7. TŘÍDA Chalupová Eva, Samcová Eva 1997/1998
PASPORTIZACE TŘÍDY Základní devítiletá škola, kterou jsme navštěvovaly, se nachází v Praze . Starší budova leží uprostřed zástavby domů - nemá tedy jako např. některé sídlištní školy či školy stojící neobklopeny domy, své závodiště (ovál), školní pozemek apod. Škola se však snaží svým žákům vyjít maximálně vstříc, a proto na bývalém školním dvoře nechala zřídit krásně barevné školní hřiště o rozměrech tenisového kurtu (umělý povrch). Menší tělocvična dětem nenabízí takové sportovní využití jako moderně zařízené prostorné tělocvičny. Děti na dotaz, kam chodí o velké přestávce (tj. přestávka mezi dopoledním a odpoledním vyučováním) odpověděly, že „někteří jdou na Karlák kecat nebo třeba i hrát floorball (kluci) nebo jdeme jen tak ven, nebo třeba do Mekáče“ (pozn.: restaurace McDonald není daleko od školy). Navštěvovaly jsme 7. třídu této školy. Do třídy chodí 26 dětí - 13 chlapců a 13 dívek (a jeden chlapec je dlouhodobě v Číně). Jeden žák je prý nový - Tomáš L. Narodil se v USA, v rodině českých emigrantů, „zná jen hovorovou češtinu, a proto má celkem problémy v českém jazyce“ (dle třídní učitelky). Třídní učitelka je mladšího věku a ve své třídě vyučuje matematiku a angličtinu. Tato třída vznikla v předminulém školním roce (1995 - 1996) sloučením 5. A a 5. B třídy, protože některé děti odešly na osmileté gymnázium. Většina dětí (kromě čtyř) bydlí v okolí školy. Podle paní učitelky třídní je to „...taková průměrná třída, je jasné, že po odchodu těch lepších dětí se úroveň snížila a je to znát, ale to je samozřejmé, ale tento problém nemáme jen my, že chybí takoví ti tahouni třídy...“. Snažily jsme se získat její názor na sociální strukturu třídy: „Jako třída se po škole schází jen některé skupinky holek a kluků zvlášť“. Na zájem dětí o hry odpověděla: „Chlapci jsou hravější než děvčata.“ - což samozřejmě odpovídá této věkové kategorii (pozn. autorek). Zeptaly jsme se třídní učitelky, zda existují hranice mezi dětmi z bývalé A třídy a bývalé B třídy. „Myslím, že ani ne, tím, že jsme menší škola, děti se znaly ještě před sloučením pátých tříd - zpočátku snad malinko ano, ale teď nic takového nepozoruji.“ Na naší otázku dětem, jak vidí svoji třídu, jsme se setkaly s těmito názory: - „Jak kdy, někdy je to docela dobrý až na to, že kluci jsou jak malí - furt si něco čmáraj a vymejšlej a s náma se neumí bavit.“ (Dívka ze skupiny „ostatní dívky“ - viz dále.) - „Nejsuprovější jsou přestávky - vzadu hrajem pinčes nebo si házíme tenisákem.“ (Hoch ze skupiny „sportovci“.) - „Kluci jsou jak mimina, vůbec nic nechápou a jsou trapný.“ (Dívka ze skupiny „dospělých dívek“.)
- „Štve mě, že jsme jako třída docela na takový skupinky a ňák víc dohromady moc ne.“ (Dívka ze skupiny „ostatní dívky“.) - „Docela to de - mohlo by to bejt horší.“ (Hoch ze skupiny „nezařazených“.) - „Mám tady fajn kámoše.“ (Hoch ze skupinky „skautů“.) Pro naši lepší orientaci a spíše pro orientaci čtenáře jsme se rozhodly, že si třídu pro snadnější popis a její charakteristiku pracovně rozdělíme na skupinky. Jsme si vědomy, že toto rozdělení je částečně subjektivní, ale domníváme se, že pro naši potřebu a představu dostačující. Vypozorovaly jsme, že komunikace mezi děvčaty a chlapci je opravdu omezená. Základní rozdělení třídy by tedy mohlo být děvčata x chlapci. To však neznamená, že spolu neprohodí ani slovo, je ale znatelná určitá hráz mezi nimi, která se prolamuje až později (v pozdějším věku). Tyto dvě hlavní skupiny se ještě dále člení na podskupiny, které se pokusíme stručně popsat. Skupinu hochů můžeme rozdělit na tzv.: 1) „Skauty“ Skupinku tvoří asi pět chlapců, čtyři z nich jsou členy skautského oddílu. Tvoří partu, která se nám jevila jako uzavřenější a poměrně konzistentní. Často čtou Foglarovky, rádi si povídají o zážitcích, které prožili na skautských výpravách apod. (Jinak řečeno „malí zálesáci či trampové“). 2) „Sportovce“ Mezi sportovce patří asi čtyři hoši, kteří společně hrají floorball (na Karláku nebo školním hřišti), v zadní části třídy ping-pong. Rádi nosí značkové sportovní oblečení. Od ostatních se odlišují také tím, že určitý sport pěstují více než rekreačně (fotbal, tenis,...). Skupinka se nám jeví více otevřenější, neodděluje se od ostatních tak striktně jako skupinka skautů. 3) „Nezařazené“ „Nezařazení“ jsou čtyři chlapci ze třídy. Nemají jen jeden vyhraněný, do očí bijící zájem jako dvě předešlé skupinky. Zajímají se také o sport a snad i něco „skautského“. Zdálo se nám, že tyto podskupinky hochů mají mezi sebou menší hráz, než je hráz mezi nimi a dívkami. Skupinu dívek jsme rozdělily na: 1) „Dospělé dívky“ Patří sem čtyři vyspělejší dívky, které spolu kamarádí. Hrají si „na velké dámy“. Malují se a koketují s hochy z vyšších tříd. Chlapce ze své třídy považují za dětinské, ale také se před nimi předvádějí a rády je provokují. Vůdkyní je „Šplíchalka“, podle některých hochů „dívka z E55“ (viz blíže Analýza hry „Na nemoce“). 2) „Ostatní dívky“ Ostatní dívky jsou sice také vyspělejší než hoši tohoto věku (13-14 let). Nechovají se však tak vyzývavě a nápadně jako dívky z předchozí skupinky. Většinou zde existují kamarádské dvojice, více než nějaké další větší podskupinky (3 a více).
SEZNAM HER 1) Hra na nemoce 2) Šlapačka 3) Magnetovka 4) Skákavka 5) Házená s hopíkem 6) Pošta při hodině 7) Flusačka 8) Houbovka 9) Přetahovaná 10) Křídovka 11) Svlékaná flaška 12) Šahaná 13) Piškvorky 14) Floorball 15) Chytání tenisáku 16) Fotbal 17) Prasátka 18) Ping-pong 19) Čmáraná na lavici POPIS HER 1) Hra na nemoce Viz Analýza hry. 2) Šlapačka Historie hry: Šlapačka se hraje již od 3. třídy. Počet hráčů: Hru hrají nejméně dva hráči - chlapci i děvčata. Prostředí: školní třída. Pravidla: Hráči si stoupnou do kruhu, jednu nohu vystrčí do středu kruhu tak, aby se vzájemně dotýkali. Na povel „Start!“, který vyřkne určený hráč, musí všichni odskočit a zvolat „Slovo!“ Ten, kdo zvolá první (určit prvního je prý vždy obtížné), začíná. Začínající má za úkol skočit jednomu z hráčů na nohu - je-li hráč zasažen, musí ze hry odejít. Hráč, když nebyl zasažen, ukáže na jiného spoluhráče, vysloví jeho jméno a „předá mu slovo“. Tento spoluhráč se opět snaží skočit někomu na nohu. Při skoku hráče, který má „Slovo“, se ostatní mohou také pohybovat - skákat (pouze 1 skok!). Konec hry: Hra skonči tehdy, zůstane-li ve hře jediný hráč, který se stává vítězem. 3) Magnetovka Historie hry: Hra se začala hrát v 6. třídě. Počet hráčů: Magnetovku hrají nejméně dva hráči, většinou kluci. Prostředí : školní třída.
Pomůcky: magnetická tabule, magnetky. Pravidla: Určí se vzdálenost, ze které se budou hráči trefovat. Na magnetické tabuli se zakreslí teč se stupnicí - 5, 6, 7, 8, 9, a střed 10. Každý hráč má 10-krát tři pokusy. Vyhrává hráč s nejvyšším počtem bodů. 4) Skákavka Historie: Hra se hraje od 5. třídy. Počet hráčů: Skákavku hrají 2 nebo 4 hráči - hoši i děvčata. Prostředí: školní třída. Pomůcky: míček, stůl a pálky na ping-gong. Pravidla: Hráči se rozestoupí po dvojicích nebo jednotlivcích za okraje ping-pongového stolu. Hra má podobná pravidla jako ping-pong. Nepočítá se však po dvou setech do 21 či 11, ale „neomezeně“. Míček odehraný z jedné strany stolu musí dopadnout na druhou stranu, protihráči však mohou míček odehrát i poté, co míček odskáče za stůl. Podmínkou pro získání bodu je trefit se znovu na polovinu protihráčova stolu. Území, kde může míček ještě poskakovat, je asi 1,5 m okolo stolu a hráči si jej vyznačí křídou. Konec hry: Hra končí zvoněním. 5) Házená s hopíkem Historie hry: Hra se začala hrát v 7. třídě. Počet hráčů: Počet hráčů je libovolný. Prostředí : školní třída. Pomůcky: míček - „Hopík“. Pravidla: Hru zahájí hráč, který Hopíka vyhodí. Ostatní se snaží jej chytit a házet ho dál. Pokud Hopík spadne a zakutálí se, pokračuje v házení ten, kdo ho první zvedne. Konec hry: Hra končí zvoněním. 6) Pošta při hodině Počet hráčů: Počet je libovolný, hru hrají chlapci i dívky. Prostředí: Hra se hraje ve třídě v době vyučování. Pravidla: Žáci si posílají papírky se vzkazy během hodiny po třídě. „Holky většinou někoho drbou. Kluci si píšou např.: Odpoledne se jde na fotbal.“ Konec hry: Pošta končí tehdy, když si ji všimne paní učitelka a řekne: „Dejte poštu do kastlíku“ (pozn. „kastlík“ je odpadkový koš ve třídě). 7) Flusačka Historie hry: Hra se hraje již tři roky, ale letošní školní rok se přestala hrát - třídní učitelka ji zakázala a zabavila všem flusačky.
Počet hráčů: Počet hráčů je libovolný, hru hrají jen chlapci. Prostředí: Hra se hraje ve třídě - o přestávce i během hodiny. Pomůcky: Flusačka, která je udělaná z tužky - „versatilky“. Jako náplň se používá guma nebo papírky. Pravidla: Pravidla nejsou stanovena. Hráči „flusají“ proti sobě, holkám do vlasů,... Konec hry: Hra končí zákazem a zabavením flusaček. 8) Houbovka Historie hry: Hra začala v 7. třídě tím, že se omylem jeden žák trefil do spolužáka houbou a ten se mu to snažil oplatit, ale trefil jiného ... a hra začala. Počet hráčů: Počet je libovolný, hru hrají většinou kluci, ale někdy se přidají i holky. Prostředí: Houbovka se hraje o přestávce ve třídě. Pomůcky: mokrá houba Pravidla: Vytvoří se dvě skupiny hráčů. První skupina stojí u tabule, druhá skupina je vzadu za lavicemi. V obou skupinách je shodný počet hráčů. Hráči hází proti sobě mokrou houbou. Kdo je mokrý, je zasažen a vypadává ze hry. Vyhrává to mužstvo, kterému zůstává ve hře nejvyšší počet hráčů. Již několikrát se stalo, že houba spadla za tabuli a nešla vyndat. Ten, komu se to stalo, musel koupit houbu novou. Konec hry: Hra končí zvoněním na hodinu. 9) Přetahovaná Historie hry: Hra se začala hrát v 6. třídě. Inspirací k ní byl „malý kluk“ ve třídě. Někoho ze spolužáků napadlo, že ho trochu roztáhnou. Počet hráčů: Hru hrají nejméně 3 hráči, pouze chlapci. Prostředí: třída, chodba. Pravidla: Jeden chlapec stojí uprostřed a na každé straně je stejný počet hráčů, kteří se o „prostředníka“ přetahují. „Jeden kluk je strašně tlustý, proto se považuje za tři hráče.“ Když prostřední zakřičí dost, vymění se s dalším hráčem. Vyhrává ten, který vydrží uprostřed nejdéle. 10) Křídovka Historie hry: Hra je podobná „houbovce“. Začala se hrát tehdy, když houba již třikrát zapadla za tabuli a hráči byli nuceni kupovat novou. „Když zapadne křída, tak je jich pořád dost v zásobě a nikdo nic nepozná.“ Počet hráčů: nejméně dva. Prostředí: školní třída. Pomůcky: křída.
Pravidla: Pravidla jsou stejná jako u „houbovky“. „Není to ale taková sranda, jako když druhého namočíme.“ Konec hry: Hra končí zvoněním na hodinu. 11) Svlékaná flaška Historie hry: Hra se začala hrát v 7. třídě na lyžařském výcviku. Počet hráčů: 5 - 10 hráčů - holky i kluci („Vono je většinou tak o jednu holku míň než kluků.“ - říká chlapec ze skupiny „sportovců“.) Prostředí: místnost na lyžařském výcviku nebo třída ve škole. Pomůcky: flaška - prázdná láhev, propiska nebo plnicí pero. Pravidla: Hráči sedí v kruhu a uprostřed je flaška. Jeden z hráčů začne otáčet flaškou, na koho se otočí hrdlem, ten musí svléknout jednu část svého oděvu. Hráč, který se vysvlékl, pokračuje v otáčení flašky. Má-li hráč oblečení na knoflíky, počítá se rozepnutí jednoho knoflíku jako svléknutí jednoho svršku. Konec hry: Ve škole končí hra zvoněním (na horách příchodem učitelky). 12) Šahaná (Šahačka) Historie hry: Podobně jako „Svlékaná flaška“ vznikla i tato hra na lyžařském výcviku. Počet hráčů: Hru hraje neomezený počet chlapců (většinou 8 -10). Prostředí: třída nebo chodba. Pravidla: Hoši se dohodnou (rozdělí si dívky) a sáhnou dívce na prsa - „Double je, když se šáhne na obě.“ (chlapec „nezařazený“). „My bysme jim nejradši rozbily huby!“ (jedna z „dospělých dívek“). Dívky utíkají, někdy chlapcům vlepí facku nebo se jiným způsobem brání. Konec hry: zvoněním či příchodem učitelky. 13) Piškvorky Historie hry: Piškvorky se začaly hrát na začátku 7. třídy. Počet hráčů: 2; hrají chlapci i děvčata. Prostředí: třída - o přestávce i o hodině. Pomůcky: čtverečkovaný papír, psací potřeby. Pravidla: Jeden z hráčů kreslí po jednom znaku křížky, druhý kolečka do čtverečků na čtverečkovaném papíře. Hráči se střídají. Snahou každého hráče je nakreslit pět svých symbolů vedle sebe a zabránit protihráči, aby takto umístil své symboly. Získá-li takto umístěné symboly, daná pětice se přeškrtne a nemůže být součástí pětice jiné. Vyhrává hráč s nejvíce získanými pěticemi. Konec hry: Hra končí po deseti škrtnutích jednoho hráče, což trvá většinou kolem třiceti minut. Někdy končí hra předčasně tím, že se jeden z hráčů „naštve“.
14) Floorball Historie hry: Hra se začala hrát na začátku 5. třídy. Prostředí: školní hřiště, na Karláku po škole nebo o velké přestávce. Pravidla a pomůcky jsou podobné jako u profesionálního foorballu. Počet hráčů (popř. i pravidla) jsou přizpůsobené vnějším podmínkám. 15) Chytaná tenisáku Historie hry: Hra se hraje od 6. třídy. Počet hráčů: 2 (chlapci - „sportovci“). Prostředí: školní třída. Pomůcky: tenisový míček. Pravidla: Každý z hráčů se postaví do jednoho konce třídy - aby byli od sebe co nejdále, a hází si míčkem. „Někdy si jen tak házíme a jindy to počítáme, kolikrát hodíme bez přerušení - rekord máme asi 43.“ Konec hry: Hra končí zvoněním. 16) Fotbal Historie hry: Fotbal se hraje již od 5. třídy. Počet hráčů: 4 -12. Prostředí: školní hřiště, nebo Karlák o velké přestávce nebo po škole. Pomůcky: fotbalový míč. Pravidla: Stejná jako u profesionálního fotbalu, přizpůsobují se okolním podmínkám a počtu hráčů. 17) Prasátka Historie: Prasátka se hrají asi od 4. třídy. Počet hráčů: minimálně jeden; hrají jen chlapci. Prostředí: třída při vyučování. Pomůcky: pravítko z plexiskla nebo zrcátko. Pravidla: Žáci odrazem slunečních paprsků od pravítka nebo zrcátka škádlí své spolužáky či provokují učitele. Konec hry: Podle situace ve vyučovací hodině (napomenutí učitele,...). 18) Ping-pong Historie: Hra se hraje od 5. třídy, kdy byl do třídy zakoupen ping-pongový stůl. Počet hráčů: 2-4, hrají pouze chlapci.
Prostředí : školní třída o přestávkách. Pravidla: jako u profesionálního stolního tenisu. 19) Čmáraná na lavici Historie: od 4. třídy. Počet hráčů: 2 - většinou hoši sedící v jedné lavici. Prostředí: třída při vyučování. Pomůcky: psací potřeby, školní lavice. Pravidla: Jeden z žáků nakreslí libovolný útvar na lavici svého souseda a brání si svou polovinu lavice. Soused se mu snaží kresbu oplatit. Vyhrává ten, který si zachová nejčistší lavici.
TAXONOMIE HER 1) Hry dotykové Hlavní a na první pohled do očí bijící je zde prvek dotyku. U některých her může mít tento dotyk určitý sexuální podtext, u jiných ne. Samozřejmě, například u „Šlapané“ je dotyk jen prostředkem a tuto hru můžeme řadit i do her na vítěze. Například však u „Šahalky“ je dotyk cílem. Do této kategorie můžeme řadit: Na nemoci (tato hra není jednoznačná, blíže Analýza hry), Šlapalka, Přetahovaná, Šahalka
2) Hry na vítěze Tyto hry dávají hráči radost jak z hry samotné, tak i z vítězství (jednotlivce či družstva). Mezi hry na vítěze řadíme: Magnetovku, Skákavku, Piškvorky, Floorball, Fotbal 3) Hry pro uvolnění Tyto hry děti většinou nehrají pro vidinu nějakého vítězství, protože to zde ani není možné. Cílem hry je spíše určité potěšení ze hry samotné, vybití vnitřního napětí, odreagováni se... Do této kategorie her patří: Házená s Hopíkem, Pošta při hodině, Flusačka, Houbovka, Křídovka, Chytaná tenisáku Většinu her nelze samozřejmě jednoznačně zařadit do jediné kategorie a my jsme si toho plně vědomy.
ANALÝZA HRY „NA NEMOCI“ Historie hry Když jsme se snažily zjistit, kdy a jak hra vznikla, nikdo z dotazovaných dětí si to nedovedl přesně vybavit. Pravděpodobně to však bylo někdy v průběhu 6. ročníku. Na otázku, kdo ji do třídy zanesl, také děti neznaly odpověď - „ale určitě to byl nějakej kluk“ (kluk „sportovec“). Zajímavá byla výpověď nezařazeného hocha: „Můj bratranec, kterej bydlí v Berouně mi říkal, že tuhle hru (akorát s jinejma jménama) hrajou taky.“ Popis hry (Správný popis nám může napomoci při sestavováni hypotéz, proč hru děti hrají.) Počet hráčů Hru hrají nejméně dva až tři hráči. Tento malý počet je sice možný, ale hra nemá „pořádný spád“. Lepší je tedy větší počet hráčů (asi do 25). Nejoptimálnější je (dle hochů) asi 8-10 hráčů. Ve třídě hrají většinou hoši, kteří hru vždy vyprovokují a nastartují. Dívky se zapojují méně (méně aktivně), „připletou-li se“ ke hře, hrají spíše proto, aby se zbavily nemoci, než kvůli potěšení ze hry jako chlapci. Prostředí Hru většinou hrají ve třídě, není však vázaná na určité místo a je možné ji hrát téměř všude. Pravidla Hra na nemoci se na první pohled podobá hře na honěnou či hře na babu. Narozdíl od nich se však nemusí oficiálně vyhlašovat začátek hry. Hra začíná tehdy, když se někdo (nějaký hoch) dotkne druhého (i neúmyslně) a zároveň řekne: „Máš ... nemoc.“ Za tři tečky lze doplnit tato jména: Šplíchaličinu, Fulínovu (= jména některých dětí ze třídy, viz dále). Dotyčný, který byl „nakažen“ touto nemocí, musí, aby se jí zbavil, nemoc stejným způsobem předat dále. Nemocný zůstává ten, který se nakazil jako poslední, a nestačil předat nemoc dál. Tomuto hráči se potom ostatní děti nějakou chvíli (= pár minut) posmívají a říkají, že má „ ... nemoc“. Hra je většinou ukončena příchodem učitelky nebo zvoněním. Zajímavosti hry Je zajímavé sledovat, jaká jména si děti pro názvy nemocí vybíraly. 1) Šplíchalčina nemoc - Dívka Šplíchalová byla zmiňována jako tzv. vůdkyně „dospělých dívek“. Nám se však zdálo, že tyto dívky ji uznávaly jen na oko, protože vzbuzovala určitý respekt u starších hochů a ostatní dívky ho samozřejmě chtěly získat také. Když jsme si však povídaly s jednou dívkou z „dospělých“, řekla nám: „Někdy to Šplíchalka opravdu přehání a snaží se nám diktovat, co nám sluší a co ne.“ Připadá nám, že ji „tato parta“ bere jen do určité míry, když se jim to hodí. Nejsou tedy zcela pod jejím vlivem, jak se na první pohled zdálo. Jeden hoch („nezařazený“), když vyprávěl o hře „Svlékaná flaška“ o Šplíchalce řekl: „Ta by se svlékla, i kdyby nemusela.“
2) Fulínova nemoc - Fulín se řadí do skupiny „skautů“. Na první pohled nenápadný hoch, středně vysoký, ne „vyčuhující“ z řady. Vyjímá se však tím, že se dobře orientuje v přírodě (poznávání druhů rostlin a živočichů...). Hypotézy - Proč děti hru hrají? a) Děti se chtějí navzájem dotýkat - tzv. dotyková hra. Tato hra je sice na první pohled hrou dotykovou, ale byl-li by záměrem jen dotyk - Proč by děti hrály ještě Šahanou? Docházíme tedy k názoru, že dotyk zde musí být pro některé děti smyslem této hry, avšak ve hře samotné je dotyk ve většině případů spíše prostředkem, než cílem. b) Nazváním nemoci jménem spolužáka děti vyjadřují určité pohrdání, nesouhlas s těmito jedinci. Tuto hypotézu lze potvrdit či vyvrátit jen na základě dlouhodobého pozorování, zjištění sociální struktury ve třídě... Z našeho pozorování a rozhovoru s dětmi se nám však Fulín nejeví tak neoblíbený jako Šplíchalka (minimálně není ve stejné sociální vrstvě). Domníváme se tedy, že jen pouhá neoblíbenost či určité pohrdání na výběr původců nemoci nemají vliv. Je však možné, že jsou jedním z faktorů, které zde působí. c) Děti sdílí hrou něco společného, podílejí se „na kolektivním prožitku“. Tato hypotéza je v podstatě pravdivá u těch her, kdy většina zúčastněných může po hře prohlásit: „Měl jsem to stejné (tu samou nemoc) jako ty.“ Taková hra přispívá ke sblížení hráčů. d) Děti prožijí a odprožijí něco negativního bez negativních následků. Děti často prožívají zdrcující zážitky, nemoci, odmítnutí, výsměch a zanechává to v nich určité jizvy či stopy. V této hře mohou prožít nemoc a rychle se jí zbavit bez negativních následků. Toto je zajímavé a paralelu lze najít v historii i současnosti. Král či panovník, soudce, soud, prezident,... prohlásí-li prominutí, promlčení či odpuštění trestu, tak se dotyčnému za jeho (ne)vykonané špatné skutky nedává trest, ale „jakoby se nic nestalo“. Podobnost vidíme ve hře Na nemoci dítě bylo nemocné, ale tím, že nemoc předalo dál, jakoby ji nikdy nemělo. Nebezpečí návratu nemoci existuje, avšak větší je pravděpodobnost návratu nemoci, ale ne její setrvání u mě. Nemoc setrvává jen u posledního nakaženého a nemůže zůstat u všech, kteří se nakazili. Závěr analýzy Je zajímavé se zamýšlet a sledovat tuto hru. Při analýze jsme zjistily, že se nemůžeme stoprocentně upnout jen na jednu hypotézu. Je také možné, že pravda je v úplně jiné hypotéze. Hra, která je na první pohled primitivní, s jednoduchými pravidly, má velmi nejednoznačný vznik, význam a snad i důsledek ve třídě. Profesionální analýza by vyžadovala nejen metody pozorování a rozhovorů, ale i např. skryté pozorování kamerou, standardizovaný sociometrický test ve třídě apod.
ZÁVĚR Pozorování ve třídě nám přineslo mnoho zkušeností, odnesly jsme si spoustu poučení a musíme souhlasit s větou, že to, co se nám na první pohled může zdát jednoduché, je složitější a naopak. Doufáme, že nám tato praxe pomůže v dalších zajímavých (a snad i pro ostatní přínosných) výzkumech...
