Prolog Jedenáctého dne čtvrtého měsíce roku draka, prvního roku období Meidži (3. května 1868) Poslední třešňové kvítky se snášely k zemi jako malé obláčky a pokrývaly ji. Hana pozorovala opadající růžové lístečky a přemítala, zda se její muž vrátí domů včas, aby se alespoň příští rok potěšil pohledem na rozkvetlé stromy. Slyšela jeho kroky, jak přechází sem a tam, i náhlý třesk, když cosi svrhl na podlahu. „Nepřátelé obsadili hrad! S tím se nesmíme smířit!“ burácel jeho dobře známý hlas a služebnictvo se roztřáslo strachem. „Jižané pronikli branami, znesvěcují slavný palác a šógunovy soukromé místnosti, ale my nemůžeme dělat nic, jenom utíkat! Jenomže my se vrátíme, vyženeme je a zrádce pobijeme.“ Vyřítil se z domu a zastavil se na cestičce. Byl vysoký a impozantní ve svém tmavém stejnokroji, když se dvěma meči u boku přehlížel členy své domácnosti a svou mladou ženu, kteří se s ním celí rozrušení přišli rozloučit. U hlavní brány zazněly hlasy. Postávala tam skupinka mladíků, neklidně přešlapovali a jejich slaměné sandály skřípaly po udusané hlíně. Hana je znala. Někteří žili v nedalekých kasárnách, jiní v domcích pro učedníky a často přicházeli k nim do domu, aby uklidili a vyřídili posílky. Tentokrát se však oblékli do jasně modrých uniforem a v naškrobených suknicích s rozparky se proměnili z chlapců v muže. Z jejich tváří sálalo nadšení. Odcházeli do války, všichni bez výjimky, a zanechávali po sobě jen ji, stárnoucí rodiče jejího muže a služebnictvo. Hana
9
LESLEY DOWNEROVÁ
zatoužila, aby jí dovolili odejít s nimi. Říkala si, že by dovedla bojovat stejně dobře jako oni. Bylo jí sedmnáct let. Jako jiné vdané ženy měla obočí pečlivě vyholené a zuby naleštěné černou barvou, a když si rozpustila své dlouhé černé vlasy, sahaly jí až k podlaze. Nosila je však napomádované a svázané do úpravného účesu ve stylu marumage, jak se slušelo na mladé manželky. Oblékla si své nejlepší slavnostní kimono jako vždy, když se nadlouho loučila se svým manželem. Za všech okolností se snažila chovat, jak se patřilo, přestože si občas v duchu zareptala, že ji mohl potkat lepší osud. Byla již několik let vdaná, jenže téměř po celou tu dobu zůstávala sama, protože on někde bojoval, a tak se jí naskytlo málo příležitostí, aby ho pořádně poznala. Také tentokrát se vrátil domů jen na několik dní a už zase musel odejít. Domácnosti vládl tvrdou rukou, a když se rozzlobil, dal jí výprask. Ona však ani nic jiného neočekávala; o její svatbě rozhodli rodiče a zpochybňovat správnost jejich volby se neslušelo. Za normálních okolností by se stala součástí veliké rodiny plné manželových příbuzných, poddaných, sluhů a učňů a jejím úkolem by bylo starat se o domácnost a sloužit jim. Jenže nežila v normálních dobách. Edo se bránilo útočníkům – dokonce samo Edo, největší město na světě, překrásné místo plné potůčků, řek, nádherných zahrad a bulvárů lemovaných stromy, kde ve svých palácích sídlilo na dvě stě šedesát místokrálů zvaných daimjó a jehož rušné ulice plnily desetitisíce obyvatel. Pokud paměť sahala, nikdy je nikdo neohrožoval, nyní se však nejenže ocitlo v nepřátelském obležení, ale neubránilo se a valily se do něj zástupy jižanských vojáků. Sesadili Jeho Výsost šóguna a právě onoho dne obsazovali jeho hrad. Hana si zkusila představit, jak to tam asi vypadalo – chodby s vrzající slavičí podlahou, jež zpívala jako ptáci, aby prozradila kroky i nejopatrnějšího vetřelce, přijímací sály s tisíci rohožemi, dlouhé řady olivrejovaných sluhů, drahocenné poklady, skvostně vyzdobené místnosti pro čajový obřad a překrásné dámy z šógunovy domácnosti majestátně se
10
KURTIZÁNA A SAMURAJ
nesoucí chodbami ve svých bohatých róbách. Bylo hrozné si pomyslet, že těmito elegantními prostory dupou jižané se svým drsným přízvukem a hrubým chováním, že ničí kulturu, kterou by sami nikdy nepochopili, natož aby ji dokázali ocenit. Vědělo to celé Edo a celé Edo se toho hrozilo. Jižané vydali provolání, v němž nařídili místním obyvatelům zdržovat se během převratu ve svých domovech a hrozili, že každý odpor bude krutě potlačen. Hana se od sluhů doslechla, že polovina obyvatelstva již raději uprchla z města. „Jsem hrdý, že pokračuješ v boji, můj synu,“ říkal její tchán svým chraplavým hlasem. Vychrtlý stařec s prořídlými vousy se opíral o meč jako bitvami protřelý vysloužilec. „Kdybych byl mladší, šel bych do boje po tvém boku.“ „Sever se pořád ještě drží,“ odpověděl její manžel. „Tam můžeme odrazit postup jižanů. Lidé v Edo budou muset snášet okupaci, dokud se nevrátíme a nezískáme město i hrad zpátky.“ Obrátil se k mladíkům u brány a zvolal: „Ičimuro!“ Nemotorný dlouhán s rozježenými vlasy se otočil a přistoupil k němu. Nejistě se rozhlédl, a když se náhle jeho pohled setkal s Haniným, zčervenal až po své velké lalůčky uší. Usmála se, sklopila zrak a zakryla si ústa rukou. Její manžel postrčil mladíka ke svému otci. „To je můj věrný poručík,“ řekl a poplácal ho po zádech, až poručík zavrávoral a popošel o krůček vpřed. Ičimura se uklonil tak uctivě, že měl záda téměř rovnoběžná se zemí. „Není to žádný krasavec, ale meč ovládá skvěle a umí si pořádně přihnout. Spoléhám na něj ve všem.“ Hana ho sledovala, jak nejistě klopýtá po dláždění k ostatním u brány, a náhle ji přemohl pocit tísně. Kousla se do rtu, protože si uvědomila, že možná víckrát nikoho z nich neuvidí. Služebnictvo se seřadilo podél cestičky mezi vchodem do domu a branou. Mnozí z nich plakali. Její manžel naháněl lidem hrůzu a všichni se ho báli, přesto ho však uctívali jako velkého a slavného válečníka. Postupoval kolem řady a s každým prohodil několik slov.
11
LESLEY DOWNEROVÁ
„Ty se, Kiku, dobře postarej o topení a ty, Džiró, pravidelně nos vodu a dříví na otop. Oharu, pečuj o svou paní a, Gensuké, ty pohlídej dům před požárem a nezvanými hosty.“ Dokonce i starý chromý Gensuké si protíral oči. Hana stála před řadou za svou tchyní a svou služkou Oharu. Její muž se k ní přiblížil a ona ucítila jeho pižmovou pomádu. Zvedla bradu a zadívala se do jeho výrazné tváře a pronikavých očí, na svraštěné obočí a husté černé vlasy svázané do lesklého drdolu. Uviděla v něm šediny, kterých si do té doby nevšimla. Hleděla na něho s vědomím, že už se s ním možná víckrát nesetká. „Své povinnosti znáš,“ řekl mrzutě. „Služ věrně mé matce a postarej se o dům.“ „Dovolte mi jít s vámi,“ nabídla se horečně. „Na severu celé pluky žen bojují s halapartnami. Mohla bych se k nim připojit.“ Její muž zabručel a vráska mezi obočím se mu prohloubila. „Ženské na bojiště nepatří,“ prohlásil. „To bys rychle poznala. Ty se postarej o mé rodiče a ochraňuj dům. Užiješ si při tom napětí dost, možná až nad hlavu. Nezůstanou tady žádní muži, nikdo – jenom ty, na to nezapomínej. A budeš to mít hodně těžké.“ Povzdechla si a sklonila hlavu. „Zapamatuj si tohle,“ pokračoval a ukázal na ni dlouhým, skoro elegantním prstem. „Dveře musí být zatarasené, okenice zavřené na závoru a nevycházej ven, když nebudeš muset. Město ovládají nepřátelé a ulice nikdo nehlídá. Jižané mě dobře znají a možná se pomstí tím, že přepadnou mou rodinu. Budeš si pamatovat, co jsem ti řekl?“ Přikývla. „Kdyby všechno selhalo,“ pokračoval, „jdi k Japonskému mostu a přeptej se po obchodě Čikuzenjových. Sloužili našemu rodu po celé generace.“ Jeho tvář zjihla a zakryl si bradu dlaní. „Jsi dobré dítě a statečné. Jsem rád, že jsem si vzal za ženu samuraje. Máš srdce válečníka. Na tvou krásnou tvář budu vzpomínat, až půjdu do boje. A až se vrátím, porodíš mi syna.“
12
KURTIZÁNA A SAMURAJ
Poklonil se otci, požádal ho o požehnání a obrátil se k bráně. Muži už tam stáli seřazeni do zástupu. Zaujal místo v jejich čele a všichni zmlkli. Hana, manželovi rodiče i sluhové se klaněli, dokud poslední modrý stejnokroj nezmizel z dohledu. Dusot jejich nohou se vytratil v dálce a jediné, co slyšela, byl bzukot hmyzu, ptačí křik a šelest listí.
13
ZIMA
1 Desátého měsíce roku draka, prvního roku období Meidži (prosinec 1868) V rozlehlé hlavní síni domu se Hana choulila při svitu dvou svíček skloněná nad pánvičkou se žhavými uhlíky. Ponořila se do knihy a snažila se soustředit na její děj, aby tak zapomněla na ticho a šero, které ji obklopovaly. Vtom k ní odkudsi z dálky dolehly nezvyklé zvuky. Zvedla se prudce, až se jí srdce rozbušilo. Ani si netroufala hlasitě dýchat, jak celá zamračená naslouchala. Zpočátku to znělo jako šepot, ale záhy to zesílilo a nakonec připomínalo hřmění laviny – mnoho nohou v slaměných sandálech dusalo po ulici k domu. Kroky se stále přibližovaly. Ozvalo se dunění a rozléhalo se nehybným vzduchem, dokud nedorazilo až k ní, hluboko do temné místnosti. Kdosi zabušil na mohutnou dřevěnou bránu. Nechala ji uzamčenou a zatarasenou, jak jí přikázal manžel, ale brzy ji jistě vyrazí. Uvědomila si, že doba je příliš zlá, než aby lidé chodili na návštěvu. Museli to být nepřátelští vojáci a přišli, aby ji odvedli nebo zabili. Sevřela pěsti a pokusila se ovládnout pocit hrůzy, která ji svírala jako uzel v žaludku. Manžel jí nechal v zásuvce jedné z velkých skříní pistoli, ona z ní však ani jednou nevystřelila. Věděla, že halapartnu ovládá lépe. Halapartnu používaly pro boj ženy. Byla lehká a dlouhá, dvakrát delší než stojící žena a třikrát delší než samurajský meč, a tak když šikovnou ženu napadl muž s mečem, zbýval jí zlomek vteřiny, aby ho sekla do stehna dřív, než se k ní přiblížil na dosah. Mužští bojovníci si instinktivně chránili hlavu, krk a hrudník, a proto je útok na nohy obvykle překvapil.
17
LESLEY DOWNEROVÁ
Hana se učila bojovat s touto zbraní od raného dětství. Když ji svírala v rukou, připadala jí jako součást vlastního těla a různé postoje a pět druhů zásahů – úder, seknutí, bodnutí, odražení a zablokování – zvládala stejně přirozeně jako dýchání. Dosud však cvičila pouze s její dřevěnou imitací. Opravdovou zbraň ještě nikdy nemusela použít. Vyskočila, doběhla do vstupní haly a vyňala halapartnu ze stojanu. Byla těžká, o dost těžší než cvičná. Vzala ji do ruky, ucítila její váhu a její odvaha okamžitě vzrostla. Byla to krásná zbraň s tenkou dřevěnou násadou vykládanou perletí. Hana ji vyňala z lakovaného pouzdra. Dlouhou, elegantní čepel měla zahnutou jako kosa a ostrá byla jako břitva. Pravidelně ji olejovala a leštila. Zahlédla na čepeli svůj obraz, malý až nepatrný, ale horečně si pomyslela, že se i přes svou křehkost dokáže bránit. Bušení na bránu bylo stále hlučnější. Z kuchyně vyběhla Oharu se sekáčkem v ruce, oči měla vytřeštěné a čelo lesklé. Byla to podsaditá venkovanka, silná a věrná. S ní vnikl dovnitř i pach spáleného jídla, jak v návalu hrůzy zapomněla sundat rýži z ohniště. Hned za ní se objevil Gensuké, starý poddaný. Belhal se na zkroucených kostnatých nohou, ale tvářil se odhodlaně. Z pece vytáhl rozpálený pohrabáč a držel jej jako meč. Oharu a Gensuké se přistěhovali do hlavního města společně s ní, když tam následovala svého manžela. Nepochybovala, že by oba udělali cokoli, aby ji ochránili. Ze všeho služebnictva jí zůstali jen oni dva. Před několika měsíci si ji zavolal tchán. Klečel ve svém pokoji skloněný nad dopisem, a když zvedl zrak, ve tváři měl unavený, smířený úsměv. Hana okamžitě pochopila, že uslyší špatné zprávy. „Dostali jsme rozkaz, abychom se vrátili domů, do Kana,“ oznámil klidně. „Mám si jít zabalit, otče?“ zeptala se váhavě. V jeho unaveném pohledu se zračilo cosi zneklidňujícího. Potom však našpulil ústa, zavrtěl hlavou a zatvářil se rozhodně, aby dal najevo, že nepřipouští jakýkoli odpor.
18
KURTIZÁNA A SAMURAJ
„Ty musíš zůstat tady,“ odpověděl rázně. „Patříš do tohoto domu. Jednoho dne se sem vrátí náš syn a ty tu musíš počkat, abys ho uvítala.“ Hana přikývla a před očima se jí vybavily větrná krajina a uličky samurajských domů obklopující kamenné hradby panského sídla. V posledních měsících přicházely z Kana samé hrozivé zvěsti o hádkách, rozporech a vraždách, sousedé tam prý zabíjeli sousedy. Hana stejně jako rodina jejího muže náleželi do tohoto panství a nezbývalo jim než poslouchat rozkazy svého lenního pána, přestože její muž obýval dům i v hlavním městě Edo, poblíž šógunova hradu, jak to vyžadovala vojenská služba. Vzpomínala, jak sluhové plakali při balení dřevěných truhel a košíků. Vyrazili na cestu ještě téhož dne, manželovi rodiče v nosítkách, ostatní pěšky, a ve spěchu po sobě zanechali místnosti stále ještě plné zápachu po tabáku a otevřených truhlic. S pomocí Oharu uložila podušky, nízké stolečky a loketní opěrky do skříní vedle futonů a lakovaných dřevěných polštářů. Hlavní přijímací salon, kde její manžel a tchán hostili návštěvy, pokoje pro rodinu i pro služebnictvo stejně jako kuchyňky, kdysi plné lidí, upovídaných a veselých, hodujících i popíjejících, náhle ztichly. Měsíc po jejich odjezdu dorazily úděsné zprávy o popravách v Kanu. Říkalo se, že všichni, kdo měli něco společného s hnutím odporu, byli zabiti – tedy i rodiče její i jejího muže. Pomyslela si, že ji nechali v hlavním městě, aby ji zachránili. Dlouhé dny plakala, ale nakonec se obrnila. Měli dobrý důvod, proč jí nařídili zůstat naživu, a ona musí splnit svou povinnost. Jenže přišla o vše. Nezůstalo jí nic kromě domu a vzpomínek na manžela. On alespoň stále ještě žil. Poslal jí vzkaz, že je na cestě do Sendai, střediska jednoho ze severních panství. V minulosti zůstávaly velké dřevěné okenice proti dešti, tvořící vlastně stěny domu, otevřené a místnosti zaplavovalo světlo. Teď je ale Hana pevně zavírala na závoru a rozlehlý poloprázdný dům zůstával temný a chladný, jako kdyby slunce
19
LESLEY DOWNEROVÁ
ani nevyšlo. Paprsky světla pronikaly dovnitř škvírami v místech, kde se panely stýkaly, a na tatami vykreslovaly světlé pásky podobné mříži v kleci. V měsících po odchodu manželových příbuzných neměla téměř nic na práci, a tak se většinou jen krčila u ohniště a četla si při svíčkách. Umlkly dokonce i zvuky z ulice před branou. Podomní prodavači nabízející tofu nebo zlaté rybičky, sladké brambory či mušle již dávno neobcházeli čtvrtí. Hana jen málokdy zaslechla zvenčí kroky nebo hlasy, ani k ní nedolehla vůně pečených kaštanů či smažené chobotnice. Většina sousedů uprchla, ale kam odešli a zda se jim podařilo dosáhnout svého cíle, zůstávalo tajemstvím. Ozvaly se výkřiky: „Otevřete, nebo vylomíme bránu!“ Hana si vykasala sukni a rukávy. Uvědomovala si, že v těsném uzavřeném prostoru by jí byla halapartna k nepotřebě, ale venku bude mít místa dost, aby se s ní mohla rozmáchnout. Velké přední dveře zůstávaly pevně uzavřené a zatarasené, a tak běžela ke kuchyňským po straně domu, otevřela je a ucítila závan ledového vzduchu. Na chvíli ji oslepilo denní světlo, až zamrkala a uviděla masivní trámy černé od kouře a dým stoupající z ohniště. Zaváhala, ale hned se vrhla ven a Oharu s Gensukém těsně za ní. Na obloze svítilo slunce tak oslnivé, jako by smylo z oblohy její barvu a na zledovatělé zemi rozzářilo krystalky ledu. Na sukovitých větvích vysoké třešně stále ještě viselo několik povadlých lístků. Hana zamířila k bráně před domem, ale zastavila se poměrně daleko od ní s jednou nohou nakročenou a pevně sevřela rukojeť své halapartny. Podle dusotu nohou Hana poznala, že na druhé straně čeká mnoho mužů. „Otevřete! Víme, že jste tam,“ vykřikl kdosi. Zvenčí slyšela škrábání, nadávky a rachot padajícího kamení a najednou se na vrcholu vysoké hliněné zdi objevil člověk. Těžce dýchal a z jeho úst vycházely obláčky páry jako kouř z dýmky. Zřejmě vyšplhal po zádech jiných mužů, aby stěnu přelezl. Hana na okamžik nechápavě zírala na jeho tvář
20
