PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ

KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE

DIPLOMOVÁ PRÁCE Softwarové právo Houžvová Martina 2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Softwarové právo zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“ …………

I

Na tomto místě bych chtěla poděkovat JUDr. Radimu Polčákovi PhD. za odborné vedení a rady, které přispěly k dokončení této práce. Můj velký dík patří také Kimu Sullivanovi a Ing. Milanu Čermákovi, kteří mi byli průvodci oborem informačních a komunikačních technologií.

II

1 2

Úvod 1 Definice základních pojmů .................................................................................. 4 2.1

Pojem software ............................................................................................. 4

2.2

Pojem data .................................................................................................... 7

2.2.1 Kategorie dat ...................................................................................... 11 2.3 Pojem databáze........................................................................................... 14 2.4 3

Datový formát ............................................................................................ 16

Právní úprava software....................................................................................... 19 3.1

Koncept duševního vlastnictví ................................................................... 19

3.1.1 Ochrana duševního vlastnictví v prostředí Internetu ......................... 21 3.2 Regulace duševního vlastnictví mezinárodními smlouvami ...................... 23 3.2.1 Bernská úmluva.................................................................................. 24 3.2.2 Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights Úmluva TRIPS ................................................................................................... 25 3.2.3 Smouva WIPO o autorském právu - WIPO copyright treaty ............. 26 4 Způsoby ochrany software ................................................................................. 28 4.1 Licence – pojem a různé typy .................................................................... 31 5 Ochrana software v České Republice a Evropské Unii ..................................... 36 5.1 Autorská práva a software v Evropské legislativě ..................................... 37 5.2 Český autorský zákon a software ............................................................... 39 5.2.1 Ochrana software v autorském zákoně a volná užití .......................... 39 5.2.2 Licenční smlouva v českém právním řádu ......................................... 42 5.3 Vhodnost stávající právní ochrany software v České Republice ............... 45 5.4 Ochrana softwarovými patenty v Evropské Unii ...................................... 46 5.4.1 Návrh Směrnice 2002/0047/COD o patentovatelnosti počítačem realizovaných vynálezů. ..................................................................................... 47 5.4.2 Budoucnost ochrany software v Evropě ............................................ 50 6 Ochrana software ve Spojených Státech Amerických ....................................... 51 6.1 Autorské právo - Koncept a úprava ........................................................... 51 6.1.1 Fair Use .............................................................................................. 53 6.1.2 Rozhodnutí ve věcech Computer Associates vs. Altai Inc. a Whlen vs. Jaslow ............................................................................................................ 54 6.2 Patentová ochrana software v USA ........................................................... 56 6.2.1 Kritika patentové ochrany .................................................................. 58 7 Praktická část - Rozhodnutí ve věci Bilski a jeho dopad na patentovatelnost počítačových programů .............................................................................................. 60 7.1.1 Vývoj rozhodovací praxe ................................................................... 60 7.1.2 Rozhodnutí ve věci Bilski .................................................................. 63

III

7.1.3

Dopad rozhodnutí In re Bilski na free software komunitu a na majitele

patentů

............................................................................................................ 66

8

Závěr .................................................................................................................. 69

9 10

Resumé ............................................................................................................... 71 Seznam použitých pramenů ........................................................................... 74

IV

1 Úvod Tvořivost je přirozenou lidskou vlastností, která se odjakživa projevovala v zaznamenávání příběhů, zobrazování života a vynalézání způsobů, jak si jej usnadnit. Jelikož každá dostatečně významná lidská činnost nachází odraz v právu, tvořivost je chráněna právem duševního vlastnictví. Na příchod nových technologií musí právo reagovat a vytvořit takovou ochranu, která bude povaze technologie odpovídat. Počítače a počítačové programy přibyly ke stavu poznání v oblasti techniky již před druhou světovou válkou. Po třiceti letech vývoje v tomto odvětví přestaly být pouze součástí vysoce specializovaných pracovišť a začaly pronikat k běžnému spotřebiteli. Vznik počítačů a jejich masové rozšíření přináší otázku, jak se postavit k softwaru, tedy k základnímu stavebnímu kameni nejen osobních počítačů, ale také systémů ovládajících výrobní linky, automaty na kávu nebo na jízdenky, mobilní telefon a s výčtem bych mohla pokračovat ještě dlouho. Je zřejmé, že technologie v nichž je přítomen software, jsou běžnou součástí denního života. Software je výsledkem zcela specifické tvůrčí činnosti programátorů. Právo stojí před otázkou, zda je rozhodující jeho technická povaha a jedná se tedy spíše o vynález, nebo zda je dominantním prvkem jeho zápis a jde tedy o autorské dílo. V současné době se uplatňuje zejména ochrana právem autorským, která se ale nevyhne kritice kvůli své délce. Softwarové patenty, které se prosazují ve Spojených Státech Amerických, začínají být aktuální i v Evropě a ani ony nejsou spatřovány jako ideální alternativa. Dále nelze pomíjet fakt, že se vedle reálného prostoru konstituoval kyberprostoru a Internet jako jeho podmnožina. Prostřednictvím tohoto média lze během několika sekund rozšířit do světa nové informace, nápady, výtvarná, literární nebo filmová díla a také počítačové programy. Internet přináší netušené možnosti jak těm, kteří chtějí tvořit a sdílet, tak těm, jejichž záměrem je regulovat a omezit. Tématu softwarového práva jsem se rozhodla věnovat po absolvování několika kurzů práva informačních a komunikačních technologií. Zaujala mne novost tohoto odvětví. Moje rozhodnutí věnovat se softwarovému právu ovlivnil také mediální ruch kolem navrhované evropské legislativy ohledně patentování softwaru. Ve své práci se zaměřuji na software a jeho právní úpravu. Seznamuji čtenáře s výkladem technických pojmů podstatných pro pochopení problému. Nabízím 1

přehled stávajících zákonů a mezinárodních smluv, ve kterých je úprava softwaru zakotvena a zamýšlím se nad konceptem duševního vlastnictví. Praktická část se zabývá současným vývojem judikatury ve Spojených Státech Amerických ve věci softwarových patentů. Domnívám se, že software je globální problematikou, proto by bylo chybou pohybovat se pouze v českém právním prostředí. Velká jeho část je produkována právě americkými společnostmi a americké právo má vliv na i na tuzemské poměry a poměry v Evropské Unii. Stává se inspirací i odstrašujícím příkladem. Proto jsem se rozhodla zařadit americkou judikaturu do této práce. Při tvorbě práce jsem čerpala z tuzemské odborné právní literatury a zejména ze zahraničních časopisů zabývajících se pronikáním práva a technologií. K popsání čistě technických problémů jsem využila publikací z oblasti informačních technologií. Čerpala jsem též z internetových zdrojů, neboť zde je téma softwaru pokryto mnoha zajímavými články. Dále jsem využila úplných i komentovaných znění předpisů a judikatury. První část práce je věnována vysvětlení s problematikou souvisejících technických pojmů jako je software, data, databáze a datový formát. Dále zde poskytuji přehled základních rozdílů mezi jednotlivými pojmy. Následuje kapitola pojednávající o právní úpravě softwaru v obecné rovině. Zde se zabývám konceptem duševního vlastnictví a nastiňuji možné problémy, které mohou vyvstat v souvislosti s duševním vlastnictvím v prostředí Internetu. Dále nabízím přehled nejdůležitějších mezinárodních smluv v oblasti duševního vlastnictví a zejména poukazuji na postavení softwaru v nich. Další tématický celek se zaměřuje na postavení softwaru v legislativě Evropské Unie a zejména České Republiky. Zpracovávám zde právní úpravu autorského práva a zaměřuji se na pokusy o upravení patentovatelnosti vynálezů realizovaných počítačem. Pozornost věnuji českému autorskému právu a jeho vhodnosti z hlediska softwaru. V následující části pak přichází na řadu Spojené Státy Americké a zejména patentová ochrana software, která se zde uplatňuje.

Na toto téma navazují

praktickou částí, která si klade za cíl seznámit čtenáře s vývojem judikatury ve věcech softwarových patentů. Pozornost je věnována aktuálnímu a velmi zajímavému rozhodnutí ve věci Bilski. 2

Primárním cílem práce je podat přehled o stávající právní úpravě software a její vhodnosti. Druhotným cílem je pak poukázat na problematiku přílišné regulace, která vývoj spíše omezuje, než podněcuje.

3

2 Definice základních pojmů 2.1 Pojem software Zabýváme-li se softwarovým právem, je zcela nezbytné porozumět technickým pojmům vlastním spíše mluvě softwarových vývojářů než právníků. V této kapitole nabízím krátký přehled výrazů, které v práci používám a jejichž pochopení je dle mého názoru pro čtenáře klíčové. Mnoho pojmů, se kterými se v souvislosti s počítači setkáme, je velmi intuitivních. Vysvětlení si proto nenárokuje naprostou přesnost a podání vyčerpávajících informací. Na následujících řádcích se pouze pokouším přiblížit čtenáři, o čem vlastně hovořím, zmiňuji- li software, a také co pod tento pojem nespadá. Zejména se zabývám odlišením pojmů „software“, „data“, „datový formát“ a „databáze“ Uvedený pojem software lze do češtiny přeložit jako programové vybavení1. Definic existuje mnoho. Pro zajímavost uvádím dva různé pohledy:

• written programs or procedures or rules and associated documentation pertaining to the operation of a computer system and that are stored in read/write memory;2 tedy psané programy, postupy nebo pravidla a související dokumentace týkající se činnosti počítačového systému a uložené v paměti pro čtení a zápis.

• anything that is not hardware but is used with hardware, esp. audiovisual materials, as film, tapes, records, etc.3 tedy cokoliv co není hardware, ale je spolu s hardwarem používáno, zejména audiovisuální materiál jako film, kazety, nahrávky a podobně. Jak je patrno, pojem software lze skutečně uchopit různě a neexistuje jediná, jasná a závazná definice. Publikace z oblasti softwaru pracují s pojmem jako 1

Viz. KOLÁŘ, Petr. Operační systémy [online]. 2005 [cit. 2008-10-15]. Dostupný z:

http://www.nti.tul.cz/~kolar/os/os-s.pdf. 2

Viz Definice pojmu software [online]. 2006 [cit. 2008-10-12]. Dostupný z

http://www.wordreference.com/definition/software. 3

Viz. Definice pojmu software [online]. 2008 [cit. 2008-10-12]. Dostupný z:

http://dictionary.reference.com/browse/software.

4

s notorietou, jejíž obsah je čtenářům znám a nepotřebuje rozboru. V této práci chápu software jako všechny programy i programové knihovny, hardwarové ovladače, kterými počítač disponuje. Software lze v nejobecnější rovině chápat jako úplnou, logicky skloubenou posloupnost instrukcí a údajů jako pokynů pro zařízení - počítač (hardware) na řešení dané úlohy, založené na algoritmu řešení.4 Software lze zhruba rozdělit na systémový software, aplikační software a na operační systém5. •

Systémový software – nachází se na pomezí software a hardware. Běžný uživatel s ním není v interakci. Systémový software slouží ke spuštění a zpracování software aplikačního

•

Aplikační software – toto vybavení je přímo určeno pro koncového uživatele a interakci s ním. Zpracuje konkrétní uživatelův požadavek. Interakce probíhá prostřednictvím grafického nebo textového rozhraní.

•

Operační systém – jde o komplexní software, který zajišťuje uživateli možnost ovládat počítač. Funkcí operačního systému je správa hardwarových prostředků a jejich přidělování uživatelům a aplikačním programům.

Obecně software definuje například William Hilton, který uvádí, že software sestává ze seznamu instrukcí, které zapříčiní, že počítačové okruhy (circuits in a computer) pracují požadovaným způsobem. Programovací jazyk je podle něj v podstatě skupinou funkcí, které potom program může nekonečně kombinovat.6 Poměrně komplexní definici uvádí Smejkal. Softwarem se rozumí: sekvence instrukcí, která je prováděna prostřednictvím počítače. Tento termín se vztahuje na originální zdrojový kód nebo na proveditelnou verzi strojového jazyka. Termín program vyměřuje stupeň komplexnosti, tj. program ve zdrojovém kódu obsahuje všechny příkazy a soubory nezbytné pro kompletní interpretaci nebo kompilaci a 4

Viz. TROJAN, Oldřich. Jak právně ochránit počítačové programy [online]. 2008 [cit. 2008-10-12].

Dostupný z : http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=783. 5

Viz KOLÁŘ, Petr. Operační systémy [online]. 2001 [cit. 2008-10-25]. Dostupný z:

http://www.nti.tul.cz/~kolar/os/os-s.pdf. 6

Viz. HILTON , William. Survey of Computers, Software, and Information Processing. IDEA - The

Journal of Law and Technology. 1990, vol. 31, no. 2, s. 67-84.

5

tento proveditelný program lze vložit do daného prostředí a provést jej nezávisle na ostatních programech.7 V praxi je možno setkat se s pojmem „software“ a „počítačový program“. Pro účely této práce nebudu mezi uvedenými pojmy rozlišovat. V souvislosti se softwarem pracujeme s pojmy zdrohový kód a strojový kód. Obojí jsou formy vyjádření programu. Zdrojový kód je program napsaný v konkrétním programovacím jazyce. Například jednoduchý program, který zapřičiní, že se na obrazovku počítače napíše „Hello world!“, vypadá v jazyce C++ následovně class HelloWorldApp { public static void Main() { System.Console.WriteLine("Hello, world!"); } }

8

Strojový kód je vyjádření, kterému je počítač schopen rozumět. Lze si jej představit jako soubor jedniček a nul, tedy binární kód (Jedná se o kompilátorem zpracovaný zdrojový kód).9 Samotné „Hello world!“, které se uživateli objeví na obrazovce, je tzv. interface, tedy prezentační vrstva skrz kterou program a uživatel komunikují. Právní

definici

softwaru

v českém

autorském

zákoně

nenalezneme.

Srozumitelná definice se však nachází ve slovenské právní úpravě: ,,Počítačovým programom je súbor príkazov a inštrukcií použitých priamo alebo nepriamo v počítači. Príkazy a inštrukcie môžu byť napísané alebo vyjadrené v zdrojovom kóde alebo v strojovom kóde. Neoddeliteľnou súčasťou počítačového

7

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Počítačový program, software , s.45-55. 8

Viz The Hello World Collection [online]. 2000 [cit. 2009-02-24]. Dostupný z: http://www.roesler-

ac.de/wolfram/hello.htm. 9

Viz. HILTON , William. Survey of Computers, Software, and Information Processing. IDEA - The

Journal of Law and Technology. 1990, vol. 31, no. 2, s. 67-84.

6

programu je aj podkladový materiál potrebný na jeho prípravu (...).“10 Z hlediska autorského práva popisuje prof. Telec program následovně: ,,Počítačový program (dílo); tzn. takový program, který je statisticky jedinečným (neopakovatelným) výsledkem autorovy tvorby (tvůrčí činnosti). Je statisticky jedinečným výtvorem autora neboli výronem osobnosti svého tvůrce.“11 Jelikož se problematice softwaru a jeho právní úpravě věnuje celý zbytek práce, ponechávám toto úvodní vysvětlení pojmu pouze stručné.

2.2 Pojem data Dříve než se začnu zabývat daty, uvedu definici pojmu „informace“, jelikož ty jsou těžištěm informačních a komunikačních technologií, s nimiž se v této práci budeme setkávat. Informace je poznatek, týkající se jakýchkoliv objektů, tedy faktů, událostí, myšlenek nebo pojmů, které dostávají zvláštní význam díky kontextu, do něhož jsou zařazeny. Jsou jakýmkoliv projevem, který může mít smysl pro příjemce nebo toho, kdo je vysílá.12 Pojem data definuje přehledně a srozumitelně ve svém článku na stránkách Databázový Svět František Skřivánek. Jeho vysvětlení zní následovně: Zjednodušeně lze data charakterizovat jako libovolnou posloupnost znaků, přičemž se nemusí jednat pouze o bity či bajty, tedy o data tak, jak je chápeme v oblasti výpočetní techniky. Pod posloupností se mohou skrývat libovolné znaky, třeba i ty, které vůbec neznáme či u kterých si nedokážeme představit, že jde o nějaké znaky, o nějaké písmo. Posloupnost dat tak může být již sama o sobě na první pohled pro nás nesrozumitelná, složená z něčeho, co vůbec nemusíme chápat. Znaky posloupnosti, kterou nechápeme, mohou pro nás být jen jakási "suchá" data. Ta nám mohou, ale nemusí něco konkrétního říkat.13 10

Viz. § 5 odst. 17 zákona Slovenské Národní Rady č. 383/1997 Z. z., Autorský zákon a zákon,

ktorým sa mení a doplňa Colný zákon v znení neskorších predpisov, 1997.Dostupný z: http://www.quazell.com/slovensky/patzakony/38397.htm. 11

Viz. TELEC, Ivo: Tvůrčí práva duševního vlastnictví: Dodatek o právu k počítačovým

programům, 1. vydání, Doplněk, 2002. s 4-6 12

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Data a informace , s. 41-45. 13

Viz. SKŘIVÁNEK, F.: Databázová abeceda – Data a informace [online]. 2008 [cit. 2008-10-25].

7

Další zajímavé pojetí dat přináší Vladimír Smejkal, který ve své publikaci uvádí o datech následující definice: •

Opakovaně interpretovaná formalizovaná podoba informace vhodná pro komunikaci, vyhodnocování nebo zpracování.

•

Označení jakýchkoliv údajů zpracovávaných programem.14

Mezi informacemi a daty existuje úzký vztah. Jsou-li data souborem určitých znaků, pak informace je význam, který jim je přisouzen. Data se tedy stanou informací, pokud je jejich význam pochopitelný alespoň pro určitou skupinu subjektů. Informační systém pak lze chápat jako systém, jehož prvky jsou informační a komunikační technologie, data a lidé. Jeho cílem je podpora informačních a rozhodovacích procesů. Aspekty informačního systému jsou jednak hardware, tedy technické komponenty infrastruktury, dále softwarové komponenty a jejich vzájemné vazby, data vstupující a vystupující ze systému. Dalším aspektem pak jsou procesy, které informační systém podporuje, služby, které poskytuje uživatelům. Informační systémy tedy sestávají jak z určitých dat, tak ze softwaru. Vztah pojmů „software“ a „data“ není jednoznačný a situaci zde komplikuje fakt, že neexistují jasné definice. Setkáme se tak s názory, že na software a data lze pohlížet jako na dvě rozdílné věci, na druhé straně pak stojí pojetí software jako speciálního případu dat, která může interpretovat přímo procesor počítače. Právě přímá interpretovatelnost programu procesorem je vnímána jako kritérium pro to, zda se jedná o software a nebo o data. Z uživatelského hlediska by se dalo říci, že pokud jsou data spustitelná (představují tedy nějaký algoritmus v takové formě, ve které jej lze bez zásahu provést na příslušném hardwaru), jde o software, nezáleží přitom na tom, zda jde o interpretaci přímo procesorem (strojový kód), či programovým vybavením určeným pro interpretaci (např. virtuální stroj jazyka Java). Z technického pohledu však nemožnost přímé interpretace nečiní problém, a za software je třeba považovat i data (např. zdrojový kód programu), která lze do spustitelné podoby převést automatizovanými nástroji (např.kompilátory a linkery), Dostupný z: http://www.dbsvet.cz/view.php?cisloclanku=2008051401. 14

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Data a informace , s. 41-45.

8

bez tvůrčího zásahu uživatele do zdrojového kódu programu. Zdrojový kód jsou pak data pro kompilátor. Další problematická situace, která způsobí nejasnosti, přikloníme-li se k tvrzení, že software a data jsou odlišné pojmy, je komprimování programů v souboru ZIP. Komprimace mění formát dat. Výsledný formát už není přímo zpracovatelný procesorem. Výsledný formát prakticky přestává být softwarem. Uvědomíme-li si však, že mnohé programy, respektive programovací jazyky, neinterpretuje procesor přímo (tzn. program ve strojovém kódu), ale způsobem, kdy na procesoru běží program – interpret, který teprve vykonává software, znamenalo by to, že programátoři v těchto jazycích vůbec nevytváří software. Jejich práce by se v tomto pojetí redukovala na pouhá data. To by mělo pochopitelně dopad na právní ochranu díla, které vytvářejí. Přikláním se proto k názoru, že data jsou bezpochyby širším pojmem než software, data mohou být téměř čímkoliv, jakýmikoliv informacemi, mohou být ale i softwarem. Touto cestou jde i autorský zákon, který v § 65 stanoví, že počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární. Autoru programu připadají majetková a osobnostní práva v souladu s § 11 a násl., spojená s faktem, že vytvořil původní dílo. Datům autorský zákon žádnou ochranu neposkytuje. Interpretace pojmů software a data a jejich vzájemné prolínání proto má na právní ochranu plodů práce programátora výrazný vliv. Oddělení softwaru a dat právníky zajímá i ve spojení s neuronovými sítěmi a umělou inteligencí. Laici, kteří neprošli odborným vzděláním v oblasti informatiky, stojí před těmito „záhadami“ většinou vyzbrojeni informacemi bez důležitých souvislostí. Na tomto místě chci proto krátce vysvětlit, co je neuronová síť a jak fungují systémy na ní založené. Neuronová síť jako taková je vlastně matematický vzorec. Využívaná data se nazývají popis neuronové sítě. Popis neuronové sítě musí být předložen softwaru, který jej dokáže načíst a simulovat chování neuronové sítě. Výsledný systém pak má povahu softwaru. Programátoři s nadsázkou říkají, že neuronová síť je vlastně složitější Excel.15

15

Takto problematiku popsal Kim Sullivan, programátor zabývající se mimo jiné problematikou

neuronových sítí. Kim Sullivan je autorem dvou interpretů jazyka AIML, což je jazyk, který umožňuje vytvoření programu pro konverzaci s počítačem v přirozeném jazyce. Čtenář si konverzaci

9

Nyní se věnujme systémům, které se dokáží samy „učit“. Pro vědce jde o úkol, který se snaží splnit zejména proto, že praktické využití takového systému by bylo nedocenitelné. Již léta například existuje snaha vyvinout systém, který by dokázal obchodovat na burze. Nemám žádné informace o tom, že by tato snaha byla úspěšná, což však není překvapivé, pokud víme, jak „učení“ takového systému funguje. Do systému jsou programátorem obvykle dosazena data. S těmi pak systém pracuje a pokud poskytuje špatný výstup, pak mu buď byla zadána špatná data, nebo programátor zvolil špatný vzorec, který pro konkrétní výpočty nelze aplikovat. Některé systémy dokáži data určitým způsobem samy získat. Učení si ale nesmí laik představovat jako sebevzdělávání člověka. Síť dostane od programátora instrukce, která data jsou pro ni relevantní a se kterými jinými daty je například má porovnávat a dále že ze vstupů má poskytnout nějakou konkrétní podobu výstupu. Naprosto zjednodušeně; „Zjisti hodnoty X a Y. Pokud hodnoty X stoupají a Y klesají, pak prodej akcie. V opačném případě nakup akcie.“ Trh se obvykle chová podle určitých pravidel a algoritmus funguje. Když ale v důsledku nepředvídatelné události z oblasti například politiky začne trh vykazovat zcela nečekané chování, síť sama nedokáže vyhodnotit, že její dosavadní „vzdělání“ je potřeba přehodnotit a nezačne vyhledávat doplňující informace. Tak tedy za data, která se síť „učí“, zodpovídá stále člověk. Systém jako celek je představován jak softwarem, tak daty a nelze říci, že jeden z těchto prvků je zanedbatelný. Ostatně v každém software jsou obsažena i data. Každý software je zároveň i daty. Systém, který se dokáže „učit“, je ovládán softwarem, který funguje na stále stejných principech, ať už je využíván ke sběru burzovních dat nezměrné hodnoty, nebo sběru dat o hmyzu pro entomology. Ovšem kdo jsme my, abychom posoudili, jestli větší hodnotu mají data o akciích nebo data o hmyzu. Tím se dostáváme k teoretické otázce, co když se systém, který je původně softwarem, „učením“ obohatí o data, o nichž z nějakého důvodu obecně platí, že mají velkou cenu. Jak potom k systému přistupovat a jak jej po právní stránce chránit? Domnívám se, že software, který dokáže takto data sbírat, bude chráněn v souladu s právními ustanoveními, která se vztahují na jakýkoliv jiný software. Hodnotná data zřejmě budou součástí databáze, pro kterou již také existuje právní ochrana. Společnost, která takovými daty disponuje, dále může využít institutu obchodního tajemství. Věc ovšem samozřejmě nemusí být takto jednoznačná. Vyvstávají další a

může vyzkoušet zde: http://www.pandorabots.com/pandora/talk?botid=f5d922d97e345aa1

10

další otázky. Může být databázi sestavené softwarem udělena ochrana podle stejných pravidel, jako v případě, že databázi sestavuje člověk? A kdo je tedy potom považován za autora? Komu databáze náleží? Z hlediska práva může vyvstat otázka odpovědnosti za chyby takového systému. Co když byl zákazníku dodán systém, který se „naučil“ něco špatně? V takovém případě mohou být na vině následující faktory; chybně zpracovaný software nebo chybná data umístěná do něj programátorem. V obou případech má zákazník nepochybné právo na bezchybný produkt nebo vrácení peněz. Dojde-li ke škodám vlivem dodání vadného výrobku, pak platí příslušná ustanovení o odpovědnosti za škodu. Pokud data do dodaného softwaru zadává zákazník sám a zadává je chybně, pak může z nedobrých výsledků vinit jen svou neschopnost práce se systémem, který si objednal. Problematika umělé inteligence je každopádně zajímavá a nepostrádá právní ani filosofický rozměr. Zájemce odkazuji na literaturu, která se tomuto tématu věnuje.16

2.2.1 Kategorie dat Jak již bylo řečeno, data mohou mít stovky podob. Některé z nich jsou pro právo velmi relevantní, jelikož se týkají jednotlivců a jejich soukromí, nebo skutečností významných pro bezpečnost státu. Na následujících řádcích alespoň stručně zmíním právní režim těchto dat. Zvláštní zacházení vyžadují data vztahující se ke konkrétním osobám. První vlna pozornosti se v České Republice k osobním datům občanů obrátila těsně po revoluci, kdy v každém ještě přetrvával pocit znechucení z toho, jak totalitní režim nerespektoval soukromí a nikdo si nemohl být jistí tím, co se na něj lidově řečeno vlastně všechno ví. V západních demokraciích první zákony zabývající se ochranou osobních údajů spatřily světlo světa již v 70. letech. O deset let později již byly vydávány zákony tzv. druhé generace a s ohledem na volný pohyb osob v rámci Schengenského prostoru vznikla třetí generace dále zdokonalující ochranu osobních údajů občanů. 16

Jde zejména o zatím čtyřdílnou sérii Umělá inteligence od Maříka, Štěpánkové, Lažanského et. al.,

vydávané nakladatelstvím Akademia, která průběžně mapuje vývoj v disciplínách umělé inteligence.

11

Na důležitost ochrany osobních údajů znovu upozornilo masové užívání informačních a komunikačních technologií a zejména Internetu. Tentokrát neexistuje žádný totalitní režim, který kontroluje osobní data občanů proti jejich vůli. Poskytnutí osobních údajů si tentokrát žádají různé lákavé nabídky k registraci na servery, kde je možno nakupovat, chatovat, prohlížet si fotografie, seznamovat se. Někde v kyberprostoru jistě je jméno, datum narození a adresa každého z nás a otázkou je, jak ti, kteří tyto údaje znají, svoje vědomosti použijí. Jménem to ale nekončí. Troufnu si tvrdit, že určitým druhem osobních dat je i aktivita každého z nás na Internetu. Navštěvujeme různé stránky a ty vypovídají o našem zájmu o ten který aspekt lidského konání. Ten, kdo zná naše preference, může toho použít k ještě účinnějšímu vnucování toho pravého výrobku. Představit si lze jistě i katastrofičtější verze. Realitou každopádně již dnes je, že správce údajů může osobní údaje získané v souvislosti se svou činností předat jinému správci za účelem nabídky výrobků a služeb. Tím se do poštovních a mailových schránek občanů dostává nevyžádaná pošta, která jim akorát komplikuje život a kdokoliv by si přál nebýt takto obtěžován, musí vyslovit nesouhlas s postupem. Zda má nesouhlas ihned požadovaný efekt, o tom si jistě lze udělat představu z vlastních zkušeností se spamem. V rámci Evropské Unie je nejzákladnějším dokumentem v této oblasti Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických údajů v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Směrnice se vztahuje na jakékoliv zpracování osobních údajů, které umožňují identifikování osoby, ke které se vztahují a které nejsou shromažďovány za výlučně soukromým účelem, jako je vedení deníku s adresami a telefonními čísly. Směrnice klade důraz na určité principy, které musí být při zpracovávání osobních dat dodrženy. Subjekt, o kterém jsou data shromážděna, musí být o takovém jednání uvědomen. Musí též být informován, kdo o něm data shromažďuje. Pokud jsou data shromažďována, musí se tak dít jen a pouze za stanoveným účelem, o kterém je subjekt shromažďování informován. Důraz je kladen na to, aby data byla bezpečně ochráněna proti zneužití. Osobní data musí být zpracovávána jen pokud byl k tomu udělen souhlas. Bez souhlasu je možné postupovat jen v nezbytných případech, tedy pokud je jejich zpracování nutné pro

splnění smlouvy, povinnosti stanovené zákonem a nebo

12

například pro zajištění životně nutných zájmů subjektu.17 Data nemohou být zveřejněna bez souhlasu osoby, které se týkají. Subjekt též má mít možnost přístupu k datům a možnost opravovat případné nesprávnosti. Jako obvykle je též nutno pamatovat na vymahatelnost práv, jelikož subjekt shromažďování dat musí mít i možnost, jak se dovolat spravedlnosti, pokud zde zmíněná pravidla byla shromažďovatelem dat porušena. Osobní data směrnic definuje jako „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné osobě (subjekt údajů); identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména s odkazem na identifikační číslo nebo na jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, ekonomické, kulturní nebo sociální identity;“ Jde tedy o veškeré údaje, od nichž „vede stopa“ ke konkrétní osobě, kterou podle nich lze identifikovat. Do českého právního řádu se Směrnice promítla zákonem 101/2000 Sb., který byl od svého vydání mnohokrát novelizován. Zákon se nevztahuje na zpracovávání osobních údajů pro vlastní potřebu zpracovatele a na nahodilé shromažďování dat, která dále nejsou uchovávána ani zpracovávána. Nevztahuje se dále na nahodilé shromažďování osobních údajů, které je nutné pro výkon povolání, pro které je stanovena povinnost mlčenlivosti (advokát, daňový poradce). Americký přístup k ochraně osobních dat se od Evropského liší. Spojené státy se spoléhají nikoliv na

zastřešující regulaci ze strany státu, ale na vzájemné

doplňování se legislativy se samoregulací, kterou vykonává soukromý sektor. Ochranu osobních dat zde upravují následující zákony: 5 U.S.C., Privacy Act z roku 1974, 42 U.S.C., Privacy Protection Act z roku 1980 a 18 U.S.C Electronic Communications Privacy Act z roku 1986. Z uvedeného je patrné, že Evropa je v přístupu k osobním datům mnohem úzkostlivější, což je pravděpodobně zapříčiněno mnohaletou zkušeností s totalitními režimy. Další zajímavou problematikou jsou různé druhy utajovaných informací. Jedná se o skutečnosti s nimiž úzce souvisí zájmy a bezpečnost států. Mezi tyto zájmy je zařazována ochrana ústavnosti, svrchovanosti a celistvosti země, zajištění vnitřní bezpečnosti a pořádku, dodržování mezinárodních závazků, obrana, ochrana ekonomiky a ochrana života a zdraví obyvatel státu. Stěžejní úpravou v České 17

Viz. Čl. 7 Směrnice 95/46/EC.

13

Republice je zákon 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o bezpečnostní způsobilosti. Právní úprava tohoto druhu dat je zajímavým tématem, které by jistě vydalo na samostatnou práci. Domnívám se, že pro účely této práce není třeba dalšího rozboru.18

2.3 Pojem databáze Za databázi v technickém slova smyslu je považována množina informací - dat, která je uspořádaná určitým způsobem a je uložena na paměťovém médiu tak, aby počítač mohl rychle nalézt požadovanou část této množiny. Aby bylo možné k datům přistupovat a manipulovat s nimi, je nezbytný systém řízení báze dat (SŘBD, anglicky DBMS – database management system). Teprve pomocí tohoto software je možné data zadávat, přemísťovat a vybírat.19 Pojem databáze tedy obvykle označuje jak určitým specifickým způsobem seřazená data, tak software nezbytný ke správě dat.20 Návod, jak termínu databáze rozumět v kontextu práva poskytuje Směrnice EU/96/9/EC: “The term ‘database’ should be understood to include literary, artistic, musical or other collections of works or collections of other material such as texts, sound, images, numbers, facts, and data; it should cover collections of independent works, data or other materials which are systematically or methodically arranged and can be individually accessed...”.21 „Výrazu 'databáze' je třeba rozumět tak, že zahrnuje literární, umělecké, hudební nebo jiné soubory děl nebo jiných materiálu, jako jsou texty, zvuky, obrazy, čísla, fakta a údaje; pojem by měl pokrývat sbírky nezávislých děl, údajů nebo

18

Pro zorientování se v tématu je vhodný zákon č. 412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a o

bezpečnostní způsobilosti a také vyhláška č. 527/2005 Sb. o personální bezpečnosti. 19

Viz. Database.[online]. 2008 [cit. 2008-10-27]. Dostupný z:

http://www.webopedia.com/TERM/D/database.html. 20

Viz. GASAWAY, L.; What is Database [online]. 2006 [cit. 2008-10-27]. Dostupný z:

http://www.unc.edu/courses/2006spring/law/357c/001/projects/dougf/node1.html. 21

Viz. Directive 96/ 9 / EC [online]. 2008 [cit. 2008-10-27]. Dostupný z:

http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexapi!prod!CELEXnumdoc&numdoc=3199 6L0009&model=guichett&lg=en.

14

jiných materiálů, které jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a mohou být jednotlivě přístupné". Směrnice uvádí dvě hlavní kategorie ochrany databází: copyright a sui generis právo ke konkrétní databázi. •

Copyright – čl. 3 odst. 1. uvádí;

„databases which, by reason of the selection or arrangement of their contents, constitute the author’s own intellectual creation shall be protected as such by copyright.” „databázemi, které z důvodu výběru nebo uspořádání jejich obsahu představují vlastní duševní výtvor autora, jsou chráněny jako takové podle autorského práva." Tímto článkem se směrnice pokouší zavést určitou konzistentnost, neboť národní právní úpravy požadují různé stupně originality pro to, aby dílo dosáhlo na ochranu. Dále se z článku 3 dozvídáme, že nesmí být uplatňována žádná jiná kritéria způsobilosti k ochraně. I zde nicméně existují omezení. Čl. 3 odst. 2. stanoví, že ochrana autorských práv a databází podle směrnice se nevztahuje na jejich obsah a nesmí být dotčena jakákoli práva k tomuto obsahu." •

Ochrana sui generis -

je poskytována neoprávněnému užití nebo

vyjmutí dat z databáze, nikoliv však datům samotným. Směrnice se tímto typem ochrany zabývá v článcích 7 odst. 1. a čl. 7 odst. 5, kde se stanoví, že členské státy zajistí, aby bylo zabráněno vyjmutí dat a/ nebo opětovnému použití celku nebo podstatné části, kvalitativně a/ nebo kvantitativně hodnotné, z obsahu takové databáze, do které její pořizovatel vložil podstatné úsilí ať již při pořizování, ověřování nebo prezentaci obsahu. Opakované a systematické vyjímání a / nebo opětovné využití nepodstatných částí obsahu databáze naznačující jednání, jež je v rozporu s běžným využíváním této databáze, nebo které se nepřiměřeně dotýkají oprávněných zájmů pořizovatele k databázi, nesmí být dovoleno.22 Na rozdíl od dat se databázi autorský zákoník přímo věnuje. Vymezuje tento 22

Viz. GASAWAY, L.: The EU Database Directvite: 96/9/EC [online]. 2006 [cit. 2008-10-

20].Dostupný z: http://www.unc.edu/courses/2006spring/law/357c/001/projects/dougf/node12.html.

15

pojem přesně v §88, podle něhož se databází pro účely autorského zákona rozumí soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření. Pořizovateli databáze zákon přiřknul zvláštní práva. Tím chrání podíl jeho práce na shromáždění a utřídění určitých dat do systematického celku.

Jestliže u software a dat mohly být jisté interpretační

pochybnosti, odlišení software a databáze je vždy zcela jasné. Ačkoliv dochází k situacím, kdy se v databázi mohou nacházet i fragmenty kódu (vykonávané podle potřeby SŘBD, tedy software), nedochází k situacím, kdy tyto části nelze jednoznačně odlišit. Výkonné části (software) pak podléhají jiné právní ochraně, než data utříděná do databáze.

2.4 Datový formát Datový formát popisuje uspořádají dat v souboru, jejich význam a způsob jejich kódování.Tento pojem může v oblasti informačních technologií představovat; •

Datový typ – omezení kladená na interpretaci dat v určitém typu systému

•

Nahrávací formát – formát pro kódování dat při uložení na paměťové médium

•

Souborový formát – formát pro kódování dat při ukládání souborů na počítači. (JPEG, RIFF)

•

Nosný formát – formát pro kódování dat při ukládání pomocí standardizovaného audio/video software pro kódování audiovizuálních dat (MP4, MOV, RealMedia)

•

Obsahový formát – formát pro převod dat na informace

•

Audio formát – formát pro zpracovávání zvukových dat. (MP3)

•

Video formát – formát pro zpracovávání vizuálních dat. (MPEG-2)

Datové formáty jsou z hlediska práva zajímavé zejména proto, že často bývají zatíženy patenty. Nejčastěji se to týká audio a video formátů. Datový formát je programátorem vytvořen za účelem načítání nebo ukládání dat na trvanlivé médium nebo proto, aby mohl data přenášet po síti. Datový formát si může vytvořit takřka 16

kdokoliv a pokud se ukáže jako funkční, jeho implementování se rozšíří.23 V zájmu interoperability bývá zveřejněna specifikace, nebo dokonce specifikace vzniká v v procesu, kdy se na ní dohodne více zainteresovaných stran. Tato snaha může být zaštítěna organizací spravující standardy. Může jít o seskupení společností, které mají na tvorbě formátu zájem, nebo o organizace typu W3C, která vydává specifikace a lze ji považovat za jistou morální autoritu, případně existují na formální úrovni národní a mezinárodní standardizační organizace, jako je ISO (takové standardy mají povahu norem). Standardizace probíhá často v rámci expertní skupiny, jejímiž členy mohou být v rámci pravidel dané standardizační organizace představitelé různých společností. Častým nešvarem expertních skupin je fakt, že každá ze zúčastněných společností má většinou vlastní vyzkoušenou technologii, kterou se snaží do formátu prosadit. Nezřídka se stává, že je taková technologie již patentována. Mnohé společnosti ale využívají toho, že o patentech, které mají v portfoliu, nemusí nikoho informovat. Pokud formát implementuje technologii společnosti, nezbývá než vyčkávat, zda se dostatečně rozšíří a začne mít úspěch. Samozřejmě že k problémům s patenty nedochází pouze zapřičiněním expertních skupin. Nejlépe lze demonstrovat problémy spojené s patentováním datových formátů na případu formátu GIF. Jeho popis byl veřejně dostupný. GIF slavil úspěchy a teprve v té chvíli vyšlo najevo, že je patentován. V roce 1987 s tímto formátem přišla společnosti CompuServe. Jelikož byl jedním z několika málo grafických formátů, které bylo možno použít při publikování webových stránek, získal si do roku 1994 obrovskou popularitu. Patentová kauza kolem formátu GIF začala již v roce 1977, kdy Jacob Ziv a Abraham Lempel publikovali svou metodu pro bezeztrátovou komprimaci údajů. Za spolupráce s Terrym Welchem vznikl algoritmus známý pod označením LZW. V této době ještě o tom, že by snad metoda byla nějak patentovaná, nebyla ani zmínka. Ostatně ve Spojených Státech lze patentovat vynález zpětně.24 Skutečně na pováženou ale byl fakt, že stejnou metodu si kromě Welche, resp. jeho zaměstnavatele, kterým byla společnosti Unisys, nechala

23

Buď je veřejně dostupná specifikace, nebo je k zjištění principů datového formátu využito zpětného

inženýrství. 24

Vychází se zde z toho, že patentové řízení je spojeno s jistými požadavky na čas i peníze a proto se

potenciálnímu žadateli o patent dává rok na otestování, zda patent může být komerčně úspěšný a zda má tedy smysl patentovým řízením projít.

17

patentovat i IBM. V době, kdy CompuServe začal s vývojem GIFu tedy platil tento dvojí patent. Vlastník patentu nemá žádnou legální povinnost informovat širokou veřejnost o tom, že nějaká technologie jím byla patentována. Za situace, kdy existují tisíce patentů, se nelze příliš divit, že si vývojáři CompuServe nevšimli, že metoda, kterou používají, je patentovaná. První zmínka o spojitosti GIF a LZW padla v odborném časopise z oblasti počítačů na počátku 90. let. Ani poté ale společnost Unisys nebyla aktivní a teprve o několik let později došlo k dohodě mezi Unisysem a CompuServem. Teprve v roce 1995 byly zveřejněna licenční podmínky, které požadovaly licenční poplatky za podporu formátu GIF v nových aplikacích. Později Unisys licenci změnil. Placená licence byla nutná nejenom pro nový software, ale i pro CD obsahující starší software, pokud k vytvoření došlo v roce 1995 a později. Dokonce bylo nutné poplatky platit po každém tzv. „updatu“, což se výrazně dotklo zejména menších vývojářů. Pokud společnosti svoje produkty dodávaly bez podpory GIFu, bylo možno si podporu zadarmo stáhnout. Unysis však opět změnil licenční politiku. Platba poplatků byla rozšířena i na nekomerční produkty. Taková licenční politika se setkala s masovým odporem a GIF formáty byly nahrazovány formáty JPEG. CompuServe zareagoval vývojem nového formátu. Tak vznikl PNG, který není zatížen žádnými patenty. Patenty společnosti Unysis vypršely kolem roku 2006 a kauza vyzněla poněkud do ztracena. Problémy, které vyvstaly kolem formátu GIF, poukazují na kontroverznost softwarových patentů, se kterými se v této práci ještě setkáme. Například již samotný fakt, že se jednu a tutéž věc podařilo patentovat dvakrát, může posloužit k posouzení kvalifikovanosti patentových úředníků. Vzhledem k tomu, že v současnosti existuje několik stovek patentů pokrývajících různé způsoby bezeztrátové komprimace rastrových dat (bitmap, pixmap), vývojáři se při tvorbě formátu pohybují doslova na minovém poli, pokud usilují o vytvoření formátu, který by byl osvobozen od všech patentů. To se samozřejmě nejvíc dotýká středních a malých společností. Kroky samotné společnosti Unisys pak upozorňují na problém patentů, které v příhodnou chvíli „vyplují na povrch“ a vysloužily si název „submarine patents“.25

25

Viz. TIŠNOVSKÝ , Pavel. Případ GIF. Root [online]. 2006 [cit. 2009-03-03]. Dostupný z :

http://www.root.cz/clanky/pripad-gif/.

18

3 Právní úprava software V této části práce se zaměřím na software a jeho ochranu prostřednictvím pravidel práva duševního vlastnictví. Zahrnuji sem úpravu mezinárodními úmluvami, regulaci v České Republice a Evropské Unii, a její porovnání se systémem známým v anglosaském právním systému, konkrétně v USA.

3.1 Koncept duševního vlastnictví Duševní vlastnictví představuje jednak majetek nehmotné povahy, který vznikl v důsledků tvůrčí činnosti lidské mysli, jednak právní vztahy duševního vlastnictví. Vzniká v procesu měnění okolního i vnitřního světa člověka. Jde o právní a ekonomickou abstrakci, která je tvořena souhrnem různě objektivně vyjádřených ideálních předmětů, které nejsou věcmi ani právy samotnými, ale jsou způsobilé být samostatnými předměty právních a ekonomických vztahů.26 Koncept

vlastnictví

nehmotných

statků

v oblasti

informačních

a

komunikačních technologií je poměrně nový a teorie i praxe si na něj teprve zvyká. Zvlášť je to patrné v oblasti informačních technologií. Zejména vlivem internetu se vytváří komunita v kyberprostoru, která upozorňuje na specifika vlastnictví některých produktů lidské tvořivosti. Informace a jiné nehmotné statky se vyznačují charakteristickými vlastnostmi, které jsou pro jejich tržní využití a právní úpravu stěžejní; Ubikvita znamená možnosti informace existovat současně na několika místech zároveň. Nevýlučnost činí obtížným znemožnit jiným subjektům užití informace. Přečtený kus textu nebo zaslechnutá melodie zůstává v paměti a jednou „vypuštěnou“ informaci nelze vzít beze zbytku zpět. Další významnou vlastností je, že nehmotný statek se nespotřebovává užíváním. Divadelní hra může mít po staletí tisíce diváků. Mezi konzumenty neexistuje rivalita. K jedné informaci může nezávisle na sobě přistupovat libovolné množství osob, aniž by něčí podíl na informaci musel být proto menší. Důležité je též odlišení samotné informace od nosiče, na kterém se fyzicky nachází. Tuto vlastnost nehmotných statků je třeba zdůraznit, jelikož běžný konzument si často není vědom, že zakoupí-li například CD 26

Viz. TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Masarykova universita v Brně

v nakladatelství Doplněk 1994 s. 20.

19

s hudbou, nestává se vlastníkem hudby, ale jen a pouze vlastníkem jednoho konkrétního CD.27 Prof. Telec označuje většinu práv duševního vlastnictví za práva monopolní, vycházející ze samé podstaty tvorby. Za důležité považuje pravidlo, že tvůrce musí své právo uplatňovat nebo neuplatňovat v souladu s oprávněnými kulturními nebo hospodářskými zájmy potenciálních uživatelů ideálních statků. Jako východiska duševního vlastnictví vidí lidské právo požívat plodů umění, které je zakotveno v čl. 27 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Ta byla koncipována pouze jako tzv. soft law. To ovšem neznamená její nevýznamnost, neboť postupem času zde zmíněná pravidla získala povahu mezinárodního obyčeje. Dalším lidským právem spojeným s právy duševního vlastnictví je právo pokojně užívat majetek. Souvislost prof. Telec nachází i v případě svobody projevu, která je zakotvena v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.28 Duševní vlastnictví je rozdělováno na průmyslové vlastnictví ( vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, označení původu, ochranné známky, topografie polovodičových výrobků atd.) a autorská práva. Do druhé jmenované kategorie spolu s díly literárními, výtvarnými a hudebními patří i software. Jak plyne z názvu, duševní vlastnictví je svým způsobem majetkem. Práva duševního vlastnictví lze prodávat a zákon je chrání proti krádeži. Přesto však označení duševního vlastnictví za majetek v několika ohledech pokulhává. V případě duševního vlastnictví stojíme před velmi specifickým druhem majetku. Výstižně a srozumitelně popisuje problematiku Lessig v knize Free Culture.29 Duševní vlastnictví se zakládá na myšlenkách, které jejich autoři „vypouštějí“ do světa.

27

Viz. WIEBE, Andreas. Perspectives of European Intellectual Property Law. International Journal

of Law nad Information Technology . 2006, vol. 8, no. 2, s. 139-165. 28

Viz. TELEC, Ivo. Přehled práva duševního vlastnictví : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 1.

vyd. Brno : DOPLNĚK, 2002. 201 s. 79-170 s. 29

Lessig např. popisuje situaci, kdy na zahradě souseda stojí stůl. Pokud jej odnese, tedy ukradne, pak

je zcela zřejmé, čeho se dopustil. Stůl na sousedově zahradě už nebude, přestože za něj soused vynaložil jistě nemalé peníze. Sousedova ztráta je evidentní. Co se ale stane, pokud od souseda vezme pouze myšlenku mít na zahradě také takový stůl? Co když proto, aby ji realizoval, koupí vlastní stůl? V čem pak spočívá sousedova ztráta?

20

Takové myšlenky jsou ale poté svobodné a jejich úplná kontrola není možná.30

3.1.1 Ochrana duševního vlastnictví v prostředí Internetu S rychle se rozrůstajícím využíváním Internetu vyvstává otázka, jestli stávající koncept duševního vlastnictví je v tomto novém prostředí udržitelný. Pro trh na Internetu platí specifická pravidla. Právo se ještě na novou realitu zcela neadaptovalo. Na otázku, jakou cestou by se mělo vydat, existují přirozeně protichůdné odpovědi. Na jedné straně je anarchistický úhel pohledu, který razí teorii, že koncept duševního vlastnictví je zastaralý a měl by proto být zcela opuštěn. Lidská mysl nepotřebuje žádnou vnější motivaci k tomu, aby tvořila. Je to její přirozená vlastnost. Informace je aktivita a aspekt interakce. Nelze ji vlastnit, ale zažít. Je to součást mezilidských vztahů. Úspěch Linuxu potvrzuje, že tato teorie sice může znít naivně, ale není scestná. Na opačné straně názorového spektra se lze setkat s tvrzením, že ačkoliv Internet vyžaduje změny v přístupu k duševnímu vlastnictví, neznamená to konec duševního vlastnictví jako takového. I na Internetu musí být státem zaručena vymahatelnost práv.31 Internet ale každopádně v duševním vlastnictví způsobuje stejný převrat, jaký popisuje Lessig ve své knize Free Culture. Na začátku minulého století ve Spojených Státech každý vlastník půdy zároveň byl i vlastníkem prostoru pod svým pozemkem a prostoru nad ním. Tento koncept vlastnictví byl přijímán jako zcela přirozený. To ovšem trvalo jen do vynálezu stroje, který dokázal vzlétnout. Letadla učinila do té doby přirozenou věc dále neudržitelnou. Do té doby nezpochybňovaná doktrína musela kapitulovat před pokrokem ve vědě a zdravým rozumem. V dnešní době naopak každému připadá přirozené, že se dostane na dovolenou, aniž by s kýmkoliv vyjednával povolení k vstupu na jeho pozemek.32 Totéž se v současné době děje s duševním vlastnictvím. Na Internetu stará omezení neplatí a zákonodárcům i soudcům chybí dostatek 30

Zájemcům o problematiku vřele doporučuji publikaci; LESSIG, Lawrence. Free Culture : How Big

Media Uses Technology and the Law to Lock Down Culture and Control Creativity. [s.l.] : The Penguin Press, 2004. 31

Viz. WIEBE, Andreas. Perspectives of European Intellectual Property Law. International Journal

of Law nad Information Technology . 2006, vol. 8, no. 2, s. 139-165. 32

Toto zajímavé přirovnání si lze přečíst v úvodu publikace LESSIG, Lawrence. Free Culture : How

Big Media Uses Technology and the Law to Lock Down Culture and Control Creativity. [s.l.] : The Penguin Press, 2004.

21

vědomostí k tomu, aby vytvořili nové hranice. Ty si zřejmě budou vytvářet sami členové komunity na Internetu smluvní cestou s využitím stávajících pravidel převzatých z práva duševního vlastnictví. Půjde o dlouhodobý proces, ve kterém se teprve ukáže, která pravidla jsou funkční a udržitelná a která nikoliv.33 Lessig varuje před soustředěním moci skrze vlastnictví a skrze rozšiřování působnosti práva. Přitom však nepatří mezi ty, kteří by snad volali po společnosti bez vlastnictví. Svobodná kultura neimplikuje kulturu, v níž autor nedostává zaplaceno. Internet má na tvorbu a kulturu zásadní vliv a nejde jen o to, že dílo každého z nás se teď může šířit mnohem rychleji, což je něco dosud nevídaného a bezpochyby pozitivního.34 V době „před Internetem“ se právo zaměřovalo na komerční kulturu. Díky Internetu se šíření nekomerční a svobodné kultury dostalo pod kontrolu zákonů. Rovnováha mezi komerční a svobodnou kulturou je narušena a mnohem více kultury je v současnosti „vlastněno“. Ochranářský přístup ale přitom nehájí autory, ale komerční zájmy. Jak již bylo řečeno, koncept svobodné kultury nepopírá hodnotu majetku a hodnotu duševního vlastnictví jako takového. Upozorňuje pouze na dle mého názoru podstatný fakt, že existuje mnoho hodnot, které nelze zaškatulkovat pod „vlastnictví“. Jde o hodnoty, které jsou součástí tvůrčího procesu komerční i nekomerční kultury, půjčování si inspirace od jiných autorů a stavění na ní. Každá kultura je do určité míry svobodná, otázkou ale je do jaké a kam až lze v jejím sdílení zajít.35

33

Viz. MACKAAY, Ejan. On property rights and their modification. Fase/Kanning/Walker :

Economics, Welfare Policy and the History of Economic thought - Essay in Honour of Arnold Heertje. 1999, Cheltenham, UK. Ch. 14, s. 245-264. 34

Doslova každý jednotlivec disponující počítačem, internetem a nápady, se může s celým světem

podělit o svoji tvorbu, aniž by měl smlouvu s vydavatelem a aniž by jeho dílo bylo někým autoritativně hodnoceno a shledáno dost dobrým. Jsme to jen my sami, kdo posuzuje, co stojí za to. Čtenář nebo divák nemusí konzumovat pouze „oficiální“ kulturu. Jako alternativa se mu nabízí stránky jako www.ict-law.blogspot.com nebo www.kpstrikesback.com. a další a další. Informace pro něj nikdo netřídí. Platí také, že nemusí zůstat jen pasivním konzumentem. 35

Viz. LESSIG, Lawrence. Free Culture : How Big Media Uses Technology and the Law to Lock

Down Culture and Control Creativity. [s.l.] : The Penguin Press, 2004.

22

3.2 Regulace duševního vlastnictví mezinárodními smlouvami Ochrana duševního vlastnictví jako takového má své kořeny již v 19. století. Mezinárodní smlouvy, které po této době začaly vznikat, se v současné době vztahují i na software. V následující podkapitole nabízím jejich krátký přehled a zabývám zařazením software do jejich působnosti. Na počátku stála Pařížská úmluva, která pochází z roku 1883. Od ní se začínají odvíjet mezinárodní vztahy v oblasti duševního vlastnictví. Krátce po Pařížské úmluvě následuje Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, která světlo světa spatřuje v roce 1886. V ní se objevují dnes již obecně známé principy, jako je ochrana děl bez ohledu na formu a způsob vyjádření nebo trvání ochrany 50 let po autorově smrti. Teprve na konci 20. století v roce 1994 vzniká další významná dohoda, známá dnes pod zkratkou TRIPS - Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (World Trade Organization Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property). Navazuje na principy Bernské úmluvy. Co je však nejpodstatnější – mezi chráněná díla zařadila i počítačové programy.36 Definuje nové typy ochrany, mezi nimi i využití díla prostřednictvím internetu.

V dohodě

nalezneme i základní pravidla pro trestní postih pachatelů, kteří se dopustí porušení práv duševního vlastnictví. Navrhuje peněžní pokuty, zabavení a zničení předmětů, které sloužily při spáchání trestného činu, navrhuje i tresty odnětí svobody.37 Rok 1996 přinesl další mezník – Smlouvu WIPO o autorském právu a Smlouvu WIPO o ochraně práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, které upravují autorská práva s ohledem na elektronický přenos dat a informací. Ochrana počítačových programů, zakotvená v této smlouvě, odkazuje přímo na čl. 2 Bernské úmluvy. Z těchto dokumentů vychází i český autorský zákon.38 Porušováním autorských práv se zabývá také Radou Evropy vytvořená Úmluva o počítačové kriminalitě z roku 2001.39 Nejdůležitější smlouvy zabývající se autorským právem 36

Viz. JURMANOVÁ VOLEMANOVÁ, Věra. Digitální knihovny z pohledu autorského práva.

Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, 2005. s. 8. 37

Viz. Světová obchodní organizace (WTO). [online]. [cit. 2008-02-12]. Dostupné z:

http://download.mpo.cz/get/28785/30994/330147/priloha001.txt>. 38

Viz. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Ostatní mezinárodní dohody v oblasti práv k duševnímu

vlastnictví. [online]. [cit. 2008-02-12]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument6205.html. 39

Viz. Europe-Convention on Cybercrime (ETS No. 185). [online]. [cit. 2008-02-12]. Dostupné z:

23

v následujícím textu rozeberu podrobněji.

3.2.1 Bernská úmluva Na počátku vývoje úmluvy stál podnět Victora Huga z Association Littéraire et Artistique Internationale, francouzské skupiny sdružující literáty a umělce. Na úmluvu proto měla silný vliv francouzská doktrína „droit d´auteur“, která oproti anglosaskému konceptu copyrightu neřeší pouze ekonomickou stránku vytvoření díla. Nárok autora na ochranu vzniká již samotným vytvořením díla. Autoru od počátku přísluší všechna práva ke všem odvozeným dílům. Před vznikem úmluvy měla práva k dílu pouze lokální charakter. Pokud tedy autor publikoval ve své zemi, měl v ní všechna práva. Nemohl však ovlivnit, co se s jeho dílem bude dít za hranicemi, kde mohlo být libovolně přeloženo a vydáváno. Bernská úmluva zavedla pravidlo stejných práv autora ve všech zemích, které úmluvu podepsaly. Za účelem řešení administrativních problému vznikla Spojená Mezinárodní Kancelář pro Ochranu Duševního Vlastnictví (United International Bureaux for the Protection of Intellectual Property), ze které se později stala Světová Organizace Duševního Vlastnictví (World Intellectual Property Organisation) WIPO a přešla pod správu Spojených Národů.40 Bernská úmluva prošla od svého vzniku mnoha revizemi; 1898 v Paříží 1908 v Berlíně 1914 v Bernu 1928 v Římě 1948 v Bruselu 1967 ve Stockholmu 1971 v Paříži 40

Viz. WIPO Treaties – General Information [online]. 2008 [cit. 2008-11-04].Dostupný z:

http://www.wipo.int/treaties/en/general/.

24

Z doku 1979 pochází doplnění Bernské Úmluvy. V současné době má Bernská úmluva 164 členských států.41

3.2.2 Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights - Úmluva TRIPS Tato Úmluva o obchodních aspektech duševního vlastnictví je pod správou Světové obchodní organizace. Její největší část je věnována úpravě práv majetkových a úpravě obchodování s nimi. Přináší oproti předchozí úpravě některé novinky. Věnuje se například využití díla skrze Internet. Podmínkou pro přístup k Úmluvě TRIPS je předchozí přijetí Bernské Úmluvy. Úmluva TRIPS vznikla na Uruguayském kole Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade - GATT) v roce 1994. Stanovuje požadavky, které musí národní právní úpravy dosáhnout v různorodých oblastech duševního vlastnictví, jakou jsou autorská práva, práva výrobců zvukových záznamů nebo patenty. Úmluva TRIPS upřesňuje postup při vymáhání práva, opravné prostředky a postupy pro řešení sporů. Ochrana a vymáhání práv přitom musí přispívat k dalšímu pokroku a inovacím. Práva a povinnosti musí být v rovnováze a musí sloužit výrobcům i uživatelům k jejich oboustrannému prospěchu. Úmluva TRIPS se snaží zabránit tomu, aby duševní vlastnictví bylo státy využíváno jako bariéra při vstupu na jejich národní trh. Úmluva TRIPS zavedla duševní vlastnictví do sféry mezinárodního obchodu a zůstává v této oblasti dodnes nejkomplexnější úpravou. Na rozdíl od jiných dohod v oblasti duševního vlastnictví také disponuje silným donucovacím mechanismem.42 Úmluva TRIPS ve svém článku 27 stanoví požadavek patentovatelnosti pro všechny oblasti vědy a techniky. "(...) patents shall be available for any inventions, whether products or processes, in all fields of technology, provided that they are new, involve an inventive step and are capable of industrial application. (...) patents shall be available and patent rights enjoyable without discrimination as to the place of invention, the

41

Viz. List of parties to international copyright treaties. [online]. 2002 [cit. 2008-11-04].Dostupný z:

http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_parties_to_international_copyright_treaties. 42 Viz. Intellectual property: protection and enforcement [online]. 2008 [cit. 2008-11-04].Dostupný z: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/agrm7_e.htm.

25

field of technology and whether products are imported or locally produced." 43 „(…) patenty musí být k dispozici pro všechny vynálezy, ať již produkty nebo procesy, a to ve všech oblastech techniky za předpokladu, že jsou nové, zahrnují tvůrčí činnost a jsou průmyslově využitelné.(…) patenty a patentová práva mají být k dispozici bez omezení pokud jde o místo, oblast technologie a o to, zda jsou výrobky dovážené, nebo z místní produkce.“ Znění článku vyvolává otázky ohledně patentovatelnosti software a obchodních metod. Zastánci patentů uvádějí ustanovení Úmluvy TRIPS jako argument pro patentovatelnost software. Pokud má být patent udělen všem vynálezům z oblasti technologie, pokud jsou schopné průmyslové aplikace, pak nutně vyvstává otázka, jak vyložit uvedené pojmy. Je software sám o sobě schopen průmyslové aplikace? Takové otázky si kladou jak zastánci tak odpůrci patentů. Debata zůstává nadále otevřena.44

3.2.3 Smouva WIPO o autorském právu - WIPO copyright treaty Hlavním zaměřením Smlouvy WIPO o autorském právu je využití díla prostřednictvím sítě Internet, technická ochrana děl nebo práva informačního managementu. Ochrana software se do Smlouvy WIPO promítá zdaleka nejvýrazněji v porovnání s ostatními úpravami, které byly zmíněny. Je zde znovu zdůrazněno, že software je literárním dílem. Smlouva se vyrovnává s různými možnostmi vyjádření programu (zdrojový kód, strojový kód, ale i tzv. „look and feel“), když stanoví že; "Computer programs are protected as literary works within the meaning of Article 2 of the Berne Convention. Such protection applies to computer programs, whatever may be the mode or form of their expression.“ 45 „Počítačové programy jsou chráněny jako literární díla v rámci článku 2 43

Viz. znění Úmluvy dostupné například z: http://www.wto.org/english/docs_e/legal_e/27-

trips_01_e.htm. 44

Viz. The TRIPS Treaty and Software Patents [online]. 2006 [cit. 2008-11-05]. Dostupný z:

http://eupat.ffii.org/analysis/trips/. 45

Viz. BURYAN, J,: Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU [online]. 2003 [cit. 2008-

11-05]. Dostupný z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=136835.

26

Bernské Úmluvy. Tato ochrana přísluší počítačovým programům bez ohledu na způsob jejich vyjádření.“ Kritiku si vysloužila některá sporná ustanovení ve Smlouvě, mezi nimi například zákaz obcházení technických opatření k ochraně díla (čl. 11) a to i v případě, kdy je porušení technického opatření nutné k výkonu práv. Dále je kritizováno, že smlouva uplatňuje univerzální standard pro všechny členské země, ačkoliv jsou na velmi rozdílném stupni vývoje. Smlouva je do práva EU implementována rozhodnutím Evropské Rady z 16.3.2000. Předmět Smlouvy WIPO do značné míry pokrývá směrnice 91/250/EC, o ochraně počítačových programů, směrnice 96/9/ES o ochraně autorských práv k databázím a směrnice 2001/29/ES o zákazu používání zařízení pro obchází "technickou ochranných opatření ", jako je správa digitálních práv (digital rights management).

27

4 Způsoby ochrany software S nástupem mikroprocesoru a osobních počítačů se začaly rozvíjet způsoby, jak se vypořádat s ochranou software, ke kterému náhle měla přístup široká veřejnost. Zatímco starý kontinent si zvolil pro ochranu softwaru autorské právo, ve Spojených státech se prosadila patentová ochrana. Tím se ovšem možnosti ochrany software nevyčerpávají a navíc svět informačních a komunikačních technologií je pro právo výzvou k tvorbě forem ochrany sui generis. Na následujících řádcích se budu způsoby ochrany softwaru zabývat podrobněji. Společnosti se při zajištění cenných informací jako jsou zdrojové kódy a ostatní interní projektová dokumentace mohou spolehnout na institut obchodního tajemství. Ten poskytuje ochranu proti zneužití informací značné obchodní hodnoty soutěžitelem nebo kýmkoliv jiným. Obchodní tajemství je potenciálně časově neomezené. Jak sám název napovídá, informace musí skutečně být utajená, aby dosáhla na tuto formu ochrany. Obchodní tajemství si tedy nelze nárokovat na zveřejněný postup. Naopak je zjevné, že k tomu, aby společnost mohla ze svého obchodního tajemství těžit, určitý okruh osob se o informaci může dozvědět. Jde například o poskytování licencí na obchodní tajemství jiným výrobcům. Ke porušení obchodního tajemství dochází obvykle ve dvou případech; pokud je k získání informace použito nekalého prostředku jakým je například krádež. Druhým případem je využití informace nebo zveřejnění informace v rozporu s důvěrnými ujednáními mezi subjekty. Institut obchodního tajemství naopak nechrání subjekty v situaci, kdy někdo jiný nezávisle na nich dospěje ke stejnému výsledku, které je předmětem obchodního tajemství. Nemůže ani zamezit zpětnému inženýrství v případě, kdy konkurent zkoumá legálně získaný výrobek. Autorské právo pohlíží na software jako na dílo literární, ačkoliv toto zařazení není bez otazníku, neboť nelze popřít, že mezi zdrojovým kódem a sbírkou poezie jsou významné rozdíly. Forma vyjádření je však literárnímu dílu nejblíže. Pro to, aby dílu byla poskytnuta ochrana autorským právem stačí, aby bylo zhotoveno v objektivně vnímatelné podobě. Podoba, obsah ani kvalita nejsou určující. Autorské právo pak chrání zdrojový kód před doslovným opsáním. Autorské právo vzniká okamžikem vytvoření. Ochrana trvá po celý život autora a dále kolem 50 po smrti autora. Pro kontinent platí odlišování práv osobnostních a materiálních. Anglosasky 28

systém se zaměřuje pouze na materiální právo. Jak již bylo řečeno, autorské právo chrání pouze jedno určité vyjádření nápadu a nikoliv nápad samotný.46 Další možností, která se bezprostředně dotýká i softwaru, jsou patenty. Privilegia podobná patentům se objevila již ve středověku. Uvádí se, že monopoly podobné patentu byly udělovány již ve starém Řecku. Současný koncept patentu má základy v Anglii, kterou ve středověku zužovala zaostalost a nízká životní úroveň. Za cesty do zahraničí a zahraniční obchod začala proto být udílena privilegia, aby se do tak nebezpečné aktivity vyplatilo pustit. Ve 14. století panovník začal udílet monopol tomu, kdo první projevil zájem o importování nového výrobku do Anglie. Činil tak otevřeným dopisem, pro který v tehdejší angličtině existovalo pojmenování „letter patent“, přičemž „patent“ znamená „otevřený“. Nejprve byly monopoly udělovány dovozcům zahraničních produktů (např. plodin, které v Anglii nerostly). Později stejné monopoly byly udíleny i těm, kteří přišli s novou technologií. Tak došlo například k udělení letter patent na výrobu soli. Udílení monopolů dostalo do Anglie mnoho vynálezů, ze kterých by nemohla mít užitek, pokud by nezačala jejich dovozce a později původce nějakým způsobem motivovat. Stinná stránka udílení patentů ale vyšla najevo už ve středověku. Například sůl zdražila více než desetinásobně. V 17. století došlo k potvrzení patentů, které byly již přijímány jako obyčejové právo, v The Statute of Monopoly (zákon o monopolech). Zde tedy začíná vývoj patentů do jejich dnešní podoby. 47 Na rozdíl od práva autorského nevzniká patent společně se vznikem díla, ale je výsledkem řízení a udělují se pouze je-li shledáno, že vynález představuje pro společnost prospěch. Dočasný monopol je udělen výměnou za odhalení určitého postupu. Patentová ochrana se týká výrobků a technických řešení z oblasti strojů, přístrojů, zařízení, zapojení, postupů a metod. Aby technické řešení bylo možno patentovat, musí být splněny tyto požadavky:

46

Viz. LEMLEY, Mark, et al. Software and internet Law : Updates . 2nd edition. [s.l.] : Aspen Law

and Business, 2003. Introduction to Computer Technology, Network Economics and Intellectual Property, s. 1-46. 47

Viz. STOBBS , Gregory . Software patents . 2nd edition. : Apen Publishers , 2000. 935 s. Aspen

Law & Business. s. 3 -27.

29

•

novost ve srovnání se světovým stavem techniky, zároveň nesmí být toto řešení již v minulosti zveřejněno.

•

řešení je výsledkem vynálezecké činnosti. To znamená, že nevyplývá zřejmým způsobem ze známého stavu techniky

•

řešení je průmyslově využitelné 48

Udělení patentů nastává poté, co úspěšně proběhne patentové řízení na základě patentové žádosti nebo přihlášky. Tu podává původce vynálezu nebo ten, na něhož původce toto právo převedl. V žádosti o patent je nutno uvést popis vynálezu, popř. výkresy a patentové nároky. Patentové nároky slouží k přesnému vymezení toho, pro co je ochrana požadována. Žádosti jsou podrobeny přezkumu, v jehož rámci jsou vyloučeny ty, které obsahují vynálezy nepatentovatelné, které jsou nejednotné nebo obsahují jiné vady. Na základě průzkumu, ve kterém nebyla nalezena žádná vada žádosti, je udělen patent. Účinek patentu trvá obvykle 20 let od podání přihlášky. Bez souhlasu majitele tak nikdo nesmí patent využívat. Souhlas se uděluje prostřednictvím licenční smlouvy. Neobvyklý není ani prodej patentu.49 Ochrana pomocí softwarových patentů, která se uplatňuje ve Spojených Státech, je pro právo České Republiky a Evropské Unie netypická a není dost dobře možné ji zde začít prosazovat, neboť samotný software za vynález nepovažuje a proto ani udílení patentové ochrany není možné. To samozřejmě nevylučuje patentování vynálezů, které mimo jiné využívají pro svoji realizaci i počítače Na software se dále může vztahovat ochranná známka, která chrání jeho název nebo značku. Právo nekalé soutěže zase znamená kromě ochrany způsobů vyjádření i ochranu originálního způsobu řešení. Mimo již zmíněné možnosti se konstituovaly další alternativní způsoby šíření software prostřednictvím ujednání, která umožňují autorům poskytnout širší rozsah práv pro uživatele jejich softwaru, než jaký by byl možný v rámci autorského práva.

48

Viz. Druhy patentových dokumentů [online]. 2002 [cit. 2009-01-03]. Dostupný z:

http://knihovny.cvut.cz/vychova/vychova1/inf_pram/typy.html. 49

Viz. Udělování patentu [online]. c2002 , 2008 [cit. 2009-02-06]. Dostupný z :

http://isdvapl.upv.cz/servlet/page?_pageid=82,112&_dad=portal30&_schema=PORTAL30&443__10 2.menu_f=4474&444__102.folder_f=5747.

30

Děje se tak prostřednictvím licencí jako je GNU/GPL nebo Creative Commons. Pojednání o nich bude následovat níže v této práci.

4.1 Licence – pojem a různé typy Licence je výraz pocházející z latinského jazyka ze slova „licere“ a v právním významu znamená svolení s užíváním nehmotného statku. Účelem je převedení majetkového dispozičního oprávnění k licencovanému předmětu. Jde o absolutní právo autora, v rámci něhož dává svolení k výkonu určitých práv nabyvateli. Realizuje se licenční smlouvou. Setkat se lze i s licencemi udělenými ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu. Na rozdíl od smluv o převodu se v případě licenční smlouvy poskytovatel svého práva nezbavuje. Nabyvateli vzniká relativní právo. Se svolením poskytovatele může toho právo případně převést na nového nabyvatele, nebo udělit sublicenci. Komunita uživatelů počítačů a programátorů přišla s vlastními metodami, jak šířit software. S příchodem Internetu se zásadním způsobem rozšířily možnosti sdílení a poskytování počítačových programů. Přitom jsou hojně využívány různé typy licencí. Většina textů licencí vzniká v prostoru zahraničních právních řádů, ovšem vzhledem k distribuci software po celém světe zejména prostřednictvím internetu, mají vliv i na právní poměry českých uživatelů. V následujících odstavcích přiblížím různé možnosti nastavení podmínek při poskytování software. Free software - Pojem „free“ v názvu lze přeložit buď jako „volný“ nebo jako „zdarma“. Tvůrci myšlenky free software vnímali slovo „free“ ve spojitosti s volností a svobodou. Jedná se zde o svobodu provozovat, kopírovat, distribuovat, studovat, pozměňovat a vylepšovat software. Pouze software, který disponuje všemi vyjmenovanými svobodami může být označen za „free“. Zejména povolení redistribuce a modifikace je významný rozdíl v porovnání s copyrightem. Zakladatel hnutí Richard Stallman vysvětluje rodíl mezi jednotlivými výklady slova „free“ na příkladu „free speech“ a „free beer“. Free software ale každopádně není z definice nekomerční. Kopii „volného“ softwaru je možné zpoplatnit, nicméně bez ohledu na to, zda byla získána zdarma nebo za peníze, vždy je zachována svoboda software

31

kopírovat, pozměňovat a tak dále.50 Historie free software začíná před více než 20 lety. V dobách, kdy počítače byly teprve v počátcích, docházelo ke sdílení programů mezi zainteresovanými osobami v podstatě stejným způsobem, jaký dnes prosazuje idea free software. V této době vznikala kultura hackerů, kteří se bavili nalézáním chytrých řešení a „učením“ počítače něčemu novému, co laboratorní software neumožňoval. Tento stav volnosti, sdílení a svobody zkoumání funkcí softwaru neměl dlouhého trvání. Počátkem 80. let přestal být počítač obrovskou krabicí, která nemá mimo MIT žádné rozumné uplatnění. Osobní počítač se dostal do domácností a obchodních společností. Velcí výrobci jako IBM vycítili příležitost k výdělku. Postupem času se uzavírání zdrojového kódu uživatelům stávalo čím dál častější praxí. V reakci na tento omezující stav přišel v roce 1984 Richard Stallman s projektem GNU, který si klade za cíl vyvinout kompletní operační systém v duchu myšlenky free software. O rok později zakládá Free Software Foundation za účelem propagace, organizace a ochrany free software.51 Free Software Foundation působí do současnosti. Nejznámějším operačním systémem, který se spoléhá na free software produkty, je Linux. Open source software - Za Iniciativou otevřeného kódu stojí Erik S. Raymond, který je také autorem slavné knihy The Cathedral and the Bazaar. Tento termín popisuje víceméně stejný jev jako free software, ačkoliv mezi oběma kategoriemi přece jen existují rozdíly. Největší odlišnost spočívá v politickém kontextu obou pojmů. Zatímco Free software je laděn anarchisticky a jeho stoupenci důsledně dbají na to, aby slovo „free“ bylo správně chápáno ve smyslu svobody, „open“ se váže spíše k ekonomické výhodnosti softwaru. Copyleft - Koncept tzv. copyleftu

zaručuje, že všechny kopie všech

modifikovaných verzí programu budou opět free software a nedojde k přidání dalších podmínek, které by omezovaly svobody uživatele nepřijatelným způsobem. Vychází 50

Viz. STALLMAN, R., Free software definition. [online]. 2007 [cit. 2009-02-04]. Dostupný z:

http://www.fsf.org/licensing/essays/free-sw.html. 51

Viz. WHEELER, D.: Why Open Source Software/ Free software? Look at the numbers! [online].

2007 [cit. 2009-02-04]. Dostupný z: www.dwheeler.com/oss-fs-why.html.

32

se zde z autorských práv (copyrightu) k nimž jsou přidány podmínky distribuce, které musí zůstat nezměněny při další redistribuci programu nebo jeho variant. Pokud je software svobodný ,ale nepodléhá copyleftu, je možné, že některá z jeho modifikací již svobodná nebude. Všeobecná veřejná licence GNU - Tento typ licence je založen na copyleftu. Jedná se o specifický balíček podmínek distribuce, ve kterém jsou zahrnuty všechny výše jmenované svobody, bez nichž by software nemohl být nazýván svobodným. Tato licence byla napsána v roce 1989 Richardem Stallmanem. Nejvíce ji proslavilo, když byla v roce 1992 použita pro linuxové jádro. Od té doby doznala mnoha různých úprav a modifikací. Druhá verze přišla na svět již v roce 1991. Jejím nejdůležitějším přínosem bylo pravidlo „svobodu nebo život“, které určovalo, že pokud bude uživatelem přidáno k podmínkám omezení, které je neslučitelné s licencí GNU/GPL, nesmí takový software být šířen vůbec. Třetí pak reagovala na pokusy některých dodavatelů softwaru a hardwaru najít v licenčních ujednáních skuliny. Šlo například o začleňování GNU/GPL softwaru do hardwaru, který následně odmítal spouštět modifikované verze tohoto software. Podmínky licence, jejíž text je dostupný společně se softwarem, který je takto licencován zaručují, že nabyvatel získává právo dílo modifikovat, kopírovat a dále šířit za úplatu nebo zdarma. Distributor nesmí práva zaručená licencí nijak omezit. Proprietární software - Takový software je ve vlastnictví jedné strany, typicky velké obchodní společnosti. Uživatele omezují nejrůznější restrikce, které se týkají distribuce, modifikace a jiného užití. Uživatel, který vytvoří kopii programu nikoliv proto, aby se na jejím prodeji obohatil, ale jen proto, že ji chce věnovat známému, uživatel, který se pokouší zjistit, na jakém principu software funguje, nebo si jen okopíruje software proto, aby jej mohl umístit na další počítače, které vlastní, se vystavuje riziku, že bude pokutován. Mezi proprietární software patří například Microsoft Windows, iTunes, WinZip. Public domain – V tomto případě se nejedná o žádnou licenci, považují nicméně za důležité zmínit i public domain. Pokud software náleží do tzv. public domain, znamená to, že se k němu nevztahuje žádná licence ani autorské právo. Tento software je dostupný zdarma, což vede k tomu, že je někdy také označován jako „free“. To je ovšem terminologická nesprávnost, jelikož zatímco free software vyžaduje mimo jiné dostupnost zdrojového kódu uživateli, public domain software 33

lze v některých případech získat, aniž by byl dostupný jeho zdrojový kód. Je ovšem potřeba dodat, že v podmínkách českého právního řádu jsou všechna díla, tedy i software, automaticky subjekty autorského práva. Musí se tedy jednat o poskytnutí práva užívat, pozměňovat a zasahovat do díla ve smyslu Autorského zákona. Shareware a Freeware - Tento software je možné dále distribuovat, nicméně každý kdo kopii užívá, je povinen zaplatit příslušný poplatek. Většina sharewaru nezpřístupňuje zdrojový kód a nejsou proto možné jeho modifikace. Jako

shareware

jsou známy

volně

šiřitelné

programy

distribuované

alternativními cestami, které jsou méně nákladné a pro uživatele poskytují lepší dostupnost, jelikož k jejich distribuci je možno využít Internetu. Konstrukce shareware je obvykle taková, že po nějakou dobu je jeho užívání bezplatné, nicméně po vypršení této doby je nutno autoru programu zaplatit poplatek. Shareware umožňuje uživatelům, aby si program legálně zdarma vyzkoušeli. Tvůrci tak spoléhají na to, že pokud je produkt opravdu dobrý, bude tato cesta nejlepší reklamou. Shareware obvykle neumožňuje do programu zasahovat, ale jak napovídá jeho název, lze jej neomezeně šířit dále.52 Na rozdíl od shareware, nemá freeware žádnou obecně uznávanou definici. Tímto termínem se obvykle označuje software, který připouští distribuci bez placení poplatků, nicméně jeho zdrojový kód není přístupný. Název je poměrně matoucí, neboť připomíná označení free software a značná část laické veřejnosti si není vědoma faktu, že mezi oběma druhy software je rozdíl.53 Obecně o freeware platí, že je možno takovýto software šířit bez omezení stejně jako shareware v době, kterou tvůrce dává na vyzkoušení, tato volnost je ale uživateli zachována bez časového omezení. Freeware využívají tvůrci, kteří chtějí na svou práci nějakým způsobem upozornit a v případě úspěchu svá další díla případně zpoplatnit. Bývá poskytován i jakou součást propagace zcela jiných aktivit například v rámci různých kampaní.

52

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Autorská práva a autorská díla, s. 478-538. 53

Viz. Categories of free and non-free software. [online]. 2009 [cit. 2009-03-04].Dostupný z:

http://www.fsf.org/licensing/essays/categories.html.

34

Není vyloučeno ani to, že autor skutečně chce své dílo poskytnout nezištně.54 Creative Commons - jde o neziskovou organizaci, jejímž cílem je podporovat kreativní činnost ve formě, ve které ji může veřejnost zdarma sdílet, užívat a nebo užívat k jinému účelu, než ke kterému bylo dílo původně zamýšleno. Creative Commons poskytují srozumitelné právní nástroje – licence Creative Commons, které umožňují tvůrcům upravit podmínky jejich autorských práv od implicitního „všechna práva vyhrazena“ po „některá práva vyhrazena“. Creative Commons licence nefungují jako náhražka za autorská práva, aplikují se na jejich základě, jsou vlastně jakousi nadstavbou. Umožňují modifikaci autorských práv tak, aby autoru výsledné podmínky vyhovovaly co nejlépe. Z komplikovaných podmínek autorských práv jsou abstrahovány některé aspekty. Idea „commons“ představuje zdroje, které nejsou rozděleny na části, z nichž každá je nečím vlastnictvím. Každý může ke společným zdrojům přistupovat bez speciálního povolení vlastníka. Nejlépe se Creative Commons licence hodí pro audiovizuální díla, pro která jsou také nejvíce využívána.55 Využitelnost licence je naopak velmi omezená, co se týče softwarového kódu. V porovnání s licencemi GNU/GPL je Creative Commons licence mnohem flexibilnější a podmínky si může autor v jejich rámci svobodně škálovat. Pro neprávníky jsou Creative Commons přehlednější a lépe srozumitelné.

54

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Autorská práva a autorská díla, s. 478-538. 55

Viz. Creative Commons [online]. 2006 [cit. 2009-03-04]. Dostupný z:

http://wiki.creativecommons.org/Legal_Concepts.

35

5 Ochrana software v České Republice a Evropské Unii Pro Českou Republiku a Evropskou unii obecně platí, že software je chráněn především proti kopírování. Platí zde princip neformálnosti. Ochrana je software poskytována od chvíle jeho vyjádření v objektivně vnímatelné podobě a pro její získání není třeba podstupovat žádné řízení, jako je tomu u patentů. Ačkoliv právní ochrana software je v zásadní míře poskytována právem autorským, považují za nutné opět připomenout i ochranu proti nekalé soutěži a trestněprávní předpisy a samozřejmě ochranu vyplývající z průmyslových práv, jelikož dle zákona 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, v platném znění, je možné chránit software jako součást technického řešení vynálezu.56 Autorské právo, které zejména chrání software, se vyznačuje následujícími charakteristickými rysy. Jde o právo absolutní, působí erga omnes a náleží jedné fyzické osobě, kterou je autor. Jeho právům odpovídá povinnost individuálně neurčeného okruhu osob zdržet se všech neoprávněných zásahů do těchto práv. Jde o právo nepromlčitelné, jelikož není ryze majetkovým právem, ale právem smíšeným, tedy osobnostně-majetkovým právem k výsledkům tvořivé činnosti člověka. Předmětem je jednotlivě určený ideální statek, který je sice svou povahou nehmotný, musí však být hmotně vyjádřen v takové podobě, která umožní vnímání lidskými smysly.57 V ČR je počítačový program chráněn jako dílo literární. Tento princip byl přejat z Bernské úmluvy, v jejímž článku 2 se stanoví, že výraz „literární a umělecká díla“ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření. V roce 1996 byla přijata Smlouva o autorském právu (WIPO Copyright Treaty ), o níž již bylo v tomto textu dříve pojednáno a v níž 56

Viz. BOLTNAR,J.: Právní ochrana počítačových programů.[online]. 2008 [cit. 2008-12-23]

Dostupný z: http://www.epravo.cz/top/clanky/pravni-ochrana-pocitacovych-programu-55220.html. 57

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Autorská díla a autorská práva , s. 479-538.

36

je stanoveno, že jako literární dílo ve smyslu čl. 2 Bernské úmluvy bude chápán i počítačový program. Také v Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví ( Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights, zkráceně TRIPS), kterou je ČR vázána, je počítačový program zmíněn. V čl. 10 je uvedeno, že počítačové programy, ať již ve zdrojovém nebo strojovém kódu, budou chráněny jako literární díla podle Bernské úmluvy.

5.1 Autorská práva a software v Evropské legislativě Pro software je stěžejní Směrnice 91/250/EHS. Tato jednotící směrnice v oblasti práva informačních a komunikačních technologií byla vydána 14.5.1991. Tato směrnice v souladu s Bernskou úmluvou stanoví, že programy mají být chráněny jako literární díla. Jedná se tedy o ochranu autorským právem. Ochrana se vztahuje pouze na samotné vyjádření, nikoliv na myšlenky a principy. Směrnice řeší reprodukci, úpravy a různé změny nebo překlad díla ve vztahu k právům autora. Setkáme se tu s doktrínou prvního prodeje v rámci společenství. Tím je autorovi dána možnost kontrolovat oběh programu a případně zamezit nežádoucí reprodukci. Obecná překladatelská licence pro software neplatí. Je možno jej přeložit jen v případě, že je to nezbytně nutné pro jeho fungování. Oprávnění držitelé programu mají podle Směrnice legálně možnost pořídit si kopii, přizpůsobit program, zkoumat jej za účelem zjištění, na jakém principu je program založen. Toto ustanovení je důležité zejména pro další rozvoj software, jelikož vývojářům je dána možnost inspirovat se již vytvořenými programy a dále rozvíjet myšlenky, které jsou v nich využity. Dekompilace programu je dle Směrnice možná pouze tam, kde to je nezbytně nutné pro interoperabilitu software, tedy pro to, aby mohl fungovat ve spolupráci s ostatními programy na počítači. Výlučná práva k programu podle směrnice jsou následující: •

trvalé i dočasné rozmnožování celého programu nebo jeho části jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě,

•

převedení do jiného jazyka, zpracování, úpravu a jiné změny programu.

•

veřejné šíření programu (prostřednictvím internetu a podobně) včetně jeho pronájmu. Veřejné šíření znamená zpřístupnění programu komukoliv. K neveřejnému šíření dochází, pokud je program 37

zpřístupněn v rámci soukromé akce šiřitele individuálně určeným osobám. Zpřístupnění programu rodině nebo v podniku není šířením. Pronájmem programu se rozumí jeho zapůjčení za úplatu. Veřejné půjčování je bezúplatné zpřístupnění jiným osobám na určitou dobu.58 Ochrana autorského práva je směrnicí stanovena na 50 let po autorově smrti. Tato doba ochrany vzbuzuje výhrady, jelikož v oblasti software jde vývoj kupředu mílovými kroky .59 Dalšími směrnicemi, které regulují oblast autorských a souvisejících práv jsou: •

Směrnice 92/100/EHS o právu na pronájem a půjčování a o některých právech

souvisejících

s právem

autorským

v oblasti

duševního

vlastnictví. •

Směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých pravidel z oboru práva autorského a práv souvisejících s právem autorským vztahující se na satelitní vysílání a na kabelový přenos.

•

Směrnice 93/98/EHS o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv souvisejících s právem autorským.

•

Směrnice 96/9/EHS o právní ochraně databází

•

Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv souvisejících v informační společnosti.60

58

Viz. Počítačové programy – právní úprava a její změny [online]. 2004 [cit. 2008-11-03]. Dostupný

z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=eu_189.htm#pu. 59

Viz. Council Directive 91/250/EEC of 14 May 1991 on the legal protection of computer programs

[online]. 2002 [cit. 2008-11-03]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31991L0250:EN:HTML. 60

Viz. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz.

vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. Autorská práva a autorská díla, s. 479-538.

38

5.2

Český autorský zákon a software Problematiku autorského práva v České Republice upravuje zákon č. 121/2002

Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Autorský zákon reflektuje vývoj autorských práv v rámci mezinárodních smluv a úmluv a samozřejmě evropské legislativy. Přes značný vliv Spojených států amerických a jejich pojetí copyrightu, si autorský zákon ponechává osobnostní přístup. Kontinentální pojetí autorského práva zařazuje práva k výsledkům tvorby do základních lidských práv a na základě tohoto přístupu jsou nezcizitelný a nelze se jich vzdát. To je velký rozdíl oproti anglosaskému pojetí těchto práv jako majetkových. Tato dualistická koncepce, v níž se setkáváme jak s právy osobnostními, tak majetkovými, je jedním z principů Autorského zákona. V režimu autorského zákona rozeznáváme tři typy práv: osobnostní práva, kterých se autor nemůže vzdát a jsou chráněna i po jeho smrti. Má tak nárok rozhodnout o zveřejnění díla, osobovat si autorství a kontrolovat zásahy do svého díla. Majetková práva mohou být autorem převedena na jinou osobu. Patří sem právo dílo užít, právo zhotovovat rozmnoženiny díla, právo rozšiřovat rozmnoženiny nebo originál díla, možnost pronajímat, půjčovat a vystavovat dílo. Jiná majetková práva představují zbytkovou kategorii práv, do níž je řazeno právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého a právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu.

5.2.1 Ochrana software v autorském zákoně a volná užití Na software pamatuje § 2 Autorského zákona, kde se stanoví, že za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Na takové dílo se pak vztahují ustanovení autorského zákona o osobnostních, majetkových i jiných majetkových právech. Dále se počítačovým programem zabývá § 65 a § 66 téhož zákona. Podle § 65 je počítačový program bez ohledu na formu vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, chráněn jako dílo literární. Myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoliv prvek programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny. O ustanoveních § 66 bude pojednáno níže. 39

Specifickým institutem jsou tzv. volná užití. Jde o použití díla bez toho, aniž by existovalo svolení autora. Autorský zákon je popisuje jako užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. V případě software se užití nejčastěji realizuje v podobě pořízení rozmnoženiny. K tomu, aby se jednalo o volné užití, musí být splněna následující základní kritéria: Osobní potřeba fyzické osoby – Tímto pojmem je třeba rozumět užití díla v soukromí uživatele v souladu s právem na ochranu soukromí fyzické osoby. Účelem takového užití může být vzdělávání nebo zábava. Není přitom rozhodné, zda nehmotný výnos získaný z užití bude uplatněn při výnosných činnostech zhotovitele rozmnoženiny.Užitím díla v soukromí je také užití v rámci domácnosti a v okruhu osob blízkých. Do třídy blízkých osob přitom může patřit i individuálně určená návštěva domácnosti. Je potřeba rozlišovat vlastní potřebu osobní a vlastní potřebu, která osobní charakter postrádá, což je užití, zahrnující více fyzických osob bez pouta soukromí, nebo osobu právnickou. Pro právnické osoby platí § 30a. Dosahování přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu – Zákon po novele z roku 2006 výslovně zakazuje užití díla k dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu uživatele a jiných osob. Vychází se zde z čl. 34 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které zakotvují ochranu výsledkům tvůrčí duševní činnosti a nedotknutelnost vlastnictví.61 Jak ale uvádí § 30 odst. 3, nestanoví-li zákon dále jinak, užitím podle tohoto zákona je užití počítačového programu či elektronické databáze i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby včetně zhotovení rozmnoženiny takových děl i pro takovou potřebu. Jak vysvětluje Jozef Aujezdský: „Oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině (jako jiné právo si lze představit například nájemní právo apod.), a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího dalšího převodu; nabyvatel licence; jiná osoba oprávněná užívat rozmnoženinu počítačového programu - v tomto případě by se tedy nemělo jednat o osobu oprávněnou užívat počítačový program (např. nabyvatel podlicenční 61

Viz. TELEC,I., TůMA, P. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. Velké

komentáře. s. 345-347.

40

smlouvy), nýbrž o osobu oprávněnou užívat rozmnoženinu počítačového programu, avšak takováto osoba je již jednou uváděna pod bodem a) jako osoba, která má „jiné právo k rozmnoženině“. Zřejmě by se také nemělo jednat ani o zaměstnance nabyvatele licence, který sice může mít k rozmnoženině fakticky přístup, nicméně jedná v zastoupení zaměstnavatele a nikoliv jménem svým.“ Jiné subjekty zákonodárce jako oprávněné uživatele rozmnoženiny nezamýšlel.62 Na software se vztahuje zmiňovaný § 66 Autorského zákona, který obsahuje omezení rozsahu práv autora k počítačovému programu. Zde je stanoveno, že do práva autora programu nezasahuje ten, kdo rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu, nebo opravuje-li chyby počítačového programu a nebo pokud je to v souladu s určením programu. Zákon ale dodává „není-li dohodnuto jinak“. Tím je autoru dána možnost zapovědět uživateli využití podle § 66 odst. 1 písm. b. Takové ujednání si lze představit, pokud je software dodáván „na klíč“ například na základě innominátní smlouvy podle Obchodního zákoníku a zhotovitel tedy nese odpovědnost za škodu způsobenou vadným plněním a poskytuje záruky na to, že jeho produkt se bude chovat určitým způsobem. V odst. 1 písm. c) je povoleno zhotovit záložní kopii, pokud je nezbytná pro užívání programu. Odst. 1 písm. d.) se zabývá situací, kdy se uživatel chce o programu dozvědět více zkoumáním jeho funkcí. Takové jednání je mu povoleno, pokud tak činí při takovém zavedení nebo uložení programu, ke kterému je oprávněn. Odst. 1 písm. e) je průlomem do nedotknutelnosti díla, jelikož povoluje rozmnožení kódu nebo přeložení jeho formy při rozmnožování počítačového programu nebo při jeho překladu nebo jiném zpracování, pokud je takové počínání nezbytné pro získání informací potřebných k dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle vytvořeného počítačového programu s jinými počítačovými 62

Viz. VEVERKOVÁ, Nikola. Fenomén počítačového pirátství. Brno, 2008. 68 s. Právnická fakulta

Masarykovy Univerzity . Diplomová práce. Dostupný z: http://is.muni.cz/th/102746/pravf_m/DIPLOMOVA_PRACE_-_2.pdf.

41

programy. Podmínkou je, že informace, které jsou k propojení podstatné, nejsou jinak snadno a rychle dostupné a činnost se týká jenom těch částí programu, které jsou potřebné pro dosažení propojení. Ustanovení odst. 1 písm. e) je nutné číst ve spojení s odst. 4, který zapovídá poskytnout informace získané popsaným způsobem jiné osobě a využít je k jiným účelům, jako je vývoj konkurenčního software.

5.2.2 Licenční smlouva v českém právním řádu Tento typ smlouvy je upraven v autorském zákoníku v § 46 a násl. Upravena je zde typová smlouva licenční, podlicenční smlouvy a licenční smlouva nakladatelská. Ustanovení o licenčních smlouvách jsou i v Obchodním zákoníku (§ 508) a jednotlivých průmyslově-právních zákonech. Dále je třeba zmínit mezinárodní smlouvy, jelikož licencování hraje důležitou roli na poli mezinárodního obchodu. Jde o Dohodu o aspektech práv duševního vlastnictví. Povaha licenční smlouvy odpovídá faktu, že nehmotné statky se užíváním nespotřebují. Jeden předmět tak může být licencován více osobám. K převodu licencované hodnoty nedochází, převáděno je pouze majetkové dispoziční oprávnění. Jde pouze o konstitutivní úkon, kterým poskytovatel sebe sama určitým způsobem omezí ve výkonu práv, která mu plynou z jeho duševního vlastnictví, aniž by jeho majetková práva zanikla. Účelem je hospodářské zhodnocení nehmotného majetku, kterého by autor vlastními silami nemohl dosáhnout. Uplynutím doby, po kterou má být licence poskytována, dochází k navracení do původního stavu. Zásady, kterými se řídí licenční smluvní právo lze rozlišit podle toho, zda jsou platné obecně v soukromoprávní oblasti, nebo zda se týkají pouze smluvního práva licenčního. V první skupině se nachází zásada neformálnosti, nebo zásada pacta sunt servanda. Zvláštními zásadami jsou například: •

zásada úplatnosti licence, od níž se lze smluvně odchýlit,

•

zásada povinnosti využívání licence,

•

zásada účelovosti a obvyklosti licence,

•

osobní vázanost licence,

•

ochrana hospodářsky slabšího subjektu nebo

•

ochrana investice. 42

V duševním vlastnictví se setkáváme se třemi druhy licenčních smluv: •

Licence smluvní na základě licenční smlouvy.

•

Licence zákonné stanovené v obecném zájmu. Ty se dále dělí na úplatné zákonné licence a bezúplatné zákonné licence.

•

Licence nucené.

Licenční smlouvy mohou být uzavřeny jako výhradní nebo nevýhradní. Podle povahy stran je možné dělení na individuální (např. smlouva uzavřená mezi spisovatelem a nakladatelem), kolektivní (uzavírané s kolektivním správcem jako je OSA) a hromadné licenční smlouvy (hromadnost zde představuje mnohost předmětů, nikoliv osob na straně smlouvy). Výhradní, kolektivní a hromadná licence představují výjimky ze zásady neformálnosti, jelikož zde platí příkaz písemnosti. Obdobně v případě licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví podle Obchodního zákoníku musí být dodržena písemná forma. Pro licenční smlouvu dle autorského zákona jsou stanoveny tři podstatné náležitosti: způsob užití (licence omezená nebo neomezená), rozsah užití (licenci je buď možno vykonávat celosvětově po celou dobu trvání, nebo je časově, množstevně či prostorově omezena) a odměna za licenci, která může být nahrazena ujednáním o bezúplatnosti licence. Mezi pravidelné náležitosti náleží dohoda o lhůtě, způsobu a místu platby licence. Strany licenční smlouvy jsou poskytovatel a nabyvatel, jak je použito v Obchodním zákoníku. Terminologie se však liší. Autorský zákoník hovoří o autoru namísto poskytovatele, můžeme se také setkat s termínem licenciát a licenciář. Kontraktace se řídí obecnými pravidly pro uzavírání smluv dle občanského zákoníku.63 Texty licencí nejčastěji pocházejí z angloamerické praxe. V oblasti obchodu se softwarem často dochází k tomu, že společnosti použijí buď původní licenci a nebo její překlad, aniž by došlo k přizpůsobení odlišné právní kultuře.64

63

Viz. TELEC, Ivo. Přehled práva duševního vlastnictví : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 1.

vyd. Brno : DOPLNÉK, 2002. 201 s. 79-170 s. 64

Viz. AUJEZDSKÝ, J.: Licenční smlouva k software. Dostupný z: http://www.e-

advokacie.cz/cz/clanky/autorske-pravo/licencni-smlouva-k-software.html

43

V českém právním řádu se autorská práva a jejich výkon řídí autorským zákoníkem. Současná úprava stanoví, že návrh k uzavření licenční smlouvy může směřovat i vůči neurčitému okruhu osob. Dále je podle Autorského zákona možné s přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem, aby osoba, které je návrh určen, vyjádřila souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo příjme plnění.65 V takovém případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn.66 Podle minulé úpravy spočíval závažný problém v požadavku na uzavření dvoustranné smlouvy k tomu, aby licence mohla být poskytnuta. V mnoha případech softwaru distribuovaného například prostřednictvím internetu tento požadavek logicky nemohl být naplněn. K tomu, aby mohl být učiněn dvoustranný právní úkon, musí poskytovatel o úkonu akceptace vědět. Občanský zákoník, podle kterého se řídí vstup smlouvy v platnost, říká; „Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Přijetím návrhu je však odpověď, jež vymezuje obsah navrhované smlouvy jinými slovy, jestliže z odpovědi nevyplývá změna obsahu navrhované smlouvy.“ Licenční smlouva tak ve většině případů vlastně nebyla uzavřena i když obě strany žily v dobré víře, že se tak stalo.67 V praxi dochází k uzavírání tzv. „click-wrap“ licencí. Název je odvozen od tzv. „shrink-wrap“ licencí, se kterými se lze setkat při nákupu krabicového softwaru. Kupující otevřením balení souhlasí s podmínkami užití softwaru, které si obvykle může přečíst teprve poté, co krabici rozbalil. Licenční podmínky u „click-wrap“ jsou obvykle přístupné k prostudování ještě před jejich „odkliknutím“. Pokud spotřebitel nepotvrdí, že souhlasí s podmínkami, webová stránka, přes kterou nákup probíhá, neprovede požadavek. Přesto u click-wrapů dochází ke sporným situacím, kdy 65

Tak je uvedeno v § 46 Autorského zákona.

66

Viz. SMEJKAL , Vladimír . Internet a §§§. 2. aktualiz. a rozšíř. vyd. Praha : Grada Publishing,spol.

s.r.o. , 2001. 284 s. 53-65 s. 67

Viz. ČERMÁK, J.: Licence a licenční smlouvy k software – otázky a odpovědi.[online] 2003 [cit.

2009-01-03]. Dostupný z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=138962.

44

ustanovení smlouvy nejsou jasná, nelze se k nim během instalace jednoduše dostat, není vyjádřeno dostatečně jednoznačně, že dochází k uzavření smlouvy a není prokazatelné, že byl učiněn projev skutečné vůle a že se tedy uživatel pouze „nepřekliknul“. Právně jsou click-wrapy kvalifikovány jako distanční smlouvy adhezní.68 Podobným způsobem fungují „click-through“ smlouvy, které lze také kvalifikovat jako distanční a adhezní. Jejich uzavírání ale vykazuje několik odlišností od click-wrapů. Především je proces interaktivnější a složitější a často se neomezuje pouze na „odklikávání“ oken. Srozumitelný tedy musí být celý proces a musí být jasné, ve kterém momentě již vznikla smlouva. Posledním typem je „browse-through“ smlouva. Jde zde o konkludentní uzavření smlouvy, které se realizuje odběrem zboží nebo služby. Pokud ovšem schází jasné oznámení, že stažením souboru zákazník souhlasí s nějakými podmínkami,obsah a existence vůle jsou zde obzvlášť problematické. Browsethrough jsou smlouvami distančními adhezními a konkludentními.69 Právní úpravu distančních smluv nalezneme v § 53 odst. 1 Občanského zákoníku. Důležitým instrumentem komunitárního práva je Směrnice 97/7/EC o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

5.3 Vhodnost stávající právní ochrany software v České Republice Jak již bylo popsáno výše, současná právní úprava softwaru spočívá v autorském právu. Vzhledem k povaze softwaru považuji tuto úpravu za vyhovující a domnívám se, že postačí pouze dílčí změny, které umožní právu adaptovat se na situaci v informačních a komunikačních technologiích. Diskutabilní je ochrana programu jako literárního díla, jelikož se zákon nezabývá nejmenší možnou složitostí, kterou by měl program vykazovat, aby dosáhl na ochranu. V případě několikařádkového kódu se značně zvyšuje riziko, že dva programátoři nezávisle na sobě použijí stejné řešení. Problematickou je také délka 68

Jedná se tedy o smlouvu, kterou akceptant může pouze přijmout nebo odmítnout.

69

Viz. ROWLAND, Diane, MACDONALD, Elizabeth. Information Technology Law . 3rd edition.

[s.l.] : Cavendish Publishing Ltd., 2006. Protecting and Expoiting Rights in Software - Contract, s. 101-119.

45

ochrany, jelikož pokrok v oboru jde kupředu tak rychle, že za pouhých pět let se uživatelé často nostalgicky usmívají nad „kdysi“ nejnovějšími trendy. I přesto, že délka ochrany a připodobnění softwaru k literárním dílům vyvolává otazníky, nedomnívám se, že by bylo vhodné vyměnit kontinentální pojetí za softwarové patenty. Inspiraci Spojenými státy si lze představit v případě dobrovolného registračního principu díla.

5.4 Ochrana softwarovými patenty v Evropské Unii V Evropě má udílení ochrany vynálezům na starost Evropský patentový úřad, který je součástí Evropské patentové organizace. Evropský patentový úřad tzv. softwarové patenty neudílí, stejně jako neudílí patenty počítačem realizovaným obchodním metodám. V tomto ohledu se praxe úřadu zásadně odlišuje od postupů, které uplatňuje Úřad Spojených Státu pro Patenty a Ochranné Známky. Praxe Evropského patentového úřadu se řídí Evropskou patentovou úmluvou. Zde se v článku 52 stanoví, že úřad udělí patent jakémukoliv technologickému vynálezu, který splní kritéria novosti, inovativního kroku a průmyslové aplikovatelnosti (články 54, 56 a 57). Žádnou legální definici pojmu „vynález“ zde nenalezneme, existuje ale seznam předmětů a aktivit, které za vynález považovány nejsou, jelikož postrádají technicky charakter. V tomto seznamu figurují i programy pro počítače a obchodní metody. Sporná situace nastala ohledně patentování vynálezů technického charakteru, k jejichž realizaci je zapotřebí počítače. Ustálenou evropskou praxí se stalo, že takový vynález je k patentování způsobilý, pokud poskytuje technický přínos k tomu, co již vynalezeno bylo.70 Sporným případům se věnuje Stížnostní senát Evropského patentového úřadu. Například v případu Hitachi došlo k odmítnutí udělení patentu způsobu aukce, která byla uskutečňována prostřednictvím Internetu. Technická implementace vylepšených pravidel aukce byla provedena obvyklými prostředky, které poskytuje počítač a Internet. Samotné praktické provedení bylo zřejmé každému, kdo se v oboru pohybuje.71

70

Opačný

Viz. European patent office: Patents for software? European Law and practice. [online]. 2008 [cit.

2009-02-20]. Dostupný z:http://www.epo.org/topics/issues/computer-implementedinventions/software.html. 71

Viz. HINDLE, Alistair . Hitachi Auction Method [online]. 2005 , 2009 [cit. 2009-02-20]. Dostupný

z: http://www.hindlelowther.com/article_hitachi.htm.

46

výsledek mělo rozhodnutí Senátu ve věci VICOM. Zlepšení digitálního obrazu, které ke svému provedení potřebuje počítač, nelze považovat za nárok směřující k patentování využitého softwaru.72 Ačkoliv

Evropská

patentová

úmluva

stanoví

nemožnost

patentování

počítačového programu, je v rozhodování Evropského patentového úřadu patrný trend, který vychází vstříc americkému pohledu na věc. Svědčí o tom například rozhodnutí Senátu ve věci SOHEI, Yamamoto, kde bylo vysloveno, že v případě vynálezu realizovaného počítačem je pro jeho patentovatelnost nutné, aby byla uplatněna „technická úvaha“, která řeší technický problém a úvaha tohoto charakteru propůjčuje vynálezu potřebný technický charakter. Nejširší pojetí toho, co může být patentovatelný vynález využívající software, nalezneme v rozhodnutí o přihlášce IBM (T 1173/97). Zde Senát vyslovil, že ani počítačový program jako výrobek není vyloučen z patentovatelnosti, pokud jeho účinek v rámci použití přesahuje běžnou interakci mezi programem a počítačem. Taková interpretace ale rozhodně nevyhovuje ustanovení čl. 52(2).73

5.4.1 Návrh Směrnice 2002/0047/COD realizovaných vynálezů.

o patentovatelnosti počítačem

Evropská Unie v nedávné době zaznamenala snahy o harmonizaci práva počítačových programů. Jednalo se o Směrnici 2002/0047/COD o patentovatelnosti počítačem realizovaných vynálezů.74 Záměrem této právní úpravy bylo zavést do práva EU udělování patentů pro okruh vynálezů využívajících počítače za předpokladu naplnění určitých kritérií. Návrh směrnice rozvířil emoce na straně odpůrců softwarových patentů, kteří v něm spatřovali nežádoucí přesah patentového práva do sféry, která již je uspokojivě chráněna například copyrightem a pro kterou je ochrana patenty zcela 72

Viz. STOBBS , Gregory . Software patents . 2nd edition. : Apen Publishers , 2000. 935 s. Aspen

Law & Business. s. 496-502 73

Viz. SZATTLER , Eduard . Patentability of computer programs [online]. [cit. 2009-02-20].

Dostupný z :http://mujlt.law.muni.cz/storage/1205529390_sb_09-szattler.pdf. 74

Viz. Proposal for a DIRECTIVE OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND OF THE COUNCIL

on the patentability of computer-implemented inventions [online]. 2002 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2002/com2002_0092en01.pdf.

47

nevhodná. Počátky pokusu o harmonizaci Směrnicí 2002/0047/COD spadají do roku 2002. Potřeba sjednocení rozdílných právních uprav patentů v různých členských zemích a stmelení praxe Evropského Patentového Úřadu ohledně udělování patentů vynálezům realizovaným počítačem vedla Evropskou Komisi k podání návrhu směrnice. Směrnice od počátku z ochrany prostřednictvím patentů vylučovala obchodní metody. Na rozdíl od americké právní úpravy v rámci Evropské Unie obchodní metody patentovány být nemohou, proto ani harmonizační směrnice s touto možností nepracovala. Přesto v návrhu existovaly nejasně definované pojmy, které mohly otevřít cestu k patentovatelnosti i softwaru jako takovému. Mnohé definice byly přejaty ze směrnic Evropského Patentového Úřadu. Například pojem počítačem realizovaný vynález, za který je podle Evropského Patentového Úřadu považován takový, který „obsahuje užití počítače, počítačové sítě nebo jiného obvyklého programovatelného přístroje, přičemž na první pohled zřejmé inovované vlastnosti nárokovaného vynálezu jsou realizovány prostřednictvím programu.“ Zejména požadavek zřejmosti na první pohled v souvislosti s inovativními rysy vynálezu vyvolal pochybnosti a byl následně odstraněn. Další nejasnosti vyvstaly okolo definice „technického přínosu“, který byl směrnicí vysvětlen jako „příspěvek ke stavu vědění na poli techniky, který osobě se zkušenostmi v oboru není zřejmý.“, aniž by bylo vysvětleno, zda je technický přínos novým požadavkem k vyhodnocení patentovatelnosti vedle stávajících požadavků novosti, inovativního kroku a průmyslové aplikovatelnosti, a nebo je nedílnou součástí počítačem realizovaných vynálezů. Parlament musel ustanovení několikrát měnit, aby se dopracoval konečné verze. Nicméně ani pak se nepodařilo vysvětlit, v čem je odlišnost „technického přínosu“ od již stávajících kritérií novosti a inovativního kroku.75 Obecné porozumění termínu je sice možno získat zejména z Britské a Německé judikatury, jelikož v těchto zemích je byl termín používán již od 80. let, nicméně jasnější definice při přípravě směrnice vyvinuta nebyla.76 Nejprudší reakce následovala po zveřejnění „Společného postoje“ Rady z 18. května 2004. Jeho znění se blížilo původní variantě návrhu a z původních 250 75

Viz. ESTEVE,A.: Patent Protection od Computer- Implemented Inventions Vis-A-Vis Open

Source Software. 2006, The Journal od World Intellectual Property, Vol. 9, no 3. pp 276-300. 76

Viz. Amended Software Patent Directive [online]. 2003 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z:

http://eupat.ffii.org/papri/eubsa-swpat0202/plen0309/resu/index.en.html>.

48

pozměňovacích návrhů se do něj promítlo jen několik. Kontroverzní znění Směrnice putovalo do druhého čtení, kde byla 648 hlasy z celkového počtu 729 zamítnuta. Dopad směrnice na míru inovace, možnost vstupu SMEs (small and medium enterprises) na trh, open source a free softwarovou komunitu, pozici Evropského softwarového průmyslu ve světě a vývoj informační společnosti obecně, byl od počátku jedněmi hodnocen jako veskrze kladný, jinými jako zničující. V rámci průzkumů, které byly učiněny v souvislosti s návrhem směrnice, bylo zjištěno, že mezi odpůrci směrnice byli nejvíce zastoupeni jednotlivci – softwaroví vývojáři, zatímco pro směrnici se spíše vyslovovali velké společnosti (IBM, Hewlett-Packard). Open source/free software komunita upozorňovala na fakt, že patenty obvykle získávají velké společnosti, tedy osoby, které nevložily do vývoje softwaru příliš mnoho vlastního úsilí a varovala před přenášením americké praxe, která je rovněž terčem kritiky, do evropského práva.77 Harmonizace pravidel pro patentování počítačem realizovaných vynálezů se zatím Evropa nedočká. Pravdou bohužel je, že pravidla, která jsou obsažena v Evropské Patentové Úmluvě, již nevyhovují současnému stupni vývoje a v rukou patentových úředníků je ponechán poměrně široký prostor k rozhodování. K patentování nebo odmítnutí patentovat dochází na základě různých interpretací pravidel, což přináší nejistotu. Směrnice se pokoušela jasné definice a kritéria. Tohoto cíle ale nebylo uspokojivě dosaženo. V oblasti sjednocení definic, které si návrh kladl za cíl, se v něm neobjevilo mnoho nového. Na celé věci byl patrný vliv Evropského Patentového Úřadu a docházelo k přebírání pojmů již existujících v jeho směrnicích.78

77

Viz. The results of the European Commission consultation exercise on the patentability of computer

implemented inventions. [online]. 2001 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/internal_market/indprop/docs/comp/softanalyse_en.pdf. 78

Viz. ESTEVE,A.: Patent Protection od Computer- Implemented Inventions Vis-A-Vis Open Source

Software. 2006, The Journal od World Intellectual Property, Vol. 9, no 3. pp 276-300

49

5.4.2 Budoucnost ochrany software v Evropě Potřeba ochrany duševního vlastnictví ve formě softwaru se během posledních 20 let významně zvýšila. Po celou tuto dobu probíhají experimenty s nejrůznějšími již zavedenými formami ochrany (jako je diskutovaný patent) za účelem vytvoření takového modelu ochrany, který by byl softwaru šitý na míru. Je to především tržní aspekt softwaru, který motivuje k promyšlenému přístupu, jelikož zvolená regulace se může stát jak motorem, tak překážkou. Domnívám se, že ochrana software, která nyní v Evropě existuje,odpovídá místní právní kultuře. Zavedení softwarových patentů přesně po vzoru Spojených států v evropských podmínkách ani není dost dobře představitelné. Ostatně i Evropská Patentová Úmluva ve svém článku 52.2 uvádí, že počítačové programy jako takové nemohou být patentovány. Tím méně je představitelné, že by mohl být patent udělen nějaké obchodní metodě, jako je nákup prostřednictvím jednoho kliknutí. Ani ve Spojených Státech není tento systém trvale udržitelný a v současné době zažívá vážné otřesy. Poskytování vadných nebo diskutabilních patentů, se kterými se potýkají Spojené Státy, je nežádoucí z mnoha důvodů, mezi které patří plýtvání zdroji v rámci patentových řízení o takovýchto patentech, šíření omezujícího strachu z případného porušení něčího patentu mezi vývojáři a nebo podpora subjektů, kteří s patenty spekulují a samy nijak nepřispívají rozvoji. Pokud přece jen Evropská Unie do svého práva začlení úpravu softwarových patentů, pak je žádoucí, aby se kritéria nastavila způsobem, který připustí udělení menšího počtu skutečně kvalitních patentů. Ostatně více patentů neznamená vždy více geniálních nápadů. Ačkoliv novelizace úpravy ochrany softwaru je v Evropě nepochybně potřeba, skrze patenty po vzoru Spojených Států cesta zřejmě do budoucna nepovede.79

79

Viz. FREEDMAN, C. Software and Computer-related Business Method Inventions : Must Europe

Adopt American Patent Culture? . Intertational Journal of Law and Information Technology. 2000, vol. 8, no. 3, s. 285-309.

50

6 Ochrana software ve Spojených Státech Amerických 6.1 Autorské právo - Koncept a úprava Zákonná úprava amerického autorského práva sahá do roku 1790. Do Spojených Států byly zákony a precedenty ohledně autorského práva „importovány“ z Velké Británie. Již v 18. století zde obecně platilo, že autor má přirozené právo rozhodovat o publikaci svého díla a bránit jeho nežádoucímu zveřejňování. Dílo jakožto produkt duševního úsilí autora bylo považováno za jeho majetek. Práva autorům v Británii zaručoval zákon zvaný The Statute of Anne. Na svou dobu revolučně chránil práva autorů přímo. Uděloval jim výlučná práva ke kopiím jejich děl. Do té doby byla literární díla zapisována do evidence nakladatelů, kteří následně uplatňovali výlučné právo na tisk knihy a právo na odškodné, pokud knihu z jejich evidence vydal kdokoliv jiný. The Statute of Anne se omezoval pouze na literární díla.80 Copyright Act z roku 1790, tedy obdoba autorského zákona, upravoval pouze mapy, grafy a knihy. Ochrana trvala po dobu 14 let s možností obnovy na dalších 14 let. Postupem času byla ochrana rozšířena na hudební a grafická díla. Dále se přidala fotografie a film. S blížícím se koncem 20. století nastal rozmach informačních a komunikačních technologií, na které právo hledá adekvátní reakci dodnes. Podívejme se ale blíže na vývoj americké autorskoprávní legislativy. V roce 1909 došlo k rozšíření trvání ochrany autorských práv na 28 let s možností obnovy na dalších 28 let. V roce 1976 dochází k dalšímu rozšíření. Tentokrát na 75 let od publikování, nebo na dobu života autora a dalších 50 let. Tímto zákonem také došlo ke kodifikaci autorskoprávních doktrín, které se mezitím konstituovaly v rámci „case law“. V roce 1998 byl vydán tvz. „Sonny Bono Copyright Term Extension Act“, který zavedl další prodloužení doby ochrany. Tentokrát na 95-120 let, případně na dobu života autora a dalších 70 let. Připomeňme ještě, že v autorském právu, jak je zná anglosaská právní kultura, neexistuje rozdělení na osobnostní, majetková a jiná majetková práva. Pracuje se pouze s právy majetkovými.81 80

Viz. LESSIG, Lawrence. Free Culture : How Big Media Uses Technology and the Law to Lock

Down Culture and Control Creativity. [s.l.] : The Penguin Press, 2004. Founders , s. 85-94. 81

Viz. PATRY, William. Copyright Law nad Practice . 1st edition. [s.l.] : BNA Books , 2000. 400 s.

Dostupný z: http://digital-law-online.info/patry/index.html.

51

Copyright Act z roku 1976 je doplněn zákonem zvaným Digital Milenium Copyright Act. Vznikl v reakci na rozšíření nových technologií jako je Internet a implementuje dohody WIPO z roku 1996.

Zákon je rozdělen na pět vzájemně

provázaných částí (titles), z nichž každá upravuje samostatný okruh problémů. Členění zákona je následující:

Část 1. - WIPO Copyright and Performances and Phonograms Treaties Implementation Act Zabývá se autorskými právy, jejich ochranou a způsoby jak zabránit obcházení ochrany autorských práv. Zavádí nechvalně známé DRM (digital rights management), tedy metody, jak přímo technickými metodami zabránit obcházení ochrany. Jedná se v podstatě o zákon sám o sobě. Implementuje úmluvy WIPO.

Část 2. - Online Copyright Infringement Liability Limitation Act Zde zákon stanovuje podmínky odpovědnosti poskytovatelů služeb, což se týká zejména Internetu. DMCA zajistil poskytovatelům omezení jejich odpovědnosti. S ohledem na to, jak interakce na Internetu probíhají, není možné od poskytovatelů služeb rozumně očekávat kontrolu všech dat,která se kyberprostorem často přepravují fragmentovaná, různými cestami a v různém pořadí, takže k jejich kontrole by bylo třeba fyzického zkompletování každého souboru.

Část 3. - Computer Maintenance Competition Assurance Act. V této části se zákon zabývá postupem při opravách počítačů a obdobných zařízení. Povoluje vytváření dočasných kopií, bez nichž by opravy nebyly možné.

Část 4. - Miscellaneous Provisions Tato část se zabývá působením Úřadu pro autorská práva, výjimkami pro knihovny, dálkovým vzděláváním, kolektivním vyjednáváním při převádění práv k filmům a vysíláním nahrávek na Internetu.

52

Část 5. - Vessel Hull Design Protection Act Tuto problematiku lze přirovnat k průmyslovým vzorům. Jedná se o design trupů plavidel.82 I Digital Milenium Copyright Act své zastánce a kritiky. Úprava je odpůrci označována za zbytečné omezování slušných uživatelů, a poukazováno bývá i na to, že v konečném důsledku nelegálnímu chování nedokáže zabránit. Kritikové poukazují na fakt, že překonání ochrany pomocí DRM je někdy potřeba k tomu, aby subjekt mohl vykonat práva, která mu podle zákona náležejí. Vzniká tedy paradoxní situace, kdy se uživatel kvůli výkonu svých práv vlastně dopouští porušení té části zákona, která se DRM zabývá.

6.1.1 Fair Use Tato doktrína amerického autorského práva umožňuje omezené užití díla, aniž by bylo požadováno svolení subjektu, kterému náležejí práva. „Fair Use“ má své kořeny již v britském Statute of Anne z roku 1709, na jehož základě začala soudní praxe využívat doktrínu „fair abridgment“, předchůdce „fair use“. Dílo chráněné autorským právem je možno využívat za účelem zpravodajským, výukovým, výzkumným, nebo aby k dílu mohla být připojena kritika či komentář. Přitom se hodnotí, jaký je účel a charakter užití, tedy zda užitím díla byl získán hospodářský prospěch, jaká je povaha díla chráněného autorským právem, jaká velká část díla byla použita a jaký vliv mělo užití v rámci „fair use“ na tržní hodnotu chráněného díla. •

Charakter užití; Aby se užití dalo skutečně podřadit pod „fair use“, musí sloužit k převážně neziskovým vzdělávacím nebo obdobným účelům. Užití díla musí být provázeno určitým zhodnocením.83

•

Povaha díla; Dostupnost ochrany autorským právem se pro dílo neodvozuje z jeho umělecké kvality. Rozsah autorovy tvořivosti je ale

82

Viz. U.S. Copyright office: The Digital Copyright Millennium Act of 1998. [online]. 1998 [cit.

2009-02-20]. Dostupný z: http://www.copyright.gov/legislation/dmca.pdf . 83

Například ukázka literárního díla, na které jsou v učebnici vysvětleny hlavní znaky poezie

konkrétního autora. Nemusí samozřejmě jít jen o výukové účely a tak i umělec, který si pro své originální dílo půjčí například známé logo nebo výrobek, ještě nemusí být porušitelem práv.

53

zohledněn, jde především o to, zda se dílo zakládá na zachycení skutečností, které náleží k obecné vzdělanosti, nebo zda bylo celé smyšleno. •

Rozsah užití díla; Užití nevýznamné části díla nebude spatřováno jako problematické. Pravidla pro to, jak velké množství díla může být užito, aby se ještě jednalo o „fair use“ však nejsou dána. V některých případech je tak možné použít téměř celé dílo.

•

Vliv užití na tržní hodnotu díla; Je potřeba ověřit, zda užitím nebyla negativně ovlivněna možnost hospodářského využití díla například tím, že dílo svou podobností původnímu může vytvořit na trhu jeho alternativu.84

V oblasti software je možnost „fair use“ značně omezená. V zásadě lze hovořit pouze o tzv. „fair use of neccesity“, tedy o naprosto nezbytném užití v situacích jako je vytvoření dočasné kopie za účelem načtení dat z disku do paměti počítače,nebo při posílání dat prostřednictvím sítě.

6.1.2 Rozhodnutí ve věcech Computer Associates vs. Altai Inc. a Whlen vs. Jaslow V systému precedentů se právo vyvíjí díky soudním rozhodnutí, které dále slouží jako víceméně závazný vzor. Z toho důvodu se v této kapitole zabývám důležitými rozhodnutími soudu ve věci uplatňování autorských práv v souvislosti se softwarem. První z nich, Computer Associates vs. Altai Inc., pochází z počátku 90. let. Jednalo se o případ bývalého zaměstnance společnosti Computer Associates, který odešel ke konkurenčnímu výrobci softwaru - společnosti Altai Inc. Když měl pro Altai vyvinout určitý program, který už v té době nabízela Computer Associates, vzal část zdrojového kódu, který byl použit v produktu bývalého zaměstnavatele a doslova jej opsal pro nový produkt společnosti Altai, aniž by kdokoliv ze společnosti věděl, že si programátor počíná nelegálně. V Computer Associates si všimli, že Altai distribuuje okopírovaný produkt. Altai začal po upozornění na věc vyrábět uvedený produkt za využití jiných postupů. Soud prvního stupně stál před rozhodnutím, zda 84

Viz. § 107 US Copyright Act. 54

nový program je dostatečně odlišný. Soud souhlasil s Computer Associates, že první verze skutečně byla kopií jejich produktu. Společnost Altai proto měla zaplatit Computer Associates odškodné. Zároveň ale soud shledal, že nová verze je již v pořádku. Toto rozhodnutí bylo později potvrzeno odvolacím soudem. V programování existují postupy, pro které nelze nalézt žádné alternativy a pro funkci programu je nutné napsat část zdrojového kódu specifickým způsobem, který se navzájem podobá ve všech řešeních zadání. V tomto případě šlo o doslovné opsání kódu, které k tomu, aby produkt plnil své funkce, nebylo nutné. Programátor konkurenční společnosti využil jedno konkrétní vyjádření proto, že se stalo při řešení problému úspěšným v předchozím případě. V případu Whelan vs. Jaslow se opět jednalo o jednoho vývojáře vytvářejícího software pro dvě společnosti. Elaine Whelan vyvinula jakožto zaměstnankyně Strohl Systems softwarové řešení pro Jaslow Dental Laboratory, které fungovalo na počítačích společnosti IBM a neslo název Dentalab. Později založila vlastní společnost, který uzavřela s Jaslow Dental Laboratory dohodu, podle které měl být Jaslow výhradním prodejcem Dentalabu. Jaslow později přišel s myšlenkou, že pokud by podobný program fungoval na počítačích, které jsou mezi potenciálními zákazníky více rozšířené, měl by produkt větší odbyt. Proto vyvinul podobný systém – Dentcom. Soud stál před otázkou, zda autorské právo chrání pouze doslovný zápis kódu, nebo se vztahuje také na celkovou strukturu a organizaci. Soud prvního stupně shledal, že ze strany Jaslow Dental Laboratory došlo k porušení autorských práv Elaine Whelan. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. V tomto případě tedy nešlo o doslovné opsání, jako tomu bylo u Computer Associates vs. Altai Inc. Nový program byl napsán v odlišném jazyce pro odlišný typ počítače. Soud se ale zabýval celkovou strukturou a organizací, pod kterou rozuměl rozdělení programu na podprogramy, výběr datových souborů, jejich organizace a podobně. Pokud jde o poblematiku hranice mezi myšlenkou a vyjádřením, soud ji objasnil následovně: The purpose or function of utilitarian work would be the work´s idea , and everything that is not necessary to that purpose or function would be part of the expression of the idea… Where there are various means of achieving the desired purpose, then the particular means chosen is not necessary to the purpose: hence, there is expression, not idea.

55

Tedy pouze účel a funkce jsou myšlenkou, nápadem. Vše, co není nezbytné k tomu, aby program fungoval tak, jak funguje, je část vyjádření myšlenky. Kde existuje více možností, jak dosáhnout požadovaného účelu, není určitý konkrétní zvolený způsob nezbytný k tomu, aby bylo dosaženo tohoto účelu. Proto jde o vyjádření a ne myšlenku. Myšlenkou Dentalabu bylo efektivní vedení zubní laboratoře. To šlo udělat mnoha různými způsoby. Struktura programy Dentalab je tedy považována za vyjádření myšlenky.85 Rozhodnutí je považováno za kontroverzní, jelikož autorskoprávní ochranu softwaru rozšiřuje daleko za hranice zdrojového kódu a posouzení toho, co ještě je funkcní nebo účelem programu ponechává na posouzení ad hoc.86

6.2 Patentová ochrana software v USA Právo Spojených Států vychází jak známo z anglického práva. Proto zde byl přejat i koncept patentů. První americký zákon o patentech – Patent Act, pochází z roku 1790. S neustálým pokrokem ve vědě a technice stále stoupal počet vynálezů, kterým byl udělen patent. Ve 20. století se objevily první počítače. První počítače v dnešním slova smyslu vzešly z vojenského výzkumu během druhé světové války.87 V roce 1945 se pod vedením J. Mauchlyho a J.P. Eckerta podařilo sestrojit ENIAC – Electronic Numerical Integrator and Calculator. Přístroj dokázal zpracovat tisíce vstupů za vteřinu. V roce 1975 přichází IBM s konceptem přenosného počítače. O rok později už Steve Jobs se Stevem Wozniakem v garáži pracují na osobním počítači pro obyčejné lidi, ačkoliv se to v jejich době jeví jako absurdní počin. Od Altaire 8800, který dokázal poměrně efektně blikat, se vývoj ubíral směrem k IBM PC, Macintoshům a prvním laptopům až k současnému stavu, kdy si život bez vlastního přenosného počítače už nedovede představit ani student střední školy.

85

Viz. GALLER, Bernard. Software and intellectual property protection . 1st edition. [s.l.] :

Greenwood Publishing Group, 1995. 205 s. 86

Viz. GRAHAM, Lawrence. Legal Battles that Shaped the Computer Industry. 1st edition. [s.l.] :

Greenwood Publishing Group, 1999. 251 s. 87

Nebudu v této práci zacházet do takových extrému historie vývoje počítařů, jako je počítací pomůka

abakus, mechanický kalkulátor Leonarda da Vinciho a experimenty Charlese Babbage, který již v roce 1833 přišel s myšlenkou stroje, který se moderním počítačům velmi přibližuje.

56

Za situace, kdy osobní počítač vlastní téměř každá domácnost, se již vyplatilo uvažovat o patentování softwaru. Americké patentové právo je zakotveno v Patentovém zákoně z roku 1952 (Patent Act of 1952 nebo též 35 United States Code), není proto divu, že v něm nenalezneme žádnou zmínku o softwaru jako možném předmětu patentové ochrany. Patentové právo ve Spojených Státech vychází z ustanovení § 101 Patentového zákona, které stanovuje; „Whoever invents or discovers any new and useful process, machine, manufacture, or composition of matter, or any new and useful improvement thereof, may obtain a patent thereof….“ „Kdokoliv vynalezne nebo objeví jakýkoliv nový a užitečný proces, stroj, výrobní postup nebo složení látek, nebo jakékoliv nové a užitečné zlepšení téhož, získá na tento objev nebo vynález patent...“ Jazyk zákona nechává poměrně široký prostor pro subsumování nejrůznějších vynálezů pod toto ustanovení a mohlo by se zdát, že se vztahuje i na software Přístup k patentovatelnosti softwaru se vyvíjel v soudních rozhodnutích. Ve věci udílení patentů softwaru se nejprve soudy držely zpět. Mnoho patentů jimi nebylo uznáno a jeden ze soudců se dokonce vyjádřil, že jediný platný patent je ten, který ještě neprošel rukama soudu.88 Rozhodování ve věcech softwarových patentů nebylo

jasné

a

soudy

vystřídaly

mnoho

různých

inkonzistentních

testu

patentovatelnost. Rozhodnutí Gottschalk vs. Benson, o kterém bude v této práci pojednáno,

na

dlouhou

dobu

zabránilo

úspěchu

softwarových

patentů.

Teprve přelomovým rozhodnutím ve věci State Street, se kterým se rovněž v této práci ještě setkáme, započala éra softwarových patentů. Kritéria patentovatelnosti zde byla uvolněna natolik, že postačilo, aby vynález přinášel užitečné, konkrétní a hmatatelné výsledky, což jsou nároky, které software může bez problému splnit. V současné době je ve Spojených Státech vydáno na desetitisíce softwarových patentů. Více se vývojem rozhodování soudu ve věcech softwarových

88

Viz. STOBBS , Gregory . Software patents . 2nd edition. : Apen Publishers , 2000. 935 s. Aspen

Law & Business. s. 30-44

57

patentů budu zabývat v další části práce.

6.2.1 Kritika patentové ochrany Ti, kteří podporují softwarové patenty se snaží přesvědčit zbytek světa, že kód programu vzniká podobně jako technický vynález, že jde vlastně o konstruktérskou práci realizovanou jinými prostředky, novodobou mechaniku a tak dále. To je pojetí, se kterým se sami vývojáři příliš neztotožňují. Vývoj v informačních technologiích spočívá na dílčích krocích vpřed, které se uskutečňují díky tomu, že mnoho jednotlivců zároveň přichází s řešeními a testují je. Desetiletí se software vyvíjel bez patentové ochrany metodou pokusu a omylu. Eric S. Raymond popisuje způsob, jakým je vyvíjen software velkými společnostmi jako katedrálu. Free software komunitu pak vidí jako bazar. Richard Stallman přirovnává patentování software k patentování myšlenky literárního díla. Příběh teenagera studujícího osmiletou střední školu a prožívajícího nejrůznější dobrodružství lze pojmout různě. Autoři jej mohou vidět jako troubu, který pokazí na co sáhne a nebo jako hrdinu, který dobře vypadá a navíc umí čarovat. Milostný příběh dvou lidí z rozdílného prostředí se může odehrát ve Veroně nebo na potápějící se lodi. Každý čtenář nebo divák si vybere to své a úspěch ztvárnění závisí na tom, jak velkou část obecenstva dokázal autor zaujmout. Jestli zveřejněné události z jeho vnitřního světa mají blízko k tomu, co každý z nás prožívá nebo chce prožít. Ochranu pak požívá jen jedno konkrétní ztvárnění nápadu. Co by se ale stalo, kdyby si onen milostný příběh nechal patentovat Shakespeare? Zaplatil by Otčenášek licenční poplatky, aby mohl k Romeovi a Julii přidat ještě tmu? Patentování literárních námětů samozřejmě zní absurdně. Podstatou software je ale také jazyk, kód ve kterém je vyjádřen. Softwarové „vynálezy“ nespočívají na znalostech algoritmu. Důležitá je jeho realizace. Dalším argumentem proti patentování software je obvyklá délka, po kterou patent trvá. 20 let je pro software příliš dlouhá doba, za kterou se od přístroje, jehož vrcholem je zablikání, lze dostat k notebooku. Pro SME´s, tedy malé a střední společnosti, je v současném systému získání patentu neúměrně

nákladné. Nemohou si dovolit zaplatit kromě programátorů

pracujících na inovacích, také právníky, kteří zajistí, aby žádost o patent skutečně 58

prošla a následně poplatky spojené s udržováním patentu. Dalším problémem je situace, pokud důležité patenty vlastní velcí hráči. Proto, aby jimi patentovaný nápad mohl být použit v rámci inovace, je potřeba jim nejprve zaplatit.89 Tím se dostáváme k hlavnímu argumentu příznivců patentu. Patenty podle nich podporují vývoj a jen díky nim jsou informační a komunikační technologie na tak dobré úrovni. Domnívám se, že čím dál rychlejší a rychlejší vývoj je faktem, za kterým nestojí patenty. Lidé, kteří skutečně stojí za inovacemi a vývojem jsou málokdy těmi, kteří také vlastní patenty. Apel na city popisem programátora, který dnem a nocí dře na svém projektu a zasluhuje si tedy, aby mu za něj byla udělena spravedlivá odměna v podobě patentu, je jednoduše demagogie.

89

Viz. Záporná strana sw patentů [online]. 2008 [cit. 2009-02-04]. Dostupný z:

http://ffii.cz/index.php/Záporná_strana_sw_patentů.

59

7 Praktická část - Rozhodnutí ve věci Bilski a jeho dopad na patentovatelnost počítačových programů Praktická část se bude zabývat konkrétní severoamerickou judikaturou, který souvisí se softwarovými patenty. Rozebráno v ní bude v současné době aktuální rozhodnutí ve věci Bilski a související rozhodnutí, která jsou klíčová pro pochopení aktuálního stavu v judikatuře.

7.1.1 Vývoj rozhodovací praxe Přístup soudu k patentovatelnosti softwaru se vyvíjel v trilogii případů rozhodovaných v letech 1972 až 1981. Jednalo se o rozhodnutí Gottschalk vs. Benson, Parker vs. Flook a Diamond vs. Diehr. Rozhodnutí Nejvyššího Soudu Sojených Států ve věci Gottschalk vs. Benson pochází z roku 1972. Jednalo se zde o vynález, který dokázal převádět binárně zapsaná desítková čísla na čistě binární čísla pomocí obecného počítače. Žadatel vznesl několik nároků (tzv. claims)90, vymezujících, co přesně má být patentováno. Mnohé z nich mohl ovšem stejně dobře provést i jednotlivec s tužkou a papírem. Soud shledal, že praktickým důsledkem patentování tohoto vynálezu by bylo v podstatě patentování myšlenky, matematického vzorce.

Předtím, než soud

definitivně rozhodnul, musel se zabývat tím, zda je v případě Gottschalk jde o proces ve smyslu čl. 101 Patentového zákona z roku 1952. Soud shledal, že nároky nebyly omezeny na žádný konkrétní typ programovatelného počítače, ani zde nedochází k žádné přeměně látek, jako ve všech předchozích žádostech, které požadovaly patentování procesu. Soud zde poprvé vyslovil kriterium k určení, zda může být proces patentován. Dále osud softwarových patentů ovlivnilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Parker vs. Flook, zabývající se patentovatelností metody aktualizace signalizačního limitu (šlo o čísla ohraničující určitý normální stav. Pokud byla tato čísla překročena, ozvala se signalizace), užívaného při katalytické chemické přeměně uhlovodíku. Nároky se nicméně vztahovaly přímo k samotným limitním číslům. Patentový 90

V patentové žádosti jsou formulovány nároky anglicky nazývané claims, které přesně vymezují co a

v jakém rozsahu má být chráněno. První z nich je tzv. nezávislý nárok. Od něj se pak odvíjí všechny ostatní nároky vznešené v žádosti.

60

úředník citoval rozhodnutí ve věci Gottschalk v. Benson a odmítl metodu patentovat na základě toho, že novost vynálezu spočívá jen a pouze v matematickém algoritmu. Jinak byl postup již znám a využíván. Odvolací senát Úřadu pro Patenty a Ochranné Známky rozhodnutí potvrdil. Soud ovšem viděl situaci jinak a rozhodnul,že by patentováním metody nebylo zcela vyloučeno volné použití algoritmu do budoucna. Věc se dostala až k Nejvyššímu soudu, který potvrdil nemožnost patentování, jelikož podstatou nároků jsou principy a přírodní zákony a tyto nemohou být patentovány. Stanovil, že metoda výpočtu je ve smyslu čl. 101 nepatentovatelná i přesto, že se váže ke specifickému koncovému užití. Poslední v zmiňované trilogii je rozhodnutí Diamond vs. Diehr.Zde se jednalo o výkon fyzikálního procesu, který byl ovládán počítačem. Šlo o zpracovávání surového syntetického kaučuku. S využitím Arrheniovy rovnice je možné vypočítat moment, kdy otevřít lis a vyjmout zpracovanou gumu. Do té doby ale neexistoval efektivní způsob měření teploty, aniž by bylo nutné lis otevírat i během procesu. Vynález přinesl řešení tohoto problému za pomoci vestavěných termočlánků. Počítač pak využil Arrheniovu rovnici k výpočtu momentu, když bylo absorbováno dostatečné množství energie a lis může být otevřen. Patentový úředník konstatoval nepatentovatelnost a Odvolací senát se s názorem ztotožnil. Odvolací soud (The Court of Customs and Patent Appeals) byl opačného názoru a upozornil, že jinak patentovatelnému vynálezu nelze upírat možnost patentové ochrany jen proto, že je v něm zapojen počítač. Nejvyšší soud sice zopakoval svoje dřívější stanovisko, že software jako takový není způsobilý k patentové ochraně. Dodal ale, že k žádosti nárokující patentování přístroje nebo procesu, který využívá algoritmus musí být přistupováno jinak, než k žádosti, jejímž předmětem je algoritmus jako takový. Pokud tedy vynález jako celek splňuje požadavky na patentovatelnost, je způsobilý patentování, i kdyby obsahoval softwarové komponenty. Konečné rozhodnutí tedy znělo, že přístroj ovládaný počítačovým programem je patentovatelný. Toto rozhodnutí bylo prvním krokem na cestě ke stavu, který donedávna ve Spojených státech trval a ve kterém bylo možno patentovat od přístroje s počítačovým ovládáním po obchodní metodu cokoliv.

61

Výše popsaná rozhodnutí v podstatě přinesla následující; •

Software sám o sobě není nepatentovatelný.

•

Nárok (claim) obsahující algoritmus, by měl být hodnocen jako celek.

•

§ 101 je třeba vykládat široce, takže pouze přírodní zákony, fyzikální jevy a abstraktní myšlenky jsou nepatentovatelné.

Dalším milníkem bylo rozhodnutí ve věcech Freeman, Walter a Abele. Odvolacího soudu (Court of Customs and Patent Appeals). Soud zde vytvořil tzv. Freeman-Walter-Abele test. Vyšel přitom z tvrzení Nejvyššího soudu ve věci Gottschalk vs. Benson, že nároky, které obsahují matematický algoritmus a vylučují ho tak z možnosti užívání dalšími osobami, jsou nepatentovatelné. Test vycházející z výsledků tří jmenovaných rozhodnutí a vyžaduje, aby soud nejprve zkoumal, zda nárok přímo nebo nepřímo uvádí určitý matematický algoritmus. Pokud je výsledek zkoumání pozitivní, druhým krokem je analýza nároku jako celky za účelem zjištění, zda aplikace algoritmu je součástí určitého fyzického prvku zařízení (the physical elements of an apparatus) nebo kroku v procesu. Pokud vynález pouze uvádí a řeší algoritmus, který není aplikován s ohledem na výše zmíněné, je shledán nepatentovatelným podle § 101. Skutečnou lavinu patentových žádostí týkajících se obchodních metod s sebou ale strhlo teprve rozhodnutí ve věci State Street. Rozhodnutí Soudu (United States Court of Appeals for the Federal Circuit) padlo v roce 1998. Šlo o patentovatelnost systému, který umožňoval vložit aktiva z podílových fondů do společného fondu, čímž investoři získávali daňové výhody.91 Soud shledal, že takový systém je patentovatelný,

což

otevřelo

dveře

patentovatelnosti

nejrůznějších

dalších

obchodních metod. Jako požadavek patentovatelnosti se zde vyskytlo v podstatě pouze to, že vynález má přinášet určité užitečné použití a užitečné, konkrétní a hmatatelné výsledky.92

91

Tzv. "Data Processing System for Hub and Spoke Financial Services Configuration".

92

ABATE, Mark . Patentability of Computer Software under U.S. Law. Journal of World Intellectual

Property., vol. 3, is. 5, s. 697-704.

62

7.1.2 Rozhodnutí ve věci Bilski V říjnu roku 2008 bylo vydáno rozhodnutí ve věci Bilski. Bylo dlouho očekáváno jak patentovými právníky, tak free software komunitou, jelikož nesporně bude mít dopad i na oblast software. Rozhodnutí se zabývá podmínkami patentovatelnosti procesu a vynálezy z oblasti software jsou s nejrůznějšími procesy úzce svázány. V této části práce podávám krátký přehled o obsahu rozhodnutí a připojuji hodnocení toho, co může přinést z hlediska patentovatelnosti software. Soud se v úvodu vyrovnává s výkladem klíčových pojmů. Cituje ze starších rozhodnutí jejichž rok vydání sahá až do 19. století. S jejich pomocí pak vysvětluje, jak hodnotí pojem „proces“, zmíněný v § 101. V rozhodnutí je citováno vysvětlení pocházející z publikace Webster's New International Dictionary of the English Language. Podle zmíněného slovníku je procesem myšlena série akcí, pohybů, nebo operací jednoznačně směřující k ukončení, a to jak dobrovolně, tak nedobrovolně (series of actions, motions, or operations definitely conducing to an end, whether voluntary or involuntary). Podle soudu je však definice užívaná v § 101 užší, než všeobecné chápání slova proces. Soud v úvahách o tom, jaký proces může být patentován, zmiňuje dřívější rozhodnutí Diamond vs. Diehr, v němž se vypořádal s patentovatelností nebo spíše nepatentovatelností základních principů (fundamental principles) jako takových a na druhé straně se situacemi, kdy žadatel pouze požaduje vyloučit určitý způsob užití základního principu. Tomuto rozhodnutí je tedy možno rozumět tak, že pokud se nároky v patentové žádosti vztahují pouze k nějakému základnímu principu, nevztahují se k předmětu způsobilému k patentování. Jde tedy o to, aby po udělení patentu určitému procesu bylo stále možno stavět na základním principu, který proces využil, bude-li k tomu využit jiný postup. Vynálezem Bilskeho a Warsawa byla v zásadě metoda, která vedla k zabránění rizik při obchodování s komoditami. Hlavní nároky, které jsou uváděny v patentové žádosti, znějí následovně: „A method for managing the consumption risk costs of a commodity sold by a commodity provider at a fixed price comprising the steps of: (a) initiating a series of transactions between said commodity provider and consumers of said commodity wherein said consumers purchase said commodity at a fixed rate based upon historical averages, said fixed rate corresponding to a risk 63

position of said consumer; (b) identifying market participants for said commodity having a counter-risk position to said consumers; and (c) initiating a series of transactions between said commodity provider and said market participants at a second ixed rate such that said series of market participant transactions balances the risk position of said series of consumer transactions“93 Pro účely této práce poskytuji následující překlad: Způsob pro ovládání/řízení “rizika spojeného s užíváním služby“ komodity prodávané poskytovatelem komodity za fixní cenu, zahrnující tyto kroky: započetí série transakcí mezi daným poskytovatelem komodity a spotřebiteli dané komodity, kde tito spotřebitelé nakupují danou komoditu za fixní cenu založenou na historickém průměru, daná fixní sazba odpovídá stavu rizik daného spotřebitele. Nalezení účastníků na trhu dané komodity. Kteří mají opačný stav rizik v porovnání s danými spotřebiteli Započetí série transakcí mezi daným poskytovatelem komodit a danými účastníky trhu za druhou fixní sazbu, která vyvažuje stav rizik Žádost Bilskeho a Warsawa přes patentové úředníky neprošla. Odůvodněním byl právě zmíněný nárok, který podle něj nesměřuje ke konkrétnímu inženýrskému řešení, ale představuje pouze určitý způsob zacházení s abstraktní myšlenkou. Bilski a Warsaw se po tomto zamítnutí odvolali.. Odvolání však nebylo úspěšné, neboť Rada pro odvolání došla ke stojnému výsledku, ačkoliv s jiným odůvodněním.. Rada jako odůvodnění svého názoru zvolila tvrzení, že vynález se vztahuje k abstraktní myšlence a neposkytuje žádné „užitečné, konkrétní a hmatatelné“ výsledky. Odvolací soud nesouhlasil ani s jedním z uvedených odůvodnění.I on ale dospěl ke stejnému závěru. Jak již bylo zmíněno, soud citoval předešlá rozhodnutí, která se promítla v jeho nalézání řešení. Na prvním místě bylo rozhodnutí Freeman-Walter-Abele. I v tomto

93

Text rozsudku je dostupný například z: http://www.cafc.uscourts.gov/opinions/07-1130.pdf

64

rozhodnutí je formulována určitá metoda testu, který má dokázat, zda je nárok v patentové žádosti vztažen k předmětu způsobilému patentování. Soud využil Freeman-Walter-Abele testu k zhodnocení, zda se nárok vztahuje k nějakému algoritmu a následně zda je tento algoritmus aplikován jakýmkoliv způsobem na hmotné objekty nebo kroky v procesu. (1. determining whether the claim recites an algorithm and then: 2.determining whether that algorithm is “applied in any manner to physical elements or process steps”.). Soud shledal Freeman-Walter-Abele test nevyhovujícím pro jeho příliš zužující přístup k tomu, co může být způsobilé patentování. Další z citovaných bylo rozhodnutí State Street z roku 1998, ve kterém byl formulován požadavek, aby proces poskytoval „užitečné, konkrétní a hmatatelné výsledky“. Ani tento způsob, který před 10 lety zapříčinil „boom“ softwarových patentů, před Soudem neuspěl. Soud shledal, že touto cestou se nepodařilo dojít konečného vymezení. Soud vzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu Gottschalk v. Benson z roku 1972, ve kterém se stanoví, že přírodní jevy, i kdyby byly aktuálně objeveny, myšlenkové procesy a abstraktní intelektuální koncepty nejsou patentovatelné, jelikož je nutné je považovat za základní nástroje vědecké a technologické práce. Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud dále říká, že přeměna nebo redukce určitého prvku na jinou věc nebo na jiný stav je klíčem k určení, zda je patentovatelný jakýkoliv proces, který nelze vztáhnout ke konkrétnímu přístroji. V rozhodnutí Parker v. Flook z roku 1978 Nejvyšší soud určil, že aktivita následující po vyřešení rovnice nebo algoritmu, které jsou vytyčeny v nárocích patentové žádosti, může přeměnit nepatentovatelný princip v patentovatelný proces. Rozhodnutí Diamond v Diehr z roku 1981 přineslo poznatek, že aplikace přírodního zákona nebo matematického vzorce na známou strukturu procesu může být také hodna patentové ochrany. Kombinací všech těchto závěrů soud ve svých úvahách o patentovatelnosti procesu stanovuje tzv. machine-or-transformation test. Kritérii tohoto testu proces projde, jestliže je; •

vázán k určitému přístroji nebo zařízení

•

mění určitý prvek v jiný stav věci

65

Na závěru, že nároky v patentové žádosti nezahrnují žádnou přeměnu fyzikálního objektu nebo látky nebo elektronického signálu zastupujícího jakýkoliv fyzikální objekt nebo látku, založil soud konečné rozhodnutí, že nároky nespilnily machine-or-transformation test a tím pádem se nevztahují k předmětu způsobilému patentování.94 Domnívám se, že rozhodnutí je poměrně komplikované a že soud se měl vyjádřit jasněji. Současný mezistav ohledně rozhodnutí State Street, kdy soud sice říká, že State Street není rozhodnutím Bilski překonáno (overruled), nicméně fakticky se tak víceméně stalo, je nedořešený. State Street mělo být překonáno jednoznačným způsobem. Patenty by měly být vyhrazeny pouze pro oblast technických vynálezů. Pokud jde o obchodní metody, zastávám stanovisko, že patenty existují proto, aby chránily vědu a technologie, nikoliv proto, aby byly poskytovány nápadům, jak řešit komerční transakce.95 Nyní se věnujme dopadu rozhodnutí soudu na patentovatelnost software. Free software komunita vydání rozhodnutí oslavovala a v nadpisech článků se objevovala prohlášení o tom, že softwarové patenty jsou mrtvé a Microsoft, který s oblibou vyhrožoval konkurenci patentovými žalobami, bude muset přejít na jiný způsob konkurenčního boje. Názory softwarových právníků sice vyjadřovaly jisté zděšení nad způsobem, jakým soud věc vyřešil, jejich odhady ohledně dopadu rozhodnutí na softwarové patenty byly nicméně střízlivější.

7.1.3 Dopad rozhodnutí In re Bilski na free software komunitu a na majitele patentů Jak již bylo v této prácí zmíněno, i bez softwarových patentů vznikala převratná řešení a existoval zde vývoj. Rozmach patentů v devadesátých letech vedl k tomu, že softwarové inovace jsou spojeny s určitou hrozbou patentových žalob, což jistě k vyvíjení softwaru přímo nemotivuje. 94

Tím, že soud překonal kritérium

Viz. Patent-Eligible Subject Matter in the United States - The Court of Appeals Decision in In re

Bilski [online] 2008. [cit. 2009-02-20].Dostupný z: http://www.ladas.com/BULLETINS/2008/Inre_Bilski.shtml. 95

Viz. JONES,P.; Bilski - What It Means, Part 3 - The Mayer Dissent & Some Intangibility Questions

[online] 2008. Dostupný z:http://www.groklaw.net/article.php?story=20081109185020183#comments.

66

„užitečného, konkrétního a hmatatelného výsledku“, které v minulosti vedlo ke vzniku slabých a pochybných patentů, došlo k významnému kroku. Do budoucna budou muset softwarové vynálezy projít tvrdšími kritérii a počet udělených patentů klesne. Zda bude pokles významný či nikoliv, závisí na interpretaci požadavku, aby byl proces vázán k určitému přístroji nebo zařízení („tied to a particular machine od apparatus“). Úzká interpretace by vedla k tomu, že by se mnoho nároků v již existujících patentech stalo nevynutitelnými. V rozhodnutí ve věci Bilski je takový případ zmíněn v disentu soudce Newmana. Pro ty, kteří získali své patenty podle platných předpisů, tedy rozhodnutí znamená právní nejistotu. Jelikož ale soudy v předchozích rozhodtnutích dospěli k tomu, že běžný víceúčelový počítač („general purpose computer“, tedy běžný desktop, používaný uživatelem k psaní textu, poslechu hudby, vyhledávání na internetu, hraní her a podobně) nelze považovat za dostačující konkrétní přístroj, pokud jde o hodnocení patentovatelnosti procesu, je větší pravděpodobnost, že ke zužujícímu výkladu skutečně dojde.

96

Společnosti

s širokým patentovým portfoliem se samozřejmě takovému výkladu brání, jak dokládá názor Microsoftu, že naprogramováním počítače prostřednictvím CD tak, aby vykonával určitou funkci, se z běžného víceúčelového počítače stane jednoúčelový počítač („specific purpose computer“, pod tímto pojmem se rozumí počítač vytvořený např. jen k tomu, aby řídil výrobní linku). Takto modifikovaný víceúčelový počítač pak splňuje požadavek určitého zařízení (particular apparatus). Pokud by se software vztahoval k určitému zařízení, byl by tedy bez problémů patentovatelný i pokud by šlo o obchodní metody. Takové vysvětlení je ale velmi problematické, jelikož každý počítač samozřejmě jak víceúčelový, tak jednoúčelový, je vždy programován za pomoci nějakého software. 97 Patentoví právníci stojící na straně silných patentů mohou s rozhodnutím nesouhlasit proto, že se příliš soustředí na anglické common law a nereflektuje, že v americkém prostředí doznalo vývoje a modifikací. Díky takovému přístupu dochází k restriktivnímu vyložení pojmu „proces“. Rozhodnutí In re Bilski povede patentové

96

Viz. TYLER,R.:Bilski and software patents-goog news for FOSS [online] 2008 [cit. 2008-11-

20].Dostupný z : http://www.press.redhat.com/2008/11/03/bilski-and-software-patents-%E2%80%93good-news-for-foss/. 97

Viz. JONES,P.: Bilski - What It Means, Part 4 - The Microsoft Brief - Updated [online] 2008 [cit.

2008-11-20]. Dostupný z: http://www.groklaw.net/article.php.

67

právníky k tomu, aby v zájmu svých klientů usilujících o patentování software přišli s několika typy nových patentových nároků, z nichž všechny budou nezávislé a budou

psány

tak,

aby

prošly

machine-or-transformation testem.

Pravidla

rozhodnutím stanovená tak budou nejrůznějším způsobem obcházena. Některé široce psané nároky v již udělených softwarových patentech skutečně nebudou budoucnu vynutitelné. Pro některé udělené patenty rozhodnutí bude znamenat, že se stanou neplatnými. Zastánci patentů poukazují na to, že „obětí“ může být i dobrý vynález, kterému by jinak patent právem příslušel, a to i proto, že žadatel o patent postupoval přesně v souladu s platným právem.98 Samozřejmě každý má na své straně kus pravdy. Žádné řešení nikdy nemůže být výhodné pro všechny. Ať již soud rozhodne jakkoliv, vždy někdo vyhraje a někdo na výsledku bude tratit. Rozhodující ale je, aby nově nastolený systém napomáhal patentům lépe plnit svou funkci, kterou je podpora vývoje a ochrana dobrých myšlenek vynálezců, kteří do svých výzkumů investovali čas i peníze. Cílem rozhodovací praxe soudu na tomto poli by mělo být, aby se vyplatilo přicházet s inovacemi a aby softwaroví vývojáři nemuseli stát před rizikem stovek žalob jen proto, že někdo před nimi patentoval naprostou banalitu.

98

Tak vidí situaci například americký patentový právník Steve Zlatos. Své názory prezentoval

v průběhu svých lekcí Intellectual Property Law, které proběhly na podzim 2008 na Právnické Fakultě Masarykovy Univerzity.

68

8 Závěr V této práci jsem se zabývala tématem, které je v současné době pro právníky velkou výzvou. Duševní vlastnictví je v prostředí informačních a komunikačních technologií nutno nepochybně chránit stejně jako kdekoliv jinde. Chovám úctu k úsilí a majetku druhých, nedomnívám se proto, že celý koncept duševního vlastnictví by bylo nejvhodnější zrušit a ponechat prostor pro neviditelnou ruku kyberprostoru a internetu. Tak jako v reálném životě, i v kyberprostoru platí jednoduché pravidlo, že vždy se kromě slušných uživatelů najdou takoví, kteří žádná pravidla respektovat nebudou a apelem na jejich uvědomění ke zlepšení situace nedojde. Zároveň ale věřím ve spolupráci a sdílení. Přehnaná regulace a striktní pravidla ve prospěch velkých hráčů softwarového průmyslu povedou k omezení tvořivosti. Pro mnoho autorů není finanční satisfakce hlavní motivací k tvorbě. Navíc stavění na práci jiných je přirozený způsob, jakým funguje nejen věda a vývoj technologií, ale i umělecká tvorba. Jak se snaží dokázat i moje práce, vývoj není přímým důsledkem udělování patentů. Vývoj znamená, že co největší množství lidí má přístup k co největšímu množství informací. Tím se zvýší pravděpodobnost, že jedinci se skutečným potenciálem se dostanou přesně k tomu, co potřebují vědět, aby přišli s novou technologií. Domnívám se společně s Lawrencem Lessigem, že je třeba pro software zajistit rozumnou ochranu prostřednictvím autorského práva a že je v každém případě nutné mít se na pozoru proti nežádoucímu soustředění moci prostřednictvím vlastnictví nebo rozšiřování působnosti práva. Cílem této práce bylo podání základního přehledu o právní úpravě softwaru. Pokusila jsem se seznámit laiky s fungováním některých aspektů informačních a komunikačních technologií, kterým se tato práce věnovala. Vymezila jsem zde základní přístupy k právní ochraně a provedla čtenáře právním prostředím českým, evropským a americkým. Zaměřila jsem se zejména na v současné době diskutovanou patentovatelnost počítačových programů. Seznámila jsem čtenáře s vývojem severoamerické judikatury v této věci, neboť se domnívám, že tento vývoj má globální dopad. Vzhledem k omezenému rozsahu práce nebylo možno se mnohým otázkám věnovat v takovém rozsahu, jaký by zasluhovaly. Jde zejména o problematiku 69

neuronových sítí, umělé inteligence, expertních systémů a právních problémů, které se v souvislosti s nimi vyskytují. Z hlediska autorského práva je velmi zajímavé zamyšlení nad autorstvím programů a databází vytvářených softwarem. Zajímavé by jistě bylo zmapovat i situaci ohledně ochrany software i v jiných zemích. Práce neměla ambice postihnout veškerou problematiku spadající pod softwarové právo v komplexnosti, na kterou zde nebyl prostor. Zaměřila se na autorskoprávní problematiku. Tato zde byla popsána. Byly zmapovány základní instituty související s ochranou softwaru a nastíněny další možnosti vývoje.

70

9 Resumé Creativity is a natural human characteristic that is reflected in the recording of stories, depicting life and inventing ways how to facilitate it. Since any significant human activity is reflected in law, creativity is regulated by intellectual property rights. In reaction to the occurrence of new technologies, law has to create such protection, which will correspond to the nature of technologies. After thirty years of development in the IT sector, computers ceased to be part of highly specialized work. Nowadays the computer is the everyday companion of everyone from teenagers to managers. The emergence of computers and their spread raises the question how to deal with software. Software plays an increasingly important role not only in traditional computers, but also in mobile phones, digital cameras or DVD players. Software is entirely the result of specific creativity of programmers. Law has to deal with the question, whether its technical nature is dominant and it is therefore rather an invention, or whether its dominant feature is the way it was programmed, and it is therefore an author's work. Protection by copyright is applied currently, but it is the issue for critics because of its length. Software patents, which are enforced in the United States, are beginning to influence the situation in Europe, but even this way of protection is not perceived as an ideal alternative. Furthermore, it can’t be ignored that cyberspace has formed as an alternative to real life space. Internet is its subset. Through this medium new information, ideas, artistic, literary or cinematographic works can spread within a few seconds. Internet brings great possibilities for those who want to create and share, but also to those who feel the need to regulate and restrict. The aim of this diploma work is a complex summary of the software law in European Union, mainly in Czech Republic, and in United States of America. In this work I would like to state the related practice of the American courts for theoretical problems, which suggest how the judiciary practice deals with the problems. The 2nd chapter of this work is a short excursion into the technical field. I try to provide explanation of important technical concepts here, so laymen can better understand, what software, data, database and data-formats are, and which are the main differences between these concepts. The 3rd chapter disserts on intellectual property. I try to describe what the 71

resources of conception of intellectual property are and how intellectual property deals with challenges occurring in context of Internet. A subchapter enumerates the most important international treaties that deal with intellectual property and contains provisions governing software. The 4th chapter disserts on means of software protection. I particularly focus on copyright, patent law and trade secrets. I include different kinds of licenses here and I describe their key principles. In chapter 5, I closer elaborate the conditions of software protection in the European Union and mainly in the Czech Republic. I describe the conception of copyright and statutes that regulate this form of software protection. I focus on the Czech copyright act and how license agreement is governed in this act. I also deal with free use doctrine in Czech law. I close this section by several thoughts about suitability of current legislation. This chapter also contains a section that focuses on patentability of software in European Union and on situation that occurred in the context of proposed directive on the patentability of computer-implemented inventions. I define here the main problems, which caused the failure of the directive. I continue with the 6th chapter dealing with legal protection of software in United States of America. I consider this part very important, because the topic of software law is global and the situation in United States greatly influences the old continent. I write briefly about the history of United States’ copyright and I continue with description of copyright legislation in United States. I also dissert, how fair use doctrine is conceived in the United States legal system. To this part I attach related practice of the courts to exemplify how judiciary practice deals with the problems. Software patents are very typical for United States and therefore I have included a subchapter dealing with this issue. The last, 7th chapter of this work focuses on the development of judiciary practice in software patent cases. Intellectual property has to be protected in cyberspace, as it is protected in real life space. I have respect for the effort and property of others; therefore I don’t think that the whole concept of intellectual property should be repealed. Just as in real life, even in cyberspace a simple rule is applied, that there are not only decent users, there are always those who don’t respect agreements. But at the same time, I 72

believe in cooperation and sharing. Excessive regulation and strict rules in favor of large software industry players will lead to restrictions on creativity. For many authors financial satisfaction is not the main motivation. In addition, building on the basis of work of others is a natural way how not only science, but also art works. The development is not direct consequence of granting patents or other forms of strong protection. Development happens, when people can share ideas and have access to the information they need. I would like to express the wish for culture and software to stay free.

73

10 Seznam použitých pramenů 10.1 Knižní publikace 1. GALLER, Bernard. Software and intellectual property protection . 1st edition. [s.l.] : Greenwood Publishing Group, 1995. 205 s. 2. GRAHAM, Lawrence. Legal Battles that Shaped the Computer Industry. 1st edition. [s.l.] : Greenwood Publishing Group, 1999. 251 s. 3. JURMANOVÁ VOLEMANOVÁ, Věra. Digitální knihovny z pohledu autorského práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, 2005. 4. LESSIG, Lawrence. Free Culture : How Big Media Uses Technology and the Law to Lock Down Culture and Control Creativity. [s.l.] : The Penguin Press, 2004. 5. PATRY, William. Copyright Law nad Practice . 1st edition. [s.l.] : BNA Books , 2000. 400 s. Dostupný z: . 6. ROWLAND, Diane, MACDONALD, Elizabeth. Information Technology Law . 3rd edition. [s.l.] : Cavendish Publishing Ltd., 2006. 7. SMEJKAL , Vladimír , et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualiz. vyd. Praha : C.H.BECK, 2004. 8. SMEJKAL , Vladimír . Internet a §§§. 2. aktualiz. a rozšíř. vyd. Praha : Grada Publishing,spol. s.r.o. , 2001. 284 s. 9. STOBBS , Gregory . Software patents . 2nd edition. : Apen Publishers , Aspen Law & Business. 2000. 935 s. 10. TELEC, Ivo. Přehled práva duševního vlastnictví : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 1. vyd. Brno : DOPLNÉK, 2002. 201 s. 11. TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Masarykova universita v Brně v nakladatelství Doplněk 1994 12. TELEC, Ivo: Tvůrčí práva duševního vlastnictví: Dodatek o právu k počítačovým programům, 1. vydání, Masarykova universita v Brně v nakladatelství Doplněk, 2002.

10.2 Časopisecké publikace 1. ABATE, Mark . Patentability of Computer Software under U.S. Law. Journal 74

of World Intellectual Property., vol. 3, is. 5, s. 697-704. 2. ESTEVE, A.: Patent Protection od Computer- Implemented Inventions VisA-Vis Open Source Software. 2006, The Journal od World Intellectual Property, Vol. 9, no 3. pp 276-300. 3. FREEDMAN, C. Software and Computer-related Business Method Inventions : Must Europe Adopt American Patent Culture? . Intertational Journal of Law and Information Technology. 2000, vol. 8, no. 3, s. 285-309. 4. HILTON , William. Survey of Computers, Software, and Information Processing. IDEA - The Journal of Law and Technology. 1990, vol. 31, no. 2, s. 67-84 5. LEMLEY, Mark, et al. Introduction to Computer Technology, Network Economics and Intellectual Property. Software and internet Law : Updates . 2nd edition. [s.l.] : Aspen Law and Business, 2003. s. 1-46. 6. MACKAAY, Ejan. On property rights and their modification. Fase/Kanning/Walker : Economics, Welfare Policy and the History of Economic thought - Essay in Honour of Arnold Heertje. 1999, Cheltenham, UK. Ch. 14, s. 245-264. 7. WIEBE, Andreas. Perspectives of European Intellectual Property Law. International Journal of Law nad Information Technology . 2006, vol. 8, no. 2, s. 139-165.

10.3 Internetové zdroje 1. Amended Software Patent Directive [online]. 2003 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://eupat.ffii.org/papri/eubsaswpat0202/plen0309/resu/index.en.html. 2. AUJEZDSKÝ, J.: Licenční smlouva k software.Dostupný z: http://www.eadvokacie.cz/cz/clanky/autorske-pravo/licencni-smlouva-k-software.html 3. BOLTNAR,J.: Právní ochrana počítačových programů.[online]. 2008 [cit. 2008-12-23] Dostupný z: http://www.epravo.cz/top/clanky/pravni-ochranapocitacovych-programu-55220.html. 4. BURYAN, J,: Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU [online]. 2003 [cit. 2008-11-05]. Dostupný z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=136835. 5. Categories of free and non-free software. [online]. 2009 [cit. 2009-0375

04].Dostupný z: http://www.fsf.org/licensing/essays/categories.html. 6. Council Directive 91/250/EEC of 14 May 1991 on the legal protection of computer programs [online]. 2002 [cit. 2008-11-03]. Dostupný z : http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31991L0250 :EN:HTML. 7. Creative Commons [online]. 2006 [cit. 2009-03-04]. Dostupný z: http://wiki.creativecommons.org/Legal_Concepts. 8. ČERMÁK, J.: Licence a licenční smlouvy k software – otázky a odpovědi.[online] 2003 [cit. 2009-01-03]. Dostupný z : http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=138962. 9. Database.[online]. 2008 [cit. 2008-10-27]. Dostupný z: http://www.webopedia.com/TERM/D/database.html. 10. Definice pojmu software [online]. 2006 [cit. 2008-10-12]. Dostupný z: http://www.wordreference.com/definition/software. 11. Definice pojmu software [online]. 2008 [cit. 2008-10-12]. Dostupný z: http://dictionary.reference.com/browse/software. 12. Directive 96/ 9 / EC [online]. 2008 [cit. 2008-10-27]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexapi!prod!CELEX numdoc&numdoc=31996L0009&model=guichett&lg=en. 13. Druhy patentových dokumentů [online]. 2002 [cit. 2009-01-03]. Dostupný z: http://knihovny.cvut.cz/vychova/vychova1/inf_pram/typy.html. 14. European patent office: Patents for software? European Law and practice. [online]. 2008 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://www.epo.org/topics/issues/computer-implementedinventions/software.html. 15. Europe-Convention on Cybercrime (ETS No. 185). [online]. [cit. 2008-0212]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/EN/projets/FinalCybercrime.htm 16. GASAWAY, L.: The EU Database Directvite: 96/9/EC [online]. 2006 [cit. 2008-10-20].Dostupný z: http://www.unc.edu/courses/2006spring/law/357c/001/projects/dougf/node12. html. 17. GASAWAY, L.; What is Database [online]. 2006 [cit. 2008-10-27]. 76

Dostupný z: http://www.unc.edu/courses/2006spring/law/357c/001/projects/dougf/node1.h tml. 18. HINDLE, Alistair . Hitachi Auction Method [online]. 2005 , 2009 [cit. 200902-20]. Dostupný z: http://www.hindlelowther.com/article_hitachi.htm. 19. Intellectual property: protection and enforcement [online]. 2008 [cit. 200811-04].Dostupný z: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/agrm7_e.htm. 20. JONES,P.: Bilski - What It Means, Part 4 - The Microsoft Brief - Updated [online] 2008 [cit. 2008-11-20]. Dostupný z :http://www.groklaw.net/article.php. 21. JONES,P.; Bilski - What It Means, Part 3 - The Mayer Dissent & Some Intangibility Questions [online] 2008. Dostupný z: http://www.groklaw.net/article.php?story=20081109185020183#comments. 22. KOLÁŘ, Petr. Operační systémy [online]. 2001 [cit. 2008-10-25]. Dostupný z: http://www.nti.tul.cz/~kolar/os/os-s.pdf. 23. KOLÁŘ, Petr. Operační systémy [online]. 2005 [cit. 2008-10-15]. Dostupný z: http://www.nti.tul.cz/~kolar/os/os-s.pdf. 24. List of parties to international copyright treaties. [online]. 2002 [cit. 200811-04].Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_parties_to_international_copyright_treati es. 25. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Ostatní mezinárodní dohody v oblasti práv k duševnímu vlastnictví. [online]. [cit. 2008-02-12]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument6205.html. 26. Patent-Eligible Subject Matter in the Unted States - The Court of Appeals Decision in In re Bilski [online] 2008. [cit. 2009-02-20].Dostupný z: http://www.ladas.com/BULLETINS/2008/Inre_Bilski.shtml. 27. Počítačové programy – právní úprava a její změny [online]. 2004 [cit. 200811-03]. Dostupný z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=eu_18 9.htm#pu. 28. Proposal for a DIRECTIVE OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND OF 77

THE COUNCIL on the patentability of computer-implemented inventions [online]. 2002 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2002/com2002_0092en01.pdf. 29. SKŘIVÁNEK, F.: Databázová abeceda – Data a informace [online]. 2008 [cit. 2008-10-25]. Dostupný z: http://www.dbsvet.cz/view.php?cisloclanku=2008051401. 30. Světová obchodní organizace (WTO). [online]. [cit. 2008-02-12]. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/28785/30994/330147/priloha001.txt. 31. SZATTLER , Eduard . Patentability of computer programs [online]. [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://mujlt.law.muni.cz/storage/1205529390_sb_09-szattler.pdf. 32. The Hello World Collection [online]. 2000 [cit. 2009-02-24]. Dostupný z: http://www.roesler-ac.de/wolfram/hello.htm. 33. The results of the European Commission consultation exercise on the patentability of computer implemented inventions. [online]. 2001 [cit. 200902-20]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/internal_market/indprop/docs/comp/softanalyse_en.pdf. 34. The TRIPS Treaty and Software Patents [online]. 2006 [cit. 2008-11-05]. Dostupný z: http://eupat.ffii.org/analysis/trips/. 35. TIŠNOVSKÝ , Pavel. Případ GIF. Root [online]. 2006 [cit. 2009-03-03]. Dostupný z: http://www.root.cz/clanky/pripad-gif/. 36. TROJAN, Oldřich. Jak právně ochránit počítačové programy [online]. 2008 [cit. 2008-10-12]. Dostupný: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=783 . 37. TYLER,R.:Bilski and software patents-goog news for FOSS [online] 2008 [cit. 2008-11-20].Dostupný z: http://www.press.redhat.com/2008/11/03/bilski-and-software-patents%E2%80%93-good-news-for-foss/. 38. U.S. Copyright office: The Digital Copyright Millennium Act of 1998. [online]. 1998 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z: http://www.copyright.gov/legislation/dmca.pdf . 39. Udělování patentu [online]. c2002 , 2008 [cit. 2009-02-06]. Dostupný z: http://isdvapl.upv.cz/servlet/page?_pageid=82,112&_dad=portal30&_schema =PORTAL30&443__102.menu_f=4474&444__102.folder_f=5747. 78

40. WIPO Treaties – General Information [online]. 2008 [cit. 2008-1104].Dostupný z: http://www.wipo.int/treaties/en/general/. 41. Záporná strana sw patentů [online]. 2008 [cit. 2009-02-04]. Dostupný z: http://ffii.cz/index.php/Záporná_strana_sw_patentů.

10.4 Komentáře k zákonům 1. TELEC,I., TŮMA, P. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. Velké komentáře. ISBN 978-80-7179-6. s. 345-347.

10.5 Akademické práce 1. VEVERKOVÁ, Nikola. Fenomén počítačového pirátství. Brno, 2008. 68 s. Právnická fakulta Masarykovy Univerzity . Diplomová práce. Dostupný z http://is.muni.cz/th/102746/pravf_m/DIPLOMOVA_PRACE_-_2.pdf.

10.6 Související texty zákonů 1. Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), Marrákeš, 15. dubna 1994, příloha 1C: Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS), publikovaná ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO). 2. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 69/2002 Sb.m.s., o přístupu ČR k Evropské patentové úmluvě. 3. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 69/1975 Sb., o Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, podepsané ve Stockholmu dne 14. července 1967, ve znění vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 80/1985 Sb. 4. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění. 5. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 6. Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění. 7. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. 8. Zákon č.527/1990 Sb. o vynálezech a zlepšovacích návrzích, v platném znění 9. Zákon č.65/1965 Sb. zákoník práce, v platném znění. 79

10. Zákon Slovenské Národní Rady č. 383/1997 Z. z., Autorský zákon a zákon, ktorým sa mení a doplňa Colný zákon v znení neskorších predpisov, 1997.

10.7 Související judikatura 1. U. S. Court of Appeals for the Federal Circuit decison from October 30, 2008 In re Bilski 2. U.S. Supreme Court decision from November 20, 1972 In re Gottschalk vs. Benson 3. U.S. Supreme Court decision from June 22, 1978 In re Parker vs. Flook 4. U.S. Supreme Court decision from March 3, 1981 In re Diamond vs. Diehr 5. U.S. Court of Appeals, Third Circuit decision from August 4, 1986 in re Whelan vs. Jaslow 6. U.S. Court of Appeals, Second Circuit decision from June 22, 1992 in re Altai 7. U. S. Court of Appeals, Federal Circuit decision from July 23, 1998 In re State Street

80