09 / 16 bulletin fakulty architektur y čvut
učitel architektury zítek p rogram oslav v betlémské kapli osobnosti fa čvut 1976–2016
josef zítek se svými studenty na exkurzi ve veroně dne 15. června 1879, vlevo dole budoucí architekt josef sakař; foto archiv ntm praha ( jde o rekonstruovanou fotografii, která byla součástí archivu, zasaženého povodněmi v roce 2002 – pozn. red.)
s . 2 –3 s n í m k y v e r n i s á ž e a u k á z e k z l i s t o p a d o v é v ý s t a v y k r e s e b s t u d e n t ů 1. roční ku z ústavu v ý tvarné tvorby ve dvoraně fakulty
Soutěže – výsledky Přehlídka
diplomových prací. Pořádá Česká komora architektů. 1. cena a Hlavní cena společnosti Schindler: Martin Křivánek (FA VUT, vedoucí práce David Mikolášek) – Kulturně-společenské centrum s radnicí v Kohoutovicích; 2 cena: Pavla Enochová (FA ČVUT, vedoucí práce Boris Redčenkov) – Kolín – řeka městu, město řece; 3. cena: Jakub Hoffmann (FA ČVUT, vedoucí práce Ondřej Císler) – Sportovní centrum UK. Zvláštní cena společnosti CEGRA: Anna Koukolová (FA ČVUT, vedoucí práce Boris Redčenkov) – Klášter s domovem pro seniory; Zvláštní cena Českých center: Tereza Šváchová (FA ČVUT, vedoucí práce Ondřej Císler) – Skleněný dům – Konverze bývalé továrny na výrobu lustrů Elias Palme. Čestné uznání (ex aequo): Kateřina Gloserová (FA ČVUT, vedoucí práce Michal Kuzemenský) – Bytový dům Plzeňská; Václav Mihola (VUT, vedoucí práce Barbora Ponešová) – ANNAHOF. Porota: Petr Klíma, Hynek Látal (předseda), Jan Pavézka, Petr Velička, Lucie Vogelová, Jan Pavézka. Přihlášeno: 36 studentů z FA ČVUT Praha, 9 z FA VUT Brno, 6 z UMPRUM Praha, 6 z FAST VUT Brno, 6 z FUA TU Liberec, 5 z FS ČVUT Praha, 4 VŠB TU Ostrava, 1 z AVU Praha a 1 z ČZU Praha. Knihomol
2
Fundamentální teorie architektury: Architekt, historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz (1926–2000) je díky opakovanému vydávání Genia loci (česky 1994, druhé vyd. 2010, dotisk 2014) u nás dobře znám. K tomu přispěl v publikaci obsažený rozbor města Prahy i zkoumání českého baroka. Je tento teoretik v české odborné komunitě architektů a urbanistů skutečně „doma“? Zdálo by se, že k tomu jsou položeny základy dané tradicí fenonomenologických zkoumání (J. Patočka ad.). První vydání tak zásadní publikace – učebnice, jakou jsou
oldřich ševčí k
Principy moderní architektury (Malvern 2015), má všechny předpoklady k tomu, aby se stalo víc než pouhou událostí roku. Cíl publikace, „objasnit, co to je moderní architektura“ , znovu se zamyslet nad hodnotou modernismu, získává v době „pozdní moderny“ na aktualitě. Nicméně lze pochybovat: K tématu „přirozeného světa“ u nás konference proběhly, ale – bez účasti architektů! Tradice je tam, kde se navazuje; fenomenologické přístupy rozvíjené ve vztahu k architektuře „novou fenomenologií“ nenalézají u nás odezvu. Platí Christian-Norbergova teze „Dnešní architekti potřebují teorii, protože se už nemohou opírat o tradici“? Oldřich Ševčík Christian Norberg-Schulz: Principy moderní architektury. Malvern 2015, ISBN 978-80-730-032-4
Notes 40 let obnovení samostatné FA ČVUT v Praze. Oslava v Betlémské kapli, 24. 11. 2016 od 14.00. Program: slavnostní shromáždění akademické obce fakulty moderuje Petr Vacek, hudební doprovod Studio Ypsilon. Vystoupení rektora ČVUT, děkana FA ČVUT, prezidenta EAAE prof. K. O. Ellefsena. Předání Felberových medailí, medailí ČVUT a medailí FA ČVUT. Odhalení busty Josefa Zítka. Křest výroční publikace FA ČVUT 1976–2016 a ročenky FA ČVUT 2015/2016. Občerstvení v předsálí a Lapidáriu Betlémské kaple od 16.00. Vernisáž výstavy FA ČVUT 1976–2016 v Galerii Jaroslava Fragnera od 18.00. Výstava potrvá do 8. 1. 2017. Fakulta architektury STU v Bratislavě oslavila během letošního září 40 let své existence. Výročí věnovala řadu svých akcí. Hlavní akcí bylo slavnostní zahájení akademického roku, jehož se zúčastnil také děkan pražské Fakulty architektury prof. Ladislav Lábus a prof. Matúš Dulla spolu se zástupci dalších blízkých vysokých škol a fakult. Bratislavská fakulta zde představila mj. rozsáhlou publikaci, jež se kromě jiného věnuje stavu a vývoji jednotlivých oborů a oblastí, p o k r a č o v á n í n a s . 1 2
40 let samostatné FA ČVUT • Josef Zítek aneb Na úsvitu výuky architektury v Českých zemích • Osobnosti FA ČVUT 1976–2016 V Betlémské kapli bude v průběhu oslav čtyřicetiletí FA ČVUT odhalena busta prvnímu děkanovi dnešní Fakulty architektury. O J. Zítkovi píše Karel Ksandr. V letošním roce si FA ČVUT připomíná čtyřicet let své novodobé existence. Jde o nekulaté, ale přesto významné sto padesáté druhé výročí vzniku samostatného oboru architektura na pražské technice. Myslím, že je dnes třeba i počátky v roce 1864 alespoň trochu připomenout. Do tohoto roku se v Praze samostatný obor architektury totiž nevyučoval a všichni naši významní architekti 19. století odcházeli studovat architekturu do „zahraničí” , tedy převážně do Vídně. To však právě rok 1864 výrazně změnil. Dodejme, že jde především o iniciativu profesora Karla Kořistky, budoucího prvního rektora dnešního ČVUT. Tehdy vznikly v Praze čtyři samostatné studijní obory, pozdější fakulty. Obor architektury byl pověřen vybudovat významný český architekt a první profesor oboru architektura Josef Zítek. Autora či spoluautora pražských budov Národního divadla a Rudolfina není třeba představovat. Kdo si dnes však uvědomí, že to byl právě Josef Zítek, který zde obor architektury, předchůdce dnešní Fakulty architektury, před sto padesáti dvěma lety vybudoval! Jeho úsilí bylo neuvěřitelné. Celých třicet devět let, od roku 1864 až do roku 1903, byl na pražské škole aktivním profesorem architektury! Celkem devětkrát zastával funkci děkana a dvakrát i rektora (tehdy byli akademičtí funkcionáři voleni na jeden školní rok). Jeho úvazek představoval na počátku jeho pedagogické kariéry 23 hodin týdně. Vedle toho zde vybudoval i významnou knihovnu, která je dodnes součástí knihovny Ústavu teorie a dějin architektury. Za Zítkovy studenty je třeba uvést alespoň několik nejvýznamnějších: Antonína Wiehla, Jana Zeyera, Jiřího Stibrala, Osvalda Polívku, Antonína Engela, Josefa Fantu, Rudolfa
Kříženeckého, Josefa Sakaře, Pavla Janáka či Františka Roitha. Za celoživotní dílo pro Fakultu architektury obdržel Josef Zítek v roce 1906 čestný doktorát.
Osudy
Kdo byl však Josef Zítek? Jeho životní osudy jsou velmi zajímavé. Narodil se jako pohrobek v Karlíně 4. dubna 1832 (zemřel 2. srpna 1909) do nesmírně nuzných poměrů. Jeho otec zemřel na choleru. Matka se starším synem Janem se živila praním prádla pro vojenský erár. Na vdovu Zítkovou se v roce 1839 přece jen usmálo štěstí a začala pracovat pro rodinu zemského advokáta Adolfa Marii Pinkase a zároveň se s oběma syny přestěhovala do jeho domu na Kampě. Byl to právě doktor Pinkas, který umožnil oběma chlapcům vzdělání. Josef Mánes, který do Pinkasova domu docházel, si všiml mimořádného výtvarného nadání pozdějšího architekta Josefa a doporučil jeho studia na vídeňské Akademii výtvarných umění. Josef Zítek Akademii zakončil v roce 1854. Dostalo se mu tak toho nejlepšího vzdělání, které v tehdejší Evropě vůbec existovalo. To však Zítkovi nestačilo, neboť byl přesvědčen, že aby byl dobrým architektem, musí i dokonale poznat vlastní zednické řemeslo. Během svých studií se proto vyučil zedníkem! Jako závěrečnou práci na Akademii vyhotovil projekt Votivního kostela pro Vídeň, který následně zaslal i do architektonické soutěže na tento kostel. Šlo o velmi kvalitní projekt novogotické stavby, inspirované jak klášterním kostelem v Starém Brně, tak i katedrálou sv. Víta v Praze. Za tento projekt obdržel státní cenu – stipendium nazývané „Římská cena“ , které mu umožnilo po dva roky studovat v Itálii a především v Římě antickou a renesanční architekturu. V Římě začala Zítkova tvorba čerpat zejména ze vzorů renesančních. Po úspěchu jeho projektu Zemského muzea ve Výmaru byl Josef Zítek v roce 1864 pozván k působení na profesorské stolici do Drážďan a zároveň i do Prahy. Rozhodl se pro město, kde vyrůstal a které miloval – pro Prahu. V dějinách pražské techniky, dnešního Českého vysokého učení technického, je důležitý rok 1869, kdy došlo k rozdělení školy na českou a německou. Josef Zítek se stal z dnešního pohledu překvapivě
3
profesorem na té německé. Nabízí se otázka, proč se tak stalo? Důvodem byl fakt, že Josef Zítek a Karel Kořistka (první rektor předchůdkyně dnešního ČVUT) společně napsali dopis císaři, že rozdělení techniky nepokládají za šťastné, neboť se tím řeší národnostní rozkoly ve společnosti na úkor kvality vysokoškolského vzdělávání. Oba páni profesoři zastávali názor, že Praha nemá dostatek kvalitních kantorů pro obě nástupnické školy. Přestože císař do rozdělování školy nikterak nezasáhl a škola se rozdělila, krok profesorů Zítka a Kořistky byl českým profesorským sborem vnímán zcela negativně a tyto dva kantory mezi sebe nepřijal. Proto se oba stali profesory na pražské německé technice. Zajímavostí však je, že studenti z české techniky si byli plně vědomi kvalit profesora Zítka, a tak navštěvovali i jeho přednášky na technice německé. V archivu ČVUT se nám zachoval seznam Zítkových přednášek ze zimního semestru 1886–1887. Josef Zítek měl tehdy vypsány tyto přednášky: řecká architektura s návrhovou studií; římská architektura s návrhovou studií; renesance a návrhy staveb; navrhování staveb; architektonické plánování.Ve školním roce 1900–1901 však již přednáší pouze tři cykly přednášek, a to z oboru Stavební umění – studie stylů.
4
Oddanost Povahu Josefa Zítka jako profesora oboru architektura vystihuje i skutečnost, že když byl pověřen vybudovat odbornou knihovnu, nebál se překročit přidělené finanční prostředky. Při nákupu knih v nakladatelství A. Morel v Paříži v roce 1866 překročil povolenou dotaci o 276 zlatých. Knihy nakoupil na směnku a tu pak nechal proplatit Zemským výborem jako mimořádnou dotaci a navýšení původně přidělených financí. Ve školním roce 1867–1868 zavedl soutěž o ceny za nejlepší studentský projekt. Fakticky šlo o předchůdce dnešní studentské vědecké a odborné činnosti. V archivu Národního technického muzea se dokonce zachoval jeden z oceněných projektů, a to na restauraci na Žofíně od posluchače Ondřeje Martínka. V archivu ČVUT se zachovaly take Zítkovy žádosti o slevu na železnici pro zájezd studentů do Drážďan s přerušením zpáteční jízdy v Nelahozevsi. Studentské exkurze vedené
jan bočan
Josefem Zítkem byly u posluchačů velmi oblíbené. A když si uvědomíme jednotlivé cíle těchto exkurzí (zámek Nelahozeves, zámek Jindřichův Hradec, italská Verona), není vyloučeno, že zde můžeme sledovat počátek české novorenesance Zítkových žáků. Takto tedy zhruba vypadalo oněch devětatřicet let profesorského působení Josefa Zítka na předchůdkyni dnešní Fakulty architektury ČVUT. Je třeba si uvědomit, že jeho hlavním zaměstnáním bylo právě jeho pedagogické působení, a veškeré projekty oněch slavných a dodnes uznávaných reprezentačních budov byly jaksi navíc. Ano, vždy upřednostňoval výuku před projektováním! Josef Zítek jako zakladatel oboru architektura a zároveň první děkan dnešní Fakulty architektury ČVUT si plně zaslouží náš obdiv a úctu. Jsem proto velmi rád, že si tuto skutečnost připomeneme právě odhalením busty profesora Josefa Zítka během fakultních oslav v Betlémské kapli. Díky za to. Karel Ksandr Autor je ředitelem Národního technického muzea; studia na Fakultě stavební ČVUT (1983–1989), absolvent Dějin umění na FF UK roku 1999.
Z díla Josefa Zítka • 1862: restaurační budova Rudolfov, Jindřichův Hradec • 1864: návrh na restaurování zámku v Bečově nad Teplou (částečná realizace) • 1867: Gymnázium Děčín • 1862–1869: Zemské muzeum ve Výmaru. Budova byla téměř zničena v roce 1945, rekonstrukcí prošla teprve v letech 1996–1998, nyní je sídlem Neues Museum Weimar • 1865–1881: Národní divadlo v Praze (po požáru roku 1881 projekt převzal Josef Schulz) • 1870–1881: Mlýnská kolonáda v Karlových Varech • 1876–1885: Rudolfinum v Praze (spolu s Josefem Schulzem) • od r. 1883: úprava vlastního sídla – zámku ve Lčovicích
Osobnosti Fakulty architektury ČVUT 1976–2016
Jak známo, vládním usnesením z roku 1976 (Předpis č. 107/1976 Sb.) /1/ byla založena samostatná Fakulta architektury ČVUT v Praze (stejně tak brněnská fakulta v rámci Vysokého učení technického). Tímto aktem bylo formalizováno vydělení architektonického oboru ze Stavební fakulty ČVUT. (Málo se ví, že od roku 1963 – po ukončení společné výuky v prvních dvou ročnících Fakulty stavební – zmíněnému vydělení FA předcházela šestiletá výuka architektury, včetně urbanismu, jako samostatného oboru na FSv). Letošní oslavy čtyřicetiletí autonomie FA ČVUT umožňují ohlédnutí též za kvalitami, které se staly pilíři hodnot největší školy architektury v ČR. Jedno z klíčových kritérií pro takové hodnocení školy je složení pedagogického sboru. Během čtyřiceti let samostatné existence se na „učitelském stupínku“ Fakulty architektury ČVUT vystřídala řada vynikajících osobností .
Paměť školy
Redakce Alfy spolu s vedením školy uspořádaly na fakutním portálu elektronickou anketu, otevřenou pro „alumni” – absolventy, ale i stávající studenty a učitele, aby pomohli upozornit na základě svých zkušeností ze studií na osobnosti, jež by neměly zůstat v zapomenutí: na pedagogy, kteří dokázali ovlivnit poměr studenta k oboru a zanechali v jeho paměti trvalou stopu. Přetiskujeme došlé názory a vzpomínky, kterými – na žádost redakce – nominátoři doplnili svá původní stručná zdůvodnění nominací na webové stránce FA ČVUT.
Jan Bočan
Na profesora Jana Bočana vzpomínám jako na otevřeného, charismatického a velkorysého člověka. Byl to vynikající učitel a skvělý architekt, s jeho jménem jsou spojeny stavby jako Hlavní nádraží v Praze, České velvyslanectví v Tbilisi nebo Československé velvyslanectví v Londýně, za které on a jeho tým obdrželi cenu Královského institutu
5
františek cundrla
britských architektů (RIBA). Pamatuji si ho z dob, kdy působil na Fakultě architektury ČVUT a já studoval. Patřil k těm osobnostem, ke kterým jsem vzhlížel, a neměl nikdy odvahu se přihlásit do jeho ateliéru – měl jsem pocit že bych nebyl schopen splnit jeho očekávání. Občas jsme se setkali v Archicafé, tehdy ještě ve 14. patře s výhledem na Prahu. Tato shledání ve mně dodnes zanechala hlubokou stopu. Dalibor Hlaváček, absolvent FA ČVUT roku 2005 Jan Bočan působil na FA ČVUT v letech 1996–2010.
František Cundrla
Vstupuji do výtahu staré budovy architektury, mačkám poslední, 14. patro, kabina mne unáší blíže k nebi. Po dopoledni, tráveném s architekturou, na přednáškách a seminářích důležitých i nedůležitých, to bylo pro mne vždy něco mimořádného. Únik do jiného světa. Do světa umění, kresby, modré barvy, pochopení, radosti, svobody, uvolněnosti, odpočinku a krásného tlachání o životě nad hrnkem kávy. Středem tohoto studentského vesmíru byl právě František Cundrla, znamenitý kreslíř, milovník dobrého vína, žen a nikotinu, jehož energickou linku jsem prostě žrala. Často si na něj vzpomenu, když jezdím tužkou po papíru a hledám. Vždy nám ukazoval, jak koukat, jak cítit tvar, světlo a stín, barvy, materiály, krásu – úplně u toho tančil! Vzpomínám na jeho lidskost, skromnost a zájem o nás studenty. Kolikrát asi loboval u matikáře, aby nechal „prolézt“ nadaného… Pro mne zůstává číslem jedna školy architektury. Irena Jandová, absolventka FA ČVUT roku 1997 František Cundrla působil na FA ČVUT v letech 1988–2008.
František Čermák
6
Měl jsem to štěstí, že jsem byl v jeho ateliéru, s asistenty V. Vojtěchem a K. Fořtlem, po celé tři roky. Jako učitel byl klidný, jemný a vstřícný, ale důsledný s individuálním přístupem, kdy nás vedl k nejlepším výsledkům po naší vlastní cestě. V tom se projevovala jeho erudice, prolínající i jeho přednášky, ale take výtvarná a stavební zku-
františek čermák
miloš f lorián
šenost z mnoha zdařilých staveb. Jako studenti jsme se škodolibostí prohlíželi práce našich učitelů, u pana profesora jsme si cenili, že žádná jeho stavba nejevila stopy „sorely“ , a i stavby jeho dlouholetého spolupracovníka a přítele Gustava Paula se tomuto slohu téměř vyhnuly – s výjimkou střízlivých říms. Pak jsem pracoval jako pomocná vědecká síla v jím vedeném Ústavu zdravotních a sportovních staveb a poznal práci s neustále doplňovanou – kupodivu také cizojazyčnou – literaturou, skýtající zázemí a rozhled. Zde je třeba zmínit i jeho členství v RIBA.Byl nejen významný, ale také lidský. Když jsme se potkali, oba již mimo fakultu, tento drobný, usměvavý a jako vždy upravený gentleman se ke mně hlásil a zjevně hledal téma pro mne příjemné. P. S. Bohužel si pamatuji pouze nevýznamné věty, nemluvil „vznešeně“ , ale dosud mi utkvělo v hlavě: „Víte, pane kolego, když dělal funkcionalismus Fuks nebo pan stavitel na vesnici, tak to byl rozdíl.“ „Staroměstská radnice je pro ateliér v třetím ročníku těžká, nebojte se, určitě bude soutěž, a vy si to nakreslíte.“ „Všechno v projektu kreslete jen jednou, jinak vám to napočítají víckrát, ale postaví jen jednou.“ Říkalo se, že byl rád, pokud byly skici umaštěné, jak je člověk řešil i u oběda. Zbyšek Stýblo, absolvent FA ČVUT roku 1976 František Čermák působil od roku 1947 na Fakultě architektury a pozemního stavitelství, od roku 1960 na Fakultě stavební, obor architektura, od roku 1977 pak na samostatné Fakultě architektury do osmedesátých let 20. století.
Miloš Florián
Miloš Florián během svého působení na fakultě významně posunuje její směr k celosvětovým tendencím v oblasti výzkumu, vývoje a praxe architektonického navrhování za použití digitálních nástrojů a fyzického prototypování. Projekty vznikající pod jeho vedením se zabývají biologií, biomorfologií a biomimetikou, materiálovou vědou, roboti-
jiří hůrka
kou a robotickými systémy, optimalizací konstrukcí a materiálu, internetem věcí (IoT), zpracováním velkých objemů dat (Big Data) nebo projekty s převažujícím subjektivně uměleckým zaměřením. Všechna tato témata vyžadují k dosažení dostatečné kvality transdisciplinární spolupráci mezi různými fakultami a průmyslem a je obdivuhodné, že se právě toto pod vedením doc. Floriána daří. Za jeho nejvýznamnější příspěvek v diskusi o neofunkcionalismu, propagovaném současnou českou praxí, považuji kritiku právě následování toho, čím funkcionalisté opovrhovali, to jest eklekticismu. Drží krok se světem a výsledky jeho práce za ním nepokulhávají. V diskusích své studenty vždy překvapí otázkami, jež často zpochybňují i nejvýznamnější trendy v oboru, a tak nastíní jeho nové možnosti a hlubší porozumění. Pro toto vše i jeho další kvality si ocenění „osobnost FA ČVUT 1976–2016“ právem zaslouží! Marie Davidová, absolventka Oslo School of Architecture and Design roku 2007 Miloš Florián působí na FA ČVUT od roku 1995. Více o jeho práci na: http://www.studioflorian.com/; https://www.fa.cvut.cz/Cz/Ateliery/AtelierFlorian; http://www.earch.cz/cs/revue/milos-florian-slova-neexistuje-nejde-bych-nejradeji-vypustil-ze-slovniku-1-cast; http://www.earch.cz/cs/revue/milos-florian-slova-neexistuje-nejde-bych-nejradeji-vypustil-ze-slovniku-2-cast; http://www.earch.cz/cs/flow-florians-studio-student-work
Jiří Hůrka
Architekt klasických principů s rozevlátou uměleckou duší. Barbora Šedá
jiří hrůza
karel kibic
ladislav lábus
v USA. Od počátku byl rozkročen mezi teorií a urbanistickou praxí, v sedmdesátých letech například vedl pro agenturu OSN závěrečné práce na rozvojovém plánu Srí Lanky a jejího hlavního města. Jeho práci v evropském kontextu ocenila Vídeňská univerzita v roce 1976, když mu udělila Herderovu cenou za mezinárodně platný přínos k rozvoji teorie urbanismu. V roce 1993 byl zvolen dopisujícím členem Německé akademie pro stavbu měst a o rok později se stal členem Rady starších Mezinárodní společnosti urbanistů ISoCaRP, mezi jejíž zakladatele patří. Jeho publikace mají významné místo v knihovnách nejen architektů a urbanistů, ale i všech milovníků architektury a měst. Budoucnost měst (1962), Teorie města (1965), Města utopistů (1967) či Město Praha (1989), Svět architektury (2000) a poslední kniha Svět měst (2014) patří k tomu nejlepšímu, co bylo o urbanismu v Čechách napsáno. Jeho velkou láskou byla Praha, kde dlouhodobě působil v Útvaru hlavního architekta. Tam se v šedesátých letech 20. století významně podílel na územním plánu pražsko-středočeské aglomerace, urbanistickém díle překonávajícím správní hranice a tradiční soupeření mezi městem Prahou a Středočeským krajem. V letech 1971–1990 byl Jiří Hrůza vedoucím úseku celoměstské koncepce a vedoucím projektantem územního plánu Prahy. Čeští a zahraniční studenti FA si pana architekta pamatují jako člověka, který jim své vědomosti a zkušenosti předával s velkým zápalem. Lenka Burgerová, absolventka FA ČVUT Jiří Hrůza působil na FA ČVUT v letech 1996–2014.
Jiří Hůrka působí na FA ČVUT od roku 2013.
Jiří Hrůza
Jiří Hrůza byl významným českým urbanistou, teoretikem urbanismu a na konci své profesní dráhy se cítil dobře především v roli pedagoga a autora řady knih o urbanismu, psaných živým a srozumitelným jazykem. Nezůstával zakotven pouze v Čechách, v roce 1967 byl jednou z vedoucích osobností pražského světového kongresu UIA a v roce 1968 přednášel v Ústavu plánování na Wayne State University v Detroitu
Karel Kibic
Bez historie není budoucnosti. Karel Záluský Karel Kibic působil na FA ČVUT v letech 1979–2004.
Ladislav Lábus
Vracel nás k základním věcem, poctivě s námi pracoval. Mohli jsme ukázat, že do toho
7
jiří mráz
jdeme naplno. Nemuseli jsme, chtěli jsme. Pro ty pocity. Správný vzor. Přišla realita a všechna ta cvičení a příprava přišla vhod. Jsem za to rád. Pavel Bednařík , absolvent FSv ČVUT roku 1994 a FA ČVUT roku 1999 Ladislav Lábus působí na FA ČVUT od roku 1990.
Jiří Mráz
První setkání s Jiřím Mrázem? Nebylo osobní. Byla to odposlechnutá a bůhvíproč v hlavě uvízlá poznámka Miroslava Masáka o jakémsi úžasném inženýrovi Mrázovi, který se mimo svoji práci zajímá i o „cizí baráky“. To se psal rok 1976–1977 a tím barákem byl Máj, zatímco jeho prací Můstek. O deset let později jsem s tímto Mrázem mohla pracovat a prvním úkolem byla schodiště v původním domě „SIA“. Konzultace detailů s Jiřím probíhaly za střídavého vzteku a pláče; neodpustil jediné zaváhání, jedinou nepřesnost. Tím mířím k jeho obdivuhodné vlastnosti, a to k preciznosti. Za to, že jsem mu navždy a provždy veškerá příkoří odpustila, ale může jeho skvělý smysl pro humor. Jen si ho ti, kdo jej znáte, představte, jak tančí, jak šlape na běžkách do kopce, jak kreslí, jak na vás řve..., a při tom všem se mu oči smějí. Marcela Koukolová, absolventka FSv roku 1984 Jiří Mráz působí na FA ČVUT od roku 1990.
Jiří Musil
8
Jiří Musil vypadal úplně jako americký herec. Celý Gregory Peck. A byl moudrý, čímž nemám na mysli jen vědomosti, ale i velkorysost. Jednou večer na jakési konferenci přišla řeč na to, v čem jsou Slováci podobní Maďarům. Slovenská část diskutujících se od této podobnosti začala zuřivě distancovat. Musil postřehl, že se debata dostává do kalných vod emocí, a obrátil řeč jinam, i když předtím logicky hovořil o historické blízkosti… Obdivoval jsem, jak si dokázal najít smysluplnou oblast výzkumu. Dokázal to v čase, kdy nad sociologií stále visela hrozba, že ji zas nějaký primitiv označí za „buržoazní pavědu“. Byli jsme tehdy všichni ostražití vůči tomu, co se nám předkládalo jako „so-
jiří musil
milada radová
oldřich ševčí k
větský vzor“. Jednou jsem byl v Praze a zastavil jsem se na fakultě u Musila na kus řeči. Byla pro mne velká čest, že mě registroval. Ptal jsem se, co je nového, a on že vyšla dobrá kniha o Einstenovi od sovětského (!) autora Kuzněcova. Koupil jsem si ji a dodnes ji mám; a když zahlédnu v knihovně na jejím hřbetě velké litery EINSTEIN, vzpomenu si na Musila. Matúš Dulla, absolvent karedry architektury na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické (dnes STU) v Bratislavě roku 1974 Jiří Musil působil na FA ČVUT v letech 1982–1989.
Milada Radová
Dlouholetá docentka Fakulty architektury, která vedla významný studentský vědecký kroužek, ze kterého vzešlo mnoho významných historiků architektury, především památkářů. Karel Ksandr, student Stavební fakulty (1983–1989), absolvent Katedry dějin umění na FF UK roku 1999 Milada Radová působila na FA ČVUT v letech 1977–1989.
Oldřich Ševčík
Výuka filozofie Oldřicha Ševčíka a s ní spojené historické návaznosti představuje na Fakultě architektury jeden z předmětů, který svým významem rozšiřuje kulturní rozhled studentů architektury, řemesla, jež reprezentuje jednu z nejstarších tvůrčích činností v dějinách lidstva. Jeho lekce filozofie, vedle ostatních teoretických předmětů, nabývají na neobyčejném významu pro svou nezaměnitelnost, která zasahuje nejen do práce budoucích architektů, ale dotýká se jejich společenských, etických a mezilidských vztahů. Výuka Oldřicha Ševčíka a jeho přístup k myšlenkovým hodnotám sdělovaným studentům se vyznačuje nezávislostí na převládajících politických názorech. Dějiny filozofického poznání, postavené na znalostech hluboce zakořeněných hodnot evropské kultury, se v jeho výkladu stávají příkladem individuálního názorového po-
miroslav šik
stoje jednotlivce. V době, kdy vládne přesvědčení, že největší společenské a morální konflikty jsou již minulostí, a kdy dochází k oslabení kritického přístupu ke společenskému dění, se stává Oldřich Ševčík na Fakultě architektury díky své výuce filozofie příkladem osobnosti navazující na nejlepší kulturní tradice země. Václav Šedý, absolvent FAMU roku 1983; v současnosti student doktorského studia na FA ČVUT Oldřich Ševčík působí na FA ČVUT od roku 1990.
Miroslav Šik
S Miroslavem Šikem jsem se setkal na počátku devadesátých let, když jsem z angličtiny překládal články pro časopis Architekt. Měl jsem na to z redakce půjčený výkřik techniky – laptop velikosti standardního pečícího plechu s malou obrazovkou vpravo nahoře, která uměla zobrazovat jenom písmenka. Víc ani nebylo třeba, protože v laptopu byl kromě DOSu jenom textový editor T602. Data se ukládala na jedinou disketu 3,5“ (1,4 MB). Proti psacímu stroji a kancelářskému papíru to byl přesto pokrok…Šikův článek byl původně napsán v němčině a zabýval se architekturou českého venkova. Jako slovní hříčka v něm byl použit výraz „Bohmische Dörfer“ (české vesnice), což v němčině znamená asi tolik, co v češtině španělská vesnice. Tedy něco absolutně tajemného, čemu nelze porozumět. Sešli jsme se tenkrát kvůli detailům překladu v kterési kavárně a strávili spolu příjemnou hodinu. Věděl jsem o něm jen tolik, že žije ve Švýcarsku a učí na ETH v Curychu. A že také začal učit na FA ČVUT. Teprve později jsem se dověděl o jeho teorii analogické architektury a viděl také práce jeho studentů. Fascinovalo mě, jak moc byli svým učitelem ovlivněni (alespoň v době svého studia). Všichni prezentovali své projekty mírně pochmurnými realistickými obrazy, nad kterými museli strávit desítky hodin. A ty domy byly vlastně obyčejné, ale současně přitažlivé. Založili si vlastní skupinu, která si dala název Nová česká práce. Z jeho studentů se pak stali poměrně výrazní architekti Vladimír Kosík, absolvent FA ČVUT roku 1988 Miroslav Šik působil na FA ČVUT v letech 1990–1992.
alena šr ámkov á
jan štípek
Alena Šrámková
Vypočítávat znovu význam práce Architektky Aleny Šrámkové pro českou architekturu je asi zbytečné. Její dílo samo promlouvá nepřehlédnutelným způsobem a bylo oceněno prakticky všemi nejvyššími poctami, kterých může u nás architekt dosáhnout. Soustřeďme se tedy ve zkratce na to, jaký má konkrétně význam v kontextu Fakulty architektury a proč má smysl ho vyzdvihnout v souvislosti s nynější anketou Osobnost FA ČVUT. Alena Šrámková měla díky svému pevnému postoji zásadní vliv na celé generace architektů ať již jako profesorka, nebo jako starší profesní partnerka. V tomto smyslu se jí žádný z doposud působících kolegů nevyrovná. Její vůle zdá se nyní být bez hranic a nesouvisející s věkem. Ovoce její práce je trvalé a monumentální. Budova naší nové školy, kterou navrhla, poskytla celé akademické obci svobodné a inspirativní prostředí, nabité tvůrčí energií. Při vší úctě k ostatním nominovaným nemá v tomto srovnání Alena Šrámková konkurenci. Naše akademická obec jí v tom smyslu nikdy nebude moci projevit dostatečný vděk, nadto tak doposud ne vždy důsledně činila. Pojďme se tedy k tomu nyní tímto prostým způsobem odhodlat a pojďme jí za její dílo poděkovat. Ondřej Císler, absolvent Školy architektury Emila Přikryla na AVU roku 2004 Alena Šrámková působí na FA ČVUT od roku 1990.
Jan Štípek
ČKA 0001 Jan Štípek. Z nějakého vyššího principu měl náš nastupující ročník 1998 jeho úplně první přednášku a Jan Štípek se stal na dlouhou dobu osobností, kolem které se točil náš zájem a úvod do architektury. Pro mě nezapomenutelná první a plně obsazená přednáška 1. ročníku podle jeho stylu řekla vše! Kdo chtěl, našel to tam. První setkání se pak dále nesla již dnes legendárně na chodbách Štípkovým „nazdar!“ a v bufetu nesmrtelným: „sekanou a dvacet deka vlašáku“. Toto pro nás bylo řekněme hmatatelně lidské a Jan Štípek s námi takto vždy jednal. Já osobně jsem ho jako vedoucího ateliéru neměl, ale přesto jsem s ním často konzultoval a vedli jsme v ateliéru
9
pavel vlček
dlouhé debaty, kdy mě přes naprosto rozdílné názory dokázal tolerovat, uměl vést, motivovat a něco naučit. Koneckonců jeho původní čeští i zahraniční odchovanci jsou dnes velké osobnosti, jež dokázal nechat dělat již v té době velmi silné experimenty nesené v duchu svobodného architektonického myšlení. Za tuto volnost vyžadoval dřinu a řemeslo – a jak rád na přednáškách a v debatách zdůrazňoval – vitruviovské: „firmitas, utilitas, venustas“. Filip Dubský, absolvent FA ČVUT roku 2005
karel janů
uděleno čestné občanství. V době svého dlouholetého pedagogického působení na Fakultě architektury ovlivnil celou řadu svých žáků. Jaroslav Pachner, absolvent FA ČVUT roku 1980 Svatopluk Voděra působil na FA ČVUT v letech 1977–1991.
Jan Štípek působil na FA ČVUT v letech 1990–2008 (pozn. red.).
V anketě se objevilo i jméno pedagoga, který obor vyučoval ještě před osamostatněním Fakulty architektury; podílel se na formování prostředí, z něhož mohla vzejít v roce 1976 FA ČVUT.
Pavel Vlček
Karel Janů
Klíčník, jenž nám otevíral brány dějin. Vladimír Kladiva Pavel Vlček působil na FA ČVUT v letech 1992–1998 a 1999–2012.
Svatopluk Voděra
10
svatopluk voděra
Svatopluk Voděra se zapsal svými projekty a studiemi do tváře řady míst i do krajiny v ČR. Jako pedagog byl velice oblíben a jeho studenti na něj stále vděčně vzpomínají. Na mne samotného měl velký vliv v době mých studií v letech 1974–1980 a ještě při postgraduálním studiu v letech 1989 až 1990. Navíc jsem měl tu možnost, že jsem s ním mohl spolupracovat na některých projektech při studiu i po něm. Rozlehlý fungující areál pro knihovnu, muzeum, kulturní středisko, výstavní prostory v bývalém areálu jezuitského kláštera v Chomutově, na jehož projektech a dozoru realizace jednotlivých etap pracoval v letech 1973–1985, je nejlepším pomníkem a stále živou vzpomínkou na architekta Svatopluka Voděru. Podílel se také na koncepci a studiích rozvoje Podkrušnohorského zooparku, především na přípravě Podkrušnohorského skanzenu v letech 1978–1982. Tento záměr se dočkal své realizace až v roce 2009–2012 a stále je rozšiřován. Na základě dlouhodobé konzultační a poradní činnosti pro město Chomutov mu bylo
Jsem absolventem fakulty z roku 1978 a pro výběr osobnosti jsem si vymezil dobu před rokem 1989. Po tomto roce se škola zaplnila novými osobnostmi. Ovšem za komunismu to bylo takříkajíc o ničem. Při vší úctě k dobrým architektům, kteří tam působili – prof. Paroubek např., se ve škole v těch letech nevyskytoval nikdo, kdo by měl nějaký názor. Hledal jsem, „o čem“ je vlastně náš obor, ale odpovědí na ideové otázky se nedostávalo od nikoho; nikdo si ani takové otázky nekladl – tehdy. Takže když jsme měli příležitost strávit dva semestery s profesorem Janů, bylo osvěžením poslouchat jeho myšlenky, které, jakkoli byly poznamenané budovatelskou érou, byly nezávislé, tvůrčí a inspirativní. Byl to člověk, který přijal za svou vizi a v jejích intencích dál uvažoval. Ponechme stranou, že její finální podoba, která ústila do ideje zprůmyslnění stavebnictví a srovnání architektury s tovární produkcí staveb, se dnes nejeví jako aktuální. I když nutno poznamenat, že měla určitý environmentální aspekt, totiž důraz na návratnost použitých materiálů. Za podstatné považuji, že pan profesor byl za dobu mého pobytu na škole jediný, kdo měl vizi, jež přesahovala běžné kategorie, jakými byla typologie, základy konstrukcí a kompozice a grafické provedení projektu. Pan profesor působil na katedře pozemních staveb (přednášel konstrukce) a vlastně důvodu přetíženosti katedry architektonické tvorby – jaksi mimo obor – vedl náš ate-
liér zmíněné dva semestry. To mimo obor bylo důležité, protože se, řekl bych, z pozice intelektuála nevyjadřoval o současných poměrech (obecně či na škole) nikterak pozitivně. Ať už se to týkalo současné katedry architektonické tvorby, politiky ministerstva stavebnictví a v jakési zastřené formě celé tehdejší husákiády. S tím kontrastovalo jeho členství v KSČ a to, že snad jako jediný tehdejší vyučující nás tituloval soudruhu. (Na ČVUT i na katedře marxismu nám říkali pane a slečno.) Ale při těch jeho postojich to vše působilo jako resentiment z levé fronty a třicátých let a nějak to vlastně nevadilo. Kámoši – nevypadalo to, že by příliš nějaké měl. Myslím, že byl hodně vnímaný přes své angažmá v budovatelských začátcích padesátých let. Jenže z toho, jak jsem ho poznal, plynulo, že industrializace stavebnictví, u jejíhož počátku se velmi angažoval, zůstala kdesi na půlce cesty, zdegenerovala, a on byl tímto stavem znechucený. Paneláky ve stávající hypertrofované podobě byly pro něj už nesmyslem, který nestál příliš za komentář, a pokud, tak snad jen s ohledem na to, že si nikdo neumí představit, co za úsilí bude třeba, až se budou bourat. Humor měl takový jemný. „Soudruhu Beránku, to je pěknej koncept, výborný. Kolik je vám let? Dvaadvacet? Opravdu dobrý. No jo, ale my jsme vlastně v tomhle věku už měli první funkcionalistické realizace.“ Ohlas mezi studenty – myslím, že většinu nezajímal. Divný, ale bylo to tak. Spíš ho brali jako ten relikt padesátých let a neposlouchali, co říká. Ondřej Gattermayer, absolvent FA ČVUT roku 1978 Karel Janů byl do roku 1974 vedoucím katedry konstrukcí pozemních staveb na tehdejší Fakultě stavební. V té době zde byla architektura vyučována jako obor; když se FA ČVUT osamostatnila, působil dál na FSv.
(1)
Dokument 107 Nařízení vlády České socialistické republiky ze dne 8. září 1976 o fakultách architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze a na Vysokém učení technickém v Brně Vláda České socialistické republiky nařizuje podle § 32 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách: §1 Na Českém vysokém učení technickém v Praze se rozděluje fakulta stavební na fakultu stavební a na fakultu architektury se sídlem v Praze. §2 Na Vysokém učení technickém v Brně se rozděluje fakulta stavební na fakultu stavební a na fakultu architektury se sídlem v Brně.
§3 Toto nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Korčák v. r.
11
pokračování ze s. 2
12
které se na fakultě vyučují. Na závěr slavnosti byla zahájena výstava děl absolventů fakulty, jež byly oceněny Jurkovičovou cenou – nejvyšší slovenskou cenou za architekturu. Prof. Matúš Dulla se stal laureátem Ceny Emila Belluše. Ceremoniál předání medaile „za významný přínos pro Fakultu architektúry STU v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu“ vedoucímu Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT proběhl během oslav 40 let existence Fakulty architektury v Bratislavě. Prof. Vladimíru Šlapetovi, pracovníkovi Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT, byla udělena Cena Architext „za dlouhodobý přínos architektonickému dialogu ve střední a východní Evropě“. Laureátovi ji předal 2. 10. 2016 na závěrečném Galavečeru East Centric Triennale rektor Ion Mincu University of Architecture and Urbanism prof. Marian Moiceanu a ředitel East Centric Triennale a šéfredaktor revue Architext architekt Arpad Zachi. Prof. Vladimír Šlapeta vystoupil na tomto bukurešťském trienále s vyzvanou přednáškou – Čsl. architektura 1919–1938. Vystoupení českého historika proběhlo v poměrně prominentní konstelaci – dalšími „key-note“ řečníky byli Fujimori z Japonska, Alberto Perez-Gomez (McGill Montreal), Coop Himmelblau a Boris Podrecca, který vystoupil s prof. Šlapetou na společném večeru. Prof. Zdeňku Zavřelovi, členu legendárního Sialu, vedoucímu Ústavu navrhování II FA ČVUT, udělila Vědecká rada Slovenské technické univerzity v Bratislavě na svém slavnostním říjnovém zasedání v Aule D. Ilkoviče na Mýtné ul. 36 v Bratislavě titul „doctor honoris causa“ Prof. Pavel Kalina, pracovník Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT, pronesl 20. 9. 2016 na Filozofické fakultě Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře přednášku na téma Co je to baroko? – v rámci cyklu Interdisciplinárne dialogy Finančně dostupné bydlení – seminář spojený s workshopem Sdílená odpovědnost veřejného a soukromého sektoru proběhl na fakultě 12. a 13. října 2016 za účasti expertů z Nizozemí, Rakouska, Španělska a ČR. Seminář pořádal Prauewatch.cz a Ústav nauky o budovách FA ČVUT za spolupráce školy Archip, Centra kvality bydlení, Zdravých měst, regionů, ČR a Platformy pro sociální bydlení. Workshop pořádály
cena emila belluše a cena architex t
společnosti Capacity a Europa Forum Wien za spolupráce Praguewatch. www.arofdablehousing.cz. Přednášky, workshopy, Památky 2016: Přednáškový cyklus v zimním semestru 2016/17. Pořádají Ústav památkové péče FA ČVUT a Ústav dějin umění Akademie věd ČR. Vendula Hnídková: Náchodsko pod vlivem Bartoňů – Moderní stavebníci na maloměstě – 22. listopadu; Richard Biegel: Francouzská architektura 17. století – 29. listopadu; Viktor Mácha: Mizející industriál (od amerického středozápadu po Ural) – 6. prosince; Klára Benešovská: Meze tvůrčí svobody architekta od středověku (a dnes?) – 13. prosince. Vždy v posluchárně Janák, Fakulta architektury, Thákurova 9, Praha 6 – Dejvice, v úterý od 17.30 h. „Danish stars“ – tradiční přednáškový cyklus November talks (listopadové promluvy) v roce 2016. Jeppe Andersen (krajinář) – 21. 11.; Mads Kaltoft, kancelář Schmidt-Hammer-Lassen – 28. 11. Vždy přednášková síň Gočár, FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6, pondělí, 18.30 h.
Errata: Redakční šotek se postaral o vymazání jména Hany Mojžíšové, autorky Zprávy od řeky Jizery v č. 08/16 na s. 10. Autorce i čtenářům se redakce omlouvá.
generální partner
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 10 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Aled, s. r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].