MASARYKOVA UNIVERZITA. Folklor moravských Kopanic a možnosti jeho využití na 1. stupni ZŠ

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy

Folklor moravských Kopanic a možnosti jeho využití na 1. stupni ZŠ

Diplomová práce

Brno 2015

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

Jana Hlaučová 1

Bibliografický záznam HLAUČOVÁ, Jana. Folklor moravských Kopanic a možnosti jeho využití na 1. stupni ZŠ: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra hudební výchovy, 2105. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně s využitím pramenů uvedených v seznamu literatury.

…….. …………………………………………………………

3

Poděkování Děkuji vedoucí mé práce, doc. PhDr. Juditě Kučerové, Ph.D., za ochotu, trpělivost, věnovaný čas a za cenné rady, které mi udělila při vedení diplomové práce.

4

Obsah Děkuji vedoucí mé práce, doc. PhDr. Juditě Kučerové, Ph.D., za obětavost, ochotu, věnovaný čas a za cenné rady, které mi udělila při vedení diplomové práce. .................. 4 Obsah ................................................................................................................................ 5 Úvod.................................................................................................................................. 6 1.

Region moravské Kopanice ...................................................................................... 7 1.1.

Historie moravských Kopanic ............................................................................ 7

1.2.

Tradiční lidová kultura regionu ........................................................................ 10

1.2.1.

Způsob života a obživy ............................................................................. 10

1.2.2.

Zvykosloví ................................................................................................ 13

1.2.3.

Nářečí ........................................................................................................ 17

1.2.4.

Kroj ........................................................................................................... 19

1.3.

Lidové písně ..................................................................................................... 25

1.3.1. 1.4.

Lidové tance ..................................................................................................... 30

1.4.1. 2.

Druhy lidových písní z oblasti moravské Kopanice ................................. 26

Soubor

Popis vybraných tanců z moravských Kopanic ........................................ 31 námětů

pro

využití

folkloru

moravských

Kopanic

ve

výuce

na 1. stupni ZŠ ................................................................................................................ 45

3.

2.1.

Stručný přehled možností práce s folklorem moravských Kopanic ve výuce . 46

2.2.

Náměty pro 1. – 3. ročník................................................................................. 47

2.3.

Náměty pro 4. – 5. ročník................................................................................. 50

Zpěvníček z Kopanic – vybrané písně pro zařazení do hodin hudební výchovy

na 1. stupni ZŠ ................................................................................................................ 54 Závěr ............................................................................................................................... 78 Anotace ........................................................................................................................... 79 Abstract ........................................................................................................................... 79 Klíčová slova................................................................................................................... 79 Keywords ........................................................................................................................ 79 Literatura ......................................................................................................................... 80

5

Úvod Folklor je součástí mého života od malička. V mých šesti letech mě maminka přivedla do dětského folklorního souboru Světlovánek v Bojkovicích. Folklor jsem do té doby moc neznala, z naší rodiny nikdo v souboru netancoval, jenom teta hrála v cimbálovce. Kombinace tancování, zpěvu a tradic mě zaujala natolik, že jsem folkloru zůstala věrná dodnes. Teď nejenom sama tancuju a zpívám, ale také učím tancovat děti ve stejném folklorním souboru, ve kterém jsem začínala a dodnes tancuju i já. Díky Světlovánku jsem se seznámila s folklorem moravských Kopanic. Bojkovice do kraje moravských kopaničářů nepatří, ale mají s nimi společný kousek historie a z Bojkovic na Kopanice je to „jen přes kopec“. Tento kraj mě vždy něčím přitahoval. Možná je to krásou jeho přírody, pestrostí kroje, zvláštním magickým kouzlem tohoto kraje. Kopanice mě zaujaly a zajímaly natolik, že jsem se rozhodla o nich napsat mou diplomovou práci a strávit tři týdny mé souvislé pedagogické praxe na prvním stupni základní školy přímo v srdci moravských Kopanic, ve Starém Hrozenkově. Cílem mé diplomové práce je poukázat na to, že folklor je mezi lidmi stále živý a dá se s ním pracovat a využívat jeho prvky i ve výuce na prvním stupni základní školy. Práce se skládá ze tří částí. V první kapitole se věnuji faktografickým údajům o zvoleném kraji. Druhá kapitola přináší návrhy a příklady možného zařazení prvků folkloru z moravských Kopanic do výuky na prvním stupni základní školy. Třetí část mé práce představuje zpěvníček, který bych chtěla využívat v mém budoucím povolání učitelky na prvním stupni základní školy jak v místě bydliště, tak i mimo něj. Teoretické podklady k mé práci tvoří odborná etnologická a historická literatura, regionální písemné materiály a zpěvníky. Jedná se zejména o publikace: Národopis lidu českoslovanského, díl I.: Moravské Slovensko (Lubomír Niederle a kol.), Lidová kultura na Moravě (Josef Jančář a kol.), Starý Hrozenkov (Vladimír Teťhal), Lid a národ (František Bartoš). Dalšími důležitými podklady pro sepsání textu mi byly notové záznamy a zpěvníky z této oblasti.

6

1. Region moravské Kopanice Oblast moravských Kopanic leží na jihovýchodní Moravě ve Zlínském kraji a je součástí etnologického celku Slovácko, v dřívějších pramenech nazývaného Moravské Slovensko (název vznikl díky domnělému předpokladu, že obyvatelé tohoto regionu byli původem Slováci). V těsné blízkosti státních hranic se Slovenskou republikou leží obec Starý Hrozenkov, která je pomyslným centrem Kopanic. Kolem tohoto centra se nachází další menší obce, které se podílejí na dotváření celého regionu. Jedná se o obce Vápenice, Vyškovec, Žítková a Lopeník. Toto vymezení Kopanic je nejčastější, ale setkáváme se také s vymezením širším. Například Pavel Popelka ve svých publikacích uvádí výše uvedené obce pod souhrnným názvem starohrozenkovské Kopanice a do celé oblasti moravských Kopanic řadí ještě obce Březová a Strání. Tyto obce zde zařazuje pravděpodobně kvůli podobnosti v dialektové rovině. Historicky se ale Březová a Strání a vyvíjeli samostatně a odlišně, nežli původní „jádro“ Kopanic. Budu proto pracovat se základním vymezením tohoto regionu.

1.1. Historie moravských Kopanic V malebném horském kraji v pohoří Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí leží region zvaný moravské Kopanice. Přídavné jméno „moravské“ je v názvu důležité z toho důvodu, že celý region Kopanice se dříve rozkládal podél československých hranic, z části na území České republiky a z druhé části na Slovensku1 . Svůj název dostaly Kopanice pravděpodobně podle způsobu tamního polního hospodářství. Jelikož je tato oblast velice hornatá, kopcovitá a členitá, bylo zde možné obdělávání půdy pouze ručním nářadím. Odtud je od kopání odvozen název kopanice. Obyvatelé se zde sami začali nazývat „kopaničáři“ a asi vlivem německé gramatiky se

Na slovenské straně česko-slovenských hranic se kopaničářské usedlosti staly součástí regionů Záhorie, hlavně v oblasti Myjavské pahorkatiny (nazývané také Myjavská kopaničiarska pahorkatina) a velmi okrajově regionu Považie. (BEŇUŠKOVÁ, Zuzana. Tradičná kultúra regiónov Slovenska: prehľad charakteristických znakov. 2., dopl. vyd. Bratislava: Veda, 2005.) 1

7

z horských svahů lidově nazývaných kopanice stal etnografický okrsek Kopanice s velkým počátečním písmenem.2 Dlouhá léta tímto hornatým a zaostalým krajem putovaly různé národy, které nacházely v kopcích a lesích Bílých Karpat svůj přechodný domov. V polovině 13. století zde byla pouze malá vesnička zvaná Vysoká Lhota, která později kvůli vpádům vojsk z Uher zanikla.

Oblast zvaná Kopanice ještě neexistovala. Souvislou

zalesněnou oblast s vesnicí Hrozenkov nebo Hrozníkov, která byla téměř neobydlená, připojil na konci 15. století ke svému světlovskému panství3 Ctibor z Landštejna. Zanedlouho tato obec pravděpodobně zanikla. Na konci 16. století získali světlovské panství noví majitelé (páni z Kunovic), kteří se rozhodli, že znovu osadí zaniklou ves Hrozenkov.

Osidlování probíhalo

vymycováním lesů.

pomalu,

půda

pro

hospodaření se získávala

Po dvě staletí odolával Hrozenkov nájezdům a vpádům především

Turků a Tatarů, mnohdy nechybělo mnoho, aby opět zanikl. Na přelomu 17. a 18. století se začaly kolem Hrozenkova formovat menší osady a osamocená hospodářství, vzdálená od sebe mnohdy i několik kilometrů. Časem se tyto osady osamostatnily a vznikly tak obce Vápenice, Vyškovec, Žítková a Lopeník.4 Ještě na přelomu 19. a 20. století byl tento kraj dosti sociálně zaostalým a izolovaným od ostatního světa. Vzdělanost obyvatel byla na velmi nízké úrovni, do školy rodiče děti posílali jen v zimě, když už nebylo potřeba pracovat na poli. V současnosti jsou moravské Kopanice již vcelku vyspělé a plně civilizované. Nejvíce informací o tomto kraji sesbíral a zaznamenal Josef Klvaňa (etnograf, pochází od něj nejstarší písemné a fotografické dokumentace moravských Kopanic), Josef Černík byl velkým milovníkem kopaničářského kraje, nejvíce se věnoval zapisování lidových písní, které pak souborně vydal ve zpěvnících. Řada spisů pochází od kněze Josefa Hofera, jehož život byl hodně kontroverzní. Nejdříve byl katolickým knězem v Olomouci, pod pseudonymem však publikoval spisy silně protikatolické. Jakmile arcibiskup zjistil, že se pod pseudonymem skrývá Hofer, tak jej sesadil s prestižního místa v Olomouci a poslal jej sloužit na odlehlé Kopanice.

Zde začal

JEŘÁBEK, Richard. Etnografické oblasti, okrsky, přechodná pásma a jejich obyvatelé . In JANČÁŘ, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě: Vlastivěda moravská – Země a lid, sv. 10. Ve Strážnici: Ústav lidové kultury, 2000, s. 19. 3 Světlovské panství bylo území, které patřilo šlechtickému rodu ze zámku Nový Sětlov v městečku Bojkovicích. Pod panství patřily vsi Bzová, Krhov, Starý Hrozenkov (Hrozníkov, Hrozinkov), Komňa, Pitín, Hostětín, Šanov, Záhorovice se statkem Vasilsko. 4 TEŤHAL, Vladimír. Starý Hrozenkov: Pamětní kniha k 750. výročí první zprávy o obci. Starý Hrozenkov: obec Starý Hrozenkov, 2011, s. 15-28. 2

8

Hofer opět psát, tentokráte o životě na Kopanicích. Mezi farníky nebyl velmi oblíbený. Ze soudobých autorů se o Kopanicemi zabýval například Pavel Popelka, který dal dohromady publikaci obsahující balady z moravských Kopanic, novinář Jiří Jilík

se

věnoval studiu života žítkovkých bohyní. Pověsti a pohádky z tohoto kraje vydal například Bedřich Rychlík nebo Alena Bartošíková.

9

1.2. Tradiční lidová kultura regionu Tradice jsou největším dědictvím lidstva. Přežívaly a předávaly se v ústní podobě z generace na generaci už od nepaměti. Naším posláním by mělo být snažit se tyto dochované zvyky a jejich záznamy (jak ústní, tak písemné) udržet i do budoucnosti v co nejpůvodnější a nezměněné podobě. Je důležité, abychom nezapomínali na to, co nám odkázali a zanechali naši předkové, abychom nežili pouze přítomností hektické a uspěchané moderní společnosti. Mezi hlavní ukazatele lidové kultury na Kopanicích patří způsob života a obživy, řemesla, zvyky, neméně zajímavé a místy až magické jsou pověsti a pověry pocházející z tohoto kraje. Nářečí lidu kopaničářského má svá specifika a svou strukturou

se

podobá více slovenštině,

nežli spisovné češtině.

O

životě lidu

kopaničářského by mohl hovořit typický lidový oděv – kroj.

1.2.1. Způsob života a obživy Život na Kopanicích nebyl jednoduchý. Všude bylo odtud daleko a cestu ztěžovaly hory a kopce. Pokud se lidé vydávali na delší cesty, bylo to především za prací, které zde bylo málo. Mnohdy se pak stávalo, že se na rodné Kopanice lidé už nevraceli a zůstávali ve větších městech nebo v cizině. Převážná většina starousedlíků, kteří zde zůstávali, se musela uživit vlastní prací. Hornatá krajina moravských Kopanic život jejich obyvatelům neusnadňovala. Aby v tomto pustém kraji mohli přežít, bylo nutností získat půdu pro hospodaření.

Půdu ale dlouhá léta zdejší lidé nevlastnili, měli

ji pouze v nájmu, a i jejich příbytky stály na cizí půdě. Po tom, co si lidé zařídili provizorní bydlení, začali si obdělávat půdu, kterou získali vykácením nebo vypálením části lesa. Avšak ani potom neměli ještě vyhráno, protože půda byla dosti neúrodná.

Obydlí na Kopanicích Na Kopanicích si lidé nestavěli své příbytky v těsné blízkosti. Kolem své usedlosti měli kopaničáři několik nejnutnějších hospodářských stavení a svá pole, která nazývali kopanice (v tomto případě s malým počátečním písmenem). Noví přistěhovalci

10

proto museli jít vždy o kus dál a tam si na pronajaté půdě vybudovat vlastní kopanici. Po vykácení přidělené části lesa měli lidé dostatek dřeva, z něhož stavěli svá obydlí. Dřevo listnatých stromů bylo plné tvrdých suků, což ho činilo hůře opracovatelným na rovné trámy. Nedaly se z něj postavit stavby takové, aby na sebe trámy dobře přiléhaly, a proto se dřeva využívalo spíše pro stavby hospodářské, kde nevadilo, že mezi jednotlivými trámy vznikají při stavbě mezery. Pro stavbu obytných obydlí se používalo pěchované hlíny, nepálených cihel nebo kamení. Pokud se lidé rozhodli postavit i dům ze dřeva, museli pak štěrbiny v dřevěných stěnách zacpávat hlínou tak, že nakonec nebylo dřevo ani vidět a ještě dům obílit.5 Druhy obytných staveb na Kopanicích byly různé, lišily se podle majetku jejich obyvatel. Nejchudší lidé vlastnili nejobyčejnější boudy nebo dalo by se říct chaty (chatrče). Nejednalo se ani o stavbu, byl to malý příbytek (jáma) vyhloubený do země, nad zemí byla pouze střecha, která byla pokryta drny, větvemi a listím. Uprostřed „stavby“ se nacházelo ohniště, střecha byla pokryta slaměnou krytinou (doškami). Lidé zde žili společně s drobným dobytkem. Pokročilejší formu obydlí představoval malý domek s jedním pokojem (izbou) a ohništěm uvnitř. I tento druh stavby byl stále ještě obýván jak rodinou hospodáře, tak menším dobytkem a drůbeží. Další typ domu, na kopanicích nejrozšířenější, se skládal z jednoho pokoje se stropem a ohništěm a předsíně (pitvoru) bez stropu. Ohniště již mělo i svůj komín, který však sahal pouze pod střechu, odkud kouř pronikal ven všemi drobnými otvory mezi slaměnými stébly. Dobytek (ovce, krávy, prasata) v zimě nepřebýval s lidmi v jenom pokoji, ale byl v pitvoru. Bohatší lidé si k tomuto typu domu přistavovali už i chlévy pro dobytek a malou kůlnu na listí zvanou šustník (listím se na kopanicích podestýlalo dobytku). Jen velmi malá část rodin měla v zadní části pitvoru ještě připojenou malou kuchyň s druhým ohništěm. Místy byl dům doplněn sklípkem pod domem. Nejméně častým na Kopanicích, ale běžně obvyklý v ostatních oblastech Slovácka a části Slovenska, byl trojdílný dům. Trojdílný dům se skládal z předsíně uprostřed, větším pokojem na jedné straně a menším pokojem nebo komorou pro ukládání potravin na straně druhé. Podlahu ve všech domech tvořila pouze upěchovaná půda. Vybavení obytného „pokoje“ v domech bylo prosté. Místnost měla malé dveře, okna byla umístěna tak, aby do nich svítilo slunce. Uvnitř místnosti bylo ohniště s pecí, na jejíž horní ploše spávala rodina. NIEDERLE, Lubomír. Ves, obydlí a dvůr. In NIEDERLE, Lubomír a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 50-52. 5

11

Před pecí byla lavice a kolem pece v policích bylo uloženo nádobí a další drobné nářadí potřebné v domácnosti. Další nábytek se v pokoji většinou nevyskytoval. V předsíni byla většinou uložena truhlice s obilím, ruční mlýn, nádoby s vodou, motyky a občas i uvázaný dobytek.6 Nyní jsou již Kopanice již plně civilizované a mnoho původních obyvatel se odstěhovalo do větších měst. Zaměstnání zde nalezne jen zlomek obyvatel a každodenní dojíždění za prací do vzdálenosti několika kilometrů mladé lidi odradila od života v jejich rodném kraji. Naopak na Kopanice se v posledních letech stěhují obyvatelé z větších měst, kteří zde mají své „víkendové chalupy“ a jezdí do kraje Bílých Karpat za odpočinkem a rekreací.

Polní hospodářství a chov dobytka Jak jsem již výše zmiňovala, půda na Kopanicích byla málo úrodná, ale i přes to na ní kopaničáři hospodařili, aby se uživili a vydělali si na pronájem půdy. Pole byla obdělávána

kopáním

motykami

a

rádlem

(hákem).

Fungovalo

zde

trojpolní

hospodářství, kdy byla pole rozdělená na úhor, jař a ozim. Pro lepší úrodu byla pole jednou za čtyři roky hnojená. Hnůj neboli úpravu dělali většinou ze suchého listí. Ponejvíce se pěstovaly obilniny, nejčastěji žito, pšenice, ječmen, oves a pohanka (směs žita a pšenice se nazývala suržica). Z okopanin se zde pěstovaly hlavně brambory (kantofle nebo kandofle), dále řepa (burgina), kukuřice (turkyňa), luštěniny.7 Tyto plodiny sloužily jako základní zdroj stravy obyvatel. Než se přesuneme k chovu dobytka,

nemůžeme

opomenout ovocnářství.

V oblasti kolem Starého Hrozenkova se dařilo a i dodnes se daří ovocným stromům. Byly to hlavně švestky, jabloně, hrušně, třešně a ořechy. Sklizené ovoce se sušilo na zimu nebo se z něj vařila povidla. Z většiny ovoce Kopaničáři vyráběli domácí pálenku. Okolními kraji dokonce putuje dodnes pověra (nebo možná je to i pravdivá informace, kdo ví), že domácí pálenici mají Kopaničáři v každém domě, dokonce i na faře.

NIEDERLE, Lubor. Ves, obydlí a dvůr. In NIEDERLE, Lubomír a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 62-73. 7 HÚSEK, Jan. Zaměstnání obyvatelstva na Moravském Slovensku. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko . 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 280-288. 6

12

Dokládá to i píseň, v jejíchž slovech se zpívá: „Na Žítkové v každém domku pálíja tam samohonku...“. Chov dobytka představoval na Kopanicích další zdroj potravy. Většina Kopaničářů měla u svého příbytku nejčastěji krávy na mléko, voly pro práci na poli, krmná prasata na maso a na sádlo, ovce na maso a vlnu, ze které si zhotovovali papuče a rukavice, drůbež na vajíčka (která také prodávali), včely na med. Kozy a koně se na Kopanicích skoro vůbec nechovali.

8

Řemesla Moravské Kopanice jsou krajem zemědělským. Lidé se živili hlavně polním hospodářstvím a chovem dobytka. Nebylo zde mnoho vyučených řemeslníků, každý hospodář ale uměl ne jedno řemeslo, aby si mohl zhotovit nástroje pro práci, postavit dům a uživit se. Kopaničáři si vyráběli ze dřeva všechno sami, od zařízení světnice a nádobí do kuchyně až po hospodářské nářadí a náčiní. Z kůže šili boty, z ovčí vlny pletli papuče a rukavice, z konopí natkali plátno a ženy z něj šily prádlo. Kopaničáři byli soběstační, všechno si raději zhotovili doma, aby nemuseli nic kupovat. Už jako malá jsem slýchávala o přirovnání, že je někdo „lakomý jako kopaničář“. Pokud muži vynikali v řemesle zednickém nebo tesařském, vydávali se třeba i ve skupinách pracovat od jara do podzimu do světa, nejčastěji do Uher a do Vídně, kde si vydělali nemalé peníze. Domů přes rok peníze posílali a vraceli se až na zimu. Ženy se mezitím na

Kopanicích staraly o

chod

domácnosti a hospodářství,

přivydělávaly prodejem rukavic nebo výšivkářstvím.

občas si

9

1.2.2. Zvykosloví

Zvyky rodinné, výroční a hospodářské obyčeje doprovází lid od jeho počátků. Většina zvyků má původ v lidovém náboženství, později v křesťanství. V dnešní době

HÚSEK, Jan. Zaměstnání obyvatelstva na Moravském Slovensku. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko . 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 356-369. 9 HÚSEK, Jan. Život v obci a v rodině. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 401-409. 8

13

se tyto zvyky a obyčeje už nedodržují. Uvádím zde proto jen stručný přehled nejdůležitějších událostí. Rodinné

zvyky

narozením a konče smrtí.

se

pojí s důležitými událostmi v jejich životě počínaje Blíže je popisují například Lubor Niederle s Karlem

Chotkem10 nebo František Bartoš11 . Prvním zvykem a významnou událostí v životě dítěte býval křest. Křest následoval co nejdříve po narození, protože dříve bývala velká úmrtnost mezi novorozenci a matky nechtěly, aby jejich dítě zemřelo nekřtěné. Po křtu následovala křestní hostina. Od narození dítěte po dobu šesti týdnů žena nesměla vykonávat různé práce, vzdalovat se z domu od dítěte a podobně. Po uplynutí této doby šla matka s dítětem do kostela na úvod. Jednalo se o církevní obřad, požehnání matce při prvním příchodu do kostela po porodu, který měl na Kopanicích velký význam. Před úvodem a po něm existovalo několik zvyků, které měly matku i dítě ochránit proti démonům. František Bartoš zmiňuje tento zvyk: „Na Hrozenkově, když se chystají na úvod, postaví pod práh hrnek se svěcenou vodou a na pokrývce (křidélce uhlí žhavého, nad jizbové dveře zapíchnou nůž. Šestinedělka jde napřed, vytáhne nůž a hodí jím na úvodnici, aby do roka též měla dítě, do vody kopne pravou nohou a uhlí přehodí „ponad sebe“. Na to místo, kde dítě leželo, položí válek na prádlo.“ 12 K úvodu jde žena s dítětem v náručí,

přes ramena má bílou plachtu uprostřed vyšívanou, zvanou

„úvodnica“ (patří také mezi doplňky kroje i při svatbě). Další důležitou událostí v životě bývala svatba. Svatba měla hluboký význam v rodinném životě. Svatba a přípravy na ni trvaly i několik týdnů. Svatbě předcházely námluvy u nevěstiných rodičů a ohlášky v kostele, po nichž chodila nevěsta do kostela upravena a opentlená jako na svatbu v doprovodu ženicha s družbou. Celá svatba trvala většinou od pondělí až do čtvrtka. Se svatebním dnem se pojí různé pověry a zaříkání, jež mají snoubencům přinést spokojený společný život. Výroční obyčeje oslavovaly různé významné dny v průběhu roku. Většinou se vázaly k církevním svátkům. Tyto zvyky jsou obdobné na území celého Slovácka. NIEDERLE, Lubor et CHOTEK, Karel. Zvyky a obyčeje. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Čes koslovanské, 1918, s. 665-674. 11 BARTOŠ, František. Moravští Kopaničáři – Nářečí. In BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2 . Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. 12 BARTOŠ, František. Moravští Kopaničáři – Nářečí. In BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2 . Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003, s . 159. 10

14

Podrobněji se o výročních obyčejích zmiňovat nebudu, jelikož jejich počet je rozsáhlý a těžce by se vybíralo, které události upřednostnit. Hospodářské obyčeje byly pro mnoho lidí důležitější nežli obyčeje výroční. V dávných dobách člověk ještě nevěděl, že neúspěch v jeho hospodaření může být jeho chybou. Myslel si, že se tak děje vlivem zlých mocí a kouzel. Jejich posláním bylo posílit a ochránit hospodářovu úrodu. Lidé věřili, že k lepší úrodě jim dopomůže například správně zvolený den pro započatí prací na poli, kropení dobytka svěcenou vodou před prvním vyhnáním na pastvu jako ochrana před čarodějnými silami a podobně. Bartoš uvádí některé z těchto zvyků: „Když se dobytek s jara po prvé vyhání na pastvu, pod práh natáhnou řetěz na zámek zamčený a sak (červený pás ženský). Řetěz se odemkne, až se dobytek zase s pastvy vrátí a přeseň do chléva přejde; to proto, by ho nikdo neukradl. Červený sak se klade pod práh, aby dobytek nedostal „červenky“. Mimo to šlehá se dobytek korbáčem od šibáků (šlehačky velikonoční) schovaným, aby byl zdráv a čerstev.“13 Do současnosti se těchto zvyků moc nezachovalo, s postupem času a přibývajícími vědomostmi o hospodářství se od těchto praktik začalo upouštět. Díky folklornímu souboru Kopaničár se ve Starém Hrozenkově ještě stále slaví dožínky. Dožínky jsou pozůstatkem lidové a náboženské oslavy a díkůvzdání po žních. Začínají mší svatou v kostele, pak následuje průvod obcí, v němž jdou gazda a gazdiná, rozsévač, na vozech (dnes už tažených traktory, dříve koňmi) se předvádějí práce spojené s dožínkami (například mlácení obilí), nabízí se ekologické plodiny Kopanic. Průvodu se účastní krojovaní členové folklorních souborů Kopaničár a Kopaničárek, někteří nesou ozdobné kosy, symbolizující konec prací na poli. Průvod nakonec přijímá starosta obce.14 Myslím si, že největší pozornost si zaslouží lidové praktiky, kterými jsou hory Bílých Karpat nasyceny. Kdyby mohly hory mluvit, určitě by nám pověděly informace, které se nám dodnes již nezachovaly nebo byly z nějakého důvodu úmyslně zapomenuty.

BARTOŠ, František. Moravští Kopaničáři – Nářečí. In BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2 . Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003, s. 160. 14 TEŤHAL, Vladimír. Starý Hrozenkov: Pamětní kniha k 750. výročí první zprávy o obci . Starý Hrozenkov: obec Starý Hrozenkov, 2011, s. 181. 13

15

Lidové pověry, magie a léčitelství Lidové léčitelství mělo na Kopanicích vždy své místo. K doktorům do města to měli daleko, a tak spoléhali na léčivé vlastnosti bylin, kterých bylo na loukách a v lesích Bílých Karpat hojně. Každá hospodyně měla vždy doma bylinky (zeliny) na běžné nemoci a neduhy, které lid trápily. Věřilo se zde, že bylinky mají zvláštní moc a účinky, pokud se sbírají v přesně stanovenou denní dobu. Účinky některých bylin se prý projevovaly, jen pokud byly nasbírány v určité dny v roce. Některé byliny měly dokonce zajistit děvčeti krásu a řady nápadníků. Velkou moc měly na Kopanicích také různé zaříkací formule. Věřilo se v posvátná čísla tři a devět, která se ve všech těchto zaříkadlech objevovala. František Bartoš15 uvádí, že i bochníků chleba pekli na Hrozenkovsku vždy devět, nikdy více ani méně. Pokud si s nemocí nebo nějakým problémem nevěděli lidé sami rady, vydávali se hledat pomoc prostřednictvím nadpřirozených sil. Jak popisuje Lubor Niederle s Karlem Chotkem16 , František Bartoš17 i Jiří Jilík18 , těmito silami, znalostí různých kouzel a čar bylo obdařeno několik jedinců (převážně žen), žijících v sounáležitosti s přírodou na samotách v kopcích Bílých Karpat. Lidové magické síly se dědily, matky je předávaly dcerám. Musely je však do tohoto řemesla zasvětit a zvláštnímu umění je vyučit. Dnes bychom je obecně mohli nazývat „čarodějnice“. Tyto čarodějnice byly dvojího druhu. Jedny lidem škodily, působily zlo a spolčovaly se se zlými duchy. Říkalo se jim bosorky a prý se uměly dokonce i proměňovat a brát na sebe podobu zvířat, nejčastěji žáby. Lidé se bosorkám raději vyhýbali, aby jim nebo jejich dobytku a obydlí neublížili. Druhou skupinu těchto čarodějnic tvořily bohyně. Bohyně byly v podstatě také čarodějnice, ale na rozdíl od bosorek konaly lidem dobro a byly jim nápomocné v těžkých životních situacích. Bohyně uměly léčit různé nemoci, pomáhaly milencům i manželům od různých trápení a problémů, hospodářům s hospodařením, uměly zažehnávat i zaklínat. Bohyně uměly také věštit budoucnost. Pro toto umění BARTOŠ, František. Moravští Kopaničáři – Nářečí. In BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2. Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003, s. 167. 16 NIEDERLE, Lubor et CHOTEK, Karel. Zvyky a obyčeje. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 718-728. 17 BARTOŠ, František. Moravští Kopaničáři – Bosorky a bohyně. In BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2 . Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003, s. 176-181. 18 JILÍK, Jiří. Žítkovské bohyně. Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech. Vyd. 2. Uherské Hradiště: Alcor puzzle, 2005. 15

16

používaly zaříkávání a lití vosku do vody. Bezstarostný život bohyně neměly. Kvůli svému „řemeslu“ se dostávaly do sporu s církví i se soudy. I přes to však přežívaly a lidé je vyhledávali až do konce 20. století. Poslední bohyně zemřela v roce 2001. Znamená to, že dnes na moravských Kopanicích pomoc od bohyně už nenajdeme. Nejznámější obcí moravských Kopanic spojenou s bohyněmi je obec Žítková. Pravděpodobně právě zde žilo nejvíce žen obdařených nadpřirozenými schopnostmi. Bohyně ze Žítkové se staly inspirací pro napsání románové knihy Kateřiny Tučkové s příznačným názvem Žítkovské bohyně. Její příběh o bohyních čerpal podklady z dostupných materiálů o této problematice. Vyprávění je doplněno o některá fakta, která nejsou zcela pravdivá, za účelem větší poutavosti děje.

1.2.3. Nářečí

Nářečí neboli dialekt je nespisovná forma jazyka, která vznikla z jazyka spisovného a je vázána k určitému území, kde slouží nebo sloužila k dorozumívání mezi lidmi. V některých krajích nářečí už zanikla, na Kopanicích je však kopaničářské nářečí stále ještě živé a dochovalo se v nezměněné podobě po dlouhá staletí. Původním nářečím mluví už jen nepatrná část populace, ponejvíce starousedlíci a jejich potomci. Na zbylém území je již z části nebo zcela úplně kopaničářské nářečí nahrazeno nářečím slováckým. Kopaničářské nářečí můžeme zařadit do skupiny moravskoslováckých dialektů. Velký vliv na utváření tohoto nářečí měla jeho poloha v blízkosti slovenských hranic, můžeme zde pozorovat časté přejímání slov ze slovenštiny, ale také z dalších cizích jazyků. Obyvatelé Kopanic cestovávali za prací do zahraničí, stávalo se často, že si odtud „přivezli“ některá slova, která poté začali začleňovat do jejich každodenního života a jazyka ve svém rodném kraji, a tak zde tato slova zdomácněla. Na utváření místního jazyka se podíleli nemalou měrou také obyvatelé ze sousedních krajů a zemí, kteří přes Kopanice putovali do ciziny a při své cestě krajem se zde na kratší nebo delší dobu usadili. „Kopanické19 nářečí, jako každý jiný dialekt, rovněž odráží životní zkušenosti, názory a způsob života lidí, kteří jím hovořili a hovoří.“20 Od podstatného jména kopanice se podle slovníku spisovné češtiny tvoří přídavné jméno kopaničářský. Na Kopanicích se ale velmi často užívá hovorového tvaru přídavného jména kopanický. 19

17

Základní pravidla nářečí: -

ř je na Kopanicích vždy nahrazeno r (např. řepa – repa, tři – tri, keř – ker)

-

r je slabikotvorné, může být i dlouhé (např. vrba – vŕba, poprchá – popŕchá)

-

občas se používá dlouhé ĺ (kloub – kĺb, dlouhý – dĺhý)

-

délky jsou jiné (např. máslo – maslo, sádlo – sadlo, boty – bóty, duha – dúha)

-

na konci slov se d/ď mění v dz a t/ť v c (např. trucovat – trucovac, brát – brac) nebo se také může ď a ť měnit v j (např. poďte – pojce, všude – všaje, toť – tój)

-

skupiny hlásek bě, pě, vě, mě se vyslovují tvrdě jako be, pe, ve, me (např. oběd – obed, pěkný – pekný, dvě – dve, měřice – merica)

-

slabika ne se změkčuje v ně (např. nenechá – něněchá), slabika te se mění v ce (tenký – cenký), ti v ci (tisíc – cisíc), tě v ce (tělo – celo) nebo v če (těšit – češic), de/dě v dze (děti – dzeci)

-

hláska l před hláskou u se většinou vypouští zcela úplně (např. žlutý – žutý, tlustý – tustý)

-

po sykavkách, retnicích a hláskách l a r a před následnými samohláskami a, á, e se často vkládá písmeno j (např. šjestý, pjatek, mjed, svjatý, chljéb, hrjéch)

-

mezi hlásky k, t, r a archaické ó se vkládá hláska v (např. stvól, kvót)

-

dlouhé ó se zde zachovalo v původním archaickém znění (např. mój, tvój, vóz, pójdzem)

-

skloňování podstatných jmen je odlišné od spisovné češtiny (např. první pád je stejný jako pád pátý, atd.)

-

přídavná jména měkká se dají skloňovat a místo koncovky -í mají koncovku -ja nebo -je (např. menšja – menší, včerajšja – včerejší, cudzje – cizí)

-

infinitiv sloves končí koncovkou -c (např. ísc, sedzec)

-

dále má kopanický dialekt spoustu vlastních výrazů (např. vesnice – dzedzina, ukrást – uchmacic, chrpa – sinokvet, třešeň – čerešňa, ptát – pýtať, atd.)

O kopanickej reči. 1. vyd. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, 2010, s. 25. 20

18

Výše uvedená pravidla nářečí jsou zjednodušenými pravidly a poznámkami ke kopaničářskému dialektu, které zaznamenal na konci 19. století František Bartoš21 , na přelomu 19. a 20. století Josef Folprecht22 . V posledním desetiletí bylo nářečí popsáno např. v publikacích O kopanickej reči23 a Starý Hrozenkov24 . Popis je doplněn mými vlastními postřehy a znalostí nářečí z folkloru tohoto regionu. Ukázka kopaničářského dialektu: „Vitaj, svitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné sunečko, ty něvychádzaj a něosvecuj hory, doly a krížné cesty, choré ludzi, samodruhé žerny a iné zemské úrody. Ale ty padaj a sadaj na teho krsceného, ale jmenovaného odsúdzenca mojého, kerý je mi io Pána Boha súdzený, aby bol před moje oči postavený, od mojého srdca zaščjépený. Ty jasné sunéčko, ty naň svítiécíš, ty ho vidzíš. …“ 25

1.2.4. Kroj

Kroj je nedílnou součástí v historii odívání každého národa. Slovo kroj můžeme chápat jako synonymum k slovnímu spojení lidový oděv. V každém kroji se odráží ráz kraje, zaměstnání a styl života lidí, kteří jej na daném území nosili. Vzhled kroje se přizpůsoboval také klimatickým podmínkám, jiné kroje se nosily v nížinách ve městech, jiné v horských oblastech. Podle kroje jsme se dříve mohli dovědět i něco o jeho majiteli a jeho sociálním postavení ve společnosti. Prostí lidé měli oděv obyčejný, celý si jej vyrobili a ušili sami doma. Vyšší vrstvy lidí si mohli dovolit kupovat dražší látky a doplňky, kterými své kroje zdobili. Lišily se kroje svobodných a vdaných žen, svobodných a ženatých mužů, dětský kroj tvořil další samostatnou část v odívání. Odlišné byly kroje na práci a kroje sváteční, které měly reprezentativní funkci. BARTOŠ, František. Moravští Kopaničáři – Nářečí. In BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2 . Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. 22 FOLPRECHT, Josef. Slovenské nářečí. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko sv. 2. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1921. 23 O kopanickej reči. 1. vyd. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, 2010. 24 TEŤHAL, Vladimír. Starý Hrozenkov: Pamětní kniha k 750. výročí první zprávy o obci . Starý Hrozenkov: obec Starý Hrozenkov, 2011. 25 Část zaříkání bohyně, díky kterému měla dívka získat srdce chlapce, který se jí líbil. JILÍK, Jiří. Žítkovsk é bohyně. Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech. Vyd. 2. Uherské Hradiště: Alcor puzzle, 2005, s. 30. 21

19

V regionu

moravských

Kopanic

se nosil kroj karpatské typu nazývaný

kopaničárský kroj. Další možný název, který Klvaňa26 uvádí k tomuto kroji, je kopanický, starohrozenkovský nebo pouze hrozenský, podle názvu obce Starý Hrozenkov, jež je hlavním „centrem“ této oblasti. Tento kroj se nosil nejen v obci Starý Hrozenkov, ale také v obcích Žítková, Vápenice, Vyškovec a také na okolních kopanicích, konkrétně o Lopeníku se Klvaňa nezmiňoval (dříve se zde kopaničářský kroj také nosil, dnes převzali místní obyvatelé kroj březovský). Obec Starý Hrozenkov a k němu přilehlé obce leží přímo na hranicích se Slovenskem a mnoho obyvatel z tohoto kraje se vydávalo na cesty za prací do Uher právě přes Slovensko, můžeme na kroji pozorovat, jak uvádí Klavaňa, četné prvky slovenské, okrajově také uherské. Spojitost a podobnost s kroji moravskými je minimální. Kopaničářský kroj patří k jednomu z nejstarších a nejlépe dochovaných krojů na Moravě. První zmínky o kopaničářském kroji jsou již ze 17. století, ale konkrétní popis chybí. Kraj moravských Kopanic byl vždy krajem chudým, proto byl kroj určitě dosti jednoduchý. Až z počátku 19. století pochází obrázek, který zachycuje kroj v podobě, jak pravděpodobně dříve vypadal. Z obrázku je patrné, že kroje v této době byly zdobeny tradiční výšivkou zatím jen velmi málo, podobnost s dnešním krojem je zde minimální. První zachovalý a zdokumentovaný popis kroje i s fotografií pochází od Josefa Klvani z 90. let 19. století, kde už je více zřetelná tradiční výšivka, díky které je tento kroj jedinečný a nezaměnitelný. Právě kvůli již zmiňované chudobě v kraji kopaničářském byl kroj vyrobený pouze z plátna, které si většina obyvatel tohoto kraje vyráběla sama doma. Nedostatek drahých látek zde lidé kompenzovali svou zručností – kopaničáři si zdobili kroje tradiční ruční výšivkou. Základními barvami pro kopaničářskou výšivku byla černá a červená, která se doplňovala zelenou, modrou, žlutou, oranžovou, růžovou a později také dalšími barvami vlny nebo hedvábí. Na krojích jsou použity výšivky křížkové nebo vláčené, přičemž křížková výšivka na kroji většinou převládá. Z motivů se objevují květiny, které na Kopanicích rostou, drobná zvířata a různé ornamenty inspirované přírodou.

KLVAŇA, Josef. Lidové kroje na Moravském Slovensku. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918. 26

20

První celistvé popisy a studie o oděvu v oblasti moravské Kopanice sestavili František Bartoš27 a Josef Klvaňa28 . Při popisu kroje níže jsem vycházela z jejich poznámek a mých znalostí dnešní podoby tohoto kroje, které jsem získala ve folklorním souboru, v němž tancuju. V souboru jsme si nechali tyto kroje zhotovit přímo na Kopanicích, každý kroj nám ručně vyšívaly ženy z tohoto kraje a při předávání nám kroj popsaly i s místními názvy pro jednotlivé součásti kroje. Obrázek č. 1: Kopaničářský kroj (Foto: fotogalerie MFS Světlovánek)

Mužský kroj Sváteční kroj nosili muži v neděli do kostela a na významné události v jejich životě (např. svatba) nebo v obci. Kroj tvoří nohavice, které jsou vyrobeny z valchovaného ovčího sukna („huně“). Nohavice mohou být buď tradiční bílé, později BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše , sv. 2. Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003, s. 120-121. 28 KLVAŇA, Josef. Lidové kroje na Mor. Slovensku. In NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918, s. 207-210. 27

21

se začaly objevovat i černé,

obojí zdobené modrým nebo

šňůrováním 29 kolem poklopce („punt“

30 )

černým lemováním

a také vzadu. Z barvy nohavic se nedalo

poznat, zda je muž ženatý nebo svobodný, ani odborná literatura se o tom nezmiňuje. Pravděpodobně nosil každý muž takovou barvu nohavic podle toho, jakou se mu podařilo sehnat barvu sukna. Další částí kroje je košile – zvaná na kopanicích košela – ušitá z bílého plátna s dlouhými širokými rukávy, na zápěstí zúženými tzv. sbery (vrapením) do manžety barevně vyšívané. Stojatý límec kolem krku a punt jsou vyšívány černě s barevnými detaily. Na košili se obléká kordula, v této oblasti nazývala prucel. Je tmavé černomodré barvy, na zádech jsou vyšity starobylé tulipány do tvaru srdce. Vepředu je po každé straně po deseti párech žlutých kovových knoflíků a malá kapsička zdobená šnůrečkováním. Doplňkem mužského kroje je pokrývka hlavy zvaná širák. Širák je menší nízký černý klobouk s nadzdviženými stříškami a vlněnými červeno-žluto-bíle-zelenými bambulkami zvanými húsenice dokola. Nad húsenicami je barevná mašle a velmi často také ozdobná brože. Na nohou se nosily obuté boty s tvrdými holínkami nebo popř. i krpce 31 . V zimě se ke kroji přidával ještě kožich. Mužský všední kroj se dnes již nenosí. Ve všední dny a na práci se nosil obnošený sváteční kroj. Rozdíl byl jen u nohavic, místo kterých se nosily z konopné gatě (jednoduché široké plátěné kalhoty dole roztřepené) nazývané traslavice. Další části kroje byly stejné – košile a kordula. Navíc se nosila ještě halena32 . Jako obuv se používaly krpce (dle Klavani bačkory). V zimě doplňoval oděv ještě obnošený kožich a jako pokrývka hlavy sloužila beranice.

Ženský kroj Kroj sváteční, který nosily ženy na Kopanicích, je známý krásou a nebývalým rozsahem jeho pestrých výšivek. Při popisu jsem se rozhodla postupovat systematicky od nejspodnější části oděvu po nejsvrchnější, poté doplňky a obuv. Nejspodnější část kroje, která se obléká přímo na tělo, tvoří spodnička (rubáč). Rubáč je dlouhý, s úzkým tělem (oplíčkem) a měchovitou sukní. Na rubáč se oblékají rukávce, které mají krátké tělo a dlouhé nepříliš baňaté skládané rukávy, kolem krku stojatý límeček. Barevné Šňůrování je zdobení našitím mašlí „harasek“ např. na nohavice, kordulu nebo fěrtúšek. Punt je rozparek na košili pod krkem nebo rozparek poklopce u nohavic. 31 Krpce představují jednoduchou obuv vyrobenou z kůže. 32 Halena je nejjednodušší šitá část oděvu vyrobená ze světlého přírodního vlněného ovčího sukna, sloužila jako mužský kabát, který na Kopanicích nosily také ženy. 29 30

22

vyšívání mají rukávce kolem krku a u rozparku pod krkem (také „punt“ zvaného), na ramenou a na náramcích kolem zápěstí. Přes rukávce se obléká „leknica“. Leknici tvoří sešitá zadní část sukně sešitá dohromady s živůtkem. Sukně je vepředu otevřená a bývá vyrobena z bílého konopného plátna, hustě navrapeného. Délka sukně sahá asi do půli lýtek. Sukně je se živůtkem spojena „ljamcem“, pruhem látky hustě vyšívaným vláčenou výšivkou. Živůtek nahrazuje kordulku, je pěkně zdobený výšivkou a vepředu svázaný šňůrkou nebo pentličkou tak, aby byla vidět výšivka na rukávcích pod živůtkem. Přes leknici se uvazuje sak, který představuje zvláštní doplněk kroje, jež není v okolních krajích k vidění. Dříve nosili sak i muži jako doplněk svatebního kroje. S postupem času se sak u mužských krojů vytratil a zůstal pouze u kroje ženského. Sak je pletený opasek z červené vlny, omotává se kolem pasu, uvázané konce se nechávají vzadu volně viset. Přes leknici a sak si ženy vepředu uvazují zástěru, kterou na Kopanicích nenazývají fěrtůšek ale záscera. Klvaňa uvádí, že původně byla zástěra modrá, nyní však můžeme vidět zástěry hlavně světlé, často bohatě vyšívané. Podle Klvaňových popisů nosily ženy na hlavě turecké šátky, způsob uvazování se lišil podle toho, jestli byla žena vdaná nebo svobodná. U vdané ženy se k úpravě vlasů používala tzv. „kontula“, do které se vlasy smotaly, a místo tureckého šátku se přes ni dával na hlavu čepec a na něj šatka. Dívky nosily většinou vlasy spletené do jednoho copu a na hlavě přes čelo měly uvázanou šatku. Šatka byl složený asi 5 – 10 centimetrů široký

vyšívaný

pruh

látky

v týlu

uvázaný.

Na

nohou

ženy mívaly bačkory

s pančuchami a ovlaky nebo vysoké boty. Dnes se ke kroji často obouvají krpce a preplety (černě vyšívané ponožky z ovčí vlny). Funkci všedního kroje u žen zastával stejně jako u mužů starý obnošený sváteční kroj a halena. Ženy chodily často bosy.

Dětský kroj Dětský kroj na moravských Kopanicích nebyl nikterak složitý, ba spíše velmi jednoduchý. Tvořila jej pouze konopná košile, kterou nosili děvčata i chlapci občas ještě i do školy. Starší děti pak nosily kroj stejný jako dospělí. Obrázek č. 2: Vyšívaná čelenka k ženskému kopaničářskému kroji (Foto: vlastní fotografie)

23

Kopaničářský kroj se zachoval ve své téměř nezměněné podobě svátečního kroje až dodnes. Nepatrné odlišnosti můžeme postřehnout snad jen v použitých materiálech (např. použití kvalitnějších a modernějších bavlnek pro výšivku, aby se mohl kroj častěji prát). V dnešní době již kroj nepředstavuje každodenní oděv. Kroj už ani nemá své místo ve skříni každého kopaničáře, protože je v kraji moravských Kopanic spousta nepůvodních přistěhovalých obyvatel.

Kroj dnes nosí jen skupina obyvatel při

slavnostních příležitostech, jako jsou např. hody, dožínky nebo místní folklorní festival Kopaničářské slavnosti. Tradiční krojované svatby se zde vidí už jen velmi zřídkakdy. V kroji tancují, zpívají a reprezentují region doma i v zahraničí folklorní soubor Kopaníčár s dětským folklorním souborem Kopaničárek a hudeckou muzikou, ženský soubor Čečera, Gajdoši z Kopanic, dechové hudby Hrozenčanka a Hrozenčané.

24

1.3. Lidové písně Lidová píseň je útvar ústní lidové slovesnosti, který je stejně starý jako lidstvo samo. Pro přesnější definici lidové písně můžeme použít například obecné vymezení podle Národopisné encyklopedie Čech, Moravy a Slezska: „Lidová píseň je hudebněslovesný, formálně uzavřený útvar, jehož hlavním nositelem a zpravidla i tvůrcem byl venkovský zemědělský lid. … Lidové písně vznikaly ve vztahu k prostředí, goegrafickým a sociálním podmínkám a zejm. v závislosti na nadání a vlastnostech svých tvůrců a interpretů.“33 Lidová píseň bývá spojována s instrumentálním doprovodem a lidovým tancem, šířila se v ústním podání, dříve se nazývala také jako prostonárodní nebo národní píseň. Autoři lidových písní jsou (až na výjimky) anonymní. Náměty k písním čerpali jejich autoři z historie, přírody, zemědělství a řemeslnictví, nejčastěji však z každodenního života prostého lidu. Pro mnoho textů k písním byl inspirací vlastní autorův život, rodina, manželství, vztahy mezi děvčetem a chlapcem, ale také láska neopětovaná, vojna, apod. Většinu lidových písní tvoří písně lyrické a lyricko-epické. Epika je v písních zaznamenávána nejčastěji v podobě balad a legend. Písně ovlivňuje také prostředí, ve kterém vznikaly, odráží se v nich autorova nálada, pocity. Klasifikace písní na jednotlivé druhy lidových písní podle žánrů se nedá přesně stanovit, jednotlivé žánry se prolínají a každý autor uvádí jiné dělení. Záleží, jaké hledisko třídění autor zvolí. Například František Sušil34 dělil písně ve své sbírce na písně posvátné (mezi nimi dále rozlišuje legendy a písně lyrické), dějepravné, písně o lásce, písně svatební (před oddavkami, po oddavkách, obecné), písně o rodině, při zaměstníní (rozličném, o žních), písně o vojně, písně hospodné, písně žertovné, alegorické a naivné, písně obřadné a pořadné. Na základě hledisek třídění stanovených Vladimírem Karbusickým35 rozlišujeme například podle tematického okruhu lidové písně milostné,

vojenské,

zbojnické,

řemeslnicko-stavovské,

pijácké, žertovné, o

různých zaměstnáních, sociálně žalobné, o dobových událostech – časové atd. TYLLNER, Lubomír. Lidová píseň. In Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv., vyd. 1. Eds. Stanislav Brouček, Richard Jeřábek. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007, s. 485. 34 SUŠIL, Fantišek. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Vyd. 3. Praha: Čin, 1941. 35 KARBISICKÝ, Vladimír. Folklór – Lidová a zlidovělá píseň. In MRÁZ, Bohumír (red.). Československá vlastivěda. Díl III.: Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968. s. 313. 33

25

1.3.1. Druhy lidových písní z oblasti moravské Kopanice Písně z moravských Kopanic mají většinou táhlý charakter, často se zde objevuje volná vazba slova a hudby. Na jeden nápěv se zpívávaly s více možnými texty, v každé obci (místy i části obce) byla známá jiná varianta textu. U písní převažuje dvoučtvrteční takt a jeho soudobé násobky, malé procento tvoří takty tříčtvrteční. Často se vyskytuje opakování části melodie v rámci jedné písně. Výraznou část písní tvoří nepravidelné rytmické skupiny, trioly a synkopické rytmy. Rozsah písní není velký, nejčastější jsou osmi taktové notace. Výskyt durových a mollových písni je zhruba ve stejném poměru, objevují se i staré církevní tóniny a písně začínající v moll po pár taktech přecházející do dur. Zajímavé je, že legata se na Kopanicích téměř nevyskytují, většinou má každá slabika svůj vlastní tón. Z písňových zápisů je patrné, že se na Kopanicích zpívalo pouze jednohlasně. Největší počet písní tvoří balady. Balady z tohoto regionu se vyznačují svou rozsáhlostí nejen co do počtu, ale i množstvím textu, který doprovází jednu píseň. Jedna balada mívá leckdy i dvacet slok. Balady většinou vyprávějí smutné příběhy o nadpřirozených událostech, o milostných a rodinných vztazích, o vojně, zbojnictví, o neštěstí, o historických událostech, legendách, okrajově také o zvířatech. Často končí tragicky. Většina textů u balad odpovídá tomu, že je zpívaly hlavně ženy. Příklad balady36 :

36

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908. s. 62.

26

1. [: Preněščjasná, cudzá máci, :] [: němcem jéj uhoveci. :] 2. [: Ani chodom, ani rečů, :] [: ani žjadnú marnú vece. :] 3. [: Cudzá máci ěšče spala, :] [: a já som už poklúzala. :] 4. [: Staňce, mamko, staňce hore, :] [: už sú kravy podojené. :]

5. [: Cudzá máci hore stala, :] [: do mamičky mi zalála. :]

6. [: Táhni, flandra, z domu mého, :] [: nění’s hodna syna mého. :] 7. [: Pójdzem, pójdzem, čo bych něšla, :] [: k mej mamičce rovná cesta. :]

8. [: Rovná cesta, rovný chodník, :] [: rozlučme sa mój milovník. :] 9. [: Keď sa my dva rozlúčíme, :] [: dve srdénka zarotíme. :] 10. [: Dve srdénka, štyry oči, :] [: budú plakac ve dně, v noci. :] 11. [: Čierné oči, čo plačece, :] [: šak vy moje něbudzece? :] 12. [: Něbudzece, aj nesmíce, :] 27

[: darmo vy na to myslíce. :] preněščjasná = prokletá; cudzá máci = tchýně; uhoveci = zavděčit se; chodom = prací; ešče = ještě; poklúdzala = starala se o dobytek; staňce = vstaňte; nění’s hodná = nejsi hodna; pójdzem = půjdu; zarmúcíme = zarmoutíme Dalším druhem písní, které zpívaly převážně ženy, jsou písně zpívané při práci. Pro oblast moravských Kopanic byly nejčastější tzv. trávnice.37 Trávnice zpívávaly ženy při práci na poli. Jejich zpěv se často nesl krajem a ženy se tímto způsobem domlouvaly a komunikovaly spolu i přes kopce. Příklad trávnice 38 :

1. K horám, súnečko, k horám, dávno na tebja volám, dávno na tebja volám, abys ty išlo k horám. Stejný nápěv: 1. Povej, větříčku, povej, moju hlavičku ovej, moja hlavička mladá vetríčkovi je ráda.

KUČEROVÁ, Judita. Lidové písně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. díl, Brno: Masarykova univerzita 2008, s. 158. 38 Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Eds. Marta Toncrová, Lucie Uhlíková. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 173. 37

28

Velkou část písňové tvorby zaujímají písně k tancům sedlcká (hrozenská) a čardáš. Příklady písní k tancům uvádím níže v podkapitole 1.4. Lidové tance. Taneční písně zpívávali především muži, texty byly často vojenské, žertovné a pijácké. Sběrem písní na moravských Kopanicích se zabýval František Sušil, František Bartoš, Ferdinand Tomek, Jan Poláček a v neposlední řadě Josef Černík, který je z výše uváděných autorů mezi širokou populací v tomto regionu nejznámější a jeho sbírky písní z Kopanic jsou co do počtu písní nejrozsáhlejší. Ze současných autorů, kteří sebrali a sestavili nové „výběrové“ sbírky písní z moravských Kopanic, to jsou Pavel Popelka a Marta Toncrová s Lucií Uhlíkovou.

29

1.4. Lidové tance Hudba a tanec je nedílnou součástí života lidí už od pradávna, jejich přesné stáří se dá jen těžko zjistit. Nejstarší doklady o tanci můžeme nalézt v pohanských ceremoniálech, jako byly např. masopustní průvody, zvyky a venkovské taneční zábavy po pohřbech, průvody při čištění studánek, přinášení léta, tance králů a králek, atd. S postupem času začaly do církevních obřadů pronikat prvky světské zábavy, kvůli kterým byly pak tyto ceremoniály zakazovány.

K velkému rozvoji tance došlo ve

14. století společně s rozvojem instrumentální hudby, kdy už pomalu vznikaly také párové tance a obliba tanců začala vzrůstat ve městech i na venkově. Již v 17. století byla známá řada párových lidových tanců. V 19. století se folklorní tance začaly rozšiřovat také do měst, vytvářely se z nich národní „kolové“ tance, které byly založeny na jednom kroku, který se stále opakoval, přičemž páry tančily kolem středu taneční místnosti a současně kolem vlastní osy.39 Koncem 19. století a v průběhu 20. století se začali o lidový tanec zajímat mnozí sběratelé

lidové

kultury,

vznikaly sbírky písní i první písemné

popisy tanců.

K významným sběratelům tanců na Slovácku, do kterého oblast moravských Kopanic spadá, patří např. František Bartoš, Leoš Janáček, Zdenka Jelínková a další. Tance zaznamenávali slovním popisem nebo grafickým záznamem – tzv. kinetografií40 .41 Tance můžeme dělit podle několika kritérií. Základní rozdělení tanců je na východní a západní hudební typ, stejně jako u písní. Slovácko, a tudíž i oblast moravských Kopanic, spadá do typu tance východního. Pro východní typ tance jsou typické durové, mollové i archaické tóniny a členitost melodie. Pro jeden tanec existuje nespočetné množství písní. Protikladem k východnímu typu je západní typ tance, kde se k jednomu tanci váže jen jedna píseň. Dále můžeme tance dělit podle rodů – podle stejného hudebního a choreografického principu, který vznikl postupným historickým vývojem. Jitka Matuszková42 uvádí, že taneční rody dále rozlišujeme na chorovody a

JELÍNKOVÁ, Zdena, LAUDOVÁ, Hana, PODEŠVOVÁ, Hana. Folklór – Lidový tanec. In Československá vlastivěda. Díl III.: Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968. s. 364-372. 40 Kinetografie je způsob zápisu tance pod noty do partitury pomocí grafických značek. 41 MATUSZKOVÁ, Jitka. Typologie lidového tance. In JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. 39

Brno: Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 304 MATUSZKOVÁ, Jitka. Typologie lidového tance. In JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Brno: Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 307. 42

30

kola, (nejstarší druhy tanců, často s obřadním významem), točivé (vířivé) tance (většina tanců na Slovácku), mužské skoky (např. verbuňk, mečové tance, apod.), figurální tance (tance vázané na konkrétní melodie), zfiguralizované tance (nejpočetnější skupina tanců, společný základ mají v tancích kolových a jsou doplněny určitými tanečními figurami) a taneční hry. Při popisu tanců jsem vycházela z tohoto dělení.

1.4.1. Popis vybraných tanců z moravských Kopanic

Pro oblast moravských Kopanic jsou charakteristické staré párové tance, většinou točivého charakteru (hrozenská, obtáčaná, čardáš), mužské tance (např. palicové tance), taneční hry (např. ovčák neboli metlový tanec, holúbek). Z novějších tanců se na Kopanicích objevují tance kolové (např. polka – dúpaná polka) i tance figurální (např. krajčovský, fašankový tanec, kúbový, kmínek, šátečková, atd.). Figurální tance jsou vázány pouze na jeden nápěv (popř. jeho obměny), na který se tancují. Zvláštní skupinu tvoří tance obřadní, které byly vázány k lidovým obřadům – svatební ceremoniály, mečové tance při masopustu, apod..43 Mezi typické mužské tance na Moravě patří nepochybně verbuňk, který byl roku 2005 zapsán organizací UNESCO na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva44 . Podle výzkumů Zdeny Jelínkové, která sesbírala tance na celém Slovácku, se ale patrně na Kopanicích mužský tanec verbuňk vůbec netancoval.45 K tanci na moravských Kopanicích hrávala většinou muzikantská trojice – gajdošská muzika (dvoje housle a jedny gajdy46 , popř. pouze gajdy) nebo malá hudecká muzika (dvoje housle a malá basa).

Hrozenská (sedlcká) Další možné názvy „hrozenský taněc“, sedlcká, -ý, lopenická, -ý, dúpaná.

JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, s. 8-11. 44 KUČEROVÁ, Judita. Lidové písně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. díl, Brno: Masarykova univerzita 2008, s. 113. 45 Oproti tomu Jan Poláček ve své sbírce Slovácké pěsničky I. z poloviny 20. století uvádí mezi zaznamenanými písněmi také několik verbuňků z Kopanic. 46 gajdy = dudy 43

31

Hrozenská je točivý párový tanec ve 2/4 taktu, jehož název je odvozen od centra moravských Kopanic – města Starý Hrozenkov, tancoval se ale i ve Vyškovci, Vápenicích a v Lopeníku. K tanci hrozenská jsou vázány taneční písně z dané oblasti. Točivé párové tance, mezi které hrozenská patří, mají většinou dvě nebo tři části. První částí je zpěv písně (předzpěv), na něj navazuje společné víření dvojice, případně ještě individuální projev tanečníka a tanečnice. Při předzpěvu se tanečníci drží za ruce, žena je po mužově pravici, má mírně přednoženou pravou nohu, muž levou nohu, společně se lehce pohupují v kolenou vpřed a vzad, popř. je možný drobný přísun zadní nohy při pohybu vpřed a zpět. Spojené ruce se přirozeně pohupují stejným směrem s nohama. Po předzpěvu jedné sloky, kterou zpívají většinou muži, následuje společný párový tanec muže a ženy, který má dvě části. Vlastní tanec začínají tanečníci v polootevřeném tanečním postavení, žena po pravici muže, oba víří47 kolem společné osy – žena couvá, muž postupuje vpřed, přičemž tancují stejný poskočný podtrhávaný krok (muž malý krok vnější nohou vpřed, žena vnější nohou vzad, poté udělají oba na vnější noze mírný poskok s pootočení vpravo, přičemž druhá noha je mírně pokrčena přednožmo, chodidlo vodorovně s tanečním povrchem asi 10 cm nad zemí). Víření vpravo bývá zakončeno podupy na konci nápěvné fráze, po kterých tanec pokračuje tzv. čardášovým vířením48 doleva, kdy je žena po levém boku muže (tanečníci mají levé boky vedle sebe), položí ruce muži na ramena a muž drží ženu oběma rukama v pase. V polovině taneční sloky před změnou tance z poskočného na čardášový se může do tance přidat místo podupu prvek naskočení ženy na kĺb49 a teprve po něm následuje tanec doleva. Na konci taneční sloky ukončí dvojice víření tak, že se žena zastaví po pravici muže (čelem vpřed) zvrtnutím, které nazývají Kopaničáři také pojmem „ricú zakrúcic“ a poté se tanečníci postaví opět do původního postavení vedle sebe, následuje další sloka předzpěvu a tance. Na konci písně nebo tanečního celku většinou hudba zahraje dohru nazývanou také jako „úvrace“. Tanečníci u dohry již nezpívají, bez předzpěvu pokračují ve společném tanci doleva, stejně jako doposud, a nakonec je tanec ukončen zvrtem ženy.

víří = točí se společným tancem Čardášové víření = společný tanec s podřepem na vnitřní (levou) nohu. 49 Naskočení na „kĺb“ nebo také „kúb“ znamená, že žena v otevřeném tanečním držení vyskočí s nohama pokrčenýma v kolenou na mírně pokrčenou nohu muže v oblasti kyčle (= „kĺb“), což vypadá tak, že žena na mužově noze v oblasti kyčle jakoby klečí. 47 48

32

Ukázky písní, na které se tancuje tanec hrozenská: Příklad č. 1 – Čo som sa Hrozenka nabanoval50 :

1. Čo som sa Hrozenka nabanoval, švarného dzievčaca namiloval, a to za to, že som blato, na svojich čižmičkách rozhadzoval. 2. Prečo sa dzjévčence něvydáce, prečo si čarovac něněcháce, a já mám v zahrádce taky koreň, kerá mi zaplací, já jej povjem. čo som sa = co jsem se; nabanoval = nalitoval; na čižmičkách = na holínkách; rozhadzoval = rozhazoval; prečo = proč; dzjévčence = děvčata; něvydáce = nevdáte; čarovac = čarovat, věštit (nechat si věštit budoucnost); něněcháce = nedáte; koreň = kořen (myšleno čarovný); kerá = která; zaplací = zaplatí; jej = jí; povjem = řeknu (budoucnost)

JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. s. 15. 50

33

Příklad č. 2 – Horenka Chabová51

1. Horenka Chabová, kebys bola moja, dal bych ca okovac železom dokola. kebys = kdybys; ca = tě; okovac = okovat Příklad č. 3 – Zahrajce mi husličky52 :

1. Zahrajce mi husličky, z javorovéj deščičky [: a já mosím domů íci, lebo němám za čo píci. :] 51

Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Eds. Marta Toncrová, Lucie Uhlíková. Brno:

Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 321. JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. s. 16. 52

34

2. Dočkaj milá na bále, až muziga zahraje, [: potom ca já vyprovodzím, lebo ci já njéčo povím. :] zahrajce = zahrajte; deščičky = destičky; mosím = musím; íci = jít; pící = pít; dočkaj = počkej; muziga = muzika, hudba; ca = tě; vyprovadzím = vyprovodím; lebo = nebo; ci = ti; njéčo = něco

Obtáčaná Obtáčaná je variantou tance hrozenská, která se tancovala převážně na Žítkové, ale také ve Starém Hrozenkově. Předzpěv je stejný s hrozenskou, tanec se liší pouze tím, že je zde po společném víření podtrhávaným krokem vpravo přidána část, ve které žena obchází neboli „obtáčá“ kolem muže (odtud název obtáčaná) pod rukou podklesávaným čardášovým krokem proti směru hodinových ručiček, poté následuje společná čardášová část tance vlevo s podřepem na vnitřní – levou nohu, stejně jako v hrozenské, a nakonec zakončení tence oběhnutím ženy okolo muže. Písně, na které se obtáčaná tančí, jsou totožné s písněmi k tanci hrozenská.

Čardáš Čardáš je točivý párový tanec původem z Maďarska, odtud se koncem 19. a počátkem 20. století rozšířil na Slovensko a poté i na moravské Kopanice, kde se částečně přizpůsobil tanci hrozenská. Typickým krokem pro čardáš je tzv. dvojkročka v pomalé části tance a čardášové taneční držení – postavení tanečníků čelem proti sobě, muž drží ženu v pase a ona jeho v ramenou (možné je i pouze volné držení za ruce)53 . Charakteristické pro čardáše jsou tečkované a nepravidelné rytmy. V každé obci Kopanic se čardáš tančí s mírnými odlišnostmi kroků. Z Vyškovce a Vápenic jsou známé varianty tohoto tance jako tzv. prešlapovaný čardáš a prechýtaný čardáš.

Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska . Vyd. 1. Editor Stanislav Brouček, Richard Jeřábek. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007, 2 sv. ISBN 97880-204-1712-1. s. 95-96. 53

35

Možné varianty čardáše popsala nejlépe Zdena Jelínková 54 : a) Prešlapovaný čardáš z Hrozenkovských Kopanic Název prešlapovaný čardáš je odvozen od figury při zpěvu, kdy tanečníci dělají přísunné kroky s čardášovými podřepy – tzn. prešlapování.55 Prešlapovaný čardáš obsahuje prvky točivých tanců a prvky slovenských čardášů. Základní figurou je společné „čardášové“56 víření vpravo nebo vlevo (dle toho jsou tanečníci postavení levými nebo pravými boky k sobě), vychází vždy vnitřní noha. Tanečník při tanci drží tanečnici kolem pasu, tanečnice má ruce na jeho ramenou ze stran.

Kromě základní

figury může pár tancovat společné cifry (nůžkovitá, patošpičková, cifra se střídáním naskočení na špičky a uvolněním kolen – podrobný popis figur in JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, s. 35-36.) nebo do tance zařadit individuální projev tanečnice a tanečníka. Individuální projev tanečnice znamená, že se žena otáčí na místě kolem své vlastní osy vpravo krokem téměř totožným kroku při společné párové rotaci. Otočení může být buď o celých 360° - tzn. „točky o celé“, nebo může být provedeno otočení pouze o 180°- tzn. „točky o půlky“. Individuální projev tanečníka představují cifry na místě nebo kolem „točící se“ tanečnice. Při „cifrování“ může tanečník vybrat z různých chlapeckých cifer: pérování v kolenou ve stoji s tleskáním, nůžkové cifry, patošpičkové cifry nebo podsekávané přeskoky z nohy na nohu s pažemi vzhůru a mírně pokrčenými. Všechny taneční figury se mohou v tanci libovolně střídat, záleží jen na tanečníkovi, kterou figuru nebo cifru chce kdy tancovat.

JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, s. 33-40. 55 „Tyto přísunné kroky se provádějí v polootevřenémm držení D po pravich CH, spojené vnější paže podobně jako u hrozenské vpředu dolem vždy dva vpřed s doprovodnými kmihy spojených paří nahoru a dolů (při každém přísunném kroku jeden) a se současným pootočením dvojice v prostoru doleva, a dva přísunné kroky vzad rovněž s kmihy spojených paží při každém kroku dolů a nahoru. Dvojice se otáčí stále doleva a to tak, že při krocích vpřed je míra otočení i pohybu v prostoru větší nežli při krocích zpět…“ JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, s. 33-34. 56 Čardášové víření znamená mírný podřep na vnitřní nohu směrem vpřed do obloučku za tanečníka. 54

36

b) Prechýtaný čardáš z Hrozenkovských Kopanic Prechýtaný čardáš má základ v čardáši prešlapovaném. Typické pro tuto obměnu tance je vyměňování neboli „prechýtání“ tanečnic v průběhu tance. Sled figur je libovolný, avšak taneční se vždy snaží přizpůsobit tanec tomu, aby mohli ve stejný okamžik poslat tanečnici57 k dalšímu tanečníkovi. Po této výměně následuje společné víření, dále popř. další výměna tanečnic. c) Čardáš ze Starého Hrozenkova Čardáš ze Starého Hrozenkova je téměř shodný s předcházejícími uvedenými čardáši, liší se pouze předzpěvem. Tanečníci jsou postaveni čelem k sobě, drží se za pravé ruce, levé ruce jsou připaženy, pohybují se dvojkročkou (tzn. krok přísun, krok přísun vpravo nebo vlevo šikmo vpřed nebo vzad podle tanečníka) nebo jednokročkou, spojené paže doprovází kroky pohupováním stejným směrem. Po předzpěvu následuje vlastní tanec, který tancuje každá dvojice volně, v libovolném pořadí zařazuje jakékoliv figury z čardáše – společné víření vpravo nebo vlevo, společné cifry a individuální projev. Ukázky písní, na které se tancují čardáše z Kopanic: Příklad č. 1 – Kvitně jabloň58 :

1. Kvitně jabloň aj malina, nězdravá je moja milá, Tanečnice se mezi tanečníky přemísťuje otáčením, individuálním projevem tanečnice. Tanečníci se mohou v tento okamžik také volně individuálně projevovat. 58 ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908. s. 193. 57

37

nězdravá je velice, že je Janko v cemnice. 2. A vy páni, čo myslíce, keď mi Janka něpuscíce? Puscice mi milého, ach, pre Boha živého. 3. My milého něpuscíme, radšéj na smrc odsúdzíme. Puscice mi milého, ach, pre Boha živého. kvitně = kvete; v cemnice = ve vězení; něpuscíce = nepustíte; puscice = pusťte; odsúdzíme = odsoudíme Příklad č. 2 – Trenčanskú pažicú59 :

1. Trenčanskú pažicú chlapci mašírujú, [: len sa jim po bočkách šablenky blýskajú. :] 2. Dočkajce mňa, chlapci, aj já s vami pójdzem [: a já vám tam dole košjelky prac budzem. :]

3. Hdze bys ty, má milá, telko mydla vzala, [: abys ty nám šetkým košjelky oprala. :] 4. A já ráno staněm a rosu zeženěm [: a precár vám všeckým košielky operem. :] 59

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908. s. 187

38

5. A kedz ich opereš, hdze ich sušic budzeš? [: Tam dole, na dole, na hadvábnej šnóre. :]

pažicú = pažicí (pažit = tráva); mašírujú = pochodují; len = jen, po bočkách = po bocích; šablenky = šavle; dočkajce = počkejte; prac = prát; hdze = kde; telko = tolik; šetkým = všem; staněm = vstanu; kedz = když; ich = je; hadvábnej = hedvábné Příklad č. 3 – Sekerenka za pásom 60 :

1. Sekerenka za pásom, pozri, milý, jaká som, [: či som tustá či cenká či som ešče panenka. :] 2. Do hory mňa poslali, sekeru mi nědali, [: u nás taký obyčaj, sekeru si vypoščaj. :] pozri = podívej se; tustá = tlustá; cenká = hubená; vypoščaj = půjč si

JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. s. 39. 60

39

Palicové tance Palicové tance se tančily převážně na Vyškovci, ale také ve Vápenici a i v jiných částech Kopanic. Na Slovensku a také v některých dalších oblastech u nás je tento tanec známý pod názvem slámkový (popř. zaječí, zajačí, zajac . Pro tanec je potřeba rekvizity – rovné palice. Tanečníci mohou tančit přes dvě, tři nebo čtyři palice zároveň. Cílem tance přes palice a okolo nich je, že tanečník (popř. tanečníci) nesmí rozházet sestavený obrazec z palic.

61

Zdena Jelínková uvádí dvě možné varianty tohoto tance:

a) dvojpalicový Dvojpalicový tanec tancuje jeden muž (popř. dva muži nebo muž a žena), často jej tancovaly také děti při svých hrách. Na začátku tance se položí na zem dvě palice křížem přes sebe zhruba v polovině (viz obr. 1). Nohy jsou v základním postavení pravá v poli A, levá v poli B. V mírném tempu muž zpívá píseň a při tom „klade střídavě pravé a levé chodidlo křížem do dalšího pole a zpět.“ Stejným principem pokračuje po celou první část písně. V druhé části písně k překládání noh přidá tanečník mírný poskok, a přidává se výdrž v poloze nohy skřižmo po dobu jednoho taktu. Při opakování zpívaného nápěvu pokračuje tanečník v tanci stejně jako v druhé polovině předzpěvu, ale zrychlí tempo – během jednoho taktu se vymění obě nohy. Na konci sloky může být tanec ukončen dopadem na obě chodidla do původního postavení.

obr. 162 Pro dvojpalcový tanec je nejtypičtější píseň Na zelenéj lúce63 .

61 JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců

ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. 62 vlastní obrázek dle popisu a videa in JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1 . Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska.

40

1. Na zelenej lúce sedzí zajac, prebjérá si nožky, čo len aj vjac, a já bych si prebjéral, kebych také nožky mal, jako ten zajac. sedzí = sedí; zajac = zajíc; prebjérá si nožky = poskakuje; čo len aj vjac = co nejvíc může; a já bych si prebjéral = i já bych poskakoval; kebych také nožky mal = kdybych měl takové nohy b) štyrpalicový Další varianta palicového tance – štyrpalicový tanec se tančí přes čtyři palice, které jsou poskládány do čtverce, přičemž v rozích čtverce palice přesahují asi 25 cm přes sebe (viz obr. 2). Tento tanec celý taneční pár. V tanečním držení jako při čardáši se tanečníci při zpěvu pohybují mezi palicemi v ustáleném pořadí vždy dvěma nižšími poskoky s pérováním v kolenou a třetím hlubším podřepem se posunují do dalších polí. V základním postavení jsou tanečníci kolem rohu 1, tanečník je v poli A, tanečnice je v poli B. Na třetí opakování nápěvu se dostane tanečnice dovnitř čtverce a otáčí se zde jako při individuálním pohybu v čardáši, tanečník kolem tanečnice cifruje jednoduchou poskočnou cifrou podél vnějšího obvodu čtverce. Při čtvrtém opakování nápěvu vstoupí do čtverce také tanečník, uchopí tanečnici do čardášového držení pravými boky k sobě a společně víří

JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. s. 58. 63

41

čardášovým krokem. Dále může tanec pokračovat předzpěvem další sloky písně, popř. tancem při předzpěvu.

obr. 264 Píseň typická pro tanec štyrpalicový je Hop, hop, hop65 :

1. Hop, hop, hop, nič něrob, otrhaný, oškubaný, bosý choc. 2. Hopsa s ňu pod třešňú, a ty starý, kučeravý zatras s ňu. nič = nic; něrob = nedělej; choc = choď; s ňu = s ní; kučeravý = kudrnatý; zatras = zatřes

vlastní obrázek dle popisu a videa in JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1 . Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. 65 JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. s. 60. 64

42

Mečové tance Mužský mečový tanec zvaný podšable Tančí se při fašanku (na konci masopustu) při obchůzce obcí. Tento tanec nepatří přímo do této oblasti, ale některé zdroje uvádějí jako součást moravských Kopanic v širším měřítku také obce Strání a Březová. Jelikož je tento tanec velmi unikátní, rozhodla jsem se jej zde také alespoň zmínit. Tanec podšable je nejvýznamnějším tancem ve Strání, tancuje se však také v Komni a v Bystřici pod Lopeníkem. Podšable jsou výjimečné tím, že se ve své původní podobě zachovaly pouze ve třech oblastech Slovácka a to v každé obci v jiné obměně. V Komni tancují muži s šavlemi a nazývají se skakúni, v Bytřici pod Lopeníkem s červenými tyčemi a jsou označování jako babkovníci, ve Strání mají muži šavle dřevěné.66 Průvod mužů s šavlemi má ustálený počet pěti tanečníků, z nichž jeden celý průvod vede.

Muži s meči v ruce tančí v kruhu, střídají různé taneční figury a

písně. Tanec začíná pozvolně, postupně se zrychluje tempo. Nejznámější písní k tomuto tance je píseň Pod šable, jež je známá ve všech třech oblastech s mírnými odlišnostmi v notaci. Níže uvedená verze písně pochází ze Strání. Ukázka – Pod šable67 :

1. Pod šable, pod šable, aj pod obušky, šecko my bereme aj plané hrušky. šecko = všechno, aj = i

KUČEROVÁ, Judita. Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 158. 67 JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. s. 47. 66

43

Taneční hry Při tancovačkách v hospodě nebo později pak při hodových zábavách a večerech u cimbálu se často tancovaly a i dodnes tancují taneční hry, které pobaví nejen tanečníky,

ale i přihlížející chasu nebo obecenstvo. Bližší specifikaci o hrách

z moravských Kopanic jsem v žádných mně dostupných publikacích nenašla. Ve spojení s moravskými kopaničáry se o národním tanci (taneční hře) káčer zmiňuje František Bartoš ve druhém svazku publikace Lid a národ.

44

2. Soubor námětů pro využití folkloru moravských Kopanic ve výuce na 1. stupni ZŠ Folklor mi je velmi blízký a myslím si, že by se na něj nemělo zapomínat ani ve vzdělávacím procesu. Již od malička jsou děti seznamovány s lidovými písněmi, první písně se učí doma, dále výuka pokračuje již záměrně v mateřské škole, na kterou navazuje výuka na základní škole. Děti se seznamují s lidovou písní téměř ze všech regionů. Jsem přesvědčena, že je to tak dobře. Tento všeobecný přehled písní bych při své budoucí praxi rozšiřovala o písně z regionu, kde budu pracovat. Zde uvádím příklad, jak bych pojala výuku ve školách v regionu moravské Kopanice a jeho blízkém okolí. Folklor moravských Kopanic můžeme využít ve výuce v různých podobách. Pro děti nejlépe srozumitelná a jim nejbližší je forma písňová. Do výuky hudební výchovy můžeme nenásilnou formou zařazovat písně (mnou zvolené písně z regionu moravské Kopanice viz kapitola 3. Zpěvníček z Kopanic). K písním pak můžeme postupně přidávat základní informace o kraji, ze kterého pocházejí, doplňovat je ukázkami z literatury pro děti a pověstmi. Konkrétní náměty, které jsem vybrala pro zařazení a integrování do výuky, jsem rozdělila do dvou oblastí podle vzdělávacího obsahu 1. stupně ZŠ Rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání. Na prvním stupni ZŠ tvoří 1. období 1. až 3. ročník, 2. období se skládá ze 4. a 5. ročníku. Níže uvedené příklady by doplňovaly učivo ve vzdělávací oblasti Umění a kultura podle RVP ZV.

45

2.1. Stručný

přehled

možností

práce

s folklorem

moravských Kopanic ve výuce Hudební výchova -

zpěv písní z oblasti moravské Kopanice (viz kapitola 3. Zpěvníček z Kopanic)

-

doprovod písní pomocí Orffových nástrojů (popř. dalších hudebních nástrojů)

-

pohybové ztvárnění písně, jednoduché tanečky

Výtvarná výchova a pracovní činnosti -

kreslení/malování abstrakce, vyjádření pocitů ke čteným básním

-

kreslení/malování obrázků s folklorní tematikou

-

fotografování krajiny moravských Kopanic

-

vyšívání – křížková výšivka

Český jazyk -

rozdíly mezi spisovnou češtinou a kopanickým nářečím

-

čtení knížek s tematikou moravských Kopanic: o BARTOŠÍKOVÁ, Alena a Martin BARTOŠÍK. O lopenickém dráčkovi. Ilustrace Ivan Křemeček. Veselí nad Moravou: U vydavatelství František Chludil vydal Spolek Uherský Brod - Naarden, 2010 o BARTOŠÍKOVÁ, Alena. Kdyby hory uměly mluvit…: pohádkové příběhy z Kopanic, moravsko-slovenského pomezí a okolí. Břeclav: Moraviapress, 2005, RYCHLÍK, B. Povesti z moravských Kopanic. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2001. o BEZDĚČKA, Pavel a Marie GAZDOVÁ. Kopanice spomjénkami šperkované. Vyd. 1. V Uherském Hradišti: Futuro, 2003 (básně ze života na Kopanicích) o a další.

Vlastivěda (Prvouka) -

povídání o regionu moravské Kopanice, jeho geografické vymezení, historie, způsob života, kroje…

-

zjišťování informací v knihách, na internetu

-

práce s mapou – plánování výletu do dané lokality, realizace výletu 46

2.2. Náměty pro 1. – 3. ročník I) ZPĚV PÍSNÍ Z REGIONU MORAVSKÉ KOPANICE a) Ukolébavka (viz kapitola 3. – píseň č. 1) Cíl: Pěvecká interpretace písně, 3/4 takt, porozumění nářečí. Motivace: Motivační rozhovor s dětmi. Přestavte si, že jdete spát a maminka vám zpívá před spaním písničku. Víte, jak se nazývají písničky, které se zpívají dětem před spaním? (ukolébavky) Znáte nějakou ukolébavku? Kdysi dávno jsem slyšela, jak nějaká maminka zpívala svému synovi před spaním písničku. Zpěvem synkovi vyprávěla, co budou další den dělat. Syn měl jít ráno pást husy a maminka do města. Dnes už moc maminek takové ukolébavky nezpívá, ale my se teď společně jednu podobnou naučíme. Příprava pro nácvik písně: Nejdříve s dětmi provedeme dechová, hlasová a rytmická cvičení. Následuje přečtení textu písně učitelem a vysvětlení smyslu některých slov v textu. Nyní můžeme přistoupit k společné čtení textu písně po verších, opakování slov písně po učiteli. Zpěv: Učitel zahraje melodii, kterou doplní zpěvem. Poté zazpívá vždy jen část písně, kterou žáci zopakují, postupné přidávání dalších celků písně, jednotlivých slok.

Doprovod: Po osvojení melodie a textu přejdeme k doprovodu písně pomocí nástrojů Orffova instrumentáře. Pro tuto píseň zvolíme ozvučná dřívka a triangl.

47

Závěr: Děti mohou vymyslet jednoduchý taneček k písni. Nakonec bude část dětí zpívat, druhá část hrát na Orffovy nástroje a třetí část tancovat. Možnost vystřídání funkcí.

b) Kučeravá Ančo, čo sa něčešeš (viz kapitola 3. – píseň č. 12) Cíl: Pěvecká interpretace, porozumění nářečí a smyslu písně. Motivace: Příběh o Aničce. Byla

jedna

Anička,

která

se velice nerada česala. Chodila s vlasy

rozčepýřenými, tak jak ráno vstala, tak šla do školy. Ostatní děti se jí začaly posmívat, ukazovat si na ni a hanlivě na ni pokřikovat „Ančo, střapatá!“. Aničce se to nelíbilo, tak se dětí zeptala, proč se k ní tak chovají. Nejdříve jí to nechtěli říct, ale potom to kluci nevydrželi a řekli jí, že je to kvůli jejím vlasům. Anička pořád nechápala, co má na vlasech špatného. Zeptala se proto doma maminky a ta měla pro ni hned odpověď. „Aničko, měla by ses konečně učesat, potom se ti přestanou děti smát.“ Anička se rozhodla, že to teda zkusí. Druhý den ve škole se s ní už všichni kamarádili. Od té doby se Anička češe každý den.

48

Příprava pro nácvik písně: Nácvik písně Kudrnatá Ančo, čo sa něčešeš zahájíme přečtením text dětem. Po přečtení se zeptáme dětí, jestli rozumí všem slovům, pokud to bude nutné, doplníme vysvětlení, případně se sami namátkově zeptáme na význam některých slov (např. kučeravá, inšje, utněm). Poté předložíme dětem text písně a přistoupíme ke společnému čtení textu písně po verších. Žáci opakují slova písně po učiteli. Zpěv: Učitel zazpívá celou píseň. Poté zpívá vždy jen část písně, žáci ji zopakují a společně tak pokračují v přidávání dalších celků písně. Závěr: Po osvojení písně mají děti za úkol nakreslit, jak vypadala Anička před tím, než se začala česat. Zhodnocení, zda se jejich holčička na obrázku podobá dívce z písně. Otázky, zda se žákům píseň líbila nebo nelíbila a proč?

II) POSLECH PÍSNÍ Z OBLASTI MORAVSKÉ KOPANICE Cíl: Rozvoj schopnosti naslouchat a vyjádření pocitů z hudby, rozvoj představivosti.

Motivace: Poslech hudby. Hlavní část: Učitel žákům pouští audio nahrávky písní z moravských Kopanic (např. CD folklorního souboru Kopaničár nebo CD ženského souboru Čečera), děti mají za úkol nakreslit, jak vypadají lidé, kteří tyto písně zpívají, jak vypadá jejich kroj, jak si představují krajinu, ve které tito lidé žijí. Porovnání obrázků, které namalovaly děti s fotkami kopaničářského kroje. Pojmenování základních částí kroje, vysvětlení funkce kroje jako lidového oděvu. Závěr: Zopakování a shrnutí toho, co si žáci zapamatovali o kroji .

49

2.3. Náměty pro 4. – 5. ročník I) ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ Cíl: Rozvoj fantazie, porozumění textu, interpretace textu, orientace na mapě. Motivace: Motivační rozhovor. Budeme si vyprávět o kraji, který si po dlouhá léta zachoval svůj pustý ráz, je kraj oplývající krásnou a téměř neporušenou přírodou. V dobách dávno minulých se o tomto kraji mluvilo hlavně díky jistému napětí a magii, jež zde ukrývaly hluboké lesy pohoří Bílých Karpat. Roztroušená stavení mezi kopci a lesy působila pohádkovým dojmem. Chcete se dovědět víc? Pustíme se do společného objevování krás a tajů moravských Kopanic. Věříte na kouzla? Myslíte si, že existují nadpřirozené bytosti? A jak je to s čarodějnicemi? Existují? Jsou všechny čarodějnice jenom zlé? Předložení jednoduché mapky regionu moravské Kopanice. Vysvětlení, kde tento region leží, vyhledání této oblasti na mapě České republiky. Mapa moravských Kopanic:68

68

BARTOŠÍKOVÁ, Alena. Kdyby hory uměly mluvit…: pohádkové příběhy z Kopanic, moravsko -

slovenského pomezí a okolí. Břeclav: Moraviapress, 2005, přebal knihy.

50

Pokračování v rozhovoru: Proč máte před sebou tuto mapu? Myslíte si, že má tento region nějaká skrytá tajemství? Hlavní část: Čtení povídky o bohyních z knihy Aleny Bartošíkové – Kdyby hory uměly mluvit… Ukázka textu:69

69

BARTOŠÍKOVÁ, Alena. Kdyby hory uměly mluvit…: pohádkové příběhy z Kopanic, moravsko-

slovenského pomezí a okolí. Břeclav: Moraviapress, 2005, s. 56.

51

Závěr: Otázky k textu. 1. O čem byl text? 2. Vyplnilo se ženě, co jí bohyně předpověděla? 3. Myslíte si, že je tet pravdivý nebo smyšlený? 4. Je možné, že bohyně opravdu existovaly? 5. Proč byste se vydali pro radu za bohyní? S čím by vám měla pomoct?

52

II) ZPĚV PÍSNÍ Z REGIONU MORAVSKÉ KOPANICE Ludzia povedajú (viz kapitola 3. – píseň č. 7) Cíl: Pěvecká interpretace písně, 2/4 takt, význam písně, porozumění nářečí

Motivace: Region moravských Kopanic obsahuje nepřeberné množství písní, které se zde zpívaly a zpívají dodnes. Velkou část písní tvoří písně k tancům. Jednou z nich je i píseň „Ludzia povedajú“. Hlavní část: Nácvik písně začneme ukázkou. Učitel předzpívá nápěv první sloky. Žáci opakují části melodie po učiteli, zpívají zatím bez textu, opakují pouze jednu zvolenou slabiku. Po osvojení melodie přejdeme ke čtení textu první a druhé sloky písně. Na textu

si

vysvětlíme

základní

rozdíly

mezi

spisovnou

češtinou

a

dialektem

kopaničářským. Pokud je to nutné, vysvětlíme žákům význam některých slov. Nejdříve zpíváme jednu sloku, poté druhou.

Po zvládnutí písně můžeme nechat zpívat první

sloku chlapce a druhou sloku děvčata. Na zvolené písni můžeme žákům vysvětlit, jak se tancuje nejtypičtější tanec regionu moravské Kopanice – hrozenská. Závěr: Pokud

máme

dostatečně

šikovné

základního kroku tance hrozenská.

53

děti,

můžeme

pokračovat

s nácvikem

3. Zpěvníček z Kopanic – vybrané písně pro zařazení do hodin hudební výchovy na 1. stupni ZŠ (1) SUŠIL, Fantišek (1941) 1. Ukolébavka 2. Mlynář (2) ČERNÍK, Josef (1908) 3. Něpójdzem, něpójdzem na ty kopanice 4. Lopeník, Lopeník 5. Žítková 6. Vyškovské dzievčence 7. Ludzia povedajú (3) POLÁČEK, Jan (1951) 8. Čerešničky, čerešničky 9. Žiaden nevie, čo ma bolí (4) TOMEK, Ferdinand (1926) 10. Hnalo dzievča krávy 11. Včera som si fialenku zasala (5) TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie (2010) 12. Kučeravá Ančo, čo sa nečešeš 13. A kedz si ty taký švec 14. Kedz som bol malučký pacholíček 15. Kedz som bola já malučká 16. Močila konope, močila (6) POPELKA, Pavel (1995) 17. Mám já jednu kopaničku 18. Na záhumňú 19. Sedzí vrabec 20. Ženilo sa staré šidlo

54

Píseň č. 1:70

1. Huli, beli, usni, puojdzeš ráno s husmi, budzeš jich ty hnaci k mynarovej haci. 2. Huli, beli, puojdzeš ráno s husmi, budzeš ty jich pasci po zelenej chrasci. 3. Holušky, holušky, pletu ci pančušky, a to také nové na noženky tvoje. 4. Holiže, holiže, mamka ca kolíše, kedz ca ukolíše, puojdze do Beluše. 5. Čo tam budze robic? Po beleši chodbic, bělú růžu trhac a červenů voňac.

6. Buvaja, buvaja, puojdzeme do haja, nabereme kvěca, obložíme djéca. puojdzeš = půjdeš; hnaci = hnát; k mynarovej haci = k mlynářově domu; po zelenej chrásci = na zeleném chrástu; kolíše = houpe; Beluša = obec na Slovensku; buvaja = spi; kvěca = kvítí; dzjéca = dítě SUŠIL, Fantišek. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Vyd. 3. Praha: Čin, 1941, s. 449. 70

55

Píseň č. 2:71

1. Janko mynárov na podze leží, jeho mlýneček na prázdno běží. 2. Nech sa mu mele, lebo němele, Janko mynárov dzjevča miluje. Janko mynárov = Janek od mlynářů; na podze = na půdě; nech = jestli; lebo = nebo; dzjevča = děvče

SUŠIL, Fantišek. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Vyd. 3. Praha: Čin, 1941, s. 475. 71

56

Píseň č. 3:72

1. Něpójdzem, něpójdzem na ty kopanice, by mi tam vyzuly dzievky nohavice.

2. Dzievky nohavice, staré baby gace, veru já něpójdzem na ty kopanice. něpójdzem = nepůjdu; kopanice = oblast okolo Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech; dzievky = děvčata; nohavice = kalhoty; baby = ženy; gace = kalhoty; veru = opravdu

72

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908, s. 65.

57

Píseň č. 4:73

1. Lopeník, Lopeník, malý Lopeníček, ej po něm sa prechodzí švarný šohajíček.

2. Prechodzí, prechodzí, aj, prechodzic budze, ej, dokel Lopeník Lopeníčkom budze. prechodzí sa = prochází se; švarný = pěkný; šohajíček = mladý svobodný muž; dokel = dokud

73

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908, s. 55.

58

Píseň č. 5:74

1. Žítková, Žítková, na peknej rovnici, ludzja povedajú, že sú tam zbojníci. 2. Nění sú zbojníci, leš sú dobrí ludzja, čo ve dne uvidzja, v noci to uchycja. rovnica = rovina; ludzja = lidé; zbojník = loupežník; nění sú = nejsou; leš = ale; uchycja = ukradnou

74

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908, s. 95.

59

Píseň č. 6:75

1. Vyškovské dzievčence, nění vás len dvanásc, jak sa vy zejdzece, radosc pozriec na vás. 2. Vyškovské dzievčence, kelko vás móže byc, keď si němóžece pola rozveselic? 3. Pola rozveselic, piesničky zanocic, vyškovské dzievčence, haňba vás móže byc. dzievčence = děvčata; zejdzece = sejdete; pozriec = podívat se; kelko = kolik; zanocic = zazpívat

75

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908, s. 159.

60

Píseň č. 7:76

1. [: Ludzia povedajú, že němám galánky, :] [: ona je malučká, varuje pohanky. :] 2. [: Ludzia povedajú, že němám galána, :] [: a on je malučký, na voloch poháňa. :] ludzia = lidé; povedajú = říkají; galánky = milou, milenku; galána = milého, milence; pohanky = pohanku (1. p. pohanka); poháňa = žene (1. p. hnát)

76

ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908, s. 145.

61

Píseň č. 8:77

1. Čerešničky, čerešničky, čerešně, vy ste sa ně rozsypaly na cestě. [: Kdo vás najde, ten vás posbírá, já sem měla včéra večer frajíra. :] 2. Byl to šohaj malovaný jak růža, teho sem si vyvolila za muža. [: Ani bych mu robit nedala, enom bych ho jako růžu chovala. :] čerešně = třešně; robit = dělat, pracovat

POLÁČEK, Jan. Slovácké pěsničky I.: Sbírka jednohlasých lidových písní . Praha: Národní hudební vydavatelství ORBIS, 1951, s. 17. 77

62

Píseň č. 9:78

Žiaden nevie, čo ma bolí, ani doktor, čo ma hojí, a já som, beťár som, štyry nože, dve pistole za pasom. žiaden = nikdo; beťár = zbojník, ničema

POLÁČEK, Jan. Slovácké pěsničky I.: Sbírka jednohlasých lidových písní . Praha: Národní hudební vydavatelství ORBIS, 1951, s. 154. 78

63

Píseň č. 10:79

1. [: Hnalo dzievča krávy, :] [: z Uher do Moravy. :]

2. [: Pod javor si sedlo, :] [: snidaníčko snědlo. :] 3. [: Chlebíček ječmenný, :] [: syra k němu nenie. :]

4. [: Na javor pohledlo, :] [: orla tam uhledlo. :] 5. [: Orlíčku, orlíčku, :] [: nevidzels mé krávy. :]

6. [: A já som nevidzel, :] [: ale som len čul. :] 7. [: Že sú na dolině, :] [: v drobném rozmarýně. :] TOMEK, Ferdinand. Slovenské písně z Uherskobrodska. Olomouc: V generální komisi: Ant. Tomek, 1926, s. 56. 79

64

8. [: Hrubý vybierajú, :] [: drobný nechávajú. :]

9. [: A to mým panenkám, :] [: čo sa vydávajú. :]

10. Krávy, tvoje krávy, vzácné zvonky majú, [: peklo vyzváňajú. :]

11. [: Kedz idú pres miesto, :] [: jak muzika hrajú. :] nevidzels = neviděl jsi; čul = slyšel; vydávajú = vdávají; kedz = když; miesto = město

65

Píseň č. 11:80

1. Včera som si fialenku zasala, kedz sa naša verná láska seznala, ale mi ta fialenkka nezešla, tak sa naša verná láska rozešla. 2. Prečo sce mňa verbovali na vojnu, prečo sce vy nečekali na milú, milá by mňa vyplacila v nedělu, preto že mňa ráda mala a já ju. zasala = zasadila; kedz = když; seznala = začala; nezešla = nevyrostla; sce = jste; mňa = mě; mala = měla

TOMEK, Ferdinand. Slovenské písně z Uherskobrodska. Olomouc: V generální komisi: Ant. Tomek, 1926, s. 57. 80

66

Píseň č. 12:81

1. [: Kučeravá Ančo, čo sa něčešeš? :] Prečo si ti nikdy jako inšje panny hlavu něčešeš?

2. [: Pójdzem já do hája, utněm hustý ker, :] budzem sa já česac jako inšje panny každý boží dzeň. kučeravá = kudrnatá; inšje = jiné; pójdzem = půjde; ker = keř; česac = česat

TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie (Eds.). Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 194. 81

67

Píseň č. 13:82

1. A kedz si ty taký švec, sveta učeného, ty mi mosíš boty šic z rožka jeleňjeho. 2. Kedz ci mosím boty šic z rožka jeleňjeho, ty mi mosíš dratve pljesc z ovsa zeleného.

3. Já ci budzem dratve pljesc z téj ovesnej slamy, ty mi mosíš tancovat naprostřed Dunaji. 4. Kedz ci mosím tancovac naprostřed Dunaji, ty tam za mnú mosíš prijísc s suchými nohámi. 5. Kedz za tebů mosím prijísc s suchýma noháma, ty tam se mnú mosíš byc do bjelého rána.

6. Kedz tam s tebe mosím byc do rána bjelého, ty mi mosíš postel stlac z listu dubového.

7. Kedz ci mosím postel stlac z listu dubového, ty mi mosíš sukně šic z kvetu makového. TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie (Eds.). Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 204. 82

68

8. Kedz ci mosím sukně šic z kvetu makového, ty mi mosíš niti prjasc z déšča májového. kedz = když; šic = šít; dratve = obuvnické nitě; pljesc = plést; prijísc = přijít; byc = být; bjelého = bílého; stlac = stlát; prjasc = příst; z déšča = z deště

69

Píseň č. 14:83

1. Kedz som bol malučký pacholíček, stúpil mi koníček na malíček, Bože, Bože, to mňa bolí, už sa mi malíček nezahojí. 2. Kedz som bol malučký malušičký, pásal som koníčky u studničky, chytili mňa, zvjazali mňa, maličko živého něchali mňa. kedz = když; nězahojí = nezahojí; zvjazali = svázali; mňa = mě; něchali = nechali

TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie (Eds.). Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 219. 83

70

Píseň č. 15:84

1. Kedz som bola já malučká, ej kedz som bola já malučká, ej chovala mňa má macička. 2. Kedz som bola trochu vjačí, ej, kedz som bola trochu vjačí, ej, chodzjévali za mnú chlapci. kedz = když; vjačí = větší; chodzjévali = chodívali

TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie (Eds.). Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 118. 84

71

Píseň č. 16:85

1. Močila konope, močila, žaba jéj do vody skočila, něboly to konope, bol to len, pojdzeš ty, žabjenko, z vody ven. konope = konopí; jéj = jí; něboly = nebyly; pojdzeš = půjdeš; žabjenko = žabičko

TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie (Eds.). Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 367. 85

72

Píseň č. 17:86

1. Mám já jednu kopaničku, hej, hej, hej, mám já jednu kopaničku, paradaj, paradaj, zasadil som bazaličku, čim, čim, čaradaj. 2. Bažalička mi nězišla, hej, hej, hej, bazalička mi nězišla, paradaj, paradaj, moja milá za mňú prišla, čim, čim, čaradaj. 3. Prišla za mňú do maštale, hej, hej, hej, prišla za mňú do maštale, paradaj, paradaj, medzi štyri koně vrané, čim, čim, čaradaj. 4. Koníčky sa polakaly, hej, hej, hej, koníčky sa polakaly, paradaj, paradaj, moju milú pošlapaly, čim, čim, čaradaj. bažaličku = bazaličku; nězišla = nevyrostla POPELKA, Pavel. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Břeclav: Moraviapress, 1995, s. 319. 86

73

Píseň č. 18:87

1. [: Na záhumňú :] [: vrany, straky orú. :] 2. [: Luška pluží, :] [: zajáček jéj tuží. :] 3. [: Veverka žne, :] [: medveď snopy váže. :] 4. [: Baran skáče, :] [: snopy na vóz háže. :]

5. [: Kuna leze, :] [: do stodoly veze. :] na záhumňú = na zahradě za stodolou; orú = orají; vóz = vůz

POPELKA, Pavel. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Břeclav: Moraviapress, 1995, s. 338. 87

74

Píseň č. 19:88

1. Sedzí vrabec na koscele jako mládzeněc, prilecela k němu vrana vije mu veněc. 2. „A já tebja, vrano, něchcem, čjerné nohy máš!“ „A já tebja, vrabček, něchcem, ty rád karty hráš!“ 3. „A já puojdzem na járeček, umyjem nohy, a ty puojdzeš do krčmičky prehráš tam voly.“ 4. „Kedz já prehrám dva, tri groše, to je ňja vela, a ty si sa něčesala sjedmá nědzela.“ 5. „A já puojdzem do hájíčka, utněm suchý ker, budzem sa já česávaci každý boží dzeň.“ sedzí = sedí; koscele = kostele; čjerné = černé; puojdzem = půjdu; prehráš = prohraješ; to je ňja vela = to není moc; sjedmá nedzela = sedm neděl; utněm = useknu; ker = keř; dzeň = den

POPELKA, Pavel. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Břeclav: Moraviapress, 1995, s. 340. 88

75

Píseň č. 20:89

1. Ženilo sa staré šidlo, ženilo sa staré šiodlo, ló, lo, bralo si to motovidlo, ló, lo, bralo si to motovidlo. 2. Všecko ptáctvo povolalo, všecko ptáctvo povolalo, ló, lo, len na sovu zapomnělo, ló, lo, len na sovu zapomnělo. 3. Jak sa sova zdověděla, jak sa sova zdověděla, lá, la, hneď na svaďbu priletěla, lá, la, hneď na svaďbu priletěla.

4. Sedla si tam na kraj pícky, sedla si tam na kraj pícky, ký, ky, zpívala si tri pěsničky, ký, ky, zpívala si tri pěsničky.

5. Vzal ju vrabec první tanec, vzal ju vrabec první tanec, néc, nec, smékel jí na levý palec, léc, lec, smékel jí na levý palec. 6. „Ty si, vrabče, ty si hlúpý, ty si, vrabče, ty si hlúpý, pý, py, POPELKA, Pavel. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Břeclav: Moraviapress, 1995, s. 343. 89

76

nestávaj ni na pazúrky, ký, ky, nestávaj ni na pazúrky.

7. Keby tu nebyli hosti, keby tu nebyli hosti, tí, ti, polámala bych ti kosti, tí, ti, polámala bych ti kosti.

8. Ale je tu vela hostí, ale je tu vela hostí, tí, ti, němcem dělať mrzutosti, tí, ti, němcem dělať mrzutosti.“ šidlo = šídlo; motovidlo = naviják, nářadí na navíjení nití; len = jen; zdověděla = dověděla; hneď = ihned; smékel = stoupl

77

Závěr Cílem mé diplomové práce bylo popsání vývoje folkloru v oblasti na hranicích České a Slovenské republiky, v regionu moravské Kopanice. Chtěla jsem zviditelnit tuto významnou etnografickou oblast a nastínit, jak by se mohl folklor, nejenom z tohoto kraje, prostřednictvím učitelů na prvním stupni základní školy dostat do podvědomí dětí. Myslím si, že na folklor a tradice by se nemělo zapomínat. Vážím si všech folkloristů, kteří se snaží tuto část lidové kultury podporovat a předávat ji dalším generacím. Díky nim je folklor stále živý a neupadá do zapomnění. Každý region by měl mít zájem o udržení jeho svébytnosti, která je mu dána jeho historickým a kulturním původem. Z vlastní zkušenosti vím, že mezi dětmi a mládeží je o folklor stále zájem. Folklorní soubory si vychovávají své následovníky v dětských folklorních souborech. Pořádají se přehlídky dětských folklorních souborů, kterých se účastní mnohdy i více skupin jednoho dětského folklorního souboru z jedné obce. Poslední dobou není výjimkou, že vedoucí dětských folklorních souborů musí odmítat nové zájemce a řeší problém s nedostatkem krojů. Folklorní soubory jsou neziskové organizace, takže peníze na kroje získávají od sponzorů, často je podporuje také obec, ve které fungují. Pokud je to možné, zapojují se do výroby krojů rodiče, babičky a tetičky. Na Kopanicích se kroje většinou dědí z rodičů na děti, které je poté předají zase svým dětem. Zpracování tématu, které mi bylo blízké, nebylo zdaleka tak jednoduché, jak se mi původně jevilo. Pracovala jsem s materiály převážně historickými. Při srovnávání zápisu stejných písní ve zpěvnících od různých autorů jsem narazila na nemalé odlišnosti i v zápisu nářečí. Současné literatury zabývající se tímto regionem je velmi málo.

78

Anotace Diplomová práce Folklor moravských Kopanic a možnosti jeho využití na 1. stupni ZŠ je zaměřena na folklor moravských Kopanic a nastiňuje možnost jeho využití při výuce na prvním stupni základní školy. Teoretická část popisuje lidové tradice na Kopanicích, praktická část přináší návrhy a příklady možného zařazení prvků folkloru do výuky. Součástí textu je Zpěvníček z Kopanic, který obsahuje vybrané písně, vhodné do hodin hudební výuky na prvním stupni základní školy.

Abstract Diploma thesis Folklore of the moravské Kopanice region and its possible use at primary schools deals with the possibilities of usage of folklore from the moravské Kopanice region in primary schools. The theoretical part describes the folk traditions of the moravské Kopanice region. The practical part brings the suggestions of usage folklore into teaching. The thesis contains also the small song-book of selected songs for using in lessons of music at primary schools.

Klíčová slova folklor, moravské Kopanice, lidová píseň, hudební výchova, zvyky a tradice

Keywords folklore, moravské Kopanice, folk song, music lessons, customs and traditions

79

Literatura BARTOŠ, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše sv. 2. Eds. Alena Prudká, Karel Pavlištík. Ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. BEŇUŠKOVÁ, Zuzana. Tradičná kultúra regiónov Slovenska: charakteristických znakov. 2., dopl. vyd. Bratislava: Veda, 2005.

prehľad

BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv., vyd. 1. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007. ČERNÍK, Joža. Zpěvy moravských Kopaničárů. Praha: J. Otto, 1908. JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Brno: Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. JELÍNKOVÁ, Zdenka. Slovácko: Moravské Kopanice, Horňácko a Luhačovické Zálesí: Popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě Část 1. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. JILÍK, Jiří. Žítkovské bohyně. Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech. Vyd. 2. Uherské Hradiště: Alcor puzzle, 2005. KUČEROVÁ, Judita. Lidové písně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. díl, Brno: Masarykova univerzita 2008. MRÁZ, Bohumír (red.). Československá vlastivěda. Díl III.: Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968. NIEDERLE, Lubomír a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko, sv. 1. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1918. NIEDERLE, Lubor a kol. Národopis lidu českoslovanského. Díl I.: Moravské Slovensko sv. 2. 1. vyd. Praha: Národopisné Museum Českoslovanské, 1921. O kopanickej reči. 1. vyd. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, 2010.

80

POLÁČEK, Jan. Slovácké pěsničky I.: Sbírka jednohlasých lidových písní. Praha: Národní hudební vydavatelství ORBIS, 1951. POPELKA, Pavel. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Břeclav: Moraviapress, 1995. SUŠIL, Fantišek. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Vyd. 3. Praha: Čin, 1941. TEŤHAL, Vladimír. Starý Hrozenkov: Pamětní kniha k 750. výročí první zprávy o obci. Starý Hrozenkov: obec Starý Hrozenkov, 2011. TOMEK, Ferdinand. Slovenské písně z Uherskobrodska. Olomouc: V generální komisi: Ant. Tomek, 1926. TONCROVÁ, Marta, UHLÍKOVÁ, Lucie. Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Vyd. 1. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010.

81