PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a právní věda Katedra finančního práva a národního hospodářství
Diplomová práce Měnové unie ve světě Veronika Řeháková
2015/2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Měnové unie ve světě zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
___________________
2
Abstrakt: Diplomová práce se zabývá především měnovými uniemi existujícími v současné době ve světě. Pro pochopení souvislostí je zařazen historický exkurs pojednávající o měnových uniích na našem území. Práce vymezuje obecný rámec fungování měnových unií, obecně vymezuje důvody jejich vzniku. V další části poskytuje přehled významných existujících měnových unií, podrobněji rozebírá Evropskou měnovou unii, včetně historie jejího vzniku, současné podoby a možného budoucího vývoje. Pozornost je věnována všem významnějším měnovým uniím.
Klíčová slova: Měnové unie, Evropská unie, Mezinárodní měnové dohody, Hospodářské unie, Měnová integrace, Centrální banka
Abstract: This diploma thesis is focused especially on the monetary unions, which currently exist in the world. For a better understanding of the context this dissertation include historical excursion, which dealing about monetary unions on our territory. Diploma thesis generally delimit the working of the monetary unions and the reasons for their creation. The next part provides an overview of important existing monetary unions, dealing about European Monetary Union, the history of her established, current status and the possible development. This diploma thesis is focused on all significant monetary unions.
Key words: Monetary union, European Union, International Monetary Agreement, Economic Union, Monetary Integration, Central Bank
3
Obsah: 1
Úvod................................................................................................................. 6
2
Definice pojmů ................................................................................................ 8
3
4
5
6
2.1
Měnová unie ............................................................................................. 8
2.2
Hospodářská unie ..................................................................................... 9
2.3
Měnové právo ........................................................................................... 9
2.4
Měnová suverenita ................................................................................. 10
2.5
Centrální banka ....................................................................................... 11
Exkurs do minulosti ....................................................................................... 13 3.1
Měnová unie Rakouska-Uherska po vzniku Československa ................ 13
3.2
Měnová unie České a Slovenské republiky po vzniku samostatných států 14
3.3
Závěr (poučení) z historických měnových unií ...................................... 17
Měnové unie v současnosti a důvody jejich vzniku ...................................... 19 4.1
Stabilita měny ......................................................................................... 20
4.2
Vytvoření jednotného trhu...................................................................... 20
4.3
Neschopnost nebo obtížnost vytvoření vlastní měny ............................. 20
4.4
Politická motivace .................................................................................. 21
Cíle měnových unií ........................................................................................ 22 5.1
Politická stabilizace ................................................................................ 22
5.2
Hospodářský růst .................................................................................... 22
5.3
Snížení nákladů na export ...................................................................... 22
Rozdělení měnových unií .............................................................................. 24 6.1 Měnové unie se společnou centrální bankou podléhající pravomoci dvou či více států ........................................................................................................ 24 6.2 Přehled existujících měnových unií se společnou centrální bankou a podílem členských států na měnové politice měnové unie ............................... 25 6.2.1
Evropská měnová unie .................................................................... 25
6.2.2
Východokaribská měnová unie (Eastern Caribbean Currency Union) 34
6.2.3
Západoafrická měnová a ekonomická unie ..................................... 35
4
6.2.4 6.3
Středoafrické měnové a ekonomické společenství ......................... 36
Měnové unie s jednou centrální bankou pod pravomocí jednoho státu . 37
6.3.1
Americký dolar................................................................................ 37
6.3.2
Australský dolar .............................................................................. 39
6.3.3
Novozélandský dolar....................................................................... 40
6.3.4
Švýcarský frank ............................................................................... 40
6.3.5
Singapurský dolar ........................................................................... 41
6.3.6
Turecká lira ..................................................................................... 42
6.3.7
Ruský rubl ....................................................................................... 43
7
Závěr .............................................................................................................. 45
8
Seznam použitých pramenů ........................................................................... 48 8.1
Seznam použité literatury ....................................................................... 48
8.2
Seznam ostatních použitých zdrojů ........................................................ 48
5
1 Úvod Zpracování tématu Měnové unie ve světě nebylo doposud jako diplomová práce zpracováváno, tudíž věřím, že díky jeho novosti bude tématem zajímavým a možná i přínosným. Obecně lze říci, že neexistuje žádná publikace, učebnice či jiný zdroj, který by se tímto tématem komplexně zabýval. Jednotlivé publikace se zabývají většinou pouze jednou konkrétní měnovou unií a nevěnují se jejich srovnání či ucelenému přehledu. Měnové unie se neustále vyvíjejí, stejně tak jako vztahy mezi státy. Měnové unie se proměňují jednak svojí vnitřní strukturou a uspořádáním, které ve svém základu či podstatě sice zůstává stejné, avšak v zájmu jejich zachování je nutné reflektovat jejich vnitřní vývoj i vývoj vně jednotlivých unií. Měnové unie jsou ve většině dobrovolné svazky států, které se rozhodly ke vzájemné spolupráci. Měnovou unii velice často provází i spolupráce hospodářská, neboť je většinou v zájmu států nejen používání společné měny, což může být často naopak nevýhodné, neboť stát nemůže v plném rozsahu provádět měnovou politiku, ale především ekonomická spolupráce, která přispívá k ekonomickému rozvoji. Měnové unie však nemusí vznikat pouze dobrovolným rozhodnutím, ale i určitými historickými událostmi, jako je vznik nového státu, rozdělení států případně sloučení států. Vzhledem k tomu, že státy se rozdělují, případně slučují za určitým účelem, je velice nepravděpodobné, že by chtěly nadále používat stejnou či případně odlišnou měnu. Lze uvést příklady z historie, jako je rozdělení Československa, po kterém následoval i rozpad měnové unie. Tomuto tématu se v této práci budu nadále věnovat. Příkladem pro sloučení států je sjednocení Německa. Po pádu železné opony, které v každém z předcházejících států používalo odlišnou měnu a po vzniku jednoho státu na německém území bylo samozřejmým krokem i sjednocení měny. Nejednalo se měnovou unii, neboť došlo pouze k sjednocení měny nově vzniklého státu na místo dvou předchůdců, avšak má pro další vývoj na evropském kontinentu obrovský význam, neboť znovusjednocení Německa lze považovat za významný krok k evropské integraci a v konečném důsledku tedy i ke vzniku jednotné evropské měny - eura. Pokud by k tomuto kroku
6
nedošlo, je vcelku pravděpodobné, že by se další události ohledně jednotné evropské měny vyvíjely jiným směrem. Nejdříve považuji za nutné vymezit pojmy nezbytné pro zpracování této práce a pro vymezení okruhu, kterým se bude zabývat. V další části považuji za přínosné zaměřit se na motivace a příčiny, které vedou ke vzniku měnových unií, neboť skutečnost, proč vůbec měnové unie mezi státy vznikají je zcela zásadní. Následuje historický exkurs, který se zaměří na měnové unie, které existovaly na našem území v minulosti. V této části se budu věnovat nejenom jejich vzniku, průběhu, problémům, které vznikaly, právní úpravou, ale i příčinami zániku, neboť tyto příčiny nám mohou nastínit i budoucí možné problémy měnových unií současných. Historickým měnovým uniím na území jiných států, ačkoliv jich bylo po celém světě obrovské množství, se v této práci věnovat nebudu, neboť studium historických měnových unií ve světě by zcela jistě vystačilo na samostatnou práci a tato diplomová práce je zaměřena na stav aktuální. V další části této práce přistoupím k jejímu jádru, tedy měnovým uniím současným. Zaměřím se na jejich vznik, právní úpravu a problémy, které jejich existence přináší. Práce bude zaměřena především na nejvýznamnější měnovou unii - Eurozónu. Dále se budu věnovat americkému dolaru, ačkoliv nepředstavuje formální měnovou unii, mnoho států jej používá jako svoji jedinou měnu, vedle své vlastní měny nebo na ni má pevně navázaný kurs své měny. Jeho role ve světové ekonomice je stále nezastupitelná, ačkoliv se poslední dobou jeho postavení mění. Situace, kdy státy používají měnu státu jiného, ačkoliv spolu neuzavřely formální měnovou unii, není výjimečná. Netýká se pouze amerického dolaru a eura, ale i jiných měn. K těmto okolnostem podrobněji v kapitolách o jednotlivých měnových uniích. Cílem mé práce není udělat pouhý přehled všech existujících měnových unií v současnosti či minulosti, ale pokusit se vytvořit ucelený obraz o tomto jevu, který je bezesporu celosvětově významný a ovlivňuje ekonomiku celého světa.
7
2 Definice pojmů 2.1 Měnová unie Měnová unie je společenství dvou či více samostatných států, které se rozhodnou ke společné koordinaci měnové politiky a jsou určitým způsobem vzájemě provázány pomocí svých užívaných měn. Možností, jak mohou postupovat, je několik. První možností je systém vzájemně pevně stanovených kurzů měn mezi státy. Takto po určitou dobu fungovala i Eurozóna. Další možností, dá se říci další krokem, může být rozhodnutí užívat společnou měnu, tak jak se stalo i u Eura. Pomocí mezinárodních dohod je následně možné přistoupení dalších států k této unii, které nejsou „plnoprávnými“ členy. Jejich přistoupení a používání měny je právem upraveno, avšak nemají pravomoc zasahovat do měnové politiky unie (případně jiného státu) a jejich pravomoci jsou vymezeny pouze touto dohodou, případně navazujícími dohodami. Jde o formální, právem upravenou měnovou unii. Takto pojatá definice měnové unie však nevyhovuje měnovým uniím neformálním, neboť zde nemusí být patrná vůle z obou stran. Není výjimečná situace, kdy se jeden stát jednostranně rozhodne, aniž by existovala byť neformální domluva, užívat měnu jiného státu.1 Společných znaků pro měnové unie není příliš, neboť měnových unií je velké množství a každá z nich je jinak upravena, tudíž i hledání společných znaků, které by vyhovovaly naprosto každé existující měnové unii, je velice obtížné. Pokud mluvíme o měnové unii, máme zpravidla na mysli měnovou unii formální, tedy unii na základě dohody států. Neformálních měnových unií v historii existovalo a v současné době existuje, větší množství než těch formálních.2
SYCHRA Zdeněk. Realizace Hospodářské a měnové unie v EU: implementace, přístupy, důsledky. Disertační práce. Brno : Masarykova univerzita, 2007, 15 s. 2 Rozdělení na formální a neformální měnové unie bylo použito z důvodu zpřehlednění. 1
8
2.2 Hospodářská unie Měnová unie bývá zpravidla navázána na unii hospodářskou, neboť společná měna a většinou na to navázaná měnová politika vyžaduje i hospodářskou spolupráci, v opačném případě se státy vystavují riziku, že špatná hospodářská politika jednoho státu může nepříznivě ovlivnit i ekonomickou situaci v ostatních členských státech měnové unie. Hospodářskou unií se rozumí vzájemná spolupráce v oblasti hospodářské, která může být komplexní ve všech oblastech, nebo se může zaměřovat pouze na vymezené oblasti, například v oblasti vývozu a dovozu zboží, nemusí se již však vztahovat na služby. Hospodářská unie, případně jiné forma úzké hospodářské spolupráce je pro měnovou unii zcela zásadní. Pokud by mezi státy neexistovala hospodářská spolupráce, lze si jen těžko představit, že by byly v měnové unii.
2.3 Měnové právo Považuji za potřebné vymezit pojem měnového práva, v jehož rámci se měnové unie pohybují. Měnové právo je součástí práva finančního, které se vyčlenilo z práva správního. Nejedná se o samostatné právní odvětví, pouze o jeho podmnožinu, tedy subsystém, neboť nenaplňuje všechny znaky, které jsou k tomuto vymezení potřebné. Nelze ji definovat ani jako určitou část správního práva. Nelze přesně vymezit okruh, kterým se měnové právo zabývá, neboť není možné naprosto přesně stanovit hranici mezi měnovým právem a právem rozpočtovým, devizovým atd., neboť jeden předpis může obsahovat jak morny práva měnového, tak normy práva jiného. Měnové právo můžeme vymezit jako okruh všech předpisů vnitrostátního a mezinárodního práva, které se měnovým právem zabývají. Význam měnového práva je však obrovský. Vzhledem k této skutečnosti by zcela jistě mohlo být kodifikováno, avšak k tomuto prozatím měnové právo v České republice ani v
9
jiném evropském státě nesměřuje. Kodifikace měnového práva dosáhlo v současné době pouze Bulharsko.3 Měnové právo má každý suverénní stát, bez ohledu na skutečnost, zda užívá vlastní měnu, či měnu cizího státu (ať už na základě dohody nebo jednostranného rozhodnutí), případně se rozhodl pro členství v měnové unii a používáním měny společné pro konkrétní měnovou unii měnové právo reguluje.4 Jedná se tedy o neohraničenou množinu právních předpisů, jejíchž společným znakem je předmět úpravy. Předpisy jsou vždy veřejnoprávní povahy, avšak nemusí být vždy nutně jen částí správního práva, neboť měnové právo má obrovských dosah i do dalších odvětví.
2.4 Měnová suverenita Měnová suverenita je považována za jeden z nejdůležitějších aspektů suverenity státu. Tradičně byla považována za jeden z projevů suverenity státu. Vstupem země do měnové unie se části své suverenity vzdává, neboť již nadále nemůže ovlivňovat svojí měnovou politiku. Měnová suverenita byla vždy spojována se suverenitou státu, pojí se s ní výkon nezadatelných práv nad měnou a měnovou politikou. Tradičně bylo za území, se kterým byla spojována, vždy územím jednoho státu. Stát jako suverén určuje svoji měnu na svém státním území, zavazuje, případně i donucuje subjekty nacházející se na jeho území používat danou měnu, stanovuje další pravidla pro oběh měny a v neposlední řadě je symbolem státu.5 Přenesení měnové suverenity na jinou instituci či jiný stát je taktéž určitým projevem státní suverenity, neboť rozhodnutí přenést část svých pravomocí, a tedy
MRKÝVKA, Petr. Determinace a diverzifikace finančního práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 222 s. ISBN 978-80-210-6041-8. 4 MRKÝVKA, Petr. Propedeutika finančního práva I: obecná část. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015, 94 s. ISBN 978-80-210-7745-4. 5 TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 180 s. ISBN 978-80-7179-940-5. 3
10
i měnovou suverenitu na jiného či nadnárodní instituci, je svobodným rozhodnutím státu. Znakem suverenity státu je právě existence měnového práva, tedy možnost regulovat právo v oblasti peněžního zřízení státu a to jak přímo prostřednictvím norem vnitrostátního práva nebo i přenesením svých pravomocí na jiného suveréna. Znaky měnové suverenity můžeme pozorovat i u nestátních útvarů. Jedná se o celky, které sice nebyly mezinárodním společenství uznány jako stát, avšak fakticky z hlediska jejich fungování státem jsou.6 Jedná se především o území, které jednostranně vyhlásily nezávislost za podpory jiného státu. Nejznámějším příkladem je Severokyperská turecká republika, kterou doposud uznalo pouze Turecko, ačkoliv existuje již více než 30 let. Ta je z hlediska mezinárodního společenství stále okupovaným územím patřícím Kypru a potažmo tedy i součástí Evropské unie. Suverenita státu představuje klíčový pojem, neboť označuje vlastnost státu vykonávat nejvyšší státní moc. Pojem státní suverenity vyjadřuje nepodřízenost státní moci jiného suveréna. Pokud je stát, byť pouze v určité oblasti, podřízen suverenitě jiného státu či jiného útvaru, o část své suverenity nutně přichází. Vzniká nám tedy otázka, pokud stát přichází o část své suverenity, tedy o jeden ze základních znaků státu, přichází také o část své státnosti z pohledu ústavního práva? Odpověď lze dovodit z výše uvedených skutečností, tedy vzhledem k tomu, že se stát části své suverenity vzdá dobrovolně a souhlasí s podrobením se rozhodnutím autority, kterou si zvolil, je stále suverénní.
2.5 Centrální banka Centrální banka, nesoucí často označení přímo ve svém názvu, popřípadě často označována jako národní banka je nejdůležitější institucí, mající na starosti měnovou politiku. Jde tedy o nezávislou státní instituci, prostřednictvím které se
MRKÝVKA, Petr. Propedeutika finančního práva I: obecná část. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2015, 94 s. ISBN 978-80-210-7745-4. 6
11
monetární politika provádí, má na starosti stanovování cílů měnové politiky a pravomoc provádět kroky, které vedou k naplnění stanovených ekonomických cílů. Centrální banka je také bankou pro komerční banky. Poskytuje jim úvěry, přijímá vklady v podobě povinných či dobrovolných rezerv, má na starosti dohled nad komerčními bankami. Dalším úkolem centrálních bank je emise bankovek a mincí. Banka je v tomto případě limitována předpisy, které se na ni vztahují, a má na starosti také jejich zavádění do oběhu. Pravomoci, úkoly a cíle jednotlivých centrálních bank se v každém státě liší, neboť každý stát, potažmo měnová unie má tuto oblast upravenu dle své úvahy a vychází také ekonomické a politické situace státu či celé měnové unie.
12
3 Exkurs do minulosti 3.1 Měnová unie Rakouska-Uherska po vzniku Československa Po 1. světové válce se Rakousko-Uhersko rozpadlo na několik států samostatných. Vzhledem k tomu, že se tak stalo v důsledku válečného konfliktu, nebylo možné pro nástupnické státy se na tuto skutečnost připravit. Měnová závislost na Rakousku byla pro nově vzniklou Československou republiku značně nevýhodná, neboť Československo sice mělo prostřednictvím ministerstva financí zákonné měnové kompetence, avšak velká část pravomocí zůstala v rukou Rakousko-Uherska, neboť to mělo veškeré kompetence v oblasti měnové. Výše popsaná situace byla pro Československo značně nevýhodná a i z hlediska politického nevyhovující. Z tohoto důvodu byly započaty kroky, které vedly k měnové odluce. Z hlediska organizačního se však jednalo o značně složitý zásah, který bylo třeba pečlivě připravit. Hlavním důvodem byla inflace a celková ekonomická situace v ostatních nástupnických státech Rakouska-Uherska. Šlo tedy především o skutečnost, že na začátku nebyli vydány nové československé bankovky a vyměněny za stávající měnu v držení obyvatelstva a společností na území státu, ale pouze o okolkování stávajících bankovek vyšších nominálních hodnot. Ze strany československého státu bylo vnímáno vysoké riziko možnosti dovozu bankovek z ostatních nástupnických států, neboť po okolkování bankovek a zavedení československé měny docházelo v Československu k výrazně nižší inflaci než v ostatních nástupnických státech Rakouska-Uherska. Dalším krokem k definitivní měnové odluce bylo vydání vlastních bankovek. Nešlo pouze o symbolický krok definitivního oddělení nově vzniklého státu od Rakouska-Uherska, i když i tato skutečnost sehrála svoji roli, ale hlavně o dovršení osamostatnění Československa od rozpadlé monarchie. Československo po oddělení měn naplňovalo všechny znaky samostatného suverénního státu a vlastní měna mu umožňovala uskutečňovat vlastní měnovou politiku.
13
3.2 Měnová unie České a Slovenské republiky po vzniku samostatných států Dne 1. 1. 1993 vznikly dva nové samostatné státní útvary - Česká republika a Slovenská republika. S rozdělením Československa se spojovalo mnoho politických i praktických otázek. Bylo nutné předem stanovit způsob, jak bude naloženo se společnou měnou - československou korunou. Samostatné státy vznikly dne 1. 1. 1993, avšak stále měly jednu společnou měnu. Rozdělením států tak byla vytvořena měnová unie, která trvala od 1. 1. 1993 do 8. 2. 1993. I když existovala jen velice krátkou dobu, měla pro tehdy nově vzniklé republiky velký význam. Umožnila plynulý přechod ze společné měny na měnu samostatných států a ochránila tak nově vzniklé státy před hrozbou vysoké inflace a hrozby nekontrolované směny československé koruny za novou měnu pouze jednoho státu. Pozvolný přechod tak zajistil stabilitu a neohrozil nově vznikající ekonomiky, které v té době byly stále ještě v počátku transformace ekonomiky socialistické na ekonomiku tržní. Jedním z hlavních cílů vytvoření této dočasné měnové unie bylo zajištění měnové stability, zachování důvěry v domácí měnu a prevence praktických problémů při přechodu na novou měnu. Československá koruna si v této době již získala určitou kredibilitu a pro nástupnické měny - českou a slovenskou korunu však nebyla zajištěna. To byl jeden z nejdůležitějších důvodů, které vedly ke snaze učinit tento proces co nejšetrněji. Necitlivý zásah by mohl způsobit měnovou nestabilitu, podkopání domácí i zahraniční důvěry v nově vzniklé měny a v celkovém důsledku by mohl mít negativní důsledky na ekonomiku nově vzniklých samostatných států. Rozdělení státu na dvě samostatné republiky už tak sebou přinášelo řadu politických a ekonomických výzev, které mohly mít negativní
14
dopady na ekonomiku nově vzniklých států. Z tohoto důvodu bylo třeba k novému měnovému uspořádání přistupovat velice citlivě.7 Po určitou dobu bylo uvažováno i možné společné měně do budoucna, za této situace by však nedošlo k úplnému oddělení ekonomik obou států a symbolicky by tak nedošlo ani k úplnému oddělení států a tedy úplnému završení procesu rozdělení Československa. Společná měna měla tedy velmi krátkého trvání a existovala pouze z praktických důvodů překlenutí určitého časového období do vzniku samostatných měn národních států a tedy k získání měnové suverenity - jednoho ze znaků suverénního státu. Touha po vlastní měně měla však základ především v otázkách politických, nikoliv ekonomických.8 K rozdělení státu a jejich společné měny byla nezbytná právní úprava řešící úskalí tohoto procesu. Prvním právním předpisem upravujícím tento přechod byla Smlouva o měnovém uspořádání podepsaná v říjnu 1992 představiteli budoucích států. Jedná se o jednu ze smluv uzavřenou před zánikem federace. Tato smlouva však zdaleka neřešila všechny problémy spojující se s přechodem na nové měny. Řešila pouze stádium, kdy bude po přechodnou dobu po vzniku samostatných států používána společná měna.9 Proces přechodu bylo následně nutné upřesnit dalšími vzájemnými dohodami, neboť tato smlouva neupravovala dostatečně celý proces přechodu ze společné měny na měny samostatných států. Tohoto názoru byla i vláda České republiky, která tento svůj postoj deklarovala na schůzi vláda konané 21. října 1992.10 Prvním krokem nezbytným k dokončení procesu byl vznik samostatných národních bank. Česká národní banka vznikla dne 1. 1. 1993 na základě
DĚDEK, Oldřich. Ekonomické aspekty zániku Československa. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Fortuna, 1997, 208 s. ISBN 80-7168-442-2. 8 Emisní činnost. Měnová odluka: Česká národní banka [online]. Česká národní banka, 2009 [cit. 26. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.historie.cnb.cz/cs/emisni_cinnost/menova_odluka/ 9 DĚDEK, Oldřich. Ekonomické aspekty zániku Československa. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Fortuna, 1997, 208 s. ISBN 80-7168-442-2. 10 Záznam z jednání vlády České republiky ze dne 21. října 1992, č. 35112/92. vlada.cz [online]. Úřad vlády České republiky, 1992 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: https://kormoran.odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/19C1924244BBB9C7C12571B6006EA 496 7
15
zákona č. 6/1993 o České národní bance. Tento zákon stanovuje jako hlavní cíl péči o měnovou stabilitu, kdy právě po měnové odluce České a slovenské republiky se jevilo jako jedno z největších rizik tuto stabilitu neohrozit. Dále bylo tímto zákonem upravena vnitřní organizace, vztah centrální banky k vládě, emise vydávání bankovek a mincí a další její pravomoci a oprávnění. Technické provedení odluky obou měn upravil na našem území zákon o oddělení měny, který nabyl účinnosti 2. února 1993 a stanovil datum oddělení měn, tedy výměnu československých korun na koruny české již na 8. až 12. února 1993. Měnová odluka tak v konečném důsledku proběhla velice hladce a to právě díky vzájemnému konsenzu vlád České a Slovenské republiky, ačkoliv se názory na tuto skutečnost, někdy velmi značně, rozcházely. Měnová odluka České a Slovenské republiky tak finálně dovršila proces rozdělení společného státu. O tom, zda by byla déle trvající měnová unie pro Českou republiku nebo Slovensko výhodná, se dá vyvodit závěr z dalšího vývoje. Kurz slovenské koruny vůči české koruně byl po celou dobu existence slovenské koruny slabší, obvykle se pohyboval 75:100. Pouze s této skutečnosti však nelze dovozovat, že by musela být ekonomika Slovenska zánikem měnové unie poznamenána, jednalo se spíše o historické dědictví, kdy Česká republika byla vždy bohatší částí státu. České i slovenské koruně (v důsledku tedy i ekonomikám států) významně pomohla i skutečnost, že po sametové revoluci zůstala československá koruna i přes vysokou inflaci a devalvaci měny měnou poměrně stabilní, neboť za situace, kdy by byla měna nestabilní a zatížena nestabilním kurzem, bylo by obtížnější i zavedení nových národních měn.11
MRKÝVKA, Petr. Propedeutika finančního práva I: obecná část. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015, 100 s. ISBN 978-80-210-7745-4. 11
16
3.3 Závěr (poučení) z historických měnových unií Zkoumáním příčin neúspěchu historických měnových unií můžeme dojít k závěru, za jakých podmínek mají šanci na úspěch současné měnové unie. Ze všech zde uvedených (i neuvedených) neúspěšných snah o fungování měnové unie lze vyvodit závěr, že vznikali z důvodů ekonomických, jejich zánik byl však způsoben nejen důvody ekonomickými, ale velice často spíše z důvodů politických. Zánik měnových unií naprosto logiky nastane při vzniku nových států, neboť si lze jen stěží představit, že vznikne nový stát, ať už vznikne jakýmkoliv způsobem, a bude nadále používat svoji předchozí měnu, kterou měl společnou se státem předchozím. To především z důvodu, že vznik nových států je vždy spojen s válečnými či minimálně názorovými konflikty a přijetí vlastní měny, případně rozhodnutí používat měnu jiného státu je tak projevem nově získané suverenity státu v oblasti měnového práva. S rozpadem měnové unie se pojí mnoho důsledků a následky na ekonomiku států této bývalé měnové unie se odvíjí především od skutečnosti, nakolik organizovaně měnové oddělení členů měnové unie proběhlo. Na příkladu rozdělení Československé měnové unie může ukázat právě tu možnost, kdy se měnová unie rozdělila po vzájemné domluvě a koordinovaně v nástupnických státech. Za této situace se velice významně omezily negativní dopady, které toto rozdělení může mít (nejenom) na ekonomickou situaci státu. Ačkoliv zde vznikly určité náklady na tento proces, dá se říci, že byly spojeny pouze se samotnou skutečností vydávání nových bankovek a mincí a s tím související výměnou v poměrně krátkém časovém horizontu. Naproti tomu, pokud se jedná o rozpad měnové unie, z našeho pohledu oddělení nově vzniklého Československého státu od Rakouska – Uherska, šlo o jednostranné rozhodnutí, které provázeli mnohé problémy a negativní ekonomické dopady, avšak bylo v porovnání s možností udržovat stejný stav stále přijatelnějším a nakonec nelze zapomenout ani na určitý symbolický prvek, který dovršil osamostatnění Československa od Rakouska – Uherska, zvláště v kontextu doby,
17
kdy měli státy snahu vytvářet spíše národnostní útvary, které budou mít co největší míru autonomie.12
Integrační snahy mezi státy lze pozorovat až po 2. světové válce, kdy byly právě poučením ze situace mezi válkami a právě proběhlou 2. světovou válkou. 12
18
4 Měnové unie v současnosti a důvody jejich vzniku Měnové unie můžeme rozdělit na formální a neformální, jak již bylo uvedeno výše.13 Formální měnové unie jsou upraveny smlouvy mezi státy, stejně tak jsou smluvně upraveny podmínky přistoupení k nim, podmínky setrvání, případného vystoupení, koordinace měnové politiky atd. Neformální měnové unie naproti tomu existují fakticky, stejnou měnu používá více států, avšak nejsou smluvně upraveny. Stát se může jednostranně rozhodnout k používání měny cizího státu, aniž by se státem, jehož měnu používá, uzavřel jakoukoliv dohodu. Na druhou stranu nemá tento stát žádnou možnost ovlivnit měnovou politiku a je stává se tak tedy závislým na rozhodování jiného státu. Motivace pro tento krok mohou být rozličné a je třeba je zkoumat případ od případu. Obecně lze říci, že častou příčinou bývá malá velikost státu, kdy by používání vlastní měny bylo pro stát významně nevýhodné především z hlediska směnitelnosti měny a ztížení obchodu. Nejvýznamnější měnovou unií v současnosti je Eurozóna. Nejvýznamnější neformální měnovou unií neustále zůstává americký dolar, což se dle mého předpokladu ani v dohledné budoucnosti jen tak nezmění. V této kapitole se pokusím popsat hlavní motivace vedoucí ke vzniku měnových unií. Toto téma však nejde obsáhnout naprosto vyčerpávajícím způsobem, neboť nelze postihnout veškeré aspekty vedoucí ke vzniku měnových unií, neboť někdy nejsou ani zcela zřejmé. Budeme se pohybovat v obecné rovině, kdy se většina těchto předpokladů dá na jednotlivé měnové unie aplikovat, avšak u vzniku každé měnové unie byly motivace různé, často odlišné
Žádné ustálené rozdělení měnových unií v současné době neexistuje. Jediná shoda panuje právě na „formálních“ a „neformálních“ měnových uniích. Další podrobné dělení je tak podle kritérií stanovených autorem práce. 13
19
4.1 Stabilita měny Především pro vznik neformálních měnových unií, tedy pro vznik takové měnové unie, kdy jeden stát začne používat měnu jiného státu je nejdůležitější především měnová stabilita. Toto se děje především politicky nestabilních zemích, neboť pokud nefunguje vláda, nemůže fungovat stejně tak i měnová politika, neboť tam, kde nad ní není dohled, je ohrožena mnoha faktory. Měnové unie můžeme však sledovat i mezi tzv. státy třetího světa, které se snaží vytvořit měnovou (většinou současně i hospodářskou) unii a svoji měnu většinou pevně navazují na jinou stabilní měnu, nejčastěji euro nebo americký dolar.
4.2 Vytvoření jednotného trhu Vytvoření jednotného trhu bez bariér obchodu mezi jednotlivými státy je jedním z velkých cílů měnových unií. Nemusí být cílem vždy, vyjma samotné měnové unie vyžaduje spolupráci i jiných oblastech, slazení právních předpisů členských států měnové unie a především odstraněni faktických a právních bariér obchodu. Měnová unie se však zpravidla pojí i s hospodářkou spolupráci, jak již bylo uvedeno výše. Z tohoto důvodu lze říci, že usnadnění obchodu je motivací vždy a k tomuto vede právě odstraňování překážek obchodu.
4.3 Neschopnost nebo obtížnost vytvoření vlastní měny Neschopnost vytvoření vlastní měny se většinou pojí s nestabilitou státu, či jiného útvaru. Pro malé státy či státní útvary by vytvoření měny nebylo z ekonomického hlediska výhodně a nesmíme odhlédnout od aspektu, že by se mohli dostat do situace, kdy by jí toto vytvoření vlastní měny přineslo více negativního než pozitivního. K problémů, které by u velmi malých států, případně u státních útvarů, které nejsou uznány mezinárodním společenstvím je hned několik Obtížná směnitelnost domácí měny - z tohoto navazují omezení importu a exporty a tedy i stagnování či oslabení ekonomiky, neochota zahraničních partnerů obchodovat
20
v této měně, pramenící ze skutečnosti, že ji lze používat velmi omezeně, stejně tak jako velká provázanost se sousedními státy a tedy by nastal problém používání jiné měny i při běžném obchodním styku. Z tohoto důvodu by zavedení měny mohlo být často neúčelné, neboť by se běžně v konečném důsledku ani nepoužívala.
4.4 Politická motivace Pro vznik měnové unie nemusí být rozhodující pouze ekonomické aspekty, ale někdy naopak jsou nejdůležitější motivací pro vznik měnových unií aspekty politické. Často se spíše jedná o kombinaci jednotlivých faktorů, do kterých politická motivace významně zasáhne. Stejně tak může být politická motivace důvodem pro rozpad měnové unie, kdy tuto situaci jsme mohli několikrát sledovat v minulosti, například při rozpadu Československé měnové unie, kde politická motivace byla tou hlavní a možná i jedinou příčinou jejího rozpadu.
21
5 Cíle měnových unií 5.1 Politická stabilizace Měnové unie často nemají pouze svůj aspekt ekonomický, ale i politický. Společná měna několika států může být považována za nejvyšší stupeň vzájemné spolupráce dvou či více států. Stát se tak nejen vzdává části své suverenity, kdy pravomoci v této oblasti jsou ze suverénního státu předány jinému subjektu, ale také akceptuje úzké ekonomické propojení se státem jiným, kdy politické nebo ekonomické výkyvy v rámci monetární unie budou mít své následky na ekonomiku.
5.2 Hospodářský růst Používání jedné měny na větším území přináší snadnější obchod mezi státy, které jsou součástí měnové unie. V konečném důsledku tedy dochází k zvýšení importu i exportu a z toho plynoucí hospodářský růst. Dopad měnové unie na hospodářský růst je zcela jistě diskutabilní, neboť důležitějším faktorem, než je používání jedné měny, je spíše dopad případné hospodářské unie nebo hospodářských dohod. Pouhé zavedení společné měny může usnadňovat přeshraniční transakce, avšak neodstraní faktické překážky obchodu mezi státy. Jde o těžko zjistitelný dopad, neboť nelze zjistit, jak by se ekonomika států vyvíjela v případě, kdy by byla zavedena pouze unie hospodářská, nikoliv měnová, případně by bylo pokračováno pouze v unii měnové. Ekonomiku států ovlivňuje velké množství vlivů a lze pouze spekulovat, co je důsledkem čeho.
5.3 Snížení nákladů na export Snížení nákladů na export zboží přispívá k jeho snadnější realizaci, neboť obecně lze říci, že čím méně překážek pro obchodování mezi státy existuje, tím větší je potenciál obchodu mezi nimi. Samozřejmě nemůžeme opomenout skutečnost, že nejdříve musí existovat pro zboží či služby poptávka, avšak snížení počtu překážet,
22
je jedno, zda administrativních, finančních, má zpravidla za následek zvýšení exportu, neboť se vyplatí obchodovat i se zbožím, které má menší obchodní marži a o zaplacení cel by se již jeho vývoz nemusel vyplatit. Zavedením jednotné měny dojde nejenom k administrativnímu usnadnění, ale především přináší jistotu stabilního stabilních cen pro obchody z různých států, neboť v případě obchodů, kdy jeden ze subjektů se nachází na území státu používajícího jinou měnu, zde vzniká nejistota, jakou cenu za své výrobky nebo služby v konečném důsledku obdrží. Toto riziko se samozřejmě zvětšuje s vyšší nestabilitou kurzu měny, které se státy snaží předcházet, avšak vývoj na mezinárodních finančních trzích jim to ne vždy umožní, neboť možnosti, které mají pro ovlivnění stability kurzu, jsou omezené.
23
6 Rozdělení měnových unií Rozdělení měnových unii je možné hned z několika hledisek. Měnové unie můžeme dělit podle různých kritérií, některé však bude obtížné zařadit do určité kategorie. Pro účely této práce jsem se rozhodla dělit měnové unie především z hlediska podílu na pravomoci jednotlivých členských států na rozhodování o měnové politice, kdy tato skutečnost vychází především s hlediska, zda existuje centrální banka, která má ve své pravomoci měnovou politiku a mohou se na ní jednotlivý členové určitou částí podílet. Není neobvyklé, že centrální banka a tedy měnová politika unie podléhá jen některému z jejich členů, naopak lze říci, že měnové unie, na jejichž měnové politice se podílejí všechny státy, které měnu používají, jsou velmi neobvyklé. Jedná se především o „méně atraktivní“, tedy ekonomicky slabší měny, o jejich používání nemá žádný ze států zájem.
6.1 Měnové unie se společnou centrální bankou podléhající pravomoci dvou či více států Měnová unie s jedinou společnou centrální bankou, jenž podléhá pravomoci všech jejích členů, není v současné době (ani v minulosti nebyla) příliš obvyklá. Takové uspořádání měnové unie vyžaduje od států velkou míru koordinace měnové politiky, stejně tak jako právní úpravy v této oblasti. Primárním znakem těchto měnových unií je společná měnová politika, na které se podílejí její členové prostřednictvím společné centrální banky (bank).
24
6.2 Přehled existujících měnových unií se společnou centrální bankou a podílem členských států na měnové politice měnové unie 6.2.1 Evropská měnová unie Jednotná evropská měna - euro je nejvýznamnějším projektem Evropské unie a završuje jednu část její integrace. Měnová unie radikálně změnila hospodářkou podobu unie. Důsledky jsou dramatické na politické a ústavní úrovni jednotlivých států – dochází k přenosu suverenity jednotlivých států na jiného suveréna – Evropskou unii, která je představována Evropskou centrální bankou.14 Vznik jednotné evropské měny neměl dopady pouze na státy zúčastněné na této unii, ale i obrovské dopady na mezinárodní měnové transakce a mezinárodní platební styk. Euro je v současnosti druhou nejvýznamnější světovou měnou, pomocí které se uskuteční přibližně 20 % finančních transakcí ve světě. 15 Přípravy na zavedení společné evropské měny vyžadovaly mnohaleté stádium příprav a jsou vyústěním dlouhodobé spolupráce evropských zemí, která započala po 2. světové válce vznikem Evropského společenství uhlí a oceli. Spojení společná evropská měna a její název – euro, již sama o sobě evokuje jeden z hlavních cílů sjednocení Evropy a ideál do budoucnosti, že by se měna stala skutečně celoevropskou, stejně tak jako samotná Evropská unie. Tato ambice však zůstává vizí do budoucna a vzhledem k současné politické situaci jí nejspíš nebude nikdy dosaženo. V současné době využívá Euro jako svojí měnu 19 států: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko, které jsou současně členy Evropské unie. Ostatní členské státy Evropské GOEBEL, Roger. Americké pohledy na evropskou měnovou unii. Právník, 2004, č. 4, s. 305. TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 33 s. ISBN 97880-7179-940-5. 14 15
25
unie jsou zavázány přijmout Euro jako svoji měnu.16 Vzhledem k současné politické situaci se však zdá nepravděpodobné, že by k tomuto mohlo v dohledné době dojít. V době dokončování této práce již byl znám výsledek referenda Velké Británie o vystoupení z Evropské unie a vzhledem k tomu, že se voliči v referendu vyjádřili pro vystoupení a Velká Británie by tedy měla začít postupovat ve smyslu článku 50 Smlouvy o Evropské unii a začít vyjednávat s Evropskou radou podmínky vystoupení,17(ačkoliv samozřejmě není členem Eurozóny a ponechala si vlastní měnu), je velice pravděpodobné, že bude zpomalen proces přijímání společné evropské měny dalšími členskými státy, neboť je pravděpodobné, že za této situace se bude Evropská unie primárně zaměřovat na problémy spojené s vystoupením jejího významného člena a případně i dalším následkům ve formě ekonomické stagnace či propadu, případně snahy o vystoupení i dalších členských států. Dalším problémem, který přijetí společné měny všemi členskými státy provází je neochota státu jednotnou evropskou měnu přijmout. V současnosti je ve státech, včetně České republiky, které si ponechali svoji národní měnu tendence se přijetí eura spíše vyhýbat a ponechat si co nejdéle vlastní měnu, případně se objevují i úvahy o snaze vyjednat si s Evropskou unií trvalou výjimku pro přijetí eura. Zde nastává problém, že pokud bude neochota členských států Evropské unie pro přijetí společné evropské měny přetrvávat, přijetí všemi státy se tak stane nemožné. Nutností pro přijetí eura je splnění Maastrichtských kritérií, kdy o jejich splnění státy ani neusilují. Možnost donucení ze strany Evropské unie zde není, neboť ta stále ještě nemůže zasahovat do státních rozpočtů a částí monetární politiky, která suverénních států, která toto plnění ovlivňuje.
16
Z tohoto pravidla byla ze strany Velké Británie a Dánska vyjednána trvalá výjimka. Vzhledem k výsledku referenda o vystoupení Velké Británie z Evropské unie však lze říci, že se v současné době týká již pouze Dánska. 17 Úřední věstník Evropské unie. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii. [online]. Evropská komise [cit. 28. 6. 2016] Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/54/16335-smlouva_o_eu.pdf
26
Součástí eurozóny jsou i zámořská území členských států eurozóny. Tyto území historicky používaly jako svoji měnu měnu státu, ke kterému toto území náleží a to především Španělsku a Francii. Euro je dále používáno čtyřmi „městskými“ státy na evropském území a to Andorra, Monako, Vatikán a San Marino. Tyto státy používají Euro na základě dohody a uzavřené smlouvy s Evropskou unií. Tyto dohody většinou navazovaly na dohody předchozí, mezi Francií (Monako) a Itálií (Vatikán a San Marino). Pouze Andorra uzavřela smlouvu o používání eura přímo s Evropskou unií. Zajímavostí je, že tyto státy mají dovoleno razit si omezené množství vlastních mincí. Dohoda o používání jednotné evropské měny s Monakem, Vatikánem a San Marinem vznikla ještě před jejím zavedením. Měnové dohody nebyly zcela samostatnými dohodami, ale státy se současně zavázaly k zavedení právních přepisů upravujících určité části finančního práva, boji proti korupci, praní peněz, podvodům a padělání.18 Navazovala tak na tradici používání měny některého z členských států. Andorra poměrně dlouho dobu používala euro bez dohody s Evropskou unií. Vzhledem její poloze mezi Španělskem a Francií, bylo její používání svým způsobem samozřejmé, neboť zavedení vlastní měny by bylo velice obtížné, ne-li nemožné, a používání jiné měny, například švýcarského franku by pro tento stát vzhledem k jeho geografické poloze nebylo výhodné. K oficiální dohodě o používání eura mezi Andorrou a Evropskou unií došlo v červnu 2011 a od 1. ledna 2012. Andorra používá euro na základě této dohody. Lze tvrdit, že se tato dohoda prakticky příliš nepromítla, vyjma dříve zmíněné možnosti razit omezené množství vlastních mincí. Tato pravomoc je však spíše symbolická, množství mincí, které si mohou tyto státy razit je natolik omezený, že v konečném důsledku nemůže ovlivnit množství peněz v oběhu. Tyto čtyři ministáty společně s Lichtenštejnskem, které však používá jako svoji měnu švýcarský frank, se evropské integrace účastní i
Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 20. listopadu 2012 o vztazích EU s Andorrským knížectvím, Monackým knížectvím a Republikou San Marino [online]. Evropská komise [cit. 1. 6. 2016]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/transparency/regdoc/rep/1/2012/CS/1-2012-680-CS-F1-1.Pdf. 18
27
jinými způsoby. Lichtenštejnsko a Monako je součástí Schengenského prostoru, účastní se i na společném evropském trhu.19 Možnost vydávat vlastní mince je součástí Měnových dohod mezi Evropskou unií a jednotlivými státy. V dohodě Evropské unie a San Marina je v čl. 2 uvedeno, že „Republika San Marino si nebude vydávat bankovky, mince nebo peněžní prostředky jakéhokoliv druhu, pokud dále není uvedeno jinak.“ V následujícím článku je upraveno za jakých podmínek a v jaké výši může San Marino mince vydávat. Možnost razit vlastní mince je rozdělena do dvou složek – pevné a variabilní. Jako pevná složka je stanoveno pro první pevná výše na mince v hodnotě 2.600.000 euro. Pro následující roky „může společný výbor přezkoumat pevně stanovenou část s cílem zohlednění inflace na základě inflace Itálie za posledních 12 měsíců, za které jsou k dispozici data k okamžiku výpočtu – dále je možné zohlednit možný významný trend na sběratelském trhu euro mincí.“ Z tohoto článku nám vyplývá jedna zajímavá skutečnost a to, že již při uzavírání dohody předpokládali, že emise mincí je k celkovému množství mincí v oběhu natolik malá, že může být ovlivněna jejím sbíráním sběrateli či turisty jakožto určité rarity. Současně je však stanoveno i minimální množství mincí, které musí být v oběhu. Fixní část je stanovena takto: „Variabilní část odpovídá průměru vydaných mincí na obyvatele Itálií za posledních 12 měsíců, jejichž data jsou k dispozici v době výpočtu. Průměr na obyvatele se vynásobí počtem obyvatel San Marina.“ Tyto mince si San Marino nerazí samo, ale prostřednictvím italské národní banky. Zajímavostí stojící za povšimnutí je i skutečnost, že mince vydané San Marinem připočte Evropská centrální banka k celkovému objemu emise Itálie.20
19
Economic and financial affairs. The euro outside the euro area. Evropská komise [online]. Evropská komise, 2014 [cit. 7. 6. 2016]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/world/outside_euro_area/index_en.htm. 20 Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the European Union and the Republic of San Marino (2012/C 121/02) [online]. European Union, 2012 [cit. 24. 5. 2016] dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22012A0426%2801%29&from=EN
28
Měnová dohoda mezi Vatikánem a Evropskou unií stanovovala, že Vatikán smí vydat každý rok mince v celkové hodnotě 670.000 Euro.21 V roce 2009 vznikla dohoda nová, která pravidla pro vydávání vlastních mincí upravila velice podobně, jako je úprava vydávání vlastních mincí San Marinem, je téměř s jediným rozdílem a to je základní pevné výše vydaných mincí, a to na hodnotu 2.300.000 Euro.22 Měnová dohoda s Monakem vznikla primárně mezi Monakem a Francií, Evropskou unií byla následně schválena,23 taktéž umožňuje vydávání vlastních mincí. Jejich množství je navázané na množství, které vydá Francie a je stanoveno jako 1/500 množství, které je za rok Francií vydáno. 24 Měnová dohoda mezi Evropskou unií a Andorrou taktéž stanovuje pevné a flexibilní množství mincí, které může Andorra vydat. Pevné množství je stanoveno na 2.342.000 Euro. Variabilní složka je nastavena stejně jako u San Marina a Vatikánu, s tím rozdílem, že není navázána na Itálii, ale na celou eurozónu. Jde však spíše pouze o technický detail, výsledné množství povolených emitovaných mincí se v důsledku nebude téměř lišit.25 V žádné z těchto dohod není stanoveno, jaké hodnoty mincí v jakém množství musí vydávat. Je tedy na těchto státech, které množství kterých mincí se rozhodnou vydat. Vydávání mincí není povinností žádného z těchto států, je pouze jeho
21
Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the Italian Republic on behalf of the European Community and the Vatican City State and on its behalf the Holy See. [online]. European Union, 2001 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22001A1025(01)&from=EN 22 Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the European Union and the Vatican City State. [online]. European Union, 2010 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22010A0204%2801%29&from=EN 23 Official Journal of the European Union. Commission Decision of 28 November 2011 on the conclusion on behalf of the European Union of the Monetary Agreement between the European Union and the Principality of Monaco. [online]. European Union, 2012 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:32012D0128%2801%29 24 Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the Government of the French Republic on behalf of the European Communityand the Government of his Serene Higness the Prince of Monaco. [online]. European Union, 2002 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22002A0531(01)&from=EN 25 Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the European Union and the Principality of Andorra. [online]. European Union, 2011 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/world/outside_euro_area/documents/2011-0706_agreement_en.pdf
29
oprávněním. Státy tohoto oprávnění využívají, neboť je pro ně otázkou určité prestiže vydávat si vlastní mince, i když celková nominální hodnota emitovaných mincí je vcelku zanedbatelná. Dalšími státy na evropském kontinentu, které používají jednotnou evropskou měnu, jsou Kosovo a Černá hora. Tyto státy nemají s Evropskou unií žádnou dohodu o přistoupení k měnové unii, ale i tak používají euro jako svoji oficiální měnu. Jedná se o poměrně nově vzniklé a co do počtu obyvatel malé státy. Ekonomika obou států není příliš významná, neboť se jedná o státy poměrně chudé, tedy ani jejich používání eura nemá znatelný vliv na ekonomiku eurozóny. Používáním eura navázaly taktéž na tradici používání měny jiného evropského státu. V obou státech se před vznikem eura používala německá Marka. Černá hora je v současnosti kandidátským státem na členství v Evropské unii, avšak není pravděpodobné, že by se v dohledné době členským státem stala. Stejně tak není pravděpodobné, že by se v dohledné době uzavřela mezi Evropskou unií a Kosovem či Černou horou dohoda o užívání eura.26 Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že Evropskou měnovou unii lze zařadit do kategorie formálních i neformálních měnových unií, protože kromě 19 členských států a 4 států, se kterými Evropská unie podepsala měnové dohody a zámořských území členských státu, používají tuto měnu i státy, které s Evropskou unií žádnou dohodu o používání eura jako své měny neuzavřely. Právo podílet se na společné měnové politice mají pouze členské státy Evropské unie, které současně přijaly Euro jako svou měnu. Státy, které podepsali s Evropskou unií Měnovou dohodu, mají určité, ve smlouvě stanovené pravomoci, jako je ražba vlastních mincí, avšak na měnové politice se nepodílejí.27 Euro není významné pouze pro státy, které tuto měnu používají, ale má význam celosvětový. Euro je světovou měnou, se kterou se běžně obchoduje po celém světě.
26
Economic and Financial Affairs. The Euro Outside the Euro Area. Evropská komise [online]. 2014 [cit. 7. 6. 2016]. Dostupné z http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/world/outside_euro_area/index_en.htm 27 Omezení tohoto práva je uvedeno výše.
30
Na euro jsou pevně navázány kurzy měn jiných států i celých měnových unií, například Západoafrické měnové a hospodářské unie, o které je pojednáno níže. Příprava na zavedení společné evropské měny Měnová unie navazuje na již dříve vzniklou unii hospodářskou, jejíchž vznik a úprava je sice v úzké souvislosti s měnovou unií, avšak jedná se o oblast natolik rozsáhlou, že by vydali na samostatnou práci, z tohoto důvodu vytyčím pouze některé důležité skutečnosti, které měly přímou návaznost na vznik měnové unie. Historie vzniku evropské měnové unie začíná po druhé světové válce. Země západní Evropy v reakci na události v Evropě mezi lety 1914 – 1945 se snaží o spolupráci, především v ekonomické oblasti. Motivací pro tuto spolupráci je jednak udržení stability a míru, ale také hospodářský růst válkami poznamenané Evropy. Cesta ke společné evropské měně nebyla jednoduchá, první myšlenky na společnou evropskou měnu se objevují na konci 60. let. Evropská rada přijala na svém zasedání návrh, tzv. Barrův plán, jehož cílem bylo prohloubení spolupráce, které by v konečném důsledku vedlo k zavedení jednotné společné měny Evropského společenství. Byl vytvořen takzvaný Wenerův výbor, kdy výsledkem jeho práce byla tzv. Wernerova zpráva. Přednesla plán na zavedení společné měny, ten však nebyl nikdy realizován, avšak nastínil další směr vývoje v oblasti spolupráce evropských států. Prvním realizovaným krokem směrem ke společné evropské měně bylo zafixování směnných kurzů členských států Evropského společenství a určení fluktuačních pásem, které určovali maximální možné rozmezí, kde se jednotlivé kurzy mohli odchýlit. Tento systém nikdy plně nefungoval, avšak vytváří zde prostředí pro prohloubení další spolupráce. Dalším krokem, který v konečném důsledku vedl k zavedení společné evropské měny, bylo založení Evropského fondu měnové spolupráce. Jeho úkolem
31
bylo koordinovat měnovou politiku států, tak aby naplnila cíle, které byly stanoveny Radou Evropského společenství.28 Skutečné myšlenky a postup k ní byl nastolen až ke konci 80. let. Tomuto však předcházela koordinace měnové politiky a devizových kurzů. Toto bylo, byť ze začátku ne zcela zamýšlenou přípravou na přijetí společné evropské měny. V roce 1986 byl přijat Jednotný evropský akt, který je právním základem umožňujícím pozdější rozvoj měnové unie. 29 Základním podkladem pro vznik měnové unie, který upravil její právní rámec, byla smlouva o Evropské unii. Postup pro vznik měnové unie a zavedení jednotné měny byl rozdělen do tří fází, které v konečném důsledku nevyhnutelně vedly ke vzniku jednotné měny a to bez ohledu na skutečnost, kolik států bude v určený čas na ní zúčastněných. Smlouva o Evropské unii totiž stanovuje automatické spuštění měnové unie bez ohledu na skutečnost, kolik bude v tento okamžik zúčastněných zemí. Jako datum pro vstup do třetí fáze byl stanoven 1. leden 1999. V tomto okamžiku došlo k nezměnitelnému fixování kurzů měn jednotlivých
zúčastněných
států.
Podmínky
pro
účast
byly
stanoveny
konvergenčními kritérii, které jsou obecně známy jako maastrichtská kritéria30. Maastrichtská kritéria stanovovaly především ekonomické podmínky pro účast zemí na jednotné evropské měně a měla zajistit úpravu podmínek pro vstup států tak, aby nedošlo k negativním dopadům problémů jedné z ekonomik na další členské státy. Jak však ukázal další vývoj, tohoto cíle nebylo dosaženo. 31
Parlamentní institut. Hospodářská a měnová unie, informační studie [online]. 2000 [cit. 27. 6. 2016], 4 s. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20585 TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 41 s. ISBN 97880-7179-940-5. 29 TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 39 s. ISBN 978-80-7179-940-5. 30 Smlouva o Evropské unii byla podepsána v Maastrichtu. 31 LACINA, Lubor. Měnová integrace: Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 195 s. ISBN 978-80-7179-560-5. 28
32
Zavedení jednotné evropské měny K zavedení eura jako jednotné měny došlo ve dvou fázích. Od 1. 1. 1999 bylo Euro zavedeno jako virtuální měna a stalo se oficiální měnou 12 členských států Evropské unie – Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělsko. K fyzickému zavedení měny, tzn. jejího zavedení do oběhu v podobě bankovek a mincí došlo od 1. 1. 2002. Po celé toto období byly zavedeny pevné kurzy národních měn, kdy toto přechodné období mělo usnadnit přechod na společnou evropskou měnu. Samotné zavedení hotovostního eura byl problémem praktickým, z hlediska provedení tohoto kroku, neboť bylo nutné z oběhu stáhnout velké množství bankovek a mincí a současně je vyměnit na bankovky nově zavedené měny. Nejzazším termínem pro uskutečnění tohoto kroku bylo stanoveno datum 28. 2. 2002, všechny státy tedy museli zavést do oběhu a současně stáhnout obrovské množství peněz. Je tedy zřejmé, že tento proces musel být dobře připraven, aby nedošlo k problémům, především v běžném obchodním styku.32 V roce 2004 proběhlo historicky největší rozšíření Evropské unie a to o deset zemí – Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinko. Z těchto států používá k dnešnímu dni euro Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Malta, Slovensko a Slovinsko, tedy sedm států z deseti. Jak již bylo zmíněno výše, Dánsko má dojednánu trvalou výjimku z povinnosti přijmout euro a Velká Británie se nachází před procesem vystoupení z Evropské unie. Evropská unie se později rozšířila ještě o Bulharsko a Rumunsko, naposledy pak o Chorvatsko. Ze členských států Evropské unie tak stále nemá jako svou měnu sedm z nich. Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko by i při veškeré vyvinuté snaze v současné době podmínky pro přijetí eura nesplnily. U ostatních států, tedy u České republiky, Maďarska, Polska a Švédska můžeme současně pozorovat neochotu měnu přijmout,
32
Řecko se tohoto kroku neúčastnilo, o zavedení eura v Řecku bylo rozhodnuto až v červnu 2000.
33
i když současně nesplňují maastrichtská kritéria. Rozšiřování jednotné evropské měny do dalších členských států Evropské unie se tak jeví v dohledné době nepravděpodobné.
6.2.2 Východokaribská měnová unie (Eastern Caribbean Currency Union) Tuto měnovou unii tvoří 6 států a 2 britská zámořská teritoria ležících ve východním Karibiku - Anguilla, Antigua a Barbuda, Dominika, Grenada, Montserrat, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny. Jejich společná centrální banka byla ustavena roku 1983, nikoliv však společná měna, které existovala daleko dříve, s cílem zajistit stabilitu společné měny členských států a nahradila předchozí instituci - Východokaribský měnový úřad, který měl ve své kompetenci právě koordinaci měnové politiky členských států. Společnou měnou této měnové unie je Východokaribský dolar.33 Jednotlivé členské státy a teritoria jsou malé nejen rozlohou, ale i počtem svých obyvatel. Počet obyvatel všech členů Východokaribské měnové unie je dosahuje jen něco málo přes půl milionu. Není tedy celosvětově příliš významná, avšak pro jednotlivé členy a jejich ekonomiky má význam obrovský, protože pro takto malé státy by bylo velice obtížné, či spíše nemožné mít vlastní měnu a musely by tak používat měnu jiného státu, což by jim však znemožnilo provádět vlastní měnovou politiku a byli by tak závislé na monetární politice jiného státu, který by nezohledňoval jejich zájmy. Východokaribský dolar, pro který se používá zkratka XCD, je však kurzem pevně navázán na americký dolar, z čehož plynou určitá omezení, které toto nastavení kurzu přináší, neboť Východokaribská měnová unie je tak přímo závislá
33
Vznik této měny vychází z předchozí používané měny dolar Britských západních Indií.
34
na vývoji ekonomiky Spojených států amerických, stejně tak na vývoji kurzu dolaru.34 Vzhledem k tomu, že se jedná o nepříliš rozvinuté státy, jejich ekonomiky nejsou nikterak významné, z převážné většiny závislé na turismu, nemůže jejich navázání na americký dolar tuto měnu ovlivnit, neboť hrubý domácí produkt všech států používající tuto měnu je vzhledem k hrubému domácímu produktu Spojených států amerických téměř nicotný. 35 Východokaribská centrální banka má mimo jiné na starosti udržování cenové stability, podporu rozvoje ekonomik členských států, koordinaci legislativy členských států, ke však nemá donucovací pravomoci, snaží se jí dosáhnout pomocí vzájemné domluvy.36
6.2.3 Západoafrická měnová a ekonomická unie Měnová a hospodářská unie západoafrických států je tvořena 7 státy, které jsou bývalými francouzskými koloniemi, vznikla na základě smlouvy podepsané v Dakaru v lednu 1994 hlavami těchto států. Členy této měnové a hospodářské unie jsou: Beninu, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo a Guinea-Bissau. Jejím cílem je spolupráce mezi členy a ekonomický růst.
37
Společně se Středoafrickým měnovým a hospodářským společenstvím tvořila tzv. zónu CFA franku.
34
Eastern Caribbiean Central Bank : About the Eastern Caribbean Central Bank [online]. 2005 [cit. 15. 6. 2016] dostupné z: http://www.eccb-centralbank.org/About/index.asp 35 Mezinárodní měnový fond : Eastern Caribbean Currency Union. Discussion on Common Policies of Members Countries [online]. Mezinárodní měnový fond, 2010 [cit. 1. 6. 2016] dostupné z: https://books.google.cz/books?id=LyAdi6b8HUC&pg=PA29&lpg=PA29&dq=Eastern+Caribbean+Monetary+Union&source=bl&ots =ict_pJNhBG&sig=LgaZrcyQh51YfyiJKpv6jVGlXc&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjH_piinLnNAhUGYZoKHdUkC7oQ6AEIXDAI#v=one page&q&f=false ; Washington D. C: 2011 36 Eastern Caribbiean Central Bank. Payment systems [online]. 2016 [cit. 5. 5. 2016] dostupné z: http://www.eccb-centralbank.org/Payment%20Systems/payment_index.asp 37 Union Economique et Monétaire Ouest Africaine. Présentation de l'UEMOA [online]. 2012 [cit. 12. 6. 2016] dostupné z: http://www.uemoa.int/fr/presentation-de-luemoa
35
Nejedná se o unii pouze měnovou, ale i hospodářskou, kdy kromě používání společné měny probíhá spolupráce v mnoha dalších oblastech. Fungování je však limitováno ne zcela stabilní situací v členských státech, čímž je limitována i jejich spolupráce. Západoafrická unie má nejenom společnou centrální banku, ale i vlastní zákonodárnou činnost, jejíž jednotný výklad zajišťuje Soudní dvůr. Řeší také spory vzniklé mezi státy, tak aby byla zajištěna stabilita tohoto společenství. Měnou používanou v této měnové unii je západoafrický CFA frank, který je označován kódem XOF. 38 Spolupráce je však rozsáhlá v mnoha oblastech - průmyslu, školství, turismu, dopravě, zemědělství a dalších. Západoafrická měnová unie má jednu centrální banku, která sídlí v Senegalu, jejíchž úkolem je starost o měnovou politiku. Kurz západoafrického FCA franku je pevně navázán euro. Hrubý domácí produkt celé západoafrické měnové a ekonomické unie je vzhledem k Evropské unii téměř zanedbatelný a pohybuje se kolem 3 %, tedy případné ekonomické problémy této měnové unie nemohou mít vliv na Euro.
6.2.4 Středoafrické měnové a ekonomické společenství Měnová a hospodářská unie středoafrických států je tvořena šesti státy: Čadem, Gabonem, Kamerunem, republikou Kongo, Rovníkovou Guineou, a Středoafrickou republikou. Používanou měnou je středoafrický CFA frank, označovaný XAF. Na tomto místě je důležité upozornit na skutečnost, že se jedná o měnu odlišnou od měny používané západoafrickou měnovou a ekonomickou unií. Fungování této měnové i hospodářské unie je však částečně pouze v teoretické rovině. Má mnoho problémů, pramenících především ze skutečnosti, že se jedná výhradně o rozvojové země a některé země jsou v katastrofální 38
Union Economique et Monétaire Ouest Africaine. La Cour de justice [online]. 2012 [cit. 14. 6. 2016] dostupné z: http://www.uemoa.int/fr/presentation-de-luemoa Union Economique et Monétaire Ouest Africaine. [online]. [cit. 14. 6. 2016] dostupné na: http://www.uemoa.int/fr/taxonomy/term/2
36
ekonomické situaci, ani politická situace není většinou jednoduchá. Tyto vnitřní problémy jednotlivých států se přenášejí i do fungování měnové a hospodářské unie. Všechna uvedená tvrzení o problémech fungování lze tvrdit i o předchozí uvedené měnové a hospodářské unii, tedy o Západoafrické měnové a hospodářské unii.39
6.3 Měnové unie s jednou centrální bankou pod pravomocí jednoho státu 6.3.1 Americký dolar Bezesporu nejvýznamnější měna moderní historie si neustále udržuje svůj status. Ačkoliv její postavení zejména za poslední dvě desetiletí slábne, není prozatím žádná jiná měna, která by jej mohla v současné době nahradit. Jedná se o tradiční rezervní měnu, ve které si některé centrální banky drží svoje rezervy. Množství států se rozhodlo jednostranně používat americký dolar jako svoji měnu, stejně tak má množství států na americký dolar pevně navázán kurs svojí měny. 40 Kromě území Spojených států amerických se americký dolar používá v běžném obchodní styku v mnoha státech. Na základě dohody se Spojenými státy americkými je zákonným platidlem v dalších čtyřech nezávislých státech: Ekvádoru, El Salvadoru, Panamě a Východním Timoru. Zákonným platidlem je také v dalších 5 státech, které jsou na základě dohod volně přidruženy ke Spojeným státům americkým: Americké panenské ostrovy, Americká Samoa, Guam,
CIHELKOVÁ Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2003, 283 s. ISBN 80-7179-804-5. 40 ECKERT, Daniel. Světová válka měn. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2012, 232 s. ISBN 97880-247-4099-7. 39
37
Portoriko a Severní Mariany. Zákonným platidlem je také na všech ostrovech, které náleží Spojeným státům americkým.41 Panama má vedle dolaru ještě svojí vlastní měnu panamský balboa. Jsou vydávány pouze mince, bankovky v oběhu nejsou. Jediným úkolem a důvodem pro emisi těchto mincí je doplnit jejich stav v oběhu tak, aby jich byl dostatek pro běžný obchodní styk. Současně jsou v oběhu i mince amerického dolaru a jsou volně směnitelné v poměr 1:1.42 Americký dolar jako svou měnu používají i státy a území bez dohody, americký dolar je měno používanou na několika evropských zámořských územích, jmenovitě na: Bermudech, Britských Panenských ostrovech, Britských teritoriích v Indickém oceánu, v Karibském Holandsku, Kajmanech, Turks a Caicos. Je další velké množství států, které jako svoji měnu fakticky americký dolar používají a to buď jako svoji jedinou měnu, případně vedle svojí měny. Příčinou je ve většině případů katastrofická ekonomická a politická situace, kdy stát není schopen zajistit fungování vlastní měny, případně by krok vlastní měně nepřinesl těmto státům žádný prospěch. Státy, ve kterých se dolar používá, jsou: Afganistán, Bahamy, Barbados, Kambodža, Haiti, Libanon, Libye, Maledivy, Marshallovy ostrovy, Federativní státy Mikronésie, Paulu a Zimbabwe.43 Americký dolar je v současné době stále ještě nejvýznamnější měnou, kdy například s naftou se v minulosti obchodovalo pouze v této měně. I když k dnešnímu dni se obchoduje i v jiných měnách, má celosvětově svou nezastupitelnou roli.
41
Free Dictionary. United States dollar. [online]. 2001 [cit. 29. 6. 2016]. Dostupné z: http://encyklopedia.thefreedictionary.com/United+States+dollar 42 Free Dictionary. ISO 4217. [online]. 2001 [cit. 29. 6. 2016]. Dostupné z: http://encyclopedia.thefreedictionary.com/ISO+4217 43 Free Dictionary. United States dollar. [online]. 2001 [cit. 98. 6. 2016]. Dostupné z: http://encyklopedia.thefreedictionary.com/United+States+dollar
38
6.3.2 Australský dolar Australský dolar je oficiální měnou Austrálie a současně tří malých států ležících v Pacifickém oceánu – Kiribati, Nauru a Tuvalu. Dále je používán na australských zámořských územích – Kokosové ostrovy, Nordfolk a Vánoční ostrovy.44 Je označována kódem AUD a patří celosvětově k pěti nejvíce obchodovaným měnám. Na popularitě získala díky vysokým úrokovým sazbám, oproti evropským měnám nebo americkému dolaru jsou pro obchodování velice rozdílné, ale také díky stabilnímu politickému systému a stabilitě australské ekonomiky. Stejně tak je důležitým faktorem nízký vládní dluh, který patří k nejmenším na světě. Jedná se tak o bezpečnou investici v době celkového poklesu trhů. Původním názvem této měny bylo „The Royal“, avšak tento název byl velice nepopulární a měna byla nakonec přejmenována na dolar. Tato měna vznikla roku 1966, jejím předchůdcem byla australská libra s pevně navázaným kurzem na libru britskou. Mince mají na rubu stále vyobrazenu britskou královnu Alžbětu II., neboť jsou do současné doby členy Commonwealthu. 45 Monetární politiku má na starosti Rezervní banka Austrálie46, která má na starostí měnový a finanční systém. Za svoji činnost je odpovědná parlamentu, vydává čtvrtletní zprávy o své činnosti. Byla založena roku 1959, tedy ještě před zavedením australského dolaru jako měny Austrálie. Cílem měnové politiky je stabilita měny, udržování zaměstnanosti, přiměřené inflace a hospodářské prosperity. Udržování zaměstnanosti není úplně obvyklým cílem centrálních bank, kdy můžeme v tomto cíli spatřovat odlišné zaměření monetární politiky tohoto státu. Cílů se však snaží dosáhnout s co nejmenším počtem zásahů a právě malé
44
COLEMAN Andrew. Three Perspectives on an Australasian Monetary Union. [online]. 2001 [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.rba.gov.au/publications/confs/2001/pdf/coleman.pdf 45 Currency Information and Redearch for the Foreign Ecchange Industry. History of the Australian Dollar. [online]. 2011 [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://currencyinformation.org/history-of-theaustralian-dollar 46 Jedná se o centrální banku. Pod názvem Centrální banka Austrálie nalezneme soukromou banku.
39
zásahy ze strany australské centrální banky byli jednou z příčin, která vedla k oblíbenosti australské měny na mezinárodních trzích.47 Na základě dohody s Austrálií může Tuvalu vydávat své vlastní mince, které jsou v oběhu současně s minci australskými. Většina jich však je z roku 1976 a v oběhu jich je již velmi málo, neboť se těší velkému zájmu sběratelů. 48 Stejně tak může vydávat vlastní mince i Kiribati.
6.3.3 Novozélandský dolar Novozélandský dolar používají vyjma Nového Zélandu jako svoji měnu také Cookovy ostrovy, které jsou samostatným státem a Niue, které je přidruženým zámořským územím Nového Zélandu. Jedná se pouze o malá území, která nemají pravomoc vydávat bankovky ani mince. Nemají ani svou vlastní centrální banku, jsou tak zcela závislé na měnové politice Nového Zélandu. Tato měnová unie má pouze malý regionální význam, stejně jako ostatní státy nemají vliv na ekonomiku Nového Zélandu.49
6.3.4 Švýcarský frank Švýcarský frank, označován CHF, je oficiálním měnou dvou evropských států – Švýcarska a Lichtenštejnska. Švýcarsko je poměrně malá země s přibližně 8 miliony obyvatel, avšak jedná se o bankovní velmoc, kdy lze říci, že švýcarský frank má celosvětový význam, ačkoliv je zákonným platidlem pouze pro Švýcarsko a velikostně zanedbatelné Lichtenštejnsko. Jedná se o jednu ze světových rezervních měn. V Lichtenštejnsku lze běžně platit i eurem a americkým dolarem a to především proto, že pro tento malý stát je významný bankovní sektor. Švýcarským 47
Reserve Bank of Australia. About Us. [online]. [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.rba.gov.au/about-rba/accountability.html 48 Tuvalu Island. [online]. [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.tuvaluislands.com/ 49 COLEMAN Andrew. Three Perspectives on an Australasian Monetary Union. [online]. 2001 [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.rba.gov.au/publications/confs/2001/pdf/coleman.pdf
40
frankem se v Lichtenštejnsku platí od roku 1924, smlouva mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem o používání švýcarského franku na území Lichtenštejnska byla však podepsána až v roce 1981. V roce 1924 však byla uzavřena celní smlouva, která umožnila Lichtenštejnsku přístup do Švýcarského finančního sektoru a zajistila tak rozvoj tohoto odvětví. V minulosti byly banky obou států oblíbené zejména pro anonymitu a nemožnost identifikace vlastníků účtů. Tato situace se však v posledních letech mění, neboť oba státy přistoupily k mezinárodním dohodám, které umožňují předávání informací v kriminálních případech pro postihování případů praní špinavých peněz a financování terorismu. Obě země však mají stále atraktivní bankovní systém, který je neustále využíván společnostmi i jednotlivci z celého světa.50 Právě atraktivita bankovního systému, společně se silnou a stabilní ekonomikou těchto států je jednou z příčin, proč se ze švýcarského franku stala celosvětově významná a rezervní měna. Švýcarsko a Lichtenško má mezi sebou nejenom měnovou, ale i hospodářskou unii. Měnovou politiku provádí Švýcarsko prostřednictvím Švýcarské národní banky, která má jako své cíle cenovou stabilitu, udržování přijatelné míry inflace a regulaci úrokové sazby. Lichtenško může pouze v omezené míře vydávat mince, pravomoc vydávat bankovky je pouze v pravomoci Švýcarské centrální banky. 51
6.3.5 Singapurský dolar Singapur užívající singapurský dolar, pro který se používá kód SDG má neobvyklou měnovou unii společně s Brunejí, která používá brunejský dolar, používá se kód BND. Ačkoliv má každý ze států svou vlastní měnu, jsou tyto měny koordinovány a lze s nimi platit na území druhého členského státu. Měnovou
50
Principality of Liechtenstein. Encounter with a Small State [online]. Vaduz, 2009 [cit. 27. 6. 2016], 8 s. Dostupné z. http://www.ucpgroup.com/uploads/media/Liechtenstein.pdf 51 Swiss National Bank. Monetary policy. [online]. 2016 [cit. 27. 6. 2016] dostupné z: https://www.snb.ch/en/iabout/monpol
41
politiku však má ve svých rukou pouze Singapur. V minulosti se této měnové unie účastnila ještě Malajsie, která však za nedlouho od jejího vzniku vystoupila.52
6.3.6 Turecká lira Turecká lira je národní měnou Turecka a vyjma jeho území se používá na území Severokyperské turecké republiky, kterou vyjma Turecka žádný stát dosud neuznal. Nejedná se tedy o stát z hlediska mezinárodního společenství, avšak fakticky státem je. Severní Kypr je na Turecku závislý právě z tohoto důvodu v mnoha ohledech, tedy nejen v oblasti měnové politiky. S ohledem na historický vývoj je však zachován určitý neměnný status. Severní Kypr vznikl po okupaci armádou Turecka, která je tak i příčinou vzniku měnové unie, neboť oblast severního Kypru je celkově závislá na Turecku, s jediným sousedem, tedy Kyprem nemají navázány obchodní ani politické vztahy. Vzhledem k tomu, že je Kypr součástí Evropské unie a z jejího pohledu je Severní Kypr okupovaným územím jednoho z jejich členských států, ani do budoucna zde není potenciál navázání případných diplomatických či obchodních vztahů a Severní Kypr tak bude i nadále závislý na Turecku. Severní Kypr má vlastní centrální banku, ale její pravomoci jsou omezeny právě z důvodu, že nemá vlastní měnu a je celkově závislý na Turecku. Centrální banka Severního Kypru má tedy celkové omezené možnosti monetární politiky a je závislá na monetární politice Turecka a jeho centrální bance. Severní Kypr nemá možnost vydávat vlastní bankovky ani mince.53
Hospodářské noviny. Měnové unie ve světě. [online]. 2003 [cit. 27. 6. 2016] dostupné z: http://ihned.cz/c3-13243630-000000_d-13243630-menove-unie-ve-svete 53 Nort Cyprus. Business and Economy. [online]. [cit. 28. 6. 2016] dostupné z: http://www.cypnet.co.uk/ncyprus/economy/econ11.htm 52
42
6.3.7 Ruský rubl Rubl je národní měnou Ruské federace, vyjma jejího území se v současné době používá v Jižní Osetii a Abcházii, které jsou formální součástí Gruzie a na Krymu54, v Luhanské a Doněcké oblasti které jsou oficiálními součástmi Ukrajiny.55 Abcházie má svoji národní banku se sídlem v Sochumi, která existuje již 25 let, vznikla tedy ještě před jednostranným vyhlášením Abcházké republiky. Ještě před krátkou válkou v roce 2008, kdy následně došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti, byla Abcházie autonomní oblastí v rámci Gruzie.56 Abcházie byla a do dnešního dne je formálně součástí Gruzie a její oficiální měnou je stále gruzínské lari. Používanou měnou je však ruský rubl. Jižní Osetie je stejně jako Abcházie stále formálně součástí Gruzie a má tedy taktéž jako svoji oficiální měnu z mezinárodního pohledu gruzínské lari, které se však nepoužívá a měnou používanou je ruský rubl. Dalšími oblastmi, ve kterých se běžně platí ruským rublem je Luhanská lidová republika a Doněcká lidová republika57. Ačkoli jsou oficiálně součástí území Ukrajiny a jejich oficiální měnou je tedy ukrajinská hřivna, jsou fakticky ovládány proruskými separatisty a běžně se v obchodním styku používá ruský rubl, případně i euro a dolar.58
Rusko považuje Krym za součást svého státu: http://government.ru/regions/. Zajímavostí je také skutečnost, že tato informace se dá získat pouze z ruské verze stránek, na anglické verzi není k dispozici. Kromě Ruska uznalo přidružení Krymu k Rusku i několik dalších států. 55 Otázka, zda se jedná o měnovou unii, je problematická, i z tohoto důvodu byla kapitola o ruské rublu zařazena až na konec práce, neboť je otázka, zda se vůbec jedná o měnovou unii. 56 Národní banka Abcházké republiky. [online]. 2014 [cit. 28. 6. 2016] dostupné z: http://nbra.org/normativno-pravovaya-baza/ 57 Označení oblastí je problematické. Došlo k jednostrannému vyhlášení samostatných republik, stejně tak k pokusu o vytvoření federace pod názvem Novorusko, který však byl pozastaven po podepsání Minských mírových dohod. Není ani zcela zřejmé, jaké oblasti se pod tímto názvem skrývají, neboť neustále probíhají boje mezi ukrajinskou armádou a „proruskými separatisty“. Označení „lidová republika“ je pak převzato právě z označení používaného představiteli těchto oblastí, stejně jako běžné označování v médiích. 58 Rozsah použití jednotlivým měn je za současné situace, kdy neustále fakticky probíhá válečný konflikt, nezjistitelný. 54
43
Všechny zmíněné oblasti jsou závislé na Rusku a bez jeho podpory by nemohli existovat, neboť skutečnost, že nejsou uznány žádným dalším státem, pro ně má negativní ekonomické důsledky, neboť nejsou schopny plnohodnotně fungovat a to ani v základních oblastech nutných k zajištění chodu země a základních potřeb obyvatelstva. Nastává zde tedy otázka, zda se jedná o měnovou unii. Oficiálně mají tyto oblasti jako svojí měnu ukrajinskou hřivnu, která se používá omezeně v Doněcké a Luhanské oblasti, na Krymu již ne nebo gruzínské lari, které se v Abcházii ani v Jižní Osetii již nepoužívají. Měna cizího státu se fakticky používá na jiném území, nejde však o území jiného státu, ale o určitou část jiného státu, která není ve správě státu, jehož je součástí. Lze tedy říci, že znaky měnové unie jsou naplněny, neboť měnová unie může být i mezi státy, které nejsou uznány mezinárodním společenstvím. Stejná situace je u turecké liry, které je taktéž používána pouze neuznaným státním útvarem. Rozdíl zde spatřuji spíše v prozatímní neustálenosti stavu a to především v Luhansku a Doněcku, avšak u ostatních oblastí lze určitě říci, že jsou znaky měnové unie naplněny.
44
7 Závěr Měnové unie mají již dlouhou historii a stále více nabývají na významu. Stejně tak na ně navázané unie hospodářské. Tuto tendenci můžeme pozorovat z velkého množství měnových unií, jejich počet se sice v posledních letech příliš nezvětšuje, avšak zvyšuje se počet členů jednotlivých unií. Státy v těchto uniích spatřují především příležitost pro rozvoj a růst ekonomiky. Měnové unie přinášejí jejím členům a účastníkům výhody v oblasti jednoduššího pohybu zboží, osob a služeb mezi těmito uniemi, určitý stupeň sjednocení práva především v oblasti právní úpravy podnikání, exportu a importu, snížení celkových výdajů na obchod mezi státy a mnohé další. Na druhou stranu měnové unie nemají pouze pozitivní dopad, ale v některých oblastech nebo za určitých situací mohou být výsledky členství i negativní. Bezesporu nejvýznamnější událostí za posledních padesát let byl vznik jednotné evropské měny euro. Zavedení této měny ať už v roce 1999 jako měny virtuální, následováno o tři roky později zavedením plnohodnotné měny včetně její fyzické podoby a používání v několika státech proměnilo celosvětovou monetární politiku, protože tímto okamžikem vstoupila na trh měna, které je měnou několika evropských států, které mají dohromady významnou ekonomickou sílu. Stala se ihned významnou obchodní i rezervní měnou, která je stále poměrně stabilní. I když je celosvětový význam eura nesporný, nebyly stále naplněny všechny cíle, které si Evropská unie stanovila, ať už z hlediska její univerzálnosti jako měny všech členských států, tak i z hlediska celosvětového významu. Zda se někdy skutečně podaří dosáhnout cíle je v současnosti nejasné, dle nejnovějšího vývoje uvnitř Evropské unie se dá tvrdit, že jde spíše o cíl velice nepravděpodobný. Měnové unie mohou vznikat jako vrchol vzájemné integrace států, kdy v těchto případech se na měnové politice podílejí všechny členské státy této unie, je současně provázána s unií hospodářskou, tento případ můžeme vidět právě také na evropské měnové unii, kdy sice všechny státy, které jsou součástí hospodářské
45
unie – Evropské unie nejsou současně členy unie měnové, ale v budoucnu by se tohoto cíle mělo dosáhnout. Členské státy Evropské unie, mezi nimi i Česká republiky, jsou zavázány euro jako svou měnu přijmout. Existenci provázané hospodářské a měnové unie však nelze omezovat pouze na Evropskou unii, existuje několik dalších – Západoafrická měnová a ekonomická unie, Středoafrická ekonomická měnová unie a Východokaribská měnová unie (na ni je navázána unie hospodářská, která má více členů, než unie měnová). Jedná se však o unie ekonomicky slabších států, v případě Východokaribské unie ještě o státy malé jak rozlohou, tak počtem obyvatel. Zde uvedené měnové unie mají navíc navázány svoji měnu buď na euro (v případě afrických unií) nebo na americký dolar. Tyto unie mají tedy význam pouze regionální Z výše uvedeného přehledu měnových unií je tedy zřejmé, že evropská měnová unie je projektem, který svým rozsahem a komplexností v současné době neexistuje, ani nikdy v minulosti neexistoval.59 Poměrně dlouho dobu se objevují teoretické úvahy o vytvoření světové měny, která by nahradila velkou část měn stávajících, avšak otázka, zda se tomu tak někdy stane je velice nejasná. Vyloučit tuto možnost nelze, neboť pokud se ohlédneme do minulosti, zdála se stejně nepravděpodobná možnost, že by byla vytvořena jednotná evropská měna, kterou by používalo 25 evropských států.60 Nejvýznamnější neformální měnovou unií a současně stále nejpoužívanější světovou měnou je americký dolar. Jeho význam můžu do budoucna potenciálně slábnout, avšak bezesporu zůstane stále rezervní měnou s celosvětovým významem. Do budoucna je velký potenciál vytvoření nových měnových unií především v Jižní Americe, případně v Asii a Africe. Společně s dalším rozvojem těchto států Jedná se nejenom o počet přímo zúčastněných států, ale i celkový počet obyvatel, který tuto měnu používá, stejně tak z hlediska rozsahu právní úpravy. 60 Kromě 19 členských států evropské měnové unie, zavedly euro jako svoji měnu 4 státy na základě dohody s Evropskou unií a 2 státy zavedly euro jako svoji měnu jednostranně bez dohody s Evropskou unií. 59
46
lze očekávat i vyšší míru spolupráce mezi nimi. Stejně tak lze očekávat i rozšíření počtu členů ve stávajících měnových uniích. Všechny čtyři uvedené měnové unie s jednou centrální bankou, na jejíchž monetární politice se podílejí všichni členové těchto unií, jsou současně členem unie hospodářské, která má vyšší počet členů, než je členů unie měnové. Rozšíření o tyto státy je tak velice pravděpodobné. Naproti tomu se jeví jako nepravděpodobné rozšiřování měnových unií, na jejichž měnová politika je v pravomoci pouze jednoho státu. Z uvedeného lze obecně říci, že se buď jedná o měnu státu politicky, ekonomicky a velikostně významného, i když nemusí současně platit všechny faktory, kterou si za svou měnu, ať už na základě dohody, jednostranného rozhodnutí nebo historických událostí zvolil stát v geografické či politické blízkosti. To platí především o měnách menších států, jako v případě Nového Zélandu a Niue, či Turecka a Severního Kypru. Druhou možností je, že je zvolena měna celosvětově významná a to jak pro přímé používání, jako v případě Kosova, nebo pro pevné navázání kurzu svojí vlastní měny jako v případě Středoafrické hospodářské a měnové unie. Cílem práce bylo vytvořit přehled o současných fungujících měnových uniích, vymezit jejich společné znaky a základní principy jejich fungování. Stanovený cíl byl splněn, neboť tato práce pojednává o všech v současnosti významných měnových uniích, stejně tak poskytuje základní teoretická a historická východiska k jejich studiu.
47
8 Seznam použitých pramenů 8.1
Seznam použité literatury
1. CIHELKOVÁ Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2003, 709 s. ISBN 80-7179-804-5. 2. DĚDEK, Oldřich. Ekonomické aspekty zániku Československa. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Fortuna, 1997, 208 s. ISBN 80-7168-442-2. 3. ECKERT, Daniel. Světová válka měn. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2012, 232 s. ISBN 978-80-247-4099-7. 4. LACINA, Lubor. Měnová integrace: Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, 538 s. ISBN 978-80-7179-560-5. 5. MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnové instituce. 1. dotisk prvního vydání. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004, 254 s. ISBN 80-2450431-6. 6. MRKÝVKA, Petr. Determinace a diverzifikace finančního práva. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2012, 222 s. ISBN 978-80-210-6041-8. 7. MRKÝVKA, Petr. Propedeutika finančního práva I: obecná část. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2015, 94 s. ISBN 978-80-210-7745-4. 8. TOMÁŠEK, Michal. Právní základy evropské měnové unie. 1. vydání. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999, 168 s. ISBN 80-902243-3-4. 9. TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, 180 s. ISBN 978-80-7179-940-5.
8.2 Seznam ostatních použitých zdrojů 1. COLEMAN Andrew. Three Perspectives on an Australasian Monetary Union.
[online].
2001
[cit.
28.
6.
2016].
Dostupné
http://www.rba.gov.au/publications/confs/2001/pdf/coleman.pdf
48
na:
2. Currency Information and Redearch for the Foreign Ecchange Industry. History of the Australian Dollar. [online]. 2011 [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://currencyinformation.org/history-of-the-australian-dollar 3. Economic and Financial Affairs. The Euro Outside the Euro Area. Evropská komise
[online].
2014
[cit.
7.
6.
2016].
Dostupné
z
http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/world/outside_euro_area/index _en.htm 4. Eastern Caribbiean Central Bank : About the Eastern Caribbean Central Bank [online]. 2005 [cit. 15. 6. 2016] dostupné z: http://www.eccbcentralbank.org/About/index.asp 5. Eastern Caribbiean Central Bank. Payment systems [online]. 2016 [cit. 5. 5. 2016]
dostupné
z:
http://www.eccb-
centralbank.org/Payment%20Systems/payment_index.asp 6. Emisní činnost. Měnová odluka: Česká národní banka [online]. Česká národní
banka,
2009
[cit.
26.
5.
2016].
Dostupné
z:
http://www.historie.cnb.cz/cs/emisni_cinnost/menova_odluka/ 7. Free Dictionary. ISO 4217. [online]. 2001 [cit. 29. 6. 2016]. Dostupné z: http://encyclopedia.thefreedictionary.com/ISO+4217 8. Free Dictionary. United States dollar. [online]. 2001 [cit. 29. 6. 2016]. Dostupné
z:
http://encyklopedia.thefreedictionary.com/United+States+dollar 9. GOEBEL, Roger. Americké pohledy na evropskou měnovou unii. Právník, 2004, č. 4, s. 305. 10. Hospodářské noviny. Měnové unie ve světě. [online]. 2003 [cit. 27. 6. 2016] dostupné z: http://ihned.cz/c3-13243630-000000_d-13243630-menoveunie-ve-svete 11. Mezinárodní měnový fond : Eastern Caribbean Currency Union. Discussion on Common Policies of Members Countries [online]. Mezinárodní měnový fond, 2010 [cit. 1. 6. 2016] dostupné z: https://books.google.cz/books?id=L-
49
yAdi6b8HUC&pg=PA29&lpg=PA29&dq=Eastern+Caribbean+Monetary +Union&source=bl&ots=ict_pJNhBG&sig=LgaZrcyQh51YfyiJKpv6jVGlXc&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjH_piinLnNAhUGYZoKHdUk C7oQ6AEIXDAI#v=onepage&q&f=false ; Washington D. C: 2011 12. Národní banka Abcházké republiky. [online]. 2014 [cit. 28. 6. 2016] dostupné z: http://nb-ra.org/normativno-pravovaya-baza/ 13. Nort Cyprus. Business and Economy. [online]. [cit. 28. 6. 2016] dostupné z: http://www.cypnet.co.uk/ncyprus/economy/econ11.htm 14. Official Journal of the European Union. Commission Decision of 28 November 2011 on the conclusion on behalf of the European Union of the Monetary Agreement between the European Union and the Principality of Monaco. [online]. European Union, 2012 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:32012D0128%2801%29 15. Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the Government of the French Republic on behalf of the European Community and the Government of his Serene Highness the Prince of Monaco. [online]. European Union, 2002 [cit. 23. 6. 2016]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22002A0531(01)&from=EN 16. Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the European Union and the Principality of Andorra. [online]. European Union, 2011
[cit.
23.
6.
2016].
Dostupné
z:
http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/world/outside_euro_area/docu ments/2011-07-06_agreement_en.pdf 17. Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the European Union and the Republic of San Marino (2012/C 121/02) [online]. European Union, 2012 [cit. 24. 5. 2016] dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22012A0426%2801%29&from=EN
50
18. Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the European Union and the Vatican City State. [online]. European Union, 2010 [cit.
23.
6.
2016].
Dostupné
z:
http://eur-lex.europa.eu/legal-
content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22010A0204%2801%29&from=EN 19. Official Journal of the European Union. Monetary Agreement between the Italian Republic on behalf of the European Community and the Vatican City State and on its behalf the Holy See. [online]. European Union, 2001 [cit. 23.
6.
2016].
Dostupné
z:
http://eur-lex.europa.eu/legal-
content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:22001A1025(01)&from=EN. 20. Parlamentní institut. Hospodářská a měnová unie, informační studie [online].
2000
[cit.
27.
6.
2016],
4
s.
Dostupné
z:
https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20585 21. Principality of Vaduz,
Liechtenstein. Encounter with a Small State [online].
2009
[cit.
27.
6.
2016],
8
s.
Dostupné
z.
http://www.ucpgroup.com/uploads/media/Liechtenstein.pdf 22. Reserve Bank of Australia. About Us. [online]. [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.rba.gov.au/about-rba/accountability.html 23. Sdělení
komise
Evropskému
parlamentu,
Radě,
Evropskému
hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 20. listopadu 2012 o vztazích EU s Andorrským knížectvím, Monackým knížectvím a Republikou San Marino [online]. Evropská komise [cit. 1. 6. 2016]. Dostupné
z:
http://ec.europa.eu/transparency/regdoc/rep/1/2012/CS/1-
2012-680-CS-F1-1.Pdf. 24. Tuvalu
Island.
[online].
[cit.
28.
6.
2016].
Dostupné
z:
http://www.tuvaluislands.com/ 25. Union Economique et Monétaire Ouest Africaine. La Cour de justice [online].
2012
[cit.
14.
6.
2016]
http://www.uemoa.int/fr/presentation-de-luemoa
51
dostupné
z:
26. Union Economique et Monétaire Ouest Africaine. Présentation de l'UEMOA
[online].
2012
[cit.
12.
6.
2016]
dostupné
na:
http://www.uemoa.int/fr/presentation-de-luemoa 27. SYCHRA Zdeněk. Realizace Hospodářské a měnové unie v EU: implementace, přístupy, důsledky. Disertační práce. Brno : Masarykova univerzita, 2007, 223 s. 28. SWISS NATIONAL BANK. Monetary policy. [online]. 2016 [cit. 27. 6. 2016] dostupné na: https://www.snb.ch/en/iabout/monpol 29. Úřední věstník Evropské unie. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii. [online]. Evropská komise [cit. 28. 6. 2016] Dostupné na: http://www.euroskop.cz/gallery/54/16335-smlouva_o_eu.pdf 30. Záznam z jednání vlády České republiky ze dne 21. října 1992, č. 35112/92. vlada.cz [online]. Úřad vlády České republiky, 1992 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné
z:
https://kormoran.odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/19C1924244B BB9C7C12571B6006EA496
52