Právo a euthanázie. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Roman Verner. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právo a euthanázie Bakalářská práce

Autor:

Roman Verner Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Pavel Norek

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem, dne 25. dubna 2012

Roman Verner

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Pavlu Norkovi za vedení práce, cenné rady, konzultace a podněty. Poděkování patří také mé rodině, která mě po celou dobu studia podporovala. Závěrem bych chtěl poděkovat kolegům v práci a také všem respondentům, kteří se podíleli na mé praktické části bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce „Právo a euthanázie“ se zaměřuje v první části na představení a vysvětlení, co je to „euthanasie“ a v krátkém historickém exkurzu mapuje její vývoj. Objasňuje zejména právní postavení euthanasie v prostředí České republiky a zároveň poukazuje na právní zakotvení jak v Evropě, tak i ve světě. Vzorkem pro Evropu se v bakalářské práci stalo Nizozemí, Švýcarsko a Belgie. Ve světě se práce zaměřila na země, jako jsou Japonsko, Austrálie a Spojené státy americké. V závěru práce je formována otázka legalizace euthanasie v České republice a poloţeny otázky s cílem vyvolat diskusi o této problematice.

Klíčová slova: bolest, euthanasie, euthanázie, léčba, legalizace, pacient, právo, smrt, utrpení

Annotation Bachelor thesis " Law and euthanasia " is the first part focuses on the presentation and explanation of the general public, what is a " euthanasia " and a brief historical excursion charts its development. It focuses in particular on the legal status of euthanasia in the Czech Republic and also focuses on the legal anchoring both in Europe and worldwide. Sample for Europe in undergraduate work became Netherlands, Switzerland and Belgium. In the world of work has focused on countries such as Japan, Australia and the United States. In conclusion, the work is shaped by the question of legalizing euthanasia in the Czech Republic and asked questions to provoke discussion on this issue.

Key words: pain, euthanasia, treatment, legalization, patient, law, death, suffering

Obsah ÚVOD ......................................................................................................................7 1. POJEM A FORMY EUTHANASIE .....................................................................9 1.1. Vymezení pojmu ..............................................................................................9 1.2. Formy euthanasie ..........................................................................................10 1.2.1.

Schéma rozdělení forem euthanasie .............................................11

2. KRÁTKÝ HISTORICKÝ EXKURZ .................................................................12 2.1. Antická kultura a euthanasie .......................................................................12 2.1.1.

Pythagorejci (572–497 př. n. l.) ....................................................13

2.1.2.

Sokrates (470–399 př. n. l.) ..........................................................14

2.1.3.

Platon (427–347 př. n. l.) ..............................................................14

2.1.4.

Aristoteles (384–322 př. n. l.) .......................................................14

2.1.5.

Stoikové (300 př. n. l. – 529 n. l.) .................................................15

2.2. Euthanasie a středověk .................................................................................15 2.2.1.

Křesťanství ...................................................................................15

2.2.2.

Ţidovská historie ..........................................................................15

2.2.3.

Islámské tradice ............................................................................16

2.2.4.

Buddhismus a hinduismus ............................................................16

2.3. Euthanasie v novověku .................................................................................17 2.3.1.

Další myslitelé ..............................................................................17

2.3.2.

Německo a „rasová hygiena“ .......................................................18

3. EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE ...........................................................20 3.1. Historie euthanasie u nás ..............................................................................20 3.2. Situace po vzniku samostatné České republiky..........................................20 3.2.1.

Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod .......21

3.2.2.

Návrhy nového trestního zákoníku ...............................................22

3.3. Současný právní stav.....................................................................................23

5

4. EUTHANASIE V EVROPĚ ................................................................................26 4.1. Nizozemí .........................................................................................................26 4.1.1.

Praxe a historie euthanasie v Nizozemí ........................................26

4.1.2.

Nizozemský model euthanasie .....................................................29

4.2. Belgie ..............................................................................................................32 4.2.1.

Vykonání euthanasie a zákonné podmínky ..................................32

4.2.2.

Samotná ţádost pacienta...............................................................33

4.2.3.

Platnost zákona i pro nezletilé ......................................................34

4.2.4.

Prohlášení vůle v předstihu – ţádosti učiněné předem .................34

4.2.5.

Systematická kontrola ..................................................................34

4.3. Švýcarsko .......................................................................................................36 5. EUTHANASIE VE SVĚTĚ .................................................................................39 5.1. Japonsko.........................................................................................................39 5.2. Spojené státy americké .................................................................................41 5.3. Austrálie .........................................................................................................45 6. LEGALIZACE EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE ANO, ČI NE ........47 ZÁVĚR ..................................................................................................................57 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................................59 SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A PŘÍLOH .....................................................63

6

ÚVOD K problémům, které se čas od času dostávají do popředí společenského zájmu jak v České republice, tak ve světě, patří problematika euthanasie. Dlouhou dobu se jako euthanasie označovala pouze činnost, která pomáhala umírajícímu před přicházející smrtí. Mělo se jednat o péči nemocného tak, aby byl uloţen v příjemné poloze, měl dostatek tekutin a jídla, aby neţíznil a nehladověl, měl mít dostatek tišících prostředků, aby netrpěl bolestmi a měly být odstraněny z dosahu veškeré rušivé elementy. V ţádném případě, neměly být podávány látky či léky, které by zapříčinily pacientovu smrt, a to ani tehdy, pokud si tak on sám přál. Technický pokrok, ve druhé polovině minulého století, výrazně přispěl k vývoji v medicíně, pro kterou znamenal nevyčíslitelnou hodnotu z pohledu záchrany důleţitých funkcí pacienta. Dnes je moţné díky rozvoji lékařské vědy, prodlouţit ţivot pacienta i o několik měsíců déle, neţ v minulosti a to zejména pomocí přístrojů, které např. dýchají za člověka. Oproti tomu se však lékaři častěji setkávají s realitou, kdy jsou postaveni před rozhodnutí, zda je opravdu nutné prodluţovat agónii umírajícího člověka, který moţná ani o takový ţivot v utrpení nestojí. Většina laické veřejnosti, a bohuţel i celá řada zdravotníků, nemá v současné době jasno v základních pojmech ohledně euthanasie. Musím přiznat, ţe i já jsem k této laické veřejnosti patřil, kdy mi základní definice euthanasie byla cizí. O tuto problematiku jsem se v minulosti nikdy nezajímal a znal jsem ji spíše povrchně z médií. Rozdělení euthanasie do několika kategorií, bylo pro mě novinkou. Právě proto, mě jiţ dříve zaujalo toto téma a proto jsem si jej vybral ke své závěrečné práci při bakalářském studiu. Mým cílem bylo dozvědět se o něm více, předat zjištěné informace ve stručné, jasné struktuře a objasnit tak problematiku euthanasie. V závěru práce jsem se snaţil odpovědět na otázku legalizace euthanasie v České republice, jaký má veřejnost k této problematice postoj a zda existují názorové rozdíly v podobných otázkách. Dle mého názoru není dostatečně vysvětlena otázka euthanasie ve společnosti, a byť sílí hlasy pro její uzákonění, chybí bliţší a hlubší informace o moţnosti přijetí zákona o euthanasii. Lidé mají většinou strach z umírání, zejména z okolností kolem euthanasie, její kontroly a zejména z jejího zneuţívání. Otázka umírání je natolik citlivá, ţe není

7

snadné o ní otevřeně hovořit. Přesto se problematika euthanasie stává velmi aktuálním tématem současné doby. Úkolem mé práce je právní analýza euthanasie zejména v legislativě České republiky a porovnání se situací v zemích, kde jiţ zákon o euthanasii přijali či jej „tiše“ tolerují, nebo jej trestně stíhají. Je pravdou, ţe kaţdý stát se k euthanasii staví jinak a dle zjištěných informací jen někteří z nich pozitivně. Výsledkem je tak ve většině případů trestněprávní odpovědnost člověka, který by euthanasii vykonal, nebo by jí jen asistoval v podobě sebevraţdy jiné osoby. Ve své práci jsem zvolil analytické a monografické metody zpracování. Také jsem dále pouţil metod historických a komparativních – srovnávacích. Během práce jsem si uvědomil, ţe problematika euthanasie není vůbec jednoduchá a ţe při hledání jednoznačné odpovědi, spíše přibývalo mnoţství otázek, které je potřeba v souvislosti s euthanasií zodpovědět. I přes tato úskalí, jsem se v závěru práce pokusil poskytnout souhrn stávající podoby a nastínit moţné budoucí řešení euthanasie.

8

1. Pojem a formy euthanasie 1.1. Vymezení pojmu Kaţdý chápeme obsah pojmu euthanasie po svém, a proto se toto téma často stává příčinnou nedorozumění. Je tedy na místě, definovat základní pojem. Slovo euthanasie pochází ze staré řečtiny a je sloţené ze dvou výrazů - „eu“ (dobrá) a „thanatos“ (smrt).1 Staří Řekové takto označovali ukončení vlastního nebo cizího ţivota z důvodu zachování důstojnosti a cti. Doslovný překlad tedy „dobrá smrt“, ovšem zdaleka nevystihuje obsáhlost problematiky jak po stránce odborné, právní, etické, ale ani náboţenské. Proto kolem tohoto pojmu, vzniká mezi lidmi celá řada omylů, domněnek a spekulací. Ze zdravotnického hlediska lze definovat euthanasii jako úmyslný úkon, kterým se zkrátí nebo se úmyslně neprodluţuje ţivot u nevyléčitelných pacientů. O aktivní euthanasii hovoříme v případě, kdy k ní pacient dá svůj souhlas. Takový souhlas můţe dát dospělý člověk, který není duševně nemocen a není pod tlakem jiných vlivů, zejména třetích osob. V případě, kdy se nekonají ţádná opatření, která by vedla k prodlouţení ţivota pacienta, jedná se o pasivní euthanasii, kdy pacient zemře na vlastní nemoc. Z právnického hlediska se dá tento pojem definovat jako usmrcení ze soucitu, nebo zmírnění bolesti umírajícího, spojené někdy se zkrácením ţivota. V současné době existují mnohé definice euthanasie, kde společným subjektem je především lékař, který se souhlasem pacienta vykoná úkony směrující k smrti pacienta, přičemţ toto konání je motivované zbavením pacienta nelidského utrpení a současně platí mimo všechny pochybnosti, ţe jiné prostředky léčby selhaly. Euthanasie bývá definována také jako usmrcení nemocného lékařem na vlastní ţádost, případně jako usmrcení na ţádost či ze soucitu.2 Pod obratem „ukončení ţivota na ţádost pacienta“ si můţeme představit také pomoc lékaře při sebevraţdě.

1 2

Wikipedia.org. [online]. Eutanazie. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z WWW: . KERECMAN, Peter. Eutanázia, asistovaná samovraţda – právne aspekty. Bratislava, 1999, s. 18.

9

1.2. Formy euthanasie Podle způsobu a míry účasti druhé osoby na usmrcení rozeznáváme euthanasii aktivní (commit-tendo) a pasivní (omittendo). Při aktivní euthanasii druhá osoba svým jednáním přivodí smrt nemocného. Jedná se např. o úmyslné podání smrtící látky ukončující ţivot pacienta, a to nitroţilním způsobem, nitrosvalově, nebo ústně (per os). Odborná literatura ji dále rozděluje na přímou a nepřímou. Pod přímou euthanasií rozumíme jednání, jehoţ cílem je zkrátit ţivot trpícího, které můţe spočívat například v zavedení smrtící infúze, podání toxické látky nebo v aplikaci smrtící (letální) dávky medikamentů. Nepřímá aktivní euthanasie je neúmyslné, nechtěné zkrácení ţivota lékařem v důsledku podávání zvyšujících se dávek léků tišících bolest a zmírňujících utrpení, o nichţ je všeobecně známo, ţe jejich aplikace můţe vést současně ke zkrácení ţivota. Zvyšování dávek těchto léků je v konečném stadiu některých chorob nutné právě z důvodu účinného potlačování bolesti. Zřeknutí se, ţivot prodluţujících opatření u umírajícího nemocného, jakými jsou například umělá výţiva, hydratace, řízená ventilace, transfuze či hemodialýza, pak představuje euthanasii pasivní. Můţe se jednat například o konání zdravotnického pracovníka, který s úmyslem přivodit pacientovu smrt vědomě nepodá potřebný lék, nebo u dehydratovaného pacienta nezavede infúzi. Podle toho, zda provedení euthanasie předcházela ţádost či přání nemocného, rozeznáváme

vyžádanou

(voluntární)

euthanasii

a nevyžádanou

(nonvoluntární)

euthanasii, o niţ daná osoba nepoţádala, protoţe je nedospělá nebo mentálně nezpůsobilá, anebo je způsobilá, avšak nebyla tázána. Zde je namístě zmínit i pojem asistovaná sebevražda, která není zpravidla formou euthanasie, byť má k ní relativně blízko. Jedná se o činnost, při které asistující osoba na ţádost nemocného, připraví dávku smrtícího přípravku s úmyslem, ţe si pacient sám (vlastnoručně) přípravek vezme a přivodí si tím smrt. Na rozdíl od euthanasie, kdy jde nejčastěji o konání druhé osoby, která způsobí pacientovi smrt. Na druhé straně, účastí na sebevraţdě v jejím právním slova smyslu, můţe být i konání lékaře v duchu definice euthanasie a zkrácení utrpení pacienta. V této souvislosti bude k pasivní euthanasii velmi blízko, kdyţ půjde o pomoc při sebevraţdě opomenutím – ponecháním např. léků 10

v blízkosti pacienta s úmyslem umoţnit mu spáchání sebevraţdy. U asistované sebevraţdy je rozdíl v subjektu, který smrt vyţaduje. U euthanasie jde o pacienta oproti jakékoliv osobě v případě asistované sebevraţdy. Rozdílný je samozřejmě potom i pachatel takového činu, kdy při euthanasii jde zejména o lékaře, zatímco u účasti na sebevraţdě se takovýmto pachatelem, můţe stát kdokoliv. Rozdílem je také to, ţe účastí na sebevraţdě, jakoţ i samotná sebevraţda, nemusí úzce souviset se stadiem nemoci, a nemusí jít vlastně vůbec o osobu trpící jakoukoliv chorobou. Proto ani poškozeným, nemusí být vţdy jen pacient.3

1.2.1. Schéma rozdělení forem euthanasie

3

KERECMAN, Peter. Eutanázia, asistovaná samovraţda – právne aspekty. Bratislava, 1999, s. 18 - 19.

11

2. Krátký historický exkurz Více neţ vhodné je v této kapitole uvést historické souvislosti především ve vztahu k vývoji myšlení o okolnostech provázejících umírání. Důleţitými aspekty v průběhu dějin euthanasie je vnímání fenoménu smrti a přístup k umírajícím v dané společnosti. Historické souvislosti umoţňují lépe pochopit etiku současného přístupu k euthanasii. Hippokratova přísaha: „… Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli poţádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Ţádné ţeně nedám prostředek k vyhnání plodu…“ 4 Mnohem více však evropské myšlení a vytváření kodexu morálky ovlivnilo křesťanství, které bezvýhradně odsuzuje svévolný zásah proti ţivotu druhého i proti ţivotu vlastnímu. Tento pohled se udrţuje ve většině států dodnes, neboť většina lidí by „dobrou smrt“ chtěla jak pro sebe, tak i pro druhé. Spor spíše pramení z různosti kulturních, sociálních a náboţenských hodnot, které jsou v konfliktu s naší povinností zemřít dobře a s povinností druhých pomáhat nám v tom.5

2.1. Antická kultura a euthanasie Antická kultura, podobně jako další orientální kultury, striktně neodsuzovala sebevraţdu ani usmrcení z milosrdenství. Číše bolehlavu (v antice byl bolehlav součástí jedů, které se pouţívaly k popravám či byly populární mezi traviči, a zřejmě byl i součástí jedu, který byl podán Sokratovi)6, byla v Řecku uznávaným prostředkem. Starořečtí stoici chápali euthanasii jako právo na dobrovolný odchod ze ţivota, kdyţ nemoc, staroba nebo jiné okolnosti uţ nedovolovaly důstojný ţivot. Ve starověké Spartě házeli defektní novorozence ze skály. V Římě Seneca děkuje přírodě, ţe nám dala tisícero cest, jak ze světa odejít. Neváhá přitom volit formu bezbolestného odchodu ze ţivota proti smrti

4 5 6

PAVLÍČEK, Mirek. Euromedicine.eu. [online]. Hippokratova přísaha. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z WWW: . THOMASMA, David C., KUSHNEROVÁ, Thomasine. Od narození do smrti – Etické problémy v lékařství. Praha, 2000, s. 214. Wikipedia.org. [online]. Bolehlav plamatý. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z WWW:

12

v útrapách. Právo na milosrdnou, dobrou smrt obhajoval i Sokrates a Aristoteles. Naproti tomu antická lékařská etika od počátku odmítala spolupůsobení lékaře na ukončení útrap umírajícího, jak bylo vyjádřeno i v textu Hippokratovy přísahy. Pravděpodobně málo známým faktem je, ţe lékař ve starém Řecku, který shledal bezvýznamnost v další léčbě nemocného, pro něhoţ nešlo uţ nic udělat, a bylo reálné očekávat brzké úmrtí, odmítl péči o takového pacienta. Teprve později bylo takové chování klasifikováno jako neetické a lékař se stále častěji ujímal role, kdy nemocnému podával léky, tlumící bolesti. O nemocného se staral současně s příbuznými, neboť nemocnice neexistovaly a veškerá péče se uskutečňovala v domácím prostředí. Výrazně se tedy uplatňovala tzv. situační etika, která spočívala v podání značného mnoţství tišících prostředků v případech, kdy byl boj s nemocí, či zraněním prohraný a smrt jiţ byla neodkladná. Antičtí lékaři tuto svou praxi označovali jako snahu o dobrou (lehkou) smrt a společnost s tímto konáním více méně souhlasila. V této době lidé vkládali rozhodnutí o ţivotě a smrti výhradně do rukou lékařů, kterým důvěřovali, a neţádali ani urychlení či oddálení smrti.7 V antice byla chápána smrt jako vyvrcholení ţivota, v které se odráţela jak kvalita člověka, tak i celý jeho ţivot. Dobrá smrt je ta, která je přijatá s vnitřní vyrovnaností mysli, sebekontrolou a důstojností. Důraz byl tedy kladen spíše na způsob umírání a lidský ţivot bylo snad moţné ukončit i proto, aby došlo ke smrti s těmito vlastnostmi. Představa dobré smrti nebyla kladena pouze do vazby s lékařstvím, a nebyla zde ani souvislost s vraţdou. Za příkladnou byla v tomto ohledu povaţována především Platónem líčená Sokratova smrt.8

2.1.1. Pythagorejci (572–497 př. n. l.) Následovníci Pythagora s předčasným ukončením ţivota zásadně nesouhlasili. Bylo to zejména z náboţenských důvodů. Vycházeli z představy, ţe bohové hodnotí kaţdou vtělenou duši a existence ţivota na zemi je spojena s těţkou smrtí v bolestech proto, ţe se jedná o trest za předchozí spáchané hříchy. Navíc je čas určený k ţivotu, stanoven bohy a jeho předčasné ukončení, je hrubým přestupkem proti boţskému řádu.

7 8

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie – Nauka o umírání a smrti. Praha, 2000, s. 107. ŠPINKOVÁ, Martina, ŠPINKA, Štěpán. Euthanasie. Víme o čem mluvíme? Praha, 2006. s. 4–5.

13

2.1.2. Sokrates (470–399 př. n. l.) Sokratův názor na smrt byl z části ovlivněn jeho předjímáním vlastní smrti a také jeho odsouzením na smrt. Uvaţoval, ţe strach ze smrti je nemoudrý, neboť smrt je pouze bezesným spánkem, z něhoţ se nevzbudíme, a tak se vlastně nemusíme ničeho bát. Můţe to být i důvod k radosti, neboť smrt nás přenese do společnosti těch, kteří nás předešli. Byl přesvědčen, ţe člověku „dobrému“ nemůţe nic uškodit, a to jak při ţivotě, tak i po smrti. Pokud člověk trpěl bolestmi, byl Sokrates spíše zastáncem, aby lékaři neprotahovali přirozený proces umírání a ponechali smrtelně nemocného zemřít. Nejednalo se však o zabíjení.9

2.1.3. Platon (427–347 př. n. l.) Platonův filozofický a etický směr, měl za cíl hledání blaha, prospěchu, uţitku a naopak omezování utrpení a bolesti, kde měřítkem bylo lidské jednání. V zásadě vystupoval proti sebevraţdě, avšak v těţce závaţných a zničujících případech onemocnění, by ukončení ţivota, schvaloval. Uvaţoval, ţe při bezprostředně nastávající a neodvratné smrti, můţe člověk zvolit plánovaný odchod ze světa, pokud není jiné cesty. Později svůj názor ještě vystupňoval a odmítal názor, ţe člověk vděčí za ţivot bohům a nemá tedy právo ukončit své bolesti. Z jeho pohledu, kdy člověk s těţkou chronickou chorobou je neuţitečný jak pro sebe, tak pro stát, lze dovodit, ţe by Platon schvaloval chtěnou euthanasii nevyléčitelně nemocných.

2.1.4. Aristoteles (384–322 př. n. l.) Aristoteles se, na rozdíl od Platona, vyhrazoval proti předčasnému ukončování ţivota v případě nejrůznějších těţkostí. Za zbabělého povaţoval toho, kdo z důvodu chudoby, nešťastné lásky, nebo jakémukoliv zármutku, spáchal sebevraţdu. Zdůrazňoval, ţe občané musí zůstat produktivními pro dobro státu co nejdéle. Euthanasii odsuzoval zejména právě proto, ţe zbavuje společnosti svých členů, a také proto, ţe tento čin je ukázkou přehnané ukvapenosti a zbabělosti. I umírání v případě těţké nemoci je velkým mravním testem člověka ctnostného a odváţného, který se stává příkladem pro ostatní.10

9

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha, 2005, s. 25–26. MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha, 2005, s. 26.

10

14

2.1.5. Stoikové (300 př. n. l. – 529 n. l.) Moţnost volit euthanasii připouštěli tehdy, pokud člověk jiţ nebyl schopen, kvůli bolesti, chorobě nebo tělesným defektům, vnímat sám sebe. Aby euthanasie mohla být činem rozumným a ospravedlněným, bylo nutné splnit alespoň dvě podmínky: čin měl být odpovídající závaţnosti nevyléčitelné choroby a zároveň musel být brán ohled na odpovědnost vůči ostatním. Byla tedy vyţadována jistota, ţe euthanasie nebude vykonávána jen díky unáhleným přáním uniknout povinnostem ţivota.

2.2. Euthanasie a středověk 2.2.1. Křesťanství Celý středověk je silně ovlivněn náboţenstvím, které prostupuje veškeré oblasti ţivota tehdejších obyvatel Evropy. Jak v ţidovské, tak v křesťanské tradici, která dominovala v našem kulturním prostředí, a která se kloubila s hippokratovskou tradicí aţ do posledních staletí, je zřejmé odsuzování násilného ukončování ţivota. Křesťanství vychází z Písma svatého – z Bible, ve které stojí, ţe jen Bůh je stvořitelem všeho ţivého. Z toho pro křesťany jasně vyplývá, ţe jim nepřísluší ukončit něco, co sami nestvořili, a faktickým zakázáním euthanasie, můţe být i 6. Boţí přikázání, které hlásá: „Nezabiješ!“ V rámci zásad křesťanské etiky se uznával „princip správcovství“, kde lidský ţivot pochází od Boha a člověk je pouze jeho správcem, nikoliv vlastníkem. Z tohoto důvodu, musí o svůj ţivot, řádně pečovat. Také papeţ Jan Pavel II. odsuzuje zabíjení nemocných, tedy euthanasii. Ve svém prohlášení, obsaţeném v Deklaraci kongregace pro doktrínu víry z 5. 5. 1980, ale na druhou stranu připouští, ţe byť je nutno dívat se na ţivot jako na dar od Boha, tak je také pravdou, ţe smrt je nevyhnutelná, a tudíţ při bezprostředně nastupující smrti, ji musíme přijmout s plným vědomím naší odpovědnosti a důstojností.

2.2.2. Ţidovská historie Předkřesťanským původem tohoto přístupu je ţidovská historie, v níţ byla povinnost zachránit ţivot, jedním ze základních pravidel, s výjimkou odmítnutí modlářství (uznávání

15

kultu), incestu, cizoloţství a vraţdy. Ochraňování ţivota bylo vţdy samozřejmostí i v případě beznadějného stavu, kromě případu bezprostředně nastupující smrti, při němţ bylo moţné odstranit to, co by smrti bránilo.11 Ţidé byli vţdy největšími zastánci práva na ţivot. V křesťanství, judaismu, ale i v islámu je pozemský ţivot především přípravou na ţivot posmrtný. Smrt je chápána jako jakási brána mezi dvěma fázemi lidského bytí. V okamţiku smrti se člověku nabízí šance svůj ţivot završit, nebo novým způsobem pochopit. Středověká „ars moriendi“ – umění lidského umírání – byla souhrnem nabízejících rad, protokolů a postupů „dobré smrti“, která objasňovala a vysvětlovala člověku, jak „dobře“ má umřít. Podle křesťanského přikázání byla orientována na to, aby celý lidský ţivot směřoval v okamţiku smrti, k očištění duše a svobodnému a klidnému přijmutí smrti jako další cesty do nesmrtelného ţivota.

2.2.3. Islámské tradice Ostatní křesťanské církve, společnosti, kultury a tradice, jeţ bývají řazeny mezi „náboţenské“, odsuzují zabíjení nemocných a uvaţují tedy ve stejném duchu, zejména kdy není pro takový čin nalezen dostatečný důvod. Stejné je i myšlení islámu, podle kterého euthanasie není přijímána, a to ani formou milosrdenství. I zde má být ţivot chráněn, neboť je to dar od Boha. Výjimkou je zabití v případě cizoloţství, či potrestání za zabití někoho jiného a také jako trest za opuštění islámu, tedy Boha, z jakékoliv pohnutky, např. za dezerci v době svaté války.

2.2.4. Buddhismus a hinduismus V buddhismu i hinduismu – náboţenstvích jihovýchodní Asie, rovnou na euthanasii pohlíţejí odmítavě. Hinduismus částečně nestaví smrt do protikladu vůči ţivotu, nýbrţ vůči narození. Jedna z pěti buddhistických zásad zní: „zraňování a zabíjení dýchající bytosti se chci zdrţovat“. Buddhisté i hinduisté jsou přesvědčeni, ţe utrpení je nutnou součástí ţivota a ţe kaţdý člověk musí odčinit své nedostatky právě cestou strasti. V případě zabití trpícího člověka existuje jeho karma utrpení dále a je zde deklarována představa, ţe ţivot nekončí fyzickou smrtí, ale pokračuje i ve věčnosti. Ten, kdo si tedy 11

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha, 2005, s. 28.

16

myslí, ţe se předčasnou smrtí zbaví utrpení, si stejně nepomůţe – utrpení na něj čeká v nějaké jiné podobě v dalším ţivotě. Uvádí se, ţe utrpení nekončí a můţe zmizet pouze tehdy, pokud jedinec tuto karmu změní k lepšímu.12

2.3. Euthanasie v novověku Poprvé se pojem euthanasie v dnešním slova smyslu, objevuje na počátku novověku a to v souvislosti s myslitelem Francisem Baconem, který řeší otázku, jak můţe lékařská věda pomoci zejména v situacích umírání. Snaţil se ukázat, ţe moderní prostředky medicíny, jsou schopné tišit bolesti a další symptomy a ţe postoj zdůrazňující posvátnost smrti, tak jak tomu bylo ve středověku, je jiţ zastaralý. Tento svůj názor shrnuje pod pojem „euthanasia exterior“ (vnější euthanasie), která neznehodnocuje vlastní vnitřní euthanasii (euthanasia interior), tedy celoţivotní přípravu člověka na smrt. Baconovo pojetí euthanasie stojí tak mezi tradičním a středověkým nahlíţením na dobrou smrt, která je prosta utrpení.

2.3.1. Další myslitelé Stejně jako dnes bylo i v minulosti populární vyjadřovat se k aktuálním či kontroverzním tématům, a tak myšlenky o euthanasii, nacházíme i u dalších myslitelů. Krátce se zmíníme o některých z nich. Thomas More (1478–1535), si ve svém díle „Utopia“ stojí za názorem, ţe nevyléčitelně trpící nemocný by měl mít právo zbavit se svého nesnesitelného utrpení. Michel

de

Montaigne

(1533–1592)

patří

mezi

zastánce

názoru,

ţe máme svolení od Boha vzít si ţivot, pokud jsme vnitřně přesvědčeni, ţe smrt bude lepší neţ ţivot. David Hume (1711–1776) nepatřil mezi příznivce, kteří by schvalovali umělé prodluţování ţivota. Immanuel Kant (1724–1804) povaţoval samovolné ukončení ţivota za nemorální jednání.

12

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha, 2005, s. 29.

17

2.3.2. Německo a „rasová hygiena“ Koncem devatenáctého století, pod vlivem Darwinova učení na společnost, se němečtí badatelé obávali degenerace lidské rasy. Snaha o prosazení nového druhu hygieny – „rasové hygieny“ – vedla ke zrodu praktikování extrémních podob euthanasie, v nacistickém Německu.13 K teoretickému zdůvodnění cílených vyhlazovacích akcí určitých skupin obyvatelstva poslouţilo ideologům fašistického Německa velmi populární dílo, z pera Adolfa Jorsta s názvem Právo zemřít, které vyšlo v Německu roku 1895. Dalším inspirativním textem byl text právníka Karla Bindinga a psychitra Alfreda Hocha s názvem Poskytnutí souhlasu k zničení života, který žití není hoden, jemuţ se připisuje odpovědnost za legalizaci euthanasie v Německu a později za Hitlerovu filozofii etnického zabíjení. Na univerzitách v Německu byly postupně zakládány a všestranně podporovány ústavy, které se věnovaly rasové hygieně. Z tohoto oboru vznikl i vyučovací předmět a genetické registry, které byly na těchto ústavech vytvářeny, se staly podkladem pro „zátah“ na Ţidy a na neţádoucí kategorie obyvatelstva po začátku války. Mezi skupiny, které byly pokládány za „lidi znečisťující německý národ“, patřili nevyléčitelně duševně nemocní. Němečtí ideologové však šli ještě dále a začali euthanasii aplikovat na lidech s homosexuální orientací. Homosexualita totiţ patřila v tehdejší době rovněţ mezi nevyléčitelnou duševní nemoc. Další nemalou skupinou, na niţ byla euthanasie aplikována, byli Ţidé, řazení mezi neplnohodnotné obyvatelstvo. Praktickým vyústěním se staly zákony o sterilizaci, Norimberské zákony a „Akce euthanasie“. Do německých dějin se zapsaly dva programy, které souvisí s „akcí euthanasie“. Prvním byl „dětský program euthanasie“, který v roce 1939 v Německu zahájil Adolf Hitler. Předzvěstí tohoto programu se stala koncem roku 1938 nebo začátkem roku 1939 událost, kdy otec poţádal o usmrcení svého dítěte, neboť se narodilo slepé, nemělo dolní končetinu a horní končetina byla zdeformována. Ţádost byla adresována Hitlerovi. Po této události zahájil Hitler dětský program euthanasie. Oběţník vydaný říšským ministerstvem vnitra v srpnu 1939 nařizoval, aby byli evidováni všichni novorozenci, u nichţ se projevilo podezření na postiţení: 13

ŠPINKOVÁ, Martina, ŠPINKA, Štěpán. Euthanasie. Víme, o čem mluvíme? Praha, 2006, s. 7.

18

a) mentální retardace a mongolismus, b) mikrocefalie – vývojové poruchy projevující se zejména zakrněním či předčasným ukončením růstu mozku a obvykle i celé hlavy (příznakem byla řada závaţných onemocnění, zejména genetických), c) hydrocefalus – vodnatelnost mozku či hlavy, d) deformity všech druhů – chybějící končetiny, vrozené vady, e) obrny, včetně Littleovy choroby (poškození mozku před porodem, při porodu nebo krátce po něm). Děti s těmito postiţeními byly vybrány a shromaţďovány na speciálních dětských klinikách, kde zemřely buď na následky hladu, nemocí způsobených podvýţivou, nebo v důsledku aplikace smrtící injekce. Akce euthanasie si v průběhu druhé světové války vybrala přibliţně 5 000 dětských ţivotů. Následoval druhý, přísně utajovaný nacistický program euthanasie – program dospělých, tzv. program T4 (nazvaný podle adresy své centrály na berlínské ulici Tiergartenstrasse 4). Oběťmi tohoto programu se do konce srpna roku 1941 stalo 70 000 aţ 80 000 především mentálně postiţených lidí. Následně byl program na protesty z řad církevních hodnostářů Hitlerem zastaven. Bylo by naivní si myslet, ţe zabíjení po zákazu programu skončilo. Dalších 70 000 „nevhodných“ ţivotů bylo skončeno za pouţití plynu, hladovění či léků. Jedno z posledních rozhodnutí o zplynování Ţidů padlo kvůli tomu, ţe technická zařízení k tomuto účelu jiţ fungovala při usmrcování psychiatrických a defektních pacientů. Plynové komory byly rozebrány a znovu postaveny převáţně na východě – v Majdanku, v Osvětimi a v Treblince. Do provozu tato zařízení na zmíněných místech uváděli titíţ lékaři, sestry a techničtí pracovníci, kteří je následovali.14

14

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie nebo paliativní péče? Praha, 2005, s. 31.

19

3. Euthanasie v České republice 3.1. Historie euthanasie u nás Pokud bychom hledali v historii českého právního řádu zmínku o euthanasii, hledali bychom pravděpodobně marně, neboť po vzniku Československa v roce 1918 byl stále v platnosti rakouský trestní zákon z roku 1852, podle kterého se euthanasie nepřipouštěla. Můţeme však zmínit dva návrhy znění trestního zákona, které vznikly ve dvacátých letech 19. stol., nicméně i zde nebyla v plánu legalizace euthanasie. V roce 1926 první návrh předpokládal usmrcení ze soucitu, kdy soud můţe trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit v případě, usmrtil-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou smrt. V roce 1937 přišel druhý pokus, kdy ke skutkové podstatě usmrcení ze soucitu přibyla další privilegovaná skutková podstata – usmrcení na ţádost. V úvahu zde připadalo sníţení trestu tomu, kdo spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku anebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu. U obou případů byl předpoklad trvání váţné a výslovné ţádosti pacienta, u usmrcení ze soucitu však byla doplněna podmínka blíţící se smrti pacienta, který nesnesitelně trpí a nelze mu v jeho stavu nikterak pomoci. Návrhy však přijaty nebyly. Tím ustaly na dlouhou dobu pokusy o zakotvení problematiky euthanasie a asistované sebevraţdy do českého právního řádu. Následný zákon č. 86/1950 Sb. a do nedávna platný zákon č. 140/1961 Sb. jiţ ţádnou takovou privilegovanou skutkovou podstatu neobsahovaly a klasifikovaly euthanasii jako trestný čin vraţdy a asistovanou sebevraţdu jako trestný čin účasti na sebevraţdě.15

3.2. Situace po vzniku samostatné České republiky V porovnání se zahraničními právními úpravami států, které euthanasii povolují, a naopak těmi, které se k euthanasii staví negativně, je český právní řád v tomto ohledu

15

POPOVIČOVÁ, Darina. [online]. Právní úprava ochrany lidského ţivota v historii Československa [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: .

20

samostatného

hodně opatrný. Neexistuje zde ţádný samostatný zákon, který by reguloval provádění euthanasie, a také ani úprava trestního práva se o euthanasii nezmiňuje.

3.2.1. Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod Odpůrci euthanasie poukazují na základní lidská práva a svobody, zejména na ochranu lidského ţivota, které jsou zakotveny v Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zejména pak poukazují na hlavu první Listiny, čl. 6, odst. (1) „Kaţdý má právo na ţivot…“ a odst. (2) „Nikdo nesmí být zbaven ţivota“. V pojetí odpůrců se jedná o právo absolutní, které nesmí být nikomu odepřeno. Odstavec čtvrtý téhoţ článku však připouští, ţe „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliţe byl někdo zbaven ţivota v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné“. V případě, ţe by byla trestním zákonem vyloučena trestnost činu se svolením poškozeného, šlo by o pádný protiargument. V současné době sice trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), vymezuje v § 30, odst. (1) beztrestnost osoby, která: „…jedná na základě svolení druhého, jejíţ zájmy, o nichţ tato osoba můţe bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny“, nicméně v odst. (3) se hned vymezuje: „…nelze za svolení podle odstavce 1 povaţovat souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení.“16 Článek 8 odst. (1) Listiny praví, ţe „Osobní svoboda je zaručena“, přičemţ zaručuje osobní svobodu, ale nikoliv však, ţe bude s oporou v zákoně moţné poţádat o usmrcení ze soucitu či na ţádost. Lékařskou péči nelze povaţovat za omezování osobní svobody, a to přinejmenším po dobu, po kterou dává člověk souhlas k péči. Právní řád v sobě zahrnuje záruku všeobecné volnosti v jednání, avšak jen do té míry, dokud nedochází k omezování práv druhých nebo k porušování základních hodnot. Článek 10 Listiny zaručuje dokonce kaţdému právo, aby byla zachována jeho důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Nicméně ani o toto nelze opřít právo na důstojné umírání a potaţmo tedy ani na euthanasii. Praxe v tomto ohledu potvrdila názor, ţe předmětem ochrany je čest a důstojnost občana ve vztahu ke společnosti.17

16 17

EDICE ÚZ. Trestní předpisy. Ostrava, 2011, s. 18. EDICE ÚZ. Listina základních práv a svobod. Ostrava, 2009, s. 16–17.

21

3.2.2. Návrhy nového trestního zákoníku Vládní návrh nového trestního zákoníku z roku 2004, který se po dlouhé odmlce pokusil o návrat k rektifikaci trestního práva z první poloviny 19. století, zahrnoval ustanovení § 115 privilegující skutkovou podstatu usmrcení na ţádost, které kombinuje jak usmrcení na ţádost, tak usmrcení ze soucitu: „§ 115 – Usmrcení na ţádost 1) Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její váţně míněnou a naléhavou ţádost, bude potrestán odnětím svobody aţ na šest let. 2) Váţně míněnou a naléhavou ţádostí se rozumí svobodný a určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům a není stiţena duševní poruchou, jednoznačně a důrazně směřující k jejímu vlastnímu usmrcení.“18 Z důvodové zprávy k návrhu vyplývá, ţe se jedná o zařazení nové privilegované skutkové podstaty usmrcení na ţádost, a to v uţší podobě, neţ je obvyklé v sousedních zemích, kdyţ je vázáno nejen na omluvitelné pohnutky, zejména soucit s trpícím, ale přistupuje i podmínka somatická – tělesné, nevyléčitelné nemoci. Řeší se zde tedy jen velmi úzká část z euthanasie voluntární, tedy vyţádaná dotčenou osobou, a to bez ohledu na to, zda se jedná o euthanasii aktivní, či pasivní. Zpráva zdůrazňuje, ţe v tomto ohledu nejde o řešení, jak zbavit pachatele tohoto činu trestní odpovědnosti, ale ţe návrh bude vést pouze k niţší trestnosti takového jednání. Nicméně tato úprava neřeší případy postupu lékaře, kdy není započata ţivotně důleţitá léčba, protoţe k ní pacient neposkytl souhlas. Samozřejmě můţe být i z těchto důvodů, kdyţ pacient neposkytne souhlas k pokračování léčby, důleţitá procedura ukončena. K tomuto však dostatečně postačuje právní úprava § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, kde se vyšetřovací a léčebné výkony provádějí se souhlasem pacienta, který je nezbytným předpokladem lékařského zákroku. Pokud nemocný i nadále přes náleţité vysvětlení odmítá potřebnou péči, vyţádá

18

Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna. [online]. Vládní návrh trestního zákoníku z roku 2004. [cit. 2012-03-24] Dostupné z WWW: .

22

si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers). Lékař je povinen rozhodnutí pacienta respektovat.19 Stejně tak tato úprava neřeší případy, kdy v důsledku podávání zvyšujících se dávek léků potřebných pro účinné otupění bolesti dochází ke zkrácení ţivota pacienta. Zde však není cílem jednání zkrátit pacientův ţivot, ale tlumit jeho bolest. V tomto ohledu lze povaţovat jednání lékaře za přípustné a nespadající pod pojem euthanasie, „neboť jestliţe lékař, v souladu s uznávanými medicínskými a etickými zásadami, usnadňuje nemocnému konec ţivota, jedná lege artis“.20 Toto jednání lze označit jako postup, který je v souladu s obvyklými, obecně uznávanými lékařskými metodami a zároveň je součástí Etického kodexu České lékařské komory, kdy: „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodluţovat ţivot za kaţdou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné“.21 Ani tento návrh nového trestního zákoníku nakonec přijat nebyl, přičemţ jedním z hlavních důvodů snad bylo právě ustanovení o usmrcení na ţádost.

3.3. Současný právní stav Nezdar návrhu trestního zákoníku z roku 2004 spolu s krachem senátního návrhu zákona o důstojné smrti poukazují na to, ţe stávající politická garnitura zaujala k euthanasii i asistované sebevraţdě nesmlouvavý postoj. Zejména pak Československá strana lidová toto povaţovala za legalizaci euthanasie a také tehdejší stínový ministr zdravotnictví ČSSD David Rath (tehdy prezident České lékařské komory) byl proti a k návrhu zákona se vyjádřil: „Není to šťastné řešení. Jsem pro, aby se kaţdé takové usmrcení posuzovalo jako vraţda – a pak se přihlíţelo ke konkrétním okolnostem, které mohou vést ke zproštění viny. Takhle si soudce najde paragraf a rovnou to dá do kolonky.“22 19

Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna. [online]. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku z roku 2004. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 20 Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna. [online]. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku z roku 2004. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 21 .MLČOCH, Zbyněk. [online]. Etický kodex České lékařské komory. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 22 Česká lékařská akademie. [online]. Smrt z milosti. Kdo přesně určí, co to je? [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: .

23

Na mrtvém bodě zůstaly i opakované snahy z roku 2008. Zdá se, ţe v období několika dalších let nelze očekávat ţádnou radikální změnu. Česká republika si tak zatím drţí nulovou toleranci vůči euthanasii a tak jakékoliv napomáhání či asistování pacientovi při sebevraţdě je povaţováno za trestněprávní jednání. V nynější trestněprávní praxi, a to po nabytí účinnosti dnem 1. ledna 2010 nového zákona č. 40/2009, je tak euthanasie zpravidla kvalifikována jako trestní čin vraţdy podle § 140 odst. (1) „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset aţ osmnáct let.“23 Provedení euthanasie lze povaţovat za úmyslné usmrcení pacienta a zcela jistě naplňuje znaky trestného činu vraţdy. V uvedeném paragrafu, odst. (2) se setkáváme se skutkovou podstatou úmyslného usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uváţení, za který pachateli hrozí uloţení trestu odnětí svobody v rozmezí dvanácti aţ dvaceti lety. Při vloţení této části zákona patrně měli zákonodárci na zřeteli rozlišení spontánního jednání od úmyslného činu pachatele, kterému předcházelo plánované konání. Je však otázkou, zda se na provedení euthanasie dá pohlíţet jako na nebezpečnější čin, s ohledem na skutečnost, kdyţ toto usmrcení jiného bude zcela jistě provedeno s rozmyslem nebo po předchozím uváţení. Zřídka půjde o jednání zkratkovité, obzvlášť kdyţ ve většině případů bude pachatelem lékař. Euthanasie by mohla být následně posuzována i podle § 140, odst. (3) s moţností přistoupení k výjimečnému trestu, pokud by došlo k naplnění některých podmínek dle písm. a) aţ j). Dle odst. (4) je i samotná příprava činu trestná. Stejně tak je trestná účast na sebevraţdě, protoţe podle § 144 odst. (1) trestního zákoníku: „Kdo jiného pohne k sebevraţdě nebo jinému k sebevraţdě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraţdy, odnětím svobody aţ na tři léta.“24 Tato skutková podstata je doplněna odst. (2), podle něhoţ bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta aţ osm let, spáchá-li tento čin uvedený v odst. (1) na dítěti nebo na těhotné ţeně. Vyšší trest odnětí svobody na pět aţ dvanáct let bude udělen tomu, kdo spáchá čin uvedený v odst. (1) na dítěti mladším patnácti let nebo na osobě stiţené duševní poruchou. Rád bych zde zmínil i nový zákon č. 372/2011 ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách), který upravuje mimo jiné práva a povinnosti pacientů a osob pacientům blízkých. 23 24

EDICE ÚZ. Trestní předpisy. Ostrava, 2011, s. 41. EDICE ÚZ. Trestní předpisy. Ostrava, 2011, s. 42.

24

Základním právem pacienta je v § 28 uvedeno, ţe pacient má právo na poskytnutí zdravotních sluţeb s jeho svobodným a informovaným souhlasem, přičemţ jak je uvedeno v paragrafech daného zákona dále, za svobodný souhlas se pokládá ten, který je dán bez jakéhokoliv nátlaku. Pacient se také můţe vzdát podání informace o svém zdravotním stavu, případně můţe určit osobu, které by tato informace mohla být podána.25 V § 34 odst. (4) je pacientovi umoţněno právo na odmítnutí poskytnutí zdravotních sluţeb. V tom případě, je opakovaně podána informace o jeho zdravotním stavu a to s důrazem, ţe neposkytnutí zdravotních sluţeb můţe váţně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit jeho ţivot. V případě trvalého odmítání, učiní o tom písemné prohlášení (revers). Z výše uvedeného lze dovodit, ţe pacient má právo na ukončení léčby z vlastní vůle, byť by toto rozhodnutí, mohlo vést i k jeho smrti. K tomuto rozhodnutí se můţe odhodlat ještě před tím, neţ k takové skutečnosti dojde a činí tak pro případ, kdyby se dostal do takového zdravotního stavu, ţe by nebyl schopen takový souhlas vyslovit – mluvíme zde o tzv. „dříve vysloveném přání“. Toto přání musí mít písemnou formu a musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta. Platnost takového dříve vysloveného přání je 5 let.26

25

26

Zákony pro lidi. [online]. Předpis č. 372/2011 Sb. Zákon o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách). [cit. 2012-04-23]. Dostupné z WWW: . Zákony pro lidi. [online]. Předpis č. 372/2011 Sb. Zákon o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách). [cit. 2012-04-23]. Dostupné z WWW: .

25

4. Euthanasie v Evropě 4.1. Nizozemí Nizozemí je první evropskou zemí, která realizovala legalizaci euthanasie. Pokud však chceme pochopit liberálnost soudní praxe k této problematice, musíme se krátce ponořit do historie.

4.1.1. Praxe a historie euthanasie v Nizozemí Problematikou pomoci při ukončení ţivota na vlastní přání a pomoci při sebevraţdě se nizozemská justice zabývala jiţ v 19. století. V roce 1858 ţádala ţena, pocházející z obce Amtelveen, jistého muţe, aby jí vzal ţivot. Za tuto sluţbu mu zaplatila a on skutečně vykonal to, co si ţena přála. Ve stejném roce se jeden důstojník společně se svou dívkou rozhodl spáchat sebevraţdu, neboť jim bylo bráněno ve sňatku. Dívka si vzala smrtelnou dávku morfia, ale on se k činu nakonec neodváţil. Důstojník nebyl odsouzen, ale to jen díky tomu, ţe si dívka smrtelnou dávku vzala sama. V důsledku těchto dvou případů byl v roce 1869 přijat zákon, podle něhoţ bylo trestné „vzít ţivot druhému nebo mu při tom pomáhat“.27 V roce 1952 byl v Utrechtu vynesen první rozsudek, kde euthanasie za účasti lékaře sehrála hlavní roli. Obţalovaný lékař dle svého svědomí jednal v dobrém úmyslu, ale soudce jeho argumentaci neuznal, i kdyţ mu pak udělil jen podmínečný trest. Zvýšený zájem soudních rozhodnutí ohledně případů lékařského usmrcení pacienta na jeho ţádost lze zaznamenat od roku 1973, kdy se začala rozvíjet judikatura a byla zde patrná náklonnost soudců, kteří osvobozovali pachatele těchto trestných činů, nebo je odsuzovali k symbolickým trestům. V první řadě šlo o beztrestnost za pasivní euthanasii, která byla charakterizována a definována v posudku „Die Gezonderheitsraad“ (na vědeckém poradním grémiu pro ministra zdravotnictví v roce 1972) jako „úmyslně ţivot zkracující konání, nebo úmyslné přerušení ţivot udrţujícího konání, při nevyléčitelném pacientovi a v jeho prospěch“.28 Od tohoto roku existují právně jasně formulované 27 28

KABELA, Miroslav. Holandská současnost. Brno, 2001, s. 144–145. VOZÁR, Jozef. Eutanázia a právo. Právní rozhledy 10/1998, s. 507.

26

podmínky, za kterých se lékař nachází v tzv. nouzové situaci a kdy provádí euthanasii s čistým úmyslem splnit pacientovo přání a euthanasii vykoná v souladu s danými pravidly: 1. Pacient musí dobrovolně a důrazně ţádat o ukončení ţivota a toto přání musí dobře zváţit. 2. Musí se jednat o trvalé přání. 3. Jeho utrpení musí být neúměrné a beznadějné (bez vyhlídky na zlepšení) a jeho nemoc nevyléčitelná. 4. Lékař se musí o situaci pacienta a o svém předsevzetí vykonat euthanasii poradit s jiným kolegou. Parlament se od roku 1978 silně zajímá o otázky euthanasie a pomoci při ukončení ţivota. Shledává zejména problém jako etický a společenský, nikoli jako lékařskou odpovědnost, kdy účast lékaře na řešení problému je neoddiskutovatelná, nicméně to nesmí být on, kdo určuje normy a vytváří směrnice pro jednání. Také z pohledu státu není správné, aby případné rozhodnutí o tak váţném společenském problému, jako je trestní odpovědnost v případě euthanasie, bylo jen na soudci. Parlament si byl vědom skutečnosti, ţe pokud by se rozhodnutí o důsledcích vykonání euthanasie nechalo jen na soudci s absencí zákona o euthanasii, podporovala by se tak jen právní nerovnost. V neposlední řadě klade zodpovědnost za ochranu lidského ţivota i v jeho nepříjemné poslední fázi právě na veřejnou správu, kdy stát musí počítat s přáním pacientů důstojně zemřít a zkrátit jim nesnesitelné utrpení. 29 Z uvedených důvodů parlament a vláda v roce 1982 ustanovují státní komisi pro euthanasii (Staatscommissie Euthanasie) a ta se spolu s Ústřední komisí Královské holandské lékařské asociace podílí na určování podmínek a okolností, za nichţ je moţno euthanasii provádět. Poprvé jsou výsledky publikovány v roce 1984. Obě komise pak vykonávají jakýsi dohled nad prováděním euthanasie ve zdravotnických zařízeních. Lékaři jsou vyzýváni, aby jako příčinu smrti uváděli také euthanasii. Otevřenost byla podporována z důvodu zmírnění napětí mezi legislativou a činěním této „pomoci“. Dodrţování určitých kritérií lékaři měly na starost právě komise, které jim zároveň

29

KABELA, Miroslav. Holandská současnost. Brno, 2001, s. 145–146.

27

zaručovaly beztrestnost při konání tohoto úkonu. Rotterdamská kritéria, povaţovaná za jedna z nejdůleţitějších (nazvaná podle rozhodnutí soudu v Rotterdamu), byla následující: 1. Pacient musí být kompetentní a jeho ţádost zcela dobrovolná a úmyslná. 2. Pacientova ţádost musí být dobře uváţená, jasná a opakovaná. 3. Pacient musí nesnesitelně trpět (ne nutně fyzicky) a euthanasie musí být poslední moţností. Jiné moţnosti ulehčit situaci nemocného jiţ byly vyzkoušeny a shledány neúčinnými. 4. Euthanasii můţe provádět jedině lékař. 5. Lékař musí vše konzultovat s jiným nezávislým lékařem, který jiţ má zkušenost v této oblasti.30 Jiţ v roce 1988 bylo zaznamenáno, ţe díky zásahu lékaře ročně umírá cca 6 000 pacientů. Následující rok se vláda rozhodla poznat skutečný stav, a pověřuje komisi ke zjištění lékařské praxe ve věci euthanasie. Údaje, které takto vláda získala, vedly ke stanovení povinnosti registrovat euthanasii. Stalo se tak 1. listopadu 1990. Výsledky studií měly být podkladem k připravované diskuzi o uzákonění euthanasie. Z nich také v té době vyplývá, ţe lékařská rozhodnutí ovlivnila 38 % ze všech úmrtí (a 54 % ze všech neakutních úmrtí). Z výsledků, kdy nejpočetnější skupinu lékařských zásahů k usmrcení pacienta tvořilo podání vysokých dávek léků v rámci tlumení příznaků a vysazení, či nenasazení léčby, se dovodilo, ţe ve velkém mnoţství případů se i zde jednalo o úmysl – ukončit ţivot pacienta, a nikoliv jen tlumit bolest a jiné příznaky (viz. Tab. č. 1: Lékařské zákroky v poslední fázi ţivota). Raději ukončit ţivot člověka neţ přiznat poráţku lékařské bezmocnosti nad přicházejícím vítězstvím smrti. Úmyslné a moţná i nevyţádané, či nedobrovolné zabíjení bylo mnohem častější, neţ je uváděno. Výsledky poslouţily jako podklad k diskuzi o uzákonění euthanasie a asistovaného suicidia – sebevraţdy v Nizozemí. V roce 1994 vešel v platnost zákon, který byl však rozporuplný. Na jedné straně zůstávaly tyto aktivity stále trestné, na druhé straně však byly přijaty zásady, při jejichţ dodrţení byla zaručena beztrestnost. Pokud jsou tedy splněny

30

MUNZAROVÁ, Marta. Euthanasie, nebo paliativní péče? Praha, 2005, s. 32–33.

28

určité podmínky, lékař můţe euthanasii či asistovanou sebevraţdu provést a nebude trestně stíhán: 1. Lékař provádějící euthanasii a asistované suicidium nepodá hlášení o přirozené smrti, nýbrţ informuje místního lékařského revizora pomocí vyplněného rozsáhlého dotazníku. 2. Místí revizor podá hlášení okresnímu právnímu zástupci. 3. Tento pak rozhodne, zda případ předá k soudnímu trestnímu stíhání, či nikoliv. Přehled hlášených lékařských zákroků v poslední fázi ţivota (v letech 1990 a 1995) publikoval v roce 1997 výzkumný tým van der Maase a van der Waala. Tabulka č. 1: Lékařské zákroky v poslední fázi života (zaokrouhlené údaje)31 Příčiny / Roky

1990

1995

1

Euthanasie

3 700

3 200

2

Pomoc při sebevraţdě

400

400

3

Zkrácení ţivota bez přání pacienta

1 000

900

4

Zmírnění bolesti a symptomů způsobující zkrácení

22 500

25 100

ţivota 5

Zastavení léčby nebo neléčení

22 500

27 100

6

Normální úmrtí

79 800

78 600

Přesný počet všech úmrtí

128 824

135 675

486

1 466

Počet hlášených euthanasií a pomoci při sebevraţdě

4.1.2. Nizozemský model euthanasie V dalším desetiletí doznal zákon úprav a dne 28. 11. 2000 schválili nizozemští poslanci jednoznačným poměrem hlasů (104 : 40) zákon nový, o kontrole ukončení ţivota na ţádost a o kontrole asistovaných sebevraţd. Zákon obsahuje výčet podmínek, za nichţ není moţné trestat lékaře za pomoc pacientovi při dobrovolném odchodu ze ţivota. Dále jsou povinná hlášení o postupech euthanasie a nové komise svým hlasováním rozhodnou, 31

KABELA, Miroslav. Holandská současnost. Brno, 2001, s. 148.

29

zda lékař dodrţel předpis a zda nemohl nemocnému skutečně pomoci jinak. Částečně tento zákon zasáhl trestní zákon a také zákon o pohřebních sluţbách. Euthanasii přímo nelegalizuje, jen ji za určitých kritérií nesankcionuje. V zákoně je novinkou i euthanasie na ţádost nezletilých. O zabití mohou poţádat děti ve věku dvanáct aţ patnáct let, ţádosti však bude vyhověno pouze se souhlasem rodičů.32 Nizozemí je k euthanasii vysoce tolerantní a zákonná forma beztrestnosti aktivní euthanasie bývá ve světě dávána za vzor moderního humánního přístupu k umírajícím. 90 % Holanďanů euthanasii podporuje, coţ byl jeden z hlavních argumentů zastánců zákona o euthanasii a asistované sebevraţdě. Stále se sice jedná o trestné činy, lékaři však nejsou trestně stíháni při splnění dvou zákonných podmínek uvedených v trestním zákoně v odst. 2., § 293 a odst. 2., § 294: § 293 – Ukončení ţivota na ţádost / euthanasie 1. Kdo úmyslně ukončí ţivot jiného na jeho výslovné a váţné přání, bude potrestán trestem odnětí svobody aţ na dvanáct let nebo peněţním trestem páté kategorie. 2. Skutek uvedený v prvním odstavci není trestný, jestliţe se jej dopustil lékař, který při něm splnil poţadavky na svědomitost ustanovené článkem 2 zákona o prověřování ukončení ţivota na poţádání a pomoci při sebeusmrcení, a toto sdělil příslušnému patologovi v souladu s § 7, odstavcem 2 zákona o pohřebnictví. V § 294 – Pomoc při sebeusmrcení, odst. 2, je pro úpravu euthanasie důleţitá pouze poslední věta, kdy skutek není trestný, pokud se jej dopustí lékař, neboť: „§ 293, odstavec 2 zde má shodnou platnost.“33 V případě, ţe jsou tedy splněna dvě kritéria – oznamovací povinnost o vykonání euthanasie nebo asistované sebevraţdy místně příslušnému patologovi a prokázání, ţe byly splněny zákonné poţadavky řádné péče, je trestný čin euthanasie nebo asistovaného suicidia změněn na pouhý lékařský zákrok. Primárně je však důleţité, aby ošetřující lékař splnil všechny poţadavky, a to řádně a kumulativně: 1. Pacient učinil dobrovolnou a náleţitě zváţenou ţádost zemřít.

32 33

MUNZAROVÁ, Marta. Euthanasie, nebo paliativní péče? Praha, 2005, s.–36. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. Praha, 2006.

30

2. Lékař prokazatelně informoval pacienta o jeho zdravotním stavu a o jeho vyhlídkách do budoucna. 3. Pacientovo utrpení je nesnesitelné a bez sebemenších vyhlídek na zlepšení. 4. Spolu s pacientem dospěl k závěru, ţe neexistují ţádné přijatelné alternativy ke zlepšení zdravotního stavu. 5. Nutnost konzultace alespoň jednoho dalšího nezávislého lékaře. Další neoddiskutovatelnou podmínkou je oznamovací povinnost. Místně příslušný patolog je informován lékařem o kaţdém případu úmrtí pacienta z nepřirozené příčiny. Podávaná zpráva o provedené euthanasii a asistované sebevraţdě má předem stanovenou formu. Lékař postupuje i v souladu se zákonem o pohřebnictví, kritéria dodrţení „řádné péče“ při ukončení ţivota kontroluje patolog, který je povinen vypracovat zprávu pro státní zastupitelství a uvádí v ní, ţe pacientova smrt nastala z nepřirozené příčiny. Zastupitelství pak dává souhlas s pohřbem a místně příslušná Regionální komise pro kontrolu euthanasie obdrţí konečné zprávy jak od patologa (doplněné o vyjádření nezávislého lékaře), tak i s písemným prohlášením zemřelého. V Nizozemí neexistuje na provedení euthanasie právní nárok. Stále zde musí ošetřující lékař zváţit naplnění podmínek pro její provedení. Kontrolu zákonnosti stále provádějí regionální komise pro kontrolu euthanasie. Ty vypracovávají stanovisko, které slouţí k zpětné vazbě pracovních metod, které se při výkonu pouţily, a případně prodiskutují hodnocení výkonu lékaře. V případě zjištění nedodrţení podmínek předává komise případ státnímu zástupci a regionálnímu inspektorovi zdraví. Případná „turistika za euthanasií“ do Nizozemí je prakticky vyloučena. Provádění euthanasie na občanovi jiného státu není zákonem zakázané, je však nezbytné, aby byl pacient nějakou dobu léčen. Lékař musí posoudit, zda byly naplněny podmínky „řádné péče“. Samozřejmě hraje roli také vysoký emociální tlak na lékaře, který je vyvíjen při provádění euthanasie. Znalost konkrétního případu a pacienta je proto v takových případech velmi důleţitá.

31

4.2.

Belgie

Belgie patří mezi malou skupinu zemí, kde byla euthanasie legalizována, a to jiţ v roce 2002 zákonem o euthanasii, který byl přijat 16. května 2002. Zákon nabyl účinnosti 20. září 2002. Jiţ v prvních letech legalizace prudce vzrostl počet případů euthanasie, a to aţ o 50 %. Zákon neupravuje trestní řád v Belgii, nicméně zaručuje právní ochranu lékařům, kteří na ţádost svých pacientů provádějí euthanasii. V případě, kdy lékař nedodrţí předem stanovené podmínky zákona, můţe být stíhán pro trestní čin vraţdy, případně otravy.

4.2.1. Vykonání euthanasie a zákonné podmínky Lékař, který provedl euthanasii, není dle Kapitoly II – Podmínky a postupy, části 3, §1. trestního zákona trestně odpovědný, pokud splnil zákonem stanovené podmínky a postupy:34 -

pacient dosáhl zletilosti a je právně způsobilý a při vědomí v okamţiku podání ţádosti,

-

ţádost je dobrovolná, promyšlená a opakovaná a není výsledkem ţádného vnějšího tlaku,

-

pacient je v lékařsky marném stavu konstantní a nachází se v nesnesitelném tělesném nebo duševním utrpení, které nelze zmírnit, vyplývajícím z váţného a nevyléčitelného stavu, způsobeného nemocí či úrazem.

Po splnění těchto hmotněprávních podmínek musí být v kaţdém případně před provedením euthanasie splněny ještě tyto procesní podmínky: 1. Informovat pacienta o jeho zdravotním stavu a předpokládané délce jeho ţivota, diskutovat s pacientem jeho ţádost o provedení euthanasie a o moţných terapeutických a paliativních kurzech, o rozměru akce a jejím následku. Společně s pacientem musí lékař dospět k přesvědčení, ţe neexistuje ţádná rozumná alternativa pro pacienta, a ţe pacientova ţádost je zcela dobrovolná.

34

Katholieke Universiteit Leuven.be [online]. Belgický trestní zákoník – v původním znění. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z WWW: .

32

2. Musí si být jist trváním pacientova konstantního utrpení, tělesného či duševního, a trvalé povahy jeho ţádosti o provedení euthanasie. Za tímto účelem musí lékař provést několik rozhovorů s pacientem, které jsou rozprostřeny po přiměřenou dobu, s ohledem na vývoj stavu pacienta. 3. Konzultovat s dalším lékařem závaţnost a nevyléčitelnost charakteru pacientovy poruchy a informovat ho o důvodech této konzultace. Poradit se s lékařem specialistou na danou chorobu/y, kterou/kterými pacient trpí. Ten pacienta vyšetří a vyhotoví zprávu, v níţ uvede, zda byly hmotněprávní podmínky ve vztahu ke zdravotnímu stavu pacienta splněny a zda je přesvědčen, ţe pacient prochází neustálým a neúnosným utrpením fyzické či duševní povahy, které nelze zmírnit. Konzultovaný lékař vypracuje zprávu o svých zjištěních. Lékař, který provádí konzultaci, musí být nezávislý (bez přímých vazeb) jak na pacientovi, tak i na ošetřujícím lékaři a musí být kompetentní k vydání příslušného stanoviska o onemocnění, která pacienta doprovází. Ošetřující lékař naopak informuje pacienta o výsledcích těchto konzultací. 4. Pokud existuje ošetřovatelský tým, který má pravidelný kontakt s pacientem, projednat ţádost pacienta o provedení euthanasie s ošetřovatelským týmem nebo jeho členy. 5. Pokud si to pacient přeje, diskutovat o jeho ţádosti s příbuznými, které pacient uvede. 6. Být si jist, ţe pacient měl moţnost diskutovat o jeho ţádosti s osobami, které chtěl shledat.35

4.2.2. Samotná ţádost pacienta Pacient však můţe o euthanasii poţádat předem, a to pro případ, kdyby v budoucnu nebyl schopen svou vůli vyjádřit. Prohlášení činí při plném vědomí a vyjadřuje svou volbu výkonu euthanasie v době, kdy bude trpět nevyléčitelnou nemocí a bude ve stavu nezměnitelného bezvědomí. Tato ţádost musí být písemná, datována a podepsána pacientem. Pokud však pacient jiţ není schopen sepsání takové ţádosti, sepíše ji osoba 35

Katholieke Universiteit Leuven.be. [online]. Belgický trestní zákoník – v původním znění. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z WWW: .

33

stanovená pacientem. Tato osoba musí být plnoletá a bez materiálního zájmu na smrti pacienta. Ţádost se sepíše za přítomnosti lékaře a uvede se v ní, ţe pacient není schopen formulovat vlastní ţádost v písemné podobě, a uvedou se i patřičně důvody. Ţádost musí být připojena ke zdravotní dokumentaci. V případě pacientova zpětvzetí takové ţádosti je ta odstraněna ze zdravotní dokumentace a vrácena pacientovi.

4.2.3. Platnost zákona i pro nezletilé Nezletilé osoby, které byly prohlášeny za zletilé, jsou také tímto zákonem dotčené. Prohlášeným za zletilého můţe být pouze nezletilý, který dosáhl věku alespoň 15 let.

4.2.4. Prohlášení vůle v předstihu – ţádosti učiněné předem U osob, u kterých nastane stav, kdy nejsou jiţ schopny vyjádřit svou vůli, ale projevily ji v prohlášení před vznikem takového stavu, lze provést euthanasii. Lékař si však musí být jistý o pacientově váţné a nevyléčitelné nemoci, a ţe pacientův stav je nezvratný i s ohledem k současnému stavu lékařské vědy. V prohlášení můţe dále pacient uvést osobu, které by lékaři poskytovali aktuální informace o vůli pacienta. V případě ztráty pacientovy schopnosti projevit svou vůli by tato osoba rozhodovala namísto pacienta. Takovou osobou se však nemůţe stát ošetřující lékař ani ţádný člen ošetřujícího týmu. Pro prohlášení vůle pacienta je obligatorně stanovena písemná forma, která musí být datována a podepsána pacientem, a to za přítomnosti minimálně dvou plnoletých svědků. Určená osoba nesmí mít ţádný materiální zájem na pacientově smrti. K takovému prohlášení je připojeno lékařské osvědčení o pacientově tělesné neschopnosti sepsat a podepsat prohlášení vůle. Prohlášení lze doplňovat i brát zpět a je platné, pakliţe bylo sepsáno a potvrzeno ne více neţ pět let od schopnosti vyjádřit svou vůli.

4.2.5. Systematická kontrola V Belgii nad systematickou kontrolou a poznáním ze zkušeností provedených euthanasií dohlíţí Federální komise pro kontrolu a hodnocení. V oddíle 5 zákona je stanovena povinnost kaţdého lékaře, který provedl euthanasii, vyplnit registrační formulář. Formulář sestavuje daná komise, které lékař musí vyplněný formulář doručit do čtyř pracovních dnů. 34

V souladu s oddílem 6 zákona je komise sloţena z šestnácti členů, s funkčním obdobím čtyř let. Početní většinu zaujímají lékaři, z nichţ minimálně čtyři jsou profesoři na některé z belgických univerzit. Další čtyři členové jsou praktičtí právníci a zbylí čtyři pak specialisté na problematiku nevyléčitelně nemocných pacientů. Funkce v komisi je neslučitelná s funkcí v legislativním či vládním orgánu. Lékařem zaslaný formulář přezkoumá komise a ta vydá rozhodnutí o tom, jestli euthanasie byla provedena v souladu se zákonem. Komise si v případě pochybností o provedení euthanasie můţe vyţádat doplnění od ošetřujícího lékaře ze zdravotní karty pacienta, zejména zprávy a záznamy z veškerých konzultací, které byly provedeny v průběhu zákonných úkonů. Lékař má povinnost tyto dokumenty vydat. V případě zjištění komise, ţe nebyly podmínky stanovené zákonem splněny, postoupí případ státnímu zástupci, místně příslušnému dle místa úmrtí pacienta. Komise kaţdé dva roky vypracovává zprávy, které předkládá zákonodárcům. Jedná se o statistické zprávy o provedených euthanasiích, dále zprávy, ve kterých jsou uvedeny a zhodnoceny implementace příslušných právních předpisů a doporučení, která by mohla vést k nové legislativě nebo jiným opatřením souvisejícím s aplikací zákona.36

36

PEJCHALOVÁ-GRÜNWALDOVÁ, Vladimíra. [online]. Euthanasie a pomoc při sebevraţdě. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z WWW: .

35

4.3. Švýcarsko V této evropské zemi umoţňují právní předpisy konat euthanasii, a to formou asistované sebevraţdy, při níţ sám pacient aktivně provádí své usmrcení podáním nějaké látky. Nečiní tak lékař ani zdravotnický personál na speciálních klinikách. Lékař má pouze tu roli, ţe po formální ţádosti pacienta předepíše předpis na roztok s jedem, který způsobí pacientovu smrt. Podmínkou však zůstává, ţe tuto látku vypije nemocný sám, jinak by se jednalo o usmrcení a trestný čin, neboť všechny druhy aktivní euthanasie (např. podání smrtící injekce) jsou nelegální.37 Asistovanou sebevraţdou se ve Švýcarsku zabývají soukromé kliniky, které poskytují pacientům v posledních chvílích ţivota svou pomoc. Asistovanou sebevraţdu zde mohou vyuţívat i cizinci, coţ se také v desítkách případů ročně děje. V porovnání se zbytkem světa je však toto unikátní. Také proto je Švýcarsko silně spojené s prováděním euthanasie a hovoří se zde o otevřené „sebevraţedné turistice“. Právní úprava související s asistovanou sebevraţdou se opírá o článek 115 švýcarského trestního zákoníku, který vstoupil v platnost v roce 1942 (schválen jiţ v roce 1937). Uvádí se zde, ţe ten „kdo pod sobeckými motivy jiného navádí k sebevraţdě, nebo mu k tomu napomáhá, bude, pakliţe k sebevraţdě nebo pokusu o ni dojde, potrestán odnětím svobody aţ na pět let nebo peněţitým trestem.“38 Pokud jde tedy o euthanasii, ta skutečně ve Švýcarsku legální rozhodně není, byť se tak právě dle výše uvedeného článku a informací v médiích, spolu s mediálním poukazováním na sebevraţednou turistiku můţe zdát. V takových případech a obzvláště při neznalosti terminologie můţeme nabýt dojmu zdejší legalizace euthanasie. Euthanasie však můţe být postiţitelná jako trestný čin vraţdy, a to právě podle článku 111 švýcarského trestního zákoníku, za který hrozí odnětí svobody minimálně na pět let. Naopak dle následujícího článku 112 nepřipadá v úvahu posouzení trestného činu euthanasie jako vraţdy vyznačující se zvláštní krutostí, za který hrozí trest odnětí svobody na doţivotí nebo trest odnětí svobody ve výši minimálně deseti let. Euthanasie bude pravděpodobně posuzována dle článku 114 jako trestný čin zabití na vyţádání. Podle tohoto článku, „kdo s ocenitelných důvodů, zejména ze soucitu, jiného na jeho váţnou

37 38

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha, 2007, s. 129. Legislationline.org. [online]. Švýcarský trestní zákoník, [cit. 2012-02-25]. .

36

Dostupné

z

WWW:

a naléhavou ţádost usmrtí, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta nebo peněţitým trestem.“39 Čím dál tím víc na sebe upozorňuje sebevraţedná turistika, která se však nelíbí jednotlivým švýcarským vládám. Prokurátoři a vláda v Curychu se dohodli s tamním sdruţením pro dobrovolnou smrt Exit na pravidlech, kterými se budou asistované sebevraţdy řídit. Tato dohoda je dočasným řešením, neboť se zatím neočekává řešení na celostátní úrovni. Asistovaná sebevraţda tak bude moţná pouze u jedinců, kteří trpí fyzicky kvůli nemoci, úrazu nebo jinému handicapu. Zásadním hlediskem je, ţe se vyčerpaly veškeré dostupné alternativy k odstranění utrpení. Smrtící látkou pak bude výhradně pentobarbital sodný, který se aplikuje pomocí injekční stříkačky. Jedná se o smrtící kombinaci tří látek. Anestetikum uspí pacienta těsně před tím, neţ začnou účinkovat zbylé dvě sloţky způsobující ochrnutí svalů a srdeční zástavu.40 Tato dohoda se však nelíbí mediálně známější organizaci Dignitas (Důstojnost), která vidí dohodnutá pravidla jako neadekvátně omezující a je zároveň brzdou komerce asistovaných sebevraţd.41 Hlavním omezením je pak zřejmě stanovení maximální ceny úkonu, kterou lze za pomoc poţadovat. Tato částka vychází v přepočtu na necelých 9 tis. Kč, coţ je pro pacienta velká finanční úleva oproti desetitisícovým částkám některých jiných klinik. Pacientem však musí být osoba mladší 25 let, výjimkou můţe být ten, který prokazatelně nesnesitelně fyzicky trpí. Ve Švýcarsku před šesti lety proběhla debata zaměřená na asistované sebevraţdy práv duševně nemocných pacientů. Švýcarský federální nejvyšší soud dne 3. listopadu 2006 ustanovil normy, podle nichţ u psychiatrických pacientů můţe dojít ke skončení jejich ţivota. Pokud jsem se zmínil o sebevraţedné turistice, uvádí se, ţe v organizacích provádějící euthanasii je široce pouţívána cizinci, pozoruhodně však nejvíce Němci, stejně jako Švýcary. V roce 2007 provedla organizace asistované sebevraţdy Dignitas dokonce

39

Legislationline.org. [online]. Švýcarský trestní zákoník, [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . 40. iDNES.cz. [online]. Násilníka z Texasu popravili novou smrtící látkou prověřenou veterináři. Vydáno 4. 5. 2011 [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . 41 Novinky.cz. [online]. Sebevraţedné turisty čekají ve Švýcarsku přísnější pravidla euthanasie. Vydáno 10. 7. 2009 [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: .

37

první euthanasie pacientů s trvalým pobytem v České republice. Klinika následně případy úmrtí cizinců hlásí místní policii, která informuje zahraniční ambasády. Tento postup potvrdila tehdejší britská konzulka ve Švýcarsku Wendy Pageová.42 V létě 2009 ukončili na curyšské klinice dobrovolně ţivot takzvanou asistovanou sebevraţdou britský dirigent Edward Downes a jeho manţelka Joan. Kliniku vedla jiţ zmiňovaná skupina Dignitas, jejímţ heslem je „důstojně ţít, důstojně zemřít“. Downes (na Praţském jaru dirigoval v roce 1989 dva koncerty BBC Philharmonic Orchestra z Manchesteru) byl ve svých 85 letech skoro slepý a bezmála hluchý. Jeho o jedenáct let mladší ţeně, bývalé tanečnici, choreografce a televizní producentce, lékaři zjistili rakovinu. Jejich děti oznámily, ţe manţelé zemřeli poklidně za okolností, které si sami zvolili. Po 54 šťastných společných letech, se rozhodli raději skoncovat se ţivotem, neţ dál bojovat s váţnými zdravotními potíţemi.43 V květnu 2011 proběhlo ve švýcarském Curychu referendum, které odmítlo zákaz provádění euthanasie cizincům. Proti zákazu asistované sebevraţdy se vyslovilo 84,5 procenta z 378 788 občanů, proti změnám 78,4 procenta. Zpřísněním legislativy chtěly zejména konzervativnější strany (Spolková demokratická unie a Evangelická lidová strana Švýcarska) učinit přítrţ „turistice za smrtí“. Právo na asistovanou sebevraţdu tak měli mít pouze cizinci, kteří mají na území kantonu alespoň jeden rok trvalý pobyt. V Curychu kaţdoročně asistovanou sebevraţdu podstoupí na 200 lidí, přičemţ stále častěji o ni ţádají i lidé, kteří ještě nejsou nevyléčitelně nemocní. Do budoucna však lze z několika studií dovodit, ţe švýcarská vláda bude chtít zákon zpřísnit tak, aby euthanasii vyuţívali jen lidé v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci, a bude usilovat o omezení „turistiky za smrtí“.44

42 43 44

Bleskove.cz. [online]. Za smrt si zaplatil uţ druhý Čech. Vydáno 3. 8. 2007 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z WWW: . Aktualne.centrum.cz. [online]. Eutanazie: Dirigent se zabil i s manţelkou. Vydáno 14. 7. 2009 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z WWW: . Novinky.cz. [online]. Eutanázii cizinců nezakáţeme, rozhodl Curych v referendu. Vydáno 15. 5. 2011 [cit. 2012-0304]. Dostupné z WWW: .

38

5. Euthanasie ve světě 5.1. Japonsko Ostrovní stát nacházející se v Tichém oceánu nedisponuje ţádnými právními předpisy, které by legalizovaly euthanasii. S touto problematikou má Japonsko opravdu svérázné postavení. Postoj k euthanasii je vymezen dvěma zásadními soudními rozhodnutími. Prvním je případ Nagoya z roku 1962, který se týká pasivní euthanasie – ukončení léčby pacienta v konečné fázi ţivota – a druhým se stal v roce 1995 případ Tokijské fakultní univerzity, který se týkal aktivní euthanasie. U případu Nagoya dospěl soud ke stanovení tří podmínek, za kterých lze tzv. pasivní euthanasii povaţovat za legální: 1. Euthanasie můţe být provedena pouze formou zastavení léčby, odpojení přístrojů udrţujících ţivot, zastavení chemoterapie, dialýzy, umělého dýchání, dodávání výţivy či vody, zastavení krevní transfuze. 2. Pacient trpí nevyléčitelnou nemocí a je v její konečné fázi, při které je nepravděpodobné pacientovo uzdravení. 3. Pacient poskytne k ukončení léčby výslovný souhlas, který trvá aţ do samotné smrti, přičemţ v případě, kdy pacient jiţ v této fázi není schopný dát jasný souhlas, můţe být souhlas dán předem napsaným dokumentem, tzv. living will (poslední vůle) nebo svědectví rodiny v písemné podobě. V případu Tokijské fakultní nemocnice dospěl soud ke čtyřem podmínkám, za kterých lze beztrestně vykonat aktivní euthanasii: 1. Pacient trpí nesnesitelnou fyzickou bolestí. 2. Úmrtí se blíţí a je nevyhnutelné. 3. Pacient poskytne svůj souhlas (na rozdíl od pasivní euthanasie jiţ nestačí „pouze“ living will nebo svědectví rodiny).

39

4. Lékař před provedením euthanasie vyuţije veškerá opatření ke zmírnění bolesti a tato jsou v konečném důsledku a v tomto případě neefektivní.45 Rozhodnutí soudů v obou případech znamenalo formulování podmínek, za kterých můţe být euthanasie legální. Lékaři však jak v prvním, tak i ve druhém případě tyto stanovené podmínky soudem porušili, byli stíhání a nakonec i shledáni vinnými. Přestoţe byl těmito soudními rozhodnutími stanoven právní rámec provádění euthanasie, případy její realizace jsou v Japonsku jen velice ojedinělé. Jeden z takových případů se objevil v roce 2002, kdyţ vedení nemocnice v japonském městě Kawasaki sdělilo novinářům, ţe ve zdravotnickém zařízení byla před časem provedena euthanasie. Konstatovali, ţe došlo k porušení zákona. Tamní lékařka bez vědomí svých nadřízených ukončila ţivot padesátiletého pacienta, který se nacházel uţ delší dobu v kómatu. Lékařku dohnal k činu soucit, podmínky umoţňující v Japonsku provedení euthanasie však v tomto případě dodrţeny nebyly. Muţ, který měl poškozený srdeční a respirační systém, byl uţ delší dobu plně závislý na přístrojích. Podařilo se mu obnovit srdeční činnost, ale z kómatu se stále neprobíral. Ošetřující lékařka proto navrhla příbuzným, aby dali souhlas k ukončení léčby, které bylo zbytečným trápením těla, zatímco mysl uţ nefungovala. Za přítomnosti jeho rodiny zablokovala o několik dní později přívod kyslíku a aplikovala smrtící injekci, která zastavila srdeční činnost. Lékařka, jejíţ jméno nebylo z pochopitelných důvodů zveřejněno, se později doznala, ţe byla vedena soucítěním k nemocnému člověku. Pod tlakem kolegů i vedení nemocnice rozvázala provinilá lékařka pracovní poměr.46 Případ je o to zajímavější, ţe k podobnému způsobu „euthanasie“ se lékaři uchylují všude na světě. Oficiálně však zůstává i nadále tabu a oficiální místa se od ní distancují. V praxi však platí, ţe kde není ţalobce, není soudce. Jenţe v Japonsku se našel…

45 46

Wikipedia.org. [online]. Legality of euthanasia. Last modified on 20 February 2012 [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . Zdraví.dama.cz. [online]. Japonská lékařka zabila pacienta ze soucitu. Vydáno 20. 5. 2002, [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: .

40

5.2. Spojené státy americké Začátek 19. století se v USA dá povaţovat za období, které všeobecně odmítalo euthanasii, zejména pak tu „asistovanou“. Zephanian Swift (27. 2. 1759 – 27. 9. 1823), právník, spisovatel a politik (později nejvyšší soudce za Connecticut), prohlásil: „Pokud někdo nabádá druhého k sebevraţdě, a ten druhý se na základě této rady zabije, je takový rádce vinný z vraţdy jako z principu.“ Za nejstarší americký zákon o zákazu euthanasie lze snad povaţovat ten, který byl přijat v New Yorku v roce 1828. Za trestné se povaţovalo i přesvědčení k sebevraţdě u vězňů odsouzených na smrt. Nehrálo zde roli, zda ţivot odsouzeného byl téměř u konce, ke kaţdému osudu se přistupovalo stejně jako u zdravých lidí. V roce 1938 byla v USA zaloţena Národní společnost pro legalizaci euthanasie, která navrhuje nevyţádanou euthanasii pro těţce postiţené novorozence. Existuje však silná opozice, která s takovým jednáním nesouhlasí. Hovoří se tedy následně jen o vyţádané euthanasii. Řeší se však i otázka nevyţádané euthanasie, která se týká lidí, jimţ není z lékařského hlediska pomoci a jedná se u nich jen o umělé udrţování ţivota. Cíle, které Národní společnost prosazovala a za něţ bojovala, se dále setkávají se značným nepochopením. Ještě před druhou světovou válkou se stává euthanasie beztrestnou ve dvou státech USA, v Ohiu a Iowě. Nevyléčitelně nemocným trpícím krutými bolestmi, ţádající o povolení k provedení euthanasie před speciální komisí, umoţňují zákony státu Ohio. V Iowě bylo dokonce umoţněno selektivní usmrcování defektních jedinců a lidí s oligofrenií – poruchou intelektu, resp. poškozením mozkové tkáně, jejímiţ stupni jsou debilita, imbecilita a idiocie. Obdobný návrh, který by jako federální zákon platil v USA, však neprošel. Po válce na čas hlasy pro zavedení euthanasie utichly. Jack Kevorkian (26. 5. 1928 – 3. 6. 2011), proslulý a kontroverzní zastánce euthanasie v USA v roce 1958, si od svých kolegů vysluhuje přezdívku „Dr. Smrt“, a to díky svému článku v Americkém patologickém časopise, ve kterém popisuje změny v lidském oku, k nimţ dochází v okamţiku smrti. Kevorkian byl fascinován smrtí jako takovou. Společnost však ještě nebyla připravena jeho radikálnější názory přijmout. Kevorkian začal se svými experimenty s umírajícími či mrtvými v nepříznivé době, ještě bylo příliš brzy po válce 41

a tato témata byla ve veřejné diskuzi tabu. To ještě nikdo netušil, co se stane o několik desítek let později. S generačním vývojem, posilováním osobní svobody a budováním společnosti, která se oprostila od závislosti na Bohu, toto téma opět oţívá. V šedesátých letech začíná sílit v USA diskuze o dobrovolné euthanasii. Kromě Kevorkiana se angaţoval anglický profesor Glanville Williams (The Sanctity of Life and the Criminal Law 1957) nebo americký profesor Joseph Fletcher, který se později podílel na činnosti mnoha hnutí – v letech 1974 aţ 1976 byl prezidentem Euthanasia Society of America (později přejmenovaná na Society for the Right to Die), také byl členem American Eugenics Society a the Association for Voluntary Sterilization. V roce 1976 je v Kalifornii přijat zákon, který svoluje pomoc při umírání. V ostatních státech USA takový zákon přijat není, a tak je na soudech, aby usměrňovaly vývoj práva na odmítnutí léčby. S ohledem na skutečnost, kdy pramenem práva jsou jak zákony, tak i soudní rozhodnutí, odvozuje se právo na odmítnutí léčby z principů obyčejového práva, z ústavy a z ustanovení zákonů o právu na přirozenou smrt. Ty jsou pak speciálními zákony umoţňujícími pasivní euthanasii. Nejčastěji je právo na odmítnutí léčby opíráno o ústavní právo na soukromí. Nejvyšší soud USA vyslovil svůj názor, ţe svoboda starat se o zdraví a osobu je chráněna právem na soukromí. Přijímáním tohoto výroku pak soudy některých států došly k závěru, podle něhoţ nevyléčitelně nemocný dospělý člověk má ústavou garantované právo odmítnout ţivot udrţující léčbu. V mnohých státech USA platí pravidlo, podle kterého je pouze soud oprávněn rozhodnout o tom, zda se upustí od dalšího prodluţování ţivota. Byly přijaty zákony, které určují, za jakých podmínek se povoluje pasivní euthanasie. Velkou měrou k tomu přispěla soudní rozhodnutí. Federální zákon o jednotných právech smrtelně nemocných byl přijat v roce 1985. Zákony upravující právní postavení subjektů zainteresovaných na odmítání ţivot udrţující léčby následně přijala převáţná většina jednotlivých států unie. Zákony, které jsou nazývány zákony o „přirozené smrti“, určují kdo a za jakých podmínek můţe odmítnout určité typy léčby.

42

DNR (do not resuscitate – rozhodnutí o odmítnutí další resuscitace) – pojem, který má jiţ téměř dvacetiletou historii, byl v roce 1990 oficiálně přijat v USA v předpise „Patient Self DeterminationAct“. Rozhodnutí DNR je platným vyjádřením vůle nemocného v rámci jeho práva na sebeurčení.47 K rozhodnutí o nepokračování v kardiopulmonální resuscitaci (KPCR) – nepřímé srdeční masáţi a plicní ventilaci – můţe přispět i rozhodnutí nemocného. Tuto svou vůli vyjádří nemocný před tím, neţ dojde k poruše zdraví zakládající zahájení KPCR. U nemocných s extrémně nepříznivou prognózou lze jednání v rámci KPCR rozdělit do dvou základních typů: witholding – nezahájení plné léčby, a withdrawing – ukončení léčby, která nepřináší léčebný efekt. Vţdy má však nemocný zajištěnou analgosedaci (bezbolestnost) v takové míře, aby netrpěl a nevnímal nepříjemně subjektivní tělesný stav. Odborné usmrcení na ţádost těţce nemocného je zákonem Death with Dignity Act povoleno od roku 1994 v Oregonu, jako jediném z padesáti států USA. Fakticky ale aţ od roku 1998, kdy byl zákon potvrzen soudem. V následujících letech zde bylo několik snah o zrušení zákona, např. i Bushovou administrativou. Právní úprava umoţňuje předepsat smrtelnou dávku léku, která však nesmí být kombinována s jedy. Potvrzení o tom, ţe nemocnému nezbývá více neţ šest měsíců ţivota, musí vydat dva lékaři. Kaţdý rok jsou vydávány výroční zprávy48, které informují o vyuţívání euthanasie ve státě Oregon. Dočteme se z nich, ţe v letech 1998–2010 vyuţilo tohoto zákona 525 pacientů. Více vyuţívají euthanasii muţi (53,7 %) neţ ţeny (46,3 %), nejčastěji volí tento způsob ukončení ţivota stále pacienti mezi 75–84 lety, přičemţ nejčastější chorobou, při které pacient volí smrt, jsou různé formy rakoviny. K ukončení ţivota je vede ztráta autonomie, důstojnosti a také nemoţnost uţívat si ţivota.

47

JAHNSOVÁ, Alice, KUČA, Radan. Právní aspekty euthanasie – zkušenosti ze zahraničí – Austrálie – Severní teritorium. Právní rozhledy, 1997, č. 7, str. 356–360. 48 Oregon.gov. [online]. Death with Dignity Act, [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: .

43

V jiných státech USA není euthanasie povolena. Setkáváme se však s ní nelegálně. Právě několikrát stíhaným byl jiţ zmiňovaný Jack Kevorkian. Sám pomohl na onen svět asi 130 těţce nemocným lidem, kteří si uţ přáli zemřít. Pouţíval při tom dvě zařízení. „Přístroj milosrdenství“ zvaný Mercitron, coţ byla menší plynová láhev s maskou, z níţ Kevorkianův „pacient“ vdechoval oxid uhelnatý. A „smrtící přístroj“ neboli Thanatron, jenţ se skládal ze tří lahví se smrtícími látkami, které se do těla uvolnily v okamţiku, kdy asistující člověk zmáčkl tlačítko.49

49

iDNES.cz. [online]. POLOCHOVÁ, Iveta. Do draţby míří smrtící přístroj propagátora eutanázie doktora Kevorkiana. Vydáno 15. 10. 2011 [cit. 2012-02-24]. Dostupné z WWW: .

44

5.3. Austrálie Průlomem na nejmenším kontinentu světa byl v květnu 1995 zákon o právech smrtelně nemocných. Tento zákon byl přijat ve státě Severní teritorium v Austrálii a jako první na světě legalizoval provádění aktivní euthanasie. Zákon měl jiţ při svém vzniku řadu odpůrců, kteří označovali moţnou aplikaci předpisu za „jednosměrnou turistiku“ do Severního teritoria. Federální australský parlament tento kontroverzní předpis, který umoţňoval nevyléčitelně nemocným lidem poţádat lékaře o ukončení svého ţivota, v březnu 1996 zrušil. Bylo to zejména na nátlak zbytku země, který začal hlavní město Severního teritoria Darwin nazývat „hlavním městem smrti“ a proti tomuto zákonu silně protestoval. Předpis byl tak po devíti měsících zrušen. Během té doby ho vyuţily čtyři osoby. Podle tohoto zákona pacient, který je v konečném (terminálním) stádiu a proţívá nesnesitelnou bolest, trpí a je vyčerpán, ţádá sám lékaře praktika o voluntární euthanasii. Odmítnutí lékařem na účasti voluntární euthanasie můţe přijít kdykoliv, a to i bez udání důvodu. Toto právo má i zařízení, ve kterém je pacient umístěn. Jasná pravidla zamezovala jakoukoliv pacientovu úplatu za tento zákrok, krom obvyklé platby za úkon ve zdravotnickém zařízení, a zároveň k vykonání úkonu nesměl lékaře nutit, či ho jinak zastrašovat. Z provedení euthanasie jsou vyjmuti nezletilí a osoby nemající plnou způsobilost k právním úkonům. Choroba, kterou musí trpět pacient, povede při běţném průběhu a bez pouţití mimořádných prostředků k jeho smrti. Přitom není znám léčebný prostředek, který by bylo moţno rozumě pouţít v naději ke zlepšení stavu pacienta a zmírnění nesnesitelné bolesti, utrpení či vyčerpání. Odborník z oboru paliativní péče musí poučit pacienta o povaze jeho nemoci, průběhu, prognóze a moţnostech léčby. K potvrzení závěru ošetřujícího lékaře se musí také souhlasně vyjádřit psychiatr, který prozkoumá, zda pacient netrpí léčitelnou depresí. Lékař musí také ověřit, ţe pacient je při svém rozhodování příčetný a ukončit ţivot se rozhodl dobrovolně a svobodně. Po uplynutí jednoho týdne od ţádosti o voluntární euthanasii pacient za účasti ošetřujícího lékaře podepíše zvláštní ţádost (Certificate of Request), kterou musí písemně schválit další lékař. Voluntární euthanasie můţe proběhnout aţ po uplynutí dvou dní od ţádosti pacienta a praktický lékař je svou přítomností účasten po celou dobu, aţ do pacientovy smrti. 45

Vedení podrobné dokumentace podléhá přísným kritériím zákona. Pokud lékař přistoupí k provedení euthanasie, musí do zdravotní karty pacienta poznamenat jeho ústní ţádost, přiloţit písemnou ţádost, provést záznam o stavu vědomí pacienta v době podpisu ţádosti a potvrzení dalšího lékaře, ţe pacientovo rozhodnutí o ukončení svého ţivota je svobodné, dobrovolné a na základě racionálního uváţení. Dokumentace musí obsahovat i údaje o lékařích účastnících se úkonu. Zákon dále ukládal patologům povinnost hlásit kaţdoročně počet provedených voluntárních euthanasií nejvyššímu státnímu zástupci, který následně informuje zákonodárné shromáţdění.50 Je otázkou, kam se znovu posune vývoj a uzákonění euthanasie v Austrálii. Můţeme uvést případ, kdy devětačtyřicetiletý, těţce postiţený Christian Rossiter na základě rozhodnutí australského soudu ze srpna 2009 mohl zemřít. Předcházela tomu v roce 2004 těţká nehoda nadšeného sportovce a amatérského pilota, který si vyjel na kole. Do cíle však uţ nedorazil, srazilo ho projíţdějící auto. Rossiter se stal úplně závislým na lékařské pomoci, kdyţ ochrnul na všechny čtyři končetiny. Rozhodl se, ţe raději umře hladem, neţ aby přeţíval v „tomto pekle na zemi“. Se svou ţádostí se svěřil personálu ze zdravotnického zařízení Brightwater Care Group, ve kterém o něho pečovali, a ti poţádali o rozhodnutí západoaustralský nejvyšší soud. V této době je totiţ asistovaná sebevraţda v Austrálii trestná. Verdikt nejvyššího soudu byl opět přelomový, neboť země se dosud staví k asistované sebevraţdě odmítavě. Zdravotníci však mohli někdejšímu horolezci a sportovci odpojit umělou výţivu.51 Dalším sílícím tlakem je koncem roku 2010 zahájení vysílací reklamní kampaně australské televize propagující euthanasii, doprovázené masivní billboardovou kampaní. Dr. Philip Nitschke, zastánce euthanasie a zakladatel sdruţení Exit International, které je hlavním iniciátorem propagační akce, chce podnítit laickou i odbornou veřejnost k debatě o asistované sebevraţdě. Cílem je zvýšit uţ tak silný tlak ze strany veřejnosti na zákonodárce, aby se začali problematikou euthanasie skutečně zabývat.52 50

JAHNSOVÁ, Alice, KUČA, Radan. Právní aspekty euthanasie – zkušenosti ze zahraničí – Austrálie – Severní teritorium. Právní rozhledy, 1997, č. 7, str. 356–360. 51 ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Austrálie přestala odmítat eutanazii, ochrnutému povolila zemřít. Vydáno 23. 10. 2006 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z WWW: . 52 NINEMSN NEWS. V Austrálii začala kampaň propagující eutanazii. Vydáno 20. 9. 2010 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z WWW: .

46

6. Legalizace euthanasie v České republice ano, či ne Diskuse o legalizaci euthanasie vychází jak z politického pole, tak i z lékařských kruhů, kde bouřlivá odezva svědčí o faktu, ţe problematika euthanasie se citelně dotýká právě lékařského fóra. Články v odborném tisku a také v médiích, odhalují negativní postoj lékařů k aktivní euthanasii. Oproti pasivní euthanasii, se zdá, ţe by ji v tichosti tolerovali a to bez právního ukotvení. Je však pravděpodobné, ţe by legalizací euthanasie, mohlo dojít ke vzbuzení nedůvěry pacientů k lékařům a zdravotnickému personálu. Podle názoru odborníků, ke kterým patří i Doc. MUDr. Marta Munzarová, CSc., lze proti těţkému a bolestivému umírání bojovat jiným způsobem neţ legalizací euthanasie, a to dobrou paliativní péčí s účinným potlačováním bolesti a rozvojem hospicového hnutí.53 Aspekty pro ospravedlnění euthanasie, je zbavit člověka utrpení, dát mu lidskou důstojnost a respekt nad jeho rozhodnutím, nepodmanit se zjevně zhoršené kvalitě ţivota v případě trvalého upoutání na lůţko. Cíl legislativní úpravy je spatřován v zajištění právní jistoty. Úkolem je definovat pojmy tak, aby byly určité, jasné a nezaměnitelné. S případnými novými návrhy českého trestního zákona, uvaţovat např. o rozšíření okolností vylučujících trestnost činu. Další variantou by pak mohlo být stanovení nových skutkových podstat usmrcení na ţádost a usmrcení ze soucitu, jeţ se stávají součástí právních řádů některých evropských zemí. Obavy ze zneuţití, které by uzákonění euthanasie mohlo přinést, je hlavním důvodem, proč se s legalizací euthanasie tolik váhá a proč kolem ní je tolik diskusí a otázek. Dle mého názoru je i hlavním důvodem to, ţe společnost ještě nedospěla k jasnému vyhranění, zda upravit otázky týkající se euthanasie ve smyslu větší liberalizace, nebo naopak zásadně euthanasii odmítnout. Připravený dotazník směřovaný laické veřejnosti na téma „Pohled laické veřejnosti na legalizaci euthanasie v České republice“ byl vytvořen s cílem zjistit aktuální pohled

53

Vesmír.cz. [online]. MUNZAROVÁ, Marta. Četli jsme na téma eutanasie. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z WWW: .

47

respondentů na problematiku euthanasie v našem prostředí. Prostřednictvím webové aplikace „vyplnto.cz“, byl připraven krátký dotazník. Výsledky

dotazování

jsou

zveřejněny

na

internetových

stránkách

http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/. Tento odkaz s ţádostí o vyplnění byl rozeslán prostřednictvím e-mailové korespondence na širokou veřejnost s pouţitím ochrany na unikátní IP adresu, aby nedošlo k záměrnému zkreslení získaných výsledků. Na druhou stranu výsledky zpracované graficky nelze nikterak upravit a některé odpovědi nejsou zcela úplné, coţ je částečná nevýhoda této zvolené aplikace. Návratnost dotazníků byla 81,6 %. Jedná se o poměr vyplněných a zobrazených dotazníků. Tento údaj je orientační, který nebere v potaz ty oslovené respondenty, kteří ani nezobrazili úvodní text (neklikli na odkaz na dotazník). Průměrná doba vyplnění byla necelé tři minuty (02:59). Dotazování se v meziobdobí od 29. 11. do 31. 12. 2011 zúčastnilo celkem 255 respondentů, z čehoţ většina (tj. 78,82 %) byly ţeny a 21,18 % byli muţi. Nejširší věková skupina (52,16 %) byla ve věku mezi 18–25 rokem. Druhou nejpočetnější skupinu (25,1 %) tvořili respondenti ve věkovém rozmezí 26–35 let. Nejméně respondentů, pouze 1,96 %, se zařadilo mezi věkovou skupinu 56–65 let věku. Na dotazník nejčastěji odpovídali studenti, a to ve 42,75 %. Z celkového počtu respondentů se také 35,29 % zařadilo mezi zaměstnance, 12,9 % respondentů se zařadilo mezi podnikatele a pouze 3 respondenti (tj. 1,18 %) patřili do skupiny důchodců. Velká část respondentů dosáhla středního úplného vzdělání s maturitou (celkem 50,98 %) a další početná skupina (31,76 %) dosáhla nejvyššího vzdělání vysokoškolského univerzitního, pouze 9,02 % respondentů dosáhlo jenom základního stupně vzdělání.

48

Graf č. 1: Pohlaví

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

Graf č. 2: Věk

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

49

Graf č. 3: Sociální zařazení

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

Graf č. 4: Nejvyšší dosažené vzdělání

50

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

Výsledky dotazníku ukázaly, ţe 247 respondentů, coţ je 96,86 % z celkového počtu dotázaných, dokáţe definovat slovo euthanasie. Pouze sedm dotázaných odpovědělo, ţe nemá dostatek informací k definování slova euthanasie, a jeden odpovídající nedokázal slovo euthanasie definovat. Z toho nám vyplývá, ţe 96,86 % odpovědí týkajících se problematiky euthanasie je podloţeno znalostí respondentů, o jaké téma se jedná, a odpovědi mohou být povaţovány za relevantní. Nicméně po osobním dotazování a ověřování si některých otázek u respondentů lze částečně toto zpochybnit, neboť definice euthanasie byla v jejich pojetí spíše strohá a úzká. Graf č. 5: Když se řekne slovo „euthanasie“, dokázali byste toto slovo definovat?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

51

Více neţ tři čtvrtiny respondentů (85,88 %) se domnívají, ţe člověk má stejné právo jak na ţivot, tak na smrt. Tento názor se odrazil i v odpovědích na další otázku, a to „Kdo by měl rozhodovat o ţivotě druhého člověka?“, na kterou 82,35 % respondentů odpovědělo, ţe rozhodovat by se měl člověk sám. Pouze malé mnoţství odpovídajících přenechalo moţnost rozhodování na příbuzných (celkem 1,96 %) a 2,75 % by přenechalo rozhodování do rukou lékařů. Pokud by umírala blízká osoba v bolestech, tak by 74,51 % respondentů zváţilo moţnost euthanasie, ale jen v případě, ţe by si to blízká osoba přála. Někteří respondenti se nedokázali v danou chvíli vcítit do situace, a tak nevěděli, jak by zareagovali – těch bylo 14,9 % z celkového počtu. Pouze 5,49 % respondentů by do poslední chvíle věřilo v uzdravení osoby blízké, a tak by moţnost euthanasie vůbec nezvaţovali.

Graf č. 6: Má člověk stejné právo jak na život, tak i na smrt?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

52

Graf č. 7: Kdo by měl rozhodovat o životě druhého člověka?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

Graf č. 8: Kdyby umíral Váš blízký v bolestech, zvážili byste možnost euthanasie?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

53

Podle odpovědí na otázky „Má nějakou souvislost euthanasie a potrat?“, „Chápete obojí, euthanasii a potrat, jako zabití?“ většina laické veřejnosti nevidí souvislost mezi euthanasií a potratem; 78,04 % odpovědělo „ne“ a ani nechápou obojí jako zabití, 85,88 % se vyjádřilo, ţe potrat ani euthanasii nechápou jako zabití.

Graf č. 9: Má nějakou souvislost euthanasie a potrat?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

54

Graf č. 10: Chápete obojí – euthanasii a potrat, jako zabití?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

Respondenti v tomto dotazování vyjádřili svůj většinový souhlas s legalizací euthanasie v České republice, celých 76,88 % dotázaných odpovědělo, ţe by souhlasili s legalizací euthanasie, naproti tomu 10,98 % respondentů vyjádřilo svůj naprostý nesouhlas s její legalizací. Zároveň se však téměř tři čtvrtiny (74,12 %) respondentů obávají moţného zneuţití euthanasie při její legalizaci v České republice. Pouze 51 respondentů (tj. 20 %) ze zneuţití nemá obavu.

55

Graf č. 11: Souhlasili byste s legalizací euthanasie v České republice?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

Graf č. 12: V případě legalizace euthanasie v České republice, báli byste se jejího zneužití?

Zdroj: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/legalizace-euthanasie-v-cesk/

56

ZÁVĚR Lidský ţivot byl v minulosti povaţován za dar od boha a dost často bylo také uráţkou, pokud někdo svévolně svůj ţivot ukončil. Právě v dobách, kdy nebyla lékařská péče na takové úrovni, nebyla otázka dobrovolného ukončení ţivota v takovém přetřesu jako dnes. Společně s vývojem medicíny a moţnosti účinnější léčby se prodluţuje i délka ţivota, někdy však i na úkor jeho kvality. Problematika euthanasie je skutečně sloţitá, a pokud jsem v prvopočátku při zvolení tohoto tématu věřil, ţe dojdu po rozebrání mých otázek k jasnému úsudku, mýlil jsem se. Právě po prostudování celé řady odborných článků a publikací, jsem dospěl k názoru, ţe stejně tak podobně, jako je nejednotný názor ve světě, nemůţe ani v naší společnosti, dojít ke shodě. Krom zemí Beneluxu a částečně díky judikatuře v Japonsku, je euthanasie v ostatních státech zakázaná, ale lze se setkat se skutkovou podstatou usmrcení na ţádost, nebo usmrcení ze soucitu, kdy dochází ke zmírnění trestního činu pachatele. Věřím, ţe i v českém právním řádě, dojde v budoucnu k ukotvení a částečné liberalizaci euthanasie. Poučme se ze zkušeností zemí s tolerantním přístupem k jejímu provádění, kde povolená voluntární euthanasie vedla ke stále častější nevyţádané euthanasii a tím ke zneuţívání legalizace, které se laická veřejnost v České republice obává téměř ze 75 % (viz. Graf č. 12). Je třeba jasněji formulovat základní pojmy euthanasie a shodnout se na jednotné definici. Jsem zastáncem názoru, ţe při případné legalizaci euthanasie, resp. asistované sebevraţdy, by tento akt byl činěn bez účasti lékaře v nemocnici. Umím si představit stejně specializovaná pracoviště, jako jsou podobně ve Švýcarsku specializované kliniky, které by byly v kompetenci Ministerstva zdravotnictví, měly by jasná pravidla, dvouúrovňové schvalování a případná komise by byla sloţená z nezávislých lékařů a právníků. Zcela jistě by cena takového úkonu, měla být státem regulována, aby nedocházelo ke komercializaci euthanasie. Na druhou stranu silně vnímám odborné autority, které podporují rozvoj paliativní péče, zejména pak péči o nevyléčitelně nemocné a umírající a to i přes případy, kdy se nedaří účinně tišit některé duševní i fyzické utrpení pacienta. Zároveň tedy souhlasím s řešením otázek, jak zkvalitnit péči o smrtelně nemocné, nicméně dejme i v tomto případě 57

moţnost svobodné volby lidské bytosti. Problematika euthanasie bude v budoucnu, v souvislosti s rozvojem lékařství, stále oţehavým tématem. Najděme tedy způsob kontroly, případně regulace a vytvořme zákonnou úpravu, stanovující jasná pravidla. Je zřejmé, ţe euthanasii nelze vymezovat jen na otázky právní – ta pochopitelně souvisí i s řadou etických, sociologických, lékařských a filozofických témat. Hledejme však řešení zejména v lékařském prostředí. Následně nechme na zákonodárci a právním systému, aby stanovené hranice pro taková řešení, byly pevné a vymezené. Vnímám nedostatečný přísun odborných informací o tématech euthanasie, bolestného umírání a smrti směrem k laické veřejnosti. Z různých rozhovorů, částečně i z provedeného dotazování vzorku respondentů, jsem nabyl přesvědčení, ţe cesta k jakékoliv legalizaci euthanasie, bude náročná, neboť společnost není připravená přijmout tak závaţnou zákonnou normu. Osobně si však přeji, aby se o euthanasii začalo hovořit častěji, otevřeněji a samozřejmě s dostatkem znalostí a vcítěním se do těch, kteří jiţ propadli vnitřní agónii a provedení euthanasie, by bylo pro ně skutečně vysvobozením.

58

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Bibliografie 1. Edice ÚZ. Trestní předpisy. 1. vyd. Ostrava. Nakladatelství Sagit, a.s., 2011. ISBN 978-80-7208-843-0. 2. Edice ÚZ. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod. 1. vyd. Ostrava. Nakladatelství Sagit, a.s., 2009. ISBN 978-80-7208-755-6. 3. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 2. doplněné a přeprac. vyd. Praha, Nakladatelství Galén, 1997. ISBN 80-85824-54-X. 4. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 2. vyd. Praha: Galén, 2007. 244 s. ISBN 978-80-7262-471-3. 5. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. 1. vyd. Praha. Nakladatelství KUFR, 2006. ISBN 80-7338-054-4. 6. KABELA, Miroslav. Holandská současnost. 1. vyd. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL, 2001. 214 s. ISBN 80-85947-63-3. 7. KERECMAN, Peter. Eutanázia, asistovaná samovraţda – právne aspekty. 1. vyd. Bratislava: Eurounion, 1999. ISBN 80-88984-01-7. 8. MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005. 108 s. ISBN 80-247-1025-0. 9. MUNZAROVÁ, Marta, a kol. Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-7195-304-3. 10. POLLARD, Brian. Eutanazie – ano či ne? 1. vyd. Praha: Dita, 1996. 210 s. ISBN 80-85926-07-5. 11. RUCKI, Štěpán. Mezi Biblí a medicínou. Nakladatelství Křesťanský ţivot, 2007. ISBN 978-80-7112-121-3. 12. ŠPINKOVÁ, Martina, ŠPINKA, Štěpán. Euthanasie. Víme o čem mluvíme? 1. vyd. Praha: Cesta domů, 2006. 42 s. ISBN 80-239-8592-2. 13. THOMASMA, David C., KUSHNEROVÁ, Thomasine. Od narození do smrti – Etické problémy v lékařství. 1. vyd. Praha. Nakladatelství Mladá Fronta, 2000. ISBN 80-204-0883-5. 14. VIRT, Günter. Ţít aţ do konce. 1. vyd. Jihlava: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., 2000. 96 s. ISBN 80-7021-330-2.

59

15. VONDRÁČEK, Lubomír; LUDVÍK, Miloslav. ČESKÉ OŠETŘOVATELSTVÍ 12 Zdravotnické právo v ošetřovatelské praxi I. - Ediční řada – Praktické příručky pro sestry. 1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, 2003. ISBN 80-7013-376-7. 16. VOZÁR, Jozef. Eutanázia a právo. Právní rozhledy - 6, 1998, č. 10. Právní předpisy a etické normy 17. Etický kodex České lékařské komory 18. Hippokratova přísaha 19. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 20. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 21. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 22. Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník. 23. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů 24. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování Internetové zdroje 25. Aktualne.centrum.cz. [online]. Eutanazie: Dirigent se zabil i s manţelkou. Vydáno 14. 7. 2009 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z WWW: . 26. Bleskove.cz. [online]. Za smrt si zaplatil uţ druhý Čech. Vydáno 3. 8. 2007 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z WWW: http://bleskove.centrum.cz/clanek.phtml?id=585156>. 27. Česká lékařská akademie. [online]. Smrt z milosti. Kdo přesně určí, co to je? [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 28. iDNES.cz. [online]. POLOCHOVÁ, Iveta. Do draţby míří smrtící přístroj propagátora eutanázie doktora Kevorkiana. Vydáno 15. 10. 2011 [cit. 2012-0224]. Dostupné z WWW: .

60

29. iDNES.cz. [online]. Násilníka z Texasu popravili novou smrtící látkou prověřenou veterináři. Vydáno 4. 5. 2011. [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . 30. Katholieke Universiteit Leuven.be [online]. Belgický trestní zákoník – v původním znění. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z WWW: . 31. Legislationline.org. [online]. Švýcarský trestní zákoník. [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . 32. MLČOCH, Zbyněk. [online]. Etický kodex České lékařské komory. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 33. Ninemsn News. V Austrálii začala kampaň propagující eutanazii. Vydáno 20. 9. 2010 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z WWW: . 34. Novinky.cz. [online]. Eutanázii cizinců nezakáţeme, rozhodl Curych v referendu. Vydáno 15. 5. 2011 [cit. 2012-03-04]. Dostupné z WWW: . 35. Novinky.cz. [online]. Sebevraţedné turisty čekají ve Švýcarsku přísnější pravidla euthanasie. Vydáno 10. 7. 2009 [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . 36. Oregon.gov. [online]. Death with Dignity Act. [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: http://public.health.oregon.gov/ProviderPartnerResources/EvaluationResearch/Deat hwithDignityAct/Pages/index.aspx>. 37. Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna. [online]. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku z roku 2004. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 38. PAVLÍČEK, Mirek. Euromedicine.eu. [online]. Hippokratova přísaha. [cit. 201201-26]. Dostupné z WWW: .

61

39. PEJCHALOVÁ-GRÜNWALDOVÁ, Vladimíra. [online]. Euthanasie a pomoc při sebevraţdě. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z WWW: . 40. POPOVIČOVÁ, Darina. [online]. Právní úprava ochrany lidského ţivota v historii samostatného Československa. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z WWW: . 41. ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Austrálie přestala odmítat eutanazii, ochrnutému povolila zemřít. Vydáno 23. 10. 2006 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z WWW: . 42. Vesmír.cz. [online]. MUNZAROVÁ, Marta. Četli jsme na téma eutanasie. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z WWW: . 43. Wikipedia.org. [online]. Bolehlav plamatý. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z WWW:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bolehlav_plamat%C3%BD. 44. Wikipedia.org. [online]. Eutanazie. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z WWW: . 45. Wikipedia.org. [online]. Legality of euthanasia. Last modified on 20 February 2012 [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: . 46. Zákony pro lidi. [online]. Předpis č. 372/2011 Sb. Zákon o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách). [cit. 2012-04-23]. Dostupné z WWW: . 47. Zdravi.dama.cz. [online]. Japonská lékařka zabila pacienta ze soucitu. Vydáno 20. 5. 2002, [cit. 2012-02-25]. Dostupné z WWW: .

62

SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A PŘÍLOH

Tabulka č. 1: Lékařské zákroky v poslední fázi ţivota (zaokrouhlené údaje) .........................29 Graf č. 1: Pohlaví ......................................................................................................................49 Graf č. 2: Věk............................................................................................................................49 Graf č. 3: Sociální zařazení .......................................................................................................50 Graf č. 4: Nejvyšší dosaţené vzdělání ......................................................................................50 Graf č. 5: Kdyţ se řekne slovo „euthanasie“ dokázali byste toto slovo definovat?..................51 Graf č. 6: Má člověk stejné právo jak na ţivot, tak i na smrt? .................................................52 Graf č. 7: Kdo by měl rozhodovat o ţivotě druhého člověka? .................................................53 Graf č. 8: Kdyby umíral Váš blízký v bolestech, zváţili byste moţnost euthanasie? ..............53 Graf č. 9: Má nějakou souvislost euthanasie a potrat? .............................................................54 Graf č. 10: Chápete obojí – euthanasii a potrat, jako zabití? ....................................................55 Graf č. 11: Souhlasili byste s legalizací euthanasie v České republice?...................................56 Graf č. 12: V případě legalizace euthanasie v České republice, báli byste se jejího zneuţití? 56 Příloha č. 1: Hippokratova přísaha .............................................................................................1 Příloha č. 2: Etický kodex České lékařské komory ....................................................................1

63

Příloha č. 1

Hippokratova přísaha Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, ţe budu tuto smlouvu a přísahu dle svých moţností a dle svého svědomí dodrţovat. Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si váţit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Kdyţ se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouţí, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího. Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli poţádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Ţádné ţeně nedám prostředek k vyhnání plodu. Svůj ţivot uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám muţům, kteří takovéto řemeslo provádějí. Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven kaţdého vědomého bezpráví a kaţdého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneuţití ţen i muţů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti. Kdyţ tuto přísahu dodrţím a neporuším, nechť ve svém ţivotě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si váţnost všech lidí po všechny ty časy. Kdyţ ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

1

Příloha č. 2

Etický kodex České lékařské komory § 1 – Obecné zásady (1) Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke kaţdému lidskému ţivotu od jeho počátku aţ do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince. (2) Úkolem lékaře je chránit zdraví a ţivot, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboţenské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře. (3) Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodrţovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohroţují základní lidská práva. (4) Lékař je povinen být za všech okolností ve svých profesionálních rozhodnutích nezávislý a odpovědný. (5) Lékař uznává právo kaţdého člověka na svobodnou volbu lékaře. § 2 – Lékař a výkon povolání (1) Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného povaţuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší moţné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce). 2) Kaţdý lékař je povinen v případech ohroţení ţivota a bezprostředního váţného ohroţení zdraví neodkladně poskytnout lékařskou pomoc. (3) Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohroţení a při katastrofách přírodní nebo jiné povahy. (4) Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetíţen, nebo je-li přesvědčen, ţe se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit, a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby. (5) Lékař nemůţe být donucen k takovému lékařskému výkonu nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí. (6) Lékař nesmí předepisovat léky, na něţ vzniká závislost nebo které vykazují účinky dopingového typu, k jiným neţ léčebným účelům. (7) Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodluţovat ţivot za kaţdou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné. 1

(8) U transplantací se lékař řídí příslušnými předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být zneuţito ke komerčním účelům. (9) Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven, nebo kdyţ je to stanoveno zákonem. (10) Lékař, který vykonává své povolání, je povinen odborně se vzdělávat. (11) Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou nebo jinou formou. Ve všech případech je nutná přiměřená ochrana znemoţňující změnu, zničení nebo zneuţití. (12) Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe. (13) Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichţ by plynuly občanům neoprávněné výhody. (14) Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem pacienta. (15) Lékař se podle svého uváţení účastní na prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch. (16) Lékař se musí zdrţet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněţ tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob. (17) Nový způsob léčení je moţné pouţít u nemocného aţ po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodrţení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje. (18) Lékař si má být vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí. § 3 – Lékař a nemocný (1) Lékař plní vůči kaţdému nemocnému své profesionální povinnosti. Vţdy včas a důsledně zajistí náleţitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyţaduje. (2) Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníţí se k hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného. (3) Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví. (4) Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvaţované prognóze a o dalších důleţitých okolnostech, které během léčení mohou nastat.

2

(5) Zadrţení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je moţné individuálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař, pokud nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky pacienta nebo osoby jemu blízké. (6) Lékař nesmí zneuţít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem. § 4 – Vztahy mezi lékaři (1) Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence a přiznáním práva na odlišný názor. (2) Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevaţovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované sluţby jiných lékařů, natoţ pouţívat poniţujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů. (3) Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby. (4) Lékař je povinen poţádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vţdy, kdyţ si to vyţádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému názoru konzultanta. (5) Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován můţe být jen dočasně a to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné předpoklady. § 5 – Lékař a nelékař (1) Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky vyškolenými v různých specializovaných činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí se přesvědčit zda, jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto úkony vykonávat. (2) Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských oborech a dalších osob, s jejichţ přítomností pacient souhlasí, pokud není lékařsky zdůvodněných námitek. § 6 – Účinnost Tento Etický kodex České lékařské komory nabývá účinnost dne 1. 1. 1996.

3