PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA TRESTNÍHO PRÁVA
Trest odnětí svobody na doživotí Diplomová práce IVO MUŠKA
2007/2008
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Trest odnětí svobody na doživotí zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“
…………………….
1
Chtěl bych poděkovat doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr. za odborné vedení a rady, které přispěly ke zpracování diplomové práce.
2
OSNOVA 1. Úvod……………………………………………………………………...……………5 2. Pojem trestu, jeho účel a funkce………………………….………………..………….8 2.1. Pojem trestu…………..……………………………..……………...………8 2.2. Funkce trestu………………………………………..……………….….…..9 2.3. Účel trestu…………………………………………………………………10 3. Trest odnětí svobody na doživotí v československém a českém trestním právu…….12 3.1. Trest odnětí svobody na doživotí v období 1918-1989..……….…………12 3.2. Vývoj právní úpravy doživotního trestu po roce 1990……………………18 4. Postavení trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů………………...…......24 5. Přípustnost trest odnětí svobody na doživotí z hlediska lidských práv…..………….26 6. Zásada humánnosti trestu; doživotní trest jako alternativa trestu smrti…......…….…28 6.1 Zásada humánnosti trestu………………………………………………..…28 6.2 Doživotní trest jako alternativa trestu smrti………………………………..30 7. Trest odnětí svobody na doživotí de lege lata………………….……………………34 7.1. Právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí…………………………34 7.2. Další ustanovení související s trestem odnětí svobody na doživotí……….40 7.1.1 Institut podmíněného propuštění…………………………………41 7.1.2 Mimořádný opravný prostředek – dovolání……………………...43 7.1.3 Uložení výjimečného trestu mladistvým………………………...46 8. Výkon trestu odnětí svobody na doživotí……………………………………………47 9. Psychologické a sociologické aspekty trestu odnětí svobody na doživotí…………...52 9.1. Psychologické a sociologické aspekty výkonu doživotního trestu……….52 9.1.1 Prizonizace……………………………………………………….53 9.1.2 Sociologické důsledky uvěznění..…….………………………….55 9.2. Výzkumy vlivu doživotního trestu na odsouzené v České republice…….55 9.3 Shrnutí………….…………………………………………………………65 10. Trest odnětí svobody na doživotí z hlediska některých zásad trestání………………65 10.1. Zásada ekonomie trestní represe…………………………………………66 10.2. Zásada zákonnosti trestu…………………………………………………66 10.3. Zásada účelnosti trestu…………………………………………………...67
3
10.4. Zásada přiměřenosti trestu…………………………………………….…68 11. Trest odnětí svobody na doživotí z pohledu zahraničních úprav…………………....69 11.1. Slovensko………………………......………………………………….…70 11.2. Francie……………………………………………………………………71 11.3. Německo……………………………………………………………….…72 11.4. Velká Británie……………………………………………………………73 11.5. Nizozemí…………………………………………………………………75 11.6. Švédsko…………………….…………………………………………….76 11.7. Itálie……………………………..………………………………………77 11.8. Shrnutí……………………………………………………………………78 12. Trest odnětí svobody na doživotí de lege ferenda….…………………..……………79 12.1 Úprava výjimečného trestu v navrhované kodifikaci trestního zákoníku...79 12.2 Úvahy de lege ferenda…….…………………………………………...…80 13. Závěr…………………………………………………………………………………84 14. Resumé……...…….…….……………………………………………………………86 15. Přílohy…………..……………………………………………………………………88 16. Literatura…….………………………….……………………………………………91
4
1. Úvod Doživotní trest byl dlouhou dobu ve stínu v zásadě nejdiskutovanějšího a nejrozporuplnějšího trestu, kterým byl a je trest smrti, a nebyla mu proto věnována taková pozornost, jakou by si zasloužil. V souladu s humanizací trestního práva, došlo ve většině států k postupnému nahrazení trestu smrti doživotním trestem, a tím i k přesunutí zájmu odborné i laické veřejnosti k tomuto trestu. V České republice byl trest smrti zrušen novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb., s účinností od 1. července. Náhradou za něj byl, po téměř 34 letech, znovu zaveden do systému trestněprávních sankcí trest odnětí svobody na doživotí. Doživotní trest začal plnit úlohu trestu smrti, jakožto nejpřísnějšího trestu, který má společnost k ochraně před těmi, kteří se dopouštějí nejzávažnějších forem sociálně deviantního chování, tedy před pachateli nejtěžších trestných činů. Mohlo by se zdát, že doživotní trest není natolik problematickým fenoménem jako trest smrti. S takovým tvrzením nelze ovšem souhlasit. Trest odnětí svobody přináší otázky nejen z hlediska právních, filozofických a morálních aspektů, ale i sociologických, psychologických nebo ekonomických. Doživotní trest je tak nutné vnímat v širším kontextu a při jeho zkoumání všechny uvedené aspekty zohlednit. Cílem této práce je přinést komplexní přehled o trestu odnětí svobody na doživotí a odpovědět na některé otázky, které se tohoto trestu týkají. Lze doživotní trest považovat za adekvátní alternativu trestu smrti? Je doživotní trest v souladu se zásadou humánnosti trestu, případně lidskými právy jako takovými? Není tento trest v rozporu s některými zásadami trestání, především zásadou účelnosti a přiměřenosti trestu? Odpovědi na uvedené otázky často implikují otázky další a jen dokazují rozporuplnost a problematičnost doživotního trestu. Předpokládám, že práce neposkytne zcela jednoznačné závěry. Trest odnětí svobody na doživotí je tématem natolik obsáhlým, při kterém je nutné zohlednit různé aspekty jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti, že k takovým závěrům není možné dospět. Doufám však, že tato diplomová práce alespoň zčásti přiblíží uvedenou problematiku a stane se malým příspěvkem do odborné diskuse.
5
Tématem mé diplomové práce je trest odnětí svobody na doživotí. Struktura práce je následující: V druhé kapitole budu definovat pojem trestu a jeho účel. Uvedu některé ze základních teorií funkce trestu a stručně je charakterizuji. Při zkoumání jakéhokoliv jevu, nejen právního, je třeba zabývat se jeho historií, neboť seznámení se s historií vede k lepšímu pochopení aktuálních souvislostí. Proto východiskem pro zpracování této práce bude zmapování historického vývoje doživotí v československém a českém trestním právu, kterému se věnuji v následující, tj. třetí kapitole. Ve čtvrté kapitole se budu věnovat postavení doživotního trestu v systému trestněprávních sankcí. Následující dvě kapitoly se budou zabývat přípustností trestu odnětí svobody na doživotí z hlediska základních lidských práv, zásady humánnosti trestu a pokusím se v nich zodpovědět otázku, zda je doživotní trest možné pokládat za plnohodnotnou alternativu trestu smrti. Obsahem sedmé kapitoly, které bude věnována významná část této práce, bude právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí de lege lata. Zaměřím se nejen na samotnou právní úpravu doživotního trestu v České republice, ale i na další hmotněprávní a procesněprávní instituty s ním související. Z nich se samostatně budu zabývat institutem podmíněného propuštění, institutem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku v případě uložení doživotního trestu a otázce ukládání výjimečného trestu mladistvým. V osmé kapitole bude pozornost upřena k právní úpravě výkonu doživotního trestu. Výkon doživotního trestu přináší řadu problémů, především psychologických a sociologických, které působí zcela proti výchovnému účelu trestu. Při zkoumání doživotního trestu je proto nutné se věnovat psychologickým a sociologickým aspektům dlouhodobého uvěznění, kterými se budu zabývat v kapitole deváté. Vzhledem k obtížné uchopitelnosti tohoto tématu jsem se rozhodl rozdělit jej na dvě části, a to teoretickou a praktickou. V teoretické části budu vycházet z odborné psychologické a sociologické literatury a metodou analytickou a deskriptivní vymezím psychologické a sociologické
6
aspekty vlivu výkonu doživotního trestu na odsouzené. Druhá část pak bude vycházet z výsledků dvou dosud realizovaných výzkumů, týkajících se výkonu doživotního trestu v České republice. V desáté kapitole se zaměřím na problematiku doživotního trestu z hlediska některých zásad trestání, konkrétně zásady ekonomie trestní represe, zásady zákonnosti, zásady účelnosti a zásady přiměřenosti trestu. Jedenáctá kapitola se krátce věnuje některým zahraničním právním úpravám, které mohou sloužit jako inspirace k dalším úvahám o úpravě doživotního trestu de lege ferenda. V poslední, dvanácté kapitole se budu zabývat úpravou výjimečného trestu v navrhované kodifikaci trestního zákona. V další části práce bych pak chtěl zhodnotit problematická ustanovení aktuální právní úpravy a uvést doporučení de lege ferenda. Stanovených cílů diplomové práce chci dosáhnout především využitím metody analytické, deskriptivní, logické (při interpretaci pramenů a zaujímání vlastních názorů), srovnávací (při komparaci současné a historické právní úpravy a právní úpravy zahraniční a vnitrostátní) a systémové (respektování trestního práva jako celku), v menší míře pak metody sociologické a statistické. Základní metodou při tvorbě diplomové práce bude zejména analýza relevantní literatury, právních předpisů, judikatury a dalších právních textů a statistických údajů.
7
2. Pojem trestu, jeho účel a funkce 2.1
Pojem trestu
Trest je jedním z prostředků státního donucení, jímž se realizuje základní, tj. ochranná funkce trestního práva. Pohrůžkou tresty, jejich ukládáním a výkonem, jakož i ukládáním a výkonem ochranných opatření, jsou chráněny základní společenské vztahy, zájmy a hodnoty. 1 Pojem trestu patří mezi nejdůležitější pojmy trestního práva. Český trestní zákon neobsahuje jeho definici. Trest však můžeme definovat jako:
…opatření státního donucení, ukládané jménem státu k tomu povolanými soudy v trestním řízení, jímž se působí určitá újma za spáchaný trestný čin jeho pachateli;…2
…právní následek trestného činu, představující jeden z prostředků dosažení účelu trestního zákona, vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, sledující účel uvedený v trestním zákoně, ukládaný výlučně trestním soudem, jehož výkon je vynutitelný státní mocí. 3
Charakteristickým znakem trestu je, že se jím působí újma pachateli trestného činu, která spočívá v citelných zásazích do jeho občanských práv. Bezesporu nejcitelnějším zásahem je zásah do osobní svobody, který je podstatou trestu odnětí svobody. České trestní právo je založené na zásadách humanismu a ekonomie trestní represe. Újma v trestu obsažená nemá, v souladu se zásadou ekonomie trestní represe, převyšovat míru potřebnou k dosažení účelu trestu. Trestní represe musí být rozumná a má působit újmu, jen pokud to vyžaduje splnění účelu trestu. Zároveň nesmí převyšovat nezbytně nutnou ochranu společnosti.
1
Kratochvíl, V. a kol: Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 2003, str. 403. Jelínek, J.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. Praha : Linde, 2005, str. 268. 3 Kratochvíl, V. a kol: Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 2003, str. 404. 2
8
Trest může být uložen za spáchaný trestný čin jeho pachateli jen na základě zákona, což představuje zásada nullum crimen sine lege, která je obsažena v článku 39 Listiny základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod dále stanoví ve svém článku 7 odst. 2, že nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. V trestu je obsaženo i negativní hodnocení osoby pachatele a jeho deliktu, a to jak právní tak etické. Konečně pro trest je charakteristické, že jeho výkon lze zajistit státním donucením proti vůli pachatele.
2.2
Funkce trestu
Lidská společnost vyvinula ke své ochraně před deviantním chováním svých členů, tj. před chováním ohrožujícím její fungování, systém ochranných mechanismů. Jeho významnou součástí v moderní společnosti je specifický systém sankcí, reprezentovaný trestním právem. Pohledy na trest a jeho úlohu ve společnosti byly a jsou určovány především úrovní právního vědomí, chápáním morálních a filozofických hodnot i celkovou politickou a ekonomickou situací.4 Problematika trestních teorií zaujímala v historii trestněprávních nauk i filozofických směrů vždy zvláštní místo. V průběhu historického vývoje se vytvořily určité teoretické koncepce účelu trestu nazývané jako teorie absolutní, relativní a smíšené. Absolutní (retributivní) teorie trestu nespojují s ukládáním trestu žádné společenské účely. Trestá se jen pro odplatu („punitur, quia peccatum est“ – „trestá se, protože bylo spácháno zlo“). Značného rozšíření dosáhlo Kantovo učení o trestu, podle něhož jediným úkolem trestu je uskutečňování spravedlnosti, bez níž stát nemůže existovat. Trest je kategorickým imperativem, nelze jej odůvodňovat nějakými pro společnost užitečnými účely, neboť je účelem sám o sobě. Podobně i u Hegela je trest opodstatněn sám sebou. Hegel chápe trest jako negaci negace práva, tedy jako obnovení práva. Absolutní teorie je historicky nejstarší, přesto ji není možné pokládat za dávnou překonanou, neboť 4
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí. Masarykova univerzita : Brno, 1995, str. 7.
9
neuspokojivé výsledky resocializačních metod zacházení s pachateli vedly k jejich renesanci v posledních desetiletích např. v USA a ve Skandinávii. Relativní (preventivní) teorie účelu trestu přikládají trestu určité cíle užitečné pro společnost, spojují s trestem určitý účel, v němž nacházejí i právní důvod trestu (punitur, ne peccetur – „trestá se, aby nebylo pácháno zlo“). „Smyslem trestu je odstrašení, obava, polepšení.“ V tomto pojetí je vina psychicky nebo sociálně podmíněné abnormální chování, tedy v podstatě nemoc. Namísto imperativu „vina vyžaduje trest“ nastupuje imperativ „nemoc vyžaduje léčení“. Význačné místo mezi relativními teoriemi zaujímala teorie psychologického donucení A. Feuerbacha a F. von Liszta. A. Feuerbach již zřetelně rozlišoval prevenci generální a speciální, přičemž akcentoval prevenci generální („hrozba trestem má vyvolat psychické zábrany páchat trestné činy“). Generální prevence psychologickým donucením mělo být dosaženo pohrůžkou trestem, aplikace trestu pak měla dát každému najevo, že pohrůžka je míněna vážně. F. von Liszt naopak požadoval zastrašení náhodných zločinců, nápravu napravitelných charakterových zločinců a zneškodnění nenapravitelných. Tuto koncepci představil ve svém Marburském programu v roce 1882. K relativním teoriím náleží i teorie zastrašení, která zdůrazňuje odstrašující účinek trestů tato je reprezentovaná C. Beccariou, Roderova teorie polepšení trestem či Bauerova teorie výstrahy. Smíšené teorie se pokoušejí překonat protiklad mezi absolutními a relativními teoriemi spojením odplatné i účelové funkce trestu.
2.3
Účel trestu
Hlavní cíle trestu v českém trestním právu jsou vyjádřeny v § 23 odst. 1 trestního zákona:
§ 23 odst. 1
„Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit od-
souzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.“
10
Pojetí účelu trestu de lege lata vyjádřeného v § 23 odst. 1 trestního zákona vykazuje rysy smíšených koncepcí účelu trestu. Na rozdíl od zahraničních úprav, vyjadřuje úprava domácí poněkud netradičně účel trestu přímo v zákoně.5 Základním cílem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli. K němu je možno dospět prostřednictvím dílčích cílů, kterými jsou individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Individuální represe spočívá v zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti použitím prostředků negativní povahy, které odsouzenému fyzicky popř. technicky znemožňují další trestnou činnost. Individuální prevence naopak pracuje s metodami pozitivními, výchovnými a kladně motivujícími pachatele. Výchova pachatele k tomu, aby vedl řádný život, představuje poměrně náročný a v praxi ne vždy realizovatelný účinek trestu. Především u dlouhodobých trestů odnětí svobody resp. odnětí svobody na doživotí je výchovný účinek zpochybňován, vliv takového trestu na odsouzeného může být negativní, dokonce může působit jako kriminogenní faktor. Proces výchovného zacházení s pachateli trestných činů představuje složitou činnost, která usiluje zejména o odstranění negativních, kriminogenních rysů v osobnosti a v jeho společenských vztazích prostřednictvím pozitivního ovlivňování pachatele, zaměřeného na rozvoj kladných stránek jeho osobnosti a sociálně užitečných vazeb. Pachateli v tomto procesu náleží postavení aktivního, na své reintegraci zainteresovaného subjektu, nikoli pouhého objektu výchovného působení. Generální prevence má zajistit ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům. Výchovné působení trestu na ostatní se má podle znění § 23 odst. 1 trestního zákona uskutečňovat prostřednictvím prevence individuální. Zabrání-li se trestem pachateli v další trestné činností, dává se tím nepochybně najevo i ostatním členům společnosti, jaké chování je nežádoucí, proti čemu je namířen trestní zákon, a tak lze ovlivňovat jejich pozitivní hodnotovou orientaci. Spravedlivý a včas uložený trest je schopen působit na ostatní občany tak, aby varoval před pácháním trestných činů, přesvědčil o neodvratnosti trestu a o jeho negativních důsledcích, posiloval pocit právní jistoty a představy o autoritě právních norem.6 5
Fice, R.: Trest smrti v česko-slovenskom práve. Bratislava, Juris Index, 1990, č. 5, str. 18 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 181 6
11
Trestní zákon vychází z jednoty individuální a generální prevence (dikce § 23 trestního zákona: „,…a tím…(tj. individuální prevencí) působit výchovně i na ostatní členy společnosti (tj. generálně preventivně)“), přičemž obě složky se vzájemně ovlivňují. Disproporce ve vzájemném vztahu pak mohou vést k nedostatečnému výchovnému působení trestu, kdy uložený trest nepovažuje za spravedlivý ani společnost, ale ani pachatel, a to ať se jedná o trest příliš shovívavý nebo přehnaně přísný. Negativním projevem nesprávného poměru mezi generální a individuální prevencí známým z minulosti je tzv. exemplární trestání, kdy se konkrétní přísnost odůvodňovala potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli. Stejně tak je důležitý vzájemný poměr mezi trestní represí a prevencí. Další zásadou, na které je český trestní zákon založen je zásada pomocné úlohy trestní represe (ekonomie trestní sankce), což z hlediska účelu trestu znamená, že k jeho dosažení má vést jen taková míra trestní represe, která je nezbytně nutná s ohledem na společenskou nebezpečnost spáchaného trestného činu a hodnocení jeho pachatele a která ještě povede ke splnění účelu trestu.
3. Trest odnětí svobody na doživotí v československém a českém trestním právu 3.1
Trest odnětí svobody na doživotí do roku 1989
V okamžiku vzniku Československé republiky musela být vyřešena otázka kontinuity resp. diskontinuity právního řádu. Národní výbor dne 28. října 1918 vyhlásil vznik samostatného československého státu. Stalo se tak zákonem, který byl později publikován pod číslem 11/1918 Sb. z.a n. (tzv. recepční norma). Účel tohoto zákona, vyjádřený v jeho úvodu („Aby zachována byla souvislost dosavadního řádu právního se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státním životu…“) konkrétně provedl čl. II tak, že: „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají
12
prozatím v platnosti“. Československá republika tak recipovala dosavadní právo do nového státu. V duchu recepce rakouského a uherského práva československým státem tvořily páteř odvětví trestního práva rakouský Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedený patentem č. 117/1882 rakousko-uherského říšského zákoníku, na Slovensku pak zůstal v platnosti uherský trestní zákon z r. 1878 a zákon o přestupcích z r. 1879. Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích byl novelou trestního zákoníku („Zákon trestní o zločinech a těžkých policejních přestupcích) z r. 1803. Od něj se odlišoval především tím, že zrušil feudální přežitky, upravoval jen právo hmotné a začal rozlišovat nejen mezi zločiny a přestupky, ale i přečiny. V článku IV. tohoto zákona stanovil, že: „podle tohoto trestního zákona může se … jen to za zločin, za přečin nebo za přestupek pokládati a trestati, co se v něm výslovně za zločin, za přečin nebo za přestupek prohlašuje.“ Tímto byla explicitně vyjádřena zásada nullum crimen sine lege, která však byla omezena článkem V. ve prospěch trestní pravomoci policejních a správních orgánů. Podle § 12 „trest zločinů je zločincova smrt nebo jeho přidržení v žaláři“. Zločiny tak byly trestány zákoníkem buď smrtí nebo žalářem, který byl dvoustupňový – těžký žalář a žalář. Těžký žalář byl vykonáván se železy na nohou (§ 16 – toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 131/1867 ř.z. tak, že soudy mohly uložit některý ze zákonem dovolených zostření žaláře, přičemž ukování v pouta bylo ponecháno pouze jako kárný trest) a v samovazbě, kdy odsouzený mohl mluvit s jinými osobami než s dozorci pouze na základě povolení ve zcela zvláštních a důležitých případech. Dle délky se rozlišovalo mezi žalářem doživotním a dočasným. Nejkratší dočasný žalář trval 6 měsíců, naopak nejdelší 20 let. Trest žaláře byl výlučně vykonáván v zemských trestnicích. Nejvyšší trestní sazba byla stanovena na 10-20 let. Trest žaláře mohl být zostřen postem, vykázáním tvrdého lože, samovazbou, uzavřením v temné komůrce aj. V § 48 byly uvedeny polehčující a přitěžující okolnosti, které v případě převážení některých z nich, mohly být užity ke zostření nebo naopak zmírnění trestu. Uložení trestu smrti nebo doživotního žaláře však vylučovalo použití jakéhokoliv zostření. „Trest doživotního žaláře byl (po vypuštění hlavy VII., která obsahovala zločiny velezrady, urážky Veličenstva a další protistátní zločiny) stanoven u 9 skutkových podstat,
13
obvykle se ukládal, když způsobená porucha byla velmi vážná.“7 Doživotím byl trestán pachatel žhářství při němž byla způsobená značná škoda nebo pachatel opakovaného žhářství. Mezi další skutkové podstaty umožňující uložení doživotního žaláře patřilo úmyslné poškození cizího majetku a úmyslné způsobení nebezpečí na železnici, pokud došlo k poškození jiného na zdraví a pokud byly okolnosti zvlášť přitěžující, loupež s následkem těžkého poškození na zdraví, násilné smilstvo s následkem smrti, násilné smilstvo s osobou téhož pohlaví s následkem smrti, vražda manželského dítěte matkou po porodu a podvod křivou přísahou, byla-li způsobena škoda velmi důležitá. Recepční normou byl převzat i Vojenský trestní zákon č. 19/1855 ř.z., který se vztahoval na osoby podléhající pravomoci vojenských soudů. Celým jeho obsahem se prolínala snaha o zajištění spolehlivosti armády, čehož mělo být docíleno drakonickými ustanoveními (ukládat v době stanného práva masově trest smrti, decimování provinivších se útvarů, složitá soustava nejrůznějších trestů na svobodě, trestů tělesných, degradací a kasací), jež zajišťovala slepou poslušnost vůči velitelům.8 Tresty za zločiny v něm uvedené byly stejné jako v obecném trestním zákoně, mimo to však obsahoval speciální skutkové podstaty proti vojenské kázni, za něž byl stanoven obvykle trest žaláře, a to i doživotního v době míru. V době války pak byl nejčastější sankcí trest smrti. Dalším předpisem, který byl převzat a dle něhož bylo možné uložit trest odnětí svobody na doživotí byl zákon č. 134/1855 ř.z., o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi. Předpokladem pro udělení doživotního trestu odnětí svobody bylo úmyslné poškození zdraví nebo majetku většího rozsahu, mělo-li za následek smrt člověka.
Většina trestních zákonů, vtažených do československého právního řádu, byla k datu jejich přijetí novelizována především tak, aby neobsahovaly ustanovení svým charakterem odporující republikánskému zřízení. Od počátku republiky se datují snahy o odstranění duality právního řádu a jeho modernizaci, jakož i o unifikaci trestního práva. Výsledkem byl „zatímní návrh obecné části trestního zákona“ zveřejněný roku 1921 a především „Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona pře7 8
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998, str. 42. Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, Brno, 1993, str. 34.
14
stupkového z roku 1926. Přes veškerou snahu k přijetí kodifikovaného trestního zákoníku nedošlo. V období první republiky byla přijata řada zákonů, které se určitým způsobem dotkly trestu odnětí svobody na doživotí. Zákon č.269/1919 o padělání peněz a cenných papírů stanovil trest doživotního žaláře za zločin padělání peněz za zvlášť přitěžujících okolností. Zákon č. 562/1919 Sb. o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění umožňoval podmíněné propuštění i z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, a to po 15 letech. Zákon č. 50/1923 na ochranu republiky ukládal doživotní žalář za zločin úkladů, tedy za násilné jednání směřující proti samostatnosti, jednotnosti a demokratickorepublikánské formě vlády, za násilné jednání znemožňující činnost prezidenta a státních orgánů či směřující k přivtělení území republiky k cizímu státu nebo odtržení jeho části, dále za zločin vojenské zrady a tělesného poškození ústavních činitelů s následkem těžké újmy na zdraví nebo smrti. Zákon č. 91/1934 Sb. o ukládání trestu smrti a o doživotních trestech umožňoval uložení trestu odnětí svobody od 15 do 30 let případně na doživotí v případě polehčujících okolností jako náhradu za trest smrti. Za zločin vraždy spáchaný na osobách a za okolností stanovených v § 7 zákona na ochranu republiky bylo možno uložit pouze doživotí místo trestu smrti. Tento zákon také zpřísnil podmínky propuštění z výkonu doživotního trestu, k němuž mohlo dojít až po uplynutí 20 let. V protektorátu Čechy a Morava okupačním režimem byla úplně zlikvidována československá zákonnost a spolu s ní i demokratické zásady trestního práva hmotného a procesního.9 Byla vytvořena duální soustava státních orgánů tj. orgánů říšských a autonomních, ale i ty byly zcela závislé na německých institucích. Říšští občané podléhali pravomoci protektorátních trestních soudů. Dualismus byl charakteristický i pro celý právní řád. Základní zásady (nullum crimen, nulla poena sine lege, zákaz analogie legis, zásada rovnosti před zákonem aj.), na nichž bylo do té doby postaveno trestní právo byly prolomeny a trestní právo se stalo politickým nástrojem v zastrašovací politice vůči českému
9
Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, Brno, 1993, s. 40.
15
obyvatelstvu. Právo bylo aplikováno podle rasové a politické příslušnosti. Nedostatečná úprava trestního procesu vedla k naprosté libovůli soudců. Trestněprávní předpisy vzniklé v době Protektorátu se vyznačovaly nepřiměřenými a okamžitě vykonatelnými tresty, z nichž nejčastějším byl trest smrti, stanovený mnohdy i za méně závažné delikty. Po osvobození r. 1945 pozbyly významu trestní předpisy vydané za Protektorátu na základě ústavního dekretu č. 11 Úř. V. o obnovení právního pořádku ze dne 3. srpna 1944 a došlo k obnovení právního pořádku z první republiky. Jedním z prvořadých úkolů trestního práva bylo vypořádání se s těmi osobami, které se podílely na zločinech proti českému a slovenskému národu. Základem retribuce se staly dekrety prezidenta republiky č. 16 z roku 1945 o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a č. 17 Sb. o Národním soudu. Postih byl prováděn zejména podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., a trestního zákona z roku 1852. Úklady o proti státu, zločiny proti osobám, na majetku a udavačství se trestaly smrtí, ostatní zločiny proti státu buď těžkým žalářem od 20 let až na doživotí, za okolností obzvlášť přitěžujících rovněž smrtí. Retribuční dekret nestanovil nikdy trest smrti jako trest výlučný, vždy k němu byla uvedena alternativa, kterou často představoval právě trest odnětí svobody na doživotí (např. jako alternativa trestu smrti u zločinu členství ve fašistické organizaci, udavačství a u zločinů proti osobám nebo majetku spáchaných ve službách nebo v zájmu Německa). Oba uvedené dekrety představují výjimku ze zásady zákazu retroaktivity k tíži pachatele, neboť se vztahovaly i na činy spáchané od 21. května 1938. Stíhání bylo prováděno lidovými soudy a Národním soudem. Trest odnětí svobody na doživotí obsahuje rovněž dekret prezidenta republiky č. 38/1945 Sb. o přísném trestání drancování. Zákon č. 165/1946 Sb. o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou stíhal vysokými tresty každého, kdo se úmyslně nebo z nedbalosti dopustil poškození budov, zařízení, strojů, nářadí nebo věcí, jichž se užívá k provozu uvedených podniků. V případě, že se tohoto činu dopustil za zvláště přitěžujících okolností byl sankcí trest doživotního žaláře. Sankce odnětí svobody na doživotí se objevuje i v zákoně č. 15/1947 o stíhání černého obchodu a podobných pletich.
16
V období poúnorovém byly vydávány některé trestněprávní předpisy zaměřené především na ochranu nových politických poměrů. Jedním z nich byl zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, který se vyznačoval zvýšenou trestní represí a obsahoval trest těžkého žaláře od 10 do 25 let nebo na doživotí u 6 skutkových podstat (velezrada, vyzvědačství, vyzvědačství proti spojenci, válečné škůdnictví, válečná zrada a tělesné poškození ústavních činitelů). Sankci v podobě trestu odnětí svobody na doživotí bylo možno uložit i na základě zákona č. 40/1948 Sb. o trestní ochraně proti požárům. Trestal se tak pachatel žhářství, které mělo za následek smrt člověka, kterou mohl předvídat, případně když se jednalo o žhářství opakované nebo se žhářství dopustila osoba podléhající vojenské soudní pravomoci na vojenských zařízeních. Lze konstatovat, že celé období první Československé republiky a rovněž období po II. světové válce až do roku 1950 se vyznačovalo nejednotností trestního práva, existencí velkého množství trestněprávních předpisů a tedy značnou roztříštěností10. Tyto skutečnosti nepřispívaly k právní jistotě a proto v červenci 1948 byly zahájeny práce na návrhu trestního zákona v rámci tzv. právnické dvouletky, které vyvrcholily přijetím nového trestního zákona v roce 1950. Dne 12.7.1950 Národní shromáždění schválilo osnovy čtyř trestněprávních předpisů: -
trestního zákona (z. č. 86/1950 Sb.)
-
trestního řádu (z. č. 87/1950 Sb.)
-
trestní zákona správního (z. č. 88/1950 Sb.)
-
trestní řádu správního (z. č. 89/1950 Sb.)
Těmito předpisy byly nahrazeny veškeré dřívější trestněprávní předpisy. Trestní zákon č. 86/1950 obsahoval v § 18 výčet druhů trestů, které rozlišoval na hlavní a vedlejší. Hlavními tresty byly trest smrti, odnětí svobody a nápravné opatření. Trest odnětí svobody mohl být uložen buď dočasně nejvíce na 25 let nebo na doživotí. Soud mohl snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jen pokud to odůvodňovaly poměry pachatele nebo závažnost polehčujících okolností. V § 60 odst. 1 bylo stanoveno, že místo odnětí svobody na doživotí stanoveného v zákoně nastupuje u mladistvého trest odnětí svobody na 3 až 5 let, v případě že se činu dopustil mladistvý jako 10
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998, str. 46.
17
voják v době zvýšeného ohrožení vlasti mohl soud uložit trest odnětí svobody na 10 až 25 let. Ve zvláštní části trestní zákona bylo stanoveno, u kterých trestných činů mohl soud uložit doživotní trest odnětí svobody.11 Mimo to, mohl soud uložit trest odnětí svobody na 15 až 25 let nebo na doživotí v případě, kdy byl trest smrti vzhledem k osobě pachatele nebo k závažnosti polehčujících okolností nepřiměřeně přísný. Trest odnětí svobody na doživotí tak plnil nejenom úlohu samostatného trestu, ale i alternativy trestu smrti. Odsouzený k doživotnímu trestu odnětí svobody mohl být podmíněně propuštěn po 15 letech, pokud prokázal svou prací a svým chováním během výkonu trestu polepšení opravňující k naději, že povede řádný život pracujícího člověka. Novelou trestního zákona č. 63/1956 byl s účinností od 1.1.1957 zrušen trest odnětí svobody na doživotí a nahrazen trestem odnětí svobody na 25 let. Zrušena byla i všechna ustanovení vylučující použití podmíněného odsouzení, snížení trestu apod. Přes veškerou snahu o zvýšení výchovného účelu trestů a prohloubení zásady individualizace trestu se zřetelem na osobu pachatele a okolnosti případu, zůstával trestní zákon značně represivní. Trest smrti byl zachován, vždy však jako alternativa trestu odnětí svobody na 25 let u celkem 25 skutkových podstat. Trest odnětí svobody na doživotí tak ztratil své místo v systému trestněprávních sankcí na téměř 34 let.
3.2
Vývoj právní úpravy doživotního trestu po roce 1990
Změna politického režimu vedla i ke změnám v zákonech, trestní zákon nevyjímaje. Novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. byl s účinností od 1.7.1990 zrušen trest smrti a nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí. Tato novela byla přijata v souladu s řadou rezolucí OSN, týkajících se trestu smrti a s významnými mezinárodními dokumenty
11
velezrada (§ 78), sabotáž za přitěžujících okolností (§ 84/3), vyzvědačství (§ 86), vyzvědačství proti spojenci (§ 87), válečné škůdnictví (§ 99), válečná zrada za přitěžujících okolností (§ 101/2), ublížení na zdraví ústavnímu činiteli (§ 105/2), padělání a pozměňování platidel ve značném rozsahu, výdělečně apod. (§ 139/3), obecné ohrožení v případě recidivy, dopustil-li se pachatel činu jako člen spolčení či došlo-li ke smrti (§ 190/4), vražda, dopustil-li se činu pachatel opětovně nebo na několika osobách, při loupeži nebo způsobem zvláště surovým či byla-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost (§ 216/2), znásilnění s následkem smrti (238/2), pohlavní zneužití s následkem smrti (§ 239/2) a porušení povinnosti strážní služby za bojové situace a čin měl zvláště těžký následek (285/4)
18
k ochraně lidských práv, jakož i čl. 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že trest smrti se nepřipouští. Trest odnětí svobody na doživotí se stal jednou z forem výjimečného trestu. Výjimečným trestem se tak rozumí jak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, tak trest odnětí svobody na doživotí. Společným předpokladem pro uložení obou forem výjimečného trestu je požadavek, aby zákon ve zvláštní části tuto sankci výslovně dovoloval. Další předpoklady pak byly stanoveny pro každou z forem zvlášť.
§ 29 odst. 2
„Trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let může soud uložit
pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký a možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.“
§ 29 odst. 3
„Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který
spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91), teroru podle § 93 nebo § 93a odst. 3, obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 nebo genocidia (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a c) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.“
Podle původního znění § 29 bylo pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody od 15 do 25 let, stejně tak i pro trest odnětí svobody na doživotí nutné, aby předpoklady v zákoně uvedené byly splněny kumulativně. Současně s uvedenou novelou bylo přijato i ustanovení § 62 odst. 2, které umožňuje propuštění z doživotního trestu odnětí svobody po odpykání nejméně dvaceti let tohoto trestu, neboť jak uvedla důvodová zpráva k novele, doživotní trest bez jakékoli naděje by se rovnal sociální popravě odsouzeného a byl by stejně nehumánní jako trest smrti.
19
Další novelou týkající se výjimečného trestu byl zákon č. 290/1993 Sb., který s účinností od 1.1.1994 umožnil soudu k zajištění účinnější ochrany společnosti před mimořádně nebezpečnými pachateli zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Vzhledem k tomu, že odsouzený k výjimečnému trestu je obligatorně zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou (§ 39a odst. 2, 3 tr. zákona) a do mírnějšího typu věznice nemůže být přeřazen dříve než po výkonu deseti let (§ 39b odst. 4 písm. a tr. zákona), představuje tato možnost podstatné zpřísnění výjimečného trestu.
§ 29 odst. 1
„Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až
do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Uloží-li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
Zákonem č. 265/2001 Sb. došlo s účinností od 1.1. 2002 ke změně poměru podmínek uvedených v § 29 odst. 2, za nichž může soud uložit trest odnětí svobody od 15 do 25 let tak, že k udělení trestu odnětí svobody od 15 do 25 let postačuje alternativní naplnění i jen jedné z nich tj. velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti činu nebo obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele.
§ 29 odst. 2
„Trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let může soud uložit
pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.“
Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu a dosažení výše uvedené intenzity je nutné posuzovat podle kritérií uvedených v § 3 odst. 4 trestního zákona.12 Je třeba vzít v úvahu, že výjimečný trest je možno uložit jen za trestné činy, jejichž stupeň nebezpečnosti pro společnost je již typově vysoký. Při posuzování konkrétního činu z hlediska materiální stránky je proto třeba hodnotit, zda intenzita naplnění znaků skutkové podstaty podstatně 12
§ 3 odst. 4 trestního zákona: „Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“
20
převýšila intenzitu, jaká se obvykle u trestných činů daného typu vyskytuje.13 Mimo to je třeba posoudit i další skutečnosti přímo nevztahující se ke skutkové podstatě, avšak v konkrétním případě existující. Dalším samostatným hlediskem, které je třeba posoudit, vedle stupně společenské nebezpečnosti, je obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele. Posouzení naplnění podmínky obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele ( § 29 odst. 2 tr. zák.) je třeba řešit na podkladě všech relevantních důkazů s cílem komplexně zhodnotit osobnost pachatele, zejména je nutné vycházet z psychologického znaleckého posudku zpracovaného k osobě obviněného a z jeho chování v minulosti, především z hlediska páchání trestné činnosti, přičemž k závěru o obzvláště ztížené možnosti nápravy obviněného postačuje zjištění, podle něhož u obviněného dominují negativní faktory, které velmi nepříznivě ovlivňují možnost jeho resocializace, neboť zákon totiž v ustanovení 29 odst. 2 tr. zák. požaduje obzvláště ztíženou možnost nápravy, avšak nikoli její absolutní vyloučení. Proto vyjádření znalce o kvantitativním převýšení záporných faktorů nad kladnými lze považovat za dostatečný podklad pro závěr o splnění podmínky k uložení výjimečného trestu ve smyslu § 29 odst. 2 in fine tr. zák.14 Indikátorem této ztížené možnosti je např. pohrdání pachatele základními společenskými hodnotami, lhostejný postoj ke způsobenému zvlášť závažnému následku, neochota přizpůsobit se konvencím, zbavit se škodlivých návyků, změnit sociální vazby apod.
K podobné změně došlo i u trestu odnětí svobody na doživotí.
§ 29 odst. 3
„Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který
spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91), teroru podle § 93 nebo § 93a odst. 3, obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 nebo genocidia (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a
13
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno: MU v Brně, 2002, str. 97. 14 Usnesení 5 Tdo 875/2003 K výkladu pojmu možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena dle § 29 odst. 2 tr. zák., interní číslo ASPI 28135
21
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.“
Právní úprava z roku 1990 předpokládala kumulativní splnění všech uvedených podmínek. Okruh trestných činů, za něž je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí a podmínka stanovená v § 29 odst. 3 pod písm. a) zůstaly zachovány. Další podmínky v dosavadní úpravě uvedené pod písmeny b) a c) byly přesunuty pod písmeno b) s tím, že stačí jejich alternativní naplnění. Hodnocení materiální stránky trestného činu při úvahách o uložení trestu odnětí svobody na doživotí je tak vázáno na tři taxativně vymezená kritéria uvedená v § 29 odst. 3 písm. a), jejichž splnění může být alternativní. V odstavci 3 pod písm. b) je uvedena další podmínka, jejíž splnění je vyžadováno kumulativně k předcházející. Při posuzování materiální stránky činu je třeba brát v úvahu i ustanovení § 3 odst. 4 trestního zákona. Tyto změny znamenaly podstatné zmírnění podmínek pro uložení výjimečného trestu a tedy rozšíření prostoru pro jeho uložení. Tato úprava zároveň poskytla soudu prostor k důslednější a širší diferenciaci při ukládání trestu. Tato novela přinesla i významnou trestněprocesní změnu týkající se trestu odnětí svobody na doživotí, když zavedla možnost podat dovolání ve všech případech, kdy byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (§ 265 odst. 2 trestního řádu). Tomuto institutu bude věnována větší pozornost v kapitole 7.3.
V souvislosti s úsilím o zdokonalení legislativního rámce pro boj se závažnou kriminalitou a problémem recidivy byla přijata novela v oblasti úpravy institutu výjimečného trestu a zvýšení hranic vybraných sankcí souvisejících s trestnými činy směřujícími proti lidskému životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti. Touto novelou byl zákon č. 320/2006 Sb., který si prioritně kladl za cíl zvýšit míru ochrany základní hodnoty jedince a společnosti - hodnoty lidského života.
§ 29 odst. 4
„Za podmínek uvedených v odstavci 3 může soud uložit trest odnětí svo-
body na doživotí rovněž pachateli, který spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 3, trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 3, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 4, trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 4 nebo trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 4 opakovaně a byl již pro takový trestný čin potrestán.“
22
Filozofií tohoto návrhu bylo poskytnout mnohem větší prostor pro rozhodování soudů v oblasti ukládání sankcí. Odborným podkladem pro přípravu tohoto návrhu se stalo mimo jiné i vyhodnocení statistických údajů vývoje kriminálního jednání v České republice v letech 2000–2003. Závěry z tohoto vyhodnocení byly následující. Česká republika se každoročně potýká s nemalým počtem závažných trestných činů, které mají za následek smrt člověka, přičemž charakteristickým prvkem se stává stoupající brutalita a bezohlednost jednání pachatelů. Podstatnou část ze zjištěného počtu vražd jsou vraždy spáchané s loupežným motivem. Vysoké procento z celkového počtu trestného činu vraždy mají na svědomí statisticky vedení recidivisté. Důsledná ochrana společnosti si proto vyžádala důraznější postih zmíněné trestné činnosti, jehož výrazem byla navrhovaná novelizace příslušných ustanovení trestního zákona. Na základě těchto zjištění novela rozšířila okruh trestných činů, za něž lze uložit výjimečný trest, v případě recidivy ve smyslu § 29 odst. 4 trestního zákona i doživotí. Jedná se o trestné činy, které jsou spáchané za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, spočívající ve způsobení smrti. Zároveň smrtelný následek je u těchto trestných činů pokryt výlučně nedbalostí. Rozhodně nezpochybňuji vysokou závažnost, resp. společenskou nebezpečnost těchto trestných činů, je třeba si ovšem uvědomit, že zatímco za spáchání vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zákona, tedy úmyslného usmrcení, hrozí pachateli trest odnětí svobody od 10 do 15 let, za typově méně či nanejvýš stejně závažné (ve srovnání s vraždou) delikty např. loupeže, vydírání, ublížení na zdraví s následkem smrti způsobeným z nedbalosti hrozí výjimečný trest, v případě recidivy i doživotí. Nelze si proto neklást otázku míry represe z pohledu zásady ekonomie trestní represe.15 Zhodnocení tohoto a dalších problematických ustanovení a případná doporučení de lege ferenda budou obsahem samostatné kapitoly 12.2 v závěru práce.
15
Kalvodová V., Výjimečný trest v procesu reformy trestního práva hmotného, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané dne 11.5. 2007 v Praze, str. 106.
23
4. Postavení trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů Systém trestů je tvořen dvěma subsystémy, a to tresty pravidelnými (§ 27)16 a tresty výjimečnými (§ 29). Trest odnětí svobody, který je svým charakterem trestem univerzálním a nejpřísnějším je součástí obou těchto subsystémů.17 V případě pravidelných trestů existuje ve třech formách: 1. odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu (podmíněné odsouzení § 58 a násl., § 60 a násl. trest. zákona) 2. odnětí svobody nepodmíněné (§ 39 odst. 1,3, § 39a. § 39b trest. zákona) 3. odnětí svobody jako náhradní trest k peněžitému trestu (§ 54 odst. 2 trest. zákona)
Jako součást subsystému výjimečných trestů je trest odnětí svobody uzákoněn ve dvou formách: 1. trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let 2. trest odnětí svobody na doživotí Výjimečnými tresty společnost reaguje na mimořádné případy kriminálního jednání. Představují právní prostředek, který slouží k ochraně společnosti před pachateli nejzávažnějších kriminálních deliktů. Každý stát musí mít takový výjimečný prostředek k dispozici. V trestních systémech se můžeme setkat s několika variantami tohoto prostředku, který představuje trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí tj. časově neomezený a trest dlouhodobý tj. časově omezený eventuálně s jejich kombinací. Ztotožňuji se s názorem V. Kratochvíla, že „pro rozhodnutí, jaké výjimečné tresty volit, by měly být 16
§ 27 zák. č. 140/1960 – „Za spáchané trestné činy může soud uložit pouze tyto tresty a) odnětí svobody, b) obecně prospěšné práce, c) ztrátu čestných titulů a vyznamenání, d) ztrátu vojenské hodnosti, e) zákaz činnosti, f) propadnutí majetku, g) peněžitý trest, h) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, ch) vyhoštění, i) zákaz pobytu.“ 17 Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, str. 89.
24
rozhodující jen a především argumenty věcné, opírající se o takové pojetí trestní politiky, jež vychází z uznaných světových standardů kontroly kriminality, jakož i ochrany základních lidských práv a svobod.“18 Novela trestního zákona, která zásadním způsobem upravila výjimečný trest byl zákon č. 175/1990 Sb. Jeho přijetí předcházely dlouhé diskuse a různé návrhy, kterou koncepci zvolit. Byla zvažována následující řešení: 1. nahradit trest smrti trestem odnětí svobody na doživotí 2. nahradit trest smrti trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let 3. nahradit trest smrti souběžně jak doživotním trestem odnětí svobody tak i trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let 4. zvolit některou z uvedených variant a současně ponechat možnost uložení trestu smrti vojáku za branné pohotovosti státu za vojenské popř. přesně určené trestné činy 5. zvolit některou variantu 1-3 a současně ponechat možnost uložení trestu smrti pro pachatele, kteří by se ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí dopustili závažného deliktu proti životu.19
Vláda se nakonec přiklonila a Federální shromáždění následně přijalo variantu, která neobsahovala trest smrti a nahrazovala jej výjimečným trestem odnětí svobody, který měl dvě formy, a to trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let a trest odnětí svobody na doživotí. Přijaté řešení bylo odůvodněno nehumánností trestu smrti, objektivní neprokazatelností jeho odstrašujícího účinku a ireparabilitou v případě justičního omylu. Poukazováno bylo také na skutečnost, že trest smrti je trestem absolutním, avšak neexistuje absolutní vina, každý pachatel je formován okolím a společností jako takovou, a proto i ta nese díl viny na trestném činu.
18
Shodný názor např. Kratochvíl, c. d. v pozn. č. 163, s. 303. Teryngel, J.: Trest smrti a příprava novely trestního zákona, Sborník příspěvků ze semináře, c. d. v pozn. č. 9, s. 36 a násl. 19
25
5. Přípustnost trestu odnětí svobody na doživotí z hlediska lidských práv Doživotní trest odnětí svobody bývá nazýván „sociálním trestem smrti“ či „trestem smrti na splátky“. Zatímco trest smrti ničí život najednou, trest odnětí svobody na doživotí činí tak postupně.20 V souvislosti s doživotním trestem je proto nutné odpovědět na otázku, zda takový trest není v rozporu se základními lidskými právy, která garantují důstojnost člověka. Pro její zodpovězení je třeba vzít v úvahu následující dokumenty, kterými je Česká republika vázána na základě čl. 10 Ústavy21 - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (New York 1966), Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 1950) a také Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Určité pochybnosti o „ústavnosti“ doživotí a jeho souladu s lidskými právy by mohly případně vyvolat následující články:
Čl.7 Mezinárodního paktu občanských a politických právech: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.“
Čl.10 odst. 1 Mezinárodního paktu občanských a politických právech: „Se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti.“
Čl.3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ 20
Suchý, O.: Dlouhodobé tresty odnětí svobody a jejich výkon, Leges Praha, 1991, str. 19. Čl.10: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ 21
26
Obdobná dikce byla použita v článku 7 Listiny základních práv a svobod, který stanoví že „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“ stejně tak i v čl. 10, který stanoví že „každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Odpůrci doživotního trestu argumentují a contrario ve vztahu k uvedeným článkům, že se jedná o trest, který je v rozporu se základními právy, neboť je to trest krutý a nelidský, ponižující lidskou důstojnost tím, že vysoce negativně působí na lidskou psychiku a způsobuje či prohlubuje narušení osobnosti odsouzeného. Uvedená negativa se prohlubují a trest je možné pokládat za nehumánní v případě, že neposkytuje odsouzenému možnost požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu po uplynutí určité doby. Pokud taková možnost poskytnuta není, přikláním se i já k názoru, že takový trest je v rozporu se základními právy a je zcela na místě označit jej jako „sociální trest smrti“. Možnost podmíněného propuštění musí být, dle mého názoru, imanentní součástí tohoto trestu neboť právě ona poskytuje odsouzenému naději, vede jej k pozitivní orientaci a zmírňuje nehumánnost doživotí, jako bezvýchodného trestu. Důležitou součástí trestu je převýchova a náprava pachatele a proto si pokládám otázku, jaký důvod k nápravě by měl člověk, který by neměl šanci na znovunabytí své svobody a současně by nemohl být ani potrestán za své další trestné činy spáchané během výkonu trestu. K podobnému závěru vede i formulace článku 10 odst. 2 Paktu, který stanoví že „Vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je převýchova a náprava.“ Další články Listiny základních práv a svobod, které je třeba uvést v souvislosti s jejich vztahem k trestu odnětí svobody na doživotí jsou tyto:
Čl.39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na
právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Čl.40
(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl.8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
27
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Článek 39 Listiny je vyjádřením zásady „nulla crimen sine lege a nulla poena sine lege“. Listina základních práv a svobod připouští omezení nebo zbavení osobní svobody jednotlivce pouze na základě zákona a to formou tzv. zajišťovacích opatření nebo trestu. Délka trvání zajišťovacích opatření je upravena v čl. 8 Listiny. V případě trestů Listina bližší konkretizaci neobsahuje a stanovení systému trestních sankcí ponechává zcela v režimu zákona. Listina základních práv a svobod stejně jako mezinárodní úmluvy, jimiž je Česká republika vázána, nevylučují zavedení trestu odnětí svobody na doživotí do systému trestněprávních sankcí. Závěrem lze tedy konstatovat, že tento trest není v rozporu s těmi ustanoveními Listiny a uvedených mezinárodních smluv, která se dotýkají osobní svobody a možnosti jejího omezení resp. zbavení.
6. Zásada humánnosti trestu; doživotní trest jako alternativa trestu smrti 6.1
Zásada humánnosti trestu
Tato zásada konkretizuje obecnou zásadu humanismu. Zásada humánnosti trestu je zaměřena vůči pachateli trestného činu a to z pohledu druhů trestů, jejich ukládání a výkonu. Novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. se české trestní právo výrazně přiblížilo k pojetí této zásady, když zrušila trest smrti.22 Z hlediska ukládání a zejména výkonu trestů je zásada humánnosti trestu výslovně vyjádřena v § 23 odst. 2 tr. zákona:
22
Podle jiných se naopak vzdálila, neboť zrušení trestu smrti považují za nehumánní vůči skutečným i potenciálním obětem nejzávažnějších trestných činů, zejména proti životu.
28
§ 23 odst. 2
„Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost“.
Toto ustanovení vyjadřuje tzv. negativní vymezení účelu trestu, tj. že účelem trestu není, aby pachateli bylo způsobeno zbytečné utrpení a ponížena jeho lidská důstojnost. Toto ustanovení zapovídá ponižování lidské důstojnosti v jakékoli formě, ať už by se jednalo o nepřípustné fyzické nebo psychické působení na pachatele, zpřísňování trestu nad rámec zákonných možností a způsobů, hrubé urážky či zesměšňování, jiné samoúčelné či svévolné jednání a hrubé, neslušné zacházení s pachatelem. Je zcela irelevantní, zda se tak činí veřejně či nikoliv. Znění této zásady je důsledkem uplatnění obecné zásady vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny, podle níž „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech“ a čl. 7 odst. 2 Listiny, který stanoví, že „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu jednání nebo trestu.“ Ochrana lidské důstojnosti vyplývá pro Českou republiku i z mezinárodních úmluv, kterými je vázána.23 Zákaz formulovaný v § 23 odst. 2 se týká výkonu jakéhokoli druhu trestu, nikoliv jen trestu odnětí svobody, jakkoli je zřejmé, že právě u trestu odnětí svobody, jehož výkon zasahuje do nejširšího okruhu práv a svobod , má uvedený zákaz největší význam.24 S odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody se musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem (§ 2 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Respektování osobnosti odsouzeného je nezbytným předpokladem úspěšné převýchovy a resocializace odsouzeného pachatele, protože smyslem trestu a jeho výkonu mimo jiné je, aby se pachatel opět zařadil do normálního života jako řádný občan.
23
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhláška 120/1976), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a protokoly k ní vydané (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992), Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1998 Sb.), Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 9/1996 Sb.) 24 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 182.
29
Mohlo by se tak zdát, že novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. bylo učiněno zadost zásadě humánnosti trestu. Opak je ale pravdou. Odpůrci doživotního trestu pokládají tento trest za stejně nehumánní jako trest smrti a poukazují na rozpor s výše uvedenou zásadou. Doživotní trest vnímají jako „trest smrti na splátky“ nebo „sociální trest smrti“. S takovým konstatováním rozhodně nesouhlasím. Doživotní trest s možností podmíněného propuštění pokládám za trest, který je v souladu se zásadou humánnosti trestu.
6.2
Doživotní trest jako alternativa trestu smrti
Trest smrti představuje nejpřísnější možný způsob vyjádření trestní sankce vycházející z principu odplaty („talio), která byla zachycena již ve starověkém Chammurabiho zákoníku. Po staletí byl trest smrti často užívaným, ale také zneužívaným trestem. Teprve v relativně nedávné době došlo k postupnému nahrazování trestu smrti trestem odnětí svobody. O rozporuplnosti absolutního trestu, o pochybnostech, jež tento trest odpradávna vyvolával svědčí i to, že celé generace filozofů a právníků se vyjadřovaly k trestu smrti a již v dobách, kdy byl trest smrti všeobecně přijímán jako odplata, jako v zásadě jediný možný způsob jak vykoupit zločincovu vinu, měl řadu odpůrců.
25
Dlouholeté diskuze
mezi zastánci trestu smrti a jeho odpůrci přinesly řadu filozofických, morálních i právních argumentů svědčících pro tento trest i proti němu. Odpůrci trestu smrti (abolicionisté) uvádějí následující argumenty: -
trest smrti je v rozporu se základními mravními principy, na nichž je moderní společnost založena (jedná se o pouhý akt msty),
-
je v rozporu se základním lidským právem z nich nejzákladnějších, a to právem na život,
-
poukazují i na neprokazatelný či málo prokazatelný pozitivní vliv trestu smrti na pokles kriminality,
-
zpochybňují jeho generálně a individuálně preventivní účinek,
-
upozorňují na ireparabilitu vykonaného rozsudku v případě justičního omylu a možnost jeho zneužití.
Argumenty stoupenců trestu smrti (retencionistů):
25
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998 str. 16.
30
-
zdůrazňují význam trestu smrti jako jediného prostředku, který může zajistit absolutní ochranu společnosti před nenapravitelnými zločinci,
-
generálně preventivní účinek tohoto trestu,
-
úspora nákladů spojených s dlouhodobými tresty odnětí svobody a prostředků nutných k resocializaci pachatele,
-
poukazují na nutnost zachování tohoto trestu s ohledem na faktickou beztrestnost pachatele za delikty spáchané ve výkonu trestu odnětí svobody,
-
jedná se o ekvivalentní odplatu (smrt za smrt),
-
není možné ignorovat veřejné mínění (většinou bývá přikloněno k trestu smrti).
Tolik k nejčastějším argumentům pro nebo proti trestu smrti. Tento trest vyvolává „nekonečné debaty“ a staví proti sobě dva „nesmiřitelné tábory“. Přesvědčivost jejich tvrzení je vždy závislá na logické propracovanosti výše uvedených argumentů. I v České republice se čas od času rozpoutá veřejná diskuse o znovuzavedení trestu smrti. Výsledek je ale vždy předem daný. Trest smrti zakazuje Ústava i mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána.26 Z pohledu trestu odnětí svobody na doživotí, jako alternativy trestu smrti, je důležité zodpovědět otázku, zda je trest odnětí svobody na doživotí schopen plnit odstrašující úlohu (a to jak z hlediska generálně tak individuálně preventivního působení) nejpřísnějšího trestu. Pachatele trestného činu vraždy (za nějž je výjimečný trest v naprosté většině případů ukládán) můžeme dělit na dvě skupiny. První skupina je tvořena pachateli, kteří vraždí v afektu, v silném citovém rozrušení, pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek. Jednají tedy za situace, kdy si neuvědomují hrozbu trestu smrti. Do druhé skupiny patří pachatelé, kteří zabíjejí podle předem připraveného scénáře, chladnokrevně, s rozvahou. Vědomí, že jim hrozí trest smrti je od úmyslu spáchat vraždu neodradí naopak strach před odhalením je pak činí obezřetnějšími, a tím i nebezpečnějšími. Ani u druhé kategorie pachatelů trestných činů, za něž je nejčastěji ukládán trest smrti, tj. teroristů 26
Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Protokol č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkající se zrušení trestu smrti za všech okolností.
31
nelze konstatovat generálně-preventivní zastrašující účinek, spíše naopak, vykonání rozsudku trestu smrti přináší většinou další vlnu ještě brutálnějších teroristických útoků. Zrušení trestu smrti nemá za následek ani zvýšení četnosti deliktů, u nichž tento trest přicházel v úvahu. Lze se tak ztotožnit se závěrem řady studií, které neprokázaly kauzální souvislost mezi zrušením a ponecháním trestu smrti a výskytem kriminálních deliktů, za které jej lze uložit. Alternativou trestu smrti je zpravidla trest odnětí svobody na doživotí. Na základě výše uvedených argumentů lze konstatovat, že trest odnětí svobody na doživotí může z hlediska individuálně/generálně preventivního působení nahradit trest smrti. Jednou ze základních zásad, na kterých je trestní právo založeno je zásada ekonomie trestní represe či zásad pomocné úlohy trestní represe, kterou lze chápat tak, že k ochraně společnosti před kriminálním chováním je třeba používat represe jen v míře nezbytně nutné. Pokud ochrannou funkci trestu je schopen plnit doživotní trest odnětí svobody, musí mu být dána přednost, neboť je objektivně mírnější. Argumenty hovořící pro trest odnětí svobody na doživotí, jako alternativu trestu smrti: -
respektuje právo na život a nedotknutelnost fyzické integrity každého jedince,
-
neznamená ireparibilní právní důsledek chybného soudního rozhodnutí,
-
respektuje právo pachatele a povinnost státu poskytnout každému možnost resocializace.
Trest odnětí svobody na doživotí jako alternativa trestu smrti je přijatelným trestněpolitickým řešením. Je schopen trest smrti nahradit ve všech aspektech ochrany společnosti před pachateli nejzávažnějších deliktů, zároveň je trestem objektivně mírnějším a humánnějším, protože poskytuje pachateli šanci napravit se a získat opět svobodu. Trest odnětí svobody na doživotí by se tak mohl jevit jako ideální alternativa absolutního trestu, takové konstatování však není přijatelné. Vyvolává řadu problémů, spojených zejména s jeho výkonem, a proto jej někteří považují za stejně nehumánní jako trest smrti.
Trest smrti byl u nás nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990. Zrušení trestu smrti citovaným zákonem
32
vyplynulo z čl. 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod27, podle něhož je takový trest výslovně zakázán, a z čl. 1 Protokolu č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod , kterou je Česká republika vázána. Tyto normy v návaznosti na čl. 10 Ústavy České republiky nedovolují opětovné zavedení tohoto trestu pouhou novelizací trestního zákona. Obdobně i čl. 6 Paktu o občanských a politických právech a čl. 2 Úmluvy zakotvují právo na život a jeho zákonnou ochranu s tím, že připouští zbavení jiného života pouze na základě výkonu soudem uloženého trestu smrti (tuto možnost zrušil shora uvedený Protokol č. 6 k Úmluvě). Zásadním problémem spojeným s trestem odnětí svobody na doživotí je především jeho neurčitost a s tím související nerovnost v postavení odsouzených, plynoucí z jejich věkových rozdílů v době odsouzení. Odsouzený neví, jak dlouho bude jeho trest trvat. Není pochyb, že doživotní trest bez jakékoli naděje na znovunabytí svobody je pro odsouzeného zcela bezvýchodným a takový trest by byl, jak jsem již uvedl výše, v rozporu se zásadou humánnosti trestu. Zákonná možnost podmíněného propuštění je bezesporu faktorem pozitivním, který tuto nehumánnost vylučuje, nicméně problémy s časovou neurčitostí zcela neřeší. Reálnost šance na znovunabytí svobody závisí na kriminální prognóze odsouzeného, jeho věku v okamžiku odsouzení a další konkrétních skutečnostech. V případech nepříznivé kriminální prognózy, kdy je vězeň označen za nebezpečného pro společnost, může být šance na podmíněné propuštění oddálena, nebo dokonce zmařena. Možnost podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu doživotního trestu odnětí svobody po 20 letech nelze považovat za jednoznačné eliminování bezvýchodnosti doživotního trestu pro odsouzené. Pro nemalou část z nich bude bezvýchodně působit i možnost propuštění z výkonu trestu po 20 letech.28 Při neexistenci přísnějšího trestu je problémem i faktická beztrestnost za spáchání dalších deliktů ve výkonu trestu. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody na doživotí dochází k negativním vlivům na psychiku odsouzených, ke ztrátě motivace a odpovědnosti a k závislosti na instituci vězení. Tyto důsledky, označené jako prizonizace, působí proti následné reintegraci odsouzeného do společnosti, tj. proti smyslu trestu jako takovému.
27 28
Čl.6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: „Trest smrti se nepřipouští.“ Vantuch, P.: Doživotní trest odnětí svobody a jeho výkon, Právo a zákonnost, 1992, s.247.
33
Uvedená negativa trestu odnětí svobody na doživotí jsou reálně těžko řešitelná, neboť vyplývají ze samotné podstaty tohoto trestu.
7. Trest odnětí svobody na doživotí de lege lata 7.1
Právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí
Aktuální právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí je následující (k 9.10. 2007) : § 29 odst. 1
Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až
do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Uloží-li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
§ 29
(3) Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spá-
chal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91), teroru podle § 93, teroristického útoku (§ 95), obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 nebo genocidia (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. (4) Za podmínek uvedených v odstavci 3 může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí rovněž pachateli, který spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 3, trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 3, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 4, trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 4 nebo trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 4 opakovaně a byl již pro takový trestný čin potrestán.
Trest odnětí svobody na doživotí soud může uložit pouze za trestný čin, u něhož to trestní zákon v jeho zvláštní části dovoluje. Výjimečný trest tak musí být výslovně uveden 34
jako sankce v příslušné skutkové podstatě ve zvláštní části trestního zákona. U jiných skutkových podstat, kde není takto uveden, nepřichází v úvahu uložení výjimečného trestu v žádném případě, a to ani s poukazem na nutnost splnění účelu trestu nebo trestního zákona anebo s poukazem na mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, a nelze ho v takovém případě odůvodnit ani osobou pachatele.29 Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody na doživotí představuje nejpřísnější druh trestu nutně tomu musí odpovídat i podmínky, za nichž lze takový trest uložit. Tyto podmínky jsou uvedené v § 29 odst. 3: a)
je možné jej uložit pouze u těch nejzávažnějších trestných činů, u nichž je tato možnost ve zvláštní části trestního zákona explicitně vyjádřena ,
b)
stupeň nebezpečnosti takového trestného činu musí být mimořádně vysoký,
c)
uložení takového trestu vyžaduje ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možnost napravit trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let.
Podmínky jsou stanoveny kumulativně, tj. musí být splněny zároveň. Pokud jde o podmínku pod písm. c) tato formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trest na doživotí postačí splnění alespoň jednoho při souběžném splnění obou dvou podmínek uvedených pod písmeny a) a b). Trest odnětí svobody na doživotí lze uložit pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91), teroru podle § 93, teroristického útoku (§ 95), obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 nebo genocidia (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně. Rovněž může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí pachateli, který spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 3, trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 3, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 4, trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 4 nebo trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 4 opakovaně a byl již pro takový
29
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 252.
35
trestný čin potrestán. Jde o taxativní výčet, který nelze žádným způsobem rozšiřovat. Z dikce ustanovení § 29 odst. 3 vyplývá, že zavinění smrti jiného musí být úmyslné a že by nepostačoval pouhý pokus směřující ke smrtelnému následku (tím méně příprava), ale že musí dojít k dokonání některého z vyjmenovaných trestných činů s takovým následkem. To však nevylučuje uložení trestu odnětí svobody na doživotí za trestnou činnost, která byla dokonaná jen zčásti, jestliže dokonaný trestný čin splňuje podmínky uvedené v § 29 odst. 3.
§ 29 odst. 3 písm. a)
„stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je
mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a“
Trestný čin mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost představuje nejzávažnější mimořádné porušení trestněprávních norem, vymykající se obvyklým měřítkům, vyžadující proto výjimečnou reakci státu v zájmu realizace ochranné funkce trestního práva.30 Hodnocení materiální stránky trestného činu je vázáno na tři taxativně vymezená kritéria, která mohou být naplněna alternativně, jedná se o: a) zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, b) zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, c) zvlášť těžký a těžko napravitelný následek. I když je jejich rozsah užší, nežli je tomu u kritérií určujících stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně podle § 3 odst. 4, nelze je hodnotit izolovaně a mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost nelze vyvozovat bez souvislosti s ostatními obecnými hledisky určujícími tento stupeň.31 Je nutné je posuzovat zejména z hlediska objektivních okolností činu a subjektivní stránky pachatele. Kritéria mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti trestného činu musí spočívat v okolnostech, které nejsou zákonným znakem trestného činu nebo které se u trestných činů daného druhu
30
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, str. 99. 31 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 258.
36
v takové intenzitě nevyskytují. Jsou-li splněna dvě nebo všechna tato kritéria, je samozřejmé, že to zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.32
§ 29 odst. 3 písm. b)
„uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti
nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.“
Podmínky uvedené v tomto ustanovení vyjadřují zásadu, že výjimečný trest lze uložit jen tehdy, pokud účel trestu z hlediska generální nebo individuální prevence nelze zajistit jinými prostředky trestního zákona. Účinnou ochranou společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence a nutnost splnění ochranné funkce trestů. Trest odnětí svobody na doživotí plní roli výjimečného trestu, který nastupuje v okamžiku, kdy jiné prostředky nedokáží účinně ochránit společnost a to především před nejnebezpečnější kriminalitou (organizovaným zločinem, teroristickými akcemi apod.), která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Druhá část tohoto ustanovení zdůrazňuje naopak požadavek individuální prevence a znamená subsidiaritu trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k mírnějšímu typu výjimečného trestu. Je tedy nejprve nutné zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, tj. trest odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 15 do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Splnění druhé podmínky uložení výjimečného trestu uvedené v písm. b) § 29 odst. 3 trestního zákona vyžaduje jistotu (v mezích daných současnými znalostmi), že pachatel se jiným druhem trestu napraví. Při úvaze o možnosti
32 Rt 61/71 Tsf 6/71 [Sb. NS 71, 10:507], interní číslo ASPI 1281: Závěr o tom, že jde o trestný čin mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat nejen o zhodnocení kriterií uvedených v návětě § 29 odst. 1 , ale též o zhodnocení dalších všech okolností, které spoluurčují tento stupeň (§ 3 odst. 4 tr. zákona). Přitom však musí být dáno alespoň jedno z kritérií uvedených v návětě k § 29 odst. 1 jako podmínka uložení trestu smrti. Kritéria mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost musí záležet v okolnostech, které nejsou zákonným znakem trestného činu, nebo která se u trestných činů daného druhu v takové intenzitě obvykle nevyskytují.
37
resocializace pachatele bere soud zřetel i na možnosti léčebných opatření podmiňujících nápravu pachatele a uskutečňovaných v rámci výkonu odnětí svobody, event. v rámci výkonu ochranného léčení, pokud jsou splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.33 Zvláště zavrženíhodným způsobem provedení činu je charakterizována objektivní stránka trestného činu. Tato okolnost může spočívat jak v povaze samotného jednání (vyšší míra surovosti, zákeřnosti, brutality či zvrhlosti než je obvyklá u takových trestných činů) tak v povaze situace, místa34, času, okolností apod. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení může spočívat i v osobě oběti, např. pokud by byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám popř. pokud by šlo o osobu nějakým způsobem handicapovanou (bezbrannou ženu, dítě, starého či nemocného člověka). Za zvláště zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku35, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu.36 Každá pohnutka vedoucí k trestnému činu vraždy bývá zpravidla zavrženíhodná, stejně jako každý způsob provedení tohoto činu a také každá vražda bývá spojena s těžkým a těžko napravitelným následkem. Jakými konkrétními skutečnostmi je však prokázána ona zvláštní zavrženíhodnost pohnutky a způsob provedení činu a onen zvlášť těžký a těžko napravitelný následek, by měly soudy v odůvodnění rozsudku vždy uvést. Zároveň by měly rozlišit zavrženíhodnost způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo těžkého a těžko napravitelného následku od zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo od zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku.37 Zvlášť zavrženíhodná pohnutka se právem spatřuje např. v tom, že 33
Rt 61/71 Tsf 6/71 [Sb. NS 71, 10:507], interní číslo ASPI 1281. K výkladu podmínek uložení výjimečného trestu uvedených v ustanovení § 29 odst. 3 TrZ. 34 NS ČR - 4 To 7/90: I. Při úvaze, zda je splněna podmínka uvedená v § 29 odst. 1 písm. a) tr. zák. (uložení trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti), odrážející generálně preventivní funkci trestu, nutno mít na zřeteli i skutečnost, že k trestné činnosti (vražda mladé ženy) došlo v kupé mezinárodního expresu, tedy v prostředku hromadné dopravy denně používané širokým okruhem osob. Z místa spáchání činu vyplývá i hloubka otrlosti obou obžalovaných. 35 Pohnutka má podstatný význam pro stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. (§ 3 odst. 4 in fine). Bez zjištění pohnutky by byl skutkový základ rozhodnutí neúplný. Při hodnocení stupně nebezpečnosti je třeba zabývat se pohnutkou zejména z hlediska povahy a závažnosti činu a je třeba ji též hodnotit z hlediska její intenzity, tzn. do jaké míry byla např. zavrženíhodná nebo naopak pochopitelná, omluvitelná apod. 36 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 259. 37 NS ČSR - Ts 1/70, GP ČSR - GPt 25/70.
38
pachatel trestného činu usmrtí jiného proto, aby se vyhnul trestní odpovědnosti za svou předchozí trestnou činnost. Taková pohnutka vyvěrá zpravidla ze sobeckosti a bezohlednosti pachatele a z jeho pohrdavého vztahu k lidskému životu. Výjimku tvoří případy, kdy pachatel není schopen uvažovat racionálně, např. jedná v afektu, panicky, zkratově. Jestliže pohnutka činu pramení z deviantního pudového založení (sexuální úchylky, např. pedofilie, sadismus) pachatele, nelze v takových případech usuzovat na zvláštní zavrženíhodnost pohnutky, která je dána biologicky, bez viny pachatele. Naproti tomu, bude možno uvažovat o takovém charakteru pohnutky pachatele tehdy, jestliže u pachatele, jinak sexuálně normálního, pohnutka vyplynula z jeho sexuální nevázanosti, zvrhlosti či zvrácenosti.38 Zvláště těžkým a těžko napravitelným následkem je velmi obtížně napravitelná porucha, způsobená trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných trestním zákonem. Za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek se považuje jen takový následek, který je těžší ve srovnání s následkem předvídaným v konkrétním ustanovení trestního zákona. Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. svým obsahem předpokládá jako pravidelný následek smrt člověka, a proto způsobení smrti jednoho člověka nelze považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákona. Účinná ochrana společnosti vyžaduje uložení trestu smrti (mimořádného trestu) zejména v případech hromadných anebo většího výskytu některého druhu nejzávažnějších trestných činů.39 U trestného činu vraždy je smrt člověka pojmovým znakem tohoto trestného činu a proto tento následek sám o sobě nemůže být považován za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek ve smyslu § 29 odst. 3 písm. a). Uvedený zákonný předpoklad je splněn tehdy, jestliže následek podstatně převyšuje intenzitu, v jaké je u trestného činu vraždy obvykle přítomen (např. usmrcení dvou nebo více lidí anebo usmrcení sice jediného člověka, jehož ztráta však je pro společnost zvlášť citelná apod.).40
38
Rt 41/76 Stanovisko Tpjf 30/76 [Sb. NS 76, 8: 419], interní číslo ASPI 5198. NS SSR - 3 Tz 49/70NS. 40 Rt 41/76 Stanovisko Tpjf 30/76 [Sb. NS 76, 8: 419], interní číslo ASPI 5198. 39
39
7.2
Další ustanovení související s trestem odnětí svobody na
doživotí Protože trest odnětí svobody na doživotí je nejpřísnějším trestem, prakticky nelze pachateli za případný další trestný čin uložit další trest odnětí svobody, byť časově omezený. Tím ovšem není vyloučeno uložení jiného druhu trestu nebo ochranného opatření. Úprava výjimečného trestu je speciální ve vztahu k § 42 odst. 1 a § 44 odst. 1 a proto nelze tato ustanovení použít, jestliže se zvlášť nebezpečnému recidivistovi nebo pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení ukládá výjimečný trest podle § 29.41 Na základě zmocnění daného ustanovením § 366 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, má prezident republiky na základě čl. 62 písm. g) Ústavy právo udělit milost. Milost udělená na základě tohoto ustanovení uděluje prezident republiky individuálním aktem, který se musí týkat konkrétní osoby. Prezident republiky může prominout uložený trest celý, nebo jeho část; v úvahu přichází pojmově i záměna soudem uloženého trestu za jiný. Zmírnění trestu spočívá ve zkrácení (prominutí části trestu) nebo ve stanovení jeho mírnějšího výkonu (přeměně nepodmíněného trestu odnětí svobody v podmíněně odložený, resp. výkon trestu v jiném typu věznice s mírnějším režimem). Prezident republiky není vázán při svém rozhodování zákonnými hledisky pro ukládání a výměru trestu (§ 23 a § 31 tr. zákona, jakož zejména § 40 tr. zákona); není však oprávněn při zmírnění trestu nahradit původně uložený trest druhem trestu, který platný trestní zákon nezná (mohl by jej však nahradit druhem trestu, který nestanoví trestní zákon v příslušném ustanovení zvláštní části na konkrétní trestný čin, o který se jedná). Rozhodnutím prezidenta republiky č. 33/1994 Sb. prezident republiky přenesl svou pravomoc provádět řízení o žádost o milostech a zamítat bezdůvodné žádosti o milost na ministra spravedlnosti. Pachatelů, kterým byl pravomocně uložen trest odnětí svobody na doživotí se však toto rozhodnutí nedotýká a o jejich žádostech rozhoduje výlučně prezident republiky.
41
Rt 37/74 2 To 3/74 [Sb. NS 74, 8: 465], interní číslo ASPI 1681.
40
7.2.1
Institut podmíněného propuštění
I když z označení trestu odnětí svobody na doživotí vyplývá, že jeho uplynutí je spojeno s fyzickou smrtí odsouzené osoby, prakticky ve všech evropských zemích výkon těchto trestů nedosahuje finálního bodu. Ve všech případech, kdy to hlediska bezpečnosti a ochrany společnosti umožňují, by i pro vězně odsouzené na doživotí měla existovat možnost přechodu do mírnějších podmínek výkonu trestu, neměli by být trvale izolování od ostatních vězňů apod.42 Jestliže bylo odpykanou částí trestu dosaženo účelu trestu, je další výkon trestu nepotřebný a neodůvodněný. I když soud při ukládání trestu přihlíží k možnostem nápravy pachatele, nelze vždy přesně předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví výchovný účinek trestu. Z následného chování odsouzeného může být patrné, že se natolik polepšil, že dalšího výkonu trestu není třeba. Z těchto důvodů zná zákon instituty podmíněného propuštění a podmíněného upuštění od zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu (§§ 61-64 trestního zákona). V případě výkonu trestu odnětí svobody se jedná o institut podmíněného propuštění. Institut podmíněného propuštění je významným pozitivním motivačním prostředkem ovlivňujícím chování odsouzeného jak ve výkonu trestu, tak i po propuštění na svobodu. Může tak představovat významný prostředek k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného. V případě doživotního trestu pak má význam i z hlediska eliminace důsledků bezvýchodnosti. Novela trestního zákona č. 175/1990 tak v souvislosti s nahrazením trestu smrti trestem odnětí svobody na doživotí upravila i případnou možnost podmíněného propuštění z výkonu tohoto trestu v §62 odst. 2.
§ 62 odst. 2 trestního zákona: „Osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí může být podmíněně propuštěna až po nejméně dvaceti letech výkonu tohoto trestu.“
Ustanovení § 62 zpřísňuje možnost podmíněného propuštění u pachatelů nejzávažnějších trestných činů, zvlášť nebezpečných recidivistů a pachatelů, kterým byl uložen 42
Karabec, Z. Blatníková, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody, Kriminalistika, 2004, č.3.
41
výjimečný trest. U prvních dvou kategorií pachatelů je možné podmíněné propuštění teprve po výkonu dvou třetin skutečně uloženého trestu odnětí svobody, u třetí kategorie pachatelů po výkonu dvou třetin skutečně uloženého trestu v případě uložení výjimečného trestu od 15 do 25 let a po uplynutí nejméně dvaceti let výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Oproti případům uvedeným v § 62 odst. 1 jde o pevně stanovenou hranici, která vyplývá z časově neomezeného trvání trestu odnětí svobody na doživotí. Doba dvaceti let by měla být dostatečně dlouhá k tomu, aby byl trest odnětí svobody na doživotí skutečně nejpřísnější sankcí v trestním zákoně, ale aby zároveň poskytla určitou šanci i pachateli, jemuž byl tento trest uložen.43 Uvedená doba však platí jen v případě, že není podmíněné propuštění dále zpřísněno rozhodnutím soudu podle § 29 odst. 1 věta třetí tr. zákona.44 Pro podmíněné propuštění pak platí podmínky uvedené v § 61.45 Pro podmíněné propuštění se vyžaduje, aby odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností. Polepšení můžeme chápat jako proces vnitřní přeměny pachatelovy osobnosti, jež se navenek projevuje jeho chováním. Soud musí rozlišit, které projevy chování jsou projevem vnější adaptace odsouzeného ve věznici a které jsou známkami skutečných změn pachatelovy osobnosti, pouhé formálně nezávadné chování a výkon jeho povinností nelze shledat za dostatečně průkazný důvod změny jeho osobnosti. Chování se musí hodnotit v souvislosti s charakterovými vlastnostmi odsouzeného, s jeho motivy, špatnými návyky apod. Dále se žádá, aby odsouzený prokázal polepšení také plněním svých povinností, jako je např. dodržování pořádku a kázně, pravidel slušného chování, resocializačních programů apod.
43 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. 44 § 29 odst. 1 věta třetí : „Uloží-li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.“ 45 § 61 odst. 1: Po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo b) soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.“ odst. 2: Po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.
42
Další podmínkou, která musí být splněna je příznivá pozitivní prognóza budoucího chování pachatele, která musí vyplývat ze zhodnocení pachatelova polepšení a zjištění, v jakém prostředí bude pachatel po propuštění pracovat a žít, jaké má vytvořeny podmínky pro přechod do normálního života atd.. Na základě příznivé prognózy budoucího chování pachatele, musí být ještě odůvodněn názor soudu, že pachatel povede řádný život. Vzhledem k tomu, že podmínkou pro požádání o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody na doživotí je uplynutí alespoň 20 let ve výkonu trestu, byla první žádost podána poměrně nedávno (počátkem května 2007 uplynulo 20 let od okamžiku, kdy jej policisté zatkli), a to odsouzeným Zdeňkem Vocáskem. Šumperský okresní soud ji, v jednání konaném přímo ve věznici Mírov dne 4.10.2007, zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby mohlo být žádosti vyhověno. Podle soudu odsouzený dosud nemá takové předpoklady, aby byl zařazen do normálního života. Soud v odůvodnění dále uvedl, že odsouzený se nechoval řádně po celou dobu výkonu trestu a má na svědomí kázeňské prohřešky. Z toho důvodu mu soud již dříve zamítl žádost o zařazení do mírnější typu věznice. Sice se v posledních dvou, třech letech jeho chování změnilo, nicméně tuto dobu označil soud za krátkou a nedostatečnou. Podkladem rozhodnutí soudu byl i posudek znalce z oboru klinické psychologie, ve kterém bylo uvedeno, že se odsouzený sice ve svém chování změnil, ne však ve svých osobnostních rysech. K zařazení do běžného života by podle něj potřeboval značnou pozornost a ohledy okolí. I přes snahu prezentovat se jako osoba mírná, vyhýbající se přímé fyzické agresi u něj není možné vyloučit účelové zkreslování.
7.2.2
Mimořádný opravný prostředek - dovolání
Novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002 zavedla možnost podání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí (§ 265 písm. b) odst. 2 tr. řádu). Dle mého názoru by měla být vnímána jako určitá obdoba dřívějšího přezkumu uložených trestů smrti Nejvyšším soudem, ovšem s tím rozdílem, že pravomocně uložené tresty odnětí svobody na doživotí nejsou přezkoumávány obligatorně z úřední povinnosti, ale jen z podnětu podaného dovolání, v němž musí být uvedeno proti jakým výrokům směruje a jaké vady jsou vytýkány.46 46
Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, komentář, C. H. BECK, Praha, 2002, str. 1649.
43
Aplikační praxe přinesla spor o povahu uvedeného dovolacího důvodu a s ním souvisejícího rozsahu přezkumné povinnosti a oprávnění Nejvyššího soudu. V § 256b odst. 2 je vymezen samostatný dovolací důvod, kterým je skutečnost, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Ten může být uplatněn jak zcela samostatně, bez návaznosti na dovolací důvody uvedené v § 256b odst. 1, tak i vedle takového důvodu. Je zřejmé, že podstatou dovolacího důvodu dle § 256b odst. 2 je zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení doživotního trestu podle § 29 odst. 1, 3 tr. zákona. Problém v aplikační praxi vyvolal výklad pojmu „zákonem stanovené podmínky pro uložení doživotního trestu“, kdy nebylo zřejmé zda na podkladě dovolání lze přezkoumat i předpoklady pro vyslovení viny, a to nejen z hlediska právního posouzení, ale i skutkových zjištění. Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že samotné uložení trestu odnětí svobody na doživotí představuje zákonný dovolací důvod a odvolateli se tak otevírá přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska vad vytýkaných v dovolání. Rozsah přezkumu je zaměřen na posouzení, zda ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Jedná se ovšem nejen o přezkoumání vlastních zákonných předpokladů (§ 29 odst. 1, 3 tr. zákona), popř. výroku o trestu jako celku, nýbrž též o posouzení toho, zda byly splněny zákonné předpoklady pro vyslovení viny obviněného trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto výjimečného trestu připouští, a to jak z hlediska použité právní kvalifikace, tak i z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění (za předpokladu, že jsou takové vady v dovolání vytýkány a vztahují-li se ke skutkovým okolnostem, jejichž existence vyžaduje naplnění zákonných znaků podstaty trestného činu, za který lze uložit trest odnětí svobody na doživotí).47 Vzhledem k tomu, že jiný senát Nejvyššího soudu dospěl k odlišnému právnímu názoru o rozsahu přezkoumávání rozhodnutí podle § 256b odst. 2 tr. řádu, byla věc postoupena k projednání velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát se neztotožnil s názorem vysloveným ve výše uvedeném rozhodnutí 11 Tdo 79/2002 a vyslovil závěr, že „rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. řádu je omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, 47
Usnesení Nejvyššího soudu, 11 Tdo 79/2002 ze dne 3.9.2002.
44
zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V řízení o takovém dovolání nelze přezkoumávat skutečnosti, které jsou významné pro vyslovení viny obviněného trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto výjimečného trestu dovoluje.“48 Velký senát vzhledem k dosavadní judikatuře dal najevo, že dovolání musí být chápáno jako mimořádný opravný prostředek, jehož smyslem je náprava procesních a právních vad napadeného rozhodnutí, nikoli odstraňování skutkových nedostatků. V odůvodnění dále uvedl, že ze zákonného vymezení dovolacích důvodů v ustanovení § 256b tr. řádu nelze založit stav jisté nerovnosti osob v tom, že v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí by dovolací důvody a od nich se odvíjející rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem byly závislé jen na tom, který ze dvou výjimečných trestů byl uložen. Zároveň upozornil na skutečnost, že smyslem dovolání není nahradit jiný mimořádný opravný prostředek. Uvedená argumentace není příliš přesvědčivá. Pokud je řečeno, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je konstruováno tak, že na jeho podkladě žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů neumožňuje, aby jeho prostřednictvím se odvolatel domáhal přezkoumání správnosti či úplnosti soudem učiněných skutkových zjištění, toto beze zbytku platí ve vztahu k dovolacím důvodům dle § 256b odst. 1 tr. řádu. Ty jsou formulovány tak, že pokrývají výlučně procesní a právní vady. Na rozdíl od toho dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 2 tr. řádu je formulován natolik obecně, že takovýto kategorický závěr učinit nelze, naopak z této formulace lze vyvodit, že koncepce dovolacího důvodu dle § 256b odst. 2 je odlišná od koncepce dovolacích důvodů dle odst. 1. Skutečnost, že zákonodárce neváže tento dovolací důvod na důvody uvedené v odst. 1 a zároveň nespecifikuje jaké výroky mají být přezkoumány, v jakém rozsahu a z jakých důvodů, nasvědčuje závěru o co nejširší možnosti přezkumu. Ta je opodstatněna již tím, že doživotní odnětí svobody představuje nejpřísnější druh trestu, který zbavuje odsouzeného trvale osobní svobody (reálná možnost je i přes možnost podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu nejistá) a vzhledem k závažnosti takového zásahu do osobní sféry odsouzeného by měl být dán prostor pro přezkum všech (skutkových i právních) okolností uložení doživotního trestu. Kromě toho je jedním z předpokladů uložení 48
Usnesení Nejvyššího soudu, 15 Tdo 138/2003 ze dne 27.3.2007.
45
doživotního trestu spáchání některého z taxativně vymezených trestných činů za podmínek stanovených v § 29 odst. 3 a) a b) tr. zákona. Okruh dovolacího přezkumu musí proto zahrnovat i výrok o vině, a to jak z hlediska použité právní kvalifikace (tuto možnost poskytuje ust. § 256b) odst. 1 písm. g), tak z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Pouze při splnění těchto předpokladů lze přezkoumat, zda byly splněny všechny předpoklady pro uložení doživotního trestu. Pokud jde o nerovnost v postavení odsouzených k výjimečnému trestu, na kterou poukázal ve svém rozhodnutí velký senát, je to právě přísnost doživotí, daná jeho časovou neomezeností, která odůvodňuje vytvoření specifického dovolacího důvodu a která tuto nerovnost opodstatňuje.49 Na základě těchto argumentů se ztotožňuji s názorem doc. JUDr. Kalvodové a taktéž se spíše přikláním k rozhodnutí 11 Tdo 79/2002.
7.2.3
Uložení výjimečného trestu mladistvým
V případě, že mladistvý spáchal provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a že stupeň nebezpečnosti takového provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký, může soud pro mládež uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by odnětí svobody v rozmezí uvedeném v § 31 odst. 1 k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo. Mladistvému tak nelze uložit výjimečný trest v podobě uvedené v § 29 trest. zák. Formulace ustanovení umožňující uložení výjimečného trestu mladistvému je obdobná jako u trestu odnětí svobody na doživotí s tím rozdílem, že okruh provinění, za něž lze takové trestní opatření uložit vychází z § 29 odst. 1 a dolní i horní hranice je výrazně snížena ve srovnání s výjimečným trestem u dospělého pachatele.
49
Aktuální problémy rekodifikace trestního práva. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Praha : Univerzita Karlova, 2007, str. 106.
46
8. Výkon trestu odnětí svobody na doživotí Způsob výkonu trestu odnětí svobody na doživotí upravuje § 39a a § 39b trestního zákona, trestní řád, zákon o výkonu trestu odnětí svobody (§ 71 a násl.) a řád výkonu trestu odnětí svobody. Pachatel, jemuž byl uložen výjimečný trest, musí být obligatorně zařazen k jeho výkonu do věznice se zvýšenou ostrahou (§ 39a odst. 2., 3 trest. zák.), tedy do nejpřísnějšího způsobu a režimu výkonu trestu odnětí svobody. Trestní zákon nedává soudu možnost rozhodnout, jako je tomu u jiných trestů odnětí svobody, o zařazení odsouzeného k jeho výkonu do jiného typu vězení ani za použití § 39a odst. 3. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je však možné přeřadit odsouzeného do mírnějšího typu věznice podle § 39b (soud jej může přeřadit pouze o jeden stupeň) a není vyloučeno ani podmíněné propuštění z výkonu trestu. Do mírnějšího typu věznice však nemůže být přeřazen dříve než po 10 letech (§ 39b odst. 4 písm. a) trest. zákona). Novelou trestního zákona č. 290/1993 Sb. bylo zavedena možnost soudu v odsuzujícím rozsudku uvést, že se doba výkonu výjimečného trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění z výkonu trestu nezapočítává (§ 29 odst. 1 in fine). Žádné pozdější rozhodnutí po pravomocném uložení výjimečného trestu o nezapočítání pro účely podmíněného propuštění z jeho výkonu není možné, a to ani v případě negativního chování odsouzeného ve výkonu trestu. Jedná se fakultativní zpřísnění a svým charakterem spíše výjimečné, o němž musí být rozhodnuto současně s rozhodnutím o uložení výjimečného trestu. Přínos tohoto ustanovení je diskutabilní. Možnost podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu je významným motivačním faktorem a zároveň důležitým prostředkem ovlivňujícím resocializaci odsouzených. Neúměrné oddálení šance na znovunabytí svobody tak může působit kontraproduktivně k účelu trestu. Důvodem zavedení této možnosti bylo přesvědčení, že takovým rozhodnutím bude dosaženo ztížení možnosti návratu pachatele z výkonu výjimečného trestu, a současně bude odsouzený motivován k tomu, aby se choval tak, aby dosáhl co nejdříve přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Je však otázkou, zda není motivace odsouzeného značně oslabena již samotným faktem, že po 10 letech strávených ve věznici se zvýšenou ostrahou jej čeká perspektiva minimálně dalších 20 let.
47
Způsob výkonu trestu v jednotlivých typech věznic upravuje zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody. Mezi hlavní zásady uvedené v § 2 patří: Trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody. Tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti. „S odsouzenými ve výkonu trestu se musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem.“50 Výkon doživotního trestu je upraven v § 71 a je zaměřen zejména na ochranu společnosti před další trestnou činností odsouzeného, izolaci odsouzeného ve věznici a usměrňování jeho jednání tak, aby odpovídalo dobrým mravům. Vnitřní řád věznice, jakož i obsah a formy zacházení s odsouzenými k doživotnímu trestu musí přihlížet k povaze tohoto trestu a nebezpečnosti odsouzených, kterým je takový trest uložen. Návštěvy, vycházky a výkon kázeňských trestů probíhají zpravidla odděleně od ostatních odsouzených. Odsouzenému k doživotnímu trestu nelze přerušit výkon trestu nebo mu udělit kázeňskou odměnu spočívající v povolení dočasně opustit věznici v souvislosti s návštěvou nebo s programem zacházení. Odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytováni zpravidla po jednom. Výkon doživotního trestu je blíže upraven vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody v §§ 95-97. Odsouzení k doživotnímu trestu vykonávají trest zásadně v oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením. Stejně tak pracoviště jsou umístěna uvnitř těchto oddělení. V průběhu vycházek mohou být, ve zvláště odůvodněných případech, odsouzení poutáni. Odsouzeným může být umožněno, v době stanovené vnitřním řádem, navštěvovat kulturní a společenské místnosti společně s dalšími odsouzenými. Návštěvy odsouzených jsou prováděny zpravidla za přímého dohledu příslušníka Vězeňské služby. Pokud ustanovení § 71 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a sedmá hlava řádu výkonu trestu odnětí svobody neobsahují ustanovení zvláštní, užijí se na výkon trestu odsouzených na doživotí ostatní ustanovení těchto předpisů. 50
Karabec, Z. a kol.: Dlouhodobé tresty odnětí svobody, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 2004.
48
Vzhledem k tomu, že uložení doživotního trestu soudem musí být vyžadováno mimo jiné i zajištěním účinné ochrany společnosti vychází z tohoto požadavku i dikce zákona o výkonu trestu odnětí svobody a prováděcí vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR, ukládající vězeňské službě přihlížet k povaze trestu a nebezpečnosti odsouzených. „Zacházení s touto skupinou vězňů se věnují speciálně připravovaní zaměstnanci od dozorců přes vychovatele až po psychology, sociální pracovníky či speciální pedagogy, zabezpečující jak jejich pracovní, tak volnočasové aktivity“.51 Na oddělení je vytvořen tým zaměstnanců, který pracuje jako otevřená skupina s možností obměny jejich členů. Nelze zcela vyloučit působení běžných lidských vztahů a z toho plynoucí možnou „profesionální slepotu“, proto na odděleních pro doživotní vězně mohou dozorci sloužit nejdéle jeden rok, odborní zaměstnanci pak maximálně dva roky. Vzhledem k možnosti podmíněného propuštění je i u této specifické skupiny odsouzených cílem pokusit se minimalizovat negativní psychosociální dopady pobytu ve vězení a snaha motivovat je k bezproblémovému výkonu trestu. K tomu slouží mimo jiné systém vnitřní diferenciace a rotace odsouzených. Vnitřní diferenciace je výchovný systém, spočívající v rozdělení odsouzených v rámci typu věznic do skupin v závislosti na jejich osobnostních vlastnostech, chování, postoji k cíli výkonu trestu a způsobu naplňování cílů programu zacházení. Skupiny vnitřní diferenciace jsou stanoveny tak, aby měl odsouzený během výkonu trestu možnost, na základě slušného chování a úspěšného průběhu výkonu trestu být přeřazen do jiné skupiny s větším rozsahem výhod a mírnějším režimem. Odsouzení vykonávající doživotní trest odnětí svobody jsou rozděleni do tří prostupných skupin. Do třetí diferenciační skupiny jsou zařazováni všichni odsouzení nastupující doživotní výkon trestu a setrvávají v ní ti, kteří se dopouštějí závažných přestupků proti vnitřnímu řádu věznice a u nichž je zřejmé, že jejich chování není zvládnutelné běžnými postupy. Do druhé diferenciační skupiny se zařazují zpravidla po 5 letech pobytu ve třetí skupině a ti odsouzení, kteří převážně plní svoje povinnosti a akceptují působení odborných pracovníků oddělení výkonu trestu. Do první skupiny jsou zařazováni odsouzení zpravidla po 10 letech pobytu ve druhé diferenciační skupině a ti odsouzení, kteří příkladně plní své povinnosti a účastní se aktivně na programu zacházení. Umístění do vyšší diferenciační skupiny znamená pro odsouzené rozšířené možnosti trá51
Trest odnětí svobody na doživotí (zdroj: http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=784).
49
vení volného času, nákupů věcí osobní potřeby, návštěv rodinných příslušníků, sledování televize, vybavení cely, méně přísných opatření při pohybu v prostorách oddělení apod. Systém rotace vězňů je vhodný v souvislosti se snížením rizika možného útěku, neboť dlouhodobý pobyt odsouzeného v jednom vězení může odsouzenému poskytnout možnost ke zmapování systému střežení, eskortu do zdravotnických zařízení aj. Navíc je nezpochybnitelné, že přemístěním do jiné věznice dojde i ke zmírnění dopadu stereotypního prostředí na odsouzené. Doživotní vězni jsou rovnoměrně rozloženi mezi věznicemi ve Valdicích a na Mírově, ženy jsou umísťovány do specializovaného oddělení Věznice Opava. Věznice Valdice zabezpečuje příjem odsouzených k doživotnímu trestu a nejčastěji v něm jsou ubytováni odsouzení zařazení do druhé a třetí diferenciační skupiny. V Mírově jsou pak odsouzení zařazení do první a druhé skupiny. Vězni, vykonávající trest odnětí svobody na doživotí byli odsouzeni za mimořádně vysoký nebezpečný čin a soudem byli hodnoceni jako osoby nebezpečné a ohrožující společnost. O to překvapivější je zjištění, že v podmínkách výkonu uloženého trestu zpravidla nepředstavují zvýšené riziko pro vězeňský personál nebo spoluvězně. Paradoxně tak působí jako stabilizující prvek ve věznici, neboť mají zájem na klidném a pokud možno snesitelném plynutí času při výkonu trestu. Vězni procházejí při výkonu dlouhodobého trestu obvykle třemi fázemi: 1)
první fází je období „vzdání se minulosti“ – odsouzený se oprošťuje od vzpomínek na život na svobodě a postupně se adaptuje na podmínky života ve věznici
2)
druhou fází je „příprava na změnu“ – kdy se vězeň, mnohdy velmi obtížně, psychicky odpoutává od návyků a stereotypů každodenního vězeňského života a od adaptačních mechanismů, které mu umožnily přečkat dlouhodobé uvěznění
3)
třetí fází je „šok ze svobody“ po propuštění – tato je doprovázena ztrátou pocitu bezpečí a jistoty ve vězení a nutností adaptace na novou realitu života
Každá tato fáze vyžaduje specifickou adaptaci, kterou někteří vězni zvládnou jiní nikoliv a proto selhávají a žádoucí účinky trestu se nedostavují.
50
Největším problémem je skutečnost, že některé prvky na jedné straně pomáhají vězňům zmírňovat účinky dlouhodobého uvěznění na straně druhé však působí zcela proti jejich možné nápravě a reintegraci do společnosti (tímto způsobem lze nahlížet např. na návštěvy rodinných příslušníků a přátel, kterou většina odsouzených označuje za velkou podporu a pomoc, na stranu druhou u nich zvyšuje pocit bezmoci, že nemohou ovlivňovat události, které se jich osobně dotýkají; naopak přerušení kontaktů s vnějším světem usnadňuje vězňům akceptovat podmínky dlouhodobého trestu, zároveň však výrazně a mnohdy nenapravitelně ztěžuje jejich přechod do života na svobodě po propuštění). U výkonu doživotního trestu jsou aspekty uvěznění zvýrazněny neurčitostí tohoto trestu, kdy odsouzený neví zda a kdy bude propuštěn. Zahraniční studie zabývající se odsouzenými k trestu odnětí svobody na doživotí52 odhalila, že jejich pobyt ve vězení je doprovázen silným pocitem nejistoty. Nemají totiž žádnou kontrolu nad délkou svého trestu. Jakékoli povědomí, týkající se jejich propuštění je zcela neurčité, i přes vědomí skutečnosti že jejich chování je neustále sledováno a hodnoceno, odsouzeným není jasné, co se od nich vlastně očekává či jaká kritéria jsou používána k hodnocení jejich chování. Tato nejistota přináší celou řadu psychologických důsledků. I přes fakt že odsouzení k trestu odnětí svobody na doživotí mohou znát průměrnou délku tohoto trestu, nikdy se na ni nemohou spoléhat, dokud není zaručeno jejich propuštění. Nikdy tak nemohou vědět, zda se svým pochybením neodsoudili k trvalému pobytu ve vězení. To je příčinou změny mechanismu vnímání času u doživotně odsouzených a příčinou bezvýchodnosti tohoto trestu, kterou není zcela schopna vyloučit ani možnost podmíněného propuštění.
52
E. Genders and E. Player, "Women lifers: assessing the experience", Cropwood Conference Series, No. 19, 1988.
51
9. Psychologické a sociologické aspekty trestu odnětí svobody 9.1
Psychologické a sociologické aspekty výkonu doživotního
trestu Výkon trestu odnětí svobody na doživotí přináší obdobné problémy jako výkon dlouhodobých trestů a proto pokládám za relevantní uvést v této souvislosti i výzkumy a závěry, které se týkají dlouhodobých trestů. Mimo těchto společných problémů má výkon doživotního trestu i svá specifika, související s jeho neurčitostí. Dlouhodobé uvěznění představuje zásah do psychiky odsouzeného, ovlivňuje jeho prožívání, chování i motivaci.53 Výkon tohoto trestu má řadu nežádoucích účinků, které ztěžují reintegraci odsouzeného do společnosti po propuštění. Jejich souhrn se označuje pojmem prizonizace a zahrnuje např. adaptaci na vězeňské prostředí a na podmínky výkonu trestu, vliv vězeňské subkultury, ztrátu soukromí, identifikaci s kriminálními normami aj. U dlouhodobě uvězněných se účinek těchto nepříznivých dopadů zvyšuje s délkou vykonaného trestu a přistupují i další negativní vlivy mezi kterými bývá uváděno vyhasínání sociálně žádoucích vzorců chování, které jsou v podmínkách uvěznění neadaptivní, ztráta aktivity a iniciativy, ztráta osobní odpovědnosti, vedoucí až k celkové apatii a závislosti na trestní instituci a sociální degradaci osobnosti odsouzeného. „Penologicky orientované výzkumy spíše nepotvrzují, že vlivem dlouhodobého uvěznění by docházelo ke vniku a rozvoji psychických poruch. Je však prokazatelné, že dlouhodobá sociální izolace ve vězeňském prostředí vede k deformacím sociální interakce.“54 Porozumění psychologickým a sociologickým problémům výkonu trestu odnětí svobody je stejně důležité pro pochopení významu a účelu trestu, jako zhodnocení jeho právní úpravy. Při interpretaci studií zabývajících se psychologickými a sociologickými účinky dlouhodobých trestů je velmi důležité si uvědomit, že je nelze generalizovat, neboť každý jednotlivec, který má zkušenost s dlouhodobým uvězněním, reaguje na tuto situaci odlišně. 53
Mezník, J. a kol.: Základy penologie. MU Brno, 1995, str. 35. Karabec , Z. – Blatníková, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha. Kriminalistika, 2004, č. 3. 54
52
9.1.1 Prizonizace Prizonizaci poprvé popsal Donald Clemmer tak, že vězni mají společnou zkušenost nuceného uvěznění, která je sjednocuje ve společné věci proti věznitelům. Fyzická blízkost, ve které jsou nuceni žít jeden vedle druhého ničí veškeré soukromí a vězeňské předpisy, rutina a izolace je vede ke konformismu. Clemmer tvrdí, že vězeňské hodnoty se mohou přebírat v té či oné míře, jakmile si je však vězeň osvojí, stává se imunním vůči vlivům konvenčního hodnotového systému. Dalo by se říci, že proces prizonizace mění „nováčka“ na „plnohodnotného trestance“ a je zřejmé, že tento proces je nežádoucí ve smyslu nápravy nebo reintegrace odsouzeného. Některými sociology je prizonizace odmítána, jiní zase poukazují na prokázanou skutečnost, že vězni jsou nejprve prizonizování a před odchodem z vězení deprizonováni. Většina ovšem souhlasí, že k určité formě prisonizace opravdu dochází, ale že je ovlivněna prioritami vězně, trváním, frekvencí a intenzitou jeho kontaktů s vězeňskou subkulturou.55 Prizonizaci tak můžeme chápat jako proces postupného přizpůsobování se způsobu života ve vězeních a společenství odsouzených. Úspěšné „přežití“ výkonu trestu odnětí svobody vyžaduje adaptaci na nový způsob života ve vězeňském prostředí. Adaptací se rozumí přijetí subkulturních norem a pravidel, které se značně odlišují od obecně platných a osvojení si nových, výhodnějších vzorců chování a postupné vyhasínání adaptivního chování potřebného k životu mimo vězení. Takto adaptovaný jedinec má po delší době strávené ve vězení horší kriminální prognózu, tzn. vyšší pravděpodobnost recidivy kriminálního chování.56 Z psychologického hlediska můžeme v procesu prizonizace rozlišit dva aspekty. Institucionalizaci, která označuje adaptaci na vysoce organizovaný vězeňský život a je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy. Odsouzený se tak adaptuje na podmínky výkonu trestu odnětí svobody. Institucionalizaci podléhá naprostá většina odsouzených. Druhým aspektem je ideologizace, která se projevuje identifikací s kriminální subkulturou, jejímž projevem je např. osvojení si a užívání specifického jazyka, tzv. kriminálního argotu. Ideologizace představuje vnitřní přijetí subkulturních norem a pravidel,
55 56
Iniciardi, J. K.: Trestní spravedlnost, Victoria Publishing, Praha 1994. Netík, K.: Psychologie v právu, C. H. BECK, Praha, 1997.
53
hodnot a postojů. Hodnoty, motivy a potřeby jsou vlivem prizonizace změněny i z důvodu nutnosti příslušnosti jedince k nějaké skupině. Uvěznění se s dlouhotrvajícím uvězněním vyrovnávají buď tím, že vězeňskou realitu do jisté míry zkreslují nebo se s ní smíří. Snaha o odtržení se od reality uvěznění může mít podobu denního snění (představa, že není vězněm a že jej čeká budoucnost, slibná kariéra, že vše dobře dopadne). Aktivní způsob vyrovnání se s realitou vězení představuje agrese (ta se může projevit pouze jejím přesunutím, a to buď na neživé objekty nebo na spoluvězně) nebo únik (ať už fiktivní nebo skutečný). Pasivním způsobem vyrovnání se s výkonem trestu je osobní rezignace. Dlouhodobě uvěznění podstupují stupňovitý proces adaptace na vězeňské prostředí. Čím delší je doba uvěznění, tím jsou dopady tohoto procesu intenzivnější. Je prokázáno, že dlouhodobé uvěznění, vlivem procesu prizonizace, snižuje až znemožňuje úspěšnou reintegraci do společnosti po propuštění. Působí negativně na formování sociálně žádoucích vzorců chování, snižuje účinnost resocializačních záměrů a postihuje i tzv. prosociální typ odsouzených.57 Při posuzování prizonizace je nutné, jak jsem již naznačil v úvodu této kapitoly, zachovat opatrnost při zevšeobecňování tohoto fenoménu. Zajímavým zjištěním v rámci výzkumů byl fakt, že odsouzení, namísto aby projevovali nějaké pozoruhodné změny v rámci chování, své chování ve skutečnosti zakonzervují do určitého stavu jakési „hibernace“, v důsledku které nemusí nevyhnutelně dojít k poškození jejich duševního či tělesného zdraví. Tedy zatímco jsou takto „přizpůsobeni“, stávají se více a více schopní pohybovat se a žít v prostředí trestního systému.58 Taková změna chování je jistě žádoucí z hlediska samotného výkonu trestu nicméně ji nelze považovat za pozitivní z hlediska možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu a reintegrace odsouzeného do společnosti.
57
Blatníková Š., Diblíková S., Karabec Z., Marešová A., Nečada V., Zeman P. Dlouhodobé tresty odnětí svobody, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 2004, str. 131. 58 Karabec, Z. Blatníková, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody, Kriminalistika, 2004, č. 3.
54
9.1.2 Sociologické aspekty výkonu doživotního trestu Trest odnětí svobody v sobě zahrnuje omezení základních práv, z nichž nejvýznamnější je ztráta práva na svobodu. Ztráta těchto práv často vede k obecně zhoubným účinkům: izolaci, desociolizaci, ztrátě osobní odpovědnosti, krizi identity až k celkové závislosti na trestní instituci. Intenzita těchto následků je výsledkem toho, jakým způsobem je takový trest vykonáván. Sociální izolace je nevyhnutelným důsledkem trestu odnětí svobody na doživotí. Pachatelé, kteří jsou vytrženi ze svého sociálního prostředí, mají tendenci ke ztrátě vnějších kontaktů. Ztráta kontaktů s rodinou a přáteli je pravděpodobně nejzávažnějším negativním účinkem dlouhodobého uvěznění. Svazky běžného sociálního působení jsou znenadání zpřetrhány, dochází ke ztrátě kontaktu s vnějším světem a tím k sociální deformaci odsouzeného. Je nutné tak věnovat zvláštní pozornost tomu, aby nebyly přerušeny pozitivní vztahy odsouzeného s jeho rodinou. Odsouzení by měli být umísťováni do vězeňských zařízení, pokud to je možné, která nejsou příliš vzdálená od jejich rodin nebo příbuzných. Dále je nutné, aby jim byl umožněn písemný a telefonní styk s nimi a co nejčastější frekvence návštěv. Mohlo by být namítáno, že takové kontakty jsou nežádoucí z hlediska bezpečnosti, je proto nutné, aby veškerý takový kontakt byl pečlivě monitorován.
9.2
Výzkum vlivu doživotního trestu na odsouzené v České re-
publice Při posuzování psychologických a sociologických aspektů trestu odnětí svobody na doživotí budu vycházet ze dvou výzkumů, které se uskutečnily v České republice, a to:
-
Výzkumu vlivu doživotního trestu na odsouzené, provedeném JUDr. Mgr. Janou Novákovou v srpnu 1998 59
Jeho podkladem byl výzkum Klause Laubenthala v německém vězení JVA Strau60
bing.
59
Nováková, J.: Výzkum vlivu doživotního tretu na odsouzené, Trestní právo, 1999, č.3.
55
Odsouzení k doživotnímu trestu byli rozděleni do dvou skupin podle délky vykonaného trestu. V té době bylo ve výkonu tohoto trestu celkem 14 odsouzených a 13 z nich se výzkumu zúčastnilo. Nedostatkem tohoto výzkumu byl nízký počet osob, se kterými bylo možné výzkum provádět a také to, že nebylo možné vytvořit třetí skupinu odsouzených s nejdelšími vykonanými tresty, neboť tak dlouho u nás v té době ve výkonu doživotního trestu nikdo nebyl. Dotazník byl rozdělen do dvou částí. V části I. byly obsaženy otázky týkající se osoby odsouzeného, jeho věku v okamžiku nabytí právní moci rozsudku odsuzujícího k doživotnímu trestu, stav v době nástupu do výkonu trestu, délky již odpykaného trestu, dále otázky týkající se osobních vztahů a kontaktů s vnějším světem a otázky týkající se základních problémů ve výkonu trestu.61 Ve druhé části pak bylo uvedeno 20 problémových otázek, zabývajících se psychickými a sociálními stresy.
I. část – faktická zjištění Tabulka č. 1 Přehled dosud vykonaných trestů účastníků průzkumu Délka dosud vykonaného trestu (ke dni 31.8. 1998) 1 rok 3 roky 5 let 7 let 8 let 11 let62
Počet účastníků výzkumu 1 2 3 2 4 1
Věk účastníků byl v době provádění výzkumu v rozmezí od 24 do 46 let. Věk účastníků v okamžiku nabytí právní moci rozsudku odsuzujícího k doživotnímu trestu se
60
Laubenthal, Klaus: Lebenslange Freiheitsstrafe Vollzug und Aussetzung des Strafrestes zur Bewahrung, Schmidt-Romhild, Lubeck, 1987. 61 Nováková, J.: Výzkum vlivu doživotního tretu na odsouzené, Trestní právo, 1999, č.3, str. 2. 62 Zdeněk Vocásek byl Městským soudem v Praze 8. září 1988 odsouzen za brutální dvojnásobnou vraždu a pokus vraždy k trestu smrti. Nejvyšší soud ČSSR 23. srpna 1989 přezkoumal rozhodnutí všech odvolacích soudů a dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému porušení zákona, které by mohlo mít vliv na uložení trestu smrti. Žádosti o milost prezident G. Husák dne 6. prosince nevyhověl. Výkon trestu smrti byl nařízen na 27. prosinec 1989. Nový prezident Václav Havel rozhodnutí o výkonu trestu pozastavil. S účinností od 1.7.1990 byl zrušen trest smrti. Dne 2. srpna 1990 tak Městský soud v Praze zrušil z důvodu nepřípustnosti původní trest smrti a nahradil jej trestem odnětí svobody na doživotí.
56
pohyboval v rozmezí od 26-41 let s výjimkou jednoho odsouzeného, kterému bylo v rozhodné době 19 let.
Tabulka č. 2 Složení doživotně odsouzených podle dosaženého vzdělání nedokončené základní vzdělání Počet DO 1
základní vzdělání 6
nižší a střední odborné-vyučení 4
úplné střední odborné-maturita 3
Z hlediska povolání se mezi doživotně odsouzenými vyskytuje nejvíce dělníků. Za dělníka se označilo 10 odsouzených, dále mezi doživotně odsouzenými je strážný - psovod (1), částečný invalidní důchodce (1) a provozní ředitel (1).
Tabulka č. 3 Rodinný stav v době zatčení a v době prováděného výzkumu Rodinný stav svobodný ženatý vdovec rozvedený
při zatčení 6 4 0 3
v době ankety 6 3 1 3
II. část - stresové faktory Jednotlivé problémové okruhy byly rozděleny na život uvnitř vězení (označené „I“) a problémy vznikající vlivem vnějšího světa (označené „A“).
1. (A) Cítím, že zde promarňuji svůj život. 2. (A) Postrádám někoho. 3. (A) Bojím se, že zemřu než mě propustí z vězení. 4. (I) Přeji si více soukromí. 5. (A) Toužím, aby se uplynulý čas vrátil zpět.
Z tabulky vyplývá, že nejzávažnějším problémem, který odsouzení pociťují je, že „cítí, že zde promarňují svůj život“ a že problémy směrem k vnějšímu světu působí na
57
odsouzené hůře než problémy vnitřní. Tento problém se objevil jako nejzávažnější u obou skupin, potvrdilo se tak, že časový faktor je nejdůležitějším problém ve výkonu trestu a ani po více letech výkonu trestu si odsouzení neuvědomují, že trestem za jejich čin je právě čas strávený ve vězení, o který jsou připraveni. Ztráta soukromí se ukázala jako největší problém výkonu trestu. Nedostatek soukromí je podmíněn ústavem pro výkon trestu. Z výzkumu bylo zřejmé, že odsouzení po více letech výkonu trestu nepociťují nedostatek soukromí tak palčivě jako v prvních letech. Tato skutečnost je zřejmě způsobena úspěšnou adaptací na podmínky života ve vězení. Oproti zahraničním výzkumům se na třetím místě závažnosti objevil problém „bojím se, že zemřu, než mě propustí z vězení, který vypovídá o tom, že institut podmíněného propuštění v našem právním řádu je formulován natolik neurčitě, že se možnost jeho aplikace zdá odsouzeným téměř nemožná.63 Výzkum ukázal, že odsouzení ztrácejí v průběhu výkonu trestu veškerou perspektivu a budoucnost pro ně přestává mít význam. Naprostá absence perspektivy se projevila v odpovědi na otázku, zda by si vybrali trest smrti, kdyby si mohli zvolit mezi doživotím trestem a trestem smrti. V okamžiku odsuzujícího rozsudku by si trest smrti vybrali 3 odsouzení a nyní již 8. Jak z výzkumu vyplývá, doživotně odsouzení mají zvláštní, jiné problémy a nároky než ostatní odsouzení. Největším problémem je pro ně nedostatek rodinného života a ztráta vnějších vztahů. Dalším problémem se ukázal být nedostatek možností činnosti ve výkonu trestu, nedostatek práce a z toho pramenící nedostatek peněz. Při otázkách zaměřených na výkon trestu se odsouzení zaměřili především na problémy týkající se běhu a fungování věznice, oproti tomu osobní problémy příliš nezmiňovali. Ke stejnému zjištění dospěl i Laubenthal. Je otázkou, zda odsouzení svou bezproblémovost pouze nepředstírali, jak se domnívá Laubenthal nebo je to dáno tím, že odsouzení spatřují větší problém ve vnějších věcech, které nemohou ovlivnit, kdežto vnitřní pocity jsou svým způsobem v jejich moci. Odsouzeným by tak mělo být umožněno, aby mohli alespoň minimálně
63
Nováková, J.: Výzkum vlivu doživotního tretu na odsouzené, Trestní právo, 1999, č.3, str. 4.
58
ovlivňovat život ve věznici, což souvisí i s tím, že odsouzení ztrácejí pocit sebejistoty a odpovědnosti. Významným zjištěním výzkumu byl fakt, že 75% odsouzených se vyslovilo pro společný výkon trestu s odsouzenými ke kratším trestům. Domnívám se, že by to bylo prospěšné zejména u těch odsouzených, u kterých by se blížila doba, kdy by mohli požádat o podmíněné propuštění, a styk s těmito vězni by pro ně byl určitou přípravou na eventuální budoucí život na svobodě. Vzdálenost původního bydliště od místa výkonu trestu byla průměrně 261 km, což sama o sobě působí negativně na kontakty s rodinou. Mnozí z odsouzených to uvedli jako příčinu, proč nemají více návštěv. Frekvence návštěv a odtržení odsouzených od vnějšího světa se tak ukázaly jako další problémy spojené s výkonem tohoto trestu. Je otázkou, zda by nestálo za zvážení, aby po určité době odpykaného doživotního trestu nemohlo být poskytnuto přerušení trestu, dovolená z výkonu trestu nebo alespoň vycházka. Osobně se však domnívám, že přijetí takové právní úpravy není reálné. Tento první výzkum ukázal nejzávažnější problémy, spojené s výkonem doživotního trestu v České republice, kterými jsou: -
právní úprava institutu podmíněného propuštění
-
nedostatek soukromí ve výkonu trestu
-
přerušení kontaktu s blízkými osobami
-
nedostatek aktivit pro odsouzené
-
Dalším, již rozsáhlejším výzkumem byl výzkum provedený v lednu 2003 Institutem pro kriminologii a sociální prevenci64
Tohoto výzkumu se účastnilo celkem 24 odsouzených, kteří byli rozdělení do tří skupin. Na rozdíl od předchozího výzkumu, vedeného v roce 1998 se podařilo vytvořit i třetí skupinu, která zahrnovala vězně s nejdelší dobou výkonu trestu.
64
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004.
59
Tabulka č. 1 Věk odsouzených při nástupu k doživotnímu trestu
Počet doživotně odsouzených
25-30 let 30-40 let 40-50 8 (33%) 7 (30%) 8 (33%)
let nad 50let 1 (4%)
Věk při nástupu k doživotnímu trestu se pohyboval v rozmezí od 25 do 70 let. Průměrný věk činil 37,6 let. Tabulka č. 2 Struktura doživotně odsouzených podle doby strávené ve VTOS65 Počet doživotně odsouzených
do 5ti let 9 (38%)
5-10 let 8 (33%)
10-12 let 7 (29%)
Doba, kterou strávili doživotně odsouzení ve vazbě a výkonu trestu byla v rozmezí od 11 měsíců až do 15 let 7 měsíců. Průměrná doba pak činila 7 let a 2 měsíce.
Tabulka č. 3 Rodinný stav doživotně odsouzených
Počet doživotně odsouzených
svobodný 12 (50%)
rozvedený 8 (34%)
ženatý 2 (8%)
vdovec 2 (8%)
Profesní kariéra odsouzených Z výsledků vyplynulo, že jako původní zaměstnání stále převažují nekvalifikované dělnické profese. Při zjišťování posledního zaměstnání pracovalo 6 odsouzených v dělnických profesích, 4 vykonávali různé kvalifikovanější dělnické profese, 4 pracovali v povoláních typu policie, vojsko, ochrana, zaměstnanec bezpečnosti agentury apod. a 2 pobírali důchod.
Tabulka č. 4 Složení doživotně odsouzených podle dosaženého vzdělání bez ZvŠ nedokončené základní nižší a střední úplné střední vzdělání vzdělání odborné-vyučení odborné-maturita Počet DO66 1 (4%) 4 (16%) 3 (13%) 3 (13%) 10 (41%) 3 (13%)
65 66
Od počátku trestu, tedy i s pobytem ve vazbě. Doživotně odsouzených.
60
Vzdělanostní struktura u doživotně odsouzených nevybočuje z celovězeňské populace. Tabulka č. 5 Rozložení IQ u souboru doživotně odsouzených
Počet odsouzených
výrazný podprůměr 6 (26%)
podprůměr 5 (22%)
průměr
lehký nadprůměr 7 (31%) 4 (17%)
nadprůměr 1 (4%)
Mentální úroveň (intelekt) byla zjišťována v rámci soudně znaleckých expertíz z oboru psychologie a psychiatrie. Je zřetelná určitá tendence k nižšímu nadání u doživotně odsouzených. Jejich průměr z naměřených IQ hodnot odpovídá dolní hranici průměru populační normy. U doživotně odsouzených byly zkoumány i poruchy osobnosti. Celý soubor doživotně odsouzených vykazoval známky poruchy osobnosti. Lze konstatovat, že se u nich nejčastěji objevovaly symptomy odpovídající klinickému obrazu deprese, mající svůj původ v izolaci – uvěznění. U většiny doživotně odsouzených nebyly zjištěny sexuálně deviantní projevy.
Tabulka č. 6 Sexuálně-agresivní chování u doživotně odsouzených
Počet doživotně odsouzených
sexuální agrese a sadistické tendence 6 (25%)
bez sexuální agrese 18 (75%)
Tabulka č. 7 Složení doživotně odsouzených podle věku v době spáchání trestného činu Počet doživotně odsouzených
20-25 let 5 (20%)
26-30 let 30-35 let 4 1 (17%) (4%)
36-40 let 40-46let nad 50 let 6 7 1 (25%) (30%) (4%)
Věk pachatelů v době spáchání trestného činu, za který jim byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, se pohyboval v rozmezí 20 až 70 let. Průměrný věk pachatelů v době trestného činu činil 33,8 let.
61
Tabulka č. 8 Vliv alkoholu při spáchání posledního trestného činu u DO67 vliv alkoholu 9 (38%)
Počet doživotně odsouzených
bez vlivu alkoholu 15 (62%)
Tabulka č. 9 Poruchy chování ve VTOS u doživotně odsouzených žádné Počet doživotně odsouzených
13 (54%)
drobné kázeňské násilí proti přestupky spoluodsouzeným 9 1 (38%) (4%)
násilí proti personálu 1 (4%)
Z tabulky je zřejmé, že u poloviny odsouzených projevy a chování ve výkonu trestu nevykazují žádné kázeňské přestupky, pokud se nějaké vyskytnou, týkají se porušení vnitřního řádu.
Adaptace na výkon trestu Adaptaci je třeba chápat jako dynamický proces. Nejde o pasivní přizpůsobení, ale o aktivní vztah. V adaptaci na podmínky výkonu trestu odnětí svobody na doživotí nejsou významné rozdíly mezi dlouhodobě a krátkodobě doživotně odsouzenými. U krátkodobě odsouzených (do 5ti let) je charakteristická spíše pasivita, která se mění spíše na aktivní (konstruktivní) chování s přibývající lety. S delší dobou strávenou ve vězení se u doživotně odsouzených mírně zvyšuje míra poruchovosti v chování. U skupiny dlouhodobě doživotně odsouzených se tvrzení, že čím delší je trest, tím silnějšímu tlaku jsou vztahy s vnějším světem vystaveny, nezdá tolik jednoznačné.68 V porovnání s krátkodobými tresty se příliš neliší četnost kontaktů s vnějším světem u doživotně odsouzených. Jejich kontakty jsou „spíše minimální“ až „minimální“. Nelze tak usuzovat na přímý vztah mezi délkou pobytu ve vězení a sníženou četností kontaktů s vnějším světem.
67
viz. 66. Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 108.
68
62
Délka pobytu ve vězení významně neovlivňuje vztahy mezi doživotně odsouzenými. V míře konfliktnosti jsou doživotně odsouzení hodnocení jako průměrní až „spíše nekonfliktní. Stejně tak délka pobytu nemá zřejmě výrazný vliv na styl práce-přístupu vychovatelů k odsouzeným. Určité odlišnosti se objevily pouze v dimenzi osobní/neosobní přístup vychovatelů k odsouzeným, kde u dlouhodobě doživotně odsouzených je jejich přístup odsouzenými hodnocen jako „spíše neosobní“ a u krátkodobě doživotně odsouzených „spíše osobní“. Nejčastější způsob reagování u doživotně odsouzených je popisován jako mechanismus úniku. Agresivní reakce jsou v obou skupinách zastoupeny pouze malým procentem, přesto u krátkodobě doživotně odsouzených (v adaptační fázi) je agresivní chování v jejich projevech zastoupeno více.69 U doživotně odsouzených v adaptační fázi se objevují častěji i drobné kázeňské přestupky než u doživotně odsouzených, kteří strávili ve výkonu trestu delší dobu. Případnou možnost resocializace hodnotí vychovatelé u doživotně odsouzených jako spíše až krajně nepříznivou, nicméně u některých vězňů vidí tuto možnost, bez ohledu na dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody, jako reálnou.
Programy zacházení u doživotně odsouzených K dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody stanoví věznice pro každého odsouzeného program zacházení, který je základní formou komplexního působení na odsouzené. Obsahuje konkrétní činnosti, kterých je odsouzený povinen se zúčastnit nebo které může
vykonávat.
Těžiště
práce
s doživotními
vězni
spočívá
v psychiatricko-
psychologicko-terapeutickém působení na odsouzeného tak, aby se rozvíjela jeho osobnost. Plnění programu zacházení je vedle chování, jednání, postojů ke spáchanému trestnému činu a k vlastnímu výkonu trestu odnětí svobody jednou z rozhodujících skutečností při přeřazování do výhodnější skupiny vnitřní diferenciace.70 Program zacházení je v průběhu výkonu trestu aktualizován, jak z podnětu vychovatele tak i odsouzeného. Cíle 69
Tamtéž str. 105. Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 95.
70
63
resocializačních programů jsou u doživotně odsouzených dosahovány nejen prostřednictvím úkolů velmi obecné povahy (respekt a úcta k lidskému životu, přeměna hierarchie osobních hodnot, akceptování výkonu trestu apod.), ale i zcela konkrétními, ke kterým by měl odsouzený během výkonu trestu dospět (navázání kontaktu s osobou mimo věznici, osvojení si konkrétních znalostí).
Zaměstnanost doživotně odsouzených V době výzkumu byla více jak polovina doživotně odsouzených (14 osob tj. 58%) pracovně zařazena. Jednalo se o jednoduché práce jako lepení obálek, šití apod. Práce probíhají vzhledem k bezpečnostním opatřením na oddělení. Pro zbylé odsouzené práce nebyla, i když o ní projevovali zájem. Na nedostatek možností činnosti pro doživotně odsouzené upozornil již první výzkum, doposud tento problém ale nebyl vyřešen.
Osobnost doživotně odsouzeného Kriminální chování je výslednicí vzájemné souhry vnitřních (osobnost pachatele) a vnějších činitelů. V genezi kriminálního chování se uplatňují typické strukturální charakteristiky osobnosti a proměnné dynamické povahy. K nim patří motivace, jako bezprostřední soubor příčin konkrétního deliktu. Motivace ke kriminálnímu chování je charakteristická: -
bezprostředností uspokojení potřeb (nezdrženlivost)
-
přeskočení fáze rozhodovacího procesu
-
subjektivizace morálních a právních norem založená na egocentrické orientaci osobnosti
U kriminálních recidivistů se chování tohoto typu stává zvykem, automatismem. Osobnost doživotně odsouzeného můžeme z hlediska psychopatologické terminologie charakterizovat jako osobu asociální, anomální, tedy s psychopatickou strukturou osobnosti. Asociální psychopati jsou jedinci s hlubokou poruchou osobnosti, která se projevuje především v sociálně sféře. Poruchy osobnosti vedou k trvalým malaadaptivním vzorcům chování, které se mohou týkat emocí, kognitivních procesů, vnímání a psychodynamiky. Dotyční jsou zaměření zcela na sebe a své potřeby. Zacházení s jedinci s takovou poruchou osobnosti ve výkonu trestu je velmi obtížné. Takový jedinec totiž
64
vnímá terapii jako boj, ve kterém se snaží terapeuta zmanipulovat, přelstít jej nebo zastrašit. Práce psychologů je tak nejen velmi obtížná ale i výsledky jsou nejisté. Obecně jsou proto tito jedinci považováni za „nenapravitelné“ a většina pokusů o korektivní socializaci u nich selhává.
9.3
Shrnutí
Problémem obou výzkumů je samozřejmě malý počet doživotně odsouzených a proto ojedinělá výrazná odchylka může zkreslit výsledek. Domnívám se, že je nutné v pravidelných intervalech výzkum opakovat, aby výsledky byly objektivním vyjádřením reality. Psychologické a sociologické aspekty výkonu doživotního trestu představují východiska úvah právní úpravy de lege ferenda. Výzkumy provedené v České republice ukázaly na některé závažné nedostatky ve výkonu doživotního trestu (nedostatek soukromí, pracovních příležitostí, nedostatečné vnímání faktu, že trestem je čas strávený ve vězení, vnímání nereálnosti možnosti podmíněného propuštění, a další), z nichž některé je možné odstranit, jiné vycházejí z povahy samotného trestu a jsou proto neodstranitelné.
10. Trest odnětí svobody na doživotí z hlediska některých zásad trestání Základní zásady trestního práva můžeme definovat jako ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace trestněprávních norem. Zásady trestání se zabývají rovinou právních následků tj. ukládáním trestů. Zárukou správného ukládání trestu je dodržování dvou základních principů: principu zákonnosti trestního práva a principu individualizace. Druh a intenzita trestu musí být soudem v každém konkrétním případě stanoveny tak, aby odpovídaly zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu).71
71
Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi publishing 2003, str. 338.
65
Současně je třeba se řídit s maximální důsledností všemi pravidly pro ukládání trestu, která jsou obsažena v obecné i zvláštní části trestního zákona.
10.1 Zásada ekonomie trestní represe Východiskem pro zformování této zásady je zejména ochranná funkce trestního práva. Tato, jejíž podstatu lze stručně charakterizovat jako úsilí o maximum trestněprávní efektivnosti při minimu trestněprávní regulace a ingerence, je zásadou společnou pro rovinu viny a trestu. V oblasti trestání na tuto zásadu přímo navazuje zásada jednoty trestní represe a prevence v trestním zákoně vyjádřená v § 23 o účelu trestu.72 Z ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona plyne požadavek kombinace nezbytné represe s pozitivním preventivně výchovným působením trestu na pachatele. Požadavek vyváženosti pozitivní individuální prevence s negativní individuální represí je předpokladem vysoké účinnosti trestu. U doživotního trestu je často poukazováno na absenci individuálně preventivního účinku. Možnost podmíněného propuštění z výkonu tohoto trestu, která je zakotvena v trestním zákoně nevylučuje ani individuálně preventivní účinek. Trest odnětí svobody na doživotí, jakožto nejpřísnější trest v systému trestněprávních sankcí, vyvolává otázku zda jeho přísnost není v rozporu s ekonomií trestní represe. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody na doživotí má v českém trestním právu postavení výjimečného trestu, který může soud uložit pouze v nejzávažnějších případech porušení trestního práva a za velmi přísně stanovených podmínek, lze konstatovat, že tento trest je s uvedenou zásadou v souladu.
10.2 Zásada zákonnosti trestu Nejenom předpoklady viny pachatele, tj. základy jeho trestní odpovědnosti ale ani předpoklady trestání neboli aplikace právních následků ustáleného základu trestní odpovědnosti, nelze hledat mimo trestní zákon.73 Zmíněná zásada je z pohledu trestu vyjádřena Feuerbachovou formulací: „nulla poena sine lege“ neboli žádný trest bez zákona. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů zahrnuje trest odnětí svobody na 72 73
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998, str. 52. Kratochvíl, V. a kol: Trestní právo hmotné, 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, str. 48.
66
doživotí do systému trestněprávních sankcí, stanoví předpoklady jeho uložení (§ 29 odst. 1, 3 tr. zákona) i podmínky výkonu (§ 39a odst. 2, 3 tr. zákona). V případě trestu odnětí svobody na doživotí je tato zásada beze zbytku naplněna.
10.3 Zásada účelnosti trestu Tuto zásadu je možné spojovat výlučně s účelností ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákona, tedy s účelností zákonnou. Navazuje na zásadu zákonnosti trestu - zásada zákonnosti trestu pojednává o formě trestu jakožto výlučně legálním prostředku postihu, zásada účelnosti míří především na obsah trestu, který je daný zákonem. V teoretické rovině obsahuje trest odnětí svobody na doživotí tyto prvky: -
újmu pachateli,
-
odplatu,
-
morální odsudek,
-
trvalé vyloučení pachatele ze společnosti,
-
příležitost k převýchově a resocializaci,
-
odstrašení dalších potenciálních pachatelů,
-
satisfakci oběti a veřejnosti.
Trestní zákon poměrně jednoznačně stanoví, co má být účelem trestu. Podle ustanovení § 23 odst. 1 účelem trestu je „chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.“ Toto pojetí trestu vychází ze smíšených teorií, které spojují funkci trestu nejen s odplatou ale i prevencí, vystrašením a výchovným účinkem trestu. Trestní zákon v § 23 spojuje individuálně preventivní působení trestu s prevencí generální. Samotný výkon trestu odnětí svobody má ve své klasické podobě celou řadu vedlejších účinků, které z hlediska efektivní ochrany společnosti zpochybňují jeho užití a proto je účel trestu odnětí svobody často diskutovanou otázkou. Vliv vězeňské subkultury, zpřetrhání kontaktů s blízkými, rozpad soukromého života jsou skutečnosti, které mohou vést k opětovnému páchání trestné činnosti.
67
Individuální preventivní působení trestu je v § 23 vyjádřeno slovy „účelem trestu je zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život“. Trvalý trest odnětí svobody na doživotí znamená trvalou (dlouhodobou) izolaci odsouzeného od společnosti. Je však otázkou, zda tato izolace skutečně brání odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, neboť praxe poskytuje případy, kdy se odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody dopustili závažných trestných činů, od majetkových přes sexuální až po útoky proti životu a zdraví. U doživotně odsouzených vzniká navíc paradoxní situace kdy jsou, vzhledem k neexistenci přísnějšího trestu, fakticky beztrestní při spáchání jakéhokoliv deliktu ve vězení. Tento argument často používají odpůrci doživotního trestu. Vědomí faktické beztrestnosti může odsouzené motivovat ke spáchání násilných trestných činů i při pokusu o útěk. Tito pachatelé pak představují velké nebezpečí nejen pro personál věznic, ale v případě útěku i pro obyvatelstvo. Institut podmíněného propuštění by měl být prostředkem, který by odsouzené odradil od takového jednání. Jeho vliv na chování odsouzených ovšem nelze přeceňovat. Výchova pachatele k řádnému životu a jeho náprava je druhým cílem individuálně preventivního působení trestu. U doživotně odsouzených je to velmi problematické, neboť se jedná o mimořádně narušené osobnosti, u nichž převýchova ve smyslu § 23 není možná. Převýchova u nich by tak měla směřovat k tomu, aby se jejich šance na podmíněné propuštění stala reálnou a v případě, že tuto šanci dostanou, byli připraveni se vrátit do života na svobodě a začlenit se zpět do společnosti. Na základě uvedených argumentů, může trest odnětí svobody na doživotí v zásadě splnit účel trestu stanovený v § 23 trestního zákona. Tento trest je schopen zajistit ochranu společnosti před pachateli trestných činů zejména dlouhodobým zabráněním pachateli v dalším páchání trestné činnosti, ovšem pouze za předpokladu, že se podaří vyloučit nebo alespoň minimalizovat nebezpečí páchání dalších deliktů ve výkonu tohoto trestu.74 Je však nesporné, že individuálně a generálně preventivní funkce tohoto trestu je stejně problematická jako doživotní trest samotný. V souvislosti s případnou možností páchání dalších deliktů během výkonu trestu by se mohlo využít zpřísnění, uvedeného v § 29 odst. 1. věta druhá, které by pak mělo své opodstatnění. 74
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998, str. 55.
68
10.4 Zásada přiměřenosti trestu Předpokladem účelnosti trestu je jeho přiměřenost. Jednou ze zásad trestního práva je zásada přiměřenosti (adekvátnosti) trestu, jejímž základem je úměrnost trestu konkrétnímu trestnému činu a osobě pachatele. Vyvstává proto otázka, zda doživotní75 zbavení svobody může být úměrné konkrétnímu trestnému činu. V rámci soudcovské individualizace trestu soud bere v úvahu jednak zákonné předpoklady aplikace toho kterého druhu trestu, stejně jako kritéria uvedená v §§ 31-34 trestního zákona. Předpoklady pro uložení doživotního trestu jsou velmi přísné, dokonce přísnější než byly dřívější podmínky pro uložení trestu smrti. Vedle těchto předpokladů soud musí zohlednit i další kritéria, zejména by soud měl při stanovení druhu a výměry trestu přihlédnout k nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele (§ 31 odst. 1 tr. zákona). Soud má přitom zhodnotit zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a pohnutky (§ 3 odst. 4 tr. zákona). Lze předpokládat, že při naplnění výše uvedených podmínek bude doživotní trest odnětí svobody adekvátní spáchanému trestnému činu a jeho pachateli. Na závěr bych rád podotknul, že pouze trest, vyměřený s maximální ohledem na charakter jednotlivého případu může být trestem adekvátním.
11. Trest odnětí svobody na doživotí z pohledu zahraničních úprav Jednou ze základních otázek spojených s trestem odnětí svobody na doživotí je otázka účinné koncepce jeho ukládání a výkonu. Trest doživotního odnětí svobody lze s malými výjimkami (Norsko - doživotní trest byl zrušen 1981, Španělsko - je nahrazen
75
Vzhledem k existenci institutu podmíněného propuštění je označení trestu „na doživotí“ zavádějící. Tato možnost, je přes veškerou nejistotu s ní spojenou možností reálnou a je třeba ji brát na vědomí při posuzování přiměřenosti doživotního trestu.
69
trestem vězení na 20-30 let, ve zvláště stanovených případech do 40 let, Portugalsko) uložit v celé Evropě a Severní Americe za blíže specifikované závažné delikty. Představuje zpravidla nejpřísnější trest v zemích, kde neexistuje trest smrti. V mnoha zemích je doživotí změněno po určité době na trest odnětí svobody na stanovený počet let cestou milosti, podmíněného propuštění (Dánsko a Francie, po 20 letech v Řecku a Španělsku, po 15 letech ve Švédsku a Rakousku) či prominutí trestu.
11.1 Slovensko Od 1. ledna 2006 nabyly účinnosti nové slovenské trestní kodexy, které zrušily a nahradily dosavadní kodexy z roku 1961. Jde o trestní zákon č. 300/2005 Z.z. a trestní řád č. 301/2005 Z.z. Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze za trestný čin, za který to zákon ve zvláštní části dovoluje, a jen za podmínek, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nelze předpokládat, že by pachatele bylo možné napravit trestem odnětí svobody na dobu do dvaceti pěti let. Trestní zákon v § 47 odst. 2 nově zavedl povinnost uložit trest odnětí svobody na doživotí ve smyslu zásady „třikrát a dost“ u taxativně zákonem vyjmenovaných dokonaných zločinů, za které byl pachatel již v minulosti dvakrát soudně potrestaný nepodmíněným trestem odnětí svobody. Mimořádně lze i v tomto případě při splnění zákonem stanovených podmínek namísto doživotního trestu uložit trest odnětí svobody v délce trvání 25 let. Trest odnětí svobody na doživotí se vykonává obligatorně v ústavech pro výkon trestu odnětí svobody s nejvyšším stupněm střežení. Osoba odsouzená na doživotí může být podmíněně propuštěna nejdříve po dvaceti pěti letech výkonu tohoto trestu. Osobu opětovně odsouzenou k trestu odnětí svobody na doživotí nebo osobu odsouzenou k tomuto trestu podle § 47 odst. 2 nelze podmíněně propustit. Úprava výjimečného trestu na Slovensku tak zavedla po vzoru jiných států zásadu „třikrát a dost“. Jedná se o mimořádné zpřísnění trestu, které reaguje na zvyšující se recidivu trestné činnosti u některých pachatelů, a spočívá v tom, že takovou osobu nelze podmíněné propustit. Doživotní trest je v tomto případě skutečně doživotním trestem, ale
70
o jeho humánnosti lze pochybovat. Na druhou stranu si uvědomuji, že u některých odsouzených je takový trest adekvátní.
11.2 Francie Ve Francii vychází trestněprávní úprava z trestního zákoníku z roku 1810, který byl postupně novelizován a to i pokud se týká forem trestů. V roce 1918 byl zrušen článek 3, upravující trest smrti a nahradil jej trest doživotní káznice. Trestní zákoník z roku 1810 a nový zákoník z roku 1994 rozdělují trestné činy do tří skupin, podle závažnosti a trestu, který za ně může být uložen: -
contraventions jsou drobné trestné činy a přestupky, které mohou být trestány pouze udělením pokuty,
-
délits jsou trestné činy větší důležitosti, za něž lze udělit trest odnětí svobody od 6 měsíců do 10 let, a
-
crimes jsou trestné činy, za něž lze uložit trest odnětí svobody od 10 let až na doživotí (vražda, znásilnění, ozbrojená loupež, únos)
Trestní zákon upravuje dvě formy doživotního trestu: doživotní káznici (réclusion criminelle á perpetité) a doživotní vězení (détention criminelle á perpetuité). Uvažovalo se i o zrušení doživotního trestu a jeho nahrazení trestem odnětí svobody v trvání 30 let. Základní právní normou pro výkon trestu odnětí svobody je trestní řád z roku 1958. I přes rozdílnou právní úpravu trestní řád nerozlišuje výkon trestu doživotní káznice a doživotního vězení, až na výjimku, kterou je oddělení odsouzených pro politické delikty od ostatních odsouzených. Trest doživotní káznice plní, po zrušení trestu smrti, úlohu nejtěžšího druhu trestu, který lze uložit jen za nejzávažnější formy zločinnosti. Článek 17 francouzské ústavy umožňuje prezidentu republiky, formou milosti, promíjet a zmírňovat tresty uložené soudy. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je možné po vykonání nejméně 15 let trestu doživotní káznice. V průměru si doživotně odsouzení vykonají 16-17 let trestu a je jim uložena zkušební doba od 5 do 10 let.
71
Odsouzení k doživotním trestům jsou při výkonu trestu diferencování a separování do skupin podle stáří, předchozích vykonaných trestů, fyzického a duševního stavu. Tresty doživotí jsou vykonávány podle tzv. Auburnského systému, spočívajícího v nočním umístění odsouzených na samotkách a v denním společném režimu. Tento systém je doplněn tzv. progresivním systémem, umožňujícím zvýšit aktivní vliv na odsouzené, s cílem zefektivnit resocializační působení. V rámci tohoto systému lze, na základě úspěšného působení, převést odsouzeného z „uzavřeného“ do „otevřeného“ výkonu trestu, dávajícího větší prostor pro jeho vlastní realizaci i převýchovu.
Tab. 1 Francie – Celkový počet odsouzených vykonávajících trest odnětí svobody na doživotí k 1.9. každého roku76
počet vězňů
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
453
469
490
525
543
566
539
11.3 Německo Trest smrti byl zrušen v roce 1949 čl. 10 Ústavy. Doživotní trest je obligatorně ukládán za trestný čin vraždy člověka dle § 211 StGB a trestný čin genocidia dle § 220a StGB. Fakultativně může být uložen i za jiné trestné činy s následkem smrti (velezrada, způsobení jaderné exploze, loupež, útok na leteckou dopravu aj.). V praxi je však v těchto případech doživotí udělováno výjimečně. Novelou trestního zákona z roku 1981 byla zavedena možnost podmíněného propuštění z doživotí. Soud je povinen po 15 letech výkonu doživotního trestu odnětí svobody projednat možnost podmíněného propuštění. V případě zamítnutí, musí své rozhodnutí odůvodnit s ohledem na „zvláště těžké zavinění, které neumožňuje podmíněný odklad trestu na dobu 5 let.“ Problematické vymezení pojmu „zvlášť těžké zavinění“, vede k nejednotné aplikaci v praxi spolkových zemí. Vzhledem k neexistenci obecných pravidel při udělování milostí, v případě doživotního trestu, je v praxi udělována poměrně volně po 15-25 letech výkonu. Vytvoření jednotného postupu při udělování milostí odsouzeným k doživotí se nepodařilo přes veš76
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 72.
72
kerou snahu prosadit z toho důvodu, že jednotlivé země to považují za omezení jejich suverenity. Výkon doživotního trestu odnětí svobody, který upravuje zákon o výkonu trestu z roku 1976, se zásadně neliší od výkonu dlouhodobých trestů odnětí svobody. Je vykonáván ve dvou formách: uzavřené a otevřené. Každá ze spolkových zemí upravuje výkon trestu, v rámci své kompetence, podzákonnými normami. Přes roztříštěnost úprav výkonu trestu je shodně upravena otázka převedení odsouzeného z uzavřené do otevřené formy výkonu trestu vždy 18 měsíců před výstupem z trestu. Spolkové státy shromažďují nebezpečné vězně ve speciálně k tomu určeném vězení se zostřenými bezpečnostními parametry. Na základě zákonných důvodů může být výkon trestu odsouzenému zpřísněn poutáním na rukou nebo nohou nebo i umístěním na samotce. Tab. č. 2 Německo – Počet odsouzených k trestu odnětí svobody na doživotí77
počet odsouzených uloženo za vraždu
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
100 100
100 99
122 118
128 126
96 92
107 103
140 137
Tab. č. 3 Německo – Celkový počet odsouzených vykonávajících trest odnětí svobody na doživotí k 31.3 každého roku78
Počet vězňů
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
1314
1327
1378
1450
1513
1599
1658
11.4 Velká Británie Po zrušení trestu smrti v roce 1965 za vraždu79 (zůstal zachován pro trestný čin velezrady a delikty spáchané za výjimečných okolností, např. za branné pohotovosti státu, válečného stavu, ale neužívá se), zůstal trest doživotního vězení nejtěžší formou trestu anglického systému.80 Obligatorně je ukládán za vraždu, která je v Anglii definována šířeji než v jiných zemích a zahrnuje většinu forem úmyslného usmrcení a dokonce i pří77
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 73. 78 Tamtéž. 79 Murder (Abolition of Death Penalty) Act 1965, Chapter 71. 80 Barclay, G., C.: Systémy trestní justice v Anglii a Walesu, IKSP Praha 1995, str. 46.
73
pady, v nichž se úmysl vztahoval pouze na těžké ublížení na zdraví. Fakultativně pak může být uložen za řadu zvlášť závažných deliktů (znásilnění, žhářství, těžké ublížení na zdraví, ozbrojená loupež apod.). Trest doživotního vězení je v Anglii a Walesu chápán spíše jako bezpečnostní opatření pro neresocializovatelné pachatele než jako trest, jehož smyslem je převýchova. I přes silné snahy o zrušení tohoto trestu ze strany humanistů, zůstal doživotní trest zachován jako trest, který má silný preventivní charakter. Možnosti propuštění z výkonu doživotního trestu jsou následující. Doživotní trest lze změnit po 8-11 letech jeho výkonu na časově omezený trest odnětí svobody. Ve všech případech doživotních trestů, ať obligatorních nebo fakultativních, přísluší rozhodnutí o předčasném propuštění ministru vnitra. Na tomto rozhodnutí se podílí významným způsobem i správní orgán „Parole Board“, který je civilním orgánem zřízeným ministerstvem vnitra. V případě, že ministr vnitra rozhodne o propuštění odsouzeného může se toto uskutečnit nejdříve jeden rok po vydání rozhodnutí, aby mohl být odsouzený připraven na návrat do společnosti. S výjimkou vzácných případů udělení milosti, na základě královského práva, se jedná o propuštění podmíněné, které může „Parole Board“, v případě problémů s odsouzeným na svobodě, odvolat. Právní úprava doživotního trestu vychází z tzv. Prison Act z r. 1952. Doživotní trest je vykonáván ve věznicích uzavřeného typu (disperial prison).81 Doživotně odsouzení jsou rozděleni do kategorií tak, aby bylo možné, prostřednictvím specifického působení, ovlivňovat jejich chování v maximální možné míře. Výkon trestu lze, v případě porušování vnitřních předpisů, zostřit různými formami (vyřazení ze společné terapie, izolace, vyloučení z podmíněného propuštění z výkonu trestu). V Anglii je uplatňován systém, v němž jsou nebezpeční vězni umísťování do více věznic, tzv. „rozptylových“, spolu s méně nebezpečnými vězni. Vězni odsouzení na doživotí (pokud nejsou hned od počátku klasifikovaní jako vězni kategorie A, vůči nimž je třeba zajišťovat maximální bezpečnostní opatření) přicházejí do „rozptylové“ věznice teprve poté, kdy byli dva nebo tři roky umístěni ve střediscích určených pro hodnocení a klasifikaci vězňů doživotně odsouzených. Vězeň odsouzený na doživotí může být podmíněně propuštěn teprve poté, co projde několika stupni, přičemž zařazení do nižší kategorie neznamená automaticky mír81
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 73.
74
nější režim a větší výhody. Vězni jsou přibližně každé čtyři roky přemísťováni z jedné rozptylové věznice do druhé.
Tab. č. 4 Velká Británie – Počet odsouzených na doživotí k 30. červnu každého roku82 1992 roční přírůstek 83
celkový počet DO
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
236 243 3000 3095
222 3192
280 3289
338 3489
384 3721
413 3934
477 4206
492 4538
Tři čtvrtiny vězňů jsou odsouzeni za vraždu, 97% jsou muži. Průměrná doba, kterou stráví ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, než jsou propuštění, se pohybuje okolo 13 let. Recidivy během dvou let se dopustilo pouze 9% propuštěných od roku 1975 do roku 2000.
11.5 Nizozemí Nizozemské trestní právo je často označováno za mírné. V čem je tato mírnost zejména spatřována? Za hlavní a nejvíce překvapující rozdíly mezi nizozemským trestním soudním systémem a tímto systémem ve většině ostatních západních zemí jsou považovány menší frekvence odnětí svobody, kratší tresty, celková procesní atmosféra, vztahy mezi vězni a dozorci v nápravných zařízeních a uplatňování alternativních sankcí.84 Trest odnětí svobody nad 15 měsíců je v holandských podmínkách považován již za trest dlouhodobý. Přes uvedenou mírnost holandského trestního systému je doživotní trest odnětí svobody součástí systému trestněprávních sankcí. Trest smrti byl v Nizozemí zrušen v r. 1982. Základem trestního systému v Nizozemí je trestní zákoník z roku 1881, který v § 10 upravuje délku trvání trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody je buď doživotní nebo časově omezený. Časově omezený trest odnětí svobody trvá nejméně jeden den, nejvýše patnáct po sobě následujících let. Doživotní trest je ukládán fakultativně, a to za jednání nebezpečná pro stát, zejména v době
82
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 74. 83 Doživotně odsouzených. 84 Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998, str. 31.
75
války a dále za jednání, jejichž následkem je smrt osob. Alternativou doživotního trestu je časově omezený trest v délce trvání 20 let. Součástí právní úpravy je i ustanovení, ve kterém je vyjádřena zásada, že trest odnětí svobody nesmí v žádném případě přesáhnout dobu dvaceti let (§ 10 odst. 4). V zákoně je zakotvena možnost podmíněného propuštění i udělení milosti, ve skutečnosti tak délka skutečného výkonu doživotního trestu nepřevyšuje 15 let. Odsouzení k doživotnímu trestu jsou považováni za nebezpečné vězně, a proto vykonávají svůj trest ve zvláštních odděleních věznic. Systém umístění vězňů je jedna cela – jeden vězeň. Oddělení „nebezpečných“ vězňů je přísně izolováno od ostatních částí věznice, jeho součástí je i dílna a další prostory pro zájmovou činnost, prostor pro vycházky představuje uzavřená betonová plocha o rozměru několika čtverečních metrů opatřená v horní části mříží. Jednotlivá oddělení, v nichž jsou odsouzení zařazeni podle závažnosti činu a dalších kritérií, se od sebe liší vybavením cel, bezpečnostními opatřeními, možnostmi využití volného času, apod. V případě porušení kázně, ohrožení bezpečnosti osob či majetku, je možné použít donucovacích prostředků (pout, připoutání k lůžku apod.) a zaostřovacích opatření (umístění do izolace). V roce 1991 byl zaveden tzv. kolotočový (carousel) systém zvlášť zabezpečených oddělení s velmi přísným režimem pro vězně označené jako mimořádně nebezpečné. K 31.5. 2003 bylo v Nizozemí ve výkonu doživotního trestu 11 odsouzených.
11.6 Švédsko Trest smrti byl zrušen v roce 1972. Základem právní úpravy doživotního trestu odnětí svobody je trestní zákon z roku 1965. Fakultativně může být uložen za nejzávažnější trestné činy (vražda, únos, těžké vražedné žhářství, obecně nebezpečné zlovolné spiknutí, těžká sabotáž, vzpoura, vlastizrada aj.). Možnost podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu byla zavedena novelou trestního zákona z r. 1977. Král má navíc právo, po 10-15 letech výkonu trestu, odsouzeného omilostnit. Výkon doživotního trestu upravuje zákon o kriminální péči v ústavech z r. 1974. Doživotně odsouzení vykonávají trest otevřenou nebo uzavřenou formou v 21 centrálních věznicích s kapacitou od 60 do 100 odsouzených.
76
Tab. č. 5 Švédsko – Počet uložených doživotních trestů a počet odsouzených, kteří k výkonu doživotí do věznic nastoupil85 1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
13 10
11 7
9 8
10 7
18 14
14 15
10 7
počet uložených trestů na doživotí nástup výkonu trestu během roku
Tab. č. 6 Švédsko – Celkový počet odsouzených vykonávajících trest odnětí svobody na doživotí k 1.10. každého roku86
počet vězňů
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
63
69
77
81
87
101
105
11.7 Itálie I přes možnost uložit trest smrti v určitých výjimečných případech spojených s vojenským právním systémem během války prakticky od roku 1944 nebyl tento trest použit. Trest smrti byl tak definitivně zrušen v roce 1994 zákonem č. 589, když odstranil výjimky použití trestu smrti v případě války navíc článek 27 Ústavy byl upraven tak, aby radikálně vyloučil jakoukoli možnost uplatnění trestu smrti. Nejpřísnějším trestem se tak stal trest odnětí svobody na doživotí. Byl zaveden jako náhrada trestu smrti s cílem humanizovat trestní systém. Trest odnětí svobody na doživotí nahradil trest smrti v těch případech, pro které byl původně uplatněn trest smrti. Objevily se pochybnosti o slučitelnosti odnětí svobody na doživotí se zásadami Ústavy, převážně v souvislosti s článkem 27 odst. 3, který stanoví rehabilitační funkci odsouzení (tyto zásady byly zcela neslučitelné nejen s trestem odnětí svobody na doživotí, ale i jinými trvalými tresty). Ústavní soud ve svém rozhodnutí č. 264 z r. 1974 potvrdil, že cílem trestu není rehabilitovat obžalovaného, ale chránit společnost a eliminovat nebezpečí, které určití zločinci představují. I přes toto rozhodnutí, dnes mnoho právních a politických odborníků nadále oprávněnost tohoto trestu z ústavního hlediska zpochybňuje a usiluje o jeho zrušení.
85
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol.: Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha, IKSP, 2004, str. 75. 86 Tamtéž.
77
Vězňům, vykonávajícím trest doživotí, může být po šestadvacetiletém uvěznění uděleno podmínečné prominutí trestu a umístění do vazby nebo předčasné propuštění. Stejně tak i další nově zaváděná opatření se snaží vyřešit rozpornost tohoto trestu s rehabilitační funkcí trestů tak, jak jí stanoví Ústava. V případě doživotně odsouzených má podmínečné propuštění za účinek zrušení trestu po uplynutí lhůty pěti let. Prezident republiky má právo i v případě doživotně odsouzených, dle svého uvážení, udělit prominutí.
11.8 Shrnutí Trest odnětí svobody na doživotí představuje nejpřísnější sankci v zemích, které zrušily trest smrti. Může být uložen pouze v nejzávažnějších případech porušení norem trestního práva, tedy za nejtěžší delikty zpravidla spojené s usmrcením člověka a rovněž za delikty proti státu. Trestní zákony většinou nespecifikují další podmínky uložení doživotního trestu. Možnost jejich uložení je stanovena pouze ve zvláštní části trestního zákona. U některých trestných činů musí být doživotní trest uložen obligatorně u jiných trestných činů, menší závažnosti, je pak jeho uložení fakultativní. Trest odnětí svobody není definitivním zbavením svobody, možnost podmíněného propuštění, stejně jako udělení milosti, je pravidelnou součástí úpravy tohoto trestu. Statistické údaje pak ukazují, že znovunabytí svobody je reálné a doba výkonu trestu se pohybuje od 13-26 let. Výkon doživotního trestu se zpravidla neliší od výkonu dlouhodobých, časově určitých, trestů. Probíhá ve věznicích se speciálními bezpečnostními parametry, otevřenou nebo uzavřenou formou. Doživotně odsouzení jsou umístění buď na samotkách nebo ve skupině (buňkový systém). Právní normy výkonu trestu upravují nejrůznější způsoby zostření výkonu trestu v případě kázeňských provinění či ohrožení bezpečnosti. Úprava doživotního trestu v České republice se tak v zásadě neliší od zahraničních právních úprav. Nejzřetelnější změnou je pravděpodobně stanovení materiálních znaků trestného činu, za který může být uložen doživotní trest v § 29 dost. 3 trestního zákona a taxativní výčet trestných činů v obecné části. Institut podmíněného propuštění stejně jako udělení milosti je součástí právní úpravy doživotního trestu i u nás. Do této chvíle jsou oba uvedené instituty teoretickou možnosti, neboť v případě doživotně odsouzeného pro-
78
zatím nebyly použity. V případě podmínečného propuštění to bylo způsobeno tím, že pouze jeden z doživotně odsouzených vykonal teprve nedávno nutnou část trestu (tj. 20 let) a jeho první žádost byla zamítnuta.
12. Úprava doživotního trestu de lege ferenda 12.1 Úprava výjimečného trestu v navrhovaném trestním zákoníku Trest odnětí svobody na doživotí nadále zůstal jednou ze dvou forem výjimečného trestu i v navrhované rekodifikaci trestního zákoníku. Celková koncepce výjimečného trestu v návrhu je prakticky stejná jako v dosavadní právní úpravě. Návrh však počítá se zvýšením trestní sazby u časově určitého trestu na 20-30 let a to především v souvislosti se zvýšením maximální hranice pravidelného trestu odnětí svobody z 15 na 20 let (důvodem tohoto zpřísnění je snaha o vytvoření širšího prostoru pro rozhodování u nejzávažnějších trestných činů, jejichž rozpětí je v dosavadní úpravě velmi úzké). Návrh trestního zákoníku předpokládá zpřesnění úpravy ukládání obou druhů výjimečného tretu odnětí svobody, kdy pro uložení trestu nad dvacet až do třiceti let postačuje, že uložení takového trestu vyžaduje závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu, která musí být velmi vysoká, nebo ztížená možnost sociální reintegrace pachatele, kterou návrh vyjadřuje slovy „možnost působení na pachatele, aby vedl řádný život, je obzvláště ztížena.87 V návaznosti na novou kategorizaci trestného činu je možnost uložení výjimečného trestu stanovena jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje.88 I další předpoklady jsou diferencovány pro obě formy a formulovány obdobně, jako ve stávajícím § 29, s přihlédnutím k odlišnému pojetí trestného činu. Podmínka velmi vysokého a mimořádně vysokého stupně, je nahrazena podmínkou velmi vysoké a mimořádně vyso-
87
Šámal, P. K úpravě trestních sankcí ve vládním návrhu rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 5, s. 118. 88 Kalvodová Věra, Výjimečný trest v procesu reformy trestního práva hmotného, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané dne 11.5. v Praze, str. 107.
79
ké závažnosti. Pojem možnost nápravy, je nahrazen pojmem vedení řádného života, resp. možnosti působení na pachatele, aby vedl řádný život. Rozšířen je i okruh trestných činů, za které je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí. Jejich taxativní výčet je uveden v § 54 odst. 3 a obsahuje oproti platné právní úpravě další zvlášť závažné zločiny, a to útok proti lidskosti (§ 378), apartheid a diskriminaci skupiny lidí podle § 379 odst. 2, přípravu útočné války (§ 378), používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 387 odst. 3, válečnou krutost podle § 388 odst. 3, perzekuci obyvatelstva podle § 389 odst. 3, zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 391 odst. 3 s tím, že není stanoveno jako podmínka uložení doživotního trestu úmyslné zavinění smrti jiného.89 Ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny navrhl a schválil pozměňovací návrh, který stanovil podmínku úmyslného zavinění smrti jiného člověka v případě dalších, zvlášť závažných, zločinů. Lze konstatovat, že princip výjimečného trestu, zejména jeho doživotní formy jakožto ultima ratio, stejně jako subsidiarita doživotí ve vztahu k mírnější formě výjimečného trestu, zůstala zachována. V návrhu byla ponechána, ale už jen ve vztahu k doživotnímu trestu, možnost soudu rozhodnout o nezapočítávání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění a sice v § 54 odst. 4. Je otázka, zda zpřísnění trestů a posunutí maximální hranice u pravidelných i výjimečných trestů není v rozporu s požadavkem zásady ekonomie trestní represe a zda důvod zpřísnění tj. poskytnutí většího prostoru pro rozlišení konkrétních případů nejzávažnějších trestných činů, je opodstatněný.
12.2 Úvahy de lege ferenda V předchozích kapitolách této práce jsem upozornil na některá problematická ustanovení. Obsahem této kapitoly bude jejich výčet a následující úvahy a doporučení de lege ferenda. Novela trestního zákona č. 320/2006 Sb. zavedla do právní úpravy doživotního trestu následující ustanovení (§ 29 odst. 4):
89
Šámal, P.: Osnova trestního zákoníku 2004-2006, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 96.
80
„Za podmínek uvedených v odstavci 3 může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí rovněž pachateli, který spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 3, trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 3, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 4, trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 4 nebo trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 4 opakovaně a byl již pro takový trestný čin potrestán.“
Toto, maximálně možné zostření postihu vybraných případů zvlášť nebezpečné recidivy, je jedním z projevů zvyšující se represe trestní politiky (výsledkem principu „nulové tolerance“ prosazované částí poslanců a podporované nemalou částí veřejnosti). Novela se inspirovala slovenskou úpravou založenou na hesle „třikrát a dost“, jejíž předlohou se staly obdobné úpravy ve Velké Británii a v USA. Konstrukce ustanovení § 29 odst. 4, na rozdíl od slovenské úpravy, vychází z principu „dvakrát a dost“, kdy stačí, aby pachatel již dříve alespoň jednou spáchal některý z vyjmenovaných trestných činů a byl pro něj potrestán, avšak nepožaduje, aby uložení doživotí, při splnění stanovených podmínek, bylo obligatorní (§ 29 odst. 4: „může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí). Zvolené řešení je ukázkou nekoncepčního a ukvapeného zásahu do systému trestněprávních norem, o čemž svědčí nejen způsob výběru trestných činů, u kterých se ve zvláštní části nově stanoví možnost uložit výjimečný trest (zcela evidentně se pak jeví disproporce mezi sankcí za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 a sankcí za nedbalostní usmrcení při loupeži podle § 234 odst. 3), ale i neodůvodněné omezení okruhu trestných činů, za něž je možno při recidivě uložit doživotí (tento trest nelze uložit např. pachateli, který nejprve spáchal vraždu podle § 219 odst. 1 a byl za ni potrestán a poté se dopustil znásilnění podle § 241 odst. 4). Důvody, které vedly k zavedení této úpravy jsem uvedl již v kapitole 3.2. Domnívám se, že toto ustanovení je v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu a proto se přikláním k jeho zrušení.
Dalším problematickým ustanovením je § 29 odst. 1 věta druhá:
„Uloží-li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.“
81
Rozhodnutí ve smyslu § 29 odst. 1 je, dle mého názoru, v rozporu se zásadou ekonomie trestní represe, neboť znamená neúměrné zpřísnění nejpřísnějšího trestu, navíc nelze stanovit spolehlivá kritéria, na jejichž základě by soud mohl učinit uvedené rozhodnutí. Rozhodnutí, o nezapočítávání doby ve výkonu trestu, by mělo mít charakter zvláštního opatření, které může soud uložit v případě, že se odsouzený dopustí ve výkonu trestu úmyslného trestného činu, za který je možné uložit výjimečný trest. Ve vládním návrhu trestního zákona je tato věta pozměněna tak, že toto zpřísnění se týká pouze doživotního trestu. Úprava, ve smyslu předchozího odstavce, však stále chybí.
Ustanovení § 29 odst. 3 písm. c) věta druhá:
„uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.“
Stanovující podmínka nenapravitelnosti pachatele trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let je neslučitelná s pojetím účelu trestu, který v sobě vždy zahrnuje resocializaci a tak není možné s jistotou vyslovit závěr, že se jedná o pachatele, který by se nenapravil trestem mírnějším. Řešením by mohlo být nahrazení slovního spojení „není naděje„ spojením „nelze důvodně předpokládat“ nebo tuto druhou část z uvedeného ustanovení zcela vypustit.
Dalším problémem, spojeným s doživotním trestem, je nedostatečné vnímání reálnosti možnosti podmíněného propuštění u doživotně odsouzených. Institut podmíněného propuštění je zakotven v § 62 odst. 2: „Osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí může být podmíněně propuštěna až po nejméně dvaceti letech výkonu tohoto trestu.“
Zavedení obligatornosti přezkumu, zda jsou či nejsou splněny podmínky podmíněného propuštění by mohlo zvýšit reálnost propuštění. Zákonná povinnost takového pře82
zkumu by musela být vykonána buď současně s uplynutím 20 let nebo případně v předstihu. Lze předpokládat, že doživotně odsouzený, v okamžiku splnění podmínky uvedené v citovaném ustanovení, podá žádost o podmíněné propuštění, nicméně obligatorní přezkoumání by mohlo vést ke zvýšení právní jistoty odsouzeného. Základem pro rozhodnutí soudu by mělo být komplexní zhodnocení celého případu odsouzeného. Zároveň by měla být vymezena zákonná kritéria pro podmíněné propuštění, s nimiž by byl odsouzený seznámen již při nástupu do výkonu trestu. Bude zajímavé sledovat jakým způsobem se s možností podmíněného propuštění u doživotně odsouzených vypořádá soudní praxe (zejména kolika žádostem bude vyhověno a jaká bude faktická délka doživotního trestu popř. jakým způsobem bude zajišťován dohled nad propuštěnými a zda u nich nebude docházet k recidivě). V souvislosti s úpravou doživotního trestu by stálo také za zvážení, zda by neměla být uzákoněna možnost přeměny doživotního trestu na trest určitý, po výkonu podstatné části tohoto trestu. Takový krok by vedl ke snížení pocitu bezvýchodnosti spojeného s neurčitostí tohoto trestu. Uložením trestu odnětí svobody na doživotí vzniká odsouzenému nárok na možnost použití mimořádného opravného prostředku tj. dovolání. Prostřednictvím dovolání by měla být možnost přezkoumat nejen právní a procesní okolnosti, ale i okolnosti skutkové (k takovému názoru se však nepřiklonil Nejvyšší soud). Blíže k tomuto institutu včetně případných návrhů de lege ferenda viz. kapitola 7.1.2. Nadto by mohlo být zváženo případné zavedení obligatorní přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí, tak jako tomu bylo v případě trestu smrti.
83
13. Závěr Problematika trestání nejzávažnějších trestných činů bude i v budoucnu patřit k často diskutovaným otázkám. Trest odnětí svobody na doživotí je krajní variantou trestu odnětí svobody. Vývoj v ukládání trestů směřuje k častějšímu používání alternativních sankcí namísto trestu odnětí svobody a takový trend je bezesporu pozitivní. I přes to trest odnětí svobody stále zaujímá významné postavení v systému trestněprávních sankcí. Trest odnětí svobody musí být chápán jako krajní reakce, která nastoupí jen v případech nejnebezpečnějších forem sociálně deviantního chování. V každé společnosti se vyskytuje určitý okruh pachatelů, u nichž nepřichází v úvahu jiný způsob eliminace nežádoucího deviantního chování, než je jejich izolace. Trest odnětí svobody tak představuje nezbytnou součást systému trestněprávních sankcí. Zcela specifickou kategorií v rámci trestu odnětí svobody jsou dlouhodobé tresty odnětí svobody. Trest odnětí svobody na doživotí pak představuje nejpřísnější formu tohoto trestu, který se ukládá pachatelům nejzávažnějších trestných činů. Doživotní trest je trestem velmi přísným zároveň i podmínky pro jeho uložení jsou stanoveny velmi přísně. V českém trestním zákoně jsou, na rozdíl od zahraničních úprav, stanoveny materiální podmínky, které takový čin musí splňovat. Zároveň je možné uložit doživotní trest jen za taxativně uvedené trestné činy. Součástí právní úpravy je i možnost podmíněného propuštění případně udělení milosti prezidentem, což uvedenou tvrdost tohoto trestu zmírňuje. Především institut podmíněného propuštění hraje významnou roli a musí být imanentní součástí úpravy doživotního trestu. Pozitivně lze hodnotit i koncepci výjimečného trestu a jeho rozdělení na dvě formy, což umožňuje soudům větší prostor pro diferenciaci při trestání nejzávažnějších trestných činů. Trest odnětí svobody na doživotí plní funkci nejpřísnějšího trestu v zemích, kde byl zrušen trest smrti. Za splnění podmínky možnosti podmíněného propuštění, je tento trest v souladu se zásadou humánnosti trestu, účelnosti a dalších zásad trestání. Tento trest není v rozporu se základními lidskými právy a je proto možné jej považovat za adekvátní
84
a „humánní“ alternativu trestu smrti, kdy tento trest respektuje právo, ze všech nejzákladnějších, a to právo na život. Problémy spojené s výkonem tohoto trestu jsou obtížně řešitelné. Vězni během výkonu trestu procházejí postupnou adaptací na život ve vězení a dochází k vyhasínání sociálně žádoucích vzorců chování nutných pro život na svobodě. Trest tak paradoxně působí proti případné reintegraci odsouzeného. Lze jen stěží předpokládat, že tyto negativní důsledky spojené s uvězněním se podaří zcela odstranit, na druhou stranu vhodným režimem výkonu trestu a invidiuálním programem zacházení je možné je minimalizovat. Domnívám se, že současná právní úprava doživotního trestu v českém trestním zákoně je přes připomínky uvedené v předchozích kapitolách vyhovující. Svým pojetím se úprava tohoto trestu neliší od zahraničních úprav a doživotní trest je v zásadě plnohodnotnou alternativou trestu smrti a nezastupitelnou součástí systému trestněprávních sankcí v České republice.
85
14. Resumé This thesis discusses imprisonment for life. The life sentence is usually the strictest punishment imposed for the most serious crimes. Life sentence itself has for a long time been overlooked, while all the attention was given to death penalty. Life sentence has however replaced death penalty in many countries and therefore a discussion about the advantages and disadvantages of this punishment has started. It turned out that this topic is as complicated as the topic of death penalty. When evaluating, many aspects have to be considered – both individually and in relation with each other. The life sentence should not be viewed only from the law and moral points of view but also from the psychological, sociological and economical points of view. The basis for this thesis is a historical excursion focused on the life sentence since the formation of Czechoslovakia. Further discussion is dedicated to individual novels of criminal law related to exceptional punishment and life sentence since 1990. Following sections of the thesis deal with the place of life sentence in the system of criminal punishments, the feasibility of this punishment from the view of fundamental human rights and the humanity of the punishment. Special attention is given to life sentence in the Czech Republic de lege lata. The section dealing with this issue is dedicated to the legal regulation, to material and procedural law connected with this punishment (conditional release, appeal and adaptation of imposing exceptional punishment on juveniles) and laws regulating the enforcement of the sentence. The execution of life sentence punishment is connected with psychological and sociological consequences, which act against the educational objective of this punishment. These consequences are more significant in the case of long-term punishments. In connection with the life sentence, there are even more problems arising from the indefiniteness of the punishment. This thesis deals with the above-mentioned consequences from the theoretical and from the practical point of view. The practical part is based on two researches involving people sentenced to life imprisonment, which were carried in the Czech Republic.
86
The thesis also deals with life sentence in connection with some rules for punishments. These are specifically rules of the economics of criminal suppression, legitimacy, effectiveness and adequacy of the punishment. The last but one chapter is dedicated to legal regulations of life sentence in some foreign countries. The last chapter deals with the adaptation of exceptional punishment in the proposed codification of criminal law, discusses some ambiguous provisions of the current law and considers possibilities de lege ferenda. As a whole, this thesis provides a comprehensive view on life sentence in the Czech Republic and accents its law aspects.
87
88
15. Přílohy Příloha č.1 – složení odsouzených podle délky trestu90
90
Zdroj: Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky za rok 2006
89
Obrázek č. 1 – oddělení doživotních trestů ve Valdicích
Obrázek č. 2 – oddělení doživotních trestů na Mírově
90
Obrázek č. 3 – cela odsouzeného na doživotí - Mírov
Obrázek č. 4 – pracoviště odsouzených na doživotí - Valdice
91
16. Literatura Monografie a knižní literatura
Inciardi, J. K. Trestní spravedlnost : Ústavní principy trestního práva, trestního řádu a nápravné výchovy. Praha : Victoria Publishing, 1994
Jelínek, J. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. Praha : Linde, 2005
Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s s poznámkami a judikaturou, zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a předpisy související, Praha : Linde, 2004
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002
Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doživotí, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998
Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 2003
Keller, J. Úvod do sociologie. Praha, SLON, 1992
Kuchta J., Válková H. Základy kriminologie a trestní politiky, Praha : C. H. Beck, 2005
Lapornik, R. Long-term imprisonmnt leads to cognitive impairment, Forensic Science International, 1996
Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha: Linde, 1999
Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. Brno : Masarykova univerzita, 1995
Netík, E., Netíková, D., Hájek, S. Psychologie v právu. Praha : C. H. Beck, 1997.
Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha : Aspi publishing 2003
Novotný, O. O trestu a vězeňství. Praha : Academia, 1969
Suchý, O. Dlouhodobé tresty odnětí svobody a jejich výkon, Leges, Praha, 1991
92
Šámal, P. Osnova trestního zákoníku 2004-2006. Praha : C. H. BECK, 2006
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004
Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád, komentář, C. H. BECK, Praha, 2002
Vantuch, P. Doživotní trest odnětí svobody a jeho výkon, Právo a zákonnost, 1992 Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, Brno, 1993
Odborné články
Fenyk, J. Návrh trestního zákon České republiky, příčiny a důsledky jeho nepřijetí (Odlišný vývoj a osud projektů trestních zákoníků od vzniku samostatného Československa). Trestní právo, 2006, č. 6
Flanagan, T., J. The pains of long term imprisonment: a comparison of British and American perspectives, British Journal of Criminology, 1980, číslo 2, str. 148156.
Karabec, Z. Účel trestání. Kriminalistika, 2000, č. 2.
Karabec, Z. Blatníková, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody, Kriminalistika, 2004, č.3.
Marešová, A. Důsledky dlouhodobého uvěznění. Trestní právo, 2004, č. 4.
Nováková, J. Výzkum vlivu doživotního tretu na odsouzené, Trestní právo, 1999, č.3.
Sotolář, A., Válková, H. Trestní spravedlnost na přelomu tisíciletí. Právní rozhledy, 1999, č. 12.
Šámal, P. - Karabec, Z. Ke koncepci rekodifikace trestního práva, Trestněprávní revue, 2003, č. 2.
Šámal, P. K úpravě trestních sankcí ve vládním návrhu rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 5
Urbanová, M.: Sebehodnocení odsouzených a jejich hodnocení vychovateli. Bulletin VÚP ČSR, Praha, 1975.
93
Sborníky
Aktuální problémy rekodifikace trestního práva. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Praha : Univerzita Karlova, 2007
Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2000
K problematice výjimečného trestu. Sborník příspěvků ze semináře, IKSP Praha, 1990
Studie
Barclay, G. C. Systémy trestní justice v Anglii a Walesu. IKSP Praha 1995
Jehle, Jörg-Martin. Trestní justice v Německu: Fakta a čísla. IKSP Praha, 2006
Karabec, Z. (odpovědný řešitel) a kol. Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). IKSP Praha, 2004
Manna, A. - Infante, E. Systémy trestní justice v Evropě a v Severní Americe: Itálie. IKSP Praha, 2001
McKee, J-Y. Systémy trestní justice v Evropě a Severní Americe - Francie. IKSP Praha, 2003
Spinellis, D. - Spinellis, C. D. Systémy trestního soudnictví v Evropě a v Severní Americe: Řecko. IKSP Praha, 2000
Svensson, B. Systémy trestní justice v Evropě: Švédsko. IKSP Praha, 2000
Vlasceanu, Adina - Dorobant, Alina. Systémy trestní justice v Evropě a Severní Americe: Rumunsko. IKSP Praha, 2005
Vybrané problémy sankční politiky. IKSP Praha, 2005
Použité právní předpisy
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
94
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád)
Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody
Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a Justiční stráži České republiky
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění aktuálních protokolů, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.
Protokol č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášený ve sdělení č. 114/2004 Sb. m. s.
Nizozemský trestní zákon a předpisy související. IKSP Praha, 2006
Slovenský trestní zákon. IKSP Praha, 2006
Judikatura
NS ČSR - Ts 1/70, GP ČSR - GPt 25/70
NS SSR - 3 Tz 49/70NS
Rt 61/71 Tsf 6/71 [Sb. NS 71, 10:507], interní číslo ASPI 1281
Rt 62/71 Tsf 3/71 [Sb. NS 71, 10: 525], interní číslo ASPI 1282
Rt 25/73 Tsf 5/72 [Sb. NS 74, 4: 195], interní číslo ASPI 1536
Rt 37/74 2 To 3/74 [Sb. NS 74, 8: 465], interní číslo ASPI 1681
Rt 41/76 Stanovisko Tpjf 30/76 [Sb. NS 76, 8: 419], interní číslo ASPI 5198
Usnesení 5 Tdo 875/2003 K výkladu pojmu možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena dle § 29 odst. 2 tr. zák., interní číslo ASPI 28135
Rt 16/86 Stanovisko Tpjf 24/85 [Sb. NS 86, 4-5: 179], interní číslo ASPI 7418
NS ČR - 4 To 7/90
95
Usnesení NS, 11 Tdo 79/2002
Rt 58/2003 15 Tdo 138/2003 [Sb. NS 2003, 10: 261] TŘ: Dovolání (§ 265b/2) Přezkoumání trestu (§ 29), interní číslo ASPI 23771
Návrhy zákonů a důvodové zprávy Vládní návrh trestního zákoníku: Tisk PSPČR č. 744/0 – trestní zákoník (zdroj: www.snemovna.cz) Vládní návrh trestního řádu: Tisk PSPČR č. 746/0 – o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zdroj: www.snemovna.cz)
Ostatní zdroje
Life Imprisonment, studijní materiál Úřadu OSN, ed. č. ST/CSDHA/24, Vídeň, 1994
Vězeňská služba České republiky, dostupné z: www.vscr.cz
Statistické ročenky VS ČR 1996-2006, dostupné z: www.vscr.cz
Měsíční statistiky r. 2007, dostupné z: www.vscr.cz
Úřad vyšetřování hl. m. Prahy, dostupné z: www.mvcr.cz/vysetrov/praha/dozivoti/
Trest odnětí svobody na doživotí, dostupné z: http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=784
Koncepce rozvoje českého vězeňství, dostupné z: http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=650
96
