Právnická fakulta Masarykovy univerzity PRÁVO NA STEJNOU ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ PODLE ZÁKONA O RODINĚ

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

PRÁVO NA STEJNOU ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ PODLE ZÁKONA O RODINĚ

JAN HEROUT 2007/2008

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo na stejnou životní úroveň podle zákona o rodině zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.

1

Poděkování

Děkuji doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za vedení a celkovou odbornou pomoc při zpracování mé diplomové práce. Mému otci JUDr. Janu Heroutovi, mému dědovi JUDr. Vladimíru Jarošovi a mé sestře Mgr. Janě Krousové děkuji za poskytnutí literatury a jiných pramenů a za praktické rady, které mi velmi pomohly při mé práci. A zejména děkuji mé přítelkyni Bc. Lence Fikarové za poskytnutí klidného a vhodného prostředí, které mi vytvořila ke zpracování diplomové práce.

2

Obsah 1. Úvod ............................................................................................... 5 2.

Vymezení základních pojmů ..................................................... 8

2.1 Životní úroveň ........................................................................ 8 2.2 Výživné................................................................................. 10 2.3 Dobré mravy ......................................................................... 11 2.4 Společné jmění manželů ....................................................... 11 3.

Spotřební charakter výživného v historickém kontextu.......... 13

4.

Interpretační a aplikační problémy platné právní úpravy

jednotlivých druhů vyživovací povinnosti podle zákona o rodině vycházející z práva na stejnou životní úroveň ................................. 17 4.1 Vyživovací povinnost rodičů k dětem.................................. 17 4.1.1 Právo dítěte na tvorbu úspor ........................................... 24 4.2 Vyživovací povinnost mezi manžely.................................... 26 4.2.1 Vazba vyživovací povinnosti mezi manžely na společné jmění manželů ............................................................................ 29 4.2.2 Institut úhrady nákladů společné domácnosti................. 33 4.2.3 Problematika faktické odluky ......................................... 38 4.3 Sankční výživné mezi rozvedenými manžely ...................... 38 4.4 Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými a obdobné užití § 85a zákona o rodině ........................................................... 41 4.5 Registrované partnerství a životní úroveň............................ 46 5.

Úvahy dle lege ferenda v návaznosti na připravovanou

rekodifikaci občanského zákoníku................................................... 47 5.1 Výživné mezi manžely ......................................................... 49 5.2 Výživné rozvedených manželů............................................. 50 5.3 Vyživovací povinnost (mezi rodiči a dětmi a předky a potomky) ....................................................................................... 50

3

5.4 Výživné mezi partnery.......................................................... 51 5.5 Vlastní zhodnocení návrhu ................................................... 52 6.

Stručná komparace s novou slovenskou právní úpravou ........ 54

6.1 Rozdíly ve vyživovací povinnost rodičů k dětem ................ 54 6.1.1 Náhradní výživné ............................................................ 56 6.2 Rozdíly ve vyživovací povinnosti mezi manžely................. 58 6.3 Rozdíly ve výživném rozvedeného manžela ........................ 58 6.4 Dílčí závěr............................................................................. 59 7.

Závěr ........................................................................................ 60

Literatura ............................................................................................. 64 Resumé................................................................................................ 68

4

1. Úvod Stejná životní úroveň v rodinném právu je v historickém kontextu zcela novým institutem. Práva a povinnosti muže a ženy se tak dostávají do rovnováhy, což je pro minulé doby těžko představitelná situace. Zároveň i dítě má právo na stejnou životní úroveň jako jeho rodiče, a to bez ohledu na to, zda se narodilo v manželství či nikoli. Současná právní úprava tak dává členům rodiny zákonnou možnost mít stejnou životní úroveň. Cílem této diplomové práce s tématem „Právo na stejnou životní úroveň podle zákona o rodině“ je především analýza role životní úrovně v právních vztazích, které upravuje zákon o rodině v aktuálním znění. Protože termín životní úroveň se v citovaném zákoně vyskytuje velice poskrovnu, je třeba zjistit, jaká ustanovení zákona se přímo či nepřímo dotýkají této úrovně. Vzhledem k tématu je nepochybné, že budou rozvedeny především všechny ty druhy vyživovací povinnosti, které se přímo dotýkají problematiky životní úrovně, tedy vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi manžely, výživné rozvedeného manžela. S ohledem na nový zákon o registrovaném partnerství přijatý v roce 2006 jsem do této práce zařadil i tuto problematiku, která rovněž souvisí se stejnou životní úrovní. Poměrná většina práce je vytvořena využitím metody analyticko-deskriptivní. Neméně důležitou metodou potřebnou pro správně dokončení této práce byla metoda komparativní. Využitím metody historické posoudím spotřební charakter výživného v historickém kontextu, a to konkrétně od konce druhé světové války. Právní úprava výživného se i po roce 1989 často měnila a posunula se ve svém chápání do jiné roviny, než tomu bylo 5

před rokem 1989. Největší novela a úprava výživného provedená v roce 1998 ještě ne zcela zapadla do povědomí právníků a v praxi se stále vyskytují rozhodování a rozhodnutí soudů, které nerespektují nové principy vytvořené touto novelou. Účelem této práce je vysvětlení tohoto nového pojetí životní úrovně v souvislosti s výživným. V první části této práce je pojednáno o důležitých pojmech, které je třeba postavit do právní roviny, neboť ne všechny instituty jsou právní úpravou dostatečně definovány. Další části se zabývají předmětnými vyživovacími povinnostmi, včetně konfrontace s minulostí; vazby výživného na společné jmění manželů, úhrada společné domácnosti, faktická odluka. Vzhledem k tomu, že v České republice je snaha o vytvoření nového občanského zákoníku, který by měl obsahovat i rodinné právo, budu

se

rovněž

analiticko-deskriptivní

metodou

zabývat

navrhovanými změnami. Nejedná se pravděpodobně o přesnou verzi, která bude schválená Parlamentem ČR, ale je nepochybné, že se z tohoto návrhu bude vycházet, a proto je dobré vědět, jakým způsobem upravuje rodinněprávní vztahy týkající se práva na stejnou životní úroveň. Dílčím závěrem zhodnotím část navrhovaného občanského zákoníku týkající se výživného v rodinných vztazích. V závěrečné části je s využitím metody komparativní porovnán vývoj české právní úpravy se slovenskou. Ta byla dlouhou dobu srovnatelná s českou úpravou s ohledem nejen na společnou právní historii. Národní rada Slovenské republiky ovšem přijala dne 19. ledna 2005 zákon č. 36/2005 Z. z., o rodině a o změně a doplnění některých zákonů, který nabyl účinnosti dnem 11. února 2005, a kterým byly zcela nově, nezávisle na České republice, upraveny rodinněprávní vztahy. Proto je třeba také se zmínit o rozdílných úpravách zákona o

6

rodině v České a Slovenské republice dotýkajících se tématu této práce. Výsledky této diplomové práce jsou shrnuty v závěru, jež je hodnotící s vlastními úvahami de lege ferenda.

7

2. Vymezení základních pojmů Nejdříve je třeba definovat si důležité pojmy, které v této práci používám. Jsou zde uvedeny pojmy základní a je třeba vymezit, v jakém smyslu je zákon o rodině používá. Životní úroveň Základním pojmem této diplomové práce je životní úroveň. Obecně se dá říci, že je to pojem proměnný a v čase se neustále měnící. Podle encyklopedie1 je životní úroveň historicky podmíněný stupeň uspokojování životních, tj. hmotných a duchovních potřeb obyvatelstva, zároveň souhrn životních, existenčních, pracovních a jiných podmínek, za nichž jsou tyto potřeby uspokojovány. Životní úroveň závisí na daných výrobních vztazích a je podmíněna stupněm vývoje výrobních sil. Odráží se v ní stupeň blahobytu obyvatelstva, respektive určité země. Vyjadřuje

se

soustavou

kvantitativních

a

kvalitativních

ukazatelů. Životní úroveň je v základě sociálně ekonomickou kategorií, nelze ji však redukovat na čistě ekonomické faktory, nelze ji přiměřeně vyjádřit například vztahem mezi výší příjmu a tzv. spotřebním košem. Do životní úrovně se zahrnuje úroveň výživy, odívání, bydlení, vzdělání a kultury, zdravotní a sociální péče, ale též podmínky vzdělání, pracovní i mimopracovní podmínky, jako stupeň zaměstnanosti, délka pracovní doby i dovolených, volný čas, bezpečnost a hygiena práce, kultura práce ap.

1

Životní úroveň - CoJeCo - Vaše encyklopedie [online]. 14.3.2000 , 29.8.2000 [cit. 2007-04-10]. Dostupný z WWW: . 8

Životní úroveň je jeden z mnoha neurčitých termínů, které používá náš právní řád. To znamená, že v právním řádu nenajdeme žádnou legální definici tohoto pojmu. Je to především proto, že je velice obsáhlý a každým životním okamžikem se mění a pro každého jedince je určitým způsobem rozdílný a nestálý. Je tak především na praxi, aby stanovila, co je za životní úroveň v právu v daném okamžiku pro určité osoby považováno. Je nepochybné, že soudy vycházejí právě z takových definic, jako je uvedena v předchozím odstavci, a že je již tento termín ustálený co do určení jeho obsahu, avšak stále probíhá jeho nové využívání a používání v normách našeho právního řádu, jakož i v zákoně o rodině. Životní úroveň nemůže obecně nikdy být určována nějakým číslem jako hodnotou. Vždy se vztahuje ke konkrétnímu státu nebo okruhu jedinců nebo k jednotlivci. K účelu zákona o rodině je třeba zkoumat životní úroveň jednak jednice a na druhé straně několika jedinců. Je buď na těchto určitelných jednotlivcích, aby se vzájemně domluvili a v podstatě každý souhlasil s určením své životní úrovně, nebo pokud nejsou schopni se domluvit, stanoví životní úroveň soud. Zjišťuje úroveň výživy, odívání, bydlení, vzdělání a kultury, zdravotní a sociální péče, ale též podmínky vzdělání, pracovní i mimopracovní podmínky, jako stupeň zaměstnanosti, délka pracovní doby i dovolených, volný čas, bezpečnost a hygiena práce, kultura práce ap. Samotné formulace „životní úroveň“ je v zákoně o rodině použito pouze na jednom místě, a to v § 85 odst. 2 zák. o rodině. Jedná se o vyživovací povinnost rodičů k dětem – dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Nepřímo z textu zákona lze vydedukovat, že životní úroveň je zahrnuta v právech a povinnostech manželů, když oba mají v manželství stejná práva a povinnosti, jsou povinni spolu žít, být si

9

věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Další nepřímé použití pojmu životní úroveň nalezneme v § 91 odst. 2 zák. o rodině, kde se hovoří o vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Její rozsah se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Na tento paragraf odkazuje i § 93 zák. o rodině – tvrdostní klauzule, hovořící o manželství již rozvedeném. Pokud jeden z manželů se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a byla by mu rozvodem způsobena závažná újma, soud může přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely. Výživné Výživné je souhrn toho, co povinný poskytuje oprávněnému k uspokojení jeho životních potřeb.2 Zásadně povinný poskytuje toto výživné dobrovolně. Soud však může3 poskytování výživného stanovit v případě, že povinný dobrovolně svou povinnost neplní. Rozsah vyživovací povinnosti je stanoven zákonem o rodině č. 94/1963 Sb. Druhy výživného upravuje zákon o rodině ve své části třetí a jsou jimi vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinnost mezi manžely, výživné rozvedeného manžela a příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. U každého druhu vyživovací povinnosti jsou dány podmínky, za kterých je možno výživné žádat. Další podmínky shodné pro všechny druhy jsou dány ve společných ustanoveních části třetí zákona o rodině.

2

Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2007-06-02]. Dostupný z WWW: . 3 Na návrh, v případě nezletilého i bez návrhu. 10

Výživné není pouze výživné v užším slova smyslu, což představuje pouze potřeby pro přežití, nýbrž zákon považuje za výživné širší obsah tohoto pojmu, čímž je myšleno výživa v širším slova smyslu – odívání, bydlení, vzdělání a kultura, zdravotní a sociální péče, podmínky vzdělání, pracovní i mimopracovní podmínky, délka pracovní doby i dovolených, volný čas, bezpečnost a hygiena práce, kultura práce ap. Dobré mravy Dalším institutem zákona o rodině jsou dobré mravy, které upravuje § 96 odst. 2 zákona o rodině. Dle tohoto ustanovení nelze výživné přiznat, bylo-li by to v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy zákon nikde nedefinuje, proto podobně jako pojem životní úroveň je na soudní praxi, aby takovou přibližnou definici učinila a přihlížela přitom především k normám morálním. Je třeba si uvědomit, že podmínkou vzniku jakékoliv vyživovací povinnosti je soulad s dobrými mravy. Pokud však jde o vyživovací povinnost rodičů k nezletilým dětem, pak s ohledem na rodičovské zodpovědnosti by se mohlo zřejmě realizovat jen zcela výjimečně.4 Společné jmění manželů Institut společného jmění manželů upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v §§ 143 až 151. Zákon zde vymezuje, co společné jmění manželů tvoří, jak se dá modifikovat, kdy zaniká a rovněž jakým způsobem se zaniklé společné jmění manželů vypořádává.

4

HRUŠÁKOVÁ, M. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 3. vydání, s. 254. 11

Společné

jmění

manželů

představuje

základní

úpravu

majetkových vztahů mezi manžely. Je výrazem jednoty manželství a rovného postavení manželů po stránce hospodářské.5 Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství. Za takový majetek jsou považovány věci, práva a závazky. Do společného jmění manželů nepatří majetek, který jeden z manželů nabyl děděním bez ohledu na osobu zůstavitele, majetek, který jeden z manželů nabyl darem za trvání manželství od kohokoliv, majetek, který jeden z manželů nabyl transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví6, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, věci vrácené podle restitučních předpisů za předpokladu, že manžel vlastnil věci před uzavřením manželství, nebo manžel je sám právním nástupcem původního vlastníka, závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manželů, závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev. Institut společného jmění manželů slouží nejen jako ochrana ekonomicky slabšího partnera, ale jako ekonomická ochrana celé rodiny. Jedná se tedy o tzv. „pro“ rodinný institut. Je tak zřejmé, že se v rámci společného jmění manželů omezuje individuum ve prospěch celé rodiny, čímž nejsou myšleni pouze manželé, ale i jejich děti.

5

HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. Praha: Linde, 2002, 1. vydání, str. 214.

12

3. Spotřební charakter výživného v historickém kontextu Spotřebním charakterem výživného se rozumí taková situace, kdy povinný přispívá na výživu oprávněného v takové výši, že oprávněný v podstatě stejnou výši každý měsíc spotřebuje, a není tedy žádoucí, aby plněním výživného vznikal oprávněnému přebytek. Pro účely této diplomové práce je postačující spotřební charakter výživného komparovat s poválečným vývojem zákona o rodině. Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném znamenal oddělení právní úpravy rodinných vztahů od občanského zákoníku. Tento zákon upravoval manželství, rozvod, práva a povinnosti rodičů a dětí, vyživovací povinnost, osvojení a poručenství. Z obsahu zákona lze zaznamenat, že pojem životní úrovně je zcela nevyužit. Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí o stejné životní úrovni nepojednává, u ostatních příbuzných byl nárok na výživné pouze pokud byli v nouzi. Z toho lze dovodit, že výživné mělo zcela jistě spotřební charakter bez možnosti tvorby úspor do budoucnosti. Ani nový zákon o rodině č. 94/1963 Sb. nezaznamenal žádný posun, co se týče možnosti tvorby úspor. Výživné mělo i nadále spotřební charakter, což znamenalo, že rozsah výživného byl stanoven v takové výši, aby jeho spotřeba byla každý měsíc využita a netvořily se žádné nadbytečné finanční rezervy, které by bylo možno využít v pozdější době. Stejně tak i Nejvyšší soud vyložil svým rozhodnutím Pls 4/1967 odůvodněnost potřeb dítěte tak, že má výživné sloužit svému spotřebnímu určení, že výživné má být zdrojem, z něhož jsou čerpány prostředky k uspokojení všech odůvodněných potřeb dítěte, které tu jsou v době, kdy je výživné plněno. Výživné tak nemá vést

6

Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů České republiky ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, projednaných občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČR 3. 2. 1972 (Cpj 86/71). 13

k postupné tvorbě dlouhodobých úspor, tím méně pak k tomu, aby z něho byly uspokojovány potřeby jiných osob.7 Stejně k tomuto problému přistupovala i tehdejší literatura, která z výše uvedeného rozhodnutí soudu vycházela. Uváděla, že odůvodněné potřeby dítěte mají také svoji konkrétní hranici, ta je dána zásadně spotřebním charakterem výživného a rozsahem potřeb pro rozvoj člověka v socialistické společnosti. Výživné nad tuto hranici by vedlo buď k nehospodárnosti nebo k vytváření větších úspor (pravidlené krátkodobé úspory na určitý konkrétní účel jsou naproti tomu obvyklé), nebo by jimi mohly být uspokojovány nepřímo zčásti i potřeby jiných osob.8 Je nepochybné, že schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně jedné a odůvodněné potřeby oprávněného na straně druhé jsou ve vzájemném poměru. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a možnosti oprávněného mohou být vysoké (vyšší než aktuální potřeby oprávněného), bylo třeba se přizpůsobit změněným společenským a ekonomickým podmínkám a možnost tvorby úspor jako přípravu na budoucí povolání povolit, resp. umožnit. Jinak řečeno, dříve se hledělo prvotně na odůvodněné potřeby oprávněného a podle toho se určoval rozsah výživného. V současné době se hledí na schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného a podle těchto kritérií se určuje rozsah výživného. Lze z tohoto dovodit, že odůvodněné potřeby oprávněného již nehrají tak důležitou roli při určování výše výživného, ve které se jedná o stejnou životní úroveň. To koresponduje s tím, že se nově používá a využívá právě termínu životní úroveň – prvotní jsou vždy schopnosti, možnosti a majetkové 7

HRUŠÁKOVÁ, M. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 3. vydání, s. 263. 8

RADIMSKÝ, J. RADVANOVÁ, S. Zákon o rodině – komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 312. 14

poměry povinného. Oprávněnému je potom přisouzeno výživné v podstatě bez ohledu na jeho odůvodněné potřeby, protože pokud povinný má vysokou životní úroveň, je mu určena vyživovací povinnost vysoká (třeba i tvorba zásob), a pokud má povinný svou životní úroveň nízkou, je mu určeno také výživné bez ohledu na potřeby oprávněného, a to i tak malé, že nestačí na rádoby vysokou úroveň oprávněného – oprávněný se musí spokojit s tím, že nemůže získat vysokou úroveň prostřednictvím výživného, když povinný takovou vysokou úroveň nemá a poskytnout mu ji tak nemůže. Bylo by rovněž vhodné u výživného, které má vyrovnat nestejnou životní úroveň povinného a oprávněného, zkoumat nejen schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry oprávněného (nikoliv odůvodněné potřeby oprávněného). Dle těchto zjištěných okolností by poté soud mohl rozhodnout o tom, kolik má povinný platit výživné, aby se životní úroveň účastníků vyrovnala. Spotřební charakter výživného se vylučuje s pojmem stejná životní úroveň. Pokud totiž má být stejná životní úroveň dvou subjektů, je samozřejmé, že může nastat situace, kdy se výživné zcela nespotřebuje a vzniká pak určitý nespotřebovaný přebytek. Současná právní úprava se tímto přebytkem – tvorbou zásob – zabývá pouze v ustanovení § 85a odst. 2 zákona o rodině, který byl do zákona o rodině vložen až novelou zákona č. 91/1998 Sb., který stanoví, že za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor zabezpečující zejména přípravu na budoucí povolání. V jiném druhu vyživovací povinnosti však tvorba úspor není upravena, proto lze vyvovdit, že v jiných druzích výživného tvorba úspor není možná a trvá tak nadále spotřební charakter výživného. Pokud však životní úroveň má být stejná i mezi manžely, popř. mezi rozvedenými manžely v případě sankčního výživného, je dle 15

mého názoru třeba upravit toto výživné podobně jako u výživného rodičů k dětem a určit, že tvorba úspor u takového výživného je možná. Není totiž možno požadovat po oprávněném, který má mít stejnou životní úroveň jako povinný, aby výživné v celé své výši každý měsíc spotřeboval. Současná právní úprava tak ještě zcela nereaguje na nově zavedený institut stejné životní úrovně.

16

4. Interpretační a aplikační problémy platné právní úpravy jednotlivých druhů vyživovací povinnosti podle zákona o rodině vycházející z práva na stejnou životní úroveň Z práva na stejnou životní úroveň vychází vyživovací povinnost mezi manžely, vyživovací povinnost rodičů k dětem a tzv. sankční výživné rozvedeného manžela. Interpretační a aplikační problémy je třeba analyzovat pro jednotlivé druhy vyživovacích povinností samostatně. Vyživovací povinnost rodičů k dětem V §§ 85 až 87 zákona o rodině je pojednáno o vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. V ustanovení § 85 odst. 2 citovaného zákona je použit pojem životní úroveň takto: Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Toto ustanovení bylo novelizováno zákonem číslo 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, který nabyl účinnosti dne 1. srpna 1998. Dosavadní § 85 odst. 2 zákona o rodině pouze určoval, že oba rodiče mají přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností a možností. Důvodová zpráva k zákonu číslo 91/1998 Sb. se ohledně § 85 zákona o rodině vyjádřila tak, že dosavadní úprava vyživovací povinnosti rodičů k dětem vycházela z principu dvoupříjmové rodiny. Navrhovaná změna reaguje na změněné společenské podmínky tím, že upřesňuje kritéria pro stanovení výše výživného. Současná soudní praxe ke konkrétním majetkovým poměrům povinného již začala přihlížet v rámci širšího výkladu tohoto ustanovení.9

9

Skupina poslanců Poslanecké sněmovny. Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb. ASPI. Interní číslo ASPI: 618 (fin). Vydání dne 2. 2. 1998. 17

Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem nebyl před velkou novelou zákona o rodině (z. č. 91/1998 Sb.) výslovně vyjádřen. Vyplývalo však z obecně uznávaného hlediska, že výživným má být dítěti zajištěna taková životní úroveň, která odpovídala sociálnímu postavení rodičů a kterou by dítěti rodiče zajišťovali, kdyby žili ve společné domácnosti.10 Metoda určení výživného pro nezletilé děti v dnešní praxi v podstatě neexistuje. Jen těžko s malými odchylkami Vám někdo může zodpovědět otázku, kolik asi bude povinný platit nezletilému na jeho výživu. Vše záleží na odůvodněných potřebách dítěte a možnostech, schopnostech a majetkových poměrech povinného rodiče. Není ovšem neznámou, že se objevovaly a dokonce někde i ještě stále objevují tabulky, které obsahovaly výši výživného pro nezletilé. Tabulky vycházely z obecných relací mezi příjmy rodičů a náklady na úhradu potřeb dítěte. Tyto životní náklady byly posuzovány v celkem konstantním poměru k příjmu obou rodičů a lišily se podle věku dítěte. Relaci bylo možno vyjádřit koeficientem, který pro nejčastěji se vyskytující příjmy a pro čtyři věkové kategorie dětí vyplýval z cenových poměrů, dílčích průzkumů a tehdejší praxe. Tyto koeficienty bylo možno zapsat do přehledné tabulky:

10

RADIMSKÝ, J. RADVANOVÁ, S. Zákon o rodině – komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 311. 18

Tab. č. 1: Určení výživného - relace příjmů a věkové kategorie11 Příjem

Dítě do 3

Dítě

obou

let

předškolního v nižším

vyšším

věku

stupni ZŠ

rodičů

Dítě

stupni ZŠ

Dítě ve

2000

0,150

0,170

0,200

0,200

2500

0,145

0,165

0,195

0,215

3000

0,140

0,160

0,190

0,210

3500

0,135

0,155

0,185

0,205

4000

0,130

0,150

0,180

0,200

Součet čistých příjmů obou rodičů se násobil koeficientem voleným podle věku dítěte a výsledkem byly základní životní náklady na dítě v konkrétní rodině. Od takto zjištěné částky se odečetl vlastní příjem dítěte, obvykle přídavek, který byl na dítě vyplácen. Částku potřebnou k úhradě potřeb dítěte bylo třeba rozdělit mezi oba rodiče úměrou: Částka se násobila příjmem rodiče, který měl platit výživné, a výsledek se dělil součtem příjmů obou rodičů. Tak vycházel podíl, připadající na rodiče, který měl platit výživné. Zbytek měl platit druhý z rodičů, v jehož výchově bylo dítě. Ten ovšem poskytoval dítěti osobní péči. Jeho příspěvek v penězích se tedy zcela nebo zčásti vyrovnal osobní péčí. Hodnotu osobní péče bylo možno podle věkových kategorií stanovit přibližně takto: • Malé dítě

0,9

• Dítě předškolního věku

0,7

• Dítě na nižším stupni ZŠ

0,5

• Dítě na vyšším stupni ZŠ

0,4

11

SCHILLER, M. a kol. Péče o děti v ČSSR. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971, s. 382. 19

Podíl na výživném připadající na rodiče pečující o dítě se těmito čísly násobil, výsledek se připočetl k výživnému pro druhého z rodičů, který měl platit výživné v penězích. Takto vycházela částka, která byla základní orientační pomůckou pro úvahu o výživném, které mělo být na dítě placeno.12 Vzhledem ke zmíněným početním komplikacím uvedu příklad, který uveřejnila dřívější literatura:13 Dítě předškolního věku je svěřeno do péče matky, která má čistý příjem 1000 Kčs. Otec, která má platit výživné, má čistý měsíční příjem 1500 Kčs. Celkový měsíční příjem rodičů 2500 Kčs se vynásobí koeficientem 0,165. Vychází 412 Kčs. Přídavek na dítě je 70 Kčs. Zůstává tedy 342 Kčs (životní náklady na dítě po odečtení přídavku). Tento obnos se rozdělí mezi rodiče tak, že se 342 násobí příjmem otce 1500 a výsledek 51300 se dělí příjmem obou rodičů, tedy 2500 Kčs. Vychází 205 Kčs (podíl rodiče, který má platit výživné). Částku 137 Kčs (podíl druhého rodiče) by měla dítěti poskytnout matka ze svého příjmu. Ta však věnuje dítěti osobní péči hodnocenou koeficientem 0,7, tj. 95 Kčs (137 × 0,7). Tuto částku musí doplatit otec. Základ pro určení výživného bude činit 300 Kčs (205 + 95). Při více dětech bylo nutno vycházet z toho, že náklady na jejich potřeby se poměrně snižují. U dvou dětí bylo toto snížení přibližně o 20 % na každé, u tří o 30 %.14 S tímto musím ovšem nesouhlasit, protože je nepochybné, že se potřeby nezletilých nesnižují jen proto, že mají sourozence. Správně by mělo být formulováno spíše to, že možnosti a schopnosti povinného rodiče snižují výživné. Z výše uvedeného je patrné, že na jedné straně byla snaha podat odborné veřejnosti pomůcku, která by jim pomohla jak v rozhodování, 12 13

Tamtéž s. 382-383 Tamtéž s. 383-384 20

tak v podávání informací právním zástupcům v problematice rozsahu výživného pro nezletilé. Na druhou stranu je vidět, že základem pro stanovení výše výživného byla v podstatě pouze výše příjmu rodičů. Novelizovaný § 85 odst. 2 zákona o rodině tedy zní: Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. První věta se rozšířila o majetkové poměry. Nehledí se tedy pouze na možnosti a schopnosti v užším slova smyslu, v podstatě na příjmy v zaměstnání, ale na celkový majetek povinného. Na to logicky navazuje další věta stejného odstavce, kdy dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Životní úroveň právě souvisí s majetkovými poměry. Musí se zjistit nejen jejich faktické příjmy, ale musí se přihlédnout i k celkové hodnotě jejich movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Zákon ani nadále neodstranil nejednotnost rozhodování soudů, zejména ve vztahu k výši určeného výživného, neboť i nadále chybí jakákoliv sjednocovací kriteria, byť by měla podobu např. pomocného soudcovského materiálu, jak je tomu v jiných evropských zemích. V tomto směru tedy žádné pozitivní změny nenastaly, což je dáno i tím, že se žádný orgán nezabývá sjednocováním soudního rozhodování a tedy nejsou přesné poznatky o tom, jak velmi se rozhodování jednotlivých soudů liší.15 Na jednu stranu to otevírá velké prostory pro spravedlivé

určení

výše

výživného

zjištěním

životní

úrovně

povinného, na stranu druhou to však klade velmi vysoké nároky na soudce a na důkazní prostředky. Např. Městský soud v Praze rozhodl, že dítěti, které je ve výchově matky dosahující nadprůměrného výdělku, nemůže být 14

Tamtéž s. 383-384

21

snižován nárok na výživné jen proto, že by jeho životní úroveň byla při stanovení přiměřené výše vyživovací povinnosti otci vyšší než u dítěte, které má otec s jinou ženou a které žije v jeho domácnosti.16 V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatuje, že na životní úrovni rodičů mají právo podílet se pouze nezletilé děti. Dle mého názoru je však toto nepřesné. Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Tato doba však není v žádném případě určena věkem. Proto i děti zletilé, které nejsou schopny se samy živit, a pokud nemají manžela, mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Tato nepřesnost však v tomto případě neměla vliv na rozhodnutí soudu. Od 1. srpna 1998 zákonem číslo 91/1998 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, byl za § 97 odst. 1 zákona o rodině vložen nový odstavec, ve kterém je stanoveno, že u výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému. Před touto novelou sice tento odstavec neexistoval, neznamenalo to však, že by nebylo této možnosti využito, jak píše Eliáš a kol., že není zásadně nepřípustné, aby výživné bylo povinnou osobou uhrazeno i na dobu delší než 1 měsíc dopředu (např. kdyby povinná osoba odjížděla na delší dobu do ciziny), zejména jestliže by tento způsob plnění vyživovací povinnosti znamenal lepší zajištění odůvodněných potřeb oprávněného. Vyloučit je však přitom třeba jakýkoli záměr spekulativní včetně prvků tzv. kapitalizace prostředků

15

Nová, H. Výživné v nové úpravě (zejména z hlediska soukromých podnikatelů). Obchodní právo, 1998, č. 7-8, s. 34-40. 16 Soudní rozhodnutí, 2000, č. 3, s. 76. 22

či hodnot.17 V rigorózní práci Mgr. Karly Návedlové18 je proto dle mého názoru nesprávně uvedeno, že před novelou bylo vyloučeno, aby výživné bylo zaplaceno pro delší časové období předem. Bylo však

vyloučeno,

aby

výživné

bylo

stanoveno

jednorázovou

kapitalizovanou částkou, stejně jako nebylo možné, aby výživné bylo zaplaceno předem.19 Myšleno zaplatit určitou částku, kterou by se povinný vyplatil z jakéhokoliv dalšího placení totožné oprávněné osobě. Dle mého názoru je nevýhodou to, že v našem právním řádu není dáno žádné minimum, které by nezletilému dítěti měl rodič jako výživné platit, i když by to jeho životní úroveň, resp. možnosti, schopnosti

a

majetkové

poměry

povinného

nedovolovaly.

Pravděpodobně by bylo vhodnější zvolit podobnou právní úpravu, jakou zvolili zákonodárci na Slovensku. Podle § 62 odst. 3 slovenského zákona o rodině je každý rodič povinný plnit vyživovací povinnost v minimální výši 30 % z životního minima nezaopatřeného dítěte. Nejvýznamnějším následkem této úpravy je prolomení uplatňované a respektované zásady, že pokud objektivně rodič nemá možnosti, schopnosti ani majetkové poměry na to, aby mohl plnit vyživovací povinnost vůči svému dítěti, tak soud nemůže svým rozhodnutím tuto povinnost založit, protože nejsou splněné zákonem stanovené předpoklady na straně povinné osoby. Tehdy se podpůrně uplatnil institut vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými. Pokud rodič nebude tuto soudem určenou povinnost plnit (je ve vazbě, v ústavu zdravotní péče, invalidní, nebo nezpůsobilý pracovat z jiného

17

ELIÁŠ, J. GLOS, J. a kol. Rodinné právo. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s. 222. 18 NÁVEDLOVÁ, K. Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Katedra občanského práva, 2006, s. 91-92. 19 HOLUB, M. NOVÁ H. Zákon o rodině a předpisy související. Praha: LINDE Praha, a.s., 3. vydání, s. 229. 23

důvodu) nebo i bez svého zavinění, budou nároky dítěte chráněné cestou fondu náhradního výživného.20,21 Další zákonem a podle mě i praxí dostatečně neobjasněnou situací je to, že pokud je stanovováno výživné otci (matce) nezletilému, je třeba zkoumat výši životní úrovně obou rodičů, nikoliv jen povinného (žalovaného). Dítě má totiž právo podílet se na životní úrovni obou rodičů. Oprávněný proto nemá mít stejnou životní úroveň jako jeden povinný (žalovaný), ale je třeba zkoumat i životní úroveň druhého rodiče takovým způsobem, aby dítě mělo životní úroveň stejnou jako oba rodiče dohromady (jeden rodič jí může zvyšovat, druhý snižovat). Tato komplikace zde nastává z toho důvodu, že povinní jsou většinou dva – rodiče oprávněného, žalovaný u soudu pouze jeden. Žije-li oprávněné dítě trvale na území České republiky, je nutno jeho odůvodněné potřeby oceňovat s ohledem na ekonomické poměry v České republice. Výživné stanovené rodiči, který žije a pracuje v jiné zemi, je třeba stanovit i se zvážením ekonomických podmínek v takové zemi. Při stanovení měny, ve které má být vyživovací povinnost splněna, je rozhodující zájem oprávněného dítěte.22 Právo dítěte na tvorbu úspor Institut práva dítěte na tvorbu úspor byl do zákona o rodině zařazen velkou novelou zákona o rodině č. 91/1998 Sb. v § 85a odst. 2). Důvodem této změny byl dlouhodobě kritizovaný stav, který se stal neudržitelným se změněnými společenskými a ekonomickými podmínkami. S tvorbou úspor úzce souvisí otázka tzv. spotřebního 20

PAVELKOVÁ, B. KUBÍČKOVÁ, G. ČEČOTOVÁ, V. Zákon o rodine – Komentár s judikaturou. Šamorín, Heuréka, 2005, ISBN 80-89122-24-8, s. 208. 21 O fondu náhradního výživného blíže v kapitole: „Stručná komparace s novou slovenskou právní úpravou“. 22 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1998, č. j. 18 Co 345/98, zdroj ASPI: 14563 (JUD) 24

charakteru výživného, kterou se zabývám v kapitole 2. Spotřební charakter výživného v historiském kontextu. Právo dítěte na tvorbu úspor není možno zaměňovat s výživným splatným v budoucnosti, což samostatně upravuje § 97 odst. 2 zákona o rodině. Stejně jako právo na tvorbu úspor i toto ustanovení bylo přidáno novelou č. 91/1998 Sb. Ačkoliv při výživném splatném v budoucnosti je vyplacena vyšší finanční částka, je tato částka spotřebována pravidelně měsíčně podle rozhodnutí soudu. Nejde tak o tvorbu úspor. Není ovšem vyloučeno, aby z pravidelné měsíční platby u výživného splatného v budoucnosti byly i tvořeny úspory. Právo na tvorbu úspor je součástí výživného, které je placeno v měsíčních intervalech. Je to běžné výživné, jehož rozsah je vyšší než je oprávněný schopen spotřebovat a použije se zejména na přípravu na budoucí povolání. Domnívám se, že by u tvorby úspor bylo vhodné použít podobné ustanovení jako u výživného splatného v budoucnosti, kdy soud učiní příslušná opatření zaručující výplatu měsíčních splátek, což v praxi znamená zřízení bankovního účtu, ze kterého se bude pravidelná výplata zabezpečovat. Zřízení takového bankovního účtu (bez měsíčních výplatních částek – je to tvorba úspor) u tvorby úspor by bylo důvodné proto, aby bylo možno kontrolovat nezneužívání výše výživného, které je poskytováno nad rámec aktuálních potřeb oprávněného. Ačkoliv v § 85a odst. 2) zákona o rodině je tvorba úspor vztažena na přípravu na budoucí povolání, zákonodárce použil termín “zejména”,

proto

je

budoucí

povolání

stanoveno

pouze

demonstrativně a jako další jiné možnosti tvorby úspor je např. získání budoucího bydlení, financování náročného sportovního uplatnění,

25

získání

kvalitního

hudebního

vzdělání,

uzavření

výhodného

pojištění.23 Vyživovací povinnost mezi manžely V zákoně o rodině je o životní úrovni mezi manžely pojednáno v hlavě třetí zákona zabývající se vztahy mezi manžely. V § 18 citovaného zákona je stanoveno, že manželé mají stejná práva i povinnosti, povinnost žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Mezi povinnosti manželů patří i vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely, jak o tom hovoří § 91 zák. o rodině. Účelem tohoto ustanovení společně s institutem společného jmění manželů a se vzájemnou povinností hradit náklady společné domácnosti, je zajištění zásadně stejné životní úrovně oběma manželům. Nestejná životní úroveň je jedním z předpokladů vzniku vyživovací povinnosti mezi manžely. Protože se jedná o životní úroveň stejnou, nerozhoduje zde to, že jeden z manželů má takové majetkové možnosti, že by mohl uspokojovat své potřeby sám. Zásadou je to, zda jeden i druhý manžel mají stejnou životní úroveň, nikoli to, zda je jeden odkázaný na výživu druhého. Proto je možné zde polemizovat o správnosti názvu tohoto institutu, jelikož se nejedná pouze o výživu (v užším slova smyslu) mezi manžely, ale i o uspokojování dalších potřeb oprávněného až na takovou míru, jako má povinný manžel svou životní úroveň. Je potřebné brát také v úvahu to, že vyrovnáním životní úrovně povinným manželem má za následek snížení své vlastní životní úrovně. Je proto třeba, aby soud dbal při 23

HOLUB, M. NOVÁ H. Zákon o rodině a předpisy související. Praha: LINDE Praha a.s., 3. vydání, s. 192 26

stanovení rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely na to, aby snížení životní úrovně povinného a zvýšení životní úrovně oprávněného manžela bylo spravedlivé a nevedlo až k opačnému efektu. Samozřejmou věcí je to, že tato vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely je za běžné situace plněna dobrovolně. Pouze v krajních případech rozhodne o jejím rozsahu na základě žaloby některého z nich soud. Místně příslušný je obecný soud žalovaného, věcně příslušný je v prvním stupni okresní soud. Soud rozhoduje rozsudkem. Pro uplatnění nároku není rozhodující, zda povinný manžel setrvává ve společné domácnosti nebo nikoli. Řízení je možné zahájit jen na návrh. Žalobní návrh musí být určitý a přesný, protože soud je jím vázán. V návrhu musí být uvedena výše požadovaného plnění a počátek doby, od kdy má být plněno.24 Soud musí zjistit u obou manželů nejen jejich faktické příjmy, ale také jejich způsob života, hmotný majetek, způsob trávení volného času, potřeby kulturní, rekreační apod. V řízení musí být prokázáno, jakou hmotnou i kulturní úroveň oba manželé mají, jakým způsobem je uspokojována, jaké jsou objektivně jejich potřeby, jaké jsou jejich příjmy a výdaje. S ohledem na ust. § 96 odst. 2 zákona o rodině nemůže soud výživné přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Jedná se především o závažné porušování základních práv a povinností stanovené manželům v § 18 zákona o rodině. Pro posouzení okolnosti spravedlnosti přiznání výživného je však rozhodující nejen to, jak došlo k rozvratu manželství, ale i další chování manžela. Důvodem pro nepřiznání výživného manželovi může být i porušení manželské věrnosti; skutečnost, že i druhý manžel ještě dříve

24

LUŽNÁ, R. Výživné rozvedeného manžela. Právo a rodina, 2006, č. 8, s. 9 – 12. 27

porušil manželskou věrnost, odepření výživného nemůže ovlivnit.25 Soud se zabýval otázkou dobrých mravů podle § 96 odst. 1 zák. o rodině. Odvolací soud se v opravném řízení zabýval otázkou, zda přiznání výživného, které žalobkyně nárokovala po žalovaném, lze či nikoli pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 96 odst. 1 zák. o rod. přiznat či nikoli. Uvedené ustanovení zákona o rodině totiž znemožňuje přiznání výživného manželu jen v tom případě, pokud by v konkrétním případě bylo shledáno, že takové výživné je nutno pro rozpor s dobrými mravy odepřít. Podle konstantní rozhodovací praxe je takovou okolností mající vliv na nepřiznání výživného určité – v rozporu s dobrými mravy – chování oprávněné osoby vůči osobě výživou povinné. V případě manželů takovou skutečností bezpochyby je zjištění porušení manželské věrnosti. V ust. § 18 zák. o rod. je totiž manželům uložena povinnost žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Přitom okolnost porušení manželské věrnosti jedním z manželů pochopitelně nelegitimuje druhého manžela k témuž jednání a ve svém důsledku tedy k porušení téže zákonem uložené povinnosti. Pod pojmem porušení manželské věrnosti lze přitom chápat navázání natolik úzkého vztahu s jinou osobou, jenž pro svůj citový a intimní rámec nedává žádné pochyby o faktickém odcizení manželů, nezávisle na tom, jak ten který manžel subjektivně takovou situaci (existentní vztah) vnímá. V této souvislosti možno instruktivně zmínit závěry prvorepublikové právní doktríny i judikatury, dle které věrnost znamená nejen pohlavní věrnost, t.j. že manželé nemají cizoložiti, nýbrž v prvé řadě věrnost plynoucí ze životního společenství... Cizoložství je za všech okolností porušením věrnosti,

25

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2004, č. j. 10 Co 150/2004, zdroj ASPI: 29195 (JUD) 28

jiné erotické styky jen za těch okolností, že odporují životnímu společenství, což je věcí hodnocení konkrétního případu.26 Rozsudek o výživném mezi manžely pozbývá platnosti právní mocí rozsudku o rozvodu jejich manželství. Pokud manželé začnou opět plnit svá práva a povinnosti stanovené v § 18 zák. o rodině a budou vzájemně dobrovolně plnit svou vyživovací povinnost a budou mít stejnou životní úroveň, neznamená to, že by rozsudek o výživném pozbyl účinnosti. K tomuto druhu vyživovací povinnosti bych ještě doplnil, že pokud se již jeden z manželů této povinnosti po druhém manželovi domáhá, je vysoce pravděpodobné, že takové manželství neplní svou funkci a nebude mít dlouhého trvání. Proto se také v praxi často vyskytují případy, že společně s podáním žaloby na určení výživného manželovi se podá i žaloba o rozvod manželství, nebo strana žalovaná o výživné obvykle podá žalobu o rozvod manželství. Tuto druhou variantu bych jako zástupce žalovaného zcela doporučil. Vazba vyživovací povinnosti mezi manžely na společné jmění manželů Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma za trvání manželství s výjimkou majetku a závazků uvedených v § 143 odst. 1 písm. a), b) občanského zákoníku. Znamená to, že majetek ve společném jmění manželů je bezpodílový. Žádný z manželů nemá žádný podíl. Pokud například automobil patří do společného jmění manželů, znamená to, že automobil zároveň patří manželce a stejně tak celý automobil patří i manželovi. Obdobně je tato bezpodílová situace i v případě závazků. Teprve až při zániku

26

ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý, (§§ 1 až 284). svazek 1, Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 458. 29

společného jmění manželů zákon hovoří o podílech, a to podílech zásadně stejných. Z výše uvedeného je patrné, že vazba společného jmění manželů na výživné mezi manžely je složitá. Není totiž právně možno, aby jeden z manželů ze společného jmění manželů druhému manželovi něco dal, vyplatil. Protože tato vyplacená část patří zároveň i tomu, komu by byla částka určena. Vzhledem k této komplikované situaci, že ze společného jmění manželů bude jeden z nich platit druhému výživné, bylo by dle mého názoru lepší, kdyby nejdříve došlo podle § 143a ObčZ smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu ke zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Potom by již zjištění životní úrovně a následné určení výše výživného nebyl tak velký problém, protože společné jmění manželů by v podstatě neexistovalo, a proto by manžel neplatil druhému manželu ze společných peněz. Podle Králíčkové27 můžeme hovořit o vyživovací povinnost mezi manžely pouze za předpokladu, kdy buď došlo smluvně k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, nebo pokud došlo k částečnému nebo úplnému zúžení institutu společného jmění manželů, nebo došlo k zúžení společného jmění manželů soudem, nebo pokud zanikl institut společného jmění manželů dle zákona o konkurzu a vyrovnání, nebo pokud zanikl institut společného jmění manželů dle trestního zákona. Jinak řečeno je o výživném mezi manžely možno hovořit pouze za předpokladu, že společné jmění manželů je nějakým způsobem smluvně nebo ze zákona zúžené nebo zrušené. Zákon ovšem o tomto nikde nehovoří a teoreticky je možno žádat výživné mezi manžely i za 27

KRÁLÍČKOVÁ, Z. Rodinné právo v otázkách a odpovědích. Praha: Computer Press, 2000, s. 35. 30

situace, kdy společné jmění manželů existuje v zákonném stanoveném rozsahu. To je také v praxi nejběžnější situace. Je třeba určit životní úroveň obou manželů a dle toho určovat vyživovací povinnost, i když následná vyživovací povinnost bude hrazena ze společného jmění manželů. Ale oprávněný manžel by stejnou životní úroveň se zákonem stanoveným společným jměním manželů žádným jiným způsobem nedostal (např. bankovní konto povinného manžela, kdy oprávněný nemá k němu přístup, odstěhování se povinného manžela apod.). Není tedy podmínkou stanovení vyživovací povinnosti mezi manžely smluvní nebo zákonné zúžení nebo zrušení až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti společného jmění manželů. Dalším důvodem, proč změna společného jmění manželů není podmínkou stanovení této vyživovací povinnosti, je to, že jeden z manželů může disponovat majetkem, který do společného jmění manželů nepatří.28 Tento majetek ovšem manželovi může zvyšovat (snižovat) životní úroveň. Tedy i majetek nenabytý za trvání manželství je předmětem zkoumání v rámci zjištění životní úrovně. Smyslem žalob na stanovení výživného je vyrovnání rozdílné životní úrovně manželů. Podle nyní platného znění ustanovení § 143 ObčZ do majetkového společenství patří kromě jiného realizovaný pracovní příjem a důchody, z nichž jsou hrazeny zejména osobní potřeby manželů. Vyživovací povinnost mezi manžely stanoví rozsah, v jakém mají být společné prostředky na úhradu potřeb každého z nich vynakládány. To znamená stanovení podílu, s kterým příjemce již není oprávněn nadále disponovat, ale je povinen jej předat druhému k uspokojení jeho potřeb, případně k jiné realizaci (úhrada potřeb rodiny, domácnosti, ale i vytvoření úspor). Ustanovení občanského zákoníku o způsobu užívání společného jmění a o řešení sporů, k nimž 28

Výjimky majetku nenáležícího do společného jmění manželů podle § 143 občanského zákoníku v platném znění. 31

v tomto rámci může mezi manžely dojít, se uplatňují v plné míře jen vůči té části příjmu, která zbývá po zajištění úhrad osobních potřeb obou manželů. Za trvání manželství soud mezi ně nemůže rozdělit uspořenou peněžní sumu a určit, že manžel domáhající se výživného může spotřebovat tu její část, na níž se vlastnicky podílí s druhým manželem.29 Tato uspořená částka totiž patří do společného jmění manželů a soud musí tuto částku zohlednit u každého manžela při stanovování životní úrovně každého z nich. Teprve poté určí, zda a kolik má povinný manžel platit manželu oprávněnému v rámci výživného mezi manžely. Rozhodující také určitě bude, zda uspořená finanční částka může být používána oběma manžely nebo k ní má přístup pouze jeden z nich. Je třeba si uvděomit, že v rámci vyživovací povinnosti při zachování společného jmění manželů, když vznikne jednomu manželovi povinnost platit výživné manželovi oprávněnému, tak se oprávněný manžel nestává výlučným vlastníkem této částky, nýbrž tato finanční hotovost nadále zůstvá ve společném jmění manželů. Oprávněný však s touto částkou může disponovat, což by před určením výživného soudem nebylo možné. Vzhledem k výše popasným problémům bych se přiklonil k méně frekventovanému postoji zrušení společného jmění manželů. Nejednalo by se samozřejmě o pouhé zrušení, ale tato problematika by se musela řešit komplexně, a to především ve vztahu na sociální zabezpečení, důchody nebo podíly na majetku. Pokud by za trvání manželství nabyl majetek některý z manželů nebo oba společně za trvání manželství, stali by se podílovými spoluvlastníky s tím, že každý by vlastnil jednu ideální polovinu.

29

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 1998, č. j. 22 Co 611/97, zdroj ASPI: 13982 (JUD) 32

S ohledem

na

téma

této

diplomové

práce

se

tomuto

konkrétnímu řešení věnuji pouze okrajově jako nástin možného řešení konfliktů výživného mezi manžely a společného jmění manželů. Institut úhrady nákladů společné domácnosti Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 občanského zákoníku se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti.30 Institut úhrady nákladů společné domácnosti upravuje § 19 odst. 1 a 2 zákona o rodině. Tento institut je poměrně nový, neboť byl do zákona o rodině přidán tzv. velkou novelou č. 91/1998 Sb. Upustilo se od formulace "uspokojování potřeb rodiny". Tato změna se pak promítá i do možnosti domáhat se u soudu úhrady těchto nákladů 30

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 16. 1. 2002, č. j. 21 Cdo 436/2001, zdroj ASPI: 28938 (JUD) 33

vedle vyživovací povinnosti mezi manžely jako samostatného nároku. Předchází se tak patovým situacím, které dosud nastávaly v případech, kdy jeden z manželů nepřispíval na náklady společné domácnosti (např. nepřispíval na nájem z bytu) a přitom nebyly splněny podmínky pro přiznání výživného na straně druhého manžela.31 Náklady společné domácnosti jsou zejména výdaje spojené s úhradou nákladů na bydlení, spotřeby energií, pojistného, zajišťování oprav a nákladů spojených s pořízením vybavení domácnosti atd. Analýzou konfrontace mezi výživným mezi manžely a náklady společné domácnosti můžeme dospět celkem k pěti možnostem, ke kterým může reálně dojít.32 Předpokladem je, že manželé žijí ve společné domácnosti: 1)

stejná životní úroveň a zároveň manželé hradí náklady společné domácnosti ve stejné výši – ideální situace

2)

stejná životní úroveň, ale jeden z manželů má vyšší náklady na společnou domácnost – druhý manžel má možnost obrátit se na soud, aby rozhodl o povinnosti hradit náklady společné domácnosti

3)

rozdílná životní úroveň manželů, ale oba hradí náklady domácnosti stejným dílem – manžel s nižší životní úrovní může soud žádat o určení rozsahu výživného mezi manžely

4)

rozdílná životní úroveň a současně manžel s vyšší životní úrovní hradí náklady společné domácnosti – tuto situaci zákon v podstatě neřeší, protože zároveň jeden z manželů může žádat výživné a druhý úhradu nákladů společné domácnosti – soud by měl potom

31

NYKODÝM, J. Novela zákona o rodině (zák. č. 91/1998 Sb. zák.). Bulletin advokacie, 1998, č. 8, s. 12-23. 32 Srovnej HULMÁK, M. Některé problémy majetkových vztahů mezi manžely po poslední novele zákona o rodině. Právní rozhledy, 2000, č. 4. s. 143-147. 34

rozhodnout jen o výživném, a to v takovém rozsahu (nižším), aby se zároveň přihlíželo ke zvýšené platbě na společnou domácnost 5)

rozdílná životní úroveň a manžel s nižší životní úrovní hradí náklady společné domácnosti – manžel s nižší životní úrovní žádá soud buď samostatně o výživné a zároveň i o povinnosti hradit náklady společné domácnosti, nebo pouze o výživné, v němž zahrne nárok na úhradu nákladů společné domácnosti

Vzhledem k těmto výše popsaným situacím a s ohledem k obdobným teoretickým problémům, které vznikají mezi výživným mezi manžely a společným jměním manželů, které jsou podrobněji uvedeny v podkapitole 3.3.1, by bylo vhodné, aby tento institut úhrady nákladů společné domácnosti vůbec neexistoval. Domnívám se, že se úhrada nákladů společné domácnosti může bez problému zařadit do pojmu výživného a v tomto institutu by se měla řešit. Neboť pokud manželé mají stejnou životní úroveň, ale jeden z nich hradí náklady společné domácnosti, tak ve své podstatě manželé stejnou životní úroveň nemají. Není důvodu žádat úhradu nákladů společné domácnosti, ale naprosto postačí návrh na určení výživného. Pro názornost vysvětlení předchozího odstavce zde uvádím jednoduchou tabulku:

35

Tab. č. 2: Životní úroveň a náklady společné domácnosti Manžel 1

Manžel 2

schopnosti, možnosti a

schopnosti, možnosti a

majetkové poměry

majetkové poměry

+ náklady na společnou domácnost =

=

životní úroveň

životní úroveň

Totiž i úhrada nákladů společné domácnosti může snižovat životní úroveň. V podstatě lze úhradu nákladů zařadit do majetkových poměrů účastníka. Pokud tedy pouze jeden z manželů hradí náklady společné domácnosti, ale ve výsledku mají stejnou životní úroveň, není důvod žalovat druhéha manžela. Nicméně se musím vrátit k tomu, jaký je pravděpodobně hlavní důvod proto, že tento institut je zahrnut v zákoně o rodině. Podle § 98 zákona o rodině, ačkliv je výživné nepromlčitelné, lze výživné mezi manžely přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení (to platí obecně pro každé výživné kromě výživného pro nezletilé děti). Toto omezení pro § 19 zákona o rodině neplatí, neboť se o žádný druh výživného nejedná. Žalobou na úhradu nákladů společné domácnosti se lze tudíž domáhat plnění i zpětně za dobu před podáním návrhu na zahájení řízení (uplatní se pak i obecná ustanovení občanského zákoníku o promlčení majetkových práv).33 Podle § 114 občanského zákoníku, pokud se jedná o práva mezi manžely, promlčení ani nepočíná ani neběží. Z tohoto by se dalo usuzovat, že právo manžela na úhradu

36

nákladů společné domácnosti je nepromlčitelné, neboť promlčení nezačíná ani neběží. Mohlo by se zdát, že se jedná o opětující se plnění (tím by platila obecná promlčecí doba tří let), ovšem z dikce zákona nelze jednoznačně vyvodit, že se o opětující plnění jedná. Náklady na domácnost jsou tak rozmanité, že u některých nákladů se může jednat o opětující plnění (např. inkaso) a u některých nikoliv (např. vymalování bytu). A nikde v zákoně o rodině se nepromlčení úhrady nákladů neomezuje. Pokud by tedy právo na úhradu nákladů společné domácnosti bylo nepromlčitelné, tento institut by měl svůj význam, neboť oprávněný by mohl po povinném tyto úhrady nákladů společné domácnosti požadovat od doby, kdy toto oprávnění vzniklo. Domnívám se však, že nepromlčitelnost tohoto nároku nepřispívá k právní jistotě účastníků, resp. manželů, a že takovýto účel tohoto § 19 zákona o rodině neměl zákonodárce v úmyslu. I přesto, že zákon výše popsaným způsobem dává možnost oprávněnému manželovi žádat zpětně do minulosti úhradu nákladů společné domácnosti, a je to proto jistě spravedlivé, nepřipadá mi spravedlivé to, že tak může učinit v podstatě až k datu jejich sňatku (od kterého už nemuseli oba stejným dílem přispívat na úhradu společné domácnosti).34 Proto bych tento institut buď úplně zrušil (resp. zrušil možnost soudního donucení – vypustit ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rodině) a zahrnul jej do vyživovací povinnosti mezi manžely, nebo omezil obdobně jako vyživovací povinnost tak, že lze tyto náklady přiznat pouze za určitou, pevně danou dobu (např. od podání návrhu nebo tři roky před podáním návrhu).

33

RADVANOVÁ, S. ZUKLÍNOVÁ, M. Kurz občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 42. 34 Jedná se samozřejmě o teoretickou možnost, protože v praxi bude oprávněný vzhledem k možnému vysokému počtu let s největší pravděpodobností v důkazní nouzi. 37

Problematika faktické odluky Faktickou odlukou rozumíme situaci, kdy manželé spolu nežijí. Tento termín zákon o rodině nezná, ale s faktickou odlukou (manželé spolu nežijí) počítá v § 24a odst. 1 zákona o rodině v souvislosti se smluveným rozvodem a dále v ustanovení § 24b odst. 2 téhož zákona o rozvodu manželství s tvrdostní klauzulí. Pokud zákon hovoří o tom, že manželé spolu nežijí, znamená to, že fakticky nevedou společnou domácnost. Neznamená to však, že manželé musí bydlet každý někde jinde. Mohou totiž spolu bydlet v jednom bytě, avšak nevedeou společnou domácnost. Problematika faktické odluky koresponduje s institutem úhrady nákladů společné domácnosti. Pokud totiž manželé spolu nežijí (faktická odluka), nemůže manžel hradící náklady své domácnosti požadovat po druhém manželovi, aby mu na tyto náklady přispíval. Zůstává tu však institut výživného mezi manžely a stejná životní úroveň. Tímto způsobem je možno tyto náklady na domácnost pokrýt, resp. mít stejnou životní úroveň. Sankční výživné mezi rozvedenými manžely Zánikem manželství rozvodem nezanikají mezi bývalými manžely všechna vzájemná práva a povinnosti. Jde především o práva a povinnosti k jejich nezletilým dětem. Společné jmění manželů zaniká, avšak všechny jejich vzájemné majetkové poměry zaniknout nemusí. Tak může nastat situace, že jednomu z bývalých manželů vznikne povinnost hradit výživné druhému rozvedenému manželovi, kterému vznikne z jeho společenského a majetkového postavení oprávnění toto výživné dostávat. Teprve až od 1. srpna 1998 se v souvislosti s rozvodem začalo používat institutu výživného rozvedeného manžela. Do té doby se 38

jednalo o příspěvek na výživu rozvedeného manžela.35 Další změnou bylo to, že zákon hovořil o nutné výživě, kdy v platném znění se jedná o výživu přiměřenou. Rovněž rozdílné bylo ustanovení § 93 ve znění platném do 31. 3. 1983, které omezovalo povinnost platit příspěvek na výživu na dobu pěti let. Novelou č. 132/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o rodině, byl tento paragraf zrušen. Konečně tzv. velkou novelou rodinného práva číslo 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, byl dříve zrušený § 93 změněn tak, že podle prvního odstavce může soud rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2, a dle odstavce druhého lze toto výživné přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu (§ 93 odst. 1, 2 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině) Protože z výše uvedeného je zřejmé, že výživné rozvedeného manžela může mít dvojí rozsah, existují i dva různé druhy podmínek, za kterých lze toto výživné přiznat. Vzhledem k tomu, že tato diplomová práce se zabývá právem na stejnou živorní úroveň, považuji za dostačující vzpomenout pouze podmínky podle § 93: 1)

oprávněný rozvedený manžel není schopen sám se živit (§ 92 odst. 1 ZOR)

2)

oprávněný rozvedený manžel požádá povinného bývalého manžela o poskytování výživného (§ 92 odst. 1 ZOR)

3)

povinný bývalý manžel má schopnosti, možnosti nebo majetkové

poměry

takové,

že

výživné

poskytovat (§ 96 odst. 1 ZOR) 35

HOLUB, M. Zákon o rodině a předpisy související. Praha: Orbis, 1977, s. 200. 39

může

4)

výživné není v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 ZOR)

5)

nebyla poskytnuta jednorázová dohodnutá částka na vyrovnání

v

budoucnu

splatného

výživného

rozvedeného manžela (§ 94 odst. 2 ZOR) 6)

oprávněný bývalý manžel se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel (§ 93 odst. 1 ZOR)

7)

rozvedenému oprávněnému manželovi byla rozvodem způsobena závažná újma (§ 93 odst. 1 ZOR)

8)

neuplynula doba tří let od rozvodu (§ 93 odst. 2 ZOR)

Rozsah vyživovací povinnosti tedy záleží na tom, zda rozvedenému oprávněnému manželovi byla rozvodem způsobená závažná újma a zároveň se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel. V takovém případě a za splnění dalších podmínek uvedených výše, má oprávněný rozvedený manžel právo na výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2 zákona o rodině. Rozsah takové vyživovací povinnosti je pak takový, že hmotná a kulturní úroveň obou rozvedených manželů bude zásadně stejná. Z toho lze dovodit, že budou zásadně mít stejnou životní úroveň. Nutno ovšem zmínit i § 93 odst. 2 zákona o rodině, který stanoví, že výživné v takovém rozsahu lze přiznat nejdéle na dobu tří let od právní moci rozvodu.36 V zákoně není upraveno, jak dlouho po rozvodu je možné žádat výživné v rozsahu jako mezi manžely. Pouze upravuje, že lze přiznat pouze na dobu 3 let od právní moci rozvodu manželství. Bylo by ovšem vhodné, aby tento nárok byl uplatněn co nejdříve od rozvodu. 36

HRUŠÁKOVÁ, M. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006, s. 145 40

Protože zákon stanoví, že rozvedenému oprávněnému manželovi byla rozvodem způsobena závažná újma. Není tedy důvodu čekat třeba i 2 roky a teprve potom si uvědomit, že byla vlastně způsobena újma a žádat výživné. Taková žaloba by byla patrně účelová a bylo by možno ji zamítnout s ohledem na dobré mravy a upozornit na možnost využití § 92 zákona o rodině. Za předpokladu, že povinný rozvedený manžel nebude mít schopnosti, možnosti ani majetkové poměry na to, aby mohl výživné poskytovat, nezbude oprávněnému, než aby uplatnil nárok na výživné proti svým dětem nebo vůči předkům. Kdyby byl oprávněný rozvedený manžel již v minulosti jednou rozveden, právo na výživné zaniklo uzavřením nového manželství. Proto již nemůže žádat výživné po dalších bývalých manželech. Jistě by to bylo také v rozporu s dobrými mravy. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými a obdobné užití § 85a zákona o rodině Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými upravuje zákon o rodině v §§ 88 až 90. Zákon mluví pouze o předcích a potomcích, kteří mají vzájemnou vyživovací povinnost, nejedná se tedy o rozsáhlé rodinné nebo příbuzenské vztahy, ale pouze o příbuzné v řadě přímé. Je třeba vyloučit rodiče a děti oprávněných, neboť tuto vyživovací povinnost upravuje zákon samostatně. Speciálním předpokladem pro vznik vyživovací povinnosti mezi příbuznými je odkázanost oprávněného na výživu. Mezi další všeobecné a pro všechny druhy výživného platné předpoklady jsou schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného a soulad s dobrými mravy. Rozsah tohoto výživného je dán v § 90 zákona o rodině, který stanoví, že právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho 41

nutně potřebují. Nutná výživa je nejužším výživným upraveným v zákoně o rodině. Má to logické odůvodnění, neboť výživné mezi ostatními příbuznými přichází na řadu až jako poslední, a proto se ve většině případů ani nepoužije. Nebylo by také spravedlivé požadovat po vzdálenějších příbuzných výživné ve velkém rozsahu. Protože takto definovaní příbuzní v řadě přímé mohou být zastoupeni ve velkém počtu, stanovuje zákon o rodině dvě zásady, podle kterých se určuje osoba povinná: Pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, přechází tato povinnost na předky = nejdříve jsou povinni potomci (vnuci), teprve poté předkové (prarodiče). Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost jen, nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší = nejdříve jsou povinni bližší příbuzní (prarodiče), teprve potom příbuzní vzdálenější (pravnuci). V takovémto pořadí jsou zásady upravené v textu zákona. Logičtěji by ovšem působilo, pokud by nejdříve bylo poukázáno na vzdálenost předků a teprve potom na předky či potomky. Nejdříve totiž hledáme vzdálenost předků i potomků zároveň a teprve když vzdálenost je stejná, využijeme další zásadu a určíme, že povinní jsou potomci. Pokud pominu z výše uvedených důvodů rodiče a děti, kteří do této skupiny vyživovací povinnosti nepatří, dostaneme se k závěru, že povinní jsou prarodiče, praprarodiče atd., vnuci nebo pravnuci atd. Z toho plyne, že jen ve vzácných případech bychom se dostali do potíží a využili výše zmíněné zásady, neboť těžko bude zároveň živý, zdravý a mít schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinný prarodič a povinný vnuk.37

37

Pokud budeme počítat průměrnou jednu generaci na 30 let, znamenalo by to, že abychom mohli počítat s vnukem oprávněného a s prarodiči oprávněného, musel by se vnuk zrovna narodit a prarodič by se dostal do Guinessovy kniha rekordů jako nejstarší člověk světa s věkem kolem 120 let. 42

Často se při využití této vyživovací povinnosti stává, že není jen jeden povinný, ale že je povinných více osob ve stejném stupni. Potom je třeba zkoumat schopnosti, možnosti a majetkové poměry každého povinného a podle zjištěných poměrů schopností, možností a majetkových poměrů se určí i poměr, v jakém bude každý povinný plnit vyživovací povinnost vůči oprávněnému. Novelou č. 91/1998 Sb., kterou se mění zákon o rodině, byl do zákona přidán odstavec 3 do § 88 zákona o rodině, který v případě výživného pro nezletilého oprávněného stanoví použití § 85a zákona o rodině. Ten stanovuje nevyvratitelnou právní domněnku 12,7násobku částky životního minima v prvním odstavci a ve druhém odstavci upravuje možnost tvorby úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Podle prvního odstavce § 85a zákona o rodině ten rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů dle zák. č. 586/1992 Sb., je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu. To je stanoveno zák. č. 463/1991 Sb., v platném znění. Poznatky soudní praxe z oblasti vyměřování výživného soukromým podnikatelům totiž jasně ukázaly, že je nutno dát soudům reálnou možnost zajistit odpovídajícím způsobem výživu dítěte i tehdy, jestliže povinný rodič nesplní svoji povinnost předložit potřebné podklady pro zhodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů. Proto zákon nově zavedl právní domněnku, že příjem povinného v těchto případech činí 12,7násobek příslušné 43

částky životního minima. Toto právní ustanovení tedy přenáší důkazní břemeno ohledně majetkových poměrů na povinného rodiče. Ustanovení § 85a zákona o rodině vzniklo jako odraz společenské reality, kdy je zcela běžné, že soukromí podnikatelé nepředkládají soudu potřebné doklady, neumožňují zjistit jejich příjmy, nevedou peněžní deníky, popř. je vedou nesprávným způsobem, kdy nelze z peněžního deníku zjistit všechny potřebné údaje, příjmy nejsou v tomto dokladu řádně evidovány, v položce výdajů jsou registrována i vydání ryze osobní povahy, která s provozem společnosti nikterak nesouvisí atp. Daňová přiznání jsou vypracována tak, aby položka zisku byla co nejnižší a neodrážela faktický stav hospodaření firmy. Vzniká tedy otázka, zda domněnku 12,7násobku životního minima lze použít pouze tam, kde povinný vůbec nepředložil požadované doklady, nebo i tam, kde údaje plynoucí z předložených dokladů jsou zjevně nevěrohodné a matoucí. Lze dovodit, že zákonodárce měl v úmyslu zabránit tomu, aby nedostatečnou spoluprací při objasňování podmínek a předpokladů pro vyměření výživného dle § 85 zák. o rodině byly poškozeny zájmy nezletilých dětí. Účelem citovaného právního ustanovení je tedy vytvořit možnost, pokud má soud poznatky o vysoké životní úrovni povinného, zajistit odpovídající životní úroveň oprávněného. Z toho vyplývá, že i v případě, že doklady, které povinný předložil a které jsou ve zřejmém rozporu s ostatními poznatky vyplývajícími z řízení, a které tedy neskýtají odraz jeho faktické životní úrovně, nejsou akceptovatelné, a soud má možnost použít domněnku dle § 85a zákona o rodině. Existuje však i opačný názor, dle něhož je tento výklad nepřiměřeně rozšiřujícím zákonné znění. Soudní praxe však ukázala, že tyto jiné názory soudy v potaz nevzaly a využívají zmíněné 44

domněnky i v případech, kdy otec podnikatel dané doklady soudu předloží. Uzavře-li soud, že rodič má vyšší příjem, než prokazuje, a má-li příjem z podnikatelské činnosti, vychází se při hodnocení jeho vyživovacích možností a schopností z § 85a odst. 1 zákona o rodině, tj. má se za to, že jeho měsíční příjem činí patnáctinásobek38 částky životního minima.39 Na straně druhé, pokud rodič splní svoji povinnost vyplývající z ust. § 85a odst. 1 zákona o rodině v míře vylučující aplikaci domněnky dle tohoto ustanovení a soud má jím tvrzený příjem za nevěrohodný, je třeba při stanovení vyživovací povinnosti hodnotit jeho vyživovací možnosti za přihlédnutí k jeho zjevně nevyužívaným schopnostem.40 Při úvaze o právní domněnce se jako nejoptimálnější jevila návaznost na částky životního minima, určeného zvláštním zákonem. Tyto částky totiž pravidelně reagují na změnu ekonomických podmínek a v návaznosti na ně, zejména na míru inflace, se mění.41 Dle mého názoru není ani tak důležité znát fakticky dosahované příjmy jednoho z rodičů, a proto i spory o výklad § 85a zák. o rodině nejsou důležité. Již několikrát bylo v této práci poukázáno na to, že ke stanovení výživného je třeba určit schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Není tedy nezbytné znát příjmy z podnikatelské činnosti, i když tento důkaz může mít svojí váhu (hlavně pokud je příjem vysoký). Pokud je však nezbytné zkoumat příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, nechal bych rozhodnutí o použití domněnky na uvážení soudu, tedy i v případě, že rodič podnikatel soudu veškeré doklady předloží, které se jeví zjevně 38

Rozsudek byl vydán v době, kdy platila domněnka patnáctinásobku, v současné platné právní úpravě zákona o rodině se jedná o 12,7násobek. 39 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 1998, č. j. 15 Co 257/98, zdroj ASPI: 14817 (JUD) 40 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12 1999, č.j. 16 Co 492/99, zdroj ASPI: 14660 (JUD) 41 Nová, H. Výživné v nové úpravě (zejména z hlediska soukromých podnikatelů). Obchodní právo, 1998, č. 7-8, s. 34-40. 45

nevěrohodné a matoucí. I tak je ovšem samozřejmě třeba zkoumat další majetkové poměry povinného, aby se zjistila jeho životní úroveň. Registrované partnerství a životní úroveň Ačkoliv téma této diplomové práce je životní úroveň podle zákona o rodině, je vhodné se zmínit i o právní regulaci výživného mezi registrovanými partnery stejného pohlaví a zkoumat tak, jakou životní úroveň jim tento zákon vzájemně může zajišťovat. Registrované partnerství je upraveno zákonem číslo 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2006. Tento zákon nebyl do dnešního dne novelizován. Vyživovací

povinnosti

jsou

v zákoně

o

registrovaném

partnerství upraveny v §§ 10 až 12. Partneři mají vzájemnou vyživovací povinnost, obdobně jako manželé. Ustanovení zákona jsou převzata ze zákona o rodině. Při trvání partnerství mají tedy partneři právo na stejnou životní úroveň. Pokud bylo partnerské soužití zrušeno, může bývalý partner, který není schopen sám se živit, žádat od bývalého partnera, aby mu přispíval na přiměřenou výživu. Bývalému partnerovi, který se na trvalém rozvratu společného vztahu nepodílel a jemuž byla zrušením partnerského vztahu způsobena závažná újma, může soud přiznat proti druhému bývalému partnerovi až na dobu tří let od zrušení partnerského soužití výživné ve stejném rozsahu, v jakém by vznikla vyživovací povinnost v případě, že partnerské soužití by nebylo zrušeno. Ve společných ustanovení je, opět stejně jako v zákoně o rodině, pojednáno o rozsahu výživného tím způsobem, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného,

46

jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo

majetkového

prospěchu,

popřípadě

zda

nepodstupuje

nepřiměřená majetková rizika. Rovněž nelze výživné přiznat, jestliže by bylo v rozporu s dobrými mravy. Je zřejmé, že zákonodárce zcela využil zákona o rodině a jeho ustanovení o výživném mezi manžely, stejně jako o výživném mezi rozvedenými manžely. Je to nepochybně správný krok, neboť nová konstrukce by mohla činit potíže a bylo by to v podstatě zbytečné. Existence partnerství není překážkou výkonu rodičovské zodpovědnosti partnera vůči jeho dítěti ani překážkou svěření jeho dítěte do jeho výchovy. Registrovaný partner, který je rodičem, je povinen zajistit vývoj dítěte a důsledně chránit jeho zájmy při použití přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a ohroženo jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Samozřejmě, že i přes existenci tohoto nového zákona, platí i nadále ostatní ustanovení zákona o rodině a jeho části o výživném. Pouze výživné mezi manžely a výživné rozvedeného manžela jsou nahrazeny novým zákonem. 5. Úvahy dle lege ferenda v návaznosti na připravovanou rekodifikaci občanského zákoníku Aktuální

úprava

soukromého

práva

je

výrazně

partikularizována. První příčinou tohoto jevu jsou ideologické důvody, z nichž u nás došlo k rekodifikačním pracem v letech 1963 až 1965. Základní schéma, které z nich vzešlo, zůstalo zachováno do současnosti.

Stojí

koncepčně

na 47

myšlence

slabého,

štíhlého

občanského zákoníku, který není určen k tomu, aby sehrál roli kodifikace integrující celé soukromé právo, a proto jej doplňují obsáhlé, na občanském kodexu více méně nezávislé zvláštní zákony či zákoníky, odděleně upravující i tradiční občanskoprávní témata – typicky jde o právo rodinné a o úpravu pracovních smluv, do jisté míry i o kolizní normy občanského práva hmotného. Tyto partikularizační tendence po roce 1989 paradoxně ještě zesílily. Občanský zákoník z r. 1964 byl sice zejména zákonem č. 509/1991 Sb. výrazně novelizován, a přizpůsoben tak do jisté míry novým společenským potřebám, jednalo se však o řešení chápané od počátku jako provizorní. Na tomto výsledku nic nezměnila ani víc jak desítka dalších dílčích novel občanského zákoníku. Z toho důvodu se v průběhu 90. let uskutečnily velké i menší legislativní projekty nadále zeslabující roli občanského zákoníku při regulaci soukromoprávních vztahů. Nejvýraznějším dokladem toho je fakt přijetí obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.), který se sice formálně k občanskému zákoníku přihlásil jako k obecnému předpisu, ve skutečnosti však představuje paralelní a vůči občanskému zákoníku konkurenční (a v mnohém duplicitní) soukromoprávní kodex.42 Dne 5. 10. 2005 uveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky návrh nového občanského zákoníku. Návrh sleduje obnovit pojetí občanského zákoníku jako obecného kodexu. Cíl je v restituci obecného kodexu soukromého práva a vytvoření podmínek pro rozchod s přežívající tradicí totalitního právního myšlení udržujícího existenci "samostatných" a "komplexních" zákonných úprav na soukromoprávním poli a generujících jejich další vznikání a rozvoj.43 42

věc.rtf [online]. 2005-10-05 [cit. 2007-06-08]. Dostupný z WWW: . 43 ELIÁŠ, K. ZUKLÍNOVÁ, M. Nový občanský zákoník.pdf [online]. 2005-10-05 [cit. 2007-0608]. Dostupný z WWW: . 48

Část druhá tohoto návrhu má název Rodinné právo a obsahuje ustanovení upravující záležitosti manželů, jejich dětí, dalších členů rodiny, jakož i záležitosti osob v poměrech, které manželské a rodinné poměry nahrazují nebo jsou jim obdobné, a to jak osobnostní, tak osobní a majetkové, tvoří ve svém souhrnu rodinné právo. Právo na stejnou životní úroveň je v návrhu občanského zákoníku nově použito v ustanoveních o uspokojování potřeb rodiny. V § 563 návrhu občanského zákoníku je uvedeno, že každý z manželů přispívá na krytí potřeb života rodiny a potřeb rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování peněžních a jiných hmotných plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy. Toto ustanovení odpovídá § 19 platném zákona o rodině, které ovšem neobsahuje část věty, že životní úroveň všech členů rodiny by měla být zásadně stejná. V navrhovaném zákoně není definováno, co je myšleno rodinou, avšak z celkového pojetí obsahu věty lze dovodit, že rodinou jsou manželé a jejich děti žijící ve společné domácnosti. Pokud ve společné domácnosti žijí i jiní potomci nebo předci, domnívám se, že i oni mají právo na zásadně stejnou životní úroveň. Není však jednoznačně jasné a zřetelné, kdo všechno by měl mít stejnou životní úroveň, neboť rodina a rodinná domácnost může být chápána i v širším smyslu. Výživné mezi manžely Samotné výživné mezi manžely je upraveno v § 570 návrhu občanské zákoníku, které je ve své podstatě shodné s dosavadní právní úpravou. Manželé tedy mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní

49

úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Výživné rozvedených manželů Výživné rozvedených manželů upravují §§ 627 až 631 návrhu občanského zákoníku. Jde opět v podstatě o přepis dosavadní právní úpravy – rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu. Prioritně se předpokládá, že o výši výživném se rozvedení manželé dohodnou. Stejně tak i tzv. sankční výživné je upraveno stejně jako dosavadní úprava. Malou výjimkou je, že právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu. Důvodem tohoto zpřesnění má být, že není nezbytné, aby sankční výživné pokrývalo celé tříleté období. Nedomnívám se však, že z dosavadní právní úpravy je patrno, že je třeba pokrýt celé tříleté období. Pokud § 93 odst. 2 zákona o rodině stanoví, že sankční výživné lze přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu, může jít i o dobu kratší, nejvíce na 3 roky. Právo na výživné zanikne uzavřením manželství oprávněného manžela anebo vstoupí-li do zapsaného partnerství. Vyživovací povinnost (mezi rodiči a dětmi a předky a potomky) Dalším druhem výživného je upraveno v Pododdíle 4 (Oddíl 3 – Rodiče a dítě, Díl 2 – Rodiče a dítě, Hlava II – Příbuzenství) nazvaném obecně Vyživovací povinnost. V §§ 781 až 785 návrhu občanského zákoníka je upraveno vzájemné výživné mezi potomky a předky, na což navazuje část zákona nazvaná Některá další ustanovení o výživném mezi rodiči a dětmi a předky a potomky v §§ 786 až 790 50

návrhu občanského zákoníku. Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce je upraveno v § 791 návrhu občasnkého zákoníku a některá další obecná ustanovení o výživném upravuje návrh občanského zákoníku v §§ 792 až 795. Z předchozího odstavce je patrné, že vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí a vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými je v návrhu nového občanského zákoníku upravena jako jeden druh vyživovací povinnosti, na rozdíl od platného zákona o rodině. Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb. Rozsah výživného rodičů vůči dětem a dětí vůči rodičům je jasná – životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů; dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu. Rozsah vyživovací povinnosti ostatních příbuzných však není nikde upraven. V § 781 odst. 2 návrhu OZ je stanoveno, že vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnost prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a majetkové poměry, jakož i schopnosti a možnosti povinného. Výživné mezi partnery Výživné

mezi

partnery

je

obsahově

řešeno

v Díle

4

navrhovaného občasnkého zákoníku. Hned v prvním paragrafu jsou uvedena vzájemná práva a povinnosti partnerů. Pro vzájemnou vyživovací povinnost jak v době trvání partnerství, tak i po jeho zrušení, se použijí obdobně ustanovení o vzájemné vyživovací

51

povinnosti manželů, popřípadě rozvedených manželů, ledaže osoby, které mají v úmyslu spolu vstoupit do partnerství, spolu uzavřou dohodu, v níž vzájemné budoucí poměry sami upraví, a to i pro případ zániku partnerství. Návrh zákoníku tak pouze odkazuje na své předchozí ustanovení a již neobsahuje své vlastní paragrofové znění, které je však i nyní téměř totožné s úpravou v zákoně o rodině. Vlastní zhodnocení návrhu Návrh nového občanského zákoníku jako celku hodnotím kladně především z toho důvodu, že se soukormé právo České republiky konečně odprostí od samostatných právních úprav soukromého práva. Nemyslím si ovšem, že by tento zákon zůstal dokonalým nenovelizovaným právním předpisem vzhledem ke stále se měnícím společenským podmínkám. Rozsahem jde o nějvětší český právní předpis. Zda je toto výhoda či něvýhoda jest na posouzení každého zvlášt. Chválihodným bezpochyby je sjednocení principů soukromého právo a celého soukromého práva jako takového do jednoho předpisu. Co se týče obsahu ustanoveních o rodině, tak se ve své podstatě nic nezměnilo, ve většině případů se změnila pouze formulace jednotlivých odstavců. Systém výživného byl změněn tak, že úprava vyživovací povinnosti již není v jednom celku, nýbrž je rozvržena do zákona tak, jak jsou zrovna upravena jiná práva a povinnosti daných osob. Takže výživné mezi manžely a výživné rozvedených manželů je nejen odděleno samo od sebe, nýbrž i od vyživovací povinnosti mezi příbuznými. Toto hodnotím negativně, zvláště s ohledem na laickou veřejnost. Domnívám se, že by bylo vhodnější celý institut výživného spojit. Avšak na druhou stranu je samozřejmě i výhodné systematika navrhovaná, a proto bych například zvolil takovou možnost, že by

52

vznikl samostatný díl zákona, který by se věnoval výživovací povinnosti, avšak dosavadní návrh by byl zachován, pouze by v novém díle byly odkazy na jednotlivé paragrafy různých druhů výživného a následovala by obecná ustanovení. Návrh občanského zákoníku rovněž upravuje práva a povinnosti partnerů. Pro vzájemné povinnosti a vzájemná práva partnerů se použijí obdobně ustanovení o povinnostech a právech manželů. Tím dochází k omezení opisování zákoníku, což považuji za rozumnou cestu. Rodinné právo je v návrhu občanského zákoníku upraveno velice podrobně. Myslím si, že snaha o systematičnost byla zachována a využita, jak nejlépe bylo vhodno. Je nepochybné, že se poměry ve společnosti budou opět měnit, ale stávající návrh považuji za aktuální a použitelný do praxe.

53

6. Stručná komparace s novou slovenskou právní úpravou Slovenská republika se po rozdělení československého státního útvaru postupně snaží o rekodifikaci jednotlivých zákonů a tím i o vytvoření vlastního právního řádu nezávislém na právním řádu českém. Dne 19. ledna 2005 Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 36/2005 Z. z., o rodině a o změně a doplnění některých zákonů, který nabyl účinnosti dnem 11. února 2005. Původním záměrem zákonodárců bylo včlenit rodinné právo do nového občanského zákoníku, ale nakonec byl přijat jako samostatný zákon. Nový zákon je budován na stejných principech jako zákon předešlý – rodina založená manželstvím je stále považována za základní buňku společnosti, manželství je rovnoprávním svazkem muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Rodičovství je pod zvláštní ochranou státu.44 Rozdíly ve vyživovací povinnost rodičů k dětem Stejně jako v české úpravě (§§ 85 až 86 zákona o rodině) i ve slovenské úpravě (§§ 62 až 65 zákona o rodine) má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Ustanovení § 62 odst. 3 slovenského zákona o rodině určuje, že každý rodič bez ohledu na svoje schopnosti, možnosti a majetkové poměry je povinný plnit svou vyživovací povinnost v minimálním rozsahu ve výši 30 % z částky životního minima na nezaopatřené nezletilé dítě nebo na nezaopatřené dítě podle zvláštního zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 601/2003 Z. z. o životním minimu. Podobné ustanovení český zákon o rodině nemá. Slovenská

54

právní úprava se tak snaží předejít situacím, kdy povinný má velice nízké schopnosti, možnosti a majetkové poměry. Aby tato situace nezpůsobovala nezaopatřeným dětem újmu, musí každý rodič plnit alespoň 30 % z částky životního minima na toto dítě. Pravděpodobně by ani podobná úprava v České republice nebyla zcela účinná, pokud ještě nemáme zaveden tzv. institut náhradního výživného (viz následující subkapitola). Jinak řečeno, proč mít minimální výživné, když by ho nemohl v některých případech nikdo plnit. Přesto se domnívám, že podobná právní úprava by mohla rodiči, který se o dítě stará, alespoň částečně pomoci i bez institutu náhrdadního výživného. Pokud je určen minimální rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem, vyvstává otázka, zda by nebylo vhodné určit i maximum rozsahu. Dle mého názoru určení maximálního rozsahu nepřipadá do úvahy s přihlédnutím k tomu, že dítě se má podílet na životní úrovni svých rodičů. Určením maxima by životní úroveň dítěte mohla být naprosto odlišná (nízká) od životní úrovně rodičů. To je nepřípustné. Rozdílná úprava je i v případě, pokud má rodič příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmu a neprokáže soudu své příjmy, předpokládá se, že jeho průměrný měsíční příjem představuje dvacetinásobek sumy životního minima. Česká právní úprava považuje za dostatečný 12,7násobek životního minima. Myslím si, že tento rozdíl nehraje až tak důležitou roli, neboť není považována manžely za sankci. Proto se dle mého názoru budou chovat stejně při 20násobku i při 12,7násobku, pokud jde o prokazování výše příjmů z jiné než závislé činnosti.

44

PAVELKOVÁ, B. KUBÍČKOVÁ, G. ČEČOTOVÁ, V. Zákon o rodine – Komentár s judikaturou. Šamorín: Heuréka, 2005, s. 7 55

Náhradní výživné Zvláštním institutem slovenského právního režimu výživného pro dítě je náhradní výživné. To upravuje zvláštní zákon č. 452/2004 Z. z. o náhradním výživném ve znění zákona č. 613/2004 Z. z. Tento zákon upravuje právní vztahy při poskytování náhradního výživného pro dítě, řízení o náhradním výživném a řízení o uplatnění náhrady za poskytnuté náhradní výživné. Pojem náhradního výživného je tímto zákonem vymezen takto: a) náhradní výživné je suma poskytnutá státem na zabezpečení výživy oprávněné osoby v případě, že vyživovací povinnost neplní povinná osoba b) oprávněná osoba je dítě, kterému bylo přiznáno výživné pravomocným

rozhodnutím

soudu

nebo

soudem

schválenou dohodou, c) povinná osoba je rodič dítěte, nebo jiná fyzická osoba, které bylo pravomocným rozhodnutím soudu nebo soudem schválenou dohodou uložená povinnost platit výživné dítěti d) žadatel je rodič, oprávněná osoba, jiná fyzická osoba nebo právnická osoba, které má povinná osoba podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo podle soudem schválené dohody platit výživné pro oprávněnou osobu e) penále je 25 % sumy poskytnutého náhradního výživného za příslušný měsíc, které příslušný orgán vymáhá spolu s náhradou za poskytnuté náhradní výživné Podmínky

pro

poskytnutí

náhradního

výživného

jsou

následující: 1) neplacení výživného v plné výši povinnou osobou za tři po sobě následující měsíce od splatnosti poslední splátky 56

výživného a placení výživného není možno zabezpečit výkonem rozhodnutí, 2) řádné plnění povinné školní docházky oprávněnou osobou, 3) trvalý pobyt oprávněné osoby na území Slovenské republiky. Rozsah tohoto náhradního výživného je omezen výší výživného určenou pravomocným rozhodnutím o uložení povinnosti platit výživné, nebo soudem schválené dohody, nejvýše však 1,2 násobek životního minima pro nezaopatřené dítě. Obdobný zákon by rádi v platném znění viděli i někteří zákonodárci v České republice. Návrhem zákona se sněmovna nyní zabývá již potřetí. Poprvé návrh předložila v roce 2001 tehdejší sociálnědemokratická poslankyně Jana Volfová a další – návrh byl ve druhém čtení vzat zpět. Podruhé pocházel již z dílny Čurdové a dalších, předložen byl v roce 2005. Přes veto Senátu prošel zdárně celým schvalovacím procesem, narazil až na prezidenta Václava Klause. Ten jej vetoval několik dnů po loňských parlamentních volbách, v době, kdy se už stará sněmovna nemohla sejít a nová o vetu nemohla rozhodnout. Návrh tak spadl pod stůl.45 Náhradní výživné považuji za zcela opodstatněný institut v právním řádu státu, který si říká „sociální“. To, že se obdobný zákon doposud nepřijal v České republice, považuji za chybné. Pokud je povinný rodič v prodlení s placením výživného a zároveň nemá exekucí postižitelný majetek, tak kdo jiný by měl oprávněnému dítěti, potažmo rodiči, v zoufalé situaci pomoci, než stát. A stát má po tomto náhradním vyplacení více možností (především finančních), aby 45

Gita – genderová tisková a informační agentura [online]. 2007-03-20 [cit. 2007-20-07]. Dostupný z WWW: < http://www.ta-gita.cz/na-vlastni-kuzi/uspech-nahradni-vyzivneproslo-prvnim-kolem/>. 57

poskytnutou částku vymáhal od povinného zpět. Tato situace může být výhodnější než jiná další státní dávka jako pomoc, která by nemusala být od povinného rodiče vymahatelná. Bylo by rovněž vhodné upravit v takovém zákoně maximální výši náhradního výživného nebo by také byla možnost rozsah výživného stanovit podle životního minima oprávněného, což by bylo dle mého názoru všeobecně spravedlivější. Maximem a zároveň i minimem rozsahu náhradního výživného by tak bylo životní minimum oprávněného. Rozdíly ve vyživovací povinnosti mezi manžely Slovenská právní úprava (§ 71 zákona o rodine) je v podstatě shodná s úpravou českou (§ 91 zákona o rodině). Za zmínku stojí to, že v § 71 odst. 1 slovenského zákona o rodině se stanoví rozsah tak, aby životní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. V české úpravě není tento termín použit, ačkoliv význam je stejný. Česká úprava v § 91 odst. 2 českého zákona o rodině obsahuje namísto životní úrovně zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů. Rozdíly ve výživném rozvedeného manžela Tento druh výživného upraveného v §§ 72 až 73 zákona o rodine se od české právní úpravy (§§ 92 až 94 zákona o rodině) dosti liší. Především vůbec neobsahuje tzv. sankční výživné v českém zákoně o rodině v § 93. Dále časově omezuje poskytování výživného na dobu pěti let, kdy soud může tuto dobu výjimečně prodloužit, zejména pokud manžel není z objektivních důvodů schopen sám se živit ani po uplynutí této lhůty, a především pokud jde o manžela, kterému bylo v řízení o rozvodu manželství svěřené do osobní péče dítě

58

s dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, nebo pokud sám manžel má dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžadující soustavnou péči. Ve slovenském zákoně o rodině není ustanovení o zániku práva na výživném poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy. Dílčí závěr Z mého pohledu bych zkonbinoval oba dva zákony dohromady. Ponechal bych sankční výživné, které má bezpochyby své opodstatnění. Dále bych nechal možnost, kterou dává rovněž čeký zákon, a to poskytnout jednorázovou částku, čímž právo na výživné zanikne. Ze slovenské právní úpravy bych převzal omezení poskytování výživného na dobu pěti let s možností prodloužení. Domnívám se, že delší doba již není potřebná pro poskytování výživného a oprávněný má po pěti letech jiné možnosti, jiné povinné osoby, od kterých může výživné žádat. Rovněž zánik práva na výživné posyktnutím jednorázové částky (kterou český zákon obsahuje) a omezení poskytování výživného na určitou dobu (kterou český zákon neobsahuje) jsou si dle mého názoru svou myšlenkou hodně blízké. Jako největší rozdíl v obouch úpravách rodinného práva považuji náhradní výživné, které obsahuje pouze slovenský právní řád. Tento institut bych v obdobném duchu považoval za velice přínosný i pro české právo i přes pravděpodobně vyšší finanční zatížení státu.

59

7. Závěr Životní úroveň analyzovaná mojí prací se týkala zákona o rodině. Je nepochybné, že stejná životní úroveň, jakožto jeden z aspektů rovného postavení muže a ženy by měla být naprostou samozřejmostí ve vyspělém demokratickém státě. K naplnění účelu tohoto institutu je třeba důsledně postupovat nejen podle jednotlivých ustanovení zákona o rodině v platném znění, ale dalším důležitým faktorem je sledovat principy, na kterých je zákon o rodině stavěn. Jedině tak může být naplněn záměr zákonodárce, totiž aby členové rodiny měli pokud možno stejnou životní úroveň a nedocházelo tak k diskriminaci osob uvnitř rodiny. Životní úroveň není zákonem definována, jelikož se jedná o proměnlivý parametr. Není možné určit rozsah životní úrovně, neboť každý má životní úroveň jinou. Cílem ovšem není to, aby měli všichni lidé stejnou životní úroveň, ale aby alespoň měli možnost a právo na stejnou životní úroveň lidé sobě nejbližší, tedy rodina. Ačkoliv je z lidského hlediska zcela normální, aby se rodinní příslušníci respektovali a snažili se o to, aby jejich životní úroveň byla co nejlepší a v rámci možností stejná, není tomu tak vždy. Proto zde vstupuje do mezilidských a rodinných vztahů zákon o rodině, který stanovuje pravidla pro případ, že by tyto vztahy byly více či méně narušené. V mé diplomové práci jsem charakterizoval vyživovací povinnosti, které se přímo týkají stejné životní úrovně. Tuto problematiku jsem mimo jiné musel komparovat se společným jměním

manželů,

neboť

situace

v tomto

směru

není

zcela

jednoznačná. Přikláním se k radikálnějšímu názoru, že společné jmění manželů by nemuselo vůbec existovat s tím, že by se muselo

60

vypracovat nové komplexní řešení tohoto problému s vazbou na sociální zabezpečení, důchody, podíly na majetku apod. Tím by se majetkové poměry mezi manžely ujasnily a byly by pro mnoho lidí srozumitelnější. Tak by se vyřešil i problém střetu výživného a společného jmění manželů. Patrně tento krok lze těžko považovat v následujích desetiletích za uskutečnitelný. Zrušení by musela ovšem doprovázet další nová ochranná opatření vůči ekonomicky slabšímu partnerovi. Spotřební charakter výživného a stejná životní úroveň stojí v pojmovém protikladu. Pokud je potřeba zachovat stejnou životní úroveň, není možné se zaměřit na pouhou spotřebu výživného. Důležitější je zjišťovat majetkové poměry na straně povinného, podle kterého se určí životní úroveň. Tuto myšlenku již obsahuje návrh nového občanského zákoníku, který stanovuje, že hledisko stejné životní úrovně předchází hledisku odůvodněných potřeb. Manželé mají mít zásadně stejnou životní úroveň. Pro jeho dosažení je možné se obrátit na soud a žádat, aby rozsah vyživovací povinnosti uložil. V platné právní úpravě zákona o rodině je však ještě jeden institut, který může manžel proti svému manželovi použít, a to úhradů nákladů společné domácnosti. Tyto dva instituty stojí vedle sebe a neodporují si, vyživovací povinnost však může v sobě zahrnovat úhradu nákladů společné domácnosti. Domnívám se, že by bylo třeba institut úhrady nákladů společné domácnosti ještě lépe právně upravit nebo zcela vypustit s tím, že by se náklady na domácnost promítly do vyživovací povinnosti. Zmínil jsem se také o právní úpravě registrovaného partnerství, ačkoliv úprava není v zákoně o rodině. Toto partnerství je však velice podobné svazku manželskému, a to platí i o právní úpravě výživného, která je až na vyjímky totožná.

61

Vzhledem k tomu, že už více jak deset let trvá snaha o rekodifikaci celého soukromého práva a o vznik nového občanského zákoníku, který by obsahoval i ustanovení o rodinném právu, zaměřil jsem se rovněž na navrhované rozdíly od platného zákona o rodině. Návrh nového občanského zákoníku považuji obsahově i systematicky za dobrý způsob řešení vzhledem k nejednotným principům občanského práva jako celku. Ovšem s ohledem na platný zákon o rodině se nejedná o zlomovou novelizaci, neboť institut výživného je v návrhu upraven pouze formálně a jen částečně systematicky. Právní úprava rodinného práva jako celku i úprava týkající se stejné životní úrovně je i s ohledem na rozhodovací praxi dostačující a dle mého názoru není třeba zákon o rodině rekodifikovat. Ovšem snahy o rekodifikaci občanského zákoníku postihujícího celé občanské právo včetně práva rodinného považuji za správný krok. Navrhovaný občanský zákoník považuji za přehledný a kladně hodnotím zastřešení principů celého občanského práva. Ve Slovenské republice je všeobecný zájem na diskontinuitě s původním československým právem. Rovněž slovenští zákonodárci chtějí rekodifikovat soukromé právo podobným způsobem jako v české republice, avšak navzdory tomu vznikl nový samostatný zákon o rodině. V závěrečné části této kapitoly se zaobírám rozdíly ve vyživovacích povinnostech, se kterými životní úroveň velice úzce souvisí. Slovesnká právní úprava rodinného práva je velice podobná úpravě české, což je mimo jiné dáno tím, že slovenští normotvůrci měli českou, resp. česko-slovenskou právní úpravu jako vzor. Do české právní úpravy bych však začlenil slovenským právem upravený institut náhradního výživného, který v českém právu chybí. Právní úprava stejné životní úrovně se dotýká všech osob podléhajích právní úpravě zákona o rodině. V podstatě každý má 62

právo vůči určité osobě na stejnou životní úroveň. Stejně tak ovšem na stranu druhou máme i povinnost vůči oné osobě poskytnout jí souvztažně stejnou životní úroveň. Každý by měl získat informace o svých právech, aby nebyl nevědomky jiným využíván.

63

Literatura

Knihy a časopisy BIČOVSKÝ, Jan. Právny poradca v rodine. Bratislava : Obzor, 1981. 512 s. ELIÁŠ, J. GLOS, J. a kol. Rodinné právo. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974. 305 s. HOLUB, M. NOVÁ H. Zákon o rodině a předpisy související. 4. vydání. Praha : Linde, 2000, 717 s. ISBN 80-7201-209-6. HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. Praha : Linde, 2002, 734 s. ISBN 80-7201-328-9 HOLUB, M. Zákon o rodině a předpisy související. 2. vydání. Praha : Panorama, 1986, 640 s. HOLUB, M. Zákon o rodině a předpisy související. Praha : Orbis, 1977, 461 s. HRUŠÁKOVÁ, M. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006, 398 s. ISBN 80-7239192-5 HULMÁK, M. Některé problémy majetkových vztahů mezi manžely po poslední novele zákona o rodině. Právní rozhledy, 2000, č. 4, s. 143-147.

64

KRÁLÍČKOVÁ, Z. Rodinné právo v otázkách a odpovědích. Praha : Computer Press, 2000, 112 s. ISBN 80-7226-365-X LUŽNÁ, R. Výživné rozvedeného manžela. Právo a rodina, 2006, č. 8, s. 9 – 12. NÁVEDLOVÁ, K. Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Katedra občanského práva, 2006, 124 s. NOVÁ, H. Výživné v nové úpravě (zejména z hlediska soukromých podnikatelů). Obchodní právo, 1998, č. 7-8, s. 34-40, ISSN 12108278. NYKODÝM, J. Novela zákona o rodině (zák č. 91/1998 Sb. zák). Bulletin advokacie, 1998, č. 8, s. 12-23. PÁVEK, F. Zákon rodičům a dětem. 2. vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1989, 224 s. ISBN 80-04-23898-X PAVELKOVÁ, B. KUBÍČKOVÁ, G. ČEČOTOVÁ, V. Zákon o rodine – Komentár s judikaturou. Šamorín : Heuréka, 2005, 369 s. ISBN 80-89122-24-8 RADIMSKÝ, J. RADVANOVÁ, S. Zákon o rodině – komentář. Praha : Panorama, 1989, 435 s. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý, (§§ 1 až 284). svazek 1, Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelsví V. Linhart, 1935, 1192 s. 65

SCHILLER, M. a kol. Péče o děti v ČSSR. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1971, 400 s. Skupina poslanců Poslanecké sněmovny. Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb. ASPI. Interní číslo ASPI: 618 (fin). Vydání dne 2. 2. 1998. RADVANOVÁ, S. ZUKLÍNOVÁ, M. Kurz občasnkého práva – Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999, 216 s. ISBN 807179-182-2 Judikatura Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1998, č. j. 18 Co 345/98, zdroj ASPI Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2004, č. j. 10 Co 150/2004, zdroj ASPI Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 1998, č. j. 22 Co 611/97, zdroj ASPI Usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 16. 1. 2002, č. j. 21 Cdo 436/2001, zdroj ASPI Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 1998, č. j. 15 Co 257/98, zdroj ASPI Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12 1999, č. j. 16 Co 492/99, zdroj ASPI

66

Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů České republiky ve věcech

vypořádání

bezpodílového

spoluvlastnictví

manželů,

projednaných občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČR 3. 2. 1972 (Cpj 86/71), zdroj ASPI Ostatní zdroje ELIÁŠ, K. ZUKLÍNOVÁ, M. Nový občanský zákoník.pdf [online]. 2005-10-05 [cit. 2007-06-08]. Dostupný z WWW: . Gita – genderová tisková a informační agentura [online]. 2007-03-20 [cit. 2007-20-07]. Dostupný z WWW: . Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2007-06-02]. Dostupný z WWW: . věc.rtf [online]. 2005-10-05 [cit. 2007-06-08]. Dostupný z WWW: . Životní úroveň - CoJeCo - Vaše encyklopedie [online]. 14.3.2000, 29.8.2000 [cit. 2007-04-10]. Dostupný z WWW: .

67

Resumé The topic of the present dissertation is “Right to the Same Living Standards Pursuant to the Family Law”. The same living standards in the family law are a brand new issue in the historical context. The rights and obligations of the man and woman have thus been balanced, which was hardly imaginable in the past times. The child, at the same time, enjoys the right to the same living standards as his parents regardless of whether or not he was born in wedlock. The existing legislation thus gives family members a lawful option to have the same living standards. The present dissertation aims at analysing the role of living standards in legal relations governed by the Family Act, as amended. As the term ‘living standards’ is used in the above law only moderately, it is necessary to ascertain which provisions of the law directly or indirectly apply to this level. Considering the above topic, the dissertation undoubtedly describes the types of the duty to support and maintain that are directly connected with the issue of living standards, i.e. mutual duty of parents and children to provide support and maintenance, the duty to support and maintain between spouses, alimony for a divorced spouse. The dissertation also deals with the issue of registered partnership that is also related to the same living standards with regard to the new law adopted in 2006. This dissertation assesses the consumption character of alimonies in the historical context, i.e. from the end of World War II. Legislation pertaining to alimonies has been subject to numerous changes even after 1989 and its interpretation has moved to another level compared to the period prior to 1989. A major amendment and

68

regulation of the alimony issue adopted in 1998 has not yet been fully brought to the notice of lawyers and some court decisions in practice still fail to respect the new principles set forth in the amendment. The purpose of this dissertation is to explain the new interpretation of living standards in relation to alimonies. Part I deals with important terms that shall be moved to the legal level as not all the institutes have been defined by the law. The other parts deal with the relevant duties to support and maintain, including confrontation with the past; relations between alimonies and community property; payment for the common household; matter-of-fact separation, etc. In consideration of the efforts in the Czech Republic to establish a new Civil Code that is to contain the family law, too, this dissertation also deals with the proposed changes and modifications. Although this may not be the specific wording to be adopted by Parliament of the Czech Republic, the draft will undoubtedly be used as a basis. This is why it is good to know how it regulates familyrelated legal relations in terms of the right to the same living standards. In conclusion, the dissertation assesses that part of the drafted civil code pertaining to alimonies in family relations. The final part makes a comparison between the development of the Czech and Slovak legislation. The Slovak legislation had for long been comparable with the Czech regulations not only with regard to the common legal history. On 19 January 2005, the National Council of the Slovak Republic, however, adopted Act no. 36/2005 Coll., Family Act, as amended, which became effective on 11 February 2005. This Act is a brand new regulation of the family-related legal relations independent of the Czech Republic. This is why the different family law regulations in the Czech Republic and Slovakia pertaining to the topic of this dissertation are mentioned. 69

The results of the dissertation are summarised in the conclusion being an evaluation with the author’s own reflections de lege ferenda.

70