APLIKACE PRÁVA EU V ROZHODOVACÍ ČINNOSTI ČESKÝCH CIVILNÍCH SOUDŮ PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO KATEDRA MEZINÁRODNÍHO A EVROPSKÉHO PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

APLIKACE PRÁVA EU V ROZHODOVACÍ ČINNOSTI ČESKÝCH CIVILNÍCH SOUDŮ

PATRIK ŠMÝD

BRNO, 2012

Prohlašuji, že jsem práci na téma Aplikace práva EU v rozhodovací činnosti českých civilních soudů zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

__________________ Patrik Šmýd

Dovoluji si na tomto místě vyjádřit své upřímné díky těm, kteří umožnili vznik tohoto textu. Vedoucímu diplomové práce, JUDr. Davidu Sehnálkovi, děkuji za cenné rady a připomínky. Mgr. Aleši Pavlovi a pracovníkům Zahraničního oddělení Nejvyššího soudu děkuji za poskytnutí přístupu do databáze rozhodnutí s evropským prvkem, která posloužila jako důležitý zdroj informací. V neposlední řadě děkuji Radce Bestvinové a své rodině za všestrannou podporu, bez níž by tato práce nikdy nemohla spatřit světlo světa. Děkuji.

Patrik Šmýd [email protected]

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 1

I. Správná aplikace evropského práva ................................................................... 6 1. Působení evropského práva ve sféře českého právního řádu ............................ 6 1.1. Systém evropského práva ........................................................................... 7 1.2. Český soudce – evropský soudce?............................................................. 10 2. Aplikační zásady evropského práva .................................................................. 14 2.1. Kdy evropské právo použít ........................................................................ 14 2.1.1. Plná účinnost ................................................................................... 14 2.1.2. Přednost .......................................................................................... 15 a)

Vymezení zásady přednosti ......................................................... 16

b)

Podmínky uplatnění zásady přednosti ........................................ 17

c)

Limity zásady přednosti ............................................................... 19

2.1.3. Procesní autonomie ........................................................................ 21 2.2 Jak evropské právo použít .......................................................................... 25 2.2.1. Nepřímý účinek ............................................................................... 27 a)

Určující účinek ............................................................................. 29

b)

Nápravný účinek .......................................................................... 30

c)

Poznámka k výkladu práva .......................................................... 31

2.2.2. Přímý účinek .................................................................................... 33 a)

Nahrazující účinek ........................................................................ 33

b)

Vylučující účinek........................................................................... 34

c)

Poznámka k požadavku jasnosti a bezpodmínečnosti ................. 34

2.2.3. Meze uplatnění aplikačních zásad ................................................... 35 a)

Limity nepřímého účinku ............................................................. 36

b)

Limity přímého účinku ................................................................. 37

c)

Poznámka k případům nezajištění plné účinnosti ....................... 39

d)

Poznámka k časové působnosti zásady přednosti ....................... 40

3. Konceptualizace aplikace evropského práva ..................................................... 41 3.1. Evropský prvek ........................................................................................... 42 3.2. Definice dalších pojmů ............................................................................... 44

II. Analýza nesprávné aplikace ............................................................................. 48 4. Příčiny nesprávné aplikace ................................................................................ 49 4.1. Teorie dynamiky právní integrace ............................................................. 49 4.2. Nepřijatelné příčiny ................................................................................... 53 4.3. Přijatelné příčiny? ...................................................................................... 55 5. Recepce a aplikace evropského práva v číslech ................................................ 58 5.1. Objem systému evropského práva ............................................................ 59 a) Mohutnost ....................................................................................... 59 b) Fragmentárnost ............................................................................... 60 c) Evropská úprava v oblasti soukromého práva ................................. 62

5.2. Řízení pro porušení Smlouvy ..................................................................... 65 a) Řízení před Soudním dvorem EU ..................................................... 65 b) Řízení před Komisí ........................................................................... 66 c) Konkrétní příklady porušení Smlouvy .............................................. 68 5.3. (Ne)aplikace práva EU českými civilními soudy......................................... 69 a) Poznámka k četnosti aplikace .......................................................... 69 b) Aplikace jednotlivých předpisů evropského práva.......................... 72 6. Konkrétní příklady nesprávné aplikace evropského práva ............................... 75 6.1. Latence evropského prvku: rozhodčí doložky ........................................... 75 6.2. Manifestní evropský prvek: ochrana práv autorských .............................. 82 6.3. Více evropských prvků v jedné věci: příslušnost soudů ............................ 85 7. Prostředky nápravy ........................................................................................... 88 7.1. Možnosti nápravy podle českého práva.................................................... 88 7.2. Možnosti nápravy podle evropského práva .............................................. 90 8. Závěr .................................................................................................................. 98 Resume ................................................................................................................ 101 Seznam použitých pramenů ................................................................................ 104

Úvod V květnu roku 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie (dále jen „EU“). Evropské právo1 se tím okamžikem stalo součástí souboru u nás použitelného práva – čeští soudcové získali přídomek evropští a začali být spoluodpovědní za jeho ochranu. Zdeněk Kühn tehdy v několika článcích vyslovil své pochybnosti o tom, zda čeští (a ostatní středoevropští a východoevropští) soudci, se svou historicky zažitou pozitivisticky-textualistickou zkušeností, budou schopni značně teleologické evropské právo správně používat a poskytovat mu náležitou ochranu.2 Michal Bobek ve své analýze sice Kühnovy pochybnosti částečně relativizuje, avšak nevyvrací je. Sám pak situaci shrnuje příznačnou větou: „aplikace evropského práva ve střední Evropě není tak katastrofální, jak se obecně předpokládá.“3 Z jistého úhlu pohledu jde jistě o závěr potěšující – vždyť to není zas až tolik špatné. V zásadě je však alarmující a nepřijatelný. Podstatou práva je regulace společenských vztahů. Jeho smyslem je udržení lidského společenství v hladkém chodu. Právo, které není používáno a vynucováno jednotně a systematicky, ztrácí svůj smysl. Mělo by tak být především jasné a dostupné – a taková by měla být i možnost jeho vynucení. Člověk by se měl být schopen práva u soudu dovolat ideálně již na prvním stupni a neměl by s tím mít nepřiměřené obtíže. Především však by soudní rozhodnutí měla být správná, tedy zákonná. Konec konců, v Ústavě se přeci hrdě hlásíme k přídomku právní stát! Poskytování ochrany právům je úkolem soudu –

1 2

3

Obsah pojmu evropské právo a k němu navázaných termínů se v průběhu vývoje evropské Srovnej např. KÜHN, Z., New European Judges: Are They Thinking on the Same Wavelength? Common Law Review, special suplement. 2004, č. 9, s. 9-23. Překlad autor. V originále: „… the application of EC law in Central Europe is not as disastrous as predicted.“ Viz BOBEK, M., A New Legal Order, or a Non-Existent One?: Some (Early) Experiences in the Application of EU Law in Central Europe. Croatian Yearbook of European Law and Policy [online], 2006, roč. 2 [cit. 2011-10-04]. s. 293. Dostupné z: .

1

bez jejich plného nasazení zůstává právo bezzubé. To, co platí pro právo obecně, platí neméně i pro právo evropské – proto je jeho správná aplikace národními soudy otázkou kardinálního významu. Ačkoliv z výše řečeného lze usuzovat, že ve světě bytí existuje určitá množina případů, v nichž evropské právo není aplikováno tak, jak by být mělo, vycházíme při formulování hypotézy této práce ze sféry mětí. Argumenty, byť i objektivní, proč evropské právo nelze aplikovat správně, jsou jistě důležité a je třeba se jimi zabývat. Nicméně z právního hlediska je klíčový stav normativně-preskriptivní. Při artikulaci hypotézy této práce namísto možného sociologicko-právního pohledu volíme prisma právně-normativní a vycházíme z tvrzení, že české soudy aplikují evropské právo správně. Jaká je ovšem realita? Co se týče pokrytí tématu správnosti aplikace evropského práva v ČR, v literatuře je dostupné především hodnocení jeho recepce českými vysokými soudy.4 To lze samozřejmě pochopit – jejich rozhodovací činnost je velice důležité z hlediska přijetí a usazení evropského práva ve sféře našeho právního řádu. Judikatura vrcholných soudů plní v otázce přijetí role evropského práva funkci lakmusového papírku a zároveň vytyčují mantinely pro rozhodování nižších soudů. Navíc jsou to právě rozhodnutí vrcholných soudů jako soudů poslední instance, která především mohou vést k vyvození odpovědnosti státu za porušení evropského práva – a to jak v právním, tak i v politickém významu. Bádání v otázce kvality aplikace evropského práva však nemůžeme ukončit u rozhodovací činnosti vrcholných soudů. Právo musí být co nejsnáze vymahatelné již na prvním stupni – jedině tak může plnit řádně svoji společenskou funkci. Do oblasti rozhodovací činnosti nižších soudů se však autoři mnoho nepouštějí. Obvykle bývá zdůrazňováno, že informace o rozhodovací 4

Srovnej BONČKOVÁ, H. Recepce primátu práva Evropské unie / Evropského společenství českými vysokými soudy [online]. 2010 [cit. 2011-10-06]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Filip Křepelka. 129 s. Dostupné z: .

2

činnosti nižších soudů neexistují či nejsou dostupné, popřípadě, že v době vzniku daného textu je příliš brzy na hodnocení působení evropského práva ve sféře českého právního řádu. Existují však určité náznaky, že situace není taková, jaká by správně měla být.5 V různých zdrojích je nastíněna celá řada argumentů, podle nichž lze usuzovat, že vše není, a ani nemůže být, v pořádku. Komplexní rozbor této problematiky však chybí. S ohledem na skutečnost, že od vstupu ČR do EU uplynulo již téměř 8 let, se domníváme, že čas pro zmíněné hodnocení již dozrál. Kromě toho již není úplně pravda, že informace o rozhodovací činnosti prvoinstančních soudů v oblasti aplikace evropského práva jsou nedostupné. Díky činnosti Zahraničního oddělení Nejvyššího soudu ČR, které vytváří a spravuje Databázi rozhodnutí s evropským prvkem, lze dnes podrobit kritickému zkoumání alespoň tu část prvostupňových rozhodnutí, v nichž byla přítomnost evropského prvku rozhodujícím soudcem vyhodnocena kladně.6 Soubor zpřístupněné judikatury je, pravda, pouze útržkovitý. Zároveň nepodává přímou odpověď na četnost a strukturu případů úplného opomenutí evropského práva. S ohledem na tyto námitky samozřejmě nelze dělat kategorické a dalekosáhlé závěry o kvalitě aplikace evropského práva českými civilními soudy. Na druhou stranu, z databáze i z jiných zdrojů lze získat dostatek informací, alespoň pro obecné závěry o současných trendech.

5

6

Srovnej např. PETRLÍK, D. Jednoduchý návod rychlého použití práva Evropské unie v soudní a správní praxi [databáze BECK ONLINE]. Právní rozhledy. 2010, č. 8 [cit. 2011-11-15]. s. 1. Dostupné z: ; či BOBEK, M., op. cit. sub 3, s. 293. Viz BONČKOVÁ, H., ŽONDA, M. Souhrnná zpráva o rozhodovací praxi českých civilních soudů v případech s evropským prvkem (2004 – 2008). Brno : Nejvyšší soud ČR, 2010, nepublikováno. 83 s.

3

Předkládaná práce se snaží poskytnout odpověď (či alespoň shrnout a zprostředkovat některé relevantní informace) k následujícím otázkám: co je správná aplikace evropského práva, jaké jsou příčiny jeho nesprávné aplikace, jak je jeho nesprávná aplikace závažná a častá a jaké jsou důsledky nesprávné aplikace. Abychom mohli správnost aplikace evropského práva českými soudy podrobit

bližšímu

zkoumání a

hodnotit ji,

musíme

jasně

definovat,

co pod pojmem správná aplikace evropského práva chápeme. V první části práce proto shrnujeme současný názor právní doktríny na tuto otázku. V první kapitole se zabýváme povahou a vlastnostmi systému evropského práva a jeho působnosti ve sféře českého právního řádu. Zkoumáme zde také normativní základ povinnosti českého soudce k ochraně a aplikaci evropského práva. Ve druhé kapitole podáváme základní přehled o pravidlech použití evropského práva, které určují, kdy a jak má soudce evropské právo vzít v potaz a aplikovat jej. Na základě těchto poznatků následně v kapitole třetí formulujeme definici správné aplikace evropského práva a dalších souvisejících pojmů. Ve druhé části této práce se zaměřujeme na zkoumání případů nesprávné aplikace evropského práva českými civilními soudy. Ve čtvrté kapitole se pokoušíme shrnout možné příčiny vedoucí k nesprávné aplikaci a diskutujeme jejich přípustnost. V páté kapitole se zabýváme aplikací evropského práva v České

republice

a

českými

civilními

soudy

z globální

perspektivy.

Na statistickém pohledu na mohutnost systému evropského práva, na kvalitu české implementace evropského práva a na četnost jeho použití českými civilními soudy odhalujeme možné problémové oblasti a příčiny nesprávné aplikace. V šesté kapitole přecházíme od globálního náhledu ke zkoumání a hodnocení konkrétních příkladů nesprávné aplikace evropského práva českými civilními

4

soudy. Konečně v sedmé kapitole se zabýváme disponibilními prostředky nápravy případné nesprávné aplikace evropského práva soudy. Na tomto místě považujeme za důležité podotknout, že zejména první část práce se pokouší na omezeném prostoru shrnout nejdůležitější poznatky o aplikaci evropského práva, což je téma, které ostatním autorům vystačí na rozsáhlé monografie. Účelem této práce není jít do hloubky, zkoumat nejdrobnější nuance a fabulovat nad možnými výklady. Úvodní teoretická část slouží pouze jako zpřehlednění základních ustálených pravidel aplikace evropského práva za účelem definice pojmu správná aplikace. S ohledem na skutečnost, že zásady použití evropského práva jsou vytvářeny judikatorní činností Soudního dvora EU, jsou tato pravidla svou původní povahou značně kazuistická, přičemž k jejich zobecnění dochází následně právní doktrínou. Veškeré takové závěry jsou přitom více či méně fabulací, neboť závazný a konečný výklad může podávat jedině Soudní dvůr. Účelem této práce není poskytnout vyčerpávající pojednání o pravidlech aplikace evropského práva, ačkoliv na druhou stranu může posloužit jako základní rukověť pro jeho běžné používání.7 Především však má být základním informačním materiálem, souhrnem dostupných informací, který může posloužit jako východisko pro další zkoumání nesprávné aplikace evropského práva, popřípadě snah o zlepšení standardu jeho aplikace českými civilními soudy. Jak je z předešlého textu patrné, tato práce staví primárně na analýze odborné literatury a příslušné judikatury Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) a českých vrcholných soudů. Tento teoretický rámec je následně propojen s realitou prostřednictvím příkladů z aplikační praxe nižších českých civilních soudů.

7

Jak ukážeme, základní příčinou nesprávné aplikace je totiž neznalost a nedostatečné povědomí o této problematice.

5

I. Správná aplikace evropského práva 1. Působení evropského práva ve sféře českého právního řádu Abychom mohli definovat obsah pojmu správná aplikace evropského práva, musíme nejprve pochopit, kde se ona povinnost ke správné aplikaci bere, jaké jsou její příčiny, její obsah a rozsah. Musíme nejprve správně porozumět specifické povaze evropského práva, jeho postavení a účinkům, které zásadním způsobem determinují způsob jeho aplikace. Rovněž je nutné objasnit roli národních soudců v mechanismu jeho prosazování – jaký je původ a obsah pozitivně-právní povinnosti ke správné aplikaci evropského práva, jakým způsobem a v jakých pramenech je zakotvena, jaké jsou její projevy v rámci českého civilního procesního řízení. Smyslem této kapitoly je nastínit odpověď na otázku, jaký dosah vlastně povinnost k aplikaci evropského práva u českých soudů má a co lze ve zdejších podmínkách vůbec definovat jako správnou aplikaci. Proč a jakým způsobem je evropské právo v České republice závazné? Jak s ním soudy mají zacházet? Kdy a za jakých podmínek jej mají aplikovat, jakou ochranu mají poskytnout subjektivním právům evropským právem založeným? Je správně, když soudce začne oprašovat evropské právo až v okamžiku, kdy je nesouladnost českého práva s unijními normami do očí bijící, popřípadě teprve tehdy, kdy je na jejich nesoulad upozorněn účastníky sporu? Nebo má český soudce povinnost v každé jednotlivé kauze z vlastní iniciativy prověřovat soulad českých předpisů s normami práva EU?

6

1.1. Systém evropského práva Obecně můžeme evropské právo definovat jako soubor právních norem tvořený zakládacími smlouvami8 a dále právními normami, které mají v těchto smlouvách svůj základ. Vedle primárního práva jsou za prameny evropského práva považovány normy přijímané orgány EU (tzv. sekundární právo), rozhodnutí Soudního dvora EU (dále „SDEU“), která obsahují závazný výklad evropského práva, případně jej dotvářejí, dále některé mezinárodní smlouvy (smlouvy EU s třetími

subjekty

a

smlouvy

uzavřené

mezi

členskými

státy

za účelem uskutečňování cílů EU) a v neposlední řadě obecné právní zásady a právní obyčeje.9 Mezi prameny evropského práva patří i některá rozhodnutí zástupců vlád členských států v Radě EU odlišná od aktů sekundárního práva, dále rozhodnutí Evropské rady a smlouvy uzavřené mezi orgány EU k zajištění výkonu jejich funkcí. Posledně jmenované prameny jsou však v zásadě aplikovatelné pouze ze strany ESD10 a s ohledem na zaměření této práce se jimi, na rozdíl od prvně jmenovaných, podrobněji zabývat nebudeme. ~ Evropské právo je svébytným, autonomním právním systémem.11 Ačkoliv byl jeho vznik umožněn pomocí nástrojů mezinárodního práva ve spojení

8

Tato kategorie zahrnuje vedle samotných zakládacích smluv také smlouvy, kterými se zakládací smlouvy mění, dále přístupové smlouvy, protokoly k těmto smlouvám a v neposlední řadě také Listinu základních práv EU. Viz Smlouvy. EUR-Lex: Přístup k právu Evropské unie [online]. Aktualizováno 9. 4. 2010 [cit. 2012-02-08]. Dostupné z: . Celý tento systém mezinárodních smluv je označován jako primární právo. 9 Viz TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., op. cit. sub 1, s. 232n; blíže k pramenům evropského práva srov. SIMON, D. – MALÍŘ, J. - ŠTĚRBOVÁ, M. Komunitární právní řád. Praha : ASPI, 2005. s. 315n. 10 Viz KRÁL, R. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 12. 11 Srov. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 17n. Dále srov. CHALMERS, D. – HADJIEMMANUIL, CH. – MONTI, A. aj. European Union Law. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. s. 184.

7

s určitým sebeomezením a otevřením se vnitrostátního právního řádu, je na obou nezávislý. Jak se autonomie unijního práva projevuje a v čem jsou jeho zvláštnosti proti právu mezinárodnímu? Podle Krále jsou stěžejními distinktivními rysy evropského práva jeho prameny, subjekty, účinky ve sféře vnitrostátního práva a mechanismus jeho prosazování.12 Výše podaný sáhodlouhý výčet pramenů evropského práva prozrazuje, že skutečně nejde o pouhou odnož běžného mezinárodní právo veřejného, které stojí na mezinárodních smlouvách a obyčejích, ale o odlišný, svérázný a propracovaný právní řád.13 Zatímco mezinárodní právo počítá za své subjekty v zásadě pouze státy a mezinárodněprávní subjektivita jednotlivce je dána toliko ve vztahu k ochraně jeho základních lidských práv a svobod,14 v systému evropského práva mají plnou subjektivitu i jednotlivci, kteří se tak mohou přímo dovolávat ochrany subjektivních práv plynoucích jim z evropského práva,15 a zrovna tak přímo evropské právo samo jim může ukládat povinnosti. Účinky evropského práva ve sféře vnitrostátního právního řádu jsou rovněž odlišné od projevů práva mezinárodního. Účinky druhého jmenovaného určuje obvykle Ústava každého státu, proto jsou účinky mezinárodního práva v různých státech odlišné. Malenovský k tomu říká, že ochrana práv vyplývajících z mezinárodního práva – s výjimkou základních práv a svobod, jejichž ochrana je stanovena kogentními normami mezinárodního práva – je podmíněna

12 13

14

15

Viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 1. Tato separace od mezinárodního práva byla umožněna pravidly samotného mezinárodního práva. Dle čl. 5 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která je v zásadě kodifikací obyčejového práva, si mezinárodní organizace mohou upravit své vnitřní poměry odlišně, přičemž Úmluva se použije jen subsidiárně. Blíže k tomu TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj., op. cit. sub 1, s. 299. Viz MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opravené a doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 136. Srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE Eu law: Text, cases and materials. 4. vyd. New York : Oxford University Press, 2008. s. 273.

8

přivolením státní moci.16 Naopak evropské právo, v zájmu zajištění své jednotné aplikace a plného účinku, stanoví způsob a podmínky svého použití samo (v tzv. aplikačních zásadách).17 Tyto zásady mají původ v evropském právu a jako obecné právní zásady jsou jeho inherentní součástí.18 Představují jakousi příbalovou informaci, návod k použití. Kdo unijní právo aplikuje, musí se jimi řídit – v opačném případě by nebylo lze mluvit o správné aplikaci.19 Konečně k mechanismu prosazování evropského práva je třeba říci, že k ochraně subjektivních práv založených evropským právem a k zajištění jeho fungování jsou povolány obecné soudy členských států ve spolupráci se Soudním dvorem EU, který působí jako jednotící prvek. Jen on má, v zájmu zajištění jednotného působení evropského práva, monopol na jeho závazný výklad, jež podává prostřednictvím řízení o předběžné otázce.20 Soudní dvůr, veden maximou zákazu odepření spravedlnosti, tak zajišťuje dynamický rozvoj evropského práva tím, že závazně specifikuje obsah pojmů a pravidel obsažených v evropském právu, zaplňuje mezery v právu, stanovuje zásady pro jeho aplikaci v členských státech a formuluje obecné evropské právní zásady.21

16

Viz MALENOVSKÝ, J., op. cit. sub 14, s. 136. V evropském právu je toto přivolení státní moci dáno jako důsledek přenesení pravomocí generálně, stát v zásadě nemá možnost přestat poskytovat evropským právům ochranu. Zatímco v mezinárodním právu je důsledkem porušení této povinnosti pouze mezinárodněprávní odpovědnost státu, v právu evropském je zároveň přímo stanovena povinnost státu tuto ochranu poskytnout, respektive možnost jednotlivce se práv vyplývajících z evropského práva dovolat přímo u vnitrostátních orgánů či soudů. K tomu blíže BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 5. 17 Jde zejména o zásadu přednosti evropského práva, povinnost ke konformnímu výkladu, zásadu přímého účinku a odpovědnost státu za škodu způsobenou jedinci porušením evropského práva. 18 Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 111. 19 Tamtéž, s. 174. 20 Viz čl. 267 Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy (dále jen „SFEU“). 21 Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 174.

9

1.2. Český soudce – evropský soudce? Jedním ze specifik evropského práva je i skutečnost, že nedisponuje vlastním mechanismem prosazení a k jeho ochraně jsou, ve spolupráci se Soudním dvorem EU, povolány přímo vnitrostátní soudy. Kühn konstatuje, že při aplikaci unijního práva musí soudce vnitrostátního soudu jednat jako soudce evropský, přičemž „musí vymáhat evropská nařízení a směrnice a rozhodovat s vědomím cíle integrované Evropy.“ Připomíná také, že „to je důvod proč významní teoretikové tvrdí, že neexistují pouze dva evropské soudy, ale ve skutečnosti jsou jich tisíce, rozprostřeny po celém území EU.“ 22 Nabízí se ovšem otázka, kde leží základ povinnosti, kterou Kühn zmiňuje? Jak se z českého soudce stal soudce evropský? ~ Základ evropského práva leží v systému mezinárodních smluv.23 Z mezinárodněprávního hlediska je tedy závaznost evropského práva pro Českou republiku založena na Smlouvě o přistoupení.24 Z pohledu vnitrostátního práva bylo uzavření takovéto mezinárodní smlouvy umožněno čl. 10a Ústavy, který připouští přenesení některých pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci.25

22

23

24

25

Překlad autor. V originále: „In fact, when applying Community law, judges of national courts must at the same time also act in their capacity as European judges; they have to enforce European regulations and directives and to decide cases with the goal of an integrated Europe in mind.“ Viz KÜHN, Z., The Application of European Law in the New Member States: Several (Early) Predictions. German Law Journal [online]. 2005, roč. 6, č. 3 [cit. 2011-09-11]. s. 572. Dostupné z: Srovnej EUR-Lex : Smlouvy [online]. Aktual. 2010-04-09 [cit. 2012-02-08]. Dostupné z: . Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii publikována pod č. 44/2004 Sb. m. s. (dále jen „ Smlouva o přistoupení“). Smlouva vstoupila v platnost dne 1. 5. 2004. Názory českých teoretiků se v otázce určení článku, jehož prostřednictvím je evropské právo recipováno, různí. Podle Malenovského působí evropské právo v českém právním řádu prostřednictvím čl. 10 Ústavy. V současnosti ovšem tato otázka není aktuální, neboť Ústavní soud se vyslovil ve prospěch čl. 10a, přičemž jeho rozhodnutí jsou pro soudy argumentačně závazná. Ke sporu blíže BONČKOVÁ, H., op. cit. sub 4, s. 18-20.

10

Dne 1. května 2004 se evropské právo stalo pro Českou republiku závazné.26 Od této chvíle je považováno za integrální součást souboru práva použitelného v České republice, a to – jak jsme ukázali výše – včetně aplikačních zásad, které závazně určují způsob jeho použití. Případné debaty a nejasnosti kolem obsahu a významu tohoto závazku ukončil Ústavní soud: Pokud členství v [EU] s sebou nese určité omezení pravomocí vnitrostátních orgánů ve prospěch [unijních] orgánů, musí být nutně jedním z projevů takového omezení i omezení volnosti členských států určovat vnitrostátní účinky [unijního] práva […] Jinak řečeno, s přenesením některých pravomocí na ES je spojen i zánik volnosti České republiky určovat vnitrostátní účinky [unijního] práva, které se odvozují v oblastech, v nichž k tomuto přenosu došlo, přímo z [unijního] práva. Ustanovení čl. 10a Ústavy tak vlastně působí obousměrně: tedy tvoří normativní základ pro přenos pravomocí a současně je tím ustanovením Ústavy, které otevírá vnitrostátní právní řád pro působení [unijního] práva včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky.27 S ohledem na skutečnost, že Česká republika je Ústavou vázána dodržovat své mezinárodněprávní závazky,28 lze konstatovat, že stát je povinen řídit se platným evropským právem a toto právo také správně aplikovat. Můžeme shrnout, že z pohledu mezinárodního práva je závaznost práva EU dána na základě mezinárodněprávního obyčejového pravidla pacta sunt servanda, zatímco z pohledu práva vnitrostátního je založena Ústavou, konkrétně čl. 10a v kombinaci s čl. 1 odst. 2.

26

27

28

Výslovně to stanoví čl. 2 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (dále jen „Akt o přistoupení“). Úpravy v závorkách autor. Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, Cukerné kvóty III. Viz čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR.

11

~ Konečně v evropském právu samém je jeho závaznost vyjádřena především prostřednictvím zásady loajální spolupráce.29 Soudní dvůr vyložil obsah povinností členských států – a jejich orgánů, včetně soudů – v duchu této zásady následujícím způsobem.30 Stát má v první řadě povinnost pozitivní, povinnost konat. Má učinit veškerá vhodná opatření k zajištění splnění svých závazků.

Musí řádně implementovat příslušné normy evropského práva

a zabezpečit soulad práva vnitrostátního s požadavky evropského práva. Musí zajistit jeho jednotné používání a plnou účinnost. Přitom je třeba mít na paměti, že povinnost řádné implementace neleží pouze na zákonodárci, ale její zajištění je stejně tak interpretační povinností soudu.31 Dále má stát tzv. podpůrčí povinnost, tedy povinnost přijmout veškerá opatření v zájmu zajištění plné účinnosti evropského práva. Posledním aspektem závazku loajality je povinnost nekonat, tedy povinnost zdržet se všech opatření, která by mohla ohrozit nebo vyloučit neomezenou a jednotnou aplikaci evropského práva. Tato negativní povinnost zahrnuje příkaz nezasahovat žádným způsobem do oblastí, v nichž je dána pravomoc Unie. Ve formě zákazu přijímat vnitrostátní akty odporující evropskému právu a rovněž zákazu ponechávat takové akty v platnosti, se tato povinnost týká samozřejmě zákonodárce. Vztahuje se však také na soudy. V zájmu zajištění plného účinku evropského práva mají totiž povinnost použití nesouladných

vnitrostátních

norem

v rámci

svých

pravomocí

vyloučit

nebo alespoň omezit.32

29 30

31

32

Viz čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU (dále jen „SEU“) ve znění Lisabonské smlouvy. Viz CHALMERS, D. – HADJIEMMANUIL, CH. – MONTI, A., op. cit. sub 11, s. 193n. Dále TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj., op. cit. sub 1, s. 68n. Srov. čl. 4 odst. 3 SEU; dále srov. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 113 a BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 68. Podrobněji viz kap. 2.2.

12

Prostřednictvím maximy loajální spolupráce je závazek soudů k ochraně a správné aplikaci evropského práva vyložen jasně a zřetelně. České soudy se tak skutečně staly soudy unijními. Význam tohoto konstatování je klíčový – Evropské právo nemá k dispozici jiné prostředky ochrany, než národní soudy. Jistě ne planě Bobek zdůrazňuje, že „bez řádného používání a vymáhání na národní úrovni evropské právo buď vůbec neexistuje, anebo je, v lepším případě, omezeno na judiciální monolog [Soudního dovra] v Lucemburku.“33 Požadavek správné aplikace evropského práva – záměrně reflektovaný i hypotézou této práce – tak nabývá zásadní význam.

33

Překlad a poznámka v závorce autor. V originále: „without proper construction and enforcement at the level of national courts, EC law is non-existent, or, at best, reduced to judicial monologues in Luxembourg.“ Viz BOBEK, M., op. cit. sub 3, s. 292.

13

2. Aplikační zásady evropského práva Ukázali jsme, jaký je normativní základ povinnosti národních soudů k aplikaci evropského práva. Odpověděli jsme tak na otázku proč mají soudy evropské právo aplikovat a chránit. Nyní se dostáváme k otázkám jakým způsobem toho mají dosahovat, jaká jsou pravidla hry – ony již zmiňované zásady aplikace evropského práva. Pravidla řešení konfliktu norem vnitrostátního a evropského práva nejsou v primárním právu explicitně obsažena. Praxe však samozřejmě přinesla potřebu řešení tohoto problému. S ohledem na autonomii systému evropského práva, jeho specifické metody prosazování a maximu zákazu denegatio iustitiae musel postupy pro řešení této kolize vyložit ve své judikatuře Soudní dvůr. Zásady aplikace unijního práva jsou považovány za závazné prameny evropského práva. Jsou jeho inherentní součástí - uplatní se při jeho aplikaci vždy, bez ohledu na to, kdo jej aplikuje. Jestliže tedy národní soudy mají povinnost aplikovat evropské právo, mají zároveň povinnost aplikovat jej v souladu s těmito zásadami. V této kapitole podrobněji rozebereme, co tyto zásady říkají o tom, kdy a jak mají národní soudy evropské právo použít.

2.1. Kdy evropské právo použít 2.1.1. Plná účinnost Vůdčím principem aplikace evropského práva je zásada plné účinnosti.34 Jde o zásadu ovládající interpretaci evropského práva tím, že stanoví povinnost

34

Česká terminologie není v této záležitosti dosud zcela jednotná. Sehnálek vypočítává možná synonyma, jako jsou zásada efektivity, plný účinek či užitečnost unijního práva. Oficiální české překlady rozhodnutí Soudního dvora uvádějí výraz užitečný účinek. Pojem je často užíván i ve své původní francouzské podobě effet utile. Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 64.

14

vykládat právo takovým způsobem, které umožní co nejefektivněji dosáhnout cíle evropské úpravy.35 Z této základní premisy postupně Soudní dvůr dovodil ostatní aplikační zásady evropského práva, od zásady přednosti, přes přímý a nepřímý účinek, až po odpovědnost státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením evropského práva státem. 2.1.2. Přednost V členských státech platí vedle sebe zároveň dva autonomní zdroje práva, což s sebou nutně nese riziko kolize. Samozřejmě, část norem obsažených v těchto právních systémech si navzájem nekonkuruje – jejich působnost je zkrátka odlišná. V ideálním případě je to záležitost nařízení. Ta jsou přímo použitelná a závazná v celém svém rozsahu.36 Jejich implementace je v zásadě vyloučena. Simon uvádí, že jejich úplná normativní síla vylučuje, aby nařízení byla aplikována částečně či selektivně, aby byla měněna nebo doplňována, anebo aby dokonce byly přijímány závazné normy, kterými by mohl být dotčen obsah nebo působnost nařízení.37 Ve vnitrostátním právním řádu by se tedy neměla vyskytovat norma, jejíž působnost se s působností nařízení kryje. Zbývající část souboru norem obou svébytných právních systémů je však v potenciálním konfliktu. Typické je to u vztahu směrnic a vnitrostátních předpisů, které zajišťují jejich vnitrostátní implementaci, ale jde samozřejmě i o jiné vnitrostátní právní předpisy, jejichž působnost se s působností norem evropského práva zcela kryje nebo alespoň prolíná. Tento překryv přitom sám o sobě automaticky neznačí konflikt – normy obsažené v proti sobě stojících vnitrostátních a evropských pramenech práva totiž mohou, či lépe řečeno mají,

35 36 37

Tamtéž, s. 65. Srov. čl. 288 SFEU. Viz. SIMON, D. – MALÍŘ, J. - ŠTĚRBOVÁ, M., op. cit. sub 9, s. 335.

15

být souladné. Případný rozpor je v zájmu zajištění plné účinnosti evropského práva řešen pomocí zásady přednosti38 v jeho prospěch. a) Vymezení zásady přednosti Pro řešení kolize norem evropského a vnitrostátního práva je klíčová skutečnost, že jde o dva svébytné, autonomní právní systémy. Unijní právo se nestává součástí českého právního řádu, ale pouze součástí souboru u nás použitelného práva.39 Právní systémy se neslévají, neprolínají – spíše lze říci, že se překrývají a společně vytvářejí jakýsi dvouvrstevný soubor aplikovatelného práva. Nesouladné národní normy se nestávají neplatnými. Mezi vnitrostátním a evropským právem nelze uplatnit pravidla lex posteriori nebo lex specialis; norma obsažená v pramenech vnitrostátního práva není v důsledku nesouladu derogována.40 Takový účinek evropského právo v systému práva vnitrostátního mít nemůže – jde o dva oddělené autonomní systémy. Soudci je však uložena povinnost za určených podmínek nesouladné ustanovení vnitrostátního práva neaplikovat. Normy evropského práva disponují (pouze) aplikační předností bez vlivu na platnost pramenů vnitrostátního práva. Přednostní použití normy evropského práva však nutně neznamená, že vnitrostátní norma zůstane zcela opomenuta a neaplikována. Princip přednosti nevede k bezvýhradnému automatickému vyloučení nesouladné vnitrostátní normy. Evropské právo se prostřednictvím zásady přednosti projevuje s různou intenzitou – někdy použití ustanovení vnitrostátního předpisu bez dalšího vyloučí, jindy jej zcela nahradí, někdy ovšem ovlivní jen jeho výklad, a jindy,

38

Obvykle v kombinaci s některou z dalších aplikačních zásad – zásadou souladného výkladu, zásadou přímého účinku či zásadou odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva. 39 TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., op. cit. sub 1, s. 305. 40 Srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15. s. 350.

16

pokud jde o normy souladné, se navenek nemusí neprojevit vůbec.41 Dotčené právní systémy se neslévají, neprolínají – spíše lze říci, že se překrývají a společně vytvářejí jakýsi dvouvrstevný soubor aplikovatelného práva. Právo EU, maje aplikační přednost, obrazně řečeno překrývá vnitrostátní právo jako jakási šablona či maska. Pokud se budeme této metafory držet, můžeme říci, že při pohledu přes vrstvu evropského práva jsou jasně a bez zkreslení z národního práva vidět pouze ty normy, které jsou s unijním právem v souladu, respektive mu neodporují. Naopak nesouladné národní normy jsou vidět buď jen z části,42 anebo nejsou vidět vůbec.43 Můžeme tedy konstatovat, že projevem zásady přednosti unijního práva je skutečnost, že každá platná unijní norma vždy vyvolá ve sféře vnitrostátního práva nějaké (různě intenzivní) účinky.44 Předpis evropského práva tak nutně nemusí být formálně aplikován. Postačí, že je zajištěna jeho plná účinnost. I to je projevem jeho přednosti. V řadě situací tak evropské právo slouží pouze jako

referenční

kriterium

pro

posouzení

souladu

norem

obsažených

ve vnitrostátním právu.45 b) Podmínky uplatnění zásady přednosti Zásadu přednostní aplikace evropského práva řídí několik fundamentálních pravidel. Podle prvního z nich nehraje právní síla pramenů, které stojí proti sobě v kolizi, žádnou roli. Evropské a vnitrostátní právo jsou oddělené systémy a platí, že celé evropské právo, všechny jeho právní prameny mají v kolizi přednost před 41 42 43

44

45

Blíže viz kap. 2.2. Je-li možný a dostatečný jejich souladný výklad. Srov. kap. 2.2. Pokud v dané věci aplikovaná evropská norma disponuje přímým účinkem, může být použití nesouladného ustanovení vnitrostátního práva zcela vyloučeno. Srov. kap. 2.2. Vycházíme při tom z pojetí zásady přednosti v širším smyslu – chápeme ji jako obecný nástroj prosazování evropského práva v oblasti práva vnitrostátního. Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 44. Srov. například odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004, ve věci C-397/01, Bernhard Pfeiffer proti Deutsches Rotes Kreuz, Kreisverband Waldshut eV (Pfeiffer).

17

celým vnitrostátním právem.46 Může tedy dojít i k situaci, v níž se na úkor vnitrostátní normy ústavní povahy uplatní pravidlo chování obsažené v (pouhé) směrnici. Podle druhého pravidla nehraje žádnou roli ani okamžik, kdy nesouladný vnitrostátní předpis nabyl platnosti. Přednost platné evropské normy se uplatní bez ohledu na to, zda byla vnitrostátní úprava přijata před nebo po přijetí úpravy unijní, jakož i skutečnost, zda byla nebo nebyla přijata k její implementaci.47 Podle třetího pravidla je vnitrostátní soud povinen, pokud je to nezbytné k zajištění plné účinnosti evropského práva, nesouladnou vnitrostátní normu neaplikovat sám ze své iniciativy. Nepotřebuje pokyn nebo svolení nadřízeného soudu, nemusí nesouladný předpis odklízet postupem podle čl. 95 Ústavy, nemusí vyčkávat nápravy nesouladného stavu ze strany zákonodárce a nepotřebuje ani vyjádření Soudního dvora prostřednictvím řízení o předběžné otázce.48 Logika a konstrukce aplikační přednosti evropského práva je do značné míry analogická k zásadě mezinárodního práva, dle níž se stát nemůže prostřednictvím vnitrostátní legislativy zprostit svého mezinárodního závazku.49 Avšak v evropském právu je jako důsledek porušení tohoto pravidla – vedle odpovědnosti státu vůči EU, což je obdoba mezinárodněprávní odpovědnosti státu – stanoven navíc také výše popsaný překrývací účinek evropského práva, tedy povinnost přednostní aplikace unijní normy.50

46 47 48 49

50

Tamtéž, s. 347. Viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 33. Tamtéž. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, Pl. ÚS 56/05, Squeez-out. Viz čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, podle něhož se strana nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. Srov. BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 5.

18

c) Limity zásady přednosti Existují ovšem určité limity zásady přednosti. Evropským právem nejsou dotčeny závazky z mezinárodních smluv, které členská státy uzavřely před vstupem do Unie.51 Soudní dvůr se snaží omezit dosah této přednosti mezinárodních závazků členských států požadavkem ochrany základních zásad smlouvy. 52 Král mezi limity zásady přednosti zahrnuje také zákaz zneužití evropského práva a pokyn k neuplatnění unijní normy, jejíž použití by vedlo k závažnému a nepřiměřenému poškození zájmů třetích osob, pokud lze plné účinnosti evropského práva docílit jinak (například uplatněním nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti sátu za škodu způsobenou jednotlivci v důsledku porušení evropského práva).53 Jsme však toho názoru, že v takovém případě nejde o vyloučení

přednosti

evropského

práva

jako

takového,

ale

pouze

o upřednostnění jedné unijní normy (např. směrnice) před jinou unijní normou (např. některou z obecných právních zásad). Na tomto místě je třeba podotknout, že český Ústavní soud by tento výčet limitů zásady přednosti nepovažoval za kompletní. Z pozice ochránce ústavnosti totiž nepřijímá autonomní působení evropského práva ve sféře českého práva bezpodmínečně. Zdůrazňuje, že přenos pravomocí – či jejich propůjčení – není nepodmíněný a může trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány [EU] vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity ČR

51 52

53

Viz čl. 351 SFEU. Mezi ně řadí např. respekt k základním lidským právům a svobodám a demokracii. Zajímavé je, že tato výhrada Soudního dvora je v podstatě analogická k výhradám ústavních soudů některých členských států (včetně toho českého) vůči absolutní přednosti práva unijního, respektive výhradě podmíněnosti přenosu pravomocí ze členských států na Unii. Tato výhrada, již Soudní dvůr neuznává, bude podrobněji zmíněna níže. Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 15n. Viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 34.

19

a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu.54 K první podmínce podotýkáme, že s ohledem jednak na pravidla přijímání změn primárního práva, jež musí být ratifikovány všemi členskými státy,55 a jednak na evropský legislativní proces jako takový, postavený primárně na metodě konsensu, není pravděpodobné, že by k reálnému narušení samotných základů státní suverenity ČR mělo dojít. Co se týče druhé podmínky, Ústavní soud se nikdy nepokusil podat výčet principů, které tvoří podstatu materiálního právního státu, dokonce se tomu záměrně vyhýbá.56 Je nicméně zřejmé, že řada principů, které lze do pojmu materiálního právního státu zahrnout, je obsažena rovněž v obecných zásadách evropského práva.57 Kromě toho lze poukázat i na Smlouvu o Evropské unii,58 které deklaruje, že „Unie je založená na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody a demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv.“ Lze tedy tvrdit, že základy, na nichž stojí Česká republika i EU, jsou z velké části, pokud ne zcela, totožné. Otázka mezí propůjčení pravomocí a tedy i mezí přednostní aplikace práva EU ve sféře českého právního řádu je jistě z teoretického, politického i právního hlediska zásadní. Reálná možnost jejich překročení však zůstává z naznačených důvodů nepravděpodobná, spíše pouze teoretická. 59 Pro naše potřeby lze tuto problematiku uzavřít konstatováním, že význam výhrady ochrany materiálního

54 55

56

57 58 59

Úpravy v závorkách autor. Viz nález Ústavního soudu Cukerné kvóty III, op. cit. sub 27. Česká republika má tedy možnost jakékoliv případné změny svého závazku podrobit testu ústavnosti – před podpisem Lisabonské smlouvy byla ostatně tato možnost využita. Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, Lisabonská smlouva, bod 93. Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 104-105. Viz čl. 2 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“) ve znění Lisabonské smlouvy. Tento názor potvrzuje i Sehnálek. Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 63.

20

ohniska Ústavy je pro každodenní běžnou aplikaci unijního práva minimální, prakticky nulový. 2.1.3. Procesní autonomie Zásada přednosti, v kombinaci s ostatními aplikačními zásadami, dává soudci do ruky

klíč

k vyřešení

kolize

hmotně-právních

norem

vnitrostátního

a evropského práva. Pomáhá mu určit, které z rozporných pravidel se aplikuje. Abychom ale měli obrázek o fungování evropského práva kompletní, musíme zmínit také procesní stránku jeho prosazování a ochrany. Právě nastavení pravidel řízení má totiž zásadní implikace. Uplatnění nároků vyplývajících z evropského práva se u národních soudů řídí, nestanoví-li evropské právo jinak, obecnými vnitrostátními procesními předpisy.60 Tato zásada procesní autonomie je formována dvěma požadavky. Obecným pravidlem je požadavek zajištění rovnocennosti ochrany unijních a vnitrostátních práv, z něhož vyplývá, že „procesní postavení osoby, uplatňující u národního soudu nárok z evropského práva, nesmí být méně příznivé, než při uplatňování obdobného nároku podle vnitrostátního práva.“61 Jinými slovy, evropským subjektivním právům je nutné poskytnout minimálně stejný standard ochrany, jako subjektivním právům plynoucím z práva vnitrostátního. Nad zásadou rovnocennosti však může v některých případech převážit požadavek zajištění účinné ochrany, respektive efektivity evropského práva. Stanoví, že možnost dosažení ochrany práv zaručených evropským právem nemůže být nemožná nebo nepřiměřené ztížená.62 Tridimas uvádí, že zásada účinné ochrany de facto obchází národní standardy a zaručuje unijnímu právu 60

Srov. čl. 19 odst. 1 SEU. Viz TRIDIMAS, T. The General Principles of EU Law. 2. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2006, s. 423. 61 TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj., op. cit. sub 1, s. 325. 62 TRIDIMAS, T., op. cit. sub 60, s. 423.

21

kvazi-ústavní charakter.63 V důsledku požadavku zajištění účinné ochrany má soud povinnost, je-li to k zajištění ochrany práv vyplývajících jednotlivci z evropského práva nezbytné, zohlednit právo EU i tehdy, pokud obdobnou povinnost s ohledem na vnitrostátní právo nemá. Lze identifikovat přinejmenším dvě oblasti, v nichž Soudní dvůr dosud dovodil nutnost zajištění efektivní ochrany evropského práva nad rámec ochrany garantované národními procesními předpisy. Jde o oblast hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele.64 Požadavek efektivní ochrany evropského práva je naplněn pouze tehdy, pokud nastavení procesních podmínek prakticky neznemožňuje nebo významně neztěžuje alespoň dosažení náhrady škody.65 Vnitrostátní procesní předpisy musí navíc samozřejmě odpovídat požadavkům harmonizačních předpisů evropského práva.66 ~ Co tedy požadavek rovnocennosti v praxi znamená? Jak má český soud s evropským právem nakládat, aby dostál své povinnosti a aplikoval evropské právo správně? Český civilní proces je ovládán zásadou iura novit curia.67 Podle občanského soudního řádu se právo nedokazuje.68 Účastníci řízení mají soudu dodat pouze informace o skutkovém stavu a upřesnění, čeho se domáhají

63 64

65

66

67 68

Tamtéž. Podle názoru Soudního dvora již ze samotné logiky práva na ochranu spotřebitele vyplývá požadavek, aby se vnitrostátní soud mohl zabývat otázkou nepřiměřenosti smluvní podmínky, aniž by se jí účastník řízení dovolával, tedy z úřední povinnosti. Spotřebitel si často není vůbec vědom svých práv, a tak je povinnost použití evropského práva ex offo jedinou cestou, jak zajistit plnou účinnost směrnice. Povinnost zkoumat přiměřenost smluvní podmínky ve spotřebitelských smlouvách ex offo má soud dokonce i ve fázi výkonu rozhodnutí. Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 263-265. Viz TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj., op. cit. sub 1, s. 325. K tomu více v poslední kapitole. Tamtéž, s. 326. Evropské normy upravující procesně-právní otázky mají samozřejmě před vnitrostátními normami přednost za stejných podmínek, jako všechny ostatní. Viz výše. Soud zná právo. Srovnej § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).

22

(žalobní petit).69 Soudce je povinen nezávisle na případném právním hodnocení účastníků, s nímž se ovšem musí argumentačně vypořádat, sám z úřední povinnosti identifikovat a aplikovat právě a jedině použitelné právní normy. Český proces je vystavěn na principu da mihi factum, dabo tibi jus.70 Bobek konstatuje, že český a středoevropské právní systémy jsou, v zásadě, stále uvězněny v idealistické představě vševědoucího soudce-stroje, do nějž stačí zadat fakta, vhodit minci a na druhé straně počkat na úhledně zabalený výsledek.71 Přitom množina práva, na kterou se tato povinnost vztahuje, nezahrnuje pouze právní předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů, jak uvádí občanský soudní řád, ale rovněž i mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy a právo evropské. 72 Co v praxi ze zásady procesní autonomie plyne, přehledně dovozuje Kühn: Princip Iura novit curia a povinnost soudu vznést [unijní] argument platí pro domácí soud aplikující [unijní] právo v míře takové, v jaké platí ve vztahu k domácímu právu v obdobné procesní situaci, ledaže s ohledem na specifické okolnosti případu by již nebylo možno hovořit o efektivní ochraně [unijních] práv. 73 Z hlediska správné aplikace je klíčový závěr, že český soudce je povinen přednostně použít evropské právo – obdobně jako právo vnitrostátní – i v těch případech, kdy účastníci řízení vůbec netuší, že v jejich věci je vůbec nějaká unijní 69 70 71

72 73

Srovnej § 79 OSŘ. Dodej soudu fakta, soud ti dodá právo. Překlad autor. V originále: „The Czech and Central European legal systems are, generally, still trapped in the idealistic vision of all-knowing judge – a judge-machine to which one supplies the facts, then insert a coin and waits for a neatly-packaged result at the other end.“ Viz BOBEK, M., op. cit. sub 3, s. 288. Srov. ŠVESTKA, J. aj. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 82. Viz KÜHN, Z., Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách [databáze BECK ONLINE]. Právní rozhledy. 2004, č. 8 [cit. 2011-12-10]. s. 3. Dostupné z Beck-online: .

23

norma relevantní.74 S ohledem na souhru zásady přednosti, která je vlastní evropskému právu, s pravidlem iura novit curia, které je vlastní právu českému, musí soudce znát celý soubor použitelného práva a v případě kolize sám z úřední povinnosti identifikovat správnou podobu aplikovatelné normy. V tomto duchu nezbývá, než důrazně odmítnout závěry, dle nichž jsou strany povinny předkládat soudu překlady judikátů Soudního dvora, které podporují jejich nárok,75 nebo obdobné úvahy o tom, že argumentace evropským právem musí vzejít od samotných účastníků sporu.76 Soudce musí vždy vzít v úvahu všechny evropské normy, včetně těch obsažených v judikatuře Soudního dvora a v obecných právních zásadách, které se na řešenou věc potencionálně mohou vztahovat, a buď jejich působnost vyloučit, nebo je aplikovat.77 Navíc je soudce, v zájmu zajištění účinné ochrany, povinen použít evropské právo z vlastní iniciativy i v těch případech, kdy je úroveň národní procesní ochrany zjevně nedostatečná.78 Mezi další rysy procesní autonomie patří skutečnost, že strany jsou oprávněny namítat nesprávnou aplikaci evropského práva za stejných podmínek, jako by namítali chybnou aplikaci práva vnitrostátního. Koncentrace řízení a omezení důvodů pro obnovu řízení tak v zásadě nejsou v rozporu s požadavky evropského práva, jestliže jejich nastavení neznemožňuje efektivní ochranu

74 75 76

77

78

Tamtéž. PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 4. De lege lata je takový požadavek neudržitelný. De lege ferenda však jde o zajímavý způsob řešení neudržitelnosti zásady iura novit curia. V důsledku požadavku rovnocennosti by to však znamenalo nutnost vypustit zásadu iura novit curia z celého českého právního řádu. Srovnej KÜHN, Z., op. cit. sub 73, s. 4. Podotýkáme, že zde máma na mysli aplikaci v širokém smyslu, který byl popsán výše v části o přímém účinku. Srov. například povinnost zohlednit případnou neplatnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách ex offo přesto, že dle českého práva je dána pouze relativní neplatnost. Srov. kap. 6.1.

24

evropských práv.79 Podotýkáme, že podle občanského soudního řádu jsou soudy rozhodující o opravném prostředku povinny přihlédnout ke špatné aplikaci právních norem v revidovaném rozhodnutí vždy, pokud mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.80

2.2 Jak evropské právo použít Evropský soudce, vědom si povinnosti loajality, se v mezích své pravomoci aktivně zasazuje o dosažení plného účinku evropského práva. Aby mohl této své povinnosti dostát, musí o existenci relevantní unijní úpravy vědět. Z právněnormativního pohledu vystačíme s konstatováním, že český soudce, de lege lata, má povinnost znát právo a správně jej aplikovat.

Stejně, jako má povinnost vědět o všech zákonech, normách ústavního práva či mezinárodních smlouvách, které na věc dopadají, má také povinnost vědět o každém relevantním evropském předpisu, ustanovení primárního práva, judikátu Soudního dvora či obecné právní zásadě, která se řešené věci dotýká. Soudce přitom má zároveň povinnost správně vyhodnotit vzájemné vztahy mezi všemi těmito relevantními prameny práva, a na tomto základě vyložit normu, která z této interakce vychází jako pravidlo v daném případě použitelné. Zdůrazňujeme, že přednost evropského práva (bez dalšího) neznamená, že se český předpis jako takový odloží stranou a použije se přednostně výhradně předpis práva evropského. O přednosti mluvíme na úrovni norem jako pravidel chování, které jsou v právních předpisech vyjádřeny. Výsledná podoba použitelné

79

80

Dosažitelná musí být alespoň náhrada škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením evropského práva. Srovnej TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj., op. cit. sub 1, s. 325. Dále srov. kap. 7.2. Srovnej ustanovení § 212a odst. 1, § 205 odst. 2 písm. g) a § 242 OSŘ.

25

normy je produktem vzájemné interakce obsahu vnitrostátního a evropského práva. Ta se řídí aplikačními zásadami evropského práva. ~ Co tedy má evropský soudce udělat, zjistí-li, že na řešenou věc se evropské právo vztahuje? Pro volbu správného postupu musí soudce vzít v úvahu: typ pramene, v němž je relevantní evropská norma obsažena (specifická pravidla se týkají především směrnic); přítomnost, charakter a míru rozporu vnitrostátní a evropské normy a charakter stran sporu (jednotlivec / stát). ~ Poměrně přehledná je situace, kdy v řešené věci relevantním pramenem evropského práva nařízení. Nařízení má obecnou působnost; je závazné a přímo použitelné ve všech členských státech.81 Charakteristickou vlastností nařízení je přímá použitelnost, tedy skutečnost, že nevyžaduje vnitrostátní implementační opatření.82 Vzpomeneme-li negativní rozměr povinnosti loajality, stát v zásadě ani nesmí ve vztahu k nařízením žádná implementační opatření přijímat, neboť tímto zprostředkováním jinak bezprostředně použitelných nařízení by mohlo dojít k omezení jejich plné účinnosti.83 Petrlík proto konstatuje, že použití nařízení by nemělo činit potíže. Soud zkrátka nemá na vybranou; žádný vnitrostátní předpis upravující danou problematiku v ideálním případě

81

Srovnej čl. 288 SFEU. Toto je obecné pravidlo, z něhož existuje výjimka. Některá nařízení totiž ve skutečnosti mohou ke své realizaci nějaký dodatečný akt ze strany členských států vyžadovat; srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 11. 2001, C-403/98, Monte Arcosu. Obecný zákaz implementace nařízení zároveň neznamená, že státy nemají žádnou povinnost aktivně konat v souvislosti s jejich přijetím. Naopak, zásada loajální spolupráce zavazuje zákonodárce k tomu, aby uvedl vnitrostátní právo do souladu s požadavky nařízení; srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15. s. 84. 83 Srov. TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., op. cit. sub. 1, s. 71. 82

26

neexistuje.84 Pokud by však přeci jen existoval, soudce má povinnost aplikovat přednostně nařízení a vnitrostátní normu ponechat neaplikovanou, bez ohledu na to, zda je rozporná či souladná.85 Je-li však ve věci relevantní některý jiný z pramenů evropského práva, není již řešení tak jednoznačné. Ať se jedná o směrnici, rozhodnutí, mezinárodní smlouvu či ustanovení primárního práva, ale i obecné právní zásady a dokonce i nezávazná doporučení – aniž by byly bezprostředně aplikovatelné, soudce má v důsledku závazku loajality povinnost zasadit se o zajištění jejich plné účinnosti. V závislosti na okolnostech konkrétního případu může relevantní ustanovení evropského práva disponovat některým ze čtyř účinků, které umožňují dosažení optimální podoby soudem aplikované normy - jednak ovlivněním volby či určení aplikovatelného předpisu, jednak působením na jeho interpretaci. Mluvíme o určujícím, nápravném, vylučujícím a nahrazujícím účinku evropského práva. První dva jmenované jsou projevem zásady nepřímého účinku; ovlivňují pouze interpretaci práva, aniž by zasahovali do aplikovatelnosti vnitrostátního předpisu. Poslední dva jmenované druhy účinku jsou projevem zásady

přímého

účinku

evropského

práva;

jejich

uplatnění

vede

k neaplikovatelnosti vnitrostátního ustanovení na danou věc a přímé přednostní aplikaci evropské úpravy. Pořadí, v němž by měl soudce tyto účinky uplatnit, stanoveno není - je na soudci, který z nich zvolí. Referenčním rámcem je výhradně dosažení plné účinnosti evropského práva. 2.2.1. Nepřímý účinek Nepřímý účinek evropského práva zakládá povinnost k souladnému, tzv. eurokonformnímu, výkladu vnitrostátního práva.86 Tímto imperativem disponuje 84 85

Viz PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 8. Srov. kap. 6.3.

27

evropské právo vždy - každé jeho pramen, každá norma v něm vyjádřená.87 Petrlík k tomu říká: jakmile se český právní předpis dostane do působnosti unijního práva, musí být vykládán s ohledem na všechny aplikovatelné unijní normy.88 Již výše jsme zmínili, že jde o důsledek povinnosti loajality – soudy přece také, slovy čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU, usnadňují Unii plnění jejích úkolů a činí veškerá vhodná opatření k zajištění plnění závazků ze Smluv. Jestliže soudce má v dané věci určitý prostor pro uvážení, musí se při vědomí závazku k loajální spolupráci přiklonit k tomu řešení, které odpovídá smyslu a účelu evropské úpravy.89 Tato povinnost ovlivňuje především výklad

hmotně-právních

ustanovení; determinuje však v zásadě každé rozhodnutí, které spadá do soudcovy diskrece (vč. stanovení soudcovských lhůt apod.). Přitom se vztahuje na veškeré použitelné právo, které lze u soudu uplatnit, včetně judikatury a obecných právních zásad.90 To platí bez ohledu na to, zda jde o právní předpis přijatý k implementaci evropského práva či nikoliv, anebo zda byl přijat před tím či po té, kdy evropský předpis nabyl platnost.91 Jinak řečeno, při uplatňování vnitrostátního práva je soud povinen podat jeho výklad

86

87

88 89 90

91

Pro podrobnosti o vývoji zásady nepřímého účinku srov. CHALMERS, D. – HADJIEMMANUIL, CH. – MONTI, A., op. cit. sub 11, s. 381n; dále srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15. s. 287n. Nutno podotknout, že ne v každém jednotlivém případě je jeho neomezené použití přípustné; blíže k limitům použití nepřímého účinku srov. kap. 3.3 níže. Viz PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 9. Srov. rozsudek Soudního dvora Pfeiffer, op. cit. sub 45, bod 113. Prechal uvádí, že se vztahuje dokonce i na kontrakty; viz PRECHAL, S. Directvies in EC Law. 2. vydání, New York : Oxford University Press, 2006, s. 186. Pokud by nepřímý účinek nebyl nastaven takto široce, bylo by vyloučeno jeho použití v případech, kdy stát implementaci směrnice zcela opomene. Viz ARNULL, A. The European Union and its Court of Justice. 2. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2006, s. 210; dále viz PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s. 184n; dále viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 52.

28

co nejvíce v souladu s evropským právem, aby dosažený výsledek byl v souladu se smyslem a cílem evropské úpravy.92 Pro ilustraci lze uvést analogii k nám známé zásadě ústavně-konformního výkladu definované Ústavním soudem: V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.93 Formálně je tedy aplikován český předpis, ale podoba použité normy je ovlivněna evropským právem. Nepřímý účinek se projevuje v různé intenzitě – v jeho rámci lze odlišit tzv. účinek určující a účinek nápravný. a) Určující účinek Připouští-li ustanovení českého práva vícero výkladů, soudce v důsledku nepřímého účinku evropského práva zvolí právě takový výklad, který zajišťuje dosažení plné účinnosti relevantního ustanovení evropského práva. Mluvíme o tzv. určujícím94 účinku, neboť vliv evropského práva se omezuje pouze na preferenci volby jednoho z více možných výkladu. Zjednodušeně řečeno, vedle aplikace nařízení jde o nejméně invazivní důsledek uplatnění zásady přednosti evropského práva. V řadě věcí vede jistě již autonomní výklad českého předpisu právě k těm výsledkům, jejichž dosažení se evropské právo dovolává. V takovém případě se jeho role v úvaze soudce omezí na pouhé posouzení souladu; lze říci, 92 93

94

Srov. rozsudek Soudního dvora Pfeiffer, op. cit. sub 45, bod 113. Viz. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 5/96, publikovaný pod č. 286/96 Sb. Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op.cit. sub 16, s. 155. Prechal v této souvislosti mluví o souladném výkladu jako projevu judiciální fáze implementace evropského práva; srov. PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s. 187. Král mluví o širším pojetí principu euro-konformního výkladu; srov. KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 47.

29

že evropské právo má v takovém případě pouze referenční funkci. Je však zároveň nezbytné si uvědomit, že: je evidentní, že pro národní soudy je nezbytným východiskem při posuzování, zda určitá směrnice byla transponována správně, vždy to, že provedou náležitý výklad a analýzu samotné směrnice respektive jejích pravidel,95 a zároveň, že ačkoliv implementační legislativa sama o sobě může být se směrnicí v souladu, vnitrostátní soud stejně nese v konkrétním případě riziko chybného výkladu, pokud nevezme směrnici v úvahu.96 Ačkoliv se v citovaných pasážích mluví o směrnicích, jejich závěry lze vztáhnout na evropské právo jako takové. Tím se nám potvrzuje již dříve uvedené tvrzení, že český soudce má povinnost vždy aktivně a sám zjišťovat existenci relevantních evropských předpisů a jiných pramenů a ověřovat jejich soulad s relevantní vnitrostátní úpravou. b) Nápravný účinek Zohlednění určujícího účinku evropského práva a s ním spojeného imperativu k volbě právě a jedině euro-konformního výkladu však není jediná povinnost, která soudu z existence nepřímého účinku evropského práva vyplývá. Rozpor mezi vnitrostátním a evropským právem totiž může mít takový charakter, který dosažení souladnosti pouhou interpretací dotčených vnitrostátních ustanovení neumožňuje. Soudní dvůr k tomu uvádí: Povinnost k souladnému výkladu se neomezuje na pouhý výklad znění vnitrostátních předpisů, nýbrž vyžaduje, aby soud vzal v úvahu 95 96

KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 19. BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 154-5.

30

veškeré použitelné právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným evropským právem. Zásada souladného výkladu vyžaduje, aby soud učinil vše, co je s přihlédnutím k veškerým pravidlům vnitrostátního práva v jeho pravomoci, aby zaručil plnou efektivitu evropského práva.97 Jde tedy o pokyn k aktivnímu hledání řešení rozporu a využití všech možností, které vnitrostátní právní úprava soudci poskytuje, aby překonal rozpor a zajistil plnou účinnost evropského práva. Mluvíme o tzv. nápravném98 nepřímém účinku normy evropského práva. c) Poznámka k výkladu práva Interpretací či výkladem práva rozumíme myšlenkový proces odkrývání významu právního ustanovení. Jde o určení pravidla chování, abstraktní normy, která je v předpise vyjádřena; Hlaváč ji definuje jako proces dotváření obecné právní normy pro právní posouzení individuálního případu.99 V užším smyslu jde o odstraňování sémantických nejasností právního předpisu prostřednictvím výkladových metod. Rozeznáváme tzv. standardní a nadstandardní či pomocné výkladové metody. Mezi první řadíme metodu gramatického výkladu, logického výkladu a systematického výkladu, mezi druhé pak metodu historického výkladu, teleologického výkladu a komparativního výkladu.100 Soudní dvůr však operuje s pojmem

interpretace

v širším

smyslu;

vedle

pouhého

odstraňování

sémantických nejasností považuje za metody výkladu práva, k jejichž použití

97

Parafráze, srov. rozsudek Soudního dvora Pfeiffer, op. cit. sub 45, body 115 a 118. Prechal používá výraz „remedial interpretation“; srov. PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s.190. Král mluví o užším pojetí principu eurokonformního výkladu; srov. KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 47. 99 HLAVÁČ, A. Specifika interpretace práva Evropské unie [online]. 2010 [cit. 2012-01-10]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce David Sehnálek. s. 8. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/170166/pravf_m/>. 100 Tamtéž, s. 11-12. 98

31

nepřímý účinek evropského práva vede, také postupy dotváření práva, jako je analogie či teleologická redukce.101 ~ Je zřejmé, že povinnost loajality se vztahuje na celý stát a všechny jeho orgány - vedle moci soudní a exekutivní zavazuje také moc legislativní. V duchu zásady dobré víry z toho Soudní dvůr dovozuje nevyvratitelnou právní domněnku, že zákonodárce měl při přijímání vnitrostátní úpravy v úmyslu zajistit její soulad s evropským právem: členský stát, jakmile využil své volné úvahy, kterou mu [evropské právo] ponechává, měl v úmyslu v plném rozsahu splnit povinnosti, které pro něj vyplývají z příslušné směrnice. 102 Tato právní domněnka významně determinuje použití zejména historické a teleologické metody výkladu vnitrostátního práva. Její uplatnění totiž například suspenduje význam důvodových zpráv v rámci historické metody výkladu. Soudce má vždy vycházet z toho, že zákonodárce danou úpravu přijímal s úmyslem zajistit plnou účinnost evropského práva.103 ~ Je třeba zdůraznit, že nepřímý účinek a tedy význam pro výklad vnitrostátního práva mohou mít například také doporučení;104 ta sice nezakládají práva, kterých by se jednotlivci mohli dovolávat u soudu, na druhou stranu však právní účinky nepostrádají zcela. Veden závazkem loajality, soud musí vzít

101

BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 186. Úprava v závorce autor. Viz rozsudek Soudního dvora Pfeiffer, op. cit. sub 45, bod 112. 103 BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 164. 104 Srov. CHALMERS, D. – HADJIEMMANUIL, CH. – MONTI, A., op. cit. sub 11, s. 388. 102

32

doporučení v úvahu především tehdy, objasňuje-li výklad vnitrostátních právních předpisů implementujících evropské právo.105

2.2.2. Přímý účinek Za určitých okolností může norma evropského práva vedle nepřímého účinku disponovat také účinkem přímým. Ten podmiňuje její schopnost přímo zakládat práva a povinnosti či jinak ovlivňovat právní postavení jednotlivce a zajišťuje její vymahatelnost u soudu.106 V případě rozporu vnitrostátní a unijní úpravy může soud, za určitých podmínek, přímo aplikovat pravidlo vyjádřené v ustanovení evropského práva, disponuje-li přímým účinkem. Na rozdíl od nepřímého účinku je přímý účinek podmíněn existencí rozporu vnitrostátní a evropské úpravy. Disponuje jím takové ustanovení evropského práva, které je natolik jasné a bezpodmínečné, že je soudce schopen na jeho základě vyložit konkrétní pravidlo chování.107 Přímý účinek se, podobně jako účinek nepřímý, může projevit dvěma způsoby, tzv. nahrazujícím a vylučujícím účinkem. a) Nahrazující účinek V situaci, kdy je vnitrostátní právo v rozporu s ustanovením evropského práva, a to je natolik jasné a bezpodmínečné, že je způsobilé samo zakládat konkrétní práva či povinnosti, soudce ponechá vnitrostátní ustanovení neaplikované a použije unijní pravidlo; v takovém případě mluvíme o účinku nahrazujícím.108 Nahrazení se přitom samozřejmě nevztahuje pouze na situace, kdy ustanovení vnitrostátního práva říká něco jiného, než právo evropské. Použije se také 105

Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 3. 2010, C-317/08, Alassini, bod. 40. Dále srov. příklad v kap. 6.1. 106 Srov. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 75. Pro podrobnosti o vývoji zásady přímého účinku srov. CHALMERS, D. – HADJIEMMANUIL, CH. – MONTI, A., op. cit. sub 11, s. 365n; dále srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15. s. 268n. 107 Srov. tzv. self-executing treaties v mezinárodním právu. 108 Prechal používá termín „substitution“; srov. PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s. 234. Král zmiňuje přímý účinek pozitivní; srov. KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 13.

33

na situace, kdy na pokyn evropského práva má vnitrostátní zákonodárce určitou oblast určitým způsobem upravit, avšak své povinnosti nedostojí. V takovém případě fakticky nedochází k nahrazení vnitrostátního předpisu, ale k zaplnění mezery ve vnitrostátní legislativě. Bere se tedy v úvahu celkový stav a souladnost použitelného práva, přičemž nahrazující přímý účinek se může projevit i takříkajíc na zelené louce.109 b) Vylučující účinek Rozpor však může být dán i vůči takovému ustanovení evropského práva, které samo konkrétní práva či povinnosti nezakládá, avšak je dostatečně jasné k učinění zjištění, že stát přijetím rozporného vnitrostátního opatření jednal ultra vires - svou pravomoc v dané věci propůjčil Unii, tedy mu nepříslušelo danou věc regulovat. V těchto případech má soud zvážit, zda členský stát nepřekročil míru uvážení, kterou mu evropské právo poskytlo.110 Může tak dojít k pouhému vyloučení aplikace vnitrostátní normy, aniž by pravidlo chování v ní obsažené bylo nahrazeno pravidlem chování stanoveným v evropském právu. Tento projev přímého účinku bývá označován jako účinek vylučující,111 neboť jde o aplikaci evropského práva pro pouhé účely přezkumu legality vnitrostátního předpisu. c) Poznámka k požadavku jasnosti a bezpodmínečnosti Nezbytným předpokladem přímého účinku ustanovení evropského práva je jeho jasnost a bezpodmínečnost. Tato kvalita však není vázána na ustanovení jako takové a je třeba její naplnění posuzovat vždy s ohledem na souvislosti a specifika

109

V případě uplatnění přímého účinku půjde typicky o případy nesprávné implementace směrnic. Sehnálek rozeznává tři možné stavy nesprávné implementace směrnice: a) žádná implementace, b) neúplná implementace, c) nesprávná implementace. Viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 84. 110 BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 71. 111 Prechal v této souvislosti mluví o „exclusion“ či „review of legality“; srov. PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s. 234. Král mluví o negativní bezprostřední aplikaci; srov KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 13.

34

konkrétního případu. Žádný výčet přímo účinných ustanovení toho kterého pramene evropského práva neexistuje.112 Přímý účinek ustanovení evropského práva je přitom dán tehdy, pokud je dostatečně jasné a bezpodmínečné alespoň v tom rozsahu, že jej soud může v daném případě použít;113 při uplatnění vylučujícího účinku evropského práva je proto minimální požadovaný standard jasnosti nižší. Při posuzování dostatečné jasnosti a bezpodmínečnosti se Soudní dvůr se především ptá, zda v dané situaci, k danému účelu a na dané skutkové okolnosti je dotyčné ustanovení přímo aplikovatelné. Konkrétně jde o to, zda je natolik kompletní, že soud je schopen ho přímo použít, protože dokáže identifikovat minimální pravidlo, které je určitelné bez ohledu na míru uvážení, která byla členským státům či unijním orgánům k provedení směrnice dopřána. Jedno a to samé ustanovení tak může pro určité skutkové okolnosti přímý účinek mít a pro jiné nikoliv.114 2.2.3. Meze uplatnění aplikačních zásad Je třeba si uvědomit, že přímé vnitrostátní použití evropského práva je umožněno a korigováno především působením právních principů.115 V podmínkách narůstající složitosti právního systému umožňují principy zajistit jeho vnitřní soudržnost a logiku.116 Zatímco v případě rozporu právních pravidel je jejich kolize řešena aplikací jednoho z nich na úkor druhého, střet právních principů má jiné řešení – hledá se takové východisko, které umožňuje zachovat maximální účinnost obou v kolizi stojících principů. Alexy považuje principy 112

Ačkoliv ve vztahu k ustanovením primárního práva jej alespoň příkladmo podává Zemánek; srov. TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., op. cit. sub 1, s. 312-3. 113 Srov. PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s. 244; dále srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15. s. 281. 114 Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 71. Ačkoliv se zde mluví o ustanoveních směrnic, týká se to samozřejmě ustanovení všech pramenů evropského práva. 115 Zásady přednosti, přímého a nepřímého účinku a další zmíněné zásady jsou svou povahou právními principy. 116 Srov. KÜHN, Z., op. cit. sub 73, s. 577.

35

za příkazy k optimalizaci.117 Míra uplatnění některého z principů může v určité situaci převážit na úkor uplatnění jiného principu, ale pouze v rozsahu nezbytně nutném. Hranici únosnosti zásahu do právního principu lze stanovit pomocí testu proporcionality.118 Použití všech výše jmenovaných principů, souhrnně označovaných jako aplikační zásady evropského práva, musí tedy být v poměru k ostatním právním principům proporcionální. Principy nejsou kodifikovány, neexistuje žádný jejich uzavřený výčet. Existují jako abstraktní jednotící prvky prostupující celý systém (evropského) práva; Soudní dvůr dovozuje jejich existenci z evropského práva jako takového, tedy z jeho logiky a účelu, a dále ze styčných ploch právních systémů všech členských států, jejich společných hodnot.119 Limitujícím faktorem uplatnění aplikačních zásad evropského práva tak může být zejména uplatnění zásady právní jistoty a z ní plynoucí zásady legitimního očekávání, zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv, popřípadě zásada dobré víry. K proporcionalitě uplatnění jednotlivých obecných evropských právních zásad se postupně ve své judikatuře vyjadřuje také Soudní dvůr EU. a) Limity nepřímého účinku Co se týče zásady nepřímého účinku evropského práva, kdy evropská norma vystupuje pouze jako referenční kriterium pro souladný výklad, zatímco

117

Viz KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, I. Právní principy. In Europeanization of the national law, the Lisbon Treaty and some other legal issues [ONLINE]. 1. vydání. Brno : Tribun EU s.r.o., 2008 [cit 2012-03-04], s. 1284. Dostupné z WWW: . 118 Tento test obnáší posouzení vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti zvoleného řešení. Srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, publikováno pod č. 405/2002 Sb. 119 K těm prvním patří vedle tzv. aplikačních zásad také například zásada subsidiarity evropského práva či zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti. K těm druhým pak lze řadit ochranu základních lidských práv, zásadu právní jistoty či právo na řádný proces. Existuje ještě skupina principů axiomatické povahy, které jsou vlastní obecně každému právu jako takovému; sem spadají zásady lex specialis, lex posterior, zákaz retroaktivity apod. K obecným zásadám práva EU srov. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 101-114.

36

formálně se aplikuje ustanovení vnitrostátního práva, je prostor pro její uplatnění poměrně široký. Jako jednoznačně neproporcionální k zásadě právní jistoty, a tudíž nepřípustné, vidí Soudní dvůr například takové uplatnění zásady nepřímého účinku, které by vedlo k výkladu vnitrostátního práva contra legem.120 Vedle toho například zásada právní jistoty a zákaz retroaktivity brání Soudnímu dvoru v připuštění nepřímého účinku v neprospěch jednotlivce v trestním řízení.121 Obecně tedy platí, že v důsledku uplatnění nepřímého účinku evropského práva může dojít k založení práv a zlepšení právního postavení adresáta, ale také k uložení povinností či zhoršení právního postavení, a to jak státu, tak i jednotlivce.122 Uložení povinnosti či zhoršení právního postavení jednotlivce není samostatnou mezí použití nepřímého účinku - v každém konkrétním případě je však třeba zkoumat vztah proporcionality použití zásady nepřímého účinku (a potažmo i přednosti evropského práva a zásady effet utile) s ostatními obecnými právními zásadami. V případě pochybností má soud právo obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. b) Limity přímého účinku Při uplatnění principu přímého účinku evropského práva je samozřejmě zásah do ostatních obecných právních zásad potencionálně významnější.123 Prosazuje-li soudce plnou účinnost evropského práva pomocí souladného výkladu, aplikuje 120

Srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 4. 7. 2006, C-212/04, Adeneler, bod 110. Dále srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15, s. 289n. 121 Srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15, s. 292; dále srov. PRECHAL, S., op. cit. sub 90, s. 203. 122 Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 175. Zemánek naopak uvádí, že povinnost k souladnému výkladu dosahuje své hranice tam, kde takovýto výklad vede k uložení povinnosti jednotlivci. Podotýkám, že Bobkem uvedené závěry jsou podloženy novější judikaturou SDEU, než na kterou odkazuje Zemánek; srov. TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., op. cit. sub 1, s. 315. Uvedený závěr o přípustnosti uložení povinnosti jednotlivci podporuje i Král, srov. KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 47. 123 To však neznamená, že v konkrétním případě nemůže uplatnění přímého účinku zasáhnout do právní jistoty méně, než násilný pokus o souladný výklad.

37

domácí právo, se kterým je jednotlivec v zásadě obeznámen.124 Stejně tak by měl mít jedinec povědomí o nařízeních, neboť jsou mu rovněž přímo určena. Naopak směrnice jsou primárně určeny státům - ty mají povinnost je implementovat do svého vnitrostátního práva, tedy zajistit souladnost. Za nesplnění této povinnosti nese stát odpovědnost a v duchu zásady dobré víry se presumuje jeho úmysl zajistit plnou účinnost evropskému právu; proto je možné se proti státu nesprávně implementované směrnice dovolat. Jednotlivec však legitimně očekává souladnost vnitrostátního práva s evropskými směrnicemi; jejich přímý účinek proti němu proto z důvodu ochrany právní jistoty a legitimního očekávání nelze uplatnit. Konstatováním této meze přímého účinku stanovil Soudní dvůr de facto nevyvratitelnou právní domněnku, že zásah do právní jistoty je v případě použití směrnice proti jednotlivci vždy nepřiměřený.125 Nejde přitom jen o nepřípustnost vzniku povinnosti jednotlivci v důsledku uplatnění přímého účinku směrnic, ale o absolutní zákaz uplatnění přímého účinku směrnice proti jednotlivci. V horizontálních situacích je tak přímý účinek směrnic zcela vyloučen.126 Z tohoto pravidla existuje jediná výjimka, a to v tzv. triangulárních vztazích. Jde o případy, kdy se jednotlivec dovolává proti státu přímého účinku směrnice, v důsledku jejíhož uplatnění dojde k ovlivnění právního postavení jiného jednotlivce. V literatuře lze objevit závěr, že Soudní dvůr v triangulárních sporech upřednostňuje princip plného účinku nad principem právní jistoty tehdy, když je původní řízení vedeno v rovině vertikální, zatímco právní jistotu klade nad plnou účinnost v primárně horizontálním řízení.127 Na druhou stranu jde o dosud velice živou a neustálenou oblast, a to jak v samotné judikatuře Soudního dvora,

124

Ignoratia iuris non excusat, tedy neznalost zákona neomlouvá. Srov. rozsudek Soudního dvora Pfeiffer, op. cit. sub 45, bod 108 a 109. 126 Srov. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 88. 127 BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 99n. 125

38

tak i v názorech právních teoretiků.128 V případě nejistoty je proto nepochybně vhodné obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. ~ V literatuře bývá jako samostatná mez přímého účinku ustanovení primárního práva uváděna skutečnost, že si dotčený stát vyjednal výjimku, tzv. opt-out. Domníváme se však, že ve skutečnosti nejde o mez přímého účinku, neboť v takovém případě nemá vůbec dojít k aplikaci evropského práva. Působnost daného ustanovení se totiž na řešenou věc v důsledku výjimky vůbec nevztahuje. Pokud by takové ustanovení soud aplikoval, šlo by zjevně o extenzivní použití evropského práva.129 Máme tedy za to, že jedinou podmínkou přímého účinku primárního práva je jeho jasnost a případně bezpodmínečnost, a meze jeho použití tvoří výhradně ostatní obecné právní zásady. c) Poznámka k případům nezajištění plné účinnosti Z existence limitů uplatnění přímého a nepřímého účinku evropského práva soudem nutně plyne závěr, že správná aplikace evropského práva může vést k rozhodnutí, které nezajišťuje plnou účinnost evropského práva. Příkladem může být takový spor z horizontálního právního vztahu, v němž je přímý účinek relevantní směrnice vyloučen a zároveň použití souladného výkladu buď není možné, nebo k dosažení plného účinku nestačí. V takovém případě skutečně soudu jiná možnost nezbývá. Plné účinnosti evropského práva může být následně dosaženo alternativním způsobem, a to prostřednictvím kompenzace vzniklé škody z titulu odpovědnosti státu za porušení evropského práva.130

128

Srov. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 89n. Srov. kap. 4. 130 Pro rozhodnutí, která je třeba považovat za správnou aplikaci evropského práva, ačkoliv nevedou k zajištění plného účinku, srov. např. ARNULL, A., op. cit. sub 91, s. 319. 129

39

d) Poznámka k časové působnosti zásady přednosti Na závěr je nutné učinit poznámku o okamžiku plného nabytí přímého či nepřímého účinku směrnic. Zatímco aplikace všech ostatních pramenů evropského práva je možná od okamžiku, kdy nabudou platnosti, u směrnic je situace specifická. Jak jsme uvedli, jsou primárně určeny státům jako vodítko pro vytvoření vnitrostátní legislativy. Na provedení této implementace má stát určitou lhůtu. Před uplynutím této lhůty po něm nelze spravedlivě požadovat, aby plnou účinnost směrnice již zajišťoval; během tohoto mezičasu má stát prostor pro uskutečnění potřebných opatření. Lze tedy zjednodušeně říci, že zatímco ostatní prameny se stávají aplikovatelnými okamžikem nabytí platnosti, směrnice jsou plně aplikovatelné teprve od okamžiku uplynutí implementační lhůty. Před jejím uplynutím mají směrnice pouze tzv. blokační účinek.131

131

Účinek spočívající v tom, že stát nesmí přijímat žádná opatření, která by vážně ohrozila dosažení výsledku požadovaného směrnicí. Srov. KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 18; dále srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15, s. 282.

40

3. Konceptualizace aplikace evropského práva Nyní už tedy víme, kdy, za jakých okolností a jakým způsobem má být evropské právo správně aplikováno. V následující kapitole se pokusíme o zobecnění uvedených poznatků a artikulaci obecné definice správné aplikace evropského práva a pojmů souvisejících. Než ale přistoupíme k samotné konceptualizaci, shrňme si pro přehlednost důležitá fakta. Jak jsme ukázali, český soudce má povinnost řídit se, mimo jiné, i platným evropským právem, přičemž v podstatné většině případů jej má aplikovat sám z vlastní iniciativy. Povinnost ke zohlednění evropského práva nevzniká teprve v okamžiku, kdy se rozpor vnitrostátní a evropské normy projeví; například tak, že argument evropským právem vznese některý účastník sporu. Povinnost ke správné aplikaci je povinností absolutní. Není v dispozici soudu ani účastníků řízení. Nelze ji v konkrétním sporu vyloučit nebo obejít. Pokud existuje evropská norma, která na daný vztah dopadá,132 má soudce povinnost ji vzít na zřetel. Soudce je povinen použít právě ty právní normy, které jsou na případ aplikovatelné; jeho rozhodování musí být zákonné.133 Je třeba mít na paměti, že i legislativně řádně provedená implementace evropského práva může ponechávat prostor pro vícero možných výkladů. Ostatně, výklad práva, tedy nalézání obsahu právních norem na základě

132

Jinými slovy, daný právní vztah spadá do její věcné, časové, personální a teritoriální působnosti a evropský předpis, ve kterém je obsažena, je zároveň platný. S vymezením časové působnosti je spojen problém opožděné publikace evropských předpisů v národních jazycích. S vymezením věcné působnosti pak souvisí otázka pravomocí Unie. V případě, že Unie jednala ultra vires, je právní akt zřejmě neplatný. Nepanuje přitom shoda na tom, kdo by takovou neplatnost měl autoritativně konstatovat: zda Soudní dvůr jako strážce smluv nebo národní státy jako pánové smluv, respektive jejich ústavní soudy jako strážcové ústavnosti. K doktríně kompetenz-kompetenz viz TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R., op. cit. sub 11, s. 253n. 133 Srov. čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny, ale i celkovou koncepci občanského soudního řízení, zejm. důvody uplatnění opravných prostředků či povinnost odvolacích a dovolacích soudů přihlédnout k nesprávnému právnímu posouzení věci i nad rámec odvolacích či dovolacích důvodů.

41

subsumpce jedinečných skutkových okolností pod ustanovení právních předpisů (a ostatních pramenů práva), je přeci základem soudcovského řemesla. Vezmeme-li v úvahu závazek loajality, dle něhož musí soudce využít všech dostupných nástrojů, aby zajistil plnou účinnost evropského práva, dojdeme k závěru, že má povinnost v takovém případě zvolit právě ten výklad, který co nejvíce odpovídá smyslu a účelu evropského práva. Vnitrostátní implementační předpisy navíc mohou být sami o sobě dostatečně jasné a koherentní - při jejich použití nemusí potřeba konzultovat evropské právo pro nejasnost či nejednoznačnost implementačního opatření vůbec vyvstat. Pokud však vnitrostátní norma není s evropskou v souladu a soudce ji přesto v rozporu s aplikačními zásadami použije, je nutné takový postup považovat za nesprávnou aplikaci. Jinými slovy, bez apriorního porovnání souladnosti vnitrostátního a evropského práva nelze vůbec určit podobu ve věci aplikovatelné normy.134

3.1. Evropský prvek Můžeme tedy shrnout, že soudce má povinnost vzít evropské právo do úvahy a správně jej použít ve všech případech,135 na které evropské právo dopadá. Pro účely této práce můžeme v takových případech mluvit o přítomnosti evropského prvku.136 Přítomnost evropského prvku značí, že daný právní vztah spadá do působnosti některého pramene evropského práva, a zároveň je pokynem k jeho přednostnímu použití.

134

Srov. KRÁL, op. cit. sub 10, s. 19. K rozsahu této povinnosti připomínáme důsledky zásady procesní autonomie, srov. kap. 2. 136 Evropský prvek konstruujeme analogicky k prvku mezinárodnímu, jehož pomocí bývá zpravidla vymezena působnost předpisů mezinárodního práva soukromého (srov. zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů). Je však třeba si uvědomit, že přítomnost evropského prvku není přítomností mezinárodního prvku podmíněna, jak by se mohlo zdát. Například evropská úprava ochrany spotřebitele se použije i na čistě vnitrostátní právní vztahy. 135

42

Zároveň je třeba zdůraznit, že referenčním kriteriem správnosti aplikace je, až na specifické výjimky, výlučně zajištění plného účinku evropského práva. Zdá se tedy, že případné soudcovo porušení povinnosti vzít evropské právo v úvahu nemá na hodnocení správnosti aplikace evropského práva vliv – důležitý je pouze soulad rozhodnutí s požadavkem plné účinnosti. Lze tedy uvažovat situace, kdy soudce rozhodne správně, aniž by si přitom byl existence relevantní evropské úpravy vůbec vědom.137 Rovněž skutečnost, zda bylo evropské právo použito pro odůvodnění rozhodnutí, nehraje při posuzování jeho správnosti roli. Shrneme-li to, přítomnost evropského prvku lze zkoumat z: objektivního hlediska, subjektivního hlediska, formálního hlediska, materiálního hlediska. Objektivní hledisko popisuje faktickou přítomnost evropského prvku. Tato skutečnost vyplývá z vymezení působnosti evropských norem. Vymezuje situace, v nichž je evropský prvek objektivně přítomen, od těch, v nichž objektivně přítomen není. Subjektivní hledisko zohledňuje průběh konkrétního procesního řízení. Vyjadřuje skutečnost, zda soud v dané věci evropský prvek identifikoval či neidentifikoval. Z formálního hlediska je významné, zda byla argumentace evropským právem použita jako podklad pro rozhodnutí či nikoliv. Jde tedy o to, zda je odůvodnění daného

rozhodnutí formálně podloženo argumentací

evropským právem či nikoliv.

137

Půjde zejména o ty případy správné legislativní implementace, kdy prostá autonomní interpretace vnitrostátního právního předpisu vede k aplikaci normy shodné s normou obsaženou v právu evropském.

43

Konečně materiální hledisko vypovídá o tom, zda dané soudní rozhodnutí obsahově odpovídá požadavkům evropského práva. Jinak řečeno, zda bylo v dané věci dosaženo jeho plné účinnosti.138 Jde tedy o dělení na správná a nesprávná (zákonná a nezákonná) rozhodnutí.

3.2. Definice dalších pojmů Na základě uvedených kriterií lze definovat obsah požadavku správné aplikace evropského práva následovně: jde o takový postup, kdy rozhodnutí ve věci, v níž je evropský prvek objektivně přítomen (objektivní hledisko), bylo dosaženo v souladu s požadavky aplikačních zásad evropského práva a zároveň zajišťuje plnou účinnost evropského práva (materiální hledisko). Optimální přitom samozřejmě je, pokud si je soudce přítomnosti evropského prvku vědom (subjektivní hledisko) a pokud zároveň je argumentace evropským právem uvedena v odůvodnění rozhodnutí (formální hledisko). Na posouzení správnosti rozhodnutí však tyto okolnosti sami o sobě vliv nemají. Na druhou stranu nám mohou významně pomoci při zkoumání a vysvětlení fenoménu nesprávné aplikace evropského práva. Je-li evropský prvek ve věci objektivně přítomen a soudce jej zároveň úspěšně identifikuje, považujeme evropské právo za manifestní či projevené. Ačkoliv tato konstelace sama o sobě ke správné aplikaci nutně vést nemusí, nepochybně zvyšuje pravděpodobnost jejího dosažení. Pokud navíc soudce úvahy o aplikaci evropského práva promítne do odůvodnění rozhodnutí (formální hledisko), okamžikem konstatování přítomnosti evropského prvku se významně zvyšuje vnější kontrola správnosti aplikace. Ačkoliv odpovědnost za správnou aplikaci leží na soudci, který se musí v odůvodnění rozhodnutí s vlivem

138

S výhradou případů, v nichž použití zásady přednosti a přímého a nepřímého účinku neumožňuje dosažení plné účinnosti evropského práva. Srov. kap. 2.2.2. c).

44

evropského

práva

vypořádat,139

výrazně

se

posiluje

pozornost

stran

a jejich právních zástupců; kromě toho musí následně vzít evropské právo do úvahy rovněž každý soud rozhodující o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí. Naopak, pokud je evropský prvek ve věci objektivně přítomen, avšak soudce jej neidentifikuje, zůstává evropské právo skryté či latentní. I v takovém případě je obecným měřítkem správnosti samozřejmě zajištění plné účinnosti evropského práva. Na rozdíl od případů manifestního evropského prvku však v případě latence nemůže soudce vyvinout žádnou aktivní snahu dostát svému závazku loajality – jednoduše proto, že o relevanci evropského předpisu vůbec neví. Logickým důsledkem je nemožnost naplnění formálního hlediska a tedy omezení pozornosti vnější kontroly. Další situace, které můžeme na základě těchto čtyř hledisek vymezit, jsou případy bez evropského prvku a případy extenzivního použití evropského práva. V obou případech není evropský prvek ve věci objektivně vůbec přítomen, neboť dotčený právní vztah nebo právní skutečnost nespadá do působnosti žádné evropské normy; v takových případech soudce aplikuje vnitrostátní právo. Pokud soudce mylně identifikuje evropský prvek, ačkoliv ve věci není přítomen, lze mluvit o extenzivním použití evropského práva. Tyto dvě kategorie nejsou dále předmětem našeho zájmu.140 ~ Je třeba poznamenat, že námi navržená klasifikace je zjednodušující a neplatí absolutně. Závěr o podmínkách nutných k dosažení správné aplikace například nelze použít na nařízení. Ta jsou přímo použitelnými prameny evropského práva, takže by k použití vnitrostátního zákona na jejich úkor nikdy nemělo dojít. Všechny takové případy by bylo nutné strictu senso považovat 139 140

Ačkoliv v praxi se zdá, že se soudy často snaží této povinnosti vyhnout. Viz dále. Ačkoliv fenomén extenzivního použití evropského práva by si nepochybně bližší zkoumání zasloužil.

45

za nesprávnou aplikaci evropského práva. Nicméně jak ukážeme dále,141 takové striktní hodnocení je sice teoreticky správné, avšak ve skutečnosti nenalézá oporu a uplatnění. V praxi bude za nesprávné zřejmě považováno teprve takové rozhodnutí, které bude hmotněprávně (materiálně) v rozporu s požadavkem plné účinnosti evropského práva. Domníváme se, že tento závěr je logickým důsledkem role soudce, který je podle čl. 90 Ústavy povolán k poskytování ochrany právům – nikoliv právním předpisům. Pokud bychom se přísně drželi uvedené logiky čtyř hledisek, museli bychom za nesprávnou aplikaci považovat každé rozhodnutí ve věci s evropským prvkem, ve kterém soud měl možnost důsledným použitím aplikačních zásad evropského práva zajistit jeho plnou účinnost, ale nestalo se tak. To přitom bez ohledu na povědomí o relevanci evropského práva, tedy jak v případech latentního, tak manifestního evropského prvku.142 V praxi však lze podle našeho názoru konstatovat, že praktický význam má hodnocení rozhodnutí jako nesprávného z hlediska aplikace evropského práva teprve tehdy, když představuje závažný zásah do práv či oprávněných zájmů.143

141

Srov. kap. 7.2. Srov. BOBEK, M. - KOMÁREK, J. - Passer, J. Vyhnáni z rajské zahrady neodpovědnosti aneb národní soudy a porušení komunitárního práva. Soudce. roč. 2004, č. 9. s. 143 Srov. k tomu podmínky přípustnosti opravných prostředků, ať podle českého, tak i evropského práva; viz kap. 7. 142

46

47

II. Analýza nesprávné aplikace V teoretické části této práce jsme dospěli k vymezení definičních znaků nesprávné aplikace evropského práva. Je přitom zřejmé, že nesprávná aplikace je nežádoucím, patologickým jevem. Nesprávná aplikace negativně ovlivňuje možnost uplatnění zákonem deklarovaných práv, snižuje právní jistotu, důvěru v právo i jeho efektivitu. Existence případů nesprávné aplikace evropského práva činí z některých pasáží Ústavy, jako je přihlášení se k principům právního státu, pouze prázdné proklamace bez reálného obsahu. Zásadním úkolem českého soudnictví by tedy měla být eliminace případů nesprávné aplikace (nejen) evropského práva. Již čínský vojevůdce Sun-c´ ve svém díle Umění války tvrdí, že základem úspěchu je znalost nepřítele. Ve druhé části této práce se proto zaměříme na anatomii fenoménu nesprávné aplikace. Aby bylo lze omezit případy nesprávné aplikace hned v zárodku, je nutné zkoumat a pochopit její příčiny. Jejich přehled a diskusi nabízíme ve čtvrté kapitole. Rozsah a závažnost jevu nesprávné aplikace se pokusíme nastínit v páté kapitole, a to prostřednictvím statistického pohledu na aplikaci evropského práva českými soudy, stejně jako na prostředí, v němž se tato aplikace odehrává, a okolnosti, které ji ovlivňují. V šesté kapitole předkládáme několik konkrétních příkladů nesprávné aplikace evropského práva českými civilními soudy. Na závěr v kapitole sedmé diskutujeme prostředky nápravy nesprávné aplikace evropského práva, kterými české a evropské právo disponuje.

48

4. Příčiny nesprávné aplikace Chceme-li zkoumat příčiny nesprávné aplikace evropského práva vnitrostátními soudy, musíme pro tento účel opustit čistě pozitivně-právní paradigma, které jsme si v úvodu vytkly jako nosné. Platné právo sice implicitně obsahuje definici správné a nesprávné aplikace, avšak o příčinách mnoho neříká, pokud vůbec.144 Přestože je jejich povaha striktně mimoprávní, mají do oblasti práva významný přesah.

4.1. Teorie dynamiky právní integrace Hledáme-li příčiny nesprávné aplikace evropského práva na úrovni národních soudů, můžeme si pomoci sociálně-vědním konceptem, který popisuje dynamiku procesu evropské integrace v právní oblasti (legal integration).145 Alter zdůrazňuje, že proces právní integrace není jednostrannou hrou Soudního dvora EU, jež svou rozhodovací činností vytváří doktrínu, která bezprostředně rozšiřuje rozsah a dosah evropského práva v národních právních řádech. Proces integrace v oblasti práva je realizován teprve prostřednictvím akceptace doktríny Soudního dvora národními právními systémy - respektive soudy. Jsou to totiž právě národní soudy, kdo Soudnímu dvoru pokládáním předběžných otázek umožňuje rozvíjet doktrínu a kdo zároveň zajišťuje její realizaci; právě národní soudy představují jediný mechanismus jeho prosazení.

144

145

Z podstaty věci nejsou předmětem normativní úpravy. Určité závěry však lze extrahovat z judikaturní činnosti Soudního dvora EU. Srov. podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením evropského práva soudem, kap. 7.2. Srov. ALTER, K. Explaining National Court Acceptance of European Court Jurisprudence: A Critical Evaluation of Theories of Legal Integration. In: The European Court and national courts : Doctrine and jurisprudence. ed. SLAUGHTER, A. M. - SWEET, A. S. - WEILER, J. H. H. Oxford : Hart Pub. 1998. s. 227. Dále srov. ARNULL, A., op. cit. sub 91, s. 97n.

49

Literatura zaměřená na zkoumání procesu právní integrace nabízí 4 různá vysvětlení její dynamiky: neo-realistický a neo-funkcionalistický model, tzv. inter-court competition model a model legalistický. Každý z těchto přístupů odhaluje možné příčiny a pohnutky, které soudy vedou k akceptaci doktríny Soudního dvora nebo naopak jejímu odmítání, z jiného úhlu pohledu. Teorie se přitom navzájem nevylučují, ale spíše doplňují - každé z nich odhaluje několik dílků skládačky. Neo-realistický přístup vysvětluje odlišnou dynamiku právní integrace jednotlivých zemí EU za pomoci jejich národních zájmů. Claes a De Witte dávají za příklad přístup Nizozemí, které je moc malé na to, aby bylo schopno samo garantovat svou nezávislost, a k zajištění prosperity potřebuje otevřené hranice.146 Neo-realistický koncept přitom zkoumá přístup státu jako celeku,147 což je zjednodušení, které však rozhodně neodpovídá realitě. Uvnitř státu je celá řada aktérů, kteří mají na proces právní integrace tu větší, tu menší vliv, a přitom rozdílné představy o jejím optimálním vývoji. V našich podmínkách lze vzpomenout názorovou opozici prezidenta a Ústavního soudu. U vrcholných ústavních orgánů to ale nekončí. Přeneseme-li neo-realistické vysvětlení ze sféry státu jako celku (respektive činnosti jeho vrcholných ústavních orgánů) do sféry individuálních vnitrostátních aktérů, kterými nepochybně jsou i obecné soudy, nezbývá, než akceptovat fakt, že každý z nich má či může mít své preference ohledně dalšího vývoje integrace. Nabízí se tedy otázka, nakolik je rozhodovací činnost soudů odstíněna od politických a občanských názorů soudců. Ačkoliv v žádném případě nepochybujeme o jejich nezávislosti a profesionalitě, máme zároveň za to, že ideologický rozměr evropské integrace určitou roli v přijímání vlivu evropského práva jednotlivými soudci nepochybně sehrává. 146

CLAES, M. - de WITTE, B. Report on Neerherlands. In: The European Court and national courts : Doctrine and jurisprudence. ed. SLAUGHTER, A. M. - SWEET, A. S. - WEILER, J. H. H. Oxford : Hart Pub. 1998. s. 189. 147 ALTER, K., op. cit. sub 145, s. 235

50

Vedle politiky na úrovni státu a národních zájmů je třeba poukázat také na možný vliv politiky na nižších úrovních, zejména v rámci soudního systému. Popisem politických zájmů uvnitř organizace soudů jako byrokratické entity a vlivu realizace těchto zájmů na postup právní integrace se zabývá tzv. intercourt competition koncepce.148 Tento výklad považuje evropské právo pouze za nástroj, kterým mohou jednotlivé články soustavy soudů zvyšovat svůj vliv, aniž přitom mají zájem na právní integraci jako takové. Motivaci nižších soudů Alter přirovnává k motivaci dítěte, které chce získat souhlas rodičů - pokud se jim nelíbí,

co

říká

máma

(rozuměj

vyšší

soudy),

jdou

se

zeptat

táty

(rozuměj Soudního dvora EU). V jiném případě mohou mít nižší soudy jasnou představu o tom, že tátova odpověď se jim nebude líbit - tak se ho jednoduše vůbec nezeptají.149 Zajímavý rozměr toto přirovnání získá, pokud víte, jak obratnými manipulátory mohou některé děti být. Motivace vyšších soudů dle této koncepce je přitom rovněž zřejmá - s narůstajícím vlivem jednoho z rodičů musí nutně vliv druhého rodiče klesat. V českých podmínkách může být v této souvislosti zajímavé zamyšlení nad odlišnými motivacemi našich vrcholných soudů, konkrétně Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Zatímco první z nich vliv evropského práva, s výhradou ochrany materiálního jádra Ústavy, otevřeně přijal a běžně argumentaci evropským právem používá, Nejvyšší soud se přímému použití evropského práva zřetelně vyhýbá. V jeho judikatuře převažuje nepřímé působení evropského práva prostřednictvím vnitrostátních implementačních předpisů, což činí právo EU v jeho rozhodovací činnosti mnohdy prakticky neviditelným (formální prvek).150

148

Tamtéž, s. 241. Tamtéž, s. 242. 150 Srov. BONČKOVÁ, H., op. cit. sub 4, s. 61 a 85. Jako konkrétní ukázka poslouží judikáty vztahující se k problematice rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, srov. kap. 6.1. 149

51

Neo-funkcionalistický přístup vysvětluje dynamiku právní integrace prostřednictvím uplatňování individuálních zájmů jednotlivců. Z evropského práva plynou jednotlivcům nová práva a nástroje jejich ochrany. Zatímco například spotřebitelé mají v evropském právu vysoký standard ochrany a obchodníci možnost expanze v rámci jednotného trhu, pro moc soudní jako takovou znamená posílení jejich role oproti moci legislativní a výkonné, a zároveň posílení role nižších soudů oproti soudům vyšším.151 Pokud se jednotlivci svých práv domáhají, vhánějí právní integraci vítr do plachet; to samé analogicky platí i o využívání nových pravomocí národními soudy. Neo-funcionalistický náhled činí závěr, že soudy aplikují evropské právo tehdy, když je to v jejich zájmu, zatímco jej ponechávají neaplikovaný tehdy, když to v jejich zájmu není. Toto velice obecné tvrzení může nalézt vyjádření v celé řadě situací - vedle případných politických ambicí, zmíněných výše, lze uvažovat například situace, kdy soudce, veden snahou ulehčit si práci či ji s ohledem na vysoký nápad urychlit, nemusí mít jednoduše dostatek času či chuti rozvádět argumentaci evropským právem, a proto jej raději nechá ležet ladem. Legalistický přístup staví na právní logice, koherenci a autoritě práva jako takového. Soudce, jako ochránce a vykonavatel práva, je tímto právem vázán. Dobře informovaný národní soudce bude svědomitě aplikovat evropské právo, protože jej jednoduše považuje za součást souboru práva, jímž se řídí a jemuž je podřízen. Legalistická koncepce nezohledňuje vliv politiky v širokém slova smyslu a je v zásadě přístupem právně-normativním. Alter ovšem uvádí, že legalistická koncepce vysvětluje nesprávnou aplikaci evropského práva jako neúmyslnou

151

Vedle možnosti podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru jde zejména o rozhodování o žalobách na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za porušení evropského práva. Srov. TRIDIMAS, T., op. cit. sub 60, s. 525.

52

chybu či nedorozumění, způsobené například nedostatkem informací.152 Tímto závěrem se legalistická koncepce fakticky odpoutává od svých právněnormativních kořenů a přesouvá se do sféry mimoprávní, mezi ostatní teorie popisující právní integraci.

4.2. Nepřijatelné příčiny Klíčové je, nakolik jsou jednotlivé uvedené důvody soudců pro přijetí či nepřijetí doktríny Soudního dvora, respektive pro správnou či nesprávnou aplikaci evropského práva, legitimní z pohledu práva. Jedině v právem aprobovaných případech může být neaplikace evropského práva považována za akceptovatelnou. Ve všech ostatních případech jde o zásadní narušení principů právního státu, jako je právo na spravedlivý proces, o porušení mezinárodního závazku nemluvě. Uvedené teorie tedy naznačují, že proces právní integrace je výrazně ovlivněn mimoprávními faktory – v různé míře to mohou být vliv politiky v širokém smyslu slova, ale zrovna tak i mnohem méně ideologické aspekty, jako je nedůvěra k novým věcem či snaha usnadnit si práci. Ať už jde o to, že soudce může být v rozhodovací činnosti ovlivněn svým pojetím výkladu národního či veřejného zájmu, o to, že může podléhat nejrůznějším vnějším tlakům, o to, že mezi jednotlivými patry soudního systému může vznikat namísto vztahu kooperace vztah kompetitivní, nebo o to, že soudce nemá k integraci důvěru, nemá v oblasti evropského práva dostatečné vzdělání nebo ve snaze nekomplikovat si práci relevanci evropského práva jednoduše zamlčí, je třeba zdůraznit, že všechny tyto důvody jsou z pohledu neakceptovatelné. Jedním z pojmových znaků právního státu, za který se Česká republika považuje, je právní jistota. Obsahem této zásady je, zjednodušeně řečeno,

152

ALTER, K., op. cit. sub 145, s. 230-231.

53

požadavek zaručení stavu oprávněné důvěry v právo; jeho podstata spočívá v tom, že “každý se může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil.”153 Výraznými prvky zásady právní jistoty jsou například zákaz retroaktivity nebo požadavek obecné rozpoznatelnosti právní normy.154 Se druhým

jmenovaným

úzce

souvisí

požadavek

zákonnosti

soudních

rozhodnutí.155 Soudce při své činnosti nepochybně není a nemůže být pouhým strojem aplikujícím právo, avšak prostor pro jeho uvážení má své limity, jež jsou vymezeny samotným právem. Jinými slovy, soudcova diskrece není neomezená a musí se vždy pohybovat v ústavních a zákonných limitech. Přitom je třeba zdůraznit, že úvaha o aplikaci či neaplikaci relevantního evropského předpisu, s výhradou případů kolize s materiálním ohniskem Ústavy,156 jednoduše není v dispozici soudce. Jednoznačný a závazný pokyn k aplikaci či neaplikaci evropského práva podává právo samo – prostor pro úvahu je zde minimální, pokud vůbec nějaký. V zásadě všechny případy, v nichž se kterýkoliv soud neřídí touto logikou, je třeba považovat za nesprávnou aplikaci práva a tedy za nezákonné rozhodnutí - bez ohledu na důvody, které k tomu soud vedly.

153

Srov. KNAPP, V. Teorie práva; převzato z IVIČIČ, M. Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva [online]. 2008 [cit. 2012-03-26]. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: . s. 14. 154 Tamtéž. 155 Srov. čl. 95 Ústavy. 156 Srov. kap. 1.2.

54

4.3. Přijatelné příčiny? Pod dojmem hrůzné role, jíž sehrálo právo v první polovině 20. století v rukou totalitních ideologií, zabývala se právní filosofie otázkou, za jakých okolností lze považovat odmítnutí platného práva za legitimní. Obecně známá je v této souvislosti tzv. Radbruchva formule: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou by měl spočívat v tom, že právo pozitivní, tj. zajištěné ustanovením a mocí, má přednost i tehdy, když se jeví jako obsahově nesprávné a neúčelné, ledaže by rozpor mezi spravedlností a pozitivním zákonem dosáhl tak neúnosné míry, že by musel zákon jako „nesprávné právo“ ustoupit spravedlnosti.”157 Hart zdůrazňuje, že ani morálně špatné právo nepřestává být právem platným. Samotná skutečnost, že jde o platné právo, však neřeší otázku podřízení se takovému „nesprávnému“ právu. Pro tyto extrémní případy Hart dovozuje možnost tzv. občanské neposlušnosti.158 Je přitom zřejmé, že oba uvedené závěry se vztahují pouze na skutečně extrémní případy, v nichž rozpor mezi spravedlností a pozitivním zákonem dosáhne neúnosné míry. Ve všech ostatních případech je tedy a contrario nepodřízení se právu absolutně nepřípustné - což musí pro soudy a soudce, jež jsou k ochraně práv povolány, platit dvojnásob. ~ Tyto extrémní případy samozřejmě můžeme, bavíme-li se o běžné každodenní aplikaci běžného práva nižšími civilními soudy, nechat stranou. Přesto však určité liberační důvody, ospravedlňující neaplikaci platného evropského práva soudy, zřejmě existují. Podle Soudního dvora je třeba při určování existence odpovědnosti státu za porušení evropského práva soudem 157 158

Převzato z IVIČIČ, M., op. cit. sub 153, s. 17. Tamtéž, s. 18.

55

posoudit, všechny relevantní okolnosti, mimo jiné úmyslnou či neúmyslnou povahu protiprávního jednání a omluvitelnou nebo neomluvitelnou povahu nesprávného právního posouzení. V každém případě je porušení práva Společenství dostatečně závažné, pokud bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora.159 Zatímco důvody předjímané v neo-realistickém, neo-funkcionalistickém a inter-court competition modelu by v případě, že vedou k neaplikaci evropského práva v případech, kde aplikováno býti má, by nepochybně v tomto testu neobstály, bližší rozbor si zaslouží příčiny nesprávné aplikace předpokládané koncepcí legalistickou. Alter uvádí, že legalistické pojetí předpokládá, že dobře informovaný soudce svědomitě aplikuje evropské právo; tedy že k nesprávné aplikaci dochází výhradně neúmyslnou chybou, nedorozuměním či na základě špatné informovanosti.160 V těchto případech by bylo lze teoreticky uvažovat o neúmyslné a omluvitelné povaze nesprávné aplikace. Z tohoto pohledu by bylo nepochybně přínosné zabývat se podrobněji nejrůznějšími aspekty, které mohou mít na naplnění liberačních podmínek vliv. Od dostupnosti evropského práva v národních jazycích,161 přes úroveň znalosti soudců o správné aplikaci evropského práva,162 až po historicky zakořeněnou

159

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Republik Österreich (Köbler), body 55 – 56. 160 ALTER, K., op. cit. sub 145, s. 230. 161 Zatímco legislativní prameny evropského práva jsou k dispozici v češtině prakticky všechny, judikatura Soudního dvora je stále ve značné míře nedostupná. Srov. KŘEPELKA, F., Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní praxi. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 91n. 162 Systém a kvalita vzdělávání soudců v oblasti práva EU by stála za samostatnou studii. Předesíláme, že odpovědnost za udržování dostatečného rozhledu a celoživotní vzdělávání leží, v důsledku zajištění nestrannosti, na soudcích samotných; srov. GILLIS, M. Education of Czech Judges in EC Law. Common Law Review. 2004, č. 9, s 20.n .Přitom například z výročních zpráv Justiční akademie se nezdá, že by tuto povinnost brali svědomitě. Bez bližšího zkoumání se však ke kvalitě vzdělávacího systému soudců nelze vyjadřovat.

56

nezkušenost či nechuť českých soudců k teleologické metodě zdůvodňování.163 Tato problematika však bohužel přesahuje zaměření a rozsah této práce, proto se jí blíže věnovat nebudeme.

163

Srov. KÜHN, Z., op. cit. sub 33, s. 576n.

57

5. Recepce a aplikace evropského práva v číslech Ačkoliv jsme si vědomi, že statistika neodhalí konkrétní případy porušení evropského práva, jsme přesvědčeni, že pohled z ptačí perspektivy, který umožňuje odstup a posouzení souvislostí, nám pomůže pochopit tolopogii prostředí v němž se aplikace evropského práva odehrává. Pokoušíme se odhalit, naznačit případná problémová místa a uvést problematiku do souvislostí. Předkládaná srovnání tedy slouží pouze jako indicie - jsou spíše jednotlivými dílky větší skládačky, než přímými důkazy o správné či nesprávné aplikaci evropského práva. Zároveň jsou předkládané argumenty prakticky jediným způsobem, jak byť jen nepřímo zkoumat fenomén latence evropského prvku. Neexistuje totiž například žádná databáze, která by zpřístupňovala rozhodnutí všech nižších obecných soudů a umožňovala jejich analýzu.164 Poodhalit alespoň obrysy tohoto jevu však můžeme pomocí nepřímých argumentů. Prvním

argumentem

je

již

zmíněný

problém

nárůstu

počtu

aplikovatelných právních předpisů, který v podmínkách dvouvrstevnosti systému práva dává vnitřní rozpornosti právního systému nový, zcela bezprecedentní rozměr. Druhým argumentem je informace o kvalitě legislativní implementace evropských předpisů do národního práva; současný stav doložíme na statistikách řízení o porušení Smlouvy, které Evropská komise proti České republice vedla a vede. Jako třetí argument nabízíme náhled na četnost aplikace práva EU českými soudy.

164

Ani ta by však nemohla nabídnout úplnou odpověď; například také proto, že v případě použití určujícího nepřímého účinku evropské normy se argument evropským právem nemusí v odůvodnění rozhodnutí vůbec objevit. Odpověď tak zůstává skryta v soudcově hlavě.

58

5.1. Objem systému evropského práva a) Mohutnost Jednou z indicií, která jistě má potenciál o fenoménu nesprávné aplikace, a fenoménu latence evropského práva zvláště, něco vypovídat, je samotná šíře záběru či celková mohutnost souboru práva EU. Celkem bylo přijato na 80 000 nařízení a více jak 5 500 směrnic165 a v současné době systém unijního práva, tzv. aquis communautaire, obsahuje asi 8 500 aktuálně platných nařízení a 2 000 směrnic.166 Je samozřejmě pravdou, že podstatná část tohoto souboru předpisů byla v rámci přístupových rozhovorů předmětem tzv. screeningu, tedy procesu kontroly stavu harmonizace vnitrostátní legislativy s právem EU. Dosažení souladnosti bylo jednou z podmínek přistoupení a je potřeba zmínit, že probíhal usilovný proces harmonizace.167 Výsledek však samozřejmě nemohl být absolutně dokonalý. Malíř například upozorňuje na rychlost a překotnost procesu harmonizace, stejně jako na skutečnost, že samotné přistoupení se nakonec odehrálo o několik měsíců dříve, než bylo plánováno.168 Od okamžiku našeho přistoupení bylo navíc přijato na 4 500 nových nařízení a téměř 700 směrnic.169

165

Údaj se vztahuje k lednu 2012. Srov. Statistiky stránek. EUR-Lex: Přístup k právu Evropské unie [online]. [cit. 2012-02-02]. Dostupné z: . 166 Srov. Report from the Commission: 28th Antal report on monitoring the application of EU law (2010) [online]. EVROPSKÁ KOMISE, Brussels, 29.9.2011, COM(2011) 588 final [cit. 2012-02-24]. s. 2. Dostupné z: . 167 Srov. např. Na cestě k rozšířené Unii: Dokument o strategii [online]. EVROPSKÁ KOMISE [cit. 2012-02-24]. s. 7-8. Dostupné z: . 168 Srov. MALÍŘ, J. Odpovědnost členských států za škodu v právu Evropské unie : studie ze soudcovské tvorby práva. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2008. s. 172. 169 Údaj se vztahuje k 5. 9. 2011; srov. ČR a EU 2004-2011: ČR a evropská legislativa. EUROSKOP [online]. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: .

59

Zmínit musíme také rozsah rozhodovací činnosti Soudního dvora, neboť i jeho judikáty jsou pramenem práva EU a jako takové ovlivňují podobu správné aplikace evropského práva.170 Není nám znám celkový objem judikatorní činnosti Soudního dvora, avšak ilustrativní může být údaj o souboru tzv. historických judikátů. Jde o výběr judikatury Soudního dvora z období let 1954

až

2004,

tedy z období

před

velkým

východním

rozšířením,

která je Soudním dvorem považována za stěžejní a která představuje základní minimum pro náležitou aplikaci evropského práva národními soudy. Tento soubor obsahuje 948 rozsudků, posudků a usnesení.171 Jak jsme uvedli v první kapitole, český soudce má de lege lata povinnost zajistit správnou aplikaci nejen právě jmenovaných pramenů, ale mimo to i primárního práva či obecných právních zásad Unie. b) Fragmentárnost Vedle mohutnosti souboru evropského práva je důležitým faktorem jeho současná všetečnost a fragmentárnost. Král například upozorňuje, že předpisy evropského práva v různé intenzitě upravují téměř všechny okruhy právních vztahů.172 Týč odhaduje, že unijní úpravou je dnes ovlivněno zhruba 70 – 80% právních předpisů přijímaných v členských státech.173 Petrlík příkladmo uvádí, že zásady volného pohybu se mohou dotknout prakticky jakéhokoliv předpisu, který upravuje podnikatelskou činnost, protože vyžadují, aby tyto svobody nebyly 170

Výklad, který Soudní dvůr EU ve vztahu k předpisům evropského práva podá, je závazný a má účinky ex tunc. Porušení pravidla vyjádřeného v judikatuře Soudního dvora tak de facto nelze odlišovat od porušení samotného právního předpisu, k němuž se vztahuje. Viz. MALÍŘ, J., op. cit. sub 168, s. 95. 171 Je třeba poznamenat, že dosud nebyly přeloženy ani všechna rozhodnutí z tohoto výběrového souboru; o ostatních judikátech nemluvě. Srov. SOUDNÍ DVŮR EU. Historická judikatura [online]. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: ; dále srov. KŘEPELKA, F., op. cit. sub 161, s. 98n. 172 Viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 3. 173 Srov. TÝČ, V. Úvod do mezinárodního a evropského práva. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 76.

60

omezovány.174 Přitom například při implementaci směrnic neplatí pravidlo „jedna směrnice - jedno implementační opatření.“ Mohou tak nastat situace, kdy je jedna směrnice provedena v několika zákonech či naopak více směrnic je zapracováno do jediného zákona.175 Fragmentárnost evropského práva se projevuje jak v jednotlivých dílčích oblastech úpravy, tak i v systému práva EU jako celku.176 Tyto polohy můžeme ilustrovat dvěma citacemi: Pro evropské občanské právo je charakteristická jeho značná roztříštěnost a neúplnost. Nepokrývá celou oblast občanského práva, ale zabývá se toliko jeho některými dílčími úseky. Pominemeli oblast práv k nehmotným statkům, je předmětem právní regulace jednotlivých směrnic vždy toliko určitá dílčí výseč závazkového práva smluvního nebo deliktního. […] ad hoc novotvorba s sebou nese nejen riziko nepřehlednosti, ale i případných vnitřních rozporů a – v důsledku chybějících jednotících prvků – též nejednotnost interpretace a aplikace.177

174

PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 6. Viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 19. Konkrétním příkladem může být recepce evropské úpravy ochrany spotřebitele, srov. § 51a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) a tam uvedenou poznámku pod čarou. 176 Sluší se na tomto místě poznamenat, že zmíněná fragmentárnost není nedostatkem evropského práva, ale že jde o jeden z jeho pojmových znaků. Fragmentárnost je do značné míry dána podstatou a smyslem evropského práva jako takového a je mu tedy inherentní. Srov. zásadu subsidiarity podle čl. 5 SEU; pro podrobnosti srov. CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE, op. cit. sub 15. s. 100n. 177 HURDÍK, J., FIALA, J., LAVICKÝ, P., RONOVSKÁ, K. Východiska A tendence vývoje českého občanského práva po vstupu České republiky do Evropské unie. In: Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 158. 175

61

Je jasné, že předmětová roztříštěnost, respektive rozmanitost [unijního] práva, spolu s tím, že [unijní] právo upravuje řadu oblastí pouze fragmentárně a ryze účelově, značně ztěžuje celkovou orientaci v [unijním] právu, jakož i jeho aplikaci ze strany národních soudů.178 c) Evropská úprava v oblasti soukromého práva Je třeba zdůraznit, že výše uvedená čísla o počtech přijatých a platných předpisů evropského práva se vztahují na celé aquis communautaire, bez rozlišení úpravy veřejnoprávní a soukromoprávní. Nemáme k dispozici podrobnější údaje o počtech předpisů běžně aplikovatelných v rámci občanského soudního řízení a jejich poměru vůči celkovému počtu evropských právních předpisů. Otázka nicméně stojí jinak – jaké je v těchto oblastech riziko nesprávné aplikace? Pro ilustraci uvádíme základní a nevyčerpávající výčet odvětví a předpisů českého soukromého práva, které jsou více či méně ovlivněny evropskou úpravou: V oblasti občanského práva musí evropské právo v zájmu jednotného vnitřního trhu zajišťovat vysokou úroveň ochrany spotřebitele, a to jak ve smluvních, tak deliktních závazkových právních vztazích.179 Značně je dotčena také úprava autorského práva180 a práv průmyslových.181 Evropské právo reguluje oblast elektronického obchodu, elektronického podpisu, ochrany osobních dat, vymáhání práv spotřebitelů a další.182

178

Viz KRÁL, R., op. cit. sub 10, s. 4. Tuto oblast v současnosti přímo upravuje 13 směrnic; srov. poznámku pod čarou k ustanovení §51a OZ. 180 Tuto oblast přímo upravuje 8 směrnic; srov. poznámku pod čarou k ustanovení §1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AZ“). 181 Tato oblast je rozsáhle upravena řadou směrnic i nařízení; srov. HURDÍK, J., FIALA, J., LAVICKÝ, P., RONOVSKÁ, K., op. cit. sub 177, s. 158. 182 Tamtéž. 179

62

Rovněž obchodní právo je z důvodů zajištění funkčnosti jednotného vnitřního trhu ovlivněno unijními předpisy. Jde především o ochranu hospodářské soutěže a zajištění volného pohybu osob, zboží, služeb i kapitálu.183 Evropský rozměr tak má například úprava obchodních společností184 i regulace kapitálového trhu.185 Ve sféře pracovního práva jsou použitelné více než dvě desítky směrnic, ovlivňujících široké spektrum pracovněprávních vztahů – od procesu uzavírání pracovní smlouvy, přes ochranu při práci a zákaz diskriminace, až po regulaci kolektivního propouštění.186 Do působnosti zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním187 významným způsobem zasahuje evropská kolizní úprava,188 která rovněž akcentuje ochranu spotřebitele. Úprava civilního procesu je ovlivněna především v otázce přeshraniční soudní spolupráce, určování pravomoci soudů a vzájemného uznávání a výkonu rozhodnutí v občanskoprávních, obchodních a rodinných věcech.189

183

Srov. zejména poznámku pod čarou k ustanovení §1, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ). 184 Tuto oblast upravuje více jak desítka směrnic; srov. POKORNÁ, J., Stav a vývojové tendence evropské a české právní úpravy obchodních společností. In: Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 269-292. 185 Srov. KOTÁSEK, J., Konsolidace evropského kapitálového trhu a její odraz v českém právu. In: Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 312-326. 186 Srov. poznámku pod čarou k ustanovení §1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 187 Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. 188 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím I“), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím II“). Dříve také Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřena k podpisu v Římě dne 19. 06. 1980 (dále jen „Římská úmluva“). 189 Jde především o nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I“) a nařízení Rady (ES) č. 2201/2004 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení

63

Opět je zde akcentována ochrana spotřebitele a rovněž jde o oblast související se zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním. V neposlední řadě je nutné zdůraznit také možné přesahy ostatních předpisů, například skrze institut odpovědnosti za škodu ve vztahu ke směrnicím

o

životním

prostředí.190

Institut

předběžné

otázky

dle občanského soudního řádu je další cestou, neboť soud je způsobilý samostatně posoudit i otázky, jejichž rozhodnutí jinak přísluší jinému orgánu.191 ~ Na tomto místě je možné namítnout, že pro konkrétního soudce může být, s ohledem na jeho specializaci, obvykle relevantní jen zlomek z této masy předpisů. Pravdou také je, že řada ze zmíněných věcí náleží již v prvním stupni do věcné působnosti krajských soudů,192 kde je specializace soudce užší,193 a proto pravděpodobnost dostatečného povědomí o existenci všech relevantních evropských norem vyšší. Na druhou stranu povinnost zohlednit všechny relevantní evropské normy mají všechny soudy a každý soudce se musí aktivně zasadit o zajištění jejich plné účinnosti. Nutně se proto nabízí otázka, zda soudci o jejich existenci vědí nebo zda pro ně evropský prvek zůstává skryt.

(ES) č. 1347/2000 (dále jen „Brusel II“). Srov. HURDÍK, J., FIALA, J., LAVICKÝ, P., RONOVSKÁ, K., op. cit. sub 177, s. 160-161. 190 Přitom právě Ministerstvo životního prostředí patří mezi gestory, proti nimž je vedeno nejvíce řízení o porušení Smlouvy; srov. Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010 [online]. Vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Soudním dvorem EU [cit. 2012-0224]. s. 125n. Dostupné z: . 191 Srov. § 135 odst. 2 OSŘ. 192 Srov. §9 OSŘ. 193 Srov. rozvrh práce okresního a krajského soudu.

64

5.2. Řízení pro porušení Smlouvy a) Řízení před Soudním dvorem EU Samotný enormní rozsah souboru u nás použitelného práva by neměl tak zásadní dopad, pokud by vnitrostátní legislativní implementace probíhala správně. Kdyby totiž vnitrostátní a evropské právo bylo v souladu, aplikační zásady evropského práva by ztratily smysl a výrazně by se omezila také činnost Soudního dvora EU. Potíží ovšem je, že o perfektní souladnosti nemůže být v žádném případě řeč. Petrlík například konstatuje, že ČR „mívá ze všech členských států nejhorší výsledky, pokud jde o provádění směrnic do vnitrostátního práva, a je také státem, proti kterému je vedeno nejvíce žalob na porušení povinnosti z 12 nových členských států.“194 Na potíže s implementací, ať už z důvodů vlastních evropskému právu nebo kvůli obecným nešvarům českého zákonodárství, upozorňuje i Křepelka.195 Jaká je tedy realita? Podle statistik Soudního dvora překonalo v počtech žalob pro porušení Smlouvy196 Českou republiku (22 žalob) pouze Polsko (40 žalob); pravdou však také je, že všechny ostatní nové členské státy zůstávají daleko vzadu.197 Z těchto 22 zahájených soudních řízení dosáhla Česká republika v 8 případech stažení žaloby ještě před vynesením rozsudku, neboť se jí včas podařilo zjednat nápravu. Zajímavá pak může být i informace, že 4 z celkem 14 odsuzujících rozsudků byly vyneseny v roce 2010; zdá se tedy, že nenáležitá implementace evropského práva není fenoménem, který by rok od roku od okamžiku přistoupení k EU slábl. 194

PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 17. KŘEPELKA, F., Přenos, doprovod a zohlednění evropského práva českým právem. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2010, s. 102-113. 196 Srov. čl. 258 SFEU. 197 Namátkou lze zmínit Maltu (13 žalob), Slovensko (9 žalob), Slovinsko (5 žalob). Srov. Výroční zpráva Soudního dvora 2010: Soudní statistiky Soudního dvora [online]. Soudní dvůr EU [cit. 2012-02-24]. s. 110. Dostupné z: . 195

65

Jeden z odsuzujících rozsudků vynesených v roce 2010 se dokonce týkal nesprávné či neúplné implementace směrnice z roku 1985.198 Nevíme, zda tento nesoulad vznikl novelizací českého předpisu, či zda šlo o případ zanedbané implementace již v době přistoupení, na který se během screeningu nepřišlo. To však

v zásadě

není

podstatné,

neboť

obě

možnosti

jsou

reálné

a obě nežádoucí. Případy řízení o porušení Smlouvy, které se dostanou až k Soudnímu dvoru, představují však jen vrcholek ledovce. Pro pochopení rizika nesprávné aplikace je důležitější zohlednit, co se skrývá pod hladinou, respektive co žalobě u Soudního dvora předchází. b) Řízení před Komisí Komise aktivně sleduje implementaci a dodržování unijního práva ze strany členských států a v případě zjištění nesrovnalostí zahájí řízení o porušení Smlouvy.199 Ta má tři fáze; dvě prejudiciální před Komisí a jednu u Soudního dvora. Komise nejprve zašle státu formální upozornění. Pokud stát výtky nevyvrátí nebo nezjedná nápravu, vydá Komise odůvodněné stanovisko, které již v zásadě odpovídá žalobním důvodům. Jestliže stát ani v dodatečné lhůtě nesouladný stav nenapraví, Komise podá žalobu k Soudnímu dvoru. Žalovaný stát má však ještě příležitost situaci napravit, a to až do vynesení rozsudku – v takovém případě Komise obvykle žalobu stáhne.200 Česká republika má dokonce 97% úspěšnost v ukončování řízení před vynesením rozsudku,

198

ČR a EU 2004-2011: ČR u Evropského soudního dvora. EUROSKOP [online]. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: . 199 Srov. čl. 258 SFEU, dále srov. Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010, op. cit. sub 190, s. 116n. 200 Tamtéž.

66

což je úctyhodné číslo.201 Z toho však plyne závěr, že daleko důležitější, než počet odsuzujících rozsudků Soudního dvora, je počet případů, v nichž Komise proti ČR formálně zahájila řízení pro porušení Smlouvy. Do roku 2010 včetně to bylo 495 případů; přitom v posledních letech se drží relativně stabilně na průměrné hodnotě 50 případů za rok.202 Ale ani to není konečné číslo, protože v řadě případů porušení Smlouvy nemusí k formálnímu zahájení řízení vůbec dojít – stát má obvykle příležitost zjednat nápravu na základě neformálního upozornění Komise ještě před tím, než se Komise uchýlí k odeslání formálního upozornění.203 Znamená to, že rozpor českého práva byl dosud Komisí řešen ve více jak tisíci případech. Ani tento údaj však nezahrnuje všechny případy porušení Smlouvy. Existuje nepochybně i řada případů porušení Smlouvy, o kterých se Komise vůbec nedozví nebo dozví se zpožděním.204 Každý takový případ však představuje živnou půdu pro latenci a zvyšuje riziko nesprávné aplikace evropského práva soudem. Klíčovou otázkou tedy je, kolik obdobných rozporů, jaké Komise v řízení o porušení Smlouvy řeší, zatím zůstává bez povšimnutí, a v kolika případech mohlo dojít k nesprávné aplikaci evropského práva soudem ještě před tím, než se podařilo zjednat nápravu. Časový faktor, zvyšující pravděpodobnost rizika nesprávné aplikace, je přitom nezanedbatelný – od okamžiku, kdy Komise

201

Dokonce i unijní průměr dosahuje 93%; srov. Evropa přinášející výsledky: uplatňování práva společenství [online]. EVROPSKÁ KOMISE. KOM(2007)502 v konečném znění. Brusel, 2007-0905 [cit. 2012-02-20]. s. 3. Dostupné z www: . Tato vysoká čísla svědčí o tom, že státy mají snahu svá pochybení řešit a rozpory napravovat (nemají ostatně mnoho na výběr). 202 Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010, op. cit. sub 190, s. 120. 203 V celoevropském měřítku se v 70 % případů podaří rozpor vyřešit ještě před odesláním formálního upozornění. Srov. Evropa přinášející výsledky, op. cit. sub 201, s. 3. 204 Komise zahájí řízení na základě vlastní iniciativy ve 30% případů, na základě stížností v 51% případů a v důsledku nesplnění notifikační povinnosti státem v 19% případů. Tamtéž, s. 3.

67

registruje porušení Smlouvy, zbývá do ukončení řízení (rozuměj zjednání nápravy) v průměru 26 měsíců.205 Po celou tu dobu přitom nepochybně platí, že [z]poždění nebo chyby při uplatňování práva [Unie] oslabují samotný systém, snižují možnosti dosažení cílů, které sleduje, a zbavuje občany a podniky výhod, které jim z tohoto systému vyplývají.206 c) Konkrétní příklady porušení Smlouvy Musíme

připomenout,

že

k napravování

implementačních

chyb

legislativců jsou v zájmu dosažení plného účinku práva EU povoláni soudci. Je proto nepochybně na místě otázka, zda mají v každé věci dostatečné povědomí o všech rozporech evropských předpisů s předpisy vnitrostátními; zda berou v potaz skutečně každou novou směrnici a ověřují její souladnost se starším národním právem; zda zkoumají slučitelnost každé novely vnitrostátního práva s dotčenými evropskými normami; zda si soudci byli a jsou při svém rozhodování vědomi například: rozporu autorského zákona se Smlouvou o ES,207 nesprávného provedení směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží,208 nesprávného provedení směrnice o zavedení zásad rovného zacházení,209

205

Pokud se věc podaří vyřešit ještě před podáním žaloby, trvá to v průměru 50 měsíců; srov. Evropa přinášející výsledky, op. cit. sub 201, s. 4. Samotné řízení u Soudního dvora pak trvá v průměru dalších 17 měsíců; srov. Výroční zpráva Soudního dvora 2010, op. cit. sub 197, s. 98. 206 Změna v závorce autor. Evropa přinášející výsledky, op. cit. sub 201, s. 4. 207 Řízení č. 2006/4091 pro porušení čl. 43, resp. 49 Smlouvy o ES bylo zahájeno v roce 2006 a od 1. 12. 2008 je ve fázi odůvodněného stanoviska. Srov. Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010, op. cit. sub 190, s. 133. 208 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. Řízení č. 2009/2119 bylo zahájeno v roce 2009 a od 29. 10. 2010 je ve fázi odůvodněného stanoviska. Srov. Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010, op. cit. sub 190, s. 133.

68

nesouladu devizového zákona s primárním právem,210 nebo nesprávného provedení směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách?211

Nezůstává pro české soudce v řadě případů nesoulad evropské a vnitrostátní úpravy, nebo vůbec evropský prvek jako takový, skrytý?

5.3. (Ne)aplikace práva EU českými civilními soudy a) Poznámka k četnosti aplikace Důsledkem neúspěšné implementace směrnic EU ve spojení s povinností znát a správně aplikovat evropské právo by měla logicky být častá přednostní aplikace unijních předpisů soudy - ať už přímo či prostřednictvím souladného výkladu. Nehledě na existenci obecné povinnosti k euro-konformnímu výkladu veškerého vnitrostátního práva, bez ohledu na zdařilost implementace. Realita je však této představě o častém použití argumentu evropským právem vzdálena. Porovnáme-li stav databáze EJP212 se statistikami o rozhodovací činnosti nižších

209

210

211

212

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky. Řízení č. 2006/2524 bylo zahájeno v roce 2006 a od 29. 10. 2010 je ve fázi odůvodněného stanoviska. Srov. Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010, op. cit. sub 190, s. 133. Podle dostupných informací však tento rozpor nebyl předmětem řízení o porušení Smlouvy. Srov. PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 12; dále srov. Sněmovní tisk 195/0 [online]. POSLANECKÁ SNĚMOVNA, 6. volební období, od 2010 [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: . Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Řízení č. 2007/2497 bylo zahájeno v roce 2007 a dne 30. 9. 2010 bylo řízení zastaveno ve fázi odůvodněného stanoviska. Srov. Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010, op. cit. sub 190, s. 139. NEJVYŠŠÍ SOUD ČR. Databáze rozhodnutí s evropským prvkem [databáze na CD-ROM]. Verze 12. 12. 2011. (Dále jen „databáze EJP“).

69

civilních soudů, zjistíme, že skutečnost výše naznačenému předpokladu ani náznakem neodpovídá. Zatímco databáze EJP obsahuje na 600 rozhodnutí s potencionálním výskytem evropského prvku,213 obecné soudy za stejnou dobu rozhodli ve více než 2 mil řízení.214 Naproti předpokladu, že evropské právo bude, s ohledem na nikoliv ideální úroveň legislativní recepce evropského práva, u soudů aplikováno často, nám z tohoto srovnání vychází, že evropský prvek je u českých civilních soudů uvažován v pouhých 0,03% případů. ~ Podotýkáme, že toto srovnání má z celé řady důvodů omezenou vypovídací hodnotu. Z možných zdrojů zkreslení musíme upozornit předně na skutečnost, že databáze EJP vychází pouze z informací, které poskytnou sami soudy; ty přitom v současné době nemají v rámci svých informačních systémů vhodné pomůcky ke sledování judikatury s evropským prvkem.215 Pro získání představy o kompletnosti obsahu databáze může posloužit například informace, že v současné době je v ní evidováno alespoň jediné rozhodnutí pouze u 71 z devíti desítek českých okresních soudů. Vedle toho je třeba mít na paměti, že ne každý případ latence je nutně zároveň případem nesprávné aplikace evropského práva.216 Těžko usuzovat, do jaké míry je relativní prázdnota databáze EJP odrazem skutečného stavu aplikace evropského práva u nižších

213

Výpočet autor. Databáze EJP obsahuje 602 rozhodnutí nižších soudů. Z toho na okresní a městské soudy připadá 453 a na soudy krajské 149 rozhodnutí. 214 Výpočet autor. Tento údaj vychází ze souhrnu pravomocných rozhodnutí okresních soudů (1 478 073 judikátů) a krajských soudů (212 149 judikátů) za období 2007-2010. Údaje za rok 2011 nebyly v době přípravy této práce k dispozici a údaje za období 2004-2006 byly vynechány jednak pro nedostupnost, jednak z důvodu zohlednění doby, po kterou dobíhala čistě řízení bez evropského prvku. Srov. Statistická ročenka České republiky 2011: Pravomocná rozhodnutí soudu a průměrné délky soudního řízení [online]. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: . 215 BONČKOVÁ, H., ŽONDRA, M., op. cit. sub 6, s. 10. 216 V řadě případů zajisté vede i samotné použití vnitrostátních předpisů k plné účinnosti evropského práva – jak jsme ale ukázali, i v těchto případech by měl soudce mít normy unijního práva na mysli alespoň jako referenční kriterium.

70

soudů a do jaké míry jde o nedokonalost samotné databáze. Výše uvedené srovnání tedy nelze přijímat zcela nekriticky – přesto však může posloužit jako určitý nepřímý ukazatel existence a závažnosti fenoménu latence evropského prvku. Netroufáme si přitom explicitně odhadovat podíl, v jakém je české soukromé právo tím evropským ovlivněno, a v jak velké časti řízení u civilních soudů tedy je evropský prvek objektivně přítomen.217 Podle našeho názoru však lze pochybovat o tom, že je to pouze jedno z každých 60 000 řízení vedených nižšími civilními soudy. ~ Nedostatečné používání evropského práva soudy bývá ostatně v literatuře konstatováno často: Není žádným tajemstvím, že advokáti se setkávají s nepochopením při vznášení právních důvodů založených na unijním právu a že soudy navíc neoficiálně přiznávají, že nejsou příliš ochotné unijní právo aplikovat. Ve srovnání s jinými členskými státy také nejsou známé významnější případy aplikace unijních norem, a je proto obtížné se zbavit dojmu, že počet případů vyřešených za pomoci unijního práva je nižší.218 Z tuctů případů rozhodnutých nebo rozhodovaných u národních soudů ve státech Visegradské skupiny […] bylo pouze v jediné věci [unijní] právo vzneseno národním soudcem z jeho vlastní iniciativy. V ostatních případech bylo [evropské právo] vzato v potaz pouze na výslovný popud právního zástupce procesní strany.219

217

Jde o stanovení poměru řízení bez evropského prvku ku řízením s evropským prvkem objektivně přítomným. Ve druhé řadě jde o vyjádření poměru těch řízení se skrytým evropským prvkem, u nichž dojde ke správné aplikaci evropského práva, vůči těm, u nichž dojde k aplikaci nesprávné. 218 PETRLÍK, D., op. cit. sub 5, s. 2. 219 Překlad a poznámky autor. Poznamenávám, že Bobek analyzoval asi 30 soudních rozhodnutí. V originále: „Of the dozens of cases decided or pending before national courts in the Visegrad states, as discussed in this paper, there was only one single case where points of Community

71

Například praxe opomíjení nepřímého účinku, jako pokynu k souladnému výkladu, je přitom považována za natolik významnou a rozšířenou, že ji zmiňuje dokonce i komentář k občanskému zákoníku.220 Souhrnná zpráva Nejvyššího soudu o rozhodovací praxi českých civilních soudů v případech s evropským prvkem konstatuje, že pouze jeden z deseti dotázaných soudů se vyjádřil také ke zohledňování nepřímého účinku evropského práva.221 Kromě toho zpráva dokonce zmiňuje prohlášení několika soudů, že evropské právo dosud nepoužily ani v jediném případě.222 b) Aplikace jednotlivých předpisů evropského práva Patrně vyšší vypovídací hodnotu, než závěry o četnosti aplikace, má bližší pohled na skladbu obsahu databáze EJP z hlediska četnosti aplikace jednotlivých předpisů evropského práva. Nejvíce jsou zastoupeny judikáty aplikující nařízení Brusel I; jde o celých 80% judikátů EJP. Druhým nejčastěji aplikovaným předpisem je nařízení Brusel II, které se objevuje v 15% rozhodnutí. Ostatní nařízení jsou zmíněna v 8%, veškeré směrnice v 18% a primární právo v 7% judikátů obsažených v databázi EJP.223 Z obsahu databáze lze učinit například závěr, že za téměř 8 let našeho členství v EU:

law were raised by a national judge of his own motion. In the rest of the cases, EC law points were discussed (sometimes very reluctantly) only after having been expressly raised by the parties´legal representatives.“ Viz BOBEK, M.,op. cit. sub 3, s. 288. 220 ŠVESTKA, J., op. cit. sub 72, s. 87. 221 Zpráva mapuje období od vstupu ČR do EU do roku 2008. Od té doby se situace jistě změnila; s ohledem na okolnosti popsané v této práci však patrně nejde o změnu dostatečnou. Viz BONČKOVÁ, H., ŽONDRA, M., op. cit. sub 217, s. 11. 222 Tamtéž, s. 11. To se zároveň nabízí jako možná odpověď na naše zamyšlení nad důvody relativní prázdnoty databáze EJP. 223 Výpočet autor. Databáze EJP obsahuje celkem 845 rozhodnutí, přičemž 637 z nich zmiňuje nařízení Brusel I., 130 zmiňuje nařízení Brusel II., 68 zmiňuje ostatní nařízení, 152 veškeré směrnice a 57 zmiňuje primární právo. Toto jsou souhrnné údaje pro celou databázi, tedy včetně rozhodnutí Vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Upozorňujeme, že v jednom rozhodnutí může být zmíněno více předpisů. Zdroj: Databáze EJP.

72

došlo k použití Římské úmluvy v pouhých 3 případech, zatímco nařízení Řím I ani Řím II dosud nebylo použito vůbec; směrnice

o harmonizaci

určitých

aspektů

práva

autorského224

je v aplikační praxi zastoupena 4 judikáty; k použití žádného z nařízení upravujících ochranu průmyslových práv nedošlo;225 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách226 byla zmíněna v 20 případech, z toho 10 je rozhodnutí nižších soudů; směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy227 byla zmíněna v 10 případech, přičemž 4 z nich jsou rozhodnutí nižších soudů; některá z antidiskriminačních směrnic228 byla použita v 6 případech, z toho pouze ve 2 u nižších soudů. Předesílám, že jsme nezkoumali, do jaké míry je české právo souladné s uvedenými evropskými předpisy a jaké riziko nesprávné aplikace v těchto případech hrozí. Znovu zároveň zdůrazňujeme, že databáze EJP zprostředkovává spíše jen hrubý náhled na podobu aplikace evropského práva u českých civilních soudů; databáze neobsahuje patrně zdaleka všechna rozhodnutí s evropským prvkem. Na druhou stranu z této skutečnosti lze učinit závěr, že v rámci soustavy 224

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. 225 Srov. HURDÍK, J., FIALA, J., LAVICKÝ, P., RONOVSKÁ, K., op. cit. sub 177, s. 158. 226 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 227 Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. 228 Jednalo se o směrnici Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ; směrnice byla použita 1x u Ústavního soudu a 1x u Nejvyššího soudu. Dále šlo o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky; tato směrnice byla zmíněna 1x u okresního soudu a 1x u soudu krajského. Zdroj: Databáze EJP.

73

obecných soudů je evropské právo reálně považováno za relevantní prakticky výhradně v oblasti mezinárodního práva procesního. Realita velice omezené aplikace naprosté většiny unijních předpisů českými civilními soudy nutně vede k pochybnostem o správnosti aplikace evropského práva českými soudy. Připomínáme, že v databázi EJP nemusí být zahrnuty případy souladného výkladu, o němž nebyla v odůvodnění rozhodnutí zmínka (formální hledisko). Na druhou stranu o skutečném přístupu soudů k souladnému výkladu jsme se zmínili výše.

74

6. Konkrétní příklady nesprávné aplikace evropského práva

6.1. Latence evropského prvku: rozhodčí doložky Skutečnost, že fenomén latence evropského práva není jen hypotetickým akademickým konstruktem, ale naopak jde o závažný problém, jehož důsledky mohou být zásadní, se pokusíme ilustrovat na konkrétním případu vztahujícím se k problematice rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Ústavní soud ve svém nedávném nálezu229 zrušil usnesení, kterým obvodní soud zastavil řízení o žalobě pro nedostatek pravomoci z důvodu existence rozhodčí doložky; Ústavní soud zrušil také usnesení odvolacího soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud dal stěžovateli, který v postupu soudů shledával odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť rozhodčí doložku považoval za neplatnou, za pravdu.230 Stěžovatel uzavřel se společností FSS Czech, s. r. o. smlouvy o půjčce a zajišťovacím převodu práva, přičemž pravomoc k řešení sporů z těchto právních vztahů byla rozhodčí doložkou, nikoliv individuálně sjednanou, přenesena na rozhodce. V rozhodčí smlouvě byla jmenovitě určena osoba rozhodce a pro případ, že tento odmítne věc rozhodnout, byl určen i rozhodce náhradní právnická osoba s názvem Asociace arbitrů. Strany si přitom v rozhodčí doložce ujednali, že rozhodčí řízení bude vedeno podle Pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, pouze na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání, a že spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity).231 Po té, co první ve smlouvě určený rozhodce odmítl spor rozhodnout, obrátil se stěžovatel na soud s žalobou na určení neplatnosti těchto smluv. Soud prvního stupně i soud odvolací se však odmítli věcí zabývat s ohledem 229

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Srov. odst. 2-4 nálezu II. ÚS 2164/10. 231 Tamtéž, odst. 16. 230

75

na nedostatek pravomoci, neboť rozhodčí doložku považovali ve shodě se zásadou smluvní autonomie za platnou, a řízení zastavily.232 Ústavní soud k tomu uvedl, že ačkoliv respekt a ochranu autonomie vůle je třeba považovat za elementární podmínku fungování materiálního právního státu, nemůže být její ochrana absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce, ústavní princip či ústavně aprobovaný veřejný zájem. Ty mohou autonomii vůle proporcionálně omezit.233 V řešené věci šlo přitom o spor spotřebitelský - proto bylo třeba na problematiku rozhodčích doložek v tomto případě nahlížet primárně prismatem práva na ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany spotřebitelského vztahu.234 Ochrana spotřebitele je upravena občanským zákoníkem a vychází z implementace řady evropských směrnic.235 V daném případě byla relevantní směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.236 Je tedy zřejmé, že slo o horizontální právní vztah mezi dvěma jednotlivci, v němž je přímý účinek směrnice vyloučen. To však nic nemění na skutečnosti, že soud se má vždy zasadit o zajištění plného účinku evropského práva - alespoň cestou souladného výkladu. Ústavní soud zaujal názor, že platné právo na ochranu spotřebitele, zakotvené v ustanoveních § 51a a následujících občanského zákonku, vykládané v souladu se směrnicí o nepřiměřených podmínkách, stanovují soudu povinnost vždy přezkoumávat, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě v daném případě nepředstavuje nepřiměřenou podmínku, resp. nepřípustné ujednání; jinými slovy, zda je garantován spravedlivý proces.237

232

Tamtéž, odst. 17. Tamtéž, odst. 18. 234 Tamtéž, odst. 19. 235 Viz kap. 5.1. 236 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 237 Srov. odst. 21-24 nálezu II. ÚS 2164/10; dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010. 233

76

V tomto konkrétním případě Ústavní soud dospěl k názoru, že rozhodčí doložky obsažené ve zmíněných spotřebitelských smlouvách naplňují znaky nepřiměřených podmínek a proto je třeba je považovat za neplatné. Obecné soudy tedy nesprávnou aplikaci evropského práva, které vedlo k odepřením soudní ochrany, porušily právo na spravedlivý proces.238 ~ Je třeba podotknout, že Ústavním soudem předestřený výklad je podepřen mimo jiné i doporučením Komise o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnání spotřebitelských sporů,239 které jako klíčové principy rozhodčího řízení uvádí nezávislost, transparentnost a zákonnosti. Doporučení přitom sice nejsou závaznými právními akty EU, disponují však nepřímým účinkem a soudy tedy mají povinnost vykládat a aplikovat právo, mimo jiné, také v souladu s doporučeními.240 ~ Podívejme se tedy podrobněji na právní rozbor předestřené situace. Podle občanského zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.241 Občanský zákoník zakazuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.242 Stanoví, že taková ujednání jsou neplatná.243

238

Srov. odst. 22, 31 a 32 nálezu II. ÚS 2164/10. Doporučení Komise ze dne 30. 3.1998, 98/2574/EC, o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnání spotřebitelských sporů. 240 Srov. NOVÝ, Z. Allasini: Alternativní řešení sporů prostřednictvím internetu aneb být znamená být online? [ASPI]. [cit. 2012-02-10]. s. 3. Dostupné z ASPI. 241 Srov. §55 odst. 1 OZ. 242 Srov. §56 odst. 1 OZ. 243 Srov. §55 odst. 2 OZ. 239

77

Zákon obsahuje též demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání,244 přičemž rozhodčí doložka jako taková v něm uvedena není. Nicméně jde pouze o demonstrativní výčet - z absence výslovného označení rozhodčí doložky jako nepřípustného ujednání tedy nelze usuzovat, že je automaticky bez dalšího povolena,

ale

pouze,

že

není

zakázána

absolutně.

Každé

ujednání

ve spotřebitelských smlouvách musí být v souladu s generální klauzulí, tedy nesmí “v rozporu s požadavkem dobré víry vytvářet značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele”. Z toho tedy plyne, že je třeba vždy zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu nemůže být za nepřípustné ujednání rovněž považována. Tento závěr potvrzuje i Ústavní soud: Maje na zřeteli zejména obecně uznávaný princip autonomie vůle smluvních stran, zastává stanovisko, že pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínkou ve smyslu Směrnice a ust. § 56 obč. zák., a nemůže proto samo o sobě přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem.245 Jak správně zmiňuje Ústavní soud, je třeba přitom mít na paměti, že úprava ochrany spotřebitele obsažená v občanském zákoníku je implementací evropské směrnice.246 Ta na místo termínu “nepřípustné ujednání” používá termín “nepřiměřená smluvní podmínka”, přičemž za takovou je potřeba považovat podmínku, která “nebyla sjednána individuálně” a zároveň “v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech 244

Srov. §56 odst. 2 OZ. Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3057/2010. 246 V tomto případe především směrnice Rady ze dne 5. 4. 1993, 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ale různých směrnic na ochranu spotřebitele je samozřejmě více. 245

78

a povinnostech v neprospěch spotřebitele.”247 Na rozdíl od občanského zákoníku se tedy vztahuje pouze na rozhodčí doložky sjednané například prostřednictvím obchodních podmínek či formulářové smlouvy. Zároveň směrnice stanoví členským

státům

povinnost

zajistit,

aby

nepřiměřené

podmínky

ve spotřebitelských

smlouvách

nebyly

pro

spotřebitele

závazné.248

Této povinnost český zákonodárce dostál přijetím ustanovení § 55 odst. 2 OZ, v němž stanovil, že nepřípustná ustanovení jsou neplatná. Nicméně náležitá implementace směrnice se, jak víme, neomezuje pouze na legislativní činnost, ale je

rovněž

záležitostí

výkladovou.

Nestačí

tedy

pouhá

skutečnost,

že zákonodárce danou povinnost vtělil do zákona, ale soudce tohoto instrumentu musí také náležitě využít. Spolu s Ústavním soudem můžeme dovodit, že “vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost).”249 Ustanovení § 106 OSŘ, které stanoví, že soud i přes existenci rozhodčí smlouvy věc projedná sám, zjistí-li, že rozhodčí smlouva je neplatná, je třeba vykládat s ohledem na zásadu loajální spolupráce a plné účinnosti evropského práva jako povinnost soudu v každém případě posoudit přípustnost rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě a v případě rozporu se směrnicí toto ujednání považovat za neplatné a věc projednat. ~ Otázkou rozhodčích smluv se v nedávné době opakovaně zabýval také Nejvyšší soud. Nepanoval přitom jednotný názor na posouzení platnosti rozhodčí doložky, která odkazovala na statuty či řády vydané tzv. arbitrážními centry či sdruženími rozhodců, tedy soukromými subjekty, které nejsou stálými

247

Srov. čl. 3 odst. 1 směrnice nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tamtéž, čl. 6 odst. 1. 249 Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3057/2010. 248

79

rozhodčími soudy podle zákona,250 ale obchodní společností. V jednom ze svých rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud toto stanovisko:251 Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.

V jiném rozhodnutí pak zaujal opačné stanovisko:252 Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.

Nejvyšší soud musel přistoupit v zájmu sjednocení judikatury k přijetí sjednocujícího stanoviska. Velký senát Nejvyššího soudu k tomuto následně uvádí:253 Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky 250

Srov. § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ZRŘ”). 251 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 cdo 2282/2008. 252 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. 253 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.

80

odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. [...] Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Tuto skutečnost však soudy obou stupňů zcela pominuly. [...] Nejvyšší soud se však ve své sjednocovací rozhodovací činnosti staví na názor, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Velký senát Nejvyššího soudu se ve svém sjednocujícím rozhodnutí výslovně na evropské právo (ani směrnici, ani doporučení) neodvolává. Ve 2. kapitole jsme však ukázali, že z hlediska správné aplikace není důležité formální použití ustanovení evropského práva, ale materiální souladnost obsahu rozhodnutí s evropským právem. Nejvyšší soud přitom ve svém odůvodnění konstatuje, že “jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti

o

perspektivě

nezávislého

a

nestranného

řešení

sporů”

a dále že “není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu.” Ačkoliv tedy své závěry formálně opírá o ustanovení § 39 OZ, které stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, nic to nemění na skutečnosti, že na řešenou věc, tak, jak ji velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí zhodnotil, zároveň nepochybně

81

dopadá směrnice o nepřiměřených ujednáních. Zároveň nutně platí, že jestliže bylo třeba zaujmout sjednocující stanovisko, znamená to, že existují rozhodnutí, která těmto závěrům odporují. ~ Na základě předložených argumentů nelze samozřejmě činit dalekosáhlé závěry o významu a dosahu nesprávné aplikace evropského práva v otázce rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Je možné, že takových případů nebylo mnoho. Nicméně nález Ústavního soudu jasně dokládá, že k takovému případu nejen že dojít může, ale že k němu dokonce i došlo. Je přitom velice nepravděpodobné, že by případ uzavřený výše rozebraným nálezem Ústavního soudu byl svého druhu jediný. Ostatně potřeba přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyšším soudem svědčí spíše o tom, že soudních rozhodnutí, která svým obsahem materiálně nezajistila plnou účinnost evropského práva, bylo více.

6.2. Manifestní evropský prvek: ochrana práv autorských K nesprávné aplikaci evropského práva může dojít nejen tím, že relevantní předpis evropského práva není vůbec uvažován (latence), ale i tím, že takový předpis sice soud vezme v potaz, avšak špatně jej použije. I v případech manifestního evropského prvku tak může dojít k nesprávné aplikaci. Jako ilustrativní příklad poslouží jedno z rozhodnutí Městského soudu v Praze. 254 Žalobce, výrobce dokumentárního filmu Český sen, se po žalovaném, Občanské demokratické straně, domáhal zaplacení peněžní částky a uveřejnění omluvy z titulu neoprávněného užití autorských děl a dále uveřejnění omluvy z titulu

254

zásahu

do

dobré

pověsti

žalobce

jako

právnické

osoby.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 41 Cm 150/2004. Srov. rozbor rozhodnutí v BOBEK, M. - BŘÍZA, P. - KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 138.

82

Žalovaný měl ve svém informačním bulettinu, v souvislosti s kritickým článkem na adresu vlády ČR a vládní ČSSD, neoprávněně použít výtvarná díla, ke kterým držel žalobce výhradní licenci. Jednalo se o propagační leták fiktivního obchodu Český sen, dále logotyp “Český sen” a obaly výrobků, které byly na letáku vyobrazeny. V bulletinu byl uveřejněn kritický článek na adresu vládní ČSSD doprovázený reprodukcí výše zmíněného letáku. Některé na letáku původně vyobrazené produkty přitom byly nahrazeny fotografiemi členů vlády. Soud v dané věci konstatoval, že výše zmíněný způsob užití díla lze kvalifikovat jako užití díla umístěného na veřejném prostranství - do práva autorského nezasahuje ten, kdo zaznamená nebo vyjádří dílo, které je trvale umístěno na veřejném prostranství, ani ten, kdo takto vyjádřené, zachycené nebo zaznamenané dílo dále užije.255 Ačkoliv nejsme přesvědčeni o správnosti a přesvědčivosti této interpretace a domníváme se, že ustanovení § 33 AZ je zaměřeno na díla architektonická, sochařská a podobě, nelze ji označit jednoznačně za špatnou. S přihlédnutím k ustanovení § 29 odst. 1 AZ, které stanoví, že výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze v zákonem stanovených případech, může být diskutabilní,

zda

§33

AZ

skutečně

poskytuje

dostatečný

prostor

pro hodnocení výše popsaného počínání žalovaného jako volného užití díla v režimu díla umístěného na veřejném prostranství. Nicméně je právě na uvážení soudce, aby věc v tomto ohledu zhodnotil. Zdá se přitom, že ani soud nebyl zcela přesvědčen o dostatečnosti předloženého odůvodnění, neboť rozhodnutí dále opřel i o předpis evropského práva. V odůvodnění se uvádí, že “soud je názoru, že na danou věc je na místě aplikovat” čl. 5 odst. 3 směrnice o harmonizaci určitých aspektů autorského

255

Srov. § 33 odst. 1 zákona č. 121/200 Sb., autorský zákon (dále jen “AZ”).

83

práva.256 Zde ovšem vzniká potíž. V první řadě je třeba zdůraznit, že spor se odehrával mezi dvěma jednotlivci, tedy v horizontální rovině. Použití přímého účinku směrnice je tak zcela vyloučeno257 a soudce tedy mohl dotčenou směrnici využít pouze jako podklad pro souladný výklad - zda si toto omezení soudce uvědomil ovšem není z odůvodnění jasné. Důležité však je, že soudce zmíněné užití díla klasifikoval jako “volné užití za účelem karikatury, parodie, parafráze a koláže”. Český autorský zákon přitom takový pojem nezná - soud v tomto ohledu odkazoval právě na ustanovení směrnice.258 Ta obsahuje výčet činností, pro které mohou členské státy stanovit výjimku či omezení výlučného práva k užití díla. Jednou z přípustných výjimek je právě také užití k účelu karikatury, parodie, parafráze a koláže. Nejedná se však o závazný seznam výjimek z výlučného práva k užití díla, ale seznam činností, ke kterým může být členským státem výjimka udělena. Česká republika při implementaci předmětné směrnice možnost udělit výjimku pro účely karikatury, parodie, parafráze či koláže nevyužila - na rozdíl například od možnosti užití díla, jako jsou díla architektonická nebo sochařská, vytvořených k trvalému umístění na veřejných místech259 nebo užití díla citací k účelům, jakým je kritika nebo recenze.260 S ohledem na skutečnost, že účelem předmětné směrnice je zajištění ochrany autorských práv, nikoliv jejich omezení, není možné z pouhé skutečnosti, že zmíněné užití je uvedeno na seznamu výjimek, které členský stát může přijmout, uzná-li to za vhodné, činit takovéto extenzivní

256

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. 257 Srov. kap. 2. 258 Čl. 5 odst. 3 směrnice o harmonizaci určitých aspektů autorského práva. 259 Srov. § 33 AZ a čl. 5 odst. 3 písm. h) směrnice o harmonizaci určitých aspektů autorského práva. 260 Srov. § 31 AZ a čl. 5 odst. 3 písm. d) směrnice o harmonizaci určitých aspektů autorského práva.

84

závěry.261 Již jsme zmínili, že soud nemohl využít přímého účinku směrnice, neboť řešil spor mezi dvěma jednotlivci. Jediným způsobem, kterým mohl směrnici aplikovat, byl souladný výklad českého autorského zákona se směrnicí a to právě v duchu jejího účelu a smyslu. Český autorský zákon přitom v § 29 stanoví, že výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených tímto zákonem. Za těchto okolností, kdy český autorský zákon možnost přijetí výjimky k volnému užití díla pro účely karikatury, parodie, parafráze či koláže nestanoví, nelze katalog volných užití či zákonných licencí rozšiřovat výkladem - šlo by totiž nepochybně o výklad contra legem. Na základě předložených argumentů lze učinit závěr, že Městský soud v Praze se v této věci dopustil nesprávné aplikace evropského práva, a to buď přiznáním přímého účinku směrnici v horizontálním vztahu, nebo souladným výkladem contra legem. Zároveň přitom svým rozhodnutím zmařil dosažení plné účinnosti evropského práva, když na místo ochrany autorského práva, kterou má směrnice zajistit, podpořil jeho omezení.

6.3. Více evropských prvků v jedné věci: příslušnost soudů Je třeba si uvědomit, že v jedné věci může být přítomno více evropských prvků, tedy na řešenou věc může dopadat více evropských právních předpisů. Správná aplikace přitom samozřejmě znamená zohlednit všechna relevantní pravidla. Pro ilustraci uvádíme rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči262 v tzv. řízení o drobných nárocích.263

261

BOBEK, M. - BŘÍZA, P. - KOMÁREK, J., op. cit. sub 16, s. 140. Usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 13 C 1345/2009. 263 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. 262

85

Cílem tohoto institutu evropského práva je zjednodušit a urychlit řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech a snížit náklady na ně.264 Žalobce v dané věci podal soudu formulář vyplněný ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení o drobných nárocích a soudce tedy postupoval v souladu s dotčeným nařízením. To v čl. 19 stanoví, že použitelným procesním právem je právo členského státu, v němž řízení probíhá. Soud proto zkoumal svou pravomoc a příslušnost podle občanského soudního řádu,265 které stanoví, že obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů je okresní soud, v jehož obvodu má místo podnikání. V dané věci byla žalovanou německá státní příslušnice s místem podnikání na území Spolkové republiky Německo. Soud tedy konstatoval svou místní nepříslušnost a s ohledem na skutečnost, že nebyla dána příslušnost ani žádného jiného obecného soudu České republiky, neměl věc komu postoupit, a proto rozhodl o zastavení řízení. Soud se však v tomto rozhodnutí dopustil nesprávné aplikace evropského práva, neboť v rozporu s aplikačními zásadami evropského práva nesprávně vyhodnotil, podle kterého předpisu bude příslušnost sodu určena. Soud nebral v potaz existenci nařízení Brusel I, které rovněž upravuje relevantní procesněprávní

otázky,

přičemž

tvoří

nedílnou

součást

práva

použitelného

v České republice a je přímo a přednostně aplikovatelné před zákonem. Soud tedy

v

dané

věci

měl

postupovat

podle

nařízení

Brusel

I,266

přičemž se zdá zřejmé, že by soud došel k opačnému závěru o své příslušnosti, než při aplikaci občanského soudního řádu. Z anonymizovaného rozhodnutí není zcela zřejmé, zda se jednalo o vztah spotřebitelský, avšak lze to důvodně předpokládat - v databázi EJP je uvedeno, 264

Srov. čl .1 nařízení o drobných nárocích. Srov. § 85 odst. 2 OSŘ. 266 Srov. k tomu názor Zahraničního oddělení Nejvyššího soudu ČR, viz poznámka k tomuto judikátu v přehledu judikatury s evropským prvkem v databázi EJP. 265

86

že žalobcem je český státní příslušník a žalovanou německá podnikatelka. 267 Pokud tedy v dané věci skutečně šlo o spotřebitelský vztah, pak by dle ustanovení čl. 16 nařízení Brusel I spotřebitel mohl podat žalobu u soudu místa svého bydliště, tedy soudu českého.268 Nelze bez dalšího určit, zda třebíčský soud pochybil, když konstatoval svou místní nepříslušnost, lze však uzavřít, že pochybil přinejmenším tím, že řízení usnesením zastavil269 - čímž se dopustil denegatio iustitiae. V odůvodnění tohoto rozhodnutí není úvaha o případném použití nařízení Brusel I ani výslovné odmítnutí jeho působnosti nad řešenou věcí - mimo samotného nařízení o drobných nárocích není evropské právo vůbec zmíněno. Je samozřejmě možné, že soudce se aplikovatelností nařízení Brusel I ve své úvaze zabýval a dospěl k negativnímu závěru o jeho působnosti v daném vztahu - v takovém případě by se však nepochybně měla tato úvaha objevit v odůvodnění rozhodnutí, neboť jinak je narušena přesvědčivost rozhodnutí a toto je navíc podle našeho názoru nepřezkoumatelné.270 Lze tedy předpokládat, že ve vztahu k tomuto druhému evropskému prvku se jedná o klasický příklad latence. Jako alternativní vysvětlení se nabízí jedině vědomé zamlčení relevance evropského práva soudcem. Ať tak či onak, v každém případě se jedná o neodůvodnitelnou nesprávnou aplikaci evropského práva.

267

Srov. k tomu stručný výtah z tohoto rozhodnutí, viz databáze EJP. Předpokládáme přitom, že tento „český občan”, jak je označen žalobce v anonymizované databázi EJP, má bydliště v České republice. 269 Srov. § 11 odst. 3 OSŘ, který stanoví, že v případech, kdy není jasná místní příslušnost, avšak je stanovena pravomoc soudů České republiky, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. 270 Srov. § 157 odst. 1 OSŘ. 268

87

7. Prostředky nápravy

7.1. Možnosti nápravy podle českého práva V zásadě vždy lze využít řádného opravného prostředku, tedy podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání.271 Za předpokladu, že pochybení soudu při aplikaci evropského práva mělo negativní vliv na výrok rozhodnutí, lze tento postup využít i v případech nesprávné aplikace evropského práva.272 Odvolání v takovém případě bude odůvodněno tvrzením, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 273 Stejné důvody jsou dostatečné také k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.274 To je však mimořádným opravným prostředkem – jeho přípustnost je oproti odvolání omezena. Podmínkou přípustnosti dovolání je v zásadě buď skutečnost, že soud prvního a druhého stupně nedospěly ke shodnému rozhodnutí, nebo zásadní význam právní stránky věci.275 Ostatní mimořádné opravné prostředky podle občanského soudního řádu - žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost - nejsou v případech nesprávné aplikace evropského práva bez dalšího zřejmě použitelné.276 Vedle opravných prostředků vlastních systému občanského soudního řízení lze za určitých okolností - pokud rozhodnutím soudu, které nerespektuje

271

Výjimkou jsou rozsudky v tzv. bagatelních věcech, v nichž hodnota sporu nepřevyšuje 10 000 Kč, a některá zákonem vyjmenovaná usnesení. Srov. § 201 a § 202 OSŘ. 272 Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Srov. § 202 OSŘ. 273 Srov. § 205 odst. 2 písm. c) a g) OSŘ. 274 Srov. § 241a odst. 2. OSŘ. 275 Srov. § 237n OSŘ. 276 Srov. § 228 n OSŘ.

88

evropské právo a již nabylo právní moci, bylo zasaženo do základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem - využít institut ústavní stížnosti.277 ~ Na tomto místě je třeba připomenout, že soudy mají povinnost k nesprávné aplikaci evropského práva přihlédnout při řízení o řádném i mimořádném opravném prostředku ze své vlastní iniciativy.278 Námitka nesprávné aplikace evropského práva tak nemusí být důvodem uplatnění opravného prostředku, dokonce nemusí být navrhovatelem vůbec zmíněna soud přesto musí, maje na paměti svůj závazek loajality, vzít náležité uplatnění evropského práva v potaz. Potíží ovšem je, že lhůta pro podání výše zmíněných přípustných řádných a mimořádných opravných prostředku, je z důvodů ochrany právní jistoty striktně omezena279 - významně se zde prosazuje zásada vigilantibus iura scripta sunt.280 Uvažujme ovšem případy, kdy dojde k nesprávné aplikaci evropského práva v režimu latence evropského prvku, kdy je již z definice jasné, že si účastník nesprávné aplikace evropského práva vůbec není vědom.281 Zásada vigilantibus iura scripta sunt vtělená do úpravy opravných prostředků v občanském soudním řízení se zdá podávat jasnou odpověď. Nicméně tento závěr je v příkrém rozporu se zásadou iura novit curia, kterou je české občanské soudní řízení, jak jsme ukázali ve druhé kapitole, rovněž ovládáno.

277

Srov. § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Srov. § 212a a §242 odst. 3 OSŘ. 279 Lhůta pro podání odvolání je 15 dnů (srov. § 204 OSŘ), pro podání dovolání 2 měsíce (srov. § 240 OSŘ) a pro podání ústavní stížnosti 60 dnů (srov. § 72 zákona o Ústavním soudu). 280 Bdělím náležejí práva. 281 Pokud by si existence relevantního evropského předpisu, judikátu či zásady vědom byl, v souladu s neo-funkcionalistickou teorií by ve vlastním zájmu před soudem argument evropským právem vznesl. Pojmově by se tedy nejednalo o latenci, ale evropský prvek by byl projevený. Srov. kap. 4. 278

89

Tento rozpor by teoreticky mohl být řešitelný prostřednictvím institutu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Počítá s ním již samotná Listina základních práv a svobod, když v čl. 36 stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu. Dodává však, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon282 - ten je přitom nastaven způsobem, který zhojení výše popsaného rozporu prakticky znemožňuje. Jednou z podmínek uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je totiž podle zákona skutečnost, že předmětné nezákonné rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.283 Jinak řečeno, úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podle zákona možné dosáhnout jedině prostřednictvím výše zmíněných řádných a mimořádných opravných prostředků. Ačkoliv je tedy zákonem o odpovědnosti státu stanovena objektivní promlčecí lhůta na deset let od doručení nezákonného rozhodnutí,284 bez včasného uplatnění opravných prostředků ve výše uvedených lhůtách není možné tento nárok uplatnit. Zásada vigilantibus iura scripta sunt ve své velice striktní podobě se zde uplatní beze změny.

7.2. Možnosti nápravy podle evropského práva Zdá se, že dovolání se odpovědnosti sátu za porušení evropského práva nesprávným soudním rozhodnutím je v režimu českého práva problematické, ne-li dokonce prakticky nedosažitelné. Takový stav je ovšem z hlediska požadavku plné účinnosti evropského práva nepřijatelný, což Soudní dvůr EU zdůraznil v celé řadě rozhodnutí: 282

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ZoSŠ”). 283 Srov. § 8 odst. 1 ZoSŠ. 284 Srov. § 32 ZoSŠ.

90

Plná účinnost norem [Evropské unie] by byla zpochybněna a ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením [evropského práva] ze strany členského státu.285 Podotýkáme, že porušení evropského práva členským státem se může na podobě soudního rozhodnutí projevit dvěma způsoby. Ze druhé kapitoly, pojednávající o zásadách aplikace evropského práva, je zřejmé, že soudce má pouze omezené možnosti, jak plného účinku evropského práva dosáhnout přímý a nepřímý účinek mají zkrátka své limity.286 Za určitých okolností soudci jednoduše nezbývá, než aplikovat český předpis, přestože je s evropským právem v rozporu. Ačkoliv v takových případech soudce aplikuje právo správně, je jeho plná účinnost narušena. Takové případy jsou způsobeny tím, že zákonodárce nesplnil svoji povinnost řádně a včas implementovat evropské právo, respektive neuvedl vnitrostátní právo s požadavky evropského práva do souladu. Druhou možnou podobou selhání státu v zajištění správné aplikace evropského práva v souvislosti s občanským soudním řízením je nesprávná aplikace evropského práva soudcem. ~ Bez ohledu na příčinu, klíčové je, že takovým porušením evropského práva může jednotlivci vzniknout škoda. Podle Soudního dvora jsou členské státy povinny nahradit škody způsobené jednotlivcům porušením evropského práva, je-li jim přičitatelné. Aktuální obrysy tohoto institutu, které se postupně vyjevují

285

Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Andrea Francovich a Danila Bonifaci a další proti Italské republice (Francovich), viz. Judikatura Soudního dvora Evropské unie týkající se žádostí o náhradu škody za porušování práva Evropské unice ze strany členských států [online]. EVROPSKÁ KOMISE. Brusel, 15. 7. 2009. Dostupné z: . s. 3. 286 Srov kap. 2.2.

91

prostřednictvím judikatury Soudního dvora, lze přiblížit na odůvodnění věci Köbler.287 Soudní dvůr považuje zásadu odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušeními evropského práva, jež mu lze přičíst, za inherentní součást systému Smlouvy.288 Tato zásada je jednou z obecných zásad evropského práva a jako taková je přímým pramenem práva.289 Uplatní se na jakékoli porušení evropského práva členským státem, a to bez ohledu na orgán, jehož jednáním či opomenutím k porušení došlo.290 Obdobně jako v mezinárodním právu, je i v právu evropském považován stát, jenž je odpovědný za porušení závazku, za jedinou entitu - bez ohledu na to, zda je protiprávní jednání přičitatelné moci zákonodárné, výkonné nebo soudní. Všechny orgány státu jsou povinny při plnění svých úkolů dodržovat evropské normy, jež mohou přímo upravovat poměry jednotlivců.291 Soudní dvůr stanovil tři podmínky, při jejichž naplnění je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušeními evropského práva, jež mu jsou přičitatelná. Porušená evropská právní norma musí přiznávat jednotlivcům práva, porušení musí být dostatečně závažné a musí existovat přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami.292 Soudní dvůr zdůrazňuje, že naplnění těchto tří podmínek je nezbytné a zároveň dostačující k tomu, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody.293

287

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Republik Österreich (Köbler). 288 Tamtéž, odst. 30. 289 Srov. kap. 1. 290 Rozsudek Soudního dvora Köbler, odst. 31. 291 Tamtéž, odst. 32. 292 Tamtéž, odst. 51. 293 Tamtéž, odst. 57.

92

S ohledem na zaměření této práce nebudeme na tomto místě blíže rozebírat zásadu odpovědnosti státu jako takovou,294 ani specificky první zmiňovanou skupinu případů porušení evropského práva zákonodárcem,295 ale zaměříme se na případy porušení evropského práva z důvodu jeho nesprávné aplikace soudem členského státu. Soudní dvůr konstatuje, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, je již svým vymezením posledním stupněm, v němž mohou jednotlivci uplatnit práva, která jim právo Společenství přiznává. Vzhledem k tomu, že porušení těchto práv rozhodnutím takovéhoto soudu, jež se stalo konečným a nemůže být v zásadě předmětem nápravy, nemohou být jednotlivci zbaveni možnosti namítat odpovědnost státu, aby se tímto postupem domohli právní ochrany svých práv.296 Při posuzování podmínky dostatečné závažnosti porušení evropského práva soudem je třeba vzít v úvahu zvláštní povahu funkce soudu, jakož i legitimní požadavky právní jistoty. Stát bude odpovědný pouze ve výjimečném případě,

kdy

soudce

zjevným

způsobem

porušil

použitelné

právo.297

Při posuzování, zda tato podmínka byla v daném případě naplněna, musí soud, jemuž byla žaloba na náhradu škody předložena, vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti.298 Mezi ně je třeba počítat zejména míru jasnosti a přesnosti porušeného pravidla a omluvitelnou či neomluvitelnou povahu nesprávného právního posouzení.299 Za dostatečně závažné porušení práva je však v každém případě třeba považovat rozhodnutí učiněné ve zjevném rozporu s judikaturou

294

Pro podrobnosti srov. MALÍŘ, J., op. cit. sub 168; dále srov. např. TRIDIMAS, T., op. cit. sub 60, s. 498n. 295 Z nichž zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením evropského práva historicky vzešla; srov. zejm. rozhodnutí Soudního dvora Francovich. 296 Rozsudek Soudního dvora Köbler, odst. 34. 297 Tamtéž, odst. 53. 298 Tamtéž, odst. 54. 299 Tamtéž, odst. 55.

93

Soudního dvora.300 Není však jasné, kde leží hranice dostatečné závažnosti porušení v ostatních případech. Podle rozhodnutí Soudního dvora Traghetti del mediterraneo301 může vnitrostátní právo upřesnit kriteria týkající se povahy nebo stupně porušení evropského práva zakládající odpovědnost členského státu, tato kriteria však v žádném případě nemohou ukládat striktnější a pro poškozeného nevýhodnější požadavky, než výše uvedené podmínky stanovené evropským právem.302 Beutler z toho dovozuje, že podmínka porušení použitelného práva dostatečně závažným a zjevným způsobem nemůže být nepřekonatelná a možnost dosažení přiznání náhrady škody z titulu porušení evropského práva soudem tak není jen hypotetickou možností.303 ~ Je třeba podotknout, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením evropského práva je, stejně jako ostatní aplikační zásady evropského práva, produktem soudcovské normotvorby - vyvíjí se postupně po jednotlivých krůčcích prostřednictvím odpovědí Soudního dvora na jednotlivé předběžné otázky, které mu soudy členských států kladou. S ohledem na skutečnost, že judikatura zaměřená specificky na odpovědnost členského státu za porušení evropského práva přičitatelné soudu poslední instance je relativně mladá a nerozvinutá, zůstává celá řada zásadních otázek nezodpovězených. Problematickou se jeví například možnost, že soud, jehož rozhodnutí je žalobou o náhradu škody napadeno, bude o této žalobě rozhodovat v rámci

300

Tamtéž, odst. 56. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 6. 2006, C-173/03, Traghetti del Mediterraneo. 302 POMAHAČ, R. Evropský soudní dvůr: K odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva v soudní praxi [databáze BECK-ONLINE]. Právní rozhledy. 2006, č. 14 [cit. 2012-02-12]. s. 1. Dostupné z: . 303 Viz BEUTLER, B. State liability for breaches of Community law by national courts: Is the requirement of a manifest infringement of the applicable law an insurmountable obstacle? Common Market Law Review. 2009. s. 784. 301

94

řízení o opravném prostředku, což zavdává příčinu k pochybnostem o jeho nestrannosti.304 Správná podoba uplatnění tohoto institutu u národních soudů tak zůstává do značné míry otevřenou otázkou. Malíř upozorňuje na to, že česká právní úprava odpovědnosti státu za škodu není s požadavky evropského práva v souladu.305 Stanoví totiž, že nárok na náhradu škody způsobené

nezákonným

rozhodnutím

lze

uplatnit

pouze

tehdy,

pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.306 Tato podmínka přitom patrně neobstojí vůči výše zmíněnému judikátu Soudního dvora Traghetti del Mediterraneo, neboť zjevně stanovuje striktnější a pro poškozeného nevýhodnější požadavky, než Soudní dvůr stanovil ve věci Köbler. Navíc je třeba připomenout zásadu efektivity, která modifikuje zásadu procesní autonomie požadavkem garance účinné ochrany; tu přitom nelze považovat za účinnou, jestliže nastavení procesních podmínek prakticky znemožňuje nebo významně ztěžuje dosažení náhrady škody.307 Alespoň základní obrysy uplatnění režimu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením evropského práva naznačil v nedávné době Ústavní soud, když uvedl:308 Ústavní soud má přitom za nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, přičemž tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje [...] Za této situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem, dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva

304

Srov. např TRIDIMAS, T., op. cit. sub 60, s. 525n. MALÍŘ, J., op. cit. sub 168, s. 180. 306 Srov. § 8 ZoSŠ. 307 Srov. kap. 2.1. 308 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10. 305

95

rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice povinnosti za škodu způsobenou porušením závazků, k nimž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje. [...] Je totiž povinností obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, aby vykládal zákon o odpovědnosti státu a konstruoval jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci práva EU. Podle dostupných informací se zdá, že obecné soudy dosud vztah mezi zákonem o odpovědnosti státu a systémem odpovědnosti v rámci práva EU, jak požaduje Ústavní soud, nekonstruovali.309 Nezbývá tedy než uzavřít, že náhrada škody z titulu odpovědnosti českého státu za porušení evropského práva, a to i porušení přičitatelného soudu, proti jehož rozhodnutí není přípustné odvolání, je v zásadě dosažitelná. Nicméně v tuto chvíli není jasné, jak příslušnou žalobu koncipovat, ani kde se nachází ona hranice dostatečně závažného a zjevného porušení použitelného práva. Malíř konstatuje, že institut odpovědnosti za škodu představuje potencionálně mocný prostředek k posílení účinnosti evropského práva a zajištění jeho dodržování. Nicméně tak, jak je příznačné pro evropské právo obecně, je i osud odpovědnosti členských států závislý na citlivosti a ochotě vnitrostátních soudů k jeho aplikaci.310 Přitom o žalobách o náhradu škody z titulu odpovědnosti členského státu za porušení evropského práva soudem toho dosud není mnoho známo311 a zdá se, že dosud žádný stát v žádném případě nepovažoval podmínku dostatečně závažného a zjevného porušení

309

Příležitost, která se Nejvyššímu soudu k podání výkladu v této oblasti naskytla ve věci 28 Cdo 2334/2010, když výše citovaný nález Ústavního soudu jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu posouzení, zůstala nevyužita. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v téže věci ze dne 20. 7. 2011 totiž konstatoval, že k porušení evropského práva, a tedy vzniku škody z tohoto titulu, nedošlo a otázkou použitelnosti zákona o odpovědnosti státu na případy odpovědnosti za porušení evropského práva státem se vůbec nezabýval. 310 MALÍŘ, J., op. cit. sub 168, s. 164. 311 Tamtéž, s. 170.

96

použitelného práva za splněnou.312 Lze nicméně předpokládat, že s ohledem na postavení, které v rámci evropského práva požívá právo ochranu spotřebitele, mohla by být podmínky dostatečné závažnosti porušení evropského práva splněna například ve věci platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách popsané výše. ~ Vedle

konceptu

odpovědnosti

členského

státu

vůči

jednotlivci

je samozřejmě nutné zmínit také odpovědnost členského státu vůči Evropské unii. O řízení pro porušení Smlouvy jsme podrobně pojednali v 5. kapitole. Tento institut se však v souvislosti s případy porušení evropského práva vnitrostátním soudem nezdá být efektivním nástrojem zajištění správné aplikace evropského práva soudy členských států. Je totiž třeba upozornit na zdrženlivost Komise v podávání žalob na členské státy za pochybení jejich soudů, a to evidentně z důvodů politické citlivosti daného problému. Komise k tomu uvádí: Komise principiálně nevylučuje možnost zahájit řízení o porušení Smlouvy (...) nicméně Komise se domnívá, že tato procedura nepředstavuje ten nejlepší výchozí bod pro spolupráci mezi národními soudy a ESD. (...) jak Komise již mnohokráte konstatovala, řízení o porušení Smlouvy kvůli obdobným rozsudkům [které nerespektují povinnost zahájit řízení o předběžné otázce] by připadalo v úvahu pouze v případě, kdy by z rozhodnutí určitého soudu posledního stupně jasně vyplývalo, že daný soud se odmítá úmyslně a systematicky podrobit [čl. 267 SFEU].313

312 313

BEUTLER, B., op. cit. sub 303, s. 787. Převzato z BOBEK, M. - KOMÁREK, J. - PASSER, J., op. cit. sub 142, s. 4-5.

97

8. Závěr V této práci jsme se zabývali otázkou náležité aplikace práva Evropské unie českými civilními soudy. Na základě analýzy platného práva jsme definovali pojem správná aplikace evropského práva a některé další související pojmy. Ty nám posloužili jako východisko pro zkoumání aktuálního přístupu českých civilních soudů k aplikaci práva Evropské unie. Na konkrétních příkladech jsme ukázali, že české civilní soudy evropské právo neaplikují správně, čímž jsme hypotézu vyřčenou v úvodu této práce vyvrátily. Důrazně se přitom ohrazujeme proti případným námitkám, že jednotlivé případy porušení evropského práva nejsou dostatečným podkladem pro tak kategorický závěr. Předložili jsme zároveň řadu nepřímých důkazů a argumentů, které svědčí o tom, že uvedené konkrétní případy nesprávné aplikace nejsou výjimečnými excesy. Na základě předložených informací se navíc domníváme, že dosažení stavu výhradně správné aplikace evropského práva českými soudy je v zásadě vyloučeno. Lpění na zásadě iura novit curia ve spojení s narůstající komplexitou a mohutností právní úpravy, která navíc nabývá jakési dvouvrstevnosti, kdy se aplikovatelná norma musí v každém jednotlivém případě dovozovat z interakce

jednotlivých

pramenů

vnitrostátního

a

evropského

práva,

činí z požadavku správné aplikace prakticky nesplnitelný úkol. S narůstající nepřehledností zároveň narůstá riziko latence. V práci jsme definovali koncept manifestního a latentního evropského práva, přičemž se domníváme, že skutečnou hrozbu a problém představuje nesprávná aplikace především v režimu latence evropského práva. Podle českého práva je to soudce, kdo má odpovědnost za určení a aplikaci správných právních norem, přičemž s narůstající komplexitou je, zdá se, vyloučeno, aby tuto svou povinnost bezvýhradně naplnil.

98

Naproti tomu nesprávnou aplikaci v případech, v nichž je evropský prvek manifestní, za tak zásadní problém nepovažujeme. V současné době je k dispozici celá škála informačních zdrojů, které soudci mohou pomoci evropské právo správně aplikovat. V češtině již vyšla řada odborných publikací o aplikaci evropského práva, evropské právní předpisy jsou k dispozici v českém jazyce na internetu, soudci může být nápomocna i judikatura vyšších soudů a v neposlední řadě se v případě nejistoty může vždy obrátit s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. Kromě toho v okamžik, kdy se ve věci stane evropský prvek zřejmý, nutně se zesílí kontrola postupu soudu ze strany účastníků řízení a jejich právních zástupců, nehledě na to, že povinnost zohlednit právo Evropské unie ex offo mají ze zákona také soudy rozhodující o opravných prostředcích. Shrnuto

a

podtrženo,

okamžikem

projevení

evropského

prvku

se pravděpodobnost dosažení náležité ochrany práv plynoucích z evropského práva rapidně zvyšuje. Je třeba zdůraznit, že nesprávná aplikace evropského práva (stejně jako kteréhokoliv jiného práva) s sebou nese celou řadu nežádoucích účinků. Kromě toho, že klesá důvěra v právo i ve stát, jsou to také důsledky ekonomické. Raison d'être evropského práva je především zajištění chodu jednotného trhu – bez důsledné aplikace práva EU soudy zůstává celá řada práv nedosažitelných a tím pádem jednotný trh nemůže fungovat. Jak uvádí Evropská komise: [n]ení-li právo řádně uplatňováno, existuje riziko, že nebude dosaženo cílů evropských politik a že svobod, které zaručují Smlouvy, bude možné využít jen částečně.314 Je proto potřeba vysoce ocenit činnost Zahraničního oddělení Nejvyššího soudu, které vytváří a spravuje databázi rozhodnutí českých civilních soudů s evropským prvkem. Jestliže hlavní příčinou neuspokojivého stavu aplikace 314

Evropa přinášející výslekdy, op. cit. sub 203, s. 3.

99

evropského práva českými civilními soudy je latence evropského prvku, je nutné především podpořit informovanost soudců a jejich vzdělávání v evropském právu.

100

Resume In May 2004 the Czech Republic entered the European Union. European law has thus become part of a set of applicable law. Czech judges became European judges and began to be co-responsible for its protection. Zdenek Kühn expressed doubts about whether the Czech (and other Central European and Eastern European) judges, with its historically experienced inclination to textualformalism, will be able to properly use significantly teleological European law and provide it with an adequate protection. Michal Bobek had opposed to him with these words: "the application of European law in Central Europe is not as disastrous as is usually expected." From a certain perspective, this can be considers as a satisfying conclusion - after all, it is not quite so bad. But in principle it is alarming and unacceptable conclusion. The essence of law is to regulate social relations. Its purpose is to keep the human community in a smooth operation. The law, which is not used and enforced consistently and systematically, it loses its meaning. Above all, the judgment would be correct, therefore lawful. After all, the Constitution, proudly

proclaims

the

rule

of

law!

Providing

protection

to

laws

is the responsibility of the court - without their full engagement, the rights retain toothless. In the articulation of hypotheses of this work, instead of potential sociolegal perspective, we choose the legal-normative prism and claim that the Czech courts apply EU law properly. However, the reality is not so unambiguous. There are some indications that the situation is not what it rightly should be. In various sources outlined a number of arguments by which we may assume that application of European Union law by Czech courts is no as proper as it ought be. Nevertheless, a comprehensive analysis of this issue is missing.

101

Given the fact that since the accession to the EU have passed almost 8 years, we believe that the time for that evaluation has matured. This work seeks to provide an answer (or at least to summarize and convey any relevant information) to the following questions: what is the proper application of European law, what are the causes of the incorrect application, how severe and frequent are cases of its incorrect application and what are the consequences of incorrect application. In the first chapter dealing with the nature and characteristics of European law and its application in the sphere of Czech law. We investigate here the normative basis for an courts obligation to protect the European Union law. In the second chapter, we serve a basic overview of rules governing application of European Union law. Based on these findings later in the third chapter we formulate the definition of the proper application of European Union law and other related concepts. In the second part of this work, we focus on studying cases of incorrect application of European law by Czech civil courts. In the fourth chapter we attempt to summarize the possible causes leading to the incorrect application and discuss their admissibility. In the fifth chapter, dealing with applications of European law in the Czech Republic and Czech civil courts from a global perspective. The statistical view of the cardinality of European Union law, the quality of the Czech implementation of European Union law and the frequency of its application by Czech civil courts reveal possible problem areas and causes of improper application. In the sixth chapter we move from a global perspective for the study and evaluation of specific examples of incorrect application of European Union law by Czech civil courts. Finally, in the seventh chapter, we summarize the available remedies for possible improper application of European Union law by courts.

102

103

Seznam použitých pramenů MEZINÁRODNÍ SMLOUVY 

Vídeňská úmluva o smluvním právu ze dne 23. 5. 1969, pro Českou republiku platná od 28. 7. 1987, publikována pod č. 15/1988 Sb. (Vídeňská úmluva)



Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřena k podpisu v Římě dne 19. 06. 1980 (dále jen „Římská úmluva“)



Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii publikována pod č. 44/2004 Sb. m. s. (Smlouva o přistoupení)



Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Akt o přistoupení)

PRÁVNÍ PŘEDPISY EVROPSKÉ UNIE 

Smlouva o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy (SFEU)



Smlouva o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy (SEU)



Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I)



Nařízení Rady (ES) č. 2201/2004 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Brusel II)



Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.

104



Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)



Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)



Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy



Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách



Směrnice

Evropského

parlamentu

a Rady

1999/44/ES

ze

dne

25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží 

směrnici Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ



Směrnice

Evropského

parlamentu

a Rady

2001/29/ES

ze

dne

22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti 

Směrnice

Evropského

parlamentu

A Rady

2002/73/ES

ze

dne

23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání,

odbornému

vzdělávání

a postupu

v zaměstnání

a o pracovní podmínky 

Doporučení Komise ze dne 30. 3.1998, 98/2574/EC, o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnání spotřebitelských sporů

105

ČESKÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY 

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (Ústava)



Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (Listina)



Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (ZMPS)



Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ)



Zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (OZ)



Zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (ObchZ)



Zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů



Zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (ZRŘ)



Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (ZoSŠ)



Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (AZ)



Zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

106

JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EU 

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Andrea Francovich a Danila Bonifaci a další proti Italské republice (Francovich)



Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. ledna 2001, C-403/98, Azienda Agricola Monte Arcosu Srl proti Regione Autonoma della Sardegna (Monte Arcosu)



Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Republik Österreich (Köbler)



Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004, ve věci C-397/01, Bernhard Pfeiffer proti Deutsches Rotes Kreuz, Kreisverband Waldshut eV (Pfeiffer)



Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006, ve věci C-212/04, Konstantinos Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktos (Adeneler)



Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 3. 2010, ve věci C-317/08, Rosalba Alassini proti Telecom Italia SpA (Alassini)



Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2010, ve věci C-140/09, Fallimento Traghetti del Mediterraneo SpA proti Presidenza del Consiglio dei Ministri (Traghetti)

JUDIKATURA ČESKÝCH SOUDŮ 

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 5/96, publikovaný pod č. 286/96 Sb.



Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, publikováno pod č. 405/2002 Sb.



Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 19/04, Zlaté akcie

107



Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, Cukerné kvóty III, publikováno pod č. 154/2006 Sb.



Nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, Squeezout, publikováno pod č. 257/2008 Sb.



Nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, Lisabonská smlouva, publikováno pod č. 446/2008 Sb.



Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením evropského práva



Nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10



Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010



Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 cdo 2282/2008



Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010



Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010



Rozsudek

Městského

soudu

v

Praze

ze

dne

23.

9.

2005,

Třebíči

ze

dne

24.

9.

2009,

sp. zn. 41 Cm 150/2004 

Usnesení

Okresního

soudu

v

sp. zn. 13 C 1345/2009

MONOGRAFIE 

ARNULL, A. The European Union and its Court of Justice. 2. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2006. 699 s. ISBN 0199258856.



BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2011. 606 s. ISBN: 978-80-7400-377-6.



CRAIG, P. – BÚRCA, G. DE Eu law: Text, cases and materials. 4. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2008. 1148 s. ISBN 9780199273898.

108



CHALMERS, D. – HADJIEMMANUIL, CH. – MONTI, A. aj. European Union Law. Cambridge : Cambridge University Press, 2006, 1235 s. ISBN 0521527414.



KRÁL, R. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. Praha : C. H.

Beck, 2003, 101 s. ISBN 8071797995. 

HURDÍK, J. - FIALA, J. - SELUCKÁ, M. Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004 : sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 426 s. ISBN 802104182X.



KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, I. Právní principy. In

Europeanization of the

national law, the Lisbon Treaty and some other legal issues [online]. Brno : Tribun EU s.r.o., 2008 [cit 2012-03-04], s. 1280-1289. Dostupné z: . 

KŘEPELKA, F., Přenos, doprovod a zohlednění evropského práva českým právem. Brno : Masarykova univerzita, 2010, 125 s. ISBN 9788021050662.



KŘEPELKA, F., Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní praxi. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 130 s. ISBN 9788021042988.



MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opravené a doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, 467 s. ISBN 8021033754.



MALÍŘ, J. Odpovědnost členských států za škodu v právu Evropské unie : studie ze soudcovské tvorby práva. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2008, 262 s. ISBN 9788087146125.



PRECHAL, S. Directvies in EC Law. 2. vydání, Oxford : Oxford University Press, 2006, 349 s. ISBN 0199207593.



SIMON, D. – MALÍŘ, J. - ŠTĚRBOVÁ, M. Komunitární právní řád. Praha : ASPI, 2005. 818 s. ISBN 8073571145.

109



SLAUGHTER, A. M. - SWEET, A. S. - WEILER, J. H. H. The European Court and national courts: Doctrine and jurisprudence. Oxford : Hart Pub, 1998. 400 s. ISBN 1901362264.



ŠVESTKA, J. aj. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 9788074001086.



TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J. aj. Evropské právo. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, 953 s. ISBN 9788074003332.



TRIDIMAS, T. The General Principles of EU Law. 2. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2006, 591 s. ISBN 0199258066.



TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. Brno : Masarykova univerzita, 2011, 179 s. ISBN 9788021053878.



TÝČ, V. Úvod do mezinárodního a evropského práva. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 100 s. ISBN 9788021042537.

ČLÁNKY 

BEUTLER, B. State liability for breaches of Community law by national courts: Is the requirement of a manifest infringement of the applicable law an insurmountable obstacle? [databáze PROQUEST]. Common Market Law

Review,

2009.

s.

773-784.

Dostupné

z:

. 

BOBEK, M. - KOMÁREK, J. - Passer, J. Vyhnáni z rajské zahrady neodpovědnosti aneb národní soudy a porušení komunitárního práva. Soudce, 2004, č. 9. s. 2-20.



BOBEK, M. A New Legal Order, or a Non Existent One?: Some (Early) Experiences in the Application of EU Law in Central Europe

110

[databáze SSRN]. Croatian Yearbook of European Law and Policy, 2006 [cit. 2011-10-04]. s. 293. Dostupné z: . 

GILLIS, M. Education of Czech Judges in EC Law. Common Law Review. 2004, č. 9, s. 20-27.



KÜHN, Z., Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách [databáze BECK-ONLINE]. Právní rozhledy. 2004, č. 8 [cit. 2011-12-10]. s. 295n. Dostupné z Beck-online: .



KÜHN, Z., New European Judges: Are They Thinking on the Same Wavelength? Common Law Review, special suplement. 2004, č. 9, s. 9-23.



KÜHN, Z., The Application of European Law in the New Member States: Several (Early) Predictions [online]. German Law Journal. 2005, roč. 6, č. 3 [cit.

2011-09-11].

s.

563-580.

Dostupné

z:

. 

NOVÝ, Z. Allasini: Alternativní řešení sporů prostřednictvím internetu aneb být znamená být online? [databáze ASPI]. [cit. 2012-02-10]. 4 s.



PETRLÍK, D. Jednoduchý návod rychlého použití práva Evropské unie v soudní a správní praxi [databáze BECK-ONLINE]. Právní rozhledy. 2010, č. 8 [cit. 2011-11-15]. 26 s. Dostupné z: .



POMAHAČ, R. Evropský soudní dvůr: K odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva v soudní praxi [databáze BECK-ONLINE]. Právní rozhledy.

2006,

č.

14

[cit.

2012-02-12].

2

s.

Dostupné

z:

.

KVALIFIKAČNÍ PRÁCE 

BONČKOVÁ, H. Recepce primátu práva Evropské unie / Evropského společenství českými vysokými soudy [online]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2010 [cit. 2011-10-06]. Vedoucí

111

práce

Filip

Křepelka.

129

s.

Dostupné

z:

; 

HLAVÁČ, A. Specifika interpretace práva Evropské unie [online]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2010 [cit. 2012-01-10]. Vedoucí práce David Sehnálek. 60 s. Dostupné z: .



IVIČIČ, M. Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva [online]. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2008 [cit. 2012-03-26].

133

s.

Dostupné

z:

. OSTATNÍ PRAMENY 

Report from the Commission: 28th Antal report on monitoring the application of EU law (2010) [online]. EVROPSKÁ KOMISE, Brusel, 29. 9. 2011, COM(2011) 588 final [cit. 2012-02-24]. 15 s. Dostupné z: .



Na cestě k rozšířené Unii: Dokument o strategii [online]. EVROPSKÁ KOMISE [cit. 2012-02-24]. 30 s. Dostupné z: .



Evropa přinášející výsledky: uplatňování práva společenství [online]. EVROPSKÁ KOMISE, Brusel, 5. 9. 2007, KOM(2007)502 v konečném znění. [cit. 2012-02-20]. 11 s. Dostupné z www:


LexUriServ/LexUriServ.do?uri=SPLIT_COM:2007:0502(01): FIN:CS:PDF>. 

Judikatura Soudního dvora Evropské unie týkající se žádostí o náhradu škody za porušování práva Evropské unice ze strany členských států [online]. EVROPSKÁ KOMISE. Brusel, 15. 7. 2009. [cit. 2012-01-12]. 13 s. Dostupné

z:


30385_cs.pdf>.

112



Výroční zpráva Soudního dvora 2010: Soudní statistiky Soudního dvora [online]. SOUDNÍ DVŮR EU [cit. 2012-02-24]. s. 83-110. Dostupné z: .



Zpráva o činnosti vládního zmocněnce za rok 2010 [online]. VLÁDNÍ ZMOCNĚNEC PRO ZASTUPOVÁNÍ ČR PŘED SOUDNÍM DVOREM EU [cit. 2012-02-24].

159

s.

Dostupné

z:


homepage2.nsf/pages/esdvlz/$file/VLZ-zprava_2010.pdf>. 

Sněmovní tisk 195/0 [online]. POSLANECKÁ SNĚMOVNA, 6. volební období, od 2010 [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: .



BONČKOVÁ, H., ŽONDA, M. Souhrnná zpráva o rozhodovací praxi českých civilních soudů v případech s evropským prvkem (2004 – 2008). Brno : Nejvyšší soud ČR, 2010, 83 s.

INTERNETOVÉ STRÁNKY 

ČR a EU 2004-2011: ČR u Evropského soudního dvora. EUROSKOP [online].

[cit. 2012-02-24].

Dostupné

z:


9020/sekce/cr-u-evropskeho-soudniho-dvora>. 

ČR a EU 2004-2011: ČR a evropská legislativa. EUROSKOP [online]. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: .



Smlouvy. EUR-Lex: Přístup k právu Evropské unie [online]. Aktualizováno 9.

4.

2010

[cit. 2012-02-08].

Dostupné

z:


lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm>. 

Statistiky stránek. EUR-Lex: Přístup k právu Evropské unie [online]. [cit. 2012-02-02].

Dostupné

z:


context=legislative&ihmlang=cs>.

113



SOUDNÍ DVŮR EU. Historická judikatura [online]. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z:

DATABÁZE 

NEJVYŠŠÍ SOUD ČR. Databáze rozhodnutí s evropským prvkem [databáze na CD-ROM]. Verze 12. 12. 2011 (databáze EJP).

114