Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra trestního práva

Diplomová práce

Trestný čin loupeže z pohledu juristického a kriminologického Michal Havrila

2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Trestný čin loupeže z pohledu juristického a kriminologického zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

_____________________________

1

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své diplomové práce doc. JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc., za vstřícný přístup, cennou pomoc a odborné vedení při přípravě a zpracování mé diplomové práce.

2

Abstrakt Loupež je jedním z nejzávažnějších trestných činů, se kterým se může během života setkat každý z nás. Ačkoliv se na první pohled zdá loupež být poměrně snadno identifikovatelným trestným činem, důsledný právní rozbor tohoto pojmu nás přesvědčí o opaku. Cílem první části diplomové práce je loupež podrobně analyzovat z pohledu českého práva, vysvětlit veškeré její znaky a aplikovat tyto poznatky na modelové situace. Cílem druhé části diplomové práce je analyzovat pojem loupeže z pohledu kriminologie a na aktuálních statistických datech ukázat úspěšnost boje společnosti s tímto nežádoucím jednáním.

Klíčová slova: trestní zákoník, trestný čin, skutková podstata, loupež, pachatel, poškozený, násilí

Abstract The robbery is one of the most serious criminal offences, that each of us may experience. For the first sight, robbery might look like rather easily identifiable criminal offence, however,

the

careful

legal

analysis

of

this

term

proves

the

opposite.

The aim of the first part of this thesis is to perform detailed analysis of the robbery from the point of view of the Czech jurisdiction, to clarify all of its features and to apply these findings on the model situations. The purpose of the second part of the thesis is to analyse the term of robbery in the view of criminology and, using the statistical dates, to show effectiveness of the fight against this undesirable behavior.

Key words: penal code, criminal offence, facts of the case, robbery, offender, injured party, violence

3

Obsah Seznam použitých zkratek ...................................................................................................... 6 Úvod ...................................................................................................................................... 7 1 Trestný čin loupeže z pohledu juristického ...................................................................... 9 1.1 Historický vývoj ........................................................................................................ 9 1.2 Zařazení a úprava loupeže v systematice trestního zákoníku ................................. 10 1.2.1 Pojmové znaky trestného činu ......................................................................... 11 1.2.2 Trestný čin loupeže podle zákona č. 40/2009 Sb. ........................................... 13 1.2.3 Loupež prostá................................................................................................... 13 1.2.4 Loupež kvalifikovaná ...................................................................................... 13 1.2.5 Komparace současné a předcházející právní úpravy ....................................... 20 1.3 Znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže .................................................... 21 1.3.1 Objekt .............................................................................................................. 22 1.3.2 Objektivní stránka ............................................................................................ 23 1.3.3 Subjekt ............................................................................................................. 27 1.3.4 Subjektivní stránka .......................................................................................... 31 1.4 Vývojová stádia trestného činu loupeže .................................................................. 33 1.4.1 Příprava trestného činu loupeže ....................................................................... 33 1.4.2 Pokus trestného činu loupeže........................................................................... 35 1.4.3 Dokonaný trestný čin loupeže ......................................................................... 36 1.5 Odlišení trestného činu loupeže od ostatních trestných činů .................................. 38 1.5.1 Loupež vs. krádež ............................................................................................ 38 1.5.2 Loupež vs. vydírání ......................................................................................... 40 1.5.3 Loupež vs. vražda ............................................................................................ 42 1.5.4 Loupež vs. omezování osobní svobody ........................................................... 42 1.5.5 Loupež vs. ostatní trestné činy......................................................................... 43 1.6 Trestání trestného činu loupeže ............................................................................... 44 2 Trestný čin loupeže z pohledu kriminologie................................................................... 49 2.1 Charakteristika loupeže ........................................................................................... 50 4

2.1.1 Kriminální situace ............................................................................................ 51 2.1.2 Způsoby páchání loupeže ................................................................................ 52 2.2 Loupež z pohledu čísel ............................................................................................ 53 2.3 Charakteristika pachatelů loupeží ........................................................................... 58 2.3.1 Motivace pachatelů .......................................................................................... 59 2.3.2 Typologie pachatelů loupeží ............................................................................ 59 2.4 Charakteristika obětí loupeží ................................................................................... 64 2.5 Prevence loupeže ..................................................................................................... 66 3 Srovnání české a německé právní úpravy loupeže ......................................................... 69 Závěr .................................................................................................................................... 71 Seznam grafů ....................................................................................................................... 73 Seznam použitých pramenů a literatury .............................................................................. 74

5

Seznam použitých zkratek Listina

Listina základních práv a svobod, vyhlášená předsednictvem České národní rady dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.)

Pakt

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.)

StGb

Německý trestní zákoník - Strafgesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 13.11.1998 (BGBI. I S. 3322) zuletzt geändert durch Gesetz vom 21. 1. 2013 (BGBI. I S. 95).

TŘ

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

TZ

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Úmluva

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 a č. 243/1998 Sb.)

ZSM

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů

6

Úvod Tématem této práce bude podrobný rozbor trestného činu loupeže jak z pohledu vědy trestního práva, tak z pohledu kriminologie. Jedná se o poměrně „oblíbený“ trestný čin pachatelů na území České republiky, protože je v něm spatřována rychlá a snadná cesta k majetkovému prospěchu. Bohužel vedle majetkové ztráty si oběti loupeže odnáší mnohdy vskutku nepříjemný psychický zážitek, který může mít velmi negativní dopad na jejich duševní zdraví. Z tohoto důvodu považuji loupež za jeden z nejzávažnějších trestných činů, kterému je potřeba věnovat pozornost nejen v podobě důsledné právní úpravy, ale i za pomoci následného potírání takového protiprávního jednání. Cílem této práce je nastínit komplexní pohled na problematiku trestného činu loupeže. K tomu je potřeba vyjít z historického vývoje úpravy trestního práva v poválečné době, na němž bude vysvětleno nejen formování trestního práva jako celku, ale i formování konkrétního ustanovení upravující trestný čin loupeže. Toto ustanovení bude podrobeno analýze v kontextu celého trestního zákoníku, který je logicky základní oporou pro výklad pojmu loupeže z pohledu trestního práva. Na tuto část bude navázáno rozborem soudních rozhodnutí, ze kterých plynou upřesňující a konkretizující závěry o výkladu pojmů spojených s trestným činem loupeže. Loupež však nebude pouze předmětem rozboru pouze právního, ale i kriminologického. Na základě odborné literatury bude vymezena kriminologická charakteristika loupeže, včetně jejích pachatelů a obětí. Podle nejnovějších statistik policie a státních zastupitelstev budou vytvořeny grafické přehledy, které mají významnou informační hodnotu a čtenáři tak přinesou ucelený pohled na loupež z kriminologické perspektivy. Po roce 1989 se stala naše země živnou půdou kriminality a trestné činy loupeže tvořili, tvoří a pravděpodobně vždy budou tvořit významný podíl v repertoáru pachatelů v České republice. V takovém případě je potřeba mít kvalitní nejen hmotněprávní úpravu, která bude předmětem této práce, ale zároveň i moderní procesněprávní úpravu a jako takové budou tvořit harmonizovaný systém trestního práva. Téma loupeže je zajímavé a zaslouží si pozornost hned z několika důvodů. Jedná se o jeden z nejzávažnějších trestných činů, kterým je výrazně zasaženo do integrity oběti. Zároveň jde o trestný čin, který je v České republice poměrně běžný a jeho obětí se může stát každý z nás. Toto téma se již zpracování dočkalo, nicméně to se vázalo k předcházející právní úpravě. Z toho důvodu je potřeba problematiku loupeží opětovně oživit, podrobit její právní úpravu v trestním zákoníku důkladné analýze a v neposlední řadě vyjít při 7

kriminologickém rozboru z nových statistických údajů, které nám mohou odhalit, jakým způsobem se nová úprava promítla do boje s trestným činem loupeže. Analýzou, jakožto základní metodou, kterou budu celou problematiku zkoumat, chci docílit uceleného rozboru trestného činu loupeže, který čtenáři přinese podrobný přehled o daném tématu a zároveň mu pomůže pochopit komplexní fungování trestního zákoníku, protože trestný čin loupeže nelze porozumět pouhým přečtením příslušného ustanovení ve zvláštní části. Celá práce bude rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se budu věnovat rozboru trestného činu loupeže z pohledu práva. Na úvod zanalyzuji poválečný vývoj české právní úpravy, který bude výchozím bodem pro zbytek práce, poté se zaměřím na zařazení loupeže do systematiky trestního zákoníku a na obecné znaky trestného činu, protože toto tvoří základ pro další rozbor a typizaci loupeže, jež bude předmětem následujícího výkladu. V této kapitole se budu dále věnovat jednotlivým fázím trestného činu loupeže a odlišení loupeže od ostatních trestných činů, mj. krádeže a vydírání, jelikož se domnívám, že v mnoha situacích dochází ke kvalifikačním problémům u takových protiprávních jednání, která stojí na pomezí „příbuzných“ trestných činů. V závěru této kapitoli budou vysvětleny principy a pravidla trestání trestného činu loupeže. Ve druhé kapitole zanalyzuji kriminologické aspekty loupeže, nastíním postavení loupeže mezi ostatními trestnými činy jak teoreticky, tak fakticky na vývojových grafech. Předmětem kriminologického rozboru nebude pouze loupež samotná, ale i její pachatel a oběť. Budou vysvětleny důvody, které vedou pachatele k uskutečnění loupežného jednání, a způsoby, jakými je možno loupež spáchat. U pachatelů budou dále uvedeny jejich nejčastější typologické znaky, ze kterých lze soudit, kam je třeba mířit prevenci dalšího páchání loupeží. V předposlední kapitole této práce bude vysvětlen pojem oběť loupeže a uvedeny faktické znaky, které vedou ke zvýšení potencionálního nebezpečí stát se obětí loupeže. V závěrečné kapitole této práce srovnám současnou právní úpravu loupeže v České republice a v Německu. Našeho západního souseda jsem pro komparaci vybral z toho důvodu, že se jedná do jisté míry o náš vzor jak ekonomický, tak právní a při tvorbě našich právních předpisů je často německé právo východiskem. Cílem této práce samozřejmě není obsáhnout veškeré situace, na které právní úprava dopadá, protože to dost dobře ani není možné. Cílem je uvést základní znaky loupeže, na hraničních situacích ukázat, jak se k jednotlivým kvalifikačním „oříškům“ postavily české soudy, a nastínit tak, jak se situace stejné či obdobné budou řešit i do budoucna. 8

1 Trestný čin loupeže z pohledu juristického 1.1 Historický vývoj Počátky trestního práva v českých zemích můžeme spatřovat již na přelomu prvního tisíciletí. První psanou formu trestního práva můžeme nalézt v Dekretech Břetislavových z roku 1039, která vycházela z křesťanských mravních zásad. Kromě církevních deliktů zde najdeme úpravu krádeže a loupeže. Je tedy nepochybné, že loupež, jakožto činnost pro společnost nežádoucí, byla od prvopočátku součástí vznikajícího trestního práva v českých zemích. Trestem za loupež podle tohoto dekretu bylo jednak oběšení, jednak také propadnutí jmění.1 Se vznikem Československé republiky v roce 1918 bylo třeba kodifikovat mimo jiné i trestní právo podle potřeb nově vzniklého státu. Z důvodů zachování právní kontinuity a dostatečného časového prostoru pro vznik nové kodifikace byl recipován původní trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852. Na Slovensku však platil uherský trestní zákon z roku 1878 a zákon o přestupcích z roku 1879. Tato dvojkolejnost právní úpravy byla ještě umocněna postupným přidáváním vedlejších trestněprávních zákonů, což činilo právní úpravu v Československu ještě nepřehlednější. Ačkoli již v roce 1921 byla dokončena ministerstvem spravedlnosti osnova obecné části nového trestního zákona a o tři roky později i osnova zvláštní části, bohužel se nesetkala s podporou v politicky roztříštěném Národním shromáždění, a zůstalo tak u zmíněné dvojkolejnosti trestního práva.2 První faktickou kodifikací trestního práva určenou výhradně pro Československo byly osnovy čtyř trestněprávních předpisů schválených 12. 7. 1950 Národním shromážděním. Kodifikace se týkala trestního zákona, trestního řádu, trestního zákona správního a trestního řádu správního, jež byly výrazně ovlivněny vzorem sovětského práva. Zásadní změnu doznalo trestní právo v roce 1961, kdy byl přijat nový trestní zákon, jehož účinnost skončila až 31. 12. 2009.3 Krátce se podívejme na rozdíly v obou poválečných úpravách. Zatímco první odstavce se liší v podstatě pouze formálně, u následujících odstavců již můžeme spatřit změny nejen v sazbách trestu odnětí svobody, ale rovněž v kvalifikovaných skutkových 1

VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 66 s. ISBN 80-210-4056-4. S. 3-4. 2 Tamtéž s. 36-38. 3 Tamtéž s. 48-53.

9

podstatách. Zejména znění z roku 1961 již nepočítá s výkladově otevřeným pojmem zvlášť přitěžující okolnost a formálně vyjmenovává všechny zákonodárcem zamýšlené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže.

1.2 Zařazení a úprava loupeže v systematice trestního zákoníku Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů nalezneme ve zvláštní části TZ, která se dále člení na třináct hlav, přičemž zákonodárce při jejich hierarchizaci nepochybně vychází z významnosti ochrany společenských zájmů. V úvodních třech hlavách jsou upraveny trestné činy namířené proti člověku, jeho životu, zdraví, tělesné integritě, osobní svobodě, soukromí a jiným základním lidským právům a svobodám. V následujících dvou hlavách jsou upraveny trestné činy proti rodině jakožto základnímu stavebnímu kameni společnosti a proti majetku. Ve zbývajících hlavách jsou upraveny trestné činy hospodářské, obecně nebezpečné, dále trestné činy proti životnímu prostředí, proti České republice, proti pořádku ve věcech veřejných, proti branné povinnosti a v závěrečných dvou hlavách jsou to pak trestné činy vojenské a trestné činy proti lidskosti, míru a válečné trestné činy. Jednotlivé hlavy v TZ se pak dále dělí na díly, které chrání konkrétní právem chráněné zájmy. Trestný čin loupeže je upraven v hlavě II. upravující trestné činy proti svobodě (díl 1.) a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (díl 2.). Toto zařazení samozřejmě není náhodné a vychází ze skutečnosti, že zákonodárce chápe jako primárně chráněný objekt trestného činu loupeže svobodu; ochranu majetku považuje v tomto případě za druhotnou. Svoboda člověka patří mezi základní lidská práva a jako taková je deklarována v Listině, kde je jednak výslovně zakotvena v čl. 8, nicméně jednotlivé aspekty osobní svobody jsou protkány takřka celou Listinou. Osobní svoboda je rovněž upravena v mnoha dalších lidsko-právních dokumentech, jež jsou pro Českou republiku závazné (Úmluva – čl. 5, Pakt – čl. 9, Všeobecná deklarace lidských práv – čl. 3 aj.).4 Ačkoliv zákonodárce chtěl naznačit významnost a důležitost určitých právních zájmů před ostatními tím, že je umístil do popředí v systematice TZ, neznamená to, že by jejich ochrana měla absolutní přednost vůči zájmům upraveným v hlavách následujících. Toto můžeme doložit skutečností, že zákonodárce umístil některé trestné činy, které ohrožují

4

JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2010. 912 s. ISBN 978-8087212-49-3. S. 522-523.

10

nebo poškozují mimo jiné i osobní svobodu, do hlav řazených až po hlavě II. Konkrétním příkladem takových trestných činů může být trestný čin znásilnění dle §185 TZ, sexuálního nátlaku dle §186 TZ, teroristického útoku dle §311 TZ aj.5 1.2.1

Pojmové znaky trestného činu

Abychom se mohli hlouběji zabývat rozborem trestného činu loupeže, musíme nejprve vysvětlit pojem trestný čin obecně. Zákonnou definici tohoto pojmu nalezneme v §13 odst. 1) TZ, z něhož vyplývají dvě základní podmínky, které musí být splněny, aby bylo jednání označeno za trestný čin: protiprávnost, znaky uvedené v trestním zákoně. Za protiprávnost označujeme rozpor s právní normou v rámci právního řádu. Protiprávnost se dovozuje z právního řádu jako celku a v mnoha případech se opírá o ustanovení upravená mimo trestní zákoník (předpisy upravující silniční provoz, hospodaření s přírodními zdroji, předpisy o nakládání s výbušninami, jedy, omamnými látkami atp.). Nicméně je potřeba dodat, že ne každé porušení právního řádu je automaticky trestným činem. Některé z nedovolených činů jsou označovány jako přestupky či jiné správní delikty.6 Co se týče druhé podmínky, musíme nejprve pochopit, jakým způsobem je vykládán pojem „trestní zákon“. Zákonodárce v tomto ustanovení záměrně nepoužil pojem „trestní zákoník“, jelikož nechává určitý výkladový prostor pro případ, že by existovaly vedle trestního kodexu i další trestní zákony.7 Nutno dodat, že znaky uvedené v TZ musíme rozlišit na typové znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým bude věnována celá následující kapitola, a obecné znaky uvedené v zákoně, jež jsou pro všechny trestné činy stejné a jsou jimi věk, příčetnost a u mladistvých pachatelů provinění navíc rozumová a mravní vyspělost. Věk, potažmo věková hranice trestní odpovědnosti, je upravena v §25 TZ a je stanovena na patnáct let. V souvislosti s §139 TZ není tedy osoba trestně odpovědná až do dne 15. narozenin včetně a čin, který by jinak naplňoval znaky trestného činu, se bude označovat jako čin jinak trestný. Ode dne následujícího po den 18. narozenin včetně, je osoba trestně odpovědná, nicméně uplatní se pro něj dle ZSM zvláštní režim pro 5

JELÍNEK 2010 op. cit., s. 523. Tamtéž s. 115. 7 Tamtéž s. 114. 6

11

„mladistvého“ a čin, který by jinak naplňoval znaky trestného činu, se bude označovat jako provinění. Dnem následujícím po 18. narozeninách se stává osoba plně trestně odpovědnou. Dalším obecným znakem trestného činu je příčetnost pachatele. Pokud by pachatel pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, pak za takový čin nebude trestně odpovědný. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978 (sp. zn. 11 Tz 21/78), otázka nepříčetnosti je otázkou právní. Posuzování příčetnosti/nepříčetnosti náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, přičemž posouzení musí být založeno na odborných znalostech z oboru psychologie. Takový znalecký posudek však bude pouze jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými relevantními skutečnostmi. Soud zjišťuje pouze příčetnost ve vztahu k určitému činu.8 Podle názoru Pavla Šubrta9 prošla právní úprava trestní odpovědnosti za čin spáchaný v nepříčetnosti složitým vývojem od takřka absolutní beztrestnosti, přes absolutní trestnost až po současnou podobu, která spočívá v určitém kompromisu mezi oběma krajními variantami. Právní úprava výslovně stanovuje znaky trestného činu opilství podle §360 odst. 1) TZ a zároveň v následujícím odstavci stanoví podmínky, kdy se toto ustanovení nepoužije. V případě mladistvého nestačí k trestní odpovědnosti pouze dosažení zákonem stanoveného věku a příčetnost v době činu, ale zároveň je potřeba s ohledem na §5 ZSM přihlédnout k rozumové a mravní vyspělosti mladistvého. Předmětem zkoumání bude v tomto případě, zda mohl mladistvý rozpoznat protiprávnost činu nebo ovládat své jednání s ohledem na rozumovou a mravní vyspělost. Úroveň rozumové a mravní vyspělosti požadovaná ustanovením § 5 odst. 1) ZSM jako předpoklad trestní odpovědnosti mladistvých má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého nedílný celek. Rozumovou a mravní vyspělost mladistvého je třeba posuzovat jednak ve vzájemných souvislostech obou těchto složek (nikoliv izolovaně), jednak ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých, přičemž ze

8

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 2. 2013]. 9 ŠUBRT, Milan. Zaviněná nepříčetnost. Trestní právo. 2011, roč. 15, č. 9, s. 23-28. ISSN 1211-2860.

12

zákonné úpravy nevyplývají odlišné podmínky pro stanovení úrovně rozumové vyspělosti a mravní vyspělosti.10 1.2.2

Trestný čin loupeže podle zákona č. 40/2009 Sb.

TZ upravuje trestný čin loupeže v §173. Toto ustanovení definuje loupež prostou a loupež kvalifikovanou, spáchanou za zvlášť přitěžujících okolností. Na základě §14 odst. 3) TZ kategorizujícího trestné činy na přečiny, zločiny a zvlášť závažné zločiny je zřejmé, že ve všech případech loupeže se bude jednat o zvlášť závažný zločin, jelikož je naplněn požadavek jak úmyslného trestného činu (bude dále vysvětleno), tak minimální hranice horní sazby trestu odnětí svobody. 1.2.3

Loupež prostá

Loupež ve své nejjednodušší formě je upravena v §173 odst. 1) TZ: (1) Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.11 Uvedená citace v sobě představuje TZ stanovenou základní skutkovou podstatu prosté loupeže, jež dle znění důvodové zprávy znamená násilný zásah do svobody rozhodování člověka spojený s úmyslem zmocnit se cizí věci.12 Jednotlivé znaky skutkové podstaty budou podrobně rozebrány později. 1.2.4

Loupež kvalifikovaná

Kvalifikované skutkové podstaty trestného činu tvoří nejen znaky základní skutkové podstaty, které musí být jednáním naplněny, ale zároveň další znaky, které zvyšují závažnost spáchaného trestného činu. TZ popisuje prosté skutkové podstaty vždy v prvních odstavcích jednotlivých ustanovení zvláštní části a naopak kvalifikované skutkové podstaty řadí až za ně. Toto řešení je zvoleno logicky, neboť každá kvalifikovaná skutková podstata navazuje na skutkovou podstatu prostou. V případě loupeže tomu není jinak a jak již bylo zmíněno, základní skutková podstata prosté loupeže je upravena v odstavci prvním, zatímco kvalifikované skutkové 10

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 2. 2013]. 11 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 1. 2013]. 12 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní zákoník a trestní řád Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou 1. Díl Trestní zákoník. Praha: Nakladatelství Linde, 2010. 1371 s. ISBN 978-80-7201-802-4. S.643.

13

podstaty jsou upraveny v odstavci druhém až čtvrtém, které obsahují různé zvlášť závažné okolnosti loupeže, a činí ji tak společensky nebezpečnější. Důsledkem spáchání kvalifikované loupeže je zvýšení sazby trestu odnětí svobody. §173 odst. 2 písm. a) TZ: (2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,13 Důvodem pro zvýšení sazby trestu odnětí svobody v tomto případě je spáchání loupeže jako člen organizované skupiny. Definici takové skupiny v trestním zákoníku nenajdeme, proto je potřeba nahlédnout do judikatury. Za organizovanou skupinu se považuje sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost.14 Organizovaná skupina má tedy 3 pojmové znaky: sdružení alespoň tří osob, určitá dělba úkolů, plánovitá a koordinovaná činnost zvyšující pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Od organizované skupiny uvedené v citovaném ustanovení musíme odlišit organizovanou zločineckou skupinu definovanou v §129 TZ. Organizovaná zločinecké skupina má 5 pojmových znaků: společenství více osob, vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí, dělba činností, zaměření na soustavné úmyslné páchání trestné činnosti.15 Z rozboru obou pojmů je patrný rozdíl především ve vyšší míře organizovanosti a dlouhodobé působnosti organizované zločinecké skupiny. Dalším odlišujícím znakem obou skupin je skutečnost, že TZ v prvním případě neumožňuje uplatnění §107 a §108, a tedy nezná pojem „spáchání trestného činu ve prospěch organizované skupiny“. 13

Trestní zákoník. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 543/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 27. 1. 2013]. 15 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 808. 14

14

V případě organizované zločinecké skupiny je potřeba důsledně odlišovat spáchání trestného činu jako člen organizované zločinecké skupiny od spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Jedním z hraničních případů, kdy už o jednání jako člena organizované skupiny nepůjde, je situace, kdy si pachatelé předem připravili plán trestné činnosti, který však vykazoval určité znaky amatérismu (např. nebylo zjištěno umístění trezorů v přepadeném objektu nebo si automobil zaparkovali daleko od místa činu), a při činu se částečně odchýlili od tohoto plánu, nepůjde v takovém případě o jednání jako člen organizované skupiny podle §173 odst. 2 písm. a) TZ, nýbrž o spáchání loupeže dle §173 odst. 1) TZ vykazující rysy spolupachatelství podle §23 TZ.16 Nejvyšší soud ČR v Usnesení ze dne 26. 2. 2004 došel rovněž k závěru, že byl-li jeden ze spolupachatelů odsouzen pro týž skutek jiným soudem v samostatném řízení pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) TZ, nelze takovou okolnost považovat za překážku pro aplikaci právní kvalifikace podle §173 odst. 1, 2 písm. a) TZ u zbylých dvou spolupachatelů, pokud ze způsobu provedení trestné činnosti nutně plyne, že došlo k naplnění zákonného pojmu organizované skupiny.17 §173 odst. 2 písm. b) TZ: (2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,18 Dalším znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže, za který TZ zvyšuje sazbu trestu odnětí svobody, je těžká újma na zdraví. Jedná se o právní pojem, který definuje výkladové ustanovení, konkrétně §122 odst. 2) TZ. Výklad a podřazení konkrétní situace pod zákonnou definici není vždy jednoznačné, nicméně ze znění zákona lze vyčíst charakteristické znaky, které musí být naplněny zároveň. Prvním znakem těžké újmy na zdraví je vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a druhým znakem je podřaditelnost prvního znaku pod taxativní výčet takových případů uvedených v citovaném ustanovení. V tomto případě je potřeba zmínit velmi důležitou skutečnost, že k naplnění zavinění uvedené okolnosti postačí i nedbalost. V případě, že by byla těžká újma na zdraví ve spojitosti s loupeží spáchána úmyslně, pak nemůže jít o jednočinný souběh trestných činů

16

FENYK 2010 op. cit., s. 659. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1458/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 27. 1. 2013]. 18 Trestní zákoník. 17

15

loupeže a těžkého ublížení na zdraví, neboť jde o speciální ustanovení k §145 TZ a bude se tak jednat o kvalifikovanou loupež.19 Uvedené pojmy těžké újmy na zdraví se mohou vzájemně překrývat, neznamená to ovšem, že se při objasňování skutkové podstaty lze spokojit se způsobením těžké újmy na zdraví, čímž v případě loupeže dojde k překvalifikování na trestný čin dle §173 odst. 2) TZ. Důsledné zjištění způsobeného následku bude mít vliv v následné individualizaci trestu.20 Za zmrzačení se pokládá trvale chorobný stav, charakterizovaný značnou tvarovou nebo funkční změnou těla nebo jeho části a ztrátou některé z končetin nebo jejich podstatných částí.21 Nicméně o zmrzačení se nebude jednat v případech, kdy byla poškozenému úrazem oddělena od těla část ruky, avšak včasným lékařským zákrokem byla tato část replantována a poškozený je schopen ruku používat pro základní úkony, bez ohledu na skutečnost, že úchopová schopnost ruky byla výrazně omezena.22 V takovém případě nepůjde o zmrzačení, ale není tím vyloučeno podřazení pod jiný z pojmů §122 TZ. Pro vymezení ztráty a podstatného snížení pracovní způsobilosti je nutné zdůraznit, že se jedná o povšechnou pracovní způsobilost, nikoliv pouze o způsobilost v přiměřeném nebo dosavadním zaměstnání.23 Za ochromení údu se považuje trvalá nezpůsobilost nebo značně snížená schopnost pohybu některé končetiny nebo její části.24 Při výkladu tohoto ustanovení se vychází z pěti lidských smyslů, tedy zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu. Ztráta nebo podstatné oslabení jednotlivých smyslů vedou k výrazně odlišným dopadům na život. Se ztrátou chuťových či čichových funkcí se člověk poměrně snadno vyrovná a nepůsobí mu v životě závažnější problémy, avšak při ztrátě funkcí zrakových či sluchových se člověk dostává do obtížné situace, která je pro něj plná v mnoha ohledech nepřekonatelných překážek.25 Poškozením důležitého orgánu se rozumí závažné poškození takového orgánu, při němž dochází k ohrožení života či k jinému závažnému déletrvajícímu nebo trvalému

19

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2012. 2150 s. ISBN 978-80-7400-428-5. S. 1732. 20 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 493. 21 Tamtéž s. 493. 22 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1989, sp. zn. 5 Tz 45/89. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 27. 1. 2013]. 23 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné Zvláštní část 2. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2010. 600 s. ISBN 978-80-7357-509-0. S. 42. 24 Tamtéž s. 42. 25 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 493-494.

16

stavu. Za důležité orgány není možné považovat pouze obecně definované orgány jako mozek, játra, srdce, ledviny atd., ale i nervy či klouby.26 Zohyzděním se rozumí každá viditelná, trvale hyzdící změna těla, kterou je změněn vzhled k újmě poškozeného a vzbuzuje odpor a ošklivost. V takovém případě se nepřihlíží ke skutečnosti, že je poškození možné odstranit nebo zakrýt plastickou operací.27 Jako vyvolání potratu je bráno takové jednání, které má za následek přerušení těhotenství dříve, než dojde k porodu, byť i předčasnému. Znakem rozlišujícím pojmy potrat a předčasný porod bylo stanoveno usmrcení plodu. Toto ustanovení se ovšem uplatní pouze v případě, kdy bylo vyvolání potratu způsobeno z nedbalosti. Pokud by takové jednání bylo úmyslné, posuzovalo by se jako trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství dle §159 a 160 TZ.28 Mučivé útrapy jsou mimořádné, vystupňované nebo prodlužované tělesné nebo duševní bolesti. Za mučivé útrapy ve smyslu § 89 odst. 6 písm. h) TZ, je nutno považovat bolesti na hranici snesitelnosti, byť jen kratší dobu trvající, nebo sice bolesti snesitelné, ale déle trvající, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého, u něhož pak převládá převážně vnímání bolesti vyvolávající v něm popřípadě i obavy z dlouhého jejich neutuchajícího trvání, pocity, že bolesti vážně ohrožují zdraví nebo život postiženého, apod. Je nerozhodné, že takovou intenzitu bolesti vyvolává i zvláštní psychický nebo fyzický stav postiženého, bez něhož by byla jejich intenzita mírnější.29 Za delší dobu trvající poruchu zdraví se považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů za předpokladu, že znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.30 §173 odst. 2 písm. c) TZ: (2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, c) způsobí-li takovým činem značnou škodu,31 Dalším znakem z kvalifikovaných skutkových podstat je způsobení značné škody. Pro zjištění, zda se na konkrétní případ vztahuje toto ustanovení či nikoliv, je nutné zodpovědět dvě základní otázky: jakým způsobem se výše škody stanovuje a jaká výše

26

NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 44. JELÍNEK 2010 op. cit., s. 494. 28 NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 44. 29 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 1972, sp. zn. 5 To 18/72. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 30. 1. 2013]. 30 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 495. 31 Trestní zákoník. 27

17

škody odpovídá pojmu značná škoda. Odpověď na obě otázky se nalézají ve výkladových ustanoveních TZ. Způsob stanovení výše škody je uveden v §137 TZ. Z něj lze vyčíst zákonodárcem stanovený postup pro výpočet způsobené škody. Primárně se vychází z obvyklé prodejní ceny věci v době a místě spáchání činu. Pokud výši škody tímto způsobem nelze stanovit, pak se výše škody stanoví dle účelně vynaložených nákladů na obstarání věci stejné nebo obdobné nebo na uvedení věci do předešlého stavu. Stejný postup se uplatní i v případě jiných majetkových hodnot. Odpověď na druhou otázku se nalézá v §138 TZ, jenž kategorizuje škodu dle její výše vyjádřené v penězích. Škoda nikoli nepatrná (nejméně 5 000 Kč) Škoda nikoli malá (nejméně 25 000 Kč) Větší škoda (nejméně 50 000 Kč) Značná škoda (nejméně 500 000 Kč) Škoda velkého rozsahu (nejméně 5 000 000 Kč) Z uvedeného jednoznačně vyplývá, jaké znaky musí být naplněny, aby se loupež kvalifikovala podle §173 odst. 2 písm. b) TZ. Výše uvedeným postupem bude vypočtena škoda, jež byla loupeží způsobena, a pokud přesáhne hranici 500 000 Kč, pak bude naplněna uvedená kvalifikovaná skutková podstata. K zavinění uvedeného následku postačí nedbalost. V případě, že se pachatel s použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí zmocní věci jen za účelem jejího přechodného užívání, nemůže vyšší hodnota věci (nad 500 000 Kč) odůvodnit sama o sobě použití vyšší trestní sazby dle §173 odst. 2 písm. c) TZ. Takovým příkladem může být uloupení automobilu v hodnotě nad 500 000 Kč, kdy je uloupeno za účelem přemístění se na jiné místo, kde pak vůz nechá bez úmyslu jeho dalšího použití. V této situaci nemůže být samotná hodnota vozidla důvodem pro automatické použití vyšší sazby.32 Nejvyšší soud poznamenává, že tzv. princip odpovědnosti za zavinění vyžaduje, aby se zavinění vztahovalo i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby a k okolnostem přitěžujícím, jež jsou přičítány pachateli. Ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné. Jinými slovy řečeno, zatímco o základních skutkových 32

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 30. 1. 2013].

18

podstatách platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a v zákoně musí být vždy výslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti, platí o okolnostech přitěžujících a o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby zásada opačná, ze které vyplývá, že nestanoví-li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti.33 §173 odst. 2 písm. d) TZ (2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, d) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312).34 Okolnosti uvedené v tomto odstavci vedou ke zvýšení sazby trestu odnětí svobody za předpokladu naplnění skutkové podstaty loupeže ve spojení s úmyslem umožnit nebo usnadnit tím spáchání trestných činů zde uvedených. Není bez zajímavosti, že všechny tři uvedené trestné činy jsou zvlášť závažné zločiny. Aby byla zmíněná okolnost naplněna, postačí samotný úmysl uvedené činy spáchat. Z logiky věci i ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že tuto okolnost nelze naplnit nedbalostním jednáním. Ovšem za předpokladu, že již došlo alespoň k přípravě trestného činu vlastizrady, teroristického útoku nebo teroru, k pokusu, nebo dokonce jeho dokonání, bude se jednat o souběh trestných činů loupeže a jednoho z uvedených zvlášť závažných zločinů.35 §173 odst. 3) TZ (3) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.36 Odstavec třetí podmiňuje zvýšení trestní sazby způsobením rozsahu škody velkého rozsahu. O stanovení škod a její kategorizaci již bylo pojednáno dříve. Je na místě připomenout, že o škodu velkého rozsahu půjde v takovém případě, kdy její výše bude činit nejméně 5 000 000 Kč. Z pohledu zavinění u této okolnosti postačí nedbalost. §173 odst. 4) TZ (4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.37 O smrtelný následek jako okolnost podmiňující zvýšení trestní sazby trestného činu loupeže půjde pouze v případě nedbalostního zavinění. Zcela o jinou kvalifikaci půjde, pokud by pachatel úmyslně usmrtil člověka, aby se zmocnil cizí věci. Takový případ by se 33

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1551/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 30. 1. 2013]. 34 Trestní zákoník. 35 ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1732-1733. 36 Trestní zákoník. 37 Trestní zákoník.

19

posuzoval jako trestný čin vraždy dle §140 odst. 1 a 3 písm. j) TZ a nešlo by tedy o jednočinný souběh trestných činů vraždy a loupeže. 1.2.5

Komparace současné a předcházející právní úpravy

Otázku, proč bylo potřeba nově kodifikovat trestní právo hmotné, zodpovídá důvodová zpráva k novému TZ. V první řadě bylo potřeba trestní právo hmotné přizpůsobit trendu vývoje právního řádu a kodifikovat do co možná nejvíce ucelené podoby, která bude korespondovat s demokratickým zřízením České republiky. Jedním z nejvýraznějších problémů se jevila systematika původního trestního zákona, jež stále vyjadřovala hodnotový systém a kriminálně politickou koncepci komunistického totalitního státu, jež upřednostňoval ideologie kolektivismu před subjektivními právy občanů. Další příčinou nové kodifikace byla potřeba upravit původně formálně-materiální pojetí trestného činu, které vycházelo ze společenské nebezpečnosti trestného činu s formálními kritérii. Toto se jevilo v moderním trestním právu jako nežádoucí, proto je nový kodex postaven na pojetí formálním, které vyžaduje k trestnosti činu pouze naplnění znaků skutkové podstaty uvedených v zákoně.38 Důvodů je samozřejmě více, nicméně tento výčet je postačující k ucelení si základních poznatků o potřebnosti nové kodifikace. Není od věci zmínit skutečnost, že předcházející právní úprava byla označena jako „trestní zákon“, zatímco nová právní úprava jako „trestní zákoník“. Už uvedené označení evokuje snahu zákonodárce o ucelenou právní úpravu hmotného práva trestního. Již bylo v této práci zmíněno, že nový TZ podstatně změnil svou systematiku. Zákonodárce přehodnotil závažnost trestním právem chráněných zájmů a podle toho je vyjádřil a seřadil v novém znění zákona. Díky tomuto kroku se posunula původně osmá hlava chránící společnost před trestnými činy proti svobodě a lidské důstojnosti na pozici hlavy druhé. Tomu také odpovídá číslování ustanovení upravujících trestný čin loupeže. Zatímco v předcházející právní úpravě to byl §234, v současné právní úpravě jím je §173. Při srovnání obou znění upravujících trestný čin loupeže, již na první pohled bude patrná jejich délka, ze které je jasné, že se zákonodárce zaměřil na důslednější výčet znaků, které rozšiřují základní skutkovou podstatu. Zatímco první odstavec se žádné změny nedočkal a vychází tak z předcházející právní úpravy, která se v tomto případě osvědčila, další části tohoto paragrafu jsou již pozměněny poměrně výrazně.

38

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online]. Trestní zákoník [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://trestnizakonik.cz/navrh/duvodova-zprava.html

20

V odstavci druhém, který podmiňuje zvýšení trestní sazby odnětí svobody na pět až dvanáct let, je současný výčet bohatší. Sazba zůstala zachována jak pro loupež spáchanou jako člen organizované skupiny, tak i pro loupež, při níž pachatel způsobí těžkou újmu na zdraví či značnou škodu. Zatímco v trestním zákoně byla těžká újma na zdraví i značná škoda implementována do jednoho ustanovení, tak v TZ jsou oba znaky rozděleny pod vlastní písmena odstavce druhého. Ačkoliv jde na první pohled o drobnou formální úpravu, lze se domnívat, že tím zákonodárce chtěl oba pojmy významově i reálně odtrhnout. Zcela novou kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu loupeže je pak ta, kterou uvádí odstavec 2 písm. d) TZ, a to spáchání trestného činu loupeže v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady dle §309 TZ, teroristického útoku dle §311 TZ nebo teroru dle §312 TZ. Rozbor tohoto ustanovení je již součástí této práce. Předcházející právní úprava stanovila stejnou trestní sazbu v rozpětí deset až patnáct let, nebo výjimečný trest pro trestný čin loupeže, jímž pachatel způsobí škodu velkého rozsahu nebo smrt. Toto není pro aktuální právní úpravu přípustné. Již ze systematiky zvláštní části TZ je patrná snaha o přednostní ochranu určitých právem chráněných zájmů a život je bezesporu na pomyslném žebříčku nejvýše. Z toho důvodu došlo k umístnění kvalifikované skutkové podstaty loupeže spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu do odstavce třetího a nastavení trestní sazby pod úroveň odstavce čtvrtého, jenž upravuje trestný čin loupeže s následkem smrti. Odstavec pátý je v TZ rovněž nový a vyjadřuje novou koncepci trestnosti přípravy trestného činu. Předcházející právní úprava vycházela z §7, jenž stanovil, že příprava je trestná pouze u zvlášť závažných trestných činů definovaných v §41 odst. 2. Nový TZ vychází z odlišné koncepce.39 Příprava je definována v §20 a uvádí, že je trestná pouze u takového zvlášť závažného zločinu, u něhož to zákon výslovně uvádí a nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Ze znění §173 odst. 5) TZ a ze skutečnosti, že loupež je v každém případě zvlášť závažný zločin, je zřejmé, že příprava loupeže je trestná.

1.3 Znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže Pojmové znaky trestného činu (příp. provinění) tvoří: protiprávnost, obecné znaky uvedené v zákoně,

39

NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Aspi Publishing, 2003. 435 s. ISBN 80-86395-73-1. S. 210-211.

21

typové znaky skutkové podstaty trestného činu. První dva znaky již byly podrobeny zevrubnému výkladu v oddíle 1.2.1 této práce a jsou východiskem definice pro všechny trestné činy obecně, naproti tomu typové znaky od sebe odlišují jednotlivé trestné činy. K jejich spáchání je nutno naplnit všechny uvedené pojmové znaky. V této části bude věnována pozornost právě typovým znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže. Obligatorními znaky skutkové podstaty trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Tyto znaky charakterizují každý trestný čin, třebaže nejsou vždy výslovně uvedeny. Naproti tomu fakultativní znaky nemusí být u všech skutkových podstat a může mezi ně patřit určité místo, určitý prostředek spáchání trestného činu, cíl, pohnutka, motiv atd.40 1.3.1

Objekt

Objekt trestného činu jako obligatorní znak skutkové podstaty lze definovat jako společenské vztahy (např. vlastnické vztahy), zájmy a hodnoty (např. život člověka, zdraví, čest) chráněné TZ. Trestní právo plní funkci krajního prostředku ochrany společnosti před společensky nejnebezpečnějšími útoky fyzických a v určitých případech i právnických osob a uplatňuje se až tam, kde se ostatní právní prostředky ukážou jako neúčinné.41 Objekty trestného činu loupeže jsou dva. Prvním zákonem upřednostněným objektem je osobní svoboda; druhým pak majetek. Svoboda člověka patří mezi základní lidská práva a jako taková je upravena v celé řadě vnitrostátních i mezinárodních předpisů. Stěžejní vnitrostátní úpravou je v tomto ohledu Listina. Nejenže v článku 1 deklaruje lidskou svobodu a rovnost v důstojnosti a právech, ale zároveň v článku 8 odst. 1) zaručuje výslovně osobní svobodu. Nicméně problematika osobní svobody je propletena v mnoha dalších článcích Listiny, ať už se jedná o ochranu proti nuceným pracím a službám (čl. 9), ochranu osobnosti (čl. 10), nedotknutelnost obydlí (čl. 12) atd. Osobní svoboda je chráněna i v mnoha dalších právních předpisech, zejména na úrovni mezinárodního práva, např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv (mj. čl. 3), Úmluvě (mj. čl. 5) či v neposlední řadě v Paktu (mj. čl. 9).42

40

JELÍNEK 2010 op. cit., s. 146. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné Obecná část. 3. vyd. Brno: Nakladatelství Masarykova univerzita, 2006. 571 s. ISBN 80-210-2985-4. S. 196. 42 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 522-523. 41

22

Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu svobody rozhodování. Je chráněna svoboda každého člověka, tedy i toho, jehož svoboda je na základě zákona omezena, jestliže omezování překračuje dovolenou míru. Omezení spočívá v tom, že pachatel brání jinému užívat svobodu, třeba jen na krátkou dobu, je-li bránění nesnadno překonatelné. V praxi se vyskytují případy bránění ve svobodě držením za ruce, svíráním kolem ramen, zamezováním volného pohybu tím, že skupina pachatelů obstoupí poškozeného, uzamčením v místnosti apod.43 Samotná loupež nevede k omezení svobody rozhodování v tom smyslu, že by oběť nemohla rozhodovat vůbec. Právě naopak oběť při loupeži rozhoduje často, avšak omezena je v tom, že takové rozhodování jakožto projev vůle není svobodné, ale je činěno při snaze zmenšit následky násilí nebo mu předejít, například vydáním věci pachateli. Majetek je sekundárním objektem trestného činu loupeže. Majetkové trestné činy, u nichž je majetek primárním a často jediným objektem trestného činu, jsou chráněny v hlavě páté zvláštní části TZ. Mezi blíže vymezené zájmy, chráněné hlavou pátou, patří zejména zmíněné vlastnictví (např. krádež dle §205), dále majetek jako celek (např. podvod dle §209 TZ) a také nehmotné statky (např. neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací dle §230 TZ). Nejčastějším právem chráněným zájmem, který bude trestným činem loupeže dotčen, je bezesporu vlastnictví, nicméně v určitých případech loupeže může být zasáhnuto i do nehmotných statků.44 I vlastnictví je podobně jako osobní svoboda upraven v řadě lidsko-právních katalogů, mj. v článku 11 Listiny, jež upravuje svobodu vlastnického práva. Jedním z důkazů, proč zákonodárce chtěl upřednostnit osobní svobodu před majetkem jakožto právem chráněným zájmem, mohou být případy, kde je loupeží odcizena věc nepatrné hodnoty, avšak zásah do osobní svobody nepatrný rozhodně není. Zároveň nízká hodnota věci nemá takřka žádný odraz v nebezpečnosti činu pro společnost.45 1.3.2

Objektivní stránka

Objektivní stránka je druhým znakem skutkové podstaty trestného činu a charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Obligatorními znaky každého trestného činu jsou: 43

Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 44 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 585-587. 45 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1993, sp. zn. 3 To 16/93. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013].

23

jednání, následek trestného činu, příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Jednáním označujeme projev vůle ve vnějším světě, který spojuje vnitřní složku (vůli) se složkou vnější (projev vůle). Jednání může spočívat jak v konání, tak v opomenutí. V případě trestného činu loupeže je však z logiky věci možné pouze jednání konáním, jelikož násilí či pohrůžku bezprostředního násilí není možné uskutečnit prostřednictvím opomenutí.46 Za následek trestného činu se považuje porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Následek se může projevovat nejen ve formě poruchy (případ i trestného činu loupeže), ale i ve formě ohrožení chráněného zájmu (např. trestný čin obecného ohrožení dle §272 odst. 1) TZ).47 Posledním obligatorním znakem skutkové podstaty každého trestného činu je příčinná souvislost mezi jednáním a následkem trestného činu, čili pokud takový příčinný vztah chybí, nenastane trestní odpovědnost za takové jednání. Existence příčinného vztahu se v zásadě zjišťuje pomocí tzv. teorie podmínky, která posuzuje, zda by se daný následek (účinek) v jeho konkrétní podobě (místo, způsob, čas, okolnosti) stal, pokud by se určité jednání odmyslelo.48 Objektivní stránka trestného činu loupeže záleží na použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.49 Z uvedeného lze vyčíst čtyři základní pojmy, které je potřeba blíže analyzovat: 1) násilí, 2) pohrůžka bezprostředního násilí, 3) úmysl zmocnit se věci, 4) věc cizí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou tedy prostředkem ke zmocnění se cizí věci a jako takové musí samotnému zmocnění se věci předcházet. Pokud by takové jednání následovalo až po zmocnění se věci, zakládalo by to znak trestného činu krádeže dle §205 odst. 1 písm. c) TZ.50

46

JELÍNEK 2010 op. cit., s. 161-169. Tamtéž s. 169-174. 48 Tamtéž s. 714-179. 49 NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 93. 50 ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1728. 47

24

ad 1) Za násilí se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž není podmínkou, aby odpor napadený skutečně kladl. Například pokud si je napadený vědom fyzické převahy útočníka nebo z obavy před dalším násilím raději odpor vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli útočníka. Zároveň není nutnou podmínkou, aby násilí směřovalo výhradně vůči tomu, kdo má věc u sebe, ale postačí, pokud je násilí spácháno proti jiné osobě či věci, je-li to prostředkem nátlaku na vůli poškozeného.51 Násilí proti osobě je především útok přímo proti tělu napadeného, i když nemá za následek újmu na zdraví. Pokud dojde k ublížení na zdraví, je újma na zdraví již zahrnuta ve skutkové podstatě trestného činu loupeže dle §173 odst. 1) TZ, a vylučuje se tak jednočinný souběh trestného činu loupeže s trestným činem ublížení na zdraví.52 Při výkladu pojmu násilí není možné opomenout §119 TZ, který dále rozšiřuje spáchání trestného činu násilím o situaci, kdy je trestný čin spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Jak plyne z Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2004 (spis. zn. 11 Tdo 320/2004), násilí ve smyslu ustanovení §173 odst. 1) TZ je použito i tehdy, když pachatel fyzickou silou působí na věc, která jako překážka napadenou osobu chrání před přímým útokem, pokud odstraňování této překážky je současně prostředkem nátlaku na vůli napadeného, přičemž pachatel tak činí v úmyslu násilím se zmocnit cizí věci, kterou má napadený ve svém držení (např. pachatel útočí na sklo a dveře automobilu, v němž je napadená osoba uzamčena, aby se zmocnil její věci).53 Podle Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 1972 (spis. zn. Tsf 5/72) se pachatel dopustí pouze jednoho trestného činu loupeže podle §173 TZ, jestliže použije násilí proti více osobám, ale s úmyslem zmocnit se jen jedné cizí věci.54 ad 2) Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Stejně jako u násilí samotného, i pohrůžka bezprostředního násilí může směřovat jak proti tomu, kdo má věc u sebe, tak proti jiné osobě či věci, pokud taková pohrůžka bude prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Výhrůžka bezprostředního násilí bývá zpravidla vyjádřena výslovně, 51

Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 52 DRAŠTÍK, Antonín a kol. Přehled judikatury Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti I. / Loupež. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s.. 2008. 164 s. ISBN 978-80-7357-314-0. S. 55. 53 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 320/2004. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 54 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 1972, sp. zn. Tsf 5/72. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013].

25

nicméně postačí i konkludentní vyjádření takové výhrůžky (např. namíření zbraní na poškozeného).55 ad 3) Podle zobecňujícího materiálu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979 (spis. zn. Tpjf 33/79) se zmocněním se cizí věci rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci, bez ohledu na to, jestli je napadený vlastníkem věci, nebo ji má pouze ve své dispozici z určitého právního titulu. Pachatel se věci může zmocnit nejen násilím, kdy napadenému věc odejme, ale i pokud mu ji poškozený pod pohrůžkou bezprostředního násilí sám vydá. Pro zmocnění se cizí věci není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit, nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit.56 Z pohledu právní teorie není pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže dle §173 odst. 1) TZ rozhodná hodnota věci, ba dokonce není ani rozhodné, zda poškozenému důsledkem takového jednání vznikla škoda či nikoliv. Pro naplnění objektivních znaků skutkové podstaty postačí použití násilí či pohrůžka bezprostředního násilí spojené s úmyslem zmocnit se cizí věci. Klíčovým je v tomto případě už samotný úmysl se věci zmocnit. Proto v praxi může dojít k naplnění těchto znaků tím, že se pachatel dopustí trestného činu loupeže, ale tzv. „odejde s prázdnou“, protože pachatel až dodatečně zjistí, že u sebe oběť nemá žádnou věc, která by pachatele zaujala natolik, aby se jí zmocnil.57 Znakem skutkové podstaty zločinu loupeže není určitá hodnota věci, resp. způsobení majetkové škody v určité výši. O zločin loupeže jde i v případě, že se pachatel měl v úmyslu násilím, popř. pohrůžkou bezprostředního násilí, zmocnit věci nepatrné hodnoty, což lze vyjádřit zásadně pouze při rozhodování o trestu, ne však tím, že pachatel bude uznán vinným mírnějším trestným činem. Ve výjimečných případech se může postupovat podle principů subsidiarity trestní represe.58 ad 4) Předpokladem pro naplnění objektivní stránky loupeže je úmysl zmocnit se věci cizí a tedy nemůže jít o loupež v případech, kdy se pachatel skutkem, který by jinak naplňoval znaky skutkové podstaty loupeže, zmocnil věci vlastní. Pod pojmem cizí věci je nutno chápat takovou věc, která zcela nebo z části náleží druhé osobě. O věc cizí půjde 55

Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 56 Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 57 ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1729-1730. 58 FASTNER, Jindřich. Vrchní soud v Praze: Ke znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže. K faktické konzumpci. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 4, s. 118-121. ISSN 1213-5313.

26

i v případě spoluvlastnictví, pokud pachatel – spoluvlastník použije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se věci tak, aby vyloučil dispozici jiného spoluvlastníka s takovou věcí.59 Cizí věc nemusí být v době loupeže nutně v dispozici vlastníka, naopak je za věc cizí považována například i tehdy, byla-li předána k opravě, dána do úschovy či půjčena.60 Jestliže pachatel vymáhá okamžité zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, naplňuje tím znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže dle §173 odst. 1) TZ. Takové neodevzdané peníze představují nezaplacenou cenu poskytnuté služby, jsou ve vztahu k tomu, kdo službu poskytl, věcí cizí.61 Skutečnost, že mladistvý je členem společné domácnosti spolu se svými rodiči a tito mají vůči němu vyživovací povinnost, neznamená, že by určitá část jejich majetku byla ve vlastnictví mladistvého. Požadoval-li tedy mladistvý na svých rodičích vydání finančních prostředků pod pohrůžkou násilí, dopustil se provinění loupeže dle § 173 odst. 1 TZ, neboť tyto finanční prostředky byly pro něj věcí cizí.62 Peníze z předané výhry v karetní hře jsou vůči tomu, kdo prohrál a plnil, cizí věcí ve smyslu ustanovení §173 odst. 1) TZ. Peníze z nepředané výhry v karetní hře jsou ve vztahu k tomu, kdo vyhrál, také věcí cizí.63 Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1) se dopustí i pachatel-číšník, použije-li násilí proti hostu restaurace, aby se zmocnil jeho hodinek se záměrem získat zálohu na nezaplacenou útratu hosta s tím, že po jejím zaplacení hodinky vrátí.64 1.3.3

Subjekt

Subjektem trestného činu je pachatel a jako takový musí splňovat podmínky stanovené zákonem, aby byl za takové jednání trestně odpovědný. Pro všechny trestné činy (příp. provinění), loupež nevyjímaje, jsou obecnými znaky věk a příčetnost (u mladistvých pachatelů navíc rozumová a mravní vyspělost) pachatele, které jsou podrobněji rozebrány v oddílu 1.2.1 této práce. 59

NOVOTNÝ, František; RŮŽIČKA, Miroslav. Trestní kodexy Trestní zákon, Trestní řád a související předpisy (komentář). 2. Vyd. Praha: Nakladatelství Eurounion, 2002. 1640 s. ISBN 80-7317-009-4. S. 353. 60 ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1728. 61 FENYK 2010 op. cit., s. 655. 62 FENYK 2010 op. cit., s. 663. 63 Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1976, sp. zn. St 1/75. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 64 Rozsudek Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 18. 9. 1987, sp. zn. 8 Tz 84/87. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 1. 2013].

27

Pachatelem trestného činu loupeže může být každá trestně odpovědná fyzická osoba. V §7 ZTOPO nalezneme taxativní výčet trestných činů, které mohou spáchat právnické osoby, a tudíž z absence loupeže dle §173 TZ v tomto výčtu plyne závěr, že se jej právnická osoba dopustit nemůže. Trestný čin loupeže může být spáchán jak jedním, tak více pachateli. V případě mnohosti subjektů se jedná o účastenství v širším smyslu, které se pak dělí na spolupachatelství a účastenství v užším smyslu. Zákonná definice spolupachatele se nachází v §23 TZ. V případě, že se trestného činu loupeže dopustí dvě a více osob, jež jej spáchají úmyslným společným jednáním, bude se jednat o spolupachatelství. Spolupachatelem trestného činu loupeže podle §173 TZ je i pachatel, který se zmocňuje cizí věci využívaje skutečnosti, že jeho společník zatím s použitím násilí překonává odpor poškozeného.65 Z uvedeného plynou dva znaky spolupachatelství: •

spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob,

•

úmysl k tomu směřující.

Společné jednání se může objevit v několika formách. Jednak každý ze spolupachatelů může sám naplnit všechny znaky skutkové podstaty, ale také může být trestný čin loupeže spáchán více oddělenými jednáními, jež samy o sobě znaky skutkové podstaty nenaplní, ale spojením všech takových jednání k jejich naplnění dojde, a bude se tedy jednat o spolupachatelství. Příkladem takové loupeže může být situace, kdy jeden ze spolupachatelů přinutí pracovníka obchodu lehnout k zemi a další spolupachatel bere peníze z kasy.66 Za spolupachatele je považován i ten, kdo se sám nedopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit. Spolupachatel rovněž odpovídá za smrt poškozeného, kterého sám nenapadl, jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, za předpokladu, že alespoň k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že takovým útokem uvedený těžší následek může být způsoben. O takovou situaci může jít v případě, kdy pachatelé k loupeži použijí střelné zbraně s ostrými náboji jako prostředek nátlaku a jeden

65 66

DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 32. JELÍNEK 2010 op. cit., s. 293-303.

28

ze spolupachatelů zbraň při loupeži použije. Zde každý spolupachatel má nebo může vědět, že při použití zbraně může dojít k následku smrti.67 Není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem loupeže podle §173 odst. 1) TZ je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.68 Od spolupachatelství je nutné odlišit účastenství v užším smyslu, které zákon rozlišuje do tří forem: organizátor dle §24 odst. 1 písm. a) TZ, návodce dle §24 odst. 1 písm. b) TZ, pomocník dle §24 odst. 1 písm. c) TZ. Zákonné vymezení nalezneme v §24 TZ. Základní odlišností spolupachatelství od účastenství ve všech třech formách lze spatřit v tom, že organizátor, návodce ani pomocník nepáchají vlastní trestný čin, ale nesou odpovědnost za účast na trestném činu. Odpovědnost za takové účastenství je odvislá od spáchání činu hlavního pachatele, a tedy lze vyjít ze závěru, že není účastníka bez pachatele.69 Z §111 TZ vyplývá, že pokud jednotlivé ustanovení trestního zákoníku nestanoví něco jiného, jsou všechny tři formy účastenství trestným činem a tomu také odpovídá příslušná trestní sazba. §111 TZ se uplatní i na trestný čin loupeže, tudíž je zřejmé, že účastenství na loupeži je trestným činem. Organizátorství představuje nejzávažnější formu účastenství na trestném činu a za organizátora lze označit osobu, která zosnovala nebo řídila jeho spáchání. Znak „zosnování“ spočívá zejména ve vymyšlení plánu jak trestný čin spáchat, vyhledání osob, které se na něm budou podílet, zajišťování jejich vzájemného styku a rozdělení úkolů. Znak „řízení“ pak lze spatřovat v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, popř. vydávání konkrétních pokynů.70 Návod ve smyslu zákona spočívá ve vzbuzení v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin a předchází tak samotnému rozhodnutí navedeného pachatele spáchat trestný čin. Jednání 67

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 68 FENYK 2010 op. cit., s. 653. 69 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 287-289. 70 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 11 Tdo 319/2007. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013].

29

návodce je tedy učiněno ještě předtím, než páchání trestného činu, ke kterému je naváděno, vstoupí do právně relevantních stádií trestné činnosti (tj. než se stane přípravou, pokusem, resp. dokonaným trestným činem).71 Způsoby, jak může návodce jiného ke spáchání trestného činu navést, jsou různé, např. naléháním, přesvědčováním apod. Je nezbytné, aby mezi jednáním návodce a hlavního pachatele byl příčinný vztah.72 Pomoc spočívá v umožnění nebo usnadnění jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného, radou, hlídáním při činu, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Pomoc přichází v úvahu jak před (obstarání zbraně k použití při loupeži), při (pomocník informuje například telefonicky pachatele o přijíždějící policii), tak i po činu (pomoc při prchání z místa činu).73 Takové znaky pomoci k trestnému činu loupeže jsou naplněny například, pokud pachatel jako pomocník, jenž si je vědom záměru hlavního pachatele spáchat trestný čin loupeže podle §173 odst. 1) TZ, poskytl tomuto oblečení, plynovou pistoli a radu, že za sebou má při útěku z místa činu sypat pepř k zakrytí stop, přičemž se poté pomocník s hlavním pachatelem rozdělí o zisk.74 V případech, kdy druhý pachatel přistoupí k činu až po uskutečnění násilí ve stádiu zmocňování se věci, tj. ve stádiu dokončování trestného činu loupeže, půjde o pomoc k trestnému činu loupeže, nikoliv o spolupachatelství loupeže ani krádeže.75 Trestný čin loupeže patří do kategorie tzv. předčasně dokonaných trestných činů, kdy k jeho dokonání dojde již užitím násilí, popř. pohrůžky bezprostředního násilí, v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle ustálené soudní judikatury proto zpravidla již nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání tohoto trestného činu, třebaže skutek ještě pokračoval ve stádiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu. Jestliže však pachatel přistoupí k jednání jiného pachatele až ve stádiu dokončení trestného činu tak, že svým jednáním sám naplní všechny znaky dokonaného trestného činu, je třeba kvalifikovat jeho jednání jako spolupachatelství, neboť jeho posouzení jen

71

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1235/2004. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 72 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 888/2008. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 73 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1196/2012. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 74 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 75 Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013].

30

jako pomoc by nebyla vystižena skutečnost, že sám naplnil znaky dokonaného trestného činu.76 Nejvyšší soud v Usnesení ze dne 10. 5. 2007 (spis. zn. 8 Tdo 1236/2006) uvedl, že je trestný čin loupeže dokončen v momentu, kdy pachatel uskuteční svůj úmysl a zmocní se cizí věci. Z toho vyplývá, že zmocnil-li se již pachatel za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí cizí věci, nemůže být následně navazující podpůrné jednání další osoby považováno za pomoc k trestnému činu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) TZ, ale je potřeba takové jednání kvalifikovat s ohledem na úmysl pachatele buď jako trestný čin nadržovaní podle §366 TZ, nebo trestný čin podílnictví dle §214 TZ.77 Od účastenství v širším smyslu je nutné odlišovat spáchání trestného činu loupeže jako člen organizované skupiny, která tvoří okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby dle §173 odst. 2 písm. a) TZ (srov. oddíl 2.4.1). 1.3.4

Subjektivní stránka

Subjektivní stránka trestného činu obsahuje soubor znaků, které charakterizují psychiku pachatele ve vztahu k trestnému činu. Znakem subjektivní stránky je zavinění.78 Zavinění se definuje jako vnitřní psychický vztah pachatele k jeho činu, zejména k jeho následkům. Pojem zavinění tvoří dvě složky: složka vědění, složka volní.79 Vědění zahrnuje vnímání jakožto odraz předmětů a jevů pomocí našich smyslových orgánů, a představu předmětů a jevů, které sice pachatel nemůže právě v daný okamžik vnímat, ale které vnímal dříve nebo k nimž došel úsudkem na základě znalostí a zkušeností.80 Aby pachatel uskutečnění určitého skutku převzal do své vůle a rozhodl se pro takové porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, vyžaduje se volní složka a jako taková

76

FASTNER, Jindřich. Vrchní soud v Praze: K odlišení spolupachatelství od pomoci. K obsahu odvolání státního zástupce. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 11, s. 365-369. ISSN 1213-5313. 77 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1236/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 78 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 208-209. 79 MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. 3. vyd. Praha: Nakladatelství Linde. 2002. 1846 s. ISBN 807201-37-7. S. 1790. 80 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 209.

31

v sobě zahrnuje chtění nebo srozumění. Pokud pachatel nechce rozhodné skutečnosti a ani s nimi není srozuměn, pak žádný volní vztah neexistuje.81 Zavinění rozlišujeme ve dvou základních formách: úmysl (přímý a nepřímý) – obsahuje složku vědění i volní, nedbalost (vědomá a nevědomá) – obsahuje pouze složku vědění. Úmysl definuje §15 TZ. O úmysl přímý se jedná, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, zatímco o úmysl nepřímý se jedná, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Nedbalost je definována v §16 TZ a opět se člení do dvou kategorií. Nedbalost vědomá spočívá v tom, že pachatel věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Naopak při nedbalosti nevědomé se pachatel dopustí trestného činu, jestliže nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zvláštním případem nedbalosti je tzv. hrubá nedbalost, k níž dojde v takovém případě, kdy přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem. Trestný čin loupeže vychází ze zavinění ve formě úmyslu. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jakožto prostředku překonání nebo znemožnění odporu oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil věci cizí. Úmysl však nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí i úmysl zmocnit se věci přechodně či ji zničit apod.82 O úmysl pachatele vztahující se k násilnému jednání půjde i v případě, kdy se pachatel pokusí vzít kabelku z ramene oběti, která se o ni začne neočekávaně přetahovat. Ačkoliv pachatel neměl původně v úmyslu použít násilí, tím, že se o kabelku začal s obětí přetahovat, vyjádřil úmysl násilí použit. Pokud by počátkem odporu oběti upustil od pokračování v činnosti, jednalo by se o pokus trestného činu krádeže dle §205 TZ. Velmi zajímavým příkladem může být situace, kdy se pachatel dopustí trestného činu ublížení na zdraví podle §146 TZ a při tom vypadne z kapsy oběti značný finanční obnos, který následně pachatel odcizí, a dopustí se tak trestného činu krádeže dle §205 TZ. V takovém případě půjde o jednočinný souběh obou trestných činů. Ačkoliv by se na první 81 82

JELÍNEK 2010 op. cit., s. 209. ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1730-1731.

32

pohled mohlo zdát, že tím byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, tak zde není naplněn obligatorní znak subjektivní stránky v podobě zavinění, protože při takovém činu chybí úmysl zmocnit se cizí věci, či spíše k tomuto úmyslu dospěl pachatel až dodatečně, kdy už k tomu nebylo potřeba použít násilí.

1.4 Vývojová stádia trestného činu loupeže Jednotlivá stádia loupeže vyjadřují určité fáze (stupně), které jsou typické pro uskutečňování úmyslu pachatele spáchat trestný čin loupeže, a jako taková rozšiřují dosah skutkové podstaty loupeže. Vývojovými stádii jsou: příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, dokonaný trestný čin.83 Jako první, ještě netrestná, nastává myšlenka spáchat loupež, která je základním stavebním kamenem a výchozím bodem pro již trestné fáze v podobě přípravy, pokusu a dokonaní trestného činu. Takové myšlenkové procesy se však neprojevují navenek a jejich případná dokazatelnost je takřka nemožná. Z těchto důvodu nejsou právně upraveny, a tím pádem ani právně stíhány. K jednotlivým vývojovým stupňům je nutno dodat, že každé následující stádium trestného činu loupeže pohlcuje stádium předcházející. Pachatel je tak trestně odpovědný vždy za nejposlednější stádium trestného činu, jehož bylo nedovoleným jednáním dosaženo. 1.4.1

Příprava trestného činu loupeže

Trestnost přípravy trestných činů je upravena v §20 TZ, jenž stanovuje, že příprava je trestná pouze u zvlášť závažných zločinů, u nichž je to výslovně uvedeno. S ohledem na znění §173 odst. 5) TZ, tedy dojdeme k závěru, že příprava trestného činu loupeže je trestná. Zároveň není možné opomenout, že trestnost přípravy je podmíněna skutečností, že nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu loupeže. Příprava je vymezena jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání loupeže a zároveň se v §20 TZ nachází demonstrativní výčet typických způsobů přípravy, které mohou spočívat v organizování loupeže, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo

83

JELÍNEK 2010 op. cit., s. 267.

33

nástrojů ke spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci.84 Takový úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky konkrétního způsobu přípravy. Není potřeba detailní promyšlenost a konkretizace připravované loupeže, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitý. Přípravné jednání za přitěžujících okolností podmiňujících použití vyšší sazby ve formě těžšího následku je možné, jestliže i k takovému těžšímu následku směřuje úmyslné zavinění.85 Trestní sazba za přípravu loupeže je stejná jako sazba stanovená za dokonanou loupež dle §173 TZ. Zvláštní situace nastane, pokud pachatel dobrovolně upustí od dalšího jednání směřujícího ke spáchání a splní alespoň jednu ze zákonem stanovených podmínek: odstranění nebezpečí, které vzniklo z podniknuté přípravy, učiní oznámení o nebezpečí, které z přípravy vzešlo, a to v době, kdy je možné jej ještě odstranit. Takové oznámení učiní státnímu zástupci či policejnímu orgánu. (Voják může místo toho učinit oznámení svému nadřízenému.) Podmínka dobrovolnosti spočívá v tom, že pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost podle jeho představ, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dokonání upustit či učinit oznámení. Důležitá je zde volní složka od dokonání upustit a vědomí, že existuje možnost čin dokonat. O dobrovolnost tedy nepůjde zejména v případech, kdy: pachatel byl přistižen a ze strachu svého odhalení od další činnosti upustil, pachatel dospěl k překážce, kterou nezvládne překonat (při vloupání se do domu nezvládne proniknout dveřmi a pokus vzdá), pachatel učiní oznámení ze strachu, že ho jeho spolupachatel, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání, prozradí (v případech, kdy je spolupachatel dopaden již ve stádiu přípravy či pokusu o loupež – z logiky věci nelze učinit po dokonaném činu).86 Pokud tedy pachatel splní podmínku dobrovolného upuštění a odstranění nebezpečí či učinění ohlášení, pak dojde k zániku trestní odpovědnosti. Při pokračujícím trestném činu loupeže lze splnění okolností pro zánik trestní odpovědnosti upuštěním od přípravy posuzovat ve vztahu ke každému jednotlivému dílčímu činu individuálně, a proto je možné

84

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 957/2012-50. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 85 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2012. 1303 s. ISBN 978-80-7400-109-3. S. 281-282. 86 JELÍNEK 2010 op. cit., s. 282.

34

od přípravy trestného činu upustit jen k některému z dílčích útoků, kdežto u jiných tomu být nemusí.87 Rozdíl mezi přípravou a pokusem může být v některých situacích velmi těžko rozeznatelný. Zajímavým případem, který soud posoudil jako přípravu loupeže, byla situace, kdy si tři pachatelé po společné domluvě objednali taxík v úmyslu nechat se odvézt na odlehlé místo a tam taxikáře oloupit, ale v průběhu cesty byli zastavení hlídkou Veřejné bezpečnosti. Dva z nich byli předvedeni ke zjištění totožnosti a třetí od spáchání trestného činu loupeže upustil.88 Problematičtější je situace v těch případech, kdy organizátorství, které spočívá v zosnování nebo řízení dalších pachatelů, vzhledem ke své povaze bude vždy i nadále působit při jednání ostatních spolupachatelů, kteří pak ve vzájemné součinnosti loupež dokonají. Zde je možné dobrovolné upuštění od přípravy jedním ze zúčastněných pouze tehdy, když zbývající pachatele přesvědčí, aby také upustili od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu loupeže, nebo tehdy, když učiní oznámení o nebezpečí ve smyslu §20 odst. 3) TZ.89 Pokus trestného činu loupeže

1.4.2

Zákonné vymezení pokusu trestného činu nalezneme v §21 TZ. Pokus jakožto další vývojový stupeň trestného činu loupeže lze definovat jako jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu loupeže, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin loupeže spáchat, ale nedošlo k jeho dokonání. Jako pokus lze posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu.90 Trestní sazba za pokus je opět stejná jako sazba stanovená pro dokonanou loupež podle §173 TZ. Obdobně jako u přípravy se však lze zprostit trestní odpovědnosti

87

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1296/2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 88 Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 89 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 957/2012. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 90 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013].

35

dobrovolným (srovnej podkapitola 4.1) upuštěním od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a zároveň při splnění alespoň jedné ze zákonem stanovených podmínek: odstranění nebezpečí z podniknutého pokusu trestného činu loupeže, učinění oznámení o nebezpečí, které z pokusu vzešlo, a to v době, kdy je možné jej ještě odstranit. Takové oznámení učiní státnímu zástupci či policejnímu orgánu. (Voják může místo toho učinit oznámení svému nadřízenému.) Pokud se pachatel zamýšlí zmocnit věci s hodnotou přesahující hranici značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, ale při samotném útoku se zmocní věci s hodnotou menší, jež tuto hranici nepřesáhne, je nutno takový případ posuzovat jako pokus o trestný čin dle §173 odst. 1, 2 písm. c) TZ. Bylo by chybou takový případ posoudit buď pouze prostou skutkovou podstatou, a opomíjet tak úmysl pachatele směřovat k těžšímu následku, nebo posuzovat jej jako dokonaný kvalifikovaný trestný čin, jelikož není naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty v podobě způsobení značné škody.91 Problematikou nové právní úpravy pokusu trestného činu se zabýval Pavel Kučera92 v článku Nový trestní zákon a pokus trestného činu. Za největší změnu v nové právní úpravě pokládá odstranění společenské nebezpečnosti jako pojmového znaku pokusného jednání. Zatímco trestání pokusu jako dokonaného činu vychází principiálně z trestního zákona z roku 1961, naopak novinkou jsou možnosti uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a možnost upuštění od potrestání pachatele pokusu. Poměrně významnou změnu spatřuje Kučera rovněž v institutu ustoupení od pokusu, na němž se účastnilo více osob – spolupachatelů. Zatímco předcházející úprava vyžadovala při ustoupení faktické zabránění spáchání činu zbylým spolupachatelům, současná úprava vyžaduje odstranění efektu pachatelovy předchozí účasti na deliktu a dobrovolnou, opravdovou a vážnou snahu o odvrácení dokonání. 1.4.3

Dokonaný trestný čin loupeže

Posledním stádiem trestného činu loupeže je dokonaný trestný čin, který se charakterizuje tím, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty loupeže, k němuž pachatel směřoval. Od dokonaného trestného činu, jakožto právní konstrukce vývojového stádia, je

91

Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 92 KUČERA, Pavel. Nový trestní zákon a pokus trestného činu. Trestní právo. 2009, roč. 13, č. 11, s. 13-28. ISSN 1214-3758.

36

potřeba odlišovat dokončení trestného činu, jež je spíše pojmem, který charakterizuje faktický konec skutku.93 K dokonání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1) TZ postačí užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Avšak jestliže úmysl pachatele směřoval k tomu, aby zmocněním se cizí věcí způsobil značnou škodu, ale k takovému následku nedošlo, jsou jeho jednáním naplněny jen znaky pokusu o trestný čin loupeže podle §21 odst. 1 TZ k §173 odst. 1, 2 písm. c) TZ.94 Trestný čin loupeže je považován za dokonaný i tehdy, pokud je použito násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo potřeba, aby byl tento úmysl uskutečněn.95 Čin je tedy považován za dokonaný, i pokud pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci.96 O dokonaný trestný čin půjde i tehdy, pokusí-li se pachatel užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí zmocnit klíčů od motorového vozidla, aby jej neoprávněně užíval, avšak poškozený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sveze pachatele na žádané místo.97 Rovněž za dokonanou loupež bude považováno i takové jednání, kdy pachatel užije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, avšak samotné zmocnění se věci se z určitého důvodu neuskuteční. Takovým důvodem může být fakt, že poškozený u sebe nic neměl, že byl pachatel vyrušen, ale také skutečnost, že dobrovolně upustil po použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v uvedeném smyslu od dalšího jednání, jelikož už předcházející jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Z tohoto důvodu není pokus trestného činu loupeže v praxi příliš častý, nicméně výše v této práci byla naznačena jedna z možných situací, kdy o pokus jít může (srov. oddíl 1.4.2).98

93

KRATOCHVÍL 2006 op. cit., s. 196. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 1979, sp. zn. 11 To 17/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 95 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 1956, sp. zn. 6 To 240/56. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 96 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/70. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 1977, sp. zn. 11 To 28/77. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 98 Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 94

37

Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1) TZ je dokončen ve chvíli, kdy pachatel uskuteční svůj úmysl a zmocní se cizí věci.99

1.5 Odlišení trestného činu loupeže od ostatních trestných činů V předcházejících podkapitolách byly podrobně rozebrány znaky trestného činu loupeže, jež ji odlišují od ostatních trestných činů. Avšak praxe ukazuje, že existují takové případy, kdy správná právní kvalifikace vyžaduje výbornou znalost problematiky ve spojení s podrobným rozborem konkrétní situace. Srovnání s dalšími trestnými činy nejen vymezuje zásadní rozdíly mezi nimi, ale zároveň zpřesňuje a zostřuje hranice pojmu loupeže z pohledu českého práva. 1.5.1

Loupež vs. krádež

Pro laickou veřejnost je často rozdíl mezi pojmy loupeže a krádeže zanedbatelný nebo dochází k jejich zaměňování. Toto je však pro právo nepřípustné. Pojmové znaky obou trestných činů se nacházejí v příslušných ustanoveních zvláštní části TZ (loupež - §173, krádež - §205). Loupeží je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Naproti tomu krádež spočívá v přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní. Zásadní rozdíl lze spatřovat v absenci násilí i pohrůžky bezprostředního násilí u krádeže. Druhým rozdílem je fakt, že u krádeže je nutné zmocnění se cizí věci, zatímco loupež vyžaduje pouze úmysl zmocnit se cizí věci. Při výkladu pojmu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nehraje roli jejich intenzita. Toto pouze snižuje společenskou nebezpečnost trestného činu, ale kvalifikace takového jednání zůstane stejná. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nemůže být důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže.100 Odlišujícím znakem loupeže od krádeže je i moment použití násilí. Aby šlo o loupež, musí dojít nejprve k násilí a pak ke zmocnění se cizí věci. Pokud by se pachatel zmocnil věci bez použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a z nějakého důvodu byl

99

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1236/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 100 DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 155.

38

nucen násilí nebo pohrůžku použít, aby si věc ponechal, pak půjde o trestný čin krádeže dle §205 odst. 1 písm. c) TZ.101 Rozdílem obou trestných činu se zabýval rovněž Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 20. 2. 1976 (sp. zn. 6 To 4/76). Pokud pachatel užije násilí až po zmocnění se věci, jde dle předchozího výkladu o krádež, ale pokud současně s použitím takového násilí pojme úmysl zmocnit se tímto způsobem dalších věcí, dopouští se jak trestného činu krádeže dle §205 odst. 1 písm. c) TZ, tak i loupeže dle §173 TZ.102 Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 23 9. 1971 (sp. zn. 1 To 121/71) není neočekávané vytrhnutí věci z ruky násilím a jelikož se jedná o výklad ustanovení, které bylo do současného trestního zákoníku převzato, lze z tohoto závěru vycházet i v současnosti a půjde v takovém případě o krádež dle §205 TZ. Hraničním bodem, kdy se takové jednání změní v násilí a naplní znaky trestného činu loupeže dle §173 trestního TZ, je kladení odporu napadeným. Takovým odporem může být například přetahování se o kabelku.103 Zajímavým je rovněž příklad, kdy člen organizované skupiny vytvořené za účelem spáchání trestného činu krádeže vybočí z původní dohody a zmocní se věci násilím. Takovou situaci je potřeba řešit jako exces jednoho z pachatelů, který se tak dopustil trestného činu loupeže dle §173 odst. 1) TZ, avšak zároveň je nutné dodat, že není možno takové jednání kvalifikovat jako loupež spáchanou jako člen organizované skupiny dle §173 odst. 2 písm. a) TZ. Ostatní pachatelé se v tomto případě dopouští trestného činu krádeže jako členové organizované skupiny dle §205 odst. 4 písm. a) TZ.104 Pokud pachatel v úmyslu krást vnikne do domu, kde násilím donutí majitele domu, aby mu vydal peníze, a potom z domu odcizí další věci využívaje toho, že předchozím jednáním vyloučil odpor poškozeného, musí se takové jednání kvalifikovat jako trestný čin loupeže dle §173 odst. 1) TZ, nikoliv jako jednočinný souběh trestných činů loupeže i krádeže.105 V případě, kdy je obviněný přítomen alespoň části násilného jednání druhého pachatele vůči poškozenému, které směřovalo ke zmocnění se věci poškozeného, případně pokud z jiných důvodů o takovém jednání věděl a k faktické činnosti se přidal až 101

DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 155. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 103 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 104 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 14. 9. 1982, sp. zn. 3 To 43/82. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 105 DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 158. 102

39

společným zmocňováním se loupených věcí, je nutno je posuzovat jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže, nikoliv pomoci k trestnému činu krádeže.106 Nejvyšší soud ČR v Usnesení ze dne 16. 12. 2004 (spis. zn. 5 Tdo 1383/2004) došel k závěru, že se jedná o trestný čin loupeže podle §173 odst. 1) TZ i v případě, kdy se pachatel zmocní cizí věci tím, že převezme zboží v prodejně před zaplacením a na výzvu prodavače k jeho zaplacení reaguje tak, že použije proti prodavači sprej se slzotvornou látkou, kterou mu nastříká do očí, a poté z prodejny se zbožím uprchne.107 1.5.2

Loupež vs. vydírání

K hraničním situacím mezi trestným činem loupeže a vydírání v praxi nedochází tolik jako v případě střetu krádeže a loupeže, nicméně jejich striktní oddělení je nejen pro právní teorii, ale i právní praxi nezbytné. Trestný čin loupeže, jak již bylo uvedeno, spočívá v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, zatímco vydírání je definováno jako jednání pachatele, kterým poškozeného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nejvýraznějším rozdílem je cíl pachatele, kterým v případě vydírání není zmocnění se cizí věci, ale přinucení druhého, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Zároveň u trestného činu vydírání chybí důraz na pohrůžku bezprostředního násilí, a postačí tak pohrůžka násilí, které nemusí nastat okamžitě při nepodrobení se vůli pachatele, ale až v delším časovém horizontu. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání navíc postačí i pohrůžka jiné těžké újmy. Z uvedeného plyne, že trestný čin loupeže dle §173 TZ je k trestnému činu vydírání dle §175 TZ v poměru speciality, když cíl i prostředky k jeho dosažení jsou u loupeže užší.108 Zákonodárce úmyslně vyčlenil některé z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější. Činí tak právě v případě loupeže, jehož podstatou je použití útoku proti svobodě směřujícího ke zmocnění se cizí věci. V případech útoků omezujících se pouze na pohrůžku násilí musí jít u loupeže o pohrůžku bezprostřední. To 106

DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 158-159. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 108 Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 107

40

znamená, že pachatel může přistoupit k použití násilí hned poté, co se poškozený nepodrobí jeho vůli. Pohrůžka bezprostředního násilí může spočívat například ve výhružce napadení poškozeného, zatímco pohrůžka násilí, která bude směřována do budoucna, může mít podobu výhružky napadení blízké osoby poškozeného, jež není činu přítomna.109 Jestliže použije pachatel vůči napadenému pohrůžky bezprostředního násilí, tj. takové hrozby, z níž je patrno, že na napadeném bude vykonáno násilí na místě a ihned poté, co se nepodrobí pachatelově vůli, jenž se takovým jednáním chce zmocnit cizí věci, půjde o trestný čin loupeže dle §173 TZ. Avšak v případě, že pachatel nepoužije násilí ani pohrůžku bezprostředního násilí, ale jen pohrůžku násilí, které má být vykonáno až s časovým odstupem, půjde o trestný čin vydírání podle §175 TZ.110 Trochu odlišnou situaci řešil Nejvyšší soud ČR v Rozhodnutí ze dne 23. 1. 1981 (sp. zn. 7 Tz 44/80). Jestliže pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnu, půjde o trestný čin vydírání. Rozdílným znakem tu je ta skutečnost, že pachatel nepoužije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu věci se zmocnit, ale vynutit na poškozeném, aby mu věc opatřil, zajistil, dovezl apod.111 Jednání pachatele, jenž uzamkne poškozeného ve vozidle a tento čin není doprovázen projevy použití násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, nenaplňuje znaky skutkové podstaty loupeže dle §173 TZ ani v případě, že by směřovalo ke zmocnění se cizí věci. V takovém případě však přichází v úvahu posouzení jako trestný čin omezování osobní svobody dle §176 TZ, případně bude-li shledán znak pohrůžky jiné těžké újmy, bude potřeba takové jednání kvalifikovat jako trestný čin vydírání dle §175 TZ.112 Pachatel trestného činu loupeže podle základní skutkové podstaty §173 odst. 1 TZ, který má u sebe střelnou zbraň sloužící pouze k zastrašení osob, nikoli k jejich usmrcení či zranění, se nedopouští dalšího skutku – trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) TZ, pokud po dokonání trestného činu loupeže, ale před jeho ukončením, vystřelí varovně do vzduchu jen proto, aby své pronásledovatele odradil od jeho dalšího stíhání.

109

ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1734. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 1957, sp. zn. 1 Tz 40/57. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 111 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 112 DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 154. 110

41

Nejde o dva, ale o jeden skutek, v jehož rámci je trestný čin loupeže vůči trestnému činu vydírání speciální a jejich jednočinný souběh je proto vyloučen.113 1.5.3

Loupež vs. vražda

Jestliže při loupeži dojde vinou násilí k následku smrti napadené osoby, je nutné zkoumat subjektivní stránku skutkové podstaty, tzn. zavinění. V těchto případech je potřeba rozlišit, zda se jedná o trestný čin loupeže podle §173 odst. 4) TZ nebo o trestný čin vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) TZ. Rozdílovým znakem je tu právě forma zavinění. Jestliže dojde při takovém činu k následku smrti z nedbalosti, bude se jednat o trestný čin loupeže, avšak usmrtí-li pachatel napadenou osobu úmyslně za účelem získání majetkového prospěchu pro sebe či jiného, půjde o trestný čin vraždy. Jednočinný souběh trestného činu vraždy dle §140 odst. 1, 3 písm. j) TZ a trestného činu loupeže podle §173 odst. 1) TZ je vyloučen.114 Trestní zákoník v takovém případě rozlišuje, který právem chráněný zájem byl primárně porušen. Jestliže pachatel směřuje svým činem k získání majetkového prospěchu a prostředkem k tomu mu je úmyslné usmrcení napadeného, pak je objektem skutkové podstaty život člověka. Naopak směřuje-li pachatel svým činem k majetkovému prospěchu prostřednictvím násilí, které mu má pomoci pouze ve zlomení odporu napadeného a k jeho usmrcení dojde z nedbalosti, pak je porušeným právem chráněným zájmem především svoboda člověka. 1.5.4

Loupež vs. omezování osobní svobody

Omezování osobní svobody spočívá v neoprávněném bránění užívat osobní svobody. Skutková podstata je do loupeže zcela odlišná, nicméně shodný je porušovaný, právem chráněný zájem v podobě osobní svobody, a právě proto může v některých případech docházet k problematickým situacím. Zatímco u omezování osobní svobody je cílem pachatele zabránit užívání osobní svobody oběti, cílem loupeže je zmocnění se cizí věci prostřednictvím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Pachatel může spáchat trestný čin loupeže pouze tehdy, použije-li násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí, aby se zmocnil cizí věci. Podle Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2012 (sp. zn. 6 Tz 50/2012-54) je cizí věcí taková věc, jež nenáleží 113

FASTNER, Jindřich. Vrchní soud v Praze: K jednotě a totožnosti skutku. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 10, s. 305-307. ISSN 1213-5313. 114 NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 98.

42

pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu.115 V případě, že by takové jednání směřovalo k odejmutí věci, kterou předtím napadenému svěřil, je možné takové jednání posoudit jako trestní čin omezování osobní svobody podle §171 TZ.116 S trochou nadsázky lze říct, že trestný čin loupeže je speciálním případem jednočinného souběhu trestných činů omezování osobní svobody dle §171 TZ a krádeže dle §205 TZ (případně neoprávněného užívání cizí věci dle §207 TZ), protože zlomením odporu oběti dochází k zásahu do osobní svobody a následně odejmutím věci dochází k jejímu odcizení. Výklad jednočinného souběhu je však špatný a je nutno takové jednání kvalifikovat výhradně jako trestný čin loupeže. Příkladem takového „souběhu“ může být situace, kdy se pachatel násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí (omezení osobní svobody) zmocní motorového vozidla v úmyslu jej přechodně užívat (neoprávněné užívání cizí věci). Jak bylo vysvětleno, v tomto případě půjde pouze a jen o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže.117 1.5.5

Loupež vs. ostatní trestné činy

Dojde-li násilím spáchaným v rámci trestného činu loupeže k ublížení na zdraví, je újma na zdraví ve smyslu §145 TZ již zahrnuta ve skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §173 odst. 1) TZ, a tedy jednočinný souběh obou trestných činů je vyloučen. Pokud je loupežným útokem - ať už úmyslně, nebo z nedbalosti - způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §122 TZ, zakládá to okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. b) TZ. Způsobení smrti z nedbalosti je rovněž okolností podmiňující vyšší trestní sazbu, konkrétně dle §173 odst. 4) TZ.118 Podle Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2006 (sp. zn. 6 Tdo 858/2006) jde v případě, že si pachatel loupeží opatří platební kartu se záměrem vybrat jejím prostřednictvím

peníze

z účtu,

o

jednočinný

souběh

trestných

činů

loupeže

a neoprávněného držení platební karty.119 Nicméně nový trestní zákoník druhý uvedený trestný čin již nezná. Obsahuje pouze ustanovení týkající se neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 TZ. Takovým platebním

115

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 6 Tz 50/2012-54. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 116 DRAŠTÍK 2008 op. cit., s. 154. 117 ŠÁMAL 2012 op. cit., s. 1734-1735. 118 Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013]. 119 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 To 27/2005. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013].

43

prostředkem je dle tohoto ustanovení i platební karta a spáchání takového trestného činu může spočívat v jejím neoprávněném držení i neoprávněném použití. Ve spojitosti s Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2012 (sp. zn. 7 Tdo 846/2012-62) lze dojít k závěru, že při současné právní úpravě půjde v tomto případě o jednočinný souběh trestných činů loupeže dle §173 TZ a neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku dle 234 TZ.120 Pokud bylo jednání pachatele posouzeno jako trestný čin opilství dle §360 TZ, ale jinak má znaky trestného činu loupeže dle §173 TZ, je nutno posoudit, na který trestný čin stanoví TZ mírnější trest, a podle toho stanovit rozpětí trestní sazby. V případě předchozí úpravy by se dle Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997 (sp. zn. 8 To 680/96) postupovalo podle sazby pro trestný čin opilství (trest odnětí svobody 3 až 8 let, na rozdíl od loupeže s trestem odnětí svobody 2 až 10 let), jelikož je nutno mírnost trestu posuzovat podle horní hranice trestní sazby. Zároveň ale soud mohl uložit sazbu trestu odnětí svobody v délce dvou let prostřednictví mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §40 odst. 1 trestního zákona.121 Současná právní úprava je však odlišná v sazbě trestu odnětí svobody za trestný čin opilství (trest odnětí svobody 3 až 10 let). Proto se v tomto případě použije sazba určená pro trestný čin loupeže dle §173 TZ.

1.6 Trestání trestného činu loupeže Předcházející kapitoly se věnovaly problematice posouzení viny u trestného činu loupeže a za takové jednání musí pachatel nést určitý následek. Dále je potřeba rozebrat otázku trestu. České trestní právo chápe trest jako prostředek státního donucení, který stát využívá k ochraně zájmů chráněných zákonem, ochraně společnosti před trestnými činy a jejich pachateli. Jedná se o újmu na svobodě, majetkových nebo jiných právech odsouzeného, které může pachateli trestného činu uložit výhradně jen soud. Při ukládání trestu je potřeba respektovat základní zásady: zásada zákonnosti, zásada přiměřenosti, zásada individualizace použitých sankcí,

120

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 4 Tdo 787/2012-21. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013]. 121 Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 8 To 680/96. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013].

44

zásada personality sankce, zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele, zásada humanity sankcí.122 Zákon stanovuje pro loupež prostou trest odnětí svobody na dvě léta až deset let. Pokud se útočník dopustí trestného činu loupeže za okolnosti, způsobující zvýšení trestní sazby, zejména jako člen organizované skupiny, případně způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, značnou škodu nebo jej spáchá v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady, teroristického útoku nebo teroru, pak bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let. Jestliže při loupeži způsobí škodu velkého rozsahu, trestní sazba se bude pohybovat v rozmezí od osmi do patnácti let. Nejvyšší sazba v rozsahu od deseti do osmnácti let trestu odnětí svobody pak čeká na pachatele loupeže, při níž z nedbalosti způsobí smrt člověka. Prostá i kvalifikovaná forma loupeže vede k trestu odnětí svobody. Podle §53 TZ lze však za loupež vedle trestu odnětí svobody uložit i alternativní tresty jako propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání, ztrátu vojenské hodnosti či vyhoštění. Avšak s dodatkem, že zákon nepovoluje uložení peněžitého trestu vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Podle §39 TZ soud přihlédne při stanovení druhu trestu a jeho výměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu loupeže, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Rovněž se přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit škodlivé následky svého jednání. Nezanedbatelný vliv na udělení trestu budou mít také účinky a důsledky, které lze od trestu pro budoucí život pachatele očekávat. Dále se přihlédne k době, která uplynula od spáchání trestného činu loupeže, k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, či k přispění ke spáchání trestného činu v případě, že byl trestný čin spáchán v některé z forem účastenství v širším smyslu. Významnou roli budou hrát také přitěžující a polehčující okolnosti upravené a demonstrativně vyjmenované v §41 a §42 TZ. V tento moment je nutné důrazně oddělit přitěžující okolnost jako prostředek individualizace trestu od okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a tvoří znak kvalifikované skutkové podstaty.

122

JELÍNEK 2010 op. cit., s. 347-352.

45

Podle §46 TZ je možno v určitých případech přistoupit k upuštění od potrestání. Vyloučeno je použití §46 odst. 1) TZ, protože jeho použití je podmíněno spácháním přečinu, a jak jsem již dříve v této práci uvedl, loupež je vždy zločinem, dokonce zvlášť závažným zločinem. Nicméně poměrně nové ustanovení v §46 odst. 2) TZ již použitelné na určité formy trestného činu loupeže je, a to v případě že je pachatel označen jako spolupracující obviněný dle §178a odst. 1 a 2) TŘ a podá-li jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Soud může upustit od potrestání pachatele přípravy nebo pokusu trestného činu loupeže, který nerozpoznal, že se jedná o tzv. nezpůsobilou přípravu či o pokus na nezpůsobilém předmětu. Při obou případných formách upuštění od potrestání může soud nařídit dohled nad pachatelem dle §48 TZ. Důvodem pro upuštění od potrestání může být rovněž skutečnost, že pachatel spáchal trestný čin loupeže ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Při tomto upuštění od potrestání musí mít soud za to, že zároveň uložené ochranné léčení dle §99 (případně zabezpečovací detence dle §100) TZ zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. U trestného činu loupeže není možná přeměna trestu odnětí svobody v trest domácího vězení po polovině uloženého trestu dle §57a TZ a důvod je stejný jako v případě upuštění od potrestání v §46 odst. 1) TZ, tedy přípustnost takové přeměny pouze u přečinů. V určitých případech může soud vybočit ze zákonem stanoveného rozsahu trestu odnětí svobody. Jedná se o institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody a mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §58 resp. §59 TZ. Soud může přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, pokud: má za to, že vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele je použití zákonem stanové sazby nepřiměřeně přísné, pachatel napomohl zabránit trestnému činu, jenž jiný připravoval nebo se o něj pokusil, a je-li vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti, možné dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, je pachatel označen jako spolupracující obviněný dle §178a odst. 1) TŘ a naplní-li podmínky uvedené v §58 odst. 4) TZ, 46

odsuzuje pachatele za přípravu, pokus nebo pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti jeho jednání za to, že by použití zákonné trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné, pachatel jednal v právním omylu dle §19 odst. 2) TZ, ale mohl se tohoto omylu vyvarovat, případně spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí a buď tím nebyly naplněny znaky krajní nouze dle §28 TZ, nutné obrany dle §29 TZ, nebo překročil meze přípustného rizika dle §31 TZ či překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. V prvních dvou bodech je soud limitován zákonnou hranicí pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. V případech loupeže prosté podle §173 odst. 1) TZ a loupeže kvalifikované dle §173 odst. 2) TZ je soud v těchto bodech limitován hranicí jednoho roku trestu odnětí svobody, pod kterou není možno trest snížit. U kvalifikované loupeže dle §173 odst. 3 a 4) TZ není možno se sazbou trestu odnětí svobody klesnout pod hranicí tří let. Ve třech zbývajících bodech uvedeného výčtu není soud při mimořádném snížení trestu odnětí svobody vázán žádnou minimální hranicí. Soud může přistoupit k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody v případě, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, a pokud je závažnost vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo je možnost nápravy pachatele ztížena. V takovém případě může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu. Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené zákonem, se zvyšuje rovněž o jednu třetinu, pokud se pachatel dopustil trestného činu loupeže ve prospěch organizované zločinecké skupiny (srovnej oddíl 2.4.1). V takovém případě uloží soud trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené sazby. Příkladem lze uvést kvalifikovanou loupež dle §173 odst. 2 písm. c) TZ, jíž pachatel způsobil značnou škodu. V takové situaci pachateli hrozí sazba trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Pokud byla taková loupež spáchána ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §108 TZ, pak se horní hranice zvyšuje o jednu třetinu, tedy na šestnáct let, a soud mu uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby, čili se bude trest pohybovat v rozmezí od osmi do šestnácti let trestu odnětí svobody. V určitých situacích může soud přistoupit k podmíněnému odkladu výkonu trestu odnětí svobody, má-li důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Při tom přihlédne k osobě a poměrům pachatele – zejména k jeho 47

dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje – a k okolnostem případu. Takový odklad je možný pouze v případě, že byl pachatel trestného činu loupeže odsouzen k trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta, tedy v určitých případech loupeže prosté. V případech loupeže kvalifikované by tomu muselo předcházet mimořádné snížení trestu odnětí svobody a zároveň odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu tří let. Pokud soud nevyužije práva uvedeného v §56 odst. 3) TZ a neumístí výjimečně pachatele loupeže do věznice s jiným stupněm ostrahy, než doporučuje zákon, bude pachatel trestného činu loupeže umístěn do věznice s vyšším stupněm ostrahy. Pachatel loupeže s trestem odnětí svobody do tří let bude umístěn do věznice s dozorem, pachatel se sazbou od tří do osmi let půjde zpravidla do věznice s ostrahou. Do věznice se zvýšenou ostrahou pak půjde pachatel trestného činu loupeže spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, pachatel odsouzený k trestu odnětí svobody na více než osm let a pachatel loupeže, jenž v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu u všech pachatelů trestného činu loupeže, nicméně pachatelé odsouzení za loupež dle §173 odst. 1 a 2) TZ mohou být podmíněně propuštěni na svobodu po polovině uloženého trestu odnětí svobody, jestliže svým chováním a plněním svých povinností prokázali polepšení a může se od nich očekávat, že v budoucnu povedou řádný život, nebo jestliže soud příjme záruku za dovršení jejich nápravy. Pachatelé odsouzení podle §173 odst. 3 a 4) TZ mohou být propuštěni na svobodu až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, nehrozíli s ohledem na okolnosti činu, za kterých byli odsouzeni, a povahu jeho osobnosti, opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu. Trestní odpovědnost mladistvých z provinění loupeže upravuje ZSM. Při trestání mladistvých je potřeba dbát zvýšeného ohledu na jejich věk a potenciál nápravy. Trestní opatření ve formě odnětí svobody může soud uložit jen tehdy, jestliže by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého, předchozí použitá opatření či uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo k dosažení účelu zákona. Zároveň se sazba za provinění loupeže snižuje na polovinu, přičemž spodní hranice nesmí přesáhnout jeden rok a horní hranice nesmí přesáhnout délku pěti let. Z tohoto plyne, že za provinění loupeže ve formě prosté i kvalifikované je možné mladistvým uložit trestní opatření odnětí svobody v délce od jednoho do pěti let, zároveň soud může přistoupit k mimořádnému snížení odnětí svobody dle §32 ZSM.

48

2 Trestný čin loupeže z pohledu kriminologie Zatímco první část této práce se zabývala právním rozborem trestného činu loupeže, v této části bude pojem loupeže analyzován z pohledu kriminologie jakožto vědy o kriminalitě, jejích pachatelích, obětech a její kontrole. Na rozdíl od vědy trestního práva, která zkoumá právní aspekty loupeže, je kriminologie vědou společenskou, zabývající se jednotlivci (pachateli, oběťmi, orgány, orgány justice atd.) i společností jako celkem. Zároveň je vědou empirickou, tzn. zaměřenou na poznávání reálných jevů a okolností souvisejících s kriminalitou, s vyloučením vědomích hodnotících postupů a z nich odvozených stanovisek.123 Označení kriminologie jako empirické vědy vychází z rozlišování mezi vědami empirickými a vědami normativními, jež je příznačné pro novokantovskou filozofii a jež je založeno na protikladu mezi tím, co je, a tím, co má být. Zatímco tedy kriminologie zkoumá kriminalitu jako reálný jev, trestněprávní nauka a trestní politika jako normativní vědy zkoumají, co v oblasti kriminality má být, jaké normy by tu měly platit či platí, jak je vyložit aj.124 Věda trestního práva analyzuje loupež především z hlediska normativních definic a postulátů, a zároveň uvádí s využitím právní dogmatiky základní právněpolitické principy do aplikační praxe, proto se nemůže vyhnout hodnotícím myšlenkovým postupům. Naopak kriminologie vychází z teoretických koncepcí a modelů, které lze prověřit vědeckými metodami – zejména pomocí empirických výzkumů, statistických analýz a dalších výzkumných technik a metod, korespondující dosaženému stupni poznání v dané

oblasti.125

Prvořadým

úkolem

kriminologických

výzkumů

je

poznání

kriminogenních faktorů spojených s pácháním trestných činů. Toto poznání má za cíl vyvodit závěry pro kontrolu kriminality a ne jinak tomu je i v případech loupeží.126 Kriminalitu obecně lze po vzoru policejní kriminální statistiky rozdělit podle druhů trestné činnosti v podobě tzv. takticko-statistické klasifikace. Dle uvedeného rozlišujeme kriminalitu obecnou: násilná kriminalita, mravnostní kriminalita, 123

KUCHTA, Josef a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: Nakladatelství C.H.BECK, 2005. 544 s. ISBN 978-80-7179-813-4. S. 1. 124 NOVOTNÝ, Oto a kol. Kriminologie 3. vyd. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2008. 528 s. ISBN 978-80-7353-376-8. S. 18. 125 KUCHTA 2005 op. cit., s. 2. 126 NOVOTNÝ 2008 op. cit., s. 46.

49

majetková kriminalita, ostatní, a kriminalitu jinou: hospodářská kriminalita, vojenské trestné činy, zbývající.127 Trestný čin loupeže se řadí mezi kriminalitu násilnou, jež vychází ze způsobu provedení trestného činu a zahrnuje takové trestné činy, jejichž výraznou charakteristikou je poškození či destrukce cílového objektu jednání. V případě loupeže postačuje k zařazení do této kategorie srozumění s tím, že v průběhu dosahování cíle (získávání cizího majetku) může být nositel žádoucí hodnoty poškozen nebo usmrcen.128 Pojem násilné kriminality nevychází z právní úpravy, v systematice TZ zákoníku netvoří ucelenou skupinu, jež by slučovala násilné trestné činy jedné části TZ. Naopak násilná kriminalita je pojmem kriminologickým a z logiky věci vychází do popředí znak násilí. Někteří odborníci již vycházejí z toho, že současná doba přináší rozsah a intenzitu násilí při loupeži, jež přesahuje potřeby nutné k dosažení cílu v podobě získání kořisti. Násilný akt se tak stává cílem pachatelova činu a získání majetkového plní funkci určitého dovršení či dokončení.129

2.1 Charakteristika loupeže Jak již bylo zmíněno, loupež je jeden ze společensky nejzávažnějších a nejnebezpečnějších trestných činů. Důsledky vysoké frekvence loupeží (téměř vždy spojené i s další kriminalitou) jsou často nedozírné a vedou k narušení osobního bezpečí jak obyvatel, tak i dalších osob s oblastí spojených ekonomicky, zájmově či jinak. Právě takové následky zvýšeného počtu loupeží mohou vést k postupnému vysídlování určitých oblastí obyvateli, podnikateli i turisty z důvodů oprávněných obav o své zdraví, život i majetek. Důsledkem toho je ještě větší prohlubování krize v daných oblastech. Efektivním řešením pak mohou být cílená preventivní opatření spočívající v první řadě v posílení policejních hlídek, ve druhé řadě pak v mnoha bezpečnostních opatřeních, které mohou pomoci při objasňování

127

NOVOTNÝ 2008 op. cit., s. 60-61. KUCHTA 2005 op. cit., s. 401. 129 ROZUM, Jan a kol. Výzkum trestného činu loupeže v Praze. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2005. 206 s. ISBN 80-7338-047-1. S. 9. 128

50

loupeží (např. kamery jak soukromých subjektů k ochraně svého majetku, tak obecní kamery střežící veřejná prostranství). V podstatě lze říci, že existují tzv. situace, čili místa a okamžiky, s nimiž se pojí velké riziko kumulace loupeží. Do značné míry je možné většinu současných velkoměst rozdělit do specifických zón, se kterými souvisí i frekvence výskytu kriminálních jevů (nejen loupeže, ale i vloupání, znásilnění, drogová kriminalita apod.). Za rizikové v tomto ohledu se považují zóny přilehlé k velkým aglomeracím s levnými obecními byty, v nichž bydlí velké množství svobodných, nezaměstnaných mužů nad 15 let. Často jsou tyto zóny vyznačovány absencí sousedských vztahů a vazeb, jež doplňuje nepřehlednost zóny v podobě ztíženého rozeznávání osob domácích od vetřelců a cizinců.130 I z pohledu kriminologie představuje útok nejen na majetek, ale i na tělesnou integritu oběti. Přímé útoky na život a zdraví oběti, jejichž cílem je zmocnění se cizí věci, nabývají často tak velké intenzity, že jsou příčinou smrti napadeného bez ohledu na výši způsobené škody.131 Velmi zajímavý náhled na problematiku loupeže nabízí Jan Rozum132s odkazem na Jamese D. Caldera. Považuje loupež za delikt, který takřka magicky přitahuje pozornost veřejnosti, avšak jeho vnímání považuje do jisté míry za rozporuplné. Na jedné straně je loupež považována za delikt zvláště zavrženíhodný, na druhou stranu je mladší části společnosti tento delikt předkládán ve formách, v nichž dnes již legendární loupežníci (např. Ali Baba či Robin Hood) vystupují jako kladní hrdinové. Obdobně paradoxní případy lze nalézt i v námětech románů či filmů pro dospělé. Vyzdvihovány jsou pozitivní vlastnosti hlavních hrdinů – lupičů, vede-li je k takovému činu tíživá sociální situace, či dokáží-li mistrně a nápaditě unikat ze spárů spravedlnosti. 2.1.1

Kriminální situace

Kriminální situace, v níž probíhá loupež, se vyznačuje třemi základními znaky: charakter místa činu (interiér vs. exteriér, venkov vs. město, …), doba spáchání loupeže, charakter napadených osob (dítě vs. dospělí vs. senior, …).133

130

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha: Nakladatelství Eurounion, 1998. 252 s. ISBN 8085858-70-3. S. 107. 131 MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk; SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004. 606 s. ISBN 80-7179-878-9. S. 437. 132 ROZUM 2005 op. cit., s. 16. 133 MUSIL 2004 op. cit., s. 437.

51

Pachatelé se mohou kriminální situaci přizpůsobit (opatřit si zbraň, zjistit si informace o napadeném objektu, přizpůsobit loupež nejvhodnější době atp.), využít ji (zaútočit na opilého či nepozorného atp.), ale i tuto ovlivnit (vylákat osobu na odlehlé místo atp.).134 2.1.2

Způsoby páchání loupeže

Kriminologie rozděluje loupež hned z několika hledisek. Taková členění mají význam nejen teoretický, ale i praktický. Zejména při utváření statistických přehledů či kriminologických výzkumů dochází k nahlížení na loupež z více pohledů. Takto zjištěná data pak mají důležitý význam při směřování prevence. Z hlediska charakteru napadeného objektu se člení loupeže na: pouliční, bankovní, automobilovou a loupež v průběhu krádeže vloupáním.135 Odborné texty často nahrazují pojem loupež pojmem loupežné přepadení a člení je na loupežné přepadení: peněžních ústavů, přepravy peněz, obchodů, bytových prostor, dopravních prostředků, prosté.136 Policie ve svých ročních statistických přehledech rozlišuje pouze dva typy, a to: loupež běžnou, loupež na finančních institucích. Drtivou většinu loupeží samozřejmě představují loupeže běžné, protože zabezpečení finančních institucí se natolik zdokonaluje, že loupež na nich je pro pachatele s ohledem na riziko neúspěchu přinejmenším nelákavá. V roce 2012 bylo zjištěno spáchání 3 416 trestných činů loupeže. Z toho pouze 133 jich bylo spácháno na finanční instituci.

134

MUSIL 2004 op. cit., s. 437. KUCHTA 2005 op. cit., s. 401. 136 POLÁK, Peter; KUBALA, Jozef. Repetitórium kriminalistiky. Bratislava: Nakladatelství Iura Edition, 2010. 210 s. ISBN 978-80-8078-351-8. S. 103. 135

52

V roce 2011 došlo ke vzestupu například snadno proveditelné loupeže na benzinových čerpacích stanicích či hernách, které se vyznačují malým počtem zákazníků a jednočlenným personálem.137 Způsob páchání loupeží lze dále klasifikovat podle mnoha kritérií. Odborná literatura je často rozlišuje podle intenzity agrese na loupeže: použitím pohrůžky bezprostředního násilí, užitím přímého fyzického násilí, uvedením osoby do stavu bezbrannosti.138 Rozlišovat však můžeme i loupeže podle předchozího vztahu pachatele s obětí: loupežné přepadení bez předcházejícího kontaktu, o napadení ze zálohy (pachatel je až do posledního momentu skryt, k oběti se přiblíží nejčastěji ze zadu nebo z boku a překvapivým útokem ji ochromí, bez toho, aniž by měla oběť reálnou šanci se bránit), o frontální napadení (nejčastěji je oběť napadena zepředu a má možnost vnímat útočníka a v některých případech může vlastní obranou útok odvrátit) a loupež po předchozím kontaktu, kdy se oběť dobrovolně zdržovala ve společnosti pachatele, který může i nemusí kontakt navázat s úmyslem útoku. Taková loupež se dále specifikuje na loupež: o po společné konzumaci alkoholu, o v souvislosti s provozováním prostituce, o po předchozím klamavém jednání (vylákání oběti například na obchodní jednání ohledně „výhodné investice“ apod.).139

2.2 Loupež z pohledu čísel Jedním z nejvýraznějších negativních dopadů revoluce roku 1989 je bezesporu takřka raketový nástup kriminality, jejíž podoba se v devadesátých letech minulého století přiblížila kriminalitě ve vyspělých zemích. Ačkoliv je tento vývoj charakteristický pro kriminalitu obecně, z následujícího výkladu bude patrné, že s tímto úzce souvisí i vývoj 137

Zpráva o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2011 [online]. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, 2012 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/zpravodajstvi-zprava-o-situaci-v-oblasti-vnitrni-bezpecnosti-a-verejnehoporadku-na-uzemi-cr-v-roce-2011.aspx 138 MUSIL 2004 op. cit., s. 438 139 Tamtéž s. 438-439.

53

loupeží. Dynamika společenského vývoje přináší podstatné kvalitativní i kvantitativní změny v kriminalitě a takovými směry, jež se na první pohled promítají i do loupeží. Tradiční obecná kriminalita již není pouhým hromadným společenským jevem, ale stala se jevem masovým, což jde na vrub zejména kriminalitě majetkové či jiné trestné činnosti motivované ziskem. Vzrůstá objem tzv. pouliční kriminality, zejména vzrost počet loupeží, krádeží aut, krádeží z aut, vloupání a vandalismus. Zvyšuje se samoúčelná brutalita a bezohlednost, zvlášť u mravnostní a násilné kriminality. Vzrůstá podíl pachatelů i obětí z řad etnických a národnostních menšin, migrantů a cizinců. Nastupující mezinárodní organizovaný zločin začíná představovat nový sociálněpatologický fenomén, jež je mnohem nebezpečnější, než tradiční kriminalita. Roste počet trestných činů spáchaných v souvislosti s návykovými látkami. Prohlubuje se nerovnoměrnost v rozložení kriminality do geografických oblastí, jež se koncentruje do velkých měst a průmyslových aglomerací. Objevuje se nový fenomén strachu veřejnosti z kriminality, jenž zhoršuje kvalitu života. Kapacita trestněprávních instancí kontroly přestává postačovat.140 Od roku 1993 už se počet spáchaných trestných činů relativně ustálil (viz Graf 1) a takřka pravidelně se pohybuje v rozmezí od 300 000 do 400 000 zjištěných trestných činů za rok. Výjimkou z tohoto pravidla jsou roky 1997–1999, kdy kriminalita v novodobé historii České republiky kulminovala, aby v roce 1999 dosáhla dosavadního maxima 426 626 zjištěných trestných činů za rok.

140

NOVOTNÝ 2008 op. cit., s. 181-182.

54

Graf 1: Vývoj kriminality v České republice 450 000 400 000 350 000 300 000 250 000 Zjištěno

200 000

Objasněno 150 000 100 000 50 000 2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

0

Zdroj: vytvořeno eno autorem na základ základě policejních statistik

V posledních letech se s postupně daří snižovat celkový počet čet kriminálních činů. Bohužel nepatrněě klesá i počet po objasněných trestných činů a dochází tak ke stagnaci procentuální úspěšnosti šnosti objasňování objasň trestné činnosti. Loupež je u českých pachatelů pachatel relativně častým trestným činem. čin Vzhledem ke skutečnosti, nosti, že lze loupež považovat za jeden z nejzávažnějších jších trestných činů, č je její podíl na celkové kriminalitěě poměrně pomě velký a v posledních osmi letech tvoří přibližně př 1–1,5 % (viz Graf 2). Za pozitivní lze v tomto ohledu považovat skutečnost, čnost, že poslední roky vyznačují trend, v němž ěmž se podíl loupeží neustále přibližuje p 1 %. Graf 2: Podíl loupeží na celkové kriminalitě 2,00% 1,80% 1,60% 1,40% 1,20% 1,00% 0,80% 0,60% 0,40% 0,20% 0,00% 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Zdroj: vytvořeno eno autorem na základě základ policejních statistik

55

Loupeží není porušena jen osobní svoboda, ale dochází i k majetkovým škodám (viz Graf 3). Každoročně je způsobena největší škoda na majetku v rámci majetkové kriminality, nicméně zanedbatelná není ani výše majetku dotčeného loupežemi. Škoda způsobená loupeží se neprojevuje nutně pouze v majetku, jenž byl odcizen (oloupená kabelka), ale také poškozen (pachatel uloupí auto, které posléze nabourá a zanechá na místě). Graf 3: Podíly na celkové škodě 34 mld. Kč způsobené trestnou činností v roce 2012

Majetková kriminalita (22,08%)

Hospodářská kriminalita (70,54%)

Loupeže (1,63%)

Zbývající násilná kriminalita bez loupeže (0,16%) Ostatní (5,59%)

Zdroj: vytvořeno autorem na základě policejních statistik

V roce 2012 tvořila hospodářská kriminalita více než 70 % podílu škod způsobených obecně trestnou činností, zatímco kriminalita majetková, jejíž hlavní částí jsou pochopitelně krádeže, se na tomto diagramu podílela přibližně 22 %. Loupež jako násilný trestný čin tvoří více než 1,5 %, což lze považovat za relativně malý podíl. Toto je způsobeno skutečností, že je počet loupeží v porovnání s některými činy výrazně menší. Průměrná výše škody při jedné loupeži v roce 2012 činila přibližně 163 000 Kč, což je v porovnání například s trestným činem krádeže, jímž je průměrně způsobena škoda 33 000 Kč, podstatně více, avšak ročně je krádeží spácháno téměř padesátkrát více než loupeží. Naopak jedním trestným činem podvodu je průměrně způsobena škoda ve výši bezmála 1 142 000 Kč, a není tedy divu, že tento tvoří jednu z nejvýraznějších částí hospodářské kriminality, co se týče podílení se na škodách. Efektivita v zajišťování odcizených věcí způsobených loupeží je velmi nízká. Z celkové škody bezmála 557 000 000 Kč bylo v roce 2012 zajištěno pouze přibližně 4 500 000 Kč, a úspěšnost tak nedosahuje ani 1 %. 56

Bez povšimnutí nesmí zůstat úspěšnost zajištění škod u loupeží běžných a u loupeží na finančních institucích. Zatímco úspěšnost u běžné loupeže nedosáhla v roce 2012 ani hodnoty 0,5 %, tak u loupeží na finančních institucích dosahuje téměř 20 %. Větším případům, u nichž je způsobena vyšší škoda, je bezesporu věnováno více pozornosti jak u orgánů činných v trestním řízení tak v médiích, díky čemuž roste úspěšnost nejen při objasňování loupeže, ale i při dopadení pachatele a zajištění odcizených věcí. Významnou roli v těchto případech loupeže představuje i lepší bezpečnostní vybavenost finančních institucí, která pomáhá při objasňování a odhalování pachatele. Je patrné, že vývoj počtu loupeží do jisté míry koresponduje s vývojem celkové kriminality, nicméně na první pohled je vidět, že vrcholu dosáhla četnost loupeží u pachatelů v roce 2004 (viz Graf 4) a kulminovala tak o dva roky dříve, než celková kriminalita, jak je vidět z Grafu 1. Od roku 2004 počet loupeží zpravidla klesá a bohužel s nimi klesá i počet objasněných loupeží. Za pozitivní lze označit skutečnost, že se zvyšuje procentuální objasněnost loupeží. Graf 4: Počty zjištěných a objasněných loupeží v letech 2000–2012 7000 6000 5000 4000 Zjištěno Objasněno

3000 2000 1000 0 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Zdroj: vytvořeno autorem na základě policejních statistik

V roce 2012 byl trestný čin loupeže druhý nejčastější čin násilné kriminality a společně s úmyslným ublížením na zdraví tvořili takřka polovinu všech násilných trestných činů (viz Graf 5).

57

Graf 5: Podíly jednotlivých trestných činů na násilné kriminalitě v roce 2012 Loupež (18,61%) Úmyslné ublížení na zdraví (28,54%) Nebezpečné vyhrožování (12,01%) Vydírání (8,02%) Porušování domovní svobody (15,54%) Vražda (1,02%) Týrání osoby žíjící ve společné domácnosti (3,28%) Ostatní (12,98%)

Zdroj: vytvořeno autorem na základě policejních statistik

2.3 Charakteristika pachatelů loupeží Kriminologie chápe pojem pachatele v poněkud širším smyslu než trestní právo a nezahrnuje pod tento pojem pouze osoby, jež spáchaly trestný čin, ale i osoby, které nenaplnily některé obecné znaky trestného činu jako věk nebo příčetnost. Zároveň však pod tento pojem zařazuje i osoby, které již odpykaly trest za spáchaný trestný čin, či osoby označované za tzv. potencionální pachatele. Kriminologické poznatky o pachatelích trestných činů jsou pak využívány v kriminologii, soudní psychiatrii, psychopatologii či trestním právu.141 Osobnost pachatele je v kriminologii (stejně jako v psychologii) nejčastěji chápána jako organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, determinujících průběh a projevy psychických procesů (reakcí), odrážejících se v chování a jednání.142 Úkolem kriminologie při typizaci pachatelů loupeží je nalezení určitých znaků, které se u pachatelů opakují a podle těchto znaků pachatele roztřídit do typizovaných skupin.

141

NOVOTNÝ 2008 op. cit., s. 119. NAKONEČNÝ, Milan. Základy psychologie osobnosti. Praha: Nakladatelství Management Press, 1993. 232 s. ISBN 80-85603-34-9. S. 119.

142

58

McCorkle a Miethe143 rozdělují pachatele podle důvodu páchání trestného činu na: profesionální pachatele, pro které je loupež hlavním zdrojem příjmů, příležitostné pachatele, kteří si vybírají vhodné příležitosti k loupeži (např. slabší oběti, příhodné situace apod.), drogové pachatele, pro něž jsou loupeže zdrojem finančních prostředků pro obstarání drogy, alkoholové pachatele, kteří mají většinově společné znaky s pachateli drogovými. 2.3.1

Motivace pachatelů

V předcházejících kapitolách bylo zmíněno, že objektem loupeže dle trestního práva je vedle svobody člověka rovněž majetek. Ačkoli právní teorie upřednostňuje svobodu člověka jako primární právem chráněný zájem, pachatel loupeže primárně útočí na majetek oběti a jako prostředek mu poslouží násilí či pohrůžka bezprostředního násilí, čímž dojde k většinou krátkodobému omezení svobody oběti. Podle amerického výzkumu Richarda Wrighta a Scotta Deckera z roku 2002144 není primárním cílem pachatelů loupeže nezbytná potřeba získat finanční hotovost pro uspokojení základních potřeb, tedy peníze na zaplacení bydlení čí jídla. Překvapivě bylo v tomto výzkumu zjištěno, že pachatelé si loupeží nejčastěji zajišťovali finanční prostředky pro obstarání alkoholu či drog. Toto se samozřejmě týká především tzv. pouličních loupeží. V případech loupeží na finančních institutech, kterých je samozřejmě mnohem méně, ale naopak jsou jimi způsobeny mnohem větší škody, dochází zpravidla k promyšlenému získání větších finančních prostředků, a taková loupež je pak zdrojem peněz na dlouhodobější období. Motivací v těchto případech není pouze aktuální potřeba něco uhradit či něco si obstarat, ale zabezpečení své osoby v dlouhodobějším horizontu. 2.3.2

Typologie pachatelů loupeží

Při kriminologickém zkoumání pachatele trestného činu loupeže se zjišťují jak znaky odlišné, tak znaky shodné s ostatními pachateli. Zjištění těchto informací je nezbytné k pochopení důvodů, které jej vedly ke spáchání loupeže, k následné eliminaci další trestné

143

McCORKLE, Richard C.;MIETHE, Terance D. Robbery In. HICKEY, Eric a kol. Encyclopedia of Murder and Violent Crime. London: Sage Publications, Inc., 2003. 550 s. ISBN 978-07-6192-437-1. S. 395400. 144 WRIGHT, Richard; DECKER, Scott H. Robbers on Robbery: Prevention and the Offender [online]. Saint Louis: National criminal justice reference service, 2002 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/grants/193800.pdf

59

činnosti, ale i k využití těchto tě informací přii cílených preventivních opatřeních opat před zvyšováním jak kriminality obecně, obecn tak před zvyšováním počtu tu loupeží.145 V následujících oddílech této práce budou analyzována aktuální data státních institucí, na kterých bude přehledně p ukázán vývoj pachatelůů loupeží dle základních sociologických údajů. Nejčastěji se lze setkat s rozdělením pachatelů podle pohlaví.. U loupeže v drtivé většině převažují evažují pachatelé-muži, pachatelé jejichž počet tvaruje křivku ivku celkového počtu po pachatelů (viz Graf 6). Počet et žen, jež páchají trestný čin loupeže, se pohybuje v rozmezí 150 – 250 ročně. Pro ženy-pachatelky pachatelky loupeže je typické uvést u oběti lstí do stavu bezbrannosti nebo využití ženy ke spolupachatelství spolupachatelstv jako „volavky“.146 Podle nejnovějších nejnově policejních statistik147 ani rok 2012 nedoznal výrazné změny zm v poměru mužůů a žen jakožto pachatelů pachatel loupeže. G Graf 6: Pachatelé loupeže dle pohlaví 3500 3000 2500 2000

Celkem Muži

1500

Ženy

1000 500 0 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Zdroj: vytvořeno eno autorem na základě základ policejních statistik

Z celkového počtu čtu 1940 pachatelů pachatel spáchalo loupež 17966 mužů a 144 žen. Tedy pachatelek-žen žen loupeže je necelých 7,5 % a přestože se v roce 2012 jednalo o nepatrný 145

NOVOTNÝ 2008 op. cit., s. 120. MUSIL 2004 op. cit., s. 440 147 Statistické přehledy ehledy kriminality [online]. Policie České eské republiky [cit. 8. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx kriminalita.aspx 146

60

procentuální nárůst, lze to připisovat spíše dlouhodobě klesajícímu trendu počtu loupeží a s tím ruku v ruce klesajícímu počtu pachatelů-mužů. Zjištění věkové struktury pachatelů loupeží je velmi důležité z pohledu cílené prevence na určitou věkovou skupinu obyvatel. Dlouhodobě se vyskytuje největší počet pachatelů ve věkových skupinách od 18 do 29 let (viz Graf 7). Graf 7: Vývoj počtu obžalovaných za loupež v letech 2000–2011 800

700

600 věk 15-17

500

věk 18-19 věk 20-24 400

věk 25-29 věk 30-39

300

věk 40-49 věk 50 a více

200

100

0 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Zdroj: vytvořeno autorem na základě statistických ročenek státních zastupitelství

Alarmující je rapidní nárůst počtu pachatelů ve věku 18–19 let mezi roky 2008 a 2009. Ačkoliv u většiny věkových skupin došlo v těchto letech k mírnému nárůstu, pouze u této věkové skupiny došlo k výraznému skoku. Naštěstí se povedlo navázat na celkově klesající trend ve všech věkových kategoriích z let 2004 až 2007 a v posledních dvou letech dochází opět k postupnému snižování počtu obžalovaných ve většině věkových kategorií. Výjimku tvoří pouze obžalovaní ve věku 40 a více let, jichž dlouhodobě lehce

61

přibývá. Ze statistik státních zastupitelství148 vyplývá, že největší zastoupení měla v roce 2011 věková skupina v rozmezí 20–29 let (viz Graf 8). Již zmíněné procentuální zastoupení pachatelů loupeží ve věkové kategorii mezi 18–19 lety je vysoké a v podstatě tvoří největší procentuální podíl pachatelů vzhledem k početnosti věkové skupiny. Jedná se o velmi rizikovou skupinu osob, ke které je potřeba přistupovat s jistou opatrností z toho důvodu, že se často jedná o pachatele, kteří, ač jsou plně trestně odpovědní, nedovedou plně pochopit následky svého jednání. Takový zvláštní přístup se pak musí uplatnit nejen v cílené prevenci vzhledem k celkové kriminalitě, loupeže nevyjímaje, ale i ve specifickém trestání těchto pachatelů. Graf 8: Věková struktura obžalovaných z loupeže v roce 2011 věk 15-17 (278 osob) věk 18-19 (451 osob) věk 20-24 (451 osob) věk 25-29 (293 osob) věk 30-39 (409 osob) věk 40-49 (153 osob) věk 50 a více (59 osob) Zdroj: vytvořeno autorem na základě statistických ročenek státních zastupitelství

Ovlivnění pachatele loupeže lehkými drogami, zejména alkoholem, ale i tvrdými drogami, může mít hned několik dopadů. Jednak takové látky mohou vzbudit v pachateli odhodlání a odvahu spáchat obecně jakýkoliv trestný čin, a jednak dochází k použití nepřiměřeného násilí a brutality při páchání loupeže pod vlivem alkoholu či drog, čímž jsou způsobeny ještě mnohem větší následky poškozenému, než by byly způsobeny bez takového vlivu návykových látek. Není možné opomenout ani případy, kdy jsou loupeže páchány sice bez vlivu návykové látky, ale z důvodu získat finanční prostředky pro jejich opatření. V posledních letech dochází k určitým výkyvům počtu loupeží spáchaných pod

148

Statistické ročenky [online]. infoData [cit. 17. 2. http://cslav.justice.cz/InfoData/vykazy-soudu-a-statnich-zastupitelstvi.html

62

2013].

Dostupné

z:

vlivem alkoholu, nicméněě dlouhodobý trend je klesající klesa a v posledních letech se blížíme k hodnotě 100 loupeží spáchaných pod vlivem alkoholu ročně ro (viz Graf 9). Graf 9: Počet Počet loupeží spáchaných pod vlivem alkoholu 300 250 200 150 100 50 0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

Zdroj: vytvořeno eno autorem na základě základ statistických ročenek státních zastupitelství

Je potřeba ba uvést, že takřka tak ka všechny loupeže pod vlivem alkoholu jsou tzv. loupeže běžné.. U loupeží na finančních finanč institucích dochází téměř ěř vždy při př plné příčetnosti pachatelé. Důvodem vodem proto pravděpodobně bude výraznější jší promyšlenost takových loupeží – zpravidla v organizovaných skupinách, skupinách přičemž znaky zkratkovitého ého jednání v těchto loupežích hrají spíše vedlejší roli. Zajímavou je pak bez pochyby skutečnost, skute nost, že vliv návykových látek nevzbuzuje agresivitu pouze směrem ěrem k obětem trestného činu, ale i k zasahujícím policistům. V roce 2010 bylo téměř 50 % pachatelů, pachatel kteří zaútočili ili na zasahující policisty, pod vlivem některé n z návykových látek.149 Jedním z aspektůů typologie pachatele loupeže je recidiva. Jak bude z následujícího grafu patrné, počet čet recidivistů, recidivist kteří se uchýlí ke spáchání trestného činu loupeže, v podstatě neklesá, což má za následek výrazný vzestup procentuálního podílu recidivistů recidivist na celkovém počtu tu pachatelů loupeže (viz Graf 10). V roce 2012 dosáhl počet po pachatelů loupeží čísla 1940 a z toho recidivisté tvořili celých 934,, tedy bezmála polovinu. Z tohoto je možno usuzovat nedostatečnou nedostateč nápravu již minimálně jednou odsouzených pachatelů pachatel trestných činů.. Druhým důvodem dů tohoto rostoucího podílu je bezesporu zkušenost recidivistů, kteříí se po vykonání trestu trest za předchozí trestný čin odhodlají k ještě závažnějším trestným ččinům, ům, například loupeži. S trochou nadsázky lze říci, ř že se z velké

149

Zpráva o situaci v oblasti vnitřní vnitř bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2010 [online]. ]. Praha: Ministerstvo vnitra České eské republiky, 2011 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/iii-zprava2010 zprava2010-pdf.aspx

63

části prvopachatelů stanou pachatelé-recidivisté, kteří se nebojí pokračovat v trestné činnosti i po vykonání trestu a v mnoha takových případech se uchylují právě k loupeži. Graf 10: Recidivisté jako pachatelé loupeží 3 500 3 000 2 500 Celkový počet pachatelů loupeží

2 000 1 500

Pachatelé recidivisti

1 000 500 0 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Zdroj: vytvořeno autorem na základě policejních statistik

2.4 Charakteristika obětí loupeží U většiny trestných činů není zkoumán pouze pachatel, ale též oběť, a ne jinak tomu je i u loupeže. Takové osoby dotčené trestným činem jsou zkoumány viktimologií, kterou většina odborné veřejnosti chápe jako podobor kriminologie. Předmětem jejího bádání jsou: osoba oběti (biologické, psychické a sociální vlastnosti), vztahy mezi obětí a pachatelem, proces viktimizace, zejména role oběti v něm, role oběti v procesu odhalování, vyšetřování a soudního projednávání, pomoc oběti, způsoby jejího odškodnění a rehabilitace, ochrana občanů před viktimizací.150 Chování oběti loupeže je jedním z významných faktorů samotného činu. Chování oběti před loupeží může být často zdrojem provokace (např. vychloubání se svými věcmi). Nicméně zásadní vliv má chování během loupeže i po ní, jelikož může působit jak stimulačně, a zhoršovat tím následky činu (vzdorování oběti může vést k vystupňování 150

NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 150-152.

64

úniku), tak i tlumivě (zabránit pachateli dokonat trestný čin, např. přetahováním se s pachatelem o kabelku do chvíle, kdy vzbudí dostatečný rozruch, aby pachatel vzdal své jednání a utekl). Jednat správně v postavení oběti je velmi složité a v podstatě neexistuje správný model, jak se při loupeži zachovat, jelikož je to závislé na mnoha faktorech, přičemž nejvýraznější je pak nepředvídatelnost chování útočníka.151 Velmi frekventovaným pojmem v této oblasti je viktimnost, která vyjadřuje stupeň pravděpodobného rizika, že se jednotlivec nebo určitá sociální skupina stane obětí trestného činu. Obecně se v této souvislosti hovoří o těchto faktorech: věk oběti (překvapivě jsou častěji oběťmi osoby mladšího věku), profese oběti, sociální charakteristika oběti (příslušnost k určité etnické skupině či menšině), somatické a psychické handicapy oběti.152 Viktimnost u loupeže je, jak bude dále ukázáno, velmi často nahodilá a některé uvedené faktory nehrají až tak významnou roli. Konkrétní údaje o obětech loupeží můžeme vysledovat nejčastěji z kriminologických výzkumů. Jeden takový provedla Milada Martínková153 v roce 2007. Z 3082 dotázaných osob se stalo obětí loupežného přepadení, či pokusu o něj 132 jedinců tedy 4,3 % a pouze 86 z těchto obětí ohlásilo loupež policii. Předmětem uvedeného výzkumu bylo mimo jiné i zjištění předchozího vztahu oběti vůči pachateli loupeže (viz Graf 11). Graf 11: Vztah oběti k pachateli loupeže 100 80 60 40 20 0 Neznalo pachatele Znalo pachatele od Znalo pachatele Pachatele při útoku (66,7%) vidění (9,1%) jménem (3%) nevidělo (10,6%)

Neodpovědělo (10,6%)

Zdroj: vytvořeno autorem na základě kriminologického výzkumu Milady Martínkové 151

VICHLENDA, Milan; KRČEK, Ivan. Kriminologie [online]. Karviná: Střední odborná škola ochrany osob a majetku, 2011 [cit. 11. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.sosoomzlin.cz/media/skripta/kriminologie.pdf 152 KUCHTA 2005 op. cit., s. 158-159. 153 MARTINKOVÁ, Milada. Zkušenosti obyvatel České republiky s některými delikty [online]. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/325.pdf

65

Velmi zajímavým zjištěním uvedeného výzkumu je rovněž výskyt obětí s ohledem na prostředí, v němž se dotčené osoby nacházely. Ve městech s počtem obyvatel nad 20 000 se setkalo s loupeží 61,4 % dotázaných, zatímco ve městech s menším počtem obyvatel to bylo pouze 38,6 %. Převaha výskytu loupeží koresponduje s vyšší frekvencí kriminality ve větších městech. Téměř třetina obětí loupeže se dokonce nacházela ve velkoměstech. Karel Schmeidler154 soudí, že vliv městského prostředí na kriminalitu je možno spatřit ve dvou stránkách působení – fyzikální a společenské. Pod fyzikálními podmínkami rozumí znečištění, nadměrnou stimulaci (např. hluk z ulice), nekvalitní vizuální stránku prostředí (šedá sídliště) apod. Mezi společenské podmínky pak řadí přelidnění měst, špatné socioekonomické podmínky a sociální izolaci. Nepatrnou převahu obětí-žen ve výzkumu Martínkové155 lze připisovat menšímu odporu, které ženy při loupežích kladou, a jsou proto pro lupiče tzv. snadnější kořistí. Nicméně z faktu, že je rozdíl počtu loupeží u obou pohlaví nepatrný, lze usuzovat, že při nejběžnější formě loupeže, kterou bezpochyby je tzv. pouliční loupež, je oběť velmi často nahodilá a pachatel využívá určitého vhodného momentu menší ostražitosti oběti. Důvody takové snížené ostražitosti mohou být různorodé, například nepozornost vlivem jiné činnosti (telefonování) či alkoholu. Z uvedeného výzkumu dále plynou závěry, že některé faktory, které u jiných trestných činů mohou hrát významnější roli, jsou u loupeže méně podstatné, ať už se jedná o vzdělanost, věk či národnostní příslušnost, které se ukázaly v uvedeném výzkumu jako vedlejší.

2.5 Prevence loupeže Kriminologie se nezabývá loupeží pouze z pohledu jevu ve společnosti, ale zkoumá rovněž možnosti prevence, tedy předcházení samotnému páchání loupeží. U násilné kriminality loupeže nevyjímaje - jsou možnosti prevence poněkud omezenější, než například u kriminality majetkové. Dáno je to jednak určitou specifičností pachatelé (často nižší inteligence, podprůměrné vzdělání, psychopatologické rysy osobnosti), jednak také často

154

SCHMEIDLER, Karel. Sonda Hodonín: Jak občané vnímají riziko kriminality ve svém městě. Mohou urbanisté kriminalitu zmenšit? Policista. 2002, roč. 8, č. 6, příloha Prevence, s. 1-8. ISSN 1211-7943. 155 MARTINKOVÁ, Milada. Zkušenosti obyvatel České republiky s některými delikty [online]. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/325.pdf

66

zkratkovitým jednáním bez znaků jakéhokoli plánování (často pod vlivem návykových látek).156 Základním druhem je u loupeže prevence sociální, jež v sobě zahrnuje především opatření obecnější povahy jako prohlubování návyků na užitečné využívání volného času, zlepšování sociálního klimatu v institucích (školy, pracoviště, armáda apod.) či potírání alkoholismu.157 Sociální prevence jako nástroj prevence proti loupeži tak spočívá především ve vytváření zdravého životního stylu bez návykových látek a bez konzumace násilí v médiích, dále pak ve výchovném poradenství, včasné diagnostice psychických nemocí a závislostí a v neposlední řadě též v ochranném léčení specializovaném na agresivní psychopatické pachatele.158 Z výše uvedené věkové struktury pachatelů loupeží je zjevné, že právě do škol a institucí zajišťujících volnočasové aktivity mládeže by měla směřovat prevence primárně. Již zde je potřeba působit na mladé osoby takovým způsobem, aby se naučily vnímat hranice mezi přijatelným a nepřijatelným chováním a aby si osvojily respektování lidských i majetkových hodnot. Taková prevence v sobě však musí zahrnovat i problematiku, v současné době tak často skloňované, finanční gramotnosti obyvatelstva. Právě neschopnost zacházet s dostupnými financemi a jejich případný nedostatek pak svede především dříve uvedené skupiny obyvatel ke kriminálnímu životu, v němž vidí rychlý přísun peněžních prostředků k uspokojování svých potřeb. Nejrizikovějším je pak přechod osob od finanční závislosti na rodičích k finanční samostatnosti, kdy se často nereálné představy těchto osob střetnou s tvrdou realitou, která jim nevyhovuje a mnohdy vidí možné zlepšení svého postavení na dráze kriminální činnosti. Dalším nástrojem je prevence situační, jež má význam především v předcházení loupežím a jako taková se podobá prevenci majetkové kriminality. Nástroji takové prevence jsou například: dostatečná přehlednost veřejných prostranství, veřejné osvětlení, sledování kriminogenních zón kamerovými systémy, častější výskyt policejních hlídek atp.159 156

NOVOTNÝ 2010, op. cit., s. 303. Tamtéž s. 303. 158 ZOUBKOVÁ, Ivana; MOULISOVÁ, Marcela. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Nakladatelství Armex Publishing s.r.o., 2004. 148 s. ISBN 80-86795-05-5. S. 132. 159 NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 305. 157

67

Novotný160 ve své knize dále uvádí jako další preventivní opatření i rozšíření bezhotovostního platebního styku. Právě skutečnost, že u sebe lidé již nenosí tak vysoké peněžní částky v hotovosti způsobují, že si pachatelé odnáší z loupeží více než peníze cenné věci v podobě šperků, mobilních telefonů či platebních karet. Je otázkou, nakolik taková opatření zabrání samotnému páchání loupeží, či lépe řečeno potencionální pachatele odradí kvůli nízké ziskovosti, ale zároveň nakolik povede k další trestné činnosti například v podobě zneužití uloupených platebních karet a podobně. Zároveň se v poslední době lze setkat i se snahou pracovat s rizikovými zónami. V mnoha městech dochází k postupnému vytlačování kriminogenních zón z center měst na jejich periferii a prostředkem pro to je přemisťování určitých soukromých institucí do okrajových oblastí měst. Takovými institucemi jsou bezpochyby nejrůznější herny, kasina či non-stop bary, v jejichž blízkosti lze sledovat zvýšený výskyt jak kriminality obecně, tak i konkrétně loupeží. Při územním plánování se v souladu se zájmem o snížení násilné kriminality vychází ze snahy zabraňovat vzniku a rozšiřování sociálně dezorganizovaných částí velkoměst. Humanizace městského prostředí jakožto místo pozitivních mezilidských kontaktů, má přispívat ke snižování rizika viktimizace a strachu ze zločinu. Při architektonických řešeních takových oblastí je pak vhodné vyvarovat se monotónních a anonymitu podporujících stylů, jenž dávají pachatelům lepší podmínky pro jejich činnost.161 Viktimologická prevence pak spočívá v: informování široké veřejnosti, jak se vyhnout nebezpečí loupeží (např. nechodit a nezdržovat se v opuštěných lokalitách, nepouštět cizí osoby do bytu, nenosit drahé předměty na viditelných místech atp., školení zaměřené na nutnou obranu, jež spočívá v osvojení si vhodných reakcí při útoku pachatele včetně schopností se bránit, podporování oznamování trestné činnosti napadenými osobami, doškolování rizikovějších skupin obyvatel jako jsou děti, žen a starších lidí o problematice viktimizace.162 Taková opatření se však mnohdy střetávají s nezájmem osob, jímž jsou taková školení směřována. Pak je nutné vytvořit takové komunikační prostředí, které přivede širokou veřejnost k zájmu o danou problematiku.

160

NOVOTNÝ 2010 op. cit., s. 305. Tamtéž s. 305-306. 162 ZOUBKOVÁ 2004 op. cit., s. 306. 161

68

3 Srovnání české a německé právní úpravy loupeže Německý trestní zákoník (Strafgesetzbuch in der Fassug der Bekanntmachung vom 13.11.1998 – BGBI. I S. 3322) je v základní systematice obdobný jako český trestní zákoník a je tedy rozdělen na část obecnou (Allgemeiner Teil) a část zvláštní (Besonderer Teil). Nahlédneme-li však do zvláštní části, na první pohled uvidíme základní rozdíl v její systematice. Zatímco TZ řadí na začátek trestné činy proti životu, zdraví či svobodě, StGb upravuje v prvních hlavách (Abschnitt) trestné činy proti míru (Friedensverrat), vlastizradu (Hochverrat)

či

ohrožování

demokratického

právního

státu

(Gefährdung

des

demokratischen Rechtsstaates. Úpravu loupeže v StGb najdeme až ve 20. hlavě zvláštní části společně s vydíráním. Zatímco TZ upravuje loupež pouze jedním paragrafem, StGb rozmělňuje úpravu do paragrafů tří, konkrétně §249 upravující prostou loupež (Raub), §250 upravující loupež za zvlášť přitěžujících okolností (Schwerer Raub) a konečně §251 upravující loupež s následkem smrti (Raub mit Todesfolge). U loupeže prosté jsou znaky skutkové podstaty obdobné jako v TZ, nicméně najdeme v StGb poněkud konkrétnější vymezení ekvivalentu pohrůžky bezprostředního násilí a cizí věci. Loupeže se podle StGb dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního ohrožení života nebo zdraví odejme movitou věc poškozeného nebo třetí osoby. Výrazně odlišná je však trestní sazba. Zatímco TZ stanoví trest odnětí svobody od dvou do deseti let, StGb umožňuje širší spektrum v podobě trestu odnětí svobody ne kratší než jeden rok. Rozsah trestu, který mohou německé soudy uložit je tedy větší v obou směrech. Dokonce je podle odstavce druhého možno v méně závažných případech uložit trest odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let. Za loupež za zvlášť přitěžujících okolností podle §250 odst. 1) StGb lze uložit trest odnětí svobody ne menší než tři roky, a tedy opět je horní hranice sazby otevřená. Takovými okolnostmi jsou: pachatel má při sobě zbraň nebo jiný nebezpečný nástroj, pachatel má při sobě nástroj, kterým zabrání odporu jiné osoby silou nebo hrozby silou, pachatel způsobí takovým činem těžké ublížení na zdraví, spáchání loupeže jako člen zločinecké skupiny, která se opakovaně spojuje k pokračujícímu páchání loupeží nebo krádeží, za účasti jiného člena takové skupiny. 69

§250 odst. 2) StGb stanovuje minimální trest odnětí svobody pět let opět s otevřenou horní hranicí za následujících přitěžujících okolností: pachatel použije zbraň nebo jiný nebezpečný nástroj, pachatel spáchá loupež jako člen zločinecké skupiny podle předchozího odstavce a má při sobě zbraň, pachatel při činu jinou osobu tělesně týrá, pachatelovo jednání přináší riziko smrti jiné osoby. V §250 odst. 3) StGb opět najdeme zmírňující ustanovení předchozích dvou odstavců. Jestliže pachatel naplní znaky §250 odst. 1 nebo 2) StGb, ale soud je shledá jako méně závažný případ, bude hrozit pachateli trest odnětí svobody v rozpětí od jednoho do deseti let. Způsobí-li pachatel svým lehkovážným jednáním při loupeži smrt jiné osoby, bude potrestán podle §251 StGb trestem odnětí svobody nikoliv menším než 10 let, avšak je možno uložit i trest odnětí svobody na doživotí. Zajímavé je rovněž ustanovení §252 StGb, které definuje formu „loupežné krádeže“ (Räuberischer Diebstahl). Jedná se o případy, kdy pachatel započne páchat trestný čin krádeže, avšak za účelem získání věci užije proti poškozenému násilí nebo pohrůžku ohrožení života nebo zdraví. V takovém případě bude pachatel potrestán jako pachatel loupeže podle předcházejících ustanovení §249 až §251 StGb. Z uvedené německé úpravy je patrné hned několik rozdílných znaků. Zejména je zcela vypuštěno zákonné odlišení výše spáchané škody, která v Německu není znakem kvalifikované skutkové podstaty loupeže. Stejně jako u loupeže prosté, je u jejích kvalifikovaných podob odlišný způsob stanovení sazeb trestu odnětí svobody. Zpravidla není stanovena horní hranice sazby a to tak dává soudům větší prostor pro soudní individualizaci trestů při trestání konkrétních případů.

70

Závěr Loupež - pro jednoho zdroj finančních prostředků, pro druhého negativní zážitek s často dlouhotrvajícími psychickými následky. I takhle může vypadat náhled obou aktérů loupeže na tentýž skutek, na totéž jednání, které trestní zákoník označuje jako trestný čin loupeže. V této práci jsem podrobně rozebral právní úpravu loupeže v České republice, která do značné míry vychází z úprav předcházejících. Charakter loupeže jako násilného jednání v úmyslu obohatit se na úkor jiného je ustálený takřka od počátku trestněprávního vývoje na našem území. Vývojem však prošly především okolnosti, které činí loupež pro společnost nebezpečnější. Současné uspořádání a hierarchii takových okolností v trestním zákoníku považuji za zcela logické, ačkoliv se domnívám, že by nebylo od věci po vzoru Německa rozšířit tyto okolnosti o roli zbraní při loupeži, které jsou často právě tím důvodem, proč si oběť loupeže odnáší z těchto zážitků psychické následky. Samozřejmě, že role zbraní při loupeži je důsledně zjišťována a posléze brána v potaz při individuálním trestání jednotlivých pachatelů, ale z mého pohledu patří spíše mezi okolnosti zvyšující trestní sazbu. V souvislosti s tím se mi rovněž zamlouvá větší rozsah trestu odnětí svobody v případě loupeže prosté v německé úpravě. Přeci jen se soudní praxe často setkává s případy, kdy je dvouletý trest vzhledem k okolnostem případu příliš tvrdý a nepřinese tolik očekávanou nápravu pachatele. Domnívám se, že v této práci analyzovaná skutková podstata trestného činu loupeže je dostatečně zachycena v nové právní úpravě, jejíž interpretace neskýtá tolik problémů. Konec konců skutečnost, že se již více než půl století používá stejné znění zákona pro loupež prostou, dává za pravdu, že se již osvědčilo a plní svou funkci podle zamýšlených předpokladů. Legální definice některých problematických pojmů týkajících se loupeže najdeme v obecné části trestního zákoníku, těm zbývajícím dává obsah již ustálená soudní praxe, jež jim přiřazuje určitý a poměrně snadno dohledatelný význam, ze kterého vychází právní teorie i praxe dodnes. Ačkoliv se mnoho judikatury váže k předcházející právní úpravě, můžeme se o její značnou část opřít i při výkladu současného trestního zákoníku, jelikož z původní právní úpravy do značné míry vychází. Na konkrétních případech, které řešily české a slovenské soudy, byly vysvětleny základní odlišnosti loupeže od jiných trestných činů. Ačkoliv obecné povědomí by mohlo napovídat, že nejbližším příbuzným loupeže je krádež, právní teorie tuto problematiku vnímá odlišně. Zatímco znaky loupeže a krádeže jsou v podstatě zcela odlišné a v drtivé většině případů nedochází k výraznějším kvalifikačním problémům, tak právně nejbližšího 71

příbuzného loupeže můžeme spatřovat v trestném činu vydírání. Vztah obou trestných činů se odráží v loupeži, jakožto speciálním a úžeji definovaným případem vydírání. V této práci jsem se zaměřil rovněž na kriminologické hledisko, jež nazírá na loupež z jiného úhlu pohledu. Z odborných textů zabývajících se kriminální činností obecně jsem abstrahoval a analyzoval ty kriminologické znaky loupeže, které s ní úzce souvisí. Z nejnovějších dat policie a státních zastupitelství jsem vytvořil grafy, na nichž je přehledně znázorněný vývoj loupeže v novodobé historii hned z několika hledisek. Bylo ukázáno, že se v posledních letech daří kriminalitu obecně, ale konkrétně i loupež, do značné míry snižovat. Alarmující je však zjištěný nárůst a s tím pak související počet pachatelů ve věku jen málo přesahujícím plnoletost. Domnívám se, že právě na tyto věkové skupiny by měla být mířena preventivní opatření. Zejména preventivní opatření směřovaná do škol a institucí zajišťujících volnočasové aktivity dětí a mladistvých mohou dle mého názoru nejvýraznější promluvit nejprve do věkové struktury pachatelů a posléze i do celkového výskytu počtu loupeží v České republice. Zjištění důvodů, proč jsou právě tyto věkové skupiny nejpočetnější, by mohlo být obsahem jiné kvalifikační práce. Nicméně srovnám-li údaje týkající skutečnosti, že motivem loupeže je často snaha obstarat si finanční prostředky na drogy či alkohol, se zmíněnými věkovými skupinami, nemohu se ubránit dojmu, že právě problematika mladistvých a mladých lidí s drogovou závislostí jde ruku v ruce s počtem loupeží u těchto věkových skupin. Druhým a dle mého názoru minimálně stejně problematickým jevem je značný podíl recidivistů na páchání loupeže v České republice. Otevírá to otázku, zda u nás tak časté ukládání trestu odnětí svobody opravdu vede k vytoužená nápravě pachatele. Závěrem je potřeba dodat, že shledávám současnou hmotněprávní úpravu loupeže jako postačující a efektivní. Některé úpravy, které jsem doporučil, jsou spíše drobného rázu a nepředstavují žádnou revoluční změnu, která dle mého názoru ani není žádoucí. Větší problém spatřuji v procesněprávní úpravě, která je zastaralá a potřebovala by změnu. Již několik let se pracuje na novém trestním řádu, který by měl doplnit moderní trestní zákoník, a položit tak základ reformě trestního řízení, jež bezpochyby potřebuje zefektivnit. Přínosem této práce je nejen podání uceleného pohledu na trestný čin loupeže z pohledu obou vědních disciplín, ale zároveň může sloužit jako učební pomůcka k demonstraci, jakým způsobem se zkoumá skutková podstata trestného činu obecně. Nelze však opomenout ani přinos ve směřování budoucí prevence, která byla načrtnuta výše. 72

Seznam grafů Graf 1: Vývoj kriminality v České republice ...................................................................... 55 Graf 2: Podíl loupeží na celkové kriminalitě ....................................................................... 55 Graf 3: Podíly na celkové škodě 34 mld. Kč způsobené trestnou činností v roce 2012...... 56 Graf 4: Počty zjištěných a objasněných loupeží v letech 2000–2012 ................................. 57 Graf 5: Podíly jednotlivých trestných činů na násilné kriminalitě v roce 2012 .................. 58 Graf 6: Pachatelé loupeže dle pohlaví ................................................................................. 60 Graf 7: Vývoj počtu obžalovaných za loupež v letech 2000–2011 ..................................... 61 Graf 8: Věková struktura obžalovaných z loupeže v roce 2011 .......................................... 62 Graf 9: Počet loupeží spáchaných pod vlivem alkoholu ..................................................... 63 Graf 10: Recidivisté jako pachatelé loupeží ........................................................................ 64 Graf 11: Vztah oběti k pachateli loupeže ............................................................................ 65

73

Seznam použitých pramenů a literatury Knižní literatura 1) ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha: Nakladatelství Eurounion, 1998. 252 s. ISBN 80-85858-70-3. 2) DRAŠTÍK, Antonín a kol. Přehled judikatury Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti I. / Loupež. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s.. 2008. 164 s. ISBN 978-807357-314-0. 3) JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2010. 912 s. ISBN 978-80-87212-49-3. 4) KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné Obecná část. 3. vyd. Brno: Nakladatelství Masarykova univerzita, 2006. 571 s. ISBN 80-210-2985-4. 5) KUCHTA, Josef a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: Nakladatelství C.H.BECK, 2005. 544 s. ISBN 978-80-7179-813-4. 6) MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. 3. vyd. Praha: Nakladatelství Linde. 2002. 1846 s. ISBN 80-7201-37-7. 7) MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk; SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004. 606 s. ISBN 80-7179-878-9. S. 437. 8) NAKONEČNÝ, Milan. Základy psychologie osobnosti. Praha: Nakladatelství Management Press, 1993. 232 s. ISBN 80-85603-34-9. 9) NOVOTNÝ, František; RŮŽIČKA, Miroslav. Trestní kodexy Trestní zákon, Trestní řád a související předpisy (komentář). 2. Vyd. Praha: Nakladatelství Eurounion, 2002. 1640 s. ISBN 80-7317-009-4. 10) NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Aspi Publishing, 2003. 435 s. ISBN 80-86395-73-1. 11) NOVOTNÝ, Oto a kol. Kriminologie 3. Vyd. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2008. 528 s. ISBN 978-80-7353-376-8. 12) NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné Zvláštní část 2. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2010. 600 s. ISBN 978-80-7357-509-0. 13) POLÁK,

Peter;

KUBALA,

Jozef.

Repetitórium

kriminalistiky.

Bratislava:

Nakladatelství Iura Edition, 2010. 210 s. ISBN 978-80-8078-351-8. 14) ROZUM, Jan a kol. Výzkum trestného činu loupeže v Praze. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2005. 206 s. ISBN 80-7338-047-1.

74

15) VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 66 s. ISBN 80-210-4056-4. 16) ZOUBKOVÁ, Ivana; MOULISOVÁ, Marcela. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Nakladatelství Armex Publishing s.r.o., 2004. 148 s. ISBN 80-86795-05-5.

Právní předpisy a komentáře 17) Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 25. 1. 2013]. 18) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 25. 1. 2013]. 19) Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 30. 1. 2013]. 20) Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 1. 2013]. 21) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 1. 2013]. 22) Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 1. 2013]. 23) FENYK, Jaroslav a kol. Trestní zákoník a trestní řád Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou 1. Díl Trestní zákoník. Praha: Nakladatelství Linde, 2010. 1371s. ISBN 978-80-7201-802-4. 24) ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2012. 1303s. ISBN 978-80-7400-109-3. 25) ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2012. 2150s. ISBN 978-80-7400-428-5.

Judikatura 26) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 1956, sp. zn. 6 To 240/56. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 27) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 1957, sp. zn. 1 Tz 40/57. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013].

75

28) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/70. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 29) Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 30) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 1972, sp. zn. 5 To 18/72. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 30. 1. 2013]. 31) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 1972, sp. zn. Tsf 5/72. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 32) Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1976, sp. zn. St 1/75. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 33) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 34) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 2. 2013]. 35) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 1977, sp. zn. 11 To 28/77. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 36) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 2. 2013]. 37) Zpráva Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 38) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 1979, sp. zn. 11 To 17/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 39) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 40) Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 14. 9. 1982, sp. zn. 3 To 43/82. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 41) Rozsudek Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 18. 9. 1987, sp. zn. 8 Tz 84/87. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 1. 2013]. 42) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1989, sp. zn. 5 Tz 45/89. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 27. 1. 2013]. 43) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1993, sp. zn. 3 To 16/93. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 44) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 76

45) Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 8 To 680/96. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013]. 46) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1458/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 27. 1. 2013]. 47) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 320/2004. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 48) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 49) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1235/2004. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 50) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 To 27/2005. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013]. 51) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1551/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 30. 1. 2013]. 52) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 543/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 27. 1. 2013]. 53) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 54) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1 .2. 2013]. 55) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 11 Tdo 319/2007. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 56) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1236/2006. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 2. 2. 2013]. 57) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 888/2008. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013]. 58) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1296/2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 59) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 4 Tdo 787/2012-21. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 2. 2013]. 60) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 6 Tz 50/2012-54. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 5. 2. 2013]. 61) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 957/2012. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 2. 2013]. 77

62) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1196/2012. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 3. 2. 2013].

Elektronické prameny 63) Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online]. Trestní zákoník [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://trestnizakonik.cz/navrh/duvodova-zprava.html 64) Statistické přehledy kriminality [online]. Policie České republiky [cit. 8. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx 65) Statistické

ročenky

[online].

infoData

[cit.

17.

2.

2013].

Dostupné

z:

http://cslav.justice.cz/InfoData/vykazy-soudu-a-statnich-zastupitelstvi.html 66) VICHLENDA, Milan; KRČEK, Ivan. Kriminologie [online]. Karviná: Střední odborná škola ochrany osob a majetku, 2011[cit. 11. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.sosoomzlin.cz/media/skripta/kriminologie.pdf 67) WRIGHT, Richard; DECKER, Scott H. Robbers on Robbery: Prevention and the Offender [online]. Saint Louis: National criminal justice reference service, 2002 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/grants/193800.pdf 68) Zpráva o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2010 [online]. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, 2011 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/iii-zprava2010-pdf.aspx 69) Zpráva o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2011 [online]. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, 2012 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/zpravodajstvi-zprava-o-situaci-voblasti-vnitrni-bezpecnosti-a-verejneho-poradku-na-uzemi-cr-v-roce-2011.aspx 70) MARTINKOVÁ, Milada. Zkušenosti obyvatel České republiky s některými delikty [online]. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007 [cit. 19. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/325.pdf 71) Strafgesetzbuch

[online].

Dejure

[cit.

20.

2.

2013].

Dostupné

z:

http://dejure.org/gesetze/StGB

Odborné články 72) FASTNER, Jindřich. Vrchní soud v Praze: Ke znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže. K faktické konzumpci. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 4, s. 118121. ISSN 1213-5313.

78

73) FASTNER, Jindřich. Vrchní soud v Praze: K jednotě a totožnosti skutku. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 10, s. 305-307. ISSN 1213-5313. 74) FASTNER, Jindřich. Vrchní soud v Praze: K odlišení spolupachatelství od pomoci. K obsahu odvolání státního zástupce. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 11, s. 365369. ISSN 1213-5313. 75) KUČERA, Pavel. Nový trestní zákon a pokus trestného činu. Trestní právo. 2009, roč. 13, č. 11, s. 13-28. ISSN 1214-3758. 76) McCORKLE, Richard C.;MIETHE, Terance D. Robbery In. HICKEY, Eric a kol. Encyclopedia of Murder and Violent Crime. London: Sage Publications, Inc., 2003. 550 s. ISBN 978-07-6192-437-1. S. 395-400. 77) SCHMEIDLER, Karel. Sonda Hodonín: Jak občané vnímají riziko kriminality ve svém městě. Mohou urbanisté kriminalitu zmenšit? Policista. 2002, roč. 8, č. 6, příloha Prevence, s. 1-8. ISSN 1211-7943. 78) ŠUBRT, Milan. Zaviněná nepříčetnost. Trestní právo. 2011, roč. 15, č. 9, s. 23-28. ISSN 1211-2860.

79