R. L. Stine Stopy hrůzy 13 Letní msta
LETNÍ MSTA R. L. Stine
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc. Translation © Daniela Richterová, 1992 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-85279-71-1 3
I. Tábor Nightwing Drahý Šéfe, jak jsem slíbil, dorazil jsem do tábora Nightwing. Jsou tu uţ i zbývající vedoucí – a zítra přijedou šťastní táborníci. Všechno zatím vypadá senzačně. Nemusíš mít o nic strach. Donutím je, aby zaplatili. Všechny do jednoho. Přesně tak, jak jsem Ti slíbil. A neţ to tady skončím, budou všichni tábor nazývat ‘Noční děs’. Ještě se rozmýšlím, čím začít. Nemáš nějaký nápad, Šéfe? Prosím, odpověz mi a napiš, co si o tom myslíš. Netrpělivě čekám na zprávu od Tebe. Ahoj. Já.
4
II. Ze stropu se po pavučině spouštěl dolů pavouk. Jeho lesklé tělo se zatřpytilo v paprsku slunečního světla. Na konci pavučiny pavouk roztáhl všech osm noh najednou a skočil přímo doprostřed bílého polštáře. „JÉÉÉ!“ Holly Flynnová s poděšeným výkřikem seskočila z palandy a shodila batoh na podlahu. Se srdcem v krku se zhluboka nadechla a pak se naklonila, aby si ho lépe prohlédla. Pavouk byl velký asi jako čtvrtdolar. „Běţ pryč, pavouku,“ řekla naléhavě. „Vrať se, odkud jsi přišel.“ Pavouk si jí nevšímal. Zdálo se, ţe hodlá na polštáři zůstat celý zbytek dne, ne-li celého léta. „Nenávidím to tu,“ řekla nahlas a opatrně přistoupila k palandě. „Je to jen neškodný pavouk,“ ujišťovala se, „nemůţe mi ublíţit.“ Přestoţe věděla, ţe má pravdu, nesnesla pomyšlení na to, ţe by se měla dotknout jakéhokoli hmyzu – a dokonce ho zabít. Zejména ho zabít. Hollyina matka vţdycky tvrdila, ţe Holly má aţ příliš měkké srdce. Náhle se rozhodla. Bázlivě zvedla polštář a mrštila jím na druhou palandu. Bylo jí jedno, co pavouk hodlá dělat. Hlavně, aby to nedělal na její palandě. S hlasitým povzdechnutím zvedla batoh a vrátila se k vybalování. V útulné a hezké loţničce si do prádelníku uklízela sloţená trička, spodní prádlo a šortky a tohle ráno se jiţ posté sama sebe ptala, co tu vlastně dělá. Všechno to začal telefon strýce Billa před dvěma týdny. Obvykle ráda se svým oblíbeným příbuzným dala řeč. Ale tentokrát se zdál vyděšený, i kdyţ se zjevně snaţil ţertovat. Vyšlo najevo, ţe zval 5
Holly, aby dělala vedoucí na jeho letním táboře Nightwing. „To přece nemůţeš myslet váţně. Nenávidím venkov!“ protestovala. „Víš, ţe se štítím brouků i hadů.“ „Všechna zdejší stvoření jsou milá a přátelská,“ zaţertoval strýc. „Udělá ti to, Holly, jen dobře. Budeš na čerstvém vzduchu, něco se naučíš a vypadneš z Fear Street.“ Zasmála se. Strýc Bill ji vţdy škádlil kvůli bydlení na Fear Street. Nikdy jí nezapomněl ţertem připomenout strašlivé příběhy, které se o Fear Street povídaly. Ale, díkybohu, pověrčivá nebyla a starobylý dům, ve kterém bydleli, i ostatní staré domy v ulici měla ráda. „Ale vţdyť nevím vůbec nic o práci vedoucí na táboře,“ pokračovala. „Všechno se naučíš,“ srdečně sliboval Bill dunivým hlasem. „A navíc jsi výborná plavkyně, umíš jezdit na lodi a určitě si dobře vycvičíš posádku.“ Dříve neţ Holly mohla dál pokračovat v námitkách, vyţádal si Bill k telefonu Hollyinu matku, svou sestru. Holly sledovala matčin hovor se strýcem a nepříjemná předtucha v ní narůstala. Matka zavěsila a čelo jí zkrabatily vrásky plné obav. „Bill opravdu potřebuje tvou pomoc,“ přemlouvala Holly. „Tábor mu běţí jen taktak, zlato. A teď, kdyţ ti nevyšla brigáda v mlékárně, nemáš přece na léto ţádné jiné plány. A být v přírodě ti jen prospěje.“ Bill byl vţdycky Hollyin nejoblíbenější strýc. Pokaţdé měl po ruce ţert nebo otevřenou náruč – podle toho, co více potřebovala. Ale se vším, do čeho se doposud pustil, měl smůlu. Tábor Nightwing vlastnil uţ tři roky a celá rodina doufala, ţe se konečně dočká úspěchu, jaký by si zaslouţil. Potíţe však začaly uţ prvním rokem. Recepci zapálil blesk a shořela. Následující rok tábor zasáhla povodeň a vzápětí jej museli na tři týdny zavřít kvůli epidemii spalniček. Vloni, bohuţel, jedno dítě zemřelo při nehodě na loďce. V důsledku těchto pohrom Bill drţel tábor jen taktak nad vodou. Nemohl si dovolit platit tolik jako jiné tábory a měl potíţe sehnat dostatek vedoucích. „Kdyby mu to tak letos chtělo vyjít,“ zadoufala Hollyina matka. „Prosím, Holly, alespoň o tom přemýšlej.“ Nakonec, s pocitem ţe je v úzkých, Holly souhlasila. Koneckonců 6
strýcovi to dluţí. A neuškodí jí také, ţe se dostane na čas ze Shadyside. Její pokusy sehnat si letní brigádu dopadly neúspěšně a právě se bouřlivě rozešla se svým chlapcem Georgem a nechtěla ho potkávat na zábavách ani na nákupech. Teď, po čtrnácti dnech, tu stála v chatce a přemýšlela, jak by se jen naučila milovat hady a pavouky… „Hej, je tu někdo?“ Vytrhla se ze zamyšlení a v otevřených dveřích chatky spatřila svou nejlepší kamarádku Theu Mackovou. Krátké, tmavé zvlněné vlasy se jí pohupovaly kolem obličeje, který nesl výraz předstírané zlosti. „Nejsi hluchá?“ zeptala se Thea. „Theo!“ vykřikla Holly a poprvé se za ten den cítila šťastná. „Kdy jsi přijela?“ „Před chvílí. Myslela jsem, ţe pojedeme spolu autobusem, ale kdyţ jsem dneska ráno přišla k vám domů, uţ jsi byla pryč.“ „Máma mě sem dovezla autem. Chtěla navštívit strýčka Billa.“ „Pořád nemůţu uvěřit, ţe strejda Bill je opravdu tvůj strýc,“ řekla Thea a pozorovala Holly, jak si vybaluje věci. „Kdyţ jsem tu byla vloni, vůbec jsem to netušila. Byl to jen veselý, prima chlap, kterému všichni říkali strejdo.“ „Je fajn mít ho za strýce. Ale Theo, prosím, udělej něco pro mě – neříkej to nikomu. Strejda Bill i já si myslíme, ţe náš příbuzenský vztah bude lepší drţet v tajnosti, aby se ke mně ostatní chovali přirozeně.“ „Dobře, platí,“ řekla Thea. Obrátila Hollyin batoh dnem vzhůru a nad postelí ho vytřásla. „Skončeno,“ řekla. „Kam s ním?“ „Zastrč ho pod palandu. A ty nepůjdeš vybalovat?“ „Aţ později. Nejsem tak disciplinovaná, jako ty. Jak jsi připravená na vzrušující záţitky z praxe na táboře?“ „Já jen doufám, ţe to tady do konce léta ve zdraví přeţiju!“ odpověděla Holly. „Víš, ţe nejsem ţádný zálesák.“ Ani na to nevypadám, pomyslela si, kdyţ porovnala své bledé světlé paţe se snědou barvou kamarádky, jejíţ pleť byla poseta pihami. Thea se svou podsaditou, svalnatou postavou a krátce zastřiţenými vlasy perfektně splňovala představu o sportovním typu. Holly naopak byla vysoká, samá noha, samá ruka, s jemnými 7
světlými vlasy. Spíše typ choulostivé květinky, pokud něco takového existuje. „Nebuď hloupá,“ řekla Thea. „To si myslíš jen ty. Přece výborně plaveš. Potřebuješ pouze získat zkušenosti s tím ostatním. Musíš si ale dávat pozor, aby ses vţdycky, kdyţ jsi venku, dostatečně chránila před sluníčkem.“ „Jasně,“ odpověděla Holly. „Fakt,“ trvala Thea na svém. „Tohle pro tebe můţe být jedinečná příleţitost. A jestli tě to venku nebaví, tak je tu spousta jiných atrakcí.“ „Jako třeba co?“ zeptala se Holly. „Jako třeba pár docela pěkných kluků.“ „Vzpomínám si na jednoho, o kterém jsi mluvila – jak se jen jmenoval – John?“ „John Hardesty,“ řekla Thea. „Ano. Skamarádila jsem se s ním minulé léto. Letos tu má být také, ale ještě jsem ho neviděla.“ „Uţ se nemůţu dočkat, aţ ho poznám. Tolik jsi mi o něm vyprávěla.“ „Ale není tu jenom on,“ pokračovala Thea. „Instruktor na lukostřelbu je fakt k seţrání a je tu nový vodácký instruktor, který –“ „Na to zapomeň,“ přerušila ji Holly. „Po Georgeovi si dávám na celé prázdniny od kluků pohov. Ve skutečnosti je to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla sem přijet.“ „Nebuď si tím tak jistá,“ oponovala Thea. „Můţe tu být na výběr tolik kluků, ţe ani –“ Dříve neţ mohla pokračovat, zazněl však táborem pronikavý výkřik. „Pomoc!“ volal zoufalý vystrašený hlas. „Po- moc! Prosím, pomozte mi někdo!“
8
III. „Pomoc!“ ozvalo se opět. „Prosím, pomozte mi někdo!“ Holly se náhle zastavilo srdce. To přece křičel strejda Bill! „Rychle, pospěš si!“ vykřikla a aniţ čekala na Theinu reakci, vyletěla z chaty a běţela přes cestu směrem k hlavní budově. Billův křik přicházel z recepce, kterou tvořil velký zasklený prostor na jednom konci společné jídelny. „Sem pojď!“ zavolala na Theu. Otevřela dokořán velké prosklené dveře a společně s Theou vběhly do místnosti. Nejdříve spatřila pouze obrovskou haldu sportovního vybavení. Uprostřed podlahy se na velikánské hromadě vršily baseballové rukavice, tenisové rakety, volejbalové i badmintonové sítě a míče všeho druhu. A pak uviděla obrovskou ţeleznou skříň. Ke zdi byla připevněná jen jednou stranou, zatímco druhou se volně kymácela nad nakupenou výstrojí. Pod hromadou leţel pohřbený strejda Bill s nohou přimáčknutou utrţeným koncem skříně. „Strejdo!“ vykřikla Holly a klekla si vedle něj. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“ „Myslím, ţe jsem,“ řekl Bill s úšklebkem. „Ale potřebuji pomoc. Právě jsem překontrolovával sportovní vybavení, kdyţ se skříň najednou utrhla. Bál jsem se, ţe kdyţ se pohnu, utrhne se celá a spadne rovnou na mě.“ „Jen klidně leţ, Thea a já to z tebe sundáme.“ S Theou odklidily rozházené věci. Pak s co největší silou vzaly za volný konec skříně a opatrně ji postavily. Holly si při pohledu do prázdné skříně všimla 9
uvolněných šroubů. Zatímco Thea pro jistotu drţela skříň, aby opět nespadla, Holly pomohla Billovi vstát. Nárazem skříně se mu na lýtku udělala velká červená podlitina a při došlápnutí na jednu nohu kulhal. „Opravdu jsi v pořádku?“ zeptala se Holly. „Nepotřebuješ doktora?“ „Jde to,“ odpověděl. „Je to jen modřina. Holky, moc vám děkuji. Nechtěl jsem zbytek dne strávit zrovna na podlaze.“ Přešel k místu, kde Thea drţela skříň, a zamyšleně dodal: „Tak se na to podíváme.“ Pozorovaly, jak Bill prohlíţí skříň a lomcuje volnou stranou dopředu a dozadu. „To je ale divné,“ řekl nakonec částečně dívkám a částečně sám pro sebe. „Víte, jak se to dělá? Se šrouby ve všech čtyřech rozích?“ Obě kývly. „Chtěl jsem po údrţbářovi, aby skříň přidělal tak, aby se nikdy ze stěny nemohla utrhnout.“ A po chvíli pokračoval. „Dokonce i při bouřce s uragánem by měla zůstat připlácnutá na zdi. Ale šrouby se na jedné straně nějak uvolnily. Nechápu to.“ „Třeba nebyly úplně dotaţené,“ napadlo Theu. „Sám jsem je kontroloval. Byla to první věc, kterou jsem udělal, kdyţ jsem minulý týden tábor otevřel. Radši všechno překontroluji dvakrát. Fakt to nechápu…“ „Máš štěstí, ţe se šrouby uvolnily jen na jedné straně,“ řekla Holly. „Kdyby spadla celá skříň, mohlo tě to zabít!“ Na chvíli se zdálo, ţe se strejda Bill vyděsil, ale pak se opět usmál. „Děláš si zbytečné starosti, princezno,“ řekl Holly starou přezdívkou. „Ale na něco jsi mě přivedla. Radši zkontroluji i druhou stranu, kdyţ uţ jsem v tom,“ a láskyplně pročísl Holly vlasy. „Strejdo Bille,“ řekla. „Prosím. Slíbils mi, kdyţ jsem přijela, ţe se nikdo nedozví, ţe jsme příbuzní.“ „Promiň,“ omluvil se. „Zapomněl jsem. Ale máš pravdu. Nechceme, aby tě někdo kvůli tomu trápil. Jenom lituji, ţe se tebou nemůţu chlubit.“ Holly se zasmála a trošku se zastyděla. Bill přisunul ke skříni těţký stůl. „Radši si dojdu pro nářadí a znovu skříň připevním,“ řekl při odchodu. „My tu zatím uklidíme,“ nabídla se Holly. 10
„Díky,“ poděkoval. „To budu rád.“ „Ty máš ale štěstí,“ poznamenala Thea po jeho odchodu. „Kdybych jen měla strýce, jako je on.“ Holly se sklonila a začala rozmotávat volejbalovou síť. „Tady je ale nářadí,“ řekla po chvíli. „Je tu dost výstroje na celé olympijské hry.“ „Máš pravdu,“ odpověděla Thea. „Je to fakt senzační tábor. Proto se sem také letos vrátilo tolik vedoucích.“ Holly mlčela a myslela na to, co jí matka řekla o strýcových obtíţích. Musím udělat všechno, abych mu pomohla. Všechno. „Kam to uklidíme?“ zeptala se Thea. „Nevím, asi to naloţíme na stůl.“ Konečně sloţila volejbalovou síť a nesla ji ke stolu. Pozorně si prohlédla skříň. Dosahovala skoro ke stropu a Holly ani nechtěla myslet na to, kolik asi váţí. Trochu jí šel mráz po zádech, kdyţ pomyslela na to, co se strejdovi mohlo stát. Thea přinesla velkou krabici plnou pingpongových pálek a tenisových raket. „Tohle zabere celý den,“ poznamenala. A pak, kdyţ krabici pokládala, vykřikla. „Co je to?“ „Co je co?“ zeptala se Holly. „Tady, za skříní.“ Holly se podívala, kam kamarádka ukazuje. Uviděla záblesk červeně. Zvláštní, pomyslela si, kdyţ zkoumala zeď za skříní. V horním otvoru, kde se uvolnil šroub, bylo přilepené malé červené pírko. „No, to je ale divné,“ řekla Holly. Vytáhla pírko a podrobně si jej prohlíţela. „Proboha, jak se sem mohlo dostat?“ „Kdo ví,“ řekla Thea. „Třeba dovnitř vletěl kardinál a rozhodl se tady uhnízdit.“ „Nedělej si legraci,“ smála se Holly. „Asi se to sem dostalo z chaty na řemesla. Tam je spousta takových věcí – peří, korálků, koţených ústřiţků.“ „Moţná máš pravdu.“ Holly se ale stále vtírala otázka, jak se pírko mohlo ocitnout přímo v dírce po šroubu. Po chvíli všechno náčiní úhledně srovnaly a zbývaly jen míče. Holly našla velkou lepenkovou krabici a začala ji plnit tenisáky, míči 11
na baseball, košíkovou i kopanou. Rozkutálely se po celé místnosti a Holly se bála, ţe je všechny jaktěţiv nenajde. Při práci poslouchala na půl ucha Theino vyprávění o klucích na táboře. Náhle si uvědomila, ţe se strýc nevrátil. „Co se stalo se strejdou Billem?“ zeptala se nahlas a přerušila Thein stý popis Johna Hardestyho. „Uţ je to dost dlouho, co odešel.“ „Asi ho někdo zdrţel,“ řekla Thea. „Před chvílí jsem viděla, ţe přijelo auto s potravinami.“ Chudák strejda Bill, pomyslela si, zatímco Thea stále vyprávěla o Johnovi. Prakticky všechno si musí v táboře udělat sám. „Tak co si myslíš,“ zeptala se Thea. „O čem?“ „Coţpak jsi mě neposlouchala? O Johnovi. Co mám dělat, aţ se uvidíme? Mám mu dát najevo, jak jsem ráda, ţe ho vidím, nebo mám zůstat nezúčastněná?“ „Moc si to neber,“ radila jí Holly. „Alespoň, dokud neuvidíš, jak se chová on.“ „Určitě bude také rád, ţe mě vidí. Víš, během roku mi dost psal.“ „Kdy ti psal naposledy?“ „V lednu. Ale pak měl asi dost práce.“ „Asi,“ souhlasila Holly. „Neříkáš to moc jistě,“ řekla zamračeně Thea. „Co si opravdu myslíš?“ „Co můţu vědět,“ rozesmála se Holly. „Theo, nejsem čtenář myšlenek! A kdyby to nevyšlo s Johnem, tak co ti ostatní perfektní kluci, o kterých mi pořád vyprávíš?“ „Vyprávím ti o nich kvůli tobě, ty hloupá,“ řekla Thea. „Ale ovšem,“ dodala s úsměvem, „trocha konkurence nezaškodí…“ „Myslíš, jestli to nevyjde s Johnem.“ „Nejsme tu mezi vedoucími jenom my dvě,“ řekla Thea. „Měla jsem ale hlavně na mysli Geri Marcusovou.“ Holly strnula. „Koho?“ „Geri Marcusovou.“ „Krátce ostříhanou zrzku z Waynesbridge?“ Holly si uvědomila, ţe koktá, ale nemohla si pomoci. „Přesný popis, ale nevím, odkud pochází. Můţeš se jí zeptat sama 12
– právě sem jde.“ „Ne!“ vykřikla Holly. „Ne, ne tady! To nemůţe být pravda!“
13
IV. Zatouţila propadnout se někam doprostřed zeměkoule. Kdyţ se Thea poprvé o Geri zmínila, jen na chvilinku zadoufala, ţe mluví o nějaké jiné Geri Marcusové. Ale teď, kdyţ ji spatřila, jak se po štěrkové cestičce blíţí k recepci, neměla uţ ţádné pochyby. Pozorovala Geriin lehký krok, perfektní tupý sestřih světle jahodových vlasů, oslnivý úsměv a smetanovou pleť. Pocítila v sobě směsici pocitů – radost z jejich bývalého přátelství a smutek i hněv kvůli způsobu, jakým tohle přátelství skončilo. „Co je?“ Thea vypadala ustaraně. „Vypadáš, jako by se ti právě zjevil duch.“ „Svým způsobem ano,“ zašeptala Holly. Prosklené dveře se dokořán otevřely. „Vysvětlím ti to později.“ Geri podrţela dveře chvíli otevřené a pak vkráčela, jako by jí patřil celý tábor. Oči jí zpozorněly, kdyţ spatřila Holly, pak však nasadila lehký úsměv. „Ahoj, Geri,“ pozdravila ji Thea. „Holly, to je Geri Marcusová. Geri, ráda bych ti představila svou kamarádku Holly –“ „Uţ jsem ji poznala,“ přerušila ji chladně Geri. „A tušila jsem, ţe ji tu najdu.“ Prošla kolem obou dívek a zastavila se před knihovnou. Chvíli si pozorně prohlíţela police, pár kníţek si vybrala a pak nevšímavě prošla kolem Holly s Theou opět ven. „Co to všechno mělo znamenat?“ zeptala se Thea po Geriině odchodu. „Je to na dlouhé povídání.“ Holly si vzdychla a zamyšleně si sedla na kempinkovou ţidličku. Ani teď, kdyţ uţ uběhly dva roky, si stále nedokázala uvědomit, co se vlastně stalo. 14
„Znala jsem se s Geri ve Waynesbridge,“ pustila se do vyprávění. „Předtím neţ jsme se přestěhovali do Shadyside.“ „A to jste spolu nikdy nevycházely?“ dohadovala se Thea. „Právě naopak. Chodily jsme spolu na plavání. A i kdyţ jsme obě byly nejlepší plavkyně, nikdy jsme nebyly skutečné soupeřky. Je to obtíţné vysvětlit, ale bylo to tak, ţe kdyţ jedna z nás vyhrála závod, měly jsme pocit, ţe jsme ho vyhrály obě dvě.“ „Tak co se stalo?“ Holly potřásla hlavou. „Bylo to strašně hloupé. Geri a já jsme se staly nejlepšími kamarádkami. Přespávaly jsme jedna u druhé, spolu jsme se toulaly městem, spolu jsme dělaly úkoly. Prakticky jsme byly jako sestry. A pak se seznámila s tím klukem.“ „Aha, děj se zamotává.“ „Jenţe to není nic k smíchu,“ řekla Holly a opět ji zabolela vzpomínka na to období před dvěma lety. „Jmenoval se Brad Berlow a myslel si, ţe na celém světě nad něho není. Aţ na to, ţe to fakt byl blbec. K tomu mu bylo osmnáct a právě vyšel střední školu. Geriini rodiče jí přirozeně zakázali s ním chodit.“ „Jak znám Geri, tak jí to vůbec nezastavilo,“ podotkla Thea. „Byla přesvědčená, ţe se do Brada bláznivě zamilovala,“ pokračovala Holly. „Řekla mi, ţe kdyţ se s ním neuvidí, zničí jí to celý ţivot. A pak mě poţádala, abych ji kryla. Ţe bude říkat, ţe je se mnou, zatímco bude s Bradem.“ „No prima,“ sarkasticky poznamenala Thea. „Cos teda udělala?“ „Byl z toho hrozný průšvih,“ přiznala Holly. „Znáš mě. Lhát moc neumím, ale slíbila jsem, ţe jejím rodičům o Bradovi nic neřeknu. Jen jsem si nebyla jistá, zda zvládnu přímou leţ. Geri řekla, ţe to chápe. V podstatě všechno šlo dobře, dokud ji jednou večer okolo jedenácté u nás nesháněla její matka.“ „Cos jí řekla?“ „Byla jsem tak zmatená, ţe jsem vyhrkla, ţe jsem Geri vůbec neviděla. Ale její matka prohlásila: ‘Vţdyť řekla, ţe se bude u tebe učit’. Tak jsem jako hlupák řekla, ‘Aha, já na to zapomněla, ještě nedorazila.’„ „V jedenáct večer?“ „Právě,“ souhlasila bezútěšně Holly. „Takţe teď paní Marcusová 15
začala být opravdu nervózní a začala se o Geri strachovat. Tak jsem ji začala přesvědčovat, ţe je Geri určitě v pořádku, a ona si z toho nějak vyvodila, ţe Geri je s Bradem. Takţe mi Geri hned druhý den zavolala. Mluvila tak studeně, ţe jsem ji skoro nepoznala. Řekla mi, ţe do konce pololetí má zákaz chodit po škole ven a ţe je to všechno moje vina. Ţe jsem to udělala ze ţárlivosti. Zkusila jsem jí vysvětlit, co se stalo, ale neposlouchala. Od té doby mě nenávidí.“ „Ale to přece nebyla tvoje chyba. Upozornilas ji, ţe neumíš lhát! Neměla to po tobě vůbec chtít,“ namítla Thea po chvíli ticha. „Ale chtěla. A moţná, ţe kdybych byla lepší kamarádkou, našla bych nějaký způsob, jak její matku zbavit podezření.“ „To pochybuji. Ale dneska je to uţ minulost.“ „Myslela jsem si to také. Kdyţ jsme se přestěhovali do Shadyside, byla jsem přesvědčená, ţe se s Geri uţ nikdy nesetkám. Ale teď je tady.“ „Tak si jí nevšímej,“ řekla Thea soucitně. „Nenech si od ní zkazit léto.“ „Zkusím to,“ slíbila pochybovačně Holly. Zvenku náhle zazněl výbuch nevázaného smíchu, následovaly výkřiky a opět smích. „Zdá se, ţe většina vedoucích uţ přijela. Pojď, podíváme se za nimi,“ vyzvala ji Thea. „Myslíš, podíváme se po Johnovi,“ zaţertovala Holly. „Ano, to také.“ Dívky se ještě jednou rozhlédly po recepci a pak vyšly ven do sluníčka. Bylo pozdní odpoledne a začalo být trochu chladno. Tři chlapci na druhé straně parkoviště hráli softball a nějaká vysoká dívka jim nadhazovala. Holly automaticky hledala Geri, aţ ji spatřila, jak sedí u stolku a před sebou má otevřenou knihu. Naproti ní seděl nějaký hezoun a něco soustředěně psal. „Kaţdého tu taky neznám,“ poznamenala Thea. Pak ukázala prstem přímo nahoru. „Mohla bych tě seznámit s Kitem, ale ten šašek je támhle na stromě.“ Holly se podívala ve směru Theina pohledu a spatřila vysokého, klátivého kluka, jak šplhá na vršek javoru. „Zbláznil se nebo co?“ zeptala se. „Je blázen. A podívej, kdo uţ je tady.“ Vysoká dívka, která dělala nadhazovačku, s přátelským úsměvem 16
na tváři přecházela parkoviště. „Ahoj, Theo,“ řekla srdečně. „To je Holly?“ Holly si přicházející dívku důkladně prohlíţela. Měla do hněda opálenou pleť a dlouhé lesklé černé vlasy spletené do dvou copů. Na sobě měla krátké šaty z vyšisované dţínsoviny a kolem krku se ji houpal nádherný nefritový přívěsek ve tvaru sovy. Holly jen zírala. Pomyslela si, ţe ta dívka je neuvěřitelně atraktivní. Ano. Byla perfektní. „Jmenuji se Debra Wallachová,“ představila se dívka. „Jsem starší vedoucí tvé chaty.“ Podala Holly ruku a ta, náhle nervózní, s ní potřásla. „Jsem ráda, ţe tě poznávám, měla bych být tvou asistentkou.“ „Vím o tom. V dovednostech, řemeslech a vodáctví. Uţ jsi to někdy dělala? Jakou máš praxi?“ „Nic moc,“ přiznala Holly více neţ jindy vyvedená z míry. „Sice jsem se spoustou řemesel zabývala, ale nikdy jsem je neučila.“ „Aha,“ řekla Debra. Bylo to jen Hollyino zdání nebo to skutečně řekla chladněji? „Také mám dost zkušeností z vody,“ pokračovala rychle Holly. „S tátou jsem se plavila kaţdé léto uţ od svých tří let.“ „Jako na potvoru tu nemáme ţádná námořní plavidla,“ řekla Debra. „Jen kánoe a pramice.“ Myslí, ţe jsem úplný hlupák, pomyslela si Holly sklesle. „Nejdůleţitější je neulejvat se a chtít se něco naučit,“ pokračovala Debra nyní opět přátelským hlasem. „Dokud na to budeš dbát, budeme spolu vycházet dobře.“ Mrkla na Holly a odešla směrem ke kanceláři. „Je přísná, ne?“ „Ta nejpřísnější, ale dokáţe být i milá – tak dlouho, dokud se chováš tak, jak si to přeje.“ „Radši se vrátím do chaty a rozbalím si zbytek věcí,“ řekla Holly s náhlou obavou, co by dokonalá Debra řekla, kdyby zjistila, ţe Holly nemá ještě vybaleno.> „Doprovodím tě, mám chatu těsně za tebou a všechny věci mám rozloţené po palandě.“ Kdyţ se blíţily ke stolu, u kterého seděla Geri a ten pěkný kluk, 17
Geri vzhlédla k Holly. Její obličej byl absolutně bez výrazu. Dokonce i zamračení by bylo lepší. Co si asi myslí? napadlo Holly. Thea si toho zjevně nevšimla a přátelsky kluka poplácala po zádech. „Ahoj, Micku, uţ píšeš domů?“ Mick byl vysoký blonďák a vypadal jako herec Kevin Bacon. Zdálo se, ţe v rozpacích přikrývá papír rukou. „Abych pravdu řekl, píšu. Máma chce, abych jí hodně psal. Tak na začátku léta vţdycky napíšu stoh dopisů a pak je po týdnu odesílám.“ „A jak víš, co se stane?“ ptala se Thea. „Právě si to vymýšlím,“ vysvětloval Mick. „Je to něco jako věštění. A kdyţ mě nenecháš být, napíšu, ţe tě seţral medvěd!“ Thea se rozesmála a pak Micka představili Holly. „Jsem rád, ţe tě poznávám. Napadá mě, ţe mámě napíšu, ţe jsme se sblíţili – velmi sblíţili.“ Holly se na něj jen zmateně usmála. Byl senzační, ale něco na něm vypadalo trochu nebezpečně. Na Micka zapomeň, přikázala si. Tohle léto si od kluků bereš dovolenou. „Uvidíme se později,“ řekla, kdyţ se s Theou vydaly dál po cestičce. „Na to můţeš vzít jed,“ řekl rozesmátý Mick. Do chaty dorazila v zamyšlení. Stále musela na Micka myslet. „Uvidíme se u táboráku,“ rozloučila se Thea. „Dobře.“ Zamyšleně vešla do chaty. Oknem spatřila ohnivé paprsky slunce, které se šikmo odráţely od hladiny jezera. Je tu skutečně nádherně, pomyslela si. A zatím to vypadalo na zajímavé léto. Jistě bude s Debrou ráda spolupracovat, Mick byl fascinující a Thea byla její nejlepší kamarádka na světě. Kdyby tu jen nebyla Geri. Ale moţná, pomyslela si, mohla by si s Geri promluvit a jednou provţdy vysvětlit to nedorozumění. Zvedla svůj polštář z vedlejší palandy a prozkoumala jej kvůli broukům. Pak polštář poloţila zpět na svou palandu a pustila se do vybalování poslední tašky s opalovacími prostředky, zubním kartáčkem a ostatními toaletními věcmi. Pak uklidila věci, které vysypala Thea. S blíţícím se západem slunce se v chatě stmívalo. Náhle se ozval 18
jakýsi slabý zvuk. Zdvihla hlavu, aby prozkoumala strop. A strnula. Na stropě se mezi černými stíny nezřetelně třepotalo cosi obrovského, co se vzápětí střemhlav vrhlo proti ní.
19
V. Zasvištělo jí to těsně nad hlavou. Instinktivně zavřela oči a rukama si chránila hlavu. Kdyţ oči konečně otevřela, uţ to zmizelo. Srdce jí divoce bilo, aţ si myslela, ţe jí vyskočí z krku. Jen se mi zdálo, ţe něco vidím, přesvědčovala se. Byl to jenom stín. Pak se něco zatřepetalo na kraji jejího zorného pole. Pootočila se a spatřila netopýra. Byl to obrovský hnědý netopýr. Neţ stačila udělat jakýkoli pohyb nebo cokoli vymyslet, netopýr s tlamou dokořán rozevřenou se opět řítil směrem k ní a při přeletu jí lehce zavadil o vlasy. S výkřikem vyskočila, popadla ručník a začala jím zběsile mávat a zahánět zvíře ke stropu. Musím ho odsud dostat, musím ho přinutit, aby odletěl. Rychle se rozhlédla po místnosti a hledala masívnější zbraň. Nic ji nenapadlo. Pak si v rohu místnosti všimla opřeného pádla od kánoe. Neţ mohl netopýr opět zaútočit, popadla pádlo a začala jím mávat proti zvířeti. Poděšený netopýr zalétl do kouta a tam začal divoce krouţit. Překonala vzrůstající paniku. Nejen, ţe se bála brouků a hadů, bála se i netopýrů! Ale zpozorovala, ţe netopýr má také nahnáno. Třeba by ho vyhnala pádlem ven. S třesoucíma rukama pádlo zvedla a mávla jím po netopýrovi. Ten začal krouţit v širších kruzích a přitom vydával vyděšený vysoký pískot. Holly s pádlem v ruce přemohla odpor a postupně se dostala do 20
zadní části místnosti. Netopýr před pádlem přelétl dopředu. Vychází to! pomyslela si a dál netopýra naváděla ke dveřím. A pak náhle, bez varování, se netopýr obrátil a vletěl jí přímo do tváře. S bezděčným výkřikem a s pádlem stále sevřeným v ruce vyletěla před pištícím zvířetem ven ze dveří – A narazila přímo do Geri Marcusové. „Proč nekoukáš na cestu?“ vykřikla Geri a za- potácela se. Pak spatřila pádlo a všimla si hrůzy v Hollyině tváři. Jedovatě se usmála a zeptala se: „Jdeš se trochu projet?“ Holly cítila, jak rudne. Ke svému zděšení si teprve nyní všimla, ţe Geri není sama – byla tu s ní Debra a dvě další dívky, které ještě neznala. „Co se děje?“ zeptala se Debra. „Je tam netopýr,“ vydechla Holly. „V mé chatě je obrovský netopýr.“ „Fuj!“ řekla jedna z neznámých dívek. „Ale proboha!“ prohlásila znechuceně Debra. „Proč jsi ho jednoduše nevyhnala? Přineste mi někdo koště.“ Jedna z dívek se vydala do hlavní budovy a Holly začala vysvětlovat, ţe se netopýra pokoušela vyhnat, ale ţe na ni nalétával. „A cos jiného čekala?“ zeptala se Debra. „Asi byl vystrašený.“ Dívka se vrátila s koštětem. Debra si ho vzala a vešla do chaty. Holly se k návratu nemohla přinutit. Jenom bezmocně stála a zahanbeně pozorovala dveře. „Tady v lese je spousta netopýrů,“ poznamenala Geri. V jejím hlase očividně zazněla škodolibost, ale Holly příhodná odpověď nenapadla. Netopýr za chvíli vylétl ze dveří a zamířil k lesu. Objevila se Debra. „Pojďme, holky,“ řekla a odloţila koště. „Přijdeme pozdě na táborák.“ Holly se zhluboka nadechla. Uklidněná se vydala za ostatními na volné prostranství u lesa, kde byla uţ většina vedoucích. Smrákalo se a nad ohněm se uţ opékaly vuřty. S ulehčením spatřila o samotě sedící Theu a zamířila k ní. „Ahoj,“ řekla, posadila se vedle a napíchla vuřt na zelený prut s 21
ostrou špičkou. „Ahoj,“ odpověděla otráveně Thea. Holly uţ měla na jazyku otázku, co se jí stalo, kdyţ se objevil Mick a posadil se doprostřed mezi ně. „Vítej na první večeři pod širákem této sezóny,“ pozdravil Holly s širokým úsměvem na tváři. „Všechno tu voní, aţ se mi sliny sbíhají,“ odpověděla a vrátila mu úsměv. „Ochutnej ten bramborový salát,“ řekl. „Je to jedna ze specialit strejdy Billa. Škoda, ţe k nim také nepatří přesnost.“ Usmála se. Strejda Bill vţdycky přiběhl pozdě, protoţe se snaţil zvládnout příliš mnoho věcí najednou. „Takţe se tu teď budeme poflakovat, dokud se neukáţe,“ pokračoval. „Škoda, ţe si tu nemůţeme pustit video.“ „To je ale nápad, Micku,“ ozvala se Thea. „Myslela jsem, ţe celý vtip letního tábora je utéci od civilizace.“ „Neměl jsem na mysli civilizační video,“ oponoval Mick. „Víš, jak se u táboráku vyprávějí různé strašidelné příběhy. Myslel jsem, ţe by bylo lepší se na ně dívat.“ „Filmové horory nemám ráda,“ podotkla Holly. „Fakt?“ podivil se Mick. „Ani ze seriálu Pátek, třináctého?“ „Neviděla jsem ani jediný,“ přiznala. „Tomu teda nevěřím! Kaţdý uţ nějaký film z téhle série viděl. Je jich přinejmenším osm. Děláš si legraci, viď?“ „Nedělá,“ připojila se Thea. „Holly skutečně nemá filmy nijak v oblibě. Radši si místo toho čte.“ „Nevíš, o co přicházíš,“ řekl. „Jsou perfektní. Víš, všechno spočívá v tom, ţe takový podivný kluk nosí hokejovou masku, obchází kolem a zabíjí stanaře –“ „Odporné!“ „Je to fakt vzrušující,“ pokračoval. „V prvním filmu je taková scéna, jak jde stanařka sama do lesa a neví, ţe tu obchází ten kluk v hokejové masce. On má sekyrku, víš –“ „Ano. Jasně to před sebou vidím.“ Mick se rozesmál. „No, pořád si myslím, ţe bys to měla vidět. Hned jsem zpátky,“ dodal. „Musím si dojít přidat bramborový salát.“ 22
Holly se obrátila k Thee. „Tobě se fakt líbí tyhle hloupé filmy?“ „Jsou prima. Někdy je docela příjemné nechat se vyděsit.“ Thea se usmála a začala si vuřt potírat hořčicí. Nechat se příjemně vyděsit… Holly hleděla na stromy, rýsující se kolem prostranství. Teď po setmění uţ nevypadaly tak přátelsky a pohostinně. Zdály se být plné černých a hrozivých stínů. Trochu se přisunula k teplému a příjemnému světlu táboráku. Přesně naproti přes oheň si vesele s ostatními povídala Geri. Je to všechno hrozný omyl, napadlo ji. Jak jen tu celé léto vydrţím? Náhle někdo zapískal a Holly to okamţitě postavilo na nohy. Byl to strejda Bill, který přivezl obrovskou chladící nádobu. „Další sodovky,“ oznámil, kdyţ ji postavil na zem. „Je jich dost pro všechny. Berte si, kolik chcete.“ Zatímco se pár vedoucích obslouţilo, strejda Bill se posadil k ohni na veliký kámen. Pohlédl na Holly, tajně na ni mrkl a pak svým srdečným, dunivým hlasem začal proslov. „Rád bych vás všechny přivítal v táboře Nightwing. Nejdříve informace pro nové vedoucí: Jmenuji se Bill Patterson. Pro všechny jsem ale strejda Bill. Děti přijedou zítra, takţe zachovejte klid a dobře se bavte. To je pravidlo číslo jedna – dobře se bavit. Pravidlo číslo dvě je řídit se ostatními pravidly. Všichni je dostanete napsané, ale rád bych je v hlavních bodech –“ Náhle v lese za ním něco zašramotilo. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Ti, co tu jsou poprvé, by mohli být poněkud vystrašeni nočními lesními zvuky. Ale ničeho se nemusíte bát. Ve skutečnosti je tento tábor to nejzdravější a zdraví nejprospěšnější místo, kde vůbec můţete strávit léto.“ Zvuk zazněl opět, tentokrát mnohem hlasitěji. Všichni pohledem napjatě sledovali kraj lesa. Co by to mohlo být? Nejsou tu medvědi? Holly stěţí vnímala, co strejda Bill říká. „Takţe dříve, neţ budeme pokračovat,“ vytrhl ji konečně strejdův hlas ze zamyšlení, „myslím, ţe bychom se měl vzájemně představit. Já uţ jsem se vám představil, takţe pokračujme dál dokola. Debro?“ „Jmenuji se Debra Wallachová,“ řekla tmavovlasá dívka. „Jsem 23
na táboře uţ potřetí. Jsem vedoucí na vodáctví a taky mám pracovat v oblasti ručních prací a řemeslné výchovy.“ Vedle ní sedící kluk se začal představovat, ale zmlkl. Od lesa zazněl řev, při kterém tuhla krev v ţilách. V zápětí se křoviny rozhrnuly a světlo táboráku ozářilo jakousi postavu. V tmavé košili a kalhotách a s obličejem zakrytým hokejovou maskou. Postrašená Holly jen vyděšeně pozorovala, jak vytahuje sekyrku zastrčenou za pasem a pomalu se blíţí k ní!
24
VI. Holly pozorovala míhající se sekyrku se zatajeným dechem. Z protější strany táboráku se ozvalo vyjeknutí a pak prostor zaplnil strejdův dunící hlas. „Skutečně legrační, Kite,“ řekl chladně. „Díky, ţes nám připomněl můj oblíbený film.“ „No tak,“ řekla maskovaná postava, „no tak to přiznej. Viděl jsem tvůj výraz. Polekal ses stejně jako ostatní.“ „Nepolekal,“ řekl Bill. „Jen jsem se vyděsil při představě léta zaplněného tvými hloupými vtipy.“ Ostatní se zasmáli. Kit si sundal masku a odkryl pihovatou bledou tvář se světlemodrýma očima. „Pro ty, kteří ho neznají,“ řekl strejda Bill, „tenhle zabiják se sekerkou je Kit Damon. Dávejte si na něj pozor, to myslím doslovně.“ Thea, se naklonila k Holly. „Kit si myslí, ţe jeho vtipy jsou k popukání,“ zašeptala. „Ale já si myslím, ţe je trochu šáhnutý.“ „Trochu šáhnutý?“ zašeptala Holly. „Vloni několik dětí dost vyděsil jednou ze svých legrácek,“ vysvětlovala Thea. „Strejda Bill ho málem z tábora vyhodil. Nechápu, ţe ho letos přijal znovu.“ Holly neodpověděla. Náhle jí bylo strejdy Billa strašně líto. Věděla, proč musel opět Kita přijmout – měl zoufalý nedostatek personálu. Na druhé straně táboráku se představovala malá tlustá holka. Holly ale jejímu huhlání vůbec nerozuměla. Všimla si, ţe Kit se usadil hned vedle Geri, ale ta ho ignorovala. 25
„Kit je bláznivě zamilovaný do Geri,“ šeptala dál Thea. „Celý loňský pobyt za ní chodil jako pejsek na provázku.“ „Nezdá se, ţe by Geri příliš uchvátil,“ poznamenala Holly. „Geri připadá divný. Ale on to nevzdává. Myslím, ţe si své ţertíky vymýšlí jen proto, aby si ho Geri všimla.“ Právě se představil Mick a po něm se začal představovat vysoký, hezký blondýn s vyšisovanými vlasy. „Jmenuji se Sandy Wayne,“ říkal, „a pocházím z Center City. Budu učit tenis a táboření v přírodě.“ „Je nový,“ zašeptala Thea. „Zkusila jsem s ním dát řeč dneska odpoledne, ale moc se se mnou nebavil.“ „Třeba je stydlivý,“ poznamenala Holly. „Moţná,“ souhlasila Thea. „Myslím, ţe je bohatý. Měl na sobě ty sluneční brýle od Porsche. Víš, ty, co stojí dvě stě dolarů. Co to musí být za člověka, který na místě, jako je tohle, nosí brýle za dvě stovky dolarů!“ „Boháč. Další otázka?“ zasmála se Holly. „Kdyţ je tak bohatý, tak proč pracuje tady?“ „Moţná, ţe má jen tak rád přírodu,“ odsekla uţ podráţděně Holly. Někdy jí Theina zvědavost šla na nervy. „Tohle je John,“ ukázala Thea na udělaného, tmavého hezouna v odstřiţených dţínách a zeleném sportovním triku, který se právě představil jako John Hardesty. Holly si všimla, ţe se na nikoho nedívá zpříma a zdálo se jí, ţe se vyhýbá zejména Theinu pohledu. „Celý večer sedí sám. Ani se mnou se nepřišel pozdravit. Ani mi nezamával.“ „Moţná, ţe tě přehlédl,“ utěšovala ji Holly a sama věděla, ţe to nezní právě přesvědčivě. „Moţná, ale pochybuji o tom.“ Teď teprve pochopila, proč je Thea celý večer tak nedůtklivá. Bylo jí líto, ţe neví, co říct a jak Theu utěšit, kdyţ pro Johna zjevně loňský románek neznamenal to, co pro Theu. Vzájemné představování skončilo, ale Holly si vůbec nebyla jistá, ţe si všechna jména zapamatuje. „Uţ se připozdívá,“ pokračoval strejda Bill, „takţe vás uţ nebudu déle zdrţovat. Všichni jste dostali leták s táborovým řádem. Rád 26
bych se zmínil o několika nejdůleţitějších pravidlech. Večerka pro děti je přesně v devět, pro vedoucí v půl desáté.“ Na znamení nesouhlasu se ozvalo zamručení. „A co o víkendech nebo kdyţ nemáme sluţbu?“ zeptal se Mick. „Bez výjimky,“ zněla pevná odpověď. „Kdykoliv jsem v minulosti udělal výjimku, vţdycky to skončilo zaspáním.“ „Ve srovnání s jinými tábory většina pravidel není zas tak špatná,“ zašeptala Thea. „Ale ta, která tu jsou, strejda Bill poţaduje striktně dodrţovat.“ „Plechovky od sody a papír dáváme k dalšímu zpracování, příslušné kontejnery najdete v jídelně. A na závěr, a tenhle bod je jeden z nejdůleţitějších, vedoucí mají absolutně zakázáno randit s táborníky. Pod pojmem rande rozumím procházet se zavěšení do sebe, drţet se za ruce, společně jít tancovat… jinými slovy, chodit spolu. Jestliţe mezi táborníky potkáte tu svou pravou lásku, je to prima. Ale choďte spolu během školního roku. A nikoliv tady. Nikdy. Kdokoliv toto pravidlo poruší, bude z tábora okamţitě vyloučen. Nějaké otázky?“ „Co kdyţ se nějaká holka do mě bláznivě zamiluje? Co mám pak dělat?“ zeptal se Kit. „Hned to oznam do pořadu Věřte, nevěřte,“ suše podotkl Mick. Všichni se smáli a Holly bylo Kita na chvíli líto. Tak uţ se mu jeho dvě legrácky vrátily. Aby dal najevo, ţe skončil, strejda Bill vstal a přešel blíţe k ohni. „Nezůstávejte příliš dlouho vzhůru,“ řekl s přátelským úsměvem. „Nezapomeňte, ţe zítra uţ nás všechny čeká práce.“ Holly dojatě sledovala strýcův hřmotný odchod. Pak se začali i ostatní trousit do svých chatek. Náhle pocítila únavu a rozhodla se, ţe půjde spát. „Půjdeš taky?“ zeptala se They. Thea kývla. „Počkej tady. Jenom se pozdravím s Johnem.“ Pozorovala Theu, jak přechází na druhou stranu táboráku, kde stále sám, s prázdným pohledem upřeným do ohně seděl John. Neslyšela, co John Thee řekl, kdyţ k němu došla, ale srdce jí pokleslo, kdyţ spatřila jeho studený, nezúčastněný pohled. Chová se k Thee hrozně. Co proboha Thea na něm jen vidí? 27
Sledovala, jak Thea statečně pokračuje v hovoru. Pak ji náhle někdo zezadu vzal za ruku. Otočila se a spatřila usmívajícího se Micka. „Těšíš se na svou první noc v přírodě?“ Zblízka se ještě více podobal Kevinu Baconovi. „Myslím, ţe ano,“ řekla. „Zatím to všechno jde.“ „Kdyby ses bála, zaskoč ke mně. Já tě ochráním.“ „Ale jen do večerky,“ utrousila. „I po. Neboj se strejdy Billa s jeho pravidly. Mluví, jako by byl kdovíjak přísný, ale uvnitř mu bije měkké srdce.“ Musela se usmát, protoţe věděla, ţe Mick má pravdu. „Můţu tě doprovodit do chaty?“ zeptal se. „Díky, jdu s Theou. Chceme si ještě o něčem popovídat.“ „Tak jindy. Koneckonců, léto je dlouhé.“ Otočil se a líně se coural pryč. Dívala se za ním a srdce se jí rozbušilo. Čím je tak přitaţlivý? Snad to, ţe působí trochu… nebezpečně? Otočila se, aby se poohlédla po Thee. Pod stromem jen kousek vedle ní stála Geri a dívala se přímo na Holly. Geriin upřený pohled byl tak nenávistný, ţe Holly cítila, jak nenávist postupně zaplavuje celé Geriino tělo. Kdyţ Geri zachytila její pohled, ani nemrkla a dál se na Holly dívala s výrazem plným zášti a hrozby.
28
VII. Tábor Nightwing Drahý Šéfe, věci se hnuly správným směrem. Pustil jsem se do práce, jak jsem Ti slíbil. Dostat šrouby ze stěny nebylo nic lehkého, ale stál při mě bůh – či snad ďábel. Je jen škoda, ţe se skříň nezřítila celá. Ale mám ještě dost času. Koneckonců na letním táboře se můţe přihodit ledacos, i mnohé tragické nehody. Prosím, napiš mi, jak se máš. Nezapomeň, Šéfe, ţe Ti jsem plně k dispozici. Ahoj. Já.
29
VIII. Ráno před šestou vzbudil Holly zpěv tisíců ptáčků. Obvykle ráda vstávala co nejpozději, ale zlatavé sluneční paprsky a borovicemi provoněný vzduch, který pronikal oknem do chaty, ji přiměly vstát a naplnily ji elánem. Kdo ví? pomyslela si. Třeba jsem svým zaloţením venkovanka a dosud jsem o tom nevěděla. Debra ještě pochrupovala na protější palandě. Holly se rychle a potichu převlékla. Vklouzla do nových plavek s růţovými pruhy a cestou ven popadla ručník. Směrem k východu se nad stromy táhla slabá nezřetelná mlha a půda kolem chatky byla lehce zmáčená rosou. Je tu opravdu nádherně, pomyslela si. Není divu, ţe strýc Bill si to tady tak zamiloval. Kráčela po cestičce k jezeru a do bosých nohou ji šimralo borové jehličí. Byla uţ téměř u břehu, kdyţ zezadu zaslechla dupot. Uvědomila si, ţe se k ní někdo blíţí. Vystrašeně se prudce otočila. S ulehčením zjistila, ţe to je jen Sandy při ranním běhání. Na sobě měl červené oteplovačky a ty luxusní sluneční brýle, kterých si všimla Thea. Zpomalil a pozdravil ji. „Ahoj, doufám, ţe jsem tě nepolekal. Vţdycky po ránu běhám.“ „Já po ránu nejsem schopna ţivota,“ odpověděla a zívla. „Ale dnes je tak nádherně, ţe jsem neodolala a jdu si zaplavat.“ „Chápu. Nechtěla by ses trochu projít po lese? Ukáţu ti ptačí hnízdo, které jsem tam včera objevil. Ptáčata uţ začínají létat. Je 30
legrace je pozorovat.“ „To by bylo prima. Chtěla bych se na ně pak podívat. Ale dneska ráno nemám moc času.“ „Dobře,“ řekl s úsměvem. „Ale poslyš, buď opatrná, kdyţ jdeš sama plavat. Dno jezera se prudce svaţuje. A vyhýbej se bahnitému břehu. Tam jsou pijavice.“ „Díky. Pijavice, fuj! Budu se drţet v nezamořené oblasti.“ „To uděláš dobře. Hezky si zaplav!“ Sandy zamířil další cestičkou do lesa a po chvíli uţ nezaslechla ani měkké došlapy jeho adidasek. V duchu si zaznamenala, ţe se musí se Sandym lépe poznat. Vypadal docela dobře a měl hezký úsměv. Ale z nějakého důvodu mu chyběla jiskra, kterou měl – „Ahoj, ty!“ vytrhlo Holly ze zamyšlení. Náhle se před ní na cestičce vynořil Mick. „Jé!“ trhla sebou. „Kde ses tady vzal?“ „Jdu z lesa. Promiň, jestli jsem tě polekal. Rád to beru lesem. Je to zajímavější neţ chodit vyznačenými cestami.“ „Jdu se vykoupat.“ „To vidím,“ řekl obdivně. Díval se na ni tak upřeně, ţe Holly cítila, jak rudne. „Máš pěkné plavky,“ řekl a kývl hlavou. „Nebude ti vadit, kdyţ tě doprovodím? Chtěl bych zkontrolovat lodě, ještě neţ dorazí táborníci.“ „Jasně, ţe ne. Pomůţu ti. Mám Debře pomáhat s výukou veslování a pádlování.“ „Máme tu i kánoe i pramice,“ začal vysvětlovat. „Děti mají nejradši kánoe. Vloni jsme jich měli pět, ale stalo se – stala se nehoda, a tak tu letos máme jen čtyři.“ Přístaviště bylo hned za kopečkem, který se svaţoval rovnou do jezera. Časné ranní slunce zlatavě prozařovalo jezero pásy odraţených slunečních paprsků. „To jezero je tak krásné. Jmenuje se nějak?“ zeptala se Holly. „Pernaté jezero,“ odpověděl. „Jmenuje se tak podle vodních ptáků, kteří se tu zastavují při zimním tahu. Vyrůstal tu můj dědeček a ten mi kdysi vyprávěl – proboha!“ Náhle zmlkl a zbývajících pár kroků k přístavišti přeběhl tryskem. 31
„Co se děje?“ Holly zaznamenala poplašný tón jeho hlasu. „Kánoe – vidím jen jednu –“ Rozeběhla se za ním na krátké dřevěné molo. Na řetízcích se pohupovaly tři pramice a jedna odřená kánoe. „Jsou pod vodou! Tamhle!“ Naklonila se, aby viděla, kam Mick ukazuje. Pod čistou hladinou jezera rozpoznala tři kánoe odpočívající na písečném dně. Kaţdá měla po straně obrovskou díru. „Jak se to mohlo stát?“ „Nevím. Ale tyhle díry se tam neudělaly náhodou.“ Svlékl si bundu z plachtoviny a tak, jak byl, v tričku a trenkách, skočil do vody. „Honem, pojď mi pomoct!“ přikázal jí. Rychle odhodila ručník a skočila za Mickem do studené vody. Společně vytahovali nejbliţší kánoi. Nakonec ji vytáhli na travnatý břeh. Mick ji naklonil na stranu, aby zbývající voda vytekla, a pak pozorně prohlíţel díru. „Někdo tu díru musel vysekat,“ ukázal na ostré zuby v hliníku. „Asi majzlíkem.“ Prstem objela ostré okraje díry a pak spatřila něco, při čem jí vlasy na hlavě vstaly hrůzou. Přesně vedle díry, zachycené mezi sedadlem a obrubníkem lodi, bylo promočené červené pírko. Neţ z vody vytáhli i zbývající dvě kánoe, bylo uţ skoro deset. Kánoe byly těţké a Holly z toho bolelo celé tělo. Stýskalo se jí po snídani, ale na jídlo nezbyl čas. Měla tak nanejvýš čas zajít do chaty, převléci se a uţ letěla vítat přijíţdějící děti. Celou dobu myslela na to, co se stalo. Prozkoumala červené pírko a uloţila jej do horní zásuvky prádelníku vedle pírka z recepce. Bylo druhé pírko náhoda? Nebo někdo odšrouboval skříň a kánoe potopil schválně a pírka tam nechal jako – co? Varování? „Holly, pospěš si!“ Ve dveřích stála Thea. „Ptá se po tobě Debra. První autobus právě přijel.“ Holly pustila pírka z hlavy a spěchala za kamarádkou. Velké dláţděné parkoviště bylo plné vedoucích a dětí. Tmavé copy, které měla Debra obtočené kolem hlavy, jako by tvořily korunu. Stála u autobusu a podle seznamu kontrolovala 32
jména. „Debro, promiň,“ začala se Holly omlouvat. „Několik kánoí se potopilo a já jsem Mickovi pomáhala –“ „Na omluvy není čas,“ přerušila ji břitce Debra. Hodila Holly papír. „Těchhle šest holek bydlí v chatě číslo pět. Seţeň je a pomoz jim ubytovat se. Musím jít zkontrolovat, co přivezli za materiál na řemeslnou výchovu. Za chvíli jsem u tebe v chatě.“ Holly převzala seznam jak uštknutá. Debra vůbec neměla zájem vyslechnout ji. Beznadějně pohlédla na seznam. Kolem po parkovišti se motalo mnoţství táborníků. Dívky, chlapci, mladší i starší. Jak by jen mohla objevit zrovna ty, co patří do chaty číslo pět? „Jen zakřič jejich jména,“ řekl známý hlas. Vděčně vzhlédla k strejdovi Billovi. „Ničeho se neboj, Holly, nejdříve nové táborníky nezná nikdo.“ S mnohem lepším pocitem četla nahlas jména i jakoby zázrakem se brzy objevilo všech šest dívek. Jejich nadšení bylo tak nakaţlivé, ţe ještě neţ došly do chaty, zapomněla na všechny nepříjemnosti toho dopoledne. Dívky se měly podělit o tři palandy na jedné straně chaty. Dvojčata Stacey a Suzie si okamţitě vybrala palandu hned u dveří. Zřejmě dobré kamarádky Candy a Melissa si vybraly prostřední palandu. Ale Jessica a Tracy, které zbyly, se u třetí palandy začaly okamţitě dohadovat. „Já chci nahoru!“ prohlásila Tracy. „Ne, tam budu já,“ odporovala Jessica. „Matka mi řekla, ţe mám na táboře spát na horním lůţku!“ „To není fér! Já jsem ji viděla první!“ Tracy si uţ na lůţko poloţila věci a nafoukaně na ně ukazovala. „Holky, mám nápad! Proč se na horní posteli nevystřídáte? První týden na ní bude spát jedna, druhý týden druhá,“ ozvala se Holly. „Dobře,“ souhlasila Tracy, „ale já budu první!“ „Ne, já!“ protestovala Jessica a oči jí zaplavily slzy. „Proč tenhle týden nechceš přenechat Tracy? Uţ má na posteli své věci,“ něţně se zeptala Holly. „To není fér!“ mumlala Jessica. Ale Holly viděla, ţe dívku uţ zajímá něco jiného, co zpozorovala oknem. „Podívejte, hrají vybíjenou!“ 33
„Dobře, pospěšte si s rozbalováním a můţeme ven jít hrát,“ ulevilo se Holly. Otočila se ke Candy, nejmenší z dívek, a pomohla otevřít její obrovský kufr. Půjde to, pomyslela si. Holky jsou prima a aţ se vrátí Debra, určitě je snadno zvládneme. Právě se jí podařilo kufr odemknout, kdyţ se za ní ozvalo podivné zavrzání a pak následovala ohlušující rána.
34
IX. Rázem se otočila a v hrůze spatřila, ţe horní lůţko palandy, kde měly spát Tracy a Jessica, se zřítilo na spodní. Z hromady povlečení vykukovala pouze jedna bílá ruka. Nevšímala si křiku děvčat a rozeběhla se k palandě. Odhrnula změť přikrývek a prostěradel. „Tracy! Tracy, jsi v pořádku?“ Úlevně si oddechla, kdyţ Tracy k ní z vršku zřícené postele zdvihla udivený pohled a začala natahovat moldánky. „No tak, uţ je to v pořádku,“ utěšovala ji Holly. Pomohla Tracy vymotat se z hromady přeházeného povlečení a pak se obrátila na Jessicu, která naříkala vedle postele. „Co se stalo?“ „Nevím!“ „Vyšplhala jsem na palandu,“ vzlykala Tracy, „a ta spadla!“ „Ale – ale jak? Nedala jsi na ni něco?“ Zkusila skrýt své podezření. „Nic jsem neudělala!“ křičela Tracy a začala brečet ještě hlasitěji. „Neřekla jsem, ţes to udělala, chtěla jsem jen zjistit –“ Vzdala to. Bylo jasné, ţe obě dívky byly příliš rozrušené, neţ aby s nimi byla rozumná řeč o tom, co se stalo. Objala Tracy a na uklidněnou ji začala hladit po zádech. Náhle se trhnutím otevřely dveře do chaty. V nich stála Debra s tváří bílou hněvem. „Cos to udělala?“ zakřičela. Rychle přeběhla místnost a vrhla se k Tracy. „Co se děje, zlato?“ zpěvavě se zeptala děvčete. „To tě vylekala Holly?“ „Nic jsem neudělala!“ protestovala Holly zděšeně. „Zřítila se 35
palanda! Jen jsem holky uklidňovala!“ „Tohle nazýváš uklidňováním?“ zeptala se sarkasticky Debra a mávla rukou po místnosti, kde všech šest dívek plakalo. „Lekly se. Všechny jsme se lekly. Byla to hrozná rána –“ „Debro!“ ozvalo se od dveří. „Co se děje?“ Holly se obrátila a se zděšením spatřila Geri spolu s další praktikantkou. „Jak to vypadá,“ křičela Debra přes plačící dívky, „Holly měla nějaké problémy, kdyţ holky vybalovaly.“ „Ţádné jsem neměla!“ vykřikla Holly na svou obranu. „Neměla jsem s tím nic společného! Tracy vyšplhala –“ Ale její vysvětlování přerušil dunivý hlas strejdy Billa. „Co se tu děje? Celý ten rozruch je s1yšet aţ do recepce.“ „Zřítila se jedna palanda,“ oznámila Debra. „Zřítila? Jak se to stalo?“ „Nevím,“ odpověděla. „Asi kdyţ na ni vylezla jedna z dívek.“ Vešel dovnitř a prohlédl si palandu. „Tomu nerozumím,“ poznamenal zamyšleně, kdyţ se narovnal a otíral si ruce o khaki šortky. „Dobře, pošlu sem údrţbáře, aby to opravil a aby prohlédl i ostatní palandy. Debro, díky za duchapřítomnost.“ Dlouhými kroky zamířil z chaty. Holly ho jen němě pozorovala. Jediné, co Debra dokázala, bylo, ţe situaci ještě zhoršila tím, ţe se rozčilovala na Holly. „No tak, nestůj tady!“ vyštěkla na ni Debra. „Musíš přece děvčatům pomoci!“ Holly opět cítila, jak jí rudnou tváře. Co Debra myslí, ţe asi dělá? Kdyţ se skláněla k Jessice, která stále tiše plakala, všimla si Geri, která mezitím musela vstoupit do chaty. Na tváři jí hrál podivný, vítězoslavný úsměv. „No tak, Jessico,“ šeptala Holly a něţně děvče pohladila. „Neplač. Uţ je všechno v pořádku.“ Posadila se na vedlejší palandu a stále tišila Jessicu. Náhle zjistila, ţe její vlastní slova ji také zvláštně uklidňují. Dívčiny vzlyky se měnily v tiché přerývané vzdechy a Holly mohla věnovat pozornost zřícené posteli. V posteli se zlomila jedna příčka a ostrými vyčnívajícími štěpinami trčela vzhůru. Nevzrušeně se natáhla ke zlomení příčce, aby vytáhla nejdelší třísku. Náhle ztuhla! 36
Zespodu bylo k příčce přilepené červené pírko! Dlouho na pírko hleděla. To skutečně stále ještě probíhá první dopoledne na táboře? Co bude následovat? Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak vstala, připravená dál dívkám pomáhat s vybalováním. Venku na hlavním hřišti Sandy spolu s dalším vedoucím vedli míčové hry. Vzala dívky ven k nim, ale nemohla myslet na nic jiného neţ na červené pírko. Tak teď uţ jsou to tři červená pírka. To mohlo znamenat jen jediné: někdo se úmyslně snaţil poškodit tábor. A pak dostala další nápad. Našla pírka. Všechna tři. Proč? Znamenalo to nějakou zprávu pro ni? „Musím si něco zařídit,“ rozhodla se náhle a oznámila to Sandymu. „Jestli se bude po mně někdo shánět, budu v kanceláři u strejdy Billa.“ „Jasná věc,“ řekl Sandy a přátelsky se na ní ušklíbl. Celá nesvá zaklepala na dveře Billovy kanceláře. Po nezřetelně zamumlané výzvě vstoupila. Strejda se hrbil nad otřískaným dřevěným psacím stolem. Čelo mu půlila ustaraná vráska, ale kdyţ zdvihl pohled a uviděl, kdo vchází, tvář mu rozjasnil známý srdečný úsměv. „Ahoj, princez-, Holly. Jak rád bych si chvilku s tebou poklábosil. Musím ale dodělat účty a pak se podívat, jestli palanda a kánoe jsou spravené.“ „Právě kvůli tomu jdu za tebou,“ řekla. „Palanda a kánoe. Strejdo Bille, jsem přesvědčená, ţe –“ „Lituji, Holly,“ přerušil ji, „já skutečně právě teď nemám vůbec čas.“ „Ale je to důleţité!“ nesouhlasila. „Jistě je,“ řekl a Holly pochopila, ţe mluví na- prosto váţně. K úplnému zbláznění mu chyběl jen krůček. „Všechno, co vyţaduje mou pozornost, je důleţité. Ale dřívější věci holt přijdou na řadu dříve.“ „Ale –“ „Myslím to váţně, Holly!“ řekl a na čelo se mu vrátila vráska. 37
„Aţ budu mít čas, promluvíme si. Prosím, aţ budeš odcházet, zavři za sebou dveře.“ Takový pocit marnosti, který při odchodu pocítila, ještě nikdy nezaţila. Kdyţ teď, kdy tábor teprve začíná, nemá čas, kdy ho tedy bude mít? A jak ho má varovat před nebezpečím? Pohledem na hodinky se ujistila, ţe brzy bude čas oběda, coţ byla první věc za celý den, která ji doopravdy potěšila. Snídani zmeškala a měla docela hlad. Z jídelny se linula příjemná vůně. Spěchala po cestě k budově a u stromu zahlédla osamocenou Debru. Impulzivně sešla z cesty a připojila se k ní. „Ahoj,“ pozdravila ji vesele. „Ahoj.“ Debra odpověděla a ani se na přivítanou neusmála, jen se jí v tmavých očích usadil ustaraný pohled. Netrpělivě potřásla hlavou a nefritová sůvička, která se jí houpala na řetízku kolem krku se odrazila od jejího broskvového trička. Holly se nadechla. „Chci ti jen říct, jak mě mrzí to, co se dneska ráno stalo. Nevím, jak se mi mohly takhle věci vymknout z rukou, ale slibuji, ţe od teďka se budu více snaţit.“ „Doufejme,“ podotkla Debra. „Ale také bych tě ráda o něco poţádala… o něco, co by mi pomohlo snadněji zvládnout práci.“ Na chvíli se odmlčela. Kdyţ Debra nijak nereagovala, pokračovala co nejklidněji. „Připadá mi – opravdu si připadám hrozně, kdyţ mě napomínáš před děvčaty a ostatními vedoucími. Opravdu bych ocenila, kdyby se to uţ nestalo. Kdyţ udělám něco, co se ti nebude líbit, prosím, upozorni mě na to mezi čtyřma očima.“ Debřiny oči na ni hleděly s nečitelným výrazem. A pak uţ to bylo jasné. Jejich výraz vyjadřoval hněv. „Jinými slovy chceš, abych se bez ohledu na okolnosti starala o to, abych se tě náhodou nedotkla?“ „To jsem přece neřekla!“ „Dnes ráno jsem přece nemohla nic jiného dělat!“ A Debra zvýšila hlas. „Jen pět minut jsem tě nechala bez dozoru a málem jsme měly úraz. Kdybych nezakročila, ještě teď bys tam stála jako socha!“ „Ale já jen –“ 38
„No nic, Holly!“ Debra překřičela Hollyiny námitky. „Pokud se mě týká, nejdůleţitější jsou děti. Nemysli si, ţe tě budeme chovat v bavlnce jen proto, ţe jsi příbuzná strejdy Billa!“ Holly se nadechla k odpovědi, ale pak zmlkla. Nemělo to smysl. Debra – a pravděpodobně i ostatní věděli, ţe je neteř strejdy Billa. Jak to jen mohla vypátrat? Holly se obrátila k odchodu do jídelny. Ve vchodu zahlédla Geri, která očividně poslouchala a bavila se její hádkou s Debrou. Geri to musela Debře říct, uvědomila si Holly náhle. Geri zná strejdu Billa z Waynesbridge. A nemohla si samozřejmě nechat ujít příleţitost Holly uškodit. Geri se otočila, aţ kdyţ si byla jistá, ţe Holly zahlédla její úsměv. Holly se za ní loudala do jídelny a chuť na oběd ji náhle přešla. Ve frontě na jídlo k ní přistoupila Thea a vzala ji za ruku. „Holly, nějaká nepříjemnost? Vypadáš tak rozčileně.“ „Samá nepříjemnost. Teď o tom ale nechci mluvit.“ „Poslyš,“ zašeptala Thea, „právě jsem přišla na něco, co mnohé vysvětlí. Sejdeme se večer u jezera, aţ děti půjdou spát.“ „Dobře,“ souhlasila. Neměla ani zdání, na co Thea mohla přijít, a bylo jí to docela jedno. Nevěděla o ničem, co by jí v tuto chvíli mohlo pomoci. Na tác si dala obrovskou porci špenátového salátu a sendvič a připojila se k holkám z chaty číslo pět. Vybrala si ţidli proti Debře, která ji sotva zaregistrovala. Ale jakmile Holly uviděla holky, její nálada se zlepšila. Měly očividnou radost z její přítomnosti, hned si s ní začaly povídat a vyprávěly jí, jak si nádherně vyhrály s míčem. „Melissa nám udělala tři body,“ jásavě sdělovala Tracy. „Prima, to je nádhera,“ zaradovala se Holly. „Určitě si váš příští zápas nenechám ujít.“ „Hned po obědě jdeme plavat,“ oznámila Debra dívkám a zvedla se pro kávu. „Tak se moc nepřejezte.“ „Neboj, Debro, to ne,“ odpověděla Tracy. „My se určitě nechceme utopit!“ Holly se nemohla ubránit smíchu. Ty holky jsou zlaté. Vrátila se jí chuť k jídlu a právě se zakousla do sendviče, kdyţ do jídelny vrazil Kit a v hrůze křičel: „Pomoc! Pomozte mi někdo!“ 39
Okolo paţe se mu ovíjel velký zelený had. V jídelně nastal konec světa. Ţidle se řítily jedna přes druhou na zem a Kitův řev zanikal v křiku dětí. „Pomoc!“ Kit opět zakřičel a dál bojoval se svíjejícím se plazem. „Prosím, pomozte mi někdo!“ Při zápase se dostal do blízkosti stolu děvčat z chaty číslo pět. Podařilo se mu strhnout velkého hada z paţe – A mrštil jím rovnou doprostřed jejich stolu!
40
X. Neschopna pohybu, zírala Holly na velkého hada. Kolem zněl křik vyděšených dětí, jak se jedno přes druhé hnaly co nejdál od stolu. No tak, musíš s tím přece něco udělat, Holly! přikázala si. Ochrnutá hrůzou však na hada jen zírala. Jak ve zpomaleném filmu pozorovala Theu, jak běţí ke stolu, vztahuje ruku a, coţ se zdálo být neuvěřitelné, zvedá hada a prudce jím mrští na zeď jídelny. Holly cítila, jak pomalu oţívá. Srdce jí začalo normálně tlouci a nohy se jí přestaly třást. Pak si uvědomila kaskádu smíchu, která rychle přerostla v hurónský řev. „Je gumový!“ ozvalo se se smíchem. „Ten had je z gumy!“ Nějaký chlapec přinesl „hada“ zpátky k Hollyině stolu. Teprve teď si všimla, ţe to skutečně byla jen gumová napodobenina, ani ne příliš zdařilá. Opět cítila, jak rudne poníţením. Některé holky z pětky ještě úlekem poplakávaly. „Proboha, Holly!“ zhrozila se vracející se Debra. „Stačí, ţe tě vylekal gumový had! To tu chceš pořád sedět, kdyţ holky potřebují pomoc?“ Za pomoci They Holly hned začala holky tišit a uklidňovat. „Neber si to tak, všichni byli přesvědčeni, ţe je skutečný,“ zašeptala Thea. „Dík,“ poděkovala Holly. „Nezapomeň na dnešní večer,“ dodala Thea. „Dole u jezera.“ Vrátila se ke svému stolu a Holly se začala vrtat v jídle. Všimla si Debřina nesouhlasného pohledu. „Debro,“ řekla, i kdyţ věděla, ţe to 41
nebude nic platné, „promiň. Vţdycky jsem se hadů bála. Víš –“ „Kdyţ se tak bojíš hadů,“ přerušila ji Debra, „tak co vlastně tady na táboře Nightwing děláš?!“ Správná otázka, musela Holly v duchu uznat. Zbytek dne proběhl bez problémů. Děti se bavili tak dobře, ţe Holly zapomněla na všechny starosti. Debra šla spát brzy. Jakmile se z jejího místa ozvalo pravidelné tiché oddechování, Holly se po špičkách vykradla ven z chaty. Noční ticho rušil zpěv cvrčků a na obloze zářilo tolik hvězd, ţe jejich světlo vrhalo stíny. Zvědavá, ale i vystrašená Holly se vydala cestičkou k jezeru. Thea se k ní připojila. „Asi jsi neměla právě nejlepší seznámení s táborem,“ řekla soucitně. „Nevím, zřejmě to mohlo být i horší. I kdyţ nevím v čem,“ odpověděla Holly. „Víš,“ pokračovala Thea, „ráno jsem narazila na něco, co by trochu mohlo vysvětlit tvá trápení. Vloni jsem si to ani neuvědomila, ale Debra a Geri jsou kámošky.“ „Ne, to není pravda!“ zhrozila se Holly. „To tedy vysvětluje, proč je ke mně Debra taková. Geri mě u ní musela pomluvit.“ „Asi ano,“ souhlasila Thea. „Nevěřila jsem vlastním očím, jak vyváděla, kdyţ tě vyděsil ten had. Přitom si stejně jako všichni ostatní myslela, ţe je ţivý.“ „Co ale nechápu,“ přemýšlela Holly, „je to, proč ho Kit hodil zrovna na můj stůl. Jak mohl vědět, ţe se bojím hadů?“ „Třeba to nevěděl, ale dala bych krk na to, ţe je za tím Geri.“ „Hm, mohla Kitovi říct, aby mě vystrašil,“ řekla zasmušile Holly. „A samozřejmě, o cokoli Geri poţádá, to dostane,“ doplnila Thea. Mezitím dorazily k jezeru. Thea se posadila na kraj přístavního můstku a nohama klátila ve vodě. Holly si sedla vedle ní. Zády se opřela o dřevěnou podpěru. Pozorovala, jak nad jezerem vychází měsíc a vysílá paprsky na zčeřenou hladinu. „Víš,“ zamyslila se Thea, „i kdyby Geri proti tobě nic jiného neměla, mohla by tě povaţovat za konkurentku. Vloni ji zvolili za 42
Miss popularity. Dokonce se trochu zapletla i s Mickem.“ Ne, zhrozila se Holly. Další důvod, proč mě Geri nenávidí. Přitiskla si kolena k sobě a přemýšlela, co bude dělat. Náhle se z dálky ozvalo zavytí. „Co to bylo?“ vykřikla Holly a vyskočila. Thea pokrčila rameny. „Asi vlk. Neříká se, ţe vyjí na měsíc?“ „Co tu vlastně dělám!“ zanaříkala Holly. „Nemám ráda venkov, bojím se brouků a hadů a nejmíň polovina vedoucích mě nenávidí! A k tomu všemu tu musím poslouchat vytí vlků!“ „Buď klidná. Stejně to byl asi jen pes,“ uklidňovala ji Thea. „Poslyš, já si myslím, ţe při troše snahy tu můţeš proţít docela pěkné léto. Ale moţná, jestli se tu fakt necítíš dobře, bylo by asi lepší to vzdát a odjet. Strejda Bill by to určitě pochopil.“ „To je právě ono. Zřejmě by to pochopil, ale potřebuje mou pomoc. Zejména teď, kdyţ se někdo pokouší zničit jeho tábor.“ „O čem to proboha mluvíš?“ „Vzpomínáš na to červené pírko, které jsme včera našly v recepci?“ Thea přisvědčila. „Víš,“ pokračovala Holly, „na jedné z poškozených kánoí bylo stejné červené pírko. A další bylo přilepené – přilepené – na zlomenou příčku u palandy v naší chatě.“ „To je divné,“ vydechla Thea. „Je to víc neţ divné. Je to důkaz, ţe za těmi třemi takzvanými nehodami stojí stejná osoba. A co mě skutečně vyděsilo, bylo, ţe ta poslední se odehrála v mé chatě.“ „Ale proč by to někdo dělal?“ zeptala se Thea nezúčastněně. Holly neunikly ani její kradmé pohledy směrem k chatám, kde bydleli chlapci. „Nevím, proč,“ odpověděla. „Nechtěla bych, aby to znělo, jako ţe trpím stihomamem. Ale myslím si, ţe to má něco společného se mnou. Musím na to přijít. Strejda Bill mi nechce rozumět. Jsem fakt ráda, ţe si o tom můţu popovídat s tebou.“ „Co?“ „Říkala jsem, ţe jsem fakt ráda – Theo, děje se něco?“ „Promiň, asi jsem trochu nervózní. Domluvila jsem se s Johnem, ţe se tu dneska večer sejdeme, ale zatím se tu ani neukázal.“ „Moţná přijde později.“ 43
„Nevím, uţ je opravdu pozdě.“ Vzdychla si. „Víš, tolik jsem se těšila, ţe se zase v létě uvidíme. Ale co tábor začal, chová se tak divně. Nemůţu přijít na to, co se s ním děje.“ Holly jen němě pokrčila rameny. Bylo jí jasné, ţe John prostě není do They udělaný jako Thea do něj. Zívla a protáhla se. „Jsem mrtvá. Pojď, vrátíme se do chaty.“ Thea zavrtěla hlavou a smutně se usmála. „Asi ještě chvíli počkám. Moţná, ţe přijde.“ „Dobře. Díky, ţes mi to o Debře řekla. Sice její chování nebudu snášet o nic lépe, alespoň však vím, kde se vzalo.“ Přešla můstek a vydala se cestičkou zpět. Tváře jí chladil čerstvý noční vzduch, v lese zahoukala sova a Holly cítila, ţe by si to tu přece jen mohla oblíbit. Právě minula místo, kde se cesta těsně dotýkala lesa, kdyţ se za ní náhle ozvalo jakési zapraskání. Je to jen spadlá větvička, pomyslela si. Opět to zapraskalo. A zase. Kroky. S bušícím srdcem zrychlila. Kroky zrychlily také. Kdo – nebo co – by to mohlo být? Otočila se, ale viděla jen stromy a stíny. Jenom se mi to zdálo, řekla si. Zastavila se. Kroky se zastavily také a pak se náhle rozeběhly. Kdo to jen v tuhle hodinu můţe v lese být? Kdokoli to byl, byl někde za ní a přibliţoval se.
44
XI. Holly málem utíkala. Kroky se zrychlily. A pak zaslechla dívčí hlas. „Tudy.“ A odpověď. „Tak pojď, Cyndi! Slyšelas, co strejda Bill říkal o večerce.“ S úlevou si oddechla. Byly to jen dvě holky z tábora, které se snaţily, aby je nikdo po večerce nenachytal venku. Poznala je. Jedna byla hezká blondýnka Courtney Blairová, ta druhá se jmenovala Cyndi, nevěděla jak dál. Holly se koutkem usmála. Rychle tiše vklouzla z cestičky do lesa. „Tak,“ řekla, „nezdá se vám, ţe na procházku v lese je poněkud pozdě?“ „Nic jsme neudělaly,“ ozvala se Cyndi, „jen jsme se vracely do chaty.“ „Jaké číslo máte?“ řekla Holly co nejpřísněji. „Jedenáct, na druhé straně hlavní budovy,“ ne- směle odpověděla Courtney. „Dobře, půjdu s vámi, abych se přesvědčila, ţe jste se v pořádku dostaly do postele.“ Celou cestu přes les šla za nimi, aby se ujistila, ţe se jim nic nestane. Kdyţ procházely kolem hlavní budovy, u cesty zahlédla záblesk světla a najednou jí někdo svítil přímo do očí. Zamrkala a přimhouřila oči. Byl to Mick. „Ahoj, Holly.“ Byla to jen dvě prostá slova, ale řekl je takovým tónem, ţe Holly připadalo, ţe Mick o ní ví všechno. „Ahoj, Micku,“ odpověděla nervózně. „Co tu tak pozdě děláš?“ 45
„Ţe tě hledám, mi asi neuvěříš,“ řekl s úsměvem. „Ne,“ odpověděla po chvíli, „tomu neuvěřím.“ „No, ale přesto jsem tě našel. Celý den jsem chtěl s tebou mluvit. Ale nikdy se to nehodilo. Chtěl jsem ti poděkovat za pomoc s kánoemi.“ „To je v pořádku. Jsem ráda, ţe škody nejsou tak hrozné.“ „Dobře se mi s tebou dělalo,“ pokračoval. „Na nic ses nevymlouvala a neměla jsi zbytečné otázky jako spousta jiných holek. Jen jsi mi pomáhala, kde bylo třeba.“ „No, vţdyť to za tolik řečí ani nestálo.“ „Jsi fajn. Hned, jak jsem tě uviděl, věděl jsem, ţe bych tě rád poznal lépe.“ Holly mlčela. Pozorně se mu zadívala do tváře a zdálo se jí, ţe mluví váţně. Aţ moc váţně. Proč to tak ţene? „Věřím,“ odpověděla opatrně, „ţe do konce léta se určitě lépe poznáme.“ „Proč nezačít hned? Nešla bys se mnou na procházku?“ „Teď? Vţdyť uţ je skoro půlnoc.“ „Proto to bude ještě hezčí,“ odpověděl. Ve tmě Holly připadal tak přitaţlivý a záhadný, aţ se svých pocitů zalekla. „Já – teď s tebou na procházku jít nemůţu. Musím zjistit, jestli se ty dvě holky dostaly v pořádku do chaty.“ „Tedy pak. Pomůţu ti.“ Uvědomila si svou chybu. Kdyţ je někdo tak přímý, jako Mick, nemůţeš se jen tak vymlouvat. Musíš mluvit pravdu. Zhluboka se nadechla. „Dnes večer ne, Micku. Je pozdě a večerka uţ bude za chvíli.“ „No a co?“ zeptal se náhle změněným tónem. „Bojíš se zůstat se mnou sama?“ „Jasně, ţe ne. Věř mi. Musím zkontrolovat ty holky a pak půjdu spát. Byl to náročný den.“ „Ano, jistě.“ Znělo to nahněvaně a uraţeně. „Doma s někým chodíš, to je to, viď?“ „To s tím nemá nic společného,“ vyhnula se opatrně odpovědi. „Prosím tě, Micku, vrať se do chaty. Promluvíme si zítra.“ „Třeba to stihneme ještě dnes,“ řekl drsně. Divoce ji popadl za 46
ruku a Holly z něj najednou dostala strach. „Nech mě být!“ vykřikla. „Řekl jsem –“ Prudce ji pustil a téměř znechuceně se otočil. „K čemu to všechno je?“ řekl a beze slova se začal prodírat lesem pryč od Holly. Co tohle proboha mělo znamenat? Na jedné straně jí lichotilo, ţe očividně zajímá někoho tak přitaţlivého, jako je Mick. A musela si přiznat, ţe ji přitahoval – víc, neţ si sama přála. Ale na druhé straně ji Mickova pozornost trochu děsila. Coţpak se venku v lese musí kaţdý zbláznit? Mezitím zkontrolovala, ţe dívky jsou v pořádku v posteli, dala jim dobrou noc a vydala se do své chaty. Zkusila se uvolnit, poslouchat cvrčky a houkání sov, ale hlavou se jí honily tisíce myšlenek a tělo měla napjaté jak tětivu luku. No, řekla si, není divu. Je toho dost, kvůli čemu mám proč být nervózní. Uvolnila se teprve, kdyţ se dostala na dohled ke své chatě. Konečně, pomyslela si a spěchala k ní. Pak se prudce zastavila. Nezdálo se jí to? Nebo se někdo skutečně plíţí z její chaty? Někdo v tmavém převleku a s kradmými pohyby. Rychle tam posvítila a postava zmizela. Místo toho viděla jen stíny vysokého dubu vedle chaty. Jen se mi to zdálo, řekla si. Nebo ne? Stála celá zmatená a očima pátrala po okolí. Po nikom tu nebylo ani památky. Všichni na táboře – kromě ní – zřejmě spali zaslouţeným spánkem. Náhle jí někdo poklepal na rameno. Tlumeně vykřikla a prudce, plná hněvu i strachu, se otočila. Jestli je to Mick – „Ahoj, nerozčiluj se,“ řekl příjemný hlas. „Promiň, nechtěl jsem tě postrašit.“ Byl to Sandy a v měsíčním světle se jeho světlé vlasy zdály ještě bělejší. „Sandy!“ vydechla překvapeně a s úlevou. „Co ni děláš?“ „Jen jsem si trochu vyšel,“ řekl s podivným výrazem ve tváři. 47
„Vţdycky to tak před večerkou dělám. Proč se ptáš?“ „Zdálo se mi, ţe někdo vyšel z mé chaty,“ vyhrklo z ní. „Myslíš, ţe to já jsem byl v tvé chatě?“ hrál Sandy rozzlobeného. „Jen mě napadlo, ţe jsi mohl někoho vidět.“ „Ne, nikoho jsem neviděl. Nikoho.“ Opět se mu ve tváři usadil ten podivný výraz. „Něco se ti asi zdálo.“ „Moţná. Dnešek byl jedna katastrofa za druhou.“ „Vím,“ řekl soucitně. „Všiml jsem si, jak Debra dneska ráno na tebe ječela.“ „Zdá se, ţe na všem, co udělám, jí něco vadí.“ „Nenechávej se Debrou znervóznit,“ řekl po chvilce mlčení. „Myslím, ţe je perfekcionistka. Asi si neuvědomuje, ţe se snaţíš ze všech sil.“ „Máš pravdu, snaţím. Díky,“ řekla smutně. „Vím, co to znamená být sám v cizím prostředí.“ „Ty jsi tady také poprvé?“ zeptala se. „Tady ano, ale ne poprvé jako vedoucí. Vloni jsem dělal vedoucího na západě – v poušti.“ „Já jsem nikdy nebyla vedoucí ani praktikantku. Jen má starší sestra byla před několika lety na táboře jako vedoucí.“ „Jste si se sestrou blízké?“ zeptal se. „Ani ne, je skoro o deset let starší.“ „Nevadí, stejně můţeš být ráda, ţe ji máš,“ řekl. „Já nemám ţádné sourozence,“ dodal smutně. Znělo to tak smutně, ţe jí ho na chvíli bylo líto. „Uţ bys asi měla jít dovnitř,“ řekl opět vesele. „Díky, Sandy,“ řekla opravdově. „Opět jsi vzkřísil mou víru v lidi, a tak.“ „Dobře,“ řekl. „Uvidíme se zítra.“ Zamával jí a odešel. Do chaty vešla po špičkách a rychle, i kdyţ potichu, se chystala do postele. Dneska padnu jak skála, pomyslela si, kdyţ sundávala přikrývku. Vklouzla do postele a poloţila si hlavu na polštář. Pak si pod něj vsunula ruce, jak měla vţdycky před spaním ve zvyku. A ucítila, jak se jí mezi prsty kroutí a svíjí něco měkkého a hladkého. 48
Se zaječením vyskočila z postele a mrštila polštářem přes pokoj. Na prostěradle pod polštářem se pomalu rozvinoval zelenobílý had.
49
XII. Hollyina
naděje, ţe i tentokrát se jedná jen o gumovou napodobeninu, neměla dlouhého trvání. Ne. Jak stála a celá se třásla, viděla, jak vidlicovitým jazykem kmitá dovnitř a zase ven. V posteli se jí plazil had. Udělalo se jí špatně. Energicky škubla pokrývkou. Tmavé hadí tělo se nestoudně rozvíjelo na jejím bílém prostěradle. Vykřikla. „Co se děje?“ zeptal se někdo a rozsvítil. „Had!“ vyjekla Jessica a její vysoký hlas byl uţ na hranici paniky. „Zab ho! Zab ho!“ křičela Tracy. „Pozor! Ať nikoho nekousne!“ volala Stacy z horní palandy, obličej bílý hrůzou. „Co je zase tohle?“ Uslyšela Debřin znechucený hlas a Debra, v očích ještě spánek, vešla do místnosti plné ječících a vystrašených holek. „Je tu… je tu had,“ řekla Holly a snaţila se, aby to neznělo hystericky. „Tady, pod mým polštářem.“ „Ten?“ zeptala se Debra pohrdavě. „Vţdyť je to jenom uţovka. Proboha, Holly, co je s tebou?“ Vystrašená Holly zahanbeně pozorovala, jak Debra bere hada do ruky, zdvihá ho do výšky, otvírá dveře chaty a vyhazuje ho ven do noci. Místnost zaplnil pláč vystrašených děvčat. Debra vrhla na Holly pohrdavý pohled. „Dělej něco!“ zasyčela. „Jsi víc neţ neuţitečná!“ Se ţhnoucími tvářemi přešla Holly k dívkám na nejbliţší palandě 50
a začala je chlácholit. S kaţdou postupně prohlédla povlečení, aby jim dokázala, ţe uţ v posteli ţádný had není. Po čase se dívky uklidnily. Chata ztichla a ztemněla, jak všichni spali. Všichni aţ na Holly. Jako sopkou těsně před erupcí probublávaly její rozbouřenou myslí pocity vzteku, poníţení i strachu. Jen jen vybuchnout. Ten had pod můj polštář nezalezl náhodou. Ale kdo ho tam dal? Kit? Debra? Geri? Tentokrát jsem měla štěstí. Byl zcela neškodný A co příště? Přestaň, Holly, napomenula se. Začínáš trpět stihomamem. Proč by ti chtěl někdo ublíţit? Nedávalo to ţádný smysl. Moţná by na to přišel strejda Bill. Musí ho přimět, aby ji vyslechl. „Říkám vám, ţe jsem dodávku na tenhle týden objednal uţ před měsícem!“ Strejdův hlas duněl hlavní budovou, kde byla jeho kancelář, a vůbec nezněl šťastně. „Je mi úplně jedno, kdo to spletl!“ křičel. „Přivezte mi ty věci nejpozději zítra, jinak s vámi bude jednat můj právník!“ Holly počkala, aţ dozněl jeho křik, a pak nesměle zaklepala na dveře. „Dále!“ vyštěkl a kdyţ spatřil, kdo vstupuje, okamţitě změnil výraz. „Promiň,“ omluvil se. „Právě jsem se trochu pohádal s jedním mým dodavatelem. Někdy na ně musíš trochu křičet, aby dodrţeli slovo.“ „Strejdo,“ řekla, „vím, kolik máš práce, ale skutečně s tebou musím mluvit. Jenom pár minut. Je to důleţité.“ Bill odhodil papíry, které drţel v ruce, na stůl. „Dobře, princezno,“ řekl, „pro tebe si chvilku udělám. I kdyţ ještě před polednem musím udělat milión věcí.“ S povzdechem sáhla do kapsy a vytáhla tři červená pírka. „Podívej se na ně.“ 51
„Červená pírka. No a co?“ „První jsem našla v díře po jednom z těch šroubů vytrţených ze zdi, druhé jsem našla v potopené kánoi. A třetí bylo přilepené k palandě, která se zřítila.“ „No a co?“ opakoval. „Dokazuje to, ţe všechny tři události spolu souvisejí. Ţe to nebyly náhody.“ Bill si chvíli pírka prohlíţel. Pak se mile usmál. „Nic takového nedokazují. Ale chápu, ţe si to můţeš myslet.“ „Ale ano!“ nesouhlasila. „Jak by se na ta místa dostala, kdyby je tam někdo schválně nedal?“ Potřásl hlavou. „Rád bych ti něco ukázal,“ řekl a zavedl Holly k oknu. Ukázal na síťku proti hmyzu. Na ní viselo několik zachycených pírek, i kdyţ ţádné červené. „Po celém táboře je peří,“ vysvětloval. „Pírka ptáků, pírka z chaty pro ruční práce. Řekl bych, ţe nález tří červených pírek – dokonce i stovky červených pírek – nedokazuje nic jiného, neţ ţe jsi na táboře Nightwing…“ „Ale –“ „Ţádné ale, zlato,“ pokračoval. „Teď chápu, jak tě rozčilily ty nehody. A vím, ţe i někteří vedoucí se k tobě nechovají nejlépe. Ale to neznamená, ţe bys měla podléhat své představivosti.“ „Nic si nevymýšlím!“ řekla, náhle plná hněvu. „Já se bojím o tebe – a o tábor! Co kdyţ mám pravdu? Co kdyţ se ho někdo snaţí úmyslně poškodit?“ Strejda Bill se srdečně rozesmál. „Nikdo na celém světě by k tomu neměl jediný důvod. Na to stačí moje vlastní smůla.“ „Ale říkám ti, ţe to není otázka štěstí – ty takzvané nehody byly – “ „Jen náhodami,“ skočil jí do řeči. „Ale bez ohledu na to, jakou jsem měl smůlu, jednou se to musí otočit. A já si myslím, ţe by to mohlo být letošní léto, Holly. Já si opravdu myslím, ţe se nám to podaří – ţe vytvoříme úspěšný tábor. Tak můţu se na tebe spolehnout?“ „Ovšem, ţe ano.“ „Tak se přestaň znepokojovat nějakým peřím a soustřeď se na to, abys byla tou nejlepší vedoucí, jakou můţeš být. A nebuď tak citlivá. 52
Vţdyť ostatní vedoucí to s tebou myslí dobře.“ „Dobře,“ řekla. Chtěla se ještě jednou pokusit strejdu přesvědčit, ale ten uţ v ruce drţel telefon a vytáčel číslo. Mrkl na ni a pak se věnoval hovoru s někým, komu říkal Hal. Kancelář opouštěla znechucená, jako uţ dlouho nebyla. Strejda Bill ji svým tvrzením o táboře plném peří přesvědčil. Téměř, ale ne úplně. Protoţe v hloubi duše věděla, ţe ona má pravdu. Věděla, ţe se někdo pokouší táboru uškodit, uškodit strejdovi Billovi. Strejda byl příliš důvěřivý, aby tomu uvěřil. Ale v jednom měl pravdu. Neměla by být tak přecitlivělá a přestane se starat o Geri a Debru. Místo toho věnuje ušetřenou energii tomu, ţe se bude pozorně dívat kolem sebe a poslouchat. Bez ohledu na to, jak zoufale se snaţila vypudit tu myšlenku z hlavy, stále se jí vracela. Tábor je ve velkém nebezpečí. A Holly také.
53
XIII. Tábor Nightwing Drahý Šéfe, uţ dlouho jsem od Tebe nedostal ţádnou zprávu. Mezitím se stala spousta věcí. Špatných věcí. Ale i ty můţou být dobré, jestli víš, jak to myslím. Všechno, co jsem slíbil, jsem udělal. I více. Teď uţ je čas na něco dalšího. Velkého. Na někoho v táboře čeká smrt. Sloţil jsem slib a hodlám ho splnit. Uţ brzy. Bude to ta osoba, která si to zaslouţí nejvíce. Fakt. Je docela mazaná. Všechno Ti o tom napíšu a vypovím Ti to. Prosím, odepiš mi, Šéfe. Uţ tak dlouho čekám na Tvůj dopis. Ahoj. Já.
54
XIV. Holly se cítila lépe. Sice stále měla strach, ale rozhodnutí, co udělá, jí přineslo uklidnění. Přijde na to, o co na táboře jde. Strejda Bill se do toho jistě nepustí. Tak to zbývá na ni. Kdo mohl dělat tyhle příšerné věci? Nehody se udály v různý čas. Musel to být tedy někdo, kdo trávil na táboře celý den. A musel být velký a dostatečně silný, aby potopil kánoe a ze skříně vyšrouboval šrouby. To vylučovalo táborníky, protoţe ti tu tehdy ještě nebyli. Musel to být někdo z vedoucích. Ale který? Vzpomínala na všechny detektivní filmy, které kdy v televizi viděla. Jedna z věcí, do které se detektiv vţdy pustil nejdříve, byla získat co nejvíce informací o podezřelém. Takţe bylo jasné, čím začne – musí se co nejvíce skamarádit s ostatními vedoucími. Tohle odpoledne měla perfektní příleţitost si všechny vedoucí dobře prohlédnout. Tábor Nightwing pořádal velký zápas v softballu proti táboru Starlight. Všichni z tábora se shromáţdili na velkém hřišti, aby hlasitým povzbuzováním podpořili své reprezentanty. Starlight byl dobrý. Při třetí směně uţ vedl o sedm bodů a pro táborníky z Nightwingu hra ztratila na zajímavosti. Holly se věnovala pozorování vedoucích, zejména těch, s kterými se zatím nejvíce stýkala. 55
Všimla si Kitovy neustálé snahy udělat co nejméně, ale vypadat co nejzaměstnaněji. Rozesmálo ji, kdyţ viděla, jak deset minut „uklízel“ potřeby pro první pomoc, přičemţ se ve skutečnosti celou tu dobu pokoušel dostat do blízkosti Geri. John Hardesty se věnoval jen své práci. Byl plně soustředěný na hru a svěřené děti. Ostatní vedoucí prakticky ignoroval – mluvil s nimi, jen kdyţ musel. Stydlivý Sandy, stejně jako John, se cele oddal práci. Působil uzavřeným dojmem a stěţí s někým kromě Holly promluvil. Zahlédla však, jak se při hře baví s Debrou. Ţe by flirt? Nikdy předtím je Holly spolu mluvit neviděla. Geri koučovala. I Holly musela přiznat, ţe to dělala dobře. Na táborníky byla náročná, ale oni ji za to milovali. A Mick… S Mickem to bylo jiné. Pracoval dobře, ale zdálo se, ţe je duchem někde úplně jinde. Holly pozorovala a naslouchala celý den. Kdyţ zápas skončil prohrou 16 : 4, pomohla zorganizovat čestné kolo pro vítěze a pak všechny vzala k jezeru na tolik potřebnou generální očistu. Jak seděla na můstku a čekala na píšťalku, oznamující konec koupání, musela si přiznat pravdu – ani jeden z vedoucích neřekl ani neudělal něco, co by bylo v nejmenším podezřelé. Nikam se nedostala. Právě posbírala z pláţe ručníky svých svěřenek, kdyţ se vedle ní zjevil Mick. „Ahoj,“ pozdravil. „Ahoj, Micku.“ „Tak co, vidělas něco, co tě potěšilo?“ „Co?“ Vůbec netušila, o čem mluví. „No, vţdyť jsi mě přece celý den pozorovala.“ „Skutečně?“ „Mně to aspoň tak připadalo. Tak mě napadlo, ţe tě pozvu na další pozorování, zblízka a bezprostřední. Jako třeba dnes večer tady u jezera.“ „No, já, no…“ Nevěděla hned, co na to odpovědět. Jako vţdy s Mickem – cítila se nejistá a postrašená. Ale Mick byl milý a ona si s ním vyjít chtěla. „Jasně, mohla by to být legrace. Sejdeme se, aţ děti půjdou spát.“ 56
Večer, zatímco čekala na můstku a pozorovala měsíční svit třpytící se na hladině jezera, přemýšlela o Mickovi. Opravdu se jí líbil, ale bylo v něm něco divného, něco, co jako by k němu nepatřilo. Moţná, ţe dnes přijde na to, co to je. „Ahoj, Holly.“ Přišel tak tiše, ţe ho spatřila, aţ kdyţ si sedal vedle ní. „Micku! Tys mě ale polekal.“ „Zdá se, ţe v tom jsem expert,“ odpověděl. Přes šortky měl těsné bílé tričko, vypadal velkolepě – a byl si toho vědom. „Je tu venku tak pěkně,“ řekla. „Ty si snad na ten tábor uţ zvykáš.“ „Asi ano,“ souhlasila. „Ty uţ děláš vedoucího druhý rok, viď?“ „Třetí. Druhý rok na táboře Nightwing.“ „Proč jsi se sem vrátil?“ Zasmál se. „Proč ne? Je to prima tábor, i kdyţ strejda Bill neplatí tolik, jako ostatní. A bydlím blízko odtud.“ „Kde?“ „Asi tomu nebudeš věřit, na farmě. Nedaleko Belleville,“ řekl s úsměvem. Na chvíli se odmlčela. Mick působil spíše intelektuálním dojmem, takţe si myslela, ţe pochází z města. „To jsem netušila,“ řekla. „Toho ještě je, co o mně netušíš,“ odpověděl. Holly si ho v měsíčním světle mlčky prohlíţela. Teď jí připadal tak jiný, ne jako obvykle náladový a vzbuzující strach. Moţná, ţe se v něm dosud mýlila. „Já – já bych tě ráda poznala lépe,“ řekla a myslela to po všech stránkách. „Tak to uţ jsme dva,“ řekl Mick něţně a poloţil Holly ruku na rameno. „Myslím jako kamaráda,“ řekla a trochu se od něj odtáhla. „Já vím,“ řekl a přitáhl si ji k sobě těsněji. „I já mám teď velice přátelské pocity.“ Nevychází to, pomyslela si. Vůbec to není ono. To přece nechtěla – nebo ano? „Fakt, Micku, chtěla bych tě opravdu poznat lépe, ale ne tak rychle.“ Bez zaváhání jeho ruku odtáhla. 57
„No tak?“ podivil se. „Co to znamená? Nejdříve mě celý den pozoruješ, pak mi sdělíš, ţe se se mnou chceš poznat lépe –“ „Ale já opravdu chci! Ale myslím to trochu jinak, neţ si to představuješ ty.“ „Ale, to je hrozné! Víš, co, Holly? Myslím, ţe nevíš, co vlastně chceš!“ A s těmito slovy ji popadl a přitáhl ji k sobě, aţ se její tvář téměř dotýkala jeho. Silně zatouţila po tom, aby ji políbil, ale byla vystrašená a cítila, ţe se jí to vymyká z rukou. „Pusť mě!“ vykřikla a zkoušela se vykroutit. Prudce ho odstrčila, aţ spadl z můstku do vody. Voda hlasitě vystříkla. Holly se nemohla udrţet a rozesmála se. „Nezlob se,“ zavolala na něj. Natáhla ruku, aby mu pomohla, ale setřásl ji. „Zapomeň na to,“ zavrčel. „Aţ mě budeš chtít poznat příště, pošlu ti radši pohled!“ Byl tak rozzlobený, ţe se stáhla. Mlčky pozorovala, jak šplhá na můstek a mizí cestičkou k chatám. Loudala se za ním, kdyţ se před ní na cestě náhle někdo objevil. S úţasem poznala zlostí staţenou tvář Geri. „Viděla a slyšela jsem všechno,“ zasyčela na Holly. „Vím, o co ti jde, Holly. Vím všechno!“ „Vůbec nevím, o čem to mluvíš!“ vykřikla Holly a bezděčně o krok couvla. „Nejdřív jsi mi zničila ţivot ve Waynesbridge,“ pokračovala Geri a hlas se jí třásl zlostí. „A teď bys mi chtěla ukrást Micka. To ti ale, Holly, nedaruju! To ti tedy nedaruju!“
58
XV. Ráno se Holly plouţila do jídelny jako v mátohách. Po tom, co se jí stalo s Mickem a Geri, skoro nespala. A ani o kousek nepokročila ve svém pátrání o dění na táboře. „Holly, pozor!“ Právě včas zvedla hlavu, aby zahlédla míč, který mířil přímo na ni. S výkřikem se mu vyhnula. Zaslechla, jak Sandy napomíná nepřesného střelce. Přiběhl aţ k ní. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Ano, dík.“ „Vypadáš, jako bys byla na míle daleko.“ „Spíš bych si přála být na míle daleko,“ opravila ho. „Pořád máš problémy se ţivotem v přírodě?“ zeptal se soucitně. „Víc neţ to,“ řekla. „Je to… je to všechno.“ „Ale ne, neber si to tak, Holly. Nemůţe to být tak špatné. Nechceš se mi svěřit?“ „Víš, je to osobní,“ odpověděla. „Aha,“ řekl Sandy zřejmě dotčený, „promiň, chtěl jsem ti jen pomoci.“ „Vím,“ řekla. Tohle místo je blázinec, pomyslela si. Proč je tu kaţdý tak přecitlivělý? Vzdychla. „Jen jsem tě nechtěla obtěţovat vlastními problémy.“ „Neobtěţuješ mě,“ řekl. „Co tě trápí? Nechceš se svěřit strejdovi Sandymu?“ Náhle si Holly uvědomila, ţe se zoufale chce někomu svěřit. Zatím jí nikdo nechtěl naslouchat. Strejda Bill měl moc práce a Thea byla aţ příliš zaměstnaná svými problémy s Johnem. 59
„Proč ne?“ řekla. „Dík.“ Následovala ho ke kameni do stínu pod stromem a vyprávěla mu o třech „náhodách“ a červených pírkách. „Vím, ţe to vypadá bláznivě,“ řekla na závěr, „ale myslím, ţe někdo záměrně ohroţuje tábor.“ Původně mu ještě chtěla říct o uţovce v posteli, ale pak se rozhodla o tom radši pomlčet, aby nevypadala jako paranoik. „Ale proč by to někdo dělal?“ zeptal se. „To nedává smysl.“ „Vím. Ale kdybych třeba přišla na to kdo, věděla bych snad i proč.“ „Moţná,“ řekl. Ale vsadila by se, ţe jí neuvěřil. „Poslyš,“ řekl po chvíli. „Chápu, ţe jsi znepokojená. To by byl na tvém místě kaţdý. A ještě k tomu je strejda Bill skutečně tvůj strejda. Moţná, ţe právě proto se tě to tak moc dotýká.“ „Co tím myslíš?“ „Kaţdičkou chvilku trávíš s táborníky a pomáháš dětem. Ani ses nestihla sţít s přírodou. A ani jsi ještě neměla moţnost spřátelit se s ní. Myslím, ţe člověk posuzuje věci jinak, kdyţ se dostane z tábora ven.“ „Nechápu, o čem to mluvíš.“ „O výletu do divoké přírody, co organizuji příští týden,“ řekl. „Ty o tom nevíš? Jsi ke druţstvu přidělena jako vodácký instruktor.“ Výlet do divočiny? Teď si Holly vzpomněla, jak si o tom táborníci povídali. Ale měla tolik práce, ţe si ani nezkontrolovala rozpis sluţeb, aby zjistila, kdo jede. „Jede jen pár vedoucích a někteří z pokročilých starších táborníků,“ pokračoval se zaujetím. „Bude to ohromné.“ „Do divoké přírody? A já?“ „Uvidíš, ţe to bude dobré. S největší pravděpodobností budeš mnohem lepší, neţ si myslíš.“ „No, já nevím.“ „Bude to přes noc,“ pokračoval, „a strejda Bill si musí myslet, ţe to zvládneš, jinak by tě nevybral. Neboj, Holly, bude to paráda. Budeme na kánoích sjíţdět White River.“ „Na kánoích? Myslela jsem, ţe jsou všechny rozbité.“ „Ne. Vypůjčíme si je z autokempu. Bude to lepší, neţ je tam s sebou všechny tahat. Fakt, uvidíš, ţe se ti to bude líbit. Na mou duši, 60
ţe ano.“ Později při cestě do chaty na výuku řemesel přemýšlela o výletu. Zas ji čeká nějaká hrůza. Kdyţ míjela hlavní budovu, na cestičce zahlédla Theu s Johnem. Zdálo se, ţe se hádají. Za chvíli se John otočil a rázně odkráčel. Thea jen mlčky a ukřivděně stála. „Theo,“ pospíchala k ní Holly, „co se stalo?“ Zdálo se, ţe Thea potlačuje pláč. „To John,“ řekla nešťastně. „Konečně jsem se ho zeptala, proč minule nepřišel. Víš, co mi odpověděl?“ Holly pokrčila rameny. „Řekl – dovedeš si to představit – řekl, ţe musel psát nějaké dopisy! Slyšela jsi někdy takovou hloupou výmluvu?“ „No, moţná, ţe je opravdu psal. Nebo moţná zapomněl a styděl se ti to říct.“ „A moţná, ţe slunce se skutečně otáčí kolem země!“ prohlásila Thea rezolutně. „Ne, uţ chápu, co se děje. Totiţ nic. John jasně se mnou nechce nic mít. A asi nikdy ani nechtěl! Připadám si jako pitomá!“ „Chápu tě,“ řekla Holly s pochopením. „To je také jeden z důvodů, proč jsem si tohle léto naordinovala prázdniny bez kluků.“ „Mám pocit, ţe si je dám do konce ţivota!“ „No tak, Theo. Vţdyť jsi s Johnem nechodila doopravdy.“ „Já vím. A myslím, ţe jsem tohle napůl předpokládala. Ale připadám si fakt jako idiot.“ „Ale ne, vţdyť nemáš proč. A na táboře je takových kluků.“ „To bys měla vědět ty.“ „Co tím myslíš?“ zeptala se Holly překvapeně. „No,“ řekla Thea a na tváři se jí mihl známý úsměv, „slyšela jsem, ţe jsi tuhle večer byla u jezera s Mickem.“ „To nic nebylo,“ řekla Holly rychle a v hrůze si pomyslela, jestli skutečně celý tábor o ní drbe. „A co Sandy?“ pokračovala Thea. „Co s ním?“ zeptala se Holly se zvyšujícím se nepokojem. „Kdykoliv se rozhlédnu, vidím vás spolu mluvit. Na někoho na prázdninách bez kluků si vedeš docela dobře.“ „Sandy je jen kamarád,“ řekla Holly. 61
„Skutečně? Jsem ráda, ţe to slyším. Myslím, ţe je fakt prima. A jakmile se zahojí mé zlomené srdce, moţná ho trochu prověřím.“ Významně na Holly mrkla a odešla. Holly potěšilo, ţe Thea bere „rozchod“ s Johnem tak dobře. Otevřela dveře do chaty na výuku řemesel. Kolem nízkého dřevěného stolu seděly dívky a vyráběly jednoduché hliněné nádoby. Uprostřed místnosti seděla u hrnčířského kruhu Debra a dokončovala jakousi vázu. „Promiň, ţe jdu pozdě,“ omluvila se Holly, přestoţe se opozdila jen o minutu nebo dvě. Debra si ji jen mlčky znechuceně změřila. Dobře, pomyslela si Holly. Nenechám se Debřiným nepřátelstvím rozházet, jinak nic neudělám. Zhluboka se nadechla a začala holkám pomáhat s nádobami. Všechny byly příjemně vzrušené, zejména Stacey, která si tu svou chtěla i pomalovat. Holly jí ukázala, jak se to dělá, a pak začala děvčatům vysvětlovat, jak se nádoby vypalují v peci, aby ztvrdly. „Je to jako pečení cukroví?“ zeptala se Jessica. „Podobné. A také to zvýrazní barvy glazury. Tahle nádoba,“ řekla Holly a ukázala na jednu nevypálenou, „nevypadá nijak zvláštně. Ale po vypálení v peci bude stejně jasně zelená, jako tahle.“ Zdvihla krásnou zelenou nádobu označenou Debřinou značkou. „Jé, ukaţ!“ vykřikla Stacey, vyskočila a vrazila do Holly. „Pozor!“ varovala ji Holly. „Je velmi –“ Ale uţ bylo pozdě. Stacey jí vázu vyrazila z ruky a ta se roztříštila na podlaze. Debra vyskočila od kruhu. „Cos to zas udělala?“ zakřičela. „Coţpak neexistuje nic, co bys dělala pořádně?“ Zbytek odpoledne vykonávala Holly sluţbu téměř mechanicky, neschopna myslet na cokoli jiného neţ na hrůzy, které, jak věděla, se na táboře odehrávají. V celém svém ţivotě se necítila tak osaměle. Nikdo ji nechtěl vyslyšet – ani strejda Bill a ani Thea, která, jak Holly připadalo, si asi o ní myslela, ţe je duševně nemocná. Naštěstí bylo odpoledne neobvykle klidné. Většina starších táborníků byla ve městě, kde probíhal místní trh. Polovina mladších pořádala piknik, takţe jen Hollyina skupina a další tři se byly koupat. Po posledním kole Holly nechala děti běţet napřed a vydala se zpět 62
do chaty delší cestou kolem ohniště. Právě se dostala na pěšinu ke své chatě, kdyţ se jí rovnou před obličej spustil obrovský, odporný pavouk. Uskočila dozadu a spatřila Kita, jak si pohrává s gumovou napodobeninou pavouka na provázku. Náhle se v ní něco zlomilo. „Proč se nechováš jako dospělý?“ zakřičela na něj. „Přece jsem ti nic neudělala!“ „A co Geri?“ řekl s křivým úsměvem. „Zaslechl jsem, ţe té jsi toho udělala aţaţ.“ „To je mezi mnou a Geri! A mimo to –“ „Mám pro tebe novinku,“ přerušil ji Kit. „Říkáš si o pěknej průšvih. Beze srandy.“ Pak z jeho tváře zmizel jízlivý úsměšek a vystřídala ho hrozba. Couvla o krok, ale Kit se k ní přibliţoval. „Nech mě být!“ vykřikla, jak nejsilněji mohla. Vrhla se do lesa a dala se do běhu. Zastavila se aţ na malé mýtině, aby popadla dech. A náhle cítila, jak ji někdo zezadu sevřel ruce. „Kite, ty hajzle!“ křičela a bojovala ze všech sil. „Tak, nebyla by teď ta správná chvíle k tomu, abychom si pohovořili?“ ozval se nějaký hlas. Mickův hlas. To Mick ji drţel za ruce. „Pusť mě!“ křičela a vzpírala se jeho silnému stisku. „Co to děláš?“ „Právě tě zvu na naší malou párty,“ odpověděl Mick klidným a chladným hlasem. „Mé pozvaní se jí nelíbilo,“ poznamenal Kit, který se náhle objevil před ní a v ruce drţel napodobeninu pavouka. „Chyba,“ řekl Mick. „Moţná, ţe spíše ocení naši přátelskou sluţbu.“ Nyní na mýtinu vešla Geri. Tvář jí hyzdil nepřátelský úsměšek. V obou rukách nesla kbelík. S kbelíkem před sebou se pomalu blíţila k Holly. „Vím, ţe se přírody bojíš, Holly,“ řekla, stále s jízlivým úsměvem. „Takţe teď nastává tvá velká šance, kdy se vyplní všechny tvé noční můry.“ Holly se stále marně snaţila vysvobodit z Mickova sevření. Jak se 63
to jen mohlo stát? opakoval si v duchu. „Prosím. Prosím, nechte mě.“ „Jakmile dostaneš svou lekci,“ řekl Mick. „Hned, jak se naučíš, ţe nejsi víc neţ kaţdý druhý.“ Geri naklonila kbelík proti Hollyině hrudi. Ve vodě uvnitř kbelíku se svíjelo půl tuctu slizkých pijavic.
64
XVI. „Fuj!“ vykřikla Holly odporem a odvrátila hlavu. „Líbí se ti?“ zeptala se Geri. „Chytili jsme je jen pro tebe.“ Vedle Geri se rozesmál Kit. A teď se podivným, vzrušeným smíchem rozesmáli i Mick a Geri. Holly si opakovala, ţe jde pouze o špatný ţert, ale nemohla zapomenout, ţe jeden z těch tří by mohl být velmi nebezpečný. Anebo to byli všichni tři – ve spolupráci? „Ty vţdycky chceš dělat problémy, viď, Holly,“ řekla Geri, jako by četla její myšlenky. „Víš, jenom tě chceme přesvědčit, ţe se nám nelíbí tvůj přístup.“ „Geri, nikdy jsem neudělala nic –“ „To neříkej!“ přerušila jí Geri. „Úmyslně jsi mi před dvěma lety chtěla zničit ţivot. Slíbila jsem ti, ţe se jednou vyrovnáme. A teď přišla má chvíle.“ Přitiskla kbelík k Holly. „Jak to chutná, Holly?“ pokračovala Geri. „Jak chutná být bezmocný a vědět, ţe tvůj ţivot je v rukou druhého?“ Přiblíţila se těsně k Holly, takţe Holly slyšela i její dech. Co chce udělat? zhrozila se Holly. Dlouho na ni Geri chladně hleděla a ve tváři se jí nepohnul ani sval. Pak se náhle otočila a přešla na druhou stranu mýtiny. „Doveďte ji sem, kluci,“ zavolala. Mick s Kitem popadli Holly kaţdý z jedné strany a táhli ji k malému potoku, který tudy protékal. „Slečna Dokonalá. Slečna Nedostupná. Nevypadáš dokonale,“ řekla Geri. „Moţná, ţe by ti pomohla malá koupel.“ A bez varování popadla Holly za košili a strčila ji do potoka. 65
Holly si při tvrdém pádu narazila koleno. V potoku bylo jen málo vody, takţe zapadla do hustého, měkkého bahna. Bylo studené a slizké a páchlo zetlelým listím. Neudělám jim tu radost, aby viděli, jak se bojím, řekla si. Ať si dál vymyslí cokoli, nedám jim znát, jak se jich bojím. Vstala a pokoušela se vylézt z potoka. V kluzkém bahně však ztratila rovnováhu a spadla zpátky. Mick se rozesmál ještě víc. „To uţ není tak legrační, kdyţ jsi to ty, kdo padá do vody, viď!“ „Nemohl bys toho nechat!“ křičela Holly. „Je to tak dětinské. Chápu, ţe Kit něco takového můţe dělat – ale jakou omluvu máš ty?“ řekla a chladně Micka pozorovala. „Ale klid,“ řekl Kit. „Všichni noví vedoucí se musí pokřtít. Je to skvělá tradice. Ţe jo, Geri?“ Geri si Kitovy otázky nevšímala. Jen dlouze a nenávistně pozorovala Holly. „Myslím, ţe se Holly stýská,“ řekla Geri. „Myslím, ţe se jí ve vodě stýská po společnosti.“ Zdvihla kbelík s pijavicemi a převrhla ho na zkamenělou Holly. Holly se s křikem zoufale pokusila vybřednout z bahna, ale bylo příliš kluzké a stále sjíţděla dolů. „To stačí,“ zavolal Mick na Geri, ale nijak se nepokusil pomoci Holly nahoru z vody. Holly sklonila hlavu. Dvě slizké pijavice se jí svíjely na promočené košili. Ucítila bodnutí do nohy a spatřila další pijavici přisátou k lýtku. „Ne!“ zakřičela, „ne!“ To se mi snad zdá, to přece nemůţe být pravda. Zoufale se obrátila ke Geri s nadějí, ţe v její tváři najde rysy své bývalé kamarádky. Ale Geriina tvář vyzařovala chlad, stejný chlad jako bahnitá voda, která uţ začínala Holly studit. A pak přes Geriino rameno spatřila něco, při čem ji zamrazilo. Na kraji mýtiny někdo stál a tiše vše pozoroval. Sandy. Nebyla si jistá. Do očí jí svítilo sluníčko. Ale vypadal jako Sandy. I on se usmíval – krutým, posměšným úsměvem. 66
„Pomoz mi!“ vykřikla, kdyţ cítila, jak jí pijavice leze po rameni ke krku. Kdyţ opět zdvihla pohled, Sandy zmizel. Moţná, ţe se jí jen zdálo, ţe tam stál. „Tak, jak se ti to líbilo, Holly?“ řekla Geri. „Myslíš, ţe ses něco naučila? Slíbíš, ţe se odteďka budeš starat jen o sebe?“ Snad mě teď pustí, pomyslela si Holly s nadějí. „Nebo bychom ti měli dát skutečně za vyučenou?“ pokračovala Geri. Holly se opět hrůzou rozbušilo srdce. „No tak, Geri, to stačí,“ řekl Mick náhle. „Je pozdě,“ pokračoval, „musíme se vrátit. Za chvíli bude večeře.“ Holly jeho náhlý obrat překvapil. Odvrátil hlavu, aby se vyhnul jejímu pohledu a vzal Geri za ruku. „Pojď uţ,“ řekl. Geri se na Holly naposled výsměšně podívala, otočila se a odkráčela s Mickem. Kit je následoval jak pejsek na provázku. Uţ je to za mnou, pomyslela si. Podařilo se jí vyšplhat z potoka a pak prsty, které se jí chvěly odporem, odtrhla pijavici z lýtka. Skoro to ani nebolelo, ale na kůţi se jí leskl načervenalý oválek. V náhlém zděšení se celá prohlédla, ale ani pod šaty uţ ţádnou přisátou pijavici nenalezla. Celá roztřesená se postavila na nohy a vydal se na cestu do své chaty. Bylo jí zima, byla mokrá a cítila se mizerně. Vůbec mě nechtěli zranit, přesvědčovala se. Jen mě chtěli postrašit. Dobře, to se jim tedy podařilo. Ale nikdy se to nedozvědí. Nikdy se nedozvědí, jaký jsem měla strach. Na chvíli ji napadlo, ţe o příhodě řekne strejdovi. Ne, rozhodla se nakonec. To by situaci ještě zhoršilo, pokud by Holly vůbec uvěřil. Nyní byla více neţ dříve přesvědčená, ţe jeden nebo všichni tři – Mick, Kit a Geri – něco vědí. Není to její chyba. Chtěli ji zranit a to bez legrace! A právě v tu chvíli její myšlenky přerušil náhlý, poděšený výkřik. „Ne! Prosím, ne!“
67
XVII. Zastavila se a se srdcem v krku se schovala do stínu lesa. Výkřik se jiţ neozval, a tak se opatrně, krůček po krůčku, vrátila opět na cestu. Náhle, stejně překvapivě, zaznělo opět. „Ne!“ Holly, která právě dorazila na malou mýtinu, zahlédla zákmit šatů, jako by odtud někdo utíkal pryč. O chvilku později se zpod obrovitého dubu vynořil John. „Johne!“ vydechla překvapeně. „Co tu –“ „Holly!“ vykřikl se stejným překvapením. Prudce cukl rukou, takţe to vypadalo, jako by chtěl něco za zády skrýt. „Co se děje?“ zeptala se. „Je tu ještě někdo?“ „Co? Ne, nikdo,“ odpověděl. „Zdálo se mi, ţe tady někdo běţel. Jen jsem se bála, ţe –“ „Ne, fakt. Jsem tu sám,“ řekl John uţ napůl hněvivě. „Ale stejně, proč mě špehuješ?“ „Špehuju?“ Nevěřila vlastním uším. „Jsem celá promočená a od bláta – jediná věc, po které touţím, je dostat se zpátky do chaty.“ „Jo, to jo!“ řekl ironicky. „To jistě! Víš, je mi úplně jedno, jestli jsi příbuzná strejdy Billa. Jestli mě nenecháš být, budeš toho litovat!“ „Ale já jsem jen – no nic.“ Naštvaně se otočila a zamířila do tábora. To jí ještě scházelo k tomu všemu, co se dnes udalo. Ale co se to s Johnem stalo? Proč se tak rozzlobil? Proč se na ni kaţdý zlobí? Uţ se připozdívalo. Neměla v úmyslu vyvolat zas nějakou hádku s Debrou, a tak se dala do běhu. Dříve, neţ mohla dosáhnout bezpečí, se jí však zdálo, ţe jí 68
pronásledují nějaké kroky. Byly přímo za ní a blíţily se. Pronásleduje ji snad John? Rozběhla se usilovněji a pak do ní náhle někdo vrazil. Cítila, jak ji zezadu objaly silné paţe. Otočila se a hleděla do udivené tváře Sandyho. „Holly! Vţdyť jsem tě málem srazil. Co se ti stalo?“ „To je dlouhé povídání,“ řekla, „já – já jsem si vyšla na procházku a spadla jsem do potoka,“ dodala a hledala v jeho tváři nějakou známku viny, ţe pomohl Geri. Marně. „A nestalo se ti nic?“ „Ne,“ řekla unaveně na jeho přátelský a účastný pohled. Zřejmě se jí to jen zdálo, ţe ho u potoka zahlédla. „Určitě jsi v pořádku?“ opakoval. „A jak se ti to stalo?“ „Nedávala jsem pozor, kam šlapu, a uklouzla jsem.“ „To je všechno?“ „No, pak jsem narazila na Johna,“ přiznala. „Ten mi dal, co proto. Choval se, jako kdybych ho přistihla, ţe vykrádá banku, či co. Křičel na mě a vyhroţoval mi.“ „Fakt?“ Sandy udiveně potřásl hlavou. „Stále má špatnou náladu.“ „Vypadá to tak. Já vůbec nevím, proč.“ „Nemáš tu nejlepší prázdniny, viď,“ řekl s porozuměním. „O nic lepší neţ strejda Bill,“ řekla smutně. „Kdyby si jen dal říct. Kdyby mi vůbec někdo uvěřil.“ „Chápu tě. Vím, jaké to je, kdyţ víš, ţe se stalo něco zlého, a nikdo tě nechce slyšet.“ „Ano?“ Sandy kývl. „Jednou ti o tom řeknu.“ Usmál se na ni a ona se poprvé za celý den cítil uvolněně a bezpečně. Na chvíli jen mlčky na sebe hleděli a pak Sandy odvrátil zrak, aby se podíval na hodinky. „Páni, málem jsem zapomněl. Něco pro tebe mám. Uţ mám konečný seznam účastníků výletu.“ Sáhl do kapsy a podal jí list papíru „Dík,“ řekla. „Uvidíme se při večeři.“ Chata byla prázdná. Holly se zhroutila na palandu. Kdyţ se po chvíli začala svlékat do sprchy, seznam od Sandyho vypadl na zem. Líně papír zvedla a letmo na něj pohlédla. Patnáct táborníků byly všechno starší děti, které neznala. 69
Ale kdyţ došla ke jménům vedoucích, srdce se jí rozbušilo. Holly, Sandyho a Stewarta Winchestera, instruktora na lukostřelbu, na seznamu doplňovali Mick, Kit a Geri.
70
XVIII. „Holly?“ Thea jemně zaklepala na dveře. „Haló, jsi tam?“ Holly se převlékala k večeři. „Jak ses měla?“ zeptala se. „Nijak nádherně,“ odpověděla Thea. „A jak ty?“ Holly kamarádce krátce vyprávěla o nejnovějším záţitku s Geri. „Nevím, co mám dělat,“ řekla nakonec. „Geri snad neví, co dělá. Fakt se jí bojím. A s Debrou je to pořád stejně špatné. Dneska odpoledne se mě Jessica zeptala, proč se s Debrou nemáme rády.“ „To je zlé,“ politovala ji Thea. „Takţe já se jí snaţím vyhnout, kde můţu. A protoţe jsem její asistentka, je to téměř nemoţné.“ „Moţná, ţe se to zlepší, aţ tě víc pozná,“ řekla Thea s pochopením. „Moţná. Jestli to do té doby vydrţím.“ Holly se podívala na hodinky. „Hele, je čas jít na večeři. Kde je Debra? Vţdycky tu bývá, aby pomohla holkám s mytím.“ „To nevím. Já mám sraz s holkama aţ v jídelně. Pomůţu ti.“ Holly od dveří svolala svou skupinu a za Theiny pomoci je umyla. Jessica se na sluníčku spálila a nechtěla se mýt. Ale Holly ji jemně potřela chladivou mastí a za chvíli se na tváři děvčátka opět objevil úsměv. Kdyby jen na táboře bylo všechno tak snadné jako starat se o děvčata, napadlo ji. I při cestě do jídelny myslela na Debru. Kde k čertu můţe být? Zřejmě se schválně rozhodla na chvíli zmizet, aby si ji vyzkoušela, usoudila nakonec. 71
Jestli je to tak, musí být Debra pěkně překvapená. Protoţe aţ dosud jsem neudělala ani chybičku. Jídelna byla hlučnější neţ obvykle. Hned jak Thea s Holly přišly, poznaly proč. Na trámu u stropu visel Kit v masce gorily a dolů na stoly házel banánové slupky. Bylo to skutečně směšné a Holly se navzdory své náladě musela rozesmát. „Jestli chce přitáhnout Geriinu pozornost, opravdu není moţné, aby ho přehlédla,“ řekla Thee. „To neznáš Geri,“ poznamenala Thea. Obě se podívaly směrem, kde Geri seděla a zcela ignorovala Kita, jako by byl neviditelný. Za chvíli po ní Kit hodil jednu slupku a ta přistála přesně uprostřed Geriina tácu. „Kite, ty blbče!“ zakřičela a vstala. „To vůbec není legrační!“ „Umá, umá, chá, chá,“ zachechtal se Kit a sešplhal po laně, které měl uvázané k trámu. Stále s maskou na tváři přišel ke Geriinu stolu, ale ta ho opět přehlíţela jak krajinu. „Kdyby to nebyl takový blb, bylo by mi ho líto,“ řekla Thea. „Není tu Debra,“ řekla Holly, náhle znepokojená, ţe se její starší vedoucí dosud neukázala. „Určitě?“ zeptala se Thea. „To jí vůbec není podobné.“ Stoupla si na ţidli, aby prohledala jídelnu, a pak se zamračila. „Máš pravdu. A John tu také není. To je taky zvláštní.“ „Myslíš, ţe jsou někde spolu?“ „Doufám, ţe jen to ne!“ „Ale, co kdyţ –“ Holly se na chvíli odmlčela, kdyţ ji ta hrůzná myšlenka napadla. „Theo, co kdyţ –“ „Co, co kdyţ?“ „Co kdyţ se stalo něco jiného? Co kdyţ se třeba zranili?“ „Ach, Holly. Nevynechala bys své divoké teorie? Zřejmě právě něco dodělávají. Nebo ztratili pojem o čase. V kaţdém případě jsem se zařekla, ţe na Johna uţ nebudu myslet a to taky udělám!“ „Já na tábor musím myslet, ať chci nebo nechci a jsem odhodlaná přesvědčit se, ţe je vše v pořádku,“ odpověděla Holly. „Jasně,“ řekla Thea, stále bez známky znepokojení. „Aţ potkáš Johna, vyřiď mu, prosím, ode mě vzkaz. Řekni mu, ať jde k čertu!“ Thea odešla ke své skupině a Holly se zastavila u svého stolu. 72
Děvčatům se omluvila, ţe musí jít hledat Debru, takţe mohou jíst společně bez ní a pak spěchala ven očima pátrajíc po jakékoli stopě nebezpečí. Tábor ale vyhlíţel mírumilovně a tiše. Poklid rušilo jen jemné kvákání ţab a něţné ševelení listí v letním vánku. Nejdříve se zastavila v chatě pro případ, ţe by se Debra vrátila. Nebylo tu po ní ani stopy a nic nepřipomínalo, ţe by sem zaskočila. Holly se zadívala směrem k jezeru. Ani tam však nikoho neviděla. Asi se zdrţela v chatě na výuku řemesel, napadlo ji nakonec. Vzpomněla si, s jakým zaujetím Debra pracovala. Musela ztratit ponětí o čase. Nemohla se ubránit úsměvu, kdyţ si představila, jak Debře říká, ţe uţ je pozdě. Kdyţ došla k chatě, uviděla, ţe je uvnitř tma. Málem se otočila, ale v poslední chvíli se rozhodla, ţe ji přece jen zkontroluje. Otevřela dveře dokořán. „Debro? Debro, jsi tam?“ Jedinou odpovědí bylo podivné, pisklavé bzučení. Holly vešla aţ dovnitř a cvrnkla do vypínače. A pak strnula v šoku. Všechno v místnosti, podlahu i stěny, pokrývaly jasné červené cákance. Krvavé cákance. Od krve, která prýštila z točícího se elektrického hrnčířského kruhu. Holly v hrůze a odporu jen němě zírala. Kruh se rychle otáčel a kaţdou otočkou více rozemílal to, co na něm zhroucené leţelo. Kdysi to býval lidský obličej. Ale teď to byla krvavá hromada beztvaré hmoty.
73
XIX. Stála
ve dveřích neschopna pohybu a s očima připoutanýma k příšernému pohledu před sebou. U stolu seděla zhroucená postava s obličejem rozedřeným hrnčířským kruhem. Jenom dlouhé černé copy ji identifikovaly jako Debru. „Ne!“ zašeptala bezděčně Holly. „Ne, prosím, ne!“ Třesoucíma se rukama vypnula kruh. Pak přistoupila k tělu s nadějí, ţe v něm budou nějaké známky ţivota. Ale Debra zůstala tichá. Tichá jako smrt. Zkusila jí nahmatat tep, ale Debřina ruka byla jiţ studená. Uţ se neprobudí. Uţ nikdy. Teď, kdyţ byla blíţ, viděla, co se asi stalo. Malý přívěsek, který Debra stále nosila na krku, se zamotal do kruhu. Stáhl ji a uškrtil. Debru obklopovala směsice rozházených pomůcek. V divokém zápase s kruhem je musela shodit z police, která stála za ní. Všude, kam Holly pohlédla, byly rozlité barvy, rozházené korálky, peří, ústřiţky kůţe a nitě. Zemřela v boji. V boji s kruhem. Nebo se Debra bránila někomu, někomu, kdo ji zavraţdil? Místnost se začala točit a naklánět. Holly pocítila závrať. Bude mi špatně, pomyslela si. Ne, nebude, přikázala si. Zhluboka se nadechla. Trochu se uklidnila a začala přemýšlet. Kdyţ spatřila tělo poprvé, byla přesvědčená, ţe jde o smutnou nehodu. Teď uţ si tím tak jistá nebyla. Jak by zkušená Debra mohla mít zrovna takovouhle nehodu? To 74
nějak nehrálo. Ne Debra. Opatrná, profesionální Debra. Ale kdo by jí chtěl ublíţit? A proč? Moţná, napadlo ji náhle, ţe to má souvislost s ostatními nehodami. Po zádech jí přeběhl mráz. Tentokrát to bylo něco víc neţ nehoda. Byla to vraţda. A mrtvá byla její vedoucí. Náhle se za ní ozval nějaký zvuk. Vyskočila a zaječela. Otočila se a spatřila Johna Hardestyho. „Holly? Uviděl jsem otevřené dveře a bál jsem se –“ Náhle zmlkl. Oči se mu široce rozevřely a z tváře mu zmizela veškerá barva. „Ach, Johne!“ zvolala a s pocitem, ţe kaţdou chvíli omdlí, se mu vrhla do náruče. „C-co se stalo?“ zeptal se šeptem. „Nevím. Myslím, ţe se Debra chytila za řetízek o hrnčířský kruh. Hledala jsem ji a našla jsem – a…“ „No tak,“ uklidňoval ji John a pohladil ji po ramenou. Hlas se mu ale také třásl. „Musíme pro doktora,“ řekl. „Na doktora je uţ pozdě,“ řekla. Pak ji něco napadlo. „Johne – proč jsi nebyl na večeři?“ „Co?“ zeptal se rozrušeně. „Na večeři? Měl jsem něco na práci. Proč?“ „Jen tak,“ odpověděla. „Poslyš,“ řekl stále otřesený John, „počkej tu s – s Debrou. Já dojdu pro strejdu Billa.“ „Jasně,“ řekla. Vyprovodila odcházejícího Johna pohledem, pak se očima opatrně vyhnula Debře a sedla si na ţidli otočenou směrem ke dveřím. To nemůţe být pravda, honilo se jí hlavou stále dokola. Taková příšerná smrt! Moţná, vyčítala si, se měla víc snaţit dělat věci jinak, aby se s Debrou skamarádily. „Je mi to líto, Debro,“ řekla. Bezděčně se k tělu opět otočila. A ztuhla. Předtím si toho nevšimla, ale vsedě viděla místo, kde se přívěsek 75
dostal do kola. Spatřila, ţe do přívěsku bylo cosi vpleteno. Bylo to celé od krve a téměř vtaţeno do kruhu. Holly přesně věděla, co to je. Co to musí být. Červené pírko.
76
XX. Tábor Nightwing Drahý Šéfe, víš, co je nového? Začal jsem se zajímat o hrnčířství. Stojí to za to. Opravdu. Myslím, ţe ani vedoucí kursu řemeslné výroby netušila, ţe vyrábět keramiku můţe být tak nebezpečné. Ten přívěsek na krku jí tolik slušel – ale ne zas tolik jako mé dvě ruce. Potom dorazila místní policie. Vyptávali se všech. Ale jsou přesvědčeni, ţe to byla nehoda. Tragická nehoda. Ani si nevšimli mé vizitky. A to jsem ji nechal přesně tam, kde ji nemohli přehlédnout. Tak, to je pro dnešek všechno. Co myslíš, Šéfe? Měl bych zabít i tu druhou? Je to na tobě. Prosím, napiš brzy a sděl mi, co chceš, abych udělal. Ahoj. Já.
77
XXI. Ten večer byl nejdelší v Hollyině ţivotě. Přijela policie a kaţdého vyslýchala dlouho do noci. A časně zrána přijeli opět a technici ještě jednou zkoumali tu chatu. Bylo jasné, ţe se domnívají, ţe všechno byla jen nehoda. Zdálo se, ţe si to myslí všichni – aţ na Holly. A Geri. Kdyţ šla Holly ráno na snídani, chytla ji náhle Geri za ruku. Její obličej byl opuchlý od pláče a nevyspání. „Ty jsi asi ráda, ţe je Debra mrtvá, ne?“ vyštěkla jízlivě. „Ovšem, ţe ne!“ odpověděla šokovaná Holly, „Je mi stejně hrozně jako tobě!“ „To pochybuji. Myslím, ţe je skutečně velice zajímavé, ţes to byla právě ty, kdo našel Debřino tělo.“ „Byla mojí starší vedoucí. Měla jsem starost, kdyţ se neobjevila na večeři.“ „Nech toho, Holly. Kaţdý v táboře ví, jak jsi ji nenáviděla.“ „To není pravda!“ protestovala Holly zhrozená Geriiným obviněním. „Moc jsme spolu nevycházely, ale měla jsem ji svým způsobem ráda. A nikdy bych –“ „Nikdy bys co?“ skočila jí Geri do řeči s jízlivým úsměškem. „John říká, ţe kdyţ vešel do chaty, ty jsi právě stála nad ní a prohlíţela sis ji.“ „Byla jsem v šoku,“ bránila se Holly. „Myslela jsem –“ řekla a pak zmlkla a prudce se otočila. „Nech mě být!“ řekla. Uţ jí z toho bylo zle. Nemohla tomu uvěřit. Geri obviňuje ji, ţe vraţdila. Asi to roznáší 78
po celém táboře, pomyslela si. V jedné věci měla ale Geri pravdu. Debřina smrt nebyla nehoda. A Holly věděla, ţe je jen na ní, aby o tom přesvědčila policii. Na nepohodlné dřevěné ţidli před kanceláří strejdy Billa čekala uţ skoro dvacet minut, kdyţ ji jemný, ale nekompromisní hlas vyzval ke vstupu. Vešla a spatřila dlouhána se světlou pletí a tmavými vlasy, jak se sklání nad stohem papírů na strejdově stole. „Holly Flynnová?“ zeptal se a zdvihl oči. „Jsem inspektor Bradley. Chtěla jste se mnou hovořit?“ Přikývla. „Včera večer jsem hovořila s detektivem Reedem. Ale ten jenom chtěl vědět, co jsem viděla, kdyţ jsem našla Debru. Ráda bych vám řekla i to ostatní, co se tady děje.“ Bradley se podíval Holly zpříma do očí. „Jaké ostatní?“ Hovořila rychle a snaţila se, aby nepůsobila příliš nervózně. Vyprávěla o červených pírkách, která našla. Kdyţ se však dostala ke své teorii o někom, kdo se snaţí zničit tábor, bylo jí jasné, ţe ji ve skutečnosti neposlouchá. „Pírka, ano,“ řekl. „Vezmeme to v úvahu při našem vyšetřovaní. „To přece nemůţe být jen náhoda,“ přesvědčovala ho. „Pírka se objevila u všech takzvaných nehod. Prosím, dejte na mě! Jsem si jistá –“ Bradley ji umlčel pohybem ruky. „Chápu, Holly, ţe jste rozčilená,“ řekl. „Nález mrtvého těla je jedním z nejotřesnějších záţitků. Ale prošetřili jsme to důkladně a dospěli jsme k závěru, ţe Debřina smrt byla nehoda.“ „A co to ostatní? Skříň a ty kánoe –“ „To všechno je dost podezřelé, ale obávám se, ţe jako policista nemohu dělat unáhlené závěry. Museli bychom mít pořádný důkaz, abychom mohli rozšířit naše vyšetřování. Oceňuji váš zájem a, prosím, buďte tak hodná a spojte se se mnou, pokud něco dalšího uvidíte či uslyšíte.“ Jeho slova znamenala jedno – ale Holly věděla, ţe tím myslel něco jiného. Nevěřil jí a nijak se nesnaţil brát ji váţně. Strejdu Billa našla při práci v recepci a byla v pokušení ještě jednou se pokusit přesvědčit jeho, ale pohled na jeho unavenou tvář 79
jí napověděl, ţe poslouchat její teorie by byla ta poslední věc, co by chtěl dělat. „Ach, Holly,“ řekl, kdyţ vzhlédl a uviděl ji. „Ty moje chudinko. Ani nevíš, jak mě mrzí, ţe zrovna ty jsi musela takhle najít Debru. Jsi v pořádku? Poslyš, přemístil jsem Geri Marcusovou místo Debry do tvé chaty.“ Holly na něj zírala s otevřenou pusou. „Coţe jsi?“ „Geri je poměrně zkušená. Je skoro jako starší vedoucí a všechny holky ji mají rády,“ pokračoval a nevšímal si Hollyina šokovaného výrazu. „Ale, strejdo, Geri a já spolu nevycházíme! Nemohl bys tam přestěhovat někoho jiného?“ „Geri je ta nejlepší,“ řekl. „A musím říct, ţe se zdá, ţe tady nevycházíš se spoustou lidí. Nemáme snad dost skutečných starostí, neţ abychom si ještě další vymýšleli?“ Jeho nespravedlivé obvinění jí vehnalo červeň do tváře. „Ale Geri mě nenávidí!“ vyhrkla. „Táhne se to ještě z doby, kdy jsme bydleli ve Waynesbridge. My –“ „Nezajímá mě, odkdy se to táhne!“ zarazil ji strejda. „Nevidíš, kolik mám práce? Kdyţ se ti to nelíbí, prosím, pošlu tě domů. Bude nás tu málo, ale kvůli tobě nemůţu dělat výjimky. Takhle to chceš, Holly? Chceš jet domů?“ „Ne,“ pípla. „Chci tu zůstat.“ „Tak se podle toho chovej! Holly, prosím tě, to nemáš nic lepšího na práci neţ tu stát a hádat se?“
80
XXII. „A tak následující věc, kterou si uvědomila, byla obrovitá sametově bílá ruka, která se vynořila, z podkroví a která ji pronásledovala po celém domě,“ vyprávěl Kit. „Co?“ řehtal se Mick. „Ruka, která někoho pronásleduje?“ „Jasně,“ řekl Kit. „Byla odhmotněná.“ „A co dělala? Lezla jako pavouk?“ zeptala se ironicky Thea. „Nebo si jen tak poletovala vzduchem?“ „Necháte mě ten příběh dopovědět?“ zeptal se trochu naštvaně Kit. V ústech měl dva falešné zuby a trochu šišlal. Drmolil dál a Holly vypnula příjem. Duchařské příběhy nikdy nemilovala, ale Kit přemluvil strejdu Billa, aby tenhle večer u táboráku věnoval soutěţi v duchařském vyprávění. Ten, kdo řekne nejstrašidelnější příběh, vyhraje. Nápad jí připadal dost bláznivý, kdyţ kolem bylo tolik skutečné hrůzy, ale neprotestovala. Nakonec se jí to docela hodilo. Všichni budou zaujatí soutěţí a nikdo si nevšimne, kdyţ na chvilku zmizí. Měla plán. Zatímco se budou všichni bavit, tajně se vplíţí do areálu chlapců a prohledá chaty Kita, Micka a Johna. Nevěděla, co má hledat, ale byla zoufalá. Kdyby jen nalezla nějaký klíč – jakoukoli informaci, která by ji dovedla k vrahovi Debry. Opatrně se rozhlédla okolo ohně. John se soutěţe nezúčastnil. Seděl sám opodál a byl zcela pohrouţen do vázání uzlů na laně. Všichni ostatní vedoucí i děti napjatě poslouchali Kitovo vyprávění. Od ohně se Holly sunula pomalu, aby náhodou neupoutala neţádoucí pozornost. „Kam jdeš?“ 81
Trhla sebou a srdce se jí zastavilo. Byla to Thea. Uţ uţ se jí chtěla svěřit se svým plánem, ale zarazila se. Koneckonců ani Thea nevěřila Hollyiným podezřením. „Jenom si jdu do chaty pro svetr,“ zalhala rychle. „Hned jsem zpátky.“ Vydala se směrem ke své chatě, a kdyţ se ztratila z dohledu, zabočila na druhou stranu tábora. Kitovi s Johnem přidělili chatu číslo devět, která stála osamoceně na kraji lesa. Tam začne. Kdyţ tam přišla, chata tonula ve tmě. Kdesi zahoukal výr a vedle v lese se ozvalo zapraskání. Neměla by to vzdát a vrátit se zpět k táboráku? Věděla ale, ţe se musí donutit pokračovat. Tísnil ji pocit ubíhajícího času. Debra byla mrtvá – Debra, její starší vedoucí. Nebezpečí se přibliţovalo. Bude Holly tou další na řadě? Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila. Cvakla kapesní baterkou. Pomalu, aby udělala co nejmenší hluk, otevřela dveře chaty dokořán. Zaskřípaly hlasitě do ticha. Vstoupila do tmy. Přejela světlem dokola a zjistila, ţe chata je podobně zařízená jako její. Palandy dětí byly na jedné straně a vedoucí spali na druhé. Posvítila si do kouta vedoucích a hledala Kitovo místo. Kdyţ zahlédla ošklivý škleb gorilí masky visící z palandy, bylo jí to jasné. Tady to musí být. Přešla ke Kitově palandě a otevřela horní zásuvku jeho skříňky. Předpokládala, ţe Kit je nepořádný. Zásuvka však byla čistě uklizená, všechny košile i prádlo byly úhledně sloţené a zarovnané. Ani pod nimi nic nenašla. Také další zásuvka obsahovala pečlivě sloţené oblečení. Otevřela tu nejspodnější. Kromě obrovského zeleného hada, kterého se tentokrát nelekla, protoţe v něm poznala napodobeninu, kterou ji Kit vystrašil druhý den pobytu na táboře, viděla totéţ. Celý prádelník byl plný Kitových legrácek. Hadi, masky, gumové mouchy, falešný nos a několik věcí, o jejichţ účelu neměla ani ponětí. Kromě hada bylo všechno uklizeno v krabičce nebo sáčku a pečlivě popsáno. Namátkou otevřela několik krabiček, ale obsahovaly přesně to, co 82
slibovaly nápisy: gumové pavouky, zelenou paruku i svědivý prášek. Kdo by si pomyslel, ţe Kit bude tak pořádný? Ještě chvíli tu šmátrala, ale nenašla nic. Mimo gorilí masky na palandě tu měl pouze jedinou osobní věc. Kazetu s dopisními papíry a obálkami poloţenou pod těţítkem na horní desce prádelníku. Tak, to by byl Kit. A teď, co John? Nervózně se podívala na hodinky. Byla pryč uţ skoro dvacet minut. Třeba Kit ještě vypráví svůj stupidní duchařský příběh. V ţádném případě ještě chvíli nikdo neodejde od táboráku. Alespoň v to doufala. Přesunula se k Johnově palandě a začala prohledávat jeho prádelník. Stejně jako u Kita, první dvě zásuvky byly plné oblečení, ale všechno leţelo přeházené na jedné velké hromadě. Rychle prohmatala ponoţky, spodní prádlo i trička, ale nikde neviděla nic, co by tam nepatřilo. Vrchní zásuvka obsahovala směsici rozmanitých věcí – provazy různých délek, brýle do vody, několik paperbacků a malou dřevěnou krabičku vykládanou tenounkým bíločerveným smaltem. Celá zvědavá vzala krabičku a posvítila si na ni. Nikdy nic podobného neviděla a zajímalo ji, jak se k ní asi John dostal. Pokusila se víčko otevřít, ale ani se nepohnulo. A pak na přední straně krabičky spatřila malinkou klíčovou dírku. Ale kde je klíč? Rychle opět důkladně prohledala zásuvky, ale najít klíč se jí nepoštěstilo. Pak si vzpomněla na televizní detektivky. Prsty prohmatala zásuvky zespoda, jestli snad tam není něco přilepeného. Jediné, co si za svou námahu vyslouţila, byla zadřená tříska. Aniţ by čekala, ţe něco najde, podrobně prozkoumala Johnovu palandu a příčky pod ní. Přestala, kdyţ nahmatala tvrdý kovový předmět přilepený k jedné příčce. Odlepovala pásku, kterou byl předmět přichycen a ruce se jí třásly vzrušením. Byl to malinký klíček přesně padnoucí k červenobílé krabičce. Posadila se na Johnovu postel a opatrně vkládala klíček do zámku. Náhle zaslechla kroky před chatou a ztuhla. 83
Někdo přicházel. Zoufale hledala úkryt, kdyţ se dveře náhle otevřely a v nich se, ozářen bledým svitem měsíce, objevil John.
84
XXIII. John se zvolna natáhl a rozsvítil. Uţ uţ vykročil do místnosti, kdyţ v tom spatřil Holly a strnul. Chvíli na ni v šoku hleděl. Pak jeho tvář ovládl hněv. „Co tady děláš?“ dostal nakonec ze sebe. „Já – něco jsem ztratila,“ řekla první, co jí slina přinesla na jazyk. „Ty jsi něco ztratila – tady?“ řekl nevěřícně. „Já – ne, to ne. Myslela jsem, jestli to nenašel Kit. Jen jsem se dívala.“ „Kitova palanda je támhle,“ řekl John a ukázal tím směrem. „Proč nejsi u táboráku?“ vyletělo z Holly. „Jednomu klukovi se udělalo špatně. Pomohl jsem mu do chaty. Ale proč bych se ti měl zpovídat?“ „Je víc hodin, neţ jsem myslela,“ řekla zoufale. „Radši uţ půjdu.“ „Ne tak rychle,“ řekl John a rychle jí zahradil cestu. „Nejdříve mi povíš, co jsi dělala v mé chatě.“ „Já – já…“ Ztratila hlas. Uvědomila si, jak hloupé bude znít všechno, co řekne. Zejména kdyţ ještě v ruce drţela Johnovu dřevěnou krabičku. „No tak? Nechceš mi vysvětlit, o co ti jde? To tě poţádal strýc, abys mě špehovala? To proto na tebe pořád naráţím? Jsi špeh strejdy Billa?“ „Ne, jasně ţe ne,“ řekla a vzdychla. „Promiň. Strejda Bill s tím nemá nic společného. Prohledávala jsem tvou chatu.“ „Proč? Co jsi chtěla najít?“ „Nevím,“ a dala se do vysvětlování. „Pamatuješ, co se stalo hned první den tábora v recepci?“ a zběţně Johna seznámila se všemi 85
pohromami, které se přihodily a které vyvrcholily Debřinou smrtí. „A já jsem přesvědčena, ţe to někdo dělí úmyslně – aby zničil tábor,“ řekla na závěr. „Ale nevím, kdo. Takţe se pokouším na to přijít. John si sedl na palandu a zíral na Holly, jako by právě přistála z jiné planety. „Kdo si myslíš, ţe jsi? Nancy Drewová? Kdyţ jsi tak podezíravá, proč to neřekneš policii?“ „I to jsem zkusila, kdyţ tu tuhle byli detektivové. Ale nebrali mě váţně. Tak jsem se rozhodla, ţe musím sama zjistit, o co tu vlastně jde.“ „A já jsem tvůj podezřelý číslo jedna?“ „Ne tak docela,“ přiznala. „Spíše mě zajím Kit, ale v jeho prádelníku ani na palandě nebyl nic podezřelého.“ „Chceš říct nic, co by připomínalo zamčenou krabičku?“ „Podívej, omlouvám se ti,“ řekla ztrápeně a trochu zahanbeně. Podala krabičku Johnovi. „Prosím tě, zkus na to zapomenout, ano?“ Vzal si krabičku, ale kdyţ vstala, opět jí zahradil cestu. „Ne tak rychle,“ řekl. „Uţ jsem se omluvila.“ John se ani nepohnul. Nikdy předtím si neuvědomila, jak je rozloţitý, a kdyţ si všimla studeného prázdného pohledu jeho očí, strachem jí zamrazilo. „Prosím,“ řekla, „prosím, nech mě jít.“ John se na ni chvíli upřeně díval a potom změnil výraz. „Nechám tě jít – pro tentokrát. Musíš mi ale slíbit, ţe uţ mě nikdy nebudeš špehovat.“ „Slibuji.“ Opět se obrátila k odchodu, ale John ji chytil za ruku. „A ještě jednu věc,“ řekl. „Jestli o tom někdy někomu řekneš – komukoli – budeš toho litovat. Budeš toho, Holly, moc a moc litovat.“ Kdyţ se vracela tmavou cestou, byla ještě zmatenější neţ předtím. Nikdy si doopravdy nemyslela, ze by John mohl být vrah. Ale proč byl tak tajuplný se zamčenou krabičkou? A proč byl tohle odpoledne tak rozčilený? A o Kitovi také pořád nebyla rozhodnutá. Na první pohled 86
vypadal jako neškodný srandista. Nemohla však zapomenout na jeho zlomyslný pohled plný škodolibé radosti to odpoledne, kdy ji s Geri a Mickem týrali. Kdo jiný by to mohl být? Bylo by moţné, aby to byl někdo, kdo ani nebyl na táboře, někdo, kdo se na tábor tajně vkrádal? Nervózně se podívala přes rameno. Nic, jen stromy a blikotající odraz měsíce. Kdyby to byl někdo mimo tábor, uvaţovala dál, nikdy by neměla šanci objevit ho. Takţe se musí soustředit na obyvatele tábora. Ale kdo? Cesta vedla těsně vedle chaty číslo čtrnáct, kterou obýval Mick spolu se Stewartem. Dveře byly otevřené a jasné ţluté světlo ozařovalo kus cesty. Zvědavě nahlédla dovnitř a spatřila nad stolem skloněného Micka, jak cosi píše. Uţ se chystala pokračovat v cestě, kdyţ koutkem oka zahlédla cosi jiného, cosi červeného. Zastavila se a zírala. Nad Mickovým stolem visela sada barevných indiánských řehtaček spojených stočeným provázkem. Na rukojeti kaţdé řehtačky byl ozdobný pásek – vyrobený z červeného peří!
87
XXIV. Tábor Nightwing Drahý Šéfe, Jedna z vedoucích má podezření. To je špatné. To nemůţu připustit. Nemůţu si dovolit, aby se někdo pletl do věcí, které musím udělat. Její chyba, ţe se nestará o své věci. Uţ je na to ale příliš pozdě. Bude další na řadě, Šéfe. Počkám aţ na vodácký výlet. Dám ti vědět, jak to jde. Ahoj. Já.
88
XXV. „Co si o tom myslíš?“ zeptala se Thea, která okusovala loupáček a byla očividně strašně ospalá. Holly, která seděla v jídelně vedle ní, pokrčila rameny. Nikdo nevěděl, o co jde. Jen to, ţe strejda Bill brzy ráno vzbudil všechny vedoucí a svolal je na mimořádnou schůzku. Z kuchyně se linula vůně smaţených vajíček se slaninou a Holly si uvědomila, jak velký má hlad. Ostatní vedoucí seděli ospalí zhrouceně kolem stolů, tiše usrkávali kávu a jedli koblihy a sladké pečivo. „Vím, proč svolali tuhle schůzku,“ oznámil nahlas Kit. „Má se oznámit, ţe jsem byl vybrán za Nejoblíbenějšího vedoucího.“ „Jasně,“ řekl Mick, „a dále nám oznámí, ţe na Jupiteru byl objeven ţivot.“ „Drţ se reality,“ řekl Kit. „Drţ se ţivota,“ kontroval Mick. Holly je přestala poslouchat. Neměla ani ponětí, proč strejda Bill svolal tuhle schůzku, ale tušila, ţe to nepřinese nic dobrého. Kdyţ strejda vešel do jídelny, cítila se ještě více nesvá. Bylo jasné, ţe celou noc nespal. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho tvář byla bledá a ztrhaná. „Promiňte, ţe jsem vás vytáhl z postelí tak brzy,“ omluvil se všem vedoucím. I jeho hlas zněl unaveně a zbitě. „Jen jsem chtěl s vámi pár minut pohovořit o tom, co se tady aţ doposud stalo.“ Odmlčel se, lokl si kávy, otřel si tvář a pokračoval. „To, co se stalo, není chyba nikoho z vás. Ale měli byste vědět, ţe další existence tohoto tábora visí na vlásku. Po tom všem, co se tu událo, a zejména po tom, co se 89
přihodilo ubohé Debře, se ten vlásek tenčí a tenčí. Tak jsem vám jen chtěl říci…“ Opět se odmlčel a pouze Holly vytušila, jak nerad bude říkat to, co má následovat. „Chtěl bych, abyste věděli,“ pokračoval, „ţe jestli se ještě něco stane, budu muset tábor uzavřít. Takţe opravdu potřebuji vaši pomoc. Prosím, spolupracujte mezi sebou.“ Bill pohlédl směrem k Holly. Kéţ by to bylo tak jednoduché, pomyslela si. Všichni poslouchali v ohromeném tichu. Nikdo nevěděl, co říci. Ještě nikdy nevypadal strejda Bill tak pochmurně. „To je vše,“ dodal strejda kvapně. „Teď si pochutnejte na snídani. Všem vám přeji hezký den.“ Rázně se otočil a rychle vypochodoval z místnosti. Holly ho sledovala očima a srdce jí přetékalo soucitem. Věděla, co pro něj tábor znamená a jak hrozně mu bylo, kdyţ Debra zemřela. Po strejdově prohlášení neměla na jídlo ani pomyšlení. U pultu se zastavila pro dva šálky kávy a vydala se do strejdovy kanceláře. Dveře byly otevřené. Strejda seděl za psacím stolem a nepřítomně hleděl do prázdna. „Strejdo?“ Zaměřil pohled na Holly a unaveně se usmál, „Přinesla jsem ti kávu,“ řekla a postavila hrníček na stůl. „Díky, princezno,“ řekl. Chvíli jen tiše seděli a upíjeli. „Je mi to všechno opravdu moc líto,“ řekla konečně Holly. Pokrčil rameny. „Musím se podívat pravdě do očí,“ řekl. „Měl jsem dostat půjčku, kterou bych tábor do konce léta udrţel nad vodou. Ale potom, co se stalo s Debrou, nejsem si tím tak jist. A zcela určitě ji nedostanu, pokud se ještě něco stane.“ „Ale nic se nestalo tvou chybou!“ namítla Holly. „To v obchodě neplatí,“ řekl. „To, na čem záleţí, je základní linie, která ukazuje, jak ti jdou obchody a kolik vyděláváš.“ „To není fér,“ řekla. „Ţivot nemusí být vţdycky fér.“ Otočil se a zahleděl se z okna. „Víš, Holly,“ pokračoval, „kdyţ jsem poprvé spatřil tenhle tábor, hned jsem věděl, ţe je to místo pro mě. Věděl jsem, ţe konečně začnu vydělávat. Jak jsem se mohl tak mýlit?“ „Třeba se nemýlíš.“ 90
„Co tím myslíš?“ „Moţná, ţe bys měl úspěch, kdyby ti to někdo nekazil!“ Rozzlobeně se k ní otočil. „Tak, a teď nadešla chvíle pro tvou story o tajemném plánu, jak zničit tenhle tábor, viď.“ „Jen mě chvíli poslouchej. Je to jediné, co od tebe chci. Jenom poslouchej. Můţu dokázat –“ „Uţ jsem řekl, nech toho. Uţ jsi mě se svými teoriemi seznámila a řekl jsem ti, co si o tom myslím.“ „Dobře,“ řekla. „Ale –“ „Ţádné ale,“ řekl naštvaně. „Myslím, ţe ti pomůţe, kdyţ tu chvíli nebudeš a odjedeš zítra na ten výlet.“ „To je další věc, o které bych s tebou chtěla mluvit,“ řekla. „Nejsem si jista, ţe je to dobrý nápad, abych jela –“ „Co myslíš tím, ţe to není dobrý nápad?“ zařval a přehlušil zbytek její věty. „Zpochybňuješ tím mé rozhodnutí?“ „Ovšem, ţe ne!“ protestovala. „Je to jen to –“ Zmlkla a nevěděla, co říci. Nemohla se strejdovi svěřit, ţe se výletu bojí, ţe se bojí Micka a Kita a Geri, ţe se bojí, co mohou udělat. „Jde jen o to, ţe s ostatními vedoucími, kteří jedou, nijak moc nevycházím,“ dokončila zlomeně. „Dobře, moţná, ţe tak budeš mít moţnost naučit se s nimi vycházet. Uţ se o tom nebudeme dál dohadovat. Kdyţ není Debra, stáváš se vodáckou vedoucí. Takţe by ses samozřejmě měla zúčastnil.“ „A co holky z mé chaty?“ „Zítra budou zaměstnané celý den atletickou soutěţí,“ řekl. „Povede ji Marta a Thea s nimi můţe zůstat přes noc. Věř mi. Mám to zajištěné.“ Uţ nekřičel, ale v jeho hlase se daly vystopovat stopy hněvu. „Opravdu, Holly,“ řekl po chvíli, „kdyţ jsem tě prosil, abys tu letos v létě pracovala, bylo to proto, ţe jsem potřeboval tvou pomoc. Tak tě prosím – pomoz mi. Zkus pro změnu s lidmi vycházet. Nevyhledávej problémy.“ Nebudu, pomyslela si. Ale obávám se, ţe problémy si najdou mne. 91
XXVI. Druhý den ráno Holly vstala brzy, aby se připravila na výlet. Celou noc skoro nespala a donekonečna si v mysli přehrávala všechno, co se jí v posledních dnech přihodilo. Kdyby jí jen strejda Bill uvěřil. Pospíchala na přední parkoviště, kde měl Sandy plné ruce práce s nakládáním dětí i zařízení do rozhrkaného táborového autobusu. Ještě ţe k White River je to jenom třicet mil. Autobus nevypadal, ţe by byl schopen dojet o mnoho dále. Sandy se na ni usmál. „Prima, ţe jdeš,“ řekl. „Myslím, ţe se budeš bavit víc, neţ očekáváš.“ „To doufám,“ řekla. „V kaţdém případě se to bude lišit od mých představ.“ „Víc neţ si myslíš,“ odpověděl. „Na poslední chvíli došlo ke změně. Stewart je nemocný, a tak místo něj jede John.“ „John!“ opakovala zaraţeně. „Jo,“ přisvědčil znepokojeně. „Zajímalo by mě, jak přesvědčil strejdu Billa. Nemá řeku rád. Nenávidí vodu.“ Moţná, ţe jede proto, ţe ví, ţe jedu i já, pomyslela si v hrůze. Výlet je dokonalá příleţitost k tomu, aby se ke mně dostal o samotě a – „Holly?“ přerušil její myšlenky Sandy. Uvědomila si, ţe stále hovoří. „Promiň,“ řekla. „Ještě jsem se nevzbudila. Cos to povídal?“ „Posadím Johna do kánoe k sobě, abych mu mohl pomoci. Takţe ty pojedeš s Mickem, nevadí?“ Mick? Při zvuku jeho jména se jí před očima objevil chvějící se 92
obraz – překrásné indiánské řehtačky ozdobené červeným peřím! Při sjíţdění White River přemýšlela, jak se jí podařilo za tak krátký čas získat tolik nepřátel. Ostatní vedoucí s ní skoro nemluvili. Kdyţ nastoupili do autobusu, Geri se na ni podívala a prohlásila: „To snad ne! Copak se tě ani na minutu nezbavím?“ John ji jen studeně přejel pohledem a pak odvrátil zrak. I Kit ji zcela ignoroval. Mick předstíral, ţe ji nevidí vůbec. Pak se pohádal se Sandym o rozsazení na lodích. „Proč bych nemohl jet s Geri?“ namítal. „Protoţe to takhle bude lepší,“ řekl Sandy. Byl klidný a nepřipustil ţádné protesty. Sandyho kánoe byla vpředu, Holly s Mickem uzavírali řadu. Vedoucí byli do kánoí rozděleni po dvou, s lepším kanoistou na zádi. Děti byli v kánoích po třech. Holly pozorovala Geri s Kitem. Děti na jejich kánoi se smály, kdyţ Kit předstíral, ţe upustil pádlo nebo ţe spadl do vody. „Nemohl bys uţ toho nechat!“ zakřičela Geri a Kit se konečně usadil. Děti mají Kita opravdu rádi, uvědomila si Holly. Jak to, ţe si toho nevšimla dříve? Zkusila s Mickem začít konverzaci, ale ten jí dával lekci v mlčení a odpovídal jen jednoslabičně nebo mručením. Kdyţ se jednou v kánoi otočila, zdálo se jí, ţe Mick by chtěl něco říct, ale pak potřásl hlavou a zadíval se jinam. Do oběda od Micka neuslyšela ani slovo. Pomáhal dětem z kánoí a pak spěchal ke Geri, která připravovala oběd. Díky, Micku, pomyslela si Holly ironicky. Zbytek dne probíhal ve stejném duchu. Mick, Geri a John zcela Holly ignorovali, jako by byla neviditelná, a Kit pokračoval ve svých legráckách. Před večerem se dostali k tábořišti a všichni byli unaveni. Sandy vzal Kita a pár dětí na dřevo a mezitím ostatní připravovali tábor. Holly připravovala ohniště na táborák, kdyţ k ní vítr zanesl zvuk slabého zaštkání. Nezranilo se nějaké dítě? 93
Rozhlédla se po ostatních vedoucích, ale Geri s Mickem byli zabráni do rozhovoru a John nebyl nikde na dohled. Zvedla se a vydala se zjistit, co se přihodilo. Zvuk pláče ji vedl od tábořiště dál do lesa. Uţ se stmívalo a náhle si uvědomila, ţe místní lesy vůbec nezná. Proč jen si nevzala baterku? Les byl hustý, mnohem hustší neţ les v okolí tábora Nightwing. Místo dobře vyznačených cest kolem tábora tu byly jen klikaté stezky zarostlé kořeny. Jaká zvířata tady v okolí asi ţijí? Moţná, ţe by se měla vrátit do tábora pro baterku. Štkaní však bylo náhle hlasitější a znělo ještě bezmocněji. Některé z dětí má potíţe, pomyslela si. Nemohu se vrátit, teď musím jít na pomoc. Nemůţe to však být léčka? Nesnaţí se mě někdo vylákat z tábora do lesa, kde – „Ahoj, Holly.“ Při vyslovení svého jména Holly nadskočila. Proti stromům se v bledém světle soumraku rýsoval stojící John. Tvář měl zsinalou a v ruce se mu ve skomírajícím denním světle kovově zatřpytilo blýskavé ostří noţe.
94
XXVII. „Johne!“ vykřikla a v jejím hlase se mísila hrůza s překvapením. „To jsem mohl vědět! Co ty tady děláš? Varoval jsem tě, abys mě nešpehovala –“ „Já tě nešpehuji!“ vyjekla. Náhle do ní vjel takový vztek, ţe na nůţ v Johnově ruce úplně zapomněla. „Slyšela jsem, ţe někdo pláče a šla jsem mu na pomoc!“ „Můţeš pomoci jen jediným způsobem. Kdyţ se okamţitě otočíš a vrátíš zpátky do tábora!“ řekl a pozdvihl nůţ. „Jestli to neuděláš, tak –“ „Johne! Nech toho!“ vykřikl dívčí hlas. Zpoza stromu vystoupila štíhlá, hezká dívka a poloţila ruku na Johnovu paţi. „Courtney!“ Byla to Courtney Blairová, jedna ze starších děvčat. „Co – co tady děláš?“ „Varuju tě, Holly,“ řekl John. „To se tě vůbec netýká!“ a pokročil dopředu. „Johne, proboha, nech toho!“ Courtney mu z rukou odebrala nůţ. „Johna si nevšímej,“ řekla Holly. „Slyšeli jsme, ţe přicházíš, a John si myslel, ţe to můţe být medvěd nebo něco takového.“ Zavřela nůţ a podala ho zpátky Johnovi. Trpně jej zastrčil do kapsy. „Ale co tu děláte?“ zeptala se Holly. „Je uţ vlastně tma. Slyšela jsem někoho plakat a –“ „To jsem byla já,“ řekla Courtney. Teprve teď si Holly všimla stop slz na její tváři. „John a já – my jsme se pohádali.“ „Odpusť mi to, Courtney,“ řekl John a objal ji. „Nechtěl jsem tě rozplakat.“ Náhle Holly pochopila. John a Courtney spolu chodili, i kdyţ 95
porušovali táborový řád. Není divu, ţe John byl tak tajuplný. „Asi jsi nás uţ prohlédla,“ řekl John hořce. „Courtney je patnáct,“ pokračoval, „já jsem skoro o tři roky starší. Seznámili jsme se na škole, ale jejím rodičům se zdál náš věkový rozdíl příliš velký, a tak nám zakázali se stýkat.“ „Tak jste se rozhodli jet spolu na tenhle tábor,“ dovtípila se Holly. „Co jiného jsme mohli dělat? Máme se opravdu rádi,“ řekl John a něţně se podíval na Courtney. Pak se opět obrátil k Holly. „Kdyţ jsi tuhle na mě v lese narazila, právě jsme se dohadovali. Řekl jsem Courtney, ţe uţ dál nemůţu snášet celo tohle tajnůstkářství. Myslím, ţe bychom jejím rodičům neměli lhát.“ „To jsem nevěděla,“ řekla Holly. „Myslela jsem – já uţ nevím, co jsem si myslela.“ „Není to fér,“ řekla nahlas Courtney. „Výborně s rodiči vycházím. Nechci se rozhodovat mezi nimi a Johnem. Asi jsem trochu ztratila nervy. Křičela jsem ne a ne, pořád dokola. Pak uţ jsem to nemohla snést a utekla jsem.“ „Slyšela jsem tě,“ poznamenala Holly. „Ztratila náramek,“ dodal John. „Bál jsem se, abys ho nezahlédla, tak jsem ho schoval za zády.“ „Tak proto jsi se na poslední chvíli snaţil dostal na výlet,“ řekla Holly. „Abys byl s Courtney.“ John souhlasně přikývl. „Musel jsem ji vidět, abych se jí to pokusil vysvětlit,“ řekl. „A co bylo v krabičce?“ zeptala se Holly zvědavě. John se začervenal. „Fotka Courtney a nějaké dopisy. Věděl jsem, ţe by je neměl nikdo vidět.“ Vzdychl. „Je to těţké. Víme, co se stane, kdyţ nás někdo chytí, ale nemůţeme bez sebe být.“ „Vím, ţe nemáme právo ţádat tě o to,“ řekl John. „Ale teď, kdyţ víš, jak to se mnou a s Courtney je, prosím, neříkej to nikomu.“ „Neřeknu,“ slíbila. „Ale prosím tě, na tomhle výletě to omezte. Nic neřeknu. Ale nebudu kvůli vám lhát – to nedovedu.“ Holly se zachvěla neblahou vzpomínkou. Kde jen ta slova předtím slyšela?
96
XXVIII. Z
teplého příjemného snu o nákupech v nákupním středisku Division Street doma v Shadyside se Holly vzbudila do chladu a lezavého vlhka, před kterými stan vůbec nechránil. Posadila si a spatřila klečícího Sandyho, jak jí třese rameny. „Co – ?“ „Pst!“ řekl s prstem na rtech. „Jestli chceš, můţeš ještě spát,“ zašeptal. „Jedu prozkoumat trasu dnešního výletu. Myslel jsem si, ţe bys třeba chtěla jet se mnou a prohlédnout si východ slunce.“ „Fakt?“ zeptala se. „Myslíš, ţe slunce opravdu dneska vyjde?“ „Tak pojď,“ naléhal. „Nechce se mi pádlovat samotnému. Neţ se ostatní vzbudí, budeme zpátky.“ Protáhla se, aby rozhýbala tělo ztuhlé od spaní na zemi. Byla překvapená i potěšená, ţe Sandy důvěřoval jejím schopnostem a ještě více tím, ţe s ní chtěl strávit čas. Uvědomila si, ţe ho má stále raději. Rychle si vyčistila zuby a pročísla vlasy. Pak se u řeky připojila k Sandymu a sledovali slunce vynořující se nad horami na druhé straně řeky. „Miluji časné ráno,“ řekl. „Líbí se mi, jak se světlo odráţí od hladiny řeky a postupně všechno halí do mlţného oparu.“ Zahleděla se na řeku a usmála se. Překrásný pohled potvrdil pravdivost jeho slov. Podal jí plechový hrnek s teplým čajem. „Co si budou myslet, kdyţ uvidí, ţe tam nejsme?“ zeptala se. „Vrátíme se dřív, neţ se někdo vzbudí. Chtěl bych si řeku prohlédnout trochu níţe, kde je soutok.“ Vytáhl mapu a ukázal jí to místo. Pak pokračoval. „Jsou tam peřeje a rád bych se podíval, jestli jsou pro děti bezpečné.“ „Peřeje, to je senzační,“ vyhrkla Holly, aţ ji to samotnou 97
překvapilo. Ve stejnou chvíli si však uvědomila, ţe to myslí doopravdy. „Fakt?“ usmál se Sandy. „Věděl jsem, ţe v hloubi duše jsi skutečný zálesák!“ Dopili čaj a nastoupili do kánoe. Sandy si sedl dozadu, aby mohl kormidlovat. Pádlovali po široké, pádící řece. „Vidíš, támhle?“ řekl Sandy a ukázal na tišinu na jedné straně řeky. „To je perfektní místo na rybaření. Všude, kde na řece uvidíš takovéhle místo, tak tam na rybáře čekají ty největší úlovky.“ Ví toho o přírodě tolik, pomyslela si. Strejda Bill měl opravdu štěstí, ţe ho letos získal za vedoucího. Břehy lemovala barevná směsice lučního kvítí a v ohybu zahlédli srnčí rodinku opatrně se napájející při okraji řeky. „Je tu překrásně,“ řekla se zatajeným dechem. „Jsem tak ráda, ţe jsem na výlet jela!“ „Jsem rád, ţe se ti tu líbí,“ řekl Sandy. Kánoe klouzala po pádící hladině. V dálce před nimi se široké řečiště vyrovnávalo. „Uţ jsme skoro u soutoku,“ upozornil Sandy. „Připrav se na rychlou jízdu.“ Proud se výrazně zvýšil a voda vyšplíchla aţ na Holly. „Jé,“ vypískla, „ta se ale ţene!“ „To ještě nic není. Počkej, aţ se dostaneme ke skutečným peřejím,“ řekl. „Jen pořád pádluj!“ V Holly začala hlodat pochybnost, jestli má na to, aby mu stačila, ale brzy zachytila správný rytmus a začalo se jí to líbit. Břehy se míhaly před očima stále rychleji. „Nedostali jsme se moc daleko od tábora?“ zeptala se po chvíli. „Nebude zpáteční cesta trvat moc dlouho?“ „Neboj,“ řekl. „Vím, co dělám. Tuhle řeku znám.“ „Ty znáš tuhle řeku?“ zeptala se zmateně. „Myslíš z mapy?“ „Myslím, ţe ji znám,“ řekl. „Vidíš támhle tu louku vpředu? Vloni jsem tam dva dny tábořil.“ „Ale – myslela jsem, ţes říkal, ţes byl loňské léto na poušti.“ Chvíli mlčel a kdyţ odpověděl, v jeho hlase zazněl divný tón. „Nechtěl jsem říct, ţe já jsem tam tábořil. Brácha tu byl. O všem mi 98
vyprávěl.“ „Aha.“ A pak si na něco vzpomněla. „Počkej, neříkal jsi, ţe jsi jedináček?“ Opět zaváhal s odpovědí a začal pádlovat pomaleji. „Sandy?“ „Nevšímej si toho, co jsem řekl, dobrá?“ řekl. Uvědomila si, ţe Sandy je silně nervózní a pátrala v paměti, čím se ho mohla dotknout. „Sandy,“ řekla jemně. „Promiň. Nechtěla jsem strkat nos do tvého soukromí. Jen mě to zajímalo, nic víc.“ „Ty se zajímáš o všechno, viď Holly?“ řekl a v jeho hlase opět slyšela ten podivný tón. No to je nádhera, pomyslela si. Jediná osoba na výletě, která vůči mě neprojevuje nenávist, začíná bláznit. Nevěděla, co říci, a tak chvíli pádlovali mlčky. Proud se stále zrychloval a zdálo se jí, ţe uţ zpředu zaslechla hluk peřejí. „Sandy? Myslím, ţe slyším peřeje.“ „Proto jsme tady, ne? Abychom je zkontrolovali.“ Zaznělo to naštvaně. Opět ji to zmátlo. „Prosím,“ řekla nakonec. „Prosím, řekni mi, co tě trápí.“ Nahlas si povzdechl. A pak opět promluvil tím podivným hlasem. „Myslím, ţe můj problém je v tom, ţe jsem byl trochu lehkomyslný,“ řekl. „Co tím myslíš?“ „Ale ty, Holly, ty jsi byla také lehkomyslná,“ řekl a vyhnul se přímé odpovědi. „Já ti nerozumím.“ Mlčel a náhle, aniţ mohla přesně označit důvod, pocítila strach. Strach ze Sandyho. „Co tím myslíš?“ opakovala. „To,“ řekl, „ţe jsi nikomu neřekla, ţe se mnou jedeš.“
99
XXIX. Chvíli si myslela, ţe se přeslechla. „O čem to mluvíš?“ Prudce se otočila, aby na něj viděla. Kánoe se trochu naklonila na stranu. „Řekl jsem, ţe jsi byla lehkomyslná,“ opakoval pomalu. „Ţe jsi nikomu neřekla, ţe jedeš se mnou.“ Přestal pádlovat a Holly si všimla napětí, které prostoupilo jeho tělo. Co se děje, pomyslela si v obavách. „Neřekla jsem to nikomu, protoţe jsi říkal, ţe se vrátíme dřív, neţ se všichni probudí,“ řekla nezřetelně. „Sandy, co se stalo?“ Neodpověděl. Pádlo stále leţelo na dně kánoe, která se stávala neovladatelnou. „Sandy, unáší nás proud,“ řekla. „Ano,“ souhlasil. Začal pomalu pádlovat. Jeho hlas zněl tak divně, tak vzdáleně. Byl to skutečně ten samý kluk, který na ni byl tak milý? „Sandy, co se děje? Prosím, řekni mi to. Opravdu mi můţeš věřit.“ „Uţ jsem ti to řekl. Byl jsem lehkomyslný. A teď jsi byla lehkomyslná i ty. To se na táboře Nightwing stává. Lidé se tam stávají lehkomyslnými.“ „O čem to mluvíš?“ Stále byla nesvá, ale začala mít vztek. Hraje s ní Sandy nějakou hru? „O lehkomyslnosti,“ řekl. „Například Debra. Debra byla lehkomyslná.“ „Moţná, ţe byla,“ řekla. „Ale stále si nemyslím, ţe by to byla nehoda. Není mi jasné, jak se jí přívěsek mohl zachytit do kruhu.“ „To bylo letos,“ řekl divným hlasem Sandy. „Mluvil jsem o 100
loňském létě.“ „O loňském létě?“ „Vloni v létě byla Debra lehkomyslná na výletě na kánoích,“ řekl. „Byl to podobný výlet jako letos. Z tábora odjelo šest vedoucích a patnáct dětí jako teď. Vrátilo se všech šest vedoucích. Ale jen čtrnáct dětí. A to jen proto, ţe Debra byla lehkomyslná.“ „To mluvíš o – o té nešťastné nehodě vloni v létě?“ zeptala se. „To nebyla nehoda,“ řekl. „Nehoda přichází náhodně. Zavinila – zavinila to Debra a její lehkomyslnost.“ V Holly opět vzrůstalo napětí. Sandy mluvil z cesty a jeho hlas zněl podivněji a podivněji, skoro jako hlas robota. „Nikdy jsem o té nehodě moc nevěděla. Vím jen, ţe se přihodila jednomu z chlapců.“ „Neříkej jednomu z chlapců!“ okřikl ji. To nebyl jen nějaký kluk. Byl jedinečný. Opravdu jedinečný. Jmenoval se Seth.“ „Takţe nakonec jsi tu vloni byl?“ zeptala se. „Ne! Copak mě neposloucháš? Nebyl jsem tu. Seth tu byl. Seth, můj bratr.“ Teď byla Holly dokonale zmatena. O nikom jménem Seth v ţivotě neslyšela. A Sandy jí řekl, ţe je jedináček. To musí být nějaká past, pomyslela si. Ale proč? „Bratrovi jsem vloni psal kaţdý den A stále mu píšu kaţdý den. Bez ohledu na to, jak mi je, bez ohledu na to, kolik mám práce, napíšu mu vţdy dopis.“ Odmlčel se a pak smutně pokračoval. „Ale uţ dlouho mi neodpověděl.“ Seth je mrtvý, uvědomila si. To Sandyho bratr zemřel vloni na táboře Nightwing. „Byl by se ti líbil,“ pokračoval. „Byl to tak prima kluk. Škoda, ţe se s ním nikdy nesetkáš.“ „Nikdy jsem ţádného Setha neznala,“ poznamenala, aby něco řekla. „To jméno se mu nikdy nelíbilo,“ řekl chraptivě. „Tak jsem mu říkal Šéfe. Tohle bylo jeho znamení.“ Sáhl do kapsy. V ruce se mu objevilo červené pírko.
101
XXX. Náhle měla pocit, jako by jí srdce sevřela studená ruka. Uţ začínala rozumět. Rozumět všemu aţ příliš dobře. „Byl o tři roky mladší neţ já,“ pokračoval. „Ale byli jsme si blízcí. Fakt, dalo by se říct, ţe jsme byli nejlepšími kamarády. Radoval jsem se, ţe sem vloni jel. Ale domů se nikdy nevrátil. Zemřel tu. Tady na řece.“ „To je příšerné,“ řekla a k soucitu se jí přimísil i vzrůstající strach. „A jen proto, ţe Debra byla lehkomyslná,“ opakoval. „Ale uţ za to zaplatila. Zaplatila za svou lehkomyslnost.“ Holly nebyla nikdy tak vystrašená. Sandy zabil Debru. Byl to vrah a ona s ním byla uvězněná v malé kánoi, která se změnila v past. „Správně,“ pokračoval, jako by jí četl myšlenky. „To jsem byl já, to já jsem přinutil Debru zaplatit. I to ostatní jsem udělal. Tábor Nightwing je prokleté místo. Nesmí se dovolit, aby dál fungoval.“ „Chápu – chápu tvé pocity,“ řekla s maximálním úsilím zůstal klidná. Věděla, ţe v něm byl i laskavý, rozumný a zdravý člověk, jako byla ona sama. Kdyţ bude hovořit klidně, odvrátí snad Sandyho od jeho úmyslů. Ať uţ byly jakékoli. „Ty to nechápeš,“ řekl. „Nikdo to nechápe.“ „Ne, opravdu. Opravdu, chápu. Víš, mám ráda svou sestru a dovedu si představit, jak by mi bylo, kdyby se jí něco stalo.“ Sandy se zasmál krutým, jízlivým smíchem. „Ale jí se nestalo nic. Nic takového, co se stalo Šéfovi. Víš, co jsem udělal, kdyţ jsem zjistil, co se stalo? Sloţil jsem přísahu. Posvátnou přísahu Šéfovi. Slíbil jsem mu, ţe za to, co mu udělali, všichni zaplatí.“ Opět přestal pádlovat a kánoi unášel prudký proud. Zepředu 102
slyšela burácení vody, které oznamovalo blíţící se peřeje. „Chápu – chápu i to,“ řekla. Doufala, ţe se jí v hlase neodrazil strach, který ve skutečnosti cítila. Musím pořád mluvit, uvědomila si. Dokud bude mluvit, Sandy jí nic neudělá. „Myslím, ţe je to přirozená reakce. Proč ale musí zaplatit kaţdý, kdyţ to způsobila jen jedna osoba?“ „Nebyla to jen Debra!“ vyhrkl. „Kdyby neexistoval tábor Nightwing, Šéf by stále byl naţivu. Takţe kaţdý, kdo je nějak spojený s táborem, musí zaplatit také. Chápeš?“ „Ano. Ano, chápu. Skutečně chápu, Sandy.“ Tvář mu zkroutil ohyzdný pohled plný podezíravosti. Jak jsem si někdy mohla myslet, ţe je hezký? divila se. „Ty si ze mě děláš legraci!“ zařval. „Ale to ti nevyjde. Víš, myslel jsem si, ţe jsi jiná. Kdyţ jsi přijela na tábor, líbila ses mi. Myslel jsem, ţe je tu konečně někdo, komu můţu věřit.“ „Můţeš mi věřit, Sandy. Chtěla bych ti jen pomoci.“ „To nikam nevede,“ řekl s povzdechem. Pak pokračoval. „Nejdřív jsem ti nechtěl ublíţit. Dokonce ani tehdy, kdyţ jsem zjistil, ţe jsi neteř strejdy Billa, pořád jsem tě měl rád. Chtěl jsem tě jen zastrašit, kdyţ jsem ti dal pod polštář toho hada.“ „Tak tos byl ty!“ vydechla. „Myslel jsem, ţe se dovtípíš a zmizíš. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo,“ pokračoval. „Ale ty jsi odmítla odjet. Místo toho jsi stále slídila okolo a strkala nos do věcí, do kterých ti nic není.“ „Nevěděla jsem, co se děje,“ řekla zoufale. „Jenom jsem chtěla pomoci strejdovi Billovi.“ „Strejda Bill je stejně zodpovědný za to, co se Šéfovi stalo, jako Debra,“ řekl mrazivě. „Ale já s tím přece nemám nic společného,“ odporovala mu. „Vloni jsem tu ani nebyla!“ „Máš pravdu. Ale teď uţ tě nemůţu pustit. Víš příliš mnoho.“ Srdce měla aţ v krku a bilo tak prudce, ţe čekala, kdy z ní vyletí. Byla sama na prudké řece s bláznem a vrahem. Nic snad nemůţe být hrůzostrašnějšího. A pak kánoe proplula zátočinou – a na obzoru se rýsovaly burácející peřeje. 103
„Pádluj!“ přikázal jí. Příliš vystrašená, neţ aby odporovala, otočila se k přídi a začala pádlovat. Sandy naváděl loď napravo, přímo do středu pádící zpěněné vody. Burácení peřejí přehlušilo všechno ostatní. Studená, bodající voda jí stříkala do tváře a celou ji promočila. Na chvíli ji pádlování tak zaujalo, ţe úplně zapomněla, kde je – a s kým je. Kdyţ kánoe náhle narazila na kámen, Holly vykřikla. Loď se otočila kolem dokola, neţ se opět začala probíjet zpěněnou vodou. Kánoe se nyní kolébala ze strany na stranu a proud ji unášel jako třísku. Náhle se prudce naklonila na levou stranu, aţ si Holly pomyslela, ţe určitě vypadne. „Sandy!“ vykřikla. „Sandy!“ Otočila se dozadu. „Sandy! Dělej něco! Vţdyť nás to oba zabije!“ Místo odpovědi se rozesmál. A pak své pádlo odhodil do rozbouřené vody.
104
XXXI. „Cos
to udělal!“ zaječela, ale její slova přehlušil ohlušující řev vodopádu. Sandy se stále smál. Jeho pádlo dávno zmizelo v kypící pěně. V hrůze se zahleděla do vody. Pokusila se pádlovat a vyrovnat kánoi, ale proud byl příliš silný. Sandy vstal a téměř kánoi převrhl. S divoce bušícím srdcem hledala v Sandyho tváři záblesk zdravého rozumu. Ale viděla jen prázdný pohled šílence. Opět něco řekl a pak začal řvát. Nejdříve mu nerozuměla, ale kdyţ se soustředila, odpozorovala slova. „Teď jsi na řadě ty, Holly! Teď jsi ty na řadě!“ Pochopila. Pochopila, ţe ji chce zabít – i kdyby to mělo znamenat smrt jich obou. „Ne!“ vykřikla a kdyţ se k ní začal blíţit, ucouvla. „Uţ je na čase, abys i ty zaplatila!“ ječel. „Neper se se mnou! Nemáš šanci, Holly!“ „Ne!“ opět vykřikla. „Ne! Sandy, nech toho! Nech mě být!“ Skočil k ní. Kánoe se opět naklonila a Holly se musela chytit kraje, aby nevypadla. Instinktivně popadla pádlo a ohnala se po něm. Sandy se rychle sehnul a pak po ní opět skočil. Napůl vstala, aby získala rovnováhu, a opět udeřila pádlem. Cítila, jak ho pádlo udeřilo do hlavy. 105
Sandy otevřel ústa, chvíli na ni hleděl a pak spadl na dno kánoe. Byla tak překvapená, ţe nejdříve nevěděla, co dělat. Strčila do Sandyho pádlem, ale ten se nehýbal. Nezabila jsem ho? Udělalo se jí špatně, ale uvědomila si, ţe nejdůleţitější je dostat kánoi z peřejí. Pak teprve musí přijít na to, jak se dostane zpátky do tábora. Proud se stále zrychloval. Holly si opatrně sedla. Kánoe se začala zmítat mezi balvany. „Ne!“ vykřikla. Vypadla z kánoe do burácející řeky. Zalykala se vodou, prskala a zoufale chňapala po kovové kánoi. Ta se však vysmekla a jí zůstaly jen zlámané nehty a krvácející prsty. Bojovala, aby se udrţela na vířící hladině. Kdyţ viděla, ţe kánoe odplouvá dál po řece, zaplavila ji beznaděj. Divoce se rozhlédla, ale viděla jen bílou pěnu. Břehy řeky se zdály nemoţně daleko. Cítila, jak v ní pomalu narůstá panika. Uklidni se, poručila si. Jsi dobrá plavkyně. Jen nezpanikař a klidně plav ke břehu. Hluboce se nadechla a vydala se proti proudu. Proud ji ale opět zanesl doprostřed řeky. Bez ohledu na to, s jakým úsilím plavala, ke břehu se nepřiblíţila ani o centimetr. Nezpanikař, přikazovala si stále dokola. Plav napříč proudem. Lapala po dechu a bojovala o kaţdý nádech. Po chvíli se jí začalo trochu dařit. Brzy se dostala z nejhoršího. Zbývalo jen přeplavat tišinu ke břehu. Chvíli popadala dech a pak se zahleděla proti proudu. Ve zpěněné vodě se proti ní řítil obrovitý kmen.
106
XXXII. Vykřikla a do úst jí vnikla voda. Kmen byl od ní jen několik stop. Uţ neměla čas přemýšlet, jen reagovat. Z plných plic se nadechla a ponořila se co nejhlouběji. Plíce jí hořely a hruď se jí málem roztrhla. Musím vydrţet, poručila si. Musím. Před očima se jí začaly dělat mţitky. Cítila, jak jí větve stromu škrábou. Po nekonečné chvíli je milosrdně odnesl proud. Kdyţ vyplula na hladinu, pocítila podivný klid a strach zmizel. Nejdůleţitější teď bylo zachránit se. Napjala všechny síly a vydala se ke břehu. Její paţe energicky proráţely zvířenou vodu a nohy stejnoměrně udrţovaly rytmus. Kaţdičký sval ji bolel, ale plavala dál s netušenou silou. Kdyţ uţ si myslela, ţe neuplave ani tempo, narazila nohou na kamenité dno. Celá roztřesená se brodila ke břehu. Chvěla se vyčerpáním. Sedla si ke stromu, lapala po dechu a pokoušela se utřídit si myšlenky. Je moţné, aby to byla skutečnost? Sandy? Příjemný, pozorný Sandy, který ji seznámil s kouzlem divoké přírody? Napadlo ji, ţe ubohý Sandy se zbláznil ţalem nad smrtí svého bratra. Vzpomněla si na výraz jeho tváře, kdyţ jí vyprávěl o Sethovi i jak jí téměř škodolibě říkal, ţe Debra zaplatila za svou „lehkomyslnost“. Kde asi je Sandy teď? Stále v kánoi? Po té, co ho uhodila, se ani nepohnul, a kánoe se řítila k největší z peřejí. Nevěděla, jak jsou 107
peřeje dlouhé, a v představách viděla Sandyho tělo vyplavené na břeh daleko po proudu. Ne! řekla si. Na tohle nesmím myslet! Mám teď pouze jeden úkol. Vrátit se co nejrychleji do tábora a sehnat pomoc. Ale jak se dostane zpátky? Bude to dlouhá cesta. Lesem. A půjde sama. Tam, kde je, nemůţe zůstat. Z ledové vody byla celá promrzlá. Zachvěla se chladem, jen si na řeku vzpomněla. Musím se pohybovat. Je ráno a jsem silná. Mám na návrat spoustu času. Aţ jim řeknu, co se stalo, pomyslela si, dokonce i Geri a Mick s Kitem mi pomohou. Nápad, ţe se pokusí najít lesní stezku, pustila brzy z hlavy. Uvědomila si, ţe by to bylo stejné, jako kdyby se ztratila. Nejlepší, co můţe udělal, i kdyţ to bude obtíţné, je jít po břehu řeky zpátky směrem, odkud se Sandym připluli. Vydala se na cestu. Boty jí klouzaly po bahnitém břehu. Les podél řeky byl mnohem hustší neţ u tábora Nightwing a nemohla si nevzpomenout na pověst o lese ve Fear Street za jejich domem v Shadyside, kde se prý občas potulují duchové mrtvých. Zabila Sandyho? Bude teď jeho duše bloudit lesem? Nebude ji pronásledovat? Těsně před ní to ostře zapraskalo a Holly strachem ztuhla. K řece se blíţilo cosi velkého. A pak je spatřila. Srnu následovanou srnečkem kymácejícím se na tenkých noţkách. Oddychla si úlevou a dívala se, jas sestupují k řece. Nad hlavou jí zatrylkoval drozd a náhle byl les opět lesem plným zvířat a ptáků spíše neţ bloudících duchů. Udělalo se jí lépe. Přidala do kroku. Cestička podél řeky se zúţila a krajina kolem se začala vlnit. Bylo překrásně, všechno se zelenalo a vyzařovalo klid a mír. Nejhlasitějším zvukem bylo šumění plynoucí řeky. Holly kráčela plynule a myšlenky se jí pomalu zklidnily. Opět se ozvalo zapraskání, tentokrát před ní, a Holly se těšila na další setkání s lesní zvěří. Kdyţ se praskání změnilo v dupot, uvědomila si, ţe slyší kroky. 108
Spěchající kroky. Hrůzou strnula a otočila se za zvukem. Stromy se rozestoupily a vynořil se z nich člověk. Byl to Sandy.
109
XXXIII. S výkřikem o krok ustoupila. Sandy s prázdným úsměvem ve tváři zůstal klidný. „Copak, Holly?“ řekl nakonec. „Vypadáš, jako bys spatřila ducha.“ „Vţdyť – vţdyť jsi byl v kánoi!“ vydechla. „Myslela jsem, ţe jsi – “ „Mrtvý? Tohle jsi si myslela? A ţe jsem duch, který tě přišel strašit?“ Přesně tohle si v tu chvíli myslela. „Jsem naţivu, víš,“ řekl. Přejel si rukou místo na hlavě, kam ho uhodila pádlem. „Ale to není tvá zásluha. Ty ses mě, Holly, pokusila zabít.“ „Ne!“ vykřikla. „Ne, to ne! Nechtěla jsem ti ublíţit!“ Ustoupila o další krok. „Víš co? Já ti věřím. Jsi hodná a laskavá, Holly. Ale nedovolím ti, abys mi zabránila udělat to, co udělat musím.“ „Jak – jak ses sem dostal?“ zeptala se a snaţila se, aby se jí netřásl hlas. „Na kánoi umím jezdit dobře. Musel jsem být v bezvědomí jen chvilku. Vzal jsem tvé pádlo a dopádloval ke břehu. Pak jsem šel zpátky, abych zjistil, co se stalo s tebou.“ Nevěděla, co říci. Opět o krok ustoupila. Sandy pokročil směrem k ní. „Pozoroval jsem tě,“ řekl. „Viděl jsem, jak jsi bojovala s řekou. Doufal jsem, ţe se třeba utopíš, a ţe se tě nebudu muset dál bát.“ „Nemusíš se mě bát!“ vyhrkla. „Nikomu nic neřeknu, slibuji!“ „To říkáš jen tak, protoţe se bojíš.“ 110
„Ne!“ odporovala. „Myslím to doopravdy!“ Stále s prázdným úsměvem na rtech pomalu potřásl hlavou. „Je příliš pozdě, Holly. Oba jsme zašli moc daleko. Aţ skončím s tebou, vrátím se do tábora a všem oznámím, ţe se na řece stala další nehoda. Další tragická nehoda jako ta, která se přihodila loni v létě.“ „Ne,“ zamumlala, „prosím, ne.“ „Všichni mi uvěří,“ pokračoval. „A aţ se to rozhlásí, bude to konec tábora Nightwing. Přesně, jak jsem to slíbil Šéfovi.“ „Ne, ne, ne,“ opakovala stále dokola, i kdyţ věděla, ţe jí to nijak nepomůţe. Sandy se k ní přiblíţil o další krok, sehnul se a uchopil silnou větev. V hrůze sledovala, jak ji zdvihá a napřahuje se. Konečně se pohnula a dala se do běhu. Za sebou slyšela Sandyho oddechování. Ozývalo se těsně za ní. Její jedinou nadějí bylo ztratit se v lese a tam se schovat. Nevšímala si kamenů a vyčnívajících kořenů, které jí dřely do nohou, a řítila se lesem. Větve jí šlehaly do obličeje, ale zastavit, aby našla cestu, nemohla. Nemohla dělat nic jiného, neţ běţet. Běţet a pokusit se nevnímat dusot kroků za ní. Jednou uklouzla a podařilo se jí vstát na nohy okamţik před tím, neţ dorazil Sandy. Zdálo se jí, ţe kdyţ se k ní přiblíţil, zaslechla jeho smích. Lapala po dechu a poznala, ţe uţ je na konci svých sil. A pak náhle před sebou spatřila holou příkrou skálu. Kdyby se po ní vyšplhala a dostala se na druhou stranu… Skála však byla kluzká ranní rosou a Holly byla teprve v polovině, kdyţ přímo za sebou spatřila Sandyho. Celou svou sílu vloţil do úderu větví. Cítila, jak jí větev dopadla na levou nohu. Šokující bolest. A pak jí noha aţ k prstům znecitlivěla. Popolezla trochu výše a dívala se, jak Sandy opět zdvihá větev a chystá se lézt za ní. Zoufale se rozhlédla kolem. Ve skále právě nad ní byla vymletá jeskyně. Kdyby se jí podařilo proklouznout do ní, moţná, ţe by 111
Sandyho odrazila a zachránila se. Sebrala poslední síly a vrhla se nahoru. Vklouzla do ústí jeskyně. A ztuhla. Před ní těsně za ústím jeskyně bylo hnízdo syčících hadů svinutých do zmítajícího se klubka.
112
XXXIV. Hadi ji zpozorovali a začali se rozvinovat. Holly zachvácená panikou ztuhla. Zezadu slyšela, jak se Sandy škrábe po úbočí. Uvědomila si, ţe i kdyby tu hadi nebyli, do jeskyně by se stejně nevešla. Panika se změnila v beznaděj a v přání vzdát se. A pak, ať se stane, co se má stát. Ne! ozvalo se v ní. Ne! Zbytkem zdravého rozumu zahnala paniku a usoudila, ţe je tu ještě moţnost, jediná moţnost. Ale dokáţe to? Hadi se plazili blíţe k ní a ona cítila, jak se jí samovolně roztřáslo celé tělo. Sandy se právě dostal k jeskyni a rukou jí sevřel kotník. Nohou jí projela pronikavá bolest. Udělej to, Holly! přikázala si. Natáhla se, popadla nejbliţšího hada a mrštila jím Sandymu do tváře. Překvapený Sandy vykřikl. Ztratil rovnováhu. A padal dolů ze skály, divoce mával rukama a kopal nohama, jak se pokoušel zastavit pád. Po několika kotrmelcích zůstal nehnutě leţet na úpatí skály. Třesoucí se Holly vyklouzla z jeskyně a hleděla dolů na Sandyho. Nebyla to léčka? Nebyla. Sandyho tvář byla smrtelně bledá, jednu paţi měl nepřirozeně zkroucenou. Namáhavě se vlekla dolů k místu, kde leţel. Kdyţ se dostala k 113
úpatí, všimla si, ţe Sandy dýchá. Z čela mu kapala krev. I kdyţ věděla, ţe se musí vydat zpátky do tábora pro pomoc, dlouho stála na místě. Celá se třásla a po celém těle jí běhal mráz. Zvládneš to, Holly, přesvědčovala se. Není to přece tak daleko. A máš na to dost času. Zhluboka se nadechla a vydala se zpátky k řece. Hrůzou se zastavila, kdyţ se opět stromy rozhrnuly. Přímo proti ní stanul Mick. „Ne!“ vykřikla nahlas. „Ne, ne, ne!“ To přece nemůţe vydrţet. Po tom všem, po tom, co unikla Sandymu, ji teď pronásleduje Mick. „Holly! Holly! Co je?“ Uvědomila si, ţe ji Mick volá jménem, a podívala se mu do tváře. V ní se zračilo překvapení. Nechce ji zabít. Očividně nevěděl, co se stalo. „Ach, Micku!“ vyhrkla a náhle se ocitla v jeho objetí. Kvílení sirény mizelo v dálce. Ambulance odváţela Sandyho pryč z tábora, pryč od všech hrůz uplynulého týdne. Holly zabalená do deky se otřásla při pohledu na červené světlo majáku couvající po dlouhé štěrkové cestě. Mick, který seděl vedle ní, jí podal hrnek horkého vývaru a ona vděčně usrkla. Vypověděla Mickovi všechno, co Sandy udělal. A pak mu pomáhala, jak nejlépe uměla, kdyţ vlekl Sandyho bezvládné tělo k řece a nakládal ho do kánoe. Byla tak vysílená, ţe stěţí byla schopna pádlovat. Mickovi se podařilo s nimi dojet aţ do tábořiště, kde na ně měl čekat autobus. Přitáhla si deku. Nemohla se zbavit chvění. Nikdy jí nebyla taková zima. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Přikývla a opět si usrkla horkého vývaru. „Jednu věc ale nechápu,“ řekla konečně a hlas se jí uţ tolik netřásl. „Jak se ti podařilo nás najít?“ Mickovu tvář přelétl stud. Podíval se k zemi a pak jí odpověděl. „Včera v noci jsem nemohl spát,“ řekl. „Stále – stále se mi hlavou honily myšlenky. Nelíbilo se mi, co se tehdy stalo. A jak jsme se k tobě chovali. Celý den jsem se pokoušel najít ta správná slova, abych 114
se ti omluvil. Ale na nic jsem nepřišel. Chtěl jsem ti říct, ţe toho opravdu lituju. Víš, byl jsem na tebe pěkně naštvaný za to, co se stalo předtím. Ale to mě neomlouvá. Asi to zní divně, ale opravdu se mi moc líbíš.“ Holly to dojalo. Viděla, jak obtíţně přiznával, ţe se mýlil. „Ale proč jsi mě a Sandyho sledoval?“ zeptala se udiveně. „No, jak jsem uţ řekl, rozhodl jsem se, ţe se ti omluvím. Myslel jsem, ţe si s tebou promluvím brzy ráno, kdyţ ještě ostatní budou spát. Ale zahlédl jsem Sandyho, jak jde k tobě, a kdyţ jste odpluli, rozhodl jsem se, ţe vás budu sledovat, abych věděl, co chcete dělat.“ „Takţe jsi byl za námi celou cestu?“ „Ne, nejde mi to na kánoi tak dobře jako Sandymu. A taky jsem byl sám. A tak jsem stále víc zaostával. Uţ jsem se chtěl obrátit, kdyţ jsem zahlédl vaši kánoi uvázanou ke břehu. Byl jsem zvědavý, tak jsem přistál o kousek výš a dále uţ je jenom to, ţe jsem tě v lese potkal.“ „To bylo dobře,“ řekla. „Díky, Micku.“ Kdyţ táborový autobus odejel, přišel strejda Bill k Holly a objal ji. Vypadal, jako by za poslední dny zestárl o deset let. „Jak se cítíš, princezno?“ zeptal se. „Teď uţ dobře. Co bude se Sandym?“ „Dostane veškeré zaopatření, které potřebuje,“ odpověděl smutně. „Víš, umíš si představit, ţe skutečně Debru zavraţdil? Uškrtil ji. Vůbec by mě to nenapadlo. Seth – ten chlapec, který tu zemřel vloni – byl jeho nevlastní bratr. Měli rozdílná příjmení. Jak jsem mohl tušit, ţe jsou příbuzní?“ „To přece nebyla tvá chyba,“ řekla Holly. „Nikoho z nás.“ „Policie našla u Sandyho balíček dopisů,“ pokračoval strejda. „Všechny adresované Šéfovi. Ukázalo se, ţe to byla Sethova přezdívka.“ „A co ta pírka?“ zeptala se. „Našli v jeho věcech nějaká červená pírka?“ „Ach, ano. Schovával je v krabici pod palandou. Nakonec jsi měla pravdu.“ „Tak je to za námi,“ řekla tiše s vděčností v hlase. 115
„Ano. Moţná, ţe se teď do tábora Nightwing vrátí štěstí.“ Holly ho objala a vydala se do chaty, aby se převlékla. „Hej, počkej,“ ozvalo se. Otočila se a spatřila, jak k ní po cestě pospíchá Mick. „Jak se ti vede?“ zeptal se a přátelsky se na ni usmál. „Jsi v pořádku?“ „Ano, jsem.“ Vrátila mu úsměv. „Díky tobě.“ „Ále, starou belu,“ řekl s přehnanou skromností. Chystal se něco říct, ale ze stromu nad cestou spadl k jejich nohám jasně zelený had. Mick ustoupil o krok, aby na něj náhodou nešlápl. Holly se sehnula, nonšalantně hada zvedla a odhodila ke stromu. „Je to jen had,“ řekla a škádlivě se rozesmála. „Páni,“ řekl Mick s pusou otevřenou překvapením. „Jsem unesen. Ty ses ale změnila, Holly. Myslím, ţe uţ jsi tu zapustila kořeny.“ „Ano, myslím, ţe ano,“ souhlasila. „A myslím, ţe uţ to tady budu mít ráda.“ „Já taky,“ řekl tiše. Vzal ji kolem ramen a společně se vydali po cestě k chatám.
116
R. L. Stine
LETNÍ MSTA Z anglického originálu Lights Out, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţila Daniela Richterová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 39. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání Cena 25 Kčs ISBN 80-85279-71-1
117
118
