Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Doktorská disertační práce Marta Pató

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Doktorská disertační práce

2012

Marta Pató

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Teorie areálových studií

Marta Pató Název práce: Sándor Márai jako středoevropský spisovatel?

Doktorská disertační práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. 2012

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Ivu Pospíšilovi za to, že mi dal příležitost práci na toto téma vůbec napsat, dále za vstřícnou podporu při postupné tvorbě textu a v neposlední řadě za to, že mi umožnil předložit dílčí výstupy práce na četných fórech a konferencích. Za cenné rady děkuji rovněž profesoru Istvánu Friedovi. Za pomoc s archivním materiálem jsem vděčná Tiboru Mészárosovi z Petőfiho muzea literatury v Budapešti a Miloši Sládkovi z Památníku národního písemnictví v Praze. Práce vznikla za finanční podpory nadace Visegrád, díky níž jsem mohla opakovaně vycestovat do Maďarska. V neposlední řadě bych ráda vyjádřila vděčnost svým blízkým, bez jejichž trpělivosti a podpory by práce vůbec nemohla vzniknout.

OBSAH: ÚVOD

3

1. METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA

4

1.1. Kulturologická studia a interpretace textu 1.2. Stylová nesourodost komparatistického diskursu takzvaných malých oborů 1.3. Nejistota postavení a variabilita cílového čtenáře prací české hungaristiky 1.4 Možnosti a úskalí této práce 2. RECEPCE PRVNÍCH MÁRAIHO PŘEKLADŮ DO ČEŠTINY

13

2.1. Maďarská literatura v koordinátách československého literárního pole

15

2.2. Márai v přehledových studiích v kontextu tvořící se československé literatury 20 2.3. Knižní překlady a jejich ohlas

22

2.3.1. Cizí lidé 2.3.2. Recepce v období protektorátu 2.3.2.1. Host v Bolzanu 2.3.2.2. Štěně 2.4. Shrnutí

30

3. MIMEZE JAKO JEDEN Z FAKTORŮ RECEPCE LITERÁRNÍHO DÍLA

33

3. 1. Fenomén Svíce dohořívají 3.2. Máraiho poválečná recepce v českém prostředí 3.3. Světový úspěch a jeho nevyjasněné příčiny 3.4. Shrnutí 4. SÁNDOR MÁRAI JAKO ČESKOSLOVENSKÝ, NEBO STŘEDOEVROPSKÝ AUTOR? 42 4. 1. Máraiho překlady. Kafka a Márai

44

4.1.1. Překlady. 4.1.2. Wolly – umělec v hladovění 1

4.2. Márai – berlínský expresionista? Povídka Věštkyně.

48

4.3. Márai jako menšinový československý autor?

51

4.3.1. Cizí lidé 4.4. Shrnutí.

57

5. VÝCHOVA MĚŠŤANSKÉHO PSA

58

5.1. Literatura marginocentrických měst

58

5.2. Marginocentrické Košice/Kassa/Kaschau

60

5.3. Román iredenty jako obhajoba kultury

62

5.4. Hledání ztraceného času – středoevropská měšťanská idyla

68

5.4.1. Idyla před první světovou válkou a její „senzační“ konec 5.4.2. Pater familias, rodina, město, stát 5.5. Román o štěněti

77

5.6. Shrnutí

83

6. POJMOSLOVÍ

85

7. ZÁVĚR

93

8. LITERATURA A PRAMENY

96

RESUMÉ

105

PŘÍLOHY

107

2

Úvod Předkládaná disertační práce si klade otázku po fenoménu středoevropského spisovatele na pozadí společenských a politických změn první poloviny 20. století. Objektem zkoumání je rané literární dílo košického rodáka Sándora Grosschmida a jeho česká recepce. Práce se ale zabývá i postavou spisovatele v kontextu společenských a politických proměn. Grosschmid, jenž se narodil do právnické rodiny, se brzy stal překladatelem, žurnalistou a spisovatelem a pod jménem Sándor Márai se zapsal do dějin literatury jako autor esejistických deníků a reflexí soudobé civilizace i jako autor dobových bestsellerů a divadelních her. Do literatury maďarské vstoupil jako básník již během první světové války, ve dvacátých letech se pokusil o průnik do písemnictví německého. Do české literatury vstoupil překladem svých próz již během třicátých a čtyřicátých let, jeho výrazný comeback pak zaznamenala česká literatura, v závěsu za literaturami západoevropskými, na přelomu tisíciletí. Tento fenomén zkoumám z několika hledisek. Jednak se ve své práci věnuji recepci jeho děl na pozadí recepce maďarské literatury v českém literárním prostředí. Další linii přítomnosti tohoto spisovatele v prostředí Československa sleduji v kontextu literárního pole nově se tvořící menšinové maďarské literatury v Československu. V závěru práce se pokouším postihnout některé aspekty tvorby tohoto spisovatele-žurnalisty. Soustředím se na tematizaci města, které tvoří jednu z tematických linií autorovy tvorby, a pokouším se nalézt styčné body se spisovateli-žurnalisty narozenými rovněž v habsburské monarchii, kteří ovšem působili v jazykově jiném prostředí. Metodologicky se tyto tři linie práce opírají o různé přístupy. Recepce maďarského spisovatele v českém prostředí se opírá jednak o dosavadní výzkumy českých hungarologů (P. Rákos, R. Pražák, M. Husová, S. Kolmanová) a teoreticky navazuje na recepční školu rozvíjenou v posledních desetiletích především na Slovensku (Judit Görözdi). V kapitolách, jejichž cílem je postihnout proměny utvářejícího se literárního pole menšinové maďarské literatury v Československu, pracuji se sociologickým termínem Pierra Bourdieu „literární pole“. Ten zde aplikuji pro zdůraznění socioekonomických aspektů vyplývajících z nového politického uspořádání, které chování autorů menšinové literatury významně ovlivnilo. Syntézou recepční první kapitoly a deskriptivní druhé kapitoly se snažím poukázat na politické pozadí prvních průkopnických česky psaných literárněhistorických prací, které se touto tvořící se maďarskou menšinovou literaturou zaobírají. Tyto práce totiž založily jistý přístup pro recepci maďarské literatury v českém prostředí, který byl až v průběhu 20. století postupně překonáván. Poslední kapitola, věnující se fenoménu spisovatele-žurnalisty ve třicátých letech 20. století, vychází z genologické metodologie uplatňované na brněnské slavistice. S využitím českých teoretických prací o literárním toposu (malo)města (Pospíšil, Hodrová, Gilk) a za podpory komparatistické syntézy středoevropských literatur (Cornis-Pope – Neubauer) se pokouším představit maďarského autora jako typ autora-žurnalisty pocházejícícho z maloměstského prostředí, který literární časoprostor města modeloval jako prostor, v němž spolu se zánikem monarchie zaniká civilizace. Pokouším se tohoto maďarského autora zařadit ke klasikům středoevropské literatury (Joseph Roth, Robert Musil) a zároveň upozornit na prvky, které má Márai společné a autory českými (Karel Poláček, Karel Čapek, Egon Hostovský). Domnívám se totiž, že právě zařazení Máraiho ke středoevropským klasikům bylo jedním z průvodních rysů jeho současné celosvětové popularity.

3

1. Metodologická východiska práce 1.1. Filologie, kulturologická studia a interpretace textu Při interpretaci literárních, kulturních a společenských jevů se vždy hledají cesty, které by vyložily kulturní artefakt jazykem současného světa, současného vnímání a cítění jevů kolem nás. I v podmínkách tradic humanitních oborů našeho regionu se prosazují takové přístupy k interpretaci kulturních jevů, které jsou adekvátní svému současnému dobovému kontextu a mluví aktuálním jazykem, srozumitelným dnešnímu člověku. Pokud se ohlédneme dnešníma očima zpět na dvě poslední staletí, i tehdy utvořené hierarchie vidíme z dnešního pohledu v jiném osvětlení, s jinými důrazy. Jakkoliv je naše kulturní tradice založena na důvěře v písmo, jen během devatenáctého a dvacátého století vznikla v Evropě řada pozoruhodných výzkumných projektů, které se při interpretaci naší kultury snažily vzít v úvahu širší perspektivu, než je koncentrace na samotné slovo v psaném textu, kterou nabízí filologický výzkum textu nebo později jeho strukturalistická analýza. V posledních desetiletích navíc zkoumání textu otevřelo v rámci uplatňování mezioborového přístupu v pohledu na zkoumanou látku cestu novým humanitním vědním oborům, které při práci s texty uplatňují sémiotickou perspektivu. Mediální studia útočí na povahu médií samotných, do studia historie i filologie vkročila rodová studia a kulturologické pojetí humanitních věd se pokouší demytizovat hodnotové hierarchie. Děje se tak za účelem obohacení historického diskursu o dosud nepopsané, nebo často pouze dočasně zapomenuté vrstvy, které jsou nedílnou součástí celkového dopadu uměleckého díla. Filologii pomáhá kulturologie kriticky nasvítit samu podstatu její práce. Zároveň se ale filologie dostává pod vlivem těchto nových škol do nepříjemné situace. Zdlouhavá a často časově náročná historicko-filologická analýza, která zasazuje texty do jazykového a společenského kontextu a hierarchie určité jednotlivé národní kultury a literatury, postrádá v zrcadle kulturologické analýzy smysl, respektive je pokládána za pouhý pomocný vstupní materiál. Klíčové pojmy kulturologických studií: textuální analýza, teorie publika, zkoumání vztahu kultury a moci, dešifrování kulturních obsahů, smývání hranic mezi takzvanou vysokou, populární a spotřební kulturou aj. mají na interpretaci díla v kontextu jakékoliv „domácí“ kultury znejišťující vliv. Předmět filologického zkoumání sice dostává díky nové interpretaci šanci na přežití formou popularizace: autoři jsou například posuzováni stejně jako celebrity,1 původně kompaktně působící lineární proud hierarchizovaných kontextů určité národní kultury však jako by se pak propadal do hlubin odpadní jámy smetiště dějin a z obecně akceptovaného zapomnění jsou pak loveny fragmenty, nad jejichž významy se tvoří nové a nové teorie. Na význam filologie jako jedné ze základních disciplín poskytujících informace o povaze člověka ve společnosti upozornil v jedné ze svých studií Ivo Pospíšil: „Popřevratová doba ve střední a východní Evropě (Ostmitteleuropa) přeje sociálním vědám, zvláště sociologii, politologii, žurnalistice a masmediálním studiím, jejichž předmět a 1

Knihy, filmy o spisovatelích se tak někdy podobají spisům o celebritách, tedy obecně uznávaných symbolech doby (uveřejňovány jsou předměty osobní potřeby, fotografie z dětství, vzpomínkové knihy, které se díla dotýkají jen okrajově a soustřeďují se na osobní detaily). Zkoumaný autor Sándor Márai se takovéto recepci rovněž nevyhnul (viz Mészáros, Tibor. Éltem egyszer én, Márai Sándor. Fotók, emlékek, dokumentumok az író életéből. Budapest: Helikon, 2000. Aj.) Není to ovšem specialita maďarské literatury. Uctívání a funkce zástupného symbolu se těšili a těší mnozí čeští spisovatelé (Julius Fučík, Božena Němcová, ale také například Karel Čapek – zástupnost jeho osobnosti lze doložit nejen četnými biografiemi ale také například zpracováním prostřednictvím takových médií, jako je film (například film Štěpána Skalského Člověk proti zkáze). Příkladem takovéhoto přístupu je i v češtině nedávno vydaná sociologická studie Michela Winocka Victor Hugo v politické aréně, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2010 aj.

4

metodologie se spíše hledají a závratně rychle vyvíjejí; naopak dosti stranou zůstávají tzv. klasické humanitní disciplíny, které svůj předmět definovaly již dávno a dnes se ocitají spíše pod tlakem nových skutečností, vlastního dynamického vývoje a zmíněných konjunkturálních disciplín a jejich metodologií. Specifické místo zaujímají mezi nimi filologické vědy. […]. Jazyk a literatura, jimiž se jazykověda a literární věda tvořící dříve tzv. filologickou jednotu zabývají, byly a jsou vždy lakmusovým papírkem společenských procesů: jsou jednak jejich nástrojem a prostředkem, jednak zřetelnou reflexí; v jejich zrcadle se společenské procesy jeví jako obnažené, uvolněné, nahé mnohem více, než po úspěšné práci investigativního žurnalisty, neboť jazyk a jeho produkty […] jsou hlavním nástrojem politiky a společenských postojů.2

1.2. Stylová nesourodost komparatistického diskursu takzvaných malých oborů. S takovýmito otázkami se potýká badatel ve chvíli, kdy se snaží o zdánlivě jednoduchou věc, totiž přiblížit domácímu čtenáři literárního autora sousední země. V jakém domácím kontextu je pro zdejšího čtenáře takový autor srozumitelný? A jaké kontexty literatury a kultury, z níž dílo promlouvá, je třeba při interpretaci vyzdvihnout, a které je naopak možno pominout? Nebo je lépe představit dílo autora samo o sobě, tak, aby působilo pokud možno bez kontextu, který může umělecký účinek naopak oslabovat či zbytečně zavádět? Pro takzvané malé filologické obory je komplexní studium kultury možností i pastí. Práce zahraničního odborníka na určitou jednu národní (v našem případě třeba maďarskou) literaturu a kulturu vyžaduje schopnost nahlédnout celou tuto problematiku z kritické perspektivy. Aby byl vůbec schopen promluvit o cizí kultuře jako o předmětu, musí přitom zároveň hovořit aktuálním, srozumitelným jazykem kultury přijímající.3 Vždy pociťuje trvalý nedostatek textové základny, potřebné k bezpečnému diskursu, v němž by se takováto dvojí kritická perspektiva ukotvila. Jeho práce je z povahy věci vždy komparatistická, ačkoliv si je vědom toho, že jednotlivé umělecké artefakty není možné k ničemu přirovnat. Bylo by proto logické jednotlivé literárně kritické práce metodologicky omezit na určitý výsek, aspekt (například hledisko recepce překladu nebo aspekt žánrového srovnání). Práce o tzv. malých literaturách ovšem v praxi zároveň plní funkci informativní literárněhistorické příručky, souhrnu textů, které mají nějakým způsobem doplnit chybějící kontext. A přes veškeré pokusy literární teorie osvobodit text od nadbytečných kontextů, teprve narace, příběh jakkoliv fiktivní, umožňuje pochopit smysl. Může to být příběh o autorovi stejně tak dobře jako příběh o literárním směru, na jehož podloží jednotlivý artefakt vzniknul. Neucelenost oněch příběhů, marginálnost, různé metodologické přístupy odvíjející se od povahy zkoumané látky i od naturelu autora, aplikace zastaralých metod, to jsou časté „stylové“ charakteristiky odborných textů vznikajících v rámci malého oboru.

1.3. Nejistota postavení a variabilita cílového čtenáře prací české hungaristiky Česká hungaristika nikdy nebyla a ani dnes není nějakým samostatným oborem. Již od svých dávných počátků se záležitosti maďarského jazyka a literatury v českém prostředí pohybují někde od konstatování, že maďarský jazyk a kultura existuje (tvorba slovníků, 2

Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. Masarykova Univerzita, Brno, 2006. S. 12. Ján Koška: Tvorivosť literatúr vo vzťahoch in: Görözdi, Judit-Magová, Gabriela: Tvorivosť literárnej recepcie, Ústav Svetovej Literatúry SAV, Bratislava 2008. S. 11-15. 3

5

uherská realita přítomná v textech českých básníků a spisovatelů) v době předosvícenské, po víceméně teoreticky podložené zařazení „maďarských záležitostí“ k záležitostem ostatních Ugrofinů. Již významný bohemista a zakladatel moderní komparativní slavistiky Josef Dobrovský4 byl zároveň jedním z prvních zakladatelů ugrofinistiky. I mezi moderními českými jazykovědci je řada osobností, které využívaly maďarštiny ve svých jazykovědných pracích. Jmenujme například Vladimíra Skaličku5 a Vladimíra Šmilauera. Také paleoslovenistka Zoe Hauptová začínala svou dráhu slavistky na slovensko-maďarském materiálu. Práce těchto jazykovědců, které berou v úvahu prostorovost a využívají nějakým způsobem maďarský materiál, reprezentují obě tradiční výzkumné metody, metodu induktivní i deduktivní. Jednou cestou je sběr a zpracování konkrétního jazykového materiálu povahy etymologické (otázka lexikálních výpůjček ve slovenštině, kterými se zabývala Zoe Hauptová) či onomastické (Šmilauer). Opačnou cestu pak naznačil Vladimír Skalička ve studii Typ češtiny. Zde je výsledkem komparace teoretický konstrukt poukazující na jedinečnost zkoumaného předmětu (českého jazyka). Již v době zakládání slavistických vědeckých institucí navrhoval ovšem Martin Hattala na pražské univerzitě i spojení slovanské filologie se stolicí maďarského jazyka.6 Spojitost hungaristiky se slovakistikou a potažmo slavistikou dokazují i některé současné slavistické publikace maďarských slovakistů. Například Róbert Kiss Szemán ve své kollárovské monografii7 pojednává osobnost Jána Kollára s citlivostí a všestranností badatele stojícího na pomezí středoevropských jazykových a kulturních ostrovů a zároveň s inspirativním propojením českých, slovenských a maďarských interpretací díla tohoto básníka. Ke Kollárovi přistupuje Kiss Szemán jako ke svému o sto sedmdesát let staršímu spoluobčanu. Představuje jej od útlých školních let, věnuje se jeho domácímu zázemí na malém hornouherském městě a raným konfliktům v rodině. Upozorňuje na fakt, že převážnou část aktivního života strávil Kollár v Pešti a v pešťských a budínských tiskárnách mu také vyšla jeho zásadní díla. Sleduje jeho aktivity jako slovenského evangelického duchovního v boji s německým patricijským živlem, stejně tak ovšem sleduje jeho rané literární dílo, které se snaží zasadit do kontextu dobové uherské latinskojazyčné školské tradice a z tohoto pohledu pak čte Kollárovo dílo jako výrazný, ale zároveň ne ojedinělý příklad soudobé uherské literární tvorby. Kollárovy tvůrčí postupy a tematické okruhy porovnává s tvůrčími postupy a tématy Kollárova maďarskojazyčného současníka, spisovatele a duchovního Istvána Horvátha. Upozorňuje též na Kollárovo využití toposu žaloby (Querella) v uherské literatuře, poukazuje na souvislost zvýšené obliby tohoto toposu v souvislosti s tureckým nebezpečím, uvádí latinské, německé i české (slovenské evangelické) žaloby a jejich specifika. Odpovídá tak i na duchovědné otázky, které si v souvislosti s Kollárem česká literární věda zatím jen položila. Například již Vojtěch Jirát upozorňoval na propastný světonázorový rozdíl mezi česky píšícími empírovými klasicisty z Uher (Palacký, Šafařík, Kollár) a domácími českými obrozeneckými spisovateli, když se snažil pojmenovat a vymezit český biedermeier. 8 Jan Kollár se ve světle těchto studií jeví jako autor, jenž svou erudicí vychází z pozdně středověké kulturní tradice uzavřeného maloměsta, kterou si hornouherská města i českojazyčné evangelické sbory v Uhrách uchovaly. Spojením této tradice s osvícenským vzděláním, kterého se mu dostalo v Halle, a všeobecnými nadějemi a nadšením reformní doby 4

Více Richard Pražák: Josef Dobrovský als Hungarist und Finno-Ugrist. MU, Brno 1967. Zur ungarischen Grammatik, 1935; Čech mezi Maďary, 1937; Typ češtiny, 1951; Maďarsky snadno a rychle, 1959. 6 Zdeněk Šimeček: Z počátků institucionálního zajištění hungaristických studií v českých zemích, Slovanský přehled 65, 1979. S. 400. 7 Róbert Kiss Szemán: Szláv pokol Pesten (Slovanské peklo v Pešti), Balassi Kiadó, Budapest 2010. 8 Vojtěch Jirát: Lyrika českého obrození in, Vojtěch Jirát: Portréty a studie, Odeon, Praha 1978. S. 28-29. 5

6

předbřeznových Uher pak dalo vzniknout jedinečnému dílu, které je v české tradici více ctěno, než čteno. Maďarští bohemisté poukazují na to, že zprostředkovateli mezi českou a maďarskou literaturou devatenáctého století ovšem nebyli v první řadě Slováci. „Tento prázdný prostor vyplňovaly německé listy a časopisy podunajské monarchie, které od sebe navzájem přebíraly zprávy a publikace. Maďarské literární zprávy pronikaly přes výborně redigované, v Pešti vydávané německé časopisy Spiegel či Pesther Tageblatt k pražským německým novinám – jako byl např. Ost und West, které vědomě plnily úkol zprostředkovatele -, odkud se informace dostávaly do České včely a do Květů. Podobnou roli hrály i německé práce o historii a reáliích, respektive německé překlady maďarských básníků.“9 Maďarská literatura nebyla v devatenáctém století v Čechách zkoumána ani dokumentována nijak systematicky a první čeští hungaristé byli vždy považováni za obecné „znalce na problematiku“. František Brábek, lektor maďarského jazyka na technické univerzitě v Praze, autor maďarsko-českého slovníku i spoluautor významných překladů krásné literatury (Petőfi, Madách) pracoval zároveň i jako všestranný osvětář propagující maďarské písemnictví a maďarskou kulturu vůbec. Vedle filologických aktivit například doprovázel české politiky po Uhrách nebo zorganizoval výpravu na milenijní výstavu do Budapešti.10 Nový pohled na Maďarsko a fenomén maďarské literatury přineslo nové státoprávní uspořádání střední Evropy po první světové válce. Zesílená snaha integrovat slovenskou literaturu do kontextu literatury české vedla k novým přístupům i k maďarskému písemnictví. Nově se také objevila otázka československého maďarského písemnictví menšinového. První novodobou prací s ambicí postihnout dějiny této maďarské literatury je tak práce slovenského literárního historika Pavola Bujnáka uveřejněná roku 1933 v sedmém svazku reprezentativního kolektivního díla Československá vlastivěda.11 Zpracování kapitoly o maďarském písemnictví v Československé vlastivědě vykazuje všechny známky nejistoty, hledání nového metodologického přístupu k látce, text o maďarském písemnictví formulovaný v českém jazyce nese stopy nejistého pohybu v komunikačním trojúhelníku: autor- text- čtenář, tedy nejistoty, pro koho tento slovenský vědec svůj text o maďarských spisovatelích Československa vlastně píše. Český čtenář neznalý kontextů a děl by měl dostat základní přehledový seznam, předpokládaný slovenský čtenář by pak měl být od „zastaralých“ uherských kontextů přeorientován na nový kontext literatury Československa. Na Bujnákově průkopnickém textu je zřetelné, nakolik je otázka zkoumání a vymezování maďarské kultury v českém prostředí neoddělitelně spjata s profilací slovakistiky jako oboru, nakolik je často pozadí odborného textu motivováno nevyslovenou politickou (auto)objednávkou. Považujeme-li i dnes zkoumání česko-slovenské vzájemnosti za součást slavistického bádání, nemůžeme se proto vyhnout ani širšímu, středoevropskému literárnímu kontextu, který nebere v úvahu rodovou či etnickou příslušnost. Nepřekvapí tedy ani současné areálově motivované přiřazení hungaristických studií k studiím slavistickým, středoevropským a východoevropským (Areálová studia na FF MU, Seminář středoevropských studií na FF UK, Katedra ruských a východoevropských studií – Teritoriální studia FSV UK), k němuž ovšem tento obor dospěl znovu až na samém počátku jedenadvacátého století.

9

Berkes, Tamás: Recepce maďarské literatury v Čechách před rokem 1948. Amicus Revue XI/1-2. S. 13. O Brábkových četných aktivitách na poli česko-maďarských literárních i politických vztahů píše nejnověji podrobně Andor Mészáros: A cseh elem a magyar polgárosodásban (Český prvek v budování uherské občanské společnosti), Szent István Társulat, Pázmány Péter Katolikus Egyetem Kiadója, Budapest – Piliscsaba – Esztergom 2011. 11 Pražák, Albert (ed.): Československá vlastivěda VII – Písemnictví, Sfinx, Praha 1933. 10

7

V literární historii pojednávající o česko-maďarských vztazích převažují nad teoreticky podloženými koncepty spíše synkretické práce. Filologické práci a vyhledávání pramenů pro literárně-historický výzkum se po celý život věnoval brněnský profesor Richard Pražák (markantním příkladem je studie Česko-maďarské kulturní vztahy od osvícenství do roku 1848. Brno: Masarykova univerzita, 1994 a komparatisticky pojaté kolektivní dílo Dějiny Maďarska, FF MU, Brno 1993).12 Sám Richard Pražák uvedl, že ke studiu maďarštiny jej přivedl strýc, bohemista a slovakista Albert Pražák, představitel konceptu česko-slovenské literární vzájemnosti.13 Richard Pražák, obohacující české a moravské dějepisectví o podunajské reálie, je i v Maďarsku oceňován pro důkladnou archivní práci a znovuobjevování faktů, které upřesňují pohled na uherské dějiny ve smyslu česko-maďarské oboustranné kulturní vzájemnosti. I jeho literárněhistorické práce jsou psány v duchu nejrůznějších metodologií odpovídajících tématu, nejbezpečnějším metodologickým východiskem se mu ovšem stala klasicky pojatá filologická metoda, vyhledávání, shromažďování, třídění a interpretace pramenného materiálu.14 S vědomím nutné fragmentárnosti pracoval i pražský literární teoretik a komparatista Petr Rákos (1925-2002).15 Zatímco jako mladý vědec sepsal již uprostřed 20. století dějiny maďarské literatury celého století (skriptum Maďarská literatura XX. století, FF UK, Praha 1953), nikdy později se již o syntézu celých období neodvážil. Se smyslem pro praktický dopad textů se „omezil“ na iniciování a realizaci odborných a literárních překladů, které opatřoval erudovanými studiemi, předmluvami a doslovy (za všechny alespoň antologie Velká generace. Básníci Nyugatu, Odeon, Praha 1982) a na teoretické studie o dopadech takovéto práce.16 Právě v doslovech k překladům literárních děl se mu podařilo najít takový hlas, který českého čtenáře bohatě informuje o specifikách maďarské literatury a kultury, a zároveň oslovuje a umožňuje zařadit si tato díla do kontextu vlastní dosavadní (české, světové) četby. Petr Rákos v tomto svém umění oslovit českého čtenáře zůstal zatím nepřekonán. Heroickou syntézou jeho literárněhistorické práce je Slovník maďarských spisovatelů sestavený pod Rákosovou redakcí (Odeon, Praha 1971). Rákos se pokoušel zachytit jednotlivé autory, epochy i celé kultury i typologicky,17 jeho poslední kniha se ovšem k možnosti vymezit nějakou kulturu typologicky staví spíše skepticky.18 Povahu Rákosovy literárněvědné práce obsáhnul až posmrtně vydaný objemný svazek Neúnavná slova. Filologova lyrika (Academia, Praha 2011) vydaný v redakci jeho žáka Evžena Gála. Literárně komparatistické studie publikuje v současné době literární historička Marcella Husová Rossová, která se věnovala málo probádanému průzkumu česko-

12

Úplná bibliografie Richarda Pražáka do roku viz Univ. Prof. PhDr. Richard Pražák, DrSc. Dr.h.c. Životopis a přehled pracovních výsledků. Úplná bibliografie. MU, Brno 2000. 13 O metodologickém vkladu Alberta Pražáka do česko-slovenského bádání: Albert Pražák a otázky literární vzájemnosti in: Miloš Zelenka: Literární věda a slavistika, Academia, Praha 2002. S. 191-207. 14 Shrnutí Pražákova významu pro hungaristiku maďarskou viz Fried, István: Laudatio. Slavica Litteraria 2011/1, MU, Brno 2011. S. 1-17. 15 Novější přehled a zhodnocení Rákosova díla a jeho významu podal Evžen Gál: Svět vykládat i měnit (Statika a dynamika Rákosova díla) in: Petr Rákos: Neúnavná slova , Praha Academia 2011. S. 575-630. 16 Petr Rákos se ovšem zabýval literární teorií, jako překladatel i jako autor knižních doslovů (E. Auerbach: Mimesis). Výběrová bibliografie jeho prací in: Gál, Evžen, Berkes, Tamás, Kolmanová, Simona (eds.): Ab imo Pectore. K sedmdesátinám Petra Rákose. Slavica Pragensia XXXVII, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1. Karolinum, Praha 1995. S. 252-263. Poslední bibliografie viz Evžen Gál: Texty P. Rákose in: Petr Rákos: Neúnavná slova. Academia, Praha 2011, 522-567. 17 .Rákos, Petr. Patří k české kultuře in: Blesky rozhněvané i křídla motýlí (ed. Richard Pražák), Praha 1973. S. 84-91. Týž: Márai Sándor, - az alkat és a folyamat (Sándor Márai, osobnostní typ a proud času): Irodalmi Szemle 1992/5. S. 501-506. 18 Týž: Národní povaha naše a těch druhých – Sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla. Kalligram, Bratislava 2001.

8

maďarských literárních souvislostí na přelomu 19. a 20. století a je autorkou cenných hungarologických slovníkových hesel, mj. i v Lexikonu české literatury. Na Rákosovu překladatelskou a kulturně osvětovou spolupráci s českými nakladatelskými domy (doslovy, jazyková spolupráce nad překlady, překlady) navazuje jeho další pražský žák Evžen Gál. Nedostatek literárně historických příruček do jisté míry suplují i samotní překladatelé. Antologie maďarských básníků Bez obalu sestavená překladatelkou Lucií Szymanowskou například supluje neexistující literárněhistorickou příručku o moderním maďarském básnictví, přiložené medailony zastoupených autorů z pera maďarského bohemisty a básníka Istvána Vöröse jsou cennou průvodní informací, kterou český čtenář o jednotlivých básnících dostane. Překladům se úspěšně věnuje i literární historička Simona Kolmanová. Ta je především autorkou vůbec první hungarologické čistě literárně historické monografie napsané v češtině.19 Autorka v ní uplatňuje zcela svébytné pojetí práce s literárním textem. Pro tento pokus přiblížit maďarskou literaturu českému čtenáři v souvislostech dějin žánru je příznačná právě syntetičnost nejrůznějších metod interpretace textu. Kolmanová již úvodním citátem Josefa Holečka zasazuje dílo maďarského populárního romanopisce do dobového českého literárního kontextu. Kniha je věnována osudu Jókaiho díla v dobových českých převodech, zamýšlí se nad důvody, které vedly české překladatele k adaptacím původních textů, a dospívá k fiktivnímu obrazu ideálního mladočecha, který tyto texty pomáhaly utvářet. Zároveň se ale nezříká funkce informovat o maďarském pozadí vzniku Jókaiho díla. Využívá dosavadních výsledků maďarské literární historie a žánrové teorie a předkládá čtenáři Jókaiho dílo zasazené do kontextu konstituování žánru románu v maďarské literatuře devatenáctého století. Kniha má tedy i ambice přiblížit čtenáři proces konstituce maďarského moderního románu v průběhu celého novověku, s důrazem na 19. století. Kapitola o veršovaném eposu obsahuje tedy materiál od Miklóse Zrínyiho přes Vörösmartyho a Petőfiho až po Jánose Aranye a od tradice historického eposu odvíjí autorka genezi maďarského historického románu. Mór Jókai je zde představen jako autor, který završil dlouhou domácí tradici tvorbou románových bestsellerů. Za zvláštní rys maďarského románu 19. století považuje autorka pronikání prvků lidové pohádky a lidové balady do literárních textů, což se podle ní odráží i v modernizaci Jókaiho románového jazyka, který se obrací směrem k lidovému publiku. Z badatelského zorného úhlu nevypouští ani problematiku dobové recepce Jókaiho, rozlišuje kultovní povahu domácího přijetí jeho románů i dobovou kritickou recepci jeho textů, zamýšlí se také nad možnými příčinami jeho dobového úspěchu. S příznačnou badatelskou skromností podrobně pojednává o dosavadních jókaiovských monografiích a ponechává na čtenáři, aby si o platnosti tezí dosavadního literárněhistorického zkoumání Jókaiho románů učinil obrázek sám. Zvláštní kapitolu věnuje Jókaiho vlastním interpretacím svých textů – zde autorka vychází především z autorských předmluv a doslovů. Protože jde zároveň o (vysoko)školskou příručku, obsahuje monografie i zjednodušený exkurs do české překladatelské tradice shrnující v obrysech vývoj české překladatelské praxe v průběhu 18. a 19. století. Tabulka českých překladů Jókaiho dokládá popularitu tohoto autora. Zcela novou a objevnou částí práce pak je závěrečná kapitola Mladý Čech Mór Jókai, v níž autorka dokládá proces „přisvojování“ Jókaiho českou politickou elitou. Dokladem svérázné české interpretace tohoto autora jsou překladatelské úpravy, které autorka bohatě a podrobně uvádí. Zvláštní kapitolu proto věnuje i postavám českých překladatelů, mezi nimiž vyniká překladatel Josef Nosek, rodák z Vysokého nad Jizerou, otec spisovatelky Heleny Malířové, jenž se stal Jókaiho dobovým překladatelem i plagiátorem zároveň. Kniha podává více informací, než vysvětlení a zobecnění. Zdánlivě málo sourodý text je zcela otevřen aktuálním potřebám čtenáře, právě 19

Kolmanová, Simona: Mladý Čech. Maďarský romanopisec Mór Jókai ve světle českých překladů a se zaměřením na žánrovou problematiku jeho tvorby. Acta Universitatis Carolinae Philologica Monographia CLIII. Karolinum, Praha 2009.

9

jeho filologická výzbroj, poznámkový aparát i soupis pramenů jej činí použitelným pro jakékoliv (například i kulturologické či politologické) interpretace. Hned několik úhlů pohledu (maďarská románová tradice, česká překladatelská tradice, otázka přijetí překladu bestselleru a jeho možného politického využití či zneužití) a absence zobecňujícího závěru přímo vybízí k dalším studiím na toto zajímavé téma.

1.4 Možnosti a úskalí této práce V práci zacílené na maďarského spisovatele Sándora Máraiho bych se pokusila metodologicky využít především dosavadních tradic české hungarologie. Zároveň si ovšem uvědomuji, že samotný materiál zřejmě povede práci i jinou cestou. Například česká monografie o módním romanopisci 19. století Kolmanové poukazuje na případ přijetí módního maďarského romanopisce, případ symbiózy, v rámci níž je cizí romanopisec přetvořen a zařazen jako chybějící článek do proudu vlastní české domácí tvorby. Práce o Sándoru Máraim zaměřená na český kontext jeho tvorby a jeho českou recepci spíše předpokládá, že pomocí např. žánrové perspektivy poukáže i na obtíže přijetí textu cizí provenience, tak jak to formuloval Ivo Pospíšil: „Je nezbytné studovat nejen shody a podobnosti, ale především divergence a rezistence, jež jsou často metodologicky plodnější a pro vývoj příznačnější.“20 Součástí práce tedy bude i sonda sledující jednak pozici literárních žánrů, s nimiž autor pracoval, jednak odkaz na prostředí vysílající a přijímající literatury a dobové politické pozadí, které má na přijetí textů rovněž vliv. Při snaze přiblížit v češtině vybrané aspekty díla maďarského spisovatele Sándora Máraiho se budu snažit uplatnit metody, které legitimizovalo hned několik literárně teoretických škol. Uvědomuji si, že moje práce bude metodologicky synkretická. V této souvislosti bych ráda ocitovala Petra Rákose, který již v polovině osmdesátých let upozornil na zvláštnost poslání humanitních věd: „Teorie literatury prochází v naší epoše nejen rychlým vývojem, ale také plodnou krizí; projevuje se to mimo jiné v určité nejistotě nebo vágnosti, která je mimo jiné způsobena snahou přiblížit tuto velmi komplexní disciplínu po stránce metodologické jiným, alespoň zdánlivě efektivnějším a efektnějším oborům přírodovědným a technickým, snad dokonce i některým úspěšnějším vědním oborům společenským. Vedlo to k určitému úkazu, který jsem si kdysi pro vlastní potřebu nazval „metodokracií“ (není mi alespoň známo, že by se tohoto termínu jinde používalo). Mám tím na mysli diktát metody, metodologický dogmatismus, sklon podřizovat předmět metodě v jiných oborech obdivované či atraktivní, přivádějící badatele o literatuře v pokušení, aby hledali úkol pro metodu, místo aby se snažili najít metodu pro úkol. Takoví badatelé jsou pak podobni postavě z anekdoty, muži v podroušeném stavu, hledajícímu pod pouliční lampou klíč, který ztratil kdesi daleko v lese, a zdůvodňujícímu své pošetilé počínání tím, že se „potmě hůř hledá“.“21 Hlavní ambicí této práce proto nebude dokázat vytyčenou tezi ani dedukcí dojít k nějakému závěru. Ráda bych touto prací především přispěla k osvětlení těch specifik maďarského autora, která jej činí zajímavým pro české publikum, a zároveň přispěla k porozumění jeho textům, což považuji za skutečný přínos humanitních oborů. 20

Pospíšil, Ivo: Literární komparatistika, středoevropský kulturní prostor a teorie literárních dějin. Referát z komparatistické konference v Lublani, 2008, rkp., publikováno Pospíšil, Ivo: Primerjalna književnost, srednjeevropski kulturni prostor in: teorija literarne zgodovine. Primerjalna književnost 31.2 2008, s. 137-148. ISSN 0351-1189. 21 Rákos, Petr: Teorie literatury v zrcadle maďarské literární vědy. Odeon. Praha, 1986. S. 15-16.

10

O Sándoru Máraim byla v maďarštině sepsána již bohatá literatura zahrnující i monografie. Úplný přehled shromažďuje Tibor Mészáros, jenž je autorem důkladné Máraiho bibliografie i správcem internetového portálu budapešťského Petőfiho literárního muzea (Petőfi Irodalmi Múzeum) shromažďujícího veškerý materiál (odborné studie, videonahrávky, údaje o konferencích a vzpomínkových akcích, fotografie ad.) týkající se této osobnosti a je dostupný on-line.22 Komparatistický pohled na Máraiho jednotlivá díla i syntetické práce podali čelní představitelé maďarské literární vědy, Máraiho monografie byly napsány již na počátku 90. let (László Rónay, Mihály Szegedy Maszák), významným máraiovským badatelem je komparatista a odborník na středoevropskou literaturu István Fried, jenž se věnuje autorovi i z kulturologického aspektu. Při interpretaci Máraiho románového cyklu pro mě byly cenné též studie Huby Lőrince. Srovnávací hledisko mě ovšem vedlo k tomu, abych se opřela i o teoretické práce současných literárně historických škol. Problematika postavení spisovatele ve společnosti, jak ji zpracoval na francouzském materiálu Pierre Bourdieu (Pravidla umění. Vznik a struktura literárního pole. Host, Brno 2010) mě přivedla k pokusu uchopit autorovo společenské postavení spisovatele ve 30. letech. Otázku literární recepce tohoto maďarského autora, která je jedním z těžišť této práce, se pak snažím rozšířit o širší, než jen českou perspektivu. Nepostradatelnou se mi staly příručky o nejnovější recepci maďarské literatury v německém prostředí: Posztumusz reneszánsz. Tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez (Grimm Kiadó, Szeged 2005). Vztah Máraiho ke Kafkovi pak byl v maďarštině zpracován četnými germanisty a jeho shrnutí podal nejprecizněji Miklós Győrffy, z jehož práce vycházím. Máraiho články z Frankfurter Allgemeine Zeitung pak s komentářem vydal Péter B. Kakuszi (Kakuszi B. Péter: Márai Sándor és Németország. Pro Pannonia, Pécs 2001). V Petőfiho literárním muzeu v Budapešti jsem prostudovala Máraiho dopisy z 20. a 30. let a částečně také rodinnou korespondenci autorova otce Gézy Grosschmida. Cenným a nepostradatelným základním zdrojem pro výzkum je Máraiho bibliografie (Mészáros, Tibor: Márai Sándor. Bibliográfia. Helikon-PIM, Budapest 2003). Podle ní jsem postupně prošla Máraiho články v periodikách, která byla vydávána na území dnešní České republiky: Prágai Magyar Hírlap, Prager Tagblatt a Napló - Független napilap. Dostupné košické maďarské deníky a tisky jsem studovala v Univerzitní knihovně v Bratislavě, částečně jsem se však spolehla na bibliografii a doprovodnou studii z pera Lajose Győreho Kassai Napló. Deník Prágai Magyar Hírlap je uložen pražském Klementinu, snadno dostupný je též v knihovně maďarského parlamentu v Budapešti. Ostravský deník Napló - Független napilap jsem studovala ve vědecké knihovně v Olomouci. Máraiho publicistika je pak nově vydávána v Maďarsku v samostatných svazcích. Pražský německý deník Prager Tagblatt je díky péči vídeňských knihovníků dispozici on-line ve fotokopiích. Českou recepci autora jsem sledovala v dobových časopisech a denících. Vedla mě rešerše, kterou laskavě vypracoval Daniel Řehák z Ústavu pro českou literaturu AV, kterou jsem srovnala s údaji Máraiho Bibliografie. Pro novodobou recepci jsem si vypracovala rešerši vlastní. Máraiho dopis českému překladateli Arno Krausovi objevila Marcella Husová v pozůstalosti Arno Krause. Dopis je uložen v Památníku národního písemnictví v Praze, Krausova pozůstalost je ovšem zatím neuspořádaná. Kopii dopisu jsem publikovala v maďarském literárním časopise Magyar Napló, dále jsem ji poskytla budapešťskému literárnímu muzeu Petőfi Irodalmi Múzeum (PIM), kde je postupně shromažďována veškerá Máraiho pozůstalost. V této práci kopii tohoto Máraiho dopisu v příloze přikládám. 22

http://www.pim.hu/object.321a4096-b39b-4e45-9855-9b2bb71d1e30.ivy, poslední kontrola 13.1.2012.

11

Máraiho postavení v proměňujícím se kánonu moderní maďarské literatury jsem samozřejmě konfrontovala se základními literárně historickými příručkami. Márai je zasazen již do narativu dějin maďarské literatury rozsáhlého syntetického kolektivního šestidílného díla Dějiny maďarské literatury (pro plátěnou zelenou vazbu tzv. „Spenót“ neboli „Špenát“), které vycházelo pod redakcí Istvána Sőtéra v šedesátých letech (akademické dějiny maďarské literatury jsou obdobou tří-, respektive čtyř-dílných akademických Dějin české literatury vycházejících rovněž v šedesátých letech) i v dalších syntézách V češtině byl Márai jako prozaik zhodnocen literárními historiky již několikrát. První drobné zmínky se objevují ve třicátých letech (první z nich napsal slovenský literární historik a československý hungarolog prof. Pavol Bujnák v Československé vlastivědě koncipované Albertem Pražákem a Miroslavem Novotným - Československá vlastivěda, díl VII. Písemnictví, Sfinx- Bohumil Janda, Praha 1933, 607 s., další pak Máraiho překladatel Arno Kraus v Literárních novinách -Arno Kraus: Přehled po maďarské literární tvorbě. Literární noviny 1937, r. 9, č. 15, S. 3). První důkladnou česky psanou charakteristikou Máraiho tvorby je až obsáhlé slovníkové heslo Petra Rákose (Petr Rákos (ed.): Slovník maďarských spisovatelů, Odeon, Praha: 1971). Cenná je rovněž studie Evžena Gála Maďarská literatura v českých překladech po roce 1945, Amicus, Praha 2002, 37-60. Literárně historický význam autora zhodnotil ve svém celku Petr Rákos v textu (publikovaném původně ovšem maďarsky již roku 1970) jako laudatio (Petr Rákos: Lyrická hlídka, K sedmdesátinám Sándora Máraiho, 1970, česky poprvé in Neúnavná slova, Academia, Praha 2011). V poslední části své práce vycházím z dosavadních českých studií věnovaných literárnímu toposu města (Hodrová, Gilk) a snažím se uplatnit poznatky genologické školy brněnské slavistky (Pospíšil) i novější poznatky systematického bádání o povaze středoevropské literatury (Pospíšil. Zelenka, Trávníček). Cílem syntézy různorodých sond je vytčení několika aspektů díla tohoto maďarského prozaika, které jsou charakteristické pro klasifikaci autorů středoevropských v českém prostředí. Zároveň je tato práce pokusem integrovat tohoto autora do kontextu středoevropských autorů, jejichž tvorba se vztahuje i ke kontextu písemnictví meziválečného Československa.

12

2. Recepce prvních Máraiho překladů do češtiny Středoevropská komparatistika je v naší oblasti postavena také na šíře pojaté translatologii a zájmu o čtenářskou recepci literárního díla. 23 Literární komparatistika Dionýza Ďurišina bere v potaz složitost literárních jevů v oblasti středoevropské literatury a zavádí nové pojmy, které s translatologií úzce souvisejí, jako „meziliterárnost“, „dvojdomovost“ a „biliterárnost“. Pro možnosti středoevropské literární komparatistiky je velmi důležité, že tyto pojmy byly příznivě přijaty nejen na Slovensku, ale také mezi významnými literárními komparatisty maďarskými (Tamás Berkes 24, István Fried ad.) i mezi komparatisty českými (Ivo Pospíšil). Limit translatologie se dotýkají také sborníky, které byly vydávány v Maďarsku jako dílčí výsledky programu „výzkumu monarchie“ pod vedením Istvána Frieda. Fried zavádí další nové pojmy, jako „polokulturní regiony“ a „literární polosystémy“.25 Tamás Berkes konstatuje, že současná maďarská literární komparatistika si klade za cíl rozebrat v komparaci celé literatury či dokonce celé kultury národů mezi ruským a německým prostorem a upozornit na kvalitu a osobitost kulturních typů tohoto regionu. Dosavadní řazení jednotlivých literatur vedle sebe by tak mohlo být nahrazeno novou kvalitou výzkumu, který by se zaměřil na kulturní typologii.26 Podobné ambice nejsou cizí ani literární teorii české, která přispěla k typologickému výzkumu české literatury a kultury především studiemi Vladimíra Macury. Právě díky Macurově blízkosti k Bojtárovu pojetí je jeho studie Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ mezi maďarskými komparatisty - slavisty také hojně citována. V otázkách koncepcí a optimistických syntéz načrtnutých Ďurišinem a dalšími středoevropskými komparatisty jsou ovšem jak Pospíšil, tak Berkes skeptičtí. I Bojtárovu typologickou metodu přitom Berkes hodnotí jako proces díla tvořeného každým konkrétním komparatistou. Konkrétní dílo totiž nemůže být ve své jedinečnosti součástí dějin. Tou mohou být jen uměle vytvořené, redukované struktury. Autor, jenž není do těchto struktur „zaškatulkován“, tak v rámci těchto struktur propadá. Berkes píše, že typologická metoda je zaměřena na velké spisovatele, kteří zdokonalí určitý směr (literární druh, žánr, téma, myšlenku) a spolu s ním pak lze pojednat i o spisovatelích podobného typu v ostatních literaturách. Berkes cituje Bojtárův pojem „izoglosa“ vypůjčený z lingvistiky, který představuje právě hranici výřezu literárněhistorického procesu. Berkes přitom zdůrazňuje, že „literární dílo jako celek není součástí směru. Historičnost a literární hodnotu je možné překlenout jen v praxi literární analýzy. Osobu autora literárních dějin tak nelze vynechat s odvoláním na nějakou falešnou „objektivitu“. Osobní moment je nevyhnutelný, protože díla existují jen tím, že se čtou. Literární vědec tak, píše Berkes, případně koriguje všeobecný obraz vytvořený o historii. Musí věřit vlastnímu čtení, a ne prefabrikovaným teorémům. Takto chápaný vědecký program může být vždy jen přiblížením se k nenapsatelné (anebo nejrůznějšími způsoby napsatelné) středoevropské syntéze.“27 V této kapitole se v tomto duchu zaměřím na dílčí výzkum literární recepce, provedený jako případovou studii: zaměřím se na vybrané aspekty dobové české recepce 23

Ivo Pospíšil uvádí ve své studii o tradici recepční estetiky v prostředí zdejších literárněvědných diskursů, že vedle Ďurišinovy komparatistiky hraje například ve slovenské recepční estetice významnou roli také nauka o překladu a překládání. Viz Pospíšil, Ivo. Středoevropská křižovatka a počátky poststrukturalistické fáze literární vědy v Československu. In. Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. Brno 2006. S. 133. 24 Berkes, Tamás: Stredoeurópska komparatistika v Maďarsku. in: Görözdi, Judit – Magová, Gabriela. Tvorivosť literárnej recepcie. Ústav Svetovej Literatúty SAV, Bratislava 2008. S. 94. 25 Tamtéž. S. 95. 26 Tamtéž. S. 95. 27 Berkes, Tamás. Stredoeurópska komparatistika v Maďarsku. in: Görözdi - Magová (eds.) Tvorivosť literárnej recepcie. S. 95. Judit

13

maďarského spisovatele Sándora Máraiho. Vycházím z premisy, že o přijetí a použití jistých jinonárodních literárních produktů suverénně rozhoduje přijímající strana, a ne strana „vysílající“, tedy příjemce, a ne dárce.28 Více než na samotnou spisovatelskou osobnost Sándora Máraiho se v tomto příspěvku tedy soustředím na některé rysy příznačné pro přijetí vybraných literárních děl v českém prostředí. Tři Máraiho prózy vyšly v češtině ještě za spisovatelova života: román Cizí lidé (Julius Albert, Praha 1936) a novela Host v Bolzanu (Evropský literární klub, Praha 1942), přeložené Arno Krausem, a v období německého protektorátu rovněž román Csutora v překladu humoristy Viléma Peřiny pod názvem Štěně (Literární a umělecký klub, Praha1942, dotisk 1943). Další Máraiho texty vyšly v češtině až po roce 1989. V devadesátých letech šlo jen o časopiseckou produkci: časopis Lettre Internationale otisknul v českém překladu kultovní Máraiho báseň Pohřební řeč (Halotti beszéd) v překladu Jany Štroblové a Evžena Gála, úryvky z Deníků přinesl poprvé časopis Amicus, který měl ovšem omezenou distribuci. Průlomem ve českém vydávání tohoto spisovatele bylo roku 1999 vydání znovuobjeveného drobného díla Svíce dohořívají (A gyertyák csonkig égnek, 1942), které předznamenalo vlnu obliby tohoto spisovatele u českých čtenářů, nový překlad románu Csutora a vydání několika autorových podstatných děl v češtině.

28

Koška, Ján: Tvorivosť literatúr vo vzťahoch. In: Görözdi - Magová (eds.): Tvorivosť literárnej recepcie. Ústav svetovej literatúry SAV, Bratislava 2008. S. 11.

14

2.1. Moderní maďarská literatura v koordinátách utvářející se literatury Československa V době formování novodobých národních společenství ve střední Evropě si jednotlivé národní komunity spolu s emancipačním sebeuvědomováním vytvořily i obraz o komunitách sousedních, vůči nimž se potřebovaly vymezit. Toto sebevymezování hrálo roli i ve vztazích mezi Čechy a Maďary. Na politických, hospodářských i kulturních koordinátách se postupně tvořil obraz druhého jako zrcadlo odrážející vlastní podobu. Jak uvádí Miloš Zelenka, „Střední Evropa jako kulturní a geografický prostor či křižovatka mezi Západem a Východem se vždy vyznačovala proměnlivou pozicí nestabilních center a periférií, specifickým prolnutím etnosů a kultur, religií a také ideologií. Teritoriální princip vzájemného „dotýkání“ vedl k intenzivnějšímu způsobu komunikace a výměně literárních hodnot, ale i ke střetům a konfliktům uměleckých tradic a poetik, norem a konvencí. Metonymická motivace této komunikace, která vyplývá spíše ze „sousedského“ kontaktu než z genetické příbuznosti jazyků, může evokovat nejen proces interkulturnosti, vycházející z otevřeného horizontu recepčního očekávání, ale i snahu postulovat a kodifikovat mýtus literární jednoty rozmanitých celků a systémů.“29 Jednotliví spisovatelé tak byli od 19. Století vnímáni nejen jako autoři textů, ale i jako reprezentanti celých národních celků a soutěž mezi těmito národy představovanými svými národními „reprezentacemi“ nabrala v proměnách doby nejrůznějších podob. Literární recepce tedy úzce souvisela i s politickými a hospodářskými ambicemi české buržoazní elity. Koncepce velkého uherského politického národa byla sledována s nevraživostí, zejména po neúspěšném pokusu o trialistické uspořádání monarchie. Na zmaru pokusu česko-rakouského vyrovnání sice měla významný podíl i domácí německá reprezentace obávající se o své hospodářské pozice v předlitavské části soustátí, vina na politickém neúspěchu byla ovšem svalována i na konkurenční politickou reprezentaci maďarskou. „Závist a rozčarování z neúspěchu se však počaly postupně mísit se zvědavostí a zvídavostí a přecházely díky postupnému poznávání často v upřímný obdiv.“30 V posledních třech dekádách monarchie, kdy česká recepce maďarské literatury dosáhla svého dočasného vrcholu, byl například maďarský romanopisec Mór Jókai vnímán jako reprezentant dynamicky rostoucího maďarského národa. Od osmdesátých let 19. století se Jókai těšil v Čechách takové oblibě, že jeho hrdinové byli překladateli dotvářeni v prototypy ideálního mladočecha.31 České literární překlady této doby také začínaly získávat na rozmanitosti i kvalitě32 a maďarská literatura se až do první světové války výraznou měrou podílela na bohaté české překladové produkci.33 29

Zelenka, Miloš. Koncepce střední Evropy v slovansko-maďarských souvislostech. Slavica Litteraria. 14, 2011, 1. Hungaroslavica. s. 88. 30 Marcella Husová: Maďarská literatura v českých překladech 1867-1945. Amicus revue XI, 1-2. S. 20. 31 Kolmanová, Simona. Mladý Čech. Maďarský romanopisec Mór Jókai ve světle českých překladů a se zaměřením na žánrovou problematiku jeho tvorby, Karolinum, Praha 2009. 32 O úspěchu Madáchovy Tragédie člověka přeložené Jaroslavem Vrchlickým, která se opakovaně hrála v pražském Národním divadle viz. Rákos, Petr. Příspěvek k české recepci Madáchovy Tragédie člověka. in: Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 360-387. 33 „Čechům imponovala především v 90. letech, v době uherského milénia, témata, která ve vlastním životě a ve své literatuře postrádala: elegance, historicismus, duchaplnost, romantické vidiny svobody a volnosti jak je poznávali hlavně v dílech Sándora Petöfiho, Imreho Madáche, Jánose Aranye. Byla tu však i velká oblíbenost počínající módní, zábavné literatury. Čechy se generací Vrchlického a jejím programovým otvíráním oken do světa staly evropskou monopolní velmocí v kvantitě překladů. Maďarština byla teritoriem pak jedním z nejvíce navštěvovaným, díky populárnosti a v důsledku ní i díky neobyčejně početné řadě dobových překladatelů. Patřili mezi ně mnohdy významné osobnosti českého kulturního a literárního života, ať už to byl Josef Nosek, otec Růženy Naskové, literární kritik Jan Vyhlídal, starosta Nuslí Alois Žipek, spisovatel a lingvista Gustav Žďárský, novinář Vlaslav Libenský, ředitel cukrovaru Adolf Muťovský, proslulý Václav Štech,

15

Petr Rákos ve své madáchovské studii upozornil ovšem i na to, jak byla recepce uměleckého díla ve své době ovlivněna politickou konstelací i negativně - recenze na Kvapilovo nastudování Madáchovy Tragédie člověka v Národním divadle 1909 reflektovaly nejen vlastní umělecký dojem z představení, ale i zhoršující se uherskou národnostní politiku.34 Marcella Husová píše, že v dualistické monarchii byly Uhry vnímány z Prahy především jako vážný agrární konkurent a národnostní utiskovatel Slováků. Podle Husové měli na přelomu století Češi o Maďarech a jejich kultuře podvědomou představu zúžitelnou zhruba na tři komponenty: romanticko-beťárský obraz pusty a pasteveckého venkova vytvořený Petőfim, ovzduší vznešeného světa šlechtických magnátských rodů a průmyslníků jako svět jókaiovský a novou představou byl mondénní svět velkoměstské elegance a úspěchu, dobrodružství a exotiky.35 Těsně před první světovou válkou měla česká literatura i svého autora bezprostředně čerpajícího z poetiky maďarské moderny Nyugatu, Karla Šarliha, který byl zároveň i překladatelem maďarské moderny (Margit Kaffková, Endre Ady, Zsigmond Móricz).36 V období první dekády republiky byli v češtině nadále vydáváni starší osvědčení autoři (například Mór Jókai), z kvalitních současných autorů bylo přeloženo a vydáno jen několik málo titulů (v samostatné sbírce i jako součást antologie světových básníků Endre Ady37). Významnější překlady současné literatury se objevily až od druhé poloviny třicátých let (z autorů Nyugatu Zsigmond Móricz, Dezső Kosztolányi, z populárních autorů byli přeloženi autoři úspěšní i v západní Evropě jako Ferenc Körmendi nebo Jolán Földesová38), několik titulů ovšem zdaleka nezastupovalo špičku tehdejší maďarské produkce v dostatečné šíři k tomu, aby český čtenář současnou maďarskou literaturu mohl poznat a zhodnotit. Nárůst překladů kvalitních současných maďarských titulů do češtiny pak nastal v období protektorátu, s úspěchem byly přeloženy prózy tehdy již zesnulého představitele Nyugatu, básníka Dezső Kosztolányiho, i jeho současníků Lajose Zilahyho, Árona Tamásiho a Ference Móry. Bez ohledu na příslušnost k národní kultuře jsou v dějinách česko-maďarských vztahů dodnes intenzivně vnímány průniky avantgardních snah maďarských umělců působících v Německu a ve Vídni (za mnohé: László Moholy-Nagy, Lajos Kassák. György Lukács, Béla Balázs),39 jejichž práce byly v Čechách časopisecky tištěny již od raných dvacátých let a již jsou dodnes v českém prostředí považováni za vrcholné představitele maďarského moderního umění.40 V samotném Maďarsku prošla jejich recepce složitějším vývojem, který souvisel s jejich levicovou politickou orientací (Kassák) a angažovaností (Lukács) i radikalitou výrazu polyglot František Vymazal, velká řada katolických, hlavně moravských kněží, atd. Všem však vévodili František Brábek, jehož dráha je přímo s počátky let dualismu spjata, a Gustav Narcis Mayerhoffer, jeden z nejplodnějších českých překladatelů vůbec. S nástupem moderny, v Uhrách fázově opožděnějšímu hnutí Nyugat (Západ), přichází na scénu českého překladu výjimečná osobnost, ztělesňující jak prvního českého erotického spisovatele, tak jednoho z prvních překladatelů moderní maďarské literatury, generace nyugatovské, do cizího jazyka. Se jménem Karla Šarliha vstupuje na pole překladu také nový požadavek: kvalita.“ in: Marcella Husová: Maďaři a my v dějinách, stycích a literatuře in: iliteratura.cz: http://www.iliteratura.cz/Clanek/14465/madari-a-my-v-dejinach-stycich-a-literature, poslední kontrola 13.1. 2012. 34 Rákos, Petr. Neúnavná slova. Praha 2011. S. 385-387. 35 Tamtéž. S. 21. 36 Tamtéž. S. 22. 37 „Celé dlouhé dvacetiletí je dobou snah o výbor z Adyho, symbolem pokusů o českého Adyho.“, píše Marcella Husová: Maďarská literatura v českých překladech 1867-1945, Amicus Revue, XI/1-2. S. 23. 38 Ferenc Körmendi a Jolán Földesová ovšem jako autoři módních bestsellerů dodnes nejsou řazeni do kánonu dějin moderní maďarské literatury. Viz také Petr Rákos. Neúnavná slova. S. 453. 39 O této tématice podrobněji Szabó, Lilla: Kassák és a cseh avantgárd (Kassák a česká avantgarda) in: Berkes, Tamás (ed.): Bohemia et Hungaria, Osiris, Budapest 1998. S. 81-86. 40 O tvorbě Lászlóa Moholyho-Nagye podrobně viz Hanzlová, Eliška: Vztah fotografie a výtvarného umění v úvahách avantgardistů, bakalářská diplomní práce na FF MU, Ústav hudební vědy, Brno, 2008.

16

(Kassák). Na tento paradox poukázali četní literární komparatisté. Márton Beke například uvádí, že zatímco Kassákův aktivistický časopis MA (1915-1925) měl po první světové válce své předplatitele mezi maďarskými čtenáři v Československu, v Německu, Rumunsku a Jugoslávii, ve vlastním Maďarsku bylo v období po porážce republiky rad a nastolení protirevolučního režimu pevné ruky admirála Horthyho Kassákovo avantgardní periodikum jakožto levicové zakázáno.41 V Čechách se tito avantgardní umělci prosadili již od dvacátých let,42 a to mimo jiné i díky zprostředkující platformě německé avantgardy, v níž tvořili a v níž se pohybovali (Béla Balázs, László Moholy-Nagy) a z níž brali inspiraci (Lajos Kassák).43 Maďarští avantgardisté v dějinách české recepce maďarské kultury zanechali sice výraznou stopu, tato stopa však zdaleka nezastupuje rozmanité spektrum komplexněji pojaté recepce počinů maďarských moderních autorů vůbec. První světová válka se svými důsledky, které změnily i složení a postavení literárních polí ve střední Evropě, zcela proměnila i vzájemnou recepci, které byly nastaveny nové koordináty. První československá republika byla v Čechách pozitivně pociťovaným, ohromným úspěchem českého emancipačního hnutí. Šťastnou shodou mnoha okolností mohla být ideologicky založena na myšlence humanistického pokroku, který dospěl do fáze prakticky uplatňované demokracie. Ideologie humanismu se také stala jedním z ospravedlnění vzniku a existence tohoto státu, budovaného jako součást „nové Evropy“. Jedním ze slabých míst konceptu byla přítomnost mnoha menšin ve státě, který se prezentoval jako stát národní. Národnostní politika země prošla mnohými obraty – od plánů na švýcarský model přes koncepci národního československého státu podle francouzského modelu až po velkorysá gesta vůči národnostním menšinám vpředvečer rozpadu republiky. Povinnost většinového národa k autochtonním minoritám byla po celou dobu pociťována jako důležitý předpoklad samotného chodu země. V přístupu k maďarské menšině nesla oficiální rétorika částečně prvky soupeřivosti zděděné z dob monarchie, vybudovala si ovšem svůj slovník nový. Složitost přístupu české politiky a žurnalistiky k maďarské menšině byla dále komplikována nejen jazykovou vzdáleností, která neznamenala překážku zásadní, ale především složitostí vývoje vzájemného vztahu klíčových národů, Čechů a Slováků.44 I tyto okolnosti měly vliv na přijetí literárních děl. Na úrovni mezistátní, tedy v politice i oficiální rétorice meziválečného Československa a Maďarska, se přitom uplatňovaly až protichůdné tendence, které podstatně komplikovaly spolupráci v nové střední Evropě45 a maďarská menšina v ČSR tak byla permanentně pod palbou rétoricky vedeného boje, který oba státy vedly v zájmu uplatnění svých rozdílných cílů.46 Například požadavek přehodnocení, revize hranic nových států, považovaný maďarskou stranou za minimum pro možnost další spolupráce se sousedy, byl

41

Beke, Márton. Meziválečné období v Maďarsku a Československu. Avantgarda a ideologie. Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis. Facultas Philosophica. Moravica. 4-2005. S. 59. 42 Tamtéž. S. 60. 43 Béla Balázs a Lajos Kassák navázali spolupráci také s levicově a humanisticky orientovaným generačním hnutím Sarló formujícím se z pražských maďarských vysokoškoláků. Viz Rákos, Petr. Čím vším bylo hnutí „Sarló“ neboli „Srp“ in: Rákos, Petr. Neúnavná slova. Praha 2011. S. 293. 44 O recepci slovenského živlu v českém prostředí podrobně viz Kučerová, Hana: Česko-slovenské vztahy ve 20. letech XX. století. OFTIS. Ústí nad Orlicí, 2009. 45 Dejmek, Jindřich: Kamil Krofta a historická (sebe)prezentace první republiky in: Blümlová, Dagmar (ed.): Čas optimismu a ctižádostivých nadějí, Prezentace a reprezentace české vědy a kultury v prvním desetiletí samostatného státu (1918-1929). S. 11-28. 46 O tlacích na redaktory pražského deníku Prágai Magyar Hírlap: na jedné straně (cenzura jednotlivých článků, opakované dočasné pozastavení deníku) a na druhé straně vměšování a tlaku ze strany maďarského velvyslanectví v Praze viz Szarka, László: Az „újarcú magyarok“ találkozása a cseh kultúrával in: Berkes, Tamás, (ed.): Bohemia et Hungaria, Tanulmányok a cseh-magyar irodalmi kapcsolatok köréből, Osiris, Budapest 1998. S. 80.

17

v Praze pod označením „revizionismus“ pociťován jako destabilizační „ideologie“.47 Rozdílné interpretace téhož daly vzniknout vlastním pojmovým aparátům, do obou jazyků těžko vzájemně přenosným. Do české terminologie vstoupil například pojem „odmaďaršťování Slováků“,48 vytvořený analogicky k staršímu pojmu „pomaďaršťování“. Jak píše literární historička Hana Kučerová v úvodu ke své studii o česko-slovenských vztazích v první dekádě společné republiky, „otázka vztahu Slováků k Čechům a Maďarům nebyla v roce 1918 tak jednoznačná, jak se všeobecně soudilo. I v situaci společného státu Čechů a Slováků dál působily protichůdné síly minulosti s aspekty generačními, náboženskými, politickými i individuálně lidskými.“49 Čeští politikové, novináři i angažovaní literáti a kulturní pracovníci si nejistotu této situace více či méně uvědomovali a jejich nejen publicistické, ale i vědecké práce nesou proto v mnoha případech punc persvazivity a účelovosti. Ministr zahraničí Josef Krofta například inicioval založení časopisu Národnostní obzor, který měl za úkol všestranně monitorovat činnost národnostních menšin a sledovat i diskurs o minoritách vedený v západní Evropě. Jakkoliv šlo o počin velkorysý a garantovaný autoritami významných osobností českého vědeckého života, časopis je dnes také svědectvím o složitosti národnostní problematiky v Československu i o obtížích samotného diskursu, o obtížném hledání nových pojmů pro skutečnosti české politice a kultuře dosud neznámé. Na vytváření nového pojmového aparátu pro politiku a žurnalistiku první republiky se částečně podílely i výrazy převzaté z krásné literatury. Časopis Národnostní obzor například uvádí veřejný projev prezidenta republiky T. G. Masaryka k představitelům maďarské menšiny, v němž vyslovuje požadavek na změnu starého myšlení příslušníků maďarské menšiny žijících v Československu. T. G. Masaryk se v projevu odvolával na výraz vůdčího maďarského prozaika hnutí Nyugat Zsigmonda Móricze. Roku 1928 uveřejnil Móricz v pešťském literárním časopise Nyugat pochvalnou recenzi básnické sbírky maďarského novináře a básníka Dezső Győryho,50 redaktora pražského deníku Prágai Magyar Hírlap. Győryho sbírka psaná v maďarštině a vydaná v Berlíně nesla název „Maďaři nové tváře“ (Újarcú magyarok, Berlín 1927).51 Móricz využil názvu básnické sbírky a toto slovní spojení použil pro označení celé nové generace Maďarů, která vyrůstá v nových, menšinových podmínkách v Československu.52 V Praze byl Móriczův článek, hodnotící především literární kvality básníka, ovšem využit jako argument pro upevnění zahraničních pozic nového státu napadaného právě ve své slabině – národnostních menšinách - i pro agitaci u domácích Maďarů pro loajalitu vůči novému státu. Zsigmond Móricz byl pak v Maďarsku na základě nevinné recenze osočován za náklonnost k Československé republice a kritizován za své přednášky v Československu (do Československa byl pozván, naopak jiným Nyugatovcům, například Dezső Kosztolányimu, pro vstup do Československa nebylo 47

Pejša, Robert – Kočišová, Silvia: K problematice československo-maďarských kulturně-společenských vztahů ve 20. letech 20. století, na příkladu kulturně-společenských aktivit maďarského spolku MAKK. in: Sborník k 70. narozeninám prof. R. Pražáka. MU Brno, 2006. S. 163. Dostupné z www.robertpejsa.cz/data/image/2011/...2012/.../csl-mad-1.pdf, posl. kontrola 2.12.2011. 48 Hana Kučerová: Česko-slovenské vztahy. S. 20. 49 Tamtéž. S. 3. 50 Dezső Győry byl nejen básníkem a novinářem, ale také aktivním organizátorem maďarského menšinového kulturního života v Československu. V korespondenci Karla Čapka se dochoval Györyho dopis z roku 1934, reagující na Čapkův článek postulující kulturní sblížení intelektuálů celého Československa, v němž se Győry obrátil na Čapka jako představitele československého PEN Klubu, aby inicioval setkání českých, slovenských, německých a maďarských spisovatelů Československa a pomohl tak sblížit různorodé kulturní obce. Viz. Agnieszka Janiec-Nyitrai: Poprvé jsem slovensky četl, když mi bylo asi 8 let. Karel Čapek a Slovensko v zrcadle korespondence. in: Pospíšil-Zelenková. (eds.): Literární historiografie a česko-slovenské vztahy. Brněnské texty k slovakistice XIV. Tribun EU, Brno 2011. S. 100. 51 Nyugat 1928/5. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00438/13711.htm, posl. kontr. 15.8.2012. 52 Za „Maďary nové tváře“ pak sami sebe označovali českoslovenští maďarští vysokoškoláci činní v hnutí „Sarló“ (Srp).

18

uděleno vízum, jak o tom píše i Karel Čapek ve svých Obrázcích z Holandska). V jednom ze svých pozdějších veřejných projevů tak prezident republiky T. G. Masaryk uvedl: „Rozpadnutím staré monarchie maďarský národ může kulturně získat, když jeho část bude v našem státě. […] Před dvěma lety můj předpoklad potvrdil spisovatel Zikmund Móricz, který po návštěvě v republice napsal, že našel zde Maďary nové tváře, Maďary sociální, kulturní a evropské.“53 Masarykův projev výborně ilustruje nové koordináty, vytyčené pro nové české recepční prostředí vůči maďarskému národu, kultuře i literatuře. Kulturní snahy československých Maďarů na poli literatury byly v prostředí dvacátých let v zásadě rozlišovány na „staré“ a „nové“. Na dobových textech popisujících kulturní aktivity maďarské menšiny je patrná nová rétorika s novými pojmy. „Maďaři nové tváře“ se měli „dostat do konfliktu s otci, s těmi otci, kteří vykolejili mládež z cesty, kteří nechtěli ani slyšet o tom, že vědeckou a svědomitou prací je třeba maďarskou kulturu učinit současnější, reálnější, všeobecnější.[…] Menšinový osud osamostatnil naše mladé Maďary myšlenkově, zbavil je zarytých představ starého archaického nacionalismu maďarského, probudil v nich sebekritiku a snahu pravdivě zrevidovat minulost.“54 Politický žargon patrný na českých studiích, které měly zhodnotit maďarské umění a literaturu, tak často bránil hlubšímu sdělení o podstatě literatury samé. Na „nové“ recepci maďarské literatury v Čechách je patrná nejistota a potíže vyplývající z radikálně se proměňujícího vztahu českých literárních historiků k literatuře národa, ocitnuvšího se „nechtěně“ v Československu. Maďarskému duchu je v té době vytýkán nacionalismus a staromilství v protikladu k předpokládané „demokratičnosti“55 kultur státotvorných. Na druhé straně ale právě texty zabývající se možnou příslušností „nové“ maďarské literatury k teritoriálně pojatému celku literatury Československa poskytují vůbec první podrobné informace psané v češtině o regionálním maďarském literárním dění. Například také první zmínka o Sándoru Máraim je uvedena v přehledu domácích československých autorů v sedmém díle encyklopedického díla Československé vlastivěda, který byl zpracován pod redakcí Alberta Pražáka a Miloslava Novotného. Svazek pojednává o písemnictví Československa v samostatných kapitolách věnovaných jednotlivým historickým národům „naší vlasti“ (v pořadí Češi, Slováci, Podkarpatští Rusové, Poláci, Němci, Maďaři). I vzhledem k pražské redakci reprezentativního svazku je materiál rozložen nerovnoměrně, s důrazem na české země a její literatury, materiál slovenský, rusínský a maďarský je zpracován ve zkratce a místy s nejistotou, kterou autoři sami přiznávají.56 Márai je ve svazku zmíněn jako autor pocházející z Košic, s osobními vazbami pojícími ho k literatuře Československa, ale bez faktické příslušnosti k domácímu menšinovému písemnictví.

53

(s.): Prezident republiky a maďarská kultura v Československé republice. Národnostní obzor 1933/3. S.

231. 54

Gašparíková, Anna: O novej maďarskej revue. Národnostní obzor 1932/ 4. S. 299. Viz např. Palič, Vladimír: Demokratizácia maďarskej menšiny v československej republike. Národnostní obzor, 1933/ 4. S. 273-277. 56 Na adresu situace na Slovensku se tu často používají výrazy jako : „Nevíme…, i tu jest dosti mnoho nejasného…, asi mnoho neznamenaly …ad.“ Viz Československá vlastivěda. Díl VII. Písemnictví. Sfinx, Praha 1933. S.577. 55

19

2.2. Márai v přehledových studiích v kontextu tvořící se československé literatury První česky psanou charakteristiku Sándora Máraiho jako spisovatele podal slovenský literární historik a univerzitní profesor Pavol Bujnák:„Košický rodák Sándor Márai, rodinným jménem Grosschmid, syn senátora maďarské křesťanské socialistické strany, žije dnes v Budapešti, píše básně a romány lehkým reportérským slohem. Vydal sice některé své věci v Košicích, ale jinak nesouvisí s maďarskou literaturou na území Československé republiky.“57 Skoupá charakteristika tehdy ještě začínajícího romanopisce zdůrazňuje rodinné vazby budapešťského spisovatele a zároveň zpochybňuje příslušnost tohoto autora k literatuře Československa. Pavol Bujnák (1882-1933) byl původně slovakista, odborník na dílo Pavola Országha Hviezdoslava, evangelický duchovní, vzděláním orientalista (Lipsko) a slavista a hungarolog (Budapešť), ve dvacátých letech byl zaměstnancem Národní knihovny v Praze a od roku 1924 působil jako profesor ugrofinské filologie a maďarské literatury na univerzitě v Praze. Po četných urgencích představitelů maďarské menšiny byla hungaristika zřízena i v Bratislavě a k velkému zklamání československé maďarské inteligence byl na stolici maďarské literatury jmenován tehdejším rektorem bratislavské univerzity právě tento slovakista a hungarolog. Od roku 1931 tedy Pavol Bujnák přednášel na univerzitě v Bratislavě maďarskou literaturu. Bujnák se maďarské literatuře věnoval především z komparativního a areálového hlediska. Vycházel z vlastního ideálního konceptu „čisté umělecké maďarské literatury v Československé republice, kterážto by byla vzácným problémovým a krajovým obohacením také pro celou maďarskou literaturu“.58 Dvanáctistránková přehledová stať o vývoji maďarské literatury na území Československa uveřejněná v Československé vlastivědě se pokouší o zachycení zvláštností maďarských literárních textů tvořených na československém území a jejich typologickém odlišení od maďarské literatury mateřské. Vedle jazykového hlediska se proto v charakteristice děl uplatňuje také hledisko tematické. Dosavadní menšinovou literaturu považuje Bujnák za převážně neproduktivní a orientuje se na mladší generaci, u níž chválí především demokratickou orientaci („přijímají od nás nauky, hesla a způsoby demokratismu“). 59 Márai jako košický rodák, jehož otec byl navíc politicky exponován v pražském parlamentu, splňoval Bujnákova kritéria příslušnosti k československému maďarskému literárnímu poli biografickými daty i aktivní účastí ve spolkovém životě v první polovině 20. let. Větou „vydal sice některé své věci v Košicích“ má Bujnák zřejmě na mysli první Máraiho samostatné sbírky pozdně symbolistického a posléze expresionistického ražení, prvotinu Památník (Emlékkönyv, 1918,), básnickou sbírku sestavenou z vlastních básní a básnických překladů Lidský hlas (Emberi hang, 1921) a sbírku krátkých próz Kniha stížností (Panaszkönyv, 1922 ) které Máraimu vyšly v Košicích v nakladatelství Globus. Teprve rodící se formulace pole výzkumu československé hungaristiky patrná u Bujnákova textu souvisí úzce se zcela nejasným postavením Maďarů v republice. Tradiční potíží je již samotný úhel pohledu na maďarskou menšinovou kulturu, který byl ovlivněn i proměnlivým vztahem Čechů k Slovákům. Utvářející se pole literatury československého prostoru bylo vůči literatuře Maďarů bezradné, pro jazykovou vzdálenost ji nedokázala vnímat a považovala ji často za cizorodou. Zároveň se nebránila klišé o maďarské národní

57

Prof. Dr. Pavel Bujnák: Literatura maďarská na území ČSR. Československá vlastivěda. Díl VII. Písemnictví. Sfinx, Praha 1933. S. 389. 58 Tamtéž. S. 390. 59 Tamtéž. S. 386.

20

povaze přejímaným z prostředí německé žurnalistiky ještě v dobách soupeřivého soužití v habsburském soustátí. Další zmínku o Sándoru Máraim jako spisovateli otiskly Máraiho překladateli Arno Krausovi Literární noviny. Krausův krátký článek Přehled po maďarské literární tvorbě je věnován současné maďarské prozaické produkci. O Máraim se zde píše v kontextu současné maďarské literatury a autor je charakterizován takto: „Márai, vynikající romanopisec a novelista známý u nás překladem svého románu „Idegen emberek“, Cizí lidé, je zatrpklý humorista, líčící živě a drásavě přítomnou dobu. V Cizích lidech se obírá beznadějným osudem emigrantů, kteří nalezli útočiště v Paříži, metropoli všech vyhnanců a světoběžníků. Sbírka novel Kabala je okázalou ukázkou jeho vyprávěčského umění.“ 60 V článku pro Literární noviny, poukazuje Kraus na Máraiho román Cizí lidé, který sám přeložil do češtiny. Na román vyšly celkem tři recenze v českém tisku, první o něm referovala Fučíkova Tvorba, dále sociálnědemokratické Právo lidu (Václav Běhounek) a také deník Ranní noviny. Zatímco u recenzentů nelze předpokládat, že by se v Máraiho díle orientovali, nelze se než podivit, že ani jeho překladatel Arno Kraus nereflektuje Máraiho rozsáhlou publicistiku, která mu vycházela v pražských novinách, ani román Zpověď (Egy polgár vallomásai, Budapešť 1934), kterým autor v Maďarsku prorazil a kolem nějž se vedl dokonce i soudní spor. Je pravděpodobné, že na malém prostoru chtěl dát Kraus vyniknout současným autorům z okruhu časopisu Nyugat a také upozornit na „spisovatele československé státní příslušnosti“, za něž Máraiho, žijícího v Budapešti, nepovažoval.

60

Arno Kraus: Přehled po maďarské literární tvorbě. Literární noviny 1937, r. 9, č. 15, S. 3, 17.4.1937.

21

2.3. Knižní překlady a jejich ohlas 2.3.1. Cizí lidé První cizojazyčný překlad vyšel Máraimu roku 1931 do francouzštiny.61 Další román, Cizí lidé (Idegen emberek, Budapest 1931), vyšel roku 1934 v holandském překladu a roku 1935 pod názvem Doch blieb er ein Fremder (Holle, Berlin 1935, přeložila Mirza von Schüching) v překladu do němčiny. Německý překlad románu Cizí lidé byl vůbec prvním Máraiho debutem v němčině jako prozaika. Tiborc Fazekas, jenž se věnoval Máraiho německé recepci před rokem 1999, píše, že ačkoliv tento vůbec první překlad Máraiho románu do němčiny vyšel jen čtyři roky poté, co Márai ukončil víceletou spolupráci s významným německým deníkem Frankfurter Zeitung, jeho román podle dosavadních výzkumů neměl v Německu výrazný ohlas. A to i přesto, že první část Máraiho románu Cizí lidé je výraznou reflexí v Německu tehdy populárního díla Oswalda Spenglera Zánik Západu.62 Pro prosazení knihy v českém prostředí měla existence překladu do holandštiny a němčiny přesto nesporný význam. Němčina již nebyla výlučným zprostředkovatelem mezi středoevropskými literaturami, překlad do němčiny byl ale důležitou referencí pro nakladatele. Rok po překladu německém vyšel překlad český, román Cizí lidé (1936) v překladu Arno Krause. Ve dvacátých letech se z maďarštiny do češtiny překládala současná beletrie jen sporadicky. Nepočítáme-li pokračující vydávání románů Móra Jókaiho, od roku 1918-1935 byly v češtině vydány jen čtyři tituly ze současné maďarské prózy, nikoliv reprezentativní (Dezső Szabó: Pomoc!, Sándor Gergely: Stávka a módní romány Ference Körmendiho Via Podmokly. Odjezd 7.15 a Pokušení v Budapešti téhož autora). Bibliofilský výbor z Adyho básní (Ady byl zařazen i do antologie světových spisovatelů) byl výjimkou. V druhé polovině třicátých let ovšem maďarské tituly v českém překladu znovu narůstají na počtu i kvalitě. Roku 1936 vychází v nakladatelství L. Mazáče v českém překladu Antona Straky román špičkového maďarského moderního prozaika, nyugatovce Zsigmonda Móricze Buď dobrý až do smrti!. Arno Kraus, jenž v témže roce vydal v nakladatelství V. Petr své další překlady prózy Ference Körmendiho, trilogii Blažený věk. Kraus v témže roce, poprvé ve své kariéře překladatele z maďarštiny, sáhl i k jinému autorovi, než Körmendimu: k Sándoru Máraimu. Máraiho první překladatel do češtiny Arno Kraus (1895 Kolín – 1974 Třebotov u Prahy) pocházel z významné literárně a kulturně činné rodiny Krausů, jeho strýcem byl známý rakouský publicista a spisovatel Karl Kraus (1874 – 1936), prastrýcem pražský germanista Arnošt Vilém Kraus (1859-1943) a jeho vzdálená sestřenice Milada Krausová – Lesná (1889 – 1961) byla překladatelkou ze severských jazyků. Kraus se naučil maďarsky v době svého pobytu v Uhrách za první světové války a jako student medicíny v Budapešti v ročníku 1918-1919. Jeho překladatelskou dráhu ovlivnilo přátelství se spisovatelem Ferencem Körmendim, jenž se stal módním autorem bestsellerů. Jak píše Marcella Husová, v období mezi dvěma světovými válkami byl Arno Kraus jediným specializovaným překladatelem maďarské prózy do češtiny. Jeho překlady byly hodnoceny jako čtivé, poválečná kritika překladu ovšem upozornila na jeho zásahy do textu, které vedly

61

Román Zendülők (Rebelové). Podle databáze PIM http://www.pim.hu/object.17b52b39-8772-40ffa189-fb6884894d4d.ivy. Posl. Kontrola 26.1.2012. 62 Fazekas, Tiborc: „Márai Sándor német nyelvre fordított müveinek fogadtatása 1999 elött“ (Recepce překladů děl Sándora Máraiho do německého jazyka před rokem 1999). in: Bernáth, Árpád – Bombitz, Attila (eds.) Posztumusz reneszánsz. Tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez. (Postumní renesance. Studie o Máraiho posmrtné německé recepci.) Grimm. Szeged 2005. S. 30.

22

ke koncepčním i věcným chybám (Petr Rákos).63 Po druhé světové válce Kraus debutoval i jako prozaik, jeho rodinná sága Panna nebo orel (1949, po válce publikoval pod příznačným pseudonymem R. O. Rakušan) patří podle Husové k objevným dílům žánru. Máraiho román Cizí lidé z roku 1931 vydal pražský nakladatel Julius Albert v červnu roku 1936 v prestižní překladové edici Knihy století. V Lidových novinách byla kniha nakladatelem představena jako senzace: „Nový objev v moderní světové literatuře, úchvatné líčení života mezinárodní Paříže udiví i ty, kteří Paříž dosud neznají, a překvapí i ty, kteří ji již navštívili.“64 Julius Albert v této edici uváděl soudobou překladovou prózu (mj. Joseph Roth, Alfred Döblin aj.). Text redigoval Jaroslav Seifert a typograficky upravil František Muzika. Šlo o autorizované vydání, Máraiho lístek s poděkováním za překlad je uložen v neuspořádané pozůstalosti Arno Krause v Památníku národního písemnictví na Strahově.65 Knihu skutečně zaznamenalo několik recenzentů. V obsáhlém referátu v levicovém listu Právo lidu uvítal Václav Běhounek především autorovy široké kulturní obzory a tuto charakteristiku vztáhl na celou současnou maďarskou produkci: „Několik překladů z nové maďarské literatury nás přímo překvapuje svým světovým ovzduším […] je to aspoň trvalý dějový kontakt s cizinou, vysvědčení širších kulturních obzorů.“ 66 Recenzent si povšimnul i neobvyklé románové vyprávěcí situace, kterou Márai v románu uplatňuje: „Už způsob, jakým autor svůj příběh píše, způsob, který je směsí hrdinova úsilí sžít se se vším a plynout v pravidelném proudu pařížského života, ale zároveň chladné nezúčastněnosti k sobě a ke všemu okolí, už tento způsob nám prozrazuje vlastní tragickou notu děje: hrdina zůstal cizincem.“ Referenta zaujala i dějová linie postavená na proměnách identity hlavního hrdiny: „Samozřejmý kosmopolita tak prodělá plno změn svého myšlení, od pocitu méněcennosti člena malého národa přes asimilantské soužití se světem až k tušení smyslu vlastní existence na rodné půdě.“ Václav Běhounek (1902 – 1980), který již ve třicátých letech patřil k levicově orientovaným kritikům (ve 20. letech studoval na pražské filozofické fakultě obor čeština – ruština, roku 1936 byl redaktorem časopisů Nová svoboda a Praha – Moskva; roku 1936 mu vyšla popularizační kniha Sovětský svaz v písemnictví Československa), interpretuje dílo z východisek společensko- kritických: „Románový případ je samozřejmě individuální, je demonstrován na individuu chorobné vůle, ale autorova analytická soustředěnost na nepravidelný puls jednoho nemocného člověka světoobčana napovídá mnoho o počátcích a příčinách jedné moderní epidemie lidstva.“

63

Husová, Marcella. Arno Kraus. Lexikon české literatury 2/II. Academia, Praha 1993. S. 952. Lidové Noviny, 28. 6. 1936. S.. 9. 65 Máraiho dopis Arno Krausovi byl publikován v článku Marta Pató: Tehet-e Márai arről, hogy magyar? (Může Sándor Márai za to, že je Maďar?) v čísle časopisu maďarské obce spisovatelů Magyar Napló, 2009, věnovanému recepci Sándora Máraiho ve středoevropských zemích. 66 Běhounek, Václav (podepsáno: vbk.) Hranice mezi lidmi. Právo lidu XLV, 1936, č. 247. S. 5 (23. 10. 1936). 64

23

Románu si všiml také komunistický literární list Tvorba, jehož šéfredaktorem byl Julius Fučík.67 V referátu nazvaném „Maďar se dívá na Francii“ si recenzent publikující pod šifrou „-ř-“ povšimnul svébytné románové formy: „Kniha […] není, přesně řečeno, románem. Je to obsáhlá a obsažná reportáž.“68 Upozorňuje na psychologickou rovinu textu a pouští se do zkoumání maďarského povahopisu: „Kniha o cizích lidech má tedy vedle stránky literární i stránku psychologickou, obrácenou spíše k autoru samotnému. Tato mentalita Maďara je dost příznačná svou zranitelností citu.“ Problematiku národní mentality pak recenzent ještě rozvíjí: „U nás, zdá se, vyrostli jsme z této sentimentality o hodně dříve. Tím spíše však lze knihu doporučit, pro toto srovnání postoje, jímž se, řekněme proti cestopisným črtám Čapkovým, staví k západnímu světu Maďar Sándor“. Konfrontace národního povahopisu vychází z literární praxe uplatňované v české literatuře od šedesátých let 19. století, kdy tematizace národní reprezentace v rámci jednotlivých národů monarchie byla běžná jak v publicistice, tak v beletrii.69 Kontrastivní pojetí reprezentanta maďarské literatury (zde Márai) proti reprezentantu české literatury (zde zmíněn Čapek) poněkud překvapí v kontextu vyhraněně levicového listu, v němž byl referát publikován. Zdá se, že přes proklamovaný internacionalismus zde recenzent nezůstal vůči „maďarské mentalitě“ chladným a svým způsobem přejímá klišé o propastném kontrastu českého a maďarského pojetí reality. Totožnost referenta se mi nepodařilo zjistit, jediné, co referát s bezpečím odhaluje, je fakt, že recenzent nejspíš pracoval s knihou bez pomoci maďarských či v maďarském prostředí zběhlých přátel, kteří by se v maďarské literatuře orientovali, spisovatele totiž (shodně s Václavem Běhounkem) označuje křestním jménem místo příjmením. Dalším z recenzentů, kteří si Máraiho prvotiny všimli, byl básník, spisovatel, kritik a nakladatelský redaktor Bohumil Novák (1908-1992). Bohumil Novák byl literární komparatista a kritik, redaktor a editor. Byl žákem F.X. Šaldy a tvořil též jako básník a prozaik - ve stejném roce (1936) mu vyšel vlastní první román Velké děti. Vedle zájmu o srovnávací literaturu se věnoval i literárním proudům domácím stojícím na okraji.70 Ve třicátých letech působil jako recenzent v mnoha denících i literárních časopisech a pracoval též pro nakladatelství Františka Borového . Novákův referát v Ranních novinách si rovněž pohrává s možností přirovnat Máraiho k Čapkovi: „Románem Cizí lidé se přihlašuje u nás o slovo mladý maďarský autor Márai Sándor, který prý je ve své vlasti často srovnáván s naším Čapkem. I když pochybujeme o případnosti 67

Fučík počátkem třicátých let navázal kontakt s hnutím Sarló (Srp), roku 1931 přednesl na sjezdu tohoto hnutí zdravici ve znamení internacionalizmu. Viz Rákos, Petr. Neúnavná slova. Praha 2011. S. 290-291. 68 Anonym (podepsáno: -ř.): Maďar se dívá na Francii. Tvorba XI, 1936, č. 38. S. 606. (18. 9. 1936) 69 Srov. Marta Dršatová: Dva cestopisné fejetony, dva pohledy na svět. in: Bibok, Károly - Ferincz, István - H. Tóth, Imre (eds.) Ötvenéves a szegedi szlavisztika. (Szegedská slavistika padesátiletá). JATE Press. Szeged 1999. S. 133-139. 70 Med, Jaroslav. „Bohumil Novák.“ Bibliografické heslo. in: Slovník české literatury po roce 1945, Praha 1994, aktualizovala Kateřina Bláhová 2006. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=525. Poslední kontrola 16. 8. 2012.

24

onoho srovnávání – neboť K. Čapek je básníkem zcela jiného rodu – přiznáme tomuto autorovi po přečtení jeho románu Cizí lidé, že nás skutečně zaujal.“ I Bohumil Novák v referátu pracuje s tradičním klišé, když komentuje milostné fiasko hlavního hrdiny: „Hrdina románu se od této ženy dozví, že ji k němu vedla zvědavost, zvědavost, která by chtěla vědět, jaký je, právě proto, že je Maďar, při lásce, co miluje a co nenávidí.“71 Operuje se tu s image Maďara jako milovníka v dobrodružství, zdůraznění právě tohoto aspektu v krátkém textu považujeme za příznakové.72 Novák si ovšem všímá i psychologické roviny textu a otevření otázek po identitě: „…zůstal cizincem, jeho dobrodružství jej dovedlo k jedinému poznání, že jeho existence člověka je podmíněna v podstatě rodnou půdou, v které zůstal vězet svými kořeny.“73 Novák po přečtení překladu Máraiho raného románu bezpečně odhaluje jeden z důležitých motivů Máraiho díla, který autor rozvinul v dalších, i pozdních textech: dobový motiv odtržení od půdy a motiv odcizení. Rok po Máraiho románu Cizí lidé vydal Evropský literární klub další maďarskou prózu z pařížského prostředí, román Ulice u rybařící kočky Jolán Földesové (A halászó macska uccája, Budapest 1936, česky 1937). Földesové román situovaný do prostředí východoevropských emigrantů žijících na předměstí západoevropského velkoměsta byl v té době skutečným bestsellerem, získal významné ocenění v Londýně a během několika let byl postupně přeložen do třinácti evropských jazyků. Zdá se, že překladatel obou románů Arno Kraus se v obou případech pokusil nalézt takovou knihu, která by byla v českém prostředí dobře čitelná i prodejná. I v případě Máraiho české prvotiny se podařilo přeložit takový román, který tematicky dobře rezonoval s domácím čtenářským očekáváním. K Máraimu se pak překladatel Arno Kraus ostatně ještě vrátil.

2.3.2. Recepce v období protektorátu: Host v Bolzanu, Štěně Osamostatněním Slovenského štátu a vídeňskou arbitráží se bývalá československá maďarská menšina vzdálila od Prahy geograficky o dvě státní hranice. Spolu se ztrátou území i národnostní menšiny zanikly i maďarské noviny vydávané v Čechách. Ve čtyřicátých letech ovšem bylo v češtině vydáno hned několik překladů maďarských prozaiků. Situace na knižním trhu byla vydání překladu z maďarštiny mimořádně nakloněna: Maďarsko bylo německým satelitem, do roku 1944 byla přitom Maďarsku ponechána do jisté míry vnitropolitická a na kulturním poli i skutečná samospráva.74 Až do roku 1944 nebyla maďarská intelektuální elita decimována tak, jako tomu bylo v protektorátu. Dalo se tedy předpokládat, že knihy přeložené z maďarštiny nebude oko cenzora zkoumat pečlivě, na druhé straně je naděje na knihu vyjadřující uvolněný, současný, moderní hlas. Roku 1942 vydal Evropský literární klub román čelného básníka a prozaika hnutí Nyugat Dezső 71

Novák, Bohumil (podepsáno: vk.): Maďar v Paříži. [Referát]. Ranní noviny. 1936, č. 253. S. 4. ( 4. 11.

1936). 72

Viz Marcella Husová: Maďarská literatura v českých překladech 1867-1945, Amicus Revue XI/1-2. S.

21. 73

Novák, Bohumil (podepsáno: vk.): Maďar v Paříži. [Referát] Ranní noviny. 1936, č. 253. S. 4. K tomu více: Petr Rákos: O horthyovském Maďarsku – tentokrát trochu jinak. in: Rákos, Petr. Neúnavná slova. Academia, Praha 2011. S. 317-325. 74

25

Kosztolányiho (1885-1936) Krvavý básník Nero, který byl aktualizovaně čten jako metafora současné doby. V témže roce vydalo nakladatelství Leopold Mazáč román současného sedmihradského spisovatele Árona Tamásiho (1897-1966) Sikulský kralevic a roku 1943 vyšel v překladu Arno Krause román Lajose Zilahyho (1891-1974) Zlatý most. Máraimu vyšly v protektorátu během jediného roku hned dvě prózy a podle dotisku můžeme soudit, že se setkaly s vřelým čtenářským přijetím. Máraiho román Host v Bolzanu (Vendégjáték Bolzanóban, 1940, překlad Arno Kraus, Evropský literární klub 1942) je prozaickým zamyšlením nad otázkami smyslu lidského konání, autor využil historickou postavu Giacomma Casanovy, aby rozehrál psychologickou hru o životní krizi. Próza Štěně je rovněž variantou krizového románu. Obě knihy vyšly ve stejné době i německy (Achtung! Bissiger Hund!, Vorwerk, Darmstadt-Berlin, 1940, a Ein Herr aus Venedig, 1943). Márai byl v této době na vrcholu své popularity, jeho drama Košičtí měšťané (Kassai polgárok) bylo v Budapešti slavnostně uvedeno v Maďarském národním divadle u příležitosti svátku regenta Horthyho a do repertoáru je zařadilo i berlínské Schillerovo divadlo.75

2.3.2.1. Host v Bolzanu Vydání prózy Host v Bolzanu nahrávala proměňující se kulturní atmosféra v protektorátu, příklon ke „klasickým“ tématům a útěk do historie76prosazující se v protektorátní kulturní politice s narůstající intenzitou. Kniha a literatura získala v době protektorátu obnovenou, „až obrozeneckou“ prestiž77 a četné české deníky (Lidové noviny a Právo lidu, od 1. ledna 1939 přejmenované na Národní práci) založily nové literárněkritické rubriky. Knižní recenze z období protektorátu je třeba číst obezřetně s vědomím měnícího se kontextu. Podle vyjádření Františka Červinky měly publikační možnosti vymezené protektorátní situací dvojznačný efekt. Shora usměrňované a cenzurované protektorátní kulturní prostředí vytvářelo mimo jiné iluzi autonomního kulturního života, která sloužila k pacifikaci obyvatelstva, jehož úkolem bylo pracovat pro zájmy okupantů.78 Červinka ovšem poukazuje i na to, že skutečná kulturní elita se snažila využít každé možnosti a za války vznikla díla, která přežila svou dobu. V těchto souřadnicích obstáli za války i čeští překladatelé z maďarštiny, kteří využili příležitosti publikovat i umělecky náročná díla autorů, kteří si nezadali s fašizujícím režimem po stránce lidské ani umělecké. Dvacátého října 1938 byl úředně zastaven veškerý komunistický tisk a do konce roku 1938 následoval zákaz vydávání celé řady dalších periodik (Národní osvobození, Index, Čin, Národní myšlenka, Hlas mladých), postupně byly rušeny i další tiskoviny profilující se jako levicové. I časopis Dělnická osvěta, v němž publikoval recenzi na Máraiho román Host v Bolzanu Václav Běhounek byl v témže roce zastaven, sám Václav Běhounek byl zatčen a uvězněn. Ve výčtu Máraiho recenzentů přesto převažují i v roce 1942 levicově orientovaní publicisté. Přesun referátů z levicových periodik k pravicovým (agrárně konzervativní Venkov vedený Rudolfem Halíkem, literárně orientovaný na ruralistický koncept souzvuku literatury s „rodnou hroudou“ a reprezentovaný literárně činnými publicisty, např. Josefem Knapem a Františkem Křelinou) není pro samotnou recepci Máraiho v Čechách signifikantní, domníváme se, že proměnu recepce neznamená ani fakt, že recenze na Máraiho novely se soustředí na formální aspekt díla. To je spíše důsledek vypjaté situace, cenzury a rušení českých tiskovin roku 1942. 75

Mészáros, Tibor. Márai Sándor. Bibliográfia. S. 573. Takto charakterizuje situaci v protektorátu František Červinka. Viz Červinka, František: Česká kultura a okupace. Torst, Praha 2002. S. 65-83. 77 Med, Jaroslav. Atmosféra literárního života in: Med, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova. Academia, Praha 2010. S. 260. 78 Červinka, František. Česká kultura a okupace. Torst, Praha 2002. S. 109. 76

26

Vzápětí po vydání referovaly o novele Lidové noviny. Recenzent knihu doporučuje především pro vytříbený styl: „[…]skvělý vypravěč […] s hlubokou psychologickou znalostí zachytil […] stinné i dobré stránky dobrodruhovy a podal je vybroušeným slohem a mistrným ovládáním vypravěčského umění.“79 K Máraimu se v recenzi znovu vrátil také Václav Běhounek, který až do roku 1942 působil v četných literárních periodikách, mimo jiné také v revue pro kulturu, osvětu, lidovou výchovu a sociální otázky Dělnická osvěta. I Běhounek oceňuje autorovu spisovatelskou řemeslnou zručnost: „dovedně, barvitě, sugestivně je vylíčeno ovzduší kolem tohoto hazardéra života… hra o lásku je náplní duchaplného a vtipného Máraiova románu, koncipovaného z hlubin citu a v ustavičném napětí děje.“80 Běhounek se navíc věnuje hlavní postavě románu, která podle něj nese poselství příběhu: „Jeho oborem je dobrodružství, nikoli láska. A v tom oboru má obrovské možnosti, dokonale mu rozumí a je v něm mistrem. Z dobrodružství vytvoří klasické dílo, ale prohraje v něm svou jedinou lásku k hraběnce z Parmy.“ Rozsáhlejší recenzi románu pak publikoval Karel Polák (1903-1956), germanista a bohemista angažovaný v sociální demokracii, přispěvatel Kritického měsíčníku, který se soustavně věnoval současné české próze.81 Polákova recenze se nese v duchu dobově typického vyzdvižení národní tradice a vyzdvižení historismu, které v době hledání východisek v protektorátní realitě zároveň podporovalo ideu odporu vůči němectví.82 Recenzent odkazuje na četná vědecká i literární zpracování příběhu „Jakuba“ Casanovy (Paměti, Goethe, Jirásek). Pro důkladnost recenze je příznačné, že autor pro jistotu zdůrazňuje i správné znění spisovatelova jména a příjmení, explicitně uvádí, že křestní jméno je Alexandr, příjmení Márai. Zmiňuje i předchozí Máraiho román Cizí lidé. Po podrobném převyprávění dějové linie Polák shrnuje: „Provedeno je to pásmem scén, v nichž se rozvíjí samomluvou i dialogem složitá filosofie a psychologie lásky, nahrazující jinaký nedostatek rušného děje. Šerm slov je však vyhraněn tak bystře, že se román čte s napětím až do konce. A ten konec také potom přesvědčuje, že autorovi jde konec konců o něco jiného než o pouhou lidskou lásku, třeba z jejích problémů váží i celý svůj světový názor. Je to typická ukázka moderní maďarské prózy.“83

79

Anonym (podepsáno: p): Nový román o Casanovovi. [Referát]. Lidové noviny, L, 1942, č. 127. S. 6. (11. 3. 1942) 80 Běhounek, Václav (podepsáno: b.): Márai Sándor, Host v Bolzanu. [Referát]. Dělnická osvěta. XXVIII, 1942, č. 5 (květen). S. 148. 81 Otruba, Mojmír – Med, Jaroslav. „Karel Polák.“ (Bibliografické heslo.) in: Slovník české literatury po roce 1945. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=544&hl=karel+Pol%C3%A1k+. Poslední aktualizace Kateřina Bláhová, 31. 7. 2006. 82 Med, Jaroslav. Tradice: hodnocení a výzva. in: Med, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova. Academia, Praha 2010. S. 119. 83 Karel Polák (podepsáno: K. P.): Román o Casanovovi. Národní práce. 1942, č. 130. S. 3. (13. 5. 1942).

27

V kontextu článků z kulturní rubriky protektorátních deníků roku 1942, kdy převažují referáty o koncertech vážné hudby, román současného maďarského spisovatele nabízí příležitost psát o formálně zajímavě řešené moderní próze.

2.3.2.2. Štěně Koncem roku 1942 vyšla v češtině další Máraiho kniha, drobná próza z prostředí budínského života střední měšťanské vrstvy Štěně (Csutora, Budapest 1932). Vydání této drobné prózy odpovídalo tendenci zvýšeného vydávání lehčích žánrů v českém prostředí v době protektorátu.84 Kniha se ostatně dočkala i dotisku. Drobná zábavná próza Štěně (Csutora,1932, český překlad Vilém Peřina 1942, dotisk 1943, Praha, Literární umělecký klub) tematizuje a rozvíjí tradici „obrázků“ z měšťanského života, posunuje ji ovšem k esejistickému žánru psanému lehkým žurnalistickým stylem. Máraiho překladatel Vilém Peřina (1891, Borossebes – 1956, Ústí nad Labem) patřil ještě ke generaci českých překladatelů z maďarštiny, která těžila své jazykové znalosti z okolností vyplývajících z prostředí monarchie, jež umožňovalo Čechům profesně se uplatnit i v uherské části habsburského soustátí. Peřina pocházel ze smíšené rodiny, jeho matka byla Rumunka. Narodil se v průmyslovém městečku v podhůří Karpat v průmyslovém městečku Borsossebes/ Sibis (nyní Rumunsko) v župě Arad. V rumunsko-maďarském prostředí dynamicky se rozvíjejících jižních Uher se zřejmě ve škole naučil maďarsky, maturoval ovšem již na českém gymnáziu v Mnichově Hradišti. Vilém Peřina byl českým dramatikem a prozaikem, autorem satirických a situačních komedií, působil v kabaretu Červená sedma. Ve čtyřicátých letech, kdy přeložil i Máraiho román Csutora, byl Peřina ve své nejlepší literární formě, psal vlastní prózy, novely a prozaické legendy, které vydal pod názvem Nebeský posel (1943). Ilja Svatoňová píše, že v nich Peřina navázal na zeyerovskou tradici a v kontextu Peřinovy tvorby je považuje za nejkvalitnější.85 Recenzentka Karla Milotová, která o románu referovala v agrárně konzervativním deníku Venkov, uvádí Máraiho jako „známého maďarského spisovatele“ a odkazuje na jeho předchozí román Host v Bolzanu. Upozorňuje na žánrovou nejednoznačnost knihy a autorův žurnalistický styl: „Především to není román. Ale je to svěže a vtipně udělaná věc […] psané s vkusem literárně vzdělaného novináře […] mohlo by to být několik velmi rozkošných feuilletonů se vším kouzlem tohoto literárního druhu. […] - napsal to vše s novinářskou zběhlostí [… ] s lehkostí kursivkáře […]“86. Máraiho považuje za řemeslně zručného, a přitom vzdělaného spisovatele, jenž dokáže „všude a ve všem najít zdravé jádro“.87 V Lidových novinách referoval o knize Pavel Bojar (Pavel Krejčík, 1919 - 1999) v referátu s názvem Nemilosrdné zrcadlo. Bojarův článek se zcela soustředí na stylový a psychologický rozbor příběhu: „Od lehoučké, žertující a vtipem sršící kauserie o psím mláděti vzpíná se poměrně krátká tato skladba v dílko jadrného, hlubokého zamyšlení nad životem.“88 84

Viz Červinkova charakteristika v kapitole Kultura a obchod in: Červinka, František. Česká kultura a okupace. Torst, Praha 2004. S. 95-101. 85 Svatoňová, Ilja. Vilém Peřina.sl. heslo. Lexikon české literatury 3/II. P-Ř. Academia, Praha 2000. 86 K. Milotová (podepsáno: K. M.): Psí historie. Venkov. 38, 1943, č. 18. S. 6. (23. 1. 1943). 87 Ibidem. 88 Pavel Bojar: Nemilosrdné zrcadlo. Lidové noviny. LI, 1943, r. 51, č. 45. S. 4. (16. 2. 1943)

28

Básník a později překladatel z ruštiny Pavel Bojar byl na podzim roku 1939 zatčen a do roku 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, po roce byl jako mnozí jiní studenti z vězení propuštěn, pracoval v České akademii věd a umění jako úředník. Roku 1943 mu vyšla druhá vlastní básnická sbírka Hoře milovati. Bojar Máraiho text čte jako návod k životu v podmínkách proměny měřítek, tedy v situaci, kdy je lidský život poměřován zákony zvířat. Závěrem přidává Bojar citát z Máraiho knihy jako životní ponaučení, které si z četby odnáší: „milujeme za cenu omylu ze všeho, co jde životem, nikoli to, co je krásné, dobré a ctnostné, nýbrž to, co není ctnost. Hubené naučení čtenáři, ale nemůžeme se mu vyhnout v životě ani v umění“. Dvě recenze soustřeďující se na formální stránku díla nejsou v hodnocení případného dopadu Máraiho knih na čtenáře dostatečně informativním zdrojem. Milotová si v recenzi všímá žurnalistické lehkosti formy a Bojar čte novelu jako zvířecí podobenství.89 V obou recenzích je zcela pominut žánrový obrázek měšťanské idyly, který kniha z roku 1932 podává. O vřelém čtenářském přijetí svědčí dotisk knihy z roku 1943.

89

Téhož roku (1943) například byla znovu vydána Liška Bystrouška Rudolfa Těsnohlídka, jistě ne

náhodou.

29

2.4. Shrnutí Ze skromného materiálu, který se váže k dobové recepci prvních Máraiho překladů do češtiny, lze vyvodit jediný jednoznačný závěr, totiž že se Máraiho román nestal dobovým bestsellerem a nedostalo se mu významného ohlasu ani v prostředí české literární kritiky. Není bez významu, že Máraiho první český překlad vyšel v prestižním nakladatelství, v edici uvádějící soudobou světovou prózu, roli při výběru titulu mohla hrát existence překladů do němčiny a holandštiny. Překladatel mohl přihlédnout i k tématu prózy, v tomto případě byl vybrán text, jehož autobiografický hrdina je stylizován do postavy pařížského flanéra. Podobnou tematickou orientaci, prostředí emigrantů, potvrzuje i další překlad z maďarštiny uvedený Krausem krátce po Máraim (Jolán Földes: Ulice rybařící kočky). Prvnímu překladu Máraiho románu se ovšem kriticky nevěnoval žádný z významnějších literárních časopisů, ohlas se omezil na krátké referáty v kulturních přílohách periodik. Recenzenti jsou sice otevření vůči novému zajímavému textu, ve své realizaci této otevřenosti, tedy vlastním přijetí recenzovaného autora, přesto zůstávají na tradiční platformě fungující na protikladu my-oni. Jejich postoj charakterizují již názvy referátů: Maďar v Paříži, Maďar se dívá na Francii. U prvního překladu knihy neznámého spisovatele tápají v samotném rozlišení jména a příjmení autora. Aniž by se mohli orientovat v tehdejší širší maďarské literární produkci, omezí se na vytknutí „specifik maďarské povahy“. Tematizace a následná konfrontace postavená na národním povahopisu vychází z literární praxe uplatňované v české literatuře od 19. století, kdy tematizace národní reprezentace v rámci jednotlivých národů monarchie byla celkem běžná jak v publicistice, tak v beletrii.90 Kontrastivní pojetí reprezentanta maďarské literatury (zde Márai) postaveného v protiklad k reprezentantu české literatury (zde Čapek) dokládá jisté nacionalizující tendence přítomné i v prostředí české levicové kulturní obce. Recenzenti nezůstali vůči „maďarské mentalitě“ chladnými a svým způsobem přejímají nacionálně laděná klišé o propastném kontrastu českého a maďarského pojetí reality. Z dnešního pohledu, kdy máme k dispozici Máraiho úplné dílo, na jehož základě si můžeme utvořit obrázek o hlavních tendencích jeho tehdejší tvorby, se může jevit jako poněkud překvapivý fakt, že Máraiho v Čechách jako první zaznamenala právě levicová periodika. Máraiho totiž rozhodně nelze zařadit mezi autory levicové orientace. Možným vysvětlením je ztráta zprostředkují platformy, v níž by se dílo autora píšícího v jazyce tak těžko dostupném, jaký je pro českého čtenáře maďarština, realizovalo. Ve svém expresionistickém období publikoval Márai své krátké prózy až na výjimky v maďarštině a nezasáhl tedy do německé expresionistické tvorby vlastním dílem. Zůstal tedy zcela nepovšimnut jak v okruhu brněnské Literární skupiny, tak v katolicky orientovaných překladatelských kruzích (například časopisu Akord nebo autorů Florianova okruhu), k nimž by se svou ranou poetikou zasaženou expresionismem i překladatelským zájmem (Francis Jammes, Georg Trakl) a psychologizujícím vyprávěním blížil. Významným důvodem může být také Krausův překladatelský výběr, který dal přednost lehčím žánrům (Čutora) a kontextu edice, do nějž byl překlad zasazen (Cizí lidé). Máraiho reflexe knihy Zánik západu Osvalda Spenglera zůstala u českých recenzentů jeho próz pominuta zcela. To může být dokladem toho, že Spenglerovy myšlenky v českém prostředí třicátých let skutečně nerezonovaly. Otevřenost levicové kritiky vůči maďarskému autorovi pak může vyplývat i z osobních vazeb, které navázala mladší generace československé maďarské elity s levicovým hnutím 90

Srov. Marta Dršatová: Dva cestopisné fejetony, dva pohledy na svět. in: Bibok, Károly- Ferincz, István - H. Tóth, Imre (eds.): Ötvenéves a szegedi szlavisztika. Szeged 1999, 133-139.

30

českým,91je tedy možné, že tato spolupráce vedla i k zájmu levicově orientovaných literátů o produkci autorů maďarských, zájmu motivovaném myšlenkou internacionalismu. Zatímco maďarská dobová kritika se Máraiho vždy snažila zasadit do kontextu literatur západoevropských (Thomas Mann a mnozí další), čeští recenzenti hledali pro tohoto maďarského autora partnera domácího. Ve dvou případech ze tří je pro srovnání s Máraim navržen Karel Čapek. Oba autoři skutečně vykazují některé podobné rysy, v první řadě žurnalistický nadhled, tíhnutí k reportáži a lehkost stylu. Otázkou ovšem zůstává, na jakou zmínku recenzent Bohumil Novák naráží, když píše, že je Márai „ve své vlasti často srovnáván s naším Čapkem“. Písemnou zmínku o srovnání Máraiho s Čapkem v prostředí budapešťských literárních fór se mi zatím nepodařilo konkretizovat. Je jisté, že Čapek byl do maďarštiny hojně překládán (R.U.R. bylo převedeno do maďarštiny a následně hráno v Maďarsku již roku 1922 a v Bratislavě pak vycházely v překladu Čapkovy romány i divadelní hry), přes četné překlady však Čapek neproniknul do maďarské literatury tak, aby byl skutečně osvojen a jeho dobová maďarská recepce je v mnohém ovlivněna právě chápáním jeho osobnosti, jako reprezentanta mladé republiky. Čapek byl považován za výtečného spisovatele (Nyugat) 92 i za exponenta Hradu (Márai).93 Na druhé straně, v rámci československé maďarské komunity figuroval Márai ve třicátých letech jako výtečný, reprezentativní spisovatel, podobně jako Čapek v rámci literatury české. Márai navíc již v raném románu Cizí lidé pracuje s hrdinou jako reprezentantem občanských i národních hodnot a jako reprezentant maďarského pohledu na svět je českými recenzenty také vnímán. Literatura s tématem cesty došla po první světové válce nového ztvárnění a právě inovativní formy si všímají všichni recenzenti Máraiho próz. Úsilí o moderní výraz je charakteristické pro Máraiho četné prózy a v této souvislosti mohou být podnětné i některé současné interpretace Karla Čapka, které považují za druh cestopisného psaní i dramata a romány, přičemž se tu vyčleňuje přímo skupina děl, která „zpochybňuje samu představu reálného domova, zachycuje internalizované výpravy za sebeobjevením“.94 Například Čapkův zdánlivě málo cestopisný román Hordubal je „pointován nezdařeným pokusem o sebeobjevení a ztrátou domova.“95 Takové čtení konvenuje s intencí Máraiho románu Cizí lidé, jak jej četli již doboví recenzenti. Márai byl v době utváření své občanské identity postaven před vnitřní spor identity regionální a národní, kterou si ztotožnil s identitou jazykovou. Právě jeho románová prvotina Cizí lidé je do značné míry formulací proudu vědomí při vytváření oné nové identity „cizince“. Česká recepce si této formulace všímá (Bohumil Novák), ovšem problematiku identity a odcizení připisuje opět specifičnosti maďarského pohledu na svět (a Čapkovo suverénní „české“ osvojení si cizího prostředí naopak dává do protikladu k maďarskému autorovi). Máraiho existenciální reflexi samoty uprostřed davu tedy recenzenti nepovažují za obecně lidsky platnou, mají ji za reprezentaci maďarského vnímání. 91

Zájem o českou literaturu upozornil na hnutí Sarló například Zdeňka Nejedlého nebo Julia Fučíka. Viz Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 293. 92 Čapek byl spolu s Františkem Langerem osloven redakcí Nyugatu, kde mu vyšel příspěvek k jubilejnímu číslu tohoto významného orgánu maďarské moderní literatury. Čapkův příspěvek „Po stopách dvouhlavé orlice“ vyšel v překladu tehdejšího československého diplomata, slovakisty a hungarologa Antona Straky, spolu s Čapkovou fotografií a autografem. Viz. Čapek, Karel: A kétfejű sas nyomában. (Po stopách dvouhlavé orlice). Nyugat. 1932, č. 9-10. Plný text: http://epa.oszk.hu/00000/00022/00536/16721.htm , posl. kontrola 27. 7. 2012. Vedle Čapka byli osloveni představitelé současné světové literatury jako John Galsworthy, André Gide, Jules Romains, Thomas Mann, Franz Werfel, Sigrid Undsetová a mnozí další. 93 Márai komentoval maďarské vydání Čapkových Hovorů s T.G.M. které vyšlo v témže roce v bratislavském nakladatelství Prager. 94 Srov. Mirna Šoličová: Čapkova próza a drama jako zvláštní druh cestopisného psaní. Česká literatura 59, č. 4. S. 528-546. 95 Tamtéž.

31

Z referátů a recenzí je zřejmé, že prvorepubliková česká hungaristika reprezentovaná československým ugrofinistou Pavolem Bujnákem a mladými překladateli v čele s Arno Krausem nebyla s to zajistit pro českou recepci maďarského autora dostatečné pozadí. Krátká kapitola v Československé vlastivědě, zahrnující vývoj maďarské literatury na Slovensku od jejího počátku, je příliš zatížena teprve tvořícím se konceptem nové menšinové literatury maďarské, charakteristiky současných autorů jsou navíc kusé a povšechné (neobstojí ve srovnání například s přehledem domácí německé literatury od Pavla Eisnera otištěným v témže svazku). V kontextu jiných Bujnákových textů je zřejmé, že v jeho přehledu o maďarské literatuře nešlo o záměr pojednat o této literatuře povrchně, ale výrazným faktorem utvářejícím text zde byla spíše metoda literárního kritika, jenž byl například podle soudu české literární vědkyně Hany Kučerové „nepřesný“ i v soudech o literatuře slovenské, která byla autorovou skutečnou parketou.96 Zjednodušující koncepci literatury nové versus staré uplatňoval Bujnák i jako slovakista i při hodnocení nejnovější produkce slovenské, kdy na mladé slovenské autory klade obdobný požadavek, „nahradit tvorbu starší“.97 Drobný přehledový článek v Literárních novinách od Arna Krause je sice výstižný, ale jako jediný podklad pro bezpečnější orientaci po maďarském písemnictví rovněž nestačí. Referenti proto zdůrazňují užitečnost informací připojených na záložce knihy. Do užšího povědomí české literární obce Márai svými prvními prózami nepronikl, nezařadil se mezi autory, které je třeba číst nebo alespoň znát. Máraiho si nepovšimnul žádný z tehdejších kritických literárních časopisů (Host, Naše doba, Akord, Řád ani Kritický měsíčník). Bohumil Novák, jenž Máraiho recenzoval, byl sice redaktorem Kritického měsíčníku, jeho recenze na Máraiho knihu ovšem vyšla jen v denním tisku. Můžeme konstatovat, že se Márai uvedl v české literatuře spíše jako módní spisovatel žurnalistické lehké ruky neváhající experimentovat s prozaickou formou, a zároveň i jako zajímavý a zručný autor inteligentní oddechové četby uváděné v kontextu románů Jolán Földesové a Ference Körmendiho, které překládal do české literatury Máraiho překladatel Arno Kraus. Z dotisku lze soudit, že Máraiho moderně zpracované prózy na „lehká“ témata (Casanova, kniha o domácím psu) byly v období protektorátu populární. V kontextu zužujících se publikačních možností moderních autorů liberální světonázorové orientace je publikace Máraiho v češtině roku 1942 nakladatelským tahem, uvádějícím na trh módní dílo nijak se zdánlivě nevymykající dobové produkci tématem (historie, zábavná próza), formálně však překračující úzké kontury populární literatury. Moderní románové formy si všimli i recenzenti v kulturních přílohách deníků. Ani jeden recenzentů pak nebere v úvahu Máraiho eventuální příslušnost ke košickému literárnímu poli a možné průniky k literatuře československých autorů, což lze vysvětlit protektorátním pozadím textů otištěných v tisku.

96 97

Kučerová, Hana. Česko-slovenské vztahy ve 20. letech 20. století. Ústí nad Orlicí 2009. S. 117. Tamtéž. S. 115.

32

3. Mimeze jako jeden z faktorů recepce literárního díla V této kapitole se zaměřím na otázku Máraiho soudobé literární recepce v českém prostředí. Recepce, přijetí určitého kulturního díla je často zároveň lakmusovým papírkem pro přirozený mimetismus kulturního chování, který se uplatňuje mezi lidmi a kulturami. Nemyslím zde na platónský pojem mimeze jako formy uměleckého vyjádření, na vlastní literární zpodobení skutečnosti, jak o něm uvažoval Erich Auerbach.98 V této krátké studii pracuji s jevem, který je vymezen přírodovědci jako přejímání cizorodých vnějších znaků, které probíhá pod tlakem boje o přežití; v rámci fungování lidské společnosti pak v této souvislosti mluvíme o mocenských tlacích a faktorech. Etologové poukazují na fakt, že na mimetickém principu působí i zákonitosti módy. Literární recepce je podmíněna mnoha faktory. Zde se omezím na perspektivu nakladatelské strategie při uvedení překladového díla do kontextu jinojazyčné literatury. Nakladatelský zájem o určité tituly určitého autora je obvykle ovlivněn jednak lobbingem ze strany překladatelů a odborníků na určité literární teritorium, váha se ovšem přikládá předpokládané prodejnosti, zájmu o knihu v danou chvíli v daném recepčním poli. Na příkladu pozdního přijetí maďarského spisovatele v českém prostředí bych ráda poukázala na některé komponenty zdánlivě těžko předvídatelné a dramatické cesty díla k čtenáři. Uvědomuji si přitom, že jde o záležitost nikoliv centrální, ale okrajovou, o dílčí poukaz na jednu složku, která působí při paralelním fungování mnoha dalších mechanismů.

3.1. Fenomén Svíce dohořívají Celoevropského čtenářského úspěchu dosáhlo Máraiho dílo až deset let po autorově smrti. Márai se proslavil novelou Svíce dohořívají, která do té doby nebyla nijak zvlášť známa ani ceněna. Tato komorní próza vyvolávající v život topoi, která uvedl do literatury o zaniklé habsburské monarchii například Joseph Roth (prostředí kadetní školy, protiklad centra a periferie, dobové rekvizity)99 pochází z roku 1942 a ve své době byla jednou z mnoha úspěšných próz maďarského prozaika stanoucího ve čtyřicátých letech na vrcholu své popularity. Důsledkem vnějších událostí, především Máraiho poválečné emigrace, tato próza téměř zapadla. Ani překlad této prózy pořízený do němčiny roku 1950 se nesetkal s výraznějším ohlasem.100 Nad nečekaným celoevropským úspěchem novely se podivila i samotná současná hungarologie a na toto téma byla napsána řada analýz.101 Až roku 1998 koupilo práva na toto dílo milánské nakladatelství Adelphi a první stotisícový náklad si vzápětí vyžádal dotisk. Právě tato kniha reprezentovala v novém německém překladu, pořízeném pro mnichovské nakladatelství Piper Verlag, již nežijícího autora na Knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1999, v němž měla maďarská literatura postavení hlavního hosta. Kniha se ocitla na třetím místě v žebříčku oblíbených knih deníku Die Zeit102 98

Auerbach, Erich. Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Mladá fronta. Praha 1998. 99 Fried, István. Világirodalmi megtörténés? (Událost světové literatury?) in: Á. Bernáth, A. Bombitz (eds.): Posztumusz reneszánsz, Tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez, Grimm, Szeged 2005. S. 10. 100 Fazekas, Tiborc. Márai Sándor német nyelvre fordított müveinek fogadtatása 1999 előtt. (Přijetí děl Sándora Máraiho přeložených do německého jazyka) in: Á. Bernáth, A. Bombitz (eds.): Posztumusz reneszánsz, Tanulmányok Márai Sándor német nyelvü utóéletéhez. Grimm, Szeged 2005. S. 24-40. 101 Německý ohlas a cesta k německému úspěchu Máraiho byly zpracovány ve sborníku Á. Bernáth, A. Bombitz (eds.): Posztumusz reneszánsz, Tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez, Grimm, Szeged 2005.(dále Posztumusz reneszánsz) 102 Mazán, Vilmos: A siker komponensei (Komponenty úspěchu) in: Á. Bernáth, A. Bombitz (eds.): Posztumusz reneszánsz, Tanulmányok Márai Sándor német nyelvü utóéletéhez, Grimm, Szeged 2005. S. 57.

33

a jen do roku 2004 se jí prodalo v němčině téměř milión výtisků.103 Marcel Reich-Ranicki přivítal román v oblíbeném televizním pořadu slovy „kdo knihu nečetl, nemá ponětí o literatuře 20. století“104 a další němečtí kritici nadřadili Máraiho nad autory jako Joseph Roth, Bruno Schulz nebo Italo Svevo, kteří podle nich nedosahují Máraiho vysokých literárních kvalit.105 Máraiho označují němečtí kritici za typického a ideálního představitele habsburského mýtu.106 V Londýně byla podle novely inscenována divadelní hra a Miloš Forman oznámil záměr natočit podle novely film.107 Po úspěchu této knihy pak milánské i mnichovské nakladatelství začala postupně vydávat další autorova díla.

3.2. Máraiho poválečná recepce v českém prostředí Čeští hungaristé, zejména Petr Rákos, Máraiho dílo znali. Emigrace a autorův vyhraněný protikomunistický postoj spojený s výslovným zákazem publikace vlastních děl v okupované vlasti sice neumožnily zařadit Máraiho do řady četných kvalitních autorů přeložených do češtiny v rámci kulturní výměny mezi literaturami východního bloku, Márai byl Petrem Rákosem ovšem zařazen do českého Slovníku maďarských spisovatelů, jenž vyšel v odeonské edici roku 1971. Rákos zde připomíná Máraiho básnickou i novinářskou dráhu i jeho osud emigranta. Uvádí Máraiho četné inspirace ve světové literatuře a přehled jeho zásadních děl.108 Novelu Svíce dohořívají Rákos řadí mezi prózy „elegantního, brilantního, propočteného, hutného a někdy aforistického, podle některých až příliš rutinovaného stylu.“109 V Lyrické hlídce,110 v níž Rákos podnikl procházku po Máraiho rozsáhlém díle, je vedle reportáže Košická hlídka a románu Zpověď promyšleně charakterizována jen Máraiho románová tetralogie a Deníky. Rákosův text byl přitom napsán v době, kdy Deníky v Maďarsku ještě ani nevyšly. Po roce 1989 usilovali pražští hungarologové o vydání především Máraiho autobiografické literární konfese Egy polgár vallomásai (1934, Zpověď), jejíž první díl je situován do rakousko-uherského města Kassa-Kaschau-Košice. Márai v něm rozvinul Husserlovu tezi o evropském měšťanství jako posledním nositeli evropského humanismu.111 Zvolil takovou formu fiktivní autobiografie, v níž je vypravěč médiem, skrze něž volně proudí informace z okolního světa, kam se neúnavně vrhá za novou zkušeností a nostalgie po zanikajícím světě má tlumený tón daný prohlubujícím se stoicismem v atmosféře nachylující se války.112 Významné pražské nakladatelství Academia se k vydání knihy padesát let staré, jejímž autorem byl neznámý maďarský spisovatel, ovšem neodhodlalo. Změna nastala až na základě referencí z frankfurtského veletrhu o obchodních úspěších italského a německého nakladatele. Ve shodě se strategií milánského a mnichovského nakladatelství se tedy i české nakladatelství rozhodlo k vydání téže novely a po čtenářském úspěchu českého překladu románu Svíce dohořívají (1999, přeložila Anna Valentová) následovalo v závěsu za nakladatelskou politikou německou ve stejném pořadí české vydání další autorovy beletrie 103

Tamtéž. S. 59. Tamtéž. S. 59. 105 Lajos, Pintér: Márai Sándor német újrafelfedezése. in: Posztumusz reneszánsz. S. 53. 106 Tamtéž. S. 47. 107 Tuto senzační informaci potvrdila na soukromý dotaz i Formanova manželka Martina:„již byl scénář, herci, lokace, ale pak došlo k problémům s producentem a k natočení nikdy nedošlo.“ 108 Rákos, Petr (ed.) Slovník spisovatelů. Maďarsko. Odeon. Praha 1971. S. 230-231. 109 Tamtéž. S. 230. 110 Lyrická hlídka in: Rákos, Petr. Neúnavná slova. Academia, Praha 2011. S. 252-265; poprvé vydáno v maďarštině jako pozdrav pražského filologa autorovi k 70. narozeninám: Lírai örjárat. Márai Sándor hetvenéves, Irodalmi Szemle 1970/6. S.. 541-548. 111 Gál, Evžen. Odysseův opožděný návrat. in: Márai, Sándor Zpověď. Academia. Praha 2003. S. 411. 112 Tamtéž. S. 411. 104

34

(prózy Odkaz Eszter, Judit, nový překlad novely Csutora). Teprve poté přikročilo nakladatelství k vydání esejistického románu Zpověď, deníkových forem (Země, země!) a zcela nakonec k výběru z Deníků, jichž si kritika cení nejvíce.113 Za překlad románu Zpověď pak získala překladatelka Dana Gálová v roce 2003 cenu Josefa Jungmanna. Dobový recenzentský ohlas na Máraiho texty byl mimořádný, Máraiho knihy recenzovalo široké spektrum literárních kritiků, z nichž jen zlomek byli hungarologové, kteří mají recenzování překladů z maďarštiny takřka v popisu práce. Recenze v literárních periodikách (Literární noviny, Host, Souvislosti, Revolver revue, A2), v denících (Lidové noviny, Právo, Haló noviny, Plzeňský deník) a dalších periodikách (Listy, Týden, Reflex) svědčí o přijetí zcela výjimečném, jakého se nedostalo ani maďarskému držiteli Nobelovy ceny za literaturu Imremu Kertészovi. Podle četnosti recenzí i rozmanitosti jejich autorů (Josef Moník, Dušan Šimko, Jiří Zizler, Jovanka Šotolová, Jiří Peňáz, Milena M. Marešová, Jan Heller, Tamás Berkes, Tereza Brdečková, Rita Kindlerová ad.) můžeme konstatovat, že podobně jako v Itálii a v Německu, i v Česku byl Márai znovu objeven a přivítán. České recenze zdůrazňovaly Máraiho košický původ, dále dobrodružnost celoživotní dráhy, rozhled, sečtělost a nadhled tohoto dosud neznámého autora, který svými texty nabízí netradiční pohled na události 20. století.114 Jediná z recenzí navázala i na tradiční nacionální středoevropské tradice nevraživosti a soupeření národů perifrází výroku ze slavného románu Jaroslava Haška ve svém názvu: „Může Sándor Márai za to, že je Maďar?“115 Kritika Karla Halouna ovšem nemíří na spisovatele, ale na typografické zpracování českých vydání Máraiho knih v nakladatelství Academia. K paradoxům maďarsko- českého kulturního transferu patří skutečnost, že (aniž to recenzent zmiňuje) obálky Máraiho knih vydaných v nakladatelství Academia kopírují Máraiho současná maďarská vydání v nakladatelství Helikon. Odpovědí na Halounovu rétorickou otázku by tedy bylo, že současná česká vydání maďarského autora trestají stejně, jako ta domácí, maďarská vydání Máraiho jsou totiž po grafické stránce stejně kýčovitá, jako ta česká. Většina z recenzentů se omezila na pochvalné, blíže nespecifikované výroky o autorově excelentním stylu, do rozboru překladu a jeho možném podílu na autorově posmrtném úspěchu se nikdo z recenzentů nepustil. Máraim zdůrazňované téma měšťanství zaujalo ojediněle (Petr Zídek, Kateřina Horváthová). 116 Téma měšťanského způsobu života a dilemat z něj plynoucích pak naplno zaznělo v programu pražského divadla Rokoko, které inscenovalo Máraiho drama Dobrodružství. Drama se hraje v pražském divadle již třetí sezónu (premiéra 24.4. 2010). I zde je možno hovořit o znovuobjevení. Překlad dramatu byl již od počátku 90. let k dispozici v databázi nakladatelství Dilia, a divadlo se jej chopilo až v souvislosti s Máraiho úspěchem u čtenářů. O stavu současné maďarské literatury v překladech do češtiny referovala před šesti lety pražská hungaristka Simona Kolmanová ve stručném přehledu o vydávání maďarské literatury v českém jazyce od počátků do současnosti. Upozorňuje na fakt, že dlouholetá situace, kdy se Češi zajímali o maďarskou literaturu méně než Maďaři o českou, se v posledních letech mění. Jako silný impuls uvádí vedle udělení Nobelovy ceny Imremu Kertészovi právě stoupající oblibu děl Sándora Máraiho. I Kolmanová konstatuje vliv německé nakladatelské politiky na nakladatele české:

113

Máraiho Deníky ovšem vyšly v češtině neúplné, v dvousvazkovém výboru. Moník, Josef: Všechny postavy jsou smyšlené. Literární noviny. 15, č. 2. S. 8 115 Karel Haloun: Může Sándor Márai za to, že je Maďar? Revolver Revue 2005, č. 60. S. 280-282. 116 Petr Zídek. Zpověď měšťana. Lidové noviny Roč. 17, č. 38 (20040214). S. 16. Kateřina Horváthová: Obraz měšťanského zániku. A2. Roč. 4, č. 22 (20080528). S. 31. 114

35

„Zjednodušeně lze říci, že cesta maďarských autorů do Čech vede přes Německo. Maďarská současná literatura je v německém prostředí velmi oblíbena a ceněna – o tento úspěch a věhlas se často opírají česká nakladatelství při výběru a vydávání překladů.“117

3.3. Světový úspěch a jeho nevyjasněné příčiny Jednou z charakteristik středoevropské literatury je její provázanost s historickými okolnostmi diktovanými politikou.118 Platí to i naopak a jednu z ilustrací tohoto jevu nalezneme i v novodobé recepci Sándora Máraiho. Když například současný maďarský premiér Viktor Orbán představoval 19. ledna 2011 ve Štrasburku priority maďarského předsednictví své země Evropské unii, předseda liberální frakce evropského parlamentu Guy Verhofstadt uvedl svůj kritický diskusní příspěvek odkazem na krásnou literaturu: “Kdyby dnes žil můj oblíbený spisovatel Sándor Márai, košický rodák a maďarský novinář, nikdy by se nestal spisovatelem. Zabránil by mu v tom totiž jak nynější maďarský mediální zákon, tak slovenský jazykový zákon.”119 Tento politikův výrok, jakkoliv svědčí o politikově neznalosti fungování literatury vůbec, je dokladem nesporného faktu, že se Sándoru Máraimu skutečně podařilo proniknout jako reprezentantu středoevropské literatury do povědomí západoevropských čtenářů. Výrok politika mimovolně ale také otevírá otázku po charakteristice středoevropského literárního pole, otázku, za jakých podmínek se rodí fenomén východoevropského či středoevropského spisovatele. V souvislosti s Máraiho náhlou popularitou v západní Evropě podnikli maďarští literární komparatisté výzkum, který měl odhalit důvody Máraiho strmé posmrtné kariéry. Na základě průzkumu recenzí a dalších mediálních ohlasů na Máraiho bestseller zjišťovali, čím Márai západoevropské (především německé) publikum zaujal. Podle tohoto výzkumu italští recenzenti poukazovali na fakt, že se Máraiho novela Svíce dohořívají v severoitalském prostředí uplatnila díky „šlechtickému patosu Rakouskouherské monarchie“ a také německá recepce reagovala na habsburský mýtus, jemuž tato novela dala zaznít. Znovunalezení světa podunajské monarchie pak bylo recenzenty v Německu dokonce aktualizováno jako symbol znovu sjednocované Evropy.120 Jiné německé interpretace aktualizovaly text zdůrazněním jeho rezonance se současným čtenářem, jenž ve své atomizovanosti a pocitu zrelativnění své existence touží číst o ztracených hodnotách a vztazích. Feministické recenze pak dokonce poukázaly na to, že novela reflektuje změnu pozice ženy v intimním vztahu a napětí mezi starým pojetím ženy-matky a moderním pojetím ženy jako osamostatněné bytosti.121 Zdá se tedy, že německého a italského čtenáře zaujala především tematizovaná staromódnost, která souzněla s recenzenty a čtenáři pociťovanou nostalgií po ztracených časech, kterou hledají v jedné z větví literatury označované za středoevropskou. 117

Kolmanová, Simona. Maďarská literatura v Čechách 1990-2005. in: Český překlad II (1945-2004). Ústav translatologie UK v Praze, FF. Praha 2005. Sborník příspěvků z kolokvia. S. 299. 118 Viz Pospíšil, Ivo. Komparatistika, střední Evropa, areálové studium a jejich výhledy. in: Comparative Cultural Studies in: Central Europe. Brno 2004. S. 3. 119 http://www.eu2011.hu/news/ep-debate-orban-ready-battle posl. kontr. 30.7. 2012. 120 Mazán, Vilmos:„A siker komponensei” (Komponenty úspěchu) in: Bombitz, Attila-Bernáth, Árpád (eds.): Posztumusz reneszánsz, tanulmányok Márai Sándor német nyelvü utóéletéhez. (Postumní renesance, studie o německojazyčném posmrtném životě Sándora Máraiho). Grimm. Szeged 2005. S. 60. 121 Tamtéž. S. 61.

36

Německá recepce hledá Máraimu také protějšky ve světové literatuře, a to často poněkud překvapivé: v souvislosti s Máraim uvádějíí němečtí recenzenti jména jako Joseph Roth, Robert Musil, Arthur Schnitzler, Thomas Mann, dále Tomasi de Lampedusa, Eduard Graf Keyserling, James Salter, Vladimir Nabokov a Katherine Mansfield.122 Německá kritika došla k domněnce, že Máraiho novela se dočkala mimořádného úspěchu u čtenářů tím, jak na malé ploše koncentruje celou jednu epochu.123 Západoevropský úspěch novely Svíce dohořívají byl tedy i výzvou pro domácí reinterpretaci významu tohoto spisovatele. István Fried například upozornil na četné inspirační zdroje této Máraiho novely (Zmatky chovance Törlesse Roberta Musila, Kreutzerova sonáta L.N. Tolstoje, Doktor Faustus Thomase Manna), kterými Márai již předem zasadil své texty do proudu západoevropského diskursu.124 Fried ovšem zvažoval další faktory, například posuny v německém literárním kánonu, změnu v recepci habsburského mýtu u německého čtenáře. Fried píše, že v padesátých letech nedokázali svou polykulturností zapůsobit na německého čtenáře ani takoví autoři, jako Miroslav Krleža nebo Ivo Andrič (a to i přesto, že získal Nobelovu cenu).125 Až posun ve čtenářském vnímání činí z Máraiho textů starých šedesát let náhle texty „současnější“, než tomu bylo v kontextu prvního překladu v padesátých letech.126 Fried rovněž uvažuje nad rozdílem mezi recepcí jednotlivého díla u domácího a cizího čtenáře. Za předpokladu, že kritický domácí čtenář má před sebou Máraiho knihu, kterou čte v kontextu dalších Máraiho próz, musí dospět k jiným závěrům. Například ve srovnání s Máraiho prózami Host v Bolzanu a Szindbád hazamegy (Sindibád se vrací) je novela Svíce dohořívají ve zpracování tématu „posledního setkání“ nejméně vydařená, hlavní postavy jsou v dialozích strnulé.127 Pro německého čtenáře či kritika je výčet zařízení jídelny signálem k zařazení novely do řady próz evokujících habsburský mýtus, zatímco maďarský kritický čtenář vnímá stejný výčet jako prostředek narace typický pro Máraiho, pracujícího se vzpomínkou postav v jisté vypravěčské distanci.128 Márai se v této novele více než v jiných svých prózách přiblížil dobovému průměrnému maďarskému čtenáři, který počítal s obecně vládnoucím stylem neokonzervativismu a neobiedermeieru, tématem návratu do zlatých dobrých časů starého světa.129 Vůči této produkci se moderní maďarská literární historie a kritika vymezovala již od třicátých let a toto vymezení pak v jiných ideologických náhledech přetrvalo až do konce století. Úspěch Máraiho novely v Itálii a v Německu tedy znejistil maďarskou kritiku v tom, nakolik je její vlastní hodnocení a hierarchie adekvátní západním měřítkům (maďarská literární historie si cení více autorových Deníků, autobiografického románu Zpověď a Máraiho generačního románového cyklu, v němž se autor snažil postihnout vzestup a pád měšťanské třídy). Maďarská literatura má totiž i jiné, v dosavadní vlastní hierarchii významnější „obrazy monarchie“ z pera maďarských klasiků. Na to upozornil v literárně historickém rozboru literární komparatista Mihály Szegedy-Maszák. Postavil proti sobě tři romány. Román 122

Tamtéž. S. 61-62. Tamtéž. S. 63. 124 Fried, István: A siker valóban félreértés? (Je úspěch skutečně nedorozuměním?) in: Bombitz AttilaBernáth Árpád (eds.) Miért olvassák a németek a magyarokat? Befogadás és müfordítás. Grimm, Szeged 2004. S. 43-44. 125 Fried, István: A siker valóban félreértés? (Je úspěch skutečně nedorozuměním?) in: Bombitz, AttilaBernáth Árpád (eds.). Miért olvassák a németek a magyarokat? Befogadás és müfordítás. (Proč čtou Němci Maďary? Recepce a umělecký překlad.). Grimm, Szeged 2004. S. 41. 126 Tamtéž. S. 41. 127 Fried, István: „Világirodalmi megtörténés?“ (Uskutečnění světové literatury?) in: Bombitz, AttilaBernáth, Árpád (eds.): Posztumusz reneszánsz, tanulmányok Márai Sándor német nyelvü utóéletéhez. (Postumní renesance, studie o německojazyčném posmrtném životě Sándora Máraiho). Szeged: Grimm, 2005. S. 11. 128 Tamtéž. S. 11. 129 Szerb, Antal. Magyar Irodalom Történet. Magvető. Budapest. Bez data vydání. Reprint 2. vydání z roku 1935. S. 496-497. 123

37

Pacsirta (1924, Skřivánek, česky pod názvem Pavučina, 1961) nyugatovce Dezsőa Kosztolányiho (1885-1936) odehrávající se v maloměstském prostředí monarchie, v městečku mnohými detaily připomínajícím básníkovu rodnou Subotici. Kosztolányi vytváří časoprostor, v němž je starý svět zobrazen i ve své trapnosti, nehybnosti a omezenosti a tyto charakteristiky lze podle Szegedy Maszáka vztáhnout u Kosztolányiho obecně na kriticky pojaté vylíčení maloměstského prostředí, které generovala monarchie se svým odlidštěným byrokratickým aparátem. Jiný přístup k zaniklému světu monarchie zvolil Gyula Krúdy (1878-1933) v románu Boldogult úrfikoromban (1932, V blaženém věku, kdy jsem byl panským synkem), kde líčí monarchii jako „formu existence, jež se v dnešních časech vidí již málo“.130 Krúdyho zemitý humor a osobitost vyprávění modelují zaniklý svět monarchie v idealizovaném, dobráckém světle. Máraiho román Svíce dohořívají pak klasifikuje Szegedy Maszák jako variaci na příkladný román. Maszák v komparaci trojího zobrazení monarchie v meziválečné maďarské literatuře dospívá k závěru, že prózy Pavučina a V době, kdy jsem byl panským synkem patří mezi nejlepší výkony maďarské prózy. Máraiho román pak je podle Szegedyho-Maszáka významný tím, že dosáhl úspěchu v cizině. Pavučina a V době, kdy jsem byl panským synkem vyžadují od čtenáře domýšlení souvislostí, které jsou obtížně představitelné pro čtenáře neorientujícího se ve středoevropských reáliích. Máraiho Svíce dohořívají oproti tomu udávají pouze ty údaje o Rakousko-Uhersku, které jsou nezbytné k porozumění textu, a od čtenáře se tedy neočekává, že by měl další faktické znalosti o místě a době, do níž je děj situován. Jakkoliv je Máraiho text dodnes předmětem sporů o jeho místo v kánonu maďarské literatury první poloviny dvacátého století, úspěch novely, založený na schematizaci rakousko-uherského tématu, znamenal ohromné povzbuzení pro maďarskou literaturu, která je tradičně skeptická k možnosti vůbec kdy proniknout do západoevropského literárního koiné.131

130

Szegedy-Maszák, Mihály. „A kettős Monarchia emléke a magyar irodalomban. 1924. Megjelenik Kosztolányi Dezső Pacsirta című regénye.“ (Dvojí vzpomínka na monarchii v maďarské literatuře. 1924. Dezső Kosztolányi vydává román Pavučina.) In Szegedy-Maszák Mihály (ed.) A magyar irodalom története I-III. (Dějiny maďarské literatury I-III.). Gondolat, Budapest 2007. http://www.villanyspenot.hu/?p=szoveg&n=12294. Posl. kontr. 17.8. 2012. 131 Fried, István: „Világirodalmi megtörténés?“ (Uskutečnění světové literatury?) in: Bombitz, AttilaBernáth, Árpád (eds.): Posztumusz reneszánsz, tanulmányok Márai Sándor német nyelvü utóéletéhez. (Postumní renesance, studie o německojazyčném posmrtném životě Sándora Máraiho). Szeged: Grimm, 2005. S. 16.

38

3.4. Shrnutí Na příkladu recepce díla maďarského autora v českém prostředí v proměnách času lze doložit, že otázka samotného vydání i možnosti prosazení uměleckého díla je významnou měrou omezena vnějšími faktory. Ve třicátých letech vyšel český překlad Máraiho vzápětí po německém, ohlas na knihu byl ovšem poměrně skromný. V období protektorátu byly Máraiho knihy vydávány téměř souběžně s překlady do němčiny a dobové recenze zařazují autora mezi náročnější spisovatele historické a psychologické četby, vyznačujícího se lehkým žurnalistickým rukopisem. V dalších desetiletích byla dostupnost Máraiho textů limitována historicko-politickými koordinátami: exilový autor, jenž nebyl publikován v rodné zemi, nebyl dostupný ani v ostatních literaturách východního bloku. Po roce 1989, kdy by autor košického původu mohl být vydán znovu i v Praze, sehrál v jeho prosazení významnou roli až knižní marketing, sledující úspěšnost knih na velkém německém trhu. Kvalita autora je sice podmínkou pro vydání celoživotního díla, jak se tomu stalo v tomto případě, u překladového autora hraje ale významnou roli i reklama, která je postavena na mimezi: funguje na základě jediného vnějšího znaku a opakování osvědčených schémat. V tomto případě byl nosným impulzem pro Máraiho comeback obnovený kult monarchie v severní Itálii. Úspěch milánského nakladatelství podnítil mnichovskou firmu k vydání téže knihy a pro totéž se následně rozhodlo i nakladatelství pražské. Máraiho český comeback se odehrál ve znamení renesance středoevropského tématu. Pro odlišné chápání středoevropanství by mělo být i Máraiho české přijetí jiné, než přijetí německé, o maďarském nemluvě. V západoevropské literatuře středoevropský prostor splývá s prostorem východoevropským.132 Takovéto chápání středoevropanství zaznělo i v Evropském parlamentu v citovaném projevu liberálního nizozemského poslance. V českém prostředí byla táž kniha vnímána poněkud komplikovaněji. Miloš Zelenka shrnuje, že „v českém kontextu debaty o středoevropanství vyplývaly z úvahy nad smyslem českých dějin, z reflexí o politické a kulturní orientaci malého národa nacházejícího se v středové pozici mezi dvěma velmocemi, přičemž se zdůrazňovalo, že český mýtický „střed“ je zároveň kulturně o mnoho více svázán se západoevropským kulturním okruhem než s východní, rusko-byzantskou sférou.“133 K problematice středoevropského centrismu pak Ivo Pospíšil v podobném duchu konstatuje, že pro české prostředí je charakteristické pojetí středoevropanství jako problematiky česko-německé: „V českém prostředí byla složitost středoevropského centrismu v důsledku historicko-geografických determinant zjednodušována na problematiku česko-německého poměru.“134 Zelenka dále uvádí, že na rozdíl od konstruktu Milana Kundery formulovaného v polovině 80. let v Paříži, v diskusích 90. let se daleko více prosadila koncepce Václava Havla, jenž „za základní znaky středoevropského psychického substrátu v společné kulturní paměti uvádí skepsi, smysl pro ironii a sebeironii, k němuž patří i černý humor, a zejména žánrové propojení komických a tragických poloh v svérázný celek.“135 Máraiho psychologizující novela odehrávající se během jediné noci v hlubokých lesích Karpat při svitu těžkých svícnů a uvádějící na scénu dva starce a jejich životní příběh poznamenaný tragickou láskou a zradou takovýto sebeironický tón zcela postrádá. Novela Svíce dohořívají byla v českém prostředí vnímána daleko spíše jako próza psychologická, patos dvou monologů zaujal českého čtenáře spíše svou exotičností a nebyl primárně vnímán v kontextu domácí literární tradice středoevropské. 132

Zelenka, Miloš. Koncepce střední Evropy v slovansko-maďarských souvislostech. Slavica Litteraria X 14/2011/1. S. 88. 133 Tamtéž. S. 89. 134 Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. S. 16. 135 Zelenka, Miloš. Koncepce střední Evropy v slovansko-maďarských souvislostech. Slavica Litteraria X 14/2011/1. S. 93.

39

Témata, jež bestseller Svíce dohořívají otevřel v Itálii a v Německu, tedy nebyla v Čechách primárně reflektována, české recenze se víceméně shodly na pochvale vytříbeného stylu překladu, upozornily na košickou příslušnost autora a dobrodružný průběh jeho života. Čtenářsky úspěšné, umělecky méně náročné dílo otevřelo pak ovšem cestu k překladům a vydáním autorových obsáhlých esejistických próz, které již žánrově i tematicky do česky chápaného středoevropského diskursu zapadly (esej, deník, druhá světová válka, studená válka, emigrace). Zahraniční úspěch malé novely ze čtyřicátých let dokonce vedl k diskusím o dosavadním hodnocení autorových děl i v novodobé maďarské kanonizaci tohoto autora. Márai sám sebe ve své době samozřejmě nevymezoval jako spisovatele středoevropského, tento pojem nebyl v literární historii v té době ještě ani zdomácněn. Jeho prózy jsou vnímány jako typicky středoevropské až pozdějšími generacemi. Máraiho koncepce přitom skutečně koresponduje s takovou koncepcí střední Evropy, jak byla později chápána v prostředí maďarské literární vědy. Prostorově ztotožňuje střední Evropu s prostorem historických Uher a tento prostor vnímá především axiologicky. „Středoevropanství se tu stává elitním civilizačním postojem, který západoevropskou optikou pohlíží na vývojově „opožděný“ Balkán a Rusko. Evropa, tedy i její střední část, se profiluje jako soubor historicky vzniklých idejí většinou souvisejících s tradicí latinského křesťanství.“136 Hodnotové vymezení Máraiho charakterů jako posledních nositelů zanikající kultury působí sice tezovitě, koresponduje ovšem s očekáváním čtenáře pohybujícího se v koordinátách takto chápané středoevropské literatury.137 Idealizace vzdálené minulosti patří ke klasickým literárním toposům. Sentiment a nostalgie je pak vyjádřením nespokojenosti se současným stavem, nostalgie po Rakousko-Uhersku je tedy především vyjádřením věčné nostalgie po „starých zašlých časech“. Zatímco pro Čechy bylo období mezi dvěma válkami obdobím optimismu a nadějí do budoucna, považovali se ostatně za vítěze první světové války, nesmírně složitá situace v Maďarsku nedávala k optimismu příliš příležitostí. RakouskoUhersko se tak jevilo z perspektivy stále se zhoršující situace jako ztracený ideál. Úspěch Máraiho knihy je tedy úzce spojen s popularitou, či alespoň pozitivním hodnocením habsburské monarchie. V tomto kontextu je významné, že i současná česká recepce „starého“ Rakouska koresponduje s pociťováním destability současného člověka v globalizujícím se světě. V návaznosti na zjednodušující vnímání západoevropské pak je dokonce pokládána paralela mezi mnohonárodnostní monarchií a „multikulturní“ Evropskou Unií. Monarchie jako metafora bezpečí a stability vnímaná v Maďarsku ve čtyřicátých letech tak paradoxně nabývá na aktuálnosti ve změněných podmínkách i v Čechách, kde je představa o středoevropské literatuře jiná, ba kde je středoevropanství definováno nejen v kontrastu 136

Tamtéž, S. 91. A Pacsirta s a Boldogult úrfikoromban a magyar nyelvű elbeszélő próza kiváló teljesítményei közé tartozik. Noha Kosztolányi regénye is talált olyan értő olvasókra, akik csak fordításban ismerhették meg, Márai műve nagyobb sikert akarott külföldön. A Pacsirta s a Boldogult úrfikoromban olyan vonatkozásokat is tartalmaz, amelyek a Közép-Európától távol élő olvasók számára nehezen megközelíthetőek. A gyertyák csonkig égnek azért is alakítható át könnyebben idegen nyelvű szöveggé, mert az Osztrák-Magyar Monarchia nevű egykor létezett államalakulatról csak annyit közöl, amennyinek megértéséhez nem igazán szükségesek bővebb történeti ismeretek. Bizonyosra vehető, hogy a Le braci, a Die Glut s az Embers népszerűsége elválaszthatatlan a Habsburg Monarchiának a jelenkorban meglehetősen elterjedt kedvező megítélésétől . In: Szegedy Maszák, Mihály. A kettös Monarchia emléke a magyar irodalomban. 1924. Megjelenik Kosztolányi Dezső Pacsirta című regénye. (Dvojí vzpomínka na monarchii v maďarské literatuře. 1924. Dezső Kosztolányi vydává román Pavučina.) in: Szegedy-Maszák Mihály (ed.) A magyar irodalom története I-III. (Dějiny maďarské literatury IIII.), Gondolat, Budapest, 2007. http://www.villanyspenot.hu/?p=szoveg&n=12294. Posl. kontr. 17.8. 2012 137

40

k němectví, ale také v kontrastu k jihu a východu. Pokud by v českém prostředí došlo k jisté kanonizaci Máraiho novely Svíce dohořívají jako textu typicky středoevropského (nejspíše by se to mohlo stát pod vlivem západoevropské komparatistiky), svědčilo by to o dalším posunu domácího centra tohoto „přesýpavého“138 tvaru, jak je pojem „středoevropská literatura“ znovu a znovu definovaný i v českém literárně historickém prostředí. Jak uvedl Pospíšil, tento pojem sám „se tedy skládá z toho, co jako celek neguje, proti čemu vytváří svá centra. Definuje se strukturně posouváním důrazu na jednotlivé komponenty celku: tu postaví do svého popředí element slovanský proti sílícímu pangermanismu, tu se dovolá svého středoevropanství, němectví, pražského němectví a židovství proti sílícímu tlaku slovanského východu, ukazuje, že je sice také slovanský, ale současně nikoli jen slovanský, a když je i slovanský, tedy západoslovanský. Toto přesouvání, neustálé vnitřní přestavování fenoménu středoevropanství je jeho dezintegrujícím, slabým místem. Tato labilita, která působí rozkladně, je však současně jeho stabilitou: to, co není pevné a pevně stanovené, co nemá pevného tvaru teritoriálního, etnického, ideologického, co je pohyblivé a vágní, lze také těžko a zcela beze stopy zničit.“139 Tato Pospíšilova definice středoevropské literatury a jejích centrismů je pak do jisté míry i odpovědí na rétorickou otázku Mihálye Szegedyho-Maszáka po úspěšnosti Máraiho novely Svíce dohořívají v kontrastu k novelám Kosztolányiho a Krúdyho.

138 139

Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. S. 17. Tamtéž. S. 16.

41

4. Sándor Márai jako československý, nebo středoevropský autor? Problematika středoevropské literární historie a předmětu jejího bádání se zdá být vymezitelná celkem snadno. Středoevropskou literaturu lze vymezit jednak na základě kritérií areálových (konkrétní hranice střední Evropy sice nikdy ustaveny nebyly, jednotlivé koncepty si ale podle vlastních kritérií areál většinou stanoví), dále podle kritérií tematických (takto je koncipován ambiciózní projekt Cornise-Popeho a Neubauera) a neméně často na základě kritérií axiologických. Přesto se o metodologii i předmětu zkoumání středoevropské literatury vedou diskuse. Ivo Pospíšil zvažuje pojem středoevropské estetiky jako literárněvědné metodologie, která je v mnohém blízká recepční estetice a která má styčné body se slavistikou, na jejímž poli proběhly četné dílčí studie a byly již navrženy i metodologické koncepce. Pospíšil v mnohém navazuje na domácí brněnskou tradici slavistickou a komparatistickou Franka Wollmana, odvolává se ale i na studie Františka Kautmana, který své slavistické výzkumy rozšířil směrem k výzkumu dějin středoevropského myšlení, do něhož zahrnul jak podněty klasické ruské literatury a filozofie, tak podněty vycházející z literatury pražské a židovské.140 Pospíšil ve svých úvahách o možnostech středoevropské komparatistiky zvažuje takové cesty, které by české komparatistice otevřely cestu k dialogu s diskursy sousedními, především slovenským, ale také maďarským. V těchto projektech vychází vstříc podobným projektům vytvořeným v Maďarsku. Slovakista István Käfer se ve svých slovensko-maďarských komparatistických studiích dopracoval k formulaci nezbytnosti zkoumání tohoto prostoru v kontextu několika paralelních diskursů, které by bylo třeba nejen podchytit bibliograficky,141 ale především pojmově sladit. Käfer hovoří o česko-slovenskomaďarském trojúhelníku, jehož společným průnikem je literatura tvořená v různých jazykových variantách ovšem ve společném kontextu. Käfer je též zakladatelem bohemistiky na Katolické univerzitě Pétera Pázmánye – jako oboru, bez nějž se v Maďarsku neobejde slovakistika. Jednou z cest k vytvoření společné pojmové platformy je ambiciózní projekt Dionýza Ďurišina, který byl metodologicky přijat i maďarskou literární komparatistikou. V Ďurišinově duchu Pospíšil svůj zájem neomezuje na středoevropský areál a buduje na těch tradicích slavistických, které se otevírají i neslovanským literaturám, jako je například areál balkánský.142 Otázky vzájemné recepce tvoří tradičně stěžejní texty i ve sbornících věnovaných česko-maďarské komparatistice.143 Pospíšilem budovaná areálová slavistika je vysokým patrem, které nabízí pro slavistickou a středoevropskou recepční estetiku mnohé podněty. Samotné literární texty ale již ze své povahy literárním školám většinou unikají. Jak je uvedeno výše, „středoevropská literatura“ je především pojem, který podléhá neustálým redefinicím. Česká literárněhistorická škola strukturalistického ražení přitom hledá takové definice, které by tuto literaturu vymezily na základě výlučně literárních, nikoliv tedy historických, politických, sociologických či areálových kritérií. Otázkou zůstává, zda takovýto pokus nejde proti podstatě této literatury samé. K jasnému vymezení nepřispívá již fakt, že texty o středoevropské literatuře jsou zároveň její součástí, neboť zásadní výpovědi o povaze této literatury pronáší samotní literární autoři, kteří vyprávějí nejen o ní, ale sami jsou 140

Pospíšil, Ivo. Středoevropská literatura a počátky poststrukturalistické fáze literární vědy. in: Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. Brno 2006. 141 Käfer je autorem obsáhlé bibliografie českých a slovenských tisků nacházejících se v Maďarsku, Viz: Käfer, István. A szlovák és a cseh irodalom magyar bibliográfiája a kezdetektöl 1970-ig. (Maďarská bibliografie slovenské a české literatury od počátků do roku 1970). 142 Pospíšil, Ivo. Hodnoty a rovnost v literatuře. in: Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. Brno 2006. 143 Viz Berkes, Tamás (ed.) Bohemia et Hungaria. Tanulmányok a cseh-magyar irodalmi kapcsolatok köréböl. Osiris. Budapest 1998.Kovács, Endre (ed.) Maďaři a my. Z dějin maďarsko-československých vztahů. SNPL, Praha 1956.

42

i jejími tvůrci (Musil, Kundera, Esterházy, Stasiuk ...). Pokusy o úzce literární vymezení středoevropské literatury tedy vedou spíše ke konstatování, že „Střední Evropu nelze konceptualizovat, nelze ji ani definovat, natož vymezit zeměpisně, lze ji pouze odvyprávět“.144 Stěžejní česká antologie textů k dějinám vývoje pojmu střední Evropa pracuje s charakteristikami jako „Mischung politiky a kultury“, „stav sémantického zmatku“ a zařazuje do kapitoly věnované středoevropské kultuře žánry velmi různorodé, pojem středoevropská kultura je pak demonstrován na textech publicistických, beletristických i politologických.145 Přestože je koncept středoevropské literatury považován i za fiktivní konstrukt146 a mluví se o něm „v konjunktivu“,147 domníváme se, že středoevropský literární prostor zaslouží podrobný průzkum případový. O středoevropských spisovatelích se zpravidla mluví v situaci, kdy nelze určitého spisovatele, typicky pocházejícího ze střední Evropy, jednoznačně zařadit do literatury národní. Za součást takového průzkumu považujeme tedy i ohledání průniků, na nichž se texty takovýchto nezařazených autorů pohybují. Tato případová studie o maďarském spisovateli Sándoru Máraim (Kassa, Kaschau, Košice, 1900 - San Diego, 1989) se snaží vzít v úvahu nejen prosté teritoriální hledisko, ale i areálovost ve své komplexitě, tedy například fakt existence sociálních literárních polí, v rámci nichž se text v určitém momentu a za určitých okolností realizuje. Domnívám se totiž, že provázanost umění a politiky pro středoevropskou literaturu typická si žádá například i pomocného sociologického pojmového aparátu. Máraiho nedávný celoevropský comeback se nesl právě ve znamení oživení čtenářského zájmu o fenomén „střední Evropy“. Jeho dílo beletristické, které od roku 1999 obsadilo příčky nejčtenějších knih v Evropě, znovu nechává ožít významné linii středoevropského psaní, jíž je „koncept nostalgie za rakousko-uherskou monarchií“.148 Občanské postoje, poválečný exil i angažovaná tvorba pak řadí Máraiho mezi středoevropské intelektuály v emigraci protestující proti Jaltě.149 V této studii se ovšem zabýváme především kontexty autorovy tvorby meziválečné, která má své místo i v literatuře tehdejšího Československa. Márai, jenž psal v maďarštině a v němčině a jehož raná tvorba byla utvářena estetikou maďarské symbolistické moderny a německého expresionismu, tvořil i v kontextu rodícího se nového literárního pole československé literatury psané v maďarštině. Jeho romány poměrně brzy vstoupily i do českého literárního prostoru díky překladům do češtiny. Máraiho středoevropskost je přitom charakterizována nejen latentně hybridní povahou jeho umělecké osobnosti, která je rozpolcena do více literárních polí, ale i tendencí k vyvážení této hybridity přimknutím se k literární tematizaci otázek po integritě moderního člověka. Především jeho raná tvorba je pak typickým dokladem realizace díla na průniku dvou jazykových a literárních tradic. Stejně jako v případě Franze Kafky i v případě Sándora Máraiho se nabízí otázka, nakolik je tento autor zařaditelný i do našeho domácího literárního prostoru.150 Otázka se může zdát čistě spekulativní, nicméně zpětné tázání se po definici hranic a průniků jazykových variant literatur meziválečného Československa možná může nabídnout její významné upřesnění.

144

Trávníček, Jiří. Mizející stopy imaginárního teritoria. Anketa o středoevropské literatuře. A2, 2008, č.

45. S. 8. 145

Trávníček, Jiří. (ed.) V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém. Host, Brno 2009. S. 117-

237. 146

Bílek, Petr A. „Mizející stopy imaginárního teritoria. Anketa o středoevropské literatuře.“ A2, 5. 11. 2008, č. 45. S. 8. 147 Trávníček, Jiří. (ed.) V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém. Host, Brno 2009. S. 303. 148 Tamtéž. S. 303. 149 Tamtéž. S. 303. 150 K tomuto viz Nekula, Marek. „Kanonizace monolingvalismu. Kanonizace multilingvalismu?“ Česká literatura 2011, r. 59, č. 6. S. 791-811.

43

4.1. Máraiho překlady z němčiny. Kafka a Márai. 4.1.1. Překlady. Překládání z němčiny bylo organickou součástí Máraiho tvorby. Překladům se Márai věnoval od počátku své literární dráhy, tedy již od gymnaziálních studií. Pobytem v Německu (od podzimu 1919) jeho překladatelská aktivita nabrala na intenzitě. První knižní překlady (dramata Arthura Schnitzlera) mu byly vydány v Budapešti již roku 1920.151 Ve dvacátých letech si Márai v Berlíně pro sebe objevil moderní německou literaturu, kterou intenzivně četl a překládal. S některými z autorů navázal osobní kontakt (například se spisovatelkou Else Lasker-Schülerovou). Překlady posílal většinou do kulturních příloh několika košických deníků. V Košicích mu také vyšel knižní výbor z aktuálních překladů pod názvem Emberi hang (1921, Lidský hlas), básnická sbírka tvořená ze dvou třetin básnickými překlady ( Franz Werfel, Georg Trakl, Gottfried Benn, Francis Jammes, René Schickele, Else LaskerSchülerová, Ivan Goll, Albert Ehrenstein ad.) a z jedné třetiny Máraiho vlastními básněmi. Dlouhodobý vztah si pak vytvořil i k dílu Franze Kafky, jehož mimo jiné uvedl jako první do maďarštiny. Otázky Máraiho vztahu ke Kafkovi jsou díky pracím maďarských germanistů již dobře zmapované. Protože právě Franz Kafka je jednou ze spojnic Máraiho s Prahou, považuji za užitečné o této kapitole Máraiho vývoje stručně pojednat i v češtině. Kafka nebyl ve středu Máraiho překladatelského zájmu a pokud bychom mezi autory pražské německé literatury hledali k Máraimu paralelu spisovatele jako typu, daleko blíže má k Franzi Werfelovi. V kontextu Máraiho výběru ze současné německé literatury jsou dnes přesto nejčastěji zmiňovány právě Máraiho první maďarské překlady Franze Kafky. Márai byl totiž prvním z Maďarů, kdo Kafku překládal, a to ještě za Kafkova života. Všechny Máraiho překlady Kafky vyšly v kulturních přílohách košických maďarských deníků: Košický liberální deník Szabadság uveřejnil v srpnu 1921 na pokračování Máraiho překlad Kafkovy novely Proměna152 s krátkou úvodní poznámkou o Kafkovi. O tři týdny později otiskl týž deník Máraiho „autorizovaný překlad“ Kafkovy povídky Ortel.153 Ještě v témže roce pak ve vánoční literární příloze košického deníku Kassai Napló vyšel Máraiho překlad Kafkovy povídky Ein Brüdermord, jenž Márai nazval A gyilkosság (Vražda).154 V témže deníku Kassai Napló pak publikoval Márai 23. března 1922 ještě literární studii o Kafkových povídkách Proměna, Ortel a Topič.155 O překladech se Kafka dozvěděl dodatečně, s největší pravděpodobností v souvislosti se vstupem Máraiho do okruhu externích přispěvatelů pražského deníku Prager Tagblatt. Na zprávu o překladech zareagoval Kafka nevstřícně, Máraimu v podstatě znemožnil další překlad. O důvodech se můžeme jen dohadovat. Jednak se dvacetiletý mladík Márai doposud zřejmě neobtěžoval své překlady autorizovat, jednak v těchto letech Kafka získal maďarského přítele, Roberta Klopstocka, jemuž společně s Maxem Brodem pomáhal pokračovat ve studiích medicíny v Praze. Nakonec to byl z Maďarů právě Klopstock, kdo vstoupil do světové kafkovské literatury, nikoli jeho první maďarský překladatel Márai. Robert Klopstock (1899-1972) je v kafkovské literatuře znám jako „ten, jemuž Kafka zemřel v náručí“156 (ke Klopstockovi viz též Čermák, Josef. Život ve stínu smrti. Franz Kafka, Dopisy Robertovi. 151 152 153 154 155 156

Mészáros, Bibliográfia. S. 45. Mészáros, Bibliográfia. S. 169. Tamtéž. S. 169. Tamtéž. S. 172. Tamtéž. S. 173. Győrffy, Miklós. „Kafka és Magyarország“. Alföld 2008, r. LIX, č. 8. S. 78.

44

Mladá fronta, Praha 2012). Kafka se s Klopstockem seznámil v Tatrách na léčení roku 1921 a spolu s Maxem Brodem pomáhali tomuto budapešťskému studentu medicíny židovského původu přesídlit do Prahy (kvůli numeru clausu by nemohl dostudovat na univerzitách v Maďarsku), později se za něj přimlouvali při hledání práce. Klopstock emigroval do USA (s doporučujícím dopisem Alberta Einsteina) a stal se z něj významný lékař a vědec; překladům Kafky se ale nevěnoval. Naopak, Kafka se Klopstockovým prostřednictvím seznamoval s literaturou maďarskou, přítel mu do němčiny překládal Endre Adyho a Frigyese Karinthyho.157 Kafka měl tedy v plánu své texty pro maďarský překlad svěřit jemu, nikoliv Máraimu. O tom svědčí Kafkův dopis berlínskému nakladateli Kurtu Wolfovi z října 1922: „[…] Zcela náhodou jsem byl zpraven o tom, že Proměna a Ortel vyšly roku 1922 v košickém listu Szabadság a Bratrovražda pak ve velikonočním [sic!] čísle Kassai Napló. Překladatelem je Sándor Márai, maďarský spisovatel žijící v Berlíně. Věděl jste o tom? V každém případě Vás prosím, abyste autorská práva na maďarský překlad pro příště svěřili vynikajícímu maďarskému literátu a mému známému, Robertu Klopstockovi, jenž překlady vypracuje skvěle. S upřímnou úctou, F. Kafka.“158 S přihlédnutím k četnosti Máraiho publikovaných překladů a textů o literatuře nelze tvrdit, že by se Márai na Kafku zvlášť zaměřil. Informoval tehdy o mnoha dalších, nejen německých spisovatelích (ve stejném košickém deníku vyšlo ve dvacátých letech například Máraiho interview s Maximem Gorkým, článek o Karlu Krausovi ad.). Košický deník Kassai Napló byl distribuován a čten na území Československa, nelze tedy konstatovat, že by Máraiho překlady znamenaly průlom v znalosti Kafky v celém maďarskojazyčném prostředí. Máraiho překlady nevešly do kafkovského maďarského kánonu,159 pozdější maďarské překlady Kafky na ty Máraiho nenavazují a nereflektují je, první knižní překlad Kafky vyšel v maďarštině až roku 1957.160 Ke Kafkovi se však Márai vrátil roku 1934 v článku informujícím o vydání Procesu ve Francii161 a úvahu o Kafkovi zakomponoval Márai i do autobiografického románu Zpověď vydaného v témže roce: „Ze všech těchto básníků se zachovalo jen pár, a snad jen díla Werfelova a Kafkova přečkala nápor tehdejší módy a dobovou kritiku. Obzvlášť silný vliv měl na mne Kafka. V onom úzkém a z hlediska publicity vůbec neměřitelném okruhu, kde evropská literatura poměřuje hodnoty pravým metrem, tento malý česko-německý autor, jenž zemřel brzy po třicítce a zanechal po sobě jen zlomek tvorby, platí dnes už za klasika.“162 Márai se pak ke Kafkovi vracel znovu i v dalších autobiografických textech, například v Denících psaných v americké emigraci (1953, 1955). S odstupem času Márai četl Kafku již jako spisovatele světového, a přistupoval k němu důvěrně i kriticky. V Denících rozlišuje Kafkovy dobré a slabé texty (za slabé považuje Kafkův deník, povídku Doupě).163 V postřehu ke Kafkovi z roku1955 se pak Márai dotýká ještě sociálního aspektu Kafkovy popularity, městské, občanské povaze jeho textů:

157

Tamtéž. S. 78. Kafka, Franz. Naplók, levelek (Deníky, korespondence). Európa Könyvkiadó. Budapest, 1981. S. 736. Překlad z maďarštiny MP. 159 Györffy, Miklós. Kafka és magyarország. Alföld. R. 59, č.8. S. 79. 160 Tamtéž. S. 84. 161 Mészáros, Bibliográfia, s. 289. 162 Márai, Sándor. Zpověď. Academia. Praha, 2003. S. 211-212. 163 Márai, Sándor. Deníky. Svazek I (1943-1967). Academia. Praha, 2008. 323-324. 158

45

„Kafka byl opravdu velký spisovatel, protože stvořil zvláštní svět, do něhož může vstoupit jen ten, kdo se nejprve naučil jazyku občanů tohoto světa.“164

4.1.2. Wolly, umělec v hladovění Otázkou zůstává, nakolik Kafkova poetika raného Máraiho skutečně ovlivnila. Maďarský germanista Miklós Győrffy, který si tuto otázku položil, upozornil na text maďarského literárního historika a kritika Antala Szerba, který již roku 1942 poukázal na spřízněnost poetiky raného Máraiho s poetikou Kafkovou. V recenzi na knihu Istvána Örkénye charakterizuje Szerb začínajícího Örkénye slovy: „Jako by nám zde bylo dáno setkat se s poetikou jedné tendence dvacátých let: torzovitá gesta expresionismu, Franz Kafka a Paul Morand, Cs. Szabó a Márai.“165 Sám Márai se již ve Zpovědi ke Kafkovi přihlásil, když se ohradil vůči nařčení z nepůvodnosti: „Nikdy jsem Kafku „nenapodoboval“. Dnes už ale vím, že několik jeho děl, jeho způsob nazírání předmětu, jeho úhel pohledu osvětlily ve mně některá temná místa. Je obtížné definovat literární „vliv“, je obtížné zůstat upřímný vůči těm, kdo ve spisovateli uvedou do pohybu proces literárního nahlížení. Nejen život, i literatura je plna tajuplných příbuzenství.“166 Způsob nahlížení předmětu u raného Máraiho inspirovaného Kafkou je deziluzivní nazírání na popisovaný objekt, sklon k tragikomickému zobrazení každodennosti. Dokladem silné inspirace je i Máraiho fejetonistické zpracování „reality“ vypůjčené z Kafkovy povídky Umělec v hladovění. Kafkova próza Ein Hungerkünstler vyšla poprvé v ročence Die Neue Rundschau v říjnu 1922 v Berlíně a Lipsku a knižní soubor čtyř Kafkových povídek vyšel pak pod názvem Umělec v hladovění v Berlíně roku 1924. Máraiho německý fejeton na stejné téma nazvaný Succi byl uveřejněn poprvé v němčině koncem téhož roku ve Frankfurter Zeitung. Podle Máraiho (fiktivní?) reportáže byl umělec v hladovění potulný komediant, s nímž se autor setkal v kavárně večer poté, co přes den v průhledné kleci předstíral, že po celý měsíc nepřijímá jídlo, aby se na něj lidé za zvuku hudby chodili dívat jako na atrakci. V tomto německy psaném fejetonu Márai na Kafkovu povídku přímo odkazuje: „Von den Hungerkünstlern las ich einmal in einer wunderschönen Erzählung des verstorbenen Schriftstellers Franz Kaffka [sic!], daβ ihre Kunst in der heutigen Zeit nicht mehr geschätzt wird und sie selbst dem langsamen, aber sicheren Verhungern ausgesetzt sind. Die Erzählung war über alle Maβen schön und tief.“ 167 Stejný text pak Márai publikoval i v maďarštině v budapešťském deníku Ujság 3. ledna 1925 pod názvem „Succi, slavný hladovějící“ a pak znovu, pod názvem Succi 11. ledna 1925 v Kassai Napló168 a stejné téma zpracoval ještě v krátkém fejetonu pod názvem „Wolly“

164

Tamtéž. S. 352. Györffy, s. 181. 166 Márai, Zpověď, s. 193. 167 Kakuszi B., Péter: Márai Sándor és Németország. (Sándor Márai a Německo). Pro Pannonia. Pécs, 2001. S. 114. 168 Mészáros, Bibliográfia, s. 192. 165

46

pro pražský maďarský deník Prágai Magyar Hírlap,169 kde již souvislost s Kafkovým textem přímo zmíněna není. Márai si delší verze textu natolik cenil, že jej roku 1931 zařadil do knižního výběru ze své publicistiky Bleší trh (Bolhapiac). Ve Zpovědi (1934) pak Márai inspiraci Kafkou přímo deklaroval: „Kafku jsem si našel, jako si náměsíčník najde přímou cestu. V jednom knihkupectví jsem si jednoduše vybral z mnoha tisíců jiných knížek sešitek s jeho Verwandlung, dal jsem se do čtení a okamžitě jsem věděl, že je to to pravé. Kafka nebyl Němec. Nebyl ani Čech. Byl spisovatelem, jako jsou jimi ti největší z největších, nelze jej s nikým zaměnit, nelze jej chápat nesprávně. Jaká úžasná intuice, s níž si mladý spisovatel najde vzor, který potřebuje ke svému vývoji!“170 Maďarský literární historik István Fried, který se vztahem Máraiho ke Kafkovi opakovaně zabýval, uvedl k tomuto tematickému spříznění: „Vznik této reportáže Márai později vysvětloval tak, že v Paříži slyšel, že takováto „existence“ se skutečně vyskytuje, a vypravil se za ním, aby se osobně přesvědčil o tom, zda nejde o fámu […]. Ani v nejmenším tu nejde o to, zda se eventuální Kafkův vliv dá filologicky dokázat, či nikoliv (ačkoliv ani to není zcela nezajímavé), ale o vztah „života“ a „literatury“, vzájemný vliv „četby“ a „psaní“. Abych to ještě lépe upřesnil, jde o to, z čeho se literatura vlastně tvoří; jak se v životě a literatuře pretext stává textem a jak pak pro ostatní znovu plní funkci pretextu.“171 Spřízněnost poetiky s Kafkovou, které si všimla i maďarská literární kritika, Márai později vícekrát upřesňoval ve svých deníkových a autobiografických prózách, bylo by ovšem obtížné a násilné hledat mezi těmito dvěma rozdílnými uměleckými typy paralelu. S jistotou lze konstatovat, že Máraiho reportáž Succi/Wolly, inspirovaná Kafkovým textem, je dokladem budování vlastní poetiky inspirované tehdejším německojazyčným prostředím literárního Berlína a Prahy.172

169 170 171

Márai, Sándor. „Wolly“. Prágai Magyar Hírlap. 1926, č.7, 10. ledna, s. 8. Márai, Sándor. Zpověď. S. 211-212. Fried, István. Író esőköpenyben. (Spisovatel v balonovém kabátu). Budapest: Helikon, 2007. S. 161-

162. 172

Kafkova poetika ovšem měla vliv i na meziválečné spisovatele píšící česky. Hana Kučerová prokázala výrazný Kafkův vliv na prózy Egona Hostovského a poukazuje zde právě na společnou, expresionistickou poetiku. Viz Kučerová, Hana. Základní problémy vývoje českého expresionismu. Oftis 2011. S. 285.

47

4.2. Márai – (berlínský) expresionista? Povídka Věštkyně. Německá a do němčiny přeložená literatura byla pro celé generace národních spisovatelů středoevropského prostoru přirozenou branou k literatuře světové, ale i k literaturám sousedním. I po rozpadu monarchie a vzniku jednotlivých národních států zůstala němčina dorozumívacím i zprostředkujícím jazykem pro setkávání literatur teritoriálně blízkých, jazykově ovšem oddělených.173 Možnosti, které skýtala bilingvnost, jsou zaznamenány v řadě zdrojů. Jako jeden příklad z mnoha můžeme uvést i situaci Máraiho současníka Karla Čapka, jenž spolu se sestrou (dle vzpomínek Heleny Čapkové) navštěvovali německou čítárnu, neboť česká knihovna jim byla těsná.174 Čapek sám se na německé literatuře profiloval jako student pražské filozofické fakulty175 a stejně jako Márai publikoval i v pražském německém denním tisku. Samozřejmost německého pozadí rodného maďarského kulturního zázemí platí i pro maďarsky píšícího spisovatele Máraiho z Košic. Vzdělání získal na maďarskojazyčných školách v Košicích, v Budapešti a v Prešově, v německém prostředí se ovšem pohyboval zcela samozřejmě, četné jeho příbuzenstvo včetně prarodičů bylo německojazyčné a žilo v rakouské části monarchie. Když se mu po válce otevřela na studiích v Lipsku možnost stát se německým novinářem, vyjádřil se o svých jazykových kompetencích sice s pochybami, jeho pravidelná spolupráce s německými a německy psanými deníky (Drache, Frankfurter Zeitung, Prager Tagblatt, Pester Lloyd) přesto trvala více než desetiletí. Korespondence dosvědčuje, že dvacetiletý Márai žijící v Berlíně uvažoval o jazykové konverzi k němčině. Psal v té době nejen články do německých novin, ale byl autorem divadelní hry v německém jazyce, která byla podle jeho slov v Berlíně dokonce i zinscenována (Männer. Ein Spiel in 5 Bildern. Oesterheld Verlag, Berlin 1921).176 Stejnojmenné drama (Férfiak) pak bylo inscenováno v lednu 1922 v maďarštině v Košicích na literárním večeru umělecké skupiny Tűz.177 Na snahu proniknout do současné německé moderní literatury (prostřednictvím osobních kontaktů se spisovateli, vlastní tvorbou) a možnost přestoupit z jazykové a literární tradice maďarské, v níž vyrostl a byl vzdělán, do literární tradice jiného jazyka, velmi brzy rezignoval. O povaze tohoto „německého zázemí“ se vyjádřil jako dvacetiletý v soukromé korespondenci psané staršímu příteli a dramatikovi Imremu Sándorovi178 do Košic: „Ačkoliv německy hovořím perfektně a píšu bez gramatických chyb – ba německy dokonce i přemýšlím – a mám jistou německou slovní zásobu ukradenou z četby, jak jsem dalek tomu, abych dokázal dát próze nějaký rytmus, to podvědomé, tu vnitřní ekonomii slov, která mne vynáší z toho, co píšu – prostě původní styl, jenž sám o sobě dává dědictví jazyka – a co ani jinak, než dědictvím, nazvat nelze. Ano, jde o pouhé a, b, c – ale jak má psát ten, jenž abecedu nezná? Začínám upouštět od naděje, že by ze mne kdy mohl být německý spisovatel.“179 Soudě podle četných textů věnovaných filmu, Márai v Berlíně živě sledoval nejen poválečný literární kvas, ale také rodící se novou filmovou poetiku. Jeho první článek psaný 173

Berkes, Tamás. „Recepce maďarské literatury v Čechách“; Amicus – Revue. 2002, r.11, s. 13. Čapková, Helena. Moji milí bratři. Československý spisovatel. Praha, 1986. S. 198-199. 175 Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. S. 112. 176 Text dramatu se nedochoval, je ovšem uveden na zadní obálce Máraiho sbírky Panaszkönyv vydané nakladatelstvím Globus v Košicích. (Viz též Mészáros, Bibliográfia. S. 46). 177 Mészáros, Bibliográfia. S. 509. 178 Imre Sándor byl košický spisovatel a dramatik, ve dvacátých letech byl redaktorem košického deníku Kassai Napló, odkud přešel do redakce pražského deníku Prágai Magyar Hírlap. 179 Márai, Sándor, dopis z února 1920 z Lipska, adresát Sándor Imre, Košice. Rukopis. Uloženo v Máraiho pozůstalosti v Literárním muzeu S. Petőfiho (PIM) pod signaturou V.4747/85/1. Překlad z maďarštiny MP. 174

48

pro Prager Tagblatt je věnován berlínské filmové tvorbě a výrobě.180 Z korespondence vyplývá, že pomýšlel i na vlastní film: „Engem most jobban izgat egy igen nagy koncepciójú film – ötlet, ami, ha megvalósulna, alkalmat adna kiszabadulni ebből a kapercsóból s végigutazni a félvilágot. Olesélban nem adom. Elég sok, de nem lehetetlen pénz kell hozzá s a szakembert helyeslik az ötletet. Ennek is hamarosan el kell dülnie.“181 /„Teď mě vzrušuje nápad udělat nějaký velkokoncepční film – kdyby se to uskutečnilo, mohl bych se vyvázat z tohohle blázince a cestovat po světě. Je k tomu zapotřebí dost peněz, ale není to nemožné a odborníci mi ten nápad schvalují. I tohle se brzy rozhodne.“ Inspirace berlínským expresionistickým filmem je patrná na Máraiho raných prózách. Exotická témata upírů a jiných hororových strašidel umisťovali berlínští umělci s oblibou do kulis středověké Prahy (Wegenerův Pražský student, Golem) a také Márai zařadil do sbírky krátkých próz Kniha stížností (1922, Panaszkönyv) pozoruhodnou povídku Věštkyně. Povídku Márai napsal pro Frankfurter Zeitung182 [Die Wahrsagerin, 31.října 1920] a zároveň vyšla v maďarštině v košickém deníku Kassai Újság [25.12.1920].183 Ještě před knižní publikací vyšla povídka v budapešťské literární revue Napkelet,184dále ve spišském maďarskojazyčném deníku Szepesi Híradó185 a ve vídeňském maďarskojazyčném časopise Panoráma.186 Povídce se dostalo kritického uznání, v přehledovém článku o novém čísle revue Napkelet píše redaktor košického deníku Kassai Híradó mimo jiné i o tom, že Márai „napsal pro Napkelet opět geniálně rapsodickou skicu“.187 Povídka splňuje atributy expresionistické filmové estetiky (jednoduché kulisy, přenos děje ze středověkých kulis do současnosti, zesílená gesta), zároveň ale tuto poetiku zasazuje do ironického a demystifikujícího rámu: „A jósnő Prágában, a Hradsin egyik mellékutcájában lakott. […]. Az ucca, hol a jósnő lakott, II. Rudolf uralkodása alatt épült, a XVI. század e hóbortos Habsburgja alatt, ki eszelős félelemmel zárkózott be az államgondok elől órái és aranycsinálói közé a Hradsin termeibe.“188 Márai v povídce využívá všech postupů expresionistické poetiky: ve sporých, ale bizarních kulisách a v exotickém prostředí rudolfinské Prahy se odehrává citově vypjaté drama studenta vstoupivšího do domu stařeny:

180

Márai, Alexander. „Film-Atelier“; Prager Tagblatt, 1922, č. 255, s. 2., http://anno.onb.ac.at/cgicontent/anno?aid=ptb&datum=19221101&seite=2&zoom=33, poslední kontrola 30. 6. 2012. 181 „Teď mě vzrušuje nápad udělat nějaký velkokoncepční film – kdyby se to uskutečnilo, mohl bych se vyvázat z tohohle blázince a cestovat po světě. Je k tomu zapotřebí dost peněz, ale není to nemožné a odborníci mi ten nápad schvalují. I tohle se brzy rozhodne.“ Máraiho dopis z Berlína do Košic ze 7. února 1923, adresátem je košický novinář Sándor Imre. Petőfi Irodalmi Múzeum, sign. V.4747/85/2. Překlad MP. 182 Mészáros. Bibliográfia, s. 488. 183 Ibidem, 167. 184 Ibidem, 174. 185 Ibidem, 170. 186 Ibidem, 174. 187 Mészáros, Bibliográfia, s. 509. 188 Ta věštkyně bydlela v Praze, v jedné z vedlejších uliček Hradčan. […]. Ulička […] byla postavena za panování Rudolfa II., v XVI. století, za vlády onoho vrtošivého Habsburka, jenž se z moudrého strachu před státnickými povinnostmi uchýlil na Hradčany mezi své hodiny a své alchymisty. Márai, Sándor. Panaszkönyv. Globus Könyvnyomda, Lapkiadó és Irodalmi R.-T., Košice 1922. S. 69.

49

„A falon órák,olcsó és rossz képek, kitömött madarak, cseh üvegpoharak s más ringy-rongy lógott. Köztük egy házi áldás: Ein eigenes Heim mit seinem Frieden, ist ein Stück von Paradies.“189 Hrůznost kulis tu volně přechází v ironický pohled na zanedbanou domácnost plnou banálních rekvizit. I zde je vypravěč ve své demystifikující póze zároveň zúčastněn i odosobněn. Po ironickém popisu věštkynina pokoje přijdou na řadu opět vypjaté pocity, ale již v domácky známých kulisách, když věštkyně rozpoznává v zákazníkovi podobu vlastního syna. „Én egy gyógyszerész özvegye vagyok. Kolinban volt üzletünk. A fiam vadászhadnagy volt a 27-eseknél. Sabácnál esett el 1915-ben. A fiam husszonnégyéves volt.“190 A v závěru povídky přichází pointa, deziluzivní závěr: „Undorító volt: egy öreg nő, aki sír.“191 Mytizace a demytizace, metatextové odkazy (v úvodu je ironicky uvedeno jméno Anatola Franceho jako „věštce“) je pro tehdejšího Máraiho typická. Již zde si buduje svou vlastní, charakteristickou ironizující vyprávěcí perspektivu. Máraiho raná povídka Věštkyně je ranou ukázkou z expresionistické poetiky, k níž se Márai znovu a znovu vracel během dvacátých a třicátých let. Do češtiny přeložená rozsáhlá povídka Řezník patří do stejného období. Expresionistické rysy nese ale i zdánlivě lehkou rukou napsaná Máraiho novela z třicátých let Csutora. Co se týče Máraiho deklarované inspirace Kafkou, Hana Kučerová upozornila při analýze textů Egona Hostovského na jeden z rysů Kafkovy poetiky, která vykazuje podobné rysy u česky píšícího Hostovského stejně jako u maďarsky píšícího Máraiho: „Ve všech Kafkových románech je děj koncentrován kolem jedné, ústřední postavy; to je jedna z podmínek úspěšnosti expresionistického díla tohoto typu, kde konkrétní postava zároveň symbolizuje obecné postavení individua ve světě.“ Márai již v této rané próze odkazuje na maďarskou modernu přelomu století, která je pro něj východiskem jazykovým i základem pro pojetí subjektivity, zároveň ovšem reaguje (často a významně, navíc vždy reflektivně) na nové evropské proudy. Již ve dvacátých letech ovšem si tvoří vypravěčský hlas umožňující odstup. V pozdějších Máraiho autobiografizujících dílech pak tímto objektivizovaným, ironizujícím hlasem zasazuje kvas Berlína raných dvacátých let do subjektivní historické vzpomínky.192 Povídka Věštkyně je dokladem Máraiho hledání vlastní poetiky vycházející z maďarské symbolistické tradice a zároveň čerpající podněty z estetiky německého expresionismu.193 Máraiho osobitý vypravěčský hlas tu umožňuje obsáhnout a reflektovat dvě literární tradice.

189

Na stěně visely hodiny, levné a mizerné obrazy, vycpaní ptáci, sklenice z českého skla a jiné krámy. Mezi nimi domácí požehnání: Ein eigenes Heim mit seinem Frieden, ist ein Stück von Paradies. Ibidem, 69. 190 „Jsem vdova po lékárníkovi. Měli jsme obchod v Kolíně. Kluk byl poručíkem u myslivců, u sedmadvacátého pluku. Padl u Šabace, 1915. Bylo mu čtyřiadvacet.“ Ibidem, s. 70. 191 „Bylo to odporné: stařena, která pláče.“ Tamtéž. S. 70. 192 Fried, István. Világirodalmi megtörténés? in: Bernáth, Árpád – Bombitz, Attila (eds.). Posztumusz reneszánc. S. 9. 193 Jakkoliv si uvědomujeme pružnost pojmu expresionismus, který byl i v české literárněhistorické tradici chápán různým způsobem, literárně historický pojem expresionismus chápeme především jako směr, jak jej

50

4.3. Sándor Márai jako československý, nebo středoevropský autor? Výchozí příručkou ke zkoumání Máraiho díla v kontextu českého areálu je a zůstává precizně vypracovaná obsáhlá bibliografie z pera Tibora Mészárose Márai Sándor: Bibliográfia. Bibliografie má ambici zachytit v úplnosti údaje o Máraiho vydaných dílech (za autorova života v úplnosti, po jeho smrti jen datum prvního vydání), údaje o kritické recepci, divadelním zpracování a o překladech jeho děl do cizích jazyků. Obsahuje také údaje o máraiovské metaliteratuře a dalších dokumentech vztahujících se k Máraimu a k Máraiho kultu. Tato bibliografie je ohraničena léty 1910, což je datum vydání prvního Máraiho textu, a rokem 2000, kdy byla bibliografie připravena do tisku. Dalším zdrojem k posouzení širšího kontextu Máraiho přítomnosti v Čechách jsou projevy Máraiho otce Sándora Grosschmida (1827-1934) v parlamentu. Máraiho otec Géza Grosschmid, předseda košické advokátní komory, justiciár Hypoteční banky a také předseda turistického spolku Karpathenverein194 byl v necelých dvou volebních obdobích (od roku 1925 do 5. 12. 1932, kdy se zřekl mandátu a přestěhoval do Miskolce k rodině své dcery) senátorem za maďarskou křesťansko – demokratickou stranu Országos Keresztény– szocialista párt, která měla společný politický klub i se stranou zastupující zájmy slovenských Němců (Egyesült Országos keresztény – szocialista párt és Magyar nemzeti párt és Zipser Deutsche Partei képviselői clubja).195 Zápisy ze zasedání parlamentu jsou zpřístupněny elektronicky a k dispozici jsou na stránkách Digitální parlamentní knihovny. Grosschmidovy vybrané proslovy v parlamentu byly v Košicích vydány již za senátorova života v příručce Kisebbségi sors (Menšinový osud, Kassa 1930). Vztahem Máraiho k otci se zabýval István Fried.196 Pro zhodnocení Máraiho publicistické činnosti v Čechách a na Slovensku jsem prošla příslušná čísla pražského deníku Prágai Magyar Hírlap. Dalším zdrojem je pak ostravský list Napló (1933), který je uložen v Zemské knihovně (Országos Schéchényi Könyvtár) v Budapešti (FM3/5973) a ve vědecké knihovně v Olomouci. Bibliografie a maďarské prameny zmiňují recepci díla Sándora Máraiho v zemích, v nichž byl do roku 2000 vydáván, tedy i v Čechách, jen namátkou. Zvláštní kapitolu jsem proto věnovala výše recepci Máraiho díla v Čechách, a to od prvních anotací a recenzí roku 1936 do roku 2008. Máraiho přítomnost v Československu má několik rovin, které je třeba od sebe odlišit. Jednak se jedná o prostou skutečnost, že byl košickým rodákem a že se hlásil k rodině a předkům sídlícím v obou částech monarchie. Máraiho dědeček z matčiny strany pocházel Předlitavska, z okolí Jihlavy. Máraiho otec byl v letech 1925-1932, po necelá dvě volební období, senátorem za stranu hájící zájmy svých voličů v Praze a Máraiho zcela přirozený vztah k rodnému městu a lidem v nich jsou doloženy i vzpomínkami (například vzpomínka slovenského spisovatele Dušana Šimka na rodinné a přátelské vazby, které obě rodiny poutaly).197 Jinou rovinu představuje fyzická přítomnost Máraiho textů na území Československa. První Máraiho tištěná kniha, básnická sbírka Emlékkönyv, byla vydána v nákladu 100 kusů v vymezila Ingeborg Fialová-Fürstová ve své práci Expresionismus. Votobia, Olomouc 2004. Nikoliv tedy jako způsob vyjádření, jak naznačil ve své práci Expresionisté Jindřich Chalupecký. 194 Šimko, Dušan. Šándor Márai alebo znovuobjavenie autora. Literární noviny 13/2002, č. 46, s. 10. 195 K problematice politické organizace maďarské menišiny viz Ďurkovská, Mária. Maďarská menšina a jej politické aktivity na východnom Slovensku v rokoch 1918-1929. in: Člověk a spoločnosť. 2009/3. http://www.saske.sk/cas/zoznam-rocnikov/2009/3/5828/ 196 Fried, István. Aggodalom és remény.(Obavy a naděje). Forrás 1999/2. http://www.forrasfolyoirat.hu/9902/fried.html 197 Šimko, Dušan. Šándor Márai alebo znovuobjavenie autora. Literární noviny 13/2002, č. 46, s. 10.

51

Košicích. Sbírce předcházely básnické pokusy a překlady, které jsou zdokumentovány ze školních zpráv košického premonstrátského gymnázia. (Mészáros, Tibor Bibliografie. Položka 7160-7162) Márai se účastnil básnických matiné pořádaných ve svém rodném městě (položka 7168 v Bibliografii) a již v roce 1920 byla jeho očekávaná přítomnost na matiné dopředu avizována. Košický maďarský deník Kassai Napló sledoval Máraiho básnický a prozaický vývoj soustavně po celou dobu, kdy deník vycházel (1919-1928), jeho romány avizoval dopředu, komentoval jeho články v budapešťských literárních časopisech, uveřejňoval kritiky na jeho práce a samozřejmě tiskl Máraiho texty. Márai byl uváděn jako jeden z redaktorů listu a berlínský/frankfurtský zpravodaj listu. S Máraim, který do Košic jezdil domů z Německa, se počátkem 20. let počítalo při všech významných literárních projektech v Košicích (literární čtení, akce literárního spolku Tűz, člen košické Kazinczyho společnosti). Márai byl také uváděn mezi spisovateli, s nimiž se počítalo při formování spisovatelů a básníků nově se utvářejícího prostředí života v národnostní menšině,198 a jako košický spisovatel je ve dvacátých letech označován i kritikou. Například básník Aladár Komlós (1892, Dolná Strehová – 1980, Budapest), jenž až do vyhoštění ze země roku 1920 působil jako středoškolský učitel v Košicích, recenzoval Máraiho expresionistickou povídku Řezník.199 Kritiky na Máraiho práce psal v Bratislavě později také významný československý maďarský spisovatel Zoltán Fábry.200 O Máraim se ovšem psalo i v Praze. Prágai Magyar Hírlap považuje v roce 1925 Máraiho za „našeho“ spisovatele, tj. místního maďarského spisovatele.201 Od roku 1925 Márai v tomto pražském deníku pravidelně publikuje. Svou pražskou publicistickou činnost zahajuje v říjnu 1925. Otázkou je, nakolik to souviselo s faktem, že v Praze působil v téže době čerstvě i jeho otec, Géza Gosschmid, jako senátor za maďarskou stranu. Máraiho přítomnost v pražském maďarském deníku ovšem jeho osobnost k Praze výrazně nepojila. Márai v té době žil v Paříži a publikoval i v četných dalších maďarských a německých novinách. Například roku 1926 vycházel Máraimu v tomto pražském deníku na pokračování cestopis Istenek nyomában (Bibliografie, položka 7224), který vyšel později knižně, a ve stejném roce předčítal Márai z tohoto cestopisu ve Frankfurtu nad Mohanem v rádiu pod názvem Schätzkammer Syrien.202 I tato skutečnost ilustruje způsob existence Máraiho jako novináře, jenž své články uplatňoval nejrůznější formou a v různých jazycích. Z týchž novin Prágai Magyar Hírlap se ovšem dozvídáme, že roku 1926 o něm měl redaktor deníku Pál Szvatkó přednášku. Márai dvacátých let byl především žurnalistou každodenně publikujícím básně, reportáže a fejetony v maďarskojazyčných a německojazyčných denících v Německu, Rakousku, ČSR, Maďarsku, Království Jugoslávie a v Rumunském království – tedy zhruba v prostoru bývalých Uher s přesahem do sousedních metropolí, v nichž vycházely maďarské tiskoviny (Kluž, Vídeň, Praha) a do německé oblasti (Frankfurt, Berlín, Lipsko). Máraiho literární a publicistický otisk v denících československých je díky bibliografickým příručkám i vyčíslitelný: V Košicích, kde mu v místním maďarském nakladatelství Globus vyšly i knižní prvotiny, byl uváděn v tiráži deníku Kassai Napló jako stálý berlínský zpravodaj a v tomto deníku uveřejnil v letech 1920-1928 dvě stě jedenáct článků – fejetonů, básní, povídek, 198

Mészáros, Tibor uvádí pod položkou 7208 Máraiho bibliografie, článek Mécs László: Szlovenszkó és Ruszínszkó magyar íróihoz, (Slovensko a Rusínsko ke svým maďarským spisovatelům) Hiradó, Bratislava 13. 1. 1924 199 Tamtéž, položka 7210 uvádí číslo čas. Genius, duben - květen. 1924, 54-55, kde vyšel text Aladára Komlóse: Szlovenszkói levél. Komlós se v něm zmiňuje o Máraiho expresionistické próze A mészáros (Řezník). 200 Tamtéž, položky 7216, 7217, 7222, 7226. 201 Tamtéž, položka 7221. 202 Mészáros. Bibliográfia. Položka 7224.

52

literárních portrétů a uměleckých překladů.203 Od roku 1922 publikoval Márai reportáže a fejetony i v Praze v deníku Prager Tagblatt (48 textů) a od roku 1925 přispíval pravidelně do pražského maďarského deníku Prágai Magyar Hírlap (dále PMH), od roku 1925 do roku 1938 to bylo jen v tomto periodiku 628 položek. Jednalo se o básně, dále žánry na pomezí publicistiky a beletrie (fejetony, sloupky, reportáže) a romány a cestopisy uveřejňované na pokračování. Ve třicátých letech posílal texty do ostravského liberálního maďarského listu Napló (9 rozsáhlých textů). Další příspěvky mu otiskovaly četné další maďarské deníky, vydávané na území dnešního Slovenska. Přesto byla přítomnost Máraiho v československém prostoru již za jeho života vnímána velmi komplikovaně. Jak jsme uvedli výše, ve dvacátých letech Máraiho jméno figurovalo v nejrůznějších redaktorských výzvách na rozvoj maďarské literatury v novém státě, Márai byl rovněž členem košických literárních skupin, spolupracovníkem košických deníků a účastnil se maďarských literárních večerů pořádaných v Košicích, v Praze a na dalších místech republiky. 204 Sám uveřejnil v Prágai Magyar Hírlap vlasteneckou výzvu k maďarským čtenářům v ČSR, aby si předpláceli literární díla místních spisovatelů, s titulkem „Dejte nám dva tisíce čtenářů.“205 Márai se podle všeho těšil přízni tehdejší československé maďarské čtenářské obce a kritiky. Neušel ale pozornosti ani kritiky budapešťské. Hned jeho první sbírku pochvalně přivítal jeden z největších maďarských spisovatelů 20. století, básník Dezső Kosztolányi, a také o dalších sbírkách tohoto začínajícího autora referovali básníci sdružení kolem časopisu Nyugat, Lőrinc Szabó a Aladár Komlós. Máraiho budapešťskou kariéru pak pražský a košické deníky sledovaly podrobně a se zájmem, recenzovali jeho knihy a referovali o jeho novinářské dráze u jednotlivých budapešťských deníků.206 Jako maďarský spisovatel Slovenska byl označen Aladárem Komlósem roku 1926 v budapešťském prestižním literárním časopise Nyugat207 a ještě roku 1934, kdy byl již uznávaným autorem žijícím a publikujícím v Budapešti, je ve francouzsky psaném přehledovém článku zmíněn jako významný představitel maďarské literatury na Slovensku.208 Členství v uměleckých spolcích v Košicích a účast na literárních večerech (například roku 1926 vystupoval Márai v sále Německého domu v Praze na maďarskoněmeckém kulturním večeru,209 dokládá Máraiho živý kontakt s místní literární elitou. Tomuto literárnímu poli se věnoval i pilnou prací pro československá maďarská periodika, celkem publikoval na území meziválečné ČSR kolem tisíce článků. Můžeme se rovněž dohadovat, do jaké míry souvisel Máraiho vstup do pražského deníku PMH, úzce spolupracujícího s československou maďarskou politickou reprezentací, s otcovým politickým angažmá. Márai byl s jistotou vnímán jako syn významného místního politika, což dokládá mj. interview šéfredaktora kulturní rubriky PMH s Máraiho otcem z ledna 1928: Politik o spisovateli – otec o synovi. Géza Grosschmid o Sándoru Máraim.210 Publikace v Prágai Magyar Hírlap představovala pro Máraiho přinejmenším možnost dalšího finančního zhodnocení textů uveřejněných již jinde. Zachoval se Máraiho dopis redakci tohoto deníku z roku 1934, v němž listu nabízí své již knižně publikované texty:

203

Györe, Lajos. Kassai Napló 1918-1929. Bratislava: Madách, 1986. S. 142-148. Mészáros. Bibliográfia. S. 506-512. 205 Tamtéž. S. 198. 206 Prágai Magyar Hírlap například referoval o tom, že Márai nastoupil na redaktorské místo deníku Pesti Hírlap uvolněné po smrti Dezsö Kosztolányiho, Pál Szvatkó spekuloval o čím dál pravicovější profilaci Máraiho jako publicisty. Mészáros, Tibor. Bibliográfia. S. 533-534. 207 Mészáros, Tibor. Bibliográfia. S. 511. 208 Tamtéž. S. 525. 209 Tamtéž. S. 511. 210 Tamtéž. S. 512. 204

53

„Navrhuji následující: k dispozici dávám P. M. H. menší texty, které na maďarském jazykovém prostoru v Československu doposud nevyšly, a tím pádem může P. M. H. počítat s původními texty pro své čtenáře. Z tohoto materiálu může deník publikovat podle vlastního vkusu malý fejeton v nedělní příloze […], list bude tedy disponovat 50 fejetony: to je materiál na celý rok. Tyto texty jsou zcela prosty politiky a aktualit. Jako odměnu si žádám jednorázově a navždy 2000 Kč. Pokud bude list na tyto texty reflektovat, prosím o potvrzující dopis a vyplacení honoráře v korunách na adresu mého tchána /S. Matzner, Košice, Mlýnska ulica 27/. Poté budou vydavatelská práva na vydání přiložených textů na Slovensku zcela v rukou P. M. H.“211 Zřejmě na základě podobné nabídky otiskoval Prágai Magyar Hírlap v následujícím roce na pokračování i úryvky z románu Zpověď (úryvky ze stejnojmenného románu otiskoval Máraimu současně i Nyugat). V Československu Márai ovšem nikdy trvale nežil. Oznámení o literárních besedách v Košicích sice neopomínala připomenout, že bude přítomen i Márai, v mnoha případech byl ale Márai žijící v Německu přítomen jen svými texty, které při čteních někdo přednesl. Budoval si kredit nezávislého spisovatele a žurnalisty a jeho texty univerzálně použitelné v němčině i v maďarštině, tištěné a čtené ve Frankfurtu nad Mohanem, v Praze, v Budapešti, v Košicích i v Kluži vykazují známky jisté deteritorializace.212 Jeho pařížské reportáže publikované v Prágai Magyar Hírlap se pohybují v celoevropských souřadnicích. Márai tak již v těchto poměrně raných textech promlouvá tónem individualisty a intelektuála, který reflektuje prudkou proměnu evropské civilizace. S přihlédnutím k praxi dvojí, trojí, čtveré publikace stejných textů si tedy klademe otázku, do jaké míry lze Máraiho považovat za příslušníka „generace, která se po převratu 1918 ocitla na pomezí dvou vlastí“,213 k níž řadí Petr Rákos například redaktora listu Prágai Magyar Hírlap Pála Szvatkó. Na tuto otázku musíme odpovědět záporně. Zatímco ve dvacátých letech byl Márai v prostředí formující se československé maďarské literární elity považován za maďarského spisovatele „Slovenska“ („Szlovenszkó magyar írója“) a byly na něj kladeny požadavky jako na spisovatele menšinového, se závazky k této komunitě,214 ve třicátých letech již místní maďarská elita váhá zařadit Máraiho mezi spisovatele „zdejší“. Roku 1936 byla v Antologii slovenských maďarských spisovatelů jeho povídka Hadi [Kígyók, publikovaná také v němčině pod názvem Die Schlangen] zařazena do rubriky nazvané „odrodilí spisovatelé.“215 Také první texty o Máraim psané v češtině a pro českého čtenáře vykazují nejistotu v zařazení autora. Svazek Písemnictví reprezentativního encyklopedického díla Československá vlastivěda koncipovaný Albertem Pražákem, jenž je ambiciózním pokusem představit literární dějiny Československa jako historii jednotlivých národních literatur, které bydlí na československém území,216 Máraiho jméno zmiňuje. Albert Pražák v úvodu svazku vyjádřil naději, že tyto literatury vykážou „krajové a psychické souvislosti, jistou jednotnost, ztvrzenou příbuzným vývojem i obdobnou reakcí na evropské osvětné proudy.“217 Vedle sebe tedy zařadil kapitoly o místním písemnictví českém, slovenském, rusínském, polském, německém a maďarském. Profesor maďarské filologie Pavol Bujnák, jemuž byla svěřena 211

Máraiho dopis z Budapešti do Prahy z 11. září. Adresátem je Imre Sándor, redaktor pražského deníku Prágai Magyar Hírlap. Uloženo v Petőfi Irodalmi Múzeum, sign. V.4747/85/3. 212 Deleuze, Gilles, Guattari, Félix. Kafka. Za menšinovou literaturu. Hermann &synové. Praha, 2001. S. 29. 213 Rákos, Péter. Národní povaha naše a těch druhých. S. 72. 214 Mészáros. Bibliográfia, s. 510-516. 215 Tamtéž. S. 319. 216 Pražák, Albert – Novotný (eds.). Československá vlastivěda VII – Písemnictví. Praha: Sfinx, 1933. S. 5. 217 Tamtéž. S. 5.

54

kapitola o československé literatuře maďarské, se toto pojetí snaží dodržet, nicméně je na textu znát politické zadání nelehkého literárněvědného úkolu: vystihnout teprve se rodící literaturu menšinovou. Bujnák jednotlivá díla zasazuje do plochého rámce politické perspektivy, maďarskou popřevratovou poezii v Československu charakterizuje například slovy: „Spisovatelé nechtěli viděti nových poměrů, dlouho setrvávali ve staré maďarské mentalitě a úmyslně obcházeli problémy zdejšího maďarství. Spíše se utíkají k historii, než aby viděli realitu.“218 Márai je charakterizován jako: „Košický rodák Sándor Márai, rodinným jménem Grosschmid, syn senátora maďarské křesťanské socialistické strany, žije dnes v Budapešti, píše básně a romány lehkým reportérským slohem. Vydal sice některé své věci v Košicích, ale jinak nesouvisí s maďarskou literaturou na území Československé republiky.“219 Kritériem pro zařazení autora do literatury Československa je Bujnákovi loajalita autora k československé myšlence a fyzická přítomnost. Márai dvacátých let žijící v Německu a ve Francii si v prostředí československé menšiny budoval pozici autora nezávislého na utilitárních záležitostech menšinového literárního provozu. Již v Německu si definoval domov jako jazyk a tato definice jej po deseti letech života v emigraci přivedla do Budapešti, aby se tam ve třicátých letech prosadil jako maďarský spisovatel bez menšinových či jiných přívlastků. Některými texty se mu podařilo vstoupit do prestižního časopisu Nyugat, o jeho dostatečném kreditu jako novináře svědčí i fakt, že po smrti Dezsőa Kosztolányiho převzal jeho redaktorskou pozici v deníku Pesti Hírlap.

4.3.1. Cizí lidé Zkušenost berlínského a pařížského zpravodaje Márai zúročil nejen v novinových článcích, ale i v románu z prostředí východoevropských emigrantů v Paříži Idegen emberek [Budapest 1930, Cizí lidé], který si překladatel Arno Kraus vybral k převodu do češtiny. Máraiho román předtím již vyšel v Amsterdamu [1934] v holandštině a v Berlíně v němčině [1935]. V reportážní a esejistické próze podává Márai vhled do duše východoevropského emigranta žijícího v Paříži, sleduje postupné prohlubování pocitu vykořenění hlavního hrdiny, jenž vede k rozhodnutí vrátit se domů. Márai o překladu věděl a Krausovi zaslal krátký dopis s poděkováním (viz příloha č. 1 této práce). Arno Kraus se pak o Máraim zmínil i v informativním článku o současné maďarské literární tvorbě v Literárních novinách charakteristikou: „Márai, vynikající romanopisec a novelista známý u nás překladem svého románu Idegen emberek, Cizí lidé, je zatrpklý humorista, líčící živě a drásavě přítomnou dobu. V Cizích lidech se obírá beznadějným osudem emigrantů, kteří nalezli útočiště v Paříži, metropoli všech vyhnanců a světoběžníků. “220 Krausovým překladem tak Márai vstoupil do literárního pole české literatury. Ohlasy na jeho první román ovšem nebyly převratné. Kratičké recenze vyšly ve dvou denících a v Tvorbě, jeden z recenzentů dokonce chybně uvedl autorovo příjmení jako Sándor. Recenzenti román četli jako zprávu o „maďarském pohledu na svět“. Jako reprezentanta maďarství Máraiho konfrontovali s Karlem Čapkem, coby představitelem pohledu českého, z postavy autorského vypravěče dedukovali typické maďarské vlastnosti. Zdá se tedy, že čeští recenzenti přistupovali k maďarské knize s kritérii nejen literárními, jejich požadavky na text vycházejí i z dobového vnímání literatury jako reprezentace celé kultury, které se jako soupeření jednotlivých ras, národů a literatur vžilo v rámci kompetitivního prostředí již neexistující monarchie. 218

Bujnák, Pavel. „Literatura maďarská na území ČSR.“ in: A. Pražák, M. Novotný (eds.): Československá vlastivěda, Díl VII. Písemnictví. Praha: Sfinx, 1933. S. 389. 219 Tamtéž. S. 389. 220 Kraus, Arno. Přehled po maďarské literární tvorbě. Literární noviny 1937, r. 9, č. 15. S. 3.

55

V předchozích kapitolách jsme se pokusili snést doklady pro tvrzení, že se Márai bezpečně pohyboval nejen v literárním poli okleštěného Maďarska, ale své pozice si udržoval i v nově se utvářejícím literárním poli maďarské literatury v Československu. Márai ovšem rozhodně nepatřil k těm, jimž bylo vzájemné tlumočení posláním. Podle všech indicií neuměl a nerozuměl slovensky ani česky. Jakkoliv považovali Maďaři státoprávní uspořádání střední Evropy po první světové válce za dočasné, i v této „dočasné“ periodě se v Československu začala profilovat maďarská literatura svérázné, regionální tradice. Petr Rákos ve své recenzi sborníku pojednávajícího o hnutí Sarló píše, že československé specifické rysy udaly Maďarům vyrůstajícím v Československu jiný směr vývoje, než jakým se ubírali Maďaři v Maďarsku nebo v ostatních sousedních státech. V kontextu se situací Maďarů v ostatních středoevropských státech hodnotí Rákos jejich možnosti spíše kladně: „To bylo to maďarské etnikum, které po státním převratu nejméně mohlo chtít uzavřít se do sebe a zároveň mělo nejvíce možností, aby se do sebe neuzavíralo.“221 K profilaci Maďarů generace jen o desetiletí mladší, než byl Márai, patřila i práce zprostředkovatelská, překlady z literatury české a slovenské. Díky práci maďarských literátů žijících v Československu bylo ve dvacátém století přeloženo historicky největší množství knih z češtiny do maďarštiny za dosavadní dobu existence těchto národů. Vedle překladů lze zaznamenat jisté průniky mezi českou a maďarskou literaturou, a to nejen prostřednictvím významných sympatizantů, které si mladí maďarští intelektuálové v Praze získali (Emanuel Rádl, F.X. Šalda). Úsilí o takovéto průniky mezi literárními poli svědčí i odkazy na překladovou produkci českou. László Sándor například v publicistickém článku informoval o českém překladu Máraiho románu Cizí lidé, a zároveň vyslovil naději, že budou brzy do češtiny přeloženy i jeho romány Zpověď a Rebelové.222 Některé z těchto pokusů o vhled do literárního života jinojazyčné komunity pak naopak dokumentují hluboké vzájemné neporozumění. Bratislavský list Magyar Ujság například s pohoršením reaguje na výše citovaný informativní článek Arno Krause o maďarské literatuře uveřejněný v Literárních novinách, který označuje za „zaujatý“, psaný ve zlé vůli.223 K českému literárnímu poli pojilo Máraiho, žijícího ve třicátých letech v Budapešti, přinejmenším vlastní přeložené dílo. Písemných dokladů o jeho vztahu k české literatuře máme však velmi málo. V kontrastu k objemu současné západoevropské moderní literatury a literatury německé a francouzské, kterou Márai průběžně sledoval a recenzoval (Marcel Proust, Thomas Mann, Reiner Maria Rilke, Erich Maria Remarque, Franz Werfel, ale také James Joyce a mnozí další) tvoří jeho články věnované českým autorům jen výjimky. V budapešťském deníku Ujság recenzoval Márai překlad Olbrachtova románu Nikola Šuhaj Loupežník do maďarštiny [nakladatelství Prager, Bratislava 1934]. Recenze je zamyšlením nad fenoménem zbojnictví a z Olbrachtova textu se autor jen odráží k vlastím úvahám.224 Máraiho recenze prostá dobových aktualit ovšem přečkala svou dobu a současný nakladatel ji roku 2005 zařadil jako doslov k novému maďarskému vydání Olbrachtových próz. Krátkou žurnalistickou poznámku napsal Márai také k maďarskému překladu Čapkových Hovorů s T.G.M., z níž vyplývá, že Márai Čapka znal a považoval jej za „vynikajícího spisovatele“. 225

221

Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 286. Mészáros, Tibor. Bibliográfia. S. 537. Překlad románu Rebelové do češtiny zatím nevyšel (pozn. MP). 223 Tamtéž. S. 536. 224 Márai, Sándor: „Suhaj“ in: Olbracht, Ivan. Átok völgye. Nikola Suhaj, a betyár. General Press Kiadó. Budapest, 2005. Doslov. 225 Mészáros, Bibliográfia. S. 307. 222

56

Čapek byl do maďarštiny hojně překládán bratislavským nakladatelstvím Prager a osobně se oba autoři mohli i setkat na budapešťském kongresu PEN-klubu roku 1932. V témže roce publikoval Nyugat Čapkův pozdrav k čtvrtletí trvání časopisu.226 Čapek byl v Nyugatu též recenzován.227 Márai se později v Denících psaných v emigraci vrátil k Čapkovu R.U.R., k dramatu, které bylo vydáno v maďarštině v Košicích již roku 1922228 a hráno i v Budapešti (Vígszínház, premiéra v únoru 1924) v době, kdy byl Márai s košickým literárním prostředím úzce spjat. Lze se domnívat, že Čapkova hra neušla již tehdy pozornosti začínajícího autora. Recenzi zmíněnou výše ovšem Márai ve třicátých letech napsal na knihu, která není pro uznání Čapka jako „vynikajícího spisovatele“ zásadní a k napsání recenze vedly Máraiho kulturně politické důvody.

4.4. Shrnutí Máraiho maďarská publicistika 20. let publikovaná v Československu se váže k německo- i maďarskojazyčnému kontextu, jak jsme se to pokusili ukázat na expresionistické povídce Věštkyně a reportáži Wolly. Máraiho těsný vztah ke Kafkovi v období hledání vlastní poetiky i literární příslušnosti je mimo jiné i dokladem přihlášení se k pražské německé literatuře zahrnované dnes již do písemnictví „naší“ literatury. Márai kriticky reflektoval rostoucí dominanci českého živlu v prostoru jeho rodných Horních Uher. Jeho zájem o vývoj v Československu motivovaný i košickým původem jej přivedl i ke dvěma literárním recenzím moderních českých autorů. Literární vztah si získal ke Karlu Čapkovi, s jehož R.U.R. se setkal již ve svém raném košickém expresionistickém období. Pražský překladatel Arno Kraus pak Máraiho uvedl do českého kontextu překladem jeho románu. Na formování Máraiho poetiky měl zásadní vliv stav spisovatele -emigranta a zároveň jeho vymezování se vůči případnému postavení spisovatele národnostní menšiny. Máraiho ambice prosadit se v literárním poli maďarském a zároveň být schopen promluvit ke čtenáři německému dala vytvořit reportážnímu stylu vytrženému z pragmatiky konkrétních situací a k metaforám reflektujícím problémy obecně civilizační, které využil i v prózách. Je možné, že současný úspěch Máraiho próz souvisí právě s jejich jistou deteritorializovaností, umožňující text vnímat i bez znalosti reálií.229 Samotná rétorická otázka po zařazení Máraiho do kontextu literatury meziválečného Československa, jakkoliv hypotetická, klade především otázku další. Do jaké míry lze vnímat tehdejší literární situaci země ve své hybridní a multinacionální podobě, alespoň v takových intencích, v jakých podobu budoucího československého písemnictví naznačil Albert Pražák. Domníváme se, že v současné situaci, kdy kánony národních literatur procházejí radikálními změnami souvisejícími s dekolonializací kultur, nastala pro takovou novou recepci příhodná doba. V rámci takové koncepce by pak Sándor Márai svým celoevropským comebackem doputoval k českému čtenáři jako autor téměř domácí.

226

Čapek, Karel: A kétfejű sas nyomában. (Po stopách dvouhlavé orlice). Nyugat, 1932, č. 9-10. Plný text: http://epa.oszk.hu/00000/00022/00536/16721.htm, poslední kontrola 27. 7. 2012. 227 Németh, Andor. http://nyugat.oszk.hu/html/alkotok/nemetha.htm. Poslední kontrola 25. 7. 2012. 228 Čapek, Károly. R. U. R. Rossum Universal Robots. Utópisztikus kollektiv dráma bevezetö kommédiával 3 felvonásban. Fordították Kolos Ernő és dr. Polák J. Szlovák könyvnyomda, Košice, 1922. 229 O tom viz studie Mihálye Szegedyho-Maszáka: A kettös Monarchia emléke a magyar irodalomban. 1924. Megjelenik Kosztolányi Dezső Pacsirta című regénye. (Dvojí vzpomínka na monarchii v maďarské literatuře. 1924. Dezső Kosztolányi vydává román Pavučina.) in: Szegedy-Maszák Mihály (ed.) A magyar irodalom története I-III. (Dějiny maďarské literatury I-III.), Gondolat, Budapest, 2007. http://www.villanyspenot.hu/?p=szoveg&n=12294. Poslední kontrola 17. 8. 2012.

57

5. Výchova měšťanského psa 5.1. Literatura marginocentrických měst Pokud literární historici a komparatisté hovoří o středoevropském románu, zmiňována bývá zpravidla vlastenecko-historická próza poměrně již často srovnávané triády Henryk Sienkiewicz, Alois Jirásek, Mór Jókai (Frank,230 Fried,231 Trávníček232 aj.). Tato próza, která se stala reprezentantem emancipujících se společenství definujících se na základě národní ideologie, sehrála významnou kulturotvornou roli. Jako dětská (povinná) četba, zpracovaná navíc opakovaně na filmovém plátně, se udržela ve čtenářském povědomí v rámci jednotlivých národních literatur do konce 20. století. Jiným proudem, typickým pro román vznikající na území středí Evropy, je próza rozvíjející romantickou tradici venkovského románu (Milo Urban, Dezső Szabó, Liviu Rebreanu, Stanislaw Reymont ad.), reflektující protiklad venkova a města a zobrazující venkov jako idylizovanou krajinu syrových, „původních“ a „nezkažených“ hodnot. (Fried).233 Jednotlivé národní varianty tohoto typu románu bývají rovněž řazeny mezi opěrné sloupy národních literatur, které lze jako středoevropské popsat spíše jen na základě areálové příslušnosti k regionu. Tyto prózy se totiž na svou středoevropskost nijak neodvolávají. Literární historici a kulturní antropologové se naopak shodují i na tom, že typickým časoprostorem próz středoevropské prózy dvacátého století je město, regionální spádové centrum. „Svého génia objevuje středoevropský román v maloměstě. Jakoby někde uprostřed mezi velkoměstem a venkovem.“234 V české literární historii má literatura maloměsta své bohaté zastoupení. Nejnověji se tématu věnoval například Erik Gilk ve svých poláčkovských studiích.235 V hodnocení toposu města v meziválečné české próze Gilk dospěl k zjištění, že literární topos města demonstruje v mnoha případech u české prózy situaci celé české společnosti. Časoprostor maloměsta považuje Gilk za významný prvek uplatněný při zobrazení celospolečenských proměn: „Teprve s nástupem moderní literatury došlo k výrazné diferenciaci literárních prostorů. Maloměsto se odlišilo od vesnice, která zůstala spojena s přírodním koloběhem a v pojetí ruralistů se stala symbolem tradičních hodnot. Na druhou stranu maloměsto představuje přehlednou alternativu k velkoměstské „džungli“, na jejímž okraji se rodí nový prostor periferie, hojně reflektovaný naší prózou i dramatem v meziválečném období. V této prostorové kvartádě pak maloměsto zastává jakousi střední pozici, což vede mnohdy k tomu, že autoři na něm modelově demonstrují stav společnosti obecně. Maloměsto pak může synekdochicky zobrazovat český národ pars pro toto, k čemuž odkazuje často připomínaná konotace malý národ – malé město.“236

230

Frank, Tibor, Magyar virtuális encyklopédia, heslo Nemzet és müvészet, http://www.enc.hu/1enciklopedia/fogalmi/torttud_egyet/nemzet_muveszet.htm, poslední kontrola 30. 4. 2012; 231 Fried, István.“ Szláv nyelvű irodalmak.“ (Literatury slovanských jazyků) in: Pál, József (ed.). Világirodalom. (Světová literatura). Budapest: Akadémiai Könyvkiadó, 2005. S. 870. 232 Trávníček Jiří. “Maloměsto – domovský topos středoevropského románu”: Pandora 2009, č. 19. S. 110. 233 Fried, István.“ Szláv nyelvű irodalmak.“ (Literatury slovanských jazyků) in: Pál, József (ed.). Világirodalom. (Světová literatura). Budapest: Akadémiai Könyvkiadó, 2005. S. 869-886. 234 Trávníček, Jiří. Maloměsto. Pandora, r. 2009, č. 19. S. 112. 235 Erik Gilk: Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka, František Šalé, Boskovice 2005. 236 Tamtéž. S. 28.

58

Literárně sociologická analýza malého města vztažená na celonárodní souvislosti je patrná rovněž z práce Filipowicze a Zachové,237 aplikace genderové perspektivy na analýzu memoárové literatury se zde ovšem soustředí na genderový výzkum a synekdochické zobrazení celé české společnosti na příkladu jednoho města jako reprezentanta se zde v knize již automaticky předpokládá. Význam města jako svébytného prostoru vhodného pro zkoumání povahy středoevropské literatury připomněl nedávno Marek Nekula: „[…] vícejazyčnost a překračování hranic národní literatury a kultury nejsou z principu fenoménem kontinuálním, vázaným na čas, ale – jak to napovídá i pojem hranice – per se fenoménem prostorovým, u nějž jde o koexistenci, případně o dotýkání a prolínání literatur přes jazykovou a kulturní hranici. Proto jsou v centru pozornosti mikrohistoriografických prací, jež polemizují s makrohistoriografií národní literatury, právě města představující – řečeno s Holým – prostory „hybridity literární identity a multikulturní produkce“. „Města […] nejsou přitom zajímavá jen tím, že se v nich utváří hybridní literární meziprostor, ale také tím, že jsou […] v různých literárních prostorech (českém, německém, židovském) předmětem odlišné imaginace a tím se nabízejí jako tertium comparationis při hledání styčných – kontaktních i konfliktních – bodů […].“238 Nekulovo pojetí je ve shodě s literárním obrazem střední Evropy, který rozpracoval kolektiv autorů pod vedením Marcela Cornise-Popeho ve druhém svazku několikasvazkového monumentálního díla History of the Literary Cultures of East-Central Europe.239 V úvodu k tomuto svazku věnovanému středoevropským městům rozlišuje Cornis-Pope sledovaná sídla na různé typy. Vyčleňuje zvláštní typ města, jenž demonstruje na několika centrech provincií nebo oblastí. Právě provinciální centra, provincial cities, odolávala podle Marcela Cornise-Popeho s větším či menším úspěchem uniformizujícím tlakům.240 Cornis-Pope tato středně velká města označuje pojmem marginocentrická. Pro výzkum středoevropské literatury tedy navrhuje topografický přístup, writing of a place, který by v kontrastu k lineárnímu výkladu národních literatur postihnul hybridní povahu míst situovaných na hranicích kultur. Právě tato místa jsou podle něj vhodná pro výzkum tradičního rozlišování periferie a centra. Oblíbená místní topoi v literárních reflexích těchto měst: hlavní ulice, kavárna, škola, divadlo, hotel a dominantní postavy: oficír, obchodník, umělec, dále multietnicita a polylingvismus, přítomnost židovského elementu, důvěra v hodnoty civilizace a kultury 241 jsou podle autora typickým společným znakem této literatury. Cornise-Pope se domnívá, že výzkum marginocentrických měst je z hlediska výzkumu středoevropských literatur důležitý proto, že může úspěšně polemizovat s tradiční lineární totalizující historiografií. Domnívá se dokonce, že obraz marginocentrického města přelomu 19. a 20. století do jisté míry anticipuje postkoloniální a postmoderní redefinici současného města Západu, které je formováno i postmoderní decentralizací a důsledky imigrace. Zájem o

237

Marcin Filipowicz, Alena Zachová: Rod v memoárech. Případ Hradec Králové. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009. 238 Marek Nekula: Kanonizace monolingvalismu. Kanonizace multilingvalismu? in: Česká literatura 6/2011, 803. 239 Marcel Cornis-Pope – John Neubauer (eds.): History of the Literary Cultures of East-Central Europe. Junctures and Disjunctures in: the 19th and 20th Centuries. Volume II. John Benjamins, Amsterdam/Philadelphia, 2006. 240 „[…] provincial cities like Czernowitz/Cernāuţi/Chernovtsy/Chernivtsi […] tried to resist – more or less succesfully – the nationalistic leveling of culture after World War I, but also imperialistic, pan Germanic definitions of Mitteleuropa, opposing to them a more genuinely polycentric concept of culture.“ Tamtéž. S. 9. 241 Tamtéž. S. 10.

59

hybriditu příznačnou pro tento literární prostor zaznamenává ostatně i jazykověda, která zavádí pojmy jako „středoevropský jazykový areál“.242

5.2. Marginocentrické město Košice/Kasa/Kaschau Příkladem takového marginocentrického centra mohou být i Košice. Již od středověku byly významným urbánním centrem, vykazujícím klasické prvky uzavřenosti města s gotickou katedrálou v centru, a zároveň přirozeným dopravním uzlem mezi obchodními stezkami z jihu na sever a z východu na západ. V době Máraiho mládí disponovalo město středními i vysokými školami (právnická fakulta, technika), divadlem i několika různě profilovanými deníky. Národnostní poměr obyvatel dnešního košického okresu byl podle sčítání lidu roku 1910: 36 tisíc Maďarů, 14 tisíc Slováků a 3000 Němců.243 Tento poměr se za první republiky dramaticky obrátil ve prospěch přihlášení se k národnosti česko-slovenské: 1930: 52 tisíc Čechů a Slováků, 12 tisíc Maďarů, 3 tisíce Němců.244 Čísla prozrazují, že právě město, v němž se koncentrovala povolání vázaná na státní správu (zaměstnanci úřadů, pošt, učitelé) utrpělo po převratu výraznou ztrátou obyvatel maďarské národnosti v důsledku radikální proměny těchto úřadů. Ďurkovská píše, že již během roku 1920 odešlo z Československa sto tisíc obyvatel maďarské národnosti, především úředníků, a dalším 45 tisícům obyvatel nebylo uděleno státní občanství.245 Z Košic byl vypovězen například významný maďarský spisovatel, středoškolský učitel Aladár Komlós. Do Maďarska se počátkem třicátých let uchýlil i Máraiho otec, právník. Čísla ovšem naznačují i to, že někteří obyvatelé města museli být ještě v prvních desetiletích 20. století národnostně indiferentní a naopak stavovsky uvědomělí. Ve městě ležícím na hranicích jazykových i regionálních se dá předpokládat, že i v době celoevropsky vrcholící národní ideologie politicky uplatňované vládami evropských států hrála u obyvatel marginocentrického města silnější roli stavovská příslušnost, která byla silnější, než národnostní sebeidentifikace. Struktury, které chod města podmiňovaly (školy, úřady a další instituce) tedy nebyly narušeny zcela. Část obyvatel města se ve volbě národnosti řídila pragmaticky, s ohledem na své stavovské zájmy. Příkladem takovéto proměny národnosti je i Máraiho dopis z února 1920. Márai v této době žil v Berlíně. V Košicích byla v této době, po chaosu způsobeném poválečnými nepokoji, vyhlášením slovenské republiky rad a stanovení demarkační linie, ustavena československá správa, starostou města byl jmenován místní advokát, spolupracovník Máraiho otce, Slovák. Márai jako mladý literát rozhořčeně brojí proti novým pořádkům a obává se, aby výhody plynoucí z nového státního uspořádání nezískali lidé málo kvalitní jen pro to, že budou spolupracovat s nově nastoleným režimem. Zajímá ho to výlučně v souvislosti s vydáváním kulturních časopisů a jejich eventuální podporou ze strany města: „Zároveň s tímto dopisem jsem napsal další dopis starostovi Košic Vladimíru Mutňánskému, jenž byl v lepších dobách advokátním koncipientem v kanceláři agrární banky a k němuž mě pojí řada vazeb z mého dětství. Napsal jsem mu, že pokud to závisí na něm, nechť to učiní

242

Newerkla, Stefan Michael. Rozmanitost jazyků a kultur v Rakousku-Uhersku a jejich konvergenční tendence. in: Pospíšil, Ivo – Moser, Michael (eds.) Comparative Cultural Studies in: Central Europe. Ústav slavistiky FF MU. Brno 2004. S. 11. 243 Bárdi, Nándor-Fedinec, Csilla- Szarka, László: Kisebbségi magyar közösségek a 20. Században, Gondolat-MTA Kisebbségkutató Intézet, Budapest 2008. S. 475. 244 Tamtéž. S. 475. 245 Ďurkovská, Mária. „Maďarská menšina a jej politické aktivity na východnom Slovensku v rokoch 1918-1929.“ In: Člověk a spoločnosť. Internetový časopis pre pôvodné teoretické a výskumné štúdie z oblasti spoločeských vied. R. 2009, č. 3. http://www.saske.sk/cas/zoznam-rocnikov/2009/3/5828/

60

sám, pokud ne, ať udělá něco pro to, abyste Vy a Iván Albert dostali koncesi na maďarskojazyčný čtrnáctideník.“246 Márai se dopisem obrací na starostu města aktuálně reprezentujícího československou moc a spoléhá na to, že solidarita stavovské příslušnosti je dostatečným argumentem pro to, aby jej starosta vyslyšel a zasáhl ve prospěch jeho přátel. Jako typické marginocentrické město zaznamenaly i Košice 20. století prudké proměny projevů reprezentace státní moci, která se pokoušela toto město zahrnout do sféry vlastního vlivu. Zjevným příkladem může být osud některých košických pomníků: likvidace sochy honvéda z roku 1906, symbolu maďarské revoluce 1848 - 1949, která byla odstraněna v březnu 1919.247 Likvidace pomníku měla být demonstrací pádu „maďarského režimu“. Pomník padlým českým legionářům, který byl odhalen roku 1924, pak naopak symbolizoval režim „český.“ Po vídeňské arbitráži byl tento „český“ pomník místními obyvateli odstraněn.248 Méně viditelné jsou změny občanských rituálů, které jsou rovněž výrazem politické moci: je to nejen změna státní hymny a státní vlajky, ale změna zasahující do intimnějších oblastí sociálního života, jako je výchova: Petr Rákos například ve vzpomínkách na rodné Košice zmiňuje formální změny na gymnáziu, které nastaly po opětovném připojení Košic k Maďarsku po Vídeňské arbitráži na podzim 1938: „ležérnějším poměrům uvyklým hornozemským středoškolákům nezbylo, než si zvyknout na určitá militarizující pravidla hry, nosit nikoliv snad stejnokroje, ale ústavní čepice s prýmky značícími šarži: od primy do kvarty jednu až čtyři stříbrné, od kvinty po oktávu totéž ve zlatém, nižší by měl salutovat vyššímu, ale to v košickém prostředí záhy utonulo v legraci.249 Márai ve svých prózách ovšem takovéto konkrétní projevy proměny reprezentace nesleduje. Město jej zajímalo jako časoprostor do nějž by mohl zasadit emoce a myšlenky zobeněné na čas a prostor celé společnosti. Město je pro Máraiho synonymem kultury, tedy lidského produktu, o který je třeba neustále pečovat. V tomto smyslu se Márai zařadil do proudu takzvané „literatury města“, která je ohniskem zájmu sociální antropologie.250 Máraiho typizované město, vylíčené jako architektonické dílo i jako společenství měšťanů, vykazující klasické prvky uzavřenosti (gotická katedrála, centrální náměstí, osobní a profesní vazby mezi měšťany) je nosným prvkem jeho četných textů z třicátých a čtyřicátých let.

246

„E levéllel egyidejűleg ítam egy másikat Mutnyansky Vladimir kassai polgármesternek, aki ügyvédjelölt volt szebb időben az agrár irodájában, s holmi gyerekbeni vonatkozásaim vannak vele. Azt írtam neki, hogy ha tőle függ, hát tegye ő, ha nem tőle függ, hát menjen ő utána, hogy Ön és Iván Albert dr. engedélyt kapjanak egy magyar nyelvű kéthetes revűre.“ Máraiho dopis z Lipska z února 1920 do Košic, adresátem je košický novinář Sándor Imre. Petőfi Irodalmi Múzeum, sign. V.4747/85/1. Vladimír Mutňánsky byl prvním starostou Košic jmenovaným novou československou vládou, reprezentantem československé moci. 247 Gašpar, Ján. Zo zabudnutej minulosti okolia Košíc. Listy košické, 2000. Č. 3. http://www.cassovia.sk/hist/zozabudnutej/. Posl. kontr. 25. 7. 2012. 248 Tamtéž. 249 Rákos, Petr. „O horthyovském Maďarsku – tentokrát trochu jinak“ in: Rákos, Petr. Neúnavná slova. Praha: Academia, 2011, s. 319. 250 Luďa Klusáková. Město jako kultura a jako produkt kultury. Lidé města 2012, č. 14. http://lidemesta.cz/index.php?id=834. Posl. kontr. 25. 7. 2012.

61

5.3. Román iredenty jako obhajoba kultury Košice jsou dějištěm prvního dílu Máraiho autobiografického románu Zpověď (Egy polgár vallomásai, 1934, 1935). Tímto románem Márai v Maďarsku jako prozaik prorazil. Živý ohlas jeho knihy je doložen i čtenářskou odezvou: Márai byl žalován za nelichotivý obraz popisovaných žijících postav, určité pasáže pak musel v dalších vydáních vypustit. Zde jsou Košice představeny jako časoprostor, do nějž je situováno idylické dětství autorského vypravěče. Košice pak nesou přímo v názvu dvě Máraiho práce ze čtyřicátých let: knižně vydaná reportáž Košická hlídka (Kassai őrjárat, 1940). A drama Košičtí měšťané (Kassai polgárok, 1942). Již ve svých raných pracích se ale Márai zabývá fenoménem měst, která zobrazuje jako síť evropské „civilizace měšťanů“. V románu Cizí lidé je takto tematizován původ hlavního hrdiny: hrdina, který pochází z města s gotickou katedrálou, se ocitne v západoevropském velkoměstě jako stipendista odhodlaný prostudovat gotické stavitelství. Identifikuje se s obyvateli všech západoevropských měst, které gotickou katedrálou disponují. Topos katedrály zde (až v luteránském smyslu) představuje symbol pevného orientačního bodu v době, která nenabízí žádnou jistotu: „Zůstal stát ve vzdálenosti několika kroků od chrámu a natáhnuv krk pohlédl naň vzhůru. Jednou se zabýval po tři měsíce vším tím, čeho byl tento chrám symbolem, když psal svoji doktorskou disertační práci o gotice. Dole na ulici měnila revoluce stále své barvy; on sám seděl ve čtvrtém patře činžovního domu v pokoji, jenž vedl do dvora a z něhož nikdy nebylo možno vyvětrati pach prostředku k vyhubení štěnic, mezi knihami, které si někdy s námahou opatřil a vypůjčil, a zabýval se gotikou. Jaké to šílenství, přemýšlel nyní. Všechno to se vynořovalo před ním v strašlivé vzdálenosti, gotika i on sám, jenž tu zoufale hledá počátky, původ a význam gotiky, - jak tu nyní stál a mžouraje pozoroval strnule bránu chrámu, pocítil takřka domovský stesk po tomto světě, po tajuplném, svázaném světě forem, po vnitřním řádu, v jehož okruhu bylo možno vyjádřit v kameni a myšlence pevnost a zákonitost. Však jsem dostal stipendium právě proto, přemýšlel, a že teď mohu býti zde a zítra ráno již zde nebudu, za to mohu děkovat gotice.“251 Motiv gotické katedrály jako dokonalé konstrukce nebyl v textech první poloviny dvacátého století ojedinělý. Jak upozornil Josef Vojvodík, zájem o umění gotiky posílila teorie německého kunsthistorika Wilhelma Worringera, jenž roku 1908 vydal disertaci Abstraktion und Einfühlung. Ein Beitrag zur Stilpsychologie, v níž zdůrazňuje význam gotického stylu, formy a tvarové abstrakce. Na tuto práci se pak odvolávali němečtí expresionisté. Gotika byla inspirativní i pro úvahy moderních architektů, například Walter Gropius chtěl pro svou školu Bauhaus původně zvolit název Bauhütte (huť, tedy kamenická dílna pracující na stavbě gotických katedrál).252 Motiv gotické katedrály jako opěrného bodu v zmatečném světě se pak v Máraiho próze opakuje až do konce čtyřicátých let. Motiv středověké kamenické dílny použil Márai jako metaforu humanity ve svém úspěšném dramatu Košičtí měšťané, které napsal za druhé světové války (drama bylo uvedeno například jako pozdrav Miklósi Hothymu k narozeninám, roku 1943 se hrálo i v Berlíně a ve Vídni). Děj hry je situován na počátek 14. století, do doby stavby košické katedrály svaté Alžběty. Hlavním hrdinou je stavitel této katedrály, kameník János. V hlavní roli je ale především celé město, měšťané, kteří se snaží ochránit uzavřenou 251

Márai, Sándor. Cizí lidé. Julius Albert. Praha 1936. Překlad Arno Kraus. S. 12. Vojvodík, Josef. Strukturalismus, fenomenologie a česká avantgarda. in: Vojvodík, Josef – Wiendl, Jan. Heslář české avantgardy.UK Praha – TOGGA. Praha 2011. S. 350. 252

62

komunitu města před náporem vnější, zdivočelé moci. Synekdochicky tedy mohlo být město chápáno jako zástupný symbol pro neviditelnou síť občanů usilujících v době válečné vřavy uchovat základní hodnoty humanity. Katedrála je zde představena nejen jako prostor víry a transcendence, ale zároveň i jako obranná věž. Daniela Hodrová v souvislosti s výzkumem tohoto literárního toposu poukazuje nejen na to, že věž je literární motiv zachycený již v Bibli. Hodrová upozorňuje na romány J. K. Huysmanse Katedrála (1898) a Tam dole (1891), v nichž autor uzavřen v prostoru chrámové věže shlíží na „žalostnou masu novějších monumentálních staveb.“253 Věž je podle Hodrové totiž literárním toposem symbolizujícím především pevnost, a zároveň uzavřenost, „věž ze slonoviny“, nadřazenost nad pozemským hemžením.254 Chápání literárního díla jako přísně koncipované stavby analogické ke konstrukci katedrály lze vystopovat také v dobové literární kritice maďarské. Maďarský spisovatel a esejista László Németh například v jedné ze svých studií o Endre Adym používá metaforu katedrály pro charakterizaci celého básnického díla: „Toto dílo neříká nic dvakrát… Katedrála může mít lépe nebo hůře vytesané sochy, žádná se však nesmí srazit. Každá vyjadřuje něco a dohromady vyjadřují chrám.“255 Přirovnání stejného druhu volí Antal Szerb v recenzi na Máraiho román Féltékenyek (Žárlivci, 1937): „Na tomto stupni již látka ztrácí svou syrovou materiálnost, tak jako kámen na stěně gotických chrámů – naturalistický román nikdy nedošel až sem. Zde se sublimuje k světu vyššímu, jenž má řídčí vzduch, který je odvozený a podstatný, věčně platný: k legendě. Město zde již není nějakým městem, ale mýtickým obrazem města, nad sebou má svého světce, patrona a anděly ze čtyř světových stran, rodina již není rodinou, ale mystériem.“256 Jak doložil Josef Vojvodík, požadavek přísné organizace umění ve smyslu výstavby kultury gotické doby se významně uplatnil i v myšlení české avantgardy.257 Vojvodík poukazuje především na Jana Mukařovského a cituje jeho úvodní článek prvního čísla časopisu Slovo a slovesnost. Mukařovský zde uvádí gotiku jako styl, jenž vytvořil trvalé hodnoty.258 V úvodní kolektivní polemické stati prvního čísla časopisu Pražského lingvistického kroužku Slovo a slovesnost se doslova píše: „česká maloměstská, sociálně a národnostně utlačená společnost vedla tuhý boj posiční o základní existenční práva národa a jazyka, nemohla mít ovšem dostatek porozumění pro období velmocenského rozmachu panské kultury českého středověku, a proto zůstaly téměř neosvětleny dvě nejskvělejší kapitoly staročeského kulturního a zejména jazykového vývoje. […] Tu jsme u období druhého [gotického], v němž velkorysá jazyková a slovesná tvorba 253

Hodrová, Daniela. Příběhy věže. in: Hodrová a kol (eds.) Poetika míst. Praha, HH 1997. S. 210. Tamtéž. S. 210. 255 Rákos, Petr. László Németh mladý a smířený. In. Rákos, Petr. Neúnavná slova. Praha 2011. S. 244. Překlad Robert Svoboda. 256 „Ezen a fokon az anyag már elveszti nyers anyagszerűségét, mint a kő a gótikus templomok falán - a naturalista regény sosem jut el idáig. Szublimálódik egy magasabb, ritkább levegőjű világba, áttetsző és lényegszerű lesz, örök-tartalmú: legenda. A város immár nem egy város, hanem a város mitikus képe, fölötte védőszenttel és négy égtáj-angyallal, a család immár nem család, hanem misztérium.“ Szerb, Antal. A Féltékenyek. Nyugat. 1937. Č. 6. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00617/19649.htm. Posl. kontr. 29. 7. 2012. 257 Vojvodík, Josef. Strukturalismus, fenomenologie a česká avantgarda. in: Vojvodík, Josef – Wiendl, Jan. Heslář české avantgardy. UK Praha – TOGGA. Praha 2011. S. Tamtéž. S. 350-351. 258 Tamtéž, S. 350. 254

63

přeměnila češtinu ve spisovný jazyk světové úrovně […]. Doba gotická myslila na staletí a právem staví Ignát Hermann prozíravou, velmocenskou výstavbu Karlovy Prahy proti úzkému horizontu Prahy před padesáti lety, v níž, co se na ni tehdy šilo, „šilo se právě podle míry toho dne“. Nemůžeme a nechceme zpět ke kultuře gotické, ale její velkorysá, sebevědomá a cílevědomá výstavba je pro dnešek aktuálnějším a nabádavějším vzorem nežli sebe hrdinnější a obětavější úsilí nuzného včerejšku.“259 Nechceme a ani nemůžeme srovnávat kolektivní text Pražského lingvistického kroužku s beletrizovanými úvahami maďarského spisovatele. Tento dobový dokument ovšem dobře vystihuje, jakým způsobem moderna téma gotiky přetvářela. Gotika je dobovou výzvou, imperativem nabádajícím k dokonalosti, jenž je mimo jiné i imperativem ke světovosti, k vystoupení z malosti místních poměrů. V intencích takto metaforicky chápané gotiky pak můžeme číst i Máraiho knižní reportáž Košická hlídka z roku 1941, v níž se spisovatel po letech vrací do rodného města opětovně integrovaného do Maďarska. Márai představuje město nejprve z pohledu z letadla. Rýsuje tak model uzavřeného světa s centrální budovou gotické katedrály, který je pohledem shora ještě umocněn, a teprve poté prochází jednotlivými částmi staronového města a komentuje změny, které nastaly v době jeho české kolonizace: „Češi přemýšleli a stavěli jen v perspektivě desetiletí, jako kdyby šlo o něco velmi spěšného. Jejich dílo postavené horkou jehlou nesmíme podceňovat, ale zároveň z něj nemusíme být nadšeni. V české tvorbě se tu projevila určitá šikovnost obchodního domu, přechod mezi Baťovými botami a špatně stráveným lecorbussierismem, domy ze skla a modrých glazurovaných plátů, neonově zářivá fasáda, pod níž se na objednávku davů nabízely příjemnosti třetí kategorie.“260 Popsaná architektura, která má v Máraiho textech často metonymickou funkci, má i zde charakter synekdochy. Betonový obchodní dům Baťa (dodnes charakteristická budova na náměstích měst i obcí Slovenska a Podkarpatské Rusi) vyčnívá z řady starších domů jako symbol dočasné kolonizační expanze. Márai tu navíc pracuje i s žurnalistickým obratem užitým pro charakterizaci nové generace československých Maďarů, která sama sebe nazvala „Maďaři v baťovkách“. Například redaktor deníku Prágai Magyar Hírlap Pál Szvatkó v dobovém tisku píše: „Dříve spočívala maďarská ctnost na panském lesku, velkorysosti a mohutných individuálních výkonech. Dnes jsme se my, Maďaři v republice, zjednodušili, ztichli jsme, přestali jsme řečnit, gesta se zlomila, nerozlišujeme se podle kast, všichni jsme nastejno odložili své dobře střižené obleky a jsou z nás Maďaři v baťovkách.“261 Máraiho zde konkrétní značka bot naopak zajímá jen málo. Kolonizaci města, necitlivý vpád nového řádu líčí kontrastně k obrazu, jenž evokuje staromilskou představu prostředí „starých časů“. Prostřednictvím detailů buduje synekdochicky výpověď o povaze moderní civilizace jako takové. Tento Máraiho postup je zřejmý z jeho románového cyklu Dílo Garrenů (Garennek műve) s jednotlivými díly vydanými samostatně jako Rebelové (A zendülők, 1930), Žárlivci (A féltékenyek, 1937), k nimž Márai řadil trojdílný cyklus nazvaný Uražení (Sértődöttek, 1947), s jednotlivými díly Hlas (A hang,1947), Maska a význam (Jelvény és jelentés, 1947) a 259 260 261

Havránek-Jakobson-Mathesius-Mukařovský-Trnka. Úvodem. Slovo a slovesnost. R. 1, č. 1. S. 6-7. Márai, Sándor. Kassai őrjárat. Budapest: Helikon, 1999. S. 36. Gašparíková, Anna. „O novej maďarskej revue“ Národnostní obzor 1932/ 4, s. 299-300.

64

Umění a láska (Művészet és szerelem, 1948). Tento poslední díl z trilogie Uražení se již nedostal na knihkupecké pulty, zachovalo se jen několik málo výtisků a román byl znovu vydán až se čtyřicetiletým zpožděním v emigraci pod názvem Naháněči vojsk – Sereghajtók, 1988. Máraiho románový cyklus je otevřeným dílem, jak je známe i z dobové české literatury (typicky například tvorba Jakuba Demla), žánrově variabilní kronikou s četnými autobiografickými prvky. Cyklus Dílo Garennů je podle současného hodnocení maďarské literární historie dílo monumentální, ač nedokončené, heterogenní ve vyprávěcí perspektivě a kolísající kvalitou. Od generačního románu (Rebelové) pokračuje ke krizovému románu (Žárlivci) a k rodinné kronice s prvky krizového románu (Uražení). Klasiku žánru románové kroniky vytvořila v maďarské literatuře již spisovatelka Cecília Tormay.262 Hlavní inspirací byla Máraimu ovšem nejspíš románová kronika Buddenbrookovi Thomase Manna. Máraiho románová kronika je položena do dvacetiletí mezi dvěma světovými válkami. Historické události v pozadí rodinné kroniky jsou zde natolik významné, že splývají s osudem rodiny, která zažívá svůj úpadek. Huba Lőrinczy, jenž Máraiho cyklus podrobil literárněhistorickému zkoumání, se domnívá, že vzhledem k převaze reflexivních, meditativních a myšlenkových komponentů nad chudou dějovou linií lze cyklus označit za sled jednotlivých krizových románů-esejí.263 Máraiho volný románový cyklus o vývoji a úpadku patricijské rodiny je situován do nepojmenovaného Města, které má svými četnými reáliemi a souvislostmi s Máraiho autobiografickým textem Zpověď nepochybně předobraz v rodných Košicích. A to i přesto, že Město románu Žárlivci je situováno na mořské pobřeží. Maďarský literární historik a kritik Antal Szerb druhý díl tohoto cyklu přivítal jako prózu skutečné urbánní literatury. Ocenil také Máraiho schopnost zpracovat palčivé dobové téma společnosti potrianonské a Máraiho prózu nazval první velkou prózou iredentistickou. Szerb vítá, že se tohoto obtížného tématu konečně zmocnil spisovatel, který jej pozvedl na úroveň vyšší, než se tomu dělo doposud: „Márai je ve šťastném postavení spisovatele, který odtamtud pochází, je ale nezávislý na veškerých tamních souvislostech a konečně může napsat, co napsat musel.“264 Již Antal Szerb ve své dobové recenzi upozornil na synekdochický charakter příběhu. Košice tu představují maďarskou společnost v procesu neorganické modernizace. I Szerb si všímá právě detailů, jimiž Márai v tomto „iredentistickém románu“ modeluje směr úpadku města a celé společnosti: „Umělec má skutečný vztah jen ke skutečné kráse, a z velkých přemetů epoch vidí právě jen to, že spolu s odsouzením starého řádu byly odsouzeny hodnoty vnitřní, harmonické krásy, a to, co je vytěsnilo, je disonantní, laciné a vykřičené. Být Maďarem, „starousedlíkem“, znamená chránit křehké, poslední ostatky kultury, která je za veškerým uměním, věděním a tvorbou, kterou se nemůžeme naučit, můžeme ji jen zdědit: kulturu jednání – být „cizincem“

262

Kiss Szemán Róbert. A két világháború közötti családregény /Tormay Cècile: A régi ház, Hatvany Lajos: Urak és emberek, Babits Mihály: Halálfiai, Márai Sándor: Egy polgár vallomásai, Lesznai Anna: Kezdetben volt a kert/, bölcsészdoktori disszertáció. (Rodinná kronika mezi světovými válkami/Starý dům Cècile Tormay, Páni a lidé Lajose Hatvanyho, Synové smrti Mihálye Babitse, Zpověď Sándora Máraiho a Na počátku byla zahrada Anny Lesznai/, rigorózní práce). Budapest: ELTE BTK. 1990. S. 31-48. 263 Lőrinczy, Huba. Búcsú egy kultúrától. Márai Sándor: A Garennek műve. (Loučení s jednou kulturou. Sándor Márai: Dílo Garrenů.). BÁR Szombathely, 1998. S. 9-30. 264 „Márai abban a szerencsés helyzetben van, hogy onnan jött, de független minden odaáti vonatkozástól és végre megírhatja, amit meg kellett írnia.“ Szerb, Antal. A Féltékenyek. Nyugat. 1937. Č. 6. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00617/19649.htm. Posl. kontr. 29. 7. 2012.

65

znamená vzít si k černému obleku žluté boty. Máraiho zbraní je ironie: cizinci nejsou zlí ani nenávistní, jsou jen ubozí a směšní.“265 Jak rozpoznal již Antal Szerb, Máraiho „cizinec“ je tedy nevzdělaným kolonizátorem: „Cizinci, kteří si Město přivlastnili „přinesli s sebou bezohledný a obhroublý nepořádek“, přišli z končin, ve kterých snad ani nebyla tiskárna not, „jejich náboženství je umělé a směšně zánovní“, jejich světec „je k smíchu a je beztvarý“, když město slaví své významné dny a svátky, obouvají si k černým šatům žluté šněrovací boty. “266 Tyto výroky, nad nimiž se pozastavil již pražský hungarolog Petr Rákos, 267 je třeba chápat právě v kontextu Máraiho představy „díla Garrenů“, jež oni „cizinci“ v Máraiho koncepci boří. Konstruktivistický styl budovy obchodního domu Baťa postavený do kontrastu k „tradičnímu“ stylu jednopatrových budov na náměstí je Máraimu podnětem k úvahám, které můžeme číst jako doklad o pociťované obavě o narušení tradičních struktur. Kolonizaci města Márai popisuje na koncentrované metafoře, která je od konkrétního místa oddělitelná a získává charakter všeobecně platné výpovědi o povaze moderní civilizace.268 Tento prvek, tedy protiklad Garrena jako starousedlíka a tvůrce, jenž brání město před vpádem civilizačním, a cizince jako bořitele, a kolonizátora, rezonuje v současné době v Máraiho recepci slovenské a speciálně košické, která se s takovýmto pohledem na své „marginocentrické město“ odolávající náporům kolonizátorů, ať z jihu, západu či východu, může ztotožnit. Až teprve postkoloniální diskurs v literatuře otevírá tedy Máraiho texty i čtenáři českému, který by se v době vzniku textů mohl cítit Máraiho synekdochami i uražen ve svém národním citu či přinejmenším pohoršen arogancí výroků na úrok českých přistěhovalců. Petr Rákos, jenž na tento aspekt upozornil, konstatuje, že „Márai shlížející na Evropu z nebetyčných výšin západoevropské kultury ji viděl záviděníhodně bystrým zrakem.“269 Podařilo se mu povznést nad pragmatiku konkrétní dobové situace a individuální výpověď je zároveň výpovědí kolektivní. Do popředí se tak dostává „kolektivní uspořádání vypovídání,“270 což je podle citovaných francouzských filozofů jedna z definicí menšinového autora. 265

„A művésznek csak a szépség valóságához van igazán köze, csak azt látja az idők nagy fordulatából, hogy a régi renddel együtt a bensőséges, harmonikus szépség értékeit ítélték halálra, és ami a helyükbe állt, vásári, rikító disszonáns, égbekiáltó. Magyarnak lenni, «őslakónak» lenni, annyit jelent, mint őrizni a törékeny ereklyét, azt a végső kultúrát, ami túl van minden műveltségen, tudáson és alkotáson, amit nem lehet megtanulni, csak örökölni: a magatartás kultúráját - «idegennek» lenni annyit jelent, mint fekete ruhához sárga cipőt húzni fel. Márai fegyvere az írónia: az idegenek nem gonoszak és nem gyűlöletesek, csak szánalmasak és nevetségesek.“ Szerb, Antal. A Féltékenyek. Nyugat. 1937. Č. 6. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00617/19649.htm. Posl. kontr. 29. 7. 2012. 266 Féltékenyek, II. Sv. Budapest 1937, s. 62, text uvádím podle překladu Roberta Svobody uvedeného in: Petr Rákos: Neúnavná slova, Academia, Praha 2011, 258. 267 Rákos doslova píše: „Humanista hledící ke hvězdám přece jen upadl do tenat jistého finitismu.“ A na stejném místě ještě explicitněji: „Jenže ten Maďar, co se vyšvihl až na samý vrchol evropanství, propadl nějakým sítem, oběhl některou z překážek, a tak se vyhnul sousedům, kteří se mu nezdáli dost nóbl.“ Viz Petr Rákos. Neúnavná slova. S. 259. 268 Lőrinczy, Huba. Búcsú egy kulturától. Márai Sándor: A Garennek műve. (Loučení s jednou kulturou. Sándor Márai: Dílo Garrenů.). BÁR Szombathely, 1998. S. 77. 269 Rákos, Petr. „Lyrická hlídka, K sedmdesátinám Sándora Máraiho“ in: Neúnavná slova, Academia, Praha 2011, s. 259. 270 Deleuze, Gilles, Guattari, Félix. Kafka. Za menšinovou literaturu. Hermann &synové. Praha, 2001. S. 31.

66

Košice se v Máraiho prózách objevují jako nepojmenovaný časoprostor, v němž se reflektuje obecně proměna identity moderního člověka. Časoprostor „Města“, na němž Márai demonstruje úpadek civilizační, tak neomezuje čtenáře na konkrétní místo (Košice), ba ani na konkrétní čas. Antal Szerb považuje Máraiho prózy z cyklu Dílo Garrenů za významné pro překonání naturaistické poetiky v maďarské tradici rodinné kroniky. Máraiho styl nese i stopy expresionistické poetiky, která abstrahuje. Postavy jsou v románu „sublimovány“ (Szerb), každá je nositelem celé škály dalších postav. Podobně obraz „Cizinců“ v Máraiho románu nepředstavuje konkrétní příslušníky nepřátelského národa, ale schematizovný, sublimovaný obraz bořitele řádu.

67

5.4. Hledání ztraceného času – středoevropská měšťanská idyla 5.4.1. Idyla před první světovou válkou a její „senzační“ konec Rozdílné způsoby tematizace města monarchie v maďarské literatuře analyzoval Mihály Szegedy Maszák ve studii, v níž podrobil rozboru tři romány.271 Román Pacsirta (1924, Skřivánek, česky s názvem Pavučina, 1961) nyugatovce Dezsőa Kosztolányiho (18851936) se odehrává v zatuchlém maloměstském prostředí monarchie, v městečku, které mnohými detaily připomíná básníkovu rodnou Subotici. Szegedy Maszák vyzdvihuje skutečnost, že v zobrazení postav i událostí autor nešetří ironií, vypisuje trapné výjevy a hrdinové románu v dialozích ostře kritizují rakouské pořádky. Jiný přístup k zaniklému světu monarchie zvolil Gyula Krúdy (1878-1933) v románu Boldogult úrfikoromban (1932, V blaženém věku, kdy jsem byl panským synkem), v němž Krúdy oživuje monarchii jako „formu existence, jež se v dnešních časech vidí již málo“. Krúdyho osobitost vyprávění představuje zaniklý svět Monarchie v dobráckém a idealizovaném světle. Košice Máraiho autobiografického psychologického románu Zpověď (Egy polgár vallomásai, 1934) jsou načrtnuty jako místo bezpečí a klidného zázemí. Syžet románu je vystaven na chronologické řadě následných událostí, jejichž jediným pojítkem je totožnost vypravěče. Od popisu dětství postupuje autorský vypravěč k socializaci mimo rodinu, prostředí soukromé internátní školy, druhý díl pak věnuje profesnímu prostředí, jež jej formovalo po deset let, kdy zažíval dobrodružství života novináře na volné noze a potulného spisovatele v Berlíně a v Paříži. Idylická představa pokojného měšťanského života, pevně daných forem a jistot představená v prvním díle románu Zpověď je vystavena na detailně vykreslených výsecích tohoto zázemí. Tyto výseky jsou přitom soustředěny na reprezentaci měšťanského stylu. Řečeno slovy Zdeňka Hrbaty, hledání ztracených míst obecně je „hledáním a re-konstrukcí míst a spolu s nimi i subjektu samého“272 a nejinak to činí ve svém beletrizované ego dokumentu i Márai. Márai zachází až do sociografických detailů. Jako příklad uvedeme popis nového oblečení, kdy mu jako pětiletému nechala matka ušít husarský stejnokroj a u ševce mu pořídila dětské čižmy. Popis stejnokroje činí dojem komentáře k fotografii z rodinného alba: „Dvakrát do roka, kolem Velikonoc a v září, pár dní před svátkem Veni Sancte, jsme dostávali nové šaty, které nám vybírala matka v místním obchodě s oděvní konfekcí, vedena „praktickým“ vkusem, s nímž jsem já, který musil ty šaty nosit, jaktěživo nesouhlasil.“273 Životní styl rodiny advokáta je předveden i na reprezentativní rodinné knihovně: otcovu knihovnu představuje jako knihovnu jazykově smíšenou, německou i maďarskou. Podle titulů byla knihovna právníka Grosschmida národně-konzervativní, až synův pobyt v Budapešti podnítil i v rodičích zájem o autory maďarské moderny. Márai zmiňuje přítomnost Brehmova Života zvířat v otcově knihovně a vedle toho jmenuje další přírodovědné encyklopedie, kterými rád listoval, mj. přírodovědný časopis Nature, jenž otec odbíral v angličtině. Zmiňuje, že matčina knihovna byla převážně německojazyčná, z jejích knih uvádí například jako kuriozitu knihu Memoiren einen Socialisten autorky Lily Braun. I knihovně tedy Márai 271

Szegedy-Maszák, Mihály. A kettös Monarchia emléke a magyar irodalomban. 1924. Megjelenik Kosztolányi Dezső Pacsirta című regénye. (Dvojí vzpomínka na monarchii v maďarské literatuře. 1924. Dezső Kosztolányi vydává román Pavučina.) in: Szegedy-Maszák Mihály (ed.) A magyar irodalom története I-III. (Dějiny maďarské literatury I-III.), Gondolat, Budapest, 2007. http://www.villanyspenot.hu/?p=szoveg&n=12294. Posl. kontr. 17. 8. 2012. 272 Hrbata, Zdeněk. Paměť a proměny míst. in: Hodrová a kol. (eds.) Poetika míst. HH. Praha 1997. S. 19. 273 Márai, Sándor. Zpověď. Academia, Praha 2003 (dále jako Zpověď). S. 151

68

věnuje pozornost až sociografickou, četba je tu úzce spojena s vypravěčovou vyvíjející se osobností. Výběrem a množstvím titulů rodičovské knihovny Márai podává obraz typizované košické měšťanské rodiny. Výčet je střídán se subjektivním autorským komentářem a objektivizovaným sdělením. To je patrné například na místě, kde pojednává o služebných: k vzpomínce na jednotlivé služebné uvádí i článek zákoníku z roku 1876 č. XIII upravující vztah mezi služebnictvem a panstvem. Pro Máraiho beletrizující postup je přitom typické, že uvádí zákon z roku 1876, který byl v době jeho dětství již neplatný (podobných „věcných chyb“ se dopouští i v diskutovaném románu Svíce dohořívají). Střídání perspektiv (objektivizující výčet, subjektivizující osobní komentář) je patrné na mnoha dalších pasážích textu, podobným způsobem pojednává například o vlastní dětské četbě časopisů: „Děti odebíraly dva dětské časopisy v maďarštině, Az én újságom (Moje noviny) a Zászlónk (Naše vlajka): „Na Vlajku jsem jako dítě školou povinné čekal netrpělivě a četl jsem ji s velkým zaujetím; patrně byla šikovně redigována, protože jsme v ní pokaždé našli něco, co nás kluky zajímalo. Byla pro nás zdrojem zábavy a poučení, aniž z ní čouhal průhledný výchovný záměr.“274 Petr Rákos, jenž se pokusil o klasifikaci Máraiho měšťanství a urbánního myšlení, shrnul, že „rodina znamená pro Máraiho dostatek, ochranu, teplo a světlo.“275 Máraiho koncept tedy obsahuje zřetelný motiv idylického místa. Daniela Hodrová hovoří o toposu domu v moderní literatuře jako toposu spjatému se vzestupem a pádem měšťanské třídy.276 Klasickou ukázkou toposu rodného domu jako vzpomínky zpracovaného v moderní literatuře je pak podle Hodrové Proustovo Hledání ztraceného času. Márai ovšem ve svém konceptu rodného domu kombinuje topos místa jako hledání vlastní identity a toposem idylického domu zaručujícího bezproblematické dětství v bezpečí. „Domnívali jsme se, že my, šťastlivci narození a vyrůstající pod křídly naší banky, žijeme přímo u zdroje pozemského blahobytu a že ani v budoucnu se nám nemůže nic zlého přihodit, jen je třeba být s tou naší milou, hodnou bankou stále zadobře.“277 Autorský vypravěč cítí zároveň záruku bezpečí v celém rádiu měšťanského světa: „Jistý košický knihkupec, který měl s Brockhausem dlouhá léta těsné kontakty, tedy napsal jeho šéfovi, že žiju v Lipsku a aby mi laskavě vypomohli nějakým skrovným obnosem, kdybych se dostal do potíží, pak že to spolu srovnají. […].“278 Topos domu vzpomínky, v kontrastu k intencím Proustovým, je u Máraiho zároveň představen ve své typizované reprezentaci. Dům, v němž vypravěč prožil dětství, je nejen místem hledání vlastní identity, ale zároveň i utopickou představou patriarchálního bezpečí, navíc ještě typizovaným příkladem domova střední vrstvy marginocentrického města starých Uher. Román začíná prostě sdělovací větou poukazující na provinčnost tohoto zázemí: „Dvoupatrových domů bylo ve městě všehovšudy tucet.“

274 275 276 277 278

Tamtéž. Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 254. Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím. KLP, Praha 1994. S. 69. S. Márai: Zpověď. Academia, Praha 2003. S. 18. Tamtéž. S. 216.

69

Téma dětství na malém městě není cizí ani tehdejší literatuře české, jak na to upozornil Erik Gilk. Karlu Poláčkovi vychází roku 1936 román Okresní město, jehož předobrazem bylo město autorova dětství. Gilk dokládá, že dějiště Poláčkových próz, a to i nepojmenovaného „Okresního města“, bylo v čtenářské interpretaci od počátku spojováno s Rychnovem nad Kněžnou, tedy s autorovým rodištěm. Také Jan Drda vydává koncem třicátých let časopisecky svůj román Městečko na dlani. Stejným způsobem modeluje ve třicátých letech časoprostor dětství i Karel Čapek ve „fiktivní autobiografii“ románu Obyčejný život. Erik Gilk na rozboru vybraných textů prokázal, že tato města, popisovaná jako zatuchlá, neměnná a provinciální, jsou autory popsána v personifikaci. V české literatuře se tedy setkáváme s pojetím ideálního, ohraničeného prostoru dětství, v němž je svět dospělých představen v harmonické stavovské uspořádanosti řemeslnických dílen279 a dětský prostor v něm je vlastně jen neobiedermeierovsky zmenšeným prostorem dospělých, jeho kopií. „[…] a klouček měl svůj strom, svou ohradu z třísek, svůj koutek mezi prkny [...] Za truhlářským dvorkem je sice skutečný plot a za ním kdákají skutečné slepice [...] klouček sedí na bobku nad svou maličkou ohradou ilusí, sype piliny a tiše volá: Na puť puť puť! To je jeho hospodářství.“280 Maloměsto a maloměstský způsob života je u Čapka představen rovněž jako kruh bezpečí. Na představu zahrady jako ráje i utopie poukázala Sylvie Richterová, která píše, že Čapek se k formám typickým pro měšťanskou literaturu uchyluje jako k zobrazení ostrovů „přirozeného“ řádu, vymezeného prostoru zodpovědné svobody.281 Márai si naopak ve svém esejistickém románu vytvořil i prostor pro ironický, expresionistický škleb, s nímž tuto maloměstskou idylu zároveň reflektuje: „Rodina mě obehnala zdí předepsaných, rigidních norem, v nichž jsme se všichni poslušně hemžili jako včely v šestibokých medových sklípcích. Až jednou tato idyla explodovala.“282 Společným prvkem řady próz pracujících s literárním toposem rakousko-uherského maloměsta je právě dramaticky zobrazený okamžik, který je předzvěstí vypuknutí první světové války. Román Okresní město Karla Poláčka je zakončen zprávou o sarajevském atentátu, která zastihne obyvatele města při divadelním představení v přírodě. Divadelnost zobrazení stejného momentu je zdůrazněna ve scéně, jíž je zakončen Máraiho první díl románu Zpověď. Dramatickým popisem vyvolává dojem divadelního živého obrazu, jak jej známe z dobových fotografií pořizovaných v druhé půli dlouhého 19. století. V závěru scéna přechází do filmového scénáře s typickým vypravěčem v pozici oka kamery. Působí tak jako reportáž o konci jedné epochy, využívající detailů podobně, jako je tomu u Ejzenštejnovy slavné kočárkové scény ve filmu Křižník Potěmkin: „Matka prostírala míšenské sklo a servis s cibulovým vzorem a karlovarskými sklenkami. Na stole byl připraven velký koláč, smetana v malých konvičkách, maliny rozložené na zelených listech, v broušených miskách máslo a med. Zasedli jsme ke stolu, když vtom zavolali podžupana do zahrady. Stál tam v napjatém pozoru župní husar a podával mu jakýsi dopis. 279

V knize Jana Kábrta: Krakonošova zahrada bratří Čapků, Kruh, Hradec Králové 1985 je tento řemeslnický svět Čapkova dětství i zdokumentován. 280 Karel Čapek. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. ČS, Praha 1956. S. 313. 281 Richterová, Sylvie. Karel Čapek- Zahradník Boží in Richterová, Sylvie. Místo domova, Host, Brno 2004, 88-104. 282 Márai, Zpověď, s. 152.

70

Podžupan roztrhl obálku, pak se zvolna vrátil do ambitu, na prahu zůstal stát, mlčel. Byl na smrt bledý; černé vousy nosil zastřižené po vzoru Kossutha – a z toho smutečního rámu nyní svítila jeho smrtelně bledá polekaná tvář. „Co se děje, Endre?“ otázal se můj otec a pokročil blíž k němu. „Zabili následníka trůnu,“ pravil a nervózně mávl rukou. V nastalém hrobovém tichu zazněla muzika tak blízko, jako by cikán vyhrával přímo v naší zahradě. Všichni seděli nehybně kolem stolu, v rukou hrnečky s cibulovým vzorem, v pohybu ustrnulém na jakémsi mrtvém bodě, jako v němohře. Sledoval jsem otcův pohled; vyveden z míry zvedl oči vzhůru. Nebe bylo světle modré řídkou letní modří. A úplně bezoblačné.“283 Tohoto zcela specifického středoevropského literárního toposu si všiml již Claudio Magris, jenž konstatoval, že „rakousko-uherské společnosti připravila válka skutečně senzační konec a tato společnost s sebou strhla do záhuby všechny dobyté kulturní jistoty.“284 K tomu je třeba ovšem mít na vědomí, že Střední Evropa jistě nebyla jediným prostorem, v němž válka dobyté kulturní jistoty zpřevracela. Daleko markantnější proměnou prošlo například Rusko. Právě psychologický román osobnosti, jenž Márai pro svůj kronikářský záznam volí, řadí tento jeho text do kontextu hledání výpovědi o světě prostřednictvím vyjádření subjektivity: k Proustovu Hledání ztraceného času (1913 – 1927). Máraiho próza navazuje ale i na generační román Mannových Buddenbrookových. Máraiho prózy pojaté do cyklu Dílo Garrenů v tomto smyslu oscilují mezi subjektivním, individualizujícím modelem a pokusem o typologické ztvárnění společnosti prostřednictvím zachycení úpadku rodu. Pro Máraiho styl je navíc typický záběr na detail. Detailnost popisů vedla dokonce k tomu, že byl Márai po vydání románu Zpověď soudně stíhán některými potrefenými žijícími „postavami“. (Podobně byl obviněn i Karel Poláček obyvateli Rychnova nad Kněžnou po vydání románu Okresní město.)285 Protesty místních jsou dokladem toho, nakolik Poláček i Márai čerpali v popisech ze svých vlastních zkušeností konkrétního malého města. Idyla předválečného maloměsta v literatuře třicátých letech nebyla tedy jen popisem ideálního světa dětství autorů, ale i svébytnou, novou formou poválečného egodokumentu, který vyústil v utopistickou modelaci návratu k ztraceným jistotám.

5.4.2. Pater familias, rodina, město, stát Máraiho Zpověď se od Poláčkova Okresního města liší žánrově i tematicky. Poláček modeluje jednotlivé humorné lidské typy a charaktery, jež maloměstský časoprostor tvoří. Márai pracuje s podstatně menším množstvím postav a konstrukci staví na několika opěrných sloupech, jimž svůj text podřizuje. Jednou z ústředních postav jeho autobiografického románu je postava pater familias. Dětství, zobrazené jako idylické období bezstarostnosti, života v dostatku, má jasně určená pravidla daná patriarchálním uspořádáním rodiny. Máraiho kniha je rozvržena do dvou dílů tak, že je v ní od počátku do konce zvýrazněna úcta k otci, jenž je živitelem rodiny, morální autoritou a jedinou spojnicí se skutečným „světem“ dospělých. Otcovo povolání souvisí s reprezentací rodiny, jejím postavením, zařazením do patriarchálního hodnotového řádu založeného na společenském uplatnění. Právě reprezentativní funkce převládá při volbě a zpracování témat jednotlivých kapitol. Zatímco první díl končí zprávou o sarajevském atentátu, díl druhý, tedy celá kniha, je zakončen zprávou o otcově smrti. Otcova smrt je představena jako ztráta především hodnotová.

283

S. Márai, Zpověď Academia, Praha 2003. S. 193-4. Magris, Claudio Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Praha – Brno: Barrister & Principal Triáda, 2001. S. 261. 285 Gilk, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé, 2005. 28-29. 284

71

Vypravěč se ujímá duchovního dědictví otcova patricijského světa a s téměř stařeckou nedůvěrou rekapituluje současné evropské trendy: „z celé duše opovrhuji průměrným vkusem, zábavami i nároky mnohohlavých zástupů svých současníků; jejich morálka mě naplňuje nedůvěrou, technické a výkonnostní ambice, které téměř bez výjimky uspokojují davy lidí, pokládám za fatální“286 Podobně v druhém dílu Máraiho románového cyklu Dílo Garrenů, v románu Žárlivci (Féltékenyek), je významným dějovým prvkem otcova nemoc, o níž se hrdina dozvídá hned na počátku románu. Poslední věty tohoto románu jsou otazníky synů po budoucnosti bez otce:

-

„A co vlastně bude, jestli zemře? Ano – řekl Albert. – Co s námi bude? – řekl Albert nenasytně. „Nejen s námi“ – důstojně prohlásil Tamás a s nenávistí pohlédl na bratra. „Myslím tím: co bude se světem?“287

Literární ztvárnění ztráty otce jako ztráty hodnotové orientace není cizí ani dobové literatuře české, Dům bez pána (1937) Egona Hostovského tematizuje situaci ztráty otce podobně sublimovaně. Agnieszka Janiec – Nyitrai pak poukázala na význam modelu otcovství i v Čapkově trilogii. Čapkův Obyčejný život (1934) považuje Janiec-Nyitrai za román revize otcovství, v němž hrdina „cestu k vlastnímu nitru hledá prostřednictvím odhalení pravdy o rodičích. Aby se hrdina dostal sám k sobě, musí přehodnotit svůj vztah k otci.“288 Vyprávění v ich-formě v Čapkově románu Obyčejný život začíná větou: „Tatínek byl truhlář.“289 Můžeme zde hledat biblickou paralelu, zároveň ale i zde, stejně jako v Máraiho Zpovědi, zdůrazněnou otcovu autoritu. Rodina je očima vypravěče přenášejícího se ve vzpomínkách do dětství představena jako věčný útvar, opřený o pracovitého otce: „Tatínka jsem měl rád, protože byl silný a jednoduchý. Sáhnout si na něho, to byl takový pocit jako se opírat o zeď nebo o mocný sloup.“290 Dojem patriarchálního řádu je umocněn popsanou slabostí, až infantilní citovostí matkypečovatelky: „Maminka, ta má co dělat s nemocí a bolestí.“291 Neměnnost rodinných vztahů je potvrzena biblickými konotacemi: „Ctil jsem svého otce a miloval svou matku, a vida, dobře se mi vedlo na zemi.“

286

Márai, Sándor. Zpověď. S. 407. Tulajdonképpen mi lesz, ha apa meghal? - Igen – mondta Albert, mohón. – Mi lesz velünk?- Nemcsak velünk – kiáltotta Tamás méltósággal; gyűlölködve nézett a fivérre. – Úgy értem: mi lesz a világgal? Márai, Sánor. Féltékenyek. Akadémiai Kiadó és helikon Kiadó. Budapest 1995. S. 396. 287

288

Janiec – Nyitrai, Agnieszka. Modely otcovství v Čapkově trilogii: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. in: Filipowicz, Królak, Zachová. Od patriarchy k tatínkovi. Západoslovanské modely otcovství. Gaudeamus. Hradec Králové, 2008. S. 84. 289 Karel Čapek, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, ČS, Praha 1956. S. 312. 290 Tamtéž, 326. 291 Tamtéž, 328.

72

Kontrastně je v Čapkově knize uveden příklad rodin „divných“: Ve světle pozdější úřednické kariéry vypravěče se jako kontrast k idylické rodině jeho dětství jeví rodina, kterou hrdina poznal v době gymnaziálních studií: „Byla to nějaká divná rodina; otec byl věčně v úřadě nebo pil a matka chodila šít do rodin či co.“ 292 Selhání otce je obsaženo již v jeho vnější charakteristice: „ošumělý, trudomyslný a mírně opilý pán [...] představil se jako podúředník ten a ten a mírně se mu klepala brada.“ Selhání v rámci patriarchálního řádu jsou představena na pozadí, o němž badatel literatury maloměsta konstatuje: „Pevně zakotvené zvyky na maloměstě a neměnné kadluby chování jeho obyvatel dostávají charakter jakéhosi mravního imperativu, vytvářejí striktní etický předpis, jehož poněkud vyšinutý metr přikládá obyvatelstvo maloměsta ke každému stejně. V tomto bodě je maloměsto naprosto neúprosné a bezohledné, určuje, co se patří a co ne, co je zakázáno a co ještě povoleno. Každého člověka je nutno prověřit, zda jde vskutku o řádného občana, nemá-li snad nějakou slabinu či tajnou neřest, jíž by se dalo vůči zkoumanému kdykoliv využít.“293 Jako neznámý je v něm představen i prvek ženské cizoty, s níž se hrdina setkává v dětství v souvislosti se stavbou železnice. Reprezentativní je tu jednak animální kantýnská, jednak postava cikánského děvčete, která se znovu a znovu zjevuje v celém příběhu jako konstanta, zástupná figura pro všechno cizí. Hrdina-vypravěč se k této postavě vrací po celý život a cítí vůči ní pocit provinění. Toto provinění neplyne z žádného konkrétního činu, ale z nemožnosti tuto cizotu pochopit. Strach je generován většinou tam, kde se cítíme být cizí a jako misogynskou označuje tradiční měšťanskou patriarchální literaturu i moderní genderová literární teorie.294 Právě zobrazení starého řádu zdůrazněného i kontrastním možným ne-řádem ve světě je to, co mají oba romány společné. Čapkův hlavní hrdina je prototypem tichého idylika, člověka z maloměsta a jeho osobní i profesní kariéry. Máraiho autorský vypravěč v postavě otce líčí maloměstského advokáta, člověka požívajícího úcty, privilegií, obdobně jako vypravěč Obyčejného života. Alternativou k „prokletému“ básníku vězícím ve vypravěči Obyčejného života je pak Máraiho autorský vypravěč sám. Tato dvojdomost, lavírování mezi romantickým (subjektivizovaným a individualizovaným) životním postojem marnotratného syna a střízlivým racionálním a objektivizovaným viděním života v řádu otců je typická právě pro zobrazení měšťanské vrstvy, vrstvy reprezentující rodící se reprezentace v emancipujících se buržoazních národních státech monarchie. Stavovsky uspořádaná maloburžoazní idyla je i u Čapka představena jako ideální uspořádání společnosti. Oba romány v tomto idealistickém, utopickém obrazu dětství poukazují zpět k posledním letům Monarchie, u Máraiho programově. Synekdochické zobrazení rodiny, rodu, města a potažmo celé společnosti uplatnil Márai především v generačním románu (viz kapitola 5.2). Antal Szerb tuto synekdochu rozkryl již v dobové recenzi:

292 293 294

Obyčejný život, 334. Gilk, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé, 2005. S. 65. Srovnej například Pam Morrisová: Literatura a feminismus, Host, Brno 2000, 43.

73

„Kromě města je román také o rodině, o tajemstvích rodiny, jako většina Máraiho románů. Rodina a město jsou příbuzné pojmy: město je většinou vystavěno z několika starých domů a několika lepších rodin v nich, - a jejich pouty, které přestojí vše, s neproniknutelnou „hierarchií“, nespecifikovatelným „dílem“, na němž pracuje každý člen románové rodiny, každý svým způsobem, a s tragickou šikmou plochou, na niž musí každý dříve či později nastoupit, je zmenšený otisk obrazu města. V Máraiho knize konjunktura obou splývá, nevíme, kde rodina přesahuje do města, nemoc Otce je zároveň i nemocí města.“295 Petr Rákos v této souvislosti upozornil na příbuznost Máraiho s Kafkou: „Ne nadarmo zanechala na Máraim přiznaně a rozpoznatelně výrazné stopy četba Franze Kafky. V jeho dílech nabývají i všední projevy rodinného života hlubší smysl a perspektivu, jež mohou být tajuplně mystické nebo velkoryse metafyzické.“296 Máraiho autobiografický román Zpověď má povahu esejistickou, reflexivní, svědčí o tom uvolněná forma a intelektualizující, úvahový charakter psychologického románu. Tendence k typizaci určitých scén a k zobecňování jistých jevů se v textu projevuje i v stylistické rovině, příklonem k publicistickému funkčnímu stylu. Přes neustále přítomný subjektivní aspekt monologického vypravěče má vyprávění charakter parenteze, uvádění takzvaného obecného mínění, případně polemiky s ním. Máraiho Zpověď je směsí reportáže (důkladné popisy, dramatizace scén) a monologické eseje. Pokud bychom měli určit žánr, k němuž Máraiho autobiografický román tenduje, bude to bezpochyby reportáž, jeden z hraničních žánrů publicistiky a beletrie. Evžen Gál ovšem již v doslovu k Máraiho románu upozornil na literárně historické souvislosti Máraiho textů z 30. let: „literární zpověď je specifická tím, že v sobě nese jak původní význam autentického vyznání a sebezpytování jedince, tak i prvek literárnosti, která svou strukturovanou formou povznáší individuální zkušenost na úroveň generační výpovědi, či ještě lépe na úroveň výpovědi celé jedné sociální vrstvy, na úroveň specifické životní formy.“297 Máraiho próza je takovým typem beletrizovaného egodokumentu, jenž prostřednictvím stylizované osobní výpovědi vydává svědectví o duchovních proudech celé jedné generace. Jako román, jenž přispěl k vyplnění pomyslné mezery v zobrazení středního stavu v maďarské literatuře, byl také uvítán dobovou kritikou (viz výše uvedený citát Antala Szerba). Márai patřil k literátům, již byli v pozdějším literárně historickém kánonu označeni za spisovatele urbánní. Takto Máraiho klasifikuje i Petr Rákos.298 Pro Máraiho psaní byl typický jistý žurnalismus, esejizování beletrie, stírání hranic mezi literaturou faktu a fikcí. V jeho textech označovaných za beletristické tedy najdeme esejistické úvahy, které čerpal především ze své rozsáhlé četby.

295

„Városon kívül családról szól a regény, a család titkáról, mint Márai legtöbb regénye. Család és város rokon fogalmak: a város néhány régi házból és benne néhány jó családból szokott felépülni, - és a család, titokzatos, mindent túlélő nagy kapcsaival és áttörhetetlen «rangsorával», meg nem határozott «művével», amelyen a regénybeli család minden tagja a maga módján dolgozik, és a tragikus lejtővel, amelyen előbb-utóbb el kell indulnia, a város kicsinyített képe-mása. Márai könyvében a kettő kontúrjai összemosódnak, nem tudjuk, hol megy át a család a városba, az Apa betegsége egyúttal a város betegsége is.“ In: Szerb, Antal. A Féltékenyek. Nyugat. 1937. Č. 6. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00617/19649.htm 296 Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 254. 297 Márai, Sándor. Zpověď. S. 409. 298 Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 254.

74

Výrazné podněty celé jedné generace, jíž byl Márai součástí, a to navzdory tomu, že byl solitérem, nikdy se nehlásil k žádnému hnutí, přitom vycházely z duchovědy, která představovala vůdčí intelektuální proud v Maďarsku mezi dvěma válkami. 299 Výrazný podnět k uvažování o dějinách a kultuře Maďarů přinesl již roku 1920 Gyula Szekfű svou esejí Három nemzedék (1920, Tři generace). Márai, jenž četl i německy a francouzsky, rozvíjí pak především i podněty západoevropské. V meziválečném Maďarsku našel mimořádnou odezvu Oswald Spengler se svou představou zániku západní civilizace. Stejně tak živou odezvu měl mezi válkami José Ortega y Gasset,300 k němuž se Márai znovu vracel i v Denících, jeho myšlenky o směřování současné civilizace zaznívají ovšem i z Máraiho beletrizovaných próz. Petr Rákos301 a po něm také Evžen Gál zasazuje Máraiho do kontextu tehdejší maďarské prozaické tvorby, která si dala za úkol sociograficky zpracovat nejrůznější vrstvy maďarské společnosti, a to často na bázi autobiografického eseje. Zsigmond Móricz vydává román Šťastný člověk (1932-5) o životě rolníka před první světovou válkou a po něm a v návaznosti na něj i autobiografický román situovaný na venkov Román mého života (1938). Sedmihradský autor Miklós Bánffy pak ve stejném období vydal trilogii o životě maďarské aristokracie v Sedmihradsku Sedmihradský příběh, 1935-1940, představitel maďarské avantgardy Lajos Kassák píše v této době rozsáhlou, autobiograficky laděnou prózu Život člověka (1928-39). Rákos zařazuje Máraiho do této sociografické vlny na základě několika znaků. Jednak upozorňuje na to, že tak, jako Illyés cituje ve svém románu zákon upravující poměr služebnictva a panstva z roku 1907, i Márai podává zprávu o domácím personálu na pozadí „zákonného článku č. XII z roku 1876 upravujícího vztah mezi služebnictvem a panstvem.“302 Dalším společným znakem obou próz je podle Rákose „statisticky prokazatelná obliba tázací věty“. Gyula Illyés, představitel takzvaně lidově orientované literatury (v české literární terminologii by se řeklo rurální, ale zde je tento směr zcela prost katolické orientace, naopak vychází z levicových pozic) ve svém stěžejním románu Lidé z pusty mapuje život nejchudších venkovských vrstev maďarského Zadunají. Ivo Posípíšil uvádí Illyésův román jako příklad vyostřeného dialogu lokality a „velkého světa“, která ústí v tragičnost, vyplývající ze situace vypravěče, jenž opouští izolovanou lokalitu, ale nese v sobě její znaky a nedokáže se ve „velkém světě“ aklimatizovat.303 I takovéto čtení lze aplikovat na prózy Máraiho. Obrazem rozpadu staré hodnotové struktury a žánrovou nejednoznačností Márai navíc jasně sleduje i tendence tehdejší literatury vídeňské. Právě kombinace sdělné, přesvědčovací a získávací funkce charakteristické pro publicistický, tedy objektivní styl,304 činí Máraiho autobiografii románem sociografickým, myšleným tak, jak o této formě mluví Claudio Magris v souvislosti s Mužem bez vlastností. Tedy vyprávěním „které už vlastně není vyprávěním, ale pouhou záminkou k rozvíjení intelektuální problematiky, k výkladu světonázoru.“305 Komparatistka Danuše Kšicová v této souvislosti píše rovněž o inspiraci filozofií, která je příznačná pro prózy generace nastupující v období první světové války:

299

A magyar szellemtörténész iskola in: Sötér, István (ed.). A magyar irodalom története 1919-töl napjainkig. http://mek.oszk.hu/02200/02228/html/06/42.html 300 A kor magyar irodalmát befolyásoló társadalmi-tudati tényezők in: Sötér, István (ed.). A magyar irodalom története 1919-töl napjainkig. http://mek.oszk.hu/02200/02228/html/06/8.html 301 Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 257. 302 Tamtéž. S. 257. 303 Pospíšil, Ivo. Labyrint kroniky. Blok. Brno 1986. S. 131-132. 304 Čechová, Chloupek, Krčmová, Minářová (eds.) Stylistika současné češtiny. ISV, Praha 1997. 305 Claudio Magris: Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Triáda, Praha 2001. S. 261.

75

„Budeme-li hledat filozofické zdroje tvorby generací nastupujících pod různými názvy, avšak se shodným antisymbolickým programem před první světovou válkou či později, nalezneme je v pragmatismu, jako v jedné z odnoží filozofie života.“306 Výrazným impulsem pro generaci formující se pod vlivem expresionistické poetiky, je pak idealistický humanismus Georgese Duhamela.307 Márai i Čapek reflektují jakési rozhraní, přelom v myšlení společenské vrstvy, z níž sami vzešli, ať už to nazveme podle Spenglera soumrakem evropské civilizace či koncem jedné epochy. V duchovědě a současné filozofii hledají možné cesty pro své vyjádření tohoto pocitu generace na rozhraní. Máraiho Zpověď, stejně tak i Čapkův Obyčejný život, jsou texty hledání identity člověka v moderním světě. Zachycením nejednoznačnosti, mnohosti možností, která se modernímu člověku nabízí, lze autory této generace nalézt v dějinách středoevropského románu v kontextu národních literatur navazujících na dědictví monarchie. Žánrově Čapek v Obyčejném životě i Márai ve Zpovědi činí radikální krok, o němž píše již Magris: „krok, který z románu dělá vyprávění o jeho vnitřní struktuře, o tom, jak se tvoří. Jsou-li Joyce a Proust dvěma velkými protagonisty tohoto rozvratu a představuje-li Mannův Doktor Faustus jeden z jeho krajních bodů, Rakousko na něm participuje některými z nejvýznamnějších evropských děl.“308 Až do konce druhé světové války modeluje Márai ve svých prózách konstrukt, v němž zánik evropské civilizace spojuje se zánikem měšťanské vrstvy, kterou považoval za jejího reprezentanta i nositele. Tento konstrukt měšťanské prózy přitom netvoří bezděky, ale vědomě. Ještě rok před smrtí napsal v předmluvě k torontskému vydání prvních dvou románů Díla Garrenů na obranu své koncepce „měšťanské literatury“: „Měšťan byl v dobových diskusích groteskní figurkou, nazývali ho buržujem, pupkatým a nedokonalým vymítačem lidství. Nemluvilo se o tom, že po zániku feudálního řádu měšťané vytvořili celou jednu civilizaci. Zamlčovalo se, že měšťan měl svůj úkol: tvořit. Střední třída, která vystřídala měšťana v přelidněném a technizovaně bezcílném světě a která již netvoří, pouze spotřebovává – „konzumuje“, vytvořila civilizaci konzumu. Měšťané vytvořili obdivuhodná města […]“309 Márai modeluje literární časoprostor města jako svět zaniklého ideálu, zároveň si ovšem zachovává kritický odstup. Nejde mu ani tak o sociografické vymezení tématu moderního měšťanství jako takového, ale, a v tom se Márai s Čapkem shoduje, je tu spisovatel vědomě reprezentující a zosobňující humanistický imperativ kladený na hlavní postavy svých próz.

306

Danuše Kšicová: Od moderny k avantgardě, MU, Brno 2007, 116-117. O Duhamelově vlivu například na Literární skupinu viz Kučerová, Hana. Základní problémy vývoje českého expresionismu. Oftis. 2011. S. 26 – 27. 308 Tamtéž, 262. 309 Márai, Sándor. Zendülők. Féltékenyek. Académia Kiadó és Helikon Kiadó. Budapest 1995. S. 9. 307

76

5.5. Román o štěněti V esejistické knize Země, země!, kterou Márai napsal a vydal až v emigraci po druhé světové válce, je zachycen obraz zkázy měšťanského bytu v domě vybombardovaném na jaře 1945. Trosky činžovního domu používá jako metaforu zkázy celé jedné epochy. Stylizovaně tu Márai uvádí atributy právě rozvráceného měšťanského světa, které rozpoznává v troskách své bývalé pracovny: fotografii L. N. Tolstého, cylindr a knihu: „ Péče o domácího pejska.“310 Právě tematizace měšťanského životního stylu je jedním z charakteristik Máraiho jako módního autora, a tento spisovatel zaniklého měšťanství také vstoupil do literárního diskursu současného svým comebackem roku 1999 (viz kapitola 3). Máraiho konstrukt měšťanství ovšem nebyl demonstrován jen na generačním románu a autobiografii, ale toto téma uplatnil i ve svých drobných prózách, v nichž pokračoval v tradici svých o něco starších nyugatovských souputníků, jako byl Frigyes Karinthy a Dezső Kosztolányi. Karinthy je v české hungarologické tradici srovnáván s Karlem Čapkem (Petr Rákos311) pro žurnalistickou zkratku, dovednost postihnout v žánrovém obrázku charakter malého člověka a v neposlední řadě jako autor humorných utopistických próz. Karinthyho autobiografická próza z lékařského prostředí Putování kolem mé lebky (1937) je pro sebeironii i optimismus nejblíže později definovanému žánru středoevropské grotesky. Márai se pak přímo hlásil především ke Kosztolányimu, jenž mu byl vzorem nejen jako básník a spisovatel, ale i jako osobnost vědomého měšťanského a humanistického životního postoje. Jedna z nejzávažnějších próz maďarské literatury dvacátého století, Kosztolányiho psychologický román Služka z roku 1919, je situována do činžovního domu v Budíně. Jednotlivé rodiny zastupují budínskou společnost, jejich mínění je synekdochicky představeno ve své plné škále jako dobové měšťanské veřejné mínění obecně. Tato drobnokresba, zasazená do dramatické doby konce republiky rad, se svým hlubokým celospolečenským přesahem zapsala do dějin maďarské literatury jako příklad maďarského sociálního románu. Márai, jenž byl Kosztolányiho velkým obdivovatelem, se počátkem třicátých let pokusil o podobnou drobnokresbu, nikoliv však s ambicemi vytvořit společensko- kritickou prózu. Ve své novele Csutora, která patří do jeho bohaté produkce próz psaných lehkou žurnalistickou rukou, modeluje také obraz měšťanské domácnosti v téže budínské čtvrti Krisztinaváros. V úvodu románu Márai (s příznačnou ironickou maskou) uvádí řadu omluv pro to, že se psem literárně vůbec zabývá. Omluva svědčí o vědomí jakési nepatřičnosti tohoto tématu v krásné literatuře. Márai dokonce označuje jako možnou motivaci k napsání knihy o psu „zbabělost před vážnými tématy“.312 Podtitul maďarského původního názvu knihy již žánrové zařazení obsahuje – název Kutyaregény se dá přeložit do češtiny jako Psí román (ale také Román pod psa). Máraiho próza Čutora má sice jen jednoho hlavního hrdinu, jeden syžet, časově i místně je děj poměrně sevřený a také zakončení odkazuje na žánr novely, v české (i maďarské) literárně historické tradici kniha ovšem dostojí i vymezení v rámci žánru románu. Zdánlivě dětinské zaujetí domácím miláčkem je jakýmsi ústupovým manévrem použitým pro formulaci závažnějších otázek týkajících se moderní civilizace. Dobová kritika odkazovala u této knihy na klasika měšťanské prózy Thomase Manna a jeho novelu Pán a pes (Herr und Hund, 1919). 313 Podobně jako v jiných dílech, i v případě 310

Sándor Márai: Země, země...!. Academia, Praha 2004. S. 85. Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 233. 312 „Je to zlé, na psaní o lidech jsem příliš zbabělý. Je to okamžik takřka historický, pomyslí si ještě, když méně významný spisovatel už nedokáže napsat nic než román o psu.“, Čutora, 8. 313 Sárközi, György: Csutora, Márai Sándor regénye - Pantheon-kiadás, in: Nyugat 1932/II. S. 337. 311

77

psího románu se Máraiho kniha o Mannovu knihu opírá jako o již zažitý kánon, který je Máraim svým způsobem rozbíjen.314 Tento Máraiho postup je dodatečně přiřazován do kontextu kulturního okruhu rakouského, jehož ústředním tématem byla krize jazyka a krize stávajícího kánonu. Takto chápe Máraiho aluze na německou klasiku například István Fried.315 Márai se ovšem v textu k próze buržoazního typu, tedy mannovského ražení, explicitně hlásí: „Hlavou se mu honí klasické romány a zářné literární příklady psího žánru a poněkud to zchladí jeho počáteční nadšení“316 Možné jsou ale i další inspirační zdroje, podnětná mohla být i novela Krambambuli starší českorakouské spisovatelky Marie von Ebner-Eschenbachové, která uplatňuje psychologizující pohled na zvířecí duši. Nespoutanou divokost zvlčilého psa popisoval v té době populární Jack London. Četné žánrové paralely lze najít ale také u novely Virginie Woolfové Flush: A Biography , který vyšel o rok později (1933). Pro tematickou paralelnost považujeme v této práci za smysluplné upozornit na českou prózu „o psu“, kterou vydal ve stejném roce Karel Čapek. Dášeňka čili Život štěněte (1933) Karla Čapka a Csutora - Kutya regény (1932) Sándora Máraiho317 jsou totiž texty vytvořené v kulturách, které se vyvíjejí paralelně,318 ovšem bez bezprostředního vzájemného vlivu jedné na druhou. Podle podtitulu Pro děti napsal, nakreslil, fotografoval a zakusil Karel Čapek, je Dášeňka kniha určená dětem. Je to soubor textů, kreseb a fotografií uspořádaný do oddílů karikaturisticky popisných (první čtyři kapitoly), narativních (Pohádky pro Dášeňku), a ilustračních (Obrázky). Zvláštní kapitolu tvoří text psaný stylem novinářského sloupku (Jak se fotografuje štěně). Zatímco první čtyři kapitoly jsou reportáží o vývoji štěněte, v oddílu Pohádky pro Dášeňku, aby tiše seděla, zařadil Čapek i formu moderní pohádky, v níž stejně jako v pohádkách klasických, vyprávěných, nikoliv tištěných, je cílem vyprávění samotné, proto je tu tematizován i kontakt vypravěče s posluchačem (uvození „Tak poslouchej, Dášo, když budeš chvilinku pěkně sedět, povím ti pohádku.“ Jinde: „Pěkně seď, Dášeňko, a neházej sebou“ a zakončení textového celku: „A už můžeš běžet“. Nebo: „Hotovo. To nám to dnes rychle šlo, co?“) Z tohoto důvodu je zvolen i žánr apokryfu, který u Čapka představuje variaci na obecně známé téma zakončenou obecně platnou moudrostí, ponaučením, pointou. Vedle samotné textové části hraje důležitou roli grafická podoba knížky. Uplatňuje se zde barva (střídání modrého a červeného písma) i různé tiskařské typy. Důležitou roli hrají v textu kresby, které nejsou jen pouhými ilustracemi, mají v rozvržení knihy samostatné místo. Často jde o kreslené vtipy (často seriálově provedené), které „promlouvají“ místo slov, kresby také uvádějí jednotlivé kapitoly místo jejich názvů. Poslední oddíl „obrázků“ je 314

István Fried: A siker valóban félreértés? , in: Bernáth Árpád, Bombitz Attila (szerk.) Miért olvassák a németek a magyarokat? Befogadás és müfordítás. Grimm Kiadó, Szeged, 2004,42. 315 István Fried: A „freudizmus“ – ahogyan Márai elgondolta in: Forrás 2000/4. 316 Csutora, 2. 317 Ve studii pracuji s novodobým překladem Dany Gálové Čutora-Pes s charakterem, Academia, Praha 2005. 318 Paralelnost jako pojem pro komparativní charakteristiku středoevropského písemnictví používá ve svých komparatistických studiích Tamás Berkes. Například ve studii k budapešťské výstavě české bible formuluje takto: „vidíme dlouhou řadu očividných podobností i nechtěných shod, ale ty se ostřeji projeví i tam, kde se tyto dvě vývojové dráhy od sebe odchýlí“ („..szembetűnő hasonlóságok, akaratlan egyezések hosszú sorát látjuk, de az is élesebben kirajzolódik, amikor a két fejlődési pálya elhajol egymástól .“) – Berkes, Tamás. A cseh bibliafordítások és Magyarország, rukopis přednášky. S. 1. Takovou formulaci volí i slovenský literární historik Rudolf Chmel pro studie o maďarské literatuře: Paralely a konfrontácie. Bratislava : Slovenský spisovateľ 1986.

78

ilustračním doprovodem celé knihy. Vydání Dášeňky u Františka Borového vycházela v grafické úpravě Karla Teigeho, který knize vtisknul hravý styl.319 Dášeňka je tedy ukázkovým příkladem reprodukované knižní tvorby, typografické práce, která sleduje ideál umění pro každého, jak je koncipoval již Devětsil ve dvacátých letech a jak to odpovídalo Teigeho koncepcím. Čapkova kniha má volnou kompozici, dokonce samotný Obsah je rozvržen s ohledem na estetické uspořádání stránky (v duchu např. Nezvalovy Abecedy či Seifertovy básnické sbírky Na vlnách T.S.F.), kompoziční ucelenost tu nehraje významnou roli. I to působí tvořivým, hravým, nehotovým dojmem. Domnívám se, že více než knihou pro děti je Dášeňka především experimentem s bezprostředním, nezatíženým, „dětsky“ naivním zachycením skutečnosti, dítě jako možný recipient je tu spíše tvůrčí inspirací, než cílovým adresátem. Je to jeden z projevů specifického českého modernismu, jak se během dvacátých let vykrystalizoval především v české výtvarné a literární avantgardě. 320 Máraiho kniha je oproti Čapkově v typografickém provedení konzervativní, text je doprovázen černobílými ilustracemi Olgy Székely-Kovácsové. V prvním českém překladu Máraiho knihy pak byly ilustrace dále redukovány jen na obálku, na níž je perokresbou nakreslen domácí pes. U obou autorů je ale především popisován pes městský, domácí miláček anglického 321 ražení, „dog, zhotovený ze srsti, masa, cév, jeho úkolem je střežit dům a být věrným přítelem člověka, jak dobře víme z fourth lesson.“322 Autoři v úvodní kapitole upozorňují na to, že jde o banální, zábavnou četbu, u níž se předpokládá zpracování módních témat. Obě knihy žurnalisticky povrchně tematizují dobově aktuální otázky. Uvedu ty společné: a) anatomický zájem, instrumentalistické pojetí (s)tvoření živého tvora z jistého materiálu K. Čapek: Dášeňka (dále D): „(Stvořitel) nachystal tři hromady: hromadu kostí, hromadu masa a hromadu chlupů a z těch tří hromad dělal psy“ 323: S. Márai Čutora (dále Č): „dog zhotovený ze srsti, masa, cév“324 b) instinkty, „přirozenost“ D: kapitola O psích zvycích, např. „…ve stepi museli dávat znamení, aby v noci našli svou smečku.“325

319

Hravost a nápaditost tohoto grafického uspořádání, především zvýrazněná obrazová složka, vystoupí do popředí i při srovnání s pozdějším vydáním v Albatrosu v grafické úpravě Olgy Pavalové, kde například kresby působí již jen jako ilustrační doplněk textu, nikoliv jako jeho právoplatný prvek. 320 Málek, Petr. Masová (re)produkce. in: Heslář české avantgardy. Praha 2011. S. 189. 321

Srovnání s dobovými příručkami o psu jako symbolu měšťáckého životního stylu to jen potvrzují. V dobové příručce je rasa knírače popisována například takto: „Ovšem zaměnil své původní romantické povolání. Stal se měšťákem a chodí s moderně kupírovanýma ušima v přepychovém, stříbrošedém kožichu a s pečlivě pěstěným plnovousem po městských ulicích.“ : Theodor Rotter, Pes, společník člověka, Domov, Předmostí u Přerova 1941. Při popisu přerodu plemene stájového pinče v knírače se autor vyjadřuje metonymicky (o psu): Ovšem zaměnil své původní romantické povolání. Stal se měšťákem a chodí s moderně kupírovanýma ušima v přepychovém, stříbrošedém kožichu a s pečlivě pěstěným plnovousem po městských ulicích. 322

Márai, Čutora, 142. Dášeňka, S. 46. Zde i v celé studii cituji podle Dášeňka čili Život štěněte. Pro děti napsal, nakreslil, fotografoval a zakusil Karel Čapek. Albatros, Praha 1994. 324 Márai, Čutora. S. 146. 325 Dášeňka. S. 49. 323

79

Č: „ze spánku nervózně poškubává nohama, jako by běžel, zdá se mu něco, co se asi zdává mladým psům o lovu, o dávných prastarých honitbách.“326 c) rasa a nebezpečí nedodržení její čistoty D: „Pamatuj si to, Dášo, a nevšímej si chrtů ani buldoků (…), protože to nejsou ti praví psi pro tebe.“327 Č: „míšení, jak známo, vylepšuje duševní schopnosti, ale škodlivě ovlivňuje charakter“328 d) socializace zobrazená jako oko kamery namířené na mikroklima jedné domácnosti/čtvrti D: „když se blížil jeden spisovatel (však to byl Josef Kopta) […], kousla ho do nohy […] listonoš, elektrikář, popelář a ten pán od plynu.“329 Č: 85: „dopoledne je časem telefonování, pošťáků a inkasistů […] copak je možné převzít poštu bez jeho dohledu, uklidit koupelnu bez jeho přispění, domluvit něco po telefonu bez štěkání?“330 e) výchova a vývoj štěněte u Čapka pojatá jako sportovní záležitost v paralele s výchovou elitní mládeže D: „Řecko-římsko-psí zápas je další, a pokud se Dášeňky týče, také nejoblíbenější cvik těžké atletiky. “331 Márai naopak popisuje výchovné selhání Č: „Snad jsem chyboval v tom, že jsem se k tobě nechoval dostatečně pánovitě, jak to radí vědecké knihy a odborníci; možná není jiné cesty mezi živými tvory než pravidla, karabáč a rasovna.“332 f) domestikace obecně u Máraiho jako proces potlačování instinktů: Č: „jaké povahy je však úmysl, který navzdory toužebným snům a naturelu přivede zvíře s pomocí jeho pudu domů, do chléva, kde na ně čeká provaz a náhubek, nesmyslné výchovné zásady, kde budou dříve nebo později nutně omezeny jeho přirozené sklony […]- bude muset sloužit s odporně mocnými příšerami cizí rasy – a to vše za misku polévky?“333 u Čapka jako proces zvyšování důvěry: D: „Podle tvrzení některých zvířat je člověk zlý, i mnozí lidé to říkají; ale nevěř tomu. Kdyby byl člověk zlý a necitelný, vy pejskové byste se k němu nepřidali a podnes byste žili divoce

326 327 328 329 330 331 332 333

Čutora. S. 118-119. Dášeňka. S. 47. Čutora. S. 146. Dášeňka. S. 9. Viz také kapitola O lidech. Čapek, Karel. Dášeňka. Albatros. Praha 1994. S. 50 – 51. Csutora. S. 85. Viz také kapitola Širý svět. Čutora. S. 121-143. Dášeňka. S. 25. Čutora. S. 186. Tamtéž. S. 116.

80

ve stepích. Ale z toho, že s ním kamarádíte, je vidět, že vás už před tisíci lety škrabal za krkem a krmil.“334 Jak ukazují příklady, tematicky je v obou knihách řada shod. Ne všechna společná témata jsou formulována v celkovém kontextu stejným způsobem. Máraiho autorský vypravěč formuluje obavu o pevnost ochranného štítu měšťanského životního stylu. Čapek, ačkoliv i on v četných textech (zvláště v utopiích) znovu a znovu vyjadřuje nejistotu a obavy z civilizačního směřování lidstva, v Dášeňce zcela jednoznačně a pragmaticky možné konflikty uhlazuje. Příběh Čutory i Dášeňky končí odchodem z domu. Dášeňka odchází jako důvěřivý člen zapojený do stávajícího řádu věcí, Čutora, který se ukázal být nevychovatelným, je vyhozen a vydán na pospas „světu“: D: „A tak nadešel den, kdy si pro Dášeňku přišli cizí lidé […]. Tak spánembohem, Dášeňko, a dělej dobrotu.“, 51: „Někdy si budeš hrát na ulici s pejsky a bude ti s nimi dobře a veselo, protože je to tvá krev a tvůj rod; ale doma […] se budeš cítit jen mezi lidmi. S lidmi tě pojí něco divnějšího a jemnějšího, nežli krev. To něco je důvěra a láska.“335 Č: „Oba vyrazíme do širého světa, protože idyla skončila. Hodně štěstí i tobě. Něco se mezi námi stalo, co ještě neumíme pojmenovat. Možná jsme se k sobě nehodili. Možná ti bude líp tam venku ve světě u stáda, než tě nakopne nějaké dobytče. Mě to už nezajímá, protože tě nemám rád. Víš dobře, že jsem tě chtěl mít rád – snad právě v tom jsem se mýlil, protože to není otázka chtění. Možná psům ani nerozumím, […] , každý mluvíme svým jazykem, je mi to líto.“336 Oba autoři se vyjadřují k módním tématům pomezními žánry: Čapek využívá žánr moderní pohádky a apokryfu (o vzniku plemen). Márai pak osvěžuje žánr esejizací a autobiografizací prozaického textu. U obou je řada témat využita k vložení vtipu, karikatuře, u Máraiho je častá ironie. Má to své důsledky v celkovém žánrovém znejistění prózy: Čapkova kniha pro děti inklinuje k publicistické reportáži, Máraiho psychologická novela svou reflexivitou a esejistickými prvky rovněž překračuje meze klasické beletrie a blíží se publicistice (kapitola Psychoanalýza). Tematizace aktuálních módních výstřelků a jejich ironizování je charakteristická pro komentář. Čapek se ve své knize podělil o bezprostřední radost ze živého tvora a zároveň se předvedl i jako zručný majitel fotografického aparátu. Csutora i Dášeňka jsou ovšem knihy, v nichž je skutečnost přes veškerou svou konkrétnost typizována, což umožňuje i vhled do životního stylu jedné měšťanské domácnosti. Domníváme se, že generace, již představuje Márai i o něco starší Čapek, v rámci onoho antisymbolického programu, o němž mluví Kšicová,337 vytvořila rovněž nové žánry, které inklinují k žánrům publicistickým. Vlastní sdělení Čapkova a Máraiho textu jsou pak samozřejmě naprosto odlišná, oba autoři představují naprosto jiný autorský typ. Máraiho autorský vypravěč tu v roli majitele neznámého plemena určeného k domestikaci vystupuje nakonec jako postava vedoucí diskurs stejně záludný jako je letora jeho čtyřnohého svěřence. Majitel psa je v próze představen jako měšťák zabydlený sice v pohodlném měšťanském bytě, stále ovšem připravený v nestřeženém okamžiku tnout do živého, projevit zlobu s až expresionistickou drsností. Čutoru tedy považujeme za urbánní prózu, která je zároveň ale také psychologizující studií, vhledem, do nevypočitatelné duše zločince a vraha, společenského outsidera, vychází tedy stále z poetiky expresionistické. 334 335 336 337

Dášeňka. S. 50. Tamtéž. S. 30. Čutora. S. 180. Danuše Kšicová: Od moderny k avantgardě, MU, Brno 2007, s. 116-117. Viz citát výše.

81

Márai i v této drobné novele rozvíjí tradici krizového románu, zacílením na kruté stránky osudu člověka i jeho zvířecího druha v moderní civilizaci. Novela Csutora vyšla roku 1932 v Budapešti a (rovněž v maďarštině) ve Vídni.338 Domníváme se, že vídeňským vydáním stejné knihy v maďarštině Márai pouze obcházel československou cenzuru, která knihy dovážené z Maďarska kontrolovala bedlivěji, než literaturu dováženou z Rakouska: Márai tedy při vydání knihy myslel i na potenciální maďarské čtenáře z Československa. V češtině vyšla kniha poprvé v překladu Viléma Peřiny roku 1942 pod názvem Štěně, o rok později se dočkala dotisku (1943, o české recepci této novely viz kapitola 3.3.2.2) a pod novým názvem Čutora: pes s charakterem vyšla v moderním překladu Dany Gálové znovu roku 2005. V Čechách je to čtenářsky zatím nejúspěšnější Máraiho kniha. Také Čapkova novela byla vydána maďarsky záhy po českém vydání, poprvé v Bratislavě roku 1936 (Dášeňka, egy kis foxi élete) v překladu Antona Nádasse a Antona Straky nakladatelstvím Eugen Prager, Bratislava - Pozsony. V samotném Maďarsku vyšla kniha v novém překladu Józsefa Nádasse až roku 1955 pod názvem Rólam van szó, azaz Dášeňkáról, egy kis foxiról a znovu v novém vydání roku 1973 pod názvem Egy kis foxi élete. Popularita obou knih, nezávislá na jejich provenienci, by mohla svědčit o žánrovém i tematickém průniku v rámci vzájemné středoevropské recepce. Symbolické přihlášení se k bývalému polylingvismu zaznamenává v současné době i Máraiho rodiště Košice. Na Máraiho odkazují četné publikace vztahující se ke Košicím339 a právě Márai se stává ústřední postavou připravovaného programu Košice - Evropské město kultury 2013. Dnes suverénně slovenské město (podle sčítání z roku 2001 žije ve městě 85 tisíc Slováků, 14 tisíc Maďarů a 659 Němců) Máraimu postavilo sochu, otevřelo muzeum a po autorovi je pojmenována i komorní scéna košického divadla. Příznačným vyjádřením Máraiho posmrtného návratu do rodiště je i nastudování divadelního představení inspirovaného Máraiho texty. Vedle novely Csutora z roku 1932 je v textu divadelní hry použit slovenský překlad Máraiho Knihy Byliniek (Füves könyv, Budapest 1943). Divadelní inscenace nazvaná Ako naučiť meštianskeho psa poslušnosti / A polgári kutya nevelése měla premiéru v prosinci 2011 v Košicích. Dvojjazyčné představení je tlumočeno do slovenštiny, aby mu rozuměl i divák neovládající oba jazyky. Košický soubor s ním objíždí další bývalá polylingvní města Slovenska (Bratislava) a Maďarska (Budapešť). Plakát představení, jehož autorem je Richard Lavrík, se zde hlásí k dalšímu inspiračnímu zdroji: „měšťanský pes“ na něm vyobrazený je foxteriér (nikoliv puli, který je hrdinou Máraiho novely). Foxteriér jenž je na plakátě vykreslen tuší a má zvýrazněné geometrické tvary odkazuje tedy na další inspirační zdroj: Dášeňku Karla Čapka. Tato současná divadelní hra je tedy svědectvím o skutečném průniku obou textů uskutečněném v prostoru, jenž je již téměř sto let formován také dvěma na sobě nezávislými kulturními ohnisky, českým a maďarským. Jistá hybridnost tohoto představení je symptomatická pro povahu takovéhoto setkání.

338

Csutora. Kutya-regény. Ilustrace na obálce Olga Székely-Kovács. Kazinczy, Carl Gerold´s Sohn, Wien

1932. 339

Mészáros, Tibor: Košický měšťan Márai. - Márai, a kassai polgár. Hernád Magyar Lap- és Könyvkiadó. Kassa 2008.

82

5.6. Shrnutí Ve studii věnované práci ruského bohemisty Sergeje Nikolského Ivo Pospíšil zdůrazňuje význam prací srovnávajících autory české s autory jiné literatury, které zasazují českou literaturu do širších souvislostí, v nichž ve skutečnosti vždy fungovala a funguje.340 Tato drobná studie, která se pokouší upozornit na některé aspekty Čapkových vybraných textů, které jej řadí do maďarského, potažmo středoevropského literárního diskursu, si nedělá ambice na přehodnocení díla tohoto velikána české prózy a českého myšlení 20. století. Za pomoci Čapkových textů, které jsou u českých čtenářů zažity, se snaží spíše poukázat na vybrané rysy autora tvořícího v kultuře paralelní. Komparace předválečného Máraiho s Čapkem a okrajově s dalšími českými prozaiky (Karel Poláček, Egon Hostovský) se pak naopak pokouší postihnout ty obecné rysy, které byly příznačné pro generaci spisovatelů žurnalistů tvořící v národních společenstvích se svými národními literaturami. Tyto národní literatury dosáhly právě ve dvacátých a třicátých letech 20. století svého vrcholu. Uvědomujeme si přitom, že Márai zde nezastupuje žádnou maďarskou literární školu, ba dokonce možná není z představitelů této generace Čapkovi nejbližší. Petr Rákos například považoval za Čapkův maďarský protějšek spíše Frigyese Karinthyho, jehož texty se vyznačovaly podobným smyslem pro humor i stylistickou bravurou a jenž podobně jako Čapek psal i texty utopické. Márai i Čapek byli ovšem autoři, kteří byli literární kritikou považováni za reprezentanty nejen liberálně orientované měšťanské společenské vrstvy, kterou vytvořily národně buržoazní společnosti 19. století, ale – v duchu pojetí města jako antické polis – za reprezentativní osobnosti mladých evropských národů se svými literaturami v čele. Jako spojnice porovnávaných knih se tu jeví žánr měšťanské prózy, který sice není v české literatuře 20. století pevně definován, nicméně se domnívám, že jeho vymezení a upřesnění by přispělo k literární charakteristice doby. Komparace poukázala na řadu rozdílů (naturel autorů, zpracování jinak často shodných filozofických a duchovědných inspirací) i řadu shod (inklinace k publicistickému stylu, tematické shody). Márai ve svých sebereflexích jako měšťana (především v románu Zpověď) popisuje patricijskou třídu ve svých feudálních znacích a konstruuje román krize. Čapek se při výběru „reálných situací“ zobrazovaných postav možným krizovým momentům v tomto směru vyhýbá, ona latentní a dobovou kritikou napadaná „omezená měšťáckost“ jeho próz symbolizuje kruh bezpečí schopný uchránit jeho hrdiny (Obyčejný život) i autorského vypravěče (Zahradníkův rok) před možnými propadlišti víru života a dějin. Daniela Hodrová právě na Obyčejném životě, jenž označila za román „muže bez vlastností“, poukázala na kontrast, jenž Čapek položil mezi bezpečí patriarchální idyly a nejednoznačnosti, které Čapek dosahuje fragmentarizací zápisku hlavního hrdiny. Tato rozdrobená koherence hlavního hrdiny, „jehož „pravda se mění v jednu z variant,“341 pak Čapka zařazuje do tradice musilovské. Také Ivo Pospíšil v komparativní čapkovské studii konstatuje, že „totální krize společnosti, věd a umění, jak se projevila v období „konce století“, otevřela před Čapkem řadu nových cest: moderní poezii, relativistickou filozofii, ale také „prokleté otázky“ ruské literatury vlekoucí na sám pokraj lidského rozumu.“342 Tyto otázky zasáhly intelektuály celého (středo)evropského prostoru a my jsme se pokusili ukázat, jaké zdroje hrály roli v jejich vyjádření stavu krize kultury a krize evropské společnosti. Duchovědná inspirace, kterou hledala mezi válkami literatura maďarská, vede 340

Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované : (problémy a osobnosti). Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno, 2006 341 Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím. KLP. Praha 1994. S. 171. 342 Pospíšil, Ivo. Pragmatismus a maximalismus (Karel Čapek a jedna česko-ruská literární spirála). in: Pospíšil, Ivo. Genologie a proměny literatury. FF MU. Brno 1998. S. 87.

83

v tradici této literatury k esejizaci prózy. Márai byl jedním z výrazných představitelů této tradice. Detailní zasazení Máraiho (auto)interpretace jako autora urbánní/městské literatury je postavena zároveň na (auto)korekci tohoto tématu. Autor jednak promýšlí mýtus měšťanství na pozadí teorií o zániku evropské civilizace, jednak na pozadí potrianonské ztráty hornouherských a sedmihradských měst. Toto ztotožnění politických a duchovních událostí je, domnívám se, jedním z typických rysů literatury tohoto směru, který provází středoevropskou literaturu moderny v celém jejím spektru. Na základě kompilace dosavadních máraiovských a čapkovských studií by Čapek i Márai mohli být zahrnuti mezi autory podobných východisek, autory středoevropské občanské/měšťanské literatury ve fázi jejího dotváření, kritiky i transformace.

84

6. Pojmosloví Zároveň s českými vydáními čteného a kritikou sledovaného Máraiho je nastolována otázka nového vymezování problematiky středoevropského měšťana a „jeho literatury“. V této souvislosti nejsou nepodstatné studie o literatuře maloměsta, jak je provedl Erik Gilk.343 Dílo Karla Čapka ostatně stále prochází novými a novými reinterpretacemi (zde citované studie Pospíšila, Hodrové, Richterové, nejnověji drobné práce Janiec-Nyitrai, Šoličové a mnohé další). Přitom ovšem pro typ urbánní prózy nemá čeština ani pojmový aparát. Malé město, jak je představeno u Poláčka, je vnímáno především jako časoprostor tvořící pozadí pro komično.344 Podobně o Čapkovy „měšťácké“ prózy sváděla česká literární kritika během dvacátého století boj. Erik Gilk píše, že až do 90. let 19. století byla česká próza poznamenána prostorovou nevyhraněností. Česká moderna se podle francouzského vzoru sice silně opřela do spisovatele románů na pokračování, Ignáta Hermanna,345 výsledkem diskursu ale nebylo nějaké jasné vymezení se vůči tomuto typu románu. Moderna a tvůrci na ni navazující, tedy česká umělecká a kritická moderna, reprezentovaná Šaldou, vyjádřila odpor ke „kondelíkovštině“, jako součást svého boje o charakter české literatury a její reprezentace. Závislost na francouzském diskursu u Šaldy jen dokládá skutečnost, že přestože česká literatura měla tehdy za sebou již bohatou tvorbu české moderny a aktuálně i avantgardy, k politicky či světonázorově motivovanému vymezení vůči konformní, měšťácké produkci nedošlo do takové míry, aby se to odrazilo v pojmovém aparátu. Toto vše stálo na pozadí polemik o Čapkově tvorbě reprezentované povídkami z jedné a druhé kapsy. V duchu již starého sporu moderny o Kondelíka Šalda považuje Čapkovy Povídky za ukázkový příklad „měšťáckého romantismu: „Český romantik stále nedůvěřuje, stále se bojí o své čtyři stěny, o svou rodinnou postel, o svůj divan, o svou kočku, o svou vyhlídku do zahrádky, o tisícerou přírodní intimní i citovou zaplivanost. Tato bázeň vzala na sebe v posledních pracích K. Čapkových formu bezděčné komiky. Pozdní český romantik stává se ze samého strachu o svou bezpečnost a o své pohodlí, o dobré bydlo a majeteček velebitelem detektivů, policajtů a fízlů. Ne nadarmo nadchl tento státotvorný smysl Čapkův, tak horlivě zpřízvučňovaný, Peroutku k důkladně zapoceným lžím jeho posledních detektivních povídek. To je poslední slovo měšťáckého romantika. Čapkovi nestačí již abstraktní Prozřetelnost, která bůhvíkde se potlouká vesmírem a zanedbává po případě svou dozorčí službu na Vinohradech: četník, strážník, detektiv jsou bezpečnější; rozhodně dá se snáze kontrolovat, nezaspávají-li. Měšťákovi stává se bohem policajt. Což je tak poslední slovo českého zápecného romantismu.“346 Protiklad významu pojmů měšťák/buržuj/maloměšťák proti dělníkovi se pak prohloubil po druhé světové válce s novou literárněhistorickou doktrínou inspirovanou třídním pohledem na literárněhistorický proces. František Buriánek tedy v charakteristice poselství díla Karla Čapka paradoxně oceňuje autorův 343

Na analýze románu Okresní město Karla Poláčka prokázal Erik Gilk, jak český prozaik využil znalost

rodného města k charakteristice české společnosti na přelomu epoch: Gilk, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka, s. 30-31. Gilk, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka, s. 13-14. K této problematice podrobněji Mocná, Dagmar: Případ Kondelík. Univerzita Karlova. Karolinum. Praha 2002. 346 Šalda, F.X. „Měšťáctví v moderní literatuře“, in: Šaldův zápisník II. 1929-1930. Československý spisovatel , Praha 1991. S. 102-103. 344 345

85

„satirický hrot mířící na prodejnou buržoazní žurnalistiku“347 a „schopnost vidět člověka i v jeho sociálním aspektu a satiricky postihnout na nejednom místě maloměšťácký životní styl.“348 V dnešních kolonkách třídících meziválečné autory na skupiny je Čapek, podobně jako mnozí autoři maloměsta (například Karel Poláček) označován obvykle za humanistu, liberálního demokrata, autora okruhu Lidových novin.349 Neurčitost a nevyhraněnost v samotném pojmenování skupiny obyvatel žijících městským způsobem života je obsažena již v samotném českém lexiku. Protikladem venkovana není měšťan, ale obyvatel města. Pojem měšťan, označující středověkého patricije, prakticky zanikl spolu se stavovským uspořádáním společnosti. Čeština je bohatá na lexikum umožňující zvýraznit odstíny městského způsobu života, jednotné pojmenování ovšem nemá. Na hanlivý přídech českého slova měšťák s argumentační příponou –ák poukazuje již Josef Jungmann ve svém slovníkovém hesle. Význam slova měšťák definuje jako: měšťan (s příhanou), příklad uvádí z časopisu Musa Moravská: Pyšní ale měšťáci, ti jí (t. bohabojnosti) nemilují. A z Puchmajerových almanachů: Vždyť může (t. čert) na měšťáka svou políknouti klec.350 Vyloženě hanlivý význam má slovo měšťák v terminologické výzbroji dělnického emancipačního hnutí, kdy je volně zaměnitelný se slovem buržoa. Tak brněnské Lidové Noviny citují roku 1918 provolání dělnických předáků: „Dělníci a dělnice! Nenechte se uvésti v omyl měšťáckým tiskem, jež nikdy nebyl vašim přítelem a jež po léta těžce nese, že dělníci nechtějí se dáti do vleku politiky měšťáků.“351 Protiklad měšťáka/buržuje/maloměšťáka proti dělníkovi se – ač již s vyprázdněným obsahem - udržel na tištěném papíře hluboko do dvacátého století. SSJČ z roku 1989 uvádí slovo měšťák i jako neutrální, význam je definován jako obyvatel města, například slušně oděný měšťák, hovorná měštka. Zároveň je ale i podle SSJČ slovo měšťák zatíženo i hanlivě, významem zpátečník, omezenec, šosák. SSJČ uvádí příklady jako: názory úzkoprsých měšťáků, polekaní měšťáčci, malý český měšťák. Obdobné rozdvojení významu platí i pro adjektivum. Na jedné straně uvádí SSJČ příklady citově neutrální jako bledé měšťácké tváře, měšťácká kultura, na druhé straně významově posunuté: měšťácká morálka, měšťácké názory, měšťácké mozky. Jako citově nezabarvené by se proto nabízelo slovo měšťan s adjektivem měšťanský. Podle SSJČ se adjektivum měšťanský v některých případech blíží významu adjektiva buržoazní, uvedeny jsou příklady jako měšťanská kultura či měšťanská demokracie.352 Substantivum měšťan je ovšem spojeno především s rekvizitami obyvatele středověkého (feudálního) města, a to opět jak u Jungmanna, tak v SSJČ – s příklady středověký cechovní měšťan, zámožní pražští měšťané. SSJČ uvádí příklady jako měšťanské středověké právo (například várečné), měšťanský dům, ale také měšťanský liberalismus. V adverbiu má pojem hodnocení pozitivní, příklady ze SSJČ: měšťansky důstojný průběh hostiny. Slovník uvádí i pojmy již odvozené, jako např. generace měšťansky orientovaná nebo (citát germanisty Vojtěcha Jiráta): Nerudova měšťanskost. Znovu tu tedy stejné slovo funguje dle kontextu: měšťan dle obou slovníků může být i označení pro obyvatele města vůbec, podobně jako měšťák, s příkladem uvědomělý český měšťan, marnivá měšťanka a v deminutivu Nerudovi malostranští měšťánci. 347

František Buriánek: Česká literatura první poloviny XX. Století, Praha, ČS, 1981. S. 192. Tamtéž. S. 194. 349 Takto charakterizuje občanské postoje K. Čapka např. Jaroslav Med: Španělská občanská válka: neuralgický bod literárního života. Česká literatura 2006/6. 350 Jan Petr (ed.), Slownjk Česko-německý Josefa Jungmanna, Djl II. K-O, Academia, Praha 1990, 428, měšťák. 351 Měšťácký tisk a dělničtí vůdci, Lidové noviny, Brno 23. ledna 1918. 352 Slovník spisovného jazyka českého III, M-O, Academia, Praha 1989, 65. 348

86

S významovým okruhem slova měšťan a měšťák se částečně překrývá i význam slova občan, občanský. Neruda (podle SSJČ) toto slovo ještě používá pro vyjádření občanského, buržoazního, např. ve spojeních občanská třída, občanský blahobyt, občanská rodina. I toto slovo je ale zatíženo dalšími významy (civilní, státoprávní).353 Zdá se tedy, že v českém pojetí zahrnuje měšťansky orientovaná literatura v samotném svém názvu již i kritiku. Protože česká kotlina až do dvacátého století nedisponovala velkoměstem, vznik klasické literatury města (po vzoru Paříže devatenáctého století) má podle Gilka svá specifika. S výjimkou dynamicky rostoucí Budapešti ostatně nelze za velkoměsto považovat žádné z center bývalé rakousko- uherské monarchie. Ve středoevropském prostředí je tedy třeba i z těchto důvodů rozlišovat literaturu velkoměsta a jeho periférií od takzvané literatury maloměsta, jíž především se Gilk věnuje. Naopak maďarské literárněvědné terminologii vyhovuje široké sémantické spektrum maďarského literárněhistorického pojmu „polgári irodalom“, které se do češtiny nejčastěji překládá jako „urbánní literatura“. Toto široké vymezení odpovídá i lexikálnímu vymezení maďarského slova „polgár“.354 Nesnáze s překladem tohoto slova se projevily v praxi i při snaze o uvedení Máraiho v tomto směru zásadní „občanské“ prózy Egy polgár vallomásai. Tříslovný název románu byl do češtiny přeložen zjednodušeně jako „Zpověď“. Ústřední téma „měšťanství“ tak bylo z názvu Máraiho prózy vypuštěno. Petr Rákos nicméně uvádí pracovní název knihy (třicet let před překladem románu do češtiny) jako Zpověď měšťáka a charakteristiku Máraiho autorského rukopisu formuluje takto: „Márai je autorem buržoazie, jenž představuje i zobrazuje typickou cestu od radikálně mladistvých poblouznění zpět do lůna své třídy, k sevřeným, vybroušeným a stabilním rodinným formám měšťáckého životního stylu, spíš ovšem konzervativně patricijského než moderně buržoazního a lpícího na kulturních tradicích evropského Západu.“ 355 (zvýraznila MP) Také Evžen Gál v doslovu k českému překladu románu Zpověď356 upozornil na širší (a nepřesnější) sémantické pole maďarského slova „polgár“ ve srovnání s češtinou, které vyvstává jako překladatelský oříšek.357 Pro titul českého překladu Máraiho autobiografizující knihy nabízí proto hned několik českých významových ekvivalentů. Doslovný slovníkový překlad názvu této Máraiho prózy by tedy mohl znít Zpovědi občana, měšťana, patricije, měšťáka a snoba. Maďarská literární historie běžně pracuje se slovním spojením polgári irodalom (česky měšťanská či měšťácká, urbánní literatura), tento pojem funguje i v běžném literárním provozu (texty na záložkách knih, recenze, učebnice), v němž se používá i slovní spojení polgári író –„měšťanský/občanský/urbánní spisovatel“. Zavedení tohoto poněkud vágního pojmu pro literaturu vysvětluje již Antal Szerb ve své Historii maďarské literatury vydané

353

Tamtéž. S. 395. Maďarské slovo polgár je středověkou lexikální výpůjčkou z německého Bürger (měšťan). 355 Rákos, Petr. Slovník spisovatelů – Maďarsko, Odeon, Praha 1971. S. 231. 356 S. Márai: Zpověď, Academia, Praha 2003, přeložila Dana Gálová. 357 Tento zdánlivě okrajový, translatologický aspekt má konotace zasahující i do současnosti. Současný stav maďarské společnostiosti charakterizuje například fakt, že zatímco Máraiho literární dílo z roku 1936, které vyšlo v českém překladu r. 2005, by mohlo znít v češtině třeba i Zpověď patricije, běžný překlad názvu maďarské pravicové politické strany Magyar Polgári Párt bude znít asi (v analogii s partnerskou ODS v EU) Maďarská občanská strana. V hrubé zkratce lze říci, že toto širší sémantické pole maďarského slova polgár odráží ochotu části maďarské společnosti bezkonfliktně navázat na středověko-feudálně založené patricijské tradice ideálního „měšťanství“. 354

87

roku 1934.358 Szerbova esejistická kniha se stala „snad nejúspěšnější a nejoblíbenější maďarskou literárněhistorickou příručkou všech dob.“359 Pojem „měšťanská literatura“ (polgári irodalom) u něj zastřešuje prakticky veškerou tvorbu maďarské literární moderny, především představitele hnutí Nyugat. Vymezení pojmu odvozuje od historickospolečenských proměn. Zrod tohoto druhu literatury spojuje Szerb se vzestupem a zráním uherské buržoazie v devadesátých letech 19. století, kdy až do té doby intelektuálně silná vrstva džentry (drobná šlechta, venkovská inteligence) ustupuje do pozadí před nově zbohatlými vrstvami buržoazie. Sám pojem ovšem není příliš specifikován literárně teoreticky, jde spíše o jakési všeobecně shrnující, literárně - sociologicky motivované „zastřešení“. Za charakteristické pro tento směr považuje zachycení vnitřní samoty a náboženskou skepsi. Szerb tak vede jiný diskurs, než je literárněhistorický diskurs francouzský. Ten je postaven na protestu proti konformitě měšťácko-romantických autorů, kdy na jedné straně „představitelé měšťanského umění“ – často dramatici- jsou úzce a přímo spjati s vládnoucí vrstvou, a to jak původem, tak životním stylem a hodnotami“.360 Proti umělcům romantickým, „měšťáckým“, staví francouzská literární historie „čisté“ a nezávislé umění, tedy umění reprezentující umělecké pozice vybudované na základě umělecké autonomie a kreditu získaného jinak, než peněžním úspěchem. Proti měšťáckému umění stojí ve francouzském diskurzu umění nezávislé na společenských koordinátách daných penězi (prokletí básníci). Szerbova charakteristika měšťanské literatury je tedy zcela opačná. Generace, která u Szerba zahrnuje modernu uskupenou především kolem časopisu Nyugat, reprezentovaná například Endrem Adym či Dezső Kosztolányim, navazuje ve svém literárním programu na pozice nezávislého umění vymezené ve francouzské literatuře takzvanými prokletými básníky, kteří se vůči měšťanskosti (konformitě, francouzskému „romantismu“) vymezovali. Szerbovu terminologii, tedy označení autorů Nyugatu jako autorů literatury urbánní, „polgári irodalom“ pak přebírají i akademické dějiny maďarské literatury 20. století vydané roku 1966, které na čtvrt století udaly základní kurs pro vnímání domácího literárního kánonu. Pokusem o přehodnocení tohoto akademického veledíla je takzvaný „bleskový špenát“, jenž rezignuje na literárně historický lineární narativ a v jednotlivých hloubkových studiích analyzuje jevy symptomatické pro vývoj literatury daných období. Studie Gábora Tolcsvaiho Nagye uveřejněná v tomto svazku analyzuje nový literární jazyk, který předznamenal jazyk maďarské moderny, a to opět sociologicky.361 Předpokládá, že v porovnání s růstem občanské společnosti britské, francouzské a německé vykazuje společnost uherská zpoždění a v důsledku toho pak zrychlený vývoj. Z toho vyplývají i jazykové potíže související s pomalejším procesem jazykové standardizace. Tím autor vysvětluje fakt, že generace Nyugatu nedospěla k obratu v jazyce, který lze zaznamenat u Prousta, Woolfové, Joyceho nebo Musila a Hoffmansthala. Generace Sándora Máraiho, Zsigmonda Móricze, László Németha a dalších se tedy podle něj potýkala s faktem, že psala pro občanskou společnost, která se teprve nedávno sotva konstituovala. Vedle toho se vyrovnávala s otřesy trianonského míru, na něž dala maďarská literatura různé odpovědi. Tou první bylo znehybnění, uzavření se do sebe a dogmatizovaná kanonizace, tou druhou byla opozice proti kodifikátorství a relativizování ve snaze po uvolnění. Nagy Tolcsvai píše, že pro maďarskou kulturu byla rozhodující v daném období tendence první. Význam literárního jazyka, jenž byl privilegován jako norma, tak v období mezi dvěma válkami nesmírně

358

Szerb, Antal: Magyar irodalom történet, Magvetö, bezd data vydání. 13. Vydání (Reprint vydání Kolozsvár: Helikon 1934.) 359 Rákos, Petr. Teorie literatury v zrcadle maďarské literární vědy. Praha: Odeon 1986. S. 12. 360 Bourdieu, Pierre. Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole. Host, Brno, 2010 s. 101. 361 Tolcsvai Nagy, Gábor: Az irodalmi nyelv. in: Szegedy Maszák-Mihály, Veres András (eds.) A magyar irodalom történetei 1800-tól 1919-ig . S. 280.

88

vzrostl.362 Jistý pocit neautentičnosti reality, simulákra,363 v tomto případě odvozené z představy možnosti návratu do minulosti, zažil ostatně zcela v reálu Karel Čapek, když se roku 1936 popsal své dojmy z kongresu PEN klubu uspořádaného v Budapešti: „[...] tu se ještě uchovaly staré rakousko-uherské uniformy; pro nás je to divný dojem, tak trochu jako neskutečný; měl jsem pocit, že se to snad bude natáčet jako historický film a že musím dát pozor, abych se nepřipletl před objektiv. Ale člověk si záhy zvykne na všecko, i na minulost, aspoň potud, že se jí přestane divit.“364 Sándor Márai, jenž se jako třicetiletý po pobytu v Berlíně a v Paříži rozhodl usadit v Budapešti, se s touto jazykovou realitou musel vyrovnat. Jako zahraniční přispěvatel do maďarských a německých deníků si vytvořil jistý schematizovaný styl, jeho ambice stát se úspěšným beletristou ovšem Máraiho nutily najít taková témata, která by současnou maďarskou vzdělanou společnost v situaci meziválečné aktuálně oslovila. Již od třicátých let se jeho tvorba rozevírá na dvě linie, jednu z nich tvoří románový cyklus Dílo Garrenů a autobiografizující próza hledání identity Cizí lidé a Zpověď, která ve čtyřicátých letech vyústila v žánr reportážních egodokumentů (Košická hlídka, Země, země!) a v Deníky. Jiným pólem jeho tvorby pak jsou populární novely, jimiž si získal oblibu u dobových maďarských čtenářů. Reprezentativní ukázkou těchto dobově oblíbených próz je novela Svíce dohořívají, jejíž recepci jsme analyzovali v předchozích kapitolách. V obou pólech své tvorby Márai ale sledoval téma měšťanství a jeho literatury, částečně jako myšlenkový konstrukt v duchu humanistické tradice evropského myšlení, částečně jako sociograficky pojatou kroniku třídy, která zanikla spolu s prudkou přeměnou maďarské feudální společnosti ve společnost podléhající tlakům globálním, s krátkou epizodou buržoazně národní. V Maďarské recepci je Márai s tématem literatury měšťanstva úzce spojován. Míšeny jsou zde přitom aspekty spisovatele jako reprezentanta měšťanského/urbánního životního stylu, do níž se Márai stylizoval, a aspekty literárněhistorické, tedy otázka, do jaké míry se Máraimu podařilo svůj koncept měšťanství literárně naplnit. Otázka měšťanství má v Maďarském intelektuálním prostředí, které je do velké míry zpolitizováno, navíc i široké společenské konotace. Slovo měšťan splývá v maďarštině s významem občan a otázka měšťanství je tedy i živou otázkou (budování či existence) občanské společnosti a jejích různých výkladů. Pokud bychom se pokusili tuto problematiku postihnout v jazyce českém, je třeba vzít v úvahu, že diskuse o urbánní/měšťanské/měšťácké literatuře je v české literární kritice vedena jinak, s jinými důrazy. Přesto, že literatura situovaná do maloměstského prostředí v meziválečné próze převládá a malé město je v literatuře jakousi metaforou celé české společnosti,365 česká literární kritika se daleko více drží, především vlivem Šaldovým,366 opozice bohém-měšťák, kterou přinesla francouzská moderna. Šalda podává literárněhistorický exkurs do dějin této sociologicky vymezené literární tendence. Česká kritika měšťáctví vycházející z moderny a z francouzského diskursu a Szerbovo přiřazení pojmu měšťácké literatury literatuře maďarské moderny jsou tedy vynikajícím dokladem pro to, jakým způsobem je jiné společenské (středoevropské, české, maďarské) pozadí spojeno s přejímáním francouzských vzorů. Toto přejímání se totiž neděje stejným způsobem. Odvozenost samotného diskursu pak vnáší nejasnosti, které se mohou projevit již 362

Tolcsvai Nagy, Gábor: Az irodalmi nyelv. in: A magyar irodalom történetei 1800-tól 1919-ig in: Szegedy Maszák-Mihály, Veres András (eds.) Magyar irodalom történetei. Gondolat, Budapest, 2007. S. 280. 363 Baudrillard, Jean. Amerika. Dauphin. Praha 2000. 364 Lidové noviny, 28. července 1936. 365 Srov. Gilk, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. František Šalé. Boskovice 2005. 366 F. X. Šalda: Měšťáctví v moderní literatuře. Zápisník 2, 1929-30, Otto Girgal, Praha 1930, s. 97-106.

89

na bázi samotného překladu slov a termínů. Například pokud bychom měli Szerbovu charakteristiku uvést do analogie s literárním vývojem českým, zahrnovalo by jeho označení „literatura města“ generaci české moderny, tedy právě tu generaci, která je českou literárně historickou tradicí označována také jako „literatura v opozici k měšťáckým hodnotám“, k níž generačně i bytostně patřil F. X. Šalda. Za zdánlivým protikladem přitom stojí více zamlženost pojmů než zásadní protiklad vývojových tendencí sledovaných literatur. Rozdíl mezi oběma literaturami (českou a maďarskou) totiž není typologický. S otázkou „mešťanské literatury“ ve středoevropském, areálu rovněž úzce souvisí teprve nedávno vymezená otázka literárního biedermeieru. Opatrným průkopníkem zavedení tohoto pojmu do české literární kritiky byl pražský germanista Vojtěch Jirát, který biedermeier ještě nepovažuje za literární směr, nýbrž za „náladu či kulturu doby“. Ta podle Jiráta zabarvuje příznačně všechny prvky, jež biedermeier přijal od starších nebo současných hnutí, a to „duchem měšťanským“. „Na rokoko upomíná chválou spokojenosti a občanských i rodinných událostí, chválou prostého života a průměrnosti. Idyličnost životního názoru je podepřena horácovskou vyrovnaností citu i rozumu. Od romantismu přijímá lásku k národu, chápanému nepoliticky sentimentálně [...] ale odmítá romantickou odvahu metafyzického hloubání i společenské buřičství a umělecké novotářství, hlásaje naopak potřebu zakotvit v tradici, v nadosobním celku společenském, národním, náboženském. [...] Něco dětského je v tom, a opravdu biedermeier uctívá dětství jako nejblaženější dobu a ideál svého žití.“367 Zásadní studií pro novodobé přijetí pojmu literární biedermeier byla ale až stať Dalibora Turečka Biedermeier v české kultuře publikovaná roku 1993. Dokladem přijetí tohoto termínu jako literárněhistorického pojmu je pak nejen plzeňská konference věnovaná tomuto literárnímu „směru“,368 ale i fakt, že problematika zařazení biedermeieru do kontextu romantiky pronikla do současného středoškolského učiva.369 O složitosti přijetí pojmu v literárněhistorickém diskurzu svědčí opět dobové texty Šaldovy. F.X. Šalda, který biedermeierovskou tendenci od romantismu nevyděluje, uvádí po francouzském příkladu do protikladu (měšťácký) romantismus ke (šlechtickému) klasicismu: „Romantism velmi rychle zesošatěl: přizpůsobil se společnosti, která si jej asimilovala jako módu zcela neškodnou. Vniternost, na niž omezil svou revoltu, stala se záhy maskou a útočištěm zbabělosti. I měšťáctví i romantismus, které si podaly na chvíli tak bizarně ruce k společnému výboji v druhé polovici osmnáctého století, záhy si vpadly do pačesů – půtka, která skončila úplnou porážkou romantismu. Romantismus [...] zdomácněl a ochočil se tak, že sedá i s kočím na kozlíku a stačí mu to úplně, jen když má kočí poštovskou trubku přehozenou přes burnus.“370 Z literatury francouzské pak Šalda přesouvá svůj diskurs na spor o charakter české literatury, který ve zkratce podává od obrození až do současnosti: „I naše posavádní literatura, literatura obrozenská i mladší, byla většinou romantická z bázlivosti. Vypadalo to jako vzpoura, ale bylo to vpravdě zápecí; byl to ideální a jen ideální

367

Jirát, Vojtěch: Lyrika českého obrození in: Jirát, Vojtěch. Portréty a studie, Odeon, Praha 1978. S. 29. Biedermeier v českých zemích. Praha : KLP, 2004. ISBN 80-86791-08-4. 6.3.2003, Plzeň. 369 Lehár, Jan - Stich, Alexander - Janáčková, Jaroslava – Holý, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, NLN 1998. 370 Šalda, F.X. Zápisník II., 1929-1930. S. 99 368

90

protest proti něčemu, co ze samého strachu nebylo ani jasně pojmenováno. Nebyl-li který romantismus velkodušný a odvážlivý, tedy jistě náš.“ 371 Šalda se v tomto duchu věnuje i měšťácké literatuře svých současníků. V návaznosti na Berlův pamflet uvádí několik jejích charakteristik, přičemž zvýrazňuje slova: měšťácká mentalita, intelektuální konformismus, modly totožné s modlami společnosti, peníze, společenské přizpůsobení. Takovýto typ literatury popsal i Šaldův maďarský současník Antal Szerb. Pro charakteristiku konformní literatury ovšem volí (v protikladu k pojmu „polgári irodalom“, jímž označuje nyugatovce) pojem neobiedermeier a neokonzervativismus: „Obrácení se do minulosti a oživování starých dobrých časů se stalo obecnou módou, na poli románu i na divadelní scéně. Vedoucím stylem doby se stal neobiedermeier.“372 Na složitost vztahu Máraiho k literatuře tohoto typu upozornil ve své Máraiovské monografii nedávno i István Fried v rozsáhlé kapitole nazvané „Buržoazní spisovatel? Spisovatel buržoazie?“373 Je nesporné, že Márai ve svých prózách, které sklidily největší čtenářskou popularitu, skutečně tematizuje řadu motivů charakteristických pro neokonzervativní a neobiedermeierovskou literaturu, když uvádí na scénu: 1. charakteristické rekvizity (rodinné šperky, nádobí, nábytek) 2. specifický životní styl (dodržování denního režimu, rituály, kultura stolování, nezávislost na přírodním koloběhu) 3. měšťanské ctnosti (vztah k majetku a schopnost s ním nakládat, vědomí souvislostí). Tyto rekvizity pak uplatňuje i v populárních prózách, jejímiž hlavními hrdiny jsou typizované postavy ztělesňující „ochránce staré kultury a morálky“: patricijka v próze Odkaz Eszter nebo starý šlechtic v novele Svíce dohořívají, ale také chůva Nini a chůva Nunu v týchž románech. (v tomto směru podobně modeluje postavy také Karel Čapek v divadelní hře Loupežník, kde rovněž přivádí na scénu typizované měšťácké postavy a chůvu). Máraiho přínos do literárního diskursu této doby spočívá v tom, že se ve třicátých letech se stávajícím literárním vkusem vyrovnal přijetím jejích podnětů. Tyto ovšem zpracoval v duchu své vlastní koncepce. Petr Rákos uvádí v souvislosti s Máraim pojem měšťanský „eidos“, přítomný „v podobě mystiky, symboliky, lyriky a metafyziky.“374 Měšťanská třída zajímá Máraiho v momentu své krize a na základě této krize pak sleduje obecnější znaky vývoje euro-americké civilizace, tak, jak byl protiklad civilizace kultury v té době formulován v duchovědných pracích Oswalda Spenglera i Ortegy y Gasseta, jejichž inspirace je u Máraiho znovu a znovu potvrzována.375 Pozitivní vnímání Máraiho jako autora urbánní literatury je v maďarském diskursu orientováno na postoj k měšťáctví jako hodnotě. Takto formuloval měšťanskou třídu již například Oswald Spengler. Zde zobrazená měšťanská třída, Bürgertum, respektive vzdělaná měšťanská třída Bildungsbürgertum, je v Máraiho literárním konstruktu zárukou zachování kulturních hodnot, baštou před vpádem „pohanské“, nekulturní civilizace. V kontextu 371

Tamtéž. S. 99. A múltba fordulás, a régi szép idők megelevenítése általános divattá lett, regény és színpadi irodalomban egyaránt. Neobiedermeier most a kor uralkodó stílusa lett. Szerb, Antal. Magyar irodalom Történet. S. 497. 373 Fried, István. Polgári író? Polgárság írója?In Fried, István. Író esőköpenyben, Budapest, Helikon 2007. S. 123-156. 374 Rákos, Petr. Neúnavná slova. S. 257. 375 Lőrinczy, Huba. Búcsú egy kultúrától. Márai Sándor: A Garennek műve. (Loučení s jednou kulturou. Sándor Márai: Dílo Garrenů.). Szombathely: BÁR, 1998. S. 11. 372

91

středoevropské prozaické tradice, do níž je Márai v současnosti řazen, tak obraz měšťanské třídy představuje v literatuře ztracený a nedosažitelný ideál a organicky se zapojuje do prostředí literatury, „o níž hovoříme vždy jen v konjunktivu“.376 Jistý modernistický utopismus Máraiho představy o ideálním měšťanství jako obránci hodnot tak zařazuje Máraiho mezi autory tematizující jeden z toposů středoevropské prózy.

376

Trávníček, Jiří. (ed.) V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém. Host, Brno 2009. S. 303.

92

7. Závěr Práce věnovaná vybraným aspektům tvorby a recepce maďarského spisovatele Sándora Máraiho v první polovině 20. století vede k několika zjištěním. Na příkladu recepce díla maďarského autora v českém prostředí v proměnách času práce dokládá, že otázka samotného vydání i možnosti prosazení uměleckého díla byla ve dvacátém století významnou měrou omezena vnějšími faktory. Ve třicátých letech vyšel český překlad Máraiho vzápětí po německém z důvodů reference. V období protektorátu byly Máraiho knihy vydávány téměř souběžně s překlady do němčiny jako příležitost vydat kvalitní literaturu za podmínek zpřísňující se cenzury. I v dalších desetiletích byla dostupnost Máraiho textů limitována historicko-politickými koordinátami: exilový autor, jenž nebyl publikován v rodné zemi, nebyl dostupný ani v ostatních literaturách východního bloku. Po roce 1989, kdy by autor košického původu mohl být vydán znovu i v Praze, sehrál v jeho prosazení významnou roli až knižní marketing, sledující úspěšnost knih na velkém německém trhu. V tomto případě byl nosným impulzem pro Máraiho comeback obnovený kult monarchie v severní Itálii. Témata, jež bestseller Svíce dohořívají otevřel v Itálii a poté v Německu, nebyla v Čechách sice tak výrazně reflektována, úspěch Máraiho knihy je přesto úzce spojen s popularitou, či alespoň pozitivním hodnocením habsburské monarchie. Monarchie jako metafora bezpečí a stability vnímaná v Maďarsku ve čtyřicátých letech tak paradoxně nabývá na aktuálnosti ve změněných podmínkách i v Čechách, kde je představa o středoevropské literatuře jiná, ba kde je středoevropanství definováno nejen v kontrastu k němectví, ale také v kontrastu k jihu a východu. Ze skromného materiálu, který se váže k dobové recepci prvních Máraiho překladů do češtiny, lze vyvodit jen málo. Máraiho román se nestal dobovým bestsellerem a nedostalo se mu významného ohlasu ani v prostředí české literární kritiky, a to přesto, že Máraiho první český překlad vyšel v prestižním nakladatelství, v edici uvádějící soudobou světovou prózu. Prvním překladům se kriticky nevěnoval žádný z významnějších literárních časopisů, ohlas se omezil na krátké referáty v periodikách. Zatímco maďarská dobová kritika se Máraiho vždy snažila zasadit do kontextu literatur západoevropských (Thomas Mann, Marcel Proust), čeští recenzenti hledali pro tohoto maďarského autora partnera domácího. Ve dvou případech ze tří je pro srovnání s Máraim navržen Karel Čapek. Recenzenti často zůstávají na tradiční platformě fungující na protikladu my-oni. Kontrastivní pojetí reprezentanta maďarské literatury (zde Márai) postaveného v protiklad k reprezentantu české literatury (zde Čapek) dokládá jisté nacionalizující tendence přítomné i v prostředí dobové české kulturní obce, a to i levicové. Márai se uvedl v české literatuře jako módní spisovatel žurnalistické lehké ruky neváhající experimentovat s prozaickou formou, a zároveň i jako zajímavý a zručný autor inteligentní oddechové četby uváděné v kontextu románů Jolán Földesové a Ference Körmendiho, které překládal do české literatury Máraiho překladatel Arno Kraus. Z dotisku lze soudit, že Máraiho moderně zpracované prózy na „lehká“ témata (Casanova, kniha o domácím psu) byly v období protektorátu populární. Ačkoliv se literární pole menšinové maďarské komunity postupně diferencovalo od literárního pole literatury Maďarska, během prvního dvacetiletí trvání ČSR nedošlo k výraznějším průnikům maďarské literatury do literární tradice české, a to ani přes skutečnost, že se maďarská menšina ocitla v politickém zájmovém poli českém. Toto zjištění by ovšem vyžadovalo verifikaci na základě širšího výzkumu, zde jde o dílčí zjištění práce zacílené na jednoho autora jako typu. Recepce maďarských autorů v českém prostředí za první republiky byla sice zatížena společensko-politickým pozadím a ochlazením vzájemných česko-maďarských vztahů, toto složité pozadí ovšem paradoxně vedlo k zvýšené aktivitě maďarských spisovatelů v literárních polích nově utvářených menšinových literatur za hranicemi Maďarska. Případová 93

studie dokazuje, že pro úspěšného budapešťského spisovatele znamenala práce pro menšinovou komunitu rodného kraje významný závazek. Márai byl jedním z prvních spisovatelů maďarské moderny, který zpracoval bolestivé téma iredenty na vysoké úrovni. Toto téma se mu podařilo zapojit do kontextu dobových duchovědných proudů. Máraiho maďarská publicistika 20. let publikovaná v Československu se váže k německo- i maďarskojazyčnému kontextu, jak jsme se to pokusili ukázat na expresionistické povídce Věštkyně a reportáži Wolly. Máraiho těsný vztah ke Kafkovi v období hledání vlastní poetiky i literární příslušnosti je mimo jiné i dokladem přihlášení se k pražské německé literatuře zahrnované dnes již do písemnictví „naší“ literatury. Márai kriticky reflektoval rostoucí dominanci českého živlu v prostoru jeho rodných Horních Uher a jeho zájem o vývoj v Československu motivovaný i košickým původem jej přivedl i ke dvěma literárním recenzím moderních českých autorů. Literární vztah si získal ke Karlu Čapkovi, s jehož R.U.R. se setkal již ve svém raném košickém expresionistickém období. Máraiho ambice prosadit se v literárním poli maďarském a zároveň být schopen promluvit ke čtenáři německému dala vytvořit reportážnímu stylu vytrženému z pragmatiky konkrétních situací a k metaforám reflektujícím problémy obecně civilizační, které využil i v prózách. Je možné, že současný úspěch Máraiho próz souvisí právě s jejich jistou deteritorializovaností, umožňující text vnímat i bez znalosti reálií. Závěrečná kapitola věnující se Máraiho beletristické tvorbě ve 30. letech 20. století naopak shledává některé typologicky příbuzné rysy mezi tvorbou vzájemně izolovaných autorů, jako byli Sándor Márai a Karel Čapek. Odhlédnuto od habitu těchto autorů jde především o příbuznosti zjistitelné genologickou a tematologickou sondou. Závěry práce nedovolují jasnou generalizaci, nicméně poukazují na specifika fungování dobové literatury ve středoevropském areálu. Studie upozorňuje na některé aspekty Čapkových vybraných textů, které jej řadí do maďarského, potažmo středoevropského literárního diskursu. Komparace předválečného Máraiho s Čapkem se pokouší upozornit na ty obecné rysy, které byly příznačné pro generaci spisovatelů žurnalistů tvořící v národních společenstvích se svými národními literaturami. Márai i Čapek byli autoři, kteří byli literární kritikou považováni za reprezentanty liberálně orientované měšťanské společenské vrstvy, kterou vytvořily národně buržoazní společnosti 19. století. V duchu pojetí města jako antické polis pak byli vnímáni jako reprezentativní osobnosti mladých evropských národů se svými literaturami v čele. Žánr urbánní prózy není v české literatuře 20. století pevně definován a proměnou prochází i pojem „polgári irodalom“ v literárně teoretickém diskursu maďarském. Vymezení a upřesnění pojmů je přitom nezbytnou podmínkou diskursu, který by vedl k vzájemnému pochopení. Duchovědná inspirace, kterou hledala mezi válkami literatura maďarská, vede v tradici této literatury k esejizaci prózy, a Márai byl jedním z výrazných představitelů tohoto směru. Márai jednak promýšlí mýtus měšťanství na pozadí teorií o zániku evropské civilizace, jednak na pozadí potrianonské ztráty hornouherských a sedmihradských měst. Práce je dalším dokladem pro to, že Máraiho texty nesou jeden z typických rysů připisovaných středoevropskému psaní, totiž ztotožnění politických a duchovních událostí a prolínání soukromého a veřejného. Máraiho texty jsou tematicky zařaditelné mezi ty středoevropské texty, pro něž je typické zobrazení vpádu dějinných událostí do soukromého života postav. Téma zániku měšťanství, jež je ústředním tématem Máraiho próz ze třicátých a čtyřicátých let, přitom nese výrazné utopické rysy. Na základě kompilace dosavadních máraiovských a čapkovských studií práce pracuje s konstruktem, v němž by Čapek i Márai mohli být zahrnuti mezi autory podobných východisek, autory středoevropské urbánní/občanské/měšťanské literatury ve fázi jejího dotváření, kritiky i transformace. Jednou z ústředních otázek práce je otázka po definici středoevropského literárního kánonu a jejích proměnách. Práce konstatuje, že v důsledku společenských změn se nejen 94

proměnil domácí literární kánon jednotlivých národních literatur situovaných ve středoevropském areálu, ale tyto literatury jsou konfrontovány daleko více s literaturou globální, již nelze prostřednictvím domácích kánonů postihnout. Spolu s globalizací zasáhuje středoevropský areál též proces dekolonializační, jenž významnou měrou působí na recepční literární proces. Rétorická otázka po zařazení Máraiho do kontextu literatury meziválečného Československa, jakkoliv hypotetická, klade především otázku další. Do jaké míry lze vnímat tehdejší literární situaci země ve své hybridní a multinacionální podobě. Domníváme se, že v současné situaci, kdy kánony národních literatur procházejí radikální proměnou související s dekolonializací a globalizací celých jednotlivých kultur, nastala pro takovou novou recepci příhodná doba. V rámci takové recepce by pak Sándor Márai svým celoevropským comebackem doputoval k českému čtenáři jako autor téměř domácí.

95

8. Literatura a prameny Auerbach, Erich. Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Mladá fronta, Praha 1998. Bárdi, Nándor, Fedinec, Csilla, Szarka, László. Kisebbségi magyar közösségek a 20. században (Maďarská menšinová společenství ve 20. století). Gondolat-MTA Kisebbségkutató Intézet, Budapest 2008. Beke, Márton. „Meziválečné období v Maďarsku a Československu. Avantgarda a ideologie.“ Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis. Facultas Philosophica. Moravica. 4-2005. S. 57-62. Berkes, Tamás (ed.) Bohemia et Hungaria. Tanulmányok a cseh-magyar irodalmi kapcsolatok köréből.(Studie z oblasti česko-maďarských vztahů) Osiris. Budapest 1998. Berkes, Tamás. „Kritikai jegyzetek 6.“. Prágai Tükör 2004, č. 5. S. 26. Berkes, Tamás. „Recepce maďarské literatury v Čechách“; Amicus – Revue. 2002, č. 11. S. 12-16. Berkes, Tamás. „Stredoeurópska komparatistika v Maďarsku.“ In Görözdi, Judit – Magová, Gabriela (eds.) Tvorivosť literárnej recepcie. Ústav Svetovej Literatúty SAV. Bratislava 2008. S. 90-95. Bernáth, Árpád, Bombitz, Attila (eds.). Miért olvassák a németek a magyarokat? Befogadás és műfordítás. (Proč čtou Němci Maďary? Recepce a umělecký překlad.). Grimm Kiadó. Szeged 2004. Bernáth, Árpád, Bombitz, Attila (eds.). Posztumusz reneszánsz, Tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez. Grimm Kiadó. Szeged 2005. Bílek, Petr A. „Mizející stopy imaginárního teritoria. Anketa o středoevropské literatuře.“ A2, 5. 11. 2008, č. 45. S. 8-9. Bujnák, Pavel. „Literatura maďarská na území ČSR.“ In A. Pražák, M. Novotný (eds.): Československá vlastivěda, Díl VII. Písemnictví. Sfinx. Praha 1933. S. 378-390. Bourdieu, Pierre. Pravidla umění. Vznik a struktura literárního pole. Host. Brno 2010. Cornis-Pope, Marcel, Neubauer, John (eds.): History of the Literary Cultures of East-Central Europe. Junctures and Disjunctures in the 19th and 20th Centuries. Volume II. John Benjamins; Philadelphia. Amsterdam 2006. Čechová, Marie, Chloupek, Jan, Krčmová, Marie, Minářová, Eva. Stylistika současné češtiny. ISV. Praha 1997. Červinka, František. Česká kultura a okupace. Praha: Torst, 2002.

96

Dejmek, Jindřich. „Kamil Krofta a historická (sebe)prezentace první republiky.“ In: Blümlová, Dagmar (ed.). Čas optimismu a ctižádostivých nadějí, Prezentace a reprezentace české vědy a kultury v prvním desetiletí samostatného státu (1918-1929). Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích : Společnost pro kulturní dějiny. České Budějovice 2009. S. 11-28. Deleuze, Gilles, Guattari, Félix. Kafka. Za menšinovou literaturu. Hermann &synové. Praha 2001. Dršatová, Marta. „Dva cestopisné fejetony, dva pohledy na svět.“ In: Bibok, Károly Ferincz, István, H. Tóth, Imre (eds.) Ötvenéves a szegedi szlavisztika. JATE, Szeged 1999. S. 133-139. Ďurkovská, Mária. „Maďarská menšina a jej politické aktivity na východnom Slovensku v rokoch 1918-1929.“ In: Člověk a spoločnosť. Internetový časopis pre pôvodné teoretické a výskumné štúdie z oblasti spoločeských vied. R. 2009, č. 3. http://www.saske.sk/cas/zoznamrocnikov/2009/3/5828/ Fazekas, Tiborc: „Márai Sándor német nyelvre fordított műveinek fogadtatása 1999 előtt.“ (Recepce překladů děl Sándora Máraiho do německého jazyka před rokem 1999). In: Bernáth, Árpád, Bombitz, Attila (eds.) Posztumusz reneszánsz, Tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez. Grimm Kiadó, Szeged 2005. S. 24-40. Fialová – Fürstová, Ingeborg. Expresionismus. Několik kapitol o německém, rakouském a pražském německém literárním expresionismu. Votobia, Olomouc 2000. Filipowicz, Marcin - Zachová, Alena. Rod v memoárech. Případ Hradec Králové. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009. Fried, István. Író esőköpenyben. (Spisovatel v pršiplášti). Helikon. Budapest 2007. Fried, István. „Aggodalom és remény.“ (Obavy a naděje) Forrás. http://www.forrasfolyoirat.hu/9902/fried.html Fried, István. „A siker valóban félreértés?“ (Je úspěch skutečně nedorozuměním?) In: Bombitz, Attila-Bernáth Árpád (eds.). Miért olvassák a németek a magyarokat? Befogadás és müfordítás. (Proč čtou Němci Maďary? Recepce a umělecký překlad.).Grimm, Szeged 2004. S. 40-51. Fried, István. „Szláv nyelvű irodalmak.“ (Literatury slovanských jazyků) In: Pál, József (ed.). Világirodalom.(Světová literatura). Akadémiai Könyvkiadó, Budapest 2005. S. 869-886. Fried, István: „Világirodalmi megtörténés?“ (Uskutečnění světové literatury?) In: Bombitz, Attila-Bernáth, Árpád (ed.). Posztumusz reneszánsz, tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez. (Postumní renesance, studie o německojazyčném posmrtném životě Sándora Máraiho). Grimm, Szeged 2005. S. 7-23. Gál, Evžen. „Maďarská literatura v českých překladech po roce 1945.“ Amicus revue. R. XI, 2002, č. 1-2. S. 37-60.

97

Gál, Evžen. „Odysseův opožděný návrat.“ In: Márai, Sándor. Zpověď. Academia, Praha 2003. 402-410. Gilk, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. František Šalé. Boskovice 2005. Györe, Lajos. Kassai Napló 1918-1929. Madách, Bratislava 1986. Győrffy, Miklós. „Kafka és Magyarország.“ Alföld 2008. R. LIX, č. 8. S. 76-85. http://www.alfoldfolyoirat.hu/node/137 , posl. kontrola 28.1. 2012. Hanzlová, Eliška: Vztah fotografie a výtvarného umění v úvahách avantgardistů. Bakalářská diplomní práce na FF MU, Ústav hudební vědy, Brno 2008. Vedoucí práce Jiří Pátek. Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie. Koniasch Latin Press. Praha 1994. Hodrová, Daniela, Hrbata, Zdeněk, Kubínová, Marie, Macura, Vladimír (Eds.) Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie. H&H, Praha 1997. Husová, Marcella. „Maďarská literatura v českých překladech 1867-1945.“ Amicus revue. R. XI, 2002, č. 1-2. Husová, Marcella. „Maďaři a my v dějinách, stycích a literatuře.“ iliteratura.cz: http://www.iliteratura.cz/Clanek/14465/madari-a-my-v-dejinach-stycich-a-literature, poslední kontrola 13.1. 2012. Husová, Marcella. Arno Kraus. Lexikon české literatury 2/II. Academia, Praha 1993. S. 9512. Chmel, Rudolf. Paralely a konfrontácie. Slovenský spisovateľ, Bratislava 1986. Janiec – Nyitrai, Agnieszka. „Modely otcovství v Čapkově trilogii: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život.“ In: Filipowicz, Marcin, Królak, Joanna, Zachová, Alena. Od patriarchy k tatínkovi. Západoslovanské modely otcovství. Gaudeamus. Hradec Králové 2008. S. 79-87. Jirát, Vojtěch: Portréty a studie. Odeon, Praha 1978. Kakuszi B., Péter: Márai Sándor és Németország. (Sándor Márai a Německo). Pro Pannonia, Pécs 2001. Kiss Szemán, Róbert. Szláv pokol Pesten (Slovanské peklo v Pešti), Balassi Kiadó, Budapest 2010. Kiss Szemán Róbert. A két világháború közötti családregény /Tormay Cècile: A régi ház, Hatvany Lajos: Urak és emberek, Babits Mihály: Halálfiai, Márai Sándor: Egy polgár vallomásai, Lesznai Anna: Kezdetben volt a kert/, bölcsészdoktori disszertáció. (Rodinná kronika mezi světovými válkami/Starý dům Cècile Tormay, Páni a lidé Lajose Hatvanyho, Synové smrti Mihálye Babitse, Zpověď Sándora Máraiho a Na počátku byla zahrada Anny Lesznai/, rigorózní práce). ELTE BTK, Budapest 1990.

98

Kolmanová, Simona. Mladý Čech. Maďarský romanopisec Mór Jókai ve světle českých překladů a se zaměřením na žánrovou problematiku jeho tvorby. Acta Universitatis Carolinae Philologica Monographia CLIII. Karolinum, Praha 2009. Kolmanová, Simona. „Maďarská literatura v Čechách 1990-2005.“ In: Český překlad II (1945-2004). Ústav translatologie UK v Praze, FF, Praha 2005. S. 299- 304. Koška, Ján. „Tvorivosť literatúr vo vzťahoch.“ In Görözdi, Judit-Magová, Gabriela (eds.). Tvorivosť literárnej recepcie. Ústav Svetovej Literatúty SAV, Bratislava 2008. S. 11-15. Kovács, Endre (ed.) Maďaři a my. Z dějin maďarsko-československých vztahů. SNPL, Praha 1956. Kučerová, Hana. Česko-slovenské vztahy ve 20. letech 20. století. Podle materiálu kulturních publikací. OFTIS. Ústí nad Orlicí, 2009. Kučerová, Hana. Základní problémy vývoje českého expresionismu. OFTIS. Ústí nad Orlicí, 2011. Lőrinczy, Huba. Búcsú egy kultúrától. Márai Sándor: A Garennek műve. (Loučení s jednou kulturou. Sándor Márai: Dílo Garrenů.). BÁR. Szombathely 1998. Macura, Vladimír. Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ. Československý spisovatel, Praha 1986. Magris, Claudio. Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Barrister & Principal Triáda, Praha – Brno 2001. Málek, Petr. „Masová (re)produkce.“ In Vojvodík, Josef – Wiendl, Jan (eds.). Heslář české avantgardy. UK, FF – Togga. Praha 2011. S. 181 – 198. Mazán, Vilmos. „A siker komponensei.“ (Komponenty úspěchu) In: Bombitz, Attila-Bernáth, Árpád (eds.): Posztumusz reneszánsz, tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez. (Postumní renesance, studie o německojazyčném posmrtném životě Sándora Máraiho). Grimm, Szeged 2005. S. 57- 67. Med, Jaroslav Literární život ve stínu Mnichova. Academia, Praha 2010. Mészáros, Andor. A cseh elem a magyar polgárosodásban (Český prvek v budování maďarské občanské společnosti). Szent István Társulat, Pázmány Péter Katolikus Egyetem Kiadója, Budapest – Piliscsaba – Esztergom 2011. Mészáros, Tibor (ed.) Éltem egyszer én, Márai Sándor. Fotók, emlékek, dokumentumok az író életéből. (Jednou jsem tu žil, já, Sándor Márai. Fotografie, vzpomínky a dokumenty ze spisovatelova života). Helikon – Petőfi Irodalmi Múzeum. Budapest 2000. Mészáros, Tibor. Márai Sándor. Bibliográfia. Helikon-PIM, Budapest 2003. Mocná, Dagmar: Případ Kondelík, Univerzita Karlova. Karolinum. Praha 2002.

99

Nekula, Marek. „Kanonizace monolingvalismu. Kanonizace multilingvalismu?“ Česká literatura 2011, r. 59, č. 6. S. 791-811. Newerkla, Stefan Michael. „Rozmanitost jazyků a kultur v Rakousku-Uhersku a jejich konvergenční tendence.“ In Pospíšil, Ivo – Moser, Michael (eds.) Comparative Cultural Studies in Central Europe. Ústav slavistiky FF MU. Brno 2004. S. 11-42. Pejša, Robert – Kočišová, Szilvia. „K problematice československo-maďarských kulturněspolečenských vztahů ve 20. letech 20. století, na příkladu kulturně-společenských aktivit maďarského spolku MAKK“ In: Sborník k 70. narozeninám prof. R. Pražáka. MU, Brno 2006. S. 163. Dostupné z www.robertpejsa.cz/data/image/2011/...2012/.../csl-mad-1.pdf, posl. kontrola 2.12.2011. Pintér, Lajos. „Márai Sándor német újrafelfedezése.“ In: Bombitz, Attila-Bernáth, Árpád (eds.). Posztumusz reneszánsz, tanulmányok Márai Sándor német nyelvű utóéletéhez. (Postumní renesance, studie o německojazyčném posmrtném životě Sándora Máraiho). Grimm, Szeged 2005. S. 41-66. Pospíšil, Ivo. Genologie a proměny literatury. FF MU. Brno 1998. Pospíšil, Ivo. Labyrint kroniky. Blok. Brno 1986. Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované. (Problémy a osobnosti). Masarykova Univerzita, Brno 2006. Pospíšil, Ivo. „Komparatistika, střední Evropa, areálové studium a jejich výhledy.“ In: Pospíšil, Ivo – Moser, Michael (eds.) Comparative Cultural Studies in Central Europe. Masarykova univerzita, Brno 2004. S. 3-6. Pospíšil, Ivo: „Primerjalna književnost, srednjeevropski kulturni prostor in teorija literarne zgodovine.“ In: Primerjalna književnost 31.2 2008, s. 137-148. ISSN 0351-1189. Pospíšil, Ivo. Střední Evropa a Slované : (problémy a osobnosti). Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno 2006 Pospíšil, Ivo-Zelenková, Anna (eds.). Literární historiografie a česko-slovenské vztahy. Brněnské texty k slovakistice XIV. Tribun EU, Brno 2011. Pražák, Albert – Novotný, Miloslav (eds.). Československá vlastivěda VII – Písemnictví. Sfinx, Praha 1933. Rákos, Petr. Lyrická hlídka. K sedmdesátinám Sándora Máraiho In: Neúnavná slova. Academia, Praha 2011. S. 252-265. Rákos, Petr. Národní povaha naše a těch druhých – Sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla. Kalligram, Bratislava 2001. Rákos, Petr. „O horthyovském Maďarsku – tentokrát trochu jinak.“ In: Rákos, Petr. Neúnavná slova. Academia, Praha 2011. S. 317-325.

100

Rákos, Petr (ed.): Slovník spisovatelů – Maďarsko, Odeon, Praha 1971. Rákos, Petr. Teorie literatury v zrcadle maďarské literární vědy. Odeon, Praha 1986. Richterová, Sylvie. Karel Čapek- Zahradník Boží. In Richterová, Silvie. Místo domova, Host, Brno 2004. S. 88-104. Rónay, László. Márai Sándor. Magvető, Budapest 1990. Simon, Attila. A (cseh)szlovákiai magyarok történetének válogatott bibliográfiája (19902002). (Výběrová bibliografie dějin Maďarů na Slovensku). Fórum Kisebbségkutató Intézet, Lilium Aurum Könyvkiadó. Somorja-Dunaszerdahely 2004. http://mek.oszk.hu/02500/02537/02537.pdf Sőtér, István (ed.): A magyar irodalom története 1919-től napjainkig (Dějiny maďarské literatury od oku 1919 do současnosti) Akadémiai kiadó, Budapest 1966. http://mek.oszk.hu/02200/02228/html/06/460.html Svatoňová, Ilja. Vilém Peřina. Lexikon české literatury 3/II. P-Ř. Academia, Praha 2000. Szabó, Lilla. Kassák és a cseh avantgárd (Kassák a česká avantgarda) in Berkes, Tamás (ed.): Bohemia et Hungaria. Tanulmányok a cseh-magyar irodalmi kapcsolatok köréből. Osiris, Budapest 1998. S. 81-86. Szarka, László. „Az „újarcú magyarok“ találkozása a cseh kultúrával“ (Setkání „Maďarů nové tváře“ s českou kulturou) in Berkes, Tamás, (ed.): Bohemia et Hungaria. Tanulmányok a cseh-magyar irodalmi kapcsolatok köréből. Osiris, Budapest 1998. S. 74 - 80. Szegedy-Maszák, Mihály: Márai Sándor. Akadémiai Kiadó, Budapest1991. Szegedy-Maszák, Mihály. „A kettős Monarchia emléke a magyar irodalomban. 1924. Megjelenik Kosztolányi Dezső Pacsirta című regénye.“ (Dvojí vzpomínka na monarchii v maďarské literatuře. 1924. Dezső Kosztolányi vydává román Pavučina.) In Szegedy-Maszák Mihály (ed.) A magyar irodalom története I-III. (Dějiny maďarské literatury I-III.). Gondolat, Budapest 2007. http://www.villanyspenot.hu/?p=szoveg&n=12294. Posl. kontr. 17.8. 2012. Szerb, Antal. Magyar Irodalom Történet. Magvető, bez data vydání. 13. vydání (Reprint vyd.: Helikon Kolozsvár 1934.) Šoličová, Mirna. „Čapkova próza a drama jako zvláštní druh cestopisného psaní.“ Česká literatura, r. 59, č. 4. S. 528-546. Šimeček, Zdeněk: „Z počátků institucionálního zajištění hungaristických studií v českých zemích.“ Slovanský přehled 65, 1979, S. 400-405. Trávníček, Jiří. „Maloměsto – domovský topos středoevropského románu.“ Pandora 2009, č. 19. S. 110-113. Trávníček, Jiří. „Mizející stopy imaginárního teritoria. Anketa o středoevropské literatuře.“ A2, 5.11. 2008, č. 45. S. 8-9. 101

Trávníček, Jiří. (ed.) V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém. Host, Brno 2009. Válek, Vlastimil. Memoárová literatura 20. století. CERM, Brno 2000. Vojvodík, Josef. „Strukturalismus, fenomenologie a česká avantgarda.“ In: Vojvodík, Josef – Wiendl, Jak (eds.). Heslář české avantgardy. UK, FF – Togga, Praha 2011. S. 349-365. Zelenka, Miloš. Literární věda a slavistika, Academia, Praha 2002. Zelenka, Miloš. „Koncepce střední Evropy v slovansko-maďarských souvislostech.“ Slavica Litteraria (Hungaroslavica.) 14, 2011, 1. S. 87-94. Prameny: 1. Citované prameny k Máraiho recepci v českém prostředí (uspořádáno chronologicky): Lidové Noviny, 28. 6. 1936, s. 9. – reklama (-ř. ). „Maďar se dívá na Francii.“ Tvorba roč. XI, 1936, č. 38, s. 606, 18.9. Běhounek, Václav (podepsáno: vbk.). „Hranice mezi lidmi“ Právo lidu XLV, 1936, č. 247, s. 5 (23. 10. 1936). Novák, Bohumil (podepsáno: vk.): Maďar v Paříži. [Referát]. Ranní noviny 1936, č. 253, s. 4. ( 4. 11. 1936) Kraus, Arno. „Přehled po maďarské literární tvorbě.“ Literární noviny 1937, r. 9, č. 15, S. 3, 17.4.1937 Běhounek, Václav (podepsáno: b.). „Márai Sándor, Host v Bolzanu.“ [Referát] Dělnická osvěta XXVIII, 1942, č. 5, s. 148, květen. Polák, Karel (podepsáno: K. P.). „Román o Casanovovi.“ Národní práce 1942, č. 130, s. 3, 13. 5. K. M. (K. Milotová): Psí historie. Venkov, r. 38, 1943, č. 18, s. 6, 23. 1. Pavel Bojar: Nemilosrdné zrcadlo. Lidové noviny, r. 51, 1943, č. 45, s. 4, 16.2. Šimko, Dušan. Šándor Márai alebo znovuobjavenie autora. Literární noviny 13/2002, č. 46, s. 1, 10. Moník, Josef: „Všechny postavy jsou smyšlené.“ Literární noviny, r. 15/2004, č. 2, s. 8. Petr Zídek. „Zpověď měšťana.“ Lidové noviny, r. 17, č. 38 (14. 4. 2004), s. 16. Haloun, Karel. „Může Sándor Márai za to, že je Maďar?“ Revolver Revue 60 (2005), s. 280282. Horváthová, Kateřina. „Obraz měšťanského zániku.“ A2. Roč. 4, č. 22 (28. 5. 2008), s. 31. 102

2. Márai, Sándor a) Citované, knižně vydané práce: Márai, Sándor. Cizí lidé. Praha: Julius Albert, 1936 Márai, Sándor. Deníky. Svazek I (1943-1967). Academia. Praha, 2008 Márai, Sándor. Emberi hang, Globus. Košice, 1921 Márai, Sándor. Host v Bolzanu. Praha: Evropský literární klub 1942 Márai, Sándor . Kassai őrjárat. Budapest: Helikon, 1999 Márai, Sándor. Panaszkönyv. Globus Könyvnyomda, Lapkiadó és Irodalmi R.-T., Košice 1922. Márai, Sándor. Štěně. Praha: Literární umělecký klub,1942 Márai, Sándor. Zendülők. Féltékenyek. Académia Kiadó és Helikon Kiadó, Budapest 1995. Márai, Sándor. Zpověď. Academia. Praha, 2003 b) citované novinové články: Márai, Alexander. „Film-Atelier“; Prager Tagblatt, 1922, č. 255, s. 2., http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=ptb&datum=19221101&seite=2&zoom=33, posl. kontr. Márai, Alexander. „Succi“; Frankfurter Zeitung 69, č. 911 (6. prosince 1924), s. 1-2. In Kakuszi B., Péter. Márai Sándor és Németország. (Sándor Márai a Německo). Pécs: Pro Pannonia, 2001. S. 114-241. Márai, Sándor. „Wolly“. Prágai Magyar Hírlap. 1926, č.7, 10. ledna, s. 8. Márai, Sándor: „Suhaj“ In Olbracht, Ivan. Átok völgye. Nikola Suhaj, a betyár General Press Kiadó. Budapest, 2005. Zadní obálka. c) citovaná korespondence: Máraiho dopis z Lipska z února 1920 do Košic, adresátem je košický novinář Sándor Imre. Petőfi Irodalmi Múzeum, sign. V.4747/85/1. Máraiho dopis z Berlína do Košic ze 7. února 1923, adresátem je košický novinář Sándor Imre. Petőfi Irodalmi Múzeum, sign. V.4747/85/2. Máraiho dopis Arno Krausovi, PNP, publikován v článku Marta Pató: Tehet-e Márai arről, hogy magyar? In Magyar Napló 2009. Máraiho dopis z Budapešti do Prahy z 11. září. Adresátem je Sándor Imre, redaktor pražského deníku Prágai Magyar Hírlap. Petőfi Irodalmi Múzeum, sign. V.4747/85/3. d) prolistovaná československá periodika, v nichž Márai publikoval: Napló, Független napilap Prágai Magyar Hírlap

103

3. Ostatní citované prameny Bibliografická databáze PIM http://www.pim.hu/object.17b52b39-8772-40ff-a189fb6884894d4d.ivy. Posl. Kontrola 26.1.2012. Čapek, Károly. R.U.R. Rossum Universal Robots. Utópisztikus kollektiv dráma bevezetö kommédiával 3 felvonásban. Fordították Kolos Ernő és dr. Polák J. Szlovák könyvnyomda, Košice, 1922. Čapek, Karel: A kétfejű sas nyomában. (Po stopách dvouhlavé orlice). Nyugat. 1932, č. 9-10. Plný text: http://epa.oszk.hu/00000/00022/00536/16721.htm posl. kontrola 27. 7. 2012. Čapek, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Československý spisovatel, Praha 1956. Čapek, Karel. Přijatá korespondence. M. Dandová – M. Chlíbcová. NLN, Praha 2000. Čapková, Helena. Moji milí bratři. Československý spisovatel. Praha 1986. Frank, Tibor. Magyar virtuális encyklopédia, heslo Nemzet és müvészet, http://www.enc.hu/1enciklopedia/fogalmi/torttud_egyet/nemzet_muveszet.htm, posl. kontr. 30.4.2012 Gašparíková, Anna. „O novej maďarskej revue“ Národnostní obzor 1932/ 4. S. 299-300. Kafka, Franz. Naplók, levelek (Deníky, korespondence). Európa Könyvkiadó, Budapest, 1981. Palič, Vladimír. Demokratizácia maďarskej menšiny v československej republike. Národnostní obzor, 1933/ 4. S. 273-277. Sárközi, György. Csutora, Márai Sándor regénye - Pantheon-kiadás. Nyugat. 1932, č. 19. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00543/17006.htm. Posl. kontr. 29. 7. 2012. Szávai, János: Vásott kölykök és egy kisebb rangú próféta, http://www.pim.hu/object.82ee4293-3c34-4a44-a1bd-9bca34483bd1.ivy, poslední kontr. 30.4.2012 Szerb, Antal. A Féltékenyek. Nyugat. 1937. Č. 6. http://epa.oszk.hu/00000/00022/00617/19649.htm Šalda, F.X. Měšťáctví v moderní literatuře. Šaldův zápisník 2, 1929-30, s. 97-106.

104

Resumé: The thesis Sándor Márai as a Central-European Writer? focuses on the selected aspects of the work of the Hungarian writer Sándor Márai in the first half of the 20th century. The paper emphasizes the Czech recognition, including also a comparison of several genre and thematic aspects of his works and the works of the selected Czech authors. The study concludes that during the First Republic the recognition of Hungarian authors was burdened with cooling off the inter Czech-Hungarian relations. The complex social-political background paradoxically led to the increased literary activity of Hungarian writers in the literary fields of newly made minority literatures beyond the borders of Hungary. The case study demonstrates that the work for the minority community of the native region meant a considerable commitment even for the successful Budapest writer Márai. The reports and reviews of his first translations into Czech prove that the First-Republic Czech-Hungarian Studies did not provide a sufficient background for the Czech recognition of the Hungarian author. Period reviews published mostly in the leftist press adopt nationalistically coloured clichés about the immense contrast between the Czech and Hungarian concepts of reality. Next, the thesis also reveals that regardless of the fact that the Czech political scene was interested in the Hungarian minority, the Hungarian literature did not manage to noticeably enter the Czech literary tradition during the first twenty years of the Czechoslovak Republic (ČSR). However, such a finding would need to be evidenced by larger research; here it represents only a partial finding of the paper aimed at one author as a type. Márai was one of the first writers of the Hungarian Modernism, who portrayed the painful topic of irredentism on a high level as he succeeded to contextualize the topic to the period streams. A prerequisite for the successful recognition of the topic of irredentism are the processes present in all current literatures of the Central Europe area: confrontation with the global literature and the decolonizational process. Only then the works of the discussed author win recognition in the Czech and Slovak literature. Another aspect highlighted in the thesis is the Central European literary canon and its changes. The literary canon alterations of the individual national literatures located in the area of the Central Europe are often implied by political changes. The case study about the changing recognition of the Hungarian author’s work in the Czech environment demonstrates that the issue of winning recognition of the literary work-of-art is to a large extent limited by external factors. In the interwar and Protectorate periods the publishing of the Hungarian author was ruled by the political constellation. During other decades the availability of Márai’s texts was restricted again by historical-political coordinates: the exile author was neither published in the native country nor available in other literatures of the Eastern Bloc. After 1989, when the author of the Košice (Kassa) origin could be again published also in Prague, it was the book marketing following the success of books in the large German market which played a crucial role in the author’s recognition. The success of Márai’s book is closely connected with his positive appraisal of the Habsburg monarchy. Being popular with readers and an artistically less difficult work opened the door to translations and publishing of author’s more exacting essayistic works of prose. The international success also began discussions on re-evaluating the author in the contemporary Hungarian literary canonization. The Czech current understanding of “old” Austria corresponds with the present humankind feeling of destabilization in the globalizing world. The monarchy being perceived in Hungary in the 1940s as the security and stability metaphor is then paradoxically becoming topical in the changed conditions of the Czech Republic too. The last chapter devoted to Márai’s fictional work in the 1930s describes some typologically related phenomena between the works of apparently isolated authors such as Sándor Márai and Karel Čapek, Egon Hostovský and Karel Poláček. Apart from the authors’ nature, these 105

concern mainly the relations recognizable by a pilot study in genology and thematology. The findings of the thesis do not allow for clear generalization, nevertheless, they refer to specific topics and genre procedures of the period literature in the Central Europe area. Márai’s fruitful Hungarian journalistic work of 1920s published in Czechoslovakia is tied to German- and Hungarian language context as we try to show in the fourth chapter on the expressionist short story Fortune Teller and the reportage Wolly. Márai’s close relation to Kafka, in the period of searching for his own poetics and literary affiliation, also documents a relation to the Prague-German literature representing now “our” literature too. Márai critically reflected the increasing dominance of the Czech elements in his native Upper Hungary. Based on his interest in the development of Czechoslovakia, motivated also by his Košice origin, he produced the literary reviews of two modern Czech authors. His status of the writer-emigrant and his profiling against the possible status of the national minority writer had an essential impact on the construction of Márai’s poetics. Being ambitious to succeed in the Hungarian literary field and at the same time being able to address the German audience, Márai created the reportage style excluded from the pragmatics of the concrete situations but of metaphors reflecting general civilization problems. Then the contemporary success of Márai’s works of prose may be caused by their certain deterritoriality enabling to understand the text even without the knowledge of the relevant area studies. No matter how hypothetical the rhetorical question of including Márai to the context of the interwar Czechoslovakia is, it raises another question; up to what extent it is possible to perceive the particular literary situation of the country in its hybrid and multinational form. The comparison of the selected Márai’s works with the selected works of prose of Karel Čapek tries to identify the general attributes typical for the generation of the period writers – journalists. We are aware of the fact that Márai does not represent any Hungarian literary school or that he may be considered one of the generation representatives closest to Čapek. Márai and Čapek are presented here as the urban authors, representatives of the liberally oriented middle-class society formed by national bourgeois societies of the 19th century. Under the concept of the town as the antique polis they acted as representative personalities of young European nations. In the works of both authors we can identify both building the urban prose and such elements which destroy the traditional genres of such literature. Concerning Márai, it is the essayism of the prose. Márai’s (self)interpretation as the author of urban/municipal literature is based on the (self)correction of the topic. The author considers both the myth of bourgeoisie grounded in the theories of the European civilization decline and the background of after-the-Treaty-of-Trianon loss of the Upper Hungarian and Transylvanian towns. Thus, identifying with political, national, family and personal events is one of the typical features of this literary stream and accompanies the Modernism of the Central European literature in its entire area. Critics, reviewers and readers respond the question of Márai’s Central Europeanism differently in different times. Based on the compilation of the existing Márai’s and Čapek’s studies the thesis outlines that Čapek and Márai could be included between the authors of the similar points of departure, the authors of the Central European urban literature in the stage of its closing, criticism and transformation.

106

Přílohy: 1. Dopis Sándora Máraiho českému překladateli Arno Krausovi s poděkováním za překlad románu Cizí lidé. Praha, Památník Národního písemnictví. Arno Kraus – neuspořádaná pozůstalost.

107

2. Titulní list jednoho z Máraiho knižních překladů z němčiny, vydaných v košické tiskárně Globus. Na přední předsádce reklama na Máraiho knihy vydané nakladatelstvím s informací o možné objednávce v deníku Kassai Napló.

108

3. Vůbec první překlad Karla Čapka do maďarštiny. Divadelní hru R.U.R. přeložil (za spolupráce Ernőa Kolose) ředitel Východoslovenského muzea v Košicích Karel Polák. Autorem obálky je Jenő Krón (1882–1974).

109