Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ústav české literatury a knihovnictví
RIGORÓZNÍ PRÁCE
Humoristický časopis Švanda dudák Pavla Koritenská
2008
Obsah
Úvod
5
1. Materiálová východiska
8
2. Osobnost Ignáta Herrmanna
19
3. Humoristický časopis Švanda dudák
31
3.1. České humoristické časopisy
31
3.2. První etapa vývoje časopisu Švanda dudák
36
3.2.1. Založení humoristického časopisu Švanda dudák 3.3. Druhá etapa vývoje časopisu Švanda dudák
36 45
3.3.1. Ilustrovaný týdeník
45
3.3.2. Měsíčník bez ilustrací
47
3.4. Třetí etapa vývoje časopisu Švanda dudák
51
3.4.1. Ilustrovaný týdeník
51
3.4.2. Ilustrovaný měsíčník
56
3.5. Čtvrtá etapa - obnovení časopisu Švanda dudák 3.5.1. Ilustrovaný čtrnáctideník
59 59
4. Autoři Švandy dudáka
72
5. Ilustrace v časopise Švanda dudák
82
6. Příspěvky Ignáta Herrmanna v jednotlivých etapách
92
7. Závěr
110
8. Použitá literatura a prameny
129
9. Jmenný rejstřík
138
10. Přílohy
145
Spisovatel Ignát Herrmann zemřel 8. července 1935. Spisovatelova rodina se na základě jeho přání rozhodla věnovat zařízení Herrmannovy pražské pracovny městu Hradec Králové a hradeckému městskému muzeu. Jednalo se o zařízení pracovny s veškerým vybavením – tj. nábytkem, rozsáhlou knihovnou, četnými archiváliemi a doklady, fotografiemi, obrazy a osobními předměty. Městská rada zapůjčila k umístění tohoto objemného daru místnost v 1. patře staré radnice na hradeckém Velkém náměstí. Převoz všech předmětů do Hradce Králové proběhl v únoru a březnu 1936. V dubnu 1936 pracovnu nainstaloval Herrmannův starší syn Dalibor. Tato unikátní expozice spisovatelovy pracovny byla zpřístupněna veřejnosti 14. června 1936. V roce 1938 byla budova
staré radnice postoupena k účelům
policejního ředitelství, a tak v polovině prosince tohoto roku byla Hermannova pracovna přestěhována do dvou místností obecního domu
zvaného U Špuláků.
K pracovně byla nově přičleněna síň členů rodiny Jana Hostivíta Pospíšila, se kterou byl Herrmann spřízněn. V červenci 1939 pak byly obě místnosti otevřeny pro návštěvníky. Expozice pracovny byla zrušena v průběhu padesátých let 20. století a archiválie a vybavení pracovny převzalo hradecké muzeum. Díky tomu jsem se tedy měla možnost zabývat se osobností spisovatele Ignáta Herrmanna. V Muzeu východních Čech v Hradci Králové, ve kterém pracuji, je
ve sbírkách historického oddělení
ve fondu Literární archiv uloženo velké
množství archiválií a osobních předmětů z jeho pozůstalosti. Ve společenskovědní knihovně muzea se nalézá velká část Herrmannovy rozsáhlé knihovny, v dalších fondech historického oddělení jsou také osobní věci a nábytek z pracovny. Literární archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové obsahuje několik typů dokumentů z Herrmannovy pracovny. K nejobsáhlejším patří soubor archiválií týkající se časopisu Švanda dudák. Jedná se o rozsáhlou agendu spojenou s redakcí tohoto časopisu. Právě tento pozoruhodný soubor dokumentů a skutečnost, že se tomuto časopisu podrobně dosud nikdo nevěnoval, mě přivedl k myšlence zpracovat tento archiv Švandy dudáka a věnovat se také osobnosti jeho zakladatele Ignáta Herrmanna.
Práci jsem rozdělila na několik částí. V první kapitole uvádím materiálová východiska, která mi umožnila poznat osobnost spisovatele a redaktora Ignáta Herrmanna a orientovat se v problematice týkající se humoristických časopisů a Švandy dudáka. Ve druhé kapitole jsem se snažila přiblížit Ignáta Herrmanna jako zakladatele časopisu Švandy dudáka a představit jeho životní a literární dráhu. Ve třetí kapitole se podrobně věnuji humoristickému časopisu Švanda dudák od jeho založení v roce 1882 až do ukončení činnosti v roce 1930. Pro přehlednost jsem vývoj časopisu rozdělila do čtyř etap (1. etapa – 1882 až 1886, 2. etapa - 1887 až 1899, 3. etapa - 1900 až 1914/15 a 4. etapa – 1924 až 1930). V jednotlivých etapách jsem se zabývala grafickou podobou a formátem časopisu, periodicitou jeho vydávání a zdůraznila jsem i Herrmannovu funkci v těchto etapách. Ve čtvrté kapitole jsou uvedeni autoři, kteří publikovali v časopise Švanda dudák. V páté kapitole jsem se zabývala ilustrátory, kteří se objevili na stránkách Švandy dudáka. V další části podrobně uvádím příspěvky Ignáta Herrmanna v jednotlivých etapách vývoje Švandy dudáka. Tyto příspěvky jsem rozdělila do několika kategorií, které se měnily v průběhu vývoje časopisu. V závěrečné kapitole jsem se pokusila rehabilitovat Ignáta Herrmanna, který byl ve své době populárním a uznávaným spisovatelem a redaktorem, ale pro současníky je už téměř zapomenutým spisovatelem. Přesto si
čtyřicet ročníků
kvalitního humoristického časopisu a řada jeho prací určitě zaslouží pozornost. Zároveň jsem chtěla shrnout přínos doposud opomíjeného humoristického časopisu Švanda dudák do Herrmannovy literární tvorby a zdůraznit, že si tento časopis zaslouží pevné místo mezi českými zábavnými časopisy.
U humoristických periodik, zejména u těch levnějších, se počítalo spíše s aktuálním použitím, a proto je většinou i dokumentace těchto novin a časopisů v knihovnách neúplná. I u časopisu Švanda dudák je dokumentace hlavně z období po založení v mnoha knihovnách nekompletní. Úplné jsou až ročníky od roku 1887, kdy se stal nakladatelem časopisu František Topič. Také ročník 33, který vycházel ve složité době začátku první světové války v letech 1914 až 1915, není v knihovnách úplný. Ročníky 34 až 40 z let 1924 až 1930 jsou opět kompletní.
1. Materiálová východiska
Ignát Herrmann patří do generace autorů, která tvořila v poslední čtvrtině 19. století a svoji literární činnost končila v průběhu třicátých let století dvacátého. Jeho životní osudy byly v Ottově slovníku naučném koncem 90. let 19. století přirovnávány k životopisům anglických spisovatelů, protože pílí a usilovnou prací se bez vyššího vzdělání propracoval na post oblíbeného spisovatele. Byl ceněn i jako novinář, většinu svého života byl věrný Národním listům, kde publikoval pod pseudonymem Ypsilon. Nelze také zapomenout na Herrmanna jako zakladatele časopisu Švanda dudák, rovněž ve své době ceněného jako kvalitní humoristický časopis. Informace o osobnosti Ignáta Herrmanna a jeho začlenění do české literatury nám poskytuje nejen novodobá odborná literatura, ale samozřejmě také práce Herrmannových současníků. Tyto pohledy jsou ale v mnoha případech velmi rozdílné. Kapitolu Materiálová východiska jsem proto rozdělila do několika částí. V první části uvádím odborné práce Herrmannových současníků a jubilejní sborníky. Ve druhé části jsou uvedeny životopisné práce o Herrmannovi a knihy jeho přátel, spolupracovníků a vrstevníků, ve kterých je mu věnován určitý prostor. Ve třetí části je pak představena odborná literatura a její pohled na Ignáta Herrmanna. Přínosné jsou také práce zabývající se korespondencí I. Herrmanna s
významnými
osobnostmi. V neposlední řadě uvádím také vlastní Herrmannovy práce, ze kterých lze čerpat mnoho hodnotných informací. V závěru této kapitoly připomínám i čtyřicet ročníků časopisu Švanda dudák, které byly pro moji práci nejpodstatnější. Jsou zde představeny i další prameny, které mě přivedly k mé práci a umožnily mi získat přehled v zadaném tématu.
Velmi obsáhlé a objektivní hodnocení přináší Ottův slovník naučný (J. Otto, Praha 1897), v jehož jedenáctém díle je Herrmannovi věnováno obšírné heslo a jako spisovatel a redaktor je hodnocen velmi kladně. Také časopisu Švanda dudák je věnována značná pozornost a hodnocení je více než pozitivní. Heslo věnované Herrmannovi v
Ottově slovníku naučném nové doby (J. Otto, Praha 1933) je
mnohem stručnější a v hodnocení již zaznívá kritika. Ve Vlastivědném
sborníku východočeském (Vlastivědné muzeum pro
východní Čechy, Chrudim 1922) se v cyklu Autobiografie českých spisovatelů objevil také životopis Ignáta Herrmanna. V tomto sborníku, který uspořádal Karel V. Adámek, byly všechny biografické i bibliografické údaje autorizovány samotným spisovatelem. Karel Adámek doplnil tento životopis nejen podrobným soupisem Hermannových prací, které vyšly do roku 1921, ale také seznamem do té doby vydaných svazků jeho Sebraných spisů. K výše uvedeným informacím přidal detailní seznam novin a časopisů, ve kterých Herrmann publikoval svoje příspěvky. Článek doplnil řadou podnětných poznámek a odkazů na další prameny a literaturu týkající se osobnosti I. Herrmanna. Také se zde objevil soupis spolků, ve kterých Herrmann působil.
Ve třetím svazku Vlastivědného sborníku východočeského
(Vlastivědné muzeum pro východní Čechy, Chrudim 1923) uvedl Ignát Herrmann k předcházejícím údajům ještě další upřesňující informace. Tento sborník považuji za velmi kvalitní zdroj autorizovaných informací. Přínosné k poznání života a tvorby Ignáta Herrmanna jsou také různé jubilejní sborníky nebo speciální čísla časopisů. Nakladatelské družstvo Máje vydalo 12. srpna 1904 jubilejní číslo časopisu Máj s názvem Ignátu Hermannovi Máj, u příležitosti jeho padesátých narozenin. Obsahem byly vzpomínky a příspěvky řady autorů a přátel. V roce 1924 byl znovu obnoven časopis Švanda dudák a součástí nového ročníku bylo také rozsáhlé jubilejní dvojčíslo s názvem Svému milému tátovi Švanda dudák. Bylo věnováno osobnosti Ignáta Herrmanna u příležitosti jeho 70. narozenin.
Jednota Svatopluka Čecha v roce 1924 vydala speciální sborník s názvem Ignát Herrmann, který byl věnován Hermannovi jako místopředsedovi tohoto spolku. Sborník uspořádal Václav Brtník. Výbor z kritických studií o české literatuře zakladatele moderní české kritiky F. X. Šaldy České medailóny (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959) obsahuje devatenáct studií o významných osobnostech české literární sféry. „Podobiznu“ s názvem Ignát Herrmann napsal Šalda po Hermannově smrti v roce 1935. Tento výbor vyšel za redakce Z. K. Slabého. Kritika osobnosti a díla Ignáta Herrmanna zazněla také v nekrologu O dvou mrtvých, který byl součástí Šaldova zápisníku VIII 1935-1936 (fotoreprint, Český spisovatel, Praha 1994).
Ignát Hermann spolupracoval od roku 1886 s nakladatelem Františkem Topičem. V Topičově nakladatelství vycházely později nejen Sebrané spisy Ignáta Herrmanna, ale i knihy o něm. Jako první vyšla v roce 1920 práce s názvem Čtení o Ignátu Hermannovi, autorem byl Herrmannův dlouholetý přítel, spisovatel
a
pravidelný autor časopisu Švanda dudák Karel Šípek. Autor seznámil ve stručnosti čtenáře s životní a literární dráhou Ignáta Herrmanna. Text vznikl v roce 1916 a autor ho
doplnil
nejen soupisem jednotlivých svazků Sebraných spisů Ignáta
Herrmanna, které byly vydány do roku 1919, ale i podrobným obsahem těchto svazků. Připojil také několik recenzí Herrmannovy tvorby. U příležitosti Herrmannových sedmdesátin napsal spisovatel Karel Juda publikaci Ignát Herrmann (F. Topič, Praha 1924), která byla součástí cyklu České hlavy – sbírky populárních životopisných monografií. Práce je doplněna soupisem Sebraných spisů I. Herrmanna a prací, které vyšly samostatně mimo Sebrané spisy. Autor ocenil nejen Hermannovu složitou, ale úspěšnou cestu k pozici spisovatele, ale také jeho organizační schopnosti využívané v četných spolcích a dále také redaktorské schopnosti. Jednotlivé životní zkušenosti, příhody a zkoušky doložil Juda citacemi z Hermannových děl nebo uvedl alespoň stranu z určitého díla, kde se
uvedená skutečnost nachází. Karel Juda se Herrmannovi a jeho dílu věnoval i v řadě článků v českých novinách a časopisech. Literární kritik a historik Miloslav Hýsek se v monografii nazvané Ignát Herrmann (F. Topič, Praha 1934) pokusil o popis a rozbor jednotlivých Hermannových děl, jejichž obsah srovnával se životem I. Herrmanna. Jedná se o nejrozsáhlejší práci do té doby věnovanou Herrmannově osobnosti. Kniha byla doplněna velmi podrobnou
bibliografií, na titulním listě se objevila fotografie
osmdesátiletého spisovatele a faksimile jeho podpisu. Na Herrmanna vzpomínala ve svých memoárech řada jeho přátel a autorů, kteří publikovali v časopise Švanda dudák, věnovali se mu i literární kritici a spisovatelé. Ladislav Tůma-Zevloun, Hermannův spolupracovník v časopise Švanda dudák, ve své knize nazvané Alej vzpomínek (Československý spisovatel, Praha 1958), věnoval jednu z kapitol Ignátu Herrmannovi. V této kapitole s názvem Pan Ypsilon vzpomíná Ladislav Tůma na Herrmanna jako spisovatele a novináře. Velmi přínosné jsou vzpomínky na Herrmannovo působení v redakci Švandy dudáka. Je zde také poprvé publikován Herrmannův příspěvek k padesátinám Ladislava Tůmy, který do té doby zůstával pouze v rukopise. Antonín Klášterský, spisovatel, dlouholetý přítel a pravidelný autor Herrmannova Švandy dudáka, začlenil do své knihy Vzpomínky a portréty (F. Borový, Praha 1934), kapitolu Veselé i vážné chvíle s Ignátem Herrmannem. Literární kritik, autor přehledných dějin české literatury, Arne Novák věnoval Herrmannovi v knize Hovory okamžiků (F. Obzina, Vyškov 1926) kapitolu nazvanou Malý svět Ignáta Herrmanna. Označuje Herrmanna jako výtečného pozorovatele, jehož velký přínos je v zachycení atmosféry staré mizející Prahy. Edmond Konrád, spisovatel, novinář, dramatik a především kritik, v práci Nač vzpomenu (Československý spisovatel, Praha 1967) v rámci svých vzpomínek podal svědectví o významných osobnostech z literární a divadelní oblasti. Jeden z medailonků připsal autor i osobnosti Ignáta Herrmanna.
Knižní výbor drobných novinářských podobizen českých
básníků,
výtvarníků, hudebníků, herců, vědců, politiků a spisovatelů Ratolest a vavřín, je dílem spisovatele a novináře Karla Čapka (F. Borový, Praha 1947). Tento výbor je věnován jubilejním článkům, glosám, nekrologům a záznamům imaginárních nebo skutečných setkání s osobnostmi, které nějakým způsobem autora zaujaly. Oddíl Stisk ruky, který patří do části nazvané Ratolest, zahrnuje Čapkovy příspěvky k jubileím různých osobností. Ignátu Herrmannovi věnoval článek Pěkná sedmdesátka. Dramatik, režisér, překladatel,
básník a šéf činohry Národního divadla
Jaroslav Kvapil se během svého života setkával s řadou osobností z různých oblastí společenského života. Ve dvou dílech své knihy O čem vím (Dr. Václav Tomsa, Praha 1946, 1947) se několikrát zmínil o Ignátu Herrmannovi a ve druhé části knihy mu připsal kapitolu nazvanou Ignát Herrmann o sobě a já o něm. Popisuje Herrmannovo působení
v Národních listech a založení časopisu Švanda dudák.
Kvapilova kniha vyšla poprvé v roce 1932 v Praze, druhé vydání bylo později v období Protektorátu zlikvidováno.
Základní orientaci a začlenění osobnosti Ignáta Herrmanna do české literatury poskytují i novodobé odborné práce z dějin české literatury. Nejucelenější portrét Ignáta Herrmanna přináší Lexikon české literatury (Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1993), který připravil autorský kolektiv pracovníků a externích pracovníků Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV pod vedením redaktora Vladimíra Forota. Objektivně je zde prezentován nejen Herrmannův životopis, ale také podrobný přehled jeho tvorby a jednotlivých příspěvků. Nechybí informace o Herrmannově dlouholetém redigování Švandy dudáka. V roce 2006 vyšlo druhé upravené vydání publikace Česká literatura od počátků k dnešku (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006) autorů Alexandra Sticha, Jana Lehára, Jaroslavy Janáčkové a Jiřího Holého. Ignát Herrmann je zde představen v kapitole Pražský román. Tato práce je doplněna ještě Knihou textů,
ve které je zařazena ukázka z Herrmannova románu U snědeného krámu, úryvek Herrmannovy korespondence a fejeton z Národních listů. Slovníkovou příručku Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století (Československý spisovatel, Praha 1982) připravil kolektiv autorů za redakce Květy Homolové, Mojmíra Otruby a Zdeňka Pešaty. Tento výběrový slovník, který upřednostnil autory původní beletristické tvorby, byl dalším pramenem, ve kterém byl u osobnosti I. Herrmanna poskytnut čtenářům kvalitní portrét tohoto spisovatele. S bohatými literárními tradicemi města
Hradce Králové
a významnými
osobnostmi české literatury, které jsou nějakým způsobem s městem spjaty, seznamuje publikace Literární Hradec Králové autorů Jarmily Benýškové a Františka Vícha (Okresní knihovna v Hradci Králové, Hradec Králové 1994). Tato publikace se zabývá životní a literární dráhou Ignáta Herrmann s důrazem na jeho vztah k Hradci Králové. Ignát Herrmann pocházel ze slavné hradecké rodiny tiskaře, nakladatele, knihkupce a člena místní vlastenecké buditelské skupiny Jana Hostivíta Pospíšila, který je zde rovněž představen. V publikaci nechybí heslo přibližující osobnost Herrmannova bratra Gustava Vratislava, který byl rovněž literárně činný. Autoři se bohužel neubránili drobným chybám. Také sborník Český kulturní Slavín (nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha 1948) za redakce autorů Josefa Hrbka, Vítězslava Tichého a Josefa Vodehnala přinesl profil Ignáta Herrmanna. Autoři podali obraz Herrmann jako spisovatele, novináře, vydavatele Švandy dudáka, ale hlavně jako zastánce vytříbeného českého jazyka. Na závěr této části bych ještě ráda zmínila obsáhlý článek publicisty Bohuslava Blažka Čím se provinil Ignát Herrmann ( Kritický sborník na rok 1995/1996). Autor se pokusil o rehabilitaci Herrmanna jako spisovatele a podle mého názoru výstižně vyzdvihl jeho přednosti a kvality. Kriticky zhodnotil odborné práce zabývající se osobností Herrmanna od Ottova slovníku naučného z roku 1897 po soudobé publikace.
Jednou z prací, kde je Herrmann velmi kriticky hodnocen a je mu věnováno minimum místa, je upravené vydání prvního dílu Přehledných dějin české literatury (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992) pod vedením Bohuše Balajky. Herrmann je začleněn do kapitoly nazvané Konvenční próza, Švanda dudák není zmíněn vůbec. Nakladatelství Atlantis vydalo v roce 1995 reprint čtvrtého rozšířeného vydání knihy autorů Jana V. Nováka a Arne Nováka Přehledné dějiny literatury české (Olomouc, 1936 – 1939).
Herrmannovi je zde věnován poměrně velký
prostor, stejně tak časopisu Švanda dudák, místy se ale ozývá i kritický tón. Arne Novák v sedmém svazku Československé vlastivědy nazvaném Písemnictví v kapitole Dějiny české literatury (Sfinx, Praha 1933) nevynechal osobnost Ignáta Herrmanna. Publikace Český hraný film I. Svazek 1. 1898 – 1930 (Národní filmový archiv, Praha
1995) zahrnuje mimo jiné i
soupis veškeré filmografie Ignáta
Herrmanna do roku 1930. Korespondence Ignáta Herrmanna samostatně dosud v knižním vydání nevyšla. Vladimír Nezkusil připravil antologii
Takoví byli
s podtitulem
Čeští
spisovatelé v zrcadle vzpomínek a korespondence (Fortuna, Praha 1997). Tato antologie přináší dva úryvky z Herrmannových vzpomínek uveřejněných v roce 1923 v Literárních rozhledech a Topičově Jubilejním Katalogu. Vedle toho je zde také zařazen úryvek o Ignátu Herrmannovi z knihy Edmonda Konráda Nač vzpomenu. Albert Pražák uspořádal výbor Vrchlický v dopisech (Československý spisovatel, Praha 1995), ve kterém jsou publikovány dva dopisy Ignáta Herrmanna adresované
Jaroslavu Vrchlickému z let 1890
a 1895.
Vrchlického poznal
Herrmann v redakci časopisu Švanda dudák, kam básník téměř dvacet let posílal svoje příspěvky. V revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti uveřejnil Vratislav Färber v roce 1997 ucelený soubor deseti dopisů Ignáta Herrmanna JUDr. F. Tejrovskému z let 1913 až 1920 pod názvem Mnohé (radosti) již se proměnily v dým…
K dispozici je ještě několik dopisů vydaných jednotlivě v různých novinách a časopisech. Nejobsáhlejší soubor představuje korespondence uložená v Literárním archivu Muzea východních Čech v Hradci Králové a v Památníku národního písemnictví v Praze. Jedná se však především o korespondenci přijatou Herrmannem od jiných osob.
Podnětné jsou vlastní Herrmannovy memoárové práce. Jsou to především literární vzpomínky nazvané Před padesáti lety (Sebrané spisy Ignáta Herrmanna, svazky 29, 30, 32, 46, F. Topič, Praha 1926-1939), které jsou ceněny pro svou kulturněhistorickou hodnotu. Sám Herrmann označil tyto práce vzpomínek na život
jako kroniku
staré mizející Prahy, starých českých svátků a obyčejů,
zapomenutých kriminálních příběhů a v neposlední řadě jako kroniku osudů řady významných osobností českého kulturního života. Podobný charakter mají tři díly Hermannových
vzpomínek O živých, o
mrtvých (Sebrané spisy Ignáta Herrmanna, svazky 20, 33, 50, F. Topič, Praha 19211940). První díl vyšel se dvěma podtituly - O literátech, umělcích a hercích. Dvě vzpomínky zcela intimní. U druhého a třetího dílu byl uveden podtitul Kniha drobných vzpomínek. K pracím memoárového
charakteru
patří také knihy, které Herrmann
věnoval Hradci Králové, rodnému městu svých předků, rodičů a sourozenců. Své dětství v Hradci Králové na pozadí prusko–rakouské války v roce 1866 popisuje Herrmann v drobné knížce V pevnosti. Tyto vzpomínky vycházely na pokračování v roce 1896 v nedělní příloze Národních listů, kde je Herrmann uveřejňoval pod pseudonymem Vojta Machatý. Poopravené vzpomínky v roce 1936 vydala rada města Hradce Králové u příležitosti prvního zájezdu Spolku československých bibliofilů v září 1936. Na svá školní léta vzpomínal Herrmann v přednáškovém sále hradeckého muzea 23. června 1928, kdy zde přednesl
text s názvem Něco ze vzpomínek
hradeckých (soukromý tisk, Hradec Králové, 1929), kterému přidal podtitul Starohradecké vzpomínky. Tuto přednášku, se svolením autora, vydal architekt
František Tichý, ředitel hradeckého muzea, v bibliofilské úpravě s podpisem spisovatele Ignáta Herrmanna a leptem architekta Jana Rejchla. Další prací memoárového charakteru, která se týká Herrmannova dětství v Hradci Králové, je výbor vzpomínkových povídek a črt s názvem Blednoucí obrázky (Sebrané spisy Ignáta Herrmanna, svazek 1, F. Topič, Praha 1905) s podtitulem Vzpomínky nejstarší a drobné episody z maloměstské kroniky. Druhý díl Herrmannových vzpomínek byl rovněž nazvaný Blednoucí obrázky (Sebrané spisy, svazek 34, F. Topič, Praha 1929). Vedle těchto rozsáhlejších memoárových prací jsou podnětným pramenem také Herrmannovy drobné vzpomínky v novinách, časopisech a sbornících. Podrobněji je uvádím v seznamu pramenů a literatury. Řadu informací přinášejí také Sebrané spisy Ignáta Herrmanna,
které
vycházely v nakladatelství Františka Topiče v Praze v letech 1905 až 1940, celkem vyšlo padesát svazků. U většiny svazků připojil autor speciální úvody nebo věnování různým osobnostem, blízkým přátelům, spolupracovníkům nebo osobám, kterých si vážil.
Orientaci v dobových českých časopisech, s podrobnými přehledy typů časopisů a novin, umožňují práce Františka Roubíka - Časopisectvo v Čechách v letech 1848-1862 (Duch novin, Praha 1930) a K vývoji časopisectva v Čechách 1863-1895 (Česká akademie věd a umění, Praha 1936). U jednotlivých časopisů je uvedena základní charakteristika listu,
jeho formát, počet výtisků, vydavatel,
nakladatel, podtitul časopisu, informace o přílohách a den v měsíci, kdy vycházel. Obě práce poskytují pouze základní orientaci ve sféře českých novin a časopisů v uvedeném období. Autorský kolektiv pod vedením Jaromíra Kubíčka představil ve druhém díle, řadě 2 České retrospektivní bibliografie (Sdružení knihoven ČR – Moravská zemská knihovna, Brno 2006) také časopisy České republiky z let 1919-1945. Jedná se o podrobný bibliografický popis jednotlivých českých časopisů tohoto období.
Jedním z nejdůležitějších materiálových východisek mé práce byly jednotlivé svazky a ročníky časopisu Švanda dudák. Časopis Švanda dudák vycházel od roku 1882 a do roku 1886 vydával časopis vlastním nákladem Ignát Herrmann. Od roku 1887 převzal do nákladu časopis nakladatel František Topič, Herrmann zůstal jako redaktor. Pravidelné vydávání Švandy dudáka přerušilo až vypuknutí první světové války v roce 1914. Z těchto důvodů byl 33. ročník vydáván ještě během roku 1915. K obnovení časopisu došlo v roce 1924 a časopis vycházel až do roku 1930. K časopisu Švanda dudák patřily také knižní edice Čítárna Švandy dudáka a Knihovna Švandy dudáka, ve kterých vycházela díla autorů, kteří publikovali v časopise.
Nejobsáhlejším materiálovým východiskem pro moji práci byl Literární archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové. Tato rozsáhlá sbírková řada, ve které
je začleněn
rozsáhlý soubor archiválií z pozůstalosti spisovatele Ignáta
Herrmanna, je součástí sbírek historického oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové. Herrmannova pozůstalost se dostala do hradeckého muzea s vybavením spisovatelovy pracovny v roce 1936. Současně přešel do městského muzea také rozsáhlý soubor archiválií, které byly součástí této pracovny. Literární archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové zahrnuje několik typů dokumentů z Herrmannovy pracovny. Jsou to za prvé archiválie a korespondence osobního charakteru. Jedná se o soukromou korespondenci, jejíž převážnou část tvoří korespondence adresovaná Ignátu Herrmannovi, originály a kopie Herrmannových dopisů soukromým osobám a institucím, osobní poznámky Ignáta Herrmanna, osobní výkazy a honoráře, rukopisy Ignáta Herrmanna, příp. jejich části, archiválie týkající se překladů děl I. Herrmanna, přijatá blahopřání k výročím a významným událostem, korespondenci týkající se filmování Hermannových děl. Za druhé je to rozsáhlý soubor archiválií týkající se časopisu Švanda dudák. Tato část obsahuje následující typy dokumentů – dopisy autorů a jejich příspěvky do tohoto časopisu, osobní odpovědi Ignáta Herrmanna, samostatné
příspěvky autorů, jednotlivé evidenční knihy předplatitelů, knihy honorářů autorů a ilustrátorů, seznamy autorů a ilustrátorů, seznamy přijatých reprodukcí, redakční výkazy a poukázky, rukopisné poznámky I. Herrmanna o autorech a jejich příspěvcích, vizitky autorů, odmítnuté příspěvky, Herrmannovy podklady pro tiskárnu, redakční korespondenci Herrmanna s nakladatelem F. Topičem. Součástí fondu jsou také
Inventáře pracovny Ignáta Herrmanna, které
představují kompletní soupis vybavení Herrmannovy pracovny. Bohužel, několikeré stěhování pracovny a následné rozmístění jejího vybavení do jednotlivých fondů historického oddělení muzea dokládá, že Literární archiv muzea již neobsahuje všechny původně uvedené položky v inventářích. Další cennou součástí fondu jsou tzv. Knihy výstřižků. První z nich, vedená Ignátem Herrmannem, dokumentuje léta 1884 až 1923. Další dvě knihy, které sestavil po Herrmannově smrti jeho syn Dalibor, zahrnují léta 1924 až 1929 a 1930 až 1935.
Knihy obsahují
novinové výstřižky, které se týkají osoby Ignáta
Herrmanna a jeho prací. Jsou zde ohlasy z českého i zahraničního tisku, fotografie, rukopisné poznámky I. Herrmanna, výstřižky o významných osobnostech z Herrmannovy rodiny, osobností české kulturní oblasti a politické sféry. Obsáhle je doložena dokumentace zdramatizování Herrmannových děl v divadle a také zfilmování jeho prací do r. 1935. Třetí kniha dokumentuje také reakce na úmrtí Ignáta Herrmanna v našem i zahraničním tisku.
Další část
literární a osobní pozůstalosti Ignáta Herrmanna je uložena
v Památníku Národního písemnictví v Praze a v Městském muzeu v Chotěboři. Řadu informací přináší také regionální tisk zejména Kraj královéhradecký (roč. 14, 15, 19, 20, 24, 25, 27, 30, 31 – 1923, 1924, 1928, 1929, 1934, 1936, 1939, 1940), Královéhradecko (roč. 1, 1924), Osvěta lidu (roč. 27, 32, 37, 38 – 1924, 1929, 1934, 1935), Ratibor
(roč. 21, 1904), Archiv (roč. 1, 1904) a sborníky
Půlstoletí Národních listů 1860-1910 (1911), Topičův sborník literární a umělecký (roč. 4, 5, 8 -1916-1917, 1917, 1921).
2. Osobnost Ignáta Herrmanna - Životopisné údaje a literární dráha
Práce, které by se zabývaly životopisnými údaji Ignáta Herrmanna a případně také jeho literární produkcí, vyšly v letech 1920 až 1934 ještě za Herrmannova života tři. (podrobněji viz. kapitola Materiálová východiska). Byla to publikace Karla Šípka Čtení o Ignátu Hermannovi, monografie Karla Judy Ignát Herrmann a rozsáhlý spis Miloslava Hýska Ignát Herrmann. Pouze
Judova práce je pokusem o klasický
životopis. Po smrti Ignáta Herrmanna už jeho životopis nevyšel, pokud nepočítáme stručné medailonky v odborné literatuře. Výčet Herrmanových prací není v této kapitole úplný, není předmětem mé práce. Jsou uvedeny vždy vybrané tituly zastupující daný žánr, a to podle data vydání.
Ignát Herrmann prožil svůj život v letech 1854 až 1935. Ačkoliv se narodil v Chotěboři, své dětství trávil v Hradci Králové, ve městě, kde působila skupina českých vlastenců v čele s jeho dědečkem Janem Hostivítem Pospíšilem, Josefem Liboslavem Zieglerem a Václavem Klimentem Klicperou. Zde na něj působila česká literatura a formovala jeho další život. Nejdelší část svého života strávil Herrmann v Praze a také v Řevnicích u Prahy. Literární talent a zájem o české písemnictví dostal Hermann do vínku s největší pravděpodobností z matčiny strany. Po matce pocházel Ignát Herrmann ze slavné královéhradecké rodiny tiskaře Jana
Františka Pospíšila a Kateřiny
Ptačovské, původem z měšťanského rodu z Kutné Hory. Manželé Pospíšilovi přijeli do Hradce Králové v roce 1808 poté, co jim otec Kateřiny živnostník Ptačovský zakoupil ve městě tiskárnu. Po těžkých začátcích, kdy ve své tiskárně pracoval Jan F. Pospíšil sám a tiskl příležitostné kramářské písně, modlitbičky a poutní písně, se vypracoval na biskupského a později i krajského tiskaře. Jeho tiskárna začala prosperovat a Pospíšil se stal úspěšným knihtiskařem a nakladatelem. Zařídil si v Hradci Králové i knihkupectví. Jeho nakladatelská činnost souvisela s buditelským
úsilím královéhradecké vlastenecké družiny, jejímž členem Pospíšil byl. V této době si, na popud vlasteneckého buditele a hradeckého profesora bohosloví Josefa Liboslava Zieglera, změnil jméno z Jana Františka na Jana Hostivíta. V roce 1826 zakoupil v Praze tiskárnu Veroniky Šollové, v roce 1849 založil tiskárnu v Pardubicích, kterou později přestěhoval do Chrudimi. Z manželství Jana Hostivíta Pospíšila s Kateřinou Ptačovskou se narodilo čtrnáct dětí. Synové pokračovali ve stopách otce a vedli tiskárny a knihkupectví v Hradci Králové, Praze, Pardubicích a Chrudimi. Jednou z dcer Jana Hostivíta Pospíšila byla pozdější matka Ignáta Herrmanna Kateřina. Praděd z otcovy strany Antonín Herrmann přišel do Hradce Králové z Žacléře jako mydlářský tovaryš koncem 18. století. Mydlárna, kterou v Hradci Králové založil, přešla na jeho syna Františka. Ten však zemřel mladý a zůstala po něm vdova s několika dětmi, mezi nimi otec Ignáta Herrmanna František Xaver. Ten se vyučil kupcem, v roce 1834 si v Hradci Králové ve vlastním domě zařídil kupecký obchod. 2. srpna 1836 se oženil s Kateřinou Pospíšilovou. V roce 1851 odjel F. X. Herrmann, v té době uváděný v Hradci Králové jako kupec a majitel domu čp. 144 na Velkém náměstí, s manželkou a pěti dětmi na farmu do amerického Texasu. Podle vzpomínek nechtěl snášet politický tlak rakouských úřadů na české vlastence po roce 1848. Pobyt v Americe nebyl pro rodinu Herrmannových příliš šťastný. Neúspěch ve farmaření, úmrtí dvou dětí a nemoc matky, to vše rozhodlo o návratu rodiny zpátky do Čech. Ignát Herrmann se tomuto americkému dobrodružství svých rodičů a sourozenců několikrát věnoval ve svých povídkách. F. X. Herrmann se po návratu do Čech stal majitelem Horního Mlýnu u Chotěboře, kde se rodině narodil jako třinácté dítě 12. srpna 1854 syn Ignát Václav. Ani zde Herrmannovým finančně nedařilo, a tak rodina se přestěhovala zpět do Hradce Králové, rodného města obou rodičů. V Hradci Králové se otec stal písařem v kanceláři dr. Flanderky a z majitele domu s kupeckým obchodem se stal úředník. Finanční situace Herrmannových se již nezlepšila a až do otcovy smrti rodina existenčně živořila. V Hradci Králové trávil Ignát Herrmann mnoho času v tiskárně a
knihkupectví dědečka J. H. Pospíšila a získával tak vztah k české literatuře. Literárně činní byli i dva Herrmannovi bratři. Nejstarší Gustav Vratislav (1839 – 1873) kvůli odjezdu rodiny do Ameriky nedostudoval gymnázium. Poté se stal knihkupeckým příručím a korektorem. V roce 1859 dobrovolně vstoupil do rakouské armády a stal se důstojníkem. Vedle toho byl také literárně činný. Překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny, psal verše, historické povídky a dobrodružné povídky pro mládež. Nejvýraznější prací je jeho historická povídka Bojanov (1860). Bratr Emil (1841 – 1892) vystudoval práva, byl v Praze advokátním koncipientem a
poté
zemským advokátem. Jeho populárně vědecký spis O směnkách (1871) byl první publikací nakladatele Jana Otty. Ignát Herrmann prožil své dětství prožil v Hradci Králové a toto město až do konce života nazýval městem otcovským. V Hradci Králové navštěvoval obecnou čtyřtřídní normální školu (v letech 1860 – 1867), poté jeden rok hradeckého reálného gymnázia (1867 – 1868). Tím ukončil svá studia a odešel z Hradce Králové do Prahy, aby se vyučil kupcem. Kupectví se učil v letech 1868 až 1871. Od roku 1871 do roku 1873 byl příručím a obchodním jednatelem galanterní firmy bratří Tučků v Praze a v Plzni. V roce 1873 začal pracovat pro nakladatelství J. Otty. Jan Otto byl manželem sestřenice Ignáta Herrmanna Milady, v roce 1871 převzal pražskou tiskárnu svého tchána Jaroslava Pospíšila. I. Herrmann zde pracoval v expedici, v kanceláři a posléze v redakci. Jako obchodní cestující získával odběratele pro knihy a časopisy a zákazníky pro tiskárnu. Počátky jeho literární činnosti spadají do počátku 70. let 19. století, kdy připravoval zkrácené obsahy povídek pro speciální rubriky kalendářů, které vydávalo nakladatelství strýce Jaroslava Pospíšila. První tištěnou prací Ignáta Herrmanna byla tzv. čínská historka nazvaná Mohou–li to míti ve Vantili, mohou také v Tintili, která se objevila v Humoristických listech 24. května 1873. Během 70. let 19. století publikoval pravidelně v Obrazech života, Palečku a Humoristických listech. První významnější prací byla Červená růže, která byla otištěna v Lumíru v roce 1875. Později vyšla pod názvem Báje o červené růži.
Herrmannovu životní i profesní dráhu ovlivnilo jeho působení v redakcích třech časopisů a novin - Palečka, Národních listů a Švandy dudáka. V roce 1872 založil nakladatel Jan Otto humoristický obrázkový týdenník nepolitický s názvem Paleček. Ignát Herrmann se stal administrátorem nového humoristického časopisu, později pokladníkem a účetním. Začínal také přispívat do Palečka svými drobnými pracemi. V redakci Palečka pracoval Herrmann od října 1875, ale teprve po dovršení plnoletosti byl uveden jako redaktor. V redakci působil téměř do konce roku 1878, kdy se J. Otto rozhodl časopis prodat. Nabídl Palečka nejprve I. Herrmanovi, který ale z finančních důvodů tuto nabídku odmítl. Časopis Paleček pak převzala firma F. Borového. „[…] Pokud se Palečka týče, nepřestal jsem být jeho redaktorem proto, že vedení P. bylo svěřeno jinému. Naopak nástupce můj hledán byv teprve, když jsem se stal následkem nesnesitelného postavení redakce sám vzdal a ihned odešel, což se stalo dne 5. listopadu 1878, kdy jsem oznámil státnímu zastupitelství i polic. ředitelství, že se redakce vzdávám a za budoucí číslo již neodpovídám. […] Sluší poznamenati, že v tu dobu již nebyl Otto vydavatelem Palečka, nýbrž jeho nový majetník Fr. Borový, donedávna před tím pokladník neb účetní tehdejší žižkovské záložny, kterýž téhož roku společně s drem. Alfr. Slavíkem založil nakladatelství Slavík&Borový. Těm pánům Otto, zklamav se v úspěších Palečka a náhle se naň rozmrzev, prodal jej v polovině r. 1878. Dával sice přednost mně, vida mou lásku k listu, a chtěl mi jej prodat za stejný obnos, jaký mu nabízeli Slavík&Borový, totiž za 3000 zl. Avšak já měl prázdné ruce, pro mne byl obnos tří tisíc ohromnou sumou, třeba na splátky v šesti letech, jak zněla výjimka. Bych i byl sehnal tolik předplatitelů, abych uhradil náklad za ilustrace, papír, tisk, honorář spolupracovníkům, novinářský kolek – pro mne samého nebylo by zbývalo ani trojníku, ať jsem počítal jak chtěl. […]“1 V listopadu 1878 Herrmann odešel do advokátní kanceláře svého bratra Emila a pracoval zde jako účetní a písař. Počátek osmdesátých let znamenal pro Herrmanna zlom v osobní i pracovní sféře. V říjnu roku 1881
se oženil s Hermínou Chválovou, sestrou hudebního
skladatele Emanuela Chvály. Z manželství se narodily tři děti – synové Dalibor a Vladimír a dcera Ludmila.2 Národních listů, kde
V roce 1881 začal také pracovat v administraci
měl na starosti inzertní agendu. O rok později se stal
pokladníkem Národních listů. V roce 1880 vydal Ignát Herrmann nákladem J. Otty svoji první knihu Z chudého kalamáře, kterou věnoval svému velkému literárnímu
vzoru Janu
Nerudovi. Po roční přestávce se v roce 1885 vrátil do redakce Národních listů a osm let působil na pozici soudního referenta. Od roku 1892 do roku 1899 přispíval pod značkou Ypsilon jednou týdně žánrovými povídkami, figurálními črtami a drobnými příběhy humorného charakteru do nedělní přílohy Národních listů. V roce 1882 založil Herrmann vlastní humoristický časopis Švanda dudák. V roce 1886 začal Herrmann spolupracovat s nakladatelem Františkem Topičem a jejich vzájemná spolupráce byla dlouholetá a velmi úspěšná. F. Topič byl mistrem reklamy a vydávání Herrmanových prací na trh doprovázel rozsáhlou inzercí a reklamními plakáty. Herrmannovým nejoblíbenějším a nejúspěšnějším žánrem byla povídka nebo črta. Knižní výbory těchto drobných próz vznikaly z příspěvků do Švandy dudáka nebo do Národních listů. Tuto tvorbu zastupují Ztřeštěné historky (F. Topič, Praha 1901), Muž bez třináctky (Bursík & Kohout, Praha 1909), Vánoční koledy (Česká grafická unie, Praha 1918) a
Tři povídky kratochvilné (E. Šolc, Praha 1913).
Herrmann se také věnoval s oblibou především prostředí historického centra Prahy a pražských
předměstí, zejména Podskalí. Zachytil mizející starou Prahu a její
starosvětské prostředí v době nastupující přeměny Prahy v průmyslové velkoměsto. Tuto
problematiku přibližuje kniha drobných próz
Pražské figurky (vlastním
nákladem, Praha 1884), rozsáhlá povídka Pan Melichar (F. Šimáček, Praha 1886), kniha fejetonů Z pražských zákoutí (F Topič, Praha 1889) a výbory povídek Drobní lidé (Ottova laciná knihovna národní, Praha 1888) a Bodří Pražané (Bursík & Kohout, Praha 1893). Herrmannova románovou tvorbu3 reprezentuje zejména realistický román U snědeného krámu (F. Topič, Praha 1890). Je často označován za
vrchol
Herrmannovy umělecké tvorby. Ignát Herrmann zde vytvořil realistický obraz svého hrdiny - kupce Martina Žemly. Čtenářsky nejpopulárnějším se
stal
Herrmannův humoristický román Otec Kondelík a ženich Vejvara (F. Topič, Praha 1898), kde kritický pohled na život vystřídal pohled humorný. Jsou zde líčeny příběhy rodiny pražského živnostníka. Román se pro svoji velkou popularitu dočkal i pokračování Tchán Kondelík a zeť Vejvara (F. Topič, Praha 1906).
Řada
Herrmannových románů našla své místo i na stránkách Švandy dudáka. Velký význam mají v Herrmannově tvorbě jeho literární vzpomínky nazvané Před padesáti lety, které začaly vycházet od roku 1921 v Národních listech, později byly vydány i knižně v rámci Sebraných spisů I. Herrmanna u F. Topiče. Tyto literární memoáry jsou cenným pramenem k poznání společenského života v Praze konce 19. století. Několik knih a kratších textů věnoval Hradci Králové a jeho obyvatelům. Byly to jednak dvě knihy črt a povídek Blednoucí obrázky z let 1905 a 1929 nazvané. Kniha vzpomínek s názvem V pevnosti je kronikou několika měsíců roku 1866 v hradecké vojenské pevnosti. Dodnes zůstává informací o těchto událostech.
významným zdrojem
Na studentská léta pak Herrmann v roce 1928
vzpomínal v textu nazvaném Něco ze vzpomínek hradeckých. Herrmann také překládal z němčiny a francouzštiny a věnoval se i dalším literárním žánrům.4 Popularita Ignáta Herrmanna překročila i naše hranice a řada jeho prací byla přeložena do němčiny, angličtiny, holandštiny, francouzštiny a rovněž slovanských jazyků. Kromě Švandy dudáka a Národních listů publikoval Ignát Herrmann také v řadě dalších novin, časopisů, sborníků a almanachů - Humoristických listech, Naší řeči, Topičově sborníku, Topičově almanachu, Cestě, Světozoru a
regionálních
listech Kraji Královéhradeckém a Osvětě lidu. Ignát Herrmann také redigoval řadu sborníků a almanachů a podílel se na redigování knižních edic.5 Byl aktivní nejen v oblasti literární a novinářské, ale i v ve spolkovém životě. V roce 1890 se stal členem Spolku českých žurnalistů, v jehož výboru zasedal v letech 1894 až 1896 a v letech 1910 až 1912. Herrmannovo jméno je ale nejčastěji spojováno s Klubem českých beletristů Máj, který byl založen
v roce 1887. Ignát Herrmann vyslovil připomínky k stanovám a cílům tohoto spolku, nesouhlasil s omezením věku členů do 35 let. Navrhl nový program, podle kterého by Máj byl organizací všech beletristů, prosazoval rozmnožení finančních prostředků klubu a navrhl založení Pensijního fondu. Na základě tohoto programu byl povolán do čela Máje a jeho předsedou byl v letech 1888 – 1900. Spojil všechny starší významné literáty s nastupující mladou generací. Herrmannova spolková činnost byla neuvěřitelně bohatá, což také svědčí o jeho velké pracovitosti a odpovědnosti.6 Kromě
literární, novinářské a spolkové činnosti byl Ignát Herrmann nadšeným
cestovatelem.7 Oblíbenost Herrmannových děl vyvolala pochopitelný zájem i jejich zdramatizování pro divadelní účely, přestože on sám byl k převedení svých prací na divadelní prkna zpočátku značně skeptický. Už v roce 1920 obdržel Ignát Herrmann žádost od spisovatelky Růženy Pohorské o povolení zdramatizovat knihu Vdavky Nanynky Kulichovy, ve 30. letech pak následovalo zdramatizování snědeného krámu, nejpopulárnější
románu U
román Otec Kondelík a ženich Vejvara byl
uveden na divadelní jeviště pod názvem Kondelík a Vejvara. Dramatizací všech uvedených her se ujala Růžena Pohorská. Herrmannovy zdramatizované práce uváděla nejen kamenná divadla, ale i ochotnické soubory po celé české republice. Největšího úspěchu dosáhla hra Kondelík a Vejvara, která se na scéně pražského divadla Rokoko dočkala více než sta repríz a byla kladně přijata i kritikou. Pražské Divadlo Vlasty Buriana uvádělo hru U snědeného krámu, jednu z ústředních rolí obsadil právě Vlasta Burian. Herrmannovy romány a povídky byly také pro filmaře zárukou kvality a diváckého zájmu. Herrmann se dočkal jejich zfilmování, a to v němém i zvukovém filmu. V jeho pozůstalosti je uložena rozsáhlá korespondence týkající se zfilmování některých prací již v průběhu první světové války. K této realizaci ale nedošlo. Prvním filmem němé éry podle Herrmannovy předlohy byl v roce 1925 film Vdavky Nanynky Kulichovy v režii Miroslava Krňanského. V roce 1926 natočil režisér Karel Anton podle Herrmannova čtenářsky nejpopulárnějšího románu Otec Kondelík a ženich Vejvara stejnojmenný film. V témže roce režisér Krňanský film Příběh
jednoho dne. Posledním němým filmem podle Herrmannova románu byl film Tchán Kondelík a ženich Vejvara uvedený v roce 1929 v režii Svatopluka Innemanna. Zvukové období zahájil v roce 1931 opět režisér Miroslav J. Krňanský, a to filmem Kariéra Pavla Čamrdy, který byl inspirován
Herrmannovým románem
Z notýskův Pavla Čamrdy. V roce 1933 natočil režisér Martin Frič podle nejvíce ceněného Herrmannova románu U snědeného krámu stejnojmenný film. Režisér Vladimír Slavínský režíroval v roce 1935 film Vdavky Nanynky Kulichovy. Miroslav Krňanský se stal jakýmsi neoficiálním režisérem „Herrmannových“ filmů, celkem jich uvedl na filmová plátna sedm. V roce 1935 se ujal režie filmu Bezdětná, v roce 1937 to byl film Otec Kondelík a ženich Vejvara. V roce 1938 byl v kinech uveden Krňanského film Pod jednou střechou podle stejnojmenné Herrmannovy povídky. V roce 1940, jako poslední film tohoto období, natočil Krňanský podle Herrmannova románu Artur a Leontýna film s totožným názvem. V těchto filmech se objevila plejáda českých vynikajících herců. K Herrmannovým povídkám se vrátili filmaři ještě v 50. a 60. letech 20. století. V roce 1955 jako absolventská práce studentů FAMU byl v režii Rudolfa Grance natočen film s názvem Oplatky podle povídky Co schází v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové. V roce 1964 pak režisér František Filip uvedl do kin film Příběh dušičkový. V srpnu 1914 se stal I. Herrmann čestným občanem královského hlavního města Prahy, žižkovský Sokol ho v tomto roce jmenoval
zakládajícím členem.
V roce 1923 obdržel také čestné občanství Hradce Králové. Od roku 1923 byl čestným členem Ústřední Matice školské a o rok později se stal čestným členem Akademického spolku Rieger v Chotěboři.8 Od roku 1904 trávil Ignát Herrmann léto ve svém domku v Řevnicích,9 kde literárně pracoval, přijímal
novináře a návštěvy přátel spisovatelů a umělců.
V Řevnicích také Ignát Herrmann zemřel 8. července 1935 ve věku nedožitých 81 let.
Na úmrtí spisovatele a novináře Ignáta Herrmanna reagovala nejen zástupci města Prahy a Hradce Králové,10 ale také se mu rozsáhle věnoval domácí tisk. Nekrology a články o jeho životě a díle se objevily v Jasu, Lidových novinách, Národních listech, Národní politice, Poledním listu, Rozhledech, Večeru a Zvonu. O smrti českého novináře a spisovatele přinesl informace také zahraniční tisk anglický Central Observer, francouzský Ere Nouveme, L´ Europe central, Le Mois, německé listy Heimat, Bohemia, Prager Presse a polské Jutro, Glos lubelski, Kurjer warszawski a Polonia,. „Člověk zlatého srdce a spisovatel veliké lásky k drobným prostým lidem, jež dovedlo jeho pero tak mistrně zachytit – Mistr Ignát Herrmann – je mrtev. Ale láska k němu bude ještě dlouho žít v vidoucích srdcích všech jeho pamětníků – a jeho dílo, zachycující bodrou maloměstskou Prahu z počátku tohoto století – je dnes už klasickým žánrem naší literatury.“ - uvedl list Pražanka 17. července 1935.11
Poznámky:
1
Herrmann, Ignát. Malý komentář ke všelikému čtení o mně.
Topičův sborník
literární a umělecký. 1916 - 1917, roč. 4, s. 250 – 256. 2
V publikaci Literární Hradec Králové chybně uváděno Libuše. (Benýšková,
Jarmila; Vích, František. Literární Hradec Králové.
Hradec Králové : Okresní
knihovna, 1994). 3
Z další románové tvorby Ignáta Herrmanna jsou to Vdavky Nanynky Kulichovy
(Pražská akciová továrna, Praha 1918), Artur a Leontýna (D. Herrmann, Praha 1921), Felíčkův román (F. Topič, Praha 1935). 4
V roce 1879 se Herrmann společně s Karlem Šípkem pokusil o divadelní text.
Divadelní historickou hru Duch praděda uvedl ochotnický spolek Pokrok v Karlíně. Herrmann také sestavil a uspořádal antologii humoristické české poezie nazvanou Humor Parnasu českého (vlastním nákladem, Praha 1881). Celý život se zabýval českým pravopisem a přispíval do časopisu Naše řeč. Nejvýznamnější je jeho stať K
– ke – ku (Jednota Svatopluka Čecha, Praha 1918), ve které se věnoval jazykovým otázkám. 5
Herrmann redigoval Topičův sborník literární a umělecký, podílel se na sborníku
Čtyřicet let Topičova nakladatelství (1923) a Topičově almanachu (1933). Společně s dalšími spolupracovníky upravil také další sborníky Památník Sokola Pražského (1882), Vilímkův humoristický kalendář na rok 1892 (1891), Sirotám příbramským (1892). Inicioval vydávání Sebraných spisů Jana Nerudy (1892 – 1904, 1907 – 1920). 6
Herrmann se v dubnu 1892
stal členem Pensijního fondu spolku českých
žurnalistů. V jeho výboru byl v letech 1899 až 1900 a 1913 až 1914. Od založení Pensijního fondu pro vdovy a sirotky členů spolku českých žurnalistů v roce 1895 byl jednatelem fondu. Vedle již zmíněných spolků a fondů působil Ignát Herrmann v Literárním odboru Umělecké Besedy,
jako zástupce spolku Máje byl členem
správního výboru Společnosti Národního divadla v letech 1900 až 1901, samostatně pak v letech 1903 až 1912. Dále byl členem správní rady České grafické společnosti Unie, členem Svatoboru, Českého národního spolku Sladkovský, Spolku Mánes, Měšťanské besedy Praha,
Společnosti Jaroslava Vrchlického,
Jednoty českých
střádalů v Praze, Spolku „Ochrany“ opuštěných a zanedbaných dívek, Zemského spolu pro výchovu a opatřování slepých v Praze, Pensijního ústavu královského českého zemského a Národního divadla, dopisujícím a později mimořádným členem České Akademie pro vědy, slovesnost a umění, členem Jednoty Svatopluka Čecha. Byl také
přispívajícím členem Československého Červeného kříže, Spolku pro
zřízení a zasazení pamětní desky Janu Nerudovi v Menším Městě Pražském, Spolku úřednictva žurnálů českých. Byl dlouholetým členem Sokola, dále členem Okrašlovacího spolku v Řevnicích, Klubu za starou Prahu, Klubu velocipedistů Praha, Zalesňovacího a okrašlovacího Spolku pro královské hlavní město Prahu a okolí. 7
Herrmann podnikl řadu zahraničních cest. V roce 1878 a 1889 navštívil Paříž,
několikrát cestoval po Německu, v roce 1899 navštívil baltické pobřeží, v roce 1902 podnikl dvouměsíční cestu do Benátek, Dalmacie, Černé Hory, v roce 1909 se na palubě lodi Thalie plavil na Sicílii, Maltu, Řecko, Korfu. Procestoval také Slovensko (1892), Holandsko (v letech 1906 až 1907), Benátky, Istrii a Rab (1910). 8
V Chotěboři připomíná narození Ignáta Herrmanna pamětní deska odhalená
v roce 1930 na jeho rodném domě, jejímž autorem byl sochař Karel Opatrný. Veřejnosti byla současně předána nově upravená stezka Ignáta Herrmanna v údolí řeky Doubravky. V roce 1960 odhalili v Chotěboři sochu Ignáta Herrmanna. Autorem byl opět K. Opatrný. Herrmann připsal Chotěboři knihu věnovanou svému ranému dětství s názvem Z rodného hnízda. Původně byla součástí druhého dílu knihy Blednoucí obrázky, kterou vydal F. Topič v roce 1929. 9
Herrmann přispěl k založení místní knihovny, do které věnoval mnoho svazků
svých prací. Tato knihovna dodnes nese název svého zakladatele Městská knihovna Ignáta Herrmanna.
V roce 1954 byla
v Řevnicích Herrmannovi na jeho domě
odhalena pamětní deska. 10
Spolek českých žurnalistů konal 12. července mimořádnou schůzi k uctění
památky svého dlouholetého předsedy Ignáta Herrmanna, pražská městská rada se ve stejný den usnesla o pojmenování některé z pražských ulic ulicí jeho jménem. Tento záměr byl uskutečněn a v současné době nese jeho jméno jedna z ulic v Praze
Modřanech. V Hradci Králové se rovněž nalézá ulice Ignáta Herrmanna a ve 30. a 40. letech 20. století byl jeho jménem nazván i jeden z hradeckých parků. 11
Pražanka 17. 7. 1935. In Kniha výstřižků III. (1930 – 1935), nestr. Muzeum
východních Čech v Hradci Králové. Fond Literatura, sbírková řada Literární archiv.
