PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo Katedra občanského práva

Diplomová práce

Ochrana spotřebitele v pojišťovnictví Adam Purgert

2014/2015

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana spotřebitele v pojišťovnictví zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne 30. října 2014 …………………………………… Adam Purgert

1

Motto: „Cílem práva jest pokoj, prostředkem k tomu je boj. Pokud musí být právo přichystáno na útok bezpráví – a to bude tak dlouho, pokud bude svět světem – nebude práva bez zápasu…. Právo žije bojem, bojem národů, státní moci, stavů i jednotlivců. Všecko právo ve světě bylo vybojováno, každá důležitá právnická zásada musila být právem vybojována teprve na těch, kdož se jí vzpírali, a každé právo, právo národa i jednotlivce, předpokládá ustavičnou hotovost, aby se ubránilo. Právo není pojmem, nýbrž živou silou. Proto má spravedlnost, která v jedné ruce drží vážky, jimiž odvažuje právo, v ruce druhé meč, aby právo uhájila. Meč bez vah jest holé násilí, váhy bez meče jest malomocné právo. Oboje patří k sobě.“ Rudolf von Jhering (Boj o právo)

2

Poděkování: Chtěl bych tímto poděkovat vedoucí mé diplomové práce, vážené paní doc. JUDr. Markétě Selucké, Ph.D., za odbornou pomoc, čas, vstřícnost, ochotu, cenné rady a především trpělivost, kterou mi při zpracování diplomové práce věnovala.

3

Abstrakt Diplomová práce se zaměřuje na spotřebitelské soukromoprávní vztahy vznikající v pojišťovnictví. Autor pojednává zejména o tom, jakými způsoby je spotřebitel chráněn v oblasti pojišťovnictví, jaké právní nástroje mu k obraně slouţí a zároveň hodnotí, zda české soukromé právo naplňuje základní cíle a je v souladu se zásadami a funkcemi ochrany spotřebitele.

Práce

především

podrobně

analyzuje

informační

povinnost

subjektů

pojistněprávního vztahu zachycenou v písemném záznamu z jednání, právo na odstoupení od pojistné smlouvy a zakázaná smluvní ujednání.

Abstract in English The thesis deals with the private law consumer relationships which arise in insurance industry. The author focuses mainly on consumer's protection in the areas of insurance, on legal instruments which could be used for consumer's protection and also assesses whether Czech civil law fulfills its basic aims and if it is in accordance with the principles and functions of consumer protection. The thesis especially analyses the consumer information obligation of the subjects and written record of the meeting which is created about it, the right to cancel the insurance contract and unfair terms.

Klíčová slova ochrana spotřebitele, pojištění, pojistitel, pojistník, pojištěný, pojišťovací zprostředkovatel, pojistné, pojistné plnění.

Key words in English consumer protection, insurance, insurer, policy holder, the insured, insurance Intermediary, premiums, insurance benefits.

4

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1 Pojišťovnictví v kontextu ochrany spotřebitele.................................................................. 8 1.1 Historie pojišťovnictví ................................................................................................. 8 1.1.1 Právní dějiny pojišťovnictví ................................................................................. 8 1.1.2 Právní dějiny pojistné smlouvy .......................................................................... 10 1.2 Pojišťovnické, pojišťovací a pojistné právo (ius publicum/ius privatum)................. 11 1.3 Pojištění – pojem, účel, funkce .................................................................................. 12 1.4 Klasifikace a základní právní instituty pojištění........................................................ 15 1.4.1 Podle formy vzniku pojištění ............................................................................. 15 1.4.2 Podle druhu pojištění .......................................................................................... 16 1.4.3 Podle způsobu tvorby technických rezerv .......................................................... 17 1.4.4 Klasifikace pojištění v právních předpisech....................................................... 18 2 Základní vymezení ochrany spotřebitele v pojišťovnictví ............................................... 19 2.1 Zásady práva ochrany spotřebitele ............................................................................ 19 2.2 Důvody a cíle ochrany spotřebitele v pojišťovnictví ................................................. 20 3 Spotřebitelský soukromoprávní vztah v pojišťovnictví ................................................... 22 3.1 Specifika právní úpravy ochrany spotřebitele v pojišťovnictví ................................. 22 3.1.1 Pojistná smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a podnikatelem ........................ 23 3.2 Subjekty spotřebitelského pojistněprávního vztahu .................................................. 24 3.3 Předmět spotřebitelského pojistného vztahu ............................................................. 27 3.4 Obsah spotřebitelského pojistného vztahu ................................................................ 28 3.4.1 Informační povinnost a povinnost k vzájemným sdělením ................................ 31 3.4.1.1 Předsmluvní informační povinnost ............................................................. 32 3.4.1.2 Smluvní informační povinnost .................................................................... 39 3.4.1.3 Informační a notifikační povinnosti po uzavření smlouvy ......................... 41 3.4.1.4 Shrnutí informační povinností .................................................................... 44 3.4.2 Moţnosti od pojistné smlouvy odstoupit ........................................................... 45 3.4.3 Šetření pojistné události a problematika nezávislosti likvidátorů ...................... 48 3.4.4 Specifické instituty pojistných produktů ............................................................ 49 3.4.5 Pojistné podmínky, výluky z pojištění a fenomén matení spotřebitele .............. 53 3.4.6 Nekalé obchodní praktiky a náhrada škody ....................................................... 54 4 Způsoby ochrany spotřebitele v pojišťovnictví ................................................................ 58 4.1 Soudní a mimosoudní řešení sporů ............................................................................ 58 4.1.1 Zvláštní soudní ochrana ..................................................................................... 58 4.1.2 Finanční arbitr .................................................................................................... 59 4.1.3 Další alternativní způsoby řešení sporů ............................................................. 60 4.1.4 Rozhodčí řízení v pojistných věcech .................................................................. 61 4.2 Subjekty pro ochranu spotřebitele a profesní organizace .......................................... 61 4.3 Zhodnocení moţností při řešení sporů pro spotřebitele............................................. 66 Závěr......................................................................................................................................... 67 Seznam pouţitých zdrojů a citovaných judikátů ...................................................................... 69 Seznam pouţitých zkratek ........................................................................................................ 82 Seznam příloh ........................................................................................................................... 84

5

Úvod Dnes se diskutuje o ochraně spotřebitele jako o jednom z nejširších portfolií Evropské komise, jejíţ správa by měla být v době odevzdávání této diplomové práce převzata českou eurokomisařkou Mgr. Věrou Jourovou. Není pochyb, ţe tato oblast působí na nejrůznější právní, ekonomická, sociální a jiná odvětví, která jsou nucena reagovat téměř na kaţdý legislativní zásah ochrany spotřebitele. Jinak tomu není ani pro oblast pojišťovnictví, která se navíc v průběhu posledního roku snaţí přizpůsobit nové právní úpravě. K výběru tématu autora vedla především touha verifikace či falsifikace představ, ţe hlavním problémem českého pojistného trhu je zneuţívání finanční negramotnosti spotřebitelů, komplikovanost obchodních podmínek a zejména jejich restriktivní výklad v průběhu sjednávání pojištění a v případě pojistné události naopak pouţití účelné extenzivní interpretace výluk z pojištění. Zejména pak nelze opomenout pro pojišťovnictví obvyklé strašení spotřebitele v průběhu jednání, kdy jsou mu představovány katastrofální nebezpečí hrozící jemu a jeho rodině jako vysoce pravděpodobné, ačkoli skutečné pojistné riziko je minimální. V rámci diplomové práce by tak chtěl autor zejména pojednat o tom, kdo všechno je v pojišťovnictví spotřebitelem, jaké informace jsou mu podnikatelé s ním jednající povinni sdělit a jaké právní nástroje a moţnosti mu pro jeho ochranu umoţňuje pouţít právní řád České republiky. Cílem diplomové práce tedy bude zjistit, jakými způsoby je spotřebitel chráněn v případě spotřebitelských soukromoprávních vztahů vznikajících v pojišťovnictví a při této analýze pak průběţně hodnotit, zda je české soukromé právo v souladu se základními funkcemi ochrany spotřebitele. Podaří-li se autorovi byť jen částečně těchto cílů dosáhnout, je přesvědčen o celkové přínosnosti práce, protoţe komplexní soukromoprávní analýza této specifické oblasti chybí. Účelem první kapitoly bude snaha seznámit čtenáře se specifickými aspekty pojišťovnictví. Nejprve se autor pokusí poukázat na historicky se vyvíjející principy, funkce a metody, poté nastíní různé přístupy k pojmům a odlišování veřejnoprávního a soukromoprávního pojišťovnictví. Na závěr vymezí základní pojmy, instituty a klasifikaci jednotlivých typů pojištění, které budou pro následující části práce nezbytné a z důvodu přehlednosti a uspořádání zpracovávané problematiky na ně bude autor průběţně odkazovat. Druhá kapitola bude analyzovat důvody a obecné cíle ochrany spotřebitele v pojišťovnictví, dále budou popsány funkce, metody a zásady, které se uplatňují a tuto oblast výrazně ovlivňují. 6

Třetí kapitola bude srdcem diplomové práce, kdy budou podrobně rozebrány soukromoprávní vztahy se spotřebitelem, které vznikají v pojišťovnictví. Základní vymezení prvků spotřebitelskoprávního vztahu autor provede zejména formou kompilace uznávaných publikací. Následně se detailně zaměří na jednotlivé informační povinnosti, jejichţ splnění či porušení má zásadní význam pro všechny subjekty spotřebitelskoprávních vztahů. Komparační metodou bude autor porovnávat novou a starou právní úpravu, judikaturu, časopisecké články a další publikace, které se touto problematiku souvisejí. V této kapitole dále analyzuje právo na odstoupení od pojistné smlouvy, zakázaná ujednání a výluky z pojištění, posoudí i nekalé obchodní praktiky, v pojišťovací praxi značně pouţívané, a také poukáţe na některé specifické instituty různých typů pojištění, které výrazným způsobem mohou působit na spotřebitele. V rámci čtvrté závěrečné kapitoly budou specifikovány moţnosti, které spotřebitelům slouţí pro jejich obranu a celkově se jim snaţí ochranu a vymáhání jejich práv a nároků zjednodušit. V úplném závěru se pak autor pokusí stručně shrnout činnost dalších subjektů, které mohou být spotřebiteli nápomocny nebo na které se můţe obrátit v případě svých stíţností.

7

1 Pojišťovnictví v kontextu ochrany spotřebitele V první kapitole diplomové práce se autor zaměřuje na základní aspekty oblasti pojišťovnictví, které jsou nutnými východisky pro kapitoly následující. Nejprve se věnuje dějinám pojišťovnictví, kdy především formou recenzní statě, publikace doc. JUDr. Karla Schelleho, CSc., stručně seznamuje čtenáře s vývojem pojišťovnictví, předpoklady pro rozvoj a historicky utvářenými principy a zásadami této oblasti, kdy pro ucelené pochopení problematiky ochrany spotřebitele na pojistném trhu je důleţité zejména vnímat historický vývoj cílů, funkcí a metod uplatňující se v pojišťovnictví. V druhé podkapitole autor komparačním způsobem nastínil nejednotnost pojmosloví napříč právní i ekonomickou vědou, která zřídka kdy nabízí komplexní pohled. Třetí a čtvrtá podkapitola je vytvářena metodou kompilace, kdy jsou vybrány a definovány nejzákladnější právní instituty s touto oblastí spojeny, které je nutné s ohledem na cíle diplomové práce bezesporu specifikovat.

1.1 Historie pojišťovnictví Rozvoj a vývoj pojišťovnictví byl historicky spjat vţdy s obchodem a financemi. Z dostupných historických záznamů je nám známo, ţe před více jak pěti tisíci lety čínští obchodníci vytvářeli různé způsoby a metody rozkládání a přenášení rizik spojené s dálkovým obchodem. S počátky pojišťovnictví je však častěji uváděn příklad pocházející ze starověkého Egypta, kde mezi sebou uzavírali kameníci dohody, jejichţ účelem bylo vzájemné zajišťování pro případ smrti a krytí výdajů na pohřby. V Řecku by za jakýsi prapůvod zdravotních a ţivotních pojištění šlo vnímat vytváření dobrovolných societes. V římském právu jiţ existovali tzv. collegia, instituce zakládaná „za účelem vydělení škody v případě majetkové ztráty, známá je též smlouva foenus nautikum a uvádějí se i jiné formy zajištění.“1 Ve středověku se zakládaly gildy, které sdruţovaly obchodníky a řemeslníky, obvykle především za účelem ochrany společných zájmů, z nichţ se plynule vyvinuly cechy, fungující aţ do 18. století.2

1.1.1 Právní dějiny pojišťovnictví Rozvoj pojišťovnictví šel vţdy ruku v ruce s hospodářským rozvojem. V habsburské monarchii soukromé podnikání zaostávalo za západními evropskými státy jako Anglie či Nizozemí, a proto aţ od 30. let 18. století lze pozorovat postupný přechod od výroby cechovní 1

SCHELLE, Karel. Vývoj právní úpravy pojišťovnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 7. A brief history of insurance. Randmark40.com [online]. 3. března 2014. [cit. 2014-03-03]. Dostupné z: 2

8

k manufakturní aţ k tovární. Pojišťovnictví se tak rozvíjí u nás prakticky souběţně s rozvojem kapitalistického podnikání. Kořeny pojišťovnictví „někteří autoři spojují s ideologií merkantilismu a policejního státu,“3 neboť k prvním projevům dochází jiţ za vlády Marie Terezie, která měla zájem na vytváření pojišťoven poţárních – veřejných pojišťoven po vzoru německém. Pravděpodobně díky negativnímu postoji zemských stavů, které tento akt chápaly jako intervenci do jejich mocenské působnosti, byly všechny podněty odloţeny a první pojišťovny zakládány aţ za vlády Františka I. ve 20. letech 19. století. Ačkoli od první právní úpravy pojišťovnictví byl kladen důraz na přísnou státní kontrolu a dozor nad pojišťovacími ústavy, lze si povšimnout odklonu od německého systému veřejného pojišťovnictví, kdy rakouské bylo „ponecháno výhradně v rukách soukromých pojišťoven.“4 S ohledem na současnost je i zajímavé porovnání právních forem prvních pojišťoven, kdy např. Vzájemná pojišťovna pro Čechy (nyní Česká pojišťovna) oznamuje „ještě před potvrzením stanov 30. června 1827…, že jejím cílem nebude dosahování zisku… a že ústav bude organizován jako spolek, složený z přispěvatelů.“5 Sociální cíl pojištění a systém solidarity, kdy pojistné neodpovídá pojistnému plnění, je společně s hospodářskou činností pojišťoven zkoumán i v dnešní době, kdy poskytování některých pojistných produktů v zájmu finanční stability určitého odvětví sociálního zabezpečení a v konečném důsledku v zájmu spotřebitele je státem umoţněno třeba jen jedné monopolní pojišťovně.6 Ačkoli bachovský absolutismu v polovině 19. století nesvědčil občanským právům a svobodám, vedl k oţivení rozvoje podnikání a opět i pojišťovnictví. Nově nastavené klima a potřeba zajištění rizik spojených s výrobou, továrnami, prodejnami či dělníky vedlo ke vzniku mnoha dalších pojišťoven jako např. Asekurační spolek cukrovarníků (1862), Slavia, vzájemná pojišťovací banka (1869), Praha, vzájemná pojišťovna (1869), …atd. V průběhu světových válek byl rozvoj pojišťovnictví v útlumu, nicméně v roce 1945 bylo evidováno 733 pojišťovacích ústavů. Po únoru 1948 nastává pro pojišťovnictví období „temna“, kdy na českém území funguje pouze Československá pojišťovna, která se po roce 1968, v souvislosti s federativním uspořádáním, přeměňuje na dva právní subjekty. Po „Sametové revoluci“ se společně s obnovou trţní ekonomiky obnovuje i systém pojišťovnictví a zák. č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, se ruší monopol České státní pojišťovny. Po dynamických změnách v letech devadesátých dochází postupně k sbliţování právních úprav

3

SCHELLE, op. cit., s. 8-9. Tamtéţ 5 Tamtéţ 6 Rozhodnutí Soudního dvoru EU ze dne 5. března 2009, sp. zn. C-350/07. 4

9

s evropským právem aţ do současné podoby v zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPoj“).

1.1.2 Právní dějiny pojistné smlouvy V Habsburské monarchii byla pojistná smlouva aţ císařským patentem č. 946/1811 Sb. zák. soud., všeobecný občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ABGB“) definičně a právně upravena jako smlouva odváţná, tedy smlouva, která „slibuje a přijímají naděje na ještě nejistý prospěch“ (§ 1267 ABGB). Tato definice a zařazení je zrcadlem právního vnímání své doby a jako taková byla kritizována jiţ od samého počátku, neboť těchto sedm druhů odváţných smluv nemělo spolu nic společného, krom generálního ustanovení § 1268, kdy u těchto smluv „nelze užíti právního prostředku pro zkrácení na polovici hodnoty.“ Z pohledu právní teorie je především zajímavé neodlišování podmíněné smlouvy a podmíněného plnění, kdy při sázce, losu či pojištění jde o „plnění jedné strany závislé na budoucí nejisté události,“7 nicméně samotná smlouva není podmíněnou smlouvou. V literatuře se k tomu dále uvádělo, ţe u pojistných smluv se nejedná o nejistotu hospodářskou ţádné ze stran, neboť pojistné je zcela ekonomicky rovnocenné pojistnému riziku s ohledem na pravděpodobnost, ţe pojistná událost nastane.8 Právní praxe i judikatura poměrně rychle začala pociťovat, ţe pouhých 5 paragrafů upravující pojistnou smlouvu nestačí pro rychle rozvíjející se oblast pojišťovnictví a byla zahájena snaha o novou právní úpravu. K té částečně přispěl, nikoli však pro spotřebitele, zák. č. 1/1863, ř. z., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Velká očekávání byla vkládána do zák. č. 501/1917 ř. z., o smlouvě pojišťovací, který přestoţe byl schválen v prosinci 1917, v účinnosti prakticky nikdy nebyl.9 Samostatné právní úpravy (společně se změnou terminologie z pojišťovací na pojistnou smlouvu) se tak oblast soukromého pojišťovnictví dočkala aţ zák. č. 145/1934 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů, který byl nahrazen aţ po třiceti letech zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Stoletá absence kvalitních zákonných ustanovení byla nahrazována obchodními podmínkami, tzv. všeobecnými pojistnými podmínkami, komerčních pojišťoven, které od roku 1896 aţ do dnešních dnů podléhají schválení příslušným orgánem státní správy, a dosud jsou vnímány jako právní podklad při posuzování práv a povinností smluvních stran a nikoli jako smluvní doloţky přiloţené k adhezním smlouvám. 7

SCHELLE,op.cit., s. 13. Tamtéţ 9 Tamtéţ, s. 48. 8

10

Z pohledu dějin tak po dlouhou dobu pojistná smlouva „nebyla ničím jiným než sázkou či hrou.“10 Aţ s rozvojem pojišťovnictví a především statistických a matematických metod při výpočtech pojistných rizik a pojistného pouţívaných, se zhruba od poloviny 19. století začalo pojištění vnímat jako finanční nástroj dobrého hospodáře, který má napomáhat chránit jeho majetek.

1.2 Pojišťovnické, pojišťovací a pojistné právo (ius publicum/ius privatum) Výše uvedené pojmy se takřka neustále vzájemně zaměňují, ať jiţ mezi vědci ekonomických či právnických fakult, tak i mezi katedrami těchto fakult. Ačkoli jsou v právním řádu výrazy „pojišťovnictví“ a „pojištění“ hojně vyuţívány, definice a vymezení chybí.11 Na rozdíl od soukromoprávních publikací občanského práva hmotného, kde se autoři zaměřují především na právní úpravu pojistné smlouvy, a proto tuto oblast nazývají typicky pojistným právem, kterou dělí na veřejnoprávní a soukromoprávní,12 se veřejnoprávní publikace finančního práva soustředí na zákon o pojišťovnictví a mluví o oblasti práva pojišťovnického. Obdobně pak Mrkývka odlišuje veřejné pojišťovnické právo a soukromé pojišťovnické právo.13 Za povšimnutí pak stojí brněnská katedra občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, která ve svých publikacích uţívá pouze pojmy „pojištění“ a právní úpravu „pojistné smlouvy, “14 aby předešla mylné představě, ţe se jedná o samostatné právní odvětví. Důmyslně se tak vyhýbá problematice pojmosloví a zároveň se sjednocuje se starou i novou zákonnou úpravou v občanském zákoníku. Jistou distinkcí povahy veřejného a soukromého pojišťovnictví se pak zabývá i Soudní dvůr EU,15 jeţ zkoumá hospodářskou činností pojišťovny, systém solidarity při stanovování výše pojistného a pojistného plnění, sociální cíl, zajištění finanční stability určitého odvětví pojišťovnictví, apod. Autorovi se pro jistou provázanost a celkovou komplexnost nejlépe jeví struktura pojišťovnictví dle prezentace „Pojišťovnictví úvod a dohled,“16 kde systém pojišťovnictví je dělen na veřejné a soukromé pojišťovnictví. Veřejným pojišťovnictvím jsou nazývána 10

SCHELLE, op. cit., s. 25. KARFÍKOVÁ, Marie a Vladimír PŘIKRYL. Pojišťovací právo. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, s. 11. 12 ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 309. 13 MRKÝVKA, Petr. Finanční právo a finanční správa. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 256. 14 FIALA, Josef. Občanské právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, ©2012, s. 220-222. 15 Rozhodnutí Soudního dvoru EU ze dne 5. března 2009, sp. zn. C-350/07. 16 MRKÝVKA, Petr. Pojišťovnictví úvod a dohled. Upravila Dana ŠRÁMKOVÁ. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2011, v elektronické podobě publikováno 1. 12. 2011, [cit. 2014-05-08]. 11s. Dostupné z: 11

11

zákonná pojištění ve smyslu sociálních, nemocenských, důchodových, zdravotních systémů pojištění, v současné době úzce spjatá se státním rozpočtem a veřejnými financemi a naopak soukromým pojišťovnictvím všechna pojištění zakládána na principech trhu. Toto soukromé pojišťovnictví pak lze rozdělit dle právní regulace na veřejnoprávní a soukromoprávní, ačkoli předmětem úpravy se tyto právní předpisy mnohdy vzájemně prolínají. Soukromé pojišťovnictví veřejnoprávní je běţně nazýváno pojišťovnickým právem, neboť jej upravuje především ZPoj, setkat se lze však i s pojmem pojišťovací právo, který vychází z úpravy v zák. č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoPZ“). Soukromoprávní větev soukromého pojišťovnictví je nejčastěji označováno jako pojistné právo, protoţe stěţejní úprava byla ustanovena v zák. č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPS“), který byl razantně pozměněn a v současnosti je včleněn do zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „NOZ“).17 Pouţívá-li autor v průběhu práce tyto pojmy v praxi běţně uţívané, činí tak zejména z důvodu efektivity a zjednodušení textu, čtenáře potom upozorňuje, ţe oblast práva, upravující pojišťovnictví, nesplňuje odvětvotvorná kritéria a nelze ji proto vnímat jako samostatné právní odvětví. Dále nutno zdůraznit, ţe výše uvedené jednotlivé právní předpisy, upravující pojišťovnictví, nelze zcela striktně rozdělovat na ryze veřejnoprávní a soukromoprávní, neboť se předmětné úpravy prolínají, vzájemně na sebe odkazují a navazují. Pro účely diplomové práce bude nutné zkoumat i předpisy výše označené za soukromé pojišťovnictví veřejnoprávní, neboť v opačném případě by autor nebyl schopen splnit zadání diplomové práce a tedy plnohodnotně zodpovědět „otázku, jakým způsobem je spotřebitel chráněn v případě specifických právních vztahů B2C vznikajících v pojišťovnictví“ a současně komplexně „zhodnotit, zdali české soukromé právo naplňuje v této oblasti základní funkce ochrany spotřebitele.“

1.3 Pojištění – pojem, účel, funkce Pojištění je závazkový (či obligační) synallagmatický právní vztah, který podle systematiky soukromého práva právní věda podřazuje pod relativní majetková práva. Dle úpravy NOZ je pojištění zařazeno mezi závazky z právních jednání, kdy se navrací k systematice ABGB a na pojištění je opět nazíráno jako na aleatorní (odváţnou) smlouvu, mezi které se dále řadí sázka, hra, los, aj.. Dle zákonné definice je odváţným závazkem ujednání stran, kdy prospěch či neprospěch alespoň jedné ze smluvních stran závisí na nejisté 17

Tamtéţ

12

události. Kritikou tohoto podřazení jiţ od samého počátku účinnosti ABGB pak zejména bylo, ţe tyto obligace spojovalo pouze jediné, a to „vyloučení námitky pro zkrácení přes polovinu hodnoty“ podle § 1268 ABGB, jehoţ ekvivalentem je v současnosti „ustanovení o změně okolností" (§ 1764 aţ 1766 NOZ) a „neúměrné zkrácení" (§ 1793 aţ 1795 NOZ). Právní teorie i praxe upozorňuje, ţe takováto úprava dostatečně nerozlišuje mezi podmíněnou smlouvou a podmíněným plněním. Sama pojistná smlouva je nepodmíněnou smlouvou a mohou být na ni uplatněna všechna obecná ustanovení o závazcích. Podmíněným je pouze plnění, které závisí na nejisté budoucí události, kdy nelze mluvit o nejistotě hospodářské, neboť pojistné lze přímo ekonomicky porovnat s pojistným rizikem, ţe pojistná událost se statistickou pravděpodobností nastane.18 Důvodová zpráva k NOZ pokládá za důleţité, odlišit pojistné smlouvy od smluv, které se jim svou povahou blíţí a výslovně tak vymezuje rozdíl mezi pojistnou smlouvou a smlouvou o sázce a smlouvou o důchodu. O smlouvu o důchodu by se zejména nejednalo, pokud by docházelo k jejímu uzavírání hromadně – pravděpodobně by tak šlo o nedovolené provozování podnikatelské činnosti v pojišťovnictví. Smlouva o sázce, stejně tak i los či hra, je ujednání smluvních stran o tom, ţe majetkové plnění získá strana, jejíţ tvrzení se projeví být správným. Účelem je tedy spekulace na zisk, která můţe dosahovat značné výhry v porovnání s malou investicí. Na rozdíl od pojištění, kde účelem nesmí být obohacení oprávněné osoby, ale snaha „získat pohotovou peněžitou sumu pro určitou eventualitu, která sama buď vyvolá majetkovou potřebu, anebo činí žádoucím uspokojení již existujících potřeb určité osoby nebo osob.“19 Podstatným se proto jeví nově vzniklý právní institut - pojistný zájem. Pojistný zájem (§ 2761 NOZ) je přímo upraven jako „oprávněná potřeba ochrany před následky pojistné události.“ Z následného demonstrativního výčtu uvedeným v NOZ, si pak lze vytvořit představu o tom, ţe pojistník má pojistný zájem na ochraně ţivota, zdraví, či majetku svého či osoby jiné, pokud zájem podmíněný vztahem k této osobě osvědčí. Od existence či neexistenci pojistného zájmu se dále odvíjí nejenom platnost a neplatnost pojistné smlouvy, ale i celá řada jiných právních skutečností, které mohou v průběhu pojistněprávního vztahu nastat. „Smyslem této úpravy je vyloučit zneužití institutu pojistné smlouvy ke spekulativním účelům, typicky např. k pojištění sázky.“20 18

SCHELLE, op. cit., s. 13. Důvodová zpráva NOZ konsolidovaná verze[online]. Justice.cz, 2013-2014. [cit. 2014-05-28]. Dostupné z: 20 GŰRLICH, Richard. Právní úpravy pojistné smlouvy podle NOZ[online]. Business Institut. 2014 [cit. 201405-28]. Dostupné z: 19

13

Pojistná smlouva je v naprosté většině případů uzavírána adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. NOZ. Vzájemné závazky stran se odvíjí od vzájemných práv a povinností účastníků smlouvy, kdy na jedné straně je pojistitel povinen poskytnout pojistníkovi (popř. třetí osobě) pojistné plnění v případě, kdyţ nastane nahodilá pojistná událost, která je pojistnou smlouvou kryta, a na druhé straně má pojistník povinnost platit pojistiteli pojistné. Formulace, ţe je pojistitel povinen poskytnout, nikoli zaplatit plnění, je úmyslně zvolená pro případ, ţe by v budoucnu pojistitelé vytvořili nový pojišťovací produkt, v rámci kterého by mohl pojistné plnění poskytnout i v jiné neţ peněţité formě.21 Ačkoli bylo vypuštěno ustanovení, ţe pojistná smlouva je smlouvou o finančních sluţbách, plyne tak z ustanovení § 1841 NOZ, a protoţe pojistněprávní vztah vzniká jiţ samotným uzavřením, můţeme ji označit za smlouvu konsensuální. Základním účelem a typickou funkcí pojištění je snaha pojistníka předcházet nepříznivým finančním důsledkům, které by mohly nastat v případě pojistné události. Pojistnou událost je většinou skutečnost, se kterou lze z pohledu pojistníka předpokládat vysoké jednorázové náklady, které bude muset vynaloţit k obnovení situace před vznikem pojistné události.22 Podle ZPS, který byl platný a účinný do 31. 12. 2013, byla pojistná událost definována jako „nahodilá skutečnost blíže označená ve smlouvě nebo ve zvláštním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti

pojistitele poskytnout

pojistné plnění.“ A dále nahodilá skutečnost jako „skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého pojištění vůbec nastane, nebo není známa doba jejího vzniku.“ Při srovnání s NOZ se celá koncepce razantně pozměnila. Definován je pouze základní termín pojistná událost (§ 2758 NOZ) jako „nahodilá událost krytá pojištěním.“ Obdobně je tomu i s celou řadou jiných právních institutů a pojmů, které v současné právní úpravě jiţ nejsou v rámci katalogu definic upraveny, jsou pak buďto roztroušeny v textu NOZ jako např. „pojištěný (§ 2766), oprávněná osoba (§ 2770) nebo pojistné nebezpečí (§ 2767)“23, nebo jsou ponechány dispozitivní smluvní úpravě stran jako např. definice úrazu, popřípadě jsou určité termíny zcela vypuštěny a právní úprava je záměrně nedefinuje. Důvodová zpráva se vyjadřuje, ţe se jedná o pojmy „se samozřejmým obsahem (např. co je škodná událost nebo pojistné) a pojmy, které mají v odborném jazyce svůj jasný význam (např. pojistné období, časová cena, čekací doba atp.).“ S ohledem na historické zkušenosti 21

Důvodová zpráva NOZ konsolidovaná verze, op. cit. ŠVESTKA, op. cit., s. 309. 23 ČECHOVÁ, Jana a Vladimír PŘIKRYL. Nový občanský zákoník: Změny, které přináší - I. část. Pojistný obzor online]. Opojisteni.cz, 2. 7. 2012 [cit. 2014-06-13]. Dostupné z: 22

14

má však autor důvodné obavy, ţe zákonem neupravené pojmy budou definovány v rámci pojistných podmínek k různým typům pojištění vţdy jinak. Pojišťovnám tak byl výrazně rozšířen prostor pro účelovou interpretaci smluvních ustanovení a spotřebitelům naopak zúţeny moţnosti argumentace. Není-li dnes pojem upraven v zákoně, nelze k němu nepřihlíţet jako k ujednání, odchylujícím se od zákona v neprospěch spotřebitele (§ 1812 NOZ). Definici zákonem neupravených pojmů, tak v současnosti lze povaţovat za neplatnou pouze pokud se bude jednat o závaţné a bezdůvodné odchýlení od obvyklých pojistných podmínek (§ 1800 odst. 2 NOZ). Z pohledu § 261 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který byl platný a účinný do 31. 12. 2013, jsou práva a povinnosti z pojistných smluv upraveny výhradně občanským zákoníkem a zvláštními předpisy. Termínem obchodního práva se tak na pojistnou smlouvu nazíralo jako na absolutní neobchod.

1.4 Klasifikace a základní právní instituty pojištění Existuje celá řadu způsobů, jak lze různá pojištění dělit a klasifikovat. Autor se pokusí v krátkosti nastínit klasifikaci pojištění dle publikace prof. Ing. Viktórii Čejkové, Ph.D.24 nejprve dle formy vzniku pojištění, poté dle druhu (resp. předmětu) pojištění, dle tvorby technických rezerv a na závěr dle právních předpisů. Tato klasifikace bude porovnána komparativní metodou se současnou právní úpravou dle NOZ a průběţně doplňována o definice a popis základních pojistněprávních institutů. Z pohledu spotřebitele je správná klasifikace konkrétního typu pojištění nutným předpokladem pro vhodný výběr právních prostředků, které v případě sporu můţe vyuţít.

1.4.1 Podle formy vzniku pojištění Pojištění nemusí vzniknout pouze na základě vzájemného projevu vůle stran uzavřít smlouvu, ale i přímo ze zákona. Na základě tohoto vzniku rozlišujeme pojištění zákonné a smluvní. Pojistný vztah u zákonného pojištění vzniká přímo ze zákona, který přesně určuje předmět, obsah, subjekty, počátek a celkovou délku pojistného období, pojistné podmínky, výši a splatnost pojistného, apod. Tato forma pojištění se, aţ na zákonodárcem stále prodluţovanou25 výjimku zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, jiţ nevyuţívá. Pro moderní trţní hospodářství je nepraktická, jak pro nedostatek rychlých, flexibilních změn 24

ČEJKOVÁ, Viktória a Dana MARTINOVIČOVÁ. Pojišťovnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 30-47. 25 Prodluţování účinnosti zák. č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.

15

v pojistném vztahu, tak pro moţnost subjektů samostatně se rozhodovat, zda a s jakými parametry pojistnou smlouvu pro svou potřebu uzavřou. Opačnou formou je pojištění smluvní, historicky nejstarší a i v dnešní době nejobvyklejší, které lze dále dělit na smluvní dobrovolné a smluvní povinné. Zda pojistněprávní vztah B2C vznikne, závisí pouze na subjektech tohoto vztahu. Lze tedy hovořit o čistě soukromoprávní úpravě, svobodné vůli, rovnosti subjektů, apod. Smluvní povinné pojištění je pak z pohledu obsahu, formy, způsobu vzniku, účelu a právní úpravy jakýmsi hybridem mezi pojištěním zákonným a smluvním. Objevuje se v jednotlivých právních předpisech, které přesně vymezují minimální obsah pojištění, např. pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, pojištění odpovědnosti z výkonu práv myslivosti. Smluvní povinné pojištění má obdobný cíl jako pojištění zákonné. Stát si uvědomuje zvýšenou rizikovost v určitých oblastech činností a má zájem, aby v případě vzniku zákonem předvídané pojistné události byly chráněny práva poškozených (náhrada škody, následky při vzniku ekologické újmy, apod.). Vyčíslená škoda by mnohdy mohla dosáhnout výše, která by několikanásobně převyšovala ekonomické moţnosti škůdce a právě pro tyto případy je ve veřejnoprávním zájmu nutno chránit poškozeného a subsidiárně s ním i škůdce před ním samotným.26

1.4.2 Podle druhu pojištění Někdy taktéţ označované za rozdělení podle předmětu pojištění na dvě základní kategorie, a to na pojištění věci a jiného majetku a pojištění osob. Pojištění věci a majetku pro události, při kterých dojde ke ztrátě, poškození, a jiné škodě na takovémto majetku. Švestka dále dělí na pojištění věcí a souboru věcí, pojištění jiné majetkové hodnoty, pojištění právní ochrany, pojištění odpovědnosti za škodu, pojištění úvěru a záruky, pojištění finančních ztrát.27 Pojištění majetku je v naprosté většině případů sjednáno jako škodové (pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění v případě pojistné události v rozsahu škody na pojištěném majetku), nicméně jej lze sjednat i jako obnosové (pojistitel je zavázán vyplatit pojistné plnění v případě pojistné události ve výši odpovídající částkám smluveným při uzavírání pojistné smlouvy), především v případech specificky určených věcí (např. u obrazů, kdy v případě škody je vyplacena celá pojistná částka). Pro pojištění majetku je charakteristický institut pojistné hodnoty, běţně stanovená v pojistné smlouvě jako „nejvyšší možná majetková újma, která může v důsledku pojistné události nastat.“28 Její stanovení (ocenění) se v době uzavření smlouvy zjišťuje z obvyklé ceny, za kterou obdobnou 26

Tamtéţ ŠVESTKA, op. cit., s. 309. 28 KARFÍKOVÁ, op. cit., s. 245. 27

16

věc či sluţbu lze v tuzemsku pořídit. Subjekty pojistného vztahu mohou pojistnou hodnotu sjednat jako cenu novou, časovou nebo jinak určenou s ohledem na skutečnou změnu hodnoty pojištěné věci v čase. Nelze-li dopředu dost dobře pojistnou hodnotu určit (např. u pojištění právní ochrany), lze namísto ní stanovit limit pojistného plnění. Pojištění osob je běţně děleno do tří kategorií na ţivotní pojištění, úrazové pojištění a pojištění pro případ nemoci. Jak sám název napovídá, životní pojištění je pojištění zejména ţivota a je tedy uzavíráno především „pro případ smrti, dožití se určitého věku, nebo dne stanoveného v pojistné smlouvě jako konec soukromého pojištění, anebo pro případ jiné skutečnosti, týkající se změny osobního postavení této osoby.“(§ 54 odst. 1 ZPS). Z celkového charakteru tohoto typu pojištění vyplývá, ţe ho lze sjednat pouze jako pojištění obnosové. Z úrazového pojištění plyne nárok pojištěného v případě úrazu na pojistné plnění v předem sjednané výši, nicméně jej lze sjednat i jako pojištění škodové. Pod předmět pojištění osob lze dále podřadit i „jiné skutečnosti související se zdravím nebo změnou osobního postavení pojištěné osoby“(§ 2824 NOZ), a to kupř.: pojištění pro případ nemoci, pracovní neschopnosti, invalidity, denní podpora při pobytu v nemocnici či pojištění splátek úvěru při ztrátě příjmu.

1.4.3 Podle způsobu tvorby technických rezerv Další hlediskem, podle kterého lze pojištění klasifikovat, je členění na ţivotní a neţivotní. Takovýto způsob dělení lze téţ označit podle toho, jak je vytvořen fond, resp. rezerva, ze které bude pojistitel následně plnit pojistné plnění. U neživotních pojištění (např. pojištění odpovědnosti za škodu, právní ochrany, úrazu, aj.), dříve označováno za rizikové, lze vţdy mluvit o pravděpodobnosti či nejistotě, zda pojistná událost nastane. Z tohoto důvodu je pro pojistitele u neţivotních pojištění důleţitá otázka statisticky-pojistné matematiky, která stanoví výši pojistného, z něhoţ si pojišťovna tvoří rezervu pro krytí pojistných událostí, resp. vzniklých škod, které statisticky nastávají. U životních pojištění (ţivotní a důchodové pojištění) musí být způsob tvorby finančních prostředků odlišný, neboť účelem pojištění je vytvoření rezerv (proto téţ označovaná jako rezervotvorná), které budou v budoucnu jednoznačně vyplaceny. S vyplacením pojistného plnění se počítá od samého počátku a je jisté, ţe pojistná událost v budoucnu nastane. Pojistné plnění je vypláceno po uplynutí pojistného období sjednaného v pojistné smlouvě, pro určité právní události stanovené v pojistných podmínkách, můţe dojít k vyplacení i před touto lhůtou např. v případě úmrtí, invalidity či odkupu.

17

1.4.4 Klasifikace pojištění v právních předpisech V EU je největší a nejrozvinutější pojistný trh na světě, coţ jde ruku v ruce i s právní úpravou. Základní klasifikace je na ţivotní (pojištění osob) a neţivotní (odpovědnostní a majetkové pojištění). Kaţdé pojistné odvětví potřebuje své jednotlivé povolení k provozování pojišťovací činnosti, s čímţ je spojena i jednotlivá, opět pro kaţdé odvětví jiná, povinná minimální výše garančního fondu. Dle ZPoj je pojištění rozděleno29 v příloze č. 1 na část A – odvětví životních pojištění, mezi které patří pojištění „pro případ smrti, dožití se stanoveného věku nebo dřívější smrti, spojených životů, s výplatou zaplaceného pojistného; pojištění důchodu; pojištění úrazu nebo nemoci jako doplňkové pojištění k pojištění této části, svatební pojištění nebo pojištění prostředků na výživu dětí; pojištění v této části spojená s investičním fondem.“ V části B pak odvětví neživotních pojištění, které právní úprava dělí na „úrazové, pojištění nemoci, pojištění škod na pozemních dopravních prostředcích, na drážních vozidlech, leteckých dopravních prostředcích, na plavidlech, přepravovaných věcech, majetku a jiných škod na majetku, pojištění odpovědnosti za újmu, pojištění úvěru, pojištění záruky, pojištění finančních ztrát, pojištění právní ochrany, pojištění pomoci osobám v nouzi během cestování nebo pobytu mimo místa svého bydliště.“ NOZ zůstává u struktury a klasifikace obdobné jako ZPS, a to nejprve na pojištění škodové a obnosové, a poté na pojištění osob, ţivotní, úrazové pojištění, pojištění pro případ nemoci, pojištění majetku, pojištění právní ochrany, pojištění odpovědnosti, pojištění úvěru a záruky, pojištění finančních ztrát. Dále zákon upravuje instituty mnoţné pojištění, soupojištění, souběţné a vícenásobné pojištění. Dalšími klasifikacemi pojištění se označuje např. dělení dle hospodářské praxe komerčních pojišťoven či podle délky trvání pojištění. Podle délky pojistného období se běţně pojištění dělí na krátkodobé (kratší neţ jeden rok, „področní“), dlouhodobé a na dobu neurčitou.30

29

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3715/2012. Ačkoli si autor uvědomuje, ţe příloha k ZPoj „slouží k určení rozsahu poskytování pojistných služeb, nikoli k vymezení druhů životního pojištění ve smyslu zákona o pojistné smlouvě,“pro celkovou stručnost klasifikace si ji dovolil pouţít. 30 ČEJKOVÁ, op. cit., s. 30-47.

18

2 Základní vymezení ochrany spotřebitele v pojišťovnictví Kapitola pojednává o základních východiscích oblasti práva na ochranu spotřebitele, kdy zejména pomocí komparativní metody čtenáře seznamuje se základními principy, cíly a důvody, proč je nutné v pojišťovnictví spotřebitele chránit.

2.1 Zásady práva ochrany spotřebitele Obecné hmotněprávní zásady soukromého práva jsou mnohdy ve spotřebitelských právních vztazích prolamovány obdobně jako v rodinném či pracovním právu a jsou tak vytvářeny zásady charakteristické pouze pro konkrétní právní odvětví či pododvětví, které reflektují státní zájem a účel těchto právních úprav, jimiţ je zvláštní ochrana zákonem určených subjektů. Obecné zásady, které lze takřka plně uplatnit i v spotřebitelskoprávních vztazích, jsou kupř. lex retro non agit, ochrana práv 3. osob, ochrana nabytých práv, vigilantibus iura skripta sunt, ochrana dobré víry, soulad práv s dobrými mravy a s nimi spojena pravidla slušnosti či zásada equity. Kogentní spotřebitelskoprávní úpravou naopak dochází

k výraznému

omezování

zásad

autonomie

vůle

a

rovnosti

účastníků

soukromoprávních vztahů.31 Autonomie vůle (individualismus) je ve vzájemném konfliktu se zásadami solidarity (altruismus). S tím spojená je i zjevná analogie dvou hlavních evropských politických ideologií 20. století, a to liberalismu a socialismu, které v sobě zrcadlí různé pohledy na svět, ať jiţ perspektivou kulturní, filosofickou, ekonomickou či právní. První z myšlenek je historicky spjatá s osvícenstvím 18. a 19. století, filozoficky s kantovým racionalismem, politicky s pravicovým liberalismem a ekonomicky s kapitalismem, jejichţ základní myšlenky stojí na principech svobodné vůle, kontraktační svobody, absolutních majetkových práv, subjektivní odpovědnost. Druhá altruistická idea solidarity je historicky spojena s industrialismem

19.

a

20.

století,

filozoficky

s marxismem,

politicky

se

socialismem, ekonomicky s „welfare state,“ se společenským bojem proti kapitalismu a emancipačními hnutími za práva dělníků, ţen, menšin, spotřebitelů, aj. Základními principy pak jsou státní regulace, právní ochrana slabší strany a dobré víry, spravedlnost, zákaz zneuţívání občanských práv, objektivní odpovědnost.32 Tyto extremistické pohledy byly s koncem studené války rozmělňovány a dalo by se říct, ţe ve všech civilněprávních kodexech 31

SELUCKÁ, op. cit., s. 8-9. HESSELINK, Martijn W. The Principles Of European Contract Law: Some Choices Made By The Lando Commission [online]. 11. prosince 2011, s. 29-31. [cit. 2014-06-23]. Dostupné z: . 32

19

evropských států jsou různou měrou proporcionality upraveny všechny výše uvedené zásady a „ačkoli jsou tyto ideje ve vzájemném konfliktu, na obou stojí dnešní soukromé právo.“33 Bezesporu jednou z nejzákladnějších zásad soukromého práva a hlavní odlišností od práva veřejného, je zásada rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů. V souvislosti s obecnými principy ochrany spotřebitele autor pokládá za důleţité opatrně vnímat termín „rovnost.“ T. G. Masaryk se o iluzi rovnosti vyjadřuje v Hovorech takto: „V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi.“34 Cílem práva by neměla být absolutizace rovnosti, tedy rovnost ve výsledku a rovnostářství, nicméně pouhé deklarování formální rovnosti – rovnosti před zákonem objevující se v občanskoprávních kodexech od 19. století zjevně nedostačuje. Účelem právních úprav by proto mělo být proporcionální nalezení rovnosti faktické. Jak na jedné straně ochránit zjevně slabší stranu právního vztahu a na druhé straně umoţnit přiměřenou kontraktační svobodu a svobodné prostředí.35

2.2 Důvody a cíle ochrany spotřebitele v pojišťovnictví Pojistná smlouva je smlouvou o finanční sluţbě a jako taková je produktem či sluţbou poskytovanou na finančním trhu. V porovnání se zboţím a jinými hmotnými produkty, jsou poskytované pojistné sluţby specifické pro svou abstraktnost a značnou komplikovanost. Pojišťovací instituce, byť jen vzhledem k silnějšímu ekonomickému postavení, zavedeným obchodním praktikám či širokým právním zastoupením, nemohou být rovnocennými partnery v právních vztazích se svými klienty. Nejvýraznějším nepoměrem je bezesporu hledisko informační. Pro všechny sluţby poskytované na finančním trhu platí obdobný fenomén, ţe není ve spotřebitelových silách, aby vyrovnal své síly s poskytovatelem sluţeb v přístupu k informacím a jejich následném zpracování tak, aby mohl učinit rozhodnutí kvalitativně na obdobné úrovni, zda a za jakých podmínek do právního vztahu s jakou z finančních institucí vstoupí. V oblasti pojišťovnictví je pak faktická nemoţnost informační a následné rozhodovací kvality dosáhnout o to markantnější, kdyţ cena pojistné sluţby (pojistné) a podmínky smluv odváţných jsou vytvářeny na základě pojistně-matematických metod a statisticky zjištěné rizikovosti a „pojišťovna může k matematickému řešení svého problému (kalkulačního modelu) přistoupit

33

SELUCKÁ, op. cit., s. 11. ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. V Praze: československý spisovatel, 1990, s. 124. 35 SELUCKÁ, op. cit., s. 13. 34

20

jako ke zkoumání hromadného jevu.“36 Prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc. se podrobně problematikou asymetrie informace zabývá, a to i hodnocením subjektivní rizikovosti klienta. Upozorňuje především na nerovné postavení stran při zjišťování informací o druhém subjektu, kdy pojišťovna si prolustruje osobní poměry klienta, bonitu, rizikovost pojistného podvodu, aj. na rozdíl od spotřebitele, který běţně není schopen posoudit ani zdravost finanční instituce.37 Z výše uvedených důvodů vyplývá, ţe spotřebitel je na pojistném trhu ve značně nevýhodném postavení oproti pojišťovacím institucím a informační asymetrie vede k faktické nemoţnosti a neschopnosti shromáţdit a vyhodnotit relevantní informace o jednotlivých produktech, smluvních podmínkách a poskytovatelích pojistných sluţeb (pojišťovnách). Ministerstvo financí proto stanovilo obecný cíl ochrany spotřebitele na finančním trhu jako „stav, kdy spotřebitel činí na finančním trhu odpovědné a adekvátní rozhodnutí ve vztahu k jeho aktuální situaci, tj. obstarává si služby a pořizuje si produkty, jež nejlépe vyhovují jeho aktuálním potřebám a možnostem. Současně musí být spotřebitel schopen efektivně prosazovat a chránit své zájmy a práva.“38 Za tímto účelem byla rozdělena problematika do tří pilířů na „informace (úplné, srozumitelné, vyvážené, transparentní, srovnatelné informace o finančních produktech a jejích poskytovatelích poskytované v adekvátním okamžiku), schopnost s informacemi pracovat (finanční gramotnost, kvalitní systém komerčního finančního poradenství, analytických a ratingových agentur), možnost spotřebitele prosazovat a chránit své zájmy a práva (přehledná a jednotná legislativa, efektivní, transparentní a operativní mechanismus pro řešení stížností a sporů mezi spotřebiteli a finančními institucemi, mimosoudní řešení sporů, efektivně fungující spotřebitelské organizace, aktivní legitimace těchto organizací k zastupování spotřebitelů ve sporech s finančními institucemi, garanční systémy, aj.)“39

36

DAŇHEL, Jaroslav. Asymetrie informace na pojistných trzích a její důsledky pro regulaci pojišťovnictví. Pojistné rozpravy [online]. Opojisteni.cz, 2003 [cit. 2014-06-23]. Dostupné z: 37 Tamtéţ 38 Ministerstvo financí: Rámcová politika MF [online]. Změněno 23. 6. 2014 [cit. 2014-06-23]. Dostupné z: 39 Rámcová politika MF v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu [online]. MFCR, 2007 [cit. 2014-0623]. Dostupné z:

21

3 Spotřebitelský soukromoprávní vztah v pojišťovnictví Kapitola je rozdělena do čtyř podkapitol a je zpracovávána komparativní metodou, kdy autor srovnává právní předpisy s judikaturou a různými přístupy, názory a tezemi napříč publikacemi, které se daným tématem souvisí a autor je hodnotí jako přínosné a obohacující. Nejprve autor vymezí, jakou právní úpravu nelze při zkoumání soukromoprávních vztahů B2C v pojišťovnictví opomenout a zaměří se na jistá specifika s touto oblastí spojena. V druhé podkapitole bude pojednáno o subjektech pojistněprávních vztahů - autor se především pokusí zacílit na ty, kterým z těchto vztahů plynou práva a povinnosti, ačkoli zcela jistě nejsou subjekty pojistné smlouvy. Třetí podkapitola bude věnována předmětu pojistněprávního vztahu v subjektivní a objektivním pojetí. V rámci hlavní čtvrté podkapitoly se autor bude podrobně zabývat obsahem vztahu, kdy podrobně analyzuje zejména ty aspekty, které jsou pro ochranu spotřebitele zásadní.

3.1 Specifika právní úpravy ochrany spotřebitele v pojišťovnictví Obecnou soukromoprávní úpravou ochrany spotřebitele jsou ustanovení části čtvrté čtvrtého dílu § 1810 a násl. NOZ. Pojistněprávní vztahy B2C jsou pak upraveny speciálními ustanoveními, které ačkoli se předně zaměřují na právní oblast pojišťovnictví, jsou v nich vtělena obsáhlá ustanovení chránící spotřebitele. Soukromoprávní úprava pojištění byla do konce roku 2004 upravena OZ a od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2013 pak ZPS, v současnosti je pak i přes mnohé kritiky, po bezmála jednom století, opět vtělena do civilního kodexu mezi závazky z odváţných smluv v ustanoveních § 2758 a násl. NOZ. Nestabilnost právní úpravy působí negativně nejenom na právní jistotu spotřebitelů, má ale za následek i nemalé komplikace pro pojišťovny (resp. pojistitele), kdy své klienty musí rozdělit dle všech právních reţimů, jimiţ se pojistné smlouvy i nyní řídí. To ve svém důsledku vyvolává zvýšené náklady na zaměstnance, IT podporu či vytváření smluvních podmínek, které se v konečné fázi promítá do výše pojistného.40 Soukromé pojišťovnické právo a právo ochrany spotřebitele jsou oblastmi, které právní věda v zájmu systematiky rozděluje na soukromoprávní a veřejnoprávní. Předmětné soukromoprávní a veřejnoprávní právní předpisy se však prolínají, vzájemně na sebe odkazují a navazují. Ačkoli lze obecně říci, ţe charakteristikou soukromoprávních úprav je jejich

40

PAVLÍČKOVÁ, Kateřina. Ve znamení transparentnosti, Finanční poradce. 2013, č. 10, s. 8-9, ISSN 1214410X

22

následná ochrana zájmů stran a naopak veřejnoprávní úpravy působí především preventivně,41 v oblasti ochrany spotřebitele v pojišťovnictví je toto specifikum notně smazáváno. Nedodrţení veřejnoprávních povinností můţe v konečném důsledku ovlivnit soukromoprávní náhradu spotřebitelovy škody či naopak (více v oddíle 3. 4. 6). Z tohoto důvodu se autor domnívá, ţe se pro účely diplomové práce nelze soustředit striktně na NOZ a jiné soukromoprávní předpisy, ale je třeba zkoumat přesahy i v zákonných úpravách běţně označovaných za veřejnoprávní. Těmi jsou pro pojišťovnictví především ZPoj a ZoPZ, pro ochranu spotřebitele zejména zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OchSpotř“).

3.1.1 Pojistná smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a podnikatelem Pojistná smlouva je smluvním typem soukromého práva, a je-li uzavřena se spotřebitelem, vztahuje se na ni obecná právní úprava ochrany spotřebitele, která je umístěna mezi všeobecnými ustanoveními o závazcích. Tento fakt svědčí o tom, ţe se jedná o ustanovení univerzálně aplikovatelná pro jednotlivé soukromoprávní smluvní typy upravené v hlavě II. čtvrté části NOZ a „v určitém smyslu jsou nástavbovými ustanoveními,…jsou-li naplněna kritéria pro kvalifikaci smlouvy jako spotřebitelské smlouvy.“42 Právní úpravu o spotřebitelských smlouvách tedy nelze interpretovat jako speciální či alternativní vůči jednotlivým smluvním typům, tedy i ustanovením o pojištění, ale právě naopak je chápat jako základní meze, které by neměly být překročeny. Pro kvalifikaci, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu a závazky z nich vzniklých, je rozhodujícím hlediskem charakter subjektů závazkového vztahu, tedy jsou-li uzavřeny mezi spotřebitelem (§ 419 NOZ) a podnikatelem (§ 420 a násl. NOZ). Selucká vyčerpávajícím způsobem popisuje nejednotnost definic termínů - spotřebitel a podnikatel (dodavatel, resp. poskytovatel sluţeb) napříč právními předpisy EU, judikaturou Soudního dvoru EU a právními řády jednotlivých členských států.43 S ohledem na pojistné smlouvy, není spornou otázkou, kdo je poskytovatelem pojistných sluţeb (podnikatelem), ale kdo všechno můţe být spotřebitelem. Členské státy se vypořádávají s touto dichotomií třemi způsoby, kdy spotřebitel je buďto výhradně fyzická osoba (Polsko), nebo jí je fyzická i právnická osoba (SR, Rakousko, Belgie), nebo i podnikatel, který konkrétní právní jednání uskutečňuje zcela výjimečně (Velká Británie, Litva, Lucembursko).44 S účinností NOZ se český právní řád

41

SELUCKÁ, op. cit., s. 15. VEČEŘA, op. cit., s. 45. 43 SELUCKÁ, op. cit., s. 33 44 Tamtéţ, s. 54. 42

23

sjednocuje se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“) a judikaturou Soudního dvoru EU,45 kdy spotřebitelem podle § 419 NOZ „je každý člověk“ (tudíţ pouze fyzická osoba), která smlouvu neuzavírá v rámci své podnikatelské činnosti. I v oblasti pojišťovnictví jistě můţe dojít ke sporné situaci, zda se pojistná sluţba uzavírala s účelem krytí podnikatelských či osobních rizik. Nutné pak bude především zkoumat, do jaké míry je podnikatelský účel okrajový.46 Právnické osoby jsou chráněny obecnými ustanoveními NOZ a v rámci pojistné smlouvy jako smlouvy adhezní ve smyslu § 1798 a násl. NOZ budou, jako klienti pojišťoven, v naprosté většině případů slabší stranou, která „vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním“ (§ 433 odst. 2 NOZ), tj. neprofesionál.47 Na pojistné smlouvy uzavřené se spotřebitelem se z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele vztahují jednak úvodní obecná ustanovení (§ 1810 – 1819 NOZ), vztahující se na všechny spotřebitelské smlouvy, v mnohých případech však budou naplněna i kritéria pro kvalifikaci pojistných smluv, na které se vztahují i zvláštní ustanovení o spotřebitelských smlouvách uzavíraných na dálku a nově i mimo obchodní prostory (§ 1820 – 1840 NOZ) a na pojistné smlouvy uzavírané distančním způsobem se pouţije ještě specifický právní reţim pro smlouvy o finančních službách (§ 1841 – 1851 NOZ). V porovnání s jiţ neúčinnou právní úpravou v OZ je nynější ochrana spotřebitele u smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory podnikatele (§ 1820 a násl. NOZ) posílena především ve směru informačních povinností poskytovatele finančních sluţeb, širší moţnosti od smlouvy odstoupit v rámci běţné čtrnáctidenní lhůty či u některých druhů pojištění v třicetidenní lhůtě (nově procesněprávní povaha), či jednoznačnější definice mimo obchodních prostor (§ 1828 NOZ), atd.48

3.2 Subjekty spotřebitelského pojistněprávního vztahu Subjekty spotřebitelského právního vztahu jsou dodavatel (podnikatel) a spotřebitel. Jejich ekvivalentem v rámci soukromého pojištění je pak pojistitel (pojišťovna, „oprávněna provozovat pojišťovací činnost podle ZPoj“49) a pojistník (klient) jako smluvní strany.

45

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. listopadu 2001 ve spojených věcech sp. zn. C-541/99 a sp. zn. C542/99. 46 Rozsudek Soudního dvoru ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. C-464/01. 47 SELUCKÁ, op. cit., s. 52. 48 VOZÁR, Jan. Spotřebitelské smlouvy v NOZ [online]. ePravo. 4. listopadu 2013 [cit. 2014-09-06]. Dostupné z: 49 KARFÍKOVÁ, op. cit., s. 214.

24

Pojistněprávní vztahy na základě různých právních skutečností však mohou vznikat i mezi dalšími subjekty. Na straně podnikatele - jako profesionálové - dále vystupují pojišťovací zprostředkovatelé a samostatní likvidátoři pojistných událostí dle ZoPZ. Pojišťovací zprostředkovatelé jsou podnikatelé, jejichţ úkolem je zrychlit a zjednodušit na pojistném trhu střet nabídky poskytovatele pojišťovací sluţby (pojistitele) s poptávkou potencionálních klientů.50 Neboť do přímého styku s klientem jakoţto spotřebitelem přichází nejčastěji pouze pojišťovací zprostředkovatelé, jsou dle § 21 ZoPZ společně se samostatnými likvidátory vázáni širokou škálou zákonných povinností, které jsou s ohledem na spotřebitele především informačního charakteru. Přitom osobou pojišťovacího zprostředkovatele, popř. jeho zaměstnancem můţe být podle § 5 odst. 4 ZoPZ kaţdý, kdo „splňuje podmínky důvěryhodnosti a splní základní kvalifikační stupeň odborné způsobilosti,“ dále upřesněný v § 18 odst. 6 a § 19 ZoPZ. V praxi se pak jedná o čistý trestní rejstřík a vykonání odborné zkoušky, která čítá zhruba 300 testových otázek. Z výše uvedeného plyne, ţe veřejnoprávní nároky na minimální odbornost zprostředkovatelů jsou velice nízké. Spotřebitel se tak běţně můţe setkat se zprostředkovateli, kteří vystupují jako odborníci, ačkoli jejich faktické znalosti a vědomosti o oblasti pojišťovnictví, neřkuli o finančním trhu, jsou zcela neadekvátní vzhledem k povinnostem a celkové povaze jejich činnosti. Autor je pak přesvědčen, ţe není-li veřejnoprávním právem zajištěna vyšší odbornost a kvalita činnosti pojišťovacích zprostředkovatelů, je takřka nemoţné dosáhnout cílů a účelů ochrany spotřebitele v pojišťovnictví. Ačkoli spotřebitel běţně není v přímém pojistněprávním smluvním vztahu se zprostředkovatelem či likvidátorem, pro účely diplomové práce bude nutné podrobně zkoumat podnikatelskou pojišťovací činnost těchto subjektů především s ohledem na závazky z deliktů a z jiných právních důvodů ve smyslu § 2894 a násl. NOZ. Na druhé straně o spotřebitele se bude jednat u níţe uvedených osob, kterým z pojistněprávního vztahu plynou práva a povinnosti vůči pojistiteli na základě pojistné smlouvy či v souvislosti s právní skutečností, se kterou smlouva či zákon počítá. Obecně lze však říci, ţe o spotřebitele se bude jednat vţdy, kdyţ s poskytovatelem pojistných sluţeb bude ve smyslu § 419 NOZ jinak jednat. Ačkoli většina jiných smluvních typů soukromého práva nerozlišuje subjekty před a po uzavření smlouvy, právní úprava o pojistné smlouvě tak činí, a to zejména z důvodu širokých vzájemných předsmluvních povinností smluvních stran. Pojistník se před uzavřením

50

ZUZAŇÁK, Aleš. Právní rádce pojištěných. 1. vyd. Praha: Linde, 1996, s. 12.

25

smlouvy označován jako zájemce o pojištění, který je především povinen nic nezamlčet a pravdivě odpovídat na písemné dotazy pojistitele, v souvislosti s pojištěním. Naopak pojistitel má nemalé předsmluvní informační povinnosti, které nesmí pod hrozbou neplatnosti či odstoupení od smlouvy, event. veřejnoprávní sankce kontrolního úřadu České národní banky (dále jen „ČNB“), opomenout.51 Osobou, která můţe a nemusí být shodná s pojistníkem, je pojištěný. Pojištěný je „osoba, na jejíž život, zdraví, majetek nebo odpovědnost nebo jinou hodnotu pojistného zájmu se pojištění vztahuje“(§ 2766 NOZ). V případě, ţe se jedná o odlišné osoby (popř. více pojištěných osob), musí pojistník prokázat pojistný zájem (viz podkap. 1. 3.), popř. vyuţít právní domněnku souhlasu pojištěného s pojištěním podle § 2762 odst. 3 NOZ. V případě realizace pojistné události, která byla pojištěním kryta, je pojistitel povinen oprávněné osobě, která můţe být odlišnou osobou od pojistníku, uhradit pojistné plnění. Pojistník, pojištěný a oprávněný nemusí být vţdy stejnou osobou a zákon musí běţně počítat pojistné smlouvy „ve prospěch třetí osoby“ (§ 2768 NOZ) a „pojištění cizího pojistného nebezpečí“ (§ 2767 NOZ). Do značné míry atypickým účastníkem pojistněprávního vztahu je obmyšlený, jehoţ pojistník ve smlouvě určí jako osobu, které v případě smrti pojištěného vznikne právo na pojistné plnění. To je pojistitel povinen vyplatit v rámci běţných lhůt splatnosti, zcela nezávisle na dědickém řízení. Není-li obmyšlený určen, nabývá právo na pojistné plnění nejprve manţel, poté děti, následně rodiče pojištěného, a není-li nikoho z nich, pak dědicové. Obmyšlený je specifický institut pojištění osob, často je pak uveden v rámci smluvních ujednání pojištění pro případ smrti. Dalším subjektem pojistného vztahu můţe být poškozený - osoba, které pojištěný (škůdce) způsobil škodu, krytou pojištěním odpovědnosti za škodu. Ačkoli pojistitel běţně vyplácí pojistné plnění přímo poškozenému, nemusí mu být pozice účastníka pojištění ve všech případech přiznána. Zda poškozenému plyne přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli či nikoli, záleţí především na úpravě ve zvláštním právním předpise nebo v pojistné smlouvě. V souvislosti s dopravní nehodou dle § 9 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoPOPV“), má poškozený pozici účastníka, přesto v mnohých případech pojistitelé odmítají či sniţují výši pojistného plnění, především v souvislostech s újmou vzniklou ublíţením na zdraví – bolestné a ztíţení společenského uplatnění, či škodou vzniklou z důvodu nutnosti

51

KARFÍKOVÁ, op. cit., s. 216.

26

půjčit si náhradní vozidlo. V advokátní praxi se nejčastěji autor setkal s řešením „ţaluj všechny“, protoţe „žádné procesní ustanovení nebrání tomu, aby jeden a týž nárok byl žalobcem současně vymáhán po více žalovaných, s tím rizikem, že vůči některým (těm, jež pasivně legitimováni nejsou) ve sporu uspět nemůže.“52 Poškozený (ţalobce) by se však měl mít na pozoru v rámci hromadění ţalob vůči více osobám a ty koncipovat „solidárně (společně a nerozdílně) nebo tak, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních.“53

3.3 Předmět spotřebitelského pojistného vztahu Jak jiţ bylo zmíněno, „základní poslání pojištění je stabilizace ekonomického života společnosti oproti náhodným vlivům“54 a „nahodilým událostem tím, že je fyzickým či právnickým osobám poskytováno právo na výplatu peněžních prostředků k úhradě potřeb, které v důsledku takových událostí vznikají.“55 Z pohledu spotřebitelského práva je pojištění finanční sluţbou, kterou pojistitel (poskytovatel sluţby) poskytuje pojistníkovi, popř. jiným osobám (spotřebitelům), kterým na základě zákonných ustanovení či pojistné smlouvy či v jiné souvislosti s ní vznikly určitá práva a povinnosti. Předmětem spotřebitelského pojistněprávního vztahu v subjektivním pojetí (téţ označován za sekundární či nepřímý předmět) je spotřebitelům poskytovaná pojistná sluţba. Tato je dále zpřesněna (jako typ pojištění, konkrétně určená pojišťovaná věc či jiný majetek, osoba, atd.) a podrobně upravena v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách. Naopak předmětem v objektivním pojetí (téţ označován jako primární či přímý předmět) je „soubor předmětů jednotlivých práv a povinností“56 čili chování účastníků (ve smyslu dare, facere, omnitere, pati). Z tohoto pojetí vyplývá, ţe hlavním předmětem pojistněprávního vztahu je pojistné, které je pojistník povinen zaplatit pojistiteli a pojistné plnění, které je naopak pojistitel povinen v případě realizace pojistné události poskytnout spotřebitelům. Za povšimnutí stojí zákonná formulace „poskytnout pojistné plnění“ nikoli „zaplatit.“ Dle NOZ se tak nově můţe pojistitel zavázat i k nepeněţnímu pojistnému plnění.57 Zda pojišťovny s nástupem nových pojistných produktů vyuţijí tohoto ustanovení a v rámci pojistných podmínek budou předmět závazku (pojistné plnění) vykládat jako tzv. alternativa facultas či 52

Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 121/2003, ze dne 11.11.2003. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, ze dne 19. 4. 2012. 54 DUCHÁČKOVÁ, Eva a Jaroslav DAŇHEL. Pojistné trhy: změny v postavení pojišťovnictví v globální éře. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2012, s. 15. 55 FIALA, Josef. op. cit., s. 220. 56 ŠVESTKA, op. cit., s. 76. 57 Důvodová zpráva NOZ konsolidovaná verze. op. cit. 53

27

alternativní obligaci58 a zda by takové ustanovení bylo v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, bohuţel přesahuje rozsah diplomové práce a je především otázkou budoucí rozhodovací praxe civilních soudů.

3.4 Obsah spotřebitelského pojistného vztahu Obsah právních vztahů teorie práva odvozuje z objektivních práv a povinností stanovených v dispozici konkrétní právní normy. Subjektivní právo neboli oprávnění představuje šíři moţností subjektu chovat se v mezích (secundum et intra legem) upravených objektivním právem či nezakázaných (praeter legem).59 Obsah spotřebitelského právního vztahu, vznikajícím v pojišťovnictví je v mnohém totoţný s obsahem pojistněprávního vztahu B2B. Bude-li však účastníkem pojistněprávního vztahu spotřebitel (B2C), bude mít oproti podnikateli v obdobném postavení výhodu specifických ochranných ustanovení.60 Pojistná smlouva vzniká akceptací nabídky protistrany do jednoho měsíce, nestanoví-li navrhující strana lhůtu jinou. Je-li nutné pro pojištění osob učinit lékařskou prohlídku, prodluţuje se zákonná lhůta na dva měsíce. Za přijetí nabídky ze strany spotřebitele lze chápat i zaplacení pojistného ve výše uvedených lhůtách. Dle § 2775 NOZ má pojistitel uzavřený pojistný vztah potvrdit předáním pojistky pojistníkovi. V souvislosti s uzavřením smlouvy vznikají účastníkům pojistného vztahu subjektivní práva a povinnosti.61 Pojistník je povinen zaplatit pojistiteli pojistné za pojistné období. Ačkoli je splatnost obvykle smluvně stanovena, odpovídá dispozitivním zákonným ustanovením a je především přizpůsobena konkrétnímu typu pojištění, které je sjednané na dobu určitou či neurčitou. Výši pojistného má právo pojistitel měnit pouze v souladu se smlouvu a změnou rozhodných podmínek pro stanovení její výše, pojistníkovi je však povinen zvýšení včas oznámit, aby měl dostatek času pro rozhodnutí, zda v pojistném vztahu nadále setrvá. V rámci pojištění osob nemůţe být takovou podmínkou změna zdravotního stavu či věk pojištěného. O povinnostech pojistníka k pravdivým sdělením, bezodkladnému sdělení o pojistné události, či notifikační povinnost v souvislosti se změnou či zánikem pojistného rizika je více pojednáno níţe v oddíle 3. 4. 1, který pojednává o informačních povinnostech a povinnostech k vzájemným sdělením. Ve stejné části diplomové práce budou dále podrobně rozebrány informační povinnosti pojistitele, které jsou spotřebiteli běţně poskytovány prostřednictvím distribuční sítě - nejčastěji pojišťovacích zprostředkovatelů. 58

ŠVESTKA, op.cit., s. 80. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 149 60 SELUCKÁ, op. cit., s. 71. 61 FIALA, op. cit., s. 221. 59

28

Obecně lze říci, ţe pokud pojistník při jednání poruší své povinnosti, v důsledku čehoţ by výše pojistného byla niţší, neţ by byla, pokud by odpověděl pravdivě, má pojistitel právo úměrně tomu sníţit rozsah svých povinností. Obdobně můţe k sníţení pojistného plnění dojít v případě, ţe spotřebitel porušil své povinnosti takovým způsobem, kterým podstatně ovlivnil vznik, průběh či rozsah takovéhoto plnění. Základní povinností pojišťovny v pojistněprávním vztahu se spotřebitelem je poskytnutí pojistného plnění, které nastává v případě realizace pojistné události. Nejprve pojistitel provede vlastní šetření tzv. likvidaci pojistné události, aby zjistil, zda mu vůbec povinnost k pojistnému plnění vznikla a v jakém rozsahu. Zákonná lhůta pro likvidaci činí maximálně tři měsíce a je-li prodlouţena, musí o tom spotřebitele informovat. S ohledem na konkrétní případ můţe na základě ţádosti oprávněnému vyplatit zálohu. Splatnost pojistného plnění je patnáct dnů po skončení likvidace. Promlčecí lhůta práva na pojistné plnění začíná po jednom roku ode dne vzniku pojistné události (§ 626 NOZ) a trvá tři roky (§ 629 odst. 1 NOZ), u ţivotního pojištění deset let a u pojištění odpovědnosti nejpozději promlčením práva na náhradu škody (§ 635 NOZ). Promlčecí lhůta práva pojistitele odmítnout plnění však počíná běţet aţ ode dne, kdy se dozvěděl o nepravdivých informacích, které mu spotřebitel při uzavírání pojištění vědomě sdělil, a nikoli ode dne vzniku pojistné události.62 Promlčecí lhůty jiných práv pojistného vztahu počínají běţet dnem, od kterého takové právo mohlo být u orgánu veřejné moci vymáháno (§ 619 NOZ). Pro stanovení výše pojistného a pojistného plnění je zakázáno pouţití diskriminačního hlediska dle principů rovného zacházení specifikované v zák. č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve zněné pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“). Ustanovení bylo nejprve přijato směrnicí Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muţi a ţenami v přístupu ke zboţí a sluţbám a jejich poskytování (dále jen „směrnice 2004/113/EHS“) v rámci kterého byla členským státům ustanovena moţnost povolit výjimky v případech, kdy pohlaví je rozhodujícím ukazatel při vyhodnocování rizika. Poté však bylo vše změněno rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 1. března 2011 ve věci C-236/09 Test-Achats. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou zjevné zejména u úrazových, ţivotních a odpovědnostních pojištění, kdy spotřebitelkám bylo od 21. prosince 2012 zvýšeno pojistné a sníţeno pojistné plnění. Dochází tak k jistému paradoxu, ţe evropská legislativa a judikatura, ve snaze zlepšit postavení ţen, jim ho v oblasti pojišťovnictví zhoršuje, a současně zhoršuje i předvídatelnost výpočtu pojistného a pojistného

62

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003.

29

plnění. Přestoţe po celém světě platí, ţe ţeny ţijí déle, mají méně úrazů a jsou i opatrnějšími řidičkami,63 v členských státech EU se tato pravděpodobnost promítat do výše pojistného nemůţe. Spotřebitel navíc toto rozlišení vnímal vţdy spravedlivě, neboť věřil v objektivnost výpočtu výše pojistného. Ţe jsou si obory pojišťovnictví a statistika blízké je všeobecně uznávanou skutečností. Pojišťují se určitá pojistná rizika, je-li toto riziko vyšší, tedy docházíli častěji k pojistným událostem, na základě kterých musí pojišťovny vyplácet pojistná plnění, musí se tento fakt odrazit ve výši pojistného. Tento koncept najednou přestává platit a očekávání spotřebitele podléhají vyšší nejistotě. S ohledem na překvapivé rozhodnutí TestAchats, které v odůvodnění argumentuje analogií antidiskriminačních ustanovení pracovního práva, pak můţe pojišťovnictví očekávat dopady i na další problematické faktory uţívané při pojistně-matematických výpočtech, z nichţ nejvýznamnější jsou bezesporu věk a zdravotní stav. Čistě gramatickým výkladem nynějšího § 2769 NOZ lze dovodit, ţe pouţití všech těchto faktorů je zakázáno „per se“. Za pozornost však stojí téţ ustanovení § 56 odst. 4 ZPoj. S pouţitím diskriminačního hlediska jsou pak spojeny i další nároky spotřebitele, např. právo pojistníka pojištění vypovědět. K přerušení pojištění můţe dojít dle § 2801 NOZ za předpokladu, ţe nebylo uhrazeno pojistné po dobu dvou měsíců ode dne splatnosti a běţí aţ do doby jeho zaplacení. V průběhu přerušení si strany nejsou povinny plnit pojistné, či v případě pojistné události, pojistné plnění. Nová právní úprava obrací dispozitivní ustanovení v neprospěch spotřebitele, kdyţ doba přerušení se do pojišťovací doby nezapočítává, nestanoví-li si strany jinak. Pojištění přerušit nelze u pojištění zákonného charakteru a obecně i ţivotního pojištění, zde však lze přerušení upravit smluvně.64 K zániku pojistněprávního vztahu dochází uplynutím pojistné doby, uplynutím doby stanovené v pojistitelově upomínce o nezaplacení pojistného, výpovědí pojistitele nebo pojistníka za podmínek § 2805 a § 2806 NOZ, vyuţitím práva na odstoupení, dále zánikem pojistného zájmu či nebezpečí (pojistitel má však právo na pojistné aţ do dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl), dnem úmrtí či u právnických osob dnem zániku pojištěného nebo odmítne-li pojistitel pojistné plnění poskytnout. Pro pojistnou smlouvu a stejně tak i pro jakékoli jiné právní jednání je vyţadována písemná forma dle § 2773 NOZ, výjimkou z tohoto pravidla je podle odst. 2 téhoţ paragrafu oznámení. Strany si však mohou ujednat, ţe písemná forma je nutná i pro oznámení. Na

63

Důvodová zpráva k změnovému zákonu MPR [online]. Lidskaprava.poradna-prava, 25. září 2009. [cit. 201211-11]. Dostupné z: 64 ŠVESTKA, op. cit., s. 315.

30

hranici zakázaných ujednání ve smyslu § 1812 a násl. NOZ jsou však ustanovení pojistných podmínek některých pojišťoven,65 ţe

pojistitel je oprávněn na základě svého uváţení

poţadovat po pojistníkovi doplnění oznámení v písemné formě, přičemţ v opačném případě k oznámení nebude přihlíţet.

3.4.1 Informační povinnost a povinnost k vzájemným sdělením Nejzákladnější vlastností ideálního finančního trhu je existence nabízejících a poptávajících subjektů (včetně spotřebitele), kteří při rozhodování, zda do vzájemného právního vztahu vstoupí či nikoli, disponují dokonalými informacemi o vlastnostech a ceně nabízených sluţeb.66 Před uzavřením pojistné smlouvy je pojistitel (v praxi mnohdy prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele) povinen pojistníkovi poskytnout širokou škálu informací, které by mu měly pomoci vypořádat se s rozhodnutím, zda se pojistit či nikoli. Důvodů pro nepojištění můţe být několik, nejčastěji je to tvorba vlastních rezerv nebo ignorace existence nebezpečí, se kterým jsou spojeny nemalé finanční ztráty. Jiným z důvodů nepojištění je vyhodnocení spotřebitele, ţe pravděpodobnost vzniku konkrétního nebezpečí je nízká, přičemţ zaplacení pojistného pro něj znamená jistou okamţitou ztrátu v podobě pojistného. Pojistníci na pojistném trhu by se tak dali rozdělit na ty, kteří riziko ignorují, jiní, kteří jej akceptují, avšak spoléhají v nepravděpodobnost či osud, další, kteří si místo pojištění vytváří vlastní rezervy pro krytí ztrát a ti, kteří s vidinou realizace pojistné události raději pojistí vše. V ideálním případě, za předpokladu kvalitního pojišťovacího zprostředkovatele a jeho odborné pomoci, by měl být spotřebitel na základě předsmluvních informací schopen nalézt vhodnou kombinaci mezi vytvářením vlastních zdrojů a pojištěním tak, aby předcházel hrozícím nebezpečím. Bohuţel však nezbývá neţ konstatovat, „že v rámci tržního mechanizmu jedním z nejvíce informační asymetrií deformovaných segmentů trhu je právě pojistný trh.“67 Laureát Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2001, profesor Stiglitz, analyzoval finanční trhy s asymetrickými informacemi. Jeho hlavní teze zní, ţe na pojistném trhu je asymetrií informací znevýhodněna pojišťovna, nikoli pojistník, který dle jeho názoru má 65

Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti z provozu vozidla VPP POV 2014/01(čl. 15 odst. 5) [online]. Generali, 2014. [cit. 2014-09-18]. Dostupné z: 66 CARTWRIGHT, Peter. Consumer protection in financial sevice[online] The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 10 [cit. 2014-09-18]. Dostupné z: 67 DUCHÁČKOVÁ, op. cit., s. 20.

31

kvalitnější informace o své rizikovosti. Rothschild a Stiglitz pro předejití této informační „nouzi“ na straně nabídky doporučují pojišťovnám zavedení produktů, v rámci nichţ, by si klient mohl určit poměr výše pojistného a spoluúčasti a tím by „sebe-selekcí“ určil svou rizikovost. Kritika tohoto názoru a pojetí zní mimo jiné i od českého prof. Ing. Jaroslava Daňhela, CSc., který tvrdí, ţe informační převaha je jednoznačně na straně nabídky. Pojišťovna především pojistné riziko zkoumá jako hromadný jev, a ačkoli pojistné kalkuluje na základě statistik a tedy aposteriorní pravděpodobnosti, „má rozhodovací problém na rozdíl od klienta ulehčen okolnostmi plynoucími z přirozené (stochastické) povahy ekonomické činnosti.“68 Pojišťovny ve vyspělých státech jsou dále schopny sofistikovaně identifikovat a kvantifikovat konkrétní pojistné riziko na základě dlouhodobých statistik, registrů, bonity, zdravotní zprávy, atd. Naproti tomu spotřebitel má v naprosté většině případů averzi k riziku, tudíţ dá přednost pojistnému jakoţto malé ztrátě před moţností ztráty velké (Petrohradský paradox, D. Bernoulli). Pojistník dále není schopen posoudit ani zdravost a poctivost pojišťovací instituce či zprostředkovatele. Daňhel pojišťovnám radí, aby pro zjištění rizikovosti konkrétního klienta vyuţívaly spíše systém bonus – malus. Naopak Stiglitzovu sebe-selekci kritizuje s tím, ţe klienty pouze rozdělí na „více či méně rizikově averzní, finančně silné, eventuálně i na ty, kteří se rozhodli chovat se podle normativního doporučení vědní disciplíny risk management.“69 Z výše uvedeného plyne, ţe na rozsah a způsob předávání údajů a informací mezi poskytovatelem pojistných sluţeb a spotřebitelem je třeba nahlíţet z mnohých úhlů a v souladu s právními předpisy mezinárodními, evropskými a vnitrostátními, soukromoprávní ale i veřejnoprávní povahy. Za uţití metod kompilace a komparace se autor bude níţe snaţit o co moţná nejpřehlednější uspořádání informačních povinností a to především dle toho, kdo informační povinnost vzhledem k jakým informacím má, jakým způsobem a kdy tyto informace spotřebiteli sděluje.

3.4.1.1 Předsmluvní informační povinnost Jak jiţ bylo výše uvedeno, hlavním cílem ochrany spotřebitele v pojišťovnictví je, aby sám spotřebitel, s ohledem na svou aktuální ţivotní situaci, činil uváţlivé a přiměřené rozhodnutí při výběru pojistného produktu. Aby před vznikem pojistného vztahu dokázal, jakoţto laik, co nejlépe posoudit a vyhodnotit, jaká z pojistných sluţeb odpovídá jeho moţnostem a potřebám, je nutné jistou kvalitu a kvantitu informací zajistit nejenom o pojistných sluţbách na finančním trhu, ale i o samotných pojišťovnách a pojišťovacích 68 69

DAŇHEL, Jaroslav. Pojistná teorie. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, 338 s. 29 DUCHÁČKOVÁ, op. cit., s. 22.

32

zprostředkovatelích. Součástí pojistné smlouvy jsou smluvní informace, poskytnuté zejména prostřednictvím pojistných podmínek. Pojistiteli však informační povinnost trvá i po uzavření smlouvy. Ačkoli je výše uvedené rozdělení informačních povinností v rámci publikací o ochraně spotřebitele typické, v pojišťovací praxi takřka vţdy dochází k jejich vzájemnému splývání. V rámci speciální úpravy pojistného práva (§ 2758 a násl. NOZ), není informační povinnost pojistitele specificky vymezena. Předsmluvní informační povinnost je ustanovena v § 2760 NOZ tak, ţe pojistitel je povinen zájemci o pojištění poskytnout před uzavřením smlouvy (jakoţto i jakékoli změny po uzavření) informace, jejichţ rozsah a způsob je upraven veřejnoprávním předpisem. V rámci ZPS byl v § 66 ustanoven celý výčet informačních povinností pojistitele vůči zájemci o pojištění, dle NOZ existuje pouhá blanketová norma, odkazující podle důvodové zprávy na ZPoj. V tomto odkazovaném zákoně však ţádná právní úprava týkající se informačních povinností není. Rozsáhlá informační povinnost pojistitele měla být nekoncepčně včleněna do ZoPZ, avšak díky rozpuštění poslanecké sněmovny novela nebyla přijata70 a v současnosti chybí. Autor se neztotoţňuje s tezí, ţe pojistitelé v současnosti podávají spotřebitelům stejné informace podle zrušených ustanovení § 65 a násl. ZPS,71 neboť všechny pojišťovny způsob a rozsah poskytovaných informací v rámci informačních formulářů od 1. 1. 2014 razantně pozměnily. Do této doby byly v písemné podobě veškeré informace spotřebiteli sdělovány skrze pojistnou smlouvu, pojistné podmínky a tzv. záznam o poţadavcích a potřebách klienta,72 který byl listinou, dokládající splnění informačních povinností zejména pojišťovacího zprostředkovatele. Nyní je spotřebiteli při sjednávání pojistné smlouvy předán tzv. informační list73 a záznam z jednání.74 Pojišťovací zprostředkovatelé a pojišťovny si tyto informační formuláře vytváří a upravují dle vlastní interpretace konkrétní právní úpravy a s ohledem na své potřeby. Je tak jen „otázka dohody, zda budou tyto záznamy akceptovány a certifikovány“75 vzájemně mezi sebou, aby zprostředkovatel mohl spotřebiteli předat pouze jednu soubornou informační listinu. Po porovnání

těchto

informačních

prospektů

různých

pojišťoven

a

pojišťovacích

70

HEREŠOVÁ, Monika a Tomáš PASTERNAK. NOZ: Potřeby a poţadavky – oboje či pouze jedno? Ale které… Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 2. ledna 2014 [cit. 2014-09-21]. Dostupné z: 71 Práva a povinnosti smluvních stran. Finanční vzdělávání[online]. Změněno 21. září 2014. [cit. 2014-09-21]. Dostupné z: < http://www.financnivzdelavani.cz/webmagazine/page.asp?idk=433 72 Příloha IV., VI. a VIII. 73 Příloha I. 74 Příloha III., V., VII. a IX. 75 PAVLÍČKOVÁ, Kateřina. Ve znamení transparentnosti, Finanční poradce. 2013, č. 10, s. 8-9, ISSN 1214410X

33

zprostředkovatelů je zřejmé, ţe jsou vytvořeny tak, aby jejich vyplněním poskytovatelé pojistných sluţeb a pojišťovací zprostředkovatelé učinili zadost právní úpravě o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem (§ 1798 a násl. NOZ), o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem (§ 1810 a násl. NOZ), o informační povinnosti pojišťovacích zprostředkovatelů (§ 21 ZoPZ) a dále pak evropským směrnicím, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES, o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (dále jen „směrnice 2002/65/ES“). Předsmluvní informační povinnosti pojistitele Ačkoli předsmluvní informační povinnost pojistitele není specificky vymezena, tak jak předpokládá § 2760 NOZ, pojišťovny se ji snaţí i přesto zajistit v souladu s přílohou III směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ES ze dne 5. listopadu 2002, o ţivotním pojištění (dále jen „směrnice 2002/83/ES“) a čl. 31 směrnice Rady 92/49/EHS ze dne 18. června 1992, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného neţ ţivotního a o změně směrnic 73/239/EHS a 88/357/EHS (třetí směrnice o neţivotním pojištění). Důvodem je zejména tlak obecných ustanovení NOZ, které ukládá odborníkům vysokou míru profesní odpovědnosti, s níţ je spojen nárok na náhradu škody způsobenou profesionálem. Pojišťovny při uzavírání pojistné smlouvy se spotřebitelem běţně přímo nekomunikují, a proto jsou nanejvýš obezřetné, zda-li pojišťovací zprostředkovatelé poskytli spotřebiteli v průběhu jednání veškeré informace. Ve snaze předejít moţným sporům, vzniknuvším širokým výkladem § 2789 NOZ, pojišťovny kladou velký důraz na písemné zpracování záznamu z jednání. Z něj pojistitel zjišťuje, jaké potřeby a poţadavky, jakoţto objektivní kritéria a subjektivní přání,76 zájemce o pojištění má a jaké důvody vedly pojišťovacího zprostředkovatele k doporučení konkrétního pojistného produktu. Je-li rozpor mezi nabízeným pojistným produktem a poţadavkem spotřebitele, je na něj pojistitel povinen upozornit. Poruší-li pojistitel tuto povinnost, má pojistník dle § 2808 NOZ právo od pojistné smlouvy odstoupit. Prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele, který o tomto vytváří a archivuje písemnou zprávu, ať ve formě samostatného informačního listu či jako součást záznamu z jednání, je pojistitel povinen dále: 1. seznámit spotřebitele s významem doloţky ve smlouvě uzavírané adhezním způsobem dle § 1799 NOZ, tedy s pojistnými podmínkami. Zejména by mu měl jasně a srozumitelně vysvětlit dle § 2774 odst. 2 NOZ „podrobnosti o vzniku, trvání a zániku 76

HEREŠOVÁ, 2014, op. cit.

34

pojištění, pojistnou událost, výluky z pojištění a způsob určení rozsahu pojistného plnění a splatnost.“ 2. splnit obecné informační povinnosti poskytované spotřebiteli a. podle § 1811 odst. 2 NOZ, je-li pojistná smlouva uzavírána v obchodních prostorách b. podle § 1820 NOZ, je-li pojistná smlouva uzavírána mimo obchodní prostory c. podle § 1843 NOZ, je-li k uzavření smlouvy pouţit výhradně prostředek komunikace na dálku Povaha těchto informací se bude razantně měnit s ohledem na konkrétní typ pojištění. Produktový název, základní charakteristika pojistné sluţby, její účel, výše a způsob výpočtu pojistného, daně a poplatky s ním spojené, doba trvání, způsoby ukončení pojistného vztahu, moţnost mimosoudního řešení sporů, instrukce pro podávání stíţností či ţalob a jiné specifika budou zcela odlišná, bude-li se jednat např. o ţivotní investiční pojištění, pojištění nemovitosti či odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku.77 V současné době je před Soudním dvorem pod sp. zn. C-51/13 veden spor o nesplnění informačních povinností u ţivotního pojištění s investiční sloţkou, který by s ohledem na stanovisko generálního advokáta ze dne 12. června 2014 mohl být průlomovým, a to zejména pro budoucí uznávání nároků spotřebitele na náhradu škody v případech, kdy nejsou poskytnuty údaje o nákladech spojených s pojistnou sluţbou a především není vysvětlena vazba mezi pojistným a plněním, tedy způsoby pouţití pojistného a kritéria, která stanovují, jaká část z pojistného bude investována.78 Předsmluvní informační povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele Předem nutno upozornit, ţe na většinu z níţe uvedených povinností je často nahlíţeno jako na povinnosti veřejnoprávní povahy. V mnohých případech však jejich porušení, resp. nesdělení, má za následek porušení práv spotřebitele, a ten bezesporu můţe poţadovat náhradu škody, která mu tímto nezákonným jednáním (či opomenutím) vznikla. V případě, ţe pojistník neodmítne vyplnit záznam z jednání, je tato listina dokladem nejen o správném a úplném splnění informačních povinností, ale mnohdy z ní lze vyvodit i způsob a průběh

77

JEŢDÍK, Jan. Informační povinnosti pojišťovacího agenta při sjednávání pojištění [online]. JJMC. 7. 2. 2014 [cit. 2014-09-23]. Dostupné z: 78 Stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston ve věci sp. zn. C-51/13[online]. Eur-lex. 12. června 2014. [cit. 2014-10-20]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62013CC0051&from=EN>

35

jednání, obchodní praktiky či charakter poskytnuté rady ve smyslu odbornosti, účelovosti či dokonce škodlivosti. Povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele jsou právně ukotveny v § 21 ZoPZ, který je především implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES ze dne 9. prosince 2002, o zprostředkování pojištění (dále jen „směrnice o zprostředkování pojištění“). První bod směrnice deklaruje, ţe zprostředkovatel je hlavním aktérem při prodeji pojistných produktů. Proto je zejména povinen vykonávat činnost s odbornou péčí, při které musí chránit zájmy spotřebitele. Na spotřebitele se pohlíţí jako na osobu průměrného rozumu a pojišťovací zprostředkovatel by mu veškeré informace o pojistných produktech měl sdělovat tak, aby byly úplné, pravdivé, doloţené, přesné, bez dvojsmyslů a nebylo nic zamlčeno (§ 21 odst. 1 ZoPZ). Je odborníkem, který ručí za škodu, kterou spotřebiteli způsobí svou radou či informací podle obecného ustanovení v § 2950 NOZ. Ze speciálního ustanovení však zprostředkovateli plyne moţnost zprostit se odpovědnosti, prokáţe-li, ţe „vzniku škody nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat“ (§ 21 odst. 4 ZoPZ). Jedná se tedy o objektivní odpovědnost, jejíţ liberační důvod, jehoţ důkazní břemeno tíţí zprostředkovatele,79 je upraven obdobným způsobem jako u daňových poradců či advokátů, kdy i Nejvyšší soud ji takto analogicky vykládá.80 Dále je zprostředkovatel na ţádost spotřebitele povinen sdělit, jakým způsobem je odměňován. V rámci své činnosti nesmí poskytovat klientovi neoprávněné materiální či nemateriální výhody. Neméně významná je i povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se v souvislosti s činností pojišťovacího zprostředkovatele dozvěděl, nesmí je zneuţívat pro prospěch svůj či třetí osoby. Všechny níţe uvedené informace musí být dle § 21 odst. 9 ZoPZ spotřebiteli poskytnuty ve formě písemné, jasné, přesné, srozumitelné a v jazyce, ve kterém je pojištění sjednáváno. Před uzavřením pojistné smlouvy je zprostředkovatel povinen zejména sdělit: svou totoţnost (název, sídlo), registr v němţ je evidován, zda-li má zprostředkovatel podíl na hlasovacích právech pojišťovny převyšující 10% či opačně zda pojišťovna vlastní podíl na hlasovacích právech zprostředkovatele. Spotřebitel musí být také informován o celkovém postupu, jak můţe podat na pojišťovacího zprostředkovatele stíţnost či ţalobu, v případě ţivotního pojištění pak podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem, který je kompetentní podle § 1 odst. 1 písm.e) zák.č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „FinArb“). Jak vyplývá z bodů 18. a 20. směrnice o zprostředkování pojištění, je nezbytné, aby spotřebitel věděl, jakým způsobem daný 79 80

KARFÍKOVÁ, Marie op. cit., s. 207. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 4647/2009.

36

zprostředkovatel poskytuje své sluţby – tedy, pro které pojišťovny smí sjednávat pojištění, a zda zakládá svá doporučení na rozsáhlé analýze nabídek produktů z široké škály pojišťoven. Ze zjištěných informací o spotřebiteli a s ohledem na charakter navrhovaného typu pojištění je zprostředkovatel před uzavřením pojistné smlouvy především povinen upřesnit poţadavky a potřeby klienta a v základech odůvodnit, proč doporučuje konkrétní pojištění ve smyslu § 21 odst. 8 ZoPZ a směrnice o zprostředkování pojištění. Splnění této povinnosti, resp. její kvalita, je základním hodnotícím prvkem a bezesporu nejdůleţitější částí záznamu z jednání. Při vzniku takřka jakéhokoli sporu mezi zákazníkem či jinou zúčastněnou osobou a pojišťovacím zprostředkovatelem či pojistitelem by tato listina (resp. tato její část) měla být pro soud, arbitra či kontrolní orgán předním důkazním prostředkem. Nutno upozornit na fakt, ţe v průběhu obchodního jednání zprostředkovatele se zájemcem o pojištění je běţné, ţe si strany v mnohém neporozumí. Je-li však v záznamu určitý a srozumitelný spotřebitelův pojistný zájem („objektivně daná potřeba pojistníka“81) a poţadavek (subjektivní přání), v jaké výši pojistné částky, pojistného a proti jakým pojistným nebezpečím, měl by být zprostředkovatel schopen nalézt odpovídající pojistný produkt. Pojistitel je pak garantem toho, ţe spotřebitelovy poţadavky budou sjednávaným pojištěním kryty, resp. jej musí dle § 2789 NOZ upozornit v případě, ţe tomu tak není. Za chybnou interpretaci potom autor povaţuje ustanovení v záznamu z jednání, ze kterého plyne, ţe nesrovnalosti poţadavků má vyhodnocovat zprostředkovatel.82 Pojišťovny a pojišťovací zprostředkovatelé, ve snaze předejít následkům neupozornění, přistupují k výkladu tohoto ustanovení různě. Nejčastěji se však uchylují k tzv. „prohlášení pojistníka“, které by mělo slouţit k vyjádření klientovy ochoty do právního vztahu s pojistitelem vstoupit, ačkoli spotřebitelovy poţadavky uzavíraný pojistný produkt neplní. Autor je přesvědčen, ţe takové ustanovení, často obtíţně čitelné a automaticky vygenerované bez moţnosti změn, je nutné vnímat jako právně bezvýznamné. Účelem normy zcela jistě nebylo pouhé rozšíření smluvních ujednání o klientův výrok, ţe na základě svých poţadavků si rozsah pojištění zvolil sám a „pokud se tento obsah liší, pak je tato skutečnost výsledkem klientovy optimalizace pojistných nebezpečí a optimalizace výše pojistného, se kterou klient souhlasí a je s nimi srozuměn.“83 Spotřebitel se kromě materiálů pojišťoven dostává běţně do styku i s marketingovými prospekty zprostředkovatelů, jejichţ uţívání zpravidla podléhá schválení konkrétní

81

HEREŠOVÁ, 2014, op. cit. Příloha III., část XIV. 83 Příloha V., oddíl F Prohlášení klienta 82

37

pojišťovnou. Zejména je tomu tak u zmiňovaných záznamů z jednání, které by měly být hlavním nástrojem pro „zkvalitnění prodeje pojištění a zamezení tzv. mis-sellingu (zprostředkování nevhodných finančních produktů, neodpovídajícím požadavkům klienta)… Zaznamenávání požadavků zájemce o pojištění bude klíčové pro upozorňovací povinnosti pojišťovny dle § 2789 NOZ.“84 Předsmluvní informační povinnosti pojistníka a pojištěného Pojištění je specifickou finanční sluţbou v mnohých směrech. Jedním z nich je obrácená informační povinnost spotřebitele vůči podnikateli, někdy označovaná jako povinnost k pravdivým sdělením. Jejím hlavní účelem je opět zmírnění informační nerovnováhy tentokrát na straně pojistitele. Pro stanovení pojistného rizika, individuálních pojistných podmínek či konečné rozhodnutí pojistitele, zda pojistnou smlouvu s pojistníkem uzavře, jsou mnohé informace, sdělené zájemcem o pojištění (resp. pojistníkem a pojištěným), klíčové. Z tohoto důvodu je zájemce o pojištění při jednání o uzavření smlouvy a pojistník při jednání o změně smlouvy povinen, na pojistitelovy dotazy odpovídat pravdivě, úplně a nic podstatného nezatajit (§ 2788 NOZ). Nesplněním této povinnosti, ať úmyslně či z nedbalosti, vzniká pojistiteli právo na odstoupení dle § 2808 NOZ za předpokladu prokázání, ţe při řádném splnění této povinnosti by smlouvu se spotřebitelem neuzavřel. Zákonodárce pojistiteli k tomuto stanovuje prekluzivní lhůtu dvou měsíců a „právo započíst si náklady spojené se vznikem a správou pojištění“(§ 2808 odst. 2 NOZ). V případě, ţe dojde k pojistné události z důvodu příčinné souvislosti se skutečností, kterou se pojistitel dozvěděl aţ po jejím vzniku, neboť spotřebitel porušil informační povinnost (nutné zavinění), a pokud při znalosti této skutečnosti by pojistnou smlouvu neuzavřel, popř. ne za takových podmínek, má pojistitel podle § 2809 NOZ právo neposkytnout pojistné plnění, nikoli však odstoupit od smlouvy.85 V této souvislosti nová právní úprava jiţ odráţí soudní praxi,86 kdy omezuje moţnosti pojistitelů pro vytváření systému výluk v případech, kdy spotřebitel něco zamlčel. Zatajení skutečností dnes musí mít podstatný vliv na vznik, průběh či rozsah pojistné události a „nemůže se teď stát, aby pojišťovna neplnila kvůli věcem, které s tím nesouvisí.“87

84

KOZOJEDOVÁ, Eva. Úhel pohledu: ČNB a kontrola kvality činnosti distribuční sítě. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 28. dubna 2014 [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: 85 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4261/2008; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp.zn. 30 Cdo 417/2006; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2249/99. 86 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 592/2009. 87 PAVLÍČKOVÁ, 2013, op. cit.

38

V průběhu předsmluvního jednání o některých typech pojistných produktů je spotřebitel konfrontován se speciálními informačními dotazníky. Jsou pojišťovnou velice sofistikovaně sestaveny tak, aby odhalily mnohá rizika plynoucí všem subjektům pojistného vztahu, popř. aby upřesnily a vyvrátily jejich mylné představy o konkrétním pojistném produktu. V neprospěch všech zúčastněných subjektů, spotřebitelům s jejich vyplněním často pomáhají pojišťovací zprostředkovatelé, kteří tím maří veškerý informační charakter dotazníku a také jeho další smysl - přimět otázkami spotřebitele k zamyšlení o nabízené pojistné sluţbě. Na českém pojistném trhu se nejčastěji lze setkat se zdravotními dotazníky,88 které zjišťují zdravotní historii a rizika pojištěného; finančními dotazníky,89 které analyzují finanční situaci a příjmy zájemce o pojištění, z nichţ vyplývají důvody pro uzavření pojistné smlouvy; a investičními dotazníky,90 které si kladou za cíl ověřit „zkušenosti zájemce o pojištění s finančními nástroji, délku investičního horizontu a jeho ochotu vystavit se riziku spojenému s možnou ztrátou.“91 Řádné nastavení pojištění v souladu s poţadavky klienta a jeho celkovou spokojenost si některé z pojišťoven snaţí zajistit zpětnou kontrolou prostřednictvím tzv. „wellcome calls“, jiné se zaměřují spíše na prověřování kvality obchodního jednání formou tzv. „mystery shopping“.92

3.4.1.2 Smluvní informační povinnost Záměna, nejednotnost či splývání institutů předsmluvních a smluvních informačních povinností se běţně objevuje i u jiných typových (nominálních) smluv.93 Ačkoli lze v právní úpravě nalézt důraz, ţe je pojistitel „před uzavřením smlouvy“ či „při uzavírání smlouvy“ zájemce

povinen

upozornit

na

specifické

informace,

pojišťovny,

pojišťovací

zprostředkovatelé, ale i kontrolní orgány v praxi tyto pojmy od sebe vzájemně neodlišují. Společně s pojistnou smlouvou tak spotřebitel od poskytovatele pojistných sluţeb obdrţí pojistné podmínky a informační list. Ten někdy bývá součástí záznamu z jednání a v souvislosti s novou právní úpravou by měl obsahovat zejména výluky z pojištění. S ohledem na § 1800 odst. 1 NOZ a fakt, ţe pojistné podmínky jsou pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelné a ţe výluky z pojištění působí slabší straně újmu, je zřejmé, ţe pojistitel musí prokázat, ţe spotřebiteli byly zejména výluky dostatečně vysvětleny.

88

Příloha II. Příloha III., část V. Základní informace o finanční situaci klienta 90 Příloha III., část IX. Znalosti a zkušenosti klienta 91 KOZOJEDOVÁ, Úhel pohledu: ČNB a kontrola kvality činnosti distribuční sítě. 2014, op. cit. 92 Tamtéţ 93 SELUCKÁ, op. cit., s. 81. 89

39

S informačními listy a záznamy z jednání jsou spotřebitelé běţně seznámeni aţ při podpisu smlouvy, a přestoţe právní úprava předpokládá poskytnutí většiny informací v rámci předsmluvního jednání (§ 2760, 2774 NOZ), a ne aţ při uzavírání smlouvy (§ 2789 NOZ), není takovéto předání a potvrzení o převzetí těchto dokumentů podpisem vyloučeno. Důleţitou se však jeví časová prodleva mezi předsmluvním a smluvním jednáním, která ačkoli není upravena, je zřejmé, ţe by měla být individuálně přizpůsobena. Přichází-li spotřebitel do obchodních prostor pojišťovny či pojišťovacího zprostředkovatele s jasnou představou o konkrétním pojištění, které hodlá uzavřít, bude tato prodleva minimální. Naopak v případě, kdy je spotřebitel osloven zprostředkovatelem a aţ na základě obchodního jednání vzniká pojistný zájem, měl by zájemci o pojištění být poskytnut časový prostor pro posouzení svých skutečných poţadavků, nabízeného řešení a nalezení vlastního rozhodnutí.94 Deficit času, který není spotřebiteli pro rozhodnutí ponechán, je zřejmý především při uzavírání pojistných smluv distančním způsobem či mimo obchodní prostory. Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (dále jen „směrnice 85/577/EHS“) a popř. i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice 2011/83/EU“), ze své působnosti vylučuje smlouvy o finančních sluţbách, avšak právní úprava NOZ ochranu spotřebitele ve smyslu těchto směrnic rozšiřuje právě i na pojistné smlouvy. Směrnice 2002/65/ES je pak implementovaná v § 1841 a násl. NOZ. Ačkoli výše uvedená právní úprava svou formulací (kupř. čl. 5 směrnice 2002/65/ES.: „poskytovatel v předstihu sdělí spotřebiteli veškeré smluvní podmínky a informace“)

nevede k jednoznačné klasifikaci informací na smluvní a předsmluvní,

spotřebiteli alespoň poskytuje čtrnáctidenní a u ţivotních pojištění třicetidenní „dobu na rozmyšlenou“ (více v oddíle 3.4.2). S finančními sluţbami poskytovanými na dálku se dále pojí problematický institut stálého komunikačního prostředku (permanent/durable medium). Ačkoli internetové stránky poskytovatele pojistných sluţeb běţně byly vnímány jako trvalé médium,95 informace

94

JEŢDÍK, op. cit. ŠOVAR,Jan. Internetová stránka jako přípustné médium pro poskytování informací zákazníkům na finančním trhu, Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 174. 95

40

poskytnuté pouhým hypertextovým odkazem takto vnímat nelze a dle nynější judikatury ani mnohé webové stránky nelze za trvalý prostředek povaţovat.96

3.4.1.3 Informační a notifikační povinnosti po uzavření smlouvy Dalším specifikem ochrany spotřebitele v pojišťovnictví je oboustranná povinnost mezi poskytovatelem pojistných sluţeb a spotřebitelem vzájemně se informovat i po uzavření pojistné smlouvy. Ze základního ustanovení § 2760 NOZ plyne pojistiteli povinnost informovat pojistníka o všech skutečnostech, souvisejících s údaji o pojištění, poskytnutými před uzavřením smlouvy, k jejichţ změně došlo v průběhu pojistné doby. Ve smyslu čl. 5 odst. 2 směrnice 2002/65/ES má poskytovatel pojistných sluţeb povinnost okamţitě po uzavření smlouvy písemně informovat spotřebitele o pojistných podmínkách a ostatních údajích a zpětně tak splnit všechny smluvní informační povinnosti, pokud byla pojistná smlouva na ţádost spotřebitele uzavřena za pouţití prostředků komunikace na dálku, které neumoţňují takové informace sdělit. V průběhu právního pojistného vztahu je spotřebitel oprávněn na ţádost obdrţet smluvní podmínky v tištěné podobě a popřípadě i změnit způsob komunikace na dálku, je-li to slučitelné s povahou pojistného produktu nebo uzavřenou smlouvou. Český zákonodárce toto znění transponoval do ustanovení § 1845 NOZ. Pojistitel můţe upravit výši pojistného podle § 2786 NOZ, typicky před výročím pojistné smlouvy, musí však o tomto pojistníka informovat nejméně dva měsíce přede dnem jeho splatnosti. Pojistník můţe svůj nesouhlas projevit do jednoho měsíce ode dne, kdy se o takové změně pojistného dozvěděl. V takovém případě dojde k zániku pojistného vztahu společně s koncem pojistného období. Pokud o tomto následku pojistitel neinformoval, pojistný vztah dále trvá a nesouhlasí-li pojistník výše pojistného nesmí být změněna. Dotáţe-li se pojistník (§ 2789 NOZ) či pojistitel (§ 2788 NOZ) v souvislosti se změnou pojistné smlouvy na skutečnosti, které se týkají pojištění a mají-li vliv na rozhodnutí, zda a za jakých podmínek dále v právním vztahu setrvat, jsou dotazované protistrany povinny pravdivě a úplně odpovědět. V rámci povinného pojištění musí i poškozený (popř. jiná osoba s vědomím poškozeného) uvádět pravdivé a úplné informace a zejména nesmí uvádět vědomě nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Sankcí v takovém případě můţe být oprávnění pojistitele odmítnout poskytnout pojistné plnění. 96

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. července 2012, sp. zn. C-49/11.

41

Změna pojistného rizika a pojistného nebezpečí Podstatné změny pojistného rizika by měl pojistník (popř. pojištěný) vţdy pojistiteli oznámit. Nově by se mělo jednat pouze o okolnosti, které jsou určeny ve smlouvě, či na které byl přímo dotazován pojistitelem před uzavřením smlouvy. Vţdy bude třeba zkoumat, jakým způsobem byl o takových okolnostech informován, celkový průběh obchodního jednání a zda je v schopnostech a moţnostech spotřebitele - laika, být si podstatnosti některých změn vůbec vědom (např. změna rizikové skupiny v souvislosti se změnou náplně pracovní činnosti v rámci pojištění odpovědnosti z výkonu povolání nebo úrazového pojištění). S ohledem na ochranu spotřebitele bude vţdy nutné zkoumat, zda jsou poţadavky na spotřebitele přiměřené, či se jedná o zakázaná ujednání podle § 1813 NOZ. V případě sníţení pojistného rizika je pro spotřebitele výhodné takovéto informování pojistiteli učinit, kdy ten je povinen pojistné sníţit, a to s účinky k datu, kdy se o této skutečnosti dozvěděl. V této souvislosti by se mohlo zdát, ţe touto právní konstrukcí dochází k zakázanému jednání podle § 1814 písm. k) NOZ. Nutným předpokladem pro splnění povinnosti pojistitele sníţit pojistné je totiţ spotřebitelova iniciativa – informování, ţe došlo k sníţení pojistného rizika. Na druhou stranu za uţití gramatického a logického výkladu pojišťovnám neplyne povinnost zjišťovat, zda ke sníţení rizika dochází, nýbrţ pouze povinnost pojistné sníţit v případě, ţe se o této skutečnosti dozví. Na jejich obranu lze dále podotknout, ţe u naprosté většiny pojistných produktů přímé zjišťování ani není moţné. Zvýší-li se pojistné nebezpečí, vzniká pojistníkovi a pojištěnému notifikační povinnost podle § 2790 a násl. NOZ bez zbytečného odkladu tuto skutečnost pojistiteli oznámit. Po oznámení má pojistitel právo pojistné zvýšit (akceptuje-li to pojištěný) či pojištění vypovědět s osmidenní výpovědní lhůtou. V obou případech však musí pojistitel prokázat, ţe by v době uzavření smlouvy s pojistným rizikem v tomto rozsahu zvýšeném, postupoval obdobným způsobem. Poruší-li spotřebitel oznamovací povinnost a zvýšení pojistného rizika neoznámí, má pojistitel právo pojištění vypovědět bez výpovědní doby a ponechat si pojistné aţ do konce pojistného období. Nastane-li v průběhu neoznámení pojistná událost, má dále pojistitel právo pojistné plnění sníţit ve stejném poměru v jakém bylo pojistné uhrazeno k výši pojistného, které by pojistitel se zvýšeným rozsahem rizika poţadoval. V takovém případě by si však měl být pojistitel prokazatelně jist, ţe byl spotřebitel seznámen s okolnostmi, které zvýšení nebezpečí, resp. rizika způsobují. V opačném případě lze totiţ tyto okolnosti vnímat jako podmínky, se kterými se spotřebitel neměl moţnost seznámit a které jej neodvolatelně zavazují k plnění podle § 1814 písm. f).

42

V případech specifikovaných v § 2795 NOZ se ustanovení o zvýšení pojistného rizika nepouţijí, kdy krom pojištění osob a pojištění pro případ nemoci se nově zavádějí tři další výjimky inspirovány švýcarskou, rakouskou a italskou právní úpravou. První je situace, kdy se pojistné riziko zvyšuje v zájmu odvrácení škod většího rozsahu (tedy i v souladu se zájmem pojistitele), druhým případem je zvýšení pojistného rizika s ohledem na vznik pojistné události a třetí výjimkou pak jednání s ohledem na lidskou solidaritu a imperativ lidskosti.97 Šetření pojistné události Při realizaci pojistné události se spotřebitel v pojistné terminologii nazývá oprávněným z pojištění, kterému pojistitel bude poskytovat pojistné plnění. Podle § 2796 NOZ má oprávněný společně s pojistníkem a pojištěným splnit informační povinnost v podobě pravdivého oznámení o vzniku pojistné události a rozsahu způsobených následků, popř. o existenci dalších pojištění či právech dalších osob, a to vše bez zbytečného odkladu. Fakticky je poškozený vázán pouze lhůtou promlčení práva na pojistné plnění. Ačkoli není sankce pozdního oznámení, na rozdíl od podání nepravdivých a zkreslených údajů (§ 2797 NOZ) zákonem přímo stanovena, pojistné podmínky pojišťoven v souladu s ustálenou judikaturou s tímto běţně spojují právo pojistné plnění krátit. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010 plyne, ţe konkrétní porušení povinností je vţdy třeba posuzovat individuálně, zda a jaký vliv mělo na zjištění podstatných náleţitostí pro vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění a popř. určení jeho výše. Nutno je především přihlédnout k hlavnímu účelu likvidace pojistné události, kterým je objektivní a kvalifikované prošetření události a její náleţité zdokumentovaní. Po prošetření je povinen pojistitel sdělit spotřebiteli jeho výsledky a aţ na jeho ţádost je písemně odůvodnit. Oznamovací povinnosti v souvislosti se zánikem pojištění Zákonná úprava v § 2803 NOZ umoţňuje pojišťovnám v pojistných podmínkách stanovit tzv. automatické prodlouţení pojistné doby u smluv na dobu určitou. Pojistitel nemá povinnost jej po uzavření pojistné smlouvy o tomto více informovat. Pokud spotřebitel neoznámí pojistiteli v šestitýdenním předstihu svůj nezájem smlouvu prodlouţit, je povinen v pojistném vztahu setrvat po další pojistné období. Autor se domnívá, ţe pokud spotřebitel není o automatickém prodlouţení předem informován a není mu poskytnut dostatek času se k neprodlouţení vyjádřit, lze takové jednání vnímat za nepřiměřené s odkazem na odst. 1 písm. h) přílohy směrnice 93/13/EHS. 97

Důvodová zpráva NOZ konsolidovaná verze. op. cit.

43

V souvislosti s platbou pojistného je pojistitel povinen zasílat pojistníkovi upomínky o nezaplacení. Součástí této upomínky musí být i informace o následcích nezaplacení, tedy především o zániku pojištění uplynutím lhůty pro zaplacení, která musí být nejméně jednoměsíční. V čl. 11 bodu 7 směrnice Rady 88/357/EHS ze dne 22. června 1988, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného neţ ţivotního, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu sluţeb a kterou se mění směrnice 73/239/EHS, je zakotvena povinnost pojistitele informovat pojistníka o převodu pojistného kmene a přeměně pojistitele, s níţ je spojeno jeho právo pojištění do jednoho měsíce od doručení vypovědět (§ 2806 NOZ). Závěrem lze podotknout, ţe nová právní úprava se zastává pojistitelů v případě zániku pojistného zájmu v průběhu trvání pojištění. Ačkoli s jeho zánikem je spojen i zánik pojištění, pojišťovna má právo na pojistné aţ do doby neţ jí pojistník o jeho neexistenci informuje. Na druhou stranu mají pojistitelé z nové koncepce pojistného zájmu obavy především u pojištění majetku, kdy pojistník můţe téměř kdykoli v průběhu trvání pojištění pojistiteli oznámit, ţe potřebu chránit se formou pojištění před pojistnou událostí jiţ nepociťuje, a tím je mu poskytnuta moţnost pojistněprávní vztah kdykoli ukončit. Rozbor této argumentace je sporný a společně s širším pojednáním o pojmu právního zájmu by přesahoval rámec diplomové práce.

3.4.1.4 Shrnutí informační povinností V rámci nové právní úpravy je znatelné „zacílení na ochranu spotřebitele a posun k vyšší míře transparentnosti celého pojišťovacího trhu“98 Změny jsou pak nejrazantnější právě v oblasti informačních povinností, a to i přesto, ţe se zákonodárci nepodařilo v souvislosti s novou právní úpravou občanského zákoníku schválit širokou předsmluvní informační povinnost pojistitelů a v současném vnitrostátním právním řádu zcela chybí. Zvýšenou míru pozornosti si zaslouţí především záznam z jednání a případný informační list. Jedná se bezesporu o nejdůleţitější listinu celého informačního procesu a zároveň ústřední důkazní prostředek v případě jakéhokoli sporu. Z tohoto důvodu by jeho obsah měl být pro pojistitele, pojišťovacího zprostředkovatele a především spotřebitele velmi dobře znám a všechny subjekty by měly klást největší důraz na kvalitu jeho vyplnění. Ačkoli důkazní břemeno netíţí spotřebitele, měl by trvat na co nejdetailnějším písemném popisu všech

98

KOREJS, Michal. Jak jste se vypořádali s implementací NOZ a co pozitivního přinese, Finanční poradce. 2013, č. 10, s. 9.

44

informací a zejména ujištění o parametrech pojistného produktu, které mu zprostředkovatel v průběhu jednání podal. Měl by mít na paměti, ţe v případě sporu o výklad smluvních ustanovení, soud přihlíţí ke skutečné vůli stran v době uzavírání smlouvy, nicméně ta nesmí být v rozporu s jazykovým vyjádřením.99 Má-li spotřebitel pochyby o některé části smluvního ujednání, je vhodnější dotázat se poskytovatele pojistných sluţeb v písemné podobě, protoţe soudní orgány krom zmiňovaného záznamu z jednání přihlíţí zejména k předsmluvní korespondenci.100 Zprostředkovatel by měl zejména zaznamenat spotřebitelovy potřeby (objektivně daný zájem před následkem pojistné události), zda a jakým způsobem je konkrétní nabízené pojištění uspokojuje a výslovně upozornit na všechny moţné výluky z takovéhoto pojištění. Komplexně promyšlené záznamy z jednání jsou sestaveny tak, aby odlišily potřeby od spotřebitelových poţadavků (subjektivně formulovaných přání), na základě čehoţ je pojišťovna povinna spotřebitele informovat, ţe nekorespondují s uzavřenou pojistnou smlouvou. Před uzavřením smlouvy je dále pojišťovací zprostředkovatel povinen klienta podrobně seznámit s pojistnými podmínkami dle § 2774 NOZ, zejména oznamovacími povinnostmi spotřebitele a následky jejich neoznámení, se změnami pojistného rizika, zánikem pojistného zájmu, lhůtami pro odstoupení a vypovězení pojistné smlouvy, postupy při realizaci pojistné události, při sporech s pojistitelem či zprostředkovatelem. Je-li způsob určení pojistného plnění či jakékoli jiné smluvní ujednání obsaţeno v dalších dokumentech (např. tabulky, procentní či bodové hodnocení, atd.), na které pojistná smlouva odkazuje, musí být taktéţ spotřebitelům v písemné podobě k dispozici a s jakýmikoli změnami musí být dle § 1752 NOZ seznámeni a souhlasit s nimi.101

3.4.2 Možnosti od pojistné smlouvy odstoupit Jak bylo výše zmíněno, pojistný trh je jedním z nejméně vyváţených trhů, z pohledu informační symetrie jeho subjektů. Je snaha tuto nerovnováhu mezi poskytovatelem pojistných sluţeb a spotřebitelem zmírňovat zákonem stanovenou informační povinností. Z pohledu spotřebitele je ţádoucí, aby norma, stanovující tuto povinnost, neplnila pouze funkci preventivní, avšak i represivní. Jinými slovy, aby byla konstruována jako norma perfektní102 a v případech neposkytnutí informace, by byla pro pojistitele zaloţena určitá sankce, např. neplatnost smlouvy, vrácení pojistného či právo spotřebitele od smlouvy 99

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 941/2005. 101 Dohledový benchmark č. 1/2014. Odkazy v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách na jiné dokumenty [online]. CNB, 2014. [cit. 2014-10-05]. Dostupné z: 102 SELUCKÁ, op. cit., s. 81 100

45

odstoupit. U pojistných smluv uzavíraných distančním způsobem či mimo obchodní prostory má pak tento institut také funkci „doby na rozmyšlenou.“ Právo na odstoupení od pojistné smlouvy plyne z obecné právní úpravy ochrany spotřebitele a speciálních ustanovení o pojištění. Obecně lze říci, ţe vyuţije-li spotřebitel tohoto práva, není povinen takové rozhodnutí odůvodňovat a neplynou mu z něj ţádné jiné postihy. Nově byl změněn a v § 1818 NOZ specifikován charakter lhůty pro odstoupení, z hmotněprávní na procesní. Směrnice 2002/83/ES v úvodním bodě č. 45 stanovuje moţnost od ţivotního pojištění odstoupit ve lhůtě čtrnácti aţ třiceti dnů. Implementace do českého řádu není v současné době transponována správně, kdy speciální pojistná úprava umoţňuje odstoupit od ţivotního pojištění pouze spotřebiteli, který takovouto smlouvu uzavřel distančním způsobem. Ač pojistník a pojistitel mohou s osmidenní výpovědní lhůtou pojištění vypovědět do dvou měsíců od jeho uzavření, je v takovém případě pojistník povinen zaplatit poměrné pojistné za dobu trvání pojištění. Naopak vyuţije-li pojistník institut práva na odstoupení není povinen ničeho, resp. pojistitel je povinen pojistné navrátit. Pouze pokud od smlouvy odstoupí pojistitel, má právo započíst si náklady (§ 2808 odst. 2 NOZ). Ačkoli se působnost směrnice 85/577/EHS a směrnice 2011/83/EU nevztahuje ani dle judikatury103 na finanční sluţby, v rámci implementace do ustanovení NOZ se jejich uţití pro pojistné sluţby nevylučuje. S ohledem na úvodní body směrnice č. 2, 5, 7 a 32 lze konstatovat, ţe ustanovení směrnice by se na oblast pojišťovnictví nemělo uţít, nicméně výslovně to nezakazuje a tudíţ nelze tvrdit, ţe se jedná o „full harmonization directive.“ Jinými slovy český zákonodárce rozšiřuje rozsah ochrany spotřebitele ve smyslu této směrnice i na pojistné produkty, důsledkem čehoţ je moţné i na tento smluvní typ uplatnit ustanovení o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory, tj. v domácnosti pojistníka, dále upravené v § 17 zák. č. 455/1991 Sb., ţivnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nutno však mít na paměti, ţe výhody, které jsou se statusem smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory spojeny, se vzápětí ztrácí, je-li podnikatel spotřebitelem k sobě do bytu pozván.104 Jedná-li se tedy o smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, spotřebitel má právo od ní odstoupit ve čtrnáctidenní lhůtě, která běţí ode dne uzavření smlouvy. Pokud v rámci předsmluvních informačních povinností mu však nebylo sděleno o tomto právu dle § 1820 odst. 1 písm. f), můţe odstoupit do čtrnácti dní, kdy tak bylo učiněno, maximálně však 103

Rozsudek Soudního dvoru ze dne 1. března 2012, sp. zn. C-166/11. HRUBÁ, Michala. Prodej mimo prostory obvyklé k podnikání. In FIALA, Josef, Jan HURDÍK a Markéta SELUCKÁ. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva: sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 18.1.2008. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 40-46 104

46

po dobu jednoho roku a čtrnácti dní od uzavření. Pojišťovna je v takovém případě povinna vrátit pojistné do 14 dnů ode dne odstoupení. Podle § 1836 NOZ pojišťovna není oprávněna poţadovat jakékoli náklady, jestliţe porušila informační povinnosti § 1820 odst. 1 písm d) a f) nebo začal-li podnikatel s plněním a spotřebitel o to výslovně nepoţádal. Pokud je pojistná smlouva uzavřená na dálku jako smlouva o finanční sluţbě, podléhá přísnějším ustanovením podle § 1846. Spotřebitel má právo odstoupit taktéţ do čtrnácti dnů, a pokud mu nebyly sděleny informace dle § 1843 aţ 1845 NOZ pak do čtrnácti dnů od chvíle, kdy mu byly poskytnuty. Tomu odpovídá i speciální ustanovení o pojištění v § 2808 odst. 3 NOZ, které upřesňuje, ţe jedná-li si o smlouvu o ţivotním pojištění je tato lhůta třicetidenní. Nebyl-li pojistník informován o právu na odstoupení, nelze jej zákonnou úpravou časově omezit (např. do jednoho roku po zaplacení prvního pojistného) a toto právo mu stále svědčí.105 V případě uvedení klamavých údajů je subjektivní lhůta pro odstoupení tří měsíční a počíná běţet ode dne, kdy se o nich spotřebitel dozvěděl nebo dozvědět mohl a měl (více v oddíle 3. 4. 6). Za povšimnutí pak stojí zejména absence maximální lhůty, v rámci které je právo moţné vyuţít. Nejpozději do třiceti dnů po odstoupení jsou účastníci povinni vzájemně si navrátit finanční prostředky (pojistné, popř. pojistné plnění). Tato ustanovení se nepouţijí pro pojištění s pojistnou dobou kratší jednoho měsíce jako např. cestovní pojištění (§ 2808 odst.4 v souladu s §1847 písm. b). V rámci speciálních ustanovení o pojištění je upraveno vzájemné právo od smlouvy odstoupit, v případě porušení smluvní informační povinnosti k pravdivým a úplným sdělením dle § 2789 a 2788. Ze současné dikce zákona plyne, ţe moţnost od smlouvy odstoupit je ponechána pojistníkovi nepřetrţitě. Pojistitel však od smlouvy můţe odstoupit pouze po dobu dvou měsíců a pouze za předpokladu, „prokáže-li, že by po pravdivém a úplné zodpovězení dotazů smlouvu neuzavřel“(§ 2808 NOZ). Existuje teze, přijímána zejména ze strany pojišťoven, ţe se jedná o chybu zákonodárce, kdyţ nevymezil maximální lhůtu pro vyuţití práva na odstoupení i pro pojistníka. Podle současného znění zákona, je totiţ pojistitel v případě porušení § 2789 NOZ zcela uvrţen do nejistoty, zda pojistník třeba i po několika letech pojistný vztah neukončí jednostranným odstoupením od smlouvy.106 Autor diplomové práce však argumenty podporující názor, ţe se jedná o tzv. „legislativní lapsus“, nepovaţuje za obstojné. Předně pak upozorňuje na fakt, ţe § 2789 NOZ nespecifikuje pouze povinnost pojistitele k pravdivým sdělením, ale především povinnost pojišťovny jakoţto odborníka upozornit spotřebitele na skutečnost, ţe sjednané pojištění nekryje poţadavky, které si v rámci 105 106

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2013, sp zn. C-209/12. HEREŠOVÁ, op. cit.

47

předsmluvního jednání pojistník výslovně přál, a které pojišťovací zprostředkovatel takto do záznamu z jednání popsal. Lze si tak představit poměrně běţnou situaci, kdy pojišťovací zprostředkovatel na základě vnitřních instrukcí distributorské sítě, informací získaných na produktovém školení, s ohledem na pojistné podmínky a zejména výluky z pojištění, s odbornou péčí a zájmem chránit spotřebitele ubezpečuje zájemce o pojištění o vlastnostech konkrétního pojistného produktu. Po několika letech dojde k pojistné události a k překvapení všech likvidátor pojišťovny šetření uzavře s tím, ţe tato nahodilá událost pojištěním po celou pojistnou dobu kryta nebyla. Pokud v nastíněném případě pojistitel neinformoval spotřebitele na nesrovnalost mezi jeho poţadavkem (zaneseném v záznamu z jednání) a pojištěním, má spotřebitel nově moţnost od pojištění odstoupit (zejména je-li celkový součet pojistného za všechna pojistná období vyšší neţ výše samotného pojistného plnění) či se obrátit na soud, popř. jiné veřejnoprávní instituce, a nárokovat pojistné plnění. Ačkoli se autor neodváţí tvrdit, zda si byl zákonodárce rozsahu posílení ochrany spotřebitele současným ustanovením vědom, či zda výkladem těchto ustanovení pouze dochází v právu k poţadovanému jevu, ţe zákon „musí být moudřejší jako jeho autor,“107 s ohledem na český pojistný trh, povaţuje tuto koncepci za více neţ vhodnou.

3.4.3 Šetření pojistné události a problematika nezávislosti likvidátorů Organizace, způsob a kvalita šetření pojistné události jsou pro kaţdou pojišťovnu natolik klíčové, ţe nelze předpokládat, ţe by nad touto oblastí v budoucnu ztratila kontrolu. Ačkoli i velké pojišťovny najímají, zejména pro sloţitější a méně běţné případy, nezávislé samostatné likvidátory, jejich závěrečné výstupy obsahují zpravidla pouze rozsah a výpočet škody. Moţnost rozhodnout, zda konkrétní pojištění kryje skutečně vzniklou škodu, si však ponechává opět likvidátor pojišťovny. Je zřejmé, ţe samostatní likvidátoři „rozhodně nebudí dojem nezávislých likvidátorů. Jejich postupy jsou příliš viditelně poplatné subjektům, které si je najaly, tedy pojistitelům.“

108

Na českém pojistném trhu se však lze setkat s likvidátory

zcela opačného raţení, kteří za smluvenou provizi chrání spotřebitele obdobně „nezávislým“ způsobem. S ohledem na zvyšující se trend outsourcingu likvidátorů na vyspělých pojistných trzích, lze obdobně očekávat nárůst nezávislých a korektních likvidátorů i u nás. Pro

107

RADBRUCH, Gustav. Rechtsphilosophie. Studienausgabe. 2. Aufl., Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 2003, s. 107; citováno dle HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 85 ISBN 80-86898-96-2. 108 ŠÍSTKOVÁ, Dagmar. Pojišťovny a služby nezávislých likvidátorů: jak to jde dohromady? [online]. Opojisteni. 24. 4. 2013 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z:

48

pojišťovny jsou jejich sluţby hodnotné, zejména nastane-li pojistná událost v zahraničí či v neobvyklých oborech.109 Na základě oznámení o realizaci pojistné události (viz pododdíl 3.4.1.3) pojistníkem nebo jinou osobou, které plyne nárok na pojistné plnění, má pojistitel povinnost zahájit šetření pojistné události, jejímţ cílem je zjistit, zda a v jaké míře mu vznikla povinnost oprávněnému plnit. Velké pojišťovny s účelem zamezit pojistným podvodům110 likvidaci rozdělují na jednotlivé fáze, v rámci nichţ přicházejí do kontaktu se spotřebitelem různí zaměstnanci z různých oddělení pojišťovny. V první fázi po nahlášení je spotřebitel vyzván k doloţení všech potřebných dokumentů. Přichází-li oprávněná osoba do přímého osobního styku, je jím zpravidla výjezdní (mobilní) technik, jehoţ úkolem je pouhé zdokumentování konkrétní škody. V třetí fázi jsou následně všechny materiály předány likvidačnímu oddělení, které je zhodnotí a výstup zašle oprávněnému.111 Poţádá-li spotřebitel o odůvodnění těchto závěrů, je pojistitel povinen tak učinit. Pokud v průběhu likvidace musel kvůli hrubému zkreslení či zatajení podstatný údajů pojistitel vynaloţit zvýšené náklady, má nárok na jejich náhradu (§ 2797 odst. 2 NOZ). V případě, ţe pojistitel likvidaci nemůţe ukončit do tří měsíců od nahlášení, je povinen o tom oznamovatele informovat a případně - aţ na jeho ţádost - uvést důvody. Osoba oprávněná k pojistnému plnění má právo poţádat o zaplacení přiměřené zálohy a pojistitel, nemá-li rozumný důvod, ji musí poskytnout.

3.4.4 Specifické instituty pojistných produktů Tento oddíl je nutné vnímat v kontextu podkapitoly 1.4, ve které autor klasifikuje pojištění dle formy, druhu a způsobu tvorby technický rezerv. Konkrétní pojistný produkt si pak lze představit jako průnik některých mnoţin pojištění majetku či osob s ţivotním či neţivotním, s obnosovým či škodovým, se smluvním (dobrovolným nebo povinným) či zákonným. Zákon dále upravuje jednotlivé náleţitosti a speciální instituty jednotlivých „mnoţin“ a konkrétní pojistný právní vztah pojistitele a spotřebitele se tak musí řídit všemi společnými ustanoveními (kupř. pojištění úrazu je průnikem mnoţiny pojištění osob, neţivotního pojištění a lze ho sjednat jako obnosové či škodové pojištění). S ohledem na účely diplomové práce se autor zaměří pouze na vybrané specifické instituty ovlivňující práva a povinnosti spotřebitelů.

109

Tamtéţ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 3 Tdo 900/2008. 111 TŮMOVÁ, Věra. Kdo je kdo v pojišťovně [online]. Penize. 24. 4. 2013 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: 110

49

Hranice pojistného plnění je obvykle stanovena jako maximální výše pojistného plnění limitem či pojistnou částkou u škodových pojištění. Stanovena můţe být i minimální hranice plnění, tzv. spoluúčast, ţe spotřebiteli půjde určitá část pojištěné škody či újmy k jeho tíţi. Zachraňovací náklady jsou náklady pouţité pro předejití pojistné události, zmírnění pojistné události, která jiţ vznikla či v souvislosti se splněním jiných zákonných povinností upravených v § 2819 NOZ. Spotřebitel má právo na jejich plnění a pojistitel je v rámci smluvních ujednání nesmí sníţit a omezit pod uzákoněnou mez. Pojistitel má pro účely zjištění pojistného rizika, pojistného či likvidace právo ţádat o zdravotní dokumentaci a poskytnutí jiných údajů o zdravotním stavu pojištěného. Pojistitel téţ můţe pověřit zdravotnické zařízení, která si vyţádá od jiných zdravotnických zařízení a ošetřujících lékařů zprávy a zdravotní dokumentaci, popřípadě můţe provést další prohlídku či vyšetření. Ţivotní pojištění lze sjednat pouze jako obnosové pojištění. Bylo-li pojistné nesprávně určeno z důvodu chybného uvedení data narození či pohlaví pojištěného, zákon umoţňuje pojistiteli sníţit pojistné plnění, pokud bylo pojistné niţší. V případě, ţe bylo vyšší má povinnost jej pro následující pojistná období s přihlédnutím k přeplatkům upravit. Je zřejmé, ţe § 2834 NOZ není v souladu se směrnicí 2004/113/ES a s eurokonformním výkladem,112 kdyţ předpokládá, ţe pojišťovny mohou přihlíţet při stanovování pojistného a pojistného plnění k pohlaví. V případě, ţe pojistník uvedl nesprávné datum narození pojištěného, má pojistitel dvouměsíční subjektivní a tříletou objektivní lhůtu pro vyuţití práva na odstoupení. V rámci úrazového pojištění, pojistitel nemusí vyplatit pojistné, pokud k úrazu došlo při páchání trestného činu, nebo pokud si jej pojištěný zavinil úmyslně. Pojistitel má dle § 2846 NOZ právo pojistné plnění sníţit aţ na polovinu, pokud došlo k úrazu následkem toho, ţe poškozený poţil alkohol nebo jinou návykovou látku. Zákonná úprava pojištění pro případ nemoci umoţňuje pojistiteli v pojistné smlouvě ujednat tzv. čekací dobu podle § 2848 NOZ. V průběhu této doby spotřebitel, ačkoli platí pojistné, v případě realizace pojistné události nebude mít nárok na pojistné plnění. Optikou ochrany spotřebitele lze mít takové ujednání za zakázané dle § 1814 písm. b) NOZ, kdy spotřebitel je povinen pojistné pojišťovně za určitou pojistnou sluţbu zaplatit, avšak záleţí na vůli pojišťovny, zda v prvních měsících od uzavření pojištění v konkrétních případech bude pojistné plnění poskytovat. Je zřejmé, ţe účelem tohoto ustanovení je předcházení pojistným podvodům či morálnímu hazardu. Autor se však domnívá, ţe obdobného cíle by mohlo být

112

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 1. března 2011 ve věci C-236/09.

50

dosaţeno i jiným proporcionálnějším způsobem, např. poměrným sníţením pojistného v průběhu čekací doby nebo pojistné, zaplacené za čekací dobu, by spotřebiteli bylo v souvislosti s ukončením pojištění vráceno, apod. Nedocházelo by k současné zákonem umoţněné situaci, kdy spotřebitel platí za pojistné sluţby, které nikdy nevyuţije. Pro pojištění majetku je specifickým institutem pojistná hodnota neboli obvyklá cena v době pojistné události. Je-li pojistná hodnota vyšší neţ pojistná částka, dochází k podpojištění a pojistitel má právo pojistné plnění sníţit ve stejném poměru v jakém je zaplacené pojistné k pojistnému za skutečnou hodnotu majetku (§ 2854 NOZ). Naopak v případě přepojištění, vzniká stranám právo navrhnout sníţení pojistného v závislosti na sníţení pojistné částky, není-li návrh do jednoho měsíce přijat, pojištění zaniká. Nelze očekávat, ţe navrhovatelem sníţení pojistného by byl pojistitel. Je tedy zcela v rukou spotřebitele, ideálně na základě odborného doporučení pojišťovacího zprostředkovatele, navrhovat v době trvání pojištění sníţení pojistné částky (typicky u havarijního pojištění motorového vozidla, kdy jeho pojistná hodnota v čase klesá a pojistná částka a pojistné by mělo být úměrně sniţováno). Notifikační povinnost informovat pojistitele o nalezení ztraceného či odcizeného majetku, má pojistník či oprávněná osoba, kdy pojistitel má právo, dle současného stavu takovéhoto majetku, ţádat tuto osobu o vydání plnění při odečtení nákladů nutných k její opravě. Specifikem pojištění odpovědnosti je různost subjektů pojistného vztahu. Pojištěný má bezodkladnou povinnost pojistnou událost oznámit pojistiteli. Od tohoto oznámení má pojistitel právo za pojištěného věc projednávat, zejména pak právo poţadovat na poškozeném sdělení totoţnosti podle § 2777 odst. 3 NOZ a poskytnutí veškerých informací o zdravotním stavu v souvislosti s likvidací. Je-li pojištěná škoda či újma způsobena pod vlivem alkoholu či návykové látky, můţe pojistitel v rámci tohoto typu pojištění poţadovat po pojištěném uhradit celou výši pojistného plnění. Nejvyšší soud v této souvislosti dochází k závěru,113 ţe tento nárok je originální povahy a nejedná se o cessi práva na náhradu škody.114 Z judikatury Soudního dvoru dále plyne, ţe alkohol nesmí být důvodem neposkytnutí pojistného plnění spolucestujícím, kteří věděli, ţe řidič je pod vlivem.115 V souvislosti s novou právní úpravou náhrady škody při ublíţení na zdraví se i pojišťovny v rámci pojištění odpovědnosti ocitly v právní nejistotě. Důvodová zpráva totiţ

113

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99 ŠVESTKA, op. cit., str. 314. 115 Rozsudek Soudního dvoru ze dne 28. března 1996, sp. zn. C-129/94. 114

51

v kontextu k § 2958 NOZ stanovuje, ţe „soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka není důvodná.“116 dále však výslovně uvádí, ţe „nic nebrání tomu, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno.“117 Nejvyšší soud, ve spolupráci se Společností medicínského práva a zástupci právnických a lékařských profesí spolu se zástupci pojistitelů, vytvořili nezávaznou Metodiku k odškodňování nemajetkových újem,118 která byla 14. 4. 2014 Nejvyšším soudem zveřejněna na jeho internetových stránkách. Metodika se zabývá pouze újmou na zdraví, resp. bolestného, ztíţení společenského uplatnění a jiné, s bolestí spojené, nemajetkové újmy. Neupravuje však všechnu nemajetkovou újmu jako „např. odškodnění duševních útrap osob blízkých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví nebo odškodnění tzv. osobního neštěstí.“119 Zajímavou úvahu pak nabízí situace, kdy odpovědnostní pojištění bylo sjednáno dle reţimu staré právní úpravy ZPS, ale pojištěný způsobil škodu po 1. 1. 2014 a její výše tudíţ bude posuzována dle NOZ. Obdobných inspirativních příkladů a dopadů legislativních změn, lze jistě vymyslet více, jejich podrobnějším rozborem by však autor přesahoval rozsahové moţnosti diplomové práce. Speciálními ustanoveními o pojištění úvěru a záruky je zpřísněn následek porušení notifikační povinnosti spotřebitele, tedy neoznámení vzniku pojistné události. Pojistitel můţe v rámci smluvních podmínek zcela přesně vymezit lhůtu pro oznámení. Byla-li událost oznámena poté, má pojistitel právo pojistné plnění odmítnout a ani soud nesmí v takovém případě pojistné plnění dle § 2869 NOZ přiznat. Ačkoli důvodová zpráva k NOZ tvrdí, ţe převzala stávající úpravu, není tomu tak, kdy v § 47 ZPS není ţádné ustanovení procesního charakteru, které by bránilo soudu k vlastnímu uváţení. Autor se domnívá, ţe vzhledem k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, ze dne 7. listopadu 2012, mohou soudy i přes výše uvedené ustanovení stanovit přiměřené pojistné plnění v závislosti na tom, do jaké míry porušení povinností spotřebitele narušilo šetření pojistné události, a taktéţ přihlédnout k tomu, do jaké míry byla osoba, které vzniklo právo na pojistné plnění obeznámena s touto částí smluvních podmínek, jakoţto doloţkou adhezní smlouvy.

116

Důvodová zpráva NOZ konsolidovaná verze. op. cit. Tamtéţ 118 Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) [online]. Nsoud, 12. 3. 2014. [cit. 2014-10-10]. Dostupné z: < http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/Metodika> 119 JANDOVÁ, Lucie. Metodika Nejvyššího soudu k odškodňování nemajetkových újem. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 20. června 2014 [cit. 2014-10-12]. Dostupné z: 117

52

3.4.5 Pojistné podmínky, výluky z pojištění a fenomén matení spotřebitele Cílem ochrany spotřebitele je zejména změkčení soukromoprávních zásad autonomie vůle, kontraktační svobody či pacta sunt servanda, kterého se dosahuje především právní úpravou rozšiřující (pozitivně či negativně) a konkretizující podstatné náleţitosti obsahu smlouvy (essentialia negotii).120 V tomto oddíle bude autor porovnávat právní úpravu pojistné smlouvy, pojistných podmínek vybraných pojišťoven a k nim relevantní zakázaná ujednání („unfair terms“). Nová právní úprava jiţ správně implementovala směrnice EU, kdy po pojistiteli vyţaduje jasná a srozumitelná sdělení a v případě moţnosti různých výkladů pouţití toho nejpříznivějšího pro spotřebitele.121 Ačkoli NOZ jiţ pravidlo neplatnosti dohody, kterou se subjekt vzdává svých budoucích práv (§ 574 odst. 2 OZ) obecně nepřejímá, pro spotřebitelské právní vztahy s nimi i nadále počítá v obdobném ustanovení § 1812 odst. 2 NOZ. V úvodu směrnice 93/13/EHS je výslovně vymezeno, ţe za nepřiměřené smluvní podmínky nelze povaţovat zcela jasně vymezená pojištěná rizika a odpovědnosti pojišťoven, neboť právě s těmito je při výpočtu pojistného počítáno. Nepochybně však tímto není vyloučeno, ţe i pojistné podmínky mohou obsahovat zakázaná ujednání dle této směrnice či § 1813 a násl. NOZ, díky nimţ vzniká nepřiměřená nerovnost mezi pojistitelem a spotřebitelem. Především je třeba smluvní ujednání zkoumat i s ohledem na úpravu adhezních smluv podle § 1798 a násl. NOZ. S ohledem na ni jsou pojistné podmínky zářným příkladem doloţky, „kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložky, která je pro osoby průměrného rozumu nesrozumitelná“(§ 1800 odst. 1 NOZ). Pojistitel, má-li zájem na platnosti pojistných podmínek, musí dokázat, ţe význam spotřebiteli dostatečně vysvětlil. Průkazním materiálem o tomto je především záznam z jednání, jehoţ součástí by měl být i zkrácený popis výluk a dalších sporných ustanovení. Pojistné podmínky, jakoţto smluvní doloţka, nesmí obsahovat zvláště nevýhodná ujednání, zejména není-li pro to rozumný důvod, a odchylují-li se od obvyklých podmínek obdobných případů. Jako legitimní si lze v případě sporu s konkrétní pojišťovnou představit argumentaci zaloţenou na pojistných podmínkách a zejména interpretaci obdobně stanovených výluk z pojištění jiných pojišťoven za účelem změny rozsahu práv a povinností účastníků pojistného vztahu soudem dle § 577 NOZ.122 Demonstrativní katalog nepřiměřených zakázaných ujednání je stanoven v příloze směrnice 93/13/ EHS a § 1814 NOZ. Po jejich porovnání se speciálními ustanoveními o 120

ŠVESTKA, op. cit., s. 185. VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014) : právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 216-218 122 Tamtéţ 121

53

pojištění a s pojistnými podmínkami různých pojistitelů lze konstatovat, ţe jsou ve vzájemném souladu s dvěma výjimkami, které autor jiţ zmínil v pododdílu 3.4.1.3. V prvním případě se jedná o notifikační povinnost spotřebitele upozornit na změnu pojistného nebezpečí, kdy v mnohých případech není v spotřebitelových silách být si takové změny vůbec vědom. V druhém případě pak jde o automatické prodlouţení smlouvy uzavřené na dobu určitou, kdy nepřiměřená podmínka stanovená v písm. h) přílohy směrnice Rady 93/13/EHS je nesprávně implementována, resp. je zjevně v přímém rozporu s § 2803 odst. 2 NOZ. Speciální pojistná úprava nejenom povoluje automatické prodlouţení bez jakéhokoli spotřebitelova vyjádření (či alespoň povinnost pojišťovny upozornit ho na tyto následky), ale dokonce moţnost ustanovit spotřebiteli povinnost nezájem o prodlouţení oznámit do šesti týdnů před koncem pojistného období. Jak plyne z důvodové zprávy, přímo z textu § 1815 NOZ, nepřiměřená ujednání jsou „relativně neplatná,“ tedy pokud se jich nedovolává přímo spotřebitel, jako na bezvýznamné se k nim nepřihlíţí.123 Takové ustanovení je v souladu i s judikaturou, kdy po členském státě EU není vyţadováno, aby chránil smluvní stranu, která, přestoţe je slabší, je zcela nečinná.124

3.4.6 Nekalé obchodní praktiky a náhrada škody Jak autor v průběhu diplomové práce jiţ mnohokrát zmínil, oblasti ochrany spotřebitele a pojišťovnictví jsou si podobné v tom směru, ţe v mnohých případech dochází k prolínání veřejnoprávní a soukromoprávní úpravy. V tomto oddílu se proto pokusí komparativní metodou porovnat přístup veřejnoprávní, obchodněprávní a občanskoprávní a poukázat na rizika spojená s kategorickým oddělováním těchto odvětví, které by mohlo vést k tzv. „enforcement gaps.“ Pojišťovnictví a způsob prodeje pojistných produktů je běţně zařazován mezi tzv. „push sales“, kdy se pojišťovací zprostředkovatel či zaměstnanec pojišťovny snaţí spotřebitele přesvědčit o nutnosti danou finanční sluţbu vyuţívat.125 Provizní systém odměňování zprostředkovatelů pak jen umocňuje tlak, který je vyvíjen na spotřebitelovo rozhodnutí. Zprostředkovatelé tak mohou pouţívat zakázané nekalé obchodní praktiky, a jak z jednotlivých zpráv a zveřejňovaných pravomocných rozhodnutí ČNB jako dozorového orgánu plyne, nelze tvrdit, ţe se jedná o neobvyklý jev zejména v souvislosti s uzavírání investičního ţivotního pojištění.126 Soukromé vymáhání soutěţního práva je mnohdy nezbytné, neboť není 123

Tamtéţ Rozsudek Soudního dvoru ze dne 6. října 2009, sp. zn. C-40/08. 125 JEŢDÍK, op. cit. 126 ZAMRAZILOVÁ, Eva. Ochrana spotřebitele a sankcionování finančních zprostředkovatelů[online]. CNB, 27. srpna 2013 [cit. 2014-10-12]. Dostupné z: 124

54

v silách veřejných kontrolních orgánů, a nikdy ani nebude, v schopnostech materiální či personální povahy zajistit a prošetřit veškeré jeho porušování.127 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen „směrnice 2005/29/ES“) si klade v čl. 1 za cíl především „dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele.“ Do její působnosti spadá jak činnost soukromých komerčních pojišťoven, tak i veřejných zdravotních,128 coţ jen verifikuje tezi o nebývalém mísení veřejného a soukromého pojišťovnictví. O nekalou obchodní praktiku se jedná, kdyţ je schopna podstatně narušit spotřebitelovo chování, tedy ekonomické zhodnocení a rozhodnutí, zda do právního vztahu vstoupí, ačkoli by tak jinak neučinil a současně obchodník nejedná v souladu s náleţitostmi profesionální péče. Nekalé obchodní praktiky směrnice dále dělí na klamavé jednání, jsou-li spotřebiteli poskytnuty nesprávné údaje nebo správné údaje způsobem, aby spotřebitele uvedly v omyl; klamavé opomenutí, kdy poskytovatel pojistné sluţby s ohledem na věcný kontext a jiné okolnosti, neuvede významné informace důleţité pro ekonomické rozhodnutí spotřebitele; a agresivní nekalé obchodní praktiky, jakoţto donucování, obtěţování a nepřiměřené ovlivňování (Čl. 5 aţ 9 směrnice 2005/29/ES). Příloha I výše uvedené směrnice dále uvádí praktiky, které jsou za nekalé povaţovány za všech okolností. V oblasti pojišťovnictví se lze setkat s praktikami podle bodů 7 (vytváření dojmu, ţe dostupnost produktu je pouze po omezenou dobu), 10 (prezentace práv plynoucí spotřebitelům ze zákona jako odlišný rys nabízené pojistné sluţby), 12 (věcně nepřesné výroky o povaze a rozsahu rizika pro bezpečnost spotřebitele a jeho rodiny při neuzavření pojištění), 18 (nepřesné informace o obdobných produktech na pojistném trhu s účelem vyvolat spotřebitelův zájem o nabízený produkt s fakticky horšími podmínkami), 22 (vyvolání dojmu, ţe mu pojišťovací zprostředkovatel radí jako zkušený spotřebitel a ne v souvislosti s podnikatelskou činností) a s přímou speciální pojistnou úpravou bod 27 (poţadovat po spotřebiteli s nárokem na pojistné plnění údaje a dokumenty, které důvodně nelze povaţovat za relevantní pro šetření pojistné události či systematické neodpovídaní s úmyslem odradit spotřebitele od uplatnění smluvních 127 NERUDA, Rudolf. Náhrada škody způsobené protisoutěţním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva. In BEJČEK, Josef, et. al. Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" na téma Odpovědnost za škodu: konané dne 25.listopadu 2004 na Právnické fakultě MU v Brně. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 98 128 Rozsudek Soudního dvoru ze dne 3. října 2013, sp. zn. C-59/12.

55

nároků). Česká soukromoprávní úprava nekalé soutěţe je nyní upravena v § 2976 a násl. NOZ a v souladu s důvodovou zprávou je lze vnímat jako převzatá ustanovení ObchZ a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006, o klamavé a srovnávací reklamě. Směrnice 2005/29/ES byla implementovaná do zákona OchSpotř, který ačkoli budí dojem veřejnoprávního charakteru, předmětem úpravy mnohdy směřuje k soukromému soutěţnímu právu „a je zároveň možné – v řadě případů – žalovat i soukromoprávně jako nekalou soutěž. Žalobní oprávnění ve věcech nekalé soutěže měli totiž a stále mají i spotřebitelé a také právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěžitelů a spotřebitelů. Proti nekalým obchodním praktikám vůči spotřebitelům mohou však zasahovat i soutěžitelé, pokud jsou takové praktiky způsobilé jim přivodit újmu. V českých poměrech docházelo k žalobám z tohoto důvodu poměrně často ve věcech klamavé reklamy, vyvolání nebezpečí záměny, mnohem méně často v situacích, které se v zemích s vyspělou soutěžní kulturou posuzovaly podle zmíněných generálních klauzulí a které jsou dnes uvedeny v příloze I. Česká žalobní praxe se totiž raději opírala o pojmenované skutkové podstaty NS, neboť to vyžadovalo méně náročný způsob argumentace“129 Hajn dále dochází k závěru, ţe souběh „private enforcement“ a „public enforcement“ je moţný, ba i častý. A s ohledem na odlišnosti veřejnoprávního a soukromoprávního řízení si pak lze představit situace, kdy dozorčí orgán veřejné moci porušení nekalých praktik dle veřejnoprávních ustanovení nezjistí, avšak civilní soud pro porušení veřejnoprávní normy pojišťovně či pojišťovacímu zprostředkovateli soukromoprávní postih, např. ve formě náhrady škody, udělí.130 O tom, ţe úprava nekalé soutěţe počítá s právy spotřebitelů a organizací chránící jejich zájmy, svědčí § 2989 NOZ, kdy umoţňuje kromě náhrady škody poţadovat i zdrţení se nekalého jednání a odstranění závadného stavu. Dokonce s těmito případy spojuje obrácené důkazní břemeno, které svědčí spotřebiteli. Z pohledu občanskoprávní ochrany spotřebitele, je uţití nekalých obchodních praktik spojováno s především dvěma následky. V prvním případě lze povaţovat tyto praktiky za uvádění zákazníka v omyl, v důsledku čehoţ je právní jednání neplatné podle § 583 aţ § 585 NOZ, dovolá-li se ho spotřebitel (§ 586 NOZ). V druhém případě bylo tradičně moţné vyuţít práva na odstoupení podle § 49 OZ, s odůvodněním, ţe smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. NOZ však od této obecné úpravy tísně ustoupil. Neplatnosti

129

HAJN, Petr. Komunitární a české právo proti nekalé soutěţi: (vybrané kapitoly). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 55-57 130

Tamtéţ

56

pojistné smlouvy se lze dále dovolat na základě donucení, hrozbou či lstí dle § 587 NOZ. Z vlastní iniciativy můţe i soud sám dospět k neplatnosti právního jednání, příčí-li se zjevně dobrým mravům, zákonům a veřejnému pořádku (§ 588 NOZ). Společně s námitkou neplatnosti pojistné smlouvy má spotřebitel samozřejmě právo na vymáhání případné náhrady majetkové a nemajetkové újmy. V rámci občanskoprávního řízení Rozehnal uvádí tyto druhy ţalob jako„soudní právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži: 1. Žaloba zdržovací (neboli zápovědní či negatorní), 2. žaloba odstraňovací, 3. žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, které může být: a. morální, b. finanční; 4. žaloba na náhradu škody či ušlého zisku, 5. žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, 6. určovací žaloba o vyslovení, že se soutěžitel dopustil nekalosoutěžního jednání, 7. předběžné opatření 8. žaloba na zajištění důkazů.“131 Závěrem tohoto oddílu lze podotknout, ţe současná soukromoprávní úprava dostatečně nemotivuje poškozené spotřebitele k uplatnění svých nároků na náhradu škody způsobených nekalými obchodními praktikami poskytovatelů pojistných sluţeb, popř. pojišťovacích zprostředkovatelů. Jak vyplývá ze statistik132, ačkoli je ročně uzavřeno cca milion ţivotních pojištění, jejich celkový počet se výrazně nezvyšuje. ČNB si také uvědomuje, ţe mis-selling je závaţný problém současného pojišťovacího trhu, kdy uvádí, ţe nejčastěji se jedná o problematiku distribuce investičního ţivotního pojištění, které zprostředkovatelé klamavě prezentují jako spoření, zamlčují počáteční poplatky a zásady a rizika investování.133 Zákonodárce by se měl pokusit „zatraktivnit soukromé vymáhání soutěžního právo v očích veřejnosti,“134 a to například vyuţitím některých právních institutů běţných v USA, jako jsou násobky náhrady škody, která nemusí být detailně vyčíslená, moţnost advokáta ujednat si provizní odměnu v závislosti na výsledku sporu, přenášení nákladů soudního sporu pouze v případě úspěchu spotřebitele, aj.135

131

ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část : deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 198 132 HEREŠOVÁ, op. cit. 133 ZAMRAZILOVÁ, op. cit. 134 NERUDA, op. cit. 135 Tamtéţ

57

4 Způsoby ochrany spotřebitele v pojišťovnictví Ochrana spotřebitele je v oblasti pojišťovnictví zabezpečována prostřednictvím mnoha veřejnoprávních a soukromoprávních prostředků. Spotřebiteli je umoţněno domáhat se svých práv

vzniklých

z pojistněprávních

vztahů

cestou

soukromoprávní,

zejména

pak

prostřednictvím právních institutů upravených v NOZ a zákonnými způsoby, které autor detailněji rozebírá v následující podkapitole 4. 1. Spotřebitel má však moţnost obrátit se i na veřejnoprávní instituce, jejichţ úkolem je dohlíţet na dodrţování povinností pojistitelů, pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů. Ačkoli touto formou není moţné přímo dospět k vyřešení konkrétního sporu mezi spotřebitelem a podnikateli, závěry správního řízení mohou sehrát významnou roli při dokazování v průběhu soudního či mimosoudního civilního řízení. Spotřebitel bezesporu můţe formou právní výhruţky podání stíţnosti k některým z níţe uvedených institucí působit na podnikatele oprávněný nátlak, který jej mnohdy přiměje k úvahám o smíru.

4.1 Soudní a mimosoudní řešení sporů V této podkapitole autor nejprve rozebírá zvláštní soudní ochranu spotřebitelů v občanskoprávním řízení. Následně se zaměří na finančního arbitra, kdy představuje aspekty jeho činnosti a nastíní funkce a důvody vzniku této instituce. V třetím oddíle se zabývá dalšími mimosoudními způsoby řešení sporů, které by v blízké budoucnosti měly být do českého právního řádu transponovány. Ve čtvrtém oddíle pak okrajové zmiňuje problematiku rozhodčích řízení ve spotřebitelských sporech v pojišťovnictví. Autor pokládá za účelné v průběhu diplomové práce poukázat na činnosti finančního arbitra a chystané změny ADR (Alternative dispute resolution), ODR (online dispute resolution), které jsou pro spotřebitele zajímavou alternativou k dlouhým a nákladným soudním řízením. Jedná se přitom o dynamicky se rozvíjející oblasti, které mají předpoklady stát se jedním z hlavních nástrojů ochrany spotřebitele nejenom v pojišťovnictví.

4.1.1 Zvláštní soudní ochrana Napříč legislativou EU a právním řádem ČR můţeme nalézt ustanovení, jejichţ účelem je usnadnění spotřebitelova postavení v občanskoprávním řízení a umoţnit organizacím chránící spotřebitele podávat ţaloby proti podnikatelům. V prvním případě jde o přenesení důkazního břemene na poskytovatele pojistných sluţeb, se kterým se lze setkat např. v čl. 12 směrnice 2005/29/ES, které je v souladu s § 2989 odst. 2 NOZ nebo v čl. 6 směrnice 2011/83/EU a čl. 15 směrnice 2002/65/ES, které jsou v souladu s § 1839 a § 1849

58

NOZ. Zvláštní soudní ochranu je nutno vnímat, je-li poskytnuta zájmovým organizacím chránící spotřebitele aktivní legitimace k podání ţalob na zdrţení se protiprávního jednání vůči spotřebiteli. Obecnou úpravu představuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998, o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, dále kupř. ţaloba na zdrţení se nekalosoutěţního jednání dle směrnice 2005/29/ES, ţaloba na zdrţení se uţívání zakázaných ujednání dle směrnice 93/13/ EHS či pro porušení směrnice 2002/65/ES.

4.1.2 Finanční arbitr Finanční arbitr je oprávněn řešit spory mezi spotřebitelem a pojišťovnou či pojišťovacím zprostředkovatelem od 1. listopadu 2013, kdy mu novelou FinArb, byla rozšířena působnost o produkty ţivotního pojištění. Ačkoli se jedná jen o velmi úzkou výseč mezi všemi typy pojištění, s ohledem na ochranu spotřebitele jde právě o tu nejvíce problematickou. To je zapříčiněno především vysokým pojistným, kterému odpovídají běţně jednorázově vyplacené vysoké provize pojišťovacím zprostředkovatelům, kteří jsou tímto abnormálně motivováni takovéto pojistné produkty prodávat, ačkoli jsou pojistné produkty ţivotního pojištění značně komplikované na vysvětlení i pochopení. Agentura STEM/MARK na základě objednávky společnosti Deloitte provedla v dubnu 2014 průzkum tzv. customer experience, který odhalil negativní zkušenosti klientů na pojistném trhu a všeobecně špatnou informovanost. Za srozumitelné povaţuje pojistné produkty 85% respondentů. Problém však nastává při ukončování smluv o ţivotním pojištění, kdyţ klienti pojišťoven zjišťují, ţe podstatě produktu skutečně neporozuměli. V průměru by byli zákazníci ochotni zaplatit zprostředkovateli za poradenství „500,-Kč, tedy asi dvacetkrát méně, než činí průměrná provize u dlouhodobé smlouvy investičního životního pojištění za běžné pojistné.“136 O komplikovanosti některých pojistných produktů svědčí i fakt, ţe v průběhu řízení před finančním arbitrem bylo zastaveno 10 ze 127 sporů, protoţe aţ po zahájení řízení arbitr odborník - zjistil, ţe bylo ve skutečnosti uzavřeno pojištění jiného typu (typicky úrazové). Spotřebitelé prostřednictvím finančního arbitra nejčastěji poţadují náhradu škody za porušení povinností při sjednávání pojištění, určení neplatnosti pojistné smlouvy či některého jejího ujednání a určení výše odkupného. Z pohledu spotřebitele je výhodné spor o ţivotní pojištění řešit před finančním arbitrem nejenom s ohledem na jeho odbornost, ale zejména z důvodů

136

VESELÝ, Karel a Evţen KORDĚNKO. Kvalita ţivotního pojištění z pohledu klienta je aktuální téma. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 29. září 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z:

59

bezplatného, efektivního a rychlého řešení, kdy je arbitr ze zákona povinen rozhodnout do 30 dnů od podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení. Nutno však podotknout, ţe tato lhůta je neadekvátní celkové problematice a je tudíţ běţně prodluţována.137 Přezkum nálezů arbitra podléhá reţimu podle páté části zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v případě uloţených sankcí poskytovateli pojistných sluţeb podle § 23 odst. 1 a odst. 2 FinArb je moţné podat ţalobu podle § 65 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.138 Finanční arbitr je členem sítě finančních ombudsmanů FIN-NET, jejichţ členy je naprostá většina členských států EU. Zásadní význam má zejména při spolupráci a vzájemné pomoci při řešení přeshraničních sporů či sdílení a výměně vzájemných zkušeností. Finanční arbitr

je

dále

členem

mezinárodní

sítě

INFO

Network

(dostupný

na

), která sdruţuje instituce z různých částí světa, které se zaměřují na mimosoudní řešení sporů. Je-li poskytovatel finanční sluţby z jiného neţ členského státu EU, má spotřebitel moţnost kontaktovat finančního arbitra, popř. ombudsmana v místě svého bydliště, který mu pomůţe s určením kompetentní instituce v zahraničí. 139

4.1.3 Další alternativní způsoby řešení sporů Ačkoli to prozatím není běţnou praxí, spor vzniklý z pojistněprávního vztahu mohou strany řešit před jinými neţ soudními institucemi. S přijetím novel především občanskoprávní povahy, které budou implementovat směrnice 2005/29/ES (viz oddíl 3.4.6), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013, o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (dále jen „směrnice ADR“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 524/2013 ze dne 21. května 2013, o řešení spotřebitelských sporů on-line a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (dále jen „nařízení ODR“), by v této oblasti mohlo dojít k výrazným změnám, které by pro spotřebitele znamenaly výrazné zrychlení, zefektivnění, nesrovnatelné sníţení nákladů za soudní řízení a celkové zlepšení vymahatelnosti spotřebitelských práv. Ve smyslu těchto směrnic svědčí nárok přenést spor k mimosoudní instituci pouze spotřebiteli,

137

CIGÁNIK, Jan. Jaká je role finančního arbitra… odpovídá Monika Nedelková, Pojistný obzor. 2014, č. 3. ISSN 0032-2393. 138 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006. 139 Spory mimo EU [online]. Finarbitr. Změněno 15. října 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z:

60

obdobně jako v případě aktivní legitimace finančního arbitra.140 Pro transpozici směrnic je stanovená lhůta do 9. července 2015. Kritika směrnic se snáší na poměrně nekoncepční oddělení pravomocí mimosoudně řešit spory mezi dvě instituce. Spory vzniklé z ţivotního pojištění by měly spadat dále do kompetence finančního arbitra a z neţivotního pojištění pod ČOI. S ohledem na komplikovanost a běţnou propojenost ţivotních a neţivotních pojištění, lze předpokládat celou řadu případů, v rámci nichţ by muselo být řízení zastaveno a přeneseno k druhé instituci. Pro spotřebitele budou dále matoucí i různá procesněprávní ustanovení, které jsou pro řízení před ČOI (OchSpotř) a finančním arbitrem (FinArb) stanovena odlišně. Poskytovatelům pojistných sluţeb se rozšíří informační povinnosti v této souvislosti na údaje, na kterou z těchto institucí se můţe v případě sporu obrátit.141

4.1.4 Rozhodčí řízení v pojistných věcech Smluvní strany se mohou dohodnout v souladu s § 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, ţe o vzájemných majetkových sporech bude rozhodovat jeden či více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Zmíněný zákon však zpřísňuje rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech. Rozhodčí smlouva musí být sjednána samostatně, jinak je neplatná. K neplatnosti musí přihlíţet soud z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda spotřebitel neplatnost v rozhodčím řízení namítal či nikoli.142 Dále je poskytovatel pojistných sluţeb povinen spotřebitele obeznámit s průběhem rozhodčího řízení a všemi dalšími právními následky. Rozhodce pro spotřebitelské spory musí být zapsán v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem vnitra.143 Ačkoli rozhodčí řízení v soukromoprávních sporech v pojišťovnictví je nebývale zajímavým tématem, pro účely diplomové práce a zejména s ohledem na mizivé procento uzavírání rozhodčích smluv v souvislosti s pojistnými smlouvami se spotřebitelem na českém pojistném trhu, se autor této problematice podrobněji nevěnuje.

4.2 Subjekty pro ochranu spotřebitele a profesní organizace V této podkapitole bude pojednáno o zájmových organizacích chránící spotřebitele, profesních organizacích v pojišťovnictví a veřejnoprávních institucí, jejichţ úkolem je 140

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1180/2008. KOZOJEDOVÁ, Eva. Na místo okurkové sezóny legislativní smršť. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 14. října 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: < http://www.opojisteni.cz/ekonomika/namisto-okurkove-sezonylegislativni-smrst/> 142 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. října 2006, sp. zn. C-168/05. 143 DOBIÁŠ, Petr. Mezinárodní pojistné právo se zřetelem k řešení pojistných sporů v rozhodčím řízení: (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, s. 160-163. 141

61

dohlíţet na ochranu spotřebitele při dodrţování povinností pojistitelů, pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů. Nutno podotknout, ţe k vyřešení konkrétního sporu touto cestou není moţné přímo dospět, nicméně usvědčující závěry správních orgánů mohou být významným důkazním prostředkem pro civilní řízení. Nelze opomenout fakt, ţe vědomí podnikatele o spotřebitelově úmyslu podat stíţnost na prošetření jeho obchodních praktik, smluvních ujednání a plnění jiných povinností k orgánům státní správy či k profesnímu sdruţení, kterého je členem, jej mnohdy motivuje spor se spotřebitelem vyřešit smírně. Hlavní úlohu sehrává ČNB, která je oprávněna ve formě sankcí a nápravných opatření vynucovat dodrţování pravidel stanovených pro pojistný trh. Ochranou spotřebitele se však zabývají i profesní organizace, které ačkoli jejich hlavní cílem je zastupování a prosazování společných zájmů vůči státním úřadům a jiným osobám vně organizace, svou činností mohou koordinovat a do jisté míry na své členy vyvíjet tlak na jednotnou interpretaci právních předpisů či nastavení základních postupů, apod. Zásadní roli mohou sehrát i zájmová sdruţení a spolky na ochranu spotřebitelů. Veřejnoprávní dohled nad ochranou spotřebitele – správní trestání Pravomoc k dohledu nad pojišťovnami, pojišťovacími zprostředkovateli, likvidátory a dalšími osobami v oblasti pojišťovnictví měla tradičně Česká národní banka dle § 44 odst. 1 písm. c) zák. č. 6/1993 Sb., o české národní bance, ve znění pozdějších předpisů. Finanční dozor zejména zahrnuje kontrolu solventnosti pojišťoven, tvorbu technických rezerv nebo prověřování obchodních praktik pojišťoven, neoplývá však výlučnou kontrolní pravomocí.144 Rozšíření o oblast ochrany spotřebitele vzhledem k pojišťovnictví pak bylo zakotveno novelizací § 23 odst. 9 OchSpotř. Od účinnosti této novely145 dne 12. 2. 2008 tak od spotřebitelů přijímá podněty, upozornění a stíţnosti.146 Na základě nich, či z vlastní iniciativy (ex offo) ČNB kontroluje, zda nedochází k nekalým obchodním praktikám (§ 4), klamavým (§5) či agresivním obchodním praktikám (§5a), diskriminaci spotřebitele (§6), a zda poskytovatelé plní informační povinnosti v souladu s jinými právními předpisy. V rámci správního řízení spotřebiteli nesvědčí téměř ţádná správně procesní práva, kdy vystupuje pouze jako svědek. Nárok má pouze na informování o výsledku řízení, a to jen o výroku 144

Rozsudek Soudního dvoru ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. C-518/06. Zák. č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 146 Ochrana spotřebitele a finanční gramotnost [online]. CNB. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 145

62

rozhodnutí v obdobné podobě, kterou ČNB publikuje na svých internetových stránkách, tedy jen výrok pravomocných rozhodnutí bez odůvodnění. V běţné praxi nastávají situace, kdy je společně s pojištěním prodáván i produkt odlišný nebo v rámci nějţ se uzavírá doplňkové pojištění. Dozorujícím orgánem by mohl být kromě ČNB i jiná veřejnoprávní instituce, do jejíţ kontrolní pravomoci konkrétní oblast přísluší. Orgánem státní správy, který je obecně pověřen dohledem nad ochranou spotřebitele podle § 23 OchSpotř je Česká obchodní inspekce. Správní řízení je vedeno v souladu zák. č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů a jejím nadřízeným orgánem je Ministerstvo průmyslu a obchodu.147 ČOI tak mimo jiné vykonává dozorující činnost nad subjekty působící na finančním trhu, kteří současně nespadají pod příslušnost ČNB, např. finanční poradci.148 Profesní organizace a zájmová sdružení poskytovatelů pojistných služeb Spotřebitel se do vzájemných pojistných právních vztahů s profesními organizacemi a zájmovými sdruţeními běţně dostává v případech porušení povinností některé ze smluvních stran, popř. jako poškozený typicky na základě závazků z deliktu. Do vztahu se spotřebitelem nejčastěji přichází profesní organizace Česká kancelář pojistitelů (ČKP). Na základě ZoPOPV působí pouze v této oblasti, kdy sdruţuje všechny pojistitele, kteří jsou na území ČR oprávněni poskytovat specifický typ pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, tj. povinné pojištění ve smyslu judikatury ESD.149 Ve vztahu k poškozeným vystupuje jako právnická osoba, která jim je povinna z garančního fondu zaplatit pojistné plnění v případech § 24, § 24a a 24b ZoPOPV. Naopak po povinných je ČKP oprávněna nárokovat škodu, kterou za ně plnila.150 Podle § 24c je dále oprávněna poţadovat příspěvek po vlastnících a provozovatelích vozidla za dobu, kdy vozidlo bylo provozováno, ačkoli nebylo pojištěno. Výše denní sazby je stanovena v příloze ZoPOPV, které si autor pro zajímavost porovnal s běţným pojistným za jeden rok, kdy zjistil, ţe je tato sankční částka v některých případech jen dvojnásobně, v jiných však i stonásobně, vyšší. Analýza příčin a důvodů tohoto jevu by však přesahovala cíle diplomové práce. ČKP je členem Rady kanceláří („Council of Bureaux“), která zabezpečuje koordinaci národních kanceláří pojistitelů členských států, kteří jsou vzájemnými smlouvami provázáni v systému 147

Působnost úřadu [online]. COI. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 148 Ochrana spotřebitele [online]. CNB. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 149 Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 9. února 1984 ve věci 64/83. 150 JANÍČEK, Přemysl a Jiří MAREK. Expertní inženýrství v systémovém pojetí. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 404.

63

zelených karet. Rada kanceláří dále slouţí jako informační centrum, instituce příslušná k odškodňování a zabezpečuje oblast garančních fondů působící v Evropském hospodářském prostoru v souladu se směrnicemi pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel.151 Ačkoli Soudnímu dvoru nepřísluší kompetence vykládat dohody mezi národními kancelářemi z důvodu jejich soukromoprávní povahy,152 protoţe je tato oblast upravena celou škálou evropských směrnic, v naprosté většině ostatních otázek příslušným bude, např. problematika registračních značek,153 plnění škody způsobené odcizeným vozidlem v jiném členském státě,154 aj. Česká asociace pojistitelů (ČAP) je zájmovým sdruţením, které sdruţuje přibliţně 98% všech pojistitelů na českém trhu.155 Stanovy spotřebiteli umoţňují podat stíţnost pro porušení etických kodexů, stíţnost však musí být nejprve uplatněna u pojišťovny samotné. Řízení probíhá před Etickým výborem ČAP a má smírčí povahu. Činnost ČAP je významná především pro pojistitele samotné při hájení zájmů na národní a mezinárodní úrovni, při zpracovávání legislativy a vytváření doporučujících dokumentů, např. minimální rozsah informací k plnění povinnosti dle § 2789 NOZ156 a při širokém informování veřejnosti v oblasti pojišťovnictví. ČAP je členem mezinárodní organizace Insurance Europe (dříve CEA).157 Asociace českých pojišťovacích makléřů (AČPM) je profesní organizací, která dle čl. XII. svých stanov158 neklade nikterak zvláštní podmínky členství a umoţňuje, takřka všem pojišťovacím makléřům na českém trhu, být jejich řádnými popř. přidruţenými členy. Ačkoli hlavní cílem AČPM je hájit zájmy svých členů, spotřebitel můţe mít zájem kontaktovat asociaci v souvislosti sporu či stíţnosti vůči některému z jejich členů pro porušení etického kodexu159 pojišťovacím zprostředkovatelem. Můţe tak vyvolat řízení před etickou komisí, která je oprávněna členy sankcionovat. AČPM zastupuje své zájmy i na mezinárodní úrovni,

151

Council of Bureaux: Who are we? [online]. CoBx. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 152 Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 6. října 1987 ve věci 152/83. 153 Rozsudek Soudního dvour EU ze dne 9. února 1984 ve věci 344/82. 154 Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 21. června 1984 ve věci 116/83. 155 JANÍČEK, op. cit. 156 Doporučení ČAP: Minimální rozsah informací k plnění povinnosti dle § 2789 NOZ. k 2789 NOZ [online]. CAP. 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 157 Základní údaje [online]. CAP. 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: < http://www.cap.cz/o-nas/organizacnistruktura/zakladni-udaje> 158 Stanovy Asociace českých pojišťovacích makléřů [online]. ACPM. 3. prosince 2009. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 159 Kodex etiky člena Asociace českých pojišťovacích makléřů [online]. ACPM. 16. června 2009. [cit. 2014-1014]. Dostupné z:

64

spolupracuje se zahraničními pojišťovacími zprostředkovateli a je členem BIPAR (The European Federation of Insurance Intermediaries, dostupné na ). Zřídka kdy se do právních vztahů spotřebitel dostává se zájmovými sdruţeními některých ze dvou komor samostatných likvidátorů. Komora samostatných likvidátorů pojistných událostí a Česká komora samostatných likvidátorů pojistných událostí (ČKSLPU) jsou komorami, jejichţ činnost se zaměřuje na prosazování zájmů samostatných likvidátorů vůči orgánům státní správy a projednávání návrhů právních předpisů v této oblasti. Samotná moţnost podat stíţnost na člena komor spotřebitelem není upravena ani v etických kodexech ani ve stanovách těchto institucí. ČKSLPU je členem mezinárodní organizace The European

Federation

of

Loss

Adjusting

Experts

(FUEDI).160

Z historických

a

politickoekonomických důvodů je bohuţel postavení uvedených komor v ČR nesrovnatelně slabší při porovnání s ČAP a AČPM, kdy tuto skutečnost ještě umocňuje jejich roztříštění do dvou komor. Dalšími zájmovými sdruţeními pro finanční poradenství jsou např. Asociace finančních zprostředkovatelů a finančních poradců ČR (AFIZ) či Unie společností finančního zprostředkování a poradenství (USF).161 Největšími mezinárodními zájmovými sdruţeními jsou kupř. The European Financial Planning Association (EFPA) a The European Federation of Financial Advisers and Financial Intermediaries (FECIF). Zájmová sdružení na ochranu spotřebitele Jak jiţ bylo výše vícekrát uvedeno, se zájmovými nevládními organizacemi chránícími práva spotřebitele počítá nejenom právní řád ČR ale i evropská legislativa. Tato sdruţení se kromě vzdělávací a informativní agendy zabývají a jsou oprávněna spotřebitele zastupovat v soukromoprávních řízeních, poţadovat zdrţení se zakázaného a nekalého jednání a odstranění závadného stavu, podávání podnětů, stíţností, návrhů na zahájení veřejnoprávních řízení pro porušení zákonných spotřebitelskoprávních ustanovení, apod. Ministerstvo financí na svých stránkách rozděluje tyto nevládní organizace na spotřebitelská sdružení a občanské poradny (Sdruţení českých spotřebitelů, Sdruţení obrany spotřebitelů, Sdruţení obrany investorů, Asociace občanských poraden, Poradna při finanční tísni, Evropské spotřebitelské centrum), vzdělávací instituce a média, která se problematikou financí spotřebitelů

zabývají

–

„webové

portály

(Peníze.cz,

Měšec.cz,

Investujeme.cz,

160

K činnosti ČKSLPU [online]. CKSLPU. 28. dubna 2003. [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: 161 Spotřebitel [online]. PVSF. Změněno 15. října 2014. [cit. 2014-10-15]. Dostupné z:

65

Finance.idnes.cz, bankovnipoplatky.com atd.), televizní a rozhlasové pořady (Ekonomika ČT24, Krotitelé dluhů,…), tištěná média (dTest, přílohy celostátních deníků).“162

4.3 Zhodnocení možností při řešení sporů pro spotřebitele V oblasti pojišťovnictví je spotřebitel chráněn nemalým mnoţstvím veřejnoprávních a soukromoprávních zákonných ustanovení. Vznikne-li mezi podnikatelem a spotřebitelem v této oblasti spor, je především nutné zváţit, jakých cílů je třeba dosáhnout a následně vybrat vhodné právní nástroje a instituty k jejich dosaţení. Nejenom z finančního hlediska je pro spotřebitele vhodné v případě ţivotního pojištění přenést spor na mimosoudní instituci finančního arbitra, ale i z pohledu rychlosti, efektivnosti a odbornosti, kdy arbitrem je osoba znalá práva ochrany spotřebitele a zejména oblasti pojišťovnictví. Nově by měla být zakotvena i působnost pro neţivotní pojištění a moţnost dálkového (online) mimosoudního řešení sporů. Hlavní roli v dohledu ochrany spotřebitele v oblasti pojišťovnictví hraje ČNB, v některých případech má však působnost i ČOI. Ačkoli se jedná o dozor nad veřejnoprávními povinnostmi podnikatelů, spotřebitel společně se zájmovými organizacemi hájící spotřebitele mohou podávat stíţnosti, podněty a upozornění a aţ následně po prošetření se rozhodnout, zda soukromoprávní spor zahájí či nikoli. Spotřebitel se můţe se stíţnostmi na konkrétní pochybení pojistitelů a pojišťovacích zprostředkovatelů obrátit i na profesní organizace, které je sdruţují, a umoţňují jim prošetření neetických chování svých členů. Zajímavé je sledovat mezinárodní propojení a spolupráci výše uvedených profesních organizací. Na základě toho si lze jednoduše odvodit, ţe je fakticky nemoţné, aby státní dozor uhlídal činnost těchto finančních korporací a mocenských struktur, které mají nepoměrně širší moţnosti při legislativním prosazování svých zájmů.

162

Tamtéţ

66

Závěr Diplomová práce odpovídá na otázky, které si autor v úvodu stanovil. V průběhu práce je patrné, ţe se autor snaţí plnit vytyčené cíle, ačkoli mnohdy zjišťuje, ţe některé problémy jsou natolik komplikované, ţe o nich nelze dostatečně fundovaně pojednat, aniţ by se autor ocitl mimo rámec diplomové práce. V první kapitole autor shrnul historický vznik a vývoj, základní funkce a principy pojištění. Zabýval se i porovnáním terminologických odlišností pojišťovnictví ve smyslu ius publicum a ius privatum. Třetí a čtvrtou podkapitolu věnoval klasifikaci různých typů pojištění a vymezení základních pojmů, především proto, aby na ně mohl v následujících kapitolách opakovaně odkazovat, a tím udrţet přehlednost a jednotný koncept práce. V druhé kapitole umoţnila kompilační metoda autorovi shromáţdit informace, jaké soukromoprávní zásady jsou v rámci spotřebitelskoprávních vztahů potlačeny, aby bylo dosaţeno ochrany spotřebitele. Autor také představil základní důvody, proč je nutné spotřebitele v pojistněprávních vztazích chránit a cíle, kterých by mělo být de lege ferenda dosaţeno. Stěţejní částí diplomové práce je kapitola třetí. Autor komparativní metodou zjišťuje, jakou specifickou právní úpravu je nutné zkoumat, kdo všechno můţe být subjektem pojistněprávního vztahu a co můţe být jeho předmětem. Zásadní je detailní popis obsahu spotřebitelského soukromoprávního vztahu vznikajícího v pojišťovnictví. Autor se zaměřil na hlavní aspekty ochrany spotřebitele, a ty podrobně rozebral. Oddíl zabývající se informační povinností subjektů je přínosný tím, ţe je protkán postřehy z praxe a ve spojitosti s přílohami je čtenář schopen vytvořit si jasnou představu o současných nejpalčivějších problémech a jejich východiscích. Ve vzájemné provázanosti následně autor představil právo na odstoupení a další práva a právní instituty specifické pro některé typy pojištění, které spotřebiteli svědčí. V závěru třetí kapitoly autor prozkoumal zakázaná ujednání, které se v pojistněprávních vztazích objevují zejména v pojistných podmínkách a spotřebitelovy moţnosti, kterými se můţe bránit proti nekalým obchodním praktikám. V poslední čtvrté kapitole autor analyzoval soudní a mimosoudní moţnosti spotřebitele, kterými je schopen domoci se svých práv. Významnou pozornost věnoval instituci finančního arbitra jakoţto hlavního ochránce spotřebitele pro ţivotní pojištění. V úplném závěru je pojednáno o subjektech, které spotřebitelům pomáhají, nebo je mu alespoň umoţněno se na ně v případě stíţnosti na podnikatele obrátit. Nutno podotknout, ţe některé z těchto subjektů jsou ryze veřejnoprávní (ČNB, ČOI). Nicméně tím, ţe autor vymezil jejich 67

charakter, činnost a současně dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu se domnívá, ţe by mělo být o těchto subjektech stručně pojednáno, jejich zařazení do diplomové práce zcela jistě nelze vnímat jako chybné. S ohledem na výše uvedené, se autor domnívá, ţe hlavní cíle diplomové práce byly splněny, protoţe zjistil, jaké způsoby a právní nástroje spotřebiteli v rámci českého právního řádu slouţí k jeho ochraně. V průběhu práce se mu povedlo upozornit na právní ustanovení, která zjevně neplní funkce ochrany spotřebitele, a tudíţ nejsou ani v souladu s cíly a zásadami, které se pro spotřebitelskoprávní vztahy uplatňují. Význam této práce spatřuje autor zejména v tom, ţe se mu podařilo dostatečně vymezit, kdo všechno můţe být subjektem spotřebitelského pojistněprávního vztahu, podrobně rozebrat jejich informační povinnosti a uvést hlavní právní instituty a moţnosti, které spotřebiteli český právní systém k jeho ochraně poskytuje. Celkově je však autor přesvědčen a dochází k závěru, ţe mnohé aspekty práce, ke kterým v průběhu zpracovávání došel, je nutné probrat více do hloubky a celkovou problematiku je třeba podrobněji a komplexněji dále řešit.

68

Seznam použitých zdrojů a citovaných judikátů Právní předpisy 1. Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31985L0577:CS:HTML 2. Směrnice Rady 88/357/EHS ze dne 22. června 1988, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného neţ ţivotního, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu sluţeb a kterou se mění směrnice 73/239/EHS. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31988L0357:CS:HTML 3. Směrnice Rady 92/49/EHS ze dne 18. června 1992, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného neţ ţivotního a o změně směrnic 73/239/EHS a 88/357/EHS (třetí směrnice o neţivotním pojištění). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31992L0049:cs:HTML 4. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:cs:HTML 5. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998, o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31998L0027:CS:HTML 6. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002, o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002L0065:CS:HTML

69

7. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002, o ţivotním pojištění. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002L0083:CS:HTML 8. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES ze dne 9. prosince 2002, o zprostředkování pojištění. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002L0092:CS:HTML 9. Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muţi a ţenami v přístupu ke zboţí a sluţbám a jejich poskytování. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2004:373:0037:0043:cs:PDF 10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:149:0022:0039:CS:PDF 11. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006, o klamavé a srovnávací reklamě. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:376:0021:0027:CS:PDF 12. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:304:0064:0088:cs:PDF 13. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013, o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace

70

Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2013:165:0063:0079:cs:PDF 14. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 524/2013 ze dne 21. května 2013, o řešení spotřebitelských sporů on-line a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (nařízení o řešení spotřebitelských sporů on-line). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 10. 2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32013R0524&from=CS 15. Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., všeobecný občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 16. Zákon č. 1/1863 Sb. ř. z., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 17. Zákon č. 501/1917 Sb. ř. z., o smlouvě pojišťovací, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 18. Zákon č. 145/1934 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 19. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 20. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 21. Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 22. Zákon č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 23. Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 24. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 25. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 26. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 71

27. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 28. Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 29. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 30. Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 31. Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů ( zákon o pojistné smlouvě ), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 32. Zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně ţivnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 33. Zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 34. Zákon 36/2008 Sb., Zákon, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 35. Zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014]. 36. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 10. 2014].

72

Odborná literatura, monografie, sborníky, učebnice, časopisecké články 1. CIGÁNIK, Jan. Jaká je role finančního arbitra… odpovídá Monika Nedelková, Pojistný obzor. 2014, č. 3. ISSN 0032-2393. 2. ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. V Praze: československý spisovatel, 1990, 592 s. ISBN 80-202-0170-X. 3. ČEJKOVÁ, Viktória a Dana MARTINOVIČOVÁ. Pojišťovnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 158 s. ISBN 80-210-3525-0. 4. DAŇHEL, Jaroslav. Pojistná teorie. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, 338

s. ISBN 80-86946-00-2. 5. DOBIÁŠ, Petr. Mezinárodní pojistné právo se zřetelem k řešení pojistných sporů v rozhodčím řízení: (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, 268 s. ISBN 978-80-8757604-5. 6. DUCHÁČKOVÁ, Eva a Jaroslav DAŇHEL. Pojistné trhy: změny v postavení pojišťovnictví v globální éře. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2012, 252 s. ISBN 978-80-7431-078-2. 7. FIALA, Josef. Občanské právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, © 2012, XXXI, 965 s. ISBN 978-80-7357-948-7. 8. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 308 s. ISBN 9788073802332. 9. HAJN, Petr. Komunitární a české právo proti nekalé soutěži: (vybrané kapitoly). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 146 s. ISBN 978-80-210-5051-8. 10. HRUBÁ, Michala. Prodej mimo prostory obvyklé k podnikání. In FIALA, Josef, Jan HURDÍK a Markéta SELUCKÁ. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva: sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 18.1.2008. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 124 s. ISBN 978-80-210-4568-2. 11. JANÍČEK, Přemysl a Jiří MAREK. Expertní inženýrství v systémovém pojetí. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, 592 s. ISBN 978-80-247-4127-7. 12. KARFÍKOVÁ, Marie a Vladimír PŘIKRYL. Pojišťovací právo. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 351 s. ISBN 978-80-87212-45-5. 13. MRKÝVKA, Petr. Finanční právo a finanční správa. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 404 s. ISBN 80-210-3578-1. 14. NERUDA, Rudolf. Náhrada škody způsobené protisoutěţním jednáním jako způsob

soukromého vymáhání antimonopolního práva. In BEJČEK, Josef, et. al. Sborník

73

příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" na téma Odpovědnost za škodu: konané dne 25.listopadu 2004 na Právnické fakultě MU v Brně. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 244 s. ISBN 80-210-3721-0. 15. PAVLÍČKOVÁ, Kateřina. Ve znamení transparentnosti, Finanční poradce. 2013, č. 10, s. 8-9, ISSN 1214-410X 16. RADBRUCH, Gustav. Rechtsphilosophie. Studienausgabe. 2. Aufl., Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 2003, s. 107; citováno dle HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, 303 s. ISBN 8086898-96-2. 17. ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část : deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 215 s. ISBN 978-80-7380-496-1. 18. SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, 134 s. ISBN 978-80-7400-037-9. 19. SCHELLE, Karel. Vývoj právní úpravy pojišťovnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 282 s. ISBN 80-210-1014-2. 20. ŠOVAR, Jan. Internetová stránka jako přípustné médium pro poskytování informací zákazníkům na finančním trhu, Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 174 21. ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 2, díl třetí, Závazkové právo. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, 550 s. ISBN 978-807357-466-6. 22. VEČEŘA, Jiří. Občanské právo v kontextu práva EU. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2009, 166 s. ISBN 978-80-7418-038-5. 23. VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014) : právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, 268 s. ISBN 978-80-87576-34-2. 24. ZUZAŇÁK, Aleš. Právní rádce pojištěných. 1. vyd. Praha: Linde, 1996, 95 s. ISBN 80-7201-002-6.

Soudní rozhodnutí (judikatura) 1. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 9. února 1984 ve věci 344/82. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 74

2. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 21. června 1984 ve věci 116/83. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 3. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 6. října 1987 ve věci 152/83. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 4. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 9. února 1984 ve věci 64/83. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/?uri=CELEX:61983CJ0116> 5. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 28. března 1996, sp. zn. C-129/94. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/?uri=CELEX:61994CJ0129> 6. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. C-464/01. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 7. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 26. října 2006, sp. zn. C-168/05. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 8. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 5. března 2009, sp. zn. C-350/07. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 9. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. C-518/06. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 75

10. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 6. října 2009, sp. zn. C-40/08. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 11. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 1. března 2011, sp. zn. C-236/09. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 12. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 1. března 2012, sp. zn. C-166/11. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 13. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 3. října 2013, sp. zn. C-59/12. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 14. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. prosince 2013, sp zn. C-209/12. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 15. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 22. listopadu 2001 ve spojených věcech sp. zn. C-541/99 a sp. zn. C-542/99. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z: 16. Rozsudek Soudního dvoru EU ze dne 16. prosince, sp. zn. C-127/07. In: Curia [právní informační systém]. Judikatura Soudního dvora Evropské unie [cit. 24. 10. 2014]. Dostupné z:

76

17. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2249/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 18. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 19. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2003, sp.zn. 29 Odo 121/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 20. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 21. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 941/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 22. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 30 Cdo 417/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 23. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 3 Tdo 900/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 24. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1180/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 25. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 592/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 26. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4261/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 27. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 4647/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 28. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 29. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 30. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 31. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3715/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014]. 32. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 10. 2014].

77

Elektronické prameny 1. A brief history of insurance. Randmark40.com [online]. 3. března 2014. [cit. 2014-0303]. Dostupné z: 2. CARTWRIGHT, Peter. Consumer protection in financial sevice[online] The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 10 [cit. 2014-09-18]. Dostupné z: 3. ČECHOVÁ, Jana a Vladimír PŘIKRYL. Nový občanský zákoník: Změny, které přináší - I. část. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 2. 7. 2012 [cit. 2014-06-13]. Dostupné z: 4. DAŇHEL, Jaroslav. Asymetrie informace na pojistných trzích a její důsledky pro regulaci pojišťovnictví. Pojistné rozpravy [online]. Opojisteni, 2003 [cit. 2014-06-23]. Dostupné z: 5. GŰRLICH, Richard. Právní úpravy pojistné smlouvy podle NOZ[online]. Business Institut. 2014 [cit. 2014-05-28]. Dostupné z: 6. HEREŠOVÁ, Monika a Tomáš PASTERNAK. NOZ: Potřeby a poţadavky – oboje či pouze jedno? Ale které… Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 2. ledna 2014 [cit. 201409-21]. Dostupné z: 7. HESSELINK, Martijn W. The Principles Of European Contract Law: Some Choices Made By The Lando Commission [online]. 11. prosince 2011, s. 29-31. [cit. 2014-0623]. Dostupné z: . 8. Historie pojišťovnictví. Brokerteam.cz [online]. 3. března 2014. [cit. 2014-03-03]. Dostupné z: 9. JEŢDÍK, Jan. Informační povinnosti pojišťovacího agenta při sjednávání pojištění [online]. JJMC. 7. 2. 2014 [cit. 2014-09-23]. Dostupné z: 78

10. KOREJS, Michal. Jak jste se vypořádali s implementací NOZ a co pozitivního přinese, Finanční poradce. 2013, č. 10, s. 9, ISSN 1214-410X. 11. KOZOJEDOVÁ, Eva. Úhel pohledu: ČNB a kontrola kvality činnosti distribuční sítě. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 28. dubna 2014 [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: 12. KOZOJEDOVÁ, Eva. Na místo okurkové sezóny legislativní smršť. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 14. října 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: < http://www.opojisteni.cz/ekonomika/namisto-okurkove-sezony-legislativni-smrst/> 13. MRKÝVKA, Petr. Pojišťovnictví úvod a dohled. Upravila Dana ŠRÁMKOVÁ. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2011, v elektronické podobě publikováno 1. 12. 2011, [cit. 2014-05-08]. 11s. Dostupné z: 14. Stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston ve věci sp. zn. C-51/13[online]. Eur-lex. 12. června 2014. [cit. 2014-10-20]. Dostupné z: < http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62013CC0051&from=EN> 15. ŠÍSTKOVÁ, Dagmar. Pojišťovny a služby nezávislých likvidátorů: jak to jde dohromady? [online]. Opojisteni. 24. 4. 2013 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: 16. TŮMOVÁ, Věra. Kdo je kdo v pojišťovně [online]. Penize. 24. 4. 2013 [cit. 2014-1008]. Dostupné z: 17. VESELÝ, Karel a Evţen KORDĚNKO. Kvalita ţivotního pojištění z pohledu klienta je aktuální téma. Pojistný obzor [online]. Opojisteni, 29. září 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: 18. VOZÁR, Jan. Spotřebitelské smlouvy v NOZ [online]. ePravo. 4. listopadu 2013 [cit. 2014-09-06]. Dostupné z: 19. ZAMRAZILOVÁ, Eva. Ochrana spotřebitele a sankcionování finančních zprostředkovatelů[online]. CNB, 27. srpna 2013 [cit. 2014-10-12]. Dostupné z: 79



Jiné prameny 1. Council of Bureaux: Who are we? [online]. CoBx. Změněno 14. října 2014. [cit. 201410-14]. Dostupné z: 2. Důvodová zpráva k změnovému zákonu MPR [online]. Lidskaprava.poradna-prava, 25. září 2009. [cit. 2012-11-11]. Dostupné z: 3. Důvodová zpráva NOZ konsolidovaná verze[online]. Justice, 2013-2014. [cit. 201405-28]. Dostupné z: 4. Dohledový benchmark č. 1/2014. Odkazy v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách na jiné dokumenty [online]. CNB, 2014. [cit. 2014-10-05]. Dostupné z: 5. Doporučení ČAP: Minimální rozsah informací k plnění povinnosti dle § 2789 NOZ. k 2789 NOZ [online]. CAP. 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 6. K činnosti ČKSLPU [online]. CKSLPU. Změněno 15. října 2014. [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: 7. Kodex etiky člena Asociace českých pojišťovacích makléřů [online]. ACPM. 16. června 2009. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 8. Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) [online]. Nsoud, 12. 3. 2014. [cit. 2014-10-10]. Dostupné z: 9. Ministerstvo financí: Rámcová politika MF [online]. Změněno 23. 6. 2014 [cit. 201406-23]. Dostupné z: 10. Ochrana spotřebitele [online]. CNB. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z:

80

11. Ochrana spotřebitele a finanční gramotnost [online]. CNB. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 12. Působnost úřadu [online]. COI. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 13. Rámcová politika MF v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu [online]. MFCR, 2007 [cit. 2014-06-23]. Dostupné z: 14. Spory mimo EU [online]. Finarbitr. Změněno 15. října 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: 15. Spotřebitel [online]. PVSF. Změněno 15. října 2014. [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: 16. Stanovy Asociace českých pojišťovacích makléřů [online]. ACPM. Změněno 14. října 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: 17. Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti z provozu vozidla VPP POV 2014/01(čl. 15 odst. 5) [online]. Generali, 2014. [cit. 2014-09-18]. Dostupné z: 18. Základní údaje [online]. CAP. 2014. [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: < http://www.cap.cz/o-nas/organizacni-struktura/zakladni-udaje>

81

Seznam použitých zkratek „NOZ“ zákon č. 89/2012, občanský zákoník. „ZPS“ zákon č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů. „ZPoj“ zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů. „ZoPZ“ zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, ve znění pozdějších předpisů. „OchSpotř“ zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. „OZ“ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. „ABGB“ císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., všeobecný občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. „ZoPOPV“

zákon

č.

168/1999

Sb.,

o

pojištění

odpovědnosti

za

škodu

způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů. „FinArb“ zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. „směrnice 85/577/EHS“ směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. „směrnice 2011/83/EU“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. „směrnice 93/13/EHS“ směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. „nařízení ODR“ nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 524/2013 ze dne 21. května 2013, o řešení spotřebitelských sporů on-line a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES. „směrnice ADR“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013, o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES. „směrnice o zprostředkování pojištění“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES ze dne 9. prosince 2002, o zprostředkování pojištění.

82

„směrnice 2004/113/EHS“ směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muţi a ţenami v přístupu ke zboţí a sluţbám a jejich poskytování. „směrnice 2005/29/ES“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). „směrnice 2002/65/ES“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002, o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES. „směrnice 2002/83/ES)“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002, o ţivotním pojištění. „směrnice o zprostředkování pojištění“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES ze dne 9. prosince 2002, o zprostředkování pojištění. „B2C“ právní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem (business to consumer) „B2B“ právní vztah mezi podnikateli (business to business) „ČNB“ Česká národní banka „ČOI“ Česká obchodní inspekce „ČKP“ Česká kancelář pojistitelů „ČAP“ Česká asociace pojistitelů „AČPM“ Asociace českých pojišťovacích makléřů „ČKSLPU“ Česká komora samostatných likvidátorů pojistných událostí „EU“ Evropská unie

83

Seznam příloh Příloha I.

Informační list přikládaný k cestovnímu pojištění Uniqa pojišťovny, a. s.

Příloha II.

Zdravotní dotazník Allianz pojišťovny, a. s.

Příloha III.

Záznam o poţadavcích a potřebách klienta společnosti Broker Trust, a.s., součástí je v části V. finanční dotazník a v části IX. investiční dotazník

Příloha IV.

Záznam o potřebách a poţadavcích klienta společnosti FinMaro, s. r. o. uţívaný do 31. 12. 2013

Příloha V.

Záznam z jednání společnosti FinMaro, s. r. o. uţívaný od 1. 1. 2014

Příloha VI.

Informace pro klienta společnosti SMS finanční poradenství, a. s. uţívaný do 31. 12. 2013

Příloha VII.

Záznam z jednání společností SMS finanční poradenství, a. s. uţívaný od 1. 1. 2014

Příloha VIII. Záznam o potřebách a poţadavcích klienta společností ZFP akademie, a. s. uţívaný do 31. 12. 2013 Příloha IX.

Záznam z jednání společností ZFP akademie, a. s. uţívaný od 1. 1. 2014

84