Právnická fakulta Masarykovy univerzity Ústav práva a technologií

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Ústav práva a technologií

Diplomová práce eJustice Lucie Trunkátová 2011

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: eJustice zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

2

Autorka práce by na tomto místě ráda poděkovala JUDr. Radimu Polčákovi, Ph.D. za jeho odborné vedení práce, vstřícné konzultace a podnětné připomínky k textu.

3

Obsah Obsah ............................................................................................................................................................... 4 Zadání práce..................................................................................................................................................... 6 Použité zkratky ................................................................................................................................................. 7 Úvod ................................................................................................................................................................ 9 1.

Pojem justice ......................................................................................................................................... 11

2.

eJustice .................................................................................................................................................. 11

3.

Informace a informační technologie ...................................................................................................... 12

3.1. Informace...................................................................................................................................................... 12 3.2. ICT ................................................................................................................................................................. 14 3.3. Informační systém ........................................................................................................................................ 16 3.4. Právní informační systémy – exkurz.............................................................................................................. 17 3.5. Právní informační systémy - shrnutí ............................................................................................................. 23 4.

Elektronizace justice v ČR – legislativní úprava ...................................................................................... 27

4.1. Vstup do soudního systému .......................................................................................................................... 28 4.2. Uvnitř soudního systému .............................................................................................................................. 36 4.3. Výstup ze soudního systému ......................................................................................................................... 38 5.

Shrnutí obecné části .............................................................................................................................. 41

6.

ADR........................................................................................................................................................ 44

6.1. Stručně k alternativním metodám řešení sporů............................................................................................ 44 6.2. Spory o doménu .eu ...................................................................................................................................... 45 6.3. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů .................................................................................................. 52 6.4. Shrnutí .......................................................................................................................................................... 60 Závěr .............................................................................................................................................................. 63 Resumé .......................................................................................................................................................... 65

4

Seznam použité literatury: ............................................................................................................................. 67 Monografická a časopisecká literatura: .......................................................................................................... 68 Internetové zdroje: ........................................................................................................................................ 68 Judikatura ...................................................................................................................................................... 69 Příloha č. 1: Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions ....................................................................................................................................................................... 70

5

Použité zkratky AAA

American Arbitration Asociation

ADR

Alternative dispute resolution neboli alternativní metody řešení sporů

ADR.eu řízení

Řízení zahájená v souladu s procesními Pravidly ADR a Doplňkovými pravidly ADR

B2B

Business-to-busniness spor

B2C

Business-to-consumer spor

Doplňková

Doplňující pravidla ADR RS HK a AK

pravidla ADR DS

Datová schránka

ECC-Net

Net of European consumer centers neboli Síť evropských spotřebitelských center

EEJ-net

European Extra-Judicial Network

eJustice

Systém elektronické justice resp. proces elektronizace justice

EURid

Evropský registr doménových jmen

ICT

Information and communication technologies

IS

Informační systém

Jednací řád

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy

Kancelářský

Instrukce č. 505/2001 Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 3. 12. 2001, kterou se

řád

vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy

LEGSYS

Legal System for Science

LPI

Laboratoř pro právní informatiku

MSp

Ministerstvo spravedlnosti České republiky

MV

Ministerstvo vnitra České republiky

NIS

Národní informační středisko

7

OAS

Organization of American States

ODR

Online dispute resolution neboli online metody řešení sporů

OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

PIS

Právní informační systém

Podmínky

Pravidla registrace doménového jména .eu a Podmínky registrace doménového jména .eu

Poskytovatel

Poskytovatel služby ADR

Pracovní

UNCITRAL Working group III.

skupina Pravidla ADR

Pravidla pro řešení sporů o domény .eu

Sbírka NS

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky

Sbírka NSS

Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky

Sbírka ÚS

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky

Směrnice

o Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června

elektronickém

2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména

obchodu

elektronického obchodu, na vnitřním trhu

Směrnice o EP

Směrnice 1999/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy

UNCITRAL

United Nations Commission on International Trade Law

ÚSP AV ČR

Ústav státu a práva České akademie věd

Zaručený

Zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném

elektronický

akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb dle §42 odst. 5 OSŘ a § 2 ZEP

podpis ZDS

Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi

ZEP

dokumentů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů

ZSZ

zákon 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv

8

Úvod Časoprostorová komprese doprovázející globalizaci a z ní plynoucí společenské změny jsou současným hnacím motorem pro přizpůsobování justičních systémů po celém světě. Soudnictví musí reflektovat požadavky rychlosti, přesnosti a dostupnosti, které vyplývají z vývoje posledních let. Jakým způsobem se tyto požadavky promítají do reálného justičního prostředí v ČR a jak postupuje smýšlení právní praxe mimo soudnictví jsou základní náměty této diplomové práce. Hlavním cílem obecné části je zaměřit se na identifikaci, popis a rozbor současné pozitivněprávní úpravy v České republice týkající se využití informačních a komunikačních technologií v procesu autoritativní aplikace práva – justici, včetně související úpravy na úrovni ES. Tento fenomén několika posledních let je oblastí dostatečně širokou, proto nebude hlavním cílem tuto oblast popsat dopodrobna v každém aspektu. Obecná část začíná vymezením fenoménu informační technologie v justici. V první části se diplomantka zabývá kybernetikou, informacemi a daty. Nedílnou součástí této diplomové práce bude také exkurz do právních informačních systémů. Diplomantka tuto část do práce zařadila záměrně, neboť se domnívá, že informační systémy jsou každodenním spolupracovníkem prakticky činného právníka. Důsledek jejich postupného a podrobně obsaženého vytváření diplomantka aplikuje také ve zvláštní části. Obecná část dále obsahuje, jak je uvedeno výše, identifikaci, popis a rozbor současné pozitivněprávní úpravy v České republice, která se eJustice přímo i nepřímo dotýká. Zejména se jedná o procesní vymezení způsobů komunikace se soudy. Do této části spadají stejně tak speciální právní předpisy vytvořené k zprostředkování této komunikace, jak bude rozebráno níže. Zhodnocení obecné části se bude soustředit zejména na platnou právní úpravu a její reflexi v praxi. Zvláštní část práce bude zaměřena výhradně na využití informačních technologií v systémech alternativních způsobů řešení sporů (z angl. aternative dispute resolutions), v tzv. online dispute resolution. Online dispute resolution neboli ODR jsou systémy navrženy a provozovány mimo soustavu soudů, které slouží jako prostředek specificky předmětově vymezených sporů. Tento fenomén, jako okrajová část eJustice, se jak v českém, tak světovém měřítku prozatím postupně dotváří. Po pečlivém uvážení je zvláštní část rozdělena na 2 tematické okruhy, a to řešení doménových sporů před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární

9

komoře České republiky a koncept UNCITRAL pro řešení spotřebitelských sporů. Hlavním cílem zvláštní části bude srovnání tohoto fungujícího a navrhovaného ODR systému. Závěr zvláštní části bude věnován nejen shrnutí zásadních rozdílů obou úprav, ale také praktickým postřehům toho, co by takto nově vznikající systémy ODR měly reflektovat, a jaké požadavky de lege ferenda se jeví přiměřené s ohledem na jejich základní vlastnost: pojmutí obrovského množství sporů vznikající v různých kulturně-právních prostředích.

10

1. Pojem justice Soudnictví tvoří jednu z neoddělitelných složek státní moci, vedle moci zákonodárné a moci výkonné. Moc soudní neboli soudnictví je pověřena výkonem ochrany práv občanů a dalších subjektů v soudním řízení. Je zřejmé, že její fungování je jednou ze základních otázek právního státu. Literatura1 odlišuje pojem soudnictví od pojmu justice. Soudnictví lze definovat jako činnost a v běžném pojetí tento termín zahrnuje soustavu soudů jako subjektů, které ji vykonávají. Justice je pojem širší než soudnictví avšak není odborným termínem právním. Jeho obsah se v jeho obecném chápání liší od termínu „soudnictví“. Pod termínem „justice“ totiž nerozumíme jen soudy a jejich soustavu, ale i řadu dalších institucí, jejichž činnost souvisí s činností soudů, nebo na ni určitým způsobem navazuje. K těmto institucím patří především státní zastupitelství, advokáti, notářství, popř. i další právnická povolání určitým způsobem organizovaná (např. soudní exekutoři). Dále sem zahrnujeme i některé činnosti vykonávané soudy, které nemají procesní a rozhodovací ráz a které souhrnně označujeme jako státní správa soudů, jakož i činnost soudcovských samosprávných orgánů. Využití informačních a komunikačních technologií (dále také „ICT“, z anglického information and communication technologies) je nezbytným předpokladem pro progresivní změnu justice a systému práce soudů. Dori Reiling charakterizuje ICT jako nejvýraznější faktor přispívající ke změnám ve společnosti, který zvýšil přesnost a dostupnost informací.2 Využití ICT při komunikaci se soudy podporuje odstranění aktuálních nedostatků fungování justice, a to zejména pomalý a nekomfortní přístup k soudu, netransparentnost a vznik časových lapsů během soudního rozhodování.

2. eJustice Pojem eJustice není v českém právním řádu nikde definován. Polčák pojmem eJustice označuje služby informační společnosti v justici.3 Pokud je dále v této práci zmíněn pojem eJustice, autorka má na mysli proces elektronizace justice, tedy využití informačních a komunikačních technologií v prostředí justice v nejširším pojetí, tedy dle názoru Winterové nejen v soudnictví, ale i v dalších okrajových

1

Srov. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. ISBN 9788072017263, s 18. 2

Srov. REILING, A.D. Technology for Justice – How Information Technology Can Support Judicial Reform, Leiden University Press, 2009, s. 16. 3

Srov. POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. ISBN 9788021048867, s. 126.

11

činnostech se soudnictvím spojených nebo na soudnictví jakkoli navazujících. Především se bude jednat o způsob elektronické komunikace se soudy a jinými institucemi. Do procesu elektronizace justice nelze zařadit pouze činnost vykonávanou soudem v prvním stupni při samotném průběhu řízení. Elektronizaci podléhají všechny fáze, které lze dělit dle etap soudního řízení. Ve fázi počáteční se jedná zejména o přístup k soudu a podání, doručování účastníkům. Následuje fáze vyhledávání relevantních informací důležitých pro rozhodnutí a samotné vedení spisu. Konečnou fází ve smyslu nalézacího řízení je rozhodnutí a jeho následné doručení. Hlavními cíli úspěšného fungování eJustice je zvýšení efektivity a výkonnosti soudů ve všech fázích a ohledech soudnictví, snížení míry informačních nedostatků a eliminace informačních omylů a zároveň zajištění přísunu dostatečného množství informací oběma směry.

3. Informace a informační technologie Nezbytným předpokladem pro pochopení toho, co je ICT a jak může v systému justice plnohodnotně fungovat, je vysvětlení základních pojmů, se kterými ICT pracuje. Právní věda, která se zabývá využitím informací a informačních technologií v právu se nazývá právní informatika, a je nutno ji odlišit od pojmu kybernetika, kterým je označena věda o organizaci systémů, o řízení procesů, o umělých organismech a podobně4. Obě vědní disciplíny lze tedy odlišit zejména předmětem zkoumání. Podrobnější charakteristika hlavních odlišností bude pro účely této diplomové práce vynechána a v dalších částech bude pojednáno zejména o tom, co je to informace, jakým způsobem jsou informace předávány a jak jsou uchovávány.

3.1. Informace Informace požívají neobvyklé důležitosti ve všech vědních disciplínách i každodenním životě a dnes jsou řazeny k faktorům podmiňujícím pokrok ve všech oblastech lidské činnosti. Informace chápeme z různých hledisek podle různých pojetí vědních disciplín, její pojetí se liší ve filosofickém, komunikačním, kybernetickém nebo matematickém smyslu. V právu a právní informatice lze na procesy autoritativní aplikace pohlížet i jako na relativně prosté procedury tvorby, zpracování a

4

Blíže viz POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. ISBN 9788021048867, s. 13.

12

následné distribuce informací. Soud jako orgán autoritativně aplikující právo nějakým způsobem informace zpracovává a vyhodnocuje. Výsledkem je pak opět informace. 5 Právní informatika je teoreticko-právní obor, který se zabývá informacemi jako předmětem práva a právních informačních systémů. Informace je univerzální jev pevně spjatý s každodenním fungováním společnosti a všech jejich složek a právo a právní praxe se o informace neméně zajímá a s informacemi intenzivně pracuje. Bude proto zásadní tento pojem vymezit, přičemž pro definici informace odkazuje nejeden autor na pojetí jednoho ze zakladatelů kybernetiky Norberta Wienera, který informaci definuje jako protiklad entropie6: „Informace je název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním.“ Z českých teoreticko-právních autorů nelze opomenout ani pojednání o informaci od Viktora Knappa, kterýžto říká, že informaci lze spatřovat ve snížení entropie, tj. míry neuspořádanosti znalostí příjemcových. Využití informací může spočívat v rozmnožení jeho znalostí, v ověření jeho znalostí nebo v jiném zdokonalení - tímto může být lepší uspořádání, vyjasnění souvislostí mezi různými poznatky atd.7 Z tohoto hlediska je dominantním aspektem informace nikoli jen to, že se díky ní přizpůsobujeme, ale právě její vlastnost spočívající v působení směrem k snižování entropie. Informace snižují tendenci k postupné dezorganizaci a takovouto vlastnost resp. smysl lze připsat i právu, neboť právo způsobuje snižování entropie ve společnosti a tím také právní nejistotu. Informací se zabývají autoři rovněž z hlediska toho, zda se dá dělit na nižší stavební jednotky. Těmito jednotkami jsou data, tedy písmena a čísla bez významu. Reiling je označuje jako nezávislé, izolované znaky nebo symboly. Aby vznikla informace, je nutno začlenit data do určitého kontextu, což je 5

Srov. Polčák, Radim. K elektronizaci justice (The issue of use of ICT in justice). Jurisprudence, Praha: ASPI, 17, 6, p. 3-11, 9 pp. ISSN 1802-3843. 2008.

6

Entropii zde chápeme ve smyslu tendence k postupné dezorganizaci. Postupně jí podléhá vše, co je součástí životního prostředí, avšak existují výjimky. Dále k tomuto srov. WIENER, N. Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine, Cambridge: MIT Press, 1961, str. 11: „Právě tak, jako entropie je mírou dezorganizace a neuspořádanosti, informace je mírou organizace, uspořádanosti, a že informaci tedy lze chápat jako zápornou entropii; a že stroj, obdobně jako živý organismus nebo informacemi řádně řízené lidské společenství, je zařízení, jež bojuje proti obecné tendenci k vzrůstu entropie.“ 7

Dle Knappa lze informaci lze chápat z kvantitativního a kvalitativního hlediska a pro účely práva a právní informatiky je relevantní pouze kvalitativní stránka informace. Blíže viz KNAPP, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 1995. ISBN 8071790281, s. 149 an.

13

vykonáno například tím, že lidský faktor je analyzuje a vyhodnocuje. Reiling dále tvrdí, že data, kterým byl dán význam, jsou informace, a informace založená na zkušenosti je znalost.8 Kupříkladu Polčák dělí informace na dva základní typy – výroky, které popisují skutečnost (tedy to, co je) a pak na instrukce a pravidla, tedy informace o tom, co být má. Na rozdíl od výroků pravidla nepopisují skutečnost a nelze jim přiřadit hodnotu pravdivosti. Namísto pravdivosti tedy pro kvalitu pravidel používáme kategorii platnosti.9 Informace o tom, co býti má, Cejpek označuje jako informaci právní, neboli deonetickou.10 Právo lze charakterizovat jako systém právních norem a na základě výše uvedeného tedy také jako systém informací udávajících to, co býti má. V pojetí kybernetického smýšlení lze informaci a také právu přičíst vlastnost snižování entropie. V právu by se typové rozdělení informací dalo přirovnat k informacím o skutkovém stavu a informacím obsažených v právní normě, neboť právě norma je označením toho, co býti má. Lze jen souhlasit s Polčákem, že zatímco skutkové informace precizují náš rozhodovací proces a umožňují nám adaptovat naše úsilí na okolnosti příslušného případu, normativní informace poskytuje východisko k jeho perspektivnímu autoritativnímu řešení. 11 Jak již bylo uvedeno výše, výsledek rozhodovacího procesu se pak sám stává další informací.

3.2. ICT Jak je uvedeno v úvodu práce, pojmem ICT jsou označovány informační a komunikační technologie, nebo také veškeré technologie používané pro komunikaci a práci s informacemi. Pro lepší pochopení vzájemného vztahu mezi informací a informačními technologiemi poslouží Davenportovo vymezení: „Informační technologie je mechanismus, to, co zpracovává, a informace je to, co je zpracováváno.“ 12 U výkladu k informačním a komunikačním technologiím je nutno podotknout, že jejich vývoj a nasazení jsou přirozené projevy života, tj. že nástup ICT je přirozený, nevyhnutný a nevratný evoluční 8

Srov. REILING, A.D. Technology for Justice – How Information Technology Can Support Judicial Reform, Leiden University Press, 2009, s. 43.

9

Srov. POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. ISBN 9788021048867, s. 18.

10

Viz CEJPEK, Jiří. Úvod do právní informatiky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 94 s. ISBN 8071843369, s. 13

11

Viz POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. ISBN 9788021048867, s. 22.

12

Viz DAVENPORT, Thomas H. 1993. Process Innovation, Reengineering Work through Information Technology. Boston, Mass.: Harvard Business School Press.

14

krok. Proč tomu tak je? Nevyhnutelnost spočívá dle autorky v přirozeném chtíči usnadnit si hledání odpovědí. Využití ICT toto umožňuje - usnadňuje tvorbu, zpracování, skladování, výměnu a poskytování informací. Informace jsou zázemím veškeré činnosti, a proto lze obecně konstatovat, že míra využití ICT se v různých oborech neustále zvyšuje a ne jinak tomu je v právu. Po zodpovězení otázky, proč je ICT hojně užíváno, je vhodné přistoupit ke konkrétním příkladům využití ICT v právním prostředí. Nejprve se jedná o využití ICT přímo v soudní síni, např. využitím simultánního překladu při řízení, jehož strany pochází z různých zemí13, dále při dokazování, ozvučení samotné jednací síně, při pořizování kamerového záznamu z jednání nebo dokonce on-line přenos ze soudních jednání pro zabezpečení veřejnosti řízení v nejširším slova smyslu, apod. Těmto funkcím je společné to, že nevyžadují síťové propojení14. Dalším příkladem je využití v rámci přípravných činností rozhodujících orgánů, kde cílem bude zejména podpora administrativní, celkový management soudu a také zpracovaní dokumentů. V této fázi se může jednat zejména o práci s právními informačními systémy a databázemi, elektronický spis nebo využití internetu pro propojení s on-line dostupnými registry. V neposlední řadě se ICT projeví i navenek v komunikaci soudu se stranami, třetími osobami a vůbec celou veřejností. Jedná se o možnost uskutečnění podání a doručování elektronickou cestou nebo dálkový přístup k informacím o činnosti soudu. Výše uvedené poznatky lze shrnout do následujících závěrů: s postupným rozvojem informačních a komunikačních technologií, především se zvyšováním jejich výkonu a kapacity, roste i potenciál nasazení těchto technologií v procesech autoritativní aplikace práva. ICT plní při svém nasazení hned několik funkcí: zvýšení efektivity, rychlosti, zajištění určitého stupně komfortu, čímž je odbřemeněno stálým i náhodným uživatelům a hlavně odstranění nepřesností a snížení míry rizika informačních defektů. Jedná o situace, kdy např. soud „zapomene“ aplikovat právo a dojde k průtahům v řízení, nebo kdy čeká, až se k němu dostanou informace, na jejichž základě má rozhodnout. Je zde také možnost, že se ztratí ze spisu důležitý dokument nebo že soud nezjistí objektivní pravdu, tedy nedostane se k adekvátním informacím o skutkovém stavu či neodhalí kvantitativní chyby v

13

Diplomantka se s takovýmto využitím ICT setkala při návštěvě Zvláštního soudu pro Sierra Leone v Haagu v květnu 2010, ve věci Charlese Taylora. Využití ICT zde v soudních síních bylo na velmi vysoké úrovni čítající celkové ozvučení síně, kamery zprostředkující on-line přenos na internetu, simultánní překlad do angličtiny a dalších 4 jazyků a zároveň běžící přeložený text na obrazovkách před rozhodci a pomocnými úředníky, kteří se takto lépe orientovali ve složitých řetězcích svědeckých výpovědí. 14

Srov. REILING, A.D. Technology for Justice – How Information Technology Can Support Judicial Reform, Leiden University Press, 2009, s. 48.

15

předchozím řízení. V neposlední řadě může nastat situace, kdy soud neoznámí (nedoručí) stranám některý z výstupů procesu.15

3.3. Informační systém Informace jsou uchovávány, shromažďovány a tříděny v informačním systému. Informační systém je účelově definovanou množinu prvků a množinu vazeb mezi nimi, které společně určují vlastnosti celku.16 V latině znamená slovo „system“ kombinovat, uspořádat a sdružovat. Pro informační systém (dále také „IS“) platí stejné charakteristiky jako pro každý jiný systém: je vnitřně uspořádán a má určitou strukturu, tedy specifický způsob vzájemných vazeb a vzájemného působení prvků. Specifika systému vždy závisí na stavebních jednotkách, které jej tvoří. IS je potom systém tvořený informacemi a zahrnuje jak tvorbu potencionálních informací, tak proces jejich využívání uživateli v procesu. IS je schopen sbírat, zpracovat, ukládat, uchovávat, vyhledávat a šířit informace a to cílevědomou a systematickou činností.17 Legální definici pojmu informační systém zákonodárce vytvořil v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů. IS je definován jako funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností.18 Pod pojem informační systém je možné zahrnout i další systémy s názvy např. registry, evidence, rejstříky, seznamy atd. Informační systém je primárně tvořen za účelem dalšího využití a hlavním cílem je ulehčit subjektům resp. uživatelům přístup k v něm obsaženým informacím. Další výklad se bude týkat informací, jejich využití a zejména uchování v právu prostřednictvím právního informačního systému.

15

Srov. POLČÁK, Radim. K elektronizaci justice (The issue of use of ICT in justice). Jurisprudence, Praha: ASPI, 17, 6, p. 3-11, 9 pp. ISSN 1802-3843. 2008. 16

Srov. CEJPEK, Jiří. Úvod do právní informatiky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 94 s. ISBN 8071843369, s. 55

17

Viz MACKOVÁ, Alena; ŠTĚDROŇ, Bohumír. Zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů s komentářem včetně souvisejících zákonů a prováděcích předpisů. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 518 s. ISBN 9788073574727, s. 10. 18

Dříve byl tento pojem vymezen také v § 4 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, jako ”funkční celek zabezpečující cílevědomé a systematické shromažďování, zpracovávání, uchovávání a zpřístupňování informací”, který byl zrušen zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

16

3.4. Právní informační systémy – exkurz Právní informatika (z angl. legal informatics nebo též spíše ve smyslu právní statistiky jurimetrics) je speciální podobor obecné informatiky. Jedná se o vědní obor, jehož předmětem zájmu je právo jako informační systém. Informatikou se obvykle míní věda o informacích, jejich přenosu a zpracování.19 Jak je uvedeno výše, s odvětvím informací a informačních systémů úzce souvisí také kybernetika, kterou lze pokládat za počátky právní informatiky, jak ji známe dnes. Právo lze charakterizovat jako informační systém, který předpokládá předávání informací mezi tvůrci práva a recipienty (adresáty).20 Specifikem právních informačních systémů je zejména objekt jejich zpracování. Předmětem jsou právní informace jakožto informace o právu, především pak informace o právní normě. 21 Dnes málokterý právník nevyužívá právní informační systémy. Ty jsou produkovány v různých podobách, různými tvůrci a nabízejí různé množství funkcí. Historie právních informačních systémů v ČR V této části se diplomantka nebude zabývat historií právních informačních systémů dopodrobna, nýbrž pouze poukáže na ty, které se na formování dnešních právních informačních systémů podílely největší měrou od samého počátku. Společným atributem historických i současných informačních systémů je snaha o efektivní řešení právního problému. K tomuto je potřeba tří skupin informací. Nejprve se jedná o informace o platné právní úpravě, tedy obecné normativní řešení problému. Nutná jsou pak také informace o interpretaci norem a o skutkovém stavu řešeného problému.22 Posledně zmíněná informace ovšem do prostředí právních informačních systémů řadit nelze. Problém většinou nespočívá v nedostatku právních informací, ale spíše v jejich značném množství a nepřehlednosti. Historie právní informatiky a s tím spojených právních informačních systémů lze datovat do roku 1963, kdy prof. Knapp vydal monografii „O možnosti použití kybernetických metod v právu“ v nakladatelství Academia. V 60. letech byl pak založen stejným autorem a dalšími projekt „Výživné“,

19

Viz CVRČEK, František. Právní informatika. Praha : Ústav státu a práva AV ČR, 2010. 371 s. ISBN 9788087439005, s. 19. 20

Tamtéž.

21

Srov. KNAPP, Viktor. Právo a informace. Vyd. 1. Praha : Academia, 1988. 289 s, s.52 an.

22

Podrobněji viz František Cvrček a František Novák, Základy právní informatiky. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1992. 99 s. ISBN 8021005335, s. 8 – 11.

17

který si kladl za cíl racionalizovat rozhodování soudců v otázce stanovení výživného.23 V 70. letech 20. století vzniká systém ASPI24, který si klade za cíl vytvořit celostátní právní informační systém, který by zahrnoval v prvé řadě předpisy a později judikaturu, literaturu a další právně významné dokumenty. Lze říci, že šlo o jeden z prvních expertních systémů, který byl schopen poskytnout podpůrnou informační základnu. Vyhledávání nebylo plnotextové.25 Již tehdy byl systém ASPI koncipován jako systém provozovaný státem s představou dostupnosti všem občanům. Cvrček ve své publikaci vyzdvihuje, že ČR dodnes nemá státní informační systém, který by splňoval cíle, které si kladl původní projekt ASPI. V současné době je tomuto blízký systém EuroVoc, který je vícejazyčným tezaurem pro oblast práva a legislativy Evropské unie.26 V roce 1990 byla založena v Ústavu státu a práva České akademie věd (dále „ÚSP AV ČR“) Laboratoř pro právní informatiku (dále „LPI“27) v prvním aplikovaným produktem byl informační systém CS LEGSYS (z angl. originálu Legal System for Science s odlišením CS pro český právní systém). Tento rejstříkový informační systém byl později v roce 1993 rozšířen o plné texty právních předpisů, posléze judikátů a jiných právních dokumentů a dále šířen pod názvem CS LEGSYS – TEXT. Od 2. poloviny 90. let se LPI věnovala především analýze a výzkumu právního jazyka. Je nutno zdůraznit, že cílem LPI bylo vytvořit databázi pro vědecké účely, nikoliv primárně provozovat právní informační systém. Šlo o 23

V. Knapp na tomto projektu působí zejména s K. Březinou, V. Vrecionem, J. Krechtem, O. Weinbergerem a dalšími. Podrobněji o tomto projektu viz CVRČEK, František. Právní informatika. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010. 371 s. ISBN 9788087439005, s. 29. 24

ASPI je ve významu díla V. Knappa nekomerční činností a zkratkou Automatizovaného systému právních informací. Zde popisovaný ASPI nemá nic společného se systémem ASPI, který je hojně využíván dnes.

25

Pojem dnes známější pod pojmem „fulltext“ – vyhledání libovolného slova obsaženého v textech příslušných dokumentů, popřípadě různé kombinace tohoto slova. Tehdejší vyhledávání bylo založeno na klasifikátorech dokumentů, tj. jejich vlastnostech, např. typ – zákon, odvětví, věcné řazení apod. a také na tzv. selekčních jazycích typu tezauru či rubrikátoru. Tezaurus je speciálně řízený slovník, a lze jej zjednodušeně řečeno představit jako slovník oboru se vztahy typu nadřízenost a podřízenost, synonymie či významová blízkost mezi jednotlivými hesly (deskriptory). Blíže viz CVRČEK, František. Právní informatika. Praha: Ústav státu a práva České akademie věd ČR, 2010. 371 s. ISBN 9788087439005, s. 31. 26

EuroVoc je vícejazyčný polytematický tezaurus s terminologií oblastí, kterými se zabývá Evropská unie. Zkratka EuroVoc je složením slov European Vocabulary neboli evropský slovník. Využívá se od roku 1984 a při vyhledávání používá technologie sémantického webu, kde jsou informace strukturovány a uloženy podle standardizovaných pravidel, což usnadňuje jejich vyhledání a zpracování. Zaměřuje se především na parlamentní činnost. EuroVoc je k dispozici ve 22 úředních jazycích Evropské unie, v jednom jazyce kandidátské země (chorvatštině) a v jednom jazyce třetí země (srbštině). Diplomantka vychází z informací platných ke dni 28. 11. 2009 dostupných na internetových stánkách EuroVoc: www.eurovoc.europa.eu. 27

Původně se LPI nazývala Laboratoř pro aplikaci exaktních metod v právu a je považována za základní a jediné pracoviště v ČR, které se dlouhodobě touto tematikou zabývá.

18

vytvoření juristické a lingvistické analýzy právních textů, a to i v dalších projektech. Lze zmínit např. projekt Pallas, který vznikal ve spolupráci ÚSP AV ČR s Úřadem vlády ČR a Národním informačním střediskem (NIS)28. Cvrček uvádí, že později se během spolupráce ukázalo, že vedení NIS nezajímá ani tak státní informační systém, ale spíš skrytá podpora soukromých firem ze státních prostředků. V současné době probíhá projekt s názvem PES neboli právní elektronický slovník. Na projektu se podílí Ústav státu a práva ČR, Ústav pro jazyk český, pracovníci Filosofické fakulty a Fakulty informatiky MU v Brně. Cílem projektu je vytvořit speciální právní slovník, který má popsat právní termíny užívané v právních předpisech, judikatuře nejvyšších soudů a literatuře a zachytit hlavní vazby mezi nimi. Jedná se o komplexní popis použití právních termínů v právních textech, jejich klasifikace a propojení s lexikálním slovníkem nejfrekventovanějších právních termínů.29 Jak již bylo zmíněno výše, tato práce si neklade za cíl popsat všechny historické i probíhající projekty právních informačních systémů, které byly či jsou v ČR realizovány. Je zde proto uvedeno pouze několik, dle názoru pisatelky, důležitých projektů, které demonstrují dlouhou historii a formování právních informačních systémů v českém právním prostředí. V současné době převládá jak v tuzemsku tak Evropě trend, kdy dochází k určité dělbě práce mezi státem a soukromými společnostmi. Stát poskytuje základní informace o publikovaných předpisech a zveřejňuje jejich znění. Ze strany státu jde o provedení zákonné povinnosti, kterou mu na několika místech ukládá zákon. Naopak soukromé firmy se specializují na obohacování textů, shromažďování dostupné literatury, vylepšování metod apod. O principu fungování současných právních informačních systémů (dále také „PIS“) bude v práci pojednáno dále. Obsah právních informačních systémů Právní informační systémy obsahují právní informace a tento faktor je odlišuje od informačních systémů jiného typu. Právní informace jsou obsaženy v právních textech, které lze dále členit podle řady kritérií, např. který orgán je vydal, kde jsou publikovány, jakého nabývají stupně závaznosti apod. Z hlediska využití v právních informačních systémech jsou právní informace děleny do mnoha oblastí. Pro zjednodušení a účely této diplomové práce dle praktické zkušenosti diplomantka potřebné právní informace dělí do následujících tří okruhů: právní předpisy, judikatura a ostatní 28

Cvrček ve své publikaci dále rozvádí rozdíl zpracování dat pro potřeby komerčních systémů a pro potřeby výzkumu. PIS jsou vytvářeny za zcela jasným ekonomickým účelem, a tudíž nekladou takový důraz na formu zpracování dat. V důsledku je jejich využití ve výsledku omezené. 29

Viz CVRČEK, František. Právní informatika. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010. 371 s. ISBN 9788087439005, s. 41.

19

literatura. Informační zdroje, ze kterých právní informace pocházejí, literatura dělí na zákonné, oficiální a soukromé. 30 V dalším textu bude o informačních systémech pojednáno zejména z hlediska jejich dostupnosti prostřednictvím veřejné datové sítě Internet. Právní předpisy Prvním okruhem jsou právní předpisy, tedy informace o platné právní úpravě. Tyto informace jsou v České republice poskytovány státem, a to na základě zákona. Jedná se v podstatě o informaci, které konkrétní právní normy v České republice platí a které normativní právní akty byly příslušnými orgány vydány. Význam právních informačních systémů spočívá v možnosti vyhledání nových i stávajících právních předpisů a také možnosti vyhledávání v textech. Předpisy jsou publikovány ve sbírkách31, přičemž sbírky lze bezesporu také označit jako právní informační systém. Sbírky jsou dostupné na internetových stránkách Ministerstva vnitra ČR (dále také „MV“), ovšem s omezenými vyhledávacími možnostmi pouze dle časového hlediska. Toto omezení je dáno povahou publikační činnosti MV. Úkolem ani cílem příslušného ministerstva není poskytovat textové vyhledávání ve zveřejněných zákonech. K vyhledávání v předpisech je samotným MV doporučeno využít stránku vyhledávání v předpisech ze sbírky na Portálu veřejné správy www.portal.gov.cz. Tato samozřejmě nejsou jediná dostupná místa, kde nalézt publikované právní akty. Některé právní předpisy jsou dostupné také na stránkách Parlamentu České republiky, obecnou publikační činnost vykonává např. server www.sbirka.cz. Jednotlivé soukromé subjekty zejména s právním zaměřením přinášejí pravidelně informace o legislativní činnosti státu, avšak i na těchto je práce s předpisy více či méně omezená a nepřehledná. Většinou plní pouze prvotní informační funkci. 32 Judikatura Druhou obsáhlou ucelenou oblastí jsou soudní rozhodnutí neboli judikatura. V českém právním řádu je vyloučen formálně precedentní charakter judikatury vyšších soudů. Nelze ovšem tvrdit, že judikatura neplní roli žádnou a je normativně irelevantní. Tento fakt demonstruje také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi33, když zdůrazňuje, že „bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu 30

Srov. KÜHN, Zdeněk; BOBEK, Michal; POLČÁK, Radim. Judikatura a právní argumentace : teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha : Auditorium, 2006. 234 s. ISBN 8090378609. S. 146. 31

Ministerstvo vnitra ČR zveřejňuje stejnopis Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv v souladu s § 12 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv (ZoSZ). Zde je také v §§ 1, 2 a 5 stanoveno, jaké právní akty se ve sbírkách vyhlašují. 32

Jedná se například o servery jako www.epravo.cz, www.sbcr.cz, www.sagit.cz, www.profipravo.cz, server.juristic.cz nebo na informačním systému pro právní kanceláře salvia2.gurkol.net apod. 33

Viz např. nálezy Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 470/97 nebo IV. ÚS 451/05.

20

může mít rysy jurisdikční libovůle“. Důležitost judikatury v procesu vyhledávání relevantních informací je značná a nutnost PIS obsahovat neustále aktualizovanou judikaturu je v praxi patrná. Zákonná publikace judikatury v českém právním řádu podtrhuje důležitost judikatury nejen jako informace aplikační, ale také sui genesis normativní34. Zákonnými formami publikace české judikatury jsou pouze tištěné zdroje. §59 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ukládá povinnost vydávat Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (dále také „Sbírka ÚS“). § 24 zákona č. 6/2002 Sb. zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů ukládá povinnost vést Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR (také „Sbírka NS“). Nejvyšší správní soud ČR dle ustanovení § 22 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je potom povinen publikovat svá rozhodnutí ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR (také „Sbírka NSS“). Povinnost pro vrchní, krajské a okresní soudy dána není, ačkoliv i rozhodnutí těchto soudů mohou být dohledatelná. Vzhledem k tomu, že dosavadním oficiálním formám publikace, tj. sbírkám rozhodnutí vybraných evidenčními orgány nejvyšších soudů, byl zákonem udělen status legálních publikací, zůstaly oficiálními zdroji informací o judikatuře v podstatě jen báze netříděných dat poskytované soudy přímo veřejnosti prostřednictvím sítě internet35. Výše uvedené soudy o judikatuře informují prostřednictvím více či méně efektivně pracujících vyhledávačů. Mezi současnými českými aplikacemi umožňujícími přístup k judikatuře je pro rozhodovací činnost Ústavního soudu vytvořen server nalus.usoud.cz. Tato služba nabízí zdarma přístup k nálezům a usnesením Ústavního soudu ČR. Vyhledávací maska nabízí kritéria, jako jsou např. fulltext, citace, populární název, datum rozhodnutí, datum vyhlášení apod. Mimo to, přístup k judikatuře Ústavního soudu stále36 ještě zabezpečuje i server www.judikatura.cz , kde stejně tak publikuje judikaturu NS a NSS. I zde je poskytována možnost vyhledávat požadované nálezy a usnesení podle data vydání, oblastí úpravy, jednacího čísla a vztahu k předpisu. Ve všech textech lze využít fulltextové vyhledávání. Dalším avšak neoficiálním vyhledávacím systémem pro judikaturu NS je systém SALVIA, který je ovšem pro plnou využitelnost zpoplatněn. Mimo výše uvedené je nutno neopomenout ani judikaturu

34

Srov. KÜHN, Zdeněk; BOBEK, Michal; POLČÁK, Radim. Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006. ISBN 8090378609. s. 146. 35

Tamtéž

36

Stav k 18. 3. 2011.

21

evropských soudů, a to vyhledávací systémy Curia, EurLex, HUDOC a JURIFAST, což je syntetická databáze judikatury národních soudů. Států ES. Posledními, soukromými publikacemi judikatury jsou nejrůznější formy publikací ať v tištěné nebo v elektronické podobě, které vydávají soukromoprávní subjekty. Může se jednat o součásti velkých právních informačních systémů nebo specializované časopisy či internetové stránky apod. Knižní podoba publikace judikatury je stále důležitá a má stále nezpochybnitelné místo, avšak s ohledem na množství a nutnost co nejefektivnějšího využití zdrojů v praxi pokládá autorka práce za zcela nezbytné, aby judikatura byla dostupná v co největší možné míře prostřednictvím veřejné sítě internet. Byť uveřejňování rozhodnutí v internetových rubrikách nemá žádné procesní účinky, nelze jinak, než považovat práci na dokonalejších informačních systémech judikatury za významný krok kupředu. V průběhu psaní této diplomové práce byly vyhledávače Nejvyššího a Nejvyššího správního soud doplněny o podstatná kritéria vyhledávání. Ostatní zdroje Autorka práce pod pojmem ostatní zdroje zařazuje nesourodé množství informací, které je o právních předpisech dostupné a k právním předpisům v podstatě v jakémkoliv neurčeném vztahu, pokud tento může vypovídat o jejich obsahu, interpretaci či jiných vlastnostech. Patří sem zejména důvodové zprávy k právním předpisům, návrhy zákonů a dalších právních předpisů, dostupné informace o legislativní činnosti jako např. připomínková řízení či zápisy z jednání legislativní rady vlády. Dále sem patří učebnice, skripta, monografie, které jsou vydávány jednotlivými autory v různých nakladatelstvích, stejně tak komentáře k zákonům. V této skupině nelze opomenout ani články, které vycházejí v právních časopisech dostupných jak v tištěné tak elektronické podobě, a také databáze zahraničního původu. Tyto, byť s placeným přístupem, jsou obrovským zdrojem informací zejména pro komparaci právních předpisů nebo interpretací evropské legislativy. Jedná se o sbírky jako Hein online, Oxford Journals apod. Z českých zdrojů lze uvést například o Bulletin advokacie, Právník, Právní rozhledy, Právní rádce apod. Z historického vývoje PIS nelze opomenout ani činnost zaměřenou na tvorbu právních slovníků a encyklopedií. Práce s PIS Z hlediska technického je možné rozlišovat mezi PIS s vlastní kmenovou databází a takovými, které v rámci již existující informační sítě provádějí vyhledávání nad relativně nezávislými bázemi. V prvním případě je databáze součástí informačního systému, je vytvořena a doplňována jeho dodavatelem a donedávna jako jeho integrální součást. Při zadání dotazu se systém pro odpověď obrací dovnitř a 22

příslušné informace hledá sám v sobě. Výhodou tohoto typu je jednak jeho nezávislost na okolním prostředí – systémy tohoto typu tak lze provozovat nezávisle na dostupnosti počítačové sítě či na možnostech připojení do celosvětové sítě – a rovněž skutečnost, že databáze sama je ušita příslušnému vyhledávacímu algoritmu takříkajíc přímo na míru a ten pak s její obsluhou nemá technické problémy. Druhým typem jsou informační systémy, které nemají vlastní báze dat, ale fungují pouze jako automatizované vyhledávací algoritmy nad nezávislými databázemi. Na dotaz pak takový systém obvykle provede analýzu dostupných zdrojů, připojí se k tomu, který se jeví být nejvhodnějším a příslušné informace v něm následně vyhledá. Výhodou tohoto řešení je zpravidla širší báze dat, jeho nevýhodou pak obvykle nutnost provozovat takový systém na počítači s připojením k lokální nebo častěji celosvětové síti.

37

První skupině odpovídá v českém právním prostředí naprostá většina

právních informačních systémů provozovanými soukromými společnostmi, jako například ASPI, LexGalaxy, EPIS, LexData apod. Druhému typu může odpovídat výše zmíněná judikatura přístupná ze stránek jednotlivých vyšších soudů.

3.5. Právní informační systémy - shrnutí V návaznosti na výše uvedené lze konstatovat, že v současnosti PIS nevyužívají plně kapacit moderních informačních technologií a od svého vzniku v 90. letech (pokud mluvíme o těch doposud užívaných) se změnily málo a vývoj je vzhledem k možnostem pomalý. Judikatura je často publikována ve většině PIS jako suma dat, které se jen velmi nespolehlivě váží na jednotlivé paragrafy právních předpisů bez možnosti vyhledávat dle dalších vztahů nebo interpretačních možností. Tato situace ovšem ztěžuje práci v právní praxi, a to ze dvou základních hledisek: nejprve se jedná o samotný způsob práce, tady jak mohou ICT přispět k lepšímu a efektivnějšímu vyhledávání v PIS. Druhý problém spočívá zejména v tom, že judikatura má reflektovat to, co Viktor Knapp zamýšlel již ve svém projektu Výživné, a to racionalizovat rozhodování soudců. Plní právní informační systémy tuto funkci z hlediska rozhodovací praxe? V následující části práce se autorka zaměří na odpověď na tento první problém. Práce s PIS je ztěžována obrovským kvantem informací, o které by měly být kvalitní PIS obohacovány, a to jak v podobě právních předpisů, tak na ně navazující judikatury a ostatních zdrojů. Zřejmě ideálním cílem kvalitního PIS je postihnout celý historický vývoj tvorby právních předpisů, 37

Viz KÜHN, Zdeněk; BOBEK, Michal; POLČÁK, Radim. Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006. ISBN 8090378609. s. 151.

23

zaznamenat všechny novelizace společně s příslušnou judikaturou a ostatními zdroji, aby byla uživateli dána možnost výkladu jak jazykového tak systematického či historického. Zákonodárná produkce se nyní v podstatě omezuje (až na některé výjimky) na novelizace stávajícího právního řádu a ty tvoří cca 80% legislativní aktivity.38 PIS jsou vystaveny nelehkému úkolu - jak přehledně zvládat práci s novým množstvím informací a aktualizovat své obsahy při současném zachování přehlednosti a dostupnosti všech nových změn. Je patrné, že problémy činí zejména přechodné změny právního řádu v podobě různých krizových opatření. Jak tedy existující právní informační systémy nejefektivněji využít? Pracujeme-li s některým se stávajících elektronických PIS, existují v zásadě dvě cesty, jak se dobrat správného výsledku. První z nich je bezchybná formulace dotazu jak gramaticky tak z hlediska výstavby PIS. K tomuto je ovšem třeba být důkladně obeznámen s principy, na nichž ten který PIS funguje. Druhou možností je vyhledávat na základě obecnějšího zadání a spokojit se s větším množstvím výsledků, které potom je uživatel nucen prozkoumat. Ovšem k tomu, aby byl jakýkoliv automatizovaný PIS plně a smysluplně využíván, se nelze omezit pouze na problematiku automatizovaného zpracování dat, ale je potřeba nahlížet z informační perspektivy na právo jako na celek. Není žádoucí se při vyhledávání právních informací omezit jen na metody uměle vytvořené právní informatikou, ale je třeba neustále přihlížet k metodám takříkajíc přirozeným – resp. je nanejvýš vhodné obě metody kombinovat.39 Jedině posouzení obsahu., tj. zejména smyslu a účelu příslušné právní normativní informace, nás přitom může přivést k závěru ohledně toho, zda se skutečně jedná o informaci naplňující svoji definici.40 Pokud autorka na začátku této kapitoly uvedla, že PIS plně nevyužívají kapacit, které jim současná ICT poskytuje, lze v období psaní této diplomové práce vidět výrazný posun zejména při práci s právními informacemi a novým systémem vyhledávání judikatury NS a NSS. Jak vypadají tyto informační systémy dnes? Nové vyhledávací masky databází rozhodnutí a stanovisek přinášejí odborné i laické veřejnosti komfortnější vyhledávání, než verze dřívější. NSS uveřejňuje teprve od 20. ledna 2011 v anonymizované podobě rozhodnutí svá a rozhodnutí správních senátů 38

Viz CVRČEK, F: Základní kvantitativní parametry českého právního řádu, Právník - Teoretický časopis pro

otázky státu a práva, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, č. 6 (2006). 39

Srov. KÜHN, Zdeněk; BOBEK, Michal; POLČÁK, Radim. Judikatura a právní argumentace: teoretické a

praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006. ISBN 8090378609. s. 145. 40

Viz KNAPP, Viktor. Právo a informace. Vyd. 1. Praha: Academia, 1988. s. 55 a násl.

24

krajských soudů (těchto od 1. července 2010, neboť dřívější rozhodnutí anonymizována nebyla). NS zase od června 2010 poskytuje možnost vyhledávat díky pomocným údajům (právní věty, použité právní předpisy, hesla). S ohledem na to, že vyhledávací formuláře byly ve výše zmíněných systémech spuštěny relativně nedávno, jedná se o nejnovější informační systémy pro vyhledávání judikatury v ČR. Práce s těmito dvěma nejnovějšími informačními systémy pro práci s judikaturou jistě prošla dlouhodobým vývojem, nicméně oba systémy jistě mají ještě vysoký potenciál, jak uživatelům práci usnadnit. Největší nedokonalosti spočívají v následujícím: oba dva systémy nabízejí velké množství filtrů a kritérií, kterými lze omezit či zpřesnit výsledek. Jelikož naprosté většině zde publikovaných rozhodnutí chybí indexace, filtrace zpravidla nabízejí mizivý výsledek v porovnání s množstvím tematicky stejně zaměřených rozhodnutí. Tak například vyhledávací maska NS pod heslem odstoupení od smlouvy vyhledá pouhých 35 rozhodnutí, a to bez jakéhokoliv omezení fulltextového vyhledávání. Stejné kriterium zadané pomocí správně zvolených logických operátorů vydá rozhodnutí přes 1 000. Obdobně je limitováno vyhledávání například podle konkrétních paragrafů konkrétních předpisů. Použitím takovýchto omezení se uživatel často ochudí o fatální část relevantních výsledků. Zvolení filtrujících kritérií je tak kontraproduktivní, pokud při aktivaci více filtrů dojde k mylnému vyloučení určité části rozhodnutí, která uživatel pokládá za podstatná. Pokud ovšem oba soudy budou úspěšně doplňovat indexaci i u rozhodnutí dřívějších (v případě NS před 1. 4. 2010), budou systémy nepochybně vyhledávat efektivněji a uživatel tak k výsledku dojde s minimálním úsilím. Rozšířené formuláře obou soudů a posuzovaných IS mohou být pro uživatele matoucí až nepřehledná. Lze ovšem dodat, že základní formulář je pro nejoblíbenější fulltextové vyhledávání se základními filtry dostačující. V návaznosti na výše formulovaný problém lze shrnout, že byť situace na poli využití PIS nebyla ideální, zejména na poli vyhledávání judikatury lze pozorovat progres. Současně fungující informační systémy ve vztahu k judikatuře reflektovaly potřebu vyhledávat smysluplněji a důkladněji zapojit možnosti využití ICT do právních informačních systémů. Aby bylo nasazení ICT ještě efektivnější, je potřeba, aby i stará rozhodovací praxe byla indexována a schopna se do nových vyhledávacích nástrojů zařadit. Informace obsažené v rozhodnutích soudů z poslední doby je možno vyhledávat podle různých kritérií a možnosti se neustále zvětšují, avšak vyhledávání právních informací pracuje spíše s 25

analytickými metodami právní informatiky a vyhledávače z textu vytrhují dílčí data. Z tohoto důvodu je i při úspěšném vyhledání nutno nespolehnout se pouze na informace „vypreparované“ z kontextu, ale zohlednit odpověď jako na celek. Druhým problémem se diplomantka bude zabývat ve zvláštní části, kde bude prakticky zodpovězena otázka, jaký je tedy skutečný význam právních informačních systémů a jak se uplatní v praxi.

26

4. Elektronizace justice v ČR – legislativní úprava E-justice je integrální součástí eGovernmentu v ČR. Jedním z prvních dokumentů41, kde byly formulovány cíle a průběh realizace zapojení ICT do justice byl dokument „Informační politika civilní části resortu spravedlnosti v letech 2001-2005“ z 21. 3. 2001. Tento dokument byl zpracován na základě Usnesení vlády České republiky ze dne 31. května 2000 č. 527, bod II písmeno a), kterým bylo uloženo členům vlády uvést do souladu informační politiky ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy, zahrnující věcné priority informačních systémů resortů, se státní informační politikou. Z dokumentu také vyplývá, že výstavba informačních systémů v civilní části resortu spravedlnosti se doposud řídila koncepcí, schválenou v listopadu 1997 ministryní spravedlnosti a platnou do konce roku 2001. Materiál nově stanovil strategie resortu spravedlnosti v oblasti výstavby a využívání informačních a komunikačních technologií do roku 2005, identifikoval prioritní oblasti a stanovil cíle a způsoby jejich dosažení pro danou oblast. Dle některých autorů42 lze říci, že proces vlastní realizace elektronizace byl zahájen usnesením Vlády ČR ze dne 21. 12. 2005 č. 1652, kterým byl dán v rámci nelegislativních úkolů vlády souhlas s přípravou informačního sytému elektronické justice (dále „e-Justice“) v České republice (resp. 1. etapy, tedy elektronického spisu). Dne 6. 12. 2006 se pak Vláda ČR usnesením č. 1390 shodla na „Návrhu na zavedení informačního systému elektronické justice v České republice“. Tímto dokumentem bylo zároveň uloženo připravit a předložit Vládě ČR k projednání materiál týkající se vzájemné provázanosti informačního sytému elektronické justice se systémem eGoverment v celé veřejné správě. Tento dokument obsahuje podrobný popis toho, co je třeba při integrovaném vývoji obou informačních systémů dodržet. Pokračování v projektu a jeho prohloubení bylo také jedním z dalších bodů v programovém prohlášení vlády ČR ze 17. 1. 2007. Projekt elektronizace justice vyžadoval legislativní úpravy a změny ve stávajícím právním řádu a zejména jeho harmonizaci s předpisy EU. Tyto legislativní úpravy budou v textu zmíněny průběžně. Na úvod je třeba zmínit, že normy upravující elektronizaci justice ze strany Společenství jsou zahrnuty 41

Výstavba informačních systémů v civilní části resortu spravedlnosti se doposud řídila koncepcí, schválenou v listopadu 1997 ministryní spravedlnosti a platnou do konce roku 2001, proto pisatelka zvolila výše uvedenou formulaci. Pro oblast informačních technologií přijala vláda strategický dokument „Státní informační politika – cesta k informační společnosti“ a v návaznosti na něj dokument „Koncepce rozvoje informačních systémů veřejné správy“. Podle těchto dokumentů bylo základním cílem informační politiky vybudovat a rozvíjet informační společnost a tím vytvořit předpoklady pro zlepšení kvality života občanů, zvýšení efektivity veřejné správy a podpořit rozvoj podnikání. 42

Viz ŠTĚDROŇ, Bohumír. Občanské soudní řízení sporné a využití informačních technologií a právních informačních systémů : (e-justice). Praha: Linde, 2008. 271 s. ISBN 9788072017140, s. 33.

27

v předpisech upravujících elektronický obchod (neboli eCommerce). Obecnou směrnicí je Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu („Směrnice o elektronickém obchodu“). Další směrnice ES v oblasti ICT se důkladněji zabývají ochranou spotřebitele, počítačovými programy nebo právní ochranou databází a pro účely této diplomové práce nebudou tyto nijak podrobně rozebírány. Smyslem projektu elektronizace justice bylo přijmout taková opatření, která umožní zlepšení poskytování služeb justice s co největším využitím prostředků ICT a tím připravit legislativní prostředí, což se projevilo jak v předpisech stávajících jejich novelizací, tak přijetím předpisů nových. Samotný legislativní proces je procesem dlouhodobým a při postupném přizpůsobování českého právního řádu je jasné, že elektronizace justice na tom bude stejně. Diplomantka již obecně vymezila možnosti využití ICT v soudnictví v úvodních kapitolách této práce. Pro účely rozboru legislativy nezbytné pro fungování eJustice v ČR je ze systémového hlediska možné rozdělit zpracování a oběh písemností v justici na tři základní části: 1) písemnosti na vstupu do soudního sytému, 2) písemnosti zpracovávané uvnitř soudního systému a 3) informace na výstupu ze soudního systému.43 Pro účely dalšího zpracování informací diplomantka referuje k soudnímu řízení jako občanskému soudnímu řízení spornému.44

4.1. Vstup do soudního systému Elektronické podání Přípravné i vlastní soudní řízení stále probíhá zásadně v listinné podobě. Provázanost prostřednictvím elektronické komunikace, a to jak mezi jednotlivými články resortu justice a soudy, tak i mezi jednotlivými složkami veřejné správy a účastníky soudního nebo správního řízení je doposud nízká, což ovšem neznamená, že proces elektronizace již neurazil dlouhou cestu. Právní předpisy v řadě případů výslovně upravují možnost elektronického podání. Písemnosti týkající se vstupu do soudního řízení do něj vstupují na základě podání. Podání je vymezeno v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „OSŘ“). Ten v § 42 v odst. 1 vymezuje nepřímo pojem elektronické podání. Zákonodárce tímto má na mysli podání, které má

43

Tamtéž.

44

Hlavním účelem této užší specifikace je vyhnout se rozdílům, které mezi sebou procesní stránky jednotlivých řízení přinášejí. Např. v trestněprávním řízení by elektronický spis měl být zakládán již při policejním vyšetřování a poté převeden k soudu. O této fázi se v občanském soudním řízení sporném mluvit nedá.

28

zachovánu písemnou podobu a je činěno prostřednictvím veřejné datové sítě. V § 42 odst. 3 je dále uvedeno, že pokud je podání činěno v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu. K podání učiněnému elektronicky lze připojit také všechny jeho přílohy v elektronické podobě. Z rozboru ustanovení OSŘ je patrné, že pokud je podání učiněno pouze dle odst. 3, má charakter jakéhosi „upozornění na podání“. Bylo tedy nutno vymyslet možnost, jak podávat elektronicky bez nutnosti písemně doplňovat. Dle odstavce 5 tohoto ustanovení se v případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu (dále jen „zaručený elektronický podpis“). Tento odstavec byl doplněn novelou OSŘ č. 123/200845 Sb., která nabyla účinnosti 1. 7. 2008. Podání lze učinit prostřednictvím elektronické pošty, podatelny nebo datové schránky. Tak jako tak ovšem musí být z podání patrné, kdo jej činí. Základním problémem právní jistoty na internetu je skutečnost, že zprávy zaslané jeho prostřednictvím postrádají záruku, že byly poslány určitou osobou a že při jejich přenosu nedošlo k jejich pozměnění. Uvedený problém je řešen prostřednictvím institutů uvedených v zákoně č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEP“) a v nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Cílem zákona je nastavit vnitrostátní podmínky pro bezpečnější realizaci zejména elektronického obchodu a zajistit funkčně ekvivalentní přístup elektronickým dokumentům ve srovnání s dokumenty na papíře. Tato legislativní opatření byla přijata k implementaci směrnice 1999/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (dále „Směrnice o EP“). Směrnice o EP stanoví právní rámec pro elektronické podpisy za účelem použití elektronické komunikace a obchodu a přispívá k jejich právnímu uznání, účelem je tedy odstranit překážky pro elektronický právní styk Směrnice o EP definuje pojmy obdobně, jak jsou vymezeny v ZEP, bližší specifikace rozdílů není účelem této práce. Zároveň je Směrnicí o EP stanoveno právní minimum členským státům tak, aby bylo zajištěno řádné fungování vnitřního trhu. ZEP činí rozdíl mezi elektronickým podpisem a zaručeným elektronickým podpisem. Oba pojmy jsou vymezeny §2 ZEP. Pro účely tohoto zákona se rozumí elektronickým podpisem údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Této definici

45

Z důvodové zprávy k novele č. 123/2008 Sb. vyplývá, že podání podepsané zaručeným elektronickým podpisem dle ZEP se považuje za originál a není potřeba jej ve lhůtě 3 dnů dokládat písemným vyhotovením.

29

by odpovídal například i pouhý podpis připojený k textu na konci e-mailu46, který ovšem nesplňuje požadavky na přesnou identifikaci a autentizaci osoby, a takto podepsané podání by bylo nutno doplnit předložením originálů dle výše uvedené povinnosti. Situaci řeší bezpečnější možnost, a to užití zaručeného elektronického podpisu, který je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou a je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Tento typ elektronického podpisu umožňuje přesně identifikovat podepisující osobu (identifikace) a také to, zda a jak byla zpráva po podpisu změněna (zjištění integrity podepsaného dokumentu). Třetí funkcí je tzv. nepopiratelnost. § 11 ZEP pracuje také s pojmem uznávaný elektronický podpis, a to za účelem podepsání datové zprávy v oblasti orgánů veřejné moci, kdy je možné používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb. Pro větší přehlednost tato práce nadále užívá pouze pojmu zaručený elektronický podpis, který zároveň splňuje požadavky uznávaného elektronického podpisu, jak jsou uvedeny výše. Podrobnější pojednání o elektronickém podpisu a jeho druzích a využití není předmětem této diplomové práce, byť je toto téma v právních kruzích mnohdy nejednotně vykládáno. Česká justice je schopna přijmout elektronické podání v podstatě pěti způsoby: mailem (elektronickou poštou) zaslaným na adresu soudu, pomocí webového rozhraní ePodatelna, pomocí systému datových schránek, na technickém nosiči dat (CD, USB) nebo pomocí specializovaného aplikačního programu. Poslední dva způsoby jsou využívány pouze ve velmi specifických případech, a proto o nich dále pojednáno nebude. Elektronická pošta Pro účely elektronické komunikace se soudy byly zřízeny tzv. elektronické podatelny to vyhláškou bývalého ministerstva informatiky č. 496/2004 Sb., o elektrických podatelnách a dále upraveny nařízením vlády č. 495/2004 Sb. Soudy i správní úřady jako orgány veřejné moci, které mají povinnost na svých úředních deskách (pokud ji mají zřízenou) nebo způsobem umožňujícím dálkový přístup, zveřejňovat informace potřebné k doručování datových zpráv orgánu veřejné moci. Podání učiněné elektronickou poštou musí být opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, jinak je nutno jej doplnit originálem, jak je předepsáno OSŘ. 46

V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR, č.j. 9 As 90/2008, zde dne 23.9.2009.

30

Mechanismus podání činěného elektronickou poštou je procesně jednoduchý. Elektronická pošta znamená zjednodušeně řečeno zaslání e-mailové zprávy opatřené nejlépe zaručeným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu elektronické podatelny daného soudu (adresa je zveřejněna na stánkách ministerstva spravedlnosti nebo na veřejné úřední desce). Na podatelně vždy probíhá ověření technických parametrů zprávy, připojeného zaručeného elektronického podpisu a platnosti kvalifikovaného certifikátu. Podateli je nazpět stejnou cestou odesláno potvrzení o doručení podání opatřené zaručeným elektronickým podpisem příslušného zaměstnance. Z „doručenky“ je patrný také datum a čas, kdy byla zpráva doručena, také charakteristika samotné zprávy. Podání činěné elektronickou poštou je nutno zaslat na e-mailovou adresu elektronické podatelny konkrétního soudu. Pokud je podání e-mailem učiněno na jinou elektronickou adresu, než adresu elektronické podatelny, nelze jej považovat jako podání řádné. Dle názoru NSS47 je třeba takové podání dle příslušných pravidel OSŘ doplnit. Pokud podání není takto doplněno či s ním není uvedeným způsobem vyjádřen souhlas, hledí se na něj, jako by nebylo podáno. Je tomu tak proto, že datové zprávy směřují do elektronické podatelny, která je k tomu určena a která je schopna je po technické stránce zpracovat. Judikatura dále doplňuje, že jinam podaná zpráva charakter řádného podání nemá a je třeba ji považovat za podání učiněné za použití jiné přenosové techniky. ePodatelna Druhou možností, jak využít služeb veřejné datové sítě je využití ePodatelny, která poskytuje online služby v oblasti elektronického a internetového soudnictví. Jedná se v podstatě o webovou stránku na adrese http://epodatelna.justice.cz/, která byla spuštěna dle dostupných informací k 1. říjnu 2007.48 ePodatelna byla zřízena Ministerstvem spravedlnosti České republiky (dále „MSp“)a její pomocí lze učinit několik druhů elektronických podání, u nichž je ověřen elektronický podpis, a která jsou dále distribuována příslušným soudům: jedná se o žalobu, podání ve věci týkající se nezletilých dětí, lze takto podat také elektronický platební rozkaz a hromadný elektronický platební rozkaz a zároveň učinit podání na obchodní rejstřík nebo jiné podání. Každé nové podání se skládá z pěti základních kroků49. Nejprve je nutno upřesnit druh podání, tedy zda se jedná o první podání k soudu nebo o další podání k soudu a ve druhém kroku se druh podání vymezí úžeji. Podatel dále musí 47

Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR zde dne 16.12.2010, č.j. 1 Afs 85/2010, a také rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR zde dne 11.5.2010, č.j. 2 Afs 6/2010. 48

Viz ŠTRASER, V., Elektronická podání na soudy [online]. 2007, [cit. 2011-03-04]. Dostupný z WWW: . 49

Srov. uživatelská příručka EPO, ePodatelna [online]. 2010, [cit. 2010-12-04]. Dostupný z WWW: . 31

vyplnit údaje o své osobě a ve čtvrtém kroku samozřejmě vlastní podání vyplnit. Posledním krokem je připojení příloh, vlastní podepsání zaručeným elektronickým podpisem a odeslání. Doručení přijatého podání50 se odesilateli potvrzuje, pokud je možné z přijaté datové zprávy zjistit elektronickou adresu odesilatele. Z praktických zjištění plyne, že využití je pro běžného uživatele spíše matoucí a složité. Již očekávaně je vyžadováno, aby bylo podání opatřeno zaručeným elektronickým podpisem. ePodatelna ovšem pracuje s kombinací podepsání celkového podání zaručeným elektronickým podpisem (tedy analogicky jako u datové schránky vznikne jakási podepsaná „obálka“ podání) a doložení příloh, které již podepsány elektronicky zaručeným elektronickým podpisem být mnohdy nemohou, resp. ministerstvo spravedlnosti preferuje dle dohody s dodavatelem systému cestu jinou.51 Prakticky byl průběh prověřen při podání návrhu na zápis změny do obchodního rejstříku. Dle postupu ePodatelny je při vyplňování formulářů stanoveno, že navrhovatel vyplní se příslušný formulář pro danou právní formu obchodní společnosti. První krok je podobný, jako by se jednalo o listinné podání – navrhovatel vyplní zelený formulář pro společnost s ručením omezeným dle příslušných předpisů.52 Rozdíl je v tom, že tento formulář lze vyplnit elektronicky pomocí programu 602XML Filler. ePodatelna ovšem požaduje další krok, a to že vyplněný formulář uživatel musí vytisknout a opatřit příslušnými podpisy, které musí být úředně ověřeny. Vyplněný, podepsaný a úředně ověřený formulář se autorizovaně zkonvertuje na kontaktních místech veřejné správy Czech POINT do souboru pdf. V aplikaci ePodatelna uživatel následně vyplní další, tentokrát žlutý formulář tvořící „obálku“, vloží se do něj všechny potřebné přílohy, kdy jednou z příloh je konvertovaný zelený formulář s ověřenými podpisy, a teprve „obálkový“ formulář se podepíše zaručeným elektronickým podpisem odesilatele a odešle. Po odeslání elektronického podání odesílatel od systému elektronické podatelny obdrží e-mailem, který ve formuláři uvedl, informaci, jaká spisová značka byla tomuto podání na příslušném rejstříkovém soudu přidělena a na jaký účet je nutno poukázat soudní poplatek.

50

Viz § 2 vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách.

51

Tato informace byla poskytnuta na základě emailové komunikace se správcem serveru podatelny, při dotazech týkajících se technického řešení problému. 52

Jedná se o formulář pro každý jednotlivý typ obchodní společnosti, jakož i listiny, které je nutno k návrhu na zápis přiložit, a to dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 250/2005 Sb., o závazných formulářích na podávání návrhů na zápis do obchodního rejstříku. Příslušný formulář musí být podepsán a podpis musí být úředně ověřen.

32

Z takovéhoto postupu není zcela jasné, v čem spočívá kýžené ulehčení, když předepsané postupy stále nutí uživatele alespoň částečně využít listinné dokumenty. V podstatě při využití formulářových postupů ePodatelny zůstává notná část postupu původní. Uživatel se poplatkům za notáře nevyhne a cestu k němu neušetří, ba naopak přibude mu poplatek za konverzi několika stran formuláře. Vyjasnit by vše mohly změny, které jsou očekávány v budoucnu. V rámci urychlení komunikace se soudy a zejména za účelem odlehčení občanům výše popisovaný průběh konverze nebude nutný, a požadavek na úředně ověřené podpisy bude v horizontu půl roku nebo roku ekvivalentní požadavku na připojení zaručeného elektronického podpisu. Takováto predikce by v praxi učinila přítrž diskuzím, zda lze zaručený elektronický podpis použít i tam, kde je požadována legalizace vlastnoručního podpisu, a obdobný progres by dostál cíleným změnám v eJustici a jednoznačně dále zefektivnil přístup k soudu. ePodatelnu lze označit jako jakousi nástavbu celého systému doručování orgánům veřejné moci tvořeným elektronickými podatelnami v podobě emailových adres a datovými schránkami. Je nutno poukázat na fakt, že prozatímní užívání a potenciál ePodatelny je pochybný nejen z hlediska její náročnosti při podání, ale také jejího právního zakotvení. Další problematickou otázkou totiž je, na základě jakého právního předpisu byla ePodatelna vytvořena. S vytvořením jediné centralizované ePodatelny nepočítají ani předpisy týkající se zřízení elektronických podatelen jako takových, tedy vyhláška č. 496/2004 Sb. a nařízení vlády č. 495/2004 Sb. V uvedeném nařízení je pouze řečeno, že elektronické podatelny zřizují orgány veřejné moci, pokud takovýto požadavek vyplývá ze zvláštních předpisů. Pro povinnosti MSp však tato dána není, jelikož toto ministerstvo není oprávněno přijímat a odesílat podání určená příslušným soudům. Český právní řád nikde neuvádí, že MSp je oprávněno sbírat podání určená soudům a dále je distribuovat příslušným institucím. Z informací dostupných přímo v aplikaci vyplývá, že ePodatelna přijímá podání a distribuuje je organizacím resortu a přitom kontroluje správnost elektronických podpisů podání a zajišťuje bezpečnost přenosů. Pokud uživatel podání odešle, MSp by mělo kontrolovat pouze správnost elektronických podpisů, avšak oprávněnost resp. faktická možnost další kontroly a otázka zpracování osobních a citlivých údajů zůstává předpisy nedořešena. A zřejmě ani nebude muset být. Vlastní činnost ePodatelny totiž s takovýmito požadavky nutně nesouvisí. ePodatelna je pouze mechanickou aplikací, která automaticky prověří platnost zaručeného elektronického podpisu a kvalifikovaného certifikátu, na němž je takový podpis vystaven, a dále v podstatě přesměruje podání příslušnému soudu. Vše se děje předem nastavenou spoluprácí

33

několika serverů, přičemž účelem není podání shromažďovat a jakkoliv třídit, ale vytvořit centrální formuláře pro jednotlivé druhy podání a nevytvářet obdobné rozhraní pro každý jednotlivý soud53. Diplomantka se domnívá, že předem vytvořené formuláře v podstatě mají účastníkům ulehčit sepsání kupříkladu žaloby nebo jiného podání. Doprovodné manuály uživatele navádějí krok po kroku, až k odeslání. Je sice možné, že platnost zaručeného elektronického podpisu bude kontrolována duplicitně na jednotlivých podatelnách, avšak nezdá se, že by takováto nadbytečnost měla extrémní význam. V ulehčení vlastního zpracování podání vidí diplomantka přínos, který chybí u jiných možností elektronického doručování soudům. Datová schránka Poslední možností je odeslání podání pomocí datové schránky (dále „DS“), které byly zřízeny zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jako zákon o datových schránkách označeno „ZDS“), který nabyl účinnosti 1. července 2009. Datová schránka je dle ZSD elektronické úložiště, které je určeno k doručování orgány veřejné moci a provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci.54 Datové schránky byly zřízeny s cílem přiblížení úřadu občanovi prostřednictvím elektronických nástrojů, zefektivnění komunikace mezi občanem a úřadem a komunikace mezi orgány veřejné moci. Fungování a užívání datových schránek není upraveno pouze ZDS, ale také sérií dalších prováděcích předpisů: •

vyhláška č. 191/2009 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby

•

vyhláška č. 192/2009 Sb., kterou se mění vyhláška č. 645/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů

•

vyhláška č. 193/2009 Sb., o stanovení podrobností provádění autorizované konverze dokumentů

•

vyhláška č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání informačního systému datových schránek

Pro fyzické osoby a podnikající fyzické osoby (živnostníky) je DS nepovinná a zřizuje se bezplatně na základě žádosti. Naopak právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku bude datová schránka

53

Veškeré informace týkající se ePodatelny a zároveň výhledové záměry vyplývají z telefonické a e-mailové komunikace se správcem webového rozhraní ePodatelna. 54

Viz § 2 odst. 1 ZSD.

34

zřízena automaticky Ministerstvem vnitra, a to bezplatně. Stejně tak je povinnost dána pro orgány veřejné moci. V souvislosti s využitím DS v praxi vyvstává celá řada praktických otázek, jednou z nich je dle názoru pisatelky také otázka využití zaručeného elektronického podpisu. DS a jejich zřízení jsou jedním z bezpečných prostředků elektronické komunikace mezi subjekty, jak jsou uvedeny výše a umožňují zprávy odesílat, přijímat, zjišťovat stavy zpráv odeslaných, přijímat doklady o dodání a doručení a ověřovat, zda adresát má datovou schránku. Obecně platí, že při využívání DS není potřeba zaručený elektronický podpis. V Metodickém postupu k datovým schránkám a v samotném ZDS v § 18 odst. 2 je uvedeno, že jakýkoliv úkon učiněný prostřednictvím datové schránky má stejné právní účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Elektronický podpis je nutné použít pouze tam, kde je vyžadován ověřený podpis nebo kde je nutné, aby dokument podepsalo více osob55. V praxi ale nastávají přirozeně situace, kdy je součástí datové schránky také několik příloh. Jednou z nejzajímavějších otázek je, zda platí v systému datových zpráv fikce podpisu také pro přílohy zpráv. Dle některých názorů je podpis na datových zprávách chybně také přenášen na přílohy zprávy a platnost elektronického podpisu na jednotlivých dokumentech zkoumána není, jelikož jednotlivé dokumenty mohou mít logicky jinou kvalitu. Mnohdy se skutečný charakter příloh v podstatě nezkoumá, protože uvedená fikce nebere ohled na možný rozdíl mezi odesílatelem datové zprávy a původcem dokumentu.56 Výše bylo uvedeno, že DS je koncipována jako obálka a za normálních okolností nemusí být příloha podepsaná zaručeným elektronickým podpisem. Normální okolností je případ, kdy by postačovalo, aby listinné podání stejného znění podepsal jen majitel schránky. V případě podání na soud však zpravidla bývá jeho součástí např. originál plné moci podepsaný zastoupenou osobou apod. Tyto dokumenty (v zásadě jakýkoliv podepsaný dokument, jehož původcem není majitel schránky) nelze prostě naskenovat a přiložit k datové zprávě, je nutná jejich autorizovaná konverze, o které pojednává druhá část ZDS. Není též vyloučeno, aby takovýto dokument vznikl v elektronické podobě, např. aby pdf. dokument s plnou mocí byl podepsán zaručeným elektronickým podpisem

55

Viz Ministerstvo vnitra ČR, Metodický postup: Typový postup implementace zákona č. 300/2008 Sb. [online].

2009 [cit. 2010-12-04]. Dostupný z WWW: . 56

Podrobněji k této problematice PETERKA, J., PODANÝ, J., Problematika elektronického podpisu v soudní praxi, Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2001, č. 19 (říjen 2010), s. 689 – 60.

35

zastupované osoby. V takovém případě by konverze již nebyla potřebná. Teorie a praxe se v tomto místě mnohdy rozcházejí a soudy často přílohy různého charakteru, a to zda jsou podepsané, neprověřují. Praxe podatelen je ovšem chybná i v dalším ohledu. Soud zpravidla kromě integrity a autenticity samotných příloh také neověřuje a v podstatě ani nemůže, kým přesně byla datová zpráva odeslána. Uživatel datové schránky může běžně přidělit dalším osobám právo přístupu do datové schránky a v rámci tohoto jim také přidělit různý rozsah oprávnění. V podstatě můžou za vlastníka datové schránky odesílat datové zprávy i jiné osoby. Takovéto pověření nelze v žádném případě považovat za udělení plné moci a v praxi nastávají další problematické situace, kromě fikce elektronického podpisu vztaženého i na přílohy, jako např. kdo tedy skutečně datovou zprávu odeslal a kdo činí podání? Obálka DS v sobě nenese údaj, zda to byla oprávněná, či pověřená osoba. Protože pokud nastane situace, že žalobu na soud za majitele datové schránky pošle oprávněná osoba, de facto úkon neprovedl majitel. Fikce dle ZDS stanoví pouze, že úkon má stanovené účinky. Diplomantka zastává názor, že zákon v tomto ohledu bohužel předeslal praktický nedostatek. Pakliže soudy totožnost odesílatele nemohou zkoumat, lze se přiklonit k řešení podepisování všech příloh DS zaručeným elektronickým podpisem té které osoby. Skeptický přístup k využitelnosti datových schránek bývá zaujat také z hlediska užití zaručeného elektronického podpisu vůbec - tedy že taková legislativa je už ve vyspělých státech Evropy považována za zastaralou a nevhodnou pro dlouhodobé bezpečné archivace dokumentů. Tvrzení je zároveň podpořeno faktem, že elektronické podpisy jsou omezené jen na území EU, mimo EU prakticky se nepoužívají. A i v rámci EU jejich používání stagnuje nebo klesá.57 Toto tvrzení lze navíc podpořit tím, že obecně sice existuje evropská legislativa, která doporučuje členským státům rozvíjet eGoverment, podobný systém komunikace jako je systém datových schránek ale v EU zatím neexistuje.

4.2. Uvnitř soudního systému Elektronický soudní spis V této části diplomové práce se autorka zaměří na jediné téma, kterým bude problematika elektronického soudního spisu, který je víceméně jádrem celého procesu, neboť složí jako úložiště

57

Srov. LOEBL, Zbyněk. Datové schránky v justici? Nevěřím, že budou v praxi fungovat. Ejustice.cz [online]. 2009, 1, [cit. 2011-02-20]. Dostupný z WWW: < http://www.ejustice.cz/zbynek-loebl-datove-schranky-v-justicineverim-ze-budou-v-praxi-fungovat>.

36

všech informací týkajících se konkrétního řízení (obsahuje podání, vyjádření účastníků, účastníky předložené důkazy, ale také tzv. referáty soudce popřípadě jiné dokumenty). Technologické řešení elektronizace spisu čelilo klíčové otázce: jak zachovat původní význam spisu při zajištění jeho elektronizace? Možnost vytvoření elektronického spisu byla dána tzv. Souhrnnou novelou OSŘ, zákonem č.7/2009 Sb., účinnou od od 1. 7. 2009. Novelou byl vložen nový § 40b, který dává na výběr o každém sporu vést spis v listinné nebo v elektronické podobě. Smyslem ustanovení bylo připravit právní prostředí na projekt elektronizace justice, konkrétně na zavedení elektronického soudního spisu postupným vytvářením spisů, které jsou zčásti v elektronické podobě a zčásti v listinné podobě.58 Lze říci, že smyslem je pokračovat v projektu elektronizace justice. Z komentáře dále vyplývá, že svou podstatou toto ustanovení nepatří do OSŘ, dokonce ani do Jednacího řádu, ale do Řádu kancelářského.59 V § 200b kancelářského řádu je uvedeno, že podání a jiné písemnosti došlé soudu v listinné podobě soud zkonvertuje do elektronické podoby a uloží do informačního systému elektronického spisu. Tyto listinné písemnosti včetně příloh se založí do sbírky listinných písemností. Sbírka listinných písemností musí být označena spisovou značkou. Vznik elektronického soudního spisu je bezesporu významným krokem v elektronizaci justice. V praxi se očekává, že elektronický spis zabezpečí rychlejší pohyb spisu mezi jednotlivými subjekty řízení, zamezení dlouhé reakční doby a zamezení možné ztráty papírového spisu. Dále toto opatření zahrnuje nižší náklady na archivaci nebo možnost uložení dokumentů z různých médií (video, audio, scan). Elektronizace spisu s sebou nese celou řadu výhod. Jako hlavní výhodu diplomantka vidí časové i finanční úspory všech zúčastněných stran. Pokud soudce nebo asistent soudce potřebuje se spisem pracovat, může dálkově do spisu „vstoupit“. Tento samý proces ostatně může vykonat i účastník řízení, popřípadě jeho právní zástupce, za účelem nahlédnutí do spisu a přípravy dalšího procesního kroku. Transakční náklady a náklady s tímto spojené odpadají i v případě postoupení spisu soudům vyššího stupně, při provádění administrativních úkonů uvnitř soudu apod. Technické řešení spisového 58

Viz DAVID, L.; IŠTVÁNEK, F.; JAVŮRKOVÁ, N; KASÍKOVÁ, M; LAVICKÝ, P.; a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, ISBN 9788073574604. str. 207-209. 59

Jednací řád je v českém právním řádu stanoven vyhlášku Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Kancelářský řád je označení pro Instrukci č. 505/2001 Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy.

37

software může také soudce i strany automaticky informovat o dalších skutečnostech, jako jsou nové dokumenty, výpočet poplatků, jejich úhrada, splnění poučovací povinnosti, doběhnutí lhůt či jiné.60 Otázka bezpečnosti se netýká pouze zajištění přístupu zúčastněných subjektů, ale také samotná manipulace se spisem soudními úředníky. V praxi lze obdobnou otázku zabezpečit např. udělením různé míry přístupových oprávnění. Nepochybně je přínosem i možnost elektrického zálohování spisu, a to zejména oproti případu, kdy se listinný spis ztratí nebo je jakkoliv jinak mechanicky znehodnocen. Za těmito účely existuje také možnost zálohování spisu na více k tomu určených úložištích najednou61. Pro účely této diplomové práce nebude vhodné zabývat se další zajímavou otázkou archivnictví a uchovávání elektronického spisu s dokumenty podepsanými zaručeným elektronickým podpisem nebo dokumenty došlými systémem pro datové schránky. Z výše uvedené analýzy vyplývá nesporně převažující množství pozitivních vlastností elektronického spisu. Na druhou stranu diplomantka vypichuje, že používání elektronického spisu nebude nikdy možné úplně, protože pořád existují případy, které to svou podstatou vylučují. Konverze listin do elektronické podoby dle ZDS se nebudou moci uplatnit tam, kde bude zkoumána pravost listiny, např. pomocí znalce62. Lze shrnout, že význam spisu zachován bude zcela a díky ICT budou zajištěny další operace, které v elektronické podobě lze provádět. Institut elektronického spisu shledává diplomantka jako jádro projektu elektronizace justice. Byť elektronizace spisu nebude nikdy možná ve všech případech stoprocentně, nelze se domnívat, že tímto podstata institutu jakkoliv utrpěla. Zcela neinvazivní lze shledat také jeho zavedení do českého právního řádu. V ideální verzi by elektronizace spisu dosáhla vysokého stupně interaktivnosti i s jinými registry (obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, katastr nemovitostí,…) a zároveň by podstatně ulehčovala orientaci v textu, možnost vyhledávání a poskytovala další automatické funkce.

4.3. Výstup ze soudního systému Pro účely této práce je poslední ucelenou částí podléhající elektronizaci výstup ze soudního systému. Výstupem je rozhodnutí, které má dle hlavy páté OSŘ podobu buď rozsudku, nebo usnesení. 60

Viz POLČÁK, Radim. K elektronizaci justice (The issue of use of ICT in justice). Jurisprudence, Praha: ASPI, 17,

6, p. 3-11, 9 pp. ISSN 1802-3843. 2008. 61

Tamtéž.

62

Srov. DAVID, L.; IŠTVÁNEK, F.; JAVŮRKOVÁ, N; KASÍKOVÁ, M; LAVICKÝ, P.; a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, ISBN 9788073574604. str. 207-209.

38

Rozhodnutí lze definovat jako výrok soudu, který má závazné právní důsledky stanovené právem.63 Možnosti forem rozhodnutí stanoví OSŘ v § 158, kde je řečeno, že elektronické vyhotovení rozsudku musí být opatřeno uznávaným elektronickým podpisem soudce. Zásadou pro to, zda je rozhodnutí v konečné podobě elektronické nebo listinné je poslední věta §158 odst. 1 OSŘ: rozsudek se vyhotovuje v té podobě, v jaké je veden spis. ZEP listinnému i elektronicky vydanému rozhodnutí přiznává stejné účinky.64 Stejně jako u elektronického spisu ani zde není dán předpoklad pro plný elektronický oběh dokumentů. Možnost elektronického doručování je upravena v OSŘ za splnění dalších podmínek.65 Z kapacitních důvodů je této otázce věnována pouze nepatrná část, byť námětům k diskuzi je zde celá řada. Z praktických zjištění diplomantky plyne, že tato forma rozhodnutí zatím plně běžná není a realita se liší od předepsaných pravidel. Rozsudek je vždy vyhotoven v listinné formě, a to s ohledem na zatím neexistující elektronický spis. Tento písemný a soudcem podepsaný rozsudek je konvertován do elektronické podoby a účastníku takto může být doručen elektronicky s tím, že je opatřen zaručeným elektronický podpisem zapisovatelky (tyto mají pro takovéto účely zaručené elektronické podpisy zřízeny). Byť § 158 OSŘ hovoří o „elektronickém podpisu soudce“, reálně soudy postupují dle § 19a Kancelářského řádu a opatří rozhodnutí „zaměstnaneckým elektronickým podpisem“ se slovy „za správnost vyhotovení odpovídá“. Elektronizace soudních rozhodnutí je Kancelářským řádem upravena ne příliš precizně a takovýto postup je zcela běžný. Jak bylo zjištěno při dotazování soudů, soudcovské elektronické podpisy zřízeny nejsou a v praxi se postupuje výše zmíněným způsobem, byť Kancelářský řád v tomto ohledu do určité míry OSŘ pozměňuje. 66 U elektronických rozhodnutí je potřeba zmínit také možnost opatřit elektronické rozhodnutí doložkou právní moci, která může být vyznačena rovněž elektronicky. Výše bylo poukazováno na nesoulad mezi požadavky OSŘ a Kancelářského řádu. Z pohledu elektronizace soudních rozhodnutí se nejedná o elektronický originál rozhodnutí, ale pouze o vytvoření opisu, který je pak elektronický podepsán soudním zaměstnancem, jak je uvedeno výše. Vyznačení doložky právní moci je upraveno v 63

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. ISBN 9788072017263, s 274 an. 64

Viz § 11 ZEP.

65

Viz v § 46 a § 46a OSŘ.

66

Ze zjištění dále vyplývá, že v případě rozhodnutí formou elektronického platebního rozkazu je praxe stejná a vždy se rozhodnutí nejprve vyhotoví v písemné podobě a teprve poté probíhá konverze dokumentu, přičemž po doručení je nutno o zpětnou konverzi do listinné podoby požádat kontaktní místa k tomu určená – Czech POINT.

39

§ 18 a v § 19a Kancelářského řádu. Soud doložku připojí na opis (stejnopis) rozhodnutí na předloženém výstupu z konverze podle zvláštního právního předpisu a zašle prostřednictvím DS elektronický stejnopis opatřený právě zaměstnaneckým elektronickým podpisem. Proč by ovšem měly být datové schránky využívány i k těmto účelům není jasné. DS slouží primárně k doručování orgány veřejné moci. Pokud si nechá účastník sporu elektronicky vyznačit doložku právní moci nebo vykonatelnosti, jedná se pouze o jeho vlastní iniciativu a ne o doručování orgány veřejné moci ve smyslu procesního úkonu požadovaného k nastoupení právních účinků. S určením užití DS k takovémuto doručení neprocesní povahy vyvstává například otázka financování. Pro takovéto doručení nevypovídá žádný praktický důvod. Po doplnění § 14 odst. 2 do ZDS novelou č. 300/2008 Sb., náklady na zasílání datových zpráv hradí stát, resp. příslušné MV z rozpočtové kapitoly pro všeobecnou pokladní správu a ne orgány veřejné moci nebo uživatelé datových schránek jednotlivě. Kancelářský řád tak v kombinaci se ZDS jednoznačně určuje prostředek komunikace a v podstatě přináší další rozpočtové zatížení. Přitom by postačovalo doručení takového zaslání prostým emailem, popřípadě by si je účastník mohl osobně vyzvednout na technickém nosiči dat. Obě tyto cesty jsou dostatečně bezpečné, jelikož samotný opis rozhodnutí je opatřen zaměstnaneckým zaručeným elektronickým podpisem, jak bylo uvedeno výše, a eJustice by takto byla opět o krok blíž k proklamované efektivitě a úspoře.

40

5. Shrnutí obecné části Obecná část této diplomové práce byla zaměřena na teoretická východiska a legislativní zakotvení elektronizace justice v České republice. Jak je již jednou uvedeno, cílem změn směřujících k co největšímu využití ICT v oblasti justice je zjednodušení procesních předpisů, odbřemenění soudců a zamezení průtahů v soudním řízení. Účelem je odstranit rigiditu a pomalost procesních postupů. Tyto jsou hlavní priority prohlubování využití eJustice na národní úrovni. Již nyní je patrné, že fenomén eJustice nemá v budoucnu zaručovat pouze přístup k soudům a komunikaci s nimi, ale má mít také další funkce, jako jsou vedení elektronického spisu nebo možnost dálkového nahlížení do spisů. Nelze opomenout také závěr soudního řízení v podobě elektronického rozhodnutí a jeho doručení účastníkům. Všechny fáze elektronizace justice již byly zahájeny, avšak prakticky využívané jsou pouze některé z nich. V podstatě plnohodnotně se subjekty při komunikaci se soudy mohou spolehnout na doručování – a to jak soudům, tak od soudů. Doručování pomocí datových schránek, byť tolik diskutované, již nějakou dobu funguje, a to i přesto, že související informační systém má svá teritoriální specifika. V praxi ovšem činí problémy spojení požadavku využívání zaručeného elektronického podpisu a datových schránek. Praxe soudních úředníků je benevolentnější ke kontrolám jednotlivých datových zpráv a jejich příloh nebo osob odesílatele. Problematickým se jeví zejména ustanovení § 18 odst. 2 ZDS, na základě kterého má úkon učiněný prostřednictvím datové schránky jejím majitelem nebo pověřenou osobou stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Datové zprávy nejsou kontrolovány z hlediska odeslání oprávněnou osobou, neboť toto obálka zprávy nedovoluje, a ani z hlediska „zaručeného“ podepsání všech příloh. Díky výše zmíněnému ustanovení se na ně mnohdy automaticky hledí jako na zprávy formálně v pořádku. Takovýto postup je ovšem nežádoucí. Datové zprávy přirozeně obsahují přílohy například odesílané advokátem za klienta, nebo dokonce oprávněnou osobou, které advokát přidělil přístupové údaje, za příslušného klienta. Tento nedostatek nastolený ZDS prakticky nelze efektivně odstranit jinak, než novelizací Kancelářského řádu. Je vhodné, aby Kancelářský řád přesněji a podrobněji stanovit postup, jakým ověřovat zmíněné formální náležitosti, které jsou předepsány OSŘ, a do nichž fikce § 18 ZDS vnáší procesní nepřesnosti. Oproti doručování je naopak elektronizace spisů a soudních rozhodnutí spíše v počátcích. Jakkoli je podání činěno elektronicky, je následně vytištěno a založeno do spisu listinného. Stejně tak možnost nahlížení do elektronického spisu je, kromě insolvenčního řízení, zatím v obecné justici nerealizovatelná. Obdobně, vydaná rozhodnutí se primárně tvoří v písemné podobě a do té elektronické se za účelem doručení konvertují. Elektronická konverze dle ZDS je nutným krokem také 41

při využití ePodatelny zřizované Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Tato aplikace v současné době vykazuje spíše kontroverzní výsledky. Jak bylo v práci rozebráno, legislativní oporu pro její zřízení by bylo možno dovodit spíše extenzivním výkladem příslušných podzákonných předpisů týkajících se elektronických podatelen jako takových. Kontroverzní je spíše vlastní činnost z hlediska nasazení ICT. Její užití zcela popírá dosavadní pokrok a znemožňuje se při některých úkonech obejít bez listinných dokumentů a tím pádem bez autorizované konverze. Takto jsou uživatelé nuceni podstupovat nedůvodně zdlouhavé kroky, než je jejich návrh odeslán příslušnému soudu bez formálních nedostatků. Je jasné, že prozatímní nemožnost činit všechny kroky výhradně elektronicky, popularitu ePodatelny drží při zemi. Krokem kupředu by jistě bylo postavit zaručený elektronický podpis na roveň podpisu úředně ověřenému. K tomuto směřuje i praxe, neboť technické zázemí ePodatelny očekává, že možnost „celkové elektronické cesty“ bude dána během nejbližší doby. Byť tuto ekvivalenci některé předpisy67 naznačují, judikatura je prozatím shovívavá a vztah obou druhů podpisů nebyl s definitivní určitostí vyřešen. Diplomantka se domnívá, že k tomuto milníku eJustice zcela jistě směřuje a v nejbližší době se dá tímto směrem očekávat další krok, s nejvyšší pravděpodobností v judikatuře. Datové schránky si jako jeden z prostředků elektronizace justice kladou za cíl mimo jiné uspořit finanční prostředky občanů. Někdy se ovšem zdá, že záměr padá se zpoplatněním některých doplňkových služeb. Jednou z nich je například uchování písemností i po 90 denní lhůtě, kdy by jinak datová zpráva ze schránky zmizela nebo odesílání poštovních datových zpráv. Poplatkové zatížení tímto ovšem nekončí, neboť další služby datových schránek a zřízení samotného zaručeného elektronického podpisu za účelem komunikace se soudy jsou zpoplatněny obdobně. Také ePodatelna v porovnání s listinnou formou přímo nutí, aby byl navíc zaplacen poplatek za provedení konverze formulářů, které by jinak mohly být podepsány elektronicky. Řádový občan však zřejmě není natolik soudně zatížen a výše uvedených funkcí doprovázejících nynější stav eJustice využije poměrně málo. Na druhou stranu je nutno připomenout fakt, že stejné požadavky požaduje veřejná správa také pro komunikaci s úřady státní správy, a proto úsilí a finanční prostředky vložené do justiční oblasti budou zužitkovány také v oblasti správní. Elektronizaci justice nelze chápat jako samostatnou reformní část, které by bylo možno vytýkat izolované nedostatky. eJustici je třeba chápat globálněji, jako integrální

67

Např. zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále také „Insolvenční zákon“). Viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSCR 1/2008-A-15, ze dne 27. 1. 2010.

42

součást eGovernemntu, a při úvahách o nutnosti nebo nákladnosti opatřování příslušných technologických požadavků je nutno vidět jejich dopad i jinde. Mimo výše uvedené instituty česká legislativa v rámci eJustice dále upravuje možnosti využití elektronického platebního rozkazu, elektronický formulář pro podání návrhu na exekuci, nebo jiné formy elektronizace. Z informací poskytnutými soudy je zřejmé, že nejdále v procesu elektronizace pokročilo insolvenční řízení a u tohoto typu je možno vidět, jak v praxi funguje elektronický spis týkající se insolvence. V ostatních místech české justice existují a po nějakou dobu budou i dále existovat duplicitní provedení jednotlivých kroků. Největším přínosem využití ICT v justici je její zpřístupnění veřejnosti. Byť jsou datové schránky či elektronické podatelny uvedeny do provozu, největší přínos diplomantka shledává v přiblížení systému justice běžnému životu. Z psychologického hlediska bývalo učinění podání na soud významným krokem, který je třeba činit s pomocí advokáta a v zastoupení, nyní bývají formuláře interaktivně doprovázeny vysvětlivkami a návody „jak na to“ a také tímto elektronizace justice napomáhá při překonání výše zmíněných překážek. Občanovi je tak, zdá se, justice za využití informačních a komunikačních technologií mnohem bližší, protože je zvyklý na každodenní práci s počítačem. Z hlediska zapojení ICT do procesu elektronizace justice je nezbytné konstatovat, že jednodušší přístup k soudu povede k větší aktivitě například při řešení bagatelních sporů. Ostatně podobné tématice je věnována zvláštní část této diplomové práce. Při navrhování dalších postupů využití informačních technologií v justici je nezbytné vzít v potaz i mezinárodní trendy, a to nejen z hlediska interoperabilty s mezinárodními systémy, ale také reflektovat sociokulturní jevy ve společnosti. Dnes se jedná zejména o mezinárodní obchod realizovaný pomocí ICT služeb, v největší míře prostřednictvím internetu. Stejně je nutno uvažovat při využívaní ICT instrumentů použitých k řešení sporů mimo soudní řízení.

43

6. ADR Zvláštní část této diplomové práce bude zaměřena na praktické využití informačních technologií při řešení sporů, avšak s přihlédnutím k možným alternativám soudního řízení. Obvyklým způsobem dosažení právní ochrany porušeného nebo ohroženého práva v rámci soukromého práva je soudní řízení, kterým zaručuje stát právo na soudní ochranu. V určité oblasti soukromoprávních vztahů však stát umožňuje, aby právní spor účastníci určitého právního vztahu svěřili místo soudu jinému orgánu soukromé povahy. Takovýto způsob řešení právního sporu pak pro zúčastněné strany představuje další možnost – alternativu – vůči soudnímu řízení. Proto jsou tyto způsoby řešení sporů nazývány alternativními metodami řešení sporů (z angl. alternative dispute reolution, ADR).68 Pokud takovéto formy probíhají za využití sítě internet, lze je také nazvat on-line způsoby řešení sporů (z angl. on-line dispute resolution, ODR). Již v úvodu lze identifikovat, že společným prvkem pro ODR řízení je fakt, že se odehrávají s maximálním nasazením informačních technologií. Zvláštní část bude rozdělena do dvou částí. Nejprve bude pojednáno o využití ICT při řešení doménových sporů o doménu .eu. Další část se zaměří na pravidla UNCITRAL a řešení spotřebitelských sporů. V závěru zvláštní části bude provedeno zhodnocení obou druhů.

6.1. Stručně k alternativním metodám řešení sporů Podle povahy jednotlivých metod se v průběhu řešení sporu projevuje jejich hlavní odlišnost od soudního řízení - dobrovolnost. Na stranách sporu je nejen to, zda vůbec jiný způsob řešení sporu zvolí, ale také mají strany rozhodující vliv na jeho průběh i výsledek. V případě nejvíce formalizovaného rozhodčího řízení (arbitráže) je na straně, zda podá žalobu k soudu, nebo k rozhodčímu orgánu, a v rámci rozhodčího řízení může disponovat s jeho předmětem a ovlivňovat procesní otázky průběhu sporu. Výsledkem řízení je rozhodčí nález, který je pro obě strany závazný, a který v případě dobrovolného nesplnění může být využit jako exekuční titul69. Oproti tomu u neformálních metod (mediace, konciliace a také minitrial, expertiza a negociace) mají strany nad průběhem urovnání sporu plnou kontrolu po celou dobu jeho trvání, mohou od něj kdykoliv upustit a případně se rozhodnout pro soudní řízení či pro jinou metodu. Navíc u těchto dohod platí, že 68

Viz. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. ISBN 9788072017263, s 675. 69

V této souvislosti je třeba poznamenat rozdíl mezi americkým a kontinentálním pojetím ADR - v americké praxi je do ADR zahrnováno i rozhodčí řízení. Evropský systém do ADR zahrnuje jen ty metody, které nevedou k vydání autoritativního rozhodnutí, které lze považovat za vykonatelný titul ve smyslu předpisů o výkonu rozhodnutí – tedy rozhodčí řízení (arbitráž) by se jako ADR označit nedalo.

44

výsledkem je nanejvýš dohoda u narovnání, která má pouze obligační hmotněprávní účinek a není exekučním titulem.70 Pokud bude v práci dále pojednáno o ADR (resp. ODR), diplomantka se řídí úvahou negativního vymezeni, a tedy že za alternativní způsob řešení sporů lze považovat všechny ty metody, které jsou vykonávány nezávislou třetí stranou, avšak ne před soustavou obecných soudů. Lze sem takto zahrnout i arbitráž (online arbitráž). Předmětem zvláštní části této práce není zabývat se hlouběji podstatou jednotlivých sporů, při nichž dochází k využití ODR. V úvodech jednotlivých podkapitol budou proto typy sporů charakterizovány jen velmi zevrubně.

6.2. Spory o doménu .eu Alternativní řešení sporů týkajících se doménových jmen .eu je zajišťováno Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR se sídlem v Praze, a to jako jediným orgánem s působností pro všechny členské státy EU, a to prostřednictvím Rozhodčího centra pro internetové spory – ADR.eu. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR byl dne 12.4 2005 vybrán EURidem (viz níže), aby zajišťoval alternativní řešení sporů (ADR) týkajících se doménových jmen .eu. Vedení ADR řízení je zajišťováno podle následujících pramenů: Pravidla pro řešení sporů o domény .eu a Doplňující pravidla ADR RS HK a AK ve své poslední verzi, která vstoupila v platnost dne 1. února 2010 (dále jen „Pravidla ADR“ a „Doplňková pravidla ADR“).71 Výklad a aplikace Pravidel ADR se řídí přednostně právním pořádkem EU. Pro účely této diplomové práce jsou řízení zahájená v souladu s procesními pravidly nazývána jako ADR.eu řízení. Hmotněprávní úprava registrace a užívání domény .eu je založena na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 733/2002 a Nařízení Komise (ES) č. 874/200472, ve znění pozdějších předpisů. Doplňkové prameny tvoří Pravidla registrace doménového jména .eu a Podmínky registrace doménového jména .eu. (dále souhrnně „Podmínky“) vydané správcem registru doménových jmen .eu – Evropským registrem doménových jmen (EURid)73. Povinnost každé osoby, která si zaregistruje

70

Viz WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. ISBN 9788072017263, s 675.

71

Stav k 22. 12. 2010.

72

Nařízení (ES) č. 733/2002 Evropského parlamentu a Rady ze dne 22.dubna 2002 o implementaci domény nejvyšší úrovně .eu a Nařízení Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004 vymezující pravidla veřejné politiky týkající se implementace a funkcí domény nejvyšší úrovně .eu a principů, jimiž se řídí registrace, jakož i jakékoli jiné předpisy, kterými budou uvedená pravidla a zásady případně nahrazeny, upraveny nebo doplněny. 73

Srov. MEJŠNER, P. Spory o doménová jména v doméně „.eu“ – poslední změny. [online]. 2010 [cit. 2010-1229]. Dostupný z WWW: .

45

doménové jméno, podstoupit alternativní řešení sporů v případě, že proti ní třetí osoba toto řízení zahájí, stanovuje článek 22 nařízení 874/2004. Jedná se o případy, kdy: a)

se jedná o spekulativní registraci ve smyslu článku 21 nařízení tj. registraci doménového jména ve zlé víře anebo bez oprávněného zájmu či práva k doménovému jménu.

b)

rozhodnutí správce domény bylo v rozporu s nařízeními Evropské komise č. 733/2002 nebo 874/2004.

Příslušnost rozhodčího řízení není založena rozhodčí doložkou, ani smlouvou o rozhodci, ale přímo obecně závazným právním předpisem. Nařízení však povinnost podstoupit rozhodčí řízení přikazuje jenom držiteli doménového jména a správci domény (čl. 22 nařízení 874/2004).74 Průběh sporu Spor začíná kontaktováním Rozhodčího centra pro internetové spory - ADR.eu. Toto se děje prostřednictvím online rozhodčí platformy na adrese poskytovatele služby ADR http://eu.adr.eu/ (dále jen „poskytovatel“). Komunikace s poskytovatelem probíhá výhradně přes online platformu, kde jsou k dispozici pro účastníky standardizované formulářové vzory komunikace. Online platforma slouží zároveň k vzájemnému doručování písemností75. Prvním krokem je tedy podání žalobního návrhu, kterým žalující strana zahajuje žalobní řízení v rámci ADR řízení. Náležitosti žalobního návrhu specifikují Pravidla ADR v článku B 1 (b). Poskytovatel ověří, zda doručený žalobní návrh splňuje pravidly stanovené předpoklady. Pokud ne, je povinen stranu vyzvat, aby je do 7 dnů doplnila. V případě úplnosti poskytovatel návrh do pěti dnů zašle žalované straně.76 Komunikace v ADR řízení probíhá preferovaným způsobem, který si strany zvolí, a to elektronicky, tištěnou formou nebo faxem. Je však nutno podotknout, že ať už si strana vybere jakoukoliv cestu, písemná komunikace musí být podána také prostřednictvím on-line platformy, pouze takto je zabezpečeno, že online platforma bude tvořit úplný spis.77 V případě technických problémů lze podání učinit také pomocí

74

Srov. KOŠČÍK, M. Doménové spory: Diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta v Brně, 2007, s. 81. Vedoucí diplomové práce JUDr. Radim Polčák, Ph.D, str. 60.

75

Srov. MEJŠNER, P. Spory o doménová jména v doméně „.eu“ – poslední změny. [online]. 2010 [cit. 201012-29]. Dostupný z WWW: . 76

Srov. čl. B 1 (e) a čl. B 2 (a), (b) Pravidel ADR.

77

Srov. čl. A 2 (c) Pravidel ADR a Příloha C Doplňkových pravidel ADR.

46

emailové adresy. Rozhodčí soud přijme podání zaslaná e-mailem na následující adresu: [email protected]. V takovém případě potvrdí přijetí žaloby prostřednictvím nestandardního sdělení ve chvíli, kdy bude on-line platforma opět v provozu.78 Žalovaná strana se vyjádří k žalobnímu návrhu do třiceti pracovních dnů poté, co jí byl doručen žalobní návrh (B 3 (a)). Žalovaná strana se zde dle Pravidel ADR vyjadřuje např. k počtu členů senátu, popisuje relevantní skutečnosti nebo specifikuje preferovaný způsob komunikace79. Žalovaná strana opět odpověď adresuje provozovateli skrz online platformu. Jakmile je ADR řízení formálně započato (podáním návrhu), žalovaná strana emailem obdrží uživatelské jméno a přístupové heslo, aby mohla odpověď platformou uskutečnit.80 Koščík uvádí, že charakter vyjádření lze považovat za právo i povinnost. Žalované straně lze nanejvýš doporučit, aby takto učinila. Pokud se nevyjádří, případně jestliže vyjádření trpí formálními nedostatky, zašle je poskytovatel senátu a žalující straně pouze pro informaci a z pohledu řízení se má zato, že žalovaná strana nesplnila svoji povinnost podat odpověď. Pravidla ADR stanoví až dále, že senát má pravomoc považovat nepodání odpovědi za důvod k uznání nároku protistrany. Hned v následujícím odstavci téhož článku senátu přisuzuje možnost vyvozovat z jakéhokoliv nesplnění povinnosti jen takové závěry, jaké pokládá za vhodné81. Literatura však uvádí, že formální vady odpovědi nikdy nezpůsobují neúčinnost té části podání, ve které žalovaná strana projevuje vůli, aby spor rozhodoval tříčlenný senát. Po obdržení odpovědi žalovaného, nebo po marném uplynutí třicetidenní lhůty ustaví poskytovatel senát82. Jazyk řízení Čl. A 3 (a) Pravidel ADR stanoví, že jazykem ADR řízení musí být některý z úředních jazyků EU. Pokud se strany nedohodnou jinak nebo pokud není jinak stanoveno v registrační smlouvě, je jazykem ADR řízení jazyk registrační smlouvy pro doménové jméno, které je předmětem sporu. Poslední změna 78

K tomuto srov. FAQ III, Otázky týkající se způsobu komunikace, způsobu podávání dokumentů Rozhodčímu soudu a pravidel komunikace. 2010, [cit. 2010-12-29]. Dostupný z WWW: .

79

K tomuto srov. čl. B 3 (b) Pravidel ADR.

80

E-mailová adresa je shodná s tou, kterou žalovaná strana poskytla pro zveřejnění v WHOIS databázi provozované EURidem. V této databázi je možné dohledat jména a údaje o majitelích domén, právě pro případy týkající se registrace sporného doménového jména. 81

K tomuto srov. čl. B 10 (a) a čl. B 10 (b).

82

Srov. KOŠČÍK, M. Doménové spory: Diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta v Brně, 2007, s. 81. Vedoucí diplomové práce JUDr. Radim Polčák, Ph.D, str. 63.

47

pravidel umožňuje žalující straně podávat dokumenty i v jiném jazyce, pokud prokáže, že žalovaná strana má adekvátní znalost tohoto jazyka. O celkovou změnu jazyka řízení může žalující strana požádat v samostatném řízení zahajovaném před podáním vlastního žalobního návrhu. V rámci poslední úpravy pravidel řízení došlo k zmírnění podmínek využití tohoto institutu. Dříve mohl senát rozhodnout o změně pouze ve výjimečných případech. Dnes může senát přihlédnout k okolnostem řízení. Volbou jazyka se totiž může držitel snažit ztížit přístup případného žalobce k výkonu svého práva.83 Ustavení rozhodců Rozhodci jsou vybíráni v souladu s interními předpisy poskytovatele, přičemž rozhodnutí činí dotčené strany a na výběr mají ze seznamu rozhodců poskytovatele, který je volně dostupný na webových stránkách http://eu.adr.eu/.84 Výběru rozhodců a jejich činnosti věnují pravidla ADR článek B 4 a následující. Pokud se žalující ani žalovaná strana nerozhodly pro tříčlenný senát, poskytovatel sám jmenuje jediného rozhodce, kterého vybere ze seznamu rozhodců. Žalovaná strana se k této otázce vyjadřuje ve vyjádření k žalobě. Výběr rozhodců probíhá objektivním, transparentním a nediskriminujícím způsobem - Pokud se navrhovatel nebo žalovaná strana rozhodne pro tříčlenný senát, poskytovatel jmenuje jednoho rozhodce ze seznamu kandidátů předloženého navrhovatelem a jednoho rozhodce ze seznamu kandidátů předloženého žalovanou stranou. Třetí člen senátu je vybrán poskytovatelem z veřejně dostupného seznamu rozhodců. Pokud kterákoli ze stran řádně nepředloží seznam kandidátů, poskytovatel jmenuje zbývajícího rozhodce ze svého seznamu rozhodců. Strany mohou proti takovémuto postupu podat zdůvodněné námitky. Na základě ustavení jednoho rozhodce nebo tříčlenného senátu je jim postoupen poskytovatelem spis – tedy na základě výše uvedeného je to žalobní návrh s připojenými listinami a vyjádření k žalobě doplněno přílohami. Součástí spisu budou také doklady o zaplacení poplatků. Senát dále podniká příslušné kroky tak, aby bylo dosaženo rovného a spravedlivého zacházení se stranami, a zejména aby ADR řízení směřovalo k rychlému vyřízení sporu. Senát na základě svého vlastního uvážení rozhodne o přípustnosti, významu, váze a závažnosti důkazních prostředků, přičemž si může dle svého uvážení od kterékoli ze stran vyžádat nebo připustit další tvrzení nebo

83

Srov. MEJŠNER, P. Spory o doménová jména v doméně „.eu“ – poslední změny. [online]. 2010 [cit. 201012-29]. Dostupný z WWW: . 84

Dle stavu k 30. 12. 2010 je v seznamu poskytovatele ADR.eu uvedeno 135 rozhodců, z čehož 11 mluví českým jazykem.

48

dokumenty mimo žalobního návrhu a vyjádření žalované strany.85 Ústní řízení se zásadně nekonají, pokud senát nepřipustí v mimořádných okolnostech jinak. Diplomantka oceňuje fakt, že senát je v podstatě oprávněn plně využít všech procesních institutů k maximální koncentraci a hospodárnosti řízení.86 Takovýto průběh samozřejmě přispívá k rychlejšímu vyřešení sporu, zároveň však klade na strany razantní požadavek, aby dostály svým právům a povinnostem již při předkládání žaloby nebo žalobní odpovědi. Dle názoru diplomantky je uplatnění této zásady v popsané míře správné a napomáhá rychlejšímu průběhu celého procesu a v kombinaci s poplatkovou povinností jistě přispívá k efektivnějšímu řešení sporu. Strany jsou vyzvány k doplnění svých podání v lhůtách k tomu stanovených - tímto je nepochybně učiněno za dost také civilní zásadě bdělým náležejí práva. Notné využiti informačních technologií v celém procesu komunikace s poskytovatelem a případně také druhou stranou je jen dalším aspektem časové i cenové efektivity, kterou toto řízení bezpochyby přináší. Celé řízení dle dostupných informací trvá přibližně 3 až 4 měsíce.87 V této souvislosti je třeba také podotknout, že strany při řízení nemusejí být zastoupeny advokátem. Lze vyvodit, že nejen při sporech, jejichž předmětem jsou práva vyšších hodnot, lze takové zastoupení jen doporučit, zejména s ohledem na výše popsanou přísnost pravidel. Zajímavým aspektem z praktického hlediska je také stanovení poplatků za řízení. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR stanovil politiku slev z poplatků za ADR řízení, pokud bylo předčasně ukončeno. Konkrétně se jedná o situaci, kdy je žalobní návrh vzat zpět podle ustanovení článku B 2 (b) Pravidel ADR, nebo pokud je ADR řízení skončeno ještě před ustavením Senátu. Rozhodčí instituce si v takovémto případu ponechá pouze část poplatku, která odpovídá správnímu poplatku rozhodčího soudu a zbytek je vrácen stranám, což je nepochybně motivačním faktorem k smírnému ukončení sporu. Rozhodnutí Rozhodnutí Rozhodců jsou konečná, a pro strany závazná. Rozhodčí řízení ADR je jednoinstanční a není možné se proti němu odvolat. Jediný prostředek obrany přísluší stranám, pokud zahájí ve

85

Srov. čl. B 8 Pravidel ADR.

86

Srov. čl. B 2 (b) nebo čl. B 4 (b) Pravidel ADR.

87

K tomuto srov. FAQ III, Otázky týkající se způsobu komunikace, způsobu podávání dokumentů Rozhodčímu soudu a pravidel komunikace. 2010, [cit. 2010-12-29]. Dostupný z WWW: .

49

vzájemné jurisdikci soudní řízení, které bude mít dopad na výkon rozhodnutí způsobem popsaným v Podmínkách. Pravidla nepřipouští ani přezkum jinými rozhodci. Senát rozhodnutí zašle poskytovateli ve lhůtě jednoho měsíce od data přijetí formálně vyhovujícího vyjádření k žalobnímu návrhu poskytovatelem nebo marného uplynutí lhůty pro jeho předložení.88 Poskytovatel dále rozhodnutí sdělí stranám a dalším subjektům do tří pracovních dnů ode dne, kdy obdrží konečné rozhodnutí od Senátu. I na tomto způsobu sdělování lze jasně demonstrovat způsob komunikace v ADR řízení – vždy se, jak bylo uvedeno výše, děje přes poskytovatele (resp. jím určeného administrátora sporu) a strany nekomunikují nikdy přímo se senátem89. Rozhodnutí je vyhotoveno v písemné formě dle vzorového formuláře tak, aby šlo snadno a rychle porovnávat a vyhledávat v jednotlivých rozhodnutích. Rozhodnutí jsou rovněž zveřejněna v internetové databázi na stránkách ADR řízení. Tato skutečnost je formulována v klauzulích, které obě strany připojí k svým návrhům, jak bylo uvedeno výše. Diplomantka pokládá za velký přínos, že ADR.eu si tímto zajišťuje vytvoření vnitřního a efektivně pracujícího informačního systému, který má jednotnou formu a je z praktického hlediska velmi snadné a uživatelsky vstřícné v něm vyhledávat. Databáze rozhodnutí je přehledně fungující informační systém rozhodovací praxe ADR.eu řízení. Vyhledávací kritéria jsou rozdělena na kategorii rozhodnutí (kde lze vybrat z kategorií jako Zlá víra, Procesní, Chráněné doménové jméno, nebo typu ADR rozhodnutí), číslo jednací, doménové jméno, názvu žalované strany a žalující strany. Mezi zveřejněnými rozhodnutími lze také filtrovat pomocí jazyku ADR řízení, data uveřejnění, dostupného neoficiálního překladu apod. Na rozdíl od jiných informačních systémů české justice informační systém rozhodovací praxe ADR.eu doplňuje přehledný panel celého sporu, který se zobrazí po rozkliknutí konkrétního případu. Zde je v několika bodech stručně shrnut průběh sporu a jeho výsledek. V této části je namístě odpovědět na otázku položenou výše, týkající se právních informačních systémů a publikace rozhodnutí. Diplomantka velmi pozitivně hodnotí vytváření vlastního informačního sytému ADR.eu rozhodnutí. Jak bylo naznačeno v exkurzu, judikatura resp. rozhodovací praxe má reflektovat racionalizaci rozhodování soudců. V tomto konkrétním případě je úkol splněn plnou měrou. Jednotlivá rozhodnutí pouze neinformují o vyřešení toho kterého sporu, ale vytvářejí systematickou přidanou hodnotu. Takto lze identifikovat a v dalších případech legitimně očekávat, jak 88

Srov. čl. B 12 (b) Pravidel ADR.

89

Srov. čl. A 2 (j) Pravidel ADR.

50

se rozhodčí instituce zachová. Publikace rozhodnutí je v případě ADR.eu nezbytná – předměty sporů často dosahují vysokých částek a právě proto je reflektování dosavadního způsobu hodnocení opět motivačním faktorem, zda se na takovýto způsob řešení sporu spolehnout. Závěrem lze konstatovat, že PIS vznikající publikací rozhodnutí z ADR.eu řízení zcela plní očekávanou funkci dle Knappa, jak je pojednáno v kapitole týkající se právních informačních systémů.

51

6.3. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů Další část práce se věnuje návrhu on-line řešení spotřebitelských sporů vznikající z tzv. spotřebitelských smluv.90 Úvahy za nutností efektivně upravit tyto spory jsou prosté: využití prostředků umožňující dálkový přístup za účelem provádění obchodních transakcí se rapidním tempem zvyšuje a lze očekávat, že stejný osud čeká také systémy zaměřující svou pozornost na řešení sporů z takovýchto závazků vznikajících. Úspěšnost vymahatelnosti pohledávek je totiž faktorem podmiňujícím či brzdícím rozmach nabídky produktů spotřeby. Evropská legislativa se již zaměřila na to, jak elektronický obchod ulehčit a nyní je na čase, aby se pracovní skupiny odborníků zaměřily na to, jak řešit případné spory z elektronického obchodu vznikající. Současná praxe rozlišuje mezi dvěma typy vznikajících závazků, a to business-to-busniness (B2B), které jsou uzavírány mezi dvěma podnikateli, a business-to-consumer (B2C), které jsou uzavřeny mezi podnikatelem a spotřebitelem. Pro účely této práce budou pod pojmem spotřebitelské spory označovány pouze B2C spory, jejichž řešení je z hlediska nutnosti ochrany slabší strany více žádané. Návrh systému, který by mohl řešit spotřebitelské spory, zatím není ve fázi, kdy se důsledně rozlišuje mezi oběma typy vznikajících závazků. Je jasné, že business-to-consumer závazky budou z hlediska objemu finančních toků menší, a jsou tak označovány jako small-claims nebo low value claims. Využití informačních technologií při uzavírání takovýchto smluv, tedy při online transakcích, navíc s mezinárodním prvkem (spočívajícím například v domicilu účastníků situovaném v jiných tátech), bezesporu nutně vede k požadavku, aby tyto spory byly pomocí internetu také řešeny. ICT zde nabízí možnost, jak spor vznikající například mezi kupujícím z České republiky a prodávajícím z USA finančně dostupně a časově efektivně řešit.

Nízká hodnota předmětů sporů často jednotlivé spotřebitele

nebo na druhé straně prodejce přesvědčí, aby nepodstupovali zdlouhavou cestu soudních řízení, která svými náklady často předčí samotný finanční nárok. Tímto se normy upravující spotřebitelské závazky stávají velmi těžce vynutitelné. Jednou z navrhovaných a podporovaných metod řešení sporů spotřebitelů je právě využití ODR. Při spotřebitelských sporech B2C je tedy z hlediska charakteristiky sporu kladen nový požadavek, a to maximální zapojení informačních a komunikačních technologií tak, aby se pro zúčastněné strany eliminovaly povinnosti týkající se běžného soudního řízení. Jsou proto vyvíjeny online metody řešení

90

K pojmu spotřebitel viz § 52 odst. 3 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pojem spotřebitelská smlouva je zde uveden nikoli jako smluvní typ, nýbrž jako kvalifikátor určité skupiny smluv nejrůznějších smluvních typů vyznačujících se určitými společnými znaky. Podrobně srov. například ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., KRATOCHVÍL, M. Právní ochrana spotřebitele v ČR, Praha: C. H. Beck, 1999 aj.

52

sporů, tzv. online dispute resolution (ODR). Vedle online rozhodčího řízení, kterému byla věnována první část zvláštní části této diplomové práce, sem lze zařadit také online mediaci či negociaci nebo online konciliaci. Tato forma alternativního řešení sporů je charakteristická tím, že využívá v co největší míře ICT, zejména elektronické formy interakce na internetu. ODR mohou být vedeny zcela nebo zčásti online. Předpokládá se využití nejen emailové komunikace, ale také streamovaných médií (živý přenos zvuku, případně obrazu), on-line platforem nebo v budoucnu také aplikací vyvinutých pro řešení sporů mobilními telefony a dalších informačních technologií. V oblasti ochrany spotřebitele se stále důrazněji pokládá ADR (resp. ODR) za nezbytnou součást řešení velkého množství sporů mezi spotřebiteli a dodavateli zboží a služeb, zejména v rámci práva ES, jež doporučuje členským státům Evropské unie podpořit rozvoj praktických, účinných nenákladných řízení pro mimosoudní urovnání spotřebitelských sporů. Tyto metody by přitom měly být založeny na dobrovolné účasti a neměly by omezit právo spotřebitele na přístup k soudu podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. V České republice v současné době neexistuje systém ODR, v jehož centru pozornosti stojí právě spotřebitelské spory, ale stávající situace umožňuje za obecných podmínek řešit spotřebitelský spor po dohodě stran jakýmkoli vhodným způsobem namísto soudního řízení.91 Diplomantka se proto v dalším textu bude zabývat zejména snahami pracovní skupiny UNCITRAL, v jejímž zájmu se tento povahou specifický druh ODR právě nachází. Vývoj na poli ES Možnostmi ADR v oblasti spotřebitelských sporů se Společenství zabývalo již v průběhu 80 a 90 let a otevřeně byly alternativy diskutovány v Zelené knize Evropské Komise z 16. listopadu 1993 o přístupu spotřebitelů k právní ochraně a o urovnávání spotřebitelských sporů v rámci jednotného trhu. Diskuze na základě tohoto dokumentu vedly k vytvoření Akčního plánu se stejným názvem, na jehož základě Komise vydala Doporučení 98/257/ES o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů (kde Komise zároveň stanovila základní ideje pro řešení spotřebitelských sporů - princip nezávislosti, transparentnosti, kontradiktornosti, efektivity, legality a

91

Srov. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. ISBN 9788072017263, s 678.

53

svobody92) a Doporučení 2001/310/ES o zásadách, jež se týkají mimosoudních orgánů při konsensuálním řešení spotřebitelských sporů. Komise poté v Zelené knize o alternativních způsobech řešení sporů v oblasti občanského a obchodního práva vyzvala ke konzultaci dalších kroků Společenství na poli mediace93. Další průběh určuje dokument94 schvalující vytvoření Evropské mimosoudní sítě (EEJ-net z angl. European Extra-Judicial Network) ze dne 25. května 2000. EEJ-net byla v roce 2005 převtělena do Evropských spotřebitelských center (ECC-Net). Úkolem ECC-net bylo pomáhat spotřebitelům při řešení přeshraničních sporů za využití prostředků ADR a mimo jiné přijímat stížnosti od spotřebitelů. Jak vyplývá ze studie podkladů dostupných na internetových stránkách Komise, politika EU je ve fázi doporučení a stanovení základních zásad a principů, jak by mohly a měly být spotřebitelské spory řešeny a v této fázi zřejmě také zůstane. Tento postoj EU je přijatelný, neboť procesní povaha ADR (resp. ODR) sama o sobě vylučuje rigidní regulaci. Evropská komise při regulaci tohoto sektoru přistoupila pouze k nastavení rámce v podobě vydání nezávazných doporučení. Postoj ze strany EU je pochopitelný také z toho pohledu, že aby hypoteticky mohla vůbec Evropskou unií unifikovaná procesní část plnohodnotně fungovat, musela by být regulována také část hmotněprávní – na výstup z ODR by byl kladen požadavek, jako by rozhodnutí bylo realizováno prostřednictvím rozhodčího řízení, tedy že by se na rozhodnuté spory pohlíželo jako na res iudicata. Shoda evropských států na zasahování do spotřebitelské politiky takovou měrou je však prozatím nepředstavitelná. UNCITRAL Working Group III. Existuje několik návrhů a existujících schémat ODR systému pro spotřebitelské spory. USA předložilo návrh Organizaci amerických států (angl. OAS, the Organization of American States), ve které prosazuje navržení globálního ODR systému na základě zkušeností American Arbitration Asociation (dále jako „AAA“). Stejný návrh byl předložen o několik měsíců později také na konferenci United Nations Commission on International Trade Law (UNCITRAL) ve Vídni. Na základě rozhodnutí zde přijatých byla ustavena pracovní skupina č. III (dále jen „pracovní skupina“), v jejíž gesci je vytvoření 92

Srov. GREGOR, F. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů v rámci evropského a českého práva. [online]. 2007 [cit. 2010-12-20]. Dostupný z WWW: . 93

Tamtéž.

94

Jedná se o usnesení Rady z 25. května 2000 (2000/C 155/01) o celospolečenské síti národních míst pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů.

54

konceptu a doporučení, která budou pracovní skupinou předložena Generálnímu shromáždění. V profesionálních kruzích je toto považováno za zásadní krok, kterak dospět k vytvoření globálního ODR systému, pokud uvážíme, že je to v podstatě poprvé, kdy orgán se zastoupením každého suverénního státu bere otázku ODR ve spotřebitelských otázkách v potaz95. Pro lepší přehlednost tvoří zásadní výstup Pracovní skupiny č. III přílohu č. 1 této diplomové práce. Jednou ze zásadních otázek bude, jakou formou bude ADR řízení vedeno. Forma Online arbitráže musí plnit požadavky vyplývající z národních a mezinárodních úprav rozhodčího řízení. EU, jak uvedeno výše, zastává metodu mediace. Hlavním cílem pracovní skupiny č. III je navrhnout takový proces ODR, který bude účinný, efektivní, ale zároveň finančně dostupný. Doposud nezodpovězenou otázkou je, zda k vytvoření takovéhoto systému je nutno pouze přizpůsobit existující právní normy týkající se jak arbitráží, tak elektronické komunikace, nebo zda vytvořit normy zcela nové. Pracovní skupina UNCITRAL se při návrzích ODR systému inspirovala a vycházela z již existujících standardů, které byly přijaty v gesci jiných organizací různých charakterů. 96 Je také nutno zdůraznit, že hlavním cílem pracovní skupiny v této fázi je pouze vypořádat se se základními otázkami možného systému řešení spotřebitelských sporů online. Další text této diplomové práce nemůže být v žádném případě popisem a podáním konečných odpovědí na otázky týkající se fungování B2C řešení sporů. S ohledem na existující velké množství otázek spojených s ODR řešením je cílem této části pouze nastínit hlavní problémy realizace ODR za maximálního využití informačních a komunikačních technologií, kterými se skupina zabývala, ale jejichž vývoj bude v budoucnu jistě ještě pokračovat. Zahájení řízení Pracovní skupina č. III pracuje s několika základními pojmy, které je potřeba nejprve krátce objasnit97: ODR online platformou se rozumí přístupné fórum provozované poskytovatelem ODR. Toto může být koncipováno jako platforma pro veřejnost, např. webové stránky, tedy otevřená platforma, nebo platforma s omezeným nebo omezitelným přístupem, jako intranet nebo vnitřní elektronický 95

V oblasti mezinárodních iniciativ je potřeba také zmínit Konferenci ve Vancouveru, která se konala 2-3 Listopadu 2010. Jednalo se o skupinu složenou z expertů na mezinárodní právo, obchodní arbitráže, systémy alternativního řešení sporů a ochrany spotřebitelů. 96

Jedná se například o Guidelines on Using Information Technology in Arbitration vydané Mezinárodní obchdní komorou v Paříži nebo Guidelines for Consumer Protection in the Context of Electronic Commerce vydané Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. 97

Srov. UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 20 – 23.

55

systému pro správu souborů (uzavřená platforma), které jsou určeny k použití pouze pro malé skupiny uživatelů informovaných o možnostech přístupu. ODR poskytovatelem se rozumí zprostředkovatel, který spravuje proces a poskytuje online platformu za účelem vyřešení sporu zvolenou metodou. Zároveň je třeba podotknout, že pracovní skupina zatím nemá jasno, která typ ADR je pro řešení tohoto sporu nejvhodnější. Z výsledků jednání vyplývají 2 základní modely, jejichž společné vlastnosti budou rozebrány níže: Prvním z nich je tzv. Conciliation model skládající se z několika kroků. Strana, která je ve sporu, se zaregistruje na příslušné webové stránce – zde je nutno uvést osobní údaje potřebné k identifikaci a zároveň všechny rozhodné okolnosti týkající se vznesené stížnosti (complaint). Poskytovatel ODR služeb do 5 pracovních dnů e-mailem stranám oznámí další krok, kterým je tzv. „day of hearing“. Jedná se o virtuální zasedání jednak mezi stranami samotnými, ale také mezi stranou a konciliátorem. Výsledek takovéhoto procesu není závazný. Klíčovou výhodu v podobném postupu vidí pracovní skupina zejména v jednoduché přístupnosti. Zástupci amerického modelu (AAA) navrhují postup jiný. Předpokladem je existující online platforma pro předkládání stížností. První krok se sestává ze tzv. online negociace. Zde obdobně jako v prvním kroku se musí stěžovatel zaregistrovat, poskytnout osobní údaje a popsat stížnost. Druhá strana má následujících 12 dní, aby poskytla protinárok nebo tzv. response, čili vyjádření ke stížnosti. Stěžující strana má potom dalších 12 dnů na vyjádření k vyjádření protistrany. Online negociace samotná po předchozích krocích trvá dalších 12 dní. Druhým krokem je arbitráž. Po neúspěšné negociaci je jmenován specialista (a to i bez právního vzdělání), který pouze na základě stranami předložených informací rozhodne. K rozhodnutí je lhůta do 30-ti dnů od jeho jmenování. Je zajímavé, že z doporučení EU týkajících se stanovení zásad pro ODR vyplývá forma mediace, avšak pracovní podklady dále používají pojmy conciliator a arbitrator popřípadě neutrals. V dalším textu může být použito obojích pojmenování, která obecně označují nestranný subjekt, jemuž na základě dobrovolného prohlášení stran náleží pravomoc rozhodnout o výsledku sporu. Povaha takovéhoto rozhodnutí zůstane vzhledem k nedořešeným otázkám nezodpovězena. Nutnou predispozicí zahájení ODR řízení je, že obě dvě zúčastněné strany mají přístup k technologii požadované ODR poskytovatelem. Pracovní skupina k tomuto uvádí, že ať už bude v konkrétním případě zvolena jakákoliv forma ODR, identifikace a autentizace stran je důsledně požadována napříč celým sporem. Tato prerekvizita by mohla být problematická v případě, že by poskytovatel ODR 56

požadoval zabezpečení identifikace a autentizace osoby například pomocí zaručeného elektronického podpisu, což by v podmínkách českého právního řádu znamenalo, že fyzická osoba by musela disponovat zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb dle ZEP. K otázce podepisování elektronických dokumentů v ODR Schultz a Kaufman-Kohler uvádí, že „recognized electronic signatures (dle názoru autorky práce ve smyslu „uznaný ODR poskytovatelem“) should not be restricted to digital (public key infrastructure) signatures, but extend to all types of procedures used to electronically attach a signature to a document.“ 98 Autorka práce se zde ztotožňuje s extenzivním pojetím výkladu. Pro jakoukoliv fyzickou osobu by striktní interpretace poskytovatelem uznaného elektronického podpisu znamenalo obstrukci, kterou nebude vzhledem k hodnotě sporu ochotna překonat. Diplomantka se přiklání k názoru, že vyvinutí většího množství dostupných metod, jak zabezpečit nenákladně identifikaci a autentizaci je v tomto případě vítaným jevem a hnacím motorem. Jak je již uvedeno výše v této diplomové práci, elektronické podpisy jsou již pro část Evropy zastaralé a jako vhodná se jeví například zabezpečení pomocí přístupového jména a hesla, jak je upraveno v ADR.eu řízení. Samotné ODR je zahájeno v okamžiku, kdy jedna strana zašle (sends an (online) invitation) pozvání druhé straně, nebo (submit a request) podá žádost poskytovateli ODR, aby druhou stranu kontaktoval. Taková žádost může být podána jak s nebo bez předchozího podání (submitting a complaint) stížnosti resp. nároku poskytovateli ODR. Kritériem je to, zda bude ODR rozděleno do dvou fází (negociace99 a arbitráž, jak navrhují zástupci amerického modelu). Tak jako tak první krok část v podstatě spočívá ve vylíčení skutkového stavu a návrhu řešení a reagující straně musí být dána přiměřená lhůta k odpovědi (v ADR.eu je to lhůta 7 dní, viz výše). Po prvotní iniciační a vyjednávací fázi následuje v případě neúspěšného řešení projednání sporu před neutrální stranou. Jelikož se předpokládá, že žalobní návrh bude podán elektronicky, náležitosti a jejich dodržení budou spočívat ve vyplnění formuláře a jeho předložení poskytovateli. ODR stricto sensu formálně započne, až když vyzývaná strana informuje stranu vyzývající se svým souhlasem ke

98

Blíže k nárokům na elektronický podpis srov. KAUFMANN-KOHLER, Gabrielle; SCHULTZ, Thomas. Online dispute resolution: challenges for contemporary justice. The Hague : Kluwer Law International, 2004. ISBN 9041123180, s. 188-190. 99

Této problematice se věnuje také webová stránka ODR AND CONSUMERS 2010. Autoři zde označují první fázi za fázi negociace (negotiation), která, pokud nebude úspěšná, až následně vede k řešení sporu třetí stranou. Pro podrobnější informace viz .

57

smíření (consent to conciliate)100. Přizvání třetí strany v podstatě umožňuje stranám poslední příležitost, aby si moderovaně objasnily vlastní tvrzení. Dle názoru diplomantky lze očekávat, že i zde bude, stejně jako v případě ADR.eu řízení, dána v nutných případech možnost pro další doložení skutkového stavu a popřípadě důkazních materiálů. Zde je ovšem vhodné se zamyslet opět nad hodnotou spotřebitelských sporů, neboť zde mluvíme řádově o desítkách dolarů resp. euro. Bude zřejmě vhodné buď stanovit finanční hranici, nad kterou je možno povolit doplňování skutkového stavu a předkládání důkazů i po přizvání rozhodující strany, nebo rozhodnutí naopak nechat na uvážení třetí strany, a to pouze v odůvodněných případech. Průběh řízení Podání návrhu a vyjádření k němu jsou v ODR uskutečňována výhradně elektronicky prostřednictvím ODR platformy a služeb ODR poskytovatele. Veškeré dokumenty jsou z online platformy zpřístupněny oběma zúčastněným stranám stejně jako nezávislé rozhodující straně a lze říci, že tvoří úplný elektronický spis. Předkládání důkazů v průběhu řízení musí být rovněž zabezpečeno a sladěno s technickými požadavky poskytovatele ODR, jako jsou například typ, velikost nebo formát dokumentů. Pracovní skupina ve svých podkladech vyjádřila pochybnost, kam tento specifický požadavek zahrnout, zda do obecných pravidel nebo nařízení nebo je ponechat na vůli a podmínkách ODR poskytovatele101. Diplomantka se domnívá, že druhý způsob je jistě vhodnější. Komunikace a doručování mezi stranami a provozovatelem ODR je klíčovou otázkou rychlého a zdárného řešení sporu. Komunikace s poskytovatelem může probíhat vzhledem ke každé ze stran samostatně nebo mezi všemi subjekty společně. Je na poskytovateli, aby zvolil takové využití technologií, které bude vhodné pro oba typy102. Pokud uvážíme, že spotřebitel a obchodník jsou z různých států, užití ICT musí vyhovovat nejen možnosti přenosu emailových zpráv, ale v pokročilejší fázi kupříkladu společnému on-line ústnímu jednání nebo výslechu svědků či znalců (z angl. originálu on-line arbitration hearing, a hearings of witnesses or independent experts103). Takováto jednání nebo výslechy svědků v praxi jsou nejčastěji prováděna pomocí videokonferencí či telekonferenčních hovorů. Pro hladký průběh by služba měla být integrována přímo do online platformy. Nelze 100

K tomuto srov. UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 34.

101

Srov. UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 42 -43.

102

Tamtéž.

103

K tomuto srov. UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 59.

58

opomenout ani situaci, kdy jednání nebo výslech jsou vedeny formou psaní textu do dialogových polí (formou chat). Význam bude mít zároveň uchovávání záznamů jakéhokoliv z těchto druhů komunikace, které by nahradilo protokol z jednání. Pracovní skupina se v budoucnu musí technicky vypořádat s i tím, že komunikační proces by mohl být vystaven zejména těmto rizikům: přístup neoprávněné třetí strany k informacím (důvěrnost), záměna přenášených dat bez řádného povolení (integrita), shromažďování a šíření informací, narušení soukromí sdělovaných informací (soukromí), proces ověření, zda se jedná o toho kterého uživatele či třetí osobu (autentizace), neoprávněný přístup jiného uživatele neb orgánu k datům a informacím, data mohou být zobrazena osobě, která k tomuto neměla nebo měla pouze nedostatečné oprávnění (dostupnost) a v neposlední řadě také odmítnutí účastníka k využití některého z elektronických prostředků komunikace. V procesu ODR nesmí být důležitost ochrany informací nijak podceňována, neboť vše se odehrává na relativně otevřeném místě – on-line v síti internet. Volba neutrální strany Smírce nebo senát mohou být zvoleni jak přímo stranami sporu, tak v některých případech poskytovatelem ODR104. Jakým konkrétním způsobem volba proběhne, bude opět záležet na stanovení technických pravidel poskytovatele ODR. Současné existující modely dovolují stranám vybrat si rozhodující třetí stranu z veřejného seznamu; v některých případech je tato skutečnost irelevantní, někde naopak strany seznam předkládají s určením pořadí, ve kterém jednotlivé panelisty preferují. UNCITRAL zdroje k tomuto tématu uvádějí, že pokud by se jediný smírce objevil v obou nominacích, byl by ustanoven sám.105 Tady nelze než nevypíchnout, že alternativní metody řešení sporu jsou vyhledávány i z toho důvodu, že strany mohou ovlivnit, kdo jejich spor rozhoduje. Z výše uvedených poznatků plyne závěr, že možnost stran volit si své smírce musí být jistě ponechána, avšak za dodržení minimálních předepsaných zásad transparentnosti, nestrannosti a rovnosti. Pokud by strany ve sporu z jakéhokoliv důvodu takto nebyly schopny v stanovené lhůtě učinit, je jen vyhovující, že mechanismus výběru fungující u poskytovatele tak učiní za ně. Vhodnou otázkou k diskuzi je také počet panelistů lišící se v závislosti na hodnotě vzneseného nároku. Je nutno zvážit, zda má být systém navržen tak, aby v naprosté většině rozhodoval spory ve

104

Viz UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 43.

105

Viz UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 44.

59

výši do několika málo desítek dolarů (eur, liber). Americký model k tomuto navrhuje, aby sdělení vzájemných stanovisek stranami probíhalo pouze za využití vhodně zvoleného software. Lidský zdroj a další náklady by byly maximálně eliminovány. Smysl by byl zřejmý, a sice efektivní snížení agendy smírců a zamezení projednávání extrémně nízkých nároků více panelisty. Při nízkých hodnotách sporů by nasazení byť jednoho mediátora bylo finančně zatěžující a snižovalo by tak celkovou efektivitu ODR řešení. Konsensus ohledně tohoto pravidla by také vedl k uplatnění zásady procesní ekonomie, neboť nemožnost zvolení několika smírců se jistě projeví i na poplatcích za řízení. Další otázky k zahájení řízení Určení jazyku sporu je rovněž jednou ze záležitostí, která musí být vyřešena na začátku, protože všechny varianty ODR procesu jsou založeny na jasné a srozumitelné komunikaci. Pokud se jedná o jazyk řízení B2B, může být stanoven stranami až před zahájením řízení, při závazcích B2C je nutno zohlednit nutně použitelné normy, které jazyk použití v konečném důsledku určí. To, který jazyk řízení bude použit, závisí na několika faktorech: jazyk webové stránky, na které závazek vzniknul, jazyk sporné transakce, identita stran nebo jazyk poskytovatele ODR106. S ohledem na podstatu ODR může být autonomie stran ve volbě jazyka limitována množstvím jazyků, které jsou dostupné na ODR platformě. Jak ukazuje praxe např. v rámci ADR.eu, je vhodné, aby poskytovatel ODR nabídl možnost volby jazyka sám a strany se složitě nepřizpůsobovaly, jelikož náklady na překlad dokumentů i zastoupení při jednání budou muset nést strany samy.

6.4. Shrnutí Obě výše popsané metody ODR jsou nepochybným posunem kupředu, avšak srovnat existující a dobře fungující systém ADR.eu na jedné straně a systém ve fázi návrhu na straně druhé, je obtížným úkolem. Pro oba výše uvedené systémy je shodné vysoké zapojení informačních a komunikačních technologií, a to ve všech stádiích řízení. Velmi sympatická je naprostá elektronizace všech kroků včetně elektronického spisu. Jak ADR.eu tak ODR pro spotřebitelské spory mohou být vedeny pouze prostřednictvím veřejné datové sítě – byť by komunikace probíhala jakkoliv písemně, vždy musí být dokumenty součástí online platformy. Všechny dokumenty do platformy nahrané jsou přístupné oběma stranám a dohromady tvoří spis vedený on-line. Stěžovatel není nucen nést náklady na cestování, překlad ani právní zastoupení a co víc, téměř okamžitě se může seznámit s tím, jak spor

106

Viz UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, para. 83 – 85.

60

pokračuje. Software využitý k vytvoření platforem může nabízet služby jako notifikace účastníka emailem, nebo pomocí textové zprávy v případě změny jakéhokoliv stavu. Ostatně stejnou funkci mají i české datové schránky a výhody jsou pro uživatele vzhledem k fikci doručení desátého dne obrovské. Subjekt je zároveň motivován navrácením poplatků za předčasné ukončení sporu v případě ADR.eu řízení. Tato politika by zcela jistě měla být inspirací i pro ODR spotřebitelský systém. Byť bude poplatek za vedení sporu rámcově stanoven na co možný nejnižší, psychologický význam potencionální refundace diplomantka shledává jako obrovský přínos a impulz k využívání. Zásadním bodem je ovšem samotné rozhodnutí a následná publikace. Publikaci rozhodnutí a tvorbu přehledného informačního systému lze pokládat za největší výhodu ADR.eu. Jak již bylo dílem shrnuto výše, informační systémy nemají fungovat pouze pro konkrétní účastníky, aby jim sdělily, že jejich spor dopadl pozitivně nebo ne. Rozhodnutí jsou právnickou veřejností vždy neomylně reflektována dál a víceméně tvoří do jisté míry pravidla dalšího rozhodování. Přidaná hodnosta konstantní rozhodovací praxe je nezpochybnitelná – pokud při porušení práva kdokoliv váhá, jak postupovat, už jen vědomost o možném konci sporu je pro něj zásadní rozhodovací faktor. Aspekt legitimního očekávání zde tak plní preventivní funkci zprostředkovanou právě publikováním rozhodnutí a tvorbou celých informačních systémů. K jejich vytváření se vztahuje další otázka, a to je vhodnost publikace rozhodnutí při ODR u spotřebitelských sporů. Je třeba publikovat rozhodnutí i o bagatelních sporech? Odpověď na takto položenou otázku není snadná. Takovýto systém bude jistě vykazovat značnou nepřehlednost z hlediska milionů uváděných sporů. Svou funkci může takto nastavený informační systém plnit, pokud spotřebiteli jasně naznačí, jakým směrem spor může jít, resp. jak již bylo u obdobného sporu v minulosti rozhodnuto. Nároky na organizaci, přehlednost a uživatelskou vstřícnost zde budou vysoké. V opačném případě budou servery rozhodujících institucí zahlceny pouze množstvím dat v praxi dále nepoužitelných. Ze studie podkladů tak vyplývá několik závěrů. Systémy alternativního řešení sporů budou fungovat vždy pouze na bázi dobrovolnosti a proto je nelze příliš centralizovat a harmonizovat. Praxe ukazuje jako nevhodné nastolit další rigidní rozhodovací systém. Alternativní metody online řešení sporů budou fungovat jako cenově dostupné systémy, které nezatíží účastníky požadavky na jazyk, cestování nebo nutností zastoupení a poskytnou jim tak nejvyšší možnou míru flexibility, která při soudním řízení chybí. ODR metody tohoto dosáhnou, když plně začnou využívat informační a 61

komunikační technologie – při komunikaci, vedení spisových materiálů, dokazování, doručování i sankcích. Současný fungující systém ADR.eu je vhodným příkladem, kde se jiné systémy mohou inspirovat. Jeho tvůrci účastníky motivují i jinak než příslibem řešení a rychlosti, což diplomantka pokládá za revoluční krok. Tato požadovaná flexibilita muže být nastolena, pouze pokud půjde odstranit požadavky jakkoliv znesnadňující přístup k řízení. Požadavky na maximální zabezpečení elektronizace jsou namístě, ovšem v přiměřené míře. Velmi laicky shrnuto by těmto požadavkům měl vyhovět každý účastník, který disponuje počítačem s připojením na internet, jelikož to je veškeré vybavení, které potřeboval pro nákup přes internet. V současnosti je patrné, že takového přístupu jsou schopny pouze málokteré systémy, z nichž prim hrají ty soukromé (např. eBay, PayPal nebo VISA). Rozhodčí systémy, mediační panely a jiné lze označit za společenské instituce, které tvoří právo v přední linii. Pozornost právnické veřejnosti se posunula od soudů právě k nim, a proto lze shrnout, že je důležité sledovat, jak se vyvíjejí, zda vznikají nové, jak si při rozhodování počínají a jaká jsou jejich konečná rozhodnutí. Je důležité si již v této fázi uvědomit, že ODR by mělo fungovat pro velké množství sporů bagatelní povahy, tj. řádově pro miliony sporů hodnotou nepřesahující cca 20 Eur. Při takovém objemu se tedy nedá příliš počítat s tím, že by navrhované systémy plnohodnotně splňovaly požadavky na dokonalé rozhodčí řízení (tj. požadavky na spravedlivý proces). Procesní zakotvení bude vždy modifikováno s ohledem na konkrétní situaci a konkrétní možnosti stran.

62

Závěr Hlavním předmětem zájmu této práce je proces elektronizace justice a nejustičních rozhodovacích systémů. Autorka si za cíl nevytyčila jen státní ingerenci v procesu elektronizace české justice, ale zaměřila se také na alternativní metody řešení sporů a jejich elektronizaci ve světle světového měřítka. Vzhledem k tomu, že se práce zaobírala pouze soukromoprávní problematikou, nebyly předmětem otázky elektronizace např. v trestním odvětví. Obecná část práce je zaměřena na shrnutí pozitivněprávní úpravy a nastolení základních praktických problémů. Součástí první části práce je zároveň exkurz do podstaty a využití právních informačních systémů. Autorka z teoretického i praktického hlediska hodnotí, že právní informační systémy mají pro výkon jak právní praxe, tak informovanosti laické veřejnosti značný význam. Pokrok ve využití ICT metod vedl k vytvoření lépe ovladatelných systémů a eliminaci vyhledávacích lapsů. ICT si v justici kladou za cíl zejména rychlejší, větší a nepochybně pohodlnější dostupnost informací. V oblasti využití právních informačních systémů pro vyhledání judikatury se zásadně jedná o získání informace týkajících se obdobné situace - jak bylo v určitých otázkách rozhodnuto a jaký výsledek lze očekávat při případném soudním sporu. I přes výraznou pomoc ICT při řešení obdobných situací nelze odhlédnout od tradičních metod využívaných v právu a nahlížet na problém jako celek. Na základě všech uvedených informací může diplomantka konstatovat, že elektronizace justice v ČR urazila od jejího počátku přibližně v roce 2005 dlouhou cestu. Česká společnost již proběhla etapami, ve kterých přizpůsobovala a novelizovala legislativní požadavky. Nyní můžeme vidět, jak opatření probíhají v praxi. I přes kritiku některých institutů pro nebo náročnější proces zvykání si na častější využití informačních a komunikačních technologií v justici je třeba říci, že elektronizace probíhá zdárně. Současné nedostatky budou samozřejmě odstraňovány ať už legislativními změnami nebo výkladovou praxí soudů, pro kterou je zde velký prostor. V dlouhodobém horizontu je celý projekt eJustice jako integrální součást eGovernmentu krokem k rychlejšímu a „bezbolestnějšímu“ styku s orgány veřejné moci. Jistě že systém vykazuje mezery v podobě neustále probíhajících duplicitních kroků, avšak tyto budou postupně odstraňovány společně s finalizací celé iniciativy. Lze očekávat, že legislativní situace se bude krystalizovat rozhodovací činností českých soudů. Příkladem takovéto potřeby je vztah zaručeného elektronického podpisu a podpisu úředně ověřeného. Bude nanejvýš vhodné, aby byl jednoznačně vymezen jejich vztah, a to s ohledem na praktické důsledky, které byly demonstrovány v případě ePodatelny. Obdobně je žádáno, aby byla jednoznačně definována a 63

korigována situace týkající se datových schránek, kde v současnosti není příliš jasný vztah mezi oprávněnou a pověřenou osobou na jedné straně a osobou odesílatele na straně druhé. Stejně tak otázka nutnosti podepisovat vlastní přílohy datové zprávy je mnohdy vykládána různě. Důsledkem koncepčního pohledu na projekt eJustice lze rovněž očekávat větší přehlednost uvnitř justičního sytému, protože celková elektronizace povede k transparentnější kontrole vlastní práce probíhající na soudech. Z práce vyplývá, že stále větší míra elektronizace a využití ICT jsou i v právu přirozenými kroky a nelze se od nich odvrátit. Nadcházející prioritou v oblasti eJustice je zavést taková opatření, která povedou k rychlejšímu a kvalitnějšímu rozhodování, ale dále ještě zvýší transparenci. Nevyhnutelně se bude jednat o zpřístupnění informací o právě probíhajících soudních řízeních na internetu a dokončení spisové iniciativy. Všechna soudní jednání jsou zásadně veřejná a tak přirozený vývoj využití ICT v justici bude zřejmě v komunikaci s občany. Zvláštní část práce se zabývá metodami alternativního řešení sporů v kyberprostoru, které jsou v současné době jedním z diskutovaných témat. Vzhledem k fatálnímu nedostatku literatury týkající se tohoto tématu byla diplomantka nucena užít primárně specializované internetové zdroje. Ze studie podkladů a výše uvedených shrnutí lze však vyvodit několik závěrů a srovnání. Prvním z nich je, že není možné navrhnout jeden ODR systém tak, aby se potýkal s různými druhy sporů. ODR systémy budou v budoucnu koncipovány a provozovány s ohledem na konkrétní předmět řízení, ba dokonce s ohledem na konkrétní provozovatele, protože v současné době se zdá, že jakákoliv centralizace se bude potýkat s mnoha problémy, které nebude snadné překonat nejen kvůli rozdílným právním prostředím, ale spíše kvůli sociálním a kulturním diverzitám. Fungující modely ODR jsou nanejvýš vhodným vzorem pro to, jak by jiná kyber-řízení mohla fungovat, a je třeba se jimi inspirovat. Systémy ADR resp. ODR budou vždy fungovat na bázi dobrovolnosti účastníků a tato základní vlastnost je pro tvůrce hnacím motorem. Je zřejmé, že když je účastník takovéhoto řízení dostatečně motivován, bude ochoten je podstoupit – např. navrácení části poplatků při předčasném ukončení sporu smírem, jak je provozováno v rámci ADR.eu řízení. Takovýchto motivací si je Pracovní skupina III UNCITRAL dobře vědoma a při svých návrzích s podstatou problému počítá. Nelze ani přibližně odhadnout, v jakém časovém horizontu bude moci spotřebitel řešit například situaci nedoručení zboží pomocí online sytému řešení sporů. Fungující model autorka vidí v navržení nezávazných pravidel ve formě doporučení nebo stanovení minimálního standardu. Tyto pak budou poskytovat nezávaznou předlohu pro jednotlivé ODR poskytovatele.

64

Resumé This master thesis is regarding the process of digitizing of both judicial and alternative to judicial systems. The author aims to deal with two issues; the former is the process and level of electronization of Czech judiciary system while using information and communication technology, the later focuses on online dispute resolution methods and the latest development. The first general part of the thesis focuses on applicable law in the process of implementing “eJustice” in the Czech Republic. Since the author assumes that understanding the basics is the key to understanding the complex, the first chapters are concerning the character of judicial system, the nature of information as well as of the information and communication technologies. There is also an inseparable part focusing on the law information systems. The author considers this issue to be the core of the ICT effective usage and therefore the following issues are discussed: historical and existing level of development in this area, the kinds of information to be found in law information systems, the means of searching and browsing etc. Last but not least the author aims to answer two main questions regarding the theme: what are the methods of use of information systems and how have they improved lately and what are the real benefits of such use? The first question is being answered right away, when the author states, that basically the search methods are of two kinds. The first one is where the results are of huge amount since the browsing data were poor; the other is more specific result by using more specific inputs and better understanding the functionalities of the used system. The thesis then leads to the applicable law in Czech Republic. This part is divided into three main sections: the initiation of the proceedings, the file management and also serving the decision. The author observes that the level of development in the Czech Republic is quite well, despite some negative reviews regarding the territorial focusing, as in case of data boxes. There are certainly few ways how to file an action and it is via email data box or via the web site of the Ministry of Justice. The Czech legal system prefers the usage of the data box. Moving on, the file management system is at its beginnings. The laws recognize the existence and possibility of the usage but it is still not common. Lust but not least, serving the electronic decisions has been established by law as well but the practical importance is rather of low value, since gained experience refers to incompatibilities in laws and practice. Overall it is necessary to state that the successful process of electronization of the judiciary brings out positives, but it has not ended yet. The main pros seem to be cheaper and faster way of 65

communication with courts, flexibility and also professionalization of the Czech judicial system itself. eJustice is an integral part of the project eGovernment and therefore all means of communication are to be used in the touch with the administrative offices as well. The level of implementation has crossed the beginner’s line but there is more way to go. The author observes that the use of ICT in justice is a natural progress and helps the flexibility and transparency of the judicial environment in the Czech Republic. Second part of this thesis is more focused on alternative dispute resolution methods using internet and data transmission – online dispute resolution (ODR). The author has chosen this topic as a marginal branch of the judicial system, standing outside the court systems. There are already some systems operating in the field of ODR. Firstly, it is ADR.eu, secure on-line platform and a network of expert panelists for Internet related disputes. The author focuses on the use of ICT and the process of decision-making in such disputes. Author is also positively evaluating the information system uprising of such claims. This enables the potential users and dispute parties to foresee the result and this is basically the answer for the question stated above: what is the real benefit of the law information systems. Secondly, there is an online dispute resolution system regarding the consumer claims and it’s latest development. The author is analyzing the UNCITRAL’s Working Group results in the view of today’s needs. The main goal of this thesis was to contribute to such a vast theme as the Czech eJustice is. By it’s nature there might not be a chance to answer all particular questions, especially in the second part, but the development in the ICT field is significant and the author aimed to enhance at least the applicable processes in the relevant filed of Czech courts.

66

Seznam použité literatury: CEJPEK, Jiří. Úvod do právní informatiky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 94 s. ISBN 8071843369. CVRČEK, František. Právní informatika. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010. 371 s. ISBN 9788087439005. CVRČEK, F., NOVÁK, F., Základy právní informatiky. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1992. 99 s. ISBN 8021005335. DAVENPORT, Thomas H. 1993. Process Innovation, Reengineering Work through Information Technology. Boston, Mass.: Harvard Business School Press. DAVID, L.; IŠTVÁNEK, F.; JAVŮRKOVÁ, N; KASÍKOVÁ, M; LAVICKÝ, P.; a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 1108 s. ISBN 9788073574604. KAUFMANN-KOHLER, Gabrielle; SCHULTZ, Thomas. Online dispute resolution: challenges for contemporary justice. The Hague : Kluwer Law International, 2004. 384 s. ISBN 9041123180. KNAPP, V. Teorie práva. Plzeň: Západočeská universita, 1994. 162 s. ISBN 807082140X. KNAPP, V. Právo a informace. Vyd. 1. Praha: Academia, 1988. 289 s. KÜHN, Zdeněk; BOBEK, Michal; POLČÁK, Radim. Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006. 234 s. ISBN 8090378609. MACKOVÁ, Alena; ŠTĚDROŇ, Bohumír. Zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů s komentářem včetně souvisejících zákonů a prováděcích předpisů. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 518 s. ISBN 9788073574727. POLČÁK, Radim. K elektronizaci justice (The issue of use of ICT in justice). Jurisprudence, Praha: ASPI, 17, 6, p. 3-11, 9 pp. ISSN 1802-3843. 2008. POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. ISBN 9788021048867, s. 126. REILING, A.D., Technology for Justice – How Information Technology Can Support Judicial Reform, Leiden University Press, 2009, s. 16. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., KRATOCHVÍL, M. Právní ochrana spotřebitele v ČR, Praha: C. H. Beck, 1999 67

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní:vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. 751 s. ISBN 9788072017263. WIENER, N. Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine. Cambridge: MIT Press, 1961. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Občanské soudní řízení sporné a využití informačních technologií a právních informačních systémů: (e-justice). Praha: Linde, 2008. 271 s. ISBN 9788072017140.

Monografická a časopisecká literatura: CVRČEK, F: Základní kvantitativní parametry českého právního řádu, Právník - Teoretický časopis pro otázky státu a práva, Praha: Ústav státu a práva AV ČR ,č.6 (2006). PETERKA, J., PODANÝ, J., Problematika elektronického podpisu v soudní praxi, Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2001, č. 19 (říjen 2010). KOŠČÍK, M. Doménové spory: Diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta v Brně, 2007, s. 81. Vedoucí diplomové práce JUDr. Radim Polčák, Ph.D,. ŠTIKOVÁ, M. eJustice v ČR: Diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta v Brně, 2009, s. 58. Vedoucí diplomové práce JUDr. Radim Polčák, Ph.D,.

Internetové zdroje: FAQ I, Obecné otázky, vztahující se k ADR a Online rozhodčí platformě. 2010, [cit. 2010-12-29]. Dostupný z WWW: . FAQ III, Otázky týkající se způsobu komunikace, způsobu podávání dokumentů Rozhodčímu soudu a pravidel komunikace. 2010, [cit. 2010-12-29]. Dostupný z WWW: . GREGOR, F. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů v rámci evropského a českého práva. [online]. 2007 [cit. 2010-12-20]. Dostupný z WWW: . LOEBL, Zbyněk. Datové schránky v justici? Nevěřím, že budou v praxi fungovat. Ejustice.cz [online]. 2009, 1, [cit. 2011-02-20]. Dostupný z WWW: . 68

MEJŠNER, P. Spory o doménová jména v doméně „.eu“ – poslední změny. [online]. 2010 [cit. 2010-1229]. Dostupný z WWW: . Ministerstvo vnitra ČR, Metodický postup: Typový postup implementace zákona č. 300/2008 Sb. [online]. 2009 [cit. 2010-12-04]. Dostupný z WWW: . ŠTRASER, V., Elektronická podání na soudy [online]. 2007, [cit. 2011-03-04]. Dostupný z WWW: . UNCITRAL, Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions, A/CN.9/WG.III/WP.105, October 13, 2010, Dostupný z WWW: . Uživatelská příručka EPO, ePodatelna [online]. 2010, [cit. 2010-12-04]. Dostupný z WWW: .

Judikatura Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR zde dne 23.9.2009., č.j. 9 As 90/2008 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR zde dne 16.12.2010, č.j. 1 Afs 85/2010 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR zde dne 11.5.2010, č.j. 2 Afs 6/2010 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSCR 1/2008-A-15,

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 07. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05

69

Příloha č. 1: Working Group III, Online dispute resolution for cross-border electronic commerce transactions

70

71