Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie práva Katedra právní teorie
Disertační práce
Ochrana práv dítěte: filosoficko-právní analýza problému
JUDr. Jana Lojková 2011/2012
Prohlašuji, že jsem disertační práci na téma Ochrana práv dítěte: filosoficko-právní analýza problému zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
.......................................... podpis
2
Ráda bych tímto poděkovala své školitelce, paní doc. PhDr. Tatianě Machalové, CSc., za vedení celým doktorským studiem a za poskytnutí řady podnětných rad a doporučení, které byly pro zpracování této disertační práce velkým přínosem.
3
OBSAH Úvod...
...7
1. Postavení dítěte ve společnosti a jeho právní status...
...12
1.1. Práva dětí vs. otcovská moc...
...12
1.2. Změna postavení dítěte ve společnosti v souvislosti s rozvojem školství...
...14
1.3. První pokusy o tematizaci otázky práv dětí...
...17
1.3.1. Dítě jako subjekt práv – příspěvek pedagogŧ... 1.4. Nové impulsy v pojetí práv dítěte...
...19 ...22
1.4.1. Liberálové a jejich argumenty...
...24
1.4.2. Posun v liberální teorii práv dětí v dŧsledku reakce na její kritiky...
...26
2. Od Ţenevské Deklarace práv dítěte k přijetí Úmluvy o právech dítěte...
...29
2.1. Přijetí Úmluvy o právech dítěte a její význam na poli ochrany práv dětí...
...31
2.2. Aktuální posun v diskursu o problematice právní subjektivity...
...35
2.2.1. Ţivotní prostředí a zvířata jako subjekt práv?... 2.3. Ochrana práv dítěte v dnešním světě – kritizované nedostatky... 3. Dítě v kontextu závěrŧ vybraných vědních disciplín... 3.1. Prolínání poznatkŧ medicíny a práva... 3.1.1. Specifika poskytování lékařské péče dětem...
...36 ...39 ...43 ...44 ...46
3.2. Dítě jako předmět zájmu psychologŧ...
...49
3.3. Sociologie a dítě - koncept krize rodiny...
...51
3.4. Práva dítěte v moderním školství a pedagogice...
...54
4. Právní dokumenty a prostředky ochrany práv dětí...
...59
4.1. Úmluva o právech dítěte a její význam na poli ochrany práv dětí...
...59
4.2. Vymezení právní subjektivity dítěte v českém právním řádu...
...62
4.2.1. Aktivní jednání dítěte a právní úprava zpŧsobilosti nezletilých k právním úkonŧm...
...64
4.2.2. Výjimky z obecné zpŧsobilosti nezletilého k právním úkonŧm...
...66
4.2.3. Vymezení právní subjektivity nezletilého v procesním právu...
...67
4.2.4. Právní subjektivita nezletilého v návrhu nového občanského zákoníku... ...69 4.3. Odpovědnost nezletilého za protiprávní úkony... 4.3.1. Otázka sníţení hranice trestní odpovědnosti...
...71 ...73
4.3.1.1. Hranice trestní odpovědnosti jako efektivní nástroj boje s kriminalitou mládeţe?... 4
...75
4.4. Právní vztah mezi rodiči a dětmi v českém rodinném právu...
...77
4.4.1. Cesta ke konceptu rodičovské zodpovědnosti...
...78
4.4.2. Vymezení vztahu mezi rodiči a dětmi v platné právní úpravě...
...80
4.4.3. Obsah pojmu rodičovská zodpovědnost...
...82
4.4.4. Omezení rodičovské zodpovědnosti...
...84
4.5. Instituce chránící práva dětí v českém prostředí...
...85
4.5.1. Veřejný ochránce práv...
...86
4.5.1.1. Diskuse o zavedení instituce dětského ombudsmana...
...87
4.5.1.2. Přebírání modelu ombudsmana pro děti ve světě...
...88
4.5.1.3. Dětský ombudsman v České republice?...
...89
4.5.2 Fond ohroţených dětí...
...91
4.5.3. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí...
...92
4.5.3.1. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí... 5. Případy zvěcňování dítěte - teorie a praxe ochrany práv dětí... 5.1. Exekuce dítěte?...
...94 ...97 ...97
5.1.1 Novela občanského soudního řádu jako prostředek k zabránění dalším případŧm exekuce dítěte... 5.2. Embrya jako předmět výzkumu...
...99 ...101
5.2.1. Právní status embryí...
...101
5.2.2. Základní východiska úvah o přípustnosti výzkumu na embryích...
...104
5.2.3. Komparace nastavení úrovně právní ochrany embryí v jednotlivých legislativách...
...107
5.2.4. Prediktivní genetická diagnostika...
...110
5.2.4.1. Úskalí povědomí o riziku vrozené vady... 5.3. Náhradní matky...
...111 ...114
5.3.1. Úvahy nad obsahem smluv o náhradním mateřství...
...115
5.3.2. Právní úprava náhradního mateřství v České republice...
...117
6. Analýza případŧ potvrzujících základní hypotézu práce... 6.1. Výkon rozhodnutí týkajících se péče o nezletilé dítě...
...121 ...122
6.1.1. Exekuce dítěte v případě tzv. mezinárodních únosŧ dětí...
...123
6.2. Právní ochrana embryí vs. právo na ochranu rodinného ţivota...
...126
6.2.1. Šíře pojmu embryo v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie...
...127
6.2.2. Příspěvek českých soudŧ do diskuse o ochraně embryí...
...129
5
6.2.3. Ochrana embryí ve sporech o přípustnost provedení umělého oplodnění......131 6.2.4. Rozsah práva na ochranu rodinného ţivota v argumentech izraelských soudŧ...
...134
6.2.5. S. H. a ostatní proti Rakousku...
...136
6.2.6. Ochrana embryí vs. volba pohlaví dítěte...
...138
6.3. Problematika instrumentalizace dítěte na příkladu smluv o náhradním mateřství…
...142
6.3.1. Baby M case…
…143
6.3.2. Johnson v. Calvert…
…144
6.3.3. Malahoff v. Stiver…
…145
6.3.4. Rozšíření pojetí mateřství v úvahách kanadských soudcŧ…
…147
Závěr…
…150
Resumé…
…156
Literatura…
…159
Právní předpisy...
...170
Judikatura...
...172
6
Úvod Práva dětí představují široký soubor právem chráněných zájmŧ a oprávnění, upravených v předpisech rŧzných právních odvětví. Spojuje je základní myšlenka, a sice ţe dítě, jako kaţdá lidská bytost, má svou dŧstojnost, hodnotu a základní práva. Vzhledem ke svému věku, tělesnému a duševnímu rozvoji a s tím související neschopností hájit vlastní zájmy samo, však dítě navíc potřebuje zvláštní pomoc, péči a ochranu. Tato péče, pomoc a ochrana je dítěti primárně poskytována v prostředí, které je mu nejpřirozenější a nejbliţší, v jeho rodině. Pro další uvaţování o právním statusu dítěte se jako klíčové jeví právě jeho postavení v rámci rodiny a celé společnosti. Vztahy mezi rodiči a dětmi, jakoţ i jejich právní rozměr, prošly dlouhým vývojem. Své vyjádření v současné době našly v zakotvení institutu rodičovské zodpovědnosti, která má ve vztahu k dětem především ochranný rozměr. Měla by zajistit respektování zájmŧ dítěte v maximální moţné míře, pouze však do té doby, neţ je dítě schopné plně vyuţívat všech svých práv samo. Neţ se tak stane, právní úkony za dítě činí jeho zákonní zástupci, nejčastěji rodiče. Dítě vychovávají, vedou a formují jeho osobnost. Společnost dospěla k uznání právní subjektivity dítěte aţ v prŧběhu 20. století, a to na základě vývoje poznamenaného řadou dramatických změn, které se v chápání tradiční rodiny a rodinných vztahŧ odehrály. Oproti známé patria potestas, která ovládala faktické i právní vazby mezi otcem a ostatními členy jeho rodiny, je dnes postavení dítěte diametrálně odlišné. Přesto, ţe pozitivní zakotvení práv dítěte v textu Úmluvy o právech dítěte provázela řada polemik, přínos tohoto právního dokumentu je nesporný. Děti jiţ nadále nejsou objektem štědrosti dospělých, předmětem, který mŧţe pomoci realizaci zájmŧ rodičŧ. Jsou z nich subjekty práv, samostatní nositelné jednotlivých nárokŧ a oprávnění, stejně jako jejich rodiče. V době, kdy jsem volila téma své disertační práce, byla problematika práv dětí velice aktuální. Titulky zpráv plnila tzv. kuřimská kauza a medializované případy tzv. mezinárodních únosŧ dětí, resp. výkonŧ rozhodnutí, které byly v těchto kauzách nařízeny. Kompetentní orgány se zavázaly problém systémově řešit, o jednotlivých variantách diskutovala široká veřejnost. Podařilo se jistě dosáhnout jistých dílčích úspěchŧ, nedá se však říci, ţe by se jednalo o řešení, které zamezí opakování problémŧ v budoucnu. Místo kuřimské kauzy dnes odborníci diskutují nad kauzou Dominik, výkon rozhodnutí týkající se výchovy dětí se přenesl z prostředí párŧ pocházejících z odlišných zemí do prostředí českého. O exekuci dítěte se však dočteme stále dál. Podstata problému totiţ bez ohledu na specifika jednotlivých kauz zŧstává stejná. Jde totiţ o otázky, které se dotýkají ţivota kaţdého z nás, na 7
aktuálnosti proto časem neztratí. To je také jeden z dŧvodŧ, proč by se problematice práv dětí měla věnovat patřičná pozornost. S ohledem na citlivou podstatu problému je často velice obtíţné odhlédnout od emotivní roviny argumentŧ, které oblast ochrany práv dítěte provází. Není ţádným překvapením, ţe nejkontroverznějších rozměrŧ získávají takového debaty v souvislosti s ochranou dětí ještě nenarozených, ať uţ uvaţujeme o interrupcích, náhradním mateřství nebo výzkumu na embryonálních kmenových buňkách. I případy týraných a zneuţívaných dětí nebo těch, které se stávají předmětem výkonu soudního rozhodnutí, nám však se stejnou naléhavostí ukazují, ţe uznání právní subjektivity dětí má často pouze formální charakter. O postavení dítěte jako subjektu práv nemŧţe být pochyb. Řada zákonných ustanovení i celých lidskoprávních dokumentŧ je věnována speciálně dětem, v kontextu řady problémŧ moderní doby však stále dochází k jejich zvěcňování. Formální vyjádření práv dítěte v textu právních dokumentŧ tedy sice překonalo pojímání dětí jako objektŧ libovŧle dospělých, jako pasivních příjemcŧ péče rodičŧ bez vlastního názoru. Prakticky ale opět bývá vŧle rodičŧ realizována prostřednictvím jejich dětí. K instrumentalizaci dítěte tak dochází i nadále. Disertační práce s názvem Ochrana práv dítěte: filosoficko-právní analýza problému bude vycházet právě z této hypotézy. Potvrzení základní hypotézy bude přizpŧsobena i struktura práce. Mimo úvodu a závěru bude práce rozdělena do šesti částí, které se dále budou dělit na dílčí kapitoly. Bude přitom nutné pracovat s logickými metodami vědecké práce, a to ať jde o studium materiálŧ, rozbor právní úpravy nebo samotné koncipování práce. Logické metody vědecké práce zahrnují mnoţinu dalších dílčích metod, které vyuţívají základní principy logiky a logického myšlení. Vzájemně se doplňují, je proto vhodné nepřistupovat k nim izolovaně a naopak volit rŧzné jejich kombinace. Obdobné platí pro odborný styl a ţánr. Cestou historického exkurzu přiblíţí první část vývoj, kterým postavení dítěte od dob starověku prošlo. Právě v této historické etapě bylo pojímání dítěte jako objektu libovŧle otce nejlépe patrné. Změna přitom v prŧběhu vývoje lidské společnosti přicházela velice pomalu, přičemţ zásadní obrat přineslo aţ zavedení povinné školní docházky, resp. zdŧraznění významu, jaký pro člověka vzdělání má. Ani na počátku 20. století přitom nebylo postavení dětí nijak uspokojivé. Odborníky přitom znepokojovaly především ţivotní podmínky, v kterých byly děti v dŧsledku válek a špatné hospodářské situace nuceny vyrŧstat. První právní dokumenty, přijaté na poli ochrany práv dětí, proto zaujaly výhradně ochranářskou strategii s cílem zamezit dalšímu hmotnému strádání dětí.
8
První část práce vedle toho ukáţe, jak se v druhé polovině 20. století vyvíjely názory na opodstatněnost práv dětí a jak se postupně prosadil liberální přístup usilující o uznání dítěte jako aktivního subjektu práv. Stěţejní přitom bude analýza jednotlivých názorových proudŧ, jejich poznatkŧ a argumentŧ a odkazu, který do budoucna zanechaly. Zmíněný liberální přístup k ochraně práv dětí našel své formální vyjádření v Úmluvě o právech dítěte. Ta v mnoha směrech zásadním zpŧsobem ovlivnila legislativy jednotlivých zemí, které na její principy navázaly. Význam jednotlivých dokumentŧ přijatých na mezinárodním poli pak bude zhodnocen v druhé části. Vzhledem k tomu, ţe rozsah a šíře jednotlivých práv dítěte podléhala jiţ v době přijímání těchto dokumentŧ interdisciplinární diskusi, přestaví třetí část poznatky, které právu nabízí jiné vědní disciplíny, ať uţ uvaţujeme o medicíně, sociologii, psychologii nebo pedagogice. O právech dítěte nelze uvaţovat izolovaně. Poznatky ostatních vědních oborŧ našich úvahám nabízí daleko širší perspektivu a prostor pro pochopení řady dalších souvislostí. Pouze na základě zváţení všech relevantních aspektŧ celé problematiky je moţné přijmout legislativu s ambicí řešit skutečné problémy tomu adekvátním zpŧsobem. Čtvrtá část pak bude věnována jednotlivým prostředkŧm, které právní řád v rámci ochrany práv dětí nabízí. Nabídne sice analýzu textu Úmluvy o právech dítěte, primárně se však bude jednat o rozbor pramenŧ vnitrostátního pŧvodu. Úmluva o právech dítěte totiţ sama v detailech neřeší stěţejní otázku vymezení právní subjektivity dítěte, resp. v tomto smyslu odkazuje právě na národní právní řád. Bude proto nutné vyjít z vymezení právní subjektivity nezletilého v občanském zákoníku ve všech jejích významech, tedy zpŧsobilosti k právŧm a povinnostem, zpŧsobilosti k právním úkonŧm a samozřejmě i zpŧsobilosti k protiprávním úkonŧm. Tato část práce tak zároveň nabídne prostor pro zhodnocení diskuse, která provázela zvaţované sníţení hranice trestní odpovědnosti v novém trestním zákoníku. Vedle hodnocení významu, jaký sníţení hranice trestní odpovědnosti mŧţe mít, by zároveň měly být představeny alternativy, které problém mohou vyřešit účelněji. Jejich základním východiskem je přitom analýza okolností, které kriminalitu dětí pŧsobí nebo ji v určitém aspektu ovlivňují. Mezi nimi stojí rodinné prostředí dítěte na předních místech. Rodinné prostřední má pro formování osobnosti kaţdého dítěte naprosto zásadní význam. Rozbor institutu rodičovské zodpovědnosti, obsahu práv a povinností, které rodiče vŧči svému dítěti mohou vykonávat, tak jistě bude významný. Jiţ naznačené medializované kauzy však ukazují, ţe ne vţdy jsou práva a povinnosti rodičŧ účelně vykonávána. Zároveň ne vţdy je dohled, který by v tomto smyslu měly vykonávat orgány sociálně-právní ochrany dítěte, skutečně prováděn dŧsledně. 9
Prostředky ochrany práv dětí v České republice jsou ostatně nevládními organizacemi, Výborem pro práva dítěte i Výborem pro práva dítěte OSN kritizovány jako neúčelné. Uvaţuje se, resp. spíše uvaţovalo se, proto o zavedení některých nových prostředkŧ, jako je například dětský ombudsman. I on by měl dopomoci k dŧsledné aplikaci zásady, ţe ve všech aktivitách týkajících se dětí, ať uţ je uskutečňuje jakýkoli orgán, by vţdy měl být primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte, který má převáţit nad zájmy jakékoli jiné osoby, ať uţ jde o rodiče, prarodiče, ostatní příbuzné, stát nebo společnost jako celek. Čtvrtá část se tak vedle analýzy prostředkŧ současných i těch, o jejichţ zavedení se teprve jedná, pokusí zhodnotit jednotlivé jejich klady, ale samozřejmě i nedostatky. Výsledkem by zde také měla být úvaha nad tím, zda právní úprava vŧbec mŧţe čelit tomu, co bude stanoveno v hypotéze, tedy instrumentalizaci dítěte. Základní hypotéza práce by měla být potvrzena především v části páté. Ta nabídne jednotlivé příklady situací, v kterých ke zvěcňování dítěte skutečně dochází. Nejlépe patrné to bude u dětí ještě nenarozených, ať uvaţujeme o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách spojených s ničením embryí, prediktivní genetické diagnostice a s tím souvisejí volbou pohlaví dítěte nebo například o náhradním mateřství. Bylo jiţ zmíněno, ţe prosazování práv dítěte souvisí především s jejich neschopností formulovat, aktivně hájit a uplatňovat svoje zájmy a oprávnění. Tato skutečnost je tím více zřejmou, čím niţší věk dítěte ve svých úvahách zohledníme. Základní hypotézu práce by vedle toho mělo potvrdit i pojednání o tzv. „exekucích dítěte“, jak je označují média. Toto označení odborná veřejnost přijímá, coţ je s ohledem na zřejmou právní subjektivitu dítěte zaráţející. Pátá část se opět pokusí jednotlivé zmiňované příklady istrumentalizace dítěte zhodnotit a vystopovat doporučení, která z nich mohou plynout pro právní řád. Tomu zřejmě nejlépe pomŧţe analýza konkrétních judikátŧ, jejichţ odŧvodnění usiluje o totéţ. Rozebrány budou v části šesté. Právě ony nám ozřejmí, ţe pozitivní zakotvení práv dětí nemŧţe být konečným cílem úsilí o hledání řešení problémŧ, které se s právy dětí pojí. Odŧvodnění rozhodnutí soudŧ nám ukáţí, jaký význam má správná interpretace práv dětí, která by vţdy měla být vedená koncepcí dítěte jako subjektu práv. Zobecnění plynoucí z analyzovaných judikátŧ však mohou mít pro český právní řád pouze omezenou platnost. Pochází totiţ často z amerického nebo britského právního prostředí, které je tradičně k bioetickým problémŧm velice liberální. Od britských a amerických autorŧ také pochází naprostá většina literatury, která se právŧm dítěte věnuje. Řada publikací přitom do českého jazyka zatím nebyla přeloţena. Odborných prací psaných v českém jazyce je minimum. Jejich pozornost je navíc většinou zaměřena na implementaci mezinárodních 10
dokumentŧ do českého právního řádu. Při studiu odborných textŧ i judikátŧ proto bude nutné postupovat opatrně a zohlednit teritoriální omezenost některých principŧ, které z nich mohou plynout. Hlavním cílem mé disertační práce je tak nabídnout uvaţování o problematice práv dítěte novou perspektivu. Význam pozitivního zakotvení práv dítěte je nesporný, není moţné se však omezit na analýzu této úrovně problému. Abychom mohli problému zvěcňování dítěte předcházet, je nutné změnit pojetí dítěte. Vţdy je nutné pamatovat na to, ţe člověk by v ţádné fázi svého ţivota neměl být pojímán jako prostředek k dosaţení cíle, ale výhradně jako účel kaţdého snaţení. Vzhledem k interdisciplinárnímu charakteru problematiky ochrany práv dětí má moje práce ambice zaujmout čtenáře z řad právníkŧ, ale i odborníkŧ jiných vědních disciplín, přičemţ aktuálnost tématu by k jejímu přečtení mohla motivovat i laickou veřejnost.
11
1. Postavení dítěte ve společnosti a jeho právní status Děti vţdy byly přirozenou součástí lidské společnosti. Postavení, které ve společnosti zaujímaly, se však v prŧběhu dějin významně měnilo. Stejně tak se měnilo i jejich postavení v rodině, zpŧsob, jakým je vnímali, vedli a vychovávali jejich rodiče. Právní status dítěte, který je předmětem analýzy v této práci, nezbytně vychází právě z postavení dítěte ve společnosti. Následující část proto formou historického exkurzu pojedná o tom, jak byly děti a obecně dětství jako etapa ţivota kaţdého člověka v prŧběhu dějin společností vnímány. Základní hypotéza práce vychází z úvahy o problematice instumentalizace dítěte. I kdyţ má být potvrzena na jiných souvislostech, nikdy nebylo zvěcňování dětí, jejich pojímání jako objektŧ libovŧle otce lépe patrné, neţ ve starověku. Ve středověku jiţ sice křesťanské učení prohlásilo vraţdu dítěte za hřích, zvláštní péče však dětem věnována nebyla. To se změnilo aţ se zdŧrazněním významu vzdělání, potřeby dítě správně vést a formovat. Tato část práce zároveň ukáţe, jak se měnila strategie ochrany dítěte v prŧběhu 20. století, které přineslo přijetí prvních právních dokumentŧ věnovaných speciálně právŧm dětí na mezinárodní úrovni. Pokusí se zároveň zhodnotit skutečný význam, který pro ochranu dětí mají a poukáţe na problémy, které mezinárodní společenství řeší dnes. Závěr této části by měl být hypotéze práce kontradiktorní. Budou však naznačeny případy, které svědčí o něčem jiném. 1.2. Práva dětí vs. otcovská moc Je obecně známou skutečností, ţe v období starověkého Říma mohl otec uplatňovat svou patria potestas nad všemi členy rodiny. Jeho oprávnění byla natolik rozsáhlá, ţe otec vládl nejen majetkem, ale i ţivoty svých dětí. Jak uvádí známý britský právní teoretik Blackstone, moc otce byla v římském právu odvozena z principu kdo dává, mŧţe také brát.1 Proto syn nemohl nabýt ţádného majetku sám pro sebe, dokud byl jeho otec naţivu, všechno, nebo alespoň výtěţky své činnosti, nabýval pro otce. Římská rodina byla navenek velice uzavřenou jednotkou, které v osobní rovině i po majetkové stránce pevně vládla její hlava – otec. On byl jedinou osobou plně nadanou soukromoprávní zpŧsobilostí. Do patria potestas stát nezasahoval, společnost neposkytovala jednotlivci ochranu, a to dokonce ani co se týče ţivota samého. Právo neregulovalo osobní vztahy uvnitř rodiny, otec
1
Citováno z BAINHAM, A. Children: the Modern Law. London: Jordan Publishing Limited, 2005, s. 7.
12
byl vlastníkem dítěte, mohl ho zabít, prodat, odloţit, obětovat bohŧm nebo pouţít jako sexuální objekt. Plnohodnotným člověkem se jedinec stával aţ tím, ţe dosáhl dospělosti nebo byl za dospělého prohlášen v prŧběhu rŧzných rituálŧ a zkoušek dospělosti. Určité odlišnosti však lze pozorovat u malé skupiny dětí z nejvyšších vrstev, které byly od mládí připravovány na svou budoucí vŧdcovskou úlohu. V jejich případě mělo dětství jako přípravné období pro další vývoj svŧj nepostradatelný význam2. Autoři vycházející ze studií kulturních pramenŧ mapujících ţivot obyčejných lidí, především pak výtvarného umění, dochází k poměrně překvapivému závěru, ţe fenomén dětství je aţ záleţitostí 17. století3. Do té doby byly podle Phillippa Ariése, francouzského historika, děti povaţovány za malé dospělé, měly stejné povinnosti, oblékaly se stejně, mohly se vdávat a ţenit, nastupovaly na trŧn a panovaly. Na malbách pocházejících z dřívějších dob ţádné děti nenajdeme. Jsou na nich vyobrazeni malí dospělí, kteří mají stejný výraz, oblečení a zpŧsoby jako skuteční dospělí. Ariés přichází s vysvětlením, ţe malíři nemohli malovat děti, protoţe děti dětmi nebyly, šlo prostě o malé dospělé, a tak je i malíři viděli4. Tato skutečnost je dobře patrná i na příkladu gotického sochařství. Novorozený Jeţíš, kterého Madona drţí v náručí, mívá proporce dospělého člověka, jeho hlava tvoří osminu těla, nikoliv čtvrtinu, jak je tomu skutečně u novorozencŧ. V náručí matky přitom vypadá spíše neţ jako kojenec v objetí matky jako neţivá věc5. Vnímání dětství jako samostatné etapy v ţivotě člověka je aţ historicky pozdější záleţitostí. V období feudalismu byly děti hodnoceny především z pohledu jejich přínosu pro rodinu, pomáhaly pracovat, byly oporou pro své rodiče ve stáří, často se stávaly objektem výhodné sňatkové politiky. S postupným upevňováním postavení katolické církve však přišla změna. Církev začala upozorňovat na to, ţe před Bohem mají děti stejné postavení jako dospělí6. Vedle toho vznášela přísný poţadavek na to, aby dětem nebylo ubliţováno. To mimo jiné přineslo i zákaz zabíjení dětí, resp. jeho teoretické vyjádření7. Ve společnosti se také stále častěji začíná objevovat zájem o děti, které se ocitly v nepříznivé ţivotní situaci, ať 2
DUNOVSKÝ, J. Sociální pediatrie. Praha: Grada, 1999, s. 42. K těmto autorŧm patří např. americký profesor mediálních studií Neil Postman studií nebo francouzský historik Phillippe Ariés. Phillippe Ariés jako jeden z prvních autorŧ, kteří se dětství věnovali, popisuje svá zjištění v knize L’Enfant et la vie familiale sous l’ancient régime. 4 Jako historik činí Ariés své závěry právě na základě detailního studia dobových pramenŧ, v jeho případě převáţně výtvarného umění. ARIÉS, P. Centuries of Childhood. New York: Vintage Books, 1965, 447 s. 5 DUNOVSKÝ, J. Sociální pediatrie. Praha: Grada, 1999, s. 43. 6 Poukazovalo se přitom na Jeţíšovo: „Takto praví pán: Nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jejich jest královstí nebeské“. Evangelium sv. Marka, kapitola 10, 14. 7 Tento zákaz opět vychází z Jeţíšova „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“ Evangelium sv. Matouše, kapitola 25, 40. 3
13
uţ v dŧsledku tělesného postiţení, ztráty rodičŧ, apod. Osudu takovýchto dětí se pozvolna ujímá právě církev, která buduje první nalezince a špitály8. Tím, ţe se křesťanství stalo státním náboţenstvím, staly se jeho normy určující nejen pro ţivot jednotlivcŧ, ale i celé společnosti. Ovlivňovaly silně vývoj rodiny, základního společenství, v kterém člověk ţije. Vývoj právního rámce rodinných vztahŧ se ve stále větší míře podřizoval normám kanonického práva. Otcovská moc zde přesto byla stále velmi silná. Právo ukládalo povinnost ctít svého otce. Trestný čin spáchaný proti vlastnímu otci byl potrestán přísněji neţ proti jakékoli jiné osobě. Moc otce zanikala aţ tím, ţe syn opustil jeho domácnost nebo se dcera provdala. Takto široká oprávnění rodičŧ vŧči jejich dětem jsou odvozována od potřeby umoţnit jim efektivně vykonávat povinnosti, které vŧči dítěti mají. Zároveň také jako určitou formu kompenzace za péči a obtíţe, které jim svědomitý výkon těchto povinností mŧţe přinést9. Míra oprávnění otce vŧči jeho dětem tak byla ještě ve středověku velice široká. Co se týče souboru povinností rodičŧ vŧči dětem, ten byl ve srovnání s právy otce v naprostém nepoměru. První legálně zakotvená povinnost otce vŧči jeho dítěti souvisí aţ se závazkem vzdělávat ho.
České Obnovené zřízení zemské pak ukládalo otci povinnost přihlíţet
k prospěchu dítěte, v této době byla uznána moţnost soudu rozhodnout o slušné míře zaopatření zletilého syna, pokud mu otec z přílišné skouposti nechtěl poskytnout nic, byť k tomu měl prostředky. 1.2. Změna postavení dítěte ve společnosti v souvislosti s rozvojem školství Středověká společnost vycházela pod vlivem křesťanství z přesvědčení, ţe správně zformovat duši dítěte, je moţné pouze přísnou výchovou, disciplínou a odříkáním. O tom, co je pro dítě správné přitom rozhodoval buď jeho otec nebo církev. Francouzská filosofka Elisabeth Badinter upozorňuje na skutečnost, ţe v historických a literárních pramenech se odkazy na vztah mezi matkou a dítětem omezují na zdrţenlivý a lhostejný postoj, jak velela víra a společenské konvence. Zámoţné rodiny dokonce svěřovaly nejmenší děti do péče kojných a samy se zaměřovaly na děti starší10. Odborná lékařská i didaktická literatura však v 17. století přišla se závěry opačnými. Zdŧraznila význam, jaký pro nejmenší děti péče vlastní matky mŧţe mít. Začala apelovat na 8
Ty se od 7. století objevují v Konstantinopoli, od 12. století pak v Římě. DUNOVSKÝ, J. Sociální pediatrie. Praha: Grada, 1999, s. 43. 9 BAINHAM, A. Children: the Modern Law. London: Jordan Publishing Limited, 2005, s. 7. 10 BADINTER, E. Mateřská láska: od 17. století po současnost. Bratislava: Aspekt, 1998, 277 s.
14
přirozený mateřský instinkt, jehoţ společenská hodnota byla v té době minimální. Její význam pro společnost a lidské pokolení však jiţ v této době rostl11. 17. století obecně přineslo rozmach řady vědních disciplín. Vyuţívání tiskařských strojŧ znamenalo šíření literatury a uznání potřeby vzdělání. Právě vzdělání zdŧraznilo rozdíl, který mezi dětmi a jejich rodiči vţdy byl a bude. Pod vlivem Rousseauova díla12 však společnost začala děti uznávat jako bytosti schopné rozumného uvaţování, které mají být ve svých schopnostech dále podporovány. Děti se tak postupně stávaly předmětem výchovy a vzdělání, které však bylo aţ do zavedení povinné školní docházky v rŧzných vrstvách společnosti v mnohém odlišné. V zásadě ale směřovalo k tomu, aby děti v dospělosti našli uplatnění opět v rámci vrstvy, z které pocházely. Ve vyšších vrstvách společnosti vzdělání vedl zkušený vychovatel, rodiče se na výchově podíleli minimálně, zajímali se spíše o výsledky studia a vytvoření podmínek pro pokračování rodu. Ve středních vrstvách o děti pečovala hlavně matka, otec je později připravoval na převzetí řemesla, kterému se sám věnoval. V nejniţších vrstvách pak děti nejčastěji zŧstávaly v péči prarodičŧ, kteří byli jednak uznáváni jako zkušenější, hlavně uţ ale jinak nepřispívali k obţivě rodiny. Tyto děti tak byly vedeny k co nejrychlejšímu osamostatnění se a nezávislosti na rodičích.
Především v jejich případě bylo vzdělání
vnímáno jako investice do budoucnosti. Tím spíš, ţe se potřeba správné prŧpravy a výcviku pro ţivot časem rozšířila z nejstarších synŧ na všechny syny a později i dcery. Povinná školní docházka však odvedla děti od jejich práce na polích a v továrnách do školních lavic bez ohledu na pŧvod. Správné formování těla a duše nebyly jen úkolem vzdělávacích institucí, ale i jednou ze základních funkcí kaţdé rodiny, která tím přestávala být pouhým institutem zajišťujícím dědění jména a majetku. Dostala nové, morální a duchovní funkce. Rodina společně se školou tak postupně vymaňovaly děti ze světa dospělých. Tato obrovská změna s sebou nesla řadu dogmat, které „dětství označovaly jako „zlatý věk“, v kterém děti neznepokojované starostmi dospělých o práci a ekonomické podmínky mají svobodu uţívat si ţivota… zároveň jim ale nadále nebylo umoţněno vydělávat peníze a
11
Tamtéţ. První vydání Rousseauova Emil čili o výchově skutečně předznamenalo zvýšení patřičné pozornosti věnované fenoménu dětství v Evropě 18. století. Rousseau přitom vychází z toho, ţe děti jsou primárně dobré a výchova má proto jako hlavní účel ochranu před špatností. Výchova by měla být zprvu vedena empiricky, později na intelektuální rovině. Děti by se měli učit především ze zkušeností. Vedle Rousseaua je nutné zmínit i dílo Jana Ámose Komenského, který se vzdělávání dětí systematicky věnoval a celosvětově povýšil prestiţ dětství pro celou společnost. 12
15
rozhodovat samostatně, co s volným časem. Byly nuceny do závislosti na dospělých a povinni hrát si nebo studovat“13. Bob Franklin, profesor ţurnalistiky z univerzity v Cardiffu, ve svém díle upozorňuje na metaforu s obezděnou zahradou, v které jsou malé a slabé děti opečovávány a chráněny od nástrah venkovního světa dokud nejsou silné a schopné se s nimi vypořádat samy. Nejde o metaforu náhodnou, angličtina, čeština i jiné jazyky pouţívají stejný výraz pro místo, kde jsou rostliny i malé děti vychovávány a ţiveny – školka. Dětem tak dle jeho koncepce byla odepřena autonomie v rozhodování o zásadních otázkách jejich ţivota, byly podporovány v tom být viděny, nikoli ale slyšeny14. Takovéto osvobození od nutnosti pomáhat finančně rodině však probíhalo velice pozvolna. Ve většině zemí byly děti pocházející z chudších rodin nuceny nejen k pomoci v domácnosti, ale i k práci za odměnu, čímţ měly rodičŧm pomoci v obtíţné finanční situaci. Autoři zabývající se ţivotem v Anglii této doby, uvádí, ţe zaměstnavatelé přijímali děti jiţ od šesti nebo sedmi let věku jako nejlevnější pracovní sílu, která byla dokonce díky tělesným předpokladŧm pro řadu prací daleko vhodnější15. Mohly pracovat jako sluţebnictvo v bohatých rodinách, pomocné síly v textilních továrnách a manufakturách, časté byly i práce kominické nebo v dolech. První zákon, který zreguloval maximální délku pracovní doby pro děti v továrnách, byl vydán aţ v roce 1833, pro doly bylo podobné opatření přijato aţ v roce 1842. Práce v dolech pro ţeny a chlapce do 10 let věku byla úplně zakázána aţ v roce 1847. Ekonomická výhodnost dětské práce také byla jedním z dŧvodŧ, proč ještě v roce 1840 mělo školní vzdělání pouhých 20% dětí a povinná školní docházka pro děti od 5 do 10 let byla zavedena aţ v roce 187016. Je zajímavé, ţe v americkém prostředí byla po několika pokusech dětská práce definitivně zregulována aţ v roce 1939, ovšem s nutným dodatkem, ţe druhá světová válka přinesla potřebu jakékoli pracovní síly, včetně té dětské. Jiţ v polovině 19. století však vzniká Hnutí za práva dětí, které souvisí s tzv. vlakem sirotkŧ. V této době se často stávalo, ţe děti z velkých měst, jejichţ rodiče zemřeli, museli těţce pracovat za minimální mzdy, aby se uţivili. Po zavedení povinné školní docházky v americkém Massachusetts byla v roce 1853 zaloţena Children‘s Aid Society, která pomáhala dětem z ulice. O rok později vypravila tato organizace první vlak, který děti odvezl na západ, kde byly adoptovány nebo dostaly moţnost získat lepší práci. 13
FRANKLIN, B. The New Handbook of Children‘s Rights. London: Routledge, 2001, s. 17. Tamtéţ, s. 18. 15 YANCEY, D. Life in Charles Dicken’s England. San Diego: Lucent Books Inc., 1999, 112 s. 16 Child Labour in Victorian England [cit. 2010-12-10]. Dostupné z http://www.freeessays.cc/db/18/ehc33.shtml. 14
16
Výše uvedené by však v ţádném případě nemělo vést k závěru, ţe neexistence dětství jako fenoménu nebo samostatné etapy ţivota kaţdého jednotlivce, souvisí s láskou jejich rodičŧ. Rodiče dříve věnovali dětem stejnou pozornost i cit. Americký psycholog a historik Lloyd de Mause tento problém shrnuje tak, ţe „není to láska, co by rodičŧm ve středověku chybělo, spíše emocionální vyspělost vidět dítě jako osobu odlišnou od sebe sama.“17 Co se týče právního zakotvení ochrany dětí, několik ojedinělých ustanovení, o kterých lze v této souvislosti uvaţovat, tedy nebylo přijato, protoţe by se uznávala nutnost děti chránit. Právní úprava v dŧsledku vţdy nějakým zpŧsobem směřovala k ochraně zájmŧ otce jako hlavy rodiny. Dítě totiţ stále nebylo nadáno právní subjektivitou, nebylo samostatným subjekt práv přesto, ţe k němu byla jednotlivá ustanovení právních předpisŧ vztaţena. Hlavou rodiny, jejím ochráncem a ţivitelem byl otec, v jeho zájmu také bylo, aby mu dítě, kterému poskytl zázemí a vzdělání, v budoucnu jeho péči a investici vrátilo. Újma, která mohla být zpŧsobena dítěti, byla i újmou otci. To, ţe zájmy dítěte a jeho otce mohou být kontradiktorní, bylo sice poměrně zřejmé, prakticky však situace, které takto mohly vzniknout, legislativně upraveny nebyly. 1.3. První pokusy o tematizaci otázky práv dětí Problematice práv dětí věnovala část svého díla řada významných filosofŧ a právních teoretikŧ, systematický diskurs se však podařilo otevřít aţ na začátku 20. století. Za zmínku však na tomto místě stojí úvaha britského filosofa Johna Locka o tom, ţe děti nejsou zrozeny v plném stavu rovnosti, ačkoli jsou zrozeny pro něj. Rodiče podle jeho názoru mají jistou dočasnou vládu a pravomoc, kterou nad dětmi mohou vykovávat, kdyţ přijdou na svět a nějaký čas potom. Dítě nemŧţe být subjektem práv, protoţe nemá dostatek schopností porozumět zákonu, jímţ se má řídit. To limituje jeho svobodu a volnost jednat podle vlastní vŧle18. Stejně tak později německý filosof Imanuel Kant trvá na tom, ţe rodiče mají vŧči svým dětem práva, která mohou vykonávat do té doby, neţ jsou děti zpŧsobilé pouţívat své tělo jako organismus a mysl jako rozum. Děti jsou pro něj objekty respektu a dŧstojnosti, nikoliv subjekty práv19. 17
de MAUSE, L. The History of Childhood. London: Souvenir, 1976, s. 17. LOCKE, J. Dvě pojednání o vládě. Praha: nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 140-207. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 25. 19 WALL, J. Human Rights in Light of Childhood. International Journal of Children’s Rights, 2008, Vol. 17, s. 530. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré 18
17
Následující část bude věnována podnětŧm, které znamenaly přehodnocení tohoto Kantova závěru. První iniciativy upozorňující na skutečnost, ţe dŧsledné uplatňování otcovské moci mŧţe i v kontextu tehdejších společenských podmínek vést k absurdním závěrŧm, se sice objevily jiţ v prŧběhu 19. století. Dítě se však skutečným subjektem práv, jak jej chápeme dnes, stalo aţ v druhé polovině 20. století. Absence přiznání právní subjektivity dětem byla potvrzena v americkém rozhodnutí re Agar-Ellis20 z roku 1883, ve kterém se výslovně uvádí, ţe „jestliţe se narozením stává dítě podřízené svému otci, je v obecném zájmu kaţdé rodiny, v obecném zájmu kaţdého dítěte a hlavně v zájmu konkrétního dítěte, aby soud do pravomoci otce nezasahoval, s výjimkou naprosto ojedinělých případŧ. Odpovědnost za vykonávání moci nad dítětem, která byla otci svěřena přírodou v okamţiku jeho narození, musí leţet na něm.“21 Případem, který nám pomŧţe demonstrovat, ţe americké soudy tato pravidla dŧsledně aplikovaly, je tzv. aféra Mary Ellen Wilson, případ z New Yorku roku 1874. Šlo o desetileté děvče, které v péči nevlastní matky a jejího nového manţela viditelně trpělo, na jejím těle byla na první pohled patrná řada modřin a jizev. Americká legislativa v té době sice zakazovala nepřiměřené fyzické tresty na dětech a New York dokonce přijal zákon umoţňující odebrání dítěte z péče osoby, která jej zanedbává. Úředníci však s odebráním váhali. Úsilí o záchranu Mary Ellen tak bylo v dŧsledku vedeno přes American Society for the Prevention of Cruelty to Animals, na jejíţ podnět byla přijata legislativa chránící zvířata proti krutému a nelidskému zacházení. Právní úprava regulující podobné problémy v případě dětí úplně chyběla. V roce 1874 vznikla New York Society for the Prevention of Cruelty to Children, která odstartovala celosvětovou vlnu vzniku hnutí, jejichţ hlavním cílem je chránit děti od podobných forem zneuţívání a nelidského zacházení22. Podobné cíle, jako měla New York Society for the Prevention of Cruelty to Children si vytyčila i první hnutí prosazující práva dětí na mezinárodní úrovni, o kterých bude pojednáno dále. Byť by se v naznačených případech mohl jako zásadní jevit nedostatek právní praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Českobritská o.p.s., 2011, s. 25. 20 Jednalo se o spor bývalých manţelŧ, pana Agar-Ellise a jeho ţeny, s kterou byl oddán v roce 1864. Oba byli odlišného vyznání, přičemţ pan Agar Ellis před svatbou souhlasil, ţe děti bude vychovávat jeho ţena, a to i v náboţenských otázkách. Poté, co se rozvedli, soud svěřil děti do péče otce a zakázal jim účastnit se s matkou církevních obřadŧ dle jejího vyznání. 21 BAINHAM, A. a kol. What is a parent?: a socio-legal analysis. Portland: Hart Publishing, 1999, s 9. 22 WATKINS, S.A. The Mary Ellen myth: Correcting child welfare history. Social Work, 1990, 35(6), s. 500503. Citováno z AMERICAN HUMANE ORGANISATION. How One Girl's Plight Started the ChildProtection Movement [cit. 2010-12-10]. Dostupné z http://www.americanhumane.org/about-us/who-weare/history/mary-ellen-wilson.html.
18
subjektivity dítěte, hlavní ambice těchto hnutí byla jiná. Podmínky, v kterých řada dětí na konci 19. století vyrŧstala, byly neutěšené. Situace se bohuţel nezlepšila ani na počátku 20. století v dŧsledku první světové války. A nedá se říci, ţe by tento problém byl dnes vyřešen úspěšně. Na poli ochrany práv dětí tak zavládla ochranářská strategie, která spíše neţ za aktivní právní subjektivitu dětí bojovala za jejich lepší sociální a ţivotní podmínky. 1.3.1. Dítě jako subjekt práv – příspěvek pedagogů Diskurs o otázce práv dětí na počátku 20. století aktivně podpořili dva významní evropští pedagogové. Jejich úvahy se však s prosazovanou ochranářskou strategií nespokojily. Oba s dětmi celý ţivot pracovali, jejich závěry proto měly praktická východiska i závěry. Pro další vývoj celé problematiky tak byly v mnohém zásadní. Významná švédská pedagoţka Ellen Keyová představila potřebu diskutovat o právech dětí na problémech jiných. Částečně pramenily z podnětŧ, které této autorce přinášela její profese, kontext, v kterém nicméně celou problematiku nazírala, byl mnohem širší. Keyová vychází z romantických úvah, v kterých dítě povaţuje za vzor nevinnosti. Uvádí dokonce, ţe přijde čas, kdy bude dítě pokládáno za svaté. Posvátnost přisuzuje nejen dítěti, ale i mateřství a úloze, kterou matka má23. Co se týče praktických úvah, Keyová opakovaně zdŧrazňuje skutečnost, ţe by dítěti jako jakémukoli jinému členu lidského společenství měla být prokazována dŧvěra a úcta, coţ podle ní nachází svŧj výraz v tom, ţe děti mohou být subjekty práv. Uvaţuje přitom o řadě práv, která dětem náleţí. Velice zajímavým je právo dítěte vybrat si svoje rodiče. To vztahuje vŧči páru, který zamýšlí zaloţit rodinu. Tento pár by měl dŧkladně zvaţovat, jestli dítě vŧbec chce mít, protoţe dítě by se mělo narodit do příznivého rodinného prostředí. Pokud při svém zvaţování dojde pár k závěru, ţe děti mít nechtějí, dalo by se hovořit o právu dítěte nenarodit se24. Velice moderně pak vyznívají její úvahy v kontextu reformních koncepcí rodinné politiky, v kterých je stále významněji slyšet hlasy volající po změně pojímání náhradní rodinné péče. Jejím smyslem nemá být realizace práva rodiny na dítě, ale naopak realizace práva dítěte na rodinu. V myšlenkách Keyové lze najít odkaz na tyto situace, kdy připouští 23
KEY, E. The Century of the Child. New York: The Knickerbocker Press, 1909, s. 42 a násl. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 5. 24 Tamtéţ, s. 5.
19
moţnost opuštění vlastních rodičŧ a volby rodiny nové. Výkon takového práva by přitom neuskutečňovalo přímo dítě, ale dělo by se nepřímo ve vztazích uprostřed rodiny, mezi moţnými rodiči25. Více prakticky jiţ k právŧm dítětem přistupuje polský pedagog a lékař Janusz Korczak26. Své závěry podkládá empirickými daty získanými pozorováním prováděným v rámci výkonu profese. Na jejich základě dochází k závěru, ţe děti jiţ jsou úplnými lidmi. Korczak nepovaţuje děti za počáteční, zárodečné bytosti. Odmítá chápání dětí jako jedincŧ v procesu formování, kteří se lidskými bytostmi stávají teprve v prŧběhu ţivota27. Korczak naopak dětství pokládá za období skutečného bytí a nesouhlasí s tím, ţe dítě je jedinec, v kterém se schopnost usuzovat a logicky myslet rozvíjí teprve s prŧběhem doby, tím, jak dospívá. Protestuje rovněţ proti paternalistickému přístupu k právŧm dítěte, který se na začátku 20. století v debatách o právech dítěte začal prosazovat a našel své vyjádření v prvních deklaracích a právních dokumentech, které byly na poli ochrany práv dítěte přijaty. Ty byly především výrazem solidarity s problémy, kterými děti trpí. Paternalistický přístup se však spokojil s pouhým vybízením k ochraně dětí, které se tím stávaly jejím pouhým pasivním příjemcem. Na aktivní zapojení dítěte jako subjektu práv paternalistický přístup neapeloval. Korczak společenský dobročinný vztah k dětem kritizuje a naopak opět zdŧrazňuje nutnost ptát se po tom, jaké právo dítě má. Soudí zároveň, ţe na tuto otázku mŧţe odpovědět dítě samo. Na jednotlivá práva dítěte se nesoustřeďuje, uvaţuje spíše o celku, kdyţ ţádá, aby byla vydána velká listina svobod pro práva dítěte. Její vzor vidí v Magně Chartě Libertatis. Bez ohledu na její skutečný význam a obsah v ní spatřuje formální právní akt, který vyjadřuje uznání a legitimitu28. Za základní přesto povaţuje tři práva, připouští však zároveň, ţe listina jich mŧţe zahrnovat víc. Stěţejním je pro něj právo dítěte na smrt, na dnešní den (neboli právo ţít pro dnešek) a právo dítěte na to, aby bylo tím, čím je.29
25
Tamtéţ, s. 4. Janusz Korczak, vlastním jménem Henryk Goldszmit, významný polský pedagog a lékař 27 LEE, Y. Communications Procedure under the Convention on the Rights of the Child: 3rd Optional Protocol. International Journal of Children’s Rights, 2010, Vol 18, s. 567. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 6. 28 KORCZAK, J.: Pisma wybrane. Warszawa: Nasza Ksiegarnia, 1978, s. 112. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 6. 29 Tamtéţ, s. 7. 26
20
V kontextu dnešního souboru, řekněme klasických lidských práv a svobod, vyznívá velice zajímavě jeho koncepce „práva dítěte na smrt“. Jeho právo dítěte zemřít se nevztahuje ke svévolné či dobrovolné smrti, ani ke smrti zpŧsobené nedostatkem rodičovského dohledu. Souvisí naopak s ţivotem dítěte, který je v rukou dítěte a nikoliv dospělých30. Dítě má právo vědět o smrti, nevyhýbat se myšlenkám na ni, ponechat ji v kontextu ţivota jako něco, co je jeho přirozenou součástí. Tuto hranici si děti v sebeurčení vlastního ţivota musí uvědomovat. Korczakovo odŧvodnění práva na smrt přitom vychází z přirozenosti ţivota, kdy z kaţdého zrna nevzejde klas, kdy kaţdé pískle se nenarodí schopné ţivota31. Korczak argumentuje tím, ţe vroucí, rozumná láska matky k dítěti mu musí dát právo k předčasné smrti, k zakončení cyklu ţivota. Tam, kde nebezpečí ţivota začalo, tam také právo dítěte na smrt končí32. Právo dítěte na to, aby bylo tím, čím je, pak souvisí se skutečností, ţe Korczak povaţuje za stěţejní vychovávat dítě s vnímáním jeho jedinečnosti. Neexistuje jediný univerzální správný zpŧsob, rada, jak dobře dítě vychovat. Kaţdé dítě je individualitou, ke které je nutné přistupovat jedinečně a správnou výchovu hledat na základě vnímání a pozorování jeho osobnosti. Jeho pedagogický odkaz je poměrně jasný. Dítě má kaţdý okamţik proţívat šťastně, nikoliv ve strachu ze sankce, která ze strany učitele mŧţe přijít. Učitel přitom nemá dítě vést k účelnému obrazu vlastního chtění, ale dbát na to, aby dítěti pomáhal v jeho vlastním sebeurčení33. Svoje úvahy o jiţ plnohodnotně dotvořené osobnosti dítěte se schopností rozhodovat se Korczak zastřešuje také institucionálně. Děti totiţ mohou o sobě činit závěry v malých skupinách, typicky v rodině. To stejné však platí i pro skupiny daleko širší, kde nám má jako příklad poslouţit sirotčinec. Pro toto prostředí autor vyslovuje myšlenku Republiky dětí. V něm je ustaven dětský parlament, do kterého si kaţdých pět dětí volí jednoho zástupce. Pro udrţení kázně a pořádku navrhuje fungování autonomních dětských soudŧ. Vlastní názory pak děti mohou prezentovat v dětských novinách (Maly Przeglad). Jejich první vydání se uskutečnilo v roce 1926. Jak tomu bylo u Keyové, i Korczakovi praktické návrhy, které dnes v rŧzných podobách fungují, museli na svou skutečnou realizaci několik desetiletí počkat. Nejrŧznější 30
EICHSTELLER, G. Janusz Korczak – His Legacy and its Relevance for Children Rights Today. International Journal of Children’s Rights, 2009, Vol. 17, s. 385. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 3. 31 KORCZAK, J.: Pisma wybrane. Warszawa: Nasza Ksiegarnia, 1978, s. 14. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 7. 32 Tamtéţ, s. 7. 33 Tamtéţ, s. 8.
21
hnutí a názorové proudy, pod jejichţ vlivem byla na začátku 20. století přijímána první legislativa týkající se práv dětí, směřovaly své úsilí jiným směrem. Motivovány neutěšenými podmínkami, v kterých se děti v dŧsledku světových válek a hospodářských podmínek nacházely, prosazovaly na poli ochrany dětí spíše ochranářskou strategii, která měla děti bránit před nepříznivými ţivotními podmínkami. Korczakovo volání po prosazení dítěte coby aktivního subjektu lidských práv tak ještě několik let zŧstalo bez odezvy. 1.4. Nové impulsy v pojetí práv dítěte Po skončení první světové války se diskurs o právech dítěte pozvolna přenesl z pedagogického prostředí do prostředí dobročinných institucí a mezinárodních organizací. V květnu roku 1919 došlo v Londýně k zaloţení fondu Save the Children. Společnost byla znepokojena zprávami ze zemí poničených válkou, v nichţ zŧstaly tisíce dětí bez potravy a lékařské pomoci. Jedněmi ze zakládajících členek byly sestry Eglantyne Jebbová a Dorothy Buxtonová. Fond nebyl zamýšlen jako organizace, která by měla fungovat dlouhodobě. Cestou novinových reklam a krátkých filmových spotŧ usiloval o to nashromáţdit co největší mnoţství financí, které budou následně přerozděleny mezi děti v Německu, Rakousku, Francii, Belgii a na Balkáně. Pod vedením obou sester se ze Save the Children stala celosvětově uznávaná a respektovaná organizace, která bylo schopná řešit problémy s distribucí potravy, oblečení, lékŧ i financí tam, kde to bylo potřeba. Eglantyne Jebbová však vyuţila svých zkušeností a osobnostních předpokladŧ i jinde. Problematiku práv dětí a jejich kvalitního zaopatření povaţovala za natolik stěţejní, ţe si předsevzala, učinit z nich celosvětově diskutované téma. Stala se jednou z klíčových osobností, které se přičinily o přípravu a přijetí Deklarace práv dítěte. Vedle Save the Children je nutné dále zmínit Mezinárodní výbor Červeného kříţe, Ligu společností Červeného kříţe nebo Mezinárodní sdruţení na podporu blaha dítěte (International Association for the Promotion of Child Welfare). Mezinárodní společenství tak postupně uznalo nutnost pojmout základní práva dítěte do textu mezinárodního dokumentu, coţ záhy našlo své vyjádření v Deklaraci práv dítěte. Faktické postavení dětí ve společnosti se však měnilo velice pozvolna. Po válce přišla léta hospodářské a finanční nouze, není proto nijak překvapivé, ţe primárním motivem prvních přijatých právních dokumentŧ byla především snaha o zabezpečení příznivých ţivotních podmínek dětí. Nebylo nutné, aby se dítě stalo aktivně jednajícím subjektem, které o otázkách, které se ho týkají, mŧţe rozhodovat sám. Problémy, které dětem pŧsobily 22
nepříznivé ţivotní podmínky, povaţovali autoři prvních právních dokumentŧ věnovaných právŧm dětí za palčivější. Ochranářský přístup v otázce práv dětí souvisí s tím, ţe jeho předmětem jsou děti jako skupina, méně jiţ pak s uplatňování práv konkrétního dítěte, subjektu práv (snad jen s výjimkou aktivní pracovní síly, kterou zmiňuje Ţenevská Deklarace práv dítěte). Ochrana dětí a jejich nejlepšího zájmu je v tomto přístupu stavěna výše, neţ svoboda volby a jednání. Stačí, pokud má dítě zájem na tom, aby bylo jeho právo ostatními chráněno a prosazováno. Paternalistický ochranářský přístup se podařilo překonat aţ v 60. létech 20. století. S nimi jsou tradičně spjatá hnutí prosazující lidská práva, hnutí mladých protestujících proti jakékoli formě autority, včetně té rodičovské. Velmi významně situaci ovlivnilo nové chápání rodiny. Ţeny postupným hromadným zapojováním do pracovního procesu ztrácely ekonomickou závislost na manţelovi, práci ale na druhou stranu bylo nutné podřídit osobní ţivot. Rozvíjející se antikoncepční metody jim nabízely nové moţnosti, jak zabránit početí dítěte, pod vlivem liberálnějšího přístupu veřejnosti rostl i počet provedených interrupcí. Finanční samostatnost umoţňovala oběma partnerŧm nefungující manţelství rozvést, případně ţít v nesezdaném souţití. Rodina postupně přestávala mít funkci plození a výchovy dětí, stávala se ve stále větší míře i prostředkem k uspokojování individuálních potřeb. To vše vneslo do pŧvodních vazeb řadu demokratických prvkŧ, díky kterým začalo být dítě obecně bráno jako individualita, samostatná bytost se svým statusem. Pod vlivem filosofie osvobození dítěte bylo vypracováno i konečné znění Úmluvy o právech dítěte. Začal se prosazovat přístup, který zdŧrazňoval, ţe práva rodičŧ jsou odvozena z jejich povinností vŧči dítěti a existují jen tak dlouho, dokud jsou pro ochranu dítěte potřeba, tedy do doby, kdy dítě dosáhne dostatečné zpŧsobilosti a inteligence a je schopno rozhodovat se samo. Aby však rodiče mohli efektivně vykonávat povinnosti, které vŧči dítěti mají, je nutné, aby byli nadáni jistým souborem práv, jeţ jim výkon povinností umoţní. Tato koncepce dnes nachází svŧj výraz v tzv. rodičovské zodpovědnosti, jak ji definuje zákon o rodině. Jak shrnuje významný německý etik a religionista Martin Buber, „vývoj nazírání na postavení dítěte je výzvou k tomu, aby se potenciality lidskosti v raných fázích vývoje neztrácely pod manipulativním vedením dospělých, kteří si nejsou vědomi dětství jako pokladnice zdrojŧ lidskosti. Aby se naopak mohly naplnit v ţití mezilidských vztahŧ pro zakotvení ve světě, kdy jsou zřejmě jedinou moţností, jak se stávat lidskou bytostí, v ţití
23
láskou, s moţností dávat ji najevo i ji přijímat, v tvoření si své vlastní mapy světa a ve vnímání otevřenosti své lidské cesty do neznáma“34. 1.4.1. Liberálové a jejich argumenty Bylo jiţ zmíněno, ţe v 60. letech 20. století se na poli ochrany práv dětí podařilo překonat pŧvodní, ochranářský model. Vedly k tomu jednak naznačené skutečnosti a dále pak fakt, ţe problémy, které mezinárodní společenství řešilo na počátku 20. století se v jeho polovině zdály být, alespoň tedy v západním světě, vyřešené. Hnutí mladých obracelo pozornost společnosti svým směrem, přičemţ ozřejmovalo skutečnost, ţe právo dítě jako aktivní subjekt nepojímá, ač pro to není dŧvod. A to dokonce ani u nejmenších dětí, alespoň tedy dle názoru zastáncŧ liberálního hnutí. Poţadavky liberálŧ na soubor práv, kterými by děti měly být vybaveny, se na první pohled mohou zdát přehnané. V kaţdém případě však svou kontroverzní podstatou znamenaly významný posun v debatách vedených o právech dětí. Děti jsou zde brány jako osoby, které by na jejich cestě k opravdovému sebeurčení a individualizaci měly být dostatečně nadány zpŧsobilostí rozhodovat o svém vlastním ţivotě, a to aţ do takové míry, která se vyrovná právŧm dospělých. Tím se má zároveň zabránit tomu, aby rodiče svého postavení vŧči dětem zneuţívali. Američtí pedagogové John Holt a Richard Farson35, jedni z nejvýznamnějších představitelŧ liberálního hnutí, dokonce byli toho názoru, ţe děti jsou daleko více schopné sebeurčení, neţ si většina společnosti dokáţe přiznat. Podle názoru těchto autorŧ neexistuje téměř ţádný dŧvod, proč by jim měla být odepřena veškerá práva, která jsou přiznána dospělým. John Holt pokračuje tím, ţe: „dítě, ať uţ jakéhokoli věku, by mělo mít právo volit, pracovat za peníze nebo mít nárok na výplatu určitého ţivotního minima ze strany státu, vlastnit a zcizovat majetek, cestovat, řídit své vzdělání, uţívat drogy a kontrolovat vlastní soukromý sexuální ţivot.“36 Pokud je dítě příliš malé na to, aby chtělo vyuţívat veškerých svých oprávnění, jedná se pouze o část jejich svobodné volby. Podobně jako dospělí, mohou se rozhodnout, jestli svých práv vyuţijí nebo nikoli.
34
BUBER, M. Problém člověka. Praha: Kalich, 1997, s. 159. Richard Farson je mimo jiné autorem díla Birthrights: A Bill of Rights for Children, návrhu souboru práv, kterými by děti měly být nadány. 36 citováno z FORTIN, J. Children’s Rights and the Developing Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 5. 35
24
Na druhou stranu, za veškerá svá rozhodnutí budou děti samozřejmě i odpovědné. S tím pak logicky souvisí i vyšší míra zpŧsobilosti k právním úkonŧm, která je vyvaţována oproti právŧm rodičŧ, která tito vŧči dítěti mohou uplatňovat. Uvaţovat je přitom nutné nejen o samotném výkonu rodičovské zodpovědnosti, ale i v trestěprávní rovině, coţ je v podmínkách České republiky stále diskutované téma. Pozornost mu bude věnována dále. Pozdější, poněkud jiţ méně radikální úvahy autorŧ Johna Harrise a Boba Franklina stále trvají na tom, ţe děti, a to jiţ v poměrně nízkém věku, jsou schopné rozumného uvaţování a činění informovaných rozhodování, v řadě případŧ dokonce lépe, neţ mnozí dospělí. Podle jejich názoru není ţádný významný rozdíl mezi rozhodováním dětí a dospělých, neboť dospělým stejně jako dětem mohou chybět vzdělání a zkušenosti, v dŧsledku čehoţ chybují a činí špatná rozhodnutí. A rozhodovat správně se naučíme pouze praxí, coţ u nezpŧsobilých dětí není moţné. Zmínění autoři tak odsuzují věkové limity pro dosaţení zletilosti a zpŧsobilosti k právním úkonŧm, neboť tyto např. brání 17-ti letému inteligentnímu jedinci projevit svŧj názor ve volbách, zatímco vyspělost jeho o rok staršího kolegy uţ nikdo nezkoumá. Naznačené úvahy se staly terčem kritiky moţných praktických dopadŧ, jeţ by skutečná realizace podobných teorií mohla mít. V prvé řadě bylo poukazováno na zřejmé nebezpečí spojené s ignorováním rozdílné míry tělesné a duševní vyspělosti dětí a dospělých. Dětem nadaným stejnou mírou práv, jako mají dospělí, by zároveň náleţely stejné povinnosti spojené se zvaţováním dŧsledkŧ svého jednání a případné odpovědnosti za ně. I kdyţ samozřejmě lze jen s velkými obtíţemi najít přesnou hranici, za níţ dítě dosahuje určitého stupně vývoje a tedy i schopnosti předvídat a nést dŧsledky svého jednání, nemŧţe být pochyb o tom, ţe se jedná o proces postupný, spojený především se vzděláváním a získáváním zkušeností. V jeho prŧběhu se v rámci učení a poznávání určité závislosti na dospělých, především pak rodičích, zbavit nelze. Zajímavou je v této souvislosti i myšlenka, jestli dítěti naopak neuškodíme, pokud jej učiníme zodpovědným za veškeré jeho skutky, bez ohledu na jakýkoli stupeň rozvoje a připravenosti rozhodnutí učinit. Tedy i bez ohledu na jeho právo být chráněno. Australský filosof Tom D Campbell tak přichází s myšlenkou, ţe „děti mají právo být dětmi, ne dospělými“37. Druhá zásadní kritika směřuje vŧči zřejmému dopadu na vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi a obecně na model tradiční rodiny. Liberálové v podstatě popírají jakékoli potřeby
37
Tamtéţ, s. 6..
25
dětí, které by vŧči rodičŧm mohly mít a které jsou naprosto přirozené. Zapomínají však, ţe ve většině rodin vztahy mezi rodiči a dětmi dobře fungují a jsou to právě rodiče, kteří se svým potomkŧm snaţí připravit prostředí, ve kterém by děti zmiňovaného sebeurčení a schopnosti rozhodovat zodpovědně o svých věcech mohly dosáhnout co nejsnáze. 1.4.2. Posun v liberální teorii práv dětí v důsledku reakce na její kritiky Kritika liberálních teorií dětských práv, samozřejmě také nezŧstala bez odezvy. Autoři jako Freddy Mortier tvrdí, ţe děti byly historickým procesem de-intelektualizovány a jsou schopné činit informovaná rozhodnutí o daleko serióznějších věcech, neţ se obecně připouští. Nehovoříme teď samozřejmě o dětech jako skupině všech jedincŧ mladších 18 let. I dětství má své etapy a fáze, pro kaţdou z nich jsou typické jiné problémy, potřeby, zkušenosti a moţnosti. Jiţ zmiňovaný Bob Franklin ve své práci nicméně odkazuje na řadu výzkumŧ, které prokazují, ţe uţ i poměrně malé děti jsou od banálních rozhodnutí typu, který televizní kanál sledovat nebo jaký fotbalový tým podporovat, schopné rozhodnout se i o tom, jak naloţit se školní šikanou nebo rodičem, který se o ně dostatečně nestará. Jsou dokonce schopné zváţit všechna pro a proti v případech rozhodnutí o podstoupení závaţného lékařského zákroku, případně jeho odmítnutí, i kdyţ to s sebou mŧţe nést riziko smrti38. Argument spočívající ve zvýšeném riziku činění chyb a omylŧ pro nedostatek zkušeností má být nesprávný v tom, ţe pokud dětem budeme riziko podstoupení chybných rozhodnutí odepírat, nikdy nezískají zkušenosti a nadhled dospělého, protoţe je prostě nebudou mít kde získat. Neměli bychom rovněţ zaměňovat právo dělat něco s právem dělat správnou věc. Franklin na tomto místě odkazuje na Ronalda Dworkina a jeho příklad s kouřením a nadměrným pitím alkoholických nápojŧ, které dospělým nikdo nezakazuje přesto, ţe panuje obecná shoda o škodlivosti obojího.39 Chybování je přirozenou součástí ţivota, a to nejen dětského. Je i výzvou k vyřešení problému, zdrojem zkušeností, které bychom jinak nezískaly. Zásadní skutečností, která význam proţité zkušenosti zdŧrazní, je odpovědnost, kterou za své jednání neseme. Bez toho, abych si svou odpovědnost uvědomili a pocítili, jaký následek chybné rozhodnutí mŧţe mít, poučení nezískáme.
38
FRANKLIN, B. Children’s rights and media wrongs. Changing representation of children and the developing rights agenda. In FRANKLIN, B. The New Handbook of Children’s Rights. Comparative policy and practice. London: Routledge, 2002, s. 23. 39 Tamtéţ, s. 24.
26
Další argument směřuje do oblasti rozdílného stanovení věkových limitŧ pro legální pohlavní styk, uzavření manţelství, trestněprávní odpovědnost, nabytí zpŧsobilosti k právním úkonŧm, aktivní a pasivní volební právo. Jako příklad zřejmě nespravedlivého nastavení takovýchto limitŧ se uvádí40 válka v Golfském zálivu, do které byli jako vojáci posíláni jiţ 17-ti letí chlapci, kteří tak formálně byli dost staří na to, aby nasazovali vlastní ţivot. Hranice volebního práva jim však nedovolovala rozhodnout o tom, jestli v boji pokračovat, z pohledu práva nebyli pro zodpovědnou volbu dostatečně zpŧsobilí. Zaznívá zde názor, ţe zpŧsobilost by tak měla být posuzována nikoli v závislosti na věku, ale dosaţené fyzické a především psychické vyspělosti. To je ostatně přístup, který se v Británii prosadil v posuzování zpŧsobilosti dětských pacientŧ rozhodnout samostatně, bez účasti zákonných zástupcŧ, o navrhované léčbě. A jaký závěr lze učinit z komparace jednotlivých přístupŧ, které teoretici k problematice práv dětí zaujímají? Byť se jednotlivé teorie v mnohém rozchází a vyvozují opačné závěry, lze souhlasit s následujícími zjištěními a zobecněními: 1) děti jsou nadány právy, které plynou z morálního poţadavku na respekt vŧči lidské osobě, který je základem všech lidských práv; 2) práva dětí se projevují v zájmech, které děti na základě uznání společnosti mají a která ospravedlňují ukládání povinností ostatním; 3) práva dětí nejsou jednotnou koncepcí, ale všeobjímajícím výrazem pro řadu právních a morálních nárokŧ; 4) uloţení povinnosti osobě (třeba i blíţe nespecifikované) je nezbytnou součástí práv, která jsou dětem přiznána. Pokud je tato povinnost uloţena osobě, kterou je moţné identifikovat, typicky rodičŧm, lze v tomto případě hovořit o právním nároku. Naopak pokud se má právo uplatnit proti někomu blíţe nespecifikovanému, skutečnost, jestli se jedná o právně vynutitelný nebo pouze morální nárok je uţ méně jasná; 5) práva dítěte v sobě musí pojmout kvalifikované sebeuvědomění a omezený paternalismus; 6) práva, i kdyţ uplatňovaná konkrétním dítětem, musí mít obecný nebo univerzální charakter, takţe mohou být aplikována vŧči všem dětem jako skupině41. Dŧraz na zpŧsobilost dítěte být subjektem práv, osobou s vlastními přáními a potřebami, o kterých je schopná si rozhodovat sama, našel formálně své vyjádření na mezinárodní úrovni v Úmluvě o právech dítěte z roku 1989 (dále jen Úmluva). Práva dítěte, na které Úmluva 40 41
Tamtéţ, s. 25. BAINHAM, A. Children: the Modern Law. London: Jordan Publishing Limited, 2005, s. 7.
27
přímo odkazuje, ale i principy, které jsou v ní obsaţené, získaly jejím přijetím univerzální právní závaznost. Byť je z našeho pohledu zásadní uznání dítěte jako subjektu práv, neopouští Úmluva paternalistický přístup zcela v tom, ţe některá ochranná ustanovení zŧstávají v textu zachována nadále. Úmluva je však aţ vyvrcholením úsilí mezinárodního společenství, které v prŧběhu 20. století přijalo řadu právních dokumentŧ věnovaných právŧm dítěte, ať uţ přímo nebo jen jednotlivým svým ustanovením či kontextem. Tyto dokumenty přitom v zásadě reflektovaly situaci a problémy, jeţ se na poli ochrany dětí jevily jako nejvíce aktuální a palčivé. Jak jiţ bylo výše uvedeno o významu Eglantyne Jebbové, tato aktivistka usilovala o přijetí jednoduchého právního dokumentu, na němţ by se státy bez dlouhých diskusí shodly. Její snaha o prosazení smluvních závazkŧ v oblasti podpory a ochrany dětí však na mezinárodní úrovni naráţela na nejednotnou vŧli státŧ. To je ostatně problém, kterému musí čelit většina právních dokumentŧ přijímaných na mezinárodním poli.
28
2. Od Ţenevské Deklarace práv dítěte k přijetí Úmluvy o právech dítěte Na pŧdě Společnosti národŧ podnítil poprvé formální rozpravu o právech dětí jako obětí války švýcarský delegát, Gustav Ador. Primárním motivem zde nebylo pouze hmotné strádání, jako v případě fondu Save the Children, ale jejich obecně těţká situace, s kterou měla zkušenost široká veřejnost. Tato kolektivní solidarita se sirotky, kteří byly zbaveni základní sociální ochrany byla pro Adora dostatečným dŧvodem, který ospravedlňoval ustavení úřadu vysokého komisaře pro otázky práv dětí. Ke skutečnému vytvoření této instituce však nikdy nedošlo. 4. mezinárodní kongres o dětství, který Save the Children pořádal, návrh dokumentu v létě roku 1924 podpořil. Tím deklarace získala značnou veřejnou známost42. Autoři hledali podporu jednak v mezinárodním společenství, jednak v občanské společnosti na národních úrovních. Deklarace práv dítěte (dále jen Ţenevská Deklarace) tak mohla být jako rezoluce Pátého výboru shromáţděním Společnosti národŧ přijata 26. září 1924. Byť je text deklarace velice krátký, její ambice při přijetí byly smělé. Autoři doufali, ţe shody o nutnosti naplňovat smysl Ţenevské Deklarace, a tedy chránit děti jako nevinné oběti války, ale i ostatních nepříznivých společenských podmínek, se podaří prosadit napříč širokým názorovým spektrem. Preambule Ţenevské Deklarace oslovuje široký okruh svých adresátŧ, nabádá je k potírání nestejného zacházení s dětmi na základě jejich víry, rasy nebo národnosti. Preambule vyslovuje názor, ţe lidstvo dluţí dětem to nejlepší. Jednotlivá ustanovení Ţenevské Deklarace pak jiţ mají hlavně morálně preskriptivní charakter, který vybízí k ochranářskému postoji vŧči dětem a povinnosti zlepšovat jejich ţivotní podmínky, ať uţ se jedná o hmotný a duchovní vývoj, dostatek potravy a zdravotnických sluţeb nebo výchovné a pracovní prostředí. Při poskytování jakékoli formy pomoci má být přitom dítě tím, ke komu bude celé úsilí směřovat prioritně. V dŧsledku je tak Ţenevská Deklarace spíše neţ právním dokumentem, katalogem práv a povinností, apelem na dobrou vŧli a porozumění všech ostatních. Přináší soubor mravních zásad a poţadavkŧ, které mají oblast péče o dítě prostoupit. Konkrétního adresáta povinností nijak nespecifikuje. Obsahem je proto Ţenevská deklarace nejlepším příkladem toho, co bylo uvedeno o paternalistickém přístupu. Musíme však přihlédnout k okolnostem, za kterých byla přijata a
42
Návrh dokumentu otiskly významné světové deníky, zástupci fondu i Mezinárodního červeného kříţe zaslali kopie všem členským státŧm Společnosti národŧ a osobně intervenovali v Mezinárodním úřadu práce či výboru pro uprchlíky.
29
situaci, která v té době panovala. Z hlediska osvěty a vlivu na budoucí vývoj na poli ochrany práv dětí je její význam nepopiratelný. Pro bliţší právní analýzu nebo aplikaci však významnou není. V roce 1946 vytvořilo Valné shromáţdění OSN odbornou organizaci Dětský fond OSN (UNICEF), který byl zřízen pro plnění úkolŧ v oblasti zdravotnictví, výţivy, vzdělání, zásobování vodou, hygieny, ţivotního prostředí a jiných. Ve stejném roce Hospodářská a sociální rada OSN zvaţovala přijetí deklarace práv dítěte, dokonce došlo k vypracování její předlohy. Z dŧvodu projednávání Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech však byl přípravný proces významně zpomalen a vyvrcholil aţ 20. listopadu 1959. Deklarace práv dítěte OSN z roku 1959 se přesto na poli ochrany dětí stala významným dokumentem. V mnohém navazuje na Ţenevskou Deklaraci. Jak uţ ale napovídá samotný název, šlo především o zdŧraznění významu ochrany dítěte, neţ o právně závazný dokument. Deklarace práv dítěte OSN tak opět především vyjadřuje určité ideje, hodnoty a zásady, které si mezinárodní společenství klade za cíl. Český teoretik mezinárodního práva Jílek upozorňuje na to, ţe Deklarace práv dítěte OSN pouţívá výrazy jako dítě má nárok (dítě je oprávněno – „the child shall be entitled“), dítě poţívá („the child shall enjoy“) nebo dítě musí být chráněno („the child shall be protected“) ve spojení s anglickým zpŧsobovým slovesem shall, které vyjadřuje jednak budoucí čas, jednak „mít“ něco udělat43. Naproti tomu Všeobecná deklarace lidských práv pouţívá spojení jednodušší – kaţdý má právo („everyone has a right“). Tento rozdíl je výrazem tehdejšího mezinárodního povědomí o právním i sociálním postavení dítěte, které nebylo vnímáno jako společensky aktivní jedinec s jeho sebeurčením a autonomií44. V případě Všeobecné deklarace lidských práv, která práva adresuje dospělým jedincŧm, byť děti na několika místech zmiňuje45, jde proto o pouhou deskripci, popis stavu, který je samozřejmostí. U Deklarace práv dítěte OSN je volba jiného zpŧsobu jazykového vyjádřením skutečnosti, ţe dětem náleţí práva odlišná. Zdŧrazňuje se tak skutečnost, ţe postavení dětí a dospělých jako subjektŧ práv identické nebylo. Co však Deklarace práv dítěte OSN přináší nového, je odkaz na nejlepší zájmy dítěte, na které mají zákonodárné, výkonné i soudní orgány brát zřetel. Nejlepší zájem dítěte je 43
JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 20. 44 Tamtéţ, s. 20. 45 v čl. 25 odst. 2 se hovoří o nároku mateřství a dětství na zvláštní péči a pomoc a zároveň o rovném postavení dětí narozených v manţelství i mimo ně.
30
zmiňován také v souvislosti s právem na vzdělání, přičemţ tato zásada je označena jako vŧdčí a směřující jednak vŧči struktuře státních orgánŧ, ale i rodičŧm, učitelŧm a vychovatelŧm. Vzdělání má být zajištěno bezplatně a povinně. Obdobný účel, jako vzdělání, tedy zdárný rozvoj dítěte, jeho osobnosti, morálních a sociálních kompetencí, má plnit hra. Zmiňovaný autor Jílek hodnotí přínos Deklarace práv dítěte OSN jako rozpačitý. Deklaraci nepovaţuje za konceptuálně dobře zvládnutou především v tom smyslu, ţe nedefinuje dítě, čímţ není předurčeno jeho obecné pouţívání v jednom operačním významu. Váţe se pouze volně k jedinci, který se nachází na určitém stupni vývoje směrem k dospělosti a zosobňuje jej jeho tělesná i duševní nezralost46. Deklarace vedle toho dítě neuznává za subjekt politických nebo občanských práv. Někteří analytici dokonce popírají, ţe by jej činila subjektem jakýchkoli práv. Na druhou stranu však Jílek kladně hodnotí, ţe Deklarace práv dítěte OSN promlouvá svébytným jazykem práv dítěte, čímţ tento soubor práv politicky a morálně legitimizuje v mezinárodní institucionální rozpravě47. 2.1. Přijetí Úmluvy o právech dítěte a její význam na poli ochrany práv dětí Rozhodnutí sepsat další dokument na poli ochrany práv dětí nebylo vŧbec samozřejmé. Jednak byly jiţ děti částečně chráněny stávajícími normami o lidských právech (mimo zmíněných deklarací), tedy dvěma pakty Spojených národŧ o lidských právech, jednak došlo k včlenění jednotlivých dílčích závěrŧ chránících děti do některých dalších dohod o lidských právech48. Objevily se dokonce názory, ţe pro děti není výhodné, aby jejich práva byla upravena zvláštní dohodou, protoţe zvláštní přístup někdy mŧţe vést aţ k diskriminaci49. Bylo nicméně jasné, ţe stávající normy přijaté v oblasti lidských práv nejsou přiměřené a vhodné k tomu, aby vyřešily zvláštní potřeby dětí. Rok 1979 byl vyhlášen Organizací spojených národŧ jako Mezinárodní rok dítěte. Při této příleţitosti předloţilo Polsko návrh na závaznou úpravu práv dítěte, která by navazovala na Deklaraci práv dítěte z roku 1959. Výbor OSN pro lidská práva zřídil zvláštní pracovní 46
JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 24. 47 Tamtéţ, s. 24. 48 Jednalo se např. o dokumenty Mezinárodní organizace práce, která v rámci ochrany dětí stanovovala limity dětské práci. Významnou je vedle toho i Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1966, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace ţen z roku 1979 nebo Úmluva o zákazu mučení a jiného nelidského a poniţujícího zacházení a trestání z roku 1984. 49 HAMMARBERG, T. Všeobecná práva dětí. In. KOVAŘÍK, J. a kol. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2001, s. 26.
31
skupinu, s kterou spolupracoval i UNICEF a mnohé další nevládní organizace. Polský návrh jim přitom slouţil jako podklad pro přípravu konečného znění úmluvy. Z této spolupráce nakonec vznikl dokument, kterému se podařilo zaštítit jak cíle prosazující zlepšení sociálního a ekonomického postavení dětí především na poli zdravotnictví a vzdělanosti, tak i ustanovení spojovaná s oblastmi, jako je například svobodný přístup k informacím, zákaz sexuálního a ekonomického zneuţívání, právo být slyšen a podobně. Přípravné práce trvaly deset let, konečná verze byla Valným shromáţděním přijata dne 20. listopadu 1989. Veliká část ustanovení je převzata z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o sociálních, kulturních a hospodářských právech. Úmluva je tak směsicí ustanovení ochranných, podpŧrných a participačních, některé z nich však představují jediný mezinárodně právně závazný nástroj, který lze uţít například v boji proti obchodu s dětmi, dětskou prostitucí a pornografií a podobně50. Velkou novinkou a významným posunem v rovině skutečné realizace práv dětí je zavedení nástroje mezinárodní kontroly nad dodrţováním práv dítěte, a to prostřednictvím zpráv o realizaci ustanovení Úmluvy, které státy musí podávat a které jsou kontrolovány Výborem pro práva dítěte. Byť jsou závěry šetření Výboru pro práva dítěte prezentovány na úrovni pouhých doporučení, je Úmluva povaţována za jeden z nejúspěšnějších dokumentŧ. Přihlásilo se k ní téměř celé mezinárodní společenství51. Po svém přijetí vyvolala velmi silnou odezvu díky ochotě mezinárodního společenství podporovat snahy ve prospěch dětí. Idea autonomního dítěte ovlivnila zákonodárství řady zemí. I kdyţ Úmluva není jediným nástrojem mezinárodního společenství, jehoţ účelem je prosazování práv dětí, jde o nástroj centrální, trvalý a fungující pod patronátem OSN. Práva dětí se stala součástí politických programŧ a jednání v celosvětovém i národním měřítku. Široký počet smluvních státŧ byl na druhou stranu v mnohém limitující, protoţe se muselo podařit sladit rŧzné přístupy, pramenící z rozdílných tradic, kultur, náboţenství, stádií společenského vývoje, právních systémŧ a samozřejmě politických zájmŧ. Úmluva proto v mnohém vyjadřuje spíše realistického společného jmenovatele neţ nejctiţádostivější cíle.
50
Těchto otázek se týkají především dva opční protokoly, které Valné shromáţdění OSN schválilo 25. května 2000. Jde o Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených konfliktŧ a Opční protokol o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii. 51 Jenom dvě země Úmluvu neratifikovaly, a to USA a Somálsko. V případě USA to bylo pro „závaţné politické a právní zájmy, které odporují americké centrální politice ústřední role rodičŧ, suverenity, národního a státního práva. Citováno z UNICEF. Convention on the Rights of the Child. Frequently asked questions [cit. 2011-0920]. Dostupné z http://www.unicef.org/crc/index_30229.html.
32
Podařilo se však dosáhnou konsensu, který stanoví povinnost rodičŧm, společnosti, státŧm i mezinárodní komunitě jako celku respektovat práva dětí. 52 Obecnost pojmŧ není jedinou skutečností, která ztěţuje plnění závazkŧ z Úmluvy plynoucích. Jak uvádí Sdruţení zastáncŧ dětských práv, základní příčina je však vţdy stejná: chybí celistvý přístup k právŧm dětí jako k politické prioritě53. Děti zaujímají v politických koncepcích jen zřídka přední místo, ministři za ně zodpovědní bývají povaţováni za méně dŧleţité, tato problematika za nepolitickou a triviální. Samy děti nepatří do voličstva, protoţe jim právní úprava volební právo nepřiznává, alespoň ne do orgánŧ tvořících klasickou strukturu státních orgánŧ. Dnes se poměrně běţně ve školách setkáme s fungováním dětských parlamentŧ, níţe bude pojednáno o institutu dětského ombudsmana, nemŧţe ale skutečně být pochyb o tom, ţe v rámci formování národní politiky není hlas dětí slyšet téměř vŧbec. Komisař pro lidská práva Rady Evropy Thomas Hammarberg upozorňuje na to, ţe rodiče, u kterých bychom zastupování dětí a zájem o prosazení širší míry jejich práv mohli očekávat, bývají často tak unaveni starostmi o rodinu, práci, finance, ţe jim na účast ve veřejných debatách nezbývá čas ani síla. Podobně hovoří o lidech, kteří s dětmi pracují – učitelích, sociálních pracovnících nebo zdravotnících. U těch zase hrozí vyčerpání prací a kaţdodenním ţivotem. Ve veřejných diskusích jsou tak obecně děti zastoupeny velice málo, coţ bychom se měli snaţit změnit54. Text Úmluvy bude v detailech rozebrán níţe. Na tomto místě však musí dostat prostor zhodnocení významu, který pro oblast ochrany práv dětí má, zejména, jestli se jí podařilo učinit přítrţ argumentŧm o zbytečnosti jakéhokoli dalšího právního nástroje regulace, resp. jestli dostatečně naplnila očekávání liberálŧ, která byla popsána výše. S názory, ţe práva dětí jsou omylem, který překáţí autonomii rodičŧ, se mŧţeme setkat i nadále. Paternalisté argumentují tím, ţe práva dětí jsou závislá na právech a povinnostech rodičŧ a proto budou nejlépe chráněna uznáním prvořadosti práv rodičŧ. Úmluva by proto podle nich neměla vyvaţovat práva nebo zájmy dětí proti právŧm nebo zájmŧm rodičŧ55.
52
LOPATKA, A. Význam Úmluvy o právech dítěte. In. KOVAŘÍK, J. a kol. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2001, s. 19. 53 ČESKÁ SEKCE DCI – SDRUŢENÍ ZASTÁNCŦ DĚTSKÝCH PRÁV. Politická vůle k uplatňování práv dítěte [cit. 2011-09-20]. Dostupné z http://dci.jeja.cz/index.php?o=28&i=15. 54 HAMMARBERG, T. Politická vŧle k uplatňování práv dětí. In. KOVAŘÍK, J. a kol. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2001, s. 35. 55 FEDERLE, K.H. Rights Not Wrongs. International Journal of Children’s Rights, 2009, Vol. 17, s. 324. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve
33
O tom, ţe Úmluva nesplňuje ani představy neoliberálních teorií, které přehlíţí význam rozvoje jedince a ţádají stejný soubor práv pro kaţdého člověka, je zbytečné polemizovat. Na druhou stranu je ale také zbytečné polemizovat o tom, ţe Úmluva dává dětem a mladistvým postavení plnohodnotných lidských bytostí. Děti musí být respektovány jako jedinci se svými vlastními právy, které nejsou majetkem ani objektem slouţícím k uspokojování potřeb jiného. Úmluva proto musí být pochopena jako krok vpřed v boji o rovnoprávnost dětí56. Úmluvou byl zdŧrazněn význam dětství uţ ne jako pouze určitého období, v kterém se postupně vyvíjíme v dospělého, ale jako etapy, v které jsou všechny děti nadány právy jako lidské osoby a plnoprávní členové společnosti. Text Úmluvy v sobě nese ideu autonomie dítěte, která znamená posun od paternalistického myšlení ve výchově k myšlení demokratickému, kdy jiţ dítě nepotřebuje výhradně ochranu. Stává se subjektem práv, k jejichţ realizaci potřebuje jistou autonomii. Úmluva dŧsledně aplikuje zásadu, ţe ve všech aktivitách, ať uţ je uskutečňují sociální instituce, soudní dvory, správní úřady, legislativní instituce nebo veřejnost, musí být primárním hlediskem zájmy dítěte. Zájmy rodičŧ, sourozencŧ, státu nebo kohokoliv jiného jsou aţ druhořadé. Pojem „zájem dítěte“ je kategorií abstraktní, je nutné ho interpretovat ve vztahu ke konkrétnímu dítěti. I u něj se v prŧběhu času mŧţe měnit. Úmluva tuto jedinečnost uznává, výslovně přitom odkazuje na „nejlepší“ zájem dítěte. Nejlepším
zájmem
dítěte
má
být
taková
konstelace okolností, takové uspořádání ţivotní situace dítěte, v němţ mohou být trvale, smysluplně a individuálně přiměřeně uspokojovány základní ţivotní potřeby dítěte. Ţe správná aplikace pojmu nejlepšího zájmu dítěte v praxi často pŧsobí potíţe, bude ukázáno dále. Rodiče i orgány aplikující právo mají často o tom, co je v nejlepším zájmu dítěte představu úplně odlišnou od představy dítěte samotného. A i kdyţ se představy dítěte mohou jevit jako naivní a nereálné, dítě je nutné brát jako partnera a nenechat se bezmyšlenkovitě ovlivnit představami dospělých o dětském světě. Musíme přitom pamatovat na to, ţe děti jsou naprosto rovnocennými subjekty práv.
vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 30. 56 HAMMARBERG, T. Všeobecná práva dětí. In. KOVAŘÍK, J. a kol. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2001, s. 29.
34
2.2. Aktuální posun v diskursu o problematice právní subjektivity Jiţ několikrát zmíněným pozitivní odkazem, který Úmluvě není moţné upřít, je tendence nepodceňovat moţnosti a schopnosti dětí a naopak je podporovat v jejich úsilí rozvíjet vlastní nezávislost. O, minimálně formálním, uznání právní subjektivity dětí po přijetí Úmluvy nemŧţe být pochyb. Diskurs o problematice právní subjektivity se tak dnes posouvá jiným směrem. V počátcích uvaţování o tom, kdo mŧţe být subjektem práv, řešila právní teorie otázku, zda mŧţe být pojem osoba v právním smyslu oddělen od člověka jako lidské bytosti. Dnes řeší právní teoretici otázku, zda je moţné skupinu subjektŧ práv rozšířit oproti současnému chápání ještě dále. Člověkem, který do značné míry přispěl ke vzniku moderní obecné koncepce osoby v právním smyslu, byl Immanuel Kant. Podle něj jsou dvěma určujícími vlastnostmi determinujícími osobu rozum a svobodná vŧle, prostřednictvím nichţ se člověk stává subjektem práva. Osoba v právním smyslu je v jeho teorii samostatným právním pojmem, odlišným od lidské bytosti. Pojmem, který mŧţe být uţit i mimo okruh lidských bytostí. Před právními filosofy a teoretiky tak v 19. století stál střet přirozenoprávního a pozitivněprávního myšlení, jehoţ řešení mělo odpovědět na otázky, zda -
je kaţdý člověk osobou v právním smyslu;
-
přiznání je přiznání právní zpŧsobilosti výsledkem vŧle zákonodárce nebo autority právního myšlení opírajícího se o odpovídající filosofické koncepce;
-
pojem osoba v právním smyslu zahrnuje pouze osoby fyzické, tedy člověka, nebo sem patří i osoby od člověka odlišné57. Skutečnost, ţe občanský zákoník vyjmenovává několik kategorií právnických osob,
jimţ rovněţ přiznává zpŧsobilost mít práva a povinnosti, dnes bereme jako naprosto samozřejmou Kaţdý z nás zřejmě pojmu osoba přisoudí poněkud jiný obsah. U právníkŧ by se však měl shodovat s definicí, kterou právní řád ve vztahu k tomuto stěţejnímu právnímu pojmu nabízí. Málokdo se dnes pozastaví nad tím, ţe zpŧsobilost mít práva a povinnosti je přiznána i sdruţením fyzických a právnických osob, účelovým sdruţením majetku nebo jednotkám územní samosprávy, tedy entitám, které si reálně lze velice těţko představit. Společnost nicméně svým vývojem dospěla k uznání potřeby takováto uskupení právní subjektivitou vybavit a jako samostatnou kategorii osob je uznat. Výše bylo popsáno, ţe podobně dlouhý vývoj předcházel i k uznání právní subjektivity dětí. 57
HURDÍK, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 85.
35
Stávající kategorie subjektŧ práv tak zřejmě není neměnná. Právní teoretici uvaţují o rozšíření skupiny subjektŧ práv o další kategorie, přičemţ nejčastěji se hovoří o ţivočišné říši, přírodních objektech jako jsou lesy, oceány, řeky nebo ţivotní prostředí jako celek, umělé inteligenci apod. Mezi nově uvaţovanými subjekty práv a těmi současnými je totiţ moţné vysledovat jisté, v mnohém zásadní, společné znaky. 2.2.1. Ţivotní prostředí a zvířata jako subjekt práv? Například americký právní teoretik Christopher D. Stone poukazuje na skutečnost, ţe i kdyţ právo uznává právnické osoby jako subjekty práv, neznamená to, ţe jim náleţí veškerá práva, která by nás mohla napadnout v souvislosti s osobami fyzickými. I mezi fyzickými osobami se navíc najdou takové, které svá práva nemohou vykonávat samy (jak je patrné právě u dětí). Stejná východiska bychom mohli pouţít v případě ţivotního prostředí, kterému z logiky věci nemohou být přiznána stejná práva jako ostatním subjektŧm práv. Ne kaţdá část ţivotního prostředí navíc musí být vybavena stejnými právy, jako součást jiná58. S námitkou, ţe ţivotní prostředí není schopné vyjádřit a hájit své zájmy, se Stone vypořádává analogií s osobami, jimţ byla omezena zpŧsobilost k právním úkonŧm nebo jí byly zbaveny, dětmi, popřípadě ještě lépe s právnickými osobami. Ty mají také naprosto abstraktní podstatu, jednají za ně jejich zástupci, kteří mají zájem na prospěchu a rozvoji právnické osoby. To je samozřejmě poměrně snadno představitelné i v případě ţivotního prostředí. Váţnou námitkou, kterou lze Stonově teorii oponovat, je skutečnost, ţe právy by měly být nadány pouze subjekty, které si svých práv mohou cenit. Například John Harris ve svém díle The Value of Life59 vyjadřuje přesvědčení, ţe všichni lidé mají určitou hodnotu, vyšší neţ právě například rostliny nebo ţivočichové. Tato hodnota musí být stejná pro kaţdého člověka. Musíme proto odhlédnout od všech dŧvodŧ, které bychom mohli mít k upřednostňování některých lidí před jinými, coţ má odraz v akceptování základních práv, která náleţí všem lidem jen z titulu jejich prosté existence. Z Harrisova pohledu je zde naprosto zásadním rozdílem schopnost sebeuvědomění a nalezení své vlastní hodnoty. Na základě vědeckých testŧ, především tzv. zrcadlového testu, je však na druhou stranu zřejmé, ţe některé ţivočišné druhy sebeuvědomění schopné jsou. Na to reaguje italská
58
STONE, C. D. Should Trees Have Standing? Toward Legal Rights for Natural Objects. California Law Review, 1972, s. 308. 59 HARRIS, J. The value of life. London: Routledge, 1991, 281 s.
36
profesorka filosofie Paola Cavalieri60, která poukazuje na skutečnost, ţe schopnost sebeuvědomění a vyuţívání jistých výrazových prostředkŧ nepřísluší pouze lidem, ale minimálně ostatním velkým primátŧm. Jedná se navíc o vlastnosti, které řadě lidí chybí, coţ ilustruje na příkladu duševně nemocných osob, osob senilních, bez schopnosti rozumného uvaţování. Oproti nim jsou podle ní lidoopi dokonce „lidštější“. Biologické rozdíly by podle této autorky neměly zdŧvodňovat přiznání rozdílného morálního statusu. Základními zájmy, k jejichţ prosazení by úsilí o zlepšení statusu zvířat mělo směřovat, a které se neliší od těch lidských, jsou podle ní svoboda, ochrana ţivota a zajištění určitého prospěchu a rozvoje. Dle názoru autorky není vytvoření souboru práv, jejichţ objektem jsou zvířata, respektive jejich ochrana, dostačující. Zvířata by měla být nadána právní subjektivitou. Například francouzské právo domácím nebo v zajetí chovaným zvířatŧm přiznává statut „právnické osoby“. To znamená, ţe by je majitel opustil, mohla by vŧči němu zvířata uplatňovat jistá práva a mohla by být obhajována61. Práva a povinnosti mohou být přisouzeny pouze osobám, které jsou jako subjekty práva takto uznány právním řádem. Na tomto místě opět připomenu, ţe koncept právní subjektivity je zaloţen na právní fikci v tom smyslu, ţe se jedná o umělý výtvor. Je na zváţení normotvŧrce, koho do skupiny subjektŧ práv zahrne. Zastánci práv zvířat proto nevidí ţádný dŧvod pro to, aby skupina subjektŧ práv nemohla být rozšiřována právě směrem k zvířatŧm nebo ţivotnímu prostředí jako celku. Myšlenky Paoly Cavalieri kritizuje významný francouzský filosof Jacque Derrida, který nabízí konzervativnější přístup spočívající na zdŧrazňování úcty, kterou je potřeba vŧči člověku zachovat. Uvádí, ţe „proměna vztahŧ mezi lidmi a zvířaty, proměna pracná, tu pozvolná, jinde zase překotná, nebude mít nutně či pouze povahu nějaké charty, deklarace práv či legislativně ustaveného tribunálu. Nevěří v zázrak legislativních zásahŧ... Ani ty nezabrání poráţkám či „vědecko-technickým“ zvrácenostem trhu nebo prŧmyslového chovu.“62 Derrida odmítá vytváření dvou skupin: člověk a zvíře. Nikoli však z toho dŧvodu, ţe by mezi lidmi a zvířaty neviděl rozdíl, ale proto, ţe neexistuje pouze jedno rozmezí, je jich daleko více. Tak, jak existuje propastný rozdíl mezi člověkem a lidoopem, stejně obrovský je i rozdíl mezi lidoopem a jiným ţivočichem. To však nic nemění na skutečnosti, ţe vytváření 60
CAVALIERI, P. The Animal Question: Why Non-Human Animals Deserve Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2001, 192 s. 61 MARFGUÉNAUD, J. P. La personnalité juridique des animaux. Recueil Dalloz, 1998, s. 205 – 211. Citováno z DERRIDA, J., ROUDINESCO, É. Co přinese zítřek? Praha: Karolinum, 2003, s. 103. 62 DERRIDA, J., ROUDINESCO, É. Co přinese zítřek? Praha: Karolinum, 2003, s. 97.
37
nové hierarchie, která by chtěla stavět ta či ona zvířata nad postiţené lidi, povaţuje Derrida za stejně „směšné jako odporné“63. Mám-li se na tomto místě pokusit zhodnotit výše naznačené myšlenky, musím vyjít ze srovnání některých vyvinutých ţivočišných druhŧ a lidí bez schopnosti rozumného uvaţování, na coţ je v uvedených teoriích poukazováno nejčastěji. John Locke uţ v 17. století definoval „osobu“ jako myslící a rozumějící bytost, jeţ má rozum a reflexi a mŧţe sama sebe jako takovou pokládat za tutéţ myslící věc v rŧzných dobách a na rŧzných místech.
Vedle
schopnosti uvaţování a sebeuvědomění je naprosto zásadním znakem kaţdé lidské bytosti schopnost rozhodnout se, předvídat následky svého rozhodnutí a nést za něj případně i odpovědnost. Zastánci práv zvířat v této souvislosti zdŧrazňují, ţe velryby, delfíni, opice, psi a prasata mohou v jistém smyslu naplňovat všechny znaky Lockovy definice, protoţe jsou schopné uvaţování a uvědomění vlastní existence. Toto na druhou stranu neplatí pro embrya, nenarozené děti, osoby trpících závaţnými duševními poruchami nebo nacházejících se v komatu. Tito všichni jsou nicméně jako subjekty práv uznány. Vzniká tak nepochybně prostor pro srovnání a velice vášnivé diskuse. Jedni tvrdí, ţe v rámci lepšího a účelnějšího prosazování a vymáhání práv neexistuje ţádný dŧvod pro to, aby zvířata nemohla být nadána právy obdobného charakteru jako ta, která přísluší dětem. Včetně omezené zpŧsobilosti k právním úkonŧm a odpovědnosti za deliktní jednání. Druzí jsou přesvědčeni o tom, ţe lidské bytosti tvoří natolik specifickou kategorii, ţe jakákoli analogická práva pro zvířata jsou naprosto nemyslitelná, neboť opačný přístup znamená obrovské ohroţení pokroku, kterého se na poli lidských práv podařilo dosáhnout. Nemŧţe být pochyb o smysluplnosti ochrany ţivotního prostředí. Pokud bychom však ţivotnímu prostředí nebo zvířatŧm chtěli přiznat lidská práva nebo jakýkoli jejich ekvivalent, dojde tím v jistém smyslu k degradaci člověka, jak bylo naznačeno u scénáře spočívajícího v omezení práv skupin osob stiţených duševní poruchou. To je z mého pohledu naprosto nepřípustné. Tím spíš s ohledem na obsah této práce a další moţný příměr k dětem jako zřejmým subjektŧm práv. Byť s jistými omezeními v oblasti zpŧsobilosti k právním úkonŧm.
63
Tamtéţ, s. 97.
38
2.3. Ochrana práv dítěte v dnešním světě – kritizované nedostatky Vrátím se však nyní k tématŧm aktuálním na poli ochrany práv dětí. Ta se stala ústředním bodem debat vedených na mezinárodní i regionální úrovni a znamenala řadu novinek v národních legislativách. Začaly se prosazovat změny v univerzitním vzdělávání, zavádět kurzy pro specialisty, vytvářet programy iniciativ pro podporu prosazování dětských práv, rozjela se diskuse o institutu dětského ombudsmana. Svět ale zároveň začal řešit nové problémy, s kterými se při přijímání Úmluvy nepočítalo. Výbor pro práva dítěte OSN ve své zprávě k příleţitosti 18 let od vydání Úmluvy64 vymezil dva zásadní problémy, které dnes trápí mezinárodní společenství především. Jde o dopady, které na děti mají ozbrojené konflikty a násilí vŧbec. Pozornost se vedle účasti dětí v ozbrojených konfliktech (stanovení věkové hranice 15 let pro přímou účast v ozbrojených konfliktech vyvolávalo obrovské spory jiţ v době schvalování Úmluvy) obrací především k problémŧm dětské práce a zneuţívání dětí. Výbor pro práva dítěte OSN však řeší i případy, v kterých lpění na dŧsledném prosazování práv dětí vyvolává naprosto extrémní situace, kdy například podle soudního rozhodnutí Nejvyššího zemského soudu ve Frankfurtu musí být vyslechnuto dokonce uţ tříleté dítě, v této věci neexistuje ţádná dolní věková hranice65. Konflikty pŧsobí i právo na svobodu vyznání a náboţenství, právo na svobodný přístup k informacím pak vede k přístupu do zdravotnických center, konkrétně k antikoncepci a interrupcím. Odborníci z Výboru si uvědomují nebezpečí, kdy rodiče pod vlivem teorií o autonomním dítěti nebudou nadále dŧvěřovat svým přirozeným pocitŧm a nebudou schopni k dítěti přistoupit s plnou sebedŧvěrou toho, kdo je schopen je chránit. Olar A. Otunnu, zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva, který se zaměřuje na ochranu ţen a dětí při ozbrojených konfliktech, upozorňuje na rostoucí brutalitu střetŧ. Na to, ţe ţeny a děti nejsou prakticky nijak chráněny kvŧli klesajícímu významu rodiny a hodnot, na kterých je stavěna. Vazba na bliţní není podle něj v dospívající generaci dostatečně zakořeněná, vytrácí se proto pocit, ţe ţeny a děti potřebují zvláštní ochranu. Zpravodaj proto vyzdvihuje snahu posílit soudrţnost rodiny, která by se měla stát prioritou všech politických rozhodnutí66.
64
INSTITUT INTERNATIONAL DES DROITS DE L’ENFANT. 18 Candles, The Convention on the Rights of the Child reaches majority. Sion: Institut international des droits de l’enfant, 2007, 156 s. 65 HUG, B. Státní zásahy do rodinného života, Pozitivní a negativní aspekty Úmluvy OSN o právech dítěte. Přednáška přednesená na setkání Společnosti pro podporu rodiny v Občanském institutu v Praze dne 2. října 1998 [cit. 2009-11-04]. Dostupné z http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=610. 66 Tamtéţ.
39
Na vytrácení tradičních zaţitých rodinných vazeb upozorňuje řada autorŧ. Kdyţ v roce 1982 napsal americký profesor mediálních studií Neil Postman knihu Mizení dětství67, vyjádřil v ní zajímavou myšlenku, ţe hranice mezi dětstvím a dospělostí se v souvislosti s obrovským rozmachem médií ztrácí. Vytrácí se rozdíl mezi produkty určenými výhradně dětem nebo naopak dospělým. Obě skupiny sledují stejné pořady, hrají společné počítačové hry. Rodiče se pod vlivem médií stávají více dětinskými neţ jejich děti. Dětem je naopak nabídnut přístup k informacím, které patří do světa dospělých a
které jim ubírají na
bezstarostnosti, která k dětství neodmyslitelně patří. Postmoderní kultura nás tak dle názoru tohoto autora navrací do dob, které se příliš neliší od časŧ středověku, kdy idea dětství, tak jak ji chápeme dnes, ještě vŧbec neexistovala. Děti i rodiče sledují stejné televizní pořady, hrají stejné počítačové hry. Rodiče děti doprovází na balet, hokej nebo fotbal a mají potřebu striktně kontrolovat kaţdý jejich krok. Děti uţ zase nosí zmenšené verze oblečení dospělých, nehrají si pro svou radost, ale především pro uspokojení rodiče. Umělá konstrukce dětství je tak podle Postmana v koncích a děti se znovu stávají malými dospělými. Ať uţ se k jeho kritické koncepci stavíme jakkoli, je jasné, ţe děti díky nově nabytým právŧm přestávají být chráněny od skutečností, kterých měly a mají být ušetřeny. Fakta o narození, smrti, sexu, rŧzných tragédiích, které se ve světě odehrávají, vţdy zŧstávala dětem skryta. Díky médiím ale dnes děti mají přístup k informacím, běţně chápou, jak se přenáší sexuálně přenosné choroby, co je to antikoncepce a interrupce, a to mnohem dříve, neţ je to nutné a vhodné. Snaţíme se děti vychovat v samostatné a soběstačné osoby, stále dříve je podporujeme v tom, aby za sebe činily rozhodnutí, ať uţ se týkají jídla, oblečení nebo obstarávání vlastních záleţitostí. Tím je jim ale zároveň upírána ta bezstarostnost, která činí dětství dětstvím. Americký dětský psycholog David Elkind uţívá pojem „uspěchané dítě“. Rodiče podle něj chtějí co nejvíce uspěchat proces dospívání svých dětí, aby se zbavili vlastní zodpovědnosti za ně. Autor ale zároveň připomíná skutečnost, ţe vývoj citŧ a emocí se řídí vlastními pravidly, která se vŧlí změnit nedají. Děti pak mohou čelit realitě ţivota dospělých, na kterou nejsou emocionálně připravení. Děti potřebují čas, aby vyrostly, učily se a vyvíjely. Budeme-li se k nim proto chovat odlišně od dospělých, děti tím nediskriminujeme, naopak uznáváme jejich speciální status. Ostatně ani není moţné k nim přistupovat jako k rovným, protoţe se děti neučí, nepřemýšlí ani necítí stejně jako dospělí68. 67 68
POSTMAN, N. The disappearance of childhood. New York, 1982, 177 s. ELKIND, D. The hurried child. Cambridge: Perseus publishing, 2001, 288 s.
40
Konkrétně jiţ v podmínkách České republiky je nutné zdŧraznit určitá doporučení, které nám adresuje Výbor pro práva dítěte OSN. Ten opakovaně kritizuje zdlouhavost procesu legislativní reformy, otázky práv romských dětí, problémy ústavní výchovy, péče a ochrany týraných, zanedbávaných a sexuálně zneuţívaných, zdravotně postiţených dětí, nezletilých ţadatelŧ o azyl. Výbor se vedle toho vyjadřuje i k uvaţovanému sníţení hranice trestní odpovědnosti, coţ je skutečnost, kterou jednoznačně odmítá69. Výbor nám doporučuje zajistit vhodné programy pomoci obětem zneuţívání a vytvořit vhodné podmínky k tomu, aby oběti násilí nebyly dále poškozovány současným systémem vyšetřování. Poslední hodnotící zpráva Výboru pro práva OSN přitom kladně hodnotí změny, které přinesl nový trestní zákoník, který zvýšil standard trestněprávní ochrany dětí. Hlavní výtky se týkají chybějícího národního akčního plánu pro dodrţování dětských práv, absence orgánu zodpovědného za plnění Úmluvy, přetrvávající segregace ve školství a vysokého podílu dětí vyrŧstajících v ústavní péči. Aplikační praxi orgánŧ pověřených péčí o děti vytýká, ţe v jejich činnosti téměř chybí přímé odkazy na jednotlivá ustanovení Úmluvy. Doporučuje vytvoření systematických vzdělávacích programŧ o lidských právech, včetně práv dětí, kterých se budou účastnit lidé, kteří s dětmi pracují. Výbor také nabádá k výslovnému zákazu tělesných trestŧ, k aktivnímu monitoringu a vyhledávání ohroţených dětí a práci s nimi70. Dnes a denně nám média nabízí příběhy, z kterých je patrné, ţe právě aktivní monitoring a vyhledávání ohroţených dětí a práce s nimi jsou oblasti, v kterých je stále co dohánět. V době, kdy jsem volila téma své disertační práce, byla předmětem titulkŧ na prvních stranách tzv. kuřimská kauza. Před časem nás tisk se stejnou intenzitou informoval o dalším případu týraného dítěte, tzv. kauze Dominik. Jak se z pozice předsedkyně Českého helsinského výboru vyjádřila Anna Šabatová v pořadu České televize 168 hodin71, kdyby v rodině byla odvedena kvalitní sociální práce, mohla fungovat jako jakákoli rodina jiná. Výbor pro práva dítěte OSN však neupozorňuje na problémy, které v této práci slouţí k potvrzení její základní hypotézy o zvěcňování dítěte. Ty totiţ plynou z formální interpretace práv dětí, která jejich praktickou realizaci fakticky odlišuje od realizace práv dospělých. Zakotvení práv dítěte v textu právního dokumentu není dostačující. Na mysli je nutné mít vţdy podstatu a smysl jednotlivých práv. Konkrétní případy, které nám dokazují, ţe k instrumentalizaci dítěte skutečně dochází, jsou často v médiích i odborných debatách 69
Tyto závěry plynou ze závěrŧ Výboru učiněných po projednání periodických zpráv vlády o plnění závazkŧ, které nám z Úmluvy plynou 70 Na webových stránkách vlády ČR jsou k dispozici Závěrečná doporučení Výboru pro práva dítěte OSN z 4. srpna 2011 [2011-10-20]. Dostupné z http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organyvlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/. 71 pořad České televize 168 hodin, odvysíláno 5. 6. 2011.
41
prezentovány jednostranně bez pochopení skutečné podstaty problému. Veřejnost si na základě informací, které z médií získá, vytváří podobně jednostranný dojem, aniţ by se snaţila zváţit vše dŧkladněji. Co však mají všechna odborníky navrhovaná řešení společného, je fakt, ţe k problému je třeba přistupovat interdisciplinárně. Zohlednit vţdy poznatky ostatních společenskovědních disciplín, které by jednostranné interpretaci relevantních skutečností měly zabránit. Pomoci nám přitom mohou především sociologie, psychologie, lékařská věda a věda, která se výchovou dětí zabývá v největší míře - pedagogika.
42
3. Dítě v kontextu závěrů vybraných vědních disciplín Pojem dítě je obtíţné definovat. V obecném pojetí chápeme dítě jako ne-dospělého. Samotný právní řád však v souvislosti s osobou, která ještě nedosáhla 18 let věku, uţívá několik termínŧ. Na prvním místě se nabízí dítě, tedy výraz, který pouţívá většina lidskoprávních dokumentŧ. Občanský zákoník pojem dítě zmiňuje v souvislosti se zpŧsobilostí počatého dítěte mít práva a povinnosti, narodí-li se ţivé. V rámci vymezení aktivní stránky právní subjektivity však jiţ osobu před dosaţením plné zpŧsobilosti k právním úkonŧm nazývá nezletilým. S kategorií dětí mladších 15 let a mladistvími pak nakládá zákon o soudnictví ve věcech mládeţe a zákon o přestupcích, o pracovních podmínkách mladistvých se zmiňuje i zákoník práce. V trestním zákoníku se navíc mŧţeme setkat s termínem osoba ve věku blízkém věku mladistvých. Ostatní společenskovědní disciplíny přitom dítě pro potřeby vlastního bádání definují taktéţ, přičemţ jiţ zmíněnou skupinu označení ne-dospělých rozšiřují například o novorozence, školáka, ţáka nebo studenta. Právu přitom poznatky i definice jednotlivých disciplín nabízí cenné podněty, které mŧţe zohlednit v rámci legislativního řešení dílčích problémŧ, které s jednotlivými vědními odvětvími souvisí. Především lékařská věda a psychologie jsou navíc velice významné pro stanovení věkových hranic pojících se ke zpŧsobilosti k právním úkonŧm, resp. pro uvaţování o postupném nabývání takovéto zpŧsobilosti. Odlišná koncepce „dítěte“ v jednotlivých vědních disciplínách pak mŧţe být významnou i pro aplikační praxi státních orgánŧ. Ty se v rámci dohledu nad efektivním výkonem práv dítěte nemohou spokojit s pouhou interpretací a aplikací jednotlivých zákonných ustanovení, ale musí přihlédnout ke všem relevantním okolnostem, k jejichţ pochopení mohou poznatky ostatních disciplín napomoci. Následující výklad proto nabídne komparaci pojetí dítěte ve vybraných vědních disciplínách a pokusí se poukázat na problémy, které tyto v teoretické rovině v souvislosti s dětmi řeší.
43
3.1. Prolínání poznatků medicíny a práva Lékařská věda má pro další uvaţování o problematice práv dítěte velký význam. Při řešení řady problémŧ, které s ochranou dítěte souvisí, zákonodárci často nezbývá, neţ se spolehnout na závěry právě této vědní disciplíny. Význam poznatkŧ, které zákonodárci nabízí lékařská věda, je pak klíčový zejména ve dvou oblastech. Jednak se v rámci ochrany ţivota nenarozeného dítěte, resp. otázky právní regulace problematiky interrupcí, stále potýkáme s otázkou počátku lidského ţivota. Tu právo samo o sobě vyřešit nemŧţe. Především však lékařská věda nabízí cenné poznatky, které pomáhají uchopit postupný proces dospívání dětí. Právní řád nabytí zletilosti pojí s dosaţením věku 18 let nebo momentem, kdy nezletilý vstoupí do manţelství. Do ţivota mladého člověka tento moment přináší řadu zásadních změn a právních dŧsledkŧ. Lékařská věda nám však pomáhá uvědomit si, ţe dospívání je procesem postupným, v kterém stanovení jediné konkrétní věkové hranice vyvolává řadu otázek. Navíc má-li tato hranice tak zásadní dŧsledky. Lékařská věda tedy nabízí určitá časová ohraničení jednotlivých etap, během kterých dítě dospívá v dospělého. S ohledem na postupné získávání zpŧsobilosti k právním úkonŧm, případně zkoumání předpokladŧ pro vznik zpŧsobilosti k protiprávním úkonŧm však, jak bude dále ukázáno, není jediná hranice dosaţení věku 18 let dostačující. V samostatné kapitole bude pojednáno o tom, ţe český právní řád v minulosti výslovně počítal s jistou omezenou zpŧsobilostí k právním úkonŧm dětí od 6 let. Podobně i připravovaný občanský zákoník by měl zpŧsobilost k právním úkonŧm pro jednotlivé etapy vývoje dítěte specifikovat konkrétněji, neţ je tomu nyní. Lékaři k tomu dodávají, ţe je moţné navíc pracovat s biologickými odlišnostmi mezi pohlavími a zohlednit zároveň individuální vývoj kaţdého jedince. Odborná i laická veřejnost přitom vychází z následující periodizace vývoje dítěte, kterou je moţné dále rozdělit do dvou základních částí, jeţ vzájemně odděluje porod dítěte: -
prenatální období : - zárodek (embryo) – 1. aţ 8. týden nitroděloţního ţivota, přičemţ některé prameny dále uvádí, ţe o embryu se dá hovořit aţ zhruba 3 týdny od početí, fáze před uplynutím 3. týdne se nazývá oplození72 - fétus (plod) – od 9. týdne nitroděloţního ţivota do narození
-
72
postnatální období :
LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 24.
44
- novorozenec – od narození do 28. dne ţivota - kojenec – 2. - 12. měsíce ţivota - batole – 2. - 3. rok ţivota - předškolák – 4. - 6. rok ţivota - školák – od 7. roku ţivota - dospívající – od počátku dospívání do dospělosti.73 Vedle toho jsou neméně zásadní závěry lékařské vědy v oblastech, v kterých si právo s vlastními poznatky nevystačí. Jak bylo několikrát potvrzeno v rozhodnutích týkajících se práva na ţivot nenarozeného dítěte74, není úlohou práva posoudit, kdy začíná a končí lidský ţivot a stanovit tak přesný okamţik, od kdy by měla být nenarozenému ţivotu poskytnuta ochrana. Stejně tak je úlohou lékařŧ určit hranici ţivotaschopnosti dítěte, které bylo narozené předčasně s extrémně nízkou porodní váhou. Lékaři totiţ jednak dokáţí u dítěte odhalit riziko nejrŧznější vrozené vady a na základě rozhodnutí jeho rodičŧ pak případně provést interrupci. Dokáţí stejně tak při ţivotě udrţet dítě narozené v tak rané fázi těhotenství, ţe jeho další přirozený vývoj by byl bez asistence zdravotníkŧ a moderních přístrojŧ naprosto nepředstavitelný. Hranice mezi těmito dvěma polohami problému je přitom neobyčejně tenká. Prováděcí vyhláška k zákonu o umělém přerušení těhotenství omezuje provedení interrupce ţeně z genetických dŧvodŧ právě dosaţením 24. týdne těhotenství, později to jiţ moţné není. Na druhou stranu o naprosto stejné fázi těhotenství dnes lékaři uvaţují v diskusích vedených na tím, jakou hranici vývoje plodu brát jako určující pro případné snahy o záchranu dítěte, narodí-li se předčasně. Současnou hranici 24 týdnŧ chtějí posunout o týden dále s tím, ţe 25-ti týdenní dítě by se oţivovalo za jakoukoli cenu, dítě staré 24 týdnŧ pouze pokud by samo jevilo známky ţivota. Jen v České republice se přitom kaţdým rokem narodí okolo 500 dětí, jejichţ porodní váha nepřesáhne 1000 g, asi 150 z nich se přitom narodí do 24. týdne
73
MOJŢÍŠOVÁ, M. Rŧst a vývoj dítěte. In. SEDLÁŘOVÁ, P. Základní ošetřovatelská péče v pediatrii. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 21. 74 Např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 8. 7 2004 v případu Vo proti Francii , stíţnost č. 53924/00. Jednalo se o případ, kdy francouzská občanka vietnamského pŧvodu mimo jiné namítala porušení práva na ţivot svého nenarozeného dítěte, které bylo usmrceno chybou lékaře. Ten místo rutinní prohlídky těhotné pacientky v pátém měsíci těhotenství díky špatné komunikaci a záměně s jinou pacientkou stejného jména, objednané na vyjmutí nitroděloţního tělíska, přistoupil k tomuto zákroku na těhotné paní Vo. Svou chybu zjistil příliš pozdě na to, aby se dítě dalo zachránit. Evropský soud pro lidská práva nicméně rozhodl, ţe lidskému plodu ţádná samostatná práva, včetně práva na ţivot, nenáleţí. Soud přitom své závěry podpořil konstatováním, ţe většina evropských státŧ ještě v rámci probíhající veřejné diskuse nedospěla ke konečnému řešení otázky ochrany plodu a na evropské úrovni neexistuje konsenzus týkající se vědecké a právní definice počátku ţivota.
45
těhotenství75. Otázkou samozřejmě zŧstává, jestli je dobré takovéto hranice posouvat. Matka dítěte, které se narodí v 24. týdnu by jistě odpověděla jinak neţ lékař, který ví, jaké úsilí celá záchrana bude stát. Jaká je šance, ţe dítě veškeré komplikace přečká, jaké mŧţe mít bolesti a jaké následky si mŧţe nést do svého dalšího ţivota. V této souvislosti se také nabízí úvaha nad tím, co bylo zmíněno u Korczakova pojetí práva na smrt. 3.1.1. Specifika poskytování lékařské péče dětem Kdybychom obrátili úhel pohledu, poznatky, kterými mŧţe obohatit právník lékaře, nabývají zásadního významu v problematice poskytování lékařské péče dětským pacientŧm. O informovaném souhlasu, jako právním úkonu pacienta, na jehoţ výhradním základě mŧţe lékař pacientovi péči poskytnout, by se dalo pojednat široce. V případě léčby dětského pacienta je oproti pacientŧm dospělým nutné počítat s jistými specifiky. Do základního vztahu lékař – pacient zde totiţ nutně vstupuje osoba třetí, zákonný zástupce pacienta, jehoţ představy o obsahu poskytované péče se od těch lékařových, příp. pacientových mohou lišit. Informovaný souhlas totiţ i ve zdravotnictví musí splňovat náleţitosti ostatních právních úkonŧ, které stanoví občanský zákoník. Mezi ně nezbytně patří zpŧsobilost k právním úkonŧm. Zpŧsobilost nezletilých k právním úkonŧm definuje § 9 občanského zákoníku následovně: „nezletilí mají zpŧsobilost jen k takovým úkonŧm, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.“ Dětský pacient proto mŧţe sám rozhodovat pouze o takových zákrocích, při kterých dokáţe vyhodnotit dŧsledky souhlasu či nesouhlasu se zamýšleným lékařským výkonem. Vedle rozumové a volní vyspělosti obvykle odpovídající danému věku dítěte, je proto vţdy nutné zváţit charakter a dŧsledky konkrétního zákroku. Tam, kde zpŧsobilost dítěte nebude dostatečná, rozhodnou o provedení, resp. neprovedení zákroku nejčastěji rodiče. Pokud však nejsou zákonnými zástupci dítěte, rozhodovat bude ten, kdo byl jako zákonný zástupce ustanoven, přičemţ názor rodičŧ bude v těchto případech irelevantní. Při nedostatku zpŧsobilosti dítěte k samostatnému učinění právního úkonu obecně stačí souhlasné stanovisko jednoho z jeho rodičŧ (pokud lékař nemá dŧvod domnívat se, ţe by druhý nesouhlasil). V podstatných záleţitostech dítě zastupují oba rodiče, nemohou-li se shodnout, rozhodne soud. Platí přitom to, co bude zmíněno v části pojednávající o
75
Zachránit nedonošence? Které ano a které už ne? ţena.cz z 12. 4. 2011 [cit. 2011-04-12].Dostupné z http://deti.centrum.cz/tehotenstvi-a-porod/2011/4/12/clanky/zachranovat-ci-nezachranovat-nedonosene-detiodkdy/
46
participačních právech dítěte, tedy ţe názor dítěte by měl být vţdy vyslechnut a zohledněn. Jsou samozřejmě moţné takové případy, kdy rodiče s postupem navrhovaným lékaři nesouhlasí a oproti všemu očekávání léčbu odmítají. V těchto situacích je nutné odlišit postup, který snese odklad a je tedy moţné se obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dítěte a případy, kdy se dítě nachází v akutním stavu ohroţení ţivota nebo zdraví. Zde je nutné postupovat podle § 23/3 zákona o péči o zdraví lidu („Je-li
neodkladné
provedení
vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně ţivota nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené zpŧsobilosti k právním úkonŧm a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem k své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu“). §23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu tak lékařŧm dává moţnost v akutních případech zákrok provést, byť rodiče nesouhlasí. Naopak tam, kde je moţné vyčkávat vyslovení názoru soudu, musí příslušné orgány ochrany dítěte poţádat soud o vydání předběţného opatření, kterým se dítě svěří do péče zdravotnického zařízení. Jako příklad zde mŧţe slouţit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2004, sp. zn. III. ÚS 459/03. Bylo v něm posuzováno odmítání podávání krevních derivátŧ spojených s onkologickou léčbou nezletilého pacienta, jehoţ rodiče byli svědci Jehovovi. Vedle svobody vyznání stála jejich argumentace především na čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, následujícího znění: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičŧ; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičŧ mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičŧ odloučeny proti jejich vŧli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“ S ohledem na skutečnost, ţe ţivot dítěte byl v danou chvíli v ohroţení, byť ne v akutním, nenašel soud ţádné dŧvodné pochybnosti vŧči stanovisku soudŧ niţších instancí. Smyslem a cílem jimi vydaného předběţného opatření byla ochrana práv nezletilého. Konkrétně pak ochrana jeho zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod a ţivota dle jejího čl. 6. Pokud lékaři zvaţují, jestli je nutné na souhlasném stanovisku rodičŧ vŧči zákroku na dítěti trvat nebo postačí názor dětského pacienta sám o sobě, česká právní úprava jim rozhodování příliš neusnadňuje. Ţádné konkrétní věkové hranice pro tyto případy nestanoví. Snad jen s výjimkou provádění interrupcí, kdy zákon o umělém přerušení těhotenství výslovně uvádí, ţe před provedením interrupce dívce mladší 16 let je vyţadován souhlas jejího zákonného zástupce. Pro věkovou hranici 16 – 18 let přitom postačí, aby byl zákonný zástupce informován.
47
V praxi se vychází z toho, ţe děti starší 16 let obecně dosahují takového stupně vyspělosti, ţe jsou schopné rozhodnout samostatně o běţných zákrocích. Samozřejmě s výjimkou těch pacientŧ, kteří vykazují evidentní odchylky od prŧměrné vyspělosti dětí daného věku. Musí však jít o zákrok, který není zvlášť závaţný, co se týče jeho povahy, rizik a moţných následkŧ. Naproti tomu lékaři respektují objektivní hranici 14 let, pod kterou je na souhlasu zákonných zástupcŧ nutné trvat. I zde se samozřejmě najdou výjimky, které tentokrát naopak plynou z banálních zákrokŧ, typu lehkých onemocnění nebo ošetření drobných poranění. Děti ve věku 14 – 16 let je pak nutné posuzovat velmi individuálně. Řešení těch případŧ, kde se názor dítěte neshoduje s názorem jeho zákonných zástupcŧ, mŧţeme částečně hledat v Úmluvě o právech dítěte, hlavně jeho čl. 3. Ten upravuje právo dítěte na ochranu zdraví a ţivota. Práva a povinnosti rodičŧ vŧči dítěti je zde nutné proporcionálně poměřovat s právem dítěte na sebeurčení. To však nijak neomezuje právo rodičŧ na poskytnutí informací o zdravotním stavu jejich dítěte, které sám nezletilý nijak omezit nemŧţe. Dítě samotné tak teoreticky před provedením lékařského zákroku mŧţe být příjemcem poučení o rizicích, povaze a alternativách k navrhované léčbě, nemŧţe však zabránit tomu, aby o jeho zdravotním stavu byli rodiče informováni. Mŧţeme si představit řadu situací, kdy je z pohledu dítěte ţádoucí, aby informace o zákroku rodičŧm poskytnuty nebyly. Typicky v oblasti sexuálního chování nezletilých. O problematice interrupcí jiţ bylo pojednáno, více časté jsou však ţádosti o poskytnutí antikoncepčních prostředkŧ bez vědomí rodičŧ. Inspirativní zde mŧţe být rozhodnutí Gillick v. West Norfolk and Wisbech Area Health Autority z roku 1986. Jednalo se o případ, kdy dívka mladší 16 let poţadovala po svém lékaři předepsání antikoncepčních pilulek bez toho, aby k tomu dali souhlas její rodiče, coţ zákon vyţaduje, a dokonce bez toho, aby o tom vŧbec věděli. Britská Sněmovna lordŧ zde řešila otázky udělení platného souhlasu nezletilou osobou, zmiňovala nicméně i práva jejich rodičŧ, a to v tom smyslu, ţe v podobných situacích je spíše neţ o právu moţné uvaţovat o jejich povinnosti chránit nejlepší zájem dítěte. Většina rozhodla, ţe předepsání pilulek je rozhodnutím lékaře a ţe vše za jistých okolností mŧţe proběhnout bez souhlasu rodičŧ (případně dokonce i proti jejich vŧli). Pro udělování souhlasu s lékařským zákrokem nezletilým, ale dostatečně vyspělým dítětem, se tak pouţívá „test of Gillick competency“. Na jeho základě jsou rodiče oprávněni vyuţívat svého práva rozhodovat, jestli jejich dítě mladší 16 let podstoupí léčbu pouze do doby, kdy dosáhne dostatečné inteligence a porozumění povaze zákroku. Konkrétně u antikoncepce je vyţadováno, aby dívka: 48
-
rozuměla obsahu lékařova sdělení
-
není moţné ji přesvědčit, aby informovala rodiče
-
je pravděpodobné, ţe se pohlavního styku bude dále účastnit s antikoncepcí nebo bez ní
-
pokud jí antikoncepce nebude předepsána, mŧţe to pro ni znamenat zhoršení fyzického nebo psychického stavu
-
nejlepší zájem dívky hovoří pro předepsání antikoncepce i bez souhlasu rodičŧ76.
Ačkoli rozhodnutí vypočítává podmínky, které se vztahují právě na případy předepisování antikoncepčních pilulek, praxe ukázala, ţe je moţné jeho základní principy pouţít i na jiné druhy lékařských zákrokŧ, včetně provádění interrupcí. Řídit se jim mohou nejen lékaři, ale i ostatní zdravotnický personál, typicky sestry nebo pracovníci spolupracující s mládeţí v oblasti sexuální výchovy, apod. Podobně se postupuje i v situacích, kdy osoba mladší 18 let odmítá podstoupení zákroku, zde je však nutné velice opatrně vyvaţovat názor lékaře a rodičŧ oproti nejlepšímu zájmu dítěte. Ten často nestojí pouze na fyzickém zdraví. Pokud dítěti hrozí „váţná a nevratná fyzická nebo psychická újma“, v nejlepším zájmu dítěte bývá od zákroku upustit. Pro konečné rozhodnutí se proto lékaři často obracejí na soud. 3.2. Dítě jako předmět zájmu psychologů Jiţ několikrát bylo zmíněno, ţe problematiku práv dítěte je nutné pojímat interdisciplinárně. Zásadní a nepopiratelný význam, bez kterého lze jen těţko činit jakékoliv závěry, má přitom psychologie. Zejména vývojová psychologie, která obdobně jako lékařská věda, dělí vývoj dítěte do několika období. Na rozdíl od lékařské vědy však psychologie nestojí na vývoji a vytváření určitých fyziologických znakŧ. Zaměřuje se na vývoj v psychice člověka, vytváření jeho vlastností, modelŧ chování a proţívání nejrŧznějších stavŧ. Dosaţení dospělosti je v psychologii, obdobně jako v jiných společenských vědách, vymezováno obecně dosaţením určité věkové hranice. Co je však významnější, opět především s ohledem na uvaţování o zpŧsobilosti k právním, resp. protiprávním úkonŧm, psychologie vymezuje znaky, které jsou s dospělostí, a potaţmo tedy plnou zpŧsobilostí k právním i protiprávním úkonŧm, spojené. Jde přitom o samostatnost, relativní svobodu vlastního rozhodování a chování, větší sebedŧvěru a sebejistotu, osobní vyrovnanost. Zapomenout nelze ani na 76
rozhodnutí britského House of Lords ze 17. října 1985 č. [1985] 3 All ER 402 (HL) v případu Gillick vs West Norfolk and Wisbech Area Health Authority.
49
schopnost přijímat odpovědnost za vlastní jednání, s čímţ souvisí nárŧst povinností spojený s ekonomickou samostatností. K dospělosti rovněţ patří sexuální zralost a vyrovnaný vztah k lidem77. Zajímavé je, ţe psychologové se dnes snaţí mapovat, jaký vliv mají záţitky z období prenatálního vývoje na formování osobnosti člověka. Díky moderní technice, která lékařŧm, a zprostředkovaně pak psychologŧm, umoţňuje plod sledovat, dochází autoři k závěru, ţe dítě není pouhým pasivním subjektem, který na události odehrávající se v jeho okolí reaguje výhradně následně, například změnami polohy v děloze matky. Od pátého měsíce dítě reaguje na podněty zvukové, vizuální, na tlak i bolest a je dokonce částečně schopné svými projevy chování matky iniciovat78. Poznatky, které tímto zpŧsobem psychologové získávají, mají pro jejich další uvaţování zásadní význam. Pozornost odborníkŧ z oblasti vývojové psychologie se proto obrací do nejranějších stádií postnatálního vývoje dítěte. V tomto období totiţ ještě dítě není ţádným zpŧsobem ovlivněno pŧsobením rodičŧ nebo jiných osob, v jejichţ společnosti vyrŧstá. Pozorování jeho přirozených projevŧ tak nabízí zásadní informace o vrozených vývojových dispozicích, moţnostech jejich pozitivního ovlivnění a významu, který mají na utváření osobnosti člověka. Sami psychologové však upozorňují na to, ţe jakkoli se tyto poznatky mohou zdát nadějné a přínosné, jejich interpretace zatím není úplně bezrozpornou. Měly by proto být vţdy přijímány kriticky. Chování dítěte v konkrétní pozdější fázi těhotenství bude jistě v mnohém jiné, pokud by došlo k předčasnému porodu a dítě se dále vyvíjelo v inkubátoru. Příznivé prostředí v prenatální fázi vývoje jedince je však pro formování jeho osobnosti nepochybně velice přínosné. Podobně je tomu u zkoumání významu, jaký má pro dotváření osobnostních charakteristik člověka chování jeho těhotné matky. Tento význam bývá často zuţován především na jeho negativní aspekt,
kdy nezodpovědné chování těhotné ţeny mŧţe v
dŧsledku pro fyzický vývoj dítěte znamenat řadu poškození a deformací. Výzkumy však dnes vypovídají o skutečnosti jiné. Podmínky poskytnuté dítěti v prŧběhu těhotenství mají na jeho fyzický, emocionální a psychický vývoj, jeho temperament význam minimálně stejný jako genetické dispozice, které mu byly předány ve vajíčku a spermii79. 77
LAZAROVÁ, B. Vývojová psychologie. Brno: Masarykova Univerzita. Materiály k výuce, s. 8 [cit. 2011-0820]. Dostupné z fsps.muni.cz/~lazarova/materialy/vyvojova%202.doc 78 LENGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006, s. 25. 79 Jiţ ve 40. letech 20. století se Lester W Sontag, dlouholetý ředitel Fels Research Institutu v Yellow Springs, Ohio, zabýval vlivem emocionálního stresu těhotných amerických ţen, jejichţ manţelé bojovali v druhé světové
50
V prŧběhu těhotenství se navíc mezi matkou a dítětem vytváří přirozené pouto, jehoţ přetrţení mŧţe nepochybně znamenat bolestnou ztrátu pro obě strany. Se ztrátou svého dítěte v prŧběhu těhotenství nebo krátce po porodu, ostatně jako během celého dalšího ţivota dítěte, se řada ţen neobyčejně těţce vyrovnává. Vztah samozřejmě pŧsobí i opačným směrem, je poměrně známou a prokázanou skutečností, ţe dítě pozná svou matku podle hlasu, její vŧně, je schopné reagovat na hudbu nebo jiné zvukové podněty, s kterými se seznámilo v prŧběhu těhotenství80. Problémy, které narušením jejich vztahu mohou vzniknout, pak mají dŧsledky do celého budoucího ţivota dítěte. 3.3. Sociologie a dítě - koncept krize rodiny V rámci analýzy vztahŧ, které se odehrávají uvnitř rodiny, je vhodné opírat se vedle psychologie i o poznatky sociologie. Tím, ţe v minulosti zŧstávala autonomie rodičŧ ve výchově jejich dětí téměř neomezená, téma případné kontroly výkonu rodičovských práv a povinností je aţ otázkou několika posledních desetiletí. Sociologové zdŧvodňují oprávněnost zásahŧ do rodičovské autonomie následovně: -
dítě je fyzicky i psychicky křehké a vŧči svým rodičŧm bezbranné;
-
někteří rodiče s ohledem na jejich mentální nebo sociální úroveň mohou děti (byť nechtěně a nevědomky) poškozovat;
-
rodiče často vnímají dítě jako nástroj na uskutečňování vlastních projektŧ, coţ mŧţe být v rozporu se zájmy dítěte;
-
kaţdá společnost má zájem na tom, aby noví jednotlivci nebyli vychování k hodnotám, které by mohly narušit její vnitřní integritu81.
válce, na chování dětí po porodu. Došel k závěru, ţe děti takovýchto matek trpí psychosomatickými problémy, jsou přecitlivělé a vznětlivé. Viz. SONTAG, L W. Somatopsychics of Personality and Body Function, 6 VITA HUMANA 1, 3 – 9 (1963). Citováno z RAE, S. B. Parental rights and the definition of motherhood in surrogate motherhood. Review of law and women’s studies. Vol. 3:219, s. 238. Podobně B. R. H. Van den Buryn z Centra pro vývojovou psychologii, Univerzita Leuvan, Belgie, uvádí, ţe existuje zřejmá souvislost mezi pocity a jednáním matky a chováním dítěte po porodu. Děti úzkostlivých a zneklidněných matek mívají častěji ţaludeční a střevní problémy, více pláčou a mívají „sloţitou povahu“. Varuje sice před absolutizací takovýchto závěrŧ, protoţe podobné komplikace mohou mít více příčin a mechanismus, jakým jednání matky pŧsobí zatím není přesně objasněn, souvislost je zde však naprosto zřejmá. Viz. VAN DEN BERGH, B. R. H., PhD. The Influence of Maternal Emotions During Pregnancy on Fetal and Neonatal Behaviour, 5 Pre- and Peri- Natal Psychology. 199, 127 (1990). Citováno z RAE, S. B. Parental rights and the definition of motherhood in surrogate motherhood. Review of law and women’s studies. Vol. 3:219, s. 238. 80 Tyto teze jsou detailně rozpracovány právě vývojovou psychologií. Langmeier a Krejčířová v této souvislosti např. odkazují na známou skutečnost, ţe zvuky, které dítě v těhotenství běţně slýchalo, jej neruší ve spánku, zvuky odlišné, byť daleko méně intenzivní ho naopak mohou rušit. LENGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006, s. 35. 81 BÁRTLOVÁ, S., MATULAY, S. Sociologie zdraví, nemoci a rodiny. Martin: Osveta, 2009, s. 128.
51
Upozorňují přitom na skutečnost, ţe absence zásahŧ do autonomie rodičŧ v minulosti zároveň znamenala absenci jakéhokoli zpochybnění oprávněnosti automatického přenosu hodnot zastávaných rodiči na jejich děti. Dnes v tomto smyslu některé role rodičŧ přebírají státní instituce, nejtypičtěji ty vzdělávací. Pod vlivem měnícího se ţivotního stylu a neustále rychlejšího ţivotního tempa navíc rodiče ztrácí dŧvěru v hodnoty, které zastávají a ke kterým byli sami vychováni. Moderní liberální trendy ve výchově dětí velí zasahovat do volby vlastních hodnot dítěte a zpŧsobu jeho ţivota co nejméně. Situaci ještě víc komplikují vymoţenosti moderní techniky, mobilní telefony, počítače, DVD přehrávače a obecně novinky, které umí děti ovládat lépe, neţ jejich rodiče. Tím vzniká otázka, kdo koho vlastně vychovává82. Vedle těchto skutečností, které narušují tradiční vazby mezi rodiči a dětmi, se sociologové zabývají obecně krizí rodiny, jejíţ vznik a vývoj odŧvodňují řadou okolností83. Především poukazují na skutečnost, ţe v polovině 60. let 20. století došlo k prudkému poklesu počtu narozených dětí, a to jak v zemích východní, tak západní Evropy. Skutečnost, ţe v této době klesla úroveň nezaměstnanosti a naopak se zvýšil obecný ţivotní standard obyvatel, by mohla vytvářet dojem, ţe takovéto prostředí přeje plození většího počtu dětí, neboť je rodina dokáţe lépe zabezpečit. Opak je však pravdou. K dosaţení vyšší ţivotní úrovně bylo často třeba, aby pracovali oba manţelé, a tedy potenciální rodiče, kteří tak odkládali početí prvního dítěte na pozdější věk. Udrţení nabytého standardu přitom byli ochotní obětovat větší počet vlastních dětí. Práce rodičŧ se přesunula z domácího prostředí, kde byla primárně vykonávána dříve, jinam. Rodiče začali pracovat v továrnách, na cizích polích nebo farmách. Děti se nyní vzdělávají ve školách, staří lidé svŧj ţivot doţívají v nejrŧznějších ústavech, většinou tedy také mimo bezprostřední blízkost svých potomkŧ. Druhým základním momentem pak byla skutečnost, ţe v prŧběhu 70. let dospívala početná generace poválečných dětí, která vyrŧstala v relativní hojnosti a necítila ţádný dluh vŧči rodičŧm nebo vlasti. Šíření antikoncepčních metod jim umoţnilo ţít nezávazný sexuální ţivot, coţ bylo ještě umocněno šířením liberálních a individualistických myšlenek z USA. Sexuálně aktivní a pestrý ţivot tak byl definitivně oddělen od jeho dříve nezbytného následku, tedy plození dětí. Zakládání rodiny jako celoţivotního závazku vŧči jejím členŧm tak v ţebříčku hodnot začalo pomalu klesat.
82 83
Tamtéţ, s. 129. Tamtéţ, s. 135.
52
Objevují se však i názory, ţe o ţádnou skutečnou krizi rodiny se stále nejedná, mŧţeme pouze hovořit o hlubokých přeměnách její dřívější podoby84. Ve skutečnosti dokonce mohou být rodinná pouta v porovnání s tradiční rodinou pevnější, protoţe vazby mezi jejími členy nemají ţádný ekonomický motiv, jejich základ je citový. Ve společnosti lze opravdu sledovat tendence, které naznačují, ţe rodiče usilují o to nabídnout svým dětem do ţivota co nejlepší pozici. Nechávají je vzdělávat na drahých soukromých školách, často dokonce v zahraničí, snaţí se jim vytvořit podmínky k dosaţení lepšího začátku, neţ měli oni sami. Nutno ovšem podotknout, ţe daní za jejich snahu je skutečnost, ţe s dětmi často tráví stále méně času. Finanční zabezpečení a dobré materiální zázemí nejsou zdaleka tím nejdŧleţitějším, co děti pro vybudování kvalitního vztahu s rodičem potřebují. Děti tak sice často vyrŧstají v hojnosti, strádají však jinak, lásku rodičŧ necítí a mohou inklinovat k jiným patologickým jevŧm, jimţ rodiče nedostatkem bezprostředního kontaktu s dítětem nestačí čelit. Nejedná se ale pouze o problematické vztahy mezi dítětem a jeho matkou, resp. rodiči, které mohou negativním zpŧsobem přispět k formování osobnosti dítěte. Svŧj význam má řada další okolností, přičemţ psychologové je rozdělují na faktory sociální (vztahy s rodiči a vrstevníky a jejich vliv na dotváření osobnosti dítěte), kulturní (prostředí, v kterém dítě vyrŧstá, ovlivňuje hodnoty, které zastává, jeho zvyky a ţivotní očekávání) a socioekonomické (socioekonomický status rodičŧ dítěte v mnohém ovlivní „startovní pozici“ dítěte do dalšího ţivota, umoţní mu přístup ke vzdělání, k získání kontaktŧ, obecnějšího kulturního povědomí, mŧţe usnadnit získání prvního zaměstnání)85. Dojde-li k nepříznivému ovlivnění osobnosti dítěte některým z uvedených faktorŧ, dítě se mŧţe stát více náchylné pŧsobení sociálně patologických jevŧ, jejichţ výskyt ve společnosti bohuţel roste. Jedná se nejčastěji o majetkovou trestnou činnost, agresivitu dětí, šikanu, poţívání alkoholu, toxikomanii nebo získávání předčasných sexuálních zkušeností. Pozornost psychologŧ i sociologŧ se tak logicky obrací k problémŧm mladých, které společnost v konkrétním daném období trápí. Pokouší se hledat příčiny těchto negativních jevŧ, nabízet vlastní doporučení a řešení. Do jaké míry budou prakticky realizována a ukáţou se býti účelná, je jiţ následně úlohou právníkŧ.
84
Takto uvaţují např. Marc Montoussé nebo Gilles Renouard. Volně citováno z BÁRTLOVÁ, S., MATULAY, S. Sociologie zdraví, nemoci a rodiny. Martin: Osveta, 2009, s. 136. 85 CHERRY, K. What is child psychology? A Brief Overview of Child Psychology [cit. 2011-04-07]. Dostupné z http://psychology.about.com/od/developmentalpsychology/a/child-psychology.html.
53
3.4. Práva dítěte v moderním školství a pedagogice Jak úspěšně se dítěti podaří dostát všem znakŧm, které psychologie s dosaţením dospělosti spojuje, ovlivní bezesporu řada faktorŧ. Primárně samozřejmě rodina a obecně výchovné prostředí, v němţ dítě vyrŧstá, dále jeho přátelé, vrstevníci. Na dotváření osobnosti dítěte má nepochybný vliv školní prostředí. To, jak dítě správně vést a formovat proto není starostí výhradně rodičŧ. Stejný význam by úsilí o nalezení správné cesty měli věnovat i pedagogové, kteří naopak mohou nevhodný zpŧsob zvolený rodiči do jisté míry korigovat. Podstatě a zákonitostem výchovy se obecně věnuje věda nazývaná pedagogika, která je dodnes označována jako praktická filozofie, neboť uvádí vŧli v soulad s poznatky a zaručuje tak správné jednání. Smyslem a cílem pedagogiky by mělo být uvádět v proces teoretické poznatky, zejména z oblasti filozofie a vnějším pŧsobením ovlivňovat, řídit a zajistit řádný vývoj dítěte.86 Vedle filosofie je pedagogika logicky spojena s ostatními humanitními vědami, o kterých jiţ bylo pojednáno, tedy zejména psychologií a sociologií. Právní rámec jí stanoví zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělání (dále jen školský zákon). Tento právní předpis také v § 36 odst. 3 stanoví podmínky, které dítě musí splnit, aby bylo zpŧsobilé k nástupu a přijetí do první třídy. Tím mu zároveň vznikají povinnosti související s povinnou školní docházkou. Obecně je základním kritériem dosaţení věku šesti let, zákon však přidává další podmínku, a sice tzv. školní zralost, tedy dosaţení určitého stupně, tělesného, psychického a sociálního vývoje, kdy uţ je dítě schopno plnit úkoly a povinnosti se školní docházkou spojené. U dítěte povinného školní docházkou pedagogika etapizuje jeho další vývoj tak, jak postupuje jednotlivými stupni vzdělání. Nakládá přitom s pojmy jako ţák nebo student. Práce pedagogŧ však nezačíná nástupem dítěte na základní školu. Je samozřejmě ve stejné míře nutné usilovat o vylepšení práce s dětmi předškolního věku, kteří navštěvují mateřské školy nebo jesle. Předškolní období dítěte pedagogika pojímá rovněţ velmi komplexně a zdŧrazňuje potřebu řádné výchovy, péče a pozornosti věnované dětem do tří let věku. To jiţ jsou poloţeny základy pro všechny zásadní komponenty lidství, které se následně odrazí
v kvalitě
osobnosti
dítěte
a
hlavně
člověka,
v kterého
dospěje.87
Právŧm dítěte se přitom pedagogika věnuje poměrně dŧsledně, jednak získání vzdělání představuje jedno ze základních práv, které dětem náleţí, jednak právě školská zařízení 86 87
KASPER, T., KASPEROVÁ, D. Dějiny pedagogiky. Praha : Grada Publishing, 2008, s. 108. KOŤÁTKOVÁ, S. Dítě a mateřská škola. Praha : Grada Publishing, 2008, s. 16.
54
pŧsobí, nebo alespoň by měla pŧsobit, v této oblasti osvětově a děti o jejich právech vzdělávat a informovat. To, jakým zpŧsobem dětem relevantní informace předávat, aby se jednalo o cestu efektivní a účelnou, je předmětem řady teorií. Ty logicky prošly svým vývojem a částečně reflektují koncepce, postoje a tendence, které společnost vŧči právŧm dětí nebo obecně k dětem jako skupině zastává. Jiţ koncem 19. století, především pak v 20. a 30. letech 20. století, se v pedagogice začalo prosazovat tzv. hnutí nové výchovy, jehoţ představiteli byli nejen pedagogičtí teoretici, ale především zástupci praxe. Pocházeli z rŧzných národností a náboţenství, zastávali rozdílné politické názory. Myšlenkami navázali na Rousseaua, Tolstého nebo Fröbla. Zaţitému zpŧsobu výuky dětí vytýkali mechanický zpŧsob učení, který ţáky nevybízí k ţádné aktivitě a nebere ohled na uspokojení jejich individuálních potřeb. Naopak, dítě má být pochopeno, milováno respektováno a přijato takové jaké je, protoţe, alespoň dle názorŧ zastáncŧ tohoto směru, dětství představuje nejzásadnější období ve vývoji kaţdého člověka. Dětský svět nezkaţený výchovou je šťastnější a tudíţ snad i dokonalejší neţ svět dospělých. Učitel se má snaţit dítě i s jeho světem pochopit, respektovat jeho spontánní projevy a upřednostňovat je před vyţadováním tvrdé disciplíny. Ţádná práce totiţ nemŧţe být plodná, nekoná-li se s radostí; a radost přináší jen činnost spontánní. Proto je třeba vycházet ze spontaneity dítěte, nikoliv činnosti ukládané učitelem a osnovami.88 Závěr, ţe dítě by samo mělo uznat nutnost učit se a pociťovat touhu po vzdělání, nikoliv do ní být nuceno nátlakem, je jistě cílem, ke kterému by pedagogové měli směřovat neustále. Učitel by přitom měl být respektován jako osobnost, vŧdce, partner pro diskusi, nikoliv osoba, z které mají ţáci strach. Význam motivŧ, instinktŧ a potřeb zdŧrazňuje vedle hnutí nové výchovy i psychoanalýza. Co tyto dva směry odděluje je fakt, ţe nové hnutí výchovy vidí svět dítěte jako nekomplikovaný a nekonfliktní. Psychoanalýza zatím upozorňuje na řadu konfliktŧ, tragédií, které mají dopad na následný dospělý ţivot jednotlivce. Mnoho osobnostních poruch má dle Freuda svŧj pŧvod právě v dětství. Po skončení 2. světové války dochází ke značnému úpadku myšlenek a principŧ, které hnutí nové výchovy prosazovalo. Totalitní reţimy totiţ začaly zdŧrazňovat výchovu pro společenské potřeby a perspektivy spíše neţ respektování individuálních potřeb dětí. Na mnohé myšlenky však navázaly organizace UNICEF, UNESCO, přičemţ ideály tohoto hnutí našly svŧj projev i ve vyhlášení Deklarace práv dítěte, o které jiţ bylo pojednáno. Celkově 88
SINGULE, F. Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti. Praha: SPN, 1992 [cit. 201104-07]. Výpisky dostupné z http://kiwipedie.blog.cz/1101/soucasne-pedagogicke-smery-a-jejich-psychologickesouvislosti-vypisky.
55
bylo hnutí nové výchovy úspěšné a mnohé jeho dílčí ambice jsou dnes stále velmi aktuální. Vycházelo z něj i radikální studentské hnutí na západoevropských a amerických univerzitách, které koncem 60. let 20. století zorganizovalo řadu studentských bouří, čímţ k problémŧm mládeţe přitáhlo pozornost veřejnosti. Studenti si zároveň uvědomili, ţe jsou početnou sociální skupinou, která má vlastní potřeby a potenciál. Bojovali za otevření univerzitních studií širšímu okruhu mladých lidí, podíl na správě univerzity, rozšíření nabídky volitelných předmětŧ nebo častější aktualizaci obsahu výuky dle aktuálních společenských témat. Ještě radikálněji začalo později vystupovat hnutí za autoritativní výchovu, které usilovalo o přemístění výchovy z tradičních škol do alternativních institucí, kde jim měl být poskytnut dostatek lásky a respektu ke svobodnému rŧstu. Mládí by se mělo proţívat v absolutní svobodě, proto je funkcí vychovatelŧ chránit děti vŧči jakémukoli vnějšímu tlaku. Jde o přístup, který dal základ liberálnímu přístupu k výchově dětí. Ten se dnes, především v západním světě stále více rozšiřuje. Na upřednostňování spontánních projevŧ dětí a senzomotorické výchovy navazuje pedagogický systém Marie Montessori, který je dodnes v řadě zemí (jako je Holandsko, Itálie, Německo, Indie, USA) prakticky vyuţíván, především u dětí předškolního věku. Učitel zde zaujímá výchovnou pozici aţ za přírodou a podnětným prostředím, jeho úlohou je spíše vytváření příznivého prostředí a pozorování utváření osobnosti dítěte. Smyslem činnosti učitele je pomoci dosáhnout dítěti jeho nezávislosti a odstraňovat bariéry, které obecně dospělí vytvářejí vnitřním silám dítěte nevhodnými výchovnými opatřeními. Ta mohou vést k rŧzným vývojovým deviacím. K výuce slouţí především potřeby běţného ţivota, školní prostředí je plné barev, zvukŧ, nejrŧznějších tvarŧ. Na podporu individuality dítěte a jeho tvořivého duševního ţivota navazuje v mnohém waldorfská pedagogika, která má oproti ostatnímu, řekněme tradičnímu školství, úplně jinak koncipované učební plány. Jsou rozloţeny do sedmiletého cyklu se speciální tématikou v kaţdém ročníku (jako např. řecká mytologie, Starý zákon, legendy a báje, apod.). Výuka tématického celku zabírá dopolední část vyučování, na ni pak navazují učební a opakovací předměty a umělecká a praktická zaměstnání. Silně se podporuje umělecká činnost dětí. Diferenciace v některých předmětech začíná aţ v osmém ročníku. Tyto školy se vyhýbají vystavování ţákŧ tlaku a stresŧm, známkování, přehlcení učivem. Jejich třídní učitel provází své ţáky celých osm let, pro dítě má představovat bezprostřední vzor, který jim pomŧţe nalézt sám sebe. Za zmínku jistě stojí tzv. Jenský plán, v kterém jsou děti rozděleny dle věku do několika skupin, v kterých spolupracují, vzájemně se hodnotí a získávají tak potřebné sociální 56
vlastnosti jen jejich činností a ověřováním ve společenství. Velmi zajímavou je i Freinetovská pedagogika, která v maximální moţné míře spojuje školu a praktický ţivot, včetně tělesné a duševní práce, která ho provází, neboť ta je těţištěm všech činností. Svobodné vyjadřování myšlenek a citŧ zde jde ruku v ruce s individuální odpovědností a demokratickým zpŧsobem hledání rozhodnutí. V pŧvodním modelu mohli ţáci na škole volně vyuţívat tiskárnu, s jejíţ pomocí měli tvořit vlastní učebnice, časopis, studijní plány. Velmi inspirativní a aktuální jsou dnes tyto myšlenky s ohledem na rozvoj dětských parlamentŧ na školách. V neposlední řadě pak progresivní výchova, jejímţ autorem je John Dewey, významný americký sociální filosof a pedagog. Dewey ve svém díle Demokracie a výchova vyjadřuje myšlenku, ţe výchova chápe dítě a pomáhá rozvoji jeho osobnosti. Má být ale zároveň i významným nástrojem reformy společnosti89. Základním pojmem progresivní výchovy je ţivotní zkušenost, která má být východiskem veškerého učení a výchovy. Výchova je, podobně jako v předchozích případech, zaměřena na rozvoj osobnosti dítěte a demokratické hodnoty. Na konci 70. let 20. století uspělo další z reformních pedagogických hnutí, tzv. antipedagogická organizace tím, ţe přijalo právní dokument, tzv. Německý dětský manifest, v kterém své teze detailně popsalo. Děti by dle manifestu měly mít právo na vše, co dělají ostatní, mohly by si určovat příjmení, školu, místo pobytu, uzavírat smlouvy a nést za ně odpovědnost, pracovat za odměnu, vést sexuální ţivot a plodit potomky. Vztah mezi dospělými a dětmi by přitom měl být posuzován jako vztah právní, nikoliv pedagogický. Výchovný vztah totiţ daleko přesahuje vztah právní, který nemŧţe zajistit nároky a potřeby dítěte, pokud jde o lásku a pomoc. Závěrem, konkrétně jiţ k problematice práv dětí, v roce 1990 vzniká pod záštitou OSN hnutí Obrana práv dětí, které zdŧrazňuje nové pojetí dítěte jako lidské bytosti ve smyslu obecných lidských práv. Jemu je nutné podřídit také pedagogický přístup. Opouští se tak pojetí dítěte jako nevyzrálé a nekompetentní osoby, jejíţ práva výchova nerespektuje. Vliv a odpovědnost rodičŧ a pedagogŧ za výchovu a péči o dítě slábne s věkem. Naopak roste odpovědnost dítěte za prohřešky, kterých si mŧţe být vědomo. Trestání není uznávanou metodou postihu dětí, vše by mělo probíhat formou dialogu, v kterém se obě strany vzájemně respektují a uznávají osobnost toho druhého.
89
SINGULE, F. Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti. Praha: SPN, 1992 [cit. 201104-07]. Výpisky dostupné z http://kiwipedie.blog.cz/1101/soucasne-pedagogicke-smery-a-jejich-psychologickesouvislosti-vypisky.
57
Prosazení těchto zásad výchovy ţákŧ a studentŧ v mnohém souvisí s přijetím Úmluvy, z jejíţ principŧ hnutí Obrana práv dětí vychází. Přijetí Úmluvy ovlivnilo nejen problematiku právní ochrany dětí, mělo zároveň vliv i na změnu vnímání osobnosti dítěte v rŧzných sférách ţivota lidí. Úmluva je proto naprosto klíčovým dokumentem, na který v mnohém navazují národní legislativy. Analýze právních dokumentŧ a prostředkŧ ochrany práv dětí budu věnována pozornost v následující části. Ze srovnání pojetí dítěte ve vědních odvětvích, o kterých zde bylo pojednáno, vyplývá zajímavý závěr. Jakkoli odlišně si jednotlivé disciplíny dítě pro vlastní potřeby definují, vţdy zdŧrazňují skutečnost, ţe je mu nutné věnovat zvláštní pozornost. Zajištění tohoto úkolu je do jisté míry úlohou práva, resp. prostředkŧ, které právní řád k ochraně dítěte nabízí.
58
4. Právní dokumenty a prostředky ochrany práv dětí Pro obecné uvaţování o právní ochraně dítěte je klíčovým vymezení jeho právní subjektivity. Legislativní řešení problémŧ, z nichţ vychází hypotéza této práce, bohuţel ne vţdy dostatečně reflektuje skutečnost, ţe dítě je aktivním subjektem práv. Nikoliv pasivním objektem, vŧči němuţ nejrŧznější aktivity ostatních subjektŧ práv směřují. V následující části proto bude stěţejní analýza textu Úmluvy jako klíčového právního dokumentu, který přiznává dítěti jako subjektu jednotlivá práva a zároveň nabízí mechanismy, jak jejich dodrţování vynucovat. Ve vnitrostátním prostředí pak následně jde především o vymezení právního vztahu mezi dětmi a rodiči jako jejich zákonnými zástupci, prostřednictvím institutu rodičovské zodpovědnosti. S praktickou realizací rodičovské zodpovědnosti úzce souvisí problematika zpŧsobilosti dítěte, resp. pokud bychom se měli drţet terminologie občanského zákoníku, nezletilého, k právŧm a povinnostem a zejména zpŧsobilosti k právním úkonŧm. Na ni jsou pak provázány otázky odpovědnosti k protiprávním úkonŧm. Uvaţovat přitom lze samozřejmě o odpovědnosti soukromoprávní, regulované obecně opět občanským zákoníkem, nebo o provinění v oblasti trestního práva. V tomto odvětví je pak široce diskutována otázka sníţení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let. Zapomenout nelze ani na rozbor právních prostředkŧ a institucí, které zabezpečují praktickou realizaci práv dětí, ať uţ je jejich zřizovatelem stát nebo mají povahu nestátní organizace. O zavedení některých z nich se přitom stále teprve uvaţuje. Konkrétně pak bude zanalyzována ta část právních předpisŧ rŧzných odvětví práva, která upravuje problémy, na kterých bude demonstrováno potvrzení základní hypotézy této práce o instrumentalizaci dítěte. 4.1. Úmluva o právech dítěte a její význam na poli ochrany práv dětí O okolnostech a podmínkách přijetí Úmluvy bylo pojednáno výše. V části analyzující právní dokumenty a prostředky ochrany práv dítěte je nutné zabývat se na prvním místě právě Úmluvou. Její význam je na poli praktické realizace práv dětí naprosto klíčový. Tato skutečnost částečně vychází z toho, ţe se faktického zdŧvodnění nutnosti chránit práva dítěte podařilo dosáhnout jiţ před přijetím Úmluvy. Dílem díky společenskému vývoji, dílem zásluhou právních dokumentŧ, které přijetí Úmluvy předcházely. Díky tomu bylo moţné pokročit z úrovně pouhých morálních apelŧ a proklamací o krok dále. Úmluva se mohla
59
zaměřit na dítě jako subjekt, kterému přísluší určitý katalog práv, k jehoţ respektování se smluvní státy zavázaly. Úmluva právní subjektivitu dítěte nevymezuje. Dítě pouze v čl. 1 definuje jako lidskou bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenţ se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaţeno dříve. Takto definované lidské bytosti přiznává Úmluva v dalším textu jednotlivá práva. Jedná se o práva aktivního i pasivního charakteru. Zatímco ta pasivní dítěti nárokují nejrŧznější formy ochrany proti nepříznivým ţivotním podmínkách, aktivní ho podporují v zapojování do činností zábavného i váţného charakteru, v aktivní účasti na záleţitostech, které se jej týkají. Úmluva neobsahuje ţádnou další klasifikaci práv dítěte, Výbor pro práva dítěte OSN však definoval 4 její ustanovení jako obecné principy Úmluvy, čímţ určil jejich elementární postavení a význam90. Jedná se o čl. 2 chránící dítě proti diskriminaci, článek 6 upravující právo na ţivot, přeţití a vývoj a především pak čl. 3 (ochrana nejlepšího zájmu dítěte) ve spojení s čl. 12 (participační práva dítěte). Pokud bych se měla pokusit práva zakotvená v Úmluvě nějakým zpŧsobem rozčlenit, nabízí se v prvé řadě klasické dělení lidských práv na práva občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní. Do první skupiny občanských práv spadá právo na ochranu ţivota, které má pro potvrzení hypotézy této práce v mnohém zásadní charakter. Ve svém čl. 6 však Úmluva pouze konstatuje, ţe smluvní státy uznávají, ţe kaţdé dítě má přirozené právo na ţivot a zavazují se proto zabezpečit zachování ţivota a rozvoje dítěte v co nejvyšší moţné míře. Zmínku o ochraně ţivota nenarozeného dítěte bychom v této souvislosti hledali marně. Přestoţe osobní pŧsobnost čl. 6 Úmluvy není blíţe specifikována, Výbor pro práva dítěte OSN se k otázce ochrany nenarozeného ţivota a interrupcí opakovaně vyjadřuje. Smluvním státŧm přitom vyčítá vysoký počet provedených interrupcí, které jsou často pojímány jako metoda plánování rodičovství. Výbor zároveň kritizuje selektivní interrupce, které se provádí na základě určení pohlaví plodu. Pro volbu legislativního řešení těchto problémŧ však nechává smluvním státŧm široký prostor91. Vedle práva na ţivot má v rámci občanských práv neméně zásadní význam ochrana dítěte před jakoukoli formou diskriminace (čl. 2), právo na identitu a státní občanství (čl. 7 a 90
Význam těchto ustanovení zdŧraznil na své přednášce Jean Zermatten, ředitel Mezinárodního institutu pro práva dítěte a místopředseda Výboru pro práva dítěte. Přednáška se týkala principu nejlepšího zájmu dítěte a byla přednesena 9. března 2011 v rámci semináře sub-projektu PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 91 COMMITEE ON THE RIGHTS OF THE CHILD. General Comment No. 7 (2005). Implementing rights in early childhood., CRC/C/GC/7/ Rev. 1 20 September 2006, s. 11. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 48.
60
8), právo na ochranu myšlení, svědomí, náboţenství a projevu (čl. 13 a 14), soukromí, rodiny a korespondence (čl. 16) nebo na ochranu proti mučení, nelidského či poniţujícímu zacházení, obchodování či jiným formám vykořisťování (čl. 36 a 37). Byť se v souvislosti s právy dětí mŧţe zdát zmínka o politických právech jako zbytečná, opak je pravdou. Úmluva sice nepojednává o volebním právu, které zřejmě většinu z nás napadne v souvislosti s politickými právy jako první. Dětem nicméně v čl. 15 přiznává právo svobodně se sdruţovat a shromaţďovat, coţ má svŧj velice reálný a praktický projev ve fungování dětských parlamentŧ, typicky ve školách. Velmi významným je zde právo vyjádřit se ke všem záleţitostem, které se dítěte týkají. Politická reprezentace na národní i místní úrovni přijímá řadu rozhodnutí, které se dětí bezprostředně týkají. Byť by tedy názor dětí měl být v řešení takovýchto problémŧ zohledněn především, jejich hlas zde bohuţel často zní velice slabě. Co se týče hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejich praktická realizace se v podmínkách jednotlivých státŧ v mnohém rozchází. Souvisí totiţ s právem na dosaţení nejvyšší moţné úrovně zdravotního stavu (čl. 24), na příznivé ţivotní podmínky a prostředí (čl. 27), právo na vzdělání (čl. 28 a 29), na ochranu proti vykořisťování a na příznivé pracovní podmínky (čl. 32), na hru nebo účast na kulturních a uměleckých činnostech (čl. 31). Je zřejmé, ţe realizace těchto práv silně souvisí se socio-ekonomickou situací kaţdé země, tím pádem se jich lze dovolávat pouze omezeně. Výbor pro práva dítěte OSN klade v rámci interpretace Úmluvy dŧraz především na skupinu participačních práv. Ta jsou zásadním momentem, který zdŧrazňuje pozici dítěte jako subjektu práv a významně odlišuje jeho postavení od toho, které mu přisuzovaly dříve přijaté právní dokumenty. Výbor pro práva dítěte OSN zdŧrazňuje nutnost uznat děti za aktivní členy rodiny i komunity, v které rodina ţije, školy, školky i celé občanské společnosti92. Dítě jiţ tedy není pouhým příjemcem pomoci nebo ochrany, ale aktivním účastníkem dialogu, jehoţ názory musí být zohledněny. V tomto aspektu je nutné přihlédnout k čl. 3 chránícím nejlepší zájem dítěte, a to vţdy s ohledem na konkrétní dítě a v dlouhodobé perspektivě. Obě zmíněná ustanovení zdŧrazňují právní subjektivitu dítěte, tedy jeho postavení jako subjektu, který je schopen vyuţívat svých práv, účastnit se rozhodnutí, která se ho týkají a formulovat přitom vlastní názory a stanoviska. Právě v tomto závěru spočívá největší přínos Úmluvy. 92
SPARKS, R., GIRLING, E., SMITH, M. Children Talking about Justice and Punishment. International Journal of Children’s Rights, 2000, Vol. 8, s. 201. Citováno z JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 48.
61
A to i přesto, ţe Úmluva ve vlastním vymezení právní subjektivity dítěte odkazuje na národní právní řády. Česká právní úprava obsaţená v občanském zákoníku určuje narození jako klíčový moment pro vznik zpŧsobilosti fyzické osoby mít práva a povinnosti. Takovouto zpŧsobilost má uţ i počaté dítě, pokud se narodí ţivé. Problematika ochrany nenarozeného ţivota je velice zajímavou oblastí, na jejíţ detailní rozbor na tomto místě není prostor. Omezím se proto na konstatování, ţe lidský plod obecně za samostatný subjekt práv povaţován není, byť se v této otázce hledá konsensus napříč světovými právními úpravami neobyčejně sloţitě. Dokud se plod nachází v těle matky, je chráněn prostřednictvím ochrany jejího těhotenství. Pro společnost totiţ představuje hodnotu, kterou je nutné chránit, byť právní subjektivitou vybaven není. Dítě tak bez dalšího získává zpŧsobilost mít práva a povinnosti narozením. Jde o snadno zjistitelný okamţik, v návaznosti na něj navíc není moţné o existenci samostatné lidské bytosti pochybovat. S aktivní sloţkou právní subjektivity je situace sloţitější. Vše zde závisí na vyspělosti jedince činit samostatně právní úkony. Právní úprava přitom povaţuje za klíčový pouze jediný obecný věkový limit, a sice 18 let. Dosaţením věku 18 let jedinec získává plnou zpŧsobilost k právním úkonŧm. Zletilosti se před dosaţením věku 18 let dá nabýt i uzavřením manţelství, přičemţ případný zánik manţelství nebo jeho prohlášení za neplatné, nemá na nabytou zletilost vliv. 4.2. Vymezení právní subjektivity dítěte v českém právním řádu Pasivní stránka právní subjektivity dítěte, jak jiţ bylo zmíněno, je upravena v § 7 občanského zákoníku. Ten v odst. 1 stanoví, ţe „zpŧsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto zpŧsobilost má i počaté dítě, narodí-li se ţivé.“ Druhá věta § 7 odst. 1 má pro problematiku ochrany práv dítěte v kontextech, v kterých dochází k jeho instrumentalizaci, klíčový význam. Na jedné straně přiznává počatému dítěti, narodí-li se ţivé, právní subjektivitu. Na druhou stranu nám nenabízí dopověď na otázku, zda je o počatém dítěti moţné uvaţovat jako o samostatném subjektu, odděleně od jeho matky. Zájmy matky a dítěte totiţ mohou být jiţ v prŧběhu těhotenství kontradiktorní. Kaţdého v této souvislosti na prvním místě napadne věčně diskutované téma interrupcí, jehoţ jednoznačné řešení je stejně v nedohlednu, jako tomu bylo před několika desítkami let. Právním řádŧm jednotlivých zemí je ponechána široká míra volnosti v tom, jakým zpŧsobem nastaví provádění interrupcí mantinely. Mezinárodní úmluvy, komentáře i 62
rozhodnutí soudních orgánŧ jsou ve smyslu hodnocení jednotlivých právních úprav relativně liberální. A to i přesto, ţe se právní úpravy dvou sousedních zemí mohou diametrálně lišit. To lze ostatně demonstrovat na příkladu České republiky a Polska. Vedle toho panuje na mezinárodní úrovni shoda na tom, ţe rozhodnout otázky počátku lidského ţivota a momentu, od kterého mu má příslušet ochrana, nemŧţe zákonodárce, nýbrţ odborníci jiných vědních disciplín. I oni však konsensus hledají stále marně. Základní hypotéza této práce však pracuje s příklady jinými, byť je na nich rozpor mezi zájmy dítěte a matky, resp. rodičŧ, na první pohled méně zřejmý. Rodiče o narození dítěte usilují, často dokonce tak moc, aţ to hraničí s přirozeností. O souladu či rozporu mnoţiny metod asistované reprodukce s přirozeností je zde zbytečné polemizovat. Dítě by se bez pomoci lékařŧ sice nenarodilo, asistovaná reprodukce se však v moderní společnosti stala natolik běţnou a akceptovanou, ţe ji pro rozpor se zákony přírody odmítá jen minimum populace. To, ţe je vlastní dítě běţnou součástí ţivota kaţdého člověka, bez které mnozí lidé nedokáţí svŧj ţivot proţít šťastně, je zcela neoddiskutovatelné. Poměrně běţné jsou ovšem i případy, kdy samotná asistence lékařŧ nestačí. Řadě párŧ, kterým klasické metody asistované reprodukce nedokázaly pomoci, svitla na konci 80. let 20. století naděje v podobě moţnosti vyuţít pomoci náhradní matky. Tou je ţena, která oplodněné vajíčko příjme, dítě donosí, porodí a neplodnému páru předá. Je poměrně zřejmé, ţe rozpor s přirozeností zde jiţ bude namítat celá řada kritikŧ. Podobně tomu bude i tam, kde pár ţádá diagnostiku vajíček a spermií se záměrem docílit u dítěte určitých fyzických vlastností nebo psychologických předpokladŧ. Mohou chtít zvolit pohlaví dítěte nebo odstranit genetickou zátěţ, která se na něj z rodičŧ mŧţe přenést. To vše je dnes technicky moţné, ovšem zatím stále prakticky neproveditelné díky řadě legislativních překáţek. Pozornost bude těmto problémŧm věnována v samostatné kapitole, základní problém je však myslím zřejmý uţ nyní. Do jaké míry zde rodiče jednají v zájmu dítěte a do jaké jej pouze vyuţívají k realizaci vlastních představ o tom, jak by mělo ideální dítě vypadat, jaké být a v co vyrŧst, zŧstává otázkou. Těţko se však zbavit dojmu, ţe vše probíhá v souladu s tím, co bylo řečeno o pasivní stránce právní subjektivity nenarozeného dítěte.
63
4.2.1. Aktivní jednání dítěte a právní úprava způsobilosti nezletilých k právním úkonům Aktivní stránka právní subjektivity je definována v § 8 občanského zákoníku takto: „Zpŧsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (zpŧsobilost k právním úkonŧm) vzniká v plném rozsahu zletilostí.“ Odst. 2 pak doplňuje, ţe „zletilosti se nabývá dosaţením osmnáctého roku. Před dosaţením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manţelství. Takto nabytá zletilost se neztrácí zánikem manţelství ani prohlášením manţelství za neplatné.“ § 8 občanského zákoníku nám tak v jistém smyslu definuje dítě, coţ je obecně poměrně problematická věc. Většina právních dokumentŧ, které se problematice práv dítěte věnují, dítě definuje obecně jako ne-dospělého, tedy jedince před dosaţením jisté věkové hranice. Vlastní zpŧsobilosti dětí před nabytím zletilosti k právním úkonŧm se pak věnuje § 9 občanského zákoníku, který stanoví, ţe „nezletilí mají zpŧsobilost jen k takovým právním úkonŧm, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.“ Jakkoli je dnes toto vymezení zpŧsobilosti nezletilých k právním úkonŧm vţité, právní úprava samozřejmě nebyla vţdy stejná. Podle občanského zákoníku z roku 1950 platilo, ţe nezletilí mladší 6 let byli k právním úkonŧm absolutně nezpŧsobilí. Po dosaţení věku 6 let pak získávali zpŧsobilost k těm právním úkonŧm, které byly výhradně k jejich prospěchu a k uzavírání smluv přiměřených věku nezletilého, u kterých se plnilo ihned po jejich uzavření. V 15 letech se k tomu dále přidávala zpŧsobilost k uzavírání pracovních smluv a k nakládání s odměnou za vlastní práci. Občanský zákoník z roku 1950 rovněţ zakotvoval tzv. přivolení zákonného zástupce, s kterým dnes právní řád nepočítá. Pokud chtěl nezletilý učinit právní úkon, k němuţ sám nebyl zpŧsobilý, mohl jeho zákonný zástupce vyslovit své přivolení a tím nezletilému umoţnit právní úkon učinit. Tuto moţnost dnes zákonný zástupce nemá. Pokud je nezletilý zpŧsobilý ke konkrétnímu právnímu úkonu, učiní jej sám. Případné stanovisko zákonného zástupce vŧči jednání nezletilého přitom není relevantní. Jedná-li se však o právní úkon, k němuţ nezletilý zpŧsobilý není, právní úkon musí učinit sám zákonný zástupce. Jakékoliv součinnosti nezletilého není třeba. Dŧleţité je rovněţ zmínit skutečnost, ţe nedostatek zpŧsobilosti k právním úkonŧm zpŧsobuje absolutní neplatnost právního úkonu. Dodatečné schválení právního úkonu zákonným zástupcem proto právně významné není. Na rozdíl od dřívější právní úpravy náš právní řád nestanoví ţádné další konkrétní věkové limity pro případy posuzování zpŧsobilosti nezletilého k právním úkonŧm, tedy kromě dosaţení věku 18 let. Samozřejmě zde platí určité výjimky, občanský zákoník pro 64
testovací zpŧsobilost počítá s věkem 15 let, po jehoţ dosaţení mohou nezletilí projevit poslední vŧli formou notářského zápisu. S věkovou hranicí 15 let nakládá i zákoník práce, který zpŧsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakoţ i zpŧsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe povinnosti, podmiňuje dosaţením 15 let věku. Ovšem s tím omezením, ţe zaměstnavatel nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. V pracovním právu je vedle toho nezletilému jako zaměstnavateli přiznána právní subjektivita. Zpŧsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel však vzniká aţ dosaţením 18 let. Dosaţení věku 18 let je podmínkou, neplatí zde to, co bylo zmíněno o obecné zpŧsobilosti k právním úkonŧm nabyté před dosaţením tohoto věku uzavřením manţelství. Podobné věkové omezení najdeme i v zákoně o umělém přerušení těhotenství. Tento předpis vyţaduje, aby s provedením interrupce dívce, která nedosáhla 16 let věku, vyslovil souhlas její zákonný zástupce. Pro věkovou kategorii 16 – 18 let postačí, pokud bude o zákroku zákonný zástupce informován. Věkové limity 15 či 16 let však pro posuzování obecné zpŧsobilosti dětí tohoto věku nenabízí ţádné zobecnění. Je proto nutné striktně vycházet ze zákonné hranice 18 let a konkrétní případy pak posuzovat individuálně. Pro uvaţování o zpŧsobilosti nezletilých k právním úkonŧm tak jsou zásadní dva momenty – povaha právního úkonu přiměřená rozumové a volní vyspělosti a dále pak odpovídající jejich věku. Pojem rozumová a volní vyspělost problémy nepŧsobí. Rozumová vyspělost znamená schopnost posoudit následky svého vlastního jednání. Volní vyspělost pak schopnost své jednání ovládnout. Hodnota předmětu právního úkonu přitom v zásadě není rozhodující. Právní teorie se však musela vypořádat s otázkou, jestli má měřítko rozumové a volní vyspělosti subjektivní či objektivní povahu. Dŧvodová zpráva k § 9 naznačovala spíše subjektivní charakter, protoţe se v ní uvádělo, ţe „je třeba v kaţdém konkrétním případě zjistit, jaký právní úkon nezletilý vykonal, zejména jaká práva a povinnosti pro něj z toho vznikají. Podle toho pak posoudit, zda jde o právní úkon, který odpovídá úsudkové schopnosti a mravní vyspělosti nezletilého“. Jazykový výklad pojmu „jejich“ namísto „jeho“ věku však poměrně jasně vede cestou objektivní povahy měřítka rozumové a volní vyspělosti. Právní teorie i praxe se postupem času shodly na tomtéţ. Tento závěr rovněţ lépe svědčí vyšší právní jistotě osob, které 65
přicházejí s nezletilými do právního styku. V jeho rámci tak nemusejí zkoumat, zda konkrétní nezletilý je či není zpŧsobilý k právnímu úkonu. Stačí se spolehnout na objektivní kritérium modelu prŧměrného nezletilého daného věku a zváţit pouze, jestli konkrétní právní úkon zpravidla odpovídá rozumové a volní vyspělosti nezletilých tohoto věku. Samozřejmě je přitom nutné pamatovat na ty případy nezletilých, které jeví evidentní odchylky od standardní vyspělosti dětí jejich věku. K nim je nutné přistupovat individuálně a případnou neplatnost právních úkonŧ, které takovíto nezletilí učiní, posuzovat jako jednání v duševní poruše podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Komentář k § 9 občanského zákoníku doporučuje zpŧsobilost k právním úkonŧm těchto nezletilých jednajících v nikoliv jen přechodné duševní poruše omezit, resp. je zpŧsobilosti k právním úkonŧm zbavit93. Oproti tomu neplatnost právního úkonu nezletilého, který sice na svŧj věk dosahuje prŧměrné vyspělosti, ta však k učinění konkrétního právního úkonu nepostačuje, bude posuzována podle § 38 odst. 1. Ten právní úkony osoby, která nemá zpŧsobilost k právním úkonŧm, činí neplatnými. Tam, kde zpŧsobilost nezletilého k učinění právního úkonu není dána, jedná za něj jeho zákonný zástupce, resp. zástupci. Těmi mohou být rodiče, osvojitelé, poručník, opatrovník, pěstoun či pěstouni. V běţných záleţitostech přitom postačí jednání jednoho ze zákonných zástupcŧ, v podstatných záleţitostech je nutné souhlasné stanovisko obou. Nedohodnou-li se vzájemně, rozhodne za ně soud. Pravomoc soudu je vedle toho dána v případech nakládání s majetkem zastoupeného v jiné neţ běţné záleţitosti. Občanský zákoník pro tyto případy vyţaduje souhlasné stanovisko soudu. Zákonný zástupce dále nemŧţe jednat za zastoupeného, jsou-li zájmy zástupce a zastoupeného v rozporu. Rozpor v jejich zájmech přitom prakticky nemusí nastat, postačí, pokud hrozí. 4.2.2. Výjimky z obecné způsobilosti nezletilého k právním úkonům Zákon o rodině obsahuje zvláštní právní úpravu problematiky právních úkonŧ nezletilého činěných v souvislosti s uzavřením manţelství, určením otcovství nebo udělení souhlasu k osvojení dítěte. V § 13 zákona o rodině se pamatuje na situace, kdy nezletilý chce uzavřít manţelství. Zákon tyto případy připouští pouze výjimečně, a to tam, kde to je v souladu se společenským účelem manţelství, z dŧleţitých dŧvodŧ a u nezletilého staršího 16 let. Uzavření takového manţelství musí povolit soud. Bez tohoto povolení je manţelství
93
FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Oficiální komentář ASPI
66
neplatné, soud přitom vysloví neplatnost i bez návrhu. To se však nestane, pokud do výroku soudu nezletilý nabyde 18 let nebo manţelka otěhotní. Pokud by nezletilý rodič chtěl určit své otcovství prohlášením, zákon o rodině k tomu v § 52 odst. 2 přidává podmínku, ţe takovéto prohlášení musí být učiněno před soudem. Soud pak bude zkoumat, jestli jsou splněny podmínky stanovené v § 9 občanského zákoníku, tedy zda je prohlášení o otcovství přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Poslední zmíněná situace, tedy případy, kdy nezletilý nabídne své dítě k osvojení, chrání práva nezletilého v tom smyslu, ţe zákon trvá na souhlasném stanovisku rodiče dítěte, byť není zletilý. Zvláštní právní úpravu zpŧsobilosti nezletilého k právním úkonŧm lze vystopovat i v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Ten v § 8 nezletilému (zákon uţívá termín dítě) přiznává právo „poţádat orgány sociálně-právní ochrany a zařízení sociálně-právní ochrany, státní orgány, kterým podle zvláštních právních předpisŧ přísluší téţ ochrana práv a oprávněných zájmŧ dítěte, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně svého ţivota a dalších svých práv; tyto orgány, právnické a fyzické osoby a pověřené osoby jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě má právo poţádat o pomoc i bez vědomí rodičŧ nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte.“ Tedy bez právního úkonu zákonného zástupce, kterého by obecně bylo třeba. Význam tohoto ustanovení je zřejmý. Pokud se dítě nachází v nevyhovujícím rodinném prostředí, rodiče o něj řádně nepečují, zanedbávají jej nebo dokonce týrají, dítě samo musí mít moţnost obrátit se na orgány, které mu mohou poskytnout ochranu. Byť není zpŧsobilé k právním úkonŧm. V těchto případech nelze vyţadovat, aby za něj daný právní úkon učinil zákonný zástupce, který sám řádnou péči o dítě zanedbává a vŧči němuţ iniciativa dítěte směřuje. Odst. 2 téhoţ ustanovení navíc dítěti přiznává právo formulovat a vyjadřovat názory v záleţitostech, které se ho dotýkají, i bez přítomnosti rodičŧ nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Jinými slovy opět, z poměrně zřejmých dŧvodŧ, není třeba, aby se vyslovení názoru dítěte jakkoli zákonný zástupce účastnil. 4.2.3. Vymezení právní subjektivity nezletilého v procesním právu Co zde bylo uvedeno o právní subjektivitě nezletilého v občanském právu platí analogicky i o jeho procesní zpŧsobilosti v civilním řízení soudním. Občanský soudní řád v § 19 a 20 odkazuje ve vymezení zpŧsobilosti být účastníkem řízení i zpŧsobilosti před soudem jako účastník samostatně jednat na zpŧsobilost mít práva a povinnosti a zpŧsobilost vlastními 67
úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, jak je definuje občanský zákoník. Komentáře k těmto ustanovením občanského soudního řádu upozorňují na skutečnost, ţe procesní činnost je oproti běţnému soukromoprávnímu jednání sloţitější. § 23 občanského soudního řádu proto předsedovi senátu nabízí moţnost rozhodnout, vyţadují-li to okolnosti případu, ţe fyzická osoba, která nemá zpŧsobilost k právním úkonŧm v plném rozsahu, tedy typicky nezletilý, musí být v řízení zastoupena zákonným zástupcem. A to i pokud je předmětem řízení věc, v níţ by jinak nezletilý mohl jednat samostatně. Lze si proto poměrně snadno představit situace, kdy předmětem sporu bude věc, kterou sám nezletilý nabyl do svého vlastnictví vlastním právním úkonem. Předseda senátu však nařídí, aby za něj procesní úkony v řízení týkajícím se téhoţ předmětu právního úkonu činil jeho zákonný zástupce. Byť by předseda senátu rozhodl, ţe nezletilý musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem, je třeba zdŧraznit význam práva dítěte být účastníkem řízení a zejména práva vyjádřit se k záleţitostem, které se ho týkají. Toto právo je vedle Úmluvy garantováno například i Evropskou úmluvou o výkonu práv dětí nebo Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Kaţdému dítěti, které dosáhlo takového stupně vyspělosti, ţe je schopné celou záleţitost posoudit a zformulovat svŧj názor, musí být poskytnuta moţnost názor vyslovit. Právě rozumová a duševní vyspělost dítěte je také faktorem, který rozhodne o tom, jakou váhu bude vyslovené stanovisko mít. I u mladších, resp. duševně méně vyspělých dětí však Evropská úmluva o výkonu práv dětí stanoví zástupci dítěte povinnost, není-li to v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, poskytovat dítěti příslušné informace. Pokud dítě dostatečně chápe situaci, musí mu jeho zástupce objasňovat dŧsledky jednotlivých variant a názory
dítěte
následně
zpětně
zprostředkovávat
soudnímu
orgánu.
Je zajímavé, ţe podle vědeckých výzkumŧ jsou nejspolehlivější výpovědi dětí mladšího školního věku, tedy mezi 9 a 11 lety. Dívky se později stávají citově nevyváţenými, afektivními, dokáţí si často předem připravit odpovědi v závislosti na kladném či záporném citovém vztahu k dalším osobám, které se řízení účastní. U chlapcŧ období příznivé pro provedení výslechu přetrvává déle, přibliţně do 13 aţ 14 let94. Pro srovnání, ve správním soudnictví musí být nezletilý zastoupen vţdy. Soudní řád správní totiţ v § 33 odst. 2 a 3 jako účastníka zpŧsobilého samostatně činit v řízení úkony (tedy procesně zpŧsobilého účastníka) definuje výhradně toho, kdo má zpŧsobilost k právním úkonŧm v plném rozsahu. Zpŧsobilost být účastníkem řízení pak má ten, kdo má zpŧsobilost mít práva a povinnosti. 94
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Úvahy nad zásadou "habilis ad nuptias, habilis ad pacta nuptiala". Ad notam : notářský časopis, Praha, Beck. 2003, Roč. 9, no. 1, s. 5-7.
68
Dŧleţité je závěrem připomenout, ţe procesní zpŧsobilost nezletilého upravuje občanský soudní řád na několika místech odchylně od předpisŧ hmotného práva. Např. osoba zbavená zpŧsobilosti k právním úkonŧm, mŧţe sama poţádat o vrácení zpŧsobilosti k právním úkonŧm. Procesní zpŧsobilost jí tak je přiznána, přestoţe hmotněprávní zpŧsobilost zde absentuje. Podobně, jak uţ bylo zmíněno, o povolení uzavřít sňatek ţádá nezletilá osoba, která chce uzavřít manţelství. Nezletilý tak před vydáním souhlasného stanoviska soudu nemá zpŧsobilost uzavřít manţelství, na soud se však s ţádostí o povolení k uzavření sňatku obrací sám. 4.2.4. Právní subjektivita nezletilého v návrhu nového občanského zákoníku Aktuální verze návrhu občanského zákoníku95 upravuje právní subjektivitu nezletilého v mnohém odlišně. Jednak pojem zpŧsobilosti k právním úkonŧm nahrazuje pojmem svéprávnosti, co je však dŧleţitější, přidává v § 30 další moţnost, jak nabýt této svéprávnosti před dosaţením 18 let věku. Vedle uzavření manţelství, kde platí obdobně jako dnes, ţe v případě zániku manţelství nebo jeho prohlášení za neplatné se svéprávnost neztrácí, tak návrh zavádí nový institut přiznání svéprávnosti, který dnes právní řád nezná. Přiznání svéprávnosti je upraveno v § 37 návrhu následovně: (1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se ţivit a obstarat si své záleţitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z váţných dŧvodŧ v zájmu nezletilého. (2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí. Nabízí se samozřejmě otázka, proč je soudu dána moţnost v z „dŧvodŧ hodných zvláštního zřetele“ nezletilého tzv. zplnoletnit. Významná česká teoretička rodinného práva Hrušáková vidí smysl přiznání svéprávnosti v zajištění právní rovnosti obou manţelŧ. Nepovaţuje za rozumné, aby jiţ k uzavírání sňatku nezletilcŧ nebylo třeba souhlasu soudu, ale např. jen zákonných zástupcŧ. Vznikl by tím dvojí reţim nabytí zletilosti, přičemţ nic nebrání tomu, aby nezletilý, kterému soud přiznal svéprávnost a on tím tedy nabyl zletilosti, uzavřel jiţ bez souhlasného stanoviska soudu sňatek. Osoba druhého snoubence tak zŧstane
95
Schválená vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády z května roku 2011
69
bez povšimnutí soudu, byť se dnes jedná o klíčové hledisko, kterým se soud při udělování souhlasu s uzavřením sňatku řídí96. Dŧvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku upozorňuje na skutečnost, ţe přiznání svéprávnosti český právní řád znal do roku 1950. Nový občanský zákoník hledá inspiraci v moderních právních úpravách, především ruské a québecké, které nezletilým poskytují moţnost nabýt svéprávnosti před dosaţením zletilosti. Odpověď na naznačené problémy však jiţ nenabízí. Na druhou stranu jistě nebudou nijak výjimečné případy, kdy partnerka otěhotní v situaci, kdy se svým nezletilým partnerem nebudou chtít uzavřít sňatek. Předpokladem pro to, aby rodič mohl vykonávat práva a povinnosti, která mu vŧči dítěti plynou z rodičovské zodpovědnosti, je zpŧsobilost k právním úkonŧm v plném rozsahu. Té se tedy dle současné právní úpravy dá nabýt pouze dosaţením 18 let věku nebo uzavřením manţelství. I svobodný nezletilý rodič samozřejmě mŧţe o dítě osobně pečovat, zajišťovat jeho běţnou výchovu a výţivu, ovšem se správou jmění dítěte a jeho zastupováním při právních úkonech je to jiţ samozřejmě daleko sloţitější. Pokud by tedy nezletilí rodiče nechtěli uzavřít manţelství a ani jeden z nich nebyl starší neţ 18 let, musel by soud dítěti ustanovit poručníka, který by nezletilého v právních vztazích zastupoval (s výjimkou udělení souhlasu k osvojení dítěte, jak jiţ bylo uvedeno). Lze si proto představit, ţe tzv. přiznání svéprávnosti mŧţe mít právě v těchto případech svŧj význam. Přiznání svéprávnosti není jedinou novinkou, kterou návrh nového občanského zákoníku nabízí. Výše bylo pojednáno o tom, ţe dnes mŧţe zásadně právní úkony činit buď sám nezletilý nebo za něj jeho zákonný zástupce. Jakékoli přivolení zákonného zástupce k učinění právního úkonu nezletilým se nepřipouští. Návrh však v § 32 počítá s tím, ţe „udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, ve shodě se zvyklostmi soukromého ţivota souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosaţení určitého účelu, je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno; souhlas mŧţe být následně omezen i vzat zpět.“ § 36 návrhu toto ustanovení upřesňuje v tom smyslu, ţe nezletilý není nikdy zpŧsobilý jednat samostatně v těch záleţitostech, k nimţ by i zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. Dŧvodová zpráva tuto novinku odŧvodňuje skutečností, ţe právě zákonní zástupci jsou těmi, kdo nejlépe znají nezletilého a dokáţí tedy spíše neţ kdokoliv jiný posoudit jeho vŧli, rozum a další individuální schopnosti. Oni proto také dokáţí určit, zda nezletilý mŧţe v dané věci jednat sám, za podmínky jejich předchozího souhlasu. Zavedení tohoto ustanovení má dále lépe 96
GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J. Právní subjektivita a zpŧsobilost k právním úkonŧm nezletilých. Právní rozhledy, 1997, č. 2, s. 58.
70
chránit třetí osoby. Ty uţ nebudou muset zvaţovat, zda je dítě zpŧsobilé učinit právní úkon samostatně. Případný souhlas zákonného zástupce dítěte jim má rozhodování usnadnit. Jaký závěr je moţné učinit z analýzy právní úpravy problematiky právní subjektivity nezletilého? Ve vztahu k otázkám právním subjektivity má v ţivotě kaţdého dítěte klíčový význam několik zásadních momentŧ. Prvním z nich je samozřejmě početí dítěte, okamţik, od kterého sice dítě pro právní řád představuje spíše hodnotu, neţ subjekt práv, přesto mu však jsou práva přiznána, narodí-li se ţivé. Narozením se dítě stává subjektem práv bez dalšího. Ve vztahu k aktivní sloţce právní subjektivity je situace sloţitější. Český právní řád obsahuje jediný konkrétní věkový limit, po jehoţ dosaţení dítě přestává být dítětem, stává se dospělým s plnou zpŧsobilostí k právním úkonŧm. Do dospělosti fyzicky i psychicky dozrává postupně, coţ má také odraz v postupném nabývání zpŧsobilosti k právním úkonŧm. Ta je v rámci právních vztahŧ s nezletilými posuzována objektivně tak, aby byla přiměřená rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Právní řád také na několika místech naznačuje, ţe do dosaţení 15, resp. 16 let věku je nezletilý ve velké míře schopný rozhodovat o sobě v základních záleţitostech sám. Jedná se o věkové hranice, kdy končí povinná školní docházka, ochrana dítěte jako objektu řady trestných činŧ, dítě jiţ má moţnost nastoupit do zaměstnání, sepsat závěť, se souhlasem soudu uzavřít manţelství. Je však nutné pamatovat na to, ţe se jedná pouze o vodítko při posuzování zpŧsobilosti k právním úkonŧm nezletilého, nikoliv klíč. Ţádné zobecnění hranice 15 ani 16 let nenabízí. To má svŧj význam především s ohledem na ochranu třetích osob. Zásadní však zŧstává skutečnost, ţe i nezletilý je subjektem práv, stejně jako jeho rodiče, pěstouni, vychovatelé nebo učitelé. S ohledem na jeho neschopnost hájit vlastní zájmy samo na to totiţ bývá často zapomínáno. 4.3. Odpovědnost nezletilého za protiprávní úkony Po vymezení právní subjektivity nezletilého v soukromoprávních disciplínách a zmínce o ochraně třetích osob, musí následovat rozbor problematiky odpovědnosti nezletilého za protiprávní úkony, tedy otázek, které s právní subjektivitou bezprostředně souvisí. Odpovědnosti nezletilého za protiprávní úkony se věnuje ustanovení § 422 občanského zákoníku, které stanoví následující: „nezletilý nebo ten, kdo je stiţen duševní poruchou, odpovídá za škodu zpŧsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Není-li ten,
71
kdo zpŧsobí škodu, pro nezletilost nebo pro duševní poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.“ Odst. 2 přitom dodává, ţe „kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti jestliţe prokáţe, ţe náleţitý dohled nezanedbal.“ Nastane-.li přitom situace, ţe nezletilý je schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky a současně ten, kdo nad ním vykonával dohled své povinnosti zanedbal, odpovídají oba společně a nerozdílně. To, jestli byl zanedbán povinný dohled, je však vţdy nutné posuzovat individuálně. Nelze přitom v ţádném případě vycházet z teze, ţe povinný musí dohled provádět v kaţdém okamţiku a na kaţdém kroku nezletilého. Takováto situace by fakticky vylučovala moţnost osoby vykonávající dohled zprostit se své odpovědnosti, coţ ale zákon připouští. Osobami vykonávajícími dohled nad nezletilým jsou ve většině případŧ jeho zákonní zástupci, tedy nejčastěji rodiče, mŧţe se však jednat i o osoby právnické, jesle, školky, školy, léčebná zařízení nebo obecně osoby, jimţ byl nezletilý v danou chvíli svěřen do péče. Z judikatury vedle toho vyplývá, ţe při uvaţování o zanedbání povinností spojených s dohledem nad nezletilým je nutné zohlednit okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu. Zejména pak jeho věk, povahové vlastnosti, obvyklé chování, druh, prŧběh a příznaky duševní choroby i konkrétní okolnosti vzniku škody. Odpovědnost rodičŧ přitom neznamená pouze dohled nad dítětem v danou konkrétní chvíli. Stejně tak jde i o celkový přístup rodičŧ k dosavadní výchově nezletilého, takové výchovné pŧsobení na dítě, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny97. Na základě výše uvedeného je tak moţné učinit závěr, ţe jsou v zásadě moţné čtyři varianty řešení škodních událostí zpŧsobených nezletilými. Pokud je nezletilý schopný posoudit následky svého jednání a ovládnout jej, tedy rozumová i volní sloţka jako předpoklad pro vznik zpŧsobilosti k protiprávním úkonŧm jsou naplněny, a osoba vykonávající dohled své povinnosti nezanedbala, za škodu odpovídá nezletilý sám. Pokud by povinnosti zanedbala i osoba vykonávající dohled, odpovídali by oba společně a nerozdílně. Nastala by tedy situace, která jiţ byla popsána. Za předpokladu nedostatku v rozumové či volní sloţce na straně nezletilého a zanedbání povinností osoby vykonávající dohled, odpovídá tato osoba sama. Pokud však ani ona neporušila ţádnou svou povinnost a nezletilý si neuvědomuje následky svého jednání nebo je nedokáţe ovládnout, neodpovídá ani jeden z nich.
97
Rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 2. 2003, sp. zn. NS 25 Cdo 1333/2001.
72
Jednání nezletilého však mŧţe mít, a bohuţel často skutečně mívá, i trestněprávní souvislosti. Přijetí nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti 1. ledna 2010, provázely četné polemiky vedené nad prosazením řady novinek, mnohdy naprosto zásadního charakteru. Ty měnily některé zaţité modely platné na základě pŧvodního trestního zákona bezmála 60 let. O nutnosti rekodixiface dosavadního, mnohokrát novelizovaného zákona č. 140/1961 Sb., panovala obecná shoda. O tom ostatně svědčí i poměrně přesvědčivá většina poslancŧ hlasujících pro návrh trestního zákoníku. Platná právní úprava je v obecné části dŧvodové zprávy k novému zákoníku hodnocena jako „nejednotná a postrádající celkovou právní soudrţnost zaloţenou na základních zásadách trestního práva hmotného, které se uplatňují v demokratickém právním státě“. Jednou z nejvýznamnějších novinek mělo být i zavedení sníţení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let. 4.3.1. Otázka sníţení hranice trestní odpovědnosti Relevantní právní úprava problematiky sníţení hranice trestní odpovědnosti měla být obsaţena v § 25 trestního zákoníku, který obsahoval následující znění: „Kdo v době spáchání činu nedovršil čtrnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.“ V dŧvodové zprávě k ustanovení § 25 se k tomu uvádí, ţe „tato změna vychází z diskuse, která proběhla jak v právnické veřejnosti, tak i ve společnosti, zároveň s přihlédnutím k zvláštní úpravě obsaţené v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ. Hranice čtrnácti let pak byla stanovena v souvislosti s rozvojem rozumové a mravní vyspělosti dětí v České republice, kdyţ stejná hranice trestní odpovědnosti je stanovena v převáţné většině státŧ této části Evropy, např. v SRN, Rakousku a po přijetí nového trestního zákona č. 300/2005 Z. z. i na Slovensku. Stejná hranice trestní odpovědnosti byla navíc na území České republiky stanovena aţ do roku 1950“. Otázka sníţení dolní věkové hranice trestní odpovědnosti byla v poslanecké sněmovně diskutována jiţ dříve. V souvislosti s projednáváním zákona o soudnictví ve věcech mládeţe byl v roce 2003 návrh na sníţení hranice trestní odpovědnosti zamítnut. Nutnost zabývat se touto otázkou do budoucna i nadále a podrobit ji řádné odborné diskusi však zŧstala zdŧrazněna. Například Institut pro kriminologii a sociální prevenci navrhl několik moţností, jak určit počátek hranice trestní odpovědnosti98:
98
ROZUM, F. a kol. Trestní soudnictví nad mladistvými v ČR a v zahraničí. Praha: IKSP, 1996, s. 120.
73
-
vedle dosaţené dolní věkové hranice zakotvit poţadavek dostatečné rozpoznávací a volní zpŧsobilosti
-
stanovit hranici 14 let pro všechny trestné činy
-
stanovit trestní odpovědnost od 14 let pro všechny trestné činy, přičemţ by trestní odpovědnost výjimečně nemusela nastat u deliktŧ menší závaţnosti
-
pro věk 14 – 15 let zakotvit poţadavek dostatečné rozumové a mravní vyspělosti, aby pachatel mohl rozpoznat škodlivost svého jednání a toto ovládat. Od 15 let věku pak zavést trestní odpovědnost absolutní.
Zastánci sníţení věkové hranice trestní odpovědnosti zde vycházeli z myšlenky, ţe současná generace dětí dospívá po fyzické i psychické stránce dříve. Mnozí mladiství navíc vědomě páchají trestnou činnost s tím, ţe se jim nemŧţe nic stát. Argumentace poslance ODS Radima Chytky, jednoho z hlavních iniciátorŧ změn, spočívala i na skutečnosti, ţe čím dříve tito mladiství zjistí, ţe jsou odpovědní za své činy, tím lépe nejen pro společnost, ale hlavně pro samu mládeţ. Svá tvrzení poslanec Chytka podporoval statistikami Policie ČR poukazujícími na enormní zvýšení počtu činŧ jinak trestných spáchaných dětmi a mladistvými pachateli v prŧběhu 90. let minulého století. Z nich vyplývá, ţe pro kriminalitu dětí a mladistvých jsou charakteristické jisté kvalitativní a kvantitativní změny. Od roku 1990 měl vzrŧst počet pachatelŧ ve věku 15 – 18 let o 100%, u dětí dokonce o celých 160%, trojnásobně se měl zvýšit počet řízení vedených proti dětem a mladistvým. Jednalo se především o majetkové trestné činy, došlo však i k nárŧstu násilných útokŧ, které mnohdy končily aţ smrtí oběti99. O opaku však na druhou stranu vypovídaly policejní statistiky a zpráva Nejvyššího státního zastupitelství z roku 2006. V ní se uvádí, ţe v roce 2006 stagnovala úroveň trestné činnosti mladistvých, u dětí mladších 15 let bylo dokonce zaznamenáno sníţení počtu činŧ jinak trestných, a to o 9,5% oproti roku 2005. V absolutních číslech se mělo jednat o nejniţší počet od roku 1989100. Mezi politiky samými ovšem v otázce sníţení hranice trestní odpovědnosti nepanovala obecná shoda, a to ani v rámci ODS, hlavního iniciátora změn. Členka ústavněprávního výboru Eva Dundáčková například tvrdila, ţe „to, co od toho lidé očekávají, tedy ţe přestanou být na ulici posílány děti, aby kradly, to se sníţením hranice nevyřeší. Jen klesne věk
99
GJURIČOVÁ, J. Aktuální stav a východiska ke sniţování trestné činnosti dětí a mládeţe. České vězeňství, 1999, č. 4, s. 15. 100 HAVIGEROVÁ, J., KRISTKOVÁ, V. Sníţení hranice trestní odpovědnosti a problematika dětí mladších 15 let. Via iuris [cit. 2009-12-15]. Dostupné z http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=188.
74
dětských pachatelŧ“101. Sníţení hranice trestní odpovědnosti označil za diskutabilní i prezident Václav Klaus, jednalo se podle něj o dŧsledek momentální nálady části Poslanecké sněmovny. 4.3.1.1. Hranice trestní odpovědnosti jako efektivní nástroj boje s kriminalitou mládeţe? Odborníci se shodují na tom, ţe účinnějším a komplexnějším řešením není sníţení věkové hranice trestní odpovědnosti, ale spíše následná reakce systému na deliktní jednání dítěte a na jeho prevenci. Ve světových právních systémech obecně existují dva modely a jejich následné kombinace. Je-li stanovena hranice trestní odpovědnosti na niţším věku, opatření vŧči pachateli následně přijímá specializovaná netrestní justice. Při vyšší věkové hranici se s mladistvými pachateli zachází obdobně jako s dospělými, tresty ukládá trestní justice a bývají kratší. Naše současná právní úprava vyuţívá prvky obou těchto modelŧ, dětem trestně odpovědným, tedy starším 15 let, ukládají opatření specializované soudy v trestním řízení. Toto řízení reflektuje specifika mladistvých, dětem mladším 15 let se ukládají nejrŧznější výchovná a ochranná opatření včetně ochranné výchovy. Jak jiţ bylo zmíněno, samotná změna věkové hranice tedy problém neřeší. Apeluje se na lepší propracování programŧ práce s mladistvými delikventy, koncepcí prevence kriminality mládeţe a dětí, opatření resocializace a odstranění váţných nedostatkŧ současné právní úpravy i praxe, zejména pak zajištění rychlé vykonatelnosti uloţených opatření, rozšíření prostoru pro uváţení státního zástupce při fakultativním podávání návrhu na uloţení opatření místo obligatorního, zkvalitnění úpravy výkonu ochranné výchovy, popř. na kvalitní právní úpravu zabezpečovací detence102. Tehdejší ombudsman Otakar Motejl uvádí ve své polemice s poslancem Chytkou103, ţe hranice 15 let je v našem právním řádu magickým číslem a pouze jediný její aspekt, a sice právě počátek trestní odpovědnosti, provokuje a vyvolává bouřlivé diskuse. Vzhledem k tomu, ţe se zároveň jedná o věk, kdy končí povinná školní docházka, nabývá se zpŧsobilost k některým právním úkonŧm, končí bezvýhradná ochrana osobní integrity před sexuálním zneuţitím, značí to, ţe patnáctými narozeninami končí rozhodující část procesu intelektuálního formování a vzdělávání dítěte. Lze proto očekávat, ţe jedinec se v tomto věku 101
CHROMÝ, J. Kriminalita dětí - zamyšlení nad současnou právní úpravou [cit. 2011-12-15]. Dostupné z http://trestni.juristic.cz/510461/clanek. 102 Blíţe viz Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2006. 103 Polemika vyšla 29. 3. 2003 v týdeníku Literární noviny. Je rovněţ dostupná z http://www.rchytka.cz/clanek.aspx?id=64.
75
bude chovat odpovědně a jako s odpovědným zároveň bude jednáno i s ním. Je proto nutné uvaţovat v širším kontextu, protoţe se zdaleka nejedná jen o problém dětí samotných, ale především rodiny, současné kultury a ţivotního stylu. Motejl v polemice dále pokračuje v tom smyslu, ţe pokud argumentujeme stále častějším manipulováním mladších a mladších dětí k páchání trestné činnosti, naším cílem by měl být postih manipulátorŧ a ne manipulovaných dětí. Pokud sníţíme věkovou hranici na 14 let, docílíme tak jediného. Manipulovány budou děti ještě niţšího věku. Sníţením věkové hranice si tak dle autorova názoru pouze rozšiřujeme prostor pro uplatňování represe, která by však v otázkách kriminality mladistvých měla být aţ následným prostředkem, který nastoupí, pokud selţou jiná opatření. Uznává však zároveň, ţe represe je snadnější a levnější neţ propracovaný systém prevence, nevyţaduje totiţ systém ani trpělivost. Opakuje znovu, ţe skutečným viníkem kriminality dětí nejsou děti, ale dospělí, ţivotní vzorce určené kulturou chování dospělých a prostředí, v které dítě ţije104. Poslanecká sněmovna v dŧsledku ještě před nabytím účinnosti trestního zákoníku schválila novelu, která zachovala hranici trestní odpovědnosti na patnácti letech věku. Jednalo se o návrh poslankyň KSČM Zuzky Bebarové-Rujbrové a Kateřiny Konečné, které prosadily, aby změny provedené trestním zákoníkem v souvislosti s hranicí trestní odpovědnosti nezačaly platit. V dŧvodové zprávě ke svému návrhu mimo jiné argumentovaly doporučeními Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva, podpořené i Závěrečnými doporučeními Výboru pro práva dítěte OSN z roku 2003. Podle nich sníţení hranice trestní odpovědnosti není systémovým opatřením. Neřeší jádro problému, porušuje smysl Úmluvy, nebere v úvahu výsledek léta trvající odborné diskuse a jde směrem právě opačným, neţ který určuje současný světový trend. Poslankyně povaţovaly problémy závaţné trestné činnosti dětí za vyřešené, a to zákonem č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe. Pokud tedy druhá strana argumentovala odkládáním případŧ pro nízký věk pachatele a recidivou dětských pachatelŧ, nejednalo se o nic jiného, neţ o nevyuţívání prostředkŧ, které policii zákon o soudnictví ve věcech mládeţe nabízí. Ochota části politické reprezentace k přijetí jistých kompromisŧ, mezi nimi i sníţení věkové hranice trestní odpovědnosti, zřejmě byla jedním z dŧsledkŧ obecné shody o nutnosti provést rekodifikaci trestního práva hmotného. Při hledání odpovědí na problémy tak zásadního charakteru, jakou je ochrana dítěte, by však spíše neţ pro kompromisy měl být
104
Tamtéţ.
76
prostor pro dŧkladnou rozpravu o tom, jak tuto ochranu vést, aby byl výsledek pro děti co nejpřínosnější. Trestná činnost mládeţe je skutečně problémem daleko komplexnějších, který se definitivně nevyřeší pouhým sníţením věkové hranice trestní odpovědnosti, byť jsou mnozí přesvědčeni o opaku. Její příčiny je nutné hledat hlouběji v prostředí, které děti obklopuje, ve vzorcích chování, které přejímají od svých rodičŧ, přátel nebo spoluţákŧ. Nepochybuji o tom, ţe si děti jiţ ve 14 let dobře uvědomují, co činí a jaké to mŧţe mít následky, nicméně sníţení hranice trestní odpovědnosti nepovaţuji za řešení, které problém odstraní. Ve výše popsané polemice bylo naznačeno, jak zásadní význam zde má rodinné prostředí. Je především úkolem rodičŧ vést dítě k některým základním hodnotám, které by jej od trestné činnosti měly odvrátit. Je také především jejich úkolem korigovat aktivity dítěte, ke kterým ho vede prostředí, vrstevníci nebo přátelé. O to smutnější skutečností je fakt, ţe řada mladistvých skutečně získává impuls k páchání trestné činnosti právě od svých rodičŧ. Vrátím se proto nyní do oblasti vztahŧ mezi dětmi a jejich rodiči. Do prostředí, kde děti vyrŧstají a které je, i v případném vztahu k páchání kriminality, formuje nejvíce. 4.4. Právní vztah mezi rodiči a dětmi v českém rodinném právu Jakkoli je totiţ dítě samostatným subjektem práv, jisté závislosti na rodičích nebo není-li jich, ostatních dospělých osobám, které ho budou počáteční fází lidského ţivota provádět a chránit, se děti zbavit nemohou. I kdyţ podstata vztahu dětí a rodičŧ zŧstává po staletí stejná, zpŧsob, jakým se rodiče o své děti starají se mění a podléhá trendŧm dané doby. Mění se také jeho formální zakotvení v textu zákona, označení, které zákonodárce pro právní vztah pouţívá. Mění se tím i mantinely, které výchovnému pŧsobení rodičŧ zákonodárce nastaví. K dnešní rodičovské zodpovědnosti však vedla i v našich podmínkách dlouhá cesta. K definitivnímu opuštění koncepce absolutní moci otce rodiny, jak o ní jiţ bylo pojednáno, došlo v Obecném zákoníku občanském z roku 1811, podobně jako ve většině moderních občanských zákoníkŧ té doby. Za hlavu rodiny byl sice stále prohlášen muţ, čímţ mu byla přiznána zvláštní práva manţela (§ 91) a otce (§ 147), výchova a péče o dítě jiţ ale byly předmětem tzv. rodičovské moci. Otcovská moc pak spočívala v ochraně osob nezpŧsobilých kvŧli věku spravovat svŧj majetek. Náplní otcovské moci byla samozřejmě i péče o ţivot a zdraví dítěte. Vedle toho měl otec právo rozhodnout ve sporných záleţitostech týkajících se výchovy dítěte, určovat mu jméno, povolání, zastupovat jej a jak jiţ bylo zmíněno, spravovat jeho majetek. Pro případ vlastní smrti nebo neschopnosti otcovskou moc 77
vykonávat, mohl otec pro dítě určit poručníka. Pokud tak neučinil, stávala se jím automaticky matka. V případě rozvodu či rozluky byly děti svěřovány do péče otce, s výjimkou chlapcŧ do 4 let a dívek do 7 let věku. 4.4.1. Cesta ke konceptu rodičovské zodpovědnosti Ke konečnému zavedení institutu rodičovské moci jako „výrazu změněných společenských podmínek“ došlo zákonem o právu rodinném v roce 1949. Jednalo se zejména o právo řídit jednání dětí, spravovat jejich majetek a vykonávat rodičovskou moc tak, jak to vyţadoval zájem dětí a společnosti. Vedle toho zákon obsahoval výčet práv a povinností rodičŧ k dětem (např. právo na určení jména dítěti, vyţivovací povinnost), kterých rodiče, na rozdíl od rodičovské moci, nemohly být zbaveni. Čtyři roky po přijetí Ţenevské Deklarace práv dítěte pak v České republice vstoupil v platnost zákon o rodině, který jisté principy Deklarace nepochybně reflektoval. Nahradil především pojem rodičovské moci souborem práv a povinností, který nazval rodičovskými právy a povinnostmi. V dŧvodové zprávě se k tomu uvádí, ţe: „oproti dosavadní rodičovské moci jde především o práva a povinnosti rodičŧ, vyplývající spíše z jejich společenského poslání a funkce vychovávat své děti, neţ z nějakého „vrchnostenského“ postavení, zaloţeného na „moci“ rodičŧ.“ Péče o výchovu dětí byla ustanovením § 30 svěřena „v nerozlučné
jednotě
rodičŧm,
státu,
společenským
organizacím,
zejména
Československému svazu mládeţe a jeho pionýrské organizaci“. Eliáš komentuje přechod z rodičovské moci na práva a povinnosti rodičŧ tak, ţe: „v pojetí socialistické společnosti není vztah mezi rodičem a dítětem nikterak vztahem „moci“ a jí odpovídající „podřízenosti“. Dítě není předmětem, na který se právní vztah „rodičovské moci“ upíná, je pod ochranou socialistické společnosti a státu. Socialistická společnost vychází z toho, ţe dítě přivedli na svět jeho rodiče, čímţ se dítě nestane jejich majetkem, nicméně morální hledisko socialistické společnosti přiznává na tomto základě rodiči a dítěti určitá práva a ukládá jim určité povinnosti. Právní úpravou tu nastává změna jen potud, ţe se upravovaný společenský vztah stává vztahem právním, právem chráněným“105. Otázkou nicméně zŧstává, zda naznačená změna terminologie měla nějaký praktický význam a znamenala přijetí nové koncepce práv dětí, na kterou odkazovala i výše citovaná dŧvodová
105
ELIÁŠ, J. Právní postavení mládeţe v ČSSR, Praha 1966, s. 56. Citováno z HRUŠÁKOVÁ, M. Dítě, rodina, stát (Úvahy nad právním postavením dítěte). Brno: Masarykova univerzita. 1993, s. 74.
78
zpráva, nebo se jednalo opravdu jen o nové označení zaţitého institutu, které jinak do námi zkoumané oblasti nepřineslo ţádnou změnu. Zákon totiţ vedle řady práv a povinností, které souvisí především se zastupováním dítěte a správou jeho majetku a přísluší pouze rodiči plně zpŧsobilému k právním úkonŧm, obsahuje i skupinu práv a povinností dalších. Ty mohou být realizovány i bez plné zpŧsobilosti k právním úkonŧm nebo v případech, kdy byl rodič svých rodičovských práv například v dŧsledku rozvodu zbaven (opět např. vyţivovací povinnost, určení jména a příjmení). Na těchto principech totiţ stál i pŧvodní zákon o právu rodinném. Dŧvodová zpráva k zákonu o rodině dále vysvětluje zásadní význam, jaký má pro všestranný rozvoj dítěte výchova v rámci jeho přirozeného prostředí, tedy rodiny. Dŧvodová zpráva povaţuje úlohu rodičŧ ve výchově dítěte za rozhodující, nelze ji přenést na učitele, školu nebo jinou veřejnou instituci. Z toho je zároveň vyvozován poţadavek přísné společenské a právní odpovědnosti rodičŧ za rozvoj jejich dětí. Pokud rodiče nejsou schopni těmto svým závazkŧm dostát, poţadavek řádné výchovy dětí ospravedlňuje zásahy, které do rodičovské výchovy mŧţe stát učinit. Zajímavé je, ţe koncem 80. let se po vzoru některých sousedních státŧ začaly připravovat zákony o mládeţi, pŧvodně pod vlivem Socialistického svazu mládeţe. I po listopadu 1989 ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy stále usilovalo o podporu mládeţe cestou zákona. K přijetí zákona o státní podpoře a ochraně mládeţe však nikdy nedošlo. Problematice právního postavení a ochrany dětí se zákon sice věnoval, ţádný katalog a konkrétní výčet jednotlivých práv však neobsahoval. V této souvislosti diskutovala odborná veřejnost o vhodnosti přijetí legislativy, která by práva dětí taxativně vypočítávala. Naráţela by totiţ nutně na stejné problémy, s kterými se muselo potýkat mezinárodní společenství při přijímání Úmluvy o právech dítěte, především pak na obecnost formulace jednotlivých práv. Vedle toho by bylo nutné řešit sloţité vazby, které tato problematika má nejen na řadu předpisŧ z oblasti práva rodinného, ale samozřejmě i na základní dokumenty odvětví jiných, především práva ústavního a občanského.
79
4.4.2. Vymezení vztahu mezi rodiči a dětmi v platné právní úpravě Jak zákonodárce tuto situaci vyřešil? Platná právní úprava byla do zákona o rodině zavedena jeho novelou, zákonem č. 91/1998 Sb., který vztah mezi rodiči a dětmi pojmenovává rodičovskou zodpovědností s odvoláním na „nutnost nahradit dosavadní rodičovská práva a povinnosti novým názvem a přesnějším obsahem, neboť jiţ nevyhovují současnému vývoji“106. Rodičovská zodpovědnost je definována v § 31 odst. 1 jako souhrn práv a povinností: a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj b) při zastupování nezletilého dítěte c) při správě jeho jmění Za zmínku jistě stojí, ţe Principy evropského rodinného práva107 vypracované Komisí pro evropské rodinné právo (CEFL) rozdělují práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti do pěti oblastí, a sice108: a) péče o osobu dítěte a jeho výchovu b) správa jmění c) zastupování dítěte d) právo na udrţování osobních vztahŧ e) určení bydliště dítěte, coţ logicky souvisí především s právem zakotveným pod písm. d), tedy reálnou moţností se s dítětem osobně stýkat, pokud jej rodič nemá v péči. Termín „rodičovská zodpovědnost“ byl dle komentáře k zákonu o rodině zvolen jednak proto, ţe fakticky odráţí souhrn uvedených vztahŧ přiměřeným zpŧsobem, a dále i proto, ţe odpovídá pojmu zodpovědnost, uţívanému řadou evropských právních řádŧ, jakoţ i norem mezinárodního práva. Termín uţívaný Úmluvou o právech dítěte (odpovědnost, práva a povinnosti rodičŧ) v novele zákona nebylo moţné pouţít kvŧli tomu, ţe „odpovědnost“ má v občanském zákoníku vyhraněnou vazbu na sankční vztah k porušení práva a „zodpovědnost“ pak nejlépe odpovídá anglickému „responsibility“. Termín „rodičovská moc“ nevyhovuje vŧbec s odvoláním na jeho mocenský, příliš autoritativní charakter a tím pádem i
106
Citováno z dŧvodové zprávy k novele zákona o rodině č. 91/1998 Sb. Principy jsou dostupné z http://www.ceflonline.net. 108 Citováno z KRÁLÍČKOVÁ, Z. Rodičovská zodpovědnost, její výkon a blaho dítěte. In. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita. 2009, s. 103. 107
80
rozpor s Úmluvou o právech dítěte zaloţené na myšlence uznání vrozené dŧstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech příslušníkŧ lidského rodu109. Ve svém pojednání o pojímání dítěte a dětství odkazuje Hrušáková na řadu významných okolností, jeţ ve svých dŧsledcích přinesly nejen změny legislativy, ale především ovlivnily samotné nazírání na děti v rámci rodiny i společnosti. Mnohé z nich jiţ byly popsány v části pojednávající o vývoji práv dětí v období 60. let 20. století. Je však významné si je připomenout i na tomto místě, protoţe nám pomohou naznačené skutečnosti lépe pochopit. Jednou z nich je přechod od širší rodiny k malé rodině současného typu, a tím i ke zúţení příbuzenského systému jako sociálního prostředí, v němţ se dítě pohybuje. Zúţily se také sociální kontakty uvnitř rodiny, neboť došlo ke značnému poklesu počtu dětí v rodině. To je nepochybně jedním z dŧsledkŧ postupného procesu emancipace ţen, které se začaly v daleko větší míře zapojovat do světa práce. To by nebylo moţné bez výrazného omezení počtu vlastních dětí. S tím souvisí i fakt, ţe zatímco v minulosti byli děti pro své rodiče velice výnosnou investicí, tedy nejen věcí přirozenou, ale v podstatě i nutnou, dnes je situace jiná. Dříve na děti přecházely rodinné zvyky, tradice a majetek. Především ale bylo povinností dětí rodičŧm pomáhat ještě za jejich produktivního ţivota, tím spíše je pak zaopatřit ve stáří. Doba přípravy na budoucí povolání se však dnes stále prodluţuje. Pokud proto rodiče chtějí děti ve studiích podporovat, stojí je to obrovské mnoţství úsilí i financí, jejichţ návratnost není příliš rychlá. Zatímco první dítě bývá pro rodiče hodnotovou záleţitostí, při které se o penězích příliš neuvaţuje, u druhých a dalších dětí je tomu jiţ jinak110. Byť ze statistických údajŧ vyplývá, ţe jen mizivé procento manţelŧ se rozhoduje pro ţivot bez potomka, ekonomové nabízí přesvědčivé souvislosti mezi vysokými náklady na kaţdé narozené dítě a ţivotní úrovní rodiny. Logicky v neprospěch rodin s vyšším počtem dětí. Na druhou stranu je potřeba upozornit na skutečnost, na kterou poukazují psychologové, pediatři a pedagogové, a sice na nepříznivé dŧsledky, které mŧţe na utváření osobnosti dítěte mít absence sourozence, resp. ztráta přirozeného dětského kolektivu v rodině111. Dŧsledkem a dalším paradoxem této situace je bohuţel i skutečnost, ţe dospělí mají na své děti daleko méně času, neţ tomu bylo dříve. Tráví většinu dne v náročném zaměstnání, aby dítěti zajistili prostředky pro studium, rŧzné volnočasové aktivity a zájmy, vzájemné kontakty tím ale zároveň omezují na minimum. 109
HOLUB, M., NOVÁ, H. Zákon o rodině: Komentář a předpisy související. Praha: Linde. 2004, komentář k § 31. 110 HRUŠÁKOVÁ, M. Dítě, rodina, stát (Úvahy nad právním postavením dítěte). Brno: Masarykova univerzita. 1993, s. 13. 111 Tamtéţ, s. 13.
81
4.4.3. Obsah pojmu rodičovská zodpovědnost Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, ţe obsah rodičovské zodpovědnosti, jako formálního vyjádření vztahu mezi rodiči a dětmi, v ţádném případě nemá mít mocenský charakter. Naopak má být projevem uznání dítěte jako rovnocenného subjektu práv. Na druhou stranu je však poměrně zřejmou i skutečnost, ţe vztah mezi dítětem a jeho rodičem není vztahem dvou rovnocenných jedincŧ, jak je tomu obecně v soukromoprávních vztazích mezi smluvními stranami nebo například manţely. Byť zároveň nemŧţeme hovořit ani o vztahu nadřízenosti a podřízenosti, zákon o rodině výslovně počítá s moţností rodičŧ ovlivňovat jednání dítěte a rozhodovat o záleţitostech, které se jej týkají. Účel rodičovské zodpovědnosti je tak nutné spatřovat v ochraně dítěte a jeho práv, včetně participačních. Na straně druhé pak v poskytnutí svobodného prostoru rodiči, v kterém tento bude moci realizovat svá oprávnění, ovšem vţdy v souladu s nejlepšími zájmy dítěte a jeho blahem. Jak jiţ bylo zmíněno, jde o projev snahy zákonodárce udrţet, chránit a zakotvit rovnováhu v soukromoprávních poměrech rodičŧ a dětí tak, jak je to obvyklé v zemích s tradičními soukromoprávními úpravami112. Rodičovská zodpovědnost zásadně náleţí oběma rodičŧm, definovaným zákonem o rodině. V případě matky dítěte jde o definici poměrně čerstvou. Aţ do tzv. velké novely zákona o rodině, provedené zákonem č. 91/1998 Sb., náš právní řád ţádnou definici matky dítěte neobsahoval. Zákonodárce uznal nutnost definovat vedle otce dítěte i jeho matku aţ v souvislosti s rozvojem moderní medicíny, především pak metod asistované reprodukce. Ty samozřejmost určení matky dítěte do velké míry zrelativizovaly113. V plném rozsahu ovšem rodičovská zodpovědnost náleţí ex lege jen tomu rodiči, který zpŧsobilost k právním úkonŧm nebyla omezena. Nezletilým rodičŧm nebo rodičŧm, jejichţ zpŧsobilost k právním úkonŧm byla rozhodnutím soudu omezena, příp. jí byli zbaveni, náleţí ta práva, která se na obecnou zpŧsobilost k právním úkonŧm neváţí (např. právo stýkat se s dítětem). Vedle toho mají tzv. statusová práva, kam patří např. právo určit dítěti jméno a příjmení (§ 68 odst. 2) nebo právo 112
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Rodičovská zodpovědnost, její výkon a blaho dítěte. In. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita. 2009, s. 72. 113 Na moţné nejasnosti s určením matky dítěte upozornili např. Fiala a Steiner v roce 1970 v článku Teoretické otázky určení mateřství podle československého práva, publikovaném v časopise Právník. Problematice sporného mateřství se systematicky věnoval prof. Haderka – viz. např. K některým problémŧm určení (a popření) mateřství. Bulletin advokacie, leden 1986, s. 14 – 27, Otázky mateřství a otcovství od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe. 1998, č. 9, s. 530-536, Otázky mateřství a otcovství od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe. 1998, č. 9, s. 530-536, Surrogační mateřství. Právny obzor, 1986, č. 10, s. 917 – 934, Umělé oplodňování a otázky rodičovství v novelizovaném zákonu o rodině. Bulletin advokacie, 1983, č. 2, s. 81 – 98.
82
udělit souhlas k osvojení (§ 67 odst. 2). Vedle toho § 34 odst. 3 výslovně stanoví, ţe „soud mŧţe přiznat rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o dítě i nezletilému rodiči dítěte, který dosáhl věku šestnácti let, má-li
potřebné
předpoklady
pro výkon práv a
povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících“. Práva a povinnosti náleţí oběma rodičŧm ve stejné míře. A to i v případě rozvodu rodičŧ. Pokud je dítě svěřeno do individuální výchovy jednoho z nich, druhému rodiči zŧstávají všechna práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti zachována, nerozhodne-li soud jinak114. Tam, kde jeden z rodičŧ nemŧţe realizovat svou rodičovskou zodpovědnost kvŧli omezené zpŧsobilosti k právním úkonŧm, přechází jeho práva a povinnosti na rodiče druhého. Pokud druhý rodič neexistuje nebo u něj platí obdobně totéţ, jako u rodiče prvního, je nutné dítěti ustanovit poručníka. Lze tedy shrnout, ţe institut rodičovské zodpovědnosti je koncipován jako institut ochranný, kdy smyslem péče rodičŧ o jejich dítě by měla být snaha o zachování nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha. Blaho dítěte je přitom vymezováno jako pojem širší, který směřuje k vytváření obecně vhodného prostředí pro dítě. Jde o institut dynamický, kdy se uznává, ţe blaho dítěte a jeho nejlepší zájmy se mohou s časem měnit. Takováto změna je vţdy dŧvodem ke změně rozhodnutí, které vycházelo ze stavu pŧvodního. Právní předpisy jiţ pak většinou pracují s druhým, konkrétnějším pojmem (byť je sloţité ho definovat a zjistit jeho obsah), a sice zájmem dítěte. Zde má jít o realizaci práva v konkrétní záleţitosti, která se dítěte týká115. Nejlepší zájem dítěte by tak měl být stěţejním principem, který provází kaţdé rozhodnutí nejen rodičŧ, ale i soudních nebo správních orgánŧ. Na tomto místě je opět nutné zdŧraznit, ţe zjišťování nejlepšího zájmu dítěte by vţdy mělo být prováděno ve spolupráci s dítětem. Zakotvení participačních práv dítěte, práva vyjádřit se ke všem záleţitostem, které se dítěte týkají, je obecně povaţováno za jeden z největších přínosŧ Úmluvy. Na druhou stranu názor dítěte nemusí být vţdy v souladu s tím, co je dle přesvědčení soudu, resp. orgánu, který o dítěti rozhoduje, v nejlepším zájmu dítěte. Řada ustanovení116 tak stanoví povinnost k názoru dítěte přihlédnout, samozřejmě s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost, rozhodnout však vţdy v souladu s nejlepším zájmem. Do jaké míry má domnělý nejlepší zájem dítěte případný kontradiktorní názor dítěte převáţit, zŧstává otázkou. 114
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Rodičovská zodpovědnost, její výkon a blaho dítěte. In. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita. 2009, s. 81. 115 MACHÁČKOVÁ, L. Princip rovnosti a ochrana dítěte ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Právní fórum, 3/2005, s. 118. 116 např. § 31 odst. 3 a 47 odst. 2 zákona o rodině, § 8 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, § 100 odst. 4 občanského soudního řádu, hlava II. Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte.
83
4.4.4. Omezení rodičovské zodpovědnosti Tam, kde realizace práva dítěte na ochranu nejlepšího zájmu v přirozeném prostředí jeho rodiny selhává, nezbývá, neţ do výkonu rodičovské zodpovědnosti zasáhnout a dítě chránit prostředky, které právní řád nabízí. Ať uţ by mělo jít o napomenutí nebo dohled, v krajním případě pak zbavení rodičovské zodpovědnosti a odebrání dítěte z péče rodičŧ. Pokud by se dítě cítilo ohroţeno, zákon o sociálně právní ochraně dětí mu v § 8 nabízí moţnost poţádat orgány sociálně-právní ochrany dětí a jiné orgány, kterým přísluší ochrana práv a oprávněných zájmŧ dětí, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně svých práv. Zmíněné orgány mají přitom povinnost pomoc dítěti poskytnout. Výslovně je přitom o tomto ustanovení uvedeno, ţe dítě má právo poţádat o pomoc i bez vědomí rodičŧ nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu. V případech, kde nejsou vytvořeny podmínky pro zachování blaha dítěte, nastupují se snahou o nápravu takového stavu primárně orgány sociálně-právní ochrany dětí. Se zásahy do výkonu rodičovské zodpovědnosti počítá výslovně § 44 zákona o rodině. Jeho odst. 1 hovoří o pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti soudem, brání-li rodiči v jejím výkonu závaţná
překáţka a vyţaduje-li to zájem dítěte. Pŧjde zde především o překáţky
dlouhodobého charakteru, které rodiči bez jeho zavinění ve faktickém výkonu rodičovské zodpovědnosti brání. Pokud rodič své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti nevykovává řádně a vyţaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou
zodpovědnost
omezí a zároveň vţdy konkrétně stanoví rozsah práv a povinností, na které se omezení vztahuje. Odst. 3 pak počítá s tou variantou, ţe rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneuţívá nebo ji závaţným zpŧsobem zanedbává. Soud jej mŧţe rodičovské zodpovědnosti zbavit, a to ve všech jejích sloţkách. Pro všechny tři varianty platí, ţe výkon rodičovské zodpovědnosti se koncentruje v osobě druhého rodiče. Pokud jej není, soud musí ustanovit poručníka, resp. opatrovníka v případě omezení výkonu rodičovské zodpovědnosti. V poslední uvedené variantě se jedná o zaviněné jednání rodiče, kdy je nutné zváţit, jestli v konkrétním případě neomezit, případně úplně nezakázat kontakt rodiče s dítětem. Totéţ platí o situacích, kdy se rodič dopustí spáchání úmyslného trestného činu proti svému dítěti nebo ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti let pouţije (popřípadě se dopustí trestného činu jako spolupachatel, návodce či pomocník). Soud má v takovýchto případech vţdy povinnost posoudit, zda nejsou přítomny dŧvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské
zodpovědnosti (§ 44 odst. 4). I rodič s omezeným, resp. zakázaným
kontaktem s dítětem je však nadále zákonným zástupcem dítěte a po dohodě s druhým 84
rodičem mŧţe vykonávat správu jmění dítěte. Lze se proto domnívat, ţe pokud soud výslovně nezakáţe také telefonický nebo písemný kontakt, rodič mŧţe se svým dítětem komunikovat alespoň tímto prostřednictvím117. Vzhledem k tomu, ţe rodiče nemají povinnost o dítě osobně pečovat, je moţné svěřit dítě do péče jiné osoby, s čímţ počítá § 45. Má jít přitom o osobu poskytující záruku řádné výchovy dítěte. To by navíc mělo se svěřením do péče souhlasit. Při výběru vhodné osoby dá soud zpravidla přednost příbuznému dítěte. Svěření dítěte do péče jiné osoby nijak neomezuje rodičovskou zodpovědnost. Rodič je nadále zákonným zástupcem dítěte i správcem jeho majetku, pouze spolu neţijí ve společné domácnosti. Výchovně na dítě mŧţe pŧsobit i dále, byť zřejmě kontakt nebude příliš častý a bezprostřední. Faktickou péči o dítě tak vedle poručníka, o kterém jiţ bylo pojednáno, mŧţe převzít pěstoun, který naopak má povinnost o dítě osobně pečovat. Není však jeho zákonným zástupcem, mŧţe proto rozhodovat pouze o běţných záleţitostech, které bude i spravovat. Jinak je tomu v případě osvojení dítěte. Právní mocí rozhodnutí soudu o osvojení dítěte přestávají pŧvodní rodiče svá práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti vykonávat. 4.5. Instituce chránící práva dětí v českém prostředí Problematika zásahŧ orgánŧ sociálně-právní ochrany dětí do výkonu rodičovské zodpovědnosti je jen částí agendy, kterou ve vztahu ke kontrole postupu orgánŧ sociálněprávní ochrany dětí vykonává veřejný ochránce práv. Případ Pŧlnoční bouře byl jedním z těch, které si zapamatovala i široká veřejnost. Šetření ombudsmana vedlo k nápravě chybného postupu orgánŧ sociálně-právní ochrany dětí, coţ je v souvislosti s aktuálním děním v České republice, především pak projednáváním tzv. kauzy Dominik, výsledek maximálně ţádoucí. Matka Pŧlnoční bouře vedle toho, ţe dala dceři netradiční jméno, neprovedla registraci dítěte na matrice, u pojišťovny a lékaře, nechtěla ji nechat očkovat. Tím se dle názoru orgánŧ dopustila tak závaţného porušení povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, ţe se jí rozhodli dítě odebrat z péče, byť děvče v té době matka stále kojila. S odvolání na dostatek jiných právních prostředkŧ, které náš právní řád nabízí a především význam nezasahování do rodinného ţivota (samozřejmě za současného dŧsledného respektování nejlepšího zájmu dítěte) pomohl ombudsman k tomu, ţe dívka byla do péče matky navrácena. Tato kauza veřejnosti ozřejmila, jaký význam mŧţe mít ombudsman na poli 117
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Rodičovská zodpovědnost, její výkon a blaho dítěte. In. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita. 2009, s. 92.
85
ochrany lidských práv, včetně práv dětí. Kancelář veřejného ochránce práv se problematice práv dětí systematicky věnuje. Pořádá odborné konference a semináře, coţ vede k úvaze, jestli by v podmínkách České republiky nebylo fungování systému ochrany práv dětí podpořeno zavedení institutu dětského ombudsmana. Ten v rŧzných formách a modelech s úspěchem funguje ve skandinávských zemích. Odtud se časem přenesl do právních úprav řady státŧ a je moţné se setkat i se snahami o vytvoření obdobné instituce na mezinárodní úrovni. 4.5.1. Veřejný ochránce práv Tak jako samotné slovo ombudsman, které
ostatní jazyky v pŧvodní formě bez
překladu přebírají, i první ombudsman pro děti pochází ze skandinávských zemí. Svŧj úřad začal poprvé zastávat v roce 1981 v Norsku, tedy jiţ osm let před přijetím Úmluvy. První ombudsman jako takový nastoupil do úřadu v Norsku v roce 1962, poměrně rychle pak začaly být vytvářeny dalších úřady ombudsmanŧ specializovaných úţeji na konkrétní agendu. V roce 1972 to byl ombudsman pro záleţitosti spotřebitelŧ, v roce 1979 ombudsman pro rovný status ţen a muţŧ (v návaznosti na mezinárodní rok ţen) a jak jsem jiţ zmiňovala, v roce 1981 ombudsman pro děti. Návrh na zřízení instituce chránící práva dětí byl neúspěšně předloţen jiţ v roce 1977. K dŧkladnějšímu hodnocení pak došlo podruhé v souvislosti s Mezinárodním rokem dítěte v roce 1979. Tentokrát jiţ úspěšněji, a to především proto, ţe oproti pŧvodnímu návrhu jiţ do kompetence ombudsmana nespadalo řešení sporŧ vzniklých uvnitř rodin. Proti této agendě nového ombudsmana aktivně bojovala některá hnutí s obavou o ztrátu části svých rodičovských oprávnění vŧči dětem a také se strachem z přenosu odpovědnosti za děti z rodičŧ na společnost jako celek. Jeden z dŧvodŧ, proč byl ombudsman pro děti poprvé zřízen v Norsku, a ne jiné skandinávské zemi, je spatřován v tom, ţe norský systém sociálního zabezpečení klade oproti sousedním zemím nedostatečný dŧraz právě na dítě. Ať uţ jde o chybějící zdravotnickou péči pro matky a děti, izolaci škol od ostatních sluţeb nebo systém dávek podporujících rodiny s dětmi. Norsko je zemí s poměrně nízkou koncentrací obyvatel, kde silnou tradici má přesouvání správy z center na obce, coţ myšlence silného státu s řízeným a fungujícím systémem sociálního zabezpečení do jisté míry odporuje. Hlavním úkolem kanceláře ombudsmana pro děti se stalo obecné: „zabezpečení zájmŧ dětí vŧči veřejným i soukromým autoritám a zajištění rozvoje podmínek, v kterých děti vyrŧstají“, s výjimkou individuálních konfliktŧ vznikajících v rámci rodiny a sporŧ řešených
86
soudem.118 Tím je tedy zároveň stanoveno, ţe norský ombudsman musí sledovat veškerou legislativu a rozhodnutí ve všech oblastech společenského ţivota s moţným dopadem na děti. Musí varovat před situacemi, které by pro děti mohly být nebezpečné a navrhovat změny, které naopak dětem budou prospívat. Ombudsman nemŧţe vydávat ţádná vlastní rozhodnutí, ani není nadán pravomocí rušit rozhodnutí úřadŧ jiných. 4.5.1.1. Diskuse o zavedení instituce dětského ombudsmana Mezi hlavními argumenty pro zřízení instituce ombudsmana pro děti byla zohledněna zejména ta skutečnost, ţe děti jako skupina mají specifické potřeby, které musí být uskutečněny. Toto uskutečňování mŧţe navíc vyţadovat speciální prostředky a vykazovat rŧzná jiná specifika. Děti jako skupina v demokratické společnosti navíc: -
nemohou ţádným zpŧsobem ovlivnit výběr osob nebo sloţení orgánŧ, které rozhodují o podmínkách, v nichţ děti vyrŧstají. Nemohou si vybrat kandidáta, který nejlépe reprezentuje jejich zájmy, moţnosti obrátit se na soud jsou také omezené
-
ve srovnání s touto skutečností mají dospělí vedle svého volebního práva navíc i jiné prostředky, pomocí kterých mohou vyvolávat debaty a měnit tím, alespoň do určité míry, názory veřejnosti (média, …)
-
legislativa, která se věnuje výhradně právŧm dítěte je nesrovnatelně méně početná oproti legislativě upravující práva dospělých. Práva dětí jsou navíc většinou konstruována nepřímo, kdy výkon práva je v zájmu dítěte svěřen dospělému, nejčastěji rodiči nebo podmíněně, tedy např. jen pokud existuje osoba nebo orgán, které je určitá povinnost vŧči dítěti adresována. Stává se i, ţe právo neexistuje vŧbec, i kdyţ jím dospělí za obdobných podmínek nadáni jsou119. Názory oponentŧ myšlenky zřízení nového úřadu pak byly prezentovány v následující
podobě: -
činnost kanceláře mŧţe ohrozit autoritu rodičŧ
-
ostatní instituce mohou svými prostředky agendu práv dětí pokrýt stejně dobře
-
jde o příliš nákladnou záleţitost
-
zřízení kanceláře znamená především nárŧst byrokracie.
118
FLEKKOY, M. G. The Ombudsman for children, Conception and development. In. FRANKLIN, B. The New Handbook on Children’s Rights. London: Routledge, 2002, s. 405. 119 Tamtéţ, s. 407.
87
V březnu roku 1981 nicméně norský parlament uznal nezbytnost a oprávněnost hlasŧ volajících po nutnosti hájit práva dětí. Zohlednil současně, ţe práva dětí pokrývají tak širokou oblast, ţe jiţ existující úřady a instituce nemohou nezbytnou ochranu a dohled nad jejich dodrţováním poskytnout komplexně a dostatečně účinně. Zvolenému modelu byl pro první rok činnosti schválen rozpočet $US 30.000, s kterým hospodařili čtyři zaměstnanci. To je pro představu jeden zaměstnanec na milión obyvatel nebo 250 tisíc dětí. Skutečnost, ţe je moţné zabezpečit fungování takto významné instituce s minimálním počtem zaměstnancŧ a velice nízkým rozpočtem, byla velmi kladně hodnocena, i kdyţ do dnešní doby samozřejmě oba tyto údaje významně narostly. To na druhou stranu svědčí o uznání dŧleţitosti dětského ombudsmana v očích odborné i laické veřejnosti. V prŧběhu prvních osmi let kancelář ročně projednala v prŧměru 2.500 podnětŧ, v roce 1999 uţ jich bylo 20.000. O moţnosti obrátit se na ombudsmana vědělo 75% dětí ve věku 7 let a více neţ 90% čtrnáctiletých. Se zrušením úřadu souhlasila pouze 2% populace120. Z uvedeného vyplývá, ţe norské řešení je moţné jednoznačně povaţovat za úspěšné. Poslouţilo ostatně jako významná inspirace pro řadu zemí z celého světa. Malfrid Grude Flekkøy, klinická psycholoţka, vychovatelka dětí předškolního věku a první nositelka funkce ombudsmana pro děti, vidí jako nejvýznamnější aspekt fungování svého úřadu skutečnost, ţe úřad slouţí jako určitý komunikační kanál mezi dětmi a autoritami z oblasti zdravotnictví, školství, sociálního zabezpečení a vlastně kýmkoli, kdo mŧţe o dětech v jistém smyslu rozhodovat. Jako „mluvčí“ dětí mŧţe zároveň jejich přání a potřeby zpřístupnit veřejnosti, coţ samozřejmě funguje i opačným směrem. Dětem zprostředkovává informace, které jsou naopak nutné pro ně. Významným ale není jen přenos informací, podstatnou úlohou ombudsmana je i dohled nad tím, aby dětmi vyjádřené pozice byly brány v potaz121. 4.5.1.2. Přebírání modelu ombudsmana pro děti ve světě Úspěch norského modelu vyvolal v řadě zemí diskuse o tom, jestli podobná instituce mŧţe účelně fungovat i v jiném prostředí. Za silný podnět pro šíření modelu ombudsmana pro děti je povaţován Mezinárodní rok dítěte (1979), ratifikace Úmluvy o právech dítěte (1989) nebo rostoucí nespokojenost veřejnosti se stávajícím systémem ochrany práv dětí. Většinou se jednalo o reakci na aktuální dění ve společnosti spíše neţ o dlouhodobý záměr vlády. 120
Tamtéţ, s. 409. Flekkøy, M.G. Children’s Rights. Reflections on and consequences of the use of developmental psychology in working for the interests of children. The Norwegian Ombudsman for Children: A Practical Experience, Belgiím: Ghent University Press, 1993, 546 s. 121
88
Politická vŧle však vţdy nesporně byla a zŧstává faktorem velice významným. V porovnání s norským vzorem existují nyní ve světě tři další modely, a sice: -
ombudsman nadaný rŧznou mírou pravomocí tak, aby lépe vyhověl místním podmínkám, nicméně stejně jako v Norsku jde o oficiální veřejnou funkci, která má legislativně vymezený vztah k parlamentu (Costa Rica, Nový Zéland, Německo, Izrael, Rakousko, Austrálie);
-
pravomoci se naopak více podobají norskému ombudsmanovi, i kdyţ je v tomto případě zřízen se soukromé iniciativy, tedy bez statutu oficiálního orgánu státu (Velká Británie, Belgie, Švédsko);
-
jiné cesty, jak se s právy dětí pracuje, které jiţ mají s norským modelem méně společného. Společně se šířením myšlenky zřízení instituce ombudsmana pro děti v právních
úpravách jednotlivých státŧ se časem zrodila i idea vytvoření podobné instituce na mezinárodní úrovni. Konkrétně mělo jí o Ombudsmana pro děti ve válečných oblastech a Ombudsmana pro děti fungujícího jako oficiální orgán OSN. U obou bylo mimořádně dŧleţité zvolit vhodný model pro stanovení vzájemných vztahŧ mezi ombudsmanem a jinými orgány organizace, vymezit míru nezávislosti nebo například moţnost intervenovat na národní úrovni. V hledání řešení těchto problémŧ se pak ukázalo jako velmi přínosné zohlednění zkušeností, které jiţ řada státŧ s fungováním vlastního ombudsmana měla. 4.5.1.3. Dětský ombudsman v České republice? U nás byl dohledem a kontrolou nad dodrţováním práv dětí pověřen Výbor pro práva dítěte, který je jako poradní a pracovní orgán vlády součástí Rady vlády pro lidská práva. Výbor pro práva dítěte OSN ale činnost českého výboru kritizuje, jeho pravomoci povaţuje za naprosto nedostatečné. Nemohou stačit na kontrolování, monitorování a koordinování nejen ministerstev, ale i jednotlivých institucí zabývajících se dětmi, především pak v oblasti spolupráce s nevládními
organizacemi.
Vzhledem k roztříštěnosti kompetencí
mezi
ministerstva práce a sociálních věcí, školství, mládeţe a tělovýchovy a zdravotnictví lze jen obtíţně hledat účinný nástroj nápravy. Není snadné zkoordinovat činnost všech těchto resortŧ a vnímat problém komplexně ze všech jeho aspektŧ. Zároveň se tak práva dětí těţko mohou stát prioritou kteréhokoli ze zmíněných ministerstev, kaţdé má v kompetenci vţdy jen určitý jejich aspekt.
89
Kritizovaná roztříštěnost systému sociálně právní ochrany dítěte, která je velice málo flexibilní a účinná, zaměstnává dlouhodobě i českou vládu. Ta se na sjednocení systému ochrany práv dětí snaţí pracovat. Bývalá ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny, Dţamila Stehlíková, představila návrh na zřízení instituce dětského ombudsmana v České republice v souvislosti s kauzami, které plnily první stránky tisku v době, kdy ministerstvo vedla. Především pak tzv. kuřimskou kauzou. Její návrh měl zajistit dŧslednější aplikaci práv dětí. Cestu přitom paní exministryně viděla ve výraznějším angaţování dětského ombudsmana v jednotlivých kauzách, v apelování na úředníky, aby koordinovali svou práci a plnili povinnosti, které jim náleţí. Dětský ombudsman měl iniciovat změny legislativy, vystupovat jako jakýsi mluvčí dětí, který by jejich potřeby tlumočil příslušným orgánŧm a institucím. Tím by zároveň přispěl i k širšímu obecnému povědomí o problémech, které děti trápí. Měl pŧsobit i opačným směrem, a to vŧči dětem, které by seznamoval s podstatou jejich práv a významem, který pro jejich kaţdodenní ţivot mají. Slyšet bylo samozřejmě i hlasy oponentŧ, kteří namítali zbytečnost zřízení zcela nové instituce. A to především s ohledem na skutečnost, ţe dětský ombudsman by měl stejné kompetence jako veřejný ochránce práv, kterého jiţ máme. Vytvoření nového úřadu tito kritici povaţovali za příliš nákladnou a byrokratickou cestu. Účelnější mělo být vyčlenění speciální sekce v rámci jiţ existujícího úřadu, která by se věnovala výhradně právŧm dětí a vedle právníkŧ zaměstnávala i specialisty z jiných oborŧ. Iniciativu exministryně Stehlíkové podpořil i tehdejší ombudsman Otakar Motejl. Se změnou politické reprezentace a uklidněním veřejnosti po projednání některých palčivých kauz však došlo i k přehodnocení pŧvodního záměru. Výbor pro práva dítěte tak na svých posledních jednáních konstatoval, ţe v současné době chybí politická vŧle k prosazení dětského ombudsmana do českého právního řádu, v nejbliţší době tedy s jeho zavedením nelze počítat122. Pravdou ovšem zŧstává, ţe i při sebelepší vŧli a co nejširší míře kompetencí mohou být pravomoci dětského ombudsmana vztaţeny pouze na určité aspekty problematiky dětských práv a skutečné problémy nový úřad vyřeší jen stěţí.
122
di FALCO, Z. Zápis ze zasedání Výboru pro práva dítěte z 14. 7. 2011 [cit. 2011-08-21]. Dostupné z http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/uvod-55932/.
90
4.5.2 Fond ohroţených dětí Institut dětského ombudsmana tedy zřejmě do českého právního řádu v dohledné době zaveden nebude. Argumentovalo-li se zbytečností celé instituce, nadbytečnou byrokracií a částečným krytím s agendou stávajících institucí, nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry se tyto teze ukázaly být postupem času lichými, resp. se je podařilo potvrdit. Stejně bychom se ale mohli ptát, do jaké míry by se podařilo dětskému ombudsmanovi problémy dětí řešit, pokud by byl jeho úřad zřízen. Nespornou je skutečnost, ţe dílčí problémy stále přetrvávají a pomoci v jejich řešení se vedle státních orgánŧ snaţí řada nevládních organizací a občanských sdruţení. Velmi výrazně mezi nimi pŧsobí Fond ohroţených dětí, občanské sdruţení zaloţené v roce 1990 s cílem pomoci týraným, zanedbávaným, zneuţívaným opuštěným nebo jinak sociálně ohroţeným dětem. Vedle toho fond provozuje krizovou linku pro matky, které tají těhotenství a porod, azylové domy pro rodiny s dětmi a mládeţ bez domova a tzv. Klokánky. Snaţí se dále vyhledávat náhradní rodiny pro těţko umístitelné děti, poskytuje poradenskou činnost a usilují o zlepšení legislativy i praxe na poli ochrany práv dětí. Zmíněné Klokánky mají statut zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Takovýmto zařízením stanoví § 42 zákona o sociálně-právní ochraně dětí povinnost poskytovat „ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho ţivot nebo příznivý vývoj váţně ohroţeny, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneuţívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závaţným zpŧsobem ohroţena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních ţivotních potřeb, včetně ubytování, a v zajištění lékařské péče zdravotnickým zařízením, psychologické a jiné obdobné nutné péče.“ Péče v zařízeních pro děti vyţadující okamţitou pomoc je poskytována do té doby, neţ soud rozhodne o návrhu obecního úřadu obce s rozšířenou pŧsobností na vydání předběţného opatření. Děti se tak do Klokánku mohou dostat na základě rozhodnutí soudu, ţádosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo i samotného dítěte či jeho rodiče. Z § 46 odst. 2 zákona o rodině pak vyplývá, ţe zákonodárce upřednostňuje zajištění náhradní rodinné péče nebo rodinné péče v zařízeních pro děti vyţadující okamţitou pomoc před výchovou ústavní. Tento postoj je v současné době podpořen novou koncepcí ministerstva práce a sociálních věcí, které plánuje postupné úplné rušení kojeneckých ústavŧ a dětských domovŧ. Péče v náhradním rodinném prostředí má být pro dítě přínosnější, stát argumentuje niţšími náklady, které budou s péči pěstounŧ spojeny. O přínosném výchovném 91
prostředí v rámci pěstounské rodiny se dá těţko pochybovat, pokud se pro dítě podaří zajistit vhodnou rodinu. Namítaným negativem je však počet dětí, které jsou do ústavŧ dlouhodobě umisťovány a pro které se pěstounská rodina bude obtíţně hledat v horizontu několika let, s kterými ministerstvo pro prosazení koncepce počítá. Tím spíš, jde-li o děti se zdravotním postiţením nebo poruchou chování. Na svých webových stránkách123 fond uvádí, ţe prŧměrná délka pobytu dětí v Klokánku je pŧl roku. Ve většině případŧ se jedná o děti zanedbávané, týrané, zneuţívané, pocházející z nevhodných sociálních poměrŧ, bez odpovídajícího bydlení, oběti domácího násilí. Mŧţe se však jednat i o případy, kdy z akutních, např. zdravotních dŧvodŧ se ani jeden z rodičŧ nemŧţe o dítě starat. Péči o dítě se Klokánek snaţí zajistit prostřednictvím zaměstnancŧ přímo v jejich rodinách nebo v objektech, které Klokánek spravuje. Nepochybnou výhodou je skutečnost, ţe se do Klokánku mohou dostat sourozenci bez ohledu na jejich věk. Pečovat o ně bude společně minimum osob, které jim poskytnou výchovné prostředí vlastní rodiny nebo se ho alespoň budou snaţit zprostředkovat tím, ţe s dětmi budou v objektech se sluţebními byty dělat běţné činnosti, tak jako jakákoliv jiná rodina. Dětem se tedy snaţí v maximální moţné míře suplovat přirozené rodinné prostředí. 4.5.3. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí V souvislosti s problémy, o kterých bude pojednáno v následující části, nemŧţe být výčet institucí poskytujících ochranu právŧm dítěte kompletní bez zmínky o Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Jeho činnost byla v době, kdy jsem volila téma své disertační práce, oprávněně kritizována. Úřad byl totiţ zaloţen § 3 zákona o sociálně – právní ochraně dětí jako ústřední orgán ochrany dětí v soukromoprávních věcech s mezinárodním prvkem. Stal se tedy orgánem, který je v České republice odpovědný za plnění úkolŧ, které nám plynou z tzv. Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí (dále jen Haagská úmluva). Hlavním úkolem těchto orgánŧ je zajištění bezodkladného návratu dítěte do země jeho obvyklého bydliště. Vedle bezodkladnosti je velký dŧraz kladen i na dobrovolnost, ke které se řada ustanovení Haagské úmluvy jako ke svému principu vrací. Orgány ochrany dětí v soukromoprávních vztazích s mezinárodním prvkem se mají snaţit řešit spory smírnou cestou, aby se zabránilo soudnímu řízení. To totiţ mŧţe skončit aţ nařízením výkonu rozhodnutí, které v zájmu dítěte rozhodně není. Klíčovým principem, 123
http://www.fod.cz/
92
prolínajícím se všemi fázemi řízení o navrácení dítěte, musí být podobně jako ve všech otázkách týkajících se dětí, princip nejlepšího zájmu dítěte. Velmi významným úkolem, který Haagská úmluva svěřuje ústředním orgánŧm smluvních státŧ, je rovněţ zajištění nebo usnadnění a vyţadují-li to okolnosti, poskytnutí právní pomoci a porady ţadateli o navrácení dítěte, včetně účasti právního zástupce. Činnost českého úřadu, realizující tento poţadavek, se před několika lety stala terčem mnoha kritik. Český úřad nepochopil tuto svoji úlohu, kdyţ místo aby ţadatelŧm poskytl seznam specialistŧ na problematiku mezinárodního práva a únosŧ dětí, zastupoval je často sám. Tím se dostával do konfliktní situace, kdy na jedné straně měl vystupovat jako orgán sociálně právní ochrany dítěte, který bude hájit zájmy a prospěch nezletilého. Na druhé straně vystupoval i jako právní zástupce jednoho z rodičŧ, který usiloval o návrat dítěte do místa obvyklého bydliště bez ohledu na to, je-li to v jeho nejlepším zájmu. Byť jsou případy mezinárodních únosŧ dětí veřejnosti nejvíce známé, nepokrývají zdaleka největší část agendy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Naprosto stěţejní část úsilí je věnována vymáhání výţivného. S ohledem na stále rostoucí počet sňatkŧ uzavíraných s cizinci a počet rozvodŧ, které naopak tato smíšená manţelství ukončují, roste analogicky i počet ţádostí o pomoc s vymáháním výţivného. Úřad se vedle toho věnuje agendě mezinárodních adopcí a v některých případech mŧţe vystupovat i jako kolizní opatrovník. Vrátím se však k problematice mezinárodních únosŧ dětí, díky kterým se v denním i odborném tisku začalo nakládat s pojmem exekuce dítěte, jak o ní bude pojednáno dále. Lidé, kteří uzavřou sňatek s cizincem, ţijí s ním v zahraničí a vychovávají tam společné děti, se v případě partnerských neshod často rozhodnou cizí zemi i partnera opustit a dítě si přitom vezmou s sebou. Činí tak pod vlivem negativní zkušenosti s právním řádem místa obvyklého pobytu, jeho neznalosti, jazykových bariér, ale také v očekávání lepšího zázemí u příbuzných, přátel i v jurisdikci státu, jehoţ je jedinec občanem. Takovýmto jednáním se však dopustí tzv. mezinárodního únosu dítěte, čímţ zasáhnou do práv druhého rodiče na péči o dítě, současně však i do práv dítěte samotného. Primárním pečovatelem, tedy osobou, která se celodenně či víceméně stará o dítě před únosem, je v 75% případŧ matka, v 70% případŧ je matka také únoscem. V 50% případŧ se únosce vrátí do země svého státního občanství a 23% případŧ končí dobrovolným návratem únosce i dítěte. Pokud únos dospěje aţ k soudnímu rozhodování, pak v 70% případŧ soudy nařídí vrácení uneseného dítěte zpět, v 9% se dítě vrací na základě souhlasu rodičŧ. Pouze ve zbylém procentu případŧ pouţije soud článku 13 Haagské úmluvy a odmítne nařídit návrat 93
pro nebezpečí újmy dítěte124. Soud totiţ nebude rozhodovat o tom, u kterého z rodičŧ je dítě šťastnější, nebude řešit rozvod, ani následné svěření dítěte do péče, v naprosté většině případŧ nařídí návrat dítěte do země jeho obvyklého pobytu. Prŧměrná délka řízení činí čtyři měsíce, i kdyţ v případech odmítnutí vydání dítěte je aţ sedmiměsíční. Jen v roce 2007 ve Velké Británii řešili 270 případŧ mezinárodních únosŧ více neţ 400 dětí. V rámci zemí Evropské unie jsou největší problémy s únosy ve Španělsku, Francii a Irsku, mimo země Úmluvy pak v Egyptě, Pákistánu a Indii. Vyskytují-li se problémy i v rámci zemí Evropské unie, mnohem sloţitějším je pak řešení únosŧ v zemích islámských či postiţených válečnými konflikty, zemích s odlišnou historií a tradicemi rodinné výchovy125. 4.5.3.1. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí K případŧm mezinárodních únosŧ dětí v praxi relativně běţně dochází. Pro jednoho z parterŧ mŧţe opuštění toho druhého znamenat jediné moţné východisko a řešení společných problémŧ. Únos dítěte ale vedle toho představuje poměrně účinný nástroj, jak se druhému partnerovi pomstít. Pokud jiţ k podobným případŧm dojde, musí být děti chráněny před škodlivými následky těchto vypjatých a emocionálně náročných situací v co nejvyšší moţné míře. Z toho dŧvodu došlo dne 25. října 1980 v Haagu k přijetí Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí, která vstoupila v platnost 1. prosince 1983, pro Českou republiku pak 1. března 1998. Ve své preambuli, která má mimořádný význam pro výklad všech následujících ustanovení, Haagská úmluva uvádí, ţe ve věcech péče o děti mají zájmy dítěte naprostou prioritu. Jako hlavní cíl je stanovena ochrana dětí před škodlivými účinky jejich
protiprávního přemístění nebo zadrţování a stanovení postupŧ k zajištění
bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště. Protiprávní přemístění nebo zadrţení dítěte definuje Úmluva v čl. 3 jako takové, kdy: a) bylo porušeno právo péče o dítě, které náleţí osobě, instituci nebo kterémukoliv jinému orgánu, podle právního řádu státu, v němţ dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadrţením. Takovéto právo péče mŧţe vyplývat zejména ze zákona nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu,
124
KOVÁŘOVÁ, D. Mezinárodní konference „Kdyţ rodič unese vlastní dítě“. In Právo a rodina, 2007, vol. 12, s. 15. 125 Tamtéţ, s. 15.
94
b) v době přemístění nebo zadrţení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadrţení. Dŧleţité je zdŧraznit, ţe se musí jednat o porušení práva péče o dítě, které osobě náleţí dle právního řádu státu, v kterém má dítě své obvyklé bydliště. Občanství státu zde tedy nehraje ţádnou roli. Rodič zároveň své právo musí skutečně vykonávat, s dítětem se stýkat a starat se o něj. Další ustanovení Haagské úmluvy upravují postup, kterým se ţadatelé při podávání svých podnětŧ řídí. Pro pomoc se mohou obrátit na ústřední orgán obvyklého bydliště dítěte, nebo ústřední orgán
kteréhokoliv jiného smluvního státu. Pokud dítě bylo protiprávně
přemístěno nebo zadrţeno podle textu Úmluvy a současně ode dne protiprávního přemístění nebo zadrţení dítěte neuplynulo více neţ jeden rok, je příslušný soudní nebo správní orgán povinen nařídit do šesti týdnŧ bezodkladné navrácení dítěte do země jeho pŧvodu. I po uplynutí jednoho roku je takovéto nařízení moţné, neprokáţe-li se, ţe dítě se sţilo se svým novým prostředím. Povinnost nařídit navrácení dítěte se ovšem nevztahuje na situace, kdy je prokázáno, ţe: a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadrţení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadrţením, nebo b) je váţné nebezpečí, ţe návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Soudní nebo správní orgán mŧţe rovněţ odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, ţe dítě nesouhlasí s návratem do země pŧvodního pobytu a dosáhlo přitom věku a stupně vyspělosti, v němţ je vhodné přihlíţet k jeho stanoviskŧm. Čl. 20 pak tentýţ postup nařizuje v případech, kdy to nedovolují základní zásady doţádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ustanovení Úmluvy věnovaných vedení samotného řízení o návrat dítěte povaţuji za dŧleţité zdŧraznit rovněţ skutečnost, ţe soudní nebo správní orgány smluvního státu, do něhoţ bylo dítě přemístěno nebo v němţ bylo zadrţeno, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, ţe dítě nemá být podle Haagské úmluvy vráceno. Jedná se o velmi významné ustanovení. Většina rodičŧ, kteří se s dítětem vrátí do svého domovského státu, totiţ okamţitě podá ţádost o rozvod a návrh na svěření dítěte do své péče. Pokud ale soud, u kterého opatrovnické řízení probíhá, obdrţí oznámení o 95
neoprávněném přemístění dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy, musí takovéto opatrovnické řízení přerušit, dokud nebude rozhodnuto o tom, ţe dítě se nemá do země pŧvodu vrátit. Jednotlivé případy mezinárodních únosŧ dětí budou představeny v další části. Na tomto místě se nabízí prostor pro zhodnocení jednotlivých prostředkŧ ochrany práv dětí, jak byly výše zanalyzovány. Ukázalo se přitom, ţe klíčovým pramenem, který zkoumanou problematiku reguluje, je na prvním místě Úmluva o právech dítěte. Český právní řád jednotlivá její ustanovení dŧsledně provádí, dalo by se říct, ţe dokonce v některých oblastech poskytuje vyšší standard, neţ Úmluva vyţaduje. Přesto nám Výbor pro práva dítěte OSN na základě hodnocení periodických zpráv, které mu předkládáme, jisté skutečnosti vytýká. Jedná se přitom o dlouhodobé problémy, s kterými se stále nedokáţeme účelně vypořádat. Na prvním místě je to absence systémového přístupu, který my měl veškeré aktivity týkající se práv dětí zastřešovat. Tím, ţe problematika práv dětí spadá pod pŧsobnost několika ministerstev, jednotlivé jejich snahy jsou roztříštěné a pŧsobí nejednotně. Český Výbor pro práva dítěte se schází nepravidelně, své závěry publikuje na úrovni pouhých doporučení. Snahy o prosazení zavedení instituce dětského ombudsmana do českého právního řádu byly pro nedostatek politické vŧle odloţeny na neurčito. Vedle zastřešujícího orgánu chybí i kvalitní monitoring a práce s ohroţenými dětmi. Odpovědné orgány často plní své povinnosti podle naučených a zaţitých vzorcŧ bez ohledu na okolnosti jednotlivých případŧ. V tom také do velké míry spočívá hlavní těţiště problému. Legislativa sama o sobě nemŧţe zvěcňování dětí zabránit, ač bude sebekvalitnější. Je nutné ptát se vţdy po významu jednotlivého ustanovení a smyslu, jehoţ má být jeho aplikací dosaţeno.
96
5. Případy zvěcňování dítěte - teorie a praxe ochrany práv dětí Předchozí část jsem končila pojednáním o činnosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Právě na základě špatného pochopení smyslu zákonných ustanovení tehdejším vedením této instituce jsem se v českých médiích před několika lety poprvé dočetli o tzv. „exekuci dítěte“. V následující části proto na prvním místě naváţu právě na deskripci tohoto pojmu, přičemţ se budu snaţit ukázat, jak zásadním zpŧsobem uţ samotné označení popírá smysl, ke kterému celá oblast ochrany práv dítěte směřuje. V dalším textu však budu volit příklady především z oblasti ochrany nenarozeného ţivota. Ta nám nabízí široké spektrum příkladŧ, na nichţ je patrné, ţe zájem dítěte zdaleka nebývá primárním hlediskem, ke kterému se vţdy přihlíţí. Cestu tomu částečně otevírá sporný právní status embryí, který se stále nedaří objasnit. Právní řád nám na jednu stranu poskytuje určitá vodítka, která vedou k závěru, ţe i embryo je subjektem práv. Na druhou stranu tam, kde se práva nenarozeného dítěte dostávají do konfliktu s právy rodičŧ, nejčastěji matky v případě nechtěného těhotenství, musí zájmy dítěte zájmŧm matky ustoupit. Interrupce nám však jako příklad naznačeného konfliktu slouţit nebudou. Významnější jsou v tomto případě otázky výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách, prediktivní genetické diagnostiky a náhradního mateřství. Všechny tyto problémy nás vedou k závěru, ţe embryo bez dalšího pro společnost zřejmě představuje jen určitou hodnotu, kterou je nutné respektovat. I to je však dostatečně silný argument, který by měl mírnit nadšení z novinek, které moderní věda a medicína nabízí. 5.1. Exekuce dítěte? Bylo jiţ zmíněno, ţe problematiku tzv. exekuce dítěte otevřely před několika lety právě případy mezinárodních únosŧ dětí. Tyto velice emocionálně vypjaté příběhy vţdy v dŧsledku znamenaly přijetí soudního rozhodnutí, které nařídilo návrat dítěte do země, z níţ bylo jedním z rodičŧ protiprávně uneseno. Dokáţeme si jistě představit, jak obtíţné musí být plnění povinností, které rodiči z takovéhoto rozhodnutí plynou. Soudy proto často musí sahat aţ k nařízení jejich výkonu. „Exekuce dítěte“ Dana Materny vyhrála v roce 2007 soutěţ Czech Press Photo. Zachycovala malou Sáru Baraovou a její rodiče, kteří se o ni přetahují před budovou soudu. Porota vybrala právě tento snímek, protoţe podle ní obsahuje největší soukromé drama v ţivotě člověka - válku v rodině, „stěţejní problém současné civilizace, krizi hodnot, kdy
97
prohrávají všichni: matka, otec, dítě, společnost i úřady“126. Kauzy Sáry Baraové nebo dětí Marcely Krajníkové rozpoutaly debatu vedenou pod společným pojmenováním „exekuce dítěte“. Na jednu stranu měl být díky ní umoţněn výkon práv jednoho z rodičŧ. Na stranu druhou zároveň ale i práv uneseného dítěte, a to práva být vychováváno oběma rodiči, jeho práva na nezasahování do rodinného ţivota v rozporu s právem, na to nebýt svévolně přemístěno z místa obvyklého bydliště, nebýt zbaveno svého rodinného prostředí, tedy obecně práv dítěte, které chrání zmíněná Haagská úmluva. Soudcovská unie ČR se pokoušela navrhnout několik variant řešení, jak podobným problémŧm předcházet. Byly provedeny některé legislativní změny, které budou představeny později. Jejich cílem bylo napříště zabránit dalšímu asistování svévoli jednoho z rodičŧ, který odmítá dobrovolně plnit své povinnosti, uloţené mu soudem. Pro případy výkonu rozhodnutí týkajících se péče o nezletilé děti mělo být vytvořeno centralizované celorepublikové pracoviště, na kterém by pŧsobili specialisté na krizové situace, dětští psychiatři, psychologové, pediatři, mediátoři a další odborný personál, který by postupoval ve spolupráci s vybranými a zvlášť vyškolenými výkonnými úředníky. Jde totiţ o natolik specifický typ exekuce, který řadový výkonný úředník soudu úspěšně provádět nemŧţe, neboť se s podobnou věcí setkává velice sporadicky, chybí mu proto potřebné zkušenosti. To byly velké ambice, kterým se podařilo dostát pouze částečně. Ministerstvo spravedlnosti vytvořilo koncepci, podle které měla být veškerá agenda mezinárodních únosŧ dětí přesunuta na speciálně proškolený šestičlenný senát Městského soudu v Brně. Mělo se tím zamezit dalším případŧm, kdy navrácení dítěte do země obvyklého pobytu proběhne v řádu několika let a ne týdnŧ, jak je ţádoucí. K tomu mělo přispět i stanovení nových lhŧt pro jednání, kdy rozhodnutí mělo být vydáváno ve zkráceném řízení bez nařízení jednání. Dokazování se pak mělo omezit na pouhá zjištění, která jsou pro vydání rozhodnutí nezbytná. Řízení měla urychlit také přímá komunikace soudŧ v jednotlivých zemích, kterou měl zajišťovat institut tzv. styčného soudce. Byla připravena novela občanského soudního řádu zavádějící posílení role mediátorŧ a psychologŧ, kteří měli být nápomocni při řešení rodinné krize, zejména pak při výkonu rozhodnutí. Aby k této fázi řízení docházelo co nejméně, soudŧm se jiţ v opatrovnickém řízení měla zesílit jejich poučovací povinnost, aby tyto úkony nemuseli být prováděny aţ v řízení vykonávacím. Při dobrovolném neplnění povinností plynoucích ze soudního
126
DVOŘÁČEK, M. Czech Press Photo míří do MF DNES za Exekuci dítěte. idnes.cz ze 17. října 2007 [cit. 2007-10-20]. Dostupné z http://show.idnes.cz/czech-press-photo-miri-do-mf-dnes-za-exekuci-ditete-fwi/vytvarneum.asp?c=A071017_103647_vytvarneum_kot.
98
rozhodnutí měl být stanoven maximální počet pokut, které bylo moţné uloţit tomu, kdo takovéto své povinnosti dobrovolně neplní. Ve fázi výkonu rozhodnutí měla pomoci i instrukce o postupu soudu při výkonu rozhodnutí o výchově dětí, která počítala s moţností přerušení řízení o výkon nebo odloţení výkonu, je-li to v zájmu dítěte. Ministerstvo práce a sociálních věcí přispělo v hledání moţných řešení představením nové koncepce fungování Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Připravilo zároveň i zahájení činnosti tzv. panelu expertŧ, a sice k 1. 1. 2008. Základním principem uţ nadále nemělo být striktní a formalistické vykládání mezinárodních úmluv a předpisŧ o sociálně právní ochraně dětí, ale ochrana dítěte. Úřad tak měl nadále vystupovat zásadně v zájmu dítěte, personálně se měl doplnit o odborníky z řad dětské psychologie a poradenství. Měl plně převzít roli orgánu sociálně právní ochrany dětí, čímţ se mělo zabránit konfliktním situacím, kdy Úřad zároveň fungoval jako zástupce jednoho z rodičŧ. V této oblasti měl Úřad nadále pŧsobit pouze jako zprostředkovatel právního zastoupení. Do rodinných sporŧ měla být zavedena mediace, aplikováno právo dítěte na vlastní názor. 5.1.1 Novela občanského soudního řádu jako prostředek k zabránění dalším případům exekuce dítěte Jak se navrhované změny prakticky projevily v oblasti provádění výkonu rozhodnutí o výchově dětí? Soud dnes prakticky postupuje tak, ţe vyzve toho, kdo dobrovolně neplní, aby tak učinil. Současně jej poučí o moţnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Mŧţe také vyzvat orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby povinného k dobrovolnému plnění vedl. Pokuty sice soud mŧţe ukládat opakovaně aţ do výše 50.000,- Kč, pokud je však zřejmé, ţe to nepovede ke splnění povinností uloţených soudem, soud by měl od uloţení pokuty upustit. V takových případech soud mŧţe přímo přistoupit k výkonu rozhodnutí odnětím dítěte. Rozhodne-li se přesto pro opakované ukládání pokut, své rozhodnutí musí náleţitě zdŧvodnit. Novela občanského soudního řádu soudu dnes nabízí moţnost uloţit zúčastněným povinnou účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním řízení nebo na rodinné terapii, nejvýše však na dobu 3 měsícŧ. Je-li to v zájmu dítěte, připouští se i stanovení plánu tzv. navykacího reţimu. Nastane-li situace, kdy je nutné přistoupit k provedení výkonu rozhodnutí odnětím dítěte, mŧţe vykonavatel rozhodnutí učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného, jestliţe je moţné předpokládat, ţe se v nich dítě nachází. Přístup do bytu je oprávněn si sjednat. 99
Instrukce, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, ukládá orgánŧm sociálně-právní ochrany dětí, tedy obecním úřadŧm obcí s rozšířenou pŧsobností a osobám účastnícím se provádění výkonu rozhodnutí, postupovat ve vzájemné součinnosti, dítěti poskytnout potřebné vysvětlení nastalé situace, a to zpŧsobem odpovídajícím jeho věku a rozumové vyspělosti, nevylučují-li to okolnosti případu. Před zahájením vlastního výkonu rozhodnutí soudní vykonavatel musí projednat postup s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí, přičemţ si pro provádění výkonu rozhodnutí mŧţe zajistit asistenci zaměstnance tohoto orgánu. Řízení má být urychleno i tím, ţe soud nemŧţe přerušit řízení, prominout lhŧtu , podat ţalobu na obnovu řízení a ţalobu pro zmatečnost. O přijetí vhodných opatření soud rozhoduje bezodkladně, zpravidla bez slyšení účastníkŧ. Nařídí-li odnětí dítěte, povinnému se doručuje usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí v době provádění jeho výkonu. Je samozřejmě jasné, ţe příčinou vyhrocených situací v medializovaných kauzách není pouze špatná práce soudŧ, resp. jeho výkonných úředníkŧ. Velký podíl na tom má i nefungující rodina, kdy bývalí manţelé často vzájemně vyuţívají dítě jako nástroj pomsty tomu druhému. Neuvědomují si přitom, anebo to pro ně není dostatečně relevantní, jaké trápení tím dětem činí, jaké vzpomínky to v něm zanechá. Ve své zaslepenosti odmítají respektovat práva rodiče druhého, přičemţ svým nezodpovědným přístupem poznamenají psychiku dítěte na celý jeho ţivot. Těţko pak činit stát a jeho orgány odpovědnými za něco, co vzájemnými rozpory zapříčinili rodiče. Pro tyto případy, kdy je prostřednictvím nařízeného výkonu rozhodnutí potřeba odebrat dítě z prostředí, které jej ohroţuje nebo kdy rodič nerespektuje práva druhého rodiče a rozhodnutí soudu, je nutné moţnost výkonu rozhodnutí zachovat. Média ovšem nabízejí i příběhy, které nám ukazují, jak snadno se dá problematického výkonu rozhodnutí zneuţít. Jak snadno se dá argumentovat nepříznivým výchovným prostředím nebo manipulativním chováním bývalého manţela a dítě tím donutit dítě k pobytu v diagnostickém ústavu. Tam by se dítě mělo naučit, jak mít rád i druhého rodiče, byť to samo odmítá a stýkat se s ním nechce. Pokud se ale zamyslíme nad významem a smyslem exekuce, je zaráţející, s jakou samozřejmostí se pojem „exekuce dítěte“ vţil a běţně se pouţívá. Dítě, naprosto jasně nadané právní subjektivitou a vybaveno svými právy, se dostává do postavení věci. Z lidské bytosti, která velice intenzivně vnímá, co se kolem ní děje, se rázem stává objekt, který je prostě moţné exekuovat. Formální aplikace pozitivního práva umoţňujícího nařídit výkon práv zde naprosto odporuje smyslu, ke kterému směřuje celá ochrana práv dětí.
100
Je proto poměrně zřejmé, ţe byť se v oblasti výkonu rozhodnutí týkajících se výchovy nezletilých dětí daří dosahovat jistých dílčích úspěchŧ, podstata problému je jiná. Mění se sice vedení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a koncepce jeho fungování, prosazují se legislativní změny, díky kterým mají být minimalizována rizika nařízených výkonŧ rozhodnutí, o „exekuci“ dítěte však v médiích čteme stále dál. 5.2. Embrya jako předmět výzkumu Problematika ochrany nenarozeného ţivota je téma natolik široké, ţe by vydalo na samostatnou práci. Ţijeme v zemi, kde hlasy volající pro zpřísnění právní úpravy interrupcí nebo otázek, které souvisí s ochranou embryí, nezní příliš silně. Základní problém je přitom jasný. Na jedné straně stojí nenarozený lidský ţivot, s veškerým potenciálem dále se vyvíjet a jako lidská bytost se narodit. Do jeho vývoje proto za jistou hranicí není přípustné zasahovat, o čemţ panuje obecná společenská shoda. S tím rozdílem, ţe zmíněná hranice je v rŧzných společnostech nastavena rŧzně. Na straně druhé zájmy matky, která po dítěti netouţí, resp. vědecký zájem na tom provádět výzkumy, jejichţ výsledky mohou být nenahraditelné. Závěry o léčbě řady závaţných, často geneticky podmíněných chorob, nelze bez výzkumu na embryích získat jiným zpŧsobem. Neustále zdokonalované metody prediktivní genetické diagnostiky ale zároveň mohou upozornit na riziko některých méně závaţných onemocnění, případně určit pohlaví dítěte, které by se z embrya vyvinulo. Jedná se o výstupy, o jejichţ praktické vyuţitelnosti a dostupnosti pro konkrétní pacienty se vede řada polemik. Ty jsou motivovány především obavami z moţného zneuţití jednotlivých metod a nejistého budoucího vývoje. Právní úprava se proto k této problematice staví odmítavě, za stěţejní je přitom nutné povaţovat Úmluvu na ochranu lidských práv a dŧstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále jen Úmluvu o lidských právech a biomedicíně), která zakazuje jakoukoli formu diskriminace osoby z dŧvodu jejího genetického dědictví. 5.2.1. Právní status embryí Příměr lidského embrya k věci v právním smyslu se zde proto snadno nabízí. V rámci léčby neplodného páru se totiţ často postupuje tak, ţe se hormonální stimulací ţeny docílí mnohočetné ovulace vajíček, která se z vejcovodu vyplachují a následně oplodňují tzv. ve zkumavce. Tímto zpŧsobem se většinou získá větší počet vajíček, neţ je v dŧsledku upotřeben 101
s tím, ţe přebytečná embrya se zamrazí pro případ, ţe se otěhotnění napoprvé nevydaří. Dnes se embrya nemrazí v řádu několika hodin po oplodnění, jak tomu bylo dříve, ale nechávají se kultivovat v laboratoři po dobu tří aţ pěti dnŧ. Následně se provádí selekce těch, která podle výsledkŧ výběru mají větší šanci na zdárný vývoj. Pro zvýšení šance na úspěšné otěhotnění je jich pro jistotu do těla ţeny vkládáno více, čímţ však mŧţe docházet ke vzniku vícečetných těhotenství, tím i interrupcím a obecně problému, jak nakládat s těmi embryi, která přebývají. Platná právní úprava proto nabízí neplodnému páru moţnost vyslovit souhlas s tím, aby přebytečná embrya byla vyuţita pro výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách nebo k umělému oplodnění jiné ţeny. Na druhou stranu ale celé problematika vybízí k úvahám nad statusem lidských tkání a embryí, s kterými lze výše naznačeným zpŧsobem právně disponovat. Byť zákon o péči o zdraví lidu v § 27e odst. 8 výslovně uvádí, ţe za poskytnutí zárodečných buněk a embryí a za jejich předání provozovateli zdravotnického zařízení, ve kterém je asistovaná reprodukce prováděna, nepřísluší finanční ani jiná náhrada, víme, ţe praxe svědčí o něčem jiném. Řada klinik asistované reprodukce na svých webových stránkách nepřímo motivuje dárce vajíček a spermií finanční odměnou127, v zahraničí jsou dokonce finanční kompenzace nabízeny naprosto otevřeně128. V úvaze nad statusem lidských tkání a embryí se obchodování s nimi snaţí oponovat významná česká autorka Senta Radvanová129, především kvŧli rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na skutečnost, ţe status lidských spermií a vajíček mŧţe být při in vitro fertilizaci nejasný. Byť bychom totiţ tělo člověka jako celek povaţovali za neobchodovatelnou věc, která nemŧţe být vlastnictvím ani člověka samotného, spermie i vajíčka se v tomto procesu umělého oplodnění od lidského těla osamostatní a existují na něm nezávisle. A to, ať uţ s nimi nakládáme okamţitě v řádu minut či hodin, nebo je uskladníme pro budoucí pouţití, které bude moţné provést v řádu několika let nebo dokonce desetiletí. A jak dále uvádí, 127
např. na webových stránkách soukromé reprodukční kliniky Reprofit, prvního pracoviště se specializovaným programem pro odběr oocytŧ v České republice, www. reprofit.cz, se taková kompenzace nákladŧ a diskomfortu s odběrem spojeného rovná pěti aţ deseti tisícŧm korun v případě dárcŧ spermií a patnácti tisícŧm korun u dárkyň vajíček. Není přitom ţádným tajemstvím, ţe takováto finanční kompenzace cílí především na studenty vysokých škol, u kterých se navíc předpokládá vyšší inteligence a jsou proto pro příjemce genetického materiálu atraktivnější. 128 např. britský The Guardian uvadí, ţe se na amerických univerzitách šíří letáky pod titulkem „Zaplať si školné svými vajíčky“, kdy je studentkám vysokých škol, které projdou vedle inteligenčních testŧ i testy „fyzické krásy“, za „dárcovství“ vajíček slíbena finanční odměna aţ do výše sto tisíc amerických dolarŧ. Celá kampaň probíhá otevřeně, neboť poskytování vajíček a spermií je zde chápáno jako projev svobody nakládání s tělesnými produkty. COHEN, D. „Pay your tuition eggs“ students urged. Zprávy z www.guardian.co.uk [cit. 2011-01-30]. Dostupné z http://www.guardian.co.uk/education/2001/may/29/internationaleducationnews.highereducation. 129 RADVANOVÁ, S. Res extra commercium. Sborník z kongresu Pardubice 2005. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. 2001 – 2005 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006010641.
102
právní věda obecně připouští, aby bylo moţné s oddělenými částmi lidského těla jako samostatnými věcmi nakládat, coţ ilustruje na příkladu ostříhaných vlasŧ130. Tento závěr samozřejmě není absolutní, z podstaty jej vylučuje uţ poměrně sloţitá problematika transplantací, realizovaná výhradně na principu bezplatnosti a dobrovolnosti, u ţivých dárcŧ však v mnohém omezené. Dárci orgánŧ vhodných k transplantaci jsou primárně vyhledáváni mezi zemřelými. Odběr tkání a orgánŧ pocházejících od ţivých dárcŧ transplantační zákon striktně váţe na podmínku, ţe k dispozici není ţádný vhodný orgán od zemřelého dárce a zároveň se jedná o obnovitelnou tkáň nebo jeden z párových orgánŧ. Zákon stanoví řadu dalších omezení, a to včetně podmínek pro další nakládání s darovaným orgánem a výběr vhodného příjemce. Nelze proto bez dalšího konstatovat, ţe oddělené části lidského těla se obecně mohou stát předmětem volných dispozic s nimi. Podobně Prudil uvádí, ţe odhlédneme-li od morálních problémŧ, které by představa obchodování s embryi mohla vzbuzovat, uţ na základě textu občanského zákoníku bychom museli dojít k problematickým dŧsledkŧm. Věc je předmětem vlastnictví, které opravňuje k drţbě, uţívání, poţívání jejích plodŧ a nakládání s ní. Nemohli bychom se vyhnout přemýšlení o tom, jestli je dítě předmětem výlučného vlastnictví jediné osoby, v podílovém spoluvlastnictví více osob nebo společném jmění manţelŧ. Jde o úvahy natolik absurdní, ţe zárodek nemŧţe být za věc povaţován131. V literatuře se ale lze běţně setkat i s názory, které nepopírají ani vlastnický vztah k jiţ vytvořenému embryu. Např. Scott B. Rae uznává, ţe dispozice biologických rodičŧ s embryem jsou v jistém smyslu omezené tím, ţe embrya není moţné prodat, ale pouze darovat jinému neplodnému páru, pro výzkumné účely nebo zamrazit pro budoucí vyuţití. Další aspekt vlastnického práva, a sice právo věc zničit, je navíc národními legislativami také v mnohém limitováno. Tato omezení však podle něj neznamenají popření vlastnického práva k embryu, dokud nebylo implantováno do dělohy ţeny132. Právní úprava ochrany embryí se sice v rámci jednotlivých zemí v mnohém rozchází, společným však zŧstává princip, ţe nenarozený lidský ţivot představuje pro společnost hodnotu, kterou je nutné chránit vŧči svévolnému zacházení, kterému by, byť ze strany vlastní matky, mohl být podroben. Do jaké míry lze nenarozený lidský ţivot chránit, to uţ zŧstává na úvaze zákonodárce, kdy volba správného řešení je otázkou velice sloţitou. 130
Tamtéţ. PRUDIL, L. Status lidského embrya v českém právu. In Status embrya: právnický, lékařský, psychologický a etický pohled: sborník k interdisciplinární konferenci. Brno: Institut pro bioetiku, 1999, s. 7. 132 RAE, S. B. Parental rights and the definition of motherhood in surrogate motherhood. Review of law and women’s studies. Vol. 3:219, s. 231. 131
103
5.2.2. Základní východiska úvah o přípustnosti výzkumu na embryích Nastavení hranice ve vývoji embryí, za kterou jiţ není moţné další výzkum provádět, není jediným momentem, který jednotlivé právní úpravy odlišuje. Pomineme-li otázku klonování a přenosu lidského genomu do buněk jiného ţivočišného druhu nebo naopak, zákonodárce se aktuálně pokouší vypořádat na úrovni národních legislativ i mezinárodního společenství s problémem jiným. Tím je moţnost vytvářet lidská embrya výhradně k jedinému účelu, a sice k provádění výzkumu. Český zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech i Úmluva o lidských právech a biomedicíně zakazují vytvářet lidská embrya pro výzkumné účely. Mnohé státy však přijaly východiska odlišná. Nebude ţádným překvapením, ţe první dokumenty, které obsahují doporučení týkající se nakládání s embryi, spatřily světlo světa na počátku 80. let. Jedná se o dobu, kdy společnost v celosvětovém měřítku přivítala s nadšením narození prvního „dítěte ze zkumavky“. 80. léta 20. století přinesla obrovský rozvoj metod asistované reprodukce, lékaři se pokoušeli navázat na úspěch britských vědcŧ a léčbu neplodnosti poskytnout stále širšímu okruhu pacientŧ. Tento překotný rozvoj byl částečně zpŧsoben i absencí právního rámce asistované reprodukce, který se často pohyboval na úrovni pouhých směrnic a doporučení. S tím také souvisí i rychlý rozvoj výzkumu prováděného na embryích. Právě nadbytečná embrya poskytnutá centry asistované reprodukce jsou totiţ těmi, na kterých je výzkum primárně prováděn. Na tomto musí přijít upřesnění v tom smyslu, ţe výzkum lze provádět i na embryích v těle matky (o čemţ bude pojednáno dále v souvislosti s metodami prediktivní genetické diagnostiky), případně na embryích, jejichţ další vývoj ukončila interrupce, případně samovolný potrat. Embrya vytvořená mimotělně, která před implantací do dělohy ţeny zŧstanou nevyuţitá v centrech asistované reprodukce, pak slouţí jako zdroj tzv. lidských embryonálních kmenových buněk. Právě výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách nabízí zásadní poznatky, která mají stěţejní význam při diagnostice i léčbě řady váţných chorob. Embryonální kmenové buňky jsou neutrální, nediferencované podle svých budoucích funkcí. Správnou kultivací se mohou vyvinout v jakýkoliv typ buněk, pokud budou vsazeny do odpovídající tkáně. Mohou tak z nich být vypěstovány například nervové buňky mozku. Jako takové mohou být infikovány do mozku pacienta, aby se v jeho těle dále samy diferencovaly a stávající poškozené nervové buňky doplnily nebo nahradily. Získávání embryonálních kmenových buněk je však vţdy spojeno se zničením embrya. 104
Publikace zpráv a studií, které se pokouší zhodnotit přínosy a rizika výzkumŧ prováděných na embryích, vyvolaly v laické a odborné veřejnosti řadu diskusí. Odborníci upozorňují na skutečnost, ţe názory široké veřejnosti na oblast výzkumu genových technologií a manipulací vykazují oproti ostatním eticky sporným oblastem, o kterých společnost diskutuje, jistá specifika. Genetika a genetické inţenýrství mají pro běţného občana natolik abstraktní podstatu, ţe je veřejnost ve vytváření postoje vŧči problémŧm, které tyto vědní disciplíny řeší, poměrně snadno manipulovatelná a obecně zaujímá spíše opatrný postoj. To mŧţe být na druhou stranu významné jako určitá pojistka, která brzdí nadšení vědcŧ v aplikaci řady jejich teoretických poznatkŧ do běţného ţivota. Diskuse je však velice bohatá i v odborné rovině. Například americký filosof a bioetik Daniel Callahan polemizuje s koncepcí respektu společnosti vŧči embryu. Bylo jiţ zmíněno, ţe lidské embryo obecně není pojímáno jako samostatný subjekt práv, ale spíše jako jakási hodnota, kterou společnost ctí a respektuje. Callahan argumentuje tím, ţe nastavíme-li pro embrya a ostatní jedince jinou kategorii ochrany, nelze na pouhém respektu vŧči embryu stavět ţádný morální závazek. Osobám, které provádí výzkum, tak nemŧţe vzniknou nejen morální, ale ani právní závazek, který by provádění výzkumu jakýmkoli zpŧsobem limitoval133. S jeho závěrem nesouhlasí John A. Robertson, americký bioetik a specialista na asistovanou reprodukci, který namítá, ţe lidskému embryu nelze upřít jeho potenciál vyvinout se v lidskou osobnost. V tomto smyslu pro společnost představuje určitý symbol. Robertson tvrdí, ţe to, jak vnímáme tuto vyvíjející se etapu lidského ţivota, odráţí i to, jakou hodnotu přisuzujeme lidskému ţivotu. Byť právní dokumenty vyjadřují hodnotu embrya pro společnost velice vágně a symbolicky, přičemţ tato hodnota nedosahuje zcela významu, který přisuzujeme ţijícím osobám se schopností sebeuvědomění, ničení embryí musí být vţdy dŧkladně odŧvodněno134. Podle názoru americké filosofky a bioetičky Bonnie Steinbock nepřísluší embryu morální status, ale morální hodnota. Rozdíl mezi morálním statusem a morální hodnotou je přitom velice významný. Jedinec, kterému náleţí morální status, je povaţován za člena určité morální komunity. Na morálním statusu, kterým je embryo nadáno, staví své argumenty oponenti provádění výzkumu na embryích. Lidský ţivot pro ně začíná spojením vajíčka a spermie. Embryu, které tím vznikne, náleţí podle nich naprosto stejný status, jakým je nadán kterýkoli ţijící jedinec. Z toho dŧvodu si zaslouţí stejný respekt, který je prováděním výzkumu, vedoucímu ke zničení embrya, nenávratně narušen. Provádění klinického výzkumu 133 134
CALLAHAN, D. The Puzzle of Profound Respect. Hasting Center Report. 1995;. 25(1), s. 36. ROBERTSON, J., A. Symbolic Issues in Embryo Research. Hasting Center Report. 1995; 25(1), s. 37-38.
105
na lidech podléhá přísným pravidlŧm a je striktně vázáno na vyslovení svobodného souhlasného stanoviska jedince, který se má stát účastníkem výzkumu. Činění takto významných rozdílŧ je proto pro odpŧrce výzkumŧ na embryonálních kmenových buňkách nepřípustné, tím spíš s vědomím fatálních následkŧ, které výzkum pro embryo má. Přiznáme-li však embryu pouze určitou morální hodnotu, nemusíme o něm nutně zároveň uvaţovat jako o členu morálního společenství, jehoţ jsme členy my135. Podle zastáncŧ provádění výzkumu na embryích nesplňují embrya základní charakteristiky, které by je stavily na roveň ţijících jedincŧ a činily je tak součástí lidského společenství. Pokud se tedy embrya mají stát předmětem respektu, nepramení tento z podstaty a povahy embryí, ale ze skutečnosti, ţe jim lidé respekt přiznají. Autorka Steinbock je toho názoru, ţe embryím nenáleţí morální status, společnost nicméně cítí a respektuje hodnotu, kterou pro ni embrya představují. Argumentuje poukazuje na symbolický význam, který embrya pro lidský ţivot mají a kvŧli kterému si zaslouţí citlivý přístup. Jeho projevem je ostatně i skutečnost, ţe ne kaţdé nakládání s embryi, které vede k jejich zničení, je morálně ospravedlnitelné. Na druhou stranu příslib a naděje na léčení řady závaţných chorob, které pro lidstvo výzkum na embryích představuje, je dostatečným dŧvodem pro to, aby mu v nutných případech byla morální hodnota embrya obětována136. Zastánci výzkumu na embryích tak nepovaţují jeho provádění na nikterak špatné, legislativní restrikce by proto měly být zdŧvodněny. Oponenti naopak přichází se závěry, ţe zdŧvodněny musí být veškeré zásahy, které legislativa vŧči embryím povolí. Výsledná právní úprava tak bude kompromisem mezi pozicemi obou názorových spekter. Evropské prostředí navíc vykazuje to specifikum, ţe jednotlivé právní úpravy se v mnohém rozchází. To, co jedna právní úprava striktně zakazuje, mŧţe být v jiné zemi naopak povoleno. S ohledem na volný pohyb osob, zboţí a sluţeb se tak pro praktickou realizaci výzkumu nabízí moţnost vyuţít prostředí s liberálnější právní úpravou a veškerou aktivitu přesunout tam.
135
BORTOLOTTI, L. Disputes over Moral Status: Philosophy and Science in the Future of Bioethics. Health Care Anal. 2007 Jun;15(2), s. 154. 136 STEINBOCK, B. Life before Birth. New York: Oxford University Press, 1996. Citováno z BORTOLOTTI, L. Disputes over Moral Status: Philosophy and Science in the Future of Bioethics. Health Care Anal. 2007 Jun;15(2), s. 154.
106
5.2.3. Komparace nastavení úrovně právní ochrany embryí v jednotlivých legislativách V roce 1979 zasedla ve Spojených státech amerických pod patronátem tehdejšího ministerstva zdravotnictví, vzdělávání a prosperity rada, která došla k závěru, ţe „lidské embryo má nárok na hluboký respekt. Tento respekt se však nevyrovná právním a morálním nárokŧm, jimiţ je nadán ţijící jedinec“137. K podobnému závěru dospěl i tzv. Warnock report, závěr ze zasedání komise, která byla ustavena ve Velké Británii v roce 1982 k posouzení přínosŧ a moţných rizik, které pro společnost mŧţe znamenat rozvoj metod asistované reprodukce, především pak s ohledem na ochranu embryí. V této zprávě se konstatuje, ţe „k lidskému embryu je nutné přistupovat se zvýšenou mírou respektu, jenţ přesahuje respekt, který cítíme vŧči ostatním ţivočišným druhŧm. Tento respekt však nemŧţe být absolutní a vţdy je nutné jej vyváţit oproti prospěchu, který mŧţe společnosti výzkum na embryích přinést.138“ Další dokumenty jiţ vedle vyjádření respektu, který je vŧči embryu nutné cítit, zavedly provádění výzkumu konkrétnější podmínky. Ať uţ uvaţujeme o jeho praktické realizaci, podmínkách kladených na pracoviště, kde se výzkum provádí, získávání embryí pro výzkum, bezúplatnosti výzkumu a podobně. Jako příklad nám přitom mŧţe poslouţit Všeobecná deklarace UNESCO o lidském genomu a lidských právech z roku 1997. Byť se jedná o dokument, který postrádá právní závaznost, obsahuje deklarace klíčové ustanovení čl. 1, v kterém se uvádí, ţe „lidský genom představuje základní jednotku všech členŧ rodiny lidstva, stejně jako uznání jejich nezadatelné dŧstojnosti a diverzity. V symbolickém smyslu představuje dědictví lidstva.“ Deklarace obsahuje další východiska, na jejichţ základě by měl být výzkum realizován. Pro jejich detailní rozbor zde není prostor. Zásadním je však apel, který nalezneme v preambuli deklarace. Ten sice uznává, ţe „zkoumání lidského genomu a výsledné aplikace bádání otevírají rozsáhlé moţnosti pokroku ve zlepšování zdraví jednotlivcŧ a lidstva jako celku“. Vybízí však státy k tomu, aby vţdy měly na paměti, ţe „takový výzkum má plně respektovat lidskou dŧstojnost, svobodu a lidská práva, stejně jako vést k zákazu všech forem diskriminace zaloţených na genetických znacích.“ To má svŧj význam při uvaţování o moţnostech, které nabízí prediktivní genetický diagnostika, jak o ní bude pojednáno dále. Tím spíš, ţe na deklaraci UNESCO z mnohém navazuje Úmluva o 137
ETHICS ADVISORY BOARD. HEW Support of Research Involving Human In Vitro Fertilization and Embryo Transfer: Report and Conclusions. 1979, s. 101 [cit. 2011-10-10]. Dostupné z http://bioethics.georgetown.edu/pcbe/reports/past_commissions/HEW_IVF_report.pdf. 138 WARNOCK, M. Report of the Committee of Inquiry into Human Fertilisation and Embryology. London: Her Majesty’s Office, 1984, s. 62.
107
lidských právech a biomedicíně, která jiţ právní závaznost nepostrádá. Diskriminace osoby z dŧvodu jejího genetického dědictví je zde opět explicitně vyjádřená. Zájmy a blaho lidské bytosti nadřazuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně zájmŧm společnosti nebo vědy. Úmluva o lidských právech a biomedicíně vedle toho lékařŧm zakazuje provádět budoucí volbu pohlaví dítěte, ledaţe se tak dá předejít váţné dědičné nemoci vázané na pohlaví. Zásahy směřující ke změně lidského genomu připouští pouze v těch případech, kdy to bude slouţit preventivním, diagnostickým nebo léčebným účelŧm. Cílem přitom nesmí být změna genomu některého z potomkŧ. Podobně prediktivní genetická vyšetření umoţňuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně provádět výhradně tam, kde to slouţí zdravotním účelŧm nebo vědeckému výzkumu spojenému se zdravotními účely v návaznosti na odpovídající genetické poradenství. Některé aspekty námi zkoumané problematiky reguluje i Charta základních práv Evropské unie, a sice ve svém čl. 3 odst. 2, a to následovně: „V lékařství a biologii se musí dodrţovat zejména: a) svobodný a informovaný souhlas dotčené osoby poskytnutý zákonem stanoveným zpŧsobem; b) zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichţ cílem je výběr lidských jedincŧ; c) zákaz vyuţívat lidské tělo a jeho části jako takové jako zdroj finančního prospěchu; d) zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí.“ I Charta základních práv Evropské unie, konkrétně její čl. 21 odst. 1 zakazuje diskriminaci na základě genetických rysŧ. Obrátíme-li pozornost k české právní úpravě, stěţejní je zde zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách. Vedle toho je v mnoha ohledech zásadní zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který upravuje základní pravidla pro provádění asistované reprodukce. Zákon o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách umoţňuje provádění výzkumu pouze v těch zařízeních, která k tomu získají povolení od Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy. Ministerstvo vydá povolení pouze takovým zařízením, která prokáţou, ţe výzkum povede k získání zásadních vědeckých poznatkŧ nebo k rozšíření poznatkŧ při vývoji diagnostických, preventivních nebo terapeutických postupŧ, které lze aplikovat na člověka (§ 4 odst. 2 zákona). Zákon vedle toho stanoví podmínku, ţe výsledkŧ, které se od výzkumu očekávají, nelze dosáhnout v rámci pokusŧ na in vitro modelech se zvířecími buňkami, při pokusech na zvířatech, ani ţádným jiným zpŧsobem. Výzkum přitom musí být eticky přijatelný.
108
Zařízení, která získají povolení od ministerstva, mohou výzkum provádět pouze na těch embryonálních kmenových buňkách, která pochází z linií dovezených do České republiky výhradně za účelem provádění výzkumu nebo na liniích získaných z embryích, která jako nadbytečná poskytla centra asistované reprodukce. Zákon přitom výslovně vyţaduje písemný souhlas muţe a ţeny, od nichţ bylo embryo získáno. Není však přípustné, aby takováto embrya byla vyváţena mimo území České republiky. Výjimka platí pouze pro ty linie, které jiţ na našem území byly podrobeny výzkumu a v zahraničí se na nich má provádět výzkum další. Naše právní úprava stanoví pro oblast výzkumu na embryích hranici 7 dnŧ, s tím, ţe do stáří embrya se nezapočítává doba jeho kryokonzervace. Za touto hranicí jiţ nelze další výzkumy provádět. V rámci světových právních úprav je moţné setkat se i s hranicí 14 dnŧ, po jejím dosaţení však platí pravidlo, ţe byť je tento typ výzkumu velice přínosný a v některých případech dokonce jediný moţný, embrya starší dvou týdnŧ jiţ dosahují takového stupně vývoje, za nímţ je pokračování ve výzkumu nepřípustné. Jednotlivé evropské státy přitom tuto skutečnost zohledňují rŧzným zpŧsobem. Srovnání jednotlivých evropských legislativ nám nabízí zajímavý závěr. Zatímco v Německu nebo Itálii je získávání embryonálních kmenových buněk z lidských embryí zakázáno, Velká Británie a Belgie naopak ve výjimečných situacích připouští, aby byla embrya jako zdroj embryonálních kmenových buněk k tomuto účelu speciálně vytvořená. Vedle toho Rakousko, Bulharsko, Kypr, Irsko, Litva, Lucembursko, Malta, Polsko, Rumunsko a Slovensko ţádnou vlastní legislativu týkající se výzkumu na embryích nemají139. Závěrem je vhodné doplnit, ţe v rámci evropských zemí je respekt a úcta vŧči lidskému ţivotu hluboce zakořeněná, a to včetně ţivota nenarozeného. Právní úprava problematiky interrupcí i výzkumu na embryích se však mezi evropskými zeměmi v mnohém rozchází. Zatímco rakouský ústavní soud výslovně konstatoval, ţe embryu nenáleţí právo na ţivot, v Irsku jsou na základě opačné premisy zákonem interrupce zakázány pod hrozbou trestní sankce. Německý ústavní soud pak kupříkladu rozhodl v tom smyslu, ţe embryo je bytostí plně nadanou lidskou dŧstojností140.
139
EuroStemCell. FAQ about stem cells and regenerative medicine - Stem cells and the law. What does the law say about human embryonic stem cell research in Europe? [cit. 2011-09-15 Dostupné z http://www.eurostemcell.org/faq/56. 140 LENOIR, N. Europe Confronts the Embryonic Stem Cell Research Challenge. Science, 2000, Vol 287, No. 5457, s. 1425.
109
5.2.4. Prediktivní genetická diagnostika Poměrně zřejmou se vedle toho jeví skutečnost, ţe právní věda i praxe činí rozdíl mezi embryem, které zatím nebylo implantováno do těla matky a tím, které se jiţ v děloze nachází141. Je zde proto patrný faktický rozdíl mezi lidským plodem v těle matky, kde je jiţ proces zplození nezvratný, a embryem, s kterým se zatím nakládá pouze v laboratorních podmínkách. Tato druhá situace s sebou logicky nese daleko větší potenciál zneuţití, protoţe ohledně sporného statusu embrya vyvolává ještě více otazníkŧ. Ani dokončení vývoje embrya v děloze matky však nemusí být samozřejmé. Lékařská věda je dnes schopná v stále časnějších stádiích těhotenství diagnostikovat řadu závaţných vrozených chorob, čímţ staví rodiče před rozhodnutí, jestli těhotenství dokončit a dítě na svět přivést nebo volit cestu interrupce. Rodiče však v tomto případě nebudou mít jistotu, jestli se u dítěte postiţení skutečně projeví, případně jaký bude jeho rozsah. Na druhou stranu se dá jen velice těţko předpokládat, jak náročnou péče o postiţené dítě mŧţe být. Jde proto vţdy o rozhodnutí matky, které je nutné akceptovat. Samozřejmě za předpokladu dodrţení podmínek, které interrupcím stanoví právní úprava. Abychom měli o takových rizicích konkrétnější představu, uvedu nyní několik statistických údajŧ. V České republice se v roce 2006142 narodilo 105.831 dětí, 3774 z nich mělo vrozenou vadu. Nejčastějšími vrozenými vadami jsou vady srdeční (v roce 2006 byly zjištěny u 1026 chlapcŧ a 972 děvčat), u chlapcŧ to jsou dále vady pohlavních orgánŧ, u dívek deformity nohou a kyčlí. S Downovým syndromem se v roce 2006 narodilo 20 chlapcŧ a 15 dívek. Ze srovnání provedených mezi lety 1994 aţ 2006 vyplývá, ţe aţ do roku 2004 vrozených vad přibývalo, později počty začaly velice zvolna klesat. Za poslední tři desítky let se nicméně počet zjištěných vad v České republice statisticky téměř ztrojnásobil, coţ je částečně dáno i tím, ţe lékaři sledují stále více typŧ vad. Na druhou stranu se současně zkvalitňuje i diagnostika, četnost některých typŧ poruch se tak v populaci daří sniţovat. Existují však samozřejmě i choroby, které diagnostikovat nelze. Díky prediktivní genetické diagnostice byly v roce 2006 odhaleny vrozené vady u 600 těhotných ţen, téměř tři čtvrtiny z nich poţádaly kvŧli váţnému poškození plodu o ukončení těhotenství. 141
Tento závěr vyplývá ze srovnání rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z kauzách Vo proti Spojenému království a Evans proti Velké Británii. 142 Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky. Aktuální informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky č. 34/2008, Vrozené vady u narozených v roce 2006 [cit. 2008-10-19]. Dostupné http://www.google.cz/cse?cx=002651195016181801082:vaw3ri0c5ky&q=34%2F2008.
110
Tato čísla se evidují v Národním registru vrozených vad, jehoţ zpracovatelem je Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Získávané údaje jsou v současné době jedním ze základních faktorŧ potřebných pro hodnocení zdravotního stavu populace a součástí hodnocení prenatální, perinatální a postnatální péče. Na jejich základě je také vyhodnocován včasný záchyt vrozených vad, slouţí i jako podklad pro tvorbu zdravotní politiky v této oblasti. Vrozené vady monitoruje nejen kaţdý stát, ale v mezinárodním měřítku i Světová zdravotnická organizace a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Aby byla rizika výskytu vrozených vad sníţena na minimum, došlo v České republice zhruba před desíti lety k zavedení plošného testování vrozených vad. Toto testování je postavené na sledování vzájemného poměru hormonŧ v krvi matky. Lze jím zjistit například rozštěpové vady nebo změny v počtu chromozomŧ dítěte, které pak ukazují na Downŧv syndrom. Je-li zjištěna vrozená vývojová vady či geneticky podmíněná choroba, rodičovský pár by měl být informován o dalším moţném postupu, ať uţ má jít o ukončení těhotenství nebo prenatální či postnatální terapii na základě stanovení včasné diagnózy. 5.2.4.1. Úskalí povědomí o riziku vrozené vady Ne všechny choroby je však před narozením moţné diagnostikovat, výsledky testŧ navíc nemusí být úplně spolehlivé, rodičŧm tak mohou přinést falešnou naději nebo naopak znepokojení. Lékaři pak rodiče připravují na rozhodování, jestli jsou ochotni a schopni vychovávat dítě s postiţením. Význam veškerých právních a etických aspektŧ rozvíjejícího se odvětví prenatální diagnostiky je proto nutné stavět na roveň aspektŧ medicínských. Nemŧţeme aplikovat postupy, které sice jsou technicky proveditelné, jejich etická podstata ovšem zŧstává opomenuta. Pokrok moderní medicíny tak na jedné straně jistě přináší mnohé klady, má však i své zápory, byť moţná nejsou na první pohled tak patrné. Naráţíme tím opět na problematický status lidského plodu, který vychází z řady filosofických, teologických a kulturních východisek, je proto objasnitelný pouze velice sloţitě. Techniky uţívané při prováděných vyšetřeních, jako je například ultrazvuk monitorující tlukot srdce, navozují iluzi vztahu lékaře a lidského plodu jako pacienta. Spory o jeho status částečně obchází tvrzení, ţe status pacienta nesouvisí s nezávislým morálním statusem a pacientem je ten, kdo má pospěch z léčby, tedy ten, komu mŧţe lékař svou aktivitou pomoci. Podle této teorie se plod stává pacientem tehdy, kdyţ léčba, kterou podstupuje, bude mít pro něj (či pro dítě, v které se vyvine) více uţitku neţ škody. Etická podstata této koncepce plodu jako pacienta závisí na vazbě, která mŧţe být vytvořena mezi 111
plodem a budoucím dítětem, ne na diskutovaném nezávislém statutu plodu. Úvahy o etických aspektech prenatálních vyšetření pak budou záviset na konkrétních cílech jednotlivých diagnostických vyšetření. Musíme zde rozlišovat, má-li se vyšetření týkat pouze matky, jen dítěte nebo obou. Smysl vyšetření se bude lišit podle toho, kdo z něj bude mít hlavní uţitek143. Problémem prenatálních vyšetření z pohledu této koncepce je málo evidentní prospěch plodu. Většina chorob, které jsou v současné době prováděnými vyšetřeními odhalitelné, neumoţňuje efektivní terapii plodu. Takové terapie bývají pro plod riskantní, jako řešení se proto často nabízí předčasné ukončení těhotenství. Tím se vytváří prostor pro úvahy, zda je ku prospěchu dítěte jeho ušetření pozdějšímu onemocnění, bolesti či strádání. Nejsme totiţ schopni jednoznačně rozhodnout, jestli ţivot s konkrétním postiţením stojí za ţití a jestli tím tedy uchráníme dítě od utrpení. Na druhou stranu se setkáváme i s teoriemi, ţe je naší povinností poskytnout kaţdému dítěti alespoň standardní šanci na dobrý a spokojený ţivot, jinak ho neoprávněně znevýhodníme a předurčíme ke zbytečnému neštěstí, protoţe podle obecného vnímání pouze zdravý člověk mŧţe být šťastný. Není potom nesprávné doporučit matce, aby podstoupila interrupci a odepřela tak svému dítěti ţivot, ať uţ by byl jakýkoli, protoţe práva nemohou být upírána někomu, kdo neexistuje. Aby někdo mohl být zbaven práv, musí toto zbavení pociťovat jako ztrátu. Naopak by bylo nesprávné, aby rodiče ve své touze mít vlastní dítě za kaţdou cenu bezohledně pŧsobili tomuto dítěti příkoří. Ronald Dworkin například přichází s teorií zájmŧ plodu, kdy tvrdí, ţe je v zájmu kaţdé ţijící osoby, ţe se Země před milionem let nesrazila s obrovským meteorem. Pokud by se to ovšem stalo, nebyla by tato událost proti zájmu nikoho, protoţe by neexistoval nikdo, jehoţ zájem by byl sráţkou narušen144. Musíme proto zohledňovat zájmy plodu v okamţiku provádění zákroku a nestavět tvrzení na zájmech, které by se byly bývaly vyvinuly, kdyby zákrok proveden nebyl. Velice rezervovaný přístup zaujímají lékaři k ţádostem párŧ, které nepoţadují odstranění dispozice embrya k vrozené genetické vadě. Objevují se případy, kdy rodiče naopak usilují o to, aby s nimi dítě určitý handicap sdílelo. Podobné snahy jsou přitom dobře patrné především na americké neslyšící komunitě. Tuto svou vlastnost nepovaţují za handicap, ale za znak určující příslušnost k jisté skupině lidí, kulturní minoritě, jejíţ součástí má dítě být. Právo na ochranu rodinného ţivota samozřejmě náleţí všem osobám, 143
CALDA, P. Etické problémy prenatální diagnostiky a terapie na prahu 3. tisíciletí. Interní medicína – mezioborové přehledy, 2003, č. 2, s. 7 [cit. 2008-10-19]. Dostupné z http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xbcr/zc/918.pdf. 144 DWORKIN, R. Life’s dominion. New York: Vintage books, 1993, s. 18.
112
handicapovaní lidé často bohuţel musí zvaţovat, zda toto své právo realizovat s tím rizikem, ţe zdravotním poškozením zatíţí i dítě. V případě zmíněné neslyšící komunity je však situace jiná. Její členové argumentují tvrzením, ţe většina lidí je postiţená určitou formou handicapu. Málokdo vyleze na Mount Everest, zaběhne maratón nebo se stane mistrem světa v šachu. Přitom k tomu máme dispozice145. Jak dítě přijme svŧj handicap je ale otázkou. Pokud se s ním neztotoţní, neexistuje zpŧsob, jakým rozhodnutí rodičŧ překonat. Rodiče tak zásadním zpŧsobem ovlivní osobnost dítěte dle vlastních představ, určí, jaká budoucnost jej čeká. Dítě uţ však ţádnou podobnou volbu nemá. Jen těţko se přitom dá ztotoţnit s argumentem, ţe vše má být z zájmu dítěte a nikoliv jen k uskutečnění přání rodičŧ. Lékaři ve svém rozhodování musí zohlednit zájmy matky, ale i plodu, jejich odpovědnost totiţ směřuje vŧči oběma. Je zřejmé, ţe zdaleka ne vţdy se bude jednat o zájmy totoţné. Problémem, s kterým se nejen lékaři budou muset vypořádávat je pak například i míra informací a kontrola nad dědičnou výbavou dětí, kterou se prenatální diagnostikou daří do určité míry zjišťovat, jakým zpŧsobem to změní pohled rodičŧ na jejich potomky nebo naopak potomkŧ na své rodiče146. Samotní vědci a lékaři jsou si vědomi mnoha úskalí, upozorňují například na skutečnost, ţe děti s vrozenými vadami budou v budoucnu s velkou pravděpodobností opět rodit děti se stejnou genetickou zátěţí. Nejenţe přeţívají jedinci s genetickými poruchami nebo vrozenými vadami, kteří by ještě před 100 lety zemřeli před dosaţením dospělosti, mají navíc sami děti. Shodují se tak na tom, ţe při snahách o zdokonalení přirozených lidských vlastností je určitá skepse na místě především díky nejistotě v jejích dlouhodobých genetických a sociálních dŧsledcích. Nové poznatky prediktivní medicíny mohou vést k nucených potratŧm, povinným genetickým vyšetřením, která vyvíjí ohromný individuální i společenský tlak na změnu návykŧ ovlivňujících zdraví. Mŧţou vést k stigmatizaci osob, které mohou být znevýhodněny jako zaměstnanci, pojištěnci nebo i po sociální stránce. Ohroţena je tak instituce medicíny i lidská svoboda a dŧstojnost147.
145
DAVIS, S. D. Reproductive Technology, Parental Choices and Children’s Future. New York: Routledge, 2001, 153 s. Citováno z SHAKESPEARE, T. Reproductive Technology, Parental Choices and Children’s Future. Hastings Center Report, July 2001 [cit. 2011-09-18]. Dostupné z http://findarticles.com/p/articles/mi_go2103/is_4_31/ai_n28858770/?tag=content;col1. 146 CALDA, P. Etické problémy prenatální diagnostiky a terapie na prahu 3. tisíciletí. Interní medicína – mezioborové přehledy, 2003, č. 2, s. 9 [cit. 2008-10-19]. Dostupné z http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xbcr/zc/918.pdf. 147 Medicínská etika a bioetika. Cíle medicíny. Hledání nových priorit. Záverečná zpráva mezinárodního multicentrického výzkumneho projektu. Časopis ústavu medicínskej etiky a bioetiky, Január – Marec 1997, č. 4/1, s. 13.
113
5.3. Náhradní matky Velice kontroverzní oblastí, o které se v souvislosti s metodami asistované reprodukce v poslední době diskutuje, je náhradního mateřství. To se s právy nenarozeného dítěte musí vypořádat také, i kdyţ v poněkud jiném kontextu. I kdyţ je zde dítě velice chtěné a vroucně očekávané, nad přijatelností zpŧsobu, jakým bude přivedeno na svět, společnost stále váhá. Vztah mezi matkou a dítětem, které porodí, je povaţován za symbol základní lidské lásky, silné pouto a nejen přirozenou, ale i naprosto ţádoucí skutečnost. Náhradní matka se však dobrovolně zavazuje k podstoupení celého těhotenství a porodu s odhodláním, ţe si ţádný takovýto vztah nevybuduje a narozené dítě bez dalšího předá jiným rodičŧm. Veškeré podmínky jsou řádně upraveny ve smlouvě, která často pamatuje i na finanční odměnu, instrukce vzhledem ke
stravě,
oblékání,
volnočasovým aktivitám,
apod.
Daleko
problematičtějších aspektŧ však náhradní mateřství nabývá v souvislosti s případným uvaţováním o sankcích a vŧbec právní vynutitelností povinností všem stranám ze smlouvy plynoucích. Nabízí se zde Kantŧv kategorický imperativ o člověku jako konečném cíli a ne prostředku. Zde má být dítě sice výsledkem celého úsilí, nicméně ptá se někdo, jaký vliv na něj bude mít zjištění, jakým zpŧsobem se narodilo? V dŧsledku se totiţ stává prostředkem ke splnění tuţeb svých biologických rodičŧ. Je otázkou, co je jejich opravdovým motivem, jestli splnění vlastních přání nebo to, co je deklarováno jako hlavní smysl pomoci náhradní matky – dar ţivota, který by jinak nikdy dítěti nebyl nabídnut. Kaţdý člověk má právo na to být respektován jako člověk, dítě se však náhradní matce narodilo na základě smlouvy, kde byla často vyčíslena jeho hodnota, cena. Byť právní řády oficiálně finanční odměnu pro náhradní matku zakazují, co vše mŧţe být nákladem, který lze uhradit? Lepší strava, kosmetika, vitamíny, oblečení, cestovné, hlídání pro děti, které uţ náhradní matka má, pomoc v domácnosti v prŧběhu jejího těhotenství, pomoc s domácností, bude-li hospitalizovaná, návštěvy u psychologa, pojištění pro případ stálých právních následkŧ148? To uţ vydá na poměrně pohodlný ţivot a značnou sumu peněz a kdo přitom zkontroluje, jestli jde skutečně jen o náklady? Jako prostředek je zde vyuţívána i náhradní matka, protoţe zahrnutí třetí osoby do procesu lidské reprodukce je nepřirozené. Na počátku má náhradní matka roli neobyčejně
148
KONEČNÁ, H. Reakce na článek Karolíny Vránkové Chce tu někdo moji dělohu? Respekt. 2009, č. 34. Změněno 27. 8. 2009 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z http://respekt.ihned.cz/vase-dopisy/c1-38164430-chce-tunekdo-moji-delohu.
114
významnou, po porození dítěte ji však téměř výhradně ztrácí. Je samozřejmě moţné představit si model, kdy dítě ţenu, která ho porodila, zná, společně se stýkají, ona ho vidí vyrŧstat, zŧstává součástí jeho ţivota, pomáhá mu pochopit, jak a proč byl přiveden na svět. I ona je součástí jeho osobního příběhu, a to součástí velice významnou. Odborníci ostatně velice doporučují, aby budoucí osvojitelé dítěte participovali na těhotenství náhradní matky, stýkali se s ní, pomáhali jí a byli i v kontaktu s dítětem. Stejně tak má mít náhradní matka moţnost stýkat se po porodu s dítětem, ať uţ se zde argumentuje právy dítěte nebo právě právy náhradní matky, která sama do celého procesu hodně investovala. Po úspěšném ukončení těhotenství by nemělo být moţné prostě na ni zapomenout, pokud má zájem se s dítětem vídat. Mŧţeme se na tomto místě zeptat, v čem je rozdíl oproti klasickým formám osvojení dítěte, které v dŧsledku skončí úplně stejně - matka, která dítě porodí bez vybudování jakéhokoli citového vztahu vŧči němu, jej po porodu odloţí a nabídne k osvojení. U náhradního mateřství je zaráţející právě skutečnost, ţe zde nedojde k otěhotnění přirozeně, samovolně během pohlavního styku, často nevědomky nebo dokonce proti vŧli ţeny. Její těhotenství od počátku začíná a aţ do konce pokračuje s vědomím závazku ţádný vztah nenavázat a dítě vzápětí po porodu předat. To je další moment, který hraničí s lidskou přirozeností, kaţdá ţena by si k dítěti, které porodila, které devět měsícŧ nosila, ţivila, starala se o něj, měla automaticky vytvořit pouto, které přetrhnout bude neobyčejně těţké. Tady se však počítá s tím, ţe vše pŧjde bez větších obtíţí. Aby uţivily vlastní rodinu, jsou ţeny nucené nabízet svou „dělohu k pronájmu“ bohatým párŧm, které jsou sice dobře zabezpečené, ke štěstí jim však chybí právě to, co jim náhradní matka mŧţe nabídnout. Náhradní matka je pak vyuţívána pouze jako „lidský inkubátor“ coţ ji degraduje na objekt, jehoţ lze za určitý obnos peněz vyuţít pro naplnění vlastních cílŧ. Takovéto pojetí je dehumanizující a proto i nemorální. 5.3.1. Úvahy nad obsahem smluv o náhradním mateřství Úvahy nad podobou finanční odměny náhradní matce, které jsem zmiňovala, tvoří stěţejní část diskusí vedených nad přijatelnou podobou smluv o náhradním mateřství. Pokud bychom představený názor přijali a smlouvám o náhradním mateřství přiznali platnost a právní vynutitelnost, museli bychom nutně dospět k zvaţování ostatních značně problematických konsekvencí, které nás napadají v souvislosti s jinými smluvními typy. Ty zde vzhledem k problematickému předmětu zvaţované smlouvy a silnému etickému aspektu 115
celého vztahu, získávají neobyčejně silný podtext. Jako nejzávaţnější se zřejmě jeví právě vynutitelnost smlouvy, tedy odebrání dítěte z péče náhradní matky, pokud si během těhotenství a porodu vytvoří k dítěti vztah a odmítá dostát svému závazku, tedy dítě vydat. Soudy logicky řeší právě tyto velice dramatické a citlivé příběhy, kdy lze chápat motivy a pohnutky obou stran. Objednatelský pár vloţil do celého vztahu, vedle jistě nezanedbatelného mnoţství finančních prostředkŧ, obrovská očekávání. V prŧběhu těhotenství náhradní matky získal naději na vyřešení své nelehké situace a touhy po vlastním dítěti, přičemţ veškerá očekávání a naděje jsou nyní ohroţeny. Těhotenství ţeny, na druhou stranu, je všeobecně bráno jako velký dar, splnění určitého poslání, ţenám biologicky přirozeného. Vztah, který si v prŧběhu těhotenství matka s dítětem vytvoří, je kladen jako vzor lidské lásky a je tedy naprosto pochopitelné, ţe musí být velice těţké se s dítětem vzápětí po porodu rozloučit. Dokonce jistě mŧţeme říci, ţe předání dítěte bez větších emocí a výčitek by mělo být naprosto výjimečným. Nejtypičtějším případem, na který při studiu materiálŧ k náhradnímu mateřství vţdy narazíme a který řešil přesně tuto situaci, je tzv. Baby M case z amerického prostředí. Zajímavé na něm je to, ţe soudy rŧzných stupňŧ vydaly rozhodnutí v naprosto opačném smyslu. Pozornost mu budu věnovat později. Nutné je zde zmínit, ţe nevymahatelnost plnění ze smlouvy o náhradním mateřství samozřejmě platí i v opačném směru. Pokud objednatelský pár v prŧběhu těhotenství náhradní matky změní názor, od pŧvodního záměru ustoupí a dítě si odmítá převzít, nikdo je k tomu nemŧţe donutit. Jakkoli se podobná situace mŧţe zdát výjimečnou, americké soudy v případu Malahoff vs. Stiver řešily, komu svědčí povinnost péče o dítě, které se narodilo s vrozenými vadami a ani jedna ze zainteresovaných stran neměla vŧli se jej ujmout. Vedle sporných výsledkŧ rozhodnutí o svěření dítěte do péče jedné ze smluvních stran se nepochybně podobně problematickými stávají smluvní ustanovení týkající se zmiňovaného poskytování odměn. Jak vedle toho smluvně ošetřit případy, kdy jeden z neplodného páru zemře, druhý se s novou situací bude jen těţko vyrovnávat a dítě bere pouze jako smutnou vzpomínku na bývalého partnera, bez které je lepší se obejít? Co kdyţ zemře náhradní matka? Lze konstruovat odpovědnostní vztah neplodného páru, jehoţ poţadavek mohl mít na úmrtí náhradní matky přímý vliv, protoţe její tělo těhotenství nezvládlo? To jsou jen některé z úvah, které nám ukazují, ţe zdaleka ne vše je tak jednoduché, jak by se na první pohled, resp. přečtení návrhŧ právní úpravy náhradního mateřství mohlo zdát.
116
5.3.2. Právní úprava náhradního mateřství v České republice Jak se tedy česká právní úprava k uskutečňování smluv o náhradním mateřství staví? Velice nejasně. Je moţné se setkat pouze s částečnou úpravou jednotlivých aspektŧ náhradního mateřství, a to samozřejmě v zákoně o rodině, dále v zákoně o sociálně právní ochraně dětí a v zákoně o péči o zdraví lidu. Tohoto stavu, kdy se lze o postoji zákonodárce vŧči náhradnímu mateřství spíše jen dohadovat, vyuţívají kliniky asistované reprodukce, které ve více či méně otevřené formě pacientky s ţádostí o tuto formu léčby přijímají. Tím, ţe se u nás o přijetí nové právní úpravy ţivě diskutuje, byl jiţ vypracován věcný záměr zákona a současný ministr spravedlnosti se v tisku149 vyjádřil v tom smyslu, ţe připravovaný občanský zákoník bude v jistém smyslu ţadatelŧm vycházet vstříc. Lze proto učinit závěr, ţe kliniky za jejich praxi nikdo postihovat nebude. V úvahách o postavení náhradního mateřství v českém právním řádu je zásadní § 50a z. č. 94/1963, zákona o rodině, který stanoví, ţe „matkou dítěte je ţena, která dítě porodila“. Bylo jiţ uvedeno, ţe jde o ustanovení zavedené aţ novelou zákona o rodině, zákonem č. 91/1998, který změnil název části druhé hlavy třetí zákona z „Určení otcovství“ na „Určení rodičovství“ a vŧbec poprvé do našeho právního řádu přinesl definici matky dítěte. Jakékoli další upřesnění uvedeno není. Inspirativní by v této souvislosti, zejména s ohledem na přípravy nového občanského zákoníku, který oblast rodinného práva v budoucnu pojme, mohla být právní úprava bulharská. Ta jako první zareagovala na případné nejasnosti ohledně sporného mateřství v rodinně právním kodexu z roku 1985, který uvádí, ţe „pŧvod z matky je určován porodem. To platí i tehdy, kdy dítě bylo počato genetickým materiálem jiné ţeny.“ Tím se řeší obě situace, které jsou v zásadě u náhradního mateřství moţné. Vedle případŧ, kdy matka ţadatelka kromě neschopnosti donosit dítě nemŧţe ani vytvořit vajíčko vhodné k oplození, s dítětem proto geneticky nebude v ţádném příbuzenském vztahu, pokrývá bulharská úprava i druhý typ náhradního mateřství, náhradní mateřství částečné. Zde jde o případy kdy je embryo vytvořeno, ať uţ přímo v těle nebo mimo něj, z vajíčka ţeny neschopné dítě donosit, a spermie jejího partnera. Následně je vloţeno do těla matky náhradní, která jej donosí a porodí, geneticky na něj však ţádné vazby nemá. Přesto je právě na základě naznačené úpravy z pohledu práva povaţována za jeho matku. 149
V rozhovoru pro Právo řekl ministr spravedlnosti, Petr Pospíšil, ţe „Zákon umoţní, aby v rámci rodiny například sestra odnosila dítě počaté z vajíčka své sestry, která není schopna těhotenství“, coţ doplnil tím, ţe „Zahraniční příklady ukazují, ţe tam, kde jsou liberální zákony a kde tyto často nesmyslné zákazy překonali, se náhradní mateřství odehrává nejčastěji právě v rámci rodiny“. Citováno ze zpráv ze serveru www.odetech.cz. [cit. 2011-01-22]. Dostupné z http://odetech.cz/zpravy.php?zid=1518.
117
§ 50a zákona o rodině je kogentním ustanovením, nepřipouští ţádnou případnou dohodu smluvních stran, která by jako matku dítěte určovala osobu odlišnou, coţ je samozřejmě účel, ke kterému smlouva o náhradním mateřství směřuje. V úvahu je v této souvislosti potřeba vzít skutečnost, ţe § 39 občanského zákoníku činí z právního úkonu, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravŧm, právní úkon neplatný. Musíme tak dojít k závěru, ţe jakákoli smlouva o náhradním mateřství platná a vynutitelná být nemŧţe. V literatuře (a ostatně i judikatuře soudŧ, na kterou bude poukázáno později) se samozřejmě lze setkat s názory opačnými. Např. T. Mady poukazuje na rozvíjející se trend vyuţívání náhradního mateřství, kterému by neměly být kladeny překáţky. Smlouva by podle tohoto autora měla být platná a závazná150. Závěry Madyho je však nutné odmítnout, a to z několika dŧvodŧ. O tom, jaké problémy by přiznání právní vymahatelnosti smlouvám mohlo přinést, jiţ bylo pojednáno. Uvědomili si to plně zákonodárci všech zemí, snad jen s výjimkou několika státŧ USA, jejichţ právní řád obsahuje výslovnou úpravu náhradního mateřství. Ty všechny definují matku dítěte v naprosté většině stejně, uvádí často výslovně, ţe vymáhat na základě smlouvy o náhradním mateřství jakékoli plnění není moţné. Vidíme tedy, ţe § 50a zákona o rodině není v rámci evropských zemí ničím výjimečným, vzhledem k jeho charakteru tedy nemŧţe být pochyb o tom, ţe ţádným smluvním ustanovením nelze jako matku dítěte určit kohokoli jiného. Aplikovat zásadu „vše co není zákonem zakázáno, je dovoleno“ by zde tak nemělo být moţné. Jak bychom však potom vysvětlili, ţe dle vyjádření zástupcŧ Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie Zlín je moţné kaţdým rokem pomoci aţ deseti párŧm k vlastnímu dítěti za účasti náhradní matky a od roku 2004, kdy se zde s touto metodou začalo pracovat, došlo jiţ k jedenácti úspěšným pokusŧm151? Prakticky se v případech skutečně realizovaných náhradních mateřství postupuje tak, ţe se muţ z neplodného páru, jako genetický otec dítěte, přihlásí v souladu s § 52 zákona o rodině ke svému dítěti prohlášením učiněným před matričním úřadem. To ovšem platí pouze za situace, ţe náhradní matka není vdaná. Jejímu manţelovi by totiţ svědčila na základě § 51 zákona o rodině domněnka otcovství manţela matky a musel by se proto svého rodičovství vzdát stejně tak, jako jeho manţelka. Náhradní matka v zákonem stanovené lhŧtě udělí
150
volně citováno z HADERKA, J. Surogační mateřství. Právny Obzor. 1986, roč. 69, č. 10, s. 920. PETRÁŠOVÁ, L. Dítě si nechám, mŧţe říct náhradní rodička biologické matce. Zprávy z idnes.cz. Změněno 5. 6. 2009 [cit. 2011-01-22]. Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/dite-si-necham-muze-rict-nahradni-rodickabiologicke-matce-p3d-/domaci.asp?c=A090605_155059_domaci_ban. 151
118
souhlas k tomu, aby dítě bylo osvojeno. To bude samozřejmě povoleno primárně manţelce otce dítěte, tedy ţeně z neplodného páru. Souhlas k osvojení je také moţné udělit vŧči předem určenému páru, coţ je cesta, kterou pro získání dítěte do péče v návaznosti na smlouvu o náhradním mateřství doporučuje ve svém právním rozboru, s kterým jsem měla moţnost se seznámit, advokátní kancelář JUDr. Lukáše Prudila, která se na poradenství ţadatelŧm o náhradní mateřství specializuje. Tímto tzv. přímým souhlasem k osvojení dítěte se dítě stává osvojitelným, ale pouze předem určenými osvojiteli. Tím se výrazně celý proces osvojení urychlí, protoţe orgánu sociálně právní ochrany dítěte odpadá povinnost provést tzv. zprostředkování dítěte spočívající ve vyhledávání vhodných dětí pro potenciální osvojitele a osvojitelŧ pro děti. To vychází ze znění § 20 odst. 3 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí: (3) Zprostředkování osvojení se neprovádí v případě, 1. ţe rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelŧm, nebo 2. podal-li návrh na osvojení manţel rodiče dítěte nebo pozŧstalý manţel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Náleţitosti takového přímého souhlasu k osvojení dítěte vyvozuje kancelář z ustanovení zákona o rodině, občanského zákoníku a judikatury následovně: a) souhlas musí udělit osobně náhradní matka i její manţel, kaţdý sám za sebe, a to před soudem. Soud má povinnost je jako účastníky řízení vyslechnout, zajistit vyloučení neshody mezi jejich vŧlí a jejím projevem, b) musí být dán výslovně – nestačí pouze „doporučit“ osvojení, c) pod sankcí absolutní neplatnosti musí být udělen svobodně a váţně, d) musí být určitý a srozumitelný; v podobě přímého souhlasu ve vztahu ke konkrétním osvojitelŧm, musí se týkat konkrétního stupně osvojení, e) oba musí být poučeni o právních dŧsledcích osvojení, f) souhlas nelze vázat na splnění jakékoliv podmínky, zejména nelze poţadovat vyplacení finančních prostředkŧ nebo nějaký jiný majetkový prospěch, g) souhlas nelze omezit určením lhŧty. Osvojení v kaţdém případě vzniká aţ okamţikem právní moci rozhodnutí soudu, který o něm rozhodne. Na základě pouhého souhlasu osvojení realizovat nelze. Je proto znovu potřeba upozornit, ţe do nabytí právní moci rozhodnutí o osvojení mŧţe náhradní matka svŧj souhlas vzít kdykoli zpět a neexistuje ţádný zpŧsob, jakým tomu zabránit. Proto lze jen doporučit, aby všichni zúčastnění absolvovali několik kol konzultací, po kterých bude oběma 119
stranám do nejmenších detailŧ jasné, co je podstatou následné léčby, kterou společně hodlají postoupit. Náhradní mateřství nám tak opět ukazuje, jak mŧţe docházet ke zuţování mateřského, resp. rodičovského vztahu na jeho pouhý biologický základ. To nám umoţňuje vytvářet hypotézy o vlastnickém právu k produktŧm vlastního těla, genetickému materiálu, apod. Dítě zde bohuţel neslouţí jako cíl, ale prostředek k naplnění tuţeb vlastních rodičŧ. Pokrok moderní medicíny i vývoj postojŧ společnosti vŧči dříve absolutně nepředstavitelným institutŧm a alternativách před nás staví nové otázky. Přistoupíme-li na to, ţe model tzv. tradiční rodiny dnes stále více a více ustupuje, budeme asi muset zároveň přijmou
i
skutečnost, ţe dŧsledné vyţadování zachování všech aspektŧ mateřství, které byly mezi ţenou a dítětem po dlouhá tisíciletí přirozeně přítomné, je do budoucna myšlenka utopická. To se projevuje i na příkladu prediktivní genetické diagnostiky, která na jedné straně rodičŧm nabízí vyšší jistotu v tom, ţe se jejich dítě narodí zdravé. Její neustále inovované metody ale také pomáhají rodičŧm zapomínat na to, co je účelem zplození dítěte. Má jím být narození nové lidské bytosti, která bude respektována bez ohledu na charakterové či fyzické vlastnosti, s kterými přišla na svět. Láska jejich rodičŧ by měla být bezpodmínečná. Kaţdé dítě si zaslouţí stejný respekt pro svou jedinečnost. Tu by nikdo neměl být schopný ţádným umělým zásahem ovlivnit.
120
6. Analýza případů potvrzujících základní hypotézu práce Ať uţ máme na náhradní mateřství osobní názor jakýkoliv, v dnešním globalizovaném světě, v kterém je reprodukční turistika naprosto běţnou záleţitostí, není problémem náhradní matku vyhledat v zahraničí. Před náhradním mateřstvím, resp. jasném stanovisku vŧči němu, proto nemá smysl zavírat oči. Myslím, ţe mŧţeme chápat pohnutky a argumenty obou stran. Pro vytvoření vlastního závěru však musíme problém zvaţovat komplexně. Podobně je to i s ostatními problémy, které zde byly naznačeny. I kdyţ jsou v současné době spíše předmětem rozhodování zahraničních soudŧ, nemŧţe být pochyb o tom, ţe i české soudy k nim časem budou muset zaujmout nějaké stanovisko. V následující části tak bude velká část analyzovaných případŧ pocházet ze zahraničního právního prostředí, především angloamerického. To je vŧči novým trendŧm, které oblast lidské reprodukce ovládají, velice otevřené. Liberální přístup je ještě lépe patrný na příkladu judikatury izraelské. I Evropský soud pro lidská práva přijal několik rozhodnutí, podnětných pro další úvahy. Jejich odŧvodnění jsou však velmi opatrná. Soud ve velké míře poukazuje na neschopnost práva zaujmout vŧči daným problémŧm samostatné stanovisko. Díky nejednotě právní úpravy ochrany nenarozeného ţivota v jednotlivých evropských zemích se ani nepokouší hledat nějaká obecná východiska nebo doporučení. V odŧvodněních sice nabízí komparaci jednotlivých právních úprav, hodnotit se je však nepokouší. Případŧ, v kterých by měl soud moţnost své stanovisko vyslovit, je navíc naprosté minimum. Jednotlivé kauzy navíc často vychází z realizace práva na ochranu soukromého a rodinného ţivota, problematiku ochrany práv embryí tak řeší jen okrajově. Analogicky svému výkladu v předchozí části však začnu i zde příklady problematického výkonu péče o dítě. Schvalování dohod rodičŧ o úpravě styku s dítětem je poměrně běţnou praxí vnitrostátních soudŧ. Bohuţel špatné poměry mezi bývalými partery mohou některého z nich motivovat k tomu, aby neplnil podmínky, na kterých se dříve dohodly. Soud pak nařizuje výkon rozhodnutí, k čemuţ mu právní řád nabízí prostředky, které byly představeny výše. Ţe nejde vţdy o prostředky účelné nám demonstrují případy českých otcŧ, které se obrací na Evropský soud pro lidská práva, kde namítají, ţe Česká republika není schopná zajistit, aby svá práva mohli efektivně vykonávat. Jedním z nich byl pan Koudelka, jehoţ příběh bude nyní představen.
121
6.1. Výkon rozhodnutí týkajících se péče o nezletilé dítě Pan Koudelka se na Evropský soud pro lidská obrátil se stíţností na postup soudŧ a orgánŧ sociálně právní ochrany dětí, které nedokázali zabránit tomu, aby bývalá partnerka po několik let účelně bránila jeho styku s dcerou152. Dcera pana Koudelky se narodila v roce 1990. V roce 1991 opustil pan Koudelka domácnost, kterou s ní a bývalou partnerkou sdílel, přičemţ dívka byla svěřena do péče matky. Styk stěţovatele s dcerou byl definitivně upraven aţ v roce 1995, přičemţ soud zamítl ţádost matky dívky o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, naopak mu přiznal moţnost se s dcerou jednou za dva týdny stýkat ve středisku sociální péče za účasti odborníka. Bývalá partnerka pana Koudelky na něj podala trestní oznámení pro údajné sexuální obtěţování dívky, které sice bylo odloţeno, styku otce s dcerou však bránila a na domluvené schŧzky dívku nevodila. Z vyjádření zástupcŧ střediska sociální péče vyplynulo, ţe ještě na začátku roku 1997 k ţádnému setkání za jejich účasti nedošlo. Na základě navrhovaného výkon rozhodnutí o styku s dítětem udělil soud matce dítěte několik pokut (v prŧběhu deseti let, během kterých se řízení před českými soudy táhlo, byla souhrnná výše uloţených pokut 5.800,- Kč), vyzval ji opakovaně k tomu, aby se dostavila na jednání s manţelem. Veškeré pokusy opatrovníka dítěte byly také neúspěšné. Po uloţení dalších pokut byla matka uznána vinnou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce tří měsícŧ s podmíněným odkladem. Přesto, ţe neplnila podmínky, které jí byly v rozhodnutí stanoveny a nadále mařila výkon úředního rozhodnutí tím, ţe otci dceru na dohodnutých setkáních nepředávala, soud po uplynutí zkušební doby konstatoval, ţe její chování nezavdává dŧvod pro odvolání odkladu výkonu trestu. K prvnímu setkání otce s dcerou došlo v roce 2002. Celá schŧzka trvala pouze několik minut a jelikoţ dívka reagovala hystericky, sociální pracovnice další nucený kontakt nedoporučily, nebude-li mu předcházet terapie. S rodinnou terapií oba rodiče souhlasili, matka se však na ni nikdy nedostavila. V případu provedl šetření veřejný ochránce práv, který ţádné pochybení v práci opatrovníka neshledal. Stěţovatel se proto obrátil na Evropský soud pro lidská práva, kde namítal porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo na ochranu rodinného ţivota. Namítal, ţe český
152
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 20. 7. 2006, stíţnost č. 1633/05.
122
právní řád nedisponuje ţádným účinným mechanismem, který by mu umoţňoval řádný výkon práv, která mu nejen Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod přiznává. Uznal sice, ţe náš právní řád nabízí prostředky, kterými je moţné soud vyzvat k ukončení prŧtahŧ v řízení, ţádnou sankci pro případy, kdy k prŧtahŧm bude i nadále docházet, však nestanoví. České soudy tak v dŧsledku nebyly schopné přijmou ţádné opatření, které by vedlo k reálnému uskutečnění styku. Výkon rozhodnutí odebráním dítěte sám stěţovatel nikdy nenavrhovat, s ohledem na vyostřené vztahy mezi rodiči by ostatně tento zpŧsob výkonu rozhodnutí byl velice problematický. Vláda se pokoušela soud přesvědčit, ţe opakované ukládání pokut a následné odsouzení matky pro trestný čin, byly prostředky dostačující. Poukazovala přitom na skutečnost, ţe pan Koudelka se sám nikdy nepokoušel dceru vyhledat, neposílal jí ţádné dopisy ani dárky. Zájem otce o dceru proto označila jako předstíraný. Soud však uznal námitku stěţovatele, ţe dceru nenavštěvoval proto, ţe se bál dalšího obvinění ze strany matky, které na začátku sporu vykonstruovala obvinění ze sexuálního zneuţívání dívky. Byť se její obvinění ukázalo jako liché, projednáváním celé záleţitosti utrpěl stěţovatel značnou morální újmu. Zdŧraznil svŧj aktivní přístup v tom smyslu, ţe se účastnil všech dohodnutých setkání, měl vŧli podstoupit společnou rodinnou terapii. Bylo to nedostatečné úsilí českých orgánŧ, které zpŧsobilo, ţe jeho snaha nebyla nikdy účelná. Evropský soud pro lidská práva uznal námitky stěţovatele jako dŧvodné. S ohledem na délku řízení a počet setkání, kterým se matce podařilo zabránit, byla výše uloţených pokut naprosto symbolická a pro matku nepředstavovala větší zátěţ. Podobně tomu bylo i s výší trestu, který jí soud vyměřil za maření výkonu úředního rozhodnutí. Panu Koudelkovi proto přiznal z titulu náhrady morální újmy nárok na 13 000 eur. 6.1.1. Exekuce dítěte v případě tzv. mezinárodních únosů dětí České veřejnosti jsou dobře známé případy Sáry Barao nebo dětí Marcely Krajníkové. Obě Češky opustily své manţely, s kterými ţily v zahraničí. Společné děti vzaly s sebou. Kdyţ následně soud vydal rozhodnutí, kterým nařídil vydat děti do země jejich pŧvodu, snaţily se obě za pomoci médií docílit toho, aby děti otcŧm předány nebyly. Média přitom jejich příběhy
prezentovala poněkud jednostranně jako demonstraci skutečnosti, ţe
spravedlivého rozhodnutí o setrvání dítěte s jeho matkou se dá dosáhnout velice obtíţně. Principy, na kterých je zaloţená Haagská úmluva byly popsány výše. Jak by média představila celý příběh, pokud by naopak paní Krajníkové nebo Barao odmítal manţel za 123
podobných okolností vydat dítě, s kterým utekl do zahraničí, je otázkou. Zásadní je však skutečnost, ţe malá Sára Barao se stala dítětem, jehoţ „exekuci“ viděl na fotografiích snad kaţdý. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2000153 lze dovozovat, ţe i v podmínkách České republiky existují případy, kdy soud navrácení dítěte do země jeho pŧvodu nepřikázal. Ústavní soud přitom posuzoval kauzu, v které Češka opustila společně s osmiletou dcerou manţela, s kterým obě ţily v Izraeli. Soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo nařízeno navrácení děvčete do země jejího obvyklého pobytu, tedy do Izraele. Matka podala ústavní stíţnost s poukazem na čl. 22 a č. 32 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod s tím, ţe ji obecné soudy nutí „v rámci zachování práva na výchovu dcery opustit republiku proti své vŧli a nad rámec zákona“. Svou ţádost podloţila tvrzením o nedostatečném zjištění skutkového stavu v dŧsledku nevyslechnutí dcery, pro kterou byl návrat do Izraele traumatizujícím záţitkem. Matka navíc předloţila soudu dopisy otce, z kterých vyplývalo, ţe tento se jiţ s celou situací smířil, coţ je dle čl. 13 Haagské úmluvy jedna z okolností umoţňujících odmítnutí nařízení navrácení dítěte. Ústavní soud neshledal, ţe by předmětná ustanovení Listiny byla porušena. Stíţnost však přesto přijal jako dŧvodnou. Nikoli kvŧli zájmŧm rodičŧ, ale pro ochranu práv dítěte a s ohledem na jeho zdárný vývoj. Rozhodnutí obecných soudŧ pak zrušil a vrátil k následnému novému řízení s poukazem na nutnost spolehlivého zjištění všech skutečností, které budou v rámci volného hodnocení dŧkazŧ následně správně vyhodnoceny. Z hlediska aplikace čl. 13 Úmluvy to znamená, ţe „eliminující dŧvody návratu dítěte do místa bydliště otce musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba váţného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu, byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co nejúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichţ by bylo moţné usoudit na skutečný postoj otce.“ Na druhou stranu však např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky154 vyplývá nutnost vykládat výjimky z obecného závazku navrácení dítěte do země pŧvodu velice restriktivně. I zde se jednalo o děti narozené v Izraeli, které jejich matka odvezla do Čech bez úmyslu vrátit se společně do země, kde ţije její manţel. Soudní znalci zjistili u obou chlapcŧ silnou citovou fixaci na matku a konstatovali, ţe pro obě děti je vhodné, aby jiţ dále nemuseli být vystavováni stresovým situacím v zemi, kde se vedou boje. Nejvyšší soud ve svém rozsudku nicméně zdŧraznil, ţe „systematické odvolávání se na uvedené výjimky 153 154
Nález Ústavního soudu ze 7. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5473/2007.
124
zaměňující fórum pobytu dítěte za fórum zvolené únoscem by vedlo ke kolapsu struktury celé Úmluvy tím, ţe by ohrozilo filosofii vzájemné dŧvěry, kterou je inspirována.“Váţné nebezpečí“ bránící návratu dítěte je zde pouze tehdy, pokud návrat vystaví dítě bezprostředně hrozícímu nebezpečí (hladomor, válečné oblasti, hrozí zanedbávání dítěte, mimořádná citová závislost) dříve, neţ bude vydáno rozhodnutí o právu péče o dítě. Nelze zde argumentovat tím, ţe jsou děti na matku citově vázány a ţe by navrácením byly vytrţeny z prostředí, v němţ se mezitím adaptovaly, prospívají zde a jsou v něm spokojené. Je naopak třeba vyjít z toho, ţe to byla matka, kdo děti protiprávně zadrţel, vytrhl z prostředí, kde se narodily, ţily společně s oběma rodiči, kteří se podíleli na jejich výchově, čímţ jim jistě zpŧsobila určité dočasné psychické trauma.“ Zprávou Ministerstva spravedlnosti v Izraeli bylo zjištěno, ţe obě děti mají zajištěné bezpečné podmínky pro návrat, otec je připraven a schopen se o ně postarat, hrozící citová újma navíc nedosahuje intenzity předvídané Úmluvou. Je tedy v nejlepším zájmu dětí, aby rozhodnutí o právu péče o ně vydal soud ve státě jejich obvyklého pobytu, tedy v Izraeli, který je se situací a poměry dětí nejlépe obeznámen. Je zřejmé, ţe kaţdý případ mezinárodního únosu dítěte je nutné hodnotit individuálně s ohledem na jeho specifika a konkrétní okolnosti. Stálá komise Haagské konference však vytvořila databázi judikatury vydané národními soudy signatářských státŧ INCADAT (The International Child Abduction Databáze), jejíţ provoz byl zahájen v roce 2000. Smyslem vytvoření databáze je především usnadnit a sjednotit výklad Haagské úmluvy, coţ je pro její efektivní aplikaci nezbytné. Z rozboru rozhodnutí prezentovaných v databázi je jasné, ţe naprosté menšině rodičŧ „únoscŧ“ se podaří zlegalizovat setrvání dítěte v nové zemi do doby vydání konečného rozhodnutí soudu o péči o dítě. Jedním ze základních východisek Haagské úmluvy je totiţ jednoznačné odmítnutí neoprávněných přemístění dětí a zároveň přesvědčení, ţe nejlepším zpŧsobem, jak s neoprávněnými přemístěními bojovat, je nepřiznat jim právní účinky. Zároveň je zřejmé, ţe jakkoli vzdálené se nám kauzy mezinárodních únosŧ dětí mohou zdát, problém, na který poukazují, bohuţel mŧţe být blízký kaţdému z nás. Rodinné krize jsou komplikované samy o sobě, jejich největší obětí je ale dítě samotné. Je vytrţeno ze svého přirozeného rodinného prostředí, na které je zvyklé. Soudu přísluší rozhodnout, s kým bude dítě vyrŧstat, komu připadne primární právo i povinnost péče o něj. Takovéto rozhodnutí soudu mŧţe, a bohuţel i často dospívá do fáze jeho nařízeného výkonu, kdy se dítě stává předmětem „exekuce“. V zájmu dítěte sice mŧţe být, aby se na výchově podíleli oba rodiče stejným dílem, nikoliv však za situace, kdy předávání dítěte budou provázet neustále tahanice, 125
výhruţky a obviňování. Z toho dŧvodu by také soud měl v rámci rozhodování o tom, jakým zpŧsobem bude péče o dítě upravena, zohlednit vztahy mezi rodiči. Dítě je subjektem práv, který jako prostředek v boji jednoho rodiče proti druhému slouţit nemŧţe. 6.2. Právní ochrana embryí vs. právo na ochranu rodinného ţivota Skupinu moţných ţadatelŧ o léčbu neplodnosti definují evropské legislativy rozdílně. V zemích s nejpřísnější právní úpravou tato skupina zahrnuje pouze manţelské páry, jinde, jako například v České republice, o asistovanou reprodukci mŧţe poţádat i nesezdaný pár. Zákon o péči o zdraví lidu přitom stanoví pouze podmínku společně podstoupené léčby. Vlivem měnících se tradičních rodinných modelŧ a vzorcŧ rodičovství, které společnost akceptuje, je pak legislativa řady státŧ čím dál liberálnější a vychází vstříc ţádostem ţen bez partnera, případně i lesbických párŧ. Vzhledem k tomu, ţe asistovaná reprodukce je, jako ostatně celá oblast zdravotnictví, povaţována za sluţbu, vztahuje se na ni v rámci zemí Evropské unie obecný reţim volného pohybu sluţeb. Stále častěji tak slýcháme o tzv. reprodukční turistice, kdy neplodné páry, příp. samotné ţeny vyuţívají sluţeb klinik asistované reprodukce v zemích s příznivější právní úpravou nebo tam, kde je to pro ně levnější či jiným zpŧsobem výhodnější. Úvaha o volném pohybu sluţeb vedla i rozhodování britského odvolacího soudu v případu paní Diane Blood v roce 1997. Jednalo se o jednu z prvních kauz, která ve společnosti vyvolala diskusi o přípustnosti oplodnění ţeny bez, resp. proti souhlasu jejího partnera. Manţel paní Blood byl po váţné autonehodě hospitalizován v nemocnici, kde mu také přes to, ţe byl v komatu, lékaři odebrali a pro budoucí vyuţití uskladnili jeho sperma. Pan Blood bohuţel záhy zemřel, nejen s uskladněním, ale ani s pouţitím, a dokonce ani s odebráním spermií proto nikdy nevyslovil souhlas. Nemocnice v souladu s britskou právní úpravou stanovenou 1990 Human Fertilisation and Embryology Act odmítala paní Blood sperma vydat, neboť zákon trvá na podmínce písemné souhlasu muţe, od nějţ sperma pochází. Totéţ vyslovila i Human Fertilisation and Embryology Authority, orgán, který je v Británii pověřen dohledem nad souladem vyuţívání gamet a embryí v asistované reprodukci a výzkumu s právem. Paní Blood však trvala na tom, ţe odmítnutí uskladnění spermií porušuje její práva, neboť některé členské země Evropské unie oplodnění spermiemi mrtvého manţela provádí. Ona jako občanka unie má mít právo sluţeb v takovýchto zemích vyuţít. Aby však bylo moţné vše úspěšně zrealizovat, klinika, na
126
které bylo sperma uskladněno, nejprve musí umoţnit export zdrojŧ, jeţ léčba neplodnosti vyţaduje. Soud prvního stupně její argumentaci odmítl s odkazem na soulad podmínky souhlasu partnera stanovené v 1990 Human Fertilisation and Embryology Act s britským veřejným pořádkem a etickými hodnotami britské společnosti. To jsou okolnosti, jejichţ regulace je ponechána jednotlivým státŧm a mohou proto slouţit zároveň i jako dŧvod pro zamítnutí vydání genetického materiálu mrtvého muţe. Odvolací soud však dal paní Blood za pravdu a rozhodl, ţe právo na zdravotní sluţby v jiném státě unie je paní Blood skutečně garantováno. Vzhledem k tomu, ţe články 59 a 60 SES jsou v Británii přímo vykonatelné, soud rozhodl tak, ţe licence pro vývoz spermií musí být vydána. Díky asistenci belgické kliniky se skutečně paní Blood děti jejího mrtvého manţela narodily. 6.2.1. Šíře pojmu embryo v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie Pro další uvaţování o otázkách právní ochrany embryí se jako zásadní jeví vymezení jeho statutu. Pokusila jsem se jej definovat výše. Bylo však také zmíněno, ţe jednotlivé právní úpravy mohou tento pojem chápat jinak široce. Do debaty o právním statutu embryí před nedávnem přispěl velký senát Soudního dvora Evropské unie svým rozhodnutím v případu Brüstle vs. Greenpeace155. Jednalo se o spor, v kterém Greenpeace ţádalo prohlášení neplatnosti německého patentu, jehoţ majitelem je pan Brüstle. Předmětem jeho patentu je získávání neutrálních progenitorových buněk z embryonálních kmenových buněk a jejich následné vyuţití k léčebným účelŧm. Předmětem rozhodnutí tak byl mimo jiné výklad čl. 6 odst. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/44/ES ze dne 6. července 1998, o právní ochraně biotechnologických vynálezŧ. Toto ustanovení obsahuje text následujícího znění: „Vynálezy se povaţují za nepatentovatelné, pokud by jejich obchodní vyuţití bylo v rozporu s veřejným pořádkem nebo morálkou; vyţití se však za takové nepovaţuje jen proto, ţe je zakázáno právním nebo správním předpisem. Podle odst. 1 se za nepatentovatelné povaţují zejména pouţití lidských embryí pro prŧmyslové nebo obchodní účely“. V podobném smyslu vyznívá i § 2 německého zákona o patentech, v kterém se stanoví, ţe „patent nelze udělit na vynálezy, jejichţ obchodní vyuţití by bylo v rozporu s veřejným pořádkem nebo morálkou; takové vyuţití nelze vyvozovat z pouhé skutečnosti, ţe je zakázáno zákonem či správním předpisem.“ Odst. 2 bod 3 tohoto ustanovení k tomu
155
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z 18. října 2011, sp. zn. C-34/10.
127
doplňuje, ţe „patent nelze udělit především na pouţití lidských embryí pro prŧmyslové nebo obchodní účely.“ Německý právní řád přitom obsahuje definici embrya, a sice v § 8 zákona na ochranu embryí (Embryonenschutzgesetz). Za embryo zákon povaţuje „oplodněné lidské vajíčko, které je od okamţiku spojení jader schopné vývoje, jakoţ i kaţdá buňka odebraná z embrya, nazývaná „totipotentní“, tedy taková, která je schopná se dělit a vyvíjet v jednotlivce, jsou-li splněny další nezbytné podmínky. Od nich je nutno odlišovat buňky pluripotentní, tedy kmenové buňky, které ačkoli jsou schopné se vyvíjet v jakýkoli druh buněk, nemohou se vyvinout v úplné individuum“. Na tomto místě je nutné doplnit, ţe německá právní úprava ochrany embryí je oproti ostatním evropským úpravám v mnoha smyslech přísnější. Hlavním účelem německého zákona na ochranu embryí je zabránění zneuţití technik asistované reprodukce a omezení manipulace s embryi. Při přijímání právní úpravy vedly zákonodárce především obavy z opakování výzkumu na embryích usilujícího o vytvoření dokonalejší rasy, jak tomu bylo v dobách nacistického Německa156 . Oproti jiným právním úpravám je odlišná jiţ samotná struktura německého zákona. Ten taxativně vyjmenovává povolené činnosti, ostatní naopak pod hrozbou přísných trestněprávních sankcí zakazuje, přičemţ u některých činností je trestný i pokus. V Německu je tak trestným umělé oplodnění vajíček k jinému účelu, neţ je otěhotnění ţeny, od níţ vajíčka pocházejí, prodej lidských embryí získaných in vitro nebo odebraných ţeně před uhnízděním v děloze, nebo jejich převod, nabytí či pouţití k jinému účelu, neţ je jejich uchování, jakoţ i vývoj lidských embryí in vitro k jinému účelu neţ otěhotnění. Zakázáno je zde i implantovat neoplodněné ovum nebo oplodnit ovum k jinému účelu, neţ je těhotenství ţeny, která jej poskytla. Tím německý zákon zakazuje realizaci smluv o náhradním mateřství. Za porušení těchto zákazŧ hrozí vedle peněţitého trestu aţ tři roky odnětí svobody. S ohledem na nutnost sjednotit interpretaci pojmu embryo, jak o něm pojednává německé i evropské právo, přerušil německý soud řízení o zrušení patentu. Obrátil se přitom na Soudní dvŧr Evropské unie s ţádostí o zodpovězení předběţných otázek, které jsou pro vydání rozhodnutí zásadní. Pro námi zkoumanou problematiku je klíčovým zejména zodpovězení předběţné otázky, která směřovala do oblasti výkladu pojmu embryo. Německý soud se přitom tázal v tom smyslu, jestli se jedná o všechny vývojové fáze lidského ţivota počínaje oplozením vajíčka, nebo musí být splněny další podmínky, jako je například
156
MELICHAROVÁ, D. Určení a popření mateřství, problematika surogačního mateřství. Zdravotnictví a právo. 2000, č. 7-8, s. 27.
128
dosaţení určité fáze vývoje. Soud se rovněţ tázal, zda se mŧţe jednat o neoplodněná vajíčka, která byla uměle stimulována k dalšímu dělení a vývoji. Soudní dvŧr svou argumentaci začal s tím, ţe pojem embryo je v jednotlivých státech interpretován rozdílně. Tento výklad je ovlivněn poznatky řady vědních disciplín, není však úlohou soudu vyjadřovat se k lékařským nebo etickým otázkám. Úlohou soudu je podat výklad relevantních ustanovení právních norem. Takovýto výklad je přitom nutné sjednotit především s ohledem na moţnosti, které nabízí volný pohyb zboţí a sluţeb a tedy i moţnost výzkum realizovat v zemi s mírnější právní úpravou. Tam, kde není konkrétní pojem definován, má se přihlédnout ke kontextu, v jakém pojem právní úprava pouţívá a ke smyslu a cíli, k jehoţ naplnění právní úprava směřuje. Soudní dvŧr přitom poukazuje na skutečnost, ţe cílem evropské směrnice je sice „podpora investic do oblasti biotechnologie, avšak při vyuţívání biologického materiálu lidského pŧvodu musí být dodrţována základní práva a především lidská dŧstojnost“. Pokud tedy má být hlavním účelem respektování lidské dŧstojnosti, pojem embryo musí být vykládán široce. Senát proto konstatuje, ţe „jelikoţ oplodněním vajíčka mŧţe být spuštěn vývoj lidské bytosti, je nutné kaţdé lidské vajíčko od stádia oplodnění povaţovat za embryo“. Totéţ platí pro neoplodněné lidské vajíčko, do kterého bylo implantováno buněčné jádro ze zralé lidské buňky, a pro neoplodněné lidské vajíčko, které bylo partenogenezí stimulováno k dělení a dalšímu vývoji. Byť v těchto případech nejde o oplodněné vajíčko, vědecký pokrok umoţňuje, aby byl vývoj lidské bytosti spuštěn i v těchto případech. Co se týče přímo jiţ patentovatelnosti postupŧ výzkumu na embryích, soud vychází z předpokladu, ţe udělení patentu implikuje prŧmyslové nebo obchodní vyuţití předmětného postupu. Z toho dŧvodu soud dochází k závěru, ţe „vyloučení patentovatelnosti týkající se pouţití lidských embryí pro prŧmyslové nebo obchodní účely, uvedené v čl. 6 odst. 2 písm. c) směrnice, se vztahuje i na pouţití pro účely vědeckého výzkumu a patentovat lze pouze pouţití k terapeutickému či diagnostickému účelu, k němuţ dochází na lidském embryu a je pro ně prospěšné“. 6.2.2. Příspěvek českých soudů do diskuse o ochraně embryí Status lidského těla a jednotlivých jeho produktŧ se přitom pokusil zhodnotit i Nejvyšší soud České republiky. Šíře právní úpravy asistované reprodukce v podmínkách České republiky je často kritizována. Její základní hranice totiţ nastavuje pouhých několik ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, ke kterým se částečně připojuje Úmluva o lidských 129
právech a biomedicíně, resp. v kontextu daného případu i transplantační zákon. Nebude proto ţádným překvapením, ţe ani judikatura není v těchto otázkách nijak bohatá. Tím spíš, pokud bychom hledali vyjádření soudŧ vyšších instancí posuzující v rámci léčby neplodnosti i míru ochrany embryí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 30 Cdo 2914/2005157 pak alespoň zhodnotilo, jakým statusem jsou nadány genetické materiály, jichţ se při asistované reprodukci vyuţívá. Soud v této kauze vyhověl ţalobě manţelského páru na ochranu osobnosti směřující vŧči zdravotnickému zařízení, v kterém byly zničeny muţské zárodečné buňky zamýšlené k vyuţití v léčbě jejich neplodnosti. U partnera bylo zjištěno rakovinové onemocnění, součástí léčby zde měla být i chemoterapie. Jejím nepříznivým dŧsledkem je bohuţel ztráta plodnosti. Pacient i jeho partnerka si do budoucna přáli další dítě, byť uţ jedno měli. V nemocnici proto došlo k odběru spermatu a jeho zamrazení ve čtyřech vzorcích. Jeden z nich byl předčasně kontrolně rozmraţen, jeden byl zhodnocen jako k vyuţití pro umělé oplodnění naprosto nevyhovující, zbylé dva kvalitativně také očekávání neodpovídaly. K jednomu pokusu o oplodnění přesto došlo, bohuţel neúspěšně. Partneři se proto rozhodli ţalovat nemocnici kvŧli nesprávnému uchovávání spermatu a manipulaci s ním bez vědomí ţalobcŧ. Tím, ţe je po podstoupené chemoterapii partner nadále neplodný, došlo tak i k narušení práva obou partnerŧ na ochranu soukromého a rodinného ţivota. Soud v prvním stupni zásah do práva na soukromý a rodinný ţivot odmítl s tím, ţe o neoprávněný zásah nemŧţe jít v případech, pokud se něco nestalo a rodinná situace ţalobcŧ je shodná s dobou před zmraţením spermatu. Soud se přitom odvolával na hypotetickou úvahu o tom, ţe i při kvalitním uskladnění genetického materiálu by k početí dítěte nemuselo dojít. Vajíčko partnerky bylo skutečně spermií z jednoho ze zmraţených vzorkŧ oplodněno, partnerka přesto spontánně potratila. I pokud by nikdy nedošlo ke zjištění rakovinového onemocnění u partnera, další děti přirozenou cestou nemuseli nikdy mít. Vrchní soud rozhodnutí městského soudu potvrdil, přičemţ se navíc zabýval pojmem osobnostní práva. Ta definoval jako „jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, tvořící celistvost její osobnosti v její tělesné a morální jednotě“. Ze zásahu do osobnostních práv je však vyloučeno to, co jiţ netvoří integritu osobnosti, tedy to, co bylo od osoby odděleno. Proto ani nakládání s ejakulátem není zásahem do osobnostních práv. Nejvyšší soud naproti tomu argumentoval tím, ţe muţský ejakulát jako předpoklad reprodukční schopnosti jednotlivce musí být chráněn stejně jako ostatní části lidského těla bez
157
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2914/2005.
130
ohledu na to, kde se zrovna nachází. Není proto rozhodné, jestli k jeho poškození nebo zničení došlo v okamţiku, kdy jiţ nebyl součástí těla ţalobce, jeho tělesné integrity. Gró argumentace soudu pak spočívá v posouzení otázky, zda zdravotnické zařízení při nakládání s genetickým materiálem poskytnutým za účelem léčby neplodnosti mŧţe narušit osobnost jedince, od nějţ genetický materiál pochází, v její fyzické a morální integritě. To by v dŧsledku znamenalo zásah do osobnostních práv manţelŧ na soukromý a rodinný ţivot ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku. Ten umoţňuje osobě, do jejíhoţ práva na ochranu osobnosti bylo zasaţeno, ţádat o upuštění od neoprávněných zásahŧ, příp. o přiměřené zadostiučinění, resp. o náhradu nemajetkové újmy v penězích, pokud takovéto zadostiučinění nebylo dostačující. Demonstrativní výčet dílčích práv na ochranu osobnosti pak uvádí § 11 občanského zákoníku následovně: „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví, občanské cti a lidské dŧstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevŧ osobní povahy.“ Naprosto zásadní je potom ta část rozhodnutí, kde Nejvyšší soud vyslovuje závěr, ţe „ve všeobecně uznávaném pojetí lidské tělo, jeho část, produkt, jakoţ i genetický materiál, a to i kdyţ byl od těla oddělen, není věcí v právním smyslu.“ Neposkytnutí ochrany proti nepřípustném nakládání s genetickým materiálem v asistované reprodukci by totiţ bylo ve zřejmém rozporu se smyslem ochrany osobnosti, jak ji definuje občanský zákoník. A to i přesto, ţe právní regulace jejího poskytování je tak kusá. Nejvyšší soud tak došel k závěru, ţe pokud byl zásah do reprodukčních schopností jedince proveden non lege artis, tedy protiprávně, „je objektivně zpŧsobilý narušit jeho osobnost v její fyzické a morální integritě, a tím neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv manţelŧ na soukromí a rodinný ţivot ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku.“ 6.2.3. Ochrana embryí ve sporech o přípustnost provedení umělého oplodnění Výše byl popsán příběh paní Blood. Paní Evans se dostala do situace podobné, byť její partner zŧstal na ţivu. V tom bylo také uplatňování jejích nárokŧ vyhrocenější. Kauza Evans proti Spojenému království je i laické veřejnosti velice dobře známá. Pro námi zkoumanou problematiku má však zásadní význam. Neodpustím si zde proto její připomenutí. Co mají příběhy obou zmíněných ţen společné, je touha stát se matkou dítěte. Natallie Evans proto v roce 2000 započala se svým partnerem léčbu neplodnosti na klinice v Bathu. Provedená vyšetření v jejím případě bohuţel potvrdila rakovinotvorné nádory na obou jejích vaječnících. Bylo proto nutné je chirurgicky odstranit. Pro paní Evans zásadní skutečností 131
však byl fakt, ţe se nádor zvětšoval relativně pomalu, proto bylo moţné nejprve z vaječníkŧ odebrat několik vajíček pro následné jejich in vitro oplodnění. Obsahem hodinové konzultace s lékaři byla mimo jiné problematika informovaného souhlasu, který před započetím léčby musí oba partneři udělit. V prŧběhu léčby jej ale zároveň před tím, neţ budou embrya implantována od dělohy pacientky, mohou oba vzít zpět. S ohledem na niţší úspěšnost léčby prováděné odděleným zmrazením neoplodněných vajíček a spermií bylo nutné zamrazit jiţ vytvořená embrya. Paní Evans projevila jisté obavy z tohoto zpŧsobu léčby, neboť vajíčka, která jí lékaři odebrali, byla poslední, které její tělo bylo moţné vytvořit. Kdyby pan Evans vzal svŧj souhlas zpět, vlastní děti by paní Evans nemohla mít, protoţe nebudou k dispozici ţádná vajíčka, která by se mohla oplodnit spermií jiného muţe. Partner paní Evans nicméně ujistil o tom, ţe jiný zpŧsob léčby není nutný, protoţe chce být otcem jejích dětí a ţe se spolu nikdy nerozejdou. Mezi odebráním vajíček, z nichţ bylo 6 úspěšně oplodněno, a jejich vyuţitím však kvŧli regeneraci paní Evans po odstranění vaječníkŧ uběhly dva roky. To, čeho se paní Evans tolik obávala, se bohuţel stalo skutečností. Partneři se nejen rozešli, pan Evans navíc poţadoval zničení všech vytvořených embryí, protoţe s bývalou ţenou dítě mít nechtěl. Zpětvzetí souhlasu k další společné léčbě totiţ na základě právní úpravy klinice zakládá povinnost ţádosti o zničení embryí vyhovět. Z toho dŧvodu ţádala paní Evans soudní cestou vyslovení neplatnosti zpětvzetí souhlasu jejího bývalého manţela. V prvním stupni byla její ţádost zamítnuta s tím odŧvodněním, ţe právní úprava musí zaručovat stejná práva oběma stranám. Stejně jako ţenu nikdo nemŧţe nutit k tomu, aby otěhotněla nebo pokud se tak jiţ stane, v těhotenství pokračovala, stejně tak nelze k témuţ nutit jejího partnera, pokud těhotenství partnerky ještě lze zabránit. Odvolací soud k tomu doplnil, ţe pan Evans souhlasil s tím, ţe s ní podstoupí léčbu, nikoli však s tím, aby s embryi dále nakládala bez ohledu na jeho názor. Pokud takovou moţnost neuzná zákonodárce jako legitimní, nikdo nemá právo jednat proti vŧli genetického rodiče. S odvoláním na porušení článkŧ 8, 12 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ţivot náleţejícího nenarozenému dítěti se paní Evans obrátila na Evropský soud pro lidská práva. Jeho rozhodnutí předcházela dŧkladná analýza britské právní úpravy i její komparace s právními úpravami jiných evropských zemí. Stejně tak významné byly podněty, které přinesla rozhodnutí několika amerických a izraelských soudŧ v obdobných kauzách. Zásadní je ta část britské právní úpravy, obsaţené v jiţ zmiňovaném 1990 Human Fertilisation and Embryology Act, která obsahuje ustanovení týkající se udělování souhlasu k nakládání s gametami a embryi. Takovýto souhlas musí mít písemnou 132
formu. Pacient mŧţe v souvislosti s udělením souhlasu projevit svou vŧli, jak s genetickým materiálem nacházet v případě, kdy se v dŧsledku úmrtí nebo ztráty zpŧsobilosti k právním úkonŧm nebude moci vyjádřit se k jednotlivým fázím léčby. Právní úprava vedle toho výslovně kaţdému přiznává moţnost vzít svŧj souhlas zpět, a to do té chvíle, kdy budou embrya přenesena do těla ţeny nebo pouţita pro výzkumné účely. Velmi zajímavou je komparativní část analýzy právní úpravy, kterou rozhodnutí také obsahuje. Vyplývá z ní, ţe problematika zpětvzetí souhlasu k pokračování ve společné léčbě se v rámci evropských zemí v mnohém rozchází. Například v Maďarsku je moţné, aby s embryi nakládala sama ţena, a to i tehdy, pokud její partner zemře nebo se rozvedou. Pokud se však společně před započetím léčby výslovně nedohodnou jinak. Rakousko a Estonsko připouští staţení souhlasu pouze do momentu, kdy je vajíčko oplodněno spermií. Poté je jiţ opět pouze na úvaze ţeny, jak s takto vytvořeným embryem naloţí. V Německu a Itálii ztrácí momentem oplodnění vajíčka moţnost vzít svŧj souhlas zpět i ţena. Ve Španělsku je případná změna vŧle partnera relevantní, pouze pokud byli oddáni. Výjimku mezi ostatními zeměmi pak tvoří Island, jehoţ právní úprava výslovně stanoví povinnost zničit embrya v případě, ţe se pár rozejde nebo rozvede. Z našeho pohledu stěţejní je problematika ochrany práva na ţivot, jímţ stěţovatelka ve vztahu k povinnosti kliniky zničit vytvořená embrya argumentovala. Evropský soud je v odŧvodnění částí rozhodnutí týkajících se těchto problémŧ tradičně velice stručný. Soud v této souvislosti obvykle pouze konstatuje, ţe právní úprava těchto otázek je úlohou národních legislativ, mezi kterými, dokonce i v rámci evropského kontextu, zatím nebylo dosaţeno konsensu. Základní tezí, která je však evropským úpravám v mnohém společná, je skutečnost, ţe embryo nemŧţe samostatně uplatňovat ţádná práva nebo zájmy. Právo na ţivot, garantované čl. 2, vŧči němu proto aplikovat nelze. Tím spíše v případech, jako je ten paní Evans, tedy tam, kde se oplodněné vajíčko nachází mimo tělo ţeny a ta na jeho přijetí teprve čeká. Proces jeho vývoje v dalších etapách zde ještě zdaleka není nezvratný neboť pouze děloha ţeny nabízí takové podmínky, aby se embryo v lidského jedince postupem času vyvinulo. Hlavní část argumentace soudu tak spočívala v posouzení otázky, zda v souvislosti s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod existuje pozitivní závazek státu zajistit pokračování v léčbě v případech obdobných paní Evans. Tedy tam, kde ţena jiţ započala svou léčbu s cílem porodit geneticky příbuzné dítě a dárce genetického materiálu vzal svŧj souhlas zpět. Byť stěţovatelka uznala nutnost upravit tyto citlivé otázky legislativně, nepřipuštění ţádné výjimky z obecného pravidla nepovaţovala ani za nezbytné 133
ani za vhodné. Poukázala přitom na roli ţeny v procesu léčby neplodnosti, která je v mnohém náročnější, neţ je role muţe, a to nejen fyzicky, ale i emocionálně. Právě emocionální aspekt má pak svŧj význam tam, kde podobně jako u stěţovatelky, neexistuje jiná alternativa, jak počít vlastní dítě. Dle jejího názoru proto není spravedlivé, aby veškeré očekávání, mohla být zmařena jediným právním úkonem jejího bývalého partnera. Ten zároveň nebude nijak odpovědným za své dřívější jednání a úmysly, o jejichţ ryzosti stěţovatelku opakovaně přesvědčoval. Nutné je podle ní zároveň poukázat na základní účel reprodukční medicíny, kterým je nabízet řešení těm, kteří by jinak byli neplodnými. Pokud tedy soud zničení embryí povolí, stěţovatelka navţdy zŧstane bez vlastních dětí, byť jí lékaři dokáţí pomoci a účel asistované reprodukce tak naplnit. Soud posuzoval soulad čl. 8 v kontextu správného vyváţení zájmŧ veřejných, tedy státu a zájmŧ konkrétního jedince. Současné technické moţnosti uchovávání zmrazených vajíček, spermií, ale i jiţ vytvořených embryí, vytváří stále větší prostor mezi oplodněním v prŧběhu sexuálního styku a umělého oplodnění. Tím vznikají dlouhé časové prodlevy mezi jednotlivými fázemi umělého oplodnění a také větší prostor pro případné zneuţití genetického materiálu k účelŧm, k nimţ nebyl odebrán. Z toho dŧvodu lze nejen ospravedlnit, ale dokonce i doporučit legislativní úpravu situací, které v prŧběhu plynutí času mohou nastat. V závěru pak Soud zkonstatoval, ţe jakkoli chápe pohnutky stěţovatelky, musí rozhodnout stejně jako všechny soudy, které případ posuzovaly před ním. Právo stěţovatelky na respektování jejího rozhodnutí stát se rodičem tedy nemŧţe převáţit právo jejího bývalého partnera na to nemít s ní vlastní dítě. Soud uznal, ţe je moţné, aby kaţdý stát upravil tento problém odlišně, předmětem jeho posuzování v této kauze nicméně byla skutečnost, jestli britská právní úprava překročila rámec, který jí stanoví čl. 8 Úmluvy. V poměru 13 soudcŧ ku 4 bylo rozhodnuto, ţe k porušení čl. 8 nedošlo. 6.2.4. Rozsah práva na ochranu rodinného ţivota v argumentech izraelských soudů Téměř totoţný skutkový stav se stal předmětem posuzování izraelského Nejvyššího soudu v případu Nachmani v. Nachmani. Manţelŧm Nachmani lékaři nabídli poslední šanci k početí geneticky „vlastního“ dítěte, kdy opět došlo ke splynutí vajíček a spermií a zamrazení vytvořených embryí. Vedle toho však bylo nutné vyuţít i pomoci náhradní matky z Kalifornie. Na rozdíl od britského soudu, zde v prvním stupni soud přikázal klinice embrya vydat s tím odŧvodněním, ţe tak jako při oplodnění přirozenou cestou, analogicky i u
134
umělého oplodnění po splynutí vajíček se spermií jiţ muţ nemá moţnost vzít svŧj souhlas ke zplození dítěte zpět. Pětičlenný senát Nejvyššího soudu došel k závěru opačnému. Postavil se za právo muţe nebýt nucen stát se proti své vŧli rodičem dítěte. Rozhodl, ţe tak, jak nikdo nemŧţe k rodičovství nutit ţenu, stejně tak při vyuţití metod asistované reprodukce není moţné jakýkoli tlak vyvíjet na potenciálního otce. Analogicky britské kauze, do doby, kdy dojde k přemístění embryí do dělohy ţeny, je nutné trvat na souhlasném stanovisku obou stran. Stanovisko malého senátu Nejvyššího soudu však bylo opět přehodnoceno jedenáctičlenným velkým senátem. Ten své rozhodnutí spíše neţ na zásadách závazkového práva postavil na principech „spravedlnosti, morálky a hodnoty ţivota“. Tyto hodnoty v případě Ruthi Nachmani, pro kterou zmraţená embrya znamenala poslední šanci za geneticky příbuzného potomka, musí převáţit nad újmou, kterou vynucené rodičovství mŧţe znamenat pro jejího bývalého manţela. Právo na ochranu rodinného ţivota bylo ještě dále rozšířeno v případě ţádosti manţelŧ Rachel a Yaakova Cohenových, kterým palestinský voják zabil dvacetiletého syna, rovněţ vykonávajícího vojenskou sluţbu. Syn byl v komatu převezen do nemocnice, kde jeho rodičŧm personál nastínil moţnost odebrat a uskladnit chlapci sperma, pokud celý zákrok proběhne v řádu několika hodin po smrti. Manţelé Cohenovi této moţnosti vyuţili, přičemţ vzhledem k tomu, ţe jejich syn nebyl ţenatý ani neměl ţádnou stálou partnerku, zveřejnili v tisku výzvu s cílem najít vhodnou ţenu, která by se nechala oplodnit spermiemi jejich syna a porodila jim vnouče. Vzápětí po zveřejnění výzvy byla vydána směrnice, která umoţňovala oplodnění ţeny spermií jejího mrtvého manţela, pokud prokáţe, ţe si narození dítěte přál. Směrnice však výslovně zakazovala, aby takovýto zákrok ţádali rodiče zemřelého. Cohenovi však spoléhali na to, ţe rozhodnutí izraelských soudŧ se v mnohém rozchází a těţko v nich vypozorovat jednotící tendenci158. Předpokládali proto, ţe i v jejich případě soud povolí výjimku. Doloţili videonahrávku, na které se jejich syn vyjádřil, ţe by jednou rád měl rodinu, přičemţ tvrdili, ţe zaloţení rodiny bylo jeho největším přáním. Zajištění toho, ţe syn vlastní rodinu skutečně zaloţí. proto cítili jako svou největší povinnost. Soud zároveň ujistili, ţe svou budoucí roli omezí pouze na tu prarodičovskou. Po několika letech soudních sporŧ jim pak soud povolil, aby ze zhruba čtyřiceti přihlášených ţen vybrali matku pro své vnouče. 158
CHABIN, M. Israeli parents unable to harvest dead son’s sperm, court decides. jweekly.com z 5. 12. 2003 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z http://www.jweekly.com/article/full/21217/israeli-parents-unable-to-harvest-deadson-s-sperm-court-decides/. Autorka uvádí, ţe v prŧběhu posledního desetiletí se jednalo o zhruba deset případŧ.
135
Na rozhodnutí nyní čeká i další kauza z izraelského právního prostředí. Před časem tam byla v dŧsledku dopravní nehody smrtelně zraněna sedmnáctiletá dívka. Se znalostí příběhu manţelŧ Cohenových poţádali i její rodiče lékaře, aby dívce odebrali vajíčka, která by následně mohla být oplodněna spermiemi anonymního dárce. Dítě měla donosit, porodit a vychovávat bezdětná teta dívky. Právní zástupkyně jejich rodičŧ argumentuje tím, ţe pokud se jim podaří prokázat, ţe dívka dítě chtěla mít, závěr soudu by měl být jednoznačný. Její stanovisko však řada odborníkŧ relativizuje. Jedná se především o autory pocházející z amerického prostředí, kde se podobná kauza také řešila, ovšem s negativním závěrem. Rodina 36-ti leté ţeny, které zemřela v dŧsledku ucpání cév krevní sraţeninou během interkontinentálního letu, spoléhala na to, ţe američtí lékaři udrţují těhotné ţeny v komatu na přístrojích do té doby, dokud se dítě nenarodí. Zde je však situace v mnohém jiná. Ţena zatím těhotná nebyla a ani není zřejmé, jestli by někdy chtěla být. Hlavně ale, jestli by chtěla mít dítě, které nikdy neuvidí. Vzhledem k věku Američanky a skutečnosti, ţe před smrtí brala hormonální antikoncepci, soud ţádost její rodiny zamítl. Věk je také základním problémem, na který naráţí rodina v Izraeli. Laurie Zolothová, profesorka bioetiky z Illinois k tomu v diskusi na americkém medicínském serveru MedPage Today dodává, ţe „ve světě, kde tisíce uţ narozených dětí umírají hladem, je otázka, zda mají být nákladné prostředky pouţívány k vytvoření jednoho dítěte tímto zpŧsobem, neetická.“159 6.2.5. S. H. a ostatní proti Rakousku Jedním z posledních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v oblasti asistované reprodukce je případ S. H. a ostatní proti Rakousku160. Jednalo se o stíţnost dvou rakouských párŧ, které namítaly diskriminační charakter rakouské právní regulace asistované reprodukce. Ta sice umoţňuje umělé oplodnění in vitro, mimo tělo ţeny, zakazuje ovšem, aby byl v jeho rámci pouţit darovaný genetický materiál. Dárcovství spermatu se přitom výjimečně připouští, ovšem výhradně jako součást metody oplodnění umělou inseminací, nikoliv jako součást metody in vitro, při níţ dochází v laboratorních podmínkách ke spojení muţských a ţenských pohlavních buněk a k následné manipulaci s embryi.
159
TUČEK, J. Smí mít mrtvá ţena dítě? Hlavu si lámou lékaři, etici, právníci. xman.cz z 9. 9. 2011 [cit. 201109-09]. Dostupné z http://xman.idnes.cz/smi-mit-mrtva-zena-dite-hlavu-si-lamou-lekari-etici-i-pravnici-pt5/xman-styl.aspx?c=A110831_110934_xman-styl_fro. 160 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 1. dubna 2010 ve věci S. H. a ostatní proti Rakousku, stíţnost č. 57813/00.
136
Taková právní úprava je podle stěţovatelŧ diskriminační, porušuje čl. 14 ve spojení s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S takovýmto závěrem nesouhlasil rakouský Ústavní soud, který případ rovněţ posuzoval. Cílem zákonodárce bylo podle něj najít takové řešení, „které by vyváţilo kolidující zájmy lidské dŧstojnosti, práva reprodukce a zájmy dítěte.“ Tím se dle jeho názoru ospravedlňuje připuštění pouze takových metod asistované reprodukce, které nejsou příliš sloţité a nevzdalují se přirozeným prostředkŧm početím. Tedy takových metod, kde zásah lékařŧ nevyţaduje vyuţití darovaného genetického materiálu, který by přirozeně vyuţit nebyl. Ostatní metody asistované reprodukce se totiţ dle názoru rakouského Ústavního soudu mohou dotýkat etických a morálních hodnot společnosti, coţ vyvolává závaţné otázky ohledně zdraví a práv počatých dětí. Ty dnes s sebou bohuţel zároveň nesou riziko komercionalizace a výběrové reprodukce. S ohledem na princip přiměřenosti proto dle názoru rakouského Ústavního soudu zvolená právní úprava asistované reprodukce diskriminační není. Vláda Spolkové republiky Německo, která ve věci intervenovala, vznesla argument rozdělení jednoty mateřství mezi genetickou matku a ţenu, která dítě porodí. Tak jako historicky byla jednota těchto dvou faktorŧ, které se na stvoření dítěte podílí, vţdy nedělitelná, je oprávněné poţadovat, aby zŧstala zachována i dnes. Přestoţe metody asistované reprodukce její rozdělení umoţňují. Německý zákonodárce přitom argumentuje i sebeidentifikací dítěte, pro kterou je vztah mezi matkou a dítětem určující. Pokud jednotlivé aspekty oddělíme, pro dítě to mŧţe mít závaţné dŧsledky s vazbou na jeho budoucí zdárný vývoj. Evropský soud pro lidská práva došel ve své analýze právní úpravy asistované reprodukce
v
jednotlivých
evropských
zemích
k závěru,
ţe
jednotný
přístup
k aplikovatelnosti dílčích metod téměř úplně absentuje. I za tohoto stavu je však nutné vycházet ze skutečnosti, ţe diskriminační zacházení s ţadateli o léčbu neplodnosti v ţádném případě přípustné není. S ohledem na problematiku ochranu embryí je stěţejní ta část rozhodnutí, kde soud stanoví, ţe vyuţití analogie s principy přirozené reprodukce, na kterou poukazovaly námitky vlády Spolkové republiky Německo, je dnes ve snaze nastavit legislativně mantinely asistované reprodukci pouţitelná pouze omezeně. Byť v otázkách právní regulace těchto problémŧ panuje v rámci evropských zemí značná míra nejistoty, na principy přirozené reprodukce se skutečně lze odvolávat pouze omezeně. Stejná nejistota panuje i v otázkách práv a povinností osob podílejících se na asistované reprodukci a stejně tak míry ochrany náleţející lidskému embryu nebo nenarozenému dítěti. Soud přitom zdŧrazňuje, ţe význam 137
výzkumu prováděného na embryích je nepopiratelný, ovšem šíře jeho praktické realizace vţdy musí být vyvaţována s ohledem na ochranu lidského plodu. Na základě posouzení příběhŧ obou stěţovatelŧ soud poznamenává, ţe aby rozdílné zacházení s jednotlivci nebylo diskriminační, musí být rozumně odŧvodněno. Musí zároveň sledovat legitimní cíl a zachovávat rozumnou přiměřenost mezi prostředky a zamýšleným cílem. V otázkách asistované reprodukce je přitom mimořádně významné chápat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod jako ţivý nástroj, který musí být vykládán v kontextu současných podmínek. Na druhou stranu, i kdyţ se společenské podmínky vyvíjí a v jednotlivých evropských státech, nepanuje jednotná právní úprava, neznamená to, ţe zákonodárce mŧţe zvolit jakoukoli právní regulaci asistované reprodukce bez ohledu na dŧsledky, které to mŧţe mít na případné příjemce léčby. Tedy bez ohledu na to, zda nastavení těchto podmínek mŧţe být pro neplodné páry diskriminační. Aby rakouská právní úprava asistované reprodukce nebyla diskriminační, musela by rozšířit skupinu metod asistované reprodukce i o ty, které připouští dárcovství pohlavních buněk. Druhou moţností by pak byl úplný zákaz asistované reprodukce bez výjimek. Co se týče argumentu zachování co nejvyšší míry analogie s přirozenou reprodukcí, nepovaţuje soud tuto námitku za relevantní. Rodičovský právní vztah mŧţe být vedle porodu dítěte zaloţen i adopcí, kterou rakouská právní úprava připouští. Tím se totiţ uznává skutečnost, ţe k začlenění dítěte do rodinných vazeb mŧţe dojít i jinak, neţ početím přirozenou cestou a následně porodem matkou. Matkou je přitom myšlena ţena, od níţ pochází genetická výbava a zároveň má zájem o dítě nadále pečovat. 6.2.6. Ochrana embryí vs. volba pohlaví dítěte Podobně jako asistovaná reprodukce, i prediktivní genetická diagnostika skýtá jistá úskalí. Podrobně o nich bylo pojednáno výše. Nesporným přínosem metod prediktivní genetické diagnostiky je schopnost poměrně přesně odhalit riziko vzniku dědičné choroby. Mohou zároveň upozornit na riziko některých méně závaţných onemocnění a určit pohlaví dítěte, které se z embrya vyvine. Na těchto dvou moţnostech uţ však odborná veřejnost vidí především jejich negativa. Vyuţili jich nicméně Alan a Louise Mastertonovi, kterým nešťastnou náhodou zemřela jejich tříletá dcera. Protoţe měli čtyři syny a přáli si znovu holčičku, poţádali o vydání povolení k tomu, aby lékaři mohli zvolit z embryí, které měli k dispozici, takové, z něhoţ se narodí dívka. Obrátili se proto na Human Fertilisation and Embryology Authority 138
s ţádostí o vydání souhlasného stanoviska, na základě kterého by mohli podstoupit léčbu na některé z britských klinik asistované reprodukce. Ty však obecně podobné sluţby nenabízí. Human Fertilisatin and Embryology Authority je nezávislým orgánem, jehoţ 21 členŧ je vybíráno vedle lékařŧ a specialistŧ na problematiku asistované reprodukce i z řad laické veřejnosti. Laikŧ přitom musí být v komisi zastoupena minimálně polovina. V současné době je členem například kněz, účetní, novinář nebo sociální pracovník. Komise se snaţí mírnit nadšení společnosti z nových trendŧ, které asistovaná reprodukce nabízí. Členové komise k tomu podotýkají, ţe kdyţ se s léčbou neplodnosti začínalo, smyslem bylo pomoci neplodným párŧm, které touţily po kompletní rodině. V polovině 90. let se však objevily nové trendy, klienti dnes ţádají zmraţení vajíček a spermií, oplodnění odkládají na pozdější dobu, objevují se i ţádosti o oplodnění spermiemi mrtvého manţela. Z prosté léčby neplodnosti se rozhodování komise posunulo směrem, kdy se členové stále častěji musí radit s vlastním svědomím161. Human Fertilisatin and Embryology Authority se k problematice volby pohlaví staví odmítavě, přičemţ vychází z většinového názoru britské společnosti. Vyjádřila se v tom smyslu, ţe „aby státní úřad zastával politiku, která nevychází z názoru britské veřejnosti, musela by změna jeho postoje být podmíněna prokazatelnými výhodami volby pohlaví zaloţené výhradně na sociálních dŧvodech,... Jakkoli mohou být jednotlivé motivy ţadatelŧ o provedení selekce embryí na základě pohlaví morálně akceptovatelné, není moţné ani ţádoucí, aby jim to bylo prakticky umoţněno162. Tzv. vybalancování dětí v rodině podle pohlaví se však pro Human Fertilisation and Embryology Authority do budoucna zdá nejpřijatelnějším případem, kdy volbu pohlaví dítěte povolit bez ohledu na jakoukoli genetickou zátěţ. V rodinách, kde jsou jiţ dva chlapci a ani jedna dívka nebo naopak dvě dcery a ani jeden syn, je do budoucna selekce embryí myslitelná. Odborníci však upozorňují na rizika, která z toho mohou pro společnost plynout. V evropském prostředí se zřejmě nebude jednat o nijak časté případy, chlapci ani dívky nejsou obecně nijak preferováni oproti druhému pohlaví. V asijském prostředí je nicméně velice silně zakořeněná preference chlapcŧ163. V kaţdém případě, rozšířené balancování pohlaví v rodině mŧţe vést ke sníţení počtu 161
KOERNER, B., I. Embryo Police. Wired Magazine. Issue 10.02, February 2002 [cit. 2011-06-13]. Dostupné z http://www.wired.com/wired/archive/10.02/biotech.html. 162 HUMAN FERTILISATION AND EMBRYOLOGY AUTHORITY. Sex Selection: Options For Regulation. A report on the HFEA's. 2002-03 review of sex selection including a discussion of legislative and regulatory options. London: Human Fertilisation and Emryology Authority, 2003, s. 34. 163 KANELLOPOULOU, N. Sex selection: Options for regulation. SCRIPT-ed, Volume 1, Issue 1, March 2004, s. 221 [cit. 2011-06-13]. Dostupné z http://www.law.ed.ac.uk/ahrc/script-ed/docs/sexselection.pdf.
139
narozených dětí, přičemţ výzkumy ukazují, ţe ţeny, které jiţ mají dvě děti stejného pohlaví, usilují o narození dítěte třetího častěji oproti ţenám, které mají dceru a syna164. Směrnice regulující činnost Human Fertilisation and Embryology Authority přikazují jejím členŧm zohlednit vţdy zájmy všech stávajících členŧ rodiny, na prvním místě jiţ narozených dětí. Ve svých závěrech o obecné nepřípustnosti selekce embryí na základě pohlaví tak vycházejí z předpokladu, ţe rodiče mohou mít k dítěti vytouţeného pohlaví jiný vztah, neţ k ostatním dětem, coţ mŧţe zásadním zpŧsobem vztahy uvnitř rodiny narušit. Přes obrovské pokroky, kterých se v embryologii a s ní souvisejícím výzkumu daří dosahovat, existuje navíc zhruba desetiprocentní šance, ţe pohlaví dítěte bude určeno nepřesně. Jakým zpŧsobem mŧţe zklamání z tohoto neúspěchu vztah rodičŧ a dítěte ovlivnit, je významným argumentem, který volá po tom být vŧči volbě pohlaví opatrní165. Na základě těchto argumentŧ Human Fertilisation and Embryology Authority ţádost manţelŧ Mastertonových zamítla. Přislíbila jim však, ţe pokud najdou kliniku, která bude ochotná závěr o nepřípustnosti léčby zpochybnit, mŧţe poţádat o poskytnutí licence k léčby a provedení selekce embryí. Celá kauza tak mŧţe být přehodnocena znovu. Manţelé takovou kliniku hledali marně, rozhodli se proto, ţe léčbu podstoupí na soukromou kliniku v Itálii. Paní Masterton tam byla odebrána tři vajíčka, dvě z nich bohuţel nebyla pro léčbu vhodná. Jedno vajíčko se podařilo úspěšně oplodnit, lékaři však u něj zjistili muţské pohlaví, bylo proto darováno neznámému italskému páru pro jejich potřeby. Přesto, ţe britská společnost není vŧči volbě pohlaví tolerantní a tyto případy zakazuje i Úmluva o lidských právech a biomedicíně, manţelé Mastertonovi v dŧsledku negativního výsledku své léčby začali uvaţovat o právních krocích vedených proti rozhodnutí komise. Základním problémem je podle nich neprofesionalita členŧ komise, z které vychází jednotlivá její doporučení a stanoviska. Pomyslnou brzdu v překotném rozvoji jednotlivých metod asistované reprodukce přitom povaţují spíše za překáţku. Lze zajisté pochopit argumenty rodičŧ, kterým se jiţ narodili čtyři chlapci a chtěli by mít alespoň jednu dceru. Tím spíš, pokud jim věda nabízí moţnost zvolit z vytvořených embryí to, z kterého se s devadesátiprocentní jistotou narodí dívka. Vzhledem k tomu, ţe je v Británii zakázána selekce embryí, nikoliv však spermií, nabývají debaty o přípustnosti vybalancování pohlaví v rodině stále na síle. Odborníci se pokouší najít takové řešení, které by vyšlo vstříc rodičŧm a zároveň zabránilo zdravotním rizikŧm, které z celého procesu
164
PARLIAMENTARY OFFICE OF SCIENCE AND TECHNOLOGY. Sex selection. Postote, July 2003, Number 198, s. 3 [cit. 2011-09-23]. Dostupné z http://www.parliament.uk/documents/post/pn198.pdf. 165 Tamtéţ, s. 4.
140
mohou plynout. Předním hlediskem by měl být především zájem dítěte, který dle mého názoru stále stojí značně v pozadí. Jen těţko si představím situaci, v které se manţelé Mastertonovi ocitli. Dojmu, ţe dívka se má narodit výhradně pro splnění jejich představy o ideální rodině se však zbavit nedokáţu. Předmětem úsilí lékařŧ zde nemá být realizace práva manţelŧ Mastertonových na rodinný ţivot, ale porození dítěte s předem určenými vlastnostmi. Dŧvodem, proč lidé přivádí na děti svět, je láska, která by měla být bezpodmínečná. Nezáviset tedy na tom, jestli se narodí dívka nebo chlapec, jestli bude mít světlé nebo tmavé vlasy, modré nebo zelené oči. Všechny tyto znaky dotváří osobnost dítěte, do které rodiče nemohou takto významným a umělým zpŧsobem zasáhnout. V případě manţelŧ Mastertonových jsme se pohybovali spíše v rovině teoretických úvah, které nabízela Human Fertilisation and Embryology Authority, případně odborná veřejnost. Vrátím se však nyní ke zhodnocení argumentŧ, které k problematice ochrany embryí vyslovily jednotlivé soudní instituce. Ve všech naznačených rozhodnutích, byť z rozdílné míře, řešil soud zároveň otázku zájmŧ dítěte, které by se mělo v dŧsledku umělého oplodnění narodit. Z tohoto pohledu je zásadní ta část rozhodnutí v případu Evans proti Spojenému království, kde soud konstatuje, ţe existuje rozdíl mezi přirozeným početím v prŧběhu sexuálního styku a oplodněním in vitro. Zatímco v prvním případě je proces zplození dítěte nezvratný, v tom druhém existuje významná časová prodleva. Proces je tím pádem i více náchylný vŧči moţnému zneuţití. Zatímco v prvním případě je jiţ embryo součástí lidského pokolení, v druhém nic víc neţ genetický materiál. V dŧsledku pokroku vědy a genetického inţenýrství je však nutné bránit jeho moţnému zneuţití i zde. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva není v těchto otázkách obsáhlá a těţko v ní hledat nějaká jednotná teoretická východiska. Co uvedená rozhodnutí spojuje, je nicméně skutečnost, ţe předmětem posuzování v nich byly otázky, v jejichţ úpravě neexistuje v rámci evropských zemí konsensus. To dává jednotlivým státŧm širší moţnosti pro volbu jejich právní regulace, samozřejmě s omezením spočívajících v principu proporcionality. Z uvedeného vyplývá, ţe k porušení práva garantovaného Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod mŧţe dojít, i pokud v dané oblasti neexistuje mezi evropskými zeměmi obecný konsensus. Tato situace však na druhou stranu přináší i velkou míru právní nejistoty, co se výsledku sporu týče. Absence systémového přístupu je to, co rovněţ analyzovaná rozhodnutí spojuje. To se týká i další skutečnosti, která v rozhodování Evropského soudu pro lidská práva měla svŧj 141
význam, bohuţel však naprosto okrajový, a sice zájem dítěte, o jehoţ narození stěţovatelé usilovali. Z odŧvodnění judikátŧ se tak dozvíme, zda rozhodnutí dotčených orgánŧ byla, resp. nebyla diskriminační vŧči stěţovatelŧm. Jaké prostředky by pro právní úpravu dané problematiky volil sám soud, jiţ zřejmé není. Z našeho pohledu zásadní otázku pak soud neřeší vŧbec. Odpověď na otázku, jaký dopad by vše mohlo mít na dítě, jehoţ narození je cílem stěţovatelŧ, budeme hledat marně. 6.3. Problematika instrumentalizace dítěte na příkladu smluv o náhradním mateřství V argumentaci Evropského soudu pro lidská práva je tedy pro rozlišení statutu embrya v obou naznačených souvislostech zásadní skutečností to, zda se nachází uvnitř těla matky nebo nikoli. Jde o přirozenou skutečnost, která činí z dalšího vývoje embrya nezvratný proces, nebude-li ukončen interrupcí nebo samovolným potratem. Právě tato přirozenost dává také základ určení právního vztahu mezi dítětem a ţenou, která jej porodí. Jedná se ale zároveň o skutečnost, která je právě díky náhradnímu mateřství relativizována. To, kdo je matkou dítěte, je zde proto zcela zásadní. O tom, jak sloţité je zodpovědět si tuto otázku, nás přesvědčí jednotlivé kauzy v následující části. Byť s podobným skutkovým stavem, často skončily s opačným výsledkem. Vybrané judikáty souvisí se zřejmě nejcitlivějším a nejspornějším momentem náhradního mateřství, a sice s posuzováním právní vymahatelnosti plnění, ke kterým se strany zavázaly ve smlouvě. Právě tato problematika má také klíčový význam pro uvaţování o zvěcňování dítěte. Těţko se v souvislosti s úvahami o obsahu smluv oprostit od otázky, co je jejich předmětem. Dítě bylo postupným vývojem ve společnosti definitivně uznáno na subjekt práv, jak by tedy mohlo být objektem, o němţ se bude uzavírat dohoda. Jak je moţné, ţe obě smluvní strany budou vyjednávat o ceně, kterou objednatelé zaplatí. Jak si vysvětlit, ţe tento předmět kontraktu mŧţe objednatel odmítnout, vyskytnou-li se vady? Tvrzeným předmětem smlouvy je poskytnutí sluţby spočívající v porození a předání dítěte. Bude to ale pro dítě, aţ se dozví, ţe na svět nepřišlo úplně standardním zpŧsobem, dostatečné a uspokojivé vysvětlení? Většina judikátŧ, kterým se nyní v detailech chci věnovat, pochází z amerického právního prostředí. Úprava rodinněprávních otázek se mezi jednotlivými státy USA liší, ze zpráv, které proudí minimálně z prostředí mediálně známých osobností, však lze soudit, ţe náhradní mateřství je zde obecně akceptovaným zpŧsobem obstarání si vlastního dítěte. I v profilech zahraničních hvězd se relativně běţně setkáváme s tím, ţe jejich nejmladší dítě se 142
narodilo náhradní matce. Soudy tak řeší jen ty případy, v kterých nedojde k dobrovolnému splnění závazkŧ, které na sebe smluvní strany vzaly. 6.3.1. Baby M case Naprosto stěţejním judikátem, poukazujícím na tento základní problém, který smlouvy o náhradním mateřství provází, je tzv. Baby M case, první americký judikát z roku 1986. Mary Beth Whitehead, vdaná ţena a matka dvou dětí tehdy souhlasila s tím, ţe se nechá oplodnit spermií pana Sterna a vzápětí po porodu dítě předá do péče otce a jeho manţelky, za coţ jí manţelé Sternovi zaplatí 10.000 dolarŧ. Paní Whitehead se vedle toho zavázala nepodstoupit interrupci (s výjimkou zjištěných fyzických abnormalit nebo na přání pana Sterna po provedeném genetickém testování). Pan Whitehead jako manţel náhradní matky v kontraktu vyjádřil svŧj souhlas s celým procesem, prohlásil, ţe rozumí podstatě jejich závazku a zavázal se k převodu svých rodičovských práv. Paní Stern smluvní stranou nebyla, hovořilo se o ní pouze jako o manţelce pana Sterna a budoucí matce dítěte. Holčička se narodila v březnu roku 1986. Paní Whitehead ji sice Sternovým předala, po několika dnech však manţele naprosto zoufalá navštívila a prosila, aby jí na pár dnŧ umoţnili poslední rozloučení s dcerou, vyhroţovala přitom sebevraţdou. Kdyţ Sternovi její ţádosti vyhověli, odmítala samozřejmě holčičku vrátit, vyhroţovala navíc, ţe pokud se Sternovi obrátí na soud, uteče s ní. Manţelé Sternovi si nicméně u soudu opatřili předběţné opatření, na základě kterého jim přechodně příslušelo právo o malou Melissu (odtud Baby M, paní Whitehead ji později pojmenovala Sara) pečovat. Paní Whitehead se však podařilo uprchnout na Floridu, kde jí policie dítě odebrala aţ na konci července 1986 během její hospitalizace v nemocnici. V řízení u soudu prvního stupně namítal advokát Whiteheadových, ţe paní Stern nebyla neplodná, ţe si jen snaţila zachovat pozici v práci. Zdŧraznil, ţe pokud budeme trvat na vynutitelnosti smlouvy, necháme tím jednu vrstvu Američanŧ zneuţívat vrstvu druhou. „A vţdy to bude ţena sanitáře, která bude nosit dítě pro pediatričku.“ V březnu 1987 však soud v New Jersey rozhodl, ţe smlouva byla platně uzavřena a jako platná zakládá smluvním stranám povinnosti, které je nutné plnit. S odkazem na nejlepší zájem dítěte soud povolil manţelŧm Sternovým, aby Melissu adoptovali. Paní Whitehead proto musela přestat kojit, soud jí povolil pouze dvě hodinové návštěvy kaţdý týden. Tento závěr většinu komentátorŧ
143
překvapil166, málokdo čekal, ţe soudce odejme paní Whitehead veškerá její mateřská práva na základě pouhého smluvního závazku. Předmětem komentářŧ se stala úvaha nad tím, jestli slib daru ţivota mŧţe být právně vynutitelný. Bylo navíc nanejvýš pravděpodobné, ţe kdyby Melissu Sternovým po porodu nikdy nepředala a situace nebyla vyhrocená výhruţkami ohledně sebevraţdy a únosŧ, závěr by byl přesně opačný. Po roce však vydal své rozhodnutí i Nejvyšší soud New Jersey, který naopak judikoval, ţe: „smlouva o náhradním mateřství, kde se ţena, která dítě porodí, nezrušitelně zaváţe za úplatu vzdát svého dítěte, je neplatná a právně nevynutitelná.“ Soud přitom uvedl, ţe nelze souhlasit s tím, aby perfektně zpŧsobilé matce bylo přikázáno vzdát se svého dítěte a aby byla trestána za to, ţe tak neučinila. Smlouva uzavřená v případu Baby M je tedy neplatná, ţádná práva paní Whitehead vŧči Melisse převedena nebyla, právně proto zŧstává její matkou. V nejlepším zájmu dítěte nicméně bylo, aby zŧstalo v péči Sternových, na které si do vydání rozhodnutí zvyklo. Paní Whitehead však soud přiynal právo stýkat se s ní, a sice dvakrát týdně v odpoledních hodinách, kaţdý druhý víkend a 2 týdny o prázdninách. V dŧsledku bylo v New Jersey zakázáno uzavírat další dohody mimo případy dobrovolných náhradních mateřství bez úplaty a se zachováním práva matky změnit svŧj názor. 6.3.2. Johnson v. Calvert Obdobný základ měl kalifornský případ z roku 1990. Manţelé Crispina a Mark Calvertovi tehdy uzavřeli smlouvu s Annou Johnson, která slíbila porodit dítě vzniklé ze spermie a vajíčka manţelŧ Calvertových, a to za 10.000 dolarŧ. První spory se mezi stranami smlouvy objevily jiţ v prŧběhu těhotenství, kdy Calvertovi zjistili, ţe Anna prodělala několik potratŧ. Anna navíc trvala na vyplacení slíbené odměny předem, jinak hrozila, ţe dítě nepředá. To Calvertovi přimělo k tomu, aby podali ţalobu na určení svého rodičovství. I Anna podala obdobnou ţalobu. V květnu 1993 potvrdil Nejvyšší soud Kalifornie rozhodnutí soudŧ niţšího stupně, které se shodly na tom, ţe rodiči dítěte jsou manţelé Calvertovi a paní Johnson ţádná práva nenáleţí. Jednalo se o první případ, v kterém soud v poslední instanci uznal platnost smlouvy o náhradním mateřství a přikázal na jejím základě plnění. Soud přitom posuzoval soulad smlouvy o náhradním mateřství s občanským pořádkem. Jako základ pro určení mateřství vyhlásil úmysl a zájem dítě vychovávat. Podle 166
STEINBOCK, B. Surrogate Motherhood as Prenatal Adoption. Journal of Medical Ethics. 1998, 24(6), s. 389.
144
kalifornského zákona o rodině mŧţe ţena prokázat svŧj mateřský vztah jedním ze tří zpŧsobŧ: narozením dítěte, dŧkazem genetického příbuzenství s dítětem nebo adopcí. Vzhledem k tomu, ţe u obou ţen byl přítomný jeden z uvedených zpŧsobŧ a určení dvou matek vŧči dítěti v tomto případě není moţné, přednost dostala paní Calvert jako ta z nich dvou, která měla primární úmysl dítě vychovávat. Paní Johnson sice namítala rozpor smlouvy s veřejným pořádkem, který spatřovala v kriminálním kontextu plateb přijatých v souvislosti s adopcemi, dle názoru soudu však šlo o platbu za poskytnuté sluţby, nikoliv adopci. Vzhledem k tomu, ţe veškeré sluţby, které během těhotenství Anna poskytla, byly dobrovolné, nikdo ji k podstoupení těhotenství nenutil, smlouva se veřejnému pořádku nepříčila. 6.3.3. Malahoff v. Stiver Rozhodnutím, které nám pomŧţe ilustrovat skutečnost, ţe nevynutitelnost smluv o náhradním mateřství platí i v opačném směru, tedy ţe nelze ţádat po neplodném páru, aby narozené dítě do své péče skutečně přijal, je případ Malahoff v. Stiver. Judy Stiver tehdy souhlasila s tím, ţe se za 8.500 dolarŧ nechá oplodnit spermií pana Malahoffa, donosí a porodí mu dítě, které bude tímto zpŧsobem počato. On také bude jediným člověkem, který bude moci rozhodnout o ukončení těhotenství paní Stiver, objeví-li se jakékoli komplikace nebo bude-li ohroţen ţivot dítěte. Z jejího těhotenství se narodil chlapeček Christopher, u kterého lékaři diagnostikovali poměrně vzácnou, avšak velice závaţnou dědičnou infekci, která zpŧsobuje řadu komplikací ve vývoji dítěte, včetně mentální retardace, poruch sluchu a nervosvalových potíţí. Paní Stiverová ani její manţel Ray touto chorobou netrpěli, spermie pana Malahoffa testovány nebyly. Pan Malahoff byl v době narození dítěte se svou ţenou v rozvodovém řízení, o dítě se díky tomu nechtěl nadále starat. Jeho argumenty při odmítnutí převzetí dítěte stály na tom, ţe krevní testy prokázaly, ţe biologickým otcem dítěte není on, ale pan Stiver. Namítal, ţe úlohou advokátŧ obou stran při sjednávání kontraktu bylo zajištění veškerých potřebných zdravotních vyšetření a zajištění toho, ţe paní Stiver neotěhotní spermií svého manţela. Péči o Christophera odmítali i manţelé Stiverovi, kteří se opět odvolávali na nedbalost advokátŧ i lékařŧ, kteří nezabezpečili, ţe k oplodnění dojde „správnou“ spermií. Tím, ţe spermie pana Malahoffa nebyly na dědičné choroby testovány, jedině z nich dle jejich názoru muselo dojít k přenesení infekce uvnitř těla paní Stiver. Zajímavé je, ţe soud v této souvislosti rozhodl, ţe všechny osoby, které jsou zainteresovány na smlouvách o náhradním mateřství 145
tím, ţe jim z nich plyne finanční zisk, mají povinnost činit vše tak, aby smluvním stranám nebyla zpŧsobena újma. Výslovně se v rozhodnutí uvádí, ţe „smlouvy o náhradním mateřství znamenají velké riziko ohroţení nebo ztráty. Lze proto uzavřít, ţe veškeré programy, v jejichţ rámci jsou smlouvy tohoto typu uzavírány, pokud se nemá jednat o rozpor s veřejným zájmem, znamenají afirmativní povinnost péče.“ S ohledem na právní nevynutitelnost smlouvy nemohl být pan Malahoff nucen k převzetí dítěte, péči o něj odmítly obě smluvní strany. O chlapce, jehoţ narození stálo tolik úsilí mnoha lidí, se tak v dŧsledku musely starat státní orgány. Celý spor byl velice emotivní a ukázal nám, ţe námitky týkající se rozporu s lidskou dŧstojností a komodifikací dítěte jsou u smluv o náhradním mateřství více neţ opodstatněné. Část věnovanou problematice náhradního mateřství není moţné ukončit bez zmínky o rozhodnutí kanadského soudu v případu A.A. v. B.B. V něm nám soud ukázal, ţe pokud to vyţaduje zájem dítěte, matka dítěte nemusí být pouze jedna. To zřejmě není aţ tak překvapivý závěr, uváţíme-li trendy v moderních legislativách volajících po legalizaci sňatkŧ homosexuálŧ, včetně případných adopcí dětí. Zde však dítě v době vydání rozhodnutí jiţ dva rodiče mělo. Soud tak v tomto případě dal úvahám nad významem jednotlivých faktorŧ určujících pro právní vztah mezi dítětem a jeho matkou nový rozměr. Odkaz na nejlepší zájem dítěte je zde velice zajímavý. Bude ukázáno, ţe kanadský odvolací soud našel nejlepší zájem dítěte tam, kde by ho zřejmě příliš lidí nečekalo. Registrovaná partnerství jsou v legislativách zemí západního světa poměrně běţnou novinkou, která dnes málokoho překvapí. S moţností homosexuálních párŧ adoptovat dítě však většina zemí váhá, podobně je tomu u zpřístupnění asistované reprodukce lesbickým párŧm. Pokud tyto nemají moţnost dítě adoptovat, řeší svou situaci podobně jako dámy v případu A.A. v. B.B. Polemiku o moţnosti homosexuálních párŧ vychovávat dítě zde ponechám stranou. Nabízí se ale otázka, zda zájmu dítěte skutečně svědčí, ţe bude mít tři zákonné zástupce. Lesbická partnerka biologické matky chlapce chtěla realizovat své právo na ochranu rodinného ţivota. Její snahu je samozřejmě moţné poměrně snadno pochopit. Kanadský odvolací soud uznal její argumenty za relevantní přesto, ţe právní úprava výslovně s mateřstvím dvou ţen k jednomu dítěti nepočítá. Byť zákon výslovně hovoří o jedné matce a jednom otci, uznal soud svou pravomoc rozhodnout nad rámec právní úpravy, je-li vŧči moderním trendŧm zastaralá a vzhledem k dítěti i jeho rodičŧm diskriminační. Vedený
146
nejlepším zájmem dítěte proto soud rozšířil zákonné pojetí rodičŧ dítěte, jeden ze stavebních kamenŧ, na kterých právní řád stojí. 6.3.4. Rozšíření pojetí mateřství v úvahách kanadských soudců Odvolací soud tehdy v Ontariu v roce 2007 v případu A.A. v. B.B. řešil ţádost lesbické partnerky biologické matky pětiletého chlapce o uznání jejího právního vztahu k němu. Obě ţeny se po zhruba desetiletém společném souţití rozhodly pro početí potomka, k čemuţ vyuţily pomoci jejich přítele, pana B.B. Ony měly být osobami, které budou o dítě pečovat, panu B.B. však nechtěly v kontaktu s dítětem nijak bránit. V řízení byl na několika místech citován posudek psychologa, který kladně hodnotil prostředí, v němţ dítě vyrŧstá. Ţadatelka měla být na úlohu matky dobře připravená. Oba biologičtí rodiče ji přitom ve vztahu k dítěti brali jako sobě rovnou, chlapec ji chápal jako svou matku. Vzhledem k nízkému věku se však k podstatě ţádosti nemohl relevantně vyjádřit. S ohledem na právní úpravu vztahŧ mezi rodiči a dětmi konstatoval soud prvního stupně nedostatek kompetence rozšířit okruh rodičŧ dalším směrem. Ţádná námitka vedená cestou ústavou zakotvených práv před ním nebyla vznesena. Ta přišla na řadu aţ u odvolacího soudu s odkazem na princip rovnosti, spravedlnosti a zákazu diskriminace. Hlavní motivací ţadatelky byla snaha o moţnost být zákonným zástupcem dítěte v případě, ţe její partnerka zemře, zejména jde-li o poskytování zdravotní péče nebo vzdělání. Protoţe není-li zapsána v rodném listu dítěte ani v její prospěch nerozhodne soud, nemŧţe bez písemné plné moci jí udělené biologickou matkou dítěte činit za dítě ţádná rozhodnutí a právní úkony. V odŧvodnění rozsudku je citována část zprávy komise zabývající se moderními trendy v asistované reprodukci, v níţ se mimo jiné odkazuje na skupiny hájící práva homosexuálních rodičŧ, které tvrdí, ţe pro „hájení zájmŧ dětí je zásadní, aby cítily, ţe jsou v jejich prostředí zachovány a respektovány základní hodnoty rodiny a její integrity, která je také jako legitimní takto vnímána okolím“ 167. Zásadní skutečností je v této souvislosti fakt, ţe o adopci dítěte obě ţeny nezaţádaly z toho dŧvodu, ţe Child and Family Services Act z roku 1990 stanoví, ţe „dnem, kdy soud vydá rozhodnutí o adopci, dítě přestává být dítětem osoby, která byla jeho rodičem před tím, neţ bylo rozhodnutí vydáno. Tato osoba přestává být rodičem, s výjimkou těch případŧ, kdy
167
THE VICTORIAN LAW REFORM COMMISSION’S POSITION. Assisted Reproductive Technology & Adoption: Position Paper Two: Parentage. Melbourne: Victorian Law Reform Commission, 2005, s. 15 a 17.
147
je takováto osoba snoubencem nebo manţelem adoptivního rodiče“. Ţadatelka se proto opírala pouze o The Children’s Law Reform Act, kde se v části II § 4 stanoví, ţe: (1) Kaţdý, kdo na tom má zájem, mŧţe poţádat soud, aby deklaroval, ţe je z pohledu práva otcem, resp. matkou dítěte. (2) Pokud soud zjistí, ţe je přítomná některá z domněnek otcovství podle § 8 a pokud není zřejmé, ţe muţ nemŧţe být otcem dítěte, vydá deklaratorní rozhodnutí, v kterém jeho právní vztah k dítěti potvrdí. (3) V případech, kdy soud po zváţení všech relevantních skutečností zjistí, ţe došlo k vytvoření vztahu mezi matkou a dítětem, vydá o tom deklaratorní rozhodnutí. Dle argumentace soudu však zákon ve zmiňované části hovoří o matce i otci dítěte v jednotném čísle, úmyslem zákonodárce proto dle jeho názoru nebylo připustit situaci, kdy by dítě mělo více neţ jednu matku, resp. otce. Tuto tezi potvrzuje i ta část zákona o adopcích, která výslovně uvádí, ţe o vydání rozhodnutí o adopci mohou poţádat nejvýše dva lidé. The Children’s Law Reform Act navíc obsahuje § 12 odst. 2, kde se stanoví, ţe: „Dvě osoby mohou na matričním úřadě učinit společné prohlášení, v předepsané formě, ţe jsou otcem a matkou dítěte.“ Z toho dŧvodu je soud přesvědčen, ţe jako otce je moţné uvést pouze jednu osobu, stejně tak v případě matky. V tomto případě jiţ chlapec jednu matku i jednoho otce má, další osobu vzhledem k němu zaregistrovat nelze. Na druhou stranu ovšem soud připouští, ţe se společenské podmínky od doby, kdy byla právní úprava přijata, změnily a právní úprava na nové trendy v lidském souţití nestačila zareagovat. Zbytek společnosti je přitom akceptuje168. Díky těmto změnám děti mohou vyrŧstat v prostředí, kde jsou jeho rodiči dvě ţeny nebo dva muţi. Tyto formy rodičovské péče však zákon zatím nezná, čímţ je dětem pocházejícím z podobného prostředí odepíráno rovné postavení s dětmi z tradičního partnerství muţe a ţeny. Dle názoru soudu je v rozporu s nejlepším zájmem chlapce, ţe mu právní úprava odepírá dvě matky, byť je ve skutečnosti má. Právní úprava byla přijatá za určitých společenských podmínek, v kterých nemohla předpovídat směry, kterými se bude budoucí vývoj ubírat. V praxi se tak vytváří mezery, které mohou být vŧči dětem z homosexuálních partnerství diskriminační. V případech obdobných legislativních mezer je soud nadán tzv. parens patriae authority, pravomocí vedenou nejlepším zájmem dítěte. Soud následně vše shrnul do závěru, ţe „změny v chápání tradičních hodnot a 168
Soud na tomto místě odkazuje na případ M.D.R. v. Ontario, kde o přiznání právního mateřství k dítěti ţádaly dvě lesbické partnerky, kde jedna z nich dítě porodila, druhá poskytla vajíčko, z něhoţ bylo embryo vytvořeno. Soud v tomto případě vycházel z oficiálního stanoviska legislativních orgánŧ, které připustily interpretaci The Children’s Law Reform Act v tom smyslu, ţe dítě mŧţe mít vedle otce a matky i dvě matky nebo dva otce.
148
nových typŧ partnerství společně s pokrokem metod asistované reprodukce vytváří v právní úpravě dané The Children’s Law Reform Act mezeru, kdy dnes dítě fakticky mŧţe mít dvě matky nebo dva otce. Proto je dětem z takovýchto vztahŧ odepírán rovný status s dětmi, jejichţ rodičŧm právní úprava přiznává moţnost poţádat o určení právního vztahu k dítěti.“ Ţadatelce proto soud vyhověl. Česká společnost na podobné podněty přicházející ze západních zemí naštěstí reaguje poměrně opatrně, byť například z náhradního mateřství se v rámci asistované reprodukce stává trend. Nad jeho vyuţitím uvaţuje stále více neplodných párŧ. Představa narození dítěte, které bude v geneticky příbuzném vztahu s rodiči, kteří ho jiným zpŧsobem na svět přivést nemohou, je jistě velice lákavá. Absencí přesného právního rámce a jednostrannou propagací výhod tohoto institutu, mŧţe vznikat dojem, ţe se jedná o relativně bezproblémový zpŧsob obstarání si dítěte. Skutečnost je však bohuţel jiná. Jiţ konzultace s právníkem, která nezbytně započetí léčby musí předcházet, znamená pro většinu uchazečŧ zklamání a rozhodnutí celý proces neabsolvovat. Obavy z rozporu s přirozeností, tradičními hodnotami a rodinnými modely jsou v tomto případě na místě. Po studiu kauz z amerického prostředí mŧţe člověk nabýt dojmu, ţe tradiční a léty prověřené formy souţití a plození dětí jsou jiţ v mnohém překonané a zpátečnické. Nemyslím si však, ţe lze před obavami z dalšího moţného vývoje zavírat oči a argumentovat jeho neodvratitelností. Proč se nechat automaticky vést americkými vzory a být za kaţdou cenu pokrokoví, kdyţ na to naše společnost není připravená? Neměli bychom spíše zvaţovat dŧsledky ze všech stran spektra neţ slepě následovat vzory z úplně odlišného společenského i právního prostředí? Tím spíš, pokud veřejnost uvaţuje na základě jednostranných informací, které nejsou oponovány názory zastáncŧ opačné strany spektra. Jistě, jedná se vţdy o otázku osobní volby kaţdého člověka. To, jaké dŧsledky mŧţe mít uskutečnění smlouvy o náhradním mateřství, by ale mělo být zřejmé rovněţ. Jakým zpŧsobem mŧţe náhradní mateřství ovlivnit přirozené vztahy, které se mezi rodiči (ať uţ biologickými nebo sociálními) a jejich dětmi utváří, by nemělo zŧstat skryto. A zejména by se měl kaţdý zamyslet, jestli realizací smlouvy o náhradním mateřství jedná v zájmu dítěte nebo spíše vlastním.
149
Závěr Dětem jako všem lidským osobám nepochybně náleţí základní lidská práva. O opodstatněnosti tohoto tvrzení se dnes dá jen stěţí pochybovat. Zdaleka tomu tak nebylo vţdy. Ještě v 80. letech 20. století se vedly mezi odbornou veřejností polemiky o tom, jestli je nutné práva dítěte upravit v samostatném právním dokumentu, jakou šíří práv děti vybavit a jakým zpŧsobem zajistit případnou právní vymahatelnost jednotlivých jejich nárokŧ. Díky přijetí Úmluvy o právech dítěte jsou dnes tyto problémy formálně vyřešené. Uznání právní subjektivity dítěte však předcházela velice dlouhá cesta. Postavení dítěte ve starověké společnosti bylo diametrálně odlišné. Dítě bylo objektem, který rodičŧm napomáhal realizovat jejich zájmy. Ty nejčastěji plynuly z nutnosti zachovat rod, tradice a rodinné jmění. Zájmŧm rodičŧ se podřizovala budoucnost dítěte, rodiče určovali, jakým zpŧsobem bude dítě ţít, s kým se oţení, jak účelně rozšíří majetek rodiny. To sice jiţ nadále není moţné, děti však stále v jistém smyslu objektem zájmu rodičŧ stále jsou. Byť se společenské podmínky v mnohém změnily a plození dětí k zajištění přeţití rodu nadále není nutností, touha po vlastním dítěti je stále naprosto přirozenou. Ruku v ruce s moderním ţivotním stylem bohuţel kráčí její negativní dŧsledek, který trápí stále více párŧ, a sice neschopnost dítě počít. Nad přijatelností metod asistované reprodukce dnes váhá málokdo. I země, v kterých se většina populace hlásí ke křesťanství, jeţ tradičně jakékoli zásahy do přirozené lidské reprodukce odmítá, nabízí na klinikách asistované reprodukce neplodným párŧm léčbu. Moţnosti moderní medicíny však nabídku, řekněme dnes jiţ tradičních, metod léčby neplodnosti neustále rozšiřují. Lékaři jsou schopní zvolit z oplodněných embryí to, které má menší dispozici k vrozené vadě nebo je naopak pravděpodobnější, ţe se u něj jistá vlastnost projeví. Dokáţí vybrat embryo, z kterého se narodí dívka nebo chlapec, jak si rodiče přejí. Mohou odstranit „vadný“ gen stejně tak, jako vadný gen vpravit. Dítě se tak mŧţe narodit s handicapem, který mají jeho rodiče a s kterým chtějí vychovávat i své potomky. Pokud klasické metody asistované reprodukce nemohou vyřešit problém neplodnosti páru, lékaři dovedou provést oplodnění náhradní matky, která páru dítě donosí a porodí. Pár si přitom mŧţe svou náhradní matku vybrat kdekoliv na světě, není přitom nijak nutné, aby se s náhradní matkou kdykoliv osobně setkali. Do jaké míry přitom myslí na to, jak dŧleţitý je kontakt dítěte s ţenou, která jej porodila, přitom není podstatné. Ve všech těchto případech je zájem dítěte více neţ sporný. Společnost akceptuje, ţe rodiče realizují právo na svobodnou volbu, kterou jim vědecký pokrok nabízí. Práva dítěte 150
jsou v těchto souvislostech naopak interpretována velmi formálně nebo se na ně zapomíná úplně. Nejde přitom pouze o konflikt mezi zájmy dítěte a realizací práv jeho rodičŧ. I činnost státních institucí umoţňuje, aby v praxi docházelo k případŧm tzv. exekuce dítěte. Byť jsou tyto orgány těmi, kdo by měl zájmy dítěte chránit v prvé řadě. Konstrukce dítěte jako subjektu práv vzniku takovýchto situací sama o sobě nebrání. Základní hypotéza této práce vycházela právě z úvahy o zvěcňování dítěte. Ač se na poli ochrany práv dítěte podařilo přijmout poměrně pestrou a početnou legislativu, s instrumentalizací dítěte se jí nedaří vypořádat. Nejde jiţ přitom o společenské podmínky, které by objektivizaci dítěte podmiňovaly, jak tomu bylo v minulosti. Aţ do konce 19. století prakticky neexistovala ţádná právní úprava, která by se věnovala výhradně dětem. To souvisí především se skutečností, ţe aţ do zavedení povinné školní docházky fenomén dětství jako samostatné etapy ve vývoji kaţdého člověka v podstatě neexistoval. Děti byly povaţovány za malé dospělé, bylo nutné, aby rodičŧm pomáhaly zajistit obţivu celé domácnosti, přičemţ výchovné úsilí rodičŧ směřovalo k tomu, aby děti byly schopny se co nejdříve osamostatnit. V první části jsem se snaţila ukázat, ţe aţ povinná školní docházka odvedla děti od jejich práce na polích a v továrnách. Tím, ţe zdŧraznila rozdíl mezi znalostmi, vědomostmi a zkušenostmi dětí a dospělých, napomohla zároveň uvědomění si, ţe děti tvoří speciální kategorii osob, ke které je tak také nutné přistupovat. První snahy o uznání nutnosti toto jejich zvláštní postavení legislativně upravit, bychom však našli aţ na konci 19. století. Obsah prvních právních dokumentŧ byl opět silně ovlivněn společenskými podmínkami. Na začátku 20. století se jako nejpalčivější problém jevily řady dětí, které v dŧsledku první světové války přišly o rodiče, hladověly a obecně po citové i hmotné stránce strádaly. První deklarace práv dítěte tak na úrovni právně nezávazných apelŧ volaly po zajištění zlepšení této situace. S ohledem na jisté dílčí pokroky, kterých se tímto zpŧsobem podařilo dosáhnout, tak smysl přijetí pozdějších právních dokumentŧ, a především pak Úmluvy o právech dítěte, byl jiný. Bylo jím zdŧraznění skutečnosti, ţe dítě je rovnocenným subjektem práv, jehoţ zpŧsobilost rozhodovat o svých záleţitostech nebo se k nim alespoň vyjadřovat, s věkem roste a je třeba ji takto respektovat. Tomu ostatně odpovídají i poznatky ostatních společenskovědních disciplín, o kterých bylo pojednáno v části třetí. Právě v otázkách postupného nabývání zpŧsobilosti k právním úkonŧm, která se správou vlastních záleţitostí souvisí, je nutné vyjít z poznatkŧ psychologie nebo medicíny. Vzájemné prolínání poznatkŧ pŧsobí i opačným směrem, kdy právo mŧţe být pro tyto disciplíny velmi přínosné. Na příkladu pedagogiky bylo ukázáno, jakým zpŧsobem jednotlivé koncepce ochrany práv dítěte ovlivnily pedagogické přístupy, které se ve výchově 151
dětí začaly prosazovat. To je významné především s ohledem na skutečnost, ţe primárním vychovatelem a zdrojem informací o právech dětí jsou právě vzdělávací instituce. Podobně je tomu ve vzájemném vztahu práva a medicíny. Právo na jednu stranu nabízí lékařŧm vodítko, jakým zpŧsobem postupovat při léčbě dětských pacientŧ, zejména tam, kde se názor lékaře a rodičŧ neshoduje. V těchto případech rodiče ţádají takový zpŧsob léčby, který odporuje nejlepšímu zájmu dítěte, jak jej lze za současného stavu lékařské vědy interpretovat. Tím spíš, pokud je názor rodičŧ v rozporu s názorem lékaře i dětského pacienta, u kterého lze předpokládat schopnost rozhodnout o zpŧsobu léčby sám. Právu tak vzniká nelehký úkol stanovit takovou právní úpravu, která na jedné straně zohlední rozvíjející se zpŧsobilosti dítěte k právním úkonŧm, na straně druhé pak ochrání nejen dítě, ale i třetí osoby před následky takových právních úkonŧm, k nimţ dítě není dostatečně zpŧsobilé. Jakým zpŧsobem se zákonodárce s tímto úkolem vypořádal, bylo představeno v části čtvrté. Neméně dŧleţitým zde bylo i vymezení právního vztahu mezi dětmi a jejich rodiči, resp. zákonnými zástupci. Pro tento vztah je naprosto přirozená jistá nerovnost, která je však omezená stupněm vyspělosti dítěte, resp. zpŧsobilosti obstarávat si své záleţitosti sám a činit o nich vlastní rozhodnutí. Rodičŧm by proto měl být svěřen takový soubor práv a povinností, který jim umoţní efektivněji výkon právního zastupování dítěte, správu jeho majetku a péči o vzdělání, řádnou výchovu a zdraví dítěte. Ţe při realizaci těchto práv a povinností mohou být zájmy dítěte i jeho rodičŧ kontradiktorní, je poměrně zřejmé. Je třeba znovu zopakovat, ţe vŧdčím principem, který by měl být v takovýchto konfliktních situacích určujícím, je nejlepší zájem dítěte. Jakákoliv kontradiktorní práva jeho rodičŧ by měla být brána jako irelevantní, coţ s ohledem na potvrzení hypotézy práce nebývá vţdy pravidlem. Pokud jsou zájem a blaho dítěte ohroţeny, na řadu přichází ingerence státu a jeho orgánŧ. Ty by měly nad zachováním principu nejlepšího zájmu dítěte dohlíţet a garantovat ho. I ony však při realizaci této povinnosti často selhávají. Pátá část pak případy zvěcňování dítěte představuje, nejčastěji na příkladu ochrany nenarozeného ţivota. Nenarozené dítě není většinou právních řádŧ nadáno právní subjektivitou, získává ji aţ okamţikem, kdy se narodí ţivé. Řada lidskoprávních dokumentŧ pojednává o právu nenarozeného dítěte na ţivot tak, ţe proklamuje hodnotu lidského ţivota pro společnost. Problematika práv nenarozeného dítěte nabývá v kontextu současného vývoje a problémŧ, které dnešní společnost řeší, daleko širších souvislostí, neţ by mohlo být na první pohled patrné. Po staletí diskutované téma interrupcí sice představuje konflikt mezi
152
kontradiktorními zájmy těhotné ţeny a jejího dítěte v nejostřejších světlech, ve společnosti se však dnes vytvářejí problémy nové. Hlavní ambicí páté části disertační práce bylo poukázat na zpŧsoby, jakými se společnost pokouší vyváţit práva nenarozeného dítěte oproti těm, které mohou uplatňovat jeho rodiče nebo společnost, hovoříme-li o výzkumech na embryích nebo prediktivní genetické diagnostice. Zaměřila jsem se přitom hlavně na ty aspekty problémŧ, které souvisí s pozicí dítěte v celém procesu a hrozbami, které z vědeckých novinek mohou pro dítě plynout. Přesto, ţe nenarozenému dítěti nenáleţí ţádné samostatné nároky, Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, ţe embryo nacházející se v těle matky, patří k lidskému pokolení. Pro svŧj potenciál, zpŧsobilost stát se osobou, vyţaduje ochranu ve jménu lidské dŧstojnosti. Evropský soud pro lidská práva však na druhou stranu v jiné kauze dospěl k závěru, ţe status oplodněného lidského vajíčka, nacházejícího se mimo tělo matky, je odlišný. Zatímco v prvním případě je proces jeho dalšího vývoje nezvratný, v druhém absentuje vloţení embrya do lidského těla. Tato druhá situace s sebou logicky nese větší potenciál zneuţití. Není proto ţádným překvapením, ţe nevyjasněný status lidského embrya vytvořeného mimo tělo matky, vytváří řadě klinik asistované reprodukce prostor pro poměrně výhodným byznys. Právní teoretikové se tak v dŧsledku pokouší vyjasnit, jestli se vajíčka, spermie nebo dokonce vytvořená embrya mohou stát předmětem smluvních vztahŧ, kdo je jejich vlastníkem, do jaké míry je moţné s nimi disponovat. Jde o úvahy na první pohled absurdní. Uváţíme-li však faktickou situaci, která v oblasti asistované reprodukce panuje a také kam směřuje její moţný budoucí vývoj, jde bohuţel o úvahy reálné. Praktickou ilustraci, v našich poměrech často naštěstí jen teoretických úvah, nabízí nejčastěji americké a britské prostředí. Český právní řád v souladu s obecným názorem společnosti staví novým trendŧm do cesty jisté překáţky, coţ je jistě v pořádku. Dopad, který mŧţe kupříkladu náhradní mateřství, které takovým trendem je, mít na všechny zúčastněné, je naprosto zásadní. Nejenţe je zde určení matky dítěte velice sporné, především však smluvní základ, na kterém je celý vztah mezi náhradní matkou a neplodným párem postaven, vytváří nad tímto zpŧsobem početí dítěte celou řadu otazníkŧ. Nutí nás totiţ uvaţovat nad souvislostmi, které získávají velice neţádoucí rozměr, vezmeme-li v úvahu, ţe hlavním účelem je zde narození ţivé lidské bytosti, dítěte, subjektu práv. V poslední šesté části byly představeny argumenty soudŧ, které se pokoušely vyslovit vŧči naznačeným problémŧm vlastní stanovisko. Z odŧvodnění těchto judikátŧ je přitom nutné v dalších úvahách ve velké míře vycházet, protoţe nám mohou pomoci odpovědět na 153
otázky, v jejichţ řešení právní úprava sama o sobě mlčí. Závěry amerických soudŧ lze sice do našeho prostředí přenést jen s omezenou platností. Jinak je tomu však v případě Evropského soudu pro lidská práva. Ten bohuţel v případech uplatňování práva nenarozeného dítěte na ţivot často poukazuje na neschopnost práva vyřešit tento problém, přičemţ odkazuje na národní legislativy. Ty se ale nepokouší hodnotit. Dá se tak konstatovat, ţe s vyslovením jasného stanoviska vŧči základnímu problému daných kauz Evropský soud pro lidská práva váhá. Systematickou argumentaci spočívající na ochraně nejlepšího zájmu dítěte bychom přitom v odŧvodněních zmíněných rozhodnutí hledali marně. Odkaz na nutnost řešit tyto problémy interdisciplinárně za pomoci ostatních vědních disciplín však v odŧvodněních rozhodnutí přítomný je. Diskurs o problematice ochrany práv dítěte není moţné nutné vést na úrovni pouhé analýzy právní úpravy. Psychologické, sociologické i medicínské aspekty mají nepochybný vliv na vývoj rodinných vztahŧ, které jsou pro uvaţování o ochraně práv dítěte stěţejní. V dŧsledku mohou mít vliv i na vývoj a změnu řady souvislostí právních. Hlavní ambicí mé práce bylo nabídnout uvaţování o problematice ochrany práv dítěte novou perspektivu. Domnívám se, ţe tohoto cíle bylo dosaţeno. Česká legislativa v otázkách práv dětí odpovídá mezinárodním standardŧm, v určitých oblastech dokonce poskytuje standard vyšší. Přesto k porušování práv dětí dochází, a to zejména v jednání rodičŧ, aplikační praxi státních orgánŧ i v případě legislativních konstrukcí některých problémŧ. Všechny tyto mají společné, ţe v dostatečné míře nezohledňují zájem dítěte, coţ je jejich prvořadým úkolem. Zájem dítěte se sice mohou snaţit interpretovat a nalézt. Vidí jej však zprostředkovaně v realizaci zájmŧ vlastních. Děti jsou tak nadále pouhým objektem k naplnění touhy po úplné rodině, předmětem soudních sporŧ, který lze exekuovat. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli vŧbec právní řád mŧţe instrumentalizaci dítěte čelit? Na poli ochrany práv dítěte se v tomto smyslu podařilo dosáhnout jistých dílčích úspěchŧ. V souvislosti s prováděním výkonu rozhodnutí týkajících se péče o dítě byl novelizován občanský soudní řád. Novela nabízí účelnější řešení, jak zabránit maření výkonu soudního rozhodnutí, nabízí prostor pro účast mediátorŧ, oborníkŧ z řad psychologŧ, pediatrŧ, sociálních pracovníkŧ. Nad otázkou přípustnosti náhradního mateřství zasedlo několik komisí, které se pokoušely najít řešení, jakým zpŧsobem tento problém legislativně upravit. Slabým místem obou snah je pouze omezený úspěch v otevření interdisciplinární diskuse, která je vţdy nutná. Diskurs musí vést k dosaţení obecného konsensu, aby vyuţívání jednotlivých zákonných oprávnění nebo naopak omezení v praxi nevytvářelo nové kolize, nepŧsobilo
154
problémy, na které se zapomnělo a neumoţňovalo vznik institutŧ nových, sporných minimálně stejně. Moderní doba a technický pokrok totiţ přináší stále nové moţnosti, u kterých se ukazuje, ţe ve vztahu k ochraně lidských práv je problém vţdy stejný. Spočívá na formálním výkladu jednotlivých ustanovení bez toho, abychom se ptali, jak tato práva mají skutečně fungovat, jaký je jejich smysl a účel.
155
Resumé An issue of children’s rights comprises a set of interests and demands protected by law that is regulated by legal acts from different areas of law. What they have in common is an idea that children are fully entitled with rights as other human beings and full-value members of society. Because of their age, state of physical and mental development and incompetence to defend their own interests themselves they deserve special care and protection. This care and protection is provided within the child’s family primarily, within the environment that is the most innate for the child. Children’s position in family and society seems to be determinant for his legal status as well. This position had changed a lot during the centuries and is quite different in comparison with the status of children in ancient times. Father’s patria potestas enabled him to make unrestricted decisions about property, life and future of all the members of his family in ancient Rome. Traditional family relationships got under an influence of catholic church later but the position of the father was still very strong. At the same time the position of children in society was still very low. Historians bring very interesting conclusion to the light that the phenomenon of childhood did not exist up the 18th century at all. Children were considered as small adults. They got dressed as adults, they were able to get married or rule the country. Adults didn’t treat children differently from themselves. Situation changed with the emphasizing the importance education has. Education put stress on the difference between the level of knowledge children and adults have and created the special category of childhood. Long time have passed since the first legal acts concerning children’s rights were enacted. Their main aim was to protect children against poverty, war and cruelty and to provide them conditions for happy and safe life. The strategy of the Convention on the Rights of the Child was different. Living conditions of children (at least in the majority of the world) seemed to be satisfactory in 80‘s which is why Convention on the Rights of the Child focused its attention on declaring the child as an active subject of his rights. This approach found its bequest in national legal orders as well. An institute of parental responsibility as an expression of formal relationship between parents and their children has a protective importance primarily. It shall ensure that interests of the child will be protected maximally but only up to the moment children will be able to protect their own rights and interests themselves. As mentioned above a child is considered to be a subject of his rights. Not and object that can be used in realization of somebody else’s interests. 156
Hypothesis of this disertation works with the statement that despite of this fact the objectivization of the child is still present. It can be found in conducts and thoughts of parents, in practice of state institutions or in the constuction of few provisions in legal acts. My premise is apparent on the problem of protection of unborn chilren the most. Cases of surrogate mothers, of parents willing to choose the sex or other characteristic of their children could serve as an example here. Situation is quite the same if we think about embryo research. Legal status of unborn child had not been clarified yet. European Court of Human rights made it clear that unborn child is not a subject of the right to life. Nevertheless it represents a value the rest of society appreciates. The value of embryo is being put in the conflict with an importance a research performed on embryos may have for curing serious diseases. It’s not a subject of rights anymore, his value does not become equal to the future prospect research may bring. It is not only an issue of unborn children that that make it obvious that children are not always treated as subjects. There were few case of „execution of children“ presented in czech medias few years ago. The problem was quite a simple. Couple broke up and parents of children were not able not only to find a solution about raising a child themselves. They were even not able to respect the decision of the court on this matter. They were solving their mutual conficts through the child while they let him to go through the stessful process of execution. State institutions assisted them. Let me focus my attention on an example of surrogacy in this resumé. Conflict with human dignity seems to be one of the most important arguments opponents of surrogacy raise. The potential of exploitation of all parties involved is threating the human dignity the most. It is harmful for surrogate mother that may build a relationship with the child in her uterus but is bound to hand him over to the commissioning couple at the same time. Surrogacy is harmfull for commissioning couple as well. They invest such a huge amount of hopes, desires and money into the whole process while none of them can be sure that all these hopes will be answered. Surrogacy agreements are not, at least in the majority of countries, enforceable by law which limits their chances for children to be transferred into their care if things go wrong. The subject that is endangered the most here is the child. Generally said, we have no doubt that all children are subjects of law, independent persons endowed with human rights. He or she becomes an object of a contract here, an item you can transact about with all the consequences it may bring. How the „defect shall be removed“ in the case child is born with some type of handicap? Is it possible to set up strict conditions to regulate how the surrogate 157
mother should behave during her pregnancy, what food she shall eat, what sports to do, what drinks she shall not drink. What instruments can be used to make her to comply with all the conditions? Can she be punished for not behaving according to these instructions? There are other issues connected with property that assume quite an extreme dimension while thinking about the subject matter of surrogacy contracts. About the child that was declared as a subject of rights by a number of legal acts. That is why my disertation shall come to the conclusion that no matter how numerous the legislation protecting children’s rights will be, the concept of children’s rights protection can not rest only on this field itself. Thinking about the issue of children’s rights and the practical application of their claims must be governed with the idea of children as active subjects of their rights no matter what interests of any other person are.
158
Literatura Monografie - ARIÉS, P. Centuries of Childhood. New York: Vintage Books, 1965, 447 s., ISBN 0394702867. - ARCHARD, D. The moral and political status of children. Oxford: Oxford University Press, 2002, 296 s., ISBN 0199242682. - BADINTER, E. Mateřská láska: od 17. století po současnost. Bratislava: Aspekt, 1998, 277 s., ISBN 8085549042. - BAINHAM, A. Children: the Modern Law. Bristol: Jordan Publishing Limited, 2005, 811 s. ISBN 0853089396. - BAINHAM, A. a kol. What is a parent?: a socio-legal analysis. Portland: Hart Publishing, 1999, 312 s., ISBN 1841130435. - BÁRTLOVÁ, S., MATULAY, S. Sociologie zdraví, nemoci a rodiny. Martin: Osveta, 2009, 142 s., ISBN 978-80-8063–306-6. - BUBER, M. Problém člověka. Praha: Kalich, 1997, 159 s, IBSN 80-7017-109-X - CAVALIERI, P. The Animal Question: Why Non-Human Animals Deserve Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2001, 192 s., ISBN 0195143809. - COUNCIL OF EUROPE. Ethical eye - Biomedical research. Strasbourg: Council of Europe publishing, 2004, 2005 s., ISBN 9287154627. - COUNCIL OF EUROPE. Ethical eye - Biomedical research. Strasbourgh: Council of Europe Publishing, 2004, 205 s., ISBN 92-871-5462-7. - DĚDEČKOVÁ, J. Dětská práva: dokumenty a informační materiály o ochraně dětí. Praha: Pedagogický ústav J. A. Komenského ČSAV, 1991, 152 s. - DERRIDA, J., ROUDINESCO, É. Co přinese zítřek? Praha: Karolinum, 2003, 288 s., ISBN 80-246-0542-2. - DOLGIN, J. L. Bioethics and the law. New York: Aspen Publishers, 894 s., 978-0-73554945-6 - DUNOVSKÝ, J. Sociální pediatrie. Praha: Grada, 1999, 282 s., ISBN 80-7184-654-6. - DWORKIN, R. Life’s dominion. An argument about abortion, euthanasia and individual freedom, New York: Vintage books, 1994, 273 s., ISBN 0-679-73319-1. - ELKIND, D. The hurried child. Cambridge: Perseus publishing. Co, 2001, 288 s., ISBN 0738204412. 159
- FLEKKOY, M. G. Children’s Rights. Reflections on and consequences of the use of developmental psychology in working for the interests of children. The Norwegian Ombudsman for Children: A Practical Experience. Belgium: Ghent University Press, 1993, 546 s., ISBN 90-74751-13-X. - FORTIN, J. Children’s Rights and the Developing Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, 663 s., ISBN 0521606489. - FRANKLIN, B. The New Handbook of Children‘s Rights. London: Routledge, 2001, 433 s., ISBN 0415250366. - GODDARD, J. The politics of childhood – international perspectives, contemporary developments. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005, 280 s., ISBN 1403935513. - HADERKA, J. Aktuální otázky rodinného práva. Brno : Masarykova univerzita, 1993, 37 s., ISBN: 80-210-0653-6. - HARRIS, J. The value of life. London: Routledge, 1991, 281 s., ISBN 0-7100-9895-2. - HURDÍK, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 131 s., ISBN 8021033223. - HRUŠÁKOVÁ, M. Dítě, rodina, stát. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 160 s., ISBN 80 – 210 – 0694 – 3. - INSTITUT INTERNATIONAL DES DROITS DE L’ENFANT. 18 Candles, The Convention on the Rights of the Child reaches majority. Sion: Institut international des droits de l’enfant, 2007, 156 s. - KASPER, T., KASPEROVÁ, D. Dějiny pedagogiky. Praha : Grada Publishing, 2008, 224 s., ISBN 978-80-247-2429-4. - KOŤÁTKOVÁ, S. Dítě a mateřská škola. Praha : Grada Publishing, 2008, 193 s., ISBN 8024715686. - KISS, J. Interrupčný zákon. In Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií. Bratislava: Kalligram, 2004, s. 220., ISBN 807149612X. - KOVAŘÍK, J. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2001, 222 s., ISBN 80-7040-531-7. - KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita. 2009, 191 s., ISBN 9788021050532. - KRAUSOVÁ, L., NOVOTNÁ, V. Sociálně-právní ochrana dětí. Praha: ASPI, 2006, 228 s., ISBN 8073572141. 160
- LENGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006, 368 s. ISBN 8024712849. - McLAREN, A. Cloning. Strasbourg: Council of Europe publishing, 2002, 190 s., ISBN 9287147027. - de MAUSE, L. The History of Childhood. London: Souvenir, 1976, 450 s. - MORGAN, D. Issues in medical law and ethics. London: Canenvish Publishing Limited, 2001, 281 s., ISBN 1859415911. - PLAŇAVA, I., PILÁT, M. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal, 2002, 290 s., ISBN 80-86598-36-5 - POSTMAN, N. The disappearance of childhood, New York: Delacorte press, 1982, 177 s., ISBN 0385281919. - RADVANOVÁ, S. O rodině, manželství a dětech. Praha: Panorama, 1978, 169 s. - ROGERS, A., de BOUSIGNER, D. D. Bioethics in Europe. Strasbourg : Council of Europe, 1995, 366 s., ISBN 92-871-2565-1. - ROZTOČIL, A. a kol. Moderní porodnictví.. Praha : Grada, 2008, 405 s., ISBN: 978-80247-1941-2. - ROZUM, F. a kol. Trestní soudnictví nad mladistvými v ČR a v zahraničí. Praha: IKSP, 1996, 129 s., ISBN 8086008274. - SEDLÁŘOVÁ, P. Základní ošetřovatelská péče v pediatrii. Praha: Grada Publishing, 2008, 248 s., ISBN 80-247-1613-5. - SUGERMAN, J., MASTROIANNI, A., KAHN, J. P. Ethics of Research with Human Subjects. Selected Policies and Resources. Frederick, Maryland: University Publishing Group, 1998, 245 s., ISBN 1-55572-057-9. - ŠTĚPÁN, J. Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama, 1989, 348 s., ISBN 8070380683. - SWENZER, I., DIMSEY, M. Model Family Code. From a Global Perspective. Antwerpen – Oxford: Intersentia, 2006, 257 s., ISBN 9050955908. - UNICEF. Protecting the world’s children: impact of the convention on the rights of the child in diverse legal systems. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, 272 s., ISBN 9780521875134. - VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005, 467 s., ISBN 80-246-0956-8. - VESELÁ, R. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, 283 s., ISBN 80-86432-93-6.
161
- YANCEY, D. Life in Charles Dicken’s England. San Diego: Lucent Books Inc., 1999, 112 s., ISBN 1560060980. - ZEMAN, Z., DOLEŢAL, A. Právní odpovědnost a právní vztahy v porodnictví. Praha: Galén, 2000, 231 s., ISBN 807262024X. Články - ANNAS, G.J. Redefinig Parenthood and Protecting Embryos: Why We Need New Laws. JSTOR: The Hastings Center Report. Vol. 14, No. 5 (Oct., 1984), s. 50 – 52. - BENSHUSHAN, A., SCHENKER, J.G. Legitimizing surrogacy in Izrael. In Human Reproduction. Vol. 12 no. 8, 1997, s. 1832 – 1834. - BLYTH, E. The acceptable face of surrogacy. Journal of Social Welfare Law. 1993, 248 – 260. - BORTOLOTTI, L. Disputes over Moral Status: Philosophy and Science in the Future of Bioethics. Health Care Anal. 2007 Jun;15(2), s. 153 - 158. - BUBELOVÁ, K. Porušení práva na rodinný ţivot. Právní fórum. 2009, č. 7, s. 253 - 258. - CALLAHAN, D. The Puzzle of Profound Respect. Hasting Center Report. 1995;. 25(1), s. 36 - 40. - DOSTÁLOVÁ, S. Databáze judikatury mezinárodních únosŧ dětí INCADAT. Právo a rodina. 2008, č. 6, s. 1 – 3. - DOSTÁLOVÁ, S. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí – rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Právo a rodina. č. 7, s. 5 – 7. - DRGONEC, J. Umelé oplodňovanie podl’a niektorých zahraničných úprav. Právny obzor. 1986, č. 9, s.821-830. - FENYK, J. Základy trestní odpovědnosti podle nového trestního zákoníku české republiky č. 40/2009 Sb. Trestí právo. 2009, č. 3, s. 5 – 11. - FOXCROFT, L. Surrogacy – Warnock and after. Medical Law International. 1997, 2(4), s. 337-355. - FREEMAN, M. Does surrogacy have a future after Brazier? Medical Law Review. 1999, č. 7, s. 1 – 20. - FRYŠTENSKÁ, M. Otazníky okolo asistované reprodukce. Právo a rodina. 2004, č. 3, s. 13-18. - GJURIČOVÁ, J. Aktuální stav a východiska ke sniţování trestné činnosti dětí a mládeţe, České vězeňství. 1999, č. 4, s. 15. 162
- GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J. Právní subjektivita a zpŧsobilost k právním úkonŧm nezletilých. Právní rozhledy, 1997, č. 2, s. 53 - 60. - GRUBB, A. Surrogate Contract: Parentage. Medical Law Review. 1994, 2(2), s. 239 – 244. - HADERKA, J. K některým problémŧm určení (a popření) mateřství. Bulletin advokacie. leden 1986, s. 14 – 27. - HADERKA, J. Otázky mateřství a otcovství od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe. 1998, č. 9, s. 530-536. - HADERKA, J. Partus – non ovum – facit maternitatem. Československá gynekologie. 1986, s. 203 – 208. - HADERKA, J. Surrogační mateřství. Právny obzor. 1986, č. 10, s. 917 – 934. - HADERKA, J. Umělé oplodňování a otázky rodičovství v novelizovaném zákonu o rodině. Bulletin advokacie. 1983, č. 2, s. 81 – 98. - HIBBS, M. Surrogacy legislation-time for change. Human Reproduction. 1999, vol.14, no.2, s. 277–278. - KALVACH, M. Zamyšlení nad problematikou náhradního mateřství. Zdravotnictví a právo. 2009, č. 7-8, s. 14 - 18. - KODRIKOVÁ, Z. Únosy do ciziny – chrání stát dostatečně české děti? Právo a rodina. 2007, č. 4, s. 6 -8. - KOVÁŘOVÁ, D. Mezinárodní konference „Kdyţ rodič unese vlastní dítě“. Právo a rodina. 2007, č. 12, s. 13 – 15. - KRÁLÍČKOVÁ, Z. Úvahy nad zásadou "habilis ad nuptias, habilis ad pacta nuptiala". Ad notam : notářský časopis, Praha, Beck. 2003, Roč. 9, no. 1, s. 5-7. - KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR z hlediska obhajoby (1. část). Bulletin advokacie. 2008, č. 5, s. 13 – 21. - KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR z hlediska obhajoby (2. část). Bulletin advokacie. 2008, č. 6, s. 17 – 24. - LENOIR, N. Europe Confronts the Embryonic Stem Cell Research Challenge. Science, 2000, Vol 287, No. 5457, s. 1425 - 1427. - LUŢNÁ, M. Rodičovská zodpovědnost nezletilého rodiče. Právo a rodina. 2007, č. 7, s. 3 – 5. - MACHÁČKOVÁ, L. Princip rovnosti a ochrana dítěte ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Právní fórum. 2003, č. 3, s. 117 – 120. - MELICHAROVÁ, D. Určení a popření mateřství, problematika surogačního mateřství. Zdravotnictví a právo. 2000, č. 7 – 8, s. 24 – 28. 163
- NOVOTNÁ, V. Jak správně aplikovat Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí? Právo a rodina. 2007, č. 9, s. 1 – 7. - POLÁKOVÁ, M. Určení rodičovství z pohledu práva dítěte znát své rodiče deklarovaného Úmluvou o právech dítěte. Právní rozhledy. 2000, č. 2, s. 55-58. - RADVANOVÁ, S. Kdo jsou rodiče dítěte – jen zdánlivě jednoduchá otázka. Zdravotnictví a právo. 1998, č. 6, s. 4 – 7. - RADVANOVÁ, S. Kdo jsou rodiče dítěte – jen zdánlivě jednoduchá otázka, 2. část. Zdravotnictví a právo. 1998, č. 5, s. 7 – 13. - RAE, S. B. Parental rights and the definition of motherhood in surrogate motherhood. Review of law and women’s studies. 1994, Vol. 3:219, s. 219 - 277 . - RAMSEY, J. Regulating surrogacy-a contravention of human rights? Medical Law International. 2005 (5), s. 45 – 64. - ROBERTSON, J., A. Symbolic Issues in Embryo Research. Hasting Center Report. 1995; 25(1), s. 37-38. - MELICHAROVÁ, D. Určení a popření mateřství, problematika surogačního mateřství. Zdravotnictví a právo. 2000, č. 7-8, s. 24 - 27. - MORGAN, D. Who to Be or Not to Be: The Surrogacy Story. Modern Law Review. 1986, 49, s. 358 – 368. - MORGAN, D. A surrogacy issue. International Journal of Law and the Family. 1994, vol. 8, issue 3, s. 386 – 412. - MONTGOMERY, J. Constructing a Family – After a Surrogacy Birth. Modern Law Review. 1986, č. 49, s. 365 - 340. - RADVANOVÁ, S. Stav české rodiny a rodinného práva v současné době. Právní praxe, 1999, č. 2-3, s. 94-102. - RAE, S. B. Parental rights and the definition of motherhood in surrogate motherhood. Review of law and women’s studies. 1994, Vol. 3:219, s. 219 – 277. - STEINBOCK, B. Surrogate Motherhood as Prenatal Adoption. Journal of Medical Ethics. 1998, 24(6), s. 388 - 293. - STONE, C. D. Should Trees Have Standing? Toward Legal Rights for Natural Objects. California Law Review, 1972, s. 306 - 312. - VEBEROVÁ, M., UHLÍŘ, D. Některé právní aspekty asistované reprodukce. Právník. 1999, č. 1, s. 89-96. - VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ, K. Chce tu někdo moji dělohu? Respekt. 2009, č. 34, s. 57 59. 164
- WALLBANK, J. Too Many Mothers? Surrogacy, Kinship and the Welfare of the Child. Medical Law Review. 2002 (10) (3), s. 271 – 294. - ZEMAN, Z. Několik úvah na okraj umělých početí dětí. Zdravotnictví a právo. 2005, č. 11, s. 8-12. Komentáře a učebnice - FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Oficiální komentář ASPI - GLOS, J. a kol. Právo rodinné. Praha: Orbis, 1971, 325 s. - HOLUB, M., NOVÁ, H. Zákon o rodině : komentář a předpisy souvisící : podle stavu k 1. 2. 2004. Praha : Linde, 2004, 751 s. ISBN: 80-7201-451-X. - HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 384 s., ISBN 8021027061. - HRUŠÁKOVÁ, M. Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství – komentář. Praha: C.H Beck, 2009, 558 s, ISBN 9788074000614. - KNAPP, V. Učebnice občanského a rodinného práva. Sv. III., Dědické právo – rodinné právo. Praha: Orbis, 1955, 204 s. - KNAPP, V. Právo rodinné. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961, 217 s., ISBN 1013-267 5. - KOLEKTIV KATEDER OBČASNÉHO A RODINNÉHO PRÁVA. Právo rodinné. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1961, 217 s. - RADIMSKÝ, J., RADVANOVÁ, S. a kol. Zákon o rodině : Komentář. Praha, 1989, 434 s., ISBN 8070380454. - RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M. Kurs občanského práva : instituty rodinného práva. Praha : C.H. Beck, 1999, 227 s., ISBN: 8071791822. Sborníky z konferencí a přednesené přednášky - HUG, B. Státní zásahy do rodinného života, Pozitivní a negativní aspekty Úmluvy OSN o právech dítěte. Přednáška přednesená na setkání Společnosti pro podporu rodiny v Občanském institutu v Praze dne 2. října 1998 [cit. 2009-11-04]. Dostupné z http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=610.
165
- HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M. Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004: sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU dne 26. 9. 2006. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 426 s., ISBN 000488583. - JÍLEK, D. Práva dítěte v kontextu. In Sub-projekt PF 003: Implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. Česko-britská o.p.s., 2011, s. 52. - MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. Modernizace a česká rodina. Sborník prezentací na sympoziu pořádaném ve dnech 15. – 17. října 2003 Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. 2003, Brno: Masarykova univerzita, 348 s., ISBN 8086598616. - PRUDIL, L. Status lidského embrya v českém právu. In Status embrya: právnický, lékařský, psychologický a etický pohled: sborník k interdisciplinární konferenci. Brno: Institut pro biotiku, 1999, 37. s. Závěry jednání odborných komisí - di FALCO, Z. Zápis ze zasedání Výboru pro práva dítěte z 14. 7. 2011 [cit. 2011-08-21]. Dostupné z http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/uvod-55932/. - ETHICS ADVISORY BOARD. HEW Support of Research Involving Human In Vitro Fertilization and Embryo Transfer: Report and Conclusions. 1979, s. 101 [cit. 2011-10-10]. Dostupné z http://bioethics.georgetown.edu/pcbe/reports/past_commissions/HEW_IVF_report.pdf. - HANCOCK, M. For Recognition and supervision of surrogacy as an alternative to sterility. Parliamentary Assembly, Council of Europe, Social, Health and Family Affairs Committee. AS/Soc (2005) 9 revised 2, 5 July 2005. - HUMAN FERTILISATION AND EMBRYOLOGY AUTHORITY. Sex Selection: Options For Regulation. A report on the HFEA's. 2002-03 review of sex selection including a discussion of legislative and regulatory options. London: Human Fertilisation and Emryology Authority, 2003. - Medicínská etika a bioetika. Cíle medicíny. Hledání nových priorit. Záverečná zpráva mezinárodního multicentrického výzkumneho projektu. Časopis ústavu medicínskej etiky a bioetiky, Január – Marec 1997, č. 4/1, s. 13. - MINISTRY OF ATTORNEY GENERAL, JUSTICE SERVICES BRANCH, CIVIL AND FAMILY LAW OFFICE. Family Relations Act Review, Chapter 10 – Defining Legal Parenthood. 2007, 14 s. 166
- PARLIAMENTARY OFFICE OF SCIENCE AND TECHNOLOGY. Postote,
July
2003,
Number
198,
s.
3
[cit.
Sex selection.
2011-09-23].
Dostupné
z
http://www.parliament.uk/documents/post/pn198.pdf. - THE VICTORIAN LAW REFORM COMMISSION’S POSITION. Assisted Reproductive Technology & Adoption: Position Paper Two: Parentage. Melbourne: Victorian Law Reform Commission, 2005, 62 s., ISBN 0 9757006 3 4. - Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně. Návrh úmluvy. [cit. 201101-10]. Dostupné z http://www.krev.info/Text/Umluva_biomedicina_vysvetleni2.htm. - WARNOCK, M. Report of the Committee of Inquiry into Human Fertilisation and Embryology. London: Her Majesty’s Office, 1984. - Závěrečná doporučení Výboru pro práva dítěte OSN z 4. srpna 2011 [2011-10-20]. Dostupné z http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravyplneni-mezin-umluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/. Internetové zdroje - AMERICAN HUMANE ORGANISATION. How One Girl's Plight Started the ChildProtection Movement [cit. 2010-12-10]. Dostupné z http://www.americanhumane.org/aboutus/who-we-are/history/mary-ellen-wilson.html. - COHEN, D. „Pay your tuition eggs“ students urged. Zprávy z www.guardian.co.uk. [cit. 2011-01-30].
Dostupné
z
http://www.guardian.co.uk/education/2001/may/29/internationaleducationnews.highereducati on. - ČESKÁ SEKCE DCI – SDRUŢENÍ ZASTÁNCŦ DĚTSKÝCH PRÁV. Politická vůle k uplatňování
práv
dítěte
[cit.
2011-09-20].
Dostupné
z
http://dci.jeja.cz/index.php?o=28&i=15. - DVOŘÁČEK, M. Czech Press Photo míří do MF DNES za Exekuci dítěte. idnes.cz ze 17. října 2007 [cit. 2007-10-20]. Dostupné z http://show.idnes.cz/czech-press-photo-miri-do-mfdnes-za-exekuci-ditete-fwi-/vytvarneum.asp?c=A071017_103647_vytvarneum_kot. - EUROSTEMCELL. FAQ about stem cells and regenerative medicine - Stem cells and the law. What does the law say about human embryonic stem cell research in Europe? [cit. 201109-15]. Dostupné z http://www.eurostemcell.org/faq/56.
167
- HAVIGEROVÁ, J., KRISTKOVÁ, V. Sníţení hranice trestní odpovědnosti a problematika dětí
mladších
15
let.
Via
iuris
[cit.
2009-12-15].
Dostupné
z
http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=188. - HONZÁK, R. Děloha na leasing – proč jsem proti. Blog aktuálně.cz. [cit. 2011-01-28]. Dostupné z http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=7403. -HONZÁK, R. Děloha není futrál na dítě. Blog aktuálně.cz. [cit. 2011-01-28]. Dostupné z http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=8997. - CHABIN, M. Israeli parents unable to harvest dead son’s sperm, court decides. jweekly.com z 5. 12. 2003 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z http://www.jweekly.com/article/full/21217/israeliparents-unable-to-harvest-dead-son-s-sperm-court-decides/. - CHERRY, K. What is child psychology? A Brief Overview of Child Psychology [cit. 201104-07].
Dostupné
z
http://psychology.about.com/od/developmentalpsychology/a/child-
psychology.html. - Child Labour in Victorian England [cit. 2010-12-10]. Dostupné z http://www.freeessays.cc/db/18/ehc33.shtml. - KANELLOPOULOU, N. Sex selection: Options for regulation. SCRIPT-ed, Volume 1, Issue
1,
March
2004,
s.
221
[cit.
2011-06-13].
Dostupné
z
http://www.law.ed.ac.uk/ahrc/script-ed/docs/sexselection.pdf. - KOERNER, B., I. Embryo Police. Wired Magazine. Issue 10.02, February 2002 [cit. 201106-13]. Dostupné z http://www.wired.com/wired/archive/10.02/biotech.html. - KONEČNÁ, H. Reakce na článek Karolíny Vránkové Chce tu někdo moji dělohu? Respekt. 34/09 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z http://respekt.ihned.cz/vase-dopisy/c1-38164430-chce-tunekdo-moji-delohu. - LAZAROVÁ, B. Vývojová psychologie. Brno: Masarykova Univerzita. Materiály k výuce, s. 8 [cit. 2011-08-20]. Dostupné z fsps.muni.cz/~lazarova/materialy/vyvojova%202.doc - PETRÁŠOVÁ, L. Dítě si nechám, mŧţe říct náhradní rodička biologické matce. Zprávy z idnes.cz. [cit. 2011-01-22]. Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/dite-si-necham-muze-rictnahradni-rodicka-biologicke-matce-p3d-/domaci.asp?c=A090605_155059_domaci_ban. - Polemika poslance Chytky a JUDr. Motejla ohledně sníţení hranice trestní odpovědnost. Dostupné z http://www.rchytka.cz/clanek.aspx?id=64. - RADVANOVÁ, S. Res extra commercium. Sborník z kongresu Pardubice 2005. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, 2001 – 2005 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006010641.
168
- RYCHTAŘÍKOVÁ, J. Analýza: Je % nemanţelsky narozených dětí v ČR
projevem
westernalizace? Demografie: Demografické informace, analýzy a komentáře [cit. 2011-0121]. Dostupné z http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=430. - SHAKESPEARE, T. Reproductive Technology, Parental Choices and Children’s Future. Hastings
Center
Report,
July
2001
[cit.
2011-09-18].
Dostupné
z
http://findarticles.com/p/articles/mi_go2103/is_4_31/ai_n28858770/?tag=content;col1. - SINGULE, F. Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti. Praha: SPN, 1992 [cit. 2011-04-07]. Výpisky dostupné z http://kiwipedie.blog.cz/1101/soucasnepedagogicke-smery-a-jejich-psychologicke-souvislosti-vypisky. - SLÁDEČKOVÁ, Z. Náhradní matky aneb děloha na pronájem. Klub Diana. [cit. 2011-0128]. Dostupné z http://www.klub-diana.cz/clanky-psychologie-psychosomatika.asp. - TUČEK, J. Smí mít mrtvá ţena dítě? Hlavu si lámou lékaři, etici, právníci. xman.cz z 9. 9. 2011 [cit. 2011-09-09]. Dostupné z http://xman.idnes.cz/smi-mit-mrtva-zena-dite-hlavu-silamou-lekari-etici-i-pravnici-pt5-/xman-styl.aspx?c=A110831_110934_xman-styl_fro. -UNICEF. Convention on the Rights of the Child. Frequently asked questions [cit. 2011-0920]. Dostupné z http://www.unicef.org/crc/index_30229.html. -Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky. Aktuální informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky č. 34/2008, Vrozené vady u narozených v roce
2006
[cit.
2008-10-19].
Dostupné
http://www.google.cz/cse?cx=002651195016181801082:vaw3ri0c5ky&q=34%2F2008. - Webové stránky Fondu ohroţených dětí, www. fod.cz. - Webové stránky soukromé reprodukční kliniky Reprofit, prvního pracoviště se specializovaným programem pro odběr oocytŧ v České republice, www. reprofit.cz. - - World Health Organization. Publication on Sexual and Reproductive Health [online]. 2011 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z http://www.who.int/reproductivehealth/publications/en/. - Zachránit nedonošence? Které ano a které už ne? ţena.cz z 12. 4. 2011 [cit. 2011-0412].Dostupné z http://deti.centrum.cz/tehotenstvi-a-porod/2011/4/12/clanky/zachranovat-cinezachranovat-nedonosene-deti-odkdy/
169
Právní předpisy - ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky - usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR - zákon č. 94/1963, o rodině - zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí - zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu - zákon č. 40/1964, občanský zákoník - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník - zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ - zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv - zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech - zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánŧ a o změně některých zákonŧ (transplantační zákon) - zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k pouţití u člověka a o změně souvisejících zákonŧ, ve znění pozdějších předpisŧ - vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 422/2008 Sb., o stanovení bliţších poţadavkŧ pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k pouţití u člověka - směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 18/1982 Věst. MZ ČSR (reg.) v částce 6/1983 o podmínkách pro umělé oplodnění - návrh nového občanského zákoníku schváleného vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády z května roku 2011 - dŧvodová zpráva k občanskému zákoníku - sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte - sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., Evropská úmluva o lidských právech - sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 47/2001 Sb. m . s., Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manţelství. - sdělení ministerstva zahraničí č. 96/2001 Sb. m. s. Úmluva o lidských právech a biomedicíně 170
- sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb, o Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí - sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb., o Úmluvě o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení - sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí - směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/44/ES ze dne 6. července 1998, o právní ochraně biotechnologických vynálezŧ
171
Judikatura Ústavní soud - nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 459/03 - nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000 Nejvyšší Soud - rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 2. 2003, sp. zn. NS 25 Cdo 1333/2001 - rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 - rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2914/2005 Evropský soud pro lidská práva - rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 10. 4. 2007 ve věci Evans proti Spojenému království, stíţnost č. 6339/05 - rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 8. 7. 2004 ve věci Vo proti Francii, stíţnost č. 53924/00 - ozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 2. 7 2006 ve věci Koudelka proti České republice, stíţnost č. 1633/05 - rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 1. dubna 2010 ve věci S. H. a ostatní proti Rakousku, stíţnost č. 57813/00 Soudní dvůr Evropské unie - ozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z 18. října 2011, sp. zn. C-34/10 Velká Británie - rozhodnutí britského House of Lords z 17. 10 1985 v případu Gillick vs West Norfolk and Wisbech Area Health Authority, č. [1985] 3 All ER 402 (HL)
172
Spojené státy americké - rozhodnutí Nejvyššího soudu New Jersey z 3. 2. 1988 v případu Baby M case, No. 537 A.2d 1227 - rozhodnutí Nejvyššího soudu Kalifornie z 20. 3. 1993 v případu Johnson v. Calvert, No. S023721 - rozhodnutí odvolacího soudu v Detroitu z 21. 12. 1992 v případu Malahoff v. Stiver, No. 83473 Odvolací soud Ontario - rozhodnutí odvolacího soudu Ontario z 2. 1. 2007 v případu A.A. v. B.B., č. 2007 ONCA 2 Nejvyšší soud Izraele - rozhodnutí Nejvyššího soudu Izraele z 12. 9. 1996 v případu Nachmani vs. Nachmani, No. 50(4) PO 661
173
