Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce

Antidiskriminační zákon a jeho zdroje

Iveta Němcová 2008/2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Antidiskriminační zákon a jeho zdroje zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

„Podstatou rovnosti je spravedlnost.“ Marcus Tullius Cicero

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. JUDr. Janu Filipovi, CSc. za ochotu a odbornou pomoc při zpracování této práce. Rovněž děkuji mé rodině, zejména mým rodičům, Mileně a Janu Studenkovým, za nezměrnou obětavost a všestrannou pomoc, kterou mi nejen během studia poskytovali, a také mému manželovi, MUDr. Filipu Němcovi, za podporu a trpělivost. Věnováno mé dceři Elišce.

3

Obsah: Seznam zkratek .......................................................................................................................... 6 Úvodní slovo k práci .................................................................................................................. 7 ČÁST PRVÁ - Teorie rovnosti a kořeny diskriminace.............................................................. 9 1. Co je to diskriminace............................................................................................................ 10 1.1 Charakteristické znaky diskriminace ............................................................................. 10 1.2. Jak diskriminaci rozeznat .............................................................................................. 11 2. Koncepce diskriminace ........................................................................................................ 15 2.1. Přímá diskriminace ........................................................................................................ 15 2.2. Nepřímá diskriminace ................................................................................................... 17 2.3. Rovnost jako proporcionalita ........................................................................................ 18 2.4. Rovnost jako důstojnost ................................................................................................ 19 2.5. Pozitivní povinnost prosazovat rovnost ........................................................................ 19 3. Vertikální a horizontální působení zákazu diskriminace ..................................................... 21 4. Rovnost akcesorická versus rovnost neakcesorická ............................................................. 24 5. Pozitivní opatření ................................................................................................................. 28 6. Kořeny diskriminace ............................................................................................................ 30 6.1. Ženy ............................................................................................................................... 30 6.2. Rasová diskriminace ..................................................................................................... 33 6.3. Sexuální orientace ......................................................................................................... 35 6.4. Zdravotní postižení ........................................................................................................ 37 6.5. Diskriminace na základě věku....................................................................................... 39 6.6. Současný stav diskriminace v ČR ................................................................................. 41 ČÁST DRUHÁ - Diskriminace z pohledu současné legislativy a judikatury.......................... 43 7. Prameny komunitárního práva ............................................................................................. 44 7.1. Primární právo ............................................................................................................... 44 7.2. Sekundární právo........................................................................................................... 47 7.2.1. Diskriminace z důvodu pohlaví.............................................................................. 48 7.2.1.1. Diskriminace osob v pracovním právu................................................................ 48 7.2.1.2. Diskriminace osob v sociální oblasti ................................................................... 51 7.2.1.3. Diskriminace osob z hlediska rodinného práva................................................... 51 7.2.1.4. Diskriminace osob z hlediska procesních ustanovení ......................................... 52 7.2.1.5. Nová směrnice o zákazu diskriminace ................................................................ 53 7.2.1.6. Diskriminace osob v oblasti zboží a služeb ....................................................... 56 7.2.2. Diskriminace z ostatních důvodů .......................................................................... 56 8. Judikatura Evropského soudního dvora ............................................................................... 59 8.1. Přímý účinek ................................................................................................................. 59 8.2. Pojem diskriminace ....................................................................................................... 59 8.3. Srovnatelnost ................................................................................................................. 61 8.4. Sexuální obtěžování ...................................................................................................... 62

4

8.5. Důkazní břemeno .......................................................................................................... 62 8.6. Pozitivní opatření .......................................................................................................... 63 8.7. Přístup k odbornému vzdělávání ................................................................................... 65 9. Inspirace ze Slovenské republiky ......................................................................................... 66 9.1. Antidiskriminační zákon na Slovensku ......................................................................... 66 9.2. Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ................................................................ 68 10. Česká právní úprava zákazu diskriminace ......................................................................... 72 10.1. Občanské právo ........................................................................................................... 72 10.2. Pracovní právo............................................................................................................. 73 10.3. Ostatní hmotněprávní odvětví ..................................................................................... 75 10.4. Procesněprávní ochrana............................................................................................... 76 11. Judikatura českých soudů ................................................................................................... 78 11.1. Judikatura Ústavního soudu ........................................................................................ 79 11.2. Judikatura Nejvyššího správního soudu ...................................................................... 84 11.3. Judikatura Nejvyššího soudu ....................................................................................... 87 11.4. Judikatura obecných soudů ......................................................................................... 91 ČÁST TŘETÍ - Antidiskriminační zákon z pera zákonodárců versus vlastní návrh zákona ... 94 12. Antidiskriminační zákon – jeho podtext a příprava návrhu ............................................... 95 12.1. Návrh antidiskriminačního zákona z roku 2005 ......................................................... 96 12.2. Návrh antidiskriminačního zákona z roku 2007 ....................................................... 100 13. Vlastní návrh antidiskriminačního zákona ....................................................................... 106 13.1. Vlastní návrh zákona ................................................................................................. 106 13.2. Důvodová zpráva k vlastnímu návrhu zákona .......................................................... 122 13.2.1. Hlavní principy navrhované právní úpravy ........................................................ 123 13.2.2. Obecná ustanovení návrhu zákona ..................................................................... 123 13.2.3. Zvláštní ustanovení návrhu zákona .................................................................... 128 13.2.3.1. Hlava I: Oblast občanského, obchodního a rodinného práva .......................... 128 13.2.3.2. Hlava II: Oblast zboží a služeb ....................................................................... 130 13.2.3.3. Hlava III: Oblast pracovního práva ................................................................. 130 13.2.3.4. Hlava IV: oblast systémů sociálního zabezpečení pracovníků ....................... 133 13.2.3.5. Hlava V: oblast vzdělávání ............................................................................. 134 13.2.4. Právní prostředky ochrany před diskriminací .................................................... 135 13.2.4.1. Hlava I: Nároky vyplývající z porušení práva na rovné zacházení ................. 135 13.2.4.2. Hlava II: Kompetence veřejného ochránce práv v oblasti diskriminace ......... 136 Shrnutí na závěr ...................................................................................................................... 138 Abstract .................................................................................................................................. 140 Přílohy .................................................................................................................................... 144 Použitá literatura .................................................................................................................... 176

5

Seznam zkratek ABGB – obecný zákoník občanský, 946/1811 sb.z.s. Antidiskriminační zákon SR – zákon č. 365/2004 Z.z., o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon), ve znění pozdějších předpisů ES – Evropská společenství ESD – Evropský soudní dvůr ESLP – Evropský soud pro lidská práva Listina – Listina základních práv a svobod, jenž byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, pod č. 2/1993 Sb. MPOPP – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jenž byl publikován jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. Návrh na nařízení jednání – návrh na nařízení jednání o souladu právního předpisu podle čl. 125 odst. 1 písm. a) Ústavy Slovenské republiky ze dne 14.10.2005, spis.zn. Rvp 1635/04, s.3 a 4. Návrh z roku 2005 – sněmovní tisk č. 866, 4. volební období 2002 – 2006, Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) Návrh z roku 2007 – sněmovní tisk č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní návrh na vydání zákona, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Protokol – Dodatkový protokol č. 12 k Evropské úmluvě o ochraně lidských právech a základních svobod, podepsán 4.XI.2000 v Římě, CETS No.: 177 SES – Smlouva o založení Evropských společenství Soud – Evropský soudní dvůr Úmluva – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod jenž byla publikována jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. Ústava SR – ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústavy Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů

6

Úvodní slovo k práci Rovnost je jedním z ideálů lidstva. Od dob velké francouzské revoluce je vtělena do mnoha deklarací, ústav a lidskoprávních smluv a vždy stojí v čele těchto dokumentů. Rovnost je obecnou charakteristikou základních práv a svobod člověka. Bez rovnosti by byly základní lidská práva a svobody nesmyslné. Aplikovaly by se jen na někoho a nebyly by „základními“, tedy právy a svobodami, které jsou garantovány všem bez rozdílu a kterými disponuje každý člověk. Bez rovnosti by vznikly kategorie „rovný, rovnější a nejrovnější“, došlo by ke vzniku určitých skupin lidí, kteří požívají práv a svobod nestejně podle určitého klíče – anebo i bez něho. Základní práva a svobody by tak existovaly pro někoho bezpodmínečně, pro jiného za určitých podmínek a pro jiného vůbec. V reálném světě však rovnost všech neexistuje, ačkoliv se moderní společnost snaží faktickou i právní nerovnost alespoň částečně eliminovat. Zákaz diskriminace právní normou je jedním z prostředků. Zakázat diskriminaci však není tak jednoduché. Nelze pouze nařídit, že všichni lidé na světě jsou si rovni a že nerovné zacházení se zakazuje. Je třeba vymyslet kvalitní právní normy, které by dostatečně zakotvily efektivní ochranu rovnosti a zákaz diskriminace. Je třeba do detailu promyslet a formulovat všechny aspekty rovnosti – tedy za jakých konkrétních podmínek a v jakých případech se uplatňuje, jak se jí lze domoci, jaké jsou sankce za její porušení. Je třeba definovat, co se rovností rozumí. Taková kvalitní právní norma samozřejmě není samospasitelná. Ale pokud je dostatečně určitá a s jasně danou sankcí, může efektivně působit na společnost. Diskriminované skupiny obyvatelstva se na základě této normy mohou lépe začlenit do společnosti. Společnost si zase může uvědomit, že i odlišní lidé jsou normální a může se pak zbavit mnoha stereotypů a předsudků, které jsou s těmito lidmi spojovány. A po letech či desetiletích používání takové kvalitní právní normy, která zákaz diskriminace upravuje, se teprve může společnost proměnit a může dojít ke zlepšení obecného povědomí o rovnosti a diskriminaci. V České republice stále kvalitní právní normu postrádáme. Také proto je u nás diskriminace je stále aktuálním palčivým problémem. V této práci se budeme probírat spletitou problematikou rovnosti a diskriminace ve společnosti pohledem práva. Práce je rozdělena na tři části. Prvá část představuje teorii diskriminace, kde jsou uvedeny různé pohledy na pojem rovnosti. Jsou zde rovněž zmapovány zdroje diskriminace v českých zemích. Druhou část tvoří současný stav 7

legislativy v Evropském společenství a v České republice, rovněž je zpracována judikatura českých i zahraničních soudů, která dotváří obraz faktického pojetí diskriminace v Evropě. Jsou také popsány oba vládní návrhy antidiskriminačního zákona. Konečně třetí část obsahuje oba vládní návrhy antidiskriminačního zákona, které česká vláda zpracovala v roce 2005 a 2007. Nakonec je představen i vlastní návrh tzv. antidiskriminačního zákona, který je navržen s ohledem na všechny získané poznatky tak, aby odpovídal současným problémům společnosti. Cílem této práce je proto zhodnotit současný stav diskriminace z hlediska právního i faktického, odhalit přednosti a nedostatky a navrhnout další řešení do budoucna. Jako metody práce jsem použila studium dostupné literatury, hlavně vycházím z relevantní právní úpravy a judikatury, která je v této oblasti z hlediska zaměření této práce nejaktuálnější. Práce je doplněna přílohami, tabulkami, které usnadňují orientaci v textu. Práce je psaná tak, aby čtenáři měli o fenoménu diskriminace co možná nejširší povědomí. Práce se nesnaží vnutit čtenářům vlastní návrh antidiskriminačního zákona jako jedinou pravdu, ale ukazuje čtenářům různá pojetí rovnosti, různé zdroje diskriminace, různou právní úpravu a legislativu tak, aby čtenář měl možnost samostatného úsudku o tom, co to vlastně diskriminace je a jak by měl její zákaz vypadat. Návrh zákona pouze odráží moje myšlenky a je otevřený k pozměňovacím návrhům.

V Brně, únor 2009.

8

ČÁST PRVÁ

Teorie rovnosti a kořeny diskriminace

9

1. Co je to diskriminace Diskriminace je v dnešní době široké veřejnosti velmi známý a často používaný pojem. Ovšem společnost často jen tuší, co se diskriminací myslí, a o (ne)diskriminačním chování kolují různé fámy. Ne každé odlišné zacházení představuje totiž diskriminaci. Diskriminace pochází z latinského slova discriminare1 a znamená rozlišit, mít rozdílný, jiný přístup k jedné skupině než k jiné nebo k celku. Rozlišování samo o sobě není negativní jev, ale přirozená lidská aktivita, která se projevuje již od narození. Diskriminace, která negativním jevem už je, má narozdíl od neutrálního rozlišování určité charakteristické znaky, které ji definují a od prostého rozlišování oddělují. Těmto znakům se nyní budeme snažit porozumět.

1.1 Charakteristické znaky diskriminace V průběhu doby se ustálila definice tohoto pojmu. Diskriminace dle ustálené praxe znamená rozlišování, které a) vyčleňuje jednotlivce nebo skupinu lidí v rámci určité skupiny (např. uchazeči o zaměstnání) na základě jeho nebo jejich osobních vlastností, b) jednotlivci je toto vyčlenění k neprospěchu, má to za následek uložení břemene, závazku, nebo jiné nevýhody, nebo odepření přístupu k příležitosti, přednosti nebo výhodám které jsou dostupné jiným členům společnosti2, c) činí tak na základě nelegitimního důvodu, který nelze ospravedlnit (např. iracionální požadavek na zaměstnance) nebo svévolně3. Tato kritéria bývají v dokumentech o lidských právech vymezena – pak se hovoří o diskriminaci z důvodu věku, pohlaví, rasy, barvy, národu, politického a náboženského smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu, atd.4 Výčet bývá většinou demonstrativní. 1

ŠPAŇÁR, J., HRABOVSKÝ, J. Latinsko-slovenský slovník a slovensko-latinský slovník. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2003, s. 184. 2 Rozhodnutí kanadského Nejvyššího soudu z r. 1989 Andrews vs. Law Society of British Columbia [1989] 1 SCR 143. 3 Viz judikatura – Rozhodnutí německého Spolkového Ústavního soudu BVerfGE 42,64, BVerfGE 1,14, nález polského Ústavního tribunálu spis.zn. U 1/96, OTK ZU, 1996, ser. A, částka 6, číslo 55. Judikáty jsou dostupné in BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 43 an. 4 Viz např. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jenž byla publikována jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), čl. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jenž byl publikován jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., (dále jen „MPOPP“) a čl. 3 Listiny

10

Český Ústavní soud se na otázku, co je to diskriminace, vyslovil takto: „Aby k porušení (rovnosti – pozn.aut.) došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup […] Ústavní soud si dále položil otázku, zda je uvedený legitimní kompenzační cíl zákonodárce naplněn a proveden způsobem, jenž je tomuto cíli přiměřený. Jinými slovy, Ústavní soud přikročil k testu proporcionality5.“ Ústavní soud se tedy přiklonil ke stejnému testu proporcionality, jaký používá např. Evropský soud pro lidská práva, a nutno dodat, že tato kvalifikace diskriminace je ve většině evropských států stejná.

1.2. Jak diskriminaci rozeznat Diskriminaci není často jednoduché na první pohled rozeznat od ústavně konformního jednání. Lidé se často domnívají, že byli diskriminováni, ale přitom s nimi bylo zacházeno v souladu se zákonem. A je to i naopak. Problém bývá v tom, že rovnost a diskriminace není exaktním pojmem, ostatně exaktní pojmy bychom v právu spočítali na prstech jedné ruky. Povědomí rovnosti a diskriminace pochází z kulturního a morálního cítění společnosti, které se neustále proměňuje. Hodnoty společnosti závisí nejen na právním vědomí, ale i na vlastním morálním kodexu. A tento kodex se stále vyvíjí. Společnost sice uznává rovnost jako takovou, ale podmínky její realizace v praxi se mění. Co se v minulosti považovalo za rovné zacházení, je dnes diskriminací a naopak. Proto není jednoduché diskriminaci vymezit. Jednou z možností, kterou lze při formulaci zákazu diskriminace uplatnit, je tvrdit, že všichni lidé jsou si jednoduše rovni a neuvádět žádná kritéria. Příkladem zde může být Ústava Spojených státu amerických, kde se stanoví, že jsou si všichni občané Spojených států amerických před zákonem rovni6. Tato na první pohled geniálně jednoduchá koncepce však

základních práv a svobod, jenž byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). 5 Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003, spis. zn. Pl.ÚS 15/02. 6 Dodatek XIV., oddíl 1. Ústavy Spojených států amerických: „Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a podřízené jejich jurisdikci jsou občany Spojených států a státu, jehož jsou obyvateli. Žádný stát nemá právo vydat nebo provádět zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů Spojených států; žádný stát nemá právo zbavit jakoukoli osobu života, osobní svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; nemá také právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona.“ Viz také FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Přeložila Tereza Kodíčková. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 66.

11

má svůj kámen úrazu v tom, že nestanoví žádné bližší informace o tom, jak a kdy a za jakých podmínek lze rovnost uplatňovat. Zůstává tak pouhou ideou vtělenou do právní normy, již je těžké se dovolat. Druhou možností, jak diskriminaci vymezit, je stanovit taxativně vymezený výčet diskriminačních důvodů. Tento model se uplatňuje v právu Evropské unie7. Taxativní výčet však bývá problematický, neboť ne všechny skupiny obyvatel, které jsou diskriminovány, mohou spadat pod některý z taxativně vymezených důvodů. Diskriminační důvody se totiž mění. Prvními diskriminačními důvody, publikovanými v polovině 20. století, byla kritéria rasy, náboženství, etnického původu a pohlaví. Teprve později byla zakotvena kritéria jazyka, národnosti, příslušnosti k národnostní menšině, sociálního původu, politického smýšlení, rodu a majetku. Nejmladší jsou důvody členství v politických stranách, osobní stav, státní občanství8. Tyto důvody nám pomáhají diskriminaci odhalit, poukazují na nejčastěji diskriminované jednotlivce nebo skupiny. Diskriminační důvody jsou ovšem jen určitým vodítkem, se objevují nové diskriminační důvody, jako například sexuální orientace. Lze říci, že odhalování diskriminace je nekončící proces v závislosti na vývoji společnosti a jejího myšlení. Protože v právo Evropských společenství vychází z koncepce taxativně stanovených diskriminačních důvodů, musela v nových případech zasáhnout judikatura, a musela například sexuální orientaci zařadit pod diskriminaci z důvodu pohlaví9, stejně jako transsexualitu10. Diskriminaci Židů, muslimů, Sikhů a ostatních náboženských skupin bylo třeba podřadit pod diskriminaci z důvodů etnických, nikoliv pod diskriminaci z důvodu náboženství11. Kompromisem mezi těmito řešeními je zvolit demonstrativní výčet diskriminačního kritérií – což používá Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)12 a Listina základních práv a svobod13 (dále jen „Listina“). 7

FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Přeložila Tereza Kodíčková. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 67. 8 In BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 74. 9 Rozhodnutí ESLP ze dne 21. prosince 1999 ve věci Salgueiro da Silva Mouta v. Portugal (Rozhodnutí ESLP ve věci Salgueiro da Silva Mouta v. Portugal ze dne 21. prosince 1999. Application no. 33290/96), opačný názor vyslovil ESD ve věci C-246/99 Grant v. South West Trans Ltd (Rozhodnutí ESD ve věci C-249/96 Grant v. South-West Trans Ltd. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 1998. Lisa Jacqueline Grant proti South-West Trains Ltd. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Industrial Tribunal, Southampton Spojené království. Sbírka rozhodnutí 1998 Strana I-00621. CELEX: 61996J0249.) 10 O zařazení diskriminace transsexuálů do diskriminace z důvodu pohlaví rozhodl ESD ve věci P v. S a Cornwall County Council (Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1996. P proti S a Cornwall County Council. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Industrial Tribunal, Truro - Spojené království. Sbírka rozhodnutí 1996. Strana I-02143. CELEX: 61994J0013.) 11 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Přeložila Tereza Kodíčková. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 69. 12 Čl.14 Úmluvy: „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

12

Další problém definice diskriminace vzniká v možnosti srovnatelnosti jednotlivce nebo skupiny a množiny, se kterou jsou srovnáváni. Jednotlivec nebo skupina a celková množina, ze které se jednotlivec nebo skupina vyděluje, musí vykazovat podobné nebo souhlasné znaky a lišit se v detailech, aby bylo možno o diskriminaci vůbec hovořit14. Srovnatelnost tedy spočívá v souhlasnosti hlavních, důležitých, rámcových vlastností a odlišností detailů. Nejedná se pak o diskriminaci, pokud by množina a jednotlivec nebo skupina neměli žádný hlavní společný znak, kdy například na místo lékaře se bude hlásit strojní inženýr. Jak ale poznat, co je důležitá vlastnost a co marginální detail? To je obtížné. Je třeba posuzovat každý případ zvlášť. Návodem mohou být rozumné a ospravedlnitelné důvody, které k odlišnému zacházení vedou. Je zřejmé, že například uchazeči o určité profese musí mít přiměřenou kvalifikaci, ale pohlaví nebo věk nebo fyzická kondice již není rozhodující. Pro jiné profese, jako je např. konkrétní filmová postava, kněz katolické církve, horník nebo voják, jsou ovšem i tato kritéria důležitá. Při posuzování diskriminace z hlediska srovnatelnosti je dle mého názoru klíčové zaměřit se na účel profese. Z toho vyplynou i základní požadované vlastnosti na uchazeče. Od nich se oddělí nedůležité odlišující detaily a tyto bude možné označit jako diskriminační faktory. A to neplatí pouze pro pracovní právo, ale i pro ostatní disciplíny, jako je občanské právo, obchodní právo, rodinné právo a celé právo veřejné. I v těchto oblastech se diskriminace totiž vyskytuje, jak uvidíme dále. Další otázkou, která v souvislosti s diskriminací vyvstává, je problém komparátora. Komparátorem se myslí osoba nebo skupina osob, s níž lze diskriminovanou skupinu srovnat, aby bylo možno konstatovat, že došlo k diskriminaci. Komparátor se musí nacházet celkové množině osob a musí mít s diskriminovanou osobou společné hlavní znaky, podstatné vlastnosti pro danou oblast, ve které došlo k diskriminaci. Takže celková množina osob, kterou zkoumáme, se rozdělí na skupinu diskriminovaných a nediskriminovaných osob. Poté se ve skupině nediskriminovaných osob hledá vhodný komparátor. Například diskriminovaný zdravotně postižený zaměstnanec musí najít takového vhodného zaměstnance, který pracuje u stejného zaměstnavatele, vykonává stejnou práci za stejný čas a za stejných pracovních podmínek, má stejné předpoklady pro výkon konkrétní práce, avšak liší se od tohoto zaměstnance v diskriminačním důvodu, tedy ve zdravotním postižení. Otázka je, zda tento komparátor má být zdravý či rovněž zdravotně postižený (v případě, že se takových komparátorů vyskytne více). Najít vhodného komparátora je proto dosti nelehké. 13

Čl. 3 odst. 1 Listiny: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ 14 Stejný názor má i Ústavní soud v nálezu ze dne 16. června 1999, spis. zn. Pl. ÚS 4/99.

13

Podle mého mínění je také důležité vnímat rovnost v základních právech a svobodách, respektive vnímat možnosti omezení základního práva nebo svobody. Právě konkrétně uplatňované právo nám může být vodítkem k odpovědi na to, zda došlo k diskriminaci či nikoliv. Je zřejmé, že některá lidská práva se nedají omezit. Je to kupříkladu způsobilost k právům a povinnostem, právo na život, zákaz mučení a jiného nelidského zacházení, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda projevu, petiční právo, právo na odpor, právo na ochranu zdraví, ochranu těhotenství a mateřství, ochrana dětí a mladistvých, právo na vzdělání, atd. Jiná práva a svobody jsou omezena zákonem. Zákon stanoví jejich podmínky výkonu. Zákonná úprava má vesměs rozumné a ospravedlnitelné pro omezení základních práv a svobod. Například osobní svoboda je omezena z důvodu vazby, zákaz nucených prací je omezen při trestu obecně prospěšných prací, vlastnické právo při vyvlastnění, nedotknutelnost obydlí při domovní prohlídce, svoboda pohybu při vyhoštění, volební právo je jen pro občany určitého věku, právo svobodně se sdružovat je omezeno v zákazu činnosti určité politické strany, svoboda podnikání v dovoleném předmětu, atd. U těchto omezení je zřejmé, že se o diskriminaci nejedná. Proto nelze subjektivně vnímat omezení základních práv a svobod za podmínek, které stanoví zákon, za diskriminační. Ovšem v rámci těchto kategorií se musí se subjekty práv zacházet stejně, tedy rovně. Při posuzování rovného postavení je dále třeba se zaměřit na rovnost materiální, nikoliv pouze na rovnost formální. Formální rovnost subjektů může způsobit, že ve výsledku jsou někteří znevýhodněni. Právě naplnění materiální, reálné, opravdové rovnosti je cílem všech úprav zákazu diskriminace. Jedná se o rovnost faktickou, rovnost příležitostí, rovnost výsledků15, rovnost jako proporcionalitu, rovnost jako důstojnost, jak uvidíme v další pasáži. Při kvalifikaci diskriminace se proto musíme zaměřit i na celkový dopad situace na jedince, na materiální stránku rovnosti. Všechny tyto aspekty jsou poté promítnuty do vlastního návrhu antidiskriminačního zákona.

15

In BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 17 an.

14

2. Koncepce diskriminace Diskriminaci lze rozdělit na pět základních typů – diskriminaci přímou, diskriminaci nepřímou, rovnost jako proporcionalitu, rovnost jako důstojnost a konečně pozitivní povinnost prosazovat rovnost16. Těmto typům se budeme nyní věnovat17.

2.1. Přímá diskriminace Přímou diskriminaci je jednodušší rozpoznat a také se lépe kvalifikuje. Přímá diskriminace ovlivňuje účastníky již aplikací zákona nebo jiného právního předpisu, předpis sám již stanoví nerovné zacházení s účastníky. Přímá diskriminace klade důraz na formu, nikoliv na obsah ustanovení. Snaží se maximalizovat rovnost skupin, často tak, že to vede k absurdním závěrům a zhoršení postavení některé skupiny. Cílem odstranění přímé diskriminace je nastolení symetrie, rovnováhy, avšak pouze formální. Přímá diskriminace má ale několik nevýhod. Zaprvé je to fakt, že rovnosti je dosaženo, když se s lidmi zachází stejně dobře, ale také pokud se s lidmi zachází stejně špatně. V důsledku důrazu na formu a nikoliv na obsah, může dojít k tomu, že rovnosti lze dosáhnout i pokud je výhoda rozšířena na znevýhodněnou skupinu, i pokud je zvýhodněné skupině odebrána. Komise Evropských společenství proto stanovila, že „z rovnosti by se neměla činit příležitost ke zhoršování pracovních podmínek pro jedno pohlaví18“ a nepřímo tak potvrdila nutnost zachování určitých standardů a výhod pro všechny skupiny. Dalším problémem přímé diskriminace je nutnost najít vhodného komparátora, jinak by nebylo možné diskriminaci rozpoznat. Přímá diskriminace je totiž postavena na srovnávání. Je třeba najít takového komparátora, který by splňoval stejné podstatné znaky skupiny a lišil by se pouze v diskriminačním důvodu. To však není tak jednoduché, jak by se na prvý pohled zdálo. Například při diskriminaci žen musí stěžovatelka nalézt muže vykonávajícího stejnou práci u stejného zaměstnavatele, muž by měl být stejného věku a ve stejném zdravotním stavu. Při některých profesích, jako je například zdravotní sestra či učitelka v mateřské škole, je tento požadavek často obtížně splnitelný. Například gay si na diskriminaci podle pohlaví může stěžovat pouze tehdy, pokud s ním bylo zacházeno rozdílně

16

Další podrobnosti používání testu diskriminace jsou uvedeny v tabulce č. 1. Shrnutí koncepcí diskriminace je možno nalézt v tabulce č. 2. 18 Sdělení Komise, Ochranná legislativa pro ženy v členských státech ES, COM (87) 105. In FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Přeložila Tereza Kodíčková. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 92. 17

15

než s lesbickou ženou, nikoliv s heterosexuálním mužem19. V minulosti byla rovněž srovnávána těhotná žena s nemocným mužem20, místo aby bylo stanoveno, že těhotná žena žádného komparátora nemá, neboť těhotenství není choroba. Ústavní soud po dobu své existence vytvořil konstantní judikaturu k principu diskriminace. Ústavní soud většinou hodnotí přímou diskriminaci podle toho, zda lze diskriminační kritérium ospravedlnit. V rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR, je stanoveno, že „je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však nemůže postupovat libovolně [...]. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání na veřejné hodnoty.“ V této myšlence Ústavní soud pokračoval, když v jednom ze prvních nálezů deklaroval, že „jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho.21“ V pozdějším nálezu svoji argumentaci Ústavní soud rozvinul, když konstatoval, že: „[…] odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům tedy nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však kategorický závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Článek 1 Listiny základních práv a svobod nelze ostatně vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno je pojmout jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že ani základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní.“ Dále Ústavní soud stanovil, že „rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho.22“

19

Rozhodnutí ESD ve věci C-249/96 Grant v. South-West Trans Ltd. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 1998. Lisa Jacqueline Grant proti South-West Trains Ltd. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Industrial Tribunal, Southampton - Spojené království. Sbírka rozhodnutí 1998 Strana I-00621. CELEX: 61996J0249. 20 Nyní překonáno rozsudky ESD C-177/88 Dekker [1990] ECR I-394 a C-32/93 Webb [1994] ECR I-3567. 21 Nález Ústavního soudu spis.zn. Pl.ÚS 36/93 ze dne 18. května 1994. 22 Nález Ústavního soudu ze dne 18. května 1994, spis. zn. Pl.ÚS 36/93.

16

2.2. Nepřímá diskriminace U přímé diskriminace jsme poznali, že i rovné zacházení může vést k nerovným výsledkům. Proto vznikla koncepce nepřímé diskriminace23. Nepřímá diskriminace nedopadá na účastníky jen aplikací právní normy, norma samotná tedy formálně nikoho nediskriminuje. Právní norma se aplikuje rovně na všechny účastníky. Diskriminace se projeví až v konečném důsledku faktickým působením normy subjekty. Na úrovni EU zavedl Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) definici nepřímé diskriminace až v roce 1997 ve směrnici o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, kde stanovil, že k nepřímé diskriminaci dochází tam, kde „zdánlivě neutrální ustanovení, kritérium nebo zvyklost znevýhodňují podstatně větší podíl osob jednoho pohlaví, ledaže takové opatření, kritérium nebo zvyklost jsou odpovídající a nezbytné a mohou být odůvodněny objektivními okolnostmi, které se netýkají pohlaví.24“ Propracovanější definice nepřímé diskriminace se objevila v další směrnici z roku 2000, která se týkala rasové rovnosti, kde bylo stanoveno, že „nepřímou diskriminací rozumí případ, kdy by v důsledku navenek neutrálního předpisu, kritéria nebo zvyklosti byla znevýhodněna osoba určité rasy nebo etnického původu v porovnání s jinými osobami, ledaže uvedený předpis, kritérium nebo zvyklost je objektivně odůvodněn legitimním cílem a ledaže prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené a nezbytné.“ Nepřímá diskriminace klade tedy důraz na obsah a přibližuje se tak materiální rovnosti. Nepřímá diskriminace vede k rovnosti výsledků. Stále je ovšem třeba najít vhodného komparátora, což může být problém, jak jsme si všimli výše. Vhodný komparátor samozřejmě není striktně dán, záleží na invenci soudu, koho za vhodného komparátora označí. Z definice nepřímé diskriminace vytvořenou invencí ESD vidíme, že při hodnocení, zda k diskriminaci došlo, je třeba zkoumat, zda toto chování nebylo přiměřené a nezbytné a zda k tomuto chování nevedly ospravedlnitelné důvody. Tato konstrukce tak dává velký prostor judikatuře. V oblasti

nepřímé diskriminace český Ústavní soud konstatoval, že jedním

z problémů právní normy, která umožňuje nepřímou diskriminaci, je její interpretace a 23

Koncepce vznikla v americkém případě Griggs v. Duke Power, 401 US 424, 91 S Ct 849. Nejvyšší soud se zabýval případem, kdy zaměstnavatel zavedl testy gramotnosti i pro takové uchazeče, kteří k výkonu povolání takovou kvalifikaci nepotřebovali. Cílem bylo vyloučení zaměstnávání černochů. Nejvyšší soud pak vylovil názor, že rovné zacházení je považováno za diskriminační, pokud v jeho důsledku splňuje požadavky méně černošských uchazečů a to za podmínky, že tento požadavek není nezbytně nutný pro vykonání předmětné práce. 24 Článek 2 bod 2 směrnice Rady 97/80/ES ze dne 15. prosince 1997 o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví.

17

aplikace25. Takovou normu je nutno vykládat ústavně konformním výkladem. Pokud je ústavně konformní výklad umožněn, není třeba tuto normu rušit a norma tak nebude diskriminační26.

2.3. Rovnost jako proporcionalita Vidíme tedy, že vymezení diskriminace může být dosti složitý pojem. Jako další koncepce, která měla tento pojem osvětlit, byla vyvinuta judikaturou – test proporcionality. Za pilotní rozhodnutí, ve kterém byl test proporcionality použit, se považuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) z roku 1968, kdy ESLP prohlásil, že: „je důležité hledat poté kritéria, která umožňují vytvořit rozlišení, zda daný rozdíl v zacházení, týkající se aplikace jednoho z vyhlášených práv a svobod, porušuje článek 14 (zakotvuje zákaz diskriminace – pozn. aut.). Na tuto otázku Soud, sledujíce pravidla, která mají být extrahována z právní praxe velkého počtu demokratických států, se domnívá, že princip rovnosti zacházení je porušován, pokud odlišnost zde nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění. Existence takovéhoto ospravedlnění musí být posuzována ve vztahu k cíli a účinkům přezkoumávané regulace, s ohledem na principy, které normálně převažují v demokratických společnostech. Rozdíl mezi zacházením v používání práva stanoveného v Úmluvě (Evropská úmluva o ochraně lidských práv – pozn. aut.) musí nejen sledovat legitimní cíl: článek 14 je také porušen, pokud je jasně stanoveno, že zde není žádný rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, který má být dosažen“27. Diskriminace při použití testu proporcionality pak vzniká, pokud pro chování není objektivní a přiměřené odůvodnění, nesleduje-li legitimní cíl a chybí také přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, o nějž se usiluje28. 25

In BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 53. Nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 1996, spis. zn. III.ÚS 189/95. 27 Case „Relating to certain aspects of the laws on the use od languages in education in Belgium“ vs. Belgium, (Application no 1474/62; 1677/62; 1691/62; 1769/63; 1994/63; 2126/64) „It is important, then, to look for the criteria which enable a determination to be made as to whether or not a given difference in treatment, concerning of course the exercise of one of the rights and freedoms set forth, contravenes Article 14 (art. 14). On this question the Court, following the principles which may be extracted from the legal practice of a large number of democratic States, holds that the principle of equality of treatment is violated if the distinction has no objective and reasonable justification. The existence of such a justification must be assessed in relation to the aim and effects of the measure under consideration, regard being had to the principles which normally prevail in democratic societies. A difference of treatment in the exercise of a right laid down in the Convention must not only pursue a legitimate aim: Article 14 (art. 14) is likewise violated when it is clearly established that there is no reasonable relationship of proportionality between the means employed and the aim sought to be realised.“ 28 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Belgian Linguistic Case (No.2) ze dne 23.8.1968. Series A No.6, (1998) I EHRR 252. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Abdulazis, Cabales and Balkandi v. United Kingdom ze dne 28.5.1985. Series A No. 42 (1985) 7 EHRR 471. Application no. 9214/80; 9473/81; 9474/81. 26

18

Při pojetí rovnosti jako proporcionality odpadá problematika komparátora. To je velká výhoda. Stačí, když se prokáže, že diskriminační chování nesplňuje test proporcionality. Test proporcionality totiž porovnává jiná kritéria – zájem rovnosti oproti zájmu legitimního cíle a přiměřených prostředků. Zde může nastat problém, neboť zájem legitimního cíle a přiměřených prostředků může být silnější než zájem rovnosti. Zejména pak, pokud se jedná o veřejný či společenský zájem. Testy proporcionality také závisí na tom, jak je jednotlivé soudy vytvoří a nadále je používají, mohou být více či méně kvalitní. To vede k dosti širokému prostoru pro soudní uvážení.

2.4. Rovnost jako důstojnost Rovnost lidí jde ruku v ruce s jejich důstojností. Proto se vyvinula další teorie diskriminace, která je uplatnitelná v jednotlivých oblastech, jako je sexuální obtěžování, rasová diskriminace atd. Tato koncepce byla použita např. ve směrnici 2000/43/ES, která se věnuje rasové diskriminaci, kdy bylo stanoveno, že „obtěžování se považuje za diskriminaci […], pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu s rasou nebo etnickým původem, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, zahanbující, ponižující nebo urážející atmosféry.29“ V této souvislosti může být výraz obtěžování vymezen v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi členských států. Tato koncepce je však dosti ojedinělá.

2.5. Pozitivní povinnost prosazovat rovnost Diskriminace je negativní jev, kterého je třeba nejen se vyvarovat, ale také mu předcházet. Je třeba nejen napravovat vzniklé problémy, ale také dělat preventivní opatření, aby v budoucnu k diskriminaci nedocházelo. Rovné zacházení je tak cíl, kterého lze systematickým počínáním – zejména změnou legislativy – dosáhnout. Tento přístup však vyžaduje komplexní řešení a spočívá hlavně na bedrech zákonodárců. Je třeba analyzovat současnou právní úpravu a provést systematické změny – a to ve všech oblastech. Tato cesta je zdlouhavá, avšak velmi efektivní, neboť diskriminace se nebude posuzovat pouze v jednotlivých individuálních soudních případech, ale bude se posuzovat komplexně, tedy zákaz diskriminace bude působit nikoliv inter partes, ale erga omnes. To je podle mého 29

Článek 2 bod 3 směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.

19

názoru východisko pro řešení diskriminace. V České republice byly již podniknuty pokusy o zavedení antidiskriminačních norem, avšak tyto normy nebyly dle mého názoru dostatečně kvalitní. Snažila jsem se, aby vlastní návrh zákona aspiroval na post takového předpisu, který upravuje zákaz diskriminace ve většině právních odvětví a sleduje tak tuto koncepci preventivních opatření. To však může čtenář posoudit sám.

20

3. Vertikální a horizontální působení zákazu diskriminace Zastavme se nyní u problému horizontálního a vertikálního působení základních práv a svobod. Základní práva a svobody působí ve rovině soukromá osoba – stát. Soukromá osoba je nositelem základních práv a svobod, jí základní práva a svobody náleží. Stát je adresátem, jeho povinností je základní práva a svobody chránit, zaručovat je a nezasahovat do nich. V tomto vztahu spočívá vertikální působení základních práva a svobod. Některá základní práva a svobody se skutečně uplatňují pouze ve vertikálním působení, jako je např. petiční právo, právo na odpor, právo na spravedlivý proces.30 Podle mého názoru základní práva a svobody nepůsobí pouze ve vertikálních vztazích mezi státem a jednotlivcem. Je pravda, že hlavním úkolem státu je chránit své obyvatele a umožňovat jim výkon základních práv a svobod. Avšak pokud by základní práva a svobody působily pouze vertikálně, hrozí nebezpečí, že soukromoprávní sféra zůstane nedotčena a jedinci tak ztrácí v této oblasti jakoukoliv ochranu, která by jim byla základními právy a svobodami poskytována. To je z pohledu právního státu absurdní. Základní práva a svobody se dle mého názoru uplatňují a musejí uplatňovat i v rovině horizontální, tedy ve vztahu jedinec – jedinec. Jde o soukromoprávní působení. Na podporu této myšlenky lze uvést teorii tzv.

horizontálního

působení

základních

práv

a

svobod,

tedy

jejich

působení

v soukromoprávních vztazích31. Rovnost mezi striktně vertikální práva podle mého názoru nepatří. Rovnost platí po všechny subjekty, bez ohledu na to, zda se nacházejí ve vertikálním, nebo horizontálním 30

In FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 69. V teorii horizontálního působení jsou zaznamenány tyto čtyři proudy: a) přímá aplikovatelnost – základní práva svobody se přímo aplikují na soukromoprávní vztahy. Například student by mohl namítat diskriminaci, pokud by od svých rodičů neobdržel stejnou částku na studia jako jeho sestra. Přímá aplikovatelnost je ve většině případů odmítána. b) odmítnutí přímé aplikovatelnosti – tato koncepce vychází ze zásady autonomie vůle a z přesvědčení, že základní práva a svobody jsou aplikovatelná pouze na vztah stát – jedinec. Tato koncepce odmítá také jakékoliv jiné působení základních práv a svobod v soukromoprávních vztazích. c) nepřímý horizontální účinek – horizontální působení základních lidských práv a svobod je relevantní v situaci, kdy jsou tato práva a svobody vznikající mezi účastníky interpretována orgánem veřejné moci, typicky soudem. Soud tedy vezme v úvahu při posuzování případu právní normy z oblasti soukromého práva a navíc také ústavně zakotvená základní práva a svobody. Základní práva a svobody tedy nepůsobí jako norma, ale jako základní hodnota pro interpretaci. (In FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 69 an.) d) koncepce „státní akce“ v USA – vyjadřuje zákaz vměšování se státu do soukromoprávního jednání, které by porušovalo základní práva a svobody. Pokud někdo jedná v rozporu se zákazem diskriminace čistě v soukromoprávním vztahu, tak stát nemá právo zasáhnout. Pokud se ovšem případ dostane k soudu, pak soud toto jednání neschválí, protože by se již dostal do konfliktu se zákazem diskriminace ve vertikálním působení, a musí tedy zasáhnout tak, aby k diskriminaci mezi účastníky nedošlo. (In BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 115 an.) 31

21

postavení. Jednotlivec má jistě nárok na rovné zacházení od státu. Stejně tak má ale i právo na rovné zacházení od soukromých osob – třeba od zaměstnavatele, kupujícího, pronajímatele, učitele. Řada odpůrců horizontálního působení zákazu diskriminace však poukazuje na to, že pokud by byla diskriminace připuštěna v těchto vztazích, došlo by k nepřípustnému omezení autonomie vůle, dominantního charakteristického znaku soukromého práva. Dále poukazují na to, že subjekty jsou si navzájem rovny a že jejich postavení v soukromoprávních vztazích je rovné. Při podrobnějším zkoumání si ovšem můžeme všimnout, že rovnost subjektů v soukromém právu je často iluzí. Existují adhezní smlouvy nabízené bankami, existují formulářové leasingové smlouvy, pojistné smlouvy a úvěrové smlouvy. V těchto vztazích je druhá strana výrazně omezena v možnosti upravit si smlouvu nebo práva a povinnosti, které jí z takového vztahu vyplývají. Může pouze smlouvu podepsat nebo nepodepsat, diktovat podmínky nelze. Ovšem i v ostatních soukromoprávních vztazích nemusí mít subjekty rovné postavení. Každá strana je totiž determinována vlastní současnou životní situací. Obchodník ví, že kdyby nepodepsal i třeba nevýhodnou kupní smlouvu, bude mít v budoucnu finanční problémy. Druhá strana to ví, proto si může klást podmínky. Rozvádějící se rodiče ví, že dítě připadne většinou matce, proto otec dělá co může, aby si náklonnost svého dítěte získal. Nájemce ví, že potřebuje bydlení, proto přistoupí na nájemní smlouvu, i když nebude přesně podle jeho představ. A takto bychom mohli pokračovat. Asi nejmarkantnější je to v pracovním právu. I když zaměstnanec má ze zákona dost výhod oproti zaměstnavateli (např. taxativní výčet důvodů, proč může být propuštěn, právo na uspokojivé pracovní podmínky atd.), stejně je jejich pozice nevyrovnaná. Již uchazeč o zaměstnání má nevýhodu proti svému budoucímu zaměstnavateli, nemůže si důrazně diktovat podmínky pracovněprávního vztahu, protože by jej zaměstnavatel nepřijal. Stejně tak zaměstnanec si neřekne o lepší plat, protože by jej mohl zaměstnavatel časem vyhodit z důvodu, že je zaměstnanec příliš náročný (což samozřejmě nebude oficiální důvod). Pokud by se neuplatňovala rovnost v základních právech a svobodách i v horizontálních vztazích, pak by došlo k masivnímu uplatňování svévole subjektů. I v soukromém právu přece musí platit určité záruky, že se „slabšími“ se nebude zacházet jak je libo. Zákaz diskriminace v soukromoprávní sféře poskytuje subjektům jistotu, že jim budou poskytnuty např. v pracovněprávních, obchodních nebo občanskoprávních vztazích rovné příležitosti, že na ně nebudou kladeny odlišné nároky, iracionální požadavky a že s nimi nebude zacházeno odlišně svévolně a bez legitimního důvodu. 22

Zakotvení diskriminace v soukromém právu tedy neznamená omezení autonomie vůle, nýbrž omezení libovůle. Dává „slabší“ straně jistotu, že s ní není zacházeno bezprávně, nelegitimně a neospravedlnitelně. Zde se promítá opravdová, materiální rovnost obou subjektů, ať se již jedná o občanskoprávní, obchodněprávní, rodinněprávní nebo pracovněprávní vztahy. Ve vlastním návrhu zákona je proto zakotvena nejen vertikální, ale i horizontální ochrana rovného zacházení32.

32

Názorné vykreslení rozdílů mezi vertikálním a horizontálním působením základních práv je možno nalézt v tabulce č. 3.

23

4. Rovnost akcesorická versus rovnost neakcesorická Koncepce rovnosti je ve většině případů pojatá jako rovnost akcesorická. To znamená, že diskriminaci lze podle akcesorické rovnosti aplikovat pouze v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody. Není tedy možné namítat diskriminaci samotnou. Na této koncepci stojí Listina33, Evropská úmluva ve znění protokolu č. 1134, a koneckonců i Všeobecná deklarace lidských práv35. Akcesorická rovnost napomáhá tomu, že diskriminace není zneužívána nebo nadužívána. Akcesorickou rovnost nepřímo zdůraznil i Ústavní soud, když ve svém rozhodnutí prohlásil, že: „neexistuje žádný recept na určení, co všechno by mělo být rovné, egalitářský univerzalismus by však nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky. […] To proto také znamená, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. […] Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě.36“ Toto stanovisko potvrdil Ústavní soud i v dalších letech, kdy prohlásil, že „v mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná v čl. 3 Listiny a v citovaných článcích obou mezinárodních smluv není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou.37“ Problémem akcesorické rovnosti je však to, že aby se jednotlivec dovolal rovnosti, musí být tato rovnost spojena s ústavně zakotveným základním právem nebo svobodou. Je 33

Článek 1 Listiny: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Článek 3 odst. 1 Listiny: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ 34 Článek 14 Úmluvy: „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ 35 Článek 1 Všeobecné deklarace: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ 36 Nález Ústavního soudu ze dne 7. června 1995, spis. zn. Pl. ÚS 4/95. 37 Nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 1995 Pl. ÚS 5/95.

24

pravda, že v Listině i v Úmluvě je katalog základních práv a svobod dosti široký. Ovšem i tak nelze vyloučit, že jedinec bude diskriminován, ale již se nebude moci diskriminace dovolat, protože se jednoduše jeho právo, které bylo porušeno v souvislosti s nerovným zacházením, nebude v příslušném katalogu nacházet. Mohlo by se tak stát třeba v případě, kdy číšník neobslouží hosta v restauraci, uchazeč nebyl přijat ke studiu, občanovi nebude poskytnuta žádaná pomoc na úřadě, atd. Poškozená osoba by se mohla maximálně dovolávat článku 10 odst. 1 Listiny, lidské důstojnosti. Tyto případy se v České republice stávají, poškození pak často odkazují na § 6 zákona o ochraně spotřebitele38 (podrobněji se české právní úpravě budeme věnovat dále). Navíc zakotvení základního práva nebo svobody v Listině dává poškozené osobě pouze rámcovou ochranu, ale již nestanoví podrobnější úpravu každého práva nebo svobody. Klíčem k řešení tohoto problému je koncepce tzv. neakcesorické rovnosti. K porušení neakcesorické rovnosti dochází, pokud je porušeno v souvislosti s nerovným zacházením nikoliv základní právo nebo svoboda, ale jakákoliv právní norma, kterou jsou subjekty vázány. Tím se pokryjí i ty oblasti, ve kterých nedochází k porušení základních práv a svobod, avšak subjekt je přesto diskriminován. Poškození pak budou moci používat při hájení rovného zacházení podrobnější zákonnou úpravu, než je Listina, a budou tak moci efektivně svou rovnost v právech vynutit. Neakcesorická rovnost podle mého názoru také velmi úzce souvisí s teorií horizontálního působení základních práv a svobod. K porušování rovnosti dochází v soukromém právu velmi často (výběrové řízení, veřejná soutěž, konkurs k pracovnímu místu, mzda pro ženy, pracovní uplatnění zdravotně postižených a starších občanů, zacházení s etnickými menšinami atd.). Pokud uznáme, že základní práva a svobody působí přímo v soukromoprávní sféře, musíme uznat, že i zde k diskriminaci dochází. Ovšem ne všechna subjektivní práva, která jsou v soukromoprávní sféře uplatňována, jsou také zakotvena v Listině nebo Úmluvě. Neakcesorická rovnost je zakotvena v Dodatkovém protokolu č. 12 k Evropské úmluvě o ochraně lidských právech a základních svobod39 (dále jen „Protokol“). V Protokolu je uvedeno, že „zásada zákazu diskriminace nebrání účastnickým státům v přijímání opatření na podporu úplné rovnosti za předpokladu, že pro tato opatření existuje objektivní a

38

§ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů: „Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.“ 39 Dodatkový protokol č. 12 k Evropské úmluvě o ochraně lidských právech a základních svobod, podepsán 4.XI.2000 v Římě, CETS No.: 177 (dále jen „Protokol“).

25

přiměřené opodstatnění.40“ Úplnou rovností je zde podle mého názoru myšlena rovnost materiální, opravdová a reálná. Protokol obsahuje dále toto klíčové ustanovení: „Užívání každého práva přiznaného zákonem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu či jiného postavení.41“ Právě tento článek je ztělesněním neakcesorické rovnosti. Jedinec již nemusí uplatňovat rovnost v ústavně zakotvených právech, ale stačí, že došlo k porušení jeho práva zakotveného pouhým zákonem. V originále si můžeme povšimnout, že základní práva jsou přiznaná právem (any right set forth by law, de tout droit prévu par la loi), tedy nikoliv zákonem, zákonným předpisem, ale právem platným ve členské zemi. To je jak právo tvořené zákonodárnou procedurou, tak i podzákonné normy, recipované mezinárodní právo a v některých zemích také obyčeje a judikatura. Neakcesorická rovnost, jak je definována v Protokolu, nijak nevylučuje stávající článek 14, rovnost akcesorickou. Obě se v případě ratifikace Protokolu budou aplikovat současně. Rovnost neakcesorická bude akcesorickou rovnost doplňovat, použije se, pokud akcesorickou rovnost nebude možno použít. Také je možné se odvolat přímo na Protokol a použít přímo rovnost neakcesorickou. To ale uvidíme až v budoucnu, protože Protokol není stále ratifikován. Nicméně to nám nemusí brát na optimismu, neboť neakcesorickou rovnost obsahuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen „MPOPP“). Článek 26 MPOPP stanoví, že: „všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu,

40

Preambule Protokolu. Článek 1 Protokolu. Originální text v angličtině: „Article 1 – General prohibition of discrimination: (1) The enjoyment of any right set forth by law shall be secured without discrimination on any ground such as sex, race, colour, language, religion, political or other opinion, national or social origin, association with a national minority, property, birth or other status. (2) No one shall be discriminated against by any public authority on any ground such as those mentioned in paragraph 1.“ Originální text ve francouzštině: „Article 1 – Interdiction générale de la discrimination: „(1) La jouissance de tout droit prévu par la loi doit être assurée, sans discrimination aucune, fondée notamment sur le sexe, la race, la couleur, la langue, la religion, les opinions politiques ou toutes autres opinions, l'origine nationale ou sociale, l'appartenance à une minorité nationale, la fortune, la naissance ou toute autre situation. (2) Nul ne peut faire l'objet d'une discrimination de la part d'une autorité publique quelle qu’elle soit fondée notamment sur les motifs mentionnés au paragraphe 1.“ 41

26

majetku a rodu.“ Zde je rovnost pojata jako samostatné právo42. Musíme podotknout, že MPOPP je platný a účinný v České republice a na základě tohoto dokumentu je proto možné se neakcesorické rovnosti dovolat. Nevýhodou a možným problémem neakcesorické rovnosti může být to, že neúměrně naroste počet soudních sporů. Nicméně nesmíme zapomínat, že i neakcesorická diskriminace je pořád diskriminace, tedy musí naplňovat charakteristické znaky diskriminace – vyčleňuje jednotlivce nebo skupinu lidí v rámci určité skupiny na základě jeho nebo jejich osobních vlastností, jednotlivci je toto vyčlenění k neprospěchu a děje se tak na základě nelegitimního důvodu, který nelze ospravedlnit anebo svévolně. Proto si nemyslím, že by počet soudních kauz neúměrně narostl. Diskriminaci je vždy třeba prokázat. Dále bude zřejmě nutno přijmout koncepci horizontálního působení základních práv a svobod, na čemž se však česká odborná veřejnost nemůže příliš shodnout. Je otázka, zda je česká společnost k připravena k aplikaci neakcesorické rovnosti, a nutno podotknout, že kupříkladu soudy neakcesorickou rovnost podle MPOPP ve své judikatuře prakticky nepoužívají43.

42

Stejně také viz FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 77. 43 Shrnutí této problematiky může čtenář nalézt v tabulce č. 4.

27

5. Pozitivní opatření Zavedení pozitivních opatření, která by zvýhodňovala diskriminované skupiny obyvatel, je v současné době dosti diskutovaným tématem. Pojem pozitivní opatření znamená zvýhodnění určité skupiny oproti celku. Takto zvýhodněná skupina pak nemá rovné postavení ve srovnání s celkem. Přesto se nejedná o diskriminaci. Jde o to, že ne ve všech situacích jsme si všichni fakticky rovni. Existují skupiny obyvatel, které potřebují jinou právní úpravu, aby si byly s ostatními materiálně, fakticky rovny, aby měly stejné podmínky, stejné příležitosti. Tyto skupiny mají často slabší postavení nebo jsou jinak znevýhodněni. Pozitivní opatření je proto nástroj k nastolení materiální rovnosti a pouze materiální rovností je možní použití pozitivního opatření ospravedlnit. Cílem pozitivních opatření je zapojit znevýhodněnou skupinu zpět do společnosti, umožnit jí prosazovat svoje zájmy a potřeby. Jedná se např. o zdravotně postižené, těhotné ženy a kojící matky, starší občany nebo čerstvé absolventy, etnické menšiny a další. Pozitivní opatření nepopírají rovnost mezi lidmi, ale usilují o ni. Pozitivní opatření znamenají podporu menšin většinovou společností, aby se tyto menšiny do společnosti zapojily. Výhodou pozitivních opatření totiž je, že vyrovnávají startovní místa, je tedy možné hovořit o rovnosti příležitostí. Poté se s již jednotlivci zachází na základě jejich individuálních vlastností (kterým je zacházení přizpůsobeno) bez ohledu na jejich rasu či pohlaví nebo jiný diskriminační důvod44. Je ale zapotřebí, aby pozitivní opatření byla efektivní, aby byla využívána a ne aby existovala pouze na papíře pro forma. Pokud vytvoříme matkám s dětmi právo na stejné místo v zaměstnání po skončení mateřské nebo rodičovské dovolené, pak musíme vytvořit i odpovídající zázemí pro malé děti, aby se matka mohla zaměstnání plně věnovat. Pokud zvýhodníme romské děti při přijímání do škol, pak jim musíme umožnit i rodinné zázemí a podmínky pro studium doma. Pokud zaměstnáme zdravotně postižené, musíme jim umožnit i adekvátní pracovní podmínky, aby nebyli v práci hendikepováni. Je patrné, že samotná právní norma toto neumožní. Je proto nezbytné, aby v činnosti proti diskriminaci spolupracovaly také nevládní organizace a také celá společnost, protože jinak pozitivní opatření zůstanou jen formální zásadou. Pozitivní opatření v neposlední řadě pomáhají odstranit předsudky ve společnosti vůči minoritám. Pokud přijmeme pozitivní opatření a poskytneme menšinám prostor k uplatnění 44

Antidiskriminační právo, s. 125.

28

jejich schopností a dovedností, pak je vysoce pravděpodobné, že předsudky typu: „Romové nechtějí pracovat“, „žena by měla být s dětmi doma“, „muž má vydělávat víc, protože je živitel rodiny“, „staří lidé se nic nového nenaučí“, „absolventy nechceme, protože nemají praxi“ atd. zmizí, nebo se alespoň eliminují. Pokud dáme menšinám šanci, mohou nám ukázat, že tyto předsudky jsou pouhou iluzí.

29

6. Kořeny diskriminace Nerovné zacházení se ve společnosti objevuje odedávna. Lidé se nacházeli v různém právním i faktickém postavení, a to nezávisle na jejich vůli. Existovaly skupiny privilegované, požívající více práv než ostatní, stejně jako skupiny zavrhované, které byly utlačované nebo na privilegovaných určitým způsobem závislé. Nerovné zacházení, které vychází z tradičního společenského postavení a z tradičních společenských rolí, je fenoménem již po staletí. Diskriminace nemá kořeny jen v tradici. Jako další zdroj diskriminace lze uvést xenofobii. Odlišnosti od ostatních, tedy určitá ne-normalita, vždy vyvolávaly obavy. Platí totiž, že lidé se bojí toho, co jim je neznámé. Odlišní lidé, kteří představovali pro majoritní společnost cosi neznámého a divného, museli nejprve ukázat, že jsou vlastně úplně normální a že jejich odlišnost je sice patrná, ale nikoliv zásadní. Avšak tento proces trval dosti dlouho a vlastně nikdy docela neskončil. Diskriminace žen, lidí jiné rasy, jiného vyznání, sexuální orientace, lidí se zdravotním postižením či starších občanů, má tedy své kořeny v dobách minulých a je realitou po staletí. K tomu, abychom pochopili, proč jsou tyto osoby diskriminovány, je třeba nejprve poznat jejich postavení ve společnosti a důvody jejich diskriminace. Potom možná přijdeme na to, že tyto osoby nejsou zase tak odlišné, aby jim to znemožňovalo zapojení se do společnosti. A jedině integrací těchto osob do běžného společenského života je možné odstranit i poslední bariéry, kvůli nimž jsou tyto osoby diskriminovány. V této kapitole přiblížíme vývoj rovného zacházení s určitými skupinami obyvatelstva v českých zemí a pokusíme se kořenům diskriminace porozumět.

6.1. Ženy Ženy měly v minulosti nerovné postavení v rodinném právu, kdy byly buď podřízeny svému otci nebo manželovi. V českých zemích bylo například zakotveno hlavní postavení muže v rámci rodinného práva, kdy bylo stanoveno, že muž je hlava rodiny, má právo i povinnost manželku zastupovat a poskytuje jí výživu podle svých možností45. Manželka pak požívala práv manželova stavu, byla povinna následovat muže do jeho bydliště, pomáhat podle svých sil v domácnosti a ve výdělku46. Rovněž existovala možnost prohlásit manželství za neplatné, pokud manžel po sňatku shledal, že jeho manželka je již těhotná, zároveň však

45 46

§ 91 obecného zákoníku občanského, 946/1811 sb.z.s. (dále jen „ABGB“). § 92 ABGB.

30

platila domněnka otcovství, kdy se za děti zrozené v manželství považovaly ty děti, které se narodily po uplynutí 180 dní po uzavřeném manželství47. V roce 1907 byla uskutečněna v českých zemích volební reforma, která zavedla všeobecné volební právo pro muže starších 24 let, ovšem ženám zůstalo aktivní volební právo odepřeno. Až v roce 1919, kdy byl vydán, nabyly ženy volební právo48 a v témže roce poprvé volily v obecních volbách49. V roce 1920 mohly ženy volit do Parlamentu50. Také v pracovním právu došlo k změnám. Vzhledem k odlišné fyzické konstituci muže a ženy a vzhledem k ochraně těhotenství a mateřství ženy byla přijata mezinárodní úmluva51, která zakazovala

noční práce žen zaměstnaných v průmyslu – čímž se vždy

rozuměla práce v dolech a lomech a obrábění a zpracování látek. V návaznosti na tuto úmluvu byl přijat zákon52, který zakazoval noční práci žen v průmyslových podnicích, čímž se rozumělo práce v podnicích, ve kterých se po živnostensku vyrábějí obchodní předměty, nebo obrábějí a zpracují látky, a také stavební podniky. Průmyslovým podnikem se však nerozuměly hostinské a výčepnické živnosti. Absolutní zákaz práce žen pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol byl stanoven až zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, kdy byla zakotvena také ochrana těhotných žen. Důležitou změnu přinesla vyhláška ministra ochrany práce a sociální péče53, kterou bylo stanoveno, že ženy konající stejnou práci jako muži dostanou mzdu nebo plat podle sazeb, které jsou stanoveny pro práci mužů, popřípadě mzdu nebo plat, který je pro práci mužů v závodě obvyklý. Nakolik byl tento předpis dodržován, se lze pouze domnívat. I v nynější moderní době zůstávají totiž ženy stále podhodnoceny. Za dob socialismu byla již v Ústavě zakotvena povinnost pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku54 a také nárok žen na zvláštní úpravu pracovních podmínek se zřetelem k těhotenství, mateřství a péči o děti. Za stejných podmínek měli muži i ženy dle Ústavy za stejnou práci nárok na stejnou odměnu55. Pro ženy to byla nová příležitost, první impuls k emancipaci. Ženy nyní nejen mohly, ale i musely pracovat, stávaly se nezávislejšími na svých mužích, mohly se také více vzdělávat. Nicméně tím, že byly ženy zaměstnány, se nijak nevyřešila jejich situace v domácnosti, kdy byly nuceny se po 47

§ 58 ABGB a § 138 ABGB. § 2 zákona č. 663/1919 Sb., o stálých seznamech voličských. 49 Podle zákona č. 75/1919 Sb., kterým vydává se řád volení v obcích republiky Československé. 50 Podle zákona č. 123/1920 Sb., kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. 51 Mezinárodní úmluva č. 64/1911 ř.z.., o zápovědi noční práce žen v průmyslu zaměstnaných. 52 Zákon č. 65/1911 ř.z., o zápovědi noční práce žen v průmyslových podnicích. 53 Vyhláška ministra ochrany práce a sociální péče č. 74/1945 Ú.l., o mzdovém (platovém) zrovnoprávnění žen. 54 § 32 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky. 55 § 26 a § 27 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky. 48

31

pracovním dnu ještě věnovat domácnosti a dětem a nastala jim tak „druhá směna“. Tato situace je stále ještě patrná. Pouze v poslední době se mění postavení ženy a muže v domácnosti, kdy péče o děti a o domácnost není vnímána jako ženská práce a kdy se do těchto běžných činností zapojují běžně muži. Hlavním handicapem žen je paradoxně to, že mohou mít a mají děti. Mnoho současných žen řeší otázku zda a kdy mít první dítě. Pokud má žena dítě moc brzy, nedosáhne takového vzdělání, praxe či pozice v zaměstnání, které by mohla jako bezdětná dosáhnout. V důsledku toho ženy odkládají rozhodnutí mít dítě na stále pozdější dobu. Pokud mají ženy první dítě později, pak se snižuje pravděpodobnost, že se jim podaří otěhotnět, že těhotenství proběhne bez komplikací a že dítě bude v pořádku. Proto se zvyšuje počet podstoupených lékařských vyšetření a počet umělých oplodnění. Klíčem k řešení tohoto dilema je poskytnout ženám pomoc v zaměstnání, například cestou částečných úvazků, pružné pracovní doby či možností práce z domu, nebo firemními školkami, kam by bylo možné dítě bez obav umístit po dobu, co žena pracuje. Posledním fenoménem, kterému se v souvislosti s problematikou žen budeme věnovat, je sexuální obtěžování na pracovišti. V české společnosti je sexuální obtěžování stále často vnímáno jako pseudoproblém. Objevují se názory, že dobře vypadající žena by s tím měla počítat, že jde o projev zdravé sexuality a že se vlastně nic neděje. Přitom sexuální obtěžování může být vnímáno nejen jako nežádoucí, ale může vést až k tomu, že se postižená bude cítit vyřazena z pracovního kolektivu, což povede k dalším závažným problémům na pracovišti. Sexuální obtěžování se objevuje v českém právu až v roce 2004 v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kde se stanoví, že „sexuálním obtěžováním se rozumí jakákoliv forma nežádoucího ústního nebo jiného než ústního projevu sexuální povahy, jehož cílem nebo výsledkem je narušení důstojnosti osoby, zejména když se vytváří zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážející prostředí“56. Sexuální obtěžování pak může zahrnovat například sexuálně podbarvenou konverzaci, verbální i neverbální sexuální narážky, nepříjemné otázky na soukromý život, fyzické kontakty a v nejhorší formě i vynucování sexuálních kontaktů, sexuální vydírání a znásilnění57. Sexuální obtěžování je v současné době dosti podceňováno a oběti se často proti tomuto chování nebrání. Současná judikatura v oblasti sexuálního obtěžování na pracovišti není dostatečně 56

§ 4 odst. 8 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. KŘÍŽKOVÁ. A. a kol.: Obtěžování žen a mužů a sexuální obtěžování v českém systému pracovních vztahů. Oddělení Gender & sociologie, Sociologický ústav AV ČR, 2005, s. 8. Studie je závěrečnou zprávou výzkumu „Analýza výskytu obtěžování žen a mužů z důvodu pohlaví a sexuálního obtěžování na pracovišti“, který byl veřejnou zakázkou Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (č. grantu: MPSV-01-113/04).Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/1699/obtezovani.pdf 57

32

propracovaná58, což je dle mého názoru i z důvodu podceňování tohoto problému a strachem z výpovědi či jiných problémů na pracovišti.

6.2. Rasová diskriminace Předsudky vedoucí k diskriminaci můžeme spatřovat i u dalších skupin obyvatelstva, jako jsou lidé s jinou barvou pletí, jiným náboženstvím a lidé pocházející z jiné země. V českých zemích byly tradičně jako problematické skupiny obyvatelstva vnímáni Romové. Romové byli a stále jsou často vnímáni jako nepřizpůsobiví spoluobčané. Mají vlastní kulturní tradice a podle veřejného mínění i jinou mentalitu. V roce 1927 byl v Československu vydán zákon č. 117/1927 Sb., o potulných cikánech, který byl zrušen až v roce 1950. Potulnými cikány se rozuměli „cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku žijí, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku - hlavně v zimě - stálé bydliště.59“ Pro tyto osoby byla stanovena povinnost dostavit se k soupisu a byla jim vydávána tzv. cikánská legitimace. Potulní cikáni mohli kočovat pouze v případě, že měli k tomu vydáno povolení (tzv. list kočovnický). Povolení ke kočování se vydávalo nejdéle na dobu jednoho roku. Bylo rovněž stanoveno, že úřady mohly určit území a obce, kam měli potulní cikáni přístup zakázán, pokud tam neměli svoje bydliště. Dále mohli být potulní cikáni podrobeni kdykoliv v nutných případech lékařské prohlídce (včetně očkování, desinfekce, ostříhání, izolace, nucené dodání do léčebných ústavů atd.), jejich děti mladší osmnácti let jim mohly být odňaty, pokud o ně cikáni nemohli náležitě pečovat – tyto děti byly následně dodány do péče jiných řádných rodin nebo vychovávacích ústavů, kde setrvaly tak dlouho, jak bylo třeba60. Romská problematika byla řešena i za socialismu. Romové však nebyli uznáni za národnostní menšinu, tehdejší režim totiž nenesl dobře, že nízká úroveň Romů byla v rozporu 58

Současná judikatura se v oblasti obtěžování zaměstnavatelem věnuje pouze v azylovém řízení, kdy žadatelé o azyl uvádějí, že byli v zemích svého původu sexuálně obtěžováni. Např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18.10.2007, spis.zn. 6 Azs 74/2007-52, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2.8. 2007, spis.zn. 8 Azs 43/2007-50. 59 § 1 zákona č. 117/1927 Sb., o potulných cikánech. 60 Velmi zajímavý je v této souvislosti rozsudek tehdejšího Nejvyššího správního soudu ze dne 8.7.1942, spis.zn. 1541/40, ve kterém stěžovatel žádal, aby byl vyňat z evidence potulných cikánů a aby jeho cikánská legitimace byla zrušena, protože cikánem není a není ani tulákem práce se štítícím, nýbrž řádným živnostníkem, který je oprávněn prodávat cukrovinky na poutích a trzích. Této žádosti okresní úřad nevyhověl z důvodů, že neexistuje předpis, podle něhož bylo by možno evidenci, resp. vydanou legitimaci, změnit, takže „osoba do evidence právoplatně pojatá nemá subjektivního nároku na to, aby byla vyjmuta z právoplatného soupisů a evidence, aby jí byla cikánská legitimace odňata a ona zbavena povinnosti vykazovati se touto legitimaci.“ Nejvyšší správní soud však stanovil, že soupis potulných cikánů je pouhou evidenční pomůckou a že cikánská legitimace je listinným osvědčením o vlastnosti určité osoby jako potulného cikána. Z toho plyne, že tyto dokumenty nejsou rozhodnutími nebo opatřeními úřadu, který by zakládal, měnil či rušil práva a povinnosti stěžovatele, proto se může stěžovatel domáhat zrušení této evidence.

33

s deklarovanou stále rostoucí životní úrovní. Proto zde byla snaha Romy asimilovat. Romské děti byly posílány do zvláštních škol, ne proto, že by jejich rozumové schopnosti nestačily na vzdělávání na základní škole, ale proto, aby se romské děti naučily český jazyk a aby překonaly svůj sociálně kulturní handicap61. Po roce 1989 došlo k uznání Romů za národnostní menšinu a dnes je problematika národnostních menšin řešena v zákoně o právech příslušníků národnostních menšin z roku 200162. Současným problémem v České republice je vzdělávání romských dětí, kdy byla v případu D.H. proti České republice63 kritizována segregace romských dětí ve školách poskytujících vzdělání nižšího standardu. Jen v krátkosti připomeneme, že v roce 1999 vydalo Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) zprávu s titulem „Zvláštní náprava: Romové a školy pro mentálně postižené děti v České republice“64, kde bylo stanoveno, že český vzdělávací systém fakticky vytváří rasovou segregaci romských dětí ve zvláštních školách a že romské děti s normálním intelektem jsou soustřeďovány ve školách určených pro mentálně postižené. Vzhledem k tomu, že návrat ze zvláštní školy do základní je téměř nemožný, pokračovala segregace romských dětí tím, že po ukončení základní školy nemohly dosáhnout takové kvalifikace, kterou by mohly dosáhnout po ukončení základní školy, čímž mohly vykonávat pouze manuální a intelektuálně nenáročnou práci. Stěžovatelé ve své stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva opřeli své tvrzení o statistická data získaná v roce 1999 z 8 zvláštních a 69 základních škol v Ostravě. Podle těchto údajů z celkového počtu 1 360 žáků umístěných do zvláštních škol v Ostravě bylo 762 (56 %) romských dětí. Naproti tomu romské děti tvořily jen 2,26 % žáků mezi 33 372 žáky zdejších základních škol. Evropský soud pro lidská práva vyslovil, že systém zvláštních škol pro romské děti nenapomohl integraci dětí do normálních škol a do společnosti, vyslovil také, že rozdíl v zacházení mezi romskými a neromskými dětmi je objektivně opodstatněný a že by existoval rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem a rozhodl třinácti hlasy ke čtyřem, že došlo k porušení čl. 14 ve vztahu k čl. 2 Protokolu č. 1 Úmluvy.

61

ŠTUMPFOVÁ M. Význam stížností při potlačování diskriminace a přístupu ke vzdělání v ČR. Význam stížností při potlačování diskriminace a přístupu ke vzdělání v ČR. Spory v oblasti lidských práv : zákon a praxe u mezinárodních soudů : Praha, 22.-24. října 1998 : sborník přednášek : mezinárodní seminář organizovaný ve spolupráci Evropského střediska pro práva Romů, České advokátní komory a Českého helsinského výboru a za finanční podpory Evropské komise. Praha : Český helsinský výbor, 1999, s. 31 a 33. 62 zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, ve znění pozdějších předpisů. 63 Rozhodnutí ESLP ve věci D. H. a ostatní proti České republice ze dne 13. listopadu 2007. Application no. 57325/00. 64 CAHN, C., CHIRICO, D.: A Special remedy: Roma and Schools for Mentally Handicapped in the Czech Republic. Country report No. 8, Country Report Series, ERRC, 1999.

34

Domnívám se, že klíčem k řešení romské problematiky může být vzdělávání romských dětí. Pokud se romské děti začlení do kolektivu ve třídě, pak mohou prokázat, že jsou stejně bystré a šikovné, jako ostatní děti. S kvalitním vzděláním se potom mohou v budoucnu rozhodnout, jaké povolání budou chtít vykonávat. Práce tedy nebude jen nutnost, ale také radost a uspokojení. V tomto duchu pak budou moci vychovat i svoje děti. A to se netýká jen práce, ale také kulturního života. Kvalitní škola otevírá dětem možnosti seberealizace, a to v mnoha ohledech. Kvalitní škola ale není všechno, děti samozřejmě musí mít i adekvátní rodinné zázemí, rodiče je musí ve vzdělávání podpořit. Jen tak se může osobnost dítěte rozvíjet. Zde pak může být nápomocna i spolupráce s romskými asistenty, kteří mohou dětem nabídnout různé zájmové vzdělávací aktivity65.

6.3. Sexuální orientace Sexuální orientace stejně jako sex bývala vždy tabu, téma, o kterém se ve společnosti nemluvilo. Ovšem s pokročilou modernizací společnosti a odklonem od tradiční katolické výchovy se začínaly ozývat i první ohlasy na toto téma. V českých zemích byl pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, pachatel mohl být v padesátých letech minulého století potrestán až jedním rokem odnětí svobody, případně pokud tak činil za úplatu nebo s osobou mladší osmnácti let, mohl být potrestán trestem odnětí svobody až na pět let66. Trestnost pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví byla zakotvena rovněž v současném trestním zákonu, zde byla však stanovena trestní sazba za pohlavní styk provozovaný z jakýchkoliv důvodů trestu odnětí svobody na jeden až pět let. Netrestal se ale pohlaví styk mezi osobami stejného pohlaví, které dovršily osmnáctý rok života67. Tato úprava platila až do roku 1990, kdy byla zrušena novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. Rozvoj práv gayů a leseb je zaznamenán až v 90. letech, zejména pak v druhé polovině 90. let, kdy se dostává na scénu společnosti Internet. Toto médium funguje často

65

Postavení Romů na trhu práce je uvedeno v tabulce č. 5. § 241 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel bude pachatel potrestán, dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 a) s osobou mladší než osmnáct let, nebo b) za úplatu. (3) Kdo se nabídne k pohlavnímu styku s osobou téhož pohlaví za úplatu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ 67 § 244 zákona č. 140/1964 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Kdo se po dovršení osmnáctého roku svého věku pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví mladší než osmnáct let, nebo kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, zneužívaje její závislosti, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Stejně bude potrestán, kdo a) za pohlavní styk s osobou téhož pohlaví přijme nebo poskytne úplatu, nebo b) pohlavním stykem s osobou téhož pohlaví budí veřejné pohoršení.“ 66

35

jako anonymní prostor pro setkávání různých lidí a pro vyměňování informací a zkušeností. Zároveň začínají vznikat různá sdružení, jako Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO), které například usilovalo o vynětí homosexuality ze seznamu nemocí (k čemuž došlo na mezinárodní úrovni rozhodnutím WHO v roce 1993), či sdružení STUD, který mimo jiné usiloval o vytvoření zákona o registrovaném partnerství68. V ČR současně probíhá několik festivalů zabývajících se problematikou sexuální orientace, v roce 2007 se také konal v Brně happening za práva osob s odlišnou orientací. V roce 2006 byl přijat zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, kterým došlo k posílení práv osob s opačnou orientací a také k „legalizaci“ těchto vztahů. Ale protože lidé s opačnou orientací museli svoji orientaci skrývat, nejen kvůli tomu, že pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví dlouhou dobu byl trestným činem, ale také i ze strachu z nepřátelské a odmítavé reakce společnosti, bude české společnosti dlouho trvat, než přijme myšlenku, že homosexualita může být normální jev. Zákon o registrovaném partnerství však není ideální a obsahuje dosti závažné nedostatky. V právní úpravě zejména neexistuje institut společného jmění ani společného nájmu bytu69. Dále zákon nemění všechny předpisy, které se dotýkají těchto skupin. Například partneři nejsou zařazeni do I. skupiny osob daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí70, nemají nárok na vdovský či vdovecký důchod71, nemohou užívat společné příjmení72, nemohou být postihnuti za uzavření dvojího partnerství73, atd. 68

PECHOVÁ, O. a kol. Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR. Pracovní skupina pro otázky sexuálních menšin ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny MUDr. Džamily Stehlíkové, 2007, s. 13. Dostupné na: http://www.diskriminace.info/dt-publikace/analyza_final.pdf. 69 Do zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, byla nedávno včleněno ustanovení § 705a, které upravuje vztahy k nájemnímu bytu v registrovaném partnerství: „(1) Osoba, která uzavřela registrované partnerství (dále jen "partnerství"), má po dobu trvání partnerství právo užívat byt, jenž je v nájmu druhého partnera a práva s tím spojená (§ 688). (2) Uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu (družstevního bytu), jehož nájemcem je jeden z partnerů. Stejně tak společný nájem bytu nevzniká, pokud se stane jeden z partnerů 1a) nájemcem bytu (družstevního bytu) za trvání partnerství. Ustanovení umožňující vznik společného nájmu bytu dohodou (§ 700) tím nejsou dotčena. (3) Zrušením, popřípadě vyslovením neplatnosti nebo neexistence partnerství, zaniká právo partnera, který není nájemcem bytu, tento byt nadále užívat.“ 70 § 11 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Pro účely výpočtu daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí jsou osoby zařazeny do tří skupin vyjadřujících vztah poplatníka k zůstaviteli, dárci (obdarovanému) nebo nabyvateli (převodci). Příbuzenským vztahům vzniklým narozením jsou na roveň postaveny vztahy založené osvojením. (2) Do I. skupiny patří příbuzní v řadě přímé a manželé.“ 71 § 49 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Vdova má nárok na vdovský důchod po manželovi, který a) byl poživatelem starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, nebo b) splnil ke dni smrti podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod anebo zemřel následkem pracovního úrazu. (2) Vdovec má nárok na vdovecký důchod po manželce, která splňovala podmínky uvedené v odstavci 1.“ 72 § 8 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině): „(1) Snoubenci jsou povinni při uzavírání manželství před matričním úřadem nebo oprávněným orgánem církve souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení

36

Diskutovaným tématem je osvojení dětí homosexuálními páry, což je v současnosti pro většinu obyvatel České republiky nemyslitelné. Problémem je rovněž výchova dětí, které již v rodině partnerů existují a jsou zde vychovávány. Často se setkáváme s rodinami, kdy lesbické ženy vychovávají vlastní děti. Těchto rodin je řádově stovek či spíše tisíců. U mužů je to o poznání složitější. Ti své děti vychovávají v případě, že jsou jejich otci z předchozího svazku74. Osobně se domnívám, že pro děti je jednodušší a lepší, pokud vyrůstají v harmonické rodině, i když zde nemají mužský či ženský prvek. Tento „vzor“ se může vyskytovat v širší rodině nebo u blízkých přátel partnerů. Navíc jak známo, dost rodin se v současnosti rozvádí, takže v tomto modelu existuje rovněž často pouze jeden rodič, nemluvě o svobodných matkách. Podle současné právní úpravy může osvojit nezletilce i jednotlivá fyzická osoba, která zaručuje způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti75. To by mohla být cesta například pro gaye, ovšem otázka je, jak by si soud poradil s jeho orientací a požadavkem na vedení řádného života jakožto podmínky pro osvojení. Společně však mohou dítě adoptovat pouze manželé, což je vůči partnerům diskriminační76. Rovněž partneři nemají právo adoptovat dítě svého partnera. Tato právní úprava by podle mého názoru umožnila stabilizovat a právně posílit postavení dětí, které fakticky žijí s partnery, což má význam také tehdy, pokud dojde k úmrtí biologického rodiče a dítě je svěřeno do výchovy jiné osoby, se kterou je v příbuzenském vztahu. Tak často dochází k tomu, že jsou tyto děti odtrženy od partnera zemřelého rodiče, který je často dítětem vnímán jako druhá nejbližší osoba.

6.4. Zdravotní postižení Zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebylo za dob socialismu v České republice nijak právně upraveno. Až v roce 1991 při přijetí zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, byly vytvořeny dvě kategorie osob se zdravotním postižením: občané se změněnou pracovní schopností a občané se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením.

předchozí; bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen jedno z nich. (2) Ponechají-li si svá dosavadní příjmení, prohlásí, které z jejich příjmení bude příjmením společných dětí.“ 73 § 210 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Kdo za trvání svého manželství uzavře manželství jiné, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (2) Stejně bude potrestán, kdo uzavře manželství s osobou, která již je v manželství jiném.“ 74 Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR, s. 24. 75 § 64 zákona o rodině. 76 § 66 zákona o rodině.

37

Občanům se změněnou pracovní schopností, což byli vždy občané částečně invalidní – nyní invalidní v prvním nebo druhém stupni, se poskytovala pracovní rehabilitace77 a zaměstnavatelé byli povinni je zaměstnat ve výši povinného podílu – ten činil u zaměstnavatele s více než 25 zaměstnanci čtyři procenta. Tato povinnost pak mohla být nahrazena odebíráním výrobků od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců se změněnou pracovní schopností nebo zadáváním výrobních programů těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků chráněných dílen, nebo odvodem do státního rozpočtu. Občané se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením (což byly vždy plně invalidní osoby – nyní invalidní ve třetím stupni) měli horší postavení, neboť v § 22 bylo stanoveno, že „občané se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením se umísťují zejména do výrobních družstev invalidů, do hospodářských zařízení svazů zdravotně postižených a do chráněných dílen a pracovišť, které zřizují nebo vyhrazují zaměstnavatelé“. Zde vidíme, že zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebylo zdaleka obvyklé a že zejména plně invalidní osoby byly určitým způsobem diskriminovány a segregovány na odlišných pracovištích než lidé bez postižení, čímž došlo k jejich izolaci od společnosti. Nyní je zaměstnávání osob se zdravotním postižením upraveno v § 67 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a týká se zaměstnávání osob invalidních ve třetím stupni – tedy osoby s těžším zdravotním postižením, osob invalidních v prvním nebo druhém stupni a osob zdravotně znevýhodněných78. Tato právní úprava vychází z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 159, o pracovní rehabilitaci zdravotně postižených osob79, a z Evropské sociální charty80. Osobám se zdravotním postižením se poskytuje pracovní rehabilitace, která je zaměřena na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby se zdravotním postižením. Pracovní rehabilitaci zabezpečuje úřad práce81 (pracovní rehabilitace 77

§ 23 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Dle § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se invalidní osobou rozumí taková osoba, jejíž pracovní schopnost poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 % (invalidita prvního stupně), b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, (invalidita druhého stupně), c) nejméně o 70 %, jedná (invalidita třetího stupně). Zdravotně znevýhodněnými se rozumí dle § 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jsou osoby, které mají zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale jejich možnosti získání kvalifikace nebo vykonávání zaměstnání jsou podstatně omezeny z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti, a tím i možnost pracovního uplatnění. 79 Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 159, o pracovní rehabilitaci zdravotně postižených osob, která byla recipována vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 72/1985 Sb., o Úmluvě o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů (č. 159). 80 Evropská sociální charta, která byla recipována Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 14/2000 Sb.m.s. 81 § 69 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 78

38

je rovněž hrazena z rozpočtu úřadu práce82). Osoba se zdravotním postižením může být přijat na chráněné pracovní místo, které je vytvořeno na základě písemné dohody s úřadem práce a je provozováno po dobu alespoň dvou let. Na vytvoření chráněného pracovního místa úřad práce poskytuje zaměstnavateli příspěvek83. Oproti předchozí právní úpravě tak došlo k posunu, neboť zaměstnavatel je povinen zaměstnat i osoby plně invalidní. Zaměstnavateli rovněž plyne povinnost dodržovat zásadu rovného zacházení s osobami se zdravotním postižením, která je zakotvena v zákoníku práce84. V roce 2004 bylo v rámci státní politiky zaměstnanosti vynaloženo asi 668 mil. Kč jako příspěvek zaměstnavatelům zaměstnávajícím více než 50 % osob se zdravotním postižením. V roce 2005 bylo zaměstnavatelům na příspěvcích vyplaceno 737 mil. Kč. Tento příspěvek je poskytován všem zaměstnavatelům, kteří splní zákonem stanovené podmínky85. V současné době byl přijat vládou Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006 – 200986, který se věnuje mimo jiné otázkám zaměstnanosti těchto osob, prevenci diskriminace občanů se zdravotním postižením a participaci občanů se zdravotním postižením a jejich organizací na správě veřejných záležitostí. Tyto otázky jsou podrobně zpracovány spolu s konkrétními cíly, které mají celkové postavení osob se zdravotním postižením zlepšit. Zda se podaří dosáhnout všech cílů, to uvidíme v budoucnu.

6.5. Diskriminace na základě věku Věkové rozpětí pracujících osob nebo osob v produktivním věku je značné. Pro zaměstnavatele je nejvýhodnější zaměstnávat osoby ve středních letech. Mladí lidé nemají často dostatek zkušeností, aby mohli bez problémů vykovávat určitou profesi, starší lidé se naopak nedokáží se všem vzhledem ke svému věku snadno učit (také díky technickému pokroku, který klade na starší obrovské nároky) a s přibývajícími lety ztrácí i flexibilitu a pracovní nasazení. Starší lidé mají ale ve srovnání s mladými horší postavení a jsou tak častěji 82

Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 – 2008. Česká republika, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky 2006, s. 81. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3002/Narodni_zprava_2006-8.pdf. 83 § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 84 § 16 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 85 Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 – 2008. Česká republika, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky 2006, s. 81. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3002/Narodni_zprava_2006-8.pdf. 86 Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006 – 2009 přijatý usnesením vlády ČR ze dne 17. 8. 2005 č. 1004. Aktualizovaný na základě usnesení vlády ČR ze dne 27. června 2007 č. 710. Praha, 2005. ISBN 80-86734-66-8. Dostupné mj. na http://www.nrzp.cz/userfiles/file/nppi2007.pdf.

39

diskriminováni. V této kapitole se budeme věnovat právě zaměstnávání starších lidí, které je v současné době palčivým problémem české společnosti. Právě rozvoj zaměstnávání starších osob je klíčem k řešení současné nelehké situaci ve společnosti, kdy se počet seniorů stále zvyšuje. Je ovšem třeba na druhou stranu říci, že pracovní schopnosti se zhoršují se zvyšujícím věkem – starší lidé nemusí udržet patřičnou pozornost, nejsou již tolik fyzicky i duševně zdatní, nastupují různé nemoci spojené se stářím, takže kvalita práce se může zhoršit. Je potom otázka, na jakých postech by tito lidé měli setrvávat a jakou práci vykonávat. Stát motivuje starší osoby k pracovní činnosti mimo jiné také tím, že zvyšuje hranici věku pro odchod do starobního důchodu. Za první republiky se starobní důchod se vyplácel osobám od 65 let, pokud splnili příslušnou čekací dobu87. Předčasný odchod do důchodu upraven nebyl. Za dob socialismu v první polovině padesátých let byl starobní důchod upraven tak, že nárok na starobní důchod měl pojištěnec, který dosáhl věku alespoň 65 let, nepožíval invalidního důchodu a nevydělával více než polovinu průměrného ročního výdělku. Zde nebyla stanovena žádná čekací doba, po kterou by musel pojištěnec odvádět pojistné do státního rozpočtu, ze kterého se pak obrazně vyplácel jeho důchod. Existoval i předčasný odchod do důchodu – nárok na starobní důchod měl pojištěnec, který dosáhl věku alespoň 60 let, nepožíval invalidního důchodu a nevydělával více než polovinu průměrného ročního výdělku, pokud byl pojištěn alespoň dvacet let88. Po roce 1957 měl nárok na starobní důchod zaměstnanec, který byl zaměstnán nejméně 20 roků, jestliže v době trvání zaměstnání nebo nejpozději do dvou roků po ukončení zaměstnání dosáhl věku aspoň 60 let (zaměstnankyně musela dosáhnout věku 55 let89). Tato právní úprava byla v roce 1964 zrušena novým zákonem o sociálním zabezpečení, kdy se zvýšila čekací doba na 25 let a odchod do důchodu byl tak stanoven na 60 let, pro ženy byl pak odchod do důchodu stanoven na 53 až 57 let podle počtu vychovaných dětí90. Tato právní úprava prakticky přetrvala až dodnes91. Současná vláda schválila první etapu důchodové reformy a to novelou zákona o důchodovém pojištění92, podle níž by došlo ke zvyšování věku odchodu do důchodu až na 65 87

§ 112 zákona č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. § 62 zákona č. 99/1948 Sb., o národním pojištění. 89 § 9 zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení. 90 § 11 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení. 91 Od roku 1988 je účinný zákon č. 100/1988 Sb.o sociálním zabezpečení, který byl v pasáži starobních důchodů nahrazen současným zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. 92 Zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 88

40

let pro všechny (pro ženy je odchod do důchodu odstupňovaný podle počtu vychovaných dětí, pokud žena nemá žádné dítě, má nárok na starobní důchod od 65 let), prodloužení potřebné doby pojištění až na 35 let (opět odstupňované podle věku) a zrušení doby studia na střední, vyšší odborné a vysoké škole jako náhradní doby pojištění. Novela zákona o důchodovém pojištění také podporuje ekonomickou aktivitu seniorů a umožňuje jim tak postupný odchod do důchodu. V minulosti si senioři mohli zvolit buď odchod do penze, nebo práci bez nároku na důchod, anebo pobírání starobního důchodu a vykonávání ekonomické činnosti – avšak bez zvyšování důchodové dávky navzdory další platbě sociálního pojištění. Podle novely mohou senioři pracovat a přitom pobírat polovinu starobní penze, na kterou by měli mít nárok. Zároveň za každých odpracovaných 180 dní by se jim zvýšila procentní výměra důchodu o 1,5 % z vyměřovacího základu. Pokud by senioři po vzniku nároku na starobní důchod tento nepobírali, ale byli ekonomicky aktivní, pak by se jim zvýšila procentní výměra důchodu již za každých 90 odpracovaných dnů. Je třeba dodat, že pouhou změnou právní úpravy nedojde k odstranění diskriminace osob z důvodu věku, zejména pak seniorů. Je třeba, aby nejen zaměstnavatelé, ale také zaměstnanci spolupracovali, aby se staří lidé ve svém oboru vzdělávali či získávali kvalifikaci i pro jiný obor, ve kterém by se mohli uplatnit93.

6.6. Současný stav diskriminace v ČR Jak jsme viděli, diskriminace skupin ohrožených nerovným zacházením ve společnosti přetrvává. V této podkapitole se zaměříme na současný stav diskriminace v České republice a budeme vycházet ze studie, která byla provedena v ČR od února 2007 do konce srpna 200794. Studie mapovala poznatky občanských poraden, které se setkaly s diskriminací, po celé ČR. Studie uvádí, že do června 2007 bylo zaznamenáno celkem 129 dotazů, které se týkaly diskriminace. Nejčastější dotazy byly kladeny poradnám v severovýchodních Čechách. Lidé nejčastěji přicházeli do poraden s otázkami k diskriminaci v pracovním právu - těchto dotazů bylo dohromady 83. Ze všech dotazů bylo vybráno 29 kasuistik, tedy modelových dotazů klientů, které byly poradnou považovány za nejzávažnější95.

93

Zaměstnanosti starších osob se věnuje i tabulka č. 6. HOUDA, P., PŘÍHONSKÁ, I. Analýza projevů diskriminace v ČR z pohledu občanského poradenství. Asociace občanských poraden, Praha, 2007, 20 s. Dostupné na: http://www.obcanskeporadny.cz/images/stories/dokumenty/10_statistika_a_analyzy/analyza_diskriminace.pdf. 95 Kasuistiky (a také současný stav diskriminace) ilustruje tabulka č. 7. 94

41

Z kasuistik

lze

vysledovat,

že

většina

diskriminačního

chování

probíhá

v soukromoprávní oblasti, nejčastěji v oblasti pracovního práva. V pracovním právu, které má paradoxně v současnosti nejpropracovanější antidiskriminační úpravu, a zdálo by se, že v této oblasti již díky zákonným normám nebude k diskriminaci docházet. Avšak pracovní právo poskytuje zaměstnanci obecně nedostatečnou faktickou ochranu. Zaměstnanec je na zaměstnavateli ve valné většině případů ekonomicky závislý, a proto si často netroufne cokoliv zaměstnavateli vytýkat. Proto je důležité, aby existoval nejen kvalitní antidiskriminační zákon, který se bude věnovat zejména soukromoprávní oblasti, ale hlavně aby se změnilo postavení zaměstnance – který si musí především uvědomit, že se může a musí proti nezákonnému jednání bránit. Je nutné, aby se kauzy spojené s diskriminací co nejvíce dostávaly do povědomí veřejnosti a aby zaměstnavatelé věděli, že mohou být citelně za nerovné zacházení potrestáni. Pouze tak se změní jednání se zaměstnanci a fakticky se zvýší jejich ochrana.

42

ČÁST DRUHÁ

Diskriminace z pohledu současné legislativy a judikatury

43

7. Prameny komunitárního práva Zákaz diskriminace a právo na rovné zacházení je zakotveno v moderním komunitárním právu, které reaguje na aktuální problémy Evropských společenství (dále jen „ES“). Česká právní úprava obou návrhů antidiskriminačního zákona96 z práva Evropských společenství vychází (rovněž tak vlastní návrh antidiskriminačního zákona), proto pokládám za podstatné se těmito prameny zabývat a uvést je mezi legislativou na prvním místě. Teprve poté se budeme věnovat české právní úpravě. Zákaz diskriminace je totiž v komunitárním právu značně propracován, což o české právní úpravě nelze zdaleka tvrdit.

7.1. Primární právo Komunitární právo lze rozdělit na primární a sekundární. Primární právo vytváří základ právního řádu Společenství, jeho východiska a cíle. Primární právo je tvořeno zejména zakladatelskými smlouvami ES, v jejím čele stojí Smlouva o založení Evropských společenství (dále jen „SES“). Tato Smlouva má velký význam i v oblasti diskriminace. Státy Evropského společenství vyjádřily důležitost rovnosti (zatím – s ohledem na dobu, ve které byla SES sepsána – rovnosti pohlaví) tím, že ji zakotvily hned do článku 2 SES, který obsahuje poslání a hlavní cíle Společenství97. Významným ustanovením je také článek 13 SES, který představuje generální zmocnění pro vydávání sekundárních aktů týkajících se zákazu diskriminace na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace98. Na základě tohoto článku byly přijaty směrnice Rady 2000/43/ES, 2000/78/ES, 76/207/EHS, kterými se probereme později.

96

Sněmovní tisk č. 866, 4. volební období 2002 – 2006, Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) (dále jen „návrh z roku 2005“) a sněmovní tisk č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní návrh na vydání zákona, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) (dále jen „návrh z roku 2007“). 97 Článek 2 SES: „Posláním Společenství je vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie a prováděním společných politik nebo činností uvedených v článcích 3 a 4 podporovat v celém Společenství harmonický, vyvážený a udržitelný rozvoj hospodářských činností, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení pro muže a ženy, trvalý a neinflační růst, vysoký stupeň konkurenceschopnosti a konvergence hospodářské výkonnosti, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.“ 98 Článek 13 SES: „1. Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této smlouvy a v rámci pravomocí svěřených Společenství touto smlouvou, může Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě. 2. Odchylně od odstavce 1 rozhoduje Rada postupem podle článku 251, pokud přijímá podpůrná opatření Společenství, s vyloučením

44

Naprosto klíčovým ustanovením je ale článek 141 SES99, který vyjadřuje zásadu stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. Tento článek se v SES objevil v původním znění smlouvy při jejím podpisu r. 1957. Na tento článek navazuje rozhodnutí ve věci Defrenne100, ve kterém Evropský soudní dvůr (dále také jen „Soud“ nebo „ESD“) stanovil doktrínu přímého účinku: „Princip, že muži a ženy mají dostat rovnou mzdu, což je zakotveno v článku 119 (nyní 141 – pozn.aut.), je jeden ze základů Společenství. Může být vynuceno před národními soudy. Tyto soudy mají povinnost zajistit ochranu těch práv, která se vztahují na jednotlivce, zvláště v případech těchto forem diskriminace, které mají původ přímo v zákonných ustanoveních nebo kolektivních pracovních smlouvách, stejně jako když muži a ženy dostávají nerovnou mzdu za rovnocennou práci, která je vykonávána ve stejné organizaci, ať je již soukromá, nebo veřejná.“ To znamená, že poškozená osoba je oprávněna se dovolávat zákazu diskriminace i kdyby národní úprava o diskriminaci nestanovila nic. Tento článek má rovněž přednost před zákonnou úpravou vnitrostátního práva, pokud by tato byla s nám v rozporu. Další články SES obsahují zákaz diskriminace již roztroušeně. Je to např. požadavek upravení státních monopolů obchodní povahy101, volného pohybu pracovníků102, odstranění diskriminace v dopravě zboží mezi různými zeměmi původu nebo destinace103, slučitelnost podpor sociální povahy poskytovaných státem individuálním spotřebitelům za podmínky rovnosti na základě původu výrobků104, reciproční zacházení států na základě Smlouvy v obchodních stycích105, zákaz diskriminace při zavedení cel106 a další.

harmonizace právních předpisů členských států, jako základ pro činnosti, které přijímají členské státy, aby přispěly k naplnění cílů uvedených v odstavci 1.“ 99 Článek 141: „1. Každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. 2. "Odměnou" ve smyslu tohoto článku se rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Rovnost odměňování mužů a žen bez diskriminace na základě pohlaví znamená, že: a) se odměna za stejnou práci vypočítává při úkolové mzdě podle stejné sazby; b) časová odměna za práci je stejná na stejném pracovním místě. 3. Rada postupem podle článku 251 po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímá opatření k uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. 4. S ohledem na zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení členskému státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře.“ 100 Rozhodnutí ESD ve věci 43/75 Defrenne. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. dubna 1976. Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour du travail de Bruxelles - Belgie. Stejná odměna mužů a žen za stejnou práci. Sbírka rozhodnutí 1978. Strana 01365. CELEX: 61975J0043. 101 Článek 31 SES. 102 Článek 39 SES. 103 Článek 75 SES. 104 Článek 87 SES. 105 Článek 183 SES.

45

Smlouva o založení Evropského společenství upravuje též rámcově možnost států přijmout pozitivní opatření107. Zajímavé je, že SES hovoří na mnoha místech o diskriminaci, nikde ovšem není vymezena její legální definice, ve smyslu přímé a nepřímé diskriminace, popřípadě podle jiné koncepce pojmu diskriminace. Definice jsou totiž zakotveny v sekundárním právu Společenství, které bylo přijato později než právo primární a z primárního práva vychází. Na tomto místě bychom se rádi zmínili o vztahu Společenství a Evropské úmluvy. Evropská úmluva je jedním ze základních dokumentů v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv. Problémem pro ES bylo ovšem to, že k ní mohou přistoupit jen jednotlivé státy, tedy nikoliv Společenství. To by předpokládalo revizi Statutu rady Evropy. Evropská komise se snažila vyvolat diskusi o přijetí Evropské úmluvy a nakonec se v 90. letech obrátila na Radu s prohlášením o nezbytnosti přijetí Evropské úmluvy do acquis communitaire. Rada se následně obrátila na Evropský soudní dvůr, který v letech 1994 – 1996 pracoval na posudku, zda je vůbec možné k Evropské úmluvě přistoupit. Dne 28.3.1996 byl tento posudek vypracován a v něm Soud navrhované přistoupení zamítl. Jako důvody uvedl, že vzhledem k tomu, že „žádné ustanovení SES nesvěřuje komunitárním institucím pravomoc vydávat rozhodnutí nebo uzavírat dohody v oblasti lidských práv108“,

a tak „přistoupení

k Společenství k Evropské úmluvě vyžaduje předcházející změnu SES109.“ Zamítnutí přístupu k Evropské úmluvě bylo potvrzeno i na summitu v Kolíně nad Rýnem v r. 1999, kde ovšem bylo rozhodnuto o novém dokumentu v oblasti lidských práv. Tímto dokumentem je Charta základních práv Evropské unie, která byla dne 7.12.2000 vyhlášena na konferenci v Nice. Tento dokument má pouze politický význam, státy jím

106

Článek 184 SES. Článek 141 odst. 4 SES: „S ohledem na zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení členskému státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře. 108 In ŠIŠKOVÁ, N. Evropská unijní ochrana lidských práv : (Charta a další instrumenty ochrany lidských práv v EU). Praha : Linde, 2001, s. 12 109 In BLAHOŽ, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, str. 594. Srv. MALENOVSKÝ, J. Úvaha u kolébky nového Evropského soudu pro lidská práva. Právník, 1998, č. 12, s. 1005 – 1008. 107

46

nejsou nijak vázány, což vyplývá z preambule Charty110. Zákaz diskriminace je v Chartě uveden v článku 21, kde se stanoví diskriminační důvody demonstrativně111.

7.2. Sekundární právo Sekundární právo může být vydáváno na základě generálního zmocnění v článku 249 SES112 a výrazně rozšiřuje právo primární. V oblasti diskriminace byly vydány v návaznosti na článek 13 SES zatím pouze směrnice. Směrnice mohou mít podle judikatury ESD113 vertikální (nikoliv horizontální114) přímý účinek v případě, že členský stát směrnici řádně a včas neimplementoval a současně pokud směrnice zakládá práva jednotlivců, která jsou dostatečně jasná a přesná a která jsou nepodmíněná – není třeba prováděcí úprava ze strany členského státu a stát tak nemá k dispozici žádný prostor pro jinou právní úpravu115.

110

Charta základních práv Evropské unie, Preambule: „Při náležitém respektování pravomocí a úkolů společenství a Unie i zásady subsidiarity tato Charta znovu stvrzuje práva, vyplývající zejména z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům, ze Smlouvy o Evropské unii, ze smluv zakládajících jednotlivá Společenství, ze Sociálních chart přijatých Společenstvím a Radou Evropy a z rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství a Evropského soudu pro lidská práva. Uplatňování těchto práv vyžaduje odpovědnost a povinnosti k druhým, k lidskému společenství a k příštím generacím. Unie proto uznává práva, svobody a zásady níže uvedené.“ 111 Článek 21 Charty základních práv Evropské unie: „1. Každá diskriminace z jakéhokoli důvodu, např. z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jakéhokoli jiného přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace se zakazuje. 2. V oblasti aplikace Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii se zakazuje každá diskriminace z důvodu státní příslušnosti; zvláštní ustanovení těchto smluv tím nejsou dotčena.“ 112 Článek 249 SES: „Ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení a směrnice, přijímají rozhodnutí a vydávají doporučení nebo zaujímají stanoviska. Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro ty, jimž je určeno. Doporučení a stanoviska nejsou závazná.“ 113 Rozhodnutí ESD ve věci 41/74 Van Duyn, rozsudek Soudního dvora ze dne 4. prosince 1974. Yvonne van Duyn proti Home Office. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: High Court of Justice, Chancery Division Spojené království. Veřejný pořádek. Sbírka rozhodnutí 1974. Strana 01337. CELEX: 61974J0041. Rozhodnutí ESD ve věci 148/78 Ratti, rozsudek Soudního dvora ze dne 5. dubna 1979. Státní zastupitelství proti Tulliu Rattimu. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Pretura di Milano - Itálie. Sbírka rozhodnutí 1979. Strana 01629. CELEX: 61978J0148 114 Rozhodnutí ESD ve věci 152/84 Marshall, Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1986. M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority (Teaching). Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Court of Appeal (England) - Spojené království. Rovné zacházení pro muže a ženy. Sbírka rozhodnutí 1986. Strana 00723. CELEX: 61984J0152. Rozhodnutí ESD ve věci C-91/92 Faccini Dori, rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1994. Paola Faccini Dori proti Recreb Srl. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Giudice conciliatore di Firenze - Itálie. Ochrana spotřebitelů v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory - Dovolatelnost ve sporech mezi soukromými osobami. Sbírka rozhodnutí 1994. Strana I-03325. CELEX: 61992J0091. 115 In BLAHOŽ, J., KLÍMA, K., SKÁLA, J. a kolektiv. Ústavní právo Evropské unie. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2003, s. 139.

47

Musíme konstatovat, že počet směrnic zejména v oblasti diskriminace osob na základě pohlaví je velmi rozsáhlý, proto se zde budeme věnovat pouze nejvýznamnějším z nich – i tak jich bude dost.

7.2.1. Diskriminace z důvodu pohlaví Diskriminace z důvodu pohlaví je hlavním tématem většiny směrnic. Je to proto, že pohlaví je jedním z nejstarších diskriminačních důvodů. V této podkapitole se budeme právě těmito směrnicemi zabývat.

7.2.1.1. Diskriminace osob v pracovním právu První dvě směrnice, které byly v oblasti diskriminace vydány, měly provést zásadu rovnosti mužů a žen v pracovním právu. Dne 21. ledna 1974 bylo přijato usnesení Rady ze dne o sociálním akčním programu, jehož cílem bylo umožnit vyrovnání životních a pracovních podmínek mužů a žen a vyrovnaný hospodářský a sociální rozvoj a sociální rovnováhu. Společenství uznalo přednostní povahu opatření, které mají být provedeny ve prospěch žen, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělání a zvyšování odborné kvalifikace a o pracovní podmínky včetně odměny za práci116. Nejstarší směrnice 75/117/EHS117 byla vydána 10. února 1975 a přímo navazuje na článek 141 SES (tehdejší článek 119). Tato směrnice obsahovala legální definici zásady stejné odměny za stejnou práci118 a stanovila povinnost států zavést nezbytná opatření tak, aby se zaměstnanci mohli domáhat svých práv soudní a jinou cestou119 a také požadovala patřičné změny legislativy, která tuto nerovnost odstraní120. Směrnice byla změněna směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES – a tou se budeme zabývat za chvíli.

116

Viz Úřední věstník Evropské unie 05/sv. 1. Úřední věstník Evropských společenství ze dne 19.2.1975, L 45/19, Směrnice rady, ze dne 10. února 1975, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (75/11/EHS), s. 1. Dostupné na: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:05:01:31975L0117:CS:PDF. 117 Směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy. 118 Článek 1 směrnice 75/117/EHS: „Zásadou stejné odměny za práci pro muže a ženy uvedenou v článku 119 Smlouvy (dále jen "zásada stejné odměny") se rozumí pro stejnou práci nebo pro práci, které je přiznána stejná hodnota, odstranění veškeré diskriminace na základě pohlaví ve všech hlediscích a podmínkách odměňování. Zejména pokud se pro stanovení odměny používá systém klasifikace prací, musí být založen na stejných kritériích pro muže i pro ženy a musí být sestaven tak, aby vyloučil diskriminaci na základě pohlaví.“ 119 Článek 2 směrnice 75/117/EHS. 120 Článek 3 až 8 směrnice 75/117/EHS.

48

Druhá směrnice 76/207/EHS121 byla vydána o rok později. Stanovila povinnost provedení zásady rovného zacházení (na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo s ohledem zejména na manželský nebo rodinný stav) v přístupu k zaměstnání, k pracovním místům, kariérním postupu v zaměstnání, odbornému vzdělávání, poradenství a rekvalifikaci122 a také v zajišťování pracovních podmínek123. Tato směrnice byla novelizována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES. Novelizace byla zdůvodněna řadou argumentů: Směrnice Rady 76/207/EHS nedefinuje pojmy přímá a nepřímá diskriminace na základě pohlaví, obtěžování spojené s pohlavím osoby a sexuální obtěžování. Dále novela směrnice poukazuje na to, že se diskriminace nevyskytuje pouze na pracovišti, ale také v souvislosti s přístupem k zaměstnání a odbornému vzdělávání a během zaměstnání a výkonu povolání. Reflektovala taktéž judikaturu ESD, podle níž se za diskriminaci považuje i nelegitimní zacházení se ženou z důvodu jejího těhotenství a mateřství. Evropský soudní dvůr uznal zásadu ochrany práv žen, zejména pokud jde o jejich právo na návrat na stejné nebo rovnocenné pracovní místo s pracovními podmínkami, které nejsou méně příznivé, a na prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na který by měly nárok během své nepřítomnosti124. Zajímavým bodem této směrnice je ustanovení, aby členské státy vytvořily instituci, která bude zákaz diskriminace monitorovat, poskytovat pomoc obětem a vydávat nezávislých zpráv a doporučení125. Z toho je zřejmé, že by se mělo jednat o instituci nezávislou na státě. Ustanovení této směrnice byly později převzaty do nové směrnice 2006/54/ES. Tehdejší Společenství bylo zaměřeno na svobodný trh a na ekonomicky aktivní obyvatelstvo, které se v něm pohybuje. Pracovní právo bylo tehdy pro Společenství velmi důležitou oblastí, kterou bylo nutno z hlediska legislativy členských států sjednotit. Nejprve byla přijata zásada rovnosti mužů a žen, teprve později se rovnost rozšířila na všechny diskriminační důvody. Zásada rovnosti v pracovním právu se stala nezbytným předpokladem pro otevření pracovního trhu obyvatelům různých členských států, s různými odlišnostmi i handicapy. Další dvě směrnice v oblasti pracovního práva byly vydány pod vlivem mezioborových organizací – Evropskou unií konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE), Evropským střediskem veřejných podniků (CEEP) a Evropskou konfederací 121

Směrnice Rady ze dne 9. února 1976, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (76/207/EHS). 122 Článek 1 až 4 směrnice 76/207/EHS. 123 Článek 5 směrnice 76/207/EHS. 124 Z preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES. 125 Článek 8a směrnice 2002/73/ES.

49

odborových svazů (EKOS). Tyto organizace uzavřely dohody, jejichž text byl promítnut do svou směrnic – a sice do směrnice 97/81/ES126 ze dne 15. prosince 1997, která provedla Rámcovou dohodu o částečném pracovním úvazku a směrnice 1999/70/ES127 ze dne 28. června 1999, která provádí Rámcovou dohodu o pracovních poměrech na dobu určitou. Tyto dohody zakazují diskriminaci zaměstnance s částečným úvazkem se srovnatelným zaměstnancem na plný úvazek a diskriminaci zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou se srovnatelným zaměstnancem, který má pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že na částečný úvazek a na dobu určitou jsou zaměstnány matky s dětmi, týká se tato dohoda především ochrany těchto žen. Členské státy by potom měly eliminovat překážky, které omezují možnosti částečného pracovního úvazku a předcházet zneužití, které vzniká využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou stanovením ospravedlnitelných důvodů a maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou. Obě směrnice jsou provedeny v českém zákoníku práce, avšak nedostatečně. Zákoník pouze uvádí, že „zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání128.“ Toto ustanovení je sice možné vztáhnout i na osoby s částečným pracovním úvazkem nebo se smlouvou na dobu určitou, ale chybí zde konkrétní efektivní právní normy, o které by se mohly diskriminované osoby opřít. Zákonodárce totiž počítal s podrobnější úpravou v novém antidiskriminačním zákoně, proto je v zákoníku práce legální odkaz na tento předpis a diskriminace osob s částečnými úvazky nebo se smlouvami na dobu určitou tak není adekvátně povedena. Návrh z roku 2005 ani z roku 2007 ale tuto oblast neupravuje.

126

Směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 127 Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. Směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 ze dne 3. června 1996, o Rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 127 Směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 127 Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 128 § 16 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

50

7.2.1.2. Diskriminace osob v sociální oblasti V oblasti sociální byly přijaty tyto směrnice: Směrnice Rady 79/7/EHS129, která se vztahuje na uchazeče o zaměstnání, zaměstnance a samostatně výdělečně činné osoby, na starobní důchodce a invalidní pracovníky – a to co se týče překážek v práci z důvodu nemoci, invalidity, stáří, pracovních úrazů a nemocí z povolání, nezaměstnanosti a jiného opatření o sociální pomoci. Podle této směrnice nesmí být diskriminovány osoby při poskytování příspěvků a dávek. Podrobnosti k této směrnici stanoví směrnice 86/378/EHS130, která je následně novelizována směrnicí 96/97/ES131. Tato posledně jmenovaná směrnice obsahuje legální definici systémů sociálního zabezpečení pracovníků a je zaměřena zejména na osoby samostatně výdělečně činné. I právní normy této směrnice se objevily ve směrnici 2006/54/ES, na kterou se podíváme za chvíli.

7.2.1.3. Diskriminace osob z hlediska rodinného práva Ochrana těhotných a kojících zaměstnankyň byla zavedena směrnicí Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992132. Tento právní předpis rozvíjí článek 118a SES, jenž obsahuje zmocnění k vydávání směrnic ke zlepšení pracovního prostředí a ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků. V této směrnice je vyjádřen závazek Komise vypracovat obecné zásady rizikových pracovních podmínek pro zaměstnankyně. Na základě těchto obecných zásad pak mají být vypracována opatření a stanoveny zákazy expozice dotyčných zaměstnankyň tomuto riziku nebo převedení na jiné pracovní místo133. Ženy dále nesmějí vykonávat noční práci a mají nárok na mateřskou dovolenou na nepřetržité období nejméně 14 týdnů rozložené před nebo po porodu134. Ženám také nesmí být dána výpověď do konce mateřské dovolené kromě výjimečných případů nesouvisejících s jejich stavem, což musí být ale písemně

129

Směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978, o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení. 130 Směrnice Rady 86/378/EHS ze dne 24. července 1986, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. 131 Směrnice Rady 96/97/ES ze dne 20. prosince 1996, kterou se mění směrnice 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. 132 Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň. 133 Článek 3 – 6 směrnice 92/85/EHS. 134 Článek 7 a 8 směrnice 92/85/EHS.

51

odůvodněno135. Tato směrnice již byla provedena v České republice s drobnými odchylkami zákoníkem práce136, další úprava v antidiskriminačním zákoně je proto zbytečná. Směrnicí Rady 96/34/ES137 ze dne 3. června 1996 byla provedena Rámcová dohoda o rodičovské dovolené uzavřené dne 14. prosince 1995 mezi obecnými mezioborovými organizacemi, o kterých jsme již slyšeli – Evropskou unií konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE), Evropským střediskem veřejných podniků (CEEP) a Evropskou konfederací odborových svazů (EKOS). Tato dohoda umožňuje jak matce, tak i otci starat se o dítě (ať již vlastní nebo osvojené) a být na rodičovské dovolené po dobu nejméně tří měsíců do dosažení stanoveného věku, nejvýše do osmi let – výrazně tak přispívá k odstranění předsudků o tradičních mužských a ženských rolí. Dále je rozvinut požadavek na patřičnou změnu legislativy, kdy má být zajištěn návrat na původní pracovní místo a vůbec zachování práv zaměstnance i po skončení rodičovské dovolené. Významným ustanovením je rovněž zajištění pracovního volna z důvodu vyšší moci, tj. naléhavých rodinných důvodů v případech nemoci nebo úrazu. Česká republika již tuto směrnici provedla – a to zákoníkem práce138, další právní úprava v antidiskriminačním zákoně již není potřebná a také se v návrzích nevyskytuje.

7.2.1.4. Diskriminace osob z hlediska procesních ustanovení Významnou a průlomovou směrnicí, která upravuje procesní práva, je směrnice 97/80/ES139 ze dne 15. prosince 1997, která upravuje obrácené důkazní břemeno v občanském nebo správním řízení týkající se veřejného nebo soukromého sektoru s výjimkou mimosoudních řízení dobrovolné povahy140. Tato směrnice byla novelizována směrnicí 2006/54/ES, na kterou se za nyní podíváme.

135

Článek 10 směrnice 92/85/EHS. § 239 až § 241 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 137 Směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 ze dne 3. června 1996, o Rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 138 § 191 a § 195 až § 198 zákoníku práce. 139 Směrnice Rady 97/80/ES ze dne 15. prosince 1997 o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. 140 Článek 3 a 4 směrnice 97/80/ES. 136

52

7.2.1.5. Nová směrnice o zákazu diskriminace Mnohokrát již v textu zmiňovaná směrnice 2006/54/ES141 je novátorskou směrnicí v oblasti diskriminace z důvodu pohlaví podle článku 13 SES. Tato směrnice je velmi významná, protože slučuje výše uvedené směrnice 76/207/EHS (přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky), 86/378/EHS (systémy sociálního zabezpečení pracovníků), 75/117/EHS (stejná odměna za práci pro muže a ženy) a 97/80/ES (důkazní břemeno) do jediného dokumentu na základě změn legislativy a vývoji judikatury ESD. Směrnice obsahuje ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o přístup k zaměstnání, včetně postupu v zaměstnání, a k odbornému vzdělávání, pracovní podmínky, včetně odměny a systémy sociálního zabezpečení pracovníků142. Obsahuje také legální definici přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování, sexuálního obtěžování, odměny, systémů sociálního zabezpečení pracovníků143. Diskriminací se podle této směrnice rozumí obtěžování, sexuální obtěžování, navádění k diskriminaci osob na základě pohlaví a jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou144. Je rovněž stanoveno, že obtěžování ve všech formách se nemusí vyskytovat pouze na pracovišti, ale také v souvislosti s přístupem k zaměstnání,

141

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění). 142 Článek 1 směrnice 2006/54/ES. 143 Článek 2 odst. 1 směrnice 2006/54/ES: „1. Pro účely této směrnice se: a) "přímou diskriminací" rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě z důvodu jejího pohlaví, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci; b) "nepřímou diskriminací" rozumí, pokud by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo zvyklost jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné; c) "obtěžováním" rozumí, pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu s pohlavím osoby, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry; d) "sexuálním obtěžováním" rozumí, pokud dojde k jakékoli formě nežádoucího chování sexuální povahy, vyjádřeného verbální, neverbální nebo fyzickou formou, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry; e) "odměnou" rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním; f) "systémy sociálního zabezpečení pracovníků" rozumějí systémy, na které se nevztahuje směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení [16] a jejichž účelem je poskytnout pracovníkům, jak zaměstnancům, tak osobám samostatně výdělečně činným, v rámci podniku nebo skupiny podniků, v oblasti hospodářské činnosti, z oboru jednoho povolání nebo skupiny povolání, dávky určené jako doplněk k dávkám poskytovaným zákonnými systémy sociálního zabezpečení nebo jako jejich náhrada, nezávisle na tom, zda je členství v těchto systémech povinné nebo dobrovolné.“ 144 Článek 2 odst. 2 směrnice 2006/54/ES.

53

odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání145. Všechna tato ustanovení jsou pak obsažena i v návrzích z roku 2005 a z roku 2007. Státům je umožněno přijmout pozitivní opatření v této oblasti146 - což chtěl provést pouze vládní návrh z roku 2005. Pro pozitivní opatření v pozdějším návrhu nebylo nalezeno pochopení. Významným ustanovením je i to, že na základě judikatury ESD se směrnice vztahuje i na zákaz diskriminace z důvodu změny pohlaví147 – v obou návrzích je shodně napsáno, že za diskriminaci z důvodů pohlaví se považuje i diskriminace z důvodu pohlavní identifikace. Otázka je, zda změna pohlaví spadá do této množiny. Do zvláštní části této směrnice jsou včleněna novelizovaná ustanovení zrušených směrnic. Nová směrnice tak nejprve upravuje zákaz diskriminace z hlediska pohlaví, pokud jde o stejnou odměnu za stejnou práci podle stejných klasifikačních kritérií148. Narozdíl od předchozí právní úpravy již není dáno, že zásada stejné odměny se neomezuje pouze na situace, kdy muži a ženy pracují pro stejného zaměstnavatele. Pro stanovení výše odměny se tedy bude používat systém klasifikace prací, který je založen na stejných kritériích pro muže i pro ženy. Další kapitoly jsou zavedeny ve směrnici 2006/54/ES nově, ve zrušených starých směrnicích se neobjevovaly, a proto je reflektuje pouze návrh z roku 2007. Ve směrnici je zdůrazněno rovné zacházení v systémech sociálního zabezpečení pracovníků z hlediska zákazu diskriminace v oblasti působnosti těchto systémů a podmínky přístupu k nim, povinnosti přispívat a výpočet výše příspěvků a dávek, včetně dodatkových dávek s ohledem na manžela nebo manželku nebo vyživované osoby, a podmínky trvání a zachování nároku na dávky149. Směrnice se vztahuje rovněž na důchodový systém pro státní zaměstnance150. 145

Odst. 6 preambule směrnice 2006/54/ES. Článek 3 směrnice 2006/54/ES a článek 141 odst. 4 SES. 147 Odst. 3 preambule a směrnice 2006/54/ES. 148 Článek 4 směrnice 2006/54/ES. 149 Článek 5, 6 a 7 směrnice 2006/54/ES: „(5) Aniž je dotčen článek 4, nesmí v systémech sociálního zabezpečení pracovníků docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, zejména pokud jde o: a) oblast působnosti těchto systémů a podmínky přístupu k nim; b) povinnost přispívat a výpočet výše příspěvků; c) výpočet dávek, včetně dodatkových dávek s ohledem na manžela nebo manželku nebo vyživované osoby, a podmínky trvání a zachování nároku na dávky. (6) Tato kapitola se vztahuje na pracující obyvatele včetně samostatně výdělečně činných osob, pracovníků, jejichž činnost je přerušena nemocí, mateřstvím, úrazem nebo nedobrovolnou nezaměstnaností, a osob ucházejících se o zaměstnání, jakož i na důchodce a na invalidní pracovníky a na ty, kteří uplatňují nárok za ně v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. (7 odst. 1) Tato kapitola se vztahuje na:a) systémy sociálního zabezpečení pracovníků, které zajišťují ochranu pro případ: nemoci, invalidity, stáří, včetně předčasného odchodu do důchodu, pracovních úrazů a nemocí z povolání, nezaměstnanosti;b) systémy sociálního zabezpečení pracovníků, které poskytují další sociální dávky, v hotovosti nebo v naturáliích, a zejména pozůstalostní a rodinné dávky, pokud tyto dávky představují plnění vyplácené zaměstnavatelem pracovníkovi z důvodu jeho zaměstnání. (7 odst. 2) Tato kapitola se rovněž vztahuje na důchodové systémy pro zvláštní kategorii pracovníků, jako je kategorie státních zaměstnanců, pokud dávky, 146

54

Další zvláštní ustanovení se věnují rovnému zacházení, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky a to ve veřejném i soukromém sektoru a vztahuje se rovněž na osoby samostatně výdělečně činné151. Směrnice zároveň zdůrazňuje, že za diskriminaci nelze považovat postup, kdy pohlaví je pro konkrétní práci nezbytné. Tak například se může jednat o herce hrajícího Romea, nebo duchovního v katolické církvi152. Ve směrnici je rovněž zakotveno právo na mateřskou a rodičovskou dovolenou i z důvodu osvojení dítěte a návrat do zaměstnání po skončení dovolené153. Touto směrnicí nicméně není dotčena zvýšená ochrana těhotných a kojících žen154, která je zakotvena ve směrnici 92/85/EHS. Významné ustanovení se týká obráceného důkazního břemena, které se vztahuje na jakoukoliv osobu, která se cítí být poškozena diskriminačním jednáním. Obrácené důkazní břemeno se uplatní v občanském nebo správní řízení týkající se veřejného nebo soukromého sektoru s výjimkou mimosoudních řízení dobrovolné povahy155. Takové osoby požívají ochranu i po skončení pracovněprávního vztahu156. Nároky poškozené osoby odpovídají podle judikatury ESD utrpěné škodě. Proto preambule směrnice stanoví, že „je vhodné vyloučit které mají být v rámci systému vypláceny, jsou vypláceny na základě zaměstnaneckého poměru s veřejným zaměstnavatelem. Skutečnost, že takový systém je součástí všeobecného zákonného systému, není v tomto ohledu podstatná.“ 150 Odst. 3 preambule a článek 7 odst. 2 směrnice 2006/54/ES. 151 Článek 14 směrnice 2006/54/ES: „1. Ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, nesmí docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, pokud jde o: a) podmínky přístupu k zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo k povolání, včetně kritérií výběru a podmínek náboru bez ohledu na obor činnosti, a na všech stupních hierarchie pracovních funkcí včetně postupu v zaměstnání; b) přístup ke všem typům a úrovním poradenství pro volbu povolání, odborného vzdělávání, dalšího odborného vzdělávání a rekvalifikace, včetně pracovní praxe; c) podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, včetně podmínek propouštění, jakož i odměňování podle článku 141 Smlouvy;d) členství a činnost v organizaci zaměstnanců nebo zaměstnavatelů nebo v jakékoli organizaci, jejíž členové vykonávají určité povolání, včetně výhod poskytovaných těmito organizacemi. 2. Členské státy mohou stanovit, pokud jde o přístup k zaměstnání, včetně vzdělávání k němu vedoucímu, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s pohlavím nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy této profesní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li jeho cíl legitimní a požadavek přiměřený.“ 152 Srv. odst. 19 preambule směrnice 2006/54/ES. 153 Článek 15 a 16 směrnice 2006/54/ES. 154 Článek 28 odst. 1 směrnice 2006/54/ES. 155 Článek 19 směrnice 2006/54/ES: „1. Členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. 2. Odstavec 1 nebrání členským státům přijmout pravidla o dokazování, která jsou pro žalobce příznivější. 3. Členské státy nemusí uplatňovat odstavec 1 na řízení, v nichž zjišťování skutkové podstaty přísluší soudu nebo příslušnému orgánu. 4. Odstavce 1, 2 a 3 se rovněž vztahují na: a) situace, na něž se vztahuje článek 141 Smlouvy, a pokud jde o diskriminaci na základě pohlaví, směrnice 92/85/EHS a 96/34/ES; b) jakékoli občanské nebo správní řízení týkající se veřejného nebo soukromého sektoru, které poskytuje prostředky k nápravě podle vnitrostátních právních předpisů ve vztahu k opatřením uvedeným v písmenu a), s výjimkou mimosoudních řízení dobrovolné povahy nebo stanovených vnitrostátními právními předpisy. 5. Tento článek se nevztahuje na trestní řízení, pokud členské státy nestanoví jinak.“ 156 Odst. 32 preambule směrnice 2006/54/ES.

55

stanovení jakékoli horní hranice pro takovou náhradu předem, kromě případů, kdy zaměstnavatel může dokázat, že jediná újma vzniklá uchazeči či uchazečce o zaměstnání v důsledku diskriminace ve smyslu této směrnice spočívá v odmítnutí posoudit jeho/její žádost o zaměstnání.157“

7.2.1.6. Diskriminace osob v oblasti zboží a služeb Poslední směrnicí v oblasti diskriminace na základě pohlaví, kterou bychom zde chtěli zmínit, je směrnice 2004/113/ES158 ze dne 13. prosince 2004, která upravuje rovné zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování. Tato směrnice vychází ze zasedání v Nice ve dnech 7. až 9. prosince 2000, kdy Evropská Rada vyzvala Komisi, aby přijetím návrhu směrnice podporující rovnost mužů a žen v jiných oblastech, než je zaměstnání a profesionální život, posílila práva související s rovností. Směrnice se vztahuje na všechny osoby poskytující veřejně dostupné zboží a služby ve veřejném i soukromém sektoru, které jsou nabízeny mimo oblast soukromého a rodinného života, sdělovacích prostředků, reklamy a vzdělávání. Směrnice zachovává autonomii smluvních stran vybrat si adekvátního smluvního partnera, pokud volba není založena na jeho pohlaví159. Oba vládní návrhy se diskriminací osob v přístupu k zboží je dostatečně zabývaly. Tato směrnice se snaží zaměřit i na problematickou oblast pojišťovacích smluv. Stanoví, že „členské státy mohou rozhodnout o povolení přiměřených rozdílů ve výši pojistného a pojistného plnění u jednotlivých pojištěnců, je-li pohlaví určujícím faktorem při hodnocení rizika založeném na příslušných a přesných pojistně-matematických a statistických údajích“160. Jedná se o to, že muži jsou častějšími oběťmi různých úrazů, autonehod atd., proto pokud by byla výše pojistného u žen stejná, mohlo by to vést k nepřiměřeným rozdílům. Tomuto problému se budeme věnovat později v návrhu antidiskriminačního zákona. Diskriminace ve výši pojistného je obsažena pouze v návrhu z roku 2007.

7.2.2. Diskriminace z ostatních důvodů Jak vidíme, Společenství se zabývá zejména diskriminací na základě pohlaví. Ostatní důvody zatím zůstávají poněkud v pozadí, nicméně jsou taktéž alespoň rámcově upraveny. Do

157

Odst. 33 preambule směrnice 2006/54/ES. Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování. 159 Článek 3 směrnice 2004/113/ES. 160 Článek 5 směrnice 2004/113/ES. 158

56

budoucna můžeme předpokládat velký rozmach předpisů, které by upravovaly tuto oblast. Bude se jednat podle mého názoru zejména o práva etnických a národnostních menšin, rasovou, náboženskou diskriminaci a diskriminaci z důvodu věku. Lze očekávat také úpravu obráceného důkazního břemena z jiných důvodů než diskriminace na základě pohlaví. To ale ukáže až čas. Zde se budeme zabývat třemi směrnice, které se diskriminaci z jiných důvodů, než je pohlaví osob, věnují. Prvou směrnicí je směrnice 2000/43/ES161 ze dne 29. června 2000, která se věnuje rasové diskriminaci. Tato směrnice vychází z rozhodnutí o boji proti rasismu a xenofobii, které byl přijato Radou dne 15. července 1996 (96/443/JHA). Směrnice má poměrně velkou věcnou působnost, neboť se vztahuje na všechny osoby, které jsou přímo či nepřímo diskriminovány v oblasti veřejnoprávní nebo soukromoprávní – avšak ne na osoby, které zažily rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti – pokud jde o podmínky přístupu k zaměstnání, samostatně výdělečné činnosti, nerovné pracovní podmínky, diskriminaci v pracovním postupu, v odborném poradenství a odborného vzdělávání, členství a účast v odborech. Dále upravuje oblast sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, sociální výhody a na oblast přístupu ke zboží a službám. Můžeme konstatovat, že směrnice je velmi obecná a její implementace bude dosti složitá. Základní požadavky na členské státy jsou přijmout adekvátní legislativu a zajistit ochranu práv dotčených osob občanskoprávním a správním řízení162. Tato ochrana je dále zpřísněna, protože je zde stanovena povinnost, aby členské státy zavedly „nezbytná opatření pro ochranu osob před jakýmkoli nepříznivým zacházením nebo nepříznivými následky, které jsou reakcí na žalobu nebo na zahájení řízení zaměřených na dodržování zásady rovného zacházení.

163

“ Těmto požadavkům se vláda ČR snažila vyhovět, když směrnici o rovném

zacházení s osobami různých ras promítla do obou vládních návrhů. Dne 27. listopadu 2000 byla vydána směrnice Rady 2000/78/ES164, která se zabývá diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání. Směrnice se věnuje jednotlivým důvodům diskriminace. Co se týče diskriminace z důvodu náboženského vyznání, pak za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení v zaměstnáních vykonávaných v církvích, pokud z povahy věci vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra osoby představuje podstatný, legitimní a 161

Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. 162 Článek 6 a 7 směrnice 2000/43/ES. 163 Článek 9 směrnice 2000/43/ES. 164 Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

57

odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace165. Pro zdravotně postižené osoby je upravena povinnost zaměstnavatele přijmout taková opatření, aby handicapovaná osoba mohla být zaměstnána. To neplatí, pokud by toto opatření znamenalo pro zaměstnavatele neúměrné břemeno166. Členským státům je nařízeno také rovné zacházení s osobami z důvodu věku. O diskriminaci z důvodu věku se nebude jednat, pokud bude dostatečně odůvodněna legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhem práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné – tj. např. stanovení minimálního a maximálního věku, stanovení zvláštních podmínek pro mladé pracovníky, starší osoby a osoby s pečovatelskými povinnostmi za účelem podpory jejich pracovního začlenění nebo zajištění jejich ochrany167. Všechna tato ustanovení o diskriminaci osob z důvodu náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání jsou obsažena v obou vládních návrzích168.

165

Článek 4 směrnice 2000/78/ES. Článek 5 směrnice 2000/78/ES. 167 Článek 6 směrnice 2000/78/ES. 168 Pro větší přehlednost problematiky směrnic byla vytvořena tabulka č. 8, která by měla tuto oblast lépe ilustrovat. 166

58

8. Judikatura Evropského soudního dvora V této části diplomové práce se budeme probírat nejvýznamnější judikaturou Evropského soudného dvora týkající se diskriminace. Jak známo, ESD je orgán velmi aktivní, rozšiřuje výklad jednotlivých ustanovení práva Evropských společenství a v některých případech také tvoří definice určitých pojmů. Lze říci, že judikatura ESD a právní předpisy Společenství spolu úzce souvisí, doplňují se a navzájem se ovlivňují. Judikatura byla mnohdy inspirací pro vydání nového komunitárního právního předpisu. Judikatura ESD je také nepoměrně bohatší než judikatura českých soudů a je tak pro české soudy vhodnou inspirací.

8.1. Přímý účinek První rozsudek týkající se zásady rovného zacházení byl již výše citovaný případ Defrenne v. Sabena169. Pracovní soud v Bruselu projednával žalobu, kterou na společnost Sabena, a. s., podala její bývalá zaměstnankyně (letuška), paní Gabrielle Defrenne, která měla být diskriminována oproti svým mužským kolegům dostávajícím za stejnou práci vyšší mzdu. Soud se poté obrátil na ESD s žádostí o výklad čl. 119 SEHS (nyní článku 141 SES), zejména se dotazoval, zda má toto ustanovení přímý účinek. ESD uvedl, že zásada stejného odměňování náleží k základním principům Společenství. Zásada rovnosti stanoví práva a povinnosti přímo jednotlivcům, proto má čl. 119 SEHS přímý účinek, je tedy přímo použitelný na obranu před vnitrostátními soudy. Přímý účinek pak lze tomuto ustanovení přiznat již od 1.1.1962, od začátku druhé etapy přechodného období, neboť státy měly přijmout zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci do konce roku 1961.

8.2. Pojem diskriminace ESD v rozsudku Ruckdeschel & Co, který se týkal oblasti zemědělství, v roce 1997 poukázal na zásadu rovného zacházení. Soud rozhodl, že „se srovnatelnými situacemi se

169

Rozhodnutí ESD ve věci 43/75 Defrenne. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. dubna 1976. Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour du travail de Bruxelles - Belgie. Stejná odměna mužů a žen za stejnou práci. Sbírka rozhodnutí 1978. Strana 01365. CELEX: 61975J0043.

59

nesmí zacházet rozdílně a s rozdílnými situacemi se nesmí zacházet stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodnitelné170.“ Přímou diskriminaci rozvedl ESD v rozsudku Dekker171. Soud řešil případ, kdy se paní Dekker hlásila na místo instruktora tréninkového centra. Poté informovala porotu, že je v třetím měsíci těhotenství. Místo nedostala, ačkoliv splňovala všechny požadavky. Jediným důvodem pro odmítnutí byly negativní důsledky zaměstnání těhotné ženy pro zaměstnavatele. ESD rozhodl, že toto rozhodnutí přímo paní Dekker diskriminuje. O přímou diskriminaci se jedná,pokud zaměstnavatel odmítne uzavřít smlouvu se ženou, která jinak splňuje všechny požadavky, kvůli možným nepříznivým dopadům způsobeným jejím zaměstnáváním, vzhledem k předpisům o pracovní neschopnosti vydaným veřejnými úřady, které považují pracovní neschopnost z důvodu těhotenství a šestinedělí za pracovní neschopnost z důvodu nemoci. Dalším významným judikátem byl rozsudek ESD ve věci De Weerd172. Tento případ se týkal holandského zákona, který upravoval sociální dávky pro ty, kteří nemohli pracovat, přičemž zákon rozlišoval mezi muži a neprovdanými ženami. Přitom dle zákona jen po druhé skupině (neprovdaných ženách) bylo požadované splnění požadavku určitého příjmu pro nárok na přiznání dávky. ESD v tomto případě konstatoval, že snižování úrovně pro jednu skupinu, aby se dostala na stejnou úroveň jako znevýhodněná skupina, nezakládá diskriminaci. Takže ESD v tomto případě podporuje formální rovnost, je tedy pro něj důležité, že obě skupiny mají stejně špatné postavení, avšak jsou si rovny. Tento názor pak ESD potvrdil v rozsudku Smith proti Avdel Systems173. V tomto případě si muži stěžovali, že mohou jít od důchodu až v 65 letech na rozdíl od žen, které mohly odejít v šedesáti letech. ESD stanovil, že článek 119 (nyní 141 SES) nevylučuje opatření, která dosahují rovného zacházení omezením výhod osob dosud zvýhodňovaných. Takže k dosažení rovnosti není třeba rušit věk odchodu do důchodu u mužů, ale stačí zvýšit 170

Rozhodnutí ESD ve věci 117-76 a 16-77 Albert Ruckdeschel & Co. Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. října 1977. Albert Ruckdeschel & Co. a Hansa-Lagerhaus Ströh & Co. proti Hauptzollamt Hamburg-St. Annen ; Diamalt AG proti Hauptzollamt Itzehoe. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Finanzgericht Hamburg Německo. Sbírka rozhodnutí 1977. Strana 01753. CELEX: 61976J0117. 171 Rozhodnutí ESD ve věci C-177/88 Dekker. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. listopadu 1990. Elisabeth Johanna Pacifica Dekker proti Stichting Vormingscentrum voor Jong Volwassenen (VJV-Centrum) Plus. Sbírka rozhodnutí 1990. Strana I-03941. CELEX: 61988J0177. 172 Rozhodnutí ESD ve věci C-343/92 De Weerd. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 24. února 1994. M. A. Roks, provdaná De Weerd, a další proti Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Gezondheid, Geestelijke en Maatschappelijke Belangen a dalším. Věc. Sbírka rozhodnutí 1994. Strana I-00571. CELEX: 61992J0343. 173 Rozhodnutí ESD ve věci C-408/92 Smith proti Avdel Systems. Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. září 1994. Constance Christina Ellen Smith a další proti Avdel Systems Ltd. Sbírka rozhodnutí 1994. Strana I-04435 CELEX: 61992J0408.

60

odchod do důchodu u žen, čímž bude rovnosti dosaženo. Tento přístup je v současné době již překonán. Nepřímá diskriminace je rovněž jedním z pojmů, který vytvořila judikatura ESD, a to již v roce 1986 v případu Bilka – Kaufhaus174. Obchodní dům Bilka zavedl důchodový program pro zaměstnance. Tento program však byl přístupný až po patnáctiletých zaměstnání na plný úvazek. Zaměstnankyně tvrdily, že u žen je větší pravděpodobnost než u mužů, že budou zaměstnány na částečný úvazek, a proto je důchodový systém diskriminační. ESD k tomu uvedl, že „článek 119 je porušen podnikem, který vylučuje zaměstnance zaměstnané na částečný úvazek z jeho důchodového systému, kde takové vyloučení ovlivňuje větší množství žen než mužů, pokud podnik neprokáže, že vyloučení je založeno na objektivně ospravedlnitelných faktorech, které nejsou spojeny s žádnou diskriminací podle pohlaví.“ Zde tak ESD zdůraznil nutnost existence legitimních důvodů. V duchu tohoto případu se neslo i další rozhodování ESD, jako např. v případu De Weerd, Lewark175, Hill a Stapleton176 a další.

8.3. Srovnatelnost Otázku srovnatelnosti ESD řešil v případu Macarthys proti Smith177. Paní Wendy Smithová byla zaměstnána jako manažerka velkoobchodu a měla týdenní plat ve výši 50 liber. Pokládala to za diskriminaci, neboť její mužský předchůdce, na jehož post se dostala, měl týdenní plat ve výši 60 liber měsíčně. ESD pak rozhodl, že „případy, kde muž a žena obdrží nerovnou mzdu za stejnou práci vykonávanou ve stejném podniku, jsou diskriminační.“ Musí se tedy jednat o konkrétní případ, nikoliv hypotetický, protože „nemůže být vyloučeno, že rozdíl mezd v různých časových periodách může být vysvětlen důsledky faktorů, které nejsou spojeny s žádnou diskriminací na základě pohlaví.“

174

Rozhodnutí ESD ve věci 170/84 Bilka – Kaufhaus. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. května 1986. Bilka Kaufhaus GmbH proti Karin Weber von Hartz. Věc. Sbírka rozhodnutí 1986. Strana 01607. CELEX: 61984J0170. 175 Rozhodnutí ESD ve věci C-457/93 Lewark. Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. února 1996. Kuratorium für Dialyse und Nierentransplantation e.V. proti Johanně Lewark. Sbírka rozhodnutí 1996. Strana I-00243. CELEX: 61993J0457.. 176 Rozhodnutí ESD ve věci C-243/95 Hill a Stapleton. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 17. června 1998. Kathleen Hill a Ann Stapleton proti The Revenue Commissioners a Department of Finance. Sbírka rozhodnutí 1998 Strana I-03739. CELEX: 61995J0243. 177 Rozhodnutí ESD ve věci 129/79 Macarthys proti Smith. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. března 1980. Macarthys Ltd proti Wendy Smith. Sbírka rozhodnutí 1980. Strana 01275. CELEX: 61979J0129.

61

Významý je i případ Angestelltenbetriebsrat178, který se týkal platů vystudovaných psychologů zaměstnaných jako psychoterapeutů. Psychologové byli zařazeni do platové třídy F, lékaři byli zařazeni do platové třídy B, takže pobírali zhruba o polovinu vyšší plat než psychologové. Povolání psychoterapeuta pak vykonávali jak psychologové, tak lékaři, byli však odlišně placeni za stejnou práci. ESD k tomuto uvedl, že „je nezbytné se přesvědčit, zda kvalifikační požadavky na výkon takových úkolů mohou mít vliv na to, že se odlišné skupiny nacházejí ve stejné situaci. To však není případ takových osob, jako psychologů a psychoterapeutů, kteří mají odlišnou kvalifikaci a kteří jsou povoláni k výkonu různých úkolů. Takže termín „stejná práce“ neplatí, pokud jsou tytéž činnosti vykonávány po významnou dobu osobami, u nichž je základ kvalifikace k výkonu profese rozdílný.“ Problém komparátora již byl řešen výše. Uvedli jsme, že např. v rozsudku Dekker bylo stanoveno, že „diskriminace na základě pohlaví může být shledána, zakládá-li zaměstnavatel nepříznivé zacházení na těhotenství, i když neexistují žádní muži, kteří by mohli sloužit jako komparátoři.“

8.4. Sexuální obtěžování Sexuální obtěžování je poměrně novým pojmem, v judikatuře ESD se vyskytuje dosti zřídka. V případu X proti Evropské centrální bance179 vystupuje stěžovatel, který byl úředníkem v Evropské centrální bance, měl počítač připojený na centrální síť banky. V listopadu 1998 jeho počítač byl připojen k Internetu, takže mohl posílat elektronické zprávy interní elektronickou poštou. Stěžovatelův kolega si následně stěžoval na to, že byl sexuálně obtěžován prostřednictvím pornografických zpráv, které mu stěžovatel zasílal. V důsledku toho byl stěžovatel propuštěn. ESD k tomuto uvedl, že vzhledem k tomu, že materiály byly zaslány interní elektronickou poštou oběti obtěžování, jsou proto součástí tohoto sexuálního obtěžování.

8.5. Důkazní břemeno Obrácené důkazní břemeno – stav, kdy diskriminaci nemusí prokazovat oběť diskriminace, ale původce diskriminace – je nyní zakotveno ve směrnici o důkazním břemenu 178

Rozhodnutí ESD ve věci C-309/97 Angestelltenbetriebsrat. Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. května 1999. Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse proti Wiener Gebietskrankenkasse. Sbírka rozhodnutí 1999. Strana I-02865. CELEX: 61997J0309. 179 Rozhodnutí Soudu prvního stupně ve věci T-333/99X proti Evropské centrální bance. Rozsudek Soudu prvního stupně (třetího senátu) ze dne 18. října 2001. X proti Evropské centrální bance. Sbírka rozhodnutí 2001. Strana II-03021;FP-I-A-00199; Strana II-00921. CELEX: 61999A0333.

62

z roku 1997. Původce diskriminace, nejčastěji zaměstnavatel, pak musí zpravidla prokázat, že jeho chování bylo ospravedlnitelné, že bylo objektivně odůvodněno a že sledovalo legitimní cíl. Již v případu Bilka – Kaufhaus bylo stanoveno, že se za diskriminaci považuje opatření rozlišující mezi pohlavími, pokud zaměstnavatel neprokáže, že je toto opatření založeno na objektivně odůvodněných faktorech nijak nesouvisejících s diskriminací na základě pohlaví. Stejně pak judikoval v případu Danfoss180 a Enderby181.

8.6. Pozitivní opatření Ve věci pozitivních opatření vydal ESD několik rozsudků. Nejvýznamnějšími z nich se budeme nyní zabývat. V roce 1995 byla ESD v případu Kalanke182 položena německým soudem předběžná otázka, zda jsou zakázány národní normy, které automaticky dávají přednost ženám, pokud kandidáti obou pohlaví na danou funkci mají stejnou kvalifikaci a ženy jsou méně zastoupeny. Tehdy ESD rozhodl, že národní předpisy, které zaručují ženám absolutní a nepodmíněnou přednost při jmenování nebo povýšení, jdou za rámec podpory rovných příležitostí a vybočují z výjimky opatření na podporu rovných příležitostí pro muže i ženy. Nelze proto přijmout takovou vnitrostátní úpravu, která by u uchazečů stejného pohlaví, kteří mají stejnou kvalifikaci, automaticky dávala přednost ženám v těch oblastech, kde jsou ženy méně zastoupeny, přičemž se za menší zastoupení žen považuje situace, kdy ženy nemají alespoň poloviční zastoupení v příslušné platové skupině personálu nebo na funkčních místech v rámci existující organizační struktury. Soud tedy neodmítl všechny preferenční techniky, ale jen ty, které byly aplikovány automaticky a nedávaly prostor pro individuální uvážení. Další rozsudek vynesl ESD ve věci Marschall183 z roku 1997, kde se týkala předběžná otázka dotazu, zda lze při povýšení upřednostnit ženy, pokud mají stejnou způsobilost, stejné

180

Rozhodnutí ESD ve věci 109/88 Danfoss. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 1989. Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund I Danmark proti Dansk Arbejdsgiverforening, jednající za Danfoss. Sbírka rozhodnutí 1989. Strana 03199. CELEX: 61988J0109. 181 Rozhodnutí ESD ve věci C-127/92 Enderby. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. října 1993. Dr. Pamela Mary Enderby proti Frenchay Health Authority a Secretary of State for Health. Sbírka rozhodnutí 1993. Strana I05535. CELEX: 61992J0127. 182 Rozhodnutí ESD ve věci C-450/93 Kalanke. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 1995. Eckhard Kalanke proti Freie Hansestadt Bremen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Bundesarbeitsgericht Německo. Povýšení. Sbírka rozhodnutí 1995. Strana I-03051. CELEX: 61993J0450. 183 Rozhodnutí ESD ve věci C-409/95 Marschall. Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1997. Hellmut Marschall proti Land Nordrhein-Westfalen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Verwaltungsgericht Gelsenkirchen - Německo. Rovné zacházení pro muže a ženy - Stejné kvalifikační předpoklady u uchazečů

63

schopnosti a stejnou pracovní výkonnost jako muži, s výjimkou případu, kdy nějaký zvláštní důvod svědčí ve prospěch uchazeče mužského pohlaví. Zde je tak zachován dostatečný prostor pro uvážení umožňující zohlednit všechny důvody výběru konkrétního uchazeče. V důsledku toho mohl úřad bez ohledu na pravidlo přednosti dát vždy přednost uchazeči mužského pohlaví na základě tradičních nebo jiných kritérií pro povýšení. ESD pak rozhodl, že „na rozdíl od předmětného ustanovení v rozsudku Kalanke, vnitrostátní právní předpis, který, stejně jako ve věci v původním řízení, obsahuje ustanovení o výhradě, nepřekračuje tyto hranice, pokud v každém jednotlivém případě zaručuje uchazečům se stejnými kvalifikačními předpoklady jako ženy, že všechny žádosti budou objektivně posouzeny s ohledem na všechna kritéria týkající se osob uchazečů a pokud vylučuje přednost uchazeček v případě, že jedno nebo více kritérií převáží ve prospěch uchazeče. Je však třeba v této souvislosti připomenout, že taková kritéria nesmějí být diskriminační vůči uchazečkám.184“ V tomto rozsudku tedy ESD vyřešil problém upřednostňování žen, které měly stejnou kvalifikaci jako muži. Nevyřešil však otázku upřednostnění žen, které nemají stejnou kvalifikaci, jen proto, aby se jejich počet v určitém zaměstnání zvětšil. Tento problém pak řešil ESD v roce 2000 ve věci Abrahamsson185. Skutkové okolnosti byly takové, že universita v Göteborgu vyhlásila výběrové řízení na jmenování profesora hydrosférických věd. Rektor se rozhodl jmenovat paní Fogelqvistovou, i když neměla tak dobrou kvalifikaci jako pan Anderson a paní Abrahamssonová, a to na základě uplatnění pozitivních opatření. Předběžná otázka zněla, zda je přípustné vybrat kandidáta, který má horší kvalifikaci, ne však natolik, že by výběr jeho osoby byl v rozporu s požadavkem objektivity při jmenování, ovšem který je jakožto příslušník ženského pohlaví nedostatečně zastoupen. ESD rozhodl, že výběrové řízení se konalo na základě norem upřednostňujících výběr podle pohlaví a to i tehdy, pokud byly schopnosti vybraného kandidáta horší než schopnosti příslušníka opačného pohlaví. Vzhledem k tomu, že kandidáti nebyli podrobeni objektivnímu hodnocení, které by bralo v úvahu specifika jejich osobní situace, pak je tento výběr nepřípustný. Kandidáti tedy fakticky musí mít stejnou kvalifikaci nebo dostatečně vyrovnanou kvalifikaci nebo předpoklady.

opačného pohlaví - Upřednostnění uchazečů ženského pohlaví - Ustanovení o výhradě. Sbírka rozhodnutí 1997. Strana I-06363. CELEX: 61995J0409. 184 Čl. 33 rozhodnutí Marschall. 185 Rozhodnutí ESD ve věci C-407/98 Abrahamsson. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 6. července 2000. Katarina Abrahamsson a Leif Anderson proti Elisabet Fogelqvist. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Överklagandenämnden för Högskolan - Švédsko. Sbírka rozhodnutí 2000- Strana I-05539. CELEX: 61998J0407.

64

Z uvedené judikatury jsme viděli, že je třeba posuzovat každý jednotlivý případ pozitivních opatření a nelze automaticky zvýhodňovat jednu skupinu před druhou. Kvalifikace a potřebné vlastnosti uchazečů či jiných osob, kterých se týká pozitivní opatření, musí být stejná či alespoň dostatečně vyrovnaná, jinak nelze pozitivní opatření aplikovat.

8.7. Přístup k odbornému vzdělávání Přístup ke všem úrovním odborného vzdělávání a zákaz diskriminace v této oblasti byl judikován ESD již v roce 1985 ve věci Gravier186. Paní Françoise Gravier odjela do Belgie, aby tam studovala umění kresleného filmu ve čtyřletém studijním programu. Snažila se získat výjimku z platby poplatků pro zahraniční studenty. Tyto poplatky platili pouze studenti ze členských států EU, nikoliv však studenti domácí. Její žádost však byla zamítnuta, neboť „všichni studenti si musí být vědomi, že takové vzdělání není zdarma“. Protože částku nezaplatila, nebyla následně připuštěna k zápisu do dalšího ročníku. ESD následně rozhodl, že „ačkoliv vzdělávací organizace nejsou zahrnuty do sféry Smlouvy, […] přístup a participace na výukových kursech, zejména odborném vzdělávání, není nespojena s komunitárním právem. […] Poplatek studentů, kteří pocházejí z ostatních členských států, […] kdy stejný poplatek není uložen studentům, kteří pocházejí z hostujícího členského státu, zakládá diskriminaci podle národnosti.“ Další významný judikát je věc Blaizot187. Vincent Blaizot a dalších 16 stěžovatelů s francouzským státním občanstvím získali v Belgii jakožto studenti pobyt, pouze k účelu studia veterinární medicíny. Kurs zahrnoval celkem šest let studia. Za každý rok měli platit poplatek jakožto osobní příspěvek na provozní náklady, které ovšem belgičtí studenti neplatili. Otázka se týkala toho, zda univerzitní vzdělávání spadá pod pojem „odborné vzdělávání“. ESD rozhodl, že „jakákoliv forma vzdělávání, která připravuje na kvalifikaci k příslušné profesi, řemeslu nebo zaměstnání nebo poskytuje nezbytnou průpravu a dovednosti, je odborné vzdělávání a tedy spadá pod působení Smlouvy za podmínek přístupu k takovému vzdělávání. Univerzitní studia zakládají odborné vzdělávání ne pouze pokud jsou zakončena akademickou zkouškou, která poskytuje kvalifikaci pro určitou profesi, řemeslo nebo zaměstnání, ale také pokud studium zahrnuje konkrétní výcvik a dovednosti, které

186

Rozhodnutí ESD ve věci 293/83 Gravier. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1985. Françoise Gravier proti Ville de Liège. Sbírka rozhodnutí 1985. Strana 00593. CELEX: 61983J0293. 187 Rozhodnutí ESD ve věci 24/86 Blaizot. Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1988. Vincent Blaizot proti Université de Liège a dalším. Sbírka rozhodnutí 1988. Strana 00379. CELEX: 61986J0024.

65

student potřebuje pro provozování profese, řemesla nebo zaměstnání, i když žádné legislativní nebo administrativní předpisy nečiní získání těchto znalostí nezbytným předpokladem pro tento účel.“ Veterinární studia proto spadají pod termín odborné vzdělávání188.

9. Inspirace ze Slovenské republiky Ve Slovenské republice již byl antidiskriminační zákon189 přijat (v textu jej budeme označovat jako „antidiskriminační zákon SR“) , a to s účinností od 20.5.2008. Zákon reflektuje požadavky Evropského společenství na provedení směrnic o rovném zacházení. Tento nepříliš obsáhlý právní předpis však obsahuje několik zajímavých bodů, které zde pro inspiraci uvedeme. V této souvislosti probereme v druhé podkapitole nález Ústavního soudu Slovenské republiky, který se antidiskriminačnímu zákonu věnoval.

9.1. Antidiskriminační zákon na Slovensku Antidiskriminační zákon SR se vydal cestou neakcesorické rovnosti190 a jeho rozsah je tak daleko větší, než kdyby se omezil pouze na nerovné zacházení v souvislosti s porušením základních lidských práv a svobod. Zajímavým bodem je i ochrana právnických osob191, která se vztahuje k zákazu nerovného zacházení ve vztahu k právnické osobě, pokud se jedná o její členy, zaměstnance či jiné osoby, v jejichž jménu tato právnická osoba koná. Z toho je patrné, že teoretická koncepce právnických osob je na Slovensku zcela jinak pojata než v České republice, právnické osoby požívají tak daleko větší ochrany. Velmi zajímavé je vymezení přípustného nerovného zacházení, které se za diskriminaci nepovažuje. Toto zacházení musí být vždy odůvodněno legitimním cílem a

188

Judikatura ESD je přehledně zmapována v tabulce č. 9. Zákon č. 365/2004 Z.z., o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dále jen „antidiskriminační zákon SR“. 190 § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona SR: „Uplatňovanie zásady rovnakého zaobchádzania je možné len v spojení s právami fyzických osôb alebo právnických osôb ustanovenými osobitnými zákonmi.“ 191 § 2a odst. 9 antidiskriminačního zákona SR: „Diskriminácia právnickej osoby je nedodržanie zásady rovnakého zaobchádzania vo vzťahu k tejto osobe z dôvodov podľa § 2 ods. 1, ak ide o jej členov, spoločníkov, akcionárov, členov jej orgánov, jej zamestnancov, osôb konajúcich v jej mene alebo osôb, v mene ktorých koná táto právnická osoba.“ 189

66

přiměřenými nebo nevyhnutelnými prostředky. Soudy tedy budou muset aplikovat ve sporných případech test proporcionality. Nerovné zacházení pak může existovat v zaměstnávání osob (musí být rovněž odůvodněné povahou činnosti nebo podstatnými okolnostmi, za kterých se činnost vykonává), diskriminace z důvodu věku je v této oblasti přípustná, pokud je rovněž patřičně odůvodněna a stanoví tak zvláštní právní předpis – to se vztahuje zejména na věkovou hranici pro zaměstnání, odbornou praxi nebo počet odpracovaných let. Za diskriminaci se nepovažuje také rozdílné zacházení s osobami se zdravotním postižením, které spočívá v ustanovení podmínky zdravotní způsobilosti, pokud to vyžaduje povaha tohoto zaměstnání nebo činnosti. Zákon rovněž ponechává prostor pro církve, které mohou zaměstnávat podle svých vnitřních předpisů pouze osoby jednoho pohlaví. V oblasti služeb je stanoveno, že diskriminací není poskytnutí zboží nebo služeb osobou jednoho pohlaví, pokud splňuje test proporcionality192. Zákon také zakazuje diskriminaci osob v sociálním zabezpečení, ve zdravotní péči, v poskytování zboží a služeb (včetně bydlení) a ve vzdělávání. Zákaz diskriminace v těchto oblastech je stanoven pro všechny osoby bez ohledu na diskriminační důvod193.

Další

ochrana osob bez ohledu na diskriminační důvody je zakotvena v zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích, a to včetně zacházení s uchazeči o práci, odměňování, odborného vzdělávání a organizacích zaměstnanců a zaměstnavatelů194. Zákon rovněž upravuje zvýhodněné postavení zaměstnanců se zdravotním postižením, kdy stanoví povinnost zaměstnavateli, aby přijal taková opatření, která by umožnila osobě se zdravotním postižením u něj pracovat – pokud to nebude pro zaměstnavatele nepřiměřeně náročné (při posouzení náročnosti se bere v potaz prospěch, který by opatření přineslo zdravotně postižené osobě, finanční možnosti zaměstnavatele a možnost dosáhnout účelu opatření jiným způsobem)195. V antidiskriminačním zákoně SR je rovněž zakotveno obrácené důkazní břemeno196 a možnost nechat se zastupovat právnickou osobou, která se diskriminaci věnuje (Slovenské národné stredisko pre ľudské práva). Nezvyklou právní normou je možnost přijetí dočasných vyrovnávacích opatření orgány státní správy, které jsou zaměřeny na odstranění forem sociálního a ekonomického znevýhodnění a znevýhodnění vyplývajícího z důvodu věku a zdravotního postižení, jejich cílem je zajistit rovnost příležitostí v praxi. Toto ustanovení je účinné od 1.4.2008. Možnost 192

§ 8 antidiskriminačního zákona. § 5 antidiskriminačního zákona SR. 194 § 6 antidiskriminačního zákona SR. 195 § 7 antidiskriminačního zákona. 196 § 11 odst. 2 antidiskriminačního zákona. 193

67

přijetí dočasných vyrovnávacích opatření umožňuje státu, aby sám vytvořil rovnost příležitostí, stejné startovní pozice pro všechny. Takto vytvořená pozitivní opatření se neváží pouze na některý z diskriminačních důvodu, ale je možné je přijmout pro jakoukoliv znevýhodněnou

osobu,

pokud

splňuje

zákonem

stanovené

požadavky.

Následuje

demonstrativní výčet opatření, které se pohybují v oblasti zaměstnání, vzdělávání, kultury, zdravotní péče a služeb197. Dočasnými opatřeními se myslí například romští asistenti pro učitele či opatření, která zohledňují sociální a ekonomické znevýhodnění při přijímání do zaměstnání nebo škol. K dočasným opatřením se vyslovil i Ústavní soud Slovenské republiky, jehož rozhodnutí se nyní budeme věnovat.

9.2. Nález Ústavního soudu Slovenské republiky Dne 14.10.2004 byl Ústavnímu soudu Slovenské republiky doručen vládní návrh na nařízení jednání o souladu § 8 odst. 8 antidiskrimiančního zákona SR198, které stanovilo možnost přijetí zvláštních vyrovnávacích opatření k zabránění znevýhodnění souvisejícího s rasovým či etnickým původem. Toto ustanovení bylo podle navrhovatelů v rozporu s článkem 1 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky199. Navrhovatelé namítali, že zmíněné ustanovení porušuje princip právní jistoty, neboť není zřejmý účel vyrovnávacích opatření a ani podmínky, za kterých tato opatření mohou být přijata, jejich rozsah a obsah (v návrhu nebylo ani demonstrativně uvedeno, jak mají tato opaření vypadat) a rovněž není jasné, kdo je osobou, která má přijmout zvláštní vyrovnávací opatření200. Namítali, že tato norma je příliš obecná a její aplikace v praxi je tak dosti problematická. Rovněž zde bylo řečeno, že toto ustanovení je v rozporu s rovností všech lidí v základních právech a svobodách, neboť zvýhodňuje tuto skupinu na základě rasy nebo etnického původu. Zde navrhovatelé nepojali možnost vyrovnávacího opatření k vyrovnání startovních pozicí a nastolení materiální rovnosti, ale jako zvýhodnění

197

§ 8a antidiskriminačního zákona. § 8 odst. 8 antidiskriminačního zákona: „na zabezpečenie rovnosti príležitostí v praxi a dodržiavania zásady rovnakého zaobchádzania možno prijať osobitné vyrovnávacie opatrenia na zabránenie znevýhodnenia súvisiaceho s rasovým pôvodom alebo etnickým pôvodom.“ 199 Čl.1 odst. 1 ústavního zákona č. 460/1992 Zb., Ústavy Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava SR“): „Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát. Neviaže sa na nijakú ideológiu ani náboženstvo.“ 200 Návrh na nařízení jednání o souladu právního předpisu podle čl. 125 odst. 1 písm. a) Ústavy Slovenské republiky ze dnen 14.10.2005, spis.zn Rvp 1635/04, s.3 a 4 (dále jen „návrh na nařízení jednání“). 198

68

osob určité rasy nebo etnika, které ve svém důsledku porušuje zásadu rovnosti a je tak vůči ostatním lidem diskriminační201. K tomuto návrhu se vyjádřil i Nejvyšší soud Slovenské republiky. Ve svém stanovisku uvedl, že předmětné ustanovení je možné vykládat na základě volné úvahy, je nesrozumitelné a nejasné a připouští různorodý a účelový výklad. Nejvyšší soud uvedl, že je nezbytné, aby zákon jasně určil rozsah práv a povinností vůči subjektům jeho působení. Ústavní soud Slovenské republiky nejprve jako teoretické východisko uvedl, že „rovnost v příležitostech znamená, že skutečná rovnost se nemůže dosáhnout, pokud osoby chtějí využít příležitost, avšak začínají z rozdílných podmínek a východisek. […] Pozitivní opatření jsou zaměřené na vyrovnání příležitostí pro všechny lidi. […] Tato opatření obsahují množství technik, jako jsou speciální školení, vzdělávací aktivity, přerozdělování zdrojů z jedné skupiny do druhé a další. Cílem těchto technik je zabezpečit spravedlivý průběh při využívání příležitostí a tento cíl navazuje na cíl materiální rovnosti […].” Ústavní soud ale nevnímá pozitivní opatření jako nástroj k dosažení materiální rovnosti, ale jako prostředek, který vede k nerovnosti. Soud uvedl, že pozitivní opatření pak „musí být formulované tak, aby ho bylo možné vnímat jako určitou derogaci všeobecného principu rovnosti anebo jeho více či méně nerovnoměrné (vychýlené) uplatňování. […] Derogace všeobecného principu rovnosti musí být omezená na to, co je nevyhnutné a proporcionální na dosáhnutí materiální rovnosti prostřednictvím pozitivních opatření.“ Ústavní soud dále uvedl, že v obsahu napadené právní normy chybí dočasnost těchto pozitivních opatření, tedy zvláštních vyrovnávacích opatření. Podle jeho slov „bez striktního časového omezení takových opatření by totiž mohlo dojít k tomu, že opatření by se stala základem pro tzv. převrácenou diskriminaci osob, které by nebyly adresáty výhod spojených s takovými opatřeními. […] Proto taková opatření by mohla být přijata pouze k dosažení cíle, po jehož dosažení by došlo k jejich eliminaci tak, aby odstraňování nerovné startovací pozice nevyústilo do porušení všeobecného principu rovnosti u jiných skupin osob.“ To jsou nedostatky napadení právní úpravy, které nelze podle názoru Ústavního soudu vyvrátit ani ústavně konformním výkladem. Ústavní soud tak bere pozitivní opatření jako nutné zlo k dosažení rovných šancí. Tato pozitivní opatření musí být jen na čas, neboť pak by došlo k znevýhodnění ostatních nediskriminovaných lidí.

201

Návrh na nařízení jednání, s. 9, 13 a 14.

69

Dále Ústavní soud Slovenské republiky sdělil, že z článku 12 odst. 2 Ústavy SR, vyplývá, že Ústava SR zakazuje pozitivní i negativní diskriminaci a proto přijímání zvláštních vyrovnávacích opatření je v rozporu s čl. 12 odst. 2 Ústavy SR, a proto i s čl. 12 odst. 1 Ústavy SR202. Tento závěr, i když je v nálezu klíčový, však Ústavní soud příliš neodůvodnil, odkázal pouze na ustálený výklad tohoto pojmu. Ústava SR stojí na formální rovnosti, nikoliv materiální, neboť stanoví, že se základní práva zaručují všem bez ohledu na diskriminační důvod a že není možné nikoho z těchto důvodu zvýhodňovat. Tato úprava je dosti nezvyklá, v Ústavě SR existuje obsažena již od jejího počátku. Je otázkou, nakolik jsou směrnice, které doporučují státům přijmout pozitivní opatření, v souladu s Ústavou SR, nemluvě o lidskoprávních mezinárodních smlouvách, kterými je Slovenská republika vázána. Dle mého názoru vzhledem k tomu, že Slovenská republika

dodržuje

mezinárodní

smlouvy,

které

stanoví

vyšší

standart

ochrany

diskriminovaných skupin právě tím, že umožňují přijetí pozitivních opatření, by bylo třeba vycházet právě z tohoto vyššího standartu, nikoliv pouze z Ústavy SR. Chápu, že Ústava SR je nejvyšší zákon a musí s ní být vše v souladu, avšak je třeba adresátům základních lidských práv a svobod zaručit rovnost dle nejvyššího možného standartu, který v dané zemi platí. Pokud by nebyl možný tento výklad, pak je třeba v tomto bodě Ústavu SR změnit, neboť jen tak bude možno vyhovět požadavkům Evropského společenství na správnou implementaci směrnic a dodržení mezinárodních smluv. Slovenská republika se pak může vydat cestou materiální rovnosti, která je obecně v Evropském společenství i jinde na světě přijímána teorií i praxí. K nálezu byla připojena i odlišná stanoviska ústavních soudců, kdy můžeme poukázat například na názor, že pozitivní diskriminace není zakázána absolutně, ale že musí respektovat čl. 13 odst. 2, 3 a 4 Ústavy SR, kde jsou stanoveny meze základních práv a svobod203. Tyto meze jsou pak v mezinárodních smlouvách, kterými je Slovenská republika vázána, takže pozitivní opatření nejsou zakázána, pokud je jejich přípustnost výslovně uvedena v Ústavě nebo v mezinárodní smlouvě anebo v zákoně za podmínky potřebnosti

202

Čl.12 Ústavy SR: „(1) Ľudia sú slobodní a rovní v dôstojnosti i v právach. Základné práva a slobody sú neodňateľné, nescudziteľné, nepremlčateľné a nezrušiteľné. (2) Základné práva a slobody sa zaručujú na území Slovenskej republiky všetkým bez ohľadu na pohlavie, rasu, farbu pleti, jazyk, vieru a náboženstvo, politické, či iné zmýšľanie, národný alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnosti alebo etnickej skupine, majetok, rod alebo iné postavenie. Nikoho nemožno z týchto dôvodov poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať.“ 203 Čl.13 Ústavy SR: „(2) Medze základných práv a slobôd možno upraviť za podmienok ustanovených touto ústavou len zákonom. (3) Zákonné obmedzenia základných práv a slobôd musia platiť rovnako pre všetky prípady, ktoré spĺňajú ustanovené podmienky. (4) Pri obmedzovaní základných práv a slobôd sa musí dbať na ich podstatu a zmysel. Takéto obmedzenia sa môžu použiť len na ustanovený cieľ.“

70

k reálnému uplatnění určitého práva podle Ústavy SR nebo mezinárodní smlouvy204. Tato konstrukce má však dle mého názoru jednu vadu, a to, že pozitivní opatření zvyšují ochranu diskriminovaných osob, přispívají tedy k vyššímu standartu zaručení lidských práv a svobod. Pozitivní opatření vedou k materiální rovnosti, která je vyšším standardem než rovnost formální. Proto nelze hovořit o omezení a mezích základních lidských práv a svobod, protože jde o jejich rozšíření. Sama Ústava SR tato práva omezuje právě tím, že zakazuje zvýhodnění často diskriminovaných skupin obyvatelstva. Mezinárodní smlouvy a jiné předpisy, například směrnice, rozšiřují rovnost tím, že umožňují poskytnutí pozitivních opatření. Proto nelze hovořit o mezích čl. 12 odst. 2 ve vztahu k pozitivním opatřením, zakotveným v Ústavě SR. Tuto tezi podporuje i jiné odlišné stanovisko, kde autor vyslovil, že „je nezbytné při posouzení ústavnosti napadnutého ustanovení porovnat posuzované řešení v napadeném ustanovení v kontextu jiných mezinárodních smluv, kterými je Slovenská republika vázaná a které jsou typově, obsahově a věcně podobné; vše s cílem posoudit, do jaké míry je ustanovení o přijímání zvláštních vyrovnávacích opatření na zabránění znevýhodnění souvisejícího s rasovým anebo etnickým původem způsobilé překročit limity přípustné diskriminace, znevýhodňování a zásady stejného zacházení.205“ Je proto třeba respektovat mezinárodní závazky a z nich při interpretaci a aplikaci vycházet. Další názor zmíněný v odlišných stanoviscích poukázal na to, že Ústava SR připouští rozdílné zacházení, jehož účelem je v konečném důsledku zabezpečení rovnosti v právech, neboť zavazuje stát, aby s každou osobu zacházel stejně spravedlivě a důstojně. Ústava SR pak „umožňuje rozdílné zacházení, pokud cílem tohoto zacházení je naplnění rovnosti jednak de iure, ale jednak i de facto, pokud to neodporuje principu spravedlnosti a lidské důstojnosti jiných osob206.“ Je třeba dodat, že zákonodárný sbor Slovenské republiky reagoval na tento nález Ústavního soudu SR tak, že přijal nový § 8a antidiskriminačního zákona SR, kde stanovil možnost přijetí dočasných vyrovnávacích opatření orgány státní správy, které jsou zaměřené na odstranění znevýhodnění obyvatel s cílem rovnosti příležitostí v praxi. Nálezu Ústavního soudu se držel pouze v bodu, že je třeba toto ustanovení patřičně konkretizovat, aby bylo aplikovatelné v praxi. Ovšem nerespektoval názor Ústavního soudu SR, podle nějž pozitivní opatření jsou protiústavní, ale naopak vyhověl požadavkům Evropského společenství. 204

Odlišné stanovisko soudce Eduarda Báránya k rozhodnutí pléna Ústavního soudu Slovenské republiky ve věci sp.zn. PL. ÚS 8/04 ze dne 18.10.2005. 205 Odlišné stanovisko soudců Ľudmily Gajdošíkovej, Juraja Horvátha a Alexandra Bröstla k rozhodnutí pléna Ústavního soudu Slovenské republiky č. k. PL. ÚS 8/04-202 z 18. října 2005. 206 Odlišné stanovisko soudce Lajosa Mészárosa k rozhodnutí pléna Ústavního soudu Slovenské republiky ve věci sp.zn. PL. ÚS 8/04 ze dne 18.10.2005.

71

10. Česká právní úprava zákazu diskriminace Právní úprava zákazu diskriminace v České republice není prozatím dostačující. Základní koncepce rovnosti vychází z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Jak jsme již viděli výše, tato rovnost má podle judikatury Ústavního soudu akcesorickou povahu. V této kapitole se blíže zaměříme na českou legislativu, která je dosti roztříštěná, nesourodá a absolutně nedostačující. Diskriminace se objevuje ve veřejném i soukromém právu. Lze říci, že v diskriminace v soukromém právu převažuje – zvláště početné případy jsou v pracovněprávních a občanskoprávních vztazích.

10.1. Občanské právo Pokud se lidé, kteří se s diskriminací v občanskoprávních vztazích setkají, obrátí na soud, postupují nejprve podle obecného základního ustanovení, kdy „v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení207.“ Rovněž je možné použít důvěrně známý § 3 odst. 1 občanského zákoníku208 a poukázat na diskriminaci jako výkon práva, který porušuje dobré mravy. I toto je soudy všeobecně akceptováno. Další možností je použít § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a podat žalobu na ochranu osobnosti. Zde se totiž stanoví, že „fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“ Diskriminace je pak žalobci pociťována jako porušení lidské důstojnosti. Lze obecně říci, že této kvalifikaci jsou soudy většinou nakloněny, takže žalobci mají úspěch, pokud samozřejmě diskriminaci podle obráceného důkazního břemena, jak uvidíme dále, prokáží. 207

§ 2 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ 208

72

To jsou v současné době veškerá ustanovení, kterými se lze v občanskoprávních vztazích diskriminaci bránit. Ani jedno z nich neobsahuje pojem nerovné zacházení či diskriminace a záleží tak na soudech, zda tuto kvalifikaci připustí. Zákaz diskriminace spotřebitele (ke které navzdory zákazu dochází poměrně často), je zakotvena až v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, kde je stanoveno, že „prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.“ Toto ustanovení je jediné, kterého se mohou diskriminovaní spotřebitelé chytnout. Je naštěstí velmi široké, proto pojme diskriminační zacházení v různých oblastech služeb, např. obsloužení hostů v restauraci. Nutno dodat, že je v žalobách hojně používáno.

10.2. Pracovní právo Zákonný zákaz diskriminace je obsažen zejména v pracovněprávních předpisech. Úprava v novém zákoníku práce oproti zrušenému zákoníku práce je velmi kusá209, s ohledem na to, že v době jeho přijetí se počítalo s úpravou ve zvláštním předpisu, antidiskriminačním zákoně. Nový zákoník práce nicméně zaručuje rovné zacházení se zaměstnanci210 a zařazuje celou hlavu IV, která zákaz diskriminace upravuje. Je demonstrativní výčet rovného zacházení při pracovních podmínkách, odměňování za práci, odborné přípravě a při příležitosti dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Za diskriminaci se naopak nepovažuje rozdílné zacházení „pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce; účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v antidiskriminačním zákonu“211. Úprava zákazu diskriminace vychází ze směrnice 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky. Tím, že je zákaz diskriminace upraven v pracovním právu, dochází podle mého názoru k horizontálnímu působení. 209

Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění novely č. 46/2004 Sb. obsahoval legální definici přímé a nepřímé diskriminace a zakazoval ji z taxativně vymezených důvodů, upravil i co se diskriminací nerozumí. Zákoník práce také upravil, že za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Dále upravil pojmy jako obtěžování, sexuální obtěžování s tím, že takového chování se považuje za diskriminaci. 210 § 13 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. 211 § 16 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

73

Dalším problémem úpravy zákazu diskriminace v současném zákoníku práce je to, že se vztahuje pouze na zaměstnance, nikoliv na uchazeče o zaměstnání, neboť výběr zaměstnance je upraven jako postup před vznikem pracovněprávního vztahu212. Tento stav není v souladu s komunitárním právem. Je otázkou, zda by se uchazeč o zaměstnání mohl dovolávat diskriminace na základě ústavního zakotvení rovnosti v souladu s čl. 26 Listiny, či odkazem na judikaturu, jak uvidíme dále. Dalším předpisem v oblasti pracovního práva je zákon o zaměstnanosti213. Výkladem lze dospět k tomu, že právní úprava zákazu diskriminace podle zákona o zaměstnanosti se vztahuje i na uchazeče o zaměstnání214 a na osoby v evidenci Úřadu práce. V tomto právním předpisu je upravena dále i legální definice přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování a sexuálního obtěžování, které se považuje za diskriminaci. Jsou ze upraveny i nároky fyzické osoby vůči zaměstnavateli, a to možnost žaloby negatorní a satisfakční215. Státní zaměstnanci jsou před diskriminací chráněni služebním zákonem, který zakazuje jakoukoliv diskriminaci státních zaměstnanců ve služebních vztazích. Pokud k diskriminaci dojde, má státní zaměstnanec právo se domáhat upuštění od diskriminačního chování nebo může požadovat přiměřené zadostiučinění216. Také vojáci z povolání jsou proti diskriminaci chráněni. Chráněni jsou jak vojáci, tak uchazeči o povolání do služebního poměru, a to zejména proti nerovným podmínkám výkonu služby. Diskriminace vojáků se zakazuje z jakéhokoliv diskriminačního důvodu , zakazuje se nepřímá diskriminace a navádění k diskriminaci. Za diskriminaci se nepovažují případy, kdy je pro odlišné zacházení věcný důvod spočívající v povaze služby, kterou voják vykonává, a

212

Hlava I, Postup před vznikem pracovněprávního vztahu, §§ 30 – 32 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. 213 § 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 214 § 4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti: „Účastníci právních vztahů podle § 3 odst. 1 písm. a), c) a d) (úřady práce, zaměstnavatelé, obce a kraje vykonávající činnosti podle tohoto zákona – pozn. aut.) jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání ...“. § 10 zákona o zaměstnanosti: „Právem na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu … , na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Nutno dodat, že toto znění není totožné s ústavním zakotvením v čl.26 Listiny. § 12 odst. 2 zákona o zaměstnanosti: „Zaměstnavatel nesmí při výběru zaměstnanců vyžadovat informace týkající se národnosti, rasového nebo etnického původu, politických postojů, členství v odborových organizacích, náboženství, filozofického přesvědčení, sexuální orientace, … Hlediska pro výběr zaměstnanců musí zaručovat rovné příležitosti všem fyzickým osobám ucházejícím se o zaměstnání.“ 215 § § 10 – 12 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 216 § 80 zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

74

který je pro výkon této služby nezbytný217. Podobnou úpravu obsahuje o zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů218.

10.3. Ostatní hmotněprávní odvětví Kromě občanského práva a pracovního práva je úprava diskriminace velmi roztříštěná. Zde můžeme jmenovat zákony s hmotněprávní úpravou, ve kterých je diskriminace zakázána, nebo je zdůrazněna rovnost. V dalších zákonech ovšem není zákaz diskriminace výslovně zakotven. Rovné zacházení je tak upraveno ve školském zákoně219, v zákoně o veřejných zakázkách220, v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody221, zákoně o státním zastupitelství222, zákoně o inspekci práce223, dále také v zákoně o elektronických komunikacích224, zákoně o vodovodech a kanalizacích225 a konečně v zákoně o pozemních komunikacích226. Zákon o ochraně spotřebitele byl již zmíněn výše.

217

§ 2 odst. 3 zákona č.221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. § 16 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. 219 § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů: „Vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana.“ 220 § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách: „Zadavatel je povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.“ 221 § 15 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně zákonů., ve znění pozdějších předpisů: „Odsouzeným ve výkonu trestu přísluší stejná práva za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem.“ 222 § 2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů: „Státní zastupitelství […] svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.“ 223 § 11 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů: „Fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku rovného zacházení tím, že nezajistí rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, a odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání, diskriminuje zaměstnance (§ 16 zákoníku práce).“ 224 § 30 odst. 10 zákona č. 127/2005 Sb.,o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů: „Podnikatel, jemuž bylo uděleno oprávnění k využívání čísel, nesmí diskriminovat jiné podnikatele poskytující služby elektronických komunikací, pokud jde o číselné řady používané pro přístup k jejich službám.“ 225 § 36 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů: „Vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud byl k uzavírání smluv podle § 8 odst. 5 smluvně pověřen, nesmí při uzavírání smlouvy podle § 8 odst. 5 jednat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí odběratele diskriminovat.“ 226 § 22a odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů: „Systém elektronického mýtného musí splňovat tyto základní podmínky - jeho zavedení nesmí diskriminovat tuzemské uživatele ani uživatele z jiných členských států Evropských společenství.“ 218

75

Je patrné, že tyto předpisy jsou nesourodé a právní úprava zákazu diskriminace je velmi nejednotná. O provedení směrnic Evropského společenství ani nemluvě. Je proto třeba vytvořit komplexní právní normu, která by zákaz diskriminace kompaktně upravila.

10.4. Procesněprávní ochrana Ochranu hmotných práv zajišťují procesněprávní předpisy. V prvé řadě je to občanský soudní řád, který zakotvuje obrácené důkazní břemeno pro účastníka, který tvrdí, že byl diskriminován227. Toto ustanovení se poprvé objevuje od 1.1.2001 – reakce na Směrnici Rady Evropské unie ze dne 15. 12. 1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, podle níž bylo třeba uvést český právní řád do souladu nejpozději do 1.1.2001. Tehdejší § 133a občanského soudního řádu měl tuto podobu: „skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ Od 1.1.2003 platí současná právní úprava § 133a, kdy se stanoví, že: „(1) skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. (2) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, pomoci v hmotné nouzi, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ Obrácené důkazní břemeno je vzhledem k problematice zákazu diskriminace vcelku pochopitelné. Žalovaná strana má možnost potvrdit nebo vyvrátit diskriminaci žalujícího, může uvést argumenty pro svoji obhajobu, zejména to, že konkrétní důvod, proč nedošlo k diskriminaci, spočívá v legitimním cíli a přiměřenosti použitých prostředků. Na druhé straně žalobce, který je pravděpodobně ve slabším postavení, nemusí pátrat po důvodech, které k jeho diskriminaci vedly, jen musí prokázat, že došlo k odlišnému zacházení, které mělo na něj negativní dopad a které podle něj bylo založeno na nelegitimních důvodech.

227

§ 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

76

Důležité je si povšimnout, že obrácené důkazní břemeno je upraveno v odstavci prvém jen ve věcech pracovních. Odstavec druhý platí pouze pro diskriminaci rasovou, nicméně zase je širší jeho oblast působnosti, což vychází ze směrnice 2000/43/ES228. Otázka je, proč se vlastně obrácené důkazní břemeno vztahuje na tak omezenou oblast. V pracovním právu, i když spadá do oblasti soukromého práva, není postavení stran rovnocenné. Zaměstnavatel obvykle diktuje podmínky, zaměstnanec na tyto podmínky přistupuje. V pracovněprávních vztazích je tak třeba zaměstnanci přiznat určitou míru ochrany, proto zde je obrácené důkazní břemeno potřeba. Proč ovšem není rozšířeno i na další oblasti? Pokud kdokoliv kohokoliv diskriminuje a porušuje tak zásadu rovnosti, tak vždy se diskriminovaný dostává do nerovného postavení, ať již to je v oblasti občanského práva, obchodního práva nebo rodinného práva. Pokud obrácené důkazní břemeno při diskriminaci platí v pracovním právu, není podle mého názoru důvod, proč by nemělo platit i v jiných oblastech soukromého práva. Tím je zaručena i rovnost účastníkům bez ohledu na to, v jakém soukromoprávním vztahu se zrovna nacházejí. Možným důvodem je nedůvěra a odmítání horizontálního působení základních práv a svobod. Dalším důvodem, který bude převažovat, je neprovedení směrnic Evropského společenství, které obrácené důkazní břemeno stanoví i v jiných soukromoprávních oblastech. Totéž lze říci i o druhém odstavci. Proč je zde příznivější obrácené důkazní břemeno aplikováno pouze na rasovou diskriminaci? Přece diskriminace z důvody rasy nebo etnického původu není nadřazena ostatním důvodům, jako je pohlaví, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původu, majetek, rod nebo jiného postavení. Zde nevidím rozumný důvod pro zaručení obráceného důkazního břemena v takto omezeném rozsahu. Dalším procesněprávním předpisem, který upravuje rovné zacházení, je správní řád. Ten stanoví, že „dotčené osoby mají při uplatňování svých procesních práv rovné postavení. Správní orgán postupuje vůči dotčeným osobám nestranně a vyžaduje od všech dotčených osob plnění jejich procesních povinností rovnou měrou. Tam, kde by rovnost dotčených osob mohla být ohrožena, správní orgán učiní opatření potřebná k jejímu zajištění229.“ Vzhledem k vertikálnímu působení základních práv a svobod, které je doktrínou i judikaturou bez pochyb přijímáno, by mohlo být i ve správním řádu upraveno obrácené důkazní břemeno. 228

Článek 8 odstavec 1. směrnice 2000/43/ES: „Členské státy přijmou v souladu se svými právními řády nezbytná opatření, aby, jakmile se osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo odpůrci prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.“ Nutno dodat, že podle odst. 3 se toto ustanovení nevztahuje na trestní řízení. 229 § 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

77

Trestní řád obsahuje pouze zásadu šetření „práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.230 “ O důkazním břemenu se nezmiňuje – na druhou stranu důkazní břemeno v trestních věcech se neuplatňuje ani ve směrnicích Evropských společenství.

11. Judikatura českých soudů Legislativa je vždy následována judikaturou soudů, která ji rozvíjí a upřesňuje. Judikatura je neméně významný pramen informací o stavu diskriminace v České republice, je průběžně aktualizována a řeší praktické otázky každodenního života. Judikatura je daleko pružnější než legislativa a vzhledem k tomu, že si musí vystačit s nedostatečnou právní úpravou, musí si pomoci jinými ustanoveními, popřípadě vymýšlet různé teoretické konstrukce. Zářným případem je zde použití § 11 občanského zákoníku, kde o diskriminaci není ani slovo. Soudy projednávají diskriminaci nejen ve veřejnoprávní, ale i v soukromoprávní oblasti. Lidé si často stěžují, že byli diskriminováni v oblasti poskytování služeb, v zaměstnání, v občanskoprávních věcech. Proto používají výše změněná ustanovení (nejčastěji § 6 zákona o ochraně spotřebitele, § 11 občanského zákoníku, ustanovení o porušení dobrých mravů podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení o rovnosti v zákoníku práce). Dá se tvrdit, že diskriminace v soukromém právu je častější než diskriminace ve veřejném právu. Proto soudy musí čelit i teorii o horizontálním a vertikálním působení a rovněž koncepci akcesorické či neakcesorické rovnosti. Protože je v současné době zakotven zákaz diskriminace v obyčejných zákonech, nejen v zákonech ústavních, lze tvrdit, že došlo k určitému posunu od akcesorické rovnosti v Listině a soudy se přiklánějí spíše ke znění Mezinárodního paktu o občanských a 230

§ 2 odst. 4. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

78

politických právech. Jinak by nemohly o řadě případů rozhodnout, respektive byly by nuceny žaloby zamítnout, protože by nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva či svobody.

11.1. Judikatura Ústavního soudu V této podkapitole se zaměříme na judikaturu českého Ústavního soudu. Ústavní soud vydal k této problematice mnoho zajímavých judikátů, proto vyberme pouze nejvýznamnější z nich. Již v roce 1992 Ústavní soud ve svém nálezu231 (jak jsme již výše viděli, ale ještě jednou pro pořádek opakujeme), uvedl, že „rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů apod. Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“ Relativní rovnost tak podle Ústavního soudu znamená uplatňování stejných práv za stejných faktických poměrů. To znamená, že je třeba zkoumat každý konkrétní případ nerovnosti. Není pak možné podle Ústavního soudu přiznat každému automaticky jakékoli právo. Další případ, který Ústavní soud řešil, byl návrh prezidenta republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů232. Zde Soud vyslovil, že „osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě podle dosavadních předpisů, mohou vykonávat vybrané činnosti pouze do 31. prosince 1994.“ Novelou však byla lhůta vypuštěna, proto bylo umožněno osobám, které splnily tyto podmínky, vykonávat kvalifikovanou stavební a projektovou činnost bez autorizace, jenž byla zavedena až tímto zákonem s účinností od 7.7.1992. Proto je podle navrhovatele toto ustanovení diskriminační, neboť stanoví různé podmínky pro výkon stejné profese. Ústavní soud však dospěl k názoru, že nedošlo k porušení rovnosti, protože „je zřejmo, že u principu rovnosti jde o rovnost relativní a speciální normy mohou stanovit pro 231

Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky spis. zn. Pl. ÚS 22/92, ve věci návrhu skupiny poslanců Federálního shromáždění o nesoulad zák. č. 578/91 Sb. o státním rozpočtu federace na rok 1992 a o změně daňových některých dalších zákonů s čl. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání). 232 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.

79

určité obory zvláštní kritéria. V daném případě při hodnocení váhy právní jistoty, stability a ochrany nabytých práv (které představují též veřejné hodnoty), rozhodl Parlament v přechodných ustanoveních ponechat dosavadní oprávnění v platnosti.“ Dle mého názoru Ústavní soud poněkud přecenil hodnocení právní jistoty a ochrany nabytých práv, neboť osoby, které se řídily původní úpravou, musely složit příslušné zkoušky, aby dostaly autorizaci – což je na první pohled rozdílné zacházení ve srovnání s osobami, které nyní autorizaci mít nemusejí. Rozhodnutí Ústavního soudu tedy podporuje přímou diskriminaci, neboť k ní dochází přímo na základě právního předpisu, i když zde není implicitně vymezena. Problematičnost tohoto rozhodnutí vyjadřuje i množství odlišných stanovisek. Jakožto teoretický závěr zde Ústavní soud stanovil, že „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny, práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a násl. Listiny apod. Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě.“ Tím se tak vydal cestou akcesorické rovnosti. Problém však je, že se nevypořádal s neakcesorickou rovností zakotvenou v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a tento problém přehlíží dodnes. Koncepci akcesorické rovnosti pak Soud rozvinul v dalším nálezu z roku 1995, který se týkal státního občanství233. Stěžovatel uvedl, že získal dnem 30.6.1993 volbou státní občanství Slovenské republiky. Poté požádal Obvodní úřad pro Prahu 2 o vystavení osvědčení o státním občanství České republiky a výslovně uvedl, že jako občan České republiky získal volbou dne 30.6.1993 slovenské státní občanství. Zdůraznil, že projevil vůli pouze k získání i slovenské příslušnosti, neprojevil však vůli pozbýt občanství české. Obvodní úřad v Praze 2, odbor vnitřní správy, však uvedl, že pozbytí státního občanství České republiky je vázáno podle ustanovení § 13 písm. c)234 a § 17235 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání 233

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 1995, spis.zn. Pl. ÚS 5/95. § 13 písm. c) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů: „Státní občanství České republiky se pozbývá c) nabytím cizího státního občanství (§ 17) s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením dítěte.“ Nutno dodat, že v současné době toto ustanovení se přesunulo do §17 písm. b), neboť ustanovení o pozbývání státního občanství propuštěním ze státního svazku České republiky bylo zrušeno. 235 § 17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů: „Nabytím cizího státního občanství (1) Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky dnem, kdy na základě výslovného projevu vůle (žádost, prohlášení, souhlas nebo jiný úkon směřující k nabytí cizího státního občanství) dobrovolně nabyde cizí státní občanství. K pozbytí státního občanství České republiky nedojde v případech, kdy došlo k nabytí cizího státního občanství v souvislosti s uzavřením manželství 234

80

státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, na nabytí cizího státního občanství s výjimkou v zákoně uvedených případů. Stěžovatel považoval § 17 zákona za protiústavní, neboť žádný právní předpis České republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího státního občanství, které naopak výslovně připouštějí, a že Ústava obsahuje explicitní ustanovení zakazující možnost zbavit státního občanství kohokoli proti jeho vůli. Ústavní soud tehdy zopakoval, že „principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy.“ Dále zopakoval, že „rovnost jako ústavněprávní instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky.“ Tento závěr je obsažen i v další judikatuře Ústavního soudu, např. v rozhodnutí spis. zn. Pl. ÚS 15/02236. V odůvodnění k výroku pak popsal rozdíl mezi zbavením státního občanství, které nezávisí na vůli občana, a rozhodnutím o nabytí jiného státního občanství, které činí občan na základě vůle a je si tak vědom důsledků, že své dosavadní občanství tímto volním aktem pozbude. Ústavní soud pak sdělil, že „v těchto případech šlo o uvědomělé jednání dosavadních občanů republiky a pokud platné právo v některých aspektech činí rozdíl mezi právním postavením občana České republiky a občana jiného státu (bývalého občana ČR), pak jde o nerovnost akceptovatelnou a o právní stav, který nemá diskriminační povahu.“ Tento výrok je dosti pochopitelný a logický, neboť každý, kdo nabývá jiné státní občanství, musí si být vědom principu zákazu bipolitismu a všech zákonných důsledků svého jednání. Významný nález Ústavního soudu z roku 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, se týká obráceného důkazního břemene237. Ústavnímu soudu byl tehdy podán návrh na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu238 s tím, že porušuje zásadu rovnosti a

se státním občanem cizího státu, a to za předpokladu, že došlo k nabytí cizího státního občanství manžela za trvání manželství. K pozbytí státního občanství České republiky nedojde ani v případech, kdy k nabytí cizího státního občanství došlo narozením. (2) Úřad po obdržení oznámení o pozbytí státního občanství České republiky oznámí jeho pozbytí a) ohlašovně místa současného trvalého pobytu nebo posledního trvalého pobytu v České republice, b) Policii České republiky, c) územní vojenské správě, podléhá-li fyzická osoba branné povinnosti, d) ministerstvu, pokud pozbytí státního občanství České republiky nebylo úřadu oznámeno tímto ministerstvem.“ 236 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02. „Rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo.“ 237 Nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04. 238 § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického

81

také právo žalovaných na spravedlivý proces. Toto ustanovení přijala Česká republika na základě směrnice Rady Evropské unie ze dne 15.12.1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, s níž bylo třeba uvést český právní řád do souladu nejpozději do 1.1.2001 – jak se také účinností tohoto ustanovení stalo. Návrh na zrušení tohoto ustanovení podal Krajský soud v Ústí nad Labem, který projednával spor, kdy občané romské národnosti navštívili restauraci, jejíž personál je odmítl obsloužit na rozdíl od ostatních hostů. Žalobci to považovali za rasovou diskriminaci a domáhali se ochrany osobnosti a požadovali, aby soud postupoval v souladu s § 133a OSŘ. Ústavní soud vyslovil, že diskriminovaná osoba musí nejprve „prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak.“ Takže důkazní břemeno neleží pouze na straně žalované, ale i na straně žalující. Žalovaná osoba musí unést důkazní břemeno až poté, co bylo nepatřičné zacházení prokázáno jako motivované diskriminací, a prokázat, že k diskriminaci nedošlo. Na základě toho pak návrh na zrušení § 133a OSŘ Ústavní soud zamítnul. Další významné rozhodnutí je nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04, které se týkalo důchodového pojištění239. Podstata věci spočívala v právní úpravě, podle níž se pro účely důchodového pojištění muž považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let, jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě240.

původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. (2) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ 239 Nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04. 240 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů stanovil v § 5 odst. 1 písm. r), že pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni osoby pečující o dítě ve věku do čtyř let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči. Podle § 5 odst. 3 věty druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů osobou uvedenou v odstavci 1 písm. r) se „muž […] považuje za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r), jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě; nepodal-li v této lhůtě tuto přihlášku, nelze ho považovat za osobu.“ Bylo navrženo rovněž zrušit ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bodu 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, které do té doby znělo takto: „Okresní správy sociálního zabezpečení rozhodují o době a rozsahu péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a péče osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu starší 80 let, jde-li o doby péče o tyto děti a bezmocné osoby po 31. prosinci 1995.“

82

V této věci bylo vedeno řízení u Okresní správy sociálního zabezpečení, která vydala rozhodnutí, že žalobce podal přihlášku k účasti na pojištění a současně návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče muže o dítě do čtyř let věku po uplynutí zákonem stanovené dvouleté lhůty a proto ho nelze považovat za osobu uvedenou v § 5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Celá věc se dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu, který jako navrhovatel podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení těchto ustanovení. Nejvyšší správní soud poukazoval na to, že zákon o důchodovém pojištění stanoví odlišné podmínky rodiči či další osobě pro účast na důchodovém pojištění. Ženám stačí, pokud o dítě pečují, muži však současně musí podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění v zákonem stanovené lhůtě a rovněž v zákonem stanovené lhůtě musí podat návrh na zahájení řízení, v němž správní orgán rozhodne o době a rozsahu jeho péče o dítě. Ústavní soud ve svém rozhodnutí použil test proporcionality241. Uvedl, že „k omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva.“ Ústavní soud podrobil ustanovení tomuto testu proporcionality a rozhodl, že jsou tato ustanovení diskriminační, „neboť vybrané subjekty jsou bez dostatečných důvodů diskriminovány ve srovnání se subjekty jinými, které se nacházejí v naprosto identickém právním postavení. Ústavní soud tedy usuzuje, že napadené ustanovení […] vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty zúčastněnými na důchodovém pojištění […]. V tomto směru tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý rozumně vysvětlit nerovnost v přístupu k subjektům, nacházejícím se ve stejné situaci […].“ Test proporcionality Ústavní soud využíval v jiných případech, např. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 15/96242, sp. zn. Pl. ÚS 25/97243, sp. zn. Pl. ÚS 3/02244, sp. zn. Pl. ÚS 38/04245, sp. zn. Pl. ÚS 51/06246, sp.zn. Pl ÚS 54/04247. Bylo navrženo, aby toto ustanovení nově znělo takto: „Okresní správy sociálního zabezpečení rozhodují o době a rozsahu péče osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu starší 80 let, jde-li o doby péče o bezmocné osoby po 31. prosinci 1995.“ 241 Test proporcionality Ústavního soudu je podrobně zobrazen v tabulce č. 10. 242 Nález Ústavního soudu ze dne 9. října 1996, sp. Zn. Pl. ÚS 15/96. 243 Nález Ústavního soudu ze dne 13. května 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/97. 244 Nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. 245 Nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04. 246 Nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06.

83

Dosti problematický závěr ale vyslovil Ústavní soud v nálezu pléna spis.zn. Pl.ÚS 53/04248, který se týkal rozdílného odchodu žen a mužů do starobního důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí. Jádrem sporu byl návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů249. Ústavní soud zde použil test proporcionality, i když ne úplně, protože opomněl zmínit některý z diskriminačních důvodů. Ústavní soud stanovil, že „ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek. S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“ Ústavní soud však dále sdělil, že „pokud by došlo ke zrušení napadeného ustanovení, bylo by odebráno jisté zvýhodnění ženám - matkám, aniž by v rámci "zrovnoprávnění" nabyli muži - otcové stejné výhody, jakou mají ženy - matky.“ Zde poněkud nezohlednil možnost odložit účinnost svého nálezu a možnost napsat odůvodnění, z něhož by vyplývalo, jak by měl Parlament při přijímání nového ustanovení postupovat. Dále Ústavní soud uvedl, že „s ohledem na okolnost, že Ústavní soud přisvědčil argumentaci svědčící pro závěr, že existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup, dospěl proto k závěru, že ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež návrh na jeho zrušení zamítl.“ Co jsou ony objektivní a rozumné důvody, však nedodal. Problematičnost tohoto nálezu podtrhuje i množství odlišných stanovisek ústavních soudců.

11.2. Judikatura Nejvyššího správního soudu V této kapitole se budeme probírat nejdůležitější judikaturou Nejvyššího správního soudu.

247

Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2008, sp.zn. Pl ÚS 54/04. Nález Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04. 249 § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Důchodový věk činí a) u mužů 60 let, b) u žen 1. 53 let, pokud vychovaly alespoň pět dětí, 2. 54 let, pokud vychovaly tři nebo čtyři děti, 3. 55 let, pokud vychovaly dvě děti, 4. 56 let, pokud vychovaly jedno dítě, nebo 5. 57 let, pokud pojištěnci dosáhli tohoto věku do 31. prosince 1995. […] (4) Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat.“ 248

84

Prvým významným případem je namítaná diskriminace při placení kartou a v hotovosti, kterou Nejvyšší správní soud řešil pod spis.zn. 8 As 35/2005-51250. Skutková podstata věci spočívala v kasační stížnosti stěžovatele, který namítal, že mu Městský soud v Praze udělil pokutu ve výši 7.000,- Kč za to, že diskriminoval skupiny spotřebitelů platících platební kartou, když po zákaznících platících platební kartou požadoval poplatek ve výši 3 % z celkové částky, protože za stejný výrobek spotřebitel platil vyšší cenu jen proto, že k placení používá jinou formu než hotové peníze. Diskriminace byla kvalifikována jakožto porušení § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v současné době není vymezeno, co se rozumí diskriminací, takže „obecně je za diskriminaci nutno považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. […] Diskriminací spotřebitele je proto třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými; cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek.“ Nejvyšší správní soud pak rozhodl, že platba v hotovosti a platba kartou nejsou srovnatelné, protože „v případě platby kartou se jedná o situaci, kdy obchodník na smluvním, nikoliv zákonném, základě, a za použití technického prostředku akceptuje budoucí zprostředkované plnění“, takže se v tomto případě o diskriminaci nejedná. Domnívám se, že tento rozsudek je logický, odděluje platbu za zboží jako takovou a náklady spojené s provedení platby. Proto je legitimní, aby stěžovatel požadoval určitou peněžní kompenzaci za nutnost provedení převodu finančních prostředků. S tímto případem souvisí i kauza se stravenkami, spis.zn. 3 As 49/2007-43251. Stěžovatelka, v tomto případě Česká obchodní inspekce, uvedla, že se protistrana měla dopustit diskriminace tím, že požadovala po spotřebitelích platících stravenkami navíc manipulační poplatek ve výši 4 % z celkové částky nákupu, čímž docházelo ke znevýhodnění skupiny spotřebitelů, kteří při placení používají stravovací poukázky. Stěžovatelka uvedla, že stravenky svým věcným určením zastupují hotové peníze, na rozdíl od platební karty, která je podle zákona o bankách elektronickým platebním prostředkem. Zde odkázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek spis.zn. 8 As 35/2005 – 51 a uvedl, že „vzhledem k tomu, že stravovací poukázka je náhražka platidla primárně určená k odběru hlavního jídla v rámci pracovního dne a je toliko dobrou vůlí některých prodejců potravin, že platbu stravenkami akceptují, je zapotřebí tento platební prostředek považovat za 250 251

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2006, spis.zn. 8 As 35/2005-51. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2007, spis.zn. 3 As 49/2007-43.

85

ještě více vzdálený hotovým penězům než je platba platební kartou. […] Pokud nejsou srovnatelnými platbami platba hotovými penězi a platba platební kartou, tím spíše se nejedná o srovnatelnou platbu v případě platby stravovacími poukázkami.“ Nejvyšší správní soud tedy postupoval při hodnocení tohoto případu podle srovnatelnosti, kdy posuzoval povahu obou forem platby. Rozpor se stejným ustanovením, tedy s § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, řešil Nejvyšší správní soud i v dalším případě, spis.zn. 4 As 63/2005-69252, kdy byla diskriminace namítána jako porušení dobrých mravů. Jednalo se o to, že účastník poskytoval jízdné se slevou pro občany s trvalým pobytem na území města Liberec, čímž mělo dojít k diskriminaci ostatních občanů nebo cizinců, kteří v Liberci trvalý pobyt neměli. Stěžovatel namítal, že v Liberci osoby s trvalým pobytem platí daně a místní poplatky, takže takto přispívají do rozpočtu města. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že jednání protistrany mělo diskriminační povahu, protože „došlo k diferenciaci, přičemž jediným kritériem bylo místo trvalého pobytu. Zvýhodnění občanů s trvalým bydlištěm v Liberci oproti ostatním osobám s trvalým bydlištěm jinde by proto nemělo diskriminační povahu pouze tehdy, pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by byly tomuto cíli přiměřené. […] Se zřetelem k výše uvedenému pak zřejmě nelze důvody stěžovatele, zejména poukaz na tzv. „daňová hlediska“ za přiměřená považovat.“ Velmi podobný tomuto případu byl rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 14/2006-68, který se týkal rovněž poskytování slev na městskou hromadnou dopravu pro občany věkové kategorie 65 až 70 let, kteří měli v místě trvalý pobyt. Odůvodnění rozsudku bylo velmi podobné jako v předchozím případě, proto se jím nebudu dopodrobna zabývat. Zajímavým rozhodnutím byl rozsudek spis.zn. 6 As 75/2006-153, který se týkal povinného zastoupení advokátem253. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů,254 je diskriminační z hlediska „jiného postavení“, tedy vzdělání. Stěžovatelka namítala, že pokud není třeba být zastoupen před obecnými soudy, pak není třeba povinného zastoupení ani v tomto případě. 252

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2007, spis.zn. 4 As 63/2005-69. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2007, spis.zn. 6 As 75/2006-153. 254 § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů: „Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.“ 253

86

Nejvyšší správní soud pak uvedl, že napadené ustanovení „má zajistit rovnost účastníků řízení v tom, aby některý z nich neutrpěl na svých právech v důsledku neznalosti práva, a to jak hmotného, tak procesního. […] Smyslem povinného zastoupení je poskytnout stěžovateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby opravný prostředek, zde kasační stížnost, jež směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a připouští se jen z taxativně vymezených důvodů a musí splňovat zákonem stanovené náležitosti, vyhovovalo všem formálním požadavkům a kasační soud o něm mohl rozhodnout bez pravidelné nutnosti kasační stížnost doplňovat.“ Zde Nejvyšší správní soud směřuje k určité formě pozitivního opatření, což zdůraznil i poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 spis.zn. 16/99, kde se Ústavní soud konstatoval, že „proti možné námitce omezení přístupu k soudu lze argumentovat snahou zajistit rovnost účastníků řízení před správním soudem, tedy aby žalobce nebyl znevýhodněn proti žalovanému správnímu orgánu, který zpravidla zastupuje kvalifikovaný státní úředník, přičemž dále zdůraznil, že povinné právní zastoupení má obecně sloužit k realizaci zásady rovnosti zbraní jako znaku spravedlivého procesu.“ Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že tato úprava není diskriminační, ale má povahu pozitivního opatření, které má zaručit stejnou startovací pozici a rovnost zbraní.

11.3. Judikatura Nejvyššího soudu Také Nejvyšší soud vytvořil v oblasti diskriminace zajímavou judikaturu, kterou se v této podkapitole budeme zabývat. Prvým případem je tzv. kauza baseballové pálky, spis.zn. 30 Cdo 1630/2004255, kdy se jednalo o rasovou diskriminaci. V tomto případě dovolatel poukázal na to, že v restauraci hotelu byla vystavena asi metr vysoká bílá antická socha, která držela v ruce masivní baseballovou pálku, na jejíž straně směřující do provozovny byl výrazný nápis „Na cikány“. Dovolatel se domníval, že tímto bylo zasaženo do jeho osobnostních práv jakožto občana romské národnosti, takže nakonec byla v této věci podána žaloba na ochranu osobnosti, která byla zamítnuta prvoinstančním soudem i odvolacím soudem, neboť „odvolací soud (a v zásadě obdobně i soud prvního stupně) vycházel z toho, že nápis na baseballové pálce byl v daném případě vyjádřen pouze obecně bez vztahu k jakékoliv konkrétní fyzické osobě a osobnosti, takže se osobnosti žalobce objektivně nemohl dotknout. V popsaném jednání proto

255

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, spis.zn. 30 Cdo 1630/2004.

87

soudy neshledaly neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce jak to má na mysli ustanovení § 11 násl. o.z.“ K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že „za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Přitom ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování. Je pak nepochybné, že k takovýmto případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob.“ Dále soud sdělil, že při rozhodování o tom, zda došlo touto formou k zásahu do osobnostních práv „bylo namístě přihlédnout jak k ústavním principům, na nichž je právní úprava institutu ochrany osobnosti fyzické osoby zbudována, tak i k principům, které jsou pro Českou republiku v této právní oblasti významné, resp. závazné z hlediska přijatých mezinárodních smluv resp. smluv Evropské unie, jíž je Česká republika členem.“ Nejvyšší soud tak rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek je podle mého názoru dosti významný, neboť rozšiřuje okruh osob, které se mohou domáhat ochrany svých práv a bude se na něj určitě odkazovat i pozdější judikatura, která bude o porušování osobnostních práv rozhodovat. Zajímavou kauzou je i rozhodnutí spis.zn. 21 Cdo 2697/2006256, který se týkal výpovědí z pracovního poměru. Dovolatelé uvedli, že obdrželi výpověď z důvodu nadbytečnosti257. Výpověď byla u obou dovolatelů odůvodněna tím, že došlo ke změně v organizačním řádu divadla, která se týká snížení počtu pracovníků úseku činohry, a zaměstnavatel neměl k dispozici žádné jiné volné pracovní místo, které by dovolatelům mohl nabídnout, nemá možnost je dále zaměstnávat. Nejvyšší soud se zde přidržel formálního přezkoumání věci. Uvedl, že dovolání v tomto případě je přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Ovšem dovolatelé poukázali pouze na nesprávné posouzení věci co do skutkových zjištění, nesouhlasili s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Proto není dovolání přípustné a Nejvyšší soud je proto odmítl. Ačkoliv je tato argumentace v pořádku, je škoda, že se Nejvyšší soud alespoň v obiter dictum nevyjádřil k diskriminaci v pracovněprávních vztazích při podávání výpovědí,

256

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2007, 21 Cdo 2697/2006. § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů: „Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z těchto důvodů: c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.“ 257

88

což by dále posloužilo jako vodítko při řešení podobných kauz. Zde chybí alespoň rámcový náhled soudu na tuto problematiku. Další případ řešil Nejvyšší soud opět z oblasti pracovního práva, a to kauzu soudkyně, který se domáhala poloviční týdenní pracovní doby z důvodu péče o malé děti, když se vrátila z druhé mateřské dovolené. Tohoto nároku se pak domáhala též žalobou podanou u soudu. Kauza má spis.zn. 21 Cdo 612/2006258. Soudkyně poukazovala na § 156 odst. 2 tehdejšího zákoníku práce, podle nějž pokud požádá žena pečující o dítě mladší než 15 let o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět její žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody (§ 86 tehdejšího zákoníku práce)259. Předseda soudu sdělil, že s ohledem na vážné provozní důvody, které spočívají v personální situaci soudu, nemůže být žádosti vyhověno. Nejvyšší soud uvedl, že i když se zákoník práce nevztahuje na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce, pak se v tomto případě použijí ustanovení zákoníku práce přiměřeně. Proto se na soudkyni bude vztahovat právní úprava o kratší pracovní době. Nejvyšší soud pak uvedl, že „pouze v případě, že by byl znemožněn, narušen nebo vážně ohrožen řádný provoz zaměstnavatele, lze dovodit, že vyhovění žádosti zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let nebo těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnance pečujícího o dítě mladší než 15 let anebo zaměstnance, který prokázal, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby brání zaměstnavatelovi vážné provozní důvody.“ Soud poukázal na to, že tvrzení, že žalobkyně byla nepřímo diskriminována, neboť v době, kdy žádala o úpravu stanovené pracovní doby, byli uvolněni jmenovaným soudem dva soudci (muži) na stáž u vyššího soudu a jiné soudkyni byla zkrácená pracovní doba povolena, nebylo prokázáno, neboť sama žalobkyně nenavrhovala důkazy prokazující, že by nebyla diskriminována. Z toho důvodu soud oba předchozí rozsudky, které dávaly žalobkyni za pravdu, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud však vůbec nevzal v úvahu teoretický rozměr částečných úvazků a fakt, že většinou jsou žadatelkami o částečné úvazky ženy. Vůbec pak nevzal v potaz nutnost skloubit zaměstnání a péči o děti, která je pro většinu pracujících žen zásadním problémem. Soud se rovněž nedostatečně vypořádal s námitkou žalobkyně, že jiným třem soudcům byla upravena pracovní doba, kdy podle mého názoru měl již použít § 133a občanského soudního řádu,

258 259

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2007, spis.zn. 21 Cdo 612/2006. § 156 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

89

neboť žalobkyně prokázala, že s ní již bylo zacházeno odlišně a důkazní břemeno tak spočívalo na straně žalované. Posledním případem, kterým se zde budeme zabývat, je případ z oblasti rovného odměňování, spis.zn. 21 Cdo 3069/2006260. Žalobkyně pracovala v žalované společnosti, poté nastoupila na post svého kolegy. Vykonávala podle svých slov stejnou činnost, avšak dostala o 178.643,- Kč nižší roční plat než její bývalý kolega. Žádala pak 1.000.000,- Kč odškodné za pětiletou platovou diskriminaci a mobbing, který měl spočívat v psychické šikaně. Soud prvního stupně však vycházel ze zjištění, že žalobkyně vykonávala pouze část agendy po svém předchůdci, protože došlo k poklesu objemu práce u žalované v důsledku prodeje investičních fondů, takže neshledal nerovnost zacházení podle § 1 odst. 3. tehdejšího zákoníku práce. Rovněž v průběhu dokazování ani nevyšlo najevo, že by se zaměstnavatel dopustil vůči žalobkyni mobbingu. Odvolací soud tyto závěry potvrdil. Ovšem fakt, že žalobkyně vykonávala pouze část agendy po svém předchůdci, nebyl před soudy dostatečně přezkoumán. Soudy zde nesprávně aplikovaly ustanovení § 133a občanského soudního řádu. Odvolací soud uvedl, že „k prokázání žalobního tvrzení o diskriminaci v pracovních věcech nepochybně nepostačí pouhé prohlášení (proklamace), že se zaměstnanec cítil být diskriminován, nýbrž je nutno, aby uvedená tvrzení byla podepřena dostatečně určitým vylíčením skutkového stavu s tím, že podstatné skutečnosti by měly být alespoň osvědčeny; jinak by totiž subjekt, na něhož je tímto ustanovením přeneseno důkazní břemeno, se v podstatně nemohl domoci svého práva, neboť mu zákon ukládá prokázat neexistenci určitých skutečností, což je nesmírně obtížné, ne-li nemožné.“ Ovšem žalobkyně v řízení odlišné zacházení prokázala – poukázala totiž na to, že dostávala odlišnou odměnu za stejnou práci. Soudy pak měly správně přenést důkazní břemeno na žalovaného zaměstnavatele. Soudy se pak spokojily s výpovědí jediného svědka, z jehož slov bylo zjištěno, že „žalobkyně sice přebírala v zásadě celou agendu po Ing. G., nicméně její práce byla kvalitativně odlišná (Ing. G. realizoval spíše strategické operace s volnými zdroji a byl spolutvůrcem metodiky konsolidované účetní uzávěrky, kdežto žalobkyně prováděla toliko operativní činnost a připravovala pro účetní uzávěrku pouze podklady) a postupně také objemově nižší, neboť docházelo k postupnému prodeji investičních fondů a tím ke snižování počtu bankovních operací.“ Žalobkyně namítla, že svědecká výpověď tohoto svědka „je toliko obecná a není podložena žádným dalším relevantním důkazem.“ Pouze svědecká výpověď jediného svědka podle mého názoru k prokázání nediskriminace žalobkyně nestačí.

260

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, spis.zn. 21 Cdo 3069/2006.

90

Soudy si měly vyžádat další důkazy, z nichž by bylo jednoznačně jasné, že žalobkyně diskriminována nebyla. Žalobkyně se pak obrátila na Nejvyšší soud, který se však přidržel formalistického výkladu a stanovil, že věc není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud řekl, že odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že odlišné finanční ohodnocení žalobkyně nebylo diskriminační. Uvedl, že problémem rozsudků mohlo být, že soudy dospěly ke skutkovému zjištění, které nebylo dostatečně prokázáno, což mohlo mít následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení občanského soudního řádu však v tomto případě nelze podat dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování261.

11.4. Judikatura obecných soudů Velmi zajímavým případem byla kauza odmítnutí uchazeče o pracovní místo z důvodu jeho homosexuální orientace. Tento případ řešil Okresní soud ve Frýdku-Místku, spis.zn. 17 C 159/2004 – 77. Žalobce se hlásil na místo zdravotního maséra. Toto pracovní místo mu bylo přislíbeno, ovšem poté, co se zaměstnavatel dozvěděl o jiné sexuální orientaci žalobce, oznámil mu, že toto místo bylo již přislíbeno jinému uchazeči. Žalobce poukazuje na to, že byl vystaven diskriminaci, protože žalovaný tento postup odůvodnil tím, že „musí dbát na zachování dobrého jména a nemůže si dovolit zaměstnávat homosexuála.“ Soud vyslovil, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 133a občanského soudního řádu, a proto uložil žalovanému, aby žalobci poskytl přiměřené zadostiučinění a žalobci se omluvil. Soud zde při zjišťování, zda bylo uvedené jednání diskriminační, uvedl pouze zákonnou úpravu diskriminace v pracovněprávních vztazích a test proporcionality, jak to dělá například Ústavní soud, neprovedl. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu262. Krajský soud pouze dodal, že ke skutečnosti, že mezi účastníky neexistoval pracovněprávní vztah, je nutno aplikovat ustanovení § 28 zákoníku práce263, tudíž se ochrana před diskriminací vztahuje i na uchazeče o zaměstnání. 261

§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“ 262 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2006, spis.zn. 16 Co 197/2006 - 125. 263 § 28 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů: „Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance s právy a povinnostmi, které by pro něho z pracovní smlouvy vyplynuly, a s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž má práci konat. V případech stanovených

91

Další případ diskriminace uchazečů o zaměstnání řešil Městský soud v Praze, spis.zn. Ca 106/2007-35264. V této kauze žalobce jako zaměstnavatel zadal na Úřadu práce v Olomouci volné pracovní místo na pracovní zařazení obchodní zástupce a uvedl požadavky na uchazeče, tedy středoškolské vzdělání, řidičský průkaz B, dobré komunikační a organizační schopnosti, časová flexibilita a praxe v obchodní činnosti. Na základě pohovoru pak nepřijal uchazečku z důvodu, že nemá vlastní automobil. Úřad práce pak zaměstnavateli uložil pokutu, s čímž zaměstnavatel nesouhlasil a podal žalobu. Městský soud v Praze uvedl, že „rovné zacházení a zákaz diskriminace nelze stavět do protikladu k zásadě smluvní volnosti, která je v soukromém právu (a tedy i v právu pracovním) vůdčí a stěžejní a umožňuje např. smluvní odchýlení v případě nároků jednotlivých zaměstnanců nebo jejich skupin.“ Tímto závěrem potvrdil teorii o horizontálním působení zákazu diskriminace, na kterou jsme poukázali výše. Dále soud přistoupil k testu proporcionality, když sdělil, že „za diskriminaci nemůže být považováno odlišné zacházení, pokud z povahy pracovních činností nebo ze souvislostí vyplývá, že je pro to věcný důvod, který představuje podstatný a rozhodující požadavek, který je pro výkon určité práce nezbytný. […] Cíl sledovaný takovou výjimkou však musí být oprávněný a požadavek přiměřený. […] Přiměřenost požadavku musí být vnímána ve vztahu k osobnímu výkonu práce a k podmínkám, v nichž je práce vykonávána.“ Požadavek vlastnictví automobilu není přiměřený požadavek, protože se váže k předmětu podnikatelské činnosti zaměstnavatele a který zaměstnavatel zajišťuje pro účely svého podnikání. Z tohoto důvodu žalobu zamítnul. Další zajímavou kauzou je případ zástupkyně vedoucího diplomatické mise v Tripolisu v Libyi, spis.zn. 27 C 90/2004 - 123265. Žalobkyně uvedla, že se o ní její nadřízený nevybíravě vyjadřoval, uvedl, že jej „bohužel zastupuje žena“, že má „partnerské a sexuální styky s muži libyjské národnosti“ a že chodí na pláž s „hnědými“. Nakonec bylo žalobkyni odebráno oprávnění seznamovat se s utajenými skutečnostmi a v souvislosti s tím jí byla dána

orgány státní zdravotní správy je zaměstnavatel povinen zajistit, aby se zaměstnanec před uzavřením pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce. Paragraf 1 odst. 3 až 5 a § 7 odst. 2 až 6 platí i zde.“ V této souvislosti § 1 odst. 3 tohoto předpisu stanoví, že „zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání; za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví tento zákoník nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává, a který je pro výkon této práce nezbytný.“ 264 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2007, spis.zn. Ca 106/2007-35. 265 Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. září 2007, spis.zn. 27 C 90/2004 – 123.

92

výpověď z pracovního poměru, což v konečném důsledku znamenalo, že se musela dráhy diplomata vzdát, ačkoliv tomu plně podřídila svůj dosavadní osobní i profesní život. Soud poukázal na § 1 odst. 3 tehdejšího zákoníku práce, podle nějž je třeba zajistit rovné zacházení s muži a ženami. Soud konstatoval, že zaměstnavatel je povinen vytvářet vhodné pracovní podmínky a pracovní prostředí. Soud stanovil, že výše uvedené jednání nadřízeného bylo v rozporu se zásadou rovného zacházení a vzhledem k intenzitě snížení důstojnosti žalobkyně stanovil finanční satisfakci ve výši 1.500.000,- Kč. Soud zde vycházel ze skutkových zjištění, ovšem žádnou zvláštní invenci týkající se teoretických východisek diskriminace neprojevil. Posledním případem, kterým se zde budeme zabývat, je případ ve věci Čaušević, spis.zn. 54 Co 127/2007-258266. Paní Čaušević se zúčastnila výběrového řízení na post finanční ředitelky. Spolu s jiným uchazečem byla doporučena na tuto pozici, když splnila kritéria zadání. O výběru konečného uchazeče rozhodovalo čtyřčlenné představenstvo společnosti, které však nerozhodlo o žádném z kandidátů. Proto se výběrové řízení opakovalo, kde byl konečný uchazeč vybrán z pěti nových kandidátů. S tímto však žalobkyně nesouhlasila a podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který však vycházel především z toho, že by žalobkyně mohla uspět, pokud by bylo prokázáno, že s ní bylo zacházeno odlišným a znevýhodňujícím způsobem v rámci výběrového řízení, což byl bylo podle názoru soudu pouze tehdy, pokud by měla kratší čas na přípravu. Soud uvedl, že „posouzení kvalit účastníků není možné objektivně, neboť řada faktorů není porovnatelná či měřitelná. [...] Soud shledal značné rozpory v tom, jak jednotlivé uchazeče hodnotili členové představenstva, nicméně jelikož hodnocení nebylo založeno na objektivním měření znalostí, nýbrž na subjektivním vnímání osob uchazečů, jsou tyto rozpory přirozené. Navíc [...] soud nepovažoval kvalitu uchazečů, tj. jejich odbornost, praxi, atd. za rozhodné skutečnosti pro právní posouzení, když právem je reprobováno toliko rozdílné zacházení s uchazeči a jejich rozlišování z důvodu pohlaví, pokud jde o příležitost získat obsazovanou funkci.” To však je dosti pochybná argumentace. Pokud by nebylo možné srovnávat kandidáty, protože každý z nich má jiné vlastnosti, které lze subjektivně hodnotit, rozpadla by se celá konstrukce antidiskriminačního práva a bylo by pak možné konstatovat, že stejně žádnou komparaci nemůžeme provést, protože jsou všichni lidé odlišní a nelze tak jejich kvality a vlastnosti srovnávat.

266

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.května 2007, spis.zn. 54 Co 127/2007-258.

93

Odvolací soud tento rozsudek potvrdil a uvedl, že vzhledem k tomu, že další řízení bylo řízení nové, pak „není na místě srovnávat, zda podmínky kandidátů prvního a druhého řízení byly či nebyly stejné. […] Neoslovení původních kandidátů je přirozeným důsledkem toho, že žádného z nich představenstvo nepovažovalo za vhodného a k žádnému posunu v této otázce nedošlo.“ Podle obou soudů tedy k diskriminaci nedošlo. Toto je však dosti zvláštní závěr267.

ČÁST TŘETÍ

Antidiskriminační zákon z pera zákonodárců versus vlastní návrh zákona

267

Judikaturu českých soudů je možno shlédnout také v tabulce č. 11.

94

12. Antidiskriminační zákon – jeho podtext a příprava návrhu Během doby činnosti Parlamentu ČR byly zpracovány dva vládní návrhy antidiskriminačního zákona, stalo se tak v letech 2005 a 2007268. Byl to sněmovní tisk č. 866, 4. volební období 2002 – 2006, Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) – dále jen „návrh z roku 2005“ – a sněmovní tisk č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní návrh na vydání zákona, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) – dále jen „návrh z roku 2007“. Oba návrhy upravují prakticky shodně věcnou působnost, zapracovávají předpisy Evropské unie. Následuje výčet legálních definicí pojmů, jako je přímá a nepřímá

268

Sněmovní tisk č. 866, 4. volební období 2002 – 2006, Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). Sněmovní tisk č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní návrh na vydání zákona, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

95

diskriminace269, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci, navádění k diskriminaci, odměňování, zajišťování rovného zacházení, povolání a pojem sociální výhoda. Dále oba návrhy stanoví, jaké jsou přípustné formy rozdílného zacházení, co se pod pojmem diskriminace nerozumí (stanovení rozdílného důchodového věku pro muže a ženy, v pracovním právu rozdílné zacházení, pokud je k tomu věcný důvod spočívající v povaze vykonávané práce nebo činnosti a uplatněné požadavky jsou této povaze přiměřené, pokud je toto rozdílné zacházení věcně odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné270). V obou návrzích jsou také společně upraveny právní prostředky ochrany před diskriminací, čímž se shodně myslí nárok na upuštění od diskriminace, odstranění následků diskriminačního zásahu a nárok na přiměřené zadostiučinění. Pokud by to nebylo dostačující, pak vzniká nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích271.

12.1. Návrh antidiskriminačního zákona z roku 2005 V návrhu antidiskriminačního zákona z roku 2005 se objevuje několik legálních definic. Nejprve je to definice nepříznivého zdravotního stavu s tím, že rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen, osob mladších 18 let a osob s nepříznivým zdravotním stavem není diskriminace272. V tomto návrhu také existuje definice pozitivního opatření273. V návrhu je stanoveno, že „za účelem plného zajištění rovného zacházení mohou fyzické nebo právnické osoby zavést pozitivní opatření. Pokud dosáhla pozitivní opatření svého účelu, musí být ukončena.274“ Pozitivní opatření v pracovních věcech mohou být zaměřena zejména „na odstranění objektivních překážek, které odrazují od určitého povolání, zaměstnání nebo postavení v zaměstnání, včetně podpory rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud nepůsobí v neprospěch osoby, jejíž kvality jsou vyšší, než mají osoby současně posuzované, poskytování odborného vzdělávání a jiných výhod, ochranu nebo podporu pracovního začlenění pro osoby mladší 25 let, osoby s nepříznivým zdravotním stavem, starší osoby, těhotné ženy a osoby poskytující jinému péči v domácnosti.“ 269

Viz směrnice 2000/43/ES, 2000/78/ES a 76/207/EHS ve znění směrnice 2002/73/ES. Viz čl. 6 odst. 1 písm. b) a c) směrnice č. 2000/78/ES. 271 Podrobnosti ke společným a rozdílným ustanovením obou návrhů je možno nalézt v tabulce č. 12. 272 Srv. čl. 2 odst. 2 b) ii a čl. 5 směrnice č. 2000/78/ES. 273 Srv. čl. 2 odst. 8 směrnice č. 76/207/EHS ve znění směrnice č. 2002/73/ES, z čl. 5 směrnice č. 2000/43/ES a z čl. 7 směrnice č. 2000/78/ES. 274 § 6 návrhu z roku 2005. 270

96

Dále je v návrhu stanoveno, že „pozitivní opatření k zajištění přístupu ke zdravotní péči, vzdělání, zboží nebo službám včetně bydlení mohou být zaměřena zejména na odstranění překážek, které odrazují od vzdělávání nebo využívání zdravotní péče, zboží nebo služeb, které jsou k dispozici veřejnosti, nebo poskytování zařízení a služeb, která odpovídají zvláštním potřebám osob v oblasti zdravotní péče, bydlení, vzdělávání nebo odborného výcviku, poskytnutí přiměřených slev z poplatků nebo ceny za zboží a služby osobám určité věkové skupiny, osobám s nepříznivým zdravotním stavem nebo v jejich prospěch.“ Pozitivním opatřením jsme se věnovali výše. Nutno konstatovat, že pozitivní opatření jsou velkou invencí zákonodárců, avšak do návrhu z roku 2007 se již nedostala. Výraznou roli v návrhu zákona z roku 2005 hraje veřejný ochránce práv275. Veřejný ochránce práv totiž vystupuje jako mediátor a poskytovatel právní pomoci v oblasti diskriminace. Mediace je dobrovolná a měla by směřovat ke smírnému řešení případu. Jedním z řešení sporů je podání návrhu na soudní smír276. Poskytování právní pomoci spočívá v poskytování informací o možnostech právní pomoci a součinnosti při sepsání nebo doplnění návrhů a podání osobám domáhajícím se ochrany před diskriminací. Dále veřejný ochránce práv podle návrhu nabývá kompetence na vydávání nezávislých stanovisek jako odpovědí na žádosti jednotlivců a doporučení na změnu, vydání nebo zrušení právního předpisu (podzákonného) nebo vnitřního předpisu orgánům státní správy. Ochránce může ve věcech práva na rovné zacházení vydávat z vlastního podnětu doporučení orgánům veřejné správy. Ochránce zejména může doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu, pokud shledá, že je to nezbytné k ochraně práva na rovné zacházení. Doporučení podává orgánu, jehož působnosti se týká, a jde-li o nařízení nebo usnesení nebo zákon, vládě277. Dále ochránce provádí nezávislý výzkum a je oprávněn od orgánů veřejné správy, které mají povinnost součinnosti, právnických a fyzických osob požadovat informace, které mohou zahrnovat pouze anonymizované osobní údaje278. Veřejný ochránce práv taktéž každoročně vydává zprávu o své činnosti279. Rozšíření kompetencí veřejného ochránce práv i na oblasti diskriminace byla jedním ze základních požadavků většiny antidiskriminačních směrnic. Neexistence nezávislého institutu, který by byl na zjišťování stavu diskriminace a potírání nerovného zacházení

275

Srv. směrnice č. 2000/43/ES a směrnice č. 76/207/EHS ve znění směrnice č. 2002/73/ES. § 14 návrhu z roku 2005. 277 § 15 návrhu z roku 2005. 278 § 16 – 17 návrhu z roku 2005. 279 § 18 návrhu z roku 2005. 276

97

zaměřen, je stále ještě hlavní důvod kritiky České republiky ze strany Evropského společenství. Vidíme tedy, že návrh antidiskriminačního zákona z roku 2005 zapracovával nejdůležitější ustanovení směrnic regulujících rovnost v právech. Návrh zákona prošel všemi třemi čteními v Poslanecké sněmovně280, nicméně Senát tento návrh zamítl. Sněmovna poté hlasovala

o

vráceném

návrhu,

ovšem

výsledek

dopadl

tak,

že

vládní

návrh

antidiskriminačního zákona již přijat nebyl281. Nyní zmapujeme důvody, proč tento návrh neprošel, a také jeho klady a zápory282. Jako prvý argument pro přijetí antidiskriminačního zákona byla nutnost dodržet závazky České republiky k Evropskému společenství. Česká republika se vstupem do Evropského společenství zavázala, že bude dodržovat a aplikovat komunitární právo. V oblasti diskriminace bylo vydáno několik směrnic, které mají být do českého práva implementovány. Už v létě roku 2003 se naše vláda rozhodla, že nepůjde cestou novelizace jednotlivých zákonů, protože by to znamenalo zhruba 120 změn v zákonech, které už jsou tak jako tak nastavované. Proto se rozhodla udělat jeden zákon. Antidiskriminační zákon by provedl jednotlivé směrnice Evropského společenství a závazky vůči komunitárnímu právu by tak byly splněny. Nutnost přijetí antidiskriminačního zákona vychází shora, tedy z Evropského společenství. Nicméně je nutné si uvědomovat absenci této normy i zdola, tedy z pohledu české společnosti. Pokud si česká společnost nebude uvědomovat přínos takového zákona, pak bude jeho přijetí vnímat jako nařízené Evropským společenstvím, jako něco, co Česká republika prostě musí udělat, a nemusí jej proto vnitřně přijmout, nemusí se s ním ztotožnit. V České republice je zákaz diskriminace upraven nedostatečně. Ústavně zakotvená rovnost je upravena v článku 3 odst. 1 Listiny. Ovšem tato právní úprava rovnosti je příliš obecná. Chybí zde výslovný zákaz diskriminace, definice diskriminace, jaké jsou její formy a 280

1. Čtení proběhlo dne 10. 2. 2005 na 41. schůzi. Poté byl návrh zákona přikázán k projednání petičnímu výborů, Stálé komisi pro rodinu a rovné příležitosti a Ústavně právnímu výboru. Poslední dva výbory navrhly k tisku pozměňovací návrhy. 2. Čtení tisku proběhlo 23. 11. 2005 na 51. schůzi, kdy se konala obecná a podrobná rozprava. Podané pozměňovací návrhy zpracovány. 3. Čtení proběhlo 7. 12. 2005 na 51. schůzi a návrh zákona byl schválen. Poté byl předložen dne 3. 1. 2006 Senátu České republiky. 281 Organizační výbor dne 4. 1. 2006 stanovil garančním výborem Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice a přikázal tisk k projednání Ústavně-právnímu výboru a Výboru pro záležitosti Evropské unie. Ústavně-právní výbor návrh zamítl, Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice a Výbor pro záležitosti Evropské unie návrh schválil. Poté byl návrh projednán dne 26. 1. 2006 na 9. schůzi Senátu, kde jej Senát zamítl. Poslanecká sněmovna návrh vráceného zákona Senátem znovu projednávala dne 25. 4. 2006 na 55. schůzi. Tato schůze byla ovšem přerušena z důvodu absence poslankyně z tehdejší koalice, což by znamenalo, že by návrh neměl šanci na úspěch (nutno schválit nejméně 101 poslanci). Projednávání pokračovalo dne 23. 5. 2006 na 56. schůzi, kdy hlasováním Sněmovna zákon nepřijala. 282 Při svých úvahách vycházím z prvního a druhého čtení návrhu v Poslanecké sněmovně a z projednávání návrhu v Senátu.

98

co se za diskriminaci nepovažuje. Chybí samozřejmě i sankce a zajištění nároku dovolat se zákazu diskriminace. Vymahatelnost práva závisí také na institutech, které danou oblast upravují. Pokud není diskriminace upravena vůbec, nebo je příliš obecná, je těžké se jí domoci. Od soudů to vyžaduje náročný myšlenkový proces interpretace a aplikace práva a pokud jediné, o co se mohou opřít, je Listina a několik málo ustanovení roztroušených v různých předpisech, pak je výsledek soudního procesu ve hvězdách. Pokud přijmeme podrobnější úpravu zákazu diskriminace, pak se právo v této oblasti stane průhlednějším. Bude možné se opřít přímo o zákon a nevycházet pouze z judikatury, ve které ne vždy můžeme najít obdobný případ, který bychom mohli na danou situaci aplikovat. V zákonných

pramenech

je

zákaz

diskriminace

upraven

komplexně

v pracovněprávních předpisech, jak jsme viděli výše. Nicméně evropské trendy tíhnou k zásadě rovnosti i v oblasti sociální, v oblasti služeb a ve zdravotnictví. Tato koncepce ovšem v České republice stále chybí. Také je třeba zakotvit zákaz diskriminace i do soukromého práva. Dalším důvodem pro přijetí antidiskriminačního zákona je nutnost zřízení instituce, která by ochranu rovnosti zajišťovala. Tato instituce by se měla komplexně věnovat problematice diskriminace, měla by pomáhat poškozeným, připravovat studie týkající se diskriminace, zveřejňovat zprávy a podávat doporučení k jakékoliv otázce, která souvisí s diskriminací. Této instituce je velmi třeba, neboť bude občanům pomáhat s každodenními problémy. Poškozené osoby se mohou na ni přímo neformálně obracet. Tato instituce především slouží poškozeným osobám. Publikací nezávislých zpráv rovněž zvyšuje o stavu diskriminace právní vědomí ve společnosti doma i v zahraničí. V návrhu zákona se objevily dvě varianty, jaká instituce by měla ochranu rovnosti zajišťovat. První návrh byl založit Centrum ochrany před diskriminací. Vláda se ovšem nakonec přiklonila ke svěření agendy veřejnému ochránci práv. Důvodem bylo to, že instituce veřejného ochránce práv je nezávislá a že se v této roli osvědčila již v jiných zemích a také to, že přidělení agendy veřejnému ochránci práv by bylo finančně méně náročné, protože by se vytvořilo pouze několik nových pracovních míst283. Problém je, že tato instituce je zaměřena na neformální pomoc občanů při porušování jejich práv ze strany veřejné moci. Proto by se musely její pravomoci rozšířit i na ochranu před zásahy v soukromoprávní sféře – kde k diskriminaci také dochází, jak jsme již poznali.

283

Důvodová zpráva k návrhu z roku 2005.

99

Rozšíření pravomocí do soukromoprávní sféry je možné ovšem pouze v oblasti zákazu diskriminace, takže tato oblast by byla vůči ostatním veřejnoprávním oblastem speciální. Veřejný ochránce práv by podle mého názoru neměl mít rozšířenou pravomoc v soukromoprávních věcech obecně, protože by tak docházelo k nepřiměřeným zásahům do soukromí jiných osob. Antidiskriminační

zákon

není

jen

normou

implementovanou

z Evropského

společenství, ale je i vysoce praktickou a žádanou normou společností. V návrhu se upozorňuje i na ochranu třetích osob, tedy osob srovnávaných s osobami, kterých se pozitivní opatření týká. Je totiž stanoveno, že ve věcech pracovněprávních se pozitivní opatření bude aplikovat, jen pokud „nebude působit v neprospěch osoby, která má vyšší kvality než osoba, která požívá výhodu pozitivního opatření“284. Co však zákonodárce myslel slovem „kvalita“? To je velmi neurčitý termín. Je to vzdělání, věk nebo třeba sociální postavení? Těžko říci. Proto by bylo vhodné tento termín nahradit slovem „kvalifikace“, které slouží jako objektivní kritérium při posuzování vhodnosti např. přijetí na určité místo. Jinými slovy zaměstnavatel vybere uchazeče na základě jeho kvalifikace. Pokud třetí osoba bude mít kvalifikaci pro danou profesi vyšší, pak nemůže být přijat uchazeč, který má kvalifikaci nižší než tato osoba. To by byla diskriminace třetí osoby. Při výběru uchazečů je proto nutné se řídit kvalifikací, nikoliv podřadnými detaily, které jsou pro konkrétní profesi nepodstatné, a mohly by být skryty v termínu „kvalita“. Jednou z posledních výtek je samotný text návrhu. V rozpravách zazněly připomínky, že text návrhu je otrocky přeložený z jiných jazyků, že pojmy jsou neurčité, nejasné a obtížně interpretovatelné, z celkového textu v řadě případů není příliš jasné, jaká práva a povinnosti občan má a kdo a jakým způsobem je povinen je plnit. Musíme připustit, že tyto výtky jsou oprávněné, návrh zákona tak opravdu působí. Myslím si ovšem, že přijetí antidiskriminačního zákona je nutností nejen z hlediska závazků vůči Evropskému společenství, ale také z hlediska potřebnosti v české společnosti. Návrh zákona je třeba jistě dopracovat. Je třeba stanovit sankce, text přeložit do právní mluvy českých předpisů. To je ovšem věcí legislativní procedury a přepracování zákona, nikoliv jeho celkového odmítnutí.

12.2. Návrh antidiskriminačního zákona z roku 2007 Za dva roky po nepřijetí návrhu z roku 2005 se dostal do Sněmovny nový návrh antidiskriminačního zákona. Po projednání petičním výborem proběhlo v Poslanecké 284

§ 6 návrhu z roku 2005.

100

sněmovně prvé čtení 26.9.2007 na 21. schůzi. Návrh zákona byl propuštěn do dalšího čtení a byl přikázán k projednání výborům pro evropské záležitosti, Stálé komisi pro rovné příležitosti, Petičnímu výboru a Ústavně právnímu výboru. Poslední dva uvedené výbory k němu přijaly pozměňovací návrhy. Tento návrh kromě společné úpravy uvedené výše obsahuje i jisté rozdíly oproti návrhu z roku 2005. Návrh zákona zapracovává novou směrnici 2006/54/ES z roku 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání. Na rozdíl od předchozí úpravy rozšiřuje výčet rozdílného zacházení, které se za diskriminaci nepovažují: a) z důvodu náboženského či jiného vyznání -

rozdílné zacházení, které představuje náboženské vyznání, víra či světový názor osoby

-

podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženské společnosti,

b) z důvodu pohlaví, zdravotního postižení a věku -

rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen z důvodu těhotenství a mateřství,

-

rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany osob se zdravotním postižením,

-

rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany osob mladších 18 let nad rámce stanovené zvláštními právními předpisy,

jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné c) z důvodu pohlaví -

rozdílné zacházení při poskytování služeb, které jsou nabízeny v oblasti soukromého a rodinného života a úkonů prováděných v této souvislosti při poskytování služeb,

-

výlučné nebo přednostní poskytování veřejně dostupného zboží a služeb, pokud je výlučné nebo přednostní poskytování zboží a služeb osobám určitého pohlaví objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné,

d) z důvodu příslušnosti osoby k určité skupině osob -

opatření, jejichž cílem je předejít nebo vyrovnat nevýhody vyplývající z příslušnosti

-

opatření, jejichž cílem je zajistit rovné zacházení a rovné příležitosti. V návrhu je rovněž zachována předchozí právní úprava ochrany kvalifikovanější

osoby, která se uchází o zaměstnání. Je zachováno i problematické znění: „opatření (nesmí –

101

pozn.aut.) vést k upřednostnění osoby, jejíž kvality nejsou vyšší pro výkon zaměstnání nebo povolání, než mají ostatní současně posuzované osoby.285“ Dále je v návrhu zákona 2007 zakotvena zásada rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků a týká se zaměstnanců, bývalých zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných nebo členů stavovských organizací a jejich rodinných příslušníků286. Tato povinnost nediskriminovat se nevztahuje na individuální smlouvy pro osoby samostatně výdělečně činné, zaměstnanecké systémy pro osoby samostatně výdělečně činné, určené pouze pro jednoho člena, pojistné smlouvy, jejichž smluvní stranou není zaměstnavatel, v případě zaměstnanců pobírajících plat nebo mzdu, zaměstnanecké systémy, pokud dávky poskytované z těchto systémů jsou financovány z příspěvků zaměstnanců placených na základě dobrovolnosti. Zaměstnavatel může osobám, které dovršily důchodový věk pro účely přiznání důchodu ze zaměstnaneckého systému, ale které zatím nedosáhly důchodového věku pro účely přiznání důchodu podle zákonného systému důchodového zabezpečení, přiznat doplněk k důchodu287. Tato ustanovení implementují směrnici 86/378/EHS ve znění směrnice 96/97/ES, konkrétně čl. 5 až 13. Návrh zákona rovněž předpokládá změnu zákona o pojistné smlouvě, kde by mělo být nově stanoveno, že diskriminací není použití pohlaví jako určujícího faktoru při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění u pojištění pojistného pro případ dožití, důchodu, nemoci, vážných chorob, smrti, úrazu nebo invalidity, pokud je hodnocení pojistného rizika založeno na příslušných a přesných pojistně-matematických a statistických údajích a je-li rozdíl ve výši pojistného či pojistného plnění přiměřený288. Tato nová úprava reaguje na ustanovení čl. 5 směrnice 2004/113/ES. V čl. 5 odst. 1 směrnice 2004/113/ES je uveden zákaz použití pohlaví jako kritéria při výpočtu výše pojistného pro účely pojištění, který by u jednotlivých pojištěných vedl k rozdílům ve výši pojistného a pojistného plnění. V čl. 5 odst. 2 směrnice 2004/113/ES je umožněno, že členský stát může povolit výjimku, pokud je pohlaví determinuje rozdílnou výši pojistného nebezpečí. Rozlišení za základě pohlaví je dáno odlišnými fyzickými schopnostmi a životním stylem mužů a žen. 285

§ 7 odst. 3 návrhu z roku 2007. § 8 odst. 1 návrhu zákona z roku 2007: „Pokud zaměstnavatel poskytuje těmto osobám peněžitá plnění, jejichž účelem je nahradit nebo doplnit dávky poskytované ze základního systému sociální ochrany pro případ nemoci, mateřství, úrazu, invalidity, stáří, včetně předčasného odchodu do důchodu, pracovního úrazu a nemoci z povolání, nezaměstnanosti nebo jiná plnění, která mají charakter sociálních dávek zejména pozůstalostních nebo rodinných, pokud jsou vyplácena zaměstnavatelem zaměstnanci z důvodu jeho zaměstnání, pak je zaměstnavatel povinen nediskriminovat z důvodu pohlaví.“ 287 § 9 návrhu zákona z roku 2007. Statistická data zpracovává Česká asociace pojišťoven. 288 § 16 odst. 2 návrhu z roku 2007. 286

102

Jsou to muži, kdo jsou disponováni k vykonávání fyzicky namáhavé práce. Volný čas ovšem tráví muži i ženy podobně, mohou mít stejnou zálibu v rizikových sportech, ať je to sjezdové lyžování, potápění, vysokohorská turistika či bungee-jumping. Rovněž nehodovost na silnicích není závislá na pohlaví, neboť i ženy jsou účastnice dopravního provozu. Nicméně podle statistik se mužům stává asi o třetinu více úrazů než ženám, úrazů s následkem smrti je v poměru 2:1 a při dopravních nehodách 3:1289. Podle důvodové zprávy pokud by se rozdíly nečinily podle pohlaví, pak by došlo ke znevýhodnění žen oproti mužům, tedy nepřímé diskriminaci. Ovšem podle mého názoru se zde jedná o jasnou přímou diskriminaci. To, že cenový sazebník je odlišný pro obě pohlaví, stále ukazuje, že zjednodušeně řečeno ženy oproti mužům méně jezdí autem nebo méně sportují, proto pojištění zase tolik nepotřebují. To podle mého názoru není pravda. I když muži jsou od přírody lovci a mají rádi riziko a adrenalin, i ženy žijí v moderním světě a mužům se vyrovnávají. Ženy rovněž řídí auto a věnují se extrémním sportům, i když ne všechny, asi jako ne všichni muži. Tradiční role mužů a žen ve společnosti se v těchto oblastech stírají, proto nevidím důvod pro zachování odlišných sazeb v pojišťovnictví. Návrh dále počítá s institucí veřejného ochránce práv jako subjektu pro ochranu zásady rovného zacházení. Veřejný ochránce práv poskytuje pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, provádí výzkum, zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejících s diskriminací a zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty290. V obecné rozpravě v prvém čtení návrhu antidiskriminačního zákona se objevovaly podobné argumenty pro přijetí i nepřijetí návrhu. Vládní koalice jako hlavní důvod pro přijetí zákon shledala skutečnost, že proti České republice se již v tuto chvíli vedou čtyři řízení pro porušení Smlouvy o založení Evropských společenství, konkrétně porušení článku 226 SES, z nichž jsou dvě ve fázi formálního upozornění a další dvě ve fázi podmíněného stanoviska. To je podle mého názoru poněkud nedostatečný důvod. Česká společnost tento zákon potřebuje, ale potřebuje jej zdola, k aktivní ochraně svých občanů, ne proto, že jsou vydány směrnice Evropských společenství, kterými je Česká republika vázána. Vláda proto předložila návrh, který je minimalistický a který striktně vychází ze směrnic Evropského společenství. Neprojevila žádnou vlastní invenci, jak by mohla nové směrnice rozšířit. Návrh zákona je v tomto ohledu daleko chudší, než byl jeho předchůdce. V návrhu nejsou stanovena ani pozitivní opatření. Antidiskriminační zákon by měl nabízet 289 290

Důvodová zpráva k § 16 návrhu z roku 2007. § 13 odst. 2 návrhu z roku 2007.

103

opravdovou pomoc obětem diskriminace, a měl by být odrazovým můstkem pro nevládní organizace a pro veřejného ochránce práv, pokud by mu byla tato agenda svěřena. Přes všechny výtky v obecné rozpravě nezazněl žádný návrh na zamítnutí nebo na vrácení předkladateli k přepracování. Ve druhém čtení se opakovaly argumenty pro přijetí s tím, že hlavním důvodem je dostát závazkům vůči Evropskému společenství a také to, že Česká republika je jedinou členskou zemí, která takový zákon nemá. Dále se poslanci a poslankyně věnovali obrácenému důkaznímu břemenu, v této souvislosti bylo například zmíněno, že naroste agenda soudů, neboť budou muset zjišťovat materiální pravdu v případech diskriminačního jednání291. Ve druhém čtení bylo také navrženo zrušit tzv. lustrační zákony292 s tím, že tyto zákony trvale vyloučily z působení v řadě funkcí ve státní správě, v justici a v dalších oblastech veřejného života občany, kteří byli v dokumentech bývalé Státní bezpečnosti evidováni jako její spolupracovníci. I ve třetím čtení se poslanci zabývali zejména důkazním břemenem. Zde byl vysloven návrh, na přijetí úpravy, která přináší rozdělení důkazního břemene – žalobce má uvést skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že mohlo dojít k takovéto diskriminaci a teprve poté žalovaný prokazuje, že k tomuto jednání nedošlo. Nutno říci, že tato právní úprava existuje již nyní, ale v kapitole, která se věnuje české judikatuře jsme viděli, jakým způsobem soudy důkazní břemeno vykládají. Zákonodárci se nejprve zaobírali myšlenkou, že by se důkazní břemeno rozšířilo na všechny oblasti diskriminace a také na diskriminaci z jakéhokoliv důvodu. Nakonec byl ale přijat návrh293, který zakotvil zákaz diskriminace v pracovních věcech z jakéhokoliv důvodu,

291

Jeden z návrhů totiž byl, aby do § 120 občanského soudního řádu byl vložen nový odstavec 3, který by ukládal soudu povinnost provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, v oblasti diskriminace osob291. Tento návrh však neprošel. 292 Zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Vězeňské služby České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 293 §133a občanského soudního řádu: „Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách 56b), b) na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství v zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb 56c), nebo c) na základě pohlaví při přístupu ke zboží a službám 56d), je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.”

104

v oblasti zdravotnictví, sociální péče, přístupu ke vzdělání, bydlení, členství v zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb z důvodu rasových nebo etnických a v oblasti přístupu ke zboží a službám z důvodu pohlaví. Návrh z roku 2007 Parlament schválil a tento dokument byl postoupen prezidentovi. Prezident však návrh nepodepsal. Jako důvody uvedl nadbytečnost tohoto zákona, neboť podle jeho názoru většinu věcí, který návrh obsahuje, jsou již upraveny ve stávajících právních předpisech, ostatní lze napravit novelizací předpisů. Prezident rovněž poukázal na to, že norma byla schválena jakožto povinná implementace směrnice Komise ES. Uvedl, že „zákon dává občanům nárok na rovné zacházení v soukromoprávních vztazích, což je z definice nemožné.“ Prezident rovněž nesouhlasil se zněním § 133a odst. 3 občanského soudního řádu, uvedl, že přenesení důkazního břemene je absurdní a „je v rozporu s našimi i evropskými právními principy a tradicemi a může přinést nové křivdy a nespravedlnosti. 294“ Prezident rovněž poukázal na kompetenci Veřejného ochránce práv vstupovat do soukromoprávních vztahů, což znamená radikální změnu jeho působnosti. Sněmovna rokovala o návrhu vráceném prezidentem na 32. schůzi dne 3. 6. 2008. Vystoupil poslanec Marek Benda s návrhem, aby se o antidiskriminačním zákoně hlasovalo až další týden. Pak se ovšem strhla diskuse o tom, zda návrh pana poslance byl přijat či nikoliv, kvůli technickým výpadkům hlasovacího zařízení. Nakonec předseda poslaneckého klubu ODS navrhl přestávku na jednání poslaneckého klubu, čímž bylo jednání přerušeno. O antidiskrimiačním zákoně tak nebylo zatím rozhodnuto.

294

Stanovisko prezidenta republiky, jímž vrátil Poslanecké sněmovně zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ze dne 16.5.2008, č.j.: KPR 3749/2008, s. 2.

105

13. Vlastní návrh antidiskriminačního zákona Viděli jsme, že ani minulý ani současný návrh zákona není příliš ideální. V této pasáži se zkusíme zkonstruovat vlastní návrh antidiskriminačního zákona. Je to pouze pokus, proto chybí novelizace jednotlivých předpisů, které by byly dotčeny tímto návrhem, chybí také eventuální poznámky pod čarou. Vlastní návrh antidiskriminačního zákona kombinuje to nejlepší z ustanovení vládních návrhů, navíc reflektuje evropskou legislativu a také judikaturu Evropského soudního dvora. Přináší rovněž vlastní originální ustanovení, které se snaží problém diskriminace co nejlépe vystihnout a nerovnému zaházení ve všech právních oblastech zamezit295.

13.1. Vlastní návrh zákona ZÁKON 295

K návrhu jsou připojeny dvě tabulky, a to tabulka č. 13, která ukazuje společné body vládního návrhu z roku 2007 a vlastního návrhu zákona, a tabulka č. 14, které obsahuje specifická ustanovení vlastního návrhu zákona, která nejsou obsažena ani v návrhu z roku 2005 ani v návrhu z roku 2007. Jedná se o zvláštní část vlastního návrhu antidiskriminačního zákona.

106

ze dne 13.2.2009, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) Preambule Česká republika je demokratickým právním státem, kde jsou základní práva a svobody pod ústavní ochranou. Rovnost je základní charakteristikou lidských práv a svobod. Rovnost je podstatou spravedlnosti. Parlament České republiky, vědom si povinnosti chránit efektivně základní lidská práva a svobody, vědom si nutnosti posílit právní jistotu v oblasti rovnosti v právech, vědom si svých závazků vyplývajících z mezinárodního práva a závazků vůči právu Evropských společenství, usnesl se tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ OBECNÁ USTANOVENÍ §1 Předmět úpravy (1) Tento zákon upravuje v návaznosti na závazky plynoucí z mezinárodního práva a na příslušné předpisy Evropských společenství právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace a blíže vymezuje ochranu proti diskriminaci jakož i další pojmy související s diskriminací. (2) Každá diskriminace z jakéhokoli důvodu se zakazuje. §2 Vymezení pojmů (1) Pro účely tohoto zákona se právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon. §3 Diskriminace (1) Diskriminací se rozumí takové jednání včetně opomenutí, které a) zachází s osobou nebo skupinou lidí v rámci srovnatelné skupiny, ve stejné nebo srovnatelné situaci, na základě jeho nebo její osobních vlastností z důvodu pohlaví, změněného pohlaví, sexuální orientace, věku, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství nebo proto, že je bez vyznání, politického či jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu, nepříznivého zdravotního stavu, manželského a rodinného stavu,

107

těhotenství nebo mateřství, nebo jiného postavení (dále jen „diskriminační důvody“) rozdílným způsobem, b) osobě je toto zacházení k neprospěchu, má to za následek uložení břemene, závazku, nebo jiné nevýhody, nebo odepření přístupu k příležitosti, přednosti nebo výhodám, které jsou dostupné jiným členům společnosti, nebo je s ním zacházeno méně příznivě, c) činí se tak na základě důvodu, který nelze ospravedlnit anebo svévolně. (2) Diskriminací je také jednání, kdy je s osobou zacházeno méně výhodným způsobem na základě domnělého důvodu podle odstavce 1. (3) Za diskriminaci se rovněž považuje a) obtěžování a sexuální obtěžování, jakož i jakékoli méně příznivé zacházení vycházející z odmítnutí takového chování dotyčnou osobou nebo podvolení se mu b) navádění k diskriminaci osob na základě pohlaví. (4) O diskriminaci se nejedná, pokud rozdílné zacházení uvedené v odstavci 1 až 3 má objektivní a rozumné ospravedlnění, je odůvodněno oprávněným účelem, objektivním důvodem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné. (5) Diskriminace právnické osoby je porušení zásady rovného zacházení podle odst. 1, pokud se jedná právnickou osobu samotnou, její členy, společníky, akcionáře, členů jejich orgánů, zaměstnanců, osob jednajících v jejím jméně anebo osob, v jejichž jménu jedná právnická osoba. §4 Diskriminace přímá (1) Diskriminací přímou je takové jednání nebo opomenutí, které je uvedeno v § 3 odst. 1 až 3 a činí se tak přímým jednáním či opomenutím, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. (2) Diskriminace přímá se zakazuje. (3) O přímou diskriminaci se nejedná, pokud toto jednání nebo opomenutí je odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné, nebo jej lze vykládat ústavně konformním výkladem. §5 Nepřímá diskriminace (1) Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního rovného jednání je jedinec nebo skupina nacházející se ve stejné nebo srovnatelné situaci jako ostatní z některého z diskriminačních důvodů při takovém jednání

108

důsledku znevýhodněn oproti ostatním a činí se tak na základě důvodu, který nelze ospravedlnit anebo svévolně. (2) Diskriminace nepřímá se zakazuje. (3) O nepřímou diskriminaci se nejedná, pokud toto jednání nebo opomenutí je odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné nebo jej lze vykládat ústavně konformním výkladem. §6 Akcesorická rovnost Uplatňování jakéhokoliv základního práva nebo svobody přiznaného Listinou základních práv a svobod musí být zajištěno bez jakékoliv diskriminace z jakéhokoliv diskriminačního důvodu. §7 Neakcesorická rovnost Užívání každého práva přiznaného platným a účinným právním předpisem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z jakéhokoliv diskriminačního důvodu.

§8 Zákaz diskriminace ve veřejném i soukromém právu (1) Nikdo nesmí být diskriminován postupem, jednáním nebo opomenutím státních orgánů, orgánů veřejné moci a orgánů samosprávy v oblasti veřejného práva, který se děje neospravedlnitelným způsobem bez objektivního důvodu a legitimního účelu a znevýhodňuje tak jedince nebo skupinu jedinců oproti jiným ve stejné nebo srovnatelné situaci. (2) Nikdo nesmí být diskriminován postupem, jednáním nebo opomenutím fyzických nebo právnických osob, státních orgánů, orgánů veřejné moci a orgánů samosprávy v oblasti soukromého práva, který se děje neospravedlnitelným způsobem bez objektivního důvodu a legitimního účelu a znevýhodňuje tak jedince nebo skupinu jedinců oproti jiným ve stejné nebo srovnatelné situaci. §9 Obtěžování (1) Obtěžováním se rozumí chování, pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu s osobní vlastností jedince, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti jedince a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry a které je dotčenou osobou oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé.

109

(2) Sexuálním obtěžováním se rozumí chování podle odstavce 1, které souvisí s pohlavím obtěžovaného jedince a které má sexuální povahu. § 10 Pronásledování Pronásledováním se rozumí nepříznivé zacházení s osobou, k němuž došlo proto, že uplatnila práva podle tohoto zákona. Pronásledování se považuje za diskriminaci a zakazuje se. § 11 Pokyn k diskriminaci Pokynem k diskriminaci se rozumí chování osoby, která zneužije podřízeného postavení druhého k diskriminaci třetí osoby. Pokyn k diskriminaci se považuje za diskriminaci a zakazuje se. § 12 Navádění k diskriminaci Naváděním k diskriminaci se rozumí chování osoby, která druhého přesvědčuje, utvrzuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu. Navádění k diskriminaci se považuje za diskriminaci a zakazuje se. § 13 Přípustné formy rozdílného zacházení (1) Rozdílné zacházení musí být vždy zdůvodněno legitimním cílem a použitím přiměřených a nezbytných prostředků k dosažení těchto cílů. (2) Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen, osob mladších 18 let a osob s nepříznivým zdravotním stavem. (3) Diskriminací není rozdílné zacházení na základě věku v oblasti zaměstnání, pokud je objektivně a rozumně odůvodněno legitimními cíli a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné a v důsledku toho a) je stanoven minimální věk nebo odborná praxe pro přijetí do zaměstnání, je-li to nezbytné pro výkon konkrétního povolání, b) je stanoven maximální věk pro přijetí, který je založen na požadavcích dotyčného pracovního místa na odbornou přípravu nebo na potřebě přiměřené doby zaměstnání před odchodem do důchodu, je-li to nezbytné pro výkon konkrétního povolání. (4) Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k zaměstnání nebo povolání, v případě závislé práce vykonávané v církvích nebo náboženských společnostech, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislosti, v níž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání víra či světový názor osoby podstatný,

110

oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženské společnosti. (5) Diskriminací není rozdílné zacházení, je-li výlučné nebo přednostní poskytování zboží a služeb příslušníkům určitého pohlaví odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou vhodné a nezbytné. (6) Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, které souvisí se stanovením rozdílného důchodového věku pro muže a ženy; to neplatí, jde-li o přiznání nároku na sociální výhodu poskytovanou bývalým zaměstnavatelem. § 14 Pozitivní opatření (1) Pozitivním opatřením se rozumí takové zacházení, jenž zvýhodňuje jedince nebo skupinu jedinců před jinou srovnatelnou skupinou, nacházející se ve stejné nebo srovnatelné situaci. Pozitivní opatření tak odstraňuje nedostatky formální rovnosti a vyrovnání nevýhod a vytváří tak účinnou ochranu před diskriminací a vytváří tak reálnou rovnost subjektů, jejichž nerovné postavení vyplývá z diskriminačních důvodů. (2) Zavedení pozitivního opatření nesmí být k újmě jiné srovnatelné osobě, která má lepší kvalifikaci než osoba zvýhodňovaná. (3) Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet rovnost šancí zaváděním pozitivních opatření pro jedince nebo skupiny uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Pokud dosáhla pozitivní opatření svého účelu, musí být ukončena. (4) Pozitivní opatření při zajišťování rovného zacházení ve věcech přístupu k zaměstnání nebo povolání a ve věcech pracovních mohou být zaměřena zejména na a) odstranění objektivních překážek, které odrazují od určitého povolání, zaměstnání nebo postavení v zaměstnání, včetně podpory rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud nepůsobí v neprospěch osoby, jejíž kvality jsou vyšší, než mají osoby současně posuzované, b) poskytování odborného vzdělávání a jiných výhod k překonání překážek podle písmena a), c) ochranu nebo podporu pracovního začlenění pro osoby mladší 25 let, osoby s nepříznivým zdravotním stavem, starší osoby, těhotné ženy a osoby poskytující jinému péči v domácnosti. (5) Pozitivní opatření k zajištění přístupu ke zdravotní péči, vzdělání, zboží nebo službám včetně bydlení mohou být zaměřena zejména na a) odstranění překážek, které odrazují od vzdělávání nebo využívání zdravotní péče, zboží nebo služeb, které jsou k dispozici veřejnosti, nebo b) poskytování zařízení a služeb, která odpovídají zvláštním potřebám osob v oblasti zdravotní péče, bydlení, vzdělávání nebo odborného výcviku, 111

c) poskytnutí přiměřených slev z poplatků nebo ceny za zboží a služby osobám určité věkové skupiny, osobám s nepříznivým zdravotním stavem nebo v jejich prospěch. (6) Pozitivní opatření se nepovažuje za diskriminaci. § 15 Nepříznivý zdravotní stav Nepříznivým zdravotním stavem se pro účely tohoto zákona rozumí ztráta nebo omezení tělesných, smyslových nebo duševních funkcí, anatomická ztráta včetně znetvoření nebo zmrzačení části těla, chronická nemoc, nemoc nebo funkční porucha způsobující nutnost uplatňování zvláštních forem, metod a postupů při vzdělávání, nebo duševní poruchy nebo poruchy chování, a to i tehdy, pokud stav pominul nebo pokud lze podle poznatků lékařské vědy předpokládat, že se navenek teprve projeví. ČÁST DRUHÁ ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ Hlava I Oblast občanského, obchodního a rodinného práva § 16 Zákaz diskriminace v občanskoprávních vztazích (1) Subjekt občanskoprávního smluvního vztahu má právo na rovné zacházení. (2) Diskriminací v občanskoprávních smluvních vztazích se rozumí takové neospravedlnitelné jednání či opomenutí, které bez objektivního a legitimního důvodu znevýhodňuje druhou stranu z jakéhokoliv diskriminačního důvodu nebo svévolně, přímo či nepřímo. (3) Při uzavírání občanskoprávních smluv musí strany brát ohled zejména na povahu a účel smlouvy a na odbornou kvalifikaci smluvního partnera. Uzavření smlouvy pouze na základě diskriminačního důvodu je zakázáno. § 17 Zákaz diskriminace v obchodněprávních vztazích (1) Subjekt obchodněprávního smluvního vztahu má právo na rovné zacházení. (2)

Diskriminací

v obchodněprávních

smluvních

vztazích

se

rozumí

takové

neospravedlnitelné jednání či opomenutí, které bez objektivního a legitimního důvodu znevýhodňuje druhou stranu z jakéhokoliv diskriminačního důvodu nebo svévolně, přímo či nepřímo. (3) Při uzavírání obchodněprávních smluv musí strany brát ohled zejména na povahu a účel smlouvy a na odbornou kvalifikaci smluvního partnera. Uzavření smlouvy pouze na základě diskriminačního důvodu je zakázáno. 112

(4) Při výběru vhodného kandidáta pro funkci v statutárních a jiných orgánech společností a družstev musí vybírající osoba brát ohled zejména na povahu funkce a kvalifikaci kandidáta. Obsazení funkce pouze na základě diskriminačního důvodu je zakázáno. (5) Nikdo nesmí být diskriminován v oblasti živnostenského práva. Každý má po splnění zákonných podmínek právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. § 18 Zákaz diskriminace v rodinněprávních vztazích (1) Manželé jsou si v manželství rovni ve všech právech a povinnostech. Jsou povinni zajišťovat chod domácnosti a pečovat o dítě podle svým možností a schopností. (2) Rodič, osvojitel nebo pěstoun nesmí být diskriminován v oblasti péče o dítě. Při výkonu rodičovské zodpovědnosti za zákonných podmínek jsou si rodiče rovni. (3) Výchova dítěte po rozvodu nesmí být přiřknuta rodiči pouze na základě některého diskriminačního důvodu. Rodič má za zákonných podmínek a podle rozhodnutí soudu stejné právo na výchovu dítěte jako druhý rodič. (4) Při osvojení dítěte nesmí být osvojitel vybrán pouze na základě diskriminačního důvodu. Soud vezme v potaz účel osvojení, vlastnosti osvojence a celkové vlastnosti osvojitele. Bezdůvodná a neospravedlnitelná diskriminace je zakázána. Hlava II Oblast zboží a služeb § 19 Zákaz diskriminace v oblasti zboží a služeb (1) Osoba poskytující veřejně dostupné zboží a služby, působící ve veřejném nebo soukromém

sektoru,

včetně

veřejnoprávních

subjektů,

nesmí

být

diskriminována

z jakéhokoliv diskriminačního důvodu, zejména z důvodu pohlaví nebo rasy. Ustanovení § 13 odst. 5 tohoto zákona tím není dotčeno. (2) Odstavec prvý se nevztahuje na oblast soukromého a rodinného života a úkonů prováděných v této souvislosti a na obsah sdělovacích prostředků a reklamy ani na vzdělávání. § 20 Autonomie vůle v oblasti zboží a služeb Je zachována svoboda každého vybrat si smluvního partnera, není-li tato volba smluvního partnera založena na základě některého diskriminačního důvodu. Hlava III Oblast pracovního práva 113

§ 21 Rovné zacházení s uchazeči o zaměstnání (1) Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení s uchazeči o zaměstnání. Uchazeči nesmí být dotazováni na informace, které přímo nesouvisí se zaměstnáním. (2) Uchazeči musí být vybíráni na základě své kvalifikace, která je k výkonu zaměstnání nezbytná, nikoliv diskriminačních důvodů, jako je zejména pohlaví, rasa, věk, náboženské vyznání či víra, zdravotní postižení, nebo sexuální orientace. Výběr zaměstnance z uchazečů o zaměstnání pouze na základě některého z diskriminačních důvodů se zakazuje. § 22 Rovné zacházení se zaměstnanci (1) Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. (2) Zaměstnanec s částečným úvazkem nesmí být zaměstnavatelem diskriminován ve srovnání se srovnatelným zaměstnancem. Srovnatelným zaměstnancem se rozumí zaměstnanec, který koná stejnou práci u zaměstnavatele, na níž jsou kladeny stejné nebo podobné nároky a vyžadována stejná nebo podobná kvalifikace, ve stejných nebo srovnatelných podmínkách, za stejný čas a ve stejném místě, jenž je zaměstnán na plný úvazek. (3) Zaměstnanec v pracovním poměru na dobu určitou nesmí být zaměstnavatelem diskriminován ve srovnání se srovnatelným zaměstnancem. Srovnatelným zaměstnancem se rozumí zaměstnanec, který koná stejnou práci u zaměstnavatele, na níž jsou kladeny stejné nebo podobné nároky a vyžadována stejná nebo podobná kvalifikace, ve stejných nebo srovnatelných podmínkách, za stejný čas a ve stejném místě, jenž je zaměstnán a má pracovní smlouvu na dobu neurčitou. § 23 Rovná mzda (1) Zaměstnavatelé musí zaměstnancům bez ohledu na diskriminační důvod za stejnou práci spočívající v činnosti, na níž jsou kladeny stejné nebo podobné nároky a vyžadována stejná nebo podobná kvalifikace, ve stejných nebo srovnatelných podmínkách, za stejný čas a ve stejném místě poskytovat stejnou odměnu.

114

(2) Odměnou se rozumí obvyklá mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. § 24 Pracovní podmínky Zaměstnanci mají právo na stejné nebo srovnatelné pracovní podmínky. Pracovní podmínky musí být přizpůsobeny individuálním potřebám zaměstnanců. § 25 Rovné zacházení se ženami a rodiči (1) Ženy nesmí být diskriminovány ve srovnání s muži v pracovněprávních vztazích. Mají nárok zejména na stejnou odměnu. (2) Ženy nesmí být diskriminovány z důvodu těhotenství a mateřství. Pro výkon jejich práce jim musí být poskytnuty adekvátní podmínky odpovídající jejich zdravotnímu stavu a nárokům, které na ně těhotenství a mateřství klade. Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen. (3) Těhotné a kojící ženy nesmí vykonávat práci v prostředí, které by mohlo ovlivnit jejich těhotenství nebo mateřství. Vláda stanoví nařízením hodnocení chemických, fyzikálních a biologických činitelů, průmyslových postupů a fyzicky a psychicky náročných činností, které jsou považovány za rizikové pro zaměstnankyně. (4) Po návratu z mateřské nebo rodičovské dovolené má rodič právo na návrat na stejné nebo rovnocenné pracovní místo s pracovními podmínkami, které nejsou méně příznivé, a na prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na který by měl nárok během své nepřítomnosti. § 26 Rovné zacházení s osobami s nepříznivým zdravotním stavem (1) Osobě s nepříznivým zdravotním stavem nesmí být odmítnut přístup k zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, ledaže by pozitivní opatření pro její přijetí do zaměstnání znamenalo objektivní nepřiměřené zatížení zaměstnavatele. Při rozhodování o tom, zda konkrétní opatření představuje nepřiměřené zatížení, je třeba vzít v úvahu míru užitku, kterou má osoba s nepříznivým zdravotním stavem z realizace opatření, finanční únosnost opatření pro fyzickou nebo právnickou osobu, která je má realizovat, dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby s nepříznivým zdravotním stavem. (2) Pozitivní opatření ve věcech pracovních mohou být zaměřena zejména na odstranění objektivních překážek, které odrazují od určitého povolání, zaměstnání nebo postavení v 115

zaměstnání, včetně podpory rovnoměrného zastoupení mužů a žen, dále na ochranu nebo podporu pracovního začlenění pro osoby mladší 25 let, osoby s nepříznivým zdravotním stavem, starší osoby, těhotné ženy a osoby poskytující jinému péči v domácnosti. (3) Za diskriminaci se nepovažuje na rozdílné zacházení v souvislosti s nepříznivým zdravotním stavem při přijímání do služebního poměru a výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání. § 27 Rovné zacházení s osobami z důvodu náboženského vyznání (1) Osoba nesmí být diskriminována z důvodu náboženského vyznání, víry nebo toho, že je bez vyznání. § 28 Rovné zacházení s osobami z důvodu věku (1) Osoba nesmí být diskriminována z důvodu odlišného věku. (2) Za diskriminaci se nepovažuje na rozdílné zacházení z důvodu věku při přijímání do služebního poměru a výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání. § 29 Diskriminace v odborném vzdělávání Každému zaměstnanci musí být umožněno, aby mohl využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání. Diskriminace i ve formě obtěžování v souvislosti s přístupem k odbornému vzdělávání se zakazuje. § 30 Osoby samostatně výdělečně činné Právo na rovné zacházení, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky a to ve veřejném i soukromém sektoru, se vztahuje rovněž na osoby samostatně výdělečně činné. Hlava IV Oblast systémů sociálního zabezpečení pracovníků § 31 Rovné zacházení v oblasti systémů sociálního zabezpečení pracovníků (1) Zaměstnavatel je povinen nediskriminovat zaměstnance, bývalé zaměstnance, osoby, jejichž činnost je přerušena z důvodu nemoci, mateřství nebo úrazu, uchazeče o zaměstnání, důchodce, invalidní zaměstnance nebo bývalé zaměstnance a jejich rodinné příslušníky, z důvodu pohlaví, pokud jim poskytuje

116

a) peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty, jejichž účelem je nahradit nebo doplnit dávky poskytované ze základního systému sociální ochrany pro případ nemoci, invalidity, stáří, včetně předčasného odchodu do důchodu, pracovního úrazu a nemoci z povolání a nezaměstnanosti, b) jiná peněžitá nebo nepeněžitá plnění, která mají charakter sociálních dávek zejména pozůstalostních nebo rodinných, pokud jsou vyplácena zaměstnavatelem zaměstnanci z důvodu jeho zaměstnání. (2) Muži i ženy musí mít zejména stejný přístup k systému sociálního zabezpečení pracovníků a stejné podmínky pro vznik, trvání a zachování nároku na plnění a pro poskytování plnění. (3) Mužům i ženám musí být stanoven stejný způsob výpočtu výše příspěvků zaměstnavatele nebo zaměstnance, stejný způsob výpočtu výše plnění včetně zvýšení, na které vzniká nárok s ohledem na manžela nebo manželku nebo vyživované osoby a stejné podmínky pro vrácení příspěvků zaměstnanci, pokud se zaměstnanec odhlašuje ze systému, aniž by splnil podmínky zaručující mu odložené právo na dlouhodobé dávky. (1) Odstavce 1 a 2 se vztahují obdobně též na osoby samostatně výdělečně činné a stavovské organizace, jichž jsou tyto osoby členy a které jsou založeny na principu příslušnosti k určitému povolání. § 32 Důchodový věk (1) Mužům i ženám musí být stanoven stejný důchodový věk pro účely přiznání důchodu ze sociálního zabezpečení pracovníků. (2) Za diskriminaci se nepovažuje, pokud zaměstnavatel přizná osobám, které dovršily důchodový věk pro účely přiznání důchodu ze zaměstnaneckého systému, ale které zatím nedosáhly důchodového věku pro účely přiznání důchodu podle zákonného systému důchodového zabezpečení, doplněk k důchodu. Doplněk k důchodu slouží k dorovnání nebo přiblížení výši dávky, kterou osoby druhého pohlaví, které již dovršily zákonem stanovený důchodový věk, pobírají. (3) Zásadě rovného zacházení s muži a ženami neodporuje, pokud muži i ženy mají za stejných podmínek nárok na pružný důchodový věk ze systému sociálního zabezpečení pracovníků. Hlava V Oblast vzdělávání § 33 117

Rovné zacházení v oblasti školství a vysokých škol (1) Každý má po splnění zákonných podmínek právo a přístup k vzdělávání. (2) Vzdělávání v mateřské a základní škole je přístupné každému dítěti bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, víru a náboženství, nebo proto, že je bez vyznání, bez ohledu na národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod, zdravotní stav, nebo jiné postavení. S žádným dítětem nesmí být zacházeno rozdílně pouze z těchto diskriminačních důvodů. (3) Každý musí být přijat ke studiu na střední škole (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoři, vyšší odborné škole, základní umělecké škole, jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a vysoké škole na základě své kvalifikace, která je pro dané studium nezbytná a přiměřená. 4) Přijímací zkoušky musí být koncipovány tak, aby eliminovaly nerovné zacházení na základě některého z diskriminačních důvodů. Přijímací zkoušky musí být zaměřeny na znalosti a dovednosti uchazečů a způsob jejich vykonání musí být přiměřeně přizpůsoben osobám s nepříznivým zdravotním stavem. (5) Různé platby spojené se studiem musí být aplikovány stejně na všechny studenty bez ohledu na diskriminační důvod, a to včetně národnosti, a musí být schváleny příslušnými správními orgány. § 34 Rovné zacházení v oblasti mimoškolního vzdělávání a odborných vzdělávacích kurzů (1) Vzdělávací mimoškolní kurzy pro děti a mládež musí být nabízeny všem uchazečům bez ohledu na diskriminační důvody. Každý musí být přijat k výuce v těchto kurzech po splnění objektivních přijímacích podmínek. Diskriminace v mimoškolním vzdělávání se zakazuje. (2) Odborné vzdělávací kurzy pro dospělé musí být nabízeny všem uchazečům bez ohledu na diskriminační důvody. Každý musí být přijat k výuce v těchto kurzech po splnění objektivních přijímacích podmínek. Diskriminace v oblasti odborných vzdělávacích kurzů se zakazuje. ČÁST TŘETÍ PRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY PŘED DISKRIMINACÍ Hlava I Nároky vyplývající z porušení práva na rovné zacházení § 36 Soudní a jiná ochrana

118

(1) Každý má právo domáhat se svých práv soudní a jinou cestou. Nikomu nesmí být způsobena újma z důvodu uplatňování rovnosti a zákazu diskriminace v právech podle tohoto zákona. (2) Fyzické nebo právnické osoby, které se cítí být dotčeny nerovným zacházením, jenž vykazuje znaky přímé nebo nepřímé diskriminace, mají právo na soudní ochranu a jinou ochranu i po skončení veřejnoprávního nebo soukromoprávního vztahu. § 37 Nároky vyplývající z porušení práva na rovné zacházení (1) Pokud dojde k porušení zákazu diskriminace podle Listiny základních práv a svobod, tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění a též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (2) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Je vyloučeno stanovení horní hranice pro takovou náhradu předem. § 38 Důkazní břemeno (1) Skutečnosti tvrzené o tom, že byla přímo či nepřímo porušena rovnost v právech a povinnostech přiznaných Listinou základních práv a svobod tímto zákonem, nebo jiným platným a účinným předpisem na základě jakéhokoliv diskriminačního důvodu, má soud za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. (2) Ustanovení odstavce 1 se vztahuje na občanské nebo správní řízení týkající se veřejného nebo soukromého práva s výjimkou mimosoudních řízení dobrovolné povahy. (3) Diskriminovaná osoba je povinna prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě jakéhokoliv diskriminačního důvodu. (4) Diskriminující osoba poté je povinna prokázat, že k takto tvrzené diskriminaci nedošlo. Hlava II Kompetence veřejného ochránce práv v oblasti diskriminace § 39 Působnost ochránce

119

(1) Veřejný ochránce práv (dále jen „ochránce“) v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem přispívá k prosazování rovného zacházení se všemi osobami bez ohledu na jakékoliv jejich osobní vlastnosti, které by mohly být diskriminačním důvodem. (2) Činnost ochránce se řídí zvláštním zákonem, pokud není stanoveno tímto předpisem jinak. (3) Ochránce zajišťuje mediaci, poskytuje právní pomoc ve věcech ochrany před diskriminací, vydává doporučení a stanoviska, provádí nezávislý výzkum, poskytuje informace veřejnosti. (4) Ochránce působí k ochraně osob před diskriminací, která vzniká v souvislosti s jednáním fyzických osob, právnických osob nebo úřadů a dalších institucí uvedených ve zvláštním zákoně, v soukromoprávní nebo veřejnoprávní oblasti, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. § 40 Pomoc ochránce fyzickým a právnickým osobám (1) Fyzická osoba, skupina osob nebo právnická osoba, jejíž právo na rovné zacházení bylo dotčeno, má právo obrátit se s písemným podnětem na ochránce ve věci, která patří do jeho působnosti. Podnět lze učinit také ústně do protokolu. (2) Podnět nesmí být podroben úřední kontrole a nepodléhá poplatku. § 41 Pravomoc ochránce v diskriminaci soukromoprávním subjektem (1) Ve věcech diskriminace je veřejný ochránce práv oprávněn provádět šetření spočívající v a) nahlížení do spisů a jiných dokumentů, pokud s diskriminací bezprostředně souvisí, b) kladení otázek diskriminujícím osobám. (2) Osoby, které se dopustily diskriminačního chování, jsou povinny na žádost ochránce a ve lhůtě jím stanovené a) poskytnout informace a vysvětlení, b) předložit spisy a jiné písemnosti, c) sdělit písemně stanovisko ke skutkovým a právním otázkám, d) provést důkazy, které ochránce navrhne. (3) Ochránce je oprávněn být přítomen při ústním jednání a provádění důkazů a klást přítomným osobám otázky. (4) Diskriminující osoba má právo, aby byl šetření přítomen její právní zástupce. (5) Pokud ochránce zjistí, že byla osoba diskriminována, může a) poskytnout mediaci

120

b) poskytnout informaci o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání nebo doplnění návrhů a podání osobám domáhajícím se ochrany před diskriminací (6) Jestliže diskriminující osoba povinnost podle odstavce 5 nesplní, nebo jsou-li opatření k nápravě podle názoru ochránce nedostatečná, ochránce může a) informovat o svých zjištěních veřejnost b) navrhnout opatření k nápravě (zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, zahájení občanskoprávního řízení v součinnosti s diskriminovanou osobou). § 42 Mediace (1) Ochránce může také navrhnout mediaci nebo právní pomoc dotčené osobě. (2) Mediací se pro účely tohoto zákona rozumí činnost směřující k urovnání konfliktního stavu mezi stranami a mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu, vykonávaná v souvislosti se zajištěním ochrany před diskriminací. (2) Ochránce vykonává funkci mediátora. Mediaci lze provádět jen se souhlasem obou stran. Ochránce připravuje mediaci a v jejím průběhu vede strany k nalezení spravedlivého řešení a urovnání sporu. (3) Ochránce ukončí mediaci zejména tehdy, pokud byl stranami podán návrh na smír soudu, pokud to jedna ze stran navrhne nebo pokud jedna ze stran neposkytuje ochránci potřebnou součinnost. § 43 Vydávání doporučení a stanovisek (1) Každý se může obrátit na ochránce se žádostí o vydání stanoviska o tom, zda konkrétní opatření nebo praxe je v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem. (2) Ochránce může ve věcech práva na rovné zacházení vydávat z vlastního podnětu doporučení orgánům veřejné správy. Ochránce zejména může doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu, pokud shledá, že je to nezbytné k ochraně práva na rovné zacházení. Doporučení podává orgánu, jehož působnosti se týká, a jde-li o nařízení nebo usnesení nebo zákon, podává doporučení vládě. (3) Orgány veřejné správy jsou povinny do 60 dnů ochránci sdělit své stanovisko k doporučení podle odstavce 2. § 44 Spolupráce s nevládními organizacemi

121

(1) Ochránce spolupracuje s nevládními organizacemi, které se zabývají rovností v právech a povinnostech a zákazem diskriminace. Organizace poskytují ochránci výroční zprávu o svých poznatcích v oblasti diskriminace do 31. prosince rozhodného roku. (2) Ochránce poskytuje výroční zprávu o stavu diskriminace Parlamentu České republiky do 31. března následujícího roku. § 45 Provádění nezávislého výzkumu (1) Ochránce shromažďuje a zpracovává informace o stavu práva na rovné zacházení a ochraně před diskriminací. (2) K zajištění potřebných informací statistického a vědeckého charakteru je ochránce oprávněn zpracovávat osobní údaje, včetně údajů citlivých, pokud k tomu dá tento subjekt souhlas. Pro tyto účely je nutno osobní údaje, včetně citlivých osobních údajů, anonymizovat, jakmile je to možné. (3) Za účelem plnění výzkumných úkolů je ochránce oprávněn od orgánů veřejné správy, právnických a fyzických osob požadovat informace, které mohou zahrnovat pouze anonymizované osobní údaje. Toto oprávnění se nevztahuje na nakládání s utajovanými skutečnostmi podle zvláštního právního předpisu. (4) Při shromažďování statistických a jiných informací orgány veřejné správy spolupracují s ochráncem v souladu s právními předpisy, jimiž se řídí jejich činnost. ČÁST ČTVRTÁ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ § 46 Retroaktivita Právní vztahy ve věcech rovného zacházení, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy. § 47 Účinnost Tento zákon nabývá účinnosti dnem … 2008.

13.2. Důvodová zpráva k vlastnímu návrhu zákona V důvodové zprávě uvedeme komentář k jednotlivým ustanovením vlastního návrhu zákona. Nebudeme se zabývat zhodnocením stávající právní úpravy ani právem Evropských společenství, s nímž má být navrhovaná právní úprava v souladu, neboť jsme tak již učinili ve

122

speciálních kapitolách. Důvodová zpráva je pojatá jako konkurenční dokument k vládnímu návrhu zákona, proto jsou zde zdůrazněny společné a rozdílné body obou návrhů.

13.2.1. Hlavní principy navrhované právní úpravy Základním smyslem tohoto právního předpisu je vytvořit v České republice takové prostředí, kdy nebude docházet k diskriminaci. Je třeba dosáhnout nejen formální rovnosti, ale také materiální rovnosti. V návrhu zákona je upraven jako základní východisko princip neakcesorické rovnosti, tedy rovnosti v právech zajištěných jakýmkoliv právním předpisem, dále je kladen důraz na rovnost v soukromoprávních vztazích. Tento návrh reflektuje směrnice Evropských společenství, kterými je Česká republika co do výsledku vázána. Návrh umožňuje, aby se diskriminované osoby mohly domoci svých práv, stanoví proto hmotněprávní i procesněprávní pravidla. Tento zákon je potřebný nejen jako splnění závazků vůči Evropským společenstvím, ale zejména jako účinná ochrana pro skupiny, které jsou stále v České republice diskriminovány. Proto se nedrží pouze směrnic, které má Česká republika provést, ale rovněž navrhuje vlastní ustanovení, které dle mého názoru posílí postavení diskriminovaných osob v České republice. Tato základní koncepce je pak rozvinuta v komentáři k jednotlivým ustanovením návrhu zákona.

13.2.2. Obecná ustanovení návrhu zákona K preambuli zákona Preambuli jsme zvolili proto, abychom zdůraznili ducha návrhu zákona a také jeho účel. Návrh není předkládám pouze jako nutnost implementovat směrnice, nýbrž má hlubší smysl, zajistit rovnost všech osob bez rozdílu. Návrh antidiskriminačního zákona vychází z charakteristiky České republiky jako demokratického právního státu, který dbá o dodržování lidských práv a svobod a poskytuje svým občanům maximální ochranu jejich práv. Rovnost v právech je základním principem spravedlivého zacházení. Česká republika přijala Listinu základních práv a svobod a je také vázána řadou mezinárodních smluv s lidskoprávní tematikou. Proto je povinna zaručit efektivní ochranu diskriminovaným osobám a snažit se adekvátní právní úpravou, která z lidskoprávních dokumentů vychází, zlepšit postavení diskriminovaných osob ve společnosti.

123

K § 1 (předmět úpravy) Návrh zákona vychází z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, zejména pak z článku 14 Evropské úmluvy, z článku 1 Dodatkového protokolu č. 12 k Evropské úmluvě a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Poslední dva uvedené dokumenty vládní návrh nezmiňuje. Návrh zákona také odráží směrnice Evropského společenství. Oba návrhy shodně reagují na směrnici 75/117/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy, směrnici 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, směrnici 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, směrnici 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ohledně věku, zdravotního postižení, sexuální orientace a náboženského vyznání či víry a směrnici 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování. Návrh dále zmiňuje směrnici 75/117/EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy a směrnici 76/207/EHS, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES. Tyto směrnice však byly zrušeny směrnicí 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění). Návrh obsahuje rovněž směrnici 86/613/EHS o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné včetně oblasti zemědělství a o ochraně v mateřství. Návrh zákona, který předkládáme, obsahuje kromě společných směrnic také směrnici 97/81/ES, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, směrnici 1999/70/ES, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS a novou směrnici 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání. Zde vidíme, že záběr našeho návrhu je daleko větší, než působnost návrhu z roku 2005 a 2007. Dále je v předmětu úpravy zakotven hlavní smysl a účel zákona, tedy absolutní zákaz diskriminace. Co je to diskriminace, se pak stanoví v dalších ustanoveních zákona.

124

K § 2 (vymezení pojmů) I v našem zákoně jsme zvolili definici práva na rovné zacházení jako zákaz diskriminace na základě důvodů, které stanoví tento zákon. Tím se vyhneme spekulacím o tom, co se vlastně diskriminací myslí.

K § 3 (diskriminace) Test diskriminace je stanoven s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (například Pl. ÚS 22/92) a Evropského soudního dvora (například Ruckdeschel & Co). Rovněž je zdůrazněna koncepce rovnosti jako proporcionality, neboť v odstavci čtvrtém je stanoveno, že za diskriminaci nelze považovat takové jednání, které s úspěchem prošlo testem proporcionality. Toto pojetí je propracovanější než definice diskriminace ve směrnicích 2000/43/ES a 2000/78/ES, ze kterých vychází návrh zákona z roku 2007. V odstavci 5 je stanoven zákaz diskriminace právnických osob. Domnívám se, že právnické osoby jsou subjekty mnoha právních vztahů, a proto jsou vystaveny i nebezpečí diskriminace (například v oblasti veřejné soutěže, v obchodním právu). Proto je třeba jim přiznat i adekvátní právní postavení, které jim umožní ochranu před diskriminací. I když právnické osoby nejsou živými bytostmi jako jednotlivci, jsou subjekty některých základních práv a svobod. Proto i zde je třeba zajistit rovnost, a to nejen v základních právech a svobodách. Vládní návrh zákona z roku 2007 na tuto úpravu nepomýšlí a stanoví ochranu před diskriminací pouze fyzickým osobám.

K § 4 a 5 (diskriminace přímá a nepřímá) Koncepce přímé a nepřímé diskriminace navazuje rovněž na judikaturu Evropského soudního dvora a je plněn v souladu se směrnicemi 2000/43/ES a 2000/78/ES, ze kterých vychází návrh zákona z roku 2007. Rovněž je použit test proporcionality. Takto zvolená koncepce je širší než koncepce použitá ve směrnicích a následně ve vládním návrhu z roku 2007.

K § 6 a 7 (akcesorická a neakcesorická rovnost) Problém akcesorické a neakcesorické rovnosti není žádným zákonem a ani judikaturou Ústavního soudu řešen. Česká republika je vázána jak Listinou základních práv a svobod, která je založena na principu akcesorické rovnosti, tak Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který obsahuje rovnost neakcesorickou. Proto jsme v navrhované právní úpravě zvolili obě koncepce, neboť dle mého mínění tento přístup zaručuje maximální 125

ochranu obětem diskriminace. Jak jsme již zmínili, nepovažujeme neakcesorickou koncepci za nebezpečnou a nedomnívám se, že tímto naroste počet soudních sporů, neboť diskriminaci je třeba vždy prokázat. Je rovněž teoreticky možné, že Česká republika ratifikuje Dodatkový protokol č. 12 k Evropské úmluvě, kde je zakotvena neakcesorická rovnost. Potom by byl antidiskriminační zákon na tento krok připraven. Vládní návrh z roku 2007 se tímto problémem příliš nezabývá, pouze stanoví, že „fyzická osoba má právo v právních vztazích, na které se vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována.296“ Z toho však není zřejmé, zda se může jedinec dovolat rovnosti pouze ve vztahu k porušení jeho základních práv a svobod, jak opakovaně judikuje Ústavní soud, či zda toto porušení nutní není.

K § 8 (zákaz diskriminace ve veřejném i soukromém právu) Jak jsme již výše naznačili, nerovnost proniká i do soukromoprávních vztahů. Proto je záhodno i v těchto vztazích upravit rovné zacházení tak, aby se faktická nerovnost subjektů soukromého práva eliminovala. Zákaz diskriminace ve veřejnoprávních i soukromoprávních vztazích jsme upravili tak, aby je bylo možno nejprve podrobit testu proporcionality. V návrhu z roku 2007 rovněž není tato problematika upravena. Lze pouze poukázat na již zmíněnou úpravu, kdy má fyzická osoba právo v právních vztazích, na které se vztahuje vládní návrh z roku 2007, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována. Je proto třeba se podívat do zvláštní části, která řeší diskriminaci pouze v některých právních odvětvích.

K § 9 až 12 (obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, navádění k diskriminaci) Zde jsme vycházeli z koncepce rovnosti jako důstojnosti, která je zakotvena rovněž ve směrnici Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Právní úprava sexuálního obtěžování vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES a také z rozsudku ESD ve věci X v. ECB. Pronásledování je v souladu se směrnicí 2000/43/ES. Navádění k diskriminaci je v potom v souladu se směrnicí 2006/54/ES.

K § 13 (přípustné formy rozdílného zacházení)

296

§ 1 odst. 3 návrhu z roku 2007.

126

Rozdílné zacházení je stanoveno v různých směrnicích Evropského společenství, ze kterých jsme také při formulaci tohoto bodu vycházeli. Rozdílné zacházení stanoví výjimku ze zákazu diskriminace, respektive stanoví, co se za diskriminaci nepovažuje. Jako generální klauzule je stanoven test proporcionality, aby se předešlo neoprávněnému zacházení ze strany potencionálně diskriminujících osob. Obecně uznávané je odlišné zacházení za účelem ochrany žen, dětí a mládeže a osob s handicapem. Tato právní úprava vychází rovněž z článku 4 odst. 2 směrnice 79/7/EHS297. Dále je v návrhu stanoveno, že diskriminací se nerozumí rozdílné zacházení, pokud z povahy zaměstnání vyplývají určité nároky na zaměstnance. Tato právní úprava vychází z článku 14 odst. 2 směrnice 2006/54/ES298 a článku 4 směrnice 2000/43/ES299. V souvislosti se zaměstnáním jsme pak využili možnost v souladu s článkem 6 směrnice 2000/78/ES300 stanovení minimálního a maximálního věku pro určitá povolání, neboť se domnívám, že určitou profesi lze vykonávat pouze pokud jsou splněny tyto podmínky. Je třeba dodat, že tyto podmínky musí být nezbytné k výkonu takové profese. Dále jsme využili ustanovení článku 4 odst. 5 směrnice 2004/113/ES301, které dávalo možnost stanovit, že diskriminací není rozdílné zacházení, je-li výlučné nebo přednostní poskytování zboží a služeb příslušníkům určitého pohlaví odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou vhodné a nezbytné. 297

Článek 4 odst. 2 směrnice 79/7/EHS: „Zásada rovného zacházení se nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství.“ 298 Článek 14 odst. 2 směrnice 2006/54/ES: „Členské státy mohou stanovit, pokud jde o přístup k zaměstnání, včetně vzdělávání k němu vedoucímu, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s pohlavím nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy této profesní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li jeho cíl legitimní a požadavek přiměřený.“ 299 Článek 4 směrnice 2000/43/ES: „Aniž je dotčen čl. 2 odst. 1 a 2, mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě charakteristik souvisejících s rasou nebo etnickým původem nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy profesní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto charakteristiky představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li jeho cíl legitimní a požadavek přiměřený.“ 300 Článek 6 směrnice 2000/78/ES: „1. Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné. Tyto rozdíly v zacházení mohou zahrnovat zejména: a) stanovení zvláštních podmínek pro přístup k zaměstnání a odbornému vzdělávání, pro zaměstnání a povolání včetně podmínek propuštění a odměňování, a to pro mladé pracovníky, starší osoby a osoby s pečovatelskými povinnostmi za účelem podpory jejich pracovního začlenění nebo zajištění jejich ochrany; b) stanovení minimálních podmínek věku, odborné praxe nebo let služby pro přístup k zaměstnání nebo k určitým výhodám spojeným se zaměstnáním; c) stanovení maximálního věku pro přijetí, který je založen na požadavcích dotyčného pracovního místa na odbornou přípravu nebo na potřebě přiměřené doby zaměstnání před odchodem do důchodu. 2. Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že v systémech sociálního zabezpečení v zaměstnání nepředstavuje stanovení věkových hranic pro přijetí nebo pro nárok na dávky v důchodu nebo invaliditě, včetně stanovení různých věkových hranic pro zaměstnance nebo skupiny či kategorie zaměstnanců v těchto systémech, a používání věkových kritérií při pojistně matematických výpočtech v souvislosti s těmito systémy diskriminaci na základě věku, pokud nepovede k diskriminaci na základě pohlaví.“ 301 Článek 4 odst. 5 směrnice 2004/113/ES: „Tato směrnice nevylučuje rozdílné zacházení, je-li výlučné nebo přednostní poskytování zboží a služeb příslušníkům určitého pohlaví odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou vhodné a nezbytné.“

127

K § 14 (pozitivní opatření) Pozitivní opatření vychází z článku 5 směrnice 2000/43/ES302, z článku 7 směrnice č. 2000/78/ES303 a z článku 3 směrnice Evropského parlamentu Rady 2006/54/ES304, rovněž jsou formulována s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora (např. rozsudky ve věci Kalanke (C-450/93), Marschall (C-409/95), Abrahamsson (C-407/98). Již výše jsme viděli, že pozitivní opatření nejsou diskriminační, neboť stanoví materiální rovnost účastníků. V důvodové zprávě je obsažena definice pozitivního opatření a je stanoveno, že pozitivní opatření nesmí být na újmu jiné srovnatelné osobě, která má lepší kvalifikaci než osoba zvýhodňovaná. Toto pojetí pochází z judikatury Evropského soudního dvoru, z rozsudku ve věci Abrahamsson (C-407/98). Zaměření pozitivních opatření je pak převzato z návrhu z roku 2005, s nímž se plně ztotožňujeme.

K § 15 (nepříznivý zdravotní stav) V návrhu zákona je stanovena nezbytná definice nepříznivého zdravotního stavu a to z důvodu použití tohoto termínu v ustanovení o pozitivních opatřeních.

13.2.3. Zvláštní ustanovení návrhu zákona Tato ustanovení jsou svým způsobem unikátní, neboť ve své většině nejsou upravena v žádném z předložených vládních návrhů. Zvláštní část monitoruje diskriminaci v jednotlivých právních oblastech, zahrnuje tak soukromé i veřejné právo. Nejdůležitější je oblast soukromého práva, kde také k diskriminaci nejčastěji dochází. Navrhovaná právní úprava vychází ze současného právního stavu v České republice a také z judikatury.

13.2.3.1. Hlava I: Oblast občanského, obchodního a rodinného práva

302

Článek 5 směrnice 2000/43/ES: „Pro zajištění plné rovnosti v praxi nebrání zásada rovného zacházení žádnému členskému státu zachovávat nebo přijímat zvláštní opatření pro předcházení nevýhodám souvisejícím s rasou nebo etnickým původem a pro jejich vyrovnání.“ 303 Článek 7 směrnice 2000/78/ES: „(1) Za účelem zajištění plné rovnosti v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení žádnému členskému státu zachovávat nebo přijímat zvláštní opatření pro předcházení nevýhodám souvisejícím s kterýmkoli z důvodů uvedených v článku 1 a pro jejich vyrovnání. (2) Pokud jde o zdravotně postižené osoby, nedotýká se zásada rovného zacházení práva členských států zachovávat nebo přijímat ustanovení k ochraně zdraví a bezpečnosti při práci nebo opatření zaměřená na vytváření nebo zachování ustanovení nebo zařízení na ochranu nebo podporu zařazení těchto osob do pracovního prostředí.“ 304 Článek 3 směrnice 2006/54/ES: „Členské státy mohou zachovat nebo přijmout opatření ve smyslu čl. 141 odst. 4 Smlouvy za účelem zajištění plné a skutečné rovnosti mezi muži a ženami v pracovním životě v praxi.“

128

Občanské, obchodní a rodinné právo jakožto typická soukromoprávní odvětví, kde je zaručena rovnost subjektů a autonomie vůle, musí obsahovat ustanovení o nediskriminaci osob, ke které fakticky dochází. Tato koncepce je spojena s horizontálním působením základních lidských práv a také s neakcesorickou rovností. Diskriminaci v těchto právních odvětvích je třeba upravit, neboť soudy mohou v současné době používat pouze ustanovení o ochraně osobnosti a rozpor s dobrými mravy, což je nedostatečné.

K § 16 a 17 (zákaz diskriminace v občanskoprávních a v obchodněprávních vztazích) Zákaz diskriminace se vztahuje na smluvní občanskoprávní či obchodněprávní vztahy. V občanskoprávních vztazích dochází častěji k diskriminaci osob než v obchodním právu. Je to dáno tím, že do občanskoprávních vztahů vstupují osoby, které si často neuvědomují právní dosah svého jednání (například senioři). Je proto třeba zejména v této oblasti posílit rovnost subjektů. Diskriminace se může projevit i v obchodněprávních vztazích, kde se sice předpokládá určitá profesionalita subjektů, proto jsou i méně chráněni (například nemožnost uplatnit uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek). Proto je v tomto ustanovení zmíněn i zákaz diskriminace při výběru kandidáta ve statutárních orgánech společností a zákaz diskriminace v živnostenském právu.

K § 18 (zákaz diskriminace v rodinněprávních vztazích) Manželské právo je založeno na rovnosti obou manželů. Jak vidíme, tento vztah je často fakticky nerovný. Stále přetrvává tradiční role ženy jako pečovatelky o domácnost a muže jako živitele rodiny. I z těchto důvodů jsou děti po rozvodu manželů svěřovány ve valné většině případů do péče matky. Cílem této právní úpravy je zajistit muži a ženě stejné postavení v manželství. Rovněž je stanoveno, že při osvojení nesmí být nikdo diskriminován z jakéhokoliv diskriminačního důvodu. Rovnost dětí vůči rodičům a jejich práva považujeme za samozřejmost, proto zde není upravena. Právní úprava vychází ze směrnice 92/85/EHS, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň a ze směrnice 96/34/ES, o Rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, dále pak z rozsudku ESD ve věci Dekker.

129

13.2.3.2. Hlava II: Oblast zboží a služeb K § 19 a 20 (zákaz diskriminace v oblasti zboží a služeb, autonomie vůle v oblasti zboží a služeb) Tato právní úprava vychází ze směrnice 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování, avšak je rozšířena na všechny diskriminační důvody. V návrhu respektujeme autonomii vůle stran na výběr smluvního partnera, avšak za podmínky, že tento výběr není učiněn na základě diskriminačního důvodu. Ochrana kupujících zůstává zakotvena v zákoně o ochraně spotřebitele a je rovněž obsažena v zákazu diskriminace v oblasti občanského a obchodního práva (zde jsme vycházeli z judikatury českých soudů, například z rozsudku 30 Cdo 1630/2004, 8 As 35/200551 a 3 As 49/2007-43).

13.2.3.3. Hlava III: Oblast pracovního práva Pracovnímu právu je věnována největší pozornost směrnic Evropského společenství i judikatury Evropského soudního dvora. Rovněž v našich zemích je toto téma pravidelně na stolech soudců. Pracovní právo se sice vyznačuje značnou ochranou zaměstnance jakožto slabšího subjektu, avšak faktická nerovnost, která je způsobena zejména ekonomickým a sociálním postavením zaměstnance, přetrvává. Zaměstnanec totiž přes veškerou snahu zákonodárce zůstává na zaměstnavateli závislý, a proto zaměstnavateli neodporuje, neboť si je vědom toho, že by mohl ztratit zaměstnání. Diskriminace osob v pracovním právu je dosti častý jev, který je však málokdy řešen soudy či jinými orgány.

K § 21 (rovné zacházení s uchazeči o zaměstnání) V prvé řadě je třeba zajistit rovné zacházení uchazečům o zaměstnání. Dříve se namítalo, že se na uchazeče nevztahují ustanovení tehdejšího zákoníku práce, neboť nebyli vůči zaměstnavateli v pracovním poměru. Tento názor byl pak vyvrácen judikaturou. Ovšem sama judikatura nestačí, neboť v českém státě neexistují precedenty a soudní rozhodnutí nejsou formálním pramenem práva. Proto je v tomto návrhu stanoveno, že zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení s uchazeči o zaměstnání. Uchazeči nesmí být dotazováni na informace, které přímo nesouvisí se zaměstnáním. Je třeba uchazeče vybírat na základě jejich kvalifikace, která je pro zaměstnání nezbytná.

130

K § 22 (rovné zacházení se zaměstnanci) V tomto ustanovení je upraveno rovné zacházení se všemi zaměstnanci bez rozdílu. Tato právní úprava vychází z judikatury Evropského soudního dvora (například Defrenne v. Sabena, Macarthys v. Smith) a dále ze směrnice 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, a ze směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění). Navrhovaná právní úprava rovněž reflektuje směrnici 97/81/ES, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, která stanoví zákaz diskriminace zaměstnance s částečným úvazkem se srovnatelným zaměstnancem na plný úvazek, přičemž je vymezeno, kdo bude komparátorem v této situaci. Je rovněž stanovena ochrana zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou, kteří nesmí být zaměstnavatelem diskriminováni ve srovnání se srovnatelným zaměstnancem. Rovněž je stanoveno, kdo je komparátor. Tato právní úprava pak vychází ze směrnice 1999/70/ES, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS.

K § 23 a § 24 (rovná mzda, pracovní podmínky) Stejná mzda a stejné pracovní podmínky jsou pro zaměstnance velmi důležité. V návrhu je upraveno, že zaměstnavatelé musí zaměstnancům bez ohledu na diskriminační důvod za stejnou práci spočívající v konání práce při konání činnosti, na niž jsou kladeny stejné nebo podobné nároky a vyžadována stejná nebo podobná kvalifikace, ve stejných nebo srovnatelných podmínkách, za stejný čas a ve stejném místě poskytovat stejnou odměnu. Dále je stanoveno, co se odměnou rozumí. Tato právní úprava se vztahuje na všechny osoby bez ohledu na diskriminační důvod a vychází z judikatury ESD (Macarthys v. Smith, Angestelltenbetriebsrat) a rovněž ze směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění), která sloučila starší směrnice EHS.

K § 25 (rovné zacházení se ženami a rodiči) Ženy měly vždy v práci nerovné postavení v porovnání s muži. Viděli jsme, že nerovná mzda za stejnou práci za stejných podmínek pro ženy stále i v dnešní demokratické

131

společnosti přetrvává. Muži jsou stále vnímáni jako živitelé rodiny, proto je jim automaticky připisována i vyšší mzda. Tomu se snažíme v našem návrhu zabránit. Právo Evropského společenství se již od počátku věnovalo diskriminaci zaměstnanců na základě pohlaví. Tato právní úprava vychází z celé řady judikátů (Macarthys v. Smith, Dekker, Defrenne v. Sabena) a rovněž ze směrnic Evropského společenství, jako je směrnice 92/85/EHS, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň a směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění). Navrhovaná ustanovení by měla být standardem ve všech demokratických zemích.

K § 26 (rovné zacházení s osobami s nepříznivým zdravotním stavem) Osoby se zdravotním handicapem jsou stále ve společnosti diskriminovány. Zaměstnavatelé raději zaměstnávají osoby zdravé, protože je to pro ně jednodušší. Je zřejmé, že zdravotní postižení je různé. Některé je zanedbatelné, některé však představuje překážku pro adekvátní výkon činnosti. Přesto je handicapovaným osobám třeba vytvářet podmínky, aby se mohly začlenit do společenského života. A právě zaměstnání je ideální možností. Vlastní návrh zákona vychází ze směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) a zejména ze směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Posledně jmenovaná směrnice stanoví povinnost přijmout zaměstnavatelem pozitivní opatření, aby zdravotně postižené osoby mohly být zaměstnány, pokud by však takové opatření neznamenalo pro zaměstnavatele neúměrné břemeno. Tato právní úprava je návrhem převzata a stanoví, co se nepřiměřeným zatížením rozumí. Rovněž vychází z vládního návrhu z roku 2005.

K § 27 až 29 (rovné zacházení s osobami z důvodu náboženského vyznání a z důvodu věku, diskriminace v odborném vzdělávání) Diskriminace osob z důvodu náboženského vyznání a z důvodu věku je stále v České republice aktuální problém. Ne všichni zaměstnavatelé ochotně zaměstnávají starší či naopak mladší občany, ne všichni mají pochopení pro různé náboženské skupiny. Přitom i tito lidé mohou mít stejnou kvalifikaci pro konkrétní zaměstnání a mohou tak být vhodnými zaměstnanci. Tato právní úprava vychází ze směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, kdy se stanoví obecný zákaz 132

diskriminace. Co se za diskriminaci nepovažuje, je upraveno v § 13 tohoto zákona, na který pouze odkazujeme. Diskriminace zaměstnanců se objevuje i v přístupu k odbornému vzdělávání. Tento typ diskriminace často souvisí s diskriminací z jiného důvodu (například starších zaměstnanců, žen s malými dětmi atd.). Právní úprava vychází opět z práva Evropského společenství, konkrétně ze směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění).

K § 30 (osoby samostatně výdělečně činné) Rovněž osoby samostatně výdělečně činné mají právo na rovné zacházení, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky a to ve veřejném i soukromém sektoru. Právní úprava vychází ze směrnice 96/97/ES, kterou se mění směrnice 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků a ze směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění).

13.2.3.4. Hlava IV: oblast systémů sociálního zabezpečení pracovníků K § 31 a 32 (rovné zacházení v oblasti systémů sociálního zabezpečení pracovníků, důchodový věk) Tato právní úprava reflektuje směrnici 96/97/ES, kterou se mění směrnice 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, a směrnici 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění). Právní úprava se v podstatných bodech neliší od vládního návrhu z roku 2007. Je stanoveno, že zaměstnavatel je povinen nediskriminovat zaměstnance, bývalé zaměstnance, osoby, jejichž činnost je přerušena z důvodu nemoci, mateřství nebo úrazu, uchazeče se o zaměstnání, důchodce, invalidní zaměstnance nebo bývalé zaměstnance a jejich rodinné příslušníky, z důvodu pohlaví, pokud jim poskytuje určitá peněžitá či nepeněžitá plnění, která mají funkci sociálních dávek. Tyto osoby bez ohledu na pohlaví musí mít stejný přístup k systému sociálního zabezpečení pracovníků a stejné podmínky pro vznik, trvání a zachování nároku na plnění a pro poskytování plnění, rovněž musí být zachován stejný způsob výpočtu výše příspěvků zaměstnavatele nebo zaměstnance, stejný způsob výpočtu výše plnění včetně

133

zvýšení, na které vzniká nárok s ohledem na manžela nebo manželku nebo vyživované osoby a stejné podmínky pro vrácení příspěvků zaměstnanci, pokud se zaměstnanec odhlašuje ze systému, aniž by splnil podmínky zaručující mu odložené právo na dlouhodobé dávky. Tato ustanovení se vztahují též na osoby samostatně výdělečně činné a stavovské organizace, jichž jsou tyto osoby členy, které jsou založeny na principu příslušnosti k určitému povolání. Je rovněž stanoveno, že mužům i ženám musí být stanoven stejný důchodový věk pro účely přiznání důchodu ze sociálního zabezpečení pracovníků. Tato právní úprava vychází z výše uvedené směrnice a rovněž z vládního návrhu zákona z roku 2007.

13.2.3.5. Hlava V: oblast vzdělávání V oblasti vzdělávání existuje stále diskriminace, jak jsme měli možnost přesvědčit se v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva D.H. proti České republice. Tato diskriminace se týká všech diskriminovaných skupin, nejčastěji však osob se zdravotním postižením a osob jiné rasy nebo národnosti. Rovněž diskriminace z náboženských důvodů není zanedbatelná.

K § 33 (rovné zacházení v oblasti školství a vysokých škol) V návrhu je stanoveno, že každý má po splnění zákonných podmínek právo a přístup k vzdělávání. Tato právní úprava je zakotvena již v Listině. Je uvedeno, že s žádným dítětem, které navštěvuje některou ze škol, nesmí být zacházeno diskriminačně, a to z žádného z diskriminačních důvodů. Přijetí ke studiu na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole, základní umělecké škole, jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a vysoké škole musí být založeno na kvalifikaci uchazeče, která je pro dané studium nezbytná a přiměřená. Rovněž je stanoven standart koncipování přijímacích zkoušek, které musí být založeny na tom, aby objektivně zjistily kvalifikaci a nadání uchazeče pro konkrétní studijní program. Dále je třeba přizpůsobení formy zkoušky osobám se zdravotním postižením. Právní úprava spojená s platbou za studium reaguje zejména na judikaturu ESD ve věci Gravier a Blaizot.

K § 34 (rovné zacházení v oblasti mimoškolního vzdělávání a odborných vzdělávacích kurzů) Návrh zákona klade důraz rovněž na mimoškolní vzdělávání dětí a mládeže. Je stanoven zákaz diskriminace v této oblasti, kde mohou být diskriminovány zejména děti

134

s odlišnou barvou pleti či se zdravotním handicapem. Právní úprava rovněž reaguje na situaci odborného vzdělávání dospělých, které je ve společnosti stále populární.

13.2.4. Právní prostředky ochrany před diskriminací 13.2.4.1. Hlava I: Nároky vyplývající z porušení práva na rovné zacházení K hmotněprávní úpravě je třeba stanovit i procesněprávní normy, aby bylo možné se efektivně domoci svých práv. Procesněprávní normy jsou rozděleny do svou skupin – obecná ochrana osob postižených diskriminací a kompetence Veřejného ochránce práv.

K § 36 a 37 (soudní a jiná ochrana, nároky vyplývající z porušení práva na rovné zacházení) V návrhu našeho zákona je zakotveno právo každého, tedy fyzické i právnické osoby, na ochranu u soudu či u jiného orgánu, zejména správního, a to i po skončení veřejnoprávního nebo soukromoprávního vztahu. Tato právní úprava je výrazně širší než ve směrnicích Evropského společenství. Jako demonstrativní výčet nároků, které může diskriminovaná osoba požadovat, je uvedena negatorní žaloba, petit na odstranění následků, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zde je poté umožněno, aby soud v rámci své nezávislé rozhodovací činnosti přiznal diskriminované osobě podle svého uvážení určitou výši finančního odškodnění. Tato navrhovaná právní úprava vychází ze směrnice 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání. K § 38 (důkazní břemeno) Důkazní břemeno jsme na rozdíl od vládního návrhu z roku 2007 rozšířili na všechny oblasti práva, tedy ať již na diskriminaci v soukromém či veřejném právu. Domnívám se, že žalobce, tedy osoba, která tvrdí, že byla diskriminována, má daleko méně šancí, jak diskriminaci prokázat, neboť se nachází v nevýhodné pozici vůči žalovanému. Žalovaný proto je povinen prokázat, že k namítané diskriminaci nedošlo. Aby se zamezilo nadbytečným sporům, musí diskriminovaná osoba prokázat, že s ní bylo zacházeno odlišným způsobem, který byl založen na diskriminaci z jakéhokoliv důvodu. Poté se důkazní břemeno přesouvá na diskriminujícího, který toto tvrzení diskriminované osoby vyvrací. Tato úprava vychází z nálezu Ústavního soudu, Pl. ÚS 37/04, a zvolili jsme ji proto, že ne všechny soudy ví, jak mají obrácené důkazní břemeno vykládat.

135

Vládní návrh zákon z roku 2007 stanoví pouze některé situace, kdy lze důkazní břemeno použít, vychází ze směrnice 43/2000/ES a také z případu Bilka – Kaufhaus. Podle mého názoru je tato úprava omezující a brání diskriminovaným osobám, aby se mohly efektivně domáhat ochrany, i když byly diskriminovány z jakéhokoliv důvodu.

13.2.4.2. Hlava II: Kompetence veřejného ochránce práv v oblasti diskriminace

K § 39 (působnost ochránce) Jako nezávislou instituci, která bude pomáhat obětem diskriminace podle požadavků směrnic Evropského společenství, jsme zvolili institut veřejného ochránce práv. Ochránce je nezávislá osoba, která společně se specializovanými týmy právníků řeší různé situace lidí. Ochránce se stále těší velké oblibě a důvěře, proto je vhodné jeho kompetence rozšířit i na oblast diskriminace. Nutno dodat, že tato instituce je nezbytná, protože oběti diskriminace se nacházejí ve znevýhodněném postavení a je tak pro ně obtížné se bránit. Tyto osoby mohou být rovněž ve špatné sociální a ekonomické situaci, proto je třeba, aby jejich náklady a obtíže spojené s prosazením jejich práv byly minimální. K tomu přispívá pak nezávislá organizace. Veřejnému ochránci práv je každoročně doručeno okolo 6.000 podnětů, z nichž pouze polovina spadá do jeho působnosti. Veřejný ochránce práv se tak ve své podstatě nezabývá pouze případy, které spadají do jeho působnosti, ale podává neformální vysvětlení i ohledně soukromoprávních věcí nebo věcí, které řeší soudy. Jeho filosofie stojí na myšlence, že každému, kdo se na něj obrátí, je třeba odpovědět a alespoň trochu poradit. Proto v nepůsobnostních věcech poskytuje alespoň obecnou právní radu, která spočívá například v uvedení právní úpravy, načrtnutí možností řešení problému či odkázání na občanskou poradnu či bezplatné poradenství České advokátní komory. Je nutno říci že veřejný ochránce práv se dokáže orientovat i v řešení problémů soukromoprávní oblasti305. Právní úprava vychází také z vládního návrhu z roku 2005, který je v této oblasti daleko propracovanější než návrh z roku 2007.

K § 40 (pomoc ochránce fyzickým a právnickým osobám) Jak jsme výše viděli, diskriminace není jen problém veřejnoprávní, ale i soukromoprávní. Lze odhadnout, že více podnětů v souvislosti s diskriminací bude spadat do soukromoprávní sféry, jak jsme viděli například z výzkumu občanských poraden. Každé osobě je tak umožněno podat ochránci podnět buď písemně nebo ústně do protokolu. 305

Tyto informace mám z vlastní zkušenosti, neboť v Kanceláři veřejného ochránce práv pracuji.

136

K § 41 (pravomoc ochránce v diskriminaci soukromoprávním subjektem) Palčivá otázka pravomocí veřejného ochránce práv vůči diskriminujícím osobám, které se vyskytují i v soukromoprávních vztazích, je řešena v následujících odstavcích. Je třeba, aby ochránce mohl zjistit stav věci a přitom je třeba chránit soukromí diskriminující osoby, která není vůči diskriminovanému ve veřejnoprávním postavení. Proto navrhujeme, aby veřejný ochránce práv měl možnost provést šetření, jak je již v jeho pravomoci zakotveno, ale aby měla diskriminující osoba právo na přítomnost právního zástupce, který může do šetření eventuelně zasahovat. Šetření by spočívalo v nahlížení do spisů a jiných dokumentů, pokud s diskriminací bezprostředně souvisí a kladení otázek diskriminujícím osobám. Na základě toho pak mají diskriminující osoby povinnost poskytnout ochránci informace a vysvětlení, předložit spisy a jiné písemnosti, sdělit písemně stanovisko ke skutkovým a právním otázkám, provést důkazy, které ochránce navrhne. Ochránce potom může nabídnout mediaci nebo poskytnout informaci o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání nebo doplnění návrhů a podání. Pokud to nebude dostatečné, pak může ochránce informovat o svých zjištěních veřejnost nebo navrhnout opatření k nápravě.

K § 42 (mediace) V našem návrhu navrhujeme rovněž bod upravující mediaci. Mediace je činnost, která má přispět k mimosoudnímu vyrovnání nebo smíru. Snahou je, aby subjekty dosáhly přijatelného kompromisu i bez soudního jednání. Diskriminace je navíc dosti emotivní záležitost, postižené osoby často vyžadují omluvu a finanční satisfakci. Toho lze právě efektivně dosáhnout mediací. Veřejný ochránce práv jako nezávislá instituce, má všechny předpoklady k tomu, aby mohl tuto mediaci provádět. Je jisté, že ochránci přibude agendy, avšak na druhou stranu se ulehčí soudům a ochrana před diskriminací bude efektivnější.

K § 43 až 45 (vydávání doporučení a stanovisek, spolupráce s nevládními organizacemi, provádění nezávislého výzkumu) Tato právní úprava vychází z návrhu z roku 2005, který je v této oblasti propracovanější než vládní návrh z roku 2007. Je stanoveno, že ochránce může ve věcech práva na rovné zacházení vydávat z vlastního podnětu doporučení orgánům veřejné správy, může například doporučit změnu příslušného právního předpisu. Ochránce rovněž spolupracuje s nevládními organizacemi, jak to stanoví směrnice Evropského společenství, neboť tak lze efektivně proti diskriminaci bojovat. Nevládní organizace by měly ve větší míře 137

zasahovat do dění ve státě, měly by spolupracovat se správními orgány, neboť tak lze lépe diskriminaci monitorovat a přispívat k jejímu odstranění ve společnosti. Ochránce je rovněž oprávněn provádět výzkum k monitorování diskriminace v České republice. Za tímto účelem je povinen postupovat v souladu s ochranou osobních údajů.

Shrnutí na závěr Cílem této práce, jak je nastíněno v úvodní pasáži, bylo zhodnotit současný stav nerovného zacházení, odhalit přednosti a nedostatky a navrhnout další řešení do budoucna. V této práci jsme se snažili nastínit problematiku rovnosti a diskriminace nejen v České republice, ale také v Evropě. Poznali jsme, že existuje několik definic rovnosti, že diskriminace se objevuje nejen ve veřejném právu, ale také v soukromém právu, že je možné být diskriminován nejen v souvislosti s porušováním základních lidských práv a svobod, ale také v souvislosti s právy a povinnostmi, které jsou předmětem nejrůznějších právních předpisů. Diskriminační důvody se během času spolu s myšlením společnosti vyvíjejí. Mimo tradiční diskriminační důvody, jako je pohlaví, věk nebo národnost či rasa se objevují i nové důvody – například sexuální orientace.

138

Na to reaguje i legislativa a judikatura. V právu Evropských společenství je tato problematika již rozvinuta, na základě Smlouvy o Evropském společenství bylo vydáno mnoho směrnic – které jsou ovlivněny judikaturou Evropského soudního dvora. Judikatura následně monitoruje nové problémy z oblasti diskriminace a je tak aktuálním zrcadlem odrážejícím soudobé problémy nerovného zacházení. Nicméně i česká judikatura nezůstává pozadu a navzdory chudé právní úpravě v České republice a nemožnosti opřít se o konkrétní ustanovení zakazující diskriminaci vydala několik zajímavých judikátů. Antidiskriminační zákon byl již vydán na Slovensku. Avšak naši zákonodárci se jím příliš neinspirovali. V roce 2005 navrhli vlastní předpis, který ale neprošel Poslaneckou sněmovnou. V roce 2007 byl učiněn druhý pokus, minimalistický návrh bez vlastní invence, který po vrácení prezidentem čeká na svoji druhou šanci ve Sněmovně. Tyto návrhy však z hlediska teorie i praxe nejsou dostatečné, proto jsem se pokusila v poslední pasáži navrhnout vlastní návrh zákona, který se snaží přihlížet ke všem uvedeným aspektům celé problematiky. Jednotlivá ustanovení osvětluje i vlastní důvodová zpráva. Nakolik je povedený a nakolik se mi podařilo navrhnout dobré řešení do budoucna, musí posoudit jen čtenář sám. Antidiskriminační zákon je jistě složitá norma, ale je třeba, aby jej Parlament České republiky v souladu s vnitrostátními i komunitárními předpisy přijal co nejdříve. Norma by měla být kvalitním a efektivním nástrojem ochrany rovnosti v právech a povinnostech všech obyvatel. Neboť pouze kvalitní norma dokáže změnit přístup společnosti k právu nebýt diskriminován a pomůže odstranit nedostatky a předsudky ve vnímání odlišných lidí. Potom bude dostatečně proveden základní článek Listiny, a to, že lidé jsou si v rovni právech a že tato rovnost je nejen formální, ale hlavně materiální.

139

Abstract This thesis attends to problems of equality and discrimination. The thesis is divided into three sections. First part introduces the theory of discrimination, various conceptions of discimination are shown. Sources of discriminating treatment are charted as well. The second part consists of the present state of legislature in European Communities and in Czech Republic, the practice of the Czech and foreign courts is also elaborated. Finally,the third part contains my own proposal of so called Anti-discrimination Law, which is drafted with reference to all gathered findings to come up to problems of society in these days. The aim of this thesis is to evaluate the present state, reveal advantages and negatives and to propose a solution to future. The thesis is completed with charts, which helps the reader the orientation in the whole text.

140

Firstly I focused on the definition of discrimination, which settled down during the time. Discrimination according to a constant practice of the courts means distinguishing that 1) set an individual apart within a certain group, 2) this setting apart makes harm to an individual and 3) it is done following the illegitimate reason, which cannot be justified, or willfully. But there are more views to what is meant by discrimination. It is possible to talk about direct and indirect discrimination, equality as proportionality, equality as dignity and also about positive duty to promote equality. These conceptions are explicated in the thesis. I was dealing with a horizontal and vertical action of equality. I found out that equality does not number among strictly vertical rights. Equality is valid for all the subjects, regardless of being in vertical or horizontal position. We can talk about vertical action in the sphere of public law, where legal relations take place between an individual and a state and where an individual is in subordinated position. Horizontal action in civil law is often criticized, because many antagonists point at limitation of autonomy of will and at equality of subjects ex lege. However I point at a fact that neither in civil law the subjects are equal in fact, because they are determined of their economic situation. That is why discrimination appears also in these cases. Therefore, there must be persons protected from unequal treatment in civil law. This is not a limitation of will, but a prohibition of willfulness. Conception of accessory and absolute equality relates to the theory of vertical and horizontal action. It is possible to apply the conception of accessory equality only in relation with breach of another human right or freedom. This conception is implemented into The Charter of Basic Rights and Freedoms, The European Convention on Human Rights and taking it all The Universal Declaration of Human Rights. By contrast a conception of absolute equality presents that the disctimination is done in connection with violation of any rule of law which is binding for its subjects. Therefore there are covered also those areas where basic human rights and freedoms are not violated, but the subject is discriminated as well. In the second part of this thesis I firstly deal with the European legislature and practice of court. A basic provision in this area is an article 141 of Treaty establishing the European Community, which sets in a principle of equal remuneration for same or equivalent work. This article has direct effect according to practice of court, so injured subject is allowed to appeal to prohibition of discrimination even though national rules will specify about discrimination nothing. The priority of using this article to legal regulations of national law is applied, if such a regulation jars against this article. There are many directives referring to this article. They chart especially discrimination by virtue of sex, then age, faith, nationality and 141

other discriminating reasons. There is also a practice of European Court of Justice which specifies the legislation. The inspiration for creation of a quality Anti-discrimination Law is posible to be found in Slovakia, where Anti-discrimination Law was accepted with effect from 20th May 2008. There arose also a finding of Constitutional Court of Slovakia, which was especially dealing with articles about special compensatory provisions to prevent from disadvantaging related to race or ethnic origin. Legal regulations of prohibition of discrimination in Czech Republic are not sufficient. The basic conception comes from the article 1 and article 3 par. 1 of The Charter, which has accessory nature according to practice of Constitutional Court of Czech Republic. Absolute equality is set down in article 26 of The International Covenant on Civil and Political Rights. In civil law, in which discrimination makes itself felt contemporary, subjects keeps at their disposal firstly a common basic provision of article 2 par. 2 of statute no. 40/1964 Sb., Civil Code, as amended by later regulations, when “all subjects has equal position in civil/law regulations”. Regulation used in plenty is also the article 6 of statute no. 634/1992 Sb., about Consumar Protection, as amended by later regulations, where is set that “seller cannot discriminate a consumer during selling goods or rendition of services”. This regulation is written really widely, so that is why it covers discriminating treatment in various areas of services, for example in serving customers in restaurants. Another possibility is to use the article 11 of Civil Code and bring an action of protection of personality. It is set there that “an individual has right to protection of its personality, especially of its life and health, civic honor and human dignity, and also of its privacy, name and exposures of private character.” So plaintiff feels discrimination like violation of human dignity. It is possible to say in general that this qualification is mostly accepted by courts, so plaintiffs are successful, of course if they prove discrimination according to a shifting burden of proof. It is also possible to use according to invention of courts familiar article 3 par. 1 of Civil Code and to show discrimination as an exercise of a right which violates bonos mores. Also this qualification is generally accepted by courts. Protection of equal treatment in labor relations is quite better, but despite that it legal regulations in statute no. 262/2006 Sb., Labor Code, as amended by later regulations, is very fragmentary, considering the fact that at the time of its acceptation there was taking into account a regulations in special statute, Anti-discrimination Law. Labor Code nevertheless guarantees an equal treatment of employees; it puts in a new part IV, which specifies a 142

prohibition of discrimination during working conditions, remuneration, and vocational preparation; and during a chance to attain a functional or another position in occupation. Procedural regulations are possible to be found firstly in v 133a of statute no. 99/1963 Sb., Civil Procedure Act, as amended by later regulations, where there it is set the shifting burden of proof for subject who claims to be discriminated. Legal regulations, except these legal divisions, are much fragmentized. The present state of Czech legislation does not conform to European standards. Also Czech courts have a complicated position because of regulations of poor quality or missing regulations. They must do their utmost to be able to adjudge a cause right. Because of the prohibition of discrimination is nowadays sets in Czech common statutes, so not in constitutional law, it is possible to say that there was taking a step forward from accessory equity in The Charter and courts tend towards the text of The International Covenant on Civil and Political Rights, because otherwise they will not be able to decide in many cases, if you like they will be forced to dismiss actions, because there would be no human right or freedom violated. To correct this unsatisfactory state of legislature in Czech Republic two attempts of creating the Anti-discrimination Law were undertaken in 2005 and 2007, which would correspond to European directives. Government bills contain few common items – mostly legal definitions and legal instruments of protection from discrimination, including enlargement competitions of Public Defender of Rights, who would present himself as an independent institution providing protection and screen to victims of discrimination. Government bill emited in 2005 contained moreover a definition of positive action, government bill emited in 2007 implemented a new directive 2006/54/ES, on the implementation of the principle of equal opportunities and equal treatment of men and women in matters of employment and occupation. These government bills are pretty minimal and they only respond to directives of European Communities. One of the main arguments mentioned in the discussion about acceptation of Anti-discrimination Law was a duty to fulfill commitments to European Communities. That is why I drafted my own text of Anti-discrimination Law including explanatory report that reflects also contemporary legislature and practice of courts in Europe and in Czech Republic. The general part of this bill contains a legal definition of discrimination with reference to various conceptions, then accessory and absolute equity, prohibition of discrimination in civil relations, acceptable forms of unequal treatment and positive actions. 143

Special part of the bill is focused on discrimination in various legal divisions (civil law, family law, commercial law, labor law, area of goods and services, area of systems of social security of workers, area of education).The last part of my own bill attends to legal instruments of protection from discrimination. The explanatory report interprets each drafted provisions. The aim of this thesis was to sum up the present state of unequal treatment, to find the advantages and the negatives and to propose a next solution for future. The thesis does not try to impose to reader my own bill of Anti-discrimination Law as the only one right solution, but it shows the reader various conceptions of equality, various sources of discrimination, various legislature and practice of court to reader, to be able to make his own opinion about the meaning of the word discrimination and about the prohibition of discrimination. The bill only reflects my ideas and it is open for amendments. To what extend it is precious the reader has to consider himself.

Přílohy Tabulka 1: Test diskriminace Chování Diskriminovaný jednotlivec

-

Dopad na jednotlivce -

vyčlenění jednotlivce nebo skupiny lidí na základě jeho nebo jejich osobních vlastností nachází se ve stejné nebo podobné situaci v rámci srovnatelné skupiny jednotlivci je toto vyčlenění k neprospěchu následek uložení břemene, závazku, nebo jiné nevýhody, odepření přístupu k příležitosti, přednosti nebo výhodám, které jsou dostupné jiným členům společnosti

144

-

Důvody a prostředky

nelegitimní důvod, který nelze ospravedlnit svévolně chybí přiměřenost cíle a prostředku

Tabulka 2: Koncepce diskriminace Přímá diskriminace

Nepřímá diskriminace

-

vyplývá ze znění právního předpisu, dobře rozpoznatelná důraz na formu, nikoliv na obsah maximalizace rovnosti skupin, nastolení symetrie, formální rovnováhy nutnost zdůraznění zachování minimálních standardů nutnost najít vhodného komparátora zdánlivě neutrální ustanovení, kritérium nebo zvyklost zkoumá se, zda je ustanovení odpovídající a nezbytné zda může být odůvodněno objektivními okolnostmi nebo legitimním cílem zda jsou prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené a nezbytné důraz na obsah, přiblížení k materiální rovnosti vede k rovnosti výsledků nutnost najít vhodného komparátora

145

Rovnost jako proporcionalita

Rovnost jako důstojnost

Pozitivní povinnost prosazovat rovnost

-

test proporcionality chování není objektivní není přiměřené odůvodnění nesleduje legitimní cíl chybí také přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, o nějž se usiluje odpadá problematika komparátora chování související s diskriminačním důvodem chování má za účel nebo za následek narušení důstojnosti a vytvoření zastrašující, nepřátelské, zahanbující, ponižující nebo urážející atmosféry dosti ojedinělá koncepce prevence diskriminace třeba dostatečně přetvořit prostředí tak, aby v budoucnu k diskriminaci již nedocházelo

Tabulka 3: Vertikální a horizontální působení základních práv a svobod Vertikální působení vztah stát x jedinec veřejnoprávní oblast odmítnutí přímé aplikovatelnosti

Horizontální působení vztah jedinec x jedinec soukromoprávní oblast Teorie nepřímý horizontální přímá aplikovatelnost účinek horizontální působení je relevantní v situaci, kdy jsou tato práva a svobody vznikající mezi účastníky interpretována soudem existuje horizontální koncepce státní akce existuje pouze působení základních vertikální účinek pokud se soukromoprávní práv, a to i bez nutnosti případ dostane k soudu, pak jejich aplikace soudem soud diskriminaci neschválí, protože by se již dostal do konfliktu se zákazem diskriminace ve vertikálním působení Problémy - soukromoprávní sféra zůstane nedotčena a jedinci tak ztrácí jakoukoliv ochranu, která by jim byla - autonomie vůle jakožto vůdčí princip základními právy a svobodami v soukromém právu poskytována - existence faktické nerovnosti subjektů v soukromém právu, nutnost materiální rovnosti subjektů

146

Tabulka 4: Rovnost akcesorická a neakcesorická Akcesorická rovnost Rovnost musí být spojena s některým z ústavně zakotvených základních práv a svobod. Základní právo nebo svoboda musí být uvedeno v katalogu příslušného předpisu.

Neakcesorická rovnost Rovnost nemusí být spojena s některým základním právem či svobodou, lidé jsou si rovni před zákonem. Musí dojít k porušení práva (droit) zaručeného zákonem (law, loi), právním řádem.

Článek 3 odst. 1 Listiny „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Článek 26 MPOPP „Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.“

Článek 14 Evropské úmluvy „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ Působení: Souvisí s vertikálním působením Stát x jednotlivec Veřejnoprávní sféra

Dodatkový protokol č. 12 „Užívání každého práva přiznaného zákonem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu či jiného postavení.“

Teorie

Výskyt

147

Souvisí s horizontálním působením Jednotlivec x jednotlivec Soukromoprávní sféra

Tabulka 5: Postavení ekonomicky aktivních Romů na trhu práce306 26 % nemá dosud s nezaměstnaností zkušenost 35 % trpí opakovanou nezaměstnaností 39 % je opakovaně a dlouhodobě nezaměstnaných

Tabulka 6: Zaměstnanost starších osob307 1. Osoby 55 – 64 let v ČR a EU ČR

EU

Celkem Muži Ženy Celkem Muži Ženy

1998 37,1% 53,2% 22,9% 35,8% 46,6% 25,5%

2. Osoby v ČR 55 – 59 let a 60 – 64 let 1998 Celkem 51,4% 55 – 59 let Muži 72,7% Ženy 31,7% Celkem 19,4% 60 – 64 let Muži 27,8% Ženy 12,3%

2000 36,3% 51,7% 22,4% 36,6% 46,9% 26,9%

2002 40,8% 57,2% 25,9% 38,7% 48,8% 29,2%

2004 42,7% 57,2% 29,4% 41,0% 50,7% 31,7%

2005 44,5% 59,3% 30,9% 42,5% 51,8% 33,7%

2000 50,6% 71,8% 30,9% 16,9% 23,5% 11,2%

2002 55,6% 76,5% 36,1% 20,1% 29,2% 12,1%

2004 59,1% 76,9% 42,4% 20,7% 30,1% 12,5%

2005 61,6% 78,5% 45,8% 22,3% 33,7% 12,3%

Procenta udávají podíl zaměstnaných osob ve věku 55 - 64 let , popřípadě ve věkových skupinách 55 - 59 let a 60 - 64 let, z celé populace příslušných (stejných) věkových skupin.

306

Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 – 2008. Česká republika, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky 2006, s. 48. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3002/Narodni_zprava_2006-8.pdf. 307 Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 – 2008, Česká republika, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky 2006, s. 58

148

Tabulka 7: Současný stav diskriminace v České republice308 Celkový počet dotazů k diskriminaci vykázaných poradnami

Hradec Králové Jičín Třebíč Trutnov Náchod Rumburk Děčín Praha 3 Praha 11 oblast, kde se občan cítil diskriminován pracovní právo bydlení práva spotřebitele mezilidské vztahy ostatní projevy diskriminace v ucházení se o práci pracovněprávních vztazích výpověď nerovné zacházení se zaměstnanci problémy souvisejí s nemocí zaměstnance rodičovská dovolená neplacení odvodů za zaměstnance diskriminační důvody národnost a etnicita věk sociální a rodinný status zdravotní stav sexuální orientace ostatní kdo diskriminuje klienta zaměstnavatel pronajímatel soukromá osoba soukromá firma úřad

308

22 21 17 14 13 8 5 5 5 19 3 2 2 3 6 5 3 2 2 1 8 5 3 3 1 9 20 3 3 2 1

HOUDA, P., PŘÍHONSKÁ, I. Analýza projevů diskriminace v ČR z pohledu občanského poradenství. Asociace občanských poraden, Praha, 2007, 20 s. Dostupné na: http://www.obcanskeporadny.cz/images/stories/dokumenty/10_statistika_a_analyzy/analyza_diskriminace.pdf.

149

Tabulka 8: Přehled nejvýznamnějších směrnic týkajících se diskriminace 1. Diskriminace z důvodu pohlaví 1.1. Pracovní právo 10.2.1975

75/117/EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy - legální definice zásady stejné odměny - povinnost států zavést nezbytná opatření k ochraně práv - povinnost provést změnu legislativy - zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES 9.2.1976 76/207/EHS, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky - rovný přístup k zaměstnání, k pracovním místům, kariérním postupu v zaměstnání, odbornému vzdělávání, poradenství a rekvalifikaci - zajištění stejných pracovních podmínek - nedefinuje pojmy přímá a nepřímá diskriminace na základě pohlaví, - nedefinuje obtěžování spojené s pohlavím osoby a sexuální obtěžování - novelizována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES - zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES 1.2. Oblast sociálního zabezpečení 19.12.1978 79/7/EHS, o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení - vztahuje se na uchazeče o zaměstnání, zaměstnance a samostatně výdělečně činné osoby, na starobní důchodce a invalidní pracovníky - zákaz diskriminace osob při poskytování příspěvků a dávek - vztahuje se na překážky v práci z důvodu nemoci, invalidity, stáří, pracovních úrazů a nemocí z povolání, nezaměstnanosti a jiného opatření o sociální pomoci. - stanoví, že zásada rovného zacházení se nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství 24.7.1986 86/378/EHS, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků - novelizuje směrnici Rady 79/7/EHS - zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES 20.12.1996 96/97/ES, kterou se mění směrnice 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků - novelizuje směrnici 86/378/EHS - obsahuje legální definici systémů sociálního zabezpečení pracovníků - zaměření zejména na osoby samostatně výdělečně činné 1.3. Ochrana těhotných a kojících zaměstnankyň 150

19.10.1992 92/85/EHS, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň - rozvíjí článek 118a SES (zlepšení pracovního prostředí a ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků) - závazek Komise vypracovat obecné zásady pro hodnocení rizikových faktorů pro zaměstnankyně, poté budou vypracována a opatření a stanoveny zákazy expozice dotyčných zaměstnankyně tomuto riziku nebo převedení na jiné pracovní místo. - zákaz povinnosti noční práce - nárok na mateřskou dovolenou na nepřetržité období nejméně 14 týdnů - zákaz výpovědi do konce mateřské dovolené kromě výjimečných případů nesouvisejících s jejich stavem 1.4. Rodičovská dovolená 3.6.1996 96/34/ES, o Rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS - provedení Rámcové dohody o rodičovské dovolené - zajištění rovnosti mezi muži a ženami kteří jsou v pracovním poměru a starají se o dítě - rodičovská dovolená po dobu nejméně tří měsíců nejvýše do osmi let - právo na návrat na původní pracovní místo - zajištění pracovního volna z naléhavých rodinných důvodů v případech nemoci nebo úrazu 15.12.1997 97/81/ES, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS - provedení Rámcové dohody o částečném pracovním úvazku - zákaz diskriminace zaměstnance s částečným úvazkem se srovnatelným zaměstnancem na plný úvazek 1.5. Pracovní poměr na dobu určitou 28.6.1999 1999/70/ES, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS - provádí Rámcovou dohodu o pracovních poměrech na dobu určitou - zákaz diskriminace zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou se srovnatelným zaměstnancem, který má pracovní smlouvu na dobu neurčitou 1.6. Důkazní břemeno 15.12.1997 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví - obrácené důkazní břemeno v občanském nebo správním řízení - veřejný nebo soukromý sektor s výjimkou mimosoudních řízení dobrovolné povahy - zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES 1.7. Pracovní právo – novelizace směrnic 5.7.2006 2006/54/ES, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění)

151

- slučuje směrnice 76/207/EHS, 86/378/EHS, 75/117/EHS, 97/80/ES - rovné zacházení v přístupu k zaměstnání, postupu v zaměstnání, k odbornému vzdělávání, pracovní podmínky, včetně odměny a systémy sociálního zabezpečení pracovníků - legální definice přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, odměny, systémů sociálního zabezpečení pracovníků. - diskriminace je obtěžování, sexuální obtěžování, navádění k diskriminaci osob na základě pohlaví a jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou - obtěžování se může vyskytovat také v souvislosti s přístupem k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání - možnost přijetí pozitivních opatření - vztahuje se i na zákaz diskriminace z důvodu změny pohlaví - zásada stejné odměny se neomezuje pouze na situace, kdy muži a ženy pracují pro stejného zaměstnavatele a pro stanovení odměny se bude používat systém klasifikace prací, který je založen na stejných kritériích pro muže i pro ženy - rovné zacházení v systémech sociálního zabezpečení pracovníků - rovné zacházení v důchodovém systému pro státní zaměstnance - opatření pro osoby samostatně výdělečně činné - rovné zacházení v přístupu k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání rovné pracovní podmínky a to ve veřejném i soukromém sektoru včetně osob samostatně výdělečně činné - právo na mateřskou a rodičovskou dovolenou i z důvodu osvojení dítěte - obrácené důkazní břemeno v občanském nebo správní řízení týkající se veřejného nebo soukromého sektoru s výjimkou mimosoudních řízení dobrovolné povahy - ochrana osob i po skončení pracovněprávního vztahu - nárok poškozené osoby odpovídá utrpěné škodě 1.8. Zboží a služby 13.12.2004 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování - vztahuje se na všechny osoby poskytující veřejně dostupné zboží a služby ve veřejném i soukromém sektoru, které jsou nabízeny mimo oblast soukromého a rodinného života, sdělovacích prostředků, reklamy a vzdělávání - zachovává autonomii smluvních stran vybrat si adekvátního smluvního partnera - oblast pojišťovacích smluv, možnost povolení přiměřených rozdílů ve výši pojistného a pojistného plnění u jednotlivých pojištěnců, je-li pohlaví určujícím faktorem při hodnocení rizika založeném na příslušných a přesných pojistněmatematických a statistických údajích 2. Diskriminace z důvodu rasy nebo etnického původu 29.6.2000

2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ

152

- vztahuje se na všechny osoby, které jsou přímo či nepřímo diskriminovány v oblasti veřejnoprávní nebo soukromoprávní, pokud jde o podmínky přístupu k zaměstnání, samostatně výdělečné činnosti, nerovné pracovní podmínky, diskriminaci v pracovním postupu, v odborném poradenství a odborného vzdělávání, členství a účast v odborech. - vztahuje se na oblast sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, sociální výhody a na oblast přístupu ke zboží a službám. Směrnice se ovšem nevztahuje na rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti - povinnost států přijmout adekvátní legislativu a zajistit ochranu práv - povinnost zřízení instituce, která se rasovou diskriminaci monitorovat a vydávat o ní nezávislé studie 3. Diskriminace z důvodů náboženských, zdravotního postižení a věku 27.11.2000 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání - diskriminace z důvodu náboženského vyznání není rozdílné zacházení v zaměstnáních vykonávaných v církvích, pokud z povahy věci vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra osoby představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace. - povinnost přijmout zaměstnavatelem pozitivní opatření, aby zdravotně postižené osoby mohly být zaměstnány, pokud by však takové opatření neznamenalo pro zaměstnavatele neúměrné břemeno - rovné zacházení s osobami z důvodu věku, diskriminací není nerovné zacházení, pokud je dostatečně odůvodněno legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, za předpokladu přiměřenosti a nezbytnosti

153

Tabulka 9: Vybraná judikatura ESD 1. Přímý účinek Defrenne v. Sabena

-

2. Pojem diskriminace Ruckdeschel & Co

Dekker

-

De Weerd

-

Smith v Avdel Systems

Bilka – Kaufhaus

-

-

čl. 119 SEHS (nyní článek 141) má přímý účinek, je tedy přímo použitelný na obranu před vnitrostátními soudy přímý účinek pak lze tomuto ustanovení přiznat již od 1.1.1962 se srovnatelnými situacemi se nesmí zacházet rozdílně a s rozdílnými situacemi se nesmí zacházet stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodnitelné diskriminace těhotné ženy odmítnutí uzavření pracovní smlouvy z důvodů možných nepříznivých dopadům způsobeným jejím zaměstnáváním je diskriminační rozdílné sociální dávky pro muže a neprovdané ženy snižování úrovně pro jednu skupinu, aby se dostala na stejnou úroveň jako znevýhodněná skupina, nezakládá diskriminaci podpora formální rovnosti různý odchod do důchodu pro muže a ženy článek 119 nevylučuje opatření, která dosahují rovného zacházení omezením výhod osob dosud zvýhodňovaných, k dosažení rovnosti není třeba rušit věk odchodu do důchodu u mužů, ale stačí zvýšit odchod do důchodu u žen, čímž bude rovnosti dosaženo nepřímá diskriminace, důchodový program pro zaměstnance článek 119 je porušen podnikem, který vylučuje zaměstnance zaměstnané na částečný úvazek z jeho důchodového systému, kde takové vyloučení ovlivňuje větší množství žen než mužů, pokud podnik neprokáže, že vyloučení je založeno na objektivně ospravedlnitelných faktorech, které nejsou spojeny s žádnou diskriminací podle pohlaví nutnost existence legitimních důvodů

3. Srovnatelnost

154

Macarthys v. Smith

Angestelltenbetriebsrat

-

-

rovnost odměňování případy, kde muž a žena obdrží nerovnou mzdu za stejnou práci vykonávanou ve stejném podniku, jsou diskriminační musí se tedy jednat o konkrétní případ, nikoliv hypotetický různý plat za stejnou práci s různou kvalifikací je nezbytné se přesvědčit, zda kvalifikační požadavky na výkon takových úkolů mohou mít vliv na to, že se odlišné skupiny nacházejí ve stejné situaci termín „stejná práce“ neplatí, pokud jsou tytéž činnosti vykonávány po významnou dobu osobami, u nichž je základ kvalifikace k výkonu profese rozdílný

4. Sexuální obtěžování X v. ECB

5. Důkazní břemeno Bilka – Kaufhaus

-

posílání interní pošty s pornografickým obsahem vzhledem k tomu, že materiály byly zaslány interní elektronickou poštou, jsou proto součástí tohoto sexuálního obtěžování

za diskriminaci se považuje opatření rozlišující mezi pohlavími, pokud zaměstnavatel neprokáže, že je toto opatření založeno na objektivně odůvodněných faktorech nijak nesouvisejících s diskriminací na základě pohlaví 6. Přístup k odbornému vzdělávání - poplatky zahraničních studentů, inkriminace podle národnosti Gravier - ačkoliv vzdělávací organizace nejsou zahrnuty do sféry Smlouvy, přístup a participace na výukových kursech, zejména odborném vzdělávání, není nespojena s komunitárním právem - poplatek studentů, kteří pocházejí z ostatních členských států, kdy stejný poplatek není uložen studentům, kteří pocházejí z hostujícího členského státu, zakládá diskriminaci podle národnosti

Blaizot

-

-

univerzitní vzdělávání jako součást odborného vzdělávání jakákoliv forma vzdělávání, která připravuje na kvalifikaci k příslušné profesi, řemeslu nebo zaměstnání nebo poskytuje nezbytnou průpravu a dovednosti, je odborné vzdělávání a tedy spadá pod působení Smlouvy univerzitní studia zakládají odborné vzdělávání ne pouze pokud jsou zakončeny akademickou zkouškou, která poskytuje kvalifikaci pro určitou profesi, řemeslo nebo zaměstnání, ale také pokud studium zahrnuje konkrétní výcvik a dovednosti, které student potřebuje pro provozování profese, řemesla nebo zaměstnání, i když žádné legislativní nebo administrativní předpisy nečiní získání těchto znalostí nezbytným předpokladem pro tento účel

155

Tabulka 10: Test proporcionality Ústavního soudu Základní práva a svobody lze omezit za podmínek: 1. poměřování základního práva s veřejným zájmem (tzv. nepravý konflikt) - kritéria: zda institut, omezující určité základní právo, vhodnost umožňuje dosáhnout sledovaný cíl porovnání legislativního prostředku, omezujícího základní právo nebo svobodu s potřebnost jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody přiměřenost nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních 2. šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva 3. vyloučení libovůle - nelze uplatnit jakékoli privilegium či diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria 4. zvážení argumentů faktická závažnost jevu, jenž je spojen s empirické ochranou určitého základního práva zvažování smyslu a zařazení dotčeného systémové základního práva či svobody v systému - argumenty: základních práv a svobod další negativní dopady omezení jednoho kontextové základního práva v důsledku upřednostnění jiného zvažování pozitiv v kolizi stojících hodnotové základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot

156

Tabulka 11: Judikatura českých soudů 1. Judikatura Ústavního soudu Pl. ÚS 22/92 - zdůraznění koncepce relativní rovnosti - rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě - pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní - rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů Pl. ÚS 4/95 - autorizace architektů - přiklonění se k akcesorické rovnosti - nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva - zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě Pl. ÚS 5/95 - dvojí státní občanství - principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. - rovnost jako ústavněprávní instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky.

157

Pl. ÚS 37/04

-

obrácené důkazní břemeno diskriminovaná osoba musí nejprve prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. - pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak Pl. ÚS 42/04 - důchodové pojištění, muž se považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let, jen pokud podal přihlášku - k omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva Pl.ÚS 53/04 - rozdílný odchod žen a mužů do starobního důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí - ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek. S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup 2. Judikatura Nejvyššího správního soudu 8 As 35/2005-51 - diskriminace skupiny spotřebitelů platících platební kartou - obecně je za diskriminaci nutno považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů - diskriminací spotřebitele je proto třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými; cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek 3 As 49/2007-43 - diskriminace spotřebitelů platících stravenkami - vzhledem k tomu, že stravovací poukázka je náhražka platidla primárně určená k odběru hlavního jídla v rámci pracovního dne a je toliko dobrou vůlí některých prodejců potravin, že platbu stravenkami akceptují, je zapotřebí tento platební prostředek považovat za ještě více vzdálený hotovým penězům než je platba platební kartou - pokud nejsou srovnatelnými platbami platba hotovými penězi a platba platební kartou, tím spíše se nejedná o srovnatelnou platbu se nejedná v případě platby stravovacími poukázkami

158

4 As 63/2005-69

-

sleva na jízdném pro občany s trvalým pobytem došlo k diferenciaci, přičemž jediným kritériem bylo místo trvalého pobytu. Zvýhodnění občanů s trvalým bydlištěm oproti ostatním osobám by nemělo diskriminační povahu pouze tehdy, pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by byly tomuto cíli přiměřené 6 As 75/2006-153 - povinné zastoupení advokátem - povinné zastoupení má zajistit rovnost účastníků řízení v tom, aby některý z nich neutrpěl na svých právech v důsledku neznalosti práva, a to jak hmotného, tak procesního - smyslem povinného zastoupení je poskytnout stěžovateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni - soud se přiklonil k rovnosti zbraní 3. Judikatura Nejvyššího soudu 30 Cdo 1630/2004 - kauza baseballové pálky - za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Přitom ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování. Je pak nepochybné, že k takovýmto případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob 21 Cdo 2697/2006 - výpověď z důvodu nadbytečnosti - dovolání není přípustné, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení věci 21 Cdo 612/2006 - žádost o úpravu pracovní doby soudkyně z důvodu péče o děti - pouze v případě, že by byl znemožněn, narušen nebo vážně ohrožen řádný provoz zaměstnavatele, lze dovodit, že vyhovění žádosti zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let nebo těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnance pečujícího o dítě mladší než 15 let anebo zaměstnance, který prokázal, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby brání zaměstnavatelovi vážné provozní důvody 21 Cdo 3069/2006 - rovné odměňování, rozdílný plat za práci na stejném postu - k prokázání žalobního tvrzení o diskriminaci v pracovních věcech nepochybně nepostačí pouhé prohlášení (proklamace), že se zaměstnanec cítil být diskriminován - je nutno, aby uvedená tvrzení byla podepřena dostatečně určitým vylíčením skutkového stavu s tím, že podstatné skutečnosti by měly být alespoň osvědčeny; jinak by totiž subjekt, na něhož je tímto ustanovením přeneseno důkazní břemeno, se v podstatně nemohl domoci svého práva, neboť mu zákon ukládá prokázat neexistenci určitých skutečností, což je nesmírně obtížné, ne-li nemožné

159

4. Judikatura obecných soudů 17 C 159/2004 – 77 - odmítnutí homosexuála na post zdravotního maséra - žalovaný neunesl důkazní břemeno a byl tak povinen zaplatit žalobci odškodné - mezi účastníky neexistoval pracovněprávní vztah, ale je nutno aplikovat § 28 a § 1 odst. 3 tehdejšího zákoníku práce, tudíž se ochrana před diskriminací vztahuje i na uchazeče o zaměstnání Ca 106/2007-35 - požadavek vlastnictví automobilu na uchazeče - za diskriminaci nemůže být považováno odlišné zacházení, pokud z povahy pracovních činností nebo ze souvislostí vyplývá, že je pro to věcný důvod, který představuje podstatný a rozhodující požadavek, který je pro výkon určité práce nezbytný - cíl sledovaný takovou výjimkou však musí být oprávněný a požadavek přiměřený - přiměřenost požadavku musí být vnímána ve vztahu k osobnímu výkonu práce a k podmínkám, v nichž je práce vykonávána 27 C 90/2004 - 123 - diskriminace české zastupitelky v Libyi nadřízeným, mobbing - zaměstnavatel je povinen vytvářet vhodné pracovní podmínky a pracovní prostředí - přiznána finanční satisfakce 54 Co 127/2007-258

-

-

-

výběrové řízení na post finančního ředitele posouzení kvalit účastníků není možné objektivně, neboť řada faktorů není porovnatelná či měřitelná soud shledal značné rozpory v tom, jak jednotlivé uchazeče hodnotili členové představenstva, nicméně jelikož hodnocení nebylo založeno na objektivním měření znalostí, nýbrž na subjektivním vnímání osob uchazečů, jsou tyto rozpory přirozené soud nepovažoval kvalitu uchazečů, tj. jejich odbornost, praxi, atd. za rozhodné skutečnosti pro právní posouzení, když právem je reprobováno toliko rozdílné zacházení s uchazeči a jejich rozlišování z důvodu pohlaví, pokud jde o příležitost získat obsazovanou funkci vzhledem k tomu, že další řízení bylo řízení nové, pak není na místě srovnávat, zda podmínky kandidátů prvního a druhého řízení byly či nebyly stejné

160

Tabulka 12: Srovnání návrhů antidiskriminačního zákona z roku 2005 a 2007 1. Právní úprava obsažená v obou návrzích Charakteristika Návrh z roku 2005 Návrh z roku 2007 - jednání včetně opomenutí, kdy je, bylo nebo by bylo s jednou osobou Přímá zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodným způsobem než s diskriminace osobou jinou - i na základě domnělého důvodu - z důvodu pohlaví i diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství a z důvodu pohlavní identifikace - z diskriminačních důvodů - z diskriminačních důvodů demonstrativně uvedených taxativně uvedených - pokud je rozdílné zacházení věcně odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné - jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního Nepřímá rozhodnutí, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů osoba diskriminace znevýhodněna oproti ostatním - není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné - chování, které je dotčenou osobou oprávněně vnímáno jako nevítané, Obtěžování nevhodné nebo urážlivé a - záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti osoby, nebo k vytvoření nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo zneklidňujícího prostředí - které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů - chování podle předchozí charakteristiky, které má sexuální povahu Sexuální obtěžování

161

Pronásledování

Pokyn k diskriminaci Navádění k diskriminaci Odměňování

Zajišťování rovného zacházení

Povolání

Sociální výhoda

Přípustné formy rozdílného zacházení

- nepříznivé zacházení s osobou, - nepříznivé zacházení, postih nebo k němuž došlo proto, že uplatnila znevýhodnění, k němuž došlo v důsledku uplatnění práv podle práva podle tohoto zákona tohoto zákona - chování osoby, která zneužije podřízeného postavení druhého k diskriminaci třetí osoby - chování osoby, která druhého přesvědčuje, utvrzuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu - veškerá plnění, peněžitá nebo nepeněžitá, opakující se nebo jednorázová, která jsou přímo nebo nepřímo poskytována osobě při závislé činnosti - přijetí opatření, která jsou podmínkou účinné ochrany před diskriminací a která je možno s ohledem na dobré mravy požadovat vzhledem k okolnostem a osobním poměrům toho, kdo má povinnost rovné zacházení zajišťovat; za zajišťování rovného zacházení se považuje také zajišťování rovných příležitostí - činnost fyzické osoby vykonávaná za úplatu v závislém nebo nezávislém postavení, jejíž řádný výkon zvláštní předpisy podmiňují splněním kvalifikačních předpokladů, zejména dosažením předepsaného vzdělání a praktických zkušeností - sleva, osvobození od poplatků nebo peněžité nebo nepeněžité plnění, poskytované nezávisle na nárocích ze sociálního zabezpečení přímo nebo nepřímo určité skupině fyzických osob s obvykle nižšími příjmy nebo vyššími životními náklady než ostatní - rozdílné zacházení z důvodu věku v přístupu k zaměstnání nebo povolání, pokud je vyžadována podmínka minimálního věku odborné praxe nebo doby zaměstnání, která je pro řádný výkon zaměstnání nebo povolání nezbytná - je pro řádný výkon zaměstnání nebo povolání potřebné odborné vzdělávání, které je nepřiměřeně dlouhé vzhledem k předpokládanému dni vzhledem k datu, ke kterému osoba, odchodu osoby ucházející se o ucházející se o zaměstnání nebo zaměstnání nebo povolání do povolání dosáhne důchodového důchodu věku - rozdílné zacházení, které souvisí se stanovením rozdílného důchodového věku pro muže a ženy to neplatí, jde-li o přiznání nároku to neplatí v systémech sociálního na sociální výhodu poskytovanou zabezpečení pracovníků bývalým zaměstnavatelem - rozdílné zacházení ve věcech - rozdílné zacházení uplatňované ve práva na zaměstnání, přístupu k věcech práva na zaměstnání, zaměstnání nebo povolání, ve přístupu k zaměstnání nebo věcech pracovních nebo jiné povolání, v případě závislé práce závislé činnosti, pokud je k tomu vykonávané v církvích nebo věcný důvod spočívající v povaze náboženských společnostech, vykonávané práce nebo činnosti a jestliže z důvodu povahy těchto uplatněné požadavky jsou této činností nebo souvislosti, v níž jsou povaze přiměřené. vykonávány, představuje - vztahuje se rovněž na přijímání náboženské vyznání víra či světový do služebního poměru a výkonu názor osoby podstatný, oprávněný a 162

odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženské společnosti - rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen z důvodu těhotenství a mateřství, osob se zdravotním postižením a za účelem ochrany osob mladších 18, jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné - rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, nepříznivého zdravotního stavu, náboženství či víry, nebo proto, že je osoba bez vyznání, pokud je toto rozdílné zacházení věcně odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné - rozdílné zacházení při poskytování služeb, které jsou nabízeny v oblasti soukromého a rodinného života a úkonů prováděných v této souvislosti. - výlučné nebo přednostní poskytování veřejně dostupných zboží a služeb, pokud je výlučné nebo přednostní poskytování zboží a služeb osobám určitého pohlaví objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné Nároky vyplývající - aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění z porušení práva na rovné zacházení - pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích - výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo - pokud by mohla být - ve věcech ochrany před diskriminačním zásahem dotčena diskriminací může právnická osoba práva neurčitého počtu osob, která byla na ochranu práv obětí náleží právo požadovat u soudu diskriminace založena, nebo upuštění od diskriminace a je-li ochrana před diskriminací odstranění následků předmětem její činnosti uvedené ve diskriminačního zásahu také stanovách nebo statutu nebo taková právnické osobě, skutečnost vyplývá z její činnosti která byla na ochranu práv obětí nebo ze zákona poskytovat diskriminace založena, nebo informace o možnostech právní je-li ochrana před diskriminací pomoci a součinnost při sepsání předmětem její činnosti uvedené nebo doplnění návrhů a podání ve stanovách nebo statutu nebo osobám domáhajícím se ochrany taková skutečnost vyplývá z její před diskriminací. služby příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání

163

činnosti nebo ze zákona

- právnická osoba je oprávněna podávat správním úřadům vykonávajícím kontrolu nad dodržováním právních předpisů, včetně práva na rovné zacházení podněty k provedení kontroly, popř. podněty k zahájení správního řízení - ochránce vykonává působnost ve Veřejný ochránce - osoba, jejíž právo na rovné zacházení bylo dotčeno, má právo věcech práva na rovné zacházení a práv obrátit se s písemným podnětem ochrany před diskriminací na ochránce ve věci, která patří do jeho působnosti - ochránce může navrhnout mediaci (činnost směřující k urovnání konfliktního stavu mezi stranami a mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu) - ochránce poskytuje právní - poskytuje pomoc obětem pomoc (informace o možnostech diskriminace při podávání návrhů právní pomoci, součinnost při na zahájení řízení z důvodů sepsání nebo doplnění návrhů a diskriminace podání osobám domáhajícím se ochrany před diskriminací) - každý se může obrátit na ochránce se žádostí o vydání stanoviska o tom, zda konkrétní opatření nebo praxe je v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem - ochránce shromažďuje a - provádí výzkum - zveřejňuje zprávy a vydává zpracovává informace o stavu doporučení k otázkám souvisejících práva na rovné zacházení a ochraně před diskriminací s diskriminací - ochránce soustavně seznamuje - zajišťuje výměnu dostupných veřejnost s problematikou informací s příslušnými rovného zacházení, zejména evropskými subjekty vhodným způsobem uveřejňuje výsledky svých výzkumů 2. Úprava obsažená pouze v návrhu z roku 2005 - ztráta nebo omezení tělesných, smyslových nebo duševních funkcí, Nepříznivý - anatomická ztráta včetně znetvoření nebo zmrzačení části těla, zdravotní stav - přítomnost mikroorganismů, organismů nebo jiných cizorodých předmětů v těle, jež způsobují nebo mohou způsobit chronickou nemoc, - nemoc nebo funkční porucha způsobující nutnost uplatňování zvláštních forem, metod a postupů při vzdělávání, nebo duševní poruchy nebo poruchy chování, - a to i tehdy, pokud stav pominul nebo pokud lze podle poznatků 164

lékařské vědy předpokládat, že se navenek teprve projeví - rozdílné zacházení za účelem odstranění důsledků diskriminace, předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti osoby ke skupině vymezené některým z diskriminačních důvodů - odstranění objektivních překážek, které odrazují od určitého povolání, zaměstnání nebo postavení v zaměstnání, včetně podpory rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud nepůsobí v neprospěch osoby, jejíž kvality jsou vyšší, než mají osoby současně posuzované, - poskytování odborného vzdělávání a jiných výhod k překonání překážek ochranu nebo podporu pracovního začlenění pro osoby mladší 25 let, osoby s nepříznivým zdravotním stavem, starší osoby, těhotné ženy a osoby poskytující jinému péči v domácnosti - odstranění překážek, které odrazují od vzdělávání nebo využívání zdravotní péče, zboží nebo služeb, které jsou k dispozici veřejnosti, nebo poskytování zařízení a služeb, která odpovídají zvláštním potřebám osob v oblasti zdravotní péče, bydlení, vzdělávání nebo odborného výcviku, poskytnutí přiměřených slev z poplatků nebo ceny za zboží a služby osobám určité věkové skupiny, osobám s nepříznivým zdravotním stavem nebo v jejich prospěch 3. Úprava obsažená pouze v návrhu z roku 2007 - pokud zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům, bývalým Rovné zacházení pro muže a ženy v zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty, jejichž účelem je nahradit nebo doplnit dávky systémech poskytované ze základního systému sociální ochrany, je povinen sociálního nediskriminovat z důvodu pohlaví zabezpečení - vztahuje se obdobně též na osoby samostatně výdělečně činné a pracovníků stavovské organizace, jichž jsou tyto osoby členy, které jsou založeny na principu příslušnosti k určitému povolání - vztahuje se rovněž na osoby, jejichž činnost je přerušena z důvodu nemoci, mateřství nebo úrazu, uchazeče o zaměstnání, důchodce, invalidní zaměstnance nebo bývalé zaměstnance - nevztahuje se na individuální smlouvy pro osoby samostatně výdělečně činné, zaměstnanecké systémy pro osoby samostatně výdělečně činné, určené pouze pro jednoho člena, pojistné smlouvy, jejichž smluvní stranou není zaměstnavatel, v případě zaměstnanců pobírajících plat nebo mzdu, dobrovolná ustanovení systémů sociální ochrany osob, která jsou účastníkům nabízena jednotlivě Obrácené důkazní - v pracovněprávních sporech se rozšiřuje na jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, ve věcech týkajících se povolání, podnikání břemeno nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnost v profesních komorách - diskriminace z důvodu pohlaví se rozšiřuje na přístup ke zboží a službám za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak Pozitivní opatření

165

Odměna za vykonanou práci

Pojistná smlouva

Zákon o pojišťovnictví

- za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty stejný plat přísluší již ne pouze mužům a ženám, ale zaměstnancům bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor - práva a povinnosti vznikající ze soukromého pojištění nesmějí být v rozporu se zásadou rovného zacházení - v rozporu se zásadou rovného zacházení není použití pohlaví jako určujícího faktoru při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění u pojištění pojistného nebezpečí dožití, důchodu, nemoci, vážných chorob, smrti, úrazu nebo invalidity, pokud je hodnocení pojistného rizika založeno na příslušných a přesných pojistně-matematických a statistických údajích a je-li rozdíl ve výši pojistného či pojistného plnění přiměřený. - náklady související s těhotenstvím a mateřstvím nesmějí vést k rozdílům ve výši pojistného a výpočtu pojistného plnění - pojišťovna je povinna shromažďovat a aktualizovat pojistněmatematické a statistické údaje, týkající se použití pohlaví jako určujícího pojistně-matematického faktoru při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění u pojištění pojistného nebezpečí dožití, důchodu, nemoci, smrti, vážných chorob, úrazu, invalidity, pokud je její hodnocení založeno na příslušných pojistněmatematických a statistických údajích

166

Tabulka 13: Společná část vládního návrhu z roku 2007 a vlastního návrhu zákona Vládní návrh z roku 2007

Vlastní návrh zákona

1. Obecná ustanovení 79/7/EHS, o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro Zapracování muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení směrnic 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ohledně věku, zdravotního postižení, sexuální orientace a náboženského vyznání či víry 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování 75/117/EHS o sbližování 96/34/ES, o Rámcové dohodě o právních předpisů členských rodičovské dovolené uzavřené států týkajících se uplatňování mezi organizacemi UNICE, CEEP zásady stejné odměny za práci a EKOS pro muže a ženy 97/81/ES, o Rámcové dohodě o 76/207/EHS, o zavedení zásady částečném pracovním úvazku rovného zacházení pro muže a uzavřené mezi organizacemi ženy, pokud jde o přístup UNICE, CEEP a EKOS k zaměstnání, odbornému 1999/70/ES, o Rámcové dohodě o vzdělávání a postupu pracovních poměrech na dobu v zaměstnání a pracovní určitou uzavřené mezi podmínky ve znění směrnice organizacemi UNICE, CEEP a Evropského parlamentu a Rady EKOS 2002/73/ES 2006/54/ES, o zavedení zásady 86/613/EHS o uplatňování rovných příležitostí a rovného zásady rovného zacházení pro zacházení pro muže a ženy v muže a ženy samostatně oblasti zaměstnání a povolání. výdělečně činné včetně oblasti zemědělství, a o ochraně 167

v mateřství. Vztahuje se pouze na fyzické Vztahuje se na fyzické a právnické osoby. osoby. Vychází striktně ze znění Používá test diskriminace Koncepce směrnic 2000/43/ES, stanovený judikaturou Ústavního diskriminace 2000/78/ES a 76/207/EHS ve soudu a Evropského soudního znění směrnice 2002/73/ES dvoru, rovněž používá test Test proporcionality je stanoven proporcionality pro přímou i pouze u nepřímé diskriminace. nepřímou diskriminaci. Není řešeno Oba způsoby jsou upraveny, akcesorická a Pouze v § 1 odst. 3 stanoveno, právní úprava vychází neakcesorická že „fyzická osoba má právo z lidskoprávních dokumentů, jimiž rovnost v právních vztazích, na které se je Česká republika vázána. vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována.“ Oba způsoby jsou upraveny, je Zákaz diskriminace Není řešeno použit test proporcionality. v soukromoprávních Pouze v § 1 odst. 3 stanoveno, že „fyzická osoba má právo a veřejnoprávních v právních vztazích, na které se vztazích vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována.“ Obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn Vymezení pojmů k diskriminaci, navádění k diskriminaci. - ochrana žen, osob mladších 18 let a osob s nepříznivým zdravotním Přípustné formy stavem. rozdílného - stanovení rozdílného důchodového věku pro muže a ženy zacházení - v oblasti zaměstnání z důvodu pohlaví v církvích a náboženských společnostech - rozdílné zacházení musí být vždy zdůvodněno legitimním cílem a použitím přiměřených a nezbytných prostředků k dosažení těchto cílů - výlučné nebo přednostní poskytování zboží a služeb příslušníkům určitého pohlaví - na základě věku v oblasti - na základě věku v oblasti zaměstnání, pokud je stanoven zaměstnání, pokud je stanoven minimální věk nebo odborná minimální nebo maximální věk praxe nebo odborná praxe - ve věcech přístupu k zaměstnání nebo povolání nesmí opatření vést k upřednostnění osoby, jejíž kvality nejsou vyšší pro výkon zaměstnání nebo povolání, než mají ostatní současně posuzované osoby. Není uvedeno - definice pozitivního opatření Pozitivní opatření - pozitivní opatření se nepovažuje za diskriminaci Osobní působnost

168

Nepříznivý zdravotní stav Zásada rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků

- zavedení pozitivního opatření nesmí být k újmě jiné srovnatelné osobě, která má lepší kvalifikaci než osoba zvýhodňovaná - zaměření pozitivních opatření - definice k výkladu pojmu k pozitivnímu opatření Není uvedeno, úprava by byla stejná

Není uvedeno

- implementuje směrnici 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, ve znění směrnice 96/97/ES, konkrétně čl. 5 až 13 2. Právní prostředky ochrany před diskriminací - právo se zejména u soudu domáhat, aby bylo upuštěno od Soudní a jiná diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu ochrana, nároky, a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, popřípadě vyplývající z nemajetkové újmy v penězích. porušení práva na - výši náhrady určí soud rovné zacházení - ochrana pouze fyzických osob - ochrana fyzických i právnických osob - vyloučeno stanovení horní hranice pro náhradu předem - právo na soudní ochranu a jinou ochranu i po skončení veřejnoprávního nebo soukromoprávního vztahu - v pracovněprávních sporech se - ve všech oblastech práva, při Důkazní břemeno rozšiřuje na jiné závislé činnosti porušení rovnosti v právech včetně přístupu k nim, ve věcech přiznaných Listinou, tímto týkajících se povolání, zákonem, nebo jiným platným a podnikání nebo jiné samostatné účinným předpisem, na základě výdělečné činnosti včetně jakéhokoliv diskriminačního přístupu k nim, členství v důvodu organizacích zaměstnanců nebo - v občanském nebo správní řízení zaměstnavatelů a členství a týkající se veřejného nebo činnost v profesních komorách soukromého práva s výjimkou - diskriminace z důvodu pohlaví mimosoudních řízení dobrovolné se rozšiřuje na přístup ke zboží a povahy službám za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak 3. Veřejný ochránce práv Působnost ochránce Ochránce vykonává působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací Poskytuje pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na Pomoc ochránce zahájení řízení z důvodů diskriminace jednotlivcům - právo osoby podat ochránci podnět

169

Pravomoc ochránce Není řešeno v diskriminaci soukromoprávním subjektem

Mediace

Není řešeno

Vydávání doporučení a stanovisek, spolupráce s nevládními organizacemi, provádění nezávislého výzkumu

- zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejících s diskriminací, - zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty.“.

4. Zvláštní část Pojistná smlouva

- práva a povinnosti vznikající ze soukromého pojištění nesmějí být v rozporu se zásadou

170

- oprávněn provádět šetření. - diskriminující osoby jsou povinny na žádost a) poskytnout informace a vysvětlení, b) předložit spisy a jiné písemnosti, c) sdělit písemně stanovisko ke skutkovým a právním otázkám, d) provést důkazy, které ochránce navrhne. - diskriminující osoba má právo na přítomnost právního zástupce - pojištění diskriminace může a) poskytnout mediaci b) poskytnout informaci o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání podání popřípadě c) informovat o svých zjištěních veřejnost d) navrhnout opatření k nápravě - činnost směřující k urovnání konfliktního stavu mezi stranami a mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu vykonávaná v souvislosti se zajištěním ochrany před diskriminací - každý se může obrátit na ochránce se žádostí o vydání stanoviska - ochránce může vydávat z vlastního podnětu doporučení orgánům veřejné správy, zejména může doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu - organizace poskytují ochránci výroční zprávu do 31. prosince - ochránce poskytuje výroční zprávu Parlamentu České republiky do 31. března následujícího roku - výzkum k monitorování diskriminace v souladu ochranou osobních údajů

Zákon o pojišťovnictví

rovného zacházení - v rozporu se zásadou rovného zacházení není použití pohlaví jako určujícího faktoru při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění u pojištění pojistného nebezpečí dožití, důchodu, nemoci, vážných chorob, smrti, úrazu nebo invalidity, pokud je hodnocení pojistného rizika založeno na příslušných a přesných pojistněmatematických a statistických údajích a je-li rozdíl ve výši pojistného či pojistného plnění přiměřený. - náklady související s těhotenstvím a mateřstvím nesmějí vést k rozdílům ve výši pojistného a výpočtu pojistného plnění - pojišťovna je povinna shromažďovat a aktualizovat pojistně-matematické a statistické údaje, týkající se použití pohlaví jako určujícího pojistně-matematického faktoru při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění u pojištění pojistného nebezpečí dožití, důchodu, nemoci, smrti, vážných chorob, úrazu, invalidity, pokud je její hodnocení založeno na příslušných pojistněmatematických a statistických údajích

171

- za stejnou práci spočívající v konání práce při konání činnosti, na níž jsou kladeny stejné nebo podobné nároky a vyžadována stejná nebo podobná kvalifikace, ve stejných nebo srovnatelných podmínkách, za stejný čas a ve stejném místě poskytovat stejnou odměnu. - odměnou se rozumí obvyklá mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. - pokud zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům, bývalým Rovné zacházení zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům peněžitá plnění nebo pro muže a ženy v systémech sociálního plnění peněžité hodnoty, jejichž účelem je nahradit nebo doplnit dávky poskytované ze základního systému sociální ochrany, je zabezpečení povinen nediskriminovat z důvodu pohlaví pracovníků - vztahuje se obdobně též na osoby samostatně výdělečně činné a stavovské organizace, jichž jsou tyto osoby členy, které jsou založeny na principu příslušnosti k určitému povolání - vztahuje se rovněž na osoby, jejichž činnost je přerušena z důvodu nemoci, mateřství nebo úrazu, uchazeče o zaměstnání, důchodce, invalidní zaměstnance nebo bývalé zaměstnance - nevztahuje se na individuální smlouvy pro osoby samostatně výdělečně činné, zaměstnanecké systémy pro osoby samostatně výdělečně činné, určené pouze pro jednoho člena, pojistné smlouvy, jejichž smluvní stranou není zaměstnavatel, v případě zaměstnanců pobírajících plat nebo mzdu, dobrovolná ustanovení systémů sociální ochrany osob, která jsou účastníkům nabízena jednotlivě - právní úprava důchodového věku

Odměna za vykonanou práci

- za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty stejný plat přísluší již ne pouze mužům a ženám, ale zaměstnancům bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor

172

Tabulka 14: Zvláštní ustanovení vlastního návrhu zákona - subjekt občanskoprávního smluvního vztahu má právo na rovné zacházení. - při uzavírání občanskoprávních smluv musí strany brát ohled zejména na povahu a účel smlouvy a na odbornou kvalifikaci smluvního partnera - uzavření smlouvy pouze na základě diskriminačního důvodu je zakázáno Zákaz diskriminace v - subjekt obchodněprávního smluvního vztahu má právo na rovné zacházení. obchodněprávních - při uzavírání obchodněprávních smluv musí strany brát ohled vztazích zejména na povahu a účel smlouvy a na odbornou kvalifikaci smluvního partnera - uzavření smlouvy pouze na základě diskriminačního důvodu je zakázáno - při výběru vhodného kandidáta pro funkci v statutárních a jiných orgánech společností a družstev musí vybírající osoba brát ohled zejména na povahu funkce a kvalifikaci kandidáta - zákaz diskriminace v oblasti živnostenského práva Zákaz diskriminace v - rovnost manželů - zákaz diskriminace rodiče, osvojitele nebo pěstouna v oblasti péče rodinněprávních o dítě vztazích - rovnost rodičů při výkonu rodičovské zodpovědnosti - výchova dítěte po rozvodu - zákaz osvojitelů při osvojení dítěte - směrnice 92/85/EHS, 96/34/ES, - rozsudek ESD ve věci Dekker Zákaz diskriminace v - osoba poskytující veřejně dostupné zboží a služby, působící ve oblasti zboží a služeb, veřejném nebo soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, nesmí být diskriminována z jakéhokoliv diskriminačního autonomie vůle v oblasti zboží a služeb důvodu - § 13 odst. 5 není dotčen - svoboda každého vybrat si smluvního partnera, není-li tato volba smluvního partnera založena na základě některého diskriminačního Zákaz diskriminace v občanskoprávních vztazích

173

důvodu - směrnice 2004/113/ES - rozsudky 30 Cdo 1630/2004, 8 As 35/2005-51 a 3 As 49/2007-43 - rovné zacházení s uchazeči o zaměstnání Rovné zacházení - uchazeči nesmí být dotazováni na informace, které přímo s uchazeči o nesouvisí se zaměstnáním zaměstnání - musí být vybíráni na základě své kvalifikace, která je k výkonu zaměstnání nezbytná - rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich Rovné zacházení se zaměstnanci, pracovní pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a podmínky o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. - zákaz diskriminace zaměstnance s částečným úvazkem ve srovnání se srovnatelným zaměstnancem - zákaz diskriminace zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou ve srovnání se srovnatelným zaměstnancem - právo na stejné nebo srovnatelné pracovní podmínky - pracovní podmínky musí být přizpůsobeny individuálním potřebám zaměstnanců - rozsudky ESD Defrenne v. Sabena, Macarthys v. Smith, Angestelltenbetriebsrat - směrnice 2000/43/ES, 2006/54/ES, 97/81/ES, 1999/70/ES - ženy nesmí být diskriminovány ve srovnání s muži Rovné zacházení se v pracovněprávních vztazích ženami a rodiči - ženy nesmí být diskriminovány z důvodu těhotenství a mateřství - nutnost poskytnutí adekvátní podmínky odpovídající jejich zdravotnímu stavu a nárokům, které na ně těhotenství a mateřství klade - diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen - zákaz některé práce těhotným a kojícím ženám - právo rodiče na návrat na stejné nebo rovnocenné pracovní místo - rozsudky ESD Macarthys v. Smith, Dekker, Defrenne v. Sabena - směrnice 92/85/EHS, 2006/54/ES - nesmí být odmítnut přístup k zaměstnání, k výkonu pracovní Rovné zacházení činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, ledaže s osobami s by pozitivní opatření pro její přijetí do zaměstnání znamenalo nepříznivým objektivní nepřiměřené zatížení zaměstnavatele zdravotním stavem - třeba vzít v úvahu míru užitku, kterou má osoba s nepříznivým zdravotním stavem z realizace opatření, finanční únosnost opatření pro fyzickou nebo právnickou osobu, která je má realizovat, dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby s nepříznivým zdravotním stavem - možnost stanovení pozitivních opatření - směrnice 2006/54/ES, 2000/78/ES - zákaz diskriminace z důvodu náboženského vyznání, víry nebo Rovné zacházení toho, že je bez vyznání. s osobami z důvodu náboženského vyznání, - zákaz diskriminace z důvodu odlišného věku

174

- za diskriminaci se nepovažuje na rozdílné zacházení z důvodu věku při přijímání do služebního poměru a výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání - každému zaměstnanci musí být umožněno, aby mohl využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání. - diskriminace i ve formě obtěžování v souvislosti s přístupem k odbornému vzdělávání se zakazuje - směrnice 2000/78/ES, 2006/54/ES - právo na rovné zacházení se vztahuje rovněž na osoby samostatně Osoby samostatně výdělečně činné výdělečně činné - směrnice 96/97/ES, 2006/54/ES - každý má po splnění zákonných podmínek právo a přístup k Rovné zacházení vzdělávání v oblasti školství a - vzdělávání v mateřské a základní škole je přístupné každému vysokých škol dítěti - s žádným dítětem nesmí být zacházeno rozdílně pouze z diskriminačních důvodů - přijetí ke studiu na střední škole (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoři, vyšší odborné škole, základní umělecké škole, jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a vysoké škole na základě kvalifikace, která je pro dané studium nezbytná a přiměřená - přijímací zkoušky musí být zaměřeny na znalosti a dovednosti uchazečů a způsob jejich vykonání musí být přiměřeně přizpůsoben osobám s nepříznivým zdravotním stavem - různé platby spojené se studiem musí být aplikovány stejně na všechny studenty - Rozsudky ESD Gravier a Blaizot - vzdělávací mimoškolní kurzy pro děti a mládež musí být nabízeny Rovné zacházení v oblasti mimoškolního všem uchazečům - odborné vzdělávací kurzy pro dospělé musí být nabízeny všem vzdělávání a uchazečům odborných vzdělávacích kurzů - musí být stanoveno v právní úpravě obcí, která musí být každému Přidělování obecních přístupná bytů - pravidla pro přidělování obecních bytů, která jsou založena na objektivních důvodech žadatelů, zejména na jejich ekonomické a sociální situaci. - za diskriminaci se nepovažuje, pokud je třeba, aby měl žadatel v obci, kde žádá o obecní byt, trvalé bydliště

věku, diskriminace v odborném vzdělávání

175

Použitá literatura Odborná literatura 1. BLAHOŽ, J., KLÍMA, K., SKÁLA, J. a kol. Ústavní právo Evropské unie. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2003, 939 s. 2. BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha : C.H. Beck, 2007, 471 s. 3. CAHN, C., CHIRICO, D. A Special remedy: Roma and Schools for Mentally Handicapped in the Czech Republic. Country report No. 8, Country Report Series, ERRC, 1999. 4. ELLIS, E. EU anti-discrimination law. Oxford : Oxford University Press, 2005, 401 s. 5. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001, 458 s. 6. FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Přeložila Tereza Kodíčková. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007, 209 s. 7. HOUDA, P., PŘÍHONSKÁ, I. Analýza projevů diskriminace v ČR z pohledu občanského poradenství. Asociace občanských poraden, Praha, 2007, 20 s. Dostupné na: http://www.obcanskeporadny.cz/images/stories/dokumenty/10_statistika_a_analyzy/analy za_diskriminace.pdf. (navštíveno 13.2.2009). 8. KŘÍŽKOVÁ. A. a kol. Obtěžování žen a mužů a sexuální obtěžování v českém systému pracovních vztahů. Oddělení Gender & sociologie, Sociologický ústav AV ČR, 2005, s. 8. Studie je závěrečnou zprávou výzkumu „Analýza výskytu obtěžování žen a mužů z důvodu pohlaví a sexuálního obtěžování na pracovišti“, který byl veřejnou zakázkou

176

Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (č. grantu: MPSV-01-113/04). Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/1699/obtezovani.pdf (navštíveno 13.2.2009). 9. MALENOVSKÝ, J. Úvaha u kolébky nového Evropského soudu pro lidská práva. Právník, 1998, č. 12, s. 1005 – 1008. 10. NOVÁKOVÁ, J. Zásada nediskriminace v právu Evropské unie. Praha : Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2001, 159 s. 11. OSIN, N., PORAT D. Legislating against discrimination : an international survey of antidiscrimination norms. Leiden : Martinus Nijhoff Publishers, 2005, 942 s. 12. PECHOVÁ, O. a kol. Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR. Pracovní skupina pro otázky sexuálních menšin ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny MUDr. Džamily Stehlíkové, 2007, 59 s. Dostupné na: http://www.diskriminace.info/dt-publikace/analyza_final.pdf. (navštíveno 13.2.2009). 13. ŠIŠKOVÁ, N. Evropská unijní ochrana lidských práv : (Charta a další instrumenty ochrany lidských práv v EU). Praha : Linde, 2001, 217 s. 14. ŠPAŇÁR, J., HRABOVSKÝ, J. Latinsko-slovenský slovník a slovensko-latinský slovník. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2003, s. 184. 15. ŠTUMPFOVÁ M. Význam stížností při potlačování diskriminace a přístupu ke vzdělání v ČR. In sborník z konference „Spory v oblasti lidských práv : zákon a praxe u mezinárodních soudů“ : Praha, 22.-24. října 1998 : sborník přednášek : mezinárodní seminář organizovaný ve spolupráci Evropského střediska pro práva Romů, České advokátní komory a Českého helsinského výboru a za finanční podpory Evropské komise. Praha : Český helsinský výbor, 1999, 55 s. 16. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 – 2008. Česká republika, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky 2006, 131 s. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3002/Narodni_zprava_2006-8.pdf. (navštíveno 13.2.2009). 17. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zásada nediskriminace v právu Evropské unie. Praha 2001. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/935/publikace.pdf. (navštíveno 13.2.2009). 18. Úřední věstník Evropské unie 05/sv. 1. Úřední věstník Evropských společenství ze dne 19.2.1975, L 45/19, Směrnice rady, ze dne 10. února 1975, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (75/11/EHS), 2 s. Dostupné na: 177

http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:05:01:31975L0117:CS:PDF. (navštíveno 13.2.2009). 19. Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006 – 2009 přijatý usnesením vlády ČR ze dne 17. 8. 2005 č. 1004. Aktualizovaný na základě usnesení vlády ČR ze dne 27. června 2007 č. 710. Praha, 2005. ISBN 80-86734-66-8. Dostupné mj. na: http://www.nrzp.cz/userfiles/file/nppi2007.pdf. (navštíveno 13.2.2009).

Zahraniční právní předpisy a mezinárodní dokumenty 20. Všeobecná deklarace lidských práv a základních svobod. 21. Charta základních práv Evropské unie. 22. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jenž byl publikován jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. 23. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod jenž byla publikována jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. 24. Dodatkový protokol č. 12 k Evropské úmluvě o ochraně lidských právech a základních svobodách, podepsán 4.XI.2000 v Římě, CETS No.: 177. 25. Evropská sociální charta, která byla recipována Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 14/2000 Sb.m.s. 26. Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 159, o pracovní rehabilitaci zdravotně postižených osob, která byla recipována vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 72/1985 Sb., o Úmluvě o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů (č. 159). 27. Ústava Spojených států amerických. 28. Ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústavy Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů. 29. Zákon č. 365/2004 Z.z., o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon), ve znění pozdějších předpisů. 30. Mezinárodní úmluva č. 64/1911 ř.z.., o zápovědi noční práce žen v průmyslu zaměstnaných.

Komunitární právo 31. Smlouva o založení Evropských společenství. 178

32. Směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy. 33. Směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky. 34. Směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978, o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení. 35. Směrnice Rady 86/378/EHS ze dne 24. července 1986, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. 36. Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň. 37. Směrnice Rady 96/97/ES ze dne 20. prosince 1996, kterou se mění směrnice 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. 38. Směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 ze dne 3. června 1996, o Rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS Směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 39. Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 40. Směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997, o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 41. Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999, o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 42. Směrnice Rady 97/80/ES ze dne 15. prosince 1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. 43. Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. 44. Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. 45. Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování.

179

46. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění).

České právní předpisy 47. Listina základních práv a svobod, jenž byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, pod č. 2/1993 Sb. 48. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. 49. Zákon č. 663/1919 Sb., o stálých seznamech voličských. 50. Zákon č. 75/1919 Sb., kterým vydává se řád volení v obcích republiky Československé. 51. Zákon č. 123/1920 Sb., kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. 52. Zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. 53. Zákon č. 117/1927 Sb., o potulných cikánech. 54. Zákon č. 65/1911 ř.z., o zápovědi noční práce žen v průmyslových podnicích. 55. Zákon č. 99/1948 Sb., o národním pojištění. 56. Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon. 57. Zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení. 58. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 59. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 60. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 61. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 62. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 63. Zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení. 64. Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. 65. Zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. 66. Zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. 67. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 68. Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

180

69. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů 70. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. 71. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. 72. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 73. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. 74. Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. 75. Zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Vězeňské služby České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 76. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 77. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 78. Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 79. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, ve znění pozdějších předpisů. 80. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řádu správní, ve znění pozdějších předpisů. 81. Zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů. 82. Zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. 83. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 84. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 85. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 86. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 87. Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. 88. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů. 89. Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. 181

90. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 91. Zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 92. Vyhláška ministra ochrany práce a sociální péče č. 74/1945 Ú.l., o mzdovém (platovém) zrovnoprávnění žen.

Zahraniční judikatura 93. Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu případě Griggs v. Duke Power, 401 US 424, 91 S Ct 849. 94. Rozhodnutí německého Spolkového Ústavního soudu BVerfGE 42,64, BVerfGE 1,14, 95. Nález polského Ústavního tribunálu spis.zn. U 1/96, OTK ZU, 1996, ser. A, částka 6, číslo 55. 96. Rozhodnutí kanadského Nejvyššího soudu z r. 1989 ve věci Andrews vs. Law Society of British Columbia [1989] 1 SCR 143. 97. Rozhodnutí ESLP ve věci Belgian Linguistic Case (No.2) ze dne 23.8.1968. Series A No.6, (1998) I EHRR 252. 98. Rozhodnutí ESLP ve věci Abdulazis, Cabales and Balkandi v. United Kingdom ze dne 28.5.1985. Series A No. 42 (1985) 7EHRR 471. Application no. 9214/80; 9473/81; 9474/81. 99. Rozhodnutí ESLP ve věci Salgueiro da Silva Mouta v. Portugal ze dne 21. prosince 1999. Application no. 33290/96. 100.

Rozhodnutí ESLP ve věci D. H. a ostatní proti České republice ze dne 13. listopadu

2007. Application no. 57325/00. 101.

Rozhodnutí ESD ve věci 43/75 Defrenne. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. dubna

1976. Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour du travail de Bruxelles - Belgie. Stejná odměna mužů a žen za stejnou práci. Sbírka rozhodnutí 1978. Strana 01365. CELEX: 61975J0043. 102.

Rozhodnutí ESD ve věci 41/74 Van Duyn. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4.

prosince 1974. Yvonne van Duyn proti Home Office. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: High Court of Justice, Chancery Division - Spojené království. Veřejný pořádek. Sbírka rozhodnutí 1974. Strana 01337. CELEX: 61974J0041.

182

103.

Rozhodnutí ESD ve věci 148/78 Ratti. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. dubna

1979. Státní zastupitelství proti Tulliu Rattimu. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Pretura di Milano - Itálie. Sbírka rozhodnutí 1979. Strana 01629. CELEX: 61978J0148. 104.

Rozhodnutí ESD ve věci 152/84 Marshall. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26.

února 1986. M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority (Teaching). Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Court of Appeal (England) - Spojené království. Rovné zacházení pro muže a ženy. Sbírka rozhodnutí 1986. Strana 00723. CELEX: 61984J0152. 105.

Rozhodnutí ESD ve věci C-91/92 Faccini Dori. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14.

července 1994. Paola Faccini Dori proti Recreb Srl. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Giudice conciliatore di Firenze - Itálie. Ochrana spotřebitelů v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory - Dovolatelnost ve sporech mezi soukromými osobami. Sbírka rozhodnutí 1994. Strana I-03325. CELEX: 61992J0091. 106. Rozhodnutí ESD ve věci C-13/94 P v. S a Cornwall County Council. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1996. P proti S a Cornwall County Council. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Industrial Tribunal, Truro - Spojené království. Sbírka rozhodnutí 1996. Strana I-02143. CELEX: 61994J0013. 107.

Rozhodnutí ESD ve věci C-249/96 Grant v. South-West Trans Ltd. Rozsudek

Soudního dvora ze dne 17. února 1998. Lisa Jacqueline Grant proti South-West Trains Ltd. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Industrial Tribunal, Southampton - Spojené království. Sbírka rozhodnutí 1998 Strana I-00621. CELEX: 61996J0249. 108.

Rozhodnutí ESD ve věci 117-76 a 16-77 Albert Ruckdeschel & Co. Rozsudek

Soudního dvora ze dne 19. října 1977. Albert Ruckdeschel & Co. a Hansa-Lagerhaus Ströh & Co. proti Hauptzollamt Hamburg-St. Annen ; Diamalt AG proti Hauptzollamt Itzehoe. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Finanzgericht Hamburg - Německo. Sbírka rozhodnutí 1977. Strana 01753. CELEX: 61976J0117. 109.

Rozhodnutí ESD ve věci C-177/88 Dekker. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8.

listopadu 1990. Elisabeth Johanna Pacifica Dekker proti Stichting Vormingscentrum voor Jong Volwassenen (VJV-Centrum) Plus. Sbírka rozhodnutí 1990. Strana I-03941. CELEX: 61988J0177. 110.

Rozhodnutí ESD ve věci C-343/92 De Weerd. Rozsudek Soudního dvora (šestého

senátu) ze dne 24. února 1994. M. A. Roks, provdaná De Weerd, a další proti Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Gezondheid, Geestelijke en Maatschappelijke Belangen a dalším. Sbírka rozhodnutí 1994. Strana I-00571. CELEX: 61992J0343. 183

111.

Rozhodnutí ESD ve věci C-408/92 Smith proti Avdel Systems. Rozsudek Soudního

dvora ze dne 28. září 1994. Constance Christina Ellen Smith a další proti Avdel Systems Ltd. Sbírka rozhodnutí 1994. Strana I-04435 CELEX: 61992J0408. 112.

Rozhodnutí ESD ve věci 170/84 Bilka – Kaufhaus. Rozsudek Soudního dvora ze dne

13. května 1986. Bilka - Kaufhaus GmbH proti Karin Weber von Hartz. Sbírka rozhodnutí 1986. Strana 01607. CELEX: 61984J0170. 113.

Rozhodnutí ESD ve věci C-457/93 Lewark. Rozsudek Soudního dvora ze dne 6.

února 1996. Kuratorium für Dialyse und Nierentransplantation e.V. proti Johanně Lewark. Sbírka rozhodnutí 1996. Strana I-00243. CELEX: 61993J0457. 114.

Rozhodnutí ESD ve věci C-243/95 Hill a Stapleton. Rozsudek Soudního dvora

(šestého senátu) ze dne 17. června 1998. Kathleen Hill a Ann Stapleton proti The Revenue Commissioners a Department of Finance. Sbírka rozhodnutí 1998 Strana I-03739. CELEX: 61995J0243. 115.

Rozhodnutí ESD ve věci 129/79 Macarthys proti Smith. Rozsudek Soudního dvora

ze dne 27. března 1980. Macarthys Ltd proti Wendy Smith. Sbírka rozhodnutí 1980. Strana 01275. CELEX: 61979J0129. 116.

Rozhodnutí ESD ve věci C-309/97 Angestelltenbetriebsrat. Rozsudek Soudního

dvora ze dne 11. května 1999. Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse proti Wiener Gebietskrankenkasse. Sbírka rozhodnutí 1999. Strana I-02865. CELEX: 61997J0309. 117.

Rozhodnutí Soudu prvního stupně ve věci T-333/99X proti Evropské centrální

bance. Rozsudek Soudu prvního stupně (třetího senátu) ze dne 18. října 2001. X proti Evropské centrální bance. Sbírka rozhodnutí 2001. Strana II-03021;FP-I-A-00199; Strana II-00921. CELEX: 61999A0333. 118.

Rozhodnutí ESD ve věci 109/88 Danfoss. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října

1989. Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund I Danmark proti Dansk Arbejdsgiverforening, jednající za Danfoss. Sbírka rozhodnutí 1989. Strana 03199. CELEX: 61988J0109. 119.

Rozhodnutí ESD ve věci C-127/92 Enderby. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27.

října 1993. Dr. Pamela Mary Enderby proti Frenchay Health Authority a Secretary of State for Health. Sbírka rozhodnutí 1993. Strana I-05535. CELEX: 61992J0127. 120.

Rozhodnutí ESD ve věci C-450/93 Kalanke. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17.

října 1995. Eckhard Kalanke proti Freie Hansestadt Bremen. Žádost o rozhodnutí o

184

předběžné otázce: Bundesarbeitsgericht - Německo. Povýšení. Sbírka rozhodnutí 1995. Strana I-03051. CELEX: 61993J0450. 121.

Rozhodnutí ESD ve věci C-409/95 Marschall. Rozsudek Soudního dvora ze dne 11.

listopadu 1997. Hellmut Marschall proti Land Nordrhein-Westfalen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Verwaltungsgericht Gelsenkirchen - Německo. Rovné zacházení pro muže a ženy - Stejné kvalifikační předpoklady u uchazečů opačného pohlaví Upřednostnění uchazečů ženského pohlaví - Ustanovení o výhradě. Sbírka rozhodnutí 1997. Strana I-06363. CELEX: 61995J0409. 122.

Rozhodnutí ESD ve věci C-407/98 Abrahamsson. Rozsudek Soudního dvora (pátého

senátu) ze dne 6. července 2000. Katarina Abrahamsson a Leif Anderson proti Elisabet Fogelqvist. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Överklagandenämnden för Högskolan - Švédsko. Sbírka rozhodnutí 2000- Strana I-05539. CELEX: 61998J0407. 123.

Rozhodnutí ESD ve věci 293/83 Gravier. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února

1985. Françoise Gravier proti Ville de Liège. Sbírka rozhodnutí 1985. Strana 00593. CELEX: 61983J0293. 124.

Rozhodnutí ESD ve věci 24/86 Blaizot. Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února

1988. Vincent Blaizot proti Université de Liège a dalším. Sbírka rozhodnutí 1988. Strana 00379. CELEX: 61986J0024.

Česká judikatura 125.

Nález Ústavního soudu ze dne 18. května 1994, spis.zn. Pl.ÚS 36/93.

126.

Nález Ústavního soudu ze dne 7. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.

127.

Nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 1995 Pl. ÚS 5/95.

128.

Nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 1996, spis. zn. III.ÚS 189/95.

129.

Nález Ústavního soudu ze dne 9. října 1996, sp. Zn. Pl. ÚS 15/96.

130.

Nález Ústavního soudu ze dne 16. června 1999, spis. zn. Pl. ÚS 4/99.

131.

Nález Ústavního soudu ze dne 13. května 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/97.

132.

Nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02.

133.

Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003, spis. zn. Pl.ÚS 15/02.

134.

Nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.

135.

Nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04.

136.

Nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04.

137.

Nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06.

185

138.

Nález Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04.

139.

Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2008, sp.zn. Pl. ÚS 54/04.

140.

Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky spis. zn. Pl. ÚS

22/92, ve věci návrhu skupiny poslanců Federálního shromáždění o nesoulad zák. č. 578/91 Sb. o státním rozpočtu federace na rok 1992 a o změně daňových některých dalších zákonů s čl. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání). 141.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, spis.zn. 8 As 35/2005-51.

142.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, spis.zn. 6 As 75/2006-153.

143.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007, spis.zn. 4 As 63/2005-69.

144.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, spis.zn. 8 Azs 43/2007- 50.

145.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, spis.zn. 6 Azs 74/2007-52.

146.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, spis.zn. 3 As 49/2007-43.

147.

Rozsudek tehdejšího Nejvyššího správního soudu ze dne 8.7.1942, spis.zn.1541/40.

148.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, spis.zn. 21 Cdo 612/2006.

149.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, spis.zn. 30 Cdo 1630/2004.

150.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2007, spis.zn. 21 Cdo 2697/2006.

151.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, spis.zn. 21 Cdo 3069/2006.

152.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.9. 2006, spis.zn. 16 Co 197/2006 -

125. 153.

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2007, spis.zn. 27 C 90/2004 –

123. 154.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, spis.zn. Ca 106/2007-35.

155.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, spis.zn. 54 Co 127/2007-258.

Ostatní zdroje 156. o

Sněmovní tisk č. 866, 4. volební období 2002 – 2006, Vládní návrh na vydání zákona rovném

zacházení

a

o

právních

prostředcích

ochrany

před

diskriminací

(antidiskriminační zákon). 157.

Sněmovní tisk č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní návrh na vydání zákona, o

rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

186

158.

Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006,

Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). 159.

Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní

návrh na vydání zákona, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). 160.

Stenografický zápis 41. schůze Poslanecké sněmovny. Parlament České republiky,

Poslanecká sněmovna, volební období 2002-2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 41. schůze, 10. února 2005. 1. čtení sněmovního tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006. Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/041schuz/41-3.html#300. (navštíveno 13.2.2009). 161.

Stenografický zápis 51. schůze Poslanecké sněmovny. Parlament České republiky,

Poslanecká sněmovna, volební období 2002-2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 51. schůze, 23. listopadu 2005. 2. čtení sněmovního tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006. Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany

před

diskriminací

(antidiskriminační

zákon).

Dostupné

na:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/051schuz/51-2.html#150. (navštíveno 13.2.2009). 162.

Stenografický zápis 51. schůze Poslanecké sněmovny. Parlament České republiky,

Poslanecká sněmovna, volební období 2002-2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 51. schůze, 7. prosince 2005. 3. čtení sněmovního tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006. Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany

před

diskriminací

(antidiskriminační

zákon).

Dostupné

na:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/051schuz/51-10.html#938. (navštíveno 13.2.2009). 163.

Stenografický zápis 54. schůze Poslanecké sněmovny. Parlament České republiky,

Poslanecká sněmovna, volební období 2002-2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 54. schůze, 15. března 2006. Projednávání sněmovního tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006. Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) vráceného Senátem. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/054schuz/54-6.html#990. (navštíveno 13.2.2009). 187

164.

Stenografický zápis 55. schůze Poslanecké sněmovny. Parlament České republiky,

Poslanecká sněmovna, volební období 2002-2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 55. schůze, 25. dubna 2006. Projednávání sněmovního tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006. Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) vráceného Senátem. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/055schuz/55-5.html#569. (navštíveno 13.2.2009). 165.

Stenografický zápis 56. schůze Poslanecké sněmovny. Parlament České republiky,

Poslanecká sněmovna, volební období 2002-2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 56. schůze, 23. května 2006 Projednávání sněmovního tisku č. 866, 4. volební období 2002 – 2006. Vládní návrh na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) vráceného Senátem. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/056schuz/56-1.html#85. (navštíveno 13.2.2009). 166.

Stenografický zápis 9. schůze Senátu. Parlament České republiky, Senát, funkční

období 2004-2006. Stenozáznam z 9. schůze Senátu ve 5. funkčním období, 26. 1. 2006. Projednávání vládního návrhu na vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) jako tisk 201. Dostupné na: http://senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=5&IS=3340&T=201#st20 1. (navštíveno 13.2.2009). 167.

Stenografický zápis 21. schůze Senátu. Parlament České republiky, Poslanecká

sněmovna, volební období od 2006. Stenozáznamy, Stenografický zápis 21. schůze, 26. září 2007. 1. čtení sněmovního tisku č. 253, 5. volební období od 2006, Vládní návrh na vydání zákona, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o

změně

některých

zákonů

(antidiskriminační

zákon).

Dostupné

na:

http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/021schuz/21-2.html#116. (navštíveno 13.2.2009). 168.

Stanovisko prezidenta republiky, jímž vrátil Poslanecké sněmovně zákon o rovném

zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ze dne 16.5.2008, č.j.: KPR 3749/2008, s. 2. 169.

Návrh na nařízení jednání o souladu právního předpisu podle čl. 125 odst. 1 písm.

a) Ústavy Slovenské republiky ze dnen 14.10.2005, spis.zn Rvp 1635/04, s.3 a 4.

188

170.

Odlišné stanovisko soudce Eduarda Báránya k rozhodnutí pléna Ústavního soudu

Slovenské republiky ve věci sp.zn. PL. ÚS 8/04 ze dne 18.10.2005. 171.

Odlišné stanovisko soudců Ľudmily Gajdošíkovej, Juraja Horvátha a Alexandra

Bröstla k rozhodnutí pléna Ústavního soudu Slovenské republiky č. k. PL. ÚS 8/04-202 z 18. října 2005. 172.

Odlišné stanovisko soudce Lajosa Mészárosa k rozhodnutí pléna Ústavního soudu

Slovenské republiky ve věci sp.zn. PL. ÚS 8/04 ze dne 18.10.2005.

189