Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Diplomová práce

Valná hromada akciové společnosti a její význam pro řízení společnosti Arnošt Juda Akademický rok 2011/2012

Prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Valná hromada akciové společnosti a její význam pro řízení společnosti zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

1

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval prof. JUDr. Jarmile Pokorné, CSc. za cenné rady, připomínky a odborné vedení při zpracovávání této diplomové práce. Poděkování patří také mé rodině a mým blízkým za podporu a pomoc poskytovanou po celou dobu mého studia.

2

Obsah Obsah....................................................................................................................................................... 3 Seznam použitých zkratek ....................................................................................................................... 4 1.

Úvod ................................................................................................................................................ 5

2.

Valná hromada ................................................................................................................................ 7

3.

2.1

Právní povaha .......................................................................................................................... 7

2.2

Postavení valné hromady v rámci orgánů společnosti ............................................................ 9

2.3

Druhy valných hromad .......................................................................................................... 11

2.4

Proces fungování valné hromady .......................................................................................... 12

2.4.1 Svolání ........................................................................................................................... 12 2.4.2 Podmínky účasti ............................................................................................................ 15 2.4.3 Jednání........................................................................................................................... 17 2.4.4 Přijetí usnesení – hlasování ........................................................................................... 19 Usnesení valné hromady a jeho platnost ...................................................................................... 23 3.1

Právní povaha usnesení ......................................................................................................... 23

3.1.1 Právní úkon .................................................................................................................... 25 3.1.2 Jiná právní skutečnost ................................................................................................... 29 3.2 Platnost a účinnost ................................................................................................................ 33 3.3

Nicotnost ............................................................................................................................... 34

3.4

Neplatnost ............................................................................................................................. 34

3.4.1 Vady formální ................................................................................................................ 36 3.4.2 Vady obsahové .............................................................................................................. 38 3.5 Řízení o neplatnost usnesení ................................................................................................. 40

4.

3.5.1 Aktivní legitimace .......................................................................................................... 42 3.5.2 Pasivní legitimace .......................................................................................................... 44 3.5.3 Ochrana před šikanózním výkonem práva na vyslovení neplatnosti ............................ 45 Shrnutí ........................................................................................................................................... 47

5.

Závěr .............................................................................................................................................. 49

6.

Resumé .......................................................................................................................................... 55

7.

Použité prameny a literatura......................................................................................................... 57 7.1

Knižní zdroje .......................................................................................................................... 57

7.2

Judikatura .............................................................................................................................. 58

7.3

Internetové zdroje ................................................................................................................. 58

7.4

Časopisecká literatura ........................................................................................................... 59

7.5

Právní předpisy ...................................................................................................................... 59

3

Seznam použitých zkratek atd.

a tak dále

apod.

a tak podobně

bankovní zákon

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů

BankZ

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů

ČNB

Česká národní banka

MF

Ministerstvo financí

např.

například

násl.

následující

notářský řád

zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů

NŘ

zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů

o.s.ř.

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

občanský soudní řád

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

občanský zákoník

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

obchodní zákoník

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

odst.

odstavec

OZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

písm.

písmeno

PojZ

zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů

srov.

srovnej

tj.

to jest

urč.

určitý

ust.

ustanovení

Ústava

zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

zákon o obalech

zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších předpisů

zákon o obchodních korporacích zákon o pojišťovnictví ZákPenzPřip ZákOb

zákon o obchodních společnostech a družstvech zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších předpisů

ZOK

zákon o obchodních společnostech a družstvech

zpkt

zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů

4

1. Úvod Tato diplomová práce, nazvaná Valná hromada akciové společnosti a její význam pro řízení společnosti, má za cíl objasnit problematiku usnesení valné hromady, a to především v souvislosti s jeho právní povahou, přijímáním, platností či neplatností a jeho významným vlivem na řízení společnosti. Akciová společnost, jejíž jednání valná hromada prostřednictvím usnesení ovlivňuje, je nejsložitější právní strukturou, kterou zákon (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále též „obchodní zákoník“, nebo jen „ObchZ“) pro účely podnikání (definováno v § 2 odst. 1 ObchZ) vytvořil. Ač se jedná v podstatě o útvar umělý, jsou mu přisuzována stejná práva, jako jiným podnikatelům (termín podnikatel je vymezen v § 2 odst. 2 ObchZ). Jedná se o právnickou osobu [dle ust. § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též „občanský zákoník“, nebo jen „OZ“] s vlastní právní subjektivitou, která jí umožňuje jak nabývat práva a povinnosti, tak i samostatně svým jménem jednat. Tato obchodní společnost (jak je definována v § 56 odst. 1 ObchZ) bývá zpravidla založena za podnikatelským účelem (tj. za účelem dosažení zisku), ovšem zákon připouští i její založení za účelem jiným. Zákonná úprava akciové společnosti je uvedena v obchodním zákoníku v části druhé, hlavě první, dílu pátém, ustanovení § 154 a násl. Valná hromada, jakožto nejvyšší orgán (dle znění ust. § 184 ObchZ) akciové společnosti, má pochopitelně řadu možností, jak ovlivňovat její chod, ať už se jedná o v zásadě běžné záležitosti, či závažnější situace. Do působnosti valné hromady náleží i rozhodování o nejdůležitějších otázkách života společnosti vůbec. Svoji vůli vyjadřuje valná hromada skrze usnesení, která během svého zasedání přijímá. Právě ve světle těchto zásadních a strategických rozhodnutí valné hromady je třeba vždy dbát na to, aby přijaté usnesení vykazovalo znaky dostatečné kvalitativní úrovně co do formy, tak i obsahu. V opačném případě mohou nastat situace, kdy usnesení vyvolá pouze dílčí zamýšlené následky, leckdy nevyvolá následky žádné, případně s ním mohou být spojeny i následky nechtěné či takové, kterým mělo usnesení zamezit nebo předejít. Usnesení valné hromady akciové společnosti a jeho platnost a účinnost je jedním ze stěžejních bodů řádného fungování akciové společnosti, a proto je třeba zajistit jeho perfektnost. A právě v kontrastu s velikostí podniků, pro které je tato forma obchodní společnosti předurčena, se mohou zdát drobnými ony chyby a vady usnesení, jež ovšem mohou v některých případech vést až k fatálním následkům. Z tohoto důvodu je třeba usnesení přikládat příslušnou váhu.

5

Tato práce má v úmyslu podat ucelený pohled na onen institut, upozornit na možná úskalí, která jsou s ním spojena, a pokusit se navrhnout řešení, jež by mohla zamezit vzniku nezamýšlených následků. V této práci tedy bude pojednáno o postavení valné hromady v rámci ostatních orgánů akciové společnosti, bude popsáno fungování valné hromady vedoucí k vydání výše uvedeného typu rozhodnutí, kdy bude následně rozebrána právní povaha usnesení valné hromady akciové společnosti a toto bude zařazeno do systému právních skutečností. Pozornost bude věnována také platnosti a účinnosti. Další část práce bude věnována vadám, které se mohou v usnesení valné hromady objevit. Tato pasáž bude obsahovat též důsledky plynoucí z vadných usnesení, především co se týká procesní stránky. Na konkrétních příkladech vadných usnesení bude demonstrována judikatura vyšších soudů, která povede k řešení nastalých situací. Závěrečná část práce bude obsahovat rozbor problémů, které vyvstaly v průběhu zpracovávání předchozích částí práce, budou shrnuty zjištěné poznatky a budou uvedeny návrhy de lege ferenda.

6

2. Valná hromada 2.1 Právní povaha Právní úprava v obchodním zákoníku označila ve svém § 184 odst. 1 valnou hromadu akciové společnosti za její nejvyšší orgán. O důležitosti tohoto institutu svědčí i podrobná regulace jeho svolávání (§ 184a ObchZ), usnášeníschopnosti (§ 185 ObchZ), rozhodování (§ 186 ObchZ), pravomoci a působnosti (§ 187), vlivu stanov (§ 173 ObchZ) atd. Ohledně neplatnosti usnesení (§ 183 ObchZ) přijatého valnou hromadou odkazuje právní úprava – stejně jako v některých dalších případech – na obdobnou úpravu u společnosti s ručením omezeným. Karel Eliáš rozděluje charakteristiku valné hromady do tří základních bodů.1 1. Valná hromada je nejvyšším orgánem akciové společnosti. Představenstvo je valné hromadě podřízeno a musí se řídit pokyny, které tato skrze usnesení vydá. Stejné podmínky jako pro představenstvo platí i pro dozorčí radu a další fakultativní orgány. Totiž právě to, že valná hromada udílí pokyny ostatním orgánům, ji v této hierarchii orgánů společnosti posouvá na nejvyšší stupínek. Nelze opomenout ani pravomoc valné hromady volit a odvolávat jak členy představenstva, tak dozorčí rady. 2. Akcionář na valné hromadě uplatňuje svoje práva. Svoji důležitost a nadání udílet pokyny valná hromada odvozuje od všech společníků akciové společnosti (akcionářů), kteří tento orgán vytváří. Na valné hromadě dochází k uplatňování společnických práv především formou hlasování. 3. Valná hromada tvoří vůli společnosti. Tato vůle může být tvořena pouze hlasováním akcionářů na valné hromadě. A jedině z vůle společnosti pak tak může vycházet veškeré její jednání. Valnou hromadu tak můžeme chápat jako nejvyšší orgán akciové společnosti umožňující akcionářům uplatňovat jejich práva a podílet se tak na utváření vůle celé akciové společnosti. V příslušné pasáži obchodního zákoníku regulující valnou hromadu zmiňuje zákon na několika místech roli stanov, jako možnosti k úpravě práv a povinností týkajících se valné hromady. Stanovy jako takové upravuje obchodní zákoník především v § 173 a § 174. V těchto ustanoveních zákon určuje povinný (§ 173 ObchZ), a pak i fakultativní (§ 174 ObchZ) obsah stanov. Především fakultativní stránka stanov je pro valnou hromadu důležitá, jelikož (kromě v tomto ustanovení uvedených možností) může určovat i přesnější pravidla pro fungování valné hromady a

1

dle ELIÁŠ, K. Akciová společnost: Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000. s. 204 a násl.

7

akciové společnosti vůbec. Konkrétní situace, za kterých tato možnost stanovám náleží, jsou zpravidla součástí úpravy valné hromady.2 Tak je tomu hned v druhém odstavci úvodního ustanovení o valné hromadě akciové společnosti, kdy zákon stanovám dává možnost upravit formu účasti akcionáře na valné hromadě či způsob hlasování. Stanovy dále typicky určují rozhodný den (§ 156b ObchZ) – pro účast na valné hromadě speciálně upravený v § 184 odst. 3 ObchZ, mohou upravovat podmínky usnášeníschopnosti valné hromady (§ 185 odst. 1 ObchZ), podmínky pro počet hlasů nutných k přijetí usnesení (§ 186 odst. 1 ObchZ) atd. Valnou hromadu mohou stanovy např. omezit v pravomoci tak, že svěří volení a odvolávání představenstva akciové společnosti dozorčí radě [§ 187 odst. 1 písm. d) ObchZ]. Valná hromada jako nejvyšší orgán společnosti může rozhodovat o jakékoliv otázce týkající se společnosti, avšak jen za podmínek stanovených zákonem.3 Ten pak ve svém ust. § 187 odst. 1 stanovuje podmínky pro zde uvedenou tezi tak, že valná hromada může rozhodovat o všem, co jí svěřuje zákon nebo stanovy. Jestliže zákon svěří rozhodování o určité otázce valné hromadě, pak je vyloučeno, aby tato pravomoc byla svěřena jinému orgánu.4 Znamená to tedy, že kdybychom otázku zákonem uloženou k rozhodnutí valné hromadě skrze stanovy přesunuli na jiný orgán, pak bude dané ustanovení stanov neplatné. Dal-li zákon valné hromadě skrze stanovy možnost na jedné straně rozhodovat i o jiných otázkách, než těch, které explicitně uvedl v § 187 odst. 1 [kromě písm. n)], a umožnil tak [právě užitím písm. n)] rozšířit množinu potenciálních otázek k rozhodování na valné hromadě, pak ji musel z logických důvodů na druhé straně uzavřít. Zákon tak učinil především kvůli tomu, aby nedocházelo k narušování rovnováhy mezi orgány společnosti a míra pravomocí zůstala pokud možno vyvážená. Pomyslnou závorou se stalo ust. § 187 odst. 2, jehož text výslovně zakazuje valné hromadě vyhradit si právo k rozhodování v záležitosti, kterou jí nesvěřuje zákon, ani stanovy. Výčet záležitostí, které stanovy mohou upravit, je potom uveden v § 184 odst. 2 a násl. ObchZ. Budeme-li § 187 odst. 2 vykládat široce, pak můžeme usoudit, že v případě, kdy zákon ani stanovy nesvěřují rozhodování valné hromadě, je jasné, že musí být rozhodování svěřeno jinému orgánu, aby se nevyskytla záležitost, u které by nebylo jasné, který orgán o ní má rozhodnout. Tím se

2

typicky se v textu zákona objevuje ve znění: „stanovy mohou určit“, „stanovy mohou upravit“, „stanovy mohou omezit“ DĚDIČ, J. in DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. 1. vydání. Praha: PROSPEKTUM, 1997. s. 573 4 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 387 3

8

obloukem dostáváme zpět k tomu, že co je zákonem určeno k rozhodování jinému orgánu než valné hromadě, si tato nesmí vyhradit.5 Celé ustanovení odst. 2 si můžeme vyložit i tak, že se jedná o pravidlo, které nám říká, co všechno si valná hromada může (nesmí) prostřednictvím stanov přisvojit k rozhodování. Vždy zůstanou oblasti, ve kterých může rozhodovat pouze jeden konkrétní orgán. Stanovy pak pro představu plní funkci jakéhosi mostu, po kterém je možné přenášet zbylou sumu otázek k rozhodování mezi jednotlivými orgány.

2.2 Postavení valné hromady v rámci orgánů společnosti Valná hromada je jedním ze tří základních orgánů společnosti v zákoně výslovně upravených, tudíž považovaných za obligatorní. Spolu s valnou hromadou akciovou společnost spravuje také představenstvo a dozorčí rada.6 Zřízení dalších orgánů je fakultativní, přičemž délka funkčního období, působnost a způsob rozhodování jsou upraveny ve stanovách. Představenstvo je statutárním orgánem (pojem statutární orgán je definován v § 20 odst. 1 OZ) akciové společnosti, řídí její činnost a jedná jejím jménem. Rozhoduje o všech věcech akciové společnosti, které zákon nebo stanovy společnosti nesvěřují valné hromadě či dozorčí radě (§ 191 odst. 1 ObchZ).7 Představenstvo je volený a (zpravidla8) kolektivní orgán nejméně o třech členech. Tento statutární orgán (jako orgán výkonný) má dvě základní pravomoci, a to jednatelské oprávnění (činit jménem společnosti právní kroky směrem navenek) a oprávnění k obchodnímu vedení (tedy řízení běžného chodu společnosti).9 Dozorčí radu obchodní zákoník charakterizuje jako orgán, který dohlíží na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti společnosti. Členové dozorčí rady jsou oprávněni nahlížet do dokladů a záznamů týkajících se činnosti společnosti a tak kontrolovat, zda se

5

určité ustanovení, které zajišťuje výlučnou pravomoc k rozhodování jiného orgánu, nesmí obsahovat sousloví „pokud stanovy neurčí jinak“ apod., jinak by valná hromada opět získala možnost si danou otázku skrze stanovy vyhradit k rozhodování. 6 dle ŽÁČEK, V., KRATOCHVÍL, J. Akciová společnost: legislativa, řízení a organizační struktura. 2. doplněné vydání. Praha: MANAGEMENT PRESS, 1994. s. 33 7 dle ŠTENGLOVÁ, I. in DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. Přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. S. 343 8 zákon připouští v § 194 odst. 3 ObchZ možnost, aby ve společnosti s jediným akcionářem bylo představenstvo orgánem dvoučlenným nebo i jednočlenným; maximální počet členů představenstva však zákonem omezen není. Nicméně je třeba dodat, že přesný počet členů představenstva musí být uveden ve stanovách akciové společnosti, jak je popisuje DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. Vydání. Praha: ASPI, 2009. S. 463 9 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. Vydání. Praha: ASPI, 2009. S. 463 a násl

9

podnikatelská činnost realizuje v souladu s právními předpisy, stanovami a pokyny valné hromady. Dozorčí rada též kontroluje řádné vedení účetních zápisů.10 Tento orgán je orgánem kolektivním, z čehož vyplývá, že musí mít min. 3 členy; zákon navíc v ust. § 200 přichází s takovou podmínkou, že počet členů musí být dělitelný třemi.11 Takto popsaná soustava orgánů odpovídá dualistickému organizačnímu pojetí akciové společnosti. Organizační struktura je v něm zajištěna valnou hromadou, představenstvem a dozorčí radou. Dualistický model je typický pro Německo, kde členy dozorčí rady volí valná hromada a členy představenstva (kterými se mohou stát i jiné osoby než akcionáři) volí dozorčí rada.12 Uvedený model stojí na principu, podle kterého zajišťují vedení společnosti dva dobře akceschopné a profesionální orgány, totiž představenstvo a dozorčí rada. Zjevně znevýhodňuje valnou hromadu zejména z toho důvodu, že snižuje závislost představenstva na ní. Valná hromada se pak dostává snad až na úroveň obyčejného orgánu. S určitými odchylkami lze i tuzemské organizační schéma valné hromady považovat za vycházející z uvedeného dualistického uspořádání. Naše právní úprava se tak drží německého modelu, i když ne důsledně, jelikož např. v otázce volení a odvolávání členů představenstva dává přednost ustavování do funkcí rozhodnutím valné hromady, ačkoliv připouští, aby tuto pravomoc vykonávala dozorčí rada.13 Z výše uvedeného vyplývá, že se všechny tři orgány akciové společnosti v dualistickém pojetí organizace akciové společnosti se navzájem ovlivňují, mají vůči sobě určitá, ne vždy vyvážená, práva a povinnosti, která ale umožňují efektivní řízení společnosti bez hromadění moci u jednoho z orgánů. Druhým organizačním modelem rozšířeným především v angloamerickém a francouzském právním prostředí je pojetí vycházející z monistické teorie. Monistický model nezná představenstvo ani dozorčí radu. Funkce řízení a dozoru jsou v oblasti angloamerického práva spojeny v radě ředitelů, centrálním manažerském správním orgánu a dozorčím orgánu, kde se jisté dělení obou funkcí projevuje v dělbě povinností mezi závislé a nezávislé členy rady ředitelů.14 Naproti tomu např. ve Francii má v organizační struktuře akciové společnosti stěžejní úlohu správní rada. Jedná o minimálně tříčlenný kolektivní orgán, který je volen valnou 10

dle KŘÍŽ, R. in DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 372 11 za splnění podmínek daných ust. §200 odst. 1 ObchZ totiž dochází k situaci, kdy jsou 2/3 členů dozorčí rady voleny valnou hromadou a zbylou jednu třetinu volí zaměstnanci společnost 12 dle ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 218 13 dle ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 292 a násl. 14 Nezávislými členy jsou pouze ti členové rady, kteří nedostávají od společnosti žádnou jinou odměnu než tu, která vyplývá z jejich funkce v radě, a nejsou spojeni s akciovou společností. Nezávislým členům rady ředitelů náleží vykonávat dohled nad průkazností a správností finančních údajů, který vykonávají v rámci tzv. auditorského výboru. Dle ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 219

10

hromadou, nabývající zde silnějšího postavení. Správní rada tedy plní obdobnou funkci jako rada ředitelů v angloamerickém právním systému, kdy rovněž nahrazuje jak představenstvo, tak i dozorčí radu. Ve francouzské úpravě pak zastává významné postavení předseda, který společnost do značné míry řídí. Mohou být zřízeny i funkce pověřených generálních ředitelů, které jsou předsedovi podřízeny. Ostatním členům správní rady jsou svěřeny různé další funkce.15 V monistickém modelu je tedy možné oproti dualistickému modelu pozorovat zesílení pozice valné hromady vůči ostatním orgánům. V současné době je ovšem velice těžké v jednotlivých státech prohlásit pojetí právního postavení orgánů akciové společnosti za striktně monistické, či naopak dualistické. Právní řády většiny států umožňují, aby se vedle typického tuzemského modelu užíval i model opačný a dochází tak k jejich prolínání. Je to způsobeno i vlivem Evropské unie, která umožňuje při zakládání evropské společnosti volbu organizační struktury. Stejný trend se pak dostává i do vnitrostátních právních řádů.

2.3 Druhy valných hromad Platná právní úprava rozlišuje řádné, mimořádné a náhradní zasedání valné hromady. 16 Jak Tomáš Dvořák ve svém citovaném díle správně uvádí, je nutné striktně užívat těchto termínů, jelikož nesprávné hojné užívání termínů řádná, mimořádná a náhradní valná hromada budí dojem, že se jedná o tři různé orgány, což není pravda. Řádné zasedání valné hromady se koná ve lhůtách určených stanovami, nejméně však jedenkrát za rok a nejpozději do 6 měsíců od posledního dne účetního období (tedy zpravidla do 30. 6. příslušného kalendářního roku). Schvaluje roční účetní uzávěrku, návrh na rozdělení zisku nebo na úhradu ztráty, volí či odvolává členy orgánů společnosti, končí-li jejich funkční období, či jsou-li pro to jiné důvody, atd. Mimořádné zasedání valné hromady je svoláváno mimo termín konání řádné valné hromady. Obecně platí, že má být svoláno, vyžadují-li to zájmy společnosti, například když většina členů představenstva odstoupila ze svých funkcí a společnost z tohoto důvodu nemá funkční statutární orgán, nebo když je třeba bez zbytečného odkladu rozhodnout o snížení nebo zvýšení základního kapitálu, o fúzi, o rozdělení, o prodeji podniku atd.17 Jak pro řádné, tak i pro mimořádné zasedání valné hromady tedy platí, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro svolání zasedání a i pro přijímání usnesení. Rozdíl je pouze v otázkách, které mají být na tom kterém zasedání řešeny. Naproti tomu náhradní zasedání valné hromady reaguje na 15

dle ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 293 16 DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 389 17 ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 223

11

stav, kdy zákonné požadavky pro přijetí usnesení – lhostejno, zda na řádném či mimořádném zasedání valné hromady – naplněny nejsou. Není-li tedy valná hromada schopná se usnášet a v tom důsledku přijímat usnesení (ačkoliv je řádně svolána), pak lze svolat18 náhradní zasedání valné hromady, jak plyne z § 185 odst. 3 ObchZ. Pro toto zasedání platí zvláštní podmínky, jako např. možnost svolat náhradní zasedání novou pozvánkou na valnou hromadu nebo novým oznámením, které musí být uveřejněno nejdéle do 15 dnů ode dne, na který bylo svoláno původní zasedání, avšak jen k projednání totožného programu, jaký byl vyhrazen původnímu zasedání, a to s datem konání do šesti týdnů od data původního zasedání. Dále pak při zasedání náhradní valné hromady neplatí obecné velice důležité pravidlo schopnosti usnášet se. Tato valná hromada může přijímat rozhodnutí vždy, to znamená bez zřetele na počet a váhu hlasů přítomných akcionářů, jak ostatně vyplývá z ust. § 185 odst. 3 ObchZ in fine.

2.4 Proces fungování valné hromady Valná hromada obecně je poměrně složitou strukturou, jejíž fungování je proto třeba řádným způsobem upravit. Zákon tento proces reguluje už od svolávání na zasedání valné hromady přes způsob a podmínky jednání na valné hromadě až po samotné hlasování o jednotlivých bodech programu vedoucí k přijímání usnesení. 2.4.1

Svolání

Zasedání valné hromady nemůže svolat každý. Toto právo mají jen určité osoby a orgány. Nelze totiž akceptovat, aby si kdokoliv mohl libovolně svolávat zasedání valné hromady podle své vůle.19 Zákon výslovně opravňuje ke svolání valné hromady představenstvo, jednoho či více členů představenstva, dozorčí radu nebo akciovou minoritu.20 Představenstvo, stejně jako některý člen představenstva, může svolávat jak řádnou, tak i mimořádnou valnou hromadu. Menšinový akcionář a dozorčí rada budou zpravidla svolavateli mimořádné valné hromady.21 Zákon v § 184a odst. 1 ObchZ stanoví, že ke svolání zasedání valné hromady je vždy oprávněno představenstvo. T. Dvořák22 vidí podklad pro toto tvrzení v tom, že rozhodnutí o svolání zasedání

18

není povinností náhradní zasedání valné hromady svolávat DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 394 20 dle ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 309 21 ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 223 22 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 394 19

12

patří do obchodního vedení společnosti, kteréžto náleží představenstvu. Sám však upozorňuje na rozdílný názor23 soudní praxe. Představenstvo svolává řádné zasedání valné hromady způsobem upraveným ve stanovách, nejpozději do 6 měsíců od posledního dne účetního období (typicky do 30. 6. daného roku). V jiných případech svolává představenstvo zasedání valné hromady za podmínek uvedených v § 193 odst. 1 ObchZ (neuhrazená ztráta dosahuje poloviny základního kapitálu, společnost se dostala do úpadku) ve lhůtě bez zbytečného odkladu a ve stejném časovém úseku i v případě, že dojde k naplnění ust. § 193 odst. 2 (nutnost udělení souhlasu ke smlouvám za podmínek uvedených v tomto odstavci). Vyžaduje-li si situace užití § 181 odst. 1 ObchZ (dojde k požádání dostatečným počtem minoritních akcionářů o svolání zasedání), pak představenstvo svolá zasedání valné hromady do 40 dní ode dne, kdy mu došla žádost o jeho svolání. Jednotliví členové představenstva mohou zasedání valné hromady platně svolat pouze v případech, kdy zákon stanoví povinnost zasedání svolat (např. požádali-li o svolání minoritní akcionáři s kvalifikovaným podílem na základním kapitálu – jak bylo uvedeno v předchozím odstavci) a představenstvo se na jeho svolání bez zbytečného odkladu neusneslo. Dále pak v případě, kdy představenstvo není dlouhodobě24 schopné se usnášet.25 Tak je tomu např. v důsledku významného poklesu členů představenstva. Zákon neomezuje právo člena představenstva svolat zasedání valné hromady pouze na ty členy, kteří jsou oprávněni za společnost jednat.26 Svolat zasedání tak může kterýkoliv z členů představenstva. Sankcí za zneužití práva svolat valnou hromadu členem představenstva je především odpovědnost za způsobenou škodu. Stejně tak bude člen představenstva odpovídat, pokud škoda vznikne tím, že valnou hromadu nesvolal, ačkoliv pro to byly vážné důvody.27 Oprávnění dozorčí rady svolat valnou hromadu vyplývá z ust. § 199 odst. 1 ObchZ, které opravňuje dozorčí radu svolat zasedání, jestliže to vyžadují zájmy společnosti. Typicky se bude jednat o případy porušování povinností představenstva. Takovou porušenou povinností bude např. nesvolání řádného zasedání valné hromady.

23

srov. např. ŠTENGLOVÁ, I. in DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 315 24 dle T. Dvořáka je třeba pod termínem „dlouhodobě“ rozumět lhůtu alespoň dvou měsíců 25 POKORNÁ, J. in FALDYNA, F., BEJČEK, J., HAJN, P., HUŠEK, J., MAREK, K., POKORNÁ, J., ROZEHNALOVÁ, N. Obchodní zákoník s komentářem. I. Díl (§ 1 až § 260). 1. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 2000. s. 459 26 dle ŠTENGLOVÁ, I. in DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 317. K tomu srov. např. ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 309 27 ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 224

13

Na rozdíl od představenstva nemůže zasedání svolat člen dozorčí rady, ale pouze dozorčí rada jako kolektivní orgán.28 Na zasedání valné hromady pak dozorčí rada navrhuje přítomným akcionářům k přijetí potřebná opatření. Právo požádat o svolání zasedání náleží za splnění urč. podmínek29 také akciové minoritě, má-li kvalifikovaný podíl na základním kapitálu (§ 181 odst. 3 ObchZ). Ke svolání zasedání valné hromady je dle ust. § 70 odst. 3 ObchZ také likvidátor. Tento názor zastává K. Eliáš30, zároveň však uvádí, že o této kompetenci likvidátora svolat zasedání valné hromady mohou být pochybnosti, jež jsou ale dle jeho názoru bezpředmětné. Za určitých okolností může při svolávání zasedání valné hromady dojít k tomu, že je třeba změnit jeho datum, příp. jej úplně odvolat. Zákon na tyto situace reaguje v § 184a odst. 5 ObchZ a umožňuje změnit datum konání zasedání, avšak pouze na pozdější dobu. Odvolání zasedání musí být provedeno způsobem stanoveným pro svolání zasedání valné hromady. Již svolané zasedání nelze odvolat, je-li stanovena právní povinnost svolat zasedání, nebo je zasedání svoláno na žádost akciové minority a tato s odvoláním zasedání nesouhlasí. V případě, že by osoby oprávněné (v jistých případech i povinné) ke svolání zasedání valné hromady tuto nesvolaly ve lhůtě dvou let, je možné užitím § 68 odst. 6 písm. a) ObchZ dojít dokonce i ke zrušení společnosti rozhodnutím soudu na návrh státního orgánu, příp. osoby, která osvědčí právní zájem. Při svolávání zasedání valné hromady musejí ti, kteří zasedání svolávají, uvědomit osoby oprávněné k účasti na tomto zasedání o jeho konání. Takovými osobami jsou především akcionáři. Akcionáři se na zasedání valné hromady svolávají v závislosti na tom, zda jejich akcie zní na jméno nebo na majitele. Jsou-li vydány akcie na majitele, společnost oznámí ve lhůtě nejméně 30 dní před zasedáním konání valné hromady v Obchodním věstníku31 a jiným vhodným způsobem určeným stanovami. Vydala-li společnost akcie na jméno, rozešle společnost písemné pozvánky na adresu bydliště nebo sídla akcionáře min. 30 dnů předem.32 Náležitosti pozvánky jsou uvedeny v § 184a odst. 3 ObchZ.

28

dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 395 Naplnění podmínek znamená, že představenstvo nevyhovělo žádosti minoritních akcionářů o svolání zasedání valné hromady v zákonné lhůtě 40 dnů a následně ani dozorčí rada nesvolala zasedání. Poté soud na návrh zmocnil akciovou minoritu ke svolání mimořádného zasedání a k učinění všech právních úkonů s tím spojených. Příslušný krajský soud [§ 9 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] rozhoduje v nesporném řízení (§ 200e o.s.ř.). 30 dle ELIÁŠ, K. Akciová společnost: Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000. s. 206 31 novelou provedenou zákonem č. 420/2009 Sb. bylo upuštěno od povinnosti uveřejňovat pozvánku v celostátním deníku 32 POKORNÁ, J. Základy práva obchodních společností s příklady a otázkami. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 101 29

14

V oblasti svolávání na valnou hromadu se stále častěji objevuje myšlenka spojená s využitím moderní techniky, která by tyto procesy mohla zásadním způsobem usnadnit a v nezanedbatelném měřítku též učinit méně finančně náročnými. Bohužel zákonodárce na tento vývoj nereaguje dostatečným způsobem, jak uvádí např. S. Černá33. Dle jejího názoru se ustanovení upravující způsob i lhůty svolávání valné hromady a výkon vespolných akcionářských práv ukazují stále více jako zastaralá. Platí to zejména pro společnost s úzkým a známým okruhem akcionářů, kde se z praktického hlediska jeví jako účelné a technicky možné svolávat valnou hromadu elektronicky. Platná úprava totiž vychází z technické úrovně komunikačních prostředků poloviny minulého století. 2.4.2

Podmínky účasti

Každý akcionář má právo účastnit se valné hromady nezávisle na druhu, formě, podobě i jmenovité hodnotě svých akcií. Toto právo náleží i akcionářům, kteří mají akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo (např. vlastníci prioritních akcií bez hlasovacího práva), popřípadě i akcionářům, kteří nemohou hlasovací právo spojené s akcií vykonávat (například proto, že jsou v prodlení s placením emisního kurzu upsaných akcií).34 Povinností se tato účast může stát pouze v případě, že by tak určily stanovy. K tomu, aby valná hromada mohla řádně plnit svoji funkci, je třeba, aby byl naplněn požadavek účasti na jejím zasedání. Pouze taková valná hromada, která je podpořena dostatečně kvalitní účastí, je schopna přijímat usnesení a rozhodovat tak o společnosti. Valné hromady se tedy účastní především akcionáři, ovšem přístup na ni mají i osoby další, o kterých bude pojednáno později. Aby bylo dosaženo co největší míry účasti na zasedání, nevyžaduje zákon striktně osobní účast, ale umožňuje využívat různé prostředky k jejímu zajištění. Tak je to uvedeno již v základním ustanovení § 184 ObchZ o valné hromadě. Zákon v odst. 1 druhé větě uvedeného ustanovení rozděluje účast na valné hromadě na účast osobní nebo účast v zastoupení. Osobní účast na zasedání valné hromady je základním typem účasti akcionáře. Osoba se valné hromady účastní fakticky, je v místě zasedání přítomná, jedná sama svým jménem. V poslední době ovšem vlivem techniky dochází k tomu, že i když osoba není fyzicky přítomná zasedání valné hromady, přesto se považuje za osobně na zasedání účastnou. Děje se tomu tak vzhledem k ust. § 184 odst. 2 ObchZ, které nabízí možnost, aby se akcionáři účastnili zasedání s využitím elektronických prostředků umožňujících dálkový přenos či dvousměrnou komunikaci mezi valnou hromadou a akcionářem. Stanovy, pokud společnost tento typ účasti umožňuje, povětšinou 33 34

ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 225 a násl. tamtéž

15

určují konkrétní podmínky. Akcionář se tedy dle § 184 odst. 2 ObchZ in fine považuje za přítomného na zasedání, i když fyzicky přítomen v daném čase a místě na zasedání není. Tento způsob hlasování samozřejmě přináší výhody, ať již časové nebo finanční, zejména akcionářům. Pro společnost může jít naopak o náklady či povinnosti navíc - kromě investice do potřebného elektronického vybavení (videokonferenčních systémů apod.) bude muset takovou komunikaci archivovat a zajistit ověření totožnosti hlasujícího akcionáře. Ze zkušeností ze zahraničí ale vyplývá, že umožnění tohoto způsobu hlasování vede k vyšší účasti na valné hromadě.35 Způsob, jak zajistit účast akcionáře na zasedání valné hromady, je-li to technicky obtížné, představuje institut zastoupení. Akcionáři, kteří nejsou plně způsobilí k právním úkonům, se mohou zasedání valné hromady účastnit jen prostřednictvím zákonného zástupce nebo opatrovníka. Akcionář obecně se pak může zasedání zúčastnit buďto osobně, anebo zmocněncem. Toho však musí vybavit plnou mocí.36 Výslovně zakotvená povinnost písemné plné moci je potřebná, protože obecná úprava v občanském zákoníku nedávala dost jistoty (srov. § 31 odst. 4 OZ) a ust. § 63 ObchZ také nebylo vhodným základem.37 Z ust. § 184 odst. 4 ObchZ také vyplývá, že ze znění plné moci musí být jasné, zda byla udělena pro zastoupení na jednom nebo na více zasedání v určitém období. Toto ustanovení je důležité pro zodpovězení otázky, zda je možné udělit generální plnou moc pro zastupování na valné hromadě. Jelikož je dle aktuální právní úpravy možné udělit plnou moc na více valných hromad v určitém časovém období, jedná se de facto o generální plnou moc, kterou dle dřívější právní úpravy nebylo možné použít. Z obchodního zákoníku byl novelou provedenou zákonem č. 420/2009 Sb. (která upravovala i výše uvedenou generální plnou moc) vypuštěn zákaz zastoupení na valné hromadě členem představenstva nebo dozorčí rady společnosti. Ten ale může zmocnění přijmout pouze tehdy, pokud uveřejní informace o tom, zda v daném případě hrozí střet jeho zájmů se zájmy akcionáře, a to spolu s pozvánkou na valnou hromadu nebo s oznámením o jejím svolání.38 Dále platí, že jeden akcionář nemůže platně udělit společnou plnou moc vícero zmocněncům, na druhé straně zákon nezakazuje, aby si dva či více akcionářů zvolilo společného zmocněnce.39

35

KNOBLOCHOVÁ, Vladimíra. Změny v úpravě podmínek pro účast na valné hromadě společnosti. In Stormware – legislativní servis [online]. [cit. 2011-10-17+. Dostupné z: < http://www.stormware.cz/podpora/LegServis/Zmeny_podmine k_pro_ucast_na_valne_hromade.aspx?p=3> 36 DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 410 37 dle PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 2. díl (s přihlédnutím k evropskému právu) § 56 – 260. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 1998. s. 866 38 KNOBLOCHOVÁ, Vladimíra. Změny v úpravě podmínek pro účast na valné hromadě společnosti. In Stormware – legislativní servis [online]. [cit. 2011-10-17+. Dostupné z: 39 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 413

16

Podpisy na plných mocích nemusí být úředně ověřeny, pokud to nevyžadují stanovy.40 Právo účasti akcionářů na zasedání valné hromady, jak již bylo uvedeno výše, pramení ze znění ust. § 184 ObchZ. To, že je osoba akcionářem, musí prokázat způsobem odvislým od cenného papíru. U zaknihovaných akcií je rozhodující výpis z evidence emisí zaknihovaných cenných papírů vedených centrálním depozitářem k rozhodnému dni (99 odst. 3 zpkt). U listinných akcií na majitele prokazují akcionáři své oprávnění předložením akcií při prezenci anebo potvrzením vystaveným osobou, která vykonává úschovu anebo správu akcií (§ 156 odst. 7 ObchZ). U listinných akcií na jméno má právo účastnit se osoba zapsaná jako akcionář v seznamu akcionářů, ledaže je prokázáno, že zápis v seznamu akcionářů neodpovídá skutečnosti. (§ 156 odst. 3 ObchZ). Spoluvlastníci akcie se zasedání účastní některým ze svých řad, anebo společným zmocněncem (§ 156 odst. 9 ObchZ). Akcionář se jedním z výše uvedených způsobů (výpisem z evidence, předložením při prezenci, zapsáním v seznamu akcionářů) prokazuje k tzv. rozhodnému dni. Tento důležitý institut je upraven v § 156b ObchZ a říká, že pouze osoba, která byla oprávněna nakládat s právy vloženými do cenného papíru v rozhodný den, je oprávněna tyto uplatňovat vůči společnosti na valné hromadě a to i v případě, že po rozhodném dni dojde k převodu cenného papíru. Z odst. 2 uvedeného ustanovení pak můžeme dovodit, že v případě listinných akcií na majitele se za majitele tohoto cenného papíru k rozhodnému dni považuje osoba, která při uplatňování práv tyto akcie společnosti předloží. Jiným způsobem totiž není možné akcionářovu totožnost bez pochybností stanovit. V ust. § 184 odst. 3 ObchZ je pak úprava rozhodného dne konkretizována pro jednotlivé případy. 2.4.3

Jednání

Jednání valné hromady je neveřejné. Přístup na ně mají akcionáři, stejně tak se valné hromady účastní členové představenstva a dozorčí rady. Bránit v přístupu nelze např. ani konkurznímu správci či správci dědictví.41 T. Dvořák42 k tomuto výčtu doplňuje ještě zástupce akcionářů, o nichž byla řeč výše, likvidátora v případě vstoupení společnosti do likvidace jakožto obligatorní orgán společnosti a insolvenčního správce, jehož účast se může jevit spornou. Dále bude blíže rozebírána především pozice akcionářů jako účastníků zasedání valné hromady. Ti jsou totiž hlavní skupinou účastníků zasedání valné hromady. Jsou esenciální složkou, bez které by zasedání nemohlo řádně probíhat. 40

HAVEL, B., ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K. a kol. Obchodní zákoník: Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2004. s. 403 41 dle ELIÁŠ, K. Akciová společnost: Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000. s. 210 42 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 409 a násl.

17

V obecné rovině platí, že každý z přítomných akcionářů musí mít prostor k vyjádření svého stanoviska k předkládaným návrhům a zároveň návrhy a protinávrhy předkládat. Akcionář má rovněž právo požadovat a dostat potřebná vysvětlení a informace43 ohledně záležitostí týkajících se společnosti samé. Nejdůležitějším oprávněním akcionáře na valné hromadě se však jeví právo hlasovat, které bude rozebráno v následující kapitole. Speciálním institutem ve vztahu k akcionářům obecně je akciová minorita, jejíž členové bývají nazývání akcionáři menšinovými. Jako akciová minorita se tradičně označuje určitá skupina akcionářů, přičemž platí, že minoritu může tvořit i akcionář jediný. Jádro této konstrukce je založeno na principu, že zákon přizná každému akcionáři44, který sám nebo ve spojení s jinými (ať ad hoc, ať trvalém) přesáhne svou účastí na společnosti jistý díl základního kapitálu, specifická oprávnění, jež by mu jinak nenáležela.45 Jistým dílem základního kapitálu se rozumí souhrnná jmenovitá hodnota akcií dosahující buď alespoň 3% základního kapitálu společnosti vyššího než 100 000 000 Kč, nebo 5% základního kapitálu ve výši 100 000 000 Kč a nižšího, jak vyplývá z ust. § 181 odst. 1 ObchZ. K základním právům minoritních akcionářů náleží: -

oprávnění požádat o svolání mimořádné valné hromady a stanovit pořad jejího jednání (§ 181 odst. 1 ObchZ)

-

doplnit program jednání valné hromady [§ 182 odst. 1 písm. a) ObchZ]

-

požadovat na dozorčí radě přezkoumání působnosti představenstva [§ 182 odst. 1 písm. b) ObchZ]

-

iniciovat uplatnění nároku na náhradu škody vůči členům představenstva [§ 182 odst. 1 písm. c) ObchZ]

-

iniciovat uplatnění nároku na zaplacení dlužného emisního kurzu [§ 182 odst. 1 písm. d) ObchZ]

-

vystupovat jako zákonní zástupci akciové společnosti (§ 181 odst. 2 ObchZ)

-

navrhnout soudní odvolání likvidátora (§ 219 odst. 2 ObchZ).

Dalším výrazným oprávněním je možnost vynutit si zařazení minoritou určené záležitosti do programu již svolaného zasedání. Tento požadavek musí být doručen společnosti včas, aby doplněný program mohl být uveřejněn takovým způsobem, jaký platí pro svolání zasedání.

43

toto právo není neomezené; akciová společnost jako subjekt soukromého práva nepodléhá zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, jak uvádí T. Dvořák ve výše citované publikaci na str. 418 44 není vyloučeno, aby tímto akcionářem byl také většinový akcionář, jelikož podmínkou k zisku zvláštních práv minoritních akcionářů je pouze procentní částka na podílu ze základního kapitálu, kterou by tento splňoval; omezen je pouze zákazem zneužití práv a povinností – viz DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 232 45 ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 328

18

Shrneme-li tedy vztah akcionáře (jak v obecné rovině, tak i v té speciální v podobě minoritních akcionářů) a zasedání valné hromady, pak akcionář je pozván k účasti na zasedání a má právo na tomto zasedání hlasovat a vykonávat svá další dílčí oprávnění závislá na jeho postavení, čímž naplňuje svoje základní oprávnění podílet se na fungování společnosti. Samotné jednání valné hromady za předpokladu řádného svolávání zasedání a dodržení podmínek účasti začíná po příchodu akcionářů zápisem do listiny přítomných, která, jak vyplývá z ust. § 185 odst. 2 ObchZ, obsahuje název a sídlo, nebo jméno, příjmení a bydliště akcionáře, čísla listinných akcií, jmenovitou hodnotu akcií a údaje o tom, které akcie nemají hlasovací právo. Řádné vedení listiny je velice důležité, jelikož se jedná o nenahraditelný důkazní prostředek osvědčující, zda bylo zasedání valné hromady usnášeníschopné či nikoliv. Přístup k listině musí být umožněn po celou dobu zasedání. Opožděný příchod stejně jako předčasný odchod ze zasedání se rovněž zaznamenávají.46 Po skončení prezence je třeba zkoumat, zda je valná hromada usnášeníschopná. Není-li tomu tak, rozpustí se. Je možné svolat náhradní zasedání valné hromady, ovšem pouze k projednání programu, který byl vyhrazen původnímu zasedání. Eventuální zasedání se musí konat do 6 týdnů od data původního zasedání. Sejde-li se dostatečný počet akcionářů, může být řádné (příp. mimořádné) zasedání valné hromady zahájeno pověřeným členem představenstva. Ten řídí zasedání a má povinnost zajistit volbu předsedy valné hromady, který následně převezme řízení a zasedání vede sám. V tom mu pomáhají zapisovatel, ověřovatelé zápisu o valné hromadě a osoby pověřené sčítáním hlasů, tzv. skrutátoři, jakožto nedílné personální zabezpečení zasedání valné hromady. Všichni tito činovníci jsou valnou hromadou voleni. V praxi se ustálil názor, že tito nemusejí být akcionáři společnosti. Předseda pak má povinnost probrat jednotlivé body podle pořadu jednání. Ke každému bodu musí být dána příležitost k rozpravě. Po ukončení rozpravy následuje usnášení valné hromady o právě projednaném bodu. Hlasování musí mít – v následující podkapitole uvedenou – kvalitu, aby mohlo být usnesení přijato.47 Po projednání všech bodů programu je zasedání valné hromady ukončeno. Náklady hradí ten, jehož se toto týká, tj. zpravidla společnost sama.48 2.4.4

Přijetí usnesení – hlasování

Jednání valné hromady typicky vyvrcholí přijetím rozhodnutí, které se zde nazývá usnesením valné hromady. 46

dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 415 dle ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 314 48 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 433 47

19

Toto rozhodnutí se, jak již bylo řečeno, tvoří hlasováním jednotlivých akcionářů o předkládaných návrzích buď pro přijetí návrhu, nebo proti přijetí návrhu. Akcionáři uplatňují váhu svých hlasů odvozenou ze svých akciových podílů. Ovšem tak jako pro každého akcionáře platí právo účastnit se zasedání valné hromady, už pro každého akcionáře neplatí oprávnění vykonávat na tomto zasedání právo hlasování.49 Stanovy také mohou určit maximální počet hlasů, který může akcionář uplatnit bez ohledu na to, kolik akcií ve skutečnosti má. To platí i v případě, kdy jeden akcionář ovládá jiné akcionáře, limit se totiž vztahuje na celou skupinu.50 Obchodní zákoník neurčuje51 počet hlasů spojený s jednotlivými akciemi, ale svěřuje toto právo rovněž stanovám.52 Každopádně i při stanovení hlasovacích práv se musí uplatnit hledisko rovného přístupu k akcionářům. Je třeba upozornit také na to, že hlasovací právo má i ta osoba, která se již svým vkladem podílí na základním kapitálu, i když společnost ještě nevydala akcie nebo zatímní listy; hlasovací právo má tato osoba ode dne, kdy bylo zvýšení základního kapitálu, na němž se svým vkladem podílí, zapsáno do obchodního rejstříku (§ 155 odst. 1 ObchZ). Protože hlasovací právo je spojeno s jednotlivými akciemi, není akcionář zavázán uplatnit hlasovací právo ze všech akcií, může tedy odevzdat hlasy jen z některých z nich a jinými se zdržet apod.53 Zajímavá je situace ohledně dohod o výkonu hlasovacích práv. Určité druhy těchto dohod jsou zakázány ex lege, jiné naopak neplatné nejsou. Zakázané jsou ty dohody, ve kterých se akcionář zavazuje dodržovat pokyny společnosti nebo jejího orgánu o tom, jak má hlasovat, že bude hlasovat pro návrhy překládané orgány společnosti, nebo že jako protiplnění za výhody poskytnuté společností uplatní hlasovací právo určitým způsobem. Naproti tomu jsou platné dohody, podle kterých bude akcionář hlasovat podle pokynů ve shodě s určitou osobou, nebo po vzájemné dohodě s jinou osobou budou smluvní strany vykonávat hlasovací právo určitým způsobem.54

49

takové oprávnění obecně nenáleží akcionářům s prioritními akciemi – bude uvedeno dále v textu dle ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 315 a násl. 51 stanovuje však, že počet hlasů spojených s jednou akcií musí odpovídat počtu hlasů spojených s každou jinou akcií o stejné jmenovité hodnotě 52 ŠTENGLOVÁ, I. in DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 203 53 ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 316 54 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 426 50

20

Nelze také docílit toho, aby bylo hlasovací právo převedeno bez současného převodu vlastnického práva k cennému papíru55. Taková smlouva by byla pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná. Mimo případů uvedených zakázaných dohod o výkonu hlasovacích práv bylo ve věci omezení (zákazu) výkonu hlasovacích práv uvedeno, že ne všichni akcionáři mohou tímto právem disponovat. Někteří akcionáři jsou např. vzhledem ke svým akciím zbaveni tohoto hlasovacího práva (až na některé výjimky) úplně. Výkon hlasovacích práv spojených s akcií může být za některých situací jednak omezen, jednak jimi akcie nemusí být vůbec vybaveny (i u akcií, u kterých není možné vykonávat hlasovací právo, mohou nastat případy, kdy se toto oprávnění obnovuje – např. některé situace ve vztahu k prioritním akciím). Z toho důvodu je třeba před každým hlasováním zjistit, zda je valná hromada usnášeníschopná.56 Tzv. ztichlé akcie se do potřebného kvora totiž nezapočítávají. Výše uvedenými akciemi bez hlasovacího práva jsou tzv. prioritní akcie (§ 159 odst. 1 ObchZ), s nimiž není spojeno právo hlasovat na zasedání valné hromady. Vydání těchto akcií mohou stanovy zakotvit. Pouze za zákonem stanových podmínek se hlasovací právo pouze obnovuje, to však pouze dočasně.57 Omezení hlasovacího práva (především § 186c ObchZ) můžeme rozdělit do dvou skupin. První z nich tvoří případy, kdy je akcionář postižen ztrátou hlasovacích práv jako sankcí za neplnění svých povinností, jimiž ohrožuje vnitřní rovnováhu společnosti – např. prodlení se splácením emisního kurzu, porušení oznamovací povinnosti, neučinění povinné nabídky převzetí apod. Druhou skupinu představují situace, ve kterých je příležitost prosadit vlastními hlasy svůj zájem na úkor společnosti příliš lákavá. Sem spadají případy hlasování o nepeněžitém vkladu některého z akcionářů nebo o tom, zda mu společnost poskytne zvláštní výhodu nebo promine splnění nějaké povinnosti. Způsob výkonu hlasovacího práva není zákonem obecně předepsán. Pouze v některých případech, kdy zákon přímo nebo nepřímo vyžaduje, aby v zápise z jednání valné hromady byli jmenovitě uvedeni akcionáři, kteří hlasovali pro přijetí určitého usnesení, plyne z povahy věci, že musí být hlasováno aklamací (§ 186a odst. 1 ObchZ). Záleží tedy na stanovách a popř. jednacím řádu valné hromady, zda předepíší hlasování veřejné či tajné, popř. předepíše-li se pro určité případy tajné hlasování a pro ostatní veřejné. Praxe hojně tenduje k hlasování aklamací.

55

nutno odlišit od výkonu hlasovacího práva jinou osobou na základě plné moci dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 423 57 dle ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 168 56

21

Velké společnosti se složitou akcionářskou strukturou často využívají různá technická ulehčení, mezi která patří např. hlasování pomocí čipových karet umožňující pružné zpracování výsledků hlasování.58 Valná hromada (řádná či mimořádná) je schopná činit rozhodnutí, tj. přijímat usnesení, pouze v případě, že je usnášeníschopná. Usnášeníschopnost je stav, kdy akcionáři, kteří jsou na zasedání přítomni, mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota dosahuje 30% základního kapitálu, nevyžadují-li stanovy vyšší účast. Do uvedené procentní hranice se nezapočítává jmenovitá hodnota akcií, s nimiž v danou chvíli není spojeno hlasovací právo.59 Pro náhradní valnou hromadu dle § 185 odst. 3 ObchZ platí velice důležitá zvláštnost, a to ta, že je usnášeníschopná vždy, bez ohledu na jmenovitou hodnotu akcií přítomných akcionářů. Valná hromada je schopná přijmout rozhodnutí, jestliže se pro ně vysloví potřebný počet hlasů ze skutečně přítomných. Nelze tedy tyto výpočty vztahovat k údajům uvedeným v listině přítomných, ale pouze k aktuálnímu stavu v konkrétní době.60 Rozhodnutí valná hromada přijímá zásadně prostou většinou hlasů (§ 186 odst. 1 ObchZ). V zákonem stanovených případech (zásadních otázkách života společnosti) je k rozhodnutí třeba kvalifikované většiny. Tuto většinu mohou stanovy ještě zvýšit. Alespoň dvoutřetinová většina hlasů přítomných akcionářů se vyžaduje, rozhoduje-li valná hromada o změně stanov, zvýšení a snížení základního kapitálu, o možnosti započtení při kapitalizaci pohledávek apod. Nejméně tříčtvrtinová většina je pak nutná k přijetí rozhodnutí o vyloučení nebo omezení práva na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, o upisování nových akcií, o schválení ovládací smlouvy, o přeměnách společnosti atd.61

58

ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 316 a násl. 59 ŠTENGLOVÁ, I. in DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 324 60 dle ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 317 61 dle ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 228 a násl.

22

3. Usnesení valné hromady a jeho platnost V této kapitole bych se chtěl věnovat především otázce usnesení valné hromady a jeho vlivu na fungování společnosti. Jak bude uvedeno níže, již samotná otázka právní povahy usnesení přináší mnohé problémy a nezřídka i nejasné odpovědi. V závislosti na zodpovězení této otázky se pak různí pohledy např. na naříkatelnost, vlastnosti usnesení, možnost obrany u soudu, dále pak ani není jasné, jak nakládat s vadnými usneseními apod. Na následujících stranách bych chtěl přiblížit různé pohledy odborné veřejnosti na tuto problematiku, jelikož rozdílnost publikovaných názorů dosáhla takové intenzity, že vedla k zaujetí dvou odlišných stanovisek. Po přiblížení obou hledisek na tuto problematiku se pokusím formulovat vlastní pohled na danou věc. Otázka platnosti a účinnosti usnesení valné hromady bude předmětem následující podkapitoly, ve které bude vysvětlen rozdíl mezi oběma instituty, jelikož nepřesné užívání každého z nich může za určitých okolností způsobit závažné nechtěné následky. Nechtěným následkem je potom vada, kterou usnesení valné hromady trpí. Po rozdělení vad usnesení na vady formální a obsahové budu další část práce věnovat řízení o neplatnost takového vadného usnesení.

3.1 Právní povaha usnesení Ohledně samotné právní povahy usnesení se převážně během devadesátých let dvacátého století vedly na akademické půdě spory.

Ty je třeba s přihlédnutím k názoru K. Eliáše62 řešit na

vnitrostátním poli, jelikož zahraniční právní řády (např. Rakousko, Německo, Švýcarsko) sice znají pro řešení této otázky velice důležitý termín právní jednání (das Rechtsgeschäft) – ten však neznamená pojmově přesně totéž, co český právní úkon. Tamější zákoníky navíc pojem právního jednání normativně nedefinují. Podobně např. polský občanský kodex pojem právních jednání také zná (čl. 56 a násl. KC), ale definicí nesvazuje. Česká právní teorie se v otázce právní povahy usnesení rozdělila do dvou hlavních názorových proudů, z nichž každý má po určitém společném základu ve výsledku na tuto problematiku jiný pohled. Jedna skupina komercionalistů reprezentovaná J. Dědičem a I. Štenglovou zastává názor, že usnesení valné hromady je jinou právní skutečností. Oponenty jim byli především K. Eliáš a J. Pokorná

62

ELIÁŠ, K. K právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12, s. 624

23

(na Slovensku např. L. Žitňanská), kteří zastupují druhý názorový proud, jenž považuje usnesení za právní úkon. O tom, že usnesení valné hromady je právním úkonem, nepochybuje ani M. Salačová.63 Výsledkem této odborné debaty bylo přiklonění se soudní rozhodovací praxe64 (jak české, tak i slovenské) k názoru zastávanému J. Dědičem a I. Štenglovou. Aby bylo možné pochopit rozdíly ve vnímání právní povahy usnesení, je třeba jej nejdříve zařadit do systému právních skutečností. Ze začátku budou mít oba názorové proudy na kategorizaci v zásadě stejný pohled a o zařazení usnesení nebude sporu, později se však v závislosti na zvyšující se složitosti a podrobnosti dělení spolu s ostřeji vymezenými odlišujícími kritérii a přibývající váhou individuálního právního posouzení budou názory obou skupin rozcházet, až povedou k zaujmutí odlišných stanovisek. První členění je poměrně jednoduché, to když zahrneme usnesení do systému právních skutečností a odmítneme jeho zařazení mezi fikce. Toto prvotní rozdělení je třeba učinit při kvalifikaci jakéhokoliv právního institutu, který je schopen vyvolávat právem stanovené následky, což o usnesení bezpochyby říci můžeme. Pro úplnost budiž uvedeno, že právní skutečnosti lze obecně definovat tak, že se jedná o (objektivní) skutečnosti, které na základě zákona působí právní následky.65 Fikce je naopak právem uměle vykonstruovaná skutečnost, která nemá své vyjádření v objektivní realitě, avšak normy objektivního práva s ní právní následky rovněž spojují. Důvody pro zařazení usnesení mezi právní skutečnosti lze totiž dle názoru Z. Kapitána a L. Lifky spatřovat v tom, že usnesení má svůj reálný základ, tj. prvek vůle, resp. její vnější projev. Tento prvek vytvořený hlasováním společníků je třeba přisoudit společnosti mj. s ohledem na tendence směřující k uznání teorie reality právnických osob. Obchodní zákoník navíc nakládá s usnesením jako s reálným jevem, když presumuje např. i rozpor usnesení s právem, což je pro teorii fikce nepředstavitelné. Tato tvrzení pak vedou k obecně přijímanému závěru o tom, že usnesení valné hromady je právní skutečností.66 Vycházíme-li z tvrzení, že usnesení je právní skutečností, musíme učinit další rozhodnutí, kterým usnesení začleníme do kategorie právních skutečností subjektivních, v opačném případě objektivních. Rozhodujícím kritériem zde bude prvek vůle. K této otázce je poměrně jednoduché zaujmout stanovisko, jelikož již na několika místech této práce bylo uvedeno, že hlasováním na valné hromadě

63

SALAČOVÁ, M. Právní následky vadného usnesení valné hromady akciové společnosti. Právní rozhledy. 1996, č. 12, s. 559 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97 65 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005. s. 135 66 KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 513 a násl. 64

24

vedoucím k vydání usnesení se vytváří vůle společnosti. Usnesení je tedy právní skutečností subjektivní a tuto otázku není třeba již dále rozebírat. Dle M. Knappové67 je možné právní skutečnosti subjektivní opět dělit, a to na právně relevantní úkony (obsahující jak kategorii právních úkonů, tak i těch protiprávních) a jiné právní skutečnosti, které v sobě zahrnují dvě kategorie, a to vytvoření věci či díla a konstitutivní rozhodnutí soudu (příp. jiného orgánu – užívá se též pojem úřední rozhodnutí). Až do tohoto bodu jsou oba názorové proudy v právní kvalifikaci usnesení zajedno. Od této chvíle se ovšem pohledy na věc začnou lišit. Jedni zařadí usnesení v kategorii subjektivních právních skutečností do skupiny právních úkonů, kdežto druzí vidí místo pro usnesení mezi právními skutečnostmi pouze v oblasti zvláštní kategorie jiných právních skutečností. Nyní se jeví vhodným postupovat dle zastánců usnesení chápajících usnesení jako právní úkon, kdy aplikací vylučovací metody na subjektivní právní skutečnosti dojdeme k nutnosti zařazení usnesení mezi právní úkony. Následně pak argumenty svědčícími proti zařazení usnesení mezi právní úkony metodu eliminace rozvineme ještě dále tak, že znemožníme zařazení usnesení dokonce i mezi právní úkony, což nutně povede k prohlášení usnesení za jinou právní skutečnost. 3.1.1

Právní úkon

Přehledným způsobem využili Z. Kapitán a J. Lifka68 vylučovací postup při kategorizaci usnesení. Vycházeli z toho, že označíme-li protiprávní úkon jako úkon nikoliv aprobovaný právem, pak se jím právě pro pojmový znak rozporu s právem nemusíme v tomto případě zabývat, neboť neuvažujeme modelově o tom, že lze usnesení valné hromady jako protiprávní pojmově definovat. O usnesení valné hromady jako o úředním rozhodnutí rovněž nemusíme bez dalšího uvažovat. Zároveň je také možné konstatovat, že usnesení valné hromady není smlouvou, poněvadž mu, mimo jiné, chybí především pojmový znak smluvního konsenzu, neboť s ohledem na proces tvorby vůle je vyloučen konsenzus jakožto zaměření vůle zúčastněných subjektů ke stejnému cíli, protože každý ze společníků může sledovat svůj zájem. Tak zůstává pouze zúženě vymezená kategorie právních úkonů, ze které byly kvůli zjednodušení vyjmuty smlouvy, jako zvláštní podkategorie právních úkonů. Nyní lze tedy o uvedených subjektivních právních skutečnostech pro potřeby kategorizace usnesení uvažovat pouze jako o právních úkonech jednostranných.

67

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005. s. 135 68 KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 516

25

Abychom mohli tvrdit, že usnesení je právním úkonem, musíme nejdříve dojít k tomu, že vyhovuje definičním znakům, které jsou obsaženy v § 34 OZ. Těmi jsou projev vůle, zaměřenost tohoto projevu, uznání objektivním právem a vznik následků. Jak tvrdí výše citovaní autoři ve své stati, tyto definiční znaky usnesení splňuje a alespoň po vnější stránce jeví s právním úkonem shodné rysy. S tím souhlasí i P. Baudyš69, když autorům přisvědčuje v tom, že usnesení valné hromady může vyhovovat definici právního úkonu uvedené v §34 OZ. Ještě dále jde J. Pokorná70, když pokládá otázku, zda v případě, kdy usnesení valné hromady splňuje znaky, které charakterizují právní úkon (a toto konstatování, jak se zdá, nepopírají ani zastánci názoru považujícího usnesení za jinou právní skutečnost), je vůbec důvod dál o právní povaze usnesení pochybovat. Existuje však ještě jakási vyšší úroveň kvalit právního úkonu, kterou je třeba se také zabývat. Jedná se o náležitosti právního úkonu, jejichž podmínky musí být rovněž naplněny. Jde především o otázku subjektu, bez jejíhož vyřešení se nemá smysl zabývat dalšími náležitostmi (tj. vůle, projev vůle a poměr mezi projevem a vůlí).71 Tuto otázku můžeme prohlásit za klíčovou pro posuzování právní povahy usnesení, jelikož právě v odpovědi na ni se liší obě názorové skupiny zabývající se právní povahou usnesení. Nutně je třeba zjistit, komu je možné usnesení valné hromady připsat. Mohlo by se nabízet, že svoji vůli projevují akcionáři, kteří odevzdáním svých hlasů projevují svoji vůli rozhodovat o životě společnosti. Toto tvrzení je ovšem nutné odmítnout, protože, jak uvádí např. J. Pokorná72, usnesení se stává závazným i pro společníky, kteří hlasovali proti přejetí usnesení, což znamená, že usnesení není totožné s vůlí každého jediného společníka. Je tedy leckdy vydáno i proti vůli toho kterého společníka. K tomu I. Štenglová a J. Dědič73 dodávají, že společníci odevzdáním hlasů nevyvolávají právně relevantní následky, ale jen vykonávají své právo účastnit se řízení společnosti. Vysvětlení je poměrně jasné a není třeba se jím dále zabývat. Za orgán způsobilý k vydání usnesení je tedy možné považovat pouze valnou hromadu. A právě valnou hromadu je pak třeba zkoumat z hlediska náležitostí subjektu. Aby bylo možné usnesení prohlásit za právní úkon, musí být učiněno k tomu oprávněným subjektem disponujícím právní subjektivitou a způsobilostí k právním úkonům. Valná hromada však sama o sobě právní subjektivitou vybavena není, a proto si nelze např. představit, že by valná hromada byla schopná uzavírat smlouvy. Právní subjektivitou je nadána pouze společnost. 69

dle BAUDYŠ, P. Lze považovat usnesení valné hromady za právní úkon? Právní rozhledy. 2000 č. 4, s. 157 – autor se pak v citovaném díle dále zabývá otázkou vkladu nemovitostí do základního kapitálu společnosti, kde dochází k závěru, že lze najít příklady některých usnesení, a to především v otázce vzniku vlastnického práva obchodní společnosti nebo družstva k určité nemovitosti, jež mají nepochybně povahu právních úkonů. 70 POKORNÁ, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12 71 dle KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 517 - 518 72 dle POKORNÁ, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12, s. 633 73 ŠTENGLOVÁ, I. – DĚDIČ, J. Je usnesení valné hromady právním úkonem? Právní rozhledy. 1999, č. 5, s. 226

26

O tom, že společnost zavazuje a jedná za ni statutární orgán, pravděpodobně ani nemůže být sporu - ostatně tak vyplývá i z dikce zákona (§ 191 ObchZ). A jelikož statutární orgán zároveň není orgánem oprávněným k přijímání usnesení valné hromady, znamenalo by to, že usnesení není právním úkonem a bylo by pouze vnitřním aktem společnosti. Ovšem dle představitelů teorie usnesení jako právního úkonu existují i situace, ve kterých je i valná hromada oprávněna svým jednáním zavazovat společnost jejím jménem. K těmto situacím můžeme najít právně teoretickou cestu skrze srovnání s projevem vůle statutárního orgánu představujícím nezpochybňované osobní jednání společnosti. Toho využili Z. Kapitán a J. Lifka k tomu, aby se mohli domnívat, že v případě, kdy zákonem vymezeným způsobem nejvyšší orgán společnosti stejně jako statutární orgán tvoří její vůli a projevují ji, je možné usuzovat i zde na osobní jednání společnosti.74 Je tak možno se domnívat, že i valná hromada je orgánem, který může jednat za společnost jejím jménem. Ostatně tak to bude naznačeno i na praktických příkladech uvedených níže. Dle J. Pokorné zákon, stejně tak jako stanovy či společenská smlouva, v určitých oblastech opravňuje valnou hromadu k vyjádření vůle společnosti.75 Za tyto oblasti je dle posledně jmenované nutné považovat ty, které zavazují společnost směrem dovnitř, tj. typicky takové, které upravují vnitřní poměry společnosti a nepotřebují dalšího právního úkonu k tomu, aby nastaly účinky usnesení. Dle předkládaného pohledu a spolu s přisouzením schopnosti valné hromadě společnost i přímo zavazovat (byť pouze „dovnitř“) by pak bylo opodstatněno nahlížení na usnesení jako na právní úkon. K tomu navíc I. Štenglová a J. Dědič ve své práci uvádí, že K. Eliáš dokonce na rozdíl od J. Pokorné rozšiřuje právo valné hromady vyjadřovat vůli společnosti v právních úkonech nejen na jednání „dovnitř“ společnosti, ale dovozuje, že toto právo má valná hromada i ve vztahu ke třetím osobám.76 K tomu velice pohotově dodává Z. Kapitán a J. Lifka, že ani podrobnější teoretické přístupy k problematice právních úkonů nevyžadují pro zařazení mezi právní úkony účelové zaměření projevu vůle z hlediska subjektu směrem ven.77 Následky případů, ve kterých je dle K. Eliáše a J. Pokorné valná hromada za společnost oprávněna jednat a dodávat tak usnesení charakter právního úkonu, mohou nastupovat bezprostředně, případně mohou vyžadovat ke své realizaci ještě další právní úkony společnosti. Bezprostředně závazná jsou např. usnesení o rozdělení zisku – zde se bude jednat o zavazování společnosti směrem dovnitř. Oproti tomu ale rozhodnutí valné hromady o zrušení společnosti má za následek změnu

74

dle KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 518 dle POKORNÁ, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12, s. 634 76 dle ŠTENGLOVÁ, I. – DĚDIČ, J. Je usnesení valné hromady právním úkonem? Právní rozhledy. 1999, č. 5, s. 231 77 dle KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 523 75

27

právního postavení členů statutárního orgánu a dokonce i třetích osob78 – zde se bude jednat o zavazování společnosti směrem ven. V tomto případě se již nutně bude muset jednat o právní úkon. Jestliže tedy určité usnesení prohlásíme za právní úkon, pak není možné říci o jiném usnesení, že je jinou právní skutečností. Došli jsme k závěru, že zákon v některých svých ustanoveních zachází s usnesením z hlediska praktického jako s právním úkonem, což znamená, že valná hromada musí být orgánem oprávněným k vydání právních úkonů. Je tak schopna v určitých situacích využít právní subjektivity společnosti, jejím jménem jednat a jejím jménem ji i zavazovat. Druhou náležitostí subjektu je jeho způsobilost k právním úkonům. Předně je třeba vycházet z premisy, že k nabývání práv a povinností vlastními úkony je subjekt práva způsobilý tehdy, není-li této způsobilosti zbaven nebo v ní omezen. V případě právnických osob ke zbavení či omezení ve způsobilosti k právním úkonům nedochází, ani z povahy věci dojít nemůže. Normativní regulace právnických osob řeší situaci tak, že svěřuje právo jednání společnosti reálným subjektům, kterými jsou statutární orgány společnosti. Ač za právnickou osobu činí její právní úkony statutární orgán, nemůže být tento fakt, byť nepopiratelný, sám o sobě chápán jako překážka či základní dogmatické zdůvodnění nemožnosti valné hromady být subjektem, jímž společnost jedná. Valná hromada totiž může činit právní úkony společnosti, a to za předpokladu právního jednání činěného v její působnosti jí dané ex lege, příp. na základě zákona a zákonem aprobovaným způsobem, jako např. dle ust. §187 písm. k) ObchZ, kdy je toto ustanovení v poměru speciálním k ust. § 20 OZ i § 13 ObchZ, byť je třeba tuto specialitu dovodit.79 Můžeme tak uzavřít, že valná hromada v určitých případech splňuje náležitosti subjektu, který je oprávněný k právním úkonům. Navíc, neopomenutelným je ve světle výše uvedeného tvrzení také fakt, že zákon s usnesením valné hromady jako s právním úkonem zachází.80 Zůstává nám tedy vypořádat se zbývajícími náležitostmi, kterými jsou vůle, projev, poměr mezi projevem a vůlí, předmět a obsah. K tomu I. Štenglová a J. Dědič81 uvádí, že z tohoto hlediska nelze zkoumat např. svobodu a vážnost vůle, přítomnost duševní poruchy, případně jednání opomenutím. Tito autoři uvedenou nemožnost považují za překážku na cestě k prohlášení usnesení za právní úkon. Vycházejí z toho, že právní úkon musí vykazovat určité náležitosti a pokud je nevykazuje, nemůže být ani právním úkonem.

78

dle POKORNÁ, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12, s. 633 dle KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 519 80 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 2. díl (s přihlédnutím k evropskému právu) § 56 – 260. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 1998. s. 472 a násl. 81 dle ŠTENGLOVÁ, I. – DĚDIČ, J. Je usnesení valné hromady právním úkonem? Právní rozhledy. 1999, č. 5, s. 232 79

28

Usnesení samozřejmě některé z náležitostí právních úkonů vykazovat ani nemůže (či lépe řečeno nelze je zkoumat). Vyvstává ovšem otázka, zda je nutné, aby usnesení valné hromady uvedené znaky nutně vykazovalo. To, že je usnesení v určitých oblastech nepřezkoumatelné ještě neznamená, že odporuje právu, anebo že není právním úkonem. Nemůžeme-li určité náležitosti zkoumat, nejsme ani s to rozhodnout, zda jsou v souladu či v nesouladu s právem. Jestliže není možné na otázku odpovědět, nelze ji brát v potaz a jako taková by neměla být zohledňována. Usnesení by mělo být podrobeno zkoumání náležitostí právního úkonu pouze v těch směrech, ve kterých je možné tyto náležitosti zkoumat. Ustanovení zákona, kterými nemůžeme usnesení zkoumat, se na něj jednoduše neaplikují.82 Lze tedy říci, že valná hromada vykazuje v určitých zásadních otázkách potřebné náležitosti subjektu a usnesení vyhovuje i ostatním zkoumatelným náležitostem právního úkonu. To pak spolu s naplněním znaků právního úkonu znamená, že je možné usnesení valné hromady považovat za právní úkon. 3.1.2

Jiná právní skutečnost

Naproti tomu odpůrci teorie právního úkonu, především I. Štenglová a J. Dědič83, došli k názoru, že je nemožné prohlásit usnesení za právní úkon. Se zástupci opačného názoru se shodují v úvodním zkoumání právní povahy usnesení, ovšem rozdílný pohled na tuto problematiku se začíná projevovat při zkoumání náležitostí právního úkonu, konkrétně při zkoumání náležitostí subjektu. Uvedení autoři mají za to, že valná hromada není orgánem způsobilým pro jednání jménem společnosti a ani k činění právních úkonů jejím jménem. K takovému jednání (vyjadřovanému pomocí právních úkonů) je dle zákona oprávněn pouze statutární orgán, a tím valná hromada není. Ze zde uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že není-li valná hromada oprávněna činit právní úkony a zároveň je oprávněna vydávat usnesení, pak není možné prohlásit usnesení valné hromady za právní úkon. Když I. Štenglová a J. Dědič reagovali na námitku zastánců teorie právního úkonu, připustili teoretickou možnost, že valná hromada usnesením projevuje vůli společnosti. V každém případě ale odmítají, že by snad takové jednání bylo vykonáváno formou právního úkonu. A už vůbec, aby takové jednání bylo vykonáváno ve vztahu k osobám stojícím vně společnosti. Pro takový projev vůle totiž zákon výslovně určuje, kdo je oprávněn jej jménem společnosti učinit.

82

obdobný pohled viz KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5, s. 519 a násl. 83 dle ŠTENGLOVÁ, I. – DĚDIČ, J. Je usnesení valné hromady právním úkonem? Právní rozhledy. 1999, č. 5, s. 231 a násl.

29

Na základě předchozích odstavců došli I. Štenglová a J. Dědič k závěru o tom, že usnesení není právním úkonem. Takové tvrzení je možné učinit i bez bližšího zkoumání kvalit usnesení, a to pouze na základě toho, že valná hromada není oprávněna k vydávání právních úkonů. Při rozhodování o právní povaze usnesení valné hromady je ovšem možné vydat se i jinou cestou. A to zmiňovaným bližším zkoumáním kvalit usnesení. I zde však zastánci teorie jiné právní skutečnosti zastávají zamítavý názor v odpovědi na otázku, zda je možné usnesení valné hromady považovat za právní úkon. K takovému stanovisku byli dovedeni zkoumáním právní povahy usnesení z hlediska náležitostí právního úkonu. Při vydávání usnesení valné hromady totiž vůbec nelze např. zkoumat svobodu a vážnost vůle, příp. duševní poruchu apod. Tato ustanovení upravující náležitosti právních úkonů se pak z logiky věci nemohou vůbec aplikovat. Tato četná nemožnost zkoumání jednotlivých náležitostí právního úkonu pak přinejmenším zpochybňuje charakter usnesení valné hromady jako projevu vůle ve smyslu občanského zákoníku směřujícímu k vydání právního úkonu. Nelze totiž usnesení zařadit mezi právní úkony, jestliže nesplňuje veškerá kritéria pro zařazení do uvedené kategorie. Autoři tak dle svého mínění dostatečným způsobem prokázali, že není možné považovat usnesení valné hromady za právní úkon. Jednak z toho důvodu, že valná hromada není oprávněna činit právní úkony, dále pak z toho důvodu, že ani usnesení nemůže být právním úkonem, jelikož nesplňuje všechny vyžadované náležitosti. Otázkou ale nadále zůstává, do jaké kategorie je tedy možné ono unesení začlenit. Pro kategorizaci usnesení se z pohledu I. Štenglové a J. Dědiče84 jeví nejvhodnějším užití § 2 OZ, podle kterého vznikají občanskoprávní vztahy i na základě jiných právních skutečností, s nimiž zákon spojuje vznik, změnu či zánik takových vztahů. Těmi skutečnostmi jsou typicky vytvoření věci, konstitutivní rozhodnutí státního orgánu a právní události. Právě konstitutivní rozhodnutí státního orgánu mají dle výše uvedených autorů svou povahou velice blízko k usnesení valné hromady. I stát jako právnická osoba tvoří a vlastně i vyjadřuje svoji vůli prostřednictvím orgánů, kterým zákon takové oprávnění přiznává. Toto rozhodnutí pak má přímé právní důsledky na právní poměry osob, kterých se týká. Teze považující usnesení valné hromady za jinou právní skutečnost pak odpovídá na všechny otázky, jež se objevují v souvislosti s povahou usnesení valné hromady, aniž by vyvolávala pochybnosti, které jsou součástí teorie považující usnesení valné hromady za právní úkon. Pro prohlášení usnesení za jinou právní skutečnost svědčí i fakt, že není nutné učinit projev vůle orgánem oprávněným jednat jménem společnosti a právní účinky je tato skutečnost schopna způsobovat už pouze tím, že nastane, a to nejen u adresátů stojících uvnitř společnosti, ale i u třetích osob.

84

dle ŠTENGLOVÁ, I. – DĚDIČ, J. Je usnesení valné hromady právním úkonem? Právní rozhledy. 1999, č. 5, s. 231 a násl.

30

Pro tvrzení, že usnesení je jinou právní skutečností, svědčí už samo rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se k této problematice vyjádřil v rozhodnutí ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, podle jehož právní věty není valná hromada orgánem způsobilým činit jménem akciové společnosti právní úkony. Tím Nejvyšší soud odmítl označit valnou hromadu za jediného možného představitele subjektu způsobilého vydávat právní úkony (zde myšlena usnesení), které by zavazovaly akciovou společnost. Protože by uvažovaný právní úkon společnosti v podobě usnesení nesplňoval náležitosti subjektu, jež jsou podmínkou pro prohlášení za právní úkon, bylo tak de facto rozhodnuto o tom, že usnesení není možné za právní úkon považovat. To potvrdil i sám Nejvyšší soud, když dále v tomtéž rozhodnutí vyslovil kategorické stanovisko, podle něhož usnesení valné hromady nelze považovat za právní úkon. Nejvyšší soud tak oficiálně uzavřel další odborné diskuze na toto téma. Při rozhodování ve výše uvedené věci tkvěly obavy Nejvyššího soudu při rozhodování o tom, ke kterému z názorů se přiklonit, zejména v tom, že kdyby bylo usnesení valné hromady posouzeno jako právní úkon, došlo by k nežádoucím důsledkům případného průlomu zvláštního režimu neplatnosti, o nějž se mnozí navrhovatelé v devadesátých letech pokoušeli. Kdyby se prosadil výklad přiznávající usnesení valné hromady povahu právního úkonu, otevřel by se prostor pro aplikaci § 39 občanského zákoníku, a tím i soudní přezkum platnosti takového usnesení mimo rámec zvláštního řízení podle § 183 ObchZ85. Tomu se Nejvyšší soud snažil usilovně čelit.86 Nicméně existence zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu by však neměla být pro právní teorii překážkou v podrobném zkoumání právní povahy usnesení valné hromady a v diskuzích na toto téma. Rovněž tak nelze vyloučit, že tyto polemiky povedou k lepšímu poznání zkoumaného problému, popř. k následným změnám v rozhodovací činnosti soudů nebo novelizaci či doplnění příslušných zákonných ustanovení.87 Jisté odchýlení od původního výše uvedeného kategorického rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že usnesení valné hromady není právním úkonem, lze dle P. Čecha a L. Pavely88 pozorovat v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Odo 258/200589, kdy se Nejvyšší soud možná přece jen pozvolna odklání od původního stanoviska, tím spíše aplikuje-li na usnesení valné hromady postupně jednotlivá obecná ustanovení o právních úkonech, včetně úpravy částečné neplatnosti.

85

Pro tento zvláštní rámec platí, že pokud by vadné usnesení nezakládající skutečnosti zapisující se do obchodního rejstříku nebylo včas napadeno postupem dle § 183 ObchZ, byly by jeho případné vady, pro něž by jinak mohlo být prohlášeno neplatným, navždy zhojeny. To platí i v případě, že usnesení bylo přijato v předepsané formě. Mimo popsaný rámec tak soud nemá možnost přezkoumávat, zda je usnesení valné hromady platné či nikoliv. 86 dle ČECH, P., PAVELA, L. Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou. Právní rádce. 2006, č. 12, s. 24 87 POKORNÁ, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12, s. 631 88 dle ČECH, P., PAVELA, L. Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou. Právní rádce. 2006, č. 12, s. 26 89 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 258/2005

31

Ještě dál pak zašel Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 3646/200890, jelikož se vyslovil tak, že i na usnesení valné hromady či rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady je nutno – za určitých okolností – analogicky aplikovat ustanovení upravující výklad a platnost právních úkonů. Rovněž J. Holejšovský přiznává, že kdyby zákonodárce přiznal rozhodnutím kolektivních orgánů právnických osob povahu právního úkonu, vyjasnil by tím situaci a vytvořil kromě jistoty i určitou „právní fikci“, že průnik individuálních vůlí vytvářející vůli kolektivní je možno, byť je výslednicí takového průniku, považovat za právní úkon.91 Dle mého názoru je v otázce právní povahy usnesení rozhodující, jakým způsobem přistoupíme k odlišnostem, jež usnesení jako právní úkon vykazuje. Zaujmeme-li postoj stojící na pevných a neměnných základech vyžadujících naplnění všech náležitostí, pak nelze usnesení za právní úkon prohlásit. Na druhé straně však stojí pohled poněkud flexibilnější, jež umožňuje označit usnesení za právní úkon, jestliže naplňuje většinu z rozhodných znaků. Přistoupíme-li tedy na to, že k prohlášení usnesení za právní úkon postačuje naplnění určitých znaků, zůstává v tom případě otázkou, jaká míra je ještě dostatečná k tomu, aby bylo možné usnesení za právní úkon prohlásit. Jedná se o otázku kvalit, totiž zda jsou určité náležitosti, jejichž splnění usnesení valné hromady vykazuje, ve své vzájemné souvislosti natolik významné, že umožňují prohlásit usnesení za právní úkon. Totéž se dá říci i o jednotlivých náležitostech. Je totiž také nutné zohlednit konkrétní náležitosti právního úkonu. Jde o to zjistit, zda se usnesení jako právní úkon bez některých z nich (konkrétně vymezených) může obejít, či které náležitosti je třeba zařadit k těm esenciálním, bez jejichž naplnění není možné uvažovat o možnosti prohlásit usnesení za právní úkon. Jedná se o stránku kvantitativní, kdy je nutné zajistit přítomnost určitého množství základních náležitostí. Teprve následně, po ukončení zkoumání náležitostí usnesení jak po stránce kvalitativní, tak po stránce kvantitativní, lze zodpovědně učinit rozhodnutí o právní povaze usnesení. Mám za to, že usnesení valné hromady vykazuje rozhodující znaky právního úkonu, a proto by za něj mělo být i považováno. Jestliže totiž v některých situacích nejsme schopni rozhodnout, zda je ta která náležitost v případě usnesení splněna, nemůžeme tak ani rozhodnout, že splněna není. K tomu, aby mohlo být stanoveno, že usnesení není právním úkonem, museli bychom dojít k tomu, že některé náležitosti nesplňuje. Nejsem tedy toho názoru, že postačuje pouhá nemožnost prokázání tohoto splnění jako dostatečný podklad pro rozhodnutí o nemožnosti zařadit usnesení valné hromady mezi právní úkony.

90 91

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo3646/2008 HOLEJŠOVSKÝ, J. Valné hromady společnosti s ručeným omezením. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 148

32

3.2 Platnost a účinnost Platnost a účinnost jsou instituty, které jsou si vzájemně podobné a často se zaměňují, jelikož zpravidla nastupují v tentýž okamžik, což přispívá k jejich nahodilému užívání a smívání rozdílů mezi nimi. Ovšem nesprávné užívání těchto institutů a nedostatečné rozlišování jejich vlastností může mít velice závažné následky. Platnost usnesení nastává v okamžiku, kdy bylo usnesení náležitě (v souladu se zákonem nebo jiným pravidlem) přijato a nebylo úspěšně napadeno žalobou pro neplatnost dle ustanovení § 131 ObchZ a § 183 ObchZ. Samotným nabytím platnosti usnesení však ještě vznik dotčených práv a povinností nenastává. Právem předpokládané následky nastávají teprve tím, že usnesení valné hromady nabude účinnosti. Účinnost znamená, že z usnesení valné hromady vznikají práva a povinnosti. Předpokladem jeho účinnosti je tedy především jeho platnost. To znamená, že usnesení může nabýt účinnosti nejdříve v den, kdy se stalo platným, tj. v den kdy bylo přijato. Účinnosti však může nabýt i později. Mezi dnem, kdy se usnesení stalo platným, a dnem, kdy nabylo účinnosti, může uplynout určitá doba. Tak je tomu například u usnesení, k nimž je třeba rozhodnutí některého dalšího orgánu. Jedná se např. o usnesení o změně obchodní firmy a o usnesení vymezená v ust. § 173 odst. 2 ObchZ, která se zapisují do obchodního rejstříku. V takovém případně nastávají účinky usnesení teprve rozhodnutím příslušného orgánu, a to přesto, že usnesení je s ohledem na všechny okolnosti platné již před tímto rozhodnutím. Výše uvedené však neznamená, že by každé usnesení valné hromady nabývalo účinnosti teprve po určité době od okamžiku, kdy bylo přijato. Ve většině případů je tomu naopak, totiž tak, že platnost a účinnost nastávají zároveň v jeden okamžik. Pouze v případě, že to stanoví právní předpis nebo samo usnesení valné hromady, nastává jeho účinnost později, než nastala jeho platnost. V takovém případě, kdy pro účinnost usnesení jsou stanoveny jiné (od podmínek platnosti úkonu odlišné - zvláštní) podmínky, je třeba zkoumat splnění těchto podmínek zvlášť oproti splnění podmínek platnosti. Jedině za takových okolností se může stát, že podmínky účinnosti budou splněny později než podmínky platnosti a že tedy dojde k časovému posunu mezi nabytím platnosti a nabytím účinnosti usnesení valné hromady.92

92

z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1168/2001

33

3.3 Nicotnost Při přijímání usnesení valné hromady se leckdy může stát, že valná hromada přesáhne své kompetence a rozhodne o záležitosti, která není, příp. ani nemůže být v její kompetenci. V takových případech se jedná o tzv. nicotné (nulitní) usnesení a takové usnesení nemá žádné právní účinky. Nicotnost je třeba striktně odlišovat od neplatnosti, neboť, jak říká I. Rada 93, nelze bez této kategorizace dospět k uspokojivému řešení problémů, kterým nás pozitivní zákonná úprava vystavuje. Jestliže bychom totiž mezi těmito instituty nerozlišovali, dostali bychom se do situace, kterou autor popisuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1801/200794, podle kterého by bylo na dohodu o rozvázání pracovního poměru, která vůbec nebyla uzavřena, a tedy nevznikla (vzhledem ke zfalšování podpisu zaměstnance), po uplynutí prekluzivní lhůty třeba hledět jako na platnou a existující. Až do roku 2009 platil ohledně procesní stránky rozhodování o nicotnosti stav, podle kterého v případě přijetí usnesení mimo působnost valné hromady, u něhož soud při projednávání návrhu na vyslovení neplatnosti shledal, že rozhodnutí je přímo nicotné, tento soud daný návrh zamítnul a žalobce se musel domáhat určení nicotnosti žalobou novou, a to podle § 80 písm. c) o.s.ř. Novelou provedenou zákonem č. 420/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a další zákony, byl s účinností od 1. 12. 2009 doplněn § 200e o.s.ř. o nový odstavec pátý ve znění: (5) V řízení o neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti nebo členské schůze družstva rozhodne soud o tom, že dotčené usnesení valné hromady nebo členské schůze je nicotné, a to i bez návrhu. Tento nový odstavec znamenal, že soud v řízení o neplatnost usnesení, zjistí-li, že se jedná o nulitní usnesení, neplatnost nevysloví, ale rozhodne (byť proti návrhu) o jeho nicotnosti. Prakticky to znamená, že se celý proces zkrátí o jedno soudní řízení.

3.4 Neplatnost Pokud odhlédneme od usnesení platných a účinných stejně tak jako od nicotných, zbývá vymezit ještě kategorii usnesení neplatných. Institut neplatnosti usnesení valné hromady umožňuje určeným osobám dovolávat se neplatnosti přijatého usnesení. Jedná se o jakousi ochranu, která má zajistit dodržování přesně stanovených a formalizovaných podmínek. 93 94

RADA, I. Neplatnost a nicotnost usnesení (nejen) valné hromady. Právní rádce. 2009, č. 1, s. 8 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1801/2007

34

Zabýváme-li se neplatností usnesení, otevírá se tím otázka jeho absolutní a relativní neplatnosti. V odborné literatuře se objevuje mnoho rozdílných pohledů od tvrzení, že relativní ani absolutní neplatnost se na usnesení vůbec nevztahují s odůvodněním, že usnesení není právní úkon95, přes názor, že usnesení má charakter buď absolutně, nebo relativně neplatného právního úkonu v závislosti na konkrétním případě96, pokračující tezí o výlučně relativní neplatnosti usnesení97, obsahující i závěr o neplatnosti výhradně absolutní98 a konče přesvědčením o nemožnosti rozhodnout o relativní či absolutní neplatnosti při upřednostňování vhodnějšího rozlišování na usnesení vadná a neplatná.99 Přes všechny zde uvedené názory je však stále rozhodujícím rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1 Odon 88/97100, kde Nejvyšší soud rozhodl, že ustanovení § 183 ve vztahu k ustanovení § 131 ObchZ nezakládá absolutní nebo relativní neplatnost usnesení valné hromady ve smyslu příslušných ustanovení občanského či obchodního zákoníku, která upravují platnost či neplatnost právních úkonů, ale stanoví pouze lhůtu a podmínky jeho přezkoumatelnosti soudem. Takový závěr nezbytně vyplývá z toho, že usnesení valné hromady není právním úkonem a příslušná ustanovení občanského a obchodního zákoníku o absolutní či relativní neplatnosti se na něj nevztahují. Takto lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud vychází z koncepce, podle které usnesení není právním úkonem, a proto se na něj nevztahují ustanovení o neplatnosti právních úkonů. Odmítnul tedy dělení na absolutní a relativní neplatnost a zároveň stanovil podmínky přezkoumatelnosti platnosti usnesení pouze pomocí § 131 ObchZ a § 183 ObchZ, a to tak, že není-li usnesení, které nezakládá skutečnosti zapisující se do obchodního rejstříku, včas napadeno postupem dle § 131, resp. § 183 ObchZ, jsou jeho případné vady, pro něž by jinak mohlo být prohlášeno neplatným, navždy zhojeny. S touto úpravou ovšem nebylo možné dlouhodobě vystačit, a proto se na usnesení valné hromady i přes výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu začala postupem času aplikovat jednotlivá ustanovení občanského zákoníku, která se týkají právních úkonů. I když je (ve světle judikatury) možné takto činit pouze cestou analogie, přesto se v některých rozhodnutích tento postup začal pozvolna uplatňovat. Jako příklad může posloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu101, kde bylo v otázce neplatnosti části členské schůze102 analogicky užito § 41 OZ.

95

ŠTENGLOVÁ, I. in DĚDIČ, J., ŠTENGLOVÁ, I. Akciová společnost. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 163 – 164 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 2. díl. Praha: Linde Praha, 1995, s. 320 a 516 97 SALAČOVÁ, M. Právní následky vadného usnesení valné hromady akciové společnosti. Právní rozhledy. 1996, č. 12, s. 559 98 ELIÁŠ, K. Neplatnost usnesení valné hromady spol. s r.o. v novelizované úpravě obchodního zákoníku. Ad notam, 1996, č. 5, s. 98 99 RADA, I. Neplatnost a nicotnost usnesení (nejen) valné hromady. Právní rádce. 2009, č. 1, s. 5 100 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97 101 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 701/2004 102 jednalo se sice o oblast družstevního práva, ovšem jeho závěry jsou přenositelné také do právní úpravy kapitálových obchodních společností, tj. na valnou hromadu akcioví společnosti. 96

35

Analogie byla využita i v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze103, v usnesení Nejvyššího soudu104 a dalším usnesení Nejvyššího soudu105 – v těchto případech bylo využito ust. § 39 OZ. Také I. Rada106 souhlasí s tím, že ne vždy a ve všech případech je racionálně odůvodnitelné omezování se při posuzování platnosti usnesení pouze na úpravu obsaženou v § 131 ObchZ a § 183 ObchZ, ačkoliv dodává, že ve většině případů je ovšem toto omezení na místě. Autor se ve své stati rovněž domnívá, že účelem, který vedl Nejvyšší soud k odmítnutí uznat usnesení valné hromady jako právní úkon, byla snaha vyloučit, aby byla platnost usnesení valné hromady napadána jinak než za podmínek stanovených v § 131 ObchZ a § 183 ObchZ, resp. v rejstříkovém řízení. Hlavním a deklarovaným argumentem má být princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob v dobré víře. Jak ale ze zmíněných pozdějších rozhodnutí vyplývá, nebylo možné takto svázaný postup trvale udržet a bylo nutné v otázce neplatnosti usnesení začít využívat alespoň cestou analogie ustanovení týkající se neplatnosti právních úkonů. Rozhodování o neplatnosti usnesení valné hromady přichází v úvahu pouze tehdy, má-li osoba, která podala návrh na vyslovení neplatnosti daného usnesení, za to, že usnesení je neplatné. Tímto důvodem jsou vždy vady usnesení, které je možno třídit do několika kategorií. Nejvhodnějším postupem se jeví být třídění vad na vady formální a vady obsahové. 3.4.1

Vady formální

První vady se mohou vyskytnout již při samotném svolání zasedání valné hromady. Jedná se jak o otázku osob oprávněných ke svolání zasedání, tak i o otázku pozvánky k tomuto zasedání. O tom, že se bude konat zasedání valné hromady, se akcionář dozví v první řadě prostředním pozvánky. Ta mu musí být řádným způsobem zaslána, příp. zveřejněna. Došlo-li při svolávání valné hromady např. k tomu, že v rozporu s předpisy nebyl akcionář o konání zasedání informován pozvánkou ve lhůtě, ale této valné hromady se platně zúčastní a souhlasí s jejím konáním a programem, je nedostatek zhojen a pro tento důvod nelze neplatnost vyslovit, jak ostatně vyplývá z ust. § 131 odst. 3 písm. c) ObchZ. Pozvánka na zasedání valné hromady musí dále obsahovat urč. informace. Těmi jsou dle ust. § 184a odst. 3 ObchZ mj. datum, místo a čas konání zasedání. Akcionář se rovněž dozví, který den je rozhodným dnem pro účast na zasedání, jaký je jeho program, příp. další informace. V závislosti na těchto informacích a svých možnostech se rozhodne, zda se zasedání zúčastní, či nikoliv.

103

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 7 Cmo 253/98 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 528/2001 105 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 524/2006 106 RADA, I. Neplatnost a nicotnost usnesení (nejen) valné hromady. Právní rádce. 2009, č. 1, s. 4 104

36

Aby byla zajištěna co nejvyšší míra možné účasti na zasedání, musí k tomu pozvánka učinit vhodné předpoklady a to především obsažením všech dostatečně určitých náležitostí a podmínek. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006107, je pozvánka na zasedání valné hromady právním úkonem společnosti vůči společníkům a je tedy podrobena stejným pravidlům jako kterýkoliv jiný právní úkon, zejména pokud jde o požadavek dostatečné srozumitelnosti a určitosti. Dále pak Nejvyšší soud v právní větě uvádí, že není třeba, aby pozvánku podepisovala osoba, která valnou hromadu svolává. K určitosti postačí, pokud bude zřejmé, kdo valnou hromadu svolává – zdali je to představenstvo, dozorčí rada, členové představenstva, oprávněný akcionář. V naší současné praxi je často zařazovaným posledním bodem v programu uvedeném na pozvánce k zasedání na valné hromadě tzv. „různé“. Do něj je však možné zařadit pouze projednávání věcí informativního charakteru, tj. těch, o kterých není nutné hlasovat. Jiný výklad by totiž zabraňoval přípravě na valnou hromadu a tím omezoval právo na řízení společnosti.108 Tento názor je podepřen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 1993, který řešil situaci, kdy v pozvánce na zasedání valné hromady byl II. bod zasedání označen jako „různé“, přičemž při zasedání se během projednávání bodu II. mělo rozhodovat o odvolání jednoho z dosavadních jednatelů, který o tom až do otevření uvedeného bodu programu neměl ani tušení. 109 V případě, že pozvánka nesplňuje zákonem stanovené podmínky, či neobsahuje všechny náležitosti, příp. tyto nejsou dostatečně určité, pak je možné podat návrh na určení neplatnosti usnesení. Soud, pakliže návrhu vyhoví, prohlásí usnesení přijatá na vadně svolané valné hromadě za neplatná. Problematiku vad při svolávání usnesení lze uzavřít judikátem110, podle kterého nelze společnosti namítat nesplnění povinnosti doručit pozvánku, jestliže ji zaslala doporučeným dopisem v dostatečném předstihu na poslední známou adresu akcionáře a zároveň pozvánka nebyla doručena z příčin, které nespočívají na straně společnosti. Další formální vady usnesení valné hromady se mohou vyskytnout během konání valné hromady. Na tomto úseku nejčastěji dochází k závadám v hlasování v otázce nedodržení většiny hlasů potřebných pro přijetí usnesení, nedodržení pravidel pro usnášení, nebo uplatnění některých hlasů neoprávněně. Mezi usnesení, jejichž vady jsou spojeny přímo se zasedáním, je třeba počítat také ta, která byla přijata způsobem diskriminujícím některé akcionáře. Může se jednat např. o povinnost podávat

107

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 35 Odo 755/2005 dle VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s. r. o. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 57 109 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 1993, sp. zn. R 41/1993 110 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 1429/2006 108

37

návrhy, žádosti a protesty pouze formou písemnou, jako v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 1997.111 Vadným se stane rovněž takové usnesení, kterým je rozhodováno o věci, jež nebyla zahrnuta v programu uvedeném na pozvánce a zároveň se zasedání neúčastní a souhlas nevyjádří všichni akcionáři společnosti, jak je uvedeno v ust. § 185 odst. 4 ObchZ. Zajímavá je i otázka uplatňování práva na informace akcionářem. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 8. 2001112 rozhodl, že právo akcionáře požadovat na valné hromadě vysvětlení a klást na ní dotazy není neomezené. Akcionář má právo požadovat odpovědi pouze na takové dotazy, které je společnost (resp. její představenstvo či zaměstnanci) povinna znát. Pokud by chování akcionáře v souvislosti s kladením dotazů bylo možné hodnotit jako šikanózní výkon práva, neposkytl by mu soud ochranu. Společnost rovněž nemusí poskytnout informace, které jsou předmětem obchodního tajemství.113 Jestliže má kdokoliv z oprávněných osob pochybnosti o regulérnosti hlasování na zasedání, o průběhu jednání, způsobu projednávání jednotlivých bodů, usnášeníschopnosti, způsobilosti jednotlivých osob apod., má možnost podat návrh na určení neplatnosti usnesení. Důkazní břemeno zde leží na navrhovateli. Jestliže ovšem společnost nevedla řádně zápis ze zasedání valné hromady a znemožnila tak navrhovateli prokázat, že valná hromada nebyla usnášeníschopná nebo nedodržela zákonné požadavky, pak důkazní břemeno přechází na společnost. Takto judikoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Odo 41/2002114, která je pro akciovou společnost rovněž použitelná, ačkoliv se konkrétně toto rozhodnutí vztahovalo na družstvo. Usnesení valné hromady jsou obsažena v zápise o valné hromadě, který, jak z povahy věci vyplývá, musí být vždy písemný. Náležitosti zápisu jsou uvedeny v § 188 odst. 2 a odst. 3 ObchZ. Dle ust. § 186 odst. 6 ObchZ musí být navíc o rozhodnutích podle § 186 odst. 2 až odst. 5 ObchZ pořízen notářský zápis. Tento zápis o rozhodnutích valné hromady je notářským zápisem podle § 77 NŘ (notářský řád), jenž ověřuje průběh valné hromady. 3.4.2

Vady obsahové

V případě obsahových vad usnesení valné hromady jde o nedostatky materiální povahy, spočívající v neshodě přijatého usnesení s heronomním (zákon) anebo autonomním (např. stanovy) právem.

111

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 74/96 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001 113 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 400/2001 114 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002 112

38

Porušení zákona se vztahuje nejen na obchodní zákoník, ale i na zákony další, v prvé řadě na občanský zákoník a v něm speciálně na hledisko dobrých mravů (§ 39 OZ).115 Pro jejich charakteristiku lze užít slov V. Kubeše o tom, že usnesení valné hromady příčí se dobrým mravům, když správa společnosti, anebo většina akcionářů nebo společníků bez ohledu na blaho společnosti a za vědomého poškozování zájmů menšiny sleduje své vlastní výhody. Nejdůležitějším kritériem je totiž blaho společnosti, a sloužilo-li určité usnesení zájmům společnosti samé, nestačí ani vědomé poškozování menšiny ani ziskuchtivé využitkování většinou anebo správou společnosti, aby bylo možno dotyčné usnesení valné hromady prohlásiti za neplatné.116 Konkrétně se může jednat například o usnesení, jímž by nespolečnost rozdělovala zisk mezi akcionáře na úkor rezervního fondu (§ 178 odst. 2 ObchZ). Dále bývají obsahovou vadou stižena ta usnesení, která jsou přijata na základě nedostatečných podkladů o hospodaření společnosti. Tak např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 88/2001117 lze za neplatné prohlásit takové usnesení valné hromady, které bylo přijato ohledně účetní závěrky, jež byla schvalována na základě rozporu této účetní závěrky se zákonem, ať již co do správnosti či úplnosti. Důvodem pro prohlášení neplatnosti usnesení ovšem nemůže být jakýkoliv nedostatek účetní závěrky, ale jen takový nedostatek, v jehož důsledku neposkytuje účetní závěrka takové informace o hospodaření společnosti, jaké má právo každý akcionář očekávat. Rovněž platí, že bylo-li přijato usnesení v rozporu se stanovami a zároveň byla přijata změna stanov ve smyslu obsahu přijatého usnesení, pak není důvod postupovat podle § 131 ObchZ pro obsahové vady usnesení.118 Pro akciovou společnost je využitelné také rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Cmo 253/98119 týkající se společnosti s ručením omezeným, jehož právní věta říká, že usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže většinový společník proti vůli menšinového společníka rozhodne vahou svých hlasů tak, že menšinového společníka zbaví určitých práv, která mu byla garantována společenskou smlouvou, a naopak sám na úkor menšinového společníka získá větší práva.

115

dle VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s. r. o. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 95 dle KUBEŠ, V. Smlouvy proti dobrým mravům. Praha: Orbis, 1933, s. 277 a násl. 117 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001 118 dle VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s. r. o. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 95 119 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 7 Cmo 253/98 116

39

3.5 Řízení o neplatnost usnesení Účelem právní úpravy je ochrana práv akcionářů a dalších oprávněných osob, jakož i práv třetích osob nabytých in bona fides. Právní úprava nutně musí zohledňovat tři základní okruhy zájmů, totiž zájmy akcionářů, zájmy společnosti a konečně zájmy třetích osob, z nichž zejména vystupují do popředí zájmy věřitelů. Tato ochrana je zajišťována prostřednictvím návrhu na vyslovení neplatnosti, zvláštním typem určovací žaloby120, která má dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005121 za cíl na jedné straně umožnit určitému okruhu osob spojených s obchodní společností, na jejichž postavení může mít rozhodnutí valné hromady značný vliv, domoci se jeho prohlášení za neplatné, bylo-li přijato v rozporu se zákonem či stanovami společnosti, na straně druhé pak minimalizovat možnost zásahů soudu a třetích osob do vnitřních poměrů společnosti. Návrh na vyslovení neplatnosti dle § 131 ObchZ a § 183 ObchZ je ve speciálním postavení vůči § 80 písm. c) o.s.ř. a má tak před ním přednost, jelikož je v něm mj. zúžen okruh osob oprávněných k podání návrhu na vyslovení neplatnosti. Zpravidla se tedy podání k soudu ohledně vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nazývá návrhem. Aby bylo možné podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení, musí být naplněny určité podmínky. Základní podmínkou je tedy rozpor usnesení s právními předpisy, zakladatelským dokumentem nebo stanovami. Další podmínkou je dodržení lhůt k podání návrhu. Ten musí být podán v objektivní lhůtě 3 měsíců ode dne konání zasedání. V případě, že zasedání nebylo řádně svoláno, platí subjektivní 3 měsíční lhůta počínající běžet ode dne, kdy se navrhovatel mohl o zasedání dozvědět. Uvedená subjektivní lhůta je omezena objektivní lhůtou jednoho roku počínající běžet ode dne konání zasedání. 122 Jestliže tedy usnesení trpí vadou (ať již formální, či obsahovou) a jsou splněny v předchozím odstavci uvedené podmínky, je na místě požadovat po soudu vyslovení neplatnosti usnesení. Soud by však jako veřejnoprávní instituce a orgán veřejné moci měl do vnitřních poměrů soukromoprávního subjektu, kterým akciová společnost bezpochyby je, zasahovat pouze v minimálním množství. Míra zasahování do vnitřních záležitostí (zde tedy rozhodování o platnosti a neplatnosti valnou hromadou přijatých usnesení) je proto omezena pouze na řešení zásadních otázek, kdy to vyžaduje ochrana základních práv a svobod jejich akcionářů.123

120

tato žaloba nevyžaduje naléhavý právní zájem, jak to vyžaduje žaloba dle § 80 písm. c) o.s.ř., jelikož ten je dán již omezeným výčtem osob oprávněných žalobu podat 121 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004 122 dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 442 123 na toto tvrzení lze vztáhnout nález ÚS ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93

40

Soud totiž neprohlásí neplatnými ta usnesení, která vyhovují znění především ust. § 131 odst. 3 ObchZ a 183 odst. 2 ObchZ. Jedná se o usnesení: -

která mají za následek nepodstatná porušení práv (např. pozvánka neurčuje, zda se jedná o řádné, mimořádné, či náhradní zasedání valné hromady; pozvánka neobsahuje důvody navrhovaného zvýšení základního kapitálu)

-

jejichž prohlášením za neplatné by došlo k podstatnému zásahu do práv třetích osob získaných v dobré víře (takový stav musí objektivně hrozit, resp. existovat)

-

se kterými všichni akcionáři vyslovili souhlas124

-

na základě kterých byl již pravomocně povolen zápis fúze či převodu jmění na hlavního akcionáře, nebo byl povolen zápis změny právní formy společnosti do obchodního rejstříku (nestačí faktický zápis)

-

jejichž neplatnosti usnesení se dovolává osoba, která zasedání svolala nebo se na svolání podílela (typicky člen představenstva)

-

jejichž neplatnost navrhnul akcionář, který v důsledku vlastního jednání či opomenutí nebyl zapsán v seznamu akcionářů a společnost mu z toho důvodu buď neumožnila se zasedání účastnit, nebo na něm hlasovat (§ 156 odst. 3 ObchZ)

-

která schválila nepřiměřenou výši plnění poskytovaného drobným akcionářům při jejich vytlačení ze společnosti (§ 183k odst. 4 a 5 ObchZ)

Přesto existuje mnoho případů, kdy by soud usnesení valné hromady neplatným prohlásil. Jelikož není možné, aby soud postupoval ex officio, dojde k zahájení řízení až po podání návrhu. Toto řízení je vedeno na základě § 200e o.s.ř. (řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob) s tím, že speciální ustanovení jsou obsažena v § 131 ObchZ a § 183 ObchZ. Příslušným soudem je krajský soud rozhodující v obchodních věcech, který je současně rejstříkovým soudem příslušné právnické osoby (§ 9 o.s.ř.), ve věci rozhoduje samosoudce (§ 36a odst. 3 o.s.ř.), řízení je nesporné, soud provádí i jiné než navržené důkazy (§ 120 odst. 2 o.s.ř.), uplatňuje se koncentrace řízení (§ 131 odst. 12 o.s.ř.), rozhoduje se usnesením. Jedná se o řízení ve věcech statusových, tzn., že nelze vydat rozsudek pro uznání, nelze uzavřít smír, není ani možné vydat rozsudek pro zmeškání. Na základě zde uvedených pravidel pak příslušný soud vede řízení, na jehož konci při vydávání usnesení v případě, že shledá důvody, pro které by bylo možné usnesení valné hromady považovat za neplatné, oprávněnými, toto usnesení neplatným prohlásí. Neplatnost soud ve svém rozhodnutí pouze deklaruje, což znamená, že dané usnesení je neplatným již od chvíle, kdy bylo přijato – tedy ex tunc. 124

vyvstává otázka ochrany práva oprávněných zájmů členů představenstva a dozorčí rady, pokud valná hromada rozhodla bez jejich vědomí

41

Ať již bude rozhodnutí soudu jakékoliv, bude všeobecně závazné a bude znamenat nastoupení zásady věci rozsouzené (res iudicata), tj. takové, kterou již není možné znovu rozhodovat, což sehraje důležitou roli v případě podávání šikanózních návrhů na vyslovení neplatnosti usnesení, jak bude popsáno na konci práce. 3.5.1

Aktivní legitimace

Další podmínkou, kterou je třeba splnit na cestě k rozhodnutí o neplatnosti usnesení je aktivní legitimace. Pouze osoba, která je oprávněna k podání návrhu, může tento platně podat. Úprava akciového práva v problematice aktivní legitimace dle § 183 odst. 1 ObchZ opět odkazuje na úpravu společnosti s ručením omezeným a to především na § 131 odst. 1 ObchZ. V tomto ustanovení je taxativně vymezen okruh osob oprávněných k podání návrhu. Platí, že aktivně legitimován k podání zvláštní žaloby na určení je: -

každý akcionář

-

člen představenstva

-

člen dozorčí rady

-

likvidátor

-

správce konkurzní podstaty

-

vyrovnávací správce.

Nikdo jiný návrh podat nemůže. Tyto osoby mohou návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podat buď samostatně, tj. kterákoliv z nich, nebo i společně. Na straně navrhovatelů totiž může vystupovat několik osob. Existuje ovšem výjimka, která platí pro některé správní úřady, především ČNB. Ta má aktivní legitimaci k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vydaného bankou dle § 20a odst. 6 BankZ. Dále může ČNB podat návrh, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady vydaného pojišťovnou, kdy je její aktivní legitimace dána pouze tehdy, došlo-li k naplnění znění ust. §26 odst. 2 PojZ. Stejně tak může být podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vydaného zajišťovnou, a to v případě naplnění znění § 44 odst. 2 PojZ. V jiných případech ČNB takové oprávnění nemá. Aktivní legitimace ovšem svědčí i dalšímu správnímu úřadu, Ministerstvu životního prostředí. Tento úřad může dle § 20 odst. 11 ZákOb podat do 60 dnů ode dne zasedání valné hromady autorizované obalové společnosti návrh soudu, aby rozhodl o neplatnosti usnesení valné hromady, jestliže má za to, že toto usnesení je v rozporu s právními předpisy nebo stanovami autorizované obalové společnosti. Všechny výše vyjmenované osoby musejí být oprávněny k podání návrhu v době podání žaloby. To ovšem nemusí vždy nutně neznamenat, že uvedené osoby budou aktivně legitimovány i v době 42

přijetí usnesení. V praxi totiž může nastat případ, kdy valná hromada přijme usnesení a až následně (po přijetí usnesení) daná osoba nabude postavení opravňující ji k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (typicky se stane akcionářem). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009125 nelze takové osobě upřít obecně možnost podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť i tato osoba může být usnesením valné hromady přímo dotčena na svých právech. Případy, kdy bude takové osobě aktivní legitimace přiznána, však budou spíše výjimečné. V souvislosti s tímto tvrzením se jeví býti zajímavou otázka, co se stane v případě, kdy žalobce aktivní legitimace během řízení pozbude. S otázkou se vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 8. 2002 126, když podobně jako v případě předchozím judikoval, že nelze jednoznačně stanovit zánik aktivní věcné legitimace v návaznosti na ztrátu postavení, které ji zakládá. Jestliže může mít rozhodnutí valné hromady dopad na poměry navrhovatele založené jeho vztahem ke společnosti i poté, co ztratil postavení zakládající jeho aktivní legitimaci v době podání návrhu, bylo by v rozporu s účelem posuzovaného ustanovení odepřít mu aktivní legitimaci v řízení. Jeho právní zájem (vyplývající původně z jeho postavení ve společnosti) na rozhodnutí o případné protiprávnosti usnesení valné hromady ztrátou postavení opravňujícího ho k podání návrhu, nepominul. Proto musí soud v každém konkrétním případě zkoumat, zda v době vydání rozhodnutí ve věci vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady trvá právní zájem navrhovatele na jeho vydání, a tedy i jeho věcná legitimace v řízení, a to v návaznosti na ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. a 167 odst. 2 o.s.ř. Aktivní legitimací naopak nedisponují akcionáři, kteří nemají oprávnění vykonávat akcionářská práva v případech stanovených v ust. § 176 odst. 5 ObchZ, § 186b odst. 2 ObchZ, § 209 odst. 2 ObchZ a § 231a odst. 2 ObchZ. Návrh na prohlášení neplatnosti nemůže podat ani akcionář, který nabyl podíl na základním kapitálu banky v rozporu s limity stanovenými zákonem o bankách bez předchozího souhlasu ČNB, nebo když ČNB zjistí, že působení této osoby s kvalifikovanou účastí na bance je na újmu řádnému a obezřetnému podnikání banky, popřípadě lze takové působení důvodně očekávat. [§ 20a odst. 1 písm. c) BankZ]. Aktivně legitimován není ani akcionář, který je osobou, jež nesmí nabýt akcie penzijního fondu *ust. § 3 odst. 3 písm. c) ZákPenzPřip+. Dle uvedeného ustanovení není oprávněn k podání návrhu ani akcionář, který nabyl nebo upsal akcie penzijního fondu nad limity stanovené ZákPenzPřip bez předchozího souhlasu ČNB (§ 4 odst. 6 ZákPenzPřip).

125 126

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4354/2008 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002

43

Návrh na vyslovení neplatnosti nemůže podat ani sama společnost, protože není uvedena v taxativním výčtu § 131 odst. 1 ObchZ, ale hlavně proto, že sama nemůže být účastníkem řízení jak na straně navrhovatele, tak i na straně odpůrce. 3.5.2

Pasivní legitimace

Pasivně legitimovaným subjektem, tj. takovým, vůči kterému je žaloba na určení neplatnosti usnesení valné hromady podána, je jedině sama akciová společnost. Valná hromada, která dané usnesení přijala, je totiž pouze orgánem společnosti a usnesení je projevem vůle společnosti vůči společníkům a dalším subjektům oprávněným podat žalobu.127 Znění ust. § 131 odst. 6 ObchZ určuje, kdo je oprávněn v řízení za společnost jednat. Takovou osobou je člen představenstva. Musí to být ovšem takový člen, který nepodává žalobu. Je-li návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podán všemi členy představenstva, pak společnost zastupuje určený člen dozorčí rady. V případě, že návrh podali spolu s představenstvem i všichni členové dozorčí rady, je nutné, aby byl zástupce společnosti určen valnou hromadou. Pokud tak valná hromada neučiní, ustanoví soud společnosti pro řízení opatrovníka.128 Je tak určen klíč, podle kterého bude zástupce společnosti určen. K tomu ještě uvádí § 21 odst. 5 o.s.ř., že za právnickou osobu může v téže věci současně jednat jen jediná osoba. Zákonodárce ovšem nestanovil, kdo je oprávněn vybrat člena zastupujícího společnost a způsob jeho určení. Dle J. Vítka129 je nejideálnějším řešením tohoto problému podrobná úprava ve stanovách. Dále k otázce pasivní legitimace zde uvedený autor ještě uvádí, že není možné vyloučit, aby se jednotlivé oprávněné osoby při jednotlivých soudních jednáních v téže věci při jednotlivých procesních úkonech střídaly. V souvislosti s pasivní legitimací je ještě zajímavý případ, kdy během řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady dojde k zániku akciové společnosti, a to s právním nástupcem. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 937/2008130 došel k závěru, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti, jestliže byl pravomocně povolen zápis přeměny do obchodního rejstříku. To však dopadá pouze na usnesení valné hromady, na jehož základě došlo k zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Nelze z něj dovodit obecnou překážku pokračování v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení kterékoli valné hromady, která předcházela rozhodnutí o přeměně společnosti,

127

dle VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s. r. o. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 131 Opatrovnické řízení je možné zahájit i bez návrhu, účastníkem řízení je společnost a jen, kdo má být ustanoven opatrovníkem (§ 94 odst. 1 o.s.ř.). Soud rozhodne usnesením, bez jednání a v rozhodnutí uvede i rozsah opatrovnických práv a povinností. Soudem výlučně příslušným k opatrovnickému řízení je soud, v jehož obvodu je sídlo společnosti. 129 dle VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s. r. o. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 132 130 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 937/2008 128

44

byť touto přeměnou společnost zanikla. V těchto řízeních musí mít soud možnost pokračovat, a to s právním nástupcem společnosti. 3.5.3

Ochrana před šikanózním výkonem práva na vyslovení neplatnosti

Při využívání práva podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady mohou některé zájmové skupiny spatřovat možnost, jak tento institut zneužívat ke svému vlastnímu prospěchu, čímž dochází k šikanóznímu výkonu tohoto práva vůči ostatním aktivně legitimovaným osobám a ve výsledku i vůči společnosti. Zde uvedený šikanózní výkon práva je umožněn tím, že osoba, která podá návrh soudu, nemusí prokazovat svůj právní zájem na věci a je k návrhu oprávněna už jen z toho důvodu, že je uvedena mezi aktivně legitimovanými subjekty taxativně vyjmenovanými v ust. § 131 odst. 1 ObchZ. Osobě, která hodlá podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a získat tak pro sebe neoprávněnou zvláštní výhodu totiž stačí, aby se stala akcionářem (byť minoritním i s jedinou akcií) dané akciové společnosti. Tím pádem splní všechny podmínky a cesta k podání návrhu je tak volná. Vhodným cílem pro tyto nekalé praktiky se nejčastěji zdají být společnosti, které směřují ke zvýšení základního kapitálu, ke smlouvě o převodu zisku, k ovládací smlouvě apod., tj. k zásadním otázkám činnosti akciové společnosti, u nichž je vyžadován ničím nerušený hladký průběh, jelikož v těchto momentech je společnost velice zranitelná. Jako záminka většinou poslouží drobný nedostatek, bagatelní problém, vlastně jakákoliv záležitost, která je schopná (nebo se takovou alespoň jeví být) způsobit pozastavení celého procesu spojeného s přijetím usnesení po hmotné stránce a naopak založit vztah procesněprávní, který musí být vyřešen přednostně. Tím dojde k zablokování společnosti a ta je nucena vyjednávat s akcionářem, který návrh podal. Vyjednávání pak většinou v zájmu opětovného zajištění fungování společnosti, dokončení usnesením přijatých procesů a zamezení vleklého soudního sporu vede ke splnění podmínek stanovených akcionářem. Kromě právě popsaného šikanózního jednání má však takové počínání akcionáře ještě jeden důsledek, a to ten, že v případě, kdy akcionář žalobu po splnění svých podmínek stáhnul, fakticky znemožnil, aby kterákoliv další aktivně legitimovaná osoba dané usnesení znovu soudna napadla.131 Pokud by tedy akcionář chtěl z nějakého důvodu chránit vadně přijaté usnesení (typicky mu takovým rozhodnutím byla poskytnuta neoprávněná výhoa), bude mu k tomu pouze stačit, podá-li

131

dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 451 a násl.

45

návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a následně ho stáhne. Zamezí tak ostatním oprávněným osobám v tom, aby se domáhaly určení neplatnosti vadného usnesení. Ochranu společnosti před šikanózním jednáním směřujícím k získání neoprávněné výhody zajišťuje zákonodárce ust. § 56a ObchZ, kdy zakazuje jak zneužívání menšiny, tak i většiny stejně jako jednání vedoucí ke znevýhodnění některého z akcionářů. Jelikož výše popsané protiprávní jednání odporuje i zásadám poctivého obchodního styku, může se společnost domáhat nápravy i užitím § 265 ObchZ. Obecným základem pro ochranu společnosti před šikanózním podáváním návrhů na prohlášení usnesení valné hromady za neplatné je pak § 3 OZ zakazující vykonávat práva v rozporu s dobrými mravy. Na ochranu před umělým podáváním návrhů na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, které po následném zpětvzetí zamezují opětovnému projednání věci, je do § 13 ObchZ zasazen odst. 10. Ten stanovuje, že jestliže má být řízení zastaveno proto, že navrhovatel vzal návrh zpět, nebo pro jinou překážku (např. nezaplatil soudní poplatek), kterou lze vstupem dalšího navrhovatele do řízení a jeho jednáním odstranit, a je-li zvláštní zájem společníků, kteří návrh nepodali, hodný právní ochrany, soud řízení nezastaví. V souvislosti s řízením o vyslovení neplatnosti zpravidla vzniká i urč. škoda. Její náhrada přísluší každému, komu byla daným usnesením škoda způsobena. Řízení o náhradu škody (§ 131 odst. 4 ObchZ) je dle ust. § 113a o.s.ř. spojeno s řízením o vyslovení neplatnosti usnesení. Znamená to, že rozhodne-li soud o neplatnosti usnesení, rozhodne rovněž o náhradě škody. Jestliže ale vznikla škoda, i když návrh na určení neplatnosti nebyl podán, příp. usnesení nebylo za neplatné prohlášeno, pak je možné se náhrady škody domáhat pouze v samostatném řízení. Vedle náhrady škody mají postižení akcionáři právo i na přiměřené zadostiučinění, a to vzhledem k tomu, že došlo k porušení základních práv akcionáře. Právo požadovat přiměřené zadostiučinění je možné i v případě, kdy akcionář žádnou škodu neutrpěl, ale přesto byla jeho práva poškozena. 132

132

dle DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. s. 451 a násl.

46

4. Shrnutí Předkládaná práce s názvem Valná hromada akciové společnosti a její vliv na řízení společnosti měla za cíl představit valnou hromadu společnosti a následně se věnovat jejímu usnesení, jakožto významném prvku řízení společnosti. První část diplomové práce byla věnována valné hromadě, jakožto jednomu z povinně ustavovaných orgánů akciové společnosti. Nejdříve byl představen právní rámec valné hromady a dále byla zmíněna role stanov, přičemž byl vymezen jejich vliv a vzájemný vztah s valnou hromadou, a to především ve světle vymezení pravomocí valné hromady skrze stanovy. Další podkapitola měla za úkol zasadit valnou hromadu jako orgán akciové společnosti mezi další povinně zřizované orgány a vymezit jejich vzájemný vztah směřující k zajištění rovnováhy mezi oprávněními a povinnosti jednotlivých orgánů tak, aby byla zajištěna koordinace všech činností a jejich prostřednictvím bezproblémové fungování společnosti za rovnoměrně rozdělené účasti všech tří orgánů. Stručně byly i dva uvedené orgány – představenstvo a dozorčí rada – charakterizovány a vymezeny jejich pravomoci. Zmíněny byly taktéž obě koncepce (monistická a dualistická) přiznávající jednotlivým orgánům různá postavení ve společnosti, a to především v závislosti na právní kultuře, ve které se ta která společnost nacházela. Práce se pak ve zbylé části této kapitoly věnovala nadále přímo valné hromadě. Bylo třeba rozlišit jednotlivé druhy valné hromady a stanovit za jakých podmínek je možné každý z nich svolat. V dalším textu byl nastíněn proces fungování valné hromady. Nejprve byly vypočteny osoby oprávněné ke svolání valné hromady spolu s příkladným uvedením situací, za kterých mohou svého práva (v některých případech povinnosti) využít. Několik vět bylo věnováno též možnosti odvolat zasedání valné hromady. Pozornost byla směřována rovněž k pozvánce na toto zasedání. Následující pasáž popisovala podmínky pro účast na valné hromadě a spolu s nimi se věnovala i vymezení podoby účasti na zasedání valné hromady. Nutně musel být v tomto bodě rozebrán i samotný průběh jednání – uvedena byla práva akcionáře, která je možno při jednání využít, spolu se speciálním přihlédnutím k právům akciové minority. Aby bylo možné přejít k části věnující se hlasování a přijímání usnesení, musela být nejdříve zodpovězena otázka usnášeníschopnosti, která v práci též nebyla opomenuta. Část textu věnující se hlasování na zasedání se zabývala způsobem a možnostmi uplatňování hlasovacích práv stejně jako různě vysoké většině hlasů nutné k přijetí konkrétních usnesení. Přijetím rozhodnutí pak byla první hlavní kapitola diplomové práce věnovaná valné hromadě akciové společnosti ukončena a následoval detailní pohled na nejdůležitější výsledek její činnosti – usnesení.

47

Usnesení valné hromady a jeho vliv na řízení společnosti je spolu s otázkou jeho neplatnosti druhou ze stěžejních kapitol celé práce. Poměrně velká část této kapitoly byla věnována známému akademickému sporu o to, jaké právní povahy je usnesení valné hromady. Po obecném úvodu a shrnutí bodů, ve kterých se příslušníci obou názorových skupin shodují, byly nejprve shrnuty argumenty svědčící ve prospěch prohlášení usnesení valné hromady za právní úkon, které vzápětí následovala tvrzení opačná, jež reprezentovala pohled považující usnesení valné hromady za jinou právní skutečnost. Po zhodnocení argumentů obou stran s připojením vlastního názoru se text diplomové práce ubíral směrem k otázkám platnosti a účinnosti usnesení, jež byly po jejich osvětlení následovány podkapitolou nicotných usnesení. Tento zvláštní typ usnesení nemající žádné právní následky, předcházel obsáhlejšímu úseku zabývajícímu se neplatností usnesení valné hromady. Následující dvě části kapitoly byly věnovány formálním a obsahovým vadám usnesení. Využitím judikatury vyšších soudů byly uvedeny příklady, kdy byla jednotlivá usnesení stižena vadou mající zpravidla za následek prohlášení daného usnesení za neplatné. Poslední část práce si vzala za cíl zabývat se procesní stránkou neplatnosti usnesení valné hromady, tedy řízením o vyslovení neplatnosti. Byly uvedeny podmínky a lhůty pro podání návrhu a zároveň vymezena ta usnesení, která soud neplatnými neprohlásí. Znaky řízení o neplatnosti usnesení spolu s vymezením aktivně i pasivně legitimovaných osob v řízení byly předposledním bodem kapitoly o usnesení valné hromady. Tím posledním se stala ochrana před šikanózním výkonem práva podat návrh na vyslovení neplatnosti doplněná několika odstavci o náhradě škody a přiměřeném zadostiučinění náležejícím oprávněným osobám.

48

5. Závěr Na konci této práce bych chtěl akcentovat problémy a shrnout poznatky, na které jsem při zpracovávání narazil a zároveň bych se pokusil nabídnout i možná řešení těchto otázek de lege ferenda. Jedním z prvních problémů popsaných v této práci je postavení valné hromady v rámci ostatních orgánů společnosti. Nabízí se dvě možnosti, jak na valnou hromadu pohlížet; buď můžeme akceptovat dualistický model typický především pro Německo, v němž hraje valná hromada méně významnou roli než zbývající dva orgány společnosti (představenstvo a dozorčí rada), které akciovou společnost fakticky řídí. V opačném případě nezbývá než se ztotožnit s monistickým modelem uplatňovaným např. v angloamerickém právním systému upřednostňujícím jediný řídící orgán, po jehož boku valná hromada získává významnější postavení. S určitými odchylkami je možné o tuzemském organizačním systému prohlásit, že vychází z dualistického uspořádání vnitřních orgánů akciové společnosti. Jelikož dualistický model není za všech okolností pro řízení akciové společnosti tím nejlepším řešením (především z pohledu rozvíjení spolupráce mezi státy různých právních kultur), začaly společnosti využívat alespoň některých předností monistického pojetí, což ve výsledku znamená, že praxe uplatňuje kombinovaný model postavený sice na základech dualistického pojetí, ovšem s využitím určitých modifikací systému monistického. Tento stav ale neodpovídá zákonodárcově představě o vnitřní systematice orgánů akciové společnosti už jen z toho důvodu, že s monistickou koncepcí v textu zákona nepočítá a ani ji neupravuje, a proto nemůže dát společnosti dostatečnou právní oporu pro její jednání. Zákonodárce se na tuto skutečnost snaží reagovat v připravovaném zákoně o obchodních společnostech a družstvech (déle též „zákon o obchodních korporacích“, nebo též „ZOK“), který od 1. ledna 2014 v části věnující se obchodním společnostem a družstvům nahradí obchodní zákoník, kde jsou obchodní korporace dosud upraveny. Právě připravovaný zákon o obchodních korporacích totiž reaguje na vývoj obchodních společností v evropském měřítku a ve své úpravě nabízí při zakládání akciové společnosti možnost volby mezi monistickým a dualistickým uspořádáním orgánů ve společnosti, čímž zajišťuje lepší integraci akciové společnosti na poli mezinárodní spolupráce. Konkrétně se jedná o úpravu obsaženou v ust. § 396 a násl ZOK, kde zákon v § 396 odst. 1 ZOK říká, že pakliže je v akciové společnosti zřízeno představenstvo a dozorčí rada, jedná se o systém dualistický; pokud se zřizuje správní rada a statutární ředitel, jedná se dle § 396 odst. 2 ZOK o systém monistický. V pochybnostech se užije ust. § 396 odst. 3 ZOK tak, že platí, že je zvolen systém dualistický.

49

Po uzavření kapitoly o valné hromadě akciové společnosti byl nemalý prostor v další části práce týkající se usnesení valné hromady věnován i sporu ohledně jeho právní povahy. Jednalo se o to, zda je možné prohlásit usnesení valné hromady za právní úkon. Proti sobě stály dva protichůdné názory, přičemž na každém z nich bylo možné pozorovat důvody, které jejich zastánce vedly k přesvědčení, že jejich pohled na právní povahu usnesení valné hromady je správný. Zástupci teorie právního úkonu poukazovali na to, že usnesení splňuje znaky právního úkonu (projev vůle, zaměřenost projevu vůle, uznání objektivním právem a vznik následků) vyžadované zákonem a má za něj být tedy považováno. Při hlubším rozboru se ovšem vyskytly odchylky, od jejichž hodnocení byla následná kategorizace odvislá. Spornou se jevila především otázka, zda je valná hromada subjektem oprávněným k vydání usnesení, aby mohlo být považováno za právní úkon. Představitelé tohoto názoru měli za to, že v určitých případech je valná hromada oprávněna jednat jménem společnosti a brát na sebe práva a povinnosti. Z tohoto hlediska disponovala valná hromada právní subjektivitou, tedy způsobilostí k právům a povinnostem. Že je valná hromada i způsobilá k právním úkonům plyne z toho, že právnické osoby nemohou být co do způsobilosti k právním úkonům omezeny, natož této způsobilosti zbaveny. Dalším sporným bodem byla nemožnost zkoumat některé další náležitosti právních úkonů. Jednalo se např. o svobodu a vážnost vůle, přítomnost duševní poruchy, případné jednání opomenutím. Příslušníci skupiny považující usnesení za právní úkon byli přesvědčeni o tom, že pouhá nemožnost zkoumání přímo neimplikuje nesplnění náležitosti. Takové kategorie se při zkoumání náležitostí jednoduše nepoužijí. Reprezentanti uvedené teorie vycházeli i z toho, že zákon v některých případech s usnesením jako s právním úkonem zachází, a proto jím usnesení musí být i v případech jiných, byť takových, kdy valná hromada nemůže společnost zavazovat bezprostředně a na přijetí usnesení je vázán jiný právní úkon. Výsledkem takového zkoumání pak bylo tvrzení, že usnesení je právním úkonem, jelikož valná hromada naplňuje znaky subjektu a i ostatní zkoumatelné náležitosti právních úkonů jsou splněny. I dle mého názoru je vhodné usnesení valné hromady za právní úkon považovat, protože rozhodné znaky definující právní úkon usnesení naplňuje. To, že u usnesení valné hromady není možné zkoumat všechny náležitosti, by nemělo znamenat, že je nesplňuje. Mám za to, že by pouze neměly být aplikovány. Právě vzhledem k různým pohledům na právní subjektivitu valné hromady a na její způsobilost k právním úkonům zaujala druhá skupina opačný postoj. Má za to, že právo jednat za společnost náleží ze zákona pouze představenstvu, nemůže ho proto mít valná hromada a v tom důsledku nebude moci disponovat právní subjektivitou společnosti. Připočteme-li navíc, že naplnění ostatních 50

předepsaných náležitostí právních úkonů není splněno ve všech případech, nemůže být proto usnesení za právní úkon považováno. Přesvědčení, že se v otázce právní povahy usnesení jedná o jinou právní skutečnost, nabyli zastánci této teorie z jeho podobnosti s rozhodnutím státního orgánu, které je možné zařadit do skupiny jiných právních skutečností tak, jak jsou uvedeny v § 2 OZ. Stejně jako stát i právnická osoba tvoří a vyjadřuje svoji vůli prostřednictvím orgánů, kterým zákon uvedené oprávnění přiznává. Takové rozhodnutí má navíc přímé důsledky na právní poměry osob, kterých se týká. Dalším argumentem byl fakt, že není nutné činit projev vůle orgánem oprávněným jednat jménem společnosti a právní účinky tato skutečnost vyvolá už pouze tím, že nastane, a to nejen u osob stojících uvnitř společnosti, ale i u třetích osob. Trumfem se potom stalo rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten, vědom si své zásadní role při řešení tohoto problému, rozhodl, že usnesení není právním úkonem a vybral to z nabízených řešení, které se zdálo býti z hlediska teoretického příznivější. Bohužel ve světle pozdějších rozhodnutí je nutné poznamenat, že se nejednalo o výběr nejšťastnější. Jelikož byl ale již položen základ pro další rozhodnutí, nemohl Nejvyšší soud v zájmu zachování konzistentnosti judikatury zaujmout ihned stanovisko opačné a nezbylo mu než začít užíváním obecných ustanovení o právních úkonech podpírat vratkou konstrukci, na které stálo usnesení valné hromady v podobě jiné právní skutečnosti, což dokládá množství judikátů uvedených jako příklad v příslušné pasáži práce. Vzhledem k této dosud nejasně vyřešené otázce by bylo vhodné, aby bylo v právní úpravě jasným způsobem stanoveno buď to, že usnesení je právním úkonem, nebo byla alespoň vymezena ustanovení týkající se právních úkonů, která, a za jakých podmínek, se na usnesení valné hromady použijí. Předmětem diskuze a mnoha různých odborných názorů na danou problematiku byla i otázka absolutní a relativní neplatnosti usnesení valné hromady. Zejména v závislosti na postoji k problematice právní povahy usnesení valné hromady se různí názory na jeho neplatnost. Od tvrzení, že neplatnost relativní ani absolutní (zkoumaná u právních úkonů) se na usnesení nevztahuje, jelikož usnesení není právní úkonem, přes stanovisko, že o typu neplatnosti je třeba rozhodovat v závislosti na konkrétním případě, pokračující tezí o výlučné relativní neplatnosti usnesení, obsahující i opačný závěr o neplatnosti výhradně absolutní a konče dokonce přesvědčením o nemožnosti rozhodnout o relativní či absolutní neplatnosti z důvodu, že vhodnějším je rozlišování na usnesení vadná a neplatná. Problematiku opět vyřešil Nejvyšší soud svým esenciálním rozhodnutím, podle něhož usnesení není právním úkonem a relativní a absolutní neplatnost tak není možné zkoumat. Přesto ale judikatura dospěla v průběhu času do stadia, kdy alespoň cestou analogie začala využívat ustanovení o právních úkonech týkajících se neplatnosti. 51

Zajímavá je i otázka možnosti napadnout usnesení valné hromady i mimo rámec § 183 ObchZ a § 131 ObchZ. Tak by se dělo skrze žalobu podanou podle § 80 písm. c) o.s.ř. K tomu uvádí K. Eliáš133, že tam, kde je u soukromoprávních korporací stanovena speciální úprava neplatnosti valných hromad, aplikuje se především tato regulace a to v mezích podmínek tam stanovených. Toto obecné pravidlo však platí jen pro běžné situace. Ve výjimečných případech, kdy se taková usnesení ocitnou svým obsahem v hrubém rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem do té míry, že narušují úctu k právu, nastává jejich neplatnost ex tunc a z moci zákona (čl. 1 Ústavy, § 3 odst. 1 UZ a § 39 OZ). Pak se této neplatnosti může dovolat kdokoliv a kdykoliv; ovšem za podmínky, že i jeho postup naplňuje hledisko dobrých mravů. Je tak pamatováno na zvláštní případy a výjimečné situace, kdy je možné užít i jiného postupu, než upřednostňovaného, který je obsažen v § 131 ObchZ a § 183 ObchZ. Musí se ovšem jednat o skutečně mimořádné případy, protože jinak by speciální právní úprava dle § 131 ObchZ a 183 ObchZ ztratila svůj smysl. Otázku neplatnosti usnesení valné hromady upravuje také připravovaný zákon o obchodních korporacích, který v § 428 ZOK stanovuje mj. i to, že je možné se neplatnosti dovolávat podle ustanovení občanského zákoníku, včetně ustanovení týkajícího se dobrých mravů, čímž se značně odlišuje od současné úpravy neplatnosti usnesení. Při uplatňování práva podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení se společnost a její akcionáři mohou stát obětí šikanózního jednání ze strany osob, které pro sebe chtějí získat neoprávněné výhody. Ziskuchtivé osoby tak činí v situacích, kdy je usnesením rozhodnuto o závažné otázce společnosti a celou záležitost je třeba hladce a bez komplikací vyřešit. Podáním návrhu se společnost dostává do složité situace, ve které je často nucena akcionáři vyhovět a splnit jeho požadavky v zájmu dokončení procesů odsouhlasených valnou hromadu v podobě usnesení. Otázkou zůstává, jak takovým jednáním zamezit a zároveň neodpírat právo podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení v případech, kdy je to skutečně na místě. V právní úpravě sice je mimo obecné zákazy zneužívání menšiny, nepoctivého obchodního styku a jednání proti dobrým mravům obsažen § 131 odst. 3 ObchZ, který říká, v jakých případech usnesení nebude za neplatné prohlášeno, ale o takovém návrhu soud rozhodne až v případě, kdy byl tento podán. Vhodnější by bylo, kdyby bylo možné zamezit už podání takového návrhu. I pouhý návrh totiž může vyvést společnost z míry a narušit její fungování. Jednou z možností by mohlo být složení určité částky (nebo nějaké formy jistoty), která by se navrhovateli vracela v případě, že by neplatnost byla skutečně prokázána, nebo by takové podání bylo shledáno důvodným, ač by neplatnost prohlášena nebyla. 133

ELIÁŠ, K. Akciová společnost: Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000. s. 239

52

K návrhům, jež by mohly přispět k lepšímu fungování akciové společnosti, je možné připočíst i změnu právní úpravy, která by umožnila ve vyšší míře využívat možností elektronické komunikace a internetu. V tomto směru je právní úprava poměrně rigidní a nestíhá včas reagovat na měnící se realitu, nové možnosti a způsob života společnosti. Vzhledem k tomu, že i jednání samotné společnosti se v čím dál větší míře odehrává elektronickou formou (např. prostřednictvím telekonferencí, videokonferencí, e-mailů, dálkového přístupu a jiných komunikačních technologií), nemohou se tyto změny nedotýkat ani valné hromady. S elektronizací jsou samozřejmě spojeny vyšší náklady pro její počáteční zajištění, ovšem z dlouhodobějšího hlediska mám za to, že se investice stane návratnou a společnost jejím využíváním nakonec bude své finanční prostředky šetřit a využívat je na účelnějších místech. První změny se již podařily zakomponovat i do zákona, kde např. při svolávání valné hromady již není nutné uveřejňovat pozvánku ve dvou celostátně vydávaných denících a zákon umožňuje stanovám určit jiný vhodný způsob seznámení akcionářů s konáním zasedání valné hromady. Právní úprava by dle mého názoru mohla jít ještě dále. Zajímavou se mi z tohoto hlediska zdá být myšlenka využívající možností internetu. Považuji za reálné např. zřízení vlastní internetové stránky společnosti, ke které by měly přístup pouze osoby na společnosti zúčastněné. Zde by např. bylo možné vkládat pozvánky na zasedání valné hromady, uvádět informace týkající se společnosti a zajišťovat tak flexibilnější spojení akcionáře se společností. Jednoduchým způsobem by se dala vyřešit i notifikace akcionářů vlastnících akcie na majitele např. skrze e-mailovou schránku nebo jiným vhodným způsobem. Odpadly by tím problémy spojené s doručováním pozvánek na neexistující, příp. neaktuální adresy. Nebylo by nutné zbytečně vynakládat finanční prostředky. Všechny informace by byly přístupné na jednom místě. Rovněž v tomto směru je tedy možné vyzdvihnout úpravu v připravovaném zákoně o obchodních korporacích, kde je v § 406 ZOK tato idea zakomponována. Zde je mj. stanoveno, že společnost uveřejní pozvánku na valnou hromadu na internetových stránkách společnosti. Podobně by bylo možné vyřešit i otázku účasti a hlasování na valné hromadě. Kladně lze hodnotit novelizovaný § 184 odst. 2 ObchZ, které již počítá s využíváním moderních technologií. V případě velkých společností je totiž zajištění účasti všech akcionářů poměrně problematickou otázkou jednak organizační, dále pak také faktickou, jelikož nebude vždy v silách všech akcionářů se zasedání zúčastnit. Výsledkem pak opět (po počátečních investicích) bude menší finanční nákladnost a jistě také vyšší účast na zasedání. Hlasování prostřednictvím elektronických prostředků by pak bylo mnohem rychlejší a sčítání hlasů prosté chyb.

53

Jak již bylo v některých bodech této kapitoly uvedeno, od 1. ledna 2014 nabude účinnosti nový zákon o obchodních korporacích, který bude upravovat akciovou společnost a další korporace namísto obchodního zákoníku, který bude zrušen. Akciové společnosti se týkají především dvě změny. Jedná se o možnost akcionáře vlastnit akcie různého druhu, což umožní vytvoření složitější struktury akciové společnosti. Druhou změnou, která již byla v textu uvedena, bude možnost volby mezi monistickou a dualistickou strukturou řízení společnosti. Podrobnější úpravy se dočkalo rovněž hlasování při zasedání valné hromady, kde je např. v § 418 ZOK konkrétně vymezen a pojmenován způsob rozhodování per rollam. Došlo také ke změně pojmenování akcionářů, kteří vlastní akcie, jejichž hodnota dosahuje určitého procenta základního kapitálu. V současné úpravě ObchZ jsou nazýváni akciovou minoritou a požadovaná míra jejich účasti na základním kapitálu je rozdělena do dvou kategorií dle výše základního kapitálu společnosti, kdežto v zákoně o obchodních korporacích jsou tito akcionáři nazýváni kvalifikovanými akcionáři a míra jejich účasti na základním kapitálu je rozdělena do tří kategorií v závislosti na výši základního kapitálu společnosti. Zákon o obchodních společnostech a družstvech nabude účinnosti 1. ledna 2014.

54

6. Resumé The aim of this thesis named Joint-stock company’s general meeting and its influence on the leadership of the company was to clarify the issue of the general meeting - especially in relation to the resolution and its legal nature, adoption, validity or invalidity, effectiveness and its significant impact on the leadership of the company. The first part of the thesis was devoted to the general meeting. First, the legal framework of the general meeting was introduced and also the role of the statutes was mentioned. The statutes were defined by their influence and by their correlation with the general meeting. Another section’s task was to establish the general meeting among other two bodies of the joint‑stock company and define their relation towards balancing the privileges and responsibilities of all three institutions, for the coordination of all activities and even participation between the institutions to be ensured. Briefly the two other bodies – board of directors and supervisory board – were brought up as well. Also two concepts (monistic and dualistic) of organizing the bodies which give them individual and different positions in the company (especially in relation to the legal culture in which the company was founded) were introduced. In the rest of the chapter the thesis paid attention directly to the general meeting. It was necessary to distinguish different types of general meeting and to determine under what kind of conditions it is possible to convene each of them. The next part of the thesis outlined the process of the general meeting's functioning. The group of persons authorized to convene the general meeting was listed at first and directly followed by the circumstances under which those rights (in some cases obligations) come into action. Few sentences dealt with the possibility to cancel general meeting and with invitation to the general meeting which is strongly connected to the conditions of participation there. The part of the text describing the vote and decision-making was the result of previous passage about the course of the meeting including the issue of the quorum. The first major chapter of the thesis was closed by adopting the resolution and was followed by detailed look at already mentioned most important outcome of all those parts of the process – the resolution. The first part of the second chapter was devoted to the academic dispute about the legal nature of the resolution. The community took two main options in this debate. First one expresses the conviction that the resolution is a legal act, the second one on the other hand says that the resolution can only be the legal fact. When there were given the arguments of both sides including my own opinion, the thesis continued towards the issues of validity and efficiency of resolutions.

55

Other large part of the chapter dealt with invalidity of the resolution leading to the appearance of another academic dispute. A lot of different points of view appeared in the discussion. The main problem was whether the invalid resolution should be relatively or absolutely invalid. The difficulty was sorted out on the official level by the decision of the Supreme Court. This verdict said that it is not possible to declare relative or absolute invalidity of the resolution because resolution is not a legal act whose invalidity can be divided into relative and absolute invalidity. After the part concerning the invalidity of the resolution the thesis analyzed defectiveness of general meeting's resolutions and the situations with probability of their appearance. Describing the opportunity to sue at the court for invalid resolution and its whole procedure was the aim of the last chapter. The end of the thesis summarized knowledge about the topic, analyzed the problematic issues and gave specific proposals de lege ferenda.

56

7. Použité prameny a literatura 7.1 Knižní zdroje 1) ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. Díl. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. 360 s. 2) DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. 1. vydání. Praha: PROSPEKTUM, 1997. 1312 s. 3) DĚDIČ, J., KŘÍŽ, R., ŠTENGLOVÁ, I. Akciové společnosti. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 769 s. 4) DĚDIČ, J., ŠTENGLOVÁ, I. Akciová společnost. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 1997 5) DVOŘÁK, T. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009. 936 s. 6) ELIÁŠ, K. a kol. Obchodní zákoník: Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2004. 946 s. 7) ELIÁŠ, K. Akciová společnost: Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000. 433 s. 8) ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 653 s. 9) FALDYNA, F., BEJČEK, J., HAJN, P., HUŠEK, J., MAREK, K., POKORNÁ, J., ROZEHNALOVÁ, N. Obchodní zákoník s komentářem. I. Díl (§ 1 až § 260). 1. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 2000. 648 s. 10) HOLEJŠOVSKÝ, J. Valné hromady společnosti s ručeným omezením. Praha: C. H. Beck, 2011, 552 s. 11) KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005. 524 s. 12) KUBEŠ, V. Smlouvy proti dobrým mravům. Praha: Orbis, 1933, 316 s. 13) PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 2. díl. Praha: Linde Praha, 1995 14) PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 2. díl (s přihlédnutím k evropskému právu) § 56 – 260. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 1998. 1307 s. 15) POKORNÁ, J. Základy práva obchodních společností s příklady a otázkami. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 137 s. 16) VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s. r. o. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, 192 s. 17) ŽÁČEK, V., KRATOCHVÍL, J. Akciová společnost: legislativa, řízení a organizační struktura. 2. doplněné vydání. Praha: MANAGEMENT PRESS, 1994. 141 s.

57

7.2 Judikatura 1) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11 2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002 2) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97 3) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 258/2005 4) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008 5) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1168/2001 6) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1801/2007 7) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 701/2004 8) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 7 Cmo 253/98 9) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 528/2001 10) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 524/2006 11) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 35 Odo 755/2005 12) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 1993, sp. zn. R 41/1993 13) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 1429/2006 14) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002 15) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 74/96 16) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001 17) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 400/2001 18) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001 19) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 7 Cmo 253/98 20) nález ÚS ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 21) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004 22) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002 23) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4354/2008 24) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 937/2008

7.3 Internetové zdroje 1) KNOBLOCHOVÁ, Vladimíra. Změny v úpravě podmínek pro účast na valné hromadě společnosti. In Stormware – legislativní servis [online]. [cit. 2011-10-17+. Dostupné z:

58

7.4 Časopisecká literatura 1) BAUDYŠ, P. Lze považovat usnesení valné hromady za právní úkon? Právní rozhledy. 2000 č. 4 2) ČECH, P., PAVELA, L. Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou. Právní rádce. 2006, č. 12 3) ELIÁŠ, K. K právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12 4) ELIÁŠ, K. Neplatnost usnesení valné hromady spol. s r.o. v novelizované úpravě obchodního zákoníku. Ad notam, 1996, č. 5 5) KAPITÁN, Z., LIFKA, J. Ještě jedno zamyšlení nad povahou usnesení valné hromady. Právník. 2000, č. 5 6) POKORNÁ, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady. Právní rozhledy. 1999, č. 12 7) RADA, I. Neplatnost a nicotnost usnesení (nejen) valné hromady. Právní rádce. 2009, č. 1 8) SALAČOVÁ, M. Právní následky vadného usnesení valné hromady akciové společnosti. Právní rozhledy. 1996, č. 12 9) ŠTENGLOVÁ, I. – DĚDIČ, J. Je usnesení valné hromady právním úkonem? Právní rozhledy. 1999, č. 5

7.5 Právní předpisy 1) zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů 2) zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů 3) zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších předpisů 4) zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění, ve znění pozdějších předpisů 5) zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů 6) zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů 7) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 8) zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 9) zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 10) zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 11) zákon o obchodních korporacích a družstvech

59