Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie práva Katedra právní teorie

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie práva Katedra právní teorie

Disertační práce Časová působnost právních norem Petr Vojíř 2010-2011

1

„Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma: Časová působnost právních norem zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“

2

Obsah Obsah

3

Úvod

8

1 Původ pojmů současné české právní vědy

15

1.1 Kontinentální právní systém

15

1.2 Římské právo a tradiční nauka právní

16

1.3 Ostatní zásadní vlivy formující kontinentální právní systém

20

1.4 Trojice dalších zásadních klasických vlivů

21

1.5 Socialistický právní systém

22

1.5.1 Charakteristika socialistického práva

23

1.5.2 Charakteristika socialistické právní vědy

24

1.5.3 Důsledky zániku socialistického právního systému

26

1.6 Evropská unie

27

1.7 Rada Evropy

30

2 Působnost práva z pohledu současné české právní vědy 2.1 Znaky právní normy z pohledu současné české právní vědy

31 31

2.1.1 Regulativnost

31

2.1.2 Právní závaznost

33

2.1.3 Obecnost

34

2.1.4 Státní donucení

35

2.2 Struktura právní normy z pohledu současné české právní vědy

36

2.3 Právní vztahy z pohledu současné české právní vědy

38

2.4 Současné pojmy časové působnosti, schválenosti a aplikovatelnosti právních předpisů

40

2.5 Současné pojmenování a pojetí vzniku právních následků z normativního právního aktu

49

2.6 Současné pojmenování a pojetí vzniku právních následků z individuálního právního aktu

52

2.7 Současné pojmenování a pojetí vzniku právních následků z právního úkonu

53

2.8 Současné pojmenování a pojetí zpětné působnosti právních norem 3

55

2.8.1 Pojem retroaktivity v historickém a geografickém kontextu

55

2.8.2 Současný český dualismus pravé a nepravé retroaktivity

57

2.8.3 Pravá retroaktivita a systematika jejích současných českých definic

58

2.8.4 Současné definice nepravé retroaktivity

63

2.9 Třetí základní intertemporální modalita z pohledu současné české právní vědy 2.10 Pojem nabytých práv z pohledu současné české právní vědy

67 70

2.11 Pojem ochrany legitimního očekávání z pohledu současné české právní vědy

73

3 Filozofická východiska autorova pojetí časové působnosti právních norem

75

3.1 Noetická východiska

76

3.2 Logická východiska

78

3.3 Sémantická východiska

86

3.3.1 Partikularismus a rozpornost pojmového aparátu současné české právní vědy 3.3.2 Trojí druh právních pojmů

86 90

3.4 Východiska pro zjišťování obsahu ústavně souladných právních aktů

92

3.4.1 Hodnotové pojetí práva

92

3.4.2 Teleologické pozadí právního řádu

93

3.4.3 Metoda proporcionality

94

4 Noeticky diferencovaný přístup k časovému aspektu právních aktů 96 4.1 Kritika tradičního učení o trojdílnosti právní normy

96

4.2 Právní norma jako podmiņující a podmíněná část spjaté platností

97

4.3 Kritika současných materiálních znaků právní normy

100

4.4 Kritika současného pojetí právního vztahu

103

4.5 Kritika současných pojmenování vzniku subjektivního a objektivního práva 4.6 Platnost jako danost právní normy a vlastnost právního aktu

4

106 107

4.7 Pojmy právní existence právního aktu a iurisvakance

109

4.8 Differentia specifica vzniku právních následků z různých druhů právních aktů

113

4.9 Kritika současných pojmů časové působnosti, schválenosti a aplikovatelnosti právních předpisů

118

4.10 Noeticky diferencované pojmenování a pojetí retroaktivity

122

4.11 Noeticky diferencované pojetí nabytých práv

127

4.12 Ochrana minulých právních skutečností a princip legitimního očekávání

128

5 Ústavní přípustnost pravé a nepravé retroaktivity

131

5.1 Přípustnost pravé retroaktivity právních předpisů

131

5.2 Přípustnost pravé retroaktivity nálezů Ústavního soudu rušících právní předpisy

134

5.2.1 Přípustnost nálezu s derogačním účinkem ex tunc

134

5.2.2 Přípustnost nálezu vyslovujícího protiústavnost zrušeného zákona

145

5.3 Přípustnost nepravé retroaktivity normativních právních aktů

153

5.4 Přípustnost pravé retroaktivity individuálních právních aktů

154

5.5 Přípustnost pravé retroaktivity právních úkonů

163

5.6 Kauza Melčák

166

5.6.1 Chronologický přehled právních aktů

166

5.6.2 Nesprávnost úvahy o pravé retroaktivitě Ústavního zákona

168

5.6.3 Nepravá a přípustná retroaktivita Ústavního zákona

169

5.6.4 Shrnutí

173

5.7 Kauza časové kolize starého a nového slovenského zákona o rodině

173

5.7.1 Řešení časové kolize nového a starého zákona o rodině

174

5.7.2 Posouzení ústavní souladnosti popěrných ustanovení

180

5.7.3 Důsledky zaujatého řešení intertemporality a ústavnosti

182

5.7.4 Hodnocení nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky

183

5.8 Kauza obnovení platnosti zákonných ustanovení zrušených

5

nálezem Ústavního soudu ve věci úsporných opatření v sociální oblasti

185

5.8.1 Od obnovení přes neobnovení aţ po podmíněné obnovení platnosti zrušeného zákona v judikatuře Ústavního soudu

185

5.8.2 Posouzení ústavní přípustnosti obnovení platnosti předchozí právní úpravy Nálezem

191

5.8.3 Posouzení moţnosti obnovit platnost účinkem ex tunc ve věci rozhodnuté Nálezem 5.8.4 Shrnutí

195 194

Závěr

197

Resumé

208

Seznam použité literatury

216

Seznam použité judikatury

230

6

„Já jsem ponocný. Ponocný, který měří čas a zjistil, že měří něco, co neexistuje. Čas jako takový. Die Zeit an sich. Už jste viděl někde čas, na moři jste viděl čas nebo v lese jste potkal čas nebo někdo zazvonil a vešel čas? Čas existuje jenom v lidské představě. Čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to.“

Jan Werich, v jedné z forbín s Miroslavem Horníčkem1

1

WERICH, J., HORNÍČEK, M. Balada z hadrů – Velká předscéna – Noe. In Předscény. Caesar. Balada z hadrů. Těžká Barbora. Praha: Supraphon a.s., 2005, CD 1, stopa 3, čas 9:18 - 9:50. 7

Úvod Veškeré dění na světě se uskutečņuje v určitém čase a v určitém prostoru; to samozřejmě platí i pro lidskou činnost, kterou se tvoří právní předpisy (legislativa), kterou se z právních předpisů odvozují konkrétní právní následky (aplikace práva soudy a orgány veřejné správy, uzavírání smluv soukromými osobami) i kterou se plní právní povinnosti a vykonávají subjektivní práva. V určitém čase a určitém prostoru působily i různé právněvědecké školy; výsledkem jejich působení jsou i právní výrazy a právní pojmy, které reflektují časový aspekt práva. Z uvedeného je zřejmé, ţe kombinace pojmů času a práva implikuje obrovské mnoţství námětů, nejedno moţné téma pro disertační práci. Jedno z těchto moţných témat je předmětem této práce: téma časové působnosti právních norem. Pojem časové působnosti právních norem podle současné české právní vědy znamená pouţitelnost právní normy vzhledem k času; s pojmem časové působnosti právních norem úzce souvisí další pojmy zachycující proces vzniku práva, a to zejména pojmy platnosti právních norem (právních předpisů) a účinnosti právních norem (právních předpisů). Zákonodárce můţe nový právní předpis vztáhnout nějakým způsobem k minulosti; takový způsob právní regulace pojmenovává současná česká právní

věda

jako

zpětnou

časovou

působnost

(zpětnou

účinnost

či retroaktivitu) právních předpisů (právních norem), a to buď jako pravou, nebo jako nepravou. V této práci si kladu za cíl kriticky pohlédnout na definice časové působnosti právních norem a jiných souvisejících právních pojmů, které jsou podávány v současné české právní vědě. Vzhledem k tomu, ţe u těchto definic, jakoţ i u označení definovaných pojmů, shledávám nedostatky, pokouším se látku tradičně nazývanou jako časová působnost právních norem pojmenovat

a

pojmout

v souladu

s formální

logikou

a

noetickou

a sémantickou neodvislostí „bytí“ a „mětí“; v důsledku těchto filozofických 8

východisek se mi jeví problematika projevu vůle a vzniku jeho závaznosti podobně v rovině subjektivního práva i práva objektivního. Proto i mnou volená pojmenování a pojetí časového aspektu práva zachycují nejen právní akty, na jejichţ podkladě se tradičně vedou úvahy o časové působnosti (tedy právní předpisy), ale i soudní a správní rozhodnutí (individuální právní akty) a právní úkony. Kaţdá změna staré právní regulace s sebou nese zásah do důvěry občanů v ní a nejistotu ohledně toho, jak bude nově naloţeno s tím, co bylo započato za platnosti staré právní regulace; vzhledem k častosti změn právního řádu České republiky, Slovenské republiky i jiných evropských států není překvapující, ţe agenda ústavních soudů těchto států je z významné části tvořena spory o časovou působnost nového právního předpisu, především jeho právními důsledky ve vztahu k dříve konstituovaným právům a povinnostem.2 Tématu časové působnosti je tím zajišťována jeho aktuálnost a upotřebitelnost v právní praxi. Ústavní soudy, aby mohly rozhodnout o navrhovaném zrušení nových právních aktů, musí pochopitelně pojmenovat jednotlivé situace přechodné (intertemporální, jsoucí na pomezí nové a staré právní úpravy) a vymezit jejich ústavní přípustnost; ústavní soudy tím výrazně promlouvají do teoretické diskuse o časové působnosti právních norem. Z jiného úhlu pohledu viděno, ústavní soudy čelí pro svá rozhodnutí, kterými ruší protiústavní zákony (nejčastěji z důvodu zásahu do nabytých práv), kritice, ţe představují další (v České republice třetí) komoru parlamentu; ţe rozhodují politicky. Reflexe a hodnocení legislativní a soudní praxe v oblasti časové působnosti právních norem, zejména rozhodnutí Ústavního soudu České

2

K tomu viz např. nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. PL. ÚS 10/06: „Ústavní soud především poukazuje na to, ţe významná část jeho aktuální rozhodovací činnosti souvisí s časovou působností právních norem (porov. například PLz. ÚS 1/06, I. ÚS 212/06, PL. ÚS 25/05, PL. ÚS 10/04). Náhlé změny pravidel jsou často z ústavněprávního hlediska citlivé, a proto jim ústavní soud věnuje náleţitou pozornost. Kaţdý případ je zvláštní a vyţaduje si důkladné zhodnocení všech okolností. Náhlé změny pravidel souvisí s kategoriemi retroaktivity, ochrany nabytých práv a legitimním očekáváním….“ 9

republiky,3 a to jak pokud se týče obecného vymezení podmínek ústavní přípustnosti pravé a nepravé retroaktivity, tak pokud se týče vybraných právních případů, je druhým cílem této práce. Je několik cest, jen některé vedou k cíli; je několik metod, jen některé vedou k dosaţení cílů vytčených v této práci. Tvorba disertační práce zahrnuje několik dílčích činností a ty mohou být prováděny různými způsoby, metodami. České slovo metoda pochází z řeckého slova „methodos“, doslovně znamenajícího „cesta k něčemu“. Význam českého slova metoda je věren svému původci; metoda v nejobecnějším smyslu slova totiţ znamená způsob či postup, jak od určitého výchozího stavu dospět k zamýšlenému stavu výslednému. Hovoří se pak o metodách léčebných, vyučovacích, výrobních, experimentálních, ale i metodách vědecké práce. Za metody vědecké práce se tradičně povaţují techniky či prostředky vědecké práce; k dosaţení cílů této práce budou z nich vyuţity především tyto metody: dedukce a indukce, analýza a syntéza a abstrakce. Metoda deduktivní mi v této práci poslouţí především při vymezení pojmu platnosti právního aktu a jiných obecných pojmů, které uchopují téma tradičně označované jako časová působnost; k vymezení těchto pojmů však není moţno vystačit pouze s metodou deduktivní, protoţe problém časové působnosti ani v rovině obecné nemůţe být uspokojivě vyřešen formalistickým přístupem (pouze formálními pojmy). Bude se muset pouţít i pojmů systematických, které jsou zčásti induktivní, protoţe zachycují styk právní normy se skutečností, jakoţ i obsah právního řádu. Zvláštní formou deduktivní metody je metoda axiomatická. Axiómy v právní vědě jsou věty, které se uznávají jako pravdivé bez logického důkazu 3

Dále v této práci Ústavní soud České republiky nazývám toliko jako Ústavní soud z důvodů, ţe to je oficiální název této instituce a ţe toto označení je kratší. Je-li v tomto textu zmiņován ústavní soud jiného státu, je u něj výslovně tento stát uveden – např. Ústavní soud Slovenské republiky. Tentýţ „pojmenovávací klíč“ pouţívám v této práci i na ostatní soudy. Jedinou výjimku z tohoto „pojmenovávacího klíče“ činím pro větší srozumitelnost v podkapitole „5.7 Kauza časové kolize starého a nového slovenského zákona o rodině“, protoţe v ní primárně rozebírám slovenský právní řád, na rozdíl od zbývající větší části kapitoly 5 zaměřené na český právní řád, a konfrontuji ho s judikaturou Ústavního soudu, tedy Ústavního soudu České republiky. 10

a bez stanovení právním předpisem; za takovéto axiómy se povaţují i zásada lex posterior derogat legi priori a zásada nepřípustnosti retroaktivity právních předpisů. V této práci se odmítá apriornost (axiomatičnost) zásady nepřípustnosti retroaktivity právních předpisů. Tato zásada neplatí, nejsou-li časové hranice platnosti zákona do minulosti stanoveny zákonem. Zásada lex posterior derogat legi priori je sice apriorní, ale pouze subsidiárně, zákonodárce můţe totiţ stanovit zásadu opačnou. Logická metoda indukce tkví v usuzování z jedinečného na obecné. Doménou induktivní metody je právní sociologie, kriminologie či správní věda; v těchto oborech se pomocí této metody získávají poznatky o potřebě přijetí nových právních norem či o efektivnosti platných právních norem. K dosaţení těchto poznatků není v této práci metoda indukce zapojena, ale je zapojena v rámci uţívání systematických pojmů a při rozboru právních případů a právních předpisů. Nutno si uvědomit, ţe subsumpce skutečností pod hypotézu právní normy zahrnuje dedukci; byl-li právní případ správně aplikován z hlediska časového, je do značné míry otázkou správnosti deduktivního úsudku. Zvláštní pozornost si zaslouţí tzv. přechodná ustanovení zákonů a judikáty řešící spor o aplikaci těchto přechodných ustanovení. Nutno předeslat, ţe nebudu schopen dosáhnout indukce úplné, a to ani v rámci českého právního řádu, proto aspoņ indukci statistickou usměrním sociologickou metodou reprezentativního výzkumu. Těţko si představit disertační práci zpracovanou bez vyuţití logických metod analýzy (tj. rozkládání celku na jednotlivé části) a syntézy (slučování, skládání částí v celek). V této práci jsou podrobeny analýze reprezentativně vybrané právní předpisy zejména z hlediska způsobu řešení kolize nového právního předpisu s právním předpisem předchozím a právními skutečnostmi a subjektivními právy zaloţenými podle předchozího právního předpisu. Reprezentativně vybraná judikatura, najmě judikatura Ústavního soudu, se analyzuje nejen z pohledu jednotlivých řízení, jejichţ předmětem je spor o správnou interpretaci a aplikaci práva z hlediska časového, nýbrţ budou

11

rozebrány i soudní doktríny vztahující se k problematice časové působnosti právních norem. Slučováním poznatků z děl současných českých právních vědců se budu pokoušet o sestavení obrazu současné české nauky o časové působnosti právních norem v rámci jejích jednotlivých sloţek; například mnohé recentní definice pravé retroaktivity syntetizuji do dvou skupin koncepcí pravé retroaktivity – koncepce spočívající v zásahu do právních skutečností nebo právních vztahů a koncepce nespočívající v zásahu do právních skutečností nebo právních vztahů. Slučování argumentů z jednotlivých soudních rozhodnutí povedu za účelem formulace obecných judikatorních tendencí a doktrín či za účelem, zda deklarovaná soudní doktrína se v soudních rozhodnutích skutečně uplatņuje. Pro ilustraci takovéto syntézy moţno uvést, ţe v rámci všech rozhodnutí dosud vydaných Ústavním soudem se uplatņuje tzv. recepční (delegační) teorie platnosti zrušených zákonů. Bez abstrakce není vědecké myšlení moţné. Abstrakce spočívá v odlučování nepodstatných znaků pozorovaných předmětů a uspořádávání jejich znaků podstatných. Na poli časové působnosti právních norem jiţ byla mnohokráte aplikována metoda abstrakce, a tím vytvořeny pojmy časové působnosti právních norem, platnosti právních norem, účinnosti právních norem a jiné abstraktní právní pojmy. Současná česká právní věda tak sice má k dispozici mnoho abstraktních systematických pojmů k utřídění právního materiálu podle časového kritéria, ale mám za to, ţe některé z nich jsou sestaveny příliš konkrétně či nesprávně (vzhledem ke kvalitě či kvantitě jejich definičních znaků). V příslušné kapitole této práce se proto snaţím pojmy dosud uplatņované pouze pro určitý díl právních aktů (např. pojem legisvakance) zobecnit na všechny druhy právních aktů (např. pojem iurisvakance) či recentní právní pojmy (např. pojem platné právní normy) redefinovat. Tato práce je rozvrţena do pěti kapitol.

12

První kapitola je věnována představení současné české právní vědy. V této kapitole se zavádí pojem tradiční nauky právní; tento pojem demonstruje staletí trvající vývoj, který je jedním z hlavních důvodů současného stavu pojmosloví české právní vědy. Současná česká právní věda se zasazuje do rámce kontinentálního právního systému; dále je pojednáno o vlivu kanonického práva, obchodního práva, osvícenství, socialistického právního systému, Evropské unie a Rady Evropy na kontinentální právní systém a tedy i na právní vědu a právní řád v České republice. Druhá kapitola jiţ plně přechází k recentnímu pojmu časové působnosti právních norem a k právním pojmům s tímto pojmem úzce souvisejícím – pojmům platnosti právní normy, účinnosti právní normy a aplikovatelnosti právního předpisu. Definičním znakem těchto pojmů je i právní norma, pročeţ jsou nejprve představeny recentní explikace právní normy z hlediska jejích znaků a struktury. Poté se rozebírají recentní dílčí terminologie vzniku práva z normativních právních aktů, vzniku práva z individuálních právních aktů a vzniku práva z právních úkonů. Vzhledem k tomu, ţe se v právních předpisech i v současné české právní vědě vymezuje pouţitelnost nového právního aktu (zejména toho, který je postaven na principu nepravé retroaktivity) za vyuţití pojmů právních vztahů, je i na tento právní pojem zaměřena pozornost. Zvláštní zřetel se bere na pojem retroaktivity právních norem; poukazuje se na jeho historické a geografické kořeny a na jeho členění na pravou a nepravou retroaktivitu a systematizují se recentní české definice pravé retroaktivity a retroaktivity nepravé. Třetí kapitola mi slouţí k vytyčení filozofických východisek, z nichţ odvíjím pojmenování a pojetí intertemporálního práva; jedná se o východiska noetická (kritický idealismus), logická (formální logika) a sémantická (noeticky diferencovaná sémantika, trojí druh právních pojmů). Pro

účely

zjištění

obsahu

právních

aktů

či

jejich

ustanovení

(např. přechodných) i jejich ústavní souladnosti (konformity, přípustnosti) uznávám hodnotové pojetí práva (morální rozměr práva), teleologické pozadí právního řádu a metodu proporcionality.

13

Ve čtvrté kapitole svůj noeticky diferencovaný přístup uplatņuji na intertemporální právo. Nejprve podrobuji kritice pojem právní normy co do jeho znaků a co do jeho tradiční trojdílné struktury a pojem právních vztahů a předkládám vlastní definici těchto právních pojmů. Poté vyjadřuji svůj negativní názor na recentní pojmy časové působnosti právních norem, platnosti právních norem, aplikovatelnosti právních předpisů a schválených právních norem; posléze vedu pokus o jejich nahrazení pojmy platnosti a závaznosti právních aktů a právních norem a právní existence právních aktů. V páté kapitole se zkoumají a hodnotí recentní názory na ústavní přípustnost pravé a nepravé retroaktivity, a to v rovině obecně i v rovině vybraných právních případů. V závěru se shrnují poznatky, kterých bylo dosaţeno v jednotlivých kapitolách této práce. Děkuji všem, kteří mě při psaní této práce podporovali.

14

1 Původ pojmů současné české právní vědy Tato kapitola neobsahuje vyčerpávající zpracování tématu současné české právní vědy a jejích pojmů; tato kapitola se pokouší pouze zasadit problematiku pojmů současné české právní vědy, a tedy i recentních českých pojmů váţících se k tématu časové působnosti právních norem, do geografické a historické dimenze. Je jakýmsi „vytknutím před závorkou“; obsahuje úvahy, které by jinak musely být opakovány v dalších kapitolách. Historickou dimenzi pojmů současné české právní vědy nastiņuji její návazností především na tzv. tradiční nauku právní a geografickou dimenzi její příslušností do kontinentálního právního systému.

1.1 Kontinentální právní systém Na světě existuje přibliţně 200 států. I kdyţ kaţdý stát má své právo a je v zásadě volný a nezávislý v jeho tvorbě, v této mnohosti právních řádů lze vystopovat společné rysy, které je umoţņují systematizovat do dvou4 velkých čili hlavních právních systémů5 (rodin, kultur, práv, základních typů resp. modelů práva,6 právních tradicí7) – do kontinentálního právního systému (zvaného téţ jako románsko-germánský)8 a do angloamerického právního systému (zvaného téţ jako common law). Kontinentální právní systém se uplatņuje nejen v celé pevninské Evropě, Českou republiku nevyjímaje, ale i ve Skotsku, ve Střední a Jiţní Americe, v mnoha částech Asie a Afriky a rovněţ v několika právních 4

Je moţný i ten názor, ţe vedle kontinentálního právního systému a angloamerického právního systému existuje třetí velký právní - systém práv tradičních a náboţenských (HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 301 a 306-308.) 5 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 91-104; BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 13. 6 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 91. 7 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969. 8 KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C. H. Beck, 1996, s. 112. 15

enklávách,9 jimţ jsou Lousiana, Quebec, Portoriko a Etiopie.10 Pod angloamerický právní systém lze podřadit právo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (s výjimkou Skotska), Irska, USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších státu bývalé britské říše. Nejuţívanějším kritériem pro třídění a zároveņ pro srovnávání těchto dvou velkých právních systémů je charakter pramenů práva, zejména práva soukromého; liší se však i způsobem tvorby a aplikace práva,11 dělby státní moci,12 právnickými profesemi13 i právním názvoslovím a pojmoslovím.14

1.2 Římské právo a tradiční nauka právní Tradiční právní naukou15 se rozumí souhrn pojmů nashromáţděných staletým vývojem právních řádů a právní vědy v kontinentální Evropě, který počíná recepcí římského práva a římskoprávní teorie.16 Justinián (nar. 482 - 565), východořímský čili byzantský císař sídlící v Konstantinopoli, ve snaze obnovit římskou říši v plném rozsahu a rozkvětu rozhodl o vypracování zákonodárného díla Corpus Iuris Civilis (dále téţ „CIC“).17 Corpus Iuris Civilis sestává z následujících částí: Codex Iustinianus, 9

„Právními enklávami se rozumí území, na kterém platí právo náleţející k určitému právnímu systému a které je obklopeno územím, na kterém platí právo náleţející k jinému systému.“ [KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C. H. Beck, 1996, s. 216.] 10 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 3; KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C. H. Beck, 1996, s. 216-224. 11 Viz GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 103. 12 Viz např. KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C. H. Beck, 1996, s. 83-86. 13 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 109-119. 14 GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 103. 15 Rovněţ nazývána jako tradiční kontinentální právní nauka (BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 97.), klasická právní teorie (KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 133.) či tradiční západní kontinentální právní doktrína (KÜHN, Z. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 66.). 16 BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967, s. 275. 17 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 54-56. 16

Digesta Iustiniani a Institutiones Iustiniani.18 Corpus Iuris Civilis je název aţ středověkého původu, sám Justinián zmíněné tři sbírky nazýval Tria volumina (tři svazky zákonů).19 Codex Iustinianus představoval výběr z císařských konstitucí (decreta, edicta, mandata a rescripta), které byly v předjustiniánském období vydány. Digesty se obecně myslí spisy, které řeší případy civilního a honorárního práva.20 I Digesta Iustiniani neboli Pandectae jsou takovýmto dílem; sestávají z 150 000 řádků obsaţených v 50 knihách. Digesta představují nejvýznamnější součást zákonodárného díla Corpus Iuris Civilis. Institutiones (instituce) jsou učebnice základů práva. Insitututiones Iustiniani neboli Elementa21 vycházejí především z Gaiových Institucí22 a přijímají jejich právní systematiku, členící právo na personae, res a actiones. Po pádu Římské říše Corpus Iuris Civilis přestal být pouţíván; jeho místo zaujaly jednodušší verze římského občanského práva promíšené germánskými právními obyčeji. Dělo se tomu tak nejen na Apeninském poloostrově v důsledku vpádu germánských kmenů, nýbrţ i v jiţní Francii a na Iberském poloostrově. Tak vznikalo vulgarizované či barbarizované římské právo.23 S příchodem renesance se oţivil teoretický zájem o římské právo; v této skutečnosti lze spatřovat i počátek právní vědy vůbec, protoţe právo začalo být zkoumáno a vyučováno nezávisle na jeho tvorbě a aplikaci.24 Během krátkého času se staly Boloņa a další severoitalská města 18

ŢIDLICKÁ, M, SCHELLE, K. Právní dějiny. I. Starověk. Brno: Masarykova univerzita v Brně a DOPLNĚK, 2000, s. 228. Oproti tomu Milan Bartošek uvádí, ţe kromě těchto tří děl patří do CIC i Novellae Iustiniani - zákony, kterými Justinián reformoval rozsáhlé části práva východořímské říše, zejména práva veřejného. (BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 121) 19 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 43. 20 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 135. 21 ŢIDLICKÁ, M, SCHELLE, K. Právní dějiny. I. Starověk. Brno: Masarykova univerzita v Brně a DOPLNĚK, 2000, s. 227. 22 Na důkaz toho viz především porovnání jejich textů v pasáţi týkající se omezování pravomoci pána nad otroky a v pasáţi týkající se manţelských překáţek z titulu příbuzenství. Viz KINCL, J. Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách (Institutiones). Brno: Masarykova univerzita a Doplněk. Reprint prvního vydání z roku 1981. [rok vydání neuveden]. 23 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 7. 24 Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 1-2 nebo KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 39. 17

celoevropskými vyučovacími centry právnického vzdělávání; vznikaly středověké právní školy, které se odlišovaly způsobem studia a výkladu díla Corpus Iuris Civilis. K nejvýznačnějším patří škola glosátorů a škola komentátorů (zvána téţ jako škola postglosátorů či konsiliátorů).25 Středověké právní školy na podkladě studia díla Corpus Iuris Civilis, především Digest, vyvozovaly z jednotlivých případů obecné právní pojmy a kategorie. Tak se začala formovat tradiční nauka právní. Po středověkých římskoprávních školách glosátorů a komentátorů přicházely další právní školy, z nichţ stojí za zmínku právní humanismus,26 usus modernus pandectarum („moderní uţití pandekt“)27 a německá historickoprávní škola. Největší díl dědictví pro současnou českou právní teorii po sobě z římskoprávních

škol

zanechala

podle

mého

mínění

německá

historickoprávní škola a v rovině personální vzato její zakladatel Friedrich Carl von Savigny (1779-1861).28 Německá historickoprávní škola vytvořila tzv. pandektní vědu čili pandektistiku, kterou byla soustava obecných soukromoprávních pojmů a institutů abstrahovaných z Pandekt; tato pandektistika ve své době představovala obecnou nauku občanského práva.29 Mezi nejvýznamější Savignyho následovníky patřil světově proslulý 25

Blíţe viz URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C. H. Beck a SEVT, 1994, s. 13-50. 26 Právní humanismus našel uplatnění hlavně ve Francii, oproti škole glosátorské a škole komentátorské, které sídlily v Itálii. „O pracovní metodě i práci právních humanistů se hovořilo jako o ‚francouzském mravu„; byl to tedy jedním slovem ‚mos gallicus„; zatím co tradiční bartolismus komentátorů byl ‚mravem italským„, jinak řečeno: ‚moc italicus„.“URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C. H. Beck a SEVT, 1994, s. 58. 27 Viz URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C. H. Beck a SEVT, 1994, s. 73-92; SKŘEJPEK, M. Usus modernus pandectarum. In Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 987. Spíše neţ právní školou byl usus modernus pandectarum obdobím vývoje právní vědy od 16. do začátku 18. století. 28 Vrcholným dílem tohoto autora je Systém dnešního práva římského (System des heutigen römischen Rechts). 29 K tomu viz např. ARNDTS, C. L. Učební kniha pandekt. Kniha I. Přeloţili F. Preissler, V. Trümmel, R. Vyšín a J. Trakal. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 1 a násl.; BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 246; URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C. H. Beck a SEVT, 1994, s. 118 či BOGUSZAK, J. Zásluhy a neúspěchy normativní teorie. In Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. (K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena). Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 27. - 28. září 2001 v Brně, Právnická fakulta MU Brno. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 23. 18

Antonín Randa (1834-1914);30 tento český právní vědec je povaţován za osobu, která zaloţila českou nauku občanského práva a která stála na počátku vědecké drahy Emanuela Tilsche, Jana Krčmáře a celé řady dalších vynikajících civilistů i komercialistů.31 Vzhledem k tomu, ţe tradiční nauka právní sestávala z pojmů vytvořených v různých historických etapách různými právními školami, takto různě vytvořené právní pojmy dosáhly různé úrovně obecnosti i různé úrovně logické systematiky.32 Mezi pojmy tradiční nauky právní patří především následující pojmy: objektivní právo a subjektivní právo, klasická struktura právní normy, druhy právních norem, prameny práva, oprávnění a právní povinnost, absolutní práva a relativní práva, pojmy váţící se k subjektu práva, pojmy související s aplikací a interpretací práva,33 hmotné právo a procesní právo,34 právo soukromé a právo veřejné,35 právní skutečnosti,36 právní vztahy,37 právní moc rozhodnutí38 a v neposlední řadě i retroaktivita právních norem.39 Tyto pojmy tedy nevznikly v období existence římské říše, nevytvořili je

staří

Římané;

dali

k nim

však

podklad

právní

kazuistikou,

kteráţto je zachycena v Digestech. Staří Římané totiţ vynikali v právní praxi,

30

K tomu viz SPÁČIL, J. Předmluva. In Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. IX-X. 31 K významu Antonína Randy pro české právní myšlení viz např. KNAPP, V. Portrét Antonína Randy. (K jeho dvojímu výročí). Právník, 1994, č. 9-10, s. 865-866. 32 BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967, s. 276. 33 HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2000, s. 25. 34 BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967, s. 276; SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 42. 35 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 46-47. 36 BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967; KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 89. 37 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 97; KINDL, M., DAVID, O. Úvod do práva životního prostředí. Plzeņ: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 18, 24. 38 DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 10. 39 Viz PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 68. 19

nikoliv však i v právní teorii.40 Současná právní věda kontinentálního právního systému vychází z tradiční nauky právní;41 pojmy tradiční nauky právní ale nejsou pouţívány jenom v právní teorii, nýbrţ jsou pouţívány i v právních předpisech k označování právních skutečností. Oproti tomu právní věda angloamerického právního systému na tradiční nauku právní nenavazuje.

1.3 Ostatní zásadní vlivy formující kontinentální právní systém Je důleţité zdůraznit, ţe římské právo soukromé v podobě Justiniánovy kodifikace a tradiční nauka právní, byly pouze dvěma z pěti zásadních klasických vlivů, které formovaly kontinentální právní systém do současné podoby;42 navíc tyto dva vlivy mají dopad hlavně na soukromé právo a jeho nauku. Dalšími

třemi

zásadními

klasickými

vlivy,43

které

utvářely

kontinentální právní systém, byly kanonické právo a obchodní právo (zejm. v oblasti soukromého práva) a osvícenství44 (zejm. v oblasti práva veřejného). Mezi zásadní moderní vlivy formující kontinentální právní systém počítám především působení Evropské unie. Za méně významné moderní vlivy neţ je působení Evropské unie pokládám socialistické právní myšlení a Radu 40

Obdobně viz WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 144; REBRO, K. Rímské právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980, s. 95; KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, s. 22; SKŘEJPEK, M. Retroaktivita a římské právo. Právník. 2001, č. 6, s. 617-618. 41 Viz BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 12; BOGUSZAK, J. Zásluhy a neúspěchy normativní teorie. In Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. (K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena). Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 27. - 28. září 2001 v Brně, Právnická fakulta MU Brno. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 23. 42 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 14. 43 Klasickými vlivy formujícími kontinentální právní systém v této práci míním ty determinanty, které počaly na kontinentální právní systém působit do poloviny 20. století. Vlivy, které počaly na kontinentální právní systém působit od poloviny 20. století, v této práci označuji jako moderní. 44 Osvícenství čili revoluce ve smyslu intelektuálního převratu (MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 15-19.) či „přirozenoprávní teorie v její racionalistické podobě na přelomu 18. a 19. století“ (GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 194.). 20

Evropy; pokud se týče socialistického právního myšlení, jeho relativně menší dopad shledávám v tom, ţe socialistický právní systém coby jeho institucionální základ existoval po poměrně krátkou historickou dobu a ţe jeho součástí byly pouze některé státy tradičně patřící do kontinentálního právního systému; pokud se týče Rady Evropy, její význam spočívá především v oblasti lidských práv pro jejich ochranu Evropským soudem pro lidská práva coby orgánem Rady Evropy.

1.4 Trojice dalších zásadních klasických vlivů Kanonické právo je normativní systém římskokatolické církve upravující její chod a práva a povinnosti jejích věřících. Kanonické právo je druhým nejstarším zdrojem kontinentální právní kultury. Zatímco římské právo bylo spjato s autoritou císaře, kanonické právo s autoritou papeţe. Oba dva soubory norem měly své soudy, které je aplikovaly; v praxi se ale běţně stávalo, zejména před reformací, ţe církevní soudy rozhodovaly občanskoprávní věci, především v oblasti rodinného a dědického práva, a dokonce i trestněprávní věci stran některých trestných činů.45 Kanonické právo ovlivnilo ius commune, a tudíţ i občanské právo států kontinentálního právního systému, právě ve výše uvedených právních oblastech. Jistě

nelze

spolehlivě

tvrdit,

ţe

obchodní

právo

vzniklo

aţ ve středověku; lze však uspokojivě tvrdit, ţe zásadní rozvoj obchodního práva v kontinentální Evropě má svůj původ v Itálii a souvisí s tím, ţe Evropané znovu ovládli Středozemní moře. Středověká přímořská italská města, najmě Janov, Benátky a Pisa,

45

MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 11-12. 21

se staly středisky obchodu a tudíţ i ohnisky utváření obchodního práva.46 Svůj podíl na formování obchodu a obchodního práva měly i gildy. Obchod i obchodní právo se z Itálie rozšířily do velké části světa, nejen v rámci kontinentální Evropy, ale například i do Anglie. Nově vzniklé národní státy toto obchodní právo přijímaly za své a posléze v průběhu 18. a 19. století i kodifikovaly.47 Osvícenství48 přináší úplně nový pohled na vztah jedince a státu. Toto hnutí

je

intelektuálním

mostem

mezi

absolutní

monarchií

a kapitalistickými státy. Stojí v pozadí takových historických události: „Americká a Francouzská revoluce, italské risorgimento, série válek o nezávislost, které osvobodily národy Jiţní a Střední Ameriky, sjednocení Německa pod Bismarckem a osvobození Řecka po staletích turecké dominance.“49 Tato myšlenková revoluce sestávala zejm. z idey přirozených práv (sekulární přirozené právo), racionalismu, teorie dělby moci, antifeudalismu, liberálního kapitalismu, myšlenky centralizovaného státu a nacionalismu.50

1.5 Socialistický právní systém Socialistický právní systém sestával z práva Svazu sovětských socialistických republik a právních řádů ostatních zemí tzv. socialistického bloku. Tento právní systém vznikl po druhé světové válce poté,51 46

MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 11-12. 47 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 11-12. 48 K pojmu osvícenství a jeho vlivu na právní myšlení viz téţ VEČEŘA, M. Racionalismus v tradici práva. In Zákon v kontinentálním právu. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference „Místo a úloha zákona v kontinentálním typu právní kultury: tradice, současnost a vývojové tendence“ (Praha 27. - 28. května 2004). Praha: nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2005, s. 108. 49 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 11-12. 50 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 11-12. 51 KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 101. Merrymen uţívající jiného srovnávacího pojmu - pojmu právní tradice (legal tradition), 22

co se v Evropě spustila ţelezná opona a SSSR si podrobil státy střední, východní a jihovýchodní Evropy a části Asie. V době své existence byl socialistický právní systém řazen vedle kontinentálního a angloamerického právního systému jako třetí velký právní systém.52 1.5.1 Charakteristika socialistického práva Socialistické

právo

se

vyznačovalo

svou

totalitní

povahou,

tzn. nerespektováním ani těch nejzákladnější lidských práv a svobod (právo na ţivot, právo nebýt mučen); stát zasahoval do všech oblastí lidského ţivota. Politika a tudíţ i právo nebylo výslednicí volné soutěţe politických stran, nýbrţ diktatury jedné politické strany, poţívající vedoucí úlohu. Hospodářství

spočívalo

na

či socialisticko-organizačním)

společenském vlastnictví,

(státním,

vlastnictví

druţstevním

jednotlivců

bylo

umoţněno pouze k věcem spotřebního charakteru (tzv. osobní vlastnictví), vlastnictví věcí, které mohly slouţit jako výrobní prostředek, bylo téměř vyloučeno (tzv. soukromé vlastnictví). Oběh zboţí a sluţeb nefungoval na základě trţního hospodářství a hospodářské soutěţe ekonomických subjektů, nýbrţ byl řízen prostřednictvím obrovského mnoţství vnitřních předpisů (interních instrukcí).53 1.5.2 Charakteristika socialistické právní vědy Socialistická právní teorie vědomě vychází z marxismu (marxismudefinovaného jako „sada hluboce zakořeněných, historicky podmíněných přístupů k povaze práva, úloze práva ve společnosti a při organizaci a výkonu veřejné moci, řádné organizaci a fungování právního systému a ke způsobu, jakým právo je tvořeno či jakým má být tvořeno, aplikováno, studováno, vykonáváno a vyučováno“ - shledává počátek socialistické právní tradice v Říjnové revoluci roku 1917. Merryman, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 2, 4. 52 MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969, s. 15, 16; KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 1. 53 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 63. 23

leninismu). Marxismus není pouze filozofickým směrem, nýbrţ i politickou ideologií.54 Dle mého úsudku jiţ z této samé skutečnosti pramení vadnost socialistické právní teorie. Karl Marx, Bedřich Engels a posléze ani Vladimír Iljič Lenin ani Josif Vissarionovič Stalin nevytvořili ţádnou ucelenou teorii práva, v jejich dílech však lze tu a tam nějakou zmínku o právu nalézt.55 „Na základě těchto jejich výroků a s pouţitím metodologie dialektického a historického materialismu vytvořili sovětští právní vědci marxistickou, popř. marxisticko-leninskou teorii státu a práva.“56 Podstatu socialistické právní teorie lze uvést prostřednictvím jejích několika základních myšlenek. Právo je pojímáno jako sociálně podmíněný jev (sociologické hledisko na právo): Právo coby součást společenské nadstavby (společenského vědomí) je věrným odrazem stavu výrobních sil a vztahů (ekonomiky). Kdo má ekonomickou moc má i moc politickou a právní, kdo ovládá ekonomiku, ovládá i stát. Společnost sestává z vládnoucí (ekonomicky, tedy i právně) a ovládané (ekonomicky, tedy i právně) třídy. Právo je tak povaţováno za vůli vládnoucí třídy povýšenou na zákon (volitivní koncepce státu práva), slouţící k potlačování ovládané třídy (instrumentální pojetí státu a práva).57 Stát je pokládán za mocenskou organizaci vládnoucí třídy58 a právo za státem organizované násilí. Právo má třídní podstatu.59 Stát a právo jsou nerozlučné pojmové dvojice. Stát se bere za jediný zdroj práva ve společnosti. V důsledku toho se vůbec upouští od názvů právní věda a právní teorie a přechází se k názvům věda o státu a právu a teorie státu 54

NEUBAUER, Z. Normativní teorie a marxismus. Časopis pro právní a státní vědu. 1935, roč. XVIII, s. 19. 55 Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 4 a PŘIBÁŅ, J. Komunistická teorie státu a práva: kritický nástin strukturních znaků a vývoje československé právní teorie v období let 1948-89. In Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Sborník příspěvků. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 61. 56 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 4. 57 Viz KNAPP, V. et al. Teoretické problémy tvorby československého práva. Praha: Academia, 1983, s. 10 či MARŠÁLEK, P. Proměny české právní vědy. In Vývoj práva v Československu v letech 19451989. Sborník příspěvků. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 31-32. 58 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 4. 59 Viz KNAPP, V. et al. Teoretické problémy tvorby československého práva. Praha: Academia, 1983, s. 10-11. 24

a práva.60 V demokratických právních státech s trţním hospodářstvím, zejména v těch, které zaţil Marx v 19. století, je vládnoucí třídou burţoazie (kapitalisté) a třídou ovládanou proletariát (dělnictvo). Mezi nimi probíhá nesmiřitelný třídní boj. Po

socialistických

revolucích

(komunistických

převratech,

např. v Československu komunistický puč roku 1948) je za vládnoucí třídu označován proletariát (ve skutečnosti vládne úzká skupina komunistických funkcionářů) a za ovládanou třídu bývalá vládnoucí třída (burţoazie). Jedná se o tzv. diktaturu proletariátu.61 Ta má potlačit všemi prostředky třídního nepřítele. Socialistická právní teorie ale zároveņ je zaloţena na utopické teorii postupného odumírání státu a práva. Aţ ve společnosti nebude existovat ţádných tříd (aţ proletariát zlikviduje třídního nepřítele), tedy aţ vznikne komunistická beztřídní společnost, nebude jiţ zde nikdo, kdo by utlačoval (prostřednictvím státu a práva) a kdo by byl utlačován.62 1.5.3 Důsledky zániku socialistického právního systému Pádem ţelezné opony, zhroucením Sovětského svazu a socialistické politické soustavy zaniká i socialistický právní systém. To sice neznamená, ţe by zanikly všechny komunistické státy, resp. jejich právní řády,

60

Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 4, 5. PŘIBÁŅ, J. Komunistická teorie státu a práva: kritický nástin strukturních znaků a vývoje československé právní teorie v období let 1948-89. In Vývoj práva v Československu v letech 19451989. Sborník příspěvků. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 60-74. 62 „Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím souhrnem ve viditelnou korporaci, avšak byl jím pouze dotud, dokud byl státem oné třídy, která sama pro svou epochu zastupovala celou společnost: ve starověku stát státních občanů - otrokářů, ve středověku stát feudální šlechty, v naší době stát burţoasie. Tím, ţe se stát nakonec skutečně stává representantem celé společnosti, činí sám sebe zbytečným,…, Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát se 'neodstraņuje', odumírá.“ (ENGELS, B. Anti-Dühring. Praha: Svoboda, 1947, s. 239, citováno z KÜHN, Z. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 24, pozn. pod čarou č. 95.) 61

25

ale jiţ o nich zřejmě nelze uvaţovat jako o socialistickém právním systému.63 Československo, Polsko, Německá demokratická republika, Maďarsko a další evropské státy se vracejí zpět do kontinentálního právního systému, vracejí se tudíţ i k tradiční nauce právní. Z hlediska dlouhodobého vývoje těchto států bylo socialistické právo pouze dočasným vybočením z vyjetých římskoprávních kolejí.64 Přesto je moţno říci, ţe právní věda a právní řád bývalých komunistických států oproti ostatním státům kontinentálního právního systému vykazují jistá specifika.65 Ta je moţno podle mého úsudku hledat v tom,

ţe

přetrvávají

„produkty“

socialistického

právního

myšlení,

avšak v čím dál menší míře, jak v právním řádě (systematika právního řádu, právní instituty a právní pojmy), tak i v právní vědě (právní pojmy). Nelze však tvrdit, ţe by úplně všechno, co v socialistické jurisprudenci vzniklo, bylo ideologicky znehodnoceno. Marxistické učení o postupném odumírání práva bylo promítnuto mj. i do stále platného ustanovení § 259 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu66 (dále jen „občanský soudní řád“ či „OSŘ“), do jedné z činností soudů před nařízením výkonu rozhodnutí. Toto zákonné ustanovení předsedovi senátu exekučního soudu předpisuje roli výchovného poradce, který má odsouzenému dluţníkovi domlouvat, aby zaplatil. Součástí koncepce postupného odumírání práva totiţ byl i důraz na preventivní činnost soudu, kteráţto měla nahradit jeho činnost nalézací a vykonávací.67 V současné české právní vědě se ze socialistické jurisprudence uchytilo 63

L. Kubů hovoří o reziduích socialistického systému: „Rezidua tohoto systému nalezneme pouze v zemích, jako je Čína, Kuba, Severní Korea a Vietnam.“ (KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 102.) 64 „...západní právní tělo jako by odvrhlo socialistický transplantát. Pokus vystavět socialistický právní řád nyní vypadá spíše jako dočasná úchylka neţ jako nový směr.“ (MERRYMAN, J. H. Francouzská úchylka. Přeloţili Zuzana a Vojtěch Ceplovi. Právník. 1998, s. 1062.) 65 Tato praktická specifika jsou reflektována ve srovnávací právní vědě i tím, ţe v rámci kontinentálního právního systému se vyčleņuje vedle okruhů (podsystémů) francouzského, rakouského, německého, švýcarského, skandinávského a latinskoamerického práva i okruh bývalého socialistického práva. [KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C. H. Beck, 1996, s. 112-117.] 66 „Poţádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a povaţuje-li to předseda senátu za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá rozhodnutí.“ 67 MACUR, J. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 79. 26

subjektivní právo v koncepci aletické logiky68 od sovětského civilisty S. N. Bratuse;69 v této koncepci se subjektivní právo jeví jako míra faktické moţnosti chování, která je chráněna objektivním právem před neoprávněným rušením, a právní povinnost jako míra určitého chování, k jehoţ realizaci pouţije příslušný státní orgán státní donucení, jestliţe toto chování není uskutečněno dobrovolně.70 Kromě této koncepce dualismu subjektivního a objektivního práva ze socialistické jurisprudence do současné české právní vědy přešla i dialektická logika71 či pojem právní normy o materiálních znacích normativnost (regulativnost), právní závaznost, obecnost a státní donucení.72

1.6 Evropská unie V 50. letech minulého století byly poloţeny základy mezinárodní organizaci, která se dnes nazývá Evropská unie a která dnes čítá 27 členských států. Tehdy šest evropských států (Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko) zaloţilo tyto tři nadstátní organizace: V roce 1951 tzv. Paříţskou smlouvou Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a v roce 1957 tzv. Římskými smlouvami Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM).73

68

Aletická logika je jedno z odvětví formální neklasické logicky. Podstata aletické logiky spočívá v pouţívání pojmů moţnosti a nutnosti. Blíţe viz KNAPP, V., GERLOCH, A. Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 134 a násl. 69 K tomu viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 194, pozn. 252; HUNGR, P., PRUSÁK, J. Objektivní a subjektivní právo. Vybrané problémy. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1983. 70 Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 194, 199. 71 V recentní české učebnici právní logiky je dialektická logika obhajována jako nutný doplněk formální logiky (viz KNAPP, V., GERLOCH, A. Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 15-43). 72 Viz KNAPP, V. et al. Teoretické problémy tvorby československého práva. Praha: Academia, 1983, s. 26-37 a KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 31-40. 73 K tomu blíţe viz např. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2001, s. 20-24. 27

Tento projekt zamýšlený původně jako ekonomická integrace přerostl postupně i v integraci do značné míry politickou a právní. Z hlediska právní geografie vzato, Evropská unie zahrnuje nejen státy kontinentálního právního systému (včetně České republiky od 1. 5. 2004), ale i státy právního systému angloamerického (Velká Británie a Irsko). Evropská unie má vlastní právní řád (tzv. unijní právo), který je dílem přímo závazný pro osoby ţijící na území členských států (především primární právo – zakládací smlouvy a ze sekundárního práva nařízení) a dílem závazný pouze pro členské státy v tom smyslu, ţe jim předpisuje určitý způsob právní regulace určitých úseků národního hospodářství (především směrnice). Unijní právo je ve vztahu k právním řádům členských států vybudováno na principu přednosti a přímého účinku; nad dodrţováním těchto principů a unijního práva vůbec dohlíţí Evropský soudní dvůr (přesněji podle platného unijního práva řečeno: Soudní dvůr Evropské unie). Vzhledem ke stručnosti primárního práva formuloval Evropský soudní dvůr mnoho právních principů a doktrín, bez nichţ si dnes není moţno fungování Evropské unie představit. Pokud se týče vztahu unijního práva a práva členských států, kromě zmíněných principů Evropský soudní dvůr vyslovil i princip nepřímého účinku unijního práva (čili eurokonformního výkladu unijního práva) a princip „effet utile“ (plné účinnosti) unijního práva.74 Evropský soudní dvůr přitom čerpá z právní praxe členských států; po vyhlášení rozhodnutí Evropského soudního dvora se právní praxe v členských státech mění z faktoru ovlivņujícího Evropský soudní dvůr na faktor jím ovlivņovaný. V odborné literatuře je tento jev popisován jako tzv. bumerangový efekt.75 V souvislosti s tématem této práce je nutno zmínit následující: Evropský soudní dvůr vymezil pojem pravé retroaktivity a podmínky její souladnosti s evropským právem; retroaktivní vnitrostátní právní předpis se 74

K principům upravujícím vztah unijního práva a práva členských států viz např. BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1215. 75 Tak činí např. PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 16. 28

tudíţ můţe dostat do rozporu s evropským právem, nerespektuje-li toto vymezení. Důsledkem principu přednosti unijního práva je neaplikovatelnost (nepouţitelnost) vnitrostátního právního předpisu, který je s unijním právem v rozporu; vzniká tak otázka, zda je nutno pro takový právní předpis vymýšlet nové označení. Unijní právo na rozdíl od českého práva nepouţívá dualistickou terminologii platnost a účinnost právního předpisu; primární právo Evropské unie totiţ hovoří o vyhlášení a vstoupení v platnost: „Nařízení, směrnice, které jsou určeny všem členským státům, a rozhodnutí, ve kterých není uvedeno, komu jsou určena, se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie. Vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.“76 Česká nauka evropského práva tento terminologický nesoulad zaznamenala; část autorů proto při výkladu pramenů evropského práva, zejména nařízení a směrnic, uţívá výrazů platnost a účinnost ve smyslu, který se jim přiznává v českém učení o platnosti a účinnosti právních předpisů.77

1.7 Rada Evropy Dne 5. 5. 1949 byla v Londýně deseti západoevropskými státy zaloţena Rada Evropy. Cílem Rady Evropy je dosaţení větší jednoty mezi jejími členy.78 Jako jednu z cest k tomuto cíli si určila ochranu a další rozvoj

76

Čl. 297 smlouvy o fungování Evropské unie. Obdobně předtím bylo stanoveno v čl. 254 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství. 77 Viz např. TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 321-322 či PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 30-31. 78 Viz čl. 1 písm. a) Statutu Rady Evropy (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy). 29

lidských práv a základních svobod;79 touto cestou se Rada Evropy vydala vypracováním Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950 a jejích změnami dodatkovým protokolem a dalšími protokoly. Tato úmluva vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 18. 3. 1992;80 členem Rady Evropy se Česká republika se stala přístupem ke Statutu Rady Evropy dne 30. 6. 1993. Garantem dodrţování lidských práv zaručených touto úmluvou je v rámci Rady Evropy především Evropský soud pro lidská práva; k tomuto soudnímu orgánu můţe pro porušení svých lidských práv a po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podat stíţnost kaţdý člověk z členského státu Rady Evropy. Podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod platí, ţe: „Kaţdá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně uţívat svůj majetek. Nikdo nemůţe být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“ Na základě tohoto článku se v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva zrodil koncept ochrany legitimního očekávání, který významně omezuje volnost vnitrostátních právních orgánů, pokud se týče časové působnosti jimi vydávaných právních aktů.

79

Viz čl. 1 písm. b) Statutu Rady Evropy (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy). 80 Viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. 30

2 Působnost práva z pohledu současné české právní vědy 2.1 Znaky právní normy z pohledu současné české právní vědy Definice právní normy neboli výklad jejích definičních znaků je logickou a pravidelnou součástí učebnic teorie práva.81 Rozeznává se skupina formálních a materiálních znaků. Za formálními znaky82 se povaţují ústavně oprávněný subjekt a řádná zákonem předepsaná publikace, za materiální83 regulativnost, právní závaznost, obecnost a státní donucení. 2.1.1 Regulativnost Regulativnost (či normativnost84 čili normativní nexus85) má dvojí aspekt - logický a sociologický.86 Logickému aspektu hoví označení normativnost (normativní nexus), sociologickému regulativnost. Logický aspekt regulativnosti značí, ţe právní norma něco stanoví, ţe je větou preskriptivní, nikoliv deskriptivní.87 Sociologický aspekt regulativnosti právní normy znamená, ţe právní norma je vydávána za tím účelem, aby ve společnosti něco regulovala (rozuměj: ovlivņovala). Předmět právní normy, tedy nějaké lidské chování (společenské vztahy), které právní normy předpisují jako povinné, musí být

81

Viz např. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 18-20; HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 193-200; KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 147-153; KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 53. 82 Jde o výčet demonstrativní. Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 148. 83 Povaha výčtu není zřejmá. V učebnici KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 148 je totiţ podán jako taxativní, ale v knize KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 32 demonstrativní: „Těmito znaky se budeme nyní zabývat podrobněji, nikoli však s úmyslem je vyčerpat, nýbrţ se zaměřením na ty z nich, které mají hlavní důleţitost z hlediska tvorby práva.“ 84 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 148, pozn. 194; KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 32. 85 KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 37. 86 KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 32. 87 KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 32. 31

regulovatelný (ovlivnitelný).88 Sociologický aspekt regulativnosti je výrazem sociologického přístupu k právu. Podle něj tedy i kdyţ právní norma splņuje všechny ostatní formální a materiální právní znaky (včetně logického aspektu regulativnosti) kladené na normu jako takovou, ale stanoví něco, co je ve společnosti či v přírodě neuskutečnitelné, nejedná se o právní normu, jedná se pouze právní normu zdánlivou. Sociologický aspekt regulativnosti není v současné české právní vědě obecně přijímán.89 A právě nedostatek znaku regulativnosti ve smyslu sociologickém je shledáván u retroaktivní normy, a proto je retroaktivní norma povaţována za právní normu zdánlivou, za právní normu postrádající základní vlastnosti právní normy;90 jinak řečeno, za definiční znak právní normy se má její působení do budoucnosti.91 I v angloamerické právnické literatuře se objevují hlasy upírající retroaktivním zákonům povahu zákonů; tyto hlasy jsou však menšinové. Představitelem této názorové menšiny je mimo jiné Geoffrey de Q Walker; svůj názor odůvodņuje tím, ţe retroaktivní zákony jsou ultra vires zákonodárného sboru.92 Někteří právní teoretici nepokládají vůbec normativnost (regulativnost) za specifický znak právní normy; za znak, který právní normu odlišuje

88

KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 148. Viz HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 24-25. 90 K uvedenému viz zejm. KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 32 a KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 210. 91 Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 210 („Skutečnost, ţe právní norma působí dopředu, vyplývá z toho, ţe právní norma působí na lidskou vůli a stanoví, co má být. Dá-li se to dohromady, znamená to, ţe právní norma stanoví, co má být a co je dosaţitelné lidským volím chováním, tedy to, co člověk má v moci svou vůlí způsobit, aby bylo. Není tedy v silách právní normy stanovit, tj. přikázat nebo zakázat, ţe něco být mělo. Člověk svou vůlí nemůţe ovlivnit minulost. Říká se právem, ţe co se stalo, se nemůţe odestát, a ţádný zákon na tom nemůţe nic změnit,…, Retroaktivní právní norma tedy nemá základní vlastnosti právní normy, nýbrţ je právní fikcí, ţe něco v minulosti bylo po právu, co po právu nebylo, resp. ţe něco bylo po právu, co po právu nebylo.“). 92 Viz WALKER, G. The Rule of Law: Foundation of Constitutional Democracy. Melbourne: University Press, 1988, s. 322 (citováno v překladu dle SAMPFORD, C. Retrospectivity and the Rule of Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 65): „…ústavy konstituující stát a federální legislativu jim udělují pravomoc „tvořit zákony„. Retrospektivní legislativní výtvor nespadá do rámce ţádné přijímané definice práva, ani v dávné historii ani v moderních časech,…, Můţe to být ‚Akt„,…, ale ‚právo„ to není.“ 89

32

od jiných norem.93 2.1.2 Právní závaznost Znak právní závaznosti úzce souvisí s normativností (regulativností) právní normy.94 Právní norma je specifická nejen tím, ţe něco stanovuje, něco ukládá jako povinnost (normativnost), nýbrţ i tím, ţe to, co stanovuje, je závazné.95 Právní závaznost se vymezuje i negativně: Ne všechno, co vydává oprávněný orgán v náleţité formě (tedy za splnění formálních znaků právní normy), je právní norma. Právní normami nejsou pouhá doporučení, byť obsaţená v právních předpisech. Právními normami nejsou ani interní normativní instrukce, protoţe ty, na rozdíl od právních norem, netkví „v přímém vztahu subjektu (adresáta) práva a státu jako obecného subjektu normotvorného“96,

nýbrţ

„ve

vztahu

administrativní

podřízenosti

jejich subjektů normotvornému orgánu nebo jejich členství v tomto orgánu“.97 Někteří nemají závaznost právní normy za její znak, protoţe právní závaznost připínají k prameni práva ve formálním smyslu.98 Jiní vůbec (právní)

závaznost

nepokládají

za

zvláštnost

norem

právních,

protoţe o závaznosti lze hovořit i u norem mravních, náboţenských aj. Závaznost je tudíţ znakem všech společenských norem.99

93

Viz např. DOSTÁLOVÁ, J., HARVÁNEK, J. Specifické znaky právní normy. In K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 36; BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 17; HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 24. 94 KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 33. 95 KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 33. 96 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 147-153. 97 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 149. 98 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 18. 99 DOSTÁLOVÁ, J., HARVÁNEK, J. Specifické znaky právní normy. In K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 36; BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 35. 33

2.1.3 Obecnost Obecnost právní normy neboli její obecná závaznost je vyzdvihována, někdy i spolu s vynutitelností státní mocí,100 jako její nejdůleţitější materiální znak.101 Obecnost právní normy se vztahuje jak co do jejího předmětu, tak i co do jejího subjektu.102 Obecnost co do předmětu znamená, ţe právní norma nikdy neřeší konkrétní případ, ţe vţdy vymezuje skutkovou podstatu obecně. Kdyby právní předpis spočíval na rozřešení určitého konkrétního případu, neobsahoval by právní normy, ale rozhodnutí (individuální právní akt).103 Uvádí se, ţe obecnost právní normy ve vztahu k jejím subjektům má dvě roviny. Za prvé kaţdá právní norma, i kdyţ ukládá povinnost např. jen vojákům, zakládá povinnosti všech osob, nejen této skupiny subjektů, zdrţet se chování, které odporuje právní normě ukládající povinnosti pouze vojákům (tzv. absolutní působení právní normy104 či její univerzálnost105). Za druhé se na právní normě pozoruje její působení relativní. Obecnost v tomto smyslu neznamená, ţe by počet subjektů musel být neomezený či neurčitý. Podstata této obecnosti je dána tím, ţe subjekty jsou vymezeny mnoţinou. Právní norma tedy neoznačuje ţádný subjekt konkrétně, určitě a jednotlivě, nýbrţ vytyčuje určité obecné znaky subjektů, subjekty vymezuje mnoţinou. Znak obecnosti právní normy není vysvětlován kvantitativně, nýbrţ kvalitativně. Právní norma (ex definitione obecná) se můţe obracet na méně subjektů, neţ např. soudní rozhodnutí. Mnoţina subjektů můţe mít

100

KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 47. KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 32. 102 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 147-153. 103 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 149. 104 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 150. 105 DOSTÁLOVÁ, J., HARVÁNEK, J. Specifické znaky právní normy. In K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 34. 101

34

i jediný prvek106(např. prezident republiky), kdeţto soudní rozhodnutí můţe ukládat povinnost např. dvěma spoludluţníkům (ovšemţe konkrétně označeným). Ale i kdyby právní norma působila absolutně a relativně obecně, přesto nepůjde o právní normu tehdy, pokud by vymezovala své subjekty diskriminačně.107 2.1.4 Státní donucení Znak státního donucení čili vynutitelnosti je úzce spjat se závazností právní normy. Státní donucení bývá často ztotoţņováno s právní sankcí. Podle V. Knappa se však státní donucení nevyčerpává v právní sankci, ale podle něj existují i jiné formy státního donucení. V. Knapp tak zakládá široký pojem státního donucení, které chápe jako „státní péči o dodrţování právních norem.“108 Sankce je obvykle definována třemi znaky – porušením primární povinnosti, uloţením sekundární povinnosti a předmětem sekundární povinnosti spočívajícím ve strpění újmy (k níţ se řadí i neplatnost právního úkonu či zrušení vadného správního či soudního rozhodnutí). Sankce lze dále členit na sankce přímé (tzv. fyzické donucení), za něţ se povaţují exekuce a uloţení trestu, a na sankce nepřímé. Jiné formy státního donucení neţ sankce se váţí na právní normy, které neukládají „ţádnou specifickou právní povinnost, takţe nemůţe dojít ani k jejich přímému porušení“.109 Takovouto normou neukládající ţádnou specifickou povinnost je například i § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“): „Nemovitosti 106

Pokud by neměla ţádný prvek, nejednalo by se o právní normu. Viz KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 36. 107 KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 37. 108 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 152-153. Viz téţ DOSTÁLOVÁ, J., HARVÁNEK, J. Specifické znaky právní normy. In K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 36. 109 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 153. 35

jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.“ A tato jiná forma státního donucení nespočívá tedy jako sankce sekundární povinnosti strpět újmu, nýbrţ v povinnosti „všech právo aplikujících orgánů rozumět určitému pojmu v právem závazně stanoveném významu atd.“110 Při takto širokém pojetí státního donucení nevzniká problém, zda nesankcionované právní normy (leges impefectae) jsou ve skutečnosti právními normami.111 Velká část ostatních autorů chápe státní donucení úţeji a v podstatě je ztotoţņují s právní sankcí,112 resp. hrozbou násilím, popř. jeho pouţitím orgány veřejné moci, k tomu zmocněnými právními normami.113 L. Kubů se vyrovnává s leges impefectae s odkazem na přísloví „omnis definitio in iure periculosa est“. Podle Boguszaka nejsou nesankcionované právní normy „právními normami v pravém slova smyslu“.114

2.2 Struktura právní normy z pohledu současné české právní vědy Učení o trojdílnosti právní normy je součástí tradiční nauky právní115 a přetrvává i v současné právní vědě.116 Klasická struktura právní normy je vyjadřována pomocí jejích skladebných prvků, jimiţ jsou hypotéza, dispozice a sankce, vzorcovitě: Jestliţe H, pak D, jinak S. Hypotéza je zvána téţ podmiņující (skutkovou) částí normy, antecedentem,

subsumpčními

podmínkami117

nebo

jako

implikans.118

Zvláštním výrazem pro hypotézu je ve vědě trestního práva skutková podstata.

110

KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 153. KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 40. 112 Viz např. KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 37-38. 113 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 19. 114 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 20. 115 BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967, s. 276. 116 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 155. 117 Viz např. HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 50, 53 či KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 147-153. 118 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 222. 111

36

I v právní teorii119 a právní praxi,120 avšak spíše výjimečně a podpůrně, se pojem skutkové podstaty činí synonymem pojmu hypotézy. Skutkovou podstatou se v trestněprávní vědě nemyslí konkrétní trestný čin jako základ trestní odpovědnosti, nýbrţ „zákonný typ trestněprávního deliktu (něco jako „šablona„ či model) umoţņující posouzení konkrétního skutkového děje, resp. jednotlivého činu a tím i zjištění, zda tu je či není vina pachatele konkrétně spáchaným trestným činem.“121 Tento pojem skutkové podstaty se hojně objevuje i v judikatuře trestních soudů.122 Pojem skutkové podstaty v trestním právu se tak rozchází s převaţujícím obecně teoretickým pojetím skutkové podstaty jakoţto souboru právních skutečností. Dispozice je zvána téţ jako podmíněná (normativní) část normy, antecedent, normativní následek,123 normativní tlak124 i jako implikát.125 Dispozice je ta část právní normy, která stanoví pravidlo chování (právní následky). Sankce je ta část právní normy, která vyjadřuje to, co má být, jestliţe se uskuteční hypotéza a nebude splněna dispozice. Kdeţto hypotézou a dispozicí se vţdy rozumí skladebný prvek právní normy, tedy něco obecného, nikoliv i konkrétního, sankce má význam dvojí. Můţe znamenat jak část právní normy (sankce v objektivním smyslu), tak i konkrétní právní následek (sankce v subjektivním smyslu).126 119

KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 57: „Přední /podmiņující/ část, nazývaná téţ hypotézou právní normy, vyjadřuje určitou skutečnost, která aktivizuje působení právní normy. Tato podmiņující část právní normy vyjadřuje zákonnou skutkovou podstatu právní normy.“. 120 Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 559/2005: „Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jeţ vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.“ 121 KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 181. 122 Viz např. právní věta rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 8 To 131/95 (Rt 57/96, Sb. NS 96, 10: 381): „Jestliţe si pachatel přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní za okolností naplņujících více alternativních znaků skutkové podstaty trestného činu krádeţe podle § 247 odst. 1 písm. a) - e) tr. zák., je nutno jeho skutek kvalifikovat tak, aby byly vystiţeny všechny znaky, jeţ byly naplněny. Faktická konzumpce vylučující právní posouzení skutku podle jedné takové kvalifikace druhou nepřipadá v úvahu.“ 123 Viz např. HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 36. 124 Viz např. HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 33. 125 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 222. 126 Viz téţ KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 200. Pro úplnost je třeba doplnit, ţe výrazu sankce se v právní vědě přiznávaly i tyto další významy: nařízení povaţované za základní 37

2.3 Právní vztahy z pohledu současné české právní vědy V současné kontinentální právní vědě jsou patrny tři základní koncepce právních vztahů - paradigmatická koncepce, koncepce vycházející z tradiční nauky právní a koncepce tradiční nauky právní; vyskytuje se i přístup ignorující pojem právních vztahů. Zmíněné koncepce pojmu právních vztahů se v podstatě stýkají pouze v tradičním a velmi obecném vymezení právních vztahů jako společenských vztahů, které jsou regulovány právem;127 autorství této definice je připisováno Savignymu.128 Paradigmatická koncepce129 nese nejviditelnější stopy dialektického myšlení; právní vztahy jsou brány jako jednota protikladů reality (fakticity) a normativity130 Pro tuto koncepci

a je

individuální

a

příznačné,

ţe

sociální vedle

dimenze

právních

v

vztahů

právu.131 v rovině

subjektivního práva uznává i právní vztahy v rovině objektivního práva: Právní vztah v objektivním pojetí (objektivní, abstraktní či všeobecný právní vztah)132 je vlastně objektivní právo nazírané skrze právní vztah; jedná

zákon (pragmatická sankce) či schválení zákona. K tomu blíţe např. VOJÍŘ, P. Sankce a její časová determinace. In Sborník z konference COFOLA 2010. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 201109-03], s. 1440-1457. Dostupné z: . 127 HURDÍK, J., FIALA, J, HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 91; GRZYBOWSKI, S. et al. System prawa cywilnego. Część ogolna. Wydanie III. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1979, s. 174; LAZAR, J. et al. Základy občianskeho hmotného práva. 1. Zväzok. Druhé prepracované vydanie. IURA EDITION: Bratislava, 2004, 129. 128 HURDÍK, J., FIALA, J, HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 91; GRZYBOWSKI, S. et al. System prawa cywilnego. Część ogolna. Wydanie III. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1979, s. 174. 129 Pro detailnější rozbor této koncepce i ostatních základních koncepcí právních vztahů viz např. VOJÍŘ, P. Právní skutečnosti a právní vztahy z pohledu současné právní vědy a z pohledu normativní teorie. Rigorózní práce. Brno, 2006, s. 60-73. 130 HURDÍK, J. Pojem a struktura soukromoprávního vztahu. In Pocta Antonína Kandy k 75. narozeninám. Plzeņ: Aleš Čeněk, 2005, s. 84 aj. 131 HURDÍK, J. Teze o individuálních a sociálních dimenzích práva a osoby v právním smyslu. Právník. 2002, č. 7, s. 798-805. 132 Viz např. HURDÍK, J., FIALA, J, HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 92; HURDÍK, J. Pojem a struktura soukromoprávního vztahu. In Pocta Antonína Kandy k 75. narozeninám. Plzeņ: Aleš Čeněk, 2005, s. 86; PRŮCHA, P. Správní právo. Obecná část. 4. doplněné a opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 98; KLEIN, A. Elementy stosunku prawnego prawa rzeczowego. Wrocław: Zaklad Narodowy im. Ossolińkich - Wydawnictwo, 1976, s. 9; GRZYBOWSKI, S. et al. System prawa cywilnego. Część ogolna. Wydanie III. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1979, s. 175. Objevuje se dokonce i pojmenování absolutní právní vztah (PRŮCHA, P. Správní právo. Obecná část. 4. doplněné a opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 98), jehoţ význam musí být 38

se o abstraktní, normativní, potenciální či modelový, ale současně reálný systém vztahů mezi modelovými nebo reálnými osobami. Právní vztah v subjektivním pojetí (subjektivní, konkrétní právní vztah)133 je vlastně subjektivní právo nazírané skrze právní vztah; jedná se o konkrétní, reálný a právními normami regulovaný společenský vztah. Podle tradiční koncepce se pojmem právního vztahu míní nejen poměr mezi osobami v právním smyslu (oprávněným a povinným), nýbrţ i poměr oprávněného a věci. Stoupenci koncepce vycházející z tradiční nauky právní na rozdíl od zastánců paradigmatického pojetí odmítají přistupovat k právnímu vztahu jako jedinému a výlučnému prostředku realizace subjektivních práv a povinností;134 kategorii právního vztahu nepouţívají na tzv. absolutní práva. Právní vztah se charakterizuje pomocí jeho struktury sestávající ze tří prvků: subjekt, objekt a obsah. Subjekt právního vztahu je někdo, kdo je v právním vztahu oprávněn či povinen. Subjekty právního vztahu jsou fyzické osoby, právnické osoby a stát. Při dualismu objektivních a subjektivních právních vztahů, subjekty v objektivním pojetí jsou adresáti právních norem čili subjekty vymezené obecně (modelově, mnoţinově). Účastníky právních vztahů v subjektivním pojetí jsou skutečné individualizované osoby. V současné právní vědě názory na pojem objektu právního vztahu nejsou jednotné. Buď se jím míní pouze předmět povinného úkonu přísně odlišován od výrazu absolutního právního vztahu ve smyslu konkrétního vztahu mezi jedním oprávněným a všemi ostatními povinnými. 133 Viz např. HURDÍK, J., FIALA, J, HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 92; HURDÍK, J. Pojem a struktura soukromoprávního vztahu. In Pocta Antonína Kandy k 75. narozeninám. Plzeņ: Aleš Čeněk, 2005, s. 86, KLEIN, A. Elementy stosunku prawnego prawa rzeczowego. Wrocław: Zaklad Narodowy im. Ossolińkich - Wydawnictwo, 1976; GRZYBOWSKI, S. et al. System prawa cywilnego. Część ogolna. Wydanie III. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1979, s. 175. Objevuje se dokonce i pojmenování relativní právní vztah (PRŮCHA, P. Správní právo. Obecná část. 4. doplněné a opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 98.), jehoţ význam musí být přísně odlišován od konkrétnějšího pojmu relativního právního vztahu, v němţ právu jednoho subjektu odpovídá povinnost jiného subjektu. 134 Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 202-203; KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 171; KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 179. 39

nebo povinný úkon a jeho předmět. Důsledkem prvního náhledu je existence právních

vztahů,

které

nemají

ţádný

předmět,

protoţe na rozdíl od „předmětových“ právních vztahů postrádají věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu.135 Druhý náhled rozlišuje přímý, primární předmět právního vztahu (chování povinného) a nepřímý, sekundární předmět právního vztahu (hodnota, které se týká povinné chování). V oblasti obligačněprávních vztahů přímý předmět právního vztahu je plnění a nepřímý předmět předmět plnění.136 Obsahem právního vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti subjektů právního vztahu. Při paradigmatické koncepci právního vztahu se obsahem objektivního soukromoprávního vztahu myslí dispozice právní normy (a ta obsahuje práva a povinnosti účastníků soukromoprávního vztahu), obsahem subjektivně pojímaného právního vztahu chování účastníků tohoto reálného vztahu.137 S pojmem subjektivního práva úzce souvisí pojem nároku; zpravidla se jím v současné české právní vědě rozumí právní moţnost uplatnit své subjektivní právo. U pohledávek vzniká nárok jejich splatností a spočívá v jejich ţalovatelnosti u soudu.138

2.4 Současné pojmy časové působnosti, schválenosti a aplikovatelnosti právních předpisů Výrazu působnost či působení se v současné české právní vědě uţívá v mnoha významech a souvislostech, nejčastěji však při vymezování pojmů orgánu veřejné moci, subjektivních práv a v neposlední řadě právních norem; není

zavedena

jednotná

obecná

definice

působnosti

(působení),

do níţ by spadala její dílčí vymezení (např. působnost orgánu veřejné moci, 135

Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 203. Viz např. LAVICKÝ, P. Solidární závazky. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 17. 137 Viz např. HURDÍK, J., FIALA, J, HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 96. 138 Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 197. 136

40

působení subjektivních práv a působnost právních norem). Působností orgánu veřejné moci (čili jeho kompetencí) se rozumí to, co má orgán veřejné moci podle práva vykonávat; tedy právem vymezený předmět, obsah a rozsah jeho činnosti.139 Za předmět činnosti orgánu veřejné moci se povaţují společenské vztahy, vůči nimţ má orgán veřejné moci působit; za obsah činnosti se mají konkrétní právem svěřená práva a povinnosti; rozsah činnosti se člení na věcný (vypovídá o okruhu společenských vztahů, vůči nimţ orgán veřejné moci směřuje svou činnost), územní (vypovídá o území, na němţ vykonává svou činnost), časový (spočívající v trvalosti nebo dočasnosti působení orgánu veřejné moci), osobní (vypovídá o okruhu osob, vůči nimţ má orgán veřejné moci vykonávat svou činnost) a funkční (stanovující instanci orgánu v právním procesu).140 S pojmem působnosti orgánu veřejné moci úzce souvisí pojmy příslušnosti a pravomoci. Příslušností orgánu veřejné moci se míní jeho působnost v konkrétní věci, pravomocí orgánu veřejné moci právní prostředky k realizaci jeho působnosti; z hlediska druhového se rozlišuje pravomoc normotvorná (způsobilost orgánu veřejné moci vydávat normativní právní akty), aplikační (způsobilost orgánu veřejné moci vydávat individuální právní akty) a organizační (činnost nespočívající ve vydávání právních aktů), z hlediska typických právem vymezených státních činností pravomoc ústavodárná,

zákonodárná,

výkonná

(správní),

soudní

a

kontrolní

(dozorová).141 Nutno upozornit, ţe v nauce občanského práva procesního se výrazem „pravomoc“ míní to, co v recentní právní teorii a v naukách jiných právních odvětví výrazem „působnost“; pojmu pravomoci se tedy v nauce občanského práva procesního přičítají znaky, které jsou výše uvedené v definici pojmu

139

Viz FILIP, J., SVATOŅ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 40-41. 140 Viz FILIP, J., SVATOŅ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 41-42. 141 Viz FILIP, J., SVATOŅ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 42-45. 41

působnosti.142 Pokud se týče subjektivních práv, působení se klade jako tertium comparationis v dualismu absolutních a relativních práv a v dualismu vertikálního a horizontálního působení základních práv a svobod. Absolutní práva jsou definována jako práva, která působí proti všem (erga omnes). Právu určitého, individualizovaného subjektu odpovídá povinnost neurčitého počtu neurčených subjektů; jejich povinnost spočívá v nekonání. Mezi absolutní práva se řadí práva věcná, osobnostní, subjektivní právo dědické či právo autorské. Relativní práva jsou oproti tomu definována jako práva, která působí mezi konkrétními osobami (inter partes). Právu určitého subjektu odpovídá povinnost určitého subjektu; povinnost můţe mít povahu konání i nekonání. Relativními právy jsou typicky práva závazková. Základní právo (svoboda) je primárně obsahem vztahu mezi orgánem veřejné moci a jednotlivcem (osobou), a to v tom smyslu, ţe základní právo (svoboda) určité osoby znamená odpovídající povinnost orgánu veřejné moci; jedná se o tzv. vertikální působení základních práv či svobod. Základní právo se

však

projevuje

ţe do něj z Listiny

i

ve

základních

vztahu práv

mezi a

jednotlivci

svobod

(dále

(osobami) jen

tak,

„Listina“)

či lidskoprávních mezinárodních smluv „prozařuje“.143 Nejobecnější členění působnosti právní normy144 spočívá v dualismu působnosti právní normy ve smyslu sociologickém a ve smyslu technickém. Působností právní normy (a práva vůbec) ve smyslu sociologickém se stručně vyjádřeno myslí ovlivņování chování lidí ve společnosti;145 působností právní 142

Viz WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011, s. 23: „Pro okruh činnosti orgánů určitého typu bývá uţíváno termínu ‚působnost„ nebo termínu ‚pravomoc„. Termínu ‚působnost„ se uţívá zejména v právu ústavním, správním a jiných odvětvích veřejného práva (v těchto odvětvích se za ‚pravomoc„ označuje oprávnění pouţívat určitých právních prostředků). V procesním právu se okruh činnosti označuje jako ‚pravomoc„; tento termín v podstatě odpovídá termínu ‚působnost„. Pravomoc soudů vymezuje rozsah záleţitostí, které jsou soudy oprávněny i povinny projednávat a rozhodovat.“ 143 Blíţe k horizontálnímu působení základních práv a svobod viz FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vydání 2. doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s. 68-70. 144 Toto členění je uplatņováno i na působnost právního předpisu. 145 Viz zejm. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 32: „Právo jako společenský cílený systém působí ve společnosti a působí na společnost, a to tím, ţe působí na chování lidí ve společnosti. Takto působí právní řád jako celek a takto působí kaţdá právní norma. Právo 42

normy ve smyslu technickém se myslí rozsah pouţitelnosti (aplikovatelnosti) právní normy.146 Problematika časové působnosti právních norem ve smyslu technickém je v současné české právní vědě zpracována v teorii práva147 i v naukách jednotlivých

právních

odvětví,

zejména

v nauce

občanského

práva

hmotného,148 trestního práva hmotného149 a ústavního práva.150 Působnost právní normy se člení se zřetelem k jejímu předmětu (působnost věcná), době (působnost časová), prostoru (působnost prostorová) a osobám (působnost osobní).151 Působnost právní normy věcná tedy spočívá ve vymezení pouţitelnosti právní normy vzhledem ke skutkovým podstatám, působnost

časová

ve

vymezení

pouţitelnosti

právní

normy

jako celek působí, nejobecněji vyjádřeno,…, k zachování homeostáze společnosti, resp. sniţování její entropie. Kaţdá právní norma pak v tomto směru působí ve svém oboru věcné působnosti a, aby takto mohla působit, je třeba, aby byla souladná (aby působila souladně) s právními normami ostatními, se svým ‚normativním okolím„, a správním řádem jako celkem.“ 146 Viz např. GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 62. 147 Viz učebnice teorie práva (např. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, zejm. s. 74-78; GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, zejm. s. 62-66, 88-92; HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Plzeņ: Aleš Čeněk, 2008, zejm. s. 214-216; KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, zejm. s. 8184 či KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, zejm. s. 165-166, 207-211), pasáţe v právně-filozofických dílech (např. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, zejm. s. 88-93 či HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C. H. Beck, 2008, zejm. s. 65-75), články v právnických časopisech [např. STEINER, V. K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Právník. 1994, č. 1, s. 1-6; FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 250-260; HANUŠ, L. Důvěra v právo z pohledu nepřípustnosti retroaktivní interpretace právních předpisů. Právní rozhledy. 2005, č. 14, s. 519-523; JEMELKA, L. Problematika retroaktivity právních předpisů. Veřejná správa. 2007, č. 39, s. 12 a 21; KYSELA, J. Na okraj platnosti, účinnosti a retroaktivity zákonů. Právní rozhledy. 2005, č. 22, s. 812-816; KRECHT, J. Retroaktivita právních aktů. Právník. 2003, č. 11, s. 1136-1145; HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 564-594]. 148 Viz např. KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 85 či HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, zejm. s. 128-133. 149 Viz např. KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2002, zejm. s. 32-33, 40-41, 50-51 a 85-96; PROCHÁZKA, A. Quo vadis…? Právní rozhledy. 1996, č. 5, s. 212-213 či PÚRY, F., ŠÁMAL, P. Ještě k problematice promlčení trestnosti činů ve vztahu k zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele. Právní rozhledy. 1996, č. 11, s. 504-508. 150 Viz např. FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 1999, s. 265 či ŠIMÁČKOVÁ, K. Retroaktivita z pohledu ústavního práva. In Dny veřejného práva, sborník z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 151-167. 151 Tento čtverý druh působnosti právní normy se v právní teorii uvádí nejčastěji (viz HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 165, GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 62 či KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 165); objevuje se však i členění působnosti právní normy o třech prvcích, bez působnosti věcné (viz BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 74). 43

vzhledem k účinnosti právní normy, působnost prostorová ve vymezení pouţitelnosti právní normy nejen vzhledem k samotnému území (ploše), ale i k prostoru nad územím (např. v letadle) či prostoru pod zemí, a působnost osobní ve vymezení pouţitelnosti právní normy vzhledem k osobám. Působnost věcná i působnost osobní jsou vlastně kritéria, která odlišují právní normu a zpravidla i normativní právní akt na straně jedné a to, co má být podle individuálního právního aktu, právního úkonu a zpravidla i individuální právní akt, právní úkon na straně druhé. Učí se, jak jiţ uvedeno, ţe právní norma je na rozdíl od úpravy dané individuálním právním aktem a právním úkonem obecná co do objektu (tedy ve své působnosti věcné) i co do subjektu (tedy ve své působnosti osobní); ţe znakem právní normy je obecnost. Stanovování právních následků právní normou ve vztahu ke zmíněným obecným způsobem vymezeným osobám i skutkovým podstatám je nazýváno jako relativní působení právní normy; za absolutní působení právní normy152 (čili její univerzálnost)153 je označováno to, ţe těmito právními následky je eo ipso zaloţena povinnost všem osobám zdrţet se chování předepsaného zmíněným obecným způsobem vymezeným osobám. Z jiného hlediska se přistupuje k třídění působení právní normy na působení nepodmíněné (přímé) a podmíněné (nepřímé), přičemţ v rámci podmíněného působení právní normy je moţno dále dělit materii v dualismus samostatného (jednoduchého) a nesamostatného (sloţeného) působení právních následků prostřednictvím právních skutečností, dualismus doby působení právních skutečností spočívající v jednorázových právních skutečnostech (událostech) a trvajících právních skutečnostech (stavech) a v dualismus chování s úmyslem způsobit právní účinky a chování bez úmyslu způsobit právní účinky. O nepodmíněné, přímé působení právní normy (obvykle se hovoří o tom, ţe právní následky nastupují ex lege, ze zákona) jde tehdy,

152

KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 150. DOSTÁLOVÁ, J., HARVÁNEK, J. Specifické znaky právní normy. In K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 34. 153

44

kdyţ právním důvodem (právním titulem) právního následku je sama právní norma; o podmíněné působení právní normy jde tehdy, kdyţ právním důvodem (právním titulem) právního následku je právní norma společně s právní skutečností (s právními skutečnostmi).154 O samostatném působení právních následků se mluví ve vztahu k právní skutečnosti (subjektivní i objektivní) v tom smyslu, ţe tato skutečnost označená právem sama způsobuje právní následky [právní skutečnost jednoduchá

(samostatná)];

právní

skutečnost

sloţená

(nesamostatná)

oproti tomu právní následky způsobuje pouze ve spojení s jinou právní skutečností sloţenou.155 U skupiny nesamostatných právních skutečností (skutkové podstaty) se rozeznávají podle způsobu jejich působení (tedy podle toho jak musí v čase nastat, aby vyvolaly právní následek) právní skutečnosti působící společně (simultánně) a právní skutečnosti působící postupně (sukcesivně). Objektivní

právní

skutečnosti

se

nejčastěji

dělí

podle

doby

svého působení156 na právní skutečnosti jednorázové (události) a na právní skutečnosti trvající (stavy). Podstata událostí je v tom, ţe jakmile nastanou, vyvolají právní následky jednorázově (a dále jiţ právní následky nevyvolávají). Oproti tomu stavy fakticky trvají, proto po dobu své existence mohou mnohokráte vyvolat právní následky. Příkladem události je narození člověka, příkladem stavu je škoda způsobená nezaviněnou skutečností.157 Nejpodstatnější

hledisko

pro

rozdělení

právních

skutečností

subjektivních je míra uplatnění právem uznané vůle subjektů.158 Chování determinované právem uznanou vůlí subjektů je chování s úmyslem způsobit 154

Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 190-191. Viz např. FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. Vydání druhé, opravené a doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství DOPLNĚK, 1998, s. 22-24; KNAPP, V. et al. Československé občanské právo. Svazek I. Druhé přepracované a doplněné vydání. Praha: nakladatelství Orbis, 1974, s. 107-112. 156 Viz např. FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. Vydání druhé, opravené a doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství DOPLNĚK, 1998, s. 23. 157 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, 105. 158 Viz např. FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. Vydání druhé, opravené a doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství DOPLNĚK, 1998, s. 23; KNAPP, V. et al. Československé občanské právo. Svazek I. Druhé přepracované a doplněné vydání. Praha: nakladatelství Orbis, 1974, s. 107-108. 155

45

právní účinky a chování nedeterminované právem uznanou vůlí subjektů je chování bez úmyslu způsobit právní účinky. Základní vazba mezi právem a časem je dána platností a účinností právní normy; nejspíše významová blízkost výrazů „účinnost“ a „působnost“ v obecném jazyce vede některé teoretiky k tomu, ţe pojem časové působnosti právní normy (právního předpisu) ztotoţņují s pojmem účinnosti právní normy (právního předpisu).159 Převládá však pojetí, coţ plyne i z výše uvedené definice časové působnosti právní normy, které mezi účinností právní normy a časovou působností právní normy činí rozdíl; v tomto pojetí se připouští norma neplatná ale působivá (ve smyslu časové působnosti)160 či norma neúčinná ale působivá.161 Právní norma účinná je zpravidla obdařena i časovou působností; k rozchodu mezi těmito dvěma vlastnostmi dochází z důvodu určitého vztahu mezi dvěma právními normami. Nejlépe tuto koncepci podle mého názoru vyloţil Luboš Tichý, a to následovně: „…můţeme vymezit časovou působnost jako stanovení časového rozsahu, v jakém se právní norma bude aplikovat vzhledem k jiţ existujícím právním vztahům. Jinými slovy jde o určení časového úseku, v němţ norma způsobuje

jiné

neţ

zákonodárcem

v předchozím

zákoně

zamýšlené

následky,…, Jiţ pojmy účinnost a působnost se ovšem, jak zřejmo, překrývají. Norma můţe být účinná, přesto však nemusí na určité vztahy ani do budoucna působit. V důsledku přechodných ustanovení můţe být její působnost suspendována ve prospěch jiţ neúčinné (derogované) právní normy,

159

Viz zejména KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 45: „Časová působnost právní normy, tzn. účinnost v čase, je dána dvěma momenty: okamţikem, kdy norma nabývá účinnosti, a okamţikem, kdy pozbývá účinnosti.“ 160 Viz GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 66: „Časová působnost normy se nekryje s platností právní normy.“ 161 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 165: „V tomto smyslu se rozeznává působnost,…, časová, která dává odpověď na otázku, kdy počíná a kdy končí účinnost právního předpisu, resp. zda v době, kdy se klade otázka časové působnosti, je či není právní předpis účinný.“ 46

podle níţ se mohou řídit některé právní poměry vzniklé ještě za její účinnosti.“162 Kromě platnosti, účinnosti a časové působnosti přičítají někteří právní teoretici163 právní normě (právnímu předpisu) z časového hlediska ještě tyto vlastnosti: schválenost (přijatost) a aplikovatelnost. Schválená právní norma se má za výchozí hranici „časového období, ve kterém právní norma můţe plnit funkci regulátora“164 či pro „časovou posloupnost vzniku právní normy“;165 je zřejmo, ţe za právní normu schválenou se pokládá taková právní norma, která ještě nenabyla platnosti, protoţe nebyl právní předpis ji zakládající publikován; není zcela zřejmo, zda právní teoretici pracující s pojmem schválené právní normy nabytí schválenosti, pokud se týče právních norem zákonných, spojují s ukončením legislativního procesu v parlamentu či aţ s úspěšným absolvováním prezidentské fáze procesu vzniku zákona. Význam schválené právní normy se spatřuje

v její

„politické

platnosti“166

či

„reálné

existenci“167,

aniţ se objasņuje, co se těmito výrazy míní. S pojmem schválené právní normy se však u většiny českých právních teoretiků není moţno setkat; někteří z nich navíc tento pojem kritizují, protoţe podle nich nejde o zákon (natoţpak o zákonnou normu), ale pouze

162

Viz TICHÝ, L. K časové působnosti novely občanského zákoníku. Právník, 1984, č. 12, s. 1102 a 1103, pozn. pod čarou 8. Podobně viz téţ HERC, T. Účinek derogačního nálezu Ústavního soudu na právní vztahy. Právní rozhledy, 2008, č. 6, s. 201: „V obecné rovině lze rozlišovat zrušené právní předpisy na ty, kterých aplikace je vázána na účinnost v době rozhodování, a ty, jejichţ aplikovatelnost je ve vztahu k rozhodování dána jejich časovou působností, tedy tím, ţe jsou z hlediska časové působnosti relevantním právem pro posouzení v minulosti nastalých právních skutečností. Do první kategorie budou v zásadě spadat procesní předpisy. Ve vztahu k této kategorii bude reflexe spočívat v aplikaci nového právního předpisu. Do kategorie druhé patří např. právní norma umoţņující nabytí vlastnického práva od nevlastníka.“ 163 FILIP, J. Pojem rozporu (nesouladu) zákona s ústavním pořádkem v teorii a judikatuře Ústavního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 2, s. 97-98; GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 66; HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 165-166. 164 HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 165. 165 GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 66. 166 HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 165-166. 167 GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 66. 47

o schválený návrh zákona;168 jiní z nich však aspoņ uznávají schválenost aspoņ ve vztahu k zákonu.169 Na podkladě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)170 a z něj Ústavním soudem vyvozené pravomoci vyslovovat protiústavnost zrušeného zákona171 se v právní teorii a v právní praxi začalo hovořit o aplikovatelnosti právního předpisu. V této souvislosti je moţno poukázat na vymezení aplikovatelnosti právního předpisu podané v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09: „Kromě obou kategorií (platnost a účinnost právního předpisu) je pro praxi významná jeho aplikovatelnost. Aplikovatelným můţe být předpis i zrušený a neúčinný, a to kupř. z důvodu obsaţeného v intertemporální normě. Naopak předpis, který je platný a účinný, můţe být zcela neaplikovatelný (např. s ohledem na princip aplikační přednosti práva EU).“ O časové působnosti, schválenosti a aplikovatelnosti se v současné české právní vědě pojednává pouze ve vztahu k právním předpisům (normativním právním aktům), nikoliv i ve vztahu k individuálním právním aktům a právním úkonům. Obdobné platí i pro zpětnou působnost (retroaktivitu): úvahy v rámci současné české právní vědy o retroaktivitě rozhodnutí a právních úkonů jsou zcela výjimečné.172 168

KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 163. Viz FILIP, J. Pojem rozporu (nesouladu) zákona s ústavním pořádkem v teorii a judikatuře Ústavního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 2, s. 97. 170 Čl. 95 odst. 2 Ústavy zní: „Dojde-li soud k závěru, ţe zákon, jehoţ má být při řešení věci pouţito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloţí věc Ústavnímu soudu.“ 171 Podle vyhledávacího systému umístěného na internetových stránkách Ústavního soudu (viz ) do dne 2. 9. 2011 skončilo celkem 11 řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona. V řízeních sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (nález ze dne 10. 1. 2001, 78/2001 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (nález ze dne 28. 3. 2006, 280/2006 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (nález ze dne 6. 2. 2007, 84/2007 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (nález ze dne 2. 7. 2008, 342/2008 Sb.), Pl. ÚS 29/08 (nález ze dne 21. 4. 2009, 181/2009 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 10/08 (nález ze dne 12. 5. 2009, 229/2009 Sb.) byl návrh zamítnut, v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (nález ze dne 29. 1. 2008, 291/2008 Sb., přesněji uvedeno: návrhu bylo vyhověno pouze částečně, ve zbylé části byl zamítnut), sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (nález ze dne 20. 5. 2008, 355/2008 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, 54/2009 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 35/08 (nález ze dne 7. 4. 2009, 151/2009 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 10/07 (nález ze dne 19. 11. 2009, 5/2010 Sb.) byl určen rozpor zákonného ustanovení s ústavním pořádkem. 172 Ve vztahu k individuálním právním aktům (viz KRECHT, J. Retroaktivita právních aktů. Právník. 2003, č. 11, zejm. s. 1136; PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 121-122) a smlouvám (GLATZOVÁ, V. Krátká obhajoba přípustnosti zpětné účinnosti smluv. Právní rozhledy. 2006, č. 14, s. 518-519). 169

48

2.5 Současné pojmenování a pojetí vzniku právních následků z normativního právního aktu Český právní řád rozeznává dvě významné skutečnosti při vzniku právních následků z právního předpisu: platnost a účinnost. Právní předpisy nabývají platnosti svým vyhlášením,173 jímţ se rozumí u ústavních zákonů, zákonů, zákonných opatření Senátu, nařízení vlády a vyhlášek publikace ve Sbírce zákonů, u obecně závazných vyhlášek a nařízení obce vyvěšení na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů, u obecně závazných vyhlášek a nařízení hlavního města Prahy publikace ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy a u obecně závazných vyhlášek kraje a nařízení kraje publikace ve Věstníku právních předpisů kraje. Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy publikované ve Sbírce zákonů, právní předpisy obce, právní předpisy hlavního města Prahy i právní předpisy kraje účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení; vyţaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.174 Současná česká právní teorie zákonné termíny platnost a účinnost právního předpisu přebírá a připisuje jim následující význam: platnost právního předpisu (a tedy i právní normy)175 spočívá v tom, ţe právní předpis je součástí právního řádu;176 účinnost právního předpisu (a tedy i právní 173

Viz čl. 52 odst. 1 Ústavy; § 3 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“); § 12 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“); § 45 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“); § 8 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“). 174 Viz § 3 odst. 3 zákona o Sbírce zákonů; § 12 odst. 2 zákona o obcích; § 45 odst. 3 a 4 zákona o hlavním městě Praze; § 8 odst. 4 a 5 zákona o krajích. 175 „Přijatý zákon se stane zákonem platným tím, ţe byl náleţitě podle zákona vyhlášen (čl. 52 Ústavy). Tím se stanou platnými právní normy v zákonu obsaţené.“ (KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 163-164) 176 Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 163-164: „Platností právní normy se rozumí skutečnost, ţe se stala součástí českého právního řádu. To znamená, ţe, měla-li být nyní změněna nebo zrušena, muselo by se to stát její novelizací resp. derogací provedenou zákonným procesem a právní normou stejné nebo vyšší právní síly. Samým nabytím platnosti však právní norma ještě nepůsobí vznik práv a povinností svých recipientů.“ či HENDRYCH, D. et al. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 572: „Platnost právního předpisu. Vlastnost zákona a jiného právního předpisu spočívající v jeho normativní existenci. Platný právní předpis je součástí právního řádu. Jeho 49

normy) spočívá v tom, ţe adresátům právního předpisu vznikají práva a povinnosti.177 Lhůtu mezi nabytím platnosti a účinnosti právního předpisu označuje česká právní teorie jako legisvakanci (vacatio legis). Přestoţe platnost a účinnost se přičítá nejenom právním předpisům, ale i

právním normám,

které

jsou

jimi

komunikovány, překvapivě

se ani platnost ani účinnost neřadí mezi materiální znaky právní normy, a to na rozdíl

od

právní

závaznosti,

obecnosti,

vynutitelnosti

a

regulativnosti.178 Nejblíţe k platnosti a účinnosti má regulativnost (v aspektu logickém) a právní závaznost. Některé normativní právní akty uznané českým právním řádem však nepodléhají zákonnému terminologickému dualismu platnosti a účinnosti právního předpisu; myslím tím nálezy Ústavního soudu, kterými se ruší právní předpisy,179 a právní předpisy Evropské unie.180 Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) s vyhlášením ve Sbírce zákonů či s doručením nálezů Ústavního soudu spojuje jejich vykonatelnost; nálezy Ústavního soudu, kterými se ruší právní předpisy, se stávají vykonatelnými dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak.181 Rozhodne-li Ústavní soud v derogačním nálezu jinak – za den vykonatelnosti nálezu označí den následující po dni jeho vyhlášení; platnost začíná dnem vyhlášení, a není-li předem omezena, končí jeho derogací předpisem stejné nebo vyšší právní síly. Časová lhůta mezi platností a účinností právního předpisu se nazývá legisvakance (vacatio legis).“ 177 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 164: „Účinnost právní normy znamená, ţe z ní jejím adresátům vznikají práva a povinnosti. Předpokladem účinnosti právní normy je její platnost. To znamená, ţe právní norma můţe nabýt účinnosti nejdříve v den, kdy se stala platnou, tj. v den svého vyhlášení, nikoli dřív.“ či HENDRYCH, D. et al. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 961: „Účinnost právního předpisu, vlastnost zákona a jiného právního předpisu spočívající v moţnosti způsobit následky, s jeho přijetím vymezené, tj. jeho aplikovatelnost na jím upravené právní vztahy. Účinnost nastává dnem, který je uveden v jeho posledním ustanovení, jinak patnáctý den po jeho oficiálním vyhlášení.“ 178 Tyto materiální znaky vymezuje Viktor Knapp (KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 147-153). Srov. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 18-20; HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 193-200; KUBŮ, L., OSINA, P., GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 53. 179 Z pohledu zákona o Sbírce zákonů jde o jeden z tzv. dalších právních aktů (viz § 2 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona); na další právní akty se na rozdíl od právních předpisů vyjmenovaných v § 1 tohoto zákona nevztahují ustanovení § 3 tohoto zákona o platnosti a účinnosti. 180 Na právní předpisy Evropské unie se zákon o Sbírce zákonů vůbec nevztahuje. 181 Viz ust. § 58 odst. 1 a § 70 zákona o Ústavním soudu. 50

v tomto případě se v nauce hovoří o odkladu vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu.182 Nauka ústavního práva však zákonný termín vykonatelnost kritizuje a snaţí se ho pro účely teoretického výkladu nahradit jinými výrazy, a to buď jediným výrazem „právní moc“ pro nálezy Ústavního soudu vydané ve všech druzích řízení183 nebo výrazem „právní moc“ pouze pro nálezy Ústavního soudu vydané v řízeních o ústavních stíţnostech a výrazem „účinnost“ pro nálezy Ústavního soudu, kterými se ruší právní předpisy (a výrazem „platnost“ připínaným k vyhlášení těchto nálezů).184 Právo Evropské unie na rozdíl od práva České republiky nepouţívá dualistickou terminologii platnost a účinnost předpisu; primární právo Evropské unie totiţ hovoří o vyhlášení a vstoupení v platnost: „Nařízení, směrnice, které jsou určeny všem členským státům, a rozhodnutí, ve kterých není uvedeno, komu jsou určena, se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie. Vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.“185 Česká nauka evropského práva tento terminologický nesoulad zaznamenala; část autorů proto při výkladu pramenů evropského práva, zejména nařízení a směrnic, uţívá výrazů platnost a účinnost ve smyslu, který se jim přiznává v českém učení o platnosti a účinnosti právních předpisů.186

182

Viz zejm. ŠIMÍČEK, V. Odklad vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem. Právník. 2002, č. 7, s. 756-768. 183 Viz např. MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 146. 184 Viz např. ŠIMÍČEK, V. Odklad vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem. Právník. 2002, č. 7, s. 756-768 či FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 312. 185 Čl. 297 smlouvy o fungování Evropské unie. Obdobně předtím bylo stanoveno v čl. 254 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství. 186 Viz např. TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 321-322 či PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 30-31. 51

2.6 Současné pojmenování a pojetí vzniku právních následků z individuálního právního aktu Při vzniku právních následků z individuálního právního aktu činí český právní řád relevantními obecně vzato především následující skutečnosti: vyhlášení či doručení rozhodnutí187 a právní moc rozhodnutí.188 Definice pojmu právní moci rozhodnutí podávané v současných českých naukách práva procesního občanského, trestního a správního jsou podobné, a to i vzhledem k tomu, ţe institut právní moci je podobně upraven v občanském soudním řádu, trestním řádu, soudním řádu správním, správním řádu a daņovém řádu.189 Všechny definice vycházejí z tradičního dělení na formální právní moc a materiální právní moc: formální právní mocí se jednotně rozumí konečnost rozhodnutí (ukončení řízení), která nastává splněním podmínek (doručení rozhodnutí a jeho nenapadnutelnost řádným opravným prostředkem) vyvolávajících materiální právní moci rozhodnutí,190 kdeţto materiální právní mocí se rozumí samotné právní účinky právní moci; mezi tyto účinky

187

K tomu viz občanský soudní řád: § 156 vyhlášení rozsudku, § 158 odst. 2, 3 a 4 - doručení rozsudku, § 168 odst. 1 - vyhlášení usnesení, § 168 odst. 2 - doručení usnesení a § 173 odst. 1 doručení platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu; zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“): § 128 - vyhlášení rozsudku, § 130 - doručení rozsudku, § 135 vyhlášení usnesení, § 137 odst. 1 - oznámení usnesení, § 314f odst. 2 trestního řádu - doručení trestního příkazu), zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“): § 54 odst. 3 – doručení rozsudku; zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“): § 72 odst. 1 oznámení rozhodnutí a § 76 odst. 3 a 4 - oznámení usnesení; zákon č. 280/2009 Sb., daņový řád (dále jen „daņový řád“): § 101 odst. 5 a 6 – oznámení rozhodnutí. 188 Téma právní moci rozhodnutí je hodno kniţního monografického zpracování; takovou velmi zdařilou monografií je: DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 10. 189 Srov. občanský soudní řád (§ 159 a § 159a - právní moc rozsudku a přiměřeně téţ usnesení, § 174 odst. 1 - právní moc platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu), trestní řád (§ 139 odst. 1 - právní moc rozsudku, § 140 odst. 1 - právní moc usnesení a § 314g odst. 2 - právní moc trestního příkazu), soudní řád správní (§ 54 odst. 5 a 6 - právní moc rozsudku), správní řád (§ 73 odst. 1 právní moc rozhodnutí a § 76 odst. 3 - právní moc usnesení) a daņový řád (§ 103 odst. 1 - právní moc rozhodnutí). 190 K tomu viz např. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 733; MACUR, J. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 32-33; MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 497-500; HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 98-100 a 103-104. 52

se jednotně řadí nezměnitelnost rozhodnutí (překáţka věci pravomocně rozhodnuté jakoţto neodstranitelný nedostatek podmínek pozdějšího řízení o téţe věci, res iudicata),191 nauka občanského práva procesního a nauka trestního práva procesního pod materiální právní moc podřazuje i závaznost rozhodnutí (vyřešení otázky, která je v pozdějším řízení se stejnými účastníky ale o jiné věci otázkou předběţnou, prejudiciální).192

2.7 Současné pojmenování a pojetí vzniku právních následků z právního úkonu V českém právním řádu je právní úkon definován v § 34 občanského zákoníku jako: „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“ Občanský

zákoník

coby dvoustranného

dále

upravuje

právního

úkonu.

proces Občanský

uzavírání zákoník

smlouvy nevymezuje

podmínky platnosti právního úkonu, nýbrţ skutečnosti zakládající jeho neplatnost; občanský zákoník nevymezuje podmínky účinnosti právního úkonu. Občanský zákoník nezná kategorii nicotnosti právních úkonů. Na základě těchto ustanovení občanského zákoníku je postavena nauka o platnosti a účinnosti právních úkonů.193 Platností právního úkonu se rozumí soulad právního úkonu se zákonem, splnění všech náleţitostí zákonem stanovených pro právní úkon;194 náleţitosti právního úkonu se v nauce člení 191

K tomu viz např. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 732-735; MACUR, J. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 32-33; MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 497-500; HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 98-100 a 103-104. 192 DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 63-64. 193 K tomu viz např. KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 100 a 107-108. 194 „Nikoliv kaţdý projev vůle dává vzniknout právním následkům účastníky zamýšleným. Takovéto právní následky vznikají pouze z projevů vůle, které jsou platnými právními úkony, to znamená z projevů vůle, které mají všechny zákonem stanovené (aprobované) náleţitosti právního úkonu.“ (KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 100) 53

na náleţitosti osoby, náleţitosti vůle, náleţitosti projevu a náleţitosti předmětu právního úkonu. Účinností právního úkonu se rozumí vlastnost právního úkonu spočívající v tom, ţe z právního úkonu vznikají, mění se nebo zanikají jeho adresátům práva či povinnosti. Má se za to, ţe právní úkon nabývá účinnosti zároveņ s platností, nebo ţe účinnost platného právního úkonu je vázána na uplynutí lhůty (tzv. doloţka času)195 či na realizaci nějaké jiné skutečnosti (tzv. podmínka).196 Prof. Josef Fiala však klade na počátek procesu vzniku právních následků z právního úkonu, tedy před platnost a účinnost právního úkonu, perfekci právního úkonu. Perfekcí právního úkonu rozumí prof. Fiala okamţik, kdy jsou dány pojmové znaky právního úkonu, tedy zákonné znaky definované v citovaném § 34 občanského zákoníku; prof. Fiala je systematizuje na projev vůle, zaměření projevu vůle, uznání projevu vůle právním řádem a nastoupení následků, které jednající svým jednáním zamýšlel vyvolat.197

195

„K právním skutečnostem se počítá i tzv. doloţka času. Jde o případ, kdy účinky (následky) právního úkonu jsou závislé na budoucí jisté události, na které se strany dohodly (u smluv) anebo kterou strana určila (u jednostranných právních úkonů). Tento případ je podobný podmínce. Liší se však od ní svou jistotou. Rozeznává se čas, od kterého právní následky počínají (dies a quo), a čas, kterým právní následky končí (dies ad quem). Toto rozlišení je obdobné rozlišení podmínek na odkládací a rozvazovací. U časového úseku je však známo i to, ţe určitý den nastane, i to, kdy nastane (dies cerus an, certus quando). Na rozdíl od toho u podmínky není jistota zda, resp. kdy nastane.“ (KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 116117) 196 „Podmínky jsou odkládací (suspenzivní) anebo rozvazovací (rezolutivní). Při podmínce odkládací účinnost (právní následky) jinak platného právního úkonu nastane teprve tehdy, aţ se splní podmínka. Naproti tomu při podmínce rozvazovací nastupuje platnost i účinnost (právní následky) právního úkonu hned (neváţe-li je zákon ještě na další právní skutečnost), avšak splní-li se podmínka, účinnost (právní následky) právního úkonu jiţ nastalá zanikne.“ (KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 107-108) 197 Viz FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. Vydání druhé, opravené a doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství DOPLNĚK, 1998, s. 30 a FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V., TELEC, I. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001, s. 399. 54

2.8 Současné pojmenování a pojetí zpětné působnosti právních norem 2.8.1 Pojem retroaktivity v historickém a geografickém kontextu Staří Římané se pro své praktické zaměření nedobrali obecného teoretického pojmu zpětné působnosti (retroaktivity) právních norem; ani maximu „Lex retro non agit“ („Zákon nepůsobí zpětně“) nelze povaţovat za zásadu římskoprávní,198 ač to někteří současní autoři tvrdí;199 jedná se nejspíše o zásadu formulovanou v polské romanistice aţ na začátku 20. století.200 Původ konceptů retroaktivity v současné české právní vědě,201 ale například i ve vědě německé či slovenské,202 lze nalézt v tradiční nauce právní, konkrétně v definici retroaktivity vypracované Savignym, v jeho vrcholném díle Systém dnešního práva římského.203 Savigny v podstatě 198

K tomu viz výstiţně zejména Skřejpek: „Jiná fikce týkající se římského práva spočívá v tom, ţe vlastně všechny latinské právní obraty, rčení a definice jsou obecně přisuzovány starým Římanům. Často se však zapomíná, ţe mnoho z toho, co se nám z římského práva do dnešních dob dochovalo, je dílem italských středověkých právních škol a učení doktoři sice z římského práva vycházeli, ale také je pochopitelně přizpůsobovali potřebám své doby. Protoţe latina byla dlouho univerzálním jazykem vzdělanců, pouţívala se v právu i později,…, Negativně můţeme retroaktivitu velmi stručně charakterizovat úslovím lex non retro agit (zákon nepůsobí nazpět), nebo i jinak – lex prospicit, non respicit (zákon se dívá dopředu, nikoli zpátky). Obě latinská úsloví nejsou římskými maximami, jako ostatně tolik dalších.“ (SKŘEJPEK, M. Retroaktivita a římské právo. Právník. 2001, č. 6, s. 617618) 199 Viz např. Gerloch: „Zásada lex non retro agit – zákon nepůsobí nazpět, se připisuje Theodosiu I.“ (GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, zejm. s. 88) či Wojtczak: „Zásada lex retro non agit pochází z římského práva.“ (WOJTCZAK, S. Lex retro non agit. Obsah zásady – teoretická analýza. Právny obzor. 2004, č. 5, s. 395) 200 „Skutečnost, ţe část právnické latiny je ze základu národního charakteru, je dobře ilustrována maximou lex retro non agit [„zákon nepůsobí zpětně„], uţívanou jako stavební prvek polské právní kultury. Tato maxima nebyla formulována Římany (ačkoliv je jistě zaloţena na římském právu); zřejmě je ryze polská,…, Maxima lex retro non agit byla pravděpodobně formulována polským specialistou na římské právo, Stanislavem Wróblewským, na začátku 20. století. Dnes to je nejpopulárnější maxima v polských rozsudcích, obzvláště v rozsudcích Ústavního soudu, ale i rozsudcích Nejvyššího správního soudu a soudů odvolacích.“ (MATTILA, H. E. S., GODDARD, Ch. Comparative Legal Linguistics. Aldershot: Ashgate Publishing, 2006, s. 154) 201 Oproti tomu recentní pojetí retroaktivity ve francouzské či polské právní vědě mají jiné kořeny, především v osvícenství (Viz WOJTCZAK, S. Lex retro non agit. Obsah zásady – teoretická analýza. Právny obzor. 2004, č. 5, s. 395). 202 K slovenským pojetím retroaktivity právních norem viz např. JÚDA, V. Princip právej istoty versus retroaktivita v práve. Právny obzor. 2003, č. 4, s. 403-407 či ĎUROVČÍK, J. Retroaktivita. Bulletin slovenskej advokacie. 2005, č. 2, 28-29. 203 SAVIGNY, K. System des heutigen römischen Rechts. Svazek VIII., Berlin: Deit und Comp., 1849. 55

za retroaktivitu označoval jakékoliv zachycování minulé skutečnosti novým zákonem: „…ţe zpětně působící zákon následky nastalých právních skutečností své moci (podrobuje), tudíţ na tyto následky (působí),…, takové zpětné působení,…, lze si představit v následujících odstínech: A. V samotných následcích, které by od doby nového zákona v budoucnu nastaly. B. V těchto následcích, a současně i těch následcích, které spadají v mezidobí mezi právními skutečnostmi a novým zákonem.“204 Recentní český diskurs o pojmu retroaktivity je do jisté míry ovlivněn pojmoslovím

socialistické

právní

vědy;

mám

tu

na

mysli

zejména materialistickou dialektickou logikou ovlivněné pojmy právní normy (znak regulativnosti) a právních vztahů (neproniknutelnou mlhou zahalené propojení normativity a reality a činění tohoto pojmu základním kamenem pojmové výstavby právní nauky). Neustále nabývá na významu pohled normativistický reprezentovaný Adolfem Procházkou;205 tento právní vědec zastával v české škole normativní teorie obdobné postavení jako Adolf Merkl ve škole rakouské. Pro oba byla příznačná věrnost svým učitelům, ale nikoliv nekritická, a zaujetí tvorbou práva.206 Angloamerická právní věda prodělala jiný historický vývoj neţ právní věda kontinentální, proto není s podivem, ţe i vztah právní normy k minulosti nazývá a pojímá poněkud odlišně. V angloamerické právní vědě slouţí k označení pravé retroaktivity výraz „ex post facto laws“ a k označení nepravé retroaktivity

výraz

„retrospektivita“

204

(„retrospectivity“,

„retrospective

SAVIGNY, K. System des heutigen römischen Rechts. Svazek VIII., Berlin: Deit und Comp., 1849, s. 382; přeloţeno dle citace v: PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 68. 205 Náhled brněnské normativní právní školy na retroaktivitu nebyl zcela jednotný - k tomu viz např. VOJÍŘ, P. Místo normativistického pojetí retroaktivity v současném českém právním myšlení. In Sborník z konference Dny práva – 2009 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011-09-03], s. 811-817. Dostupné z: . 206 K tomu viz zejm. WEYR, F. K problému tz v. automatické normotvorby (Poznámky ke spisu Ad. Procházky: Tvorba práva a jeho nalézání). Časopis pro právní a státní vědu. 1938, r. XXI, s. 101. 56

laws“).207 Tento terminologický dualismus však v angloamerické právní vědě není zdaleka ustálen; někteří autoři totiţ výrazem „retrospectivity“ označují nejen nepravou retroaktivitu, ale i retroaktivitu pravou.208 Jiní pro označení pravé retroaktivity na místo výrazu „ex post facto“ uţívají výraz „kontinentální“ výraz „retroactivity“.209 2.8.2 Současný český dualismus pravé a nepravé retroaktivity Na Savignyho široké vymezení retroaktivity navazuje v české právní vědě Emanuel Tilsch a na jeho širokém výměru retroaktivity buduje dualismus pravé a nepravé retroaktivity: „Pravé zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy, kdyţ působí i pro dobu minulou,…, Nepravé zpětné působení, …, tu jest, kdyţ nový zákon nařizuje, ţe ho má být uţito i na staré právní poměry jiţ zaloţené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona anebo od doby ještě pozdější.“210 Tento dualismus přešel i do současného českého právního myšlení; uznává ho většina českých právních vědců a ve většině relevantních rozhodnutí se k němu hlásí a zachovává ho i Ústavní soud - poprvé v nálezu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94. Členění na pravou a nepravou retroaktivitu přitom v judikatuře Ústavního soudu nemá akademický charakter, protoţe přípustnost (ústavní konformitu) pravé retroaktivity vymezuje Ústavní soud jinak neţ přípustnost retroaktivity nepravé. Většina současných českých autorů zabývajících se retroaktivitou právní normy tedy líčí dualismus pravé a nepravé retroaktivity, a to aniţ by předtím vymezila samotný pojem retroaktivity společný pro retroaktivitu 207

JÚDA, V. Princip právej istoty versus retroaktivita v práve. Právny obzor. 2003, č. 4, s. 404-405. K tomu viz téţ MATTILA, H. E. S., GODDARD, Ch. Comparative Legal Linguistics. Aldershot: Ashgate Publishing, 2006, s. 154. 208 Tak činí především profesor Charles Sampford (viz SAMPFORD, C. Retrospectivity and the Rule of Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 17, 21-22). 209 Tak rozlišováno například v díle profesora Elmera Driedgera (viz DRIEDGER, E. A. Statutes: Retroactive Retrospective Reflections. Canadian Bar Review. 1978, s. 268). 210 TILSCH, E. Občanské právo. Obecná část. Praha: Všehrd, 1925, s. 75-78. 57

pravou a nepravou. Je tomu tak zřejmě proto, ţe zastávají názor tkvící v tom, ţe nepravá retroaktivita, jak jiţ napovídá její přívlastek, není retroaktivitou. Tento názor je opinio communis doctorum české právněvědecké obce.211 2.8.3 Pravá retroaktivita a systematika jejích současných českých definic Ustanovení, která by vyjadřovala zpětnou časovou působnost právních předpisů, není v českém právním řádu mnoho; tradičně uváděným příkladem je retroaktivita ve prospěch pachatele trestného činu. Tato pravá retroaktivita je na různých úrovních právního řádu České republiky formulována následovně: „Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliţe je pro pachatele příznivější.“ (čl. 15 odst. 1 věta 3. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; vyhláška č. 120/1976 Sb.) „Pokud poté, co jiţ byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloţí se tento mírnější trest.“ (čl. 49 odst. 1 věta 3. Listiny základních práv Evropské unie) 212 „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se pouţije, jestliţe je to pro pachatele příznivější.“ (čl. 40 odst. 6 věta 2. Listiny) 211

Viz HARVÁNEK, J. Přípustnost retroaktivity v právním státě. In Aktuální otázky českého a československého konstitucionalismu. Sborník příspěvků z vědecké konference věnované prof. JUDr. Bohumilu Baxovi. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1993, s. 131; KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 208; GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, zejm. s. 89; HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C. H. Beck, 2008, zejm. s. 68. 212 Listina základních práv Evropské unie vstoupila v platnost dne 1. 12. 2009; téhoţ dne nabyla platnosti i Lisabonská smlouva. Listina základních práv Evropské unie však není součástí Lisabonské smlouvy; na základě čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy, má stejnou právní sílu jako tato smlouva a jako Smlouva o fungování Evropské unie (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb. m. s.). Nutno dodat, ţe ve dnech 29. a 30. 6. 2009 na zasedání Evropské rady byly sjednány tzv. české záruky k uplatņování Listiny základních práv Evropské unie na území České republiky, kteréţto Českou republiku při příleţitosti příštího rozšíření opravņují se připojit k Protokolu o uplatņování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království. V nauce práva Evropské unie nepanuje jednota ohledně právního významu tohoto protokolu; někteří se domnívají, ţe právním důsledkem tohoto protokolu je vyloučení aplikace Listiny na území států vázaných protokolem, jíní přičítají protokolu pouze interpretační význam ve vztahu k aplikaci Listiny. K tomu viz zejm. BELLING, V. K povaze české „výjimky“ z Listiny základních práv EU. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, č. 4, s. 255-264. 58

„Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliţe to je pro pachatele příznivější.“ (§ 2 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dále jen „trestní zákoník“) Správně se poznamenává, ţe konkrétní osoba můţe být vystavena retroaktivnímu právnímu následku, i kdyţ samo ustanovení právního předpisu retroaktivní není, a to tím, ţe je ustanovení právního předpisu retroaktivně interpretováno a aplikováno soudem či správní úřadem.213 Retroaktivita je slovo latinského původu; skládá se z výrazů „retro“ a „agere“. „Retro“ znamená zpět, nazpět, dozadu; „agere“ hnát, honit, pohánět.214 „Retro-agere“ je tedy v původním významu hnát zpět.215 Všechny současné české definice retroaktivity právních norem jsou jednotné v tom, ţe retroaktivitou míní působení právní normy v minulosti; rozcházejí se ale v tom, co lze povaţovat za minulost a především v tom, v čem spočívá ono působení. Za minulost ve vztahu k právní normě se pokládá časový úsek, který nastal buď před tím, neţ právní norma nabyla platnosti, nebo předtím, neţ nabyla účinnosti. V současné české právní vědě převládá názor, ţe rozhodující skutečností je nabytí účinnosti, nikoliv nabytí platnosti. Oproti tomu se v judikatuře Evropského soudního dvora za minulost ve vztahu k právní normě pokládá časový úsek, který nastal před tím, neţ byl právní předpis publikován.216 Pokud se týče podstaty působení právní normy do minulosti, recentní české koncepce retroaktivity právní normy lze rozdělit do dvou skupin: na koncepce spočívající v zásahu do právních skutečností nebo právních následků na straně jedné a koncepce nespočívající v zásahu do právních 213

Viz HANUŠ, L. Důvěra v právo z pohledu nepřípustnosti retroaktivní interpretace právních předpisů. Právní rozhledy. 2005, č. 14, s. 521-523. 214 PRAŢÁK, J. M., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: KLP, 1999, s. 55 a 1153. 215 PRAŢÁK, J. M., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: KLP, 1999, s. 1153. 216 Viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 25. 1. 1979, C-98/78 (Racke, Recueil, s. 69), bod 15; PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 33-35. 59

skutečností ani právních následků na straně druhé. Právní následek můţe tkvět ve vzniku, změně nebo zániku právních vztahů, ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a povinností, ve vzniku, změně nebo zániku právního nároku, ale i v jiných právních následcích.217 Mezi stoupence koncepcí spočívajících v zásahu do právních skutečností nebo právních následků patří většina českých právních vědců; tyto koncepce jsou zaujaty ve všech českých učebnicích teorie práva. Podle těchto

koncepcí

je

právní

norma

retroaktivní,

jestliţe se podle ní posuzují, upravují či řídí před její účinností nastalé právní skutečnosti či právní vztahy (právní poměry) nebo se jí mění před její účinností nastalé právní následky218 či právní situace. Právní situací je třeba rozumět „situaci, v níţ se ocitají subjekty, které jsou osloveny danou právní úpravou, tedy o situaci, v níţ jim z této úpravy plynou určité povinnosti nebo určitá oprávnění.“219 Koncepce retroaktivity postavená na pojmu právní situace je výjimečná v české právní teorii, nikoliv však v kontinentální právní vědě vůbec; tato koncepce je velice rozšířena ve francouzské právní vědě zásluhou tzv. teorie okamţitého účinku nového zákona (théorie de „l‟effet immediat de la loi nouvelle“) vytvořené P. Roubierem.220 Menší skupina českých autorů zastává koncepce nespočívající v zásahu do

právních

skutečností

ani

právních

následků.

Tuto

skupinu

je

podle mého názoru dále moţno členit na autory inspirované dílem Adolfa Procházky z brněnské normativní právní školy a na ostatní autory.

217

Toto třídění vychází z třídění vyjádřeného v díle PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 35-52. 218 K tomu viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 190-191. 219 KRECHT, J. Retroaktivita právních aktů. Právník. 2003, č. 11, s. 1136. 220 K tomu viz např. BERGEL, J. L. Théorie générale du droit. 4. vydání. Paříţ: Dalloz, 2003, s. 131; PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 37 a násl.; WOJTCZAK, S. Lex retro non agit. Obsah zásady – teoretická analýza. Právny obzor. 2004, č. 5, s. 395. 60

Nutno dodat, ţe koncepci nespočívající v zásahu do právních skutečností ani právních následků razí i Evropský soudní dvůr.221 Dílem Adolfa Procházky jsou podle mého soudu inspirováni především Pavel Holländer, Josef Fiala a Libor Hanuš. Pramenem inspirace je pro tyto autory zejména Procházkova monografie Základy práva intertemporálního; Procházkovy Základy práva intertemporálního jsou pro Josefa Fialu „významné práce“,222 Libor Hanuš je hodnotí jako „dosud v daném oboru zkoumání nepřekonanou a precizní práci“223 a „v našich zeměpisných šířkách domnívám se dosud nepřekonanou monografii“,224 Pavel Holländer přijímá v tomto

díle

vymezené

intertemporální

principy

(a

domnívám

se, ţe tedy i normativistickou definici retroaktivity) a spojení intertemporality s principem ochrany oprávněné důvěry v právo.225 Navíc Josef Fiala i Libor Hanuš podávají takovou definici retroaktivity, která je plně v souladu s Procházkovou definicí vyjádřenou v jeho Základech práva intertemporálního (relevance podmiņující skutkové podstaty, irelevance předchozí právní úpravy). Josefa Fiala retroaktivitu vymezuje takto: „U retroaktivity a jejího zákazu spočívají předpoklady analýzy v posouzení účinků nového zákona. Ten buď působí nazpět, tj. pro dobu minulou, a to tak, ţe zakládá právní následky na minulých konkrétních skutkových podstatách, nebo tyto účinky nemá. Tímto způsobem jsou dány časové meze nového zákona vůči minulosti. Přitom stranou pozornosti zůstává předchozí (starší) zákon a jeho obsah. Retroaktivita nijak pojmově se ‚starým„ právem nepočítá, ohraničuje abstraktní skutkovou podstatu nového práva vůči minulosti bez ohledu na to, zda in praeterito platilo odchylné právo jiné

221

Viz PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 47-52. 222 FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 250. 223 HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 571, pozn. pod čarou 19. 224 HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C. H. Beck, 2008, zejm. s. 69, pozn. pod čarou 221. 225 Viz HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, zejm. s. 91-92. 61

či zda

v minulosti

absentovala

jakákoli

úprava

nově

regulovaných

společenských vztahů.“226 Libor Hanuš retroaktivitu vymezuje následovně: „Retroaktivitou (zpětným působením) v této souvislosti vyjadřujeme schopnost právního předpisu zakládat v minulosti ex tunc své právní následky na základě právních skutečností v minulosti nastavších, které jsou ovšem uvedeným způsobem kvalifikovány ex post, přičemţ tyto právní následky se pokládají za normativně existentní jiţ v době před vznikem nového zákona…“227 Mezi ostatní autory, kteří zastávají koncepce nespočívající v zásahu do právních skutečností ani právních následků, počítám především Viléma Steinera a Davida Petrlíka. Vilém Steiner buduje své vymezení retroaktivity na základě logiky normativních vět (deontické logiky) s přihlédnutím k časovému aspektu (zásada lex posterior derogat priori, rozhraničující okamţik účinnosti právní normy): „Otázka zpětné působnosti právní normy můţe přitom vzniknout jedině na základě časového určení rozhodných skutkových, tj. subsumpčních podmínek ve vztahu k okamţiku její účinnosti. Právní normu bude totiţ nutné pokládat za retroaktivní tehdy, jestliţe stanoví právní následky pro takové skutkové podmínky, k jejich dovršení došlo ještě před datem její účinnosti. Naproti tomu časové určení pro volbu uskutečnění dispozice není pro pojem retroaktivity jiţ rozhodné. Z uvedeného zároveņ plyne, ţe u retroaktivity nejde o zásadu jen logickou.“228 David Petrlík své pojetí retroaktivity staví na francouzské doktrinální koncepci L. Bacha a za základní definiční znak retroaktivity vytyčuje lidské chování: 226

FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 252. 227 HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 66-67. 228 STEINER, V. K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Právník. 1994, č. 1, s. 2-3. 62

„…nejpřesnější

konstatovat

zpětnou

účinnost

zákona

tehdy,

jestliţe jeho aplikace vede k tomu, ţe je za nedovolené prohlášeno chování uskutečněné před jeho vyhlášením, popř. nabytím účinnosti, ačkoliv toto chování bylo dovolené podle dřívějšího zákona a naopak…“229 Určitým

kompromisem

mezi

oběma

zmíněnými

koncepcemi

retroaktivity právních norem je pojetí připouštějící retroaktivitu jak v podobě zachycování skutečností jiţ právními normami „zpracovaných“, tak i v podobě nezahrnující tento definiční znak. Jedná se o pojetí v současnosti představované Kateřinou Šimáčkovou, převzaté od Luboše Tichého: „Pravá retroaktivita pak ‚zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace„, a to za prvé ‚stav, ţe nová právní úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila„, a za druhé ‚novela můţe měnit právní vztahy vzniklé podle staré úpravy, a to ještě před účinností nového zákona„230.“231 K tomuto pojetí pravé retroaktivity se přihlásil i Ústavní soud, a to poprvé v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. 2.8.4 Současné definice nepravé retroaktivity Nepravá retroaktivita se v současné české právní vědě v souladu s Tilschovou definici chápe zpravidla tak, ţe „platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich následky, k nimţ došlo před účinností nového zákona, se posoudí podle práva dřívějšího, ale – trvá-li dříve vzniklý právní vztah i nadále – posoudí se ode dne účinnosti zákona nového podle zákona nového a podle tohoto zákona se posoudí i právní následky dotyčného právního vztahu, vzniklé po účinnosti nového zákona.“232

229

PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 50. 230 TICHÝ, L. K časové působnosti novely občanského zákoníku. Právník. 1984, č. 12, s. 1104. 231 ŠIMÁČKOVÁ, K. Retroaktivita z pohledu ústavního práva. In Dny veřejného práva, sborník z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 152. 232 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 208. 63

Obdobně je nepravá retroaktivita vyjadřována i v přechodných ustanoveních

právních

předpisů;

takovým

přechodným

ustanovením

je i ustanovení § 868 občanského zákoníku následujícího znění, vztahující se k úpravám zavedeným v občanském zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992: „Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakoţ i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.“ Rozbor jednotlivých zákonných znaků tohoto přechodného ustanovení, zejména znaku „vzniklý nárok“, učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, r. 2005, č. 5.233 V posuzovaném případě se jednalo o prodej autobusu na základě kupní smlouvy uzavřené dne 20. 2. 1991; kupující po jeho dodání zjistila, ţe autobus je jiný, starší a nevhodný pro její podnikání. Před soudem I. stupně i soudem odvolacím bylo zjištěno, ţe kupující byla prodávajícím uvedena v omyl ohledně podstatných okolností předmětu koupě a ţe na tuto skutečnost byl prodávající upozorněn ţalobou, která mu byla doručena 14. 9. 1993. Dovolacímu soudu byla předloţena k řešení otázka zásadního právního významu, zda nárok kupujícího na vrácení kupní ceny za autobus se posuzuje podle občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, nebo podle občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992; při posouzení podle občanského zákoníku ve starším znění se zmíněný projev vůle prodávající kvalifikuje jako odstoupení od smlouvy z důvodu omylu (§ 49 odst. 1 občanského zákoníku ve starším znění234), při posouzení podle občanského zákoníku v novějším znění

233

K tomu viz literární reflexe tohoto rozhodnutí: HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Praha: Aleš Čeněk, 2006, s. 91, pozn. pod čarou 194. 234 V § 49 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991, bylo stanoveno, ţe: „Účastník, který jednal v omylu, jejţ druhý účastník vyvolal nebo jenţ druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliţe se omyl týká takové okolnosti, ţe by bez něho ke smlouvě nedošlo.“ 64

se zmíněný projev vůle prodávající kvalifikuje jako dovolání se relativní neplatnosti (§ 49a občanského zákoníku v novějším znění235). Dovolací soud dospěl k závěru, ţe nárok na vrácení vzájemného plnění kupující nevznikl do 31. 12. 1991, protoţe poslední rozhodná právní skutečnost zakládající tento nárok nastala aţ po tomto datu – doručením ţaloby ţalovanému dne 14. 9. 1993; z hlediska zmíněného přechodného ustanovení tudíţ nebyl dán důvod pro posouzení právního vztahu vzniklého mezi prodávajícím a kupujícím na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1991 podle „dosavadních předpisů“, nýbrţ podle „tohoto zákona“. Kupující tedy nárok na vrácení vzájemného plnění vznikl pro její námitku relativní neplatnosti dne 14. 9. 1993 ve smyslu § 49a občanského zákoníku v novějším znění ve spojení s § 868 části věty před středníkem občanského zákoníku („Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992…“). V současně právní vědě i právní praxi se ustálil názor, ţe nepravá retroaktivita ve vztahu nového právního předpisu k právním následkům zaloţeným starým právním předpisem platí, i kdyţ není v novém právním předpise výslovně vyjádřena, neurčují-li přechodná ustanovení nového právního předpisu jinak a není-li výjimečně řešení tkvící v nepravé retroaktivitě v rozporu s ústavním pořádkem. Tato zásada subsidiární platnosti nepravé retroaktivity je tradičně traktována v nauce občanského práva procesního; označuje se tak, ţe procesní zákony nabývají časové působnosti dnem nabytí své účinnosti, a vymezuje se tak, ţe v probíhajících řízeních se postupuje podle nové právní úpravy a ţe právní účinky procesních úkonů do té doby uskutečněných podle staré právní úpravy se zachovávají. 236 235

V § 49a občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1999, je stanoveno, ţe: „Právní úkon je neplatný, jestliţe jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jeţ je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněţ neplatný, jestliţe omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.“ 236 K tomu viz WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011, s. 47: „Pro časovou působnost procesních zákonů platí zásada, ţe této působnosti nabývají dnem své 65

Tato procesní zásada za zmíněných podmínek tedy platí nejen, kdyţ je formulována

v přechodném

ustanovení

procesního

předpisu,237

nýbrţ i kdyţ takové přechodné ustanovení není dáno; v tomto smyslu rozhodly Nejvyšší soud i Ústavní soud.238 Zásada subsidiární platnosti nepravé retroaktivity se však za stejných podmínek a ve stejném smyslu uznává i v právu hmotném.239 V současné české právní vědě i právní praxi se má za to, ţe je-li jednou zákon zrušen, je nutno na takový zrušený zákon hledět od data jeho zrušení jako na zákon neplatný i ve vztahu ke skutečnostem nastalým v době jeho platnosti. Tento náhled se objevuje v českém právnickém písemnictví jiţ v díle profesora Emmanuela Tilsche.240 účinnosti. U řízení v té době probíhajících, ale dosud neskončených musí zákon výslovně řešit, zda úkony jiţ uskutečněné zůstanou v platnosti. Jako zásada přitom platí, ţe ode dne účinnosti zákona se v jiţ probíhajících řízeních postupuje podle nové právní úpravy, ţe však právní účinky procesních úkonů, které byly uskutečněny do té doby, zůstávají zachovány. Tato zásada bývá výslovně legislativně vyjádřena (srov. např. § 355 OSŘ, čl. II. zák. č. 171/1993 Sb., čl. II. odst. 1 zák. č. 238/1995 Sb., část 12, hl. I., odst. 1 zák. č. 30/2000 Sb.); rozhodně musí být v přechodných ustanoveních zákona výslovně upraveny všechny odchylky od ní, popř. případy, v nichţ by pouţití uvedené zásady mohlo vést k aplikačním problémům.“. 237 Jako například v § 355 občanského soudního řádu: „Není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností. Právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány.“ 238 Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05: „Stěţovatel tedy vytyčil jako relevantní pro přezkum Ústavního soudu v dané věci otázku, zda je moţné aplikovat ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. pouze na ta řízení, která byla zahájena aţ dnem 1. 5. 2004 nebo i na řízení, jeţ byla zahájena přede dnem 1. 5. 2004, a která nebyla do 30. 4. 2004 skončena. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, ţe se touto otázkou zabýval jiţ Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, na který téţ odkazuje krajský soud ve svém rozhodnutí v dané věci. Nejvyšší soud zde poukázal na obecnou platnost zásady, ţe nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, ţe právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány. Vzhledem k této zásadě a k tomu, ţe zákon č. 237/2004 Sb., kterým bylo do občanského soudního řádu doplněno ust. § 137 odst. 3, neobsahuje ţádná přechodná ustanovení, dospěl dovolací soud k závěru, ţe ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. platí i pro ta řízení, která byla zahájena přede dnem 1. 5. 2004 a která nebyla do 30. 4. 2004 skončena. V předchozím odstavci uváděný právní názor Nejvyššího soudu povaţuje Ústavní soud za ústavně konformní, a to s ohledem na obecnou platnost klasické zásady o časových mezích právních předpisů.“ 239 Z právnické literatury viz např. STEINER, V. K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Právník. 1994, č. 1, s. 3: „V nauce se mluví v těchto případech o tzv. nepravé zpětné působnosti (retroaktivitě) práva. Shora uvedené zásady však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného (§ 855863 OZ); z judikatury viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (164/1994 Sb.): „Nepravá retroaktivita spočívá v tom, ţe právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem a to aţ do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného…“ 240 Viz TILSCH, E. Občanské právo. Obecná část. Praha: Všehrd, 1925, s. 74. 66

Vzhledem k tomu, ţe se zrušený zákon povaţuje za neplatný, se dovozuje, ţe ho soudy aplikují proto, ţe jeho aplikaci přikazuje přechodné ustanovení obsaţené ve zrušujícím zákoně nebo není-li takového zákonného ustanovení, ústavní intertemporální princip „Lex retro non agit“ (zásada nepřípustnosti pravé retroaktivity zákona).241 Jedná se o recepční (delegační) teorií platnosti subjektivních práv a povinností vzniklých na základě derogovaného zákona.

2.9 Třetí základní intertemporální modalita z pohledu současné české právní vědy Zákonodárce můţe poměr nového zákona k minulému zákonu a právním následkům vzniklým podle něho uspořádat nejen ve smyslu zmíněné pravé retroaktivity a zmíněné nepravé retroaktivity, nýbrţ i ve smyslu jiné, dosud nezmíněné intertemporální modality. Podstatou této intertemporální modality je to, ţe nastalé právní vztahy vzniklé a práva z nich vzniklá za účinnosti starého zákona se i po jeho zrušení, tedy za účinnosti nového zákona, řídí starým zákonem; nejen vznik právních vztahů a práva z nich vzniklá (jako u nepravé retroaktivity), ale i změna a zánik těchto právních vztahů, se tudíţ chrání před novým právem jejich zachováním v reţimu starého práva.

241

Co se týče odůvodnění přechodným ustanovením, viz např. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 388; co týče odůvodnění ústavním principem „Lex retro non agit“ viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/03: „Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vypořádával se zásadou zákazu pravé retroaktivity práva (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01, publikovaný pod č. 145/2002 Sb.). Zákaz pouţít pozdější právo na právní skutečnosti, které se seběhly před účinností tohoto práva, je nicméně pouze jedním aspektem zásady zákazu pravé retroaktivity. Z ústavní zásady zákazu retroaktivity práva totiţ vyplývá ne toliko zákaz pouţít nové právo na dřívější právní skutečnosti, ale stejně tak příkaz pouţít dřívější právo na právní vztahy vznikající, zanikající či měnící se v době účinnosti tohoto dřívějšího práva. Aplikace právního předpisu z roku 1832 na jiţ seběhlá jednání a jiné právní skutečnosti, pokud se tyto právní skutečnosti udály v době účinnosti tohoto právního předpisu, je tedy v souladu s ústavní zásadou zákazu pravé retroaktivity práva a taková aplikace sama o sobě nemůţe být v zásadě v rozporu s ústavním pořádkem ČR ani s mezinárodními závazky ČR.“ 67

Příkladem této intertemporální modality je § 763 odst. 1 věta 2. obchodního zákoníku: „Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakoţ i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.“ Tato intertemporální modalita nemá v současné české právní vědě a právní praxi označení, které je ustálené pro všechna právní odvětví; lze se setkat s výrazy ultraaktivita, proaktivita, výjimka ze zásady nepravé retroaktivity a další působnost. Výrazu ultraaktivita v uvedeném významu uţívá prof. Holländer242 i Nejvyšší soud.243 Nutno však upozornit na to, ţe výrazu retroaktivita se v současné české právní vědě uţívá i v poněkud jiném významu, především v díle prof. Filipa.244 V tomto jiném pojetí ultraktivity, moţno říci ultraaktivity v širším slova smyslu, je ultraaktivní právní předpis nejen ten zrušený právní předpis, který se podle přechodného ustanovení nového právního předpisu má pouţít i na skutečnosti nastalé za účinnosti nového právního předpisu a znamenající podle starého právního předpisu změnu a zánik právního vztahu (ultraaktivita v jiţ zmíněném, uţším slova smyslu), ale i ten zrušený právní předpis, který se sice pouţívá na situace nastalé po jeho zrušení, ale pouze na jejich aspekt uskutečněný za účinnosti starého zákona (vznik právního vztahu a práv z něho); za ultraaktivní se tak pokládá i zrušený právní předpis, který je aplikovatelný a jehoţ poměr k novému zákonu se řídí zásadou nepravé retroaktivity. 242

HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Praha: Aleš Čeněk, 2006, s. 91, pozn. pod čarou 194. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2115/99 (Jc 25/2006) a Jc 178/2005. 244 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 1999, s. 265: „Jiným pojmem v této souvislosti je ultraaktivita, kdy se naopak zákon, který jiţ neplatí, pouţije na řešení situací, které nastaly po jeho zániku.“; BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1088: „Neplatný, ale ultraaktivní právní předpis můţe být z hlediska jeho ústavnosti přezkoumán ÚS v rámci tzv. konkrétní kontroly ústavnosti pouze za podmínky, ţe se jedná o zákon, který je sice zrušen, avšak který má být pouţit při „řešení věci„ obecným soudem.“ 243

68

Vzhledem k tomu, ţe nejčastějším řešením vztahu nového zákona ke starým

konkrétním

právním

následkům

je

nepravá

retroaktivita,

ţe se u nepravé retroaktivity uplatņuje zásada její subsidiární platnosti a ţe pravá retroaktivita je u právních předpisů velmi vzácná, je třetí základní intertemporální modalita nazývána Vilémem Steinerem jako výjimka ze zásady nepravé retroaktivity.245 Výrazu proaktivita uţívá doc. Kühn;246 pouţil ho i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (119/2011 Sb.) v části rekapitulující podání navrhovatelů: „Důvěra účastníků smluv o stavebním spoření v trvající existenci jejich práv

je

bezesporu

utvářena

téţ

předchozí

legislativní

zkušeností.

Tato zkušenost svědčí o tom, ţe zákonodárce při změnách zákona o stavebním spoření dosud vţdy zachovával dvojí reţim, tj. odlišnou úpravu pro nové a staré smlouvy (proaktivitu), coţ demonstrují např. na čl. II bodu 2 zákona č. 423/2003 Sb., který stanovil, ţe ‚právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva a povinnosti z nich vyplývající se posuzují podle dosavadních právních předpisů„. I v daném případě proto účastníci stavebního spoření mohli s ohledem na předchozí legislativní zkušenost spoléhat na to, ţe principiální zákonodárce zvolí i při případné další novele reţim proaktivity. Mohli tedy legitimně očekávat zachování výše příspěvku, který jim v závislosti na době uzavření smlouvy náleţí, ať 4 500 Kč nebo 3 000

Kč,

a

to

nejméně

po

245

dobu

platnosti

dané

smlouvy.

STEINER, V. K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Právník. 1994, č. 1, s. 3-4: „Právní vztahy, které vznikly před účinnosti práva nového, se řídí po dobu svého trvání nadále a přitom plně podle práva starého. Jde tu o jednu ze zmíněných moţných a potřebných výjimek ze zásady o nepravé zpětné působnosti práva pro případ, ţe tuto zásadu nelze plně pouţít na určité právní vztahy. Tak tomu je např. v oboru dědických práv, kdy je rozhodným pro její vznik výlučně den smrti zůstavitele (§ 869 odst. 1 OZ).“ 246 Viz diskusní příspěvky Zdeņka Kühna ze dne 13. 8. 2007 [“Kromě obou kategorií (platnost a účinnost) je pro aplikační praxi významná aplikovatelnost, resp. neaplikovatelnost. Aplikovatelný předpis můţe být předpis, který není ani platný, ani účinný (např. předpis pouţitelný na základě intertemporálních norem na určité právní vztahy - v případě proaktivity dokonce i na nově vznikající práva a povinnosti, ovšem vznikající ze „starého„ právního vztahu). Naopak předpis, který je platný a účinný, můţe být zcela neaplikovatelný (např. s ohledem na aplikační metapravidlo čl. 10 Úst nebo s ohledem na princip aplikační přednosti evropského práva)“] a ze dne 18. 8. 2007 k článku: VEDRAL, Z. Jak novelizovat novelu? In Jiné právo. 10. 8. 2007. [cit. 2011-09-02]. Dostupné z: . 69

Kvůli negativnímu vývoji státního rozpočtu proto mohlo dojít k jeho sníţení jen pro budoucí smlouvy.“ S výrazem proaktivita se totiţ pracovalo v podání navrhovatelů; v částech

odůvodnění

nálezu,

ve

kterých

Ústavní

soud

předkládá

své argumenty pro výrok svého rozhodnutí, tento výraz absentuje. V mezinárodním právu veřejném se třetí intertemporální modalita pojmenovává jako další působnost mezinárodního pravidla.247 K pouţití další působnosti pro mezinárodní pravidlo se přistupuje například v dohodách o ochraně zahraničního kapitálu, jak dokládá např. čl. XIV. odst. 3 Dohody mezi Spojenými státy americkými a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o vzájemné podpoře a ochraně investic:248 „Pokud jde o investice uskutečněné nebo nabyté před ukončením platnosti této dohody a na něţ se tato dohoda jinak téţ vztahovala, ustanovení všech ostatních článků této dohody budou nadále v platnosti po dobu deseti let od data jejího ukončení.“

2.10 Pojem nabytých práv z pohledu současné české právní vědy I pojem nabytých práv (iura quaesita, vested rights, droits acquis, erworbene Rechte) pochází z tradiční nauky právní; v právnickém písemnictví začíná být pouţíván na přelomu 13. a 14. století, v 15. století dochází v právní

247

Viz MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část. Třetí opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 150: „Kaţdé pravidlo působí zásadně jen po dobu své platnosti. V takovém případě většinou nevznikají problémy jeho koexistence s dříve a později platnými pravidly. Někdy se však nastolí otázka další nebo zpětné časové působnosti pravidel mezinárodního práva. Další působností pravidla se rozumí jeho působnost i vůči vztahům, které vznikly za trvání jeho platnosti, avšak i po ukončení této platnosti. Další působnost pak pokrývá toto období po ukončení platnosti pravidla (klauzuli o další působnosti obsahují např. některé dohody o ochraně zahraničního kapitálu).“ 248 Sdělení č. 187/1993 Sb., o sjednání Dohody mezi Spojenými státy americkými a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o vzájemné podpoře a ochraně investic, ve znění sdělení č. 102/2004 Sb. m. s. 70

vědě i právní praxi k jeho ustálení.249 V současné české právní vědě je moţno vystopovat trojí pojetí nabytých práv: doslovné, rozšiřující a zuţující pojetí. Podle doslovného pojetí nabytých práv se nabytým právem rozumí kaţdé subjektivní právo, které vzniklo za účinnosti předchozího právního předpisu. Do české právní vědy toto pojetí vnesl Emanuel Tilsch;250 v současnosti je zastává především Libor Hanuš.251 Podle rozšiřujícího pojetí nabytých práv se nabytým právem nerozumí pouze

právo

vzniklé

za

účinnosti

předchozího

právního

předpisu,

nýbrţ i jakýkoliv jiný, pro určitou osobu příznivý, právní stav vzniklý za účinnosti předchozího právního předpisu. Nabytým právem se tím pádem míní i minulá skutečnost, která je podle předchozího právního předpisu právní skutečností. Toto pojetí je v současné české právní vědě přítomno v díle Viktora Knappa.252 Podle zuţujícího pojetí nabytých práv se nabytým právem rozumí pouze to právo vzniklé za platnosti předchozího právního předpisu, které vyhovuje poţadavkům tzv. gradace veřejného zájmu; těmto poţadavkům nedostojí veřejná subjektivní práva, pročeţ před novým právním předpisem nejsou vůbec chráněna statusem nabytého práva. Hlavním zastáncem tohoto pojetí je Josef Fiala.253 Současní čeští teoretici se liší i v tom, jak vymezují vztah mezi principem ochrany nabytých práv a principem nepřípustnosti (pravé) retroaktivity; jejich názory je moţno utřídit do dvou skupin – skupiny definující nabytá práva prostřednictvím retroaktivity a skupiny nedefinující nabytá práva prostřednictvím retroaktivity. Podle názorové skupiny definující nabytá práva prostřednictvím retroaktivity jsou pojmy nabytých práv a retroaktivity neodmyslitelně spjaty; 249

FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 250. 250 TILSCH, E. Občanské právo. Obecná část. Praha: Všehrd, 1925, s. 76. 251 Viz zejm. jeho článek HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 567. 252 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 209. 253 FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 253. 71

zásah do nabytého práva je jim nutně zásahem retroaktivním. Členy této názorové skupiny jsou vlastně ti, kdo zastávají koncepci retroaktivity spočívající v zásahu do právních následků. Za příklad tohoto pojetí nabytých práv moţno uvést následující věty: „Uvedená

ochrana

nabytých

práv

tedy

nejen

nedovoluje,

aby např. důchodcům byl se zpětnou platností sníţen důchod, ale ani to, aby někomu, kdo nabyl státní občanství, bylo se zpětnou účinností odņato, aby někomu se zpětnou účinností byl odņat majetek, který řádně podle zákona nabyl, aby bylo stanoveno, ţe pro skutky, které byly amnestovány, má být pokračováno v trestním řízení, aby trestné činy podle zákona promlčené byly pozdějším zákonem prohlášeny za nepromlčené atd.“254 Názor skupiny nedefinující nabytá práva prostřednictvím retroaktivity je vlastně zrcadlovým vyjádřením jejich názoru na retroaktivitu: zástupci této názorové skupiny jsou logicky zároveņ zástupci koncepce retroaktivity nespočívající v zásahu do právních skutečností ani právních následků; mezi představitele oddělující pojmy nabytých práv a retroaktivity patří Pavel Holländer, Josef Fiala či Libor Hanuš. Podstata tohoto pojmového rozlišování spočívá v tom, ţe se ochrana nabytých

práv

i

nepřípustnost

retroaktivity

(zákaz

retroaktivity,

neretroaktivita) kladou jako dva samostatné intertemporální principy, jejichţ předmět ochrany je odlišný a nemusí se ani částečně překrývat: Zákaz retroaktivního působení nového zákona nepředstavuje ţádnou ochranu pro nabyté právo, kdyţ před novým zákonem neplatil v dané oblasti ţádný předchozí starý zákon; nemohlo proto z něj vzniknout ani ţádné nabyté právo. Princip ochrany nabytých práv chrání subjektivní právo nejen před retroaktivním zásahem nového zákona, ale i před jeho zásahem s účinky ex nunc.

254

KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 209. 72

2.11 Pojem ochrany legitimního očekávání z pohledu současné české právní vědy Pojem ochrany legitimního očekávání je v českém právním myšlení formován především Ústavním soudem; v české právní vědě zatím čeká na důkladnější zpracování.255 Vypovídat o recentním českém právním pojmu legitimního očekávání tak do značné míry znamená podat obraz toho, jak tento pojem pouţívá Ústavní soud. Jak jiţ předesláno, pojem legitimního očekávání vnesl do evropské právní praxe Evropský soud pro lidská práva; toto tvrzení si ţádá doplnění: Do evropské právní praxe paralelně vedle konceptu legitimního očekávání vypracovaného Evropským soudem pro lidská práva vnikal odlišný koncept legitimního očekávání pocházející z britské nauky správního práva.256 Oba tyto koncepty se v judikatuře Ústavního soudu projevují a někdy i nerozlišitelně překrývají.257 Jak jiţ pojednáno, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo na ochranu (pokojného uţívání) majetku, coţ je výslovně vyjádřeno v české jazykové verzi tohoto článku; majetkem se přitom míní nejen věci (vlastnické právo k nim), ale i práva (pohledávky) a jiné majetkové hodnoty. V anglické a francouzské verzi tohoto článku se však neobjevuje výraz „majetek“ (property, proprieté), ale „hmotný statek“ (possessions, biens).258 Evropský soud pro lidská práva, aby zajistil ochranu i statků nehmotných, vyvinul koncept legitimního očekávání v následujícím smyslu: Zásahem 255

Slibným nakročením v této oblasti je příspěvek Tomáše Langáška: LANGÁŠEK, T. Ochrana legitimního očekávání v judikatuře Ústavního soudu. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2011-02-09], s. 1852-1860. Dostupné z: . Viz téţ HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 161-165. 256 K tomu viz např. nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. PL. ÚS 10/06. 257 K tomu kriticky viz LANGÁŠEK, T. Ochrana legitimního očekávání v judikatuře Ústavního soudu. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2011-02-09], s. 1855-1856. Dostupné z: . 258 Anglické verze zní takto: „Every natural or legal person is entitled to the peaceful enjoyment of his possessions.“; francouzská verze zní následovně: „Toute personne physique ou morale a droit au respect de ses biens.“ 73

do práva na ochranu majetku je nejen zásah státu do vlastnického práva konkrétní osoby, ale i zásah do legitimního očekávání této osoby, tedy i do její pohledávky nebo práva k nehmotnému statku.259 I vzhledem k tomu, ţe česká jazyková verze čl. 1 Dodatkového protokolu obecným výrazem „majetek“ chrání nejen věci, ale i zbývající druhy majetku (pročeţ koncept legitimního očekávání jako nástroj ochrany nehmotných statku nepotřebuje), vymkl se koncept ochrany legitimního očekávání v judikatuře Ústavního soudu do podoby samostatného základního práva; do podoby práva na ochranu legitimního očekávání ochrany či zmnoţení majetku. Podle Ústavního soudu toto právo poskytuje ochranu nejen před přímým zásahem orgánu veřejné moci do majetkového práva v rámci vertikálního právního vztahu, ale i před nesprávným rozhodnutím soudu v soukromoprávním sporu dvou osob o majetkové právo; ústavní rozměr těchto soukromoprávních věcí shledává Ústavní soud i v tom, ţe postupovalali jedna ze zúčastněných osob v rozporu s dobrými mravy, bylo tím dotčeno právo druhé osoby na ochranu legitimního očekávání. Koncept legitimního očekávání pocházející z britské administrativiky je v judikatuře Ústavního soudu v podstatě vymezen tak, ţe chrání postup konkrétní osoby, který byl zaloţen na předpokladu správnosti právního aktu nebo jiného postupu orgánu veřejné moci. Právem na ochranu legitimního očekávání se tak zaštiťuje důvěra, dobrá víra či přesněji řečeno veřejná víra jednotlivce v orgány veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, ţe legitimní očekávání můţe být legitimní,

i

kdyţ

je

podepřeno

pouze

nepravomocnými

soudními

rozhodnutími.

259

Takto vysvětleno v LANGÁŠEK, T. Ochrana legitimního očekávání v judikatuře Ústavního soudu. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2011-02-09], s. 1853. Dostupné z: . 74

3 Filozofická

východiska

autorova

pojetí

časové

působnosti právních norem V úvodu této práce bylo pojednáno, jak bylo ke zpracování této práce pouţito metod dedukce a indukce, analýzy a syntézy a abstrakce. Pojem metody se však vzhledem ke své šíři nevyčerpává těmito technikami vědecké práce: Speciální význam pro výraz metoda si vyhrazuje noetika (nauka o poznávání, gnozeologie, epistomologie); v rámci noetiky je metoda pojímána jako způsob či postup k dosaţení správného poznání. V rámci filozofie se rovněţ hovoří o metodě logické a metodě dialektické; tímto dualismem se míní především o to, zda se respektuje nemoţnost současné existence a neexistence skutečnosti (formální logika), nebo nerespektuje (dialektická logika). Zvolená metoda noetická a logická (ve smyslu formální, nebo dialektická logika) determinuje způsob výstavby výrazů a pojmů. Mezi několik myšlenkových postupů, které kaţdý právní praktik i právní teoretik dennodenně pouţívá, bezesporu náleţí i právní interpretace; ta je proto označována za součást obecné juristické metodologie260 či za noetické východisko právního myšlení.261 V této

kapitole

buduji

filozofická

(metodologická,

metodická)

východiska, z nichţ odvíjím pojmenování a pojetí intertemporálního práva; jedná se o východiska noetická, logická, sémantická a interpretační.

260

Weinberger vymezuje juristickou metodologii jako disciplinu, která „formuluje návody k juristické práci v různých oborech právnické teorie a praxe“ a kromě teorie juristického výkladu povaţuje za součást obecné juristické metodologie i teorii juristické argumentace, teorii aplikace práva a teorii zákonodárství. [WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 150.] 261 Viz HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 177 a násl. 75

3.1 Noetická východiska Jsem toho názoru, ţe vědeckost a soustavnost určitému dílu zaručí pouze jasné noetické východisko. Mnou volená pojmenování a pojetí v této práci jsou noeticky zaloţena na Kantově kritickém idealismu, na jeho Schopenhauerově interpretaci a na jeho rozvinutí Weyrovou a Kelsenovou normativní teorií262 a Englišovou teleologickou teorií263. Základním problémem noetiky je poměr mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem; v souladu s kritickým idealismem mám za to, ţe pojem a poznatek není nijak samozřejmý, nevyplývá jen z poznávaného předmětu, nýbrţ je k jejich získání třeba i zapojení poznávajícího subjektu (člověka). Poznávání je tak proces, ve kterém aktivně působí poznávající subjekt; předmět poznání bez účasti subjektu a jeho poznávacích metod (nazíracích forem, forem myšlení, soustavy pojmů, myšlenkových řádů) je nepoznatelný, jako věc o sobě (Ding an sich) nebo jak se v obecné mluvě říká „španělská vesnice“. Jedinou vlastností věci o sobě je danost. Tato nesrozumitelná danost se při přírodovědeckém poznávání pochopí jako skutečnost (existenci) a při poznávání právního řádu a ostatních normativních systému jako platnost.

Základní orientaci (pochopení)

při přírodovědeckém poznávání dává odpověď na otázku, zda určitý předmět (např. ţivočich) existuje; základní orientaci (pochopení) při normativním poznávání dává odpověď na otázku, zda určitý předmět (např. právní předpis) platí. Kant vybudoval kritický idealismus a rozvedl jej v Kritice čistého rozumu pouze v oblasti přírodovědeckého poznávání (v oblasti světa, jaký je, světa skutečnosti, bytí, SEIN); on vypracoval pouze metodu kauzální 262

Viz zejména WEYR, F. Čtyři kapitoly z právní noetiky. Časopis pro právní a státní vědu. 1929, roč. XII, s. 1-16; WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 24; WEYR, F. Úvod do studia právnického (normativní teorie). Brno: Masarykova univerzita, 1994; PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 7. 263 Viz např. ENGLIŠ, K. Teologická theorie hospodářská a normativní theorie právní. Praha: Nákladem vlastním – tiskem „Unie„ v Praze, 1929. 76

(přírodovědeckou), sloţenou z formálních pojmů prostoru a času, vztahu příčiny a účinku (kauzální zákon). Nutno však podotknout, ţe Kant si rozdílnost a neodvislost „bytí“ a „mětí“ uvědomoval; v Kritice praktického rozumu připustil svět svobody. Kant ale praktický rozum kladl jen zdánlivě na roveņ čistému rozumu; prostředkem poznávání mu byl pouze čistý rozum, kdeţto praktický rozum mu tvořil postuláty či normy, spočíval v oblasti jednání. Oddělenost skutečnosti od platnosti ještě před Kantem postřehl anglický filozof David Hume;264 pro myšlenku (zásadu, tezi) noetické nezávislosti světa bytí a mětí se proto uţívá označení Humova teze.265 Světa „mětí“ (toho, co má být, světa platnosti, SOLLEN) se uceleně a relativně nezávisle na světu „bytí“ zmocnili normativisti a Karel Engliš: Normativisti na základě kritického idealismu vytvořili pro poznávání především právních řádů z formálních pojmů normy, povinnosti, platnosti, trestu a viny metodu normativní; Engliš vytvořil pro poznávání především národních hospodářství z pojmů prostředku a účelu metodu teleologickou. Myšlenka

noetické

i částí československé

nezávislosti

„bytí“

předúnorové

a

právní

„mětí“ vědy

byla

akceptována

nenormativistické;266

v současné české právní vědě se k ní hlásí nejspíše pouze prof. Holländer.267

264

„V kaţdém systému morálky, se kterým jsem se dosud setkal, jsem si vţdy povšiml, ţe jeho autor po nějakou dobu postupuje běţnými úvahami a ustanovuje existenci Boha, nebo vyslovuje svá pozorování ohledně lidských věcí, kdyţ pojednou jsem překvapen zjištěním, ţe namísto běţných spon výroků jako „je‟ a „není‟ se nesetkáváme ţádným výrokem, který by nebyl spjat s pomocí „má být‟ a „nemá být‟. Tato změna je stěţí zaznamenatelná, má však rozhodující důsledky. Jelikoţ to „má být‟ a „nemá být‟ vyjadřuje nějaký nový vztah či tvrzení, je nutné, aby tento vztah byl prozkoumán a vysvětlen a zároveņ aby bylo vysvětleno to, co se zdá docela nejasné – jak tento nový vztah můţe být odvozen z jiných, které jsou od něj zcela odlišné.” (HUME, D. A. Treaties of Human Nature. Ed. L. A. Selby-Bigge: Oxford, 1978, s. 469; citováno v českém překladu dle HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 178-179) 265 K tomu viz HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 177-178. 266 Viz např. Knapp: „Jsme totiţ nuceni zároveņ poznávati – jak by řekl Weyr – i ve světě normativním i ve světě kausálním, které se mají k sobě jako dvě mimoběţky v prostoru,…, Aby bylo jasno: nejsem přívrţenec normativní teorie,…, Jak si však čtenář věci znalý zajisté všiml, neváhám nijak pouţíti poznatků normativní teorie, pokud mohou prospěti správnému poznání a pokud se nevylučují s pojetím zde zastávaným. Zdá se mi totiţ směšné a malicherné, jestliţe někdo proto, ţe není přívrţencem některé školy, zarputile odmítá i ty její these, které jsou dobře postaveny a jemu samotnému mohou při myšlení pomoci.“; (KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Reprint původního vydání z roku 1947. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 85 a pozn. pod čarou 135a). 267 K tomu viz HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 177-191. 77

Oproti tomu většina představitelů současné české právní vědy pouţívané právní pojmy nestaví na rozdílnosti bytí a mětí a na relevanci poměru mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem; rozhodující je pro ně pouze předmět poznávání.268 Metoda normativní sama o sobě by mi v této práci nestačila k úplnému zachycení procesu vzniku práva, protoţe nepřihlíţí k obsahu právních norem, neumoţņuje zachytit právní dynamiku, ani vystihnout sepětí mezi normou a skutečností; spolu s ní proto přijde na řadu „metoda právní“, tj. jiný soubor pojmů – pojmů systematických. Lidské chování je usměrņováno právem; právo činí lidské chování nebo jinou skutečnost podmínkou nějakého právního následku nebo lidské chování předepisuje jako oprávněné nebo povinné. Závěr o právním následku je syntézou skutečnosti a právní normy; jenom z toho, ţe něco je, ještě nelze spolehlivě usuzovat, ţe to nebo něco jiného podle práva má být, a naopak: jenom z toho, ţe něco podle práva má být, ještě nelze spolehlivě usuzovat na to, ţe to tak je, bylo nebo bude. V logice normativních vět se tato zásada označuje jako tzv. postulát neodvoditelnosti.269

3.2 Logická východiska V socialistické vědě, tedy i v socialistické vědě o státu a právu, byla za základ a východisko všech metod kladena metoda dialektická (dialektickomaterialistická). Byla klasifikována jako metoda univerzální a oproti výše uvedeným metodám obecným a speciálním se odlišovala tím, ţe nešlo o pouhou techniku poznání, nýbrţ o metodu ve smyslu filozofickém (ontologickém a noetickém). 268

Weyr takový směr označuje jako tzv. naivní realismus [viz např. WEYR, F. Úvod do studia právnického (normativní teorie). Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 12]. 269 V nomenklatuře logiky normativních vět se postulát neodvoditelnosti vyjadřuje takto: „Informativní normativní konsekvenci lze získat jen ze třídy premis, která obsahuje jednu normativní (praktickou) větu.“ [WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 46] 78

V současné české právní vědě sice jiţ dialektická metoda pozbyla povahy metody univerzální, ale dialektika přesto opuštěna nebyla a stále se v rámci logiky v právním myšlení traktuje jak logika formální, tak i logika dialektická. Dialektikou se rozumí věda o vzniku a vývoji přírody, společnosti a myšlení a jejich zákonech.270 Dialektika sestává z dialektiky jevů (společnosti, přírody) – tzv. dialektiky objektivní, z dialektiky myšlení tzv. dialektiky subjektivní (jejíţ součástí je dialektická logika) a z dialektiky odrazu

(zprostředkování

mezi

dialektikou

objektivní

a

dialektikou

subjektivní). Dialektika je tak zároveņ ontologií (tj. naukou o vzniku a vývoji světa), gnozeologií (noetikou, epistemologií, teorií poznání) a logikou.271 Ústřední myšlenkou dialektiky je, ţe všechno podléhá vývoji (pohybu). Materialistická dialektika za medium, na němţ se primárně uskutečņuje vývoj, označuje hmotu. Podstatou či základem vývoje světa je vývoj světa bytí (věcí, jevů), vývoj světa idejí (myšlení, pojmů) je jeho věrným odrazem, svět idejí je pouhou nadstavbou světa bytí. Idealistická dialektika za medium, na němţ se primárně uskutečņuje vývoj, označuje ducha, ideu či pojem. Idealistická dialektika je tak v podstatě sebevývojem absolutního pojmu272, vývoj světa bytí je odvislý od vývoje absolutního pojmu, svět bytí je věrným odrazem světa idejí.

270

Viz např. BOCHEŃSKI, J. M. Soviet Russian Dialectical Materialism (Diamat). 2. anglické vydání. Dordrecht-Holland: D. Reidel Publishing Company, 1963, s. 82 či JAURIS, M. Ohlédnutí. [cit. 2011-09-02]. Dostupné z: . 271 „Zde se najednou setkáváme s otázkami ontologie i gnoseologie a toho se právě idealistická filosofie snaţí logickou vědou zbavit, ale zbavit ji toho je zrovna tak nemoţné, jako je nemoţné osvobodit lidské myšlení od sepětí s kouskem hmoty, kterému říkáme mozek.“ [ROZENTAL, M. M. Principy dialektické logiky. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1962, s. 58]; „Skutečně vědeckým základem teoretické analýzy ontologie, gnozeologie a (dialektické) logiky se můţe stát pouze materialistická dialektika.“ [ČERNÍK, V., FARKAŠOVÁ, E., VICENÍK, J. Teória poznania. (Úvod do dialektiky ako logiky poznania). 2. přepracované vydání. Bratislava: Nakladatelství Pravda, 1987, s. 15.] 272 MASARYK, T. G. Otázka sociální I. Základy marxismu filozofické a sociologické. Spisy TGM – svazek 9. 6. české vydání. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 5. 79

Bedřich Engels ve svých dílech Anti-Dühring273 a Dialektika přírody274 formuloval následující zákony dialektiky (tedy i dialektické logiky): zákon přeměny kvantity v kvalitu a naopak, zákon boje, vzájemného prolínání a jednoty protikladů a zákon negace negace. Zákon přeměny kvantity v kvalitu a naopak stručně řečeno znamená, ţe kvantitativní změny, zpočátku nevýznamné, při dosaţení určitého stupně přecházejí skokově ve změnu kvalitativní, pročeţ se jeden objekt mění v jiný.275 Zákon boje, vzájemného prolínání a jednoty protikladů „popisuje“ svět takovým způsobem, ţe ve všech věcech a pojmech jsou vnitřní rozpory, protiklady. Tyto vnitřní rozpory jsou zdrojem vývoje, vedoucím v konečném důsledku k nahrazení starého novým.276 Kromě vnitřních rozporů (rozporů ve věcech a pojmech samých) existují i rozpory vnější (rozpory mezi věcmi a pojmy). Protiklady vnitřní i vnější existují v jednotě. Jednota protikladů spočívá v tom, ţe kaţdý jev obsahuje „své jiné“.277 Nelze proto činit zásadní rozdíl mezi dnem a nocí, protoţe den v sobě obsahuje noc jakoţto „své jiné“, noc se vyvine v den (a ten bude zase mít jako „své jiné“ den). Den je a není. Den je den a zároveņ je noc.

273

V češtině publikováno např. jako: ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949; ENGELS, B. Pana Eugena Dühringa převrat vědy. Anti-Dühring. Přeloţil kolektiv autorů. Šesté vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1977. 274 V českém překladu viz např. ENGELS, B. Dialektika přírody. Přeloţil M. Katětov et al. Praha: Svoboda, 1950. 275 ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949, zejm. s. 42, 110-112; ENGELS, B. Dialektika přírody. Přeloţil M. Katětov et al. Praha: Svoboda, 1950, zejm. s. 56-61. Za příklad se uvádí změna skupenství vody. Voda se za normálního tlaku při teplotě 0° C mění v led, tj. z kapalného skupenství přechází do skupenství pevného, při teplotě 100° C se mění v páru, tj. z kapalného skupenství přechází do skupenství plynného. (ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949, zejm. s. 42, 110-111.) 276 BOCHEŃSKI, J. M. Soviet Russian Dialectical Materialism (Diamat). 2. anglické vydání. Dordrecht-Holland: D. Reidel Publishing Company, 1963, s. 19. 277 ROZENTAL, M. M. Principy dialektické logiky. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1962, s. 97. 80

Mezi jednotlivými jevy a pojmy neexistuje přísná hranice, jevy se vzájemně prostupují a prolínají.278 Zákon negace negace je dialektický zákon, podle kterého negace něčeho není pouhým popřením, vyvrácením negovaného, nýbrţ sloučením pozitivních vlastností negovaného s negujícím na vyšším vývojovém stupni.279 Schématicky vyjádřeno: teze + antiteze = synteze.280 Stoupenci dialektického materialismu povaţují dialektickou logiku za vyšší formu myšlení (stadium rozumu) neţ logiku formální (stadium rozmyslu). Podle Engelse je formální logika v zásadě chybná, je vhodná pouze pro domácí, denní potřebu či hokynaření. Formální logika zachycuje jevy pouze přibliţně, schematicky, ve stavu klidu, proto je téţ označována za logiku klidu. Naopak logika dialektická umoţņuje vyjádřit podstatu jevů, tedy jejich pohyb a změnu, v pojmech a v lidském myšlení vůbec. Jsem toho názoru, ţe dialektická logika je contradicto in adiecto. Logikou je pouze logika formální, definičním znakem logiky je formálnost, jejím předmětem je usuzování z jednoho výroku na druhý. Logikou není záhadný dialog (rozmluva) mezi pojmy a výroky. Logiku formální a logiku dialektickou nelze sjednotit pod pojmem logika, protoţe dialektická logika je v rozporu s logikou.

278

ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949, s. 22-23; ENGELS, B. Dialektika přírody. Přeloţil M. Katětov et al. Praha: Svoboda, 1950, zejm. s. 182-189. 279 Viz BOCHEŃSKI, J. M. Soviet Russian Dialectical Materialism (Diamat). 2. anglické vydání. Dordrecht-Holland: D. Reidel Publishing Company, 1963, s. 22; ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949, s. 113-115, 317-320; ENGELS, B. Dialektika přírody. Přeloţil M. Katětov et al. Praha: Svoboda, 1950, s. 21. 280 „Vezměme zrno ječmene. Biliony takových ječných zrn se rozemílají, vaří a pak poţívají. Avšak najde-li si takové ječné zrno normální podmínky, padne-li na příznivou půdu, tu se s ním udá vlivem tepla a vlhkosti zvláštní změna, vzklíčí; zrno jako takové zajde, je negováno, na jeho místo nastoupí rostlina z něho vzešlá, negace zrna. Avšak jaký je normální běh ţivota této rostliny? Roste, kvete, oplodní se a nakonec opět produkuje ječná zrna, a jakmile ta uzrají, stéblo odumře, je negováno. Jako výsledek této negace negace máme opět počáteční zrno ječmene, ale ne jediné, nýbrţ v desateronásobném, dvacateronásobném, třicateronásobném počtu.“ (ENGELS, B. AntiDühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949, s. 119.) 81

Přidávám

se

k Masarykovu281,

proto

Bocheńského282,

Schopenhauerovu283 a Weyrovu284 negativnímu hodnocení dialektické logiky: Podle mého mínění je dialektická logika soubor truismů (notoriet),285 např. ţe příroda, společnost a myšlení se vyvíjejí, a nonsensů (tj. tezí jsoucích v rozporu s formální logikou), např. ţe v objektech samých je rozpor. Dialektická logika se svým zákonem jednoty, boje a vzájemného prolínání protikladů prohřešuje proti formální logice, zejm. proti zákonům totoţnosti a sporu. Tyto zákony jsou základem správného lidského myšlení, poznávání a komunikace. Neboť dialektická logika jde proti těmto zákonům, je nepochopitelná a nesrozumitelná. Ačkoliv se dialektická logika hlásí ke gnozeologickému optimismu, ve své podstatě je agnostická.286 Určitá skutečnost v určitém okamţiku prostě je, nebo není. Dialektické zároveņ je, a zároveņ není, nedává smysl. Protoţe jednou nebude, nelze říci, ţe v současnosti uţ není (a zároveņ je). Něco se ve vztahu k něčemu pohybuje, nebo nepohybuje (je v klidu), dialektické zároveņ se pohybuje a nepohybuje (bez vztahu k čemu) nedává ţádný poznatek.287 281

„Nevím, co si z toho čtenář vybere – mně, přiznávám se, dialektika Hegelova i ve způsobu materialistickém není neţ hokus-pokusem.“ (MASARYK, T. G. Otázka sociální I. Základy marxismu filozofické a sociologické. Spisy TGM – svazek 9. 6. české vydání. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 56.) 282 Bocheński pokládá dialektiku (a tudíţ i dialektickou logiku) za absolutní pověru (tou míní tvrzení evidentně nepravdivé, tj. takové tvrzení, jeţ buď postrádá smysl nebo je v rozporu s fakty, zákony logiky resp. obecně přijímanými zásadami uvaţování) a za blábol, blábolení (tím rozumí lidské mluvení postrádající smysl). K tomu viz BOCHEŃSKI, J. M. Stručný slovník filozofických pověr. Přeloţil Josef Mlejnek. 2. české vydání. Praha: Aeterna, 1993, s. 23-24, 28-30, 95. 283 Na několika místech svého díla Svět jako vůle a představa kritizuje Hegelovu dialektickou filozofii. O Hegelovi např. prohlásil: „Ten se stal nástrojem nejneohrabanější všeobecné mystifikace, k níţ došlo s úspěchem, který se potomstvu bude zdát vybájeným, a zůstane pomníkem německé hlouposti.“ SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa. Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1998, s. 339. 284 Weyr zhodnotil Hegelovu dialektickou filozofii takto: „A takovým nesmyslem ona filosofie také skutečně podle mého mnohaletého přesvědčení jest, a to zejména svou představou o automatickém (samovolném) pohybu pojmů, která zůstává zcela nejasnou, nedokázanou a nedokazatelnou a činí dojem, jako by byla spadla přímo z nebe.“ WEYR, F. Filosofie, politika a právo. (Studie z let 19481951). Dosud nevydáno, v autorově strojopisu s. 14-16 oddílu prvního, 4. kapitoly filosofické. 285 JAURIS, M. Ohlédnutí. [cit. 2011-09-02]. Dostupné z: ; BOCHEŃSKI, J. M. Soviet Russian Dialectical Materialism (Diamat). 2. anglické vydání. Dordrecht-Holland: D. Reidel Publishing Company, 1963, s. 108. 286 Z jiného úhlu pohledu upozorněno na agnosticismus dialektiky v: KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 34. 287 Automobil stojí v čerpací stanici. Podle dialektické logiky automobil zároveņ stojí a zároveņ se pohybuje. Podle formální logiky automobil stojí ve stanici (relativně k stanici se nepohybuje); pohybuje se však vzhledem k Slunci. K tomu viz WEINBERGER, O., ZICH, O. Logika. Učebnice pro právníky. 3. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965, s. 232. 82

Dialektika (dialektická logika) je pokusem, předem odsouzeným k nezdaru, překonat relativitu lidského poznávání (myšlení). Poznávání (myšlení, rozumové, pojmové uchopování) se vţdy odehrává ve vztahu poznávajícího subjektu a poznávaného objektu, jak jiţ dříve argumentováno v této práci. Tento noetický relativismus lze vyjádřit i negativně větou „bez subjektu ţádný objekt“. Pojem či poznatek tedy není nijak samozřejmý, nevyplývá jen z poznávaného předmětu, nýbrţ je třeba i zapojení poznávajícího subjektu (člověka). Poznávání je proces, ve kterém aktivně působí poznávající subjekt. Pojmy proto nejsou odrazem, odlitkem skutečných věcí, duchovní sloţka světa není pouhým odrazem, odleskem materiální základny, stejně tak skutečné věci nejsou odlitky pojmů, vývoj přírody a společnosti není výsledkem vyzařování absolutního ducha (pojmu). Dialektický zákon negace negace také nemůţe obstát. Není objektivní dialektiky, vývoj světa neprobíhá ve spirále. Tak například vývoj přírody probíhá kontinuálně, plynule a nekonečným přeměņováním. Plození, vzrůst, vývoj a rozmnoţování rostlin a ţivočichů tak nelze schematizovat do teze+antiteze=synteze. Marx a Engels se sice ve svém učení hlásí k Darwinovu modernímu evolucionismu, ale dialektika (dialektická logika), zejm. zákon negace negace (svými dialektickými, revolučními či nespojitými skoky), je s ním v rozporu.288 Není ani subjektivní dialektiky, pojmy se sebou nerozmlouvají, samovolně se nevyvíjejí, vývojová teorie pojmů je nemoţná.289 Je vyloučeno, aby teze-antiteze+synteze (zákon negace) jako obecný zákon platil zároveņ pro vývoj věcí a myšlení a zároveņ jako metoda zkoumání.290 288

MASARYK, T. G. Otázka sociální I. Základy marxismu filozofické a sociologické. Spisy TGM – svazek 9. 6. české vydání. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 60. 289 Pro odůvodnění nesprávnosti vývojové teorie pojmů rovněţ odkazuji na článek NIEDERLE, R. Pojmy a ekonomie. In Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. B 45, 1998 [cit. 2011-0902]. Dostupné z: . 83

Dialektickou metodou se nedá získat ţádný vědecký poznatek, který by se nedal získat i jinak.291 Dialektickou logikou je totiţ moţno – díky její vnitřní rozpornosti - dokazovat i vyvracet (ovšemţe zdánlivě) jakoukoliv myšlenku.292 Dialektická logika je dosti nebezpečná, čehoţ důkazem jsou dějiny 20. století; dialektická logika totiţ své vyznavače osvobozuje od pout formální logiky a ospravedlņuje je hlásat nelogické teze.293 Ne metoda dialektická (dialekticko-logická), ale metoda logická (formálně-logická) bude mě provázet touto prací jako základní myšlenkový princip, a to i jako pramen zmíněných logických metod dedukce, indukce, analýzy, syntézy a abstrakce. Formální logika se definuje zpravidla jako věda, která se zabývá obecnými

podmínkami,

formami

a

zákony

správného

usuzování.294

Usuzováním se rozumí myšlenkový proces, kterým se dospívá od nějakého tvrzení (výroku, soudu) k tvrzení (výroku, soudu) novému. Základní logickou formou (prvkem, jednotkou) usuzování je úsudek.

290

WEYR, F. Filosofie, politika a právo. (Studie z let 1948-1951). Dosud nevydáno, v autorově strojopisu s. 44 oddílu prvního, 4. kapitoly filosofické. 291 WEYR, F. Filosofie, politika a právo. (Studie z let 1948-1951). Dosud nevydáno, v autorově strojopisu s. 40 oddílu prvního, 4. kapitoly filosofické. 292 WEYR, F. Filosofie, politika a právo. (Studie z let 1948-1951). Dosud nevydáno, v autorově strojopisu s. 46-47 oddílu prvního, 4. kapitoly filosofické. 293 BOCHEŃSKI, J. M. Stručný slovník filozofických pověr. Přeloţil Josef Mlejnek. 2. české vydání. Praha: Aeterna, 1993, s. 30: „Dialektik má navíc tu „výhodu„, ţe dialektika zprošťuje svého vyznavače povinnosti předkládat přesné důkazy. Dialektika sama neobsahuje jeden jediný zákon, jednu jedinou direktivu, o níţ by se dalo říci, ţe je „logická„. Protoţe je v rozporu s principy formální logiky, vytváří ve svých vyznavačích šálivý pocit svobody: všechno se jim jeví jako přípustné. Tato falešná osvobozenost od zákonů formální logiky není nic jiného neţ právo na blábolení, na nesmysl. Ve jménu této pověrečné dialektiky byli a dosud ještě jsou pronásledováni a vraţděni lidé. Pověra o dialektice je jednou z nejzhoubnějších pověr, které známe.“; JAURIS, M. Ohlédnutí. [cit. 2011-0902]. Dostupné z: ; WEYR, F. Filosofie, politika a právo. (Studie z let 1948-1951). Dosud nevydáno, v autorově strojopisu s. 19 oddílu prvního, 4. kapitoly filosofické; CARDAL, R. Metamorfózy (non)kontradikce. Distance. Revue pro kritické myšlení. 2004, č. 1 [cit. 2011-09-02]. Dostupné z: . 294 Viz např. ŠTĚPÁN, J. Logika a právo. 2., doplněné vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 1. Stejně jako dialektickou logiku je moţno i logiku formální vymezit i pomocí jejích zákonů; mezi zákony formální logiky se uvádějí zákon totoţnosti, zákon sporu, zákon vyloučeného třetího a zákon dostatečného důvodu (stručný výklad těchto zákonů je podán např. v tomto příspěvku: VOJÍŘ, P. Formální nebo dialektická logika v právním myšlení: chování a právní norma nebo společenské vztahy a právní vztahy? In Sborník z konferencí České právní myšlení a logika – minulost a perspektivy III. a IV. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 37-38. CD-ROM). 84

Po

obecném

odmítnutí

dialektické

logicky

nemoţno

jinak,

neţ odmítnout dialektickou logiku i v právních pojmech a v právní vědě vůbec. Obecné důvody proti dialektické logice lze specifikovat i na konkrétní právněvědecké důvody: Mezi

právem

(normativitou,

SOLLEN,

mětím)

a

skutečností

(fakticitou, SEIN, bytím) není rozpor dialektický. Není pravda, ţe právo je a není právo, není pravda, ţe skutečnost je a není skutečnost. Není pravda, ţe mezi skutečností a právem je zároveņ jednota a protiklad a ţe se vzájemně prolínají. Právní jazyk a právní pojmy musí být přesné, jasně vymezené a ohraničené oproti jiným pojmům. Tak např. zaměņování pojmů viny a neviny či povinnosti a volnosti by způsobilo v právní vědě a v právní praxi chaos. Relativitu poznání a schematičnost pojmů a jazyka (ve vztahu ke skutečnosti)295 na straně jedné a ani mnohotvárnost a proměnlivost skutečnosti na straně druhé, jejichţ důsledkem je i obtíţ podřadit některé skutečnosti pod systematické pojmy právní vědy a pod právní pojmy hypotézy či dispozice právní normy296, nelze dialektickou logikou vědecky překonat. V právní teorii lze „subsumpční obtíţe“ řešit vytvářením přechodných, smíšených kategorií (např. mezi soukromoprávní a veřejnoprávní odvětví se někdy

kladou

tzv.

komplexní

295

či

smíšená

právní

odvětví297

Schematičnost pojmů a jazyka je dostatečným důvodem nepovaţovat aplikaci práva za Beccariův „un sillogismo perfecto“. Aplikaci práva tedy nelze redukovat na pouhou dedukci rozhodnutí ze zákona jiţ jen proto, ţe skutečnost nelze mechanicky subsumovat pod skutkovou podstatu právní normy. Viz SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 247; KEPERT, J. Analogie v trestním právu. Praha - Brno: Orbis, 1938, s. 53-54. 296 „Budou jistě existovat jasné případy, které se neustále opakují v podobných kontextech, a na ty se obecné výrazy dají jednoznačně pouţít („Jestli se něco dá označit jako vozidlo, je to jistě automobil.„). Jsou však i případy, kdy jejich pouţití vůbec není jasné (‚Zahrnuje slovo ‚vozidlo‟ jízdní kola, letadla a kolečkové brusle?‟). Jde o faktické situace, jeţ před nás příroda či lidská invence neustále stavějí a jeţ mají jen některé z rysů jasných případů, zatímco jiné postrádají. Kánony ‚interpretace‟ tuto nejistotu zrušit nemohou, třebaţe ji mohou poněkud omezit...” (HART, H. L. A. Pojem práva. Přeloţil Petr Fantys. Praha: Prostor, 2004, s. 132-133). Viz téţ SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 89; KEPERT, J. Analogie v trestním právu. Praha - Brno: Orbis, 1938, s. 49-50; ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949, s. 22. 297 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 8. 85

či mezi horizontální a vertikální právní vztahy právní vztahy diagonální),298 v právní praxi při interpretaci práva argumentem a simili299 či teleologickým (účeloslovným,

účelovým,

funkcionálním)

výkladem300,

nebo

naopak

argumentem a contrario, při aplikaci práva buď analogií, nebo naopak nepouţitím dané právní normy.301 Formální logika je nestranná a apolitická, kdeţto dialektická logika (dialektický materialismus) je politická a straní jedné třídě.302 Právní pojmy se nemění automaticky, nýbrţ je mění právní věda, zákonodárce a soudní a správní orgány.

3.3 Sémantická východiska 3.3.1 Partikularismus a rozpornost pojmového aparátu současné české právní vědy Důsledkem naznačeného vývoje pojmového aparátu české právní teorie je podle mého názoru jeho partikularismus a rozpornost. Systematické poznatky a systematické pojmy tradiční nauky právní byly abstrahovány z římského práva soukromého; nepoměrně později vzniklá veřejnoprávní věda tudíţ pro utřídění veřejného práva konstruovala své vlastní pojmy, aniţ by tyto pojmy měly nadřazené pojmy s pojmy soukromoprávními, či v menší míře u pojmů soukromoprávních rozšířila jejich rozsah i na právo veřejné. 298

Blíţe viz např. MRKÝVKA, P. et al. Finanční právo a finanční správa. 1. Díl. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 100-101, 104; MRKÝVKA, P. Finanční právo v právním řádu – několik poznámek. Časopis pro právní vědu a praxi. 2002, roč. X, č. 2, s. 146. 299 Viz např. KEPERT, J. Analogie v trestním právu. Praha - Brno: Orbis, 1938, s. 50. 300 Nesprávně označovaný jako výklad dialektický. Viz např. KNAPP, V., GERLOCH, A. Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 42-43. 301 Blíţe viz KEPERT, J. Analogie v trestním právu. Praha - Brno: Orbis, 1938. 302 „Podle marxisticko-leninského chápání této otázky vědecký poznatek můţe být zároveņ pravdivý a stranický. Slučitelnost stranickosti a pravdivosti vědeckého poznávání je však moţná jenom v pokrokové společenské třídě, kdyţ objektivní společenská realita není v rozporu se zájmy této třídy. V tom případě můţe být odraz objektivní reality ve vědomí této třídy pravdivý i přes to, ţe je stranický (nadrţuje jejím zájmům). Jednota pravdivosti a stranickosti marxisticko-leninského poznávání a vedení je tedy moţná proto, ţe objektivní pravda nadrţuje dělnické třídě, objektivní pravdivé poznání je ve prospěch této třídy, ve prospěch socialistické revoluce, budování socialismu a komunismu.“ (KNAPP, V. et al. Právne myslenie a logika. Bratislava: Obzor, 1989, s. 26-27) 86

Na dualismus pojmů soukromoprávních a veřejnoprávních navazuje dualismus pojmů práva hmotného a procesního; právo procesní je pokládáno za právo veřejné, procesněprávní věda je pokládána za veřejnoprávní vědu, kdeţto právo hmotné můţe být právem soukromým i veřejným, hmotněprávní věda můţe být soukromoprávní i veřejnoprávní. Současná právní věda tak nemá například společný pojem pro uzavírání smlouvy a pro soudní řízení. Napříč těmito dvěma v podstatě horizontálněprávními dualismy vede dualismus vertikálněprávní; na jedné straně je to mnoţina pojmů, v jejímţ čele stojí (formální) pramen práva a právní norma a na straně druhé dominují právní skutečnosti a právní vztahy (práva a povinnosti). Partikularismus, obzvláště ten vertikálněprávní, se odráţí i v současných pojmenováních a pojetích vzniku subjektivního a objektivního práva. Rozpornost pojmového aparátu současné české právní teorie spatřuji v tom, ţe se srovnávají pojmy, zpravidla dva, aniţ by se jim při srovnávání kladl nějaký společný pojmový znak (tzv. tertium comparationis); jedná se o logickou chybu quaternio terminorum. Sem spadá například dualismus práva subjektivního (míra moţného chování) a práva objektivního (pravidla chování) či tradiční trojdílná struktura právní normy „Jestliţe H, pak D, jinak S“, v níţ prvek D zastupuje jak dispozici, tak její porušení. Na první zmíněnou chybu sice někteří upozorņují, ale na pouţívání chybného setrvávají,303 oproti tomu druhá zmíněná chyba vede u mnohých k opuštění chybného.304 Mezi další logické poklesky patří označování normativity výrazy kauzálního uvaţování či dokonce směšování normativního a kauzálního uvaţování a nahrazování formální logiky logikou dialektickou; i toto vše je patrno v současných pojmenováních a pojetích vzniku subjektivního a objektivního práva. Noetická distinkce bytí a mětí se promítá i do roviny jazykové a logické, a sice do rozlišování a neodvoditelnosti preskriptivního jazyka,

303

Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 51-52. Tak činí například Handlar (HANDLAR, J. Můţe být právní odpovědnost hrozbou sankcí. Právník. 2004, č. 7, s. 726) či Holländer (HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 115-116). 304

87

normativních, praktických vět a norem na jedné straně od deskriptivního jazyka, oznamovacích, teoretických vět a výroků (propozic, soudů) na straně druhé;

norma

na

rozdíl od

výroku

nenabývá

hodnot

pravdivosti,

či nepravdivosti. Pro tezi o rozdílnosti a neodvoditelnosti norem od výroků se vţilo označení Jörgensenova teze či Jörgensenova dilema.305 V české právnické literatuře tuto myšlenku nejdříve a nejvýrazněji razil Karel Engliš.306 Na něho navazuje Ota Weinberger noeticky diferencovanou sémantikou, která spočívá v důsledném rozlišování mezi teoretickými větami na straně jedné a praktickými větami na straně druhé.307 Z noeticky diferencované sémantiky vycházím v této práci. Přijetí noeticky diferencované sémantiky se v této práci projevuje i tím, ţe striktně odmítám ztotoţņování právní normy (objektivního práva) a práva a povinnosti (subjektivního práva) na straně jedné s právním aktem či jeho částí

(normativní

větou,

zákonným

ustanovením)

na

straně

druhé,

protoţe právní akt je podmínkou vzniku práva (subjektivního i objektivního) a zároveņ jeho hmotným nosičem, komunikátorem.308 Pojmy prostoru a času, příčiny, účinku a kauzálního zákona coby formální pojmy kauzálního poznávání jsou definovány především 305

K tomu viz HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 13-14. 306 Viz např. ENGLIŠ, K. Postulát a normy nejsou soudy. Časopis pro právní a státní vědu. 1947, č. XXVIII, s. 95-113. 307 WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 40: „Učení o významu (sémantika), jehoţ základem je kategoriální rozlišování oznamovacích vět (tj. vět teoretických, ryze popisných) a vět praktických (vět týkajících se jednání), nazývám noeticky diferencovanou sémantikou. Rozlišování mezi teoretickými a praktickými větami je třeba povaţovat za kategoriální. Význam těchto dvou druhů vět je zásadně rozdílný. Praktické věty nemohou být převedeny na oznamovací a naopak. Z teoretických premis nelze odvodit praktické důsledky, stejně jako z praktických vět není moţné odvodit důsledky teoretické.“ 308 Teze o nutnosti tohoto rozlišování se prolíná celým dílem Adolfa Procházky; tato teze byla vyslovena poprvé v této jeho recenzi jednoho Sedláčkova díla: PROCHÁZKA, A. Prof. Dr. Jaromír Sedláček: Obligační právo. Časopis pro právní a státní vědu, 1929, r. VII, s. 265 a násl. a nejuceleněji v jeho hlavním díle: PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937. Ze současné literatury obecně viz např. Weinberger [WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 70-71.], v rovině subjektivního práva viz např. Lavický [LAVICKÝ, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, roč. IX, č. 2, s. 201, pozn. 5.] a v rovině práva objektivního viz např. Knapp (KNAPP, V. a kol. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 41), Holländer [HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 113)], Kühn [KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 30.)] či Melzer [MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 41.] 88

v přírodních

vědách;

jednotlivé

přírodní

vědy

pro

výseky

reality,

které zkoumají, z těchto pojmů a z povahy zkoumané skutečnosti tvoří konkrétnější systematické pojmy. Například pro zoologii je důleţitý nejen formální přírodovědecký pojem existence, ale i obecný systematický pojem ţivočicha a konkrétnější pojmy zvířete (obratlovce), psa a buldoka anglického. Poznávání reality však není vyhrazeno pouze přírodovědcům. Normativní a kauzální (způsob) uvaţování od sebe nejsou odtrţeny, nýbrţ se stýkají:

V oblasti

právní

vědy

je

tento

styk

zachycen

tzv. systematickými pojmy, zejm. pojmem skutkové podstaty a právní skutečnosti; v oblasti právní praxe tím, ţe právníci nejen z textů právních předpisů vyvozují to, co obecně býti má (ryze formálně-právní uvaţování), ale zjišťují i to, co se ve skutečnosti událo (kauzální uvaţování) a tento zjištěný skutkový stav porovnávají s normou (obsahově-právní uvaţování), a sice s hypotézou normy (aby zjistili, zda je splněna právní skutečnost coby podmínka povinnosti či viny konkrétní osoby) nebo s dispozicí právní normy (aby zjistili, zda konkrétní osoba splnila svou povinnost). Právníci však nejsou odborníci v kauzálním uvaţování, pročeţ je mnohdy třeba ke zjištění skutkové podstaty znaleckého posouzení, např. pro určení příčiny poţáru v soudním řízení o ţalobě pojištěného proti pojišťovně o zaplacení pojistného plnění. Pro předmět této práce je třeba se pozastavit i u formálního přírodovědeckého pojmu času. Jak jiţ předesláno v úvodu této práce, do času je zasazena kaţdá skutečnost, která je podmínkou platnosti normativního právního aktu, individuálního právního aktu i právního úkonu i kaţdá skutečnost odpovídající, či odporující právu či povinnosti předepsaným těmito právními akty. Navíc právní norma můţe čas (přesněji řečeno jeho uplynutí) učinit samotnou právní skutečností (např. doloţka času ve smlouvě) nebo skutečností podmiņující

sankcionovatelnost

(nárokovatelnost

či

exekvovatelnost)

nesplněné povinnosti (např. doba plnění sjednaná ve smlouvě).

89

Vztah mezi podmínkou povinnosti a splněním povinností (tedy vztah platnosti, závaznosti právního aktu ve vztahu k určitému chování), např. vztah mezi kupní smlouvou a zaplacením kupní ceny, je coby kategorie nikoliv kauzální dán mimo čas (mimočasový, atemporální pojem). Tento poznatek má velký význam pro konstrukci jednotlivých pojmů a výrazů zachycujících proces vzniku práva. Myslím si, ţe i právní věda musí usilovat o co nejobecnější pojmy, které se rozvedou do pojmů konkrétnějších. Jinými slovy řečeno, měl by být zacelen pojmový partikularismus; pokud se týče předmětu této práce, měly by být zastřešeny pojmy právních skutečností, práv a povinností, platnosti a účinnosti právních úkonů, právní moci rozhodnutí a vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu vydaných v řízeních o ústavních stíţnostech na straně jedné a pojmy pramenů práva, právní normy, platnosti a účinnosti právních předpisů České republiky, platnosti předpisů Evropské unie a vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu, kterými se ruší právní předpisy, na straně druhé. Tím naprosto není sledováno popření rozdílů mezi například kupní smlouvou a ústavním zákonem; tím je jenom sledována lepší systematizace zkoumaného právního materiálu. V obecném jazyce se běţně setkáme s větami typu ten zákon, ten rozsudek či ta smlouva platí (jsou platné). Neshledávám důvodu, proč by nemohla být kategorie platnosti vymezena obecně i v právní teorii; aby byla jednotná pro právo subjektivní i objektivní. Zároveņ by měla být uţívána taková terminologie, která nebude svádět k nesprávnému chápání; výrazy by měly být voleny se zřetelem k tomu, zda jsou činěny v rámci úvahy de facto, nebo de iure, ohledně otázky skutkové, nebo otázky právní. 3.3.2 Trojí druh právních pojmů Jsem přesvědčen o tom, ţe by právní věda měla disponovat vlastním pojmovým aparátem a pro účely poznávání právního řádu pouze nepřebírat výrazy a pojmy právního řádu (obsahové pojmy, obsahové pojmy právního

90

řádu). Pojmový aparát právní vědy je dle mého mínění tvořen formálními pojmy (čistými právními pojmy) a systematickými pojmy (obsahovými pojmy právní vědy).309 Formální pojmy jsou prostředkem k poznávání kaţdého právního řádu bez ohledu na jeho konkrétní obsah, ba dokonce pro svou formálnost jsou společné všemu normativnímu poznávání, tedy poznávání i jiných normových souborů neţ právních řádů (např. morálky). Takových pojmů je proto velmi málo. Patří mezi ně především pojmy normy, platnosti, závaznosti a povinnosti. Systematické pojmy jsou oproti formálním pojmům nutně aposteriorní, protoţe pro jejich konstrukci je třeba nejprve poznat obsah a výstavbu právního řádu a podle toho je vytvářet; systematickým pojmem je např. pojem práva soukromého a veřejného, pojem práva hmotného a procesního, pojem práva subjektivního či objektivního, pojem skutkové podstaty či pojem právního aktu. Jsem přesvědčen o tom, ţe v obecné rovině je moţno vznik subjektivního a objektivního práva jednotně uchopit několika formálními a systematickými právními pojmy.310

309

K této klasifikaci pojmů blíţe viz SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 40-50; CHYTIL, V. Pojmy ve vědě právní. In Brněnská škola právní teorie (normativní teorie). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2003, s. 185-194; KUBEŠ, V. Obecné pojmy nauky o nemoţnosti plnění (K problematice právních pojmů systematických). In Sborník prací k poctě šedesátých narozenin Františka Weyra. Praha: Orbis, 1939, s. 160-161. 310 O toto „uchopení“ jsem se poprvé pokusil v článku: VOJÍŘ, P. Pojmenování a pojetí vzniku subjektivního a objektivního práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2011, č. 1, s. 67-79. 91

3.4 Východiska pro zjišťování obsahu ústavně souladných právních aktů 3.4.1 Hodnotové pojetí práva Sdílím hodnotové pojetí práva, které je tak příznačné pro judikaturu Ústavního soudu;311 nepopírám sice samotnost práva a morálky jako dvou normativních systémů, ale morální normy, spočívající zejména v povinnosti slušnosti, čestnosti, poctivosti a věrnosti (důvěry, dobré víry, loajality) v jednání soukromníků i orgánů veřejné moci a v povinnosti orgánů veřejné moci respektovat i další morální hodnoty, zejména lidskou důstojnost, čest, autonomii vůle a svobodu svědomí, spoluvytvářejí ústavní hodnoty a principy České

republiky

jako

demokratického

materiálního

právního

státu

(čl. 1 Ústavy). Nemorální právní akt i jiné chování člověka se tak mohou dostat do rozporu s právem, i kdyţ nejsou výslovně zakázány. Z hlediska časové působnosti právních norem (zejména

přípustnosti pravé a nepravé

retroaktivity) má obrovský význam princip právní jistoty, projevující se v principu ochrany oprávněné důvěry občanů v právo a principu ochrany legitimního očekávání. Obsahová provázanost práva a morálky se projevuje i tím, ţe mezi podmínky ústavní přípustnosti právní povinnosti, která je právní normou ukládána zpětně, patří i to, ţe tato právní povinnost byla jiţ v minulosti pociťována jako povinnost morální. V tomto smyslu se vyslovil 311

Ústavní soud se k hodnotovému základu právního řádu České republiky a k jeho vztahu k právnímu řádu komunistického Československa vyslovil jiţ v nálezu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (14/1994 Sb., Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického reţimu a o odporu proti němu) následovně: „Naše nová ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Česká ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se ‚starým právem‘ hodnotovou diskontinuitu se ‚starým režimem‘.“ 92

i Ústavní soud, poprvé v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (63/1997 Sb.). 3.4.2 Teleologické pozadí právního řádu Spřízněnost normativního a telelogického myšlení není dána pouze v noetické rovině, tedy tím, ţe předmět obou těchto myšlenkových soustav je mětí. Tato spřízněnost se promítá i do definice některých formálních právních pojmů i do interpretace práva. Kupující uzavírá kupní smlouvu, aby nabyl nějaké věci; zákonodárce přijímá zákon, aby dosáhl ve společnosti nějaké změny. Mezi právním aktem a chováním, kterým se realizuje právo nebo povinnost zaloţené tímto právním aktem, je vztah prostředku a účelu.312 Jak bude dále konkretizováno, prvek chtěnosti je tudíţ přítomen v pojmech právního aktu, povinnosti, závaznosti a platnosti; ohraničuje právní akty od jiných právních skutečností (pramenů práva) a povinnosti od náleţitostí právních aktů.313 Právní aktem tedy jeho tvůrce slovně vyjadřuje to, co chce; svou vůli. Kaţdý právní akt, kaţdá právní norma tak s sebou nese nějaký účel; v této v souvislosti se proto hovoří o teologickém pozadí právního řádu.314 Interpretace právních předpisů a jiných právních aktů tedy nemůţe být nic jiného neţ odhalování tohoto účelu, který byl projev v jednotlivých ustanoveních právního aktu. V tomto smyslu rozhoduje i Ústavní soud: Ústavní soud povaţuje za cíl všech interpretačních metod zjištění smyslu a účelu právní normy. Nejprve přichází na řadu metoda gramatická jakoţto pouze „prvotní přiblíţení se“ právní normě; nevede-li ale ke zjištění jejího smyslu a účelu, musí ustoupit metodě jiné, především teleologické.

312

K tomu viz především SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 28. 313 K tomu viz především WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 355. 314 Viz především WEINBERGER, O. Filozofie, právo, morálka (Problémy praktické filozofie). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1993, s. 69 a násl.; MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 226-227. 93

Pro příklad judikatury Ústavního soudu v této oblasti poukazuji na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, 30/1998 Sb. (Suspenzivní veto prezidenta republiky - počítání lhůty podle čl. 50 odst. 1 Ústavy): „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblíţení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuţ slouţí i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ V teologickém myšlení spočívá i metoda proporcionality.

3.4.3 Metoda proporcionality Princip (test) proporcionality je metodou posuzování souladu zákonného ustanovení s těmi ústavně zaručenými základními lidskými právy a svobodami, jejichţ vymahatelnost není omezena prováděcími zákony, tedy především se základními lidskými právy a svobodami a politickými právy. Rozhodnutí Ústavního soudu zaloţených na testu proporcionality je nepřeberné mnoţství, pro názornost viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08 (241/2009 Sb.). Prvním kritériem posuzování přiměřenosti zásahu je způsobilost napadeného právního předpisu naplnit sledovaný cíl (princip způsobilosti naplnění účelu, vhodnosti). Druhým kritériem posuzování přiměřenosti zásahu je šetrnost zásahu (princip potřebnosti). Třetím kritériem posuzování přiměřenosti zásahu je závaţnost v kolizi stojících ústavních hodnot (princip přiměřenosti v uţším slova smyslu).

94

Zastávám i při posuzování

názor, ústavní

ţe

se

princip

přípustnosti

proporcionality nepravé

má

pouţívat

retroaktivity

(zásahu

do nabytého práva), coţ ve své judikatuře315 deklaroval i Ústavní soud. Při posuzování souladu zákonného ustanovení s ústavně zaručenými hospodářskými, kulturními či sociálními právy, jejichţ vymahatelnost je omezena čl. 41 odst. 1 Listiny prováděcími zákony,316 nepouţívá Ústavní soud princip proporcionality, nýbrţ mírnější princip rozumnosti. Srovnáním principu proporcionality a principu rozumnosti se dochází ke zjištění, ţe se shodují ve zkoumání způsobilosti ustanovení právního předpisu naplnit účel, ale rozcházejí se v tom, ţe princip proporcionality nad to zahrnuje posuzování šetrnosti zásahu (princip potřebnosti) a posuzování závaţnosti v kolizi stojících ústavních hodnot (princip přiměřenosti v uţším slova smyslu); oproti těmto dvěma kritériím u principu rozumnosti postačí, jeli ustanovení právního předpisu rozumným prostředkem k dosaţení legitimního cíle.317 Kdyby nová právní úprava zasahovala do nabytého hospodářského, sociálního či kulturního práva, pro zjištění souladu této nové právní úpravy s ústavním pořádkem by se podle mého mínění pouţil princip rozumnosti, nikoliv proporcionality.

315

Viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, či ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 355/05. 316 Čl. 41 odst. 1 Listiny zní: „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 aţ 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je moţno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“ 317 K tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (116/2008 Sb.). 95

4 Noeticky diferencovaný přístup k časovému aspektu právních aktů 4.1 Kritika tradičního učení o trojdílnosti právní normy Setrvávání velké části současné české právní vědy na tradičním učení o trojdílnosti právní normy,318 které spočívá na struktuře právní normy tvořené hypotézou (H), dispozicí (D) a sankcí (S) o následujícím uspořádání těchto skladebných prvků: Jestliţe H, pak D, jinak S, povaţuji za logicky vadné, protoţe znak D zastupuje jak dispozici (normativitu), tak i její porušení (fakticitu).319 Sankce se nesprávně staví jako třetí prvek, logicky odlišný od hypotézy a dispozice. Podle mého úsudku není sankce z hlediska logického (formálního) ničím jiným neţ dispozicí. Proto i z ní musí plynout konkrétní právní následky (to jest jiţ zmíněné sankce v subjektivním smyslu), proto i ona musí mít nějaký právní důvod. Zvláštnost sankce oproti jiným dispozicím je v tom, ţe jejím právním důvodem nemůţe být pouze zákon, a ani jakákoliv v hypotéze vymezená právní skutečnost, nýbrţ hypotéza pojmenovávající za skutkovou podstatu porušení povinnosti uloţené dispozicí jiné právní normy. Sankce je ta část sankční právní normy, která vyjadřuje to, co má být, jestliţe se uskuteční hypotéza a nebude splněna dispozice sankcionované právní normy. 318

Toto pojetí pochází z tradiční nauky právní (viz např. BOGUSZAK, J. a kol. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967, s. 276.). 319 Tento můj názor není ojedinělý, k tomu viz KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 48, KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 155, HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 116 či HANDLAR, J. Můţe být právní odpovědnost hrozbou sankcí. Právník. 2004, č. 7, s. 726: „…sankce samotná není ţádnou třetí skladebnou částí původní právní normy, ale je dispozicí jiné, tzv. sankční právní normy, které ve své hypotéze předpokládá porušení dispozice původní právní normy. Právní skutečností, kterou hypotéza sankční normy předpokládá, je protiprávní úkon, tj. lidské chování, které je v rozporu s pravidlem chování obsaţeným v některé právní normě, protoţe pouze lidské chování můţe porušit dispozici některé právní normy. Sankční normy slouţí tedy k ochraně jiných (někdy téţ původních, primárních) právních norem, a to těch, jejichţ porušení předvídají hypotézy těchto sankčních norem. Pokud je tedy právem stanoveno určité pravidlo chování a pro případ jeho porušení sankce, nejedná se zde o jednu právní normu, nýbrţ o právní normy dvě – právní normu původní a právní normu sankční.“ 96

Sankce je ta část sankční právní normy, která vyjadřuje to, co má být, jestliţe se uskuteční hypotéza a nebude splněna dispozice sankcionované právní normy. Sankci nepokládám za prvek kaţdé právní normy, ale pouze právní normy sankční.

4.2 Právní norma jako podmiňující a podmíněná část spjaté platností Právní normu chápu jako to, co za určitých skutečností má být.320 Právní norma má logickou strukturu: „Je-li A, má být B.“321 A je podmiņující část právní normy, protoţe vymezuje právní skutečnosti podmiņující platnost právní normy. B je podmíněná část právní normy; určuje stav, který má být, vymezuje právní (normativní) následky. Tyto právní následky se uskutečņují tzv. podmíněnou skutkovou podstatou. Pojem právní normy však není definován pouze podmiņující a podmíněnou částí, nýbrţ jejím znakem je i platnost.322 Platnost není kusem vnějšího světa, nýbrţ je dána mimo čas a prostor i mimo dosah kauzálního zákona (kauzálního nexu, nutnosti).323 Platnost není ničeho příčinou, ničeho účinkem; nic nepředchází, ani nenásleduje. V čase a prostoru jako účinky nějakých příčin však nastávají právní akty a jiné podmiņující právní skutečnosti i normou oprávněná a povinná chování;

320

Shodně SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 25-26 či PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 86. 321 Z občanského zákoníku (§ 588, § 589 a § 40a) lze vyvodit například tuto právní normu: „Kdo si s druhým dohodne, ţe mu zaplatí za prodej jeho věci určitou částku, je povinen mu tuto částku zaplatit, není-li důvodně namítnut rozpor této částky s obecně závaznými právními předpisy.“ 322 Viz PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 14. 323 „Norma, resp. platnost (ono má býti) je věčná, lépe řečeno bezčasová: nevzniká, nezaniká a nemění se. Konkretizuje se však v povinných úkonech, které jsou determinovány časem a prostorem.“ (PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 94). K tomu viz Weyrovo hodnocení: „Přiznám se, ţe jsem zřídka četl hlubší a plodnější myšlenku neţ je tato a znovu vyslovuji politování, ţe Procházkův spis nevyšel před mou Teorií práva. [WEYR, F. K problému tz v. automatické normotvorby (Poznámky ke spisu Ad. Procházky: Tvorba práva a jeho nalézání). Časopis pro právní a státní vědu. 1938, r. XXI, s. 98]. 97

problematika tradičně nazývaná jako retroaktivita a časová působnost právních norem tedy spočívá v determinaci skutkových podstat. Vzhledem k mimočasové povaze platnosti (a v ní zahrnuté závaznosti) je časové vymezení obou skutkových podstat otázkou pozitivněprávní; právní akt můţe platnost (závaznost) podmiņovat i omezovat; závaznost se tak můţe činit závislou na uplynutí nějaké lhůty či realizaci jiné skutečnosti, závaznosti se tak mohou klást různé meze, a to včetně mezí časových.324 Splněním podmiņující části právní normy, tedy uskutečněním podmiņující skutkové podstaty vymezené touto částí právní normy325 vzniká nová, niţší právní norma, jejíţ podmíněná část326 je konkretizací podmíněné části vyšší právní normy. Podle mého mínění je nutno rozumět písmenem „A“ nejen hypotézu obecné právní normy, nýbrţ i podmínky právní moci rozhodnutí či účinnosti smlouvy, a písmenem „B“ nejen zákonné ustanovení ukládající obecně povinnost, nýbrţ i pravomocný výrok rozhodnutí či účinnou smlouvou vymezené plnění. Nutno tedy opět zdůraznit, ţe právní akt coby nejvýznamnější skutečnost realizující podmíněnou část normy ani jeho ustanovení, nejsou právní norma samotná. Právním aktem je přitom podle mého názoru moţno chápat nejen individuální právní akty (soudní a správní rozhodnutí) a normativní právní akty (právní předpisy), ale i některé druhy právních úkonů,327 protoţe všechny tyto skutečnosti spočívají v projevu vůle,328

324

Příkladem determinace podmiņující skutkové podstaty je citovaná doloţka času ve smlouvě; příkladem determinace podmíněné skutkové podstaty je toto ujednání o čase dodání zboţí v kupní smlouvě „Prodávající dodá kupujícímu zboţí dne 4. 8. 2011.“ 325 Například uzavřením kupní smlouvy mezi osobami X a Y, která obsahuje ujednání o kupní ceně ve výši 1.000,- Kč, přičemţ tato výše je souladná s právními předpisy. 326 Například osoba X je povinna osobě Y zaplatit částku 1.000,- Kč. 327 Shodně pojímáno v PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 79-91 či WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 86-87. 328 Ze současné literatury k pojímání civilního soudního rozhodnutí jako projevu vůle viz DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 50: „Z hlediska teorie civilního procesu je soudní rozhodnutí procesním úkonem soudu. Jako takové předpokládá jeho volní projev. Je však otázkou, v jakém vztahu je, zvláště u meritorních rozhodnutí, tato vůle ke kognitivní (poznávací) funkci soudů při stanovení toho, jaké chování je po právu,…, Závěr o právním následku, ze kterého meritorní rozhodnutí vychází, má tedy zásadně kognitivní povahu. I k ní však přistupuje volitivní sloţka, jestliţe právní předpisy (eventuálně jiné rozhodné právní normy) poskytují soudu prostor pro dotváření práva (tj. konkretizaci právního následku), 98

který směřuje k vyvolání právních následků, a vyjadřují podmíněnou část právní normy. Tento druhý znak podle mého názoru schází především těm právním úkonům, které představují výkon práv a povinností, typicky soluci (např. splnění dluhu). Zakládání právních norem právními akty je tzv. delegovanou normotvorbou.329 Právo však postává i z jiných skutečností neţ z právních aktů – v rovině práva objektivního se jedná např. o obyčejové právo a v rovině práva subjektivního např. o delikty a objektivní právní skutečnosti. Tyto skutečnosti jsou pouze podmínkou vzniku, nikoliv i komunikátorem právního následku. Tento způsob vzniku norem je tzv. automatickou normotvorbou.330 Povinnost je to, co má osoba podle právní normy učinit; tato osoba a obsah

povinnosti

jsou

určeny

v podmiņující

části

normy.

Jsem

proto zastáncem názoru, ţe podmínky, náleţitosti či obecně vzato skutečnosti podmiņující

platnost

právního

aktu

nejsou

právními

povinnosti,

nýbrţ právními skutečnostmi, a ţe ustanovení právních předpisů vymezující takové skutečnosti nejsou podmíněnými částmi (dispozicemi) právních norem, nýbrţ podmiņujícími částmi (hypotézami) právních norem.331 V rámci disputace nauky občanského práva procesního o povahu určitých

zákonem

ţe v ustanovení

vymezených

občanského

úkonů

soudního

se řádu

tudíţ

přihlašuji

zmiņované

k tomu,

povinnosti,

zejména tvrzení a důkazní, z hlediska právněteoretického nejsou procesními povinnostmi, ale procesními břemeny.332

ať se tak děje např. pomocí neurčitých právních pojmů či vysloveným stanovením diskrece. U některých rozhodnutí, zejména procesních, můţe volní sloţka dokonce převládat.“ 329 Viz PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 109 či WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 86-87. 330 Viz PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 109 či WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 86-87. 331 Toto pojetí převládalo v normativní teorii. Opačné pojetí zastával prof. Engliš [ENGLIŠ, K. Kritika normativní theorie právní. In Brněnská škola právní teorie (normativní teorie). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2003, s. 207] a připojil se k němu i prof. Kubeš (KUBEŠ, V. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl první. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 180-181). 332 K tomu viz např. LAVICKÝ, P., STAVINOHOVÁ, J. Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum. 2008, č. 9, s. 369-371. 99

V pojetí povinnosti a jejího vymezení v právním řádu se tak rozcházím s Englišem, Hartem i Weinbergerem. Engliš totiţ do pojmu povinnosti kromě tzv. absolutních povinností zahrnoval i podmínky platnosti právní normy jako tzv. relativní povinnosti;333 Hart i Weinberger totiţ vedle pravidel (právních norem) chování jako zvláštní kategorii rozlišují pravidla (právní normy) tvorby práva.334

4.3 Kritika současných materiálních znaků právní normy Z recentních regulativnost,

materiálních

obecnost

ani

znaků

státní

právní

vynutitelnost

normy

neuznávám

(sankcionovanost),

nýbrţ pouze právní závaznost. Co se týče regulativnosti jako znaku právní normy, logický aspekt regulativnosti povaţuji za nadbytečný pro vymezení právní normy. Sociologický aspekt regulativnosti odmítám pro jeho rozpor s noetickou zásadou neodvislosti bytí a mětí a rozpor s formální logikou; sociologický aspekt regulativnosti je totiţ nejen výrazem sociologického přístupu k právu, nýbrţ i dialektické logiky v právních pojmech (směšování normativity a reality v duchu jednoty protikladů). Pojmu právní normy nepřičítám znak obecnosti; právní normu proto podle mě podmiņují nejen formální prameny práva v tradičním smyslu slova, nýbrţ i právní skutečnosti v tradičním slova smyslu; právní normy jsou vyjadřovány nejen právními předpisy, nýbrţ i soudními rozhodnutími a právními úkony. Norma i platnost, závaznost, povinnost, právní skutečnosti a skutkové podstaty jsou mi tedy kategoriemi práva subjektivního i práva objektivního. 333

ENGLIŠ, K. Kritika normativní theorie právní. In Brněnská škola právní teorie (normativní teorie). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2003, s. 207. 334 Prof. Hart zavedením pojmu pravidel změny a pravidel soudního rozhodování (HART, H. L. A. Pojem práva. Přeloţil Petr Fantys. Praha: Prostor, 2004, s. 99-106), prof. Weinberger zavedením pojmu pravidel o tvorbě práva [WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 75-76]. 100

Je třeba si uvědomit, ţe obecnost a konkrétnost jsou jenom relativní, ţe mezi nimi není absolutní cézura. Podstatnější však je, ţe obdobně jako výrok můţe popisovat individuálně určené chování individuálně určených osob, či chování obecně (mnoţinově, skupinově) určených osob, tak i norma můţe předpisovat individuálně určené chování individuálně určených osob, či obecně určené chování obecně (mnoţinově, skupinově) určených osob.335 Důvody, proč normativistický pojem (individuální) normy nepřešel, i přes svou logickou správnost, do současné právní vědy (a následně i do právní praxe), je moţno hledat u těch právních vědců, kteří uznávají logickou správnost tohoto pojmu, v konzervativnosti právního myšlení336 a právního jazyka337 a u těch právních vědců, kteří uznávají logickou správnost tohoto pojmu, zejména v jejich tezi, o zásadní rozdílnosti například zákona a stanov občanského sdruţení.338 Zatímco v současné právní vědě kontinentálního právního systému se setkáváme s odmítáním individuálních norem, značná část angloamerické právní literatury neuznává zákony jako prameny právních norem a právní normy nalézá jen v soudních rozhodnutích.339 335

Odmítání obecnosti jako znaku normy je zdůvodněno z hlediska právněfilozofického i právněteoretického zejména normativní teorií právní (viz např. WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 34-39, 43-44.) a z hlediska právnělogického (logické pravidlo de omni et nullo) zejména Weinbergerem (WEINBERGER, O. Norma, právní norma a právo v pojetí Jiřího Boguszaka. Právník. 1967, č. 9, s. 866). 336 „Není tak hned činitele stejně konservativního jako jest věda a vědečtí spisovatelé. Konservatismus svůj neosvědčují jen houţevnatým odporem proti všem novým směrům a myšlenkám, které odporují jejich starým a zakořeněným představám, nýbrţ i co do způsobu vědecké práce.“ (WEYR, F. Soustava československého práva státního. Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1921, s. 2, citováno podle: KADLEC, V. Kritika Engliše a jeho hospodářských soustav. Praha: Práce, 1949). 337 „nutno respektovat při výběru označení (termínu) zaţitou jazykovou zvyklost.“ (HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 28) 338 „Avšak tak, jak lze mluvit o určitém osamostatnění teorie od empirie v lidském vědění, lze mluvit i o určitém osamostatnění (funkčním osamostatnění) obecných regulativů v systému mocenské regulace společnosti, resp. jejích strukturálních částí.“ (HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 27) Viz téţ názor, ţe definice právních pojmů, tedy i definice pojmu normy, resp. právní normy „musí co nejlépe umoţnit v praxi rozlišování různých právních institucí, jeţ mohou mít různé právní aspekty či důsledky, a musí zamezit jejich směšování“. (BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967, s. 279) 339 „Poznali jsme jednostrannost a neúplnost prvního i druhého pojetí a víme, ţe celek právního řádu je stupņovitá výstavba jednotlivých stupņů právních norem od nejbliţších (právní jednání jednostranných a dvoustranných, rozhodnutí a soudů, národních výborů) přes nařízení a vyhlášky ministerstev, vládní nařízení aţ po zákony obyčejné a posléze aţ k nejvyššímu vrcholu pyramidy státního právního řádu, totiţ k ústavě a k ostatním ústavním zákonům.“ (KUBEŠ, V. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl druhý. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 282-283.) 101

Jsem toho názoru, ţe pokud někdo uzná individuální a obecnou regulaci, a navíc pokud je ještě začlení do obecného pojmu regulativu, posunuje se v zásadě polemika o správnosti znaku obecnosti u právní normy z roviny významové (pojmové) do roviny slovní (jazykové, výrazové). Slovo „norma“ se mi zdá mnohem vhodnější a přesnější neţ slovo „regulativ“. Slovo regulativ totiţ podle mě indikuje regulativnost právní normy; indikuje to, ţe nezbytným znakem právní normy je faktická účinnost. Souvztaţnost mezi sankcionovanou a sankční normou můţe být vyjádřena následovně: „Je-li A, má být B (sankcionovaná norma); není-li B, má být sankce (sankční norma).“ Tato souvztaţnost však podle mého mínění není definičním znakem právní normy a práva; tím je samotné mimočasové a mimopříčinné spojení dvou skutkových podstat (ono „má být“). Vzhledem k tomu, ţe sankci nepokládám za prvek kaţdé právní normy (ale pouze právní normy sankční) a ţe souvztaţnost sankcionované a sankční normy nepokládám za definiční znak práva, odmítám právní koncepce přičítající právní normě jako materiální znak státní donucení (vynutitelnost), který spočívá výlučně340 nebo nevýlučně341 v sankci, a vyvozující z absence sankcionovanosti právní normy závěr, ţe nesankcionované právní normy nejsou „právními normami v pravém slova smyslu“.342 Soudím, ţe recentní pojem státního donucení, který zahrnuje kromě sankce i jiné formy státního donucení spočívající ve spojení primárních právních norem neukládajících „ţádnou specifickou právní povinnost, takţe nemůţe dojít ani k jejich přímému porušení“343 (např. legální definice) a sekundárních norem znamenajících povinnost „všech právo aplikujících orgánů rozumět určitému pojmu v právem závazně stanoveném významu atd.“,344 je neudrţitelný, protoţe je rozporný jak s ostatními recentními

340

Viz např. KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 37-38. 341 Viz KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 152-153. 342 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 20. 343 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 153. 344 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 153. 102

materiálními znaky právní normy, tak i s noeticky diferencovaným pojetím právní normy předloţeným v této práci. Kdyţ část současné české právní vědy pokládá za definiční znak právní normy její závaznost, spočívající v povinnosti adresáta právní normy, pak nemůţe za právní normu povaţovat legální definici; ona tak přesto logicky nesprávně činí. Legální definice neukládá ţádnou povinnost (nepředepisuje nikomu, jak se má chovat); nemůţe být tudíţ právní normou. Legální definice pouze vymezuje pojem obsaţený v zákoně či jiném právním předpise, který označuje nějakou skutečnost. I kdybych hypoteticky připustil, ţe legální definice je právní normou, tak i v tomto případě odmítám konstruovat státní donucení jako povinnost orgánů aplikujících právo rozumět pojmu v právem závazně stanoveném významu. Domnívám se totiţ, ţe státní donucení v sobě implicitně obsahuje rysy sekundárnosti, následnosti. O státním donucení má podle mě význam mluvit pouze tehdy, kdyţ adresát práva nesplnil svou primární povinnost a stát ho k tomu následně „donucuje“; státní donucení tkví i v reakci na určité chování ve vztahu k primární normě – nic takového nelze spatřit ve vazbě mezi legální definicí a „povinností“ státního orgánu chápat právní pojem ve smyslu této legální definice. Jinými slovy pojem státního donucení mi splývá s pojmem sankce (v právním slova smyslu); pro jiné státní donucení neţ sankci nevidím místo.

4.4 Kritika současného pojetí právního vztahu V recentním pojmu právních vztahů, podobně jako v regulativnosti v sociologickém smyslu coby materiálním znaku právní normy, je propojení normativity a reality zahaleno neproniknutelnou mlhou. Jak jsou společenské vztahy upraveny? Existují tyto společenské vztahy i předtím, neţ na ně „dopadne“ právní norma? Podle mého názoru společenské vztahy u většiny právních vztahů

103

neexistují ani před vznikem právního vztahu ani po vzniku právního vztahu;345 ţádný společenský vztah neexistuje např. mezi chebským vlastníkem hodinek a hodonínským obyvatelem, kteří se nikdy neviděli (typus absolutního právního vztahu) nebo ani mezi cizincem a tuzemcem, kteří se nikdy neviděli ani poté, co tuzemcův volně pobíhající pes pokousal cizince (typus relativního právního vztahu). I kdyby hodonínský obyvatel chebskému vlastníkovi jeho hodinky ukradl, tak i tímto mezi nimi ţádný společenský (faktický) vztah nevzniká, vzniká

pouze

povinnost

zloděje

vrátit

poškozenému

jeho

hodinky

(tzv. relativizace absolutního právního vztahu či absolutního práva).346 Pojem právních vztahů, definovaných jako společenských vztahů regulovaných právem, je proto vadný, pročeţ je moţno ho substituovat pojmy (konkrétní) právní normy, subjektivního práva, právní povinností a chování. Pojmem chování se spolehlivě vytlačí pojem společenského vztahu. I v recentním teoretickém diskursu se lze setkat s tím, ţe na pozicích vyhrazených společenskému vztahu se vyskytuje chování.347 Právo lidské chování „uchopuje“ tak, ţe je předepíše buď jako povinné (uloţí osobě X nějakou povinnost) nebo jako oprávněné (přizná osobě Y nějaké právo) na straně jedné nebo je činí podmínkou těchto povinností a práv, tím, ţe je označuje jako právní skutečnost, zejm. právní úkon, na straně druhé. Je něco podobného moţno pravit o společenském vztahu? Přijímám tradiční klasifikaci lidského chování na konání (facere), a to buď tkví v dání něčeho (dare) nebo v jiném konání (facere v uţším smyslu), a na nekonání (non facere), a to buď tkví v opomenutí (omittere) nebo ve strpění něčeho (pati). Je moţno takto uţitečně systematizovat společenské vztahy? Dovoluji si zdůraznit, ţe tuto systematizaci lze s úspěchem uţívat jak na povinná či oprávněná lidská chování (čili plnění v závazkovém právu), 345

Nejvýznamnějším typem právních vztahů, u nichţ před i po vzniku právních vztahů společenské vztahy existují, jsou vztahy rodinněprávní. Za tento bystrý postřeh děkuji svému kolegovi JUDr. Antonínu Špirudovi. 346 Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196. 347 KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 76, 181. 104

tak stejně dobře i na právní skutečnosti. U povinných či oprávněných lidských chování se zmíněná klasifikace lidského chování uţívá např. u věcných břemen.348 V právním řádu má toto členění velký význam pro způsob výkonu rozhodnutí; rozsudek či jiný exekuční titul ukládající nekonání lze vykonávat pouze nepřímo ukládáním pokut - viz § 351 OSŘ pro soudní výkon rozhodnutí a § 72 odst. 2 a § 73 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění, ve spojení s ust. § 351 OSŘ pro exekuci prováděnou exekutorem. V rámci právních skutečností se zmíněná klasifikace uplatņuje především u protiprávních úkonů (deliktů; obzvláště u trestných činů) v rozlišování deliktů komisivních a omisivních,349 ale i u právních úkonů.350 K vyjádření závaznosti práva ve vztahu ke konkrétně určeným osobám by však vedle kombinace pojmů právní normy, subjektivního práva, právních povinností a chování přeci jenom bylo vhodné pojem právního vztahu v upravené podobě zachovat, a to pro jeho zauţívanost v právní teorii a v právní praxi a pro to, ţe jak upozorņuje Engliš,351 vztah (a dále i subjekt, předmět, děj a vlastnosti) patří mezi myšlenkové prvky, z nichţ skládáme obraz skutečnosti. Úprava pojmu právního vztahu by spočívala v tom, ţe by se oprostil od dialektických nánosů společenského vztahu; právní vztah by se pak uchopil ryze formálně – v souladu s teorií (logikou) vztahů352 či normativní teorií353

348

Viz např. FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V., TELEC, I. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001, s. 371. 349 Viz např. GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 140; KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 206-211; NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VANDUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 115-117. 350 Viz např. HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 193-200. 351 ENGLIŠ, K. Malá logika. Věda o myšlenkovém řádu. Praha: Melantrich, 1947, s. 33, 36-38. 352 KNAPP, V., GERLOCH, A. Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 97: „Právní vztah obecně vyjádříme výrazem x P y, tj. ‚x je v právním vztahu k y‟. Je to ovšem vyjádření velmi hrubé, poněvadţ implikuje řadu dílčích vztahů, jako např. „x je povinen vůči y„, ‚y je povinen vůči x‟, „x je oprávněn vůči y‟, ‚y je oprávněn vůči x‟ atd.” 353 Podle normativní teorie je právní poměr „konkrétní relací povinovaného a oprávněného.“ (WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 182). Viz téţ SEDLÁČEK, J. Občanské právo 105

jako konkrétní vztah mezi oprávněným a povinným, spočívající v jejich vzájemných povinnostech a právech.

4.5

Kritika současných pojmenování vzniku subjektivního a objektivního práva Mám za to, ţe zmíněná nejednotnost v základních teoretických

termínech

a

individuálního

pojmech právního

vzniku aktu

práva a

z normativního

právního

úkonu

právního

není

aktu,

odůvodněná

a ţe ani jedna z těchto tří recentních dílčích terminologií není sama o sobě prosta nedostatků. Podle mého názoru nejsou rozdíly mezi vznikem práva subjektivního a práva objektivního kvalitativní, nýbrţ kvantitativní; společné teoretické pojmy jsou moţné a potřebné, zvláště za situace, kdy právní řád je v označení téhoţ nejednotný. Právní věda se nemůţe podrobovat právní praxi, pokud se týče nejzásadnějších pojmů normativního poznávání; současná pojmenování a pojetí vzniku subjektivního a objektivního práva, zejména nauka o platnosti a účinnosti právního předpisu, však tuto zásadu nerespektují. Výrazy „časová působnost právních norem“, „účinnost právních norem“ či „účinnost právních úkonů“ jsou podle mého mínění nevhodné a matoucí;354 jsou v nich totiţ pouţita slova, kterými se designují jevy při myšlení v dimenzích příčiny, účinku, času a prostoru, tedy tzv. kauzálního světa. To potom vede k tomu, přestoţe se rozlišuje mezi efektivností (účinností ve smyslu sociologickém) právní normy na straně jedné a její

československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 103. 354 K tomu viz např. PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 26-27; PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 799. 106

účinností (účinnost ve smyslu sociologickém) na straně druhé,355 ţe zpětná účinnost (retroaktivita, zpětná působnost) je pokládána za něco nemoţného (v duchu rčení „co se stalo, nemůţe se odestát“) a za právní fikci;356 významová ambivalence výrazu svádí k nepřesnému chápání.357 Recentní pojmy platnosti právních předpisů, právních norem a právních úkonů jsou podle mého názoru definovány nesprávně proto, ţe se z těchto pojmů nedůvodně vyčleņuje znak zakládání právních následků čili závaznost.

4.6 Platnost jako danost právní normy a vlastnost právního aktu Platnost je daností právní normy358 i vlastností právního aktu;359 platnost je vyvolána tím, ţe je projevena vůle v souladu s podmiņující částí vyšší právní normy a ţe se eo ipso konkretizují právní následky stanovené obecněji podmíněnou částí vyšší právní normy.360 První z těchto dvou znaků je moţno označit jako právnost361 (čili ústavnost či zákonnost, ústavní či zákonnou souladnost, ústavní či zákonnou konformitu) a druhý znak jako závaznost. Právní norma nemůţe být platná, aniţ by vyvolávala právní následky; právní akt nemůţe být platný, aniţ by vyvolával platnost a tedy i právní normu a tím i právní následky. 355

Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 35 a 164. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 210. 357 Bylo by ale zjednodušující toto recentní pojetí odvozovat pouze od výrazu „účinnost“, protoţe toto pojetí je rovněţ důsledkem zmíněného sociologického aspektu regulativnosti coby jednoho ze znaků právní normy. 358 Viz WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 25: „Obdobou přírodovědecké existence (skutečnosti) v oboru normativním jest platnost (viz níţe), jinými slovy: povšechná danost (Gegebenheit) jeví se s hlediska kausálního jako existence (skutečnost), s hlediska normativního jako platnost. Příroda (jako taková) existuje, norma platí.“ 359 Viz PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 20. 360 Viz PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 20-21: „…platnost, t. j. normativní existence abstraktní normy, jeví se v jejím členství v právním řádě, a ţe toto jest dáno nejen logickou posloupností normy od normativního ohniska, nýbrţ i její schopností zavazovati, t. j. zakládati normy niţší, zejména subjektivní povinnosti a práva.“ 361 Výraz právnost se v tomto smyslu uţívá i v současné české právní vědě, ale pouze pro označení souladu právního předpisu niţší právní síly s předpisem vyšší právní síly (viz zejm. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vydání 2. doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s. 426). 356

107

Právní předpis je v tomto smyslu platný, pokud byl vyhlášen a uplynula legisvakanční lhůta, byla-li stanovena; zákony o vyhlašování právních předpisů však takový právní předpis označují za účinný. Právní předpis Evropské unie je v tomto smyslu platný, pokud byl vyhlášen a uplynula legisvakanční lhůta, byla-li stanovena; primární právo Evropské unie rovněţ takový právní předpis označuje za platný. Nález Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, je v tomto smyslu platný, pokud byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a uplynul odklad vykonatelnosti, byl-li dán; zákon o Ústavním soudu však takový nález označuje za vykonatelný. Platnosti soudního a správního rozhodnutí v tomto smyslu odpovídá tradiční pojem právní moci soudního a správního rozhodnutí; nastává, je-li rozhodnutí doručeno a není-li proti němu (jiţ) přípustný řádný opravný prostředek. Nutno v této souvislosti poukázat na to, ţe slovenské právní předpisy na rozdíl od právních předpisů českých, neoznačují doručené a řádným opravným prostředkem nenapadnutelné soudní rozhodnutí a správní rozhodnutí jako pravomocné, nýbrţ jako právoplatné;362 je v nich pouţit výraz „právoplatnosť“. Nález Ústavního soudu vydaný v řízení o ústavní stíţnosti je v tomto smyslu platný, pokud byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a uplynul odklad vykonatelnosti, byl-li dán; zákon o Ústavním soudu však takový nález označuje za vykonatelný. Právní úkon je v tomto smyslu platný, pokud splņuje všechny zákonem stanovené náleţitosti a uplynul doloţený čas či se realizovala odkládací podmínka, byla-li vůbec platnost takto doloţena či podmíněna; tento pojem (platnosti) je tradičně pojmenováván jako účinnost právního úkonu.

362

Viz § 159 odst. 1 zákona č. 99/1963 Zb., občiansky sudny poriadok či § 183 odst. 1 zákona č. 301/2005 Z.z., trestný poriadok. 108

4.7 Pojmy právní existence právního aktu a iurisvakance Pojem platnosti právní normy není dostatečný k obecnému uchopení vzniku právních následků, protoţe právní řád České republiky jak v rovině práva objektivního, tak i v rovině práva subjektivního často klade před nabytí platnosti právního aktu (a tedy i právní normy) další významný okamţik, připíná právnímu aktu další vlastnost. Pro tuto vlastnost se mi jako nejvhodnější jeví název (systematický právní pojem) právní existence. Právní existence právního aktu je definovatelná

pomocí

následujících

dvou

hlavních

znaků:

právnost

a nezávaznost. Právností stejně jako v rámci platnosti míním relevanci projevu vůle z hlediska podmiņující části vyšší právní normy; ţe se ze skutečnosti činí podmiņující právní skutečnost. Přichází v úvahu platnost a s ní úzce související právní existenci připisovat nejen právním aktům, nýbrţ i jiným právním skutečnostem neţ právním aktům (např. trestnému činu); vzhledem tomu, ţe by pojmy právní existence právní skutečnosti (čili právního aktu a jiné právní skutečnosti) a platnosti právní skutečnosti byly pojmy systematickými, musely by reflektovat obsah právního řádu, respektovat formální pojmy a přihlíţet k recentním teoretickým pojmům. Mám za to, ţe by tyto uvaţované pojmy, na rozdíl od pouţitých pojmů právní existence právního aktu a platnosti právního aktu, ani jeden ze zmíněných poţadavků nesplnily: V českém právním řádu se (téměř) nevyskytují sloţené podmiņující skutkové podstaty, které by neobsahovaly právní akt (absence potřebnosti a vhodnosti systematických pojmů platnosti právní skutečnosti a právní existence právní skutečnosti). Jak jiţ vyloţeno, pojem povinnosti, a tedy závaznosti a platnosti s sebou nese znak chtěnosti; platnost je tedy moţno přisuzovat právní normě i právnímu aktu, nikoliv však i jiné právní skutečnosti (absence souladu systematických pojmů platnosti právní skutečnosti a právní existence právní

109

skutečnosti s formálními pojmy). Ostatně ani v současné české právní teorii jsem nezaznamenal, ţe by vlastnost platnosti, účinnosti, právní moci či vykonatelnosti byla připisována deliktům či tzv. objektivním právním skutečnostem, pročeţ není nutno k těmto skutečnostem provádět revizi pojmů vzniku práva. Pojem platného trestného činu či platného narození by se příčil laickému i tradičnímu právnickému jazyku, aniţ by k tomu byly dány dostatečné důvody (potřebnost, vhodnost a formální bezvadnost takových pojmů). Nezávaznost

znamená

to,

ţe

právněexistentní

právní

akt,

na rozdíl od právního aktu platného, zatím sám o sobě netvoří celou skutkovou podstatu podmiņující vyvolání právního následku, ale tento právní akt nebo vyšší právní norma jako podmínku vyvolání právního následku klade další skutečnost – typicky uplynutí lhůty. V tradiční terminologii nauky o právním úkonu vyjádřeno: Právněexistentní právní akt je právní skutečností sloţenou čili nesamostatnou,363 protoţe právní následek jím sledovaný je vyvolán aţ realizací další právní skutečnosti; právněexistentní právní akt je tedy součástí soustavy právních skutečností čili skutkové podstaty364 či komplexních právních skutečností.365 Právněexistentní právní akt je tudíţ vlastně právní akt s platností doloţenou časem nebo podmíněnou odkládací podmínkou; uplyne-li tento čas (lhůta) nebo splní-li se tato podmínka, právněexistentní právní akt se stává právním aktem platným. Právní existence je konzumována platností; poté, co nabude právní akt závaznosti a tudíţ i platnosti, nemá smyslu hovořit o jeho právní existenci.366 363

Viz např. FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. Vydání druhé, opravené a doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství DOPLNĚK, 1998, s. 22-24; BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 99; KNAPP, V. et al. Československé občanské právo. Svazek I. Druhé přepracované a doplněné vydání, Praha: nakladatelství Orbis, 1974, s. 107112. 364 FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V., TELEC, I. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001, s. 240. 365 Viz KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 89. 366 Ve vztahu k rozhodnutím právněexistentním (tedy rozhodnutím s účinkem vnitřní vázanosti v terminologii citovaného autora vyjádřeno) vydaným v občanském soudním řízení stejně viz DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 75: „Rovněţ je třeba uvést, ţe na rozdíl od účinků právní moci účinky vnitřní vázanosti 110

Kromě právnosti a nezávaznosti je moţno u právněexistentních právních aktů vypozorovat tyto dva vedlejší znaky: perfekci a podmíněnou změnitelnost. Perfekcí právního aktu rozumím to, ţe v realitě došlo k projevení vůle, které naplņuje všechny pojmové znaky právního aktu, např. byl vyhlášen rozsudek, bylo účastníkovi soudního řízení doručeno nevyhlašovaného rozhodnutí či byla doručena oferentovi akceptace jeho návrhu smlouvy. Podmíněnou změnitelností právního aktu rozumím to, ţe v realitě proběhlý děj (projevení vůle) určil obsah právního následku tak, ţe změna obsahu právního následku je moţná pouze za podmínek stanovených zákonem. Účastník procesu tvorby právní aktu nemůţe sám o sobě právněexistentní právní akt zrušit, ani změnit, nýbrţ pouze za spoluúčasti ostatních účastníků, připouští-li to zákon; pro rozsudek v občanském soudním řízení je podmíněná změnitelnost vyhlášeného rozsudku soudem vyjádřena v § 156 odst. 3 občanského soudního řádu.367 Právní existence je označována u právních předpisů a právních úkonů tradičně jako platnost a u nálezů ústavního soudu zákonem o Ústavním soudu jako vykonatelnost. Co se týče rozhodnutí, tak se tato vlastnost v nauce občanského práva procesního nazývá vnitřní vázaností rozhodnutím368 a v nauce správního práva procesního platností.369 Další právní skutečností, která musí po právněexistením právním aktu nastat k vyvolání závaznosti a platnosti, je především uplynutí lhůty: rozhodnutí v čase zanikají. Poté co rozhodnutí nabude právní moci, je jeho obsah chráněn intenzivněji a šířeji účinky nezměnitelnosti a závaznosti. Vnitřní vázanost tím pozbývá na významu.“ 367 Ustanovení § 156 odst. 3 občanského soudního řádu zní: „Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán.“ K tomu viz DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 74: „Dokončení tvorby rozhodnutí a nabytí právní moci nespadá zpravidla v jeden okamţik. Mezi oběma momenty však existuje souvislost spočívající v tom, ţe právní moci má rozhodnutí nabýt v té podobě, v jaké bylo vytvořeno,…, Podle § 156 odst. 3 jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Tímto okamţikem je tvorba rozsudku dokončena a soud jiţ takové rozhodnutí nemůţe sám od sebe změnit nebo zrušit.“ 368 Viz DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 74. 369 „Správní akt je platný, jakmile správní úřad učiní projev vůle, který je jeho obsahem, navenek vůči adresátům. K platnosti nestačí, ţe správní orgán formuloval svoji vůli, ale dosud ji navenek neprojevil (srov. např. u správního aktu, který nebyl ústně vyhlášen a jehoţ písemné vyhotovení nebylo ještě vypraveno).“ (HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 98). 111

u právních předpisů České republiky legisvakanční lhůty, u nálezů Ústavního soudu odkladu vykonatelnosti, u nařízení a směrnic Evropské unie dvacetidenní lhůty od jejich vyhlášení či lhůty stanovené těmito právními akty, u soudních a správních rozhodnutí lhůty k podání řádného opravného prostředku, který má odkladný účinek, a u právních úkonů tzv. doloţení (doloţky) času.370 Tyto lhůty by bylo moţno souhrnně pojmenovat jako iurisvakanci (vacatio iuris, iurisvakační lhůtu); jedná se o zobecnění výrazu legisvakance pouţívaného pouze pro právní předpisy. Iurisvakance je tedy lhůtou, na jejíţ uplynutí je vázáno nastoupení platnosti (lhůta typu dies a quo čili počáteční termín).371 Uplynutí iurisvakance je budoucí jistou událostí (dies certus an). Od iurisvakance jakoţto lhůty odkládající samotný vznik platnosti (závaznosti) je nutno striktně odlišovat lhůtu, která do času zasazuje jiţ vzniklou povinnost; iurisvakance je určením času v podmiņující skutkové podstatě, oproti tomu lhůta determinující vzniklou povinnost je určením lhůty v podmíněné skutkové podstatě.372 Touto lhůtou je doba splnění dluhu (splatnost závazku)373 či tzv. pariční lhůta.374 Od

iurisvakance

je

nutno

370

rovněţ

odlišovat

skutečnosti,

Smluvní doloţka času vypadá v praxi například následovně: „Tato smlouva nabývá platnosti podpisem oběma smluvními stranami a účinnosti dne 1. 6. 2011,…, V Brně dne 1. 3. 2011.“ 371 Viz ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. et al. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl třetí. Reprint původního vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 296 či KNAPP, V. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997, s. 116. 372 K tomu viz zejména Sedláček („Čas determinuje právní skutečnosti, časová lhůta je právní skutečností, čas determinuje nejen podmiņující, nýbrţ i podmíněnou skutkovou podstatu. Toto vše se přehlíţí, a proto je v učení o doloţení času tak mnoho nejasností…“, SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 250; „Doba plnění a termínovaná platnost smlouvy. – Musíme rozeznávati,…,: a) plnění je determinováno určitým datem, kdy se má uskutečniti; určení času je součástí podmíněné skutkové podstaty; b) smlouva je učiněna závislou na nějaké lhůtě, zde určení času je částí podmiņující skutkové podstaty. V prvém případě smlouva nabyla právní moci, povinnost je dána, ale její splnění je terminováno, ve druhém případě není smlouva dosud hotova, normotvorný její proces je dovršen teprve uplynutím stanoveného termínu.“, SEDLÁČEK, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 93) 373 Ke stanovení doby splnění v občanskoprávních vztazích viz § 563 („Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dluţník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem poţádán.“). 374 Úprava pariční lhůty rozsudku v občanském soudním řízení je obsaţena v § 160 odst. 1 občanského soudního řádu („Uloţil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud můţe určit lhůtu delší nebo stanovit, ţe peněţité plnění se můţe stát ve splátkách, jejichţ výši a podmínky splatnosti určí.“) 112

které nespočívají výlučně ve lhůtě; tyto skutečnosti se s iurisvakancí shodují v tom, ţe jejich realizace je podmínkou závaznosti právního aktu, ale liší se od iurisvakance tím, ţe o nich není jisto, zda nastanou (dies incertus an). U právních úkonů se jedná o odkládací podmínku, u nepravomocných soudních nebo správních rozhodnutí o pravomocné potvrzující rozhodnutí soudního nebo správního orgánu vyšší instance a u účinných právních předpisů o zrušení právního předpisu Evropské unie či o vypovězení mezinárodní smlouvy, byl-li vnitrostátní právní předpis před jejich zrušením pro rozpor s nimi nezávazný, slovy současné české právní vědy řečeno: neaplikovatelný.

4.8

Differentia specifica vzniku práva z různých druhů právních aktů Vznik subjektivního i objektivního práva je moţno v hrubých rysech

postihnout

pojmy

platnosti,

právní

existence

a

iurisvakance

(genus proximum); nauky toho či onoho právního odvětví obsahují konkrétnější systematické pojmy, které odráţejí zvláštnosti vzniku práva z určitého druhu právního aktu. Na základě srovnání těchto zvláštností je moţno učinit závěr, ţe jsou dány odlišnosti především v těchto otázkách (differentia specifica): důsledky vad při vzniku právních následků, vyhlašování či doručování právních aktů a změnitelnost právních aktů. Právní následky vad při vzniku právních úkonů jsou odstupņovány podle závaţnosti vad, a to tak, ţe právním následkem zpravidla závaţnějších vad právního úkonu je absolutní neplatnost právního úkonu a právním následkem zpravidla méně závaţné vady právního úkonu je relativní neplatnost právního úkonu. Zatímco absolutně neplatnému právnímu úkonu jsou právní následky zamýšlené účastníky úkonu odepřeny přímo ze zákona (nastávají automaticky, 113

ex lege) a soud k absolutní neplatnosti přihlíţí ze své úřední povinnosti (ex offo),375 relativně neplatnému právnímu úkonu se právní následky odpírají pouze na základě námitky oprávněného subjektu uplatněné v promlčecí lhůtě, přičemţ ale tato námitka vyvolává neplatnost zpětně ke dni vzniku právního úkonu (relativní neplatnost tedy stejně jako neplatnost absolutní nastává ex tunc).376 Dualismus absolutní a relativní neplatnosti právního úkonu je podle mého názoru, obdobně jako mnoho dalších dualismů v současné kontinentální právní vědě, nepřesný. Nepřesnost je především terminologická; ústí však i v nepřesnost obsahovou. Obecně vzato systematizovat zkoumanou látku terminologickou dvojicí absolutní – relativní je moţno, v tom případě je ale podle mého mínění nutno přisuzovat výrazu „absolutní“377 význam „daný ve vztahu ke všem či ke všemu“ a výrazu „relativní“378 význam „daný ve vztahu k někomu či k něčemu“. V současné české právní vědě je takto vymezen na příklad absolutní a relativní právní vztah. U relativní neplatnosti se ale nemíní, ţe by neplatnost právního úkonu působila pouze vůči určitým osobám, ve vztahu mezi určitými osobami (inter partes); u absolutní neplatnosti není definičním znakem působnost erga omnes (vůči všem). Proti tomuto názoru lze namítnout, ţe i výraz absolutní neplatnost lze chápat ve smyslu neplatnost neomezená a výraz neplatnost relativní ve smyslu neplatnost omezená: Absolutní neplatnosti se můţe dovolávat kaţdý, kdeţto neplatnosti relativní pouze určitý subjekt. Tento význam zmíněným slovům jistě přičítat lze, ale na rozdíl od významu „nepodmíněný, nebo podmíněný“ není definující; navíc je toto srovnání nesprávné (chybí 375

FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V., TELEC, I. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001, s. 13-14. 376 FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V., TELEC, I. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001, s. 297-298. 377 Ke dvěma základním významům slova „absolutní“ viz např. KRAUS, J. et al. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2000, s. 17. 378 K významu slova „relativní“ viz např. KRAUS, J. et al. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2000, s. 656. 114

tertium comparationis čili je dána logická chyba quaternio terminorum), protoţe pojem dovolávat se je při absolutní a relativní neplatnosti pouţit s jiným obsahem: dovoláním se relativní neplatnosti se rozumí právní úkon (námitka) zakládající právní následky (tj. neplatnost), kdeţto u absolutní neplatnosti dovolání ţádné konstitutivní právní účinky nemá, jde o pouhý poukaz na jiţ nastalé právní následky. Slovo „absolutní“ v termínu „absolutní neplatnost“ totiţ neznamená neplatnost neomezenou, nýbrţ nepodmíněnou; terminologickým opakem (antonymem,

opositem)

absolutnosti

ve

smyslu

nepodmíněnosti

je

hypotetičnost ve smyslu podmíněnosti. A právě definičním znakem „relativní“ neplatnosti je podmíněnost vzniku neplatnosti (podmínkou je vznesení námitky neplatnosti oprávněným subjektem), pročeţ by se správně mělo uţívat výrazu „neplatnost hypotetická“ namísto výrazu „neplatnost relativní“. Ostatně, dualismus absolutní ve smyslu nepodmíněná a hypotetická ve smyslu podmíněná se právní vědě pouţívá rozlišení právních norem podle toho, zda mají hypotézu. Je tedy zřejmé, ţe neplatnost je co do svého obsahu jen jedna, rozdíl je pouze v podmínkách jejího vzniku: Neplatnost nastává (tj. nenastává platnost) buď

samotným

uskutečněním

právního

úkonu

zatíţeného

vadou,

s kterou zákon spojuje neplatnost, nebo uskutečněním tohoto úkonu a navíc uskutečněním jiného, platného právního úkonu (námitka neplatnosti). Teoreticky

se

pracuje

i

s

nicotností

právního

úkonu,

za kterou se označuje vadnost právního úkonu spočívající v absenci některého z pojmových znaků právního úkonu, pročeţ daná skutečnost nepředstavuje ani právní úkon. U individuálních i normativních právních aktů se na rozdíl od právních úkonů uplatņuje tzv. kalkul vad. Vyšší právní norma určuje právnímu aktu a niţší právní normě jím zaloţené formální a materiální podmínky jejich platnosti (znak právnosti);379 vzhledem k tomu, ţe se jedná o podmínky platnosti normy, při jejich nesplnění není právní akt v souladu s právem 379

Viz např. PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 78 a násl. 115

(absence znaku právnosti), pročeţ tento akt není platný a nevyvolává právní normu (absence znaku závaznosti). Vyšší právní norma však můţe tuto automatickou neplatnost (nezávaznost) odvrátit, a to především tím, ţe povaţuje právně nesouladné (vadné) akty za platné, dokud nejsou zrušeny; to je kalkul vad.380 Presumpce právnosti (bezvadnosti) aktu, dokud není zákonem stanoveným způsobem zjištěno, ţe je vadný; platnost (závaznost) aktu do jeho zrušení nebo do jeho prohlášení za nicotný. Kromě samotného zakotvení zrušení jako důsledku vady některých právních aktů se právní řády brání automatické neplatnosti (nicotnosti) zákonů tím, ţe odnímají všem kromě soudů právo zkoumat platnost vyhlášeného zákona (Prüfungsrecht), přesněji řečeno právo neřídit se zákonem vadným pro rozpor s ústavními zákony;381 obecný soud má podle čl. 95 odst. 2 Ústavy pravomoc Ústavnímu soudu navrhnout, aby zákon aplikovatelný obecným soudem zrušil (v případě aktuální platnosti tohoto zákona) či vyslovil jeho protiústavnost (v případě aktuální neplatnosti tohoto zákona). I ve vztahu k individuálním právním aktům a normativním právním aktům je nutno uvaţovat o nicotnosti; pokud se týče individuálních právních aktů, tak jsou uzákoněna zvláštní řízení o vyslovení nicotnosti rozhodnutí.382 K právní existenci adresovaného právního úkonu je nutno, aby tento právní úkon došel do sféry jeho adresáta (konkrétní osoby). Soudní a správní rozhodnutí jsou doručována těm osobám, kterým z nich plynou právní následky; některá soudní rozhodnutí jsou navíc před doručením veřejně vyhlašována. U soudních rozsudků počíná běţet lhůta pro podání řádného opravného prostředku (iurisvakanční lhůta) i lhůta pro podání mimořádného 380

Autorem konceptu kalkulu vad je Adolf Merkl. Viz zejména MERKL, A. Obecné právo správní. Díl druhý. Přeloţil Václav Chytil. Praha – Brno: Orbis, 1932, s. 27: „Všem uvedeným případům pak jest společné, ţe v nich positivní právo hojí rozpor mezi státním aktem a právním, akt determinujícím ustanovením, a to tím, ţe přes vadnost takového aktu předpokládá jeho platnost. Takovouto positivně právní ratihabici či tolerování jistých odchylek od positivního práva nazval jsem svého času kalkulem vad (Fehlerkalkül).“ 381 Viz KREJČÍ, J. Ústavní soud. In Slovník veřejného práva československého. Sv. V. Brno: R. M. Rohrer, 1948, s. 123-124 či KREJČÍ, J. Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy. Praha: Vydavatelstvo časopisu „Moderní stát“, 1931, s. 33-36. 382 Viz § 65 a násl. soudního řádu správního, § 77 a násl. správního řádu a § 105 daņového řádu. 116

opravného prostředku nikoliv od vyhlášení rozsudku (od právní existence), ale aţ

od

doručení

jeho

písemného

vyhotovení.

Právní

předpisy

České republiky a Evropské unie nejsou doručovány konkrétním osobám, ale vyhlašovány veřejnosti (publikovány) ve veřejných sbírkách právních předpisů. Změna pohledávky je v souladu s principem autonomie vůle moţná dohodou věřitele a dluţníka; soud v občanském soudním řízení o určení nebo zaplacení pohledávky tuto pohledávku v zásadě nemůţe měnit, ale pouze deklarovat; zákonodárná moc je v zásahu normativním právním aktem do pohledávky omezena ústavním principem nepřípustnosti pravé retroaktivity a ústavním principem ochrany nabytých práv.383 Jedním ze dvou materiálních účinků právní moci rozhodnutí je jeho nezměnitelnost; tímto znakem se pravomocná rozhodnutí od ostatních platných právních aktů dosti liší. Nezměnitelnost není absolutní; změny pravomocného rozhodnutí je moţno dosáhnout zejména úspěšným řízením o mimořádném opravném prostředku. Podle zásady lex posterior derogat legi priori se připouští změny dřívějších právních předpisů právními předpisy novými; čl. 9 odst. 2 Ústavy384 však podstatné náleţitosti demokratického právního státu (tzv. materiální jádro Ústavy) chrání i před jejich změnou provedenou ústavním zákonem.385

383

K principu ochrany nabytých práv viz PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 83108 a 154-165. Ze současné literatury především FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 250-260 a HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 564-594. 384 Čl. 9 odst. 2 Ústavy zní: „Změna podstatných náleţitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ 385 Toto shledal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb.), kterým zrušil ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. 117

4.9

Kritika současných pojmů časové působnosti, schválenosti a aplikovatelnosti právních předpisů Pojem schválené právní normy je podle mého mínění nesprávný,

protoţe spočívá na záměně právního předpisu za právní normu a návrhu právního předpisu za (schválený) právní předpis. Domnívám se, ţe právní norma je buď platná, nebo neplatná; pro definiční znak „schválenost“ nevidím místa. Schválenost pokládám za podmínkou platnosti právní normy, za předpoklad jejího vzniku; je to i podmínka platnosti zákona, je to předpoklad jeho vzniku. Schválenost tedy není vlastností ani právní normy ani zákona, ale návrhu zákona. Zákon jako právní akt se totiţ stává právně existentním aţ publikací ve Sbírce zákonů, v Parlamentu České republiky se proto můţe projednávat maximálně jeho návrh. Pokud

se

týče

pojmů

časové

působnosti

právních

norem

a aplikovatelnosti právních předpisů, v současné české právní vědě převládá pojetí, ţe nabude-li jednou právní předpis účinnosti (závaznosti), můţe o ni přijít pouze tím, ţe je zrušen jiným normativním právním aktem. Pokud jiţ k tomuto zrušení dojde, má se za to, ţe od data tohoto zrušení se zrušený právní předpis nemůţe ani vzhledem ke skutečnostem seběhlým za jeho účinnosti (závaznosti) povaţovat za účinný (závazný); to je podstata zmiņované recepční (delegační) teorie. Současné české právní vědě z důvodu zastávání recepční teorie nezbývá, neţ svůj pojmový aparát doplnit o další koncepty, kterými uchopí situace, kdy se má podle neúčinné právní normy (právního předpisu) posuzovat nějaký právní případ. Těmito koncepty jsou časová působnost právních norem a aplikovatelnost právních předpisů. Vzhledem k tomu, ţe neuznávám předpoklady pro vybudování těchto pojmů, neuznávám ani potřebnost těchto pojmů; myslím si, ţe právní věda si vystačí s pojmem závaznosti (platnosti) a ţe přidávání pojmů časové

118

působnosti právních norem a aplikovatelnosti právních předpisů k pochopení problému nijak nepřispívá. Nutno si podle mého názoru uvědomit, ţe závaznost nezaniká pouze zrušením, ale i suspendací (sistací) právní normy (právního aktu), a ţe omezíli nový právní předpis svou závaznost tak, ţe se nedotýká určitých práv vzniklých dle předchozího právního předpisu, tak tomuto právnímu předpisu zachovává právní důvodnost (platnost, závaznost) ve vztahu k těmto právům (právním následkům). Zákonné ustanovení, které je ode dne uplynutí své legisvakační lhůty nebo ode dne své publikace ve Sbírce zákonů, nebyla-li legisvakanční lhůta dána, v rozporu s mezinárodní smlouvou jsoucí podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu, je ve smyslu nomenklatury současné české právní vědy a právní praxe neaplikovatelné; zákonná norma, která je z ní vyvozována, je povaţována za účinnou, ale nikoliv za právní normu s časovou působností. Toto recentní vysvětlení nepřijímám. Bylo jiţ pojednáno o Merklově kalkulu vad. Je třeba k němu poznamenat, ţe tato presumpce bezvadnosti a závaznosti individuálních a normativních právních aktů se neuplatņuje v právním řádu České republiky zcela; podle mého názoru nepokrývá rozpor vnitrostátních právních předpisů s mezinárodním právem a právem Evropské unie. Rozpor vnitrostátního právních předpisů s mezinárodním právem je nutno řešit podle následujících ústavních článků: „Česká

republika

dodrţuje

závazky,

které

pro

ni

vyplývají

z mezinárodního práva.“ (čl. 1 odst. 2 Ústavy) „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiţ je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, pouţije se mezinárodní smlouva.“ (čl. 10 odst. 2 Ústavy) „Dojde-li soud k závěru, ţe zákon, jehoţ má být při řešení věci pouţito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloţí věc Ústavnímu soudu.“ (čl. 95 odst. 2 Ústavy)

119

Domnívám se, ţe zákonné ustanovení pro rozpor s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky, nemůţe nabýt závaznosti; o takovém zákonném ustanovení je tudíţ třeba mluvit nejen jako o ustanovení neaplikovatelném, ale i nezávazném. Obecně vzato, recentní představa, ţe se odvozují práva a povinnosti z něčeho, čemu schází závaznost (platnost ve smyslu noeticky diferencované sémantiky), je nemoţná: Co neplatí v normativním světě, to není dáno; to nemůţe zakládat práv a povinností. Stejně tak je v přírodních vědách nemyslitelné, aby se příčinou nějakého účinku myslela nějaká neexistující skutečnost. Dovoluji si tímto ještě poukázat na následující souvislost: Ústředním problémem intertemporálního práva je řešení střetu (kolize) zákonů následujících po sobě v čase;386 ústředním problémem práva internacionálního (mezinárodního) soukromého je řešení střetu (kolize) právních řádů platných současně na území různých států.387 To právo, kterého se má pouţít na posouzení soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem, se v nauce mezinárodního práva soukromého nazývá jako právo rozhodné (pouţitelné).388 Nezbývá neţ opět dodat, ţe z hlediska noeticky diferencované sémantiky není moţno myslet toto právo rozhodné jinak neţ jako právo platné (závazné). Tato kategorie je tedy připnutelná nejen k různým právním aktům v čase, ale i v prostoru; obojí vězí ve vymezení skutečnosti. V určitý den můţe být jeden právní akt povaţován za platný (závazný) ve vztahu ke skutečnostem, které nastaly do data jeho zrušení a zároveņ za neplatný (nezávazný) ve vztahu ke skutečnostem, které nastaly po datu jeho 386

Viz SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Právník, 1931, s. 114: „Předpisy, které řídí časový střet zákonů, nazýváme intertemporálním právem.“ 387 Viz KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. Vydání čtvrté, opravené a doplněné. Brno: Doplněk, 1999, s. 22: „Má-li soukromoprávní poměr přítomností mezinárodního prvku vztah ke dvěma nebo více státům, tj. k jejich právním řádům, je moţná taková úprava, ţe se z těchto dotčených právních řádů vybere (určí) jeden, kterým se daný právní vztah řídí. Působí zde představa, jako by dotčené právní řády byly ve střetu, v kolizi, a vzniká tak otázka, kterého z nich se má pouţít, jak jej vybrat, určit (kolizní otázka),…, 388 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. Vydání čtvrté, opravené a doplněné. Brno: Doplněk, 1999, s. 22. 120

zrušení. Jinak řečeno, skutečnosti nastalé do data zrušení právního aktu se i po jeho zrušení podřazují pod podmiņující část (hypotézu) právní normy zaloţené tímto právním aktem a z této normy se podle její podmíněné části (dispozice) vyvozují konkrétní právní následky. Právní

řád

ke konkrétnímu

můţe

být

povaţován

soukromoprávnímu

vztahu

za

nezávazný

ve

s mezinárodním

vztahu prvkem;

to však nic nemění na závaznosti tohoto právního řádu ve vztahu k právním vztahům bez mezinárodního prvku či na jeho závaznosti ve vztahu k jiným právním vztahům s mezinárodním prvkem. Obecně řečeno, závaznost je nutnou a dostatečnou podmínkou aplikovatelnosti (pouţitelnosti, rozhodnosti) právního aktu. Je moţno hovořit o závaznosti právního aktu (právní normy) vzhledem k předchozímu právnímu aktu (právní normě), konkrétním právním následkům podle nich vzniklým či obecně vzato k období předcházejícímu a následujícímu po uskutečnění jeho

poslední

rozhodné

podmínky

(problematika

tradičně

nazývaná

jako časová působnost právních norem); vzhledem k území, na němţ mají být vykonávána práva a povinnosti uloţená touto právní normou (problematika tradičně nazývaná jako prostorová působnost právních norem); vzhledem k určité osobě nebo skupinám osob (problematika tradičně nazývaná jako osobní působnost právních norem); vzhledem k určitému oprávněnému nebo povinnému chování (problematika tradičně nazývaná jako věcná působnost právních norem). Za noeticky diferencovaná synonyma výrazu časová působnost právních norem povaţuji výrazy časové meze právních norem, časové meze platnosti právních norem, časové meze závaznosti právních norem či brachyologické výrazy časová platnost právních norem či časová závaznost právních norem.

121

4.10 Noeticky diferencované pojmenování a pojetí retroaktivity Vzhledem k mimočasové povaze platnosti je moţno říci, ţe právní norma platí neomezeně „vpřed“ i „vzad“ (retroaktivně), pokud z platného právního ustanovení neplyne jinak.389 Není tedy pojmově vyloučeno, aby platnost právního aktu byla zpětně vztahována i na jednání, které v čase předcházelo vzniku tohoto právního aktu. Právní řády však retroaktivitu v rovině práva subjektivního i objektivního v nějakém rozsahu nepřipouštějí. Dopracovávám se k noeticky diferencovanému označení a vymezení retroaktivity právních norem; za takové správné označení pokládám výraz zpětná platnost právních norem,390 zpětná závaznost právních norem čili „retrovalidita“391. Kritiky výrazu „retroaktivita“ nejsou v kontinentální právní vědě a právní praxi vůbec ojedinělé: Nesprávnost označení „pravá retroaktivita“ postřehl i druhý senát německého Spolkového ústavního soudu a nahradil ho proto výrazem „zpětné působení právních následků“ (Rückbewirkung von Rechtsfolgen).392 Správný název otevírá správný pojem: Retroaktivní

(správně:

retrovalidní)

je

taková

právní

norma,

která zakládá právní následky (práva a povinnosti) v minulosti, a to bez ohledu na to, zda na skutečnostech minulých či na skutečnostech nastalých aţ po vzniku právní normy. Co se týče vymezení minulosti, přikláním se k většině recentních českých autorů a za rozhodující okamţik povaţuji okamţik, kdy právní akt (právní norma) nabývá závaznosti. 389

Viz PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 115. 390 PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 799. 391 Jedná se o mou snahu, poprvé projevenou v článku VOJÍŘ, P. Právní pojem retroaktivity. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2011-09-03], s. 1342-1376. Dostupné z: , vytvořit slovo podobné zauţívanému slovu „retroaktivita“; výraz agere nahrazuje se tu výrazem valere znamenajícím v latině mj. i platit (viz např. KÁBRT, J. et al. Latinsko-český slovník. Praha: LEDA, 2003, s. 550). 392 K tomu viz např. PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 44. 122

Co se týče charakteristiky mého pojetí retroaktivity ohledně způsobu zásahu právní normy do minulosti, moje pojetí spadá do koncepcí nespočívajících v zásahu do právních skutečností ani právních následků. Zpětně platný zákon totiţ podle mě neznamená per definitionem, ţe chování zpětně jím učiněné povinným bylo jiţ před jeho vznikem regulováno jiným zákonem (ani ţe skutečnosti zpětně jím kvalifikované jako právní byly před jeho vznikem skutečnostmi právními podle jiného zákona). Moje pojetí retroaktivity právních norem se tedy velice blíţí pojetí Holländerovu, Fialovu, Hanušovu, Steinerovu a Petrlíkovu. Jiţ jsem zmínil, ţe problematika tradičně nazývaná jako retroaktivita a časová působnost právních norem, tkví v determinaci skutkových podstat. Jde o to, zda definičním znakem zpětně platné normy je do minulosti zasazená konkrétní podmiņující skutková podstata (právní skutečnost) nebo konkrétní podmíněná skutková podstata (plnění, výkon práv a povinností). Fiala, Hanuš i Steiner se domnívají, ţe právní norma je retroaktivní, pokud zakládá právní následky na minulých skutečnostech; oproti nim zastávám názor, ţe právní norma je retroaktivní, pokud zakládá právní následky v minulosti, a to bez ohledu na to, zda na skutečnostech minulých (coţ je většinový případ) či na skutečnostech nastalých aţ po účinnosti právní normy. Fiala i Hanuš tento svůj právní závěr zřejmě odvozují z Procházkovy definice retroaktivity pocházející z jeho rané práce, habilitačního spisu Základy práva intertemporálního.393 Tato skvělá práce je ale v tomto ohledu nepřesná, k čemuţ dospěl i sám autor; pod vlivem Jaromíra Sedláčka394 revidoval své pojetí tak, ţe pod pojem skutkové podstaty podřadil nejen skutečnosti podmiņující vznik normy, ale i skutečnosti mající být,

393

PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928. 394 Viz zejména Sedláčkovu recenzi na Procházkův habilitační spis - SEDLÁČEK, J. JUDr. Adolf Procházka: Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (Studie.). Sbírka spisů právnických a národohospodářských, Sv. XXXVI. Brno 1928, Barvič & Novotný. Str. XXVI + 201. Kč 30-. Časopis pro právní a státní vědu. 1929, roč. XII, s. 188-198. 123

a ţe pro pojem retroaktivity stanovil jako rozhodující determinaci skutkové podstaty podmíněné. Plně souhlasím s touto Procházkovou pozdější, v uvedeném smyslu revidovanou definicí: „Při retroaktivním zákonu je podmíněná skutková podstata (a zpravidla téţ podmiņující) časově zasazena do doby před vznikem zákona, takţe zákon zavazuje jiţ v minulosti ten či onen subjekt k určitému úkonu.“395 Stejně tak uznávám (aţ časové vymezení retroaktivity) pojetí druhého senátu německého Spolkového ústavního soudu označující (pravou) retroaktivitu za zpětné působení právních následků a definující ji tak, ţe: „Povaţuje určitou právní normu za retroaktivní tehdy, jestliţe její právní následky mají nastat v době, která předchází okamţiku vyhlášení (zpětné působení právních následků). O zpětnou účinnost se naopak nejedná tehdy, jestliţe právní norma ve své hypotéze váţe právní následky na skutečnosti z doby před vyhlášením právního předpisu, ale vyvozuje z nich tyto následky do budoucna (zpětné navázání na skutečnosti). Jinými slovy je rozhodující, zda právní předpis obsahuje pravidla, která směřují k tomu, aby způsobila právní následky pro dobu před vyhlášením.“396 Vzhledem k tomu, ţe pojmu právní normy nepřičítám znak obecnosti, pojem retroaktivity právních norem nezachycuje mi jen zákony zpětně platící do minulosti, nýbrţ i procesní úkony státního orgánu či právní úkony vyvolávající právní následky v minulosti. Pod retrovaliditu nemůţe spadat „nepravá retroaktivita“, protoţe tímto výrazem se nemíní zpětná závaznost, nýbrţ to, kdyţ nová právní norma pro dobu od nabytí své účinnosti jinak kvalifikuje minulé právní skutečnosti (problematika ochrany minulých právních skutečností, zejména právních úkonů) nebo mění nastalé právní následky (problematika ochrany nabytých

395

PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 799. 396 PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 45. 124

práv).397 Znakem „nepravé retroaktivity“ je právní přehodnocení minulé právní skutečnosti nebo minulého právního následku se závazností ex nunc. Ostatně nejen v angloamerické právní vědě, nýbrţ i v právní vědě francouzské a polské a v judikatuře druhého senátu německého Spolkového ústavního soudu se termínu „nepravá retroaktivita“ nepouţívá. Ve francouzské a polské právní vědě se pouţívá výrazu „bezprostřední působení práva“, „okamţitý účinek nového zákona“ („l‟effet immediat de la loi nouvelle“);398 druhý senát německého Spolkového ústavního soudu začal pracovat s termínem

„zpětné

navázání

na

skutečnosti“

(„Tatbestandliche

Rückanknüpfung“).399 Pojem „nepravé retroaktivity“ se od retrovalidity liší i tím, ţe na rozdíl od retrovalidity obsahuje přímo ve své definici znak, ţe předchozí zákon kvalifikoval nějakou skutečnost nebo vyvolal právní následky; retrovalidita je oproti

tomu

představitelná

i

bez

předchozího

právního

předpisu

i bez předchozích právních následků podle něho nastalých. Nemohu se ztotoţnit s recentní recepční (delegační) teorií platnosti subjektivních práv a povinností vzniklých na základě derogovaného zákona. Nejprve je třeba podle mého názoru uváţit to, jaké právní následky má derogující zákon: Aţ na vzácné výjimky ústavně připuštěné (nezakázané) pravé retroaktivity, zrušující zákon přece ruší starý zákon ke dni své účinnosti, tedy s právními následky ex nunc (derogace). Derogující zákon nevyvrací derogovaný zákon z právního řádu zcela, nýbrţ jeho platnost pouze omezuje; derogující zákon se před datem své účinnosti nijak nedotýká platnosti a účinnosti derogovaného zákona. Derogovaný zákon po derogaci je proto nadále platný a účinný do data své derogace; do tohoto data zůstává součástí právního řádu a právním důvodem 397

K tomu viz např. PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 800-801. 398 K tomu viz např. BERGEL, J. L. Théorie générale du droit. 4. vydání. Paříţ: Dalloz, 2003, s. 131; WOJTCZAK, S. Lex retro non agit. Obsah zásady – teoretická analýza. Právny obzor. 2004, č. 5, s. 395; PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 37 a násl.; HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, zejm. s. 129). 399 PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 44-45. 125

práv a povinností. Proto se derogovaný zákon aplikuje na skutečnosti seběhlé za dobu jeho platnosti a účinnosti. Z pohledu originární teorie není rozdíl mezi derogovaným

a

derogujícím

zákonem

kvalitativní

(neplatnost

vs. platnost), ale kvantitativní (platnost v různých obdobích). Tato „originární teorie“400 je podle mého názoru jednodušší a přiměřenější

neţ

zmíněná

recentní

teorie

recepční

(delegační):

Intertemporální právo se sice vztahu derogujícího a derogovaného zákona dotýká, ale primárně určuje účinnost zákona nového derogujícího. Navíc, recepční teorie je zcela kontradiktorní s konstrukcí platnosti zákona výlučně do budoucnosti: je-li zákon platný toliko do budoucnosti, tak přeci nemůţe nijak rušit platnost derogovaného zákona v minulosti. Recepční teorie se plně projevuje v nálezech Ústavního soudu vydaných v řízeních o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona, a to i tím, ţe v těchto nálezech není vůbec připuštěna v úvahu moţnost zrušení derogovaného zákona nálezem Ústavního soudu od data účinnosti tohoto zákona do data jeho derogace provedené derogujícím zákonem. Z pohledu originární teorie, na rozdíl od teorie recepční, je řízení před Ústavním soudem o zrušení jiţ derogovaného zákona moţné. Oproti řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona by řízení o zrušení derogovaného zákona mělo explicitní právní oporu v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, mohlo by se přímo spravovat téměř všemi procesními normami platnými pro řízení o zrušení (nezrušených) zákonů a jiných právních předpisů,401 nemuselo by se opírat o jejich analogickou aplikaci a nebylo by omezeno na konkrétní kontrolu norem. Ze zmíněných procesních norem by byla přiléhavá i úprava vykonatelnosti (účinnosti) derogačního nálezu, protoţe její dikce připouští stanovení dřívějšího data derogace neţ je datum vyhlášení nálezu ve Sbírce 400

Toto je mé neoficiální označení; zastáncem této teorii v minulosti byl prof. Adolf Procházka [viz PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 50-52.]. V současné české právnické literatuře není tato koncepce přijímána; zmiņována je výjimečně (viz HERC, T. Přezkum ústavnosti zrušených, ale stále aplikovatelných zákonů. Jurisprudence. 2008, č. 3, s. 4). 401 Viz § 64 - § 71e zákona o Ústavním soudu. 126

zákonů.402 Přesto řízení o zrušení zrušeného zákona je podle mého soudu de lege lata nepřípustné, i kdyby se pravomoc Ústavního soudu z důvodu jeho retroaktivní povahy omezila podmínkami formulovanými v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, pro řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona, protoţe § 66 a § 67 zákona o Ústavním soudu, zakazují zrušení zrušeného zákona.

4.11 Noeticky diferencované pojetí nabytých práv Ze současných pojetí nabytých práv povaţuji za správné pojetí doslovné – nabytým právem je ve vztahu k novému zákonu kaţdé subjektivní právo vzniklé podle starého zákona. Pokládám za potřebné zdůraznit, ţe ke vzniku subjektivního práva musí dojít zcela za „účinnosti“ starého zákona; to znamená, ţe za nabyté právo není moţno povaţovat právo, které mělo svůj vznik podmíněno uskutečněním odkládací podmínky či uplynutím lhůty, ale k realizaci těchto právních skutečností do nabytí „účinnosti“ nového zákona nedošlo.403 Pokud se týče vztahu nabytých práv a retroaktivity, hlásím se k té recentní

názorové

skupině,

která

nedefinuje

nabyté

právo

znakem

retroaktivity. Ochrana nabytých práv nemůţe být ani v demokratickém právním státě absolutní; nad jejich další ochranou můţe převáţit veřejný zájem prosazovaný novou právní regulací. To je však jiţ otázka ústavní přípustnosti nepravé retroaktivity a zásahu do nabytých práv; této otázce je věnován prostor v páté kapitole této práce. Vztah nového zákona k nabytým právům můţe být vyjádřen specificky v přechodných ustanoveních tohoto nového zákona nebo se jeho určení 402

Viz § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: „…nálezem rozhodne, ţe takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.“ 403 Shodně TILSCH, E. Občanské právo. Obecná část. Praha: Všehrd, 1925, s. 76 a PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 159. 127

ponechává na obecných právních principech. Úplnou ochranu nabytým právům skýtá „proaktivita“, částečnou nepravá retroaktivita. Částečnost ochrany nabytého práva při nepravé retroaktivitě nového zákona spočívá v tom, ţe právní vztah čili práva a povinnosti vzniklé na základě předchozího zákona podléhají změnám nového zákona od jeho závaznosti do budoucnosti, s výjimkou práv, která vznikla z tohoto právního vztahu (čili práv, jejichţ vznik byl podmíněn platností práv a povinností tvořících základní právní vztah); někdy však ani tato odvozená práva nejsou zcela chráněna před změnou od nového zákona – ochranu totiţ můţe zákonodárce přiznat pouze tomu odvozenému právu, které je ţalovatelné, nárokovatelné (jak činí např. zmiņované ustanovení § 868 občanského zákoníku). Nutno si uvědomit, ţe princip ochrany nabytých práv se nevztahuje na ty smlouvy či jiné právní skutečnosti a práva z nich vyplývající, které do nabytí závaznosti nového zákona nevznikly – zejména proto, ţe nenastala další skutečnost, která spolu s nimi tvoří skutkovou podstatu podmiņující vznik práva.

4.12

Ochrana

minulých

právních

skutečností

a

princip

legitimního očekávání Právní řád České republiky v současnosti nemá obecně formulovaný zákaz pravé retroaktivity (jenom dílčí zákaz zpětného posuzování trestnosti činu v neprospěch jeho pachatele) ani zákaz nové právní kvalifikace skutečností ani činů (úkonů), které měly právní relevanci podle předchozího zákona; nemá uzákoněn princip ochrany minulých právních skutečností ani ochrany minulých právních činů. Oproti tomu právní řád první československé republiky tyto zákazy uzákoněny měl, a to v ustanovení § 5 československého obecného zákoníku občanského: „Zákony nepůsobí

128

nazpět; nepůsobí tedy ani na úkony, které se zběhly dříve, ani na práva, kterých bylo dříve nabyto.“404 To však neznamená, ţe by nebyla ústavně nepřípustná pravá retroaktivita a ţe by nebyly vůbec chráněny minulé právní skutečnosti nebo aspoņ minulé právní činy. Minulé právní skutečnosti mohou být zaštítěny přechodnými ustanoveními nového zákona, jejichţ příkladem je ustanovení § 859 odst. 1 občanského zákoníku, věta za středníkem: „Při dědění se uţije práva platného v den smrti zůstavitele; byla-li však závěť zřízena před 1. dubnem 1964, posuzuje se její platnost podle dosavadních právních předpisů.“ Toto zákonné ustanovení tedy chrání závěť před tím, aby byla podle nového zákona hodnocena za neplatnou nebo byla jinak změněna její původní právní relevance. Kromě této specifické zákonné záštity můţe dotčenému subjektu svědčit i právo na ochranu legitimního očekávání. Ke vztahu principu ochrany nabytých práv na straně jedné a k ochraně minulých právních skutečností a právu na legitimní očekávání na straně druhé je třeba uvést, ţe je-li zasahováno nabyté právo, eo ipso je zasahována i minulá právní skutečnost, na základě níţ toto právo vzniklo; ochrana minulých právních skutečností se však s ochranou nabytých práv nekryje úplně. Jak jiţ zmíněno, nabytým právem není právo podmíněné dosud nerealizovanou právní skutečností, např. právo na úplatný převod movitosti na základě kupní smlouvy, která ještě nenabyla účinnosti. Obdobně je tomu i u závěti v tom smyslu, ţe za ţivota jejího pořizovatele závěť právní následky (nabyté právo), a tedy ani jejich ústavní ochranu, nezakládá. A právě přechodná ustanovení nového zákona spočívající v ochraně minulých právních činů mohou zabránit tomu, aby kupní smlouva a podmíněné právo z ní plynoucí či závět a podmíněné právo z ní plynoucí

404

K výkladu tohoto zákonného ustanovení viz např. PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928, s. 114 a násl. 129

(viz citované ustanovení § 859 odst. 1 občanského zákoníku, věta za středníkem) byly podrobeny právní kvalifikaci podle nového zákona. Jedním z nejvýznamnějších právních případů, kdy Ústavní soud poskytl ochranu prostřednictvím konceptu legitimního očekávání právu, které ještě v době zásahu nebylo konstituováno (vzniklé), je nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02. V této věci šlo o řešení problematiky tzv. trvalého uţívání pozemku a přeměny tohoto institutu na vlastnické právo; novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 103/2000 Sb. umoţnila tzv. trvalým uţivatelům pozemků, aby se jim na základě ţádosti a poté uplynutím lhůty jednoho roku změnilo právo trvalého uţívání pozemků na právo vlastnické (§ 879c občanského zákoníku); den před uplynutím roční lhůty však byla tato ustanovení občanského zákoníku zrušena částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. nazvanou „Změna občanského zákoníku čl. II“. Okresní soud v Příbrami přerušil řízení o ţalobě o určení vlastnického práva k pozemku a navrhl Ústavnímu soudu, aby zrušil zmíněnou část zákona č. 229/2001 Sb. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a výrokem svého nálezu zmíněnou část zákona č. 229/2001 Sb. zrušil. Ústavní soud odůvodnil svůj výrok tím, ţe do vlastnického práva dotčených subjektů zákonodárce nezasáhl, protoţe jejich vlastnické právo se nestihlo konstituovat (i kdyţ k tomu chyběl pouhý den); shledal však porušení ústavně zaručeného práva dotčených subjektů na ochranu legitimního očekávání, protoţe zákonodárce svým zákonem určité skupině subjektů přiznal vlastnické právo k určitému datu v budoucnosti, čímţ vyvolal zákonné očekávání těchto subjektů, ale den před tímto datem vzniku tohoto práva svévolně zabránil.

130

5 Ústavní přípustnost pravé a nepravé retroaktivity 5.1 Přípustnost pravé retroaktivity právních předpisů Obecný zákaz pravé ani nepravé retroaktivity právních předpisů není vyjádřen v ţádném právním předpise Evropské unie ani v ţádné mezinárodní smlouvě, která je součástí ústavního pořádku České republiky. V unijním právu i ústavním pořádku České republiky je v právních aktech stanoven pouze zákaz zpětného posuzování trestnosti činu v neprospěch jeho pachatele: „Nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uloţit vyšší trest, neţ dovoluje uloţit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán.“ (čl. 15 odst. 1 věta 1. a 2. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; vyhláška č. 120/1976 Sb.) „Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněţ nesmí být uloţen trest přísnější, neţ jaký bylo moţno uloţit v době spáchání trestného činu.“ (čl. 49 odst. 1 věta 1. a 2. Listiny základních práv Evropské unie) „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se pouţije, jestliţe je to pro pachatele příznivější.“ (čl. 40 odst. 6 věta 1. Listiny) „Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, neţ byl spáchán.“ (§ 1 trestního zákoníku) „Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliţe to je pro pachatele příznivější.“ (§ 2 odst. 1 věta před středníkem trestního zákoníku) Problematika vztahu nové právní úpravy a minulé právní skutečnosti aţ do přijetí Listiny základních práv Evropské unie nebyla v evropském

131

psaném právu ani ohledně trestnosti činu regulována; této role se proto svými rozhodnutími chopil Evropský soudní dvůr. Evropský soudní dvůr se k problematice přípustnosti pravé retroaktivity vyjádřil především v rozsudku ze dne 25. 1. 1979, C-98/78 (Racke, Recueil, s. 69), a to následujícím způsobem: „Ačkoliv obecně princip právní jistoty zabraņuje tomu, aby akt Společenství nabyl účinnosti v den předcházející jeho vyhlášení, můţe tomu být výjimečně jinak, jestliţe to vyţaduje sledovaný účel a legitimní očekávání dotčených osob je náleţitě respektováno.“405 Zakládání právních následků na minulých skutečnostech či změna nastalých právních následků (obojí tradičně nazýváno jako nepravá retroaktivita)

Evropský

soudní

dvůr

nepovaţuje

za

retroaktivitu,406

a proto takovouto právní regulaci v zásadě připouští.407 Ústavní soud poloţil základy vlastnímu pojetí přípustnosti retroaktivity ve svém nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96: Ústavní soud formuloval zásadu obecné nepřípustnosti pravé retroaktivity a zásadu obecné přípustnosti nepravé retroaktivity; jako podmínky přípustnosti pravé retroaktivity

určil

pociťování

zpětně

ukládané

povinnosti

právní

jako povinnosti mravní jiţ v minulosti,408 soulad s citem spravedlnosti (trestání

405

Viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 25. 1. 1979, C-98/78, bod 20 a částečně odchylný překlad v PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005, s. 16. 406 Viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 15. 5. 1975, C-74/74 (CNTA, Recueil, s. 533, bod 32). 407 Viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. 7. 1973, C-1/73 (Westzucker, Recueil, s. 723, bod 5). 408 „Pravou retroaktivitu „lze ospravedlniti nanejvýše tam, kde právní povinnost pro minulost stanovená jiţ dříve alespoņ jako mravní povinnost byla pociťována„. (A. Procházka, Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800.)“ 132

zločinců po svrhnutí totalitního reţimu)409 a soulad s veřejným pořádkem (retroaktivita zákona vůči občanskoprávním poměrům).410 V návaznosti na to Ústavní soud jako obecné kritérium přípustnosti výjimek z principu zákazu pravé retroaktivity vytyčil zásadu „ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu“.411 Ústavní soud se dále ve svém nálezu přihlásil ke svému federálnímu předchůdci – Ústavnímu soudu ČSFR v tom, ţe retroaktivita musí být vţdy v Ústavě nebo v zákoně výslovně vyjádřena a ţe musí být zabezpečena ochrana nabytých práv. Zrušení staré a přijetí nové právní regulace je dle názoru Ústavního soudu nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo; je-li legislativní změna odůvodněna ochranou jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody, metodou proporcionality by se mělo dojít k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu nové právní úpravy zasahující do práva zaloţeného starou právní úpravou či do úkonu kvalifikovaného starou právní úpravou. Souhlasím s názorem Evropského soudního dvora i Ústavního soudu, ţe z principů na nichţ spočívá právní řád Evropské unie i České republiky vyplývá, ţe u retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, kdeţto u retroaktivity nepravé platí zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Povaţuji za správné i jimi určené kritérium přípustnosti pravé retroaktivity – respekt k legitimnímu očekávání a oprávněné důvěře dotčených osob. 409

„Opodstatněně bylo v této souvislosti o časové působnosti Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku konstatováno: „je-li to zpětná platnost zákona, pak prohlašujeme, ţe odpovídá naprosto vyšším normám spravedlnosti, které stanovily v praxi všech civilisovaných zemí určité meze pro zpětnou platnost zákona„, přičemţ za kriterium přípustnosti retroaktivity byl povaţován ‚cit spravedlnosti, který je vlastní tomuto světu a který bude pošlapán, zůstanou-li váleční zločinci po druhé světové válce bez trestu„. (Zahajovací řeč hlavního ţalobce za Velkou Britanii Hartleye Shawcrosse, in: Norimberský proces, Díl 1., Praha 1953, s. 206)“ 410 „‟…Zpětnou působnost zákona na občanskoprávní poměry by bylo moţno odůvodnit téţ veřejným pořádkem (ordre public), především jestliţe by byly dotčeny předpisy absolutně kogentní, jeţ byly vydány v důsledku určité mezní situace přerodu hodnot ve společnosti.„ (L. Tichý, op. cit., s. 1102)“ 411 „Kriteriem přípustnosti výjimek z principu zákazu pravé retroaktivity je legislativní zásada „ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu„. (A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 111)“ 133

Příkladem zákonného ustanovení, které se sice vyznačuje pravou retroaktivitou a které však (z důvodu neporušení oprávněné důvěry v právo) přesto je ústavně- i euro-konformní, je jiţ zmiņované ustanovení trestního zákoníku, které nařizuje pouţití nového trestního zákoníku k posouzení trestnosti činu, je-li to ve prospěch jeho pachatele.

5.2

Přípustnost pravé retroaktivity nálezů Ústavního soudu rušících právní předpisy

5.2.1 Přípustnost nálezu s derogačním účinkem ex tunc Časové meze právních následků derogačního nálezu Ústavního soudu jsou vytyčeny Ústavou412 ve spojení se zákonem o Ústavním soudu;413 subsidiárně podle nich platí, ţe nález vydaný v řízení o zrušení právního předpisu nabývá vykonatelnosti (čili závaznosti) vyhlášením ve Sbírce zákonů. Ústavní soud však vybavují pravomocí stanovit datum vykonatelnosti nálezu v řízení o zrušení právního předpisu jinak; na den, který se neshoduje se dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Pro systematizaci nutno uvést, ţe za hranici mezi minulostí a budoucností účinků (vykonatelnosti, závaznosti) nálezu v řízení o zrušení právního předpisu se pokládá jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; je-li nálezem Ústavního soudu zákon zrušen dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, říká se, ţe má nález účinky ex nunc;414 je-li nálezem Ústavního soudu zákon zrušen

412

Viz čl. 89 odst. 1 písm. Ústavy: „Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak.“ 413 Viz § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: „Nálezy podle § 57 odst. 1 písm. a) jsou vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak.“ a § 70 odst. 1 tohoto zákona: „Dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, ţe zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo ţe jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, ţe takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.“ 414 Výslovně formulováno zejména prof. Filipem v BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: 134

aţ ke dni jeho účinnosti, má nález účinky ex tunc; je-li nálezem Ústavního soudu zákon zrušen dnem následujícím po dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, hovoří se o odkladu vykonatelnosti nálezu. V ústavněprávní teorii ani v rozhodovací praxi Ústavního soudu není sporu, ţe Ústavní soud můţe odloţit vykonatelnost nálezu; nálezů s takto určenou vykonatelností vyhlásil Ústavní soud mnoho včetně zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a Nálezu. Oproti tomu za spornou se povaţuje retroaktivní derogace protiústavního zákona, z čehoţ derogace ex tunc se většinově má za ústavně nepřípustnou;415 nález rušící právní předpis ex tunc zatím Ústavní soud nevyhlásil ţádný, nálezy s vykonatelností předsunutou na den ústního vyhlášení nálezu byly vydány čtyři.416 Podle mého mínění tyto případy nepředstavují retroaktivitu,417 protoţe vykonatelnost (závaznost, účinnost) nálezu není stanovena před den jeho perfekce (právně-relevantní existence, platnosti), ale právě v tento den; nález Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, je totiţ hotov a nezměnitelný jiţ z důvodu svého veřejného ústního vyhlášení. Nabízí se zde analogie

s terminologií

uţívanou

pro

právní

předpisy:

Stanovení

vykonatelnosti nálezu na den jeho ústního vyhlášení je obdobou stanovení účinnosti předpisu na den jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (platnosti). Soudím tedy, ţe výrok nálezu Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, má Linde, 2010, s. 1074: „Protoţe se nejedná o deklaratorní prohlášení nicotnosti neústavního zákona, můţe nastat následek jen ex nunc dnem vyhlášení příslušné částky Sbírky zákonů.“ 415 Viz např. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 422 či MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví a lidská práva. Předpisy, dokumenty, komentáře a poznámky. Praha: CODEX, 1994, s. 111. 416 Jde o tyto nálezy Ústavního soudu: nález ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 13/05 [ústní vyhlášení dne 22. 6. 2005, 283/2005 Sb., publikace ve Sbírce zákonů dne 15. 7. 2005, vykonatelnost ústním vyhlášením, Novela zákona o střetu zájmů („volební zákon“ podle čl. 40 Ústavy)], nález ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [ústní vyhlášení dne 20. 12. 2005, 531/2005 Sb., publikace ve Sbírce zákonů dne 29. 12. 2005, vykonatelnost ústním vyhlášením, Zrušení restituční tečky (propadná lhůta pro uplatnění práva na vydání náhradních pozemků)], nález ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06 (ústní vyhlášení dne 27. 9. 2006, 483/2006 Sb., publikace ve Sbírce zákonů dne 6. 11. 2006, vykonatelnost ústním vyhlášením, Neziskové nemocnice a jejich seznam) a nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (ústní vyhlášení dne 10. 9. 2009, 318/2009 Sb., publikace ve Sbírce zákonů dne 11. 9. 2009, vykonatelnost 10. 9. 2009, Kauza Melčák - zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem). 417 Opačný názor je odvoditelný z tezí obsaţených např. v díle MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Zákon o ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 193. 135

účinky ex nunc, nastává-li jeho vykonatelnost v období od jeho ústního veřejného vyhlášení do jeho publikace ve Sbírce zákonů. Na podporu názoru o přípustnosti derogace toliko ex nunc a tedy nepřípustnosti derogace ex tunc se staví především tyto argumenty: jazykový,418 systematický,419 uplatněné pojmy ryzí nauky právní o stupņovité výstavbě právního řádu a o kalkulu vad,420 příslušnost k rakouskému modelu zničitelnosti (zrušitelnosti),421 zrušení implikující toliko účinky ex nunc422 a ústavněprávní princip právní jistoty.423 Soudím, ţe i přes všechny uvedené argumenty není názor o absolutní ústavní nepřípustnosti retroaktivní derogace ex tunc nálezem Ústavního soudu udrţitelný; ţe v určitých případech takovýto výrok je nejsprávnějším řešením protiústavní situace. Z hlediska jazykového (gramatického) výkladu právních norem regulujících časové meze závaznosti nálezu Ústavního soudu je moţno seznat, ţe Ústavní soud je oprávněn v derogačním nálezu stanovit, ţe jeho vykonatelnost nenastává jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů, ale tak jak je stanoveno v tomto nálezu, dnem určeným v tomto nálezu; jazykovým, doslovným výkladem Ústavy i zákona o Ústavním soudu je tedy nutno dospět k závěru, ţe Ústavní soud je oprávněn datum vykonatelnosti stanovit i před vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů i po vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

418

Viz zejména odlišné stanovisko P. Holländera k nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (86/1994 Sb., Právní jistota a ochrana osobního uţívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah). 419 Vykonatelnost nálezu pouze ex nunc jako důsledek ustanovení § 58 odst. 1 a § 71 zákona o Ústavním soudu (SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 58.) či ustanovení § 66 zákona o Ústavním soudu zakotvujícího jako podmínku řízení platnost přezkoumávaného ustanovení (WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 256-257.). 420 BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1073-1074. 421 Viz především FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 422. 422 HERC, T. Přezkum ústavnosti zrušených, ale stále aplikovatelných zákonů. Jurisprudence. 2008, č. 3, s. 3. 423 Viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 31/96, a ŠIMÍČEK, V. Odklad vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem. Právník. 2002, č. 7, s. 758. 136

Názor, ţe k účinkům ex tunc by bylo nutno výslovného vyjádření ústavodárce, nepokládám za správný; ústavodárce totiţ účinky ex tunc jednoznačně připustil obecným výrazem „jinak“,424 který ve stručnosti znamená

jazykově

to

samé

co

v podrobnosti

tato

dvě

sousloví:

před vyhlášením nálezu způsobem stanoveným zákonem a po vyhlášení nálezu způsobem stanoveným zákonem. Poţadavek na explicitnost vyjádření retroaktivity (účinků ex tunc) je však nutno v souladu se zmíněnou právní úpravou vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu klást na samotný derogační nález; v jeho výroku musí být stanoveno datum zrušení zákonného ustanovení, v případě účinků ex tunc se shodující s datem nabytí účinnosti rušeného zákonného ustanovení. Podle mého mínění vykonatelnost nálezu toliko ex nunc nutně neplyne ani z ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu, které vyjadřuje právní následky derogačního nálezu v rovině subjektivního práva: zachování vzniklých práv a povinností (princip ochrany nabytých práv) a pravomocných rozhodnutí, přičemţ se však u trestních rozsudků zakládá důvod pro obnovu řízení a u ostatních rozhodnutí orgánu veřejné moci jejich nevykonatelnost. Tato ustanovení obstojí jak při derogačním nálezu s vykonatelností ex nunc

tak

i

při

derogačním

nálezu

s vykonatelností

ex

tunc;

při vykonatelnosti ex nunc znamenají pravou retroaktivitu u trestních rozsudků a nepravou retroaktivitu u ostatních rozhodnutí, při vykonatelnosti ex tunc představují hráz tzv. restitutivní retroaktivitě, např. výjimkovou klauzulí ve vztahu k vykonaným pravomocným netrestním rozhodnutím.425 Dokladem účelnosti ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu i pro derogační nález ex tunc je i to, ţe obdobná ustanovení jsou obsaţena v německém zákoně

424

Obdobně viz WAGNEROVÁ, E. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996, s. 89-90: „Ustanovení § 58 odst. 1 zákona o ústavním soudu totiţ bere za základ účinek ex nunc (datum vyhlášení ve sbírce zákonů), avšak doplņuje „pokud nerozhodne ústavní soud jinak„. Zjevně ono ‚jinak„ lze vykládat jako moţnost časového působení ‚zpět„ i ‚vpřed„. Zatím, občas ke škodě věci, Ústavní soud ČR posouval vykonatelnost nálezu pouze vpřed. Obavy před účinky nálezu působícího ex tunc však eliminuje jiţ citované ustanovení § 71 zákona o ÚS.“ 425 K pojmu výjimkové klauzule a restitutivní retroaktivity blíţe viz PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 800. 137

o Spolkovém ústavním soudu; rozhodování německého ústavního soudu spočívá v deklarování nicotnosti zákonného ustanovení s účinky ex tunc.426 Ryzí nauka právní (normativní teorie) jiţ ze své povahy nemůţe nijak korigovat text zákona; není naukou o výkladu zákonů, ale o formálních normativních a systematických právních pojmech.427 Nutno souhlasit s tím, ţe vyšší norma určuje normě niţší formální a materiální podmínky její platnosti,428 ale nutno nesouhlasit s tím, ţe při rozporu niţší normy s normou vyšší nastává automaticky jako právní následek zrušitelnost ex nunc, nikoliv neplatnost ex tunc; téměř pravý opak se podává v normativní teorii.429 Vţdyť jiţ proto, ţe se jedná o podmínky platnosti normy (aktu), při jejich splnění musí nastat platnost normy (aktu) a naopak při jejich nesplnění platnost nenastane; nastane jejich neplatnost (norma nevznikne, akt nenabude platnosti), nestanoví-li právo jinak. Právo můţe stanovit jinak především tím, ţe povaţuje vadné akty za platné, dokud nejsou zrušeny: to je zmíněný Merklův kalkul vad. Navíc, jak jiţ rovněţ uvedeno, právní řády brání automatické neplatnosti (nicotnosti) zákonů tím, ţe odnímají všem kromě soudů právo zkoumat platnost vyhlášeného zákona (Prüfungsrecht). Pojem zrušení v sobě zahrnuje znak „platnost rušeného“, ale nezahrnuje v sobě znak „odnímání platnosti rušenému ex nunc“; účinky ex nunc jsou pravidelným „přívlastkem“ rušení, ale v českém právním řádu je dáno nemálo příkladů rušení ex tunc. Vzhledem k tomu, ţe Ústavní soud odstraņuje platný protiústavní zákon nálezem se zrušujícím konstitutivním výrokem, je české ústavní soudnictví řazeno do rakouského modelu, modelu zničitelnosti (zrušitelnosti), jehoţ konkurenčním modelem je model německý.

426

Viz např. ŠIMÍČEK, V. Odklad vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem. Právník. 2002, č. 7, s. 758, pozn. pod čarou 8 či BLAHOŢ, J. Rozhodnutí ústavních soudů v otázkách ústavnosti: srovnávací pohled. Právník. 1994, č. 8, s. 693. 427 Viz zejména SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 40-50. 428 Viz např. PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 78 a násl. 429 Viz zejména MERKL, A. Obecné právo správní. Díl druhý. Přeloţil Václav Chytil. Praha – Brno: Orbis, 1932, s. 26 a KREJČÍ, J. Ústavní soud. In Slovník veřejného práva československého. Sv. V. Brno: R. M. Rohrer, 1948, s. 123. 138

Z důvodu příslušnosti k rakouskému modelu však podle mého názoru nelze vylučovat moţnost Ústavního soudu rozhodnout derogačním nálezem s vykonatelností ex tunc;430 z této příslušnosti, jakoţ i ze znění Ústavy a zákona o Ústavním soudu, lze pouze usuzovat, ţe účinek ex nunc je obecně preferován a ústavně přípustný (má nastat za běţných okolností a nevyţaduje zvláštního odůvodnění), kdeţto účinek ex tunc, jakoţ i odklad vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, je ústavně přípustný pouze za zvláštních situací a vyţaduje zvláštního vyjádření a odůvodnění. Ostatně při pohledu na jiné ústavní soudy rakouského modelu se zjistí, ţe i ony se v určitých typech případů uchylují k rozhodnutí ex tunc a naopak ústavní soudy německého modelu se v určitých typech případů uchylují k rozhodnutí ex nunc.431 Ostatně i Ústavní soud sám vyjádřil nevhodnost údajné nepřípustnosti účinku ex tunc432 či dokonce účinek ex tunc zvaţoval, ale neshledal ho v daném případě ústavně přípustným433 či účelným.434 Obranou principu právní jistoty je zmíněné ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu; k tomu nutno přičíst, ţe na pouţití pravé retroaktivity nálezem

Ústavního

soudu

je

nutno

vztáhnout

všechny

podmínky,

které Ústavní soud ve své judikatuře, především v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/06, vymezil pro přípustnost pravé retroaktivity právních předpisů. Tyto podmínky odráţejí především princip právní jistoty, a konkrétněji princip oprávněné důvěry občanů v právo. Za další podmínku

430

Obdobně viz WAGNEROVÁ, E. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996, s. 89-90: „Model vycházející ze zničitelnosti normy se jeví co do stanovení časových účinků flexibilnější. Rozhodně jej nelze spojovat výhradně s účinky ex nunc. Spíše je uznáváno, ţe zákonodárci se v tomto typu otevírá moţnost připustit účinek jak ex tunc, tak ex nunc, a rovněţ pro futuro. Tento typ zjevně sleduje česká úprava.“ 431 K tomu viz WAGNEROVÁ, E. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996, s. 89-90; BLAHOŢ, J. Rozhodnutí ústavních soudů v otázkách ústavnosti: srovnávací pohled. Právník. 1994, č. 8, s. 693; zpráva Benátské komise Rady Evropy o individuálním přístupu k ústavní spravedlnosti přijatá ve dnech 17. 18. 12. 2010, [cit. 2011-09-02], s. 50-53. Dostupné z: . 432 Viz především nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09. 433 Např. odůvodnění Nálezu. 434 Např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10. 139

pouţití účinku ex tunc kladu nemoţnost dosáhnout ochrany ústavnosti ústavně přípustným způsobem účinkem ex nunc. Z hlediska časových mezí právních následků rozhodnutí Ústavního soudu je moţno na základě výše uvedeného uvést, ţe derogační nález s účinky ex nunc ponechává zachovánu platnost protiústavního zákona od jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů aţ do vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a tedy i neplatnost protiústavně zrušeného zákona od účinnosti zákona jej rušícího, který Ústavní soud zrušil pro protiústavnost; derogační nález s účinky ex tunc vyvrací protiústavní zákon z právního řádu od počátku (ab initio), vrací právní řád do stavu, který tu byl před účinností tohoto protiústavního zákona. Platil-li před účinností tohoto protiústavního zákona v právním řádu jiný zákon derogovaný tímto protiústavním zákonem, eo ipso se derogací tohoto

protiústavního

zákona

„oţivuje“.435

Nederogoval-li

zrušený

protiústavní zákon ţádný zákon, stávají se na skutečnosti regulované zrušeným protiústavním zákonem aplikovatelné vyšší a obecnější právní normy (zejména Ústava). Obnovení platnosti původní právní úpravy je de lege lata moţno dosáhnout pouze derogačním nálezem s účinky ex tunc, nikoliv i nálezem s účinky ex nunc či dokonce s odloţenou vykonatelností; o „oţivení“ nálezem s účinky ex nunc nejde ani v následujících případech, protoţe se v nich předchozí právní úprava nestala neplatnou: zrušení dosud neúčinné novely nebo nového dosud neúčinného zákona (pro jejich neúčinnost dosud nebyl

435

Stejně dr. Wagnerová na příkladu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/94 (WAGNEROVÁ, E. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996, s. 88, pozn. pod čarou 141: „Praxe automaticky předpokládala obnovení účinnosti předchozí právní úpravy, avšak tento přístup je sporný. To proto, ţe ÚS zrušil napadené normy dnem zveřejnění nálezu ve Sbírce zákonů a nikoli ab initio. Pokud by napadená ustanovení zrušil ab initio, bylo by obnovení předchozího stavu nesporné.“) i doc. Šimíček (ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005, s. 244-245: „Rozhodnutí Ústavního soudu totiţ mají podle jeho ustálené judikatury účinky ex nunc a nikoliv ex tunc, a Ústavní soud proto nemůţe obnovit platnost dříve zrušeného předpisu.“) 140

derogován původní zákon)436 a zrušení zákona, který jiný zákon nerušil, ale vyvolával pouze jeho neaplikovatelnost (zrušení tzv. nepřímé derogace).437 Za první typ právní úpravy zrušitelné ex tunc povaţuji nicotný (nulitní, absolutně zmatečný) zákon; v tomto případě by derogační výrok nálezu Ústavního soudu měl pouze evidenční, technickou povahu (nejedná se o derogaci v pravém smyslu), protoţe tento zákon pro svou nicotnost nemohl předchozí právní úpravu zrušit čili vyvolat její neplatnost (nevztahoval se na něj kalkul vad) a nejde tedy ani o obnovení platnosti předchozí právní úpravy.438 Nález s vykonatelností ex tunc pro tento případ připouští i autoři, kteří jinak účinek ex tunc vylučují;439 v judikatuře Ústavního soudu se na něm demonstruje nevhodnost údajné nepřípustnosti nálezů ex tunc.440 Za druhý typ právní úpravy zrušitelné ex tunc povaţuji naplněné normy opatření. Zákonné ustanovení obvykle samo o sobě nebo ve spojení s jiným závazně řeší určitý typ případu (určitými znaky vymezenou situaci) do budoucna, coby část normativního právního aktu zakládá právní normu. Jsou však dána i taková zákonná ustanovení, která se naplní v jednom okamţiku a posléze jiţ podle nich nemůţe v budoucnu nastat ţádná právní skutečnost (tedy okolnost, k níţ by právní řád připínal právní následky sledované tímto ustanovením); tato ustanovení se nazývají tzv. normami opatřeními.441 436

Shodně TRYZNA, J. Několik poznámek ke vztahu Ústavního soudu k legislativě a k ovlivņování právního řádu České republiky Ústavním soudem. In Zákon v kontinentálním právu. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 351. 437 Shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 2 Afs 131/2008 či ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005, s. 245. 438 Obdobné toliko evidenční zrušení Ústavní soud zvolil vůči ustanovením právních předpisů, která se stala obsoletními pro odpadnutí svého účelu ve smyslu principu cessante ratione legis cessat lex ipsa (nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (424/2001 Sb.) a nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/10 (395/2010 Sb.) 439 Viz např. ŠIMÍČEK, V. Odklad vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem. Právník. 2002, č. 7, s. 758-759: „Za jediný moţný příklad, kdy by Ústavní soud ČR – i to však zatím toliko teoreticky – mohl stanovit vykonatelnost (tedy účinnost) svého derogačního nálezu ex tunc, povaţuji situaci, kdy by dospěl ke zjištění, ţe napadený právní předpis byl přijat protiústavním způsobem, popř. nekompetentním orgánem.“ 440 Viz jiţ citovaný nález ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09. 441 Ústavní soud vydal ohledně norem opatření tato rozhodnutí: nález ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, usnesení ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/98, nález ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 (128/2001 Sb.), nález ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03 (211/2003 Sb.), nález ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 288/04, usnesení ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (312/2009 Sb.) či nález ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb.). 141

K naplnění normy opatření dochází buď jiţ samotnou její účinností nebo uplynutím určité lhůty od její účinnosti (nevykonatelné normy opatření) nebo jednorázovou realizací konkrétně vymezeného jednání podle účinné normy opatření (vykonatelné normy opatření). Normy opatření nevykonatelné je moţno dále členit na iniciační,442 transformační,443 terminující444 a jinak nevykonatelné, normy opatření vykonatelné na zmocņovací445 a jinak vykonatelné.446 Problém s intertemporalitou nevzniká, vyhlašuje-li Ústavní soud své rozhodnutí o přezkumu normy opatření v době, kdy ještě není norma opatření naplněná.447 Při podání návrhu na zrušení ještě nenaplněné normy opatření si Ústavní soud můţe zjednat potřebný čas pro své rozhodnutí před naplněním normy opatření vykonatelné i nevykonatelné přednostním projednáním věci dle § 39 zákona o Ústavním soudu, coţ však nemusí být vţdy dostatečné; na rozdíl například od Ústavního soudu Slovenské republiky448 nemůţe Ústavní soud pozastavit účinnost napadených zákonných 442

Např. zaloţení vzniku společenství vlastníků jednotek jako právnické osoby ust. čl. II bod 2. zákona č. 103/2000 Sb. dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 (128/2001 Sb., Spoluvlastnické vztahy k budovám, bytům a nebytovým prostorám - zrušení některých ustanoveních zákona č. 72/1994 Sb.). 443 Např. transformace práva osobního uţívání bytu ustanovením § 871 odst. 1 občanského zákoníku na nájemní vztah (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, 86/1994 Sb., Právní jistota a ochrana osobního uţívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah), transformace práva trvalého uţívání pozemku ustanovením § 879c občanského zákoníku na vlastnictví (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02), transformace jmění a příspěvkových organizací ze státu na kraje a obce ustanoveními § 1, 2, 4 a 5 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdruţení působící v oblasti tělovýchovy a sportu [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03, 211/2003 Sb., Přechod majetku státu na kraje bez jejich souhlasu (zejména zadluţených nemocnic)]. 444 Např. ustanovení § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1696/09. 445 Naplněnost zmocņovací normy opatření spočívá v tom, ţe jiţ zmocnění nadále nemůţe být vykonáno, a to například pro uplynutí lhůty pro vydání prováděcí předpisu. Zmocņovací normu opatření představuje i ustanovení § 14 zákona č. 2/1954 Sb.; toto zákonné ustanovení bylo předloţeno ke zrušení Ústavnímu soudu. Ústavní soud však usnesením ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/98 (Katedrála sv. Víta a její znárodnění v r. 1954; tzv. konzumovaná právní norma) tento návrh odmítl, protoţe byl nepřípustný pro poţadavek toliko formálního přezkumu podle neplatných ústavních zákonů. 446 Členění norem opatření na vykonatelné a nevykonatelné a jejich podrobnější členění se v této práci zavádí, aby se lépe popsala zkoumaná materie. 447 Viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [ústní vyhlášení dne 20. 12. 2005, 531/2005 Sb., publikace ve Sbírce zákonů dne 29. 12. 2005, vykonatelnost ústním vyhlášením, Zrušení restituční tečky (propadná lhůta pro uplatnění práva na vydání náhradních pozemků]. 448 Viz čl. 125 odst. 2 ústavního zákona č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů: „Jestliţe ústavní soud přijme návrh na zahájení řízení podle odstavce 1, můţe 142

ustanovení; u norem opatření vykonatelných se můţe tento nedostatek kompenzovat tím, ţe Ústavní soud odloţí vykonatelnost rozhodnutí, které je provádějí.449 I kdyţ Ústavní soud zpočátku své existence věcně přezkoumal i naplněnou normu opatření,450 v pozdější rozhodovací praxi návrhy na zrušení naplněné normy opatření odmítal s odkazem na nepřípustnost nálezu s účinky ex tunc.451 Nutno souhlasit s tím, ţe zrušení naplněné normy opatření s účinky ex tunc je radikálním retroaktivním zásahem do právního řádu, protoţe se jím od počátku ruší právní vztahy zaloţené tímto ustanovením; jedná se však o jediný způsobilý prostředek k ochraně ústavnosti. Není moţno ale souhlasit s tím, ţe ochrana nabytých práv zakládá absolutní nepřípustnost pozastavit účinnost napadených právních předpisů, jejich částí, případně některých jejich ustanovení, můţe-li jejich další uplatņování ohrozit základní práva a svobody, hrozí-li značná hospodářská škoda anebo jiný váţný nenapravitelný následek.“ 449 Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (312/2009 Sb.), kterým se odkládá vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády (kauza Melčák). 450 Jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (86/1994 Sb., Právní jistota a ochrana osobního uţívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah). Prof. Holländer v odlišném stanovisku k tomuto nálezu dokonce uvedl, ţe se mají s účinkem ex nunc rušit i naplněné normy opatření: „Jakkoli by zrušení § 871 odst. 1 obč. zák. z důvodu právních účinků nálezů Ústavního soudu České republiky ex nunc jiţ nemohlo odstranit vzniklou nerovnost, smysl zrušení ustanovení zákona, ze kterého vyplývající právní vztahy jiţ ve své úplnosti vznikly a podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. i v případě zrušujícího nálezu zůstávají nedotčeny, lze spatřovat v povinnosti Ústavního soudu posuzovat ústavnost platného práva bez ohledu na jeho obsolentnost či naplnění v minulosti.“ 451 Viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (Katedrála sv. Víta a její znárodnění v r. 1954; tzv. konzumovaná právní norma): „Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanovuje právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc a nikoli ex tunc (§ 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb.). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku moţných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoņ hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jeţ by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichţ naplnění dochází v jednom okamţiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jeţ transformovalo právo osobního uţívání bytů na nájem), přičemţ u nich ani hypoteticky jiţ v budoucnu nemůţe vzniknout právní skutečnost, jeţ by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jeţ je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleţí, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Z uvedeného důvodu i veškeré restituční zákonodárství, s jeho nezbytnými retroaktivními komponenty, bylo uskutečněno demokratickým zákonodárcem a nikoli Ústavním soudem. Uvedená obecná konstatování plně dopadají na posuzování ústavnosti napadeného vládního nařízení č. 55/1954 Sb., jeţ došlo realizace v jednom okamţiku a na jehoţ základě v budoucnu, a to ani hypoteticky, jiţ nemohou vzniknout právní skutečnosti, jeţ by zaloţily nové právní následky. Odůvodněnost další existence státního vlastnictví k dotčeným nemovitostem, jeţ uvedené vládní nařízení zaloţilo, je proto věcí posouzení demokratického zákonodárce.“ 143

takového zásahu; práva nabytá v právních vztazích zaloţených na rušeném ustanovení,452 jakoţ i pravomocná netrestní rozhodnutí,453 totiţ zůstávají nedotčena. Takový zásah je tedy moţno připustit, ale v zásadě pouze u těch ustanovení, která nezaloţila oprávněnou důvěru občanů v právo; ve smyslu podmínek formulovaných Ústavním soudem pro přezkum zrušených ale stále aplikovatelných zákonů (poprvé vyjádřeny v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06) je moţno vyslovit tezi, ţe naplněná norma opatření bude derogovatelná, upravila-li jiný vztah neţ vztah mezi dvěma nositeli základních práv a svobod (především tedy vztah vertikální, veřejnoprávní) a je-li derogace této normy opatření ve prospěch nositele základních práv a svobod. Z přezkumu však podle mého názoru není vyloučen ani ten horizontální vztah, v němţ na jedné straně vystupuje subjekt veřejné moci; ten totiţ není nositelem základních práv a svobod, ani se nemůţe dovolávat toho, ţe zásahem veřejné moci byla porušena jeho důvěra v právo. Implicitním potvrzením tohoto názoru je i nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06, protoţe jím bylo přezkoumáno ustanovení upravující způsob určení části náhrady škody, kterou mají stát či územní samosprávné celky zaplatit poškozenému z titulu své odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V primárním vztahu stát či územní samosprávný celek sice vystupují autoritativně, ale v odpovědnostním vztahu nikoliv; tento odpovědnostní vztah je soukromoprávní, horizontální vztah. Zrušení naplněných norem opatření regulujících vztah mezi dvěma nositeli základních práv a svobod (vztah horizontální, soukromoprávní), jakoţ i účinných obecných zákonných ustanovení způsobilých zaloţit právní skutečnosti i v budoucnosti, s účinky ex tunc je nepřípustné s výjimkou případů, kdy by takovéto zrušení sledovalo ochranu hodnot, jeţ spadají do rámce materiálního jádra Ústavy ve smyslu jejího čl. 9 odst. 2.

452 453

Viz ust. § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Viz ust. § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 144

5.2.2 Přípustnost nálezu vyslovujícího protiústavnost zrušeného zákona Dne 29. 6. 2000 Okresní soud v Karviné podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., protoţe dospěl v občanském soudním řízení o ţalobě na zaplacení částky dluţné z důvodu civilního deliktu spáchaného dne 26. 6. 1998 k závěru, ţe tato zákonná ustanovení, kterých má pouţít na posouzení důvodnosti ţalované částky, jsou v rozporu s čl. 1 Listiny.454 Dne 1. 7. 2000 však nabyl účinnosti zákon č. 150/2000 Sb., který novelizoval zmíněná zákonná ustanovení; nastala tak skutečnost, která je důvodem pro zastavení řízení o zrušení zákona.455 Ústavní soud sice shledal, ţe řízení sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 jiţ nemůţe vést ke zrušení napadených zákonných ustanovení, protoţe zrušena jiţ byla, ale řízení přes to nezastavil; zaujal totiţ názor, ţe má povinnost vést řízení o vyslovení protiústavnosti zrušených napadených zákonných ustanovení. Ústavní soud tuto svou povinnost vyvodil zejména z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle Ústavního soudu za „zákon, jehoţ má být při řešení věci pouţito“ je moţno povaţovat nejen zákon platný (nezrušený), nýbrţ i zákon 454

Okresní soud v Karviné přerušil řízení a podal návrh Ústavnímu soudu podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (nyní § 109 odst. 1 písm. c/ téhoţ řádu). Obdobné ustanovení o přerušení řízení z důvodu závěru obecného soudu o protiústavnosti aplikovatelného zákona je obsaţeno v § 224 odst. 5 trestního řádu a v § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. 455 Viz § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: „Jestliţe zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichţ zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví.“ Meritorní rozhodnutí o zrušení zákona je neodstranitelnou překáţkou pozbytí platnosti napadeného zákona nejen před skončením řízení před Ústavním soudem, nýbrţ i před jeho zahájením; v tomto případě se má návrh na zrušení zákona pro nepřípustnost odmítnout (viz § 43 odst. 1 písm. e/ ve spoj. s § 66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V řízeních sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, sp. zn. Pl. ÚS 38/06 a sp. zn. Pl. ÚS 48/06 došlo ke zrušení napadených zákonných ustanovení po zahájení řízení před Ústavním soudem (v řízení sp. zn. Pl. ÚS 42/03 však aţ po jeho skončení), v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 72/06, sp. zn. Pl. ÚS 12/07, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, sp. zn. Pl. ÚS 29/08, sp. zn. Pl. ÚS 10/08 a sp. zn. Pl. ÚS 10/07 před zahájením řízení před Ústavním soudem. Řízení sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, Pl. ÚS 42/03, Pl. ÚS 38/06, Pl. ÚS 12/06, Pl. ÚS 48/06 a Pl. ÚS 35/08 byla zahájena návrhem na zrušení napadených zákonných ustanovení (v řízení sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 obecný soud návrh změnil na návrh na posouzení aplikovatelnosti napadených zákonných ustanovení z hlediska ústavnosti, v řízení sp. zn. Pl. ÚS 12/06 obecný soud návrh změnil na návrh na vyslovení protiústavnosti), řízení sp. zn. Pl. ÚS 72/06, Pl. ÚS 12/07, Pl. ÚS 29/08, Pl. ÚS 10/08 a Pl. ÚS 10/07 návrhem (Nejvyššího správního soudu) na vyslovení protiústavnosti zákonných ustanovení. 145

jiţ neplatný (zrušený). Ústavní soud se pravomoci přezkoumávat zrušené zákony a vyslovovat jejich protiústavnost ujal přesto, ţe není uvedena ve výčtu pravomocí Ústavního soudu podle čl. 87 Ústavy a ţe v zákoně o Ústavním soudu, pro výkon této pravomoci (řízení) nejsou stanoveny procesní normy. Právě překročení ústavní pravomoci bylo hlavním argumentem odlišných stanovisek šesti soudců k výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000. Ústavní soud v řízení sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 přezkoumal ústavnost napadených zrušených zákonných ustanovení; vzhledem k tomu, ţe ţádný rozpor s ústavním pořádkem nezjistil, návrh nálezem ze dne 10. 1. 2001 zamítl. V nálezu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, byla tedy poprvé manifestována pravomoc Ústavního soudu konat řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona. Toto řízení o kontrole norem se od řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů liší především tím, ţe není zákonem výslovně upraveno, ţe se vţdy jedná o konkrétní kontrolu norem, ţe navrhovatelem můţe být pouze obecný soud, ţe přezkoumávaným právním předpisem můţe být pouze zákon nebo jeho ustanovení a ţe následkem zjištěné protiústavnosti zákona není jeho zrušení. Vzhledem k tomu, ţe toto řízení není v českém právním řádu zákonem výslovně upraveno (čili pojmenováno) na rozdíl od právního řádu rakouského (viz čl. 140 odst. 4 a 7 Ústavy Rakouské republiky), neexistuje ani jeho oficiální označení. Nejpřesnější by podle mého názoru bylo označení „řízení o vyslovení protiústavnosti jiţ neplatného ale stále aplikovatelného zákona nebo jeho ustanovení“ (vyslovení, nikoliv určení proto, ţe výroky Ústavního soudu dosud učiněné v tomto řízení neobsahovaly slovo „určuje se“ a ţe Nejvyšší správní soud se ustálil v označení „návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení…“). Z důvodu stručnějšího vyjadřování však v této práci řízení označuji jako

„řízení

o vyslovení

protiústavnosti zrušeného

zákona“ (slovo

„zrušeného“, namísto jiţ neplatného, je vyjádřením toho, ţe zrušení je

146

nejčastějším

důvodem

pozbytí

platnosti;

vypuštění

slova

„stále

aplikovatelného“ je obhajitelné tím, ţe aplikovatelnost zákona je jednou z podmínek řízení uvedených v tomto článku; zestručnění na zákon je obhajitelné tím, ţe je-li zrušitelný celý zákon, tím spíše i jeho část, ustanovení a ţe ani zákonné označení pro zákonem upravené řízení o kontrole norem nezahrnuje slovo „ustanovení“). Ústavní soud předtím neţ tuto svou pravomoc poprvé vyuţil k vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona, ji v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, omezil, protoţe „otevírá prostor pro posuzování dřívějších jednání (případně právních událostí) dle pozdější, avšak jiţ ústavně konformní právní úpravy, vykazuje proto znaky pravé retroaktivity.“456 Omezena byla na případy, kdy půjde o vertikální působení základních práv, kdy „adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc“457. Oproti tomu v případě horizontálního působení základních práv pokládá Ústavní soud takový přezkum za nepřípustný s výjimkou případů, kdy by sledoval ochranu hodnot, jeţ spadají do rámce materiálního jádra Ústavy ve smyslu jejího čl. 9 odst. 2. Převede-li se toto zúţení pravomoci Ústavního soudu (čili podmínění aktivní legitimace navrhovatele vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona) do jiné terminologie, tak je nutno mít podle mého mínění za to, ţe: Ústavní soud redukoval svůj přezkum na ta zákonná ustanovení, po jejichţ vyřazení z aplikace (nálezem Ústavního soudu o vyslovení jejich protiústavnosti) bude retroaktivní aplikace ustanovení nových a konformních s článkem ústavního pořádku, s nímţ byly v rozporu stará zákonná ustanovení, přípustná z hlediska ústavního principu zákazu retroaktivity.

456

Tato právní úvaha se v odborné literatuře setkala s kritikou, viz WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 259: „Lze se však domnívat, ţe půjde spíše o situaci, kdy v důsledku neaplikovatelnosti normy jednoduchého práva bude potřeba aplikovat normu ústavního práva, se kterou byla norma jednoduchého práva v rozporu. Nebude se tedy jednat o situaci retroaktivního pouţití pozdější normy jednoduchého práva (je navíc otázka, z čeho Ústavní soud dovozuje, ţe pozdější úprava by byla ústavně konformní), ale situaci, kdy soud při vyplņování mezery pouţije ústavní normu, s níţ byl shledán rozpor.“ 457 Jak vyjádřeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06. 147

Vţdy budou přezkoumatelná zrušená zákonná ustanovení regulující veřejnoprávní vztah, kdeţto zákonná ustanovení regulující soukromoprávní vztah pouze tehdy, jestliţe aplikace nových zákonných ustanovení bude vedena ochranou podstatných náleţitostí demokratického právního státu. Ústavní přezkum provedený nálezem ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, je sporný, protoţe jeho předmětem bylo ustanovení upravující způsob určení části náhrady škody, kterou jsou povinni stát či územní samosprávné celky zaplatit poškozenému z titulu své odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V primárním vztahu stát či územní samosprávný celek sice vystupují autoritativně, ale v odpovědnostním vztahu nikoliv; tento odpovědnostní vztah je soukromoprávní, horizontální vztah a zásah Ústavního soudu do něj z titulu ústavního zákona je nutno povaţovat za horizontální působení základních práv. Nutno mít zřejmě za to, ač to Ústavní soud v tomto nálezu výslovně neformuloval, ţe zrušené zákonné ustanovení upravující soukromoprávní vztah mezi subjektem veřejné moci a osobou je rovněţ přezkoumatelné, protoţe zásah Ústavního soudu v neprospěch subjektu veřejné moci nemůţe být porušením principu ochrany důvěry občanů v právo, protoţe tento princip nechrání subjekty veřejné moci. Vţdy budou aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona správní soudy, kdeţto soudy příslušné k občanskému soudnímu řízení pouze tehdy, jestliţe aplikace nových zákonných ustanovení místo ustanovení zrušených protiústavních bude vedena ochranou podstatných náleţitostí demokratického právního státu.458 Co se týče trestních soudů,459 tak jejich návrhy podle mého mínění budou přípustné, nebude-li se zrušené trestněprávní ustanovení týkat horizontálního vztahu mezi obviněným a poškozeným. 458

A ve smyslu nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nejspíše i tehdy, upravuje-li zrušené zákonné ustanovení upravující soukromoprávní vztah mezi subjektem veřejné moci (v tomto vztahu však vystupující jako osoba) a osobou. 459 Ţádný trestní soud zatím u Ústavního soudu neinicioval řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona. 148

K částečnému popření, modifikaci právního názoru zaujatého v nálezu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, nálezem ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, mohlo dojít podle mého názoru z následujících důvodů: 1. Právní otázka přezkoumatelnosti zrušených, ale aplikovatelných zákonů byla posouzena Ústavním soudem v jiném, obměněném personálním obsazení. Ostatně i šest soudců z pléna Ústavního soudu v původním personálním obsazení se vyslovilo proti neomezenému přezkumu zrušených, ale aplikovatelných zákonů. Jistým mezičlánkem mezi výsledným názorem Ústavního soudu vyjádřeným

v

nálezu

ze

dne

6. 2. 2007,

sp.

zn.

Pl. ÚS

38/06

(názor: přezkoumatelné pouze některé zrušené zákony) a názorem vyjádřeným v nálezu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (názor: přezkoumatelné všechny zrušené zákony) je odlišné stanovisko Pavla Holländera, Stanislava Balíka a Vlasty Formánkové k nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (názor: nepřezkoumatelné ţádné zrušené zákony, s výjimkou přezkumu zrušeného zákona a vyslovení jeho protiústavnosti za účelem ochrany podstatných náleţitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy). 2. Slovy odlišného stanoviska Pavla Varvařovského k nálezu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000: „tímto postupem nastoupil Ústavní soud cestu, která povede k těţko předvídatelným problémům“. Ústavní soud uvedl do právní praxe nový právní institut přezkumu zrušených zákonů; podobně jako u jiných právních pojmů první nález Ústavního soudu v dané věci neobsahuje jeho úplné a konečné vymezení, ale je pouhým počátkem jeho formování. V případě řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona to platí tím spíše, protoţe nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, bylo zaloţeno nové soudní řízení dosud nijak neupravené. Zatímco v tomto nálezu Ústavní soud akcentoval svou roli orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, princip koncentrovaného ústavního soudnictví a hierarchickou výstavbu právního řádu, v nálezu ze dne 6. 2. 2007,

149

sp. zn. Pl. ÚS 38/06, oproti tomu postavil princip ochrany důvěry občanů v právo a princip zákazu pravé retroaktivity právních norem. Výroky nálezů sp. zn. Pl. ÚS 72/06, Pl. ÚS 12/07, Pl. ÚS 48/06, Pl. ÚS 35/08 a Pl. ÚS 10/07 byl vysloven rozpor zákonného ustanovení s ústavním pořádkem a v odůvodnění těchto nálezů byly vysloveny důsledky tohoto rozporu. Výrok nálezu, kterým se vyhovuje návrhu v řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona, formuluje Ústavní soud následovně: „(označení konkrétního zákonného ustanovení, ve znění před novelou) bylo v rozporu s (označení konkrétního článku ústavního pořádku)“, přičemţ takový výrok se pokládá za akademický. Mám za to, ţe čas minulý pouţitý ve zmíněné výrokové formě není přesný, protoţe vyvolává dojem, ţe rozpor mezi zákonným ustanovením a článkem ústavního pořádku pominul; opak je pravdou. Vţdyť přítomnost, aktuálnost rozporu je důvodem, proč soud má přerušit řízení a předloţit Ústavnímu soudu k posouzení ústavní konformitu aplikovaného zákona. Préteritum je zřejmě důsledkem podle mého názoru nesprávného názoru o neplatnosti derogovaného zákona, jehoţ „má být při řešení věci pouţito“. Nesdílím ani hodnocení Ústavního soudu spočívající v tom, ţe zmíněný určovací výrok je „akademický“. Uznávám sice, ţe ve srovnání s výrokem o zrušení zákona výrok o protiústavnosti zákona nepředstavuje takový zásah do právního řádu, ale na druhou stranu ani tento výrok není bez právních následků. Vţdyť tento výrok nejenţe zcela determinuje výsledek řízení přerušeného pro řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona, nýbrţ má právní dopad i mimo toto řízení. Přestoţe Ústavní soud v pěti řízeních (vţdy se jednalo o oblast vertikálního působení základních práv) vyslovil protiústavnost zrušeného zákona, obecným soudům v nesouladu se smyslem nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nepřipustil pouţití zákona aktuálně platného. Ústavní soud totiţ v důsledku protiústavnosti zrušeného zákonného ustanovení v odůvodnění svých nálezů uloţil orgánům veřejné moci při řešení

150

konkrétních případů toto ustanovení neaplikovat nebo jim vymezil rámec (podmínky) pro přímou aplikaci ústavního pořádku. Zatím jediným rozhodnutím Ústavního soudu, v němţ byly z ústavního pořádku konkretizovány podmínky pro rozhodování orgánu veřejné moci namísto podmínek stanovených ústavně nesouladným zákonným ustanovením, byl nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08. Jednalo se o zákonné ustanovení

zpřísņující

definici

bezúhonnosti

pro

účely

provozování

ţivnostenského podnikání460 tím, ţe oproti minulé právní úpravě byla u odsuzujícího rozsudku vypuštěna souvislost s předmětem podnikání, do něhoţ chce osoba vstoupit, resp. souvislost s podnikáním vůbec. Ústavní soud však shledal, ţe takto široké pojetí bezúhonnosti pro účely ţivnostenského podnikání je v rozporu s čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, pročeţ ţivnostenské úřady zavázal pojímat bezúhonnost úţeji – za relevantní překáţku povaţovat odsouzení za trestné činy spáchané pouze v souvislosti s podnikáním. Aplikace ústavního pořádku orgány veřejné moci podle nálezu Ústavního soudu, kterým byla vyslovena neaplikovatelnost zákonného ustanovení či navíc i konkrétní aplikovatelné podmínky plynoucího z ústavního pořádku, není retroaktivní pouze tehdy, kdyby se aplikoval ústavní článek na situaci, která nastala před jeho zakotvením do ústavního pořádku, ale je retroaktivní v kaţdém případě.461 I kdyţ totiţ ústavní článek byl součástí ústavního pořádku v době, kdy nastala posuzovaná situace, tak v té době nebyl na danou situaci aplikovatelný, tedy závazný čili určující práva a povinnosti zúčastněných subjektů; aplikovatelné a závazné totiţ tehdy bylo zákonné ustanovení. Závaznost a aplikovatelnost je tomuto zákonnému ustanovení odņata aţ pozdějším nálezem Ústavního soudu, který určuje jeho protiústavnost 460

Ustanovení § 6 odst. 2 písm. a/ zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění zákona č. 167/2004 Sb. 461 Stejný názor viz HERC, T. Účinek derogačního nálezu Ústavního soudu na právní vztahy. Právní rozhledy. 2008, č. 6, s. 201. V této práci tedy reviduji svůj názor, který jsem v této věci vyjádřil v následujícím článku: VOJÍŘ, P. Vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona nálezem Ústavního soudu a závaznost tohoto zákona a nálezu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 3, s. 288. 151

a neaplikovatelnost. Vzhledem k tomu, ţe ústavní článek nabývá závaznosti nálezem Ústavního soudu aţ po uskutečnění posuzované situace, představuje jeho aplikace pravou retroaktivitu. Ústavní soud se dosud v ţádném ze svých nálezů nevyjádřil k tomu, jaké právní následky má vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona na rozhodnutí vydaná na základě něho; jsem toho mínění, ţe i v tomto případě je pro řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona nutno aplikovat analogicky úpravu platnou pro řízení o zrušení zákona,462 a to proto, ţe této analogické aplikaci znění rozhodných ustanovení zákona o Ústavním soudu463 nebrání a ţe tato ustanovení jsou míněna na pouţívání zrušeného právního předpisu v minulosti bez ohledu na důvod jeho zrušení. To znamená, ţe vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona vyvolává důvod pro obnovu řízení ve vztahu k dosud nevykonanému rozsudku vydanému v trestním řízení na základě tohoto zákona a nevykonatelnost ostatních

dosud

nevykonaných

pravomocných

rozhodnutí

vydaných

na základě tohoto zákona. Ústavní soud dovodil a v několika řízeních uplatnil pravomoc vyslovit protiústavnost zrušeného zákona, jestliţe mu to navrhne soud a jestliţe se jedná o zákon, který má tento soud pouţít na vyvození povinností orgánu veřejné moci. Shledal-li Ústavní soud tento návrh důvodným, ve výroku nálezu vyslovil rozpor zákona s konkrétními články ústavního pořádku a v odůvodnění nálezu konstatoval, ţe v důsledku tohoto rozporu mají orgány veřejné moci zákon neaplikovat a v jednom případě kromě toho i aplikovat ústavní pořádek za podmínek konkrétně rozvedených Ústavním soudem. Přezkoumávání zrušených zákonů otevírá téma časových mezí platnosti zrušujícího a zrušeného zákona; v rozporu s panujícím názorem mám za to, ţe platnost

zákona

do

minulosti

není

vyloučena

ex

definitione,

nýbrţ v moderních právních řádech ex constitutione, a ţe neretroaktivní zákon

462

Stejně viz HERC, T. Přezkum ústavnosti zrušených, ale stále aplikovatelných zákonů. Jurisprudence. 2008, č. 3, s. 6. 463 Ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu. 152

ponechává zrušený zákon součástí právního řádu do data jeho zrušení a právním důvodem práv a povinností vzniklých do data jeho zrušení.

5.3 Přípustnost nepravé retroaktivity normativních právních aktů Nepravá retroaktivita je sice obecně přípustná a z hlediska právní jistoty akceptovatelná, ale v konkrétním případě se i nepravá retroaktivita můţe ocitnout v protiústavním rozporu s principem právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo (které jsou Ústavním soudem vyvozovány z čl. 1 Ústavy) a principem rovnosti.464 K tomuto neproporcionálně

rozporu

můţe

dojít

zasahuje

do

nabytého

především práva

tím,

nějaké

ţe osoby.

zákon Test

proporcionality je běţnou metodou Ústavního soudu, ale i ostatních evropských ústavních soudů, slouţící k přezkumu ústavnosti ustanovení právního předpisu, které zasahuje do základního práva nebo svobody. Zastávám názor,465 ţe se ho má pouţívat i při posuzování ústavní přípustnosti nepravé retroaktivity (zásahu do nabytého práva), coţ ve své předchozí judikatuře činil i Ústavní soud;466 projde-li zásah Ústavního zákona do práva na nerušený výkon funkce poslance testem proporcionality, je moţno tento zásah povaţovat za přiměřený, a tedy přípustný.

464

V daném případě je nutno zvaţovat nejen rovnost v právech zaručenou č. 1 Ústavy a celou Listinou a obecné pravidlo diskriminace v podobě zákazu diskriminace zakotvené v čl. 3 Listiny, nýbrţ zvláštní pravidlo rovnosti vyjádřené v čl. 21 odst. 4 Listiny. K tomu viz FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vydání 2. doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s. 85-87; HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 582-588. 465 Obdobně viz HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 589-592. 466 Viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, či ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 355/05. Je proto třeba přisvědčit výtce Jana Musila, ústavního soudce, obsaţené v 38. bodě jeho odlišného stanoviska k nálezu („Nemohu si odpustit ještě připomenutí, ţe Ústavní soud v tomto případě nevyuţil test proporcionality, který jinak hojně aplikuje“). 153

5.4 Přípustnost pravé retroaktivity individuálních právních aktů V současné české právní vědě se v souvislosti s časovým aspektem soudních

a

správních

rozhodnutí

rozlišuje

mezi

konstitutivními

a deklaratorními právními akty.467 Za konstitutivní právní akty se pokládají ta rozhodnutí, která vyvolávají vznik, změnu nebo zánik hmotněprávních vztahů; která jsou hmotněprávní skutečností a v tomto smyslu právotvorná.468 Oproti tomu deklaratorní právní akty se mezi hmotněprávními skutečnostmi neuvádějí; pouze opakují právo či povinnost, které vznikly z předprocesní skutečnosti, aniţ samy představují nově nastalou hmotněprávní skutečnost jiného druhu.469 Má se za to, ţe konstitutivní i deklaratorní právní akty zakládají procesní vztahy o procesních účincích (zejm. právní moci a vynutitelnosti) a ţe pouze konstitutivní právní akty mají i hmotněprávní účinky.470 Vychází se z tzv. procesuální (procesní) teorie právní moci, podle níţ právní moc rozhodnutí se projevuje toliko v procesních účincích; i závaznost rozhodnutí coby pozitivní stránka materiální právní moci tudíţ neznamená povinnost ţalovaného chovat se dle výroku rozhodnutí, nýbrţ, jak jiţ uvedeno, překáţku bránící soudům odchylně posoudit právní následek vyslovený v tomto rozhodnutí v následném, závislém řízení.471 Vzhledem k výše uvedenému se učí, ţe konstitutivnost právního aktu s sebou nese jeho působnost ex nunc a pro futuro, kdeţto deklaratornost s sebou nese účinek ex tunc a pro praeterito, ale pouze v rovině procesní (potvrzení hmotného práva od počátku jeho vzniku). Tradiční a do současné české právní vědy převzatý dualismus konstitutivních a deklaratorních právních aktů uznávám v tom argumentu, 467

Viz HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 82. Viz např. WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011, s. 265. 469 Viz např. WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011, s. 265. 470 Viz např. WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011, s. 266. 471 Viz DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 68. 468

154

ţe deklaratorní právní akt se od konstitutivního právního aktu liší tím, ţe pouze opakuje předprocesní hmotněprávní povinnost; ţe soudce vyhlašující deklaratorní rozsudek je vázán nejen procesními předpisy (co do formy řízení a rozhodnutí), ale zcela i hmotněprávní skutečností, tedy hmotným právem a skutečností podle něho nastalou (co do obsahu rozhodnutí). Neuznávám však, ţe se deklaratorním právním aktům odpírá hmotněprávní relevance; neuznávám procesní teorii právní moci, protoţe si myslím, ţe výrok rozsudku ukládající ţalovanému povinnost opravdu zakládá jeho povinnost, ţe ho tento rozsudek zavazuje i mimo soudní proces.472 Z této materiální teorie právní moci vyplývá, ţe pravomocný (tedy platný) deklaratorní rozsudek zcela nahrazuje čili konzumuje, abroguje a ruší od počátku ex tunc právo či povinnost, které vznikly z přeprocesní právní skutečnosti, a jako nová právní skutečnost vstupuje deklarovaným právem či povinností na její místo, a to i v případě, ţe výrok rozsudku pro vadu nebo z jiného důvodu (např. zmeškání ţalovaného) neodpovídá předprocesní povinnosti.473 Pro pochopení právní situace, kdy dojde ke zrušení pravomocného deklaratorního

rozhodnutí, předloţil Adolf Procházka

to

vysvětlení,

ţe po dobu zrušitelnosti pravomocného rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku (podle platného řádu České republiky i cestou ústavní stíţnosti) je závaznost pravomocného rozhodnutí a závaznost předprocesní skutečnosti doloţena podmínkou zrušení pravomocného rozhodnutí, ve vztahu k závaznosti pravomocného rozhodnutí podmínkou rozvazovací a ve vztahu k závaznosti předprocesní právní skutečnosti podmínkou odkládací.474

472

Stejně usuzoval Adolf Procházka, viz zejm. PROCHÁZKA, A. Žalobní důvod. Studie k normativní konstrukci civilního sporného procesu. Brno-Praha: Orbis, 1932, s. 9-21 a PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 145-146. 473 PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 145: „norma vzniká téţ mimo soudní proces (např. smluvní nebo mimosmluvní) a ţe tato předrozsudečná norma je abrogována (úplně zrušena, konsumována) normou rozsudečnou, která na její místo vstupuje. Proto např. zamítne-li soudce ţalobu a prohlásí-li, ţe ţalovaný dluţen není, ač dluţen byl, pak napříště platí, ţe „povinnost tu není ani nebyla„.“ 474 Viz PROCHÁZKA, A. Žalobní důvod. Studie k normativní konstrukci civilního sporného procesu. Brno-Praha: Orbis, 1932, s. 20-21. 155

Vztah předprocesní právní skutečnosti (např. smlouvy) a soudního deklaratorního rozsudku je moţno podle Procházky v této souvislosti připodobnit vztahu ústavního zákona a zákona; i obyčejný zákon platí pro kalkul vad i přes rozpor se zákonem ústavním, není-li zrušen nálezem Ústavního soudu - do tohoto rozhodnutí je odloţena závaznost ústavního zákona v části popřené obyčejným zákonem a závaznost obyčejného zákona učiněna nejistou rozvazovací podmínkou spočívající v tomto rozhodnutí.475 Při procesním pojetí právní moci se má za to, ţe právní moc rozhodnutí a procesní vztah vůbec „zatlačuje do pozadí původní hmotněprávní vztah“, procesní vztah, ţe hmotněprávní vztah a procesní vztah existují vedle sebe a ţe hmotněprávní vztah „oţije při podání mimořádných opravných prostředků“.476 Při klasické konsumpční teorii v rámci materiálního pojetí právní moci se má za to, ţe k úplnému zrušení předprocesní povinnosti dochází právní mocí rozhodnutí nepodmíněně477 a ţe při zrušení pravomocného rozhodnutí předprocesní povinnost „oţije“.478 Proti Procházkově podmíněné konsumpční teorii právní moci byly vzneseny námitky, ţe uplatnění některých mimořádných opravných prostředků není časově omezeno a ţe procesní úkony se ve smyslu § 41a odst. 2 občanského soudního řádu479 s podmínkami nesnášejí, není-li zákonem stanoveno jinak. Domnívám se, ţe ani jedna z těchto námitek není důvodná: Podmíněná konsumpční teorie je vázána na podmínku, nikoliv na uplynutí lhůty k podání mimořádného opravného prostředku; podmínka je, 475

Viz PROCHÁZKA, A. Žalobní důvod. Studie k normativní konstrukci civilního sporného procesu. Brno-Praha: Orbis, 1932, s. 21. 476 Viz WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011, s. 266. 477 Viz SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931, s. 259-260: „Úvahy tyto vedou k obecné poučce, ţe totiţ povinnost stanovená delegující normou je konsumována, jakmile tato byla stanovena delegovanou normou. To má důleţitý praktický výsledek. Je-li někdo odsouzen, aby zaplatil svůj dluh, který předtím jiţ byl zaplatil, musí plniti podle rozsudku, ale můţe se domáhati, aby to, co předem plnil, bylo mu vráceno, neboť rozsudkem zrušena byla povinnost stanovená onou vyšší normou.“ 478 K tomu viz PROCHÁZKA, A. Žalobní důvod. Studie k normativní konstrukci civilního sporného procesu. Brno-Praha: Orbis, 1932, s. 20 či DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 26. 479 Ustanovení § 41a odst. 2 občanského soudního řádu zní: „K úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíţí.“ 156

na rozdíl od lhůty, skutečnost, jejíţ vznik je nejistý. Námitka nejistoty ohledně podání mimořádného opravného prostředku tedy nijak tuto konstrukci nezpochybņuje, spíše naopak. Námitka nepřípustnosti podmínky je nedůvodná proto, ţe zákonem je formulována pro procesní úkon účastníka řízení, ale podmíněná konsumpční teorie podmínku konstruuje pro soudní rozhodnutí a hmotněprávní úkon (či jinou hmotněprávní skutečnost); jak soudní rozhodnutí, tak i hmotněprávní úkon podmíněny být mohou.480 Navíc při vymezení vztahu předprocesní povinnosti a povinnosti uloţené soudním rozhodnutím jde o vztah právním řádem zvláště neupravený; systematické pojmy tento vztah zachycující proto musí odpovídat formálním právním pojmům a obsahu právního řádu. Těmto poţadavkům podle mého mínění vyhovuje podmíněná i nepodmíněná konsumpční teorie v rámci materiálního pojetí právní moci lépe neţ procesní pojetí právní moci; toto pojetí nakládá s pojmem „zatlačený do pozadí“ ve vztahu k přeprocesnímu právnímu aktu a předprocesnímu právnímu vztahu. Tento

pojem

ani se současnou

je

podle

právnickou

mě

nesrozumitelný

terminologií;

a

neslučitelný

v souladu

s noeticky

diferencovanou sémantikou je nutno místo toho vyjádřit, zda je předprocesní právní akt závazný, nebo nikoliv; je-li nezávazný, tak uvést, zda je to pro jeho zrušení soudním rozhodnutím (nepodmíněná konsumpční teorie) nebo pro jeho doloţení odkládací podmínkou spočívající ve zrušení tohoto soudního rozhodnutí ze strany soudu vyšší instance (podmíněná konsumpční teorie). Přikláním se k nepodmíněné konsumpční teorii proto, ţe je jednodušší a ţe podmiņování závaznosti soudního rozhodnutí a předprocesní povinnosti není

potřebné.

Soudy

totiţ

v opravném

řízení

ruší

pravomocná

i nepravomocná rozhodnutí od počátku, ex tunc;481 je-li od počátku zrušeno 480

K tomu viz § 262 odst. 1 OSŘ: „Jestliţe je to, co ukládá rozhodnutí povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze nařídit výkon rozhodnutí, jen prokáţe-li oprávněný, ţe se podmínka splnila nebo ţe sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému jiţ splnil, popřípadě je připraven ji splnit.“; § 36 odst. 1 věta 1. občanského zákoníku: „Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.“ 481 Viz PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 146: „Uváţímeli, ţe činnost všech instancí je tvoření právních norem, pak můţeme přistoupiti k charakteristice řízení 157

soudní rozhodnutí, kterým byla vadně deklarována předprocesní povinnost, znamená to, ţe toto soudní rozhodnutí nikdy nevyvolalo ţádných právních následků, ani zrušení předprocesního právního aktu (úkonu). Má se tedy za to, ţe platnost předprocesního právního aktu byla obnovena, ţe předprocesní povinnost „obţivla“. U zrušení nepravomocných individuálních právních aktů není podle mého názoru nutno uvaţovat v kategorii zpětné závaznosti zrušení přezkumnou

instancí,

protoţe

rušený

akt

ţádné

závaznosti

neměl,

a proto nemůţe být ani zpětně zrušen. Důsledkem rušení pravomocných individuálních právních aktů od počátku, je i povinnost stran vydat si plnění poskytnutá dle zrušeného pravomocného rozsudku či odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (zpětně se povaţuje pravomocné rozhodnutí za nezákonné). Právní řád však můţe určit i jiný moment zrušení neţ od právní moci zrušeného rozhodnutí, čehoţ příkladem je § 99 odst. 1, 2 správního řádu; podle něho můţe správní orgán v přezkumném řízení zrušit přezkoumávané rozhodnutí i k datu právní moci nebo předběţné vykonatelnosti přezkumného rozhodnutí.482 Občanské

právo

procesní

chrání

oprávněnou

důvěru

osob

nezúčastněných na soudním řízení tak, ţe zachovává jejich práva nabytá v návaznosti na pravomocné soudní rozhodnutí, které bylo zrušeno.483

opravného. V tomto řízení se norma niţší stolice buď nahrazuje (mění), buď deroguje – správněji řečeno, abroguje, poněvadţ jde o zrušení úplné – nebo konečně potvrzuje.“ 482 Ustanovení § 99 správního řádu zní: „(1) Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení mohou nastat zpětně od právní moci nebo předběţné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí anebo od právní moci nebo předběţné vykonatelnosti rozhodnutí v přezkumném řízení. V rozhodnutí, jímţ se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, správní orgán s ohledem na obsah přezkoumávaného rozhodnutí určí, odkdy nastávají jeho účinky. (2) Pokud se ruší nebo mění rozhodnutí, jímţ byla uloţena povinnost, a neodůvodņují-li okolnosti případu jiné řešení, určí správní orgán, ţe účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběţné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí.“ 483 Ve vztahu k rozhodnutí po povolení obnovy nebo po zrušení rozhodnutí na základě ţaloby pro zmatečnost: „Právní vztahy někoho jiného neţ účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím o věci dotčeny.“ (§ 235i odst. 3 OSŘ); ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu: „Právní vztahy někoho jiného neţ účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.“ (§ 243d odst. 2 OSŘ) 158

Jsem tedy za jedno se současnou českou právní vědou v tom, ţe deklaratorní právní akty mají právní následky ex tunc; na rozdíl od ní soudím,

ţe

tyto

právní

následky

nejsou

jen

v rovině

procesní.

Oproti deklaratornímu (individuálnímu) právnímu aktu a oproti normativnímu právnímu aktu konstitutivní právní akt stanovuje hmotněprávní následky, které nebyly před jeho vydáním dány. I pro tuto shodu mezi normativním právním aktem (právním předpisem) a konstitutivním právním aktem jsem toho názoru, ţe u nich lze dovodit obdobné podmínky ústavní přípustnosti. Soudím tedy, ţe pravá retroaktivita konstitutivních právních aktů je podle právního řádu České republiky zásadně ústavně nepřípustná a ţe nutnou, nikoliv však dostatečnou, podmínkou výjimečně ústavně připuštěné retroaktivity rozhodnutí je její výslovné zakotvení ve vyšší právní normě uzákonění nebo i dovození této přípustnosti v judikatuře Ústavního soudu. Druhým a hlavním kritériem ústavní přípustnosti retroaktivního konstitutivního právního aktu je zachování principu ochrany oprávněné důvěry v právní řád. Z tohoto hlediska je moţno shledat ústavně přípustným zpětné přiznání nějakého práva nějaké osobě či skupině osob, není-li to však v rozporu s principem rovnosti. Příkladem retroaktivního konstitutivního právního aktu přiznávajícího právo je správní rozhodnutí o zpětném přiznání dávky sociální péče dle § 94 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení484 či soudní rozhodnutí o zpětném přiznání osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.485 Retroaktivním procesním úkonem, byť ne právním aktem, je i vklad věcného práva do katastru nemovitostí; zpětnost spočívá v tom, ţe se právo do katastru nemovitostí zapisuje ke dni podání návrhu dle § 2 odst. 3 zákona 484

Ustanovení § 94 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zní: „Dávka, na kterou vzniká nárok rozhodnutím příslušného orgánu, můţe být přiznána a vyplácena nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o poskytnutí této dávky.“ K tomu viz HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 103104. 485 Ustanovení § 138 odst. 1 zní: „Na návrh můţe předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodņují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatņování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.“ 159

č. 265/1992 Sb.,

o

zápisech

vlastnických

a

jiných

věcných

práv

k nemovitostem.486 Jako

ústavně

přípustné

je

moţno

hodnotit

i

rozhodnutí,

jehoţ retroaktivitou se napravuje vada původního závazného rozhodnutí, byloli tohoto rozhodnutí dosaţeno nepoctivým způsobem (např. uvedení nepravdivých údajů nebo zamlčení některých údajů) či od počátku původního závazného rozhodnutí nebyl dán veřejný zájem, pro něhoţ bylo původní rozhodnutí vydáno. Takové rozhodnutí představuje soudní rozhodnutí o zpětném odnětí osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 2 občanského soudního řádu.487 Ústavně odůvodněna je zpětnost rozhodnutí i tehdy, kdyţ se pomocí ní sleduje ochrana veřejného zájmu, který převaţuje nad zájmy soukromými. Do této kategorie spadají soudní rozhodnutí o změně rozhodnutí nebo dohody rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností dle § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině488 a soudní rozhodnutí o neplatnosti manţelství § 17 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.489 Zatímco u tohoto rozhodnutí jeho závaznost ex tunc vyplývá přímo ze zákona – viz zejména jeho slova „se povaţuje za neuzavřené“ a je potvrzováno i v právní vědě,490 u onoho byla retroaktivita dovozena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 3120/07, a sice s tímto odůvodněním: „K této otázce se přitom teorie i soudní praxe v minulosti vyjádřily, a to zcela odlišně od právního názoru stěţovatelky. Ostatně i z argumentace 486

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zní: „Práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak.“ 487 Ustanovení § 138 odst. 2 OSŘ zní: „Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliţe se do pravomocného skončení řízení ukáţe, ţe poměry účastníka osvobození neodůvodņují, popřípadě neodůvodņovaly.“ 488 Ustanovení § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, zní: „Změní-li se poměry, můţe soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností.“ 489 Ustanovení § 17 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, zní: „Manţelství prohlášené za neplatné se povaţuje za neuzavřené.“ 490 „Neplatné manţelství chápe zákon o rodině jako manţelství, které vzniklo, má právní následky, a to aţ do doby, dokud jej soud neprohlásí za neplatné. Dojde-li k prohlášení manţelství za neplatné, pohlíţí se na ně jako na neuzavřené (§ 17 odst. 1 zák. o rod.). Rozhodnutí soudu má tedy konstitutivní účinky a působí ex tunc, tj. od okamţiku uzavření manţelství. Osobní status fyzické osoby, která by tedy uzavřela první manţelství, jeţ by bylo soudem prohlášeno za neplatné, by byl znovu svobodný/á.“ (HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, M. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 1998, s. 67-68). 160

stěţovatelky je zcela zřejmé, ţe si je vědoma ustálené jurisprudence obecných soudů, podle níţ je změna úpravy výchovy nezletilého s účinky do minulosti přípustná ve výjimečných případech, za něţ je povaţováno zejména sladění právního stavu s jiţ dříve vytvořeným faktickým stavem…“ Ústavní

soud

připustil

i

konstitutivní

soudní

rozsudky,

kterými se pro období od podání ţaloby do 31. 12. 2006 jednostranně zvyšuje nájemné z bytu; počátek závaznosti těchto retroaktivních rozhodnutí je sice stanoven stejně jako u přiznání dávky sociální péče či vkladu do katastru nemovitostí, ale od těchto rozhodnutí se podle mě významně liší. Právní problematika v této věci spočívá v tom, ţe § 696 odst. 1 občanského zákoníku491 vedle dohody jako hlavní právní skutečnosti pro stanovení nájemného z bytu uvádí, ţe právní předpis můţe stanovit i jiné právní skutečnosti. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (252/2006 Sb., K absenci právní úpravy umoţņující jednostranné zvýšení nájemného v bytech) dovodil, ţe Parlament ČR je protiústavně nečinný tím, ţe nepřijal zákon o deregulaci nájemného, o jednostranném zvyšování nájemného.492 Ústavní soud se navíc v tomto nálezu vyslovil v tom smyslu, ţe na místo nečinného zákonodárce se musí ochrany práv pronajímatelů chopit obecné soudy tím, ţe budou rozhodovat o ţalobách pronajímatelů proti nájemcům o zvýšení nájemného z bytu. Dne 31. 3. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., zákon o jednostranném zvyšování nájemného a o změně občanského zákoníku, jímţ získal pronajímatel oprávnění jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje dnem 1. 1. 2007.

491

Ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku zní: „Nájemné při uzavírání nájemní smlouvy nebo změna nájemného v průběhu trvání nájemního vztahu se sjednává dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.“ 492 Slovy výroku I. tohoto nálezu Ústavního soudu: „Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s uţíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“ 161

V soudní praxi vznikl problém, jak rozhodovat o ţalobách o zvýšení nájemného po tomto datu a zda je moţno v souvislosti s regulací uplatņovat nějaký nárok i po státu. Dne 28. 4. 2009 vydal Ústavní soud stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 (136/2009 Sb., K náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného), kterým stanovil, ţe: „Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání ţaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním ţaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data jiţ jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.“ Ohledně nároku vůči státu Ústavní soud naznal, ţe můţe být odůvodněn nikoliv odpovědností státu za škodu, ale omezením vlastnického práva, přičemţ dodal, ţe nárok vůči státu „na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání ţaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, můţe pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.“ Nutno dodat, ţe v ustanovení § 2225 odst. 3 a 4 návrhu nového občanského zákoníku je výslovně zakotveno, ţe soud má jednostranně zvýšit či sníţit nájemné ke dni podání návrhu.493 493

Ustanovení § 2225 odst. 3 a 4 návrhu nového občanského zákoníku zní takto: „(3) Souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné, jak bylo navrţeno. Nesdělí-li nájemce v písemné formě pronajímateli do dvou měsíců od dojití návrhu, ţe se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud; návrhu podanému po uplynutí této lhůty soud nevyhoví, namítne-li nájemce, ţe byl podán opoţděně. Při určení výše nájemného není soud vázán návrhy stran, a určí výši nájemného tak, aby byla v místě a čase obvyklá. Výše nájemného pak bude upravena počínaje dnem podání návrhu soudu. 162

5.5 Přípustnost pravé retroaktivity právních úkonů Zpětné účinnosti právních úkonů je v judikatuře i v právnické literatuře věnována mnohem menší pozornost neţ zpětné účinnosti právních předpisů. Obecně platí, ţe účinky adresného právního úkonu nastávají okamţikem jeho dojití účastníkovi, vůči kterému je činěn.494 Účinnost celého právního úkonu nebo jen vznik některé povinnosti či práva z něj mohou být odloţeny do budoucnosti uplynutím nějaké lhůty či splněním nějaké podmínky.495 Při posuzování ústavní přípustnosti pravé retroaktivity právních úkonů nutno vyjít podle mého mínění z toho, ţe ústavní pořádek České republiky garantuje princip autonomie vůle; ústavně princip autonomie vůle se uplatņuje především v soukromém právu,496 a to zejména ve svobodě učinění právního úkonu, ve svobodě volby adresáta právního úkonu, ve svobodě volby obsahu právního úkonu497 a ve svobodě volby formy právního úkonu.498 Navíc autonomie vůle499 se neprojevuje pouze jako strukturální princip, podle něhoţ lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních, tedy i právních úkonů) uplatņovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Ústavní soud totiţ ve své judikatuře dospěl k závěru, ţe čl. 2 odst. 3 Listiny garantuje autonomii vůle i jako subjektivní právo jednotlivce na to, (4) Navrhuje-li nájemce sníţení nájemného, pouţijí se ustanovení odstavců 1 aţ 3 obdobně.“ 494 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005; ve vztahu přijetí návrhu smlouvy viz ust. §43c odst. 2 občanského zákoníku. 495 Viz ust. §36 odst. 1, 2 občanského zákoníku. 496 Souhlasím s názorem, ţe pojmu autonomie odpovídá pojem demokracie (ve formálním smyslu), politický pojem republika a pojem rovnosti a soukromoprávnosti a pojmu heteronomie odpovídá pojem autokracie, politický pojem monarchie a pojem nadřízenosti, autoritativnosti a veřejnoprávnosti (Viz WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 140, 183). 497 A to ve volbě typu právního úkonu, v odchýlení se od zákonných ustanovení typu právního úkonu (problematika tzv. dispozitivních norem) a ve volbě nepojmenovaného právního úkonu. 498 HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 49-50. 499 Teoretické vymezení vztahu pojmů svobody vůle a autonomie vůle je obsaţeno např. v: HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 49-50 či VOJÍŘ, P. Časové meze autonomie vůle stran. In Sborník z konference COFOLA 2009. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011-09-03], s. 1278-1279. Dostupné z: . 163

aby

veřejná

moc

respektovala

autonomní

projevy

jeho

osobnosti,

včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.500 Z tohoto pohledu je nutno primárně nahlíţet na smluvní retroaktivitu. Zásada autonomie vůle, byť zaujímá v soukromém právu výsadní postavení, není zásadou jedinou; v určitých případech nad touto zásadou za účelem ochrany veřejných hodnot nebo práv jiných osob převáţí zásada jiná, například zásada dobrých mravů.501 Mám tedy za to, ţe nelze vyvodit ţádný obecný zákaz toho, aby byly právo, povinnost či účinnost celého právního úkonu zaloţeny právním úkonem do minulosti (přede dnem jeho uzavření). Lze tedy říci, ţe zpětná účinnost právních úkonů (tedy i smluvní retroaktivita) je obecně přípustná;502 nutno ale dodat, ţe je přípustná pouze tehdy, stanoví-li tak zákon (právnímu úkonu přiznává účinky ex tunc) jako například pro odstoupení od smlouvy dle § 48 odst. 2 občanského zákoníku nebo pro dovolání se relativní neplatnosti §40a občanského zákoníku nebo přípustná dohoda účastníků.503 Podmínkou přípustnosti retroaktivity dohody je její výslovné a nepochybné smluvní ujednání a absence rozporu s kogentní právní normou. Dohoda se ocitá v rozporu s kogentní právní normou zejména v následujících případech: 1. Uzavřením dodatku ke smlouvě nemůţe být ke dni uzavření smlouvy (ex tunc) ani ke dni uzavření dodatku smlouvy (ex nunc) zhojeny vady vyvolávající absolutní neplatnost smlouvy. „Není-li smlouva platně uzavřena, 500

Viz např. tato rozhodnutí Ústavního soudu: nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, nález ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04, nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 nebo nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05. 501 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06. 502 Stejný názor viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005. Nemohu souhlasit s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2006, obsahujícím tento právní názor: „Rovněţ tak není pochyb o tom, ţe kupní smlouva, obsahující dohodu o jiţ prošlé (uplynulé) době dodání zboţí, je neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť jeho předmětem je plnění nemoţné.“ ani jako s obecným argumentem proti přípustnosti smluvní retroaktivity ani jako s konkrétnějším argumentem ve prospěch neplatnosti ujednání o prošlé době dodání zboţí z důvodu (počáteční) nemoţnosti plnění ve smyslu ust. §37 odst. 2 občanského zákoníku. Vţdyť přeci není a priori nemoţné, aby někdo před vznikem své právní povinnost uskutečnil jednání, které jí odpovídá. 503 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005. 164

nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům ţádné závazky, takţe se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náleţitosti smlouvy zhojit její neplatnost.“504 Konvalidace je moţná pouze u relativně-neplatného právního úkonu,505 u něhoţ se dosud osoba dotčená tímto úkonem jeho neplatnosti nedovolala. 2. Přikláním se k názoru, ţe dohoda o zrušení smlouvy ex tunc (včetně splněných

závazků)

jakoţto

nepojmenovaná

smlouva

(dle § 51 občanského zákoníku či dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku)506 je v zásadě přípustná, protoţe zákon připouští i jednostranné zrušení smlouvy ex tunc

odstoupením

od

smlouvy

(arg.

a

minori

ad

maius

a arg. ad absurdum).507 Touto dohodou ale nemůţe být smlouva zrušena ex tunc, upravuje-li kogentní právní norma způsoby zániku právního vztahu zaloţeného smlouvou taxativním

výčtem

(nezahrnujícím

dohodu

o

zrušení

závazku),

čehoţ příkladem je například taxativní výčet způsobů zániku účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným.508 3. Zákon jako podmínku vzniku a účinnosti smlouvy klade souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistoupit k smluvnímu projevu účastníků, např. souhlas správního orgánu dle dřívějšího znění zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu nebytových prostor.509 4. Smluvní retroaktivita by byla v konkrétním případě v rozporu se zásadou ekvity, a sice se zásadou dobrých mravů či se zásadou zákazu zneuţití subjektivních práv.510 504

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89 505 Stejný názor viz FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V. et al. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001, s. 82. 506 Oproti tomu dohoda o zrušení závazků výslovně upravená (ust. §572 odst. 2 občanského zákoníku) ruší pouze závazky nesplněné a to ex nunc. 507 Shodně nahlíţeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02; opačný názor zaujat v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006. 508 Viz poslední argument v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006. 509 K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005. 510 K obsahu těchto zásad soukromého práva blíţe viz zejm. HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 70-113. 165

5. Smluvní retroaktivita by byla v konkrétním případě v rozporu se zásadou ochrany práv třetích osob.511 6. Smluvní retroaktivita by byla v konkrétním případě v rozporu s veřejnoprávní normou.

5.6 Kauza Melčák Kauza Melčák otevřela především otázku, zda má Ústavní soud vůbec pravomoc rušit ústavní zákony, a má-li ji, zda byly splněny podmínky k jejímu uplatnění v tomto případě. 512 Z hlediska tématu této práce je však nejdůleţitější retroaktivita jakoţto jeden ze dvou nosných derogačních důvodů, na nichţ byl zaloţen nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb., v této podkapitole dále jen „Nález“), kterým byl zrušen ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny (v této podkapitole dále jen „Ústavní zákon“). 5.6.1 Chronologický přehled právních aktů Dne 29. 6. 2009 nabyl Ústavní zákon platnosti a účinnosti; v čl. 1 Ústavního zákona bylo stanoveno, ţe: „Volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 skončí v roce 2009 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se budou konat do 15. října 2009.“ Dne 1. 7. 2009 vydal prezident republiky rozhodnutí, kterým vyhlásil volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a dny jejich 511

Viz GLATZOVÁ, V. Krátká obhajoba přípustnosti zpětné účinnosti smluv. Právní rozhledy. 2006, č. 14, s. 519. 512 Na právnickém webu Jiné právo je kauze Melčák věnováno „on-line symposium“, k jehoţ tématu bylo publikováno velké mnoţství příspěvků (viz ); ve dnech 18. - 19. 9. 2009 se konal III. ročník mezinárodní konference Dny práva 2009, jejíţ jedna sekce byla věnována i tomuto tématu; z časopisecké tvorby viz např. MOLEK, P. „Hluboce inspirující“ nález Pl. ÚS 27/09 a utrţené ucho materiálního jádra Ústavy. Soudní rozhledy. 2009, č. 10, s. 367-373 či VOJÍŘ, P. Nedůvodnost zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. pro retroaktivitu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, č. 4, s. 323-327. 166

konání stanovil na pátek 9. října a sobotu 10. října 2009; toto rozhodnutí bylo kontrasignováno předsedou vlády a dne 9. 7. 2009 vyhlášeno ve Sbírce zákonů pod č. 207/2009 Sb. (v této podkapitole dále jen „Prezidentovo rozhodnutí“). Dne 26. 8. 2009 podal poslanec Miloš Melčák ústavní stíţnost, kterou poţadoval zrušení Prezidentova rozhodnutí, spolu s návrhem na zrušení Ústavního zákona.513 Dne

1. 9. 2009

vydal

Ústavní

soud

usnesení

sp. zn.

Pl. ÚS 24/09 (312/2009 Sb.), kterým vykonatelnost Prezidentova rozhodnutí odloţil. Dne 2. 9. 2009 vydal Ústavní soud usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/09, kterým řízení ve věci ústavní stíţnosti stěţovatele Miloše Melčáka přerušil a návrh na zrušení zmíněného ústavního zákona postoupil k rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Dne 10. 9. 2009 vyhlásil Ústavní soud Nález, kterým tímto dnem zrušil Ústavní zákon a Prezidentovo rozhodnutí.514 Ústavní soud v odůvodnění Nálezu uvedl, ţe: „…dospěl k závěru o ústavně nepřípustné individuální a retroaktivní povaze ústavního zákona č. 195/2009 Sb., k závěru o porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy.“ Usnesením ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2009, Ústavní soud řízení o ústavní stíţnosti zastavil.

513

Celý text Melčákova podání je dostupný na původních internetových stránkách Ústavního soudu: http://swww.usoud.cz/assets/_stavn__st__nost_poslance_Milo_e_Mel__ka.pdf. [cit. 2011-09-02]. Za povšimnutí jistě stojí, ţe JUDr. Jan Kalvoda, advokát, před převzetím Melčákova právního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem publikoval v Lidových novinách článek, v němţ ostře kritizoval přípravu Ústavního zákona (viz KALVODA, J. Ignorovat trojí pokus o vládu je ústavní zločin. In Lidové noviny ze dne 7. 4. 2009. [cit. 2011-09-02]. Dostupné z: ). 514 Audiovizuální záznam celého jednání Ústavního soudu, na němţ byl dne 10. 9. 2009 vyhlášen Nález, je moţno nalézt na této adrese: . [cit. 2011-09-02]. 167

5.6.2 Nesprávnost úvahy o pravé retroaktivitě Ústavního zákona Nutno konstatovat, ţe Ústavní soud v Nálezu ke škodě věci jasně nedeklaroval,515 zda intertemporalitu Ústavního zákona povaţuje za pravou, či nepravou retroaktivitu. Vzhledem k tomu, ţe Ústavní soud v Nálezu odkazuje na své judikáty nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, a na stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, kteréţto se dotýkají retroaktivity toliko pravé, ţe z nálezu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, vyjímá pasáţ týkající se retroaktivity pravé a ţe dále pojednává o retroaktivitě „bez přívlastku“,516 docházím k závěru, ţe Ústavní soud spatřoval v Ústavním zákoně pravou retroaktivitu. S tímto právním náhledem Ústavního soudu nesouhlasím, protoţe není správný; neodpovídá ani definici zpětně účinného zákona podané v samotném Nálezu517 ani definicím zpětně účinného zákona podaným v jiných nálezech Ústavního soudu. Za správný pokládám ten názor, ţe pojmovým znakem (vyjádřeným i v Nálezu v definici pravé retroaktivity ve slovech „v době účinnosti legis 515

Obdobně viz profesor Musil v 33. a 35. bodě disentu k Nálezu: „Nález obsahuje kategorické tvrzení, ţe ústavní zákon č. 195/2009 Sb. se ocitl v rozporu se zákazem retroaktivity,…, Neexistuje monolitní pojem retroaktivity, který by opravņoval ke kategorickému vyslovování univerzálních tvrzení. Existuje několik druhů retroaktivity (pravá, nepravá), z nichţ kaţdá vyvolává jiné následky.“ či docent Kühn: „ÚS zdůrazņuje ústavní princip zákazu zpětné účinnosti právních norem,…, Argumentace ÚS však trpí závaţnými deficity. Především ÚS blíţe neanalyzuje, proč a zda se v daném případě vskutku jedná o pravou retroaktivitu. Rozhodně nejde o učebnicový příklad pravé retroaktivity a detailnější úvaha, proč například nejde o retroaktivitu nepravou, by jistě byla ţádoucí.“ (viz KÜHN, Z. Důvody pro zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb. [cit. 2011-09-02]. Dostupné z: ). 516 Nepravá retroaktivita totiţ, jak jiţ uvedeno, retroaktivitou vůbec není; tento názor je vyjádřen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 499/04 („Nepravá retroaktivita naproti tomu řeší časový střet dvou právních norem tj. staré a nové právní normy. Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu, protoţe nezasahuje do minulosti.“). 517 Ústavní soud si v Nálezu jako premisu postavil následující definici pravé retroaktivity, kterou vyņal z nálezu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96: „Pro pravou retroaktivitu tudíţ platí, ţe lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jeţ v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností.“ Jsem toho názoru, ţe Ústavní zákon coby lex posterior nijak neruší právní účinky (nastalé) v době účinnosti Ústavy coby legis prioris a ţe nevyvolává, ani nespojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jeţ v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností (protoţe páté volební období Poslanecké sněmovny bylo právní skutečností i z hlediska Ústavy). 168

prioris“) je zaloţení právního následku zpětně (pro dobu minulou, pro dobu před účinností legis posterioris).518 Domnívám se, ţe Ústavní zákon ţádný zpětný právní účinek nemá, protoţe nijak nestanovuje, ţe by se poslanci od počátku vzniku svého mandátu neměli povaţovat za poslance, tedy neruší jejich právo dle čl. 21 odst. 4 Listiny ke dni jeho vzniku, nezkracuje páté volební období zpětně pro období před účinností Ústavního zákona. Tento můj právní názor je plně v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s rozhodnutími v Nálezu nezmíněnými,519 nýbrţ i s rozhodnutími v nálezu zmíněnými.520 Vzhledem k tomu, ţe u Ústavního zákona nelze shledat pravou retroaktivitu, je nerozhodné se pro daný případ zaobírat přípustností pravé retroaktivity. 5.6.3 Nepravá a přípustná retroaktivita Ústavního zákona Jsem s předchozí judikaturou Ústavního soudu za jedno v tom, ţe v „případě retroaktivity nepravé: „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku 518

K tomu viz např. PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 799; TILSCH, E. Občanské právo. Obecná část. Praha: Všehrd, 1925, s. 75-79; HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006, s. 91-92; FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 252; HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 66-67. 519 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95 [„Za zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo moţné novou úpravu povaţovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak je tomu v případě posuzovaných zákonů (viz nález pléna Ústavního soudu č. 164/1995 Sb.). Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout (resp. zrušit) nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemţ by jiţ vyplacené částky musely být vráceny.“] či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 499/04. 520 Viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08 („Pravá retroaktivita dle Ústavního soudu v případě vyslovení protiústavnosti jiţ zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci tudíţ nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv.“) a stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 [„…zvyšování nájemného „do minula„ (tedy zpětně),…, by představovalo rovněţ v právním státě nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť soud by zpětně do minulosti přetvářel obsah právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší nájemné i za období, v němţ nájemce ţádnou takovou povinnost neměl…“]. 169

budoucího

právního

následku

(prostá

výlučnost)

nebo

modifikuje

pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů zaloţené …Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, ţe nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo ţe se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků, t.j. na skutkové podstaty je zaloţivší váţe pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti neţ zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíţ o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do t.zv. práv nabytých.„ (A. Procházka, Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800.).“521 Jsem toho mínění, ţe u Ústavního zákona se jedná o retroaktivitu nepravou, protoţe Ústavní zákon má následující účinky ex nunc: - ruší právo poslanců dle čl. 21 odst. 4 Listiny aţ po datu účinnosti Ústavního zákona, a sice konáním předčasných voleb (a to nejpozději dne 15. 10. 2009) a současně tím zasahuje do skutkové podstaty (minulé právní skutečnosti) podmiņující vznik tohoto práva, tedy do voleb do Poslanecké sněmovny,522 - zasahuje do pátého volebního období523 Poslanecké sněmovny tím, ţe je do budoucna (do předčasných voleb) zkracuje. Nepravá retroaktivita je sice obecně přípustná a z hlediska právní jistoty akceptovatelná, ale v konkrétním případě se i nepravá retroaktivita můţe ocitnout v protiústavním rozporu s principem právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo (které jsou Ústavním soudem vyvozovány z čl. 1 Ústavy) a principem rovnosti.524

521

Citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Viz čl. 19 odst. 3 Ústavy: „Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením.“ 523 Přikláním se k tomu názoru, ţe probíhající volební období není minulou právní skutečností (factum praeteritum), protoţe právní řád připíná právní následky aţ k volebnímu období dovršenému, ukončenému. Z tohoto důvodu by na předčasně ukončované páté volební období Poslanecké sněmovny nebylo moţno vztáhnout princip ochrany minulých právních skutečností. Volební období ale poţívá zvláštní ústavní ochrany na základě čl. 16 odst. 1 Ústavy („Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let.“) a proti prodlouţení i na základě čl. 21 odst. 2 Listiny („Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební stanovená zákonem.“) 524 V daném případě je nutno zvaţovat nejen rovnost v právech zaručenou č. 1 Ústavy a celou Listinou a obecné pravidlo diskriminace v podobě zákazu diskriminace zakotvené v čl. 3 Listiny, nýbrţ zvláštní pravidlo rovnosti vyjádřené v čl. 21 odst. 4 Listiny. K tomu viz FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vydání 2. doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, 522

170

K tomuto

rozporu

můţe

dojít

především

tím,

ţe

zákon

neproporcionálně zasahuje do nabytého práva nějaké osoby. V daném případě (kauze Melčák) bylo ústavní stíţností namítáno a Ústavním soudem hodnoceno, zda bylo zasaţeno a porušeno Melčákovo právo na nerušený výkon funkce poslance, vyvozované z čl. 21 odst. 4 Listiny.525 Závěr o tom, zda z čl. 21 odst. 4 Listiny lze vyvodit právo na nerušený výkon funkce, byl vůbec podmínkou toho, aby ústavní stíţnost nebyla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta;526 z důvodu odmítnutí ústavní stíţnosti by musel být odmítnut i návrh na zrušení Ústavního zákona, a ani rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti voleb by nemohl Ústavní soud vydat. Ústavní soud ale jiţ ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09 o odloţení vykonatelnosti Prezidentova rozhodnutí shledal, ţe čl. 21 odst. 4 Listiny takové právo garantuje a ţe Prezidentovým rozhodnutím do něj bylo zasaţeno.527 Test

proporcionality

je

běţnou

metodou

Ústavního

soudu,

ale i ostatních evropských ústavních soudů, slouţící k přezkumu ústavnosti ustanovení právního předpisu, které zasahuje do základního práva nebo svobody. Zastávám názor,528 ţe se ho má pouţívat i při posuzování ústavní přípustnosti nepravé retroaktivity (zásahu do nabytého práva), coţ ve své

s. 85-87; HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 582-588. 525 O tom, ţe čl. 21 odst. 4 Listiny garantuje právo na nerušený výkon funkce poslance, nemám pochybností. Obdobně viz FILIP. J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 145. Opačný názor je zaujat v odlišném stanovisku ústavního soudce Vladimíra Kůrky k usnesení Ústavního soudu o odloţení vykonatelnosti Prezidentova rozhodnutí. 526 Viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 527 V usnesení ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, k tomu bylo uvedeno: „Stanoví-li čl. 1 ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ukončení volebního období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají konat do 15. října 2009, rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., určující den konání těchto voleb na 9. a 10. říjen 2009 – jakkoli má i prvky normativního právního aktu – nutno povaţovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona, jenţ stěţovateli, který je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vymezuje okamţik ukončení jeho mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny.“ 528 Obdobně viz HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 589-592. 171

předchozí judikatuře činil i Ústavní soud;529 projde-li zásah Ústavního zákona do práva na nerušený výkon funkce poslance testem proporcionality, je moţno tento zásah povaţovat za přiměřený, a tedy přípustný. V daném případě je tedy přezkoumávaným právním předpisem Ústavní zákon, zasaţeným právem právo na nerušený výkon funkce poslance a sledovaným cílem veřejný zájem na odvrácení existující společenské krize a ohroţení krizí hospodářskou.530 Jsem toho mínění, ţe Ústavní zákon způsobilost naplnit sledovaný cíl měl; Ústavní zákon s sebou nesl moţnost (ovšem ţe ne jistotu), ţe z nových, předčasných voleb do Poslanecké sněmovny vzejde politická reprezentace mající v Poslanecké sněmovně většinu, která bude schopna ustavit silnou vládu, čímţ se odvrátí politická krize, a která bude schopna přijímat účinná opatření proti hospodářské krizi. Je zřejmé, ţe konání předčasných voleb bylo moţno dosáhnout i jinými prostředky – způsoby předepsanými čl. 35 odst. 1 Ústavy. Z hlediska nerušeného výkonu funkce je podle mého názoru zvolené řešení nejšetrnější, protoţe poslancům zachovává jejich funkci aţ do samého konání předčasných voleb.531 I s přihlédnutím k tomu, ţe zkrácení volebního období je Ústavou předjímáno a ţe tedy Ústava neobsahuje pravidlo, ţe „volební období Poslanecké sněmovny být za ţádných okolností zkráceno nemůţe“,532 negativní dopady na právo na nerušený výkon poslance nepřevaţují nad pozitivy, která představuje veřejný zájem na zmíněných opatřeních. Docházím tedy k právnímu názoru, ţe Ústavní zákon zasáhl do práva poslance Miloše Melčáka proporcionálně, tedy ústavně konformně; je-li 529

Viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, či ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 355/05. Je proto třeba přisvědčit výtce Jana Musila, ústavního soudce, obsaţené v 38. bodě jeho odlišného stanoviska k nálezu („Nemohu si odpustit ještě připomenutí, ţe Ústavní soud v tomto případě nevyuţil test proporcionality, který jinak hojně aplikuje“). 530 K tomu viz 28. bod odlišného stanoviska Vladimíra Kůrky k Nálezu. 531 V Nálezu k tomu bylo v jiné souvislosti uvedeno: „Důsledkem přijetí napadeného ústavního zákona se tak nestala rychlost vyřešení vládní krize, nýbrţ posun data působení Poslanecké sněmovny aţ do termínu voleb – v případě, byla-li by Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konaly by se dle čl. 17 odst. 2 Ústavy volby do šedesáti dní po jejím rozpuštění…“ 532 Viz 19. bod odlišného stanoviska Vladimíra Kůrky k Nálezu. 172

ústavně konformní zásah do tohoto základního práva, tím spíše je ústavně konformní i zásah do jiných ústavně chráněných hodnot – do voleb do Poslanecké sněmovny, ze kterých vzešlo toto právo, do pátého volebního období i do principu rovnosti. Zásah do principu rovnosti podle mého mínění vyvolal nerovnost pouze v nezbytně nutné míře, kterou s sebou nese kaţdý nový zákon - jiné nakládání s poslanci pátého volebního období a volebních období předchozích; v daném případě nebylo zasaţeno právo pouze Miloše Melčáka či určité skupiny poslanců, nýbrţ všech 200 poslanců, a to ve stejné míře - Miloš Melčák nebyl oproti jiným poslancům nijak diskriminován. 5.6.4 Shrnutí Ústavní zákon se nevyznačuje retroaktivitou pravou, protoţe nezbavuje Miloše Melčáka práva na nerušený výkon funkce poslance zpětně čili ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti Ústavního zákona. Ústavní zákon se vyznačuje retroaktivitou nepravou, protoţe s účinky ex nunc zasahuje zejména do práva Miloše Melčáka na nerušený výkon funkce poslance, do voleb, z nichţ toto právo vzešlo, a do pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Tuto nepravou retroaktivitu jsem neshledal ústavně nepřípustnou, protoţe nad zájmem na ochraně zmíněných ústavních hodnot převaţoval veřejný zájem na odvrácení existující politické krize a ohroţení krizí hospodářskou.

5.7

Kauza časové kolize starého a nového slovenského zákona o rodině Ústavnímu soudu Slovenské republiky byl dne 6. 8. 2009 předloţen

návrh Krajského soudu v Bratislavě k posouzení ústavní souladnosti lhůty 173

k popření otcovství (řízení sp. zn. PL. ÚS 1/2010); vzhledem k tomu, ţe se skutkové okolnosti případu posuzovaného tímto obecným soudem odehrály za účinnosti zákona č. 94/1963 Zb., o rodině (v této podkapitole dále jen „starý zákon“) účinného od 1. 4. 1964 i zákona č. 36/2005 Z. z., o rodině a o změně a doplnění některých zákonů (v této podkapitole dále jen „nový zákon“) účinného od 1. 4. 2005, obecný soud navrhl raději přezkum popěrné lhůty stanovené starým zákonem o rodině (v § 57 odst. 1: „Manţel můţe do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, ţe se jeho manţelce narodilo dítě, popřít u soudu, ţe je jeho otcem.“; v této podkapitole dále jen „staré popěrné ustanovení“) i popěrné lhůty stanovené novým zákonem o rodině (v § 86 odst. 1 („Manţel můţe do tří let ode dne, kdy se dozví, ţe se jeho manţelce narodilo dítě, popřít u soudu, ţe je jeho otcem.“; v této podkapitole dále jen „nové popěrné ustanovení“). Skutkové okolnosti případu spočívají v tom, ţe se dítě manţelce narodilo dne 5. 3. 1992, manţel matky se o narození dítě dozvěděl téhoţ dne a manţel matky (právní otec) se dozvěděl o tom, ţe není biologickým otcem v lednu 2006. 5.7.1 Řešení časové kolize nového a starého zákona o rodině Nejprve je nutno stanovit kritérium, podle něhoţ se rozhodne časový střet (časová kolize) starého a nového popěrného ustanovení; jedná se především o zjištění předpisů, kterými se řídí časový střet starého a nového zákona o rodině. Kdyby nebylo ţádného relevantního přechodného ustanovení v novém zákoně, bylo by nutno se uchýlit k obecným ústavněprávním intertemporálním principům (zejm. nepřípustnost pravé retroaktivity, ochrana nabytých práv a ochrana legitimního očekávání) vyplývajícím z principu právního státu a k právněteoretickým principům (rozdíl mezi skutečností a platností, rozdíl mezi nutností a závazností či rozdíl mezi důsledky zrušení ex tunc a ex nunc).

174

I při aplikovatelnosti zákonného přechodného ustanovení je však třeba přihlíţet k ústavněprávním a právněteoretickým principům. Rozhodným přechodným ustanovení je toto ustanovení § 114 nového zákona: „Právní vztahy, které vznikly před 1. dubnem 2005, se posuzují podle ustanovení tohoto zákona. Vznik těchto právních vztahů, jakoţ i práva a povinnosti z nich vzniklé, se však posuzují podle dosavadních předpisů.“ Staré i nové popěrné ustanovení mají počátek popěrné lhůty konstruovaný stejně (nabytí vědomosti o narození dítěte), podle starého popěrného ustanovení je lhůta šestiměsíční, podle nového popěrného ustanovení tříletá. Rozhodné přechodné ustanovení je postaveno na principu nepravé retroaktivity, které se v soukromém právu pouţívá běţně; na základě jeho aplikace nemůţe v posuzovaném případě dojít ke zhoršení otcovy moţnosti popřít otcovství. Ustanovení § 114 nového zákona je vyjádřením ústavního principu nepřípustnosti pravé retroaktivity a rozvedením principu nepravé retroaktivity. Zrušující nový zákon neruší starý zákon před datem své účinnosti (retroaktivně), ale ke dni své účinnosti, tedy s právními následky ex nunc; zrušující nový zákon před datem své účinnosti (do minulosti) nepřehodnocuje skutkové podstaty vyvolavší podle starého zákona vznik právních vztahů ani podle tohoto zákona zaloţená (vzniklá) práva a povinnosti, existují-li však tato práva ke dni nabytí účinnosti nového zákona, tak aţ tohoto data. Derogující nový zákon nevyvrací derogovaný starý zákon z právního řádu zcela, nýbrţ jeho platnost pouze omezuje; derogující nový zákon se před datem své účinnosti nijak nedotýká platnosti a účinnosti derogovaného starého zákona ani práv a povinností podle starého zákona vzniklých. Derogovaný starý zákon po derogaci je proto nadále platný a účinný do data své derogace; do tohoto data se má mít za součást právního řádu a za právní důvod práv a povinností. Vzato

z hlediska

textu

rozhodného

přechodného

ustanovení:

V posuzovaném případě jde o právní vztah mezi otcem a dítětem. Je-li moţno právo otce popřít otcovství podřadit pod „vznik těchto právních vztahů“

175

nebo pod „práva a povinnosti z nich vzniklé“, pouţije se starého popěrného ustanovení; není-li ani jedna z těchto dvou subsumpcí pod druhou větu § 114 přípustná (lex specialis), je nutno postupovat podle věty první § 114 (lex generalis), a tedy i podle nového popěrného ustanovení. V posuzovaném případě právní vztah mezi manţelem matky a dítětem vznikl dne 5. 3. 1992 narozením dítěte a automatickým uplatněním první domněnky otcovství (otcem manţel matky) podle § 51 odst. 1 starého zákona; nový zákon zpětně do této skutkové podstaty nezasahuje, zachovává ji coby „vznik těchto právních vztahů“ v reţimu starého zákona. Pod „vznik právního vztahu mezi otcem a dítětem“ tedy patří uplatnění domněnky otcovství manţela matky coby právní domněnky (presumpce) vyvratitelné. Je popírání otcovství (vyvracení právní domněnky otcovství, dokazování opaku čili dokazování biologického, faktického „neotcovství“) otázkou vzniku právního vztahu mezi otcem a dítětem? Domnívám se, ţe nikoliv; platné popření otcovství vyvolává zánik tohoto právního vztahu, nikoliv jeho vznik. Mezi práva a povinnosti, která otci vznikají v právním vztahu k dítěti, bezesporu patří právo a povinnost dítě vyţivovat, vychovávat, pečovat o ně či je zastupovat; myslím si, ţe kromě těchto rodičovských práv můţe otci v tomto právním vztahu vzniknout právo popřít otcovství. Vzniklo manţeli matky v posuzovaném případě právo popírat otcovství před 1. 4. 2005? Mohl před 1. 4. 2005 manţel matky na soudě popřít, ţe je otcem dítěte? Ano, manţeli matky toto právo vzniklo dle starého popěrného ustanovení dne 5. 3. 1992, protoţe tohoto dne se jeho manţelce narodilo dítě a on se o tom dozvěděl. Zachování

aplikovatelnosti

starého

popěrného

ustanovení

je

tedy zajištěno slovy „práva a povinnosti z nich vzniklé“ v ustanovení § 114 nového zákona. Případná námitka proti tomuto závěru, která by spočívala v tom, ţe právo manţela matky popírat otcovství zaniklo dnem 5. 9. 1992 uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty dle starého popěrného ustanovení, by nebyla důvodná. Prekluze tohoto práva podle starého

176

popěrného ustanovení nic nemění na tom, ţe toto právo vzniklo aplikací starého popěrného ustanovení a ţe nový zákon do tohoto vzniklého práva před datum své účinnosti nezasahuje; navíc uplynutím prekluzivní popěrné lhůty dle starého popěrného ustanovení právo manţela matky nezaniklo s účinky ex tunc (ke dni svého vzniku čili ke dni 5. 3. 1992), ale s účinky ex nunc (dnem uplynutí popěrné lhůty čili dnem 5. 9. 1992). Na toto právo tudíţ nelze dnes hledět jako na právo, které nikdy „neexistovalo“, ale jako na právo, které „existovalo“ v období od 5. 3. 1992 do 5. 9. 1992; jako na „právo vzniklé“. Ve prospěch aplikace starého popěrného ustanovení je moţno argumentovat i ustanovením § 117 nového zákona („Na plynutí lhůt, které se k 1. dubnu 2005 neskončily, platí ustanovení tohoto zákona.“) v tom smyslu, ţe má-li se na neskončené lhůty pouţít nového zákona, na skončené lhůty se má pouţít zákona starého, coţ vyplývá z argumentu a contrario a z intertemporálního principu nepravé retroaktivity provedeného v obecném přechodném ustanovení § 114 nového zákona. Na podporu svého závěru o aplikovatelnosti starého popěrného ustanovení rovněţ odkazuji na zmíněný rozsudek

Nejvyššího

soudu

České

republiky

ze

dne

20. 8. 2002,

sp. zn. 25 Cdo 2107/2000, k interpretaci § 868 občanského zákoníku. Není podle mě moţno opomenout, ţe nový zákon ponechává starému zákonu „pouze“ platnost a účinnost do 1. 4. 2005 a posouzení vzniku právních vztahů a vzniklých práv a povinností do 1. 4. 2005. Ve všem ostatním si ve smyslu svého okamţitého účinku (nepravé retroaktivity) podrobuje rodinněprávní materii včetně právních vztahů, „které vznikly před 1. dubnem 2005.“ (§ 114 nového zákona) V důsledku toho je podle mého mínění nutno na právní vztah mezi otcem a dítětem v posuzovaném případě aplikovat ustanovení nového zákona o jeho změně a zániku; takovým ustanovením o zániku právního vztahu mezi otcem a dítětem je i nové popěrné ustanovení. Je tudíţ třeba aplikovat i nové popěrné ustanovení.

177

Druhému pouţití ustanovení § 114 nic nebrání; na aplikaci starého popěrného ustanovení sice odkázala druhá věta § 114 coby lex specialis, ale další

postup

v posuzovaném

§ 114 coby lex generalis

je

případě

přesto přípustný,

dle protoţe

první lex

věty specialis

a lex generalis se v tomto případě týkají jiného předmětu – lex specialis práva popřít otcovství zaloţeného starým zákonem, lex generalis práva popřít otcovství zaloţeného novým zákonem. Z hlediska soudu vedoucího řízení o ţalobě o popření otcovství je uplynutí lhůty jak podle starého popěrného ustanovení, tak i podle nového popěrného ustanovení právním důvodem pro zamítnutí této ţaloby, nezakročíli ve vztahu k těmto pravidlům Ústavní soud Slovenské republiky; staré popěrné ustanovení i nové popěrné ustanovení ve zmíněném řízení znamenají pro otce nedostatek aktivní věcné legitimace, ani jedno z těchto pravidel se tedy neaplikuje „pozitivně“, soud na nich nemůţe zaloţit rozsudek, kterým popře otcovství manţela matky. Není moţno odhlédnout od nového popěrného ustanovení ani z toho důvodu, ţe tříletá lhůta v něm mohla být navázána na nabytí vědomosti o biologickém „neotcovství“, čímţ by nový zákon manţeli matky poskytl reálnou moţnost popřít otcovství; obecný soud by na základě takovéhoto nového popěrného ustanovení mohl vyhovět ţalobě a nemusel by se obracet na Ústavní soud Slovenské republiky. Při setrvání na stejně určeném počátku popěrné lhůty jako ve starém popěrném ustanovení (nabytí vědomosti o narození dítěte) by mohlo nové popěrné ustanovení manţeli matky zaloţit znovu právo popřít otcovství lhůtou delší neţ třináct let. Obecně vzato, nový zákon se v souladu s uplatněným principem nepravé retroaktivity nijak nedotýká práv popřít otcovství, která prekludovala (zanikla) před účinností nového zákona (věta druhá ustanovení § 114 nového zákona), mění práva popřít otcovství dosud neprekludovaná faktickým prodlouţením popěrné lhůty (ustanovení § 117 nového zákona) a nově samostatně upravuje právo k popření otcovství, přičemţ tato nová úprava

178

můţe „zachytit“ i otce s jiţ prekludovaným popěrným právem (věta první ustanovení § 114 nového zákona). Jinak řečeno, popěrných lhůt skončených (uplynulých) ke dni 1. 4. 2005 podle starého popěrného ustanovení se týká zákonný znak „práva a povinnosti z nich vzniklé“ věty druhé ustanovení § 114 nového zákona, kterýţto odkazuje na pouţití starého popěrného ustanovení; popěrných lhůt neskončených (běţících) ke dni 1. 4. 2005 podle starého popěrného ustanovení se týká ustanovení § 117 nového zákona, kteréţto odkazuje na pouţití nového popěrného ustanovení; popěrných lhůt nově upravených novým popěrným ustanovením se týká ve vztahu k otcům právně určeným k 1. 4. 2005 věta první ustanovení § 114 nového zákona, kteráţto odkazuje na pouţití nového popěrného ustanovení. Dospěl jsem k závěru, ţe se v posuzovaném případě má aplikovat staré popěrné ustanovení i nové popěrné ustanovení, a to z důvodů, ţe na pouţití starého popěrného ustanovení odkazuje zákonný znak „práva a povinnosti z nich vzniklé“ věty druhé ustanovení § 114 nového zákona, ţe na pouţití nového popěrného ustanovení odkazuje věta první ustanovení § 114 nového zákona a ţe na pouţití obou popěrných ustanovení odkazuje princip nepravé retroaktivity specifikovaný v § 114 nového zákona. Jde o to, ţe nejprve nastoupilo staré popěrné ustanovení a poté nabytím účinnosti nového zákona nové popěrné ustanovení; formálně vzato nové popěrné ustanovení sice stanoví novou tříletou lhůtu, ale vzhledem ke shodnosti jejího počátku s lhůtou zakotvenou ve starém popěrném ustanovení (nabytí vědomosti o narození dítěte) a uplynutí lhůty dle starého popěrného ustanovení před účinností nového zákona nemohl manţel matky v předmětné věci reálně mít podle nového zákona více času na popření otcovství neţ dva a půl roku. V daném případě však manţel matky nedostal od nového zákona reálně navíc ani jeden den z důvodů, ţe od jeho vědomosti o narození dítěte jeho manţelce (5. 3. 1992) do nabytí účinnosti nového zákona (5. 4. 2005) uplynulo 13 let a 1 měsíc a ţe nový zákon mu novým popěrným ustanovením poskytl

179

novou lhůtu počínající rovněţ od jeho vědomosti o narození dítěte jeho manţelce – lhůtu v délce 3 let. 5.7.2 Posouzení ústavní souladnosti popěrných ustanovení Staré popěrné ustanovení coby součást českého zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, bylo nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, zrušeno ke dni 31. 12. 2011, a to pro rozpor mj. s čl. 8 Úmluvy

o ochraně

lidských

práv

a

základních

svobod

s odůvodněním, ţe šestiměsíční lhůta od nabytí vědomosti o narození dítěte je nepřiměřeně krátká a ţe musí být otci dána moţnost popřít otcovství v závislosti na jeho vědomosti o skutečnosti zpochybņující jeho otcovství. Ústavní soud České republiky se ve své argumentaci opíral o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 (stíţnost č. 74826/01). Vzhledem k tomu, ţe Slovenská republika je stejně jako Česká republika vázána Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, docházím k závěru, ţe staré popěrné ustanovení coby součást slovenského starého zákona je protiústavní. Sdílím ten názor, ţe popěrná lhůta počínající nabytím vědomosti manţelem matky (právním otcem) o narození dítěte není sama o sobě protiústavní; tou se stává aţ v kontextu s tím, ţe zákon neustanovuje i další popěrnou lhůtu počínající nabytím vědomosti manţelem matky (právním otcem) o skutečnostech zpochybņujících jeho otcovství. Ústavní soud České republiky se k ústavní přezkoumatelnosti lhůt vyjádřil následovně: „lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůţe vykazovat znaky protiústavnosti“ (bod 37. nálezu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09) a ţe „posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním“ (nález ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05); ve vztahu k popěrné lhůtě vyjádřil Ústavní soud České republiky tento názor následovně: „…stanovení určité lhůty pro podání návrhu na popření otcovství není samo o sobě

180

protiústavní; vymezení této lhůty a podmínek jejího běhu však musí vyváţeným způsobem respektovat všechna dotčená práva a zájmy.“ (bod 48. nálezu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09) Z hlediska tohoto kontextu je ústavně nesouladný především počátek popěrné lhůty (nabytí vědomosti o narození dítěte). Z tohoto pohledu podle mého mínění ani tříletá lhůta v novém zákoně, tedy v novém popěrném ustanovení, nemůţe v ústavním přezkumu obstát; je podle mého názoru protiústavní. Jsem toho mínění, ţe vedle popírání otcovství v rámci zákonných popěrných lhůt (lhůty počínající od nabytí vědomosti o narození dítěte či lhůty počínající od nabytí pochybností o otcovství dítěte) by měla být uzákoněna výjimečná moţnost popřít otcovství i po uplynutí těchto lhůt (k tomu viz i bod 42. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 a body 49. – 51. nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09). V reţimu popírání otcovství v rámci popěrné lhůty by důkaz právního otce coby ţalobce o jeho biologickém „neotcovství“ znamenal povinnost soudu vyhovět jeho popěrné ţalobě; popěrná lhůta je totiţ zákonodárným (předsoudním)

vyřešením

konfliktu

mezi

zájmy

zúčastněných

osob

a ústavních právních principů (k tomu viz citovaný bod 48. nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 42. nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09 a bod 39. věta 1. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005). V reţimu popírání otcovství mimo popěrnou lhůtu by prokázání biologického „neotcovství“ samo o sobě neznamenalo povinnost soudu určit, ţe manţel matky není otcem dítěte, ale pouze za zvláštní souhry okolností, zejména zájmu dítěte, matky, biologického otce a právního otce.

181

5.7.3

Důsledky zaujatého řešení intertemporality a ústavní konformity Důsledkem

shledané

aplikovatelnosti

a

protiústavnosti

dosud

nezrušeného nového popěrného ustanovení nemůţe být podle mého mínění jiný důsledek, neţ jeho zrušení nálezem Ústavního soudu Slovenské republiky. Ke zjištění důsledku shledané aplikovatelnosti a protiústavnosti jiţ zrušeného starého popěrného ustanovení je podle mého mínění nutno ještě prozkoumat otázku vyslovitelnosti rozporu zrušeného ustanovení s ústavními zákony. Před zahájením tohoto řízení se judikatura Ústavního soudu Slovenské republiky (např. usnesení ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. PL. ÚS 16/02, usnesení ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. PL. ÚS 13/08, usnesení ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. PL. ÚS 23/08 či usnesení ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. PL. ÚS 4/09) ustálila na názoru o nepřezkoumatelnosti zrušených zákonů. Jak jiţ výše rozebráno, Ústavní soud České republiky svou pravomoc přezkoumávat zrušené ale stále aplikovatelné zákony zásadně omezil na zákony veřejnoprávní nálezem ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06; přezkum zrušených, ale aplikovatelných soukromoprávních zákonů si Ústavní soud České republiky vyhradil pouze pro případ ochrany podstatných náleţitostí demokratického právního státu (materiálního jádra Ústavy). Toto stanovisko Ústavního soudu České republiky povaţuji za správné; vzhledem k tomu, ţe toto stanovisko spočívá na řešení kolize určitých obecných ústavních principů, které jsou zaručeny i ústavními zákony Slovenské republiky, povaţuji toto stanovisko za upotřebitelné i ve vztahu k řízení o vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona před Ústavním soudem Slovenské republiky. Jiţ jen pro soukromoprávní povahu starého popěrného ustanovení jsem tohoto názoru, ţe v předmětném řízení před Ústavním soudem Slovenské republiky není ústavnost soukromoprávního starého popěrného ustanovení přezkoumatelná.

182

5.7.4 Hodnocení nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky Ústavní soud Slovenské republiky nálezem ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/2010, vyslovil nesoulad nového popěrného ustanovení s čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; protiústavnost a neaplikovatelnost starého popěrného ustanovení nevyslovil. Pokud se týče starého popěrného ustanovení, tak Ústavní soud Slovenské republiky v této věci při předběţném projednání návrhu rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. PL. ÚS 1/2010, o jeho přijetí i ve vztahu ke starému popěrnému ustanovení; tímto usnesením tedy byla prolomena zmíněná judikatura Ústavního soudu Slovenské republiky nepřipouštějící přezkum zrušených zákonných ustanovení; nutno dodat, ţe toto usnesení zatím nebylo následováno, naopak nálezem ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. PL. ÚS 14/09, se Ústavní soud Slovenské republiky opět vrátil k „prolomené“ judikatuře. Ústavní soud Slovenské republiky se tedy v dané věci zabýval i aplikovatelností starého popěrného ustanovení; dospěl však k závěru, ţe staré popěrné ustanovení na daný případ aplikovatelné není. Ústavní soud Slovenské republiky argumentoval tím, ţe právo popírat otcovství není právem vzniklým z právního vztahu mezi právním otcem a dítětem ve smyslu ustanovení § 114 nového zákona, protoţe právo popírat otcovství sice souvisí s tímto právním vztahem, ale nejde o právo z tohoto právního vztahu jako „základního rodinněprávního vztahu“ vzniklé; podle Ústavního soudu Slovenské republiky není o tomto právu moţno hovořit jako o „právu hmotněprávní povahy“, ale jako o „ určité podobě ţalobního práva“. Mám za to, ţe tato právní argumentace není přesvědčivá ani správná: Z hlediska jazykového a doslovného výkladu vzato, rozhodné přechodné ustanovení (§ 114 nového zákona) spojuje posouzení podle starého zákona s právy

a

povinnostmi

vzniklými

z právních

vztahů

zaloţených

před 1. 4. 2005. Rozhodné přechodné ustanovení tedy chrání obecně subjektivní právo, nikoliv pouze právo hmotněprávní povahy.

183

I kdyby tedy právo na popření otcovství nebylo právem hmotněprávní povahy, tak argument Ústavního soudu Slovenské republiky o jiné neţ hmotněprávní povaze práva na popření otcovství z hlediska jazykové metody výkladu neobstojí; ani při uplatnění dalších metod výkladu neshledávám důvodu pro redukci (či restrikci) zákonného výrazu „právo“ na právo hmotněprávní povahy. Obdobně usuzuji i ve vztahu k argumentu, ţe právo na popření otcovství není ve smyslu rozhodného přechodného ustanovení právem vzniklým z právního vztahu mezi právním otcem a dítětem, ale pouze v souvislosti s ním. I přes pouţití všech metod výkladu není moţno dospět k rozlišování mezi právem vzniklým a právem souvisejícím s právním vztahem, které pouţil Ústavní soud Slovenské republiky; právem vzniklým z právního vztahu mezi otcem a dítětem je podle mého názoru kaţdé právo, jehoţ vznik je podmíněn tímto právním vztahem. Takovýmto právem je i právo na popření otcovství. Souhlasím

s výrokem

Ústavního

soudu

Slovenské

republiky

o nesouladu nového popěrného ustanovení s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod; za problematické však povaţuji, ţe se Ústavní soud Slovenské republiky nezabýval právními důsledky tohoto výroku na řízení, v rámci něhoţ vzešel návrh obecného soudu, i na ostatní řízení o ţalobách o popření otcovství podaných před přijetím budoucí právní úpravy a ţe měl zákonodárci předestřít ústavně konformní způsob či způsoby právní regulace popírání otcovství manţelem matky. Oproti tomu Ústavní soud České republiky odkryl právní důsledky svého derogačního nálezu na řízení o ţalobách o popření otcovství podaných před přijetím budoucí právní úpravy v bodech 53. – 55. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a ústavně konformní způsob či způsoby právní regulace v bodech 49. – 51. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Ústavní

soud

České

republiky

se

v plenárním

nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nemusel zaobírat právními důsledky tohoto rozhodnutí na konkrétního ţalobce v řízení před obecnými soudy, protoţe tak učinil

184

aţ příslušný

senát

Ústavního

soudu

České

republiky

nálezem

ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09 (zejména jeho bodem 46.) po pokračování v tomto řízení po jeho přerušení pro řízení sp. zn. Pl. ÚS 15/09 o zrušení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.

5.8

Kauza obnovení platnosti zákonných ustanovení zrušených nálezem Ústavního soudu ve věci úsporných opatření v sociální oblasti Dne 1. 3. 2011 vyhlásil Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 55/10

(80/2011 Sb., v této podkapitole dále jen „Nález“), jehoţ výrokem ruší uplynutím dne 31. prosince 2011 zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, pro protiústavnost procedury přijetí tohoto zákona; v odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud zároveņ konstatoval, ţe nebude-li do konce odkladu vykonatelnosti nálezu, tedy do 31. prosince 2011, přijata nová úprava, „obţivne dnem 1. ledna 2012 úprava obsaţená v právním řádu přede dnem účinnosti zákona č. 347/2010 Sb., zrušeného tímto nálezem“. V této práci se nezabývám důvodností zrušení zmíněného zákona ani souvisejícími teoretickými problémy,533 nýbrţ vývojem názoru Ústavního soudu na „oţivování“ předchozí právní úpravy, ústavní přípustností „oţivování“ předchozí právní úpravy Nálezem a nálezy s neretroaktivním derogačním účinkem vůbec; posléze poukazuji na jiný prostředek Ústavního soudu k „oţivení“ předchozí právní úpravy a posuzuji podmínky jeho ústavní přípustnosti v obecné rovině i v rovině Nálezu.

533

V úvahu přichází například ústavněprávní institut legislativní nouze, vadnost procedury sama o sobě jako derogační důvod či zhojitelnost rozporu zákona s ústavním pořádkem uplynutím určitého času od vzniku tohoto rozporu. 185

5.8.1 Od obnovení přes neobnovení až po podmíněné obnovení platnosti zrušeného zákona v judikatuře Ústavního soudu Doktríně „oţivování“534 zrušených právních předpisů byl v judikatuře Ústavního soudu poloţen základ nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94 (8/1995 Sb., Otázka pravomoci pro řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do druhého), jímţ byl mj. zrušen bod 198. zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplņuje trestní řád, v tehdy platném znění, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů; tímto bodem novely trestního řádu byla zrušena jeho ustanovení § 324, kteráţto upravují pravomoc soudu rozhodovat o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud zmíněné účinné derogační ustanovení novely zrušil pro materiální protiústavnost dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy dnem 6. 2. 1995. Ústavní soud se v nálezu nijak nevyjádřil k tomu, zda se nálezem obnovuje platnost ustanovení § 324 trestního řádu; tento právní důsledek však byl v praxi přijímán535 a posléze i formálně potvrzen zákonem č. 152/1995 Sb., jímţ bylo uvedeno celé ustanovení § 324 trestního řádu ve znění pozměněném touto novelou,536 a nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02.537 534

Výrazy „oţivování“, „oţívání“ či „obţivnutí“ zrušených právních předpisů se běţně objevují v rozhodnutích Ústavního soudu i v právnické literatuře; vzhledem k tomu, ţe tyto výrazy jsou uţívány v uvozovkách, je evidentní, ţe jsou míněny jako pouhý příměr, slovní výpomoc (analogie) z přírodovědeckého poznávání. Z hlediska normativního správně pojmenováno (jak postřehnuto i v současné české právní vědě a české právní praxi) se jedná o obnovení (znovunabytí) platnosti zrušených právních předpisů, tedy neustálenými výrazy vyjádřeno o jejich „zplatnění“ čili „revalidaci“. S výrazy „oţívání“ či „obţivnutí“ je i přes jejich nepřesnost a nepříslušnost nakládáno i v této práci pro jejich zauţívanost a pro jejich stručnost (jednoslovnost). 535 K tomu viz např. WAGNEROVÁ, E. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996, s. 88, pozn. pod čarou 141 či TRYZNA, J. Několik poznámek ke vztahu Ústavního soudu k legislativě a k ovlivņování právního řádu České republiky Ústavním soudem. In Zákon v kontinentálním právu. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 355. 536 Viz novelizační bod 37. zákona č. 152/1995 Sb. („§ 324 včetně nadpisu zní: …“) a k tomu např. VEDRAL, J. K právním účinkům derogačního nálezu ÚS. Právní zpravodaj. 2005, č. 12, s. 14. 537 „…Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 5/94, vyhlášený pod č. 8/1995 Sb. a uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, svazek 2, nález č. 59. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení § 324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. 186

K otázce „oţivování“ zrušených právních předpisů se Ústavní soud poprvé vyslovil v nálezu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01 (95/2002 Sb., Zákon o státním rozpočtu z hlediska účasti Senátu v legislativním procesu), ale v úplně protichůdném smyslu, neţ který byl spojován s nálezem ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, zamítl návrh na zrušení zákona č. 217/2000 Sb., kterým se kromě jiných měnil i zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, protoţe neshledal jeho namítanou formální protiústavnost. Ústavní soud se však v odůvodnění tohoto nálezu zabýval i tím, jaké důsledky ve vztahu k předchozí právní úpravě by měl jeho nález při zjištění protiústavnosti napadených

zákonných ustanovení; dospěl k závěru,

ţe derogačním

nálezem538 se pouze „vyřazují“ napadená zákonná ustanovení z právního řádu, ale nevrací se jím do něj zákonná ustanovení, která byla dříve zrušena zákonnými ustanoveními právě derogovanými nálezem Ústavního soudu. Ústavnímu soudu pro tento názor slouţila jako východiska jeho ústavní role jako tzv. negativního zákonodárce a absence ústavně vymezené kompetence „oţivovat“ zrušené zákony; „oţivit“ zákon by tudíţ pro Ústavní soud znamenalo formu faktického konstituování nové úpravy, kterou by přestoupil své ústavně vymezené kompetence a princip právní jistoty. Neuznání moţnosti „oţivit“ derogačním nálezem Ústavního soudu protiústavně zrušené zákonné ustanovení bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (4/2003 Sb., Postavení církví a náboţenských společností - vztah státu a církve) prohlášeno s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 za právní názor zaujatý v konstantní judikatuře Ústavního soudu.539

Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek ‚rehabilitaci„ ustanovení § 324 trestního řádu, které je jeho součástí aţ do těchto dnů.“ 538 Derogačním nálezem se v tomto článku rozumí nález Ústavního soudu, jehoţ výrokem se ruší právní předpis nebo jeho ustanovení. 539 „Jestliţe totiţ navrhovatelé - toliko obecně - konstatují, ţe napadený zákon poskytuje niţší standard lidských práv oproti zákonu č. 308/1991 Sb., který derogoval, a jiţ v této skutečnosti spatřují jeho protiústavnost, nezbývá Ústavnímu soudu neţ připomenout svoji ustálenou judikaturu, podle níţ zrušením napadeného zákona neoţívá zákon dřívější, který byl protiústavním zákonem 187

Byl-li v nálezu Ústavního soudu

ze dne 12. 2. 2002, sp. zn.

Pl. ÚS 21/01, zaujat názor o nemoţnosti „oţivit“ zákonné ustanovení nálezem Ústavního soudu pro protiústavnost jeho zrušení, tím spíše se ujalo v rozhodovací praxi soudů mínění, ţe k tomuto „oţivení“ derogovaných ustanovení nedochází ani zákonodárcovým zrušením derogačních zákonných ustanovení; toto mínění se na rozdíl od názoru vyjádřeného v nálezech ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, a Pl. ÚS 6/02 ukázalo opravdu konstantním, čehoţ dokladem jsou tato rozhodnutí vydaná na návrh sázkových kanceláří ve věci dříve zrušeného nároku na odpočet DPH: rozsudky Nejvyššího správního soudu,540 zamítavé nálezy541 a odmítavá usnesení542 Ústavního soudu. Názor Ústavního soudu na „oţivování“ právních předpisů derogačními nálezy Ústavního soudu opět doznal změny v nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (278/2004 Sb., Transformace práva trvalého uţívání pozemku na vlastnictví; legitimní očekávání), kterým Ústavní soud zrušil dnem 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb. nazvanou „Změna občanského zákoníku čl. II“; zároveņ Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu konstatoval, ţe: „zrušením části druhé čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav zaloţený ustanoveními § 879c, 879d a 879e ObčZ. Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik značné právní nejistoty zrušen či změněn (nález z 12. 2. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený dne 11. 3. 2002 pod č. 95/2002 Sb.). I kdyby se Ústavní soud ztotoţnil s prezentovaným názorem navrhovatelů a (pouze) z tohoto důvodu zrušil zákon č. 3/2002 Sb., nedošlo by k oţivení zákona č. 308/1991 Sb. a pouze by zřejmě nastala objektivní potřeba přijetí zcela nového zákona upravujícího církevní materii.“ 540 Rozsudek ze dne 31. 12. 2008, sp. zn. 8 Afs 58/2008 (VIKTORIAPLAY), rozsudek ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 2 Afs 131/2008, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, r. 7, č. 7, 2009, rozhodnutí č. 1847 (FORTUNA), rozsudek ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 Afs 70/2008 (TIPSPORT), rozsudek ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 2 Afs 53/2009 (FORTUNA), rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 Afs 56/2009 (SYNOT TIP), rozsudek ze dne 19. 12. 2009, sp. zn. 5 Afs 67/2009 (SYNOT TIP), rozsudek ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 7 Afs 61/2010 (SAZKA), rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 2 Afs 14/2010 (FORTUNA), rozsudek ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 5 Afs 56/2010 (Sázková kancelář), rozsudek ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 Afs 91/2010 (SAZKA), rozsudek ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 7 Afs 90/2010 (SAZKA), rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 7 Afs 16/2011 (SAZKA) či rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 7 Afs 17/2011 (SAZKA). 541 Zamítavé nálezy I. senátu Ústavního soudu (K „oţívání“ právních předpisů v důsledku zrušení derogujících předpisů; pravidla legislativního procesu) - ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09 (FORTUNA 1), ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1927/09 (FORTUNA 2) a ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 504/10 (VIKTORIAPLAY). 542 Tato usnesení různých senátů Ústavního soudu odmítavá pro zjevnou neopodstatněnost – ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 899/10 (CHANCE), ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2281/10 (SLOT Game) či ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 856/11 (Sázková kancelář). 188

nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval reţim § 879c aţ 879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odloţil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. prosince 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy.“ V odůvodnění tohoto nálezu sice Ústavní soud odkázal na své stanovisko k „oţivování“ zrušených právních předpisů podané v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, ale pro posouzení dané věci jím deklarovanou nepřípustnost obnovení platnosti zrušených zákonných ustanovení nepřijal; podle Ústavního soudu se totiţ v dané věci jednalo o zrušení toliko derogačního ustanovení, a to rozdílně od řízení sp. zn. Pl. ÚS 21/01 a stejně jako v řízení sp. zn. Pl. ÚS 5/94. Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 však Ústavní soud akceptoval princip právní jistoty; do nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, ho promítl tak, ţe vykonatelnost tohoto nálezu, a tedy i „obţivnutí“ zrušených zákonných ustanovení, odloţil o několik měsíců, aby sám zákonodárce mohl přijmout ústavně konformní zákonnou úpravu. Jinak řečeno, „obţivnutí“ zrušených zákonných ustanovení podmínil nečinností zákonodárce. Vzhledem k tomu, ţe zákonodárce zůstal do 31. 12. 2004 nečinný, zrušená ustanovení § 879c, 879d a 879e ObčZ „obţivla“. Ústavní soud svůj judikaturní vývoj stran „oţivování“ předchozí právní úpravy, počínaje nálezem ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94, a nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, konče, popsal a vyznačil v něm rozhodná kritéria v nálezu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09. Ačkoliv neuznání moţnosti „oţivit“ derogačním nálezem Ústavního soudu protiústavně zrušené zákonné ustanovení bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, prohlášeno s odkazem na nález ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, za právní názor zaujatý v konstantní judikatuře, byl v nálezu sp. zn. I. ÚS 1696/09 tento názor shledán jako obiter dictum těchto nálezů, nikoliv jako ratio decidendi (nosný důvod rozhodnutí);

189

543

za ratio decidendi byl oproti tomu označen názor ve prospěch

„oţivitelnosti“ vyjádřený v nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1696/09 se implicitně činí podmínkou „oţivitelnosti“ téţ materiální kontrola ústavnosti ze strany Ústavního soudu; v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 5/94 a Pl. ÚS 2/02 provedena byla, v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 21/01 a Pl. ÚS 6/02 provedena nebyla.544 Obdobné „podmíněné oţivení“ jako v nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, bylo uplatněno i v Nálezu; nutno podotknout, ţe Nález se od nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, odlišuje tím, ţe deroguje ustanovení nejsoucí povahy toliko derogační a ţe derogačním důvodem je protiústavnost toliko formální.

543

K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09: „V řízení sp. zn. Pl. ÚS 21/01 se sice zmíněné úvahy (viz bod 27 shora) týkaly derogace zrušujících ustanovení (viz část třetí, čl. III zákona č. 217/2000 Sb.), stejně jako v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 5/94 a Pl. ÚS 2/02, avšak tyto nebyly nosnými důvody rozhodnutí; těmi naopak byly úvahy pro posouzení otázky, zda Senát byl činebyl oprávněn projednávat a schvalovat téţ změnu jiných zákonů neţ zákona o státním rozpočtu, byť tyto změny a změna zákona o státním rozpočtu byly provedeny jediným zákonem,…, V řízení sp. zn. Pl. ÚS 6/02 byl taktéţ posuzován obsahový střet zákona s ústavním pořádkem, avšak pronesená úvaha (viz bod 28 shora) byla zmíněna jako hypotetický výsledek, komentář, kdyby snad Ústavní soud vyhověl navrhovateli a zrušil celý napadený zákon č. 3/2002 Sb. Tento návrh však shledal nedůvodným, a proto „se dále zabýval toliko návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. resp. návrhem na zrušení některých jejich částí.„“ 544 Usuzuji na to z následujících vět odůvodnění nálezu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09: „Stran účinků derogace zrušujícího ustanovení, provedené Ústavním soudem, byl zprvu zastáván názor (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994), ţe v důsledku zrušení derogačního ustanovení dojde k „rehabilitaci„, ‚obţivnutí„ novelou zákona zrušeného ustanovení,…, V tomto případě nebyla namítána absence normotvorné kompetence nebo nedodrţení ústavně předepsaného způsobu přijetí a vydání tohoto zákona, nýbrţ protiústavnost, která nastala v důsledku zrušení ustanovení § 324 trestního řádu,…, V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004,…, Ani v tomto případě (stejně jako v řízení sp. zn. Pl. ÚS 5/94) nebyla novela občanského zákoníku napadena z důvodu absence normotvorné kompetence nebo porušení norem ovládajících legislativní proces, nýbrţ z důvodů ‚ústavně hmotněprávních„ (porušení principu ochrany legitimního očekávání, k čemuţ došlo přijetím napadené novely občanského zákoníku),…, Je zapotřebí upřesnit, ţe v řízení sp. zn. Pl. ÚS 5/94 byl posuzován střet obsahu zákona (důsledek novely) s ústavním pořádkem,…, V řízení sp. zn. Pl. ÚS 21/01,…, nosnými důvody rozhodnutí,…, byly úvahy pro posouzení otázky, zda Senát byl či nebyl oprávněn projednávat a schvalovat téţ změnu jiných zákonů neţ zákona o státním rozpočtu, byť tyto změny a změna zákona o státním rozpočtu byly provedeny jediným zákonem,…, V řízení sp. zn. Pl. ÚS 6/02 byl taktéţ posuzován obsahový střet zákona s ústavním pořádkem, avšak pronesená úvaha (viz bod 28 shora) byla zmíněna jako hypotetický výsledek, komentář, kdyby snad Ústavní soud vyhověl navrhovateli a zrušil celý napadený zákon č. 3/2002 Sb. Tento návrh však shledal nedůvodným, a proto „se dále zabýval toliko návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. resp. návrhem na zrušení některých jejich částí.„“ 190

5.8.2 Posouzení ústavní přípustnosti obnovení platnosti předchozí právní úpravy Nálezem Jsem toho právního názoru, ţe ustanovení Nálezu o „obţivnutí“ právní úpravy zrušené derogovaným protiústavním zákonem je v rozporu s ústavním pořádkem,

protoţe

Ústavnímu

soudu

schází

pravomoc

nálezem

s vykonatelností ex nunc a tím méně nálezem s odloţenou vykonatelností „oţivit“ předchozí právní úpravu; ze stejného důvodu je v rozporu s ústavním pořádkem i ustanovení nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. 2/02, o „oţivení“ předchozí právní úpravy tímto nálezem i o „oţivení“ předchozí právní úpravy nálezem ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94. V Ústavě ani v zákoně o Ústavním soudu není Ústavnímu soudu výslovně dáno ţádné zmocnění k tomu, aby svým nálezem určil, ţe zákonu jednou zrušenému se vrací platnost, přičemţ platnost jej rušícího protiústavního zákona po určitou dobu v minulosti (na místo obnoveného zákona) se tímto nálezem zachovává. Ostatně shodně proti obnovení platnosti předchozí právní úpravy derogačním nálezem Ústavního soudu argumentoval sám Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01. Značná část právních vědců „oţivování“ na základě těchto argumentů obecně odmítá,545 a to i v podobě uplatněné nálezem ze dne 9. 3. 2004, Pl. ÚS 2/02.546 Vyskytuje se však i právní názor

obnovení

platnosti

předchozí

právní úpravy

obecně

připouštějící.547 545

Viz např. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vydání 2. doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s. 427: „…zrušením právního předpisu neoţívají právní předpisy tímto neústavním předpisem zrušené. Pro takové oprávnění Ústavního soudu nenalézáme v Ústavě ČR právní oporu (na rozdíl od právní úpravy v Rakousku).“ či ŠIMÍČEK, V. Ústavní stíţnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005, s. 245-246. 546 Viz např. TRYZNA, J. Několik poznámek ke vztahu Ústavního soudu k legislativě a k ovlivņování právního řádu České republiky Ústavním soudem. In Zákon v kontinentálním právu. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 353-356 či VEDRAL, J. K právním účinkům derogačního nálezu ÚS. Právní zpravodaj. 2005, č. 12, s. 15. 547 MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Zákon o ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 199: „…jde o zrušení ustanovení novelizujících právní předpis pro jeho rozpor zejména s ústavními zákony (ať uţ jde o postup při přijetí a vydání zákona nebo o obsah napadeného ustanovení), takţe není dán důvod, pro nějţ by mělo být ustanovením původního předpisu obnovení platnosti odpíráno (jejich neústavnost 191

Toto zmocnění nelze podle mého mínění odvodit ani z relevantních obecnějších ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu (implicitní zmocnění), která Parlamentu ČR vyhrazují zákonodárnou moc a Ústavnímu soudu roli tzv. negativního zákonodárce („zákonoberného orgánu“); aby obnovení platnosti protiústavně zrušeného zákona, coţ není neţ forma konstituování nové právní úpravy, nebylo v rozporu s touto dělbou moci, muselo by být výslovně uzákoněno coby lex specialis k obecnému zákonodárnému zmocnění Parlamentu ČR. Dokladem nutnosti výslovného zmocnění je i rakouská548 a slovenská právní regulace.549 Ke škodě věci Ústavní soud nijak neodůvodnil, proč Nálezu přiznal „oţivovací účinek“ podmíněný kvalifikovanou nečinností zákonodárce do 31. 12. 2011. Je pozoruhodné, ţe Ústavní soud takovýto „oţivovací účinek“ nepřiznal nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (119/2011 Sb., Stavební spoření - retroaktivní sníţení a zdanění státní podpory, problematika legislativní) přesto, ţe u zákona přezkoumávaného tímto nálezem byly shledány téměř stejné procedurální vady jako u zákona přezkoumávaného Nálezem a ţe vykonatelnost tohoto nálezu byla odloţena do stejného data jako u Nálezu; ve shodě s Nálezem však i v tomto nálezu absentují argumenty ve vztahu k platnosti předchozí právní úpravy. O argumentech, na kterých zaloţil Ústavní soud v Nálezu vyslovení „oţivovacího účinku“, se tak lze pouze dohadovat; lze však předpokládat,

nebyla v řízení před ÚS tvrzena ani zkoumána), ale zájem na urychleném obnovení konzistence předchozí právní úpravy a tedy i právní jistoty přímo pro automatické obnovení platnosti ustanovení původního předpisu svědčí.“ 548 Podle článku 140 odst. 6 rakouského Spolkového ústavního zákona (Ústavy Rakouské republiky) platí: „Jestliţe rozhodnutím Ústavního soudního dvoru byl zrušen nějaký zákon jako protiústavní, nabývají dnem účinnosti zrušení, pokud v rozhodnutí není stanoveno jinak, opět účinnosti ta zákonná ustanovení, která byla zrušena zákonem prohlášeným Ústavním soudním dvorem za protiústavní. Ve vyhlášení o zrušení zákona má být téţ uvedeno, nabývají-li opět platnosti zákonné předpisy, a které.“ (citováno podle KLOKOČKA, V., WAGNEROVÁ, E. Ústavy států Evropské unie. Praha: Linde, 1997, s. 501) 549 Podle § 41a odst. 3 zákona č. 38/1993 Z. z., o organizaci Ústavního soudu Slovenské republiky, o řízení před ním a o postavení jeho soudců, platí: „Ztrátou účinnosti, případně platnosti právních předpisů na základě nálezu Ústavního soudu se neobnovuje platnost právních předpisů jimi zrušených; jestliţe však šlo jen o jejich změnu nebo o doplnění, platí dřívější právní předpis ve znění platném před touto změnou nebo doplněním.“ 192

ţe vycházel z argumentů, které projevil ve své předchozí judikatuře, především v nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Ústavní soud zaloţil „oţivovací účinek“ nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, na tom, ţe tímto nálezem posuzovaná ustanovení jsou údajně jiné povahy neţ ustanovení posuzovaná nálezem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, a stejné povahy jako ustanovení posuzovaná nálezem ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94.550 Mám za to, ţe pro postup Ústavního soudu v řízení sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ve vztahu k platnosti předchozí právní úpravy, který byl odlišný od jeho postupu v této otázce v řízení sp. zn. Pl. ÚS 21/01 nebyl prostor, protoţe i v řízení sp. zn. Pl. ÚS 2/02 se jednalo o přezkum ustanovení toliko derogačních.551 Ale i kdyby u nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, nešlo, na rozdíl od nálezu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, o přezkum ustanovení derogačních, tak ani tehdy by nebyl podle mého názoru důvod k odlišnému náhledu na „oţivení“ předchozí právní úpravy; vţdyť z hlediska derogačního nálezu Ústavního soudu je podstatné to, ţe předchozí zákonné ustanovení je pro zrušení neplatné a platí nové zákonné ustanovení, které předchozí zákonné ustanovení deroguje. Je jiţ nerozhodné, zda toto nové zákonné ustanovení toliko zrušilo přechozí zákonné ustanovení (přičemţ odlišná právní norma neţ norma vyplývající ze zrušeného předchozího zákonného ustanovení můţe vyplývat z ústavního pořádku nebo z jiného neţ zákonného ustanovení neţ ustanovení 550

Soudím tak z této pasáţe odůvodnění nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02: „V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, svazek 25, nález č. 14),…, V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 5/94…“ 551 Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/94 bylo derogováno toto ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplņuje trestní řád: „§ 324 se vypouští“; nálezem sp. zn. Pl. ÚS 21/01 bylo přezkoumáváno toto ustanovení části třetí čl. III zákona č. 217/2000 Sb.: „Zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993,…, se mění takto: „1. V § 6 čl. V se odstavce 1, 3 a 4 zrušují a zároveņ se ruší označení odstavce 2. 2. V § 6 čl. V se slova „(odstavec 1)„ zrušují.“; nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bylo derogováno toto ustanovení části druhé čl. II zákona č. 229/2001 Sb.: „V zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění,…, se § 879c, 879d a 879e včetně označení hlav a nadpisů zrušují.“ K tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09: „V řízení sp. zn. Pl. ÚS 21/01 se sice zmíněné úvahy (viz bod 27 shora) týkaly derogace zrušujících ustanovení (viz část třetí, čl. III zákona č. 217/2000 Sb.), stejně jako v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 5/94 a Pl. ÚS 2/02…“ 193

derogujícího předchozí zákonné ustanovení) nebo je i nahradilo novým textem týkajícím se stejných skutečností.552 Ostatně, irelevanci zmíněné podmínky derogace toliko derogačního ustanovení vytyčené v nálezu ze dne 9. 3. 2004, Pl. ÚS 2/02, pro „oţivování“ předchozích zákonných ustanovení si nejspíše posléze uvědomil sám Ústavní soud; v Nálezu totiţ není dodrţena. I kdyţ podle mého názoru rozdíl mezi toliko derogačním zákonným ustanovením a zákonným ustanovením věcně nahrazujícím předchozí zákonné ustanovení nemá vliv na „oţivitelnost“ předchozího zákonného ustanovení nálezem Ústavního soudu s vykonatelností nikoliv ex tunc, nelze tomuto rozdílu upřít relevanci z hlediska ústavněprávního přezkumu, který můţe vést k „oţivení“ předchozí právní úpravy. Nutno si uvědomit, ţe derogační ustanovení v měněném zákoně zanechá toliko mezeru (v technickém slova smyslu). Tento aspekt derogačního ustanovení vede nutně k tomu, ţe předmětem přezkumu a případné derogace Ústavního soudu by mělo být ono samotné a nikoliv ustanovení novelizovaného předpisu ve znění tohoto derogačního ustanovení,553 a to bez ohledu na to, zda jiţ derogační ustanovení nabylo účinnosti a zda se kromě formální ústavnosti zkoumá i materiální ústavnost. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1696/09 obsaţený názor, ţe provedení

materiálního

ústavněprávního

552

přezkumu

ústavnosti

je

Shodně TRYZNA, J. Několik poznámek ke vztahu Ústavního soudu k legislativě a k ovlivņování právního řádu České republiky Ústavním soudem. In Zákon v kontinentálním právu. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 355: „Závěry Ústavního soudu o rehabilitaci zrušené právní normy jsou zpochybnitelné následujícím argumentem: Ústavní soud se omezil na přiznání popsaných účinků jen v situacích, kdy derogoval „derogující normu„. Přitom z hlediska obsahového není rozdíl mezi novelou právního předpisu, která zní ‚§ XY se zrušuje.„ a novelou, která zní ‚Ustanovení § XY zní takto: „…„.„ V obou případech se část textu právního předpisu zrušuje, pouze v druhém případě se zároveņ doplņuje text nový. To znamená, ţe rozlišovat mezi důsledky zrušení pouze derogující normy a normy zároveņ měnící text (přičemţ není vyloučeno, ţe v jednom bodě novely zákona je provedeno obojí; závisí to pouze na legislativně technickém řešení) není vůbec opodstatněné.“ 553 K tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/01: „Ústavní soud v prvé řadě shledal, ţe ani sami navrhovatelé neoznačili v zákoně č. 10/1993 Sb. ţádné ustanovení, které by chtěli z důvodu protiústavní procedury jeho přijetí či z věcných důvodů zrušit, byť - jak vyplývá z výše uvedeného (sub I.)(- proti změnám provedeným v tomto zákoně brojí. Zrušit v tomto konkrétním případě některou část zákona č. 10/1993 Sb., novelizovanou zákonem č. 217/2000 Sb., totiţ „technicky„ ani nelze, jelikoţ ţádné ustanovení tohoto zákona nebylo zákonem č. 217/2000 Sb. doplněno nebo změněno, nýbrţ toliko zrušeno. Protoţe však Ústavní soud hodnotí kaţdý návrh z hlediska jeho obsahu a nikoliv jen formy, musel se i v tomto konkrétním případě vypořádat s otázkou, jaké důsledky by mělo vyhovění návrhu na zrušení zákona č. 217/2000 Sb., pokud jde o novelizaci zákona č. 10/1993 Sb.“ 194

podmínkou „oţivitelnosti“ předchozího zákonného ustanovení, nezastávám. Ostatně, nerozhodnost i této podmínky „oţivování“ předchozích zákonných ustanovení nejspíše posléze uznal sám Ústavní soud; v Nálezu totiţ není dodrţena. 5.8.3 Posouzení možnosti obnovit platnost účinkem ex tunc ve věci rozhodnuté Nálezem Jak jiţ uvedeno výše, Ústavní soud „oţivení“ předchozí právní úpravy Nálezem nijak neodůvodnil; vyjádřil se však k moţnosti stanovit vykonatelnost Nálezu ex tunc: „Ústavní soud při stanovení data zrušení napadeného zákona vzal v úvahu negativní důsledky, které by mohly nastat v případě zrušení zákona ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, resp. při jeho zrušení s účinky ex tunc, a to jak z hlediska právní jistoty adresátů dotčených právních norem, tak i s ohledem na dopad takového postupu na státní rozpočet.“ Povaţuji za správné, ţe Ústavní soud v tomto případě nepouţil účinek ex tunc a ţe tento závěr odůvodnil principem právní jistoty. Účinek ex tunc je v tomto případě nepřípustný, protoţe k němu není dán dostatečný důvod; rušený zákon sice upravuje veřejnoprávní vztahy, ale způsobem obecným (nejedná se o normu opatření), ani by nebylo moţno účinek ex tunc opodstatnit ochranou materiálního jádra Ústavy. Politický argument Ústavního soudu o dopadu na státní rozpočet lze uznat toliko jako podpůrný. Zákon č. 347/2010 Sb. tedy není ústavně přípustné „oţivit“ ani od 1. 1. 2012 (coţ Ústavní soud učinil Nálezem) ani nálezem s účinky ex tunc (coţ Ústavní soud zavrhl). 5.8.4 Shrnutí Ústavní soud se ve své judikatuře postupně dobral k názoru, ţe je oprávněn nálezy rušícími protiústavní zákony „oţivovat“ zákony zrušené (tedy

195

obnovovat platnost zákonů zrušených) těmito protiústavními zákony, podmíníli toto „oţivení“ kvalifikovanou nečinností zákonodárce po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu; tento přístup k „oţivení“ předchozí právní úpravy byl zvolen i v Nálezu. Zastávám názor, ţe oţivení předchozí právní úpravy Nálezem je ústavně nepřípustné, protoţe k takovému rozhodnutí nemá Ústavní soud pravomoc; Ústavnímu soudu téţ vytýkám, ţe podmíněný právní následek svého nálezu spočívající v „oţivení“ předchozí právní úpravy nijak neodůvodnil. Za jediný ústavně přípustný prostředek Ústavního soudu k „oţivení“ předchozí právní úpravy shledávám nález s účinky ex tunc; odmítám panující tezi, ţe nález s účinky ex tunc je absolutně ústavně nepřípustný. Ústavní přípustnost nálezu s vykonatelností ex tunc podmiņuji jeho nevyhnutelností k ochraně

ústavnosti

(ultima

ratio,

princip

subsidiarity)

a

jeho

vyváţeností principem právní jistoty, zejména principem oprávněné důvěry občanů v právo. Tyto podmínky jsou podle mého mínění splněny ve vztahu k nicotnému zákonu a k naplněné normě opatření, jestliţe tato norma upravuje vztah mezi orgánem veřejné moci a nositelem základních práv a svobod a zároveņ je její derogace ve prospěch nositele základních práv a svobod nebo jestliţe tato norma upravuje vztah mezi nositeli základních práv a svobod navzájem a zároveņ se její derogací ex tunc sleduje ochrana podstatných náleţitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Pokud se týče Nálezu, tak u něj splnění těchto podmínek nespatřuji.

196

Závěr V této práci jsem se ujal úkolu zpracovat téma časové působnosti právních norem – téma sice právněteoretické, ale zároveņ mající k dispozici dostatek „právního materiálu“. Pro zapracování tohoto právního materiálu (tedy zejména právních předpisů, nálezů Ústavního soudu ale i jiných právních aktů) nabízí současná česká právní věda poměrně ucelený terminologický a pojmový aparát; v této práci jsem se nejprve pozastavil nad původem tohoto aparátu a dospěl jsem k následujícím zjištěním: Současný stav pojmosloví české právní teorie je důsledkem dlouhého historického vývoje; velká část pojmů do současné české právní teorie přešla z tradiční nauky právní. Jedná se například o pojmy objektivního a subjektivního práva, klasické struktury právních norem, právních vztahů, právní moci rozhodnutí či retroaktivity. Tradiční naukou právní se rozumí souhrn pojmů vytvořených právními školami na podkladě studia souboru římského práva zvaného Corpus Iuris Civilis (zejm. Digest čili Pandekt) od konce 11. do konce 19. století, najmě německou historickoprávní školou vedenou Friedrichem Carlem von Savigny (1779-1861). Z hlediska právně geografického spadá český právní řád i česká právní věda do kontinentálního právního systému, nikoliv do angloamerického právního systému jako druhého z velkých právních systémů. Velký právní systém je pojem zastřešující několik vnitrostátních právních systému, které mají z důvodu podobného vývoje stejné či podobné právní instituty a právní pojmy. Kromě dominantního vlivu tradiční nauky právní měly vliv na formování českého právního myšlení, ale i právního myšlení v ostatních zemích kontinentálního právního systému, kanonické právo, obchodní právo a osvícenství.

Od poloviny 20. století se české právní myšlení dostalo

do zajetí socialistického právního systému: totalitní právní stát a marxismuslenismus, vybudovaný na dialektickém materialismu. 197

Po roce 1989 se české právní myšlení, aniţ se zcela oprostilo od socialistických paradigmat, vrátilo do proudu kontinentálního právního systému; tím pádem na něj začaly působit moderní evropské vlivy: zejména Evropská unie a Rada Evropy; tyto vlivy s sebou nesou nejen nový právní materiál, a to někdy i vnitrostátní právní praxi neznámý, ale nové právněteoretické pojmy. Dále

se

probírám

jiţ

samotným

recentním

pojmovým

a terminologickým aparátem, který se mi nabízí k pojmenování a pojetí problematiky časové působnosti právních norem: Analyzuji recentní pojmy právní normy, právních vztahů, časové působnosti právních norem, schválenosti a aplikovatelnosti právních předpisů, platnosti a účinnosti právních předpisů České republiky, vyhlášení a platnosti právních předpisů Evropské unie, vyhlášení a vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu rušících právní předpisy, vyhlášení, doručení a právní moci soudních a správních rozhodnutí, platností a účinností právních úkonů, pravé a nepravé retroaktivity právních norem, ochrany nabytých práv a legitimního očekávání. Dospívám k závěru o partikularismu a rozpornosti pojmového a terminologického aparátu české právní vědy jako celku i jeho částí relevantních pro zkoumání tématu časové působnosti právních norem: Systematické poznatky a systematické pojmy tradiční nauky právní byly abstrahovány z římského práva soukromého; nepoměrně později vzniklá veřejnoprávní věda tudíţ pro utřídění veřejného práva konstruovala své vlastní pojmy, aniţ by tyto pojmy měly nadřazené pojmy s pojmy soukromoprávními, či v menší míře u pojmů soukromoprávních rozšířila jejich rozsah i na právo veřejné. Rozpornost pojmového aparátu současné české právní teorie spatřuji v tom, ţe se srovnávají pojmy, zpravidla dva, aniţ by se jim při srovnávání kladl nějaký společný pojmový znak (tzv. tertium comparationis); jedná se o logickou chybu quaternio terminorum. Mezi další logické poklesky patří označování normativity výrazy kauzálního uvaţování či dokonce směšování

198

normativního a kauzálního uvaţování a nahrazování formální logiky logikou dialektickou. Pro uvedené nedostatky nemůţe být obraz časového aspektu závaznosti práva úplný ani konsistentní; rozhoduji se proto vybudovat vlastní východiska a vydávám se na cestu poznání tohoto aspektu. Významným průvodcem při této cestě je mi normativní teorie právní. České právní myšlení bylo v první polovině 20. století významně spoluutvářeno normativní teorií, především tou její podobou, která jí byla vtisknuta brněnskou normativní právní školou. Po návratu svobody v roce 1989 se i v díle některých českých právních vědců i v judikatuře Ústavního soudu objevují některé normativistické pojmy a poznatky ohledně časové působnosti právní norem. V této práci čerpám najmě z prací Adolfa Procházky a Jaromíra Sedláčka, které jsou věnovány časové působnosti právních norem; zároveņ však reflektuji vývoj, který prodělaly právní řády a právní vědy od poloviny 20. století. Váţím si zákonem zaručené svobody bádání, tedy i svobody volit mezi metodami vědecké práce; pro svou cestu odmítám noetický monismus, protoţe přehlíţí rozdíl mezi existencí a platností, i dialektickou metodu, protoţe představuje nemoţnou snahu překročit hranice lidského rozumu. Jako záruku za verifikovatelnost a sdělnost této práce si beru kritický idealismus a formální logiku. Z kritického idealismu udává mi směr především noetický relativismus a zásada neodvislosti bytí a mětí; z formální logiky princip totoţnosti a princip směru. Nejedná se o filozofické principy odtrţené od právní teorie ani od právní praxe; naopak jedná se o „těsto“, ze kterého roste noeticky diferencovaná sémantika a ze kterého lze vytvořit právní pojmy apriorní poznání právních aktů i právní pojmy slučující ony pojmy s obsahem právních aktů. Noeticky diferencovaná sémantika je projevem noetické zásady neodvislosti bytí a mětí v rovině jazykové (sémantické) a logické – v podobě

199

neodvoditelnosti preskriptivního jazyka, normativních, praktických vět a norem od deskriptivního jazyka, oznamovacích, teoretických vět a výroků. Noeticky diferencovaná sémantika mi nedovolí na cestě zabřednout do zaměņování právní normy (objektivního práva) a práva a povinnosti (subjektivního práva) na straně jedné s právním aktem či jeho částí (normativní větou, zákonným ustanovením) na straně druhé, protoţe právní akt je podmínkou vzniku práva (subjektivního i objektivního) a zároveņ jeho hmotným nosičem, komunikátorem. Kant objasnil formální přírodovědecké pojmy prostoru a času, příčiny, účinku a kauzálního zákona (kauzální metodu); na podkladě Kantova kritického idealismu vybudoval Weyr normativní myšlenkový řád (normativní metodu) sestávající z formálních pojmů normy, platnosti, závaznosti či povinnosti a Karel Engliš teleologický myšlenkový řád (teleologickou metodu) sestávající z formálních pojmů prostředku, účelu či postulátu. Znalost všech těchto noetických metod bude mi nepostradatelnou výstrojí na zmíněné cestě; o čase budu mít ten pojem, ţe je do něj zasazena kaţdá skutečnost, která je podmínkou platnosti normativního právního aktu, individuálního právního aktu i právního úkonu i kaţdá skutečnost odpovídající, či odporující právu či povinnosti předepsaným těmito právními akty; ţe i čas (přesněji řečeno jeho uplynutí) můţe být právní normou učiněn samotnou právní skutečností nebo skutečností podmiņující sankcionovatelnost nesplněné povinnosti (např. doba plnění sjednaná ve smlouvě). Naopak pojem času shledám jako neurčující pro vztah mezi podmínkou povinnosti a splněním povinností. Analogie s kauzální metodou povede mě k úsilí o vytvoření co nejobecnějších právních pojmů a jejich rozvedení do pojmů konkrétnějších; noetická neodvislost bytí a mětí upozorní mě na nutnost volit terminologii konformně ke skutkové či normativní povaze pojmů. Součástí mé výstroje bude i poznání trojího druhu právních pojmů a jejich obsahu: obsahových pojmů (obsahových pojmů právního řádu) a relativně nezávislý právněvědecký pojmový aparát - formálními právními

200

pojmy (čistými právními pojmy) a systematickými pojmy (obsahovými pojmy právní vědy). Několika formálními a systematickými právními pojmy v obecné rovině a jednotně uchopuji vznik a působnost subjektivního a objektivního práva. Při interpretaci právních aktů neopomenu morálního rozměru práva, jeho teleologického pozadí ani metody proporcionality. Recentní formální pojem právní normy zbavuji v souladu s formální logickou, noeticky diferencovanou sémantikou a normativní teorií znaku obecnosti, regulativnosti a státního donucení; zůstává mi pojem právní normy jako toho, co za určitých skutečností má být, norma jako podmiņující část a podmíněná část spjaté platností (závazností). Recentní právní pojem právních vztahů zbavuji v souladu s formální logikou a normativní teorií dialektického znaku „společenské vztahy“; právní vztah pak pojímám ryze formálně jako konkrétní vztah mezi oprávněným a povinným, spočívající v jejich vzájemných povinnostech a právech; jako variantu

překládám

i

úplné

opuštění

pojmů

právních

vztahů

a společenských vztahů a jejich nahrazení dualismem pojmů právní normy a chování. Základních rysů vzniku subjektivního a objektivního práva se zmocņuji těmito právněvědeckými pojmy: formálním pojmem platnosti právního aktu a právní normy a systematickými pojmy právní existence právního aktu a iurisvakance. Platností rozumím právnost (souladnost s vyšší právní normou) a závaznost

(zakládání

právních

následků);

platnost

je

mimočasové

a mimopříčinné spojení skutečností (toho, co je ovládáno kauzálním zákonem v čase). Právní existence značí právnost a nezávaznost (nezakládání právních následků); znakem právní existence je rovněţ perfekce právního aktu a podmíněná změnitelnost právního aktu. Iurisvakancí rozumím lhůtu mezi právní existencí a platností právního aktu. Těmto obecným pojmům nejsou na překáţku tyto rozdílnosti vyskytující se u různých druhů právních aktů v těchto bodech: důsledky vad při vzniku právních následků, vyhlašování či doručování právních aktů a změnitelnost právních aktů.

201

Tyto pojmy shledávám jako dostatečné i k vyjádření situací, kterých se současná právní věda ujímá pojmy časové působnosti právních norem a aplikovatelností právních předpisů. Mám totiţ za to, ţe není moţno přijmout tezi o teoretické moţnosti (představitelnosti) aplikovatelného, ale nezávazného (neplatného) právního předpisu, ani tezi o teoretické moţnosti (představitelnosti) právní normy, která je „časově působivá“, ale nezávazná (neplatná). Závaznost je nutnou a dostatečnou podmínkou aplikovatelnosti (pouţitelnosti, rozhodnosti) právního aktu. Je moţno hovořit o závaznosti právního aktu (právní normy) vzhledem k předchozímu právnímu aktu (právní normě), konkrétním právním následkům podle

nich

vzniklým

a následujícímu

po

či

obecně

uskutečnění

vzato

jeho

k období

poslední

předcházejícímu

rozhodné

podmínky

(problematika tradičně nazývaná jako časová působnost právních norem). Za noeticky diferencované ekvivalenty výrazu (pravá) retroaktivita právních norem pokládám výrazy zpětná platnost právních norem, zpětná závaznost právních norem čili „retrovalidita“. Těmto výrazům připisuji následující význam: zakládání právních následků (práv a povinností) v minulosti; co se týče vymezení minulosti, přikláním se k většině recentních českých autorů a za rozhodující okamţik povaţuji okamţik, kdy právní akt (právní norma) nabývá závaznosti. Co se týče charakteristiky mého pojetí retroaktivity ohledně způsobu zásahu právní normy do minulosti, moje pojetí spadá do koncepcí nespočívajících v zásahu do právních skutečností ani právních následků. Vzhledem k tomu, ţe pojmu právní normy nepřičítám znak obecnosti, pojem retroaktivity právních norem nezachycuje mi jen zákony zpětně platící do minulosti, nýbrţ i procesní úkony státního orgánu či právní úkony vyvolávající právní následky v minulosti. Pod

„retrovaliditu“

nemůţe

spadat

„nepravá

retroaktivita“,

protoţe tímto výrazem se nemíní zpětná závaznost, nýbrţ to, kdyţ nová právní norma pro dobu od nabytí své účinnosti jinak kvalifikuje minulé právní skutečnosti

(problematika

ochrany

202

minulých

právních

skutečností,

zejména právních úkonů) nebo mění nastalé právní následky (problematika ochrany nabytých práv).554 Znakem „nepravé retroaktivity“ je právní přehodnocení minulé právní skutečnosti nebo minulého právního následku se závazností ex nunc. Ochranu legitimního očekávání kladu do souvislosti s ochranou minulých právních skutečností: Minulé právní skutečnosti mohou být zaštítěny přechodnými ustanoveními nového zákona, jejichţ příkladem je ustanovení § 859 odst. 1 občanského zákoníku, věta za středníkem. Toto ustanovení zní: „Při dědění se uţije práva platného v den smrti zůstavitele; byla-li však závěť zřízena před 1. dubnem 1964, posuzuje se její platnost podle dosavadních právních předpisů.“ Toto zákonné ustanovení tedy chrání závěť před tím, aby byla podle nového zákona hodnocena jako neplatná nebo byla jinak změněna její původní právní relevance. Kromě této specifické zákonné záštity můţe dotčenému subjektu svědčit i právo na ochranu legitimního očekávání. Ke vztahu principu ochrany nabytých práv na straně jedné a k ochraně minulých právních skutečností a právu na legitimní očekávání na straně druhé je třeba uvést, ţe je-li zasahováno do nabytého práva, je eo ipso zasahovaná i minulá právní skutečnost, na základě níţ toto právo vzniklo; ochrana minulých právních skutečností se však s ochranou nabytých práv nekryje úplně. Otázka ústavní přípustnosti pravé a nepravé retroaktivity právních aktů je otázkou pozitivněprávní; je otázkou interpretace ústavních principů a posouzení ústavní konformity konkrétnějšího přechodného ustanovení, jeli novým právním aktem dáno. Připojuji se k názoru Evropského soudního dvora i Ústavního soudu, ţe zatímco u pravé retroaktivity právních předpisů platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, u nepravé retroaktivity právních předpisů platí zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Povaţuji za správné

554

K tomu viz např. PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 800-801. 203

i jimi určené kritérium přípustnosti pravé retroaktivity – respekt k legitimnímu očekávání a oprávněné důvěře dotčených osob. Nález Ústavního soudu rušící právní předpis ex tunc povaţuji za ústavně přípustný, jde-li o nicotný (nulitní, absolutně zmatečný) zákon či o naplněnou normu opatření. Zrušení nicotného (nulitního, absolutně zmatečného) zákona; v tomto případě by derogační výrok nálezu Ústavního soudu měl pouze evidenční, technickou povahu (nejedná se o derogaci v pravém smyslu), protoţe tento zákon pro svou nicotnost nemohl předchozí právní úpravu zrušit čili vyvolat její neplatnost (nevztahoval se na něj kalkul vad) a nejde tedy ani o obnovení platnosti předchozí právní úpravy. Za normy opatření se pokládají taková zákonná ustanovení, která se naplní v jednom okamţiku a posléze jiţ podle nich nemůţe v budoucnu nastat ţádná právní skutečnost (tedy okolnost, k níţ by právní řád připínal právní následky sledované tímto ustanovením). K naplnění normy opatření dochází buď jiţ samotnou její účinností nebo uplynutím určité lhůty od její účinnosti nebo jednorázovou realizací konkrétně vymezeného jednání podle účinné normy opatření. Ústavní přípustnost nálezu vyslovujícího protiústavnost zrušeného zákona omezil Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, na zákonná ustanovení regulující veřejnoprávní vztah; pokud se týče zákonných ustanovení regulujících soukromoprávní vztah, jejich věcný přezkum a případně i vyslovení jejich protiústavnosti je podle Ústavního soudu ústavně přípustné pouze tehdy, sleduje-li se tím ochrana podstatných náleţitostí demokratického právního státu. U nepravé retroaktivity normativních právních aktů platí, ţe jejich výjimečná ústavní nepřípustnost můţe být zaloţena rozporem s principem právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo a principem rovnosti, k čemuţ můţe dojít především tím, ţe zákon neproporcionálně zasahuje do nabytého práva nějaké osoby.

204

Jsem za jedno se současnou českou právní vědou v tom, ţe deklaratorní právní akty mají právní následky ex tunc a ţe tedy jiţ ze své podstaty jsou retroaktivní; o ústavní přípustnosti této pravé retroaktivity nemůţe být pochyb. U pravé retroaktivity konstitutivních právních aktů shledávám, ţe je podle právního řádu České republiky zásadně ústavně nepřípustná a ţe nutnou, nikoliv však dostatečnou, podmínkou výjimečně ústavně připuštěné retroaktivity rozhodnutí je její výslovné zakotvení ve vyšší právní normě uzákonění nebo i dovození této přípustnosti v judikatuře Ústavního soudu. Druhým

a

hlavním

kritériem

ústavní

přípustnosti

retroaktivního

konstitutivního právního aktu je zachování principu ochrany oprávněné důvěry v právní řád. U pravé retroaktivity právních úkonů oproti tomu z důvodu ústavně zaručené autonomie vůle dospívám k závěru, ţe je obecně přípustná; nutno ale dodat, ţe je přípustná pouze tehdy, stanoví-li tak zákon (právnímu úkonu přiznává účinky ex tunc) nebo výslovné a nepochybné smluvní ujednání účastníků nejsoucí v rozporu s kogentní právní normou. Posléze se zabývám posouzením vybraných právních případů s intertemporálním prvkem: kauzou Melčák, kauzou časové kolize starého a nového slovenského zákona o rodině a kauzou obnovení platnosti zrušených zákonů nálezem Ústavního soudu ve věci úsporných opatření v sociální oblasti. V kauze Melčák docházím k názoru, ţe nebyl dán důvod rušit nálezem Ústavního soudu ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, pro retroaktivitu. Tento ústavní zákon se totiţ podle

mého

mínění

nevyznačuje

retroaktivitou

pravou,

protoţe nezbavuje Miloše Melčáka práva na nerušený výkon funkce poslance zpětně čili ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto ústavního zákona. Tento

ústavní

zákon

se

vyznačuje

retroaktivitou

nepravou,

protoţe s účinky ex nunc zasahuje zejména do práva Miloše Melčáka

205

na nerušený výkon funkce poslance, do voleb, z nichţ toto právo vzešlo, a do pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Tuto nepravou retroaktivitu jsem neshledal ústavně nepřípustnou, protoţe nad zájmem na ochraně zmíněných ústavních hodnot převaţoval veřejný zájem na odvrácení existující politické krize a ohroţení krizí hospodářskou. V kauze časové kolize starého a nového slovenského zákona o rodině jsem dospěl k závěru, ţe pro popírání otcovství k dítěti manţelem jeho matky se za situace, kdy se dítě manţelce narodilo dne 5. 3. 1992, manţel matky se o narození dítě dozvěděl téhoţ dne a manţel matky (právní otec) se dozvěděl o svém biologickém „neotcovství“ v lednu 2006, se má aplikovat § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Zb., o rodině, i § 86 odst. 1 zákona č. 36/2005 Z. z., o rodině. Tento právní názor odůvodņuji tím, ţe na pouţití prvního popěrného zákonného ustanovení odkazuje ustanovení § 114 nového zákona o rodině svým znakem „práva a povinnosti z nich vzniklé“ ve větě druhé, ţe na pouţití druhého popěrného zákonného ustanovení odkazuje věta první ustanovení § 114 nového zákona o rodině a ţe na pouţití obou popěrných zákonných ustanovení

odkazuje

princip

nepravé

retroaktivity

specifikovaný

v § 114 nového zákona o rodině. V kauze obnovení platnosti zrušených zákonů nálezem Ústavního soudu ve věci úsporných opatření v sociální oblasti jsem se dopracoval k následujícímu stanovisku: Ústavní soud se ve své judikatuře postupně dobral k názoru, ţe je oprávněn nálezy rušícími protiústavní zákony „oţivovat“ zákony zrušené (tedy obnovovat platnost zákonů zrušených) těmito protiústavními zákony, podmíní-li toto „oţivení“ kvalifikovanou nečinností zákonodárce po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu; tento přístup k „oţivení“ předchozí právní úpravy byl zvolen i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10. Zastávám názor, ţe oţivení předchozí právní úpravy tímto nálezem je ústavně nepřípustné, protoţe k takovému rozhodnutí nemá Ústavní soud pravomoc; Ústavnímu soudu téţ vytýkám, ţe podmíněný právní následek

206

svého nálezu spočívající v „oţivení“ předchozí právní úpravy nijak neodůvodnil. Za jediný ústavně přípustný prostředek Ústavního soudu k „oţivení“ předchozí právní úpravy shledávám nález s účinky ex tunc; odmítám panující tezi, ţe nález s účinky ex tunc je absolutně ústavně nepřípustný. Ústavní přípustnost nálezu s vykonatelností ex tunc podmiņuji jeho nevyhnutelností k ochraně

ústavnosti

(ultima

ratio,

princip

subsidiarity)

a

jeho

vyváţeností principem právní jistoty, zejména principem oprávněné důvěry občanů v právo. Tyto podmínky jsou podle mého mínění splněny ve vztahu k nicotnému zákonu a k naplněné normě opatření, jestliţe tato norma upravuje vztah mezi orgánem veřejné moci a nositelem základních práv a svobod a zároveņ je její derogace ve prospěch nositele základních práv a svobod nebo jestliţe tato norma upravuje vztah mezi nositeli základních práv a svobod navzájem a zároveņ se její derogací ex tunc sleduje ochrana podstatných náleţitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Pokud se týče zmíněného nálezu, tak u něj splnění těchto podmínek nespatřuji.

207

Resumé I have attempted to elaborate the issue of time applicability of legal norms in this thesis; it is the issue of theoretical nature on one hand but also the issue demanding the study of legal practice on the other hand. There is the terminological and conceptual base for cognition of this legal practice (legislation, court roulings and other legal acts) within the contemporary Czech jurisprudence. I have reviewed this base and achieved following findings: The contemporary state of conceptual base of Czech legal theory is the consequence of long historical proces; the large part of contemporary concepts such as objective law (law) and subjective law (right), legal norm (rule) and its structure, legal relationships, legal force and retroactivity is the legacy of the traditional legal theory. The traditional legal theory is the conceptual system which was derived from Roman law by a few group of legal scholars from the end of 11 century to the end of 19 century; the main part in this process plaid German School of Legal History, lead by Friedrich Carl von Savigny (1779-1861). The Czech legal system and Czech jurisprudence have been – except for a historically short period – a member of the continental legal system and for this reason, have been influenced by similar factors: canon law, trade law and enlightment. However, the Czech legal thinking was defeated by socialist, the communist legal system (Soviet Union and its satellites) for 40 years within the second half of 20 century. By the fall of the socialist legal system, the Czech legal thinking returned in to the continental legal system; a new legal context such as the Europen Union and the Council of Europe has surrounded the Czech legal practice and the Czech legal theory. Then, I analyze following contemporary Czech notions and terms relavant for decription of the issue of time applicability of legal norms: legal norm, legal relationships, time applicability of legal norms, endorsement 208

and applicability of legislation, force of legislation, effect of legislation, publication and force of the European Union legislation, publication and enforceability of the judgments of the Constitutional Court of the Czech Republic, declaration, delivery and legal force of administrative and court decisions, force of legal action, effect of legal action, genuine retroactivity and retroactivity in disingenuous way, vested rights protection and protection of legitimate expectation. It leads me to the conclusion that the contemporary Czech legal theory is broken in many, and to a large extent, mutually contradictory conceptual fragments, even as regards the description of main points of law- and rightmaking proces. Therefore, I set out on a journey of exploring of the issue mentioned

above

from

different

way

outs,

beeing

equipped

with the Normative Theory of Law (the Pure Theory of Law), especially with pieces by Adolf Procházka and Jaromír Sedláček, as a guide. I regard a legally guaranteed freedom of research highly: I refuse noetic monism because it ignore the difference between existence and validity, and also a dialectic method because it represents impossible attempt to cross borders of human reason for my journey. I accept Kantian philosophy of critical idealism and formal logic for it. The critical idealism sets me a direction particularly for its noetic relativism and the principle of Ought (validity) and Is (existence) noetic independence; the noetic relativism means that without a subject and his form (method) of cognition, an object remains fundamentally uncognizable as the “thing-in-itself”. Kant built up ontological (causal) method (form) of cognition, made by reality (existence, fact), space, time and law of causation. Weyr implemented principles of critical idealism into the normative method of cognition consisting of formal normative concepts such as norm, validity, bindingness or obligation.

Engliš

implemented

principles

of

critical

idealism

into the teleological method of cognition consisting of formal teleological

209

concepts such as postulate, aim and means. All these methods will help me within the journey of cognition. Noetically differentiated semantic is the expression of the principle of Ought and Is noetic independence; it shows me that there is a sharp distinction between the prescriptive language and the descriptive language and thus also between law and right on one hand and legal acts on the other hand. All the existence is put within time and space, including each fact which is the condition of validity of legislation, court decision, administrative decision and legal action and also each fact which is the performance of the right or duty given by these legal conduct. Moreover, time could be legally defined as a legal fact as such or as the fact which is the conditon of the sanction for unfulfilled duty. However, I can see no theoretical time (temporal) determination between the conditon of the duty and the exucution of the duty. I will recognize threefold kind of legal concepts: former (essential, fundamental, basic) legal concepts, latter (contentual) legal concepts and systematic legal concepts (also contentual concepts deteminated by legal theory). The former concepts have an a priori character and are necessarily present in every normative cognition, it means they are useful for cognizing any legal order, but also for other groups of norms. The latter concepts have an a posteriori character; they are means how a normgiver lays down what ought to be according to a legal norm. The systematic concepts are to deal with the content of a legal order; they help legal science to classify sometimes almost chaotic contents of legal norms. The issue of time applicability of legal norms is caught by me with a few former and systematic legal concepts. I recognize moral and teleological dimension within the interpretation of law and the method of proportionality as the measure of constitutionally conform solution of intertemporality.

210

My aim is not to describe and conceive the issue in the tradional and thus restrictive way but to do it in the general way; it results in unified description and conception of creation of law (upon legislation making) and description and conception of creation of a right (upon court and administrative decisions and upon legal actions). The means to reach this aim are following: recognition of the identity of relation of validity and existence within creation and implementation of rights and creation and implementation of law, as well as on recognition of the difference between thinking de jure and thinking de facto and between legal terms and concepts given in legal acts and legal terms and concepts given by legal science. The dualism of concepts describing law and a right can be unified and noetic monism of Is and Ought and theory and practice can be substituted by following legal theoretic concepts: the validity of a legal act and a legal norm, legal existence of a legal act and vacantia iuris. Validity is deemed by me as a legal conformity and bindingness. Legal existence is deemed by me as a legal conformity and non-bindingness of a legal act; legal existence also means that a legal act has been perfected and is conditionally changeable. Vacantia iuris is the period between legal existence and legal validity of a legal act. There are also differences in creation of law and right, especially in these fields: the consequences of erroneus legal acts, the publication or delivering of legal acts and a changeability of legal acts. I find these concepts to be sufficient for dealing with the above mentioned issue. I do not share the notion of applicable but not binding law; the concept of applicability is redundant: it is nothing but bindingness. I come to the conclusion that noetically correct denomination of „retroactivity“ (ex post facto laws) is backward validity of legal norms, backward bindingness of legal norms or „retrovalidity“; that correct definition of „retroactivity“ is implication of legal consequences (derogation of a previous law or imposing rights and duties) by a new law before the moment the new law becomes valid (binding).

211

I share the view unlike the majority of jurists that a validity of a law in to the past is not excluded because of the definition of the law but because it is prescribed by constitutions of modern states and that irretroactive law preserves derogated law as a part of a legal order till the date of its derogation and as the legal reason of rights and duties having originated of it till its derogation. I make distiction between genuine „retroactivity“ and „retroactivity“ in disingenuous way: „Retroactivity“ in disingenuous way is no “retroactivity” indeed; it could be definied in correct way as the legal change with a new legal act from the time this act is binding and for the future time of the legal act bindingness. This legal change comprises the new legal qualification of facts relevant for legal consequences according to the previous legal act (question of previous legal fact protection) or the new legal qualification of these previous legal consequences (question of vested rights protection). The legitimate expectation protection is to be seen in connection with the previous legal facts protection: The previous legal facts could be protected with a special intertemporal provision of the new legislation; if there is no such legal provision, constitutionally guaranted right to legitimate expectation is to be considered to shelter someone‟s passed legal conduct or other legal facts. The interference with vested rights necessarily means the interference of the relevant legal facts as well. However, the vested rigts protection does not shelter all legal facts; legal facts, especially legal actions, which have not launched legal consequences yet, are out of the cover. To answer the question of constutional conformity of any legal act means to interpret the legal order, especially general constitutional principles and special intertemporal legal provisons if there are any. I endorse the opinion of the European Union Court and of Constitutional Court of the Czech Republic that “retroactive” legislation is principally inadmissible and retrospective legislation is principally admissible.

212

To meet constutional standards with “retroactive” legislation is exceptional but possible under the set of conditions – especially strict saving of the legitimate expectation principle. To breach constutional standards with retrospective legislation is exceptional but possible if there is unproportional interference with previuos legal facts or with vested rights. In my opinion, it is inadmissible for Constitutional Court of the Czech Republic to pass a judgment with ex tunc (ab initio, from the beginning) derogative effect but to remove a null legal act and some fullfilled legal act of one legal effect. The Constitutional Court‟s judgment dated 1 March 2011, No. Pl. ÚS 55/10, is neither null nor a legal act of one legal effect so it could not be derogated ex tunc with the consequence of the former legal regulation “revival”. The Constitutional Court of the Czech Republic has found and executed its jurisdiction to declare inconsitency of an already derogated law with the constitutional order if it was petitioned by a court and if it was a law that was to be applied by the court to establish a duty of the body of the public power. If the petion was reasonable the Constitutional Court of the Czech Republic declared inconsistency of a law with specified constitutional articles in the statement of its judgment and consequences of this inconsistence in the reasoning of its judgment; these consequences meant non-application of an inconsinent law and in one case an application of constitutional articles under the conditions formulated within the reasoning of the judgement as well. I acknowledge the doctrine that declaratory individual legal acts (court and administrative decisions) bring from its nature ex tunc legal consequences and therefore, there is no doubt about the constitutionality of these consequences; constitutive individual legal acts (court and administrative decisions) are principally inadmissible according to the constitutional laws but could meet constitutional standards if they strictly save the legitimate expectation

principle.

As

regards

contractual

retroactivity,

I

come

to the conclusion that it is generally admissible. However, some retroactive

213

provisons within agreement can breach the legality because of affection of legally protected third party‟s or public interest. Afterwards, I analyze some selected cases with an intertemporal element: the Melčák case, the Time Collision of the Old and the New Slovak Familly Code case and the Welfare Legislation Revival by the judgment of the Constitutional Court of the Czech Republic. As to the Melčák case, it is to be reminded that Miloš Melčák as a Deputy (MP) challenged the constitutionality of the Constitutional Act No. 195/2009 Coll., on Shortening the Fifth Term of Office of the Chamber of Deputies. Upon this Melčák‟s motion, the Constitutional Court of the Czech Republic derogated with judgment dated 10 September 2009 this constitutional act for its unconstitutional individual nature and its retroactivity. I come to the conclusion that this constitutional act is not genuinely retroactive as it seemed to the Constitutional court of the Czech Republic but retroactive in disingenuous way. However, each and every law which is retroactive in disingenuous way to be considered admissible must not breach a vested right unreasonably. I hold the view that this constitutional act represents reasonable and constitutionally admissible interference with Miloš Melčák‟s vested right to undisturbed performance of his function of a Deputy. As to the Time Collision of the Old and the New Slovak Familly Code case, I come to the conclusion that for the paternity denial in the situation the child was born on 5 March 1992, mother‟s husband learnt of the birth in this day and mother‟s husband learnt of impossibility of his bilogical fatherhood to this child on January 2006, are applicable both the old Family Code (Act No. 94/1963 Coll.) and the new Familly Code (Act No. 94/1963 Coll.).

The

argument

for

this

conlusion

is

the

wording

of intertemporal provision of the new Familly Code. As to the Welfare Legislation Revival by the Constitutional Court of the

Czech

Republic

judgment,

it

has

to

be

pointed

out

that the Constitutional Court of the Czech Republic has come through a few rulings to the conclusion that it is competent to „revive“ (render effective

214

again) with a judgement derogating unconstitutional law a law which has been derogated by this unconstitutional law. The Constitutional Court of the Czech Republic has also defined that this „revival“ is possible if its judgement leaves the legislative body time to pass appropriate legislative provisions within the delay of the judgement legal force. This „revival“ has been also used by the Constitutional Court‟s judgment dated 1 March 2011, No. Pl. ÚS 55/10. In my opinion, the „revival“ by the above mentioned judgment is not consistent with the Constitution because the Constitutional Court does not have the competence given by the Constitution or Constitutional Court Act to bring about this legal consequence with the judgement of the delayed legal force. The only measure to achieve „revival“ of the former legal regulation is deemed by me to be the Constitutional Court‟s judgement with ex tunc (ab initio, from the beginning) derogative effect. Is it inadmissible to pass this judgement but to remove a null legal act and some fullfilled legal act of one legal effect. The Constitutional Court‟s judgment dated 1 March 2011, No. Pl. ÚS 55/10, is neither null nor a legal act of one legal effect so it could not be derogated ex tunc with the consequence of the former legal regulation “revival”.

215

Seznam použité literatury ARNDTS, C. L. Učební kniha pandekt. Kniha I. Přeloţili F. Preissler, V. Trümmel, R. Vyšín a J. Trakal. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010. BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010. BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. BELLING, V. K povaze české „výjimky“ z Listiny základních práv EU. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, č. 4, s. 255-264. BERGEL, J. L. Théorie générale du droit. 4. vydání. Paříţ: Dalloz, 2003. BLAHOŢ, J. Rozhodnutí ústavních soudů v otázkách ústavnosti: srovnávací pohled. Právník. 1994, č. 8, s. 693-705. BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011. BOGUSZAK, J. Zásluhy a neúspěchy normativní teorie. In Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. (K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena). Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 27. - 28. září 2001 v Brně, Právnická fakulta MU Brno. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 22-27. BOGUSZAK, J. et al. Teorie státu a práva I. Praha: Orbis, 1967. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. BOCHEŃSKI, J. M. Soviet Russian Dialectical Materialism (Diamat). 2. anglické vydání. Dordrecht-Holland: D. Reidel Publishing Company, 1963. BOCHEŃSKI, J. M. Stručný slovník filozofických pověr. Přeloţil Josef Mlejnek. 2. české vydání. Praha: Aeterna, 1993. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. CARDAL, R. Metamorfózy (non)kontradikce. Distance. Revue pro kritické myšlení.

2004,

č.

1

[cit.

216

2011-09-02].

Dostupné

z:

. ČERNÍK, V., FARKAŠOVÁ, E., VICENÍK, J. Teória poznania. (Úvod do dialektiky ako logiky poznania). 2. přepracované vydání. Bratislava: Nakladatelství Pravda, 1987. DOSTÁLOVÁ, J. (ed.). K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992. DOSTÁLOVÁ, J., HARVÁNEK, J. Specifické znaky právní normy. In K odkazu prof. JUDr. Františka Weyra (Sborník příspěvků z mezinárodní konference). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 33-37. DRIEDGER, E. A. Statutes: Retroactive Retrospective Reflections. Canadian Bar Review. 1978. DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008. ĎUROVČÍK, J. Retroaktivita. Bulletin slovenskej advokacie. 2005, č. 2, 2829. ENGELS, B. Anti-Dühring. Pana Evžena Dühringa převrat vědy. Přeloţil Ivan Hálek. Třetí, autorizované vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1949. ENGELS, B. Dialektika přírody. Přeloţil M. Katětov et al. Praha: Svoboda, 1950. ENGELS, B. Pana Eugena Dühringa převrat vědy. Anti-Dühring. Přeloţil kolektiv autorů. Šesté vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1977. ENGLIŠ, K. Kritika normativní theorie právní. In Brněnská škola právní teorie (normativní teorie). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2003, s. 195-212. ENGLIŠ, K. Malá logika. Věda o myšlenkovém řádu. Praha: Melantrich, 1947. ENGLIŠ, K. Postulát a normy nejsou soudy. Časopis pro právní a státní vědu. 1947, č. XXVIII, s. 95-113. ENGLIŠ, K. Teologická theorie hospodářská a normativní theorie právní. Praha: Nákladem vlastním – tiskem „Unie„ v Praze, 1929.

217

FIALA, J. Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Právník. 1999, č. 3, s. 250-260. FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. Vydání druhé, opravené a doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství DOPLNĚK, 1998. FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V., TELEC, I. Lexikon občanského práva. Vydání druhé, rozšířené. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2001. FILIP, J. Pojem rozporu (nesouladu) zákona s ústavním pořádkem v teorii a judikatuře Ústavního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 2, s. 91-100. FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 1999. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vydání 2. doplněné. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. FILIP, J., SVATOŅ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 1999. GERLOCH, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001. GLATZOVÁ, V. Krátká obhajoba přípustnosti zpětné účinnosti smluv. Právní rozhledy. 2006, č. 14, s. 518-519. GRZYBOWSKI, S. et al. System prawa cywilnego. Część ogolna. Wydanie III. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1979. HANDLAR, J. Můţe být právní odpovědnost hrozbou sankcí. Právník. 2004, č. 7, s. 717-733. HANUŠ, L. Důvěra v právo z pohledu nepřípustnosti retroaktivní interpretace právních předpisů. Právní rozhledy. 2005, č. 14, s. 519-523. HANUŠ, L. Několik glos k ochraně nabytých práv (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR). Právník. 2003, č. 6, s. 564-594.

218

HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C. H. Beck, 2008. HARVÁNEK, J. Přípustnost retroaktivity v právním státě. In Aktuální otázky českého a československého konstitucionalismu. Sborník příspěvků z vědecké konference věnované prof. JUDr. Bohumilu Baxovi. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1993, s. 129-132. HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998. HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Plzeņ: Aleš Čeněk, 2008. HART, H. L. A. Pojem práva. Přeloţil Petr Fantys. Praha: Prostor, 2004. HENDRYCH, D. et al. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001. HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. HERC, T. Přezkum ústavnosti zrušených, ale stále aplikovatelných zákonů. Jurisprudence. 2008, č. 3, s. 3-7. HERC, T. Účinek derogačního nálezu Ústavního soudu na právní vztahy. Právní rozhledy, 2008, č. 6, s. 195-201. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2006. HOLLÄNDER, P. Nástin filosofie práva. Úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000. HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2000. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, M. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 1998. HUME, D. A. Treaties of Human Nature. Ed. L. A. Selby-Bigge: Oxford, 1978. HUNGR, P., PRUSÁK, J. Objektivní a subjektivní právo. Vybrané problémy. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1983. HURDÍK, J. Pojem a struktura soukromoprávního vztahu. In Pocta Antonína Kandy k 75. narozeninám. Plzeņ: Aleš Čeněk, 2005, s. 77-93. HURDÍK, J. Teze o individuálních a sociálních dimenzích práva a osoby v právním smyslu. Právník. 2002, č. 7, s. 798-805.

219

HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998. HURDÍK, J., FIALA, J, HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010. CHYTIL, V. Pojmy ve vědě právní. In Brněnská škola právní teorie (normativní teorie). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2003. JAURIS,

M.

Ohlédnutí.

[cit.

2011-09-02].

Dostupné

z:

. JEMELKA, L. Problematika retroaktivity právních předpisů. Veřejná správa. 2007, č. 39, s. 12 a 21. JÚDA, V. Princip právej istoty versus retroaktivita v práve. Právny obzor. 2003, č. 4, s. 403-407. KÁBRT, J. et al. Latinsko-český slovník. Praha: LEDA, 2003. KADLEC, V. Kritika Engliše a jeho hospodářských soustav. Praha: Práce, 1949. KALVODA, J. Ignorovat trojí pokus o vládu je ústavní zločin. In Lidové noviny

ze

dne

7. 4. 2009.

[cit.

2011-09-02].

Dostupné

z:

. KEPERT, J. Analogie v trestním právu. Praha - Brno: Orbis, 1938. KINCL, J. Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách (Institutiones). Brno: Masarykova univerzita a Doplněk. Reprint prvního vydání z roku 1981. [rok vydání neuveden]. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. KLEIN, A. Elementy stosunku prawnego prawa rzeczowego. Wrocław: Zaklad Narodowy im. Ossolińkich - Wydawnictwo, 1976. KLOKOČKA, V., WAGNEROVÁ, E. Ústavy států Evropské unie. Praha: Linde, 1997.

220

KNAPP, V. Portrét Antonína Randy. (K jeho dvojímu výročí). Právník, 1994, č. 9-10, s. 865-877. KNAPP, V. Problém nacistické právní filosofie. Reprint původního vydání z roku 1947. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003. KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C. H. Beck, 1996. KNAPP, V. et al. Československé občanské právo. Svazek I. Druhé přepracované a doplněné vydání. Praha: nakladatelství Orbis, 1974. KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. Svazek I. Praha: CODEX, 1997. KNAPP, V. et al. Právne myslenie a logika. Bratislava: Obzor, 1989. KNAPP, V. et al. Teoretické problémy tvorby československého práva. Praha: Academia, 1983. KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998. KNAPP, V., GERLOCH, A. Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001. KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2002. KRAUS, J. et al. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2000. KRECHT, J. Retroaktivita právních aktů. Právník. 2003, č. 11, s. 1136-1145. KREJČÍ, J. Ústavní soud. In Slovník veřejného práva československého. Sv. V. Brno: R. M. Rohrer, 1948, s. 121-133. KREJČÍ, J. Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy. Praha: Vydavatelstvo časopisu „Moderní stát“, 1931. KUBEŠ, V. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl první. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995. KUBEŠ, V. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl druhý. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995.

221

KUBEŠ, V. Obecné pojmy nauky o nemoţnosti plnění (K problematice právních pojmů systematických). In Sborník prací k poctě šedesátých narozenin Františka Weyra. Praha: Orbis, 1939, s. 157-167. KUBŮ, L., OSINA, P. GRYGAR, J. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. Vydání čtvrté, opravené a doplněné. Brno: Doplněk, 1999. KÜHN, Z. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. Praha: C. H. Beck, 2005. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. KÜHN, Z. Diskusní příspěvek ze dne 13. 8. 2007 k článku: VEDRAL, Z. Jak novelizovat novelu? In Jiné právo. 10. 8. 2007. [cit. 2011-09-02]. Dostupné

z:


novelu.html>. KÜHN, Z. Diskusní příspěvek ze dne 18. 8. 2007 k článku: VEDRAL, Z. Jak novelizovat novelu? In Jiné právo. 10. 8. 2007. [cit. 2011-09-02]. Dostupné

z:


novelu.html>. KÜHN, Z. Důvody pro zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009

Sb.

[cit.

2011-09-02].

Dostupné

z:

KYSELA, J. Na okraj platnosti, účinnosti a retroaktivity zákonů. Právní rozhledy. 2005, č. 22, s. 812-816. LANGÁŠEK, T. Ochrana legitimního očekávání v judikatuře Ústavního soudu. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2011-02-09], s. 1852-1860. Dostupné z: . LAVICKÝ, P. Solidární závazky. Praha: C. H. Beck, 2004.

222

LAVICKÝ, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, roč. IX, č. 2, s. 200-208. LAVICKÝ, P., STAVINOHOVÁ, J. Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum. 2008, č. 9, s. 369-380. MACUR, J. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998. MACHALOVÁ, T. (ed.). Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. (K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena). Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 27. - 28. září 2001 v Brně, Právnická fakulta MU Brno. Brno: Masarykova univerzita, 2003. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část. Třetí opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 2002. MARŠÁLEK,

P.

v Československu

Proměny v letech

české

právní

1945-1989.

vědy.

Sborník

In

Vývoj

příspěvků.

práva Praha:

Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 29-59. MASARYK, T. G. Otázka sociální I. Základy marxismu filozofické a sociologické. Spisy TGM – svazek 9. 6. české vydání. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000. MATTILA, H. E. S., GODDARD, Ch. Comparative Legal Linguistics. Aldershot: Ashgate Publishing, 2006. MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009. MERKL, A. Obecné právo správní. Díl druhý. Přeloţil Václav Chytil. Praha – Brno: Orbis, 1932. MERRYMAN, J. H. Francouzská úchylka. Přeloţili Zuzana a Vojtěch Ceplovi. Právník. 1998, s. 1062-1071. MERRYMAN, J. H. The civil law tradition. An introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. Stanford: Stanford University Press, 1969.

223

MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví a lidská práva. Předpisy, dokumenty, komentáře a poznámky. Praha: CODEX, 1994. MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001. MOLEK, P. „Hluboce inspirující“ nález Pl. ÚS 27/09 a utrţené ucho materiálního jádra Ústavy. Soudní rozhledy. 2009, č. 10, s. 367-373. MRKÝVKA, P. et al. Finanční právo a finanční správa. 1. Díl. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004. MRKÝVKA, P. Finanční právo v právním řádu – několik poznámek. Časopis pro právní vědu a praxi. 2002, roč. X, č. 2, s. 144-151. MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. NEUBAUER, Z. Normativní teorie a marxismus. Časopis pro právní a státní vědu. 1935, roč. XVIII, s. 16-19. NIEDERLE, R. Pojmy a ekonomie. In Sborník prací filozofické fakulty brněnské

univerzity.

B

45,

1998

[cit.

2011-09-02].

Dostupné

z:

. NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VANDUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003. PETRLÍK, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu českému, německému a francouzskému. Praha: Linde, 2005. PRAŢÁK, J. M., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: KLP, 1999. PROCHÁZKA, A. Prof. Dr. Jaromír Sedláček: Obligační právo. Časopis pro právní a státní vědu, 1929, r. VII, s. 263-270. PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Brno: R. M. Rohrer, 1934, s. 799-803. PROCHÁZKA, A. Tvorba práva a jeho nalézání. Brno-Praha: Orbis, 1937, s. 7.

224

PROCHÁZKA, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (studie.). Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1928. PROCHÁZKA, A. Žalobní důvod. Studie k normativní konstrukci civilního sporného procesu. Brno-Praha: Orbis, 1932. PROCHÁZKA, A. Quo vadis…? Právní rozhledy. 1996, č. 5, s. 212-213. PRŮCHA, P. Správní právo. Obecná část. 4. doplněné a opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001. PŘIBÁŅ, J. Komunistická teorie státu a práva: kritický nástin strukturních znaků a vývoje československé právní teorie v období let 1948-89. In Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Sborník příspěvků. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 60-74. PÚRY, F., ŠÁMAL, P. Ještě k problematice promlčení trestnosti činů ve vztahu k zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele. Právní rozhledy. 1996, č. 11, s. 504-508. RANDA, A. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008. REBRO, K. Rímské právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. et al. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl třetí. Reprint původního vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002. ROZENTAL, M. M. Principy dialektické logiky. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1962. SAMPFORD, C. Retrospectivity and the Rule of Law. Oxford: Oxford University Press, 2006. SAVIGNY, K. System des heutigen römischen Rechts. Svazek VIII., Berlin: Deit und Comp., 1849. SEDLÁČEK, J. JUDr. Adolf Procházka: Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. (Studie.). Sbírka spisů právnických a národohospodářských, Sv. XXXVI. Brno 1928, Barvič & Novotný.

225

Str. XXVI + 201. Kč 30-. Časopis pro právní a státní vědu. 1929, roč. XII, s. 188-198. SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“ v Brně, 1931. SEDLÁČEK, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010. SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa. Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1998. SKŘEJPEK, M. Retroaktivita a římské právo. Právník. 2001, č. 6, s. 616-632. SKŘEJPEK, M. Usus modernus pandectarum. In Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 987. SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví. Praha: C. H. Beck, 1999. SPÁČIL, J. Předmluva. In Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém.

Právo

vlastnické

dle

rakouského

práva

v pořádku

systematickém. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. VII-XXIII. STEINER, V. K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Právník. 1994, č. 1, s. 1-6. ŠIMÁČKOVÁ, K. Retroaktivita z pohledu ústavního práva. In Dny veřejného práva, sborník z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 151-167. ŠIMÍČEK, V. Odklad vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem. Právník. 2002, č. 7, s. 756-768. ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005. ŠTĚPÁN, J. Logika a právo. 2., doplněné vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004. TICHÝ, L. K časové působnosti novely občanského zákoníku. Právník, 1984, č. 12, s. 1101-1116. TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 2006. TILSCH, E. Občanské právo. Obecná část. Praha: Všehrd, 1925.

226

TRYZNA, J. Několik poznámek ke vztahu Ústavního soudu k legislativě a k ovlivņování právního řádu České republiky Ústavním soudem. In Zákon v kontinentálním právu. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 343-356. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2001. URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C. H. Beck a SEVT, 1994. VEČEŘA, M. Racionalismus v tradici práva. In Zákon v kontinentálním právu. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference „Místo a úloha zákona v kontinentálním typu právní kultury: tradice, současnost a vývojové tendence“ (Praha 27. - 28. května 2004). Praha: nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2005, s. 107-117. VEDRAL, Z. Jak novelizovat novelu? In Jiné právo. 10. 8. 2007. [cit. 201109-02]. Dostupné z: . VEDRAL, J. K právním účinkům derogačního nálezu ÚS. Právní zpravodaj. 2005, č. 12, s. 12-15. VOJÍŘ, P. Časové meze autonomie vůle stran. In Sborník z konference COFOLA 2009. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011-09-03], s. 1277-1292. Dostupné z: . VOJÍŘ, P. Formální nebo dialektická logika v právním myšlení: chování a právní norma nebo společenské vztahy a právní vztahy? In Sborník z konferencí České právní myšlení a logika – minulost a perspektivy III. a IV. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 34-57. CD-ROM. VOJÍŘ, P. Nedůvodnost zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. pro retroaktivitu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, č. 4, s. 323-327. VOJÍŘ, P. Místo normativistického pojetí retroaktivity v současném českém právním myšlení. In Sborník z konference Dny práva – 2009 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011-09-03], s. 809-830. Dostupné z:

227

. VOJÍŘ, P. Pojmenování a pojetí vzniku subjektivního a objektivního práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2011, č. 1, s. 67-79. VOJÍŘ, P. Právní pojem retroaktivity. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2011-09-03], s. 1342-1376. Dostupné z: . VOJÍŘ, P. Právní skutečnosti a právní vztahy z pohledu současné právní vědy a z pohledu normativní teorie. Rigorózní práce. Brno, 2006. VOJÍŘ, P. Sankce a její časová determinace. In Sborník z konference COFOLA 2010. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 2011-09-03], s. 1440-1457. Dostupné z: . VOJÍŘ, P. Vyslovení protiústavnosti zrušeného zákona nálezem Ústavního soudu a závaznost tohoto zákona a nálezu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 3, s. 283-288. WAGNEROVÁ, E. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996. WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007. WALKER, G. The Rule of Law: Foundation of Constitutional Democracy. Melbourne: University Press, 1988. WEINBERGER, O. Filozofie, právo, morálka (Problémy praktické filozofie). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1993. WEINBERGER, O. Norma a instituce. (Úvod do teorie práva). Přeloţil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995. WEINBERGER, O. Norma, právní norma a právo v pojetí Jiřího Boguszaka. Právník. 1967, č. 9, s. 863-873. WEINBERGER, O., ZICH, O. Logika. Učebnice pro právníky. 3. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965.

228

WERICH, J., HORNÍČEK, M. Balada z hadrů – Velká předscéna – Noe. In Předscény. Caesar. Balada z hadrů. Těžká Barbora. Praha: Supraphon a.s., 2005, CD 1, stopa 3, čas 9:18 - 9:50. WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 6. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde, 2011. WEYR, F. Čtyři kapitoly z právní noetiky. Časopis pro právní a státní vědu. 1929, roč. XII, s. 1-16. WEYR, F. Filosofie, politika a právo. (Studie z let 1948-1951). Dosud nevydáno. WEYR, F. K problému tz v. automatické normotvorby (Poznámky ke spisu Ad. Procházky: Tvorba práva a jeho nalézání). Časopis pro právní a státní vědu. 1938, r. XXI, s. 92-101. WEYR, F. Soustava československého práva státního. Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1921. WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936. WEYR, F. Úvod do studia právnického (normativní teorie). Brno: Masarykova univerzita, 1994. WOJTCZAK, S. Lex retro non agit. Obsah zásady – teoretická analýza. Právny obzor. 2004, č. 5, s. 394-401. ŢIDLICKÁ, M, SCHELLE, K. Právní dějiny. I. Starověk. Brno: Masarykova univerzita v Brně a DOPLNĚK, 2000. Zpráva Benátské komise Rady Evropy o individuálním přístupu k ústavní spravedlnosti přijatá ve dnech 17. - 18. 12. 2010, [cit. 2011-09-02], s. 50-53. Dostupné z: .

229

Seznam použité judikatury rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 (stíţnost č. 74826/01) rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. 7. 1973, C-1/73 (Westzucker) rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 15. 5. 1975, C-74/74 (CNTA) rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 25. 1. 1979, C-98/78 (Racke) usnesení Ústavního soudu SR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. PL. ÚS 16/02 usnesení Ústavního soudu SR ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. PL. ÚS 13/08, usnesení Ústavního soudu SR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. PL. ÚS 23/08 usnesení Ústavního soudu SR ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. PL. ÚS 4/09 nález Ústavního soudu SR ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. PL. ÚS 10/06 usnesení Ústavního soudu SR ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. PL. ÚS 1/2010 usnesení Ústavního soudu SR ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. PL. ÚS 14/09 nález Ústavního soudu SR ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/2010 nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (14/1994 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (86/1994 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94 (8/1995 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95 nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (63/1997 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 31/96 nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (30/1998 Sb.) usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/98 nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (78/2001 Sb.) nález

Ústavního

soudu

ze

dne

(128/2001 Sb.) 230

13. 3. 2001,

sp. zn. Pl. ÚS

51/2000

nález

Ústavního

soudu

ze

dne

31. 10. 2001,

sp. zn. Pl. ÚS

15/01

(424/2001 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01 (95/2002 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (4/2003 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03 (211/2003 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (278/2004 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04 nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 288/04 nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02 nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 13/05 (283/2005 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 499/04 nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (531/2005 Sb.) usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05 nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (252/2006 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 355/05. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (280/2006 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06 (483/2006 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (84/2007 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06 nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 3120/07 nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (291/2008 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (116/2008 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (355/2008 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (342/2008 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (54/2009 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08 (151/2009 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (181/2009 Sb.)

231

stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 (136/2009 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08 (229/2009 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08 (241/2009 Sb.) usnesení

Ústavního

soudu

ze

dne

1. 9. 2009,

sp. zn. Pl. ÚS

24/09

(312/2009 Sb.) usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09 nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb.) usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09 nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/07 (5/2010 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09 nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/10 (395/2010 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09 nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10 (80/2011 Sb.) nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1927/09 nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 504/10 usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 899/10 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2281/10 nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (119/2011 Sb.) usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 856/11 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 559/2005 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2006

232

rozsudky Nejvyššího správního soudu: -

ze dne 31. 12. 2008, sp. zn. 8 Afs 58/2008

-

ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 2 Afs 131/2008

-

ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 Afs 70/2008

-

ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 2 Afs 53/2009

-

ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 Afs 56/2009

-

ze dne 19. 12. 2009, sp. zn. 5 Afs 67/2009

-

ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 7 Afs 61/2010

-

ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 2 Afs 14/2010

-

ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 5 Afs 56/2010

-

ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 Afs 91/2010

-

ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 7 Afs 90/2010

-

ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 7 Afs 16/2011

-

ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 7 Afs 17/2011

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 8 To 131/95

233