Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Bakalářská práce Svědek v trestním řízení

Monika Koubková 2011/2012

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Svědek v trestním řízení zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

2

Chtěla bych poděkovat JUDr. Marku Fryštákovi, Ph.D. za cenné rady a vedení při zpracování této práce.

3

Obsah Použité zkratky .............................................................................................. 6 1. Úvod ......................................................................................................... 7 2. Osoba svědka ............................................................................................ 9 2.1. Pojem svědka.............................................................................................. 9 2.2. Rozdělení svědků ........................................................................................ 9 2.2.1. Formální a materiální pojetí svědka ..................................................... 9 2.2.2. Přímý a nepřímý svědek ..................................................................... 10 2.2.3. Korunní svědek .................................................................................. 10 2.3. Svědecká způsobilost................................................................................ 11 2.4. Svědek ve vztahu k subjektům trestního řízení ......................................... 12 3. Práva svědka .......................................................................................... 14 3.1. Základní práva svědka.............................................................................. 14 3.2. Právo odepřít výpověď............................................................................... 14 3.3. Právo vypovídat ve svém mateřském jazyce .............................................. 15 3.4. Právo na právní pomoc ............................................................................. 16 3.5. Právo ohroženého svědka na poskytnutí informací o pobytu obviněného nebo odsouzeného ............................................................................................. 16 3.6. Právo ohroženého svědka na poskytnutí ochrany ..................................... 17 3.7. Právo na svědečné .................................................................................... 17 3.8. Právo na utajení totožnosti ....................................................................... 17 4. Povinnosti svědka................................................................................... 19 4.1. Obecná svědecká povinnost ...................................................................... 19 4.2. Předvolání svědka ..................................................................................... 19 4.3. Zvláštní svědecká povinnost ..................................................................... 20 4.3.1. Konfrontace ....................................................................................... 21 4.3.2. Rekognice........................................................................................... 21 4.3.3. Vyšetřovací pokus .............................................................................. 22 4.3.4. Rekonstrukce ..................................................................................... 22 4.3.5. Prověrka na místě .............................................................................. 22 4.4. Povinnost strpět či podrobit se procesním úkonům .................................. 23 4.5. Následky porušení povinností ................................................................... 24 4.5.1. Pořádková pokuta .............................................................................. 24 4.5.2. Křivá výpověď a křivé obvinění ........................................................... 24 5. Výpověď svědka...................................................................................... 26 5.1. Výslech svědka ......................................................................................... 27 5.2. Průběh výslechu ....................................................................................... 28 5.2.1. Úvodní stadium.................................................................................. 29 5.2.2. Stadium souvislého líčení (monolog) ................................................... 30 5.2.3. Stadium otázek a odpovědí (dialog)..................................................... 30 5.3. Výslech dětí a starých osob ...................................................................... 32 5.3.1. Výslech dítěte ..................................................................................... 32 5.3.2. Výslech starých osob .......................................................................... 32 5.4. Hodnocení výpovědi .................................................................................. 33 6. Ochrana svědka ...................................................................................... 35 6.1. Utajený svědek ......................................................................................... 35

4

6.2. Ochrana podle zákona o zvláštní ochraně svědka ..................................... 36 6.3. Ochrana svědka podle zákona o Policii ČR................................................ 37 7. Závěr ...................................................................................................... 38 8. Summary ................................................................................................ 40 Použité zdroje .............................................................................................. 41

5

Použité zkratky TrŘ

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

TrZ

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Komentář

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. 1525 s. ISBN 978-807-4000-430

Listina

Usnesení č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Úmluva

Zákon č. 209/1992 Sb., Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o PČR

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

ZOS

zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů

6

1. Úvod Pro svou práci jsem zvolila téma „Svědek v trestním řízení“, a to ze dvou důvodů. Prvním je ten, že svědkem trestného činu se kdykoliv může stát kdokoliv z nás, a proto mi toto téma připadá zajímavé. Lidé často mívají díky popkultuře (zejména televize, knihy) zkreslené představy, a proto některým může svědčení připadat jako jakési dobrodružství. Být svědkem například závažného trestného činu ale ve skutečnosti mnohdy znamená psychicky náročnou zkušenost. I přestože jsou orgány činné v trestním řízení povinny o nich svědky poučovat, domnívám se, že není od věci, když člověk zná svá práva a povinnosti. Druhým důvodem pro mé rozhodnutí byl fakt, že uvažuji o práci u Policie České republiky, kdy budu se svědky přicházet do styku téměř denně, a zároveň tak budu smět využít získané poznatky. Cílem mé práce je shrnout postavení svědka v trestním řízení, jeho práva a povinnosti, porušení těchto povinností a jejich následky. Část věnuji i problematice výslechu a v závěrečné kapitole krátce i ochraně svědka. Práce je rozdělena do pěti hlavních částí, které jsou dále členěny. První část je věnována osobě svědka a jeho subjektivitě. V dnešní době se může stát svědkem prakticky kdokoliv. Dříve bylo například nemyslitelné, aby svědčilo dítě. Různé studie však prokázaly, že děti mají schopnost všímat si různých detailů, na které si dospělý člověk později vůbec nevzpomene, a mohou tak pro vyšetřování poskytnout velmi užitečné informace. V další části se věnuji právům svědka, přičemž jsem podkapitoly rozčlenila dle jednotlivých práv, kterými jsou: právo odepřít výpověď, právo vypovídat ve svém mateřském jazyce, právo na právní pomoc, právo ohroženého svědka na poskytnutí ochrany a informací o pobytu obviněného nebo odsouzeného, právo na svědečné a právo na utajení totožnosti. Dále jsem se věnovala povinnostem svědka, tzn. obecné, ale i zvláštní svědecké povinnosti. Při porušení svých povinností hrozí svědkovi následky, a to ve formě pořádkové pokuty, nebo v případě, že nebude vypovídat pravdu, se může dopustit trestného činu křivé výpovědi či křivého obvinění. V předposlední části své práce se věnuji výpovědi svědka, jež je rozhodně jedním z nejvýznamnějších důkazních prostředků. Metodou získávání výpovědi je výslech, na který můžeme nahlížet ze tří pohledů, a to z trestněprávního

7

(výslech jako předmět důkazu, úprava dle TrŘ), kriminalistického (metoda získávání právně významných informací) a psychologického (pomocná disciplína navazující na kriminalistiku). Poslední část věnuji problematice ochrany svědka, zejména možnostem ochrany a její právní úpravě. V České republice existují tři způsoby ochrany institut utajeného svědka, který je upraven v TrŘ, ochrana podle ZOS a krátkodobá ochrana osoby podle zákona o PČR. Při zpracování této práce jsem vycházela z právní úpravy platné k 1. 1. 2012, především z TrŘ a v souvislosti s tímto zákonem jsem nevynechala ani připravované změny, které byly Ministerstvem spravedlnosti uveřejněny ve věcném záměru zákona o trestním řízení soudním (trestní řád). Dalšími zdroji byla odborná literatura a samozřejmě i judikatura.

8

2. Osoba svědka 2.1.

Pojem svědka Definici svědka v zákoně nenajdeme, nicméně tuto definici můžeme najít

v odborné literatuře. V Komentáři je svědek definován jako fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána (předvolána) orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, jež sama vnímala (poznala, pozorovala) svými smysly, tedy viděla, slyšela, atd., anebo která se sama či z podnětu některé ze stran dostavila za tímto účelem k orgánu činnému v trestním řízení.1 Učebnice trestního práva procesního svědka definuje velmi podobně, a to jako osobu rozdílnou od obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech, které vnímala svými smysly.2 Z uvedených definic lze tedy odvodit, že svědek je fyzická osoba (avšak zároveň to nesmí být obviněný), jež byla předvolána, aby vypovídala o skutečnostech vztahujících se k trestnému činu. Z výše uvedeného se dá též odvodit nezastupitelnost svědka jinou osobou, neboť musí vypovídat osobně o tom, co sama viděla. Vzhledem k tomu také nelze přihlížet k přání občana, jenž ohlásil trestný čin, aby jeho jméno nebylo uváděno, jestliže jeho výslech je ke zjištění skutkového stavu nezbytný; to neplatí, jestliže jde o svědka, jehož podoba a osobní údaje jsou utajovány. 3

2.2.

Rozdělení svědků

2.2.1. Formální a materiální pojetí svědka Postavení svědka teorie trestního práva rozlišuje ve smyslu materiálním a formálním. Svědek v materiálním smyslu je každá fyzická osoba, jež svými smysly vnímala skutečnosti důležité pro trestní řízení, je způsobilá o těchto skutečnostech vypovídat a dosud nebyla orgány činnými v trestním řízení předvolána. Takový svědek může být svědkem i ve formálním smyslu, a to v případě, že bude předvolán k výslechu orgánem činným v trestním řízení. Pokud není znám ani jedné

1

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 848 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. s. 371 3 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 848 2

9

z procesních stran nebo se sám nepřihlásí k podání výpovědi, nemůže se svědkem ve formálním smyslu stát. Svědkem ve formálním smyslu se tato fyzická osoba stává až okamžikem, kdy je orgánem činným v trestním řízení předvolána k výslechu podle ustanovení § 97 TrŘ a má tedy práva a povinnosti svědka dle tohoto zákona. Jestliže se po předvolání ukáže, že tento svědek neví nic o skutečnostech souvisejících s daným trestním řízením, není ani svědkem v materiálním smyslu. Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. 4 2.2.2. Přímý a nepřímý svědek Dle vztahu k dokazované skutečnosti lze svědky rozdělit na přímé a nepřímé. Osoba, jež vnímala svými vlastními smysly skutečnosti důležité pro trestní řízení (tzn. viděla, slyšela, apod.), je svědkem přímým (očitým), kdežto osoba, jež skutečnosti důležité pro trestní řízení zná jen zprostředkovaně (např. z doslechu) – nevnímala je svými smysly – je svědkem nepřímým. Přestože je přímý svědek coby důkazní prostředek velice významný, i nepřímý svědek však může (zejména za pomoci dalších důkazních prostředků) značně přispět k vyřešení projednávané trestní věci. 2.2.3. Korunní svědek ‚Korunním svědkem‘ je osoba, která je podezřelá z účasti nebo podílu na trestné činnosti v některé z forem trestného činu a v trestním řízení vystupuje proti dalším osobám, které jsou podezřelé, že se na této trestné činnosti účastnily nebo podílely, a to jako hlavní svědek ve prospěch obžaloby, kterému je za to jako protihodnota v souladu se zákonem orgány činnými v trestním řízení (státem) ve veřejném zájmu (odhalení, dokázání a potrestání trestného činu a jeho pachatelů), garantována beztrestnost nebo pro něj příznivá moderace trestního postihu. 5

Stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 303/2001 ze dne 12. 12. 2001 PIPEK, J. Několik poznámek k institutu tzv. korunního svědka. In: Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: ZČU, 2003. s. 65 4 5

10

V českém právním systému je zakotven podobný institut, a to institut tzv. spolupracujícího obviněného (§ 178a TrŘ, a § 39, 41 a 58 TrZ). Ve své podstatě jsou tyto dva instituty stejné – jejich cílem je motivovat obviněného ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení (zejména pak při odhalování trestné činnosti spáchané členy organizované skupiny nebo jí ve prospěch). Liší se od sebe jen nepatrně,

například

ve

výhodách,

jaké

tento

institut

obviněnému

nabízí.

Korunnímu svědkovi je slíben zánik trestní odpovědnosti a zastavení trestního stíhání, zatímco spolupracujícímu obviněnému jen úleva při ukládání trestu (polehčující okolnost dle § 41 písm. m) TrZ, nebo dle § 58 odst. 4 TrZ v souvislosti s organizovanou zločineckou skupinou, kdy pomohl zabránit dokonání zločinu nebo přispěl k jeho objasnění). V připravované rekodifikaci TrŘ se uvažuje o zavedení institutu korunního svědka, vedle již existujícího institutu spolupracujícího obviněného. Trestní stíhání korunního svědka bude přerušeno za splnění následujících podmínek: a) Oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které významně přispějí k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo jí ve prospěch, o nichž se zaváže podat úplnou a pravdivou výpověď, b) Dozná se k činu, pro nějž je stíhán, c) Vydá svůj prospěch ze spáchaného trestného činu, pro nějž je stíhán či alespoň zčásti nahradí škodu nebo jinak odčiní újmu. K výše uvedenému se nepřistoupí, pokud je trestný čin spáchaný obviněným závažnější než zločin, který měla tato osoba pomoci objasnit, nebo se na tomto zvlášť závažném zločinu podílel jako organizátor či návodce. Dále je takový postup vyloučen v případech, kdy trestným činem, ke kterému se obviněný doznal, způsobil smrt nebo těžkou újmu na zdraví nebo pokud je považován za zvlášť nebezpečného recidivistu.6

2.3.

Svědecká způsobilost Jak bylo již řečeno, svědkem může být pouze fyzická osoba. Na rozdíl od

právní subjektivity a způsobilosti k právním úkonům, jejichž podmínky jsou upraveny v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů7, podmínky svědecké způsobilosti nejsou v zákoně (konkrétně tedy v TrŘ) stanoveny. Svědkem může být každá osoba, včetně cizího státního občana či osoby bez státní příslušnosti - jak děti, tak i mladistvá nebo starší osoba, ale i osoba Věcný záměr trestního řádu [online]. Ministerstvo spravedlnosti, 2008. Dostupné z: [cit. 23. 2. 2012] 7 Dále jen „občanský zákoník“ 6

11

s fyzickými či psychickými vadami (tyto vady mohou být trvalé nebo přechodné). Je však nutné přezkoumat schopnost této osoby správně vnímat či vypovídat, aby tu byl potřebný podklad pro zhodnocení její výpovědi. 8 V případě, že vznikne pochybnost o schopnosti svědka vnímat skutečnost, o níž má vypovídat, vyřeší si tuto otázku orgán činný v trestním řízení případ od případu sám, a to pomocí znalce (upraveno v § 118 TrŘ).

2.4.

Svědek ve vztahu k subjektům trestního řízení Funkce (procesní postavení) svědka je neslučitelná s funkcí jiné osoby v témže

trestním řízení,9 a vzhledem k jeho nezastupitelnosti má tedy vždy přednost před jinou funkcí v tomto řízení. Svědkem nemůže být obviněný - ani v poměru k jiným spoluobviněným. Výjimkou je případ, kdy řízení proti němu bylo vyloučeno ze společného řízení nebo bylo pravomocně zastaveno, anebo trestní řízení skončilo zprošťujícím nebo odsuzujícím rozsudkem. Pokud není splněna jedna z těchto podmínek, může taková osoba podat jen výpověď spoluobviněného. Obviněný, jakožto strana trestního řízení, může, ale nemusí vypovídat o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Jestliže, na rozdíl od svědka, uvede nepravdivé skutečnosti, není trestně odpovědný za trestný čin křivé výpovědi. Nejedná se o svědectví, nýbrž o obhajobu. Svědkem může být samozřejmě i poškozený, avšak jeho výpověď je nutné důkladně zhodnotit, neboť je zřejmé, že vzhledem k zainteresovanosti na výsledku případu, může být tato výpověď značně ovlivněná. Funkce svědka a znalce10 je neslučitelná, a proto znalec, který byl povolán některou ze stran trestního řízení či soudem, nemůže být svědkem. V případě, že by měl být znalec vyslechnut jako svědek ve stejném trestním řízení, je nutné jako znalce přibrat jinou osobu, z čehož můžeme odvodit, že znalec je na rozdíl od svědka zastupitelný, neboť své znalosti ohledně skutečností týkajících se daného trestního řízení, o nichž vypracoval odborný posudek, nabyl až v průběhu tohoto řízení (např. ohledáním, studiem spisů, apod.). Tuto funkci vykonávají osoby s odbornými znalostmi, které jsou zapsány v seznamu znalců, ale mohou to být i další osoby, jež se specializují na znaleckou činnost.

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. s. 372 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 848 10 Obecná úprava, včetně jeho činnosti, je obsažena v § 105 a násl. TrŘ a speciální úpravu nalezneme v zákoně č. 33/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů 8 9

12

Stejně tak jako u znalce je funkce svědka neslučitelná s obhájcem v témže trestním řízení, což je upraveno v § 35 odst. 3 TrŘ: V trestním řízení nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. Funkce svědka má před funkcí obhájce přednost, a proto by byl advokát vyloučen z obhajování. Je vyloučené, aby byl policejní orgán, státní zástupce, přísedící nebo soudce, zároveň svědkem ve stejném trestním řízení. Ze žádného ustanovení zákona není možné vyvodit, že ze svědecké povinnosti nejsou vyňaty osoby, které v předešlých stádiích trestního stíhání působily jako orgány činné v trestním řízení.11

11

Stanovisko Nejvyššího soudu v Bratislavě ze dne 24. 4. 1989 sp. zn. Tpj 20/89

13

3. Práva svědka Práva svědka jsou obsažena nejen v TrŘ, je proto nutné věnovat pozornost i dalším předpisům. Základní lidská práva a svobody, která jsou zaručeny Listinou a Úmluvou, nebo jinými úmluvami a smlouvami závaznými pro Českou republiku, se vztahují samozřejmě i na osobu svědka. Například článek 10 Listiny zaručuje ochranu osobnosti svědka (včetně osobních údajů). Článek 37 Listiny pak obsahuje už konkrétní práva, která jsou upřesněna v trestním řádu.

3.1.

Základní práva svědka Základní práva svědka jsou právo odepřít výpověď dle § 100 TrŘ a

v souvislosti s tím právo na respektování zákazu výslechu dle § 99 TrŘ, dále právo vypovídat ve svém mateřském jazyce, právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo ohroženého svědka na poskytnutí informací o pobytu obviněného nebo odsouzeného (§ 44a TrŘ) a na poskytnutí ochrany (§ 55 odst. 2, § 209 TrŘ; ZOS), právo na svědečné dle § 104 TrŘ a právo na utajení totožnosti dle § 55 odst. 2 TrŘ.12

3.2.

Právo odepřít výpověď Jak už jsem výše uvedla, toto právo je zakotveno jak v Listině (čl. 37 odst.

113), tak i v TrŘ (§ 100), kde je upřesněno. Osoby, jež mohou, ale nemusí tohoto práva využít14, o něm musí být před každým výslechem vždy řádně poučeni. Co se týče existence příbuzenských vztahů vymezených v § 100 TrŘ, tak musí existovat v době, kdy byl svědek vyslýchán, přičemž nezáleží na tom, jestli existoval už v době, kdy se stala událost, o níž měl svědek vypovídat. Účelem je chránit vzájemné vztahy mezi nejbližšími příbuznými a blízkými osobami, a zároveň by měl být zárukou toho, aby nikdo nebyl nucený proti své vlastní vůli svědčit proti sobě či osobě blízké. Pokud je svědek o tomto právu poučen a přesto ho nevyužije (toto prohlášení se musí zaznamenat do protokolu), má povinnost vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet (§ 101 odst. 1), při porušení této povinnosti mu hrozí trestní následek pro JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. s. 373 „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ 14 Tyto osoby jsou taxativně vymezeny v § 100 odst. 1, a jsou to: příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé a osvojenci, manželé, partneři, druh/družka. 12 13

14

křivou výpověď dle § 346 TrZ. Pokud poté odepře výpověď v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, je možné přečíst protokol o výpovědi pouze za podmínek, které jsou stanoveny v § 211 odst. 3 nebo odst. 4 téhož paragrafu. Může se také stát, že se svědek, který dříve odepřel výpověď, rozhodne svědčit. V takovém případě se toto prohlášení opět zaznamená do protokolu a výslech může být bez dalšího proveden. O tom, zda svědek využívá či nikoliv svého práva odmítnout ve věci výpověď podle ustanovení § 100 odst. 1 TrŘ, se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli.15 Ustanovení § 100 odst. 2 TrŘ opravňuje svědka k odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání sobě, či dalším taxativně vymezeným osobám. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 k tomuto ustanovení vyjádřil takto: Vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze výpověď od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu16 zkrácen nebo jen ohrožen. Výjimku z práva odpeřít výpověď stanovuje § 100 odst. 3, podle něhož nemůže odepřít výpověď ten, kdo má stran trestného činu, jeho se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona. Právo odepřít výpověď nemá dle usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1998, sp. zn. 8 To 470/98, osoba v postavení svědka, pokud by stíhané jednání mohlo být posouzeno pouze jako přestupek. V takovém případě by mohl být k výpovědi nucen i ukládáním pořádkových pokut dle § 66 TrŘ.

3.3.

Právo vypovídat ve svém mateřském jazyce Zde se nejedná o specifické právo svědka, ale o projev obecné zásady. Podle

§ 2 odst. 14 TrŘ vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí orgány činné v trestním řízení v českém jazyce a jestliže někdo prohlásí, že český jazyk neovládá, je oprávněn před orgány činnými v trestním řízení používat svého mateřského jazyka nebo jazyka, o němž uvede, že ho ovládá. Toto právo se týká jak svědků, tak i obviněného, poškozeného a dalších osob. Odráží se v něm ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny17, které je provedeno § 28 TrŘ, podle něhož se přibere tlumočník.

15 16 17

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1998 sp. zn. 1 Tzn 28/97 Čl. 37 odst. 1 Listiny „Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“

15

3.4.

Právo na právní pomoc Právo na právní pomoc opět vychází z článku 37 Listiny, konkrétně

z odstavce 218, kde je obecně zakotveno. V trestním řádu je právo na právní pomoc upraveno v § 158 odst. 5 (právní pomoc advokáta při podání vysvětlení) a dále například v § 50 odst. 1, pokud je svědek zároveň poškozeným. Svědek má však právo na právní pomoc i při výslechu, byť neexistuje ustanovení, které by toto právo zaručovalo. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 734/04 ze dne 8. 3. 2005 uvedl, že z ústavněprávního hlediska není žádný důvod, aby svědek, na rozdíl od osoby podávající vysvětlení, neměl právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Jestliže není vyslýchané osobě umožněna přítomnost advokáta, jedná se tedy o podstatnou vadu řízení, a tudíž by bylo nutné výslech opakovat.

3.5.

Právo ohroženého svědka na poskytnutí informací o pobytu obviněného nebo odsouzeného Novela TrŘ provedená zákonem č. 283/2004 Sb. zařadila ustanovení § 44a

(žádost o informace o nebezpečném obviněném) do TrŘ. Důvodem byla skutečnost, že podle poznatků nestátních institucí a jiných organizací zaměřujících se na ochranu obětí trestných činů, nastávají v praxi poměrně často situace, kdy se pachatel násilného trestného činu vrací zpět k oběti v úmyslu jí znovu ublížit.19 Ve stejném rozsahu je tato možnost poskytnuta i svědkům, neboť i jim hrozí nebezpečí ze strany pachatelů násilných trestných činů. Představme si situaci, kdy obviněný uprchne z vazby a svědek, na němž může záviset trestní řízení, neboť je jedním z nejdůležitějších důkazních prostředků, vůbec nic netuší. Neví, že je v nebezpečí – a proto tedy nemá důvod podat žádost podle § 44a. Obviněný tohoto svědka najde, a v tom nejhorším případě ho usmrtí. Vzhledem k těmto a dalším podobným situacím si myslím, že by bylo více než vhodné, aby orgány činné v trestním řízení měly povinnost svědka o událostech uvedených v § 44a neprodleně informovat, a to z důvodu, aby se mohlo předejít nepříznivým následkům – jak už jsem zmínila, např. vraždy svědka.

Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. 19 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 332 18

16

3.6.

Právo ohroženého svědka na poskytnutí ochrany Výpověď

svědka

je

jedním

z nejvýznamnějších

důkazních

prostředků

v trestním řízení, jelikož je v mnoha případech pachatel trestného činu dopaden a usvědčen právě díky němu. Obviněný se proto může snažit svědka ovlivňovat - ať už sám nebo mu s tím někdo pomáhá. Pokud bude v takovém jednání úspěšný, výsledkem bude například změněná svědecká výpověď, což pro něho může znamenat pomoc, nebo svědek dokonce odmítne svědčit. Proto je nutná ochrana svědka, které se dále budu více věnovat v samostatné kapitole.

3.7.

Právo na svědečné Ustanovení § 104 TrŘ upravuje tzv. svědečné, což je nárok svědka na

finanční náhradu nutných výdajů,20 které jsou s podáním svědecké výpovědi spojeny, a prokázaného ušlého zisku. Toto ustanovení by mělo zajišťovat řádné plnění svědeckých povinností. Pokud svědek uplatní svůj nárok na svědečné do tří dnů po výslechu a splní všechny stanovené podmínky, včetně předložení potřebných dokladů, musí být svědečné svědkovi vyplaceno. Jestliže mu svědečné vyplaceno nebude, má právo ho vymáhat. Na svědečné vzniká nárok vždy, když se svědek na předvolání řádně dostaví, i když se pak z jakýchkoli důvodů vlastní výslech neuskuteční (např. pro důvodné odepření výpovědi podle § 100).21 Podle § 104 odst. 2 lze nárok na svědečné uplatnit i tehdy, jestliže se svědek (či jiná osoba, vyjma podezřelého nebo obviněného) dostaví na výzvu orgánu činného v trestním řízení k provedení jiného úkonu dokazování.

3.8.

Právo na utajení totožnosti Právo na utajení totožnosti vyplývá z ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ, podle

kterého orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka. Současně však musí být splněny stanovené podmínky. První podmínkou je hrozba újmy na zdraví či jiné vážné nebezpečí porušení základních práv samotnému svědkovi nebo osobě jemu blízké, a druhou důležitou podmínkou, která musí být splněna, je situace, kdy nelze ochranu svědka zajistit jiným způsobem (například prostřednictvím policie).

Jízdné, stravné a nocležné, jejichž výše se určí dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 21 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 909 20

17

Pokud jsou tyto podmínky splněny, orgán činný v trestním řízení povede osobní údaje tohoto svědka odděleně od trestního spisu, tyto údaje se do protokolu nezapisují. Svědek musí být poučen a může podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden.22 I přestože tedy splňuje podmínky pro utajení, má právo takový postup odmítnout a vypovídat pod svým jménem, případně při utajení adresy, zaměstnání, apod. Bude se jednat zejména o případy, kdy obviněný jméno svědka zná.

22

§ 55 odst. 2 TrŘ

18

4. Povinnosti svědka 4.1.

Obecná svědecká povinnost Obecná svědecká povinnost je stanovena v § 97 TrŘ, a je to povinnost

dostavit se na předvolání k orgánu činnému v trestním řízení a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu (pachateli, okolnostech, …), přičemž musí vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Vyjma předvolání se může svědek přihlásit sám a podat výpověď, nebo tak může učinit na základě veřejné výzvy. I osoby, pro které platí zákaz výslechu dle ustanovení § 99 TrŘ mají povinnost se dostavit. Z povinnosti vypovídat jsou vyňaty osoby požívající diplomatických imunit a výsad v rozsahu stanoveném zákonem a mezinárodním právem (§ 10 TrŘ); osoby, jejichž výslech je zakázán (§ 99 TrŘ); osoby oprávněné odepřít výpověď (§ 100 TrŘ); poslanci a senátoři (čl. 28 Ústavy) a soudci Ústavního soudu (čl. 86 odst. 3 Ústavy).23

4.2.

Předvolání svědka Přítomnost svědka orgány činné v trestním řízení zajišťují předvoláním. Tento

procesní úkon ukládá povinnost dostavit se k výslechu nebo jinému úkonu trestního řízení. V předvolání musí být označena věc o níž se jedná, musí být uveden konkrétní čas a místo výslechu, jeho předmět a procesní postavení předvolané osoby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu nelze osobě, která se nedostavila po písemném předvolání, ze kterého není jednoznačně zřejmé, že právě on osobně se má k výslechu dostavit, uložit pořádkovou pokutu dle § 66 odst. 1 TrŘ.24 Co se týče formy předvolání, to bývá převážně písemné, nicméně lze svědka předvolat i ústně – osobně či telefonicky, a dalšími způsoby (telefaxem, telegraficky, elektronicky – e-mailem či do datové schránky). Jestliže se svědek na řádné předvolání k výslechu bez dostatečné omluvy nedostaví a byl-li v předvolání upozorněn na následky nedostavení se, pak bude na základě § 90 odst. 1 TrŘ25 předveden. Předseda senátu může podle ustanovení

CÍSAŘOVÁ, D., FENYK J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha : Linde Praha, 2006. s. 336-338 24 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 192/96 25 Způsob a forma předvolání svědka je v zásadě stejná, proto se uplatní stejné zásady jako u obviněného. 23

19

§ 183 odst. 1 TrŘ požádat policejní orgán o předvedení osoby. Policejní orgán je povinen mu urychleně vyhovět. V připravovaném novém trestním řádu budou posílena práva soudu vůči svědkům, kteří se nedostavují k hlavnímu líčení. Bude zavedena možnost krátkodobého zadržení svědka za účelem zajištění jeho účasti při potřebném úkonu.26 O omezení svobody, které může trvat maximálně 48 hodin, rozhodne soud usnesením, a na základě písemného příkazu ho vykonají orgány Policie ČR. Přestože je zadržení svědka jistým zásahem do jeho práv zaručených Listinou a dalšími smlouvami o lidských právech, kterými je Česká republika vázána, myslím si, že je zavedení této možnosti správné. Na základě zákona lze zasahovat do práv zaručených Listinou pouze v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Účelem trestního řízení je mimo jiné zjistit pachatele, postavit ho před soud, rozhodnout o vině nebo nevině, a ochrana společnosti. Dle ustanovení § 2 odst. 2 TrŘ je povinností občanů pomáhat k dosažení účelu trestního řízení a dále výše zmíněná povinnost svědčit (§ 97 TrŘ). Svým chováním, tedy tím, že se svědek odmítá dostavit k hlavnímu líčení nebo prostě nechce vypovídat (pokud nemá právo odepřít výpověď), porušuje tuto svou povinnost. Dalším důvodem, proč souhlasím s možností krátkodobého zadržení svědka, je ten, že svědek svou nepřítomností maří průběh trestního řízení a znemožňuje tím orgánům činným v trestním řízení dodžovat jednu ze základních zásad trestního práva procesního, a to zásadu rychlosti – orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji 27 (§ 2 odst. 4 TrŘ).

4.3.

Zvláštní svědecká povinnost Novelou TrŘ, která byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od

1. 1. 2002, byl stanoven postup při provádění zvláštních způsobů dokazovaní, kterými jsou konfrontace (§ 104a), rekognice (§ 104b), vyšetřovací pokus (§ 104c), rekonstrukce (§ 104d) a prověrka na místě (§104e). Při stanovení těchto postupů se vycházelo z poznatků kriminalistiky a praxe. Na výzvu orgánu činného v trestním řízení je svědek povinen účastnit se těchto zvláštních způsobů dokazování, přičemž je možné jeho účast vynucovat pořádkovou pokutou či předvedením.

Hlavní principy nového trestního řádu [online]. Ministerstvo spravedlnosti, 2008. Dostupné z [cit. 24. 2. 2012] 27 FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2009. s. 15 26

20

4.3.1. Konfrontace Konfrontace je kriminalistická metoda, při níž se dvě dříve vyslechnuté osoby, mezi jejichž výpověďmi jsou závažné rozpory, postaví tváří v tvář s cílem vyjasnit tyto rozpory, jež nelze odstranit jinak.28 Pravidla pro provádění konfrontace jsou vymezena v ustanovení § 104a TrŘ a jejich nedodržení znamená podstatnou vadu a následně tedy nepoužitelnost tohoto důkazu. Dále pro konfrontaci platí obecná ustanovení o výpovědi obviněného a svědka. Mezi odborníky jsou však rozdílné názory na to, zda konfrontace je nebo není zvláštní způsob výslechu. V odborné literatuře převládá názor, že konfrontace je zvláštním způsobem dokazování. Např. I. Kubíková na základě srovnávací analýzy stadií a taktických postupů, jakož i struktury konfrontace a výslechu, dochází k zcela zákonitému závěru, že by konfrontace měla být považována za zvláštní druh výslechu.29 Z tohoto způsobu dokazování je vyloučen utajený svědek (§ 55 odst. 2 TrŘ). Osoby mladší patnácti let a mladistvé lze konfrontovat pouze ve výjimečných případech. 4.3.2. Rekognice Rekognice je kriminalistická metoda, která spočívá ve znovupoznání věci nebo osoby. Termín ‚znovupoznání‘ označuje psychofyziologické procesy probíhající v mozku

člověka,

které

umožňují

zapamatování

vnímaného,

vybavení

dříve

vnímaného objektu a srovnávání vybavené představy s momentálním vjemem předváděného objektu.30 Právní úprava rekognice je obsažena v § 104b TrŘ, ve vztahu ke svědkovi se pak použije ustanovení § 103 TrŘ. Jedná se o neopakovatelný procesní úkon. Problematické někdy může být zajištění účasti přivzatých osob, neboť v současnosti je podle zákona účast těchto osob dobrovolná. Myslím si, že účast těchto osob by měla být právně upravena.

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 337 29 KONRÁD, Z. Po velké novele trestního řádu objevujeme v kriminalistické taktice nové problémy?, Kriminalistika č. 2/2006. Dostupné z: [cit. 24. 2. 2012] 30 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 345 28

21

Někdy může mít svědek obavu nebo mu hrozí nebezpečí, a proto lze rekognici provést tak, aby se nesetkal s poznávanou osobou, což se provádí s pomocí tzv. jednocestného zrcadla. 4.3.3. Vyšetřovací pokus Vyšetřovací pokus je experimentem prováděným pro ověření věrohodnosti důkazu, u něhož vznikla nějaká pochybnost (o možnosti či nemožnosti činností, faktů,

událostí

nebo

jevů).

Tento

pokus

se

provádí

v uměle

vytvořených

podmínkách, které jsou co nejvíce shodné s podmínkami ověřované skutečnosti.31 Podle ustanovení § 104c odst. 2 TrŘ se vyšetřovací pokus nesmí provádět v případě, že je možné účelu tohoto pokusu dosáhnout jinak a tehdy, kdy je tento úkon nevhodný vzhledem k osobě (v našem případě svědka, ale může to být i poškozený, podezřelý, obviněný či spoluobviněný) nebo okolnostem případu. Podle čtvrtého

odstavce

téhož

ustanovení

nesmí

být

k úkonům

souvisejícím

s vyšetřovacím pokusem nucen svědek, který má právo odepřít výpověď. Jestliže se pokusu účastní osoba mladší 15 let, užije se § 102 TrŘ. Nedodržení § 104c znamená vadu úkonu a následnou nepoužitelnost důkazu. 4.3.4. Rekonstrukce Rekonstrukce je úkonem orgánů činných v trestním řízení, kdy jsou okolnosti, za nichž byl spáchán trestný čin, obnoveny s cílem prověřit už dříve zjištěné údaje (např. výpověď svědka), nebo tyto doplnit o poznatky nové, jež mají důkazní význam. Rekonstrukce (trestného činu) jako samostatný vyšetřovací úkon je upraven v § 104d TrŘ, přičemž se subsidiárně použije ustanovení upravující vyšetřovací pokus. Pro rekonstrukci tedy mimo jiné platí i pravidlo zákazu provedení tohoto úkonu, jestliže je možné účelu dosáhnout jinak nebo je tento úkon vzhledem k osobě (např. svědka, který je zároveň obětí brutálního trestného činu) nebo okolnostem případu nevhodný. 4.3.5. Prověrka na místě Prověrka na místě je specifický procesní úkon, který se užívá, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu.32 31

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 355-356 32 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. s. 395

22

Tento úkon je upraven v § 104e TrŘ, přičemž se stejně jako u rekonstrukce subsidiárně použije ustanovení § 104c TrŘ o vyšetřovacím pokusu. Při prověrce na místě dříve vyslechnutá osoba – svědek – ukáže místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí, popíše okolnosti potřebné k objasnění a někdy také demonstruje činnosti. Cílem prověrky je objektivizovat předchozí výpovědi, nebo získat nové důkazy.33 Účast svědka je na rozdíl od vyšetřovacího pokusu tedy nutná a svědek (nebo jiná osoba, jejíž výpověď se prověřuje) nesmí být při prověrce k úkonům donucována.

4.4.

Povinnost strpět či podrobit se procesním úkonům Mezi další povinnosti svědka patří procesní úkony, jež jsou uložené na

základě zákona, jako například prohlídka těla, psaní potřebného počtu slov či vyšetření jeho duševního stavu. Za nesplnění těchto povinností má orgán činný v trestním řízení možnost uložit svědkovi sankci dle § 66 TrŘ. Ustanovení § 114 odst. 1 TrŘ stanoví, že prohlídka těla se provede v případě, že je třeba zjistit, zda jsou na těle stopy nebo následky trestného činu. Pokud prohlídku těla neprovádí lékař, musí ji provést osoba stejného pohlaví. O prohlídce se vyhotoví protokol, doplněný fotografiemi, jež zdokumentují věrný obraz předmětu ohledání. Nejčastěji se bude muset svědek prohlídce podrobit v případě, že bude zároveň obětí trestného činu (např. znásilnění). Pokud je nutné zjistit totožnost osoby, jež se zdržovala na místě činu, je tato osoba dle § 114 odst. 3 TrŘ povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění. V praxi se nejčastěji jedná o odběr slin k orientační zkoušce na přítomnost omamných nebo psychotropních látek např. u řidičů., nebo odběr bukálního stěru z ústní dutiny, který slouží ke zjištění DNA.34 Svědek má na základě § 101 odst. 4 TrŘ také povinnost napsat potřebný počet slov na nařízení orgánu činného v trestním řízení. Cílem tohoto úkonu je získat srovnávací materiál pro zjištění pravosti rukopisu (např. podpisy na dokumentech). Jak už jsem v souvislosti se svědeckou způsobilostí poznamenala, v případě pochybností o schopnosti správně vnímat či vypovídat, je možné na základě § 118 TrŘ duševní stav svědka vyšetřit. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne CÍSAŘOVÁ, D., FENYK J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha : Linde Praha, 2006., s. 372 34 FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2009. s. 93 33

23

14. 7. 1994 sp. zn. 4 To 82/94 konstatoval, že je-li třeba vyšetřit duševní stav svědka, postačí zásadně přibrání jednoho znalce - psychiatra.

4.5.

Následky porušení povinností Jestliže svědek neplní své povinnosti, orgán činný v trestním řízení má ze

zákona

právo

vynucovat

jejich

splnění

uložením

pořádkové

pokuty

nebo

předvedením, o kterém jsem se již zmiňovala v kapitole o předvolání svědka. K povinnostem nelze podle § 89 odst. 3 TrŘ nutit svědka nezákonným způsobem (donucením nebo hrozbou). Porušení svědeckých povinností zvlášť závažným způsobem může vést ke vzniku trestněprávní odpovědnosti pro trestný čin pohrdání soudem (§ 336 TrZ), křivého obvinění (§ 345 TrT) nebo křivé výpovědi (§ 346 TrZ). 4.5.1. Pořádková pokuta Pořádková pokuta je „nástroj“ orgánu činného v trestním řízení, kterým se zajišťuje nerušený průběh trestního řízení a provádění jednotlivých úkonů. Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán může potrestat toho, kdo neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, nebo se chová urážlivě, pokutu v maximální výši 50 000 Kč. Na základě ustanovení § 66 TrŘ může být takto potrestána každá osoba.35 Svědkovi lze uložit pořádkovou pokutu například pokud odmítá svědčit (bez zákonných důvodů) nebo se bez dostatečné omluvy nedostaví k výslechu. Jestliže k tomu svědek opakovaně dává důvod, lze pořádkovou pokutu uložit opakovaně, a podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994 sp. zn. 8 To 5/94 může takové jednání svědka vést až k obvinění z pohrdání soudem (§ 336 TrZ). Pomocí pořádkové pokuty lze také vynucovat účast svědka na některých procesních úkonech, jako je např. vyšetření duševního stavu znalcem (§ 118 TrŘ) nebo napsání potřebného počtu slov (§ 101 odst. 4 TrŘ). 4.5.2. Křivá výpověď a křivé obvinění Povinností každého svědka, o které musí být před výslechem poučen, je vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Jestliže tuto povinnost poruší, tzn. vědomě zamlčí nebo uvede nepravdy o okolnosti, jež má podstatný význam pro rozhodnutí,

Jak fyzická, tak i právnická, viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1994 sp. zn. 8 To 254/94– „Pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř. lze za splnění zákonných podmínek uložit i právnické osobě.“ 35

24

hrozí mu obvinění z trestného činu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 TrZ. Nejde o trestný čin, pokud nepravdu vypovídá svědek ve snaze zatajit svůj trestný čin.36 Ve své výpovědi svědek může nepravdivě obvinit jinou osobu z trestného činu, což ve výsledku může znamenat trestní stíhání nevinné osoby. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 1987 sp. zn. 1 Tz 46/86 konstatoval, že není třeba, aby osoba, proti níž směřuje lživé obvinění, byla označena jménem. Postačí, jestli je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Za takové jednání může být svědek obviněn z trestného činu křivého obvinění podle § 345 TrZ.

36

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. vyd. Praha: Leges, 2010. s. 786

25

5. Výpověď svědka V trestním řízení je výpověď svědka spolu s výpovědí obviněného základní a nejčastější důkazní prostředek, pomocí kterého lze (za podmínky její věrohodnosti) zjistit průběh kritických událostí ve vyšetřovaném případě.37 Metodou získávání výpovědi je výslech (procesní postup), jehož cílem je získat právě úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Výpovědí se rozumí sdělení vyslýchané osoby učiněné v průběhu výslechu a zdokumentované podle příslušných právních předpisů.38 Pro protokolaci výpovědi svědka neexistují speciální právní normy, a proto se orgán činný v trestním řízení řídí podle § 55 až § 57 TrŘ, tedy obecnými ustanoveními o protokolu, přičemž se subsidiárně mohou užít ustanovení § 95 a násl., o sepisování protokolu výpovědi obviněného. Protokol následně slouží nejen k vyhodnocení důkazu provedeného výslechem, jeho zákonnosti a důkazní hodnoty, ale za splnění zákonem daných podmínek je umožněno, v některých případech vyžadováno, aby byl tento protokol přečten. Dokazování je prováděno ve všech stadiích trestního řízení. Z toho vyplývá, že v těchto stádiích lze provést také výslech. V přípravném řízení (před zahájením trestního stíhání) lze svědka vyslechnout za podmínek stanovených v § 158a TrŘ a § 164 odst. 1 TrŘ, kdy má takový výslech podle § 158 odst. 9 TrŘ povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu39 (např. těžce zraněný svědek, jemuž hrozí smrt), kterého se musí účastnit soudce. Účast soudce tak garantuje zákonnost výslechu, který v této fázi řízení provádí policejní orgán či státní zástupce. Policejní ográn provede výslech svědků podle § 164 odst. 1 i tehdy, jestliže se jedná o výslech osoby mladší patnácti let, osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Provést výslech je možné i z jiného důvodu, a to pokud existuje hrozba ovlivnění výpovědi, či za předpokladu delšího trvání

vyšetřování

schopnost

svědka

zapamatovat

si

a

reprodukovat

tyto

skutečnosti. Věcný záměr trestního řádu opravňuje soudce činného v přípravném řízení k přezkoumání otázky, zda se v návrhu státního zástupce jedná či nejedná o 37 38 39

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. s. 283 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003. s. 18 Neodkladný a neopakovatelný úkon je definován v ustanovení § 160 odst. 4 TrŘ.

26

neodkladný nebo neodkladný úkon. Do způsobu provádění úkonu bude oprávněn zasahovat.40 Podle ustanovení § 158 odst. 9 TrŘ se postupuje i za předpokladu, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, a hrozí tak ztráta důkazní hodnoty výpovědi – např. u osob, u nichž se vzhledem k psychickému stavu pochybuje o schopnostech správně a úplně vnímat; u dětí nebo hrozí ovlivnění výpovědi.41 Listina a Úmluva zaručuje právo na obhajobu, které je promítnuto v ustanovení § 165 TrŘ, podle něhož může policejní ográn připustit účast obviněného nebo obhájce na výslechu. Jestliže však nejsou přítomni u výslechu a nemají tak možnost účasti na něm, protokol o tomto výslechu nelze přečíst v hlavním líčení. Přesné podmínky, kdy protokol o výpovědi v hlavním líčení lze přečíst, jsou pak obsaženy v ustanovení § 211 TrŘ. Za splnění podmínek uvedených v § 212 TrŘ, je možné svědkovi, který se odchyluje v podstaných částech od dřívější výpovědi, předestřít příslušné části protokolu, aby mohl soud posoudit věrohodnost a pravdivost výpovědi učiněné v hlavním líčení. Výslech svědka nelze provést takovým způsobem, že orgán činný v trestním řízení dá svědkovi přečíst protokol o výpovědi jiného svědka a vyslýchaný svědek prohlásí potom do protokolu, že "tato výpověď má být považována za jeho vlastní výpověď". Takové prohlášení nelze považovat za důkaz výslechem svědka a nelze k němu při rozhodování přihlížet.42 V řízení před soudem výslech svědka provede předseda senátu nebo samosoudce, případně státní zástupce.

5.1.

Výslech svědka Na

výslech

je

možné

nahlížet

ze

tří

pohledů

–

trestněprávního,

kriminalistického a psychologického. Z trestněprávního pohledu je výslech, pomocí něhož má být zjištěna skutečnost, předmět důkazu, který je prostředkem používaným orgánem činným v trestním řízení při dokazování a nazývá se důkazní prostředek.43 Z kriminalistického pohledu se výslechem rozumí kriminalistická

Věcný záměr trestního řádu [online]. Ministerstvo spravedlnosti, 2008. Dostupné z: [cit. 23. 2. 2012] 41 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 12161217 42 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 11. 1976, sp. zn. 4 Tz 23/76 43 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003. s. 14-15 40

27

metoda, kterou se na základě zákona získávají formou výpovědi kriminalisticky a právně významné informace z paměťových stop obsažených ve vědomí vyslýchaných osob, za přísného dodržení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného i vyslýchajícího.44 Psychologický pohled pak navazuje na kriminalistiku a funguje jako její pomocná disciplína, jež poznává a rozvíjí výrazné psychlogické stránky výslechu.45 Studie prokázaly, že nemusí nutně záležet na praxi vyslýchajícího a jeho zkušenostech. Poslední dobou se naopak odborníci přiklánějí k názoru, že výslechové dovednosti lze i vytrénovat. Ve Velké Británii existují od roku 1992 povinné týdenní tréninky výslechu pro všechny policisty.46

5.2.

Průběh výslechu Právní úprava výslechu se liší podle procesního postavení vyslýchané osoby.

Náš případ, tedy výslech svědka, je v TrŘ upraven v ustanoveních § 97 - § 104, vlastní průběh výslechu pak v § 101 a zvláštní úprava pro výslech dítěte v § 102 TrŘ. Výslechy je však možné třídit podle dalších kritérií, například podle vztahu osoby k vlastní výpovědi (svědek chce vypovídat pravdu, nebo se snaží něco zamlčet, případně lživě vypovídat.), fyzického či psychického stavu, věku, apod. Na základě takových faktů vyslýchající zvolí svou taktiku. Samotný výslech má pak na základě příslušných ustanovení TrŘ tři stadia, a to: 1. úvodní stadium výslechu, 2. stadium souvislého líčení (monolog), a 3. stadium otázek a odpovědí (dialog). Těmto stadiím předchází příprava výslechu, kterou kriminalistika dělí na dvě relativně samostatné části – analytickou a syntetickou. V analytické fázi se analyzuje jak osobnost vyslýchajícího, tak i osobnost vyslýchaného. V případě vyslýchajícího je smyslem této fáze autoreflexe, tedy analýza psychiky, dovednosti, znalostí a schopností, apod. Na základě poznatků z této analýzy by měl být vyslýchající schopen říct, zda je nebo není schopen vést výslech.

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 327 45 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. s. 283 46 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. s. 314-315 a s. 321 44

28

Cílem analýzy osobnosti vyslýchaného je získání podkladů pro volbu vhodného přístupu k této osobě, a vytýčení taktických záměrů a postupů, jejichž pomocí bude vyslýchající usilovat o získání pravdivé a úplné výpovědi.47 Do této fáze patří i analýza dosud nashromážděných materiálů, se kterými se musí vyslýchající před zahájením výslechu seznámit a zhodnotit jejich význam s ohledem na připravovaný výslech. Základem syntetické fáze přípravy výslechu jsou poznatky z fáze analytické, podle nichž si vyslýchající modeluje pravděpodobný průběh výslechu, stanovuje jeho cíle, formu výslechu podle procesního postavení vyslýchané osoby, apod. Na závěr pak vypracovává plán výslechu, který může a nemusí být písemný, což závisí například na složitosti případu.48 5.2.1. Úvodní stadium Úvodní stadium se řídí ustanovením § 101 odst. 1 TrŘ, podle kterého před samotným výslechem musí být zjištěna totožnost svědka.49 I v případě svědka podle § 55 odst. 2 musí být totožnost orgány činnými v trestním řízení spolehlivě zjištěna. Osobní

údaje

takového

svědka

se

však

již

z povahy

věci

do

protokolu

nezaznamenávají, ale vedou se odděleně od trestního spisu a seznamovat se s nimi mohou jen orgány činné v trestním řízení v dané věci.50 Pro posouzení hodnověrnosti svědka je důležitý jeho poměr k obviněnému a projednávané věci, také se jím ověřuje právo svědka odepřít výpověď. Tyto skutečnosti navíc ovlivňují postup výslechu. Nedílnou součástí úvodní fáze je poučení svědka o jeho právech a povinnostech, jak bylo již výše v této práci zmíněno. Svědek musí být poučen i o právu doplnění nebo opravy protokolu, a o tom, že může žádat, aby se při výslechu a protokolaci postupovalo podle § 55 odst. 2. V úvodní

fázi

výslechu

navazuje

vyslýchající

psychologický

kontakt

s vyslýchaným, dotváří si svůj úsudek o osobě a osobnosti vyslýchaného, a jeho postoj k projednávané věci a výslechu.

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 331 48 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003. s. 19-20 49 Zpravidla se zjišťuje z občanského průkazu, není však vyloučen ani jiný průkaz totožnosti – např. cestovní pas. 50 § 55 odst. 2 TrŘ 47

29

5.2.2. Stadium souvislého líčení (monolog) Po tom, co jsou provedeny procesní úkony úvodního stadia, začíná druhá fáze výslechu, kterou je monolog. Svědek je vyzván, aby souvisle vypověděl, co sám o věci ví. Vyslýchaná osoba má pak možnost volně vypovídat o všem, co vnímala a co považuje za důležité. Přerušovat svědka v jeho výpovědi je možné/se doporučuje jen v případě, kdy zjevně odbočuje od tématu. Jednou z nejčastějších chyb výslýchajících je předčasné kladení doplňujících otázek, které mohou dokonce způsobit to, že svědek zapomene na detaily, jež by jinak uvedl, kdyby nebyl přerušen. Volné líčení je nenahraditelným zdrojem relevantních informací.51 V této části výslechu vyslýchající analyzuje souvislý monolog svědka, všímá si rozporů ve výpovědi, rozporů mezi výpovědí a dosud shromážděnými důkazy, neúplnosti výpovědi, apod.52 Rovněž vyslýchající může svědka „otypovat“, a podle toho zvolit další postup a taktiku výslechu. Existují různé typy svědků, např.:     

hovorný a otevřený – téměř ideální svědek, ochotný spolupracovat, má zájem na vyřešení případu upovídaný, zabíhavý – doslova může jít na nervy, má velkou slovní produkci a často odbíhá od tématu lhostejný, bez zájmu vypovídat – nejčasteji svědci, kteří nechtějí mít s danou událostí nic společného, jsou přesvědčeni, že jim do této věci nic není nedůvěřivý svéhlavý, problematický – jedinci s výraznými předsudky např. vůči menšinám, situaci vnímají zaslepeně (černo-bíle)53 Svědek má právo vypovídat ve svém mateřském jazyce nebo v jazyce, o němž

prohlásí, že ho ovládá. Není-li tímto jazykem jazyk český, přibere se podle § 28 TrŘ tlumočník, který v případě nutnosti zapíše i příslušnou část výpovědi také v jazyce, ve kterém svědek vypovídal. 5.2.3. Stadium otázek a odpovědí (dialog) Tato fáze výslechu je považována za psychicky náročný proces, kdy vyslýchající pokládá vyslýchanému doplňující otázky. Odpovědi na tyto otázky doplňují, upřesňují, konkretizují, detailizují

a prověřují

spontánní

výpověď

(monolog). Užití taktiky napomáhá překonání nedostatků reprodukce a chybných vzpomínek a uplatňuje se též psychologické působení na lživě vypovídající osobu.54

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. s. 315 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003. s. 20 53 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. s. 294-295 54 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 332 51 52

30

Při výslechu svědka se subsidiárně použije ustanovení § 92 odst. 3 TrŘ, který mimo jiné určuje i způsob kladení otázek, které musí být jasné, určité, přímé a musí spolu logicky souviset. Zákon výslovně zakazuje klást svědkovi pouze sugestivní otázky, avšak nepřípustné jsou též otázky kapciózní (úskočné, klamavé).55 Tato problematika je diskutovaným tématem zejména mezi psychology, kriminalisty a právníky. Výslech je velice složitý proces a proto ani otázka kladení sugestivních a kapciózních otázek není jednoduchá. Podle psychologie je neoddělitelnou složkou jakéhokoli jednání člověka s člověkem (tzn. i výslechu) interakce ve smyslu vzájemného působení (ovlivňování). Metody ovlivňování zahrnují celkový způsob komunikace, ať už v privátních či v profesionálních situacích. Při výslechu působí vyslýchající na vyslýchaného a naopak, je tedy absolutně nemožné vyloučit vzájemné ovlivňování.56 Některé případy v praxi prokázaly, že není jednoduché rozlišit, kdy se jedná o sugestivní působení či ještě nikoli a je tedy možné, že k takovému působení dojde i bez vědomého úmyslu vyslýchajícího. Pokud vyslýchající používá psychologického nátlaku (nejčastěji se sugescí), jedná se o právně neakceptovatelný způsob ovlivňování. Účinek však závisí na osobnosti jedince, proti němuž je nátlak směřován a proto si myslím, že by se psychologický postup vyslýchajícího měl řídit případ od případu jinak. Někteří jedinci jsou snadno ovlivnitelní, např. děti dokáží vycítit, co chce člověk slyšet, ale sugestibilita může být i situační, např. pocit osobní nejistoty. Vzhledem ke složitosti této problematiky se přikláním spíše k názoru, že by sugestivní a kapciózní otázky měly zůstat i nadále zakázány, a to zejména proto, aby se zamezilo případům, kdy se nevinná osoba (sugestibilní, snadněji ovlivnitelná) pod nátlakem takových otázek přiznala k činu, který nespáchala. To stejné platí samozřejmě i v případě výslechu svědka, který se může díky tomuto typu otázek dopustit například křivé výpovědi. Možná by bylo vhodné povolit určité výjimky (za splnění přísně stanovených podmínek), jako třeba u výslechu osoby, u níž je jisté, že trestný čin spáchala. Výslechu by se účastnil i vysoce kvalifikovaný odborník či forenzní psycholog. Takový postup by se ale musel posuzovat případ od případu, což by mohlo mimo jiné zpomalovat celé řízení, a navíc by zde zřejmě existovala i možnost zneužití a proto si z těchto důvodů nemyslím, že by taková právní úprava (která by musela být jistě velmi složitá) byla reálná. 55 56

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 893 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. s. 307-309

31

5.3.

Výslech dětí a starých osob

5.3.1. Výslech dítěte Výslech osoby mladší patnácti let vyžaduje s ohledem na její individuální vlastnosti zvláštní postupy, tedy odpovídající formu výslechu, způsob kladení otázek a jejich obsah, ale i prostředí, kde je výslech prováděn, apod. Zvláštnosti tohoto výslechu jsou podrobně upraveny v § 102 TrŘ, jinak se použijí obecná ustanovení o výslechu svědka. K výslechu osoby mladší patnácti let musí být přibrán pedagog nebo jiná kvalifikovaná osoba, např. psycholog či orgány sociálně právní ochrany dětí, atd., která přispěje k řádnému vedení výslechu. Někdy je možná účast rodičů, pokud jejich přítomnost může přispět ke správnému provedení výslechu. Zde je nutné posuzovat případ od případu, neboť přítomnost rodičů může mít jak pozitivní (dítě se cítí bezpečněji a spolupracuje), tak negativní vliv (dítě se stydí nebo bojí, nechce mluvit) na vyslýchané dítě. Osobu mladší patnácti let poučí vyslýchající přiměřeně k jejímu věku, tzn. méně formálně, přičemž tato osoba musí být poučena v plném rozsahu.57 Děti bývají vysoce sugestibilní, přičemž s přibývajícím věkem se sugestibilita snižuje. Dítě dokáže odhadnout očekávání, a v takovém případě uvést to, o čem si myslí, že chce vyslýchající slyšet. Je proto velice nutné, aby byly otázky pečlivě formulovány, aniž by cokoliv naznačovaly. Stejně tak není vhodné používat otázky uvozované záporem („nebylo to tak, že?“). Opakovaný výslech dítěte je podle § 102 odst. 2 TrŘ možný pouze v nutných případech. 5.3.2. Výslech starých osob Ve stáří je snížena schopnost zapamatovat si určité skutečnosti, zhoršuje se vnímání, což je výsledkem snížení funkce smyslových orgánů. Právě paměť má zřejmě největší vliv na výslech starých osob, které v důsledku pak podávají klamavé, zkreslené údaje, ačkoliv jsou přesvědčeni o tom, že jsou tyto údaje pravdivé. V souvislosti s pamětí bývá často problém i s vyjadřováním, staré osoby ztrácí schopnost přesného vyjadřování. Při výslechu není vhodné pokládat otázky obsahující cizí slova, protože vyslýchaná osoba nemusí pochopit význam takového slova. 57

FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2009. s. 8385

32

Starší osoby mohou hůře chápat souvislosti mezi určitými situacemi a navíc bývají celkem snadno sugestibilní (sugestibilita se stářím zvyšuje). Největší vliv na staré osoby mají ti, kteří na ně působí věrohodně, k nimž cítí důvěru, anebo pro ně představují jakousi autoritu. Jsem přesvědčena o tom, že tedy i v případě výslechu starých osob by měly zůstat sugestivní a zavádějící otázky zakázané. Dokážu si představit situaci, kdy nějakou starou osobu vyslýchá například uniformovaný policista, který je pro ni takovou autoritou. V takovém případě je vyslýchaná osoba velice pravděpodobně ovlivnitelná a vyslýchající může nevhodnými otázkami či pouze špatným formulováním dotazu získat nevěrohodné, nepřesné informace.

5.4.

Hodnocení výpovědi Svědeckou výpověď je nutné zhodnotit a to z hlediska pravdivosti a

spolehlivosti. Výpověď, která má nedostatky může být výsledkem jak křivé výpovědi, tak i svědka, který sice vypovídal podle nejlepšího přesvědčení, ale hrubě se mýlil. Pravdivost výpovědi tak závisí na objektivních i subjektivních okolnostech (ty mohou výpověď zkreslit) a proto je velice složité určit hodnověrnost výpovědi. Ovlivnit výpověď může omyl či nesprávnost, ke které došlo v některé ze tří etap procesu tvoření výpovědi, a to získáváním informací (vnímání skutečnosti), vštípení a uchování v paměti nebo v předávání těchto informací (reprodukce).58 Zvláštní pozornost pak vyžaduje hodnocení výpovědi svědka, který je v daném případě zároveň i poškozeným. Poškozený je v TrŘ definován v § 43, jako ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Poškozený má svůj zájem na výsledku případu, je tedy zainteresovaný a proto jeho výpověď může být snadno ovlivněná a může vést až ke křivé výpovědi, případně křivého obvinění. Pokud je svědek-poškozený obětí například násilného trestného činu, je zřejmé, že bude vyžadovat co nejpřísnější trest pro pachatele, čehož může dosáhnout právě lživou výpovědí. Pohnutkou ke lži může být ale také potřeba pomsty či zájem na náhradě škody. Z těchto a dalších důvodů je namístě přizpůsobení výslechu a následně důkladné hodnocení výpovědi. Relevantní jsou pouze fakta o vyšetřované skutečnosti, nikoliv jejich hodnocení svědkem. Jestliže svědek takové hodnocení uvádí, je nutné zjistit příčinu – o jaké skutečnosti se opírá.59

HOLOUBKOVÁ, J. a kol. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999. s. 70 59 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. s. 385 58

33

Myslím si, že v případě hodnocení výpovědi svědka-poškozeného, je vhodná konzultace s odorníkem – psychologem. Zastávám názor, že by poškozený měl mít přinejmenším stejná práva jako obviněný, jeho ochrana by měla být stejně důležitá. Situace by se měla zlepšit s připravovanou rekodifikací trestního řádu, která posílí práva poškozených - mimo jiné bude mít poškozený právo na ohleduplné zacházení, jestliže je v trestním řízení vyslýchán jako svědek. Prohloubena bude také ochrana práv poškozených, což je v souladu

s různými

mezinárodními

dokumenty.

Bude

nepřípustné

např.

zveřejňování citlivých údajů a zasahování do jeho soukromí .60

Věcný záměr trestního řádu [online]. Ministerstvo spravedlnosti, 2008. Dostupné z: [cit. 23. 2. 2012] 60

34

6. Ochrana svědka Jak jsem již několikrát zmínila, výpověď svědka je jedním z nejvýznamnějších důkazních prostředků v trestním řízení. Díky němu je pachatel v mnoha případech dopaden a usvědčen. Obviněný má tedy zájem na tom, aby svědek nevypovídal, nebo aby svou výpověď změnil, čehož může dosáhnout osobním nátlakem nebo prostřednictvím jiné osoby. V České republice v posledních letech dochází k nárůstu organizovaného zločinu. Byla proto přijata právní úprava chránící svědky (nebo jim blízké osoby) před újmou na zdraví a jiným vážným nebezpečím porušení jejich základních práv.61 Ochrana svědka v trestním řádě je upravena v § 55 odst. 2, zároveň § 209 upravuje ochranná opatření u soudu. Krátkodobou ochranu osob lze zajistit podle zákona o PČR; a konečně nejdůležitějším je ZOS, kde je ochrana těchto osob upravena podrobněji. Zákonné podmínky pro tyto způsoby ochrany jsou velice přísné, málokterý svědek tyto podmínky splňuje, což však neznamená, že jeho ohrožení pominulo… Ani splnění podmínek není zárukou toho, že svědkovi bude ochrana poskytnuta, neboť z § 1 odst. 3 ZOS není na tuto ochranu a pomoc právní nárok. Návrh na poskytnutí ochrany navrhuje policie, státní zástupce nebo soudce, a tento návrh schvaluje ministr vnitra.

6.1.

Utajený svědek Institut utajeného svědka upravuje § 55 odst. 2 TrŘ, který se subsidiárně

aplikuje až poté, kdy ochranu svědka nelze zajistit jiným způsobem – aplikací zákona o PČR nebo ZOS.62 Jak jsem již výše uvedla, za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení má svědek právo na utajení totožnosti, kdy orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka. Újmou na zdraví se rozumí jakákoliv újma na zdraví, ať už těžká či lehčí, přičemž je tato podmínka splněna i za předpokladu, že svědkovi nebo osobě jemu blízké hrozí smrt. Za osobu blízkou považujeme příbuzné v pokolení přímém, osvojitele, osvojence, sourozence, manžela a partnera nebo osoby v poměru

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. s. 344 MARINI, M.: Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 65 61 62

35

rodinném nebo obdobném.63 Na rozdíl od první skupiny musí u té druhé existovat bližší citové vztahy - tedy předpoklad, že újmu, kterou jedna z těchto osob utrpěla, druhá pociťuje jako vlastní. Proto je nutné přezkoumat vztah mezi těmito osobami. Hrozba musí být zřejmá a dostatečně odůvodněná z dosud zjištěných okolností (z důkazů, výpovědi svědka, …), přičemž z ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ vyplývá, že postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti. Základními právy se rozumí zejména práva vyplývající z Listiny. Zde se musí jednat o vážné porušení těchto práv. Výslech utajeného svědka v hlavním líčení předsedou senátu se řídí ustanoveními § 183a odst. 1, 2, 4 a § 209 TrŘ. Podle § 183a odst. 2 může být tento úkon zajištěn i prostřednictvím audiovizuální techniky, což je dle mého názoru užitečné, zejména protože je tak umožněno vyslýchaným nebo jinak zúčastněným osobám na tomto úkonu klást otázky. V případě potřeby zajištění ochrany osob po podání svědectví, učiní dle odst. 4 § 183a po ukončení výslechu předseda senátu potřebná opatření (výjimečně může požádat i o ochranu osoby orgány Policie ČR). Ustanovení § 209 TrŘ pak opravňuje předsedu senátu učinit opatření k zajištění bezpečnosti utajení totožnosti svědka, například tím, že vykáže obžalovaného z jednací síně na dobu výslechu tohoto svědka. Obžalovaný pak musí být seznámen s obsahem výpovědi, a je mu umožněno, aby se k ní vyjádřil, případně

může

prostřednictvím senátu svědkovi klást otázky. Věrohodnost

utajeného svědka musí být ověřena i bez návrhu.

6.2.

Ochrana podle zákona o zvláštní ochraně svědka Zákon o zvláštní ochraně svědka v § 2 definuje ohroženou a chráněnou

osobu. Za ohroženou osobu se podle tohoto ustanovení považuje ten, kdo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný, znalec, tlumočník, obhájce či osoba blízká některé z výše jmenovaných. Zvláštní ochranou podle § 3 tohoto zákona, kterou poskytuje Policie ČR, Vězeňská služba ČR a v nezbytném rozsahu též orgány veřejné správy, je osobní ochrana, přestěhování chráněné osoby (včetně příslušníků její domácnosti) a pomoc při sociálním začlenění v novém prostředí a zastírání skutečné totožnosti. V České v případech

63

republice

drogové

je

institut

kriminality,

utajeného

nejčastěji

svědka

v souvislosti

používán

obzvláště

s trestným

činem

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 381

36

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 TrZ.64 Domnívám se, že ochrana svědka má v našem právním systému nedostatky, zejména pak v ochraně poskytované dle ZOS. Podle tohoto zákona se postupuje, jestliže nelze bezpečnost zajistit jiným způsobem, tzn. výše uvedené způsoby dle TrŘ a zákona o PČR. Hned v dalším odstavci je stanoveno, že na ochranu podle ZOS není právní nárok, což znamená, že se svědek nemůže obrátit na soud, aby své právo vymáhal. Stát má však na základě Listiny, Úmluvy a dalších mezinárodních smluv, jimiž je vázán, povinnost chránit základní lidská práva a neposkytnutím ochrany tuto svou povinnost neplní. Dle mého názoru nedostatečná úprava ochrany svědka tak může tuto osobu odradit (a zřejmě i odradí) vypovídat - motivace k výpovědi a spolupráci je tedy velmi malá. Vhodné by bylo tyto nedostatky odstranit, zejména konkrétně ustanovení § 1 odst. 3 ZOS, podle něhož, jak jsem již výše uvedla, neexistuje právní nárok na ochranu, což je podle mě nesmyslné a v rozporu se základními lidskými právy, které jsou zaručeny Ústavou.

6.3.

Ochrana svědka podle zákona o Policii ČR Obecně je tato ochrana upravena zákonem o PČR, podle jehož ustanovení § 2

je úkolem policie chránit bezpečnost osob a majetku. Na základě tohoto zákona, konkrétně ustanovení § 50, lze svědkovi poskytnout krátkodobou ochranu. Ta zahrnuje jak ochranu fyzickou, dočasnou změnu pobytu osoby, použití zabezpečovací techniky, nebo poradensko-preventivní činnost. V odstavci druhém § 50 jsou stanoveny podmínky, při jejichž splnění je možné tuto ochranu poskytnout. Stejně jako u předchozích způsobů ochrany, musí být i zde odůvodněný důvod, že této osobě (nebo osobě blízké) hrozí újma na zdraví či jiné vážné nebezpečí, přičemž jí nelze poskytnout ochranu dle ZOS. Na osoby, které splňují podmínky § 49 odst. 1 a § 21 zákona o PČR, se tento druh ochrany nevztahuje, neboť podle výše uvedených ustanovení je zajištěna jejich bezpečnost jinak. Svědkovi nemůže být poskytnuta krátkodobá ochrana, pokud s tím on sám nesouhlasí. Jestliže bezprostředně hrozí útok na zdraví či život chráněné osoby, policista poskytne fyzickou ochranu a následně je povinen informovat příslušný útvar policie.

MARINI, M.: Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 26 64

37

7. Závěr Hlavním cílem mé práce bylo rozebrat postavení svědka v trestním řízení z hlediska jeho procesních práv a povinností. V našem právním řádu je jeho postavení upraveno v TrŘ, z jehož ustanovení (konkrétně § 97 - § 100) jsem při psaní této práce vycházela. Pozornost jsem věnovala ale také věcnému záměru připravovaného nového TrŘ, ve kterém jsou uvedeny navrhované změny. Jednu z podkapitol jsem tedy věnovala institutu tzv. korunního svědka, který je v Evropě běžný. Tento institut by měl právě nový trestní řád, vedle již zavedeného institutu spolupracujícího obviněného, zavést. Důvodem pro zavedení obou těchto institutů je zefektivnění objasňování zvlášť závažných zločinů. Jestliže obviněný splní všechny podmínky a svým svědectvím významně přispěje k objasnění zločinu spáchaného ve prospěch organizované skupiny, soudce může tomuto pachateli snížit trest odnětí svobody, v případě korunního svědka je slíben dokonce zánik trestní odpovědnosti a zastavení trestního stíhání. Je pravda, že právě zánik trestní odpovědnosti může být účinnou motivací pro obviněného, aby svou svědeckou výpovědí pomohl dopadnout členy organizované skupiny, a tím se zabránilo její další trestné činnosti, ale je také otázkou, zda jsou tyto instituty spravedlivé, a zda není možné zejména navrhovaný institut korunního svědka zneužít. Můj postoj k tomuto institutu zůstává i nadále skeptický. Naopak

navrhovaná

možnost

omezení

osobní

svobody

svědka

a

to

krátkodobým zadržením pro hrubé porušování své povinnosti, kdy se nedostavuje k výpovědi, je dle mého názoru pozitivní. Tato úprava by měla svědka donutit brát svou svědeckou povinnost vážně. Dalším diskutovaným tématem je pokládání kapciózních a sugestivních otázek při výslechu, na které existují různé názory. Z psychologického hlediska je tato problematika velmi složitá a podle psychologů nelze přesně určit hranici mezi tím, kdy už je otázka sugestivní či nikoliv.

Záleží i na osobnosti vyslýchaného.

Například děti a staří lidé bývají více sugestibilní. U těchto dvou skupin je tedy velmi důležité pokládat otázky jasně zformulované, aby nedošlo k ovlivnění. Může se též stát, že se vyslýchaný pod nátlakem takových otázek přizná k činům, které nespáchal. Jak jsem již uvedla v kapitole o výslechu, přikláním se k názoru, že by tyto dva druhy otázek měly zůstat zakázané, výjimkou by však mohl být případ, kdy je jisté, že vyslýchaná osoba je pachatelem.

38

V souvislosti s výslechem je důležité i hodnocení svědecké výpovědi, zejména pak výpovědi svědka, který je zároveň poškozeným. V takovém případě je hodnocení velmi důležité, neboť tento druh svědka má díky své zainteresovanosti na případu větší sklony ke lžím a nepřesnostem. Při hodnocení by byla určitě vhodná konzultace i s odborníkem, např. psychologem. V připravované rekodifikaci je zahrnuto i posílení práv poškozeného v trestním řízení – např. ohleduplné zacházení, jestliže je vyslýchán jako svědek a bude prohloubena ochrana jeho práv v souladu s mezinárodními dokumenty. V poslední části své práce jsem se věnovala ochraně svědka. Ochranu je možné poskytnout na základě tří zákonů, a to TrŘ, zákona o PČR a ZOS. Myslím si, že stanovené podmínky pro získání ochrany jsou velice přísné, což může svědka odradit od podání svědecké výpovědi. Jeho motivaci ke spolupráci snižuje i ustanovení ZOS, podle něhož nemá na ochranu dle tohoto zákona právní nárok a nelze ji vymáhat u soudu, čímž dle mého názoru porušuje povinnost chránit základní lidská práva jedince. Vhodné by proto bylo odstranit toto ustanovení.

39

8. Summary My bachelor thesis deals with the role of witness in criminal proceedings. I’ve chosen this subject not only because I think that it is an interesting topic, but also because one might become witness of a crime at any time. Although the prosecuting authorities are obliged to instruct witness about his/her rights and obligations, in my opinion is useful to know these anyway. Witness has a very important role in the criminal proceedings; his/her testimony may help to convict the perpetrator. Act. No. 141/1961 Coll. on Criminal Court Proceedings (Rules of Criminal Proceedings) establishes the legal status of witness, specifically in Chapter 5, Article 2, Section 97 et. seq. of the Rules of Criminal Proceedings. This thesis is divided into five parts. The first one deals with personality of witness, generally speaking who may or not may become a witness and why. In the next part there are discussed rights of witness, including rights such as right not to testify, entitlement to witness fee, entitlement to legal assistance of an attorney, or right for a witness protection, etc. Next part deals with obligations of a witness, which may be general or special. General obligation is for example to appear to give a testimony (to tell important facts for criminal proceedings about the case). In consequence of breaching some of these obligations mean that the witness will face fine or he/she may commit a crime of perjury or false accusation. In connection with this, the next chapter of my work deals with testimony of a witness which is one of the most significant evidence for proving that the crime has been committed. The method for obtaining testimony is an interrogation. I paid attention especially to stages of interrogation. In the last part of my thesis there are discussed options of witness protection in the Czech Republic and a legal regulation.

40

Použité zdroje Odborná literatura CÍSAŘOVÁ, D., FENYK J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha : Linde Praha, 2006. 872 s. ISBN: 80-7201-594-X ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. 431 s. ISBN 80-864-7386-4. FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2009. 265 s. ISBN 978-80-7418-041-5. HOLOUBKOVÁ, J. a kol. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999. 97 s. ISBN 80-210-2066-0 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 912 s. ISBN: 978-80-87212-49-3 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha : Leges, 2010. 784 s. ISBN: 978-80-87212-30-1 MARINI, M. Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka. Praha : Linde, a.s., 2008. 136 s. ISBN 978-80-7201-732-4 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 606 s. ISBN 80-7179-878-9 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003. 120 s. ISBN 80-7178-846-5 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. 1525 s. ISBN 978-807-4000-430 Právní předpisy Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách Usnesení č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů Ústava ČR Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

41

Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 33/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů Soudní judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 734/04 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1976, sp. zn. 4 Tz 23/76 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 1 Tzn 28/97 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1987, sp. zn. 1 Tz 46/86 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 192/96 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1989, sp. zn. Tpj 20/89 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 4 To 82/94 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 8 To 5/94 Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1994, sp. zn. 8 To 254/94 Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1998, sp. zn. 8 To 470/98 Ostatní zdroje Věcný záměr nového trestního řádu [online]. Ministerstvo spravedlnosti, 2008. Dostupné z: [cit. 23. 2. 2012] Hlavní principy nového testního řádu [online]. Ministerstvo spravedlnosti, 2008. Dostupné z: [cit. 24. 2. 2012] KONRÁD, Z. Po velké novele trestního řádu objevujeme v kriminalistické taktice nové problémy?, In Kriminalistika č. 2/2006. Dostupné z: [cit. 23. 2. 2012] PIPEK, J. Několik poznámek k institutu tzv. korunního svědka. In Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň : ZČU, 2003.

42