Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor: PrF PR Právo. Katedra právní teorie

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: PrF PR Právo Katedra právní teorie

Diplomová práce Právo na život a bioetika Zdeňka Císařová

2010

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Tatiana Machalová, CSc.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo na život a bioetika zpracovala sama a všechny použité prameny jsem uvedla v poznámkách pod čarou a v seznamu použitých zdrojů.

–––––––––––––––––––– Zdeňka Císařová

1

Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Tatianě Machalové, CSc za odborné vedení a pomoc při psaní diplomové práce.

2

OBSAH ÚVOD......................................................................................................................................6 ZÁKLADNÍ PROBLÉMY BIOETIKY A PRÁVNÍ ÚPRAVA...............................................9 1. Bioetika..............................................................................................................................10 2. Základní problémy práva a bioetiky...................................................................................12 2.1. Asistovaná reprodukce - umělé oplodnění - dárcovství gamet........................................12 2.1.1. Inseminace....................................................................................................................12 2.1.2. Dárcovství vajíčka........................................................................................................13 2.1.3. Oplození pomocí ICSI..................................................................................................13 2.1.4. IVF................................................................................................................................14 2.2. Náhradní mateřství..........................................................................................................15 2.3. Klonování člověka...........................................................................................................16 2.3.1. Léčebné klonování.......................................................................................................17 3. Medicína, náboženství a filosofie a právo na život............................................................19 3.1. Právo na život z pohledu medicíny.................................................................................19 3.2. Náboženství a jeho přítup k hraničním tématům.............................................................21 3.3. Diskurz o životě na půdě filozofie..................................................................................22 4. Právní úprava......................................................................................................................22 4.1. Právo na život z pohledu práva.......................................................................................26 4.2. Právní úprava jednotlivých hraničních témat v ČR.........................................................26 4.2.1. Umělé oplodnění..........................................................................................................31 4.2.2. Náhradní mateřství.......................................................................................................31 4.2.3. Klonování.....................................................................................................................34 4.3. Právní úprava jednotlivých hraničních témat v Polsku...................................................36 4.3.1. Umělé oplodnění..........................................................................................................36 4.3.2. Náhradní mateřství.......................................................................................................37 HRANIČNÍ TÉMATA: RIZIKA, PŘÍPADY ŘEŠENÉ PŘED ESLP...................................39 5. Rizika..................................................................................................................................39

3

5.1. Rizika medicínská...........................................................................................................39 5.2. Právně-sociální rizika......................................................................................................41 6. Hraniční problémy v případech řešených před ESLP........................................................46 6.1. Případ Evans....................................................................................................................46 6.2. Případ Draon....................................................................................................................52 7. ZÁVĚR...............................................................................................................................54 Resumé...................................................................................................................................58 Abstrakt..................................................................................................................................59 Seznam použitých zdrojů.......................................................................................................60 Seznam použitých zkratek......................................................................................................63

4

Anotace Cílem této práce je analýza základního práva na život v kontextu vývoje současné bioetiky, právo na život ve vnímání práva, náboženství, filosofie, medicíny. Součástí bude právní úprava genové manipulace, v souvislosti s umělým oplodněním, náhradním mateřstvím a klonováním v ČR a EU. Druhá část práce se bude věnovat medicínským a právně sociálním rizikům a analýze konkrétních případů.

Klíčová slova Právo na život, umělé oplodnění, náhradní mateřství, klonování, lidská přirozenost, genová manipulace.

Annotation The aim of this study is to analyze the basic right to life in the context of the development of contemporary bioethics, the right to life in the perception of law, religion, philosophy, medicine. It concerns the legislation of gene manipulation in connection with artificial insemination, cloning and surrogacy in the CR and the EU. The second part will focus on medical and social risks and legal analysis of specific cases.

Keywords Right on life, surrogacy, assisted reproduction, cloning, human nature, gene manipulation

5

ÚVOD Právo na život. Život je nejvyšší hodnotou, kterou disponuje ten, kdo jej má. Stěží někdo neslyšel větu, že někdo někde položil za něco život. Život je hodnota, která se vymyká. Nejde ji nahradit, zaměnit a není ani srovnatelná. Co ale charakterizuje život člověka? Kdy začíná? Začíná prvním nadechnutím po porodu? Co to předtím? A kdy končí? Tak zde jsem si naprosto jistá. Posledním vydechnutím. Ale co když technika dýchá za vás? Není vám dopřáno ani to. Pak teprve se musíme ptát, kdy život končí. Můžeme disponovat se svým vlastním životem? Domnívám se, že ano, částečně. S věkem ta možnost narůstá a na určitém bodě života opět klesá. Jak to myslím? Je těžké diskutovat z lůna matky o jejích rozhodnutích týkající se případného přerušení těhotenství a volby způsobu porodu. Ještě těžší je pozice embrya, zde se šance rovnají téměř nule. Jakmile se dítě narodí, právo na život už je tak samozřejmé, že zmražená embrya mohou jen tiše závidět. A nyní je to velmi dobré, až nastane den D, váš sen, že spácháte sebevraždu, až pro vás váš život přestane mít smysl, nebo jiného malicherného důvodu, jako je například nesnesitelná bolest, je zde, jenže už nejste schopni ani pohnout rukou, ta možnost disponovat se životem je už zase pryč. Když jsem zde zmínila embrya, diskutovaným tématem se stávají zejména při oplodnění IVF1. První střet v názorech nastává ohledně práva na život „nadbytečných“ embryí. V případě IVF je zde střetů daleko více, např. střet vědy, medicíny s náboženstvím a etikou., kdy samotné IVF představuje problém pro náboženství, stejně jako interrupce, ale daleko větší ohnisko střetů se nachází v případě zásahů do embrya, pozměnění genů, eliminace nadbytečných embryí, nebo jejich užití pro vědecké účely, o klonování ani nemluvě. Problémy, které jsou zde uvedeny, souvisí s rozvojem biotechnologie2, která umožňuje umělé zásahy do tělesných i psychických funkcí organismu. Právě pokroky v medicíně, 1 Klasická metoda mimotělního oplození původně vyvinutá pro léčbu tubárního faktoru - neprůchodnosti vejcovodů. Dnes je prakticky využitelná téměř u všech poruch plodnosti. Zahrnuje odběr vajíčka, inseminaci spermiemi mimo tělo ženy, kultivaci a pak přenos embrya zpět do dělohy

6

přečtení DNA, stále dokonalejší technika, vývoj nových preparátů v souhrnu představují naději do budoucna při léčbě nemocí, na straně druhé mohou představovat stále vyšší riziko umělého zásahu do přirozenosti člověka. Užitím biotechnologie mohou stále více jiní ovlivňovat to, zda bude či nebude nový člověk, osobnost, a potažmo jaký bude. Vyvstává zde další otázka hned po právu na život, a to právo na jaký život? Ten přirozený bez jakéhokoli zásahu, nebo se všemi dostupnými zásahy pro dobro budoucí osobnosti? Těmito a dalšími otázkami se zabývá i bioetika, jejíž snahou je vymezovat a zkoumat principy lidského chování související zejména s otázkami spojenými s nakládáním s lidským životem ve vztahu k medicíně.3 Bioetickými problémy, kterými se tato práce bude zabývat, souvisí především se zásahy medicínské technologie do předávání lidského života. Jedná se o umělé oplodnění, zejména IVF, náhradní mateřství a klonování. Všechna tři témata spojuje možný zásah do vznikajícího života a ovlivnění tak samotné osobnosti člověka. Jedná se o stále aktuálnější téma, s rostoucím počtem neplodných párů, s možnostmi genové technologie a pokroky ve vědě stojíme možná před problémem, který není ve společnosti tak hojně diskutován, jako např. interrupce či eutanazie, ale o to je důležitější o něm diskutovat, vědět o rizicích, která může přinést. Zmíněné bioetické problémy se budu snažit představit v co nejširším záběru, aby vznikl jasný obraz, o jaký proces se jedná, co způsobuje to, že jsou v popředí zájmu bioetiky, jaký je pohled náboženství či filosofie na tato témata a proč představují aktuální problém. Chci zjistit, zda tato hraniční témata představují spíše než vše ostatní pouze pokrok a naše pochyby o etice takového procesu jsou chybné, nebo představují hrozbu do budoucnosti a netušené změny při předávání lidského života. Práce je rozčleněna na dvě části, v první kapitole se seznámíme s bioetikou jako novou etickou disciplínu, která se vydělila z aplikované etiky, uvedeme různé definice, jež se ji snaží popsat. Další kapitola je věnována vytyčení bioetických problémů, které v práci nazýváme hraniční, a jež představují samotnou páteř celého textu. Jednotlivá hraniční 2 Biotechnologie je jakákoli technologie, která využívá biologické systémy, živé organizmy nebo jejich části k určité výrobě nebo jejich přeměně či jinému specifickému použití 3Wiki : Bioetika [online]. 2009, 7.3.2010 [cit. 2009-11-26]. Wapedia. Dostupné z WWW: .

7

témata budou popsána a bude zde řečeno, co je dle mého názoru včleňuje do skupiny bioetických problémů a proč si myslím, že je třeba o nich diskutovat a přemýšlet. Následující kapitola pak pokračuje přístupy

ze strany medicíny, náboženství

a filosofie k právu na život ve vztahu k vytyčeným hraničním tématům, cílem je poukázat na různorodost v názorech k právu na život, kde se odráží podstata, na kterých se medicína, náboženství a filozofie vyvíjí. Čtvrtá kapitola první části je zakončena právním rozborem ochrany práva na život z pohledu české i evropské právní úpravy a srovnání české a polské právní úpravy konkrétních hraničních témat. Druhá část je rozdělena do dvou kapitol. První z nich nastoluje otázku rizik spojených s vybranými bioetickými problémy, analyzuje je z hlediska medicínských i právních. Poslední kapitola je pak věnována dvěma konkrétním případům řešených u ESLP, první v souvislosti s právem na život a postavením embryí, právy dárců gamet a druhý případ Draon se zabývá prenatální diagnostikou a je spíše ukázkou do budoucnosti.

8

ZÁKLADNÍ PROBLÉMY BIOETIKY A PRÁVNÍ ÚPRAVA První část práce se zabývá objasněním pojmu bioetika4. Rozvoj biomedicínské technologie sebou přinesl řadu nových především etických otázek, které bylo potřeba reflektovat, a právě na tomto základě vznikla nová etická disciplína - bioetika, která se vydělila z aplikované etiky. Práce se bude zabývat nejen tím, co je jejím předmětem zkoumání, ale i důvody, proč se bioetika jako obor oddělila od klasické etiky. Následně se pokusíme vytýčit základní problémy, která označuji jako hraniční, jejich pojítkem je v základu právo na život - tedy umělé oplodnění, náhradní mateřství a klonování, a to z důvodu, abychom věděli, o jaký proces se jedná, a která jeho část vyvolává názorové střety. Právo na život jako součást těchto hraničních témat pak budu rozebírat i z hlediska medicíny, filosofie a náboženství z důvodu získání co nejširší škály přístupů k právu na život. Pro celistvost je uvedena právní úprava jednotlivých hraničních témat v ČR, ze které vyplyne, jak různě legislativně stát přistupuje k těmto hraničním tématům. Pro srovnání bude uvedena právní úprava hraničních témat v Polsku, neboť všechna tři témata vyvolávají diskuse nejen v rámci medicíny a filosofie, ale rovněž v náboženství, respektive křesťanství. Právě na příkladu Polska, které vykazuje vysokou míru religionizity bude vidět jak náboženství ovlivňuje tvorbu práva. Chybět nebude ani úprava hraničních témat na evropské úrovni, budou zde pro dokreslení právního rámce uvedeny i úmluvy a deklarace vztahující se k právu na život.

4 Wiki : Bioetika [online]. 2009, 7.3.2010 [cit. 2009-26-23]. Wapedia. Dostupné z WWW: .

9

1. BIOETIKA Pro to, co bioetika znamená, jaká je její náplň, čím se zabývá, existují různá vymezení a definice. Uvedu zde některé definice, které se snaží pojem bioetika vysvětlit. „Bioetika je obor, který se zabývá genetickými zásahy, eutanazií, pokusy s lidmi..“5. Zde jde o poměrně obecné vymezení, které moc nenapovídá o tom, co konkrétně si pod pojmem bioetika představit. Podle T. Slipka6 je bioetika speciální část filosofické etiky, která má určovat morálně důležité hodnocení a normy v oblasti lidských činů, souvisejících se vstupem člověka do hraničních situací, týkající se počátku života, jeho trvání a smrti. U této definice se již setkáváme s pojmy jako etika, morální hodnocení, což už více vypovídá o tom, jakým směrem se tato disciplína ubírá. V katolické encyklopedii je pod heslem „bioetika“ uvedeno, že je to normativní věda o mravní problematice vyplývající ze struktur spojených s rozvojem biologicko-lékařských věd. Jihočeská univerzita představuje předmět Bioetika, který má prezentovat základní etické normy v oblasti zdravotnické péče, ale i snažit se nacházet řešení osobních konfliktů při práci ošetřovatelek.7 „Bioetika je nejširší pojem, nadřazený pojmu lékařská etika a jeho synonymům. Rozumí se jím zkoumání etických problémů nejen v praktickém výkonu lékařské praxe, ale také ve výzkumu, zejména v oborech, které výkon lékařské praxe podmiňují (biologie, biofyzika, chemie, farmacie),“ píše prof. RNDr. Haškovcová8. Existují, jak vidíme různá vymezení toho, co je bioetika a čím se zabývá. Spíše jde o to, kdo tato vymezení činí, zda filozof, lékař, či reprezentanti církví. Pro mě představuje bioetika souhrn problémů, které vyvstávají pro člověka v hraničních situacích na začátku života, v jeho průběhu a na jeho konci v souvislosti se zásahy medicínské technologie.

5 SCHOOYANS,Michel. Rozhodnutie pre život

Bratislava : SERAFÍN, 1997. 188 s. 80-85310-68-6

6 SLIPKO, Tadeus. Hranice života : Dilemy súčasné bioetiky. 1. Bratislava : Dobrá kniha, 1998. 16 s. 80-7141-185-X 7 ŠIMEK, Jiří. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích : Předmět: Bioetika [online]. 17.12.2009 [cit. 2009-11-23]. Information package & Course catalogue . Dostupné z WWW: .

8 MAREŠ, Pavel. Umění žít a život chránit [online]. 1997-2009 [cit. 2009-11-23]. Bioetika. Dostupné z WWW: .

10

Proč a kdy tedy bioetika jako obor vznikla? Vznik bioetiky je spojen s polovinou 20. století, jde tedy o mladou disciplínu, důvodem jejího vzniku je prudký rozvoj biotechnologie, který na straně jedné dal člověku do rukou nástroje umožňující zachraňovat lidský život, který by byl jinak ztracen a na straně druhé, po zkušenosti s nacismem, který vědu a medicínu zneužil např. při pokusech na lidech za účelem vypěstování nové lidské rasy, eugenika,vyvolal takový směr rozvoje vlnu hnutí volající po znovu spojení vědy, medicíny s etickými hodnotami společnosti.9 V chápání bioetiky v souvislosti s právem na život se budeme zabývat morálně důležitými hodnoceními a normami v oblasti lidských činů souvisejících s tímto právem. Jaké to jsou tedy hraniční situace, které v nás mohou vzbudit pochybnosti o přijatelnosti, morálnosti daného činu?

9 Wiki : Bioetika [online]. 2009, 7.3.2010 [cit. 2009-07-07]. Wapedia. Dostupné z WWW: .

11

2. ZÁKLADNÍ PROBLÉMY PRÁVA A BIOETIKY Množství témat, kterými se bioetika zabývá, se s novými objevy a postupy ve vědě a medicíně zvyšuje. Vyjmenovat všechny by

přesahovalo rámec této práce proto se

omezíme jen na některé, které považujeme za zásadní. V souvislosti s přečtením DNA, se předmětem zájmu bioetiky

stávají právě ta témata, mající spojení právě s možnosti

genetiky, zásahů do genové informace, manipulace s embryi, klonování atd. Jak již bylo uvedeno, problémy kterými se budeme zabývat, souvisejí s předáváním lidského života. Při umělém oplodnění, náhradním mateřství i klonování jde o vytvoření umělého prostředí pro předání života. Pokrok medicíny je zde viditelný,dříve neplodným párům je umožněno mít vlastní dítě. Bioetický problém, který je s tím spjatý začíná už samotným dárcovstvím gamet, přes nadbytečná embrya, zásahy do nich, pronájem dělohy až po klonování jako vyvrcholení všeho předchozího.

2.1. Asistovaná reprodukce-umělé oplodnění 10-dárcovství gamet Pod pojmem asistovaná reprodukce si nejčastěji představíme umělé oplodněnímetodu IVF, pod asistovanou reprodukcí patří i jiné procesy, které umělou cestou přispívají k samotnému oplodnění. Začátek představuje dárcovství gamet-spermií a vajíček, přes inseminaci, až po navození zcela umělého prostředí jako je tomu v případě oplození ISCI a IVF. Nyní se jednotlivé procesy blíže popíšeme. 2.1.1. Inseminace „V době okolo ovulace je připraven vzorek spermatu partnera/dárce a jemným katetrem umístěn buď do děložního hrdla nebo vysoko do dělohy partnerky.“ Etický problém představuje samotné dárcovství spermií. Právní úprava dárcovství bude uvedena v jiné kapitole. Dárcovství spermií je v různých zemích ošetřeno různě, ve většině případu je anonymní- nejedná-li se o partnera, což představuje problém z hlediska možného potomka, ať už se jedná o právo znát svou biologickou rodinu, potenciální genetické zatížení až po problém výběru fyziognomických vlastností takového dítěte. 10 Lekari-online.cz [online]. 2010, 17.2.2010 [cit. 2010-02-21]. Neplodnost – je třeba se bát?. Dostupné z WWW: . ISSN 1802-1751.

12

2.1.2. Dárcovství vajíčka Dárkyně musí před odběrem podstoupit stejnou hormonální léčbu a lékařský dohled, jako žena podstupující IVF – popsáno níže. Všechny potencionální dárkyně a dobrovolnice musí být vyšetřeny kvůli genetickým vadám a virovým onemocněním. Na straně jedné dárkyně vajíčka prochází programem stimulace vaječníků a odběru vajíček, příjemkyně musí být připravena na těhotenství - a k tomu se také používají hormony. Příjemkyně dostává dva ženské hormony - estrogen a progesteron, které napodobí normální průběh „těhotenství“, takže roste děložní sliznice, tak aby se v ní oplozené vajíčko mohlo uhnízdit. Odebraná vajíčka dárkyně jsou pak

oplozena připravenými spermiemi partnera/dárce.

Maximálně tři zárodky jsou dva až tři dny po oplození přeneseny do dělohy, ostatní jsou obvykle uschovány pro pozdější použití. Z etického hlediska jde o stejný problém jako při inseminaci, odlišnost spočívá ve větší náročnosti pro dárkyni, a tedy menšímu počtu takových dárkyň. 2.1.3. Oplození pomocí ICSI Techniky intracytoplazmatické injekce spermie (ICSI) se využívá v případech mužské neplodnosti. Technika ICSI využívá mikroskopy a „mikromanipulaci“. Embryolog drží na konci tenoučké pipety jediné lidské vajíčko a do něj vbodává jednu jedinou spermii, která je sedmkrát tenčí než je průměr lidského vlasu. Při normálním početí může být v jediném ejakulátu více než 200 miliónů životaschopných spermií, z tohoto počtu se jen několik set dostane k uvolněnému vajíčku ve vejcovodu a je schopno ho oplodnit. Muž s celkovým počtem spermií pod 20 miliónů (tedy 5 miliónů na mililitr) byl vždy považován za neplodného. Nyní dokáže ICSI docílit oplození s jedinou spermií vbodnutou do vajíčka. Tato metoda

umožňuje mít děti i páru, kde partner, když to řeknu velmi

zjednodušeně, disponuje pouze jedinou vhodnou spermií, která by za normálních podmínek, a myslím tím, přirozené početí bez jakéhokoli zásahu, neměla téměř šanci. Jde zde o selekci a výběr jediné spermie, splňující podmínky, jež se současné medicíně zdají být nejvhodnější.

13

2.1.4. IVF Umělé oplození (IVF) nebo také „děti ze zkumavky“, jde pravděpodobně o nejrozšířenější proceduru asistované reprodukce na světě. Při IVF se z vaječníku odebere několik vajíček, ta se oplodní v laboratoři spermiemi partnera. Několik vybraných zárodků (embryí) se přenese do dělohy, kde dojde k implantaci a těhotenství. Jedná se o nejběžnější způsob umělého oplodnění, které v současnosti absolvuje mnoho párů. Ačkoliv byla tato metoda vyvinuta pro dvojice, jejichž neplodnost spočívá v poškození vejcovodů, ukázala se jako vhodná v případě problémů se spermiemi (nízký počet nebo špatný tvar) a dokonce i v případech s neznámou příčinou. IVF je stále diskutovanějším tématem nejen pro náboženství, ale pomalu začínat prosakovat i do právní úpravy jednotlivých zemích. Abychom mohli lépe pochopit, proč je právě tento způsob asistované reprodukce tak citlivým tématem, je třeba znát celý proces IVF.(v příloze) IVF představuje vedle výše uvedených asistovaných reprodukcí ještě vyšší stupeň zásahu. Samotné početí se celé děje zcela v jiném prostředí, což už samotné může představovat problém právě díky naprosté technizaci. Další střet je v počtu oplodněných vajíček, jejichž počet se mnohdy pohybuje kolem deseti, a přenesena do dělohy jsou většinou tři až čtyři a zbytek je zmražen, což je při těchto okolnostech ještě nejpřijatelnější řešení. Větší výtky zejména ze strany křesťanství vyvolává poskytnutí zbylých embrií pro výzkumné účely. Nejnaléhavější etické otázky vyvstávají, jsou-li embria zničena. Je zde tedy uměle vypěstováno několik vajíček, pak vybrány ty, dle náhledu medicíny, nejlepší - což je selekce a zbytek možná zničen. Podle některých názorů, je zničen budoucí člověk, pro někoho je to shluk buněk. Metoda IVF však umožňuje i jiné zásahy, právě schopnost přečtení DNA dává nebývalé možnosti pro selekci mezi zárodky podle genové

informace, té pozitivní

- v eliminaci možných onemocnění, až po zásah rovnající se zásahu eugenickému, od výběru pohlaví až k ovlivnění ne jen fyziognomickému. Již dnes je příjemkyním umožněno vybrat si vajíčko, a to dle dvou kritérií: vzhledové a krevní skupiny. Příjemkyně tak může rozhodnout o barvě očí, barvě a kvalitě vlasů, výšce a typu postavy. Co víme, kde se vývoj zastaví. 14

2.2. Náhradní mateřství Náhradní mateřství představuje další z bioetických problémů,který nabírá na důležitosti v souvislosti se stále se zvyšujícím počtem neplodných párů. Jak probíhá a proč se dostal do popředí bioetiky bude náplní následujících řádků. Princip náhradního mateřství spočívá ve vložení embrya neplodného páru (může být použito

vlastní

vajíčko

a

manželovy

spermie,

anebo

darované

vajíčko

nebo

mohou být dárcovského původu obě gamety), který nemá šanci z nějakého důvodu dítě donosit, do dělohy náhradní matky, která páru dítě odnosí a po porodu zpět odevzdá jeho biologickým rodičům. Náhradní mateřství je jediná šance jak mít vlastní děti pro ženy s různým onemocněním dělohy, či pro ženy po komplikovaném porodu, která vedl k ireverzibilním změnám na děloze. Bioetický aspekt zde spočívá ve třetí osobě, která je zapojena do procesu reprodukce. Jde o ženu, která nosí dítě jiné ženě. Geneticky to může a nemusí být její dítě. Pokud je geneticky její, nosí své dítě, které po porodu dá jiné ženě, možná manželce otce dítě. Domnívám se, že vztah vyvíjející se po dobu těhotenství má určitou váhu jak pro matku, tak i pro plod, a vzdání se dítěte po devíti měsících symbiózy může představovat podle mého názoru pro náhradní matku veliký psychický zásah, i to je důvodem, proč současné „smluvní ošetření“11 náhradního mateřství nedochází naplnění a náhradní matka si dítě ponechá. Právní úprava, dočkáme-li se jí, se bude muset vypořádat i s takto citlivými otázkami, které vedle dalších již byly řešeny v rámci kulatého stolu 12 týkajícího se náhradního mateřství, kde se za účasti zástupců ministerstev a odborníků poprvé toto téma veřejně diskutovalo.

11 Náhradní mateřství jako institut náš právní řád nezná, veškeré smlouvy uzavírané mezi náhradní matkou a biologickými rodiči- dárci gamet, fungují na bázi dobrovolnosti, právně jsou nevymahatelné 12 Institut „náhradní matky“ - kulatý stůl [online]. Praha : 2009 [cit. 2009-10-23]. Ministerstvo spravedlnosti. Dostupné z WWW: .

15

2.3. Klonování člověka13 Třetím a posledním tématem, kterým se tato práce zabývá, je klonování. Mohou-li u předešlých dvou vzniknout pochybnosti o jejich začlenění co by problémů bioetiky, u klonování toto odpadá. Jedná se o natolik závažný zásah do osobnosti člověka, že pochybnosti by mohlo vzbudit spíše jeho nezačlenění do této disciplíny. Klonování člověka jako myšlenka je ve své podstatě nesmírně jednoduché. Samotné provedení je daleko obtížnější a přináší sebou nemalá rizika. Například ve vajíčku, jehož vlastní jaderná informace byla odstraněna, zůstávají mitochondrie14-ty nesou vlastní DNA rozdílnou od DNA v jádru buňky. Jaderné geny se mísí-tedy mužské s ženskými, ale ty mitochondriální dědíme v čistě mateřské linii. To by mohlo znamenat, že při určitém typu klonování by se dalo zabránit přenosu vadných mitochondriálních genů z matky na potomka. Na rozdíl od donošení vajíčka anonymní dárkyně by přitom dítě mohlo být „geneticky“ stále příslušných rodičů - jádro zárodku by se pouze přeneslo do cizí buňky, vytvořené např. z vajíčka ženy netrpící poruchou mitochondriálních genů. Jedná se o řešení zdravotního problému, a přitom ne klonování, jen o dárcovství vajíčka s minimem genetické informace dárkyně. 15 Jak probíhá samotné klonování? Vezmeme somatickou buňku - z těla dárce je vyjmuta kmenová buňka a spojíme ji se zralým vajíčkem - žena daruje vajíčko, z něhož předtím odstraníme jádro. Během fúze se chromozomy z tělní buňky dostanou do vajíčka. V cytoplasmě vajíčka původní jádro jakoby zapomene na to, že bylo jádrem specializované 13 Srovnání: jak český a zahraniční tisk informuje o závažných otázkách dneška [online]. 2001 [cit. 2009-23-23]. Britské listy. Dostupné z WWW: . ISSN 1213-1792.

14 Mitochondrie je semiautonomní, membránou obalená organela, kterou lze nalézt u většinyPozn.1 eukaryotických buněk. Dosahuje obvykle rozměrů v řádu několika mikrometrů a v buňce se jich může vyskytovat několik stovek, ale i sto tisíc. Jejich funkce se dá přirovnat k buněčné elektrárně, jelikož v nich díky procesu buněčného dýchání vzniká energeticky bohatý adenosintrifosfát (ATP) používaný jako „zdroj energie“ pro průběh jiných reakcí v celé buňce. Navíc se mitochondrie podílejí na dalších procesech, jako je buněčná diferenciace, buněčná smrt i kontrola buněčného cyklu a růstu.[1] Na druhou stranu mohou mít poruchy jejich funkce za následek různá mitochondriální onemocnění. Některé vlastnosti mitochondrií je činí unikátními. V mnohých ohledech totiž připomínají bakterie; dnes je známo, že se ve skutečnosti opravdu před miliardami let vyvinuly z bakteriálních předků. Uvnitř mitochondrie, jež je uzavřena dvěma membránami, se nachází stále zachovalá mitochondriální DNA, která se v mnohém podobá té bakteriální. Co se týče biochemické stavby, v mitochondriích bylo identifikováno několik stovek proteinů (např. V mitochondriích v srdci se toto číslo odhaduje na 615[2]).

15 HOUSER, Pavel. 21. století [online]. 2003 [cit. 2009-08-23]. Lze naklonovat člověka? . Dostupné z WWW: .

16

buňky a „resetuje se“. Buňka se pak dále chová jako normální zárodečná buňka, tedy ve vhodném prostředí se patřičným způsobem dělí. Aby ke klonování mohlo dojít, vědci spočítali16, že by bylo zapotřebí 400 vajíček od 15 žen, náhradních matek by pak muselo být více než 50, a každá by dostala 2 až 3 embrya. U většiny by však k těhotenství vůbec nedošlo,a dle těchto vědeckých propočtů by se mohl narodit jeden jediný klon. 2.3.1. Léčebné klonování Co se týče léčebného klonování, jde o výrobu náhradních dílů. Zatím je k tomu zapotřebí lidské vajíčko, protože obsahuje embryonální kmenové buňky, které nabízejí největší potenciál co do možnosti vytvoření těchto náhradních dílů. Léčebné klonování je teprve na začátku, jaké problémy sebou přinese doposud nevíme. Dle mého názoru je takové použití zbytkových embryí z IVF přijatelnější spíše než jejich zničení a skýtá jistou naději v léčení nemoci. Léčebné nebo tzv. terapeutické klonování, jde o „přenos jader somatických buněk“. Jaký je postup při léčebném klonování? Pacientu, který onemocní, a je zapotřebí mu transplantovat např. svalovinu v oblasti srdeční , by lékaři z těla odebrali nějakou jinou tělní buňku (např. buňku pokožky – fibroblast) a tu by spojili s lidským vajíčkem (které by muselo být poskytnuto) zbaveným vlastní jaderné dědičné informace. Vzniklo by tak embryo, z kterého by se po dokončení vývoje narodil pacientův klon. Dlouho před tím, než by mohlo k něčemu takovému dojít, by ale bylo embryo přeměněno na embryonální kmenové buňky a z nich by byla v příslušně navozených laboratorních podmínkách vypěstována srdeční svalovina. Ta by byla voperována pacientovi, který by se jejímu přijetí nebránil, protože by to byly vlastně jeho buňky - pouze přeškolené z fibroblastů na srdeční svalovinu. Tato metoda zvaná terapeutické (čili léčebné) klonování sdílí s klonováním reprodukčním (kdy se narodí klon) krok přenosu buňky do vajíčka zbaveného vlastní dědičné informace a následný vývoj embrya. Klonování je zakázané, neexistuje žádná výjimka, vytvořit lidskou bytost jako klon, ikdyž je to už možné, je eticky nepřijatelné. Jednalo by se výrobu od začátku do konce vedenou člověkem. Technizace při vytváření člověka by byla bez jakékoli nahodilosti, která 16 OLIVOVÁ, Jana. Klonování - ano, či ne? Nebo jak a kdy?. Akademický bulletin [online]. 2003, 3, [cit. 2009-09-18]. Dostupný z WWW:

17

zatím, v jakkoli zmenšené míře, i nadále u početí převažuje. Takový člověk by vlastně měl jediného biologického rodiče. Na straně druhé, hned bychom měli jasno, do jaké míry jsme ovlivněni geneticky a jaký vliv má na nás prostředí, ve kterém vyrůstáme. Byla zde uvedena tři témata, kterými se tato práce zabývá, umělé oplodnění, náhradní mateřství a klonování. Jako společného jmenovatele bychom mohli označit právo na život. Proč právo na život? Všechna tři témata spojuje umělá pomoc k dosažení narození člověka, bez které by takový nový život vůbec nevznikl.Je právo na život právem pro všechna takto vzniklá embrya? A co práva těch, která jsou nadbytečná? Jde o známý slogan, že cíl světí prostředky a že jde o nutnou daň? Měla by vznikat embrya pouze přirozenou cestou? Konec jakékoli genové manipulace a zásahů? K čemu by byl pokrok v medicíně, který nelze využít?

18

3. MEDICÍNA, NÁBOŽENSTVÍ A FILOSOFIE A PRÁVO NA ŽIVOT V souvislosti s hraničními tématy vzniká řada otázek, na něž nelze jednoznačně odpovědět a říci, že pouze toto je správné, z toho důvodu jsem se rozhodla rozebrat tato témata z pohledu tří odvětví, která by na některé otázky mohla dát jasnější odpovědi. Jsou jimi medicína, náboženství a filosofie.

3.1. Právo na život z pohledu medicíny Co znamená právo na život v medicíně? Lékaři skládají Hippokratovu přísahu

17

,

ocitujeme-li část, která nás v souvislosti s touto prací zajímá - Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu. V původní Hippokratově přísaze je obojí zaneseno jak smrtící prostředek - euthanazie, tak vyhnání plodu - interrupce. Protože i přísahy je třeba měnit, následuje úryvek z tzv. Ženevské přísahy18, který je považován za moderní formu Hippokratovy přísahy. „Budu s největší pozorností ochraňovat lidský život, a to od okamžiku jeho vzniku. Ani nátlak a vyhrožování mne nedonutí k tomu, abych své lékařské znalosti obrátil proti některému člověku. Toto slibuji slavnostně, svobodně a na svou čest.“ V ČR byl do roku 1989 následující Lékařský slib: Promotor: „…dále, že budete podle svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu. Dále, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a že při každém jednání se zdravým a nemocným budete mít na mysli jen dobro

17

Hippokratova přísaha [online]. 2009, 8.2.2010 [cit. 2009-09-26]. .

Wikipedie.

Dostupné

z

WWW:

18 PAVLÍČEK, Mirek. Hippokratova přísaha [online]. 2006 [cit. 2009-09-23]. Euromedicine.eu. Dostupné z WWW: .

19

člověka…“ Obnovený lékařský slib (1990) Dále: „že budete podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu …“. 19 Na medicínské přísaze je patrné, že se přizpůsobuje vývoji jak vědeckému, tak i společenskému, např. v původním znění mohli být lékaři pouze muži, nebyla připuštěna euthanazie ani interrupce. Právo na život se v medicíně vyvíjí ruku v ruce s vývojem technologie. Lékař má zachraňovat životy a jde-li to, proč neumožnit rodičům mít své vlastní dítě a dalšími zásahy zabránit dědičným nemocem? Vypěstovat náhradní tkáň, aby mohl žít člověk kvalitnější život? Proč by vědci pracovali na nových technologiích a stále více pronikali do tajemství vnitřního fungování člověka, když by to nemohli v praxi použít? Nenastal v medicíně odklon od člověka ve smyslu jeho celistvosti? Nezaměřila se medicína pouze na jednu stránku člověka, tu somatickou? Je to medicína a její pokroky, které nás nutí řešit bioetické problémy, ale sama k jejich řešení nepomáhá. To jsou otázky, které dnes stojí v pozornosti celého problému a na které se dnes objevují různé odpovědi podle toho, z jakého hlediska je život chápán. Široká diskuse probíhá především v rámci křesťanského katolického učení o tom, kdy začíná život člověka, je-li dárcovství gamet mimo manželství přípustné, jaký přístup převládá v názorech na léčebné klonování a klonování vůbec. Na půdě filosofie také probíhá ostrá diskuse, kterou otevřel již Jurgen Habermas ve svém díle Budoucnost lidské přirozenosti, kde se zabývá zásahy do přirozenosti člověka, genovou manipulací a zamýšlí se nad konečnými důsledky, jaké to může mít pro lidstvo.

19 Gerstner laboratory [online]. 2009 [cit. 2009-11-24]. Bioetika. Dostupné z WWW: .

20

3.2. Náboženství a jeho přítup k hraničním tématům20 Jak náboženství přistupuje k osobě nenarozeného dítěte, jedince, bytosti? Mluvím-li zde o náboženství, zaměřím se na křesťanství a odpověď na to, jak katolická církev přistupuje k osobám nenarozeným, embryím..je už v samotné bibli. Na mnoha místech se mluví o člověku jako člověku od jeho zplození. Např. starozákonní Jób při svém utrpení říká: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: »Je počat muž.«“ (Job 3,3). Žalmista David mluví o identitě člověka již před jeho narozením: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.“ (Ž. 139,13.15). Tkáně našeho těla byly „utkány“ samotným Hospodinem a On nás zná již od prvního dne naší existence v podobě zárodku. Na jiném místě hovoří takto: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž. 51,7). Bůh vnímá a počítá hříšnost člověka již od početí Prorok Izajáš píše: „Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno“ (Iz. 49,1). Také o Samsonovi čteme, že byl „od mateřského života až do dne své smrti Boží zasvěcenec“ (Soud. 13,7). O proroku Jeremiášovi je napsáno: „… dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pranárodům za proroka.“ (Jer. 1,5). Apoštol Pavel vyznává, že byl vyvolen „už v těle své matky“ a povolán milostí (Gal 1,15). Boží slovo vnímá osobu člověka spojitě od dne jeho početí až do smrti a poskytuje nám mnohá svědectví o tom, že Bůh jedná s člověkem jako s osobou již od početí. Názor katolické církve na dárcovství pohlavních gamet a náhradní mateřství můžeme vidět ze slov zapsaných ve 3. Mojžíšově knize, kde se říká: „A nedáš svůj výron jako semeno manželce svého společníka, aby ses tím neznečistil.“ V tomto biblickém nařízení je obsažena zásada, že semeno muže by nemělo být použito k oplodnění nikoho jiného než jeho manželky. Dále žena by neměla rodit děti nikomu jinému než svému vlastnímu manželovi. Jinými slovy, rozmnožovací schopnosti by měly být používány pouze pro manželského partnera. Praví křesťané se tudíž vyhýbají nejen náhradnímu mateřství, ale každé metodě, při které jsou použity darované spermie, vajíčka či embrya. 20 RUCKI, Štěpán. Sdružení křesťanských zdravotníků [online]. 2009 [cit. 2009-11-24]. Úcta k životu. Dostupné z WWW: .

21

Křesťanství a léčebné klonování? Ze zorného pohledu úcty k životu je tento způsob zneužívání lidských embryí z hlediska křesťanství byť pro pozitivní léčebné cíle nepřijatelný, a to z toho důvodu, že hranice mezi léčebným klonováním a klonováním člověka je natolik nepatrná, že může být překročena. Neexistují zde tak žádné záruky, že případné zkušenosti na tomto poli nebudou pak zneužity pro naprosto nepřijatelné reprodukční klonování lidských jedinců. Katolická církev zastává jasný postoj, úcta k životu i tomu nenarozenému, je natolik silná, že zapovídá jakékoli zásahy,dárcovství se vztahuje spíše k posvátnosti manželství. Právo na život je dle křesťanství právo každého již od početí. Na rozdíl od medicíny, vidí křesťanství ve všech osobnost, odmítá zásahy, které by mohly narušit přirozenost člověka. I takový přístup má svá úskalí, pokud zasahuje do životů lidí a osobuje si právo rozhodovat za ně. Pro křesťana tak žádný bioetický problém nenastává, ví, co má dělat a je-li křesťan, udělá to. Křesťanem se člověk nerodí, ale stává se jím, je tedy na jeho rozhodnutí, jakou cestu zvolí.

3.3. Diskurz o životě na půdě filozofie Pokud jsme v předchozích kapitolách hovořili o právu na život ve vnímání bioetiky z obecného hlediska, tedy jak je v základu regulováno právem, chápané medicínou a vnímané náboženstvím, dostáváme se nyní k pohledu filosofickému. V úvodu byla zmínka o německém filosofovi a sociologovi Jürgenu Habermasovi, a to v souvislosti s jeho dílem Budoucnost lidské přirozenosti, kde se mimo jiné zabývá identitou jedince, postavení embrya, programováním lidí. Protože se tato práce soustřeďuje právě i na zásahy medicínské technologie do předávání lidského života, zvolila jsem jako reprezentanta filosofického názoru právě Habermase. 3.3.1. Habermas - Budoucnost lidské přirozenosti Jaká je budoucnost lidské přirozenosti? Chceme-li odpověď na tuto otázku, musíme se nejdříve ptát, co to ta lidská přirozenost vůbec je. A když jsme si položili ty dvě otázky, vyplývá z nich další - jakou to má vše souvislost s právem na život a bioetikou? Velkou.

22

Habermas hovoří v kapitole „Co znamená moralizace lidské přirozenosti?“ o technizaci lidské společnosti v souvislosti s její moralizací: „Od počátku očkování a prvních operací srdce a mozku, přes transplantaci orgánů a umělé orgány až ke genové terapii se stále znovu vedly diskuse o tom, zda už nebylo dosaženo hranice, na níž by už ani lékařské účely nemohly ospravedlnit další technizaci člověka. Žádná z těchto diskusí techniku nezastavila.“21 Nabízí možnosti, jak se vypořádat s otázkou moralizace lidské přirozenosti, respektive s její technizací, a to „vypořádat se s oněmi zbytky pocitů, které by ještě mohly přetrvávat

v odporu

k přízrakům,

vytvořeným

genovou

technikou,

k vyšlechtěným

a klonovaným lidem a k experimentálně využitým embryím..“ Druhý pohled v sobě zahrnuje existenci jakéhosi rodového etického sebeporozumění, které bychom v technizaci sebe samých mohli ztratit. Z uvedených přístupů je patrné, jak říká Habermas, že zatímco první můžeme vnímat jako přístup oproštěný od jakéhokoli výrazu „otupělého antimodernistického odporu“,ale zároveň i velmi jednostranný, se svou orientací na technizaci, bez vnímání člověka, jako článku v rodovém řetězci, jako autonomní bytosti, v tom druhém je moralizace lidské společnosti, spíše její snaha, vnímána ve smyslu autorství vlastního života, v zajištění plození, „tj. splynutí rodičovských chromozomových sad, jistou míru nahodilosti, či přirozenosti..“, což už dle mého názoru nezní jako zatvrzelost proti moderně, ale spíše jako obyčejná lidská touha mít v sobě něco ze svých předků a dát něco ze sebe svým potomkům. Habermas nabízí možnosti vypořádání se s technizací přirozenosti člověka. Naše hraniční témata představují samotný předmět tohoto vypořádání. Míra technizace u nich vyvolává potřebu takového vypořádání. Máme jít cestou „otupělého antimodernistického odporu“, nebo dát přednost „splynutí rodičovských chromozomových sad, jistou míru nahodilosti, či přirozenosti..“? Jde o krajnosti, k jedné možná směřujeme a k druhé se již nemůžeme plně vrátit. Co je správné? Za sebe mohu říci, že správné není ani jedno ani druhé - nerozhoduji se mezi černou a bílou, je to nahodilé spektrum a já se mohu přiklonit k tomu či onomu. Volila bych nahodilost. Podmiňovací způsob je zde záměrně. Nyní ano, za pár let? 21 HABERMAS, Jürgen. Budoucnost lidské přirozenosti : na cestě k liberární eugenice?. 1. Praha : Filosofia, 2003. 34 s. ISBN 80-7007-174-5.

23

Nyní se dostáváme k souvislosti s právem na život. V kapitole „Lidská důstojnost versus důstojnost lidského života“ se Habermas rozepisuje o embryích a preimplantační diagnostice. Co se týče embryí hovoří zde o rozdělení obyvatel na dva tábory, a to na stoupence „života“ a stoupence „volby“, tedy spor o morální statut nenarozeného lidského života. Habermas zde vytyčuje ostrou hranici mezi interrupcí, kdy jsou ve hře ony dva tábory - tedy stoupenci života a volby - jedni proti jakékoli interrupci, nebo interrupci jen ze závažných důvodů a druzí hájící právo matky se rozhodnout, a preimplantační diagnostikou, kdy se „ochrana nenarozeného dítěte dostává do konfliktu se zvažováním rodičů, kteří chtějí mít dítě, ale chtějí se implantace vzdát, pokud embryo nevyhovuje určitému zdravotnímu standartu“. Jak glosuje Habermas, ve druhém případě můžeme mluvit o vytvoření života s výhradou. Bez preimplantační diagnostiky by nemohlo být uskutečněno umělé oplodnění, klonování ani náhradní mateřství. Habermas

hovoří o určitém „zdravotním standartu“

a vytvoření života s výhradou. Má na mysli použití jen „zdravých“ embryí. Ale nejde jen o „interrupci předem“, kdy poškozené embryo by směřovalo k samovolnému potratu? Je to jen otázka výběru ne (zatím)genové manipulace. Jen otázka výběru - dnes už téměř samozřejmost, stejně jako pozměnění genové informace za pár let? To, co vyrostlo, a to, co bylo uděláno, je název další kapitoly, Habermas zde hovoří o biotechnickém stylu zásahu: „příroda, jakožto technicky ovládnutá nyní znovu zahrnuje člověka, který se dosud v technice proti ní stavěl jako pán…ale čí je to moc - a nad kým, nebo nad čím? Zjevně moc nynějších lidí nad těmi, kdo přijdou a kdo jsou bezbrannými objekty příštích rozhodnutí dnešních plánovačů. Odvrácenou stranou dnešní moci je pozdější podrobení živých mrtvým.“22 A Habermas jde ve svých úvahách dál a především kritizuje liberální eugeniku. Připustíme-li, že by rodiče mohli ovlivňovat složení genomu svých dětí, rozhodli by pouze na základě svých vlastních preferencí, naprosto jednostranně. Vyrobili by někoho, kdo má splnit určitá očekávání, aniž by na druhé straně bylo jakékoli svolení, což ani není možné. 22 HABERMAS, Jürgen. Budoucnost lidské přirozenosti : na cestě k liberární eugenice?. 1. Praha : Filosofia, 2003. 59 s. ISBN 80-7007-174-5.

24

Habermas zde hovoří o věci, která se „vyvíjí v osobu,dostává egocentrický zásah(rodičů) smysl komunikativního jednání, které by pro dospívajícího mohlo mít existenciální důsledky. Na geneticky fixované výzvy však vlastně nemůže dát žádnou odpověď. Neboť rodiče ve své roli programátorů by vůbec nemohli vstoupit do dimenze života, v níž se teprve potom s dítětem setkají jako autoři výzev.“ Habermas rozvíjí možnosti, které nám dává pokrok ve vědě. Začalo to mimotělním spojením vajíčka a spermie, pokrok ve znalosti genů a možnost výběru embryí byly jen přirozeným pokračováním. Habermas v poslední uvedené kapitole hovoří o „egocentrickém zásahu rodičů“ a jejich roli coby programátorů, ale i to je jednou z možností, které budoucnost může přinést a zda to bude mít existenciální důsledky pro dospívajícího je zatím jen v rovině spekulací. Habermas nám ve svém díle Budoucnost lidské přirozenosti naznačil důsledky biotechnologických zásahů do přirozenosti člověka, které mohou vést až k její naprosté ztrátě, na straně druhé nám však ukázal, že to není jediné možné vyústění, se kterým je třeba se smířit. Je na nás, jak využijeme možnosti, které nám pokrok dává a jak moc si vážíme své přirozenosti.

25

4. PRÁVNÍ ÚPRAVA Tato kapitola se bude věnovat právní úpravě práva na život ve vztahu k bioetice v České republice, EU a v Polsku. Proč právě Polsko? Jak bylo uvedeno výše, hraniční témata mají spojitost s křesťanstvím, a tím pojítkem je morálka, etika. Nám nejbližší zemí,která má vysokou míru religiozity, jež zde má vliv i na právní úpravu námi zvolených hraničních témat je právě Polsko.

4.1. Právo na život z pohledu práva Co znamená právo na život? Právo na život patří k nejdůležitějším základním lidským právům. Z pohledu práva můžeme v nejobecnější rovině citovat Listinu základních lidských práv a svobod či Úmluvu o ochraně základních lidských práv a svobod. Jedná se o obecné základy, které regulují právo na život,některé z hraničních situacích, jež jsme zmínili, si v průběhu společenského a technického vývoje, vyžádaly konkrétnější úpravu a ta bude zmíněna v další části této práce. V následujícím výkladu se budeme zabývat tedy tím, jak je právo na život chápáno v českém právním řádu, pozornost však budeme věnovat i mezinárodním a evropským úmluvám a deklaracím, které právo na život potažmo jeho ochranu právně regulují.

Listina základních práv a svobod23 Právo na život jako nejzákladnější lidské právo garantuje čl. 6 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje kdo má právo na život. Odstavec 1: Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Odstavec 2: Nikdo nesmí být zbaven života. Odstavec 3: Trest smrti se nepřipouští. Odstavec 4: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné 23 Listina základních práv a svobod , Hlava II. čl.6 Lidská práva a základní svobody

26

Listina hovoří jasně, každý má právo na život, otázka vzniká interpretací pojmu každý - kdo je každý? Pokračujeme-li slovy, že lidský život je hoden ochrany již před narozením, dle mého názoru z této formulace

vyznívá, že zatímco každý patří již

narozeným, to hodno ochrany je to nenarozené. Hodno ochrany je daleko slabší argument než právo, máte-li právo žít nebo je jen váš život hoden ochrany.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod promlouvá podobně. V Hlavě I čl. 2 Odstavec 1: Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. Odstavec 2: Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není více než zcela nezbytné, při: a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.

Občanský zákoník24 Právem na život se, jak už bylo uvedeno výše, zabývá článek 6 Listiny základních práv a svobod, kde se hovoří, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. V souvislosti s tímto ustanovením je nutné zmínit Občanský zákoník, kde se za osobu v právním smyslu resp. fyzickou osobu, vybavenou vlastní právní subjektivitou, považuje ve vymezených případech též dítě v těle matčině (nascitura). Jde zejména o případy, kdy je třeba chránit zájmy osob ve stavu zrodu ve specifických situacích (zejména umožnit jim dědění). Nasciturus však má právní subjektivitu pouze za podmínky: je-li v době rozhodné pro nabytí prokazatelně počat a narodí-li se živý, § 7 odst. 1 věta druhá obč. zák.25

24Zákon č.40/1964 Sb. občanský zákoník

27

Všeobecná deklarace lidských práv a Deklarace práv dítěte Již v úvodu byla zmíněna Úmluva26, dalšími významnými dokumenty, které obecně regulují právo na život, resp. jeho ochranu jsou Všeobecná deklarace lidských práv a l.3: „ každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“. V Deklaraci práv dítěte je pouze v preambuli zmíněno „že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm...“ z dalších zásad nějaká zvláštní ochrana vyjádřena silněji nezaznívá. Co je míněno zvláštní právní ochranou před narozením, a co je vlastně míněno před narozením, je-li to celá doba od početí, nebo jen ten moment před narozením, to je opravdu velmi těžké definovat, neboť dále toto není blížeji upřesněno a lze tedy jen spekulovat o tom, co měli tvůrci Deklarace na mysli a proč to dále nespecifikovali.

Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte hovoří v čl.6: 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte. Úmluva pracuje s termínem „dítě“ a za počátek dětství se většinou považuje narození, z tohoto pohledu z Úmluvy žádné záruky nenarozeným, ať už je označíme plod, dítě či embryo, neplynou. Úmluva o lidských právech a biomedicíně Úmluva o lidských právech a biomedicíně, daleko konkrétněji než zmíněné úmluvy a deklarace řeší hraniční témata zde uvedená. Ve vysvětlující zprávě27 k Úmluvě lidských právech a biomedicíně se hovoří o prudkém rozvoji genetiky a její aplikaci v testování, 25 SAGIT [online]. 2004 [cit. 2009-09-22]. NASCITURUS. Dostupné z WWW: .

26 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

28

terapii, objasnění nemoci. Nebudeme zde rozbírat všechny články, blíže uvedeme pouze ty, které se nějakým způsobem dotýkají hraničních témat v práci vymezených. V Čl. 1 se hovoří o důstojnosti a svébytnosti lidské bytosti. Povšimněme si termínu „lidská bytost“ nehovoří se zde o osobě, životu, ale bytosti. Čl. 2 hovoří o nadřazenosti lidské bytosti, má se tím na mysli priorita ne povýšenost, je třeba za vším vidět právě tu lidskou bytost. A to už k nám vymezeným hraničním tématům promlouvá zřetelněji. Když za vším, co konáme, máme vidět tu lidskou podstatu, se svou důstojností a svébytností,a na straně druhé máme asistovanou reprodukci s přebytečnými embryi či vytváření klonů, jako by ta svébytnost, důstojnost a lidská podstata byla jen na jedné straně barikády a na straně druhé jen shluk buněk. Kapitola IV. se věnuje lidskému genomu. Článek 11 se věnuje zákazu diskriminace: „Jakákoliv forma diskriminace osoby z důvodu jejího genetického dědictví je zakázána“. Dle vysvětlující zprávy, by se genetické vyšetření, které může odhalit genetickou chorobu, predispozici ke genetické chorobě a náchylnost k ní, mohlo stát nástrojem selekce a diskriminace. Jsme schopni rozpoznat genetické zatížení, přečetli jsme DNA. Další úspěch na poli vědy a medicíny. Kdo by nechtěl znát své možné budoucí choroby, mohl by jim předejít, jde vlastně o prevenci. Tento článek ovšem hovoří o možném podmínění si čehokoli, např. zaměstnání, pojištění, právě genetickým vyšetřením. Na straně jedné může nastat situace, kdy toto poskytnete, a můžete být právě z důvodu genetické choroby odmítnuti a nebo odmítnete a je otázkou, zda je to nejlepší jednání při žádání o zaměstnání

a dobrou

odpovědí pojišťovně. Troufám si říci, že v obou případech může nastat diskriminační jednání. Aby nemohlo být genetické vyšetření zneužito, musí být jasně stanoveny mantinely pro jeho využití, ty mantinely musí nastavit právo. 27 Vysvětlující zpráva k úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny:Tato Vysvětlující zpráva byla vypracována z pověření generálního tajemníka Rady Evropy na základě návrhu vypracovaného na žádost Řídícího výboru pro bioetiku (Steering Committee on Bioethics, CDBI), p. Jeanem MICHAUDem (Francie), předsedou CDBI. Bere v úvahu diskuse, které probíhaly v CDBI a v jeho pracovní skupině pověřené návrhem Úmluvy; bere také v úvahu připomínky a návrhy ze strany delegací.Výbor ministrů schválil zveřejnění této Vysvětlující zprávy dne 17. prosince 1996.Tato Vysvětlující zpráva není směrodatným výkladem Úmluvy. Zabývá se nicméně hlavními problémy přípravné práce a poskytuje informace k objasnění záměru a účelu Úmluvy a k lepšímu porozumění záměru jejích ustanovení.

29

Článek 12 hovoří o prediktivním genetickém vyšetření „Vyšetření, která předpovídají geneticky podmíněné nemoci, nebo která slouží k určení nositele genu způsobujícího nemoc, nebo k odhalení genetické predispozice nebo náchylnosti k nemoci, lze provést pouze pro zdravotní účely nebo pro vědecký výzkum spojený se zdravotními účely a v návaznosti na odpovídající genetické poradenství“. Genetické testy, které predikují určité genetické choroby, mohou být značným přínosem pro zdraví jednotlivce, protože umožňují včas zavést preventivní péči nebo poskytnout příležitost ke zmenšení rizika změnou chování, životního stylu nebo životního prostředí. Článek 12 jako takový nestanoví žádné omezení práva provádět diagnostické zákroky v embryonálním stadiu ke zjištění, zda embryo nevykazuje dědičné rysy, které povedou k vážným chorobám u budoucího dítěte. Článek 13 s názvem Zásahy do lidského genomu: „Zásah, směřující ke změně lidského genomu, lze provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků“. Největší obava je ze záměrné modifikace lidského genomu, aby bylo možné vytvářet jedince nebo celé skupiny vybavené zvláštními charakteristickými rysy a požadovanými vlastnostmi. V čl. 13 dává Úmluva odpověď na tyto obavy několika způsoby. Zásahy směřující k jakékoli změně genomu některého z potomků jsou zakázány. Právě proto nejsou dovoleny genetické změny spermií a vajíček určených k oplodnění. Lékařský výzkum, který se provádí za účelem provádění genetické modifikace spermií nebo vajíček, která nejsou určena k rozmnožování, je dovoleno provádět pouze in vitro se souhlasem příslušné etické nebo řídící instituce. Článek 14 a Zákaz volby pohlaví Použití postupů lékařsky asistované reprodukce nebude dovoleno za účelem volby budoucího pohlaví dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné nemoci vázané na pohlaví. Lékařsky asistovaná reprodukce zahrnuje umělou inseminaci, oplodňování in vitro a jakoukoli jinou techniku, která má stejný výsledek a umožňuje rozmnožování jiným než přirozeným způsobem. Podle tohoto článku není dovoleno používat metody lékařsky asistované reprodukce k volbě pohlaví budoucího dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné chorobě vázané na pohlaví. 30

Tento článek navazuje na předešlý v možnosti zásahu v podobě pozměnění lidského genomu, a to tak, aby vykazoval znaky objednatelů, tedy rodičů. Jedno je jisté, jde to. Je možné při IVF zvolit pohlaví dítěte v návaznosti na možné genetické zatížení. Článek 18 - Výzkum na embryích in vitro 1.Pokud zákon umožňuje provádět výzkum na embryích in vitro, musí být zákonem zajištěna odpovídající ochrana embrya. 2.Vytváření lidských embryí pro výzkumné účely je zakázáno. Článek nezaujímá žádné stanovisko pokud jde o přípustnost výzkumů na embryích in vitro. Odst. 2 tohoto článku však zakazuje vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. U IVF většinou „zbydou“ nějaká embrya a se souhlasem je možné využít jich např. při léčebném klonování.

4.2. Právní úprava jednotlivých hraničních témat v ČR Nyní se dostáváme k právní analýze konkrétních témat. Zatímco umělé oplodnění a náhradní mateřství ponechává EU k úpravě vnitrostátní, klonování je upraveno na evropské úrovni. I toto rozlišení nám již hodně vypoví nejen o tom, jaká důležitost je dána jednotlivým tématům, ale i jakou roli hraje náboženství při tvorbě zákonů, což si ukážeme na srovnání s Polskem jako reprezentantem státu se silným vlivem katolické církve.

4.2.1. Umělé oplodnění V ČR definuje umělé oplodnění a nakládání s embryi zákon č. 227/2006 Sb. O výzkumu na lidských kmenových embryonálních buňkách a souvisejících předpisech zahrnuje část, která se zabývá výzkumem na kmenových buňkách a souvisejícími činnostmi, a dále novely stávajících zákonů. Protože se jedná o výzkum na embryích, získaných většinou při umělém oplodnění a celá tato práce se věnuje právu na život, a to i ve vztahu k takto získaným embryím, uvedeme si, za jakých okolností je takový výzkum povolen a k čemu má sloužit. Podmínky pro vydání povolení k výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách, tak zní název §4 tohoto zákona 31

(1) Výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách lze provádět pouze na základě povolení vydaného ministerstvem označeného číslem povolení. (2) Ministerstvo vydá povolení k výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách pouze tehdy, je-li doloženo, že a) výzkum slouží k získávání zásadních vědeckých poznatků nebo k rozšíření lékařských poznatků při vývoji diagnostických, preventivních nebo terapeutických postupů, které lze aplikovat na člověka, b) podle současných poznatků vědy a techniky řeší výzkum otázky, které nelze řešit pouze na in vitro modelech se zvířecími buňkami nebo při pokusech na zvířatech, c) předpokládaného vědeckého přínosu nelze dosáhnout žádným jiným způsobem, d) je zaručena odborná úroveň výzkumu, zejména odbornou publikační činností, patenty nebo přihláškami patentů a výročními zprávami, e) výzkumný projekt je eticky přijatelný Výzkum na embryích má sloužit jedině k vědeckým účelům, když poznatků takto získaných nelze dosáhnout jinak. Je eticky přijatelné zničit embryo pro vědecké účely? Nebo co měl zákonodárce bodem e) na mysli? Není to jen dodatek, aby bylo společnosti učiněno za dost? Zákon č. 20/1966 Sb. O péči a zdraví lidu, stanovuje metody a postupy, při nichž dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami při léčbě neplodnosti ženy nebo muže. Paragraf 27 písm.e) blíže popisuje, kdy je možno provést asistovanou reprodukci, určuje, kdo může být dárcem, jaké informace a proč musí být poskytnuty lékařem, jak se má nakládat s embryem. Tento paragraf představuje základní rámec asistované reprodukce. V § 27e) ods. 1 zákona č.20/1966 (dále jen zákona) se uvádí, že asistovanou reprodukci je možné provést u ženy v plodném věku, jestliže tomu nebrání její zdravotní stav, za ten odpovídá lékař, který reprodukci provádí. Odstavec 2. § 27 e) zákona určuje, kdo může být dárcem vajíčkem či spermií „Darovat vajíčka pro účely asistované reprodukce může žena ve věku od 18 do 35 let. Darovat spermie může muž ve věku od 18 do 40 let. K oplození vajíčka nesmí být použity spermie, o nichž je známo, že pocházejí od muže, který je příbuzným v řadě přímé nebo sourozencem, strýcem, bratrancem nebo dítětem bratrance nebo dítětem sestřenice ženy, jejíž vajíčko se k metodě asistované reprodukce použije, anebo příjemkyně“. 32

Odstavec 4. Hovoří o povinnosti lékaře informovat osoby o povaze zákroků a rizicích s nimi spojenými. Souhlas

osob, jako podmínka při podstoupení jakéhokoli

zákroku je obsahem následujícího odstavce. Zákon v odstavci 6. stanovuje, že u ženy smí být oplozeno a přeneseno do dělohy jen tolik embryí, kolik je podle současných lékařských poznatků zapotřebí k úspěšnému navození těhotenství v následujícím 7. odstavci jasně definuje použití zárodečných buněk a embryí vytvořených k umělému oplodnění pouze pro umělé oplodnění. Pokud nejsou použita všechna embrya, lze je uchovat pro další léčbu. Rozhodne-li se pár, že embrya už nebude chtít využít, může dát souhlas k darování jiné ženě nebo pro výzkumné účely. V § 27 písm. g) zákon stanoví zákaz volby pohlaví dítěte. Na druhé straně pokud je zjištěno, že se v rodině objevila závažná nemoc, která je vázaná na pohlaví a lze jí předejít metodami asistované reprodukce, tzn.že se nemoc např. přenáší z matky pouze na mužské potomky, pak je selekce povolena. Zákon dále obsahuje důležitou novelu zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, která stanoví, že nesvědčí-li domněnka otcovství manželu matky ani nebylo otcovství k dítěti určeno souhlasným prohlášením rodičů, považuje se za otce dítěte počatého umělým oplodněním muž, který dal k umělému oplodnění ženy souhlas, to však neplatí, pokud by se prokázalo, že žena otěhotněla jinak. Otázka mateřství je dle našeho právního řádu jasná. Matkou je žena, která dítě porodila.28 Ustáleným výkladem se dovozuje, že toto platí bez ohledu na to, jaký byl původ genetické látky, z nějž dítě vzešlo29, což představuje problém spíše u náhradního mateřství.

4.2.2. Náhradní mateřství Pojem náhradního mateřství náš právní řád nezná. Dle mého názoru je jen otázka času, kdy bude tento institut zakotven i v našem právním řádu, neboť roste počet žen, které v důsledku zdravotních obtíží nemohou samy donosit dítě.

28 Zákon č.94/1963,§50a, Zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů 29 HOLUB, Milan. Zákon o rodině : komentář a předpisy související. 2. aktual. Praha : Linde, 2007. 190 s.

33

V Česku se k podpoře náhradního mateřství otevřeně hlásí pouze Zlínská klinika reprodukční medicíny, která výkony provádí a usiluje i o legislativní úpravu náhradního mateřství v České republice.30 Do září 2009 se na kliniku obrátilo se žádostí 11 párů. Ředitel kliniky David Rumpík popisuje současnou praxi: „Naše klientky si náhradní matky shánějí samy. V praxi je to tak, že před porodem se náhradní matka úředně vzdá svého dítěte ve prospěch biologického otce, kterého legislativně označí za otce. Za zákrok si zlínská klinika neúčtuje žádné nadstandardní poplatky, pacientky platí zákrok ve stejné výši, jakoby platily umělé oplodnění,".31 Výše jsem zmínila problematiku, kterou představuje ustanovení v zákoně, že matkou je žena, která dítě porodila. Zde ten rozkol mezi biologickou matkou (tedy ženou, která poskytne vajíčko) a matkou dle zákona (jež oplodněné vajíčko dárkyně donosí a dítě porodí a je dle našeho právního řádu jeho matkou) je nejostřejší a zasloužil by si pozornosti při zavedení institutu náhradního mateřství do našeho právního řádu, čemuž doufejme napomůže i kulatý stůl, který se konal v září 2009 na ministerské úrovni, kdy cílem bylo otevřít diskusi nad možnostmi uzákonění institutu náhradního mateřství v ČR32. Návrhy řešení, možná rizika, ale i komentáře k současnému stavu budou uvedeny v kapitole Právní a sociální rizika. Věřím, že tento institut se dočká brzy svého právního ošetření a bude zařazen mezi další formy asistované reprodukce v ČR, aby nedocházelo k obcházení zákona.

4. 2.3. Klonování V ČR je klonování ošetřeno v z. č. 140/1961 Sb. trestní zákon, kde v §209b se hovoří o nedovoleném nakládání s lidským embryem a lidským genomem, a je zde včleněno i reprodukční klonování, kdy trest odpovídá třem letům vězení.

30 Zlínská klinika reprodukční medicíny se jako jediná v ČR přiznává, že podporuje náhradní mateřství. Zlin.cz [online]. 3. 6. 2009. [cit. 2010-09-27]. Dostupný z WWW: .

31 Zlínská klinika reprodukční medicíny se jako jediná v ČR přiznává, že podporuje náhradní mateřství. Zlin.cz [online]. 3. 6. 2009. [cit. 2010-09-27]. Dostupný z WWW: . 32 Institut „náhradní matky“ - kulatý stůl [online]. Praha : 2009 [cit. 2009-10-23]. Ministerstvo spravedlnosti. Dostupné z WWW: .

34

Základním dokumentem, který se zabývá přímo klonovaním lidských bytostí je Předpis č. 97/2001 Sb. m.s. dodatkový protokol k úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí. Článek 1 1. Každý zákrok, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou, je nepřípustný. 2. Pro účely tohoto článku výraz "geneticky shodná" lidská bytost s jinou lidskou bytostí znamená lidskou bytost, která má s jinou lidskou bytostí společný jaderný soubor genů. Vysvětlující zpráva33k protokolu se zabývá důvody vzniku tohoto Dodatkového protokolu, kde v bodě 1. je uvedeno na jakých základech stojí a o jaké články Úmluvy se opírá, tedy o čl. 1, který stanoví, že smluvní strany budou chránit důstojnost a totožnost všech lidských bytostí a zaručí každému, bez diskriminace, úctu k jeho integritě a ostatní práva a základní svobody s ohledem na aplikaci biologie a medicíny; článek 13, který stanoví, že zásah, směřující ke změně lidského genomu, lze provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků; článek 18.1, který zajišťuje ochranu embrya in vitro v rámci výzkumu a článek 18.2, který zakazuje vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. Druhý bod se dotýká zdůvodnění vzniku Dodatkového protokolu, kde rozlišuje základní tři situace klonování buněk jako technika, použití embryonálních buněk v technikách klonování a klonování lidí, například použitím technik štěpení embrya nebo přenosem genů buněčného jádra (nukleární transfer). Zatímco první situace je z etického hlediska plně přijatelná, druhá z nich by měla být v Protokolu o ochraně embrya přezkoumána. Důsledky situace třetí, tj. zákaz klonování lidských bytostí, spadají do působení tohoto Protokolu. Obsahem bodu 3. je klonování lidí, jako ohrožení lidské svébytnosti a náhodném 33 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy [online]. 2009 [cit. 2009-09-27]. Modul IIC - Kurz 18. Etické problémy současné medicíny. Dostupné z WWW: . a Etické problémy v medicíně, modul IIC [online]. 2007 [cit. 2009-09-23]. Ústav pro lékařskou etiku. Dostupné z WWW: .

35

složení vlastních( jednoho každého)genů. V bodě 4. Je vykládán postoj Protokolu k přípustnosti klonování buněk tkání pro výzkumné účely, a to v tom smyslu, že ustanovení tohoto Protokolu nebudou vykládána tak, že zakazují klonovací techniky v buněčné biologii Bod 5. Mluví o zákazu takového zákroku, kde prostřednictvím štěpení embrya nebo přenosem genů buněčného jádra (nukleární transfer) by došlo k vytvoření lidské bytosti geneticky shodné s jinou lidskou bytostí, ať už živou či mrtvou. Zajímavé jsou body 6.a 834., které ocituji celé: „V souladu s přístupem zachovávaným při vypracování Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, bylo pro účely aplikace stávajícího Protokolu rozhodnuto ponechat na vnitrostátním právu, aby definovalo rozsah výrazu „lidská bytost". Tento Protokol je důležitým krokem při navrhování jasných etických a zákonných opatření v oblasti reprodukčního lékařství. Spolu s ustanoveními článků 1, 13, 14 a 18 Úmluvy zachovává důležité etické principy, které by měly tvořit základ dalšího vývoje biologie a lékařství v této oblasti nejen dnes, ale i v budoucnosti.“

4.3. Právní úprava hraničních témat v Polsku Jako příklad nejednotné právní úpravy některých témat uvádím právní úpravy v Polsku, v zemi se silnou katolickou tradicí,která se odráží při tvorbě zákonů. I na tomto je patrné, že u tak složitých témat nelze říci, co je a není správné, pouze co je a není podle práva té které země, což jsou někdy opačné přístupy, i přesto, že jde o sousedící státy. 4.3.1 Umělé oplodnění Polsko má co se týče umělého oplodnění podobnou úpravu jako ČR, do sněmovny však míří nový návrh, který obsahuje ve vztahu k oplození IVF následující ➢ zákaz zmrazování „přebytečných“ embryí- což by mohlo znamenat odebrání pouze jednoho, nebo zničení ostatních 34 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy [online]. 2009 [cit. 2009-09-27]. Modul IIC - Kurz 18. Etické problémy současné medicíny. Dostupné z WWW: . a Etické problémy v medicíně, modul IIC [online]. 2007 [cit. 2009-09-23]. Ústav pro lékařskou etiku. Dostupné z WWW: .

36

➢ konec jakéhokoli proplácení pojišťovnou ➢ zavádění vždy jen jednoho zárodku bez kontroly případného genetického poškození - důsledkem by mohlo být právě genetické poškození ➢ zrušení možnosti postihu lékařů, když něco pokazí- možnost laxnějšího přístupu ➢ pokud tento návrh projde, bude to znamenat cestování polských párů do zemí, kde je IVF upraveno liberálněji. A to i polských párů movitých, neboť ani oni nebudou hradit proceduru, kdy bude zaváděno jen jedno embryo, a šance, že se podaří uchytit se oproti třem až čtyřem běžně zaváděným zmenší o více než polovinu.

4.3.2. Náhradní mateřství V Polsku sice legálně nelze zamluvit nemluvně, ale každá matka se může zříct rodičovských práv, která poté přebírá otec. A otcem může být dárce spermatu. Proti náhradnímu mateřství se vyslovila katolická církev, k níž se v Polsku hlásí přes 90 procent obyvatel. Náhradní mateřství podle jejího učení uráží důstojnost a je v rozporu s právy dítěte. Existují země, kde si rodiče ale mohou dělohu surogátní matky legálně pronajmout. Například na Ukrajině či v Rusku existuje mnoho společností, které tento úkon za peníze zprostředkovávají. Jde to i ve Velké Británii, ovšem čekací lhůty jsou v současné době nekonečně dlouhé. Naopak v Řecku, Francii, Dánsku a Nizozemí je vysloveně zakázáno, aby žena dělala náhradní matku za finanční odměnu. Ve většině amerických států ale není náhradní mateřství nijak právně ošetřeno. Neplatí tam tedy vyložený zákaz, ale také neexistují žádné právní vztahy mezi zúčastněnými. Asi nejpropracovanější systém, který z institutu náhradního mateřství udělal fungující obchod, má Kalifornie, Arkansas nebo Texas. Velkou debatu v rámci Evropské unie vyvolal v roce 2005 reprezentant Velké Británie Michael Hancock, který podal návrh na legalizaci náhradního mateřství. Výbor Rady Evropy pro otázky sociální, zdravotní a záležitosti rodiny ho ale neschválil a toto téma se od té doby znovu neotevřelo.

37

Právní úprava má předcházet rizikům, která by mohla do budoucna vzniknout. Na to, aby tomu tak opravdu bylo, muselo by právo upravovat veškeré konání a situace, které mohou nastat. Tak tomu však není, právo není jediným regulátorem chováním,jsou zde i morálka člověka, etika společnosti, náboženství, a to vše ve spojitosti má zabezpečit, aby se lidské konání nezvrhlo a neotočilo proti člověku samotnému. Hraniční témata: rizika, případy řešené před ESLP Tato část práce se zaměřuje na možná rizika, medicínská i sociálně právní, která se v souvislosti s tématy zde uvedenými mohou vyskytnout. Dále se pak soustředí na uvedení konkrétních případů řešených před ESLP v souvislosti zejména s právem na život, tedy čl.2, týkající se nenarozeného dítěte a čl.8, týkající se práva na rodinný život, druhý případ se zabývá dopady nepřesnosti v prenatální diagnostice na život jedince.

38

5. RIZIKA Hovoříme o bietických problémech v souvislosti s předáváním lidského života. Uvedli jsme popis jednotlivých témat, přístupy medicíny, náboženství a filosofie jak k samotnému právu na život, tak i konkrétně k jednotlivým tématům. Dostali jsme celistvý obraz o tom, jak jednotlivé procesy probíhají,jak jsou právně ošetřeny. Nyní můžeme přistoupit k rizikům, která sebou mohou nést.

5.1. Rizika medicínská Pokrok ve vědě a s ním spojené nové možnosti v medicíně mohou přinášet i některá rizika. Nejde jen o ty, která mohou provázet samotný úkon, ale mohou existovat i skrytá rizika o kterých víme jen velmi málo anebo vůbec. Při IVF 35dochází ke stimulaci pomocí hormonální léčby, která může být provázena od mírných obtíží, jako je bolest hlavy, břicha, nadýmání až po riziko přílišné stimulace, kdy může dojít k hromadění tekutiny v dutině břišní a poté hrozí až riziko trombózy. Právě hormonální léčba může zapříčit i rychlejší růst rakovinotvorných buněk v tkáních. Hormonální léčba jako taková představuje umělý zásah do organismu a vyvolává reakce, které by přirozeně nenastaly. Daleko vyšší je riziko v podobě zásahů do genomu. Samotné přečtení DNA nevede k jejímu porozumění provázanosti genů, vzájemné interakci. To že nyní jsme schopni předejít vzniku určité nemoci tím, že zasáhneme do genomu jedince, může v budoucnu vyvolat jiný efekt, který nejsme schopni nyní ani předpovědět. První děti ze zkumavky, jak se jinak říká dětem narozeným pomocí oplodněním IVF, se narodily před třiceti lety, a až nyní se zjišťuje, že děti počaté technikou IVF jsou devětkrát častěji vystaveny genetické poruše nazývané Beckwith-Wiedemannův syndrom (BWS). Jedná se o syndrom, který „způsobuje mutace v DNA nebo porucha při imprintingu, což je proces, při kterém jsou chemické značky přidávány k DNA a ty určují, které geny z vajíčka a které geny ze spermie budou vypnuty a které budou zapnuty. Má se za to, že 35 Sanatorium Helios [online]. 2006-2009 [cit. 2009-08-23]. Asistovaná reprodukce. Dostupné z WWW: .

39

poruchy imprintingu jsou u poruchy BWS příčinou nepřiměřeného růstu některých částí těla, jako například většího růstu jazyku a že jsou také spojeny s větším rizikem vzniku některých zhoubných nádorů. Není to však porucha, která by vedla k intelektuální zaostalosti.“36 V letech 1983-2003 byl uskutečněn výzkum, jehož výsledkem byl výše uvedený závěr. Za příčinu, která je uváděna, je vlastní proces mimotělního oplodňování. Předpokládá se, že by na vině mohly být kultivační media (roztoky) ve kterých embrya rostou, a které by mohly způsobovat poruchy imprintingu.37Je-li tomu tak, pak současný trend, kdy je embryo ponecháno v roztoku až pět dní, naproti dřívějším dvěma, může představovat vyšší riziko genetických zátěží pro embryo. Možná, že závěr, ke kterým výzkum došel je chybný. Zaměřil se pouze na děti, a nezjišťoval nic o rodičích. To, že někdo nemůže mít dítě má určitě svou příčinu a je tedy možné, že i ta má vliv na vznik tohoto syndromu, a proto může být častější právě při této metodě oplození. Ale i toto je pouze domněnka. Abychom mohli říci, že tento syndrom, případně další onemocnění či vlastnosti způsobuje metoda IVF právě tím prostředím, ve kterém se odehrává, je nutná daleko přesnější znalost toho, co se odehrává.Je možné, že zásahy do genomu mají takové účinky, jaké se předpokládají, stejně tak je možné, že mají účinky, které se projeví až v dalších generacích. Klonování Terapeutické klonování je z pohledu medicíny v plenách, odhadnout možná medicínská rizika není v mých silách. Co se týče klonování člověka, jak bylo uvedeno výše, na to, aby vznikl jeden jediný klon, je třeba zapotřebí 400 vajíček od 15 žen, to samotné představuje několik převážně zdravotních rizik jak pro dárkyně, tak pro příjemkyně, ale největší otazník je nad samotným klonem. Metoda, kterou by klon přišel na svět je podobná metodě IVF, ale jen v nejzákladnějších obrysech. Zásah je zde daleko rozsáhlejší a možných rizik daleko více. I za předpokladu, že by klon vznikl, narodil se (je nyní jedno, jak to 36 PAZDERA, Josef. Děti ze zkumavky jsou více ohroženy vrozeným defektem [online]. 2004 [cit. 2009-09-23]. Osel.cz. Dostupné z WWW: . 37 Genomický imprinting (nebo také parentální imprinting, jindy jednoduše „imprinting“) je genetický jev, při němž míra exprese některého z genů závisí na rodiči, od kterého byl tento gen zděděn

40

nazýváme, zatím jsme ve fázi „možná“), co nebo kdo by to byl? Jako vše, co se vymyká, je nezvyklé, byl by klon předmětem dalšího výzkumu, a to od vzniku, narození. Nebyla by v takovém případě už v počátku splněna definice diskriminace? Jaká by byla naděje na obyčejný život? A byl by ho schopen?

5.2. Právně- sociální rizika S hraničními tématy zde uvedenými nejsou spojena jen rizika medicínská, ale jak už bylo výše poznamenáno o rizika mající právně sociální charakter. V čl.7 Úmluvy o právech dítěte je řečeno, že každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Dárcovsví gamet U dárcovství vajíček či spermií to možné není z důvodu anonymity dárců. Anonymita dárců tedy představuje riziko pro budoucí děti těchto dárců, a to v souvislosti s medicínou a rodinnou anamnézou až po riziko, že takto počatí sourozenci se mohou setkat a zplodit dítě. Darované sperma může být použito někdy až ve dvaceti pěti případech, u dárcovství vajíčka je tento počet samozřejmě jiný, ale ta možnost přece jen existuje. Náhradní mateřství Náhradní mateřství představuje smlouvu,která je dle našeho právního řádu neplatná. Není tedy vynutitelná a rozhodne-li si náhradní matka dítě ponechat, když není bilogicky její, nikdo jí v tom nemůže zabránit. Náhradní mateřství představuje i riziko v podobě společenského tlaku. Žena, která devět měsíců vykazuje znaky těhotenství, toto neprožívá ve vakuu, ale je součástí prostředí a podléhá interakci s ostatními lidmi a vzdání se dítěte není v současné společnosti bráno jako pozitivní. Důsledkem může být až izolace náhradní matky. V září roku 2009 se konal na ministerské úrovni kulatý stůl38, jehož cílem bylo 38 Institut „náhradní matky“ - kulatý stůl [online]. Praha : 2009 [cit. 2009-10-23]. Ministerstvo spravedlnosti. Dostupné z WWW: .

41

otevřít odbornou diskuzi nad změnou právní úpravy a možnostmi uzákonění institutu náhradní mateřství. Byly zde nastoleny právní otázky tohoto institutu. Náhradní mateřství má-li být ošetřeno v zákoně musí být definován jako právní vztah, založený smlouvou, který má v první řadě jasně definované své subjekty, tedy kdo vlastně může být účastníkem smlouvy. Definován zde byl objednatelný pár, náhradní matka, manžel/druh náhradní matky a dítě. Výše bylo řečeno, že jde o smluvní vztah, to co bylo dále řešeno je otázka samotné smlouvy. Již dnes může být takový vztah upraven smlouvou, která je však neplatná, a tedy nevymahatelná. Když bude institut náhradního mateřství zakotven v právním řádu, smlouva, která bude uzavřena a bude splňovat podstatné náležitosti musí být u soudu vymahatelná, jinak by to celé ztrácelo smysl. Zohledněny při formování takové specifické smlouvy musí být

v prvé řadě psychologické hledisko náhradní matky. Neplnění současných smluv

založených dá se řící na bázi dobrovolnosti se odvíjí v podstatné míře právě od změny, kterou žena během těhotenství prodělá, tedy přilnutí k dítěti a odmítnutí ho pak vydat objednatelnému páru. Dalším spíše etickým problémem v rámci smlouvy je degradace dítěte na věc. Dítě se stává předmětem smlouvy, což evokuje předmět obchodu, ale jaký jiný termín použít než obchodování s dětmi? Uvedené problémy jsou jen střípkem z toho, co vše musí být ošetřeno, než takový institut spatří světlo světa v podobě zákona. Je zde nutné zmínit i možný rozpor s dobrými mravy, nemožný předmět plnění, zohlednění standardů zemí EU a států USA. Když jsem zde zmínila obchodování s dětmi, obchod je něco za něco, a zde se nabízí otázka, co z toho bude mít náhradní matka? Proč by to měla postupovat? Bylo by zajisté krásné, kdyby to ženy postupovaly z čistého altruismu k jiným ženám, které dítě nemohou donosit, jejich štěstí by jim bylo veškerou odměnou. Již nyní se v novinových článcích můžeme dočíst o tzv. „pronájmu dělohy“ a jak všichni víme, pronájem čehokoli něco stojí a děloha nebude výjimkou. Nyní, dle čtení inzerátů,39se cena pohybuje od dvou set tisíc korun českých, tato se však může v návaznosti na změnu poptávky a nabídky, kdy přibývá žen s gynekologickými problémy, měnit, spíše zvyšovat.

39 Sbazar.cz [online]. 2009 [cit. 2009-08-23]. Prodej. Dostupné z WWW: .

42

Ale nejsou to jen problémy zdravotního rázu, které přimějí objednatelný pár hledat náhradní matku. Těhotenství samo o sobě sebou nese nejen to příjemné a hezké, ale i změny postavy, křečové žíly, zhoršení pleti, o vlasech ani nemluvě. Pro většinu žen maličkosti nesrovnatelné s narozením dítěte, někdo si však rád zaplatí, aby tím nemusel projít.40 Ale vraťme se zpátky k uvedené smlouvě a odměně. Na kulatém stolu byly diskutovány právě i otázky smluvní odměny, kdy byl vznesen kategorický zákaz smluvní odměny.Jednalo by se pouze o příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. S institutem náhradního mateřství by musel projít změnou i Zákon o rodině, kde v Hlavě třetí, §50a je uvedeno, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. V zásadě by bylo možné, že jde o biologickou matku, za předpokladu jde-li o její vlastní vajíčko, stejně však může být pouze „inkubátorem“ bez jakýchkoli genetických spojitostí s dítětem. V případě určování otcovství se vychází z toho, že otec je vždy nejistý, v právním řádu jsou tři domněnky otcovství: Otcem je manžel matky,otcem je muž, který to s matkou dítěte prohlásí, otce určí soud, z tohoto pohledu by určení otcovství v souvislosti s náhradním mateřstvím

nepředstavovalo žádný problém, i za předpokladu, že by

biologický otec nebyl otcem po právní stránce, což se dnes vyskytuje skoro v každé druhé rodině. V současnosti se náhradní mateřství právě přes otce legalizuje, buď je biologickým otcem objednatel, nebo to společně s náhradní matkou prohlásí. Jaký návrh řešení vznikl? Zde přesně ocituji body řešení :  náhradní matka vdaná a manžel musí dát informovaný souhlas s jejím náhradním mateřstvím spolu se souhlasem s osvojení  náhradní matka svobodná  východiskem úprava UK  dítě fakticky předáno kdykoli, právně však až rozhodnutím soudu  nový typ osvojení – zkrácené a zjednodušené při dodržení přesných podmínek 40 BIRICZOVÁ, Hana. Sháníme pronájem dělohy pro naše dítě. Zn.: cena dohodou. Ona, iDnes.cz [online]. 2007, [cit. 200910-13]. Dostupný z WWW: .

43

 byla sepsána smlouva  účastníci smlouvy splňují podmínky, aby byli strany této smlouvy  účastníci smlouvy byli poučeni o důsledcích (OSPOD)  všichni účastníci (kromě dítěte) dali souhlas s osvojením  objednatelé podali žádost o osvojení tohoto dítěte do 6 měsíců od jeho narození  v době zahájení řízení o osvojení žije dítě s objednateli  objednatelé žijí s dítětem na území ČR

Klonování Klonování s výjimkou terapeutického je zákonem zakázáno. V oblasti právně sociálních rizik klonování můžeme dle mého názoru tedy jen spekulovat. Když vytvoříme klon, geneticky bude téměř shodný s někým, kdo již existuje nebo existoval. Jaká bude jeho identita, vrátíme-li se k Habermasovi, jednalo by se o čistě egocentrický zásah ve snaze vytvořit kopii. Jaké následky by to ovšem mělo pro kopii-klon? Jaké právní postavení by měl? Jak by si uvědomoval sám sebe jako „vyrobeného“? Jak by ho vnímala společnost? Šlo by toho využít - mít vlastní kopii?Šlo by toho zneužít? Rizik spojených s klonováním lidí je určitě daleko více, není ale v mých možnostech je odhadnout. Je docela možné, že klony již existují. Pokrok je nezastavitelný. Stejně jak se nyní přeme o otázky týkající se náhradního mateřství, budeme se v budoucnu možná přít o klonování, jeho právního ošetření, neboť vždy existuje možnost, že nás vědci přesvědčí, že za určitých podmínek nepředstavují klony žádné nebezpečí, a naopak, že je možné je využít právě ve prospěch člověka a nebo nás ujistí, že se nejedná o žádná monstra, ale o obyčejné lidi, kteří sice mají shodnou genetickou výbavu s někým již existujícím, ale to přece není nic proti ničemu.Obávám se, že si stačí jen počkat, než výklad čl.2 Úmluvy o lidských právech a medicíně, kde za vším máme vidět člověka, bude přeměněn v duchu budoucího lidstva a léčení nemocí. Přečtení genomu sebou přineslo také rizika, která byla již zmíněna výše, jedná se diskriminaci, již zmiňuje čl.11 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

44

Právě to jakými geny kdo disponuje může být zneužitelné v pojišťovnictví, ale i v zaměstnání. Ani pro samotného člověka nemusí být přínosem informace, že má predispozice k té a té nemoci, ale bohužel, léky ještě nebyly vynalezeny. Samo sebou se nezjišťují jen nemoci, dnes je již například prokázána existence genů, které mají vliv na to, jak zdatní jsme ve sportu. Vezměme si na straně jedné vědomost o existenci takových genů a na straně druhé potenciální možnost tyto geny vpravit do embrya při IVF. Naděje, že se narodí sportovec nemající ve vaší rodině obdoby, je několikanásobná. A to jsme na počátku. Až budeme vědět o genech, které ovlivňují schopnosti matematické, jazykové a kdyby tak mohl mít atletickou postavu a modré oči.

45

6. HRANIČNÍ PROBLÉMY V PŘÍPADECH ŘEŠENÝCH PŘED ESLP Tato kapitola se věnuje případům, které mají spojitost s prací a byly řešeny před ESLP. První případ týká umělého oplodnění, respektive právem na život embryí, kdy dárce spermií odvolal svůj souhlas. Důvodem, proč uvádím tento případ, je zejména posouzení práv otce, matky a embrya Soudem v průběhu procesu umělého oplodnění. Druhý případ se dotýká prenatální diagnostiky a poškození, které mělo být rozpoznáno a nebylo. Případ je zajímavý z pohledů možností současné medicíny diagnostikovat poškození embrya a důsledky, které mohou v budoucnu vznikat při selhání takové diagnostiky.

6.1. Případ Evans proti Spojenému království Tento případ je příběhem odehrávajícím se v roce 2001. Paní Natallia Evansová se kvůli neplodnosti obrátila na reprodukční kliniku se žádostí o umělé oplodnění. Díky rakovině jí byly již v roce 2000 odebrány vajíčka pro pozdější oplodnění, které mohlo být uskutečněno nejdříve po dvou letech. Uskladnění samotných vajíček však nedávalo velikou šanci na pozdější úspěšné zanesení. Došlo tedy k oplodnění a uskladněna byla embrya. Spermie poskytl tehdejší přítel - J., který v té době neuvažoval o rozchodu a chtěl být tedy otcem potenciálních dětí. Při podepisování souhlasu s oplodněním in vitro vysvětlila zdravotní sestra stěžovatelce a jejímu druhovi, že kterýkoliv z nich je oprávněn vzít svůj souhlas zpět před tím, než budou embrya přenesena do dělohy stěžovatelky v souladu s ustanoveními příslušného zákona (Human Fertilisation and Embryology Act z roku 1990, dále jen „zákon z roku 1990“). V roce 2002 se vztah rozpadl a přítel sdělil klinice, že embrya, celkem šest, mají být zničena. Poté, co klinika oznámila stěžovatelce, že je po zpětvzetí souhlasu J. povinna zničit embrya podle ustanovení § 8 odst. 2 přílohy č. 3 k zákonu z roku 1990, podala stěžovatelka žalobu u Vrchního soudu (High Court). Touto žalobou se domáhala, aby Vrchní soud prohlásil, že J. nemůže změnit svůj souhlas, který udělil k použití embryí, ani ho nemůže 46

vzít zpět, dále, že embrya mohou být nadále uskladněna do vypršení lhůty 10 let, aby mohla být přenesena do dělohy stěžovatelky, a současně, aby soud prohlásil, že tento stav je v rozporu se zákonem o lidských právech z roku 1998 (Human Rights Act) v tom smyslu, že §12 a příloha č. 3. k zákonu z roku 1990 porušuje práva stěžovatelky podle čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života)41, čl. 12 (právo uzavřít manželství)42 a čl. 14 (zákaz diskriminace)43 Úmluvy44, a rovněž, že embrya požívají ochrany podle čl. 2 (právo na život)45 a čl. 8 Úmluvy. Dne 1. 10. 2003 Vrchní soud toto zamítl s odůvodněním, že by bylo nespravedlivé nedovolit jedné straně změnit názor a vzít svůj souhlas zpět, pokud se změní okolnosti, za nichž byl souhlas udělen. Soudce rovněž vyslovil názor, že embryo není osobou, jejíž práva jsou chráněna Úmluvou – čl. 2 a čl. 8, a že právo stěžovatelky na respektování rodinného života – čl. 8 - nebylo dotčeno. Dne 25. 6. 2004 zamítl odvolání z obdobných důvodů i apelační soud, ten navíc uvedl že: „Zmírnění požadavku na souhlas obou stran, aby tak mohlo být vyřešeno biologické znevýhodnění, které je jinak neřešitelné, by vytvořilo ještě více nepřekonatelných problémů, které by vyústily ve svévoli a nestabilitu rozhodování.“ Námitku, že jde o diskriminační zacházení - vznesené stěžovatelkou – čl. 14 - s neplodnými ženami oproti ženám plodným namítla soudkyně Ardenová, argumentovala 41 Čl. 8 Právo na respektování rodinného a soukromého života1- Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

42 Čl. 12 Právo uzavřít manželství -Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.

43 Čl. 14 Zákaz diskriminace-Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

44 Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 45 Čl. 2 Právo na život -1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. 2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při: a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.

47

tím, že při IVF muž může svůj souhlas odvolat později než při normálním početí pohlavním stykem. Tento argument dle mého názoru má trhliny, nejde o srovnatelné postavení, kde bychom mohli vykázat znaky diskriminace, i žena by přece mohla svůj souhlas odvolat. Tento argument nebyl přijat. Podle soudu nedošlo stejně tak ani k porušení čl. 14 Úmluvy. Sněmovna lordů zamítla opravný prostředek proti rozsudku Odvolacího soudu dne 29. 11. 2004. Řízení před Evropským soudem pro lidská práva Stěžovatelka namítala, že příslušná ustanovení zákona z roku 1990, která vyžadují, aby její bývalý druh souhlasil s tím, že embrya vytvořená z jejich společného genetického materiálu budou implantována do její dělohy, porušují její práva vyplývající z čl. 8 a 14 Úmluvy a práva embrya podle čl. 2 Úmluvy. Soud nejprve zopakoval názor, který vyslovil již dříve ve věci Vo proti Francii 1), že při neexistenci jakéhokoliv konsensu evropských států ohledně vědecké a právní definice počátku života je tato otázka ponechána volnosti uvážení (margin of appreciation) jednotlivých států, kterou jim Soud v této oblasti obecně přiznává. Podle práva Spojeného království nepožívá embryo samostatných práv a nemůže se domáhat svým jménem práva na život podle čl. 2 Úmluvy. Dále stěžovatelka namítala porušení čl. 8 Úmluvy na základě té skutečnosti, že jednání J. zmařilo její jedinou šanci stát se biologickou matkou, což byla její největší životní touha. Podle stěžovatelky se J. vzdal své svobody nezplodit dítě, když souhlasil s tím, aby její poslední vajíčko bylo oplodněno jeho spermatem. Stěžovatelka přitom odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu Izraele Nachmaniová v. Nachmani46, který se zabýval obdobnými skutečnostmi. Stěžovatelka nezpochybnila volnost uvážení států v této oblasti, ale namítala, zda bylo za zvláštních okolností jejího případu nezbytné a přiměřené, aby stát znemožnil implantaci embryí vytvořených z jejích vajíček a spermatu J. 46

V tomto případě soud 1. instance rozhodl ve prospěch ženy, když konstatoval, že muž nemůže vzít zpět svůj souhlas zplodit dítě za jiných podmínek, než by tak mohl učinit při normálním oplodnění pohlavním stykem. Senát pěti soudců Nejvyššího soudu Izraele poté zvrátil toto rozhodnutí, když potvrdil základní právo muže nebýt nucen k rodičovství. Senát jedenácti soudců Nejvyššího soudu, kterému byl případ postoupen, změnil toto rozhodnutí. V poměru 7 : 4 shledal, že zájmy ženy v situaci, kdy neměla jinou možnost, jak se stál biologickou matkou, převážily zájmy otce. Soudci, kteří byli v menšině, zdůrazňovali, že žena věděla, že mužův souhlas je nutný v každém stadiu a že souhlas nemůže být vynucován, když se pár rozejde.

48

Stěžovatelka navrhla dva různé způsoby lepší legislativní ochrany: 1) souhlas by se stal neodvolatelným od okamžiku oplodnění, nebo 2) mužovo zpětvzetí souhlasu by ve výjimečných případech mohlo být prohlášeno za neplatné. Stěžovatelka uvedla, že tato situace by nezakládala diskriminaci, neboť podmínky na straně muže a ženy jsou v zásadě odlišné. Muž nemusí po darování svého spermatu podstupovat žádný zákrok, všechny další úkony již činí jen žena. Stěžovatelka by nevyžadovala ani míň ani víc spoluúčasti J. na výchově svého dítěte, než by si J. přál. Poskytla navíc záruku, že by nevyžadovala žádné finanční přispění. Vláda uvedla, že zákon z roku 1990 má chránit několik vzájemně souvisejících cílů – například primát svobodného a informovaného souhlasu, zájmy dítěte, které má být narozené prostřednictvím IVF, rovnost v zacházení s oběma stranami zúčastněnými na IVF nebo jednoznačnost a jistotu ve vztazích mezi partnery. Vláda tvrdila, že státy požívají v této oblasti širokou volnost uvážení, jelikož musí udržet rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy dvou jednotlivců, jimž oběma svědčí právo na respektování soukromého života. Vláda se dovolávala pravidla „přesné hranice“ (bright-line rule), uplatněného v případu Prettyová proti Spojenému království a Odievrová proti Francii. Soud nejprve zopakoval, že „soukromý život“ je široký pojem, který mimo jiné zahrnuje aspekty spojené s fyzickou a sociální integritou jednotlivce, včetně práva na osobní autonomii, osobní rozvoj a právo zakládat a rozvíjet vztahy s jinými lidskými bytostmi a okolním světem. Obsahuje v sobě jak právo na rodičovství, tak právo nestát se rodičem. Rozhodl se proto zabývat otázkou, zda existuje pozitivní závazek státu zajistit, aby neplodná žena mohla podstoupit IVF i v případě, kdy její mužský protějšek vezme zpět svůj souhlas s použitím embryí. Soud podotkl, že neexistuje žádný mezinárodní konsensus v oblasti regulace IVF léčby nebo regulace embryí vytvořených takovou léčbou, ani konsensus co se týče zpětvzetí souhlasu s užitím genetického materiálu. Je tedy na uvážení jednotlivých států, zda tuto oblast upraví či ji nechají na uvážení soudů. Nicméně, Spojené království jmenovalo komisi, která vypracovala tzv. Zelenou zprávu, kde bylo zdůrazněno, že dárci genetického materiálu by měli mít právo změnit nebo vzít zpět svůj souhlas kdykoliv před tím, než jsou embrya použita.

49

Soud připomněl, že již při několika příležitostech neshledal porušení čl. 8 Úmluvy, když stát přijal legislativu upravující důležité aspekty soukromého života, která nepřipouštěla porovnávání navzájem si konkurujících zájmů podle okolností konkrétního případu. Dále se Soud ztotožnil s názorem Apelačního soudu, že učinit souhlas mužského dárce nezvratitelným nebo přiznání pravomoci klinice, soudu nebo jinému nezávislému orgánu, aby suspendoval povinnost získat mužův souhlas, by přineslo vážné problémy a vytvořilo nové a ještě neřešitelnější potíže se svévolí a nestabilitou při rozhodování. Soud odmítl argument stěžovatelky, že situace muže a ženy při oplodnění in vitro je nesrovnatelná. Soud sice uznal, že míra účasti muže a ženy na IVF léčbě je rozdílná, neshledal to však jako důvod, proč by si ochrana práv mužského dárce podle čl. 8 Úmluvy měla zasloužit menší ochranu než práva ženy podle tohoto ustanovení, ani že by mělo být samozřejmé, že by se porovnávání zájmů mělo vždy přesvědčivě přiklonit na stranu ženy. Soud prohlásil, že posuzování toho, zda by zpětvzetí souhlasu J. zanechalo na stěžovatelce horší následky než zrušení zpětvzetí souhlasu na J., by bylo pro soud obtížné, jak ostatně dokládá i rozhodování izraelských soudů v případu Nachmaniová v. Nachmani. Soud uznal, že Parlament mohl rovnováhy dosáhnout jinak, zejména tím, že by se pravidlo „jasné hranice“ použilo od okamžiku vytvoření embrya, což je úprava platná v mnoha zemích Rady Evropy, nebo že by mužův souhlas byl neodvolatelný. Prohlásil však, že v daném případě se nezabývá tím, zda mohlo být zvoleno jiné řešení, které by dosáhlo spravedlivější rovnováhy, ale tím, zda Parlament překročil při vytváření spravedlivé rovnováhy míru volnosti uvážení, kterou má stát podle čl. 8 Úmluvy. Soud podobně zdůraznil primát souhlasu vyjádřeného v příslušných mezinárodních dokumentech týkajících se lékařských zákroků 6). Ve vztahu k čl. 14 Úmluvy Soud konstatoval, že nedošlo k porušení čl. 14 ze stejných důvodů, jako tomu bylo u čl. 8 Úmluvy. Společné nesouhlasné stanovisko soudců Traji a Mijovićové Soudci Traja a Mijovićová vyjádřili svůj nesouhlas se závěrem Soudu, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen. Soudci ve svém společném stanovisku vyslovili názor, že Soud kladl nadměrný důraz na veřejné dobro a volné uvážení státu, aniž by věnoval dostatečnou pozornost vyřešení konfliktu zájmů dvou jednotlivců. Zásada „přesné hranice“, která byla

50

použita ve výše zmíněných rozsudcích ve věci Prettyová a Odievrová, nebyla vhodná pro daný případ, který se kvalitativně lišil od obou výše zmíněných případů. V jednom z nich se nejednalo o právo chráněné Úmluvou (Prettyová) a ve druhém byl význam chráněného práva podstatně nižší (Odievrová). Tím, že zákon neumožnil žádné výjimky z požadavku trvajícího souhlasu obou stran, učinil jednu stranu zcela závislou na jednání strany druhé, čímž se právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy stalo podmíněným. Zvláštní situace stěžovatelky, která již neměla jinou možnost počít své biologické dítě, si přitom zasluhovala hlubší zvážení. Znemožnění implantace embryí nevedlo pouze k omezení, ale k úplné destrukci jejího práva počít své biologické dítě. Judikatura Soudu je přitom v takových případech jednoznačná a nedovoluje, aby tak důležité právo bylo porušeno ve své podstatě, ať už přímým zásahem, nebo nedodržením pozitivních závazků. Dále Soudci poznamenali, že bylo nutné zabývat se vyvážením práv obou jednotlivců. Na jedné straně přitom stojí právo muže nebýt nucen k rodičovství proti své vůli, na druhé straně právo ženy počít dítě pomocí IVF, které si zaslouží stejnou ochranu. Podobně jako stěžovatelka odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu Izraele Nachmaniová v. Nachmani, v němž soud rozhodl ve prospěch ženy, která byla v podobné situaci jako stěžovatelka, za použití zásady „menšího zla“. Soudci proto navrhli přístup, jenž by zabezpečil větší míru vyváženosti práv, zájmy strany, která požaduje zničení embryí, tedy bere zpět svůj souhlas, by měly převážit s výjimkami, a to pokud druhá strana za a) nepostrádá jiné možnosti jak počít biologické dítě, za b) nemá žádné děti a za c) nezamýšlí pomoc náhradní matky při procesu implantace embryí. Případ Evans vybízí k diskusi. Když jsme tento případ řešili na seminář, měli jsme posoudit, zda soud rozhodl správně. Na jedné straně žena, která již nikdy nebude moci mít biologické dítě, na straně druhé muž, který by musel být otcem. Na stranu ženy se přiklonilo dívčí osazenstvo, a chlapecké na stranu muže. Padaly různé argumenty, že být otcem je často jen zápis v rodném listu, jejich úloha při plození je minimální a to hlavní leží na ženě, a ta že by měla rozhodovat. Na straně druhé, nikdo přece nemůže být nucen být otcem a obrátíme-li situaci, že by zpět souhlas vzala žena? Muž by pak mohl chtít, aby jí embrya

51

byla vložena do dělohy a odnosila je, a pak by se o ně již nemusela starat. Co kdyby i muž nemohl mít své biologické potomky a toto byla jeho poslední možnost, a neměl děti a už vůbec neuvažoval o pomoci náhradní matky? Domnívám se, že by návrh řešení soudců oponentů byl jiný. Byli-li by vůbec oponenty. Postavení muže a ženy v průběhu oplodnění IVF a při normálním oplodnění je různé. Je ale stejně tak odlišné, jak má být. V nesouhlasném stanovisku,které se stahovalo k čl.8 Úmluvy a tedy práva na respektování soukromého a rodinného života, je-li překlad správný, zaznělo sousloví „právo počít své biologické dítě“ a že „Judikatura Soudu je přitom v takových případech jednoznačná a nedovoluje, aby tak důležité právo bylo porušeno ve své podstatě.“ Právo počít své biologické dítě má bezesporu každý,ale ne vždy je to možné. Proto byly vyvinuty metody asistované reprodukce, proto mluvíme o náhradním mateřství. Dítě je dítětem obou rodičů, a každý z nich má právo počít dítě a svobodně se rozhodnout s kým. A každý má i právo nemít dítě. Kdyby existovalo právo mít své biologické dítě a bylo by nadsazeno právu druhého, který nechce, znamenalo by to ve svém důsledku, že např. žena, která by chtěla potrat a budoucí otec ne, musela by tato žena dítě donosit nebo vědci přijít s umělou dělohou. Uvědomuji si, že nemožnost mít své biologické dítě, které nese geny vás a vašich předků dál, je zvláště pro ženu velmi bolestivé. Domnívám se však, že nelze upřednostňovat právo mít své biologické dítě nad právem svobodně se rozhodnout dítě nemít. 6.2. Případ Draon proti Francii Ke skutkovému stavu: Stěžovatelé, manželé pan Lionel Draon (1961) a paní Christine Draonová (1962), jsou francouzští státní občané a žijí ve městě Rosny-sous-Bois. Na jaře roku 1996 paní Draonová poprvé otěhotněla. Druhé ultrazvukové vyšetření v pátém měsíci těhotenství odhalilo odchylku ve vývoji plodu. Dne 20. 8. 1996 byla vykonána amniocentéza (odběr plodové vody) v nemocnici Saint-Antoine, která je provozována Assistance Publique – Hôpitaux de Paris (AP-HP). Vzorek plodové vody byl 52

poslán na analýzu do cytogenetické laboratoře (vedené profesorem T.) s žádostí o analýzu karyotypu a zažívacího enzymu. V srpnu 1996 T. informoval stěžovatele, že amniocentéza ukázala, že plod má chromosomální vzorec bez zjištěné odchylky. Dítě, R. Draon, se narodilo v prosinci 1996. Velice brzy u něho byly zpozorovány četné odchylky, zejména vadný psychomotorický vývoj. Vyšetření ukázala, že má vrozenou vadu způsobenou „chromozomální odchylkou“. Když byl T. o tomto informován, uznal, že diagnóza byla vypracována chybně, neboť odchylka již byla plně rozeznatelná v době amniocentézy. Konstatoval: „Co se týče dítěte R. Draona, s lítostí sdělujeme, že mezi dvěma kopiemi chromosomu plodu byla asymetrie, takže odchylka nebo zvláštnost unikla naší pozornosti.“ Podle lékařských zpráv představuje postižení R. mozkovou deformaci způsobující vážné poruchy, těžké poškození a trvalou plnou invaliditu ve spojení se zastaveným růstem váhy. To znamená, že musí být vytvořena nezbytná opatření pro jeho každodenní péči, dohled a vzdělávání, včetně trvalé odborné i neodborné péče. Stěžovatelé ve své žádosti ze dne 10. 12. 1998 nárokovali na AP-HP náhradu škody utrpěnou v důsledku invalidity R. V dopisu ze dne 8. 2. 1999 AP-HP odpověděla, že „v této kauze nemá v úmyslu popřít svou odpovědnost“, ale požádala stěžovatele, aby „postoupili svou žádost Správnímu soudu v Paříži, jenž určí výši škody, která má být uhrazena“. Tento případ se dostal před soud pro náhradu škody za chybnou diagnózu. Což pro nás není až tak určující, ale ani mimo zájem. Důležitější v tomto případě je spíše právě to samotné postižení, které nebylo diagnostikováno a mělo být. Psal se rok 1996. Dnešní medicína je schopna určit daleko více, rozpoznat možné nemoci, při IVF eliminovat embrya nesoucí špatné geny, které by mohly zapříčinit nemoci. Ale nejsou to jen zárodky nemocí, ale i vlastnosti,které budoucí rodiče zajímají. Co kdyby lékaři udělali chybu a nenarodilo se jejich vysněné dítě, sice zdravé, ale? Když je možnost nyní žalovat o náhradu škody za špatnou diagnostiku co se týče nemoci, možná budeme moci žalovat, když lékaři špatně „namíchají“ naše dítě.

53

7. ZÁVĚR Tato práce si kladla za cíl nastínit současná témata bioetiky ve vztahu k právu na život. Jako hlavní určující témata, hraniční, jak je v práci nazývám, jsem si vybrala tři, asistovanou reprodukci, zejména IVF, náhradní mateřství a klonování. Práce je rozdělena na dvě části. Na začátku práce jsem v krátkosti představila disciplínu, zvanou bioetika a dále pokračovala konkrétními hraničními tématy, která ve vztahu k právu na život zde vyvstávají. Popsala jsem proces umělého oplodnění-asistované reprodukce, náhradního mateřství a klonování a postupně jsem se dostala až k právu na život z pohledu medicíny, filosofie a náboženství, respektive křesťanství. Pohled medicíny vycházel pouze z Hippokratovy přísahy a jejich postupných změn ruku v ruce s vývojem a možnostmi medicíny. Zde jsem chtěla ukázat, že co platilo před sto lety, je dnes již minulostí, protože pokrok v medicíně je nezadržitelný, rozpoznali jsme strukturu DNA, což je začátek. Až budeme znát, jak mezi sebou fungují,co ovlivňují,stále se testují nové léky, běžná je transplantace orgánů,a vše má sledovat jeden jediný cíl, zlepšit a zkvalitnit život člověka, a proč to nevyzkoušet ještě před narozením? Filosofii jsem se věnovala podstatně více, a to zejména Habermasovi, u nějž mne zaujalo jeho pojetí moralizace lidské přirozenosti, kde mimo jiné hovoří o sebeporozumění, které bychom technizací mohli ztratit. Mluví o liberální eugenice a ovlivňování budoucích dětí svými rodiči, staví je do postavení programátorů, a dítě do pozice výrobku. Habermas ve svých úvahách dospívá k možnostem, které nejsou tak daleko od reality. Možnost rodičů ovlivnit své dítě je dána již dnes např. při oplodnění pomocí IVF k tomu dává prostor. Kapitola věnována náboženství se zabývá jak právem na život, kdy je jako člověk bráno embryo již od početí, tak i asistovanou reprodukcí a náhradním mateřství, kde by se ortodoxní křesťané měli vyhýbat každé metodě, při které jsou použity darované spermie, vajíčka či embrya. Kapitola, která následuje, se zabývá právní úpravou práva na život obecně ve světle úmluv a deklarací na ochranu lidských práv, až po konkrétní úpravu jednotlivých hraničních témat. 54

Hraniční témata se nenazývají hraničními z pouhého vrtochu, hraniční jsou právě proto, že sklouzávají na obě strany, zahrnují v sobě rizika, skrytá pozitiva a možná ještě lépe skrytá negativa. Nejde jen o medicínská, ale i právně-sociální rizika, a právě tímto tématem je uvozena druhá část práce. Práce končí uvedením judikatury ESLP, případ Evans ilustruje požadavek na právo mít své biologické dítě za každou cenu,ale i nepřiznání práva na život embryu, které bylo zničeno jako věc. Druhá kauza Draon nás přenesla do budoucnosti a jen naznačila, kam až může vést touha mít dokonalé dítě. Rozkryla jsem zde tři hraniční témata současné bioetiky, IVF, náhradní mateřství a klonování, jak již bylo uvedeno v úvodu, všechna tři spojuje zásah do vznikajícího života. Na straně jedné bychom dnes bez pokroku v medicíně umírali na v současnosti běžná onemocnění, na straně druhé představuje vědecký výzkum riziko do budoucna.V případě výzkumu na embryonálních kmenových buňkách se do protikladu dostávají dva přístupy -díky výzkumu budeme např. moci již ve stádiu embrya rozpoznat možné zárodky nemocí a odstranit je, ale zůstává zde ještě jeden zájem, právo na život takového embrya. Právní úprava v ČR ponechává rozhodnutí na rodičích, zda nadbytečné embryo darují jinému neplodnému páru, či je zmrazí nebo poskytnou pro vědecké účely. Představuje zničení embrya zničení člověka? Podle práva a medicíny ne, podle křesťanství ano.V případě počátku života se jasné odpovědi nedočkáme ani od soudu. Zůstává na našem uvážení, od kdy a zda vůbec embryo považujeme za člověka. Právo na život je jedním z problémů, kterými se práce zabývala. Tím dalším je především zásah do embrya. Právně jsou tyto zásahy možné s omezeními, která mají zabránit zneužití vědy při pokusech na lidech pozměněním genů pohlavních buněk, nedovolené genové mutaci. Souvisí s tím i naprostý zákaz reprodukčního klonování. Výzkum na embryích je možný i u nás, když získáte patřičné povolení. Má být směřován především na léčbu nemocí, nebo jejich předcházení. Již nyní však lze ovlivnit barvu vlasů a očí, když věda půjde dál, rozpozná další a další geny a jejich vliv na některé vlastnosti. Zůstane jen u fáze výzkumu? Nebudeme pak mít snahu označit některé vlastnosti jako nežádoucí a zařadit je do kategorie nemocí, a mít tak možnost je v zárodku eliminovat? Zaregistruje právo takovou změnu. K tomu by ale mohlo dojít jen v případě mimotělního oplodnění. Znamenalo by to konec přirozeného početí? Představme si, že všechna oplodnění 55

by proběhla mimotělně, důvodem by byl čistě zdravotní zájem dále nerozšiřovat dědičné choroby, vyvarovat se nežádoucích vlastností a naopak některé posílit. Mohli bychom pak dle případu Draon žalovat genetické inženýry, že nám špatně naprogramovali děti. Jsme připraveni na takovou možnost? To samé platí o klonování. Víme, že existuje, ale jen tušíme, co může znamenat. Nyní je přípustné pouze terapeutické klonování. Ale znamená to, že by bylo možné, byť v laboratorních podmínkách reprodukční klonování? Doufejme, že ne. Nebo ano? Hovořili jsme o institutu náhradního mateřství, což je pro klonování úrodná půda.Narozené dítě by nemuselo být totožné s rodiči, mohli bychom eliminovat něco z vlastností dárců a na svět by mohl přijít nový vědec, politik. Myslíte, že je to nemožné? Není, klon ovce již přece dávno je a to je jen krůček ke klonu člověka. Možná, že je to sci-fi, a možná, že je to budoucnost. Je otázkou času, kdy získané genové sekvence budou stále čitelnější, nepůjde jen o předcházení nemocí, ale o to, jak zajistit dětem to nejlepší. Připomíná to film Gattaca, kdy jeden z posledních lidí, který se narodil z lásky svých rodičů, mimo dosah genetických inženýrů je odsouzen k uklízení v centru pro pěstování dokonalých lidí. Vracíme se k Habermasovi, který ve svých myšlenkách předběhl možnosti současné medicíny, ale určitě ne té budoucí, alespoň co se týče možnosti rodičů, vedených touhou po dokonalém dítěti,ovlivnit genetickou skladbu budoucího člověka, který by o tom vůbec nerozhodoval. Položme si sami otázku, zda bychom neudělali i my maximum, kdyby to šlo, pro své dítě, když důsledkem naší nečinnosti by byla budoucí možná diskriminace dítěte? Rodiče pro své děti udělají cokoli. Vědecký pokrok nezastavíme. Zákon je většinou o krok pozadu. Vzedme se v nás touha po lidské přirozenosti? Nebo se příští či další generace dětí bude nazývat Gattaca? Otázka, vznesená na začátku, tedy kdy začíná život člověka, zůstává nezodpovězena. A nyní se ani nedomnívám, že je to něco, co by mělo být striktně označeno. Otázka zní jinak,jsme připraveni na důsledky medicínské technologie zde naznačených? O interrupci, euthanzii je hodně diskusí, lidé vědí o co jde, ale málokdo z nás si umí představit, co se skrývá za pojmy IVF, náhradní mateřství a klonování. Víme velmi málo o zásazích do embryí, o výzkumech, o DNA samotné.

56

V této práci jsem chtěla poukázat na některé zásadní otázky související se zásahy do přirozenosti člověka, poukázat na složitost řešení těchto citlivých otázek s vědomím, že jsme na počátku a před námi je dlouhý proces diskusí a sporů, argumentů a důkazů, neboť se jedná o jeden z nejzávažnějších problémů, který je nutné řešit a sice problém zásahu do přirozených základů existence člověka.

57

RESUMÉ Tato práce si kladla za cíl nastínit současná témata bioetiky ve vztahu k právu na život. Jako hlavní určující témata jsem si vybrala tři: asistovanou reprodukci (zejména IVF), náhradní mateřství a klonování. Práce je rozdělena na dvě části. V první jsem v krátkosti představila disciplínu, zvanou bioetika a v druhé části konkrétní hraniční témata, která ve vztahu k právu na život vyvstávají. Popsala jsem proces umělého oplodnění - asistované reprodukce, náhradního mateřství a klonování a postupně jsem se dostala až k právu na život z pohledu medicíny, filosofie a náboženství, respektive křesťanství. Kapitola věnována náboženským názorům se zabývá jak právem na život, kdy je jako člověk bráno embryo již od početí, tak i asistovanou reprodukcí a náhradním mateřstvím, kde by se křesťané měli vyhýbat každé metodě, při které jsou použity darované spermie, vajíčka či embrya. Následující kapitola se zabývá právní úpravou práva na život, a to od obecné úpravy ve světle úmluv a deklarací na ochranu lidských práv, až po konkrétní úpravu jednotlivých hraničních témat. Hraniční témata jsem označila hraničními proto, že sklouzávají na obě strany. Zahrnují v sobě rizika, skrytá pozitiva a ještě skrytější negativa. Vedle medicínských rizik jde i o rizika právně-sociální. Práce končí uvedením dvou případů z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Případ Evans popisuje otázku práva mít své biologické dítě za každou cenu a kauza Draon naznačuje kam až může vést touha mít dokonalé dítě. V této práci jsem chtěla poukázat na některé zásadní otázky související se zásahy do přirozenosti člověka a na složitost řešení těchto citlivých otázek. Musíme si uvědomit, že v právním vymezování bioetiky jsme na počátku a před námi je dlouhý proces diskusí, sporů, argumentů a důkazů. Problém zásahu do přirozených základů existence člověka je totiž jeden z nejzávažnějších, který je nutné vyřešit.

58

ABSTRACT This study aim was to outline the current issues of bioethics in relation to the right to life. As the main determining issues, I chose: assisted reproduction techniques (especially IVF), surrogacy and cloning. The thesis is divided into two parts. In first part I briefly introduced the discipline called bioethics, and in the second part I described the specific border issues, which to the law of life arise. I described the process of artificial insemination - assisted reproduction, surrogacy and cloning and gradually I got to the right to life from the perspective of medicine, philosophy and religion, or Christianity. The chapter applied to the religious views deals with the right to life where is an embryo taken as human being from conception, and assisted reproduction and surrogacy, where Christians should avoid any method in which are used donated sperm, ova or embryos. The next chapter deals with the legislation on the right to life, from a general adjustment in the light of the conventions and declarations on human rights, to the specific treatment of border issues. Border issues I have identified as the border because they teeter on both sides. They include hidden positives and negatives, in addition to medical risks as well as legal and social risks. The thesis finishes by referring to two cases from the European Court of Human Rights. The Evans case describes the question of the right to have own biological child at all costs and cause Draon indicates how far it can result in a desire to have a perfect child. In this work I wanted to highlight some key issues related to interventions in human nature and the complexity of dealing with these sensitive issues. We must realize that the legal definition of bioethics is in its infancy and we have a long process of discussions, disputes, arguments and evidence before us. The problem of interference with the natural foundations of human existence, it is one of the most serious challenges which must be solved.

59

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Knižní literatura: •

HABERMAS, Jürgen. Budoucnost lidské přirozenosti : na cestě k liberární eugenice?. 1. Praha : Filosofia, 2003. 125 s. ISBN 80-7007-174-5.

•

HOLUB, Milan. Zákon o rodině : komentář a předpisy související. 2. aktual. Praha : Linde, 2007. 190 s.

•

JANKUV, Juraj. Medzinárodné a európske mechanizmy ochrany ľudských práv. 1. Bratislava : Iura Edition, 2006. 358 s. ISBN 80-8078-096-X

•

KOVAĽOVÁ, D. Bioetika a medicínska etika. Banská Bystrica, 2004.

•

MACH, Jan. Medicína a právo, 1. Praha : C.H.Beck, 2001. 257 s.

•

ONDOK, Josef Petr. Bioetika, biotechnologie a biomedicína. 1. Praha : Triton, 2005. 214 s. 80-7254-486-1 .

•

SCHOOYANS,Michel. Rozhodnutie pre život Bratislava : SERAFÍN, 1997. 188 s. 80-85310-68-6

•

SLIPKO, Tadeus. Hranice života : Dilemy súčasné bioetiky. 1. Bratislava : Dobrá kniha, 1998. 397 s. 80-7141-185-X

•

ŠTĚPÁN, Jaromír. Právo a moderní lékařství. 1. Praha : Panorama, 1989. 347 s. 807038-068-3 .

Právní předpisy: •

Deklarace práv dítěte

•

Listina základních práv a svobod

•

Usnesení č. 2/1993 Sb., listina základných práv a slobôd

•

Úmluva o lidských právech a biomedicíně

•

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ( 209/1991 Sb. )

•

Úmluva o právech dítěte

•

Všeobecná deklarace lidských práv

•

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

•

Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině

•

Zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských kmenových embryonálních buňkách a souvisejících činnostech

•

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu

•

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

60

Internetové zdroje: •

BIRICZOVÁ, Hana. Sháníme pronájem dělohy pro naše dítě. Zn.: cena dohodou. Ona, iDnes.cz [online]. 2007, [cit. 2009-10-13]. Dostupný z WWW: .

•

Etické problémy v medicíně, modul IIC [online]. 2007 [cit. 2009-09-23]. Ústav pro lékařskou etiku. Dostupné z WWW: .

•

Gerstner laboratory [online]. 2009 [cit. 2009-11-24]. Bioetika. Dostupné z WWW: .

•

Hippokratova přísaha [online]. 2009, 8.2.2010 [cit. 2009-09-26]. Wikipedie. Dostupné z WWW: . HOUSER, Pavel. 21. století [online]. 2003 [cit. 2009-08-23]. Lze naklonovat člověka? . Dostupné z WWW: . Institut „náhradní matky“ - kulatý stůl [online]. Praha : 2009 [cit. 2009-10-23]. Ministerstvo spravedlnosti. Dostupné z WWW: . Lekari-online.cz [online]. 2010, 17.2.2010 [cit. 2010-02-21]. Neplodnost – je třeba se bát?. Dostupné z WWW: . ISSN 1802-1751. MAREŠ, Pavel. Umění žít a život chránit [online]. 1997-2009 [cit. 2009-11-23]. Bioetika. Dostupné z WWW: . OLIVOVÁ, Jana. Klonování - ano, či ne? Nebo jak a kdy?. Akademický bulletin [online]. 2003, 3, [cit. 2009-09-18]. Dostupný z WWW: SAGIT [online]. 2004 [cit. 2009-09-22]. NASCITURUS. Dostupné z WWW: . Sanatorium Helios [online]. 2006-2009 [cit. 2009-08-23]. Asistovaná reprodukce. Dostupné z WWW: . Sbazar.cz [online]. 2009 [cit. 2009-08-23]. Prodej. Dostupné z WWW: . Srovnání: jak český a zahraniční tisk informuje o závažných otázkách dneška [online]. 2001 [cit. 2009-23-23]. Britské listy. Dostupné z WWW: . ISSN 1213-1792. ŠIMEK, Jiří. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích : Předmět: Bioetika [online]. 17.12.2009 [cit. 2009-11-23]. Information package & Course catalogue . Dostupné z WWW: . PAVLÍČEK, Mirek. Hippokratova přísaha [online]. 2006 [cit. 2009-09-23]. Euromedicine.eu. Dostupné z WWW: . PAZDERA, Josef. Děti ze zkumavky jsou více ohroženy vrozeným defektem [online]. 2004 [cit. 2009-09-23]. Osel.cz. Dostupné z WWW: . RUCKI, Štěpán. Sdružení křesťanských zdravotníků [online]. 2009 [cit. 2009-11-24]. Úcta k životu. Dostupné z WWW: . Wiki : Bioetika [online]. 2009, 7.3.2010 [cit. 2009-07-07]. Wapedia. Dostupné z WWW: .

• •

•

•

•

•

• • •

•

•

• • •

61

• • •

•

Wiki : Bioetika [online]. 2009, 7.3.2010 [cit. 2009-11-26]. Wapedia. Dostupné z WWW: . Wiki : Bioetika [online]. 2009, 7.3.2010 [cit. 2009-26-23]. Wapedia. Dostupné z WWW: . Zlínská klinika reprodukční medicíny se jako jediná v ČR přiznává, že podporuje náhradní mateřství. Zlin.cz [online]. 3. 6. 2009. [cit. 2010-09-27]. Dostupný z WWW: . 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy [online]. 2009 [cit. 2009-09-27]. Modul IIC - Kurz 18. Etické problémy současné medicíny. Dostupné z WWW: .

Judikáty: •

Rozsudek ESLP ve věci Evans v. the United Kingdom ze dne 7. března 2006, č.podání 6339/05

•

Rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Draon proti Francii, ze dne z 6. 10. 2005 č. podání 1503/03

62

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AP-HP..........Assistance Publique – Hôpitaux de Paris BWS.............Beckwith-Wiedemannův syndrom CDBI............Steering Committe on Bioethics - Řídící bioetický výbor DNA ............Deoxyribonukleová kyselina EU.................Evropská unie ESLP.............European Court of Human Rights - Evropslý soud pro lidská práva ICSI..............Intra Cytoplasmic Sperm Injection - metoda oplodnění spočívající v přímé injekci jedné spermie do cytoplazmy zralého vajíčka ženy IVF...............In vitro fertilizace - mimotělní oplodnění OSPOD.........Oddělení sociálně-právní ochrany dětí

63