlašovat své pohledávky od zahájení insolvenčního řízení až do skončení lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku19, přičemž tato lhůta je obecně stanovena na 2 měsíce, v případě, že je rozhodnutí o úpadku spojeno s rozhodnutím o povolení oddlužení, je lhůta pro přihlašování pohledávek jen 30 dní. Jestliže věřitel podal za účelem vymožení své pohledávky za dlužníkem civilní žalobu po zahájení insolvenčního řízení, soud řízení zahájené touto žalobou zastaví (je-li předmětem řízení pohledávka, kterou věřitel mohl uplatnit v insolvenčním řízení)20. S tím souvisí i další účinek zahájení řízení, a to že právo na uspokojení ze zajištění týkající se majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (zejména dle ust. §§ 293 a 298 IZ). Zahájení insolvenčního řízení má dále za následek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek náležející do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Jistou výjimku tvoří pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené (ve smyslu §§ 168 a 169 IZ), pro které lze za určitých podmínek vést výkon rozhodnutí či exekuci. Jak vyplývá z ust. § 5 písm. a) a b) IZ, všichni věřitelé mají mít v insolvenčním řízení rovné postavení a žádný z nich nemá být v průběhu řízení zvýhodněn ani znevýhodněn. Proto nelze za trvání účinků insolvenčního řízení provádět výkony rozhodnutí či exekuce – došlo by k uspokojení pohledávky jednoho z věřitelů na úkor ostatních, navíc by byl zpeněžen majetek, který ke dni zahájení ins. řízení patřil do majetkové podstaty dlužníka a měl sloužit k rovnoměrnému rozdělení mezi věřitele podle pravidel insolvenčního zákona. Pokud mluvíme o úpadku fyzických osob, tak skutečnost, že od zahájení insolvenčního řízení do jeho skončení nelze provádět výkon rozhodnutí či exekuci, je jedním z hlavních motivů pro podání insolvenčního návrhu. Zákon tak dlužníkům vlastně umožňuje vyřešit si své majetkové vztahy se svými věřiteli podle jasných pravidel a za soudního dohledu. Dlužník je v situaci, kdy má splatné a nesplácené závazky, věřitelé se domáhají jejich uhrazení, zasílají mu výzvy, upomínky, hrozí dlužníkovi žalobami a zabavením majetku. Ve chvíli, kdy jsou závazky

19

Viz. ust. § 173 odst. 1 IZ Srov. viz. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 13/2011 ze dne 13. 6. 2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2012

20

27

vykonatelné a začínají se přímo dotýkat dlužníkových příjmů, movitého i nemovitého majetku (nezřídka je dům či bytová jednotka, ve které dlužníci žijí, poskytnuta věřiteli jako zástava - v tom případě dlužník doslova bojuje o střechu nad hlavou), je vidina zastavení běhu těchto negativních událostí tím, co přiměje dlužníka k podání insolvenčního návrhu. Snaha vyhnout se provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuci by však neměla být jediným důvodem pro podání insolvenčního návrhu. Opakuje-li se situace, že konkrétní dlužník podá návrh na zahájení insolvenčního řízení (typicky pár dní před nařízeným výkonem rozhodnutí či exekucí např. dražbou) a následně jej vezme zpět, nebo opakovaně podává vadné insolvenční návrhy, tak, aby musely být soudem odmítnuty (např. zcela nevyplněný formulář insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, pouze opatřený identifikací dlužníka a jeho ověřeným podpisem), je obvykle zřejmé, že dlužník ve skutečnosti nechce projít insolvenčním řízením, nechce řešit svůj úpadek, chce pouze využít účinku stanoveného § 109 odst. 1 písm. c) IZ a zabránit tak výkonu rozhodnutí či exekuci nařízené na jeho majetek. Pro takové případy je v insolvenčním zákoně obsaženo ust. § 82 IZ, které soudu umožňuje vydat předběžné opatření, kterým omezí účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení uvedené v § 109 odst. 1 písm. b) a c) IZ. Toto předběžné opatření může soud vydat jak na návrh (např. exekutora), tak i bez návrhu, a vždy z důvodů hodných zvláštního zřetele a neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů. Výtěžek výkonu rozhodnutí či exekuce pak patří do majetkové podstaty dlužníka po dobu trvání insolvenčního řízení a použije se k rovnoměrnému uspokojení pohledávek věřitelů. V této souvislosti bych chtěla upozornit na rozhodnutí vydané Vrchním soudem v Praze č.j. 4 VSPH 323/2015 – A - 18 dne 27. 2. 2015 (v rámci odvolacího řízení ve věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 2191/2015). Odvolací soud se zde vyjadřuje k nařizování předběžných opatření spočívajících v omezení účinku spojeného se zahájením insolvenčního řízení formulovaného v ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ, tedy nemožnosti provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce po zahájení ins. řízení. Vrchní soud upozorňuje na skutečnost, že vydání takového předběžného opatření je namístě jen tehdy, když jsou pro to dány opravdu důležité důvody, tedy například když je z dlužníkova jednání zřejmé, že jeho záměrem je zmaření realizace exekuce a že podání insolvenčního návrhu není míněno vážně. Nařízení takového předběžného opatření by mělo být bráno jako nástroj k zamezení účelového podávání insolvenčních návrhů dlužníky, jejichž jediným cílem je zneužít 28

účinků zahájení insolvenčního řízení ke znemožnění nařízené exekuce. Pokud však nejsou shledány takové okolnosti, které by nasvědčovaly nepoctivému podání insolvenčního návrhu, pak by vydání předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) IZ bylo oslabením pozice věřitelů, kteří rozhodují o způsobu řešení úpadku dlužníka, a umožnění zpeněžení majetku dlužníka v exekuci by šlo proti samotnému smyslu insolvenčního řízení. Odvolací soud v odůvodnění jinými slovy zejména akcentuje důležitost posouzení, zda jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu insolvenčního zákona, a výjimečnost institutu předběžného opatření. Dalším účinkem spojeným se zahájením ins. řízení je nemožnost uplatnění dohodou věřitele a dlužníka založeného práva na výplatu srážek ze mzdy nebo jiných příjmů, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou nebo platem. Zahájení insolvenčního řízení má rovněž vliv na dispoziční oprávnění dlužníka k jeho majetku. Dle ust. § 111 IZ nesmí dlužník po zahájení řízení činit takové právní úkony, kterými by došlo k podstatným změnám ve skladbě, využití nebo určení majetku v majetkové podstatě a majetku, který do ní může náležet, nebo kterými by byl tento majetek nikoliv zanedbatelně zmenšen. Dlužník je oprávněn nakládat s majetkovou podstatou jen v rozsahu a s omezeními stanovenými insolvenčním zákonem (která jsou různá v závislosti na způsobu řešení úpadku). Úkony učiněné dlužníkem v rozporu s těmito omezeními jsou vůči věřitelům právně neúčinné. V oddlužení náleží dispoziční oprávnění k majetkové podstatě po celou dobu dlužníkovi, a to s omezením ve smyslu ust. § 111 IZ v době od zahájení řízení a s omezeními dle ust. § 408, 409 a 412 IZ v době od schválení oddlužení. Dlužník tedy po schválení oddlužení nadále disponuje svým příjmem a majetkem náležejícím do majetkové podstaty, musí však respektovat a nepřekročit meze stanovené insolvenčním zákonem. V opačném případě by podstatné neplnění povinností mohlo být důvodem ke zrušení schváleného oddlužení (v souladu s ust. § 418 odst. 1 písm. a) IZ. Při realizaci oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty platí o účincích schválení oddlužení ustanovení insolvenčního zákona o konkursu (dle ust. § 408 odst. 1 IZ).

4. 5 Aktuální výkladové otázky V insolvenčním zákoně je i po jeho poslední významné novelizaci řada ustanovení, jejichž interpretace a aplikace činí v rozhodovací praxi soudů potíže a způsob jejich 29

správného výkladu je aktuálně řešen judikaturou soudů odvolací a dovolací instance. V počáteční fázi insolvenčního řízení, tedy od jeho zahájení do rozhodnutí o úpadku dlužníka vyvstávají nejasnosti týkající se přistoupení k řízení podle § 107 IZ. Představme si modelovou situaci, kdy bylo řízení zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužníka a dříve, než soud vydal rozhodnutí o úpadku, podal na tohoto dlužníka insolvenční návrh jeho věřitel. Nepodal jej však u soudu, kde je řízení vedeno (dále jen „původní soud“), nýbrž u jiného soudu („jiný soud“). Má být věřitelem podaný návrh brán jako přistoupení k řízení, nebo jako nový návrh? Má jiný soud jeho návrh zapsat, vydat vyhlášku o zahájení řízení, poté zkoumat svou místní příslušnost a buď návrh postoupit původnímu soudu, nebo řízení zastavit pro překážku věci zahájené? Odpovědí na tyto otázky se zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení č.j. 29 NSČR 79/2014 – A – 56 ze dne 17. 7. 2014 (ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 11631/2014). Dospěl k závěru, že pokud se další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než ins. soud vydá rozhodnutí o úpadku, považuje za přistoupení k řízení ve smyslu ust. § 107 odst. 1 IZ, nejedná se o samostatný návrh, tento návrh není způsobilý zahájit insolvenční řízení, tudíž se s ním ani nepojí účinky podle § 109 IZ. Jiný soud jej nemá zapisovat jako nový návrh, nemá vydávat vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení ani činit jiné úkony (ani posuzovat svou místní příslušnost), ale má návrh bez dalšího postoupit původnímu soudu, kde bude posouzen jako přistoupení k řízení. Pokud by jiný soud přesto návrh zapsal pod novou spisovou značku a vyhlásil zahájení řízení, má být věc označena jako mylný zápis a postoupena původnímu soudu. V druhé větě ust. § 107 odst. 1 IZ se říká, že od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Z této formulace Nejvyšší soud ČR dovodil, že osoba, která podala návrh, jímž přistupuje k probíhajícímu insolvenčnímu řízení, se považuje za insolvenčního navrhovatele až od toho okamžiku, kdy tento její návrh dojde původnímu soudu. V našem modelovém případě by tedy platilo, že osoba, která podala další insolvenční návrh k jinému soudu, se stává insolvenčním navrhovatelem až okamžikem postoupení (doručení) návrhu soudu původnímu. Další aktuální otázkou, která není v insolvenčním zákoně řešena, a která byla v nedávné době zodpovězena soudní judikaturou, je poplatková povinnost exekutora v insolvenčním řízení, konkrétně v případě návrhu exekutora na vydání předběžného 30

opatření podle ust. § 82 odst. 2 písm. b) IZ, tedy za účelem omezení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) nebo c) IZ. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v položce 5 Sazebníku stanoví, že soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření činí 1.000,- Kč. Nejen ve věci sp. zn. KSPH 70 INS 8225/2014 argumentoval exekutor tvrzením, že při podání návrhu na vydání předběžného opatření vystupoval v pozici státní moci, a proto má být od poplatkové povinnosti osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 1 VSPH 1411/2014 – A – 17 ze dne 4. 8. 2014 vyložil, že exekutor poplatkovou povinnost v tomto případě má, neboť se nejedná o výkon vlastní exekuční činnosti, přičemž odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 23/06, z něhož vyplývá, že exekutor vystupuje v postavení veřejného činitele právě jen při výkonu vlastní exekuční činnosti. Zatímco podáním návrhu na vydání předběžného opatření podle § 82 IZ se stává účastníkem řízení ve smyslu ust. § 15 IZ a poplatková povinnost na něj tudíž dopadá stejně, jako na jakéhokoliv jiného navrhovatele. Mnoho praktických problémů a nejasností přinesl institut společného oddlužení manželů, který byl do insolvenčního zákona zaveden revizní novelou. První nejasnost může vzniknout hned po zahájení insolvenčního řízení. Společné oddlužení manželů je konstruováno na právní fikci jediného dlužníka: manželé, kteří podají společný insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení, se po dobu trvání insolvenčního řízení a po dobu trvání účinků oddlužení považují za jediného dlužníka a mají postavení nerozlučných společníků (srov. viz. § 394a odst. 3 IZ). Jaký má být ale postup insolvenčního soudu, když bylo zahájeno řízení na návrh věřitele ve věci úpadku jen jednoho z manželů, byla vydána vyhláška o zahájení řízení jen ve vztahu k tomuto manželovi (dlužníkovi), avšak manželé si poté řádně a ve lhůtě dle § 390 odst. 1 IZ podají společný návrh na povolení oddlužení? Jak má být zapsán druhý z manželů, vůči kterému dosud nebylo zahájeno insolvenční řízení? Má soud vydat další vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení v tomto již probíhajícím řízení? A co problematika účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve vztahu k druhému z manželů? Nastaly by až od zveřejnění případné druhé vyhlášky, nebo od té první, když mají být manželé považováni za jediného dlužníka? Nebo má soud zahájit nové řízení pod novou spisovou značkou jen ve věci druhého z manželů na základě onoho společného návrhu na povolení oddlužení a pak obě řízení spojit? Zde je však překážka § 83a IZ, dle kterého není v insolvenčním řízení přípustné spojení věcí různých 31

dlužníků ke společnému řízení. Lze ale manžele brát za různé dlužníky, když podle výše uvedeného ustanovení mají být považováni za dlužníka jediného? A může soud vůbec druhého manžela zapsat pod novou spisovou značku, když je nerozlučným společníkem a jediným dlužníkem se svým manželem? Nejednalo by se nakonec ad absurdum o litispendenci? A tímto způsobem vyvěrá řada dalších otázek. Bohužel, insolvenční zákon řešení těchto praktických problémů nenabízí, ačkoliv popsané případy nejsou v praxi insolvenčních soudů žádnou raritou. Institut společného oddlužení manželů mi celkově připadá poněkud neúplný, dalo by se říci „nedotažený“. Byl sice zaveden formulář návrhu na povolení oddlužení uzpůsobený pro podání manželů, nicméně formulář přihlášky pohledávek zůstal nezměněn, takže věřitelé tápou, jak přihlásit pohledávku za oběma manželi, když kolonka na označení dlužníka je ve formuláři jen jediná. Když přihlásí pohledávku dvěma samostatnými přihláškami, pak mohou zase insolvenční správci tápat, zda jednu ze stejných pohledávek popřít, nebo jen označit za duplicitní. V nastíněném problému bych se spíše přikláněla k názoru, že společný návrh manželů na povolení oddlužení by měl zůstat ve stávajícím řízení a soud by měl v tomto řízení vydat další vyhlášku o zahájení řízení – tentokrát ve vztahu k druhému manželovi a již ne na základě návrhu věřitele, ale dlužníka. Účinky spojené se zahájením řízení by pak působily i vůči druhému manželovi, a to od skutečného zahájení řízení návrhem věřitele, takže jaksi zpětně. Dál by řízení pokračovalo standardně, soud by posoudil návrh na způsob řešení úpadku a rozhodl by o úpadku a jeho řešení ve vztahu k oběma manželům (jedinému dlužníkovi). Toto řešení mi připadá přece jen o něco méně kostrbaté než varianta dvou řízení a jejich spojování.

32

5 Zjištění úpadku a povolení oddlužení Insolvenční řízení bylo účinně zahájeno, insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení jsou prosty vad, obsahují všechny zákonem stanovené náležitosti včetně obligatorních příloh. Podle okolností konkrétní věci soud buď přistoupí k uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, nebo ne. Od účinnosti revizní novely ovšem platí, že pokud soud může rozhodnout tak, že vydá rozhodnutí o úpadku a spojí s ním rozhodnutí o povolení oddlužení, povinnost zaplatit zálohu navrhovateli neuloží (§ 108 odst. 1 věta třetí IZ). Dříve než soud rozhodne o úpadku dlužníka, určí předseda soudu opatřením osobu insolvenčního správce. Správce je určen podle pořadí ze seznamu insolvenčních správců a podle předpokládaného způsobu řešení úpadku: je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení, určuje se správce ze seznamu vedeného pro obvod okresního soudu podle bydliště dlužníka. Výjimečně a v odůvodněných případech lze určit osobu správce mimo stanovené pořadí, například u dvou řízení souvisejících společným majetkem dlužníků (srov. viz. § 25 odst. 2 písm. b) a odst. 5 IZ). V této fázi řízení přichází na řadu věcné posouzení návrhu a vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy zda se dlužník nachází v úpadku (případně v hrozícím úpadku), či nikoliv. Pokud dlužník společně s insolvenčním návrhem podal návrh na povolení oddlužení, rozhodne soud současně se zjištěním úpadku také o tomto návrhu (oddlužení povolí, nebo zamítne a současně prohlásí konkurs), jak stanoví § 148 odst. 3 IZ.

5. 1 Rozhodnutí o úpadku Dojde-li soud po posouzení insolvenčního návrhu k závěru, že dlužník je v úpadku ve smyslu ust. § 3 IZ, vydá o tom rozhodnutí. Insolvenční zákon taxativně stanoví obsahové náležitosti tohoto rozhodnutí v § 136 odst. 2 IZ, jednotlivé výroky rozhodnutí o úpadku proto vždy obsahují: 1) zjištění úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka, 2) ustanovení insolvenčního správce, 3) údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku, 4) výzvu věřitelům, aby přihlásili své pohledávky a poučení o následcích 33

promeškání lhůty, 5) výzvu zajištěným věřitelům, aby sdělili IS, jaká zajišťovací práva uplatňují, s poučením, že jinak mohou odpovídat za škodu nebo jinou vzniklou újmu vzniklou tím, že do majetkové podstaty nebude včas sepsán majetek dlužníka sloužící k zajištění, nebo tím, že nebudou včas zjištěna zajišťovací práva, 6) nařízení přezkumného jednání a schůze věřitelů, 7) uložení dlužníkovi, aby ve stanovené lhůtě odevzdal IS seznam majetku a závazků, pokud tak již neučinil. Jde o povinnost dlužníka ve vztahu ke správci, nikoliv k soudu, soud musí mít tyto podklady již před rozhodnutím o úpadku, nadto v souladu s ust. § 397 odst. 1 IZ platí, že soud nepovolí oddlužení, dokud mu dlužník nepředloží seznam majetku a seznam závazků. Pokud se s rozhodnutím o úpadku zároveň povoluje dlužníkovi oddlužení, pak rozhodnutí přirozeně obsahuje výrok o povolení oddlužení, navíc musí dále obsahovat uložení povinnosti dlužníkovi, aby zaplatil insolvenčnímu správci zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů. Ve výzvě určené věřitelům k přihlašování pohledávek soud stanoví lhůtu k jejich přihlašování, a to buď 2 měsíce (je-li vydáno rozhodnutí o úpadku bez současného stanovení způsobu jeho řešení, nebo s rozhodnutím o jeho řešením jiným způsobem než oddlužením), anebo 30 dní v případě, že soud s rozhodnutím o úpadku spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (ust. § 136 odst. 3 IZ). Počátek běhu lhůty je určen od účinků rozhodnutí o úpadku, tedy od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku. Tuzemští věřitelé mohou podávat přihlášky svých pohledávek od zahájení řízení až do skončení této lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku. Věřitele, kteří mají sídlo v některém členském státu Evropské unie (kromě Dánska), a o jejichž existenci se soud dozví nejpozději před rozhodnutím o úpadku, vyzve soud k přihlášení pohledávek speciální výzvou a jim běží určená lhůta nikoliv od zveřejnění rozhodnutí o úpadku, ale od okamžiku doručení této výzvy. Při zkoumání včasnosti podaných přihlášek soud vychází z ust. § 57 odst. 3 OSŘ, tedy přihláška je podána včas, jestliže byla nejpozději posledního dne lhůty předána k poštovní přepravě orgánu oprávněnému k doručování (ust. § 48 OSŘ). Pozdě podané přihlášky pohledávek soud usnesením odmítne v souladu s ust. § 185 IZ. Prominutí zmeškání lhůty k podání přihlášek není přípustné (ust. § 83

34

IZ)21. Rozhodnutí o úpadku se částečně liší v závislosti na tom, kdo je insolvenčním navrhovatelem. Rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané na návrh věřitele musí být vždy řádně odůvodněno, a to bez ohledu na stanovisko dlužníka k insolvenčnímu návrhu22. Obsah

odůvodnění

má

obdobnou

strukturu

jako

odůvodnění

rozhodnutí

v občanskoprávním řízení a řídí se ust. § 157 odst. 2 OSŘ. Odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné, přičemž osobou oprávněnou je pouze dlužník (dle ust. § 141 odst. 1 IZ). Rozhodnutí o úpadku vydané na návrh dlužníka zásadně odůvodněno být nemusí a odvolání proti němu není přípustné. Pokud soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, musí při tom dbát určitých pravidel přímo stanovených insolvenčním zákonem. Především musí dát možnost dlužníkovi, aby se k insolvenčnímu návrhu věřitele před rozhodnutím o úpadku vyjádřil. Pokud dlužník ve svém vyjádření odporuje insolvenčnímu návrhu, nesouhlasí s tvrzením, že je v úpadku, musí soud vždy před vydáním rozhodnutí o úpadku nařídit jednání. Bez jednání může soud o úpadku dlužníka rozhodnout jen za předpokladu, že dlužník ani jiná osoba návrhu neodporuje, nebo lze o návrhu rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci se výslovně vzdali práva účasti na projednání věci, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ust. § 133 IZ). Otázkou, za jakých podmínek lze dovodit, že dlužník návrhu neodporuje, se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 1 VSPH 216/2009 - A - 25 ze dne 5. 6. 2009 (ve věci sp. zn. KSUL 45 INS 798/2009). "Závěr o stanovisku dlužníka k insolvenčnímu návrhu musí být založen buď na jeho zřetelně projevené vůli, anebo na jistotě, že neprojevená vůle je důsledkem dlužníkovy rezignace na obranu proti skutečnostem, které vyplývají z insolvenčního návrhu a které osvědčují dlužníkův úpadek a proti nimž nemá co postavit. V druhém případě musí být splněny dva předpoklady: dlužníku musí být insolvenční návrh s výzvou k vyjádření doručen zvlášť a doklad o doručení musí svědčit o tom, že se dlužníku návrh dostal, je mu znám jeho obsah a na své stanovisko k němu právě proto rezignoval". Od počátku roku 2014 také platí jiná pravidla pro určování insolvenčních právců. Dosavadní úprava byla založena na "nominačním" principu, který lze charakterizovat 21

Viz. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 5/2009 - P 10 - 9 ze dne 23. 1. 2009 (ve věci sp. zn. KSPH 39 INS 2419/2008)

22

Jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 24/2009 a 1 VSPH 277/2008 ze dne 21. 1. 2009 (ve věci sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008)

35

tak, že předseda insolvenčního soudu určí, neboli nominuje insolvenčního správce, který má být v řízení ustanoven do funkce. Výběr byl prováděn ze seznamu insolvenčních správců, tedy osob splňujících kvalifikační předpoklady stanovené ZOIS. Při výběru správce přihlížel předseda soudu k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka, k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti správce a k jeho zatížení (srov. viz. § 25 odst. 2 IZ). Kritici nominačního principu určování správců poukazovali na nedostatečnou jednotnost v postupech předsedů soudů, což vyvolává zbytečné pochybnosti o transparentnosti postupu. Je-li výběr osoby správce ponechán zcela na vůli předsedy soudu, nelze nikdy zabránit spekulacím o tom, že např. někteří správci jsou u určitých soudů vytěžováni více než jiní, nebo jsou jim přidělovány kauzy, u nichž je předpoklad dosažení vyšší odměny správce z výtěžku zpeněžení (týká se konkursů a reorganizací větších společností). Z uvedených důvodů došlo k přeměně nominačního systému určování insolvenčních správců na systém "rotační". Ten je založen na rovnoměrném a proporcionálním přidělování insolvenčních řízení jednotlivým správcům, zcela strojově podle pořadí, zásadně bez jakékoliv priority či možnosti volby ze strany soudu. Správci jsou nyní vybíráni ze seznamu podle ust. § 16 a násl. ZOIS, který je členěn na tři části: 1) seznam IS odborně zaměřených na řešení úpadku dlužníka oddlužením, členěný podle obvodů okresních soudů, 2) seznam IS odborně zaměřených na řešení úpadku dlužníka konkursem, členěný podle obvodů krajských soudů, 3) zvláštní seznam správců s oprávněním k výkonu činnosti ve věcech dlužníků podle ust. § 3 odst. 2 VOIS (např. finanční instituce se zvláštním režimem, investiční společnosti), anebo dlužníků, jejichž úpadek bude řešen reorganizací. Insolvenční soud na základě podaného insolvenčního návrhu a skutečností z něj vyplývajících stanoví pravděpodobný způsob řešení úpadku a podle toho určí insolvenčního správce systémem rotace na okresní, krajské úrovni, nebo ze zvláštního seznamu. Otázkou pro oddlužení zůstává, zda v případě jeho zrušení a prohlášení konkursu (nebo v případě neschválení oddlužení a prohlášení konkursu) by musel být správce ustanovený pro řešení úpadku oddlužením odvolán a na jeho místo ustanoven správce ze seznamu pro řešení úpadku konkursem. Nová úprava určování insolvenčních správců obsahuje ale i prolomení rotačního 36

principu, a to v ust. § 25 odst. 5, kde se stanoví, že "nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2" (ze seznamů pro okresní a krajské obvody) "nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní. Je to jakási výjimka z pravidla, která však musí být řádně odůvodněna a lze k ní přistoupit jen v případě, že standardním způsobem (podle principu rotace) nebude možné určit správce vyhovujícího výjimečným nárokům kladeným na řízení23 . Rozhodnutí o úpadku se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci, a dále orgánům uvedeným v ust. § 139 odst. 1 IZ (těmto orgánům se rozhodnutí nedoručuje zvlášť ve smyslu § 75 IZ, ale soud je pouze vyrozumí o vydání rozhodnutí).

5. 2 Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku Jestliže soud již vydal rozhodnutí o úpadku, avšak v mezidobí mezi tímto rozhodnutím a rozhodnutím o způsobu řešení úpadku zjistí, že dlužníkův úpadek osvědčen není a k pokračování v insolvenčním řízení tak není důvod, může soud i bez návrhu vydat rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (dle ust. § 158 IZ). Takové rozhodnutí přichází v úvahu pouze v případě, že soud nerozhodoval podle ust. § 148 IZ, tedy rozhodnutí o úpadku nespojil zároveň s rozhodnutím o povolení oddlužení nebo prohlášení konkursu či povolení reorganizace24. Dlužník není v úpadku, jestliže je naplněna jedna z následujících podmínek: dlužníkův úpadek nebyl osvědčen ani po rozhodnutí o úpadku, to znamená, že nedošlo k naplnění pojmových znaků úpadku podle ust. § 3 IZ. Dlužník například v insolvenčním návrhu tvrdil mnohost věřitelů, avšak po vydání rozhodnutí o úpadku a stanovení lhůty k přihlašování pohledávek se do řízení přihlásil pouze jediný věřitel, anebo věřitelé vzali své přihlášky zpět. Dále dlužník není v úpadku, pokud po uplynutí lhůty k podávání přihlášek není přihlášen ani jediný věřitel, a zároveň všechny pohledávky za majetkovou podstatou i pohledávky jim na roveň postavené byly 23

Srov. viz důvodová zpráva k ust. § 25, dostupná z: ˂http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=81557> Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku je vyloučeno tam, kde soud rozhodl podle ust. § 148 IZ, neboť zde už bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 474/2009 - B - 15 ze dne 14. 12. 2009 (v odvolacím řízení ve věci sp. zn. KSPH 39 INS 1527/2009)

24

37

uspokojeny. Soud může rozhodnout o tom, že dlužník není v úpadku, také na návrh samotného dlužníka, a to za předpokladu, že dlužník k návrhu připojí písemný souhlas všech věřitelů a insolvenčního správce s takovým návrhem. Touto možností dává zákonodárce prostor pro jednání dlužníka s věřiteli a ukončení insolvenčního řízení smírnou cestou, vyrovnání vzájemných vztahů mimosoudní dohodou. Pravomocným rozhodnutím o tom, že dlužník není v úpadku, insolvenční řízení končí. Odvolání proti němu je přípustné ve standardní lhůtě 15 dnů, může jej podat věřitel a insolvenční správce. Přitom se přiměřeně aplikují ustanovení § 308 až 313 IZ.

5. 3 Účinky rozhodnutí o úpadku S účinností od 1. 1. 2014 došlo k výrazným změnám také v právní úpravě účinků, které nastávají vydáním (lépe řečeno zveřejněním) rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka. Kromě těch týkajících se započtení vzájemných pohledávek mezi dlužníkem a věřitelem a těch týkajících se trvání účinků předběžného opatření i po rozhodnutí o úpadku, které byly součástí právní úpravy doposud, přibyla revizní novelou řada dalších, významných účinků, které víceméně upravují vztah mezi insolvenčním řízení po úpadku a jinými soudními řízeními. Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Tím okamžikem se počínaje 1. 1. 2014 přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty dlužníka, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v ins. řízení pohlíží jako na přihlášené (např. pohledávky za majetkovou podstatou), anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. V přerušených řízeních se nekonají jednání a neběží lhůty a pokračovat mohou až poté, co pominou účinky rozhodnutí o úpadku (skončením insolvenčního řízení). Insolvenční zákon v ust. § 140a odst. 4 dále stanoví, jak má být postupováno v případech, kdy v době zveřejnění rozhodnutí o úpadku bylo v těchto přerušených řízení již vydáno rozhodnutí, ale dosud nedoručeno (po dobu přerušení řízení se nedoručuje), anebo pokud rozhodnutí již bylo vydáno a doručeno, ale zatím nenabylo právní moci (právní moci nenabude a po pominutí účinků rozhodnutí o úpadku musí být doručeno znovu). 38

O pohledávkách a právech týkajících se majetkové podstaty, které lze uplatnit v insolvenčním řízení, se dále nesmějí zahajovat nová soudní nebo rozhodčí řízení, a to po celou dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku. V řízeních, která jsou ve věci těchto pohledávek a práv již zahájená a podle insolvenčního zákona se nepřerušují, nesmí být vydávána rozhodnutí; pokud by přesto byla vydána, v insolvenčním řízení se k nim nepřihlíží. Výjimkou jsou rozhodnutí o pohledávkách vzniklých z trestné činnosti dlužníka (dle ust. § 140b IZ). Účinky zjištění úpadku se týkají také výkonu rozhodnutí a exekuce: po dobu trvání těchto účinků nelze výkon rozhodnutí nebo exekuci nařídit ani zahájit. Jak bylo řečeno výše, jedním z účinků zahájení insolvenčního řízení je ten, že výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, nebo jiný majetek náležící do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, ale nelze provést. Po rozhodnutí o úpadku již výkon rozhodnutí či exekuci nelze nejen provést, ale nesmí být ani nařízena nebo zahájena. Rozhodnutí o povolení oddlužení samo o sobě žádné speciální účinky nevyvolává, ale bývá vždy spojeno buď s rozhodnutím o úpadku, nebo s rozhodnutím o schválení oddlužení, s nimiž zákon naopak konkrétní účinky spojuje.

39

6 Společné oddlužení manželů Patrně největší změnou insolvenčního zákona v oblasti oddlužení, která nastala s účinností revizní novely, je zařazení institutu společného oddlužení manželů tak, jak je vymezen v ust. § 394a IZ. V každodenní práci insolvenčních soudů se tento jediný paragraf o třech odstavcích projevil tak významně a natolik změnil strukturu a objem nápadu, že jsem se jeho rozbor rozhodla pojmout do samostatné kapitoly, částečně mimo systémové uspořádání této práce. V době do konce roku 2013 podávali manželé insolvenční návrhy a návrhy na povolení oddlužení separátně a obě řízení se pak v závislosti na způsobu řešení úpadku buď vedla odděleně, anebo byla spojena do jednoho, pod jedinou spisovou značkou. To s sebou přinášelo některá úskalí. Tou lepší variantou ještě bylo, pokud byly podány insolvenční návrhy spojené s návrhy na povolení oddlužení oběma manžely současně, nebo jen s nepatrným časovým odstupem, procesní komplikace ale nastávaly, pokud bylo řízení jednoho z manželů zahájeno výrazně později, než řízení toho druhého. Insolvenční soud se pak musel vypořádat s otázkou, zda je ještě hospodárné a účelné obě řízení spojit, nebo zda je ponechat pokračovat odděleně, například jen s tím, že do funkce správce navrhne v později zahájeném řízení stejný subjekt jako u dříve zahájeného řízení, v zájmu rychlosti a úspory. Vedení dvou řízení o úpadku jedněch manželů – v podstatě o úpadku jejich společného jmění – přinášeno celou řadu možných procesních situací, například pokud jeden z návrhů nesplňoval všechny náležitosti a nebyl po výzvě opraven, soud jej odmítl, čímž se oddálila možnost spojení obou řízení, nebo pokud byl v jednom řízení prohlášen konkurs a v druhém schváleno oddlužení atd. Otázky vyvstávaly i ohledně významu a účinků podpisu jednoho z manželů na návrhu druhého z nich 25 , přičemž podepsaný manžel sám insolvenční návrh nepodal. Stává se podpisem návrhu druhý z manželů účastníkem řízení, nebo je jeho podpis jen deklarací toho, že o podání návrhu ví, je s ním srozuměn a souhlasí se zahrnutím společného majetku do oddlužení jen svého manžela? Vedlejším účastníkem být nemůže, to zapovídá § 14 odst. 2 IZ. Problematická 25

Významem manželova podpisu na dlužníkově návrhu se zabýval Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení ve věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009. V usnesení č.j. 1 VSPH 669/2009 - A - 21 ze dne 15. 12. 2009 Vrchní soud v Praze vyjádřil stanovisko, že "podpisem na návrhu dlužníka na povolení oddlužení dává manžel souhlas, aby pro účely oddlužení byl použit veškerý majetek v SJM jeho a dlužníka, včetně příjmů, které budou v budoucnu vyplaceny. Lhostejno přitom, zda půjde o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, či plněním splátkového kalendáře".

40

byla původní právní úprava nejen z hlediska insolvenčního soudu, ale i soudních exekutorů. To, že byly závazky i majetek jedné domácnosti nezřídka řešeny ve dvou řízeních, bylo chaotické a nepřehledné a vyžadovalo to změnu. Předtím, než došlo ke změně legislativní, naznačila správný směr procesního postupu judikatura. Přelomovým rozhodnutím bylo usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 669/2009 – A - 21 ze dne 15. 12. 2009 (ve věci Krajského soudu v Plzni, sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009), ve kterém odvolací soud řekl, že podají-li insolvenční návrhy spojené s návrhy na povolení oddlužení každý z manželů zvlášť a jejich závazky jsou součástí společného jmění manželů, je žádoucí, aby soud obě řízení spojil na podkladě ust. § 112 odst. 1 OSŘ a projednal oba návrhy společně. Nová úprava společného oddlužení manželů mnohem lépe zohledňuje jedinečnost společného jmění manželů a vyplňuje dosavadní mezeru. Dává jasný signál, že aktiva i pasiva společného jmění manželů mají být řešena současně a najednou, tak, aby výsledkem procesu byla oddlužená domácnost. Závazky nabyté v průběhu manželství jsou manželé odpovědni plnit společně a nerozdílně, a proto je potřeba explicitního zakotvení této problematiky v insolvenčním zákoně zřejmá. Základním

předpokladem

přípustnosti

společného

oddlužení

manželů

je samozřejmě trvání manželství ke dni podání návrhu. Každý z manželů musí být osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 389 a 395 IZ, a návrh musí obsahovat prohlášení obou manželů o tom, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů (srov. viz. § 394a odst. 2 IZ). Prohlášení musí být oběma podepsáno a pravost podpisů musí být úředně ověřena. Toto prohlášení má svou návaznost v § 408 odst. 1 IZ, který stanoví, že „o účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela. Jde-li o oddlužení povolené na základě společného návrhu manželů (§ 394a), považuje se od okamžiku, kdy nastanou účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, všechen majetek těchto manželů za majetek ve společném jmění manželů, které nezaniká.“ Společný návrh na oddlužení manželů musí být podán na jediném formuláři, který je k tomuto účelu uzpůsoben. Pokud manželé podají insolvenční návrhy s návrhy na povolení oddlužení každý zvlášť, již nelze tato dvě řízení spojit a musí v nich být pokračováno samostatně. 41

Dlužníci tak mají možnost se rozhodnout, zda své závazky budou uspokojovat každý sám ze svého majetku, nebo společně. Insolvenční soud ke společnému návrhu manželů přistupuje jako k návrhu jediného dlužníka a tak jej také posuzuje, ať už po formální, nebo obsahové stránce. Závazky obou manželů a jejich veškeré společné příjmy a vyživovací povinnosti jsou v souhrnu podkladem pro vydání rozhodnutí o povolení oddlužení a formě jeho realizace. V tomto kontextu není rozhodné, zda by podmínky pro povolení oddlužení splnil každý z manželů zvlášť, veškeré příjmy, majetek a závazky jsou posuzovány dohromady, jako by se jednalo o jediného dlužníka. Tento princip, na kterém je oddlužení manželů založeno, je vyjádřen v textu zákona slovy: "manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka". Není rozhodné, komu závazky vznikly, úpadek manželů se zkoumá v jednom celku, na podkladě zmíněné právní fikce jediného věřitele. Je to jediný možný přístup, má-li nová úprava zabránit předchozí schizofrenii při spojování dvou řízení. Znamená to mimo jiné i jakousi solidaritu mezi manželi v rámci oddlužení, například pokud jeden z nich v průběhu plnění splátkového kalendáře ztratí svůj příjem, splátky jsou i nadále plněny z příjmu druhého z manželů a někdy ani dlouhodobější výpadek jednoho příjmu (třeba z důvodu nemoci) nemusí znamenat ohrožení splnění oddlužení. Na druhou stranu je tato výhoda lehce zneužitelná, dojde-li k rozvodu manželství a jeden z manželů řádně plní splátkový kalendář, zatímco druhý se jen „veze“. Řešení takových situací však soudu nepřísluší, je na dlužnících, aby dosáhli naplnění podmínek oddlužení, více či méně společnými silami. Velice dobře se institut společného oddlužení manželů uplatní v domácnostech, kde je jeden z manželů na rodičovské dovolené a sám by se svým příjmem podmínky pro povolení oddlužení nesplňoval. Přes všechna pozitiva nové úpravy však zákonodárce ponechal nezodpovězeny některé související otázky, které se v praxi otevírají a které insolvenční soudy řeší a snaží se sjednotit na společném procesním postupu. Podle výše uvedené základní teze jsou manželé v rámci společného oddlužení jediným dlužníkem. Jak se však do řízení promítne úmrtí jednoho z manželů v průběhu oddlužení, rozvod manželství, nebo nabytí majetku do výlučného vlastnictví jednoho z nich? Žádná z nastolených situací v insolvenčním zákoně výslovně upravena není, k jejich nejvhodnějšímu řešení lze tedy dojít spíše pomocí obecných ustanovení zákona, dokud nebude sjednocený postup 42

soudů dán judikaturou. Za dobu účinnosti revizní novely insolvenčního zákona se soudní praxe víceméně shodla na tom, že úmrtí jednoho z dlužníků – manželů, kteří podstupují společné oddlužení, není důvodem pro rušení oddlužení, mělo by však následovat soudní rozhodnutí, jímž se řízení zastaví vzhledem k zemřelému dlužníkovi. Druhý z manželů v oddlužení pokračuje, nadále plní na pohledávky všech řádně přihlášených věřitelů, nedochází k žádnému dělení na závazky výlučné zemřelého, výlučné přeživšího a společné. Jelikož se před schválením oddlužení počítá s příjmy obou manželů a po smrti jednoho z nich je příjem jen jeden, lze v takových případech očekávat nižší míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. V některých případech je příjem pozůstalého manžela tak nízký, že je zřejmé, že podmínky oddlužení nebude možné splnit a nezbývá nic jiného, než oddlužení zrušit a prohlásit konkurs. V případě, že je manželství dlužníků rozvedeno, má se za to, že pro účely oddlužení jsou i nadále jedním dlužníkem, jejich povinnosti vůči věřitelům společně nadále trvají. Z hlediska insolvenčního zákona je totiž rozhodné, že manželství trvalo v době zahájení řízení a to, že skončilo, by se ve společném oddlužení nemělo vůbec projevit. Insolvenční soud na rozvod manželství dlužníků nereaguje žádným rozhodnutím, z hlediska dozorovací činnosti soudu je důlžeité jen to, aby byly naplněny podmínky schváleného oddlužení. Založením společného oddlužení manželů na společném formuláři návrhu na povolení oddlužení vznikl ještě další praktický problém, se kterým se novela nevypořádala. Pokud mohou manželé podat jeden společný návrh na povolení oddlužení, ale věřitel nemůže podat jeden insolvenční návrh na oba manžele, jak má insolvenční soud postupovat, když manželé podají společný návrh na povolení oddlužení ve dvou řízení zahájených insolvenčními návrhy věřitele na každého z nich? Podle většiny soudců odvolacích a dovolací instance se v těchto případech obě řízení spojí a dál se pokračuje jen s jednou spisovou značkou (kterou z nich, to je ponecháno na zvážení, přikláněla bych se k té nižší z nich – řízení, které bylo zahájeno dříve). Podle mého názoru je takový postup správný a nejde ani o prolomení ust. § 83a IZ, když v těchto případech se nejedná o dva různé dlužníky, ale jedná se o dlužníka jediného, ve smyslu ust. § 394a ost. 3 IZ. Podobná úskalí přináší případ, kdy zahájeno je řízení ve věci dlužníka na návrh věřitele a dlužník si ve lhůtě dle § 390 odst. 1 IZ podá společný návrh na povolení 43

oddlužení s druhým manželem. Jako nejschůdnější se jeví zapsat takový společný návrh do běžícího řízení a ohledně přistoupivšího manžela vydat novou vyhlášku o zahájení řízení jen ve věci tohoto manžela, je s tím ale spojena řada pochybností, nehledě na technické problémy. Pokud by navíc podaný společný návrh manželů byl podán po lhůtě, tedy opožděně, nabízí se otázka, jestli je pozdní jen návrh na povolení oddlužení toho manžela, v jehož úpadku již řízení běží (nebo obou), a zda za tohoto předpokladu například lze druhého z manželů vyčlenit do samostatného řízení. Podle mého názoru by tento postup byl ale v rozporu s § 394a IZ, podle nějž se na manžele po podání společného návrhu na povolení oddlužení hledí jako na jednoho dlužníka a mají postavení nerozlučných společníků.

44

7 Oddlužení vs. závazky z podnikání Zatímco právní úprava oddlužení před rokem 2014 výslovně stanovila, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, který není podnikatelem, revizní novela již připouští i oddlužení osob, které mají závazky z podnikání (za určitých podmínek, viz. níže). Nejedná se však o zcela převratnou a nenadálou změnu, jak by se mohlo zdát. Vývoj názorů a postojů odborné veřejnosti se vyvíjel delší dobu a s tím korespondoval i postoj soudců vrchních soudů a Nejvyššího soudu k této otázce. Výsledný legislativní proces změny zákona již jen odrážel závěry soudní praxe. Nejvyšší soud již v roce 2009 ve svém usnesení č.j. 29 NSČR 3/2009 – A – 59 ze dne 21. 4. 2009 (ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008) vyjádřil stanovisko, že je věcí insolvenčního soudu, aby zvážil, zda „automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který - ač již nepodniká - má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá“. Dále konstatoval, že v každém posuzovaném případě, kdy má dlužník závazky z podnikání, je nutné zvážit i další související okolnosti, nikoliv jen tvrdě aplikovat zákonné ustanovení. Insolvenční soudy měly především brát v potaz, kdy dlužník podnikání ukončil, kdy vznikly jeho závazky z podnikání, četnost neuhrazených závazků z podnikání, poměr závazků z podnikání vůči ostatním závazkům, a v neposlední řadě to, zda je věřitel, o jehož pohledávku jde, srozuměn s tím, že bude uspokojována v oddlužení. Insolvenční soudy již před novelizací povolovaly oddlužení těm dlužníkům, kteří sice již aktivně nepodnikali, ale z podnikatelské činnosti jim zůstávaly neuhrazené závazky, ovšem za předpokladu, že výše závazků z podnikání byla zanedbatelná vzhledem k celkovému objemu všech dlužníkových závazků. Dlužno dodat, že k tomuto posouzení docházelo na počátku insolvenčního řízení, po podání návrhu na povolení oddlužení, tudíž pokud se v této fázi jevil objem závazků z podnikání zanedbatelným vůči celku, po přihlášení pohledávek do řízení a jejich přezkoumání se situace mohla mírně lišit. To však již nebylo rozhodné pro účely rozhodování o povolení oddlužení. Zákonodárce proto v novelizovaném ust. § 389 IZ za účelem dosažení právní 45

jistoty účastníků řízení co se týče rozhodování insolvenčních soudů, stanovil podmínky pro povolení oddlužení dlužníkům, jejichž závazky pocházejí z podnikání. A oproti dosavadní soudní praxi učinil ještě další krok navíc – připustil oddlužení i pro fyzické osoby, které jsou podnikateli. Návrh na povolení oddlužení může od 1. 1. 2014 podat také fyzická osoba, která podniká a má závazky z podnikání, za předpokladu, že: a) s řešením jeho úpadku oddlužením souhlasí věřitel, o jehož pohledávku se jedná, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.26 Volnou interpretací ustanovení § 389 odst. 2 IZ by bylo možné dojít k závěru, že k vydání rozhodnutí o povolení oddlužení dlužníka – fyzické osoby, která má nezajištěný závazek z podnikání, který dosud nebyl řešen v insolvenčním řízení, je nezbytný předchozí souhlas věřitele, o jehož pohledávku se jedná. Nad takovým výkladem však vyvstávají praktické otázky: Má takový souhlas věřitele obstarat dlužník sám? A má jej připojit k návrhu na povolení oddlužení při jeho podání, nebo někdy později? Nebo je věcí insolvenčního soudu, aby opatřil stanovisko dotčeného věřitele? A pokud ano – v jaké fázi řízení? Vždyť prostým dotazem na věřitele v počáteční fázi řízení by tento věřitel byl ve výhodě oproti ostatním, co se týče přihlašování pohledávek, protože by se dozvěděl o tom, že řízení bylo zahájeno (pokud o tom zatím nevěděl). Zdá se, že v odpovědích na tyto otázky se soudní praxe již ujednotila, a to za použití ust. § 403 odst. 2 a § 397 odst. 1 IZ, jejichž text byl rovněž novelizován zákonem č. 294/2013 Sb. Jednotlivá ustanovení musí být vykládána ve vzájemných souvislostech, nikoliv odděleně. Pokud budu citovat usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 961/2014 – A – 14 ze dne 15. 5. 2014 (ve věci Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, sp. zn. KSPA 59 INS 2184/2014), „zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení by soud měl vzít rovněž v úvahu

26

srov. viz. ust. § 389 odst. 2 IZ

46

znění ust. § 397 insolvenčního zákona a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů“. Rovněž Vrchní soud v Olomouci vyjádřil již vícekrát stanovisko, že souhlas nezajištěných věřitelů majících za dlužníkem pohledávku pocházející z jeho podnikání, je rozhodující při zvažování, zda oddlužení povolit či nikoliv. Tento souhlas však není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení a dlužník jej nemusí soudu dokládat při podání návrhu. Insolvenční soudy by měly posouzení souhlasů či nesouhlasů věřitelů ponechat na schůzi věřitelů, nikoliv je zkoumat již předem27. V tom se, celkem vzato, shoduje s Vrchním soudem v Praze. Zákonodárce v ustanovení § 389 odst. 2 IZ sice stanoví nutnost souhlasu věřitele s oddlužením dlužníka, jež má u něj závazek z podnikání, ale současně konstruuje právní fikci v § 403 odst. 2 IZ, když říká, že věřitelé mohou hlasovat o způsobu oddlužení a mohou namítat skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Pokud takové námitky včas neuplatní, má se za to, že s oddlužením souhlasí, a to bez zřetele k tomu, zda dlužník má závazky z podnikání. Současně je insolvenčnímu soudu v § 397 odst. 1 uloženo, že má-li pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, má oddlužení povolit a tuto otázku pak přezkoumat na schůzi věřitelů. Odpovědnost za způsob řešení dlužníkova úpadku je v tomto případě ponechána z větší části na věřitelích, kteří by si měli sami sledovat průběh insolvenčního řízení a v případě nesouhlasu s rozhodnutím soudu včas zasáhnout, v mezích stanovených zákonem. Jestliže nehlasují pro určitý způsob řešení úpadku, nezúčastní se schůze věřitelů, nepodají námitky, pak se předpokládá jejich souhlas. Jak praví stará římskoprávní zásada - vigilantibus iura scripta sunt, aneb bdělým náležení práva. V těchto konotacích je vyloučena interpretace ust. § 389 odst. 2 IZ v tom smyslu, že by bez souhlasu věřitele s pohledávkou z podnikání nebylo možné povolit dlužníkovi oddlužení. Pokud dlužník získá písemný souhlas dotčeného věřitele a ten soudu předloží, je to samozřejmě žádoucí, avšak ne vždy je dlužník schopen si takový souhlas opatřit, zvlášť pokud byla například původní pohledávka postoupena dalšímu věřiteli a ten má sídlo v zahraničí a/nebo komunikace s ním je značně obtížná, ne-li přímo nemožná. Takové případy vskutku nejsou žádnou raritou v soudní praxi. Pokud by bylo ustanovení 27

srov. viz. např. usnesení č.j. 1 VSOL 297/2014 – A – 9 ze dne 16. 4. 2014 (ve věci sp. zn. KSOS 39 INS 3145/2014)

47

chápáno takto rigidně, znamenalo by to prakticky vyloučení z možnosti oddlužení celé řady dlužníků, což by v konečném důsledku neprospělo ani věřitelům, kterým by se v konkursu dostalo výrazně nižší míry uspokojení jejich pohledávek, neřku-li žádné. Způsob interpretace dovozený judikaturou a umožňující přístup k oddlužení širšímu okruhu dlužníků má řadu výhod, je výhodný jak pro dlužníky, tak pro věřitele, a v neposlední řadě motivuje dlužníka k pracovní činnosti a k podnikání. Nahrává také insolvenčním soudům a jejich administrativě, protože pokud by nebylo povoleno oddlužení dlužníkům, kteří mají závazky z podnikání a nemají souhlas věřitele podle § 389 odst. 2 IZ, lze očekávat, že by po skončení konkursu následovalo podání nového návrhu na povolení oddlužení, když pohledávka neuspokojená v konkursu by nebyla překážkou podle § 389 odst. 2 písm. b) IZ. Lze shrnout, že oddlužení po novelizaci k 1. 1. 2014 lze povolit nejen nepodnikajícím právnickým osobám a nepodnikajícím fyzickým osobám, ale i fyzickým osobám podnikajícím a těm, kteří mají závazky z podnikání, ať už ukončeného, nebo aktivního, a to v jakékoliv výši, za předpokladu, že s tím věřitelé, o jejichž pohledávky se jedná, vysloví souhlas, a to výslovně, nebo mlčky. Dlužník ani insolvenční soud nemají povinnost souhlas takových věřitelů obstarat, je na věřitelích, aby se aktivně podíleli na rozhodovacím procesu soudu, pokud jde o jejich nároky. Samostatnou skupinou jsou závazky z podnikání, které nebyly uspokojeny v průběhu insolvenčního řízení podle písm. b) citovaného ustanovení, anebo závazky z podnikání zajištěných věřitelů podle písmene c). U nich se souhlas věřitelů nevyžaduje vůbec. U zajištěných věřitelů by také souhlas postrádal významu, neboť jejich pohledávky se v oddlužení uspokojují ze zajištění, čili není rozhodné, zda se jedná o závazek z podnikání a jakým způsobem bude úpadek řešen. Pro úplnost je vhodné uvést, že v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře není na překážku, aby aktivně podnikající dlužník plnil splátkový kalendář srážkami z příjmů z podnikání. Naopak, z hlediska oddlužení a věřitelů je nanejvýš žádoucí, aby dlužník v úspěšné podnikatelské činnosti pokračoval, když mnohdy má tak šanci na vyšší výdělek než v zaměstnaneckém poměru, čímž mohou být pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny ve vyšší míře. V takovém případě je však velmi důležitá role insolvenčního správce, který je s dlužníkem v pravidelném kontaktu a měl by pečlivě kontrolovat, jaké skutečné příjmy dlužník z podnikání má, i insolvenčního soudu. K této problematice více v podkapitole aktuálních výkladových otázek pro 48

schválení oddlužení.

49

8 Přezkumné jednání a schůze věřitelů Přezkumné jednání je zvláštním druhem soudního jednání ve věci samé, jehož účelem a cílem je přezkoumat výši, pravost a pořadí pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení jednotlivými věřiteli, jejich zjištění, nebo naopak popření. Schůze věřitelů je věřitelský orgán, který svolává a řídí insolvenční soud, a účastní se jí všichni věřitelé, kteří do řízení přihlásili své pohledávky za dlužníkem, dále dlužník, insolvenční správce a státní zastupitelství. Předmětem první schůze věřitelů je vždy volba věřitelského výboru a hlasování o odvolání insolvenčního správce podle ust. § 29 IZ, dále také rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku, pokud o tom dosud nebylo rozhodnuto insolvenčním soudem. Soud nařizuje přezkumné jednání a svolává schůzi věřitelů vždy současně s rozhodnutím, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka (je to jeden z obligatorních výroků rozhodnutí o úpadku). Usnesení o nařízení přezkumného jednání se doručuje insolvenčnímu správci a dlužníkovi do vlastních rukou, s poučením nezbytnosti jejich účast na jednání (ust. § 190 odst. 2 IZ). Od 1. ledna 2014 se insolvenční správci nemusí přezkumného jednání účastnit osobně, ale mohou se na své náklady a nebezpečí nechat zastoupit jiným insolvenčním správcem. Každopádně účast správce nebo jím pověřeného zástupce na jednání je nezbytná, správce na něm sděluje své stanovisko k jednotlivým přihlášeným pohledávkám, seznamuje soud i přítomné věřitele s výsledky své dosavadní činnosti a navrhuje způsob řešení úpadku. Věřitelé jsou o konání přezkumného jednání i schůze věřitelů vyrozumíváni prostřednictvím insolvenčního rejstříku, kde je rozhodnutí o úpadku s určením termínu obou jednání zveřejněno. Při určení termínu přezkumného jednání a schůze věřitelů je potřeba zachovat příslušné zákonné lhůty, zejména pak lhůtu pro přihlášení pohledávek. V případě povolení oddlužení současně s rozhodnutím o úpadku mohou věřitelé přihlašovat své pohledávky od zahájení řízení až do uplynutí 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku. Po skončení této lhůty soud zašle všechny včas podané přihlášky pohledávek insolvenčnímu správci, který na jejich základě sestaví seznam standardně obsahující označení věřitele, výši pohledávky, její splatnost / nesplatnost, zajištění / nezajištění, vykonatelnost / nevykonatelnost, a dále stanovisko správce k oprávněnosti nároku (zda pohledávku popírá či uznává, pokud popírá, tak co pravost, výši, pořadí - a v jakém rozsahu). Tento seznam správce zašle soudu a ten ho zveřejní v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dní před termínem přezkumného jednání, 50

nebo nejpozději 10 dnů před přezkumným jednání, koná-li se v době kratší než 30 dní po skončení lhůty pro přihlašování pohledávek (v případě oddlužení). Na přezkumném jednání jsou všechny včas přihlášené pohledávky přezkoumány (výjimkou jsou pohledávky dle ust. § 170 IZ, tedy pohledávky vyloučené ze způsobů řešení úpadku, které se do insolvenčního řízení sice mohou přihlašovat, ale neuspokojují se v něm, tudíž ani nejsou přezkoumávány). Insolvenční správce přezkoumávané pohledávky buď zcela uzná, zcela popře, nebo je popře jen v určitém rozsahu. To samé platí pro dlužníka i věřitele. Nikdo jiný než dlužník, věřitelé a insolvenční správce není oprávněn pohledávky popírat. Insolvenční správce obvykle označí popírané pohledávky a rozsah jejich popření již v seznamu předkládaném soudu před přezkumným jednáním („seznam přihlášených pohledávek“), svoje konečné stanovisko však může ještě do skončení přezkumného jednání změnit, výsledek přezkumného jednání se tak ve výsledku může lišit od seznamu přihlášených pohledávek. Správce při sestavování seznamu vyzve dlužníka, aby se k pohledávkám vyjádřil a uvedl, zda některé z pohledávek popírá, v jakém rozsahu a proč. Stanovisko dlužníka je pak rovněž uvedeno v seznamu přihlášených pohledávek a je prezentováno na přezkumném jednání. Pro popírání pohledávek věřitelem stanoví insolvenční zákon o něco přísnější formální náležitosti, než pro popření dlužníkem a insolvenčním správcem. Věřitel může popřít pohledávku jiného věřitele pouze písemně na stanoveném formuláři, popěrný úkon musí splňovat náležitosti žaloby podle občanského soudního řádu a musí být insolvenčnímu soudu doručen nejpozději 3 pracovní dny před konáním přezkumného jednání. Jestliže je popěrný úkon učiněn v souladu se zákonem a není důvod pro jeho odmítnutí ve smyslu ust. § 200 odst. 3 IZ, považuje se za žalobu podanou u insolvenčního soudu proti věřiteli, který popřenou pohledávku do řízení přihlásil. U pohledávek lze popírat jejich pravost, výši a pořadí. Pokud je popírána pravost, je napadána samotná existence pohledávky – namítá se, že pohledávka buď vůbec nevznikla, nebo již zanikla, anebo je promlčena. U popření výše pohledávky subjekt činící popěrný úkon tvrdí, že nárok věřitele je nižší, než jak byl přihlášen. V tom případě musí uvést, v jaké částce měl být nárok přihlášen (tj. výši pohledávky, kterou uznává). A do třetice, popírá-li se pořadí, namítá se, že pohledávka má být uspokojena v méně výhodném pořadí, než jak byla přihlášena, resp. že pohledávka není zajištěná, ačkoliv tak byla přihlášena. Dá se říci, že v případě oddlužení fyzických osob je nejčastěji popírána výše a pravost pohledávek, často se jedná o smluvní pokuty a jiné sankce za porušení smluvních podmínek, které jsou nezřídka v rozporu s dobrými mravy. 51

Správné přezkoumání přihlášených pohledávek je náročnou a zodpovědnou činností insolvenčního správce, na právní analýze jednotlivých nároků přihlášených věřitelů, vhodném popření a případně následném úspěchu či neúspěchu v incidenčních sporech často závisí šance dlužníka na schválení oddlužení a jeho splnění. K popěrnému úkonu správce či dlužníka se váží zákonné lhůty, během nichž může být podána incidenční žaloba, respektive žaloba na určení popřené pohledávky. Pokud popěrný úkon učiní insolvenční správce, běží třicetidenní lhůta ode dne konání přezkumného jednání, a zároveň patnáctidenní lhůta od doručení vyrozumění o popření věřiteli, o jehož popřenou pohledávku se jedná. Učinil-li popěrný úkon dlužník, běží rovněž patnáctidenní lhůta od doručení vyrozumění, a třicetidenní lhůta ode dne, kdy nastaly účinky schválení oddlužení, tj. od zveřejnění usnesení o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Účinky popření dlužníkem se u oddlužení liší v závislosti na formě schváleného oddlužení. Bylo-li schváleno oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, má popření pohledávky dlužníkem stejné účinky jako popření insolvenčním správcem. Pokud ale bylo schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, pak má popření dlužníkem stejný účinek jako v konkursu (podle ust. § 398 odst. 2 IZ se oddlužení zpeněžením majetkové podstaty řídí ustanoveními insolvenčního zákona o konkursu). Strany sporu v řízení o určení popřené pohledávky jsou dány podle toho, zda byla popřena vykonatelná nebo nevykonatelná pohledávka, a kdo popěrný úkon učinil, zda správce, nebo dlužník (popře-li pohledávku jiného věřitele věřitel, je žalobcem vždy ten, kdo popěrný úkon učinil). Byla-li popřena vykonatelná pohledávka, incidenční žalobu podává ten, kdo ji popřel, tedy insolvenční správce nebo dlužník. Žalovaným je v tomto případě dotčený věřitel. Byla-li popřena nevykonatelná pohledávka, je k podání incidenční žaloby oprávněn věřitel a žalovaným je insolvenční správce, nebo dlužník, případně oba současně28 (ten, kdo pohledávku popřel). Toto pravidlo má svou logiku, neboť o oprávněnosti nároku věřitele v případě vykonatelné pohledávky bylo již v dřívějšku pravomocně rozhodnuto soudy, a proto by nebylo spravedlivé po věřiteli požadovat, aby se nyní znovu domáhal uznání svého nároku, tentokrát u insolvenčního soudu. Má se za to, že vykonatelná pohledávka je oprávněným, existentním nárokem a pokud ji někdo popírá, přesouvá se procesní aktivita na tento subjekt a na něm také leží břemeno důkazní.

28

Srov. viz. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 Cmo 245/2009 ze dne 8. 2. 2010

52

Je-li podáno více žalob na určení stejné pohledávky (pohledávka byla například popřena jak insolvenčním správcem, tak i jiným věřitelem), lze tato řízení spojit v zájmu hospodárnosti do jediného, jak judikoval Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. 102 VSPH 93/2015 ze dne 18. 3. 2015. Jestliže lhůta k podání incidenční žaloby marně uplyne, je popřená pohledávka zjištěna v té výši, ve které nebyla popřena, tedy k popřené části pohledávky soud nadále nepřihlíží a usnesením ji odmítne (v souladu s ust. § 198 odst. 1 IZ). Pokud incidenční žaloba byla v zákonné lhůtě podána, je tím zahájeno incidenční řízení, které je vedeno u stejného insolvenčního soudu a projednáno a rozhodováno stejným soudcem, jako insolvenční řízení, ve kterém je sporná pohledávky přihlášena (princip zákonného soudce). Po dobu, kdy je o popřené pohledávce rozhodováno v incidenčním řízení, není na pohledávku z majetkové podstaty ničeho plněno, respektive v případě oddlužení splátkovým kalendářem jsou prováděny srážky na tuto pohledávku, ale nejsou zasílány věřiteli, nýbrž jsou deponovány insolvenčním správcem na účtu majetkové podstaty. Pokud bude následně pohledávka v incidenčním řízení pravomocně zjištěna, zadržovaná částka se věřiteli vyplatí, nebude-li pohledávka zjištěna, deponovaná částka se rozdělí mezi ostatní věřitele podle stanovených poměrů. Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je postup spíše podobný konkursu, výtěžek zpeněžení majetkové podstaty se mezi věřitele rozděluje až v návaznosti na rozvrhové usnesení, zvláštní pravidla pak platí pro majetek zajišťující pohledávky. Podání incidenční žaloby je zpoplatněno (dlužník a insolvenční správce jsou ale od poplatku osvobozeni podle ust. § 11 odst. 2 písm. o) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a o nákladech řízení soud rozhoduje jako v jiném soukromoprávním sporu – neúspěšný účastník řízení hradí náklady účastníkovi, který v řízení uspěl (srov. viz § 142 OSŘ). Jedním z nejdůležitějších bodů první schůze věřitelů je volba způsobu řešení úpadku dlužníka. Ačkoliv dlužník podává insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém pak navrhuje formu oddlužení, rozhodující slovo při volbě způsobu oddlužení a při volbě formy oddlužení mají věřitelé. K navrženým způsobům řešení úpadku a k formám oddlužení se ve zprávě o činnosti a v průběhu schůze věřitelů vyjadřuje insolvenční správce, který může na základě předběžných výpočtů předpokládané míry uspokojení nezajištěných věřitelů při použití jednotlivých způsobů řešení úpadku navrhnout jeden z nich. O způsobu oddlužení se rozhoduje na schůzi věřitelů nebo mimo ni pomocí hlasovacích lístků doručených soudu 53

nejpozději den před konáním schůze věřitelů. Dlužník musí být schůzi projednávající způsob oddlužení osobně přítomen a zodpovědět případné dotazy věřitelů. Hlasovací právo mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku, a kteří nejsou ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou, nebo s ním netvoří koncern. Rozhoduje se prostou většinou hlasů podle výše přihlášených pohledávek (1 hlas = 1,- Kč pohledávky). Jestliže věřitelé nejsou na schůzi přítomni, nebo nehlasovali mimo ni, anebo pokud žádný ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů, rozhodne insolvenční soud. Obdobný postup se uplatní při rozhodování o návrhu dlužníka na stanovení jiné výše měsíčních splátek pro případ oddlužení splátkovým kalendářem ve smyslu ust. § 398 odst. 4 IZ. O průběhu přezkumného jednání a schůze věřitelů se pořizuje protokol, který je součástí insolvenčního spisu.

54

9 Rozhodnutí o neschválení oddlužení Dříve než se budu věnovat schválení oddlužení a způsobům jeho provedení, jen pár slov k rozhodnutí o neschválení oddlužení. Soud je při rozhodování o schválení oddlužení povinen vždy znovu posuzovat, zda byly naplněny podmínky pro povolení oddlužení, respektive zda nenastaly skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 393 odst. 3 IZ a § 395 IZ. Činí tak v kontextu nově zjištěných skutečností, ve fázi, kdy už disponuje dostatečným množstvím objektivních informací k vydání takového rozhodnutí. Aby soud mohl rozhodnout o schválení oddlužení, musí dojít k závěru, že záměry dlužníka sledované návrhem na povolení oddlužení nejsou nepoctivé, že dlužník vzhledem ke svým příjmům a výši pohledávek bude schopen uspokojit v oddlužení alespoň 30 % přihlášených nezajištěných pohledávek, že z dosavadního řízení nelze považovat přístup dlužníka za nedbalý nebo lehkomyslný, a zároveň že návrh na povolení oddlužení a jeho přílohy obsahují zákonem určené náležitosti dle § 393 IZ. Usoudí-li insolvenční soud, že tyto podmínky splněny nejsou a že zde existují skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vydá rozhodnutí o neschválení oddlužení a současně prohlásí konkurs na dlužníkův majetek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat jen dlužník (ust. § 405 odst. 3 IZ).

55

10 Rozhodnutí o schválení oddlužení a jeho způsobu Rozhodnutím o způsobu řešení úpadku je v případě oddlužení rozhodnutí, kterým se oddlužení povoluje. Jak bylo řečeno, o povolení oddlužení soud obvykle rozhodne současně se zjištěním úpadku (pokud není oddlužení povoleno současně se zjištěním úpadku, je povoleno současně s rozhodnutím o schválení oddlužení). Proces rozhodování o oddlužení má jakési dva stupně, povolení oddlužení a jeho schválení včetně stanovení způsobu jeho realizace. Samotné povolení oddlužení ještě nemusí být zárukou toho, že bude oddlužení schváleno, protože i po povolení oddlužení ještě může být rozhodnuto o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu; jedná se o jakousi zákonnou pojistku pro případ, že se důvody, které by jinak směřovaly k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, zjistí až po povolení oddlužení. Povolení oddlužení znamená jen tolik, že soud při posouzení návrhu na povolení oddlužení neshledal důvody pro jeho odmítnutí nebo zamítnutí (podle ust. § 393 odst. 3 a 395 IZ). Je to však rozhodnutí vydané ve velmi rané fázi řízení a je založené jen na údajích obsažených v návrhu dlužníka. Skutečné poznání a analýza osobních a majetkových poměrů dlužníka nastává až na přezkumném jednání a schůzi věřitelů. V období mezi povolením oddlužení a přezkumným jednáním je povinností insolvenčního správce zjistit, jaký je skutečný stav dlužníkova majetku, kde je dlužník zaměstnán, jaký má příjem, zda má nějaké vyživovací povinnosti apod. Na základě včas a řádně podaných přihlášek správce vytvoří seznam přihlášených pohledávek. Kompletní zprávu o své činnosti včetně tohoto seznamu pak předkládá soudu a věřitelům, a je základem pro rozhodování o způsobu oddlužení. Tedy zatímco o povolení oddlužení rozhoduje soud sám a na základě neověřených informací poskytnutých zásadně jen dlužníkem, o schválení oddlužení mohou rozhodovat věřitelé, pokud jsou přítomni na schůzi věřitelů a hlasují na ní nebo mimo ni, a děje se tak po důkladném zjištění všech rozhodných skutečností. Jak již bylo uvedeno výše, hlasovací právo mají pouze nezajištění věřitelé, zajištění hlasovat nemohou, stejně tak nemohou hlasovat ani věřitelé, kteří jsou vůči dlužníkovi v postavení osoby blízké (nebo kteří s ním tvoří koncern – netýká se oddlužení). O způsobu oddlužení rozhoduje schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek (dle ust. § 402 odst. 3 IZ). Jestliže schůze věřitelů z nějakého důvodu nerozhodne o způsobu oddlužení, nahradí její rozhodnutí soud. Soudní praxe ukazuje, že ve věcech oddlužení fyzických osob 56

o způsobu oddlužení ve většině případů rozhoduje soud, věřitelé se obvykle schůze věřitelů ani neúčastní, zřídka hlasují mimo ní.

10. 1 Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty Oddlužení lze provést formou splátkového kalendáře, nebo formou zpeněžení majetkové podstaty. Volba mezi těmito dvěma možnostmi leží na věřitelích, potažmo na insolvenčním soudu. Výsledek rozhodování o způsobu oddlužení musí být řádně odůvodněn a měl by poskytovat naději na co nejlepší míru uspokojení nezajištěných pohledávek. Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je odůvodněno zejména tehdy, když dlužník vlastní tak hodnotný majetek, že je zde předpoklad, že z jeho zpeněžení se i po uhrazení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po uhrazení odměny správce (§ 298 odst. 2 a 4 IZ) podaří uspokojit přihlášené nezajištěné pohledávky v rozsahu alespoň 30 % pohledávek. Mělo by se jednat o dobře zpeněžitelný majetek, typicky o nemovitosti, ale mohou to být i cenné movité věci, např. obrazy, šperky, cenné papíry, automobily apod. Pokud má být v oddlužení zpeněžován i majetek sloužící k zajištění, musí se při uvažování o předpokládané míře uspokojení nezajištěných pohledávek vzít v úvahu i ten fakt, že z výtěžku zpeněžení zástavy musí být vždy nejdříve uspokojena pohledávka zajištěného věřitele. Teprve pokud bude celá zajištěná pohledávka uspokojena, rozdělí se zbývající část výtěžku zpeněžení poměrně mezi nezajištěné věřitele. Z toho vyplývá, že pokud má být splněno zákonné kritérium 30 %, musí hodnota zpeněžované věci sloužící k zajištění výrazně přesahovat pohledávku, která je touto věcí zajištěna, nebo musí majetková podstata obsahovat další zpeněžitelné věci. Za účelem lepšího vysvětlení a popsání této části insolvenčního řízení, použiji konkrétní příklad ze soudní praxe. Byl podán návrh na povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Dlužnice měla ve svém výlučném vlastnictví dva domy a pozemky, na kterých se domy nacházely. Znalec odhadl hodnotu všech nemovitostí celkem na částku 902.580,- Kč. Všechny nemovitosti sloužily k zajištění pohledávky ve výši 7.865,- Kč, která byla věřitelem do řízení řádně a včas přihlášena. Kromě této zajištěné pohledávky byly do řízení přihlášeny ještě nezajištěné pohledávky dalších 12 věřitelů, v celkové výši 57

338.558,47 Kč. Dlužnice byla svobodná, měla vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti a její jediný pravidelný příjem tvořila mzda v průměrné výši 15.800,Kč měsíčně netto. Žádný z přihlášených věřitelů se na schůzi věřitelů nedostavil, ani před schůzí nezaslal soudu hlasovací lístek týkající se volby způsobu oddlužení. Rozhodnutí bylo tedy ponecháno na soudu. Insolvenční správce ve své zprávě provedl výpočet uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů pro obě varianty oddlužení, z nějž vyplynulo, že při realizaci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by byli nezajištění věřitelé uspokojeni v rozsahu 100 %, zatímco při oddlužení plněním splátkového kalendáře jen v rozsahu cca 77,78 %. Správce proto navrhl schválit oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Soud rozhodl o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jelikož zpeněžitelný majetek měl dostatečně vysokou tržní hodnotu, zajištěná pohledávka byla velice nízká a celková výše nezajištěných pohledávek v porovnání s hodnotou majetku dlužnice dávala předpoklad uspokojení všech přihlášených pohledávek. Při rozhodování soudu nebylo bez důležitosti ani to, že dlužnice sama zpeněžení majetkové podstaty navrhovala. Další příklad: dlužník podal návrh na povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. V zákonné lhůtě bylo do řízení přihlášeno pět pohledávek tří věřitelů. Dvě pohledávky v celkové výši 127.800,- Kč byly zajištěné, tři pohledávky v celkové výši 345.250,- Kč byly nezajištěné. K zajištění oněch dvou přihlášených pohledávek sloužil pozemek, který byl ve výlučném vlastnictví dlužníka, a podle aktuálního znaleckého posudku jeho tržní hodnota činila 130.000,- Kč. Dlužník byl vdovec, neměl žádnou vyživovací povinnost a jeho jediným pravidelným příjmem byl starobní důchod ve výši 12.515,- Kč. Insolvenční správce na přezkumném jednání popřel přihlášené nezajištěné pohledávky co do pravosti a výše celkem 231.500,- Kč a doporučil vyčkat výsledku incidenčních sporů. Soud zvážil všechny rozhodné skutečnosti dané věci, vzal v úvahu i popěrné úkony insolvenčního správce, s tím, že není jisté, zda popřené pohledávky budou nakonec zjištěny, či nikoliv, a následně schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Důvodem byla skutečnost, že hodnota zpeněžitelného majetku, tak, jak ji určil znalec, přesahovala jen velmi nepatrně výši zjištěných zajištěných pohledávek. Pokud by se tedy podařilo nemovitost zpeněžit za cenu odpovídající znaleckému posudku, po odečtení nákladů na správu, zpeněžení a odměnu správce by čistý výtěžek zpeněžení velmi pravděpodobně nestačil ani na úplné uspokojení zajištěné pohledávky, natož pak na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se tudíž nejevilo jako možné. Nic na tom nezměnil ani 58

fakt, že insolvenční správce popřel značnou část nezajištěných pohledávek. Naopak v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře vycházel předběžný propočet míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů na cca 43 %, čímž byla zákonná podmínka naplněna. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vykazuje jak znaky charakteristické pro konkurs, tak i znaky charakteristické pro oddlužení. V jeho průběhu dochází ke zpeněžení veškerého dlužníkova majetku (vyjma věcí osobní potřeby a věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí podle OSŘ), avšak s výhodou nelikvidačního charakteru oproti konkursu, a s možností závěrečného osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ust. § 414 IZ po splnění oddlužení. Majetková podstata dlužníka se zpeněžuje ve stavu, v jakém byla ke dni schválení oddlužení (majetek nabytý po schválení oddlužení do majetkové podstaty nepatří). Pojem zpeněžení v tomto kontextu vykládá insolvenční zákon v ust. § 283 jako převedení majetku na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Přitom se nejedná jen o prodej movitých a nemovitých věcí, ale například i o využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti (např. uvolnění peněz zadržovaných na účtu dlužníka), nebo postoupení pohledávek dlužníka za úplatu. Zpeněžení majetkové podstaty na sebe váže hmotněprávní a procesněprávní následky, zejména zpeněžením zanikají účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, jakož i ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku. Nový majitel zpeněžované věci ji tedy přebírá ve stavu, jako by žádný výkon rozhodnutí nebo exekuce na tento majetek nařízen nebyl. Naopak služebnosti a reálná břemena zpeněžením nezanikají (s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné). Výhodou

oddlužení

zpeněžením

majetkové

podstaty

oproti

oddlužení

splátkovým kalendářem je rychlost. Zatímco splátkový kalendář se schvaluje na 5 let, tedy 60 měsíců, a ve většině případů tak dlouho skutečně běží (pokud dlužník neuspokojí všechny přihlášené pohledávky v plné výši ještě před uplynutím šedesáti měsíců), zpeněžení majetkové podstaty je mnohem rychlejší, neprobíhá v řádech let, ale spíše měsíců, pochopitelně v závislosti na poptávce po zpeněžované věci, její atraktivitě, a také v závislosti na schopnostech insolvenčního správce a některých dalších faktorech. Postup zpeněžování majetkové podstaty u tohoto typu oddlužení se řídí ustanoveními insolvenčního zákona o konkursu (§ 283 - 313 IZ). Majetek, který je součástí majetkové podstaty a má být v průběhu oddlužení zpeněžen označuje soud ve výroku rozhodnutí o schválení oddlužení. Dále v tomto 59

usnesení soud povinně uvádí, kdo je insolvenčním správcem a v případě, že existují nezajištění věřitelé, kteří souhlasili s tím, že při oddlužení obdrží méně než 30 % jejich pohledávek, soud tyto věřitele v usnesení vyjmenuje. Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty má vůči majetku dlužníka obdobné účinky jako při prohlášení konkursu (§ 408 IZ ve spojení s § 245 a násl. IZ) s některými specifiky, kterým se budu věnovat později. Zpeněžování majetkové podstaty provádí insolvenční správce, na kterého přechází ke dni zveřejnění usnesení o schválení oddlužení dispoziční oprávnění k majetku patřícímu do majetkové podstaty, tj. k majetku, který dlužník nabyl před schválením oddlužení. Naopak majetku, který dlužník nabude až po schválení oddlužení, se zpeněžování netýká a dispoziční oprávnění zůstává dlužníkovi (§ 398 odst. 2 a § 408 odst. 2 IZ). V dispozičním oprávnění a v rozsahu zpeněžovaného majetku spočívá jeden z rozdílů mezi tímto způsobem oddlužení a konkursem, neboť v průběhu konkursu se zpeněžuje veškerý majetek dlužníka nabytý do i po prohlášení konkursu a dispoziční oprávnění k němu má po celou dobu od prohlášení konkursu insolvenční správce. Majetková podstata dlužníka může být zpeněžena jedním ze třech způsobů vyjmenovaných v ust. § 286 odst. 1 IZ, a to: a) veřejnou dražbou, b) prodejem movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení OSŘ o výkonu rozhodnutí, c) prodejem mimo dražbu, přičemž o způsobu zpeněžení rozhoduje insolvenční správce se souhlasem věřitelského orgánu (pokud se nejedná o zpeněžení věci sloužící k zajištění). Nejčastěji používaným způsobem je zpeněžení majetku mimo dražbu (neboli přímým prodejem, či takříkajíc "z volné ruky"), kdy insolvenční správce vhodným způsobem nabídne majetek k prodeji (např. prostřednictvím realitní kanceláře, jedná-li se o nemovitost, nebo inzerátem uveřejněným v tisku či obdobném informačním médiu). Kupní smlouva (nebo např. smlouva o postoupení pohledávek) pak nabývá účinnosti až se souhlasem soudu a věřitelského výboru. Soud může stanovit podmínky prodeje, které jsou pro insolvenčního správce závazné. Pokud se však zpeněžuje zástava, je insolvenční správce vázán pouze pokynem zajištěného věřitele a souhlas soudu ani věřitelského orgánu nepotřebuje (srov. viz. ust. § 293 IZ). Kupní cena může být při prodeji mimo dražbu stanovena i pod cenou odhadní, od dosažené kupní ceny se posléze ještě odečtou případné náklady na správu majetku (např. vytápění domu, nejnutnější 60

údržba apod.), náklady na zpeněžení (např. provize realitní kanceláře zprostředkující prodej) a odměna insolvenčního správce (dle ust. § 1 odst. 2 a 3 VOIS). Výsledná suma je určená k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, nebo k rozdělení mezi věřitele nezajištěné, a to podle poměru jejich přihlášených pohledávek. Druhým možným způsobem zpeněžení majetku je prostřednictvím veřejné dražby, v souladu se zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V intencích tohoto zákona se bude jednat o dražbu dobrovolnou, provedenou dražebníkem na základě smlouvy o provedení dražby, kterou uzavírá insolvenční správce s dražebníkem, a která se stane účinnou až po odsouhlasení věřitelským výborem. Souhlas soudu zde není třeba. I při prodeji v dražbě je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele, zpeněžuje-li se zástava zajišťující jeho pohledávku. Stejně jako při prodeji mimo dražbu, tak i v tomto případě platí, že pokyn zajištěného věřitele je pro správce závazný, avšak dojde-li správce k závěru, že je možné zpeněžit majetek výhodněji, než jak mu ukládá zajištěný věřitel, může se obrátit na insolvenční soud s návrhem na přezkoumání pokynu zajištěného věřitele v rámci dohlédací činnosti soudu (ve smyslu ust. § 11 IZ). Náklady prodeje majetku v dražbě zahrnují opět náklady na správu majetku, náklady na zpeněžení (zde zejména odměnu dražebníka podle ust. § 18 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, která v těchto případech činí maximálně 10 % z ceny dosažené vydražením, nejvýše však 1 000 000 Kč, zvýšených o 1 % z ceny dosažené vydražením přesahující 10 000 000 Kč), a dále odměnu správce. Náklady spojené se správou lze podle ust. § 298 odst. 3 IZ odečíst nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení, náklady spojené se zpeněžením nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; to platí pro všechny tři způsoby zpeněžení majetkové podstaty. Pokud by měly být odečteny náklady vyšší než zákonem stanovené, musí s tím souhlasit zajištěný věřitel. Po odečtení všech zmíněných nákladů vydá správce čistý výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli (případně jej rozdělí mezi nezajištěné věřitele). Stejně jako v případě řešení úpadku konkursem, tak i při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty existuje možnost, že byla do majetkové podstaty dlužníka zapsána věc, právo, pohledávka, či jiná majetková hodnota, kterou se insolvenčnímu správci nepodaří zpeněžit, nebo jde o nedobytnou pohledávku, anebo věc nemůže sloužit k uspokojení věřitelů. V tom případě je možné tento předmět vyjmout z majetkové podstaty. Učiní tak insolvenční správce, a to vždy po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu. Z hlediska soudu se jedná o usnesení vydané v rámci

61

jeho dohlédací činnosti, a proto proti němu není odvolání přípustné (ust. § 91 IZ)29. Jakmile insolvenční správce zpeněží veškerý majetek zapsaný v majetkové podstatě dlužníka, sestaví konečnou zprávu (obdobně jako v konkursu dle ust. § 302 IZ). V té zejména uvede celkové příjmy majetkové podstaty a z čeho plynuly (co bylo zpeněženo, jakým způsobem a jaký byl výtěžek zpeněžení), celkové výdaje (včetně své odměny a svých hotových výdajů), výši všech pohledávek, na které bylo plněno a rozsah jejich dosavadního uspokojení, pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené, pokud byly v řízení uspokojovány. Výsledkem konečné zprávy by měla být bilance o tom, jaký je finanční zůstatek majetkové podstaty po uhrazení všech výdajů, a jakým způsobem bude tato částka rozdělena mezi věřitele. Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by měl být výsledný rozsah uspokojení všech nezajištěných pohledávek nejméně 30 %, neboť to je jedna z podmínek schválení tohoto způsobu oddlužení, jak bylo vyloženo výše. I v tom se oddlužení zpeněžením majetkové podstaty liší od konkursu, protože v konkursu je nezřídka míra uspokojení pohledávek velice nízká, často dokonce nezbydou k rozdělení mezi věřitele vůbec žádné finanční prostředky, a naopak je třeba část výdajů uhradit z rozpočtu státu. Soud konečnou zprávu přezkoumá a v souladu s ust. § 304 odst. 4 IZ rozhodne tak, že ji buď schválí, nebo nařídí její doplnění či změnu, anebo konečnou zprávu odmítne přijmout. Je-li konečná zpráva pravomocným usnesením schválena, insolvenční správce podá návrh na vydání rozvrhového usnesení ve smyslu ust. § 306 IZ, ve kterém uvede, jaká částka má být vyplacena každému z věřitelů vzhledem k výši jeho zjištěné pohledávky. Soud následně vydá rozvrhové usnesení a insolvenční správce na jeho základě vyplatí věřitelům příslušné částky. Následujícím procesním krokem je usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení, kterému se budu podrobněji věnovat v jiné části této práce. Pro dispoziční oprávnění k majetku dlužníka v případě schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí zčásti stejná pravidla jako při prohlášení konkursu. K majetku patřícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení jejím zpeněžením má dispoziční oprávnění insolvenční správce. K majetku, který dlužník získá po schválení oddlužení, má dispoziční oprávnění dlužník a tento majetek do majetkové podstaty nepatří. To samé platí pro příjmy získané dlužníkem po schválení 29

K této otázce viz. např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 37/2009 - B - 70 ze dne 21. 1. 2010 (KSHK 42 INS 1063/2008)

62

oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

10. 2 Schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře Druhým možným způsobem oddlužení je oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tato forma oddlužení je absolutně nejčastějším způsobem řešení úpadku u nás, jak vyplývá ze statistik vedených Ministerstvem spravedlnosti30. V roce 2012 bylo k osmi insolvenčním soudům podáno celkem 32 656 insolvenčních návrhů, z toho 25 785 bylo spojeno s návrhy na povolení oddlužení. Soudy v tomto roce schválily 14 291 oddlužení splátkovým kalendářem, 414 oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, 3 172 prohlásily konkursů a schválily 13 reorganizačních plánů. V roce 2011 bylo podáno celkem 24 466 insolvenčních návrhů, z toho 18 021 jich bylo spojeno s návrhem na povolení oddlužení. Bylo schváleno 9 238 oddlužení plněním splátkového kalendáře, 183 oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, prohlášeno 2 671 konkursů a schváleno 11 reorganizačních plánů. Z tohoto statistického náhledu je zřejmý nejen značný meziroční nárůst podaných návrhů na povolení oddlužení a nárůst schválených oddlužení splátkovým kalendářem (zatímco počet prohlášených konkursů a schválených reorganizačních plánů se příliš nezměnil), ale i markantní rozdíl mezi počtem schválených oddlužení splátkovým kalendářem a schválených oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Oddlužení formou splátkového kalendáře je totiž odůvodněno v těch případech, kdy je dlužník v zásadě nemajetný, nedisponuje žádným hodnotnějším majetkem, a do oddlužení může nabídnout jen své budoucí příjmy v podobě srážek ze mzdy, platu, či jiného pravidelného důchodu. Vzhledem ke zmíněným statistikám lze usuzovat, že většinu insolvenčních dlužníků tvoří právě tyto osoby. Před schválením oddlužení splátkovým kalendářem musí mít soud na zřeteli, že v oddlužení lze použít jen některé příjmy dlužníka. Nelze použít ty příjmy, které jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí podle ust. § 317 odst. 2 OSŘ, tedy: peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na bydlení a jednorázově vyplácené dávky státní sociální podpory a pěstounské péče. Důvod je zřejmý - jedná se o dávky poskytované státem za účelem pomoci a finanční podpory těm, kteří se ocitli v těžké životní situaci, proto mohou být použity jen ve prospěch příjemce dávky, nikoliv 30

Dostupné z: ˂http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html> ze dne 20. 10. 2013

63

ve prospěch věřitelů. Pro rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční zákon stanoví obligatorní obsahové náležitosti vyjmenované v ust. § 406 odst. 3 IZ. Soud v rozhodnutí uloží dlužníku, "aby po dobu pěti let platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určenému dni měsíce částku stanovenou podle § 398 z příjmů, které získá po schválení oddlužení, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v rozhodnutí. Současně stanoví termín úhrady první splátky, a to tak, aby byla uhrazena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení". Dále soud označí příjmy, ze kterých by měl dlužník uhradit první splátku, a uvede plátce mzdy či jiného postižitelného příjmu, který je soudu ke dni vydání rozhodnutí znám a kterému soud přikáže provádět srážky z příjmu a ty zasílat insolvenčnímu správci (je vhodné, aby soud uložil povinnost provádět srážky také všem dalším plátcům příjmů dlužníka, aby bylo zajištěno, že se povinnost provádět srážky bude vztahovat na všechny relevantní plátce příjmů). S tím se pojí problematika provádění srážek z příjmů aktivních podnikatelů, které se budu věnovat později. Dále mají být v usnesení označeni nezajištění věřitelé, kteří souhlasili s tím, že v oddlužení obdrží méně než 30 % jejich pohledávky, pokud takoví věřitelé v řízení jsou. Rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se doručuje zvláštním způsobem doručení (ve smyslu § 75 IZ) dlužníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (pokud byl jmenován – viz. § 56 odst. 3 IZ) a plátci mzdy. Všem ostatním (věřitelům) je rozhodnutí doručeno standardně zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 IZ). K podání odvolání je oprávněn pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, dále věřitel, jehož námitkám podle ust. § 403 odst. 2 IZ soud nevyhověl, anebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek (§ 398 odst. 4 IZ) a hlasoval proti tomu, nebo dlužník, jehož návrhu na stanovení jiné výše měsíčních splátek soud nevyhověl. Dlužník může podat odvolání také proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, pokud v návrhu na povolení oddlužení navrhoval schválit plnění splátkového kalendáře. Tento odvolací důvod sice není výslovně uveden v zákoně, ale shodla se na něm soudní praxe (viz. např. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1053/2011 - B - 31 ze dne 16. 2. 2012 (KSUL 70 INS 11081/2010)), což považuji za správné, vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí ve věci samé, kterým soud nevyhovuje návrhu dlužníka a kterým se podstatným 64

způsobem zasahuje do jeho osobních a majetkových poměrů. Podmínkou schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je především předpoklad uspokojení alespoň 30 % všech přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů po uplynutí pěti let plnění splátkového kalendáře. Tento předpoklad musí být naplněn v době rozhodování soudu o schválení oddlužení a musí vycházet ze skutečností zjištěných v průběhu řízení (tvrzení dlužníka o jeho příjmech, relevantní listinné podklady, zjištění insolvenčního správce týkající se příjmu a obecných majetkových poměrů dlužníka). Soud v této fázi však vždy rozhoduje pouze v režimu pravděpodobnosti budoucího splnění oddlužení vzhledem k aktuálním příjmům dlužníka, protože v nadcházejícím období pěti let se mohou příjmy přirozeně měnit, v závislosti na řadě okolností, mnohdy nezávislých na vůli dlužníka. Výsledné uspokojení pohledávek se proto může i podstatně lišit od původního odhadu. Navrhuje-li dlužník schválit oddlužení plněním splátkového kalendáře, může žádat soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. Žádost musí být obsažena ve formuláři návrhu na povolení oddlužení, kde je k tomuto účelu vyhrazena kolonka č. 15, a musí být vždy řádně odůvodněna. Dlužník může navrhnout konkrétní výši měsíční splátky, anebo způsob, jakým má být vypočítána (srov. viz. ust. § 391 odst. 2 IZ). Soud při rozhodování o této žádosti vždy zvažuje důvody, které dlužník uvedl, okolnosti vzniku jeho závazků, výši jeho současných a předpokládaných budoucích příjmů, celkovou výši přihlášených pohledávek a pravděpodobný rozsah jejich uspokojení po uplynutí pěti let. Podmínkou pro povolení nižších splátek je reálný předpoklad, že pohledávky nezajištěných věřitelů budou při takto snížených splátkách uspokojeny v rozsahu min. 50 % (dle ust. § 398 odst. 4 IZ). Schválení nižších než zákonem určených splátek je rozhodnutím, které má negativní dopad do majetkové sféry věřitelů, jelikož může být z logiky věci vydáno jen tam, kde jsou příjmy dlužníka dostatečně vysoké, aby při zákonných srážkách byly uplaceny všechny přihlášené pohledávky, nebo alespoň jejich podstatná část (minimálně vyšší než 50 %). Tím, že soud povolí nižší splátky, dá souhlas k tomu, aby dlužník dostál svým závazkům v menším rozsahu, než jaký by jeho finanční možnosti v souladu se zákonem dovolovaly. Je proto velmi důležité rozhodnutí o stanovení nižších splátek vždy řádně odůvodnit; osobně bych se přikláněla k povolení nižších splátek spíše ve výjimečných případech, jen tam, kde jsou pro to skutečně závažné důvody, například zvýšené náklady na živobytí spojené s výchovou a výživou nezletilých dětí, jejich přípravou na budoucí povolání, léčebné výlohy kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu 65

dlužníka, péči o třetí osobu odkázanou na příjmy dlužníka apod. Insolvenční zákon v ust. § 398 odst. 4 stanoví, že žádost o povolení nižších splátek musí být obsažena v návrhu na povolení oddlužení a k opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží. Toto jednoznačné pravidlo bylo nicméně částečně zpochybněno výkladem Vrchního soudu v Praze v usnesení č.j. 3 VSPH 1036/2011 - B - 18 ze dne 8. 6. 2012 (KSPL 20 INS 5756/2011), kde odvolací soud došel k závěru, že ačkoliv je dlužníkova žádost o nižší splátky zjevně opožděná a nelze ji tudíž projednat zákonem předpokládaným způsobem, není zcela vyloučeno, aby žádosti bylo vyhověno, neboť ani pro věřitele není žádoucí, aby se dlužník ocitl v kritické sociální situaci a dokonce byl ohrožen výkon jeho zaměstnání, které je zdrojem splácení pohledávek jeho věřitelů. Soud tedy staví zájmy věřitelů a zájem dlužníka nad formální požadavky zákona, když poukazuje na to, že dlužník by měl mít dostatečné prostředky k uhrazení všech svých nezbytných životních nákladů (zajištění bydlení, dopravy do zaměstnání a stravy), protože v opačném případě by hrozila ztráta zaměstnání a neschopnost řádně plnit oddlužení. Tomu by v zásadě nebylo co vytknout, ovšem striktně vzato, pokud by insolvenční soud přistoupil k takovému výkladu, mohli by dlužníci podávat žádosti o nižší splátky v podstatě kdykoliv v průběhu řízení, což by v důsledku bylo jistě proti zájmu věřitelů, když dlužník, který by při zákonných splátkách uhradil 100 % pohledávek, by v režimu nižších splátek splatil polovinu. S tímto rozhodnutím odvolacího soudu se proto nemohu zcela ztotožnit, navíc jsem toho názoru, že soud je vázán textem zákona a nelze jej účelově interpretovat tak, že výsledkem je přímý opak zákonného ustanovení. Říká-li zákon výslovně, že k opožděné žádosti se nepřihlíží, a zároveň že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné (ust. § 83 IZ), nelze projednat a rozhodnout o žádosti, která je opožděná. Oddlužení splátkovým kalendářem je realizováno po dobu 60 měsíců, anebo do úplného uspokojení všech zjištěných nezajištěných pohledávek. Ačkoliv zákon stanoví minimální míru uspokojení pohledávek na 30 %, nelze mít oddlužení za splněné po dosažení této kvóty, dlužník je povinen splácet své závazky po dobu pěti let a cílem je uspokojit věřitele v co nejvyšší možné míře. Každý měsíc je dlužníkovi z jeho příjmu provedena srážka, která odpovídá srážce prováděné v rámci výkonu rozhodnutí (viz. § 276 a násl. OSŘ). Tuto srážku provede plátce příjmu a zašle ji insolvenčnímu správci, který z ní nejprve vyplatí zálohu na svou odměnu a náhradu hotových výdajů a další pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené (§ 168 a 169 IZ), pokud vznikly do vydání usnesení o schválení oddlužení, a zbývající část srážky 66

insolvenční správce rozvrhne mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich zjištěných pohledávek. Pro věřitele je schválení oddlužení splátkovým kalendářem výhodné, neboť získávají soudem zaštítěnou garanci uspokojení alespoň části svých pohledávek od dlužníka, který je nemajetný a nemůže jim proto poskytnout žádné jiné protiplnění, než svůj pravidelný příjem. Zároveň mají věřitelé jistotu, že řádné splácení pohledávek každý měsíc kontroluje insolvenční správce a dozoruje soud. Řádné plnění splátkového kalendáře je v nejlepším zájmu dlužníka - zákon mu umožní zbavit se až dvou třetin svých závazků, splatí-li v období pěti let alespoň třetinu z nich - což je více než velkorysé. Dlužník přitom ví, že v případě neplnění splátkového kalendáře mohou nastoupit sankce v podobě zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu (§ 418 IZ), anebo neosvobození od placení zbytku pohledávek v případě nedosažení oněch 30 % v důsledku zavinění dlužníka (ve smyslu ust. § 414 a násl. IZ). Po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zůstává dispoziční oprávnění k budoucím příjmům dlužníkovi, stejně tak mu zůstává dispoziční oprávnění i k majetku, který byl součástí majetkové podstaty v době schválení oddlužení (s výjimkou majetku sloužícího k zajištění). Pokud by dlužník po schválení oddlužení splátkovým kalendářem nabyl majetek z příjmů nepodléhajících oddlužení, tak tento majetek není součástí majetkové podstaty. Co se týče majetku sloužícího k zajištění, s ním dlužník disponovat nesmí, spravuje jej a zpeněžuje insolvenční správce, a to vždy v souladu s pokynem zajištěného věřitele.

10. 3 Povinnosti dlužníka po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře Oddlužení formou splátkového kalendáře je tou časově náročnější variantou, která je pro věřitele poměrně zdlouhavá, protože k uspokojení jejich pohledávek dochází obvykle až po uplynutí zákonem stanovené doby šedesáti měsíců, a navíc míra finálního uspokojení pohledávek je v době schválení oddlužení nejistá, dá se říci, že spíše odhadní. Za účelem zajištění co nejlepšího průběhu plnění splátkového kalendáře vtělil zákonodárce do insolvenčního zákona řadu povinností, které musí být dlužníkem v průběhu oddlužení splátkovým kalendářem dodrženy. Nad plněním těchto povinností 67

vykonává dohled insolvenční správce a o svých zjištěních pravidelně informuje soud a věřitelský výbor. Sankcí za nedodržení pravidel stanovených v § 412 IZ může být zrušení schváleného oddlužení, prohlášení konkursu, a tudíž i ztráta možnosti dosáhnout osvobození po splnění oddlužení ve smyslu ust. § 414 IZ. Dlužník je po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen dodržovat následující pravidla a podmínky. 1)

Vykonávat

přiměřenou

výdělečnou

činnost

a

v

případě,

že

je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat. S přihlédnutím k formě oddlužení jde o nejdůležitější povinnost dlužníka v oddlužení – zajistit si takový příjem, ze kterého budou moci být prováděny příslušné srážky alespoň v takové výši, která umožní uspokojit nezajištěné pohledávky věřitelů v rozsahu 30 % všech zjištěných. Pokud dlužník o příjem v průběhu oddlužení přijde, musí objektivně usilovat o získání jiného. Nepodaří-li se mu nový příjem získat a tato skutečnost bude mít za následek uspokojení nezajištěných pohledávek v míře menší než zmíněných třicet procent, neznamená to však automaticky, že by dlužníkovi nemělo být poskytnuto dobrodiní v podobě osvobození podle § 414 IZ (k této otázce podrobněji v dalších částech této práce). Skutečnost, že dlužník přišel o pravidelný příjem a nějakou dobu pravděpodobně nebude schopen řádně plnit splátkový kalendář, rovněž není sama o sobě důvodem ke zrušení schváleného oddlužení; k tomu by měl soud přistoupit až tehdy, je-li zřejmé, že po uplynutí šedesáti měsíců nebude splněna podstatná část splátkového kalendáře (ust. § 418 odst. 1 písm. b) IZ). Jak je dovozeno judikaturou, dlužník si na plnění splátkového kalendáře může vydělávat jak závislou činností, tak i podnikáním, po účinnosti revizní novely není podnikání ani závazky z něj nikterak v rozporu se schválením a řádným průběhem oddlužení. V zákonem stanovené povinnosti získat a udržet si stálý příjem lze spatřovat jeden z výchovných či nápravných momentů oddlužení ve vztahu k osobě dlužníka. Insolvenční zákon nabízí dlužníkům možnost se oddlužit, ale jen za předpokladu, že budou po dobu pěti let aktivně vyvíjet výdělečnou činnost a ze svých příjmů značnou část vyplácet věřitelům. 2)

Hodnoty získané dědictvím a darem a z neúčinného právního úkonu,

jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, 68

vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Dlužníku není povoleno nechat si jakékoliv mimořádné příjmy pro sebe (s výjimkou majetku vyloučeného z výkonu rozhodnutí). Všechno, co dlužník získá navíc, nad rámec stanovených srážek z příjmu, musí poskytnout na účely oddlužení jako mimořádnou platbu, která bude rozdělena poměrně mezi nezajištěné věřitele. Může se jednat například o mimořádné odměny z pracovní činnosti nad rámec mzdy, větší dary, dědictví, výtěžek zpeněžení majetku ve vlastnictví dlužníka (který je v jeho dispozici), nebo třeba odstupné získané v souvislosti se skončením pracovního poměru, výhra v soutěži či loterii apod. Co se týče darování a dědění v průběhu plnění splátkového kalendáře, dlužník není oprávněn odmítnout dar nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce (ust. § 412 odst. 3 IZ). Úkon, kterým by dlužník dar nebo dědictví odmítl, by byl ze zákona neplatný. Přitom není stanoveno, že by souhlas správce měl být dán předem, takže volným výkladem lze dojít k tomu, že postačí i souhlas daný správcem dodatečně. Domnívám se, že v této části není právní úprava kompletní a dostačující, protože pro oddlužení může být nežádoucí nejen odmítnutí daru či dědictví, ale naopak i přijetí dědictví. Nabízí se otázka, zda by byl neplatný takový právní úkon, kterým by dlužník bez souhlasu insolvenčního správce přijal dědictví, které by bylo předluženo. 3) Oznamovat insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání. Insolvenční správce by v ideálním případě měl být s dlužníkem v pravidelném kontaktu, dlužník by mu měl dokládat své příjmy (např. výplatní páskou, mzdovým výměrem), změní-li bydliště, měl by o tom spravit soud i správce - soud kvůli doručování, správce rovněž kvůli doručování i osobní komunikaci v případě potřeby. Totéž platí i pro změnu zaměstnavatele. Ačkoliv to zákon jako povinnost dlužníka nestanoví, je praktické, aby ten oznamoval soudu a správci také změny svých osobních poměrů, zejména nárůst či snížení počtu osob, k nimž má vyživovací povinnost, protože na tom závisí výpočet výše srážky z příjmu dlužníka. Dále například změnu příjmení dlužníka, resp. dlužnice, je vhodné soudu a správci ohlásit. 4) Vždy k 15. březnu a k 15. září kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, neurčí-li soud jiný interval. 69

5) Nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání účinků schválení oddlužení. To souvisí s pravidlem pod bodem 2) a poskytováním mimořádných příjmů do oddlužení. 6) Neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody. Pokud by dlužník některému z věřitelů poskytoval jakákoliv plnění nad rámec zákonných srážek, mohl by se tím dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele31. 7) Nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit. V průběhu plnění splátkového kalendáře může dlužník uzavírat nové závazkové vztahy a brát na sebe nové závazky, jen do té míry, aby jim byl schopen vzhledem ke svým finančním možnostem řádně a včas dostát. Jinak řečeno, dlužník nesmí mít neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti.

10. 4 Účinky schválení oddlužení Zveřejněním usnesení o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku nastávají účinky, které se liší podle toho, o jakou formu oddlužení se jedná. Schválením oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jak již bylo řečeno, přechází dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty, na insolvenčního správce. Všechny úkony dlužníka, kterými by nakládal s majetkem v majetkové podstatě, by byly neúčinné. Dlužník může po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty volně nakládat pouze s majetkem a příjmy získanými po vydání tohoto rozhodnutí. Má-li dlužník manžela a nejedná-li se o oddlužení na základě společného návrhu manželů na oddlužení, zaniká rozhodnutím o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty společné jmění dlužníka a jeho manžela. Ostatní účinky spojené s rozhodnutím o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se přiměřeně odvozují od účinků prohlášení konkursu podle § 245 a násl. IZ, jak stanoví zákon v § 408 odst. 1 a § 398 odst. 2 IZ, avšak kromě zmíněného přechodu dispozičních práv a zániku SJM se jeví uplatnění ostatních účinků konkursu v oddlužení jako spíše teoretické. 31

ve smyslu ust. § 223 z. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku

70

Vydáním (resp. zveřejněním) rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nastává pro dlužníka zejména řada specifických povinností, které byly analyzovány v předchozí podkapitole. Kromě povinností pro dlužníka vzniká povinnost i zaměstnavateli a ostatním plátcům příjmů dlužníka, a sice povinnost provádět ze mzdy či jiného příjmu srážky stanovené rozhodnutím o schválení oddlužení a tyto srážky nevyplácel dlužníku, ale insolvenčnímu správci na účet majetkové podstaty, a to po celou dobu trvání účinků oddlužení. Je-li v řízení přihlášen zajištěný věřitel, může kdykoliv po schválení oddlužení udělit pokyn správci ke zpeněžení předmětu zajištění. To platí jak pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, tak pro plnění splátkového kalendáře.

10. 5 Aktuální výkladové otázky Novela insolvenčního zákona účinná od 1. 1. 2014 mimo jiné výslovně zakotvila, že pokud dlužník navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře a mezi svými příjmy uvádí osobu, která mu bude po dobu trvání účinků oddlužení platit měsíčně určitou částku, je třeba, aby příslušná darovací smlouva nebo smlouva o důchodu byla připojena k přílohám návrhu na povolení oddlužení a podpis osoby darující (plátce důchodu) byl na smlouvě či dohodě úředně ověřen. Jedná se o další ustanovení, které bylo včleněno do textu zákona na základě předchozí judikatury a názorového vývoje odborné veřejnosti. Domnívám se, že původně se možnost takových finančních výpomocí třetí osoby ve prospěch dlužníka využívala v případech, kdy dlužník měl nějaký vlastní příjem z pracovního nebo obdobného poměru, nebo ze sociálních dávek, a darovací či obdobná smlouva s třetí osobou měla pomoci dlužníkovi dosáhnout minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek, tedy třiceti procent. Nyní se však v soudní praxi setkáváme s poměrně velkým počtem návrhů na povolení oddlužení osob, jejichž jediným příjmem je příjem od třetí osoby na základě smluv o důchodu apod. Ačkoliv žádné zákonné ustanovení nebrání tomu, aby bylo schváleno oddlužení dlužníkovi, který nemá žádný „standardní“ příjem, ale de facto je oddlužení dotováno třetí osobou, zdá se mi, že takový způsob řešení dlužníkova úpadku částečně postrádá smyslu vzhledem k tomu, že jedním z účelů oddlužení by měla být určitá náprava dlužníka prostřednictvím postupného vyrovnávání jeho závazků za použití jeho vlastních 71

finančních prostředků. Oddlužení by přeci mělo také dlužníka motivovat k získání a udržení stabilního zaměstnání, což by v budoucnu mělo mít preventivní dopad na jeho život v tom smyslu, aby na sebe nebral další závazky, které nemůže splatit. Ze své soudní praxe mohu jako příklad nevhodnosti oddlužování dlužníka jen prostřednictvím financí někoho jiného uvést řízení, ve kterém dlužník splnil podmínky oddlužení plněním splátkového kalendáře prostřednictvím příjmů, které do oddlužení platil jeho příbuzný, zatímco dlužník sám v průběhu řízení střídavě pobýval ve věznici a na svobodě a za dobu pěti let si neobstaral žádný vlastní příjem. K této problematice se pojí další výkladový problém, a sice zda je darovací či obdobná smlouva povinnou náležitostí příloh k návrhu na povolení oddlužení, pakliže je uvedena jako zdroj příjmů v návrhu na povolení oddlužení. Pokud je povinnou přílohou, měl by soud při její absenci vyzvat dlužníka k doplnění a v případě nedoplnění by se nabízel postup podle § 393 odst. 3 IZ, tedy odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a následně prohlášení konkursu. Zdrojem dlužníkových příjmů mohou být také dohody o provedení práce, tyto příjmy však podle § 276 a násl. OSŘ nepodléhají výkonu rozhodnutí. Soudy vyšších stupňů se v této věci v poslední době víceméně shodují na názoru, že takové příjmy lze v oddlužení splátkovým kalendářem použít, pouze ale v případě, že dlužník projeví vůli dobrovolně tyto příjmy pro účely oddlužení poskytnout. Pak je lze použít i v plné výši. Touto otázkou se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 3 VSPH 1253/2014 – B – 14 ze dne 18. 8. 2014 (sp. zn. KSUL 71 INS 32302/2013). Insolvenční zákon i po provedené novelizaci stále obsahuje tzv. „hluchá místa“, neboli mezery, situace, které v praxi běžně nastávají, avšak zákon je výslovně neřeší a soudy tak při jejich rozhodování musí spoléhat na správnost vlastní úvahy, což samozřejmě přináší nejednotnost v rozhodování a následně právní nejistotu pro dlužníky i věřitele. Přestože revizní novela připouští povolení oddlužení dlužníků - aktivních podnikatelů, ust. § 398 odst. 3 IZ, upravující povinnost dlužníka poskytovat pro účely plnění splátkového kalendáře své příjmy, odkazuje v otázce provádění srážek na ust. § 279 odst. 2 OSŘ o výkonu rozhodnutí srážkou ze mzdy. Míří tedy pouze na případy, kdy srážky provádí plátce mzdy a již se nezabývá tím, že podnikatel žádného plátce mzdy nemá. Tím se vytváří prostor pro nejrůznější soudní rozhodnutí, která ne vždy mohou být správná, a hlavně nejednotností neměří všem podnikajícím dlužníkům stejně. Podle mého názoru je na insolvenčním soudu, aby v usnesení o schválení 72

oddlužení plněním splátkového kalendáře co nejlépe stanovil povinnosti dlužníku i insolvenčnímu správci. Vhodným řešením je například určit, že dlužník má vždy k určitému dni v měsíci povinnost správci předložit účetnictví a nechat jej vypočítat srážku, která by odpovídala ustanovením OSŘ o výkonu rozhodnutí srážkou ze mzdy – tuto částku by pak dlužník měl povinnost poslat správci na účet majetkové podstaty. Dalším možným řešením je stanovení jakési zálohy, pevně dané částky, kterou bude dlužník každý měsíc posílat ze svých příjmů na účet majetkové podstaty, s tím, že případné nedoplatky či přeplatky se dopočítají jednorázově z daňového přiznání dlužníka. Možností je více a je na insolvenčních soudech, jak se k problematice postaví, protože zákonná úprava zatím chybí. Další hojně diskutovanou otázkou týkající se schválení oddlužení je výklad ust. § 389 odst. 2 IZ, respektive jeho písm. a), ve kterém je stanoveno, že dlužník mající závazky z podnikání je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení jen za předpokladu, že s jeho oddlužením vyjádří souhlas příslušný věřitel, o jehož pohledávku se jedná. Této obsáhlejší problematice se budu blíže věnovat v samostatné kapitole. Nejen oddlužením, ale celým insolvenčním řízením se prolíná ust. § 184 ost. 2 a 3 IZ o zpětvzetí přihlášky pohledávky z důvodu jejího uhrazení třetí osobou, jehož text byl novelou s účinností od 1. ledna 2014 rovněž nově včleněn do dosavadního textu. Podle něj má věřitel, který bere svou pohledávku zcela nebo částečně zpět z důvodu jejího uhrazení třetí osobou, povinnost tuto informaci při zpětvzetí sdělit insolvenčnímu soudu, a ten je pak po obdržení této informace povinen vyrozumět uvedenou třetí osobu o tom, že má právo podat návrh na vsup do řízení místo věřitele. K tomuto úkonu soud stanoví lhůtu, a pokud je návrh na vstup do řízení podán, ke zpětvzetí pohledávky se nepřihlíží. Nový věřitel, nový účastník řízení, jaksi převezme úlohu po předchozím věřiteli a dál v řízení uplatňuje svou pohledávku za dlužníkem namísto něj. Na první pohled by se zdálo, že toto ustanovení je obdobou institutu změny věřitele ve smyslu ust. § 18 IZ, že je to jakési postoupení pohledávky bez smlouvy nebo fúze, ale je zde několik odlišností. Nejdůležitější z nich je ta, že pohledávku za dlužníka nemůže věřiteli uhradit kdokoliv, ale jen osoby, od kterých věřitel může požadovat plnění podle § 183 IZ, tedy např. ručitelé závazku nebo osoby, jejichž majetek zajišťuje pohledávku věřitele. Kromě toho se liší i požadavky zákona na návrh na vstup do řízení. Zatímco u změny věřitele podle § 18 IZ jsou poměrně striktně daná pravidla, jak musí být návrh podán a co k němu má být připojeno (návrh podává dosavadní dlužník, musí k němu být připojen výslovný souhlas nabyvatele pohledávky se vstupem do řízení 73

a v případě přechodu nebo převodu nevyplývajícího z právního předpisu, je nutné předložit veřejnou listinu opatřenou úředně ověřenými popisy osob, které jí podepsaly), u vstupu do řízení třetí osoby podle § 184 IZ tak v podstatě žádné formální náležitosti nejsou dány. Kromě toho zde ani není stanovena lhůta, ve které by měl soud o návrhu rozhodnout, jako je tomu u změny věřitele podle § 18 IZ. O náležitostech návrhu na vstup do řízení na místo věřitele podaného osobou, která uhradila za dlužníka jeho závazek, se z textu zákona nic speciálního nedozvíme, lze tedy podpůrně použít ustanovení občanského soudního řádu o obecných náležitostech podání podle § 42 odst. 4 OSŘ. Jelikož v insolvenčním zákoně není obsažen požadavek na úředně ověřený podpis osoby, která návrh podává, stačí podpis neověřený, což ale vzbuzuje pochybnosti, zvlášť když novelizované ustanovení navíc nestanoví, že by měl být návrh například doplněn o příslušné listiny, jenž by dokládaly, že navrhovatel skutečně pohledávku za dlužníka uhradil a že je osobou stanovenou v § 183 IZ. Zde je podle mého názoru prostor pro budoucí změnu tohoto ustanovení.

10. 6 Zrušení schváleného oddlužení Neplnění výše popsaných povinností dlužníka může mít v insolvenčním řízení za následek zrušení schváleného oddlužení; podle ust. § 418 odst. 1 písm. a) IZ je neplnění podstatných povinností podle schváleného způsobu oddlužení jedním z důvodů ke zrušení oddlužení za současného prohlášení konkursu. Insolvenční soud po celou dobu trvání účinků oddlužení zkoumá, zda jsou splněny podmínky přípustnosti oddlužení podle ust. § 395 IZ, a to z úřední povinnosti. Poctivý záměr dlužníka a jeho svědomitý přístup k oddlužení jsou spolu s požadavkem alespoň třicetiprocentního uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů esenciálními předpoklady pro schválení, trvání a splnění oddlužení a následné osvobození dlužníka od placení pohledávek podle ust. § 414 IZ. Soud může schválené oddlužení kdykoliv zrušit, zjistí-li, že je k tomu dán jeden z důvodů stanovených v § 418 odst. 1 a 3 IZ. Kromě neplnění podstatných povinností dlužníka může být důvodem ke zrušení oddlužení také zjištění, že pravděpodobně nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře (§ 418 odst. 1 písm. b) IZ). Tím je myšlena situace, kdy je nedlouho před uplynutím šedesátého měsíce splátkového kalendáře zřejmé, že se nepodaří dosáhnout oné třicetiprocentní hranice uspokojení pohledávek nezajištěných 74

věřitelů. V tomto případě je však z hlediska soudu nutné posoudit a vyhodnotit situaci velmi opatrně a se zřetelem k míře dosud splacených pohledávek, aktuálním příjmům dlužníka, jeho případné možnosti obstarat si vyšší příjem nebo příjem navíc, a dále také vzhledem k příčinám nedostatečného plnění splátkového kalendáře. Jak již bylo řečeno výše, ust. § 415 IZ umožňuje soudu po slyšení dlužníka a insolvenčního správce osvobodit dlužníka od zbytku pohledávek i tehdy, nebylo-li 30 % dosaženo, za předpokladu, že se tak stalo v důsledku okolností ležících mimo volní sféru dlužníka. Zrušení oddlužení z důvodu nedostatečného plnění splátkového kalendáře je podle mého názoru na místě jen v tom případě, je-li míra uspokojení pohledávek skutečně velmi nízká, anebo v případě, je-li zřejmé, že nedostatečné plnění splátkového kalendáře je způsobeno konáním, nebo naopak nekonáním dlužníka. Obdobné stanovisko formuloval Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 3 VSPH 535/2010 - B-34 ze dne 24. 8. 2010 (KSHK 45 INS 8999/2009), když řekl, že "důvodem pro zrušení oddlužení nemůže být bez dalšího momentální zhoršení příjmové situace dlužníka, jež mu v daném okamžiku neumožňuje poskytovat věřitelům pojatým do splátkového kalendáře plnění v rozsahu potřebném pro jeho celkové řádné splnění. Aby bylo možno uzavřít, že úspěšné završení oddlužení objektivně vzato nelze předpokládat, musí jít o situaci, kdy je zcela zřejmé, že dlužník v časovém prostoru splátkového kalendáře nebude schopen či ochoten současný nepříznivý vývoj procesu oddlužení zvrátit (...)". Mezi povinnosti dlužníka v průběhu plnění splátkového kalendáře patří povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které není schopen v době jejich splatnosti splnit. Tato povinnost reflektována v ust. § 418 odst. 1 písm. c) IZ coby další důvod ke zrušení schváleného oddlužení, s tím, že nově vzniklý neuhrazený závazek musí být nejméně 30 dní po splatnosti a musí vzniknout v důsledku zaviněného jednání dlužníka. V odstavci druhém je dále upřesněno, že zavinění dlužníka na vzniku závazku je prokázáno, byl-li k jeho vymožení nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce. V soudní praxi neuhrazené splatné závazky dlužníků v průběhu řízení vznikají relativně často, nicméně jen zřídka vedou ke zrušení oddlužení, jelikož se buď jedná o závazky vzniklé před schválením oddlužení (které podléhají režimu přednostního uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu ust. § 168 odst. 2 písm. f) IZ), nebo vznikly po schválení oddlužení, ale schválené oddlužení neohrozí, protože jsou uhrazeny záhy po upozornění dlužníků na možné procesní následky. Je vždy na uvážení soudu, jak striktně bude přistupovat k posouzení naplnění podmínek pro zrušení oddlužení, vždy je potřeba zvážit, jaké následky by zrušení 75

oddlužení mělo, a to nejen pro dlužníka, ale i pro věřitele. Jestliže soud v průběhu plnění splátkového kalendáře oddlužení zruší a prohlásí konkurs, většinou to pro věřitele znamená, že jejich pohledávky budou uspokojeny v daleko menší míře, než jak by tomu bylo v oddlužení, a pro dlužníka to má ten následek, že se i po skončení insolvenčního řízení bude muset dál potýkat s vymáháním svých neuhrazených závazků, protože ty po skončení konkursu nadále trvají. Budu-li mluvit za sebe, z dosavadní praxe činnosti insolvenčního soudu se mi jeví jako vhodné, aby schválené oddlužení bylo téměř vždy dovedeno do konce a k jeho zrušení docházelo jen výjimečně; je to v zájmu všech subjektů řízení. Soud dále oddlužení zruší a prohlásí konkurs na majetek dlužníka, navrhne-li to sám dlužník. S touto variantou jsem se v rámci své soudní praxe dosud nesetkala a nepovažuji ji za příliš častou, vzhledem k tomu, že oddlužení skýtá pro dlužníka řadu výhod, které konkurs nenabízí, tudíž je v nejlepším zájmu dlužníka zachovat schválené oddlužení, pokud je to jen trochu možné. Neumím si reálně představit motiv, který by dlužníka vedl ke zrušení oddlužení z jeho vlastní iniciativy. Rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení vydává insolvenční soud vždy zásadně po jednání, na které předvolá dlužníka, insolvenčního správce, případně věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Zrušení oddlužení z důvodů neplnění povinností, pravděpodobného nesplnění podstatné části splátkového kalendáře a vzniku neuhrazeného splatného závazku po schválení oddlužení (dle ust. § 418 odst. 1 písm. a), b), c) IZ) lze učinit na návrh i bez něj. Z povahy věci pak logicky vyplývá, že zrušit oddlužení lze jen do doby, než soud vezme na vědomí splnění oddlužení podle ust. § 413 IZ. Ze statistických údajů lze zjistit, že v roce 2012 insolvenční soudy zrušily schválená oddlužení ve 211 případech, v roce 2011 ve 109 případech.

76

11 Rozhodnutí o splnění oddlužení Proces oddlužení, je-li úspěšný a nebylo-li oddlužení zrušeno, je završen dvěma usneseními - usnesením o vzetí na vědomí splnění oddlužení a usnesením o osvobození dlužníka od placení pohledávek dosud neuspokojených. Tato dvě usnesení nemusí být nutně vydána současně, bývá nejprve vydáno usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení a až poté je na návrh dlužníka vydáno usnesení o jeho osvobození od zbytku pohledávek. Tím je v podstatě insolvenční řízení u konce a smysl oddlužení je naplněn. Rozhodnutím o vzetí na vědomí splnění oddlužení (ve smyslu ust. § 413 IZ) soud deklaruje a potvrzuje, že nastala skutečnost předpokládaná zákonem, tedy že byly učiněny všechny úkony v rámci procesu oddlužení (v závislosti na způsobu jeho realizace) a věřitelé byli uspokojeni v nejvyšší možné míře tak, jak umožňoval příjem majetkové podstaty. Pro konkretizaci je i zde zapotřebí rozlišovat splnění oddlužení v rámci plnění splátkového kalendáře a splnění oddlužení v rámci zpeněžení majetkové podstaty. Oddlužení realizované formou splátkového kalendáře je splněno, pokud byly uhrazeny všechny pohledávky nezajištěných věřitelů (a případný zajištěný věřitel byl uspokojen ze zpeněžení předmětu zajištění), anebo pokud uběhlo šedesát měsíců plnění splátkového kalendáře. V této fázi soud neposuzuje míru uspokojení věřitelů, zda bylo dosaženo alespoň zákonné třicetiprocentní hranice či nikoliv, pouze deklaratorně bere na vědomí, že zvolený způsob oddlužení proběhl. Oddlužení realizované formou zpeněžení majetkové podstaty je splněno, jestliže insolvenční správce zpeněžil vše, co bylo zapsáno do majetkové podstaty dlužníka (v případě vynětí věcí z majetkové podstaty podle ust. § 227 IZ samozřejmě s výjimkou těchto věcí), byla schválena konečná zpráva, vydáno rozvrhové usnesení a na jeho základě byly z čistého výtěžku zpeněžení uspokojeny pohledávky přihlášených věřitelů. Ani v tomto případě soud nezkoumá míru uspokojení pohledávek. Současně s vydáním rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění oddlužení je insolvenční soud povinen rozhodnout také o odměně správce za jeho činnost v průběhu oddlužení, o jeho hotových výdajích, a současně jej v tomtéž usnesení zprostit funkce. Nárok insolvenčního správce na odměnu a na náhradu hotových výdajů je obecně zakotven v ust. § 38 IZ, kde se mimo jiné stanoví, že vyúčtování odměny a hotových výdajů provede správce v konečné zprávě (při konkursu nebo oddlužení 77

zpeněžením majetkové podstaty), nebo ve zprávě o své činnosti (při oddlužení plněním splátkového kalendáře). V ust. § 38 odst. 2 IZ je dále stanoveno pořadí, v jakém mohou být použity různé finanční zdroje pro vyplacení odměny a hotových výdajů správce. V první řadě jsou tyto nároky hrazeny z majetkové podstaty, a to přednostně v režimu pohledávek za podstatou (§ 168 IZ). Jestliže v majetkové podstatě nejsou dostatečné prostředky, aby z nich odměna a výdaje správce mohly být uspokojeny, čerpá se ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, pokud byla na počátku řízení složena (dle ust. § 108 IZ). Nemůže-li být nárok insolvenčního správce uhrazen z majetkové podstaty ani ze zálohy, hradí je stát ze svého rozpočtu. Revizní novela insolvenčního zákona přinesla v této otázce zásadní změnu, a sice že z rozpočtu státu může být hrazena odměna správce jen do výše 50.000,- Kč a náhrada hotových výdajů rovněž tak. Toto omezení bylo, podle mého názoru, v insolvenčním zákoně velmi potřebné, dosud se teoreticky mohlo stát, že by ze státního rozpočtu byla hrazena odměna a náklady správce v neomezené výši, u konkursů velkých obchodních společností (neřku-li bank) se mohlo jednat i o miliony korun, díky tomuto novému ustanovení je zajištěno, že insolvenční správce odměnu i náhradu hotových výdajů dostane, ale ve výši přiměřené okolnostem. Nelze přeci státu dávat ke škodě neekonomické jednání dlužníka, které vedlo k jeho insolvenci. Mohlo by se zdát, že toto ustanovení je použitelné jen u konkursu, ale využije se i při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a spojitost má i s oddlužením plněním splátkového kalendáře – je-li oddlužení zrušeno. V případě oddlužení formou splátkového kalendáře činí odměna správce určená podle ust. § 3 písm. b) VOIS částku 750,- Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení (1.125,- Kč u společného oddlužení manželů) a paušální náhrada hotových výdajů 150,- Kč (225,- Kč u oddlužení manželů) za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení (§ 7 odst. 4 VOIS), když tato částka je bez DPH. Ačkoliv způsob vyplacení odměny a nákladů insolvenčního

správce

v průběhu

oddlužení

splátkovým

kalendářem

není

v insolvenčním zákoně výslovně uveden, soudní praxe je jednotná v tom, že tyto částky jsou správci vypláceny měsíčně po celou dobu plnění splátkového kalendáře formou záloh ve smyslu ust. § 38 odst. 4 IZ, a to tak, že po připsání srážky z příjmu dlužníka na účet majetkové podstaty správce nejprve odečte svou zálohu na odměnu a výdajový paušál, poté případně uspokojí další pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené (§ 168 a 169 IZ) a zbývající sumu rozdělí mezi nezajištěné věřitele. 78

Tento postup by soud měl správci stanovit v rámci usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, právě vzhledem k nedostatečné úpravě této otázky v insolvenčním zákoně. Insolvenční správce má nárok nejen na odměnu a náhradu hotových výdajů po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, ale i za dobu od zjištění úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Toto pravidlo není výslovně uvedeno v insolvenčním zákoně ani v prováděcích předpisech, ale ustálila jej judikatura v uplynulých letech. Ust. § 7 odst. 4 však stanoví, že správci náleží odměna a náhrada výdajů i za dobu od povolení oddlužení, a protože rozhodnutí o povolení oddlužení je obvykle vydáváno současně s rozhodnutím o úpadku, je problém vyřešen. Insolvenčním správcům pochopitelně vznikají hotové výdaje i v mezidobí od zjištění úpadku do schválení oddlužení, svou činnost vykonávají již od svého jmenování do funkce v rámci rozhodnutí o úpadku - komunikují s dlužníkem, zjišťují rozsah jeho majetkové podstaty, jeho pravidelné příjmy, zajišťují veškeré informace potřebné ke zpracování první zprávy, kterou soudu předkládají před přezkumným jednáním a ze které soud při jednání zejména vychází. A pokud by soud správci nepřiznal za tuto činnost odměnu a náhradu vzniklých výdajů, správce by byl nucen hradit je z vlastních prostředků, což by zjevně nebylo spravedlivé vzhledem k tomu, že svou činnost vykonává v zájmu dlužníka a věřitelů. Takové stanovisko je obsaženo např. v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 620/2010 - B - 19 ze dne 25. 8. 2010 (KSHK 40 INS 2229/2010). Rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů za toto období je ponecháno na insolvenčním soudu, který přitom vychází z ust. § 5 VOIS za přiměřeného použití ust. § 3 a 7 VOIS. Při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty má insolvenční správce podle ust. § 3 písm. a) VOIS nárok na odměnu vypočítanou podle ust. § 1 této vyhlášky, tedy shodně jako při řešení úpadku konkursem, nejméně však ve výši 45.000,- Kč. Odměna správce v tom případě závisí na tom, zda se zpeněžuje majetek sloužící k zajištění pohledávky, nebo majetek, který žádnou přihlášenou pohledávku nezajišťuje. Ve druhém a třetím odstavci pak vyhláška konkrétně stanoví, jaké procento z výtěžku zpeněžení náleží správci, jak z částky určené pro zajištěného věřitele, tak pro nezajištěné věřitele. Odměna správce je tedy v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty přímo závislá na výši sumy získané zpeněžením majetku dlužníka, čím vyššího výtěžku správce dosáhne, tím vyšší je jeho odměna – stejně jako při řešení 79

úpadku konkursem. Tento princip by měl zajišťovat maximální úsilí insolvenčních správců o prodej majetku za co nejlepších podmínek a měl by být určitou zárukou toho, že obsah majetkové podstaty dlužníka nebude prodán nevýhodně či neuváženě. Hotové výdaje insolvenčního správce vzniklé během realizace oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jsou správci nahrazeny v prokázané výši dle ust. § 7 odst. 1, 2 a 3 VOIS, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře se zde nevyplácí žádný výdajový paušál, ale jen účelně vynaložené a řádně doložené náklady. I v tom je zřejmá podobnost s průběhem konkursu. Soud může výši odměny insolvenčního správce podle situace přiměřeně snížit či zvýšit (ust. § 38 odst. 3 IZ). Učiní tak však spíše jen v těch případech, které jsou výjimečné z hlediska délky, rozsahu nebo náročnosti správcovské činnosti (viz § 5 VOIS), anebo v případě porušení povinností správce (v tom případě soud projedná snížení odměny správce s věřitelským výborem). V praxi se snížení či zvýšení odměny správce v zásadě netýká oddlužení plněním splátkového kalendáře, protože tam je odměna správce pevně stanovena, je vyplácena v průběhu formou záloh, a její celková výše je rovna násobku částky dle § 3 písm. b) VOIS a počtu měsíců plnění oddlužení splátkovým kalendářem, případně pak navýšena po zpeněžení předmětu zástavního práva zajištěného věřitele. Prostor pro enormní délku řízení, nebo zvláštní náročnost činnosti správce, zde v podstatě není. Pravomocným rozhodnutím o vzetí na vědomí splnění oddlužení je insolvenční řízení skončeno, s tím současně zanikají i účinky spojené se zahájením řízení, se zjištěním úpadku a se schválením oddlužení. Smysl oddlužení je však zcela naplněn až rozhodnutím o osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ust. § 414 IZ.

80

12 Rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek Osvobození dlužníka od placení pohledávek je ve spojení s požadavkem uhrazení alespoň třiceti procent přihlášených pohledávek největší ekonomickou výhodou řešení úpadku oddlužením. Dlužníkovi je tak zcela v souladu se zákonem umožněno, aby zaplatil jen třetinu svých závazků, s tím, že zbylá část se po splnění oddlužení stane nevymahatelnou. Je navíc běžnou praxí, že do insolvenčního řízení své pohledávky přihlásí jen část skutečně existujících věřitelů, někteří se totiž o zahájení insolvenčního řízení ani nedozví, anebo se o něm dozví až po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek. Neblahým důsledkem pro takové věřitele je pak skutečnost, že po schválení a splnění oddlužení včetně následného osvobození od pohledávek ve smyslu ust. § 414 IZ jsou jejich nároky nevymahatelné. Smysl a účel oddlužení je z toho zřejmý – umožnit dlužníkovi (povětšinou fyzické osobě) vybřednout ze závazků, které by jinak nebylo v jeho silách vůbec kdy vyrovnat, a umožnit mu znovu plnohodnotně vstoupit do ekonomických procesů. Bohužel se ale ukazuje, že koncept oddlužení je mnohem více na straně dlužníků, než na straně věřitelů, insolvenční zákon v současné podobě umožňuje projít oddlužením téměř komukoliv, a to i opakovaně. Kromě toho lze mnohdy polemizovat i nad výchovnou funkcí oddlužení, neboť v zákoně výslovné připuštění darovacích smluv (nebo smluv o důhcodu) uzavřených s třetími osobami (viz § 392 odst. 3 IZ) v podstatě ruší tlak na dlužníka, aby se aktivně snažil o získání zaměstnání, když přeci stačí, když mu pravidelný příjem bude vyplácet někdo z blízkých. Ani jeho povinnost stanovená § 412 odst. 1 písm. a) IZ přitom nemusí být porušena – dlužník může soudu i správci po celou dobu plnění oddlužení tvrdit, že usiluje o získání příjmu ze zaměstnání, a vše je zdánlivě v pořádku. Tak se stane, že dlužník je oddlužen díky příjmu třetí osoby, dvě třetiny jeho závazků se po skončení řízení stanou nevymahatelné a nic nebrání dalšímu uzavírání smluv a získávání půjček bez nejmenšího přičinění dlužníka o jejich kompletní splacení. K osvobození od placení dosud neuhrazených závazků dlužníka nedochází automaticky, ale vždy jen na základě rozhodnutí soudu, které může být vydáno pouze na návrh dlužníka. To a contrario znamená, že pokud dlužník osvobození nenavrhne, soud rozhodnutí o něm nevydá, i kdyby podmínky k jeho vydání byly splněny. Od 1. 1. 2014 již rozhodnutí o osvobození dlužníka nemusí předcházet jeho slyšení u soudu. 81

Insolvenční zákon nestanoví žádné časové omezení pro podání návrhu na osvobození od placení neuspokojených pohledávek, z hlediska procesní posloupnosti však logicky plyne, že tento návrh může být podán nejdříve po splnění oddlužení (stačí faktickém, nikoliv soudem deklarovaném), tedy jakmile je splněn splátkový kalendář (uběhlo 60 měsíců, nebo byly uhrazeny všechny nezajištěné pohledávky), nebo jakmile bylo zpeněženo vše v majetkové podstatě dlužníka. Konec lhůty k podání návrhu na osvobození rovněž není výslovně omezen, z praktického hlediska lze však očekávat zájem dlužníka na vydání rozhodnutí o osvobození v co nejkratším termínu po splnění oddlužení. Vzhledem k tomu, že soud nemá zákonnou povinnost poučit dlužníka o možnosti podání návrhu na osvobození od placení pohledávek, není výjimkou, že dlužník podá návrh na osvobození až po několika měsících od skončení řízení v důsledku nepříjemného zjištění, že věřitelé, jejichž pohledávky nebyly v řízení uspokojeny, mohou jejich uhrazení i nadále vymáhat, a dlužník má i nadále povinnost je splatit (až do pravomocného rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek). Zatímco při rozhodování o vzetí na vědomí splnění oddlužení soud neposuzuje, zda byly podmínky oddlužení splněny, respektive zda věřitelé obdrželi na své pohledávky plnění ve výši požadované zákonem či nikoliv, při rozhodování o osvobození od placení dosud neuhrazených pohledávek soud tuto skutečnost posoudit musí, neboť na jejím základě rozhoduje. Insolvenční zákon v ust. § 414 odst. 1 stanoví, že podmínkou pro osvobození od placení pohledávek je splnění všech povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas. Slovní spojení "splnit povinnosti řádně a včas" je vcelku obecné a ne zcela vystihující podmínky pro osvobození dlužníka. Aby byl dlužník, který podal příslušný návrh, soudem osvobozen od placení dosud neuhrazených pohledávek, musí především splnit oddlužení (§ 413 IZ), to znamená, že buď šedesát měsíců poskytoval ze svých příjmů splátky na pohledávky přihlášených věřitelů a ty byly částečně uspokojeny, nebo poskytoval splátky ze svých příjmů kratší dobu a všechny přihlášené pohledávky byly uspokojeny v plné výši, anebo byla kompletně zpeněžena majetková podstata dlužníka a pohledávky věřitelů byly zcela nebo částečně uspokojeny. Kromě toho, že oddlužení musí být splněno, musí být také splněno v určité kvalitě, tedy tak, aby přihlášené pohledávky byly z příjmů majetkové podstaty uspokojeny alespoň v rozsahu 30 %. Jsou-li tyto požadavky splněny, vydání rozhodnutí o osvobození dlužníka ve smyslu ust. § 414 IZ obecně vzato nic nebrání. 82

Soud může dlužníka od placení zbylých pohledávek osvobodit výjimečně i tehdy, je-li hodnota plnění poskytnutého věřitelům v průběhu oddlužení nižší než třicet procent. Lze tak učinit jen na dlužníkův návrh, po slyšení dlužníka i insolvenčního správce, a jen pokud dlužník prokáže, že požadované třicetiprocentní hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň že částka, kterou věřitelé obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužníka řešen konkursem. Tím zde vyvstávají dvě roviny dokazování, které musí být předmětem jednání nařízeného za účelem slyšení dlužníka a insolvenčního správce, a které musí soud při rozhodování o osvobození dlužníka zkoumat. Dlužník musí dostatečně prokázat, že nižší plnění, kterého se věřitelům dostalo, je následkem okolností, které on sám nezavinil. Podle schválené formy oddlužení se může jednat o různé okolnosti, při plnění splátkového kalendáře je nejčastější ztráta příjmu dlužníka, nebo jeho výrazné snížení, v důsledku kterého nebyly prováděny tak vysoké srážky, jak bylo při rozhodování o schválení oddlužení předpokládáno. Splátkový kalendář je plněn po dobu pěti let a za tak dlouhou dobu může dojít k řadě nepředvídatelným okolnostem, jako je právě ztráta zaměstnání, úraz či onemocnění dlužníka a následná pracovní neschopnost, nebo třeba přeřazení na hůře placenou pracovní pozici, invaliditu dlužníka a z toho plynoucí pokles jeho příjmů. Všechny vyjmenované okolnosti jistě mohou nastat a nastávají bez zavinění dlužníka a mají-li za následek nízké plnění věřitelům ve splátkovém kalendáři, měl by soud zkoumat, zda bylo v možnostech dlužníka zajistit si zvýšení svých příjmů jiným způsobem; pokud dojde k závěru, že nikoliv, může dlužníkovi osvobození přiznat, je-li zároveň naplněn i druhý předpoklad, tedy že by uspokojení pohledávek v konkursu nebylo vyšší. Je však třeba říci, že pravděpodobná míra uspokojení pohledávek v konkursu se zpětně odhaduje jen stěží, v průběhu pěti let se mohou měnit tržní ceny nemovitostí apod. Jde tedy spíš o teoretické srovnání. Také při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mohou nastat okolnosti, které mají za následek nedostatečné uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů. Věci náležející do majetkové podstaty dlužníka se například mohou prodat za výrazně nižší cenu, než jaký byl původní předpoklad. Zde je však na místě, aby se soud ptal po příčinách a zavinění nejen u dlužníka, ale zejména u insolvenčního správce, protože právě insolvenční správce činí veškeré úkony vedoucí ke zpeněžení majetkové podstaty, na něm leží odpovědnost za dobrý nebo špatný prodej majetku, za kupní cenu, které bylo dosaženo apod., veškerá realizace oddlužení je při této formě oddlužení v jeho 83

kompetenci. Už při rozhodování o schválení oddlužení soud vychází ze zprávy insolvenčního správce, z jeho propočtu pravděpodobné míry uspokojení pohledávek v jednom či druhém způsobu oddlužení. Prokáže-li dlužník, že nezavinil nižší uspokojení pohledávek věřitelů, zbývá jen osvědčit, že pokud by byl úpadek řešen konkursem, bylo by uspokojení ještě nižší, než jaké je v oddlužení. Jestliže dlužník podstoupil oddlužení plněním splátkového kalendáře, obvykle je tato skutečnost poměrně zřejmá, neboť soud schvaluje oddlužení splátkovým kalendářem tehdy, když dlužník nedisponuje takovým majetkem, aby to odůvodňovalo schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Pokud bylo realizováno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, byla by pravděpodobná míra uspokojení pohledávek v konkursu v zásadě obdobná, jelikož, jak již bylo zmíněno výše, realizace oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se řídí ustanoveními insolvenčního zákona upravujícími konkurs. Zatímco do 31. 12. 2013 bylo možné vydat rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek vždy jen po slyšení dlužníka, počínaje účinností revizní novely insolvenčního zákona platí, že soud rozhodne vždy bez slyšení dlužníka, ledaže by plnění poskytnuté nezajištěným věřitelům po splnění oddlužení činilo méně než 30 %. Tato změna zákona výrazně usnadňuje a zrychluje závěrečnou fázi insolvenčního řízení a umožňuje soudům vyhovět návrhu na osvobození neprodleně v těch případech, kdy jsou zákonné podmínky splněny, nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek alespoň 30% zjištěné částky a k slyšení dlužníka není důvodu. Pravomocným usnesením o osvobození dlužníka od placení pohledávek dlužníkovy neuhrazené závazky nezanikají, ale věřitelé nemohou tyto své pohledávky nikterak vymáhat; jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 publikovaném pod č. R 63/2011 ze dne 24. 11. 2010, tato část dlužníkových závazků se pak ocitne ve stejném režimu jako pohledávky promlčené či jako tzv. naturální obligace. Osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ust. § 414 IZ nezpůsobuje zánik pohledávek, ale zbavuje dlužníka povinnosti těmto závazkům dostát a věřitelům znemožňuje domoci se jejich zaplacení. To však jistě neznamená, že by dlužník po skončení insolvenčního řízení nemohl neuhrazené části svých závazků uhradit dobrovolně. Osvobození ve smyslu ust. § 414 IZ se vztahuje na všechny pohledávky, které byly zahrnuty do oddlužení, ale nebyly dosud uspokojeny, na pohledávky, k nimž se v řízení nepřihlíželo (pohledávky, které byly odmítnuty postupem podle ust. § 185 IZ, 84

které byly v průběhu řízení vzaty zpět věřitelem, patří sem i pohledávky vyloučené ze způsobu řešení úpadku podle ust. § 170 IZ), dále na pohledávky, které do řízení přihlášeny nebyly, ačkoliv být přihlášeny měly, na pohledávky zajištěné i nezajištěné, peněžité i nepeněžité. Osvobození se vztahuje i na pohledávku ručitele vzniklou v důsledku plnění poskytnutém věřiteli ručitelem za dlužníka (dle ust. § 414 odst. 3 IZ, tzv. ručitelský regres). Pokud se však jedná o pohledávku, kde byl dlužník v pozici spoludlužníka, nebo za splnění závazku ručili ručitelé, je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku vůči těmto třetím osobám, jelikož na ně se osvobození nevztahuje, a tyto třetí osoby jsou povinny plnit. Pakliže závazek namísto dlužníka splní, nemají proti němu žádnou možnost vymáhání poskytnutého plnění zpět (viz. výše uvedený regres)32. Osvobození se nevztahuje na pohledávky zajištěných věřitelů, kteří v průběhu oddlužení nebyli uspokojeni ze zajištění. Zajištění věřitelé mohou udělit správci pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění kdykoliv v průběhu oddlužení, pokud se jedná o nemovitosti, mohou vyčkávat na nejvhodnější situaci na trhu, ale také pokyn ke zpeněžení zástavy udělit vůbec nemusí. V tom případě se jejich pohledávky osvobození netýká a i po skončení řízení mohou předmět zajištění prodat a z výtěžku svou pohledávku uspokojit. Není to však příliš časté.

12. 1 Odejmutí osvobození a jeho zánik Důsledky osvobození dlužníka od placení do té doby neuhrazených pohledávek mají velký ekonomický význam pro věřitele, jejichž pohledávky se tím stávají nevymahatelné. Insolvenční zákon proto obsahuje jakousi pojistku pro případ, že by až následně vyšlo najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům (ust. § 417 odst. 1 IZ). Pokud by byla taková skutečnost zjištěna, může soud rozhodnout o odejmutí přiznaného osvobození. Učiní tak jen na návrh dotčeného věřitele a za předpokladu, že tento návrh byl soudu doručen ve lhůtě 3 let od právní moci usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek. O odejmutí osvobození soud nerozhodne, jestliže bude mít za prokázané, že věřitel, který návrh na odejmutí osvobození podal, věděl o dlužníkově podvodném 32

Srov. viz. KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1045

85

jednání již před vydáním rozhodnutí o přiznání osvobození, protože v tom případě věřitel mohl a měl sdělit soudu tuto skutečnost ve formě námitky již v té době. Je otázkou, zda je tříletá lhůta v tomto případě dostatečně dlouhá, a zda by nebylo vhodnější, aby byl počátek jejího běhu určen nikoliv právní mocí rozhodnuí o osvobození

dlužníka, ale

například

okamžikem,

kdy se

věřitel

dozvěděl

o skutečnostech, které podání návrhu na odejmutí osvobození dlužníka odůvodňují. Kromě toho, že může být osvobození odejmuto rozhodnutím soudu, může také dojít k jeho zániku ve smyslu ust. § 417 odst. 2 IZ: Osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele. Zatímco o odejmutí osvobození dlužníka rozhoduje konstitutivně soud na základě návrhu věřitele, zánik osvobození nastává ex lege, tedy ze zákona, právní mocí rozhodnutí, kterým byl dlužník odsouzen za úmyslný trestný čin výše specifikovaného charakteru. Rovněž i při zániku osvobození platí, že příslušné pravomocné trestněprávní rozhodnutí musí být vydáno ve lhůtě tří let od právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek. Insolvenční soud v případě zániku osvobození vydá o této skutečnosti rozhodnutí (z úřední povinnosti, bez návrhu), ve kterém nastalý právní stav autoritativně deklaruje. Proti rozhodnutí je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dnů a oprávněn k jeho podání je dlužník, nebo věřitel, kterého se zánik osvobození týká. Z odejmutí i zániku osvobození dlužníka jsou vyloučeni ti věřitelé, u nichž se prokáže, že se na podvodném jednání dlužníka podíleli. Tuto výjimku je potřeba výslovně uvést ve výroku rozhodnutí o odejmutí nebo zániku osvobození. Ačkoliv dlužník v důsledku osvobozen není, ve výroku uvedený věřitel se vůči němu zaplacení své pohledávky domáhat nemůže. Následkem odejmutí i zániku osvobození dlužníka je v podstatě obnovení původního stavu před přiznáním osvobození, věřitelé mohou znovu vymáhat své dosud neuhrazené pohledávky a dlužník má povinnost na ně plnit jako by k osvobození nedošlo. Jestliže by podmínky pro odejmutí osvobození nastaly až po uplynutí tříleté lhůty, soud již osvobození odejmout nemůže, stejně tak nemůže osvobození zaniknout, pokud by právní moc trestněprávního rozhodnutí nastala až po uplynutí tříleté lhůty. Zjednodušeně řečeno, po uplynutí tří let od právní moci usnesení o osvobození dlužníka 86

od placení pohledávek je osvobození definitivní a neměnné.

12. 2 Vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků Insolvenční spis je ze zákona veden jak v tištěné formě u insolvenčního soudu, tak i v elektronické podobě v Insolvenčním rejstříku, informačním systému vedeném Ministerstvem spravedlnosti. V Insolvenčním rejstříku je zveřejněn celý obsah spisu (výjimkou jsou listiny jako např. potvrzení o doručení písemnosti), veškeré údaje o dlužníkovi a věřitelích, vyjma těch dat, u kterých insolvenční zákon stanoví, že se nezveřejňují (dle § 422 a 423 IZ). Je zřejmé, že je-li fyzická nebo právnická osoba veřejně vedena jako dlužník v insolvenčním řízení, má jistě zájem na tom, aby po jeho skončení, byla z rejstříku vymazána, tedy aby rejstřík nadále neobsahoval žádné informace o dlužníkově úpadku a průběhu jeho řešení v insolvenčním řízení. Zákonodárce však v této otázce stanovil poměrně přísná pravidla, která musí být dodržena, aby byl dlužník, nebo lépe řečeno insolvenční spis, z rejstříku vyňat. Lhůta, po jejímž uplynutí má být, nebo může být, dlužník ze seznamu dlužníků vyškrtnut a insolvenční spis vymazán z Insolvenčního rejstříku, se liší podle způsobu skončení insolvenčního řízení. Bylo-li insolvenční řízení pravomocně skončeno po realizaci konkursu, reorganizace nebo oddlužení (tedy usnesením o zrušení konkursu, usnesením o vzetí na vědomí splnění reorganizačního plánu, nebo usnesením o vzetí na vědomí splnění oddlužení), soud z úřední povinnosti údaje o dlužníkovi a jeho insolvenčním řízení znepřístupní po uplynutí pěti let od právní moci usnesení, jímž bylo řízení skončeno. Pokud ale řízení skončilo odmítnutím insolvenčního návrhu, jeho zamítnutím, nebo zastavením řízení pro nedostatek podmínky řízení nebo pro zpětvzetí návrhu, insolvenční soud vyškrtne dlužníka ze seznamu dlužníků jen na jeho návrh, který může být podán nejdříve po uplynutí třech měsíců od právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí. Jestliže dlužník návrh nepodá, zůstává insolvenční spis v Insolvenčním rejstříku nadále veřejně přístupný. Názory na přiměřenost těchto lhůt se různí, dalo by se však říci, že jsou relativně přiměřené, vždy však záleží na okolnostech a úhlu pohledu. Pokud se týká oddlužení, zejména pak oddlužení ve formě splátkového kalendáře, jeví se pětiletá lhůta po splnění oddlužení poměrně dlouhá. Vezmeme-li v úvahu, že dlužník splnil všechny podmínky 87

pro oddlužení stanovené zákonem, plnil například pět let splátkový kalendář, a následně musí vyčkat dalších 5 let, než budou údaje o něm a celém insolvenčním řízení znepřístupněny veřejnosti. Podle mého názoru by dvouletá lhůta byla dostačující.

88

13 Úvahy o právní úpravě oddlužení de lege ferenda Insolvenční zákon je poměrně mladým právním předpisem, přesto už byl několikrát měněn, naposledy v rámci takzvané revizní novely, z. č. 294/2013 Sb., která se oddlužení týkala velmi markantně. Jak je rovněž patrné z textu této práce, ne všechny otázky řešené praxí jsou v zákoně uspokojivě zodpovězeny, a některá ustanovení (i ta právě novelizovaná) skýtají více problémů, než jejich řešení. Ačkoliv insolvenční soudy teprve v loňském roce začaly vyřizovat insolvenční návrhy a návrhy na povolení oddlužení v souladu s revizní novelou insolvenčního zákona, zdá se, že změny nejsou u konce a další novela se chystá. Ministerstvo spravedlnosti v poslední době připravuje novelu, která by měla vejít v účinnost 1. 7. 2016 a která si klade řadu cílů, například: 1) posílení dohledu nad insolvenčními správci, 2) ochrana práv účastníků insolvenčních řízení, 3) snížení administrativní zátěže insolvenčních soudů, 4) omezení činnosti tzv. oddlužovacích společností, 5) zvýšení transparence insolvenčních řízení.33 Nakolik se ministerstvu podaří tyto své cíle uvést v život, je otázkou, návrh zákona je prozatím v legislativním procesu. Již nyní však zaznívá z řad odborné veřejnosti nesouhlasná kritika. Nejvyšší soud i Vrchní soud v Praze sdílejí názor, že chystaná novela, tak, jak je navržena, může přinést více škody, než užitku.34 Bez jakéhokoliv hodnocení budoucí novely, ať už bude schválena v aktuálním či jiném znění, bych na tomto místě ráda stručně uvedla několik námětů ke změně insolvenčního zákona v oblasti oddlužení. Společné oddlužení manželů, sic je institutem novým, není ve svém současném zákonném znění tak obsáhlé a tak konkrétní, jak by mělo být. Zákonodárce by měl jasně stanovit, jaký procesní postup má následovat podání manželského návrhu na povolení oddlužení do řízení zahájeného věřitelem jen vůči jednomu z manželů, nebo vůči každému z nic ve dvou separátních řízení, a jak tento postup ovlivní účinky spojené se zahájením řízení. Dále chybí výslovné řešení zániku SJM v důsledku úmrtí jednoho

33

Tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti přístupná z webu: 34 Citované prohlášení obou soudů na webu portálu Česká justice:

89

z manželů nebo vypořádání po rozvodu manželství. Těmto situacím by měl být také přizpůsoben informační systém insolvenčních soudů (ISIR), aby bylo technicky možné na různé procesní průběhy správně reagovat. S technickou stránkou věci se pojí fakt, že ačkoliv lze vést řízení ve věci úpadku manželů, kteří jsou sice z hlediska oddlužení jedním dlužníkem, ale fakticky dvěma osobami, nelze podat přihlášku pohledávky za oběma manželi dlužníky, protože revizní novela zavedla nový formulář návrhu na povolení oddlužení, ale opomněla již změnu provést také u formulářů přihlášky pohledávek. Dalším samostatným problémem, který by bylo potřeba vyřešit, je otázka oněch souhlasů s povolením oddlužení od věřitelů, jejichž pohledávka vzešla z dlužníkova podnikání (§ 389 odst. 2 IZ). Podle mého názoru by k vyřešení nejasností postačilo včlenit jediný další odstavec (nebo dovětek k předchozímu odstavci), který by věc vysvětlil v tom smyslu, že absence výslovného souhlasu dotčeného věřitele není překážkou. Samostatnou úpravu by insolvenční soudy jistě uvítaly v otázce provádění srážek v oddlužení plněním splátkového kalendáře u dlužníků, kteří jsou podnikateli. Bylo by dobré stanovit, jakým způsobem mají soudy formulovat povinnosti dlužníka a insolvenčního správce v usnesení o schválení oddlužení, co se týče srážek z příjmů z podnikatelské činnosti. Z insolvenčního zákona byla novelou vyňata povinnost dlužníka předložit s návrhem na povolení oddlužení znalecký posudek na nemovitosti, které vlastní, a které zajišťují některý jeho závazek. To však do rozhodovací praxe insolvenčních soudů vneslo spíše nejistotu a nejasnost, protože bez znalosti tržní hodnoty dlužníkova zpeněžitelného majetku je rozhodování o formě oddlužení podloženo nedostatečně přesvědčivými skutkovými zjištěními. Zákonodárce zjevně zamýšlel ponechat toto rozhodnutí více v rudou dlužníka a insolvenčního správce, s tím, že preferovaným způsobem oddlužení je plnění splátkového kalendáře. Myšlenka, že pokud to není nutné a dlužník má dostatečný příjem, ze kterého lze provádět srážky v potřebné výši, není třeba zpeněžovat dlužníkovy nemovitosti, je vzhledem k dlužníkovi shovívavá a prospěšná. Na druhé straně však se zdá, že pokud soud rozhodne o oddlužení plněním splátkového kalendáře, aniž by znal celkovou hodnotu majetkové podstaty dlužníka, je jeho rozhodnutí podobno hře v kostky a nemá dostatečný podklad. Současně však sdílím názor zákonodárce, že pokud se věřitelé schválení jednoho ze způsobů oddlužení nebrání, nehlasují, neprosazují svůj záměr, je jim to zřejmě jedno, a potom vlastně 90

s rozhodnutím soudu souhlasí. Domnívám se, že by bylo vhodné, aby zákonodárce nějakým způsobem omezil ty případy, kdy je oddlužení povoleno a schváleno plněním splátkového kalendáře jen za použití příjmů třetí osoby (smlouvy o důchodu, darovací smlouvy). Pokud na sebe dlužník dobrovolně vzal závazky v takové výši, že není schopen je plnit, a stát mu poskytuje tu možnost, aby zaplatil jen jejich třetinu a od zbytku jej osvobodil, jeví se mi vhodné, aby byl dlužník motivován zajistit si svůj vlastní příjem, alespoň v minimální výši. Není tím myšlen úplný zákaz příjmů od třetích osob (které nejsou plátci mzdy) pro účely oddlužení, ale spíše například stanovení, že dlužník může být oddlužen, pokud má nějaký vlastní příjem ze závislé činnosti nebo podnikání, přičemž příjem z darovacích a obdobných smluv může být doplňujícím zdrojem příjmů.

91

14 Nahlédnutí do slovenského insolvenčního práva a stručné srovnání s českým insolvenčním právem a pojetím oddlužení Ačkoliv se český a slovenský právní systém vyvíjel desítky let společně a řada zákonů dosud platí v obou státech ve stejném nebo jen mírně upraveném znění, v českém a slovenském insolvenčním právu je řada odlišností. Ke srovnání českého úpadkového práva s právem jiného státu Evropské unie jsem si vybrala právě Slovensko, protože mě zajímalo, jakou cestou se vydal stát, který je nám nejbližší a se kterým sdílíme společnou nejen právní historii. Porovnání těchto dvou právních úprav je navíc nejzajímavější a s největšími rozdíly právě ve vztahu k tématu oddlužení. Prvním komplexním zákonem upravujícím úpadek a způsoby jeho řešení po revoluci v roce 1989 byl zákon č. 328/1991 Z. z., o konkurze a vyrovnaní, který byl přijat Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky a nabyl účinnosti 1. října 1991. Po rozdělení federace a vzniku dvou svébytných států v roce 1993 zůstal tento zákon na Slovensku (i v České republice) nadále v platnosti, a to až do roku 2006, kdy 1. ledna vstoupil v účinnost zákon č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii. Až touto normou došlo k definitivnímu rozdělení české a slovenské právní úpravy insolvence. ZKR stejně jako IZ vymezuje úpadek v ust. § 3, kde stanoví, že dlužník je v úpadku, je-li v platební neschopnosti, nebo je předlužený, anebo pokud sám na sebe podá návrh na prohlášení konkursu. Platební neschopnost a předlužení jsou přitom definovány obdobně jako v IZ, kromě základních definic obsažených v ZKR jsou platební neschopnost a předlužení podrobněji rozvedeny ve vyhlášce č. 643/2005 Z. z. Rozdílem v definování úpadku je tedy v podstatě jen domněnka, podle které se má za to, že je v úpadku každý dlužník, který na sebe podá návrh na prohlášení konkursu. Tím zákonodárce ponechává na dlužníkovi, aby sám zhodnotil svou finanční situaci a rozhodl se ji řešit v rámci insolvenčního řízení. Není asi příliš pravděpodobné, že by na sebe dlužník podal návrh na prohlášení konkursu, kdyby v úpadku skutečně nebyl; tato domněnka má zřejmě za cíl především zrychlit a zjednodušit posuzování insolvenčních návrhů podaných dlužníky. Kromě výše uvedené vyhlášky upravující platební neschopnost a předlužení 92

provádí ZKR také vyhláška č. 665/2005 Z. z., která podrobně upravuje například náležitosti seznamu majetku, seznamu závazků dlužníka, odměnu insolvenčního správce, pohledávky - jejich přihlašování, popírání, obsahové náležitosti atd. Na rozdíl od české úpravy zná slovenský ZKR pouze dva způsoby řešení dlužníkova úpadku, a to konkurs a restrukturalizaci. Pojmově zde pak nenajdeme insolvenční návrh, ZKR rozlišuje jen návrh na prohlášení konkursu a návrh na povolení restrukturalizace. Poměrně rozdílné je i uspořádání ZKR, protože zatímco IZ má rozsáhlou obecnou část čítající 243 paragrafů, ve které je upraveno vše, co platí pro všechny tři způsoby řešení úpadku od základních zásad přes doručování až po rozhodnutí o úpadku, ZKR má v obecné části jen 10 paragrafů, ve kterých jen skromně vymezuje několik základních pojmů a definuje úpadek; od ust. § 11se ZKR věnuje způsobům řešení úpadku. Konkurs podle slovenského práva je v celku srovnatelný s českým, návrh na prohlášení konkursu může podat jak dlužník, tak věřitel (u dlužníka s automatickou domněnkou úpadku), ale i likvidátor jménem dlužníka. Podobně jako v ust. § 98 IZ, tak i v ust. § 11 odst. 2 ZKR je dlužníku uložena povinnost podat na sebe návrh na prohlášení konkursu jakmile se dozví o svém úpadku, nejpozději však do 30 dnů (rozdílně IZ ukládá podat insolvenční návrh a lhůta pro jeho podání je stanovena jen slovy "bez zbytečného odkladu"). Zde narážíme na rozdíl spočívající v různém rozdělení fází insolvenčního řízení - zatímco české insolvenční řízení je striktně rozděleno na dobu před a po zjištění úpadku, a dále před a po prohlášení konkursu (schválení oddlužení, povolení reorganizace), slovenské insolvenční řízení (které se ani nenazývá insolvenční, ale konkursní a reorganizační) takto dělené není, stejně tak nerozlišuje insolvenční návrh a návrh na způsob řešení úpadku. Konkursní řízení je podle ZKR zahájeno zveřejněním usnesení o zahájení konkursního řízení v Obchodním věstníku; usnesení musí být vydáno nejpozději 15 dní od doručení návrhu na prohlášení konkursu. Jak bylo popsáno v prvních kapitolách této práce, insolvenční řízení podle IZ je zahájeno doručením insolvenčního návrhu soudu, o čemž soud vydá vyhlášku do 2 hodin od zahájení řízení. Po prohlášení konkursu na dlužníkův majetek (v zákonem stanovených lhůtách) pokračuje konkursní řízení podle ZKR obdobně jako podle IZ. Správce zjistí, spravuje a zpeněžuje majetek spadající do majetkové podstaty dlužníka, přičemž jednotlivé způsoby zpeněžení majetku jsou stanoveny v ust. § 92 odst. 1 ZKR. Majetková podstata je rozdělená na všeobecnou a oddělenou, přičemž z všeobecné se uspokojují nezajištění pohledávky 93

a z oddělené se uspokojují zajištěné. Po zpeněžení veškerého majetku z majetkové podstaty připraví správce konečný rozvrh výtěžku zpeněžení mezi nezajištěné věřitele. Poté soud rozhodne o zrušení konkursu. V ust. § 106 a násl. ZKR je vymezen tzv. malý konkurs, který je s drobnými odchylkami srovnatelný s nepatrným konkursem podle ust. § 314 IZ. Návrh na povolení restrukturalizace je oprávněn podat dlužník i věřitel. Před podáním návrhu je jak dlužník, tak věřitel povinen zadat insolvenčnímu správci vypracování zvláštního posudku, ve kterém se na základě zjištěných skutečností má správce vyjádřit k tomu, zda povolení restrukturalizace doporučuje, nebo ne. Podává-li návrh věřitel, musí k němu kromě všech ostatních náležitostí stanovených v § 112 ZKR připojit také souhlas dlužníka s podáním návrhu na povolení restrukturalizace a jeho prohlášení o tom, že je v úpadku. Po dobu řízení o restrukturalizaci je dlužník oprávněn kdykoliv podat návrh na prohlášení konkursu, což při reorganizaci insolvenční zákon neumožňuje. Jinak je ale postup soudu celkem srovnatelný, dlužník nebo správce (podle toho,

zda podal

návrh na restrukturalizaci

dlužník

nebo věřitel) předloží

restrukturalizační plán, o kterém hlasuje věřitelský výbor. Pokud věřitelé plán neschválí, správce navrhne soudu prohlásit na majetek dlužníka konkurs. Jestliže věřitelé plán schválí, je předložen soudu k vydání rozhodnutí o jeho potvrzení. Po splnění restrukturalizačního plánu soud vydá rozhodnutí o skončení restrukturalizace. Největší rozdíly obou právních úprav jsou v oddlužení. Jak již bylo řečeno, slovenská úprava nepočítá oddlužení mezi způsoby řešení úpadku, ale jen jako možné (nikoliv automatické) odpuštění zbývajících závazků fyzických osob po zrušení konkursu na jejich majetek. Oddlužení je v ZKR řešeno v ust. § 166 až 171. Návrh na oddlužení může dlužník, který je fyzickou osobou (na rozdíl od české právní úpravy), podat buď spolu s návrhem na prohlášení konkursu, anebo kdykoliv v průběhu konkursního řízení až do jeho skončení zrušením konkursu. Soud musí o této možnosti dlužníka včas poučit. Návrh na oddlužení může být podán nejpozději do pravomocného zrušení konkursu, nikoliv až po něm. Subjektivní přípustnost oddlužení není dána v případech, kdy došlo ke zrušení konkursu z toho důvodu, že majetek dlužníka nestačil ani k úhradě pohledávek za majetkovou podstatou. Pokud soud návrh na oddlužení povolí, je realizováno během tří "zkušebních" let tak, že dlužník na konci každého roku poukáže insolvenčnímu správci částku určenou soudem, maximálně však ve výši 70 % dlužníkova celkového čistého ročního příjmu. 94

Z této sumy si správce odečte svou odměnu a zbytek rozdělí mezi věřitele. Tento průběh oddlužení nemá s českou právní úpravou mnoho společného, když oddlužení podle IZ probíhá po dobu 5 let, splátky na oddlužení jsou poskytovány věřitelům v měsíčních intervalech a srážky z dlužníkova příjmu jsou pro všechny dlužníky zpravidla stejné, jsou prováděny výpočtem obdobným jako při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. ZKR stejně jako IZ stanoví určité povinnosti kladené na dlužníka po dobu oddlužení, jako např. povinnost vyvinout přiměřené úsilí k získání pravidelného příjmu, informační povinnost vůči správci apod. Slovenský ZKR terminologicky používá k označení onoho tříletého období termín "zkušební období", nikoliv oddlužení, jako je tomu u české úpravy, termín oddlužení je zde používán pro označení výsledku zkušebního období, tedy pro odpuštění závazků. Zatímco IZ rozlišuje dva možné způsoby oddlužení - plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty, slovenský ZKR umožňuje provést oddlužení jen na základě pravidelného odvádění části dlužníkových příjmů. Je to pochopitelné, protože dlužník, který oddlužení podstupuje, již žádným zpeněžitelným majetkem nedisponuje, neboť ten poskytl v rámci konkursního řízení. Po uplynutí zkušebního období vydá soud rozhodnutí o oddlužení dlužníka. Pokud existují pohledávky, které zůstaly neuspokojené, zveřejněním usnesení o oddlužení se vůči dlužníkovi stávají nevymahatelné. V tom se obě právní úpravy víceméně shodují, až na to, že slovenské soudy o oddlužení rozhodnou i bez návrhu, zatímco české vydají usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek jen na návrh dlužníka. Také slovenský ZKR umožňuje zrušit zkušení období, ukáže-li se, že příjem dlužníka nestačí ani na úhradu odměny správce, nebo poruší-li dlužník zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem. Kdybych měla celkově zhodnotit slovenskou právní úpravu úpadkového práva a zejména oddlužení, a porovnat ji s tou českou, řekla bych, že IZ se mi zdá být podrobnější a propracovanější normou, mnohem komplexněji pojímající insolvenční řízení v celém jeho průběhu. Je to zřejmé i z počtu ustanovení - zatímco IZ má celkem 434 paragrafů, ZKR jich má jen 208. Část týkající se oddlužení je v ZKR zařazena až téměř na konci, za restrukturalizací, což pokládám za nepraktické, vhodnější by bylo umístění mezi konkursem a restrukturalizací, když oddlužení fyzické osoby procesně následuje hned 95

po zrušení konkursu. Oddlužení podle slovenského práva jistě ve výsledku splní požadovaný účel odpuštění nesplacených závazků dlužníka - přesto však celkovou koncepci hodnotím spíše negativně. Nejenom, že je fyzická osoba podrobena konkursu, ve kterém přijde o veškerý svůj majetek, ale navíc ještě další tři roky je dlužník povinen odevzdávat téměř tři čtvrtě svých příjmů. Při oddlužení v režimu českého insolvenčního práva se soudy obvykle snaží ponechat dlužníkovi ve vlastnictví jeho nemovitý majetek, je-li to možné, zvlášť pokud v něm má bydliště, nebo když lze obdobného uspokojení věřitelů dosáhnout i při oddlužení plněním splátkového kalendáře.

96

15 Závěr Cílem této rigorózní práce bylo co nejlépe popsat, analyzovat a zhodnotit oddlužení, fenomén dnešní doby, čím dál oblíbenější způsob, jak se vypořádat se závazky, jejichž objem již přesáhl reálné finanční možnosti dlužníka. K tématu bylo přistupováno z pohledu insolvenčních soudů, pokusila jsem se obohatit práci o zkušenosti a názory nabyté a utvořené v průběhu soudní praxe na insolvenčním úseku, a vtisknout jí tak jistou originalitu a autentičnost. Oddlužení je v našem právním řádu poměrně novým institutem, který dosud není dostatečně rozebrán v odborné literatuře. Při analýze a hodnocení jednotlivých fází insolvenčního řízení a procesu oddlužení jsem vycházela nejen z právních předpisů aktuálně platných a účinných, ale zejména z judikatury. Vzhledem k tématu, které jsem si zvolila, je zřejmé, že největším zdrojem k vytvoření této práce mi byla právě soudní rozhodovací praxe, neboť jsem se snažila nikoliv o teoreticko-akademické pojetí tématu oddlužení, ale spíše o zhodnocení a analýzu aktuálního stavu právní úpravy oddlužení a její aplikaci a modifikaci v soudní praxi, následně pak o jistý kritický náhled a úvahu nad nedořešenými otázkami, současný směr judikatury a možný budoucí vývoj. Význam a smysl této práce spatřuji v uceleném rozboru soudního řízení, na jehož počátku je fyzická osoba - dlužník s mnoha nesplacenými závazky, a na konci pak osoba, které bylo umožněno v rámci zákonné úpravy a prostřednictvím soudní moci dosáhnout bezdlužnosti a nového startu. Text práce je značnou měrou věnován nejvíce problematickým částem právní úpravy oddlužení, hodnotí a popisuje právní stav po účinnosti revizní novely. Důraz klade na aktuální otázky, na které insolvenční soudy teprve hledají odpovědi a které bude nutně muset řešit i zákonodárce v jedné z příštích novel insolvenčního zákona. Oddlužení je nástroj, kterým stát dává fyzickým a nepodnikajícím právnickým osobám možnost vypořádat se se svými věřiteli, pod dohledem soudu a v souladu se zákonem se postupně zbavit svých závazků a začít znovu. Stát tak v podstatě dává těmto dlužníkům "druhou šanci", možnost veřejně a vlastním přičiněním očistit své jméno a svou existenci od závazků vytvořených neuváženě či v tíživé životní situaci. Zcela zásadní je uplatnění sanačního principu, tedy uspokojení závazků za současného zachování dlužníkova ekonomického potenciálu. 97

Závěrečnou myšlenkou budiž konstatování, že napravování škod v procesu oddlužení by mělo být až poslední možnou variantou. V první řadě by stát měl dbát o prevenci, aby co nejvíce omezil současný nárůst zadlužování českých domácností, a zvýšil finanční gramotnost občanů. Jestliže však k úpadku osoby již dojde, pak je oddlužení tím nejlepším možným řešením situace, v mezích právního řádu.

98

16 Resumé The topic of this thesis is "The discharge of debts process from the perspective of judicial practice de lege lata and de lege ferenda". I chose this theme because I work as an assistant of judge on insolvency court, so I'm in daily contact with discharge of debts and with practical problems and issues, that it brings. Moreover, discharge of debts is a very actual topic in our society, it has become a most popular method of resolving insolvency. When I wrote this work, I tried to focus on description, analysis and evaluation of current legislation that relates to discharge of debts process. I used my experience and knowledge from practice and I quoted many court decisions in order to explain the possible solutions to some of the problematic issues. Debt discharge legislation is primarily contained in the act No. 182/2006 Coll., on Insolvency and its Resolution (Insolvency Act), which came into force on 1st January 2008 and since that it has been amended many times. This thesis is divided into thirteen main chapters (without an introduction, resume and conclusion). Some of these chapters are then also divided into subchapters. In the first main chapter of this thesis, whis is named "Bankruptcy legislation in the Czech Republic de lege lata", I introduced the chosen topic in a broader context by definition of the basic terms and comparison of discharge, bankruptcy and reorganization. I briefly characterized the other two methods of resolving insolvency in order to highlight the differences between those various institutes. In chapters three to thirteen I have analyzed in detail the process of debt relief. I described it from the very beginning (filing an insolvency petition) to the end of the trial, when the insolvency court acknowledges the fulfilment of debt discharge and exempts the debtor from payment of remaining claims. This thesis is based on legislation in effect at the date of submission of the thesis. It includes changes brought by the amendment to Insolvency Act No. 294/2013 Coll., which came into force on 1st January 2014. I considered it important to highlight the main changes that affected the rules and debt discharge process in judicial practice. For example the new system of determination insolvency administrators, changes in marital debt discharge issue, the possibilities of debt relief of businessmen etc. I assessed its contribution and formulated my own opinions relating to that.

99

In the chapter number fourteen, I briefly compared the Slovak and Czech insolvency law, especially debt discharge legislation. I have summarized the most significant differences, for example the fact that discharge of debts according to Slovak law is realized for three years, while under Czech law it is realized for five years. The most noticeable difference is that debt discharge under Slovak law is not considered an independent way of resolving insolvency, but it is associated with bankruptcy. Discharge of debts is a legal instrument by which the state gives non entrepreneurs a chance to deal with its creditors under court supervision and in accordance with the law, gradually get rid of their obligations and start again. Insolvency court can approve the debt relief in two different forms: realization of assets or fulfilment of an instalment schedule. The realization of assets can be approved when the debtor owns property that can be monetized well, while the fulfilment of an instalment schedule can be approved when the debtor's income is high enough to meet the basic condition. The main condition for both forms of debt discharge is that all unsecured debts must be satisfied in at least 30 % by the end of the trial. The debt discharge is the most convenient of dealing with bankruptcy since it offers the possibility to "forgive" all debtor's liabilities, if it is paied at least a third of them. It can be said that the priority of the state should be to prevent household debt and consumer debt, but when bankruptcy occurs, debt discharge is the best solution.

100

17 Seznam použitých pramenů 17. 1 Právní předpisy 

zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů



Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech



Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení



vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů



vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných



výdajů

vyhláška č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců

17. 2 Judikatura 

usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 11/2010 - P 48 - 8 ze dne 11. 1. 2010 (KSCB 3323/2008)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 73/2009 - P 26 - 7 ze dne 20. 5. 2009 (KSHK 41 INS 4227/2008



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 7/2008 - A 18 ze dne 31. 3. 2008 (KSUL 43 INS 384/2008)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 396/2010 - P 35 - 7 ze dne 28. 5. 2010 (KSHK 40 INS 8832/2009)



usnesení Ústavního soudu č.j. II. ÚS 2444/2010 - 2 ze dne 2. 12. 2010 101



usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 13/2011 (R 4/2012) ze dne 13. 6. 2011



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 280/2010 - A 12 ze dne 11. 5. 2010 (KSPH 39 INS 2561/2010)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 669/2009 - A 21 ze dne 15. 12. 2009 (KSPL 54 INS 4966/2009)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1061/2010 - B 24 ze dne 17. 12. 2010 (MSPH 60 INS 6105/2010)



usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 55/2009 - A 17 ze dne 31. 3. 2009 (KSOS 16 INS 4599/2008)



usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 217/2009 - A 21 ze dne 29. 7. 2009 (KSBR 32 INS 656/2009)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 411/2010 - A 20 ze dne 13. 10. 2010 (KSUL 44 INS 3832/2010)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 697/2009 - A 15 ze dne 27. 4. 2010 (KSUL 70 INS 6396/2010)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 174/2008 - A 22 ze dne 8. 10. 2008 (KSHK 45 INS 2986/2008)



usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2009 (R 26/2011) ze dne 20. 5. 2010



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 254/2008 - A 43 ze dne 21. 11. 2008 (KSCB 28 INS 2072/2008)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 193/2010 - B 12 ze dne 31. 3. 2010 (KSPL 27 INS 8406/2009)



usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 175/2008 - B 30 ze dne 20. 1. 2009 (KSOS 39 INS 1364/2008)



usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 107/2009 - A 14 ze dne 16. 4. 2009 (KSBR 26 INS 292/2009)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 237/2011 - B 24 (R 133/2011) ze dne 1. 6. 2011 (KSPH 41 INS 4795/2010)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 5/2009 - P 10 - 9 ze dne 23. 1. 2009 (KSPH 39 INS 2419/2008)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 24/2009 - B 27 a 1 VSPH 102

277/2008 - A 19 ze dne 21. 1. 2009 (KSUL 69 INS 3755/2008) 

usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 216/2009 - A 25 ze dne 5. 6. 2009 (KSUL 45 INS 798/2009)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 53/2009 - A 16 ze dne 6. 2. 2009 (KSUL 46 INS 124/2009)



usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 217/2010 - A 13 ze dne 15. 7. 2010 (KSBR 37 INS 4136/2010)



usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 37/2009 - B 70 ze dne 21. 1. 2010 (KSHK 42 INS 1063/2008)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1053/2011 - B 31 ze dne 16. 2. 2012 (KSUL 70 INS 11081/2010)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1036/2011 - B 18 ze dne 8. 6. 2012 (KSPL 20 INS 5756/2011)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 535/2010 - B 34 ze dne 24. 8. 2010 (KSHK 45 INS 8999/2009)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 620/2010 - B 19 ze dne 25. 8. 2010 (KSHK 40 INS 2229/2010)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 669/2009 – A – 21 ze dne 15. 12. 2009 (KSPL 54 INS 4966/2009)



usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 3/2009 – A – 59 ze dne 21. 4. 2009 (KSOS 34 INS 625/2008)



usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 961/2014 – A – 14 ze dne 15. 5. 2014 (KSPA 59 INS 2184/2014)



usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 297/2014 – A – 9 ze dne 16. 4. 2014 (KSOS 39 INS 3145/2014)

17. 3 Monografie 

KUČERA, F. Sbírka insolvenční judikatury. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012



MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele. 2. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2011, s. 400



RICHTER, T. Insolvenční právo. 1. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 472 103



KUČERA, F. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenční zákon) s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 306



MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 1. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 800



HÁSOVÁ, J.; MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 288



DVOŘÁK, J.; SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 296

17. 4 Komentáře 

KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1128

17. 5 Odborné statě 

BABUŠKOVÁ, J. Oddlužení manželů - aneb co v zákoně nenajdete. Bulletin advokacie. 2012, č. 4, s. 32



ŘEHÁČEK, O. Osobní bankrot manželů a jeho řešení v soudní judikatuře. Bulletin advokacie. 2011, č. 7 - 8, s. 42



DVOŘÁK, T. Společné jmění manželů a insolvenční zákon. Právní fórum. 2010, č. 2, s. 56



DÖRFL, L. Oddlužení. Právní rádce. 2010, č. 8, s. 4



SPRINZ, P. Kdo ještě je a kdo není podnikatel aneb subjektivní přípustnost oddlužení dnes a "zítra". Právní rozhledy. 2013, č. 10, s. 361



KOZÁK, J. Hrozí v Česku kolaps insolvenčních soudů? Konkursní noviny. 2011, č. 19

17. 6 Internetové zdroje 

www.justice.cz



www.beck-online.cz



www.business.center.cz



www.cak.cz 104



www.psp.cz



www.upadca.sk



www.epravo.cz



www. ceska-justice.cz

105

18 Přílohy 18. 1 Graf vývoje množství podaných návrhů na oddlužení reorganizaci a konkurs v letech 2008 – 2013 Následující sloupcový diagram znázorňuje počet podaných insolvenčních návrhů spojených s návrhy na povolení oddlužení, insolvenčních návrhů s návrhem na prohlášení konkursu a insolvenčních návrhů s návrhem na povolení reorganizace. Při porovnání počtu návrhů na jednotlivé způsoby oddlužení je zjevný přímo raketový nárůst podaných ins. návrhů spojených s návrhy na povolení oddlužení, zatímco počet návrhů na konkurs a na reorganizaci je v průběhu let téměř stejný. Data použitá ve všech třech grafech vycházejí ze statistiky vedené Ministerstvem spravedlnosti, která je veřejně přístupná na webu ministerstva35.

35000 30000 25000 20000

reorganizace

15000

konkurs

10000

oddlužení

5000 oddlužení

0 2008

2009

2010

2011

reorganizace 2012

35

2013

Viz.:

106

18. 2 Graf poměru návrhů na oddlužení, reorganizaci a konkurs podaných v roce 2013 Tento výsečový graf znázorňuje poměr počtu insolvenčních návrhů spojených s návrhy na povolení oddlužení, ins. návrhů s návrhy na prohlášení konkursu a ins. návrhů s návrhy na povolení reorganizace, podaných u insolvenčních soudů v roce 2013.

návrhy

oddlužení

konkurs reorganizace

107

18. 3 Graf způsobů řešení úpadku schválených v letech 2008 – 2013 Poslední, spojnicový diagram, obsahuje data o počtu schválených oddlužení splátkovým kalendářem, schválených oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, prohlášených konkursech a povolených reorganizací v letech 2008 až 2013, tedy téměř po celou dobu účinnosti IZ. Je zřejmé, že ačkoliv v letech 2008 a 2009 převažovaly konkursy, tak již od roku 2010 je oddlužení splátkovým kalendářem zdaleka nejčastějším způsobem řešení úpadku u nás. Za poslední tři statisticky zohledněné roky zaznamenává oddlužení splátkovým kalendářem stálý strmý vzestup. Budeme-li se ptát "proč", důvody lze nalézt v tom, že možnost oddlužení nepodnikatelů vešla po počátečních letech účinnosti IZ ve všeobecnou známost a vzrostla po něm poptávka, nebo to může být nepřímý následek ekonomické krize a vlny propouštění zaměstnanců, anebo je na vině klesající finanční gramotnost Čechů. Domnívám se, že skutečnost může být kombinací všech tří faktorů a možná i řady dalších. 20000 18000 16000 14000 12000

oddlužení plněním splátkového kalendáře

10000

oddlužení zpeněžením majetkové podstaty konkurs

8000 reorganizace 6000 4000 2000

0 2008

2009

2010

2011

2012

108

2013

18. 4 Tabulky dat obsažených v grafech

ins. návrh s návrhem na povolení oddlužení insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu insolvenční návrh s návrhem na povolení reorganizace

schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty prohlášení konkursu povolení reorganizace

2008

2009

2010

2011

2012

2013

1 693

3 744

10 014

18 021

25 785

30 213

1 151

2 180

2 635

2 617

2 735

3 140

6

10

5

23

21

17

2008

2009

2010

2011

2012

2013

464

1 592

4 584

9 238

14 291

18 803

13

30

82

183

414

572

769

1 808

2 204

2 671

3 172

4 088

6

16

19

17

14

12

109