PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ SPOLEČNOST VE STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMII Z ANTROPOLOGICKÉ PERSPEKTIVY

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA ANTROPOLOGIE

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

SPOLEČNOST VE STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMII Z ANTROPOLOGICKÉ PERSPEKTIVY

Alena Štefková

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc Konzultant: doc. PhDr. Blahoslav Hruška, DrSc

Brno 2005 1

Obsah

1. Abstrakt …………………………………………………………………………………5 2. Klíčová slova ……………………………………………………………………………5 3. Úvod ……………………………………………………………………………………..6 4. Etnické složení ………………………………………………………………………….8 5. Veřejná správa…………………………………………………………………………..9 5.1. Říše …………………………………………………………………………………….9

5.2. Moc vladařů ……………………………………………………………………………9 5.3. Legitimita mezopotamských vladařů ………………………………………………...11 5.4. Ženy na mezopotamském trůnu ……………………………………………………...11

6. Společenské vrstvy …………………………………………………………………….12 6.1. Otroci …………………………………………………………………………………12

6.2. Plnoprávní občané ……………………………………………………………………14 6.3. Muškénové …………………………………………………………………………...14

7. Manželství a rodina …………………………………………………………………...14 7.1. Právní postavení muže a ženy ………………………………………………………..14

7.2. Uzavření manželství ………………………………………………………………….15 7.3. Zánik manželství ……………………………………………………………………..16 7.4. Moc otcovská ………………………………………………………………………...16

7.5. Adopce ………………………………………………………………………………..17 7.6. Dědická posloupnost …………………………………………………………………17

2

8. Oděv ……………………………………………………………………………………18 8.1. Obuv ………………………………………………………………………………….18 8.2. Oděv ………………………………………………………………………………….18

8.3. Oděvní doplňky ………………………………………………………………………20

8.4. Pokrývka hlavy ……………………………………………………………………….21 9. Technické novinky …………………………………………………………………….23 9.1. Orební hospodářství ………………………………………………………………….23

9.2. Zavlažování …………………………………………………………………………..23 10. Zákony ………………………………………………………………………………..24 10.1. Obyčejové právo …………………………………………………………………….24 10.2. Reformy Urukaginovy ………………………………………………………………24 10.3. Zákony Ur-Nammuovy ……………………………………………………………..25

10.4. Právní sbírka z Ešnuny ……………………………………………………………...25

10.5. Zákony Lipit-Ištara ………………………………………………………………….26 10.6. Chammurapiho zákoník …………………………………………………………….26

10.7. Trest smrti …………………………………………………………………………...28 10.8. Tělesné tresty ………………………………………………………………………..29 10.9. Ordál ………………………………………………………………………………...29 11. Literatura …………………………………………………………………………….29 11.1. Písmo a rozvoj literární tvorby ……………………………………………………...29

11.2. Hymny a modlitby …………………………………………………………………..30 11.3. Nářky ………………………………………………………………………………..31

11.4. Zaklínání …………………………………………………………………………….32 11.5. Mezopotamské předlohy biblických vyprávění …………………………………….33

11.6. Přísloví ………………………………………………………………………………35 11.6.1. Přísloví …………………………………………………………………….35

11.6.2. Bajky ………………………………………………………………………36 3

11.7. Satiry ………………………………………………………………………………..36

11.8. Hádky ……………………………………………………………………………….37 12. Rozvoj mezopotamské vzdělanosti ………………………………………………….38 12.1. Školy a učiliště ……………………………………………………………………...38

12.2. Archívy a knihovny …………………………………………………………………39

12.3. První slabikáře, slovníky a příručky ………………………………………………...39 13. Medicína ……………………………………………………………………………...40 13.1. Lékařství a lékaři ……………………………………………………………………40

13.2. Lékárnictví a léky …………………………………………………………………...41

13.3. Porodní báby ………………………………………………………………………...42 14. Náboženství …………………………………………………………………………..42 14.1. Matriarchální zemědělský kult ……………………………………………………...43

14.2. Vznik mezopotamského panteonu …………………………………………………..43 14.3. Hlavní božstva ………………………………………………………………………44 14.3.1. Hlavní trojice ……………………………………………………………...44 14.3.2. Astrální božstva …………………………………………………………..45

14.3.3. Další bohové ………………………………………………………………46

14.4. Démoni ……………………………………………………………………………...47

14.5. Chrámy a kněžstvo ………………………………………………………………….48 14.6. Věštby a osud ……………………………………………………………………….50

14.7. Chrámové slavnosti …………………………………………………………………51

14.8. Smrt, pohřeb a představy o záhrobí …………………………………………………51 15. Umění a volný čas ……………………………………………………………………53 15.1. Malířství …………………………………………………………………………….54 15.2. Pečetní válečky …………………………………………………………………….54

15.3. Hudba……………………………………………………………………………….54 4

15.4. Tanec ……………………………………………………………………………….55 15.5. Hry …………………………………………………………………………………56

16. Závěr ………………………………………………………………………………….57 17. O autorce ……………………………………………………………………………..58 18. Slovník důležitých jmen a pojmů …………………………………………………...59 19. Rejstřík ……………………………………………………………………………….66 20. Seznam použité literatury …………………………………………………………...68 20. Přílohy ………………………………………………………………………………..69

5

1. Abstrakt

Práce pojmenovaná Společnost ve starověké Mezopotámii z antropologické

perspektivy se snaží vytvořit ucelený pohled na způsob života ve starověké Mezopotámii,

který byl ovlivněn mnoha národy, jež se na vytvoření tohoto státu podílely.

Práce rozděluje obyvatelstvo do společenských vrstev a poté se zaměřuje na rodinu,

postavení jednotlivých členů a jejich práva. Okrajově je zde i zmíněno, jak obyvatelé Mezopotámie trávili volný čas, způsob jejich oblékání a možnosti vzdělání.

Je zde popsán vývoj právního systému od prvních sbírek až po Chammurapiho dílo

a vývoj literární tvorby, kdy mnoho příběhů bylo převzato do Bible. Větší pozornost je také věnována náboženství, kněžstvu, chrámům a slavnostem.

2. Klíčová slova Mezopotámie – Sumer – Babylónie – Akkad – etnikum – společnost – oděv – manželství – rodina – náboženství – zákony – literatura – vzdělání – lékařství – umění

6

3. Úvod Jméno území mezi Eufratem a Tigridem se během věků mnohokrát změnilo a dnes

je známo pod jménem, které mu dali Řekové - Mezopotámie znamenající „Meziříčí“.

I když o Mezopotámii okolní státy věděly, zůstávala přesto pro všechny

tajemstvím, neboť Mezopotámie byla jednou z nejnepřístupnějších zemí. Na západě se rozléhala velká poušť, na severu a na východě neprostupné hory doplněné z východu močály a z jihu bránili přístupu piráti.

Přesto Mezopotámie zůstávala v myslích lidí jako místo, kde stvořil Bůh Adama a

Evu, místo, kde kdysi stál slavný Babylón, město, kde popletl Hospodin jazyky lidem,

když chtěli postavit věž sahající až k nebesům, a také místo, kde seslal Hospodin potopu, kterou přežil jen Noe a jeho rodina.

A ačkoliv starodávné kultury této země již dávno neexistují, jejich vliv i nadále

přetrvává. Byl to obdivuhodný národ tvůrců, jehož vklad do světové kultury snad ani nelze docenit. Byl to národ, který přes všechna svá civilizační prvenství tragicky zahynul.

Nezahynulo ale vše, co Sumerové vytvořili, neboť kultura nikdy neumírá úplně a

nemizí beze stopy ani vymoženosti civilizace. Vždy se najdou národy, které si osvojí, co vytvořily jiné, a dědictví doplní vlastním přínosem.

Kapitola 4. Etnické složení se snaží předložit ucelený pohled na mnohonárodnostní

společnost během staletí.

V kapitole 5. Veřejná správa se zaměřuji na vladaře, jejich nástupnictví a rozsah

moci. Jsou zde zmíněny i ženy, jež v Mezopotámii získaly velký vliv nebo přímo vládly. Kapitola 6. Společenské vrstvy předkládá pohled na rozdělení obyvatelstva.

V kapitole 7. Manželství a rodina jsem se snažila načrtnout postavení muže a ženy,

uzavření a zánik manželství, dědické právo a adopce, jež byly v Mezopotámii častým jevem.

Kapitola 8. Oděv je věnována způsobu odívání, různých oděvních doplňků, obuvi a

pokrývce hlavy.

Kap. 9. Technické novinky se hlavně zaměřuje na zavlažování a orební

hospodářství.

Kap. 10. Zákony sleduje historický vývoj zákonodárné moci až k Chammurapiho

dílu, kap. 10.7. – 10.9. se podrobněji zabývá různými druhy trestů. 7

Kap. 11. Literatura je zaměřena na rozvoj písma a různé druhy literárních žánrů,

jež v Mezopotámii vznikly, doplněna o různé ukázky.

Kap. 12. Rozvoj mezopotamské vzdělanosti se zabývá školami, vzděláním, prvními

knihovnami a archívy.

Kap. 13. Medicína se snaží ukázat praktiky lékařů, jejichž život byl spjat s démony,

v nichž spatřovali původce nemoci. Je zde také uvedeno několik prvních léků.

V kap. 14. Náboženství je uvedeno několik nejdůležitějších božstev, která hrála

v Mezopotámii rozhodující úlohu. Podrobněji se zaměřuje na kněžstvo, věštby a slavnosti, ale také na smrt, pohřeb a představy o posmrtném životě mezopotamského člověka.

Poslední kapitola 15. Umění a volný čas se zabývá různými druhy zábavy, kterými

lidé Mezopotámie vyplňovaly volné chvíle. Jde hlavně o různé hry, tanec a zpěv, z umění poté nesmíme opomenout malířství a unikátní pečetní válečky.

8

4. Etnické složení Sumerové, kteří sami sebe nazývali Sag-gig neboli „Černohlavý lid“, se objevují

na území Mezopotámie již ve 4. tis. př. n. l., pronikli do jižní části země nazývané podle

nich Sumer. Byli bílé pleti a černovlasí, menší zavalité postavy. Charakterizovaly je velké

oči, úzké rty a dlouhý zahnutý nos. „Na tomto území Sumerové postupně splynuli s místním

zemědělským a dobytkářským obyvatelstvem, žijícím ve vesnicích. … Základní civilizační přínos Sumerů tvořily nové sídlištní struktury, u vodních zdrojů začala postupně vznikat první „města“ s centry moci (palác) a kultovního života (chrám).“ (Prosecký 1999, str.350-351) Sumerové původnímu obyvatelstvu předali svou řeč i kulturu. Sumerština se v pozdějších obdobích udržuje už jen jako řeč literatury a kultu. Celkový počet Sumerů pravděpodobně nikdy nepřesáhl milion.

Akkadové – „semitsky hovořící obyvatelstvo usedlé především v severní Babylónii

přibližně od 25. do 21. st. př. Kr. Název povstal od pojmenování města Akkadu, jehož

poloha není známa a jež měl založit ještě před ovládnutím celé jižní Mezopotámie muž, od něhož vzešla staroakkadská královská dynastie a který vstoupil do dějin pod jménem Sargon Akkadský.“ (Prosecký 1999, str.16-17) „Kolem roku 2000 před Kr. putovaly

semitské kmeny Babylóňanů a Asyřanů do země mezi Eufratem a Tigridem. Sídlili dohromady se Sumery a promísili se s jejich kulturou.“ (Marxová 2002, str.19)

Akkadové hovořili akkadštinou, jež měla dva dialekty: jižní babylónštinu a severní

asyrštinu. Ve zvláštní úctě měli ženská božstva, bohyní hlavního chrámu byla Ištar. Semitští Akkadové převzali sumerské klínové písmo a začali jim psát akkadsky. Převzali

znalosti ze zemědělství, stavebnictví, sochařství a klenotnictví, matematice a astronomii.

Převzali také sumerské náboženství a mytologii, a vytvořili si vlastní kulturu, tzv. „sumersko-akkadskou“

Po Akkadu následuje nadvláda Gutejců, jež přišli z íránského pohoří Zagros a

začali pustošit zemi. Začala nová doba Sumeru – politická a kulturní renesance neboli „stříbrný věk“.

Počátkem 19. stol. př. n. l. založil amorejský vojevůdce Sumuábum nové

království v Babylóně. Jeho šestý nástupce Chammurapi (asi 1790-1750 př. n. l.) dobyl Isin i Larsu a sjednotil jižní Mezopotámii pod jménem Babylónie.

9

V polovině 18. stol. př. n. l. se stává Sumer součástí starobabylónské říše.

V průběhu 17. a 16. stol. př. n. l. Sumerové vymírají. Jejich města noví panovníci z části obnovili, byli však osídleny Akkady.

Od konce 1. tis. pronikají do Mezopotámie Aramejci z oblasti dnešní Sýrie. Patřili

do skupiny západosemitských kočovných kmenů. Aramejci nikdy nevytvořili jednotnou kulturu nebo jednotný politický útvar. V této době přestává být akkadština mluvenou řečí a nahradí ji aramejština.

Churrité pocházejí z hornatých oblastí východní Malé Asie. Od pol. 3. tis. př. n. l.

pronikají do zemí Předního východu a kolem pol. 2. tis. př. n. l. vytvořili v severní Sýrii a Horní Mezopotámii mocný stát.

Kasité patří k horským kmenům pocházejícím nejspíše z pohoří Zagros, jež v 16.

stol. př. n. l. po pádu babylónské dynastie ovládly Mezopotámii.

5. Veřejná správa

V mezopotamské mytologii „království sestoupilo z nebes“, království dali lidstvu

bohové a bůh si mezi lidmi zvolil smrtelníka jako svého zástupce. A tak byl král zodpovědný pouze bohu. Osobnost panovníka byla považována za posvátnou a chránila ji řada rituálů a magických obřadů. 5.1. Říše

V čele byl vladař nazývaný en. I nejvyšší kněz se nazýval en – původně tyto dvě

funkce splývaly. Již na počátku 27. stol. byl v Kiši postaven palác vladaře odděleně od chrámu - sídla velekněze. Vládce Mebaragezi se začal titulovat lugal, tzn. „velký člověk“, tedy vladař nebo král. Brzy nato začínají vladaři užívat titulu ensi, tj. „pán, jenž klade základ“.

Chrámy tedy měly původně funkci paláce, odtud jejich název égal, tj. „velký dům“.

Nejvyšší kněz byl také vladařem. Po odluce církve od vlády však velekněz představoval politického rivala.

5.2. Moc vladařů

Uvnitř občiny časem vznikaly rozdíly, převahu získaly hlavně osoby, jimž se

podařilo získat více a lepší výrobní prostředky. Tak se vytvářela vrstva předáků, jakási

10

rodová aristokracie, jež se seskupovala v radu starších. Ta rozhodovala o všech důležitějších správních, hospodářských, kultovních i vojenských záležitostech celé občiny.

Také obyčejní členové občiny se seskupovali do shromáždění, které někdy silou

svého počtu změnilo nebo zrušilo rozhodnutí starších. Toto shromáždění se projevovalo jako sněm mužů ve zbrani, a proto je tato vládní forma označována jako vojenská demokracie.

Veliký nemovitý majetek, který se podařilo chrámům soustředit, z nich učinil

významnou hospodářskou a politickou sílu. Měly za povinnost stavět hradby a opevňovací zařízení a opatřovat hmotné potřeby pro případ války.

Rostoucí význam sumerských chrámů vedl i k větší moci jejich nejvyššího

představitele. Již v předsargonovské době využili někteří panovníci svého postavení

nejvyšších chrámových představitelů k vlastnímu obohacení na úkor chrámu. Za sargonovské doby si panovník podřizuje členy chrámové hierarchie, ale podlamuje i postavení rodové aristokracie v občinách. Rodoví předáci ztrácejí svůj vliv a stávají se součástí vladařova byrokratického aparátu.

Panovník byl nucen přiznávat určitou samosprávu i některým městům (např.

Babylónu, Nippuru, Sipparu aj.), jejichž obyvatelé byli osvobozeni od dávek a povinných

prací, města byla vyňata ze soudní moci panovníka a zproštěna vojenské povinnosti. To vedlo k oslabení panovníkovi moci.

Starobabylónský stát byl absolutní monarchií, v osobě panovníka se spojovala moc

zákonodárná, výkonná i soudní. Vladařova moc nebyla nijak omezena, musel se však řídit nepsanými zvyklostmi, které určovaly, jak by měl vystupovat vůči bohům a vůči svým

poddaným. Specifický vztah mezi králem a božstvem se projevoval také tím, že někteří panovníci mohli být ještě za svého života zbožštěni.

Asyrští vladaři byli vázáni na souhlas předáků jednotlivých měst, kteří patřili

k nejbohatším obyvatelům. Zvláštní postavení měli hodnostáři, zvaní limu, jež byli voleni

na jeden rok. Mezi jejich povinnosti spadaly nejdůležitější správní záležitosti.

Asyrští despotičtí vladaři (od 14. stol. př. n. l) museli počítat s vrstvou vysokého

kněžstva a s vojenskou aristokracií. Poté, co se tyto dvě vrstvy dostaly do vzájemných rozporů, přiblížil se konec asyrské říše. Despotický vladař mu nedokázal zabránit.

Novobabylónští panovníci již nevystupují jako zástupci boha své metropole, čímž

se přesunuje větší moc do rukou kněžstva, jež se několikrát pokusilo panovníka svrhnout.

11

5.3. Legitimita mezopotamských vladařů

Korunní princ byl jmenován za života svého otce. Panovník mohl jmenovat svým

nástupcem kteréhokoliv se svých synů, ale tradice vyžadovala, aby to byl syn nejstarší.

Jmenování mladšího syna muselo mít zvláštní zdůvodnění a mohlo často vést k dynastické válce.

Pro trůnní posloupnost však nebyla vždy rozhodující příslušnost nástupce

k vládnoucí dynastii, ale roli hrály i zásahy kněžstva nebo příslušníků aristokracie, zvláště vysokých vojenských hodnostářů. Bohové udělovali legitimitu vždy pouze jedinci, nikoli

celé dynastii. Tak se dostávali na trůn uzurpátoři, kteří odměňovali své příznivce různými výsadami.

Např. Kug-Baba, šenkýřka v Kiši, byla za pomoci kněžstva dosazena na trůn a

založila novou dynastii, Sargon Akkadský byl dle pověsti synem velekněžky vázané slibem bezdětnosti, a tak byl vychován pěstounem.

Mnozí z babylónských vladařů se označovali za „syna nikoho“, taktéž někteří

z velkých asyrských despotů byli rovněž samozvanci (např. Aššurnasirpal I. dosazený kněžstvem bohyně Ištary, nebo Sargon II., který za odměnu osvobodil chrám od daní a uvolnil samosprávu velkých měst).

5.4. Ženy na mezopotamském trůnu

V Mezopotámii někdy vládla i žena, buď jako manželka vladaře, kterého

překonávala svou energií nebo podnikavostí, anebo také zcela samostatně. V polovině 3. tis. je to již zmiňovaná Kug-Baba z Isinu. Značnou podnikavostí prosluly Baranamtarra, žena Lugalandova, a Šag-Šag, žena Urukaginova. První vlastnila a spravovala značné nemovitosti, opatřovala doklady vlastní pečetí, stejně tak Šag-šag byla velmi hospodářsky podnikavá.

Další významnou osobností byla asyrská vladařka-vdova Sammu-ramát z 9. stol.

př. n. l., zvaná též Semiramis. „Po smrti svého manžela vládla pět let za svého nedospělého

syna Adad-nárárího III. V asyrských dějinách je osobností zcela výjimečnou, neboť jako jediná žena v celých asyrských dějinách je doložena vlastním nápisem.“ (Prosecký 1999, str.333) Když se její syn ujal vlády, udržela si i nadále velký vliv.

Diplomatickou obratností proslula Naqi´a, zvaná též Zakútu, žena Sancheribova,

jež dosadila na trůn mladšího syna Asarhaddona. Svůj vliv uplatnila i na posloupnost po Asarhaddonovi. Působila na administrativní rozdělení říše na Asýrii a Babylónii. Její mladší vnuk získal Asýrii, starší vnuk se musel spokojit s Babylónií. Tímto rozdělením 12

dala podnět k bratrovražedné válce, která byla jedním z hlavních důvodů oslabení a

posléze i rozpadu asyrské říše. „Vedle Semírámis (Sammu-ramát) byla jedinou ženou, jejíž politický vliv je doložen asyrskými prameny.“ (Prosecký 1999, str.262)

6. Společenské vrstvy 6.1. Otroci

Otroci představovali nejnižší vrstvu. Nejstarším zdrojem otroctví bylo válečné

zajetí. Původně byli zajatci zabíjeni, stále větší potřeba pracovních sil však vedla k tomu, že zajatci museli pracovat na veřejných stavbách a zavodňovacích zařízení. Vznikaly zvláštní tábory, v nichž byli zajatci i se svými rodinami

Dalším pramenem otroctví byla nouze a zadlužení plnoprávných osob, jež přišly o

výrobní prostředky, zejména o půdu. Často rodiče prodávali své syny a dcery, aby mohli

uspokojit své věřitele. Z asyrských pramenů je doložen prodej sester jejich bratry. Plnoprávný občan, který se ocitl v bídě, prodával dokonce sám sebe. Docházelo k zotročování i formou adopce dítěte, které jeho vlastní otec postoupil cizí osobě za smluvenou úplatu.

Kdo nemohl zaplatit svému věřiteli dluh s úroky, stával se jeho rukojmím, pokud

nemohl dát za sebe manželku nebo děti. Věřitel dlužníka využil jako pracovní síly nebo jej

prodal dále do otroctví. Chammurapi omezil dlužní otroctví rodinných příslušníků dlužníka na tři roky.

Dále se otroky mohly stát osoby, jež byly odsouzeny pro trestné činy nebo ručily za

pachatele osobní svobodou. Zloději byli přisouzeni poškozenému jako otroci, při

loupežném přepadení byly manželka a dcera pachatele dány přepadenému jako otrokyně. V případě vraždy připadl dědicům zavražděného majetek pachatele odsouzeného k smrti spolu s jeho ženou a dětmi jako otroky.

Podle sumerských předpisů mohl být adoptovaný syn prodán do otroctví, popřel-li

adoptivního otce nebo matku. Stejně mohl naložit i manžel s manželkou, ne však již

opačně. Prodejem do otroctví se trestalo i nevraživé chování dětí vůči matce nebo mladšího bratra vůči staršímu.

Byla-li matka otrokyní a otec plnoprávný občan, byly jejich děti svobodné, ovšem

rovnoprávnosti s dětmi plnoprávné ženy nabyly pouze tehdy, pokud je otec výslovně legitimoval. Byla-li matka plnoprávná a otec otrokem (palácovým nebo muškénovým), byly děti svobodné a zajišťovalo se jim určité majetkové zabezpečení. 13

Mezopotamský otrok mohl být prodán, darován, pronajat, tvořil součást věna nebo

pozůstalosti, mohl být dán jako zástava apod. Jestliže někdo zranil nebo usmrtil cizího

otroka, nebo znásilnil cizí otrokyni, nebyl trestán pro ublížení na těle, vraždu nebo násilnictví, nýbrž pouze pro poškození cizí věci.

Otrok mohl mít v omezené míře majetkoprávní způsobilost, mohl mít i vlastní

majetek nevelkého rozsahu. Otroci mohli uzavírat manželství mezi sebou a výjimečně i

s osobami plnoprávnými. Za novobabylónské doby měli otroci možnost z majetku získat prostředky na přechod do třídy plnoprávných osob.

Rozlišovalo se mezi otroky v soukromých nebo veřejných službách. První patřili

pod moc plnoprávných občanů. Jejich počet nebyl z počátku příliš značný, šlo o první fázi otroctví, tzv. patrimoniální. Teprve v asyrské a novobabylónské době dochází k rozvoji zemědělství a řemeslné výroby, která umožnila soukromé vlastnictví většího počtu otroků.

Veřejní otroci byli ve vlastnictví paláce nebo chrámů. Zvláštní postavení měli

otroci muškénů, kteří byli pod ochranou zákona. „Původ otroka ovlivňoval jeho postavení,

tak nejlépe na tom byli otroci, kteří se již narodili v domě svého pána a postavení otrokadomorodce bylo lepší než postavení otroka-cizince. … Obvyklá byla praxe, kdy starší

majitelé adoptovali svého otroka, aby o ně pečoval až do jejich smrti, po které získal svobodu.“ (Prosecký 1999, str.296)

Otrok se poznal podle tabulky zavěšené na šíji, při propuštění otroka na svobodu

byla tato tabulka rozbita. Stejný účel mělo také vpálení otrocké značky. V novobabylónské

době měli otroci vypáleno jméno majitele na hřbetu ruky. Obvyklým označením otroků bylo také oholení přední poloviny hlavy, v Asýrii se otrokům propichovaly uši.

Obvyklým způsobem, jakým otrok mohl získat svobodu, bylo propuštění.

Chammurapi upravil výkup babylónských občanů, kteří upadli za vojenského tažení do zajetí a stali se v něm otroky. Pokud neměli vlastních prostředků na výkupné, zaplatil je za

ně chrám jejich města, popř. vladař. Rodinní příslušníci, kteří se dostali do dlužního otroctví, museli být po třech letech propuštěni, bez ohledu zda dluh byl odpracován.

Způsob propuštění byl různý. Mělo úřední charakter, takže nebylo napadnutelné

dřívějším pánem či jeho dědici. Mohlo se uskutečnit trhovou smlouvou mezi pánem a otrokem. V mnohých případech navazovala na propuštění adopce otroka dřívějším pánem nebo uzavření manželství s bývalou otrokyní.

S propuštěním na svobodu byl spojen určitý ceremoniál – umývání hlavy otroka

obráceného tváří k východu, snímala se otroku pouta a odebíraly se otrocké značky.

14

6.2. Plnoprávní občané

Síla plnoprávných občanů spočívala v zemědělství nebo řemeslné výrobě a

provozování obchodu. Tvořili převážnou část vládnoucí třídy, tzv. avílu. „Na nejvyšším

stupni společenského žebříčku stál král, který byl nejvyšším velitelem vojska, nejvyšším soudcem, nejvyšším představitelem administrativního aparátu a hrál rovněž důležitou úlohu v kultu. Velmi významné postavení zastávala rovněž úzká vrstva vysokých

vojenských, palácových a chrámových hodnostářů … Příslušníci těchto vyšších vrstev byli často spojeni vzájemnými sňatky.“ (Nováková a kol. 1998, str.88) Mezi vysoké vrstvy

patřili též tzv. tamkaři, kteří kromě vlastního obchodu poskytovali i úvěr.

Mezi avíly se postupem doby začala projevovat nerovnost, pramenící z jejich

úspěchů v zemědělské či řemeslné výrobě. Také se od této třídy oddělila skupina obchodníků, kteří, aniž vlastnili prostředky, získávali ze zprostředkování mezi výrobci koupí a prodejem zboží. 6.3. Muškénové

Mezi muškény se řadí osoby, které nelze zařadit do žádné z předchozích tříd. Byli

podřízeni vyšším orgánům, v zákonech stály před otroky ale za plnoprávnými občany.

Zákonodárce chránil nemovitý i movitý majetek muškéna. Muškénové zpravidla hospodařili na půdě, jež jim byla za určitých podmínek svěřena palácem nebo chrámem.

Museli svěřenou půdu obdělávat, odevzdávat určenou část výtěžků a nesměli ji opustit mimo dobu války, kdy byli povinni se účastnit válečných tažení. Svěřené nemovitosti mohly přecházet se všemi povinnosti na muškénovi dědice, mušlínové mohli též vlastnit otroky.

Muškény lze považovat za osoby stojící mimo občinu a později spjaté s provozem

palácového, popřípadě chrámového hospodářství. Dle I. M. Ďjankonova je muškén osoba spjatá s palácem, usazená na jeho pozemcích a společensky stojící níže než avílu. Dle

Spensera je muškén osoba v bezprostředním vztahu k paláci, jemuž služebně podléhá a jehož ochrany užívá.

7. Manželství a rodina

7.1. Právní postavení muže a ženy

Žena byla brána jako pracovní síla v domácnosti, jejímž úkolem bylo opatřit

potomstvo. Z dětí měli větší význam synové, kteří hospodařili po otcově smrti v jeho 15

domě, dcery jej po provdání opouštěly. Synové navíc byli povinni dbát o posmrtný kult

zemřelého otce. Neměl-li syny, připadal tento úkol dcerám, které se zároveň staly dědičkami. Někdy se stávalo, že do rodiny, v níž byly pouze dcery, se přiženil muž, který

se dostal pod moc tchána stejně jako děti, které se v tomto domě zrodily. Tento sňatek se nazýval erebu.

Ve starobabylónské době je žena spjata s manželem a jeho rodinou, teprve když mu

porodila dítě. Mateřství vytvořilo z ženy sice ne rovnoprávného, ale více právně zajištěného člena rodiny, než byla žena bezdětná.

Za určitých okolností směl mít muž vedle manželky také vedlejší ženu nebo

otrokyni, ovšem žádná z nich nebyla rovnoprávná s legitimní ženou. Otec i matka měli

vůči dětem stejná oprávnění. Babylónská žena mohla uzavírat smlouvy, vystupovat před soudem jako strana nebo svědkyně, zastávat různé funkce ve veřejných orgánech, např. jako písař nebo člen soudního sboru. Byla zákonem chráněna před násilím, nactiutrháním

apod. Manžel však mohl dát svému věřiteli manželku do dlužního otroctví k odpracování dluhu. Závazky vzniklé za manželství nesli oba manželé společně. Pro cizoložství mohla

být trestána pouze manželka, nikdy manžel. Také rozvod byl snazší pro manžela než pro manželku. Vdově s nedospělými dětmi nebylo dovoleno uzavřít nové manželství bez soudního souhlasu.

7.2. Uzavření manželství

Dle nejstarších pramenů je manželství vlastně kupem ženy, neboť ženich

poskytoval svému budoucímu tchánu určitou částku, zvanou tirchatum. Zpravidla šlo o

částku, za kterou se pořizovala otrokyně. Otec nevěsty poskytoval ženichovi věno, které bylo vyšší než tirchatum. Po smrti manželky připadlo věno jejím dětem.

Ustoupil-li ženich od svatby, neměl nárok na vrácení zaplacené částky, zrušil-li

dohodu otec, musel vrátit tirchatum ve dvojnásobné výši. Byla-li vypuzena manželka pro svou neplodnost, byl manžel povinen dát jí odbytné ve výši tirchata.

Vedle tirchata poskytoval ženich nebo jeho otec rodině nevěsty zásnubní dar, který

rodině zůstával, odstoupil-li ženich od manželství, anebo platil dvojnásobek, zrušil-li

manželství otec nevěsty. Dary, které muž poskytl za manželství své ženě písemnou formou, ji měly zabezpečit v případě vdovství.

„Manželství vznikalo ústním prohlášením muže před svědky a nabývalo platnosti

odchodem nevěsty do ženichova domu, někdy i do příbytku ženichových rodičů.“ (Prosecký 1999, str. 224) Zákony z Ešnunny podmiňovaly manželství uzavřením písemné smlouvy 16

s rodiči manželky, také Chammurapiho zákony vyžadovaly, aby manželství bylo uzavřeno písemnou formou. V Babylónii byla uzavírána manželství i s chrámovými kněžkami. 7.3. Zánik manželství

Manželství končilo smrtí některého z manželů nebo rozvodem. Zvláštním případem

je válečné zajetí manžela a jeho svévolný odchod z občiny.

Vdova směla bez soudního příkazu uzavřít manželství jen tehdy, neměla-li děti,

jinak soud pořídil inventář pozůstalosti, jež byla svěřena do opatrování nového manžela

s podmínkou nezcizitelnosti a s povinností pečovat o děti z prvního manželství své ženy. Vdovec mohl uzavřít nové manželství bez omezení, pouze věno jeho ženy patřilo jejím dětem.

Zvláštní postavení měla vdova v Asýrii, kdy za určitých povinností musela uzavřít

manželství se svým švagrem – jde o tzv. levirát. Podle staroasyrského práva si vdovec bral švagrovou – tzv. sororát, středoasyrské zákony jej však již neznají.

Rozvodu se zpravidla mohl domáhat jen manžel. Jestliže se chtěl rozvést, byl

povinen vyplatit ženě odbytné, za předpokladu, že rozvod sama nezavinila. Dle

Chammurapiho zákonu byl rozvod zapříčiněn hlavně neplodností manželky, kdy manžel musel ženě vrátit věno a zaplatit odbytné. Při vážné chorobě manželky musel muž vrátit věno, pokud žena s rozvodem souhlasila, jestliže byla proti němu, dal jí muž zvláštní příbytek a dával jí doživotní zaopatření.

Jestliže byla manželka usvědčena ze zpronevěry nebo utrácení majetku určeného

k hospodaření, mohl ji manžel bez odbytného vypudit nebo si ji ponechat jako otrokyni. Manželka, jež urážela manželka a odpírala mu manželské spolužití, byla potrestána utopením. Za cizoložství byla trestána jen manželka.

Manželství mohlo také skončit válečným zajetím manžela, kdy se žena mohla

znovu provdat a porodit novému manželovi děti. Vrátil-li se muž ze zajetí, byla povinna s ním znovu obnovit manželství. Děti z druhého manželství zůstávaly pod mocí jejich otce. 7.4. Moc otcovská

Moc otce nad dětmi byla neomezená, otec však neměl právo nad jejich životem a

smrtí. Pokud syn zapřel otec, byl potupně ostříhán a prodán do otroctví. Chammurapi potrestal syna, který udeřil otce, utětím ruky, nebo mohl být vypuzen z otcova domu. Dle

zákonů z Ešnuny rodiče dali souhlas k uzavření manželství dcery, dle Chammurapiho otec

17

vybíral manželky pro své syny, poskytoval dceři věno a synovi tirchatum. Otec mohl dát své děti k věřiteli do dlužního otroctví na odpracování dluhu. 7.5 Adopce

Adopce měla hlavně hospodářský význam, kdy v rodině chyběla pracovní síla, byly

ohroženy budoucí příjmy plynoucí z věna anebo nebylo osoby, která by o otce pečovala ve stáří a zajistila jeho posmrtný kult. Adoptovali se nalezenci nebo děti z rodiny, kde bylo potomků nadbytek. V Asýrii se adoptovaly dívky, jež se měly provdat do rodiny jež ji

adoptovala. Uplatňovalo se to zvláště mezi rodinami, které si vzájemně adoptovaly dcery, takže odpadla výplata tirchata.

Dle Chammurapiho zákonů muselo být adoptované dítě, jehož rodiče jsou známi,

vráceno jeho rodině, pokud o něj zažádala a zaplatila odbytné. „Bezdětný adoptující mohl adopci zrušit, pokud se mu později narodilo vlastní dítě, musel ovšem adoptovanému vyplatit jako odbytné jednu třetinu jeho podílu na movitém a

(Prosecký 1999, str.13)

nemovitém majetku.“

Pokud bylo adoptováno dítě za účelem vyučení se nějakému řemeslu, mohl se vrátit

ke svým rodičům jen v případě, jestliže nebyl od adoptivního otce v řemesle náležitě vyučen.

7.6. Dědická posloupnost

„Synové byli přirozenými pokračovateli otcova rodu a samozřejmými dědici

s povinností udržovat posmrtný kult. Dcery nastoupily místo dědiců, když nebylo synů.“ (Prosecký 1999, str.324) Dcerám tedy dědický nárok nepříslušel. Dcera opouštěla dům

provdáním nebo vstupem mezi chrámové kněžky, dostávala odbytné ve formě věna, jež mělo do jisté míry nahradit dědický podíl.

Původně míval privilegované postavení nejstarší syn, jež nastupoval v hospodářství

po svém otci. Později toto postavení rozhodovalo o podílu nejstaršího nebo také nejoblíbenějšího syna, neboť mužští sourozenci hospodařili rovným dílem na otcově pozůstalosti. Chammurapiho zákony také ustanovují, že děti zrozené otrokyní, jestliže je otec uznal za vlastní, se mohly dělit rovným dílem s dětmi zákonné manželky.

Synové mohli být otcem vyloučeni z dědictví jen pro vážné důvody, jež posoudil

soud. Za bezdůvodné vyloučení byli rodiče potrestáni. Chrámové kněžky, jimž otec

neudělil písemně dispoziční právo k věnu, mohly věna doživotně užívat, avšak po smrti

připadlo jejich bratřím. Ti byli ovšem povinni o sestru za jejího života pečovat, spravovat 18

řádně nemovitosti, jež tvořily její věno, a odvádět z nich sestře náležitý výtěžek. Bratři neměli na věno nárok, pokud otec zanechal chrámové kněžce k věnu volnou dispozici.

Chrámové kněžky, jež nedostaly od otce věno, se po jeho smrti dělily s bratry o jeho pozůstalosti, po jejich smrti připadl jejich podíl zpět bratřím. Pouze kněžka

privilegovaného Mardukova chrámu v Babylóně, která nedostala věno, měla po otcově smrti nárok na jednu třetinu dědictví a s tímto podílem mohla zcela volně nakládat.

Vdova neměla po svém muži dědické právo. Chammurapi jí zajistil právo na

bydlení v domě zemřelého manžela, stejně jako požívací právo k věnu a k darům, které jí manžel písemně věnoval za svého života. Tyto věci připadly po její smrti dětem. Nebylo-li

takových darů, měla vdova nárok na podíl, jaký dostával jednotlivý dědic. Dětem bylo

zakázáno vypudit matku z domu, pokud ovšem sama neodešla i s věnem, když její děti dospěly.

8. Oděv

8.1. Obuv

„V teplých krajích Předního východu chodili v nejstarších dobách všichni, včetně

privilegovaných členů společnosti, bosi.“ (Prosecký 1999, str.287) Od akkadské říše se

však obuv vyskytuje u vládců a jim blízkých hodnostářů a členů královské gardy. Nosí se především sandály, různé typy holínek a polobotek.

„Rozlišují se boty dámské a pánské a respektuje rozdíl pravé a levé nohy. Podrážky

se obvykle zhotovují z hovězí kůže, svrchní část z kozinky, eventuelně lněné tkaniny, vnitřek může být vyložen plstí.“ (Prosecký 1999, str.287) Obuv je upevňována koženými pásky a tkanicemi, výjimečně i přezkami.

V teplých krajích Mezopotámie dávali vždy přednost botám vzdušným a

otevřeným. Od 2. pol. 3. tis. až po 1. tis. se nejvíce užívají sandály s pevnou patou, uvázané tkanicemi, v 1. pol. 1. tis. ještě doplněné pevným očkem pro palec. V Babylónii se na přelomu 2. a 1. tis. výjimečně obouvají střevíce s pletenou nebo síťovanou svrchní částí. 8.2. Oděv

„Oděv samozřejmě i zde sloužil primárně jako ochrana proti chladu a výkyvům

povětrnostních podmínek, též jako ozdoba, zdůraznění předností nositele, konečně i jako symbol postavení, moci a vlivu.“ (Prosecký 1999, str.287)

19

Se zdobením začal oděv sloužil i jako symbol rozlišující společenské role muže a

ženy, bohaté a chudé, charakterizoval válečníky, cizince mezi místními obyvateli.

V nejstarších dobách sloužily k odívání kožešiny a hladké kůže místních zvířat,

později sloužící k výrobě některých součástí oděvu (pásky, tepelné vložky), oděvních

doplňků (kapsáře, tašky) a obuvi. Od 6. tis. př. n. l. se začaly zhotovovat oděvy z plátna, od 3. tis. př. n. l. se místo lnu užívá ovčí vlna. Teprve v 7. stol. př. n. l. ji začíná nahrazovat bavlna, ojediněle také hedvábí.

Příze se z počátku užívala v přírodním zbarvení, takže převládaly oděvy režné, bílé

a černé. Ve 3. tis. př. n. l. se objevuje červená barva, ale vzhledem k vysoké ceně se používá jen na lemech šatu, popř. pro roucha panovníků a soch bohů.

S rozvojem barvířství ve 2. tis. př. n. l. se objevuje barva modrá, modrozelená,

žlutozelená, hnědá, šedá a rozšiřuje se uplatnění červené. Existovaly i tkaniny pestře vzorované či barvené vzácným purpurem.

Převážná většina oděvů vznikala na tkalcovském stavu a byla aranžována přímo na

těle uživatele pomocí pásů, jehlic a spon. Stříhané a šité šaty se objevují až od pol. 2. tis. př.n.l.

Od 3. tis. př. n. l. vznikaly látky silné a těžké na zimní ošacení a tenké, lehké a

poddajné na spodní oděv nebo elegantní svrchní roucho. Okraje oděvů byly ukončeny

lemy, třásněmi či krajkami, samotné oděvy pak byly zdobeny zatkávaným vzorem, dracouny, výšivkou, někdy též kovovými a jinými nášivkami.

„Až do konce 3. tis. se u některých druhů nerozlišovalo mezi oděvem dámským a

pánským, rozdíl nastával teprve ve způsobu aranžování na těle.“ (Prosecký 1999, str.291) Používaly se tyto základní typy oděvů (Přílohy: TAB. I. a II.) -

zavinovací suknici ponechávající horní část těla obnaženou používali fyzicky

pracující muži od raných dob až po 1. tis. př. n. l. Od akkadské doby slouží jako

spodní oděv. Ženy nosily od pol. 2. tis. př.n.l. dlouhou skládanou sukni oblečenou přes košili.

-

roucho zahalující levé rameno užívají muži od 4. tis., ženy až ve 3. tis. Od konce

-

svrchní oděv typu tógy aranžovaný ze širokého pruhu látky oblékali výhradně

-

pláštěnku tvořenou širokým pruhem látky přehozeným přes obě ramena

3. tis. se ovinuje přes obě ramena.

muži.

používaly ženy a vojáci. V předu mohla být sepnuta sponou, v 1. tis. př.n.l. se vyvinula v plášť s dlouhými rukávy a zapínáním. 20

-

šál sloužil ženám k zahalení ramen, jako přehoz, k suknici, ale také vojákům.

-

košile typu tuniky je doložena od konce 3. tis. př.n.l. Mohla sahat ke kolenům

Později se začal užívat jako oděvní doplněk, především k tunikám.

nebo po kotníky, sloužila též jako spodní prádlo pod různě skládané suknice a pláště, jako svrchní šat se nosila volně nebo ozdobně přepásaná. V pozdější době

-

měla všívané krátké rukávy a bývala bohatě vzorovaná.

kalhoty se objevily v 1. tis. př.n.l. sloužící především válečníkům na koních.

Kněží se oblékali do plátěných oděvů, bílé plátno bylo výrazem rituální čistoty.

Oděv měl též své symbolické hodnoty. Jestliže vazal při holdování velekráli uchopil lem

jeho roucha, stvrdil tak, že se oddává do ochrany tohoto vládce. Honosné oděvy byly

častým darem chrámům, odměnou za prokázané služby a ve formě určitých standardních textilií také určitý druh platu a žoldu.

Hliněná tiskátka s rytým vzorem nejspíš sloužila k potisku tkanin. (zdroj: Encyklopedie – Historie světa: Atlas světových dějin 1998)

8.3. Oděvní doplňky

„Oděvní doplňky dotvářely šat funkčně i výtvarně. Vedle pokrývek hlavy, obuvi a

punčoch jde především o opasky a pásy, jehlice a spony, které udržovaly aranžovaná

roucha na těle v žádoucím tvaru, různé měšce a vaky na drobnosti a cennosti, které chtěl mít uživatel při sobě a konečně šperky a ozdoby.“ (Prosecký 1999, str.292)

Pásky měly rozličné podoby. Byly to jednoduché uvazované stuhy a šňůry, jejichž

převislé konce byly ukončeny třásněmi či střapci. Přes široké řemeny, eventuálně široké,

jednoduše zavinované pruhy látky, se upínaly pomocí háčků, spon a přezek úzké řemeny. Pásky i jejich uzávěry byly bohatě zdobeny tkanými vzory, výšivkami, kováním či tepanými kovovými nášivkami.

21

Za pásek se zasunovaly zbraně, přichycovaly pracovní nástroje, amulety, příp. i

symboly úředníků a kněží. Za pasem se též nosily i různé tašky a měšce s cennými věcmi nebo kosmetickým náčiním.

Ozdoby oděvu asyrských králů. (zdroj: Prosecký 1999, str.291)

8.4. Pokrývka hlavy

Pokrývka hlavy tvořila důležitou, ne však nepostradatelnou součást oděvu.

„Sloužila jako ochrana před chladem, ale i prudkým sluncem, jako ozdoba, k úpravě vlasů a upevnění účesu, jako symbol vyjadřující postavení ve státní, kultovní či vojenské hierarchii.“ (Prosecký 1999, str.309) Pokrývky hlavy se regionálně značně lišily a podléhaly častým módním změnám.

Pokrývka hlavy patřila mezi královské insignie i mezi hlavní znaky charakterizující

příslušnost k panteonu. Za nepříznivých okolností, jako je zatmění měsíce, rozrušení či

smutku, bývalo předepsáno sejmout pokrývku a zahalit hlavu kusem oděvu, případně jej ještě roztrhat.

22

Zlatá přilba objevená na urském pohřebišti. Těžko říci, zda helma z měkkého zlata byla skutečně nošena v boji nebo zda jenom dodávala lesku pohřební nádheře. (zdroj: Součková 1979, str.52)

Pokrývka hlavy se stylizovanými býčími rohy, která charakterizovala ochranné bytosti, génie a démony, a kožešinová čepice, symbol vladařského postavení (socha Judey z Lagaše kolem r. 2150 př. n. l.) (zdroj: Prosecký 1999, str.310)

Ve středoasyrské době chodily ženy na veřejnosti zahalené závojem, který byl

symbolicky dáván nevěstám a byl vyhrazen svobodným a vdaným ženám. Pouze

neprovdané chrámové prostitutky, lehká děvčata a otrokyně nesměly pod trestem závoj nosit. Závoj kromě účesu přikrýval i část obličeje.

Častým doplňkem byly též stuhy, diadémy a pásky, které zachycovaly vlasy a

sloužily jako ozdoba. Mohly být různé barvy, často aby ladily s oděvem, popř. pestře

23

vyšívané. Ve vyšších vrstvách společnosti se nosily čelenky z plíšků drahých kovů, zlatých nebo stříbrných obrouček.

9. Technické novinky 9.1. Orební hospodářství

Polní práce začínaly na podzim, kdy byla půda rozmělňována a roztloukána rýči,

motykou a dřevěnými pluhy, které byly známy již v polovině 3. tis. Pole se nehnojila,

neboť to zajišťovaly rozvodněné hladiny řek na jaře. Zvýšení výnosu zajišťovali střídáním různých obilných kultur, nebo tím, že nechali půdu ležel jeden rok ladem.

Po přípravě půdy došlo k setbě. Původně bylo zrní seto ručně, později se začal

používat pluh s připevněným trychtýřem. Po osetí se pole vláčelo.

Jsou prvním známým národem, který přešel od kočovného pastevectví k usedlému

zemědělství.

9.2. Zavlažování

V Mezopotámii byly záplavy pravidelné. Začínaly vždy koncem dubna, vysoká

voda trvala do července, kdy ji vystřídalo extrémní sucho. Když si povšimli souvislosti

mezi vláhou a růstem obilí, pustili se do stavby zavlažovacích kanálů. Museli vodu zadržet, rozvést do umělých kanálů a využívat ji postupně. Síť kanálů, kterou od nich později

převzali Babylóňané, vytvořila úrodná pole a zahrady. Zvlažování „…umožnilo osídlit i jižní Mezopotámii, která trpí nedostatkem přirozených srážek, ovšem jinak oplývá velmi úrodnou půdou, skýtající dobré podmínky pro intenzivní zemědělskou výrobu.“ (Nováková a kol. 1998, str.23)

Voda byla při záplavách z velkých řek odváděna do zdrží a pomocí stavidel a

propustí do soustavy velkých, někdy i splavných kanálů. Na okrajích polí byly zřizovány

další zdrže, z nichž potom odbočovaly poměrně mělké zavlažovací stružky přímo k jednotlivým záhonům.

Velmi hustá síť kanálů byla především na jihu. Město Lagaš bylo kanálem spojeno

přímo s mořem. Stavba kanálů v hornaté Asýrii byla mnohem nákladnější, některé z nich sloužily jako akvadukty, zásobující asyrská města pitnou vodou.

O vybudování kanálů se zasloužily především občiny, jež představují soubor

usedlíků, které stmelovala nutnost společné práce při výrobním procesu.

24

V době, kdy vzrůst výroby byl odvislý především od zdokonalení vodních děl,

vytvářel se organizační aparát, který do svých rukou soustřeďoval péči o jejich správný chod a rozhodoval o jejich nutnosti a účelnosti. V čelo takového aparátu se dostávaly osoby, jimž se podařilo soustředěním většího množství výrobních prostředků a osvojením

si určitých znalostí vytvořit vedoucí vrstvu předáků. Kdo takovou cestou získal rozhodující slovo nad zavodňovacím zařízením, získal i moc nad celou oblastí.

10. Zákony

Zákoník akkadského krále Lipit-Ištara je nejméně o 150 let starší než nejznámější

zákoník Chammurapiho, ale za nejstarší zákoník světa je pokládán zákoník urského krále Ur-Nammua z konce 22. stol. př. n. l. Vystupuje proti osobám, které za vlády jeho

předchůdce zneužívali svou úřední moc, stanoví pevné míry a váhy, tělesný trest nahrazoval peněžním.

Zákony vydávali vládci, kteří se odvolávali na vůli bohů. Při nerespektování

zákonů hrozila lidem kromě konkrétních postihů i různá prokletí. Vůle božstev

spravedlnosti tak měla legitimovat vládu králů, kteří byli považováni za pozemské strážce základních morálních principů. Texty zákonů byly chráněny před úpravami a zničením

božími tresty. Většina zákoníků obsahuje prolog a je zakončena epilogem. „Prolog byl

vlastně jakýmsi hymnem na vladaře, který je v něm oslavován jako ochránce práva a

spravedlnosti. … Epilog hrozí božími tresty tomu, kdo by se nějak prohřešil proti zákonům.“ (Nováková a kol. 1998, str.243) 10.1. Obyčejové právo

Zpočátku se hospodářské a společenské vztahy řídily nepsanými zvyky a obyčeji.

Nejstarší klínopisné zápisy z 1. pol. 3. tis. jsou převážně hospodářského obsahu. Postupně

se upevňoval určitý organizační řád, jehož vedení se dostávalo do rukou osob vládnoucí

třídy. Pronikavé změny v hospodářských a společenských poměrech již nedokázaly

postihnout dosavadní obyčeje. Psané právo se stalo nutným především k ochraně příslušníků vládnoucí třídy.

10.2. Reformy Urukaginovy

Reformy sumerského vladaře Urukaginy z Lagaše z 24. stol. patří mezi nejstarší

známé dílo. Urukagina předkládá dílo jako smlouvu s lagašským hlavním bohem 25

Ningirsuem a prohlašuje se za vykonavatele jeho vůle. V prologu je výkaz o chrámových

a jiných veřejných stavbách, dále vypočítává činy, jimiž jeho předchůdce poškozoval nejen občiny, ale i kněžstvo.

Další část již obsahuje vlastní reformy, jako odstranění nepořádků a zlořádů,

vracení nemovitostí chrámům, snížení dávek, zákaz vydírání a zajištění veřejné

bezpečnosti. Byly sníženy vysoké poplatky za rozvod a s tím spojen zákaz, aby žena náležela dvěma mužům.

Reformy však nedosáhly zamýšleného cíle, neboť Urukaginův odpůrce,

Lugalzaggesi z Ummy, zničil Urukaginovo panství dříve, než se mohly uplatnit. 10.3. Zákony Ur-Nammuovy

Ur-Nammu byl zakladatel III. dynastie urské z poloviny 21. stol. a je pokládán za

nejstaršího zákonodárce. V prologu vystupuje Ur-Nammu jako vladař „z boží milosti“, jenž tlumočí vůli bohů. Mluví o založení svého panství v Uru, zdůrazňuje odstranění

různých zlořádů, připomíná zavedení pevných měr a vah. Kněžstvo marně očekávalo, že Ur-Nammu bude hledět na jejich zájmy, tak jako kdysi Urukagina.

Z dalšího obsahu je známo jen pět předpisů. V prvním musela osoba obviněná

z čarodějnictví prokázat svou nevinu vodním ordálem – „božím soudem“, při němž jen

náhoda rozhodovala o životě a smrti. Další předpis stanovil odměnu za přivedení uprchlého otroka jeho pánovi.

Ve zbývajících třech předpisech jsou určeny tresty za různé druhy ublížení na těle,

kdy je uplatněna zásada majetkové náhrady. 10.4. Právní sbírka z Ešnunny

Jsou to nejstarší akkadsky psané zákony z pol. 20. stol. V čele sbírky stojí krátký

úvod, jež obsahoval datování díla. Celkem sbírka obsahuje 60 předpisů, z nichž první obsahuje cenové a mzdové tarify. Značná pozornost je věnována rodinnému a manželskému právu.

Řada ustanovení upravuje různé smlouvy, zvláště trhové. Trestní právo nezná

krevní mstu ani odvetu. Převážná část trestů byla majetková. Smrtí se trestalo manželčino cizoložství, znásilnění provdané ženy, únos dítěte a krádež spáchaná v noci.

26

10.5. Zákony Lipit-Ištara

Dílo známé jako Zákony Lipit-Ištara obsahuje fragmenty sumersky psaných

zákonů, k nimž byly později přiřazeny další nalezené významné fragmenty. Všechny části lze považovat za opisy staršího díla, který byl vryt do kamenné stély. Původní text měl asi 1200 řádek, z nichž je dnes sotva třetina srozumitelná.

V prologu se Lipit-Ištara představuje jako zmocněnec bohů, jejichž příkazy má

uskutečnit. V epilogu jsou především sankce za přestoupení těchto zákonů, z nichž se

mnohé zabývají poměry otroků, předpisy upravují manželství mezi plnoprávným občanem

a otrokyní, jež se provdáním stává plnoprávnou, stejně jako děti zrozené v tomto manželství. Manželství je monogamní, dědické právo měli jen synové, mezi něž se dělily

otcovské movitosti. Lipit-Ištara připouštěl vedlejší manželku jen v případě oslepnutí manželky nebo postižení těžkou chorobou, stejně jako při neplodnosti. Pokud mu porodila dítě, měl povinnost jí obstarat oděv, obilí a olej. Nesměla však bydlet s jeho manželkou.

Nemovitosti zůstávaly nerozděleny. Dcery měly dědický nárok jen tehdy, pokud

byly chrámovými kněžkami.

Lipit-Ištara též uzákonil, že kdokoliv se ujal opuštěné usedlosti a pracoval na ní po

tři roky, získal k ní vlastnické právo.

Lipit-Ištara vyhlásil své zákony pro celý Sumer i Akkad, ovšem ve skutečnosti

nepřekročily svou platností hranice Nippuru a Isinu. Měly však velký vliv na zákony Chammurapiho.

10.6. Chammurapiho zákoník

Chammurapi datoval druhý rok své vlády jako rok, kdy dal zemi právo. Na vrcholu

přední strany stély je reliéf zobrazující Chammurapiho, jak přijímá od Šamaše (boha

Slunce a spravedlnosti) zákony. Pod reliéfem je 16 sloupců textu, na zadní straně 28 sloupců. Byly psány ještě dle archaického způsobu odprava doleva a v řádcích.

V prologu jsou nejdříve pronesena jména bohů, po nichž následuje jméno

Chammurapiho. Poté mluví král o svých činech, o všem, co učinil pro svou zemi, města a lid. Prolog poté přechází přímo v zákonodárnou část.

Zákony jsou psány akkadštinou. Ve srovnání se staršími sumerskými i akkadskými

zákony je toto dílo mnohem propracovanější. Větší skupiny předpisů upravují určitý druh právních a hospodářských vztahů, ovšem dílo je značně nesystematické.

V čele stojí předpisy procesní, dalších 120 předpisů upravuje majetkoprávní vztahy

v nejširším slova smyslu. Téměř čtvrtinu tvoří předpisy rodinné, manželské a dědické. 27

Zbytek představují předpisy trestní, mzdové tarify a několik ustanovení o otrocích. Každý z předpisů řeší konkrétní právní případ, ale nevyjadřuje se v obecném měřítku.

Dílo slouží k upevnění vladařovy vlády a pozic vládnoucí třídy. Chammurapi byl

také reformátorem, např. omezil kněžskou vrstvu v soudnictví. Neruší však a nemění dosavadní uspořádání hospodářských a společenských vztahů.

Zákony byly vyhlášeny krátce před vladařovou smrtí, takže již neměl tolik času na

jejich prosazení. Přesto toto dílo nebylo ve své formální dokonalosti překonáno ani starořímskými zákony dvanácti tabulí, s nimiž je často srovnáváno.

Kopie části klínopisného textu prologu Chammurapiho zákoníku. I. sloupec. (zdroj: Prosecký 1999, str.420)

28

Babylónský král Chammurapi přijímá od boha Šamaše zákony. Hlavice bazaltové stély, Babylón, 18. stol. př. n. l.

(zdroj: Prosecký 1999, str.421)

10.7. Trest smrti

Hrdelní trest zásadně stíhá přímo viníka. Podle sumerských rodinných zákonů byla

manželka, která zapřela svého muže, odevzdána řece. V Lipit-Ištarových zákonech byl trest smrti udělen za vloupání do domu. V zákonech z Ešnuny byl trest smrti udělen za

noční lup na ohrazeném poli muškéna a vloupání do jeho domu, smrtí se trestal věřitel, který bezohledným zacházením zavinil smrt muškénovy ženy nebo syna, kteří byli u něj v dlužním otroctví, stejně se trestal únos nebo cizoložství vdané ženy.

V Chammurapiho zákonech je trest smrti u téměř čtyřiceti různých trestných činů.

Např. krádež palácového a chrámového majetku, únos dítěte, vloupání, loupež a krádež při požáru, zneužití moci vojenským velitelem, za bezdůvodné nařčení z vraždy, čarodějnictví nebo krádež.

Trest smrti byl někdy spojen s konfiskací veškerého jmění pachatele, např. při

křivém nařčení z čarodějnictví byl majetek přisouzen nařčené osobě.

Podle středoasyrských zákonů byl trest smrti udělen za vraždu spojenou

s vniknutím do domu oběti, za znásilnění vdané ženy, za smrtelné zranění těhotné ženy, za potrat, který si žena úmyslně přivodila, za čarodějnictví aj.

Trest smrti byl vykonán např. utopením, upálením, naražením na kůl či usmýkání

pachatele dobytkem.

29

10.8. Tělesné tresty

Objevují se až v Chammurapiho zákonech, neboť se zde uplatňuje pravidlo „oko za

oko, zub za zub, úd za úd“. Jinými tresty bylo vypíchnutí oka, vyříznutí jazyka, utětí ucha,

utětí ruky. Potupným trestem bylo též zmrskání před veřejným shromážděním, které se hojně uplatňovalo v asyrském trestním právu. 10.9. Ordál

„Prostředek, který byl na starověkém Předním východě používán

při řešení

různých sporných záležitostí.“ (Prosecký 1999, str.294) Lidé se pokoušeli spojit s božstvy,

která jim měla poskytnout řešení. Nejznámější je vodní ordál používaný již od 3. tis. př. n. l. Osoba, která se podrobila zkoušce, musela skočit do vody (na určeném místě za

přítomnosti oficiálních autorit) a uplavat určitou vzdálenost. Pokud vystoupila z vody

v pořádku, byla očištěna. Jestliže nedokázala vzdálenost uplavat, nebo když se utopila, byla vinna. Při neúspěchu v plavání se musela vrátit k soudu pro trest, kromě případu, že se

utopila. Zkoušce se podrobila jen jedna ze sporných stran, vybraná losem. Tomuto řešení

se dle Chammurapiho podrobovala žena obviněná z cizoložství či osoba obviněná z čarodějnictví.

11. Literatura

11.1. Písmo a rozvoj literární tvorby

Když Sumerové přišli na území Mezopotámie v polovině 4. tis. př. n. l., ještě písmo

neznali. Nejstarší sumerské písemné památky pocházejí přibližně z roku 3100 př. n. l.

Sumerové považovali písmo za „dar bohů“. Mezi lid je přinesl urucký král Enmerkar, syn prvního krále po potopě světa a vnuk boha slunce Utua.

Mezi první písemné doklady patří prosté záznamy hospodářské a účetní. Po více

než tisíciletí se sumerské báje a eposy předávaly jen ústním podáním.

Postupně si vytvořili asi 2000 znaků, poté jejich počet snižovali až se ustálil na

600-700 znacích. Piktografické znaky vyjadřují celá slova zobrazením vyjadřovaného předmětu. Znaky se ale stále zdokonalovaly, až znak nevyjadřoval přímo předmět, ale i

slovo, kterým se tento předmět nazýval. Tak dospěli Sumerové k fonetizaci znaků a k vytvoření znaků pro celá slova, pro části slov, pro slabiky a nakonec i pro hlásky. Sumerské piktografy se vyvinuly v abstraktní klínopisné znaky. 30

Sumerové nejdříve psali do sloupců shora dolů, ovšem postupem doby začali psát

do řádků zleva doprava. Psali na hliněné tabulky čtvercového či obdélníkového tvaru. Jako hlavní psací materiál sloužila hlína. Jen nejdůležitější nápisy byly vtesány do kamene,

zejména na kuželovité sloupy, na mezníky nebo při velmi významných příležitostech do skalních stěn. Po příchodu Aramejců je hliněná tabulka nahrazena papyrem a pergamenem.

Význačným znakem mezopotamských literárních děl byla jejich anonymita. Zcela

výjimečně se objeve jméno písaře, který text opsal nebo zapsal. Pouze u historických textů nebo u zákonodárných děl je uveden panovník, který dal k jejich složení příkaz.

Místo podpisu používali pečetní válečky, které vlastnil každý svobodný občan a

nosil jej na šňůrce kolem krku. Váleček také značil bohatství a postavení Sumerů, neboť se

vytvářel z různě drahých materiálů a byl různě bohatě zdoben. V pozdně babylónské době se kromě pečetních válečků objevují též pečetní prsteny a pečetítka z polodrahokamů a kovů.

Mocenský vzestup Asýrie byl spojen s vydáváním sumerských děl s akkadským

překladem. Změny v textu bývaly někdy záměrné. Šlo buď o tvůrčí činnost písaře, anebo vyplývaly z nových politických poměrů. 11.2. Hymny a modlitby

Představují oslavné písně pravděpodobně přednášené sólisty a sborem za

hudebního doprovodu strunného nástroje nebo bubnu. Často popisují určitou skutečnost. Mohou být psány v 1., 2. nebo 3. osobě, nebo dochází ke střídání. Hymny opěvují bohy, panovníky, chrámy a města.

Chetitský Hymnus na slunce vznikl o deset století později než sumerské hymny a

první sumerské eposy jsou o patnáct set let starší než Homérova Iliada a Odysea. „Slunce, můj pane,

spravedlivý soudce, králi nebes a země! Ty spravuješ zemi

a určuješ hranice, ty dáváš sílu.

Jsi spravedlivé, znáš slitování.

Ceníš si spravedlivého člověka a podporuješ jej,

31

Slunce, mužný synu Ningaly! Tvůj vous je z lazuritu.

Hle, člověk, tvůj služebník, se před tebou sklání a vzývá tě.“ (Hruška a kol. 1977, str.320)

Z konce 3. tisíciletí jsou ze záznamů známy sumerské hymny na bohy, některé jsou

však až o půl tisíciletí starší. Odrážejí pocit bezmocnosti tehdejšího člověka vůči silám,

které nechápe a pokládá je za božstva, ale také morální zásady, které v dnešní době slouží jako zásady většiny lidstva.

Nejstarší krátké doklady modliteb jsou obsaženy na konci dedikačních nápisů, jsou

v oslavných hymnech, v mýtech a eposech. Text se skládá z oslovení boha, chvály jeho působení nebo vylíčení prosebníkovy tísně a nakonec vlastní prosby. 11.3. Nářky

Sumerové vytvořili jeden zcela specifický literární žánr, a to nářky truchlící nad

určitým neštěstím, jehož příčinu připisují ztrátě přízně božstva nebo jeho nepřítomnosti. Zkáza

měst,

chrámů

a

útrapy

lidí

byly

vylíčeny

v žalozpěvech,

jež

patří

k nejsugestivnějším skladbám mezopotamské literatury. Pouze z bible je znám Jeremiášův

pláč.

Nejznámější z těchto skladeb je Nářek nad zkázou města Uru, který má 430 veršů.

Je zde vyjádřen smutek nad nemilosrdným zpustošením města a nad lidmi, jež v něm hynou hladem.

„Ó město, nářek pro tebe stal se nářkem hořkým, nářek pro tebe, ó město, stal se nářkem hořkým.

Pro dobré město, jež zničeno bylo, se zvedá hořký nářek, pro Ur, jenž zničen byl, zvedá se hořký nářek.

Nářek pro tebe, ó město, stal se nářkem hořkým, pro Ur, jenž zničen byl, zvedá se hořký nářek.

Jak dlouho tvůj hořký nářek bude rmoutit paní, která tě oplakává?

Jak dlouho tvůj hořký nářek bude rmoutit Nannara, který tě oplakává?“

(Hruška a kol. 1977, str.51)

32

Ve zlomcích se však dochovaly i Nářek nad zkázou Nippuru, Nářek nad zkázou

Lagaše a Nářek nad zkázou Sumeru. Všechny pocházejí ze začátku 2. tis. př.n.l., tedy

z doby úpadku a konce Sumeru.

Zde ukázka z díla Nářek umírajícího: „Zlá… stále se objevovala…

Věštby mé byly zlověstné, byly jako… Věštec mi neskýtá (žádný) výrok,

Soudce nedává(?) (žádné) znamení.

Předpovědi jsou nejasné (a) věštby si protiřečí,

Hadač (již) spotřeboval (všechno) kadidlo (a) věštec jehňata. Učenci se o mne přeli nad tabulkami(?), (však) neurčili lhůtu mají nemoci.

Rodina se shromáždila, aby mne natřela (mastmi), dříve než (zemřu), Nejbližší z mých příbuzných jsou tu, aby (nade mnou) truchlili.“

(Prosecký 1995, str.38-39) 11.4. Zaklínání

Patří k nejstarším sumerským literárním textům z počátku 26. stol. př. n. l. Rozlišují

se čtyři druhy zaklínání:

- k ochraně kněze-zaklínače před démony při výkonu jeho funkce - k preventivní ochraně člověka před působením démonů - k vyléčení nemocného

- zásvětní, jež měla předmětům používaným při rituálech propůjčit magickou moc

Součástí zaklínání byly i rituály. Zaklínání a rituály tvořili tzv. magickou literaturu,

jež patřila k potřebám kněží-zaklínačů.

Mezi zaklínání patří např. sbírka Šurpu, v níž jsou uvedena akkadská a sumerská

zaklínání, jež sloužila ke zničení zla neznámé příčiny. Nejstarší části sbírky pocházejí z 2. tis. př. n. l., ovšem většina textů je až ze 7. stol. př. n. l. „Nechť je (to) odstraněno, Šamaši, soudce,

Odstraň (to), Šamani, pane nahoře a dole …,

Tys dobrý správce bohů (a) vládce všech zemí, Tvůj příkaz nechť spravedlnost zjedná, zemi jeho nechť se daří před [tebou]!

Odstraň (to), zaklínači bohů, milosrdný pane, Marduku, 33

[odstraň (to)], bože pána domu, odstraň (to), bože pána …, odstraň (to), bože hříšníkův,

odstraň (to), Nedbale, pane nad zproštěním, odstraňte (to), Šuqamuno a Šimalijo,

odstraňte (to), všichni vzývaní bohové velcí,

odstraň (to), pánvi na uhlí žhavé, dítě boha Ey …“ (Prosecký 1995, str.74-75)

11.5. Mezopotamské předlohy biblických vyprávění

Různé knihy Starého zákona líčí obraz průběhu světových dějin. Ovšem základ

těchto příběhů leží mnohem dál v minulosti. V sumerských básních se poprvé setkáváme se strážnými ochránci - anděly, se stromem života, ale také s představou, že člověk byl stvořen z hlíny k podobě boha.

Nejpozoruhodnější je Epos o Gilgamešovi. Vypráví o „potopě světa“, která byla

vlastně jen velkou povodní v zemi Sumerů. Je to asyrsko-babylónské vylíčení potopy světa a to se stejnými podrobnostmi, jaké jsou uvedeny v bibli.

„Bohové se rozhněvali na lidi, protože jim nepřinášeli oběti, a rozhodli se vyhubit

lidské plemeno potopou. Jedině spravedlivý Utanapištim měl být zachráněn. Postavil si

tedy na radu boha Ea velikou loď… Nato „naložil na ni všechno ze živého semene, uvedl

na ni celou svou rodinu a příbuzné své, zvěř stepní i drobná zvířata stepní“…a po šest dní

a nocí sedm burácel vítr a potopa s bouří přikryla zem…a vodami se přikryly hory… A všechno lidstvo se proměnilo v bahno, jak střecha rovný se prostíral močál“. Potom

potopa přestala, vody klesly a Utanapištim přistál se svým korábem na suché zemi – na hoře Nisir, v pohoří Ararat… „A když sedmí den nadešel, holubici jsem vyslal a volně

pustil ven… Havrana jsem vyslal a volně pustil. Vylétl havran, i spatřil opadávající vody. Hledá, poletuje, kráká, zpět se však nevrátil.“ Bylo po potopě a Utanapištim přinesl oběť bohům.“ (Zamarovský 1983, str.228-229)

Tento příběh se v hlavních bodech velmi podobá příběhu z bible, což naznačuje, že

bible tento příběh převzala. A to pravděpodobně v době krále Nabukadnesara II. (604-562 př. n. l.). Ovšem ani Epos o Gilgamešovi není původním dílem, neboť stejné prvky se nachází i v Eposu o Ziusudrovi.

34

„… „Potom Ziusudra, král (v Šuruppaku) postavil obrovský (koráb)… (Potom)

všechny bouře větrů, nesmírně mocné, najednou udeřily, a v té chvíli se rozlila potopa na

všechny místa. Potom sedm dní a sedm nocí potopa zaplavovala zemi, a velikou loď zmítala větrná bouře po vysokých vodách…“ Když potopa ustala a Ziusudra přistál se svým korábem na zemi, přinesl oběť bohům…“ (Zamarovský 1983, str.230)

Další příběh o potopě světa se vyskytuje i v eposu Atrachasis, v němž je popsána

historie člověka od stvoření až po záhubu potopou. Dojde ke vzpouře nižších bohů, jimž

vyšší uložili, aby pro ně pracovali, poněvadž nebylo lidí. Mami proto stvořil z masa a krve nižšího boha s přimíšením hlíny člověka.

Lidé se množí a ruší spánek bohů. Enlil sešle na lidi mor a sedm let sucha,

Atrachasis však pohromy s pomocí Eovou odvrátí. Rozzuření bozi se rozhodnou zničit lidstvo potopou, ale Atrachasis opět unikne, neboť na Eovu radu postaví nepotopitelný koráb.

„Atrachasís otevřel ústa svá a pravil svému pánu:

„Dej mi poznat smyslu snu,

…nechť najdu v něm poučení!“ Enki otevřel ústa svá

a pravil svému služebníku: „V ložnici ho nalezneš. Zvěst, kterou ti povím,

dobře v paměti chovej! Stěno, slyš mne!

Stěno z rákosu, všech mých slov dbej! Strhni dům, postav loď! Zbuduj archu,

zachraň si život!

Lodice, již postavíš… (3 řádky zničeny)

Pokryj ji střechou jak Apel, ať Slunce nevidí dovnitř!

Nechť zakryta je ze všech stran a výstroj ať je pevná!

35

Ať hustá je smola, tak odolnou ji učiníš! Já vbrzku tobě sešlu déšť,

množství ptactva, hojnost ryb.“

(Hruška a kol. 1977, str.168-169) Příběh o potopě ale není jediný, kde lze nalézt podobnost s biblí. Například příběh

z Knihy Jobovy je podobný sumerskému vyprávění, které je ale o více než 1000 let starší.

Oba příběhy mají stejný zaklad: „Jestliže člověk trpí, je tomu tak proto, že to dopustil bůh, a člověk činí správně, když bez ohledu na toto utrpení neklesá na mysli a neustále boha velebí, dokud se nad ním bůh nesmiluje.“ (Zamarovský, 1983, str.232)

V básni Enki a Ninchursag se setkáváme s možným prazákladem příběhu o stvoření

Evy z Adamova žebra. „Podle sumerské básně bylo jedním z nejmocnějších orgánů Enkiho žebro. Sumerské slovo pro žebro je ti. Bohyně stvořená k vyléčení Enkiho žebra se

nazývala Nin-ti, ,paní žebra´. Avšak sumerský výraz ti znamená též ,dávat žít´. Jméno Ninti

může tedy znamenat ,paní, jež dává žít´, stejně jako ,paní žebra´.“ (Zamarovský 1983, str.243)

11.6. Přísloví

Heterogenní soubor drobných literárních textů, který kromě vlastních přísloví

obsahuje bajky, podobenství, ponaučení, maximy, truismy, pořekadla, paradoxy, rčení,

sarkasmy, poklony, přání aj., které sumerští písaři shromažďovali a zapisovali v celých sbírkách, jež pochází zejména ze starobabylónského období (19.-17. st. př. Kr.) z Nippuru, Uru, Sús a Kiše.“ (Prosecký 1999, str.351) 11.6.1. Přísloví

Přísloví jsou nejstarším písemným útvarem Sumerů a nalezneme v nich jejich

nejstarší moudrost a dřívější společenské a hospodářské poměry. Byla složena a zapsána před více než 3500 lety, ale jejich původ je mnohem starší a po staletí se předávala pouze ústním podáním.

Ve sbírkách přísloví jsou různé krátké příběhy ze života zvířat zakončená mravním

ponaučením, čímž se blíží bajkám. Na rozdíl od nich však neobsahují přímou řeč či dialog.

Sumerská přísloví jsou pozoruhodně podobná současným: např. naše přísloví

„Ještě vlka nezabili, už na jeho kůži pili“, je velmi podobné sumerskému: „Ještě lišku nechytil, už pro ni dělá obojek.“ (Zamarovský 1983, str.221) 36

Zde dále pár vybraných přísloví:

„Lid bez krále (je jako) ovce bez pastýře.“

„Dům bez pána (je jako) žena bez manžela.“ „Nepodváděj, aby tě nesežral strach …“

„Kdybych měl umřít, budu užívat, kdybych měl žít, budu šetřit.“ (Prosecký 1995, str.110-111) 11.6.2. Bajky

Jsou to krátké příběhy (od 2 do 10 řádků textu) ze života zvířat, jež předávají

mravní ponaučení. Vyskytuje se v nich přímá řeč a dialogy. Jejich mravní ponaučení míří proti pokrytectví, nadutosti, hrabivosti, nevděčnosti, pochlebování, chvástavosti apod. Např.: „Osel plaval přes řeku a pes se ho pevně držel (a takto si říkal):

str.12)

„Kdy (už konečně) vystoupí (z vody), abych (ho) mohl sežrat?“ (Prosecký 1995, Patří sem též bajky, které jsou častou součástí velkých mýtů a eposů. Z epické

poezie má význam asi deset děl. Jsou to většinou cykly o hrdinských činech bohů a polobohů, například epos o kišském králi Etanovi, Etanův let do nebes, pocházející z 24.

stol. př.n.l. Je to příběh o prvním letu člověka a je o tisíc let starší než řecký mýtus o Daidalovi a Íkarovi. 11.7. Satiry

Satiry se do značné míry podobají některým sumerským sporům. Jsou známy dva

rozsáhlé texty: Školák a Otec a jeho nezvedený syn. Oba texty pravděpodobně souvisely

s oslavami, jež se konaly při odchodu absolventů z písařských škol.

Školák: „Líčí život v písařské škole z pohledu neúspěšného žáka, který přesvědčí

otce, aby pozval představeného školy domů na hostinu a bohatě ho obdaroval. Tehdy učitel změní svůj postoj k žákovi, počne ho schválit a slibuje mu ve škole úspěchy.“ (Prosecký

1995, str.15)

Otec a jeho nezvedený syn líčí příběh písaře a jeho syna, jenž nechce jít ve šlépějích

svého otce, je domýšlivý a nechává se jen živit. A tak se ho otec snaží přimět k nápravě.

37

11.8. Hádky

K didaktickým dílům se řadí ta, jenž jsou uspořádána v dialozích, v nichž každá

strana vychvaluje své vlastnosti a vysmívá se nedostatkům druhé strany. „Kompoziční

schéma je následující: mytologický úvod, představení soků, přednesení předmětu sporu, vlastní spor (hana protivníka, chvála vlastních předností), přizvání autority, která má spor

rozsoudit (bůh, panovník, představený školy), rozsudek, usmíření, závěrečná formule …“

(Prosecký 1999, str.354)

Ve všech sporech nebývají zastoupeny všechny prvky. Hádky neboli spory se dělí

na epické a na spory z prostředí písařské školy.

Mezi spory patří např. Enmerkar a Ensuchkešdanna. Pojednává o sporu mezi

vládcem města Uruku a vládcem města Aratty, jenž si chtějí vymoci právo slavit posvátný

sňatek s bohyní Inannou. Spor je nakonec vyřešen magickým soubojem ve prospěch Enmerkara.

Ve sporu Pastýř a rolník je srovnávána práce obou zastoupených, kdy spor končí

smírem. Rolník souhlasí, aby pastýř pásl stáda na jeho polích.

Dále jsou to spory mezi personifikovanými zvířaty, rostlinami, nerosty či

přírodními jevy, kdy předmětem sporu je vždy to, kdo z obou zúčastněných je cennější a

užitečnější. Spor je rozhodnut bohem nebo panovníkem a následuje usmíření. Je to např. Volavka a želva, Ovce a obilí, Dřevo a rákos, Léto a zima aj.

Mezi spory z písařských škol patří Spor dvou absolventů, Písař a jeho dozorce nebo

Školní řád. Tyto spory neobsahují mytologický úvod, ale začínají výzvou ke slovnímu zápasu.

Mezi spory z pozdější doby dále patří např. rozhovor pána s otrokem nebo dílo

nazvané Babylónská theodicea, jejíž některé verše se značně podobají veršům

starozákonních žalmů. Jako jedno z mála akkadských děl je podepsáno svým autorem. Obsahuje asi tři sta veršů.

Jde o spor dvou přátel, z nichž jeden trpí strastmi, i když celý život dodržuje boží

příkazy. Naopak lidé bezbožní mají úspěch, a proto od svého přítele žádá vysvětlení, proč bohové dopouštějí takovou nespravedlnost:

„Pohlížím na svět, však jinak se věci mají. Běsovi bůh nezahradí cestu. Proudem otec vleče loď

(a zatím) jeho prvorozený se válí v posteli.

Jako lev se řítí svojí cestou bratr nejstarší, 38

Leč rád je mladší, že aspoň mezka pohání. Dědic šmejdí po ulicích jako darmošlap,

Ale mladší jeho bratr nuzákovi pokrm dává. Co z toho mám, že bohům jsem se kořil?

I před člověkem nevolným skloniti se musím.

Pohrdá mnou boháč, zámožník, (jako bych byl někdo) méněcenný.“ „Ó chytrý, moudrý, obdařený rozumem, Srdce tvé je plné zla a boha urážíš!

Jak nitro nebes záměr boží vzdálený je

A moudrost jeho neproniknutelná; lidé (ji) nepochopí. Proč (vždycky u) všeho živého stvoření bohyně Aruru

Potomek (nejstarší) od (lůna rodiny) oddělen(?) není? U krávy telátko z prvního vrhu nemívá valné ceny, (však ratolest další dvakrát je předčí. Syn hlupák přichází na svět první,

Leč druhý je zván hrdinou mocným.

Ať jakkoliv se snaží pochopit záměr boží, lidé (mu) rozumět nemohou.“ (Prosecký 1995, str.65-66)

12. Rozvoj mezopotamské vzdělanosti 12.1. Školy a učiliště

Ve školách se učili budoucí písaři klínovému písmu a základům počtů. Protože

písaři byli zapotřebí hlavně v chrámech a palácích, vyskytovaly se školy právě v jejich

blízkosti. V lavicích z hlíny a vápence se učili synové z vyšších vrstev obyvatelstva, jejichž

otcové byli vysokými palácovými nebo chrámovými zaměstnanci, městští starší, účetní nebo písaři. Až do Chammurapiho doby se nevyskytovaly mezi písaři ženy. Otrok se objevoval jen ojediněle, a to pokud jej dal do školy jeho pán, aby mu poté vedl účetnictví a hospodářství.

Sumersky se škola nazývala é-dud-ba, „dům tabulek“. Školu vedl ummia, což byl

jakýsi ředitel, jemuž podléhali učitelé, kteří připravovali tabulky k opisování a prohlíželi

texty, které žáci napsali. Vyskytovali se i učitelé pro kreslení a v pozdějších dobách, kdy

sumerština byla mrtvou řečí, také učitelé sumerštiny. Vyskytovali se i zaměstnanci, kteří dohlíželi na řádnou docházku, a jiní, kteří udržovali kázeň. 39

Vedle základních škol byla ve velkých městech také řada vyšších a odborných škol,

kam chodili žáci, jež dosáhli základních vědomostí ve čtení, psaní a počítání. Zde se

vyučovalo tehdejším vědám, jež sloužily především vladařům a chrámům. Učili se o stvoření světa, věštění, zaříkávání, astrologii a astronomii, různým přírodním vědám,

fyzice, chemii, ranhojičství, přípravě léčiv. Vzdělávali se též v právnictví, hospodářství a vedení účetnictví.

12.2. Archívy a knihovny

Vedle archívů chrámových a státních, kde se zakládaly hlavně tabulky, jež se týkaly

správy a hospodářství, existovaly také archívy obchodní a rodinné, kde byly uvedeny různé společenské a hospodářské vztahy v průběhu několika generací.

„Velké archivy bývaly uloženy ve zvláštních, jen pro ně určených prostorách a

bývaly obvykle i tematicky členěny. Dokumenty zde spočívaly – seskupeny podle souvislostí v akta – v kožených vacích, koších, truhlách, nádobách, ve schránkách ve zdi, ponejvíce však volně na dřevěných policích, uspořádány mnohdy i podle velikosti a typu nosiče.“ (Prosecký 1999, str.36) Proslulý byl archív v Šuruppaku s četnými školními a hospodářskými texty.

„Předpokládá se, že se zrodily (knihovny, pozn. autora) jako původní jev školní

výuky, ze souborů naučných, kultovních a literárních textů, které zaznamenali a užívali

písaři v době svého studia a pozdějšího působení …“ (Prosecký 1999, str.36) Zde se shromažďovala literární díla sumerská, později přepisovaná do akkadštiny. Šlo též o díla odborná.

Knihovníci shromažďovali díla krásné a odborné literatury, sumerské a akkadské.

Knihovny měly svoje katalogy, v nichž byla díla seřazena podle začátečních slov. Nejstarší knihovna byla zřízena Tiglatpilesarem I. Aššurbanipal zvaný „Osvícený“ založil ve své metropoli knihovnu, která obsahovala přes pět tisíc titulů. 12.3. První slabikáře, slovníky a příručky

Složitost klínového písma vedla k sestavení seznamů jednotlivých znaků. Vedle

čtení znaku se uváděl i jeho speciální název. Tyto sbírky sloužily sumerským a akkadským školám jako slabikáře a zároveň i slovníky.

Od dob, kdy se sumerština stala mrtvou řečí, sloužily tyto sbírky akkadským

písařům v palácích a chrámech jako mluvnické pomůcky. Vedle slovníků sumersko-

40

akkadských se dochovaly i akkadsko-kasitské, akkadsko-chetitské, sumersko-akkadskochetitské. Je známa i klínopisná učebnice egyptštiny.

13. Medicína

Patronem a praotcem lékařů byl Ea, bůh vod. Sumerové nazývali lékaře asú, tj.

„ten, který rozumí vodě.“ Prvorozený syn boha Ea byl Marduk, který zaháněl nemoci a

propůjčoval zdraví. Bůh Slunce, Šamaš, měl moc oživovat smrtelně nemocné a pomáhal rodícím ženám. Vládkyně podsvětí, Ereškigal, sesílala na lidi bolesti. Měla ale též živou

vodu, která uzdravovala i křísila nemocné. Její syn Ningikkida měl za symbol pár hadů ovinutých kolem hole.

Had jako symbol uzdravení pochází z doby, kdy vznikl eposu o Gilgamešovi, v

němž had pozřel bylinu zdraví. Lidé také věřili, že svlékáním kůže se omlazuje a nikdy neumírá.

13.1. Lékařství a lékaři

Lékaři byli hladce oholení a nosili těsně přiléhající oděv. Při sobě měli vak

s léčivými bylinami a různými léky, džbán na obětní nápoj a kadidelnici. Lékař podléhal

služební přísaze skládané před knězem. Své služby nabízeli vychvalováním svých

schopností. „Na počátku zaříkávání vzýval asyrský lékař bohy lékařského stavu: „Mým

bohem je Ninurta a mou bohyní je Gula.“ (Pollak 1976, str.89)

První znalosti lékařů se předávaly z otce na syna. Ve větších městech byly u

chrámů školy, kde se lékařství vyučovalo, mnoho lékařů bylo i kněžími a byli tedy považováni za zástupce bohů-léčitelů. „Dělili se na tři skupiny:

Bárú, věštec, který vykládal nebeská znamení (odkud se nemoc vzala), předurčoval

průběh choroby a konečný výsledek léčení.

Ášipu, zaříkávač nebo vyháněč zlých duchů, vypuzoval z pacienta démony nemoci.

Zároveň se staral o usmíření pacienta s jeho bohy.

Asú byl lékař v užším slova smyslu. Během staletí se vlastní lékařský stav oddělil od

kněžstva a vyvíjel se jako svobodné povolání. Asú léčil nemocné všemi dostupnými prostředky: zaříkáváním, různými léky, vodou a operačním nožem.“ (Pollak 1973, str.84)

Chirurgické zákroky na vnitřních orgánech však nebyly známy, odpor k mrtvolám

vylučoval pitvy.

41

Kromě lékařů byli ještě mastičkáři (pašisu) a bradýři (gallábu), kteří trhali zuby.

Existovali i zvěrolékaři (munaišu).

Během staletí se lékařství oddělilo od kněžstva a vyvíjelo se jako svobodné

povolání. Osobní lékaři byli královští úředníci s pevným platem a povinností léčit bezplatně.

Pro Babylóňany byl celý svět zabydlen démony, kteří napadali různé části těla či

způsobovali jednotlivé nemoci, např. Assaku byl původcem horečky, Utukku napadal krk apod. Za hlavní příčinu nemoci byla tedy považována posedlost zlým duchem, proti kterému se dalo chránit modlitbami, zaříkáváním a amulety.

Prohřešky proti náboženským přikázáním byly jednou z příčin posedlosti, nemoc

byla odplatou za hříchy. Nemoc na člověka však mohl seslat i čaroděj či čarodějnice.

Již v Babylónii se setkáváme s názorem, že nemoci jsou přenosné. Nemocný člověk

se musel podrobit rituální očistě, jež měla duchovní ráz, ale obsahovala i hygienické prvky. Vchod domu nemocného byl natřen sádrou s asfaltem, visely na něm amulety se soškami

bohů a démonů, někdy bylo pod práh zakopáno obětní zvíře. U postele nemocného byly kadidelnice a pochodeň, u jeho hlavy bylo někdy obětní kůzle.

Slabomyslné osoby byly pro svou neškodnost užívány při některých dvorských

příležitostech, aby hrály vladařova dvojníka. Osoby trpící halucinacemi se využívaly k zaříkávání a věštbám.

„Častá onemocnění dýchacích orgánů zřejmě souvisela s klimatickými podmínkami

v zemi mezi dvěma řekami: Veliké teplotní rozdíly mezi žhnoucími dny a chladnými nocemi, navíc ještě přistupovalo dráždění dýchacího ústrojí v důsledku prašných větrů.“ (Pollak

1973, str.92) Časté byly i otoky nohou, revmatická onemocnění, bolesti hlavy a zubů. Mezopotamští lékaři znali i nádory a uštknutí hadem či štírem.

Stavba a funkce jednotlivých orgánů byly lékařům neznámy. Různé části těla a

vnitřních orgánů byly považovány za sídlo citu, rozumu a vůle. Srdce bylo orgánem rozumu, játra orgánem mysli, žaludek orgánem chytrosti, děloha soucitu, nos hrdosti a hrtan života (při přeříznutí nastává okamžitá smrt). Oči a uši byly sídlem pozornosti. 13.2. Lékárnictví a léky

Proti nemocem se užívala semena, pryskyřice, kořeny, větvičky, dřevo, kůra, olej a

vodní extrakty. Z rostlin se používal dymián, myrta, lupina, kasia, ječmen. Ze stromů

hrušeň, vrba, datlovník, fíkovník, jedle, cedr aj. Většina rostlin nebyla dodnes

identifikována. K přípravě léku se používalo i jílu, medu, kravského vemene, dusičnanu 42

draselného, balzámu a vína. Používalo se též mléka, hadí kůže, želvího krunýře aj. Z nerostů chlorid sodný jako antiseptikum a dusičnan draselný.

Lék se získával smísením jednotlivých součástí, roztlučením na prášek,

rozpuštěním v předepsaném roztoku, přefiltrováním a přidáním různých ingrediencí. Léky

se uchovávaly v práškové, tuhé nebo kapalné formě. „Léky se často užívaly s medem, olejem, vodou, vínem nebo mlékem. Protože to většinou nebyly chutné nápoje, měl je nemocný spolknout, „aniž jich okusil“.“ (Pollak 1973, str.107).

Fyzikální terapie je zastoupena hlavně vodoléčbou. Operace se prováděly již od

rané mezopotamské historie. Operovala se např. šilhavost, častá byla kastrace a sterilizace,

např. kněžky bohyně Ištary, které sloužily v chrámových nevěstincích, nesměly otěhotnět, a tak se nechávaly uměle sterilizovat. Neplodné kněžky se nazývaly mustarrestu, tj. ženský

eunuch.

V armádách asyrských králů sloužili vojenští lékaři a zvěrolékaři. Používali skalpel

se dvěma ostří, pilku, nože, obsidiánové nože a trepan na otvírání lebeční klenby.

Denní hygiena se dodržovala jen ve vyšších společenských třídách, koupací vany a

splachovací klozety se nacházely jen v domech boháčů. Užívalo se hodně mastí, voňavek a koupacích olejů.

13.3. Porodní báby

Nazývané sumersky šáb-zu, akkadsky šabsútum. Jejich patronkou byla bohyně

Mami, jež pomáhala rození bohů a stvoření člověka.

K tělu rodičky byly přikládány „byliny rození“ a „kámen rození“, byla pronášena

zaříkávání proti Lamaště.

Za asyrských vladařů sdílela porodní bába stejný dům s kněžkami kadištum, jež obě

sloužily matkám. Kadištum byla často přibírána jako kojná.

14. Náboženství

Již předsumerský člověk věřil v něco, co bylo nad jeho chápání, čeho se někdy i

bál. Obklopovala jej nedotčená příroda a nezkrocené živly. Země a vesmír musel být podle nich řízen stejně jako jejich organizovaná sídliště, ovšem bytostmi daleko mocnějšími nežli jsou lidé.

43

Sumerové měli tisíce bohů, padesát z nich ale bylo hlavních a sedm z nich velkých.

Zosobňovali přírodní a společenské síly, které si nedokázali Sumerové vysvětlit, a spravovali celý svět a vesmír. Lidé byli na zemi jen k tomu, aby jim sloužili.

Ve svých představách jim dávali lidskou podobu a vlastnosti. Bohové tedy jedli a

pili, bojovali, uzavírali manželství, mohli onemocnět a zemřít, ačkoliv jinak byli

nesmrtelní. Mohli lidem pomáhat i škodit, dali se obměkčit modlitbami, oslavami a oběťmi. Zjevovali se jen zřídka, a to pouze králům, kněžím a některým hrdinům.

Mnohé prvky ze sumerského náboženství v pozdější době převzali Babylóňané a po

nich Židé a křesťané.

V čele stála trojice bohů, kterou tvořil bůh nebe An, bůh vzduchu a země Enlil a

bůh vod a moudrosti Enki. Každý z nich byl ženatý, bůh An s bohyní Antumou, Enlil s bohyní Ninlilou a Enki s bohyní Damgalnunnou.

Sedmero velkých bohů doplňovali bůh slunce Utu (Šamaš), bůh měsíce Nannar

(Sín), bohyně lásky Inanna (Ištara) a matka bohů Ninchursag. Někdy se k nim ještě připojoval bůh války a lovu Zabab (pozdější Ninurta, v bibli nazýván Nimrod).

Většina bohů sídlila v nebi, které bylo od země odděleno měděnou klenbou a

nebeským mořem. Podsvětní bohové v čele s bohyní Ereškigal sídlili pod zemí. Sama země plula ve světovém moři, od něhož byla oddělena hradbami.

Nebe a země byli osudově spojeny, což znamená, že co se odehrálo na nebi,

odrazilo se i na zemi. Lidé proto mohli poznat svůj osud z hvězd, a tak se Sumerové velmi začali zajímat o astrologii, kde učinili velmi mnoho objevů. 14.1. Matriarchální zemědělský kult

Na vytvoření náboženských představ působily především plodivé síly přírody,

vznik a zánik všeho živého, ale i ničící přírodní živly. Tak vznikl kult věčně plodící a

rodící síly zosobněný v postavě bohyně-matky. Na uctívání bohyně-matky navazoval kult

jejího podřízeného mužského boha plodivé přírody, jehož kořeny sahají k obřadům, jež pořádali lovci při páření zvěře.

14.2. Vznik mezopotamského panteonu

Živelné přírodní síly blahodárné i ničící byly zosobňovány v božské bytosti. Ve 3.

tis. jich Sumerové znali již na sta, z nichž v čele stála trojice An, Enlil a Enki. Čtvrté místo bylo určeno bohyni Ninchursag, matce všeho živého.

44

Božstva se dále dělila na dvě skupiny: Igigi – nadpozemské a pozemské a

Anunnaky – podsvětní. Jednotlivá mezopotamská města měla své ochránce. Některá božstva zanikla, jiná se dostala na přední místo společně se vzrůstajícím významem města, ve kterém byla uctívána.

Dva prosebníci, žena a muž s obětní konvicí v rukou, předstupují před boha sedícího u bran chrámu, aby mu přednesli svá přání. Otisk pečetního válečku, 2475–2340 př. n. l. (zdroj: Součková 1979, str.58)

14.3. Hlavní božstva

14.3.1. Hlavní trojice

Enlil (akkadsky Bél), „pán ovzduší“. Jeho kult se soustřeďoval převážně v Nippuru,

kde byl hlavní chrám zvaný E-kur (tj. „svatá hora“) . Byl to hlavní bůh Mezopotámie, na

kterého se často lidé odvolávali. Byl pokládán za blahodárné božstvo, jemuž se přikládalo stvoření hlavních plodivých sil kosmu, zřízení měst, vznik rostlinstva i vynález motyky a

pluhu, stal se bohem, jenž určuje „osudy“. Občas byl ale považován i za krutého, který např. nezabránil zkáze města Uru.

Enki (akkadsky Ea), „pán země“, zosobňoval vodu a byl pokládán za boha

moudrosti. Byl vynálezcem řemesel, písma, věd a umění, které daroval lidem. Je

považován za nejstarší sumerské božstvo. Byl vládcem v Abzu (sladkovodní oceán pod zemskou kůrou). Byl to dobrotivý bůh, který vlastnil „vodu života“, jež léčila nemocné a zaháněla zlé démony. Hlavní chrám zvaný E-abzu (tj. „palác hlubin“) stál v Eridu.

45

An (akkadsky Anu) podle Sumerů bůh, který byl „otcem bohů“ nebo „vládcem

bohů“, měl k prostým lidem příliš daleko a nestaral se o ně. Byl bohem nebe a ostatních bohů. Neměl žádnou zvláštní funkci a jen málokdy se objevoval v modlitbách. Byl to bůh nepřátelský k lidem. Jeho hlavní svatyně zvaná Eanna (tj. „dům nebes“) stála v Uruku.

Někdy se k těmto hlavním bohům ještě přiřazovala bohyně Ninchursag, „paní

horstva“, znázorňovaná jako bohyně s dítětem v náručí, která byla oslavována jako matka bohů a všech dětí. Také četní vladaři ji označovali jako svou matku. 14.3.2. Astrální božstva

Pečetní váleček z novobabylónského období zachycuje dva prosebníky. Jeden z nich se obrací k Sínovi stojícímu na měsíčním srpku, druhý vzývá symbol boha Marduka. (zdroj: Součková 1979, str.104)

Tvořila další trojici, k nimž se ještě někdy přiřazovala bohyně Inanna.

Nannar (akkadsky Sín) byl bohem Měsíce. Jeho kult byl významný hlavně za dob

asyrských Sargonovců a za novobabylónských vladařů. Byl to syn Enlila, jenž byl pradávným ochráncem pastýřů a se svou manželkou Ningalou zplodil boha Slunce Utua

Bůh Slunce Utu (akkadsky Šamaš) byl vševidoucí a vševědoucí, a proto mu patřila

funkce nejvyššího soudce. Největší moc získal za babylónských vládců.

Bůh přírodních živlů Iškur (akkadsky Adad) pochází ze Sýrie a Malé Asie a jeho

kult byl značně rozšířen.

Inanna (akkadsky Ištar) byla velmi uctívána v celé Mezopotámii, kde získala

několik podob. Bývala znázorňována jako žena, k jejíž postavě narůstají větve. Byla bohyní lásky a rozkoše, ale byla též uctívána jako „paní bitev a bojů“. Jako patronka válečníků je mužatkou. V astronomii představovala Venuši, v níž viděli „hořící pochodeň

nebe a země“. Inanna se stala Anovou oblíbenkyní a nakonec postoupila na místo 46

Ninchursag. Její uctívání se rozšířilo po Předním východě pod rozličnými jmény (např. foinická Aštarta).

Uprostřed bůh Šamaš vystupuje z východních hor ke své pouti po obloze, vpravo bůh moudrosti a vod Ea, bohyně lásky Ištara a bůh dvou tváří Ismu, vlevo bůh války Ninurta. Dle otisku pečetního válečku písaře Addy z 23. stol. př. n. l.

(zdroj: Zamarovský 1983, str.150)

14.3.3. Další bohové

Dalším Enlilovým synem byl Ninurta, bůh válečnictví a honby, jenž je znám pod

biblickým jménem Nimrod. Obdobnou funkci měli i další Enlilovi synové, Zababa a Ningirsu, který se stal později i bohem zemědělství.

Bůh Marduk (zdroj: http://archeologysumer.free.fr/Images/Divinites/marduk1.jpg)

Významné postavení získal i Marduk, syn Ey a bohyně Damkiny. Stejně jako jeho

otec byl bohem moudrosti a pečoval o lidi. Po vzestupu Babylónu postoupil na první místo v panteonu. Se svou manželkou Sarpanitou zplodil boha Nabu, jenž byl bohem písařů. 47

Z podsvětních bohů stál včele Nergal, původní vládkyní však byla Ereškigal.

Nergal byl bohem smrtelných nemocí a válek.

Každému bohu bylo přisuzováno některé nebeské těleso. Kromě bohů Slunce a

Měsíce, byla Ištaře přiřčena Venuše, Anu byl dosazen na nebeský Rovník, po jeho bocích

stáli Ea a Enlil. Nergalovi byl určen Mars, Ereškigale Hydra, Mardukovi Jupiter, Ninurtovou planetou byl Saturn, Nabu měl Merkur atd. 14.4. Démoni

Vedle kultu božstev bylo rozšířeno i uctívání démonů dobra a zla. Nejobávanější

byli příslušníci „Zlé sedmy“, proti nimž stálo „Sedm moudrých“, kteří byli prospěšní a

dobří. Dobří démoni byli často zobrazováni jako okřídlení pětinozí býci s lidskou hlavou

nebo v lidské podobě s ptačí hlavou a křídly. U zlých démonů bylo lidské tělo spojeno se zvířecím a měli pitvorně rozšklebené obličeje.

Zlí démoni představovali původce nemocí, katastrof a mnohých neštěstí.

V zaříkáváních se objevují podzemní démoni Uttukuové a Galluové, noční démoni Lillú a Lillítú, démoni nemoci Asakkú, poslové smrti boha Namtara, umrlec Etemmu aj.

Maska démona Chumbaby z 2. tis. př. n. l. (zdroj: Součková 1979, str.104)

48

Pod podlahou obydlí ležely často misky popsané v soustředných kruzích zaříkáním. Měly

chránit pána domu a jeho rodinu před zlými duchy. (zdroj: Součková 1979, str.104)

14.5. Chrámy a kněžstvo

Chrám byl největší stavbou každého sídliště. V jeho středu bylo božiště, obětní

oltář, původně přístupný každému, kdo přinášel bohům oběť. Se vznikem prostředníka ve

spojení s bohy sílí moc kněžstva, v jehož čele stál nejvyšší představitel světské moci. Chrám tedy s palácem tvořil středisko politické, hospodářské a kultovní moci pro celé město. Na vrcholek zikkuratu směl vystoupit jen ten, kdo byl oprávněn tlumočit „vůli

bohů“. Na vrcholu zikkuratu byla též svatyně pro posvátnou svatbu mezi nejvyšším veleknězem (en) a nejvyšší velekněžkou (entum).

Zikkurat (Přílohy: TAB. III.) byl také pozorovatelnou nebeských těles a jejich

pohybu, a tak v chrámech vznikaly první poznatky z astronomie a astrologie, ale i základy matematiky, geometrie a fyziky.

Zikkuraty se stavěly od sumerské doby na přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. až zhruba do

r. 500 př. n. l.

Jednou z největších reforem Chammurapiho bylo odloučení chrámu od paláce.

Veřejná správa a soudnictví byly převedeny do rukou státních osob a kněžstvo se zaměřilo

na ryze náboženské a kultovní úkony. Hospodářské postavení chrámů však zůstalo nedotčeno a stejně tak výchova a vzdělání příslušníků horní vrstvy vládnoucí třídy. Kněžstvo tedy neztratilo vliv ani v politice. Prostřednictvím svých rituálních obřadů, věštěním, zaříkáváním a vykládáním různých znamení mělo vliv na široké vrstvy

obyvatelstva. Kněz a panovník byl pokládán za prostředníka mezi lidmi a bohy a vykonavatele jejich vůle.

49

Kněžstvo tvořilo hierarchicky uspořádanou vrstvu, jejíž příslušníci bydleli buď

přímo v chrámu nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Kněz se sumersky nazýval šanga (akkadsky šangu). Rozlišovaly se různé stupně spojené s různými úkoly. Nejvýše stál en – pán, v chrámu byl nejvyšším prosebníkem a obětníkem, mimo chrám se staral o důchody,

které mu plynuly z nemovitostí, darů a obětí. Podle jmen nejvyšších kněží, jež se po roce střídali, bylo zvykem datovat.

Nižší hodnost měl šanga-mach, kněz urigallu v sumerských chrámech následoval

hned za nejvyšším knězem. Původně to byl strážce chrámu, později jeho představený a hlavní vykonavatel ritu. Býval často z královského rodu.

Od Chammurapiho doby se objevují chrámoví hodnostáři zvaní erib biti,

podléhající přímo urigallovi. Tito hodnostáři měli přístup do chrámových prostor, které

byly pro obyčejný lid uzavřeny, při slavnostních průvodech nosili sochy bohů, měli dozor nad chodem chrámového hospodářství. Dále zde byli obětníci, vykladači snů, zaklínači, žalmisté, pěvci aj.

Důležitou roli měli věštci zvaní bárú. Stáli pod ochranou Šamaše a Hadada a svůj

původ odvozovali od bájného Enmedurankiho, krále Sipparu.

Chrámy zaměstnávali též nekněžský personál, který zastával hlavně hospodářské

úkoly. Byli to různí řemeslníci, kteří pod dozorem kněží vyššího stupně nebo přímo pod urigallovým dozorem vytvářeli různé chrámové náčiní.

Kněžky většinou bydlely v budově při chrámu, některé mohly bydlet i mimo chrám.

V čele stála velekněžka sumersky zvaná nin-dingirra (akkadsky entu), která měla vysoké

společenské postavení i důchody. Proto toto postavení často získávaly dcery králů. Velekněžka dala slib bezdětnosti, mohla však uzavřít manželství.

Na nižším stupni byla kněžka naditu, jež složila obdobný slib. Tyto kněžky ovšem

mohly přivést manželu, pokud chtěl mít děti, kněžku nižšího řádu zvanou šugitu, nebo otrokyni. Jimi zrozené děti byly pokládány za manželské.

Kněžky kadištum a kulmašítum obstarávaly funkci chrámové prostituce, stejně jako

kněžky zikrum. Žily v uzavřené části chrámu nebo paláce – v harému. Kadištum se směla i

vdát a po provdání směla nosit závoj, jejž obyčejná prostitutka nebo otrokyně nesměla na sebe vzít pod těžkými tresty. Kadištum někdy zastávala funkci kojné. Chrámová prostituce

byla v Mezopotámii vždy počestným zaměstnáním, byla součástí náboženských svátků a slavností, především v čase podzimní a jarní rovnodennosti.

50

Mezi chrámový personál byli zařazováni i eunuchové zvaní kurgaru. Měli místo

především v kultu Ištary, neboť podle legendy se právě Ištara změnila z muže v ženu. Hráli na flétny při novoročním procesí.

U chrámů se zakládaly archívy a knihovny, vznikaly při nich školy, kde se synové

z vyšších vrstev učili psát a číst klínové znaky, počítat a základním poznatkům tehdejších vědních oborů.

14.6. Věštby a osud

Věštění i magie se považovali za vědu. Osud sumersky zvaný namtar, „to, co je

odříznuto, odděleno“, akkadsky šímtu, „to, co je stanoveno, určeno“, byl určen v době

zrození. Bylo jím určeno postavení ve společnosti, povaha jedince, jeho schopnosti, vlohy,

charakter, i sled událostí, poměr štěstí a neštěstí v jeho životě a délka života. Osudy

předurčovaly všechno na světě. Nešly změnit, protože byly předem zapsány na tabulkách, které spravoval bůh Enlil, člověk však do nich mohl nahlédnout prostřednictvím věštění a proroctví, která ho varovala před neštěstím, jež mohl odvrátit pomocí rituálů a zaklínání. Prvním věštcem byl bájný sumerský vladař Enmeduranki.

Člověk hledal svou budoucnost podle nejrůznějších náznaků a úkazů kolem sebe,

dle chování zvířat, z jevů na obloze a podle snů. Na sny se pohlíželo jako na poselství a

znamení daná přímo bohem, hlavně Šamašem. Složité sny vysvětloval vykladač snů, v knihovnách však bylo i mnoho snářů s podrobným výkladem.

Nejstarší formou věštění byla věštba z jater (hepatoskopie). Z Babylónie se šířila do

celého Orientu. Z jater se věštilo proto, že bůh, jemuž se zvíře obětovalo, se spojil s jeho

duší a projevil se v játrech, sídlu cítění. Slavnostní zkoumání prováděl bárú (věštec) před sochou boha.

Také se věštilo z obrazů, jež vytvářel olej vlitý do vody nebo voda do oleje.

Nespočetné byly též věštby podle úkazů na nebi, konstelace hvězd, jež představovaly

„písmo nebes“, zatmění Měsíce i Slunce a podle povětrnostních jevů. Z Mezopotámie také pochází zvyk spojovat některé hvězdy myšlenými čarami a vytvářet tak stálé obrazce, náznaky postav hrdinů a zvířat.

K věštění patřila i symbolika čísel. Všichni bohové měli přiděleno určité číslo,

např. Anu dostal číslo 60, Nelil 30, Ea 40 apod. Čísla se dělila na šťastná a nešťastná, ke

šťastným patřila 3, 4, 5, 7, 15 aj., k nešťastným 1, 2, 6, 10, 11, 12, 13 aj. Proto se před důležitým rozhodnutím zjišťovalo, zda je ten den příznivý či nikoliv. V Asýrii se věřilo, že každý sedmý den je nešťastný.

51

„Narození jak dětí tak mláďat s vrozeným znetvořením všeho druhu, od malého

defektu až k obludným deformacím, se přikládal velký význam. Protože takové nápadné

vrozené úchylky se nevyskytovaly často, předpovídal se podle nich osud krále či celé říše.“ (Pollak 1973, str.95)

14.7. Chrámové slavnosti

Před každým svátkem se konaly virgilie, posvátné bdění v chrámě, zvané nubattu.

Virgilie začínají večer před svátkem a končí čtyřicet minut po východu slunce. Koná se při

nich řada obřadů, úlitby, vykuřování a oběti býka a berana. Virgilie končí obřadným zhášením posvátné pochodně.

K nejvýznamnějším patřily novoroční slavnosti pořádané při jarní rovnodennosti

před započetím zemědělských prací. Trvaly sedm dní, neprojednávaly se soudní spory, rodiče netrestali děti, mizely třídní rozdíly. V novobabylónské době trvaly slavnosti 12 dnů.

Čtvrtého dne byla přednášena báj o stvoření světa, pátého dne byl v Mardukově

chrámu poražen obětní beran, jehož krví byla svatyně symbolicky očištěna od hříchů. Vladař byl vyzván, aby odložil odznaky své moci, velekněz jej udeřil do tváře, nato byl

panovník povinen prokázat svoji nevinu. Poté jej bůh Marduk v zastoupení velekněze opět dosadil na trůn.

Oslavy vrcholily průvodem po Třídě průvodů k domu, zvanému akitu, za účasti

veškerého kněžstva i obyvatelstva. Byly při něm neseny sochy Marduka, jeho božské

manželky Sarpantiny a ostatních bohů. Potom byly sochy bohů opět uloženy v chrámu Esagile, přičemž Marduk zastoupený veleknězem stanovil náplň nadcházejícího roku.

Dovršením slavností byla posvátná svatba Mardukova se Sarpantinou, ve

skutečnosti vladařova s velekněžkou, která byla uspořádána na nejvyšším stupni zikkuratu. „Svatba se koná každý rok, v každém městě této země. Tím se zahájí další plodný rok a obilná pole začnou růst.“ (Marxová 2002, str.16) 14.8. Smrt, pohřeb a představy o záhrobí

Sumerové ani Babyloňané nevěřili na vykoupení. Podsvětí bylo „Zemí, odkud není

návratu“. Říše mrtvých byla nazývána sumersky kur „horská země, cizí země“, kigal

„velké místo“, eden „step“, irigal, arali, kurnugi „země bez návratu“; akkadsky ersetu

„země“ či séru „step“. Zásadou Mezopotamců bylo dosáhnout svých tužeb na tomto světě,

52

nikoliv až v záhrobí. Proto přáním člověka bylo, aby žil co nejdéle, poněvadž se obával smrti. Jen zřídka se vyskytují doklady o sebevraždě.

Sippar, pohřeb v keramické nádobě. (zdroj: Prosecký 1999, str.309)

Příchozí do podsvětí sestupuje. Je chráněno sedmi branami a hranici se světem

živých tvoří podsvětní řeka sumersky zvaná Ilurugu „řeka, jež člověku teče vstříc“, akkadsky Chubur. Přes řeku převáží převozník Uršanabi nebo démon Cumut-tabal. Do

podsvětí se dostává každý smrtelník, dokonce ani příchozí bohové jej nesmí opustit bez poskytnutí náhrady.

Vnitřek hrobky Aššurnasirpala II., rekonstrukce. (zdroj: Prosecký 1999, str.309)

Záhrobí bylo říší stínů a temnoty, kde se pojídá pouze hlína a prach, a kde se žízní

po vodě. Jeho obyvatelé jsou oblečeni v peří a do ticha zaznívá jejich sténání. Proto přikládají úlitbě a ostatním obětem pro mrtvé veliký význam, neboť jen tehdy je pobyt zde 53

alespoň trochu snesitelný. Dědic byl povinován k uctívání zemřelých předků. Proto si

každý Babylóňan přál, aby měl vlastního, nebo alespoň adoptovaného syna, neboť pouze v takovém případě byl pobyt v říši mrtvých poněkud snesitelný. Výjimku tvořily ti, kdož padli v bitvě. Nepočítalo se ani se spravedlivým rozhodnutím záhrobního soudu.

Hlavními božstvy záhrobí byli Nergal a Ereškigala. Nesmrtelnost byla výsadou

pouze bohů. Bůh slunce Utu představuje nejvyššího soudce a na své noční pouti podsvětím

přináší mrtvým světlo, bůh Měsíce Nannar sestupuje vždy 30. den své pouti do podsvětí, kde určuje osudy zemřelých. I legendární panovníci (Etana, Gilgameš, Lugalbanda) jsou považováni za podsvětní bohy.

Mezopotamský pohřeb, ať již do země nebo žehem, byl velmi prostý. I při něm se

vyskytují sociální rozdíly. Mrtvola byla spálena nebo vložena do hliněné rakve. Chuďas

byl pohřben v rákosové rohoži nebo ve zvířecí kůži. Pouze nejurozenějším se dostávalo při pohřbu pokrmů pro mrtvé s číší na nápoje a různými věcmi, jež měl nebožtík v oblibě. Vladař byl pohřbíván se zbrojí, zbraněmi, oblíbenými šperky, s pokrmy a číšemi. Někteří vladaři byli uloženi do hliněných hrobek.

Je známa i tradice pohřbívání v domech a pod místnostmi či dvory některých

městských domů, kam se mrtví ukládali do doby, než se rozpadly organické tkáně, kosterní pozůstatky se poté odstranily. Pod královskými paláci se také nachází krypty, kam se ukládali panovníci a členové jejich rodin, často s bohatou a přepychovou výbavou.

15. Umění a volný čas

První doklady výtvarného umění pocházejí z počátku druhé poloviny 4. tis. př. n. l.

První obyvatelé Mezopotámie žili u řek a lagun. Po příchodu Sumerů došlo ke spojení starého mezopotamského umění s uměním starosumerským. Jejich hlavním materiálem

byla hlína, rákosí a přírodní barvivo. Hlíny bylo v Mezopotámii hojnost, navíc nebylo zapotřebí takové zručnosti jako při zpracování kamene či dřeva, nebylo zapotřebí ani nářadí, a přitom se hliněné výrobky svou odolností vyrovnaly kameni.

Dalším snadno opracovatelným materiálem byl sádrovec, z něhož je vyrobena např.

lidská hlava z Jericha ze 7. tis., s očima z lastury.

Zdobili hliněné nádoby plastickými a poté barevnými ornamenty. Z počátku 6. tis.

př. n. l. to jsou nefigurativní ozdoby, v mladší době poté abstraktní malby. Objevují se i

figurativní malby: postavy tanečnic držících se za ruce a v pozdější době i vyobrazení mužů a zvířat.

54

Výtvarná díla se nejdříve soustřeďovala v chrámech, ať již šlo o sochy bohů, jejich

symboly, dárce obětin, prosebníky, reliéfy a stély připomínající důležitou výstavbu nebo vítězství nad nepřáteli.

Bohy si Sumerové představovali jako lidi a také je tak zobrazovali. Sochy jsou

zcela realistické a spíše než individuální podobou je charakterizovali jejich symboly. Mezi nejlepší díla patří Býčí muž z Uru asi z 28.-27. stol. př. n. l. 15.1. Malířství

Mimo různé malby na keramických výrobcích se vyskytují vzácně i nástěnné

malby. Stopy barev se našly i na reliéfech, sochách a malých plastikách. Z počátku 3. tis.

se dochovala v Uqairu na podezdívce a stěnách chrámu souvislá řada maleb zvířecích strážců v barvě červené, oranžové a černé (modrá a zelená nebyly dosud známy).

„Barvy se nanášely na suchý podklad, na stěnu potřenou řídkou hlínou, vápnem

nebo sádrou nebo na nádobu opatřenou engobou.“ (Prosecký 1999, str.221)

Kromě maleb se ve výzdobě místností uplatňuje i mozaika vytvořená z kamínků či

z malých barevných kuželů. Již v 18. stol. př. n. l. se objevuje jedno z největších děl

Mezopotámie. Obrovská barevná freska neznámého autora byla vytvořena na stěně slavnostního nádvoří Zimrilimova paláce v Mari. Z barev se tady objevuje okr, červeň, oranž, běloba a karmín, a jako novinka také zeleň a modř. Podkladem není jako dříve sádra, ale mléčný škraloup nahozený na omítku. 15.2. Pečetní válečky

Nejstarší pečetní válečky pocházejí z konce 4. tis. př. n. l. z Uruku a Džemdet-

Nasru. Jsou na nich vyobrazeny stylizované rostliny a ornamenty (meandr a kříž), zvířata (hlavně buvoli a antilopy). Jsou na nich vyobrazeny téměř všichni bohové a hrdinové, zvířata z náboženských představ (okřídlení lvi, ptáci s lidským tělem a lidé s ptačími

křídly, štír v podobě muže a muž v podobě štíra aj.). Na některých jsou výjevy z bohoslužeb, lovu a bitev. 15.3. Hudba

Sumerové používali hudbu při slavnostech, obětích, pohřbech apod. Kultovní

hudbu provozovali kněží-hudebníci, a to kněz gala za doprovodu harfy prováděl žalozpěvy

a pohřební obřady a kněz nar za doprovodu lyry prováděl hudbu radostnou a útěšnou. Tyto

55

funkce se většinou dědily a bylo je možné i koupit. Zastávali je muži i ženy, byli to otroci, zajatci i lidé z nejvyšších tříd.

Hudebníci byli školeni v chrámových a později i dvorských školách, ve

starobabylónské době se hudbě učili i písaři ve veřejných školách.

Na začátku 3. tis. př. n. l. vyráběli hudební nástroje, mezi něž patří šesti až patnácti

strunné harfy, lyry, které byly čtvercové a hudebník je držel v ruce.

Lyra s plastikou býčí hlavy. (zdroj: Součková 1979, str.59)

Prvním nástrojem byla flétna z rákosu, později vyráběná též z bronzu, stříbra a

zlata. Řadu dechových nástrojů doplňují trubky, rohy, flétny a syringy. Byly známy

nástroje bicí a dechové. Nejdříve to byly cimbály, bubínky a bubny, na některých reliéfech jsou zachyceny ženy držící tamburíny nebo hudebníci s tympány. Objevovalo se i chřestítko.

15.4. Tanec

Již ve 2. tis. př. n. l. jsou zřizovány první taneční školy. Tancovali nejvíce muži,

ženy jen zřídka. Ženy tančí oblečené, muži nazí, ve 2. tis. př. n. l. si oblékají soudobé

obleky. Charakter tanců je náboženský a magický. Tanečníci tančili za doprovodu hudby nebo zpěvu, někdy se sami doprovázeli.

„Při tanci a kolových zpěvech sehrály důležitou úlohu ženy. Zdá se, že například

v paláci v Mari se sbory nebo jakési baletní soubory skládaly přinejmenším ze dvou skupin

zpěvaček. Jedna z nich byla tvořena dívkami nebo mladými ženami, druhá zase malými děvčátky“ (Glassner 2004, str.259)

56

15.5. Hry

V Mezopotámii existovaly hry užívající šachovnicovitě rozdělené hrací pole.

„Zvláště byl rozšířen dvojí druh her. V první z nich se používaly žetony a kostky. Hra se

skládala ze dvou čtverců, z nichž každý byl rozdělen na nestejný počet polí. Oba čtverce

byly spojeny třetí skupinou polí uspořádaných v řadě za sebou, jejichž počet byl opět

různý. Taková hrací plocha mohla být nakreslena na cihle nebo na kameni, mohla však být i umělecky zhotovena z nějakého materiálu; byla pak skutečným luxusním předmětem.“ (Glassner 2004, str.259) Účelem hry bylo přemístit většinu svých kamenů na políčka

obsazená původně kameny protihráčovými. Kameny představovaly kotoučky vybroušené z bílého a černého kamene. Dále

se

hrálo

v kostky,

nejdříve

s dobytčími

s geometrickými vrhacími kostkami s číselným označením.

57

prstními

kůstkami,

poté

16. Závěr Mezopotámie byla multikulturním střediskem vzdělanosti, kde každý z národů

přispěl svým dílem, až vznikly takové skvosty, jako je například Ištařina brána. Byla to země, z níž pochází nespočet vynálezů, včetně toho nejdůležitějšího – písma.

V této práci jsem se pokusila nahlédnout do běžného života Mezopotamského

člověka, na jeho práva v průběhu staletí, život v rodinném kruhu i volný čas. Obyvatelstvo bylo rozděleno do společenských vrstev, tvořících plnoprávné občany, muškény a otroky, představující pracovní sílu. Postavení ženy a muže nebylo stejné, žena byla chápána spíše jako pracovní síla a prostředek k tomu, jak získat potomky. Tato situace se mírně změnila až za babylónského období, kdy většího významu dosahují kněžky.

Ve školách byli vzděláváni také pouze chlapci. Učili se hlavně písmu, které

umožnilo vzniknout mnoha literárním žánrům a příběhům, jež postupně přejaly další

národy a začlenily je do svých vlastních bájí a knih, včetně té nejznámější – Bible. Tak mohly vzniknout zcela unikátní nářky, přísloví a ponaučení, které nám ukazují způsob myšlení tehdejšího člověka.

Byl to život, jež byl spjat s bohy a démony, kteří řídili jejich kroky a předurčovali

osud. Dávný člověk si nedokázal představit svůj život bez božstev, která jej chránila a

pomáhala mu. Vždyť bohové vynalezli písmo a řemesla, vytvořili stát a darovali jim zákony. Bozi, jež jim přikázali vykopat kanály a hráze, které zúrodňovali jejich zemi a přinášeli jim vláhu.

Složitý mezopotamský panteon, který zahrnoval stovky bohů, se projevoval i

v různorodosti kněžstva. Kromě hlavního velekněze zde máme různé léčitele, pěvce,

věštce, vykonavatele ritu, a nesmíme samozřejmě zapomenout na kněžky. Setkáváme se zde s posvátnou prostitucí i posvátným sňatkem, jež měl symbolizovat plodivou sílu země.

Mezopotámie je taktéž známa díky nejpropracovanějšímu zákonodárnému dílu, jež

bylo vytvořeno babylónským králem Chammurapim. Ovšem cesta k tomuto zákoníku byla dlouhá, a tak nesmíme zapomenout na jeho předchůdce, jako byl např. Ur-Nammu nebo Urukagina, či rozsáhlé dílo Lipit-Ištara.

Mezopotámie zůstane v myslích lidí jako místo, odkud pochází civilizace, počátek

písma, astronomie i vzdělání. Místo, kde možná kdysi byl biblický ráj, v němž Bůh stvořil Adama a Evu, a kde seslal potopu, které unikl pouze Noe se svou rodinou. Země mezi dvěma řekami - Meziříčí.

58

17. O autorce

Alena

Štefková

se

narodila

28.11.1982

a

žije

v Mikulově. V r. 2001 ukončila studium na Gymnáziu

v Mikulově a o rok později začala studovat na Katedře antropologie na Masarykově univerzitě v Brně.

„Již na gymnáziu se mými oblíbenými předměty stala

biologie a dějepis, a proto jsem se později rozhodla pro studium antropologie, neboť jsem zde mohla skloubit oba obory.

Z historie mě již od počátku nejvíce přitahoval starověk,

řecké, římské a egyptské mýty, přes něž jsem nakonec přešla až k Mezopotámii a dalším

starověkým státům. Proto jsem velmi uvítala možnost psát práci o této pozoruhodné říši.“ Adresa: M. Majerové 6 Mikulov

692 01

E –mail: [email protected]

59

18. Slovník důležitých jmen a pojmů anunnakú, akkad., sumer. Anunna, kolektivní označení bohů nebes a země, v sumerské

mytologii používáno pro bohy určitého lokálního panteonu. Asi od 13. stol. př. n. l. používáno v akkadské mytologii pro označení podsvětních božstev.

asú, „ten, který rozumí vodě“, lékař v užším slova smyslu, léčil zaříkáváním, léky, vodou a

operacemi

ášipu, zaříkávač, jež vyháněl zlé duchy, vypuzoval z pacienta démony nemoci

avílu, označuje lidskou bytost jako příslušníka biologického druhu, který se liší od bohů,

zvířat, nestvůr a jiných hybridních bytostí. Přesněji označuje ženatého člověka, obdařeného dětmi, představeného zaopatřené rodiny, vlastníka domu nebo panství, který má moc nad svou manželkou, dětmi a veškerým příbuzenstvem, jež přebývá pod jeho střechou.

Babylón, neboli Brána boží (Bab-ilu), v Bibli (Genesis a Žalmy) též Bábel, byl hlavním

městem jižní Mezopotámie. Jeho ruiny leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu poblíž města al-

Hillah u Eufratu. Babylón byl založen již v akkadském období, ale svůj největší význam

získal až v starobabylónském období za Chammurapiho (1792–1750 př. n. l.). V roce 1570 př. n. l. přešla vláda nad městem od Amorejců ke Kassitům, kdy se stal Babylón největším

městem na světě. Po jejich pádu nastalo období zmatků a politického vakua. Po většinu

času byl Babylón pod asyrskou nadvládou. V letech 689–678 př. n. l. byl vypálený.

Novobabylónská říše byla založena v roce 626 př. n. l. s centrem v Babylónu. V roce 539 př. n. l. město dobyl Peršan Kýros II. Veliký (559–530 př. n. l.), čímž vyvrátil

novobabylónskou říši. Babylón se stal hlavním městem nejbohatší satrapie perské říše. V

roce 331 př. n. l. Babylón dobyl Alexandr Veliký a učinil z něj své budoucí nové sídlo. V roce 323 př. n. l. zde po návratu z tažení na východ zemřel. V roce 130 př. n. l. byl Babylón vypálen a obyvatelstvo odvlečeno do Médie.

Babylónská věž, biblický ohlas na mezopotamské věžové chrámy (viz. zikkurat). Je

zmíněna v Gn 11,1-9. Název odkazuje na hebrejské slovo balal znamenající zmateně

mluvit, blábolit, i když původní název Babylón v akkadštině znamenal „brána boží“

bárú, věštec, který vykládal nebeská znamení, určoval výsledek léčení a počátek nemoci

en, sumerský velekněžský titul. Nejdříve měl en zajišťovat úrodnost zemědělské půdy zvláště v průběhu obřadu, později známého jako Posvátný sňatek. Od 21. stol. př. n. l.

zastává en úřad velekněze boha svého chrámu. Jako odznaky svého úřadu nosí en tiáru, obřadní roucho a berlu.

60

Enmerkar, legendární irácký vládce v seznamu králů zařazen do II. dynastie po potopě.

Vládl údajně 420 let a obnovil Uruk. Odvozoval svůj původ od boha slunce Utua a je pokládán za stvořitele písma.

ensi, „pán, jenž klade základ“, sumerský vladařský titul, doložen od 24. stol. př. n. l.

Nejdříve používali tento titul vládci v Šuruppaku, později vládci městského státu Lagaše. Za staroakkadské dynastie se stal titulem místního vládce. entu, viz. Nin-dingirra

erebu, typ manželství, kdy se do rodiny, v níž byly pouze dcery, přiženil muž, který se

dostal pod moc tchána stejně jako děti, které se v tomto domě narodily.

erib biti, objevují se za Chammurapiho doby, při slavnostních průvodech nosili sochy

bohů a měli dozor nad chodem chrámového hospodářství

Gilgameš, z původního Bilgames, sumerského významu „výhonek stromu mésu“. Podle

sumerského královského seznamu to byl 5. panovník I. dynastie z Uruku, vládl údajně 126 let. Pravděpodobně historický panovník žijící ve 27.–26. stol. př. n. l. Jako zbožněný panovník byl uctíván hlavně v době III. dynastie z Uru (21. stol. př. n. l.)

Grotefend, Georg Friedrich (9. 6. 1775–15. 12. 1853), německý filolog, který položil

základy luštění klínového písma. Studoval teologii a klasickou filologii na univerzitě v Göttingen.

Chammurapi/Chammurabi, král Starobabylonské říše, vládl v letech 1792–1750 př. n. l., autor Chammurapiho zákoníku. Byl schopným válečníkem, diplomatem a státnickým

organizátorem své doby. Chammurapi nejdříve vojensky podmanil sumerská města ležící

na jih od Babylónie, centra jeho říše, během jeho vlády se mu nakonec podařilo ovládnout

významnou část celé Mezopotámie. Zcela nově organizoval státní správu, nechal vytvořit byrokratický aparát s kvalifikovanými úředníky, do vedení samosprávy oblastí Starobabylonské říše postavil místodržící.

Igigi/Igigú, poprvé se název objevuje ve starobabylónské době (1. pol. 2. tis. př. n. l.)

V akkadské mytologii kolektivní označení bohů nebes a země. Přibližně od 13. stol. př. n. l. používáno jako kolektivní označení bohů nebes.

Koldewey, Robert (20. 9. 1855–4. 2. 1925), německý archeolog a architekt, vystudoval

archeologii, architekturu a historii na univerzitách v Berlíně, Mnichově a ve Vídni. Od r. 1877 se účastnil výzkumu pahorku al-Hibá, který byl součástí sumerského města Lagaše.

Od r. 1899 vedl po 18 let výzkum města Babylónu od starobabylónské doby (18. stol. př. n.

l.) do období vlády novobabylónského krále Nabukadnezara II. (604–562 př. n. l.), kde

61

objevil systém opevnění, ulic, kanálů, paláce, chrámy, zikkurat boha Marduka a Cestu procesí.

kurgaru, chrámový eunuchové, sloužící hlavně v chrámech Ištary

Lazare, sir Austen Henry (5. 3. 1817–5. 7. 1894), anglický diplomat a archeolog. Jeho

cílem bylo objevení Ninive. Na prvním místě, kde začal kopat, objevil desky s reliéfy a

nápisy, kolosy i klínopisné tabulky. Šlo o Kalach, sídlo asyrských králů v 10. – 8. stol. př. n. l. Jeho přítel Rawlinson dle nalezených tabulek určil, že Ninive leží pod moderním

Mosulem. Zde Layard kopal na pahorcích Kújemdžuk a Nabí Júnus, kde objevil paláce králů Sinacheriba a Aššurbanipala i část jeho knihovny.

levirát, z lat. levir, „švagr“, pravidlo výběru manželského partnera v rodové společnosti

podle něhož se vdova může vdát jen za bratra zemřelého manžela, narozené děti jsou

právně považováni za potomstvo zesnulého a dědí po něm. Kromě bratra může jít i o

jiného vzdálenějšího příbuzného. Tento typ sňatku zajišťuje zemřelému zachování rodové linie a zabezpečuje postavení vdovy.

Lipit-Ištara, vládce I. dynastie z Isinu, vládl v letech 1934–1924 př. n. l. Proslavil se

především vydáním sbírky právních ustanovení sepsaných v sumerštině.

lugal, sumerský výraz znamenající „velký člověk“, často ale překládaný jako „král“. Nejdříve titul používal mluvčí dospělých ženatých mužů. Po r. 3000 př. n. l. jej používal představitel obce, nejvíce rozšířen ve městě Kiš. Titul převládá až od 24. stol. př. n. l., kdy

jej panovníci staroakkadské dynastie přijímají jako označení své svrchované vády nad všemi městskými obcemi Mezopotámie.

Mezopotámie, (pův. význam slova je „země mezi řekami“ neboli „Meziříčí“) je území na

Blízkém východě, nacházející se mezi středním tokem řek Eufrat a Tigris, v širším slova

smyslu pak území obklopující větší část toku těchto dvou řek. Součást tzv. úrodného

půlměsíce, tj. území zahrnující dnešní Irák, Sýrii, Libanon, Izrael, Jordánsko a Egypt, kde se poprvé rozvíjela zemědělská kultura a kde se zrodily první písemné památky v dějinách lidstva. Dnes je Mezopotámie součástí Iráku a východní Sýrie. Severovýchodní

Mezopotámie byla osídlena již před 100 000 lety. V polovině 4. tisíciletí př.n.l. pronikli do jižní Mezopotámie Sumerové, nesemitská skupina obyvatel. V pol. 3. tis. př. n. l. ovládli

Mezopotámii Akkadové, již semitská skupina. V severní Mezopotámii se postupně usídlili

rovněž semitští Asyřané. Zatímco sever Mezopotámie v okolí měst Aššur a Ninive byl později zván Asýrie, jihu kolem města Babylón se dostalo označení Babylónie. Asyrká říše (zaniklá roku 612 př. n. l.) a Babylonská říše (definitivně zaniklá r. 539 př. n. l.) byly také

dva nejmocnější státní útvary vzniklé ve starověké Mezopotámii. Po připojení 62

Mezopotámie k Perské říši ji dobyl roku 331 př. n. l. Alexandr Veliký a město Babylón

prohlásil za hlavní město své říše. Od roku 312 př. n. l. byla Mezopotámie součástí helenizované říše Seleukovců, kdy zde probíhala řecká kolonizace. V pol. 2. stol. př. n. l.

se území zmocnili Parthové, jejichž hlavní město Ktésifón taktéž leželo v Mezopotámii. V letech 115–117 n. l. císař Traján připojil Mezopotámii k Římské říši jako provincii

Mesopotamia a Assyrie. Posléze se Mezopotámie stala střediskem mocenského zápasu mezi Peršany a Byzantskou říší. V roce 633 n. l. dobyli Mezopotámii Arabové a připojili ji k Arabské říši.

mustarrestu, „ženský eunuch“, kněžky bohyně Ištary, které sloužily v chrámových

nevěstincích a nechaly se uměle sterilizovat

muškénové, třída obyvatel, jež byla nadřazena otrokům, ale stála pod plnoprávnými

občany.

Muškénové

hospodářství.

byli

spjati

s provozem

palácového,

případně

chrámového

namtar, sumer. „to, co je odříznuto, odděleno“, akkad. šímtu „to, co je stanoveno, určeno“.

Osud, jenž byl určen v době zrození. Nemohl být změněn, neboť byl předem sepsán na tabulkách spravovaných Enlilem

nin-dingirra, akkad. entu, velekněžka, jež často pocházela z královské rodiny. Velekněžky

skládaly slib bezdětnosti, často hrály důležitou roli při Posvátném sňatku. nubattu, viz. virgilie

ordál, prostředek používaný na starověkém Předním východě k řešení sporných situací.

Lidé se pokoušeli vejít ve styk s božstvy, jež jim měla poskytnout rozřešení. Nejznámější

vodní ordál spočíval v tom, že obviněná osoba musela skočit do řeky a pokud zůstala naživu, byla prohlášena za nevinnou.

podsvětí, nazýváno sumersky kur „horská země, cizí země“, kigal „velké místo“, eden „step“, irigal, arali, kurnugi „země bez návratu“; akkadsky ersetu „země“ či séru „step“.

Říše mrtvých byla „Zemí, odkud není návratu“. Podsvětí je chráněno sedmi branami a

hranici se světem živých tvoří podsvětní řeka sumersky zvaná Ilurugu „řeka, jež člověku

teče vstříc“, akkadsky Chubur. Přes řeku převáží převozník Uršanabi nebo démon Cumut-

tabal. Do podsvětí se dostává každý smrtelník, dokonce ani příchozí bohové jej nesmí opustit bez poskytnutí náhrady. Záhrobí bylo říší stínů a temnoty, kde se pojídá pouze hlína

a prach, a kde se žízní po vodě. Jeho obyvatelé jsou oblečeni v peří a do ticha zaznívá jejich sténání. Hlavními božstvy záhrobí byli Nergal a Ereškigala. Nesmrtelnost byla

výsadou pouze bohů. Bůh slunce Utu představuje nejvyššího soudce a na své noční pouti

podsvětím přináší mrtvým světlo, bůh Měsíce Nannar sestupuje vždy 30. den své pouti do 63

podsvětí, kde určuje osudy zemřelých. I legendární panovníci (Etana, Gilgameš, Lugalbanda) jsou považováni za podsvětní bohy.

Posvátný sňatek, spojení mužské a ženské plodivé síly za účelem důkazu plodnosti.

V mýtech představuje spojení mužského elementu nebes a ženského elementu země. Rituál

připravovaný na prostranství před chrámem a obvykle vykonávaný před omezeným počtem svědků ve svatyni na nejvyšším stupni zikkuratu, byl kultovním dramatem a také

vyvrcholením jarních novoročních slavností, v nichž boha plodnosti zastupoval vládce a bohyni plodnosti kněžka. Jejich obřadná soulož měla zajistit plodnost rostlin, zvířat i lidí.

Rawlinson, Henry Creswicke (11. 4. 1810–5. 3. 1895), anglický důstojník a diplomat, který patří k zakladatelům klínopisných studií. Během svého pobytu v Persii okopíroval trojjazyčný nápis Dáreia I., který se stal klíčem k rozluštění klínového písma. Okopíroval a přečetl i řadu dalších textů psaných ve staré perštině, asyrštině a babylónštině.

Sag-gig, jméno, jímž sami sebe nazývali Sumerové, „Černohlavý lid“. Byli bílé pleti a

černovlasí, menší zavalité postavy. Charakterizovaly je velké oči, úzké rty a dlouhý

zahnutý nos. Celkový počet Sumerů, pravděpodobně nikdy nepřesáhl milion. Sumerština se v pozdějších obdobích udržuje už jen jako řeč literatury a kultu.

Sargon Arkadský, akkad. Šarru-kín, Šarru-kán, „pravý král“. Sargon Akkadský vládl

v letech 2334–2279 př. n. l., je zakladatelem semitské staroakkadské dynastie. Jeho staroakkadská říše byla nejstarším a velmi expanzivním teritoriálním státem Mezopotámie. Sargon Akkadský se prohlásil za „krále čtyř světových stran“. Během dlouhé vlády (55 let) oslaboval vliv chrámových hospodářství ve prospěch palácových hospodářství.

sororát, z lat. soror, „sestra“, pravidlo výběru manželské partnerky, které doporučuje, aby

se vdovec oženil se sestrou/sestrami zemřelé manželky.

Sumer, byl nejstarší stát světa (3000 př.n.l.–2000 př. n. l.), historická jižní část

Mezopotámie. Jeho obyvateli byli Sumerové (Černohlavci). Sumerové do Mezopotámie přišli kolem roku 3500 př. n. l. Jistý je jen jejich nesemitský původ; na rozdíl od všech

ostatních pozdějších obyvatel Mezopotámie. Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování. To nešlo zařídit jinak než bez pevné organizace, a proto vznikl jeden z prvních států na světě – kolem roku 3000 př. n. l.. Ze stejné doby pocházejí i první písemné památky. Sumerové vytvořili v Mezopotámii civilizaci, která si osvojila rozvinuté formy zemědělství, sumerští zemědělci do značné míry využívali

propracovaný systém zavlažování - kanály, průtoky, reservoáry. Sumerové dále vynalezli kalendář o 12 měsících, šedesátkovou a desítkovou (dekadickou) číselnou soustavu, vůz s

koly, hrnčířský kruh, v architektuře využívali obloukové klenutí. Stejně jako starověké 64

Řecko se i Sumer skládal z městských států: Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Nippur (dnešní Nuffar, od 13. století neobývaný), Šurúppak (dnešní Fárah), Uruk (pahorek al-Warká), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhaimer), Lagaš (dnešní Telloh), Umma (dnešní Jocha) a Ur (dnešní al-Muqayyar). Každé z měst tvořilo

samostatný městský stát, ve kterém se časem z primitivní formy demokracie vyvinul

držitel absolutní politické moci - místní despota. Sumerská civilizace postupně ztrácela na významu, v 1. pol. 2. tis. př. n. l. již sumerské obyvatelstvo neexistovalo. Nadále však zůstala v užívání sumerština, která se stala liturgickým a státnickým jazykem až do 7. stol. př. n. l.

šímtu, viz. namtar

tirchatum, částka, kterou platil ženich budoucímu tchánovi, zpravidla ve výši ceny

otrokyně. Šlo tedy o jakousi koupi manželky. Odstoupil-li ženich od svatby, tirchatum zůstávalo rodině nevěsty. Odstoupl-li od svatby otec nevěsty, tirchatum muselo být vráceno ve dvojnásobné výši.

urigallu, byl podřízen přímo veleknězi, původně zastával funkci strážce chrámu, později

se stal představeným a hlavním vykonavatelem ritu. Urigallu byli často královského rodu.

Ur-Nammu, sumersky „hrdina (bohyně) Nammu“, 1. panovník III. dynastie z Uru (2112–

2095 př. n. l.). Po období rozpadu staroakkadské ústřední vlády obnovil jednotně řízený stát. Začínal jako urský místodržící urského krále Utuchegala, brzy se však osamostatnil a sjednocením Sumeru a Akkadu si zajistil svou mocenskou pozici. Je podepsán pod prvním psaným mezopotamským zákoníkem.

Urukagina, sumerský vladař z Lagaše z 24. stol. př. n. l. Je původcem nejstarších známých sociálních a daňových reforem. Byl poražen svým sousedem Lugalragesim, králem Ummy.

virgilie, posvátné bdění v chrámu, jež začíná večer před svátkem a končí čtyřicet minut po

východu slunce. Virgilie končí zhášením posvátné pochodně.

Wooley, Charles Leonard (17. 4. 1880–20. 2. 1960), britský archeolog, r. 1922 byl

jmenován vedoucím společné expedice londýnského Britského muzea a Univerzitního

muzea pensylvánské univerzity ve Filadelfii do jihomezopotamského Uru. Jeho výzkumy mezi léty 1922–1934 odhalily dějiny města od obejdského do perského období.

zikkurat, od slova zakáru, „tyčit se, vyčnívat“. Označení stupňovitého chrámu, někdy i

chrámové věže. Od konce 4. tis. př.n.l. se vyvíjely z chrámů stojících na terasách. Ve 3. tis.

př.n.l. měly zpravidla 3 stupně, později 5 nebo 7. Představovaly umělé posvátné pahorky. Měly většinou čtvercový, vzácněji obdélníkový půdorys, jednotlivá podlaží byla přístupná

65

po vnějších schodištích. Představoval nejvyšší místo mezopotamských chrámových komplexů.

66

19. Rejstřík

Abzu, 44 Adad, 11, 45 adopce, 1, 6, 12, 13, 16, 17 Akkad, 5, 26 Akkadové, 8 akkadština, 8, 26 An, 43, 45 Anunnaky, 44 Aramejci, 8 aramejština, 8 archívy, 3, 39 aristokracie, 9, 10 asú, 40, 59 Asýrie, 11, 13, 16, 17, 23, 30, 50, 61 asyrština, 8 Asyřanů, 8 avílu, 13, 14, 59

Gilgameš, 53, 60, 63 Gutejci, 8

Hádky, 3, 37 hymny, 2, 30

Chammurapi, 8, 12, 13, 16, 18, 26, 27, 60, 68 chrám, 3, 9, 48, 49 Churrité, 9 Igigi, 44, 60 Inanna, 43, 45 Isin, 8, 11, 26, 61 Iškur, 45 Ištara, 8, 11, 26, 42, 43, 45, 50, 61, 62

Babylón, 6, 10, 27, 47, 59, 60, 61, 72 Babylóňané, 8, 23, 43 Babylónie, 5, 8, 11, 15, 18, 41, 50, 60, 61 babylónština, 8 bajky, 3, 36 bárú, 49, 50, 59 bůh, 3, 8, 9, 10, 11, 26, 27, 29, 31, 33, 34, 35, 37, 38, 40, 43, 44, 45, 46, 47, 50, 51, 52, 53, 54, 57, 59, 60, 61, 62, 63, 68

Kasité, 9 kněží, 20, 32, 49, 54 kněžky, 17, 42, 49, 57, 62 kněžstvo, 25, 48, 49 knihovny, 3, 39, 50, 61 korunní princ, 10 Kug-Baba, 11

Lagaš, 23, 64 látky, 19, 20 legitimita, 1, 10 lékař, 3, 40, 41, 42, 59 léky, 3, 40, 41, 59 levirát, 16, 61 Lipit-Ištara, 2, 24, 25, 26, 57, 61 literatura, 2, 6, 29 lugal, 9, 61

Cizoložství, 15, 16, 25, 28, 29

Černohlavý lid, 7

Dědici, 13, 17 démoni, 3, 47, 68 dynastie, 10, 11

Malé Asie, 9, 45 manželství, 1, 5, 6, 12, 13, 14, 15, 16, 26, 43, 49, 60 Marduk, 40, 46, 47, 51 medicína, 3, 7, 40, 68 Mezopotámie, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 18, 23, 29, 44, 45, 49, 50, 53, 54, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 63, 68 modlitby, 2, 30 muškénové, 1, 14, 62

Ea, 33, 40, 44, 46, 47, 50 égal, 9 en, 9, 48, 49, 59 Enki, 34, 35, 43, 44 Enlil, 34, 43, 44, 47, 50 Enmerkar, 29, 37, 60 ensi, 9, 60 erebu, 14, 60 Ereškigal, 40, 43, 47, 53, 62 Eridu, 44, 64, 72 Eufrat, 6, 8

Náboženství, 3, 7, 42 67

slabikáře, 3, 39 slovníky, 3, 39 smlouvy, 15, 25 sororát, 16, 63 Sumer, 5, 7, 8, 26, 63, 68 Sumerové, 6, 7, 8, 29, 30, 31, 40, 43, 51, 54, 61, 63 sumerština, 8, 39, 40, 64 Sýrie, 8, 45, 61

namtar, 50, 62, 64 Nannar, 43, 45, 53, 62 nářky, 2, 31 Nergal, 47, 53, 62 Ninchursag, 35, 43, 45, 46 Ninurta, 40, 43, 46 Nippur, 10, 26, 32, 35, 44

Obuv, 2, 18 oděv, 2, 6, 18, 20 oděvní doplňky, 2, 20 ordál, 2, 29 orební hospodářství, 2, 23 otroctví, 12, 13, 15, 16, 28 otrok, 1, 11, 12, 13, 38

Šag-Šag, 11 Šamaš, 40, 43, 45, 46 šímtu, 50, 62, 64 škola, 3, 38

Tamkar, 14 Tigrid, 6, 8 tirchatum, 15, 16, 64 trest smrti, 2, 28, 29

Panovník, 8, 10, 30, 37, 48, 51, 53, 60, 63, 64 pečetní válečky, 7, 30, 54 písmo, 8, 29, 50, 57 plnoprávní občané, 1, 12, 13 pokrývka hlavy, 2, 21, 22 posloupnost, 2, 10, 11, 17 právo, 2, 6, 16, 17, 18, 24, 25, 26, 37 příručky, 3, 39 přísloví, 2, 3, 35, 36, 57

Učiliště, 3, 38 umění, 5, 7, 44, 53 Urukagina, 11, 24, 25, 57, 64 Utu, 43, 45, 53, 62

Vdova, 16, 18 vdovec, 16 vdovství, 15 velekněz, 9, 51 vladař, 9, 10, 13, 25, 45, 50, 53, 64

Reformy, 2, 24, 25 rodina, 1, 5, 6, 14 rozvod, 15, 16, 25

Zagros, 8, 9 záhrobí, 3, 51, 52, 53, 62 zaklínání, 2, 32 zákoník, 2, 24, 26 zákony, 2, 5, 6, 15, 16, 17, 24, 25, 26, 27, 57, 68 Zakútu, 11 zavlažování, 2, 23 závoj, 22, 49 Zikkurat, 48, 64, 72

Říše, 1, 8, 9, 10, 11, 18, 51, 59, 60, 61, 62, 63 Sag-gig, 7 Sammu-ramát, 11 Sargon Akkadský, 8, 11, 63 satiry, 3, 36 Semiramis, 11 Sín, 43, 45 Sippar, 10, 49

68

20. Seznam použité literatury Bardtke, Hans (1990): Příběhy ze starověké Palestiny. Praha: Vyšehrad.

Black, J., Green, A. (1999): Bohové, Démoni a symboly starověké Mezopotámie. Praha: Volvo Globator.

Encyklopedie – Historie světa: Atlas světových dějin (1998). Praha: Columbus. Glassner, Jean-Jacques (2004): Mezopotámie. Praha: Lidové noviny.

Heller, Jan (1988): Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich.

Hruška, Blahoslav (1987): Pod Babylónskou věží. Praha: Práce.

Klíma, Josef (1979): Nejstarší zákony lidstva: Chammurapi a jeho předchůdci. Praha: Academia.

Klíma, Josef (1976): Lidé Mezopotámie: Cestami dávné civilizace a kultury při Eufratu a Tigridu. Praha: Orbis.

Klíma, Josef (1963): Společnost a kultura starověké Mezopotámie. Praha: Československá akademie věd.

Marxová, Helma (2002): Svět mýtů: Mýty všech dob a národů. Praha: Volvo Globator

Mellaart, James (1978): The Earliest Civilisations of the Near East. London: Thames & Hudson.

Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách (1977). Přeložili: Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří Prosecký a Jana

Součková. Praha: Odeon.

Nováková, N., Pecha, L. a Rahman, F. (1998): Dějiny Mezopotámie. Praha: Karolinum.

Ohrtmann, Winfried (1974): Das alte Orient. Propyläen Kunstgeschichte, svazek 18. Berlin: Propyläen Verlag.

Pecha, Lukáš (2003): Starobabylónský stát. Praha: Orientální ústav Akademie věd České republiky.

Pollak, Kurt (1976): Medicína dávných civilizací. Praha

Prosecký, Jiří a kol. (2003): Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu.

Praha: Libri.

Prosecký, Jiří a kol. (1999): Encyklopedie starověkého Předního východu. Praha: Libri.

Prosecký, Jiří (1995): Prameny moudrosti: Mudroslovná literatura staré Mezopotámie. Praha: Oikoymenh.

69

Součková, Jana (1979): Starověký Přední východ. Praha: Mladá fronta.

Zamarovský, Vojtěch (1983): Na počátku byl Sumer. Praha: Panorama.

70

21. Přílohy TAB. I. 1.

Zavinovací oděv jednostranně aranžovaný přes levé rameno. Užívaná až do doby III.

dynastie z Uru a dynastie z Larsy.

2. Zavinovací oděv symetricky aranžovaný přes obě ramena (oba cípy volné, tzv. šálový typ), používaný nejpozději od doby III. dynastie z Uru.

3. Zavinovací oděv s jedním volným cípem, aranžovaný přes pravé rameno, uprostřed zad protizávaží náhrdelníku. Užívaný v novosumerské až starobabylónské době.

4. Zavinovací roucho hladké se zdobeným lemem, jednostranně aranžované přes levé rameno, s upevněným cípem (typ tógy).

5. Krátká zavinovací suknice. 6. Suknice s vlasem.

7. Suknice doplněná šálem (patrně koženým) přehozeným přes levé rameno.

8. Zavinovací roucho s třásňovým lemem zahalující obě ramena, tzv. otevřený typ s jedním volným cípem.

9. Stupňovitá pláštěnka přikrývající obě paže.

10. Dlouhá košile s rukávy a svrchní pláštěnka s kapucí.

(zdroj: Prosecký 1999, str.288-290)

TAB. II.

1. Uzavřené zavinovací roucho, jednostranně aranžované přes levé rameno, upevněné dvojitým ovinutím spodní partie a podvlečením cípu.

2. Košile s částečně skládanou suknicí, přepásaná.

3. Pláštěnka sumerského pěšáka sepnutá sponou na hrudi. Pod ní krátká suknice s třásněmi. 4. Košile typu tuniky s krátkými rukávy jako svrchní oděv, běžná jako pracovní úbor.

5. Košile jako spodní oděv pod zavinovacím rouchem aranžovaným přes obě ramena a upevněným páskem.

6. Šněrovaná holínka, součást asyrského kroje. 7. Sandál.

8. Pletený střevíc.

9. Čelenka, patrně tenký plech, hlava arkadského vládce, 23. stol. př.n.l. 10. Čelenka asyrského obětníka.

(zdroj: Prosecký 1999, str.287-290, 310)

71

TAB. I.

72

TAB. II.

73

TAB. III.

1. Nannarův zikkurat v Uru po odkrytí. Podle Woolleyho fotografie z r.1925 Zamarovský 1983, str.88)

(zdroj:

2. Rekonstrukce urského zikkuratu. Podle Woolleyho (zdroj: Zamarovský 1983, str.89) 3. Zikkurat v Eridu. Podle rekonstrukce S. Lloyda (zdroj: Zamarovský 1983, str.106)

4. Babylón se zikkuratem Etemenanki a chrámem Esagilou. Rekonstrukce (podle makety v muzeu v Babylóně) (zdroj: Zamarovský 1983, str.38)

74