Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra trestního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ ČESKÉ REPUBLIKY A USA – KOMPARATIVNÍ POHLED

Lukáš Bábík

2014/2015

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Okolnosti vylučující protiprávnost v právní úpravě České republiky a USA – komparativní pohled zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Ratíškovicích dne............................ .............................................................

1

Poděkování Tímto bych rád poděkoval své vedoucí diplomové práce, doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr., za poskytnutí cenných rad a připomínek k práci. Současně patří poděkování mé rodině a nejbližším přátelům, za jejich podporu a motivaci po celou dobu mého studia.

2

Anotace Tato diplomová práce je zaměřena na komparativní pohled okolností vylučujících protiprávnost trestných činů z hlediska české a americké právní úpravy s důrazem na instituty krajní nouze a nutná obrana. Autor v rámci dané problematiky podrobil jednotlivé právní řády důsledné analýze a zjištěné poznatky porovnal užitím komparativní metody. Autor v závěrečné části ze získaných informací navrhl pro českou právní úpravu náměty „de lege ferenda“, jež by mohly v rámci dané problematiky sloužit ke zdokonalení české právní úpravy. Abstrakt This diploma thesis is focused on comparative view of circumstances excluding illegality in czech and U.S. criminal law, with emphasis on necessity and self-defense. Within the issue, author subjected both legal systems with consistent analysis and compared identified findings, using comparative method. In final part of the diploma thesis, author suggested for czech law „de lege ferenda“ proposals, which could be used for improvement of czech penal laws.

Klíčová slova Okolnosti vylučující protiprávnost trestný činů, nutná obrana, krajní nouze, svolení poškozeného, komparace, právo Spojených Států Amerických, trestní právo, návrhy „de lege ferenda“

Key words

Circumstances excluding illegality, justification defense, self-defense, necessity, consent as a justification defense, comparison, law of the United States of America, criminal law, „de lege ferenda“ proposals

3

OBSAH

1.

Úvod ................................................................................................................ 6

2.

Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v českém právním řádu .... 9 2.1.

2.1.1.

Obecně ke krajní nouzi.................................................................. 12

2.1.2.

Nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním právem ...... 13

2.1.3.

Podmínka subsidiarity ................................................................... 15

2.1.4.

Požadavek proporcionality ............................................................ 17

2.1.5.

Povinnost určitých osob nebezpečí snášet .................................... 18

2.1.6.

Putativní krajní nouze a exces z krajní nouze ............................... 19

2.2.

3.

Krajní nouze .......................................................................................... 12

Nutná obrana ......................................................................................... 20

2.2.1.

Obecně k nutné obraně .................................................................. 20

2.2.2.

Útok přímo hrozící ........................................................................ 21

2.2.3.

Protiprávnost útoku ....................................................................... 24

2.2.4.

Přiměřenost nutné obrany ............................................................. 26

2.2.5.

Exces z nutné obrany .................................................................... 28

2.3.

Svolení poškozeného............................................................................. 30

2.4.

Přípustné riziko ..................................................................................... 33

2.5.

Oprávněné použití zbraně ..................................................................... 36

2.6.

Okolnosti vylučující protiprávnost v zákoně výslovně neuvedené ....... 38

Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v USA ............................ 40 3.1.

Obecně k právnímu řádu v USA ........................................................... 40

3.2.

Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v USA .................... 42

3.3.

Necessity – krajní nouze ....................................................................... 44

3.3.1.

Obecně ke krajní nouzi.................................................................. 44

3.3.2.

Výklad pojmu přímo hrozícího nebezpečí .................................... 46

3.3.3.

Další podmínky krajní nouze ........................................................ 48

3.4.

Self-defense - nutná obrana................................................................... 50

3.4.1.

Obecně k nutné obraně .................................................................. 50

4

4.

3.4.2.

Přímo hrozící protiprávní útok a posuzování jeho reálnosti ......... 52

3.4.3.

Meze obranného jednání, užití smrtelné síly a povinnost k útěku 54

3.4.4.

Pomoc v obraně, obrana domova, majetku ................................... 56

3.5.

Souhlas, jako okolnost vylučující protiprávnost ................................... 59

3.6.

Výkon a vynucování práv ..................................................................... 61

Komparace okolností vylučujících protiprávnost trestných činů v rámci

analyzovaných právních úprav .............................................................................. 64

5.

4.1.

Obecné rozdíly ...................................................................................... 64

4.2.

Komparace krajní nouze ....................................................................... 65

4.3.

Komparace nutné obrany ...................................................................... 68

4.4.

Komparace ostatních okolností vylučujících protiprávnost .................. 71

4.4.1.

Komparace souhlasu poškozeného a přípustného rizika............... 71

4.4.2.

Komparace oprávněného užití zbraně a výkonu práva ................. 72

Návrh na úpravu okolností vylučujících protiprávnost trestných činů „de lege

ferenda“ ................................................................................................................. 74 5.1. Krajní nouze .................................................................................................. 74 5.2. Nutná obrana ................................................................................................. 75 5.3. Návrhy „de lege ferenda“ na úpravu ostatních okolností vylučujících protiprávnost trestných činů .................................................................................. 77 6.

Závěr ............................................................................................................. 79

5

1.

Úvod

Okolnosti vylučující protiprávnost je institut, který se v různých podobách vyskytuje v rámci většiny právních řádů po celém světě. Je možno ho nalézt jak v oblastech práva trestního, občanského tak i správního. Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů (dále už jen „OVP“) mají povahu jistého materiálního korektivu, kdy stanovují, které jednání, za normálních okolností označeno jako trestné, má takový charakter, pro který ho za trestné nelze považovat. OVP trestných činů slouží především k ochraně zájmů, či skutků, které jsou společností tolerovány, vyžadovány. OVP jsou instituty probírané jak odbornou veřejností, tak i veřejností neodbornou. Každý má možnost z médií slyšet případy, kdy došlo k situaci, která mohla být z hlediska trestního práva kvalifikována jako nutná obrana, či krajní nouze. Často se v těchto případech může stát, že právní řešení problému nemusí být v souladu s všeobecným morálním povědomím. Právní vědomí ohledně této problematiky je dle mého názoru poměrně nízké, i přestože právě tato oblast trestního práva by měla být známa široké veřejnosti už z toho důvodu, že právě teoretická znalost těchto institutů pak může mít velkou hodnotu např. při jednání v nutné obraně, kdy obránce musí mít perfektní znalost o tom, pokud ještě jeho jednání může být kvalifikováno jako nutná obrana v mezích zákona a kdy už se bude jednat o exces z nutné obrany. Kromě samotného rozboru právní úpravy aktuálně účinné v České republice jsem se rozhodl také pro její komparaci s jiným právním řádem. Při výběru konkrétního právního řádu, se kterým komparaci provedu, jsem se rozhodoval na základě atraktivnosti daného právního řádu z hlediska dané problematiky. Pro právní řád Spojených států amerických jsem se rozhodl právě z důvodu, že na instituty chránící autonomii jedince, jako například sebeobrana, je kladen velký důraz a z informací, ke kterým se lze běžně dostat, je možno usoudit, že jsou zde tyto instituty nakloněny spíše ve

6

prospěch toho, kdo v obraně jedná. Touto prací se tedy pokusím mimo-jiné zjistit, na kolik jsou tato tvrzení pravdivá a na kolik je dané řešení vhodné. V neposlední řadě jsem také chtěl svou práci odlišit od jiných prací, zabývajícími se OVP. Dle mých informací doposud žádná podrobnější komparace české právní úpravy této problematiky s americkou provedena nebyla. Celou práci budu mít rozdělenou na tři části. V první části práce představím a důkladně rozeberu jednotlivé instituty dle českého právního řádu, kdy největší pozornost budu věnovat institutům v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku (dále už jen „trestní zákoník“) výslovně uvedeným v § 28-32, s hlavním důrazem na krajní nouzi a nutnou obranu, nicméně neopomenu zmínit ani OVP v trestním zákoníku výslovně neuvedené. Pro rozbor a analýzu jednotlivých institutů budou využity nejrůznější prameny, jako jsou komentáře, učebnice, související judikaturu i odborné články zaměřující se na danou tématiku. Rozhodl jsem se vypustit jakýkoliv exkurz do vývoje OVP v Českých zemích, jsem toho názoru, že na dané téma již bylo v nejrůznějších pracích napsáno mnoho a v této práci pro tuto materii prostor nebude. V druhé části rozeberu právní úpravu OVP ve Spojených Státech Amerických (dále už jen „USA“). Považuji za naprosto nezbytné provést úvodem co možná nejstručnější přehled základů samotného právního systému USA, protože bez informací zde uvedených, by pro čtenáře neerudovaného v právním systému USA, byl rozbor samotných OVP matoucí a neúplný. V rámci této části rozeberu jednotlivé instituty OVP v USA, tak jak se jimi zabývá tamější nauka. Jelikož se na území USA v důsledku federálního státního zřízení vyskytuje zkoumaná problematika v mnoha různých podobách, budu vycházet především ze základních principů, na nichž tato problematika v USA stojí a také z modelového trestního zákoníku. V této části budu čerpat z několika publikací zaměřených na oblast trestního práva v USA doplněnou o judikaturu tamějších soudů. V závěrečné části pak budu hodnotit zjištěné poznatky z jednotlivých právních úprav. Srovnám instituty, které budu

7

moci proti sobě postavit v přímé komparaci a u těch, u kterých to možné není, uvedu proč tomu tak je. Úplným závěrem práce se pokusím ze získaných poznatků doporučit ideální úpravu de lege ferenda. Jsem si vědom skutečnosti, že právní systém v USA a samotné OVP fungují na zcela jiném principu než je tomu u nás. Konkrétní komparace jednotlivých institutů v některých případech ani nebude zcela možná. Nicméně i tak dle mého názoru stojí za to, se o to pokusit, zjistit jak si v rámci uvedené

problematiky

stojí

kontinentální

právní

systém

proti

angloamerickému a který model je v daném prostředí vhodný více či méně.

8

Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v českém

2.

právním řádu Pro absolutní pochopení samotného pojmu OVP dle současné právní úpravy je nutno vymezit vůbec pojem trestného činu a trestní odpovědnosti. Trestný čin, jak jej chápe trestní zákoník, charakterizuje trestný čin jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. V zásadě je nutno tedy splnit dvě podmínky, pro kvalifikaci daného jednání jako trestného, a sice protiprávnost a naplnění typových znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Mezi typové znaky skutkové podstaty trestného činu zařazuje současná právní teorie objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku trestného činu. Každý z těchto znaků obsahuje znaky obligatorní a některé i fakultativní. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu stačí, jsou-li v jednání pachatele trestného činu spatřeny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty. Tyto existují u každé skutkové podstaty bez výjimky, naproti tomu fakultativní znaky trestného činu obsahují pouze některé skutkové podstaty a jejich význam spočívá v tom, že mimo obligatorní znaky trestného činu, které musí být splněny pokaždé, přibývají další speciální požadavky k naplnění skutkové podstaty.1 V zásadě je tedy možno říci, že jsou-li naplněny výše zmíněné požadavky, je možno dané jednání klasifikovat jako trestné, postižitelné sankcemi trestního práva. Většina právních řádů po celém světě, českého nevyjímaje, však zná instituty, nazývané také jako OVP. Tyto okolnosti způsobují, že jednání, které jinak splňuje všechny podmínky k tomu, aby bylo kvalifikováno jako trestný čin, obsahuje jisté elementy, které dané jednání zbavují společensky nebezpečného charakteru a jsou nazývány OVP. Pokud

1

JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2014, s. 130-143

9

jakékoliv jednání obsahuje OVP, je na takové jednání od počátku, tedy ex tunc pohlíženo jako beztrestné. 2 Skutečnost, proč jsou některé činy jinak trestné zbaveny trestní odpovědnosti, jsou zřejmé. Je nutno si uvědomit, že nedílnou součástí každého trestného činu nejsou jen znaky formální, tedy uvedené ve skutkové podstatě daného trestného činu, ale také znaky materiální, které lze definovat jako společenskou nebezpečnost. Je v ní vyjádřena sociálně-politická podstata trestného činu a je důsledkem a zároveň vysvětlením, proč je dané jednání označeno jako trestné. Pokud je však čin jinak trestný spáchán za OVP, pak dané jednání postrádá právě znak společenské nebezpečnosti. Ať už by byl čin jinak trestný spáchán za podmínek např. krajní nouze nebo nutné obrany, není považován za společensky nebezpečný, kdy dokonce ve většině případů je takové jednání žádoucí a společensky vítané.3 Trestní zákoník ve své obecné části v § 28-32 upravuje tyto OVP – krajní nouzi, nutnou obranu, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Charakter těchto ustanovení je zřejmý, zatímco skutkové podstaty trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku označují, které jednání je nutno považovat za trestné, těchto pět ustanovení obecné části naopak stanovuje, které jednání, je nutno považovat za společensky dovolené a vylučující protiprávnost. Další OVP lze nalézt také ve zvláštní části, např. ustanovení § 363 o beztrestnosti agenta, neoznámení trestného činu podle § 368 odst. 3, beztrestnost pachatele podle § 367 odst. 2, nebo neoznámení trestného činu podle § 368 odst. Tento výčet OVPTČ stanovený v trestním zákoníku však není rozhodně konečný. Pro interpretaci situací, kdy je možno aplikovat OVPTČ, je přípustná analogii in bonam partem, tedy ve prospěch pachatele. Jednou ze zásad trestního práva je zákaz analogie k tíži pachatele, avšak pokud budeme 2

KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 364. 3 SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. 1. Vyd. Praha: Nakladatelství Novatrix, 2009, s. 104.

10

analogicky rozšiřovat OVP, pak se o analogii k tíži pachatele nejedná. Právní teorie uvádí další OVP, které budou zmíněny v rámci samostatné kapitoly.4 Důležitou skutečností, ospravedlňující jednání pachatele činu jinak trestného za podmínek OVPTČ, je jeho subjektivní vnímání dané situace. Pokud si je pachatel vědom okolností, za kterých páchá čin jinak trestný, pak je jeho jednání beztrestné. Pokud však nastane situace, kdy páchá trestný čin, za OVP, aniž by o nich věděl, trestní odpovědnosti ho to zcela nezbavuje. Z charakteru takového jednání je vyloučeno, aby byl takový skutek kvalifikován jako úmyslný trestný čin, nelze však vyloučit zavinění z nedbalosti. Je třeba si uvědomit, že důsledky OVP mají v zásadě účinky nejen co do sféry trestního práva, ale platí v rámci celého právního řádu. Krajní nouze a nutná obrana jsou instituty, které zná také přestupkový zákon a v neposlední řadě také nový občanský zákoník. Je však nutno poznamenat, že zatímco trestní právo a přestupkové právo, jakožto součást práva správního, si jsou svým charakterem velmi blízké, tedy i OVP mají zpravidla stejné účinky, právo občanské a právo trestní jsou rozdílné. V případě OVP, se tento rozdíl projevuje v rozdílné dikci zákonných ustanovení týkajících se krajní nouze, kdy některé jednání, které dle trestního zákoníku zbavuje pachatele trestní odpovědnosti, ho nezbavuje odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a naopak.5 Naopak některé jednání, které trestní zákoník bude považovat za trestné, může občanský zákoník považovat za dovolené.6

4

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. 2. Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 386,387 5 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 386,387 6 Viz. § 2907 Zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

11

2.1. Krajní nouze 2.1.1. Obecně ke krajní nouzi Krajní nouze je v trestním zákoníku upravena v §28 odst. 1 tak, že je stanoveno, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Odstavec druhý dále specifikuje situace, kdy se o krajní nouzi nejedná. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, čili nemusí se přímo jednat o osobu, které nebezpečí hrozí, nýbrž v krajní nouzi může jednat i ten, jehož zájmy ohroženy nejsou, tato situace se nazývá pomoc v krajní nouzi. Obecně se o krajní nouzi dá říct, že je to nejobecnější ze všech OVP v našem právním řádu vůbec. Jsou-li naplněny znaky krajní nouze, je vyloučeno, aby dané jednání bylo označeno jako trestné. Je dokonce vyloučeno, aby se na jednání, které splnilo podmínky krajní

nouze,

aplikovaly

správní

předpisy

práva

přestupkového

s odůvodněním, že došlo pouze ke snížení společenské nebezpečnosti. 7

Podstata krajní nouze spočívá v ochraně zájmu chráněného trestním zákonem

na úkor chráněného zájmu jiného. Tento zájem může být jak stejného druhu, tak i zcela rozdílného. V případě krajní nouze tedy dochází ke střetu zájmů chráněných trestním zákonem. Tyto zájmy nejsou v účinné právní úpravě výslovně uvedeny v žádném konkrétním ustanovení, nicméně lze je snadno interpretovat z ustanovení zvláštní části, kdy je zcela zřejmé, jaké zájmy trestní zákon chrání. Namátkou mohu vyjmenovat ochranu zdraví, tělesnou i psychickou integritu člověka, ochranu majetku, státu a další. 8Konflikt těchto zájmů je řešen stanovením přísných podmínek, za nichž lze aplikovat institut krajní nouze. Takové řešení zvolil zákonodárce z důvodu, že vzniklé nebezpečí nelze přímo přičíst útočníkovi, jako je tomu např. u nutné obrany, kde jsou podmínky pro jednání v nutné obraně podstatně shovívavější. V případě krajní nouze je naopak dotčen chráněný zájem třetích osob, kdy tyto 7 8

Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 31.5.1979, sp. zn. 7 Tz 25/79 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 391,392

12

jsou často uvedeny v danou situaci nezávisle na své vůli.9Pro jednání v krajní nouzi je nutno splnit následující podmínky – Přímo hrozící nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem, nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak, následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil a nejedná se o situaci, kdy je pachatel povinen nebezpečí snášet. 2.1.2. Nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním právem Jedním ze základních požadavků pro kvalifikování jednání jako jednání v krajní nouzi je nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním právem. Tato podmínka je zakotvena v §28 odst. 1 trestního zákoníku. Samotnou formulaci lze rozčlenit na tři části, a to na nebezpečí, přímo hrozící a zájem chráněný trestním právem. Co se týče nebezpečí ve smyslu výše zmíněného ustanovení, tak ho můžeme chápat jako stav, kdy hrozí porucha zájmu chráněnému trestním právem. V zásadě je pro splnění podmínek krajní nouze bezpředmětný původ tohoto nebezpečí, kdy může být vyvolán jak člověkem, tak i zvířetem, přírodní silou apod. Pojem nebezpečí však nelze chápat absolutně. Pokud je toto nebezpečí vyvoláno úmyslným jednáním osoby, která je ohrožena (osoba rozdráždí psa za účelem jeho usmrcení v krajní nouzi), pak se logicky o krajní nouzi nejedná, naopak toto jednání fakticky splňuje podmínky přípravy trestného činu. Oproti výše uvedenému případu, kdy nebezpečí bylo ohroženým vyvoláno záměrně za účelem spáchání trestného činu, existují případy, kdy pachatel činu jinak trestného se uvede v nebezpečí vlastní nedbalostí – nedopatřením zapálí dům a ohrozí tím jak cizí majetek, tak i svůj život.10 V tomto případě je jednání v krajní nouzi dovoleno, dotyčného to však nemůže zbavit případné trestní odpovědnosti za původně spáchaný nedbalostní trestný čin. 9

KRATOCHVÍL, op. cit., s. 365 KRATOCHVÍL, op. cit., s. 366

10

13

Někdy také může nastat situace, kdy nebezpečí je vyvoláno útokem člověka. V daném případě nám splývá možnost užití nutné obrany i krajní nouze.11 Pro rozbor takové situace je ideální uvést příklad z praxe, kdy si lze představit přepadení obsluhy u benzínové pumpy za účelem získání hotovosti z pokladny. Obsluha má v zásadě jak možnost užít institutu nutné obrany a tedy pokusit se útočníkovi vzepřít a přiměřeným způsobem útok odrazit, nebo má možnost v krajní nouzi vydat útočníkovi hotovost. V této situaci lze rozpoznat, že nebezpečí hrozilo jak obsluze, tak i hotovosti uložené v pokladně, tedy zde byl zájem třetí osoby. Pokud by se obsluha rozhodla zakročit proti útočníkovi sama, nemohla by se na danou situaci aplikovat krajní nouze, protože by v tomto případě obsluha vystavila nebezpečí vlastní tělesnou integritu. Pokud by se však obsluha rozhodla vydat svěřené peníze a byly by splněny všechny potřebné podmínky, jednala by v mezích krajní nouze. Nebezpečí, výše specifikované, musí hrozit zájmu chráněnému trestním právem přímo. Tento pojem je nutno chápat tak, že nebezpečí musí hrozit přímo, aktuálně a bezprostředně, nebo jsou splněny všechny okolnosti k tomu, aby takové nebezpečí vzniklo, kdy jediné na čem vznik nebezpečí závisí, je už pouhá shoda náhod, nezávislá na lidské vůli.12 Může se jednat o památný strom, prasklý po bouřce, kdy skutečnost, zdali se tento strom rozlomí a spadne na dům stojící vedle něj, závisí na pouhé shodě okolností. Majitel tohoto domu, ale i jiná osoba (pomoc v krajní nouzi), by měli možnost takový strom pokácet i bez příslušného povolení, aby zabránili škodě na majetku, přestože za normálních okolností je takové jednání trestné podle § 301 trestního zákoníku. Dalším znakem, který je nutno splnit, je skutečnost, že nebezpečí přímo hrozí zájmu chráněnému trestním právem. Je zde podstatná skutečnost, že jednání v krajní nouzi nemůže směřovat k ochraně zájmům, které jsou sice 11 12

Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 24.2.1987, sp. zn. 7 Tz 9/87 KRATOCHVÍL, op. cit., s. 366

14

chráněny v rámci celého právního řádu, ale v rámci trestního práva jako celku chráněn není. Zájem chráněný trestním právem není v trestním zákoníku výslovně nikde definován žádným ustanovením. V zákoně č. 140/1961 Sb., trestním zákoně platném do 1. ledna 2010 byl tento výčet zájmů souhrnně uveden hned v §1, kdy jsou zde stanoveny tzv. rodové objekty trestných činů, které jsou dále individualizovány pomocí interpretace jednotlivých ustanovení ve zvláštní části.

13

Podobné znění v novém trestním zákoníku nenajdeme,

jejich výčet však lze vyvodit ze zvláštní části, podle jednotlivých hlav. Tyto hlavy sdružují skutkové podstaty, které chrání určitý zájem, ať už je to zájem na ochraně osob, státu, životnímu prostředí atd. Výčet zájmů, chráněných trestním zákoníkem tedy není možno taxativně určit, z jednotlivých ustanovení zvláštní části můžeme dedukovat, které zájmy chráněny jsou a které nikoliv. 14

2.1.3. Podmínka subsidiarity

Podmínka tzv. subsidiarity krajní nouze je formulována v § 28 odst. 2. Spočívá v tezi, že jednání v krajní nouzi, je dovolené pouze v tom případě, nešlo-li odvrátit nebezpečí jinak. Je zřejmé, že osoba, která v krajní nouzi odvrací nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, tak činí pouze porušením jiného zájmu chráněného trestním zákonem. Pokud by tomu tak nebylo a osoba jednající v krajní nouzi by neporušila žádný zájem chráněný trestním zákonem, logicky by o krajní nouzi nemohlo jít, jelikož by vůbec nešlo o jednání, které trestní zákon označuje jako trestné. Dotyčná osoba je tedy povinna, pokud existuje reálná možnost, nebezpečí odvrátit jinak, tedy způsobem, který trestní zákon neoznačuje jako nedovolený. Pokud dotyčný tuto možnost nemá, pak může odvrátit nebezpečí porušením jiného chráněného zájmu. 13 14

SOLNAŘ, op. cit. s. 131 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 392

15

Ohledně otázky subsidiarity však nepanuje všeobecný konsensus. V zásadě existují dvě roviny názorů, jakým způsobem by měla být subsidiarita chápána. Ten hlavní a všeobecně převládající názor, je takový, že osoba jednající v krajní nouzi splní podmínku subsidiarity vždy, pokud se jednoznačně neprokáže, že nebezpečí, které hrozilo chráněnému zájmu, nešlo za daných okolností jinak. Samotný způsob odvrácení však není podstatný, pokud je splněna podmínky proporcionality.

15

Existují však názory, které

zastávají tezi, že v rámci subsidiarity je osoba jednající v krajní nouzi vybrat mezi různými možnostmi (pokud jsou jí k dispozici) tu co možná nejšetrnější k jinému zájmu chráněnému trestním zákonem. Jako příklad lze uvést situace, kdy horský turista zabloudí ve vánici na horách a hrozí mu umrznutí. Pokud najde horskou chatu, kde se může schovat, měl by volit co nejšetrnější způsob vniknutí dovnitř, tedy pokud je možnost se dovnitř dostat menším sklepním oknem, musí, aby splnil podmínku subsidiarity rozbít toto okno, místo rozbití dveří.16 Pro splnění podmínky subsidiarity dle převládajícího názoru by nemuselo být bráno v potaz, jaký způsob vniknutí by byl zvolen, pokud zde nebyla jiná možnost jak odvrátit nebezpečí (v našem případě zachránit život), je bezpředmětné v rámci podmínky subsidiarity uvažovat nad možnostmi, které dotyčná osoba má. Daný spor je možno dle mého názoru vyřešit pouze extenzivním výkladem samotného ustanovení, kdy je stanoveno, že podmínka subsidiarity je naplněna, pokud nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit „jinak“. Pokud samotnou dikci, ze které odvozujeme podmínku subsidiarity, podrobíme interpretaci v rámci celého ustanovení zakotvující krajní nouzi, pak je nutno vzít v potaz samotný účel krajní nouze. Tímto účelem je odvrácení nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, kdy následek tímto jednáním způsobený nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který původně hrozil. Pokud by se v rámci krajní nouze hodnotil ještě způsob 15 16

ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 393 JELÍNEK, op. cit., s. 260

16

odvrácení nebezpečí, jako je tomu například u nutné obrany, stalo by se splnění podmínek krajní nouze ještě obtížnější a konečný výsledek by působil značně kontraproduktivně. Je nutno si uvědomit, že osoba jednající v krajní nouzi je často pod psychickým a časovým tlakem, kdy se musí rozhodnout často ve zlomcích vteřiny a pokud by se v rámci krajní nouze začal přezkoumávat i způsob jednání, byly by kladeny neúměrné požadavky na osoby v krajní nouzi jednající. 2.1.4. Požadavek proporcionality

Aby jednání mohlo být kvalifikováno jako jednání v krajní nouzi, musí být splněn požadavek proporcionality. Této podmínky jsem se lehce dotkl již v předchozích subkapitolách, nyní tuto podmínku rozeberu detailně. Trestní zákoník v § 28 odst. 2 stanovuje, že následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. V podstatě se zde opět dotýkáme zájmů chráněných trestním zákonem, kdy osoba jednající v krajní nouzi musí zvážit, zda svým činem, kterým bude odvracet nebezpečí přímo hrozící, nezpůsobí škodu zřejmě stejně závažnou, nebo větší, než která původně hrozila. Pokud osoba v krajní nouzi jednající zvažuje hodnotu dvou zájmů stejného charakteru (zabiju druhého, abych si zachránil život), pak lze celkem snadno dovodit, jestli zájem obětovaný bude zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější. Komplikovanější a nejspíš i častější situace ovšem nastává, kdy se dostávají do střetu rozdílné chráněné zájmy a je nutno vybrat, který z nich má v dané chvíli vyšší hodnotu. Lze usoudit, že i v případě, kdy bude ohrožen zájem na ochranu života či zdraví, což je zájem všeobecně přijímán jako nejvýše chráněný, pak nelze automaticky stanovit, že nebude jednat v krajní nouzi ten, kdo se například dopustí ublížení na zdraví za účelem odvrácení škody velkého rozsahu na majetku. Stejně tak nelze říci, zdali mají přednost

17

zájmy individuální nebo kolektivní. 17 Při samotném posuzování situace, zda následek splnil podmínku proporcionality, je nutno zvážit jak subjektivní tak objektivní stránku věci. Tedy jak skutečně vzniklý následek učiněný v důsledku jednání v krajní nouzi, tak i jeho psychický stav v dané situaci. Jedná se o interpretaci pojmu „zřejmě“ v dikci zákonného ustanovení.18 Toto řešení, ač všeobecně považováno za správné, může čelit argumentu, kdy výraz „zřejmě“, by dle mého názoru mohl v rámci gramatického výkladu být vykládán jako jistý regulativ přísnosti hodnocení následků, tedy aby nedocházelo k příliš striktním požadavkům na tyto následky. Nutno však připomenout, že v rámci výkladu teologického, kdy vezmeme v potaz samotný účel celého ustanovení krajní nouze, pak hodnocení ze subjektivní strany je v tomto případě nezbytné. Ostatně podobně se vyjádřily soudy také ve své judikatuře.19 2.1.5. Povinnost určitých osob nebezpečí snášet V rekodifikaci trestního zákoníku z roku 2010 byla nově zavedena podmínka krajní nouze, která absentovala v zákoně č. 140/1961 trestní zákon, a sice povinnost určitých osob nebezpečí snášet. Tuto povinnost osobám implicitně přiznával i starý trestní zákon, zde však byla tato povinnost dovozována pouze rozšířenou interpretací a judikaturou. Proto bylo nejvýše vhodné tuto povinnost zakotvit v zákonném ustanovení explicitně. Význam je zřejmý, bez tohoto ustanovení by mohlo dojít k situacím, že osoby, které se vystavují nebezpečí již z povahy výkonu svého povolání, by mohly odmítnout jednotlivé úkony provést s poukazem na jednání v krajní nouzi, kdy v určitých situacích musí nasazovat vlastní život pro záchranu druhých. Může se jednat o policisty, hasiče apod. Je nejvýše zřejmé, že povinnost snášet nebezpečí nelze 17

JELÍNEK, op. cit. s. 262,263 Srovnej ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 394 a KRATOCHVÍL, op. cit. 367 19 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16.8.1971, sp. zn. 3 Tz 54/71 18

18

chápat absolutně. Nelze například nutit lékaře, aby ošetřoval pacienta trpícího nevyléčitelnou nakažlivou chorobou bez ochranných pomůcek, stejně tak nelze požadovat po hasičích, aby se vydali do trosek hořícího domu, jehož statika je tak vážně narušena, že každým okamžikem hrozí zřícení.20

2.1.6. Putativní krajní nouze a exces z krajní nouze Putativní krajní nouzí rozumíme situaci, kdy dojde ke splnění všech podmínek krajní nouze až na tu základní, a sice reálnost nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud tedy nebezpečí hrozí pouze subjektivně, tedy z pohledu osoby jednající v krajní nouzi, avšak objektivně takové nebezpečí reálné není, splňuje dané jednání podmínky putativní krajní nouze. Je otázkou, jak se s danou situací právně vypořádat. Je zřejmé, že pokud jedná osoba v krajní nouzi, pak obětuje zájem chráněný trestním zákonem ve prospěch zájmu hodnotnějšího. V našem případě však druhý, hodnotnější zájem chybí a tedy můžeme celkem správně presumovat, že v daném případě nic nebrání tomu, aby byl pachatel plně trestně odpovědný. Celou věc ovšem nelze brát čistě objektivním pohledem, naopak je nutno vzít v potaz subjektivní stránku trestného činu, tedy zavinění. Pachatel neměl v úmyslu spáchat trestný čin, zájem ohrozil pouze s cílem ochránit zájem hodnotnější, a tedy je vyloučeno, aby mu byly přičteny trestné činy, u nichž je předpokladem úmyslné jednání, naopak u nedbalostních trestných činů odpovědnost pachatele vyloučena není.21 Excesem z krajní nouze pak rozumíme případ, kdy nejsou zcela splněny podmínky krajní nouze, avšak jednání naplnilo většinu znaků, které jsou pro krajní nouzi požadovány. V těchto případech, kdy nejsou zcela splněny podmínky krajní nouze, se uplatňuje institut polehčující okolnosti, dle § 41 písm. G). V případě excesu z krajní nouze není podstatné, zdali to byl exces 20 21

JELÍNEK, op. cit. s. 264 ŠÁMAL, Komentář, op. cit., s. 392

19

z proporcionality, subsidiarity, dotyčný byl povinen nebezpečí snášet, nebo nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem nehrozilo přímo, nebo naopak už byl zájem mimo nebezpečí. V každém z těchto případů je nutno brát v potaz konkrétní překročení podmínek v dané situaci, její závažnost a nakolik byl exces markantní, což by měly aplikující orgány vzít v potaz při určování druhu a výše trestu.

2.2. Nutná obrana 2.2.1. Obecně k nutné obraně Nutnou obranou obecně rozumíme situaci, kdy je odvracen útok na zájmy chráněné trestním zákonem způsobem, který by sám o sobě zakládal trestní odpovědnost, avšak v kontextu předchozího útoku je dané jednání beztrestné. V České republice je problematika nutné obrany, jako OVP upravena v §29 trestního zákoníku. Platná úprava stanovuje, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Odstavec druhý pak upravuje dovolený způsob, kdy je uvedeno, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jak vyplývá z výše uvedeného, nutná obrana upravuje kolizi zájmů, tedy na jednu stranu zájem na ochranu zdraví, svobody, či jiných zájmů na straně útočníka a stejných zájmů na straně obránce. Subjekt práva, který v rámci nutné obrany vystupuje v pozici útočníka a bude v důsledku obranného jednání zraněn, by za normální situace byl chráněn normami trestního práva, avšak pokud k újmě dojde v důsledku v mezích užité obrany ze strany obránce, nebude z pozice trestního práva chráněn. Je nutno stanovit, že zákon v rámci dikce ustanovení nutné obrany upřednostňuje práva obránce před právy útočníka. Toto vymezení má své opodstatnění z hlediska prevence a celkové bezpečnosti osob, kdy bezpečnostní orgány, které mají zákonem stanovenou povinnost chránit osoby, nemohou být přítomny všude a v těchto

20

případech je právě nutná obrana jedním z žádoucích institutů jak zabezpečit veřejný pořádek a jak chránit zájmy chráněné trestním zákonem. Je nutno však zmínit, že ačkoliv trestní zákoník ve své terminologii užívá pojem „nutná obrana“, není ve skutečnosti obrana nutností, nýbrž pouze právem obránce tohoto oprávnění využít. Je vždycky na zvážení obránce v konkrétní situaci, zdali vzhledem k okolnostem je pro něj obrana možným a efektivním řešením. 22

Právo nutné obrany však v zásadě přísluší každému, nejen tedy osobě, vůči

níž je útok směřován, ale také osobě, která je pouze svědkem zásahu do zájmu jiné osoby, kdy pokud tato třetí osoba zasáhne, může za určitých podmínek být tento zásah kvalifikován jako pomoc v nutné obraně. Aby jednání mohlo být kvalifikována jako nutná obrana, musí být splněny dva druhy podmínek a to způsobilost útoku být předmětem nutné obrany a dále přiměřenost obranného jednání.23 2.2.2. Útok přímo hrozící V rámci rekodifikace byly navrhovány rozsáhlé změny institutu nutné obrany, tyto však po připomínkách právních teoretiků byly postupně zredukovány. První odstavec § 29 zůstal nakonec ve stejném znění, kdy vytváří vůbec možnost jednat v nutné obraně. Definicí vůbec samotného útoku je několik, stručně ho lze charakterizovat jako jednání úmyslné, protiprávní, nebezpečné určitou měrou ne zcela nepatrnou. Jiné definice hovoří o útoku jako o ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem protiprávným jednáním komisivním nebo omisivním. 24 Útok lze posuzovat z několika různých právních hledisek, avšak určení toho správného má zásadní vliv na posuzování útoku jako takového. Lze ho posuzovat čistě subjektivním pohledem, lze ho posuzovat z hlediska ex ante, 22

KUCHTA, Josef. Nutná obrana. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 69-71 Tamtéž, s. 72 24 Tamtéž, s. 74 23

21

z objektivního hlediska, z hlediska průměrného občana nebo z hlediska tzv. objektivní pravdy. Metoda využívaná v českém právu je kombinací posuzování z hlediska ex ante (tedy z hlediska osoby v daném místě, v daném čase a v dané situaci) a z hlediska objektivního. Hledisko ex ante je nezpochybnitelné. Orgán činný v trestním řízení musí v rámci aplikace práva posoudit danou situaci nikoliv ze svého subjektivního pohledu, ale z pohledu osob, útočníka a obránce avšak současně s vnímáním objektivní reality, kdy je nutno zvážit, zdali objektivně existoval stav vyžadující nutnou obranu. 25 Útok je ve většině případů způsoben fyzickou osobou. Z povahy institutu nutné obrany vyplývá, že útok nemůže vyvolat právnická osoba, avšak v případě, že fyzická osoba bude jednat jménem a na příkaz právnické osoby, pak se toto jednání může přičíst i právnické osobě, jednání v nutné obraně jako takové však bude přesto směřovat vůči fyzické osobě, která útok provedla. Útok může být proveden jak jedním pachatelem tak i více pachateli. Pokud útok provádí více pachatelů, musí aktivně jednat každý z nich. Pokud někteří pachatelé nejsou aktivní v útoku na zájem chráněný trestním zákonem, nelze proti nim nutné obrany použít, pokud v dané situaci nelze usuzovat, že se k útoku bezprostředně přidají. Útok v zásadě může způsobit zvíře, kdy by taková situace byla řešena v rámci ustanovení o krajní nouzi. Pokud však je zvíře poštváno proti zájmu chráněnému trestním zákonem fyzickou osobou, jednalo by se defakto o živý instrument v rukou útočníka a proti takovému jednání by nutná obrana možná byla.26V případě, že útok ve skutečnosti objektivně neexistuje, nicméně obránce si subjektivně myslí, že zde útok je a v obraně jedná, pak se daná situace nazývá putativní nutnou obranou. Z povahy věci lze usoudit, že v případě, že zde útok objektivně nebyl, není možno založit trestní odpovědnost útočníka. Pokud tedy obránce zasáhne v putativní nutné obraně proti útočníkovi, kdy tímto jednáním spáchá trestný 25

KUCHTA, Nutná obrana, op. cit., s. 75 HRUŠKA, J. Institut nutné obrany ve světle navrhované rekodifikace trestního zákoníku, Trestní právo. 2007, roč. 10, č. 12, s. 14 26

22

čin, pak za něj bude trestně odpovědný, jelikož ustanovení nutné obrany se na něj nepoužije. Zároveň je ovšem v takovém případě vyloučeno zavinění ve formě úmyslu, přichází zde v úvahu pouze nedbalost. Další podmínka stanovená odstavcem prvním je aktuálnost útoku, tedy že útok musí být přímo hrozící. Jednoznačně tato podmínka naráží na časovou působnost samotného útoku, tedy na jeho počátek, průběh a ukončení, jelikož jednotlivé etapy mají přímý důsledek na skutečnost, zdali jednání bude v mezích nutné obrany či nikoliv. Útok dle současné dikce ustanovení nutné obrany musí bezprostředně následovat, tedy není nutno vyčkávat, až skutečně k útoku dojde, nýbrž pokud obránce z hlediska ex ante usoudí, že k útoku bezprostředně dojde, může v obraně jednat ještě před započetím samotného útoku – např. útočník sahá po zbrani.27 Stejně tak v zásadě může obránce v obraně jednat, pokud útok stále trvá, pokud však byl útok již ukončen a zájem chráněný trestním zákonem již ohrožen není, nepřichází jednání v nutné obraně v úvahu. Takové jednání by bylo kvalifikováno jako odveta, nový útok a osoba takto jednající, by za svůj čin byla trestně odpovědná.28S otázkou přímého ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, úzce souvisí problematika využití automatických obranných zařízení, sloužících k zabezpečení objektů, jako jsou nejrůznější pasti, nástražné výbušniny apod. Jedná se o část nutné obrany, na kterou nepanuje mezi akademiky jednoznačný konsensus a v této práci není pro danou materii dostatečný prostor. Blíže se tomuto tématu věnují například Šámal, Kuchta apod.29

27

ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 404 Rozhodnutí Krajského súdu v Bratislave ze dne 8.10.1951, sp. Zn. 6 Tk 445/51 29 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 409-414 a KUCHTA, op. cit. s. 128-131 28

23

2.2.3. Protiprávnost útoku Aby útok mohl vyvolat stav, při kterém je možno využít nutné obrany, musí být protiprávný. Nutnou obranu nelze použít proti činům páchaným v rámci OVP, tedy především jednáním v krajní nouzi, či nutné obraně. 30

Protiprávnost, tak jak ji zná současná dikce zákonného ustanovení, je nutno

chápat nikoliv pouze ve smyslu trestního zákoníku, nýbrž z hlediska celého právního řádu. Otázkou zůstává, zdali protiprávnost chápat z objektivního nebo ze subjektivního hlediska. Někteří autoři zastávají názor, že protiprávnost je nutno chápat z hlediska subjektivního, tedy jako znak kvalifikující čin jako takový, který odporuje normě jako pravidlu určujícímu jednání31, kdy takové pojetí znamená, že není možno užít institutu nutné obrany proti činu, který postrádá znak protiprávnost, například tedy činům jinak trestným (spáchaných osobami nepříčetnými, či mladistvými). Proti takovýmto útokům se pak obecně připouští užití institutu krajní nouze dle § 28 trestního zákoníku, kdy ovšem jak již bylo uvedeno výše, je takový výklad k tíži obránce, jelikož podmínky pro splnění krajní nouze jsou těžší, než je tomu u nutné obrany. Zde poukazuji především na nutnost splnění podmínky subsidiarity a striktnější meze v rámci proporcionality. Tento závěr je nejen z mého pohledu, ale také z pohledu jiných autorů ne zcela vyhovující. Kuchta je zastáncem spíše objektivního pojetí protiprávnosti, kdy dle jeho názoru samotné znění ustanovení, v němž se přímo hovoří o útoku na zájem chráněný trestním zákonem, nikoliv však o protiprávnosti, vyznívá spíše pro objektivní pojetí.32 Obránce nemá v dané situaci zpravidla čas hodnotit, zdali útočníkovo jednání naplňuje subjektivní stránku protiprávnosti trestného činu a jelikož účel nutné obrany je ochrana zájmů chráněných trestním zákonem, pak je jeho pojetí lépe vyhovující. 30

Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 28.7.1978, sp. zn. 4 Tz 40/78 SOLNAŘ, op. cit. s. 117,118 32 KUCHTA, Nutná obrana, op. cit. s. 94 31

24

Řešení a celkové pojetí protiprávnosti má velký význam na dílčí podotázky týkající

se

protiprávnosti

útoků především

osob

trestně

neodpovědných, či osob nepříčetných. Další otázkou protiprávnosti útoku jsou případy tzv. vyprovokovaných útoků ať nedbalostních či úmyslných. Dle převládajících názorů takovéto vyprovokované útoky nevylučují využití nutné obrany. Pokud však tento útok byl záměrně vyvolán za účelem pod záminkou obrany způsobit útočníkovi újmu, byla by v tomto případě nutná obrana nepřípustná. Jiná situace je v případě, kdy dvě osoby na sebe navzájem útočí, s cílem poškodit tělesnou integritu druhého. V takovém případě by nemohl jednat v nutné obraně ani jeden. Vždy je však nutno situaci posuzovat z hlediska ex ante v kombinaci s objektivními skutečnostmi v dané situaci. Pokud by v takovéto situaci byly alespoň tři osoby, splňovalo by takové jednání skutkovou podstatu trestného činu rvačky podle § 158. Pokud se má na danou situaci aplikovat institut nutné obrany, musí být zcela zřejmé, kdo ze zúčastněných je obráncem a kdo útočníkem, velkou roli tedy má časová posloupnost, kdo konflikt začal, jaký měl úmysl, motiv, kdy na základě těchto okolností se následně může usuzovat, zdali jednání bylo prostým útočením jednoho na druhého, nebo by bylo možné aplikovat institut nutné obrany. Specifickou otázkou jsou útoky osob v rámci výkonu zákonem svěřených pravomocí, která není v našem právním prostředí zcela uspokojivě vyřešena a tak se omezím na stanovení základních tezí, ze kterých se při určování protiprávnosti útoku vychází. Obecně je nutno stanovit, že veřejní činitelé, dle §127 trestního zákoníku mají označení úředních osob, velmi často v rámci výkonu svých pravomocí ohrožují, nebo dokonce poškozují zájmy chráněné trestním zákonem. Právě však na skutečnost, že je jim tato pravomoc svěřena zákonem, nemůže být výkon této pravomoci zároveň trestný. Proti takovému „útoku“ nutná obrana možná není. Pokud by však tento zásah nebyl v mezích jejich pravomocí, nebo by byl zřejmě trestný činem, pak by se dalo presumovat, že proti takovému jednání by nutná obrana možná byla. Podobně

25

se ostatně v rámci své judikatury vyjádřil nejvyšší soud.33Pokud by však veřejná osoba činila úkony na základě nezákonných rozhodnutí státních orgánů, nebyla by zřejmě proti takovémuto jednání nutná obrana přípustná s poukazem na skutečnost, že tato veřejná osoba není oprávněna přezkoumávat správnost tohoto rozhodnutí, na základě kterého jedná.34 Útok musí být vždy směřován proti zájmu chráněnému trestnímu zákonem, v této části odkážu na svůj předchozí výklad u krajní nouze, kdy v rámci nutné obrany, by tyto subkapitoly byly totožné.35 2.2.4. Přiměřenost nutné obrany Zatímco v případě odstavce prvního, na který je v rámci právní praxe v České republice vcelku ucelený a konzistentní názor, v případě odstavce druhého platné úpravy všeobecný konsensus nepřevládá. Důkazem může být již samotný proces rekodifikace, kdy zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon nahradil zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V průběhu tohoto procesu byl původní vládní návrh zákona z roku 2005, který zahrnoval podstatné změny ovlivňující chápání přiměřenosti obranného jednání, na základě připomínek několikrát upraven, aby nakonec zůstal v takřka nezměněné podobě minulé úpravy. Obecně je možno stanovit, že k jednání v nutné obraně je v zásadě oprávněn každý, jehož trestním právem chráněné zájmy jsou ohroženy. Kromě osoby, jejíž práva jsou přímo ohrožena, je k obraně v zásadě oprávněna a jiná osoba, kdy se taková situace nazývá pomocí v nutné obraně. Pomoc v nutné obraně je v zásadě připuštěna pokaždé, dá-li se předpokládat, že by osoba, vůči níž útok směřuje, dala k této pomoci souhlas. Existuje však jedna výjimka, kdy je pomoc v nutné obraně připuštěna vždy, a sice v případě, kdy 33

Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR, ze dne 18.1.1980, sp. zn. 6 Tz 70/79 Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR, ze dne 24.3.1987, sp. zn. 7 Tz 15/87 35 Viz. Kapitola 2.1.2 34

26

je útok směřován proti tělesné integritě osoby, kdy k takovému zásahu není připuštěn souhlas nikdy v souladu s analogickým využitím §30 odst. 3. Pomoc v nutné obraně nelze směřovat vůči útokům v legraci, či nemyšlených vážně, takové jednání by pak bylo možno posoudit dle zásad o skutkovém omylu.36 V § 29 odst. 2 je výslovně uvedeno, že o nutnou obranu nejde, je-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z této formulace lze vyvodit, že není zcela podstatné, zda bude intenzita obranného jednání větší než jednání útočníka, důležité pouze je, aby toto jednání nebylo zcela zjevně přehnané. Pokud má být obrana účinná, je nutné, aby byla dostatečně intenzivní, tedy není zde omezení jako u krajní nouze, kdy v rámci splnění podmínky proporcionality je vyžadováno, aby způsobený následek nebyl zřejmě stejně závažný nebo závažnější. U nutné obrany tedy není vyloučeno způsobit závažnější následek, než původně hrozil jemu, pokud obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Trestní zákoník nepřichází s žádným jasným výkladovým měřítkem pro posouzení, zdali obrana splňuje podmínku přiměřenosti nebo už se jedná o exces, aplikující osoba musí vždy zvážit všechny okolnosti týkající se předmětné situace a to z především z pohledu osoby, která se útoku brání. Tento subjektivní přístup však nelze chápat absolutisticky, mohlo by dojít k zneužívání takovéto interpretace obránci a tak je nutno vždy zkoumat celou situaci jak z pohledu obránce tak současně s braním v potaz celkové objektivní reality. 37 Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, mezi akademiky se v minulosti v rámci rekodifikačních prací hojně diskutovalo nad terminologickou změnou tohoto pojmu. Nakonec se tak nestalo a tak pojem způsob útoku, zavedený novelou trestního zákona z r. 1993 zůstal v nezměněné podobě i v novém trestním zákoníku. Pojem způsob útoku bývá nejčastěji vykládán jako intenzita obrany a útoku, druh prostředků a způsob jejich použití, kdy pod tento pojem můžeme zahrnout vlastnosti útočníka i 36 37

KUCHTA, Nutná obrana, op. cit., s. 133-135 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 405,406

27

obránce, jejich počet, fyzickou kondici, sílu, stáří, věk, předcházející zranění, zvláštní schopnosti k útoku či obraně apod.38V rámci způsobu útoku je nutno dále brát v potaz použité prostředky útočníkem, jelikož z nich může obránce usoudit, zda a jakých prostředků bude nucen k obraně použít, případně obranu jaké intenzity musí použít, aby byla obrana účinná. Není tedy jednoznačně vyloučeno, že užití střelné zbraně obráncem, který je buďto proti přesile, nebo proti jednoznačně silnějšímu neozbrojenému protivníkovi, který mu vyhrožuje smrtí, nebude v mezích nutně obrany.39V zásadě velký rozdíl lze spatřovat v absenci požadavku subsidiarity, který v nutné obraně oproti krajní nouzi chybí, je to další z prostředků, kterým právo zvýhodňuje zájmy obránce před zájmy útočníka.

2.2.5. Exces z nutné obrany Nutná obrana jak již bylo uvedeno, je institutem, který je využíván v rámci své povahy jako institut, který má napomáhat realizovat funkci trestního práva, jíž je ochrana určitých společenských zájmů. Občas však může nastat situace, kdy povaha obrany, kterou obránce použije je zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Hovoříme zde o excesu z nutné obrany, tedy o situaci, kdy ačkoliv tu byl reálný útok a byly zde dány podmínky pro užití obranného jednání, tak z důvodu překročení mezí nutné obrany, již není možno dané jednání považovat jako beztrestné. Exces dělí právní teorie na extenzivní a intenzivní. Extenzivní exces spočívá v překročení mezí nutné obrany v časovém úseku, tedy že obránce neupustil od obranného jednání, jakmile byl útok spolehlivě zažehnán, ale pokračoval v něm. Intenzivní exces naopak spočívá v překročení samotného způsobu, nutné obrany, kdy způsob obrany byl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Dikce ustanovení nutné obrany nevylučuje ani jeden ze 38 39

DOLENSKÝ, A. Nová koncepce nutné obrany. Bulletin advokacie, 1994, č.1, s. 24 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.1.1998, sp. zn. 1 Tzn 25/97

28

způsobu excesů, kdy oba přijímá trestní zákoník jako možné. Je ovšem otázkou, jaká je nutná míra zavinění co do způsobeného následku a zavinění co do samotného excesu. Zpravidla existují tři různá pojetí. První pojetí říká, že rozhodující je zavinění ke způsobenému následku, přičemž zavinění k excesu je nerozhodné. Druhé pojetí říká, že rozhodující je forma zavinění k negativním znakům trestného činu, tj. ke znakům nutné obrany, kdy forma zavinění k pozitivním znakům skutkové podstaty je nerozhodná. Podle třetího, v současné době nejčastěji přijímaného řešení, je třeba vzít v úvahu zavinění jak k excesu, tak i ke všem dalším okolnostem a znakům skutkové podstaty. 40 Dle tohoto pojetí se vždycky na základě výše uvedených indícií určuje, zdali byl exces úmyslný nebo nedbalostní jak co do excesu tak do následku. Toto pojetí bude mít samozřejmě vliv na stanovení přesné právní kvalifikace, kdy některé skutkové podstaty v rámci stejného trestného činu se dělí na úmyslné a nedbalostní, kdy úmyslné jsou samozřejmě trestány přísněji. Důsledky pro osoby jednající v excesu z nutné obrany jsou různé. Platný Trestní zákoník pracuje s různými instrumenty, které se mohou aplikovat na osobu, která zcela nesplní podmínky nutné obrany. Výše jsem již nastínil, že důležité pro rozhodnutí o právní kvalifikaci a tím pádem výši trestu je správné určení, zdali trestný čin bude chápán jako úmyslný nebo nedbalostní. Pokud se jednalo o úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, můžeme v některých případech využít několika málo privilegovaných skutkových podstat, které jsou v trestním zákoníku uvedeny, jako trestný čin zabití, nebo ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky.41 Konečně posledním institutem, který výslovně zakotvuje polehčující okolnost v případě excesu z nutné obrany nebo krajní nouze je § 41 písm. g), kdy tuto skutečnost by měl vzít soudce v potaz při stanovení výše trestu.

40 41

KUCHTA, Nutná obrana, op. cit. s. 167,168, podobně také ŠÁMAL, komentář, op. cit. 408,409, ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 408

29

2.3. Svolení poškozeného

Jako nová OVP v rámci rekodifikace trestního zákoníku z roku 2010 byl do § 30 zakotven institut svolení poškozeného. Jeho podstata tkví ve skutečnosti, že pokud z hlediska trestního práva poškozená osoba dá k zásahu do vlastních zájmů, chráněných trestním zákonem, povolení, pak takové jednání nemůže zakládat trestní odpovědnost. V rámci tohoto institutu se uplatňuje zásada volenti non fit iniuria – tomu, kdo souhlasí, se neděje křivda. Navzdory skutečnosti, že tento institut byl výslovně do českého právního řádu zaveden až s novým trestním zákoníkem, neznamená to, že by právní teorie a praxe s tímto pojmem doposud nepracovala. Existují například některé skutkové podstaty ve zvláštní části trestního zákoníku, které ve svém textu výslovně uvádějí, že se určité jednání děje proti vůli poškozeného, kdy pokud v těchto případech byl dán souhlas, pak se toto jednání vůbec nestává trestným činem, nikoliv však v důsledku OVP, nýbrž už v důsledku nenaplnění znaků objektivní stránky daného trestného činu. V rámci udělování souhlasu má osoba udělující souhlas v zásadě právo ho udělit k zásahu do těch zájmů, o nichž může sama a bez omezení rozhodovat, pokud však tímto souhlasem bude zasaženo do zájmů, které nejsou zájmy pouze osobními (některé majetkové trestné činy, trestné činy proti svobodě), ale jsou zájmy celé společnosti (život a zdraví člověka, pohlavní zneužití atd.), pak takový souhlas nemá z hlediska vyloučení protiprávnosti žádný relevantní význam. 42Na tomto místě je nutno zmínit, že u některých skutkových podstat může být sporné, zdali je u něj přípustné uplatnit institut svolení poškozeného. Pro správné posouzení bude nutno vždy individuálně posoudit každou situaci se všemi v úvahu přicházejícími okolnostmi. Subjekt oprávněný k udělení souhlasu může být jak fyzická tak právnická osoba. Fyzická osoba jedná v zásadě sama za sebe, i když pokud to

42

ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 421

30

povaha připouští, není vyloučeno, aby za ni souhlas udělila osoba v zastoupení. Za právnickou osobu pak vystupují v souladu se zvláštními právními předpisy oprávněné osoby. Spornou otázkou může být, jak posuzovat způsobilost k udělení svolení, jestli je nutno způsobilost vykládat ve smyslu svéprávnosti dle nového občanského zákoníku, nebo ve smyslu příčetnosti dle trestního zákoníku. Šámal zastává názor, že způsobilost je třeba posuzovat ve smyslu příčetnosti dle trestního zákoníku, na podporu vlastního názoru přidává i myšlenku, že souhlas k některým jednáním lze jen stěží považovat za právní úkon ve smyslu právního úkonu dle nového občanského zákoníku.

43

Naproti tomu existuje oponentský názor zastávající tezi druhou,

kdy se však autor vyhnul řádné argumentaci svého pojetí.44Osobně se musím přiklonit spíše k Šámalovu názoru, kdy jeho argumentaci bych podpořil především s poukazem na praktičnost využití institut nepříčetnosti, či snížené příčetnosti z hlediska trestního práva. Jsem toho názoru, že institut nepříčetnosti je flexibilnějším, než právním pojem omezení svéprávnosti z občanského práva, dalším důvodem je také skutečnost, že orgán, který bude posuzovat platnost svolení, bude zpravidla orgán činný v trestním řízení, jenž je

zkušený v posuzování

nepříčetnosti

dle

trestního

práva,

nikoliv

v posuzování svéprávnosti dle práva občanského. Podobné řešení bych pak viděl také u osob nezletilých, či se sníženou příčetností. Další otázkou, týkající se tentokrát časové podmínky svolení, je způsob, jakým vykládat a aplikovat svolení dané předem, nebo současně s jednáním osoby páchající trestný čin a pak následné presumované svolení. Zůstává totiž otázkou, zdali pod pojmem jednáním osoby páchající čin jinak trestný, je možno chápat i vývojová stádia trestného činu dle § 111, nebo už samotný dokonaný trestný čin. Pokud jsme zastánci teorie, že i vývojová stádia je nutno brát v potaz, pak situace, kdy je souhlas dán předem, musí být zpravidla dán 43

ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 422 KLAPAL, Vít. Svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost. Trestněprávní revue. 2005, č. 10, s. 261 44

31

ještě před počátkem přípravy (je-li trestná), nebo před počátkem pokusu. Pojem současně se pak vykládá způsobem, kdy souhlas je udělen při samotné přípravě, nebo při samotném pokusu.45 Druhé pojetí pak zastává názor takový, že skutečnost, jak tyto pojmy vykládat závisí na tom, jestli osoba začala jednat ve smyslu příslušné skutkové podstaty trestného činu, svolení dané před takovým jednáním je svolení dané předem.46Otázka presumovaného svolení nezadává žádný větší problém. Zákon vylučuje protiprávnost v těch případech, kdy jednající osoba mohla důvodně předpokládat, že i když takový souhlas nebyl pro určité okolnosti dán, tak pokud by k situaci došlo, byl by tento souhlas udělen. Zejména tomu tak bývá v případě, kdy se tak děje po několikáté, kdy opakovaně se s vědomím majitele půjčuje nějaká věc určité osobě a neexistují žádné okolnosti, v důsledku nichž by mělo dojít k nějaké změně dosavadní praxe. Je nutno tedy brát v potaz dosavadní praxi, zkušenosti mezi subjekty a samozřejmě i další okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodování osoby poskytující presumovaný souhlas. Zcela obyčejný příklad můžeme uvést situaci, kdy si syn půjčuje bez výslovného dovolení auto rodičů, na základě skutečnosti, že tak bylo učiněno již poněkolikáté a rodiče by tento souhlas, pokud by se syn zeptal, udělili. Dle ustanovení § 30 odst. 2 je stanoveno, že souhlas musí být dobrovolný (bez nátlaku fyzického či psychického), vážný, určitý (projev vůle není jednoznačný, není zřejmé, co bylo míněno), srozumitelný. V souvislosti s institutem svolení poškozeného se velmi často hovoří o trestněprávní

odpovědnosti

sportovců

za

sportovní

úrazy.

V rámci

trestněprávní odpovědnosti za sportovní úrazy se uplatňují nejrůznější teorie, například teorie svolení poškozeného, teorie přípustného rizika, kombinace

45 46

KLAPAL, op. cit. s. 264 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 423

32

těchto dvou a jiné.47 Institut svolení poškozeného však výslovně zakazuje souhlas s ublížením na zdraví nebo na životě, naopak, je možno chápat, že nevylučuje dát souhlas k situacím, které vytváří pouhé nebezpečí k ublížení na zdraví nebo na životě. Rizikové sporty je možno rozdělit na ty, u nichž může být ublížení na zdraví vedlejším produktem (hokej, fotbal, olympijský box) a sporty u nichž samotné „pravidla“ takového sportu spočívají ve způsobení újmě na zdraví druhému sportovci (boje v klecích, ultimátní zápasy apod.). V rámci první kategorie dochází k ublížení na zdraví převážně nedbalostně, kdežto v druhé kategorii se o nedbalosti nedá hovořit. V případě úderů na nechráněnou hlavu lze zcela jasně uvažovat alespoň o nepřímém úmyslu. Klapal považuje za vhodné, aby takové činy, které překračují rámec přípustného sportovního rizika, byly stíhány.48 Dle mého názoru je problematika sportovních úrazů v rámci našeho právního řádu takřka neřešena a zasloužila by si určitě vyšší pozornost. S ohledem na platnou právní úpravu by některé zákroky v rámci sportu mohly být zcela jistě považovány za trestné. Podrobněji bude tato teze rozvedena v závěrečných kapitolách při úvahách de lege ferenda. 2.4. Přípustné riziko Přípustné riziko jako další OVP byla podobně jako svolení poškozeného do aktuální de lege lata právní úpravy trestního zákoníku zavedena až v rámci rekodifikace trestního zákoníku z roku 2010. Podstata přípustného rizika spočívá v tom, že trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce 47

Články, ve kterých se této problematice obsáhle věnuje KRÁLÍK M. Legislativní a judikatorní východiska trestněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy (úvod do problematiky), Trestněprávní revue, 2006, č. 8, s. 228 a dále články, kterými stejný autor na tento úvodní článek ve stejném periodiku navazoval. 48 KLAPAL, op. cit., s. 262

33

společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Úprava byla v rámci § 31 rozdělena do dvou odstavců, kdy v prvním se jedná o pozitivní vymezení samotného institutu a v odstavci druhém se jedná o negativní vymezení, kdy pokud osoba jednající v přípustném riziku splní pozitivní vymezení prvního odstavce, ovšem současně naplní podmínky předpokládané odstavcem druhým, nelze takové jednání jako přípustné riziko klasifikovat. Aby se jednalo o přípustné riziko, musí být zaměřeno na společensky prospěšný výsledek. Přesné vymezení pojmu společenská prospěšnost bychom v zákoně hledali marně, avšak můžeme ji definovat jako jistou hodnotu, jejíž přínos bude benefitovat nikoliv jednoho člověka, nebo jistou skupinu jedinců, nýbrž společnost jako celek. 49 Podobně jako v případě krajní nouze obsahuje přípustné riziko podmínku subsidiarity, kdy se riziko připouští pouze v případě, že nelze sledovaného účelu dosáhnout bez něj, nebo jen za podstatně nevýhodnějších okolností. Vždy je tedy nutno zvážit všechny varianty a i neriziková cesta, která vede ke stejnému výsledku, avšak je nepoměrně časově či finančně náročná nemusí nutně vyvracet možnost jednat v rámci přípustného rizika Mezi možným ziskem v rámci rizika a přípustnou ztrátou musí být určitý poměr, který není možno podceňovat. V rámci druhého odstavce je stanoveno, že se nejedná o přípustné riziko mimo jiné tehdy, jestliže výsledek, k němuž směřuje riziková činnost, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika. V rámci důvodové zprávy k § 31 je stanoveno, že při zvažování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něž patří zejména velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku, i stupně pravděpodobnosti, že tyto nastanou. Dále je zde mimo-jiné stanoveno, že nelze zásadně podniknout 49

PÚRY František, KUCHTA Josef. Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika, Bulletin advokacie. 2011, č. 9, s. 20

34

rizikové jednání, které by sice na jedné straně mohlo mít významné kladné výsledky, ale také katastrofální následky i když jejich pravděpodobnost není příliš velká.50 Obecně lze stanovit, že prostor pro uvážení přiměřenosti v rámci přípustného rizika je zákonem stanoven velmi široce, kdy tato formulace byla podrobena kritice. Bylo jí vytýkáno, že lze velmi obtížně srovnávat na jedné straně možný kladný výsledek rizikového jednání a na druhé straně výše pravděpodobnosti rizika, kdy v zákoně není uvedeno, co se považuje za míru rizika. Tyto veličiny by se měly posuzovat v rámci jejich celospolečenského významu, nikoliv například na základě finančních analýz, kdy se porovnává výše možného zisku oproti možné finanční ztrátě.51 Přípustné riziko nemůže způsobovat riziko lidskému životu nebo zdraví. Takovýto postup je možný pouze v případě, že je k takovému jednání dán souhlas dotyčného v souladu s jiným právním předpisem. Úzce se v rámci této podmínky vracíme k institutu svolení poškozeného, který jsme rozebírali v předchozí kapitole. Dalším předpokladem je optimální informovanost subjektu, který v rámci přípustného rizika činí předmětné rozhodnutí, v souladu s dosaženým stavem poznání. V rámci této podmínky se úzce dotýkáme také určení subjektu rizikového jednání, kdy jednat za přípustného rizika může zpravidla jen osoba v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Pouze taková osoba má v rámci svých dosavadních zkušeností a dosaženého stupně vědomí možnost kvalifikovaně na základě těchto poznatků rozhodovat o případném rizikovém postupu. Zde je nutno také připomenout, že hranice přípustného rizika je zpravidla nutno hodnotit ex ante, tedy z hlediska doby, kdy k samotnému rozhodnutí došlo, nikoliv například v době, kdy se pouze rozhoduje, zdali jednání bylo trestné či nikoliv. Rizikové jednání nesmí být

50

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisky [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008 [cit. 2.3.2015]. 51 PÚRY, KUHTA, op. cit., s. 20

35

v rozporu s jinými právními normami v rámci právního řádu a nesmí být v rozporu s veřejným zájmem, zásadami lidskosti, nebo dobrými mravy. 52 2.5. Oprávněné použití zbraně Poslední OVP, v trestním zákoníku výslovně uvedenou je oprávněné použití zbraně. V rámci tohoto institutu se pojem zbraň chápe úžeji než v §118 trestního zákoníku, kde je vymezeno, kdy byl trestný čin spáchán se zbraní. Pojem zbraň je třeba vykládat vždy dle příslušných speciálních předpisů především z oblasti správního práva, kdy v těchto předpisech je stanoveno, že se v daném případě pod pojmem zbraň může chápat zbraň bodná, střelná nebo sečná.53Samotným použitím zbraně se rozumí takové užití zbraně, k jakému účelu je daná zbraň vyrobena, střelná ke střelbě, bodná k bodání apod. Lze tedy usuzovat, že v případě, že je daná zbraň užita jiným způsobem, například střelná zbraň k omráčení, nebude se zde jednat o použití zbraně, nýbrž o užití donucovacího prostředku.54 Na samotnou trestnost jednání to však ve většině případů vliv mít nebude, protože se bude jednat o jinou OVP, v zákoně přímo neuvedenou, a sice výkon práv a povinností. Pojem jiný právní předpis definuje široké spektrum předpisů z oblasti správního práva, které upravují použití zbraní osobami, na které se působnost zákona vztahuje. Významný zákon upravující používání zbraní je samozřejmě zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, kde je v § 51 vymezeno, že policista je oprávněn použít při zákroku donucovací prostředky a zbraně, k jejichž používání je vycvičen. § 56 stejného zákona dále stanovuje podmínky, za nichž je policista oprávněn použít zbraň. Namátkově uvedu pouze několik situací, za nichž je policista oprávněn zbraň použít, a sice pokud jedná v nutné obraně nebo v 52

PÚRY, KUCHTA, op. cit., s. 20-25 SOLNAŘ, op. cit. s. 136 54 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 432,433 53

36

krajní nouzi, jestliže se nebezpečný pachatel, proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt nebo aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet a další. Policista může použít zbraň až jako poslední možnost, tedy až v případě, že užití donucovacího prostředku by bylo zřejmě neúčinné. Před použitím zbraně je v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až e) § 56 zákona o policii ČR povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito zbraně, pokud však není ohrožen život nebo zdraví policisty, nebo jiné osoby a zákrok nesnese odkladu, v takovém případě není předchozího varování třeba. V praxi se bude jednat často o situaci, kdy střelnou zbraň použije jako první osoba, proti níž je zasahováno. Další zákony, upravující použití zbraně jsou například zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, kdy strážník má dle tohoto zákona podstatně omezenější možnosti užití zbraně než mají policisté ČR, dále zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, kdy tento stanoví podmínky pro použití vojenské zbraně vojáky v činné službě, zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon a další.55 V zásadě lze uvést, že institut oprávněného použití zbraně se vztahuje na osoby, které jsou v určitém služebním poměru ke správnímu orgánu, kdy z tohoto postavení mají možnost za určitých, zákonem stanovených podmínek, použít zbraň. V zásadě nemůžeme dle tohoto ustanovení posuzovat případ, kdy střelné nebo i jiné zbraně užije fyzická osoba mimo tento služební poměr. Pokud taková osoba užije této zbraně, bude se takový případ posuzovat dle obecných ustanovení nutné obrany nebo krajní nouze. V daném případě bude nevýznamné,

zdali

se

bude

jednat

o

držitele

oprávněného

nebo

neoprávněného, na posuzování podmínek nutné obrany nebo krajní nouze to

55

ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 433-438

37

nebude mít vliv, nicméně dotyčný se může vystavit nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, dle § 279 trestního zákoníku.56 2.6. Okolnosti vylučující protiprávnost v zákoně výslovně neuvedené Velmi častou OVP v zákoně neuvedenou, avšak všeobecně přijímanou je výkon práv a povinností. Jedná se o OVP, která byla v mnohých případech odborníky navrhována pro řádnou kodifikaci a výslovné uvedení jejího ustanovení v právní úpravě de lege lata. V důvodové zprávě k trestnímu zákoníku je uvedeno, že tuto okolnost nebylo nutno zakomponovat přímo do trestního zákoníku již z důvodu definice trestného činu, kdy je zde výslovně uvedeno, že se musí jednat o protiprávní čin a tedy tomuto můžeme rozumět tak, že činy, které jsou dle zákona dovoleny, některé jsou zákonem dokonce přikázány, nemusí být ospravedlněny, když jako takové nemohou být nikdy trestné. Dále důvodové zpráva uvádí, že výčet OVP není v žádném případě konečný a že výslovně jsou uvedeny pouze nejfrekventovanější z nich.57 S institutem závazného rozkazu se můžeme setkat nejčastěji v rámci úkonů prováděných bezpečnostními sbory, vojenskými oddíly apod. Speciální předpisy jako třeba zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kdy dle § 46 odst. 2, 3

58

je stanoveno, že pokud je rozkaz vedoucího

příslušníka v rozporu s právním předpisem, je příslušník povinen jen na tuto skutečnost upozornit. Pokud vedoucí nadále trvá na splnění, má osoba, která je povinna rozkaz provést, právo žádat takový rozkaz písemně. Pokud je rozkaz, který příslušník dostal v rozporu s normami trestního práva, tedy na základě jeho jednání by byl spáchán trestný čin, nesmí příslušník takový příkaz

56

KUCHTA, op. cit. s. 180 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisky [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008 [cit. 2.3.2015]. 58 Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů 57

38

provést a příslušník musí tuto skutečnost ohlásit nadřízenému příslušníka, který rozkaz vydal. Podobná situace platí též u vojáků. Mezi další OVP v zákoně neuvedené můžeme stanovit například zadržení osoby v souladu se zákonem, lékařský zákrok apod.

39

3. Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v USA 3.1. Obecně k právnímu řádu v USA V USA se právní systém vyvíjel zcela jiným směrem než v ČR. Oproti České republice, kde se právní systém vyvíjel pod vlivem kontinentálního evropského systému, v USA se právní systém vyvíjel pod vlivem svých původních okupantů, tedy Velké Británie. Ve Velké Británii je zaveden systém common law, neboli zvykové právo, někdy také nazýváno jako právo soudcovské, toto bylo také přeneseno do USA, kdy tento systém práva byl převzat po přijetí deklarace nezávislosti z roku 1776. Dokumentem nejvyšší právní síly je Ústava ze 17. září z roku 1787. Tato Ústava byla několikrát novelizována tzv. dodatky Ústavy. Položila základ státního zřízení USA ve formě federace, kdy v současnosti každý z 50 států USA má svou vlastní Ústavu, vlastní území, na kterém může vykonávat jurisdikci svěřenou Ústavou USA, svého guvernéra, svůj vlastní zákonodárný, výkonný i soudní aparát. Předpisy vydávané jednotlivými státy se tak mohou v rámci stejných společenských vztahů lišit ve svých podobách, existuje v podstatě jediný požadavek pro právní předpisy jednotlivých států, a sice jejich soulad s Ústavou. Státy mohou garantovat svým občanům rozsáhlejší práva, než jim garantuje Ústava USA, kdy Ústava prezentuje jakýsi minimální standard, pod který nesmí ochrana práv občanů klesnout.59 Vrcholným legislativním orgánem USA je Kongres se dvěmi komorami, Sněmovnou reprezentantů a Senátem. Oproti České republice se zde nedá hovořit o dolní a horní komoře, jelikož obě fungují a existují na stejné úrovni. V každé komoře se může až na výjimky navrhnout zákon, který se v dané komoře projednává určeným postupem, kdy tento zákon pokud je schválen jednou komorou přejde ke schválení komoře druhé, která jej může schválit, ale může jej také zamítnout. Pokud mají jednotlivé komory na určitý zákon 59

SCHUBERT, F. A., Introduction to law and the legal system, 10th edition, Wadsworth. 2012., s. 88-90

40

odlišný pohled, dojde ke schůzi tzv. dohodovacího výboru, který vyjedná konečnou verzi zákona, který by pak měl být v nezměněné podobě přijat oběma komorami. Aby zákon nabyl platnosti, musí ho podepsat prezident, který však má prezidentské veto, které může být přehlasováno pouze 2/3 hlasů obou komor. Pokud je zákon přijat, může být předložen Nejvyššímu soudu USA k přezkoumání jeho souladu s Ústavou. 60 Ústava USA ve svém článku I. odst. 8 stanovuje pravomoci, které explicitně svěřuje federální vládě. Namátkou se jedná o regulaci mezistátního obchodu, vybírání daní, cel, dávek a poplatků, vydávání bankovek, razení mincí apod. Desátý dodatek Ústavy pak stanovuje, že práva, která ústava výslovně nepřiznává federaci ani je nevylučuje z pravomoci států, náležejí jednotlivým státům nebo lidu. Toto je základní rozdělení pravomocí mezi federální vládou a vládou jednotlivých států. Existují však určité oblasti, které mohou upravovat jak státní orgány, tak orgány federální. Pokud v takovém případě dojde ke vzájemnému rozporu, musí právní předpis vydaný státem ustoupit právnímu předpisu federálnímu dle článku 6 Ústavy USA. Pokud dojde k situaci, že soudce, který je nucen posoudit určitý případ, který doposud nebyl v rámci zákonů, či praxe řešen nastává situace, kterou je nucen vyřešit na základě principů common law. Případ bude posouzen podle obecných principů práva, spravedlnosti apod. V minulosti se často Americké soudy nechávaly inspirovat soudy Velké Británie. Soudní precedenty vycházejí ze zásady „stare decisis“, jejíž podstata spočívá v respektování precedentů vydaných vyššími soudy, soudy nižšími. Toto pravidla platí jak pro státní soudní soustavu, tak pro federální soudní soustavu, kdy však precedenty vydané Nejvyšším soudem USA jsou závazné jak pro soudy federální, tak pro soudy státní. Je třeba připomenout, že soudní rozhodnutí jako celek není soudním precedentem, precedentem se stává pouze jeho část, nazývaná též „holding“, někdy také „ratio decidendi“, kdy v této části ustavuje

60

SCHUBERT, op. cit. s. 91

41

soud určité pravidlo, které se na daný případ aplikovalo a pouze toto pravidlo se stává precedentem. Druhou částí, již volitelnou je „obiter dictum“, tato část už není součástí precedentu. V této části soud pouze uvádí nejrůznější komentáře, které osvětlují, jakými myšlenkami se nechal vést a z jakého důvodu vytvořil takové pravidlo. Precedent může být přijat pouze většinou senátu soudu (pokud soud v senátu rozhoduje), disenty v tomto případě nehrají roli a nemohou mít povahu precedentu.61 3.2. Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v USA Trestné činy mají v USA dvojí původ. Může se jednat buďto o trestné činy stanovené právním předpisem nebo trestné činy stanovené common law. Zatímco trestné činy stanovené common law se již prakticky nepoužívají62, trestné činy přijaté v důsledku legislativy uplynulého století, se staly hlavním pramenem. Trestné činy mohou mít původ jak ve federálních právních předpisech63, tak ve státních právních předpisech, ba dokonce trestné činy mohou přijímat samotné obce vyhláškami v rámci své působnosti. Nejmladším pramenem trestných činů ve vymezené působnosti jsou také pravidla vydávaná nejrůznějšími úřady, kterým byla taková pravomoc svěřena. Například Kongres delegoval na Americkou interní příjmovou službu určitou pravomoc v přijímání právních předpisů týkajících se daní a poplatků, kdy tímto zmocněním může stanovit v právním předpisu také trestný čin. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že trestní právo v USA je kodifikováno v mnoha trestních zákonech. Většina ze státních trestních zákoníků byla postupně přijata pod silným vlivem tzv. Model Penal Code, což je vlastně jakýsi modelový trestní zákoník (dále už jen MTZ), vytvořený akademiky, 61

SCHUBERT, op. cit., s. 97-103 Judgment of Supreme Court of United States. The United States v. Hudson and Goodwin, 11 U.S. (7 Cranch) 32, ze dne 13. února 1812. 63 U.S. Code: Title 18 – Crimes and criminal procedure [online]. Codes.lp.findlaw, publikováno 13.11.2014[cit. 20.2.2015] 62

42

právníky a soudci za účelem unifikace trestního práva po celém území USA. Ačkoliv byla jeho ustanovení přijímána do většiny právních úprav jednotlivých států, nikde nebyl přijat v neupravené podobě a tak ke kompletní unifikaci nedošlo.64 Každý z těchto trestních zákoníků stanovuje určité podmínky pro to, aby jednání mohlo být označováno jako trestný čin a mohlo zakládat trestní odpovědnost. Pojmovými znaky trestného činu je tzv. actus reus, tedy, že došlo k jednání, které vedlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Dalšími znaky trestného činu je mens rea, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu – úmysl, nedbalost nebo byla naplněna objektivní odpovědnost, dále příčinná souvislost, případně další doprovodné okolnosti – v našem trestním právu známé také jako fakultativní znaky trestného činu a společenská nebezpečnost.65 Pokud jsou splněny podmínky pro daný trestný čin, tedy u většiny trestných činů to bude prokázání trestného jednání, jeho zavinění, příčinnou souvislost a společenskou nebezpečnost, může být pachatel označen za trestně odpovědného a může být v souladu s právem potrestán. V právu USA však existují podobně jako v Českém právu jisté korekční prvky, které jednání jinak trestné zbavují jeho společenské nebezpečnosti a jako takové ho před právem zbavují protiprávnosti. Právo USA tyto korekční prvky nazývá tzv. defenses, neboli obrany, obhajoby, jednoduše řečeno práva obžalovaných, které pokud se podaří prokázat, pak se jejich trestní odpovědnost buďto snižuje, nebo zcela zaniká a tedy čin, jehož se dopustili, není považován za trestný. V USA není na tuto věc jednotný pohled, už jen z hlediska jejich dělení, kdy právní teorie rozděluje OVP na excuse (omluvné) a justification (ospravedlňující). Převládající názor je takový, že zatímco u ospravedlňující jsou tyto činy páchány s vědomím, že osoba, která takto jedná, uznává, že takový čin spáchala, avšak v důsledku určitých okolností, nemůže 64 65

SAMAHA J., Criminal law, 10th edition, Belmont, Publisher: Wadsworth. 2010, s. 14-19 SAMAHA, op. cit. s. 82

43

být považováno toto jednání za zavrženíhodné a v dané situaci by takto jednala znovu, omluvných převládá názor, že osoby, které spáchají trestný čin za těchto OVP uznávají, že jednání, kterého se dopustili je trestné, je zavrženíhodné, ale kvůli určitým okolnostem, za nichž tento trestný čin spáchali, za něj nemohou být odsouzeni.66 Tento model nápadně připomíná institut zániku trestní odpovědnosti z českého práva, a tedy se touto materií nebudeme v této práci podrobně zabývat. Mezi ospravedlňující řadí americká teorie sebeobranu a její součásti jako ochrana majetku, ochrana druhých, dále necessity, někdy také nazýváno jako „choice of lesser evil“, která se svými rysy podobá české úpravě krajní nouze a souhlas poškozeného. Někteří právníci mezi ospravedlňující obrany řadí také veřejnou službu neboli výkon práva při plnění povinností v rámci zaměstnání. Mezi omluvné obrany patří „duress“, tedy nátlak, ačkoliv tento bývá některými autory řazen mezi ospravedlňující67, omyl právní i skutkový, obrana před nezákonným zatčením, a další. Je nutno stanovit, že výčet těchto „obran“, není rozhodně konečný, což stanovuje jak „Common law“, tak i MTZ a tak jsou dveře otevřené dalším možným OVP, kdy tyto mohou jinak trestné jednání pachatele vyloučit nebo omezit. 3.3. Necessity – krajní nouze 3.3.1. Obecně ke krajní nouzi Krajní nouze je trestním právem USA chápána jako jedna z nejširších a nejobecnějších OVP, které toto právo poskytuje. Právní teoretici chápou podstatu tohoto institutu v tom, že i nejdokonaleji definované trestné činy a okolnosti vylučující protiprávnost nemohou zahrnout kompletní škálu 66

SAMAHA, op. cit., s. 135, 136 SCHOPP, Robert F., Justification Defenses and Just Convictions. 1st edition. Cambridge. Publisher: University of Cambridge, 1998, s. 136 a násl. 67

44

možných situací, které reálný život může přinést. Proto je nutno vymezit v právu takové obecné pravidlo, které zajistí spravedlnost i v těch případech, na které právo nepamatuje. Krajní nouzi tedy rozumíme takovou situaci, kdy pachatel činu jinak trestného vědomě spáchá trestný čin, avšak učiní tak v úmyslu zabránit většímu nebezpečí, kdy takový postup je ospravedlněn v souladu

se

všeobecnými,

veřejně

uznanými

morálními

zásadami

vyjádřenými ve formě norem trestního práva, v případě absence speciální OVP v daném případě.68 Právníci chápou krajní nouzi v USA odlišně. Někteří ji interpretují jako OVP zakotvující oprávněnou neposlušnost občanů, kdy touto neposlušností je chápána právě skutečnost vědomého porušení práva, kdy toto jednání není protiprávní vzhledem k okolnostem a účelům systému, ve kterém jsou tato práva zakotvena. Jiní autoři mluví o krajní nouzi jako o jistém korektivním prvku v rámci systému trestního práva, kdy tento je aplikován v případech, kdy dikce trestného činu a nedostatek jiných aplikovatelných okolností vylučujících protiprávnost vytvoří podmínky pro jednání, které je v daném případě daleko přijatelnější než jakákoliv jiná alternativa v souladu s principy a účely veřejné morálky reprezentované trestním právem69 Obecně lze stanovit, že krajní nouze v případě amerického práva jednoduše stanovuje výjimky z obecného zákazu určitého jednání, kdy toto jednání je v zájmu všeobecně uznávaných zásad zbaveno protiprávnosti buďto na základě legislativního ustanovení, nebo na základě common law. Konkrétní podmínky pro to, aby osoba mohla jednat v krajní nouzi, jsou různé stát od státu, obecně však lze na základě praxe amerických soudů stanovit tyto základní kritéria – musí existovat určité nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním právem, toto nebezpečí je odvráceno jednáním, které právo označuje jako trestné, avšak zároveň je méně škodlivé než to, jemuž mělo být tímto jednáním zabráněno, dané jednání nešlo odvrátit jiným, 68 69

SCHOPP, Robert F., op. cit. s. 168,169 SCHOPP, Robert F., op. cit. s. 169

45

právem dovoleným způsobem a v některých případech musí být splněna podmínka vědomé příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a odvráceným nebezpečím. 3.3.2. Výklad pojmu přímo hrozícího nebezpečí Právní úprava USA výslovně užívá v tomto kontextu pojem „evil“ tedy zlo, nedá se tedy ani tak hovořit o nebezpečí jako spíše o zlu páchanému proti všeobecně přijímaným morálním zásadám zachycených v trestním právu. Požadavkem, aby zlo bylo způsobilé vyvolat možnost jednání v krajní nouzi je skutečnost, že je dané jednání právem zakázáno. Nebezpečí může vzniknout buďto událostí nezávislou na lidském jednání – přírodní katastrofa, nebo také jednáním lidským. V rámci common law představuje tato možnost, kdy krajní nouze může být způsobena taky lidským jednáním, vývoj až moderní doby. Starší zákony, které uznávaly krajní nouzi jako OVP, ji přiznávali právní relevanci pouze v případě, že vznikla v důsledku přírodních jevů, nezávislých na lidské vůli. Krajní nouze má jak subjektivní tak objektivní prvky. Objektivními prvky chápeme právě poměřování mezi jednotlivými zly a chráněnými zájmy, kdy právě hodnota těchto veličin je dána všeobecným konsensem společnosti, kdy například bezprávný zásah do lidského života je chápán jako zlo nejvyšší a zároveň to znamená, že každý život má stejnou hodnotu, nelze tedy poměřovat životy lidí podle toho, co v životě dokázali, kým se stali, nebo kolik vydělali. Subjektivní hledisko poté zohledňuje psychický stav osoby, která v krajní nouzi jedná, kdy je povoleno jednání v krajní nouzi i v případě tzv. putativní krajní nouze, tedy kdy nebezpečí reálně neexistuje, avšak vzhledem k situaci mohla daná osoba rozumně předpokládat, že situace reálná je. Taková situace se posuzuje vždy z pohledu osoby, která v putativní krajní

46

nouzi jednala. 70 Může se jednat o situaci, kdy herci nacvičují scénu, kdy jeden druhého zavraždí a kdy tohoto se stane náhodným svědkem třetí nezúčastněná osoba, která si bude vzhledem k okolnostem myslet, že se jedná o skutečnost. Zlo musí být přímo hrozící. Tato podmínka musí být splněna, jinak by mohlo dojít k situacím, které právo jednoznačně nezamýšlí. Osoba jednající v krajní nouzi nemůže mít na výběr, kdy konkrétně se rozhodne odvrátit hrozbu, absence této podmínky by absolutně popřela samotnou podstatu institutu krajní nouze. Je s podivem, že právě tuto podmínku absolutně opomíjí modelový trestní zákoník, který ve svých podmínkách zakotvuje pouze nutnost, aby újma, které se má předejít byla větší než ta, kterou se tato újma odvrátila. Dále aby se nebylo proti takovému zlu možno bránit jinou zákonnou OVP, a že zákon pro danou situaci výslovně neuvádí, že v konkrétní věci je užití krajní nouze vyloučeno. Opomenutí řešily státy, recipující modelový trestní zákoník různě. Některé státy jako New York upravily znění krajní nouze do nutno říci lepší formulace, kdy přímo v zákonném ustanovení je výslovně uvedeno, že hrozba musí být přímo hrozící.71 Některé státy, které přebraly doslovně znění krajní nouze z modelového trestního zákoníku, avšak podmínku zakomponovaly do svého právního systému pomocí soudní interpretace daného ustanovení, kdy soudy v rámci své pravomoci stanovily, že bez této podmínky, by krajní nouze postrádala svůj účel. Podmínka přímo hrozícího nebezpečí je nezbytnou pro odlišení situací, kdy by osoba jednající v krajní nouzi odvracela nebezpečí, které sebou například může přinést určitý legislativní nebo vládní záměr. Příkladem z praxe může být případ Kroncke v. USA, kdy obžalovaný žádal o aplikaci krajní nouze na svůj případ z důvodu, že kradl povolávací rozkazy za účelem znemožnění povolávání nových rekrutů pro válku ve Vietnamu, a tím zabránil ohrožování lidských životů.

70

MORAWETZ, Thomas, Justification:Necessity. In: DRESSLER Joshua, Encyclopedia of Crime, second edition,. New York. Publisher: Macmillan Reference USA, an imprint of the Gale Group, 2002s. 895 71 MORAWETZ, op. cit. s. 894

47

Soud zamítl možnost krajní nouze, kdy právě uvedl, že nebyl splněn požadavek přímo hrozícího zla.72

3.3.3. Další podmínky krajní nouze Jednou z podmínek, které zná jak modelový trestní zákoník, tak většina právních úprav napříč státy je podmínka subsidiarity ve smyslu, že pro danou situaci neexistovala žádná možnost odvrácení zla, která by byla v souladu s právem a nemusela způsobovat zlo jiné. Tato skutečnost se opět posuzuje z pohledu rozumně uvažující osoby v dané situaci jednající, tedy zdali osoba, která ve skutečnosti v krajní nouzi jednala, nemohla rozumně předpovídat možnost odvrácení zla jiným, zákonným způsobem. Tato podmínka je stanovena především za účelem rozdělení absolutně nezbytného a méně nezbytného jednání, aby krajní nouze nebylo zneužíváno. Podmínka přiměřenosti již byla zmíněna v předchozí subkapitole, kdy újma způsobená při odvracení nebezpečí nesmí být větší než ta, co by byla nastala bez tohoto jednání. Na co je podstatné poukázat je skutečnost, že zde není výslovně stanoveno, že újma nemůže být stejná. Zákoníky, které vznikaly pod vlivem modelového, například New-yorský, často zakomponovaly výslovně do zákonného ustanovení také způsob, jakým se poměřují jednotlivá nebezpečí, nebo hrozící újmy73, kdy se tyto veličiny posuzují většinou tak, aby byl splněn všeobecný standard morálního povědomí, kdy pod tímto lze například chápat, že lidský život bude mít vždy vyšší cenu než majetek. Podmínka příčinné souvislosti je podmínkou, která není výslovně uvedena v některých trestních zákonících, ani v modelovém trestním zákoníku není výslovně uvedena. Touto podmínkou je chápáno vnitřní vědomí osoby 72

Judgment of United States Court of Appeals, eighth Circuit. United States v. X Kroncke D, 459 F. 2d 697 ze dne 3. května 1972 73 MORAWETZ, op. cit. s. 894

48

jednající v krajní nouzi, která si je vědoma toho, že v krajní nouzi jedná. Krajní nouze se tedy s ohledem na výše uvedené nemůže dovolávat osoba, která jedná v úmyslu spáchat trestný čin a nevědomky tak jedná v rámci krajní nouze, kdy spácháním trestného činu zabrání většímu zlu. Ačkoliv tato podmínka není většinou zákonem výslovně upravena, tak je všeobecně přijímána v rámci států Common law.74 Další podmínkou, zakotvenou v modelovém trestním zákoníku je skutečnost, že pokud se pachatel uvedl v danou situaci, vyžadující jednání v krajní nouzi ať už vědomou či nevědomou nedbalostí, může být trestán pouze za trestný čin, který požaduje pro naplnění všech znaků zavinění nedbalost.

V případě

úmyslných

trestných

činů

je

jeho

trestnost

vyloučena.75Možnost jednat v krajní nouzi není současně omezena na situaci, kdy zlo hrozí přímo osobě v krajní nouzi jednající, jeho příslušníkovi rodiny, nebo úplně cizímu člověku. Postačuje, že takové zlo jednoduše existuje. Zvláštností v rámci krajní nouze a vůbec většiny OVP v USA je důkazní břemeno, které ve většině států nese sama osoba, která tvrdí, že v krajní nouzi jednala. Pokud chce osoba uplatnit právo jednání v krajní nouzi, musí unést důkazní břemeno v tom smyslu, že své tvrzení, musí podpořit alespoň nějakými důkazy prokazující její tvrzení. Skutečnost, nakolik musí být důkazy přesvědčivé, se liší stát od státu, některé státy vyžadují, aby kromě toho, že musí unést důkazní břemeno ve smyslu povinnosti podložit své tvrzení alespoň nějakými důkazy, musí zároveň unést tzv. břemeno přesvědčení, kdy svými argumenty musí přesvědčit soud, potažmo porotu o tom, že v krajní nouzi skutečně jednala. V jiných státech zase stačí, pokud obžalovaný vznese alespoň nějaký důkaz, že mohl jednat v mezích krajní nouze. V tento moment

74

SAMAHA, op. cit. s. 165 AMERICAN LAW INSTITUTE: Model penal code: Official Draft and Explanatory Notes: complete text of Model penal code as adopted at the 1962 Annual Meeting of the American Law Institute at Washington, D.C., May 24, 1962. Philadelphia, PA. Publisher: The American Law Institute, 1985. s. 42 75

49

se důkazní břemeno obrací na obžalobu, která musí prokázat, že zde podmínky krajní nouze nebyly.76

3.4. Self-defense - nutná obrana 3.4.1. Obecně k nutné obraně Právo sebeobrany (pro tuto kapitolu a pro zjednodušení terminologie budu užívat pojem nutná obrana) je jedno ze základních práv každé osoby, které je všeobecně přiznáváno drtivou většinou právních řádů po celém světě. Nejinak tomu je v USA, kde je právo nutné obrany respektováno v různých podobách ve všech padesáti státech ať už ve formě přijatých zákonů, nebo v podobě pravidel common law. Nutná obrana, je institut práva USA, který přichází v potaz v případě, kdy obránci hrozí újma způsobená nezákonným útokem. V těchto případech má obránce možnost, při splnění všech vyžadovaných podmínek, užít institutu nutné obrany. Nutnou obranou v podstatě dochází k situaci, kdy obránce jedná takovým způsobem, který naplňuje znaky trestného činu, avšak v důsledku okolností, které doprovází toto jednání, není takové jednání považováno za trestné. V případě, že nejsou splněny podmínky nutné obrany, bude obráncovo jednání považováno za trestné. USA má jako stát, ve kterém měl v minulosti systém common law dominantní postavení a jeho významná úloha stále trvá, zcela jiné rozdělení užití síly v obraně, než je tomu v případě kontinentálního práva. USA v rámci své teorie rozlišuje obranu na užití síly při sebeobraně, při obraně ostatních, při obraně majetku, či při obraně obydlí. Dále v rámci nutné obrany existují další elementy, které více specifikují samotné požadavky na splnění

76

SAMAHA, op. cit. s. 136

50

podmínek, či naopak rozšiřují možnost, kdy lze sebeobranu uplatnit. Takové situace zná právo USA pod pojmy syndrom týrané ženy a syndrom týraného dítěte. 77 Právo obrany v USA bylo v minulých desetiletích významně ovlivněno přijatými zákony. Podobně jako tomu bylo u krajní nouze, i v USA hrál významnou roli v utváření dnešní podoby nutné obrany MTZ, pod jehož vlivem bylo přijato mnoho zákonů v různých státech upravujících podobu nutné obrany. MTZ pojal úpravu obrany silně kasuisticky. Tvůrci tohoto MTZ se v podstatě vzdali úlohy vytvořit jeden základní princip, kterým se bude obrana řídit, místo toho zakomponovali v rámci tohoto institutu dlouhý seznam specifických případů a jejich právní řešení.78MTZ každopádně ve svém §3.04, odst. 1 stanovuje, že užití síly není protiprávní za účelem ochrany osoby. Užití síly vůči jiné osobě není protiprávní, pokud je subjekt v dané situaci přesvědčen, že je taková síla bezprostředně nutná pro účel ochrany proti užití protiprávní síly druhé osoby. S ohledem na další ustanovení, se jedná dle mého názoru o jistou generální klauzuli, která je ovšem natolik limitována následnými ustanoveními, že termín generální se na tomto místě příliš nehodí, přesnější termín by mohl být obecná definice obrany, která stanovuje základní podmínky nutné pro jednání v obraně. Nutná obrana, tak jak je stanovena v MTZ, přirozeně nebyla v totožném znění přijata ve všech státech. Většina států si jednotlivá ustanovení upravila do takové podoby, která bude v jejich prostředí dle převládajícího názoru zákonodárných orgánů nejvhodnější. V rámci rozboru jednotlivých podmínek obrany se zaměříme na ty, které jsou všeobecně přijímány právní teorií v USA jako podstatné, kdy mezi tyto podmínky bývá řazen racionální předpoklad skutečnosti útoku, přímo hrozící protiprávní útok, přiměřenost a nezbytnost 77

RUSSEL, Christopher, Justification:Self-defense. In: DRESSLER Joshua, Encyclopedia of Crime, second edition, 2002. New York. Nakladatelství: Macmillan Reference USA, an imprint of the Gale Group, s. 900 78 SANGERO, Boaz, Self-Defence in Criminal Law. 2006. Portland. Publisher: Hart Publishing., s. 113

51

obranného jednání. Dále budou zmíněny také další podmínky, či důležité skutečnosti, které se obrany přímo týkají, jako možnost usmrcení v obraně, subsidiarita obrany ve smyslu povinnosti utéct, specifika týkající se obrany druhých a obrany majetku, obydlí a s tím úzce související fenomén posledního desetiletí v podobě tzv. „castle“ doktrín. 3.4.2. Přímo hrozící protiprávní útok a posuzování jeho reálnosti Aby bylo obránci umožněno obranné jednání, musí být útok, který vůči němu směřuje, nebo alespoň hrozba útoku protiprávní. MTZ v tomto případě pracuje s pojmem protiprávní hrozba, s ohledem na terminologii používanou v druhé kapitole budu v této situaci používat označení protiprávní útok. Definice protiprávního útoku je v modelovém trestním zákoníku uvedena v § 3.11 odst. 1, kdy je zde stanoveno, že znamená sílu, zahrnující jednání bez souhlasu osoby, proti které je namířena a jednání naplňuje, nebo je schopno naplnit znaky trestného činu nebo žalovatelného civilněprávního deliktu, kromě útoků, u kterých to nedostatek trestnosti vylučuje (nedostatek zavinění, příčetnosti, věku, osoba požívá diplomatickou imunitu, atd.). Druhá věta pak říká, že souhlasem uděleným obráncem se chápe souhlas dle věty první, kromě souhlasu udělenému ke způsobení smrti nebo těžkému ublížení na zdraví. Z uvedeného lze dovodit, že protiprávní útok můžeme chápat tak, že útok musí být alespoň potencionálně schopen naplnit znaky trestného činu, nesmí k němu být dáno svolení a pokud je svolení dáno, je nutno jej podle všeho posuzovat v souladu s ostatními ustanoveními v daném právním řádu, při posuzování jeho legálnosti. Útok nemůže také směřovat proti oprávněnému zásahu např. policisty, který provádí zákonné zatčení. V současnosti je obrana vyloučena také v případě nelegálního zatčení, ačkoliv v minulosti tomu tak nebylo. V současnosti nemá obránce možnost bránit nezákonnému zatčení, modelový trestní zákoník umožňuje použít obrannou sílu ne smrtelného

52

charakteru, pokud při zatčení použije příslušný policejní orgán excesivních donucovacích prostředků, než pouze takových, jež mu dovoluje zákon.79 Útok musí být přímo hrozící. Toto pravidlo je všeobecně přijímáno většinou států. Obrana proti útoku je povolena, pouze v případě, že je útok, nebo hrozba útoku přímá, v případě, že by byla obrana předčasná, tedy započala by ještě předtím, než by k byť hrozbě došlo, jednalo by se o samostatný útok, v případě, že by došlo k „obraně“ poté co byl útok ukončen a hrozba by již nadále netrvala, jednalo by se o oplácení a o začátek nového útoku.80Zastánci pravidla o přímo hrozícím útoku argumentují skutečností, že bude obrana vždy směřovat proti určitým útokům, nikoliv proti spekulativním a bude daleko větší šance, že obrana nezasáhne nevinnou osobu. Kritici tohoto pravidla naproti tomu argumentují skutečností, že princip, který by se měl dodržovat, by měla být nezbytnost útoku, kdy skutečnost, že je útok přímo hrozící, je pouze element, který může obsahovat samotná nezbytnost útoku, avšak v případě, kdy obrana bude nezbytná a přitom útok nebude přímo hrozící, měla by převážit nezbytnost a takové jednání by mělo být legální. 81 Americké trestní právo v zásadě většinou nevyžaduje reálnou hrozbu útoku, ale vyžaduje vnitřní přesvědčení obránce o jeho existenci a tedy o nezbytnosti užití síly. Tento přístup přináší mimochodem nechtěný důsledek, že v případě, že osoba užije obranného jednání vůči osobě, která ve skutečnosti neútočí, avšak obránce je toho názoru že ano, pak by takové jednání mělo být posouzeno v rámci obrany a mělo být v mezích práva, což nemusí být vždycky žádoucí. Modelový trestní zákoník užil zvláštní terminologie, kdy v obecné definici prvního odstavci by z dikce ustanovení vypadalo, že se drží tohoto přístupu, kdy je realita útoku posuzována čistě subjektivním pohledem obránce. V § 3.09 odst. 2 však stanovuje, že pokud je chyba v úsudku o útoku nedbalostní, nejedná obránce v mezích obrany, 79

RUSSEL, Christopher, op. cit. s. 902 Judgment of Supreme Court of North Carolina. State v. Judy Ann Laws Norman. 324 N.C. 253; 378 S.E.2d 8; 1989 N.C. LEXIS 158 ze dne 5. dubna 1989. 81 RUSSEL, Christopher, op. cit. s. 903 80

53

nicméně může být postihnut pouze za nedbalostní trestný čin. 82 Současný přístup ohledně reálnosti útoku je většinou států řešen tak, že úsudek o reálnosti útoku musí být racionální, čistě subjektivní přístup tedy získává objektivní prvek. Pojem racionálnosti se nejčastěji vykládá tak, že je nutno tento pojem vykládat s ohledem na to, jak by se v dané situaci zachoval obyčejný člověk. 83 Otázkou zůstává kolik elementů z dané situace na tohoto obyčejného člověka přenášet. Názory se na tuto problematiku liší. Zajímavostí je, že ačkoliv se v tomto případě jedná spíše o otázku práva, nezůstává rozhodnutí, zdali obránce jednal v souladu podmínkou obyčejného člověka na soudu, ale na uvážení poroty.84 3.4.3. Meze obranného jednání, užití smrtelné síly a povinnost k útěku Obranným jednáním můžeme obecně rozumět jakoukoliv aktivitu vyvinutou obráncem, která je v souladu s právem stanovenými podmínkami a která směřuje k odvrácení protiprávního útoku. Podmínky stanovené pro obranné jednání mohou být stanoveny zákonem nebo obecným common law. Obecná právní nauka USA zná dva požadavky pro výkon obranného jednání. Užité prostředky musí být vzhledem k okolnostem nezbytné a obrana nesmí být neodůvodněná nebo nepřiměřená ve vztahu k chráněnému zájmu.85 Z této teze plynou dva zásadní důsledky. V případě, že jednání bude přiměřené, avšak nebude nezbytné, nemůže se jednat o jednání v mezích práva. Současně však obranné jednání, které sice bude nutně nezbytné, avšak nepřiměřené, nebude moci být kvalifikováno jako jednání v mezích práva. Posuzování

82

RUSSEL, Christopher, op. cit. s. 900 Judgment of New York Court of Appeals. People v. Goetz. 68 N.Y.2d 96, ze dne 17. dubna 1986 84 RUSSEL, Christopher, op. cit. s. 901 85 FLETCHER, George. P. Rethinking Criminal Law. New York. Publisher: Oxford University Press. 2000. s. 870 83

54

oprávněnosti obranného jednání je v těchto případech jak subjektivní tak objektivní.86 V souladu s podmínkou nezbytnosti pak lze stanovit, že pokud je možnost útok odvrátit bez použití jinak nezákonné síly, pak je nutno využít tohoto způsobu. Pokud tato podmínka splněna nebude, pak se ani o jednání v sebeobraně jednat nebude.87 Jak podmínka nezbytnosti, tak podmínka proporcionality obranného jednání musí být splněny v souladu s podmínkou odůvodněnosti takového jednání, kdy odůvodněnost se opět posuzuje podle skutečnosti, jak by v dané situaci jednal obyčejný člověk. Jak je problematika řešena v modelovém trestním zákoníku již bylo uvedeno, v předchozí subkapitole. V souvislosti s obranným jednáním je americkou právní teorií rozsáhle řešena právo usmrcení druhého v rámci jednání v sebeobraně a s tím úzce spojená povinnost útěku. Smrtelnou sílu je možno v zásadě užít proti trestným činům, jimiž může být ohrožen život nebo způsobeno těžké ublížení na zdraví, znásilnění nebo násilný únos. V zásadě existují dva druhy pravidel, kterým se možnost užití smrtelné síly ubírá. Převládající pravidlo – stand your ground rule" říká, že užití takové síly spočívá ve skutečnosti, že obránce se při takovém ohrožení nemusí dát na útěk, nýbrž může usmrtit útočníka bezprostředně. Menšinové pravidlo, tzv. „retreat to the wall rule“ pak upřednostňuje povinnost obránce obrátit se na útěk, pokud si je obránce vědom, že možnost útěku mu zaručí absolutní bezpečí. Toto pravidlo absolutně vyzdvihuje ochranu lidského života, tedy i toho útočníkova. Toto menšinové pravidlo převzal i MTZ v několika svých ustanoveních. Těmito ustanoveními v podstatě po obránci požaduje splnit za podmínek výše uvedených pravidlo útěku s výjimkami, kdy se obránce brání ve svém domově nebo v místě zaměstnání. Pokud je napaden spolubydlícím, nemusí utíkat, 86

Konkrétní případy, kdy soud odmítl přiznat právo sebeobrany, a sice z důvodu, že nezbytnost jednání byla splněna, avšak přiměřenost splněna nebyla – Judgment of Supreme Court of Iowa, State v. Metcalfe, 203 Iowa 155, ze dne 18. února 1927 87 SANGERO, Boaz, op. cit. s. 146

55

pokud je napaden spolupracovníkem v práci, pak utíkat musí. Těchto výjimek je zde s ohledem na kauzalitu modelového trestního zákoníku více a tak vybírám jen ty stěžejní.88 Významná výjimka říká, že pokud se dá obránce na útěk a útočník ho pronásleduje, pak obránce v útěku nemusí pokračovat a může se bránit. Současně je také stanoveno, že ten, kdo vyprovokuje konflikt, například tím, že hrozí usmrcením druhému, nemůže užít smrtelné síly v mezích obrany, pokud zcela neustoupil z konfliktu. Pokud zcela z konfliktu ustoupil, avšak druhá osoba pokračuje v útoku vůči jeho osobě, může tato osoba užít smrtelné síly ve prospěch své obrany.89 3.4.4. Pomoc v obraně, obrana domova, majetku Tento institut byl zakotven už v brzkém common law. Zpočátku ovšem byla jeho podoba značně modifikovaná, kdy v zásadě k pomoci v obraně nebyl oprávněn zdaleka každý. Právo pomoci v obraně zpravidla příslušelo pouze příslušníkům rodiny, nebo blízkým příbuzným. Osobě, která jako třetí osoba jedná v obraně, však právo obrany přísluší pouze v takovém rozsahu, v jakém v daný moment přísluší samotné osobě, vůči níž hrozba útoku směřuje. 90 Toto pravidlo přinášelo mnohdy problematické případy v praxi, ten nejznámější, je zřejmě případ Younga, kdy tento přispěchal na pomoc osobě, na niž útočily dvě osoby, přičemž se následně ukázalo, že tyto dvě osoby byly detektivové v civilním přestrojení, kteří prováděli legální zatčení. Young byl odsouzen za trestný čin napadení, protože v daný moment právo obrany nepříslušelo osobě, vůči níž byl útok směřován.

91

Modelový trestní zákoník

upravuje pomoc v obraně v § 3.05, kdy je zde stanoveno, že k pomoci v obraně je oprávněn každý, kdy lze stručně stanovit, že pomoci v obraně, americké právo dovoluje osobě, která je v daných okolnostech přesvědčena, že 88

RUSSEL, Christopher, op. cit. s. 902 SAMAHA, op. cit. s. 138 90 RUSSEL, Christopher, op. cit. s. 903 91 Judgment of NY Court of Appeals, People v. Young, 11 N.Y.S. 2d 274, ze dne 10. května 1962 89

56

osoba, vůči níž hrozba útoku směřuje, obranu takovými prostředky potřebuje, a že pokud by užila obranu těmito prostředky, nebylo by její jednání vzhledem k jednání v obraně trestné.92 Obrana majetku je v angloamerickém právním systému separována od samotné obrany osob. Je tak činěno z mnoha důvodů. Tím hlavním je nutnost rozlišení z důvodu toho, že na ochraně osob, zdraví a života je vyšší zájem než na ochraně majetku. Common law obecně dovolovalo užití síly za účelem ochrany svého majetku, ovšem nikoliv smrtelné síly. Pokud bylo užití smrtelné síly jediným prostředkem k ochraně svého majetku, nemohl obránce takové síly použít. Nyní je ve většině států tato problematika upravena zákonem, kdy je většinou stanoveno, že osoba může užít odůvodněnou sílu k ochraně svého majetku, kdy v zásadě smrtelná síla vyloučena není, nicméně vzhledem k podmínce odůvodněnosti, bude možnost užití smrtelné síly absolutní výjimkou. 93Modelový trestní zákoník upravuje problematiku obrany majetku v § 3.06, kdy je zde uvedena poměrně rozsáhlá kasuistika, která mimo-jiné dává možnost osobě, které byla protiprávně odňata věc pronásledovat osobu, která tuto věc zcizila, avšak pouze za předpokladu, že k pronásledování dojde okamžitě po odcizení – zloděj byl spatřen, jak odjíždí s autem obránce. 94 Ochrana obydlí, domova, či svého podniku, jednoduše řečeno výsostného místa patřícího určitému člověku, je část práva obrany, na kterou je angloamerickým právem kladen enormní důraz. Obydlí představuje jakési výsostné místo určitého člověka, jedním z vrcholných bodů jeho samotné autonomie. Fenoménem uplynulého desetiletí v právu USA se staly tzv. castle zákony. Castle zákony se nazývají dle ideje common law, která říká, že domov člověka, je jeho hradem. Soudce sir Edward Coke v roce 1604 napsal, 92

Modelový trestní zákoník tedy zavedl do posuzování pomoci v obraně také subjektivní prvek, který je doplněn o standardní podmínku obrany, tedy o odůvodněnost 93 94

SCHEB, John. M. Criminal law,sixth edition. Belmont. Publisher: Wadsworth. 2011. s. 422 AMERICAN LAW INSTITUTE, op. cit. s. 49

57

že: „Domov, je hradem a pevností člověka, sloužící k obraně před škodou, násilím a samozřejmě k ochraně jeho života, tedy zájmů, chráněných právem. Pokud zloděj přijde do cizího domu krást, nebo vraždit a bude zabit vlastníkem domu nebo jeho služebnictvem v sebeobraně a v obraně obydlí, není takové jednání trestným činem.“95 Z této hypotézy těží castle zákony, které se setkaly jak s mnoha podporovateli, tak s mnoha odpůrci. První takový zákon, který se současně stal modelovým zákonem pro ostatní státy, byl přijat ve státě Florida v r. 2005. Jeho podstata spočívá v rozšíření práva na užití smrtelné síly v sebeobraně v určitých situacích. Zákon zrušil pravidlo týkající se povinnosti utéct v případě hrozícího smrtelného nebezpečí nebo těžkého ublížení na zdraví, kdy v následujících odstavcích je uvedeno, v jakých případech se má za to, že smrtelné nebezpečí hrozí. Jedná se mimochodem o případ, kdy se osoba snaží protiprávně nebo násilně dostat do obydlí, domu, nebo obsazeného vozidla, pokud se osoba snaží dostat osobu z domu, nebo z obsazeného vozidla. Další situací, na které se toto ustanovení vztahuje, je na osoby, které právě nepáchají protizákonnou činnost a nachází se na místě, kde mají právo být a na tomto místě jsou napadeny, pak mají možnost užít i smrtelnou sílu, pokud jsou odůvodněného přesvědčení, že je to nezbytné k ochraně tělesné integrity, nebo k zabránění násilnému trestnému činu. Současně je obráceno důkazní břemeno, kdy až do platnosti tohoto zákona musel obžalovaný tvrdit a prokázat, že splnil podmínku, že jednal tak jak by jednal „obyčejný člověk“. Nyní má obžaloba povinnost vyvrátit odůvodněnost činů obránce, což ještě více posiluje jeho postavení.96 Ačkoliv tento zákon vyvolal mnohé debaty napříč odbornou i neodbornou veřejnosti, tak velká část z nich následovala Floridský model a

95 96

SAMAHA, op. cit. s. 149 SAMAHA, op. cit. s. 150-153

58

přijala tyto zákony, které zavrhly povinnost utéct a mnoho z nich přijalo částečnou úpravu, avšak méně přísnou.97

3.5. Souhlas, jako okolnost vylučující protiprávnost Jedním ze základních pilířů samotného demokratického uspořádání společnosti je svobodná autonomie vůle každého jedince. I přesto v mnoha případech v minulosti soudy, pod silným vlivem common law, souhlas poškozeného jako OVP nepřijímaly. Dnes je již souhlas jako OVP přijímána nejen soudní, ale i legislativní praxí, kdy tato okolnost se již v různých podobách vyskytuje ve většině trestních zákoníků USA. Autonomie jedince však není bezbřehá, existují sféry, o kterých je jedinci zakázáno rozhodovat a jednání, ke kterým právně relevantní svolení dát nemůže. Jedinec si například může sám vzít život, nebo si sám ubližovat, ale v drtivé většině států k tomu nemůže oprávnit nikoho druhého. 98 Modelový trestní zákoník upravil problematiku souhlasu v § 2.11. V odstavci prvním byla zakomponována obecná definice, která říká, že souhlas oběti k jednání, které zakládá trestný čin, nebo ke způsobenému následku, je OVP, pokud takový souhlas vylučuje znak trestného činu nebo vylučuje způsobení újmy nebo takového zla, které je jinak chráněno normami trestního práva. Druhý odstavec pak hovoří o souhlasu uděleného ke způsobení ublížení na zdraví, kdy tento je obecně zakázán, kdy však z tohoto zákazu existují určité výjimky. Těmito výjimkami souhlas k ublížení na zdraví, které není závažné, souhlas k ublížení na zdraví v případě 97

WINCH, Graham. Are you living in a „Stand Your Ground“ state? HLNTV.com [online]. Publikováno 20. února 2014 [cit. 15.3.2015]. 98 SAMAHA, op. cit. s. 167

59

odůvodněných, předpokládaných důsledků společné účasti ve sportovním utkání, soutěžním sportu nebo jiných aktivitách s tím spojených, pokud nejsou zakázány zákonem anebo souhlas vylučuje protiprávnost trestného činu dle § 3.08, odst. 4. Třetí odstavec pak stanovuje situace, za kterých je souhlas neplatný, kdy tato omezení platí, pokud zákon nestanoví jinak. 99 Tento model byl převzat ve více či méně pozměněných podobách většinou států, kdy však existují určitá společná kritéria. Souhlas lze v zásadě udělit ke zranění, ke kterému dojde v rámci sportovního utkání nebo v rámci dobra

poškozeného

(lékařský

zákrok).

Je

zakázáno

udělit

souhlas

k závažnému ublížení na zdraví nebo dokonce k usmrcení. 100 Souhlas jde současně až na výjimky udělit k sexuálnímu styku (je zakázán sexuální styk s dětmi a souhlas zde nepřichází v úvahu).101 Atributy

platného

souhlasu

poškozeného

jsou

dobrovolnost,

informovanost a oprávněnost. Podmínka dobrovolnosti musí splňovat požadavek, že souhlas je udělen jako projev ničím neovlivněné svobody člověka. Tato svoboda nesmí být narušena žádnou třetí osobou a souhlas nesmí být na osobě vyžadován ať už silou, sliby, či úskoky. Odpuštěním po dokonání trestného činu se nerozumí dobrovolný souhlas. Informovaný souhlas můžeme chápat jako souhlas, který je udělen osobou, která je plně seznámena s účinky a dopady, které na něj daný souhlas bude mít. Velmi často se s touto podmínkou lze setkat v případě informovaných souhlasů, které uděluje pacient svému lékaři před určitým chirurgickým výkonem. Lékař je povinen pacienta seznámit s průběhem operace a upozornit ho na veškerá možná rizika. Pokud toto lékař nesplní, nemusí být souhlas, který mu pacient udělil k výkonu platný. Poslední podmínkou k platnosti souhlasu je

99

AMERICAN LAW INSTITUTE, op. cit. s. 39 SAMAHA, op. cit. s. 168 101 SCHEB, John. M. op. cit. s. 413 100

60

oprávněnost, což jednoduše znamená, že souhlas může udělit pouze ten, kdo je k tomu oprávněn, za dítě rodič, za nesvéprávného opatrovník apod.102

3.6. Výkon a vynucování práv Další OVP, které právo USA respektuje a garantuje určitým osobám je výkon a vynucení práv. Práva vyplývající z tohoto institutu jsou směřována především příslušníkům policie a částečně také příslušníkům armády, v případech, kdy vykonávají určitý rozkaz. Na tomto místě je nutno stanovit, že přestože se v rámci institutu vynucování práv užívají především pravidla vytvořená v rámci common law, je nutno poukázat, že státy některá práva a povinnosti svým příslušníkům upravila odlišně. Právo výkonu a vynucování práv nachází využití v činnostech, které svým charakterem naplňují skutkové podstaty některých trestných činů, například napadení, ublížení na zdraví nebo dokonce i zabití. Jelikož však k těmto činům jinak trestných dojde v rámci výkonu pravomoci, např. při zákonném zatýkání, zadržení, či zabránění pachateli zločinu v útěku, nemůže být policista v daném případě shledán trestně odpovědným. Při zatýkání může policista užít sílu pouze takovou, kterou odůvodněně shledává nezbytnou k bezpečnému výkonu daného práva. Limity pro samotné zatýkání jsou sice stanoveny common law, avšak jsou upřesněny také čtvrtým dodatkem Ústavy USA, který zakazuje neodůvodněné prohlídky a exekuce, kdy toto zahrnuje také případ zatýkání, které nemůže být vykonáno bezdůvodně. Čtvrtý dodatek dále stanovuje, že soudce by neměl příkaz k zatčení vydávat, dokud není splněna podmínka určité pravděpodobnosti, že skutek spáchala dotyčná osoba.103 Tato podmínka, jak pro soudce, tak i pro policisty v případě prohlídek bez povolení, byla později definována nejvyšším 102

SAMAHA, op. cit. s. 167, 168 CHEVIGNY, Paul. G., Justification:Law Enforcement. In: DRESSLER Joshua, Encyclopedia of Crime, second edition, 2002. New York. Nakladatelství: Macmillan Reference USA, an imprint of the Gale Group, s. 889 103

61

soudem, jako veškeré skutečnosti a okolnosti postačující k tomu, aby oprávněná osoba mohla uvěřit tomu, že trestný čin byl spáchán a že ho spáchala osoba, která má být zatčena.104 Příslušník policie může podezřelého zatknout buďto na základě příkazu k zatčení, nebo i bez něj a to v tom případě, kdy je policista přímo svědkem spáchání vážného trestného činu. Zajímavostí také je, že common law dovoluje provést zatčení také fyzickým osobám, bez zvláštní příslušnosti k jakémukoliv bezpečnostnímu sboru. Stačí, pokud byl vážný zločin, nebo přestupek, který porušuje veřejný pořádek, spáchán v jeho přítomnosti.105 Při použití síly musí být policista odůvodněně přesvědčen, že daná síla je nezbytná k zatčení. Pokud užije síly větší, nazývá se takové jednání excesem. Obecně se takové jednání vyskytuje především ve formě policejní brutality. Určení, zdali bylo jednání v souladu s právem, nebo již bylo excesem, závisí na výsledku zhodnocení, zdali jednání policisty bylo odůvodněné, nebo již bylo zatčení doprovázeno násilím neodůvodněného rozsahu. Zhodnocení má v zásadě objektivní povahu, avšak nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že policisté se v rámci zatýkání musí v různých situacích rozhodovat ve zlomcích vteřiny a pod tlakem, je nutno tedy zvažovat i jiné okolnosti, které v daný moment hrály roli.106 Soud tedy poukázal, že objektivní zhodnocení musí být doplněno o hledisko subjektivní. Policista je při výkonu práva na zatčení za určitých okolností oprávněn užít také zbraň za účelem usmrcení podezřelého. Policistovi nepřísluší povinnost utéct v situacích, kdy v některých (nyní v důsledku castle zákonů, už čím dál méně) případech má tuto povinnost obyčejná fyzická osoba. Policista má v zásadě pravomoc užít smrtelné síly v případě, že policistovi, nebo jiné osobě hrozí smrt, nebo těžké ublížení na zdraví.107 Pokud je 104

Judgment of U.S. Supreme Sourt, Carroll v. United States, 267 U.S. 132 (1925), ze dne 2.5.1925 105 CHEVIGNY, Paul. G., op. cit. s. 889 106 Judgment of U.S. Supreme Court, Graham v. Connor, 490 U.S. 386, ze dne 15.5.1989 107 CHEVIGNY, Paul. G., op. cit. s. 890, 891

62

podezřelý ze spáchání trestného činu na útěku, má policista možnost ho zastavit smrtící silou v případě, že by byl přesvědčen, že podezřelý představuje nebezpečí vzhledem k možné újmě na zdraví ať už vůči policistovi nebo třetím osobám. Stejně tak v případě, že podezřelý vyhrožuje zbraní policistům nebo osobám, v těchto případech je užití smrtelné síly v souladu s Ústavou.108

108

Judgment of U.S. Supreme Court, Tennessee v. Garner, 471 U.S. 1, ze dne 27.3. 1985

63

4. Komparace okolností vylučujících protiprávnost trestných činů v rámci analyzovaných právních úprav 4.1. Obecné rozdíly OVP jsou v obou právních řádech koncipovány podobně. Právní teorie jak česká tak americká je chápe jako jisté skutečnosti, které způsobují vyloučení protiprávnosti u takového jednání, které jinak naplňuje všechny znaky trestného činu. V obou případech musí dojít k naplnění znaků dané skutkové podstaty trestného činu, jinak není možno vůbec uvažovat o případném vyloučení protiprávnosti. Trestný čin musí být v České republice dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod stanoven zásadně zákonem, čili není možno jej stanovit žádným právním pramenem nižší právní síly. Toto neplatí v USA, kdy menší trestný čin (do maximální výše jednoho roku odnětí svobody) může uložit i město obecnou vyhláškou. V obou státech pak platí zásada legality, která stanovuje, že není trestného činu bez zákona. V obou státech toto pravidlo platí především z časového pohledu, kdy je možno soudit osobu za čin, který spáchala, pouze pokud v době kdy jej spáchala, bylo toto jednání označeno jako trestné. USA pak rozšiřují tuto zásadu co do věcného hlediska, kdy je poněkud jinak chápán pojem zákon. V tomto pojmu je zahrnut jak zákon, tak vyhláška města, a v některých státech není ještě zcela vyloučena ani možnost stanovit trestný čin na principech common law. V případě české právní teorie, není většinou žádná potíž určit a definovat jednotlivé OVP. Nejfrekventovanější jsou stanoveny výslovně v zákoně a i když jejich výčet není uzavřen, tak s těmi nejčastějšími se právní praxe setkává často a jejich odlišení například od institutů, které způsobují zánik trestné činnosti, není problematické. V USA není na tuto věc jednotný pohled, už jen z hlediska jejich dělení, kdy právní teorie rozděluje OVP na excuse(omluvné) a justification(ospravedlňující). Rozdíl mezi těmito instituty byl specifikován v předchozí kapitole, i když nutno přiznat, že vysvětlení, které bylo podáno v této práci, je pouze jedno z mnoha různých pojetí, dle

64

kterých lze tyto okolnosti odlišovat, proto se často lze setkat se skutečností, že jsou jednotlivé konkrétní instituty zahrnovány různými autory pod různé OVP.

4.2. Komparace krajní nouze Krajní nouze, tak jak byla představena, zastává v obou právních řádech významnou pozici. Její podstata spočívá v obou právních řádech na podobných základech, kdy stanovuje, že určité jednání, za normálních okolností trestné, kterým však subjekt odvrací přímo hrozící větší nebezpečí, za trestné považováno není. V obou právních řádech není podstatné, zdali osoba odvrací nebezpečí, které hrozí přímo jí, nebo jinému. Česká právní úprava pracuje s pojmem nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem. Americká právní úprava zase pracuje s pojmem evil, harm, tedy spíše zlo, újma, které musí také hrozit vůči všeobecným morálním zásadám chráněných normami trestního práva. V daném případě se tedy setkáváme pouze s jinou terminologií, avšak funkce zůstává stejná. V obou případech se musí jednat o přímo hrozící nebezpečí. V české právní úpravě je tento požadavek výslovně zakotven v příslušném zákonném ustanovení. V USA byla tato podmínka například v MTZ zcela opomenuta, kdy však nutno podotknout, že při recipování pravidel jednotlivými státy, byl tento nedostatek odstraněn. I státy, které přijaly doslovné znění z MTZ, dovodily tuto podmínku již ze samé povahy institutu krajní nouze. Domnívám se, že takový přístup je zcela na místě, ostatně právníci jak v USA, tak v Česku mají na tuto materii podobný názor. Není možno tuto podmínku ignorovat, pokud by se ve velké míře rozšířila možnost uplatnění krajní nouze, byla by taková situace kontraproduktivní. Není možné, aby si osoba jednající v krajní nouzi sama určovala, kdy takové jednání provede, absolutně by takový stav popřel smysl krajní nouze jako takové. Rozdíly můžeme nalézt v chápání subsidiarity krajní nouze. Zatímco česká právní úprava se zaměřuje na vymezení subsidiarity ve smyslu, že je

65

osoba oprávněna jednat v mezích krajní nouze až v případě, že zde není jiná, zákonem povolená alternativa, USA myšlenku subsidiarity rozšířily dále. USA požadují kromě subsidiarity jednání, také splnění podmínky subsidiarity ve smyslu, že je možno jednat za podmínek krajní nouze pouze v situaci, na kterou nepamatuje s jakoukoliv jinou speciální OVP buďto jiné ustanovení stejného zákona, nebo zákon jiný. USA tímto přístupem zdůrazňují, že užití krajní nouze přichází v úvahu skutečně až v situacích, na které právní řád jinak nepamatuje. V Česku žádnou takovou podmínku ze zákonného ustanovení vyčíst nelze. Tato skutečnost je zde však vyřešena tím, že krajní nouze je koncipována jako nejobecnější OVP, která má současně nejsložitější podmínky ke splnění. V zásadě tedy pokud bude mít osoba možnost, vždy se bude snažit dovolávat se například nutné obrany, která má podmínky ke splnění méně přísné než krajní nouze. Ani v tomto bodě tedy dle mého názoru k zásadnímu rozdílu nedochází. S podmínkou přiměřenosti nastává drobný nesoulad. V české právní úpravě je výslovně stanoveno, že pokud je způsobený následek zřejmě stejně závažný, o krajní nouzi se nejedná. Právní úprava USA říká, že následek nesmí být pouze větší, stejný následek není vyloučen. Česká právní úprava je v tomto ohledu tedy přísnější. Způsob poměřování chráněných zájmů je v obou případech obdobný, samotné poměřování zájmů chráněných trestním právem podléhá objektivnímu kritériu, všeobecně uznaného morálního povědomí, ani v jednom právním řádu, co jsem měl možnost prozkoumat, není výslovně stanovena hierarchie zájmů. Posuzování přiměřenosti v jednotlivých případech se posuzuje jak ze subjektivního tak z objektivního hlediska, tedy v obou případech se bere v potaz jak stav mysli osoby, která v dané situaci jednala, tak i objektivní okolnosti, které jeho rozhodování ovlivňovaly. Novinkou v českém právu ohledně vyloučení krajní nouze u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet, řeší americké právo způsobem, kdy vylučuje užití krajní nouze v těch případech, u nichž to vylučuje samotný zákon. Jedná se opět o odlišnou dikci ustanovení, kdy česká je podstatně konkrétnější,

66

kdežto v případě americké se jedná v podstatě o odkazovou normu, která předpokládá další právní úpravu, která případnou krajní nouzi vyloučí. Takový přístup například zvolili tvůrci modelového trestního zákoníku v případě zákonů, legalizující potraty, kdy v kauzách, ve kterých osoby páchaly trestné činy za účelem záchrany lidského plodu, vyloučili užití krajní nouze.109 Zatímco v ČR se v případě putativní krajní nouze dle všeobecného názoru vylučuje úmyslný trestný čin, nicméně nedbalostnímu v zásadě nic nebrání, v USA je tato situace poněkud jiná. V mnoha státech platí pravidlo, že pokud osoba prokáže, že jednala v odůvodněném přesvědčení, že situace krajní nouze skutečně existuje, pak nemůže být za trestný čin, který v rámci putativní krajní nouze spáchala, trestně odpovědná. Rozdíl mezi ČR a USA je v tomto případě zřejmý, v USA se klade v daném případě větší důraz na ochranu dobré víry obránce, kdy velká váha je kladena na posouzení ad hoc soudem. Takto je víceméně koncipována velká část OVP v USA, kdy mnoho pravidel je stanoveno velmi obecně, neustále se zdůrazňuje potřeba porovnávat předmětné jednání s jednáním jiného člověka na stejném místě apod. Nepochybně se zde vyzdvihuje úloha soudní moci jako významného článku státní moci v rámci zajišťování spravedlnosti, kdy tyto okolnosti působí dojmem, že tyto obecné pojmy jsou v zákonech zakotveny zcela záměrně, právě za účelem přenesení co největší míry rozhodování na soudy. Nepochybně je takový přístup důkazem stálého vlivu common law. Významným rozdílem, který jsem u České úpravy nezmiňoval, jelikož se jedná víceméně o procesní stránku věci, nikoliv hmotně-právní, je obrácené důkazní břemeno. V ČR mají v souladu se zásadou oficiality orgány činné v trestním řízení povinnost nejen sbírat důkazy za účelem prokázání viny, nýbrž musí hodnotit a brát v potaz důkazy, které prokazují nevinu. V souladu s výše uvedeným nemusí (ale může) osoba, proti níž je vedeno trestní řízení

109

AMERICAN LAW ISNTITUTE, op. cit. s. 165

67

tvrdit nic a jednání v krajní nouzi jí může být přiznáno, zatímco v USA je povinností osoby tvrdit a prokázat, že v krajní nouzi jednala.

4.3. Komparace nutné obrany

V pojetí nutné obrany lze nalézt v obou právních úpravách podstatné rozdíly. Základní koncepce je stejná, v případě, že hrozí útok na zájem chráněný trestním zákonem, je možné ho za určitých podmínek odvrátit i za užití jinak protiprávní síly. České právo užívá univerzální model nutné obrany, kdy jeden paragraf lze vztáhnout na jakýkoliv zájem chráněný trestním zákonem. Americká právní nauka užívá jiného rozdělení jednotlivých segmentů nutné obrany, kdy jejich nauka nezná pojem zájem chráněný trestním zákonem, nýbrž pracuje s pojmy jako sebeobrana, obrana ostatních, obrana majetku apod. Pro posouzení, zdali je tu útok, který je nutné za podmínek nutné obrany odvrátit, užívá české právo model posuzování ex ante, tedy posouzení z hlediska subjektivního avšak doplněné o objektivní podmínky, které jeho subjektivní vědomí ovlivňovalo v moment rozhodování. Americké právo nejčastěji uplatňuje model tzv. odůvodněného přesvědčení, že taková situace, aby bylo nutno obrany užít, existovala a obyčejný člověk by se v této situaci zachoval stejně jako obránce. Tyto přístupy se částečně podobají, kdy v obou případech je nutno zvážit jak subjektivní, tak objektivní pohled v dané situaci. Americké právo však dříve bylo zaměřeno spíše na subjektivní pohled osoby v dané situaci, kdy objektivním skutečnostem zvlášť velký důraz nedávalo. Trend poslední doby však jednoznačně přiznává váhu také objektivním okolnostem. Dosud jsou však mezi některými právníky či soudci spory o tom, v jakém rozsahu by se tyto objektivní okolnosti měly brát v potaz. Dle mého názoru má uplatňování institutu obyčejného člověka smysl pouze v případě, že se na něj přenesou veškeré okolnosti, které ovlivnily úsudek osoby jednající v obraně, v opačném případě by mohlo dojít ke zkreslení skutečnosti a mohlo

68

by dojít k nesprávným závěrům. Trend, kterým se tedy Americké právo ubírá je nepochybně správný a v případě, že bude při posuzování jednotlivých případů v budoucnu brát v potaz všechny relevantní skutečnosti, bude tento model takřka stejný s modelem českým. V otázce přímo hrozícího útoku nenajdeme mezi těmito státy rozdíl, jak Česká republika, tak většina států v USA toto pravidlo respektuje, i když například znění MTZ může být zavádějící. V hodnocení přiměřenosti obrany je nejspíš nejmarkantnější rozdíl mezi českou a americkou úpravou. Česká právní úprava jednoduše stanovuje, že obrana nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Způsob útoku tedy zahrnuje veškeré možné aspekty, které je nutno vzít v potaz, kdy vzhledem k těmto, nesmí být obranné jednání zjevně nepřiměřené. Americká právní úprava zase povoluje takové jednání, které musí splnit podmínku přiměřenosti, ale zároveň také podmínku nezbytnosti. Tyto atributy se posuzují z hlediska obyčejného člověka v dané situaci. Je nutno také vzít v potaz možnost zabít útočníka v sebeobraně, kdy některé státy po obránci požadovaly v určitých situacích, aby se pokud možno dal na útěk a k usmrcení útočníka přistoupil až subsidiárně, pak česká právní úprava byla vzhledem k té americké benevolentnější. Pokud v České republice někomu přímo hrozí od útočníka smrt, je většinou oprávněn v souladu s dikcí nutné obrany, útočníka zabít (za předpokladu, splnění všech podmínek nutné obrany). Není zde stanovena žádná povinnost k subsidiárnímu jednání jak je tomu například v případě krajní nouze, na tomto místě mohla mít česká právní úprava místy navrch oproti právní úpravě americké. Průlom do tohoto dosavadního pojetí obrany přinesly tzv. castle zákony, které v rámci obranného jednání zcela upřednostnily zájmy obránce před zájmy útočníka. Američtí občané získali v různém rozsahu možnost užít smrtelné síly i v případě, že nebyly splněny výše uvedené podmínky nezbytnosti a přiměřenosti, kdy jednoduše za určitých situací, například pokud vidí osobu, vkrádající se jí do domu, může tuto osobu bez dalšího zastřelit. Je

69

zcela zřejmé, že v české právní úpravě by takové jednání oporu v žádném ustanovení nenašlo. V případě české právní úpravy by zřejmě osoba v pozici obránce byla oprávněna útočníka zabít až v případě, že by ho v domě chytla a tento by ji začal ohrožovat na životě, nebo by hrozilo těžké ublížení na zdraví. USA tedy velkým způsobem rozšířily možnost užití obrany. Posuzovat tento rozpor je velmi složitý. Už v USA, v tak liberální zemi se našla velká skupina odpůrců těchto zákonů, kdy prohlašovali, že se nejedná o zákony na ochranu osob, nýbrž zákony k legalizaci zabíjení. Nedovedu si představit skutečnost, že by podobné zákony mohly platit u nás v České republice. Zřejmě ani společnost by na podobnou změnu nebyla připravena. Nicméně jsem toho názoru, že možnost usmrtit útočníka v případě, kdy přistihneme lupiče vkrádajícího se do našeho domu, nebo ho už v domu najdeme, by stála za úvahu. Kde jinde už by měla mít osoba pocit naprostého bezpečí a výsostného práva na nedotknutelnost než u sebe doma? V pojetí pomoci v nutné obraně již v dnešní době takřka nenajdeme rozdíl. Dřívější common law dovolovalo pomoc v obraně pouze rodinným příslušníkům, nyní je v zásadě k pomoci v obraně oprávněn každý. Obrana majetku jako taková sice separovaná v českém právu není, kdy majetek je chráněn pouze jako jeden ze zájmů chráněných trestním právem, kdy například zájem na ochraně majetku se dá s určitostí říct, je menší než zájem na ochraně lidského života. Podobný přístup má víceméně Americká právní úprava, která povoluje užít odůvodněnou sílu k ochraně svého majetku. Opět se zde bude zvažovat přiměřenost a nezbytnost. Nutno vzít v potaz důsledek castle zákonů, které mají sice primárně bránit osoby, avšak v konečném důsledku, kdy dávají možnost užít smrtelnou sílu při pokusu o vloupání do domu, tak touto smrtelnou silou chrání nejen svou tělesnou integritu, ale také svůj majetek. Z tohoto pohledu mám za to, že právo USA opět dává větší oprávnění obránci, než je tomu v České republice.

70

4.4. Komparace ostatních okolností vylučujících protiprávnost 4.4.1. Komparace souhlasu poškozeného a přípustného rizika Institut souhlasu poškozeného vychází v obou právních úpravách ze stejné podstaty. Subjekt má v zásadě možnost udělit druhému svolení k určitému jednání, které by bez tohoto svolení bylo považováno trestním zákonem za trestné. Oba právní řády se v zásadě shodují na skutečnosti, že není možno udělit souhlas k těžkému ublížení na zdraví nebo k usmrcení. Americká právní úprava však nevylučuje dát svolení k lehkému ublížení na zdraví, dle dikce české právní úpravy je vyloučeno jakékoliv ublížení na zdraví. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že v žádném státě nebyla legalizována euthanasie, i přesto, že v několika státech USA se nad jejich vydáním uvažovalo. Naproti tomu v některých státech Ameriky funguje institut tzv. asistované sebevraždy, kdy osoba, zpravidla lékař, připraví pacientovi smrtící injekci, kterou si pak on sám

aplikuje.110

V České republice by takový postup byl

zřejmě

spolupachatelstvím v přípravě k vraždě, čili takový postup by byl zcela jistě trestným. Americké trestní právo je z části mnohem dál, než české v otázce úrazů způsobených při sportovním utkání co se do jejich kodifikace týče. MTZ stanovuje jasné podmínky, za nichž je při úrazech v souvislosti se sportovním utkáním vyloučena trestní odpovědnost pachatele. V zásadě většinou stačí, pokud není daný sport zakázán, a jedná se o registrovaný sport, pak úrazy, které lze v souvislosti s tímto sportem očekávat nejsou postihnuty normami trestního práva. České právo se výslovně k těmto situacím nevyjadřuje, kdy existuje několik teorií jak takové úrazy posuzovat, kdy se v těchto případech uplatňují různé kombinace institutů svolení poškozeného a přijatelného rizika.

110

Více k této problematice v EZEKIEL J. Emanuel. Euthanasia and Physician-Assisted Suicide. Archives of internal medicine. [online]. 2002, Vol. 162, No. 2, s. 142-152. [cit. 20.3.2015].

71

Americká právní úprava má v těchto případech co do právní jistoty nepochybně napřed. Z hlediska posuzování platnosti udělení souhlasu se obě úpravy opět odlišují. Americká vyžaduje dobrovolnost, informovanost a oprávněnost. V české právní úpravě se vyslovuje požadavek dobrovolnosti, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti. Podmínky se v obou právních řádech odlišují. I když v české chybí podmínka oprávněnosti, neznamená to, že by se s ní nepočítalo. Je logické, že rozhodovat o zájmech určité osoby má pouze dotyčná osoba, případně její opatrovník, tedy osoba, která k tomu má právní titul. Americká právní úprava dále pamatuje na podmínku informovanosti, kterou sice český trestní zákoník vysloveně nezmiňuje, avšak nedostatek informovanosti může zakládat neplatnost takového souhlasu s ohledem na skutečnost, že daná osoba jednala v omylu a tedy trestní odpovědnost osoby, která tohoto omylu využila. Přípustné riziko je OVP, kterou americké právo vůbec nezná. Přípustné riziko respektuje pouze jako OVP ve vztahu k civilněprávním deliktům.111 4.4.2. Komparace oprávněného užití zbraně a výkonu práva Česká právní úprava týkající se oprávněného užití zbraně v § 32 trestního zákoníku se omezuje pouze na stanovení skutečnosti, že není trestný ten, kdo užije zbraně v souladu s jinými právními předpisy, především s předpisy správního práva. V podstatě se dle mého názoru jedná o výslovné dovolení určitého výkonu práv, které by však i v případě, že by toto ustanovení v právním řádu chybělo, bylo možno dovodit za pomocí OVP v zákoně výslovně neuvedené, a sice výkonu práv a povinnosti. Pokud jiný právní předpis daného právního řádu na jednom místě povoluje určitému

111

WADE, John W. The Place of Assumption of Risk in the Law of Negligence. Louisiana Law Review [online]. 1961, vol. 22, n. 1, s. 5-16. [cit. 21.3.2015]

72

subjektu užít zbraň, je nemožné, aby na jiném místě stejný právní řád stejné jednání postihoval normami trestního práva. Americká právní úprava se výslovně dovoleným užitím zbraně nezabývá. Ačkoli se zákony týkající se držení zbraní neustále zpřísňují, stále je mezi občany v držení velké množství zbraní, kterých je pak možno užít v sebeobraně, nebo obraně jiných. Americká právní úprava se spíše zaobírá užitím síly a páchání činů jinak trestných osobami, které jsou k takovému jednání vysloveně zmocněny zákonem. Jedná se například o policisty zasahující proti pachateli trestného činu, kdy v rámci tohoto zásahu dojde k újmě na zdraví nebo života pachatele. Právní nauka se zde zabývá otázkami, za jakých okolností má policista pravomoc takové síly využít. I v české právní nauce se lze setkat s rozbory situací vzniklých při zatýkání, kdy však tyto okolnosti vylučující protiprávnost nejsou v českém trestním zákoníku výslovně uvedeny a beztrestnost takového jednání vyplývá z právní teorie opírající se o výkon práva svěřeného zákonem.

73

5. Návrh na úpravu okolností vylučujících protiprávnost trestných činů „de lege ferenda“ 5.1. Krajní nouze Samotná podstata krajní nouze, jako nejspíš nejobecnější OVP, je v českém právním řádu v uspokojivé podobě. Na základní koncepci není dle mého názoru třeba měnit vůbec nic, skutečně by neměl být trestně odpovědný ten, kdo spáchá čin jinak trestný za účelem odvrácení zřejmě většího nebezpečí vůči zájmu, chráněnému trestním právem. Stejná podstata se projevuje také v americkém právním řádu, který byl v rámci této práce rozebírán. Co do formulace považuji za vhodnější českou právní úpravu, kdy termín „zřejmě stejně závažný nebo závažnější“ považuji za vyhovující, s ohledem na skutečnost, že taková formulace by měla sloužit ke zmírnění posuzování krajní nouze v konkrétních případech a posílení subjektivního hlediska při posuzování podmínky proporcionality. Je otázkou, zdali by bylo vhodné v našem právním řádu převzít americkou právní úpravu týkající se putativní krajní nouze, kdy tato je v určitých případech, kdy jednání subjektu bylo odůvodněné, považována za dovolenou. Dle mého názoru by takováto právní úprava putativní krajní nouze v českém právním prostředí vhodná nebyla. Mohu pro to uvést čistě právní pragmatické argumenty, kdy jsem toho názoru, že reálnost nebezpečí je podstatnou podmínkou krajní nouze a pokud by došlo k ospravedlnění putativní krajní nouze (samozřejmě za splnění podmínky odůvodněnosti), došlo by k popření této základní podmínky. Aplikace krajní nouze by dle tohoto pojetí přicházela v úvahu i v případě, kdy by zde žádné nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem nebylo a takový přístup dle mého názoru není správný. Řešení, které přináší česká právní teorie, kdy v těchto případech je vyloučen úmyslný trestný čin, avšak je možná nedbalost, dle mého názoru poměrně vyhovuje současným společenským potřebám. V českém právním řádu existuje mnoho jiných institutů, které se dají

74

v konkrétním případě použít. Pokud se jedná o skutečně odůvodněnou putativní krajní nouzi, pak připadají v úvahu polehčující okolnosti dle § 41, písm. g trestního zákoníku nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 trestního zákoníku, potažmo užití institutu upuštění od potrestání dle § 46 odst. 1 trestního zákoníku.

5.2. Nutná obrana

Nutná obrana, tak jak je upravena v § 29 trestního zákoníku je dle mého názoru koncipována správně. Před rekodifikací se spekulovalo nad úpravou institutu nutné obrany, kdy se vážně zvažovalo rozšíření mezí nutné obrany, kdy především vypuštěný třetí odstavec vládního návrhu trestního zákoníku z r. 2004 měl dle mého názoru nesporné uplatnění v rámci spravedlnosti a účelu institutu nutné obrany. Tento třetí odstavec zněl následovně: „Ten, kdo odvrací útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, není trestný, jednal-li v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku způsobeném útokem.“ V praxi by tato skutečnost znamenala, že by se významně posílilo subjektivní hledisko obránce v nutné obraně, kdy i v případě, že by nebyly zcela splněny podmínky nutné obrany, by za těchto určitých okolností nemuselo být jednání považováno za trestné. Toto ustanovení jednoznačně posiluje postavení obránce na úkor útočníka, což je trend, kterým se ubírá mimochodem i rakouská i německá právní úprava.112 Ostatně také americká právní úprava, rozebíraná v této práci, posílila ve velké míře v důsledku „castle“ zákonů postavení obránce na úkor útočníka. Nutno podotknout, že americké řešení této problematiky je v některých aspektech značně kontroverzní, a to zejména v možnosti užít smrtelné síly v případech obrany proti útoku na místě, na kterém má obránce právo setrvat. Jelikož obránce má většinou právo setrvávat nejen doma, ale i na ulici, v zaměstnání, ale třeba i 112

Shodně také CÍSAŘOVÁ Dagmar. K nové koncepci okolností vylučujících protiprávnost. Trestní právo, 2000, roč. 5, č. 10, s. 9-12

75

v čekárně u lékaře, může takový způsob řešení působit dle mého názoru kontraproduktivně. Řešení, které nabízel vládní návrh z roku 2004 je podstatně snesitelnější v našem právním prostředí, kdy dle mého názoru by mělo být co nejvíce posíleno postavení obránce. Proti tomuto názoru lze úspěšně argumentovat skutečností, že bude v mnoha případech velmi obtížné prokázat, že obránce v daném případě nejednal ve strachu nebo úleku.113 S tímto argumentem lze nepochybně souhlasit, avšak jsem toho názoru, že i stávající situace, kdy se situace nutné obrany posuzují z hlediska „ex ante“, doplněné o objektivní skutečnosti, nemusí být pro aplikující orgány zcela jednoznačná a jednoduchá pro posouzení a prokázání. Toto navrhované ustanovení pouze převažuje pomyslné misky vah ve prospěch obránce, kdy tento by měl být ve výhodě, co se právního posouzení týče před útočníkem. Útočník si musí být vědom, že svým útokem na sebe bere riziko. On byl osoba, která konflikt začala a je nutno jasně vymezit, že ona bude ta, která bude muset nést následky, pokud se podaří prokázat, že obránce překročil meze nutné obrany v důsledku relevantně oprávněných subjektivních okolností. Už jsem uvedl, že koncepce nutné obrany v Americe, rozšířená o „castle“ zákony, které ve velké míře rozšířily možnost obránce usmrtit útočníka, by zřejmě v našem právním prostředí nenašly své uplatnění. Možná by ale stálo za úvahu vzít si z této právní úpravy pouze střípek. Osobně nesouhlasím s tak velkým rozšířením možnosti usmrtit osoby, jak je tomu například ve státě Florida, kdy je zde možno v mnoha případech užít v obraně smrtelné síly. Nutno však říci, že mě zaujala myšlenka sira Edwarda Cooka, říkající, kde jinde by měl mít člověk pocit absolutního bezpečí a výsostného práva na nedotknutelnost než ve svém vlastním obydlí. Ačkoliv v zásadě s „castle“ zákony nesouhlasím, některé části těchto zákonů považuji za 113

KUCHTA Josef. K úpravě okolností vylučujících protiprávnost v novém trestním zákoně. In: Acta universitatis Masarykianae Brunensis Iuridica. Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Brno: Masarykova univerzita v Brně roku 2000, s. 159-161

76

zajímavé a zejména rozšíření pravomocí obránce při obraně ve svém vlastním obydlí, považuji za prospěšnou. Jsem si vědom skutečnosti, že v českém právním prostředí by se zřejmě podobná právní regulace neprosadila, nicméně ideu posílení práv obránce ve vlastním obydlí považuji za správnou a v tomto ohledu mám za to, že americká právní úprava na tomto místě lépe chrání potencionální obránce před možnými trestněprávními sankcemi. 5.3. Návrhy „de lege ferenda“ na úpravu ostatních okolností vylučujících protiprávnost trestných činů Co do úpravy ostatních OVP lze souhlasit se současnou úpravou. Jednoznačně by neměl být trestně odpovědný ten, kdo dá k určitému jednání souhlas. Jedná se o respektování jedné ze základních zásad moderní demokratické společnosti, a sice autonomie vůle jednotlivce, kdy tento má možnost rozhodovat o svých poměrech, právech a povinnostech. V souladu s touto tezí má pak samozřejmě nárok určovat, kdo konkrétně může do jeho autonomie zasahovat a do těchto sfér by skutečně stát ve formě trestněprávních sankcí zasahovat neměl. Současně bych doporučil zohlednit v případné budoucí úpravě upřesnění podmínek platnosti souhlasu dle § 30 odst. 2 trestního zákoníku. V této práci jsem na tento drobný nedostatek poukázal a jsem toho názoru, že by se tyto podmínky svolení měly posuzovat v mezích ustanovení o příčetnosti v souladu s trestním zákoníkem, nikoliv tedy dle ustanovení o svéprávnosti z občanského zákoníku. Souhlasím také se skutečností, že se institut svolení poškozeného neuplatní v případech svolení k ublížení na zdraví nebo k usmrcení s výjimkou případů, které jsou v souladu s právním řádem a s poznatky dosavadní lékařské praxe. Narozdíl od americké praxe vylučuje česká právní úprava souhlas k jakémukoliv ublížení na zdraví, americká praxe tuto podmínku omezuje pouze na případy vážného ublížení na zdraví. Jsem toho názoru, že česká právní úprava je vhodnější, jelikož stav, kdy by souhlas k lehkému

77

ublížení na zdraví nebyl trestný, mohl svádět praxi k bagatelizaci určitých specifických trestných činů, zejména trestných činů souvisejících s domácím násilím apod. Přestože jsem z hlediska české právní úpravy nevěnoval velkou pozornost trestněprávní odpovědnosti sportovců za úrazy, považuji za vhodné na tomto místě alespoň poukázat na jednu z možností, kterými by bylo možné danou problematiku řešit. Jsem toho názoru, že by daná problematika měla být řešena konkrétní legislativní úpravou, kdy bych se nechal inspirovat americkou právní úpravou. Tuto okolnost bych zavedl jako další odstavec k institutu svolení poškozeného, kdy by nebyl trestně odpovědný ten, kdo způsobí jinému újmu v rámci sportovního utkání. Trestněprávní odpovědnost by se měla vztahovat jen na osoby, které v rámci sportu způsobí zranění druhému zákrokem, který nesouvisí se sportem, během kterého k zákroku došlo. Vždy by bylo nutno posuzovat jednotlivý zákrok ze všech možných pohledů. Trestněprávním sankcím bych dále vystavil takové zákroky, které jednoznačně nesouvisí se sportem, tedy nevyplynuly ze hry, nebo takové, které sice ze hry vyplynou, avšak svou brutálností zcela překročily jakoukoliv únosnou mez, která je v rámci daného sportu respektována. V případech přípustného rizika a oprávněného užití zbraně nemám zásadnějších výhrad k těmto ustanovením a s jejich současnou podobou lze souhlasit.

78

6. Závěr

OVP

mají

nezpochybnitelnou

úlohu

v obou

právních

řádech,

podrobených komparaci. V rámci této práce jsem postavil proti sobě dva právní řády ze zcela rozdílných právních systémů, s jinou tradicí a na první pohled s jinými preferencemi pramenů práva. Po důkladné analýze obou právních řádů lze konstatovat, že i když americká právní úprava OVP vychází z anglo-americké právní školy, postavené na soudních precedentech a právních obyčejích, lze v ní v posledních dekádách zcela jasně spatřovat velmi silný vliv psaného, kodifikovaného práva ve formě zákonů, kdy tato skutečnost umožnila snazší komparaci s právním řádem kontinentálním, který je ve své podstatě postaven především na podrobné právní úpravě ve formě zákonů. V práci byly postupně analyzovány oba právní řády, kdy v českém právním řádu byla analýza provedena především na základě odborné literatury, které bylo k jednotlivým OVP vydáno mnoho. Pro doplnění této problematiky byly také podepřeny různé teze soudními rozhodnutími, týkající se předmětné materie. Z této analýzy bylo možno dojít ke zjištění, že česká právní úprava byla v rámci nové rekodifikace trestního práva zpřesněna, kdy ty OVP, které v právním řádu existovaly ještě před rekodifikací, zůstaly i v novém trestním zákoníku s pouze drobnými změnami, a tedy judikaturu vydanou před 40 lety, lze v mnoha případech aplikovat i na současné kauzy. Okolnosti nově zavedené byly upraveny poměrně detailně. Americká právní úprava naproti tomu v posledních letech zaznamenala poměrně velký obrat v koncepci některých OVP a tak lze konstatovat, že její vývoj je dynamičtější. Přestože oba právní řády vychází z odlišné terminologie, způsobené jinou právní tradicí, lze souhlasit s tvrzením, že základní koncepce jednotlivých OVP se ve většině případů příliš neliší. Pokud se budeme bavit o krajní nouzi, zde skutečně v základní koncepci vnímání tohoto institutu mnoho rozdílů nenajdeme, americká úprava je přísnější v hodnocení

79

proporcionality, ale benevolentnější v trestání putativní krajní nouze. Nutná obrana představuje zřejmě největší rozpor mezi českou právní úpravou a americkou. Česká právní úprava vychází ze stanovení obecný podmínek nutné obrany, které musí osoba jednající v nutné obraně vždy splnit. Americká vychází z rozsáhlé kazuistiky a současně v důsledku „castle“ zákonů, poměrně velké benevolentnosti k usmrcení útočníka v mezích obrany, kdy tyto meze jsou stanoveny velmi široce. Je skutečně otázkou, nakolik je tento přístup správný, jelikož tyto zákony nelze hodnotit ryze pozitivně, právě vzhledem k tomu, že zde v určitých případech může mít přednost zájem na ochraně majetku obránce před zájmem na životě útočníka. Na otázku, který z právních řádů upřednostňuje práva obránce před právy útočníka, není složité tedy odpovědět. Je spíše na pováženou, zdali přístup, který USA zvolily, není už za určitou hranicí práv, které by měly být obránci garantovány. Tento přístup by byl jen stěží aplikovatelný v českém právním prostředí, ačkoliv některé myšlenky jsou dle mého názoru dobré, celkové provedení nutné obrany vychází ze zcela jiných základů než je tomu v České republice. Úplným závěrem lze shrnout, že analýza obou právních řádů a jejich komparace prokázala, že i přes rozdílný vývoj a částečně rozdílnou metodu právní regulace, dopadá právní úprava jak v USA, tak v Česku na obdobné společenské vztahy, a tak je potencionálně aplikovatelná i v českém právním prostředí. I přesto jsem však ve většině případů nucen konstatovat, že česká právní úprava je v našem prostředí vhodnější. Lze si jen velmi obtížně představit situaci, kdy by došlo ke kompletnímu převzetí americké právní úpravy. I když pomineme rozdíly ve vývoji a v právní kultuře, jsem toho názoru, že například v případech krajní nouze i nutné obrany je česká právní úprava většinově podstatně více vyhovující aktuálním potřebám společnosti., zároveň však nevylučuji, že některou z částí amerického právního řádu, týkající se této problematiky, by nebylo vhodné do českého právního řádu v budoucnu zakomponovat. Ačkoliv tedy nepovažuji v současnosti za vhodné, jakoukoliv zásadní změnu OVP, není do budoucna vyloučeno některé

80

z částečných doplnění nebo změn, zmiňovaných v této práci, kdy konečné rozhodnutí bude vždy záviset na zákonodárných orgánech.

81

Seznam použité literatury: Monografie, publikace, sborníky 1.

AMERICAN LAW INSTITUTE. Model penal code: Official Draft and Explanatory Notes: complete text of Model penal code as adopted at the 1962 Annual Meeting of the American Law Institute at Washington, D.C., May 24, 1962. Philadelphia, PA. Publisher: The American Law Institute, 1985. 290 s.

2.

FLETCHER, George. P. Rethinking Criminal Law. New York. Publisher: Oxford University Press. 2000. 926 s. ISBN 0-19-513695-0.

3.

CHEVIGNY, Paul. G., Justification: Law Enforcement. In: DRESSLER Joshua, Encyclopedia of Crime, second edition,. New York. Nakladatelství: Macmillan Reference USA, an imprint of the Gale Group, 2002. 889-893 s. ISBN 0-02-865320-3.

4.

JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2014, 976 s. ISBN 9788075020444.

5.

KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. 834 s. ISBN 978-80-7400-042-3.

6.

KUCHTA Josef. K úpravě okolností vylučujících protiprávnost v novém trestním zákoně. In: Acta universitatis Masarykianae Brunensis Iuridica. Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000. s. 157-165. ISBN 80-210-2469-0.

7.

KUCHTA, Josef. Nutná obrana. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 218 s. ISBN 80-210-2198-5.

8.

KUCHTA Josef. Riziko v pojetí kriminologickém a juristickém. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 168 s. ISBN 80-210-1682-5.

9.

MORAWETZ, Thomas, Justification: Necessity. In: DRESSLER Joshua, Encyclopedia of Crime, second edition. New York. Publisher: Macmillan Reference USA, an imprint of the Gale Group, 2002. 893897s. ISBN 0-02-865320-3.

10.

RUSSEL, Christopher, Justification: Self-defense. In: DRESSLER Joshua, Encyclopedia of Crime, second edition.. New York. Nakladatelství: Macmillan Reference USA, an imprint of the Gale Group, 2002. 897-904 s. ISBN ISBN 0-02-865320-3.

11.

SAMAHA J., Criminal law, 10th edition, Belmont, Publisher: Wadsworth. 2010. 517 s. ISBN-13: 978-0-495-81235-7.

82

12.

SANGERO, Boaz, Self-Defence in Criminal Law. Portland. Publisher: Hart Publishing, 2006. 393 s. ISBN-13: 978-1-84113-607-3.

13.

SCHEB, John. M. Criminal law, sixth edition. Belmont. Publisher: Wadsworth. 2011. 527 s. ISBN-13:978-1-111-34695-9.

14.

SCHOPP, Robert F., Justification Defenses and Just Convictions. 1st edition. Cambridge. Publisher: University of Cambridge, 1998. 224 s. ISBN 0-521-62211-5.

15.

SCHUBERT, F. A., Introduction to law and the legal system, 10th edition, Wadsworth. 2012. 616 s. ISBN-13: 978-0-495-89933-4.

16.

SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. 1. Vyd. Praha: Nakladatelství Novatrix, 2009. 157, 501, 283 s. ISBN 9788025440339.

17.

ŠÁMAL Pavel, Osnova trestního zákoníku 2004-2006. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2006. 421 s. ISBN 80-7179-527-5.

18.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. 2. Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012. 1450 s. ISBN 978807400285. Odborné články

1.

CÍSAŘOVÁ Dagmar. K nové koncepci okolností vylučujících protiprávnost. Trestní právo, 2000, roč. 5, č. 10, s. 9-12. ISSN 12112860.

2.

DOLENSKÝ, A. Nová koncepce nutné obrany. Bulletin advokacie, 1994, č.1. s. 19-26. ISSN 1210-6348.

3.

FREMR, R., ZELENKA, P. K výkladu ustanovení § 13 trestního zákona. Právní praxe, 1994, roč. 17, č. 6, s. 339

4.

HRUŠKA, J. Institut nutné obrany ve světle navrhované rekodifikace trestního zákoníku, Trestní právo. 2007, roč. 12, č. 12, s. 13-18. ISSN 1211-2860.

5.

KLAPAL, Vít. Svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost. Trestněprávní revue. 2005, roč. 4, č. 10, s. 259-267. ISSN 1213-5313.

6.

KRÁLÍK M. Legislativní a judikatorní východiska trestněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy (úvod do problematiky), Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 8, s. 228-236. ISSN 1213-5313.

7.

PÚRY František, KUCHTA Josef. Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika, Bulletin advokacie. 2011, č. 9, s. 13-24. ISSN 1210-6348.

83

Dokumenty a právní předpisy 1. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10.1.2015]. 2. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15.12.2014]. 3. Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20.2.2015] 4. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20.2.2015] 5. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15.1.2015]. 6. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12.1.2015] 7. U.S. Code: Title 18 – Crimes and criminal procedure [online]. Codes.lp.findlaw, publikováno 13.11.2014 [cit. 20.2.2015] Dostupné z: http://codes.lp.findlaw.com/uscode/18 8. Florida Statute: Title 16 – Crimes [online] leg.state.fl.us, [cit. 25.2.2015] Dostupné z: http://www.leg.state.fl.us/Statutes/index.cfm?App_mode=Display_Index &Title_Request=XLVI Soudní rozhodnutí 1. Rozhodnutí Krajského súdu v Bratislave ze dne 8.10.1951, sp. Zn. 6 Tk 445/51. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 10.2.2015] 2. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16.8.1971, sp. zn. 3 Tz 54/71. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 5.2.2015] 3. Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 28.7.1978, sp. zn. 4 Tz 40/78. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 11.2.2015]

84

4. Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 31.5.1979, sp. zn. 7 Tz 25/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 1.2.2015] 5. Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 24.2.1987, sp. zn. 7 Tz 9/87. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 3.2.2015] 6. Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR, ze dne 18.1.1980, sp. zn. 6 Tz 70/79. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 12.3.2015] 7. Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR, ze dne 24.3.1987, sp. zn. 7 Tz 15/87. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 14.3.2015] 8. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.1.1998, sp. zn. 1 Tzn 25/97. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 14.3.2015]. 9. Judgment of Supreme Court of United States. The United States v. Hudson and Goodwin, 11 U.S. (7 Cranch) 32, ze dne 13. února 1812. FindLaw [online], cit. [5.3.2015]. Dostupné z: http://laws.findlaw.com/us/11/32.html 10. Judgment of U.S. Supreme Court, Carroll v. United States, 267 U.S. 132 (1925), ze dne 2.5.1925. FindLaw [online], cit. [12.3.2015]. Dostupné z: http://laws.findlaw.com/us/267/132.html 11. Judgment of Supreme Court of Iowa, State v. Metcalfe, 203 Iowa 155, ze dne 18. února 1927. Casetext [online], cit. [11.3.2015]. Dostupné z: https://casetext.com/case/state-v-metcalfe-1?page=388 12. Judgment of NY Court of Appeals, People v. Young, 11 N.Y.S. 2d 274, ze dne 10. května 1962. People.brandeis.edu. [online], cit. [12.3.2015]. Dostupné z: http://people.brandeis.edu/~teuber/lawyoung.html 13. Judgment of United States Court of Appeals, eighth Circuit. United States v. X Kroncke D, 459 F. 2d 697 ze dne 3. května 1972. Openjurist [online], cit. [7.3.2015]. Dostupné z: http://openjurist.org/459/f2d/697/united-states-v-x-kroncked 14. Judgment of U.S. Supreme Court, Tennessee v. Garner, 471 U.S. 1, ze dne 27.3. 1985. FindLaw [online], cit. [18.3.2015]. Dostupné z: http://laws.findlaw.com/us/471/1.html 15. Judgment of New York Court of Appeals. People v. Goetz. 68 N.Y.2d 96, ze dne 17. dubna 1986. Courts.state.ny [online], cit. [10.3.2015] Dostupné z: http://www.courts.state.ny.us/reporter/archives/p_goetz.htm

85

16. Judgment of Supreme Court of North Carolina. State v. Judy Ann Laws Norman. 324 N.C. 253; 378 S.E.2d 8; 1989 N.C. LEXIS 158 ze dne 5. dubna 1989. Iso.gmu [online], cit. [8.3.2015]. Dostupné z: http://www.iso.gmu.edu/~weitzman/ncvnorma.htm 17. Judgment of U.S. Supreme Court, Graham v. Connor, 490 U.S. 386, ze dne 15.5.1989. FindLaw [online], cit. [14.3.2015]. Dostupné z: http://laws.findlaw.com/us/490/386.html Elektronické a další prameny 1. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisky [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008 [cit. 2.3.2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=26247&pdf=1 2. EZEKIEL J. Emanuel. Euthanasia and Physician-Assisted Suicide. Archives of internal medicine. [online]. 2002, Vol. 162, No. 2, s. 142152. [cit. 20.3.2015]. Dostupné z: http://www.eutanasia.ws/hemeroteca/t316.pdf 3. WINCH, Graham. Are you living in a „Stand Your Ground“ state? HLNTV.com [online]. Publikováno 20.2.2014, [cit. 15.3.2015]. Dostupné z: http://www.hlntv.com/article/2012/04/18/does-your-statehave-stand-your-ground-law 4. WADE, John W. The Place of Assumption of Risk in the Law of Negligence. Louisiana Law Review [online]. 1961, vol. 22, n. 1, s. 5-16. [cit. 21.3.2015] Dostupné z: http://digitalcommons.law.lsu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2951&co ntext=lalrev

86