Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Lichva vs. půjčky nebankovních institucí v ČR. Právo a právní věda. Diplomová práce

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda

Katedra finančního práva a národního hospodářství

Diplomová práce

Lichva vs. půjčky nebankovních institucí v ČR

Vladimír Balcar

2012/2013

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Lichva vs. půjčky nebankovních institucí v ČR zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

Vladimír Balcar

1

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí práce, Ing. Aleně Kopfové, Ph.D., za cenné rady, své přítelkyni Anně Krásenské za všestrannou pomoc a své rodině za podporu při psaní této práce.

2

Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá problematikou lichvy se zaměřením na poskytování půjček a úvěrů nebankovními společnostmi v České republice a dále některými nekalými praktikami, které jsou v praxi často s touto činností spojeny. Podrobně analyzuje současnou legislativu dané oblasti z hlediska práva trestního i civilního, poukazuje na její mezery, kriticky hodnotí judikaturu, jejímž prostřednictvím se snaží tyto mezery vyplnit Nejvyšší soud, a navrhuje některé změny, které by vedly k optimalizaci právní úpravy. Klíčová slova: lichva, dluh, půjčka, úvěr, spotřebitelský úvěr, úrok, úrok z prodlení, smluvní pokuta

Abstract This diploma thesis deals with the usury matters focused on loans of non-banking institutions in the Czech Republic and with some related unfair activities, that are often connected to money lending. It analyses the current legislation from the point of both civil and criminal law, points out the legal gaps, critically evaluates the jurisprudence of the Supreme Court and offers suggestions that might lead to the optimization of the current legislation. Keywords: usury, debt, loan, consumer loan, interest, demurrage, penalty

3

Seznam použitých zkratek NOZ – Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů NS – Nejvyšší soud ČR OZO – obecný zákoník občanský z roku 1811 RPSN – roční procentní sazba nákladů

4

Obsah 1

ÚVOD ....................................................................................................................................... 6

2

ŽIVOT NA DLUH......................................................................................................................... 8 2.1 2.2 2.3

3

LICHVA.................................................................................................................................... 15 3.1 3.2 3.3 3.4

4

POJETÍ LICHVY ............................................................................................................................. 15 PROJEVY LICHVY VE SPOLEČNOSTI .................................................................................................... 16 LICHVA V PRŮBĚHU HISTORIE ......................................................................................................... 17 LICHVA V CIZÍCH PRÁVNÍCH ŘÁDECH................................................................................................. 22 PRÁVNÍ ÚPRAVA LICHVY V ČESKÉ REPUBLICE .......................................................................... 26

4.1 4.2 4.3 5

LICHVA V TRESTNÍM PRÁVU............................................................................................................ 26 LICHVA V SOUKROMÉM PRÁVU ....................................................................................................... 32 SHRNUTÍ TRESTNÍ VS. OBČANSKOPRÁVNÍ ÚPRAVY ............................................................................... 40 PŮJČKA A ÚVĚR....................................................................................................................... 42

5.1 5.2 5.3 5.4 6

SMLOUVA O PŮJČCE ..................................................................................................................... 42 SMLOUVA O ÚVĚRU...................................................................................................................... 43 ROZDÍL MEZI PŮJČKOU A ÚVĚREM ................................................................................................... 45 SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR .................................................................................................................. 46 ROČNÍ PROCENTNÍ SAZBA NÁKLADŮ, ÚROK, ÚROK Z PRODLENÍ, SMLUVNÍ POKUTA ................ 49

6.1 6.2 6.3 6.4 7

ROČNÍ PROCENTNÍ SAZBA NÁKLADŮ ................................................................................................. 49 ÚROK ........................................................................................................................................ 50 ÚROK Z PRODLENÍ ........................................................................................................................ 50 SMLUVNÍ POKUTA ........................................................................................................................ 51 POZNATKY Z PRAXE A NÁVRHY ŘEŠENÍ .................................................................................... 54

7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6 8

EKONOMICKÁ SITUACE DOMÁCNOSTÍ ................................................................................................. 8 DŮVODY ZADLUŽOVÁNÍ SE ............................................................................................................... 9 CESTA DO ZÁHUBY ....................................................................................................................... 10

NEPŘEHLEDNOST ......................................................................................................................... 54 VYMAHATELNOST PRÁVA............................................................................................................... 54 FINANČNÍ ARBITR ......................................................................................................................... 55 SPORNÁ JUDIKATURA NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ................................................................ 56 NOVELA ZÁKONA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU ................................................................................... 57 NÁVRHY DE LEGE FERENDA ............................................................................................................ 59 ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 62

5

1 Úvod Palčivým celospolečenským problémem se v průběhu několika posledních let stalo v České republice zadlužení jedinců a domácností. Jedná se o nežádoucí jev, který se zdá být navzdory faktu, že je velmi často kritizován nejen v denním tisku, ale i v odborných kruzích, do značné míry opomíjen státní mocí. Přestože samotný dluh nemusí být vždy nutně chápán negativně, existují meze, při jejichž překročení je konstatování škodlivosti tohoto jevu namístě. O neudržitelnosti současné situace svědčí mimo jiné i počet exekucí blížící se hranici jednoho milionu či neustále stoupající počet vyhlašovaných osobních bankrotů. Půjčování peněz se pro značnou část obyvatel České republiky stalo zcela běžnou činností, bez níž si tito lidé jen těžko dokáží svůj život představit. S rostoucí poptávkou po půjčkách či úvěrech přibylo i subjektů tyto služby nabízejících. Vedle bank tak dnes existuje

i velký počet nebankovních společností a podnikatelů, kteří půjčky a úvěry poskytují. Zdaleka ne všichni se ale chovají korektně a někteří z nich přímo porušují občanskoprávní, nebo dokonce i trestněprávní předpisy. Jednou z nejhorších nekalých praktik při půjčování peněz je lichva. Ta je dle našeho právního řádu trestným činem, ale setkat se s ní lze i v právu soukromém. V této prácí se budu primárně zabývat právě lichvou, a to v konfrontaci s právní úpravou půjček a úvěrů. Protože jsem byl více než rok zaměstnán v advokátní kanceláři se specializací na správu a vymáhání pohledávek a v současné době již druhým rokem působím jako odborný právní poradce ve Sdružení obrany spotřebitelů, mám možnost na problematiku nahlížet z pohledu dlužníka i z pohledu věřitele. Práci se tak pokusím zpracovat, aniž bych se názorově uchyloval k nadměrnému preferování jedné či druhé strany. Nejdřív bude v práci obecně nastíněna ekonomická situace českých domácností s vybranými statistickými údaji týkajícími se zadlužení a dále rozeberu motivaci lidí k zadlužování z hlediska jejich psychologie. Další kapitola bude obsahovat zjištění, co to lichva je a čeho se týká, zde bude rovněž provedena časová i místní komparace její právní úpravy. Následně provedu rozbor právní úpravy lichvy z hlediska trestněprávního i soukromoprávního, kde sehraje důležitou roli především judikatura Nejvyššího soudu. Kromě toho se chci věnovat i některým změnám, jež do této oblasti přinese Nový občanský 6

zákoník, který se pravděpodobně stane účinným 1. ledna 2014. Poté čtenáři přiblížím smlouvu o půjčce a smlouvu o úvěru s důrazem na jejich vzájemné rozdíly. Okrajově se budu věnovat i tzv. spotřebitelskému úvěru. Dále provedu srovnání institutů roční procentní sazby nákladů, úroku, smluvní pokuty a úroku z prodlení. A konečně v závěru práce budou kromě samotného hodnocení současné právní úpravy zmíněny i problémy, s nimiž se lze v praxi setkat, a které zákon neřeší. Tématem lichevních smluv se v odborné literatuře zabývá pouze hrstka autorů. Vzhledem k poměrně dynamickému vývoji judikatury Nejvyššího soudu navíc část těchto publikací nelze považovat za zcela aktuální. Tato práce by proto měla být převážně kompilačního charakteru, vyskytovat se v ní ovšem budou i prvky původní a sumarizační. Kromě několika zmíněných odborných publikací budu čerpat zejména z komentářů a z judikatury. Cílem práce je shrnutí právní úpravy lichvy se zaměřením na poskytování půjček a úvěrů a některých dalších nekalých praktik s tím spojených. Rovněž si kladu za cíl zjistit, do jaké míry se Nejvyššímu soudu daří vyplňovat mezery v zákonné úpravě pomocí judikaturního výkladu. V případě zjištěných mezer se také pokusím navrhnout některé legislativní změny, které by pomohly tyto mezery překlenout. Klíčovou metodou práce bude metoda interpretační, jejímž prostřednictvím se pokusím odhalit význam textů právních předpisů a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nezanedbatelné místo patří i metodě komparace historické i mezinárodní a metodě abstrakce.

7

2 Život na dluh 2.1 Ekonomická situace domácností České domácnosti dlužily ke konci roku 2009 bankám 973,5 miliard korun a nebankovním institucím dalších 104,1 miliard korun. Podle stavu půjček v poměru k příjmům domácností vyjádřených jejich hrubým disponibilním důchodem byl tento dluh zhruba o polovinu nižší než v zemích eurozóny, čili nelze říci, že by samotná výše zadlužení byla nějak neúměrně vysoká. Více pozornosti je ale nutno věnovat zkoumání rychlosti zadlužování českých domácností. V roce 2000 dlužily české domácnosti bankám „pouze“ 39,7 miliard korun, což tvořilo ve srovnání se zeměmi EU pouze 13 % jejich průměrného zadlužení. Celková výše zadlužení domácností v České republice tak za devět let stoupla osmkrát. Hlavní příčinou jejího růstu je preference spotřeby a tím pádem i spotřebních výdajů, které domácnosti pokrývaly nejen ze svých disponibilních důchodů, ale právě i z půjčených peněz. Například v roce 2008 byly výdaje na konečnou spotřebu o 59 % vyšší než v roce 2000. Jejich objem se tak blížil dvěma bilionům korun. V reálném vyjádření nejvíce za tuto dobu stouply výdaje na spotřebu telekomunikačních služeb, například v roce 2000 připadalo na sto českých domácností 42 mobilních telefonů, kdežto v roce 2008 už to bylo 188 mobilních telefonů.1 Nutno podotknout, že zhruba 70 % (tedy největší část) výše zmíněného celkového zadlužení domácností tvoří úvěry na bydlení a oproti ostatním úvěrům domácností se tak jedná o tzv. kvalitní zadlužení.2

1

SMRČKA, Luboš. Rodinné finance: ekonomická krize a krach optimismu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, xxii, 538 s. ISBN 978-80-7400-199-4. 2

DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti dluží bilion. Český statistický úřad [online]. Analýzy, komentáře, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc

8

Graf 1. Vývoj jednotlivých typů úvěrů obyvatelstvu (v mil. korun)

Zdroj: DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti dluží bilion. Český statistický úřad [online]. Analýzy, komentáře, 2012. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc

Bankovní úvěry na spotřebu domácností činily ke konci roku 2009 celkem 185,5 miliard korun a z toho 150,4 miliard korun tvořily neúčelové spotřebitelské úvěry. Zde se už nejedná o kvalitní zadlužení. Na těchto úvěrech dosahují banky největších marží, což je způsobeno vyššími úroky a poplatky. Dalších 104,1 miliard korun poskytly ve stavech z konce roku 2009 domácnostem nebankovní subjekty, kterými jsou tzv. společnosti ostatního úvěrování (splátkový prodej) a leasingové společnosti.3

2.2 Důvody zadlužování se V posledních dvaceti letech se poskytování spotřebitelských úvěrů v České republice postupně stalo zcela běžnou praxí. Ve světě tato skutečnost není ničím unikátní, naopak situace zde čím dál více připomíná situaci v západních zemích, ovšem s tím rozdílem, že na západě se k současnému stavu směřovalo pozvolnou a přirozenou cestou již od konce 2. světové války, v postsocialistických zemích včetně České republiky byl celý proces značně urychlen. Různé druhy půjček, které by se dnes daly chápat jako spotřebitelský úvěr, se vyskytovaly i dříve, ale v žádném případě nešlo o rozšířený jev a tyto výskyty byly spíše výjimečné. V dobách studené války byli lidé nepřetržitě konfrontováni s informací, že civilizace není nezničitelná a možnost jejího zániku každým dnem nabývá konkrétních podob. Namísto toho, aby se Evropa i Amerika řídila heslem „Memento mori“4, vzala spíše za své 3

DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti dluží bilion. Český statistický úřad [online]. Analýzy, komentáře, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc 4

Pamatuj na smrt.

9

„Carpe diem“5. Kromě toho sehrála svou roli i neudržitelná neustále se zvyšující životní úroveň všech obyvatel západního světa, která byla navíc podporována samotnými státy a jejich podporou kvalitního bydlení dostupného každému. Tyto příčiny pak ještě dotvářel psychologický efekt méně bohatých vrstev spočívající v tom, že tito lidé, aniž by si to mohli dovolit, dostali do rukou prostředek, jak si splnit své tužby a vyrovnat se ve spotřebě bohatým, a rozhodli se jej plně využívat.6 Za dob socialismu u nás úvěry pro domácnosti v podstatě neexistovaly. Výjimku představovaly pouze tzv. novomanželské půjčky, které byly ale silně regulovány co do okruhu zboží, které se dalo za tyto půjčené prostředky pořídit. Není tedy divu, že podobně jako do jiných oblastí i do prostředí úvěrů přišla naše postsocialistická společnost absolutně nepřipravená a bez jakýchkoliv zkušeností. Pomalý příchod zahraničních společností pak způsobil, že vlna spotřebitelských úvěrů se v devadesátých letech pouze nastartovala, ale svého vrcholu dosáhla až po roce 2000. Ve srovnání s rokem 1990 (dluh něco přes 30 miliard korun) se do konce roku 2005 (dluh něco přes 410 miliard korun) objem poskytnutých úvěrů znásobil zhruba třináctkrát a do konce roku 2008 (dluh něco přes 850 miliard korun) dokonce skoro třicetkrát. Zde došlo k nastartování onoho začarovaného kruhu, který dnes tolik sužuje společnost.7

2.3 Cesta do záhuby Jednu z hlavních příčin zadlužení nalezneme v psychologii samotných dlužníků. Vždy a všude na světě existovala sociální nerovnost. Všude lze najít bohatší a chudší vrstvy obyvatel. Spolu s rostoucí životní úrovní, globalizací a rychlým technickým pokrokem se otevíraly stále nové, doposud netušené spotřební možnosti. Od cestování přes luxusní automobily a elektrotechniku až po z dnešního pohledu obyčejné věci jako například čerstvé ovoce po celý rok. Tyto vymoženosti ovšem nebyly určeny pro všechny, dovolit si je mohli pouze bohatí, což se chudším vrstvám samozřejmě nemohlo líbit. Spotřební úvěr však

5

Užívej dne.

6


tamtéž

10

všechny tyto možnosti zpřístupnil všem. Každý si bez ohledu na to, zda si to může dovolit, začal uměle zvyšovat svou životní úroveň zadlužováním. Růst dluhu vedl k růstu spotřeby, růst spotřeby k prosperitě, prosperita k příjmům státu, příjmy státu k jeho výdajům atd. Takový systém ale nemůže fungovat do nekonečna. Dluh nemůže nikdy generovat nový produkt, který by odpovídal původnímu úvěru nebo ho dokonce převýšil, a celý systém tak nutně musí dříve nebo později narazit na problémy. Tím spíš, že kromě čím dál víc zřejmého faktu, že tudy cesta k prosperitě nevede, je systém zatížen negativními a často protiprávními jevy ve formě různých nekalých praktik a lichvy, na nichž poměrně bezpracně bohatne úzká skupina lidí na úkor dlužníků a de facto i celého systému.8 Dluh se tak postupně stal z něčeho zavrženíhodného, co se dříve týkalo pouze lidí na okraji společnosti, něčím, co patří ke každodennímu životu, dokonce něčím módním. Člověk chtěl dát ostatním najevo svou úspěšnost, nezávisle na tom, zda úspěšný opravdu byl. Zprvu to takovým jedincům zdánlivě procházelo, čímž podnítili ostatní k obdobnému jednání. Tento konzum dospěl do absurdních situací, se kterými se lze setkat i dnes. Lidé si kupují věci, které nepotřebují, za peníze, které nemají. Tito lidé se pod psychologickými vlivy okolí přestali chovat racionálně, vůbec si neuvědomovali, že dluh jim navzdory jejich přesvědčení nepomůže k bohatství, ale naopak od něj. Ovlivňováni všudypřítomnou reklamou bagatelizující rizika nepřemýšleli o tom, že dluh budou jednou muset splatit, nepočítali velikost úroků. Jeden dluh se většinou dařilo splácet a dlužník s oslabeným racionálním uvažováním si nadšeně přibral další úvěry, které splácel souběžně, až se dostal na hranici svých možností. Nezřídka se stávalo, že rodina splácela zboží, které už dávno neměla. Nebo v horším případě třeba dovolenou. Je psychicky neuvěřitelně frustrující dlouhodobě splácet dovolenou, na které už člověk byl, namísto šetření na dovolenou budoucí. Namísto toho, aby však v tomto okamžiku, který by se s jistou mírou nadsázky dal nazvat jako situace „za pět minut dvanáct“, přišlo vystřízlivění, převážila nad zdravým rozumem touha nevzdat se zakušených možností a radši vyřešit situaci dalším a větším úvěrem. Dříve nebo později se takový dlužník dostane do situace, kdy už mu banka prostě nepůjčí a jemu nezbude než hledat úvěr u nebankovního subjektu, většinou za horších podmínek. Protože perpetuum

8

SMRČKA, Luboš. Rodinný rozpočet a společnost spotřeby: (staronový pohled na osobní finance a bohatství). 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2008, 313 s. ISBN 978-80-8694-678-8.

11

mobile neexistuje ani ve fyzice, ani v ekonomii, bylo vystřízlivění pouze na čas odloženo, ale o to tvrději muselo dopadnout. Nutně musí opět přijít stav, kdy už dlužníkovi nepůjčí skutečně nikdo a je zahájena soudní a následně exekuční mašinérie, při nichž k samotnému dluhu a úrokům přirostou ještě znatelné částky za náklady těchto řízení. Dlužník tak procitne teprve ve chvíli, kdy mu exekutor zabaví majetek v ceně mnohanásobně vyšší, než byla cena původního úvěru, a to už je pro jakoukoliv nápravu pozdě.9 Každým rokem narůstá alarmujícím tempem počet exekucí. Jenom v roce 2011 bylo v České republice nařízeno přes 900 tisíc exekucí. Data pro rok 2012 ještě nejsou známa, ale očekává se, že se konečné číslo vyšplhá přes milion. V těchto počtech dále nejsou zahrnuty soudní výkony rozhodnutí, které lze rovněž každoročně počítat na statisíce. Přitom exekuci lze nařídit pouze na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. To znamená, že další stovky tisíc aktuálních dlužníků-neplatičů tato zkušenost teprve potká, neboť na ně podaná žaloba čeká, až na ni přijde u soudu řada.10 Představu celé situace potom dotváří osobní bankroty, kterých bylo pouze za rok 2012 v insolvenčním řízení vyhlášeno přes 17 tisíc a jen v lednu 2013 bylo dosaženo rekordních 1700 osobních bankrotů.11

9


LAZAREVIČ, Arsen. Počet exekucí roste, v letošním roce jich nejspíše bude více než 1 milión. Měšec.cz [online]. Finanční gramotnost, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/aktuality/pocetexekuci-roste-v-letosnim-roce-jich-nejspise-bude-vice-nez-1-milion/ 11

KAMENÍČKOVÁ, Věra. V lednu bylo vyhlášeno 1695 osobních a 417 firemních bankrotů. Czech Credit Bureau [online]. Novinky, 2013 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.crif.cz/Novinky/Novinky/Pages/V-lednu-bylovyhl%C3%A1%C5%A1eno-1695-osobn%C3%ADch-a-417-firemn%C3%ADch-bankrot%C5%AF.aspx

12

Zajímavý náhled do myšlení jednotlivců přináší následující průzkum, z něhož vyplývá, že lidé si vesměs jsou vědomi rizik, ale zároveň berou půjčky jako něco, co k životu patří a není důvod se za to stydět. Rovněž si jsou vědomi, že půjčování si se jim nakonec moc nevyplatí, a přesto to dělají.12 Graf 2. (Ne)souhlas s výroky o zadlužování lidí (v %)

Zdroj: Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR. Názory obyvatel na přijatelnost půjček. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR [online]. Tisková zpráva 2012. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6781/f3/er120315b.pdf

12

Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR. Názory obyvatel na přijatelnost půjček. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR [online]. Tisková zpráva 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6781/f3/er120315b.pdf

13

Z téhož průzkumu dále vyplývá i to, že pro absolutní většinu lidí je přijatelné půjčovat si na bydlení, pro podstatnou část dotázaných pak na podnikání a na studium, ale poměrně nerozumně i na spotřební zboží a na automobil. Nepřijatelné je se zadlužit kvůli dovolené.13 Graf 3. Přijatelnost či nepřijatelnost půjčování si peněz v následujících případech (v %)

Zdroj: Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR. Názory obyvatel na přijatelnost půjček. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR [online]. Tisková zpráva 2012. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6781/f3/er120315b.pdf

13

Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR. Názory obyvatel na přijatelnost půjček. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR [online]. Tisková zpráva 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6781/f3/er120315b.pdf

14

3

Lichva

3.1 Pojetí lichvy Laik si pod pojmem lichva nejspíš představí pochybné půjčování peněz na vysoký úrok a jejich následné vymáhání. V této podobě se lichva skutečně vyskytuje ve společnosti nejčastěji a mluvíme zde o tzv. užším pojetí lichvy. V širším významu lichvu definuje i náš současný trestní zákoník: „Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“14 Ze zákonné definice tak vyplývá, že se lichva vůbec nemusí týkat půjčování peněz, a dokonce ve sporu peníze nemusí vůbec figurovat. Tento širší výklad je jak z hlediska úpravy ostatních trestných činů, tak z hlediska historického vývoje úpravy lichvy poměrně specifický tím, že jeho podstata neleží pouze v samotném obsahu závazku, ale i v subjektivních okolnostech existujících při uzavírání smlouvy. Je tedy možné, že jedna a ta samá smlouva uzavřená v různých případech či mezi různými subjekty bude jednou považována za smlouvu lichevní a jindy nikoliv. Ani pro právníka tak není možné bez skutečně podrobného prozkoumání případu a často ani s ním, ještě před začátkem případného soudního sporu určit, zda se v konkrétním případě o lichvu jedná či nikoliv. Soud totiž musí přistupovat ke každému případu individuálně a lze jen velmi těžko předjímat, jak soudce rozhodne, neboť výsledek bude do značné míry záviset na jeho uvážení. I přes snahu vyšších soudů, které se prostřednictvím své judikatury pokouší rozhodování nižších soudů sjednotit, je stále jejich rozhodnutí jen velmi těžko předvídatelné. Právní úprava v současném znění už na první pohled jistě není zcela ideální, neboť je značně omezena právní jistota obou dotčených stran, s čímž souvisí i nadměrné zatížení soudu, který by měl podrobně zkoumat všechny okolnosti, které jsou navíc pro dlužníka

14

§ 218 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

15

často velmi těžko prokazatelné. Nabízí se úvaha, zda by nebylo vhodnější lichvu v užším pojetí, které se vyskytuje nejčastěji, zjednodušit například stanovením maximální přípustné výše úrokové sazby. Nepochybně by se tím zjednodušila práce soudů, došlo by k odlivu mnoha případů, a dokonce i právní jistota by byla v určitém slova smyslu vyšší; přesto je nutno vzít v potaz samotný účel regulace lichevních smluv. Jedním ze základních principů našeho soukromého práva je respektování římskoprávní zásady „pacta sunt servanda“15 a nelze ani opomenout princip smluvní svobody. Každý se může rozhodnout, zda právní úkon učiní, s kým ho učiní i co bude jeho obsahem. Právní úprava lichvy by při stanovení pevné hranice maximální úrokové sazby bez nutnosti zkoumat další okolnosti v soukromoprávním hledisku chování v souladu s těmito zásadami zakazovala pod sankcí neplatnosti, a v hledisku trestněprávním dokonce kriminalizovala. Regulace ze strany státu je nutná právě a pouze proto, aby chránila slabší subjekty proti takovým smlouvám, které naopak nejsou uzavřeny v souladu se zásadou smluvní svobody, tedy například těm, které jsou uzavřeny ve stavu rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení. Pokud někdo jedná nepostižen žádným takovým stavem, není žádoucí, aby stát zasahoval. Stanovení maximální přípustné hranice úroku by navíc samo o sobě problém nevyřešilo, neboť úrok není jediným nástrojem, jehož pomocí lze lichvu praktikovat.

3.2 Projevy lichvy ve společnosti Lichvu chápeme ve světle společenských souvislostí jako prostředek morální nespravedlnosti. Modelově se zde projevuje ekonomické pravidlo, že za statek, který někdo v konkrétní situaci nutně potřebuje, je ochoten zaplatit mnohem více než ten, kdo v takové situaci není. Právě nouze je nejčastější příčinou upadnutí dlužníka do dluhové pasti. Jelikož peníze nejvíce potřebuje ten, komu se jich nedostává, je ochoten za ně zaplatit více než ti, kterým v daný okamžik neschází. Jedinec, který peníze nepotřebuje pro nějakou svou nadstandardní spotřebu, ale pro holé přežití, tak má značně omezenou možnost smluvní svobody a prakticky se dostává do natolik slabého postavení, že mu nezbývá než souhlasit s téměř jakýmikoliv podmínkami.16 A to i s vědomím obou stran, že tyto podmínky jsou pro 15

Smlouvy se mají dodržovat.

16

SMRČKA, Luboš. Rodinné finance: ekonomická krize a krach optimismu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, xxii, 538 s. ISBN 978-80-7400-199-4.

16

dlužníka reálně nesplnitelné. Pokud tato situace nastane, je pravděpodobné, že dlužník bude svůj neustále rostoucí dluh splácet celý život, aniž by ho kdy zcela splatil. I když samotnou jistinu dluhu mnohonásobně přeplatí, lichevní úrok mu nedovolí z dluhové spirály uniknout a dlužník bude po zbytek života vykořisťován. Na druhé straně stojí věřitel-lichvář, který na zneužití postavení dlužníka snadně a bezpracně profituje. Lichvář má zpravidla svých dlužníků více a jeho bohatství tak na jejich úkor čím dál více roste a mezi oběma stranami se otevírají pomyslné nůžky zvětšující sociální propast, chudí dlužníci dále chudnou, bohatý lichvář zvětšuje své impérium, roste společenská nebezpečnost a z obyčejného zločinu se snadno může stát zločin organizovaný. Všechny tyto jevy jsou samozřejmě maximálně nežádoucí a je nutné jim předcházet.

3.3 Lichva v průběhu historie V minulosti se lichva týkala téměř výhradně půjčování peněz, při němž se projevovala nepřiměřeně vysokými úroky. Původně byla patrna snaha lichvu definovat pomocí objektivní metody, která spočívala pouze v posouzení výše úrokové sazby. Tato metoda se ale ukázala jako nedostatečná, a proto k ní byl s postupem času přidán i subjektivní prvek. Bylo tedy nutno zkoumat i okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo, a každý konkrétní případ tak posuzovat jednotlivě. Není cílem této práce podrobně rozebírat jednotlivé historické právní úpravy úrokování a lichvy, ale je podstatné si uvědomit, že tento jev byl už v dobách starověku předmětem regulace mnoha normativních řádů. Regulaci úroků najdeme například v babylonském Chamurappiho zákoníku, v židovském Starém zákoně, v islámském Koránu, v indických Védách, v dílech antických filozofů a samozřejmě i v předpisech starého Říma, jehož právní nauka položila základy i pro náš současný právní systém. 17

3.3.1 Starověk Ve starověku vycházela právní regulace půjčování peněz a výše úroků na jedné straně z obchodních vztahů a na druhé straně z tehdejšího chápání spravedlnosti. Na rozdíl od středověkého chápání lichvy, které bylo značně ovlivňováno křesťanskou ideologií, se tak 17

URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1975, 170 s.

17

jeho starověká podoba více blížila pojetí současnému. Snad v žádném starověkém kodexu, vyjma Starého zákona a Koránu, nebyl zakázán úrok jako takový. Zakázána byla pouze lichva, která v té době nebyla synonymem pro jakýkoliv úrok, ale pouze pro úrok příliš vysoký. Nerozlišování úroku a lichvy může vést k interpretačně chybným závěrům. 18 Ve Starém zákoně je židům zakázána lichva vůči jiným židům, ostatním ale půjčovat mohli. Např: „Nebudeš od něho (od bratra) brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“19 nebo „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoliv, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“20 Tento poslední citát přímo vybízí židy, aby na úrok půjčovali ostatním. Zde je důležité si uvědomit, že Starý zákon není pro židy pouze náboženským textem, ale zároveň i kodexem, který má platnost zákona. A opět je potřeba zdůraznit, že Bible chápe pojmy lichva a úrok jako synonyma. Pojetí lichvy jako půjčování za přemrštěný úrok vymožený z dlužníka kvůli jeho aktuální tíživé situaci, a tedy jako jednání odlišné od obyčejného půjčování peněz je relativně moderní a Bibli neznámé.21

3.3.2 Středověk Zcela klíčovým obdobím pro lichvu je středověk a nástup křesťanství. V tomto období byla přetržena kontinuita názorového vývoje starověku a vše bylo ovlivněno křesťanskou ideologií. Křesťané si zákazy lichvy ze Starého zákona vztáhli i na sebe a úrokování tak bylo odsuzováno a trestáno. Protože se ale téměř každý občas dostal do situace, kdy si musel půjčit, a věřitelů, kteří nepožadovali úrok, nebylo z pragmatických důvodů dostatek, byl

18

BALOUN, Vladimír. Lichva: definiční vymezení. Kriminalistika. 2002, č. 4, s. 279. ISSN 1210-9150.

19

Leviticus kap. 25,36 [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné http://www.biblenet.cz/app/b;jsessionid=prorvoauml30?book=Lev&no=25&_sourcePage=56YF649iHUOnNllBagE_Q%3D%3D&__fp=SuujNcWBUb80GIzfCtLeIQ%3D%3D

z:

20

z:

Deuteronomium kap. 23,20-21 [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné http://www.biblenet.cz/app/b;jsessionid=prorvoauml30?book=Deut&no=23&_sourcePage=56YF649iHUOnNllBagE_Q%3D%3D&__fp=SuujNcWBUb80GIzfCtLeIQ%3D%3D 21

SMRČKA, Luboš. Rodinné finance: ekonomická krize a krach optimismu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, xxii, 538 s. ISBN 978-80-7400-199-4.

18

nalezen způsob, jak tento zákon obejít. Paradoxem dějin křesťané považovali právě židy za nečistý národ, proto pro ně bylo od čtvrtého lateránského koncilu, který se konal roku 1215, půjčování křesťanům na úrok povoleno či spíše přiřknuto, neboť se jednalo o jednu z mála činností, kterou mohli židé ve středověké Evropě vykonávat.22 Výsledek byl takový, že židé si nesměli půjčovat na úrok mezi sebou navzájem, křesťané si také nesměli půjčovat mezi sebou navzájem, ale židé mohli půjčovat křesťanům a naopak. I tento systém se ale později začal obcházet. Když chtěl křesťan půjčit na úrok křesťanovi, věrouka mu to přímo zakazovala. Pokud si ale našel prostředníka-žida, kterému půjčil, a který tyto půjčené peníze následně půjčil dále, nebylo porušeno žádné existující pravidlo. Samotná ochrana chudých před lichvou se tak paradoxně obrátila proti nim samotným, neboť v tomto případě musel dlužník zaplatit úroky hned dvakrát. Tento jev později velmi kritizoval např. Jan Ámos Komenský ve svých dílech Panarthosia nebo Listové do nebe, ve kterých zdůrazňoval, že bohatí by chudým měli půjčovat bezúročně, což ale bohatí z ekonomických důvodů odmítali. Poměrně zajímavou skutečností je, že například vysoké poplatky za pronájem půdy v té době nikomu nevadily, ač se jedná o jev půjčování peněz na úrok velmi podobný a z jistého pohledu dokonce ještě více problematický, protože na rozdíl od půjčování peněz, u pronájmu pozemku nehrozí vůbec žádné riziko ztráty původního statku. Z dnešního chápání lichvy by přitom přemrštěné nájemné lichvou být mohlo, neboť, jak již bylo zmíněno, záběr skutkové podstaty trestného činu lichvy podle našeho trestního zákoníku je širší než pouhé přemrštěné úročení u půjčky, a tím spíše musí být širší i záběr úpravy soukromoprávní.23

3.3.3 Novověk V období novověku došlo k výraznému rozvoji peněžnictví, od středověkého pojetí lichvy bylo upuštěno a úrok byl navzdory křesťanské věrouce světskou mocí zlegalizován. Přípustná výše úroku byla zprvu nastavena na 6 %, z čehož je patrna snaha zákonodárců navázat na římskoprávní tradici. V českých zemích bylo roku 1484 zemským soudem rozhodnuto, že maximální limit přípustné úrokové míry bude činit 10 %. Tato hranice byla 22

SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. 2. vyd. Praha: 65. pole, 2012, 367 s. ISBN 978-80-8750-610-3. 23

tamtéž

19

v šestnáctém století opět snížena na původních 6 % s dodatkem, že toto omezení neplatí pro půjčování do ciziny. Roku 1575 byl dokonce za nedodržování maximálních přípustných úrokových hranic neboli za partidy stanoven trest ztráty cti, hrdla a statku, který byl ale později pod tlakem stavů zmírněn.24 Samotný pojem lichevní smlouvy zavedlo až roku 1627 Obnovené zřízení zemské, které lichevní smlouvu řadilo mezi smlouvy zapovězené. Nedovolený tedy již nebyl pouze samotný vysoký úrok, ale celá smlouva, která ho zaváděla. Zakázána byla i lichva zastřená, ale stále se jednalo pouze o lichvu v objektivním pojetí a subjektivní prvek tak zůstával neřešen. Tato úprava byla víceméně převzata i tereziánským patentem a vycházel z ní i Obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“). Ve druhé půlce 18. století pak byla úprava lichvy mnohokrát změněna. Ustanovení § 879 odst. 4 OZO se po jeho třetí dílčí novele již příliš nelišilo od současného ustanovení § 253 našeho současného trestního zákoníku, když obsahuje pojmy jako lehkomyslnost, tíseň, slabost rozumu, nezkušenost nebo vzrušení mysli, a zavádí tak do úpravy lichvy subjektivní prvek, čímž fakticky poskytuje ochranu slabší smluvní straně.25

3.3.4 Moderní období Císařské nařízení č. 275/1914 neslo název „O lichvě“. Tento právní předpis byl následně zákonem č. 11/1918 Sb. inkorporován do právního řádu nově vznikající Československé republiky, kde podle tohoto nařízení bylo rozhodováno za trvání Československa i v období mezi světovými válkami. Nařízení se skládalo ze šesti paragrafů. První obsahoval charakteristiku lichevní smlouvy, která je velmi podobná té současné a takovou smlouvu stíhal sankcí absolutní neplatnosti. Druhý paragraf zaváděl trestnost lichvy. Ve třetím paragrafu byly vyloženy kvalifikované skutkové podstaty s vyšším trestním postihem. První tři paragrafy byly označovány za tzv. lichvu úvěrovou. Už tehdejší úprava obsažená v § 4 OZO za lichvu považovala i úmyslné působení při uzavření, změně nebo zprostředkování právního jednání mající za následek nabytí nebo zcizení nějaké věci nebo 24

OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha: J. Otto, 1900. [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/ottvslovnknauni29ottogoog#page/n17/mode/2up 25

URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1975, 170 s.

20

nějakého práva, došlo-li přitom ke zneužití lehkomyslnosti, tísně, slabomyslnosti, nezkušenosti nebo rozčílení mysli jiného tím, že pachatel sobě nebo osobě třetí dal slíbit nebo poskytnout vzájemné plnění, jehož majetková hodnota k hodnotě jeho plnění byla v nápadném nepoměru. Zákon tím chránil kterýkoliv obchodní kontrakt, nejen tedy smlouvy úvěrové. Další dva paragrafy upravovaly tresty jiné než odnětí svobody.26 Toto nařízení platilo až do roku 1950, kdy bylo de facto nahrazeno zákonem č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Ovšem de iure bylo zrušeno až o půl roku později zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Trestní úprava lichvy tak byla, ač s úpravami, zachována, ale ze soukromoprávních předpisů byl tento pojem hlavně z důvodu fakticky značně omezené možnosti takového jednání, způsobené ideologicky-politickou situací, vypuštěn a dodnes ho v žádném účinném soukromoprávním předpise nenajdeme.27

3.3.5 Islámské pojetí Za zmínku stojí i islámská úprava problematiky půjčování peněz, která je řešena poměrně zajímavým způsobem. Korán je v odsouzení lichvy i oproti Bibli ještě mnohem razantnější. „Ti, kdož pohlcují zisk z lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho satan potřísnil svým dotekem. A to proto, že říkali: ,Vždyť prodávání je podobné lichvě!´ Bůh však dovolil prodávání a zakázal lichvu. Tomu, komu dostávalo se varování od Pána jeho, a který přestal s lichvou, bude zachováno to, čeho předtím nabyl, a rozhodnutí o něm bude patřit Bohu. Ti však, kdož vrátí se k lichvě, ti stanou se ohně obyvateli a budou v něm nesmrtelní. Bůh zničí lichvu, avšak zúročí almužny. Bůh nemiluje žádného nevěřícího hříšného.“28 Stejně jako u Starého zákona platí, že se nejedná pouze o náboženský text, ale i výše citovaná pasáž tak má pro muslima planost zákona. Tento příkaz lze interpretovat tak, že lichva sice přináší bohatství na zemi, ale zároveň peklo po smrti a oproti tomu almužny zisk na zemi sice nezvýší, ale v nebi budou vysoce zúročeny. Jsou tak vedle sebe postaveny dvě naprosto odlišné kategorie, jejichž porovnáním je nám podsouváno, že člověk není schopen posoudit všechny okolnosti působení úroku, neboť toho je schopen pouze Alláh a ten úrok na zemi 26

KOUDELKA, Ladislav. Trestný čin lichvy. Trestní právo. 2008, č. 4, s. 25. ISSN 1211-2860.

27

tamtéž

28

Korán 2:275-276 [online] [cit. 20. http://www.koranoislamu.cz/sura/2/page/14/?vers=275#vers-275

21

3.

2013].

Dostupné

z:

razantně zatracuje. Korán nečiní dokonce ani rozdíl mezi tím, kdo úrok inkasuje a tím, kdo ho platí, vinny jsou obě strany. Opět pak jako u Bible je i v Koránu úrok považován za synonymum lichvy. Islámští učenci se shodují, že ze všech sedmi destruktivních hříchů, je zákaz lichvy v Koránu zdůrazňován nejvíce.29 Islamistickému pojetí lichvy zde věnuji více prostoru, protože na rozdíl od křesťanské Evropy či Ameriky, kde je dnes v dnešní době kladen větší důraz na zákony světské a Bible pro většinu lidí představuje pouze jakýsi souhrn morálních hodnot, v islámských zemích je doposud často na Korán pohlíženo jako na zákon náboženský i světský zároveň a muslimové se podle něho i v dnešních dobách řídí. Z praktického hlediska by tak absolutní zákaz úroku znamenal značný problém pro arabské bankovnictví. Protože je zcela nepředstavitelné, aby ve třetím tisíciletí fungoval stát, ve kterém v nějaké formě neexistují bankovní úvěry, je tato nepříjemnost vyřešena správnou interpretací Koránu. Pokud si jedinec nebo třeba i banka přeje použít své peníze, aby tyto vydělaly další peníze, učinit tak lze. Klíčem je podle islámských učenců existence rizika odpovídajícího výnosu. Úrok se pak nenazývá úrokem ale podílem na zisku, který už není Koránem nikomu upírán. Islámská banka, tedy nepůjčuje peníze, ale funguje jako zprostředkovatel, kupuje podíl na společnosti a stává se společníkem. Banka tak namísto zavrženíhodného půjčování své peníze investuje a místo na zakázaných úrocích šalamounsky profituje na povoleném podílu ze zisku. Kromě toho, že podle islámských učenců je evropská cesta vstupenkou do ohňů pekelných, se ale oba systémy prakticky příliš neliší.30

3.4 Lichva v cizích právních řádech Právní regulace lichevních smluv je v evropských zemích značně různorodá a jednotlivé státy využívají při jejím ošetření různých metod, ale do právního řádu se nějakým způsobem promítá vždy. V následující kapitole bude pro porovnání přiblížena úprava lichvy v právních řádech Německa, Španělska a Portugalska.

29


tamtéž

22

3.4.1 Německo Německý trestní zákon upravuje lichvu následujícím způsobem: „Kdo využije tísně, nezkušenosti, nedostatku možnosti posouzení nebo značného nedostatku pevné vůle druhého s tím, že sobě nebo někomu třetímu za pronájem prostoru k bydlení nebo s tím spojených vedlejších služeb, za poskytnutí půjčky, za jinou službu nebo zprostředkování jedné z výše uvedených služeb nechá slíbit nebo poskytnout majetkové výhody, které stojí v nápadném nepoměru ke službě nebo jejímu zprostředkování, bude potrestán trestem odnětí svobody do tří let nebo peněžitým trestem.“31 Kvalifikované skutkové podstaty jsou naplněny, pokud pachatel přivede poškozeného do hospodářské nouze, nebo když si udělá z trestné činnosti živnost, nebo si nechá slibovat lichvářské majetkové výhody za pomocí směnek. Tyto případy mohou být stíhány trestem až deseti let odnětí svobody.32 Tíseň je v německém podání chápána podobně jako v České republice. Stejně tak i nezkušenost, s tím rozdílem, že je kladen zvláštní důraz na nezkušenost při sjednávání nájemní smlouvy. Pokud si například cizinec neznalý místních cen pronajme v Německu byt za cenu o více než o 50 % vyšší než odpovídá poměrům, bude pravděpodobně naplněna skutková podstata trestného činu lichvy. Nedostatek možnosti posouzení se potom podobá našemu pojetí rozumové slabosti. Nedostatek pevné vůle je chápán jako snížená schopnost odporu, která je nejčastěji projevem drogové závislosti nebo alkoholismu. K tomuto znaku v našem trestním zákoníku nenajdeme ekvivalent.33 Kromě trestních sankcí jsou lichevní smlouvy postihovány i v soukromoprávní rovině. Dle německého občanského zákoníku jsou obchody naplňující znaky lichvy neplatné. Kromě toho jsou neplatná i ujednání příčící se dobrým mravům dle § 138 odst. 1 německého občanského zákoníku. Tento odstavec je generální klauzulí, jejíž použití soud zvažuje,

31


32

tamtéž

33

tamtéž

23

nepodaří-li se předtím smlouvu shledat neplatnou dle odstavce druhého, který se zabývá právě neplatností lichvářských ujednání.34

3.4.2 Španělsko Španělská právní úprava lichvy dodnes vychází ze Zákona o potlačení lichvy z roku 1908. Podle tohoto předpisu je neplatná každá smlouva o půjčce s úrokem významně převyšujícím úrok normální, který je ve výrazném nepoměru s okolnostmi případu, za podmínek, kdy se dlužník nachází v tísni, nebo je osobou nezkušenou, případně omezenou svými mentálními schopnostmi. Dále je za jakýchkoliv okolností neplatný každý kontrakt, který předpokládá odevzdání větší hodnoty, než je ve smlouvě uvedeno. Vysloví-li soud neplatnost smlouvy, jsou si strany povinny vrátit všechna vzájemná plnění, aniž by byl brán ohled na jakékoliv úroky. Zajímavým úkazem je, že se tato norma vztahuje i na smlouvy, které byly sjednány před nabytím její účinnosti. V těchto případech má při vracení vzájemného plnění věřitel právo na úroky v obvyklé výši. Neplatné jsou i smlouvy, které někdo uzavře s osobami nezletilými nebo psychicky nezpůsobilými a v těchto kauzách je na věřiteli, aby prokázal, že o nezpůsobilosti nevěděl.35 Trestněprávní úprava se týká smluv uzavřených po nabytí účinnosti zákona zakazujícího lichvu soukromoprávní. Takové smlouvy soud prohlásí za lichvářské. Trestní sankcí za lichvu ve Španělsku jsou peněžité pokuty. Dále zákon podotýká, že věřitel i dlužník mohou být trestně postiženi za změnu nebo falšování data uzavření smlouvy.36

3.4.3 Portugalsko V Portugalsku je lichva upravena v článku 226 trestního zákona. Skutková podstata je naplněna, pokud pachatel s úmyslem dosáhnout majetkového prospěchu pro sebe nebo pro jinou osobu, zneužívaje něčí tísně, duševní zaostalosti, duševní neschopnosti, nezralosti, nezkušenosti, nebo vztahu jeho závislosti, ho nechal, aby se zavázal, poskytl nebo slíbil, 34

SALAČ, Jaroslav. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, xix, 301 s. ISBN 80-7179-914-9. 35


36

tamtéž

24

v jakékoliv formě v jeho prospěch nebo ve prospěch jiné osoby finanční výhodu, která bude podle okolností případu výrazně v nepoměru s protiplněním. Toto pojetí se příliš neliší od pojetí např. německého nebo našeho. Zajímavé ale je, že dle tohoto zákona je čin trestný už ve stádiu pokusu, přestože porušení chráněného zájmu v případě lichvy se děje už samotným příslibem realizace lichevního návrhu. Stádium pokusu je tím omezeno pouze na moment bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Prakticky tak dochází ke kriminalizaci jisté formy přípravného jednání. Pachatel navíc ani nemůže využít možnosti zániku trestnosti činu, neboť ve stádiu pokusu je nemožné upustit od převzetí zamýšlené finanční výhody, neboť závazek v tu dobu ještě neexistuje. Dle kvalifikovaných skutkových podstat je přísněji stíháno vyvolání majetkové zkázy poškozeného v důsledku lichvy, lichva jako způsob života pachatele a zastírání vzniklé finanční výhody například vyžadováním uznání dluhu.37

37


25

4 Právní úprava lichvy v České republice V dnešním právním řádu České republiky se s pojmem lichva setkáváme pouze v trestním zákoníku. V žádném současném soukromoprávním předpise ho nenajdeme, což ale neznamená, že by lichevní smlouvy nebyly občanským právem sankcionovány. Absence pojmu lichevních smluv v současném občanském zákoníku je dána skutečností, že za dob socialismu se na našem území lichva po několik desetiletí z důvodů fakticky znemožňujících její existenci téměř nevyskytovala, a tedy odpadla potřeba její regulace. Po roce 1989 došlo k dramatickým změnám ve vývoji a chápání lichvy, neboť s příchodem tržního hospodářství došlo i k rozšíření tohoto neduhu. Výše úroků u smlouvy o půjčce přestala být určována státem a nově záležela na svobodné vůli smluvních stran. Soudy tak musely opět začít zkoumat hodnotu vzájemných plnění a jejich vyváženost.38

4.1 Lichva v trestním právu Lichva jako skutková podstata trestného činu je upravená ve zvláštní části trestního zákoníku v hlavě V., konkrétně v § 218 trestního zákoníku následovně: (1) Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo c) způsobí-li takovým činem jinému stav těžké nouze. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,

38


26

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.39 Oproti předchozí právní úpravě obsažené v § 253 trestního zákona došlo k mírným změnám v základní i v kvalifikované části skutkové podstaty. V základních znacích se vedle znaků tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti a rozrušení nově objevila lehkomyslnost. Ve výčtu sankcí byl peněžitý trest nahrazen trestem zákazu činnosti a ve výčtu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby přibylo členství v organizované skupině, způsobení jinému stav těžké nouze a spáchání tohoto trestného činu za válečného stavu, za stavu ohrožení státu, za stavu pohromy nebo jiné události ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek a způsobení škody nebo získání prospěchu velkého rozsahu.40 Rozeznáváme dvě alternativní formy objektivní stránky. První je spatřována ve zneužití uvedených subjektivních znaků k tomu, aby pachateli bylo poskytnuto nebo slíbeno vzájemně hrubě nepoměrné plnění. Druhou alternativou je tzv. palichva, která spočívá v uplatnění takové pohledávky nebo v jejím převedení na sebe s úmyslem ji uplatnit. Zákon hovoří o hrubém nepoměru, aniž by ho definoval, a jeho výklad tak ponechává judikatuře. Protože změny oproti předchozí právní úpravě nebyly nijak rozsáhlé, lze z velké části použít na současnou právní úpravu i judikaturu vztahující se k trestnému činu lichvy podle trestního zákona. Dovoluji si nesouhlasit s názorem Mgr. Romana Vicherka, podle něhož není s ohledem na judikaturu zásadním problémem zjištění hrubého nepoměru vzájemného plnění.41 Souhlasím s autorem, že prokázání subjektivního stavu poškozeného v době uzavření smlouvy bývá obtížnější42, ovšem ani prokázání stavu objektivního nemusí 39

§ 218 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 40

FENYK, Jaroslav. Trestní zákoník a trestní řád : průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl. Trestní zákoník. Praha: Linde, 2010, 1317 s. ISBN 978-80-7201-802-4. 41

VICHEREK, Roman. Základní skutková podstata lichvy dle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2011 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zakladni-skutkova-podstata-lichvy-dle-218-odst-1-tr-zakoniku-77208.html 42

Jak je patrno např. z Rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 226/2001

27

být v některých případech jednoduchou záležitostí. V typických situacích skutečně není problémem judikaturu, kterou autor v článku zmiňuje, použít, ovšem čím dál častěji se v praxi setkávám s případy, které pod žádnou judikaturu přímo podřadit nelze. Judikatura je skutečně vcelku konstantní v tom, že hranici hrubého nepoměru vzájemného plnění spatřuje v úroku zhruba ve výši 70 % ročně, přičemž tato výše je pouze orientační a vždy musí být kromě výše úrokové sazby zkoumány i všechny další okolnosti.43 Hrubý nepoměr mohou ale kromě samotného závazku stran týkajícího se řádného plnění smlouvy zakládat i sankční ustanovení, typicky pak smluvní pokuty. Dnešní potencionální lichváři jsou si vědomi pravidel stanovených judikaturou ohledně nastavení maximální přípustné úrokové výše. Proto se již nesnaží o uzavření smlouvy obsahující maximální úrok, ale jejich počínání směřuje k uzavření takového kontraktu, který v otázce samotného smluveného úroku zakládat hrubý nepoměr mezi vzájemným plněním nebude. Věřitel se místo toho primárně soustředí na zajištění závazku a smlouva tak obsahuje značné sankce za porušení jakýchkoliv smluvních povinností. Požadování nepřiměřené smluvní pokuty může spadat pod jednání obsažené ve skutkové podstatě lichvy. Zde už lze výsledek soudního řízení předpokládat obtížněji. Smluvní pokuta může být v soukromém právu stanovena jednorázovou částkou nebo může být stanovena procentní částkou za určité období v závislosti na délce trvání prodlení dlužníka na podobném principu jako úrok. Reálně dochází k jevu, kdy smlouva obsahuje povinnost, jejíž porušení ze strany dlužníka věřitel už od počátku předpokládá. Pokud se tak stane, zpravidla dojde zároveň k zesplatnění dluhu a kromě samotné jistiny věřitel po dlužníkovi požaduje i sjednaný úrok, úrok z prodlení v zákonné výši a ještě navíc smluvní pokutu. Nejhůře lze verdikt soudu předvídat v případě, kdy opět dojde k porušení povinnosti ze strany dlužníka a věřitel zatím dluh nezesplatní, ale „pouze“ požaduje smluvní pokutu, která je určena jednorázovou částkou nezávislou na výši celkového dluhu, a která je požadována za každý den prodlení. Tuto situaci žádná judikatura neupravuje.44 Navíc situaci komplikuje fakt, že lichevní smlouvy často obsahují i ujednání, 43

Např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004

44

Takový skutkový stav lze najít např. v Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 832/2012, které ale nemůže dost dobře sloužit precedentně, neboť skutkový stav v něm popsaný byl už skutečně daleko za pomyslnou hranou. Otázka obdobných případů, v nichž není hrubý nepoměr vzájemného plnění natolik patrný, se domnívám, zůstává prozatím nedořešenou.

28

která mohou vést k naplnění znaků skutkové podstaty jiného trestného činu, nejčastěji podvodu, úvěrového podvodu či zpronevěry.45 Slib nebo poskytnutí hrubě nepoměrného plnění sám o sobě není trestněprávně relevantním jednáním, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy se kromě toho vyžaduje, aby pachatel současně zneužil něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení. Tyto se pak často vzájemně prolínají a není vždy možné je od sebe zcela odlišit. Jednání, při němž nedochází k naplnění této druhé podmínky, pak nenaplňuje ani znaky žádného jiného trestného činu. Aby mohlo být jednání věřitele kvalifikováno jako lichva ve smyslu trestního práva, musí dojít ke splnění obou podmínek. Hodnota plnění musí být v hrubém nepoměru právě z důvodu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti.46 Lichva je trestným činem úmyslným, naplnění požadavků subjektivních i objektivních znaků je tak navíc kryto znakem úmyslného zavinění.47 Pachatelem trestného činu lichvy může být kterákoliv fyzická osoba, protože pro naplnění znaků základní skutkové podstaty zákon nestanoví v tomto směru žádná omezení, ale zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ve svém taxativním výčtu skutkových podstat lichvu neuvádí. Přitom s problematikou lichevních smluv se v celospolečenských diskuzích nejčastěji setkáváme právě v souvislosti se společnostmi zabývajícími se půjčkami a lichvář, jakožto fyzická osoba, je spíše výjimkou. Z pohledu trestního práva je tak pachatelem lichvy fakticky páchané právnickou osobou její statutární orgán, způsobilý společnost zavazovat. Proběhlo již několik pokusů o začlenění lichvy jako skutkové podstaty do zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale zatím žádný z nich neprošel zákonotvorným procesem.48

45

Viz např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 552/2011

46

REDAKCE. K naplnění zákonných znaků trestného činu lichvy. Bulletin Advokacie. 2006, č. 5, s. 50. ISSN 12106348. 47

PELIKÁN, Robert. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy. 2008, č. 3, s. 86 ISSN 1210-6410. 48

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. v-xiv, 1451-3586. ISBN 978-807400-428-5.

29

Subjektivní stavy jsou vykládány takto: Rozumovou slabostí se rozumí neschopnost rozpoznat a myšlenkově zpracovat hodnotu vzájemných plnění. Příčinou může být kromě různých psychických či duševních poruch i nedostatek intelektu nebo opožděný vývoj, projevující se zejména neschopností logického myšlení.49 Tísní je mimořádně tíživá situace poškozeného nebo i jiné osoby, jejíž tíseň poškozený pociťuje jako tíseň vlastní, vyvolaná naléhavou potřebou, kterou není poškozený vlastními silami schopen uspokojit. Právě tíseň poškozeného je subjektivním prvkem, který se v praxi vyskytuje nejčastěji. Zpravidla se jedná o finanční potíže např. při splatnosti dluhu, jehož nesplacení může mít značný vliv na majetkové poměry poškozeného. Znak spočívající ve zneužití tísně nelze jen formálně konstatovat, ale musí být součástí rozhodných skutkových okolností. Bez dalšího nestačí, aby se jednalo např. jen o nutnou potřebu peněz, ale o situaci kvalifikovanou.50 Spornou je otázka šíře tohoto výkladu. Někteří autoři vidí v jeho důslednosti a tvrdosti možnost, jak začít i na poli trestního práva postihovat neseriózní věřitele. Pokud dlužníkovi odmítne půjčit banka, je donucen hledat možnosti jinde a je tak automaticky postaven do pozice slabší smluvní strany, což by už samo o sobě mohlo postačit k podřazení tohoto stavu pod širší výklad pojmu tíseň.51 S nezkušeností se setkáváme nejčastěji u osob nízkého nebo naopak vysokého věku. Projevuje se zejména neznalostí obvyklých cen a obchodního prostředí. V širším pojetí se může ovšem týkat i neznalosti jedné konkrétní oblasti - např. podnikání.52

49

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. v-xiv, 1451-3586. ISBN 978-807400-428-5. 50

tamtéž

51


52

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. v-xiv, 1451-3586. ISBN 978-807400-428-5.

30

Lehkomyslnost se projevuje v nereálném uvážení situace spojeném s neuvědoměním si dosahu všech důsledků vlastního jednání, které je zpravidla zapříčiněno nedostatkem informací poškozeného o rizicích souvisejících s jeho rozhodnutím.53 Zde se opět otevírá poměrně široký prostor pro výklad. Při extenzivním pojetí by bylo možné sem podřadit většinu dnes spotřebiteli uzavíraných úvěrových smluv. Soudní praxe zatím k takto širokému výkladu nepřistoupila, ovšem vzhledem k tomu, že pojem lehkomyslnosti se v platné právní úpravě objevil poměrně nedávno, zůstává zde cesta otevřena. Rozrušení spočívá v prudkém hnutí mysli vyvolaném bezprostředně předcházející událostí, která zasáhla poškozeného natolik, že v tomto stavu není schopen zvážit hodnotu vzájemného plnění. Typicky se jedná o úmrtí v rodině.54 Nezasvěcený člověk by na základě každodenní mediální masáže mohl nabýt dojmu, že lichva je zcela zásadním problémem trestního práva. Statistiky ale potvrzují pravý opak. V roce 2010 bylo prověřováno celkem dvaadvacet případů trestného činu lichvy podle trestního zákona nebo podle trestního zákoníku. Pět z nich bylo odloženo už Policií ČR, jen v sedmnácti případech tak bylo zahájeno trestní stíhání, z nichž jedno bylo následně zastaveno. Obžalováno bylo šestnáct osob a odsouzeny pouze dvě. Vzhledem k tomu, že celkově bylo prověřováno na 150 tisíc trestných činů, je lichva skutečně pouze okrajovou záležitostí. 55 V duchu zásady Ultima ratio tak pod oblast trestního práva spadají pouze ty nejzávažnější případy. Podle mého názoru samozřejmě bulvární novinové články spatřující lichvu téměř všude nekorespondují s realitou, ale statistika ministerstva vnitra taky není zcela odpovídající. Nedomnívám se, že by trestní lichva prakticky neexistovala, ačkoliv se tak může z odsouzení pouze dvou osob za celý rok 2010 zdát. Soudy by měly značně zpřísnit 53

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. v-xiv, 1451-3586. ISBN 978-807400-428-5. 54

tamtéž

55

Ministerstvo spravedlnosti ČR. Statistická ročenka kriminality [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?tabulka=ccav_dokument_sestavy&sloupec=obsah_dokume ntu_pdf&where=id_dokumentu=365641&typSloupce=pdf&fileName=null

31

výklad některých pojmů. Interpretaci hrubého nepoměru vzájemných plnění, které soudy nastavily na velmi benevolentní hranici ve výši 70 % z dlužné částky ročně, neshledávám správnou. Pokud nutně musí taková hranice existovat, měla by být nižší. Domnívám se dále, že soudy prvního či druhého stupně by měly důkladněji zkoumat okolnosti hlavně u případů, kde je sjednána roční úroková míra nižší a lichevní jednání tak není na první pohled zřejmé. Trestní právo lichvu de facto ignoruje a její problematiku tak zcela ponechává civilním soudům, což si dovoluji nepovažovat za řešení dostatečně odpovídající závažnosti situace.

4.2 Lichva v soukromém právu Jak již bylo několikrát zmíněno, žádný současný soukromoprávní předpis se lichvou nezabývá. Její zákonná úprava byla zrušena tzv. středním občanským zákoníkem v roce 1950 a dodnes se do občanského práva nevrátila. Pokud je ale lichva stíhána právem trestním, lze pomocí argumentu a maior ad minus dovodit, že musí být nutně stíhána i právem občanským. Obě dvě právní úpravy od sebe není možné zcela oddělit, neboť jsou spolu značně provázány. Skutková podstata trestného činu lichvy přímo předpokládá existenci soukromoprávního vztahu. Trestní úprava je jakýmsi hrubším sítem, které zachytí ty nejzávažnější případy a ostatní ponechává právu občanskému. Lze tedy konstatovat, že dojde-li k porušení práva trestního, automaticky dochází i k porušení práva občanského. Světlo do problematiky vnesl dle mého názoru velmi zdařilý rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 1993/2001, jehož právní věta zní: „Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné.“56

56

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

32

Na první pohled je poznat, že soud při posuzování smlouvy vycházel právě z tehdy účinného trestního zákona. Kromě toho vycházel s posvěcením judikatury Ústavního soudu57 i ze zásad obsažených v Obecném zákoníku občanském z roku 1811, neboť shledal, že současná právní úprava v této oblasti vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem. Soud tak konstatoval, že právní úpravu obsaženou v OZO sice nelze bez dalšího aplikovat, ale při aplikaci platného občanského zákoníku je třeba přihlížet k tradičním principům občanského práva, obsažených též v OZO, a také k úpravě obsažené v právu trestním. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že neplatnost lichevních smluv soud konstatuje na základě § 39 občanského zákoníku, konkrétně na základě rozporu s dobrými mravy. Protože pojem dobrých mravů nedefinuje zákon, dlouhodobě se o to pokouší judikatura Nejvyššího soudu. Mezi zdařilejší definice patří například tyto: „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, které odpovídá obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“58 nebo „Dobré mravy jsou mimoprávním souborem pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principem společenského řádu.“59 Rozpor s dobrými mravy je normou s relativně neurčitou hypotézou, která vždy odpovídá dobovému stavu rozhodovací praxe. Obecně platí, že obsah každého závazku podléhá posouzení soudu, zda není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy nebo zda zákon neobchází. Dobré mravy plní převážně funkci interpretační, a pokud lze dovodit platnost či neplatnost právního úkonu z jiné normy občanského práva, dobré mravy se nepoužijí. Korektiv dobrých mravů se tak vyznačuje subsidiárním použitím. U posouzení lichevních smluv by měl soud pouze zvažovat, zda jsou naplněny jejich objektivní

57

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. Července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 58

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 59


33

a subjektivní znaky, a pokud shledá, že ano, měl by bez dalšího prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou.60

4.2.1 Objektivní a subjektivní prvek Cenou obvyklou se obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni uzavření smlouvy. U úvěrových smluv potom bude hrát roli zejména výše úroku jakožto cena za poskytnutí úvěru. Nejvyšší soud konstatoval, že: „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“61 V tomto konkrétním případě se jednalo o roční úrokovou míru ve výši 60 %, přičemž banky nabízely v té době stejný produkt s roční úrokovou mírou ve výši 9 % až 15,5 % - tedy nejméně čtyřikrát levněji. Soud v tomto případě konstatoval, že čtyřnásobné překročení obvyklé ceny splňuje kritérium pro rozpor s dobrými mravy, a z odůvodnění vyplývá, že dlužník uzavírající takto nevýhodnou smlouvu pravděpodobně splňuje i kritéria subjektivního prvku. V pozdějším judikátu Nejvyšší soud své stanovisko upřesnil takto: „Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze tolerovat

60

SALAČ, Jaroslav. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, xix, 301 s. ISBN 80-7179-914-9. 61


34

extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“62 Toto rozhodnutí už nehovoří přímo o rozporu s dobrými mravy, ale pouze o nepřiměřenosti výše úroku, a tedy automaticky nepředpokládá i přítomnost subjektivního prvku. Druhý zmiňovaný případ byl extrémní v tom, že smluvený úrok činil 10 % z půjčené částky za jediný den, což překročilo běžnou úrokovou míru zhruba dvěstěpadesátkrát, navíc byl zajištěn smluvní pokutou ve výši 0,05 % půjčené částky denně. Skutečnost, že soudy prvního i druhého stupně považovaly úrok za přiměřený, svědčí o značné míře právní nejistoty v této oblasti. Samotná skutečnost, že věc byla prodána za podstatně nižší cenu než obvyklou, není důvodem neplatnosti smlouvy. K tomu je zapotřebí i přítomnost subjektivního prvku. Jak již bylo řečeno, subjektivním prvkem může být stav nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti – stejně jako v právu trestním. V právu občanském se však z důvodu absence zákonného výčtu těchto stavů vychází z judikatury, která stanovila pravidla jednak na základě trestní úpravy a jednak na základě dobové úpravy z obecného zákoníku občanského. Jelikož judikaturu Nejvyššího soudu v České republice nelze považovat za precedentní, v občanském právu by se mělo jednat o výčet spíše demonstrativní na rozdíl od trestního zákoníku, jehož § 218 obsahuje výčet taxativní. Další nutnou podmínkou rozporu s dobrými mravy je, aby věřitel o subjektivním stavu dlužníka věděl. Pokud prodávající jedná po zralé úvaze a jeho vůle není ovlivněna tísní, bezprávnou výhružkou či jinou závadou, nelze právně takovému kontraktu z důvodu absence subjektivního prvku nic vytýkat. Typicky se jedná o případy kombinace smlouvy kupní a darovací mezi příbuznými nebo naopak o zaplacení nepřiměřeně vysoké ceny z důvodu zvláštní obliby věci.63 K objasnění problematiky občanskoprávní lichvy opět přispěl Nejvyšší soud svým rozhodnutím z roku 2010, ve kterém mimo jiné říká: „Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se 62

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 63

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

35

zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).“ a „Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu; půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku je v kolizi s dobrými mravy.“64 Subjektivní a objektivní prvek tak není možno od sebe zcela oddělit a zabývat se jimi samostatně, ale je potřeba je zkoumat ve vzájemné provázanosti. Nutno ještě podotknout, že civilní soudy se budou otázkou rozporu s dobrými mravy zabývat pouze v případě, že předmětná smlouva nebyla shledána smlouvou lichevní dle práva trestního. Pokud by k tomuto došlo, smlouva by tak odporovala § 218 trestního zákoníku a na základě § 39 občanského zákoníku65 by byla nutně neplatná už pro rozpor se zákonem. Popsaná situace ale nebude vzhledem k výše uvedeným statistikám nikterak častým jevem.

64

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 65

Který říká: „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“

36

4.2.2 Smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek Pro dokreslení občanskoprávní úpravy je vhodné ještě vysvětlit obsah ustanovení § 49 občanského zákoníku a jeho vztah k lichevním smlouvám. „Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.“ 66 Tíseň lze podle tohoto ustanovení kvalifikovat jako speciální vadu vůle, která nezpůsobuje neplatnost smlouvy, ale pouze zakládá právo strany od smlouvy odstoupit. Interpretace pojmu tíseň se zde nikterak neliší od interpretace v rámci lichevní smlouvy. Nápadně nevýhodnými podmínkami se rozumí zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, respektive očividnou nevýhodnost dalších podmínek. Opět je vždy nutno posuzovat všechny okolnosti daného případu. Nelze tak vyloučit, že smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek může být zároveň kvalifikována jako právní úkon, který je z důvodu rozporu s dobrými mravy neplatný. Hraniční kritérium spočívá ve skutečnosti, zda profitující strana o stavu tísně druhé strany věděla a zneužila ho – v tomto případě bude smlouva odporující dobrým mravům a tedy absolutně neplatná, nebo o tomto stavu profitující strana nevěděla – zde půjde o platnou smlouvu, od které bude možné odstoupit dle § 49 občanského zákoníku.67

4.2.3 Nový občanský zákoník Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“), který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014, chápe lichvu takto: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“68 Koresponduje tak v zásadě se současným trestněprávním i občanskoprávním pojetím. Přestože se toho prakticky nezmění moc, přínosem určitě je, že soudy nebudou muset vyslovovat neplatnost smluv z důvodu rozporu s dobrými mravy, jejichž korektiv by se 66

§ 49 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 67

ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. Praha: C.H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 978-80-7400-108-

6. 68

§ 1796 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

37

měl primárně vyznačovat pouze subsidiárním používáním, ale lichevní smlouva už bude sama o sobě ze zákona neplatná. Kromě toho bude oproti současnému stavu zlepšením i snazší pochopení této oblasti práva pro laickou veřejnost. Potíže by mohly činit snad pouze nedefinované pojmy, lze ale předpokládat, že soudní praxe bude vycházet ze současné judikatury i literatury. Jednu výraznější praktickou změnu přesto v nové úpravě na rozdíl od Mgr. Petra Němce spatřuji.69 Podle textu NOZ je v případě lichevní smlouvy neplatná smlouva jako celek, zatímco za současného stavu dochází ke zkoumání možnosti neplatnosti pouze určitého smluvního ustanovení, což může působit problémy při snaze předvídat výsledek soudního řízení. Kromě toho NOZ v § 1793 odst. 1 zavádí staronový institut neúměrného zkrácení – tzv. laesio enormis. „Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.“70 Inspiraci hledal podle důvodové zprávy zákonodárce v cizích právních řádech a hlavně v naší historické úpravě Obecného zákoníku občanského. V dnes účinném znění zákona tento institut nenajdeme a lze tak pouze polemizovat nad výkladem soudních rozhodnutí. Sám o sobě hrubý nepoměr plnění nemůže způsobit naplnění znaků lichevní smlouvy, a to ani ve smlouvách, v nichž je smluven značně vysoký úrok, který je bezpochyby v hrubém nepoměru vůči protiplnění. Tato skutečnost by snad mohla být v určitých případech důvodem neplatnosti smlouvy, ovšem o lichevní smlouvu nepůjde.71 Je namístě položit si otázku, do jaké míry má smysl nad tímto rozdílem prakticky uvažovat. Žádný svéprávný jedinec by nemohl za absence některé z tolikrát již zmiňovaných subjektivních skutečností uzavřít smlouvu, v níž dochází k natolik neekvivalentnímu plnění, že by mohla být 69

NĚMEC, Petr. Neúměrné zkrácení a lichva dle nového občanského zákoníku. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/neumerne-zkraceni-a-lichva-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-83728.html 70

§ 1793 odst. 1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 71

PIHERA, Vlastimil. Leasio Enormis. Obchodněprávní revue. 2011, č. 11, s. 319. ISSN 1213-5313.

38

uznána za neplatnou právě pro rozpor s dobrými mravy. Soud by měl v takovém případě dle mého názoru existenci dalších subjektivních okolností očekávat nebo přímo předpokládat. S tím musí nutně souviset i extenzivnější chápání subjektivních znaků, zejména ve spotřebitelských smlouvách. K možnosti zrušení smlouvy podle § 1793 NOZ nově od roku 2014 objektivní prvek sám o sobě postačí, nejde ale o neplatnost smlouvy, pouze o možnost zrušení. Dále se nabízí otázka, co je považováno za plnění v hrubém nepoměru dle zmíněného ustanovení NOZ. Dle tradičního pojetí se jedná o cenu, která nedosahuje ani poloviny ceny obvyklé, případně naopak skutečnou cenu převyšuje o více než polovinu, aniž by k tomu byly dány důvody. V obecném zákoníku občanském se tomuto zákazu říkalo „zkrácení nad polovic“. Důvodová zpráva uvádí, že tradiční výklad by neměl být přijat jako rozhodné kritérium, neboť výsledkem odborných diskuzí je názor, že by to mohlo vést k neodůvodněným tvrdostem. Nelze se vyhnout posuzování specifik jednotlivých situací pro určení konkrétní hranice hrubého nepoměru. Při vysokých částkách by se tak mohlo jednat o nižší procentní hodnotu než u částek o několik řádů nižších.72 Pozitivně hodnotím snahu zákonodárce začlenit institut laesio enormis přímo do textu zákona, neboť by tímto opatřením měl být posílen princip právní jistoty. Skeptičtěji se už ale stavím k odstavci druhému § 1794 NOZ, který stanoví, že: „Právo podle § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.“ Obávám se, že nic nebude bránit věřiteli, aby do smlouvy začlenil ustanovení, dle kterého spotřebitel výslovně s neúměrnou cenou souhlasí, v důsledku čehož by bylo celé působení neúměrného zkrácení zcela legálně smluvně vyloučeno. U spotřebitelských smluv zastávám názor, že by nemělo být možné se předem takto svého práva vzdát.

72

HRBKOVÁ, Klára. Zákaz neúměrného zkrácení. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2008 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zakaz-neumerneho-zkraceni55323.html

39

4.3 Shrnutí trestní vs. občanskoprávní úpravy Lichva je v České republice předmětem práva trestního i občanského. Aby došlo k naplnění skutkové podstaty dle § 218 trestního zákoníku, musí být splněn objektivní i subjektivní prvek. Trestní hranice hrubého nepoměru plnění jakožto objektivního prvku byla judikaturou stanovena na úrok ve výši přibližně 70 % ročně s tím, že se vždy musí přihlédnout ke všem okolnostem. Takovou okolností může být například existence zástavního práva k nemovitosti, jejíž hodnota značně převyšuje hodnotu závazku dlužníka. Subjektivní prvek bude naplněn, pokud bude prokázáno, že se dlužník nacházel ve stavu rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení. Tohoto stavu musí být věřitelem zneužito, tedy s ním musí být věřitel srozuměn. Trestní lichva se dotýká pouze nejzávažnějších případů, se kterými se v soudní praxi lze setkat pouze výjimečně. Pokud je skutková podstata trestného činu lichvy naplněna, je lichevní smlouva automaticky neplatnou i podle občanského zákoníku, a to z důvodu rozporu se zákonem. Občanské právo má v oblasti lichevních smluv značně širší záběr. Ačkoliv se v zákoně přímo o lichvě nehovoří, na základě soudní praxe se dospělo k závěru, že i smlouvy, které nejsou postihnuty trestním právem, mohou být smlouvami lichevními dle soukromoprávní úpravy. Tyto budou vždy absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Objektivním prvkem se i zde rozumí hodnota vzájemného plnění, která je u úvěrových smluv posuzována podle podmínek, za kterých stejné služby v danou dobu poskytují banky. Zejména bude důležitá smluvená výše úročení. Dle judikatury bude za hrubý nepoměr pravděpodobně považováno čtyřnásobné překročení úroku poskytovaného bankou, ale u „pouze“ dvojnásobného či trojnásobného překročení této výše bude velmi záležet na všech dalších okolnostech případu. Názorová nejednotnost panuje v otázce splnění subjektivního prvku. Domnívám se, že tato nejednotnost je do značné míry způsobena chybnou interpretací vzájemných tvrzení jednotlivých autorů.73 Lichevní smlouva, která je vždy contra bonos mores, musí být pokaždé nezbytně uzavřena za přítomnosti aspoň jednoho ze subjektivních prvků, ovšem i smlouva, která nenaplní znaky smlouvy lichevní, může být v rozporu s dobrými mravy, čímž může být 73

Např. NĚMEC, Petr. Neúměrné zkrácení a lichva dle nového občanského zákoníku. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2012. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/neumernezkraceni-a-lichva-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-83728.html nebo PIHERA, Vlastimil. Leasio Enormis. Obchodněprávní revue, 2011, č. 11, s. 319. ISSN 1213-5313. nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, sp.zn. 30 Cdo 1653/2009

40

do jisté míry suplována funkce dnes chybějícího institutu neúměrného zkrácení. V tomto případě je ale namístě postupovat velmi obezřetně, neboť absolutní neplatnost je zde i s ohledem na budoucí úpravu dle NOZ velmi tvrdou sankcí. Soudy tak v praxi budou zkoumat, zda nejde o extrémní případ laesio enormis, který by mohl odporovat dobrým mravům sám o sobě, a zároveň budou zjišťovat, zda se nejedná o smlouvu lichevní, kde už je nutná i přítomnost subjektivního prvku. Civilní řízení by neměla provázet důkazní přísnost, s níž se setkáváme v právu trestním a zejména u patrné neekvivalence vzájemných plnění by být měli soudci obzvlášť pozorní při zjišťování subjektivních okolností. Výčet subjektivních stavů zde na rozdíl od trestní úpravy není konečný a z důvodu absence zákonné úpravy je soudům dán značný prostor pro individuální posouzení každého konkrétního případu. Lze konstatovat, že nevěděl-li věřitel o skutečnosti, že se dlužník nachází ve stavu tísně, nejedná se o lichevní smlouvu, která by byla postižena neplatností, ale v takovém případě existuje možnost dlužníka od smlouvy odstoupit dle § 49 občanského zákoníku. NOZ navíc od 1. ledna 2014 zavádí institut neúměrného zkrácení, který žádnou subjektivní skutečnost nepředpokládá, a zkrácená strana se může pouze na základě hrubého nepoměru protiplnění domáhat zrušení smlouvy.

41

5 Půjčka a úvěr Dočasně poskytnout druhému finanční prostředky je možno dvěma způsoby. Lze využít smlouvu o půjčce nebo smlouvu o úvěru. Přestože jsou pojmy půjčka a úvěr laiky v praxi často zaměňovány, znamená každý z nich něco jiného. Smluvní vztahy z těchto dvou úkonů vyplývající mají svá specifika, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že smlouva o úvěru je upravena v obchodním zákoníku, zatímco smlouvu o půjčce nalezneme v zákoníku občanském.

5.1 Smlouva o půjčce Smlouva o půjčce je upravena v hlavě páté části osmé občanského zákoníku takto: „Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“74 Pojmovými znaky jsou přenechání věcí, jejich druhové určení, dočasnost a povinnost vrátit věc stejného druhu. Formu právního úkonu zákon výslovně nestanoví a lze se tak v praxi setkat i s platnými půjčkami, které byly sjednány ústně. Absence sjednání doby vrácení věcí nemá za důsledek neplatnost smlouvy, dlužník je v takovém případě povinen plnit na požádání věřitele,75 nebo může být doba splnění dluhu ponechána na vůli dlužníka76. Zákon sám připouští, že nejčastěji budou předmětem tohoto kontraktu peníze. Není stanoven požadavek na úplatnost smlouvy, ale tato možnost není ani zakázána. V § 658 občanského zákoníku je dokonce výslovně zakotvena možnost sjednat si při peněžité půjčce úroky.77 Dlužník se stává vlastníkem předmětu smlouvy se všemi oprávněními s tím spojenými.78 Protože půjčku řadíme mezi kontrakty reálné, účinnost smlouvy nastává skutečným 74




FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, xi s., s. 8671618, s. xiii-xxxiv. ISBN 978-80-7357-395-9. 78

Podle § 123 Občanského zákoníku se jedná o oprávnění věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a s věcí nakládat.

42

odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Paragrafy 657 a 658 je celá občanskoprávní úprava půjčky vyčerpána a při úpravě vzájemných práv a povinností se dále přihlíží k obecným ustanovením občanského zákoníku.79

5.2 Smlouva o úvěru Právní úpravu úvěrové smlouvy nalezneme v pátém dílu hlavy druhé části třetí obchodního zákoníku, kde je stanoveno: „Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“80 Podstatnými částmi jsou určení věřitele a dlužníka, určení částky nebo limitu ve stanovené měně, závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky a závazek dlužníka k vrácení částky úvěru a zaplacení úroku. Jedná se o smlouvu konsenzuální, která vzniká samotnou dohodou o poskytnutí peněžních prostředků bez požadavku následné realizace tohoto převodu. Ačkoliv ani zde není písemná forma zákonem požadována, v praxi se lze s ústními úvěrovými smlouvami setkat velmi zřídka. Mnohem častěji budou tyto smlouvy písemné a úpravě vzájemných práv a povinností bude věnována značná pozornost. Dosti rozšířeným jevem jsou i odkazy na smluvní podmínky poskytovatele úvěru.81 Lze dohodnout i úplatu za pouhé sjednání úvěru, kterou je potřeba od úroků odlišovat. Tuto úplatu však mohou požadovat pouze osoby, do jejichž předmětu podnikání poskytování úvěrů náleží. Od půjčky se úvěr liší mimo jiné tím, že úrok je obsahovou náležitostí úvěrové smlouvy.82 Tato smlouva je řazena mezi tzv. typové obchody, což znamená, že se vztahy z ní vyplývající budou nezávisle na povaze stran řídit obchodním zákoníkem.83 Toto pravidlo je 79

FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. 80

§ 497 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 81

POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxiii s., s. 1081-1927. ISBN 978-80-7357-491-8. 82

BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. 83

§ 261 odst. 3 písm. d) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

43

ale prolomeno: „Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“84 Text citovaného ustanovení je poměrně neobvyklý. Ochrana slabší smluvní strany se dle něho nevztahuje pouze na spotřebitele, protože zákon operuje s pojmem nepodnikatel, pod který lze podřadit i např. samosprávní územní jednotky či samotný stát, jejichž zařazení mezi slabší smluvní strany je přinejmenším diskutabilní. Zákonodárce zde ale také namísto tradičního subsidiárního použití obchodního zákoníku, dle něhož by se tento zákon použil v případě, kdy zvláštní právní předpis nestanoví něco jiného, použil formulaci „je-li to ve prospěch strany, která není podnikatelem“. Tedy je vždy třeba zkoumat, jestli je pro nepodnikatele příznivější úprava obsažená v obchodním zákoníku, v občanském zákoníku, nebo ve zvláštním předpise.85 Z občanského zákoníku se bude jednat zejména o úpravu obsaženou v § 52 a následujících, kde je upravena zvýšená ochrana spotřebitele. Dále přichází v úvahu zákon o spotřebitelském úvěru, který je ve vztahu k úpravě smlouvy o úvěru lex specialis. Odpovědnostní vztahy se na straně nepodnikatele vždy řídí dle zákoníku občanského. Problematičtějším úkolem se jeví posouzení, zda lze podřadit pod nepodnikatelsky příznivější úpravu i např. institut promlčení, když obecná promlčecí doba dle občanského zákoníku činí 3 roky, zatímco podle zákoníku obchodního 4 roky. Pokud věřitel zažaluje dlužníka o splnění nesplaceného dluhu tři a půl roku po jeho splatnosti, bylo by pro dlužníka jistě výhodnější, aby byl již dluh promlčený. Dle odborných názorů86 tak daleko 84

§ 262 odst. 4 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 85

BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. 86

Např. VYMAZAL, Lukáš. Ochrana spotřebitele a její meze v obchodním závazkovém právu. iPrávník.cz [online]. Obchodní právo, 2010. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/obchodni-pravo/art_6573/ochranaspotrebitele-a-jeji-meze-v-obchodnim-zavazkovem-pravu.aspx

44

dosah ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku nesahá, neboť se v případě kratší promlčecí doby v občanském zákoníku nejedná o normu vedoucí k ochraně spotřebitele, ale tato odlišnost vyplývá z rozdílnosti vztahů, které obě úpravy regulují. Zařazení úvěrové smlouvy mezi typové obchody má tedy za následek, že závazky z této smlouvy vyplývající podléhají (na rozdíl od závazku ze smlouvy o půjčce) čtyřleté promlčecí lhůtě. Zbývá ještě dodat, že ustanovení § 262 obchodního zákoníku je kogentní a nelze ho tedy smluvně vyloučit. 5.3

Rozdíl mezi půjčkou a úvěrem Odlišnostmi mezi smlouvou o půjčce a smlouvou o úvěru se zabýval i Nejvyšší soud.

Obecně platí, že: „Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele.“87 Potud lze s citovaným judikátem souhlasit, ovšem jeho další obsah je poměrně kontroverzní a rozhodnutí tak vneslo do problematiky zmatek. Soud totiž dále na základě textu zákona, který praví, že rozdíl mezi smlouvou o půjčce a o úvěru je i v tom, že předmětem úvěrové smlouvy jsou výslovně peněžní prostředky, kdežto u smlouvy o půjčce se jedná o věci určené podle druhu, zejména peníze, dovodil, že penězi se v zákoně rozumí pouze mince a bankovky, kdežto peněžními prostředky se rozumí kromě hotovosti i peníze elektronické, a že se za poskytnutí peněžních prostředků považuje i např. zaplacení dlužníkových faktur třetí osobě. Jsou-li tedy věřitelem poskytovány dlužníkovi finanční prostředky převodem na účet, nemohlo by se v souladu s tímto výkladem Nejvyššího soudu nikdy jednat o smlouvu o půjčce, ale šlo by vždy o smlouvu úvěrovou.88 Důsledkem přijetí této interpretace by bylo mimo jiné to, že všechny půjčky, které byly poskytnuty dlužníkovi bezhotovostně, by musely být zpětně překvalifikovány jako úvěry 87


tamtéž

45

a musely by být povinně úročeny. Nebyla-li totiž výše úroku sjednána, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.89 Soud k takto kontroverznímu závěru došel za použití jazykového výkladu, když předpokládal, že obsahuje-li právo dva různé výrazy, musejí mít i dva různé významy. V naprosté většině případů je skutečně v právu synonymita vyloučena, ale existují výjimky a případ „peněz“ a „peněžních prostředků“ je jednou z nich.90 Pochybení soudu nasvědčuje i rozpor s dřívější judikaturou.91 Kromě toho by bylo nutno vzít v potaz i zákonné omezení plateb v hotovosti, které se projevuje povinností poskytovatele platby, jejíž výše překračuje částku 350.000,- Kč, provést tuto platbu bezhotovostně.92 Vyšší částky by tak nikdy nemohly být předmětem smlouvy o půjčce. Na čtvrtém odborném symposiu Nejvyššího soudu s názvem Obchodní smlouvy v judikatuře Nejvyššího soudu, které se konalo 2. prosince 2009, i soudce dotčeného soudu JUDr. Krčmář, který měl jeho pozici obhajovat, uznal pochybení a potvrdil, že i půjčku lze poskytnout bezhotovostně.93

5.4 Spotřebitelský úvěr Nejčastějšími dlužníky nebankovních společností poskytujících půjčky či úvěry jsou spotřebitelé. Značná část těchto služeb tak bude spadat pod speciální právní úpravu obsaženou v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 1 stanoví, že upravuje některá práva a povinnosti související s odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo 89

BECHYŇOVÁ, Klára, Martin BUTHANS. Kontroverzní judikát NS ohledně vzájemného vztahu mezi smlouvou o úvěru a smlouvou o půjčce. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2008 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/kontroverzni-judikat-ns-ohledne-vzajemneho-vztahumezi-smlouvou-o-uveru-a-smlouvou-o-pujcce-55005.html 90

Srovnání např. § 831 Občanského zákoníku nebo § 183m odst. 1 Obchodního zákoníku

91

Srovnání např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005 92

§ 4 Zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daně, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 93

HRUDA, Ondřej. 4. odborné symposium NS ČR: Obchodní smlouvy v judikatuře Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie. 2010, č. 1-2, s. 16. ISSN 1210-6348.

46

jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru tedy zahrnuje kromě půjček a úvěrů i smlouvu o koupi najaté věci, jakékoliv smlouvy, u nichž je odložena platba (zejména pak smlouvu kupní či smlouvu o dílo) a v neposlední řadě i všechny smlouvy inominátní, jejichž obsahem je finanční služba obdobná výše uvedeným, typicky pak smlouvy leasingové.94 Zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje celistvou právní úpravu a působí pouze jako lex specialis k příslušným ustanovením občanského či obchodního zákoníku. Na konkrétní smlouvu se mohou zároveň uplatnit např. ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o úvěru, obecná ustanovení obchodního zákoníku o smluvních závazkových vztazích i obecná ustanovení občanského zákoníku.95 Negativní vymezení pojmu spotřebitelský úvěr nalezneme hned ve druhém paragrafu předmětného zákona. Spotřebitelským úvěrem pro účely tohoto zákona tak nejsou například finanční služby poskytnuté pro účely bydlení, v nichž je pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem k nemovitosti a současně je spojena s některým z účelů v tomto ustanovení uvedených96, finanční služby v podobě nájmu nebo leasingu, kde není sjednána budoucí koupě předmětu smlouvy a všechny bezúplatné finanční služby. Za spotřebitelský úvěr není považována ani služba ve výši méně než 5.000,- Kč nebo více než 1.880.000,- Kč, přičemž aby se zabránilo obcházení zákona, se dolní hranice považuje za překročenou, je-li mezi týmž dlužníkem a týmž věřitelem v období dvanácti měsíců uzavřeno více obdobných smluv obsahujících plnění, které ve svém součtu přesahuje hodnotu 5.000,- Kč.97

94

WACHTLOVÁ, Lucie. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011, xviii, 328 s. ISBN 978-80-7400-118-5. 95

tamtéž

96

Takovým účelem může být nabytí vlastnického práva k nemovitosti, vypořádání vlastnických vztahů k nemovitosti nebo výstavba nemovitostí, úhrada za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu nebo nabytí účasti v jiné právnické osobě za účelem získání práva užívání bytu či rodinného domu, změna stavby nebo její připojení k veřejným sítím, úhrada nákladů spojených se získáním půjčky, úvěru nebo jiné obdobné finanční služby poskytnuté k účelům výše uvedeným a splacení takové finanční služby. 97

§ 2 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

47

Tento zákon obsahuje úpravu některých práv a povinností. Jedná se zejména o informační povinnost věřitele a důsledky jejího porušení, povinnost věřitele posoudit schopnost dlužníka splácet, možnost odstoupení od smlouvy, předčasné splacení spotřebitelského úvěru, práva a povinnosti zprostředkovatelů a platby směnkou. Podrobnější rozbor této úpravy by vydal na samostatnou práci, a proto zde bude pouze zmíněna pouze velmi okrajově. Dozor nad dodržováním zákona o spotřebitelském úvěru vykonává Česká obchodní inspekce s výjimkou dozoru nad činností subjektů, u nichž vykonává dozor Česká národní banka dle § 44 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. V praxi se jedná o finanční služby poskytované bankami. Česká obchodní inspekce naopak vykonává dozor nad poskytováním spotřebitelských úvěrů jinými subjekty.98

98

DOHNAL, Jakub. Spotřebitelský úvěr : Praktická příručka s příklady a judikaturou. 1. vyd. Praha: Leges, 2011. 128 s. ISBN 978-80-87212-76-9.

48

6 Roční procentní sazba nákladů, úrok, úrok z prodlení, smluvní pokuta Pro pochopení problematiky lichvy i ostatních nekalých praktik v konfrontaci s právní úpravou půjček a úvěrů je naprosto nezbytné se orientovat v pojmech RPSN, úrok, úrok z prodlení a smluvní pokuta, umět tyto od sebe odlišit a znát jejich vzájemné vztahy.

6.1 Roční procentní sazba nákladů Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) je údajem, který musí být vždy dle zákona o spotřebitelském úvěru ve smlouvě uveden. Smyslem existence RPSN je umožnění jednotného způsobu porovnání ceny spotřebitelských úvěrů s rozdílnou konstrukcí úroků, poplatků a ostatních nákladů vynaložených spotřebitelem. Vyjadřuje se vždy v procentuelní hodnotě vůči výši poskytnuté finanční služby za rok. Od úroku se RPSN odlišuje tím, že v sobě zahrnuje navíc i všechny ostatní poplatky. Pokud by byla domluvena půjčka, v níž žádné poplatky nefigurují, byla by výše úroku rovna výši RPSN. Výpočet RPSN je velice složitý a provádí se za pomoci vzorce, který je obsažen v příloze č. 5 zákona o spotřebitelském úvěru:

. ∑ c (1 + x) − tk = ∑ D (1 + x) − S1 m´

m

k

k =1

l =1|

1

X je RPSN, m je číslo posledního čerpání, k je číslo čerpání, proto 1 =< k =< m, Ck je částka čerpání k, tk je interval vyjádřený v letech a zlomcích roku mezi datem prvního čerpání a datem každého následného čerpání, proto t1 = 0, m' je číslo poslední splátky nebo platby poplatků, l je číslo splátky nebo platby poplatků, D1 je výše splátky nebo platby poplatků, S1 je interval vyjádřený v letech a zlomcích roku mezi datem prvního čerpání a datem každé splátky nebo platby poplatků.99

Do výpočtu tak jsou kromě samotné úrokové sazby zahrnuty i všechny ostatní náklady, které spotřebiteli s finanční službou vznikají, ovšem pouze za předpokladu, že nedojde k porušení smluvených práv a povinností. RPSN nezahrnuje sankce, jakými mohou 99

Příloha číslo 5 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

49

být třeba úroky z prodlení nebo smluvní pokuty. Fenoménem posledních několika let je, že neseriózní věřitelé nastaví podmínky půjčky tak, aby RPSN bylo poměrně nízké, ale sebemenší porušení povinnosti spotřebitelem zakládá nárok poskytovatele na vysokou smluvní pokutu, avšak tato skutečnost se na výši RPSN nijak neprojeví. Výše RPSN, která je uvedena v reklamě, musí být reprezentativním příkladem. To znamená, že nesmí jít o případ, kdy se v reklamě objeví informace, že věřitel poskytuje půjčky s RPSN „od“ např. 5 % p.a., přičemž tato hodnota je pravdivá pouze pro velmi úzký okruh produktů, které jsou pro dlužníka, na něhož je reklama cílena, prakticky nedosažitelné.100

6.2 Úrok Úrok (též úrok z úvěru, běžný úrok či smluvený úrok) představuje úplatu za užívání půjčené jistiny, která je úhrnem poskytnutých peněz. Výše úroku se stanoví zpravidla určitým procentem počítaným z půjčené částky za stanovenou dobu, nejčastěji za rok. Splatnost úroku nastává v termínu dohodnutém stranami, ovšem nejpozději společně se splatností jistiny. Úrok je příslušenstvím pohledávky a kvůli zákazu anatocismu tak nelze požadovat úrok z úroku. Dle judikatury však není vyloučena dohoda stran, na jejímž základě úroky přirůstají k jistině, která se pak dále úročí.101

6.3 Úrok z prodlení Oproti tomu úrok z prodlení je sankcí za porušení povinnosti. Občanský zákoník ho upravuje takto: „Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení… Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení…“102 Věřitel má v případě prodlení dlužníka právo požadovat úrok z prodlení i v případě, kdy nebyl výslovně sjednán, neboť mu je toto právo přiznáno přímo citovaným ustanovením zákona. Sazbu úroku z úvěru lze smluvit v téměř libovolné výši, která je omezena pouze korektivem dobrých mravů. Naopak výši úroku z prodlení, co se týče 100

WACHTLOVÁ, Lucie. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011, xviii, 328 s. ISBN 978-80-7400-118-5. 101

ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. Praha: C.H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 978-80-7400108-6. 102

§ 517 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

50

občanskoprávních vztahů, smluvit nelze, neboť je stanovena nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které říká: „Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.“103 Kogentnost této úpravy vyslovil Nejvyšší soud.104 A dle Krajského soudu v Českých Budějovicích se od této občanskoprávní úpravy nelze odchýlit ani v obchodněprávní smlouvě o úvěru, za předpokladu, že závazkový vztah naplňuje znaky úvěru spotřebitelského.105 Jelikož v aktuálním pololetí dosahuje výše repo sazby ČNB hodnoty 0,05 % p.a.106, výše úroku z prodlení činí 7,05 % p.a. Tento mechanismus výpočtu se použije pouze tehdy, nastalo-li prodlení s plněním po účinnosti tohoto předpisu.107 Způsob výpočtu byl několikrát změněn,108 a zatímco dnes je výše úroku z prodlení vždy pevně zafixována k výši repo sazby ČNB ke dni vzniku prodlení, podle starší právní úpravy se mohla výše úroků z prodlení měnit v závislosti na výši repo sazby vždy ke každému pololetí.

6.4 Smluvní pokuta Od úroku z prodlení je dále třeba rozlišovat smluvní pokutu, která neplní svou povahou pouze funkci sankční, ale důležitý je i její preventivní a uhrazovací charakter. Není příslušenstvím pohledávky, lze ji po dlužníkovi požadovat pouze tehdy, byla-li smluvena a došlo-li k porušení smluvené povinnosti. Protože se smluvní pokuta považuje za samostatnou pohledávku, lze z ní při jejím řádném neuhrazení požadovat úroky z prodlení.

103

§ 1 Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 104

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 odo 1117/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 105

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013] 106

Česká národní banka. Jak se vyvíjela dvoutýdenní repo sazba ČNB. Česká národní banka [online]. Často kladené dotazy, 2013 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_dvoutydenni_repo_sazba_cnb.html 107

Předpis je účinný od 1. 7. 2010.

108

Změny způsobu výpočtu se děly na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 45/1964 Sb., nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a nařízením vlády č. 33/2010 Sb.

51

Smluvní pokuta může být sjednána ve formě jednorázové sankce, ale i jako opakující se plnění. Její výše může být určena pevnou částkou i procentuálním vyjádřením vůči výši pohledávky. V případě jejího sjednání procentní sazbou za každý den prodlení dlužníka vzniká každý den nové právo věřitele na dílčí částku smluvní pokuty za tento den.109 Důsledkem tohoto nenápadného pravidla je praktická nemožnost promlčení smluvní pokuty, neboť věřitel bude vždy mít nárok na výši smluvní pokuty minimálně za poslední tři roky, a to i v případě, kdy je hlavní závazek už dávno promlčen. Výše smluvené pokuty je tak s výjimkou nutnosti souladu s dobrými mravy zcela na uvážení stran. K otázce výše smluvní pokuty a jejího rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud vyjádřil takto: „Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.“110 Při posuzování, zda je ujednání o smluvní pokutě neplatnným dle § 39 občanského zákoníku, jsou ovšem soudy značně benevolentní, když smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky považují s přihlédnutím ke všem okolnostem za přiměřenou.111 Za určitých okolností může i přes rozdílnou funkci smluvní pokuty a úroku z prodlení nastat situace, kdy bude porušení téže povinnosti sankcionováno dvakrát, a to opět s posvěcením Nejvyššího soudu.112 Dle konstatování Nejvyššího soudu mohou úrok i úrok z prodlení existovat vedle sebe a na smluvený úrok má věřitel nárok po celou dobu, kdy je jistina dlužníkem fakticky užívána, 109



Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 odo 236/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 112


52

tedy i poté, kdy se dlužník dostal do prodlení.113 Kromě toho lze v souladu s judikaturou smluvně dohodnout přirůstání úroku k jistině pohledávky a následně tak de facto i přes zákaz anatocismu požadovat úroky z úroků.114 Pokud se dlužník ocitne v prodlení se splácením úvěru, teoreticky může zcela v souladu se zákonem i judikaturou nastat situace, kdy věřiteli vznikne nárok na zaplacení jistiny, smluvní pokuty, úroků z úvěru, úroků z prodlení z jistiny, úroků z prodlení z částky smluvní pokuty, smluvní pokuty ze smluvní pokuty, a pokud je sjednáno přirůstání příslušenství k jistině pohledávky, patrně by bylo možné dokonce požadovat ještě úrok z prodlení ze všeho výše zmíněného.

113



53

7 Poznatky z praxe a návrhy řešení 7.1 Nepřehlednost Prvním palčivým problémem v oblasti úvěrů a spotřebitelského práva obecně je nepřehlednost. Přestože právní úprava, která byla v této práci shrnuta, není ani zdaleka dokonalá a obsahuje značné množství nedostatků a mezer, které postupně vyplňuje svým výkladem Nejvyšší soud, nelze ji až na několik výjimek, kterým se budu věnovat dále, považovat za zcela špatnou. Ale na spotřebitele je potřeba hledět jako na člověka práva neznalého a aplikace zásady, že neznalost práva neomlouvá, zde rozhodně není na místě. Zákony jsou ve vzájemné provázanosti značně nepřehledné, a i za naivního předpokladu, že se v nich spotřebitel zorientuje, není možno ho stavět do pozice, kdy si musí aktivně sám vyhledávat výklad jednotlivých ustanovení v judikatuře. Zde narážím zejména na korektiv dobrých mravů, jehož použití je často i pro právníka jen obtížně předvídatelné. Z tohoto důvodu nebude většina uzavřených spotřebitelských smluv nikdy předložena soudu a dokonce ani osobě s právnickým vzděláním, ale bez ohledu na svou platnost bude splněna v důsledku domnělé autority práva.115 Na druhé straně praxe ukazuje, že přibývá dlužníků, kteří se o zákazu rozporu s dobrými mravy z různých zdrojů doslechli, ale vykládají si ho naprosto špatně a v rozporu s platnou smlouvou odmítají platit v podstatě jakýkoliv úrok, protože ho považují za lichvářský. Takové jednání má zpravidla za následek prohraný soudní spor a exekuci, což vede k pohrdání takových dlužníků právním systémem. Značně skepticky se stavím i k přijetí nového občanského zákoníku, který navzdory faktu, že bude pravděpodobně pro laika přehledněji uspořádán, povede naopak k vyšší míře právní nejistoty, neboť u mnoha nových institutů a pojmů, které zavádí, bude zprvu judikaturní výklad zcela chybět.

7.2 Vymahatelnost práva Další problém, který se vyskytuje v situacích, kdy je jedna strana smlouvy v reálně slabší pozici, představuje vymahatelnost práva. Závazek je často plněn i v situaci, kdy si je 115

PELIKÁN, Robert. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy. 2008, č. 3, s. 86. ISSN 1210-6410. ISSN 1210-6410.

54

spotřebitel možného rozporu se zákonem vědom. Pokud si věřitel nárokuje pod sankcí okamžitého zesplatnění úvěru splnění povinností, které sice dlužník správně považuje za nezákonné, stejně se nakonec radši podvolí. Nikdy si nemůže být zcela jistý, zda protistrana, která je zastoupena advokátem, nezná způsob, jak zákon obejít, a zesplatnění úvěru a sankce s tím spojené by pro něho mohly být likvidační. Pokud je ale naopak s plněním v prodlení věřitel, dlužník bude jen velmi zřídka spor řešit soudní cestou. Opět si nemůže být kvůli nepřehlednosti našeho právního řádu zcela jistý, zda v právu skutečně je, přičemž mu hrozí, že pokud není, bude muset hradit smluvené pokuty za nedodržení svých povinností a navíc i náklady soudního řízení. Dokonce i v případě, kdy si je svými právy naprosto jistý, se mu málokdy soudní spor vyplatí. Nutnost obrátit se na soud, platit soudní poplatky a advokáta, dlouholetá nejistota, odklad plnění, nutnost unést důkazní břemeno, za to se poškozenému téměř nikdy nedostane zadostiučinění. Porušitel práva naopak riskuje pouze to, že bude odsouzen ke splnění původní povinnosti, náhradě nákladů řízení a vzniklé škody, bude-li vůbec nějaká prokázána. Takový stav odrazuje poškozené od vymáhání svých práv a protistranu naopak k porušování smluv přímo motivuje. Cestou k řešení by mohlo být zavedení peněžní náhrady nemajetkové újmy způsobené porušením subjektivního práva v podobě sankčního zvýšení náhrady škody nebo v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích (tzv. triple damages) do našeho právního řádu. Výsledkem by byla motivace porušitelů práva k dobrovolnému plnění a navíc by zavedení takového institutu vedlo k rychlejšímu rozvoji judikatury.116

7.3 Finanční arbitr V návaznosti na výše zmíněný problém demotivace spotřebitele se bránit proti porušování jeho práv považuji za velmi pozitivní krok rozšíření působnosti finančního arbitra na sféru spotřebitelských úvěrů, k němuž došlo v důsledku novely zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, která nabyla účinnosti 1. 7. 2011. Spotřebitelům tak byla dána možnost zvolit alternativní řešení sporů s poskytovateli či zprostředkovateli spotřebitelských úvěrů. Výhodou této instituce oproti soudu je hlavně rychlost, bezplatnost a neformálnost.

116

PELIKÁN, Robert. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy. 2008, č. 3, s. 86. ISSN 1210-6410.

55

Rovněž skutečnost, že každý si nese své náklady sám, je spotřebitelsky příznivá. Pravomoci arbitra nebrání ani platně sjednaná rozhodčí doložka. Za druhé pololetí roku 2011 přijala tato instituce celkem 400 podnětů, z nichž 291 se týkalo spotřebitelských úvěrů, z toho ve 37 případech bylo zahájeno řízení.117 Údaje za rok 2012 dosud nejsou známy, ale soudě dle mé praxe ze Sdružení obrany spotřebitelů budou tato čísla pravděpodobně mnohem vyšší. Bohužel o existenci finančního arbitra stále většina spotřebitelů vůbec neví. Stát by se měl přičinit o masivní rozšíření znalosti této instituce do povědomí spotřebitelů například prostřednictvím propracované kampaně, k níž by se dalo využít i veřejnoprávních médií. Otázkou je zájem státu na takové medializaci, neboť s počtem řešených případů rostou i náklady na provoz kanceláře finančního arbitra, která je účetní jednotkou, jejíž příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva financí.

7.4 Sporná judikatura Nejvyššího soudu ČR Osobně nesdílím ani názor Nejvyššího soudu na některé výše zmiňované problémy. Za přinejmenším spornou považuji možnost smluvně zakotvit přirůstání úroků k jistině. Dle § 131 odst. 3 občanského zákoníku jsou úroky příslušenstvím věci a dle právní teorie se nemůže příslušenství stát součástí věci hlavní. Ačkoliv je pravda, že přímo v zákoně zákaz takové dohody nenajdeme a anatocismus je zakázán spíše kvůli nechuti vytvářet novou kategorii příslušenství z příslušenství, která není našemu právnímu řádu známá a činila by mu značné potíže, než jako vyjádření hodnotového zákazu chránící před společensky nežádoucím jevem. Takové ujednání by přesto mělo být považováno za neplatné pro obcházení zákona, a jestliže soudy tento názor nesdílí, měl by se o takový zákaz přičinit zákonodárce. Rovněž nesouhlasím s možností souběhu úroků z prodlení a smluvní pokuty v případě, kdy obě sankce stíhají porušení téže povinnosti. I přes teoreticky značně odlišné základy obou sankcí často znamenají pro dlužníka prakticky totéž. Bylo konstatováno Nejvyšším soudem, že v občanskoprávních vztazích je výše úroku kogentně stanovena právním předpisem, a tedy si nelze smluvit výši jinou. Opět se podle mého názoru jedná 117

Kancelář finančního arbitra. Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra 2011. Kancelář finančního arbitra [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnostifinancniho-arbitra-za-rok-2011.pdf

56

o obcházení zákona, když si strany sjednají sankci odpovídající úroku z prodlení v jiné výši a nazvou ji smluvní pokutou. Za naprosto nepřijatelné pak považuji požadovat tuto smluvní pokutu a zároveň i úrok z prodlení, což ještě více rozporuje nemožnosti odchýlení se od stanovené výše sankce za prodlení. Je-li smluvní pokuta vyjádřena v procentech z dlužné částky v závislosti na délce prodlení, domnívám se, že by bylo možné pro posouzení přiměřenosti sankce její výši přičíst k výši úroku z prodlení. S Nejvyšším soudem se neshoduji ani v otázce určení výše hrubého nepoměru vzájemných plnění v rámci trestního řízení. O skutečnosti, že tato byla stanovena příliš vysoko, svědčí téměř nulový počet odsouzených lichvářů. Ale příliš vysoko je hranice nastavena i z pohledu občanskoprávního a dovolat se neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je velice obtížné. Rovněž konstatování, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je přijatelná, hodnotím jako nešťastné. Při sazbě 0,5 % denně se dostaneme na 182,5 % ročně, a to pouze za předpokladu, že nebudou požadovány smluvní pokuty ze smluvních pokut, což není vyloučeno. V takovém případě by se pokuta smluvená ve výši 0,5 % denně vyšplhala za rok do výše cca 517 % z dlužné částky. Naše právo není v oblasti spotřebitelských půjček zcela bezbranné, ale potřebná omezení zůstávají do značné míry pouze v teoretické rovině. Obecný problém českého práva představuje neschopnost či nechuť soudů rozpoznat pravou povahu zakládaných právních vztahů a aplikovat na ně odpovídající právní úpravu. Soudy často přehlížejí, že autonomie vůle nezahrnuje svobodu autonomní právní kvalifikace vztahů a navíc se potýkají s nedostatečným pochopením podstaty jednotlivých právních institutů. Dále soudy jen velmi neochotně využívají nejobecnější normy našeho právního řádu a nevytvářejí tak soudcovské právo na místech, kde podrobná zákonná úprava chybí, tedy zejména v oblasti dohod v rozporu s dobrými mravy či obcházejícími zákon.118

7.5 Novela zákona o spotřebitelském úvěru Dne 25. 2. 2013 se stala účinnou novela zákona o spotřebitelském úvěru, která obsahuje několik podstatných změn. Za pozitivní považuji snahu znesnadnit predátorským 118

PELIKÁN, Robert. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy. 2008, č. 3, s. 86. ISSN 1210-6410.

57

úvěrovým společnostem poškozování spotřebitele. To se konkrétně projevilo zákazem používání telefonních čísel s vyšší než běžnou cenou za volání při nabízení, sjednávání nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů, zákazem pro zprostředkovatele požadovat po spotřebiteli odměnu za jeho služby dříve, než bude spotřebitel vyrozuměn o konkrétních výsledcích jeho činnosti a zákazem používání směnek a šeků jako zajišťovacích prostředků v této oblasti. K tomuto poslednímu bodu je ovšem nutno podotknout, že porušení zákazu použití směnky nemá za následek její neplatnost. Směnka je pro věřitele efektivním nástrojem zajištění splnění kauzálního závazku a snadno může dojít k osamostatnění směnečného závazku, v důsledku čehož dlužník ztrácí své kauzální námitky ze vztahu, jehož plnění směnka zajišťuje, neboť tyto námitky mají účinky pouze inter partes. Tohoto osamostatnění lze dosáhnout indosací směnky. Kauzální námitky nenáleží ani směnečným rukojmím, kteří rovněž stojí mimo hlavní kauzální vztah.119 Věřitel tak může i přes porušení zákazu prodat směnku další osobě, které nic nebude bránit v uplatnění práva z ní vyplývající a sankcí pro věřitele může být pouze pokuta podle zákona o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti stojí za zmínku rozhodnutí Ústavního soudu, které ruší třídenní lhůtu na podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.120 Tato lhůta byla extrémně krátká a věřitelé často zneužívali toho, že dlužník v ní nestihl řádně odůvodněné námitky podat. Poněkud rozpačitěji se stavím k několika dalším změnám, které zmiňovaná novela přináší. Za nedomyšlené považuji ustanovení přikazující, aby informace byly ve smlouvě uvedeny jasným, výstižným a zřetelným způsobem, přičemž tento způsob není jednoznačně určen. Navíc jen informace, které musí nutně dle zákona o spotřebitelském úvěru obsahovat, vydají na několik stránek a zde platí úměrně, že čím delší smlouva, tím menší chuť spotřebitele ji číst, natož pochopit. Porušení této povinnosti rovněž nemá za následek neplatnost smlouvy, ale je pouze sankcionovatelné pokutou.

119

PRCHAL, Petr. Výhody a nevýhody využití zajišťovacích směnek. Právní fórum. 2012, č. 8, s. 366. ISSN 12147966. 120

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

58

Existenci vyvratitelné domněnky, že věřitel nesplnil povinnost posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet, považuji za nešťastnou zejména s ohledem na porušení presumpce neviny. Dozorovými orgány by při dodržení tohoto pravidla mělo být zahájeno řízení s každým poskytovatelem spotřebitelského úvěru a teprve vyvrácením této domněnky by se věřitel zprostil odpovědnosti za správní delikt, který může být sankcionován pokutou ve výši až 20.000.000,- Kč.121 Spíše negativně hodnotím také skutečnost, že zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky. Zjevný nepoměr není v zákoně definován, a i při překlenutí této mezery např. na základě judikaturního výkladu lichevních smluv, považuji samotné pravidlo za nesmyslné. Nespatřuji nic špatného na situaci, kdy pohledávka v řádu několika desítek či stovek tisíc je zajištěna nemovitostí mající hodnotu o řád vyšší, přičemž nutno vzít v úvahu, že propadné zástavy jsou výslovně zakázány ustanovením § 169 písm. c) občanského zákoníku. Obávám se, že seriózní věřitelé nebudou ochotni spotřebitelům bez možnosti takového zajištění nadále půjčovat a dlužníci budou nuceni obrátit se jinam.

7.6 Návrhy de lege ferenda Za zvážení by stála možnost omezení nebo dokonce zákazu reklamy na úvěrové služby, podobně jako je tomu např. u tabákových výrobků. Otevřeme-li libovolné inzertní noviny, pravděpodobně se bude většina reklamních sdělení týkat nebankovních půjček.122 Dále by každá úvěrová smlouva mohla povinně obsahovat v hlavičce výrazným písmem sdělení typu: „Ministr financí varuje: Tato smlouva je škodlivá pro vaše peníze!“ nebo aspoň méně úsměvné: „Smlouvu si před podpisem důkladně prostudujte a to včetně obchodních podmínek!“

121

PETRHEN, Ervín, Ludvík, NOVOTNÝ. Několik úvah k připravované novele zákona o spotřebitelském úvěru. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nekolik-uvah-k-pripravovane-novele-zakona-o-spotrebitelskem-uveru85512.html 122

Viz např. Leták č. 29 společnosti Kaufland Česká republika (21.7.-27.7.2011) Dostupný z: http://i.iinfo.cz/images/100/letak-pujcky.jpg

59

Na poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi dohlíží Česká obchodní inspekce, pro niž je však tato sféra pouze okrajovou záležitostí, a která nedisponuje potřebnými zdroji ani možnostmi. Nad poskytováním těchto služeb spotřebitelům bankami vykonává státní dozor Česká národní banka, která je pro tuto činnost mnohem lépe vybavena. Bylo by určitě efektivnější, pokud by se pod Českou národní banku přesunula i současná agenda České obchodní inspekce v této oblasti. Kromě výše uvedených změn přinesla novela zákona o spotřebitelském úvěru i zvýšení maximální hranice pro uložené pokuty za spáchání správních deliktů. Nově tak má Česká obchodní inspekce možnost v některých případech uložit pokutu až ve výši 20.000.000,- Kč. Proti takovému zvýšení nic nenamítám, ale kladu si otázku, jestli byla tato změna nutná. Z tiskové zprávy České obchodní inspekce vyplývá, že v roce 2012, kdy bylo možné uložit dle zákona o spotřebitelském úvěru pokutu v maximální výši 5.000.000,- Kč, pravomocně uložila inspekce jednomu subjektu pokutu ve výši 250.000,- Kč, v dalších dvou případech přesahovala pokuta hranici 100.000,- Kč a ve čtrnácti dalších se pokuta pohybovala v rozmezí 20.000,- Kč až 100.000,-Kč.123 Na základě těchto statistik nepovažuji za primární úkol zvyšovat maximální hranici, ale uvítal bych spíše plošné zvyšování konkrétních pokut v rámci zákonných mantinelů. Dokud se bude lichvářům, podvodníkům a jim podobným subjektům jejich činnost vyplácet, nemůžeme očekávat zlepšení ani v oblasti spotřebitelských úvěrů či lichvy, ale ani v oblasti celospolečenské. Navrhoval bych vydat se cestou mnohem tvrdších represivních opatření, která začnou plnit i funkci preventivní. Jestliže je zákonem určité jednání zakázáno, subjekt zákaz nezakrytě porušuje, je za to příslušnými orgány sankcionován a výše sankce ho od takového jednání do budoucna není schopna odradit, nelze tuto skutečnost ze strany státu přijmout a problém považovat za vyřešený. Za stěžejní opatření považuji znatelné zvyšování udělovaných pokut ze strany dozorových orgánů, častější konstatování neplatnosti smluvních ujednání v rozporu s dobrými mravy ze strany civilních soudů a přísnější posuzování jednání poskytovatelů či zprostředkovatelů půjček a úvěrů ze strany soudů

123

Česká obchodní inspekce. Závěrečná zpráva pro rok 2012. Česká obchodní inspekce [online]. Neuvážené úvěry ničí spotřebitele, 2013 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.coi.cz/neuvazene-uvery-nicispotrebitele-nc620/

60

trestních. Dokud se tak nestane, budou zmíněné subjekty bez ohledu na literu zákona dále zkoušet, co všechno si ještě mohou dovolit a po malých krůčcích vytyčené hranice dále posouvat.

61

8 Závěr Jako předmět práce jsem si zvolil problematiku lichvy a dalších nekalých praktik při poskytování půjček a úvěrů od nebankovních společností. Primárním cílem a smyslem mé činnosti se stalo nalezení mezer a nedostatků v této oblasti a následné navrhnutí jejich řešení. Bylo nutné se k takovému výsledku propracovat postupným zodpovídáním vyvstávajících otázek, o což jsem se pokusil v následujících krocích. V první kapitole jsem shrnul ekonomickou situaci českých domácností a pokusil se zodpovědět obecné otázky, co vůbec lidi k zadlužování vede a zda je zadluženost skutečně problémem. Vyšlo najevo, že samotné zadlužení nemusí být nezbytně chápáno negativně. Problémem jsou ale spotřebitelské úvěry, prostřednictvím nichž si lidé uměle zvyšují životní úroveň, aniž by si to mohli dovolit. Tyto služby bohužel tvoří nezanedbatelnou položku ve statistice zadlužení domácností. Samotná výše zadlužení v České republice přitom nedosahuje ve srovnání s jinými státy nikterak hrozivých hodnot, ale alarmující je rychlost jejího růstu. Ačkoliv je dnes už problematika nově vznikajících spotřebitelských úvěrů legislativně ošetřena, efektivní řešení problémů vzniklých před přijetím této legislativy, kdy dlužnici začali spirálovitě čím dál hlouběji zabředat do dluhové pasti, ze které se nemohou dostat dodnes, ve velkém počtu případů neexistuje. Druhá kapitola byla věnována obecně problematice lichvy. Bylo vysvětleno, co pojem lichva znamená a jak se tento jev projevuje ve společnosti. Právní úprava lichvy byla zkoumána i z pohledu historického, a to od období starověku až do jejího dnešního pojetí. Bylo osvětleno, že v minulosti se lichva týkala výhradně půjčování peněz a nejdůležitější roli při její regulaci na území Evropy sehrála křesťanská nauka, která za lichvu považovala půjčování na jakýkoliv úrok. Problematika byla probrána i z pohledu islámských zemí. Dále byl proveden exkurz do právních řádů Německa, Španělska a Portugalska, jehož cílem bylo zjištění odlišného chápání lichvy tamější legislativou. Současná úprava lichevních smluv v našem právním řádu byla dopodrobna zanalyzována v kapitole třetí. Čtenáři bylo vysvětleno, že ačkoliv je samotný pojem lichva výslovně upraven pouze v trestním zákoníku, je tento jev regulován i ze strany práva soukromého, kde k tomuto účelu slouží korektiv dobrých mravů. Protože se jedná o velmi 62

obecný institut, bylo nezbytné se podrobně zabývat i judikaturou Nejvyššího soudu. Dále byl v této souvislosti vysvětlen také rozdíl smluv uzavřených v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek od smluv lichevních. V závěru kapitoly byly ještě představeny některé změny, které do této sféry přinese nový občanský zákoník, zejména se jedná o institut neúměrného zkrácení. Čtvrtá kapitola obsahuje shrnutí zákonné úpravy smlouvy o půjčce a smlouvy o úvěru se zaměřením na rozdíly mezi nimi. V této souvislosti se nebylo možné vyhnout ani rozboru ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které vnáší ochranu slabší smluvní strany i do tzv. typových obchodů, mezi které řadíme i smlouvu o úvěru. Spíše okrajově byl představen i zákon o spotřebitelském úvěru. Do samostatné kapitoly jsem začlenil instituty RPSN, úrok, smluvní pokuta a úrok z prodlení. Všechny byly blíže představeny a hlavně byly vysvětleny vztahy mezi nimi a možnost jejich provázanosti. Pro pochopení problematiky lichvy je znalost těchto institutů naprosto klíčovou záležitostí. Především na základě zkoumání judikatury Nejvyššího soudu jsem došel k závěru, že zejména zákonná úprava smluvní pokuty je navzdory opačnému přesvědčení části odborné veřejnosti naprosto nedostatečná. Zákon v této oblasti obsahuje značné množství mezer, z nichž pouze některé vyplnil Nejvyšší soud svým výkladem, který navíc já osobně považuji často za nešťastný. V závěrečné kapitole všechny zjištěné poznatky shrnuji a představuji nejzávažnější problémy, s nimiž jsem se setkal v rámci své dosavadní právní praxe. Zejména poukazuji na nepřehlednost právního řádu a na nedostatečně upravenou oblast vymáhání práva ze strany spotřebitele.

Dále

se

vyjadřuji

k instituci

finančního

arbitra,

k novele

zákona

o spotřebitelském úvěru a ke sporné judikatuře Nejvyššího soudu. Mimoto navrhuji i několik dalších změn, které by bylo dle mého názoru vhodné v právním řádu provést. V průběhu psaní této práce jsem narazil na několik problematických oblastí, kterým jsem se musel věnovat více, než bylo původně očekáváno. Z tohoto důvodu už mi nezbylo tolik prostoru, kolik bych si přál, zejména pro podrobnější rozbor zákona o spotřebitelském úvěru s ohledem na jeho nedávnou novelizaci. Tuto oblast nelze než doporučit jakožto předmět dalšího výzkumu například ve formě jiné závěrečné práce. Rovněž by bylo vhodné 63

se v dalších výzkumech z ekonomicko-právnického hlediska podrobněji věnovat zadlužení domácností v České republice a pokusit se nalézt řešení jejího eliminace, což předmětem mé práce není. Shrnu-li výše uvedené, právní úprava předmětné oblasti byla dopodrobna prozkoumána, její mezery nalezeny a řešení problémů navrhnuto; domnívám se tedy, že cíl práce byl splněn.

64

Seznam použitých pramenů a literatury: Učebnice, monografie, komentáře: BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. DOHNAL, Jakub. Spotřebitelský úvěr : Praktická příručka s příklady a judikaturou. 1. vyd. Praha: Leges, 2011. 128 s. ISBN 978-80-87212-76-9. FENYK, Jaroslav. Trestní zákoník a trestní řád : průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl. Trestní zákoník. Praha: Linde, 2010, 1317 s. ISBN 978-80-7201-802-4. FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, xi s., s. 867-1618, s. xiii-xxxiv. ISBN 978-80-7357-395-9. OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha: J. Otto, 1900. [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/ottvslovnknauni29ottogoog#page/n17/mode/2up POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxiii s., s. 1081-1927. ISBN 978-80-7357-491-8. SALAČ, Jaroslav. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, xix, 301 s. ISBN 80-7179-914-9. SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. 2. vyd. Praha: 65. pole, 2012, 367 s. ISBN 978-80-8750-610-3. SMRČKA, Luboš. Rodinné finance: ekonomická krize a krach optimismu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, xxii, 538 s. ISBN 978-80-7400-199-4. SMRČKA, Luboš. Rodinný rozpočet a společnost spotřeby: (staronový pohled na osobní finance a bohatství). 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2008, 313 s. ISBN 978-80-8694678-8. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. v-xiv, 1451-3586. ISBN 978-80-7400-428-5. ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. Praha: C.H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 978-80-7400-108-6. URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1975, 170 s.

65

WACHTLOVÁ, Lucie. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011, xviii, 328 s. ISBN 978-80-7400-118-5.

Publikace v časopisech: BALOUN, Vladimír. Lichva: definiční vymezení. Kriminalistika. 2002, č. 4, s. 279. ISSN 12109150. HRUDA, Ondřej. 4. odborné symposium NS ČR: Obchodní smlouvy v judikatuře Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie. 2010, č. 1-2, s. 16. ISSN 1210-6348. KOUDELKA, Ladislav. Trestný čin lichvy. Trestní právo. 2008, č. 4, s. 25. ISSN 1211-2860. PELIKÁN, Robert. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy. 2008, č. 3, s. 86. ISSN 1210-6410. PIHERA, Vlastimil. Leasio Enormis. Obchodněprávní revue. 2011, č. 11, s. 319. ISSN 12135313. PRCHAL, Petr. Výhody a nevýhody využití zajišťovacích směnek. Právní fórum. 2012, č. 8, s. 366. ISSN 1214-7966. REDAKCE. K naplnění zákonných znaků trestného činu lichvy. Bulletin Advokacie. 2006, č. 5, s. 50. ISSN 1210-6348.

Elektronické zdroje: BECHYŇOVÁ, Klára, Martin BUTHANS. Kontroverzní judikát NS ohledně vzájemného vztahu mezi smlouvou o úvěru a smlouvou o půjčce. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2008 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/kontroverzni-judikat-ns-ohledne-vzajemneho-vztahumezi-smlouvou-o-uveru-a-smlouvou-o-pujcce-55005.html Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR. Názory obyvatel na přijatelnost půjček. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR [online]. Tisková zpráva 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6781/f3/er120315b.pdf Česká národní banka. Jak se vyvíjela dvoutýdenní repo sazba ČNB. Česká národní banka [online]. Často kladené dotazy, 2013 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_dvoutydenni_repo_sazba_cnb.html Česká obchodní inspekce. Závěrečná zpráva pro rok 2012. Česká obchodní inspekce [online]. Neuvážené úvěry ničí spotřebitele, 2013 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.coi.cz/neuvazene-uvery-nici-spotrebitele-nc620/ DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti dluží bilion. Český statistický úřad [online]. Analýzy, komentáře, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc

66

HRBKOVÁ, Klára. Zákaz neúměrného zkrácení. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2008 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zakaz-neumerneho-zkraceni-55323.html KAMENÍČKOVÁ, Věra. V lednu bylo vyhlášeno 1695 osobních a 417 firemních bankrotů. Czech Credit Bureau [online]. Novinky, 2013 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.crif.cz/Novinky/Novinky/Pages/V-lednu-bylo-vyhl%C3%A1%C5%A1eno-1695osobn%C3%ADch-a-417-firemn%C3%ADch-bankrot%C5%AF.aspx Kancelář finančního arbitra. Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra 2011. Kancelář finančního arbitra [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financniho-arbitra-zarok-2011.pdf LAZAREVIČ, Arsen. Počet exekucí roste, v letošním roce jich nejspíše bude více než 1 milión. Měšec.cz [online]. Finanční gramotnost, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/aktuality/pocet-exekuci-roste-v-letosnim-roce-jich-nejspise-budevice-nez-1-milion/ Ministerstvo spravedlnosti ČR. Statistická ročenka kriminality [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?tabulka=ccav_dokument_sestavy&sloupe c=obsah_dokumentu_pdf&where=id_dokumentu=365641&typSloupce=pdf&fileName=null NĚMEC, Petr. Neúměrné zkrácení a lichva dle nového občanského zákoníku. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/neumerne-zkraceni-a-lichva-dle-noveho-obcanskehozakoniku-83728.html PETRHEN, Ervín, Ludvík, NOVOTNÝ. Několik úvah k připravované novele zákona o spotřebitelském úvěru. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2012 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nekolik-uvah-kpripravovane-novele-zakona-o-spotrebitelskem-uveru-85512.html VICHEREK, Roman. Základní skutková podstata lichvy dle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2011 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zakladni-skutkova-podstata-lichvy-dle-218-odst-1-trzakoniku-77208.html VYMAZAL, Lukáš. Ochrana spotřebitele a její meze v obchodním závazkovém právu. iPrávník.cz [online]. Obchodní právo, 2010 [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/obchodni-pravo/art_6573/ochrana-spotrebitele-a-jejimeze-v-obchodnim-zavazkovem-pravu.aspx Leviticus kap. 25,36 [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.biblenet.cz/app/b;jsessionid=prorvoauml30?book=Lev&no=25&_sourcePage=56YF649iHUOnNllBagE_Q%3D%3D&__fp=SuujNcWBUb80GIzfCtLeIQ%3D%3D

67

Deuteronomium kap. 23,20-21 [online] [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.biblenet.cz/app/b;jsessionid=prorvoauml30?book=Deut&no=23&_sourcePage= 5-6YF649iHUOnNllBagE_Q%3D%3D&__fp=SuujNcWBUb80GIzfCtLeIQ%3D%3D Korán 2:275-276 [online] [cit. 20. 3. 2013]. http://www.koranoislamu.cz/sura/2/page/14/?vers=275#vers-275

Dostupné

z:

Právní předpisy: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daně, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

Judikatura: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 226/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. 68

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 odo 1117/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 odo 236/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, sp.zn. 30 Cdo 1653/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 552/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

69

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 832/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. Července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

70

Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Lichva vs. půjčky nebankovních institucí v ČR. Právo a právní věda. Diplomová práce

Recommend Documents