R. L. Stine Stopy hrůzy 16 Pronásledovaná
PRONÁSLEDOVANÁ R. L. Stine
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1986 by Parachute Press, Inc. Translation © Romana Šonková, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-85279-78-9 3
I. Melissa
Drydenová se posadila na posteli a zaječela. Ještě v polospánku cítila, jak na ni padá strach jako neprodyšná pokrývka. Znovu zaječela, kdyţ hluk od okna loţnice zesílil. „Ne – prosím! Nechoď dovnitř!“ Začala se drát ven z postele, ale nohy se jí zamotaly do prostěradla. Těţce oddychovala, jak se snaţila potlačit paniku. Konečné se vyprostila a klopýtala ke dveřím právě, kdyţ její otec vrazil dovnitř. „Lisso, co se děje?“ Přiběhla k němu, schovala se za ním a ukázala k oknu. „Někdo je tam venku,“ podařilo se jí říct. Hluk u okna sílil. „Eh?“ Zašilhal směrem k oknu. Neměl čas najít v té tmě brýle. Uslyšel rámus. Potřásl hlavou, jak se snaţil se probrat, a pak si těsněji utáhl pásek flanelového ţupanu. Melissa se pokusila zadrţet ho, ale on vyrazil k oknu. „Ne, tati, počkej!“ Byl vţdycky tak lehkomyslný. Copak ho nikdy nenapadne, ţe to můţe být nebezpečné? Melissa couvla a narazila do nočního stolku. „Ach!“ Na zem se s rachotem zřítil telefon. Ten rámus ji ještě více vyděsil. Chtělo se jí utéct. Utéct z pokoje, utéct z domu. Ale nemohla přece opustit tatínka. Proč se směje? „Pojď sem, Lisso.“ „Co?“ Oběma rukama si popotahovala zcuchané blonďaté vlasy. „Řekl jsem, pojď sem.“ „Co je to?“ Udělala pár váhavých kroků směrem k oknu. Pan Dryden se smál a vrtěl hlavou, přitom jednou rukou odhrnul záclonu a druhou ukázal ven. „Tady je ten tvůj zloděj.“ 4
Melissa uslyšela zase ten klepavý zvuk. Hlasité ťukání a škrábání. Stála uprostřed pokoje, nešla ani o kousek blíţ. „Je to opravdu větev?“ „Opravdu.“ „Proboha!“ Melissina matka přicupitala do pokoje a rozsvítila lampičku. „Co se děje?“ „Nic zvláštního,“ řekl pan Dryden a vyhlédl ven na oblohu. „Úplněk. Podívej. V srpnu je měsíc vţdycky tak velký.“ „Nechci poslouchal nic o měsíci. Chci vědět, co znamená to ječení.“ řekla paní Drydenová ostře. Pan Dryden spustil dolů záclonu. „Lissa slyšela klepání stromu na okno.“ „Stromu?“ Melissa si hlasitě povzdechla. „Myslela jsem si, ţe je to lupič,“ řekla a svalila se na postel. „Spala jsem a ten rámus mě asi probudil a –“. „Neměla by ses dívat před spaním na zprávy,“ řekla paní Drydenová, přešla pokojem a stiskla Melisse ruku. „Pořád ty řeči o zloději –“ „Ale zloděj z Fear Street existuje, mami,“ řekla Melissa a hlas jí přeskočil o několik oktáv. „Já jsem si to přece nevymyslela. Někdo se vloupává do domů na Fear Street a –“ „Bydlíme na Fear Street pět let,“ řekla matka a odhrnula Melisse vlasy z čela, „a zatím jsme neměli nikdy ani sebemenší nepříjemnost. Copak si nikdy nečešeš vlasy?“ „Mně se to tak líbí.“ „Hele, co to máš na sobě, hubeňoure?“ Otec přišel blíţ a vyvalil oči na její noční košili. „Neříkej mi hubeňoure. Slíbils mi to,“ zakvílela Melissa. „Víš, jak je na to citlivá,“ zlobila se paní Drydenová na svého manţela. „Proč jí to pořád říkáš?“ „Co to máš na sobě?“ doţadoval se pan Dryden a tahal Melissu za rukáv. „No… myslím, ţe je to jeden z tvých starých kabátků od pyţama.“ „Hledal jsem ho všude moţně,“ hudroval otec a obrátil oči v 5
sloup. Stěţoval si vţdycky přímo nebesům. „Strávil jsem hodiny prohledáváním prádelníku a –“ „Promiň, myslela jsem. ţe je starý.“ „Jasně, ţe je starý. Proto ho rád nosím, proč nemůţeš nosit svoje vlastní šaty? Já tvoje taky nenosím, nebo snad ano?“ Melissa se rozesmála. Její otec váţil dvě stě liber, více neţ dvakrát tolik co ona. „Klidně můţeš, tam. Kdykoli.“ Paní Drydenová pohlédla na hodiny na nočním stolku a zamračila se. „Proč si vyměňujeme šatstvo v půl čtvrté ráno?“ „Promiň, mami.“ řekla Melissa. Vklouzla pod pokrývku. „Jsem v pořádku. Můţeme jít zase spát.“ „Kdy ses večer vrátila?“ zeptala se paní Drydenová. „Řekla bych, ţe pozdě.“ „Jo. Bylo pěkně pozdě. Nevím přesně, kdy.“ „Pěkně pozdě nebo hodně pozdě?“ „No lak, mami,“ řekla Melissa netrpělivě a narovnala si záda. „Léto končí uţ za týden. Buddy a já se nebudeme moci vídat. Byl dva týdny pryč s rodiči na dovolené a –“ „Dobře, a proto se ti zdá o zlodějích a pak ječíš, jako kdyţ tě na noţe berou. Jsi přetaţená.“ ‚ Melissa zaúpěla. Matka vysvětlovala vţdycky všechno, co se stalo, konstatováním: „Jsi přetaţená.“ Ať člověk zkazil písemku, neměl chuť k jídlu nebo měl špatnou náladu, muselo to být proto, ţe je přetaţený. „Mami. tak naposledy, na Fear Street zloděj opravdu je. Nevybájila jsem si ho. Je to v novinách skoro kaţdý den.“ „Tady je tak horko,“ řekla matka. Nikdy se nedokázala drţet tématu. Myšlenky jí poletovaly hlavou jako včela z květu na květ. „Venku je pětadvacet stupňů. Proč neotevřeš okno?“ „Já – já opravdu nechci,“ řekla Melissa a pocítila opětovný závan strachu. „Tak dobře, pojďme spát. Jdeš uţ, Wesi?“ Zatahala manţela za rukáv. „Jo. Jistě. Ale pojď sem na minutku. Lisso. Chci ti něco ukázat.“ „Eh? Nemůţe to počkat do rána?“ Melissa najednou cítila, jak je strašně ospalá. 6
„Ne. Tak pojď.“ Popadl ji za obé ruce a lehce ji vytáhl z postele. „Jej, ty jsi tak lehká.“ „Uţ zase začínáš s tím, jak jsem hubená?“ „Ne. Tak pojď. Chci ti ukázat něco, co tě uklidní.“ Jeho výraz zváţněl, jak ji táhl přes halu do jejich loţnice. „Wesi, váţně – nech ji vyspat. Je hrozně utahaná,“ ozvala se za nimi matka. „Bude to jen chvilička. Chci ji uklidnit,“ opáčil pan Dryden a rozsvítil. Vkročili do velké loţnice, laděné do modra, která vţdy voněla parfémem paní Drydenové. Otec dovedl Melissu ke svému nočnímu stolku a tam ji pustil. Vytáhl zásuvku nočního stolku, pokud to šlo a sáhl aţ dozadu. „Tady je,“ řekl s neradostným úsměvem na tváři. Vyndal malou stříbrnou pistoli. Melissa otevřela překvapením ústa. „Revolver? Je opravdový?“ Pan Dryden jí ho vloţil do ruky. Byl mnohem těţší, neţ vypadal a na dotek chladný. „Jasně, ţe je opravdový. A je nabitý.“ Melissa se zachvěla a rychle mu podala revolver zpátky. „No. nedívej se tak vystrašeně.“ Otočil revolverem kolem prstu. „Vţdyť víš, ţe střílím od svých deseti. O zbraních něco málo vím.“ „Dej to pryč, Wesi,“ řekla paní Drydenová z opačné strany loţnice. Hlasitě zívla. „Koupil jsem ho hned poté, co jsem četl v novinách první zprávu o zloději z Fear Street. Chtěl jsem jen ukázat Lisse, ţe jestli se sem zkusí někdy vloupat, budu na něj připravený.“ „Díky, tati,“ řekla Melissa a odhrnula si spleť vlasů z obličeje. Normálně by udělala vtip, nebo řekla něco jízlivého, ale byla uţ příliš unavená. „Ten revolver je pořád tady v tomhle šuplíku,“ řekl pan Dryden. Opatrně ho uloţil zpět a zastrčil zásuvku. „Dobrou noc,“ řekla Melissa. „Dobrou noc.“ Matka uţ leţela pod dekou. „Zítra chci ten kabátek zpět,“ volal za ní pan Dryden. Melissa se loudala zpátky do svého pokoje, zhasla lampičku a vlezla si do postele. Větev stromu stále jemně ťukala do okenní tabule. Přetáhla si pokrývku přes hlavu a snaţila se to nevnímat. 7
Otočila se na záda, pak se po několika minutách převalila na bok. Navzdory únavě nemohla usnout. Příšerná noc! Nejdřív hádka s Buddym. Pak planý poplach kvůli zloději. Přemýšlela o Buddym. Byla tak ráda, ţe ho vidí. neviděli se koneckonců celé dva týdny. Po čtrnácti dnech na pláţi přijel opálený a moc mu to slušelo. Měli si toho tolik co povídat. Tak si ani nevšimla, kdy ho napadlo, ţe si půjčí otcovo auto a pojedou nahoru na River Ridge. Vysoko nad řekou Conononka bylo jedno z nejkrásnějších míst v Shadyside. Bylo to také oblíbené hnízdečko lásky mládeţe ze Shadysideské střední školy. Buddy jel hodně rychle. Musela ţadonit, aby zpomalil. Zajel na odlehlé místo s vyhlídkou na řeku a vypnul motor a světla. „Tak vyprávěj, jaká byla dovolená. Potkal jsi nějaký hezký holky?“ dobírala si ho Melissa. Místo odpovědi ji Buddy přitáhl k sobě blíţ a sevřel ji v náručí. Dlouze se políbili. „Buddy, já myslela, ţe jsme si sem přijeli povídat. Týdny jsem tě neviděla.“ Shrnul jí oběma rukama vlasy z ramen. „Můţeme si povídat potom.“ „Ne, Buddy –“ On ale nechtěl nic slyšet. Neţ si to stačila uvědomit, vklouzl jí rukou pod blůzku. „Dej tu ruku pryč!“ Odtáhla se od něj. „No tak. Buddy!“ Sáhla na kliku od dvířek. Vypadal velmi překvapeně. „Hele – co to děláš? Myslel jsem, ţe jsi ráda. ţe mě vidíš.“ „Řekla jsem, ţe si chci povídat.“ Omluvil se a pak ještě jednou. Ale protoţe byla naštvaná, večer byl zkaţený. Co se to s ním stalo? Nikdy předtím se takhle nechoval. „Začněme znovu,“ navrhl a vypadal hodně nešťastně. Pak se pokoušeli vést normální rozhovor, ale nějak to nešlo. Melissa byla pořád rozladěná a Buddy se pochopitelně zlobil také. O chvíli později se beze slova rozjeli domů. Jakmile Buddy zastavil, omluvil se znovu. Zdálo se, ţe je mu to 8
opravdu líto. Rychle ho políbila na tvář a běţela do domu naštvaná víc na sebe neţ na něj. Teď, jak se převalovala v posteli, aby si udělala pohodlí, se zpocenými vlasy přilepenými na krk, si vyčítala pokaţenou schůzku. Moţná, ţe to přehnala. Jistě, chvílemi se choval dost hrubé. Dovedl jít za svým, někdy aţ sobecky. Ale jinak to byl bezva kluk a doopravdy o ni stál. Plácla do polštáře, aby se načechral. Větev stromu zaklepala na okno, tři krátká ťuknutí. Vybavil se jí obraz otce vytahujícího s neveselým úsměvem revolver ze zásuvky nočního stolku. Stříbrný revolver. Viděla ho, jak jím otáčí okolo prstu. „Ten revolver je pořád v tomhle šuplíku.“ řekl. Přestoţe bylo v pokoji horko, Melissa se roztřásla. Na té malé stříbrné pistoli, jak tam tak leţela v zásuvce, bylo něco děsivého. Jako by čekala, aţ ji někdo pouţije.
9
II. Nejspíš bych si měla ty vlasy svázat, přemýšlela Melissa. Leţela na břiše v posteli a Četla si. Vjela rukou do vlasů a přidrţovala si prameny, které jí padaly do obličeje. „Proč si je nenecháš upravit, neţ začne škola?“ ptala se její nejlepší kamarádka Delia O’Connorová pár dní předtím. Delia měla vlasy perfektní – rovné, černé, dlouhé aţ pod ramena, vţdycky skvěle upravené. „Líbí se mi, kdyţ vypadají přirozeně,“ odpověděla Melissa. Vţdyť k čemu by vlasy nakonec byly, kdyby se nedaly natřásat, popotahovat, kroutit, no prostě, kdyby nebyly na hraní. Melissa nechtěla úhledný účes – chtěla vlasy, které vyjadřují osobnost. Jen by jí nemusely padat do očí, kdyţ si čte. Proč vlastně čtu ten román od Kinga? ptala se sama sebe. Včera v noci jsem se nechala hloupě vyděsit větví v okně a dneska odpoledne čtu tuhle hrůzostrašnou kníţku. Ještě chvíli četla a pak vzhlédla od knihy. V pokoji bylo náhle chladno. Nebo se jí to jen zdálo? Ne. Vzduch byl studený, jako by dovnitř zafoukal zimní vítr. Podívala se z okna. Odpolední slunce ještě stálo na obloze. Záclony se ani nepohnuly. Ţádný vítr nefoukal. Bylo jí zima. Zavřela knihu a vstala. Na stěně pokoje tančily stíny stromů, které rostly u domu. Slyšela, jak dole bouchly hlavní dveře. „Uţ jsem doma,“ volal otec. Nějak brzy, pomyslela si. Co se děje? „Lisso, jsi tu?“ křičel otec pod schody. „Ano, tady jsem, tati.“ Zapomněla na podivný chlad, pohodila 10
knihu na postel a pospíchala dolů. Jakmile vyšla z pokoje, vzduch byl teplejší. Pan Dryden. s brýlemi spadlými na nos jako obyčejně, ji pozoroval, jak schází po schodech. Podivně se usmíval. „Co se tak usmíváš, tati? Nejsi doma nějak brzo?“ Nasadil lítostivý kukuč. „Ty nejsi ráda, ţe mě vidíš?“ „Ne. Vůbec,“ odpověděla s váţnou tváří. „No dobře. Myslel jsem. ţe budeš chtít vidět, co pro tebe mám. Kde je matka?“ „Letěla se opalovat na Floridu. Chtěla tě u večeře překvapit trochou skvělého bronzu. Tak co pro mě máš?“ „Ne. váţně. Kde je?“ „Na nákupu. Kde by byla?“ Vypadal zklamaně. „Aha. Nemůţu na ni čekat. Musím ti to ukázat.“ Pomalu si posunul brýle na nose. Ty však sjely zase pátky. „Co mi chceš ukázat? No tak! To mi děláš naschvál, takhle mě napínat!“ Zasmál se. „Ehmm. Překvapení k narozeninám. Můţeš hádat, co to je.“ „Překvapení k narozeninám? Já mám ale narozeniny aţ v pátek.“ Horečně přemýšlela, co jí asi mohl koupit. Vţdyť se jí ani nezeptal, co si přeje. Co by si přála? Nemohla na nic přijít. Snad nového walkmana, nějaká cédéčka… „Asi tě nechám čekat do pátku,“ dobíral si „Uţ se o tom nebudeme bavit.“ Rozvázal si kravatu a sundával si sako. „V ţádném případě!“ protestovala hlasitě Melissa. „Uţ jsi to nakousnul. Tak to teď vyklop, tati.“ Sáhl do kapsy u saka, vyndal svazek klíčků a vloţil jí ho do ruky. „Tak dobře. Tady to máš. Všechno nejlepší k narozeninám!“ Melissa se udiveně podívala na klíčky. „Co to je?“ „Koukni se.“ Otevřel dveře ven. Na příjezdové cestě stál nablýskaný modrý Pontiac Firebird. „Děláš si legraci?“ vykřikla Melissa, kdyţ to konečně pochopila. „To je pro mě?“ Jen se zakřenil a souhlasně přikývl. 11
„To snad není pravda.“ Melissa mu skočila kolem krku a málem ho porazila. Pak vyběhla ze dveří prohlédnout si své nové auto. „Tak do toho. Vlez si tam,“ pobídl ji pan Dryden, kdyţ auto nejméně desetkrát obešli. „Nechce se mi věřit, ţe je moje,“ řekla Melissa a vklouzla za volant. S rozkoší vdechovala nádhernou vůni nového auta. Přejela rukou po koţeném sedadle a pak zakroutila volantem. „Čas od času si ho moţná budu chtít vypůjčit,“ řekl otec a vtěsnal svou objemnou postavu na sedadlo spolujezdce. „Poslyš tati, to je trochu moc.“ „Jak to myslíš?“ „Vţdyť ty víš. Moc utrácíš.“ Usmíval se. „No ne. Ty jsi ale rozmazlený drzoun. Já si ho asi nakonec nechám.“ Chňapl po klíčkách, ona mu je však vytrhla nazpátek. „Kdyţ to tak vezmu, co je na tom tak hroznýho bejt rozmazlenej drzoun?“ optala se. Zváţněl. Jeho úsměv se vytratil. „Kdyţ jsem byl tak starý jako ty. byl jsem šťastný, kdyţ jsem dostal aspoň autíčko na hraní. Narozeniny u nás nebývaly moc veselé.“ „Já vím, já vím. Tvoje matka neměla ani na dort. Obvykle kupovala oschlé dorty, které si někdo zapomněl vyzvednout. Na své třetí narozeniny jsi kaţdému vykládal, ţe se jmenuješ Seymour, protoţe to bylo napsáno na dortu.“ Potřásl hlavou. „Uţ znáš všechny moje legrační historky z mládí. Poslyš, prostě mi to dělá dobře, ţe ti můţu dávat pěkné dárky. Dokazuju si tím, kam jsem to dotáhl.“ Políbila ho na tvář. „Chci ho ukázat Delle. Můţu jet?“ Pokrčil rameny a začal se soukat ven z auta. „Je tvoje. Jen jeď. Ale vrať se brzy. Matka by byla zklamaná, kdyby si ho nemohla prohlédnout.“ „Bezva. Delia bude zírat!“ Běţela domů pro řidičský průkaz a rychle se vrátila. Pan Dryden byl stále ještě u auta a leštil rukávem saka flíček na kapotě. Sedla si za volant a opatrně zavřela dvířka. „Vypadáš v něm skvěle,“ řekl otec. „I kdyţ ses ještě ani nepohnula z místa, vlasy máš rozevláté, jako kdybys projíţděla vichřicí.“ 12
„Velmi vtipné, tati. Aţ se vrátím, připomeň mi, ţe jsem se chtěla zasmát.“ Proč se kaţdý naváţí do jejích vlasů? Nastartovala. Motor naskočil a začal příst. Otočila se dozadu a začala couvat dolů po cestě – pomalu, opatrně. Stojí tam a pozoruje mě. Určitě nacouvám přímo do plotu, říkala si. Byla opravdu nervózní. Povedlo se jí ale minout plot a vyjet na Fear Street. O několik minut později ‚zahnula na Mill Road a mířila do North Hills, části města, kde bydlela Delia. Auto bylo báječně ovladatelné, řídilo se snadno. Mill Road byla plná lidí, kteří se vraceli z práce domů, ale většina aut jela v protisměru. Slunce se uţ schovalo za stromy, vzduch byl však pořád teplý a vlhký. Zabočila na Canyon Drive, aby se vyhnula dopravní špičce a sešlápla plynový pedál. Auto reagovalo okamţitě a s rachotem vyrazilo vpřed. Nemůţu se dočkat, aţ si to auto omrkne Buddy, přemítala, kdyţ míjela pomalý náklaďák se zeleninou. Pak se zařadila zpátky do pravého pruhu. A aţ ho ukáţu ostatním. Podívala se na tachometr – jela skoro stovkou – tak raději trochu ubrala plyn. Jela teď přímo proti slunci. Trochu jí pomohlo, kdyţ si nastavila stínítko, ale všechnu záři nezakrylo. „Ach!“ Vykřikla, kdyţ auto znenadání uhnulo doprava. Melissa sevřela volant pevněji. Srdce se jí prudce rozbušilo. Co se to stalo? Táhlo auto doprava? Ne. Stalo se to tak náhle, s takovou silou, jako by někdo otočil volantem. Pojednou ucítila chlad. Poloţila ruku na vzduchový ventilátor, jestli je zapnuté větrání. Nebylo. Jasné sluneční paprsky ozařovaly čelní sklo a přesto byl vzduch uvnitř auta neobyčejně studený. Melissa zpomalila a pevně svírala volant. Trochu se uvolnila a v tu chvíli auto ucuklo opět prudce doprava. Pneumatiky najely na měkkou krajnici. Melissa měla co dělat, aby vůz vyrovnala. Co se to dělo? Zase to vypadalo, jako by někdo strhl volant. Sevřela volant ještě pevněji a naklonila – se dopředu. Zpomalila 13
na čtyřicet. S tím autem není něco v pořádku, řekla si. Co to bylo? Znělo to jako šepot. Hlas. Vedle ní. Ne. To není moţné. Byl to vítr. Uslyšela to znovu. Roztřásla se zimou, údivem a nenadálým strachem. Svírala volant ještě pevněji a upírala oči přímo před sebe. Co to bylo za slovo? Slyšela to zřetelně. Šeptalo jí to přímo do ucha. Říkalo to její jméno? Ano. Znělo to tak. Melisssssssso. Je to jen vítr. Studený závan větru v uších. Chladný vítr sotva slyšitelně šeptající do ucha. Melisssssssso… Delliin dům byl jen o pár bloků dál. Musím to dokázat, usmyslila si. Zírala přímo před sebe a snaţila se nevšímat si šeptajícího větru, který tak neodbytně a hrozivě opakoval její jméno. Dokáţu to. Jen abych neztratila kontrolu nad vozem… „Ne!“ vykřikla, kdyţ auto prudce uhnulo, tentokrát doleva. Přejelo střední čáru a vjelo do cesty uhánějící benzínové cisterně.
14
III. „Všechno nejlepší, Lisso.“ „Ahoj, Dello. Jdeš pozdě. Všichni uţ jsou tady.“ Byl pátek večer. U Melissy bylo plno kamarádů. Delia vešla do chodby. Z pracovny se ozval hlasitý třeskot a hned nato smích. „Řekla bych, ţe jsem přišla právě včas,“ řekla Delia a podávala Melisse dárek: plochou, obdélníkovou krabici zabalenou do modročerveného balícího papíru. „Je tam auto,“ řekla. „Myslila jsem, ţe by se ti mohly hodit dvě.“ „Nemluv mi o novém autě,“ zakoulela očima Melissa. „Mám ho teprve dva dny a uţ je v servisu.“ „Přišli na to, kde je závada?“ „Ne. Nemůţou nic najít. Táta jim řekl, ať hledají, dokud to nenajdou. Je z toho vedle víc neţ já. A přitom jsem to byla já, kterou málem převálcovala cisterna. Hele – kde je Pete?“ „Tady jsem.“ Pete Goodwin se objevil za Dellou. „Všechno nejlepší!“ S úsměvem na hezké tváři jí podával malý, plochý balíček, patrně CD. „Doufám, ţe máš ráda Ala Weirda,“ řekl Melisse. „Odnesu si to do pokoje k ostatním,“ řekla Melissa. Pete je fajn, pomyslela si. Dlouho se divila, proč ho má Delia tak ráda. Byl sice hezký, choval se ale aţ moc slušně a přemoudřele a vypadal vţdycky trochu snobsky a škrobeně. Přišel oblečený jako obyčejně do světle hnědého bavlněného obleku a bílého pulovru. Hnědé vlnité vlasy měl nakrátko ostříhané a sčesané do perfektní pěšinky. Vypadal hrozně studentsky. Kdyţ ale Melissa s Petem a Dellou strávila nějaký čas, zjistila, ţe její první dojem nebyl správný. Pete byl nejen opravdu hezký, ale i 15
velmi chytrý a ve společnosti známých lidí se dokázal uvolnit. Delia vypadala jako vţdy báječně. Rovné černé vlasy volně svázané bílou stuhou jí hebce splývaly po zádech. Zelená hedvábná blůzka šla k očím. Černé obepnuté dţíny zdůrazňovaly její pěknou postavu. Melissa si prohrábla vlasy, kterým se pokusila dát kvůli večírku nějakou formu. Přece nebudu ţárlit na Dellu, pomyslela si, kdyţ je provázela do rozlehlé a hlučné pracovny. Na svoje narozeniny přece nebudu ţárlivá. „Hej, Lisso – prima mejdan!“ volala Marnie Fosterová. Stereo řvalo na plné pecky a ona tancovala uprostřed nacpaného pokoje s Billym Clawsonem. Billy byl dost špatný tanečník. Pohupoval se ze strany na stranu jako tučňák. Melissa s ním chvíli v prvním ročníku chodila. Kdyţ ho tak viděla podupávat s Marnií do taktu, neuměla si představit, proč. „Máš ještě nějaké chipsy?“ volal David Metcalfe. Seděl v rohu v křesle, drţel na klíně mísu bramborových lupínků a cpal se. Krissie Monroeová se vynořila za křeslem, vytrhla Davidovi mísu s chipsy a vysypala mu je na hlavu. Hlasitě protestoval a poslepu chňapal po Krissii. Ta však rychle uskočila. „Hele – kde je Buddy?“ překřikovala muziku Delia. Správná otázka, pomyslela si Melissa. „Má zpoţdění,“ zakřičela. „To není u něj nic nového.“ Buddy rozhodně nepatřil k nejdochvilnějším lidem ve vesmíru. Melissu ale zklamalo, ţe se nesnaţil přijít včas aspoň na její narozeninový večírek. Rozhlédla se po místnosti a zjistila, ţe Buddy je poslední, kdo má přijít. Je na mě ještě naštvaný kvůli tomu, co se stalo tenkrát večer? Zapochybovala a letmo pohlédla na hodiny na krbové římse. Ne, přece se omluvil. A hned druhý den jí zavolal. Dlouho a příjemně si povídali. Přestaň být tak nervózní, hubovala se. Vţdyť ještě není tak pozdě. Zdálo se jí, ţe zaslechla zvonek. Bylo naprosto nemoţné přes hlasitou hudbu a ještě hlasitější zábavu něco uslyšet. Vyběhla z pokoje. Buddy se na ni zubil od dveří. Měl na sobě tílko a bílé tenisové šortky, které zdůrazňovaly, jak je 16
opálený. Vypadá skvěle, pomyslela si Melissa a běţela se s ním přivítat. „Ahoj.“ Rychle ji políbil a vloţil jí do ruky malou krabičku zabalenou do stříbrného papíru. „Tak do toho. Otevři to.“ „Ne.“ Stiskla mu ruku. „Rozbalím to později.“ „S těmi ostatními?“ Ukřivděně se na ni podíval. Přitiskla se k němu a zašeptala mu do ucha. „Počkej, aţ všichni odejdou. Pak si to rozbalím.“ „Hej, Buddy –“ zavřískal David Metcalfe z křesla. „O co, ţe vím, co dáváš Melisse k narozeninám!“ Všichni se rozchechtali. Myslel to určitě dvojsmyslně, protoţe se tvářil hrozně poťouchle. „Zmlkni, Metcalfe!“ zařval Buddy. Smál se ale taky. Melissa ho ţertem bouchla do prsou, aţ se zapotácel. „Jsou ještě chipsy?“ volal Metcalfe a zvedl prázdnou mísu. „Zesilte tu muziku!“ zaječel někdo. „Pořád slyším Metcalfa!“ Marnie Fosterová si šla povídat s kamarádkami, ale Billy Clawson tančit nepřestal. Přitáhl doprostřed pokoje Krissii Monroeovou, ta však jen stála a odmítala tancovat. Vypadal, ţe je mu to jedno. Drţel Krissii za ruce a mrskal se kolem ní. Nakonec ji vysvobodil její kluk Ira Hewlitt. Pak přišel plouţák a začalo tančit pár dvojic. Melissa se musela smát. Pete, který tancoval s Dellou, vypadal, jako kdyţ má v zádech pravítko. Ona měla zavřené oči a nezdálo se, ţe jí to vadí. Šla se podívat po Buddym. Moţná, ţe by si chtěl zatancovat. Ten ale vedl zapálený rozhovor s Normií Shraderovou. Oba předváděli forhandové údery a tak Melissa pochopila, ţe se baví o tenise. Byli do něj oba blázni. Večírek nabíral správné obrátky. Zdálo se, ţe se všichni dobře baví. Melissa se uklidnila a přidala se k nim. Později se mrkla na hodiny. Bylo uţ půl dvanácté. A jé, vzpamatovala se. Slíbila, ţe se je pokusí dostat všechny do půlnoci z domu. „Podává se dort!“ zakřičela a vypnula stereo. „Podává se dort. Zvedejte se. Všichni do jídelny.“ „Ty teda dovedeš zkazit zábavu!“ zavřeštěl David Metcalfe. Ostatní ho okřikli. „Zpívat já teda nebudu,“ brblal David. Sborový popěvek „Happy Birthday“ k sedmnáctým narozeninám 17
vyzněl sice dost rozpačitě, ale obrovitý čokoládový dort chutnal výtečně. Pouze Billy Clawson polil ubrus limonádou a tak Melissa usoudila, ţe i tahle část večírku se vydařila. „Nezahrajeme si nějakou hru?“ zeptala se Krissie, kdyţ dojedli dort. „Třeba ‚flašku’?“ navrhl s nestoudným úsměvem David Metcalfe. „Hele, vzpomínáš na ‚poštu’? Hráls to někdy, kdyţ jsi byl malej?“ ptal se Pete. „Hrál jsem to naposledy minulej tejden,“ odpověděl Billy a všichni se rozchechtali. „A co na ‚hříšnýho doktora’?“ zvolala Melissa. „Bezvadná hra!“ souhlasili všichni. „Můj táta je doktor,“ řekla Normie, „takţe to hrávám s opravdovým stetoskopem!“ „No né!“ To udělalo na všechny dojem. „Jak se to hraje?“ otázala se Marnie nevinně. Následoval největší výbuch smíchu za celou noc. Billy vyskočil a táhl Marnii od stolu. „Pojď vedle. Ukáţu ti to. Dovolím ti dokonce, abys hrála pacienta!“ Explodovala ještě větší salva smíchu. „Končíme!“ křičela Melissa, kdyţ spolkla poslední sousto dortu a vyskočila na nohy. „Uţ jste měli být všichni deset minut pryč!“ „Rozbalit dárky!“ zařval David. „Rozbalit dárky! Rozbalit dárky!“ začaly skandovat její kamarádky. „Dobře. Promiňte. Málem jsem zapomněla.“ „Jasně. Vţdyť uţ jsi dostala auto. Proč by tě mělo zajímat, co jsme ti dali my?“ řekl Buddy. „To je od tebe hezký.“ Melissa věděla, ţe si dělá legraci, ale z nějakého důvodu ji to rozladilo. Kamarádi si z ní často utahovali, protoţe byla z bohaté rodiny. Pořád dělali vtipy. Nečekala však, ţe něco podobného uslyší i od Buddyho. „Tak pojďte. Dala jsem je dolů do pokoje pro hosty,“ řekla Melissa. „Musíme si pospíšit. Brzy přijdou naši a já jim slíbila, ţe budete pryč, aţ se vrátí.“ „To uţ jsme pochopili,“ ozval se David. 18
Kdyţ je vedla do pokoje pro hosty, Buddy ji vzal okolo ramen. Okamţitě mu tu stupidní poznámku odpustila. „Všechny dárky jsem naskládala na postel,“ řekla Melissa, „a myslím, ţe můţeme –“ Rozsvítila světlo, podívala se na postel a vyjekla. „Ach, ne!“ Všichni se natlačili do pokoje. „Co se děje?“ „Co se to stalo?“ „Kdo to udělal?“ Pokoj ztichl a všichni zírali na postel. Dárky byly rozházené po celé posteli a na podlaze. Všechny byly roztrhané. Kdyţ Melissa líbala Buddyho na dobrou noc, vešli rodiče. „Večírek ještě neskončil?“ zeptala se paní Drydenová. Buddy se rozpačitě odtáhl od Melissy a vyskočil z pohovky. „Já… eh… jsem zrovna na odchodu.“ „Jaký byl večírek?“ chtěl vědět pan Dryden, který byl viditelně zklamán, kdyţ našel prázdnou mísu po brambůrkách. „Skvělý!“ vyhrkla Melissa. Rozhodla se, ţe rodičům o roztrhaných dárcích neřekne. Proč je obtěţovat takovou hloupostí. „Myslím, ţe se všichni dobře bavili.“ „Jo, bylo to skvělý,“ opakoval Buddy a sunul se směrem do vstupní haly. „Jen škoda toho koberce, tapet a těch talířů.“ „Coţe?“ Melissina matka vypadala na infarkt. „Buddy si dělá legraci, mami,“ řekla Melissa a dala mu pořádný štulec. „To sis ještě nezvykla na jeho zvláštní smysl pro humor?“ „A nemyslím, ţe si na něj někdy zvyknu,“ odvětila paní Drydenová a zhroutila se do křesla. „To snědli úplně všechny brambůrky?“ ptal se pan Dryden a obrátil dnem vzhůru další obrovskou plastikovou mísu. „Kdyţ zmizely brambůrky, snědli i mísy,“ provokoval Buddy. „Buddy – běţ domů,“ zaúpěla Melissa. „Od koho jsi dostala ten krásný stříbrný řetízek?“ zajímala se paní Drydenová a nadzdvihla ho Melisse na krku, aby si ho mohla lépe prohlédnout. „Dal mi ho Buddy.“ 19
„Moc hezký.“ Paní Drydenová se podívala na Buddyho, jako by ho viděla prvně v ţivotě. „Dobrý vkus. Pomáhal ti ho někdo vybírat, Buddy?“ „Dobrou noc,“ popřál všem Buddy a rychle zmizel. „Divnej kluk,“ zamumlala paní Drydenová. „Co?“ nerozuměla Melissa. „Nádherný přívěsek,“ řekla matka, zvedla ho a obrátila, aby si mohla přečíst, co je na druhé straně. „Mami – prosím tě! Škrtíš mě!“ Kdyţ jim Melissa pověděla ještě pár drobností o večírku a patřičně ocenila, ţe odešli a nechali jim celý dům, šla si lehnout. Svlékla se a natáhla si otcův starý kabátek od pyţama, který mu zapomněla vrátit. Zhasla lampičku a unavená vklouzla pod pokrývku. Spát se jí ještě nechtělo. Okno bylo otevřené. Byla chladná noc – první známka blíţícího se podzimu. Jemný vánek pohupoval záclonami. Vzduch byl čerstvý a sladce voněl. Pouliční světlo na konci dvora ozařovalo pokoj ţlutým světlem. Melissa pozorovala pohybující se stíny na zdi. Kdo to mohl udělat? Podivovala se. Kdo mohl ty dárky roztrhat a nechat rozházené po celém pokoji? Všichni kamarádi byli hrozně zaraţení tím, co spatřili v pokoji pro hosty. Z pracovny ani z obýváku neviděla nikoho odcházet. Kromě toho všichni byli její přátelé, lidi, kteří ji mají rádi. Nikdo z nich by jí něco takového neudělal. Jediná osoba, která byla ještě v domě, byla hospodyně Marta. Ta ale měla v kuchyni spoustu práce s přípravou jídla na večírek a pak myla nádobí. Marta to být nemohla. Tak kdo tedy? A ještě důleţitější je, proč? Proč by se někdo vkrádal do loţnice a trhal balíčky? Aby zkazil večírek? Aby ublíţil Melisse? To nedávalo smysl, vůbec ţádný smysl. Melissa přejela rukou po stříbrném řetízku od Buddyho. Byl hladký a hezky chladil do ruky. Budu ho nosit pořád, rozhodla se. Nikdy si ho nesundám. Obdivovala ho dokonce i matka. Náhle se v pokoji opět ochladilo. Raději zavřu oknu, řekla si 20
Melissa. Posadila se a slézala z postele. Znenadání se mrazivý chlad přiblíţil aţ k ní. Spustila bosé nohy na koberec a zdvihla oči. Ze stínu v nohách postele vystoupil mladý muţ. Neviděla mu do tváře. Tmavý obrys jeho těla se rýsoval proti oknu. Viděla, ţe má dlouhé tmavé vlasy, úzká ramena. Neměl tvář. Místo obličeje byla jen tmavá skvrna. „Kdo jste? Co tu děláte?“ vykřikla. Neodpověděl. Pomalu se pohyboval okolo postele směrem k ní. Zloděj z Fear Street, blesklo jí hlavou. Zhluboka se nadechla a zaječela, co jí plíce stačily.
21
IV. I kdyţ se tmavá postava přiblíţila, její obrysy zůstaly rozmazané. Melissa svírala oběma rukama přikrývku a dusila se strachem. Postava na ni hleděla svým prázdným obličejem. Hlava, paţe. celé tělo jako by bylo vytvořeno ze stínů. Přízrak se nachýlil a vztáhl paţe, aby ji uchvátil. „Melisso – proboha, co je!“ Otec se vřítil do pokoje. Zakopl o tenisky, které odloţila u dveří. Chytil rovnováhu* a zašmátral po vypínači u lampičky. „Je tady, tati! Je tady!“ podařilo se Melisse vykřiknout přiškrceným hlasem. Konečně se rozsvítilo. Otec stál u zdi, na tváři zmatek. Horečnatě se rozhlíţel po místnosti. „Kde, Lisso?“ „Je tady! Je –“ „Kdo!“ Nikoho neviděl, a tak se trochu uklidnil. Přistoupil k posteli a posadil se. „Tati, on –“ „Nikoho nevidím.“ „Co se stalo. Proč zase ječí?“ Do pokoje přišla paní Drydenová. Byla ještě oblečená, ani boty si nesundala. Melissa vylezla z postele. „Nejsem cvok! Někdo tu byl.“ Pan Dryden vstal a šel rychle k oknu. „Vyskočil oknem?“ Díval se ven vykloněný daleko přes okenní římsu. „Wesi, nevykláněj se tolik!“ vykřikla paní Drydenová polekaně. Zastrčil hlavu zpátky a otočil se na Melissu, která stála hned vedle něj. Zavrtěl hlavou. „Nikoho nevidím.“^ „Tak kdo tu byl? Nějaký muţ? Jak vypadal? Zavolej policii, 22
Wesi.“ Paní Drydenová táhla manţela k telefonu. „Proč mám volat policii. Nikdo tu není.“ Podíval se pochybovačně na Melissu. „On… on zmizel,“ řekla Melissa nejistě. „Viděla jsem ho. Byl u mě tak blízko jako vy. Jasně jsem ho viděla. Nevymyslela jsem si to. Nebyl to sen.“ „A pak se rozplynul?“ Otec si posunul brýle na nose. „Já – já nevím.“ „Dobře, jak tedy vypadal? Můţeš ho popsat?“ chtěla vědět matka. „No… byl…“ Melissa zůstala stát s otevřenou pusou. Tahala se bezmyšlenkovitě za pramínek vlasů a urputně vzpomínala. „Bylo hodně tma,“ řekla nakonec. „Neviděla jsem mu do obličeje. Viděla jsem jen –“ „Co? Co jsi viděla?“ ptala se matka. „Viděla jsem, ţe má dlouhé vlasy.“ „A?“ „To je všechno,“ řekla Melissa tiše. Věděla, ţe to zní hloupě. Bylo to ale pravda. Proč o tom pochybují? Proč jí nevěří? Copak nevidí, jak je vyděšená? Otec jako by četl její myšlenky a snaţil se ji utěšit. Obejmul ji. „Měla bys drţet na uzdě svoji fantazii,“ řekl jemně a pohladil ji po vlasech. „Minule –“ „Minule to byla větev,“ řekla Melissa hlasem, který prozrazoval, ţe ztrácí trpělivost. „Tentokrát tu skutečné někdo byl.“ Odtáhla se od otce, přešla k oknu a sedla si na parapet. Noční vzduch ji chladil do zad. „Kdyţ je skutečný, kde tedy je?“ nechtěla toho nechat matka. „Proč ho nemůţeš popsat?“ „Uţ jsem ti to řekla, mami,“ zlobila se. „Byla tma. Viděla jsem jen jeho obrysy. Natahoval ke mně ruce. Blíţil se ke mně. A pak přišel táta.“ „A on se vypařil,“ vrtěla hlavou paní Drydenová. „To máš z toho, jak ses vyděsila v tom novém autě. Vzalo tě to, to je všechno. Je to úplně pochopitelné!“ „Mami, prosím tě. Nemluv se mnou jako s miminem.“ „Ale jdi, Lisso,“ rozpřáhl ruce pan Dryden. „Zlobit se na nás 23
nemusíš.“ „Vy mi nevěříte, co?“ „Moc ne,“ přiznal otec a pohlédl na matku. „Myslím, ţe sis to jen vsugerovala.“ „Coţe?“ „Myslím, ţe ty případy o zloději z Fear Street tě vyvedly z míry natolik, ţe máš dojem, ţe tady byl. Věřím, ţe jsi skutečně viděla to, co říkáš. Myslím ale, ţe je to jen výplod tvé fantazie.“ „Nejsem blázen!“ „Ne, jistěţe ne,“ vloţila se do rozhovoru matka. „Ohřeju ti trochu mléka. Po něm se dobře usíná.“ Melissa to vzdala. Nenacházela způsob, jak přesvědčit rodiče, ţe stínový vetřelec nebyl jen její představa. „Přeju vám dobrou noc,“ řekla utrápeně. Unaveně zamávala a vlezla si zpátky do postele. „Uţ jsem klidná. Omlouvám se, ţe jsem vás vyrušila.“ Matka vyšla ze dveří. Vypadala hodně ustaraně. Otec šel na ní, ale ve dveřích se zastavil a otočil se. „Mám ti zavřít okno? Nebude to tak lepší?“ Melissa zavrtěla hlavou. „Ten větřík je příjemný. Je to první chladná noc.“ „Mám zhasnout lampičku?“ „Jo. Díky. Dobrou, tati. Dobrou, mami.“ Zamumlali dobrou noc a vyšli do haly. Za chvíli Melissa zaslechla, jak se rodiče o ní baví ve svém pokoji. Zírala do stropu. Oknem vystupovala bledá zář z lucerny. Jsem úplně probuzená, pomyslela si. Úplně vzhůru. Dneska vůbec neusnu. Posadila se, pak vylezla z postele. V pokoji bylo dobře vidět. Nepamatovala si, ţe by někdy předtím pouliční svítilna tolik zářila. Vánek pohupoval záclonami a pouštěl tak dovnitř ještě víc světla. Bezmyšlenkovitě přistoupila k oknu a roztáhla záclony. Vzduch byl tak osvěţující, tak příjemně chladivý. Poloţila zlehka ruce na okenní římsu a vyklonila se ven. Byla tak jasná noc, ţe viděla celou Fear Street. Skrze stromy lemující obě strany úzké ulice mohla téměř rozeznat hrubé obrysy Simon Fear’s, starého vyhořelého sídla Simona Feara na druhém konci ulice. 24
Melissini kamarádi jí pořád vyprávěli hrůzostrašné historky o Fear Street. Ale ona to tu měla ráda. Její rodiče milovali staroţitnosti a rozlehlé viktoriánské domy a vůbec všechno staré a zajímavé. Svoje nadšení přenášeli na Melissu. Fear Street je zdaleka nejzajímavější ulice v Shadyside, pomyslela si. Pohlédla vzhůru. Byl úplněk. Zdálo se, ţe má měsíc jen pár metrů nad hlavou. Jeho bledý svit se odráţel od stříbrného řetízku na jejím krku. Vzala ho do ruky a se zaujetím pozorovala, jak se třpytí v měsíční záři. To je nádhera, zasnila se. Pustila řetízek a vyklonila se ještě více z okna, opřená o předloktí. Co to přebíhalo přes trávník na dvorku? Byl to králík? Radši si půjdu lehnout, řekla si. Zítra budu úplně vyřízená. Kdyţ se ale napřímila, ucítila na zádech čísi silné ruce. Neţ si to stačila uvědomit nebo vykřiknout, ruce do ní zezadu strkaly se vzrůstající, aţ nadlidskou silou.
25
V. Ruce ji surové tlačily do zad. Málem by vypadla z okna, kdyby se zoufale nezachytila okenního rámu. Pevně sevřela rám a našla ztracenou rovnováhu. Útočník ji tlačil ještě silněji. Jeho ruce byly chladné. Vzduch byl mrazivý. Zhluboka se nadechla a vzepřela se vší silou proti dřevěnému rámu okna, aby nepodlehla útoku a nevypadla ven. Sebrala všechnu odvahu a otočila se. Nikdo tam nebyl. Hleděla do tmy pokoje a hlasitě oddechovala. S kaţdým nádechem zasténala bolestí, hrůzou i úlevou. Kde jsi? Přemýšlela. Kam jsi utekl? Jak jsi mohl tak rychle zmizet? Musel být stále v pokoji. Ale kde? Neměl čas se skrýt, ztratit se. Místo, aby se uklidnila, cítila, jak v ní strach narůstá. Roztřásly se jí nohy. Cítila nevolnost. Poléval ji studený pot. „Hej – vím, ţe jsi tady!“ vykřikla přiškrceným hlasem. Ani nevěděla, jak se jí povedlo rozsvítit lampu u postele. Oči jí rychle těkaly po pokoji. Nikdo tam nebyl. „Vím, ţe jsi tu.“ Na roztřesených nohou došla k šatníku a odšoupla oboje dveře. Nikdo. Pořád cítila na zádech chlad. Pořád cítila ty ruce, které ji se zlým úmyslem tiskly lakovou silou. „Vím, ţe jsi tady.“ 26
Klekla si na zem a podívala se pod postel. Nikdo. Má zavolat tátu? Ne. Zase by našel pokoj prázdný. Uţ viděla, jak se na ni oba rodiče dívají a začínají si myslet, ţe váţně není v pořádku. Tak co, byl tady? Nebo uţ začíná ztrácet rozum? Sedla si na koberec a zády se opřela o postel. Zadívala se otevřeným oknem na ţlutý měsíc v úplňku. Málem jsem sletěla z okna, uvědomila si. Někdo se mě snaţil shodit z okna. Nebyla to jen představa. Nebyl to sen. Necvokatím. Cítila, ţe se stále chvěje. Natáhla se na postel. Přikryla se aţ po bradu a čekala, aţ se přestane třást. Nikdo tu není, přesvědčovala sama sebe. Jsem v bezpečí. V naprostém bezpečí. Za několik minut usnula s rozsvícenou lampičkou. Kdyţ se nad ní vznášel chladný stín, uţ se neprobudila, neviděla ho. Buddy na cestu pohodil hrábě, pak ještě koště s dlouhou násadou a lopatu. „Dávej bacha,“ varoval Melissu. Vynášel ven pytel zeminy. „Proč to tady rozhazuješ?“ ptala se Melissa, jak šla ke garáţi. „Nerozhazuju to tu. Vynáším to z garáţe.“ „Proč?“ „Abych to mohl zase nanosit všechno zpátky. Nazývá se to ‚Úklid garáţe’.“ „Neuklízel jsi garáţ uţ před pár týdny?“ Uhnula stranou, kdyţ na cestu pokládal dřevěný koš s motyčkou a zahradnickými nůţkami. „Jo. Ale táta řekl, ţe nic nedělám pořádně. Ţe nejsem pečlivý. Dneska teda pečlivej budu.“ „Takţe všechno vyklízíš z garáţe, abys to tam pak mohl zase nanosit zpátky?“ „Jasně. Ale srovnám to. Pozor!“ Snaţil se zvednout srolovanou zahradní hadici, ale ta se rozmotala, a tak ji musel vytáhnout. Poloţil ji na kolečko a vrátil se pro další věci. Měl na sobě zašpiněné volné tričko, staré ustřiţené dţíny a bílé tenisky na boso. Sluší mu to, pomyslela si Melissa. „Ten bronz by sis měl udrţovat celej rok,“ prohodila. Zasmál se. „Jasně. Budu se kaţdej tejden chodit opejkat na pláţ.“ Uchopil velký pytel hnojiva a vynesl ho na příjezdovou cestu. 27
„Ty sis ani nevšiml, ţe nosím tvůj řetízek,“ řekla a přejela po něm rukou. „To víš, ţe jsem si všiml.“ Otřel si pot z čela. „Tys mi něco začala vyprávět do telefonu, dopověz mi to.“ Chytila se za řídítka jeho kola a opřela se o ně. „Uţ k tomu není co dodat. Někdo byl u mě v pokoji. A naši si myslí, ţe jsem se zbláznila.“ Čekala, ţe na to něco řekne, ale on jen zvedl hliníkový ţebřík a nesl ho kolem ní. „Ty si taky myslíš, ţe jsem blázen?“ Odpověděl, aţ kdyţ odnesl ţebřík ven, poloţil ho do trávy a vrátil se dovnitř. „Moţná, ţe to byl vítr. Stíny nebo tak něco.“ „Stíny tě nevyhazujou z okna,“ zlostné odsekla. Opřela kolo o zeď, otočila se a zkříţila ruce na prsou. „Nejsem cvok, Buddy.“ Poloţil bedýnku, kterou zrovna vynášel, a přistoupil k ní. Poloţil jí umazanou ruku na rameno. „Jen se pokouším nějak vysvětlit, co to mohlo být.“ „Já taky,“ vymanila se zpod jeho ruky. „A co ty dárky k narozeninám? Ještě to mám pořád před očima, všechno tak roztrhaný. Kdo mohl udělat takovou příšernou a přitom hloupou věc?“ Pokrčil rameny. „Nemám ponětí.“ „Jsem pěkně vyděšená,“ připustila. „Je to všechno nějak moc divný.“ „Nech to plavat.“ „Jak to myslíš?“ vykřikla. Pak si uvědomila, ţe nemá důvod zlobit se na Buddyho. Vţdyť se tak snaţil být k ní milý a ohleduplný. „Promiň,“ špitla a zabořila obličej do jeho zpoceného trika. „Já – já si jen přeju, aby uţ chytili toho zloděje z Fear Street. Pořád myslím na to, ţe se chystá vlézt ke mně oknem –“ „A proč myslíš, ţe se k vám vloupá?“ „Nevím. Někdy mám takový divný myšlenky. Myslím si totiţ, ţe uţ u nás byl.“ Buddy vrtěl hlavou. „No to určitě. Vlezl k vám oknem, rozbalil všechny tvoje dárky k narozeninám a utekl. To je teda fakt nesmysl.“ 28
Z legrace ho od sebe odstrčila. „Tak díky za oporu. Uţ poběţím.“ „Kampak?“ „Slíbila jsem Delle, ţe spolu půjdeme nakupovat. Mám trochu peněz. Řekla jsem si, ţe si koupím nový šaty do školy.“ „Do školy? To mi nepřipomínej. Uţ jen pár dní volna.“ „Já se tam docela těším,“ prohodila Melissa a pozorně překračovala předměty roztroušené po cestě. „Ty ne?“ „Ehm? A to se mám připravit o vzrušující vyklízení garáţe? Vzpamatuj se!“ „Tak čau. V kolik se pro mě stavíš?“ Svraštil čelo s černými šmouhami. „Hele, proč se nestavíš ty pro mě? Máš přece auto.“ Rozesmála se. „Věděla jsem, ţe to řekneš. No dobře. Přijedu v osm – ovšem pokud uţ to auto opravili a je vyzvednutý ze servisu.“ A s lepší náladou vlezla do matčina volva-kombi. Zamávala Buddymu, ten uţ však zase zmizel v garáţi. „Moc ti sluší,“ řekla Delia. Sáhla na vínový svetřík. „Hezky tě zaobluje.“ „Co tím chceš říct?“ zamračila se Melissa do podélného zrcadla. „Nebuď tak přecitlivělá,“ houkla Delia a vzala do ruky tentýţ svetr ve světle hnědé barvě. „Jsem hrozně citlivá osoba,“ pronesla Melissa směšně okázalým hlasem. „A jsi taky hubená jako tyčka,“ smála se Delia. Melissa na ni vrhla uraţený pohled. „Co byste řekly těmhle?“ zeptala se Krissie, která vyšla z převlékací kabiny v přiléhavých černých dţínách. Narazila na Melissu a Dellu před obchodem s oděvy a bez pozvání se k nim připojila. Hodila hřívou vlnitých černých vlasů a odplula k zrcadlu, aby se prohlédla. „Jsou ti dost těsný,“ řekla Delia a mrkla na Melissu. „Vypadaj perfektně,“ ubezpečila Krissii Melissa. „Moţná by to chtělo o číslo menší,“ došla k závěru Krissie, kdyţ se prohlédla ze všech stran. 29
„Aby tě nezavřeli,“ varovala ji Melissa. Všechny tři se rozesmály. Usedle vyhlíţející prodavačka na druhém konci obchodu se rozhlédla, aby zjistila, co je tu tak k smíchu. Krissie se ještě chvíli obdivné prohlíţela. „Myslíš, ţe jsou tak sexy?“ „Mám ti snad lichotit?“ culila se Melissa. „Ne. Nejsou sexy ani trochu.“ „Kecáš. Asi si koupím dvoje. No tohle,“ ukázala najednou na dívku, která právě vcházela do obchodu. „Věřily byste, co má ta holka na sobě? To jsou ty kalhoty z umělý hmoty?“ „Myslím, ţe to je umělá kůţe nebo tak něco,“ usoudila Delia a zmizela v kabině s plnou náručí šatstva. Krissie nemohla odtrhnout oči od dívky v lesklých tříčtvrtečních kalhotách. „A koukněte na ten nemoţnej účes s ofinou. Páni. To snad není moţný – a ty bílý umělohmotný boty!“ „Já ji vlastně znám,“ řekla Melissa, kdyţ si dívku prohlédla. Ta se zrovna probírala haldou zlevněných dţin na pultě. „Jmenuje se Marylou. Příjmení jsem zapomněla. Byla se mnou na táboře, kdyţ jsem byla malá.“ „Jak ji někdo mohl poslat na tábor v tak ošuntělým oblečení?“ divila se Krissie. Melisse do smíchu nebylo. „Je prostě chudá, to je všechno.“ „No a? Co tím chceš říct?“ „Ty snad nevíš, co to znamená, kdyţ je někdo chudý, Krissie? To znamená, ţe nemá moc peněz. Její rodina ţije v Old Village. Má spoustu sourozenců. Asi nemá na hezké šaty.“ „Chudoba má teda mizernej vkus,“ zasmála se Krissie vlastnímu vtipu. „To není k smíchu,“ řekla Melissa rozhořčeně. „Nikdy bych se nechtěla stát bohatým snobem, který ohrnuje nos nad ostatními.“ „Tu lekci si ušetři,“ zamumlala Krissie a vlezla zpátky do kabiny. „Omlouvám se.“ Melissa šla za ní. „Máme kliku, ţe naši jsou na tom tak dobře,“ pokračovala. „Ale je to jen otázka štěstí. Ani ty, ani já jsme pro to neudělaly nic. My jsme ty peníze nevydělaly.“ 30
„Váţně, Melisso. Jestli chceš dávat kázání, proč nejdeš do kostela?“ Krissie jí zatáhla závěs u kabiny před nosem. Melissa si uvědomila, ţe moţná zašla moc daleko. Ale řekla jen, co si myslela. Občas měla nepříjemný pocit z toho, ţe se má o tolik lépe neţ ostatní vrstevníci. Přemýšlela o tom o všem, kdyţ o několik hodin později jela domů. Vysadila Dellu v North Hills a pak její volvo směřovalo dolů po Park Drive k Fear Street. Musím se Krissii omluvit, rozhodla se. Nemám právo ji takhle poučovat. Jsem v poslední době nějaká protivná. ‚Jsi přetaţená,’ určitě by řekla matka. Melissa se v duchu zasmála. Ale šepotavý zvuk jí smích rázně přetrhl. Zase. Chvějící se vzduch šeptal její jméno. „Melissssssso.“ „Ach!“ vykřikla. „Melissssssso.“ Ne. Tak dost. Proboha, co můţe vydávat takový zvuk? V autě se náhle citelně ochladilo. Stejný mrazivý, skličující hlad jako v jejím novém autě. „Melissssssso.“ A vtom tu byl, seděl vedle ní, na místě spolujezdce. Mladík asi v jejím věku. Zločinecká tvář s černými mastnými vlasy aţ na límec. Nebezpečný výraz v tmavých očích. Celý oblečený do modré dţínsoviny. Melissa vyjekla a nabourala do auta před sebou.
31
VI. Řidič auta, do kterého Melissa narazila, vysoký muţ středních let v šedém obleku, nadával rudý zlostí. Melissa jako by byla v mátohách, ani se nepohnula, dokud jí nezaklepal třikrát prudce hřbetem ruky na okno. Stočila okénko, ale nevystoupila. „Copak nevidíš?“ ptal se muţ a obličej mu ještě více zrudl. „Stál jsem na červenou.“ „Promiňte,“ vyrazila ze sebe Melissa a začala se cítit trošku lépe. „Jste v pořádku?“ „Proč jsi nezastavila?“ doţadoval se zlostně muţ, ignorující její otázku. „Jsi zfetovaná, nebo co?“ Upřeně jí hleděl do očí. „Ne. Jen jsem neviděla – totiţ, ten kluk, co se najednou vedle mě objevil. Vyděsilo mě to.“ „Kluk?“ Muţ se opřel o okénko a zvědavě nakoukl dovnitř, na místo spolujezdce. Ucítila pronikavě sladkou vůni jeho kolínské. „Jakej kluk?“ Melissa se otočila na vedlejší sedadlo, pak se nadzvedla, aby viděla i na zadní sedadlo. Nikdo tam nebyl. „No, tak – kde jsi?“ vykřikla hlasitě. „Kam jsi utekl?“ Otočila se zpět k muţi. „Je mi líto. Byl tady. Opravdu. A –“ Netrpělivě rozhodil rukama. „Nebudu poslouchat nesmysly. Přijdu pozdě na schůzku.“ Odešel si prohlédnout zadní blatník. Melissa váhavě otevřela dvířka a vystoupila. Byla trochu otřesena úderem při nárazu do auta. „Tvoje auto nemá ani důlek,“ konstatoval muţ a mnul si bradu. Jeho obličej byl stále červený jako rajče. „A co vaše?“ chtěla vědět Melissa. Přemýšlela o mládenci s 32
dlouhými vlasy. Vypadal tak obhrouble a hrozivě. Toho si všimla, i kdyţ ho spatřila jen na okamţik. Neviděla jsem ho uţ někde? pátrala v paměti. „Je to jenom škrábanec,“ odpověděl muţ a klekl si na kolena, aby se podíval pod auto. „Jsme snad oba v pořádku.“ „Rodiče mají pojistku.“ Postavil se a oprášil si kolena, i kdyţ je měl čistá. „Není třeba. Zapomeneme na to, dobrá?“ Poprvé se usmál. Jeho obličej začal dostávat normální barvu. Zakrouţil hlavou. „Zdá se, ţe krk je taky oukej. To jsme tedy měli štěstí.“ „To ano,“ řekla Melissa nejistě. „Je mi to váţně moc líto. Chováte se ke mně moc pěkně.“ „Já taky pěknej jsem,“ řekl rozverně a nastoupil zpátky do svého auta. „Tak mi udělej laskavost, ano? Jeď odteďka za někým jiným.“ „Och, jistě.“ Melissa si nebyla jistá, jestli si dělá legraci nebo ne. Sledovala ho, jak odjíţdí a přitom myslela na dlouhovlasého mladíka. Viděla ho přece tak jasně – jeho tmavé oči, zlobu ve tváři. Nemohla to být jen představa. „No tak – uhni s tím!“ Melissa vzhlédla a uviděla za sebou dvě auta s řidiči vykloněnými z okének. „Haló, slečno, jste v pořádku? Copak nás neslyšíte houkat?“ Polekaně skočila do auta, zavřela dvířka a odjela. Vůbec neslyšela klakson. Neslyšela nic. Byla jsem ve svém vlastním světě, pomyslela si. Ve svém neskutečném světě, kde se zjevují a mizejí kluci a vítr šeptá moje jméno… „Mám o tebe opravdu strach, Lisso. Jsi zřejmě hrozně –“ „Ne, nejsem unavená, mami.“ Melissa ulomila kousek rohlíku, ale nesnědla ho. Neměla v úmyslu říci rodičům o příhodě s autem hned u večeře, ale po dlouhém mlčení to nevydrţela a vyklopila to. Teď opravdu litovala, ţe jim o tom pověděla. „Ten mladý muţ, kterého jsi, jak říkáš, viděla,“ ptal se zamyšleně otec, kdyţ si utřel ubrouskem omáčku z brady, „vypadal jako ten mladík, o kterém tvrdíš, ţe byl u tebe v pokoji včera v noci?“ „Neříkej, ţe tvrdím. Proč musíš říkat, ţe tvrdím?“ zaječela Melissa zlostněji, neţ zamýšlela. „Vy si váţně myslíte, ţe jsem 33
blázen, ţe je to tak? Myslíte si, ţe jsem pěknej cvok! Jak tvrdíš! Jak tvrdíš! Takhle si mluv s lidmi u soudu, táto. Se mnou ne, nejsem tvůj klient. Jsem tvoje dcera!“ Věděla, ţe zašla příliš daleko. Nemohla si pomoci. Bylo to váţně k zlosti, ţe jí oba odmítali uvěřit. „Uklidni se, zlato. Snaţ se něco sníst.“ Paní Drydenová nesnášela scény a u večeře teprve ne. „Omlouvám se. Neměla jsem v úmyslu…“ Otec si sundal brýle a mnul si kořen nosu. Jeho oči se zdály bez brýlí mnohem menší. Vypadal najednou velmi unaveně. „Dnes odpoledne dostal táta dobrý nápad,“ řekla paní Drydenová Melisse, kdyţ dojedla z talíře poslední kousek lososa. Uţ je to tady. Uţ zase mění téma, povzdechla si Melissa. Tentokrát se jí však ulevilo. „Proč jí to neřekneš?“ nabádala manţela paní Drydenová. Pan Dryden polkl sousto opečených brambor. „Výborná večeře. Připomeň mi, ţe chci Martě sloţit poklonu.“ „Slyším. Dík za uznání,“ zavolala Marta skrz zavřené dveře z kuchyně. Oba manţelé se rozesmáli. Marta si taky nejspíš myslí, ţe jsem blázen, dumala Melissa smutně. „No tak. Pověz Melisse o tom nápadu,“ pobízela otce matka. „Dobře. Máma a já musíme letos jet na právnickou konferenci,“ začal pan Dryden. „Je příští víkend v Las Vegas. Odjíţdíme uţ ve čtvrtek večer, abychom si prodlouţili víkend. Myslel jsem si, ţe bys moţná ráda jela s námi.“ „Udělalo by ti to určitě dobře,“ řekla matka dřív, neţ Melissa stačila zareagovat. „Potřebuješ změnit prostředí. Škola začíná aţ příští týden, takţe to perfektně vychází a –“ „Mně se ale váţně nechce,“ přerušila ji Melissa. „Dobrá, my jsme jen mysleli…“ začala zase matka. „Proč ne, Lisso?“ zeptal se zklamaně otec. „Nechce se mi jet do Las Vegas celou cestu s hordou právníků. To pro mě není ţádná zábava. A co bych dělala, aţ budete s mámou na schůzích a večírcích? Ještě nejsem dost stará na to, abych šla do 34
kasina. Budu se poflakovat kolem hotelu a čekat na vás.“ „Ale Melisso,“ odporoval jí otec, „jsou tam tenisové kurty, bazén a spousta zábavních podniků. Myslím, ţe by se ti tam určitě líbilo. Potřebuješ vypadnout z tohohle domu.“ „Promiň,“ řekla Melissa, odloţila ubrousek a zvedala se od stolu. „V ţádném případě. Ne, díky.“ „Kam se chystáš?“ ptala se paní Drydenová s neskrývaným rozhořčením nad Melissiným odmítnutím jet s nimi. „Mám schůzku s Buddym. Jedu pro něj. Bude překvapený, ţe mám uţ zpátky svoje auto.“ Z náhlého podnětu se sehnula a políbila otce rychle na čelo. „Díky, ţes mi ho vyzvedl, tati.“ Usmál se na ni a ona pochopila, ţe je všechno v pořádku. „Myslím, ţe by sis to měla ještě rozmyslet,“ volala za ní paní Drydenová. Melissa uţ neodpověděla, běţela se do pokoje převléknout. Rychle se vysprchovala, pak si oblékla červený pruhovaný svetr olemovaný třásněmi a nové dţíny. Právě si navlékala na krk stříbrný řetízek od Buddyho a bojovala se zapínáním, kdyţ se mladík objevil vedle ní. Zprvu vypadal, ţe ztrácí rovnováhu, ale rychle ji zase nabyl a jeho oči se upřeně zadívaly do jejích. Teď ho viděla naprosto jasně. Měl tmavohnědé vlasy, které vypadaly, jako by je týdny nemyl. Uprostřed je měl nedbale rozhozené na obě strany. Padaly mu aţ na límec. Silné tmavé obočí, široké lícní kosti a na ústech nepříjemný úšklebek. Na sobě měl vybledlou modrou dţínovou bundu a dţíny. Melissu překvapilo, ţe ji tentokrát nevyděsil. Cítila jenom zlost. „Kdo jsi?“ zeptala se a vykročila směrem k němu. Zaskočilo ho, ţe se chová tak nebojácné, ale neodpověděl. Prohlíţel si ji velmi pozorně od hlavy aţ k patě. „Kvůli tobě jsem nabourala mámě auto,“ vyjela na něj. Pokrčil úzkými rameny na znamení, ţe je mu to jedno. „No a co? Tak jí koupíš jiný, ne?“ řekl jedovatě. ‚Hlas měl vyšší a jemnější, neţ si představovala. „Tak kdo jsi?“ opakovala a upřeně ho pozorovala. Snaţila se ani nemrknout a neuhnout očima. „Jak ses dostal do mého pokoje a do auta?“ 35
Její zloba ho, jak se zdálo, pobavila. Pohlédl k oknu. Pak přešel k toaletnímu stolku a prohlíţel si její líčidla a ostatní drobnosti. „Ty si na mě nepamatuješ?“ Přistoupil k ní. „Ne. Proč bych se na tebe měla pamatovat?“ zeptala se uţ opět úzkostně. „Měla by sis na mě vzpomenout,“ řekl a obličejem se málem dotýkal jejího. „Měla by sis vzpomenout – zabilas mě!“
36
VII. Ucouvla, ale zakopla o svoje tenisky a upadla. Dal si ruce v bok a smál se jí, očividně pobaven tím, jak tam bezmocně leţí na podlaze. Všimla si, ţe má na hřbetu pravé ruky tetování, ale nezjistila, co znázorňuje. „Nech mě vstát.“ Znovu se zakřenil. „Vstaň. Já ti nebráním.“ Melissa rychle vyskočila na nohy. Zírali na sebe přes postel. „Nikdy jsem tě neviděla,“ vyhrkla. Potřásl hlavou a prohrábl si mastné vlasy. „Pohodlná paměť,“ zamumlal trpce. „Nevím, o čem to mluvíš. Nebuď tak tajemný.“ Zdálo se mu to zřejmě hrozně legrační. „Nejsem tajemný. Řekl jsem ti to na rovinu – zabilas mě. Podívej se pořádně. Uţ si vzpomínáš?“ „Jsi cvok. Kdyţ jsi mrtvý, jak tu teď můţeš stát? To jsi snad duch?“ Co má dělat? Utéci? Přivolat otce? Ne. Chtěla znát vysvětlení od toho divného dotěry. Chtěla jednou provţdy přijít na to, co se děje. „Nehraj si na neviňátko.“ Otočil se k ní zády. „Chceš snad říct, ţes ani nezaznamenala, ţes mě zabila? Myslíš si, ţe kdyţ jsi tak bohatá, ţe –“ „Já tě nezabila!“ ječela Melissa. „Jestli jsem tě zabila, tak jak jsem to provedla?“ Zaťal ruce v pěst. Zůstal k ní otočen zády. „To si nepamatuju,“ řekl plochým nevýrazným hlasem. „Skoro nic si nepamatuju. Ale jedno vím jistě. Tys mě zabila.“ 37
„To je směšný,“ kvílela Melissa. „Řekni mi pravdu. Co tu děláš? Proč mě chceš vyděsit nesmysly o strašidlech? Jak ses dostal dovnitř?“ „Jsem mrtvý,“ řekl a otočil se k ní. Zloba mu vyprchala z tváře. Oči měl zamţené. „Jsem mrtvý, protoţe tys mě zabila.“ Jeho slova ji zamrazila. Nedělal si legraci. Vţdyť to ale nedávalo smysl. „Jsi tak ţivý jako já,“ vykřikla. Přistoupila k němu a natáhla ruku, aby uchopila jeho paţi. Ruka jí však projela skrz něj. Ucítila pouze závan chladného vzduchu. „Proboha!“ vyjekla a zakryla si rukou otevřená ústa. Ustoupila zpátky. Srdce jí bušilo jako o závod. Cítila všude strašlivý chlad, uvnitř i vně. Snaţila se křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Jízlivě se usmíval. Její vystrašené chování ho zřejmě potěšilo. „Teď uţ mi věříš.“ „Ty jsi – ty jsi duch.“ Chtěla utéci, ale nohy se jí rozklepaly. Pocítila hroznou slabost. Klesla na postel a zírala na něj. „Teď uţ věříš na duchy,“ řekl a úsměv se mu vytratil z tváře. „Není to úţasný, jak pár vteřin můţe změnit tvůj ţivot? Nebo ho skončit?“ „Ale já vím, ţe jsem tě nezabila,“ trvala na svém Melissa. „Přece bych na to nemohla zapomenout.“ „Ale ano.“ Odtáhl ţidli od toaletního stolku, otočil ji a sedl si. Bradu si opřel o opěradlo. „Nevzpomínám si, jak, ale zabilas mě.“ „Proč? Proč jsem tě zabila?“ ptala se Melissa. Kdyby si umyl vlasy a přestal se šklebit, byl by docela hezký, blesklo jí hlavou. „Nevzpomínám si,“ řekl trochu smutně. „Jak se jmenuješ?“ „Paul.“ „Jak dál?“ „Nepamatuju se.“ „Ehm? Ty si nepamatuješ vlastní příjmení?“ „Uţ jsem ti řekl, ţe mám jen pár vzpomínek. Smrt tě strašně změní, to víš. Ech, jak bys mohla vědět!“ Bouchl oběma rukama do opěradla ţidle. Nevydalo to ţádný zvuk. „Zjevuju se a zase mizím. Nemůţu to ovládat. Stěţí si vůbec na něco vzpomínám.“ 38
„Kdyţ nemáš ţádnou paměť, co tě nutí, aby sis myslel, ţe jsem tě zabila? Pronásleduješ nesprávný dům, Paule. Tak je to.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Je to jedna z mála věcí, které vím. Tys mě zabila, Melisso. A vím ještě jednu věc.“ „Jakou?“ „Vím, proč jsem se vrátil.“ Vstal a vykročil k ní. „Přišel jsem si pro odplatu. Přišel jsem tě zabít.“ „Ne!“ Vyskočila z postele a začala couvat ke dveřím. Je to blázen, pomyslela si. Úplnej cvok. Musím se odsud dostat. Upřeně jí hleděl do očí. „Máš strach, co?“ „Ano,“ připustila. „Dobrá. Měla bys mít. Konečně jsi přišla k rozumu.“ „Budu – budu křičet.“ „Křičelas i před tím. Moc ti to nepomohlo. Tím, ţe utečeš, si taky moc nepomůţeš. Duchovi utéct nemůţeš, Melisso. Copak jsi neviděla ţádnej horor?“ „Děláš velkou chybu, Paule. Nezabila jsem tě. Váţně.“ Uţ byla jen pár kroků ode dveří. Kdyţ ještě trochu couvne, mohla by se dostat z pokoje ven a utéci dolů. Ale co potom? „Musíš mi věřit,“ ţadonila. „Vůbec tě neznám. Nikdy jsem tě neviděla. Já jsem to nemohla být. Je to všechno omyl.“ Nic neřekl, jen vrtěl hlavou a chladně jí hleděl do očí. Uvědomila si, ţe se celá chvěje. V pokoji byl mrazivý chlad. Náhlý chlad v autě. Náhlý chlad v noci. To on s sebou přináší ten chlad. Je to on, pochopila. Couvla a narazila do zdi. Pohyboval se rychle. Neţ mohla vyběhnout dveřmi ven, uţ stál před ní. Napřáhl ruce, aby jí zahradil cestu. Jeho obličej byl jenom kousek od jejího. Byl tak studený, tak strašně, chorobně studený. „Neudělala jsem to, Paule!“ zašeptala přiškrceným hlasem. „Lţeš,“ řekl tiše a pěkný obličej se mu náhle stáhl do ošklivé grimasy. „Zazobaná lhářko. A zazobaný lháři musej umřít.“
39
VIII. „Ne,
počkej –“ prosila Melissa a zkříţila na obranu ruce před obličejem. „Počkat na co?“ Melissa horečně přemýšlela. Co má udělat, aby se zachránila? Co má dělat? „No, prosím,“ řekl měkce. „Nikam nepospíchám.“ Pomalu spustila ruce dolů. „Moţná, ţe bych ti mohla nějak pomoct.“ Tváří mu přelétl hořký úsměv. „Ale ne. Fakt?“ Bylo jí tak zima. Cítila skličující, mrazivý chlad. Ovinula si ruce kolem těla, ale nepomohlo to. „Pomůţu ti. Najdu… eh… najdu toho, kdo tě opravdu zabil.“ Kde jsou rodiče? Copak ji neslyší mluvit? Copak je nezajímá, s kým to tady mluví? Kdyby tak aspoň jeden z nich přišel, Paul by určitě zmizel, tak jako minule. A ona by byla v bezpečí – aspoň na chvíli. „Uţ jsem ti to řekl, Melisso,“ bavil se tím, jak posměšně vyslovoval její jméno. „Vím, kdo mě zabil. Bylas to ty.“ „Nemáš pravdu. Kromě toho…“ Rychle uvaţovala. Mysl jí těkala od myšlenky k myšlence ve snaze najít nějaký způsob, jak zabránit duchovi, aby ji zabil. „Ty nechceš přijít na to, jak jsi zemřel? Nebo proč? Ty nechceš vědět, proč?“ Díval se jinam. Přemýšlel o tom, co povídala. „Mohla bych ti pomoci,“ dodala rychle povzbuzena jeho mlčením. „Pomůţu ti. Zjistím ti všechno, co budeš chtít. Udělám všechno pro to, abych vypátrala pravdu. Váţně.“ 40
Nedůvěřivě se na ni podíval. „Opravdu,“ opakovala. „Opravdu ti pomůţu. Jen kdyţ mi dáš šanci.“ „Dobrá…“ Uţ aby byl pryč. Bylo jí tak zima. Třásla se mrazivým chladem. „Tak fajn,“ řekl. „Není nač spěchat. Můţu tě zabít, kdykoliv se mi zachce.“ Začal se vytrácet. Nejdříve obličej a ruce, pak dţíny a dţínová bunda. Byl pryč. Zůstal po něm jen závan studeného vzduchu. O několik minut později couvala novým autem po příjezdové cestě. Měla namířeno k domu, kde bydlel Buddy. Stále se marně snaţila zahřát se. I kdyţ byla teplá noc, zavřela v autě okénko a zapnula topení. Zastavila u vchodu a uvaţovala, jestli má rodičům povědět, co se stalo. Rychle to však zavrhla. Pomysleli by si jen, ţe úplně ztratila rozum. A i kdyby náhodou ne, určitě by trvali na tom, aby si lehla, cpali by jí prášky na spaní nebo by mohli zavolat i doktora. Chtěla vidět Buddyho. Byl mnohem ochotnější vyslechnout ji neţ máma a táta. Bylo mnohem pravděpodobnější, ţe jí uvěří. Aspoň doufala. Myslela na Buddyho a projela na červenou. Měla štěstí, ţe nablízku nebyla ţádná auta. Musím se soustředit na řízení, napomínala sama sebe. Ale jak to měla dokázat? Pronásledoval ji duch, opravdový duch, který ji obviňoval z toho, ţe ho zabila. Duch, který se vrátil pro odplatu. Viděla jsem ho uţ někde? Znám ho? Uţ jsem ho někdy potkala? Pátrala ve své paměti, ale bezvýsledně. Ne. Ne. Nikdy v ţivotě jsem ho neviděla. Ţádného Paula neznám. Ve škole jsem ho také nikdy neviděla. Nepamatuju se, ţe by na Shadysideské střední škole zabili nějakého chlapce. Ne. Mýlí se. Dělá hroznou chybu. A co teď? Co s tím budu dělat? Navzdory horku v autě jí náhle přeběhl mráz po zádech. „Paule – jsi tu?“ zeptala se nahlas. 41
Ticho. „Paule – odpověz. Jsi tady?“ Ticho. Nikdo nešeptal její jméno. Úplné ticho. Hlasitě si povzdechla. Hrozně se jí ulevilo. Pak si pomyslela: Co kdyţ tu je, ale jen neodpovídá? Zahoukal klakson. Otočila se a zjistila, ţe nedala přednost na křiţovatce. Musím se věnovat řízení, blesklo jí hlavou. Uţ byla skoro u Buddyho. Ke kinu bude řídit on. Ale jak teď můţe jít do kina? Nevydrţí tam sedět. Nebude to schopna vnímat. Musí něco udělat. Buddy snad bude vědět, co. O pár minut později se setkali před hlavním vchodem. „Nazdar. Kde jsi?“ Podíval se na hodinky. „To je dlouhý vyprávění,“ řekla. „Nepozveš mě dál?“ „Přijdeme pozdě do kina.“ Měl na sobě dţíny a propínací modrou sportovní košili. Nechal dveře otevřené a vyšel k ní na verandu. „Nechci jít do kina. Chci si s tebou promluvit.“ Vykulil na ni oči překvapením. Podíval se na příjezdovou cestu. „Auto uţ máš zpátky. Můţu řídit?“ „Jo. Jasně. Ale to mě nebudeš poslouchat. Já s tebou chci váţně mluvit.“ „Dobře, u nás je ale dneska narváno. Sestra tam má nějaký kamarády a naši maj taky návštěvu.“ Vzal ji za ruku. „Tak si někam zajedem a popovídáme si, jo?“ „Tak jo,“ přitakala. Konečně jí bylo zase teplo, ale ta děsná scéna v jejím pokoji jí tíţila mysl. „Dobře. Jedem.“ „Co kdybychom vyjeli na River Ridge?“ zeptal se a tváří mu přelétl lišácký úsměv. Pustila jeho ruku. „Ne. To znám, Buddy. Potřebuji si s tebou nutně promluvit.“ Jeho úsměv naráz zmizel. „Je všechno v pořádku?“ „Ne,“ vyhrkla. „Týká se to nás dvou? Chceš mluvit o sobě a o mně?“ Snaţila se zůstat klidná, a tak jen zavrtěla hlavou. Je to fajn kluk, pomyslela si. Mám ho opravdu ráda, ale někdy umí být pěkně 42
sobecký. Podrţel jí dvířka a ona vklouzla na sedadlo pro spolujezdce. Uvnitř bylo pořád úmorné vedro. Kdyţ obcházel auto, aby si sedl za volant, vypnula topení. Uţ ho nebudou potřebovat. O pár minut později jeli pomalu po Canyon Road a míjeli budovy ve stylu farmářských domků s malým upraveným trávníkem po obou stranách. „Nevím, kde začít,“ spustila Melissa s hlavou na jeho rameni. „To fáro se řídí přímo báječně,“ pochvaloval si. „Tak co máš za problém, Lisso?“ „Neznáš ze školy nějakého Paula? Paula, kterýho zabili?“ „Zabili?“ Otočil k ní hlavu a vyjeveně na ni pohlédl. „Jo. Zabili. Paul nevím jak dál. Jeho příjmení neznám.“ Buddy se zamyslel. „Ne. Ze školy nikoho nezabili.“ „To já si nemyslím.“ „No a kdo to teda je?“ „Nevím. Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala o tom, ţe byl někdo u mě v pokoji? Zaječela jsem a pak jsme nikoho nenašli.“ „Jo. Jasně, ţe si vzpomínám.“ „Fajn…“ Zarazila se. Bude se jí smát? Bude si myslet, ţe je cvok? Nebo jí uvěří? Bylo však pozdě vzít to zpátky. Uţ mu to musí povědět a doufat, ţe ho přesvědčí. „Prosím tě, neříkej nic, dokud nedomluvím, ano?“ Zase se zatvářil rozpačitě. Chtěl odbočit doleva na Park Drive. „Ne. Nejezdi do města,“ poprosila ho a poloţila mu ruku na paţi. „Zahni, prosím tě, doprava. Pojeďme ven, tam tě nebude nic rozptylovat.“ Poslušně zatočil doprava. „Melisso, prosím tě, uţ mě nenapínej. Řekni mi, o co jde.“ Vyprávěla mu celý příběh. Mluvila překotně, jako by tak bylo snazší uvěřit. Kdyţ líčila Buddymu, jak přesvědčila ducha, aby ji nechal zatím naţivu, ţe mu pomůţe, nemohla popadnout dech. To uţ vyjeli ven ze Shadyside do volné potemnělé krajiny. Buddy sjel ze silnice do vysoké trávy, ale motor nevypnul. 43
Otočil se k ní, přitáhl si ji k sobě a poloţil jí teplou paţi kolem ramen. „Lisso – ty se celá klepeš!“ „Já – já, hrozně se bojím, Buddy.“ Nic neřekl. Vzhlédla a zjistila, ţe ji pozorně sleduje. „No tak, řekni něco. Co si myslíš?“ vyhrkla netrpělivě. Nízko nad rozlehlým polem vyšel měsíc. Jeho záře se odráţela od nablýskané kapoty auta. Drobné, modrošedé obláčky rozptýlené po obloze měsíc zastínily. Náhle se setmělo. „Nejdřív jsem si myslel, ţe si děláš legraci,“ vypravil ze sebe Buddy a něţně jí stiskl rameno. „Nedělám,“ vyhrkla rychle. „Ne, já vím.“ Vypadal velmi zamyšleně. Nakonec řekl: „Přece váţně nevěříš na duchy, ţe ne?“ Melisse bylo do pláče. Zhluboka se nadechla a potlačila vzlyk. Nechtěla před ním plakat. Vůbec nechtěla plakat. „Věděla jsem, ţe mi nebudeš věřit,“ zašeptala s odvráceným obličejem. „Copak ty tomu věříš?“ ptal se bezradně. „Copak ty fakt věříš tomu, ţe nějakej mrtvej Paul tě honí po pokoji a chce tě zabít? Nemyslíš, ţe je dost těţký tomu uvěřit?“ „Ano, já tomu věřím, Buddy,“ řekla nazlobeně a odstrčila jeho ruku ze svého ramene. „Byla jsem přitom. To všechno se stalo. Věřím tomu.“ Vzal ji za ruku. Byla chladná a vlhká. „Melisso, mám o tebe strach. Musíme ti nějak okamţitě pomoci.“ „Ty mi nevěříš?“ „Jak bych mohl? To je nemoţný. To je naprosto nemoţný.“ „No dobře,“ řekla Melissa, zkříţila ruce na prsou a hleděla před sebe. „Pojď ke mně domů. No tak. Jedem. Předvedu ti, ţe mluvím pravdu.“
44
IX. „Volvo je pryč. Naši si asi někam vyjeli.“ Melissa našla v tašce klíče a otevřela dveře. Buddy ji následoval dovnitř. Světlo v hale svítilo, jinak byla v celém domě tma. Melissa šla rozsvítit do obývacího pokoje. „Nemám ráda, kdyţ je tu tma,“ řekla na vysvětlenou. Buddy šel za ní do pokoje a vypadal rozladěně. Strčil si ruce do kapes u kalhot. Celou cestu domů Melissa nepromluvila ani slovo. „Lisso, sedni si,“ řekl měkce a ukázal na čalouněnou pohovku s polštáři ve výklenku u okna. „Ne,“ řekla odmítavě. „Pojď ke mně nahoru. Chci, aby ses setkal s Paulem.“ „To je ale ztráta času,“ řekl. „Sedni si, prosím tě. Pojď si o tom rozumně popovídat.“ „Já mluvím rozumně,“ odsekla. „Chci ti to teď dokázat.“ „Nic takovýho jako duchové neexistuje,“ řekl Buddy a vrtěl hlavou. „Ani na Fear Street.“ „Fear Street s tím nemá co dělat,“ řekla Melissa. „Ale zloděj z Fear Street ano,“ opáčil Buddy. „Jsi prostě celá pryč z těch nových případů. Neuvaţuješ rozumně –“ Náhle zaslechli, jak zavrzala prkenná podlaha v hale. Kroky. Buddy pohlédl na Melissu, oči rozšířené překvapením – a strachem. Kdo sem jde? Je to zloděj? Je to Melissin duch? Melissa hleděla na Buddyho. Ani jeden z nich se nehýbal. Kroky doprovázené vrzáním podlahy se blíţily. Oba se otočili ke vchodu do obýváku, kdyţ vtom vešla Marta. 45
Nesla kupu čerstvě vypraných ručníků. Blonďaté vlasy, jindy pečlivě sepnuté v drdůlku, měla teď rozpuštěné. „Zdálo se mi, ţe slyším někoho přicházet,“ řekla. „Ahoj, Marto. To jsme jen my,“ pozdravila ji Melissa a podívala se na Buddyho, kterému se viditelně ulevilo. „Rodiče jeli k Daltonsovým,“ hlásila Marta Melisse. „Odnesu ty ručníky nahoru a pak jdu spát.“ „My to nahoře pozavíráme,“ nabídla se Melissa. Marta zmizela. Slyšeli ji, jak stoupá po schodech. „Ty můţeš tak akorát mlčet,“ posmívala se Melissa Buddymu. „Já… já jsem nečekal…“ Rozesmál se. „Čekal jsi, ţe uvidíš ducha,“ řekla Melissa. „Tak co, uţ mi věříš?“ Zváţněl. „Lisso, prosím. Přestaň, prosím tě, mluvit o tom duchovi. Pokusme se přijít na to, co jsi skutečně viděla. Třeba se ti to celý zdálo. To je moţný, ne?“ „Kristepane!“ vykřikla podráţděně. „Jak se mi to mohlo zdát? Byla jsem vzhůru, úplně probuzená!“ „Ale moţná, ţe jsi usnula a nezjistila. –“ Popadla polštářek a vztekle jím po něm mrskla. „Buď uţ zticha, jasný?“ Chytil polštář a poloţil ho na zem. „Lisso –“ „Tak pojď nahoru,“ řekla a rychle vyšla z pokoje. „Aţ uvidíš ten přízrak na vlastní oči, asi si přestaneš myslet, ţe jsem blázen nebo primitiv, kterej neví, kdy je vzhůru a kdy spí.“ „Tak jsem to nemyslel –“ začal, ale ona uţ stoupala po schodech. Šel za ní a opíral se o hladké, nablýskané zábradlí. Na schodech potkali Martu, která šla dolů do svého pokoje v zadní části domu. Jestli se Martě zdálo podezřelé, ţe ti dva jdou k Melisse do pokoje, nedala to na sobě znát. Popřála jim mile dobrou noc a šla dál. Melissa se zarazila přede dveřmi. Otočila se na Buddyho, aby se ujistila, ţe jde za ní a nebere do zaječích. Pak vešla dovnitř a rozsvítila lampu. V pokoji bylo uklizeno. Marta musela uloţit šaty, které Melissa rozházela. Urovnala jí i věci na nočním stolku. Sklidila všechny lahvičky a tuby s makeupem, rtěnky a oční stíny. Postel byla ustlaná a připravená na spaní. 46
„No tak, kde je?“ zeptal se Buddy hlasitě, přestoţe stál přímo u Melissy. „Je tady. Jsem si tím jistá,“ tvrdila Melissa a šla k oknu. Buddy se svalil na postel, lehl si na záda a ruce si dal pod hlavu. „Hele – jsme tu úplně sami,“ řekl, jako by mu to došlo aţ teď. „Ne, nejsme,“ řekla Melissa potichu. „Paule?“ zavolala. „Paule, jsi tady?“ Otáčela hlavou a rozhlíţela se po místnosti. Oba tiše naslouchali. Zvenčí uslyšeli projíţdějící auto s hlasitě hrajícím rádiem. „Paule, někoho jsem ti přivedla,“ snaţila se dál Melissa. „Přivedla jsem ti dalšího, kdo ti můţe pomoct.“ Ticho. Otočila se k posteli, aby viděla, jestli se jí Buddy nesměje. Jestli se směje, zařekla se, ţe uţ s ním nikdy nepromluví. Buddymu však do smíchu nebylo. Se zájmem ji sledoval, obličej zachmuřený soustředěním. „Melisso, prosím, pojď sem.“ Posadil se a poklepal na místo vedle sebe. „Posaď se.“ „Paule?“ Melissa se nemínila vzdát. „No tak, Paule.“ Ticho. Po duchovi ani památky. „Říkám ti, je tady. Je tu tak chladno.“ Řekla Melissa a roztřásla se. „Pojď ke mně. Já tě zahřeju,“ zaculil se na ni Buddy a znovu poplácal postel. „Paule? Jsi tu, Paule?“ Nemohla zakrýt beznaděj, která se jí vkrádala do hlasu. Musí se teď objevit. Musí. Jinak Buddy uvěří, ţe je fakt blázen. Sedla si na kraj postele. Buddy ji něţně objal. „Ale – ty jsi studená jak rampouch.“ „Tobě není zima?“ Zeptala se. „Copak necítíš?“ „Váţně ne,“ ujistil ji a poloţil si její hlavu na rameno. „Je teplá srpnová noc.“ Jak je to prima přitulit se k němu. Melissa zavřela oči. Buddy se k ní přitiskl ještě víc. „Stejně si pořád myslím, ţe je to legrace,“ řekl mírně. „Prostě, ţe to na mě trochu hraješ. Ale není to moc tvůj styl.“ „To není ţádná legrace,“ vyhrkla Melissa a znovu se začínala 47
zlobit. Copak si Buddy váţně myslí, ţe to na něj jenom hrála, aby si z něj vystřelila? „Paule – prosím tě! Kde jsi?“ volala. Buddy si přitáhl její obličej ke svému a začal ji líbat. „Ne, Buddy.“ Odtáhla se. „Nemám na to náladu.“ „Šššš. Jdi ty,“ šeptl. Políbil ji znovu a tentokrát tiskl svoje ústa na její mnohem silněji a naléhavěji. Pevně ji svíral v objetí. Vyzařovalo z něj teplo a bezpečí. Jen na okamţik přestala vnímat okolní svět. Pak otevřela oči. Paul stál nad nimi a díval se, jak se líbají. Tmavé oči mu plály, ústa měl zkřivená zlostí. Kdyţ se Melissa snaţila vymanit z Buddyho objetí, Paul strašlivě zařval a s napřaţenýma rukama skočil po Buddym.
48
X. Melissa vyjekla a jak
se chtěla dostat pryč, svalila se zpátky na
postel. Buddy vyplašeně vyskočil a vytřeštil na ni oči. „Lisso, co je to s tebou?“ vykřikl. Melissa zírala na Paula, který stál přímo za ním s obličejem zkřiveným zlobou. „Proč tak ječíš?“ ptal se nechápavě Buddy. „Copak jsi úplně přišla o rozum?“ „Buddy, on je tam!“ vřískala Melissa a ukazovala na Paula. Stále ještě leţela nehnuté na posteli. „Eh?“ Buddy se otočil. Teď stáli oba tváří v tvář, ale Buddy se tvářil stále udiveně. „Ty ho nevidíš?“ naříkala Melissa. „Tys ho neslyšel, jak na tebe řve?“ Buddy se na ni podíval velmi znepokojeně. „Nevstávej,“ přikázal jí. „Zůstaň leţet. Zavolám rodiče.“ „Buddy, proboha –“ „Nějakej nápadník,“ posmíval se teď uţ pobaveně Paul. „Příště se budu chovat způsobně.“ „Paule, udělej něco, ať tě vidí,“ ţadonila Melissa a posadila se. „Prosím tě, leţ ještě,“ nutil ji Buddy. „Bude ti dobře. Opravdu.“ „Řekl bych, ţe mě nevidí,“ řekl Paul. Poloţil Buddymu ruku na rameno. Buddy na to nereagoval. „Ani mě necítí.“ Praštil Buddyho pořádně do zad. „Buddy – pozor!“ vykřikla Melissa příliš pozdě. Buddy však vůbec nic necítil. 49
Paul vypadal zklamaně. „Paule, nech ho na pokoji!“ vřískala Melissa. „Jdu – jdu pro Martu,“ začal Buddy panikařit. „Nevstávej. Zavolám rodiče. Dáme ti něco na uklidnění.“ „Buddy, poslouchej mě. Přestaň se chovat tak hloupě.“ „Nemůţu si pomoct,“ šklebil se Paul. „On hloupej je.“ Náhle se začal vytrácet. Nejdřív zprůhledněl. Melissa viděla přímo skrz něj. Pak zůstal jen mlhavý obrys. Nakonec zmizel a nechal po sobě závan studeného vzduchu. „Ty necítíš ani tohle?“ ptala se Melissa Buddyho. „A co?“ „Ten studený závan.“ Buddy se otočil. „Venku fouká vítr. Podívej se na záclony.“ „Buddy, já nejsem cvok.“ Vstala a začala chodit podél postele. „Ne, jasně ţe nejsi,“ řekl Buddy. „Máš třeba jen nějakou poruchu nebo něco takovýho.“ „To nemám,“ bránila se. Zastavila se přímo proti němu. „Proč mi nechceš uvěřit? Paul byl tady, přímo za tebou. Křičel na tebe. Praštil tě do zad. Nemám halucinace. Je to prostě tím, ţe ho můţu vidět jenom já.“ „Lisso, uklidni se. Tohle je skutečnost. To není ţádná blbá televizní komedie.“ „Aha, takţe jsem cvok a blbec.“. „To jsem neřekl.“ Poloţil jí ruku na rameno. „Copak nevidíš, jakej mám o tebe strach?“ Jeho starostlivost ji popudila. „No tak se běţ strachovat domů,“ vyjela na něj zlostně. „Coţe?“ To se ho hrozně dotklo. „Slyšels. Jdi domů. Vidím, ţe si s tím strašidlem budu muset poradit bez tvé pomoci.“ „Ale já ti chci pomoct. Napřed to musíme povědět vašim. Pak musíme –“ „Jdi domů, Buddy,“ řekla utrápeně. „Nechci takhle odejít. Kde je ten duch? Kde ho teď vidíš? Ukaţ mi to.“ „Zmizel. Jdi uţ domů. Prosím tě. Zavolám ti.“ 50
Stál a nešťastně na ni civěl ve snaze vyčíst jí z očí, co má udělat. „Dobrá. Tak já jdu. Jseš si jistá, ţe jsi v pořádku?“ „Jo. Jasně,“ hlesla. „Jdu rovnou do postele, oukej?“ „Ráno mi ze všeho nejdřív zavolej.“ „Ano.“ Slabě se na něj usmála. O chvilku později slyšela, jak za ním zaklaply hlavní dveře. Posadila se unaveně na postel a zírala z okna. Mraky zmizely a kulatý měsíc opět zlatě zářil. „Díky, Paule,“ zvolala hlasitě. „Přijdu kvůli tobě o svýho kluka.“ Objevil se vedle postele s potěšeným výrazem ve tváři. „Je to tak velká ztráta? Můţeš si přece koupit jinýho, ne?“ „Proč pořád meleš o tom, jak jsem bohatá?“ „Já znám bohatý holky. Jste všechny stejný,“ řekl hořce. „Kdybych byl naţivu, ani by sis mě nevšimla.“ „Jak to můţeš vědět?“ ptala se Melissa překvapeně. „Vím to. Vy bohatý táhnete za jeden provaz, abyste nad takovejma, jako jsem já, mohly klidně ohrnovat nos.“ Otočil se a šel k oknu. Melissa spatřila skrz jeho záda zářící měsíc v úplňku. „Buddy není bohatý,“ vyhrkla a udivilo ji, ţe se namáhá se před ním obhajovat. „Jeho táta dělá na poště.“ „Co teda potom na něm vidíš?“ ptal se Paul a pohlédl jí do tváře. „Určitě to nebude jeho skvělá osobnost.“ Opovrţlivě se zachechtal. „Buď zticha!“ naříkala Melissa utrápeně. „Proč uţ nezmizíš a nedáš mi pokoj?“ „Kdybys byla moje holka, byl bych na tebe hodnější,“ nevěnoval Paul pozornost jejímu přání. „Ty by sis ale s takovým, jako jsem já, nikdy v ţivotě nic nezačala.“ On snad ţárlí, napadlo Melissu. Proto se objevil a tolik vřískal, kdyţ mě Buddy líbal? „Jdi pryč – prosím tě.“ Tvář mu potemněla. Celé tělo jako by se uvnitř rozplynulo, aţ z něj zbyl jen tmavý mlhavý obrys. „Věděl jsem, ţe mi nepomůţeš. Věděl jsem, ţe nesplníš, cos mi slíbila,“ řekl slábnoucím hlasem, který se náhle podobal šeptání větru v autě. „Ne, Paule. Já –“ „Měl bych tě teď zabít,“ zlověstně jí zašeptal přímo do ucha. 51
„Uhodil jsi Buddyho, Vůbec to necítil,“ uvaţovala nahlas Melissa. „Jak mě chceš zabít?“ „Buď bez obav,“ výhruţně na ni civěl. „To jsem jen tak blbnul. Dokáţu, aby mě ostatní cítili. Točil jsem ti volantem v tom tvým novým parádním fáru, nebo ne? Cítila jsi, kdyţ jsem tě málem vyhodil z okna. Zvládnul jsem rozbalit, tvý dárky k narozeninám.“ „Proč jsi to udělal?“ „Copak mě neposloucháš?“ Přízrak se vznesl a pohyboval se k ní. „Vrátil jsem se, abych tě zabil a udělám to. Ale ne hned. Napřed se chci pobavit…“ Melissa poděkovala knihovníkovi a nesla si malý svitek mikrofilmu do prohlíţecí kabiny. Bylo pondělí, brzo ráno. Knihovna byla prázdná aţ na muţe s tlustými brýlemi u předního stolku luštícího Wall Street Journal a na neoholeného vandráka ve špinavém svrchníku, který hlasitě chrápal v křesle. Dozvím se pravdu o Paulovi, přemýšlela. Další myšlenka jí však naháněla hrůzu: Závisí na tom můj ţivot. Posadila se před čtecí přístroj a pomyslela na Buddyho. V sobotu večer se choval fakt směšně, vzpomněla si a znovu ji to nazlobilo. Kdyby mi dal aspoň šanci místo toho, aby se ke mně choval jako k nějakému šílenci. Uvědomila si, ţe ji Buddy zklamal právě ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala. Kdyţ se snaţila zasunout mikrofilm do přístroje, upustila ho a on se odkutálel pryč. Bouchla vztekle do přístroje, odstrčila ţidli a běţela honit mikrofilm. Ten se zastavil kousíček od okopaných škrpálů spícího muţe. Melissa se snaţila opatrně ho zvednout, aby muţe neprobudila. On však náhle přestal chrápat, otevřel jedno oko podlité krví, dal si prst před ústa a vydal hlasité: „Pšššššt!“ Melissa zdvihla kazetu a nesla ji zpátky do kabiny. O chvíli později se jí povedlo vloţit film do přístroje a začala se probírat výtisky Shadesideského kurýra z posledních šesti měsíců. Předpokládala, ţe zpráva o smrti místního mladíka by se objevila na první straně, a tak kaţdou titulní stranu prohlíţela velmi pozorně. Pak, aby jí opravdu nic neuniklo, kontrolovala i stránky s místními zprávami a rubriku smutečních oznámení. 52
Trvalo to hrozně dlouho. Dávala si pozor, aby nepřeskočila ani jediný den za celých šest měsíců. Kdyţ měla pročítání starých novin konečně za sebou, zavřela unavené oči a pár minut odpočívala. Nic nenašla. Vůbec nic. Ani zmínka o Paulově smrti. Po pravdě řečeno, o smrti mladého člověka nenašla vůbec ţádnou zprávu. Moţná, ţe jsem měla jít víc zpátky, uvaţovala. Paul říkal, ţe zemřel nedávno. Kdy přesně si ale nepamatuje. Třeba je mrtvý uţ léta, napadlo ji, kdyţ se protahovala. Podívala se na hodinky. Uţ bylo téměř poledne. To váţně čučela na tu mašinu skoro tři hodiny? Unavená a znechucená vrátila mikrofilm a prošla kolem křesla, kde pořád chrápal ten chlapík. Vyšla ven. Čerstvý vzduch a sluneční paprsky na ni působily blahodárně. Došla k autu, a kdyţ do něj nastupovala, uviděla známý obličej. „Dello! Čau!“ „Uţ máš zpátky auto?“ volala Delia se stohem knih pod paţí a pospíšila si, aby Melissu pozdravila. Měla na sobě zelenou blůzku bez rukávů a bílé tenisové šortky. „Jak šlape?“ „Skvěle. Co tady děláš? Jsem moc ráda, ţe tě vidím.“ „Jdu vrátit pár kníţek,“ řekla Delia. „Nechceš na mě počkat? Bude to jen chvilku.“ Delia se vrátila za několik minut s prázdnýma rukama. „A co tu děláš ty?“ divila se. Stínila si rukou oči proti slunci. „Je to taková podivná historie,“ vzdychla Melissa. Uvaţovala, jestli by jí Delia věřila. Ano. Delia byla moc dobrá kamarádka. Asi by uvěřila. „Dello, nepamatuješ se na nějakého kluka v našem věku, který umřel? Jmenoval se Paul nevím jak.“ „Paul Nevímjak?“ zasmála se Delia. „Znám Grega Nevímjak a Mikea Nevímjak. Ale Paula –“ „Ne. Váţně,“ krotila ji Melissa, opřená zády o nablýskaný blatník svého auta. „On umřel?“ ptala se Delia zamyšleně. „O nikom takovém nevím. A proč?“ Vtom Melissu něco napadlo. „Víš, řekla bych, ţe nechodil do Shadyside. Říkal, ţe byl chudý, nebo co.“ 53
„Ty jsi s ním mluvila?“ ptala se Delia udiveně. „Řekla bych, ţe chodil na South,“ pokračovala Melissa, zaujatá svými myšlenkami. Pohrávala si nevědomky s pramenem vlasů. „Jo, určitě tam chodil.“ „No vidíš, na South chodí moje sestřenice Tracy,“ vzpomněla si Delia. „Ta s těma zubama?“ „Nechala si udělat umělý,“ řekla Delia. „Chceš se podívat, jestli je doma?“ „Jasně,“ přikývla Melissa. „Máš teď něco důleţitýho v plánu?“ „Ani ne,“ odpověděla Delia. „Zlatým hřebem dnešního dne bylo vrátit kníţky do knihovny.“ „Já ti rozumím. Uţ se taky chystám do školy,“ povzdechla si Melissa. Nastoupily do auta. Delia obdivovala koţená sedadla a nasávala vůni novoty, zatímco se Melissa odlepila od obrubníku a vyjela směrem na západ. „Tracy bydlí v Old Village,“ hlásila Delia. „Povedu tě.“ Za chvíli se Melissa s autem protahovala úzkými uličkami v Old Village. Tady se ve dvacátých letech usadili první obyvatelé Shadyside, kdyţ tu postavili mlýn a první továrny. Našly Tracy na dvorku před domkem, kde hlídala dvě malé děti. Tracy byla malá a útlá, měla nakrátko ostříhané blonďaté vlasy. I kdyţ jí uţ bylo šestnáct let, vypadala na deset nebo nanejvýš na dvanáct. Měla na sobě ustřiţené dţíny a tričko. „Ahoj!“ zavolala a přestala honit smějící se děti. Melissa šla za Dellou na čerstvě posekaný trávník. „Ahoj, Tracy! Znáš Melissu?“ „Jasně,“ přitakala Tracy. „Pamatuju si tě podle vlasů.“ „Já tebe zas podle zubů,“ smála se Melissa. – „Teď uţ to nepůjde,“ blýskla na ně perfektním chrupem Tracy. „Melissa se chce zeptat na jednoho kluka ze Southu,“ vysvětlovala Delia, proč přišly. „No… nejspíš tam chodil,“ upřesnila Melissa a hodila zpátky dětem jejich míček. „Dobře, na Southu znám skoro všechny,“ řekla Tracy a dodala: 54
„Bohuţel.“ „Ale jdi, Tracy,“ zareagovala Delia. „South není tak špatnej.“ „Je to peklo,“ prohlásila Tracy a kopla do vysoké trávy. „Ale co bych si stěţovala? Letos uţ jsem v posledním ročníků. Pak uţ odtamtud vypadnu!“ „Tracy, nepamatuješ se na kluka z vaší školy, kterej umřel?“ zeptala se Melissa nedočkavě. „Eh?“ „Buď tenhle nebo minulej rok. Neumřel na Southu nějakej kluk?“ „Ale jo. Byl tam jeden takovej,“ svraštila Tracy čelo. „Jeden kluk umřel těsně před koncem školy letos na jaře.“
55
XI. „Kam jsem jen dala ty starý ročenky?“ vzpomínala Tracy. Stála na Špičkách, aby dosáhla na vrchní polici skříně, kde byl pěkný nepořádek. Děti usadila u televize a pustila jim kreslené příběhy od Disneye. Melissu a Dellu pak odvedla nahoru do svého pokoje, aby jim ukázala fotografii chlapce, který zemřel. „Aááá. Tady to je. Bacha!“ vykřikla, kdyţ se stoh starých časopisů řítil k zemi. Tracy počkala, aţ se usadil prach, a pak vytáhla Zrcadlo, ročenku střední školy v Southu. „Jak vidíte, všechno schovávám.“ „Podíváš se vůbec někdy do těch starejch časopisů?“ ptala se Delia a s úţasem zírala na stohy, které sahaly málem aţ do stropu. „Ne. Vlastně ani ne,“ řekla Tracy a rychle listovala ročenkou. „Paneboţe! To jsme vypadali váţně takhle? Koukněte na mě, jak jsem nemoţně ostříhaná.“ „Jako kdyţ tě zrovna pustili z lochu,“ smála se Delia. „Ty umíš člověka potěšit. Ach. Tady je. Byl ve druhým ročníku.“ „Ten kluk, co umřel?“ ptala se Melissa netrpělivě. „Jo. Není to moc dobrý snímek. Stojí v zadní řadě. Je mu vidět jenom půlka obličeje.“ Tracy podala Melisse otevřenou broţuru. „Kde je? Nevím, který to je.“ „Tam vpravo,“ ukázala na něj prstem Tracy. „Ten vysoký blonďatý kluk. Jmenoval se Vince. Vince Alexander. Jo, uţ si vzpomínám. Závodně skákal do vody, myslím. Zabil se při skákání. Byla to nehoda. Narazil hlavou na konec skokanského prkna. Uh. Byla to hrůza.“ 56
Melissa si pozorně prohlíţela fotografii smějícího se blonďatého chlapce. Delia jí poloţila jemně ruku na rameno. „Lisso, není ti nic?“ Melissa tiše sklapla ročenku. „Ne. Je mi dobře. To je… není to on.“ „Koho hledáš?“ ptala se Tracy. Vzala kníţku a uloţila ji zpátky na polici do skříně. „Kluka, co se jmenoval Paul,“ odpověděla Melissa. „Nevím přesně, jestli chodil na South.“ „Proč se snaţíš něco o něm zjistit?“ chtěla vědět Delia. „Já… ehm… někomu jsem to slíbila,“ řekla nejisté Melissa. Delia se na ni zvědavě podívala, ale Melissa se rozhodla, ţe jí víc neřekne. Rozloučily se s Tracy, která běţela zastavit bitvu dětí u televize o to, na který film se budou dívat teď. Za pár minut Melissa dovezla Dellu před dům, a pak zamířila k domovu. Přestoţe bylo uţ pozdní odpoledne, slunce ještě stálo vysoko na obloze. Jak jela proti slunci, zdálo se, ţe čelní sklo se vznítí od jeho záře. Na silnici tekl asfalt. Stíny stromů podél cesty jí tancovaly po nablýskané kapotě. Zdálo se jí, ţe se ocitla v jiném světě. Měla pocit, jako by se odlepila od silnice, vznášela se nad zemí a mířila vysoko do nebe, aţ k samému slunci. „Vrať se zpátky na zem,“ poručila sama sobě nahlas a nutila se sedět rovně. Nastavila si stínítko proti slunci a volant sevřela pevněji. To ji opět spojilo s realitou. Soustředila se na kroutící se silnici a přestala vnímat sluneční záři i poskakující stíny na kapotě auta. Nejsem blázen. Ten duch existuje, říkala sama sobě. Paul existuje. Skutečně ţil. A zemřel. Nemám halucinace. Ty případy s lupičem z Fear Street mě určitě trochu vyvedly z míry. Byla jsem kvůli tomu dost nesvá a nervózní. Ale to je přece normální. Jestliţe však Paul skutečně existuje, jak to, ţe o něm nemohu nic zjistit? „Paule, jsi tu?“ zavolala nahlas a čekala na odpověď. „Paule?“ Ticho. Bude vůbec někdy schopná někam jet, aby se jí přitom hlavou nehonily myšlenky na to, ţe vedle ní sedí neviditelný, pozoruje ji, 57
vyčkává a plánuje její smrt? „Paule?“ Ne. Nebyl tam. Zahnula na příjezdovou cestu, zastavila a vystoupila z vozu. Vykročila k domu a při chůzi si zacláněla oči před sluncem. Před oknem do obývacího pokoje se však zarazila. Někdo byl uvnitř. Někdo se jako stín pohyboval po pokoji. Podívala se na verandu a uviděla, ţe hlavní dveře jsou otevřeny dokořán. Vylomil snad někdo zámek, a tak se dostal přímo do domu? Couvla od okna a přimáčkla se ke zdi. Byl to zloděj z Fear Street? Připlíţila se zpátky k oknu a znovu nakoukla dovnitř. Bylo špatně vidět, protoţe sluneční paprsky se odráţely od skla. Jedno však bylo jisté, někdo tam byl. Mlhavý obrys postavy se pohyboval sem a tam. Byl to Paul? Sešel dolů? Čekal tu na její zprávy, které neměla, na informace, které nezjistila? Zloděj by přece nechodil sem a tam. Tím si byla jistá. Melissa se zhluboka nadechla, prošla rychle kolem okna a zamířila do domu, rozhodnutá dozvědět se, kdo to je.
58
XII. „Buddy!“ Prudce se otočil, vylekán jejím výkřikem. „Ahoj!“ Viděla, ţe má mokré, neučesané vlasy. Musel si je zrovna umýt. Měl na sobě modré tílko a volné trenýrky v havajském stylu. „Co tu děláš?“ ptala se s velkým ulehčením, ale přitom si vzpomněla, ţe se na něj stále zlobí. „Uf… tvá máma mě pustila dovnitř. Pak musela jít nakupovat. Jak se máš?“ „Fajn.“ „Přišel jsem se ti omluvit.“ „Váţně?“ Sedla si na koţenou pohovku a zkříţila paţe. „To fakt nemusíš –“ „Ne. Já chci. Chci… no, chci ti říct, ţe mě to mrzí. To je všechno.“ Udělal k ní pár kroků. „Buddy, ty mně to o Paulovi pořád nevěříš,“ řekla mu vyčítavě a popotahovala si stříbrný řetízek na krku. „Lisso, prosím tě – nezačínejme s tím zase.“ „Jestli mi ale neuvěříš a budeš si myslet, ţe jsem cvok –“ „Nemyslím si, ţe jsi cvok,“ protestoval a strčil si ruce do kapes u trenýrek. „Poslyš, mám nápad. Co kdybychom si dneska večer vyrazili někam se pobavit? Co tomu říkáš?“ „Někam se pobavit?“ zapochybovala. „Jasně. V osm se pro tebe stavím a pojedeme do Rudého ţáru.“ „No…“ „No tak, Lisso. Vţdyckys tam chtěla jít.“ Melissa se usmála. Buddy se váţně snaţil být na ni hodný. Hlučné 59
a nacpané diskotéky přímo nesnášel. Vzít ji do Rudého ţáru předtím vţdycky odmítal. Teď jí to najednou sám nabízí. „Tak fajn. Bezva!“ projevila konečně nadšení. Přiskočila k němu, sehnula se a letmo ho políbila na tvář. „Budiţ ti odpuštěno.“ Zakřenil se na ni. „Páni, to to bylo jednoduchý! A co bys řekla tomu, kdybych tě pozval taky na večeři?“ „Co na mě děláš takový oči?“ napomínala ho. „Víš, ţe na to nejsem.“ Neţ se z Rudého ţáru stala diskotéka, bylo to obyčejné farmářské skladiště. Zvenčí ta dlouhá, vysoká budova jako skladiště vypadala stále. Jakmile ale vstoupili dovnitř na taneční parket, velký jako hangár, veškeré zdání farmářského zařízení bylo to tam. Rozměrná betonová podlaha byla pokryta dlouhými pruhy pestrobarevného linolea – růţové, černé a oranţové čtverce na světle zeleném a hnědém podkladě, vše velmi kontrastní a výrazné. Kdyţ dlouhé řady barevných, blikajících světel ozářily shora taneční parket, podlaha jako by oţila v čarovném reji a zdálo se, ţe tančí spolu s tanečníky. Skladiště rázem vypadalo jako z jiného světa. Všechny zdi byly vymalovány rudou barvou, i kdyţ jen málokdy byly ozářeny natolik, aby byl vidět jejich skutečný odstín. Rovněţ všechny stropní rám/ byly natřeny na červeno. „Řekl bych, ţe se to jmenuje Rudý ţár proto, ţe tu je aspoň třicet stupňů!“ křičel Buddy a krůpěje potu mu stékaly po čele. „Co?“ Melissa ho drţela kolem ramen, ale musela se k němu přimáčknout co nejvíce, aby přes řev slyšela, co říká. Tančili uţ asi hodinu. Melissa měla na sobě lesklý kraťoučký ţivůtek a černé cyklistické šortky pod purpurovou minisukní. Bylo jí skvěle – pociťovala sladkou závrať a byla příjemně unavená neustálým pohybem v rychlém tempu hudby v záplavě světla a lidí. Bylo to fajn nemyslet na nic, jen se tak bezmyšlenkovitě, téměř mechanicky pohybovat. Tentokrát na ţádný přízrak nemyslela. Kde asi Paul teď byl? Volala ho po večeři v pokoji. Ale neozval se. Nebylo po něm ani památky, ţádný studený závan, ţádný šepot, ţádné míhající se stíny po koberci. 60
„Celý den jsem toho ducha neviděla,“ řekla Buddymu a vzpomněla si na ráno strávené v knihovně. „Coţe?“ táhl ji z parketu k barovému pultu rudě ozářeného neony u protější zdi. „Musím se něčeho napít.“ „Já taky. Třeba coly.“ Oba ztěţka oddychovali. Šla těsně za Buddym, obklopena ze všech stran dunící hudbou. Červená a zelená světla jim poskakovala po obličejích, takţe vypadali spíš jako pouťové masky. „Cos říkala?“ křičel Buddy, aby ho bylo slyšet. „Ţe si dám třeba colu.“ Osušila si čelo kapesníčkem z malé taštičky, připevněné u pasu. „Ne. Ještě předtím.“ Fronta u baru byla dlouhá a postupovala pomalu. „Říkala jsem, ţe jsem celý den neviděla Paula.“ „Myslel jsem, ţe se o tom nebudeme bavit,“ řekl příkře Buddy. „Nic takového jsem ti neslibovala.“ Popadla ho za paţi. „Poslouchej, Buddy, je těţké na to nemyslet. Vyhroţoval mi, ţe mě zabije.“ „Coţe?“ „Slyšels mě. Vţdyť jsem ti to všechno vykládala. Myslí si, ţe jsem ho zabila, a kdyţ nezjistím, kdo to ve skutečnosti udělal, tak mě –“ „Melisso!“ vykřikl nazlobeně a rozhodil rukama. „Přestaň – prosím tě!“ Pustila se ho. „Nemůţu přestat. Nemůţu přestat, protoţe to tak doopravdy je. Skutečně se to děje. A já na to nemůţu přestat myslet. Musíš mi to věřit a –“ Vystoupil z fronty. Byl rudý vzteky, pak zezelenal a vzápětí zase zrudl. Vypadal hrozně rozčileně, „Ne. Přestaň. Nevěřím tomu. Prostě to nejde. Zkazila jsi celej večer, Lisso!“ „Ne. Já ne!“ zavřískala. „Tys ho zkazil!“ Otočila se a rozběhla se pryč. Narazila přitom do nic netušící dvojice, kterou vyrušila z tance. „Hele – co to vyvádíš?“ Melissa však uţ proběhla kolem nich a prodírala se přes nekonečně dlouhý, nacpaný taneční parket. Naráţela do dalších tančících dvojic, které to ani nezaznamenaly. Ohlušena hudbou a tlukotem vlastního srdce 61
běţela dál v záblescích barevných světel. Na konci parketu se ohlédla, jestli za ní Buddy neutíká. Cítila zlost, zklamání – i ulehčení – kdyţ ho nespatřila. „Haló, slečno, jestli se budete vracet, dáme vám na ruku razítko!“ volal na ni vysokým hlasem mladík s purpurovými vlasy. Melissa si ho nevšímala, prudce otevřela těţké, prosklenné dveře a vyklouzla ven. Byla teplá noc, ale přesto ji čerstvý vzduch příjemně ochladil. Hlasitě oddechovala, seběhla tři betonové schody a běţela dál po štěrkové cestě k parkovišti. Kam běţí? Nevěděla. Ani o tom nepřemýšlela. Byla tak rozzlobená a dotčená. Buddy ji nutil, aby byla veselá a tvářila se jakoby nic. Ani za mák ho nezajímají její problémy, její opravdové problémy. Buddy si váţně myslí, ţe je blázen. Blázen. Pokud si to nechávala pro sebe, byl spokojen. Nestaral se o to. Bylo mu jedno, co se jí stalo. Dokud o tom ovšem mlčela. Ale jak o tom mohla mlčet? Klopýtla na štěrku, tenisky jí ujely, ale povedlo se jí udrţet rovnováhu a neupadnout. Kde je? Nevěděla, ale běţela dál přes rozlehlé parkoviště. Probíhala mezi řadami zaparkovaných aut. Reflektory na sloupech, rozmístěných okolo parkovací plochy, vydávaly jen slabé světlo. Stíny aut jí leţely nehnuté u nohou jako tmavé spící nestvůry. Ohlédla se zpátky k diskotéce. Nenapadlo ji, ţe doběhla tak daleko. Zaslechla smích, a to ji přimělo rozhlédnout se kolem. Na okraji parkoviště, kde byla tma, seděli na kapotách vozů nějací mladíci. Byli tam čtyři nebo pět. Někteří měli dlouhé vlasy, ostatní pankáčské kohouty. Na sobě měli modré dţíny a černé koţené nebo dţínové bundy. Povalovali se po kapotách, smáli se a vtipkovali. Přitom popíjeli pivo z plechovek, které měli schované v papírových sáčcích. Jejich smích byl hlasitý a zněl surově. Určitě měli uţ dost vypito. 62
Radši se vrátím, pomyslela si Melissa. Snad si mě ještě nevšimli. Udělala dva kroky zpět ve snaze skrýt se mezi auty. Jeden z nich na ni zavolal. „Hej – poklona!“ Zamával jí na pozdrav papírovým sáčkem a zašklebil se. „Neutíkej!“ zahulákal jiný. „Pojď do party!“ Melissa zavrtěla, hlavou a začala couvat. Dva z chlapců, kteří seděli na nízké kapotě ţlutého camara, se začali navzájem popichovat. „Přiveď ji,“ vybídl první druhého. „Ne. Přiveď ji ty.“ Ten nalevo dal kamarádovi pořádnou herdu. Plechovka piva mu vyletěla z ruky a on se se smíchem svalil na zem a kutálel se po štěrku Melisse k nohám. „Čau – kočko –“ spustil. Melissa nevěděla, co má udělat. Pohlédla dolů na jeho křenící se obličej. Vtom se jí ústa otevřela údivem. Poznala ho hned i v tom tlumeném sedavém světle v odlehlé části parkoviště. „Paule – co tu děláš?“ vyhrkla překvapeně.
63
XIII. Vyvalil
na ni oči. Zastal leţet na štěrku jako přibitý. Posměšný úšklebek mu ztuhl na tváři. „Hele – my se známe?“ zeptal se přihlouple. Jeho kumpáni se rozchechtali, jako by udělal bůhví jak chytrý vtip. „Paule –“ promluvila. Srdce jí bušilo na poplach a v krku měla náhle sucho. „Jmenuju se tak. Co pořád máš?“ Kamarádi se chechtali dál a plácali se do stehen. Jeden z nich přišel, na tváři podobný posměšný úšklebek, ohnul se a s velkou námahou postavil Paula na nohy. Oba stáli dost nejistě a se zájmem civěli na Melissu. Ta byla tak překvapená, ţe se tu setkala s Paulem a jeho hlučnými, opilými kamarády, ţe zapomněla na svůj strach. „Ty – ty ho vidíš?“ ptala se nevěřícně mládence, který pomáhal Paulovi vstát. Celá parta se znovu rozchechtala. Zpozorovala, ţe začali slézat dolů z kapot a pomalu se k ní blíţili. Cestou usrkávali pivo. „Ty ho váţně vidíš?“ opakovala Melissa. „Ale já jeho viděl jako první!“ zavtipkoval Paul a sesul se znovu na kolena. Bylo na bíledni, ţe uţ má dost vypito. „Ale… vţdyť ty jsi ţivý!“ zajíkla se Melissa. To vyvolalo obrovskou odezvu. Všichni se mohli potrhat smíchy. Rychle se ohlédla a zjistila, ţe stojí v kruhu kolem ní. A jsem v pasti, prolétlo jí hlavou. Začala panikařit. Uţ se stahují kolem mě. 64
„Jo, jsem ţivej,“ řekl tiše Paul a zváţněl. „Chceš si to vyzkoušet?“ Popadl ji za paţi. „Jdi ode mě!“ křikla Melissa. Snaţila se, aby nepoznali, ţe se bojí. Kupodivu ji rychle pustil. „Hele – ty jsi přece sama za mnou přišla, ne?“ řekl vyčítavě. „Ne, nepřišla,“ protestovala Melissa a snaţila se přijít na to, jak se dostat zpátky k Buddymu do klubu. Jak to, ţe ji nehledá? Copak ho uţ vůbec nezajímá, co s ní je? „Ty si ze mě děláš srandu, co?“ šklebil se na ni Paul. „Paule, proč to děláš?“ ptala se ho zoufale. „Jak to, ţe jsi najednou takovej… jinej?“ „Uh?“ nasupeně na ni zíral. „No ano, Paule. Proč jsi teď najednou jinej?“ Jeden z Paulových kamarádů, kluk s rovnými, dlouhými, černými vlasy se opičil po Melisse. Přistoupil k ní a chytil ji kolem ramen. „Co na něm vlastně vidíš?“ „Hele – nech ji na pokoji,“ sykl Paul a obličej mu náhle zošklivěl. Dal kamarádovi pořádnou ránu. Ten spadl dozadu na nový oldsmobile. „Jede po mě – ne po tobě,“ prohlásil Paul. Chlapec rychle vstal. „Fakt? Co takhle, aby si vybrala sama, ne?“ „Uţ si vybrala,“ řekl Paul a sevřel ruce v pěst. Jeho kámoš vztekle civěl a rozhodoval se, jestli se do něj má pustit nebo ne. „Nechte to. Tak nechte toho!“ křičela vystrašeně Melissa. Jak je to moţné, ţe Paula všichni tak dobře vidí. Ţe by to nakonec nebyl ţádný duch? Jak ale potom dělal ty kousky u ní v pokoji? „Nechte mě jít!“ zaječela a otočila se směrem ke klubu. Paul se pochechtával. „Kam ten spěch? Copak jsi se nepřišla pobavit?“ Nevšímala si ho a udělala několik kroků. Štěrk jí chrupal pod nohama. Dva z Paulových kumpánů jí zablokovali cestu. Rychle uhnula doprava. Uhnuli tam také. Rozběhla se doleva. Zazubili se na sebe a skočili jí znovu do cesty. „Copak, copak?“ volal na ni Paul. „Jsi pro nás moc nóbl?“ „Chci uţ jít,“ řekla Melissa pomalu a důrazně vyslovovala kaţdé slovo. Nechtěla, aby zjistili, jak je vyděšená. Kolena i hlas se jí 65
třásly. „Nech ji bejt,“ řekl tiše hoch, kterého Paul uhodil. „Neříkej mi, co mám dělat!“ zařval Paul a otočil se na něj. „Neříkej mi věčně, co mám dělat!“ „Řekl jsem jen, abys ji nechal jít,“ stál na svém chlapec. „Pustím ji, aţ s ní skončím,“ Paulův hlas zněl temně a výhruţně. A bez dalšího varování se vrhl na kamaráda. Popadl ho za ramena a oba se svalili na štěrk. Kouleli se po zemi, bušili do sebe a vzájemně si nadávali. Ostatní jen škodolibě přihlíţeli. Melissa neváhala ani vteřinku a rozběhla se přes parkoviště zpátky ke klubu. Uběhla jen kousek, kdyţ zjistili, ţe prchá. „Hej, vrať se zpátky!“ Poznala Paulův vzteklý hlas, ale utíkala dál. Řady aut po obou stranách byly nekonečné. Od tenisek jí odletoval štěrk. Slyšela, jak ji dohánějí. Snaţila se zrychlit, ale zakopla, uklouzla a málem ztratila rovnováhu. V této části parkoviště byla světla zhasnuta a náhlá tma ji vystrašila ještě víc. Uţ mě mají, blesklo jí hlavou. Co se mnou udělají? „Haló, blondýno, chcem si jen uţít!“ ječel jeden z nich. Ostatní se řehtali a dál ji pronásledovali. Dívalo se na ně několik dvojic. Protoţe se všichni smáli, museli si myslet, ţe je to jenom legrace. Uviděla před sebou dvojité prosklenné dveře do klubu. Zalapala po dechu. V hlavě jí hučelo a srdce se jí málem rozskočilo. Bude uvnitř v bezpečí? Samozřejmě. Nepůjdou tam za ní. „Haló, krásko, nechceme ti ublíţit! Namouduši!“ Proč se Paul choval tak divně, tak hrozně hrubě? Strávila skoro celý den tím, ţe se mu snaţila vypátrat, co se vlastně přihodilo. A on se přitom chová jako surovec, jako by ji vůbec neznal. To se tak předvádí před kamarády? Dvě dvojice vyšly ven a stály před vchodem. Mladí lidé si povídali a hihňali se. „Pomoc!“ snaţila se na ně zakřičet Melissa, ale výkřik jí uvázl v krku. Byla tak vyčerpaná, ţe ze sebe nemohla vydat ani hlásku. „Pomozte mi, prosím!“ zkusila to znovu a znovu jen slabě zasténala. Čtveřice se dál smála a nikdo se ani neotočil. 66
Vběhla do záře červeně blikajícího reflektoru. Světlo pulzovalo stejným rytmem jako její srdce. Uţ tam skoro budu, blesklo jí hlavou. Otočila se a zjistila, ţe uţ ji Paul a jeho kumpáni přestali honit. Po pravdě řečeno zmizeli. Nějaké stíny klouzaly uličkami mezi auty. Byli to oni? Utíkali pryč? Schovají se a budou čekat, ţe se vrátí? Kdy ji vlastně přestali % pronásledovat? A kam utekli? Zakryla si dlaní oči před blikajícím červeným světlem. Náhle se dveře rozletěly a ticho přetrhla hlučná hudba. Lekla se. Pak se zase zavřely. Parkoviště se propadlo opět do ticha. Melissa se zacloněnýma očima pozorně prohlíţela řady aut. Kam šel Paul a jeho kamarádi? Jak mohli zmizet tak rychle? f Byli to snad všechno duchové? „Hej, Melisso!“ Byla zabraná do svých myšlenek a ohlušená tlukotem vlastního srdce, ţe přeslechla volání. „Melisso!“ Něčí ruka se dotkla jejího ramene. „Ne!“ zaječela a ucouvla. „Co ti je?“ zeptal se Buddy překvapeně. Stál pod reflektorem, vrhajícím červené záblesky světla a vypadal dost ustaraně. „Prosím tě, Buddy, odvez mě domů,“ vyhrkla. Sevřela mu paţi. Byla tak báječně pevná a ţivoucí. „Nemohl jsem tě najít,“ řekl. „Nevěděl jsem, ţe jsi venku.“ „Promiň –“ vypravila ze sebe. Uslyšela nějaký hluk, šoupavý zvuk v nejbliţší řadě aut. Byl to Paul a jeho parta? Buddy sledoval její pohled. „Melisso, co to je?“ „Mám – mám dojem, ţe tam něco vidím.“ „Já nevidím nic. Je tam úplná tma. Nefungujou tam světla.“ Přitiskla se k němu. Ozařovalo je rytmicky blikající červené světlo, takţe jejich tváře střídavě rudly a zase se nořily do tmy jako přízraky. „Chceš jet domů?“ „Ano. Díky.“ „Melisso, ty se celá třeseš.“ „Jsem asi… trochu utahaná.“ 67
Neměla v úmyslu mu vyprávět, ţe viděla na parkovišti Paula. Paula a jeho ţivé či neţivé kamarády. Věděla, ţe kdyby o tom řekla Buddymu, znovu by se pohádali. Začal by se zase tvářit ustaraně a chtěl by do toho hned. tahat rodiče. Nemůţu mu to povídat. Věděla, ţe to nejde. Jen by ho to ujistilo v tom, ţe jí váţně začíná harašit. Pak by se do toho vloţili rodiče a ještě víc jí zkomplikovali ţivot. „Nezlob se, ţe je se mnou taková otrava,“ řekla omluvně. „Odvez mě, prosím, domů.“ Obejmul ji kolem ramen a vedl ji k autu. Melissa šla rychle a byla ve střehu, jestli neuslyší nějaký zvuk, nebo neuvidí něco, co by nasvědčovalo tomu, ţe Paul a jeho kumpáni jsou tam schovaní a číhají na ně. Zmizeli. Rozplynuli se. Vklouzla na sedadlo vedle řidiče a zavřela oči. I kdyţ měla víčka pevně zavřená, červeně blikajícího světla se nemohla zbavit. Buddy vyprávěl vzrušeně o tom, jak je Rudý ţár skvělý klub a jakou tam mají báječnou ozvučovací techniku, jak by tam měli chodit častěji a jaká je to smůla, ţe je tam tak draho. Určitě se rozhodl, ţe na jejich hádku a Melissin útěk z klubu zapomene. Melisse dalo práci se upamatovat, proč se pohádali. Kvůli Paulovi. Samozřejmě, ţe kvůli němu. Buddy zřejmě došel k závěru, ţe kdyţ bude celou záleţitost ignorovat, Paul jednoduše zmizí. Melissa si přála, aby to tak bylo. Kdyby tak Paul zmizel… O hodinu později uţ byla v posteli, ale nemohla usnout. Jakmile zavřela oči, viděla Paula a jeho kamarády, jak se pošťuchují mezi auty, jak do sebe lijí pivo. Viděla je, jak ji obklopují a stahují se kolem ní. Nemohla vypudit z mysli Paulův obličej, jeho krutý smích, jeho výhruţky, způsob, jak ji surově sevřel, jak se na ni díval. Jak ji nenáviděl. Ano. Právě to ji děsilo nejvíce. Paul ji nenáviděl. 68
Ona ho ještě ani neznala, a on ji uţ nenáviděl. Byla vlahá, teplá noc, ale přesto si přitáhla přikrývku aţ k bradě. Okno bylo zavřené a zajištěné. Pouliční lampa z ulice vrhala na strop mdlé, ţlutavé světlo. Dřív ke mně nenávist nikdo necítil, přemítala Melissa. Samozřejmě, ţe ji pár lidí nemělo příliš v lásce, pár lidí, se kterými se nepohodla. Neexistoval však nikdo, kdo by ji nenáviděl tak zaslepeně, tak úporně. Nikdo. Vrátil se opravdu proto, aby mě zabil, pomyslela si. Jeho výhruţky přece jen nebrala nikdy úplně váţně. Myslela si, ţe se s ním rozumně domluví, pomůţe mu. Dokonce se zdálo, ţe ţárlí na Buddyho. A tak si hloupě namlouvala, ţe Paul třeba není nakonec tak špatný. Kdyţ ho ale viděla s kamarády na tom parkovišti, zjistila, jak se s nimi pere, jak je hrubý, surový a krutý, uţ věděla, ţe se v něm zmýlila. Nikdy by se nemohl stát jejím přítelem. Dokázal by ji zabít. Věděl, co říká. Nenáviděl ji tak strašně. Ucítila závan studeného vzduchu a vzpřímila se na posteli. Za několik vteřin se objevil Paul. Zprvu jako tmavý obrys u okna, pak jako mlhavý přízrak, rychle se pohybující k nohám postele. Melissa mu neviděla do obličeje. Ten měl skrytý ve stínu. Viděla, ţe má stále na sobě úzké modré dţíny a vybledlou dţínovou bundu. Začal se k ní přibliţovat. „Vypadni odtud!“ ječela a svírala přikrývku. „Nechoď blíţ! Nech mě být!“ Duch se odlepil od země a vznášel se nad postelí. Tmavýma, ţhnoucíma očima na ni shlíţel dolů. „Zmiz odtud!“ opakovala Melissa a cítila, jak se jí jeho pohled vpaluje do očí. „Jdi pryč!“ Duch se začal vytrácet. Oči mu pohasly, obličej potemněl, vznášející se přízrak se stal pouhým nejasným obrysem, chuchvalcem šedi v matném světle. „Já se vrátím. Ještě jsem tu neskončil.“ Paulova slova byla mrazivější neţ vzduch, který po sobě zanechal. 69
XIV. „Ne, nemůţu, Dello. Dneska ráno to v ţádném případě nejde.“ Melissa nadzvedla záclonu a vyhlédla z okna svého pokoje. Byl šedivý den. Těţké, tmavé mraky zakrývaly oblohu. Přehodila si telefonní sluchátko od jednoho ucha ke druhému. „Jo. Včera večer jsme se s Buddym měli fajn.“ Neměla chuť hned po ránu o tom Delle vyprávět. Zjistila, ţe se vlastně své nejlepší kamarádce vůbec nesvěřuje. Chtěla jí říci o Paulovi. Delia by jí pravděpodobně věřila a Melissa zoufale potřebovala, aby jí někdo uvěřil. Všechno jí to povím, aţ naši odjedou, a já u ní budu přes víkend, přemítala Melissa. Ještě spolu pár minut jen tak klábosily. Pak jí Melissa slíbila, ţe ji později zavolá, zavěsila a šla dolů na snídani. Našla matku, jak sedí u stolu v hnědé soupravě s ranními novinami a nedojedeným vdolkem. Otec, opřený o kuchyňský pult, vedl telefonní hovor ohledně rezervace letenek. „Brejtro,“ zamumlala paní Drydenová zpoza novin. „S kým to táta mluví?“ ptala se Melissa a nasypala si do misky kukuřičné lupínky. „S agentem z cestovní kanceláře,“ odpověděla matka mezi ţvýkáním vdolku. „Mají nějaké problémy s našimi letenkami do Las Vegas. Táta dnes přijde pozdě.“ Odloţila noviny a upřela pohled na Melissu. „Podívej se na ty kruhy pod očima.“ Melissa postavila krabici s mlékem. „Mami, to je z fyzikálního hlediska nemoţný. Nemůţu se přece podívat na vlastní oči.“ „Ty jsi nespala?“ 70
„Moc dobře ne,“ připustila Melissa. „Máš zmačkané triko,“ všimla si matka, kdyţ skládala noviny. „Já vím. Jsem lajdák.“ „Nebývalo bílé?“ „Ne, mami, bylo vţdycky šedé.“ Melissa udělala na matku obličej. „Vaše problémy mě nezajímají,“ burácel pan Dryden do telefonu. „Musíte nám dát palubní lístky společně s letenkami. Nebudu se vystavovat riziku, ţe nás vyhodí z letadla. Vím o tom, ţe aerolinky teď prodávají víc letenek, neţ je míst v letadle.“ „Chudák táta,“ litovala ho Melissa s pusou plnou lupínků. „Váţně si myslím, ţe by sis to měla ještě rozmyslet,“ přemlouvala ji znovu matka. „Co?“ „Vţdyť víš. Pojeď na konferenci s námi. Udělá ti to dobře, kdyţ odtud vypadneš. Celé léto ses nudila.“ Melissa se rozesmála. „Mami, věř mi, nenudila jsem se.“ Matka se zatvářila zklamaně. „Tak nepojedeš?“. „Ne. Váţně se mi nechce.“ Melissa předstírala, ţe se plně věnuje snídani. Věděla, ţe útěk do Las Vegas by jí nepomohl. Musí vypátrat pravdu o Paulovi, zjistit, co se mu opravdu stalo. Byla to jediná cesta, jak se ho zbavit. Jedině tehdy jí dá pokoj. Rychle dojedla. Odstrčila ţidli od stolu, zamávala otci a zamířila ke dveřím. „Kampak jdeš?“ volala za ní paní Drydenová. „Mám schůzku s Dellou,“ lhala Melissa. „Vypadá to na déšť,“ varovala ji matka. „Nejsem z cukru.“ Kdyţ couvala autem po příjezdové cestě, obloha uţ nebyla tak zamračená. Mraky se zvedaly a vypadalo to, ţe z nich nezaprší. Melissa zabočila dolů na Mill Road a zamířila do města. Hodiny na palubní desce ukazovaly 11:58. Jak mohla spát tak dlouho? Odbočila na parkoviště u obřího supermarketu Shop ‚N’ Stop na Division Street a pomalu projíţděla řadami aut, aby našla místo na parkování. Moţná, ţe dneska to nebude jen ztráta času jako včera, přála si. Dneska uţ snad o Paulovi něco zjistím. 71
Melissa poznala jednoho z mladíků, kteří byli s Paulem na parkovišti minulou noc. Jmenoval se Frankie. Na jeho příjmení si nemohla vzpomenout. Připadal jí povědomý, ale neuvědomila si, kdo to je, dokud se s ním nesetkala uprostřed noci. Roznášel potraviny v Shop ‚N’ Stop. Parkoviště bylo beznadějně plné, a tak musela zaparkovat na ulici. Vystoupila z vozu, zamkla ho a rychle přešla přes parkoviště. Začala pociťovat nervozitu. Všimla si, ţe se Frankie minulou noc drţel dost zpátky. Neděsil ji, ani jí nebránil odejít. Po pravdě řečeno to vypadalo, jako by ho celá záleţitost uváděla do rozpaků. Dost moţná, ţe to však bylo jen Melissino zboţné přání. Nicméně si řekla, ţe kdyţ si s ním promluví v zaměstnání, bude to naprosto bezpečné. Uprostřed supermarketu se o nic pokoušet nebude. Frankie byl teď pro ni jediný záchytný bod, jediný člověk, který jí můţe říci něco konkrétního o Paulovi, který jí moţná všechno vyjasní. Doufám, ţe tu dneska je. Doufám, ţe ho najdu… Elektrické dveře se s hlasitým bzučením otevřely a Melissa vstoupila do chladného vzduchu rozlehlého supermarketu, kde rachotily nákupní vozíky a rytmicky pípaly pokladní počítače. Procházela mezi regály se zboţím, minula velký poutač na nový druh třešňové limonády. Byla překvapena, kdyţ uviděla Frankieho, aniţ by ho hledala. Stál na konci fronty u nejbliţší pokladny a pomáhal skládat nákup do tašky mladé ţeně s dítětem v nosítku na zádech. Melissa se zarazila a uvaţovala, co mu vlastně řekne. Je to nejspíš hloupý nápad, pomyslela si. Frankie uloţil do tašky poslední věc, vzhlédl a uviděl ji. Zprvu se zatvářil rozpačitě, jako by ji nepoznal. Pak mu náhle přelétl přes tvář široký úsměv. Kdyţ však Melissa vykročila k němu, úsměv se vytratil a nahradil ho ustaraný kukuč. „Frankie?“ spustila nejisté. „Hele, koukni – nechci mít potíţe,“ snaţil se ji odbýt. Rovné hnědé vlasy měl vzadu staţené do krátkého copu. Měl na sobě 72
dlouhou bílou firemní zástěru přes černé dţíny a čistou modrou košili. „Ne, já –,“ spustila Melissa. „Včera v noci jsem nic neproved. To ostatní kluci – nevěděl jsem, ţe by mohli…“ Hlas se mu zadrhl. Podíval se přes Melissu na vysokou ţenu za pultem, nejspíš svoji vedoucí. „Nepřišla jsem kvůli tomu včerejšku. Chci se tě zeptat na něco jiného.“ Zavrtěl hlavou a urovnal stoh hnědých pytlíků na potraviny. „Bude to trvat jen minutku. Slibuju,“ ţadonila Melissa. Zaváhal. „No tak dobře. Udělám si teda pauzu.“ Odešel říci něco ţeně za pultem a pak kývl na Melissu, aby šla za ním. Vedl ji dlouhou uličkou mezi regály se zboţím do rozlehlého skladiště v zadní části. Bylo zde dokonce ještě chladněji a bylo to tu cítit nahnilým ovocem a zeleninou. Frankie poloţil na zem dřevěnou bedýnku a pokynul Melisse, aby si sedla. Melissa se na ni usadila se zkříţenýma nohama. On zůstal stát. „Mám pauzu jen deset minut,“ řekl a kývl na dva chlapce, kteří překládali hlávkový salát z velkých beden do nákupního vozíku. „Chtěla jsem se tě zeptat na Paula,“ řekla Melissa neurčitě, protoţe nevěděla, jak začít. Frankie se usmál. „Ty seš do něj fakt udělaná, co?“ Cítila, jak rudne. „Ne. Neptám se kvůli tomu… chci jen… Poslyš, ty a Paul jste kamarádi?“ „Jo, jsme kámoši. Paul je pěkně ostrej hoch.“ „Jak to myslíš – ostrej hoch?“ zeptala se hloupě. Pojednou se cítila hrozně trapně a přála si, aby sem vůbec bývala nešla. Frankie pokrčil rameny. „Je to prostě ostrej hoch, to je všechno.“ Zatvářil se podezíravě. „Hele, poslyš – jestli udělal Paul něco špatnýho… nebo tak něco, nic o tom nevím.“ „Ne, poslouchej, já –“ „Chtěl jsem říct, ţe je to můj kámoš, ale v něčem se neshodném. Zkrátka, nevím vůbec nic. Váţně.“ Frankie se podíval na hodiny nade dveřmi. Melissa viděla, ţe to nikam nevede. Rozhodla se jít přímo k věci. „Kdy Paul umřel?“ zeptala se. 73
Frankie otevřel překvapením ústa. Zatahal se za cop. „Coţe?“ „No Paul, kdy umřel? Řekni mi –“ „Paul je mrtvej?“ Posadil se na zem vedle Melissy. „Kdy? Včera v noci? Ne, ne. Počkej. To není moţný. Mluvil jsem s ním dneska ráno telefonem. Neţ jsem šel do práce.“ Teď byla Melissa dokonale popletená. „Asi mluvíme kaţdý o jiným Paulovi,“ vypravila ze sebe. „Jo. Asi.“ Frankie vypadal hodně rozrušeně. „Paul, o kterým mluvím já, umřel před nějakým časem.“ Frankie se pomalu postavil. „Teda – tys mě váţně vyděsila.“ „Já – já nerada,“ zakoktala Melissa. „Chtěla jsem se tě ale zeptat – “ Frankie se znovu podíval na hodiny. „Hele, promiň, ale uţ musím jít zase makat a ještě se musím napít. Kdybych protáhl přestávku, tak dostanu vynadáno.“ Otočil se a pospíchal ze skladiště. Lítací dveře se za ním zavřely. Melissa ještě několik minut seděla na bedýnce a zírala na stoh přepravek u zdi. Snaţila se pochopit, co jí právě řekl Frankie. Nedávalo to ţádný smysl. Mluvili oba o stejném Paulovi. V tom jediném si byla Melissa jista. Byl však Paul mrtvý nebo ţivý, byla to bytost z masa a kostí, nebo duch? Byla přesvědčena, ţe Paul je duch. Sám jí to řekl. Zjevoval se a zase mizel jako přízrak. Tak jak to, ţe Frankie nepoznal, ţe jeho kamarád je mrtvý? Jak mohl s Paulem telefonovat, neţ šel do práce? Melissa vstala a pomalu se loudala ven ze skladu. Byla zklamaná a zmatená zároveň. Frankie byl její jediný záchytný bod, její jediná naděje na vysvětlení. Místo, aby jí pomohl, stalo se všechno ještě větší záhadou. Kdyţ ho míjela u východu, kde balil nákup, vzhlédl a vrhl na ni podivný pohled. Myslí si, ţe jsem cvok, napadlo Melissu. Moţná jsem. Vyšla ven z obchodu a zjistila, ţe vozovka je mokrá. Muselo 74
pršet, kdyţ byla uvnitř. Teď uţ se obloha vyjasnila a sluneční paprsky se blyštily na mokrých kapotách aut na parkovišti. Obešla velkou kaluţ a zamířila k autu. Byla tak zabraná do přemýšlení, ţe si nevšimla couvajícího auta, a to do ní málem narazilo. „Koukej na cestu!“ zaječel na ni ţenský hlas. Melissa se s leknutím probrala a uskočila stranou. Přitom šlápla do louţe a chladná voda jí zmáčela tenisky. Musím dávat pozor, myslela si a pokračovala v cestě mezi nekonečnými řadami aut k silnici. Zaslechla za sebou kroky, ale nevěnovala jim pozornost. Někdo přibouchl kufr auta. Vzadu u supermarketu plakalo dítě. Kdyţ zahýbala za roh a mířila dolů poslední řadou aut, uslyšela kroky znovu. Teď se ozývaly blíţ. Otočila se, aby viděla, kdo to je – a zahlédla jen mihnout se barevnou skvrnu, jak se někdo přikrčil za autem. Co se děje? Divila se. Má snad vidiny? Otočila se a šla dál trochu rychleji. Udělala pár kroků a znovu se otočila. Zase ten rychlý pohyb postavy v tmavém. V tmavomodré bundě. S tmavými vlasy. Kdosi zmizel za modrou toyotou. Někdo mě pronásleduje, napadlo ji nejdřív. Vypadá jako Paul, uvědomila si vzápětí. Proč by se ale Paul schovával za auta? Umí se objevovat i mizet. Nemusí se schovávat. Měla by se zastavit a počkat na něj? Ne. Cítila, jak ji celou zachvacuje strach a stahuje jí hrdlo. Ne. Rozhodla se, ţe uteče. Otočila se a – louţe netouţe – uháněla k silnici. Běţí za mnou, nebo ne? Ne. Nemůţe. Ano. Pleskání podráţek po asfaltu, cákání kaluţí. Těsně za ní. Ještě blíţ. Je rychlejší, neţ ona. Jaký má ta honička smysl? Zastavila se a otočila. „Paule!“ Přikročil k ní a chytil ji za rameno. 75
XV. „Paule!“ Měl ve tváři surový, chladný úšklebek. Netvářil se ani trochu přátelsky nebo pobaveně. Svíral pevně její rameno. „Paule, proč –“ „Scházím ti, co?“ „Coţe? Co tím myslíš?“ „Slyšel jsem, jaks tam na mě volala.“ „Nech toho, Paule. Bolí mě to.“ Uvolnil sevření, ale nepustil ji. „Myslela jsem, ţe jdeš za mnou, tak jsem na tebe zavolala. Pusť mě.“ Pomalu jí sundal ruku z ramene. Stál těsně u ní. Strkal svůj obličej k jejímu. Cítila jeho horký dech na své tváři. Jeho dech? Copak duchové dýchají? Zděšeně ucouvla, on k ní však opět přiskočil. „Proč jsi včera zdrhla?“ zeptal se. Jeho chladné, tmavé oči se zabodávaly do jejích. „Mohli jsme si spolu pěkně uţít.“ „Šel z tebe strach,“ řekla. „A ty tví příšerný kamarádi.“ „Tak hele, to jsou mí kámoši.“ Její ohodnocení ho zřejmě pobavilo. „Jsou to správný kluci.“ „Co po mě chceš, Paule?“ udělala krok zpátky, ale zarazila se o kufr velkého oldsmobilu. On však opět popošel dopředu, a tím jí znemoţnil utéci. Kdyby udělal ještě krok, uţ by ji namáčkl na kapotu auta. „Co chci?“ uchechtl se. „Co můţe chtít plnokrevnej americkej 76
kluk vod pěkný holky?“ „Jdi ode mě. Nech mě jít. Proč se takhle chováš?“ Zatvářil se dotčeně. „Hele, poslouchej, kdyţ jsi včera večer za mnou přišla ty sama…“ „Nepřišla.“ „A mohlas na mě oči nechat.“ „Já to nechápu. Proč se chováš tak dotěrně? Já se ti snaţím pomoct.“ „He?“ „Jak jsem ti slíbila.“ „Eh?“ Vypadal zmateně. Podrbal se na tváři, pak si rozepnul dţínovou bundu a odhalil modré tílko, které měl pod ní. „Ty mi chceš pomoct?“ Vulgárně se na ni zašklebil. Odstrčila ho a odrazila se od kapoty. Rychle se rozběhla mezi auty, aby se dostala ke svému vozu na silnici. „Hej –“ volal a klusal za ní. „Neutíkej zas. Myslel jsem, ţe mi chceš pomoct.“ „Jdi do háje!“ zařvala. „Teď ses mě tedy dotkla,“ křikl pár metrů od ní. ‚“To se mi nelíbí. Nemám rád, kdyţ bohatý nafoukaný holky zraňujou mý city.“ Je to blázen, prolétlo jí hlavou. Musím před ním utéci. Doběhla k autu, vzala za kliku dveří. Ani se nepohnula. Zapomněla, ţe auto zamkla. Vrazila ruku do tašky a začala horečnatě šmátrat po klíčcích. Vtom však uţ byl u ní. S vítězoslavným úsměvem jí vytrhl tašku z rukou a drţel ji tak, aby na ni nedosáhla. „Dej to sem,“ doţadovala se. Hrábla po tašce, ale minula ji. Couval, drţel tašku stále vysoko nad hlavou a chechtal se. „Vrať mi ji, Paule.“ Pořád se smál. „Pojď si pro ni!“ „Paule!“ chtěla ji uchopit, ale on se rychle otočil a drţel tašku z jejího dosahu. „Uţ mi ji dej. Nejsi moc vtipnej!“ Tašku jí nevrátil, ale úsměv se mu náhle vytratil z tváře. „Ty mi nedáš šanci, co?“ řekl. „Co?“ „Slyšelas.“ „Nevím, o čem to mluvíš. Vrať mi zpátky tašku.“ 77
„Nejsem špatnej kluk. Fakt. Ale to tebe vůbec nezajímá.“ „Paule, co to plácáš? Vrať mi, prosím tě, tu tašku. Musím jet.“ Ještě jednou po ní prudce hrábla. Uhnul a přehodil, si ji pod paţi. „Umím bejt tvrdej,“ řekl a jeho oči se divoce vpíjely do jejích. „Umím bejt sakra tvrdej, kdyţ musím.“ „Paule – no tak!“ vzlykla. „Jak to, ţe znáš mý jméno?“ chtěl vědět. „Coţe? Tys mi ho řekl.“ „To není pravda. Nó, jen mi to řekni. Kdes zjistila moje méno?“ „Paule, nebuď směšný –“ Uviděla policejní auto dříve neţ on. Černobílé auto, pomalu objíţdějící rajón, zastavilo vedle jejího vozu. Policista na předním sedadle vyklonil hlavu z okénka. „Máte nějaké problémy?“ „Ne. Nic se neděje,“ odpověděla Melissa rychle, kdyţ jí Paul podal tašku. Čekala, ţe se rozplyne, ale on stál na místě jako přibitý, civěl na policistu a strojeně se usmíval. „No, já mám dojem, ţe tu problém je,“ řekl policista. Otočil se a prohodil něco ke kolegovi za volantem. Otevřel dvířka a s očima upřenýma na Melissu a Paula pomalu vystoupil z policejního auta. „To je vaše auto?“ zeptal se Melissy. Přikývla a podívala se na Paula, který stál s rukama za zády. Obličej měl pobledlý a ustaraný. „Tady se nesmí parkovat.“ Ukázal na značku, vzdálenou několik metrů. „Máte parkovat na parkovišti a ne mimo něj. Jak se jmenujete? Ukaţte mi řidičský průkaz.“ „Melissa Drydenová,“ vypravila ze sebe a hledala v tašce pouzdro s doklady. „Tu značku jsem přehlédla. Neuvědomila jsem si…“ Vytáhla řidičák a podávala mu ho. Začal si ho prohlíţet, kdyţ se jeho partner vyklonil z auta a zavolal: „Nech to plavat, Ernie. Musíme jet k případu. Nastup si.“ Spustil hlasitě sirénu, aţ Melissa nadskočila. „Omlouvám se, slečno.“ Policista jí podal řidičák a skočil do auta. Sledovala je, jak rychle vyrazili pryč. „Hele, poslyš,“ řekl Paul s ulehčením. „Tys měla ale kliku, co? To se mi teda eště nestalo. Fakt.“ 78
„Sbohem,“ řekla, kdyţ odemkla auto a vklouzla za volant. „Och. Počkej Melisso, já – ech – promiň. Dal jsem ti pořádně zabrat,“ vypravil ze sebe zkroušeně. „Dělal jsem si jenom legraci. Nechtěl jsem –“ Zabouchla dvířka, takţe zbytek věty uţ neslyšela. Nastartovala a rozjela se. Nechala ho stát na obrubníku s nešťastným výrazem ve tváři. Dívala se na něj zpětným zrcátkem a čekala, ţe se rozplyne. On se však ani nepohnul. Musím se ho zbavit, uvaţovala, projela na oranţovou a prudce uhnula doleva. Půjde za mnou kamkoli. Plete se mi pořád do ţivota. A chce mi ublíţit. O několik minut později zaparkovala auto na příjezdové cestě, vběhla do domu a pozdravila se s Martou, která luxovala obývací pokoj. Pak šla nahoru do svého pokoje. „Ne!“ zařvala. Paul, který seděl na posteli, rychle vstal. „Ne! Nech mě na pokoji! Přestaň mě pronásledovat! Nech mě být!“ Ignoroval její úpěnlivé prosby a rychle se k ní přibliţoval, tmavé oči mu plály.
79
XVI. Couvala
zpátky do chodby. Zastavil se uprostřed pokoje. Silné sluneční světlo svítilo oknem přímo skrz něj. Jeho tmavé vlasy, dţínová bunda, dţíny byly zlatě orámované. „No, co se děje?“ zeptal se. Melissa neodpovídala. Stála a čekala, jestli přijde blíţ. „Proč se mě najednou tak bojíš?“ ptal se podezíravě. „Nehraj si na hlupáka,“ odsekla Melissa a zkříţila před sebou ruce v obranném gestu. „Ztrácím nad sebou kontrolu,“ řekl mírně. Celý se zachvěl a začal se ztrácet v sílícím slunečním jasu. „Přestávám ovládat svou sílu. Objevuju se a zase mizím.“ „Na tom parkovišti jsi byl silný dost,“ řekla Melissa rozzlobeně. „Eh?“ Pomalu se přestal chvět a zase stál pevně na koberci. Podrbal se na bradě. Poprvé si Melissa všimla, ţe vypadá polekaně. Pod maskou zloby a hořkosti byl jen vyděšený mladíček. „Jak to, ţe ses sem vrátil tak rychle?“ ptala se Melissa. Slunce ji pálilo do očí. Špatně na něj viděla. Obešla ho v uctivé vzdálenosti a sedla si na okenní římsu zády ke slunci. „Vrátil? O čem to mluvíš? Zkoušíš na mně nějakou psychologickou fintu?“ „Nechala jsem tě přece na parkovišti. Teď jsi tady,“ řekla. Slunce se jí příjemně opíralo do zad. Zavrtěl hlavou a začal chodit sem a tam. „Ty jsi úplně ztratila rozum.“ „Ty jsi ztratil rozum,“ nesouhlasila Melissa. „Ne já. Přece mi nechceš tvrdit, ţe –“ 80
„Byl jsem celé dopoledne tady,“ řekl. „Potloukal jsem se tu kolem.“ Melissa se odrazila od římsy a vstala. „Ale jdi, Paule, byl jsi v supermarketu.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. To jsem nebyl já.“ „Sebrals mi tašku a nechtěls mi ji vrátit.“ Udělal pohyb směrem ke stolní lampičce. Ruka mu projela skrz. „Dneska nemůţu nic vzít do ruky,“ řekl opravdu smutně. „Nemohl bych ti sebrat tašku, i kdybych chtěl.“ Začal se zase ztrácet, jako by námaha z mluvení pro něj byla příliš velká. „Nevěřím ti,“ řekla Melissa. „Hraješ na mě jenom divadýlko.“ Neodpověděl, jen na ni upřeně zíral a snaţil se uhodnout její myšlenky. Co to dělá? ptala se sama sebe. Předstírá, ţe je slabý? Vypadá tak smutně a vystrašeně. Snaţí se, abych se z nějakého důvodu přestala mít na pozoru? Chce mě poplést? „Takţe tos nebyl ty, včera v noci,“ řekla. Zatvářil se překvapeně. „Včera v noci? Kdyţ jsem se tu včera v noci objevil, ječela jsi na mě jako blázen a chtělas, abych ti dal pokoj.“ „Ne, myslím předtím,“ řekla Melissa netrpělivě. „Na diskotéce.“ „Na diskotéce?“ zasmál se. „To jsem taky nebyl já.“ Sklouzl na koberec a vypadalo to, ţe se skrz něj propadne. Celý zmizel, ale pak se znovu vynořil. „Asi to byl někdo, kdo vypadá jako já.“ Odmítala tomu uvěřit. „Byls to ty, Paule. To nebyl někdo, jako ty. Chceš tím říct, ţe si to nepamatuješ?“ „Na včerejší noc si vzpomínám. Šel jsem ven a snaţil jsem se najít místo, kde jsem bydlel. Nemohl jsem si vzpomenout, kde to bylo, a tak jsem to nenašel. Pak jsem se sem vrátil.“ „Co to na mě hraješ? Byls tam s kamarády, povalovali jste se po autech, pili pivo a kdyţ jsem vyšla ven, tys –“ „S kamarády? Jakými kamarády?“ „Nevím, jak se jmenují. Jeden z nich je Frankie. Ty ostatní neznám.“ „Frankie?“ Na tváři se mu pomalu usazoval úsměv poznání. „Jo. Frankie. No jasně, uţ si vzpomínám. Frankie Marcuso. Jo. Byl to 81
můj soused. Skvělý kluk. Jé, já na něj úplně zapomněl. Kdo tam byl ještě?“ Celý se rozzářil, kdyţ jsem se zmínila o tom jeho kamarádovi, pomyslela si Melissa. Byla jsem z něj tak vyděšená, ţe mi nedošlo, jak je opuštěný a vyplašený. „Nevím,“ odpověděla a myšlenky jí vířily hlavou. „Neznám tvoje kamarády. Byli mi odporný.“ „Hele, počkej.“ Snesl se na zem. „Nepomlouvej mý kámoše.“ „Poslyš, to má být vtip, nebo co?“ zeptala se Melissa, opřená o okenní parapet. „Ty to na mě váţně hraješ.“ „Ne. To není vtip,“ řekl klidně a odvrátil od ní pohled. „Tak si to teda musíme vyjasnit,“ řekla Melissa a podepřela si bradu oběma rukama. „Nemyslíš? Včera večer ani dneska dopoledne jsi tam nebyl. Ale byls to ty.“ „Ehm?“ „Byls na dvou místech najednou, Paule. Je to tak?“ Nechala ho o tom chvíli přemýšlet. Se zmateným výrazem na tváři rázoval sem a tam po pokoji. „Jo. Taky si myslím. Byl jsem na dvou místech současně. Tak co to znamená?“ Melissa se skloněnou hlavou usilovně přemýšlela. Ten Paul na diskotéce a na parkovišti vypadal nějak jinak, mnohem pevněji, víc zle, surově, tak hrozně – ţivě! Ţivě! Upřela pohled na přízrak, který se tak lehounce bezhlesně vznášel nad zemí sem a tam. Dostala nápad. „Paule, myslím, ţe uţ to mám.“ Přestal se pohybovat. „Myslím, ţe já taky.“ Rozzlobeně na ni pohlédl. „Je to finta, hloupej fígl, jak hrát o čas.“ „Ne. Nech toho. Tak to není –“ „To jsem si moh myslet,“ brblal si pro sebe zády k Melisse. „Paule, vyslechni mě. Mám dojem, ţe uţ jsem přišla na to, jak to je.“ Ani se k ní neotočil. Rozhodla se, ţe mu to musí za kaţdou cenu říci. „Předpokládali jsme, ţe jsi duch z minulosti,“ řekla. „Ech? Jak to myslíš?“ zeptal se, aniţ by se otočil. 82
„Mysleli jsme si, ţe jsi uţ před nějakým časem umřel. Ţe jsi umřel v minulosti a teď ses tady objevil, aby ses pomstil za svou smrt.“ „Jo… jasně,“ řekl dočista zmatený. Vůbec nechápal, kam tím míří. Otočil se, podíval se na ni a nedůvěřivě čekal, co bude dál. „No a moţná, ţe jsme dělali chybu,“ řekla Melissa a pokoušela se přesvědčit sama sebe o správnosti své myšlenky. „A co kdyţ jsi duch z budoucnosti?“ „Coţe? Myslíš, jako v nějakým stupidním sci-fi nebo co?“ „Ale ne. Zamysli se nad tím. Co kdyţ jsi ještě, neumřel? Co kdyţ jsi ještě naţivu?“ Jak to vyslovila, připadalo jí to všechno srozumitelnější. Věděla, ţe má pravdu. Musí mít pravdu. „Ty myslíš –“ „Myslím si, ţe jsi duch z budoucnosti, Paule. Ještě jsi neumřel. Přišel jsi včas, vrátil ses do doby, kdy jsi ještě naţivu.“ „To nedává smysl,“ zaúpěl. „Říkám ti, ţe jsi ztratila rozum.“ „Jen se nad tím zamysli!“ křikla Melissa. Byla tak rozčilená, ţe ji to ani nepopudilo. „Ten Paul, kterého jsem viděla na diskotéce včera v noci, ten Paul se svými kamarády – byl ještě ţivý. A Paul, který mě honil na parkovišti před supermarketem dneska dopoledne – ten byl taky ţivý. Copak to nechápeš? Vrátil ses z budoucnosti právě včas. Teď – zrovna teď – jsi ještě naţivu. Paule. Jsi pořád ţivý!“ Bez rozmyslu k němu přiběhla a šťastně ho objala kolem ramen. Ucítila však jen chladný závan. Najednou si připadala hloupě. Ucouvla. Upřeně na ni zíral a přemýšlel o tom, co říkala. „Jinými slovy,“ řekl pomalu. „Ještě jsi mě nezabila.“ Jeho slova ji zamrazila. Svezla se na postel a klekla si. „Ne,“ řekla tiše, „ještě jsem tě nezabila. Proto si na to nemůţu pamatovat. Neudělala jsem to.“ „Ale uděláš to.“ Vyčítavě na ni hleděl. „Uděláš to.“ „Ne!“ vykřikla. „Ne! Neříkej to! Neudělám to! Nemůţu! Přísahám, ţe to neudělám!“ „Jsem mrtvý,“ řekl zasmušile. „Jsem mrtvý a uvězněný v téhle prázdnotě – ty mě zabiješ.“ 83
„Ne!“ křičela Melissa a hlas se jí třásl hrůzou. Pomyšlení, ţe by mohla zabít Paula, nebo vůbec někoho, bylo pro ni příliš děsivé. „Ne! Poslouchej, prosím tě! Copak nechápeš? Je to druhá šance, Paule! Druhá šance pro nás oba. Nezabiju tě. Neudělám to! Jdi pryč! Odejdi z tohohle domu a uţ se nevracej! Kdyţ uţ se tu neobjevíš, nebudu tě moct zabít.“ „Ale já uţ jsem jen duch,“ řekl Paul smutně. „To ten ţivej Paul sem nesmí.“ „Samozřejmě. Uţ to chápeš? Proto ses vrátil, Paule. Nevrátil ses zpátky na zem, abys mě zabil a pomstil se za svou smrt. Vrátil ses na zem, abys své smrti zabránil. Můţeš to udělat! Můţeš se zachránit před zabitím!“ Jeho úsměv byl tak zářivý, ţe spolu se slunečními paprsky padajícími do pokoje to bylo světlo tak jasné, ţe si Melissa musela rukou zastínit oči. Kdyţ ji spustila dolů, Paul stál před ní. Pokusil se sevřít ji v náruči. Sklonil se a objal ji kolem ramen. „Cítíš… něco?“ ozval se. „Ano,“ vyhrkla po pravdě. „Není to chlad, teď je to teplo. Uţ tě skoro cítím, Paule.“ Ucouvl a pořád se usmíval. „Uţ jsem zas silný. Díky, Melisso.“ „Nemáš za co,“ řekla rozpačitě. Pojednou ke svému překvapení zjistila, ţe jí není lhostejný, ţe jí není lhostejné, co se s ním stane. „Ale ano, mám. Pomohlas mi přijít tomu všemu na kloub. Pomohlas mi získat ještě jednu šanci. A já ji nepromarním. Rozhodně ne.“ „Pomůţu, ti,“ řekla a pomyslila si, jak je najednou klukovsky milý, kdyţ ztratil ten surový a zahořklý výraz v očích. „Odvezu tě k němu. Odvezu tě večer k ţivému Paulovi. Musíš ho varovat. Musíš ho zachránit před zabitím.“
84
XVII. Dům, kde Paul bydlel, stál v řadě šedivých domků, pobitých prkny ve zchátralém západním předměstí Old Village. Vpředu na verandě drápala vychrtlá černá kočka roztrţený plastikový pytel s odpadky. Pod schody jednoho z dalších domů se hlasitě hádaly dvě dívky v dţínách a černých koţených bundách a ignorovaly úpěnlivé prosby souseda, vykloněného z okna^v přízemí, aby zmlkly. Melissa zaparkovala auto a zamkla je. Divila by se, kdyby v téhle čtvrti zůstalo nezamčené v pořádku. Zprvu Paul dům nepoznal. „Tady to není,“ řekl. „Takhle nevypadal.“ „Tys ale říkal, ţe Frankie je tvůj soused, ne,“ trvala na svém Melissa. „Našla jsem jeho adresu v telefonním seznamu. Bydlí v šestatřicítce. Takţe váš dům musí mít číslo třicet čtyři nebo třicet osm.“ Paul, s obličejem šedým jako večerní svit, potřásl nejisté hlavou a prohlíţel si tmavá špinavá okna domů. „Snad,“ šeptl nakonec, „snad ano.“ Dva kluci, oblečení jen v triku a dţínách, vyběhli velkou rychlostí zpoza rohu. Melissa musela uskočit stranou, aby jim uhnula z cesty. Zachechtali se a běţeli bez ohlédnutí dál. Překvapilo ji, ţe Paul uţ zatím stál na schodech u čísla třicet čtyři. „Tady je to,“ řekl. „Ano. To je náš dům. Na schránce je moje jméno. Starett. Uţ jsem si na něj vzpomněl. Teď se mi najednou všechno vybavuje.“ Nevypadal, ţe by z toho měl radost. Jen ho to ohromilo a naplnilo smutkem a obavami. „Jdu dovnitř,“ řekl. „Pojď se mnou.“ „Nemůţu,“ volala na něj. „Viděl by mně.“ Otočil se a podíval se 85
na ni ode dveří. „Máš pravdu. Tak tu na mě počkej. Drţ mi palce.“ Snaţil se, aby to znělo bezstarostně, ale třesoucí se hlas prozrazoval, jak je nervózní. „Hodně štěstí,“ popřála mu Melissa, která seděla nepohodlně na studeném betonovém schodu. Dívala se, jak prochází dveřmi, aniţ by je otevřel. Jestli se mu podaří se ţivým Paulem nějak domluvit, uţ se nevrátí a já ho uţ nikdy neuvidím, pomyslela si. Ke svému úţasu si nebyla jistá, jestli by z toho měla radost. Paul-duch proplul sešeřelým prázdným obývacím pokojem. Nábytek mu byl důvěrně známý, přestoţe se ještě před malou chvílí nemohl na nic upamatovat. Zastavil se a pohladil ošoupanou manšestrovou pohovku. Aniţ si to uvědomil, zasténal. Bylo to, jako by znovu umíral. Znovu o všechno přicházel, o tento dům, o své přátele. Ztrácel vzpomínky a všechno, na čem mu záleţelo. Nemohu to znovu proţívat, říkal si. Moc to bolí. Nevydrţím to. Zaslechl za sebou nějaké zvuky. Šoupání bot po podlaze. Zakašlání. Odpoutal se od starého gauče a zamířil dozadu. Tam byl jeho pokoj, vzpomněl si náhle. Uměl si ho jasně vybavit. Byla to dlouhá úzká místnost. U zdi stála palanda. Rozkládací křeslo u nízkého bílého pultíku, který mu slouţil jako psací stůl. Dveře do jeho pokoje byly otevřené. Svítilo se tam. Zarazil se pár kroků ode dveří. Cítil, jak se jeho energie rychle zvětšuje. Bez dalšího váhání vklouzl dveřmi a vplul do úzkého pokoje. A tam spatřil sám sebe. Seděl na spodní posteli v záři červené stolní lampičky, která stála na nízkém pultu. Je to zvláštní pocit vejít do místnosti a najít tam sám sebe. Je to úděsné. Je to smutné. Paul-duch se snesl doprostřed pokojíku. Ţivý Paul si přihnul piva z plechovky. Pak plechovku zmačkal a mrštil s ní přes pokoj k malému černému koši na odpadky. Byl oblečený stejně jako duch, rozepnutá dţínová bunda a vespod ţluté tričko, vybledlé ošoupané dţíny. Prohrábl si dlouhé, černé vlasy a trochu vrávoravě vstal. 86
Duch na něj chtěl zavolat, ale pak se zarazil. Paul šel do kuchyně a vytáhl z poličky pod pultem telefonní seznam. Otevřel ho a začal hledat nějaké jméno. Jezdil prstem po sloupcích s adresami. Pak zvedl s nejistým výrazem ve tváři telefon. Vytočil číslo a přesvědčil se v seznamu, ţe j$ správné. Opřel se lokty o pult a čekal. „Haló. Je Melissa doma?“ Kdyţ duch zjistil, ţe Paul volá Melissu, přistoupil blíţ. „Ne. Jsem její kamarád,“ řekl Paul zklamaně. „Jak se jmenuju? Na tom nezáleţí.“ Zavěsil a kopl zlostí do pultu. „Na tom nezáleţí,“ opakoval si pro sebe hořce. Znovu nakopl pult a pak vyhlédl z okna. Začal si zapínat bundu. Jde ven. Raději se mu teď ukáţu, řekl si duch. Stoupl si před Paula. „Neboj se.“ Paul skončil se zapínáním, otočil se a zamířil ven z kuchyně. „Slyšíš mě?“ volal duch a šel za ním. Paul rychle vešel zpátky do svého pokoje, vzal si z toaletního stolku kartáč na vlasy a s hlavou na stranu si začal pročesávat tmavé vlasy. Přitom na sebe zíral do obdélníkového zrcadla nad stolkem. „Otoč se!“ vřískal duch. „Musíš mě slyšet. Musíš!“ Paul si pískal a česal se dál. V zoufalství k němu duch přiskočil a chňapl po kartáči. Ruka mu však projela skrz něj. Paul si klidně kartáčoval vlasy dál. „Otoč se, prosím tě! Copak mě neslyšíš?“ Ţádná odpověď. Paul ho neviděl ani neslyšel a neměl dokonce vůbec tušení o jeho přítomnosti. Duch sebral všechnu sílu a snaţil se úporně, aby byl viditelný. Paul zhasl lampičku a zamířil dolů do dlouhé haly a pak ven ze dveří. Narazí na Melissu, sedící na schodech? strachoval se duch. Prošel ven zdí. Paul byl uţ pod schody a běţel na Davis Street. Po Melisse nikde ani památky. Paul vešel do obchodu s lihovinami na rohu. Za chvíli vyšel ven s hnědým papírovým sáčkem. Vykračoval si bezstarostně směrem k parkovišti u samoobsluhy. „Čau Kenny, čau Frankie – chlapi, co tu děláte?“ Kamarádi přerušili rozhovor, který vedli pod nízkou lucernou před parkovištěm a rychle k němu přispěchali. 87
„Ty máš pivo?“ ptal se Frankie a sáhl po papírovém pytlíku. „Pro tebe ne,“ odmítl ho Paul a uhnul se sáčkem z jeho dosahu. „Po pivu moc plácáš.“ „Fakt?“ „Kde máš tu svou bohatou kamarádku?“ zeptal se Paula Kenny, hubený kluk s uhrovitým obličejem. Paul po něm zle šlehl očima. „Kterou?“ „No tu zazobanou vlasatou kočku.“ Frankie a Kenny vyprskli smíchy. „Dostala, co chtěla?“ ptal se Kenny poťouchle. Frankie znovu neúspěšně chňapl po pivu. „Můţu ji mít, kdy se mi zachce,“ chvástal se Paul a poplácal se po prsou. Kamarádi se znovu rozchechtali. „Tak jak to, ţe přišla za mnou?“ šklíbil se Frankie. „Dneska dopoledne. Do práce.“ „Aha, tak proto tam byla.“ Paul se do něho podezíravě zabodl pohledem. „Co chtěla?“ „Nejspíš mě.“ Frankie a Kenny se na sebe zakřenili. „To určitě,“ řekl Paul opovrţlivě. „Tak co chtěla?“ „Dej mi pivo a povím ti to,“ řekl Frankie. „Mně taky,“ přidal se Kenny rychle a napřáhl ruku. „Vyklop to, nebo budeš ţrát plechovky,“ sykl Paul výhruţně. Úsměšky se jim vytratily z tváří. Bylo zřejmé, ţe se ho bojí. „Přišla se zeptat na tebe,“ přiznal Frankie. „Co vo mně chtěla vědět?“ zajímal se Paul. „Hej, hoši,“ zavolal na ně z ulice muţský hlas. „Dejte si odchod. Nepoflakujte se mi tu.“ Uviděli policistu, vykloněného z černobílého policejního auta. „Uţ jdeme, pane stráţníku,“ řekl Paul poslušně a schoval pod bundu pytel s plechovkami piva. Nasedli do Kennyho starého chevroletu zaparkovaného na okraji prostranství. Duch je následoval a přemýšlel, jak Paula na sebe upozornit, jak mu dát nějaké znamení. Upadal však do stále větší beznaděje a cítil, ţe nemá šanci uspět. „Kam jedem?“ ptal se Paul, který seděl na zadním sedadle vedle svého ducha. 88
„Nepojedeni nikam. Nemám prachy.“ řekl Frankie. „Jsou jistý moţnosti, jak se k nim dostat,“ křenil se Paul. Paulova ducha, sedícího tiše vedle něj, zavalily náhle další Vzpomínky. Vzpomínky na noci plné strachu, na bušení krve v tepnách, na šplhání do oken, na zoufalé tápání ve tmě, na to, jak bral všechno, co se mu hodilo. „Váţně děláš ty vloupačky?“ ptal se Frankie a otočil se na Paula. Paul přikývl a lokl si piva. „Není to nic moc.“ „Tys udělal všechny ty domy na Fear Street?“ ptal se Kenny obdivné. „A to jsou všechny ty případy v novinách fakt o tobě?“ „Povídám, ţe se k penězům dá dostat,“ řekl Paul samolibě. „Říkaj ti ‚Zloděj z Fear Street’,“ pokračoval Kenny. „Jsi slavnej!“ „To je mi fuk,“ odvětil Paul klidně a civěl ven na stromy a setmělé domy, které míjeli. Paulova slova působila na jeho ducha jako otřes a ten se rázem na všechno rozpomenul. Ano. Jistě. Jak na to mohl zapomenout? On – Paul – je ‚Zloděj z Fear Street’. Teď však musí Paula zastavit. Musí ho drţet od Fear Street na hony daleko. Ale jak? Najednou všechno zbělalo. Odcházel, odcházel od nich, opouštěl auto a byl unášen do prázdnoty, kde pobýval většinu času. Úporně se snaţil zůstat se svým ţivým já, ale začal se ztrácet, aţ se vytratil dočista. Vrátil se aţ po nějakém čase. Auto bylo zaparkované na kraji silnice. Kde jsou? Duch uviděl před sebou přibitou ceduli se jménem ulice. Fear Street. Vznesl se nad trávník za Paulem, který skrytý ve tmě, obcházel podél zdi rozlehlý starý dům. Chystal se tam vloupat. Ne, pomyslel si duch. Ne. Musím ho zastavit. Tohle vloupání způsobí jeho smrt. Moji smrt. Co však mohu udělat? Ve tmě uviděl hrábě opřené o zeď, jen pár kroků od místa, kde stál Paul. Musím ty hrábě nadzvednout, řekl si. Rozkývám je. Jestli ho to vyděsí, ‚třeba do toho domu nepůjde. Cítil, ţe v bílém, pustém světě načerpal novou sílu. Byl dost silný, aby hrábě uzdvihl. Přiblíţil se k nim, soustředil všechnu svou energii, obtočil se kolem násady a zabral. 89
Ano. Ano, podařilo se mu s nimi pohnout. Konečně, pomyslel si. Konečně Paula na sebe upozorním. Odtáhl hrábě od zdi, zvedl je do vzduchu a zjistil, ţe uţ je pozdě. Paul se vyšplhal na okno a vklouzl do tmavého domu. Moc pozdě. Zloděj z Fear Street se chystal znovu zaútočit. Duch nechal hrábě spadnout na zem a pojednou se cítil slabý a poraţený. Nepohnul se ani, kdyţ ţenský jekot přetrhl noční ticho. Další výkřik. Hluk rozbitého skla. Oknem ven se dral Paul, dopadl na zem, hned vyskočil a běţel podél plotu na silnici. Ţena nepřestávala křičet. „Pomoc! Pomoc! Pomozte mi, prosím vás!“ Duch sledoval Paula, jak přiběhl k autu a otevřel dveře. Jakmile naskočil na zadní sedadlo, staré auto vyrazilo pryč se zhasnutými světly a zadními dvířky stále otevřenými. Ječení přestalo. V celém domě se rozsvítilo. Duch se nehýbal. Celý roztřesený se vznášel kdesi mezi tímto a oním světem. Byl tak lehounký, neviditelný, bezmocný – bez ţivota. „Kam jsi šla?“ ptal se duch. „To jsem se lekla!“ vykřikla Melissa. Zrovna si umyla vlasy a okolo hlavy měla obtočený zelený ručník jako turban. Přes pyţamo měla přehozený světle ţlutý ţupan. „Promiň,“ řekl duch jemně, s pohledem upřeným ven z okna. „Nemohla jsem tam na tebe čekat. Bála jsem se,“ řekla Melissa omluvně. Posadila se na kraj postele a nohy zkroutila pod sebe. „Ale já se tam narodil a vyrůstal,“ řekl hořce. „Nezlob se, prosím tě,“ uklidňovala ho. „Celý ţivot jsem se zlobil,“ řekl duch. Vypadalo to, jako by do něj pronikala venkovní tma, aţ se stal pouhým stínem. „Kdyţ jsi chudá, naštve tě kdeco. Jsi pak schopná všeho.“ „Uţ mi zase budeš vyčítat, ţe jsem z bohaté rodiny?“ zeptala se nazlobeně. „Ne.“ Stín ztmavl. Jeho hlas zněl ještě mírněji a z větší dálky. „Viděl jsem tě tehdy v tom obchodě. Viděl jsem, jak ses zlobila na kamarádku, ţe si dělá legraci z tý chudý holky. Vím, ţe jsi jiná.“ 90
Zmlkl. Dlouhou chvíli bylo ticho. „Ale co se tím změní?“ zabědoval. „Co se stalo, kdyţ jsem odešla? Viděl tě? Mluvil jsi s ním?“ „Ne,“ vysvětloval duch. „Vůbec to nešlo. Nemůţu nic změnit. Přijdu o ţivot – znovu.“ „Ne! Nezabiju ho! Nezabiju tě!“ křičela Melissa. „Nemůţeš na tom nic změnit,“ řekl Paul trpce. „Tak si s ním půjdu promluvit,“ řekla Melissa bez rozmyslu. Přitom si nervózně pohrávala se stříbrným řetízkem na krku. „Coţe? Ne. To nesmíš!“ vrtěl nesouhlasně hlavou Paul. „Ne! Mohl by ti ublíţit –“ „Půjdu mu říct, aby nechodil na Fear Street. Já nejsem neviditelná. Mě bude slyšet a poslouchat.“ „Proč by tě měl poslouchat?“ „Já mu to vysvětlím.“ „Nebuď hloupá.“ Melissa se zatvářila dotčeně. „Nejsem hloupá. Snaţím se ti pomoct. Ty se s ním nemůţeš domluvit. Tak kdo jinej to má zkusit? Jen já. Myslíš, ţe mám chuť se s ním vidět? Ani náhodou.“ „Ty – ty to děláš kvůli mně?“ Z jeho hlasu bylo náhle slyšet velké dojetí. Melissa se začervenala a podívala se jinam. „No jasně. Dělám to ale taky kvůli sobě. Hrozně mě děsí, ţe máš moţná pravdu. Jsem tak vyděšená, ţe nemůţu ani dýchat. Nechci nikoho zabít! Nechci, aby se vyplnil tvůj šílený příběh. Jestli můţu udělat něco pro to, aby se to nestalo, udělám to.“ Duch se začal vytrácet. Byl uţ jen tmavým chomáčem dýmu, průsvitným stínem. „Zapomeň na to. Nemůţeme nic změnit,“ řekl smutně a vytratil se.
91
XVIII. „Ne, dneska večer nemůţu, Buddy. Jsem právě na odchodu.“ Byl druhý den večer. Melissa se chystala jet k Paulovi. Opřela si sluchátko o rameno a přitom se pokoušela učesat si vlasy, které se rozhodly trčet po stranách jako dvě křídla letadla. „Ne, váţně nemůţu,“ trvala na svém a snaţila se, aby to neznělo rozčileně. Proč je Buddy pokaţdé, kdyţ spolu mluví, tak ustaraný. Uţ se spolu nedovedou normálně bavit. Pořád se jen stará o to, jestli je uţ v pořádku, jestli uţ přestala vidět duchy. Šlo jí to všechno na nervy. Proč jí jednoduše nevěří? „Zítra večer bychom snad mohli někam vyrazit,“ řekla. „Zavolej mi k Delle. Budu u ní, dokud se naši nevrátí z Las Vegas. Teď uţ musím váţně jít.“ Zavěsila. Koukla se na sebe do zrcadla. Vlasy uţ jí tolik netrčely, ale pořád nechtěly drţet rovně dolů. Asi jsem cvok, blesklo jí hlavou. Projíţděla Old Village k jeho strašnému předměstí, aby se setkala s tím protivným klukem. Bude se mi zase posmívat a říkat, ţe za ním dolejzám, a to bude hrozně nepříjemné. Ale co, jestli mě nebude chtít poslouchat… Kdyţ mě nebude chtít vyslechnout – je moţné, ţe bych ho opravdu mohla zabít? Ne. V ţádném případě. V ţádném případě nikoho nezabiju, ani Paula, ani nikoho jiného. Mohla se tisíckrát ujišťovat, stejně jí v hlavě leţela pochybnost. Jediná moţnost, jak se jí zbavit, byla promluvit si s Paulem. Melissa zaparkovala před poţárním hydrantem, zamkla auto a 92
vyšla po schodech ke dveřím Paulova domu. Byla chladná, jasná noc, předzvěst blíţícího se podzimu. Někde, o pár domů níţ, slyšela pravidelné údery míče o dláţdění á vzrušené výkřiky účastníků divokého basketbalového zápasu. Hledala zvonek, ale kdyţ ţádný nenašla, zabouchala na dveře silněji, neţ zamýšlela. „Drţ se, holka,“ povzbudila sama sebe a nervózně se rozhlédla. Stáhla si dolů rukávy trička se znakem Shadysideské střední školy, které si oblékla přes úzké dţíny. Znovu zaklepala. Čekala. V domě byla tma. Není doma, pomyslela si a pocítila zklamání i úlevu. Co bych mu vlastně řekla? Zkoušela si v autě sice něco nacvičit, ale nebyla schopná přijít na nic, co by nevyznělo úplně hloupě. Zaklepala znovu, pak se opřela o zeď verandy a nakoukla dovnitř zaprášeným oknem. Ne. Nikdo nepřicházel. Hlasitě si povzdechla, otočila se a sestupovala dolů po betonových schodech. Právě odemykala auto, kdyţ uslyšela smích, přicházející z konce bloku. Zpočátku si ho nevšímala. Nastupovala do auta, kdyţ ho uslyšela znovu. Měla dojem, ţe takhle zněl Paulův smích tenkrát v noci na diskotéce. Vylezla z auta. Na roh to byl jen kousek cesty. Proč se nepodívat, jestli to není on? Šla rychle po rozbitém chodníku a přišla k malému obchůdku s lihovinami, jehoţ neónový poutač v okně oznamoval název ‚U Aida’. Na druhé straně obchodu bylo úzké parkoviště. Ve světle nízké lucerny stáli tři chlapci opření o červený chevrolet, smáli se a popíjeli pivo z plechovek. Otočili se okamţitě, jakmile se přiblíţila na dohled. Přestali se smát. Mladík, který seděl na předním nárazníku, byl Paul. Zastavila se na okraji parkoviště. Paul se postavil a přes tvář mu přelétl úsměv. Poznal ji. Uţ bylo pozdě otočit se a jít zpátky k autu. „Koukni, kdo je tu!“ hlásil další hoch a poloţil plechovku s pivem na přední blatník. Melissa v něm poznala Frankieho, kluka ze 93
supermarketu. Toho třetího, se špatnou pletí, neznala. „Ty mě špehuješ?“ zavolal na ni Paul a uhladil si tmavé vlasy. Ti dva ostatní se rozchechtali. „Ani nápad, brácho. Ta přišla za mnou,“ vytahoval se Frankie a plácl Paula po rameni. Paul se zuřivě otočil a zabodl se do něj pohledem. Frankie ucouvl. „Na to jseš ještě moc malej, hošánku. Dej si pohov, jasný?“ Nejisté se kymácel k Melisse. Bylo zřejmé, ţe uţ toho musel dost vypít. „Chci – chtěla bych s tebou mluvit,“ řekla a zůstala stát na chodníku pod lampou. „Jede po tobě, Paule,“ ozval se ten třetí. „Chce to od tebe, chlape,“ přidal se Frankie. Oba dva se chechtali a bouchali dlaněmi do auta. Paul si jich nevšímal a pokračoval ve své nejisté cestě k Melisse. Tvářil se podivně, skoro vyzývavě. Melissa pořád stála na místě, rozhodnutá říci mu, proč přijela, a nenechat se od něj vystrašit. Je tak hrozně podobný svému duchu, napadlo ji. Ztřeštěná myšlenka. Vypadal jako svůj duch, ale chyběla mu klukovská něţnost v očích. „Čau,“ řekl a zastavil se těsně před ní. Světlo lampy mu svítilo do očí, takţe vypadal velmi bledě, skoro jako přízrak. „Tys mi neodpověděla. Špehuješ mě?“ „Řekla jsem ti to. Chci s tebou mluvit,“ opakovala Melissa netrpělivě. „Aha,“ zasmál se. Táhlo z něj pivo. Vyndal z pytle plechovku a nabídl jí. „Dáš si?“ Melissa zavrtěla hlavou. „Vypadá to, ţes jich uţ dneska pár měl.“ Proč to říkala? Byla tak nervózní, ţe nevěděla, co říká. „Kdo si myslíš, ţe jseš – moje máti?“ vyštěkl a přihnul si z plechovky. Dopil ji a odhodil na chodník. „Poslouchej, Paule –“ „Jak víš, kde mě najdeš?“ „Paule, kdybys mě nechal –“ „Jak to, ţe víš, jak se jmenuju? Jak víš, kam jsem šel? A co vůbec chceš?“ Na tváři měl spíš úšklebek neţ úsměv. „Nemusíš mi 94
odpovídat. Chceš jít někam na klidný místečko a hodit řeč?“ Popadl ji za zápěstí. Dva zbylí mládenci na parkovišti se dobře bavili. Ohlédl se po nich a sevřel jí zápěstí silněji. „Ztratíme se jim,“ řekl a táhl ji pryč. „Ne. Nech mě.“ Nepustil ji. „Hele, přišlas za mnou, ne?“. „Ano. Musím ti říct něco moc důleţitýho. Pusť mě! Bolí to, Paule.“ Její odpor ho jen rozesmál. „Co se škádlívá, rádo se mívá,“ zahuhlal a rozchechtal se, jako by řekl bůhvíjak chytrý vtip. „Pusť mě, prosím tě.“ „No tak.“ Přitáhl si ji za zápěstí blíţ k sobě. „Chtěla sis povídat? Uţ si povídáme, Melisso. Jen my dva.“ Táhl ji pryč z parkoviště, pryč od lampy, do tmy. Ne, chtělo se jí vykřiknout. Kam mě to vleče? Nemůţu se ho zbavit. Musím utéci. Bránila se jít dál. Pohlédla mu do tváře a strachy ji zamrazilo. Vypadal zle, jako by se úplně přestal ovládat.
95
XIX. „Vím, kde bydlíš,“ vyhrkl najednou. „Co?“ Melissa si nebyla jistá, jestli slyší dobře. „Našel jsem váš dům. Na Fear Street.“ „O tom s tebou chci právě mluvit,“ řekla Melissa. „Ty taky víš, kde já bydlím, ţe jo?“ Pohupoval její paţí. Nevěděla, jestli o tom vůbec ví. „Tak já zas vím, kde bydlíš ty. Jsme si kvit, nemyslíš?“ Melissa sebou prudce škubla a vyprostila se z jeho sevření. „Hele –“ zatvářil se zmateně. Melissa si uvědomila, ţe je to účinkem piva. Stáli teď u jejího auta. Začala se cítit malinko bezpečnější a uţ nebyla tak vyděšená. „Chci, abys mi dal pokoj,“ řekla. „Tak proto jsi za mnou přišla?“ Strčil si ruce do kapes, pak je zase vytáhl. Nevěděl, co s nimi. „Nesměj se mi, prosím tě. Je to doopravdy váţný. Chci, abys mě nechal být. Nechoď za mnou. Nechoď do našeho domu. Je to hrozně důleţitý!“ Kolem projelo auto. Pneumatiky mu kvílely a uvnitř řvalo rádio. Paul se k ní naklonil. „Nějak to nechápu.“ „Nemůţu ti nic vysvětlovat,“ řekla. „Chci tě jen varovat –“ „Ty mě chceš varovat?“ vybuchl. „Varovat mě? Přišlas za mnou domů. Špehuješ mě. A teď mě chceš ještě varovat?“ „Nerozumíš mi. Je to pro tvoje dobro. Jen rozhodně nechoď na Fear Street.“ Bylo jí jasné, ţe se s ním nedomluví. Celou dobu věděla, ţe to určitě bude znít hloupě. 96
Kdybych tak mohla být odsud pryč, blesklo jí hlavou. Kdybych se tak mohla rozplynout, zmizet. „Buď klidná. Vyčistím si boty, neţ vkročím na Fear Street,“ řekl Paul trpce a podíval se jinam. Vypadal naštvaně. Otočil se a vracel se k parkovišti. „Poslouchej mě, prosím tě,“ volala za ním a připadala si jako pitomec. Co by mu mohla ještě říci? Co dalšího? Ţe za ní přišel jeho duch? Ţe se ho pokouší uchránit před smrtí? To jistě. To by na něj určitě udělalo ten pravý dojem. Byl tak nalízlý, ţe si nejspíš ani nebude pamatovat, ţe jsem tu byla, přemítala. Tohle pomyšlení jí rozhodně nezlepšilo náladu. Náhle ucítila únavu, nastoupila do auta a jela domů. Paulův duch mě upozorňoval, ţe se s ním nedomluvím, vzpomněla si. Měl pravdu. Nazítří večer, těsně před večeří, volala Delia. „Jé, ahoj, Dello,“ řekla Melissa potěšena a během telefonování se snaţila obléknout si tričko. „Po večeři můţu vyrazit. Uţ mám na víkend všechno sbalené. Musíme si toho spoustu povědět. Uţ se nemůţu dočkat, aţ –“ „Je tu drobnej zádrhel,“ přerušila ji Delia. „Jsem ještě u sestřenice. Volám ti od ní. Do Shadyside se nedostanu dřív neţ zítra.“ „Takţe –“ Melissa nedokázala skrýt své zklamání. „Myslíš, ţe bys mohla dneska v noci zůstat doma a přijít zítra?“ ptala se Delia. „Moc se omlouvám.“ „Nic se neděje,“ řekla Melissa. „Ale našim to asi neřeknu. Báli by se o mě.“ „Je mi to fakt líto,“ řekla Delia. „Budeme mít aspoň zítřejší a sobotní večer. Zvládneš to, viď?“ „Jasně,“ ujistila ji Melissa. Mimoto, napadlo ji, nebudu sama. Je tu Paul. Delia se ještě znovu omlouvala. Pak se s ní Melissa rozloučila a pospíchala dolů na večeři. „Budu mít o tebe strach,“ řekla paní Drydenová a sundala Melisse 97
Červenou nitku z bílého svetříku. Rodiče se právě navečeřeli a chystali se odjet na letiště. „To bude dobrý, mami. Fakt.“ Melissa si sedla na spodní schod a sledovala otce, jak zápasí se zapínáním kufru. Tlačil vší silou na víko, ale to nepomáhalo. Aţ kdyţ si na ně sedl, podařilo se mu zapnout celý zip. „No, a co ten zloděj, který se pořád potlouká na Fear Street?“ „Musíš o tom teď začínat?“ vyštěkl pan Dryden, kdyţ si utíral čelo kapesníkem. „Melissa tu přece nebude. Bude u Delly. Tak proč ji chceš znervóznit?“ „To nechci, Wesi,“ řekla paní Drydenová a hledala něco ve skříni. „Říkám jen, ţe o ni budu mít strach. Včera uţ zase o tom zloději psali v novinách. Vloupal se do domu jen o kousek níţ, ale překvapila ho paní, která byla doma.“ „Váţně nevidím důvod, proč bychom se teď měli bavit zrovna o zloději z Fear Street,“ namítl znovu pan Dryden. Zapnul další kufr a otočil se na Melissu. „Hlavně nezapomeň zamknout oboje dveře, ano?“ „Jasně,“ řekla Melissa a zakoulela očima. „Kdy jdeš k Delle? Uţ máš sbaleno?“ ptala se matka. „Ano, mám.“ To byla pravda. „Půjdu k ní, jakmile odjedete.“ To uţ taková pravda nebyla. „Fajn, zítra ti zavoláme,“ řekla paní Drydenová. „Mami, uţ mi není deset. Zvládnu to.“ „Kde jsou moje golfové hole?“ chtěl vědět pan Dryden. Posunul si brýle na nose a otáčel se dokola, jak prozkoumával pokoj. „Golfové hole?“ Melissina matka se zatvářila, jako by o nich nikdy předtím neslyšela. „Miláčku, tys říkal něco o golfových holích?“ Pan Dryden se chytil za hlavu v přehnaném gestu. Brýle mu zase sjely dolů na nos. „No tohle – já myslela, ţe to bude opravdová konference,“ dobírala si ho Melissa. „To taky bude,“ řekl a zamířil do pracovny, aby si vzal ze skříně své golfové hole. „A mám taky v úmyslu si tam zahrát opravdový golf.“ Trvalo asi půl hodiny, neţ všechno naloţili do auta. Nakonec 98
odjeli, předtím však ještě udělili Melisse několik napomenutí. Připomenuli jí, ţe pokud by se něco dělo, má volat tetě Kate a posté ji oznámili, kam zapsali telefonní číslo do hotelu v Las Vegas, kde budou bydlet. Melissa se dívala, jak couvají po cestě. Pak, kdyţ jim ještě naposledy zamávala a otec na rozloučenou zatroubil, zavřela a zamkla dveře. Teď byla úplně sama. Odjela i Marta, která jela na pár dní do Cincinnati navštívit svého bratra. Úplně sama. Aţ na Paulova ducha. Byla celá nesvá a nervozitou se jí svíral ţaludek. Taková hloupost. Bylo tu tak ticho. To byla právě ta potíţ. Bylo aţ. moc ticho. Šla do pracovny a začala se probírat stohem cédéček. Pak si jedno pustila. Hudba zaplavila pokoj. Hlasitá, rytmická, taneční hudba. Strhlo ji to na pár vteřin k tanci. Tanec ji pohltil. Kdepak je asi Buddy? Mohli by jít zas do Rudého ţáru a tancovat do roztrhání těla. Pak by určitě nebyla nervózní. Myšlenka na Rudý ţár ji přivedla opět k Paulovi. Paul a jeho kamarádi venku na parkovišti. Hlasitá hudba ji náhle znervózňovala také. Přitočila se k přehrávači a vypnula ho. Co bude dělat? Koukat na televizi? Třeba dávají nějaký dobrý film. Zapnula televizi a přehazovala programy. „Hele – Tom Cruise a Paul Newman.“ Tenhle film uţ sice viděla nejmíň dvakrát, ale začala se dívat znovu. Asi za půl hodiny to však vypnula. Dávali moc reklam. Vţdycky, kdyţ se vţila do děje, na pět minut film přerušili. Co teď? Procházela se sem a tam po pracovně. To ji zneklidnilo ještě víc. To je k zbláznění, pomyslela si. Jsem snad inteligentní tvor. Měla bych se umět jeden večer zabavit, aniţ bych se z toho zcvokla. Z ledničky v kuchyni si vyndala colu a šla si číst do svého pokoje. Postavila si nápoj na stolek u postele a začala se svlékat. Pak se zarazila. „Hej, Paule – jsi tu?“ Nepřišla ţádná odpověď. 99
Přecházela pokojem a rozhlíţela se, jestli neucítí závan studeného vzduchu, známku toho, ţe tu je duch. „Paule?“ Kde byl? Copak ho vůbec nezajímá, co řekla Paulovi a co se včera večer stalo? „Paule – jsi tady?“ Kam se duch poděl, ţe tu není? Copak se nadobro vytratil? Nebo je tu pořád a pořád ji pozoruje? Dívá se na ni, kdyţ je svlečená? Ta představa byla celkem vzrušující. Třeba je teď tady a sleduje mě. „Paule?“ Rozhodla se, ţe zavře okno, i kdyţ venku bylo horko. Stáhla je aţ dolů a zamkla. Viděla, ţe venku je jasná noc, horká a klidná. Nepohnul se ani lísteček. Ten klid se zdál aţ neskutečný. Cítila se nějak divně, pořádně si lokla coly. „Jdu teď spát,“ řekla nahlas. Mrkla se na hodiny. Bylo půl jedenácté. Nebylo moc pozdě, ale nejspíš stejně usne. Převlékla se do otcova starého kabátku od pyţama a vklouzla pod přikrývku. V posteli bylo horko k nevydrţení. Skopala ze sebe deku a vypnula lampičku. Zavřela oči a snaţila se uvolnit. Bylo ale příliš vedro. Nahlas si povzdechla a vylezla z postele. Šla k oknu, odemkla je a napůl povytáhla. Venku sice nefoukal vůbec vítr, ale aspoň se dovnitř dostane trochu vzduchu. Vlezla si zpátky do postele, prostěradlo však měla celé propocené. Natřásla si polštář. Tady neusnu, rozhodla se. Vstala a bez rozsvěcení přeťapala halou do loţnice rodičů, kde byla klimatizace. Hlasitě zívla, stáhla přehoz z postele a vlezla si pod měkkou, chladnou deku. Postel byla báječně velká a bezpečná. V pokoji byla tma a voněl tu matčin parfém. Bylo jí tak příjemně, cítila se v bezpečí, jako kdyţ byla malá holka. Upadla do bezesného spánku. Probudil ji hluk. Na digitálkách na otcově nočním stolku bylo 12:13. Posadila se, zprvu popletená, nevěděla, kde je. 100
Znovu ten hluk. Škrábání po venkovní zdi. Něco se hýbalo za závěsem na okně. Melissa okamţitě poznala, co se děje. Někdo se snaţil otevřít okno v loţnici jejích rodičů.
101
XX. Zloděj z Fear Street! Melissa spustila nohy na podlahu, ale nevstala. Nezdálo se jí to jen? Znovu uslyšela škrábání a hluk, podle kterého poznala, ţe lupič bouchá do prken v obloţení. Jako by se to všechno dělo ve zpomaleném filmu. Podívala se na hodinky, bylo stále 12:13. Čas vůbec neběţel! Pojednou se jí zdálo, ţe se jí zastavilo i srdce. Zkamenělo ve 12:13. Já nedýchám, uvědomila si. Nemohu se nadechnout. Nemohu se hýbat. Ne. To není moţné. Nedopustím, aby to tak bylo. Přinutila se vstát. Zhluboka se nadechla. Pak ještě jednou. „Paule?“ zavolala na ducha třesoucím se hlasem. „Paule? Pomoz mi!“ Ţádná odpověď. Chvějící se rukou rozsvítila lampičku na nočním stolku. To ho moţná odradí. Třeba se lekne světla a uteče. Stála bez pohnutí u postele a zírala na okno. Jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč. Viděla, jak něčí ruka zvenku otevírá okno. Pak zahlédla dlouhé, černé vlasy. Potom dţínovou bundu. Snadno vklouzl do pokoje, závěsy se jen trochu zavlnily. „Paule!“ Oprášil si dţíny a zamračil se na ni. Byl to duch? Nebo to byl ţivý Paul? „Říkal jsem ti to,“ promluvil a zabodl se do ní pohledem. „Říkal jsem ti, ţe vím, kde bydlíš.“ Byl to ţivý Paul. „Zmiz odtud, Paule,“ křikla Melissa. Stála pořád vedle postele. „Zmiz z našeho domu!“ 102
Byla to pro ni jen malá úleva, ţe to byl Paul a ne ‚Zloděj z Fear Street’. Paul vypadal nebezpečně, stejně jako skutečný zloděj. A tváří se tak studeně, pomyslela si Melissa. Studeně a klidně, ani trochu ho to vloupání nevyvedlo z míry. Stoupl si doprostřed pokoje. Vlasy mu spadaly do čela. „Říkal jsem ti, ţe to vím,“ opakoval. „Prosím tě, Paule –“ „Nejsem pro tebe dost dobrej, co?“ „Nebudeme se o tom teď bavit, jo?“ Couvala před ním, aţ narazila na zeď. „Jsi opilý – a já chci, abys šel pryč.“ „Ale já jsem ti přišel ukázat, jak jsem dobrej.“ Ústa se mu zkřivila do obhroublého úsměšku, chladného, výhruţného šklebu. „Jsem fakt dobrej. Váţně.“ „Paule, zavolám policii.“ Zachechtal se. „Pro policajty sem moc rychlej.“ „Jdi domů, Paule. Jdi domů a nikomu nic neřeknu.“ Jsem tu tak sama, došlo jí náhle. Jsem s ním úplně sama v celém domě. Aţ do této chvíle se drţela. Nyní však cítila, jak ji odvaha opouští a pohlcuje ji strach. Můţe mi něco udělat, prolétlo jí hlavou, kdyţ ho pozorovala, jak se k ní blíţí. Vzpomněla sí na svou přísahu: „Nikdy bych tě nezabila. Nikdy. Nikdy. Nikdy.“ Kdyţ však viděla samolibě se šklebícího Paula se studenýma očima, jak jde blíţ a blíţ, slib se zdál prázdný a falešný. Co kdyţ se pokusí zabít ji? Ubránila by se mu? Dokázala by se zachránit? Ne. Ne. Ne. To se nesmí stát. Nemohu ho zabít. Ale co kdyţ… „No tak, Melisso. Uţ dost škádlení. Přestanem si hrát. Ať si tu dnešní noc uţijem.“ „Ne. Jdi pryč. Otoč se a koukej tím oknem vylézt zase ven.“ „Ale já jsem pro tebe dost dobrej, Melisso. Uvidíš, jsem fakt jednička.“ Mluvil tiše, ale jeho oči prozrazovaly vzrušení, kaţdé slovo znělo jako výhrůţka. Vtom jí v mysli oţila vzpomínka. 103
Revolver. Malý, stříbrný revolver. 3yl tady, přímo před ní, vzdálený jen pár kroků v otcově nočním stolku. Čekal. Čekal na ni. Čekal, aby ji ochránil před Paulem. Ne, ne. V ţádném případě. Samozřejmě, ţe ho nezastřelí. Jen by ho s ním mohla postrašit. ‚ Byla tak sama, docela sama. Má vůbec na vybranou? Copak uţ se chystá splnit duchovu předpověď? Na tom nezáleţí, pomyslela si a hlavou jí vířily protichůdné myšlenky. Z Paulových očí čišela nenávist. Je mi to jedno. Musím zachránit sebe. Je mi to fuk. Fuk. Fuk. Ne. Ne. Nemůţu to udělat. Stála jak zkamenělá u zdi, dívala se, jak se blíţí a zoufale bojovala sama se sebou. Pak, aniţ by se vědomě rozhodla, vrhla se dopředu a vytáhla malou zásuvku. Byl tam. Čekal. Čekal na ni. Malý revolver zazářil ve světle lampičky. Zarazila se jen na okamţik. Pak po něm rychle sáhla. Do dlaně ji zastudil chladný kov. Paul se na ni stále křenil za postelí. Napřáhla revolver. Úsměšek se zvolna vytrácel z jeho tváře. „Vypadni, Paule,“ vykřikla třesoucím se hlasem. Revolver pevně svírala oběma rukama. „Okamţitě zmiz. Myslím to váţně.“ „No ne, zlato.“ Zvedl ruce na znamení, ţe se vzdává. „Ven. Vypadni.“ Opatrně vykročila směrem k němu. Mířila na něj revolverem a studovala jeho obličej. „Jé. To je opravdická bouchačka?“ Dělal si z ní legraci. „Je pravá,“ řekla. „Odejdi, prosím tě.“ Koukal jí do očí a pomalu spouštěl ruce dolu. Zřejmě přemýšlel, co má udělat. „Jdi pryč a já to nikomu neřeknu,“ opakovala Melissa. Mávla revolverem směrem ke dveřím. „Jdi. Prosím. Ţádám té o to.“ Přesto neodešel. Místo toho přistoupil k manţelské posteli a rychlým pohybem, který naháněl strach, z ní strhl pokrývku. Hodil ji na zem a šlápl na ni. Přejel rukou po hladkém bledě 104
modrém prostěradle. „Paule, co chceš dělat?“ S rukou na prostěradle se na ni zazubil. „Pěkná postýlka,“ řekl. „Taková luxusní a čisťounká.“ „Varuju tě –“ „Pojď sem. Co kdybysme ty a já…“ Poplácal postel. S výkřikem se vrhla ke dveřím. Nevěděla, co má dělat. Jen jí bylo jasné, ţe se musí dostat pryč. Byl však rychlejší a postavil se jí do cesty. Melissa se uţ nestačila zastavit. Vletěla mu přímo do náruče. „Nikam nepudeš,“ sykl na ni. Popadl ji za ramena a odstrčil ji nazpátek. Zavrávorala, polekaná silou, s níţ do ní strčil. Neupadla jen díky tomu, ţe se zachytila postele. Mávala pistolí. „Zmiz. Vypadni.“ Její hlas prozrazoval, jak je hrozně vyděšená. Postavil se jí do cesty a strčil do ní. Co by mohlo následovat? Udělal k ní několik pomalých kroků, jako by se nic nedělo. „Tak do toho,“ vyzval ji s podivným úsměvem na tváři. „Co?“ „Do toho. Vystřel. Zastřel mě.“ Melissa mu stále mířila na prsa. „Myslíš, ţe to neudělám?“ Vykročil znovu směrem k ní. Jeden krok, další. „Tak dělej. Střílej. No tak.“ „Paule – ne.“ Blíţil se k ní víc a víc. Posmíval se jí, provokoval ji, ponoukal ji, aby ho zastřelila. „Tak dělej, puso. Zastřel mě. Vystřel. Ať vidíme, jak ti to jde.“ „Ne. Nepřibliţuj se. Myslím to váţně, Paule!“ On se však krok za krokem čím dál tím víc přibliţoval. Natáhla ruku. Revolverem mu mířila zblízka na prsa. Stačilo zmáčknout kohoutek. Ona však věděla, ţe to neudělá. „Ne. Ne. Ne.“ V ţádném případě. Nedokázala stisknout kohoutek. Nikdy by to nemohla udělat. Pozvolna spouštěla zbraň dolů. „Ne. Nemůţu vystřelit.“ „Tak budu střílet já!“ zařval Paul a napřáhl ruku. Překvapilo ji to. 105
Chňapl po pistoli. Pokusila se uhnout, ale byla moc pomalá. Minul sice pistoli, ale vyrazil jí ji z ruky. Pistole spadla na koberec. Okamţik na ni oba dva vytřeštěně zírali. Pak se vrhli na zem, v zoufalé snaze zmocnit se revolveru jako první.
106
XXI. „Au!“ Při pádu si Melissa pořádně narazila loket. Jak se snaţila dosáhnout na pistoli, bolest jí vystřelila do celé paţe. Uţ ji mám. Blesklo jí hlavou. Paul do ní však se zuřivým výkřikem vrazil. Zbraň jí vypadla z ruky a on se jí zmocnil. Těţce dýchal, obličej temně rudý, stál nad ní a mával před sebou pistolí. „Ty zazobaná nafoukaná buchto! Teď je s tebou konec!“ Kopl do ní, ale Melissa se překulila a rychle vyskočila na nohy. Zírali na sebe a hlasitě oddechovali. „K čemu ti teď jsou ty tvoje prachy?“ řval na ni. Melissa ucouvla o krok zpět a pohlédla ke dveřím. „Poloţ ten revolver, Paule. Přestaň hrát divadlo. Ty přece taky nevystřelíš.“ Oči mu plály. „Chceš se vsadit?“ Zaplavil ji proudem nadávek. Chce to udělat. On mě chce zastřelit. Dveře se zdály být nekonečně daleko. Navíc mezi ní a dveřmi stál on. Zvedla ruce, jako by říkala: Dobrá, vzdávám se. Poloţil prst na spoušť. Teď vystřelí a zabije mě, pomyslela si Melissa. Určitě umřu. Zavřela oči. Kdyţ je zase otevřela, vedle Paula stál duch. Zamrkala, protoţe si nejdříve myslela, ţe vidí dvojmo. Jak otvírala a zavírala oči, zahlédla, ţe duch se dívá nejdříve na ni a pak na Paula. „Ne! Nemůţu to tak nechat! To se nesmí stát!“ zasténal duch. 107
Paul na to nereagoval. Melisse došlo, ţe ducha nevidí. Mířil jí pistolí na hruď. „Nedopustím, aby to udělal!“ naříkal duch. Melissa chtěla zakřičet, ale nevydala ani hlásku. Duch se natáhl a sáhl po pistoli v Paulově ruce. Melissa si myslela, ţe mu ruka projede skrz pistoli. Ale neprojela. Ţivý Paul zaječel překvapením, kdyţ mu revolver vyletěl z ruky. Jediný rychlý pohyb stačil, aby duch revolver zachytil a hodil ho Melisse. „Hele, co to –“ zaúpěl Paul. Revolver letěl přes pokoj. Melissa musela vyskočit, aby ho dokázala chytit. Jak po něm hmátla, vyšla rána. „Ne!“ Její výkřik byl tak hlasitý, jako samotný výstřel. Paul zasténal a chytil se za hruď. Na dţínové bundě se objevila temně rudá skvrna. „Ach ne,“ zavřískal. „Já nechci…“ Klesl na kolena. Krev začala kapat na bílý koberec. S rukou na hrudi upadl, obličejem dolů, na přeloţku u postele. Zůstal leţet bez pohnutí. „Paule –“ Melissa odhodila pistoli na zem. Pod Paulovým tělem se začala tvořit červená kaluţ. „Paule!“ Melissa se k němu vrhla, sklonila se nad ním a obrátila ho. „Paule!“ Byl mrtvý.
108
XXII. Melissa ucouvla. Podívala se dolů a uviděla, ţe má bosé nohy od krve. „Ach ne. Ne –“ Duch stál vedle ní a upřeně hleděl na Paulovo tělo. „Tak takhle se to stalo,“ zašeptal ohromeně. „Ale proč? Proč jsi to udělal? Proč jsi obětoval sám sebe?“ Neodpověděl. „Proč jsi odhodil tu pistoli, Paule? Proč jsi dopustil, abych tě zabila?“ Stál těsně vedle ní a přesto vzduch kolem nebyl chladný. „Já – nemohl jsem se dívat na to, jak tě zabije,“ řekl koneční. „Co? Ale přece jsi věděl, ţe bych Paula mohla zabít, kdyţ jsi mu vyrazil ten revolver.“ „Ano, věděl jsem, ţe se to můţe stát,“ řekl a podíval se jí do očí. „Nemohl jsem ho nechat, aby tě zabil. Moc mi na tobě záleţí.“ „Mně na tobě taky,“ vydechla Melissa. Přitáhl si ji blíţ a obejmul ji. Zvedla k němu svůj obličej. Políbili se. „Cítím tě, Paule!“ vykřikla Melissa. „Opravdu. Teď jsem tě cítila.“ Vztáhla k němu ruku, ale on se od ní vzdaloval se smutným úsměvem na tváři. Promluvil, ale slova mu vázla v krku. „Já – já odcházím, Melisso. Teď uţ snad budu v klidu odpočívat. Byl jsem tak nešťastný. Byl jsem uvězněný mezi dvěma světy. Nevěděl jsem, proč. Nevěděl jsem, co se mi stalo. Díkybohu, ţe uţ to skončilo.“ „Ale, Paule –“ „Nezapomenu na tebe. Nikdy na tebe nezapomenu. Nevyčítej si, ţes mě zabila. Nikdy si nedělej výčitky. Tys byla jediná, komu na 109
mně záleţelo. Jediná na světě…“ Slova se vytrácela, tak jako on. Uţ byl pouhým stínem, pak jen mlhavým obrysem. Nakonec zmizel. Hleděla na místo, kde předtím stál. Pořád cítila jeho ruce, jak ji objímají, pořád cítila teplo jeho rtů. Věděla však, ţe odešel navţdy. Dlouho trvalo, neţ zjistila, ţe někdo klepe dole na dveře. Kdo to můţe být tak pozdě? Obešla Paulovo tělo a běţela k oknu. Otevřela ho, vystrčila hlavu a vykoukla ven. „Buddy?“ Ucouvl aţ na okraj verandy a zvedl k ní oči, oslněn světlem u vchodu. „Buddy, co tu děláš? Jak ses –“ „Jsi v pořádku, Lisso?“ křičel na ni. „Šel jsem k Delle, ale vy jste tam nebyly. Dostal jsem strach, a tak jsem šel sem. Kdyţ jsem vystupoval z auta, uslyšel jsem nějakou ránu – jako z pistole. Lekl jsem se –“ „Jsem – jsem v pořádku,“ zavolala na něj dolů. „Jsem moc ráda, ţe tě vidím.“ Seběhla dolů po schodech a otevřela dveře. „Jsem tak ráda, ţe tu jsi,“ opakovala. „Potřebuji pomoc.“ Vedla ho do loţnice rodičů. Kdyţ uviděl tělo, nataţené na koberci, zarazil se. Chytil ji za ruku a obličej mu naplnil zmatek. „Lisso, to je ten duch?“ „Ne,“ řekla. „To není on. Ten zmizel, Buddy. Zmizel uţ nadobro. Tohle je jen nějaký zloděj.“ „Jsem moc rád, ţe jsi v pořádku,“ řekl a poloţil jí ruku kolem ramen. „Díky bohu, ţe uţ to skončilo.“ Totéţ řekl Paul, uvědomila si Melissa. Přitiskla se k Buddymu a šli spolu zavolat na policii.
110
R. L. Stine
PRONÁSLEDOVANÁ Z anglického originálu Haunted, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992, přeloţila Romana Šonková Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 45. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání ISBN 80-85279-78-9
111
112