Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně studijní obor právo Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce

Ústavněprávní otázky rozhodčího řízení JIŘÍ ŠEVČÍK

Akademický rok odevzdání: 2014/2015

V Brně dne 30. 6. 2015

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ V Brně dne 30. 6. 2015 ................................................... Jiří Ševčík

2


Poděkování: Na

prvním

místě

chci

poděkovat

vedoucímu

své

diplomové

práce

JUDr. Davidu Kosařovi, Ph.D., LL.M., J. S. D. za jeho vstřícnost k tématům vzešlých ze zájmu studentů, za jeho inspirující přístup k ústavnímu právu a v neposlední řadě také za trpělivost a chápavý přístup k diplomantům. Poděkování posílám také ostatním vyučujícím na katedře ústavního práva, jejichž hodin jsem měl štěstí se zúčastnit, protože vždy prohlubovali můj zájem o tuto právní oblast a víru v existenci zábavné a povznášející výuky práva jako takového. V neposlední řadě děkuji své přítelkyni, rodičům, bratrovi, přátelům a všem dalším, kteří mi byli při psaní práce oporou a motivací, abych dílo zdárně dokončil.

3

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Anotace Práce se zabývá právem domácího rozhodčího řízení z hlediska z hlediska ochrany základních práv a ústavněprávních koncepcí dělby moci. Krátce přibližuje výjimečnost rozhodčího řízení mezi ostatními alternativami soudního rozhodování, následně kriticky analyzuje aktuální legislativu a judikaturu a porovnává je v jejich vzájemné právní síle. V kontextu předchozího vývoje a odborné literatury definuje a popisuje problematická místa a identifikuje příčinu zjištěných problémů. V závěru práce jsou načrtnuty možné způsoby řešení aktuální nedokonalé situace.

Klíčová slova rozhodčí řízení, rozhodčí doložka, rozhodčí nález, přezkum rozhodčího nálezu, rozhodce, nezávislost a nestrannost rozhodce, právo na spravedlivý proces

Abstract The diploma thesis deals with Czech arbitrational law from the perspective of protection of human rights and constitutional ideas of separations of powers. The thesis briefly describes unique place arbitration has amongst others alternative disputes resolution methods, then examines contemporary legislation and jurisprudence and compares their legal power. In accordance with previous development and relevant literature defines objectionable practice or law and identifies source of such problems. By the end of the thesis are suggested some ways of possible solutions for the imperfect situation.

Key Words

arbitration, arbitration clause, arbitration award, review of arbitration awards, arbitrator, independence and impartiality of arbitrator, right to fair trial

4


Obsah Obsah ............................................................................................................................................................... 5 Seznam použitých schémat .............................................................................................................................. 6 Seznam použitých zkratek ................................................................................................................................ 6 1.

Úvod ........................................................................................................................................................ 7

2.

Rozhodčí řízení a ústavnost.................................................................................................................... 10

3.

2.1

Alternativní metody řešení sporů ........................................................................................................ 10

2.2

Rozhodčí řízení v Česku ....................................................................................................................... 12

2.3

Aktuální právní úprava......................................................................................................................... 13

2.4

Doktríny rozhodčího řízení .................................................................................................................. 14

2.5

Vzdání se práv předem ........................................................................................................................ 16

2.6

Rozhodčí smlouva ................................................................................................................................ 17

2.7

Osoba rozhodce ................................................................................................................................... 20

Soudní přezkum rozhodčího řízení ......................................................................................................... 24 3.1 3.1.1

Právo na soudní ochranu, na zákonného soudce ............................................................................ 26

3.1.2

Nezávislost a nestrannost soudce (rozhodce) ................................................................................. 27

3.1.3

Průběh řízení ................................................................................................................................... 28

3.1.4

Další chráněná práva ....................................................................................................................... 29

3.2

Judikatura Nejvyššího soudu ČR .......................................................................................................... 29

3.2.1

K doktrinální otázce ......................................................................................................................... 29

3.2.2

Zákonný rozhodce ........................................................................................................................... 30

3.2.3

Nepodjatost rozhodce ..................................................................................................................... 32

3.2.4

Platnost rozhodčí doložky a její přezkum ........................................................................................ 32

3.3

Judikatura Ústavního soudu ČR ........................................................................................................... 34

3.3.1

K doktrinální otázce ......................................................................................................................... 34

3.3.2

Zákonný rozhodce ........................................................................................................................... 36

3.3.3

Platnost rozhodčí doložky a její přezkum ........................................................................................ 36

3.3.4

Vzdání se práv předem .................................................................................................................... 39

3.4

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ................................................................................... 39

3.4.1

Věc Suda proti České republice ....................................................................................................... 40

3.4.2

ESLP a vzdání se práv ....................................................................................................................... 40

3.4.3

Věc Suovaniemi a ostatní proti Finsku ............................................................................................ 41

3.5 3.5.1 4.

Složky práva na spravedlivý proces ..................................................................................................... 25

Judikatura Soudního dvora Evropské unie .......................................................................................... 43 SDEU ve věci Asturcom ................................................................................................................... 44

Současný právní stav.............................................................................................................................. 46 4.1

Problém chybějící koncepce ................................................................................................................ 46

5

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 4.2

Rozporná praxe .................................................................................................................................... 48

4.2.1

Výběr, nestrannost a nezávislost rozhodce ..................................................................................... 48

4.2.2

Rozhodčí doložky a EU..................................................................................................................... 51

4.3 4.3.1

Postavení arbitrážních center ......................................................................................................... 51

4.3.2

Přezkum rozhodčích nálezů a doložek ............................................................................................ 52

4.3.3

Vzdání se práv ................................................................................................................................. 54

4.4 5.

Nejednoznačný postoj ......................................................................................................................... 51

De lege ferenda ................................................................................................................................... 55

Závěr ...................................................................................................................................................... 56

Seznam literatury ........................................................................................................................................... 58

Seznam použitých schémat A. Autorův náhled na vlastnosti ADR, s. 12 B. Rozhodčí řízení jako střet jurisdikční a smluvní doktríny, s. 15

Seznam použitých zkratek ADR – alternative disputes resolution, alternativní (metody) řešení sporů, souhrnné označení pro metody rozhodování sporů mimo "obligatorní" státní orgány ČR – Česká republika ESLP – Evropský soud pro lidská práva EU – Evropská unie Listina – ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. novela – zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony NS ČR – Nejvyšší soud České republiky SDEU – Soudní dvůr Evropské unie TTIP – Transatlantic Trade and Investment Partnership Ústava – ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 98/2013 Sb. ÚS ČR – Ústavní soud České republiky ZRŘ – zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákona č. 303/2013 Sb.

6


1. Úvod Rozhodčí řízení tvoří jedinou autoritativní metodu rozhodování sporu mimo obecné soudy u nás. Zatímco však činnost obecných soudů je tak říkajíc v reflektorech a podrobována jak laické tak odborné kritice, rozhodčí řízení je tak trochu ve stínu, a spíše je předmětem zájmu odborníků. Zatímco míra ochrany základních práv před obecnými soudy je často komentována i mimo odborné kruhy, stejná otázka v případě rozhodčího řízení delší dobu netrápila ani profesionály. Přitom práva z Listiny základních práv a svobod1 (dále také jen „Listina“) rozhodně nejsou podmíněna typem řízení, kterého se jednotlivec účastní. Ústavní materie se nevyhnutelně promítá do celého právního systému a nejedná se jen o otázku základních práv, byť ta jsou nejviditelnější. De facto vypůjčením si soudní moci2 má celý systém rozhodčího řízení návaznost k celkové dělbě moci uvnitř státu, která se projevuje hlavně v otázce vztahu rozhodčího řízení a moci soudní. Zpoza geografických hranic státu pak musíme brát v potaz mezinárodní smlouvy vtělené Ústavou ČR3 (dále také jen „Ústava“) do právního řádu, jejichž porušování by tedy stát v rámci své jurisdikce neměl trpět. To nás přivádí jednak zpět k ochraně základních práv, ale mohlo by se to týkat například i dalších oblastí, o kterých může být rozhodci rozhodnuto, byť je tato sféra silně omezena arbitrabilitou sporů u nás.4 Výše uvedené je snad jasným důkazem, že rozhodčího řízení se neodehrává ve vakuu vyplněném pouze smluvním ujednáním dvou stran, ale naopak má jistý přesah do celkového uspořádání složek moci ve státě – a není tedy záležitostí pouze práva „jednoduchého“, ale i ústavního. Ve své práci se chci zabývat vnitrostátním rozměrem rozhodčího řízení. Na téma chci nahlížet z hlediska ochrany práva na spravedlivý proces a z pohledu teorií vztahu rozhodčího řízení k moci soudní. Ústavní normy jsou totiž primárně vnímány jako prostupující celým právním řádem,5 nicméně rozhodčí řízení je ze svého základního designu přísně autonomní systém. Nemohu se zbavit dojmu, že

1

ústavní zákon č. 2/1993, usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 2 Čímž myslím to, že ať už podle smluvní nebo jurisdikční doktríny stát z různých teoretických důvodů připouští, aby se na jeho území mohli účastníci právních vztahů vyjmout z jeho pravomoci a přenést tuto pravomoc na nestátní subjekt, a následně také uznává rozhodnutí tohoto subjektu. Viz podkapitolu 2.4 Doktríny rozhodčího řízení nebo DRLIČKOVÁ, Klára. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu [online]. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013 [cit. 28. 2. 2015]. 204 s. Edice S, řada teoretická Právnické fakulty MU, č. 443, s. 25-30. 3 čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 4 viz podkapitolu 2.2 Rozhodčí řízení v Česku. 5 Takový závěr je dovoditelný už z čl. 87, odst. 1, písm. a) a d) Ústavy. Za důsledek tohoto "prosvítání" považuji závěry koncepce Drittwirkung, popisované např. zde: ENGE. E. Third Party Effect of Fundamental Rights (Drittwirkung). Hanse Law Review [online]. 2009, Vol. 5 No. 2, s. 1-3 [cit. 5. 6. 2015].

7

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení v domácích podmínkách byl dlouho kladen důraz na to druhé, a nesporný ústavní přesah do rozhodčího řízení (a naopak), byl spíše opomíjen. Na začátku provedu čtenáře krátkým exkurzem do teorie alternativních metod rozhodování sporů, na který následně navážu ústavně-právními souvislostmi jejich existence. Postihnu vývoj rozhodčího řízení v českých zemích s důrazem na nejpodstatnější rozdíly v jednotlivých úpravách. Zejména se zaměřím na přelomovou novelu zákona o rozhodčím řízení z roku 20126 (dále také jen „novela“), která tehdy obsáhle reflektovala judikaturu postihující ty nejkritičtější mezery v úpravě. To pro mne bude odrazovým můstkem k tomu, abych ještě v této kapitole vypíchl místa, která podle mne novela zanedbala, nebo pominula úplně. Následně se k problematice pustím z opačné strany, směrem od ústavního pořádku. Postihnu pro řízení zásadní normy a zásady, tedy hlavně složky práva na spravedlivý proces a stručně shrnu jejich charakteristiku, tedy jakým způsobem přispívají k ochraně spravedlivého procesu, čím konkrétně se za řízení obvykle projevují nebo jakým způsobem se testuje jejich případné dodržení nebo nedodržení. Tím bych chtěl mít z jedné strany vymezenou doktrinální problematiku rozhodčího řízení a možná úskalí současné právní úpravy a z druhé strany relevantní ústavní normy a jejich nároky, které kladou na soudní rozhodování. V další kapitole provedu analýzu judikatury čtyř soudů, které mají silné slovo k rozhodčímu řízení v Česku, tedy Nejvyššího soudu České republiky (dále také jen "NS ČR", název státu dále také jen zkratkou "ČR"), Ústavního soudu ČR (dále také jen "ÚS ČR"), Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále také jen "ESLP") a Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku (dále také jen "SDEU", Evropská unie také jen "EU"). První a poslední jmenovaní mají silný vliv na judikaturu k rozhodčímu řízení, resp. rozhodčím doložkám, protože jsou povoláni ke sjednocování judikatury ohledně práva, které tyto skutečnosti reguluje. Druhé dva soudy zase jsou ochránci základních práv a svobod, tedy i práva na spravedlivý proces, a Ústavní soud je nadto ještě garantem ústavnosti jako celku – má tedy mandát vyjadřovat se k dělení mocí uvnitř státu a tedy i vztahu moci soudní a rozhodčího řízení. Analýzou judikatury chci získat přehled o požadavcích soudu na podobu a průběh rozhodčího řízení, standard ochrany práv v něm zaručený, případně jestli se tento liší od obecného soudnictví a jaké jsou v tom případě podmínky vzdání se vyššího standardu obecné justice. V poslední kapitole pak chci zjištěné kvalitativní požadavky porovnat jednak se zjištěnými vlastnostmi a nedostatky z první části a jednak i mezi sebou navzájem jako porovnání konformity české praxe rozhodčího řízení (tedy právní úpravy a přezkumné judikatury) s judikaturou obou zahraničních soudů. Výstupem z této kapitoly rozdělím na dvě základní části: v jedné se vyjádřím ke konformitě české praxe s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie, tedy 6

zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. (dále také ZRŘ)

8

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení té části české praxe, která je s nimi v rozporu, ve druhé shrnu, které aspekty rozhodčího řízení jsou problematické uvnitř české praxe, tedy jsou vykládány nejednoznačně nebo rozporně. Kapitolu i práci zakončím krátkou úvahu de lege ferenda. Do vztahu ústavního práva a rozhodčího řízení by samozřejmě mohlo spadat i mnohem více, zejména díky probíhajícím jednání o TTIP7 institut investiční arbitráže a jeho nemalý vliv na politické dění v daných zemích, tím pádem i vliv na fungování ústavních institucí, nebo otázka uznání a vykonávání rozhodčích nálezů obecně. Dalším rozměrem problematiky, který úmyslně tak trochu opomíjím, je rozdíl mezi řízení se spotřebitelem a řízením nespotřebitelským. Toto ignorování jinak poměrně podstatného rozdílu má svoje odůvodnění. Předně práce se zaměřuje na problematiku z jiného pohledu, ústavní normy chrání jednotlivce i mimo spotřebitelské vztahy, i když nutno přiznat, že judikatura ochranu spotřebitele místy odlišuje. Druhý důvod je ten, že domácí rozhodčí řízení se v podstatné většině koná ve spotřebitelských sporech.8 Pokud tedy neusiluji o precizní popsání různých stupňů ochrany, které zákon o rozhodčím řízení poskytuje různým subjektům, ale naopak se snažím přiblížit dopad ústavních práv na současné sporné strany před rozhodci, pak mohu tuto skutečnost zohlednit a dělením se zabývat pouze tam, kde se to ukáže jako klíčové.

7

Transatlantic Trade and Investment Partnership. Chystaná smlouva o ekonomické spolupráci USA a EU. Alespoň podle odhadu v důvodové zprávě k novele ZRŘ zákonem č. 19/2012 Sb. ČESKO. Sněmovní tisk 371/0 Novela z. o rozhodčím řízení [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: 2011 [cit. 28. 2. 2015], s. 18. 8

9


2. Rozhodčí řízení a ústavnost Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se současným stavem doktríny a legislativy v rozhodčím řízení, které by obojí měly být základem pro právní praxi. Pokusím se shrnout teorii alternativních metod rozhodování sporů od obecných východisek až specificky po rozhodčí řízení, přiblížím aktuální doktríny týkající se vztahu rozhodčího řízení a soudní moci a doplním je relevantními prvky ústavní teorie vztahujícími se k soudní moci a právu na spravedlivý proces. Dále stručně popíšu vývoj rozhodčího řízení u nás, nejdůležitější rozdíly historické a současné úpravy. Zejména se zaměřím na přelomovou novelu zákona o rozhodčím řízení z roku 2012,9 která tehdy obsáhle reflektovala judikaturu postihující ty nejkritičtější mezery v úpravě. Mým cílem je postihnout problematiku z pohledu relevantních předpisů a jejich interpretace, poskytnout náhled na to, co adresátům ukládá a umožňuje samotná právní úprava bez judiciální interpretace, a toto sdělení podrobně prozkoumat a rozebrat. To pro mne bude odrazovým můstkem k tomu, abych ještě ve stejné kapitole přiblížil místa, která podle mne novela zanedbala, nebo pominula úplně. Z těch pak budu vycházet v kritické analýze v poslední kapitole. Následně se k problematice pustím z opačné strany, směrem od ústavního pořádku. Postihnu pro řízení zásadní normy a zásady, tedy hlavně složky práva na spravedlivý proces a stručně shrnu jejich charakteristiku, tedy jakým způsobem přispívají k ochraně spravedlivého procesu a čím konkrétně se za řízení obvykle projevují. Tím bych chtěl mít z jedné strany vymezenou doktrinální problematiku rozhodčího řízení a možná úskalí současné právní úpravy a z druhé strany relevantní ústavní normy a jejich nároky, které kladou na soudní rozhodování.

2.1

Alternativní metody řešení sporů

Alternativní metody rozhodování sporů jsou staré jako právo samo. Jestliže za konvenční metodu budu v úzké interpretaci považovat pouze formální proces a autoritativní rozhodnutí třetí strany, pak alternativní metody byly a vždy budou vítanější cestou vyřešení konfliktu. Zatímco autoritativně vynucené rozhodnutí nesvár mezi stranami zakonzervuje a spálí mezi nimi mosty, alternativní metody podporují vzájemnou komunikaci stran a mohou vést i ke znovuobnovení partnerství. Tyto charakteristiky napovídají, proč se alternativní metody řešení sporů (dále jen ADR) nejvíce rozvinuly hlavně v mezinárodně-právním prostředí v době, kdy došlo k většímu rozvoji tohoto prostředí, i v neprávním smyslu.10 Jsou to právě subjekty práva jako státy nebo mezinárodní obchodníci, kteří sobě jednak obtížně hledají společnou autoritu, a jednak výhody pokračování vzájemné spolupráce často převažují hodnotu vítězství v jednom sporu. 9

zákon č. 19/2012 Sb. A HISTORY OF ALTERNATIVE DISPUTE RESOLUTION. ADR.GOV [online]. Department of Justice: 7. 5. 2009 [cit. 18. 6. 2015]. 10

10

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Míra ochoty jednotlivých stran sporu svěřit svoji věc do rukou třetího subjektu a jejich případný zájem na konkrétním postupu smíru vedly ke vzniku široké palety těchto ADR, od de facto zprostředkování vzájemné komunikace až po kvazi-soudní řízení. Hranice mezi jednotlivými ADR navíc někdy i splývají, a různí se i doktrinální pohledy na to, který způsob rozhodování sporů je vlastně ještě alternativní a který už konvenční.11 Navíc množství států má kodifikované instituty nebo instituce, které svojí povahou odpovídají duchu ADR. U nás bych k takovým zařadil institut soudního smíru,12 v Anglii a Walesu neformálně fungující small claim courts13 nebo údajnou praxi obchodních soudců v Číně rozhodovat spíše podle ekvity, než přesně podle předpisů.14 Kdybychom tuto paletu metod nanesli do mezi osy neformální-formální a autoritativnínevynutitelné, pak rozhodčí řízení bude zaujímat místo v pravém horním rohu. Za léta vývoje se v obecném doktrinálním pojetí vyprofilovalo v kvazi-soudní řízení,15 odlišného hlavně možností vybrat si svého soudce a určit si svoje (hlavně procesní) pravidla. Jejich posouváním směrem k méně formálnímu řízení pak dochází k překrytí s jinými ADR a dané řízení je pak obtížné zařadit do některé z doktrinálních kategorií. V kolonce rozhodčích řízení ho pak drží už jen vynutitelnost rozhodnutí, kterým je rozhodčí řízení mezi ADR naprosto specifické.16 Viz graf na následující stránce.

11

Například v zemích common-law kultury je rozhodčí řízení spíše považováno spíše za konvenční způsob rozhodování sporu. Nepovedlo se mi dohledat důvod, proč tomu tak je, osobně předpokládám, že je to právě kvůli autoritativnosti rozhodování. Srov. BROWN, Henry J.; MARRIOTT, Arthur L. ADR: principles and practice. London: Sweet and Maxwell, 1993, xxxvi, s. 9., nebo článek J. Sternlighta, třebaže je spíše zaměřený na samotný pojem, než jeho obsah. STERNLIGHT, Jean R. Is Binding Arbitration a Form of ADR: An Argument That the Term ADR Has Begun to Outlive Its Usefulness. Journal of Dispute Resolution [online]. Vol. 2000, Iss. 1 [2000], Art. 11, s. 7. [cit. 2. 3. 2015]. 12 podle § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 396/2012 Sb. Za pozornost stojí to, že aktivnímu soudci ustanovení umožňuje navrhnout stranám řešení sporu i z vlastní iniciativy. Jediným omezením je mu v tomto případě dovolenost řešení právními předpisy. 13 Abych byl přesný, konkrétně v Anglii a Walesu nemají pro tento typ řízení samostatné soudy, pouze procesní pravidla. PRACTICE DIRECTION 27 – SMALL CLAIMS TRACK. GOV.UK: JUSTICE [online]. Ministry of Justice © 2012 Crown Copyright [cit. 2. 3. 2015]. 14 Zvláštnosti soudních sporů v Číně. MERSINIS, spol. s.r.o., Centrum pro hospodářskou spolupráci s Čínou [online]. MERSINIS, spol. s.r.o., Centrum pro hospodářskou spolupráci s Čínou [cit. 2. 3. 2015]. 15 V důsledku závaznosti existuje i silná kontradiktornost a další podobnosti. Znovu BROWN, MARRIOT, op. cit., s. 9; STERNLIGHT, op. cit., s. 7. 16 BROWN, MARRIOT, op. cit., s. 57.

11


Formálnost a závaznost ADR 100% Rozhodčí řízení

Formálnost ADR

80% Med-arb, Medaloa 60% Mediace 40%

Mini-trial

20%

Konciliace

Expertní vyjednávání

Vyjednávání 0% 0%

20%

40%

60%

80%

100%

Závaznost a kontradiktornost ADR

A. Autorův náhled na vlastnosti ADR

2.2

Rozhodčí řízení v Česku

Do českého právního prostředí se rozhodčí řízení dostalo ještě za trvání Rakouska-Uherska, a to prostřednictvím poslední části civilního řádu soudního.17 Sice formulovány slovy jako úmluva o rozsudím a rozhodčí výrok, ale jinak se jednalo o nadčasové normy docela podobné naší úpravě, zejména té před novelou. Už tento zákon znal smlouvu o rozhodci i rozhodčí doložku, arbitrabilita byla omezena na věci, ve kterých bylo možné sjednat narovnání.18 Tehdejší úprava také demokratičtěji nechránila jenom spotřebitele a jedním z důvodů relativní neplatnosti rozhodčího nálezu byl i rozpor s "nezměnitelnými předpisy právními".19 Ty tedy zřejmě na řízení dopadaly bez ohledu na doktrínu, kterou československé obecné soudy ve směru k rozhodčím soudům razily.20 V roce 1931 pak Československo přistoupilo k Úmluvě o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků z roku 192721 a rozhodčí nálezy (tehdejší terminologií výroky) tak získaly přeshraniční vykonatelnost. Orientace na zahraničí Československu vydržela navzdory spuštění železné opony. Občanský soudní řád z roku 196322 sice problematiku rozhodčího řízení úplně vypustil, ale byl doplněn zákonem o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích 17

část šestá, oddíl čtvrtý zákon č. 113/1895 Z.ř., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění všech novel. 18 § 577 zákona č. 113/1895 Z.ř. 19 § 595 odst. 6 zákona č. 113/1895 Z.ř. Což mi připadá zajímavé i proto, že to implicitně připouští existenci jakéhosi "tvrdého jádra" československého právního řádu. 20 Doktríny o vztahu soudní moci a rozhodčího řízení (resp. rozhodců), viz níže podkapitolu 2.4. 21 zákon č. 192/1931 Sb., Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků. Roku 1959 ji pak nahradila účinnější Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z New Yorku. 22 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v původním znění

12

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení nálezů.23 Jak ovšem napovídá název zákona, vztahoval se pouze na přeshraniční kontrakty, českoslovenští občané však byli o možnost předstoupit se svojí věcí před rozhodce ochuzeni již předešlým občanským soudním řádem z roku 1950.24 Tři roky před samostatným rozhodčím zákonem pak byl při Československé obchodní komoře zřízen první tuzemský stálý rozhodčí soud v pravém slova smyslu – tedy určený k rozhodování na základě smluv nebo doložek o rozhodci, nikoliv jako zvláštní soudní orgán.25 S několika změnami komory se měnil i tento orgán – v letech 1980, 1992 a 1994 – ale jednalo se o změny veskrze formální, dotýkající se pouze toho, u jaké komory bude stálý rozhodčí soud působit. Po změně režimu u nás vznikly i další stálé rozhodčí soudy – Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno a Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha. Tyto však mají omezenou působnost, pouze první jmenovaný, který se dnes jmenuje Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhoduje všechny spory arbitrabilní v ČR.26

2.3

Aktuální právní úprava

Moderní zákon o rozhodčím řízení27 (dále také jen ZRŘ) nabyl účinnosti v roce 1995 a je účinný dodnes. Původní norma z 90. let byla v mnohém podobná československému, výše zmiňovanému, zákonu. Nejvýraznější změnou je samozřejmě návrat možnosti rozhodčího řízení přímo občanům. Zmizel však požadavek ve starší úpravě, aby rozhodci dbali hmotného práva. Z omezené judikatury bohužel se mi nepovedlo zjistit, jestli se "dbáním" myslí braní v potaz, nebo povinnost aplikace. Ze starší úpravy také stojí za povšimnutí formulačně výstižnější věta "Zřízení stálých rozhodčích soudů upravují zvláštní zákony."28 (kurzíva přidána). O zvýrazněné slovo vágnější formulace pak udělala prostor pro trochu důvodnou, leč mylnou interpretaci, že stálý rozhodčí soud lze založit i na základě samotného ZRŘ. Celkově je však patrný posun směrem k respektování vůle stran, v souladu s jasnou profilací českého rozhodčího řízení podle smluvní doktríny.29

23

zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, v původním znění. 24 Ten totiž trval na tom, aby alespoň jedna ze sporných stran byla československá právnická osoba. Odůvodněno to bylo takto tím, že rozhodčí řízení do té doby sloužící zájmům kapitalistického sektoru, bude nyní sloužit zájmům socialistickým, což se má projevit právě omezením osob nadaných právem rozhodčí smlouvu uzavřít. ČESKOSLOVENSKO. Tisk 510 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2. 3. 2015]. 25 Rozhodčí soud byl zřízen vyhláškou ministra zahraničního obchodu č. 103/1960 Sb., o působnosti Československé obchodní komory a její organizaci. 26 § 2 zákona o rozhodčím řízení. 27 zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v původním znění. 28 op. cit. zákon č. 113/1895 Z.ř. 29 k tomu viz následující podkapitolu a další části práce, které tento vývoj dokumentují.

13

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Právní úprava však musela reagovat na posun v realitě, ve které byla využívána. Jak tvrdí i důvodová zpráva k vůbec první skutečně věcné novele ZRŘ,30 původní zákon byl koncipován pro účely obchodního styku, obvykle s mezinárodním prvkem, a pro tyto účely fungoval bezvadně. Posléze však začalo být rozhodčí řízení využíváno i pro řešení spotřebitelských sporů, hlavně tedy sporů ze spotřebitelských úvěrů, jako rychlá a levná alternativa k řízení soudnímu. Záhy na to také začalo zneužívání rozhodčího řízení – ke zmíněným výhodám někteří připojili možnost contra legem sjednat se slabší smluvní stranou rozhodčí smlouvu, která nominovala rozhodce domluveného s obchodníkem na ovlivnění řízení v jeho prospěch. Navíc úprava zaostala za právním trendem ochrany spotřebitelů i všeobecně, což se stalo o to palčivějším problémem po vstupu do Evropské unie roku 2004. Zákon č. 19/2012 Sb. tak na tyto potřeby reagoval novou úpravou inspirovanou německým modelem.31 I tak některé problémy přetrvaly. To přičítám jednak tomu, že zákon reagoval na judikaturu, která už byla na samé hranici toho, co se dalo z dosavadní úpravy právně odvodit, a tudíž přizpůsobit ochranu základních práv liteře nové úpravy tak, aby neklesla dosažená úroveň jejich ochrany, nemuselo jít úplně hladce.32 Nejméně se to vedlo stran regulace tzv. arbitrážních center.33 Soudy na jejich působení před novelou reagovali hlavně aplikací požadavků na zákonného soudce, ale novela se této problematiky vůbec nedotýkala. Postavení rozhodčích center je tak i nadále nejasné, protože někteří soudci jejich existenci považují za obcházení práva, zatímco jiní je vítají jako přípustnou institucionalizaci celého fenoménu.34

2.4

Doktríny rozhodčího řízení

České rozhodčí řízení je ovládáno dvěma základními teoriemi. Rozšířenější je doktrína smluvní, založená na výsadním postavení autonomie vůle smluvních stran. Pravomoc rozhodců rozsoudit spor je odvozena od jednání stran a výsledný rozhodčí nález je vlastně autoritativním narovnáním původního smluvního vztahu. V zemích přiklánějících se spíše ke smluvní doktríně pak právní úprava dává smluvním stranám mnoho prostoru k jejich dispozici a zpravidla omezuje možnosti ingerence do vydaného rozhodčího nálezu; obvykle pouze skrze zpochybnění rozhodčí smlouvy nebo osoby

30

Sněmovní tisk 371/0, op. cit., s, 9 tamtéž, s. 15. 32 Například by bylo obtížné od základu předefinovat způsob určování rozhodce, protože toto téma měla judikatura silně pokryté a bylo by nesnadné nastavenému standardu vyhovět s konstrukcí, ke které není kompatibilní. 33 Tedy soukromých firem, předmětem jejichž podnikání je poskytování zázemí pro konání rozhodčího řízení, někde i včetně vydávání vlastních řádů (u nás nelze), a hlavně zprostředkování případů jednotlivým rozhodcům. Angličtina využívá přiléhavější pojem "appointing authorities", tedy doslova jmenovací instituce, například na stránkách i Mezinárodní obchodní komory. ICC to act as appointing authority. International Chamber of Commerce [online]. International Chamber of Commerce [cit. 2. 3. 2015]. 34 K tomu viz oddíl 3.3.2, kde jsou zachyceny dva „opačné“ rozsudky různých senátů Nejvyššího soudu ČR. 31

14

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení rozhodce. Základním východiskem pro rozhodčí řízení podle smluvní doktríny je tedy dohoda stran, která nejen zakládá pravomoc, ale také umožňuje podstatně ovlivnit podobu řízení.35 Jurisdikční doktrína je protichůdná ke smluvní. Rozhodci mají pravomoc propůjčenou od státu, který na ně přenesl část své soudní moci. Smluvní strany si pak pouze volí mezi různými podobami jedné soudní moci. To, že je podle této teorie rozhodčí řízení výkonem soudní moci, se projevuje silnějším působením státních procesních norem a tedy přísnějšími požadavky na podobu a průběh řízení. Postavení rozhodce odpovídá postavení soudce se všemi z toho plynoucími důsledky. Navázání rozhodčího řízení na stát se projevuje i širším uplatněním veřejného pořádku na průběh a výsledek řízení.36 Rozehnalová ve svém pojednání na toto téma uvádí ještě teorii smíšenou.37 Sama však hned následně uvádí, že tato teorie, než aby přinášela nějaký vlastní pohled na problematiku rozhodčího řízení, tak pojmenovává nedostatky prvních dvou teorií a spojuje tyto teorie do jedné. Nosným argumentem této konstrukce je, že rozhodčí řízení nemůže existovat v právním vakuu, nezávisle na právu, které by jej rozeznalo, ale ani bez vůle stran se mu podrobit. Z toho důvodu považuji za hlavní a určující doktríny pouze smluvní a jurisdikční, které představují dva názorové protipóly, zatímco právní realita se rozkládá na přímce někde mezi nimi. Že tyto koncepce působí na rozhodčí řízení spíše společně, než izolovaně, ostatně vyplývá i z faktického způsobu založení pravomoci rozhodců: jednak jsou to úkony stran, bez kterých se nekoná žádné sporné řízení (není žalobce…), jednak je vždy potřeba norma, která tento úkon aprobuje a rozezná, aby měl právní význam a smysl. Z mého pohledu tedy doktríny spíše sdružují vlastnosti rozhodčího řízení, které směřují ke stejným důsledkům na jeho právní úpravu. Ta však vždy zahrnuje obě doktríny, liší se pouze v upřednostňování jedné z nich. Smluvní doktrína

Jurisdikční doktrína

B. Rozhodčí řízení jako střet jurisdikční a smluvní doktríny 35

ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In SEHNÁLEK, D. et al. (eds.). Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 3. 3. 2015]. s. 7. 36 ROZEHNALOVÁ, N. op. cit. s. 6. 37 ROZEHNALOVÁ, N. op. cit. s. 5.

15

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Jedinou výjimkou z této zákonitosti by mohla být situace, kdy by se strany podrobily rozhodčímu řízení a pak rozhodčím nálezem se pak bez donucení řídily, tudíž k vyřešení sporu státní moc vůbec nepotřebovaly. Je však otázka, jestli pak takovou ADR vůbec charakterizovat jako rozhodčí řízení, které je charakteristické také právě vynutitelností rozhodčího nálezu i proti vůli dotčené strany. Zatímco bychom ale našli státy, o kterých snad lze tvrdit, že u nich soudy ve vztahu k rozhodčímu řízení snaží razit smluvní teorii v co nejčistší podobě, u jurisdikční teorie by byl tento přístup krajně problematický. Spíše je možné identifikovat, které státy se k ní přiklání více a které méně, ale silnější příklon k této teorii by mohl eliminovat výhody rozhodčího řízení, zejména jeho rychlost a s ní související (ne)nákladnost.

Lze se dočíst, že více jurisdikční přístup razí v

postsocialistických státech.38 Příklon k té či oné teorii u daného rozhodce, soudce nebo v rámci právního řádu pak hraje docela významnou roli v interpretaci norem regulujících rozhodčí řízení. Nejistota ohledně doktrinální orientace v rámci právního systému vede k uplatnění mínění jednotlivých soudců a senátů, což zpravidla vyvrcholí protichůdnými judikáty k téže tématice. Dříve či později je tedy každý právní systém donucen deklarovat příklon k té či druhé straně spektra, nebo alespoň zřetelněji vymezit, v které části úsečky se má předmětná právní úprava interpretovat.

2.5

Vzdání se práv předem

Vzdání se práv předem je koncept, se kterým ADR pracují, když derogují pravomoc státní justice. Teoreticky jde o projev vůle směřující k účasti na dané ADR a zároveň s tím se vzdávající práva předložit tutéž věc soudu a dalších práv na to případně navazujících (veřejnost líčení, dvojinstančnost atd.). Podle druhu ADR je toto vzdání se více či méně omezené nebo podmíněné. Opět platí, že čím autoritativnější ADR, tím je vzdání se práv více bezpodmínečné a neomezené, nicméně i u těch nejměkčích variant v zásadě platí, že se strany vzdávají práva jít k soudu, dokud není ukončeno alternativní řízení. V praxi je pak kladen důraz na to, za jakých okolností je vzdání se práva přípustné, jakých práv se lze vzdát a do jaké míry. Celý koncept vzdání se práv vyvěrá ze zásady autonomie vůle a právě proto má hodně blízko k doktrínám ovládající podobu rozhodčího řízení. Ty se totiž mimo jiné liší právě tím, jak moc velký prostor autonomii vůle stran dají, zatímco smluvní doktrína jí prostor otevírá, jurisdikční jej kontroluje. Právě díky této souvztažnosti je na národní úrovni míra přípustného vzdání se práv spojená s otázkou vůdčí koncepce rozhodčího řízení, a obvykle spojena v jedné judikatuře, jako je tomu u nás, kde tuto agendu obstarává Ústavní soud.

38

tamtéž, str. 5.

16

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Na druhou stranu, Evropský soud pro lidská práva, nadnárodní soudní orgán operující (z hlediska práce) pouze s právem na spravedlivý proces, nikoliv širšími ústavními teoriemi, má otázku vzdání se práv spojenou s případnou otázkou aplikace Evropské úmluvy o lidských právech39 (dále také jen Úmluva) – tedy ve smyslu, že jestliže stěžovatel platně nevzdal svých práv, musí dané řízení obstát při aplikaci Úmluvy. Soudní dvůr Evropské unie jde v rozhodčím řízení cestou ochrany spotřebitelů, v souladu s evropskou legislativou, a problematika vzdání se práv je v tomto ohledu vnímána spíše pod úhlem nemožnosti vzdát se těch, která jsou určena na spotřebitelovu ochranu.40

2.6

Rozhodčí smlouva

Rozhodčí smlouva je smluvní ujednání, o jehož charakter se vedou doktrinální spory. Zatímco někteří jí přisuzují čistě procesněprávní charakter, jiní v ní spatřují hmotněprávní prvky. Toto rozlišení má podstatný důvod v tom, že určuje, podle jakých norem se posuzuje jako platnost a účinek. Zatímco procesní úkony se posuzují podle teorie projevu – tedy podle toho, čím je daný úkon podle svého obsahu, bez ohledu na vůli jednajícího subjektu, pak v hmotněprávní úkony, kterými se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti, se posuzují podle klasické koncepce náležitostí pro subjekt, objekt, obsah, vůli, její projev a její shodu s projevem.41 Osobně rozhodčí smlouvu vnímám jako úkon smíšeného charakteru – některé prvky považuji za jednoznačně hmotněprávní, nicméně ve zbytku má smlouva procesněprávní charakter i účinky. V tomto ohledu ostatně spatřuji jisté propojení s teoriemi o původu pravomoci rozhodců. Teoretici razící názor o ryze procesní povaze rozhodčí smlouvy musí alespoň do určité míry přijímat i jurisdikční teorii, protože těžko si lze představit, že by ryze procesním úkonem šla odejmout pravomoc soudní moci a založit zvláštní druh pravomoci rozhodcům – naopak představa jednotné soudní moci rozdělené mezi soudy a rozhodce koresponduje s ryze procesním pohledem mnohem lépe. Naopak příznivci smluvní teorie pochopitelně vidí v rozhodčí smlouvě hmotněprávní prvky. Vždyť jde o svého druhu narovnání, podobně jako v soudním smíru, kterému rovněž řada teoretiků přiznává hmotněprávní základ. Jako příhodný rozlišovací ukazatel se mi zdál výrok T. Molčana: „…nemožno súhlasiť s tým, že procesnoprávne vzťahy vznikajú aj medzi jednotlivými účastníkmi konania navzájom. Všetky tieto oprávnenia možno totiž adresovať druhému účastníkovi iba prostredníctvom súdu.“42

39

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaná v Římě 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů. Pro Českou republiku závazná od 18. 3. 1992, publikovaná zákonem č. 209/1992 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 40 viz podkapitoly 3.4 a 3.5. 41 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2002, s. 130-134. 42 MOLČAN, T. Občianskoprávne procesné vzťahy: (podstata a význam). 1. vydání. Bratislava: Vydavateľstvo slovenskej akadémie vied, 1971, s. 154

17

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Za sebe vnímám za podstatnější spíše to, že teprve prostřednictvím soudu nabývají tyto úkony účinku; samotné podání žaloby nemá bez odpovídající reakce soudu žádné dopady. Podle této teorie (rozhodčí smlouva co by smíšené právní jednání) by pak rozhodčí smlouva měla vyhovovat kritériím z obou sfér civilního práva. V praxi to však nemá velký dopad, protože při zkoumání, zda rozhodčí smlouva je v souladu se zákonem, dojdeme použitím kterýchkoliv kritérií (ať už hmotně- nebo procesněprávních) k prakticky stejným závěrům (neplatnost nebo nedovolenost). Vůle uzavřít rozhodčí smlouvu je za dnešní úpravy těžko zpochybnitelná – spotřebitelé dostávají množství informací, ze kterých vyplývá, jakou smlouvu uzavírají, u ostatních se očekává určitá míra obezřetnosti nebo profesionality. Simulovanou rozhodčí smlouvu (z povahy věci na papíře) si ani nedovedu představit. Rozhodčí smlouva může podle doby vzniku dohody vzhledem ke vzniku nabývat dvou podob. Buď podoby smlouvy o rozhodci, která se uzavírá k vyřešení konkrétního již vzniklého sporu, nebo podoby rozhodčí doložky, která se uzavírá k řešení předem stanoveného okruhu sporů (zpravidla na všechny), které vzniknou z daného smluvního vztahu.43 Oba typy smluv lze v ne-spotřebitelských vztazích dojednat i v rámci (jiné) smlouvy hlavní, nicméně u smlouvy o rozhodci je to zpravidla bezpředmětné. Smlouva o rozhodci je sama o sobě absolutně neproblematická. I neprofesionál je sto rozeznat, čeho se smlouva týká a jaké má následky. Jak navíc zmiňuje důvodová zpráva k novele,44 strany si mohou za rozhodce sjednat profesionála specializovaného na otázky, které se staly spornými. Při uzavírání smlouvy o rozhodci tak lze těžko hovořit o slabší smluvní straně, protože jejím uzavřením už těžko lze podmiňovat uzavření smlouvy hlavní, za to je velmi výhodná pro strany, pro které je důležitá právní kvalita výsledného rozhodnutí. Naopak prvním skutečným kamenem úrazu rozhodčího řízení (a to i v praxi) je rozhodčí doložka. Tím nejzákladnějším problémem je, že jde o vzdání se práv předem a v případě smluvní doktríny dokonce i ústavních práv, protože se smluvní strany vzdávají práva na přístup k soudu a další související práva na spravedlivý proces se uplatní v omezené nebo pozměněné podobě.45 Důvodová zpráva k novele zmiňuje rozhodčí doložky jako nejproblematičtější část úpravy. K novelizaci byla zvažována i varianta úplného zrušení rozhodčích doložek pro spotřebitelské spory, nicméně nakonec 43

Doktrína a mezinárodní právo znají ještě jeden typ, a sice tzv. neomezený kompromis – jde o rozhodčí doložku vztahující se na jakýkoliv spor z předem daného okruhu majetkoprávních vztahů. Viz MOTHEJZÍKOVÁ, Jitka; STEINER, Vilém. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1996, xv, s. 23; nebo ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Mezinárodní právo obchodní. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 45 44 Sněmovní tisk č. 371/0, op. cit., s. 21. 45 usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1357/07. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]; Později byl značně zmírněn, např. nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015].

18

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení byl zvolen německý model nutící silnější stranu poskytnout spotřebiteli určité informace a rozhodčí smlouvu sepsat na samostatnou listinu.46 Skutečný problém rozhodčí doložky však je, že ji jedna ze stran může prohlásit za podmínku uzavření smlouvy hlavní. Což není problém pouze u spotřebitelů, ale i u dalších stran ve slabší pozici – osobně jsem se setkal s rozhodčí doložkou v nájemní smlouvě, ještě problematičtější by však mohli být obchodní vztahy, ve kterých má jedna ze stran výrazně silnější postavení, například dodavatelé velkým obchodním řetězcům. Právo na druhou stranu obsahuje i značné množství náhradních ochranných institutů. Například by se mohlo jednat o instituty ochrany hospodářské soutěže,47 ale v případě nájmu by situace byla obtížnější - § 2239 občanského zákoníku48 zakazující ukládání nepřiměřených povinností (zde podrobit se rozhodčímu řízení) se pravděpodobně neuplatní, takže by bylo nutno hledat obecnější instituty. Ale celkově vzato, při současném stavu judikatury k rozhodčím doložkám se lze důvodně domnívat, že exces, který by aktivoval jiná ochranná ustanovení, by stejně dobře neprošel soudním přezkumem platnosti doložky.49 Přesto všechno však, i perfektně férová rozhodčí doložka je svým způsobem nelegitimní, pokud na ni jedna ze stran přistoupila, protože neměla jinou možnost. I důvodová zpráva50 zmiňuje dobrovolnost jako důležitý prvek celého institutu. Možnost vnutit protistraně doložku (a následně autoritativní řízení) pak zrovna nepřispívá k vnímání rozhodčího řízení jako volitelné a neformálnější alternativy řízení před obecnými soudy a trochu zpochybňuje argument respektu k autonomii vůle. A osvětluje, proč se někteří odborníci zdráhají řadit rozhodčí řízení mezi ADR.51 Ve prospěch rozhodčích doložek však hraje několik poměrně silných ekonomických argumentů. Podle důvodové zprávy k novele, pro kterou byl zákaz rozhodčích doložek pro spotřebitelské spory jednou z možných variant, se v roce 2009 mohlo v ČR konat až 100 000 rozhodčích řízení, z nichž zpráva odhaduje, že dvě třetiny byly ve spotřebitelských věcech. Problémem spotřebitelských sporů je, že jen málo z nich nejspíše jsou spory v pravém slova smyslu. Ve většině případů jde o získání exekučního titulu na nesplácenou cenu zboží nebo splátky úvěru. Za takových okolností spotřebitel samozřejmě nepodepíše smlouvu o rozhodci, proto využívají obchodníci rozhodčí doložku a s jejím znepřístupněním by patrně ztratili o rozhodčí řízení zájem úplně, takže nápad asi 70 000 žalob by přešel na obecné soudy. Zpráva navíc trefně poznamenává, že 46

Sněmovní tisk č. 371/0, op. cit., s. 14. Např. zneužití dominantního postavení na trhu, ale tam je dán požadavek tržní síly přes 40%. § 10 a násl. Zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 48 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v původním znění. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 49 To lze asi nejlépe ilustrovat odkazem na důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v § 31 zákona o rozhodčím řízení nebo opět odkazem na nález ÚS SP. zn. I. ÚS 1794/10. 50 Sněmovní tisk č. 371/0, op. cit., s. 8. 51 BROWN, MARRIOT, op. cit., s. 9. 47

19

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení formální postupy civilního procesu s pravidly o koncentraci řízení a případně variantou pro bagatelní spory nemusí být nutně zárukou lepší procesní ochrany účastníka řízení, ta bude spíše závislá na poučovací ochotě soudce nebo rozhodce, tedy na lidech nikoliv na formálním procesu.52

2.7

Osoba rozhodce

Jak výše poznamenáno, osoba nalézající řešení sporu má větší význam, než procesní záruky. A osoba rozhodce je u nás druhým nejproblematičtějším místem rozhodčího řízení. Zákon umožňuje vybrat si stálý rozhodčí soud jako sudiště, kde bude rozhodce vybrán podle řádu daného soudu, pak se jedná o institucionální arbitráž, nebo si vybrat za rozhodce fyzickou osobu splňující stanovené požadavky, pak se jedná o arbitráž ad hoc.53 Rozhodci fyzické osoby však bývají zpravidla zaštiťováni buď některým arbitrážním centrem, která se dříve prohlašovala za stálé rozhodčí soudy54 a vydávala vlastní řády, na které odkazovaly jednotlivé rozhodčí smlouvy, nebo jiným institucionálním zázemím (např. advokátní kanceláří), které má z hlediska tohoto výkladu rovnocenné postavení. Poté, co tato praxe byla odmítnuta judikaturou vrcholných soudů, byly doložky přizpůsobeny tak, že odkazují na jednatele těchto právnických osob, jako na osobu, která určí rozhodce ve smyslu § 7 odst. 1 věty druhé ZRŘ. V tomto bodě se praxe rozkolísala, protože někteří soudci považovali tento stav za dostačující, jiní trvali na vyjmenování potenciálních rozhodců ve smlouvě a další považovali celou činnost arbitrážních center za obcházení zákona a neuznávají jakoukoliv rozhodčí smlouvu, která neurčuje konkrétní osoby rozhodců. Nakonec se judikatura přece jen ustálila na konkrétních jménech rozhodců, nicméně i v tomto ohledu to nejspíš nebude definitivní vývoj.55 Problém je, že v tomto ohledu neudělala jasno ani novela, ačkoliv si to od ní mnozí slibovali. Ta se však omezila na jakési "nekalo-soutěžní" klauzule, kterými jasně vymezila, co jsou stálé rozhodčí soudy, nicméně na existenci arbitrážních center vůbec nereagovala, takže přípustnost jejich činnosti je i nadále věcí obecných soudů. Otázku, zda je v rozhodčí doložce uveden přímo rozhodce, nebo jednatel arbitrážního centra jako jeho jmenovatel (případně jiná varianta, přesouvající výběr rozhodce na arbitrážní centrum56), považuji za určující pro určení vztahu mezi rozhodce a arbitrážním centrem, který pak může mít podstatný vliv, na rozhodcovu činnost. Arbitrážní centrum je pro rozhodce poskytovatel obživy a v důsledku (a možná i ve skutečnosti) zaměstnavatelem. Proto považuji za důležité, aby byl v rozhodčích doložkách uváděn konkrétní rozhodce, protože to snižuje jeho nezávislost na arbitrážním 52

Sněmovní tisk č. 371/0, op. cit., s. 14. ROZEHNALOVÁ, N., 2002, op. cit., s. 90 54 Opět praxe popsaná v důvodové zprávě k novele ZRŘ. Viz Sněmovní tisk č. 371/0, op. cit., s. 11. 55 Podrobněji o vývoji judikatury pojednává kapitola 3. 56 Např. pokud by byli v doložce uvedeni všichni rozhodci arb. centra a žaloba by byla in fraudem legis adresována arb. centru (formálně jako zprostředkovateli), které by pak vybralo, kterému rozhodci věc napadne. 53

20

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení centru a umožňuje mu projevit i určitý "nevděk" ke svému chlebodárci, podobně jako to občas dělají soudci. Arbitrážní centra fungují jako každý jiný obchodník se službami. Snaží se svůj produkt nabídnout co největšímu množství potenciálních odběratelů a tyto klienty si pak udržet. Rozhodce, který s arbitrážním centrem spolupracuje, by měl mít možnost tento marketingový rozměr nevnímat a rozhodnout i proti velkému zákazníkovi arbitrážního centra. Proto považuji za důležité, aby měl rozhodce pojistku v podobě toho, že jeho jméno v uzavřených rozhodčích smlouvách, půjde obejít pouze uzavřením smlouvy nové. Zákonodárce sice na tuto ekonomickou souvztažnost myslel, ale problém vyřešil podle mého názoru ne úplně povedeným způsobem. Na tuto problematiku totiž podle důvodové zprávy reaguje § 8 odst. 3 ZRŘ.57 Podle této zprávy je rozhodcovo přiznání, že už rozhodoval spor se stejným obchodníkem důvodem k námitce podjatosti.58 K tomu mám však několik výhrad. Předně, varování dostane jenom spotřebitel, kdežto problém je záležitostí celého systému. I obchodník může přistoupit na rozhodce navrženého partnerem nevěda, že partner je rozhodcův hlavní klient. Za další, dobrat se k závěru o podjatosti na základě pouhé informační povinnosti rozhodce považuji za odvážné i od profesionála, u nezastoupeného, průměrně práva-znalého spotřebitele před rozhodcem za krajně nepravděpodobné. Problémem totiž je, že podle textového provedení úpravy není rozhodce povinen sdělovat, o kolik případů se jednalo. A usuzovat na podjatost na základě jednoho je, jak už jsem řekl, docela odvážné. Za třetí, úprava podle mého vůbec nemíří na správný terč. Je zřejmé, že výše popsanou ekonomickou souvztažnost rozhodčího řízení lze aplikovat i na samostatné rozhodce, pokud by jej nějaká společnost jmenovala ve všech svých rozhodčích smlouvách. Samostatný rozhodce by mohl být dokonce podjatý i proti nejlepší vůli klienta, protože u samostatných rozhodců dělá velký klient velký rozdíl v příjmech, navíc rozhodce se může nechat ovlivnit i nevědomě, na základě dobrých obchodních vztahů s klientem. A takto ovlivněn může být rozhodce už při prvním při první řízení s tímto klientem – z hlediska rovnosti se mi zdá nespravedlivé, že ochrana je dopřána až účastníkům dalšího řízení. Problematické rovněž je, že skutečný počet rozhodný pro uvažování o vyloučení rozhodce se spotřebitel nemá jak dozvědět jinak, než podáním návrhu na vyloučení rozhodce k soudu. Objektivně vzato ale může být konkrétní rozhodce nepodjatý a řízení vést naprosto spravedlivě bez ohledu na významnost klienta. Špatné totiž je, že stávající úprava předpokládá, že spotřebitel rozezná, že má navrhnout soudu vyloučení rozhodce pro podjatost, a soud pak bude zkoumat, zda jsou k této podjatosti dány důvody. Tou potíží totiž také je, že jediným rozeznatelným kritériem tohoto "druhu" podjatosti je 57 58

zákon č. 216/1994 Sb. Sněmovní tisk č. 371/0, op. cit., s. 21.

21

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení množství nálezů, které rozhodce pro daného klienta vydal. Nelze však dokazovat to nejdůležitější, jakým způsobem daný rozhodce řízení vede. Úprava tedy buď tiše počítá s tím, že spotřebitelé informaci nijak nevyužijí, anebo byla v důvodové zprávě taktně zamlčena možnost, že obecné soudy budou v dohledné době (až spotřebitelé začnou na informaci o rozhodcově aktivitě reagovat) zaplaveny množstvím návrhů na vyloučení rozhodce. Soudům pak navíc stejně nezbude nic jiného, než stanovit limit nálezů, od kterého se rozhodce dá považovat za podjatého a do kterého nikoliv. Nevhodné rovněž je, že nedodržení této informační povinnosti není nijak sankcionováno na průběhu řízení nebo platnosti rozhodčího nálezu. Takto zatím rozhodci hrozí tytéž následky, jako kdyby tato povinnost vůbec neexistovala, což může podjaté rozhodce vést k jejímu ignorování tam, kde se jí účastník řízení nedovolá. Tento mechanismus tedy nepovažuji ani za funkční, protože jeho adresáti na něj nereagují, ani za ekonomický, protože počítá s dalším nárůstem práce pro obecné soudy, až začnou. Je samozřejmě právně ideální využít mechanismus pro vyloučení rozhodce pro podjatost, když je problémem rozhodcova podjatost, ale mám za to, že v tomto případě by právní purismus mohl ustoupit pragmatické efektivitě. Tím, kdo může nejlépe ovlivnit, aby obchodníkovy věci nerozhodovali stále ti samí rozhodci, je totiž obchodník sám. Sankcí za to, že by obchodník překročil přípustnou frekvenci, by byla nevykonatelnost rozhodčího nálezu. Toto považuji za efektnější už proto, že soudy by stejně měly offo zkoumat, zda je rozhodčí smlouva nekalým smluvním ujednáním,59 a přidat k takovému zjišťování jedno proklepnutí soudní databáze nepovažuju za pracovní přítěž. V důsledku by docházelo ke stejnému srovnání dvou čísel, jaké by jinak měli dělat soudci v rámci samostatného řízení o vyloučení rozhodce. Otázkou také je, jestli by na aktuální předpoklad podjatosti rozhodce od určitého množství rozhodčích nálezů přistoupily obecné soudy. Ty totiž k případné podjatosti přistupují poměrně formálně – Nejvyšší soud ČR razí názor, že soudci jsou profesionálové a pokud nejsou dány objektivní důvody pro případnou podjatost (soudce ve své věci apod.), případně v takovém stavu strana nespatřuje problém, není podjatost dána vůbec.60 Podle mého názoru však není tento přístup vždy na škodu. Formálně pojatá podjatost soudců umožňuje plynule fungovat soudům na nižších stupních soustavy, které mají svůj okruh "věčných

59

Což ale není tak úplně jisté. Problém je v interpretaci důsledků judikatury SDEU a je rozebrán v oddíle 3.2.2. Tento přístup je patrný jak v mediálně známém případu řidiče Smetany (maloval tykadla politikům), jehož případ rozhodla manželka politika z dotčené strany, tak v méně známém případu osobnostní žaloby soudce Vrchy, která se dostala až na NS ČR a napadla třicátému senátu, jehož byl Vrcha členem. On sám byl samozřejmě z projednávání věci vyloučen, ale kolegiální vazby uvnitř senátu již na překážku nebyly. Smetana: usnesení NS ČR ze dne 15. 8. 2012, č. j. 6 Tz 50/2012-54. Nejvyšší soud [online]. SALVIA, Sokordia, s.r.o. [cit. 2. 3. 2015].; 30. senát: usnesení NS ČR ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 60

22

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení stěžovatelů",61 které by jinak za chvíli neměl kdo rozsuzovat. Obecně vzato chrání toto pojetí jakýkoliv soud v populačně slabším okrese před paralýzou podjatostí. Naopak na vrcholných soudech bych považoval za vhodnější zkoumat případnou podjatost přísněji, nejlépe podle měřítek ESLP, použitých například v případu Thorgeirson proti Islandu.62 K těmto měřítkům patří i subjektivní vnímání účastníka a zvážení, zda jeho obava z podjatosti soudce může být považována za objektivně podloženou. V případě věčných stěžovatelů by takové důvody zřejmě nalezeny nebyly, ale u rozhodců, kde je naopak (byť i potenciální) "věčný stěžovatel" spíše zlatonosnou slepicí by to mohlo a mělo být naopak. Úplně novým institutem představeným novelou je seznam rozhodců pro spory ve spotřebitelských věcech. Seznam se vztahuje pouze na rozhodčí doložky a zapsat se do něj může nechat každý právně vzdělaný člověk – nejedná se tedy nutně o odborníky na spotřebitelské právo, nebo zkušené a uznávané rozhodce. Seznam má spíše kontrolní a sankční funkci – jestliže se rozhodce zásadně proviní proti ZRŘ, může jej ministerstvo spravedlnosti ze seznamu vyškrtnout. Jestliže se tímto závažným porušením míří například i na nesplnění výše rozebírané informační povinnosti, pak je to alespoň nějaký bič na nečestné rozhodce. Problém je v tom, že vyškrtnutí rozhodce je plně v diskreci ministerstva a není možné se jej domáhat. Rovněž se mi nepovedlo dohledat, kdo a na základě čeho by měl ministerstvu dávat podnět k případnému výmazu. Pokud skutečně neexistuje další návaznost seznamu směrem k justici, pak je pouhým informativním katalogem pro obchodníky, kteří ještě nemají "svého" rozhodce. Tento oddíl a kapitolu tedy končím s tím, že už v právní úpravě lze rozeznat slabá místa, o jejichž kompatibilitě s ústavními normativy by šlo s úspěchem pochybovat. Přesunu se tedy do následující kapitoly, co na tento legislativní základ říká soudní interpretace a jestli případné vady zhojí, nebo k nim naopak přidá pár vlastních nesrovnalostí.

61

Terminus technicus z praxe označující osoby, které vedou množství sporů, zpravidla bez zástupce, což z nich na daném soudě prakticky dělá stálé hosty. 62 odstavec 49-51 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 1992, ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, stížnost č. 13778/88. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 25. 3. 2015].

23


3. Soudní přezkum rozhodčího řízení Rozhodčí řízení je v ideální podobě úplně autonomní systém – dvě strany se dohodnou na rozhodci, následuje řízení, případný opravný prostředek63 a dobrovolný výkon rozhodnutí. To se však může stát pouze v případě, že šly obě strany do rozhodčího řízení dobrovolně a k vyřešení nějakého problému. V ostatních případech je asistence státní justice nutná minimálně k výkonu rozhodnutí, případně i dalším úkonům, jako je například opatřování důkazů nebo zajišťování předběžných opatření.64 Pak je naprosto logické, že jestliže je státní aparát využíván k výkonu rozhodčího nálezu, chce mít také možnost jej přezkoumat. Zatímco u zahraničních rozhodčích nálezů se tato možnost omezuje pouze na výhradu veřejného pořádku,65 domácí nálezy mohou být podrobeny soudnímu přezkumu přísnějšímu. Obecné soudy musí ve svých rozhodnutích chránit základní práva jednotlivců. Problém je, že není jisté, nakolik se strany této ochrany vzdaly podřízením se rozhodcům a na kolik jejich základní práva musí být chráněna v rámci dovoleného přezkumu rozhodčího nálezu. Hlavní autoritou při ochraně těchto základních práv je ústavní soud potažmo ESLP. Oba tyto soudy se tak mohou dostat ke kontrole rozhodčího nálezu nebo smlouvy o rozhodci. Díky smlouvě o rozhodci, resp. rozhodčí doložce, se ke slovu může dostat také zbývající důležitý soud – Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SDEU). Evropské právo totiž poměrně výrazně vystupuje proti rozhodčím doložkám ve spotřebitelských věcech. Jak je tedy vidět, tak ačkoliv architektura rozhodčího řízení klasickou justici upozaďuje, vyjadřují se k některým jeho otázkám ty stejné tribunály, které mají konečné slovo i v klasickém soudní řízení. Mým cílem v této kapitole bude identifikovat relevantní prvky práva na spravedlivý proces, popsat je za pomoci klíčových judikátů a následně je porovnat s judikaturou vrcholných soudů (NS ČR, ÚS ČR, ESLP, SDEU) řešící aplikovatelnost těchto základních práv na rozhodčí řízení. Budu se také zabývat důsledky judikatury řešící vzdání se základních práv předem. Na konci kapitoly vyhodnotím, do jaké míry se uplatní základní práva v rozhodčím řízení, a porovnám tuto ochranu k ochraně v řízení před obecnými soudy. SDEU do tohoto plánu tak úplně nezapadá jednak kvůli odlišnému mechanismu činnosti,66 jednak kvůli tomu, že relevantní chráněná práva jsou v jeho případě škatulkována jako spotřebitelská. 63

Přezkum nálezu jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona o rozhodčím řízení. srov. § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. 65 Ač se význam tohoto pojmu zdá jasný (nebo právě proto), A. Bělohlávek mu věnuje celou podkapitolu II.3. ve své monografii. Čtenáři bude stát za pozornost zejména část týkající se (nepřesným) užitím pojmu Soudní dvorem EU. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2012, xxx, s. 14-43 66 Odlišný mechanismus činnosti je obrat, do kterého zahrnuji několik podstatných rozdílů oproti ostatním třem soudům: 1) samotný mechanismus činnosti je poměrně abstraktní, de iure SDEU rozhoduje o otázkách položených mu předkládajícím soudem, nikoliv o konkrétní věci; od toho se odvíjí 2) vůbec nerozhoduje o 64

24

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Osobně to považuji za spíše kosmetickou vadu – jednak proto, že spotřebitelské spory u nás tvoří většinu arbitráží a jednak proto, že efekt judikatury SDEU má z mého pohledu pozitivní vliv spíše na procesní než hmotněprávní stránku řízení. Ve výsledku tedy tato úprava zvyšuje i standard ochrany základních práv, i když je primárně cílená jiným směrem. Poslední poznámkou na úvod ještě vysvětlím, proč není ve výčtu relevantních tribunálů i Nejvyšší správní soud (dále také "NSS"). Ten totiž rozhoduje o žalobách proti rozhodnutí tzv. rozhodčích orgánů pojišťoven.67 U jména však zdánlivá podobnost s rozhodci víceméně končí. Předně, jejich pravomoc je většinou obligatorní a členové tohoto orgánu nejsou nominováni stranami sporu. Naopak jejich většinu jmenují různé organizační složky pojišťovny, takže ani nelze uvažovat o nějaké nestrannosti a nezávislosti. Přiléhavějším označením se mi jeví neformálnější verze správního řízení.68 Nejvyšší správní soud se tedy nevyjadřuje k rozhodčí činnosti, která je předmětem této práce – která by měla být nestranná, nezávislá, iniciovaná projevem vůle sporných stran, které mají v kontraktační dispozici celou řadu procesních náležitostí řízení. NSS s klasickým rozhodčím nálezem manipuluje pouze jako důkazem, často v řízeních o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Podstatná judikatura v rámci mého tématu se tak skutečně vytváří na fórech výše jmenovaných.

3.1

Složky práva na spravedlivý proces

Právo na spravedlivý proces patří k těm základním právům, která se dále skládají z množství (které je možno vnímat i jako neuzavřené) dalších práv utvářejících jeho jednotlivé prvky. K tomu, aby došlo k porušení práva na spravedlivý proces, stačí nesoulad průběhu řízení s kterýmkoliv jednotlivým prvkem. Uvažovaný obsah, tedy souhrn jednotlivých identifikovaných prvků tohoto práva, je závislý na tom, jestli se autor omezil na konkrétní prameny práva nebo jestli se pokusil o doktrinální výklad. Srovnáme-li totiž základní dopad práva na spravedlivý proces na řízení probíhající v módu některé alternativní metody a dopad na řízení před oficiálními, obligatorními orgány, dopadají požadavky na soulad s jednotlivými prvky spravedlivého procesu zjevně tvrději na druhé jmenované. Tato větší přísnost vyplývá z pravomoci těchto oficiálních orgánů rozhodovat o právech a povinnostech i proti vůli dotčených osob, na rozdíl od ADR, které vždy obsahují moment dobrovolnosti. Většina ADR navíc některé prvky spravedlivého procesu záměrně více či méně opomíjí jako součást své podstaty. Pokud rozhodčím řízení jako takovém, pouze o otázce rozhodčích doložek a 3) samotné rozhodčí tribunály mu ani předběžnou otázku položit nemohou. 67 § 53 odst. 10 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 6. 2015]. 68 § 53 zákona č. 48/1997 Sb.

25

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení je míra tohoto opomenutí přiměřená a odůvodnitelná, pohlíží se na toto porušení práva na spravedlivý proces jako na zhojené souhlasem obou smluvních stran. Nejtypičtějším příkladem prvku, který většina ADR vypouští, je veřejnost řízení, třebaže jinak důležitá pro kontrolu soudní moci.69 Naopak ve většině ADR je neveřejnost řízení prezentována jako jedna z jejich výhod.70 Kvůli nejistému dopadu ústavních norem ochrany spravedlivého procesu do rozhodčího řízení pak český zákonodárce přistoupil k tomu, že ty normy, které nadále součástí rozhodčího řízení rozhodně zůstat měly, do něj ještě jednou "navíc" naimplementoval samotným ZRŘ. Ať už se jedná o případy, kdy je to v celku odůvodněné, jako je požadavek nepodjatosti rozhodců (přece jen nejsou soudci), po zjevně duplicitní jako je úprava požadavku procesní rovnosti stran. Tyto normy pak, ačkoliv jsou formálně vzato zákonné, ve skutečnosti upravují ústavní materii – která také v případě státní justice skutečně je obsažena v ústavním předpisu. 3.1.1

Právo na soudní ochranu, na zákonného soudce

Právo na soudní ochranu, respektive na přístup k soudu je úplným základem práva na spravedlivý proces. Bez soudu (nebo něčeho dostatečně podobného) není proces vůbec žádný a tudíž těžko spravedlivý. Obsahem práva na zákonného soudce je očekávání účastníků řízení, že jejich věc bude předložena předem určené osobě, která je k rozhodnutí oprávněna. Právo na zákonného soudce s přístupem k soudu souvisí, a v dobách, kdy instituce soudu byla koncentrována v jedné osobě soudce, se téměř překrývaly. Tato vzájemná souvislost pak nabírá opět na významu u těch ADR, které jsou koncepčně blízké původnímu modelu. V českém ústavním právu je právo na přístup k soudu zakotveno v čl. 36 Listiny, odst. 1 a 2., na zákonného soudce pak v čl. 38 odst. 1 Listiny. Při zaměření na ADR stojí za povšimnutí, že ačkoliv podmínky a podrobnosti celého čl. 36 Listiny jsou svěřeny k úpravě zvláštním zákonům, tak odstavec první výslovně zmiňuje i možnost se ve stanovených případech obrátit i na jiný orgán. To zda rozhodčí soud (potažmo rozhodce) je tímto jiným orgánem nebo ne je úzce spjato s aplikovanou doktrínou rozhodčího řízení. Ve smluvně orientované koncepci jiným orgánem rozhodci nejsou,71 zatímco jurisdikční se mu toto postavení přiznává, byť s jistými omezeními.72

69

M. Shapiro poukazuje ještě na jeden aspekt stran veřejnosti řízení, a sice že slouží vládnoucímu režimu jako prostředek legitimizace, upevňování a kontroly. To by samozřejmě za zavřenými dveřmi nefungovalo. Na druhou stranu u ADR nejsou tyto přídatné motivy přítomny, takže převáží důvody pro neveřejné jednání. SHAPIRO, Martin M. Courts: a comparative and political analysis. Paperback ed. Chicago: University of Chicago Press, 1986, ix, s. 22. 70 ROZEHNALOVÁ, N., 2002, op. cit., s. 24. 71 usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015]. 72 nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015] a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4314/12-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015].

26

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 3.1.2

Nezávislost a nestrannost soudce (rozhodce)

Tyto vlastnosti jsou klíčové pro to, aby se materiálně vůbec jednalo o řízení soudního typu, tedy rozhodnutí sporu dvou stran třetí osobou, která na věci nemá zájem. Zatímco nestrannost je subjektivní vztah rozhodující osoby ke stranám sporu, nezávislost vyjadřuje objektivní neovlivnitelnost rozhodnutí jak stranami sporu, tak i kteroukoliv třetí stranou, ať už by to byl stát formou legislativy, exekutivy nebo jiné části justice, zaměstnavatel nebo kdokoliv jiný.73 Zatímco u obecných soudů má velký význam rozlišení nezávislosti institucionální a nezávislosti vlastní činnosti soudců,74 v rozhodčím řízení tento je jasný důkaz kladen na tu druhou. Institucionální rámec rozhodčího řízení – stálé rozhodčí soudy a arbitrážní centra – je tvořen de iure subjekty soukromého práva a měl by jej chránit tržní princip – pokud nebudou nezávislé, nebudou využívány – na rozdíl od soudů, které mají obligatorní jurisdikci. Prakticky ovšem, vzhledem ke způsobu zakládání stálých rozhodčích soudů v ČR, je jejich autorita a legitimita podpořena účastí státu na jejich založení – vydáním příslušné normy. Troufám si dohadovat, že pokusy o ovlivňování činnosti těchto orgánů by mohlo aktivovat i normy chránící primárně klasickou justici. Arbitrážní centra jsou v opačném postavení – zákon je v podstatě ignoruje a obecné soudy se spíše kloní k minimalizaci jejich podílu na samotném řízení. Centra jsou, jak už bylo řečeno výše, obchodní subjekty a tudíž z povahy věci závislé na trhu a na tvorbě zisku, proto jejich odstřihnutí od právní činnosti rozhodců je vlastně nejpřínosnějším krokem k zabezpečení institucionální nezávislosti rozhodců působících mimo stálé rozhodčí soudy. Institucionální nezávislost těchto rozhodců se tím pádem z velké části překrývá s nezávislostí individuální, protože první na čem by měl být rozhodce nezávislý je ekonomický rozměr jeho činnosti. V tomto ohledu by dokonce mohla být existence arbitrážních center přínosná, pokud by za rozhodce oddělovala tržní sféru od právní.75 Ústavními normami ochraňující individuální nezávislost soudců (kterou považuji pro rozhodčí řízení za významnější) jsou především čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 82 Ústavy. Třebaže rozhodci nejsou soudci a dopad čl. 36 Listiny je omezený,76 ZRŘ obsahuje v § 8 ustanovení, jehož důsledky by měly být vlastně totožné s citovanými články ústavního pořádku. Vzhledem k tomu, že nezávislost a nestrannost rozhodující osoby je zásadní podmínkou jakéhokoliv řešení sporu, lze předpokládat, že závěry učiněné k ochraně individuální nezávislosti soudců budou z většiny aplikovatelné i prostřednictvím § 8 ZRŘ.

73

MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s 169. tamtéž, s. 150. 75 Úplně nejideálnější se mi jeví arbitrážní centrum, které je schopné nakumulovat na sebe takové množství zákazníků, aby mohlo svoje rozhodce vyplácet pravidelně a s menší úměrou k rozhodnutým věcem – sice by jejich množství hrálo roli, ale jako prevence velkých výkonových rozdílů, ne jako platový tarif. 76 Což je dáno hlavně posunem od výslovné derogace čl. 36 Listiny, směrem k přesunu povinnosti chránit tato práv na jiný orgán. Viz nález ÚS ČR č. j. I. ÚS 3227/07-1. 74

27


Průběh řízení

Řízení samotné je bod, kde potřebu existence spravedlivého procesu vnímán nejpalčivěji, už jen proto, že je to místo, kde jsou účastníci nejvíce exponováni rozhodujícím orgánům a jestli si tudíž odněkud odnesou dojem spravedlivého řízení, tak to bude z této části celého procesu nalézání práva. Druhý bod je ten, že toto je ta chvíle, kdy se konečně může právo na spravedlivý proces uplatnit, až v průběhu řízení je jednáním rozhodce či soudce uvedeno ve skutečnost, do té doby pouze skýtá naději sporným stranám, že se tak stane. Z množiny práv, týkající se průběhu řízení, jednoznačně vystupuje to shrnuté římskou zásadou audiatur el altera pars – právo podílet se na řízení svým příspěvkem, být slyšen a reagovat na tvrzení protistrany. Bez toho by se jednalo o jakési "o nás, bez nás". S tímto právem je často spojováno právo na ústnost řízení77 - ADR a rozhodčí řízení nevyjímaje však umožňují rozhodnout zcela na základě písemných podání stran, pokud se na tom strany předem domluvily – i zde je tedy implicitně zachována ústnost,78 nicméně není tak důsledně vyžadována jako v případě klasické justice.79 Princip audiatur je nadále zachován vhodnou komunikací rozhodce s oběma stranami, dostatečném informování o procesním postupu a prováděných důkazech, pokud možno důsledným doručováním všech těchto informací přímo jednotlivým stranám. Při porušení se lze obecně dovolávat čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, v rozhodčím řízení pak §§ 18 a 19 odst. 2 ZRŘ. Principem navazujícím je princip rovnosti zbraní. Pokud je strana slyšena, pak by se jí mělo dostat stejné pozornosti, jako straně opačné, a měla by mít stejné prostředky a možnosti, jak pomocí kterých bude svůj názor hájit. Princip rovnosti zbraní je odvozen od obecného principu rovnosti a nediskriminace.80 Rozhodčí řízení je omezeno na druhově úzký okruh civilních věcí, ve kterých jsou si strany zpravidla rovné. Pokud je tato rovnost něčím narušena, tak častým vztahem stran jako obchodníka a spotřebitele, nicméně to není samo o sobě schopno způsobit nerovnost v jejich procesním postavení. Ta může spíše nastat, pokud obchodník (nebo kdokoliv jiný) využije svého postavení při sjednávání rozhodčí smlouvy ve smyslu

§ 19 ZRŘ. Taková dohoda by však byla v

rozporu i se samotným ZRŘ – rovnost zbraní chrání stejné normy jako ty citované v odstavci výše.

77

srov. MOLEK, op. cit., str. 220. Právě tady nastává odklon ADR od klasické justice a také jeden z důvodů, proč vrcholné soudy zastávají/zastávaly názor, že strany se příklonem k rozhodčímu řízení (s výjimkami) vzdávají ochrany čl. 36 a násl. Listiny – viz kapitola 2. o judikatuře. 78 § 19 odst. 3 ZRŘ. 79 MOLEK, op. cit, s. 231.. 80 srov. nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015].

28


Další chráněná práva

Právo na spravedlivý proces se, i v míře jaké se promítá do rozhodčího řízení, skládá ještě z dalších složek, které strany sporu obdařují právy, která v průběhu procesu musí být šetřena. Z těch nejpodstatnějších: právo na přiměřenou rychlost řízení, na řádné nakládání s důkazy (neopomenutí klíčových, odůvodnění odmítnutých, neignorování provedených…), na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu.81 Do rozsahu této práce je však nebudu zvažovat, protože jejich relevance k rozhodčímu řízení je nižší než u těch zvláště jmenovaných, z různých důvodů: rychlost řízení obvykle nebývá problém, naopak; hodnocení provádění důkazů by vyžadovalo přezkum rozhodčího řízení v plné jurisdikci, což z povahy věci není možné; náhrada škody způsobené nezákonným rozhodčím nálezem se realizuje klasickou civilní žalobou, a tudíž vypadává ze zvoleného tématu.

3.2

Judikatura Nejvyššího soudu ČR

Nejvyšší soud ČR je z hlediska vrcholných orgánů soudní soustavy v ČR ten, který je vztahu k rozhodčímu řízení ten nejpovolanější. Jednak je dovolacím soudem pro obecné soudy, které případně rozhodují o zrušení rozhodčího nálezu, jednak je český ústavní soud ve vztahu k rozhodčímu řízení poměrně zdrženlivý.82 Proto je v této oblasti NS ČR slyšet důrazněji, než v jiných agendách. Nejvyšší soud se nevyjadřuje pouze o ústavních právech, naopak se snaží postihnout oblast rozhodčího řízení jako celku, nebo alespoň podstatnou výseč. 3.2.1

K doktrinální otázce

V oblasti rozhodčího řízení slavném usnesení velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1945/201083 se sice NS ČR zabýval úplně jinými otázkami, ale neopomněl se vyjádřit ani k otázce doktríny českého rozhodčího řízení jako celku: "Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud … není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit "slabšího" účastníka závazkového vztahu."84

81

srov. MOLEK, P., op. cit., viz obsah knihy. Konečný výčet práv spadající do "balíku spravedlivého procesu" asi není možný, a i kdyby byl, tak není cílem této práce. Já jsem se snažil najít ta s úzkým vztahem k problematice a věřím a v tomto ohledu považuji výběr za dostatečný. 82 Což je jednak dáno dřívější sebeomezující doktrínou, jednak úzkým záběrem agendy, na kterou se ÚS soustředí. Viz podkapitola 3.3 k judikatuře Ústavnímu soudu ČR. 83 usnesení velkého senátu NS ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 84 tamtéž.

29

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Přihlásil se zde k názoru Ústavnímu soudu (ostatně jako by měl na výběr) razícímu smluvní teorii s výhradou pokračující ochrany základních práv, práv slabších apod. De facto se jedná o respektování smluvní autonomie stran, s výhradou zásahu proti excesům nebo opakující se nezákonné praxi. Problémem bylo, že Ústavní soud svoji doktrínu dva měsíce před usnesením velkého senátu otočil směrem k jurisdikční doktríně a uznal, že rozhodci právo skutečně nalézají.85 Vzhledem k publikačním prodlevám od vydání rozhodnutí odhaduji, že se soudci NS ČR o změně nemohli dozvědět dříve, než už měli sami rozhodnuto. NS ČR změnu reflektoval a změnu doktríny a judikatury přijal.86 Dá se tedy shrnout, že otázku povahy rozhodčího řízení v ČR drží pevně v rukách Ústavní soud a NS ČR se v této věci nesnaží iniciativu převzít. Pokud zaujal "opačný" názor, pak to bylo spíše ve snaze zahrnout do jednoho judikátu vše podstatné, co bylo k rozhodčímu řízení řečeno. 3.2.2

Zákonný rozhodce

Stran rozhodčího řízení a práva na zákonného soudce lze v České republice přičíst ještě právo na soud zřízený podle zákona stanovené pro rozhodčí řízení v § 13 odst. 1 ZRŘ. Sice není vyjádřeno v ústavním předpisu, ale svou funkcí procesní ochrany účastníka řízení směřující až k jádru spravedlivého procesu, formování tělesa nadaného autoritou rozhodnout o právech a povinnostech, jej na tuto úroveň vynáší. Výklad citovaného ustanovení byl aktuálním judikatorním tématem v období předcházejícím novelizaci ZRŘ. Výkladový problém spočíval v tom, zda ZRŘ větou v § 13 odst. 1 odkazuje sám na sebe. Četná arbitrážní centra, která do té doby suplovala chybějící institucionální zakotvení rozhodčího řízení v ČR, samozřejmě tvrdila, že ano a judikatura jim v tomto ohledu dávala fakticky za pravdu. Co odůvodnění judikovali tak, že tyto soukromé subjekty sice nejsou stálými rozhodčími soudy ve smyslu § 13 ZRŘ (takže neodkazuje sám na sebe), ale že pravidla těchto soukromých subjektů pro určení rozhodců lze do smlouvy včlenit jako dohodu ve smyslu § 7 ZRŘ (určení rozhodců nebo způsobu jejich výběru). Ve prospěch takové argumentace lze říci, že sleduje linii co nejmenší regulace rozhodčího řízení, která byla od počátku nastolena českými soudy. Ve stejné době však došel Vrchní soud v Praze k závěru, že odkaz na "řád" vydaný soukromou osobou jako v situaci výše je neplatný, a to nikoliv z důvodu, že by rozhodce neurčoval dostatečně určitě, tedy z důvodů konformních s existencí arbitrážních center, ale z důvodu obcházení zákona.87 Tento judikát přímo vyslovil nesouhlas se samotnou existencí arbitrážních center jako takových, což byl z hlediska práva na zákonného soudce významný posun. Významný hlavně proto, že jej NS ČR prvně nechal publikovat ve sbírce judikatury, tzv. zelené sbírce (Rc 45/2010), následně jej převzal do

85

op. cit. nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07, rozebrán v podkapitole Judikatura Ústavního soudu ČR. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2487/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 87 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 86

30

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení sjednocujícího rozhodnutí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia (již citované usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), ve kterém jej doplnil o širší úvahy stran rozhodčího řízení. "Jak vyplývá z výpis z obchodního rejstříku, předmětem podnikání obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s. r. o., byla v rozhodné době poradenská činnost pro rozhodce v rozhodčím řízení, činnost organizačních a ekonomických poradců, týkajících se služeb pro rozhodce a rozhodčí řízení, obstaravatelská činnost pro rozhodce a rozhodčí řízení Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákon o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s. r. o., nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Jinak řečeno, jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen)."88 Tento právní názor na jmenování rozhodců aproboval, byť obiter dictum, i Ústavní soud ČR.89 Bezprostřední dopad judikátu se týkal hlavně "rozhodčích řádů" arbitrážních center, až následně se začala rovněž prosazovat praxe konkrétního jmenování rozhodců, kterou i v současnosti soudy rozvíjejí. Tento judikát tak negativně vymezil, co je dovoleno arbitrážním centrům – cokoliv co není ZRŘ výslovně svěřeno stálým rozhodčím soudům, což se dodnes týká pouze vydávání vlastních řádů a statutů. Rozšíření této kompetence i na obecné poskytování podpory pro konání rozhodčího řízení by ve světle citovaného usnesení znamenalo konec arbitrážních center. Posledním pokračovatelem řady judikátů řešících jakým způsobem se lze domluvit na rozhodci je rozsudek NS ČR ze dne 29. 9. 2014: "…rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá

88

op. cit. usnesení NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2011, č .j. II. ÚS 2164/10-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 89

31

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule"90 Aktuální právní názor NS ČR tedy jednoznačně trvá na konkrétním vyjmenování rozhodců, nicméně nebrání tomu, aby byli v rozhodčí smlouvě uvedeni jako katalog, ze kterého vybere pouze jedna ze stran. 3.2.3

Nepodjatost rozhodce

Podjatost rozhodce má nyní sice samostatnou úpravu nezávislou na OSŘ,91 ale myslím, že závěry, kterou nejvyšší soud učinil ohledně povahy rozhodcovské nestrannosti a nezávislosti ještě před ní, jsou platné dodnes. Materiálně se totiž stále jedná o týž problém (jestli nepodjatost rozhodců odpovídá nepodjatosti soudců) a novela přidala toliko procesní instrument k jeho řešení. "Za přiměřeného použití občanského soudního řádu podle § 30 ZRŘ lze dospět k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců."92 NS ČR zde rovněž potvrdil, že bude tato kritéria na rozhodce aplikovat ve stejně formální podobě, jako na soudce,93 bez toho, aby se byť okrajově zabýval zvláštním ekonomickým postavením rozhodcům a důsledky z toho plynoucími. 3.2.4

Platnost rozhodčí doložky a její přezkum

V rozhodčím řízení platí, že rozhodci jsou oprávněni zkoumat svoji pravomoc,94 tedy jsou první, kdo se případně vypořádává s námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy. Zřejmému faktu, že rozhodují sami o sobě je přizpůsoben i ZRŘ, když umožňuje zrušit rozhodčí nález (nebo zastavit výkon rozhodnutí) vydaný na podkladě neplatné rozhodčí smlouvy.95 Situace je však zajímavější ve spotřebitelských věcech, kde také díky tlaku SDEU došlo k vytvoření právní úpravy i judikatury, která nařizuje obecným soudům zkoumat pravomoc rozhodců a platnost doložky ex offo.96

90

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 91 §§ 11 a 12 zákona o rozhodčím řízení. Znění před 1. 4. 2012 takové ustanovení neobsahovalo, proto se podpůrně využíval občanský soudní řád podle § 30 zákona o rozhodčím řízení. 92 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 93 tamtéž; "… k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti…" 94 § 15 zákona o rozhodčím řízení. 95 § 31 písm. a) a b) zákona o rozhodčím řízení. 96 § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015].

32

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení To vyvolalo přehnaná očekávání, nejspíše spojená s mylnou interpretací práva a judikatury Evropské unie, že jakákoliv rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě, je a priory neplatná jako nepřiměřené smluvní ujednání. To vedlo k množství "do-interpretační" judikatury, která tato očekávání zchladila: "Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nelze považovat (bez dalšího) za nepřiměřenou podmínku ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 obč. zák., a nemůže proto sama o sobě přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem."97 Věc měla další důsledek spojený s tím, kdy nejčastěji soudy z úřední povinnosti rozhodčí nálezy přezkoumávaly. Pokud totiž byl odpůrce neaktivní, nepřebíral poštu a rozhodčí soud rozhodl fakticky bez něj (což bohužel není zase tak vzácné), pak první příležitost, kdy se soud mohl (a musel) nálezem zabývat byla fáze výkonu rozhodnutí. To už se však nemohl zabývat samotným nálezem, ale pouze pravomocí rozhodců takový nález vydal. K opačnému postupu docházelo, protože na to vedoucí judikát SDEU naváděl, nicméně s výhradou dovolenosti domácím právem: "Takovýto výklad není v rozporu se závěry rozsudku SDEU ze dne 6. října 2009 ve věci C40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristině Rodríguez Nogueira, v němž SDEU uvedl, že Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Takovou možnost náš právní řád nepřipouští."98 Podle NS ČR mají tedy soudy zkoumat pouze platnost nebo neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu § 35 odst. 1 písm. a), b) a § 31 písm. a), b) ZRŘ, ale už nejsou oprávněny zkoumat smlouvu jako celek, jestli není doložka nepřiměřeným ujednáním vzhledem k jejímu obsahu. To je totiž úkolem nalézacího řízení, resp. soudů při žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Chápu snahu NS ČR zachovat původní smysl vykonávacího řízení, nicméně jsem měl vždy za to, že nepřiměřená podmínka (doložka) je neplatná podmínka (doložka) a tedy pokud soudy mají zkoumat pravomoc rozhodců, měly by se alespoň stručně zabývat přiměřeností sjednání rozhodčí doložky.

97

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 98 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015].

33


3.3

Judikatura Ústavního soudu ČR

Role Ústavního soudu ČR v rozhodčím řízení jakožto garanta standardu ochrany lidských práv, byla ze začátku spíše omezená vlastní zdrženlivostí, podle smluvní doktríny, kterou nejdříve ve vztahu k rozhodčímu řízení zaujal. Se změnou právního prostředí, které začalo čím dál více tíhnout k větší regulaci rozhodčí problematiky, změnil ÚS i doktrínu a ochotněji se vyjadřoval aktuálně řešeným otázkám. 3.3.1

K doktrinální otázce

Judikatura k otázce povahy rozhodčího řízení byla vlajkovou lodí rozhodovací činnosti ÚS k rozhodčímu řízení. Ostatně je to také nanejvýš vhodné, otázka povahy rozhodčího řízení má ústavněprávní dosah v tom, že upravuje vztah arbitráže a státní justice, přípustnou míru zásahu a přezkumu ze strany soudů a přípustnou míru aplikace norem regulujících justici jako takovou. Původní judikaturu, razící smluvní teorii, nejlépe ilustruje starší usnesení Ústavního soudu z roku 2002,99 a sice načrtnutím linie, jejíž klíčové body se dají shrnout do tohoto sledu: 1. Rozhodčí soudy nejsou veřejnými orgány, jejich pravomoc má smluvní povahu; 2. Rozhodci nenalézají právo, nýbrž vyjasňují a narovnávají závazkový právní vztah; argumentem a contrario navíc dojdeme k nevyřčenému závěru, že 3. Rozhodci tedy nejsou soudci ve smyslu Hlavy páté Listiny, třebaže jsou na jejich způsobilost k rozhodování kladeny obdobné nároky. Přístup kladoucí důraz na autonomii vůle se však střetl s praxí zneužívání rozhodčího řízení některými podnikatelskými subjekty, zejména směrem ke spotřebitelům.100 Ústavní soud tedy reagoval a v době celkové změny postoje odborné veřejnosti i soudů k dané problematice vydal vlastní "velký" nález, ústy prvního senátu dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. V něm mimo jiné změnil dosavadní praxi a koncepci rozhodčího řízení posunul směrem k jurisdikční doktríně. "19. Rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu, odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním), spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále jen "rozhodce"). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran, projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na § 106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. … Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§ 28 odst. 2 ZRŘ) rovněž zakládá překážku věci 99

op. cit. usnesení ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 174/02. Dokladem toho je jednak následná vlna regulací, jednak i zprávy v médiích: ŠUSTER, Matěj. Pozor na rozhodčí doložky ve smlouvách o úvěrech. Peníze.cz [online]. Partners media, s.r.o., publikováno 20. 8. 2007 [cit. 15. 3. 2015]. 100

34

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví ZRŘ. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů."101 Obrat, v jehož důsledku je rozhodčímu řízení přiznáno nalézání práva a rozhodcům postavení soudců svého druhu v sobě nese i možnost významnější "prosvitu" ústavních norem do rozhodčího řízení. To ostatně připouští i nález,102 judikovaný ÚS asi půl roku po prvním: "Pokud byla v právní praxi v souvislosti s uzavíráním rozhodčích doložek zdůrazňována smluvní autonomie stran, Ústavní soud k tomu opakovaně podotýká, že tato není zcela neomezená. … Limitem autonomie vůle je v tomto případě čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na jedné straně zde tedy vystupuje právo svobodně si určit, jakému způsobu přezkumu bude konkrétní právní vztah podroben, na straně druhé je toto právo omezeno základními procesními pravidly a zásadami."103 O dva roky později šel ÚS ještě dál a judikoval, že "Jakýmkoli výsledkem rozhodčího řízení skutečně nesmí být vyloučení či snížení úrovně ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení soudním."104 To pochopitelně nebude platit do všech důsledků, protože by šlo dovozovat, že pak nesmí klesnout ani standard ochrany procesu, jakým k tomuto výsledku v rozhodčím řízení dospějeme, což pochopitelně není možné. Ale ilustruje to, k jak silné změně kurzu vzhledem k rozhodčímu řízení došlo… Dá se tedy uzavřít, že právo na spravedlivý proces není v rozhodčím řízení a priory suspendováno, jak se mohlo zdát z předchozí judikatury, ale je poměřováno jinými základními principy, zejména pak autonomií smluvních stran. Právo na spravedlivý proces pak logicky dojde většího uplatnění tam, kde je autonomie jedné ze smluvních stran omezena, například ve spotřebitelských věcech, jako to bylo i v tomto případě. Došlo tak k posunu koncepce rozhodčího

101

op. cit. Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07. op. cit. nález ÚS ČR č. j. II. ÚS 2164/10-1. 103 tamtéž 104 op. cit. nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 1794/10. 102

35

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení řízení u nás spíše do jurisdikční části úsečky, s tím, že je uznáván základ řízení položený v autonomii vůle sporných stran.105 3.3.2

Zákonný rozhodce

Změna v koncepci rozhodčího řízení měla asi nejsilnější vliv na judikaturu řešící jmenování rozhodců – i díky tomu, že to je jedna z oblastí, kterou se soudy mohou zabývat při přezkumu rozhodčího nálezu. Posun k jurisdikční doktríně vedl subsumování problematiky pod právo na zákonného soudce, byť spíše v mantinelech nastavených ZRŘ. "18. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. nález II. ÚS 2164/10). Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování."106 Tak byli také rozhodci a rozhodčí soudy zařazeni pod čl. 36 odst. 1 Listiny jako "jiné orgány" s tím důraznějšími požadavky na jejich nestrannost a nezávislost, která nyní bez dalšího má splňovat stejné požadavky, jako ta soudcovská. "Rozhodčí soud byl také kvalifikován jako "jiný orgán", což má význam především pro bezprostřední závaznost platného práva pro rozhodce a jejich povinnost platné právo aplikovat."107 Ač se mi nepovedlo vydedukovat, jak přesně ke svému závěru II. senát ÚS o závaznosti platného práva pro rozhodce došel, tak na ni upozorňuji, abych opět zdůraznil výrazný příklon k jurisdikční doktríně, která je větším důrazem na domácí právo typická. 3.3.3

Platnost rozhodčí doložky a její přezkum

Téma platnosti rozhodčích doložek rozvíjel Ústavní soud stejným způsobem jako jmenování rozhodců – přibral posouzení pravomoci rozhodců108 obecnými soudy do rodiny práva na spravedlivý proces a podle toho s problémem nakládá. Ústavním rozměrem problematiky v tomto případě je povinnost obecných soudů se posouzením pravomoci rozhodců vůbec zabývat, samotné zhodnocení je zásadně věcí podústavního práva, s výhradou nápravy formalistických excesů nebo flagrantně nesprávného 105

op. cit. snesení ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 4314/12. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 4. 2012, č. j. IV. ÚS 2735/11-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 107 op. cit. snesení ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 4314/12. 108 Resp. platnosti rozhodčích doložek, nicméně nedostatek pravomoci rozhodců, ať už z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, nebo její neexistence od počátku, je prakticky jediným problematickým místem platnosti rozhodčích smluv. 106

36

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení posouzení věci. Na tomto podvozku pak zpravidla aplikoval judikaturu svoji a NS ČR ke jmenování rozhodců. Rozsudek pro ilustraci tohoto přístupu se týkal právě případu, kdy se obecné soudy námitkou nedostatku pravomoci rozhodců téměř nezabývaly: "Ústavní soud zastává názor, že v exekučním řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti patří např. vykonatelnost exekučního titulu, ale též pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. V tomto smyslu Ústavní soud nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů při posouzení otázky, jestli předmětný rozhodčí nález byl způsobilým exekučním titulem. … Ústavní soud spatřuje pochybení nalézacího a odvolacího soudu v tom, že při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu se náležitě nevypořádaly s otázkou platnosti sporné rozhodčí doložky. …. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."109 V témže rozhodnutí pak udělal ÚS i exkurz směrem k právu zákonnému, když upozornil na svoji předchozí judikaturu ke smluvním podmínkám, které je nutno testovat zda jsou v souladu s dobrými mravy.110 Na této judikatuře je zajímavé, že při bližším zkoumání s ní není úplně ve shodě judikatura NS ČR (např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 a usnesení NS ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012) – zatímco Ústavní soud se poměrně silně proti-formulářově a v případě excesu se jeví ochoten hodnotit přiměřenost rozhodčí doložky i jako součást zjišťování pravomoci rozhodců, tak naopak Nejvyšší soud je ochoten formulář posvětit autonomií vůle a ke quasi-věcnému přezkumu nálezu (resp. doložky) se staví odmítavě.111 V dalším nálezu, ve kterém cílil na formalistické posouzení obecnými soudy, použil klasickou ústavně-právní munici, která však zatím rozhodčí řízení spíše míjela, a připomněl obecným soudům a rozhodcům, že nejen z pravomoci živa je legitimita: "21. Vzhledem k tomu, že nastíněné okolnosti podložené obsahem spisu naznačují, že stěžovatelka, jako osoba práva neznalá a jednající v tísni, přistoupila k uzavření smluv 109

nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III.ÚS 562/12. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 110 "Ustanovení spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou. Smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek apod. je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil (viz též nález sp. zn. I. ÚS 199/11)." op. cit. nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 562/12. 111 Formulář nevadí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. Na druhou stranu starší rozsudek Nejvyššího soudu formulář odmítá. Je možné, že bude hrát roli i míra před-vyplněnosti formuláře, jak ostatně vyplývá i z rozsudku. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. O neochotě k věcnému přezkumu svědčí restriktivní výklad přijatý např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013, sp zn. 23 Cdo 3396/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015].

37

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení sice formálně bezvadných, ale pro ni nevýhodných a v podstatě likvidačních. Tuto okolnost nelze hodnotit jinak, než že i při uzavírání smlouvy o rozhodčí doložce byla stěžovatelka uvedena v omyl ohledně smyslu a především konkrétního dopadu všech uzavíraných smluv, přičemž jednání vedlejšího účastníka, jako osoby právně znalé a v dané problematice se orientující, bylo v rozporu s dobrými mravy. 23. … Má však zato, že povinností soudů bylo s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti přihlédnout i ke zjištěním, která … nasvědčovala tomu, že jednání stěžovatelky bylo ovlivněno sníženou odolností vůči zátěži a schopností domyslet dopad jí uzavíraných dokumentů, a to i s přihlédnutím k vyhrocené osobní situaci, v níž se v době uzavírání smluv nacházela… 24. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k platnému uzavření smlouvy o rozhodčí doložce. Civilní soudy, které posoudily věc čistě formalisticky a dospěly k závěru, že jde o formálně bezvadný a tedy platný právní úkon porušily právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud rovněž připomíná, že každý případ je nutno posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a především v kontextu všech okolností, signalizujících, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k uzavírání řady sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které však v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní obranu. 25. Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces."112 Zde tedy dokonce ÚS judikoval tak dalece, že i pokud je rozhodčí smlouva právně perfektní a v jednotlivosti do základních práv žádné ze stran nezasahuje, tak pokud v součtu všech okolností případu dojde jejím uzavřením ke snížení standardu ochrany základních práv jinak garantované státní justicí, pak může být rozhodčí smlouva zneplatněna jako zneužití právního prostředku. Ústavní soud tedy i zde zavedl vysoký standard ochrany práv, u kterého předpokládá rozsáhlý přezkum rozhodčí doložky a okolnosti jejího vzniku. Za spíše extenzivní výklad pokládám i jeho judikaturu k přezkumu pravomoci rozhodců (a tedy způsobilosti nálezu co by exekučního titulu) v rámci vykonávacího řízení.

112

nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. Výpustky přidány autorem.

38


Vzdání se práv předem

Jak řečeno ke vzdání se práv v obecné části,113 většina judikatury Ústavního soudu ke vzdání se práv předem a autonomii vůle smluvních stran se dotýká povahy rozhodčího řízení jako celku. Nicméně jedno rozhodnutí se této množině vymyká, protože se zabývá právě jen přípustností vzdání se práv spotřebitelem v rozhodčí doložce: "24. … Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel - podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení."114 Nález vyčnívá i nadstandardními požadavky na ochranu slabší smluvní strany, tak nadstandardními, že by mohly eliminovat výhody rozhodčího řízení, jako navrhovaný opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že vrcholné soudy dodnes po rozhodcích nevynucují, aby si svoje nálezy navzájem přezkoumávali, tak se zřejmě jednalo spíše o demonstraci možných opatření pro případ zhoršování zneužívajících trendů v rozhodčím řízení u nás. Každopádně je to opět ukázka typicky jurisdikčně orientované koncepce úpravy rozhodčího řízení.

3.4

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva

Evropský soud pro lidská práva rozhoduje o žalobách jednotlivců proti státům Rady Evropy, pokud mají tito jednotlivci pocit, že byli zkráceni na svých právech chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod115 (dále jen Úmluva). Z té je zdaleka nejdůležitější čl. 6 Úmluvy chránící právo na spravedlivý proces. Aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy na rozhodčí řízení se pak u ESLP rozpadá podle toho, zda jde o obligatorní rozhodčí řízení (tj. strana neměla možnost se mu vyhnout) nebo dobrovolné rozhodčí řízení. V případě obligatorního řízení je dána povinnost zachovat všechny garance spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy, naopak v dobrovolném rozhodčím řízení se lze těchto práv vzdát.116 K obligatornímu řízení, i když není předmětem této práce, v krátkosti shrnu 113

V podkapitole 1.4 Teorie rozhodčího řízení. op. cit. nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 2164/10 . 115 op. Cit. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. 116 KUIJER, M. Applicability of Article 6 Convention. In Promoting Efficiency of Bulgarian Judiciary in the Area of Human Rights Protection [online]. BLHR Foundation: 2005, 2006 [cit. 25. 3. 2015]. s. 25-31. Dostupné z http://www.blhr.org/media/documents/Applicability_of_Article_6_1.doc 114

39

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení rozsudek Suda proti České republice,117 opačný případ budu obšírněji rozebírat na případu Suovaniemi a ostatní proti Finsku.118 3.4.1

Věc Suda proti České republice

Skutkový základem případu bylo zrušení společnosti bez likvidace, jejímž minoritním akcionářem byl pan Suda. Společnost přebíral dosavadní majoritní akcionář, náhrada hodnoty podílů minoritních akcionářů byla určena smluvně. Jakékoliv přehodnocení této náhrady bylo proveditelné rozhodčím soudem, podle rozhodčí doložky uzavřené mezi majoritním akcionářem a rušenou společností.119 ESLP se vyhodnocoval několik momentů: předně, pan Suda osobně na žádnou rozhodčí smlouvu nepřistoupil, ale přesto byl efektivně zbaven možnosti předstoupit se svojí věcí před soud, což jej stavělo do situace, jako by mu tento postup ukládal zákon – proto se uplatnila judikatura ESLP, která v takové situaci vyžadovala splnění standardu nastaveného čl. 6 Úmluvy. Ten však nemohlo sjednané arbitrážní centrum dodržet, neboť nebylo soudem zřízeným podle zákona, a z povahy věci ani nemohlo nabídnout veřejné projednání. Proto bylo shledáno porušení čl. 6 Úmluvy.120 3.4.2

ESLP a vzdání se práv

K otázce rozhodčího řízení, jak už řečeno výše, zaujal ESLP postoj jako ke vzdání se práv garantovaných čl. 6 Úmluvy. Toto téma může být i v rámci daného článku poměrně široké, proto jsem se rozhodl přiblížit v krátkosti vývoj této judikatury ESLP relevantně k rozhodčímu řízení. Ve věci Le Compte a ostatní proti Belgii121 bylo v řízení před tělesem, které nesplňovalo požadavek veřejnosti pro tribunál ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zkoumáno, zda se tohoto práva stěžovatelé platně vzdali. Do budoucna důležitý závěr, že takové vzdání se veřejnosti řízení možné je, Belgii příliš nepomohl, neboť stěžovatelé od počátku veřejné slyšení u klasického soudu požadovali. Dalším důležitým tématem byl přezkum rozhodčího nálezu. Ačkoliv podle soudu čl. 6 Úmluvy umožňuje vzdání se jeho ochrany, požaduje soud, aby rozhodnutí orgánu nesplňujícího nároky čl. 6 Úmluvy alespoň základnímu přezkumu ze strany orgánu, který takové požadavky splňuje. Ve věci

117

rozsudek V. sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 2010, ve věci stížnosti č. 1643/06 Suda proti České republice. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 3. 2015]. Autentické znění ve francouzštině je v internetové databázi soudu: Affaire Suda c. République Tchéque, 28. 10. 2010, requête no 1643/06. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-101333. 118 rozhodnutí IV. sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1999, ve věci přijatelnosti stížnosti ve věci Suovaniemi a ostatní proti Finsku, stížnost č. 31737/96. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 25. 3. 2015]. 119 op. cit. rozsudek ESLP ve věci Suda proti ČR. 120 tamtéž. 121 rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 1981, ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015].

40

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Bramelid a Malmström122 proti Švédsku vláda předmětnou materii nově upravila konformním způsobem, takže se Soud spokojil pouze s konstatováním porušení Úmluvy. Míra tohoto přezkumu byla otázkou ve stížnosti finských občanů Nordström-Janzona a Nordström-Lehtinena proti Nizozemsku.123 V jejich případě byla stížnost zamítnuta Evropskou komisí pro lidská práva, která konstatovala, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v Nizozemsku jsou dostatečně široké vzhledem k čl. 6 Úmluvy. Nadto je věcí každého smluvního státu Úmluvy, aby si zrušovací důvody upravil, jak sám uzná za vhodné, neboť rozhodčí řízení představuje takovou finanční a časovou investici, že by rozhodnutí o ní mělo příslušet jednotlivým státům. Tato myšlenka se pak opakuje i v jeho další judikatuře k tématu rozhodčího řízení.124 Posledními příspěvky se opět vrátím ke vzdání se práv. Z důležitějších rozsudků v této oblasti je stížnost pánů Pfeifera a Plankla proti Rakousku,125 ve kterém soud znovu zopakoval, že ochrany čl. 6 Úmluvy je možné se platně vzdát, nicméně toto vzdání se podmínil zárukami úměrnými k právům, kterých se dotyční vzdávají. V případě vzdání se práva na nestranného soudce v nepřítomnosti obhájce tyto záruky rozhodně dány nebyly. Ve věci Transado-Transportes proti Portugalsku126 pak bylo toto rozhodnutí aplikováno i na rozhodčí řízení, zde však stěžovatel neprokázal zaujatost rozhodce, tudíž byla jeho stížnost odmítnuta. 3.4.3

Věc Suovaniemi a ostatní proti Finsku

Pan Suovaniemi se svou rodinou byly majiteli 90% všech podílů ve dvou rostoucích firmách, které stěžovatel založil. Mateřská firma se však dostala do potíží, když kvůli investicím a rychlému růstu začala mít problémy s likviditou. V tu chvíli do hry vstupuje banka, která, podle stěžovatelovy verze, mu nabídla půjčku k pokrytí problémů s likviditou a zároveň umožnit společnosti vstoupit na burzu. Současně požadovala polovinu hlasů a předsednické křeslo ve čtyřčlenné správní radě firmy, která volila výkonného manažera společnosti. Po podpisu smlouvy byl pan Suovaniemi obviněn, že zkreslil finanční situaci firmy. Přistoupil tlaku banky na nominování nového výkonného manažera. Banka zároveň koupila drtivou většinu podílů, které podle stěžovatele měly být nabídnuty veřejně. Tak se banka stala většinovým 122

rozhodnutí Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 25. 10. 1984, ve věci Lars Bramelid a Anne Marie Malmström proti Švédsku, stížnosti č. 8588/79 a 8589/79. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. 123 rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 27. 11. 1996 o přípustnosti stížnosti č. 28101/95, ve věci Norström-Janzon a Nordström-Lehtinen proti Nizozemsku. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. 124 viz následující oddíl, 3.4.3 Věc Suovaniemi a ostatní proti Finsku. 125 rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 2. 1992 ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, stížnost č. 10802/84. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. 126 rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 2003 o přípustnosti stížnosti č. 35943/02, ve věci Transado-Transportes Fluviais do Sado, S.A. proti Portugalsku. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015].

41

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení podílníkem ve firmě. Zhruba po dvou letech, kdy se ho, podle jeho verze, banka snažila vystrnadit ze zbytku firmy a zbavit ho výsad dojednaných ve společné smlouvě, podal pan Suovaniemi žalobu k rozhodčímu soudu. Během řízení vyvstaly určité pochyby o nestrannosti a nezávislosti 2 ze 3 rozhodců, ale stěžovatel nevynucoval jejich ověření. Poměrem 2:1 pak byla jeho žaloba zamítnuta. Pan Suovaniemi se obrátil na obecné soudy se snahou rozhodčí nález zrušit na základě důkazů podjatosti dvou rozhodců, avšak jeho snahy vyšly vniveč, zejména na základě toho, že stěžovatelé neuplatnili svoje námitky ještě během rozhodčího řízení, třebaže již měli informace, na kterých pak stavěli před obecnými soudy. Pan Suovaniemi tedy podal stížnost k ESLP na porušení čl. 6 Úmluvy. ESLP konstatoval předchozí judikaturu, podle které je jednoznačně dobrovolné vzdání se práv (ve prospěch rozhodčího řízení) v souladu s čl. 6 Úmluvy, nicméně že takové vzdání se práv nutně nemusí znamenat vzdání se všech práv. Zatímco je bezpochyby možné vzdát se práva na veřejné projednání věci, tak u práva na nestranného soudce zůstala tato otázka prozatím otevřená. Podle ESLP pak v tomto případě bylo vzdání se práv jednoznačné a dobrovolné, a navíc, díky jednání stěžovatelů, kteří třebaže měli důvody pochybovat o nestrannosti některých rozhodců, tak tyto jako rozhodce přesto potvrdili, čímž se nevratně vzdali práva na nestranného soudce ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Soud však doplnil, že vzdání se práv musí být podpořeno pojistkami odpovídající závažnosti vzdávaného se práva – zde to bylo zastoupení stěžovatelů právníkem. Následně se ESLP ještě zabýval přezkumem rozhodčího nálezu obecnými soudy, ale ani zde nenašel žádné pochybení. Uzavřel, že v otázce rušení rozhodčích nálezů požívají smluvní státy velkou míru vlastního uvážení, neboť rozhodčí nález je hotové rozhodnutí, které stálo nemalé množství času a peněz a tudíž by mělo být na zvážení každého smluvního státu zvlášť, za jakých okolností připustí, aby se proces nalézání práva musel opakovat. Rozsudek má podle mého dalekosáhlé důsledky, neboť v podstatě říká, že pokud je to v souladu s domácí právní úpravou a stěžovatel si je vědom, co dělá, pak se lze vzdát i toho nejzákladnějšího z čl. 6 Úmluvy, který tedy jako by pro rozhodčí řízení neexistoval. Pokud bychom zůstali u takto otevřené interpretace, pak by si rozsudek zasloužil kritiku.127 Jenže já si nemyslím, že bych chtěl ESLP primárně umožnit vzdát se práva na nestranného soudce. Podle mě bylo cílem ochránit dosažený výsledek řízení, což koresponduje s širokým prostorem smluvních států pro (ne)rušení rozhodčích nálezů. Podmínkou této ochrany však byla za prvé garance toho, že stěžovatel věděl, jaké může mít jeho rozhodnutí důsledky pro výsledek řízení. A, ačkoliv to v rozhodnutí není výslovně, druhou 127

Velmi případná je kritika Martina Kuijera, když píše, že si lze těžko představit, že když se strany rozhodnou pro rozhodčí řízení, tak už nestojí o nestranného a nezávislého soudce. KUIJER, M., op. cit. s. 28.

42

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení důležitou podmínkou podle mě je také to, že vzdání se takového práva proběhlo ex post, tedy – soud neřekl, že je možné vzdát se práva na nestranného soudce předem, ESLP pouze přijal možnost, aby to strany s plným vědomím následků udělaly. To je, myslím si, v souladu s velkým prostorem pro autonomii vůle, který ESLP v rozhodčím řízení stranám nabízí, ale zároveň to nederoguje základ čl. 6 Úmluvy, tedy ochranu práv toho, kdo o ni stojí.

3.5

Judikatura Soudního dvora Evropské unie

Judikatura SDEU se k rozhodčímu řízení vyjadřuje relativně často, přihlédneme-li k tomu, že je omezena tím, že rozhodčí tribunály nejsou oprávněny položit předběžnou otázku, protože nemají obligatorní pravomoc.128 Jeho rozhodnutí mající dopad na rozhodčí řízení se štěpí do dvou větví. První tvoří otázky přeshraniční příslušnosti různých soudů rozhodujících ve věcech, o kterých bylo nebo je současně vedeno rozhodčí řízení. Tato větev však nespadá do předmětu této práce, ačkoliv důsledky některých rozhodnutí k tomu možná nemají příliš daleko.129 Druhá větev je zaměřena na rozhodčí řízení zaměřená optikou spotřebitelských smluv a tedy na rozhodčí řízení dopadne pouze na začátku, když je rozhodčí doložkou se spotřebitelem zakládána pravomoc rozhodčího soudu. Otázku těchto rozhodčích doložek upravuje směrnice Rady 93/13/EHS130 (dále citovaná takto), která definuje nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách, které pak podle práva členských států (dnes již) EU nemají být pro spotřebitele závazné. Směrnice pak obsahuje "černou listinu", demonstrativní výčet podmínek, které sice nemusí být vždy nepřiměřené, ale jsou "podezřelé". Mezi nimi je i vyjmenována i rozhodčí doložka. Troufám si však tvrdit, že obdobný standard ochrany, jaký proti rozhodčím doložkám požaduje směrnice, byla naše justice schopna dosáhnout i sama, pokud rozhodčí nález přezkoumávala. Tím hlavním přínosem v tomto směru byla judikatura SDEU, která se ve věcech Mostaza Claro131 a Asturcom132 postupně dopracovala k tomu, že soudy v rámci ochrany spotřebitele mají zkoumat nepřiměřenost rozhodčí doložky z úřední povinnosti. Konkrétně ve věci Mostaza Claro šlo o žalobkyni, která ač se rozhodčího řízení aktivně účastnila, namítla zneužívající charakter rozhodčí doložky až při přezkumu rozhodčího nálezu obecným soudem. Ten její námitce o charakteru doložky sice přisvědčil, nicméně otázkou bylo, zda je

128

k tomu slavný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. března 1982, ve věci C-102/81 (Nordsee). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 6. 2015]. 129 srov. rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 10. února 2009, ve věci C-185/07 (West Tankers). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 6. 2015]. 130 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. 131 rozsudek prvního senátu Soudního dvora EU ze dne 26. 10. 2006, ve věci C-168/05 (Mostaza Claro). In: EURLex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. 132 rozsudek prvního senátu Soudního dvora EU ze dne 6. 9. 2009, ve věci C-40/08 (Asturcom). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 4. 2015].

43

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení možné se jí zabývat, jestliže ji žalobkyně nevznesla před rozhodci. SDEU na tuto otázku odpověděl kladně, s poukazem na celkově slabší postavení spotřebitelů, které také omezuje jejich schopnost domáhat se ochrany stanovené právem Evropské unie. Tím si do budoucna vydláždil cestu k rozhodnutí ve věci Asturcom.133 3.5.1

SDEU ve věci Asturcom

Podstatou otázky položené SDEU bylo, že předkládající soud, který řídil výkon rozhodnutí proti povinné, identifikoval rozhodčí doložku, ze které exekuční titul vzešel, jako jednoznačně zneužívající. Nemohl ji však přezkoumat a zrušit bez návrhu spotřebitele, takže se zeptal SDEU, jestli mu požadavek ochrany spotřebitele ve smyslu směrnice 93/13/EHS umožňuje přezkoumat rozhodčí doložku i bez návrhu. Soud zrekapituloval minulou dosavadní judikaturu (hlavně ve věci Claro), podle které "…systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah…"134 Dále SDEU doplnil, že nepřiměřené podmínky spotřebitele nezavazují, přičemž příslušná norma je kogentní se všemi důsledky z toho plynoucími. Věc Asturcom se však odlišuje tím, že povinná C. Rodríguez Nogueira zůstala v průběhu nalézacího i vykonávacího zcela nečinná a tedy ani nenapadla nepřiměřenost rozhodčí doložky předtím, než se rozhodčí nález stal pravomocným. Stěžejním bodem argumentace SDEU byl vztah problematiky k překážce věci rozhodnuté: tam kde mají domácí soudy možnost zkoumat a zasahovat do již rozhodnuté věci danou domácím právem, musí také využít právo Společenství (dnes EU): "Při neexistenci právní úpravy Společenství v dané oblasti spadají podmínky naplňování zásady překážky věci rozsouzené na základě zásady procesní autonomie vnitrostátních právních řádů členských států do působnosti těchto právních řádů. Tyto podmínky nicméně nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmějí být upraveny tak, že by v praxi nadměrně ztěžovaly nebo znemožňovaly výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity)… Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice 93/13 zajišťuje spotřebitelům, je tak třeba konstatovat, že její článek 6 musí být považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit i bez návrhu. … Z toho plyne, že v rozsahu, v němž vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, musí podle vnitrostátních procesních pravidel posoudit i bez návrhu rozpor rozhodčí doložky s 133 134

tamtéž tamtéž

44

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení vnitrostátními kogentními pravidly, musí rovněž i bez návrhu posoudit nepřiměřenost této doložky s ohledem na článek 6 uvedené směrnice, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu…"135 Tím se totiž u nás aktivují §§ 268 a 269 občanského soudního řádu136 a soudy zkoumají, jestli je dána pravomoc rozhodců věc rozhodnout. Největší službu rozhodčímu řízení tak udělala tato judikatura SDEU tím, že soudy ex offo zkoumají ve spotřebitelských věcech splnění požadavků i vlastní národní judikatury k podmínkám uzavření platné rozhodčí smlouvy. Dlužno dodat, že tento rozhodnutí ve věci Asturcom taky přišlo zhruba ve stejnou chvíli, kdy začalo docházet k podstatným změnám judikatury domácí. Troufám si tvrdit, že právě součtu těchto změn částečně vděčíme za to, že se posun v judikatuře dočkal nejen široké aplikace, ale také pozornosti odborné veřejnosti.

135 136

tamtéž op. cit. Zákon č. 99/1963 Sb.

45


4. Současný právní stav Cílem této poslední kapitoly je vyhodnocení zjištěného stavu legislativy a judikatury popsaného výše ve svém vzájemném působení na fungování a průběh rozhodčího řízení u nás. Výslednicí těchto působících vlivů bude model rozhodčího řízení, který se svými vlastnostmi (doktrinální shoda na povaze rozhodčího nálezu, možná míra jeho přezkumu, svoboda ve výběru rozhodce atd.) zařadí někam na úsečku dvě základní teoretická východiska, smluvní a jurisdikční doktrínu, jak byly popsány výše.137 Z historického vývoje tohoto modelu by mělo být možné zhruba odhadnout, jakým směrem budete tento vývoj pokračovat, co bude tématem praxe v této oblasti v příštích letech. Aplikací judikatury na právní normy se zaměřením na vytčená problematická místa dojdu k závěru o shodě nebo neshodě této praxe s judikaturou toho kterého tribunálu, případně se budu tématem zabývat z hlediska jeho potenciální škodlivosti z důvodu jeho (i částečného) ignorování jak zákonodárcem, tak dohledovou justicí. Tyto jednotlivá témata pak shrnu ve svém celku a pokusím se zhodnotit ochranu základních práv účastníka řízení před rozhodčím soudem v porovnání s řízením civilním. V úplném závěru nabídnu krátkou úvahu o řešení těchto problematických bodů v kontextu aktuálního doktrinálního pojetí zjištěného dříve.

4.1

Problém chybějící koncepce

Právní řád v České republice prodělává v posledních letech mohutnou přestavbu. První vlaštovkou byla v roce 2002 zoufale nutná rekonstrukce správního soudnictví, ostatní věci, které tolik nepálily, zažívají finalizaci změn v posledních pěti letech, počínaje modernizací trestního zákoníku, přes slavnou rekodifikaci celého civilního práva, až po chystané změny v justici a na státních zastupitelstvích konče. Všem těmto změnám svědčí, že byly provedeny s určitým odstupem od „nadšených“ let po sametové revoluci a bylo tedy dost času na vytvoření jasné vize, jak mají nové instituty fungovat, jakou má mít celý systém podobu, jakým cílům slouží. Ne vždy se to povedlo dokonale, ale aspoň bylo možné pozorovat argumentaci zastánců různých přístupů a snahu výsledné dílo vystavět na společně akceptovaných principech. Bohužel to není případ domácího rozhodčího řízení. Nejspíš i kvůli tomu, že z hlediska důležitosti i popularity se jedná spíše o okrajové téma, jediná „výměna“ názorů tak probíhá mezi senáty Nejvyššího soudu, což je však debata zbytečně formalizovaná, omezená čekáním na vhodnou judikatorní munici. Odborná veřejnost, která přichází do styku s živou praxí rozhodčího řízení, donedávna neměla žádnou motivaci nějakou debatu vůbec iniciovat, neboť jakýkoliv výsledek mohl zhoršit její ideální postavení. Až v posledních třech letech začínají jednotlivý rozhodci nebo advokáti

137

podkapitola 2.4 Doktríny rozhodčího řízení.

46

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení komunikovat k tématu svoje názory a pohledy, byť často v duchu znovudobývání ztracených pozic, nebo alespoň udržení těch současných. Výchozí nastavení rozhodčího řízení u nás totiž bylo v tak dokonale smluvně-doktrinálním duchu, jak jen si jeho praktikové mohli přát. Nicméně od roku 2007 nastaly postupně změny, které vyvrcholily sjednocujícím usnesením velkého senátu občansko- a obchodněprávního kolegia NS ČR v roce 2010138 a následně i novelu zákona o rozhodčím řízení v roce 2012. Problémem novely však bylo, že na poslední chvíli kodifikovala dosavadní judikaturu, jejíž další vývoj už hrozil nemít s tehdejším textem zákona nic společného. Problémem judikatury pro změnu je, že nepostihuje zdaleka všechna palčivá témata (což na druhou stranu z povahy věci ani nemá) a v tomto případě se tématem zabývá odděleně a nespojitě. Navíc Nejvyšší soud nemá takové možnosti a sílu ke komunikaci se zákonodárcem jako má například Ústavní soud, aby jej mohl donutit k vyřešení palčivých otázek; tady se také obloukem vracíme k tomu, že rozhodčí řízení je momentálně z hlediska právních témat na okraji zájmu – ty největší nedostatky byly napraveny a prosazovat nové komplexní řešení pro plus minus fungující institut není na pořadu dne. Přesto se něco změnilo. Prakticky ve stejnou dobu jako výše uvedené sjednocující stanovisko vyšel obdobně důležitý nález Ústavního soudu,139 který v podstatě potvrdil tušený trend posunu doktrinálního zakotvení rozhodčího řízení směrem od smluvní více k jurisdikční doktríně. Tato změna pak zapůsobila na obecné soudy, které se začaly o poznání aktivněji přezkoumávat rozhodčí nálezy a doložky, čímž v podstatě posilují zmiňovaný pro-jurisdikční trend. Lze tedy doufat, že časem dojde k mobilizaci praktiků140 a rozvine se diskuze o přípustné míře soudního aktivismu a dohledu ve vztahu k rozhodčímu řízení. Popsaný postup proměny rozhodčího práva v důsledku způsobil, že mnoho rozhodčích doložek je dnes odmítáno kvůli významné změně judikatury v mezidobí. Zatímco intertemporální důsledky změny legislativy jsou poměrně snadno ošetřitelné, u judikatury je to podstatně těžší a zpravidla opomíjené.141 Přiznejme sice, že sled judikatorních regulací odstartovaly právě impulzy z praxe, ale nepovažuji za správné, aby za to pikali i poctiví rozhodci. Zatím tedy máme za dvacet let zákona, který reguluje jedinou funkční alternativu obecných soudů, pouhopouhou jednu novelu a několik sjednocujících stanovisek příslušného kolegia Nejvyššího

138

op. cit. rozsudek NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. op. cit. nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07. 140 U praktiků předpokládám, že jsou spíše zastánci smluvní doktríny, neboť jim dává větší volnost při vedení řízení, formulaci doložek a celkově jim nikdo "nekouká přes rameno". 141 K intertemporálním změnám judikatury doporučuji příspěvek Z. Kühna v knize Judikatura a právní argumentace. Je z něj mimo jiné zřejmé, že pokud české soudy chtějí (nebo musí), dovedou se s problémem intertemporality vypořádat. V případě rozhodčího řízení to tak spíše nebylo. BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk a kol. Judikatura a právní argumentace. 2., přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 147-174. 139

47

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení soudu. Odpověď na otázku "quo vadis…?" zatím není, a úprava, byť instrumentálně funguje v pořádku, mne zcela nepřesvědčuje, že jsou ucpány všechny mezery umožňující její zneužití.

4.2

Rozporná praxe

V této kapitole chci rozebrat dvě problematiky, ohledně kterých považuji přístup české justice za potenciálně rozporný s judikaturou jednoho z nadnárodních soudů. Potenciálně proto, že sice momentálně nemusí působit problémy, nicméně aktuální přístupy české justice podle mého systémově umožňují, popřípadě aprobují, porušení standardu ochrany práv účastníků řízení, k jehož dodržování a chránění je povolána. 4.2.1

Výběr, nestrannost a nezávislost rozhodce

V případě této problematiky samozřejmě chráněnými hodnotami jsou nestrannost a nezávislost rozhodce a korektní způsob výběru je, tak jako u soudců státní justice, pouze metoda k jejich dosažení. Jenže zatímco u soudců tato bitva pokračuje dál, u rozhodců zdá se, je největší bitva vyhrána jejich výběrem. Jak jinak si vysvětlit, že existuje takové množství judikatury k způsobu výběru rozhodců, zatímco kritérii posouzení jejich nezávislosti a nestrannosti se zabývá jediný rozsudek krajského soudu?142 Nejvyšší soud si pro tento účel vystačí s odkazem na nestrannost a nezávislost soudců.143 Technicky vzato je tento přístup asi v pořádku, protože nejpružněji odpovídá na praxi v ostatních otázkách rozhodčího řízení a víceméně funguje. Navíc by asi bylo zbytečné budovat jakékoliv jiné přístupy, když rozhodčí řízení může probíhat poměrně neformálním způsobem a navíc ještě za zavřenými dveřmi, takže zaujatost rozhodce by se obtížně dokazovala. Pak je jenom správně, že se tento boj praxe snaží vyhrát už při výběru. Problém však spatřuji v tom, že cíl, ke kterému ona výběrová kritéria směřují, tedy nestrannost a nezávislost, je definován kritérii pro soudce. Tedy, jako by cílem výběrového mechanismu rozhodčího řízení bylo vybrat nestranného a nezávislého soudce, nikoliv rozhodce, v čemž, jak naznačeno v první kapitole je podstatný rozdíl. Zatímco tedy považuji za vhodné, aby ve fázi probíhajícího řízení byly tyto dvě hodnoty definovány týmiž kritérii, pak ve fázi výběru osoby rozhodce to považuji za nanejvýš nevhodné, protože přece soudci a rozhodce nejsou totéž.

142

Nutno mu však přiznat, že se problematikou zabývá přesně tím způsobem, jaký by autor práce rád viděl i na vrcholných soudech. Bohužel však, v informačním systému CODEXIS ACADEMIA má citační index nula. Pozornosti čtenáře doporučuji zejména čtvrtý odstavec od konce. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 18 Co 118/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 6. 2015]. 143 op. cit. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3150/2012.

48

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Když ne nic jiného, tak soudce rozhodně nemá žádný komerční rozměr činnosti, není placen za spor, a podléhá instančnímu „dohledu“ a je celkově více „na očích“. Neveřejnost a jedno-instančnost rozhodčího řízení jsou však jeho zásadními výhodami, bez kterých by nemělo jeho konání význam, tudíž je těžko s nimi operovat při ochraně jiných hodnot, byť nepochybně významnějších. Z druhé strany, komerční rozměr rozhodčí činnosti je judikaturou vytrvale přehlížen, což si nedovedu představit jinak než jako snahu o pochybný právní purismus, nebo jako nebezpečné pokrytectví, že rozhodce se od komerčního rozměru své činnosti dokážou oprostit v rámci své profesionality.144 Jak řečeno výše, v současnosti judikatura dospěla k tomu, že rozhodčí doložka musí obsahovat buď určení konkrétních fyzických osob, nebo určení stálého rozhodčího soudu, přičemž fyzické osoby mohou být vyjmenovány nad zamýšlené množství rozhodců s tím, že jedna ze stran z tohoto seznamu příslušný počet rozhodců vybere. Zatímco stálý rozhodčí soud pochybnosti nevzbuzuje, neboť tam je odměnový mechanismus rozhodců podstatně bližší státní justici, seznam rozhodců v rozhodčí doložce považuji za věc krajně problematickou. Sporný je už moment výběru ze seznamu. Judikatura sice trvá na tom, aby z designu doložky vyplývalo, že to mohou být obě strany, ale v tomto ohledu se spokojí i s tím, že rozhodce vybere žalobce. Ve chvíli, kdy se taková doložka objeví ve smlouvě, podle které jedna ze stran plní v plném rozsahu svých povinností ihned po uzavření smlouvy (např. různé úvěry), pak to z ní prakticky dělá případného žalobce ve sporu, tudíž za těchto okolností bude ze seznamu pravděpodobně vybírat jen jedna ze stran. Byť samozřejmě se jmény na seznamu souhlasily strany obě, předpoklad „obousměrnosti“ výběru konkrétního rozhodce zde není zcela zachován. Sám o sobě je však tento koncept neškodný, kdyby s ním nesouvisel komerční výběr rozhodců. Co tím vlastně myslím? Jak řečeno v důvodové zprávě k novele 2012, sedm z deseti sporů v rozhodčím řízení jsou mezi podnikateli a spotřebiteli. A podnikatel i bez zlých úmyslů řídí své jednání ekonomicky, v případě rozsáhlé kontraktační činnosti rutinního charakteru se bude snažit minimalizovat jakoukoliv odlišnost jednotlivých smluv. Nezbytným důsledkem tohoto formulářového přístupu je i to, že v případné rozhodčí doložce se bude objevovat několik málo rozhodců, spíše jeden, který mu nabídne nejlepší podmínky ohledně ceny, místa a rychlosti řízení. V této chvíli se podnikatel stává pro rozhodce klientem, ekonomicky přínosnější stranou než spotřebitel. A se stoupajícím počtem doložek, tedy smluv kde figuruje rozhodcovo jméno, se tento vztah zdůrazňuje. Samozřejmě netvrdím, že každý rozhodce ve spotřebitelském sporu je automaticky zaujatý, nicméně považuji za nešťastné, pokud se tento mechanismus přehlíží a není předmětem reflexe jak rozhodců samotných, tak přezkumu státní justicí.

144

op. cit. usnesení NS ČR sp. zn. 11 Nd 456/2010 (30. senát NS a věc soudce Vrchy).

49

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Jak řečeno v první kapitole, legislativní ošetření této probatiky je vcelku tristní a justice téma ignoruje úplně. Naopak vlastně nechtěně přilila olej do ohně, když posvětila seznamy rozhodců v doložkách. Byť bude samozřejmě díl pravdy i v argumentu, že takový seznam umožňuje rychlé konání řízení, pokud je některý z rozhodců indisponován, ten hlavní důvod najdeme jinde. Tyto seznamy vznikly jako reakce arbitrážních center na zákaz praxe různých odkazů na jejich rádoby rozhodčí řády, takže nyní se prostě seznam rozhodců arbitrážního centra „překlopil“ do rozhodčí doložky. Vlk arbitrážních center měl být konečně nakrmen a spotřebitelova koza zůstat celá, ale to by tu nesměla být ona úsporná komerční praxe výběru rozhodců. Jestliže totiž jediný rozhodce v doložce vystavuje tohoto člověka tlaku podnikatele a zkouší jeho nestrannost, pak seznam více rozhodců dává podnikateli možnost dát tomuto tlaku konkrétní rozměr. Pokud se totiž u jediného rozhodce v doložce podnikatel sezná, že v další spolupráci nechce pokračovat, může pouze uvádět nového rozhodce v „čerstvých“ doložkách, a v těch starých jít případně k obecným soudům. Ale seznam rozhodců mu umožňuje jednat a vyměnit jej okamžitě. Včetně různých psychologických manévrů jako „pauzy na dvě řízení“, kterými může trestat menší „prohřešky“ jako třeba průtahy v řízení. Tady už nejde o nestrannost rozhodce, která by pramenila z jeho vnitřních ekonomických pohnutek, ale o nezávislost na straně řízení, která jej může lusknutím prstu připravit o nezanedbatelnou část příjmu. Bylo by spekulativní tvrdit, že se jedná o běžnou praxi nebo že se takový přístup vůbec vyskytuje, ale chyba je přece už v tom, že systém takovou praktiku umožňuje, což může v budoucnu nejen poškodit některé účastníky rozhodčího řízení a poškodit pověst institutu jako takového (která nadto není bůhvíjak valná), ale posloužit jako munice například ESLP, pro který jsou systémové záruky spravedlivého procesu stejně důležité jako jeho praktické prosazování.145 Naplno se zde podle mého projevuje nejpalčivější problém české justice ve vztahu k rozhodčímu řízení, a sice neochota zaujmout jednoznačný postoj. Je zřejmé, že vrcholné soudy se snaží zachovat co nejliberálnější úpravu rozhodčího řízení. Tudíž jednají a regulují, až když existuje skutečný problém. Pak se ale hasí pouze to, co hoří, bez vytyčeného cíle a jasné představy o tom, jaké má být rozhodčí řízení u nás; pak jednotlivé části judikatury navazují vcelku kostrbatě nebo nenavazují vůbec. Vždyť na první vlajkový judikát, postihující rozhodčí řízení v podstatné šíři, jsme si museli počkat skoro dvacet let! V praxi pak vznikají trhliny jako tato, které sice nemusí působit okamžité potíže a nešvary, nicméně z dlouhodobého hlediska vytváří místo, kde bude muset buď zákonodárce, nebo justice znovu zakročit.

145

Kritická analýza domácího relevantního práva a praxe je součástí snad všech rozsudků ESLP. Viz např. op. cit. rozsudek ESLP ve věci Suda proti ČR.

50


Rozhodčí doložky a EU

K této věci zde udělám malou pouze malou poznámku, protože mnohem více se jedná o věc nevyřešenou, než přímo rozpornou. Zde ji však uvádím proto, že se domnívám, že jedna z prosazovaných variant řešení tohoto sporného místa by mohla být s právem EU v rozporu. Ale vzhledem k tomu, že k této věci zatím neexistuje definitivní judikatura, rozhodl jsem se téma podrobněji rozpracovat až v následující podkapitole, v oddíle o přezkumu rozhodčích nálezů a doložek.

4.3

Nejednoznačný postoj

Jestliže chybějící společná představa o směřování rozhodčího řízení něco skutečně způsobuje, pak jsou to interpretační neshody ohledně zbytečně vágních formulací v předpise samotném – přičemž jejich neurčitost může být dána stejnou absencí vize, jako v případě neshod. Je tak trochu jedno, jestli je z nabízených výkladů právně přijatelný jeden nebo více, problém je v tom, že adresáti si zpravidla vyberou ten, který se jim hodí více, a jsou pak biti na tom, až se obecné soudnictví pro jednu z variant rozhodne. Nejednotnost a nejistota praxe je dost možná ještě škodlivější než nekvalitní norma, přijatá jako ta správná. 4.3.1

Postavení arbitrážních center

Pro mne není typičtějšího příkladu legislativního i judiciálního váhání v otázce rozhodčího řízení, než je problematika arbitrážních center. Toto váhání má však své opodstatnění. Nepopiratelným faktem totiž je, že každý rozhodčí systém potřebuje určité institucionální zabezpečení, nějaké subjekty, které budou rozhodcům zprostředkovávat případy a obstarávat zázemí. Jediným zákonem předpokládaným subjektem tohoto typu jsou stálé rozhodčí soudy, ale ty jsou u nás tři a všeobecně funguje vlastně jen jeden.146 Dalším takovým subjektem se občas stanou advokátní kanceláře, které zájemcům o tyto služby nabízí jako rozhodce své zaměstnance. U nich však není rozhodčí činnost středem jejich zájmu, proto, pokud u nás chce kooperovat skupina rozhodců zaměřená výhradně na tuto činnost, vznikne arbitrážní centrum. Systém jejich fungování jsem rozepsal výše147, včetně otázky jejich opory v zákoně a právních limitů jejich podpory rozhodcům. V širším kontextu je to opět otázka zvolené doktrinální koncepce rozhodčího řízení – pokud budeme striktně směřovat k jurisdikční doktríně,148 pak jsou pro nás nepřípustná i jakákoliv arbitrážní centra, pokud naopak k doktríně smluvní, pak ať si rozhodčí řády vydávají klidně i jednotliví rozhodci. Protože ale není vize, není ani jasno, co z toho chceme. 146

Rozhodčí soud při Agrární komoře ČR a Hospodářské komoře ČR, Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno. Plnou působnost podle arbitrability zákona o rozhodčím řízení má však pouze ten první. Viz podkapitola 2.2 Rozhodčí řízení v Česku. 147 viz podkapitola 2.7 Osoba rozhodce. 148 Kam podle mého názoru míří i rozhodčí řízení v Česku.

51

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení Ještě před novelou padlo několik judikátů, ze kterých by pro-jurisdikční nadšenci byli sto dovodit, že s arbitrážními centry je u nás konec,149 zároveň však existuje i silný tábor odpůrců takové regulace.150 Převaha jedné z těchto frakcí v kolegiu Nejvyššího soudu navíc může být jen dočasná. Z těchto důvodů jistě mnozí vkládali naděje do novelizace ZRŘ, od které si slibovali vyjasnění situace. Zákonodárce však situaci vyřešil krajně šalamounsky. Podstatnou úpravou v této oblasti byl vlastně jen § 13 odst. 4,151 kterému s trochou nadsázky přezdívám soutěžní klauzule. Zákon existenci arbitrážních center nejspíš připouští, nicméně je ani výslovně nezmiňuje, jejich činnost jakoby pouze toleroval. Myslím, že tímto byla promeškána šance jednoznačně definovat vztah rozhodců k těmto subjektům, stanovit limity jejich činnosti, dát jejich činnosti odraz v právním předpise. Přece jen mi přijde krajně nevhodné, aby se na organizaci autoritativního nalézání práva podílely běžné obchodní společnosti.152 Netroufám si samozřejmě tvrdit, že na současném stavu je něco primárně škodlivého, přesto jej ale považuji za nějaké mezistádium, které bude opět judikatorně posouváno, což zneplatní dříve dojednané doložky. Jasné vyřešení této problematiky zákonem by mohlo alespoň přispět ke zmírnění jiných problémů nastíněných výše, zejména části s nestranností a nezávislostí rozhodců. 4.3.2

Přezkum rozhodčích nálezů a doložek

Přezkum rozhodčích nálezů by nejspíš byl věcí vcelku prostou, kdyby nebylo několika ryze specifických českých okolností. Ta první a zásadní je celou tuto kapitolu vytýkaná absence jasné představy o podobě domácího rozhodčího řízení, s ní související změny judikatury a na to navazující neplatné rozhodčí doložky, protože ze dne na den přestaly splňovat nároky na ně kladené. Nyní se dostáváme k samotnému přezkumu. Pokud by šlo pouze o řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení, tak by šlo o vcelku jasnou záležitost posouzení aplikace norem na skutkové okolnosti, zrušení se navíc dotýká důvodů, které lze shrnout jako flagrantní porušení jakéhokoliv procesu vůbec. Výjimkou z obojího je písm. g) citovaného

149

V zásadě sem spadá i "vlajkové" usnesení NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, protože výrok o "obcházení zákona" v době tažení proti arbitrážním centrům snadno mohl předznamenávat pokračování snah o úplné ukončení jejich činnosti. 150 Ten se logicky rekrutuje hlavně z řad "organizovaných" rozhodců. Nejhlasitěji zní L. Lisse, rozhodce v evropské společnosti IAL SE. Příkladem jeho postoje může být jeho článek pro epravo.cz: LISSE, L. 69770. Rozhodčí soud vs. arbitrážní centrum. EPRAVO.CZ [online]. EPRAVO.CZ: 12. 1. 2011 [cit. 15. 4. 2015]. 151 Ke cti zákonodárce nutno přiznat, že se podstatně zpřesnil odst. 1 ustanovení, takže byla vyloučena úvaha o soukromém zakládání stálých rozhodčích soudů. To však nijak nevyřešilo existenci arbitrážních center. Op. cit. zákon o rozhodčím řízení, § 13. 152 Namátkou z obchodního rejstříku: Czech Arbitration Centre s.r.o., České asociace pro arbitráž, s.r.o., Sdružení rozhodců, a.s. Zdroj informací: Veřejný rejstřík a sbírka listin [veřejná elektronická databáze]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky © 2012-2014 [cit. 3. 4. 2015].

52

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení ustanovení.153 To zapovídání rozhodování v rozporu s "předpisy na ochranu spotřebitele", dobrými mravy a veřejným pořádkem. Předně, stojí za pozornost, že norma dopadá ne jen nález (tedy rozhodnutí), ale i na proces (rozhodování). Za další zajímala by mne definice přezkumného rámce ve vztahu ke hmotnému právu. Střízlivým, řekněme restriktivním, výkladem tohoto ustanovení bychom mohli dojít k závěru, že jde o "zbytkovou" klauzuli, která má vyplnit případné mezery v definici zbylých zrušovacích důvodů a zabránit tak excesům. Jenže i při tom nejstřízlivějším možném výkladu nelze rozpor s předpisy na ochranu spotřebitele zhodnotit jinak, než přezkumem hmotněprávní části nálezu. To je poměrně velká změna proti do té doby bezvýjimečně autonomie rozhodčího řízení, co se merita věci týče. Pokud se však pustíme cestou extenzivního výkladu, můžeme dojít až k dojmu, že jde o skulinu, které umožní de facto hmotněprávní přezkum rozhodčího nálezu jako celku. Je to jednak otázka, jestli se pojem "předpisy na ochranu spotřebitele" obsahově překrývá s pojmem "spotřebitelské právo" – čili jinými slovy, spotřebitele chrání podstatně víc norem, než jenom spotřebitelské právo; a jednak otázka intenzity přezkumu dobrými mravy a chápáním pojmu veřejného pořádku.154 Každopádně při přezkumu nálezu ve spotřebitelském rozhodčím řízení se soudce hmotněprávním otázkám nevyhne, a pak už záleží jen na jeho schopnosti odůvodnit si to, jak daleko se na tomto poli vydá. Mnohem aktuálnější je otázka přezkumu rozhodčích nálezů a rozhodčích doložek při jejich přezkumu co by exekučních titulů, respektive podkladů k nim, v rámci vykonávacího řízení na příslušných soudech. Ty jsou totiž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu povinny zkoumat, zda exekuční titul vydal orgán, který k tomu měl pravomoc.155 V souladu s vyvíjející se judikaturou tedy kontrolují platnost rozhodčích doložek a případně zamítají výkon rozhodčích nálezů, pokud se judikatura mezitím změnila a doložka s ní není v souladu. To je také problém, protože to narušuje jistotu účastníků právních vztahů, pokud se tak děje moc často, a přijdou o peníze a čas investované do rozhodčího řízení, nicméně je to alespoň částečně zhojitelné tím, že žalobce prostě podá žalobu k obecnému soudu a o svůj nárok nepřijde. Problém však je, že není jednoznačně řečeno, v jaké intenzitě tento přezkum probíhá. Z judikatury SDEU vyplývá, že v rozsahu, v jakém domácí soudy zkoumají soulad rozhodčí doložky s domácím právem, jej musí také zjistit ohledně práva unijního.156 Směrnice Rady č. 93/13/EHS vyžaduje přezkoumání platnosti rozhodčí doložky mimo jiné tím, jestli není v kontextu (!) ostatních 153

"rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem," § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení 154 k tomuto opět nabízím úvahy J. Bělohlávka citované pod číslem 49. 155 V případě rozhodčího řízení to bylo potvrzeno sjednocujícím usnesením NS ČR, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, ve kterém je ale výslovně řečeno, že jde o "ustálenou soudní praxi" (čtrnáctý odstavec rozhodnutí). To samé by pravděpodobně měli dělat i exekutoři, ale ti nejspíš (logicky) nemají zájem na klientech bez exekučního titulu. 156 K tomu oddíl 3.5.1. SDEU ve věci Asturcom.

53

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení smluvních ustanovení nepřiměřená, s tím, že toto posouzení je třeba provádět samostatně pro každý jednotlivý případ. To už je ale na první pohled zřejmý přezkum zaměřený na meritum sporu, což český právní řád neumožňuje.157 V zásadě existují dvě argumentační linie, z nichž obou se dostalo zastání na Nejvyšším soudě. První je restriktivní: zkoumám rozhodčí doložku, samotná rozhodčí doložka je v platná – je platná i v kontextu ostatních smluvních ustanovení? Nemohu zkoumat, české právo mi to neumožňuje. Druhá interpretace je v duchu posledního vývoje v této oblasti a je více pro-jurisdikční: je doložka platná i v kontextu ostatních ustanovení? Musím zkoumat pravomoc, bez doložky by nebyla dána pravomoc, zjišťuji i kontext. Proti první variantě hovoří fakt, že SDEU, co by "motor evropské integrace", prosazuje právo společenství spíše extenzivním způsobem,158 a jestliže jsou rozhodčí doložky na "seznamu podezřelých", pak by zvolený restriktivnější výklad mohl být vnímat jako neuposlechnutí jeho názoru v rozhodnutí ve věci Asturcom. Pro druhou argumentační linii hovoří fakt, že soudce nemá kontext přezkoumávat, ale pouze vzít v úvahu při hodnocení platnosti doložky. Tedy nemůže říct, že je nemravný a zneužívající zbytek smlouvy. Dovedu si představit, že v kontextu této úvahy by mohla obstát doložka ve prospěch stálého rozhodčího soudu v jinak naprosto nepřiměřeně koncipované smlouvě. Druhou stranou mince je problém, že ve chvíli, kdy se soudce do hmotněprávního hodnocení pustí, tak již není cesty zpět – a koncept "zneužívající klauzule" a "individuálního zhodnocení" mu umožní odůvodnit jakýkoliv názor, který si na smlouvu jako celek udělá. A znovu tu je problém chybějící koncepce a diskuze, která by nastolila jednotu alespoň mezi senáty NS ČR. Zatím to vypadá na další otázku, ke které zasedne velký senát občansko- a obchodněprávního kolegia ke sjednocení judikatury. Ještě štěstí, že na případné větší postižitelnosti zneužívajících klauzulí ve smlouvě nebude bit nikdo poctivý, jako tomu mohlo být v jiných případech. 4.3.3

Vzdání se práv

Zde už nejde o nějakou skutečnou skulinu v praxi nebo právní úpravě, nebo alespoň ne takovou, ke které jsem byl argumentačně schopen se dobrat. Výše už několikrát padlo, že rozhodčí řízení je otázka vzdání se ústavních práv, rozhodčí doložka dokonce vzdání se práv předem. A ESLP tak k této otázce primárně přistupuje. Z jeho judikatury je zřejmé, že dává smluvním státům Úmluvy velkou míru uvážení (margin of appreciation) stran jejich úpravy rozhodčího řízení, právě se zohledněním

157

op. cit. usnesení NS ČR sp. zn. 31 Cdo 958/2012 O tomto hodnotovém nasměrování SDEU hovoří i S. Bross ve své přednášce k 25 letům existence European Law Students' Asociation (ELSA). Článek přeložil Jan Grinc. BROSS, S. ÚVAHY O STÁTOTVORNÉM PROCESU V EVROPĚ. Občanský institut [online]. Občanský institut © 2015 [cit. 8. 4. 2015]. Bross pak k tomuto tématu odkazuje na článek G. Hirsche, Die Rolle des Europäischen Gerichtshofs bei der europäischen Integration. 158

54

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení toho, že jde o investované peníze a čas smluvních stran, ale za podmínky toho, že vzdání se práv stran bylo platné ve vztahu k jejich dobrovolnosti,159 informovanosti o důsledcích takového kroku a dalších předpokladech, které ve své podstatě zkoumají pravost vůle smluvních stran vzdát se práva na spravedlivý proces (ve formálním smyslu samozřejmě). Proto mne vcelku překvapuje, jak málo se tento koncept objevuje v judikatuře domácích soudů. Samozřejmě, že ne na prvo- či druho-instanční úrovni, ale vrcholné soudy by podle mého tento přístup ESLP reflektovat měly, nicméně pouze lehce jsem na to narazil v judikatuře soudu ústavního. Jistou "nebezpečnost" takového opomíjení tohoto přístupu spatřuji v tom, že by ESLP následně mohl českým soudům vytknout, že se otázkou vzdání práv zabývaly nedostatečně a shledat tak porušení čl. 6 Úmluvy.

4.4

De lege ferenda

Dobral jsem se toho, jaké rozhodčí řízení máme a co na něm není úplně v pořádku. Teď tedy krátký návrh co s tím. Ačkoliv by takové řešení šlo nastavit jasnou judikaturou, nepovažuji to za dlouhodobě výhodné, neboť zákon "bez názoru" nevytvoří stabilní právní rámec a vágní normy ve velkém konkretizované judikaturou jsou nepřístupné a špatně uchopitelné pro adresáty. Proto by měl v této otázce zasáhnout zákonodárce, ostatně je to jeho práce. Jestliže domácí rozhodčí řízení něco potřebuje, tak stanovit jasné meze v jakých se celá jeho koncepce pohybuje, zejména rozhodnutím, jestli rozhodce právo nalézá nebo narovnává. Deklarovat jasný postoj k arbitrážním centrům, jejich činnost reflektovat v zákoně a spolu s komerčními aspekty rozhodčí činnosti zohlednit v pravidlech pro určení rozhodce. Využít stávající fungující mechanismy k provádění vytčených cílů, například seznam spotřebitelských rozhodců má velký potenciál, např. jako analogie seznamu advokátů ex offo, ale ve smyslu odstranění vlivu podnikatelů na rozhodce znáhodněním jejich výběru.160 Tento zákonodárcův zásah by justici dal vodítko, kudy se ubírat při interpretaci doteď docela vágního zákona a otupil hrany ideového souboje soudců o výslednou aplikaci té či oné normy. Judikatura k tématu by dostala spojovací prvek a větší konzistenci, a důsledky její možné změny by nemuseli pro adresáty norem mít tak závažné dopady jako nyní.

159

to se nepodařilo ochránit i samotné ČR, viz op. cit. rozsudek ESLP ve věci Suda proti ČR, resp. oddíl 3.4.1. Touhle kryptickou větou mám na mysli myšlenku, že z mého pohledu nejelegantnějším řešením problému rozhodců závislých na klientech podnikatelích by bylo pro spotřebitelské rozhodčí doložky přidělovat rozhodce ze seznamu vedeného na soudě žalovaného, podobně jako u advokátů ex offo. Seznam rozhodců už stejně existuje. Tato alternativa už je ale tak pro-jurisdikčně orientovaná, že dál jde posunout jen málo. Zjevnou nevýhodou tohoto systému je, že odpadá výběr osoby rozhodce. Pokud by však strany opravdu stály o konkrétní osobu, nebyl by jistě problém o ní později uzavřít smlouvu o rozhodci. 160

55


5. Závěr Ve své práci jsem chtěl prozkoumat legislativu a judikaturu rozhodčího řízení, prozkoumat je v poměrech českého ústavního pořádku a vyvodit závěry o jejich kompatibilitě navzájem. Právo rozhodčího řízení je specifické svým autonomním pojetím, kterým je mu svěřen vlastně docela velký kus moci jinak patřící státu, a tedy silnou vazbou na ústavní normy, jedna díky této provázanosti jednak díky tomu, že normy "práva jednoduchého" na něj díky jeho izolaci tolik nedopadnou a zároveň díky autonomii celého systému nabývají o to větší důležitosti garance ústavních práv, které zde právo podústavní nahrazují. Je zřejmé, že v českém rozhodčím právu jsou trhliny, každému kdo v minulých letech pozoroval obrat judikatury prakticky o 180° to musí být jasné. Ačkoliv změny nastaly v judikatuře, viním z nastalého stavu spíše laxnost zákonodárce. Jedinou novelou horko těžko dohnal vývoj judikatury, bez toho aby se vyjádřil k aktuálně řešeným otázkám a vložil do zákona nějakou perspektivu do budoucnosti. Nedostatek koncepce sice není přímo v rozporu s ústavním pořádkem, ale nechá odbornou veřejnost i soudy bez výkladového vodítka, což nutně vede k dalším problémům. Toho jsou důkazem identifikované potíže, které jsou s ústavními principy přímo v rozporu, jako třeba praxe určování rozhodců pro spotřebitelské rozhodčí doložky, nebo je jejich výklad nejednoznačný nebo rozdílný v jednotlivých případech, že to ohrožuje ústavně garantovaná práva a principy ve svém důsledku. Jednoznačně jsem tedy našel nejproblematičtější místa domácího rozhodčího řízení, ale nemuselo se mi podařit postihnout ty méně se projevující, méně závažné potíže. To už by však bylo na podstatně obsáhlejší práci. Objevit i méně výrazné potíže by taky vyžadovalo hlubší ponoření do problematiky, než je práce vytvořená "od stolu", studiem legislativy, judikatury a doplňkové literatury. Judikatura i literatura totiž postihují ty nejvýraznější problémy, k objevení těch méně palčivých by byla vhodná zkušenost z nějakého arbitrážního centra, nebo přímo od různých rozhodců, zejména pro spotřebitelské věci, nebo získat nějaké informace o praxi uzavírání rozhodčích doložek v některé z velkých společností, které je využívají. Takový hloubkový průzkum by však práci posunul směrem od ústavně-právní problematiky blíže k problematice procesní a problematice ADR, čehož jsem se snažil vyvarovat. Zvolená deskriptivní metoda tak byla patrně nejvhodnější pro udržení tematického zaměření práce a zároveň udržení jejího rozsahu v přiměřené délce. Cílem a zároveň doufám největším přínosem mojí práce bylo ukázat (alespoň) odborné veřejnosti, že třebaže se věci v rozhodčím řízení mění k lepšímu, není čas usínat na vavřínech, ale naopak dál bojovat o to, aby tyto změny byly dlouhodobě přínosné a garantovaly kvalitní proces současně s výhodami rozhodčího řízení. Nikoliv jedno z toho na úkor druhého. Na problém jsem chtěl poukázat z ústavně-právní perspektivy, protože ta dodává podústavním normám hodnotový rámec, 56

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení výkladové měřítko a ideál, ke kterému právní úpravu směřovat, neboť právě tyto hlediska byly podle mne doteď přehlíženy a jejich absence se v přísně autonomní systému zasaženém vlnou změn projevila generováním nových problémů a nejasností. Zákonodárce má podle mého již tři roky po první novele dost pádných důvodů připravovat novelu další. Tentokrát však lépe po diskuzi s veřejností a praktiky ohledně nejvhodnějšího nastavení regulace tak, aby zároveň nebylo možné zkracovat účastníky řízení na jejich právech, ale zároveň byla pro rozhodce i podnikatele dostatečně pružným nástrojem, a rozhodčí řízení stále ještě bylo alternativou k obecnému soudnictví. Myslím tedy, že se mi povedlo splnit cíle, které jsem si stanovil v úvodu práce a nabídnul pohled na danou problematiku z méně obvyklé perspektivy. Ústavní právo mi v některých právních oblastech přijde jako opomíjená součást právního řádu a to navzdory tomu, že obsahuje normativní imperativy takřka pro jakoukoliv z nich. Ale hlavně také je hodnotovým vodítkem, které by mělo prostupovat právo jako celek. Doufám tedy, že jsem poukázal na důležitost ústavně-právních souvislostí i pro tak autonomní právní oblasti jako je rozhodčí řízení, a že tento přístup bude inspirací i pro další právní obory.

57


Seznam literatury 5.1

Primární prameny

1. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaná v Římě 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů. Pro Českou republiku závazná od 18. 3. 1992, publikovaná zákonem č. 209/1992 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 2. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/NOT/?uri=CELEX:31993L0013&qid=1435410844093 3. ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 4. ústavní zákon č. 2/1993, usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 5. zákon č. 113/1895 Z.ř., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění všech novel. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 6. zákon č. 192/1931 Sb., Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 7. zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, v původním znění. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 8. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 396/2012 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 9. zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 10. zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 6. 2015]. 11. zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 12. zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. 13. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v původním znění. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015].

58

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 14. vyhláška ministra zahraničního obchodu č. 103/1960 Sb., o působnosti Československé obchodní komory a její organizaci. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015].

5.2

Sekundární prameny

15. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2012, xxx, 595 s. ISBN 9788071792970. 16. BROWN, Henry J.; MARRIOTT, Arthur L. ADR: principles and practice. London: Sweet and Maxwell, 1993, xxxvi, 457 s. ISBN 0421462604. 17. BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk a kol. Judikatura a právní argumentace. 2., přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Auditorium, 2013, 494 s. ISBN 9788087284353. 18. MOLČAN, Teodor. Občianskoprávne procesné vzťahy: (podstata a význam). 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1971, 240 s. 19. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 573 s. ISBN 9788073577483. 20. MOTHEJZÍKOVÁ, Jitka; STEINER, Vilém. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1996, xv, s. 214. ISBN 8071790346 21. ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Mezinárodní právo obchodní. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1996, 99 s. ISBN 8021013192. 22. ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2002, 219 s. ISBN 8086395413. 23. SHAPIRO, Martin M. Courts: a comparative and political analysis. Paperback ed. Chicago: University of Chicago Press, 1986, ix, 245 p. ISBN 0226750426.

5.3

Judikatura

24. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 1981, ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-57522 25. rozhodnutí Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 25. 10. 1984, ve věci Lars Bramelid a Anne Marie Malmström proti Švédsku, stížnosti č. 8588/79 a 8589/79. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-49253 26. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 2. 1992 ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, stížnost č. 10802/84. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-57753 27. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 1992, ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, stížnost č. 13778/88. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-57795 59

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 28. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 27. 11. 1996 o přípustnosti stížnosti č. 28101/95, ve věci Norström-Janzon a Nordström-Lehtinen proti Nizozemsku. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-3400 29. rozhodnutí IV. sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1999, ve věci přijatelnosti stížnosti ve věci Suovaniemi a ostatní proti Finsku, stížnost č. 31737/96. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-4942 30. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 2003 o přípustnosti stížnosti č. 35943/02, ve věci Transado-Transportes Fluviais do Sado, S.A. proti Portugalsku. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-24074 31. rozsudek V. sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 2010, ve věci stížnosti č. 1643/06 Suda proti České republice. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 3. 2015]. Autentické znění ve francouzštině: Affaire Suda c. République Tchéque, 28. 10. 2010, requête no 1643/06. HUDOC: European Court of Human Rights [online]. European Court of Human rights: 2010 [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-101333. 32. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. března 1982, ve věci C-102/81 (Nordsee). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1435533328064&uri=CELEX:61981CJ0102 33. rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 10. února 2009, ve věci C-185/07 (West Tankers). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 6. 2015]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1435535784648&uri=CELEX:62007CA0185 34. rozsudek prvního senátu Soudního dvora EU ze dne 26. 10. 2006, ve věci C-168/05 (Mostaza Claro). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1435411297886&uri=CELEX:62005CJ0168 35. rozsudek prvního senátu Soudního dvora EU ze dne 6. 9. 2009, ve věci C-40/08 (Asturcom). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/AUTO/?uri=CELEX:62008CA0040&qid=1435411972408&rid=3 36. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015]. 37. nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015]. 38. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1357/07. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 39. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015]. 60

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 40. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2011, č. j. II. ÚS 2164/10-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 41. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 4. 2012, č. j. IV. ÚS 2735/11-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 42. nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 43. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 6. 2013, č. j. II. ÚS 4314/12-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 3. 2015]. 44. nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 45. nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. 46. usnesení velkého senátu NS ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 47. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. 48. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2012, č. j. 6 Tz 50/2012-54. Nejvyšší soud [online]. SALVIA, Sokordia, s.r.o. [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z http://salvia2.gurkol.net/katsrchreader.php?co=%226%20Tz%2050%2f2012%22&soubor=20765 93#vyskyt 49. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2487/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 50. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013, sp zn. 23 Cdo 3396/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. 51. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 52. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. 53. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 54. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 3. 2015]. 55. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 56. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 57. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2015]. 61

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 58. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 3. 2015]. 59. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 18 Co 118/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 6. 2015].

5.4

Elektronické prameny

60. BROSS, S. ÚVAHY O STÁTOTVORNÉM PROCESU V EVROPĚ. Občanský institut [online]. Občanský institut © 2015 [cit. 8. 4. 2015]. Přeložil Jan Grinc. Dostupné z http://www.obcinst.cz/uvahy-ostatotvornem-procesu-v-evrope/. 61. DRLIČKOVÁ, Klára. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu [online]. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013 [cit. 28. 2. 2015]. 204 s. Edice S, řada teoretická Právnické fakulty MU, č. 443. ISBN 978-80-210-6419-5. Dostupné z http://science.law.muni.cz/knihy/monografie/Vliv_legis_arbitri.pdf. s. 25-30. 62. ENGE. E. Third Party Effect of Fundamental Rights (Drittwirkung). Hanse Law Review [online]. 2009, Vol. 5 No. 2, s. 1-3 [cit. 5. 6. 2015]. ISSN 1863-5717. Dostupné z http://www.hanselawreview.org/pdf8/Vol5No2Art02.pdf 63. KUIJER, M. Applicability of Article 6 Convention. In: Promoting Efficiency of Bulgarian Judiciary in the Area of Human Rights Protection [online]. BLHR Foundation: 2005, 2006 [cit. 25. 3. 2015]. s. 25-31. Dostupné z http://www.blhr.org/media/documents/Applicability_of_Article_6_1.doc 64. LISSE, L. 69770. Rozhodčí soud vs. arbitrážní centrum. EPRAVO.CZ [online]. EPRAVO.CZ: 12. 1. 2011 [cit. 15. 4. 2015]. ISSN 1213-189X. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodcisoud-vs-arbitrazni-centrum-69770.html 65. ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In SEHNÁLEK, D. et al. (eds.). Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 3. 3. 2015]. s. 10. ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Rozehnalova _Nadezda__1053_.pdf 66. STERNLIGHT, Jean R. Is Binding Arbitration a Form of ADR: An Argument That the Term ADR Has Begun to Outlive Its Usefulness. Journal of Dispute Resolution [online]. Vol. 2000, Iss. 1 [2000], Art. 11, s. 17. [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z http://scholarship.law.missouri.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1051&context=jdr 67. ŠUSTER, Matěj. Pozor na rozhodčí doložky ve smlouvách o úvěrech. Peníze.cz [online]. Partners media, s.r.o., publikováno 20. 8. 2007 [cit. 15. 3. 2015]. ISSN 1213-2217. Dostupné z http://www.penize.cz/spotrebitel/18995-pozor-na-rozhodci-dolozky-ve-smlouvach-o-uverech

5.5

Jiné prameny

68. A HISTORY OF ALTERNATIVE DISPUTE RESOLUTION. ADR.GOV [online]. Department of Justice: 7. 5. 2009 [cit. 18. 6. 2015]. Dostupné z http://www.adr.gov/events/2009/may7-2009-materialshistory.pdf 69. ČESKO. Sněmovní tisk č. 371/0 Novela z. o rozhodčím řízení [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: 2011 [cit. 28. 2. 2015]. s. 35. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=71343&pdf=1. 62

Jiří Ševčík: Ústavně právní otázky rozhodčího řízení 70. ČESKOSLOVENSKO. Tisk 510 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0510_22.htm. 71. ICC to act as appointing authority. International Chamber of Commerce [online]. International Chamber of Commerce [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z http://www.iccwbo.org/products-andservices/arbitration-and-adr/appointing-authority/ 72. PRACTICE DIRECTION 27 – SMALL CLAIMS TRACK. GOV.UK: JUSTICE [online]. Ministry of Justice © 2012 Crown Copyright [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z http://www.justice.gov.uk/courts/procedurerules/civil/rules/part27/pd_part27 73. Veřejný rejstřík a sbírka listin [veřejná elektronická databáze]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky © 2012-2014 [cit. 3. 4. 2015]. Dostupné z https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik$firma?nazev=Zadejte+n%C3%A1zev+subjektu+nebo+I%C4%8CO 74. Zvláštnosti soudních sporů v Číně. MERSINIS, spol. s.r.o., Centrum pro hospodářskou spolupráci s Čínou [online]. MERSINIS, spol. s.r.o., Centrum pro hospodářskou spolupráci s Čínou [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z http://china-business.cz/poradna/zvlastnosti-soudnich-sporu-v-cine/.

63

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Recommend Documents