Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie
Diplomová práce Psychologie výslechu mladistvých
Petr Štross 2008
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Psychologie výslechu mladistvých zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“
1
Touto cestou bych chtěl poděkovat JUDr. Drahomíře Houbové, CSc. za pomoc a cenné poznatky při zpracování mé diplomové práce.
2
OBSAH
1. Úvod .............................................................................................................................. 5 2. Vymezení mladistvých dle věku a psychického rozvoje .............................................. 7 2.1 Vymezení z hlediska právního ............................................................................. 7 2.2 Vymezení z hlediska psychologického................................................................. 7 3. Věrohodnost výpovědi mladistvých .............................................................................. 8 3.1 Pojem věrohodnosti .............................................................................................. 8 3.2 Obecná věrohodnost mladistvých........................................................................ 8 3.2.1 Zvláštnosti vnímání........................................................................................ 10 3.2.1.1 Pojem vnímání .................................................................................... 10 3.2.1.2 Vnímání mladistvých .......................................................................... 11 3.2.1.3 Poruchy vnímání ................................................................................. 12 3.2.2 Zvláštnosti paměti .......................................................................................... 12 3.2.2.1 Fáze paměti ......................................................................................... 13 3.2.2.2 Druhy paměti ...................................................................................... 14 3.2.2.3 Další dělení paměti ............................................................................. 15 3.2.2.4 Poruchy paměti ................................................................................... 16 3.2.3 Další zvláštnosti psychiky mladistvých ......................................................... 17 3.2.4 Sociální prostředí a výchova .......................................................................... 18 3.3 Speciální věrohodnost ......................................................................................... 20 3.3.1 Posuzování speciální věrohodnosti ................................................................ 22 3.3.2 Verbální (obsahová) kriteria .......................................................................... 23 3.3.3 Neverbální kritéria ......................................................................................... 25 3.4 Vztah mezi obecnou a speciální věrohodností .................................................. 26 4. Sebeobvinění a nepravdivá doznání mladistvých...................................................... 27 4.1 Pojem sebeobvinění a nepravdivých doznání ................................................... 27 4.1.1 Sebeobvinění .................................................................................................. 27 4.1.2 Nepravdivá doznání ....................................................................................... 27 4.2 Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých ........................... 28 4.2.1 Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mající původ v osobnosti mladistvého ............................................................................................................. 28 4.2.2 Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých mající původ v procesu vyšetřování ............................................................................................. 34 4.2.3 Příčiny nepravdivých doznání mající původ v psychofyziologických metodách výslechu. ................................................................................................. 37 5. Zvláštnosti výslechu mladistvých ............................................................................... 39 5.1 Osoba vyslýchajícího .......................................................................................... 39 5.2 Zvláštnosti přípravné fáze výslechu .................................................................. 39 5.2.1 Zvláštnosti výslechového prostředí................................................................ 42 5.2.2 Přítomnost dalších osob při výslechu ............................................................ 43 5.2.3 Způsob předvolání a předvedení k výslechu.................................................. 44 3
5.3 Průběh výslechu mladistvých............................................................................. 45 5.3.1 Zvláštnosti úvodního stádia výslechu a formování psychologického kontaktu ................................................................................................................................. 45 5.3.2 Monologická část výslechu ............................................................................ 46 5.3.3 Dialogická část výslechu................................................................................ 48 5.4 Taktické postupy výslechu mladistvých ........................................................... 49 5.4.1 Analýza výpovědi .......................................................................................... 50 5.4.2 Poskytování pomoci vyslýchanému při vybavení si zdánlivě zapomenutého50 5.4.3 Působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě, případně vypovídat odmítá ..................................................................................................................... 51 5.4.4 Délka a opakování výslechu .......................................................................... 52 6. Právní úprava výslechu mladistvých ......................................................................... 53 6.1 De lege lata ........................................................................................................... 53 6.2 De lege ferenda .................................................................................................... 54 7. Závěr ........................................................................................................................... 55 8. Resumé ....................................................................................................................... 57 9. Seznam použité literatury........................................................................................... 59
4
1. ÚVOD
Jak uvádí většina publikací zabývající se problematikou vyšetřování a jak je známo i z praxe, patří výslech mezi základní a nejpoužívanější vyšetřovací úkony. Výslechem se rozumí tvůrčí proces, ve kterém probíhá komunikace vyslýchaného a vyslýchajícího a jeho účelem je získání výpovědi, která poskytne věrohodné poznatky o vyšetřované události. Tato výpověď pak za splnění zákonných podmínek slouží jako důkazní prostředek. Na problematiku výslechu lze nahlížet ze tří hledisek. Z hlediska trestního práva je výslech pojímán jako procesní úkon, z hlediska kriminalistiky se jedná o jednu z kriminalistických metod a forenzní psychologie pak výslech zkoumá jako specifickou formu sociálního styku.1 Všechny tyto formy a disciplíny spolu velmi úzce souvisí a navazují na sebe, neboť trestní právo určuje právní rámec, ve kterém výslech probíhá, kriminalistická taktika vymezuje metody a postupy, které lze v tomto právním rámci použít a forenzní psychologie následně rozvíjí psychologické metody užívané při výslechu. Vzhledem k tomu, že tématem této práce je psychologie výslechu mladistvých, je nutné přihlédnout i ke zvláštnostem této skupiny osob. Mládí je ve vývoji člověka obdobím, kdy dochází k nejpronikavějším změnám v celém lidském životě, a proto se taktika výslechu mladistvých musí vypořádat se zvláštnostmi psychiky s ohledem na věk a rozumovou vyspělost vyslýchaného. Přestože je věk mladistvého blízký věku zletilce, nezmenšuje to význam při volbě individuálních prostředků jejich výslechu a individuálnímu přístupu k těmto skupinám osob. Nastíněná koncepce je i koncepcí této diplomové práce. Jejím cílem je tedy postihnout aspekty výslechu mladistvých osob, přičemž bude přihlíženo k některým dosavadním poznatkům o vývoji psychických procesů těchto osob, dále ke zvláštnostem, které se objevují u této věkové skupiny v závislosti na jejich věku a taktéž bude rozebrána jejich schopnost podat při výslechu věrohodné informace. Veškeré takto získané poznatky pak budou využity k návodu, jak postupovat při zvolení správné a efektivní taktiky výslechu mladistvých. Nezbytné věkové vymezení mladistvých obsahuje úvodní kapitola. Zde je stanoveno, jaké osoby jsou považovány za mladistvé, a to jak z hlediska právního, tak
1
Spurný, J. Psychologie výslechu, Praha : Portál, 2003, str. 13
5
z hlediska psychologického. Přestože věková hranice mladistvých je v obou těchto hlediscích a ostatně i uvnitř těchto hledisek (různé právní odvětví – různé vymezení věkové hranice mladistvého, stejně tak různé psychologické definice a teorie) vymezena odlišně, obě tato hlediska spolu nerozlučně souvisí a při výslechu je nutné k oběma přihlížet. Následuje kapitola o věrohodnosti mladistvých. V této je nejprve pojednáno o zvláštnostech psychiky mladistvých vzhledem k jejich věku. Z psychologického hlediska je zde rozebrána problematika paměti, vnímání a dalších faktorů. Tento rozbor je nutné učinit z důvodu stanovení tzv. obecné věrohodnosti, což je věrohodnost jedince závislá právě na těchto faktorech. Pravdivost konkrétní výpovědi a její soulad se skutečným stavem se pak vyhodnocuje určením tzv. speciální věrohodnosti, která je cílem dalšího výkladu kapitoly. Problematika sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých úzce souvisí s věrohodností. Kapitola o těchto jevech objasňuje, jaké jsou jejich příčiny při výslechu a v jakých výslechových situacích se objevuje. Následně je podán výklad o způsobu, jak těmto jevům předcházet, příp. jevy již vzniklé řešit. Kapitola o zvláštnostech výslechu mladistvých je shrnutím poznatků z předchozích kapitol a jejich využití při správném zvolení postupu a metody při výslechu. I zde hraje psychologie velkou roli. Jedná se především o vhodné zvolení vyslýchajícího, správné provedení přípravné fáze a v neposlední řadě překonávání obtížných výslechových situací, jako je např. zapírání či nepravdivá výpověď vyslýchaného. Právní úprava byla obohacena o zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). V závěrečné kapitole bude nastíněna zákonná úprava, týkající se výslechu mladistvých, jakož i úvahy o možných změnách, které by přispěly k efektivnímu a smysluplnému výslechu těchto osob.
6
2. VYMEZENÍ MLADISTVÝCH DLE VĚKU A PSYCHICKÉHO ROZVOJE Při zkoumání psychologie výslechu mladistvých je nutné vymezit základní věkové hranice této skupiny osob. Vzhledem k rozličnému označení (mladistvý, dospívající, adolescent), rozmanitým teoriím, které se zabývají psychickým vývojem mladistvých a v neposlední řadě vzhledem k rozdílům vymezení mladistvého v právní úpravě, je takřka nemožné určit přesný počátek a konec období dospívání. V následujícím tedy bude nastíněno přibližné rozhraní věku mladistvých. Vodítkem zde bude jak právní úprava, tak již zmíněné teorie, především vývojové psychologie.
2.1 Vymezení z hlediska právního Pojem mladistvého se v české právní úpravě objevuje zejména v odvětví práva občanského a práva trestního. Nejvýznamnější trestněprocesní úpravou, která se týká problematiky mladistvých je zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. V tomto zákoně je mladistvý definován jako ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku.2 Dále pak mladistvého definuje zákoník práce jako zaměstnance, který je mladší 18 let.3 Z uvedených příkladů právní úpravy lze tedy usoudit, že zákon za mladistvého považuje osobu, která nedosáhla zletilosti, ale již dosáhla takového rozumového vývoje, že je schopna svými úkony nabývat určitá práva a činit některé právní úkony.
2.2 Vymezení z hlediska psychologického Narozdíl od právního vymezení, teorie vývojové psychologie hranice věku mladistvého striktně nevymezuje a věkové rozmezí se liší s každou teorií. Častěji se objevuje označení mladistvého jako pubescenta, resp. adolescenta. Lze se setkat s rozšířenou hranicí i s hranicí zúženou. Jak už bylo řečeno, kolik teorií, tolik názorů, navíc je rozlišováno mezi mladistvým věkem chlapců a věkem dívek. Nejuznávanějším ohraničením je pro pubescenta 10-15 let a pro adolescenta 15-18 let věku.
2
§ 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů 3 § 350 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
7
3. VĚROHODNOST VÝPOVĚDI MLADISTVÝCH Při zkoumání psychologie výslechu mladistvých je nutné vycházet ze zvláštností jejich psychiky. Psychické procesy mladistvých se výrazně odrážejí na výslechu a následně na výpovědi. Nejvýznamnějším faktorem, který je ovlivněn těmito procesy je pak věrohodnost výpovědi.
3.1 Pojem věrohodnosti Obecně lze říci, že věrohodností člověka je jeho schopnost mluvit pravdu. Věrohodnou výpovědí se rozumí soulad popisu určité události se skutečným stavem. Věrohodná výpověď líčí události přesně, bez zkreslení, tak jak skutečně proběhly.4 Dle míry souladu výpovědi se skutečným stavem se stanoví míra věrohodnosti výpovědi, která je u každého jedince odlišná. Tyto odlišnosti pramení jednak z individuálních vlastností a stavů psychiky, a jednak z druhu a charakteristických rysů popisované události. Z výše uvedeného vyplývá dělení věrohodnosti na obecnou a speciální. Obecnou věrohodností se rozumí, zda je vyslýchaná osoba věrohodná v závislosti na její osobnost, speciální věrohodnost výpovědi určuje, zda je daná výpověď pravdivá ke konkrétní situaci a do jaké míry odpovídá skutečnosti. Vzhledem k tomu, že mladiství představují speciální skupinu osob, je nutné při posuzování jejich věrohodnosti a věrohodnosti jejich výpovědi odpovídající přístup.
3.2 Obecná věrohodnost mladistvých Charakteristika výpovědi mladistvého se nikterak neodlišuje od výpovědi jiných skupin osob, které mohou být vyslýchány. Mladistvý stejně jako dospělí či děti lže, ať už vědomě či nevědomě, záměrně či bezděčně, domýšlí si situace, zapomíná, apod. Odlišnosti od ostatních skupin však spočívají v tom, co mladistvého k dané výpovědi vedlo. Hlavní úlohu zde hrají psychické procesy a předpoklady osobnosti mladistvého, které předcházely a provázely jeho výpověď. Tyto procesy pak tvoří obecnou věrohodnost. Obecnou věrohodnost si lze představit jako určitou komplexní psychologickou charakteristiku osobnosti.5 Úkolem forenzní psychologie při zkoumání obecné 4 5
Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 83. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 361.
8
věrohodnosti je nalézt psychologické ukazatele, které by umožnily rozpoznat, zda a do jaké míry je vyslýchaná osoba schopna podat věrohodnou výpověď. Zkoumá intelektové a pamětní funkce, které určují, zda má vyslýchaný odpovídající předpoklady k objektivnímu vnímání, správnému zpracování a zapamatování informací a následnému vybavení a reprodukci uchovaných informací, a také zjišťuje poruchy a duševní choroby, které mohou obecnou věrohodnost snížit. Každý jedinec je vybaven určitým stupněm věrohodnosti a u každého je tato věrohodnost rozvinuta jinak. Přesnější výpověď podá jedinec s vyšší inteligencí a zkušenostmi, než člověk postižený duševní chorobou. Roli zde také hrají nejrůznější povahové rysy. Při posuzování obecné věrohodnosti mladistvých je navíc nutné v každém případě přihlížet k tomu, že člověk se v období dospívání nachází v důležitém mezníku psychického vývoje. Jinak řečeno, mladistvý ještě není dospělý, ale už není dítětem. S dospíváním a přechodem člověka k dospělosti a zletilosti jsou spojeny nejvýznamnější fyziologické, psychické i společenské změny, které se odráží na věrohodnosti mladistvého. K lepšímu chápaní a porozumění mladistvému a správnému užití odpovídající metody a přístupu při jeho výslechu je zapotřebí zohlednit všechny tyto skutečnosti. U mladistvého se vyvíjí kritický pohled na svět, což je umožněno vyvíjejícím se chápáním vztahů a zákonitostí jevů a díky tomu si utváří vlastní úsudek. Tím vším získává větší sebevědomí a jistotu i ve styku s dospělými. Jde tedy o období rozumového zrání, které se opírá o zkušenosti. Chápeme-li dospívání v kontextu celé životní dráhy člověka jako specifickou etapu mezi dětstvím a dospělostí, můžeme je obecně charakterizovat jako přechod od nesamostatnosti k samostatnosti, od závislosti na dospělých k nezávislosti, od neodpovědnosti k morální zodpovědnosti, od konzumace společenských produktů a hodnot k jejich tvorbě.6 Lze shrnout, že v tomto období dospívá mladý člověk k vysokému stupni psychických schopností a funkcí, inteligence i myšlení, které jej odlišují jak od dítěte, tak od dospělého. Veškeré tyto skutečnosti se velkou měrou podílí na utváření výpovědi a ovlivňují věrohodnost mladistvého. V následujícím budou rozebrány jednotlivé psychologické aspekty dospívajících osob, jejichž hodnocení je v souladu se zákonem o
6
Čačka, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 222.
9
soudnictví mládeže úlohou dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii.7
3.2.1 Zvláštnosti vnímání Proces získávání informací pomocí vnímání je počáteční fází utváření výpovědi. Dá se říci, že je fází nejdůležitější, neboť pokud jedinec událost chybně vnímá, jsou následně chybné i následné fáze utváření výpovědi a tím pádem i její věrohodnost. Přestože se objevují názory, že vnímání mladistvých je již na úrovni dospělého člověka, nalezneme zde určité odlišnosti.
3.2.1.1 Pojem vnímání Vnímání je zachycení informací smysly a jejich následné zpracování a vyhodnocení. K dotvoření vnímané události jedinec využívá vlastních zkušeností, úvahy a úsudky. Proces vnímání je také podmíněn myšlením, pamětí, vědomostmi, ale i vrozenou vybaveností organizmu, smyslových orgánů, individuálním způsobem prožívání, motivací, osobností apod. Podstatou vnímání je tedy odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích, a toto odhalování probíhá v lidské mysli.8 Vnímání je založeno na vjemech. Vjemy jsou odrazy vnějšího světa, které jsou zaznamenávány smyslovými orgány. Vjem je vždy podmíněný individuálně, tj. vlastnostmi jedince, který vnímá. Poruchy smyslových orgánů, např. krátkozrakost, nedoslýchavost, proto ovlivňují kvalitu vnímání. Kvalitou vnímání je následně ovlivněna i kvalita informací, které se získávají v samotném procesu výslechu. Jednou z podmínek věrohodnosti výpovědi tedy je, aby vyslýchaný před jejím složením určitou událost, která je předmětem vyšetřování, správně vnímal. Tuto vnímanou událost vyslýchaný ukládá v paměti na víceméně dlouhodobé období, aby ji nakonec mohl co nejpřesněji vyložit vyslýchajícímu při výslechu. V každém ze stadií vnímání a paměti působí na osobu řada vlivů, které umožňují vznik chyb, jež mohou ovlivnit věrohodnost výpovědi.9
7
Srovnej § 58 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů 8 Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2004, s. 129. 9 Matiášek, J., Bárta, B., Soukup, J. Výslech a psychologie. Praha : Orbis, 1966, s. 52.
10
3.2.1.2 Vnímání mladistvých Vzhledem k tomu, že ke správnému vnímání je zapotřebí nejen bezchybnost smyslových orgánů, ale i předchozí zkušenost s vnímaným materiálem, je problematika vnímání mladistvých poněkud složitější. Kvalita vnímání mladistvých je ovlivněna tím, že osoby v tomto věku nemají tolik zkušeností jako dospělí a nabyté zkušenosti a znalosti nedovedou účinně a zcela využít. Až s přibývajícím věkem a zkušenostmi mladistvý přechází od povrchního, nepřesného pozorování se zjednodušenými a ukvapenými závěry k účinnému využívání schopnosti abstrakce a uplatnění poznatků a zkušeností tak, aby se dokázal orientovat na podstatné stránky situace. Zlepšuje se orientace na množství podnětů, jejich neuspořádanost a dynamiku, mladistvý využívá motivaci, znalost správných postupů, systematický sběr a zpracovávání dat. Velkou roli při vnímání také hraje pozornost. Pozorností se rozumí zaměření a soustředění vědomí na určitý výsek reality či duševního dění. Lze rozlišovat pozornost bezděčnou a záměrnou. Určitý podnět není možné si zapamatovat bez zaměření pozornosti jeho směrem. Pozornost je ovlivněna především tím, zda a jaký má pozorovatel o objekt pozorování zájem. Lidské potřeby a tužby mají na vnímání poměrně výrazný vliv. Individuální motivy se podílejí na tom, které podněty upoutají pozornost. Pokud mladistvý něco aktuálně postrádá či potřebuje, zvyšuje se pravděpodobnost, že bude přednostně vnímat objekty, které by mohly jeho potřeby uspokojit. V pubertě ovlivňuje pozornost značný rozsah a nevyhraněnost zájmů, motivů a hodnot. Pozornost pubescentů tak není dostatečně stabilní a její intenzita často kolísá. To tedy poznamenává i kvalitu vnímání a duševních výkonů. V adolescenci je již zaměření pozornosti podstatně vyhraněnější a je výrazněji poutána funkční významnost jevů a vztahů reality. Vnímání je charakterizováno originalitou, mladistvý se stabilněji a lépe koncentruje a více využívá abstrakci, širší poznatky a životní zkušenosti a je schopen objektivního vnímání. Výrazně se také u mladistvých zvyšuje kvalita prostorových a časových představ. Vzhledem k vyšší úrovni myšlenkových operací podílejících se na vnímání je možné volit tomu odpovídající postupy při výslechu. Naskýtá se větší prostor pro uplatnění a charakter názorných pomůcek. Jejich využívání však předpokládá dostatečně rozvinutou schopnost plošné a prostorové představivosti, vizualizace, rekonstrukční fantazie apod. Nutná je také absence poruch vnímání.
11
3.2.1.3 Poruchy vnímání Jak bylo naznačeno, mohou se u vnímání objevit určité poruchy, které znesnadňují výslech a nepříznivě působí na věrohodnost vyslýchaného. Lze rozlišit kvalitativní a kvantitativní poruchy vnímání. Kvalitativní poruchy se projevují sníženou či zvýšenou vnímavostí. V případech, kdy je utlumena psychická činnost, např. v důsledku deprese, únavy, stresu je vnímavost snížena, jedinec se nesoustředí na detaily, přehlíží situace či nereaguje na podněty. Naopak zvýšená vnímavost se projevuje např.požitím drog. Kvantitativní poruchy se projevují nejčastěji ve formě iluzí a halucinací. Iluze je zkreslený vjem skutečného podnětu. V praxi při výslechu mohou iluze vyslýchaného ovlivnit pravdivost a tím i věrohodnost výpovědi. Halucinace je pak vjem situace, která vůbec nenastala. Jednou ze zvláštností vnímaní, kterou je také nutné brát v úvahu je skutečnost, že jedinec do každé situace vstupuje s určitým očekáváním, co v ní bude vnímat. Tyto představy mohou být příčinou toho, že senzorické podněty někdy pozmění, nebo dokonce vymaže. Lidé tedy mají silnou tendenci vidět to, co očekávají, a to i tehdy, když tato očekávání neodpovídají reálným podnětům. Čím nejasnější jsou prezentované podněty, tím více je jejich interpretace ovlivněna osobností daného jedince, tedy jeho vnitřní psychickou organizací a významnými motivy. Psychologové předpokládají, že do nejasných percepčních podnětů člověk promítá některé aspekty svého vnitřního psychického dění. Očekávání určitých nepříjemných podnětů může způsobit, že je podnět vnímán pomalu, nepřesně, nebo vůbec ne. Tento jev je označován jako percepční obrana. Jedinec mnohdy na vědomé úrovni předvídá, který podnět v něm vyvolá úzkost.
3.2.2 Zvláštnosti paměti Stav paměti mladistvého je dalším z důležitých psychických činitelů, které je nutné brát v potaz při jeho výslechu a při hodnocení jeho věrohodnosti. Paměť hraje významnou roli ve druhé fázi utváření výpovědi. V nejširším slova smyslu lze paměť definovat jako schopnost zaznamenávat a reprodukovat životní zkušenosti, proto pokud má být mladistvý schopen vypovídat o nějaké události či zážitku, který prožil, musí být paměť dostatečně vyvinutá a bez poruch.
12
3.2.2.1 Fáze paměti Pro správné zapamatování a následnou reprodukci vnímané události či informace je nutné, aby tyto podněty prošly všemi fázemi paměti. Fáze paměti mladistvého jsou totožné s fázemi dospělého člověka. Tradičně se uvádí, že informace prochází v paměti třemi fázemi, kterými jsou vštípení, uchování a vybavení.
a) Vštípení Vštípení je začátek paměťového procesu, jde o vštípení nového materiálu. Jedná se o transformaci senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací, které lze uložit do paměti.10 Jinak řečeno, vštípení je přetvoření informace do podoby, která je pro lidskou psychiku srozumitelná a v případě potřeby ji dovede rozluštit a zprostředkovat. Paměť mladistvého ve fázi vštípení postupem času přechází od mechanického vštěpování informací k logickému hodnocení informací, vyžadující již hlubší porozumění podnětům a systematické přiřazování nových informací k již dříve vytvořeným základům. Velkou roli při vštěpování a širším chápání souvislostí také hraje zobecňování pojmů a schopnost abstrakce, která se v tomto věku razantně vyvíjí. U mladistvého však stále ještě dochází ke zkreslování vnímaných informací, což vede k vytváření chybných stanovisek a postojů.
b) Uchování Uchování neboli retence je dynamický aktivní proces, během kterého se transformovaná informace uchová nebo podrží v paměti na určité časové období.11 Množství uchovaných nebo podržených informací závisí jednak na úrovni zapamatování, tj. jak se s informací vytvořily pevnější spoje, stopy, apod. a jednak na opakování či připomínání dané informace, tj. jak často je informace připomínána, jak často se s ní pracuje, jak ovlivňuje život člověka. Jak již bylo řečeno, mladistvý se snaží pochopit informace v kontextu s nabytými zkušenostmi, což vede k vytvoření pevnějších spojení, a tím i k snadnějšímu a především kvalitnějšímu zapamatování daných informací. Jevem, který je nutno zmínit v souvislosti s uchováním informací, je zapomínání. Jedná se vlastně o opak uchování. Zapomínání může probíhat účelově, tj. odstraněním nepřesných, nepotřebných nebo chybných informací tím, že se jim věnuje menší 10 11
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2005, s. 195. Tamtéž, s.195.
13
pozornost než těm, které jsou pokládány za důležité. Dále je zapomínání způsobeno neobnovováním zapamatovaného materiálu. Podobné informace v paměti na sebe mohou působit rušivě, což může být také příčinou potíží při jejich vybavování. Problematickou se jeví otázka zapomínání represí. Podstatou represe je schopnost zapomenout na otřesné zážitky, které ovšem, ukryty hluboko v nevědomí, nepříznivě ovlivňují duševní dění. V lidské mysli existuje schopnost či možnost nepřipouštět si nepříjemné a ohrožující pocity a impulsy, zejména agresivní, a tato schopnost se podílí na vzniku neurotických a psychosomatických poruch. Obvykle však platí, že čím víc je určitý zážitek zraňující, tím větší je pravděpodobnost jeho zapamatování a vybavení. Zapomínání u mladistvých je ovlivněno především jejich zájmy, potřebami, zkušenostmi, znalostmi, názory, vzděláním, atd. Tyto skutečnosti výrazně ovlivňují selekci zapamatovaných informací a jejich další zpracování, následně to má vliv na reprodukci informací. Při výslechu pak v konkrétním případě navíc hraje roli doba, která uplynula od události do výslechu, druh a okolnosti této události, zda a s kým mladistvý po události komunikoval, vztah mladistvého k události, apod.
c) Vybavení Vybavení neboli reprodukce je třetí a poslední fází procesu paměti, a zároveň i třetí fází utváření výpovědi. Reprodukcí se rozumí vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání zpět do vědomí, a to zejména v situacích, kdy je tato informace dále využívána k psychickým aktivitám. Podle způsobu vybavování se odlišuje: -
znovupoznání – vybavení při opětovném setkání se s obdobným nebo stejným materiálem, který byl dříve uložen do paměti. V podstatě jde o rozlišení, zda se jedná o materiál starý či nový.
-
upomenutí – spontánní vybavení bez jakýchkoliv percepčních či jiných vodítek
-
reprodukce – přesné vybavení zapamatovaných informací
Jednotlivé způsoby vybavování se v kombinacích využívají při výslechu, jejich význam bude uveden v kapitole o zvláštnostech výslechu mladistvých.
3.2.2.2 Druhy paměti Na věrohodnost má vliv také stupeň vývoje jednotlivých druhů paměti. Tradiční model paměti předpokládá existenci tří hlavních pamětních systémů. 14
a) Senzorická paměť Senzorická paměť krátkou dobu uchovává informace přicházející ze smyslů. Tento časový interval je nezbytný pro jejich zpracování a ke stanovení toho, zda jsou důležité, či nikoliv. Bezvýznamné podněty jsou navždy zapomenuty, zatímco relativně důležité údaje jsou přesunuty do krátkodobé paměti k dalšímu zpracování.
b) Krátkodobá paměť Jednou z funkcí tohoto pamětního systému je krátkodobé podržení informací, které jsou aktuálně zapotřebí k psychickým aktivitám. V krátkodobé paměti lze podržet informace, které odpovídají nejrůznějším smyslovým modalitám. Jedná se tedy o informace zrakové, sluchové, čichové, chuťové, dotekové, pohybové atd. Z krátkodobé paměti se pak po vyhodnocení důležitosti, přesouvá informace do paměti dlouhodobé, kde je uchovávána ve formě paměťových stop.
c) Dlouhodobá paměť Dlouhodobá paměť je relativně pasivní část paměti, která slouží k uskladnění značného množství informací. Dlouhodobá paměť je pro otázku výslechu mladistvého nejdůležitější. Vzhledem k tomu, že výslech probíhá většinou několik hodin či spíše dní po události, kterou si má mladistvý vybavit, je k plnohodnotné a věrohodné výpovědi zapotřebí, aby dlouhodobá paměť byla bez poruch.
3.2.2.3 Další dělení paměti Při zkoumání věrohodnosti mladistvého může psycholog také určovat typ paměti, kterou vyslýchaný jedinec disponuje. Jednotlivé typy se od sebe odlišují podle toho, jak snadno a rychle dojde k zapamatování a vybavení různých informací. Na základě toho se dělí tyto typy paměti: -
pohybová paměť – snadné zapamatování a vybavení si pohybu nebo spojení učení s pohybem
-
technická paměť – snadné zapamatování technických postupů
-
názorně obrazová paměť (zraková, sluchová) – snadné zapamatování na základě vidění, poslechu nebo vzájemné kombinace obou
-
slovně – logická paměť – při zapamatování nebo vybavení se více uplatňují myšlenkové operace 15
-
symbolická paměť – dobrá paměť na čísla, znaky, symboly, tváře
-
mechanická paměť – informace se zapamatovávají mechanicky, bez použití myšlenkových operací
-
citová paměť – dobrá paměť na prožité pocity12
Častěji se lze setkat se smíšeným typem paměti, velmi zřídka jsou typy vyhraněny. Na závěr lze tedy uvést, že se u mladistvých spíše nežli o zvýšení paměťové schopnosti jedná o využívání vjemových zkušeností a asociační činnosti. U mladistvých není mechanická ani logická paměť lepší, avšak mladiství dokáží lépe organizovat pamětní materiál. Preferují sice paměť logickou, avšak mechanická paměť, navzdory krátkodobému efektu, nikdy zcela neztrácí svůj význam a její schopnost také nijak výrazně neklesá. Postupně se však mění míra využívání těchto druhů paměti.
3.2.2.4 Poruchy paměti Při výslechu je nutné se mimo výše uvedené faktory vypořádat také s poruchami paměti, které se mohou u mladistvých objevit. Stejně jako u vnímání lze rozlišit kvalitativní a kvantitativní poruchy paměti. Z kvantitativních poruch se relevantní při výslechu jeví snížení paměti, neboli hypomnézie, což znamená, že k vybavení informace z dlouhodobé paměti vůbec nedojde nebo dojde, avšak ve snížené míře. Tato problematika již byla částečně zmíněna v souvislosti se zapomínáním. Hypomnézie může být dočasná nebo trvalá. S přechodnou formou se setkáváme v situacích, kdy je sníženo vědomí, např. v ospalosti, při afektech nebo při lehčích otravách. Intenzivní emoce vyvolané stresujícími událostmi změny mohou také narušit proces vybavení z dlouhodobé paměti. Pokud se v určitém intervalu po události odehraje nějaký silný emoční zážitek, může to přispět k jejímu nepřesnému zapamatování, případně si ji mladistvý nezapamatuje vůbec. Kvalitativní poruchou je zkreslování vzpomínek. Ke zkreslování dochází tím, že do chaotických vzpomínek je vnášen určitý smysl a řád, a to na úkor jejich přesnosti. Z dlouhodobé paměti je totiž snáze vybavitelná smysluplná informace než údaje nesmyslné nebo zmatené. Ke zkreslování vzpomínek přispívají také chybné nebo zavádějící informace, které jsou jedinci zprostředkovány druhými lidmi. Pokud se jedinci někdo zmíní o nějakém věrohodném detailu, který vzpomínky jedince 12
Srovnej Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 45.
16
neobsahují, může ho do nich snadno začlenit. U mladistvých budou příčinou zkreslování především názory rodičů nebo vliv vrstevníků, popř. party. Ve výpovědi mladistvých je také nutné počítat s konfabulacemi. Konfabulace je chorobný příznak psychického rázu charakterizovaný tím, že postižený nahrazuje nedostatek věcných vzpomínek nejrůznějšími, nejčastěji pestrými a absurdními myšlenkami a dochází k vytvoření zcela nového psychického obsahu. Mohou být taktéž vyvolané i na základě dřívějších zkušeností nebo věrohodných informací. Dalším příznakem poruchy je schopnost vytvářet vzpomínky úplně nové, které osoba považuje za naprosto autentické. Lze předpokládat, že útržky zkušeností a představy různých zážitků jsou v paměti zpracovány a propojeny s dalšími reálnými údaji, takže výsledné pamětní obsahy přesahují rámec přímých zkušeností. Tento proces označují psychologové jako konstrukci falešných vzpomínek, případně jako syndrom falešné paměti.
3.2.3 Další zvláštnosti psychiky mladistvých
a) myšlení Myšlení mladistvého se určitým způsobem také podílí na utváření výpovědi. Zjištění kvality myšlení navíc napomáhá ke správnému zvolení taktiky a psychologického působení při výslechu. Myšlení u mladistvých představuje aktuální poznávací proces spočívající v racionálně-logickém odhalování vztahů s cílem nalézat fakta k řešení problémů.13 Pubescenti zpravidla nedokáží ještě uskutečňovat formální operace bez opory názornosti, teprve adolescenti myslí nezávisle na konkrétních jevech. Tento poznatek lze pak využít při výslechu, např. s ohledem na věk vyslýchaného může vyslýchající zvolit při rozpomínání názorné pomůcky, apod. Dospívající dokáží své myšlenky také posuzovat a hodnotit, umí se zamýšlet nad procesem vlastního myšlení a odhadovat jeho adekvátnost. Schopnost logicky myslet, narůstající poznatky, tvorba a ověřování hypotéz, zvyšující se orientace i citlivost na rozpory jsou hlavními faktory samostatné kritičnosti, která pak zpravidla zvyšuje i účinnost dopadu myšlení.
13
Čačka, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 237.
17
Mladistvý prostřednictvím dosažené úrovně svých myšlenkových operací dokáže naplnit na žádoucí úrovni všechny fáze řešení problémů (postřehnutí problému – orientace v problematice – formování hypotéz – jejich ověřování), zpočátku ale ještě často pohodlnosti či snadné unavitelnosti dávají při myšlení přednost nenáročnému, schematickému a zkratkovitému závěru, či zobecnění.
b) intelekt Intelekt je schopnost operovat správně s obecnými a abstraktními pojmy podle logických zákonů, tvořit pravdivé soudy a usuzováním docházet k novým poznatkům.14 Stupeň intelektové úrovně je číselně vyjádřen inteligenčním kvocientem. Jedinec s vyšším inteligenčním kvocientem a dobrou pamětí bude kvalitněji vnímat a snadněji si zapamatuje prožívané události. Následně pak pro něj bude snadnější vybavit si a reprodukovat tyto informace. U osob s podprůměrným intelektem nebo s defektem intelektu, např. demence, retardace, bude vybavení složitější a bude záležet na míře defektu. Vyšší inteligence však tvoří pouze jeden z předpokladů vyšší věrohodnosti, sama o sobě není její zárukou.15
c) Emocionální založení osoby Emoce vyjadřují vztah člověka k vnějšímu světu a spolupodmiňují jeho popudy a jednání.16 Jsou to psychické jevy, které hodnotí objekty poznávání a činnost, její průběh i produkty, podle individuálně významných hledisek. Emoce jsou doprovázeny různými projevy, jako např. mimickým výrazem, změnou výrazu hlasu, zčervenáním nebo naopak zblednutím, pocením, změnami frekvence pulsu, změnou rytmu dýchání, apod.17 Zjištěním stavu emočního napětí lze pak v některých případech využít v procesu výslechu např. při usvědčení ze lži.
3.2.4 Sociální prostředí a výchova Dalším z faktorů, které ovlivňují věrohodnost mladistvého, je prostředí, ve kterém vyrůstá a způsob působení tohoto prostředí na mladistvého. Toto zázemí výrazně ovlivňuje vývoj jeho psychiky. Mezi nejvýraznější činitele na psychiku patří v prvé řadě 14
Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000, s. 233. Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 84. 16 Houbová, D. In Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 59. 17 Tamtéž 15
18
rodina, následně škola a okruh přátel, resp. parta. Dle kvality těchto prostředí se člověk vyvíjí a ovlivňuje to jeho osobnost. Jinak řečeno, prožívání a chování člověka nelze pochopit ani vysvětlit mimo podmínky ve kterých probíhá. Zjišťování těchto podmínek je v souladu se zákonem o soudnictví ve věcech mládeže úlohou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, příp. Probační a mediační služby.18 Vzhledem k tomu, že mladistvý se stále ještě nachází pod vlivem různých sociálních skupin, je zkoumání tohoto vlivu mnohem důležitější než u dospělých, kteří se již od působení skupin částečně oprostili a utváří si vlastní názor.
a) rodina Rodina je primární skupinou a vztahy v ní mají nejvýznamnější vliv na vývin a formování osobnosti člověka. Rodina je místem uspokojování, frustrace řady potřeb, ale i zdrojem životních zkušeností a poznatků. V případě, že je rodina neúplná nebo disfunkční, může docházet u mladistvého k patologickým příznakům. Například vandalské jednání ve věku do 18 let představuje jednu z nejčetnějších forem mladistvé delikvence. Zanedbané dítě bude mít častěji sklony k agresivitě a různým formám vandalství. I v tomto případě lze tedy vypozorovat příčiny takového jednání ve výchově. Pro dospívající je důležité jejich postavení v rodině. Rodiče představují pro dítě vzory pro budoucí vztahy a jednání. Podle příkladu rodičů se dětí chovají správně, pokud však rodiče nemají vztah k hodnotám a chovají se k nim lhostejně, jsou-li bezcitní a agresivní, často se také jejich děti takto projevují. Cítí-li dospívající nezájem rodičů, cítí-li se odstrčený a méněcenný, chce tento stav změnit. Snaží se na sebe upozornit, prosadit se, a to formami, které ovládá. Při hodnocení vlivu rodiny na mladistvého se sledují různé ukazatele. Je to například věk, vzdělání, rodinný stav rodičů, společenská a ekonomická situace rodiny, její stabilnost, úplnost, složení, zdravotní stav členů, apod. Důležitým nástrojem pro takovéto zjišťování je především výslech rodičů.
b) škola Dospívající je formován řadou výchovných a vzdělávacích institucí. Mezi nejvýznamnější patří poslední ročníky základní školy, na které navazují různé typy škol 18
Srovnej § 55 odst.3 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů
19
odlišných úrovní. Samo zařazení do některé z nich se spolupodílí na utváření osobnosti a budoucím životním stylu. Získaná pozice a role ve škole zpravidla ovlivňuje i další rozvoj jedince. Tato pozice je obvykle určena individuálními zvláštnostmi, včetně dosažené zralosti, která ovlivňuje způsoby jednání a usměrňuje rozhodování. Úkolem je zjistit, jak toto prostředí působí na mladistvého a zda to může mít vliv na jeho výpověď. Např. zda se jedná o problémového žáka, zda má špatný prospěch, sklon k záškoláctví, apod.
c) parta Také vliv uzavřených skupin vrstevníků se odráží na osobnosti mladistvého a tím pádem i na jeho výpověď. Tyto skupinky bývají relativně stabilní, uzavřené, selektivní a důvěrné. Od každého člena se očekává přizpůsobení normám a zájmům skupiny. Všechny tyto skupiny se straní dozoru dospělých. Ve skupině se tráví mnoho času, řeší se problémy a plánují společné akce. Skupina poskytuje vrstevníkům pocit rovnoprávnosti, uvolnění, volnou výměnu názorů, vzájemné pochopení atd. Slovo parta se vžilo jako označení skupiny s určitou negativní orientací. Seskupují obvykle zanedbané jedince ze špatného rodinného prostředí. Mohou však také vznikat kolem jednoho či více takových individuí výběrem nezralých, nebo jinak narušených jedinců. V čele je pak dominantní vůdce vyžadující naprostou loajálnost. Často pak skupina vyžaduje, aby jednotliví členové mysleli a konali tak, jako myslí a koná celá skupina. Parta může mít vliv na mladistvého zejména v souvislosti s nepravdivým doznáním, které mladistvý učiní za účelem ochrany některého z členů. S vyšší vyspělostí a jistotou se postupně zeslabuje závislost na partě a adolescent se stále více spoléhá na vlastní názor, dovede již lépe vyjádřit svůj nesouhlas.
3.3 Speciální věrohodnost Speciální věrohodností se rozumí pravdivost výpovědi ke konkrétní situaci. Hodnocení věrohodnosti výpovědi se provádí srovnáním údajů obsažených ve výpovědi s ostatními důkazy, prověřením vnitřní shody samotných údajů ve výpovědi a vyjasněním dalších okolností. Úlohou posuzování speciální věrohodnosti je především porovnávání jednotlivých výpovědí, které byly realizovány opakovaně s různým časovým odstupem. Dále je nutné zaměřit se na odhalení možných důvodů lživé výpovědi, kterými mohou být 20
například strach, msta nebo ochrana jiné osoby a na odhalení případné autosugesce či heterosugesce. Žádoucí je také zjistit postoj vyslýchaného k celé věci. Pro posouzení speciální věrohodnosti je podstatná rovněž rekonstrukce prvního sdělení o kritické události. Je-li nutné vypracovat znalecký posudek ohledně speciální věrohodnosti mladistvého, psycholog v posudku stanoví přehled znaků, které jednak svědčí o věrohodnosti a jednak o nevěrohodnosti určitých údajů, a poté se vyjádří k tomu, které znaky převažují.19 Znalec se tedy nevyjadřuje k pravdivosti - to je hodnocení právní pouze konstatuje, že posuzovaný je schopen podat pravdivou výpověď.20 Pokud jde o zkoumání věrohodnosti výpovědi v závislosti na věku vyslýchaného, je u nezletilců za nejpříznivější věk z hlediska věrohodnosti považováno období mezi 9. a 11. rokem. U chlapců toto příznivé období přetrvává přibližně do 13 až 14 let, u dívek začínají být po 10. až 12. roce výpovědi méně spolehlivé. Dívky jsou totiž v tomto období značně citově nevyvážené, afektivní, projevuje se u nich zvýšená sexuální vnímavost a zvídavost apod. Mnohdy si dokáží předem dokonale připravit výpověď a vypovídat v závislosti na kladném či záporném citovém zaměření, které mají k zúčastněným osobám. Citová a povahová nevyrovnanost v době dospívání může být faktorem, který činí hodnotu jejich výpovědí zcela pochybnou. Při hodnocení výpovědí je tedy třeba zkoumat, zda se v osobnosti vyslýchaného nevyskytují hysterické rysy, s nimiž se lze nejčastěji právě u dívek staršího školního věku a mladistvých. U dospívajících chlapců se hysterické rysy osobnosti neprojevují zdaleka tak výrazně. Hysterické dívky dovedou působit na city, rafinovaně lžou a dívají se přitom bezostyšně zpříma do očí, funkčně se rozpláčí, ale bystře sledují reakce okolí. Hysterické typy jsou problémem při vyšetřování a málo zkušený vyšetřovatel si může učinit o případu chybný názor. Nebezpečnost podcenění takovýchto jedinců je patrná i z následujícího příkladu: Čtrnáctiletá dívka, psychologem označená jako nevyvážená osobnost se sklonem k exhibicionismu, ohlásila, že byla pohlavně zneužita bratrem druha své matky. Celý případ líčila do všech detailů, při sepisování protokolu se chvěla, plakala, zdálo se že je velmi rozrušena. Obviněný vše popřel, byl však vzat do vazby. K dalšímu výslechu se dívka dostavila s úsměvem, bez jakéhokoli rozrušení i když by prožitek pro ni musel znamenat otřes, který by z její psychiky tak lehce nevymizel. 19 20
Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 362. Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 87.
21
Při tomto výslechu se vyskytly závažné rozpory mezi její dřívější výpovědí a opětovným líčením události. Když ji na to vyšetřovatel upozornil, pravila klidně, že si všechno vymyslela, protože dotyčného muže nenáviděla. Pak následovala řada nadávek a dívka se dostala do silného hysterického afektu. Při pozdějším pohovoru s psychologem uvedla, že chtěla navázat s obviněným milostný vztah, což mu také navrhla, avšak byla jím rázně odmítnuta. To se jí hluboce dotklo a začala proto dotyčného muže nenávidět. Dlouho předem si pak v hlavě připravovala a promýšlela plán, jak mu co nejúčinněji ublížit. Proto si celou situaci vymyslela a obvinila ho z pohlavního zneužití. Tento případ byl v první fázi vyšetřovatelem řešen příliš ukvapeně. Vyšetřovatel neměl dostatek zkušeností s psychickými zvláštnostmi dívek v pubertě a přesvědčivému výkladu doplněnému pláčem uvěřil. Nedovedl správně analyzovat situaci. V daném případě bylo třeba důsledně hodnotit výpověď dívky, ve které mohly být nalezeny stopy nasvědčující tomu, že výpověď je smyšlená, zhodnotit všechny okolnosti a důkazy zpochybňující pravdivost výpovědi, a nepřehlížet na první pohled patrné zvláštnosti její osobnosti. Jak vyplývá z vedeného příkladu, je nutné obezřetně hodnotit výpovědi nedospělců, u nichž se vyskytují hysterické rysy a důkladně studovat podrobné materiály o jejich osobnosti, popř. si i vyžádat znalecký posudek.21
3.3.1 Posuzování speciální věrohodnosti Při posuzování speciální věrohodnosti výpovědi se přihlíží k určitým kritériím, které pomohou odhalit pravdivou či nepravdivou výpověď. O pravdivosti svědčí kupříkladu absence rozporů při srovnání jednotlivých výpovědí získaných v časovém odstupu, souhlas pozorovaného chování vyšetřované osoby s obsahem výpovědi, konkrétní, jasné, bohaté a nestereotypní líčení děje, popis událostí typických pouze pro danou situaci, logické zakotvení události v čase, popisování detailů, jejichž význam vyslýchaný vzhledem ke své úrovni vývoje nemůže chápat, popis vlastních stavů a nálad, které vyslýchaný registroval v době, na níž je tázán, apod. Je samozřejmé, že nikdy nelze dosáhnout toho, že si bude vyslýchající, resp. psycholog naprosto jist, že výpověď je plně věrohodná, stejně tak nikdy nemůže odsoudit výpověď jako zcela nevěrohodnou. Každý jednotlivec je jedinečný a jak už 21
Kacafírková, M. Věrohodnost výpovědi nedospělých a mladistvých osob v trestním řízení. (2.část) Právo a rodina, 2001, č.3, s.17-18
22
bylo řečeno, každý se vyznačuje různým stupněm věrohodnosti. Stejně tak situace, o které má vyslýchaný vypovídat se bude případ od případu odlišovat. Proto jsou seznamy znaků na které je třeba se zaměřit při posuzování věrohodnosti pouze orientační. Čím více informací o projevech vyslýchaného je k dispozici anebo čím výraznější jsou jeho projevy, tím jistější může být posouzení věrohodnosti konkrétní výpovědi Při orientačním i odborném posuzování věrohodnosti je nutné přihlížet ke třem skupinám kritérií:22 Osobnost svědka – zkoumá se způsobilost podat věrohodnou výpověď (obecná věrohodnost), byla rozebrána v výše. Motivace – motiv lživě vypovídat. Hledají se vnitřní pohnutky ke lži (např. nenávist, láska, strach) anebo vnější situační tlaky (např. rozpad rodiny, vydírání, ztráta zaměstnání). Toto posouzení závisí na okolnostech případu. Výpověď – zkoumá se verbální stránka výpovědi, která zahrnuje obsah dané výpovědi a způsob sdělování, tedy co a jak sděluje a neverbální stránka výpovědi, která zahrnuje doprovodné neverbální chování a emoce při výslechu. O tomto kritériu bude pojednáno v následujícím.
3.3.2 Verbální (obsahová) kriteria Zkoumání a vyhodnocení obsahu a způsobu sdělení je považováno za obecně spolehlivější než zkoumání nonverbálních projevů. Mezi kritéria, která lze u výpovědi mladistvých považovat za nejvýznamnější patří:
a) detaily Pokud mladistvý ve výpovědi uvádí podrobné detaily, svědčí to spíše pro jeho věrohodnost. Zejména jedná-li se o takové detaily, které musely být vnímány, protože je takřka nemožné, že je vyslýchaný vzhledem ke svému věku a zkušenostem přidal nebo vymyslel.
b) komplikace Pro věrohodnost také svědčí, jestliže mladistvý ve výpovědi uvede určité potíže, které nastaly a jejich následné vyřešení. Příkladem může být selhání zbraně, kterou se následně pachatel snažil opravit.
22
Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 363.
23
c) individuálnost Věrohodný mladistvý popisuje autentické prožitky, jedinečné situace či jedinečnost pachatele natolik originálně, že by si je nebyl schopen vymyslet. Při posuzování originality je však nutné brát v úvahu nebezpečí rozvinuté fantazie mladistvého.
d) nepochopení děje Vzhledem k věku a malým zkušenostem mladistvého bude velmi často docházet k neporozumění nebo nepochopení děje. V již zmiňovaném příkladu o selhání pistole nemusí mladistvý zcela pochopit, co se v dané situaci stalo a vypoví o zmateném chování pachatele a jeho snaze vystřelit. Jestliže mladistvý uvede takový děj, kterému příliš nerozuměl, je to kritérium subjektivní pravdivosti. Při vymýšlení nepravdivých situací obvykle dává všechno určitý smysl.
e) asociace Občas se vyslýchaný svědek při výpovědi spontánně zmíní o tom, co mu problesklo myslí v kritickém okamžiku, o kterém vypovídá. Kritická událost v něm vyvolala vybavení podobného zážitku z minulosti (tzv. asociace podobnosti). Jen velmi dobře připravený lhář je schopen efekt asociace nasimulovat.
f) příznaky fantazijní, lživé produkce Přítomnost smyšlených či fantazijních částí ve výpovědi a tím i snížení věrohodnosti výpovědi indikují tyto příznaky: zadržování informací -
vyslýchaný nesdělí nic k hlavním momentům děje, ačkoliv pro něj byly subjektivně významné, ale rozpomíná se spolehlivě na podružné detaily.
-
vyslýchaný vypustí tu část své výpovědi, kterou vyslýchající kvalifikoval jako rozporuplnou a odporující zjištěným skutečnostem, aniž by místo ní uvedl jiné informace.
-
vyslýchaný utíká od podstatných otázek, zamlžuje nepodstatnými detaily anebo se chytá údajných protiřečení v otázkách vyslýchajícího.
-
vyslýchaný klade otázky vyslýchajícímu.
-
vyslýchaný uvádí vágní, nepřesné formulace.
24
servilnost k vyslýchanému Vyslýchaný zveličuje svou bezbrannost a nevědomost, je nápadně úslužný, lichotí vyslýchajícímu. freudovské signály Vyslýchaný jen stěží zvládá lhaní. Často se u něj vyskytují přeřeknutí nebo chybné úkony, které pramení z toho důvodu, že vyslýchaný příliš rychle zareagoval na položenou otázku, nebo se prořekl neopatrnou, bezděčně pronesenou poznámkou. Vyslýchající ale musí rozlišit mezi prořeknutím se a přeřeknutím, kdy vyslýchaný uvede to, co ve skutečnosti není.23
3.3.3 Neverbální kritéria Neverbální kritéria jsou dalším ukazatelem věrohodnosti vyslýchaného. Pomocí nich lze snáze odhalit lež nebo klam. Příznaky lhaní jsou ovšem individuální, stejně tak jako motivace k tomuto jednání, proto seznamy příznaků mohou být velmi zavádějící. Mohou vést až k nežádoucí generalizaci, např. kdo se dívá nahoru, ten lže; kdo se dívá dolů, ten lže; kdo se dívá do strany, ten lže…apod. V určité situaci může být velmi těžké odlišit, zda pocení, nervozita aj. jsou známkou lhaní či projevem stresu z výslechové situace samotné. Jedinec může mít nedůvěru k policejním orgánům, může mít strach, pokud je to pro něj nová situace, často se dostavují projevy stresu. Při hodnocení neverbálních kritérií patří mezi nejčastější chyby na straně pozorovatelů věrohodnosti „problém nervozity lháře“ a „přehlížení obratných lhářů“. U prvního uvedeného problému dochází mnohdy k neadekvátnímu přiřazení viditelných příznaků rozrušení vyslýchaného k obavě, že bude přistižen při lži a usvědčen, ačkoli se může jednat např. o strach nevinného jedince z toho, že bude omylem podezírán, že mu nebude uvěřeno, že nebude schopen doložit své alibi atd. Druhým problémem je pak přehlížení obratných lhářů bez příznaků nervozity, výčitek svědomí při výpovědi apod., kteří však nezvládají vlastní kontrolu pocitu úspěchu a vítězství, což videozáznamy zachycují jako asymetrický úsměv, mimický výraz radosti až pýchy. K nejčastěji doporučovaným neverbálním kritériím, které je nutné sledovat, patří strukturální zlom a emocionální chování vyslýchaného.
23
Protivinský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 75.
25
Strukturální zlom v chování vyslýchané osoby spočívá ve změnách standardu řeči těla, kdy ve lživých partiích dochází - na rozdíl od pravdivých sekvencí - k pocitovým změnám reflektovaným ve vnějším chování, např. mizí dřívější gestikulace, dialekt přechází do spisovné češtiny, dochází ke zvyšování nebo kolísání hlasu, nebo naopak do mdlé přehnané bezmoci s tichým hlasem apod. Je ovšem nutné také zde brát v úvahu víceznačnost tohoto signálu, který je však spolehlivým znakem toho, že projednávaná pasáž je pro vyslýchaného kritická, má pro něj emocionální význam. Důvodem nemusí býti pouze lživost údajů. Emocionálním doprovodem se míní korespondence vnějšího výrazu emocí s líčenou událostí. Jeho absence, jakož i přehrávané vylévání emocí nasvědčuje stylizované, neupřímné výpovědi. Může také dojít k fenoménu izolace, kdy extrémní zážitky zvláště negativní povahy - skryjí obranné psychické mechanismy, což vede k určité apatii, netečnosti k tomu, co se přihodilo a zdánlivou citovou lhostejnost a chlad nelze proto v těchto případech automaticky označovat za příznak nevěrohodnosti.24
3.4 Vztah mezi obecnou a speciální věrohodností Vztah mezi obecnou a speciální
věrohodností není symetrický. Může se tedy
objevit případ, kdy osoba obecně nevěrohodná (mentální retardace, závislost na alkoholu apod.) poskytne v konkrétním případě věrohodnou výpověď a naopak (např. obecně věrohodný soudce poskytne v daném případě nevěrohodnou výpověď). Vždy je tedy nutné posuzovat oba tyto aspekty.
24
Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 368-371.
26
4. SEBEOBVINĚNÍ A NEPRAVDIVÁ DOZNÁNÍ MLADISTVÝCH Specifickým jevem při posuzování věrohodnosti mladistvých je problematika sebeobvinění a nepravdivých doznání. Vzhledem k tomu, že sebeobvinění nebo nepravdivé doznání může vést až k odsouzení mladistvého, rozpoznání tohoto jevu je o to důležitější s ohledem na věk těchto osob a na následky, které pro ně toto odsouzení může znamenat. Z toho vyplývá, že sebeobvinění či doznání musí být spolehlivě prověřeno, nesmí být pochybnosti o jeho pravdivosti a musí být odhaleny motivy takového jednání.
4.1 Pojem sebeobvinění a nepravdivých doznání 4.1.1 Sebeobvinění Sebeobvinění lze charakterizovat jako druh lidského jednání, při kterém osoba sama zavdá podnět k trestnímu stíhání tím, že se před orgány činnými v trestním řízení osobně nařkne ze spáchání provinění.25 K této definici je nutno dodat, že sebeobvinění může být pravdivé i nepravdivé a může k němu dojít i před jinými subjekty, např. rodinnými příslušníky, ve škole, apod. Odlišení sebeobvinění od nepravdivého doznání spočívá v tom, že sebeobviňující se osoba se spontánně přizná a označí se za pachatele provinění. K doznání osoby dochází při jeho výslechu, na základě vzneseného obvinění nebo sdělení obvinění. Narozdíl od doznání se tedy osoba obviní bez jakéhokoli podezření nebo předchozího šetření orgánu činného v trestním řízení. Trestní zákon podle § 33 zařazuje mezi polehčující okolnosti, ke kterým se přihlíží při výměře trestu, také skutečnost, kdy pachatel svůj trestný čin sám oznámil úřadům.
4.1.2 Nepravdivá doznání Nepravdivým doznáním se rozumí akt vzniklý za procesních podmínek, tj. v průběhu trestního stíhání, při kterém vyslýchaný podává nepravdivou výpověď týkající se provinění, ze kterého je obviněn.26 Jak už bylo řečeno, rozdíl od sebeobvinění spočívá v tom, že samotnému doznání předchází zahájení trestního stíhání, zadržení či vzetí do vazby.
25
Soukup, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973, s. 25. 26 Tamtéž, s.29.
27
Doznání stejně jako sebeobvinění může být pravdivé i nepravdivé. Kromě rozdělení doznání dle pravdivost lze dále doznání dělit podle toho, zda obsahuje přiznání pouze své vlastní viny, nebo spočívá v obvinění i dalších osob.
4.2 Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých Příčiny těchto zkoumaných jevů lze rozdělit do tří základních skupin: 1.Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mající původ v osobnosti doznávajícího se. 2.Příčiny nepravdivých doznání mající původ v procesu vyšetřování. 3.Příčiny nepravdivých doznání mající původ v psychofyziologických metodách výslechu.27
4.2.1 Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mající původ v osobnosti mladistvého Při zkoumání příčin sebeobvinění a nepravdivých doznání způsobená rysem osobnosti je nutné přihlédnout ke všem zvláštnostem mladistvých, jak o nich bylo pojednáno v kapitole o věrohodnosti. Sebeobvinění a nepravdivá doznání mající původ v osobnosti patří k nejfrekventovanějším a rozsah příčin takového jednání je velmi rozsáhlý. Lze sem zařadit takové příčiny jako jsou účelová jednání, neinformovanost a omyl, sugesce a sugestibilita, a dále různé psychické poruchy. Všechny tyto formy se mohou objevit v různých kombinacích.
a) účelová jednání K sebeobvinění nebo nepravdivému doznání dochází v tomto případě cílevědomě a záměrně. Mladistvého může dovést k takovému jednání vlastní svědomí, snaha o svůj či cizí prospěch, nenávist nebo strach. Tyto pohnutky a motivy jsou vlastní každému člověku, proto k sebeobvinění a nepravdivým doznáním z důvodu účelových jednání dochází zejména u normálních jedinců, kteří netrpí žádnou psychickou poruchou. Hlavním faktorem jsou zde tedy charakterové a osobnostní rysy mladistvého, jeho morální a životní zásady.
27
Dělení dle Soukup, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973, s. 55.
28
Zkoumání faktoru účelových jednání je velmi důležité z důvodu nebezpečí vzniku justičního omylu. Po přihlédnutí k osobnosti a psychice mladistvých lze označit za nejvýznamnější tyto důvody účelových jednání:
-
pocit viny
Jestliže mladistvý spáchal provinění a uvědomuje si vlastní vinu, mohou ho výčitky svědomí dovést k vlastnímu sebeobvinění. Svědomí, morální kvality a vyšší city mladistvého způsobí, že si uvědomí vlastní odpovědnost, a to zejména v případech, kdy je pro podezření ze spáchání činu vyšetřována či vzata do vazby jiná osoba. Může se také jednat o nedbalostní delikty, při nichž si mladistvý až dodatečně uvědomí, že mohou být trestně stíhány. Příkladem u mladistvých může být vandalství a ničení majetku vysoké hodnoty. Mladistvý, který si uvědomí svoji vinu se pak spontánně označí za pachatele. Tyto případy se tedy týkají pravdivých sebeobvinění, neboť se přiznává ten, kdo čin opravdu spáchal. O tom, zda se mladistvý k činu přizná nebo nepřizná, však nerozhodují pouze jeho morální kvality, vysokou měrou je to ovlivněno také podněty z vnějšího prostředí, úrovní sociálních vztahů jedince a jeho postavením v těchto vztazích.
-
ochrana druhých osob z vlastního rozhodnutí
Nepravdivá doznání a sebeobvinění v tomto případě pramení z určitého vztahu mladistvého k osobě, která čin skutečně spáchala. Ve věku mladistvého to budou především vztahy milostné, vztahy k rodičům a příbuzným, a taktéž vztahy mezi přáteli či členy party. Motivem zde tedy může být láska, přátelství, závislost či snaha o projev odvahy a hrdinství. Mladistvý se na základě vlastního rozhodnutí k činu nepravdivě doznává, aby ochránil osobu jemu blízkou, a to i s vědomím, že může být odsouzen za čin, který nespáchal.
-
obrana druhých osob z důvodu domluvy s nimi
Cílem tohoto jednání je opět ochrana osoby, ke které má mladistvý určitý výše uvedený vztah a roli zde hrají i naznačené motivy. Rozdílem je zde to, že doznávající se jedinec nečiní toto doznání spontánně, nýbrž na základě domluvy či návodu jiné osoby nebo skupiny osob. Může jít také o nátlak, hrozbu nebo naopak sliby určitých výhod ze strany skutečných pachatelů. Nejčastějším případem nepravdivých doznání mladistvého bude vliv party a ochrana některého z jejích 29
členů. Při odhalování těchto nepravdivých doznání bude hrát velkou roli správně zvolená taktika výslechu, neboť lze předpokládat, že součástí domluvy mezi pachatelem a mladistvým je i důkladná příprava na výpověď před orgány činnými v trestním řízení. Při vyšetřování tedy bude víc než nutné dodržet zákonnou zásadu, že doznání odviněného nezbavuje povinnost přezkoumat všechny další podstatné okolnosti případu. V souvislosti s mladistvými je také nutné se zmínit o případech, kdy se mladistvý na základě návodu nepravdivě dozná ze spáchání trestného činu, který však pro něj vzhledem k jeho věku neznamená takový postih, jaký by znamenal pro skutečného pachatele.
-
msta, nenávist či žárlivost
S ohledem na psychiku mladistvého a rozvoj jeho citů budou sebeobvinění a doznání z motivu pomsty, nenávisti či žárlivosti častá. Účelem tohoto jednání je usvědčit nebo i křivě obvinit nenáviděnou osobu, a tím se jí pomstít. Typickým případem bude zhrzená láska mladistvých dívek, které se doznají ze spáchání trestného činu a za spolupachatele označí muže, který je zradil. Základním rysem tedy je, že k nařčení vlastní osoby se vždy přidružuje nařčení dalších osob.28 Vyšetřovatel by tedy měl zkoumat všechny motivy a podněty, které vedly k sebeobvinění či doznání.
-
maření vyšetřování své trestné činnosti
Toto jednání může spočívat v tom, že se mladistvý doznává k méně závažným činům, aby tak zakryl trestnou činnost významnějšího rázu. Dalším případem je nepravdivé doznání za účelem, aby bylo vyšetřování svedeno na jinou cestu a mezitím došlo k zahlazení stop a důkazů skutečnými pachateli.
-
touha po sebeuplatnění a uznání, vychloubačnost, senzacechtivost
V souvislosti s psychickými změnami v období dospívání dochází u mladistvého k touze být středem pozornosti, proslavit se. Také vlivem členství v určité skupině či partě se objevuje snaha prosadit se, dosáhnout uznání členů a pozitivní odezvy. O dosažení takového cíle se mladistvý může pokusit pomocí sebeobvinění či
28
Soukup, J.: Sebeobvinění a nepravdivá doznání, 1. vydání, Praha, Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973, s. 73
30
nepravdivého doznání. Mladistvý se často vychloubá činy, které nespáchal, ovšem nejde mu o to, aby byl potrestán, jen aby byl doceněn jinými osobami.
-
snaha ulehčit své postavení
K tomuto jednání může dojít vinou nesprávné procesní situace, jak o ní bude pojednáno dále.
b) neinformovanost a omyl Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání jsou v těchto případech závislé na osobnosti, rozumové vyspělosti a obecné a právní informovanosti. Neinformovanost a s tím spojená možnost jednat v omylu proto bude u mladistvých vzhledem k jejich věku a malým zkušenostem častým důvodem těchto sebeobvinění či nepravdivých doznání. Lze jen stěží předpokládat dokonalou právní informovanost mladistvého, tento nedostatek pak může vést k chybným myšlenkám, rozhodnutím a jednáním. Problematická zde bude především chybná kvalifikace vlastního jednání, neznalost zákonných podmínek vylučujících vinu, apod. Pro mladistvého je také složitým posuzování stupně nebezpečnosti činu, který musí být u provinění mladistvého malý. Mladistvý bude zajisté srovnávat svůj čin a jeho následky s trestnými činy dospělých. Problém bude taktéž činit rozlišení nedbalostního a úmyslného jednání. Řešením je zde včasné ustanovení obhájce v počátku trestního stíhání, který významnou měrou přispívá k odstranění těch případů nepravdivých doznání, které vznikají na základě neinformovanosti a omylu obviněných.
c) sugesce a sugestibilita Sugescí se označuje podmanivé ovlivňování nebo působení na myšlení či představy, jemuž ovlivňovaná osoba neúmyslně podléhá. Sugestibilitou se pak rozumí psychický stav, spočívající v pasivním a nekritickém přijímání neodůvodněných názorů a chování jiných osob. Sugestibilita jedince je závislá na vnitřních a vnějších faktorech. Sugestibilita je tím vyšší: 1.čím méně se může sugerovaná osoba přesvědčit o pravdivosti dané sugesce 2.čím méně se taková osoba snaží o kontrolu pravdivosti dané sugesce 3.čím výraznější je samotný efekt sugesce 31
Ve výslechové praxi se rozlišuje heterosugesce, kdy je jedinec ovlivňován jinou osobou a autosugesce, kdy si sugesci způsobuje sám vyslýchaný. U mladistvých je nutné věnovat sugestibilitě patřičnou pozornost s ohledem na celkovou úroveň jejich psychiky. Možnost, že bude mladistvý sugestivně ovlivněn je závislá na nejrůznějších osobnostních faktorech a momentálních vlivech okolí. Lze konstatovat, že sugestibilita u mladistvých je závislá na osobnosti, míře jejich životních zkušeností a je nepřímo úměrná věku. Sugestibilita se zvyšuje vlivem puberty, což je způsobeno kolísáním v emoční sféře. Velkou roli také hraje, jestliže se mladistvý ocitne v situaci bezradnosti. Ve výslechové situaci je problémem sugestibility to, že většina osob zúčastněných na sugestivním ovlivňování si tohoto působení není vůbec vědoma. Mezi tyto osoby patří především rodiče, spolužáci nebo členové party. Sugestibilní mladistvý pak může pod vlivem okolí změnit svoji výpověď, upravit ji podle názorů jiných či přidat k vnímaným skutečnostem další informace, které má z doslechu. Příčinami, které sugestibilitu zvyšují může být např. omezená inteligence, nemoc, psychická porucha, emoce, drogová závislost, složitá životní situace, apod. K vyšší sugestibilitě může napomáhat i samotná výslechová situace, o čemž bude pojednáno v kapitole o zvláštnostech výslechu mladistvých. V souvislosti se sebeobviněními a nepravdivými doznáními lze sugesci označit za jednu z příčin těchto jevů. Sugesce je zdrojem nepravdivých tvrzení vyslýchané osoby a v extrémním případě vede k nepravdivým sebedoznáním. Především sugestivní otázky kladené při výslechu mohou tyto jevy vyvolat. Sebeobvinění nebo nepravdivé doznání je však ve většině případů způsobeno kombinací sugesce a některé další příčiny, např. psychické poruchy, chybou ve výslechu, apod.
d) psychické poruchy Sebeobvinění a nepravdivá doznání mohou být často učiněny z důvodu psychické poruchy. Tato příčina se uplatňuje především u doznání k činům, které vůbec nebyly spáchány, nebo k činům, které sice byly spáchány, ale jinou osobou. Psychickými poruchami, které se mohou u mladistvých objevit a mohou vést k sebeobvinění či nepravdivému doznání jsou např. různé poruchy osobnosti, poruchy nálad, mentální retardace, schizofrenie, paranoia, a další.
32
-
specifické poruchy osobnosti
Některé poruchy osobnosti se vyznačují prvky, které jsou relevantní z hlediska sebeobvinění a nepravdivých doznání. U psychopatických osob se zejména jedná o vymýšlení neskutečných situací, překrucování událostí, ztrátu pojmu o realitě a v neposlední řadě také zvýšenou sugestibilitu. Pokud se tato porucha objeví u mladistvého, je z toho velmi nebezpečná kombinace. Nemocný jedinec je především ovlivňován informacemi z vnějšího prostředí, zejména od rodičů a tímto u něj vznikají přebujelé fantazie a konfabulace. Pokud má psychopat navíc histronskou poruchu osobnosti, tedy má potřebu být neustále středem zájmu, vytváří to ideální podmínky pro sebeobvinění.
-
poruchy nálad
Do této skupiny poruch patří především bipolární afektivní porucha, dříve označovaná jako maniodepresivní psychóza. Tato choroba se může rozvinout právě v období pubescence nebo rané adolescence. Projevuje se střídáním dvou nálad – manické a depresivní. Zejména depresivní stavy jsou příčinou sebeobvinění a nepravdivých doznání. Nemocný se z důvodu takové poruchy doznává z činů nesmyslných, ale může se doznat i z činů, které v minulosti opravdu spáchal.
-
mentální retardace
Pro tyto osoby platí podobné rysy jako pro psychopaty – jsou ovlivňováni informacemi z doslechu, vyznačují se zvýšenou sugestibilitou a v případě zájmu o jejich osobu touží být středem pozornosti. K sebeobvinění u nich dochází z důvodu jejich obecně slabé schopnosti odporovat cizím vlivům. U výslechu takových osob je tedy nutné vždy přizvat k výslechu psychiatra.
-
schizofrenie a paranoia
Schizofrenie je v souvislosti se sebeobviněními a nepravdivými doznáními nebezpečná kvůli halucinacím a bludům, které nemocný vidí nebo slyší. V případě, že osoba trpí paranoidní schizofrenií, ovlivňují tyto bludy a halucinace jednání člověka. Nemocný je přesvědčen o svém pronásledování, ovlivňování, okrádání, apod. Sluchové halucinace (imperativní, přikazující hlasy) pak nemocného mohou dovést k doznání k činu, který nespáchal.
33
4.2.2 Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých mající původ v procesu vyšetřování
a) nepříznivá životní situace Stresující a frustrující situace ovlivňují jednotlivce a mohou vyvolat poruchy jeho chování a osobnosti. Odolnost jedince proti těmto nepříznivým situacím pak bude záviset na jeho schopnosti adaptovat se na danou situaci a také na míře požadavků, které jsou na jedince kladeny. Jestliže je tato situace pro jedince nová a nemá s ní zkušenosti, bude pro něj tato situace o to náročnější. Velkou roli zde také hrají psychické vlastnosti, zdravotní stav a věk jedince. Jestliže se jedinec s takovou situací nevyrovná, může to vést i k jeho rezignaci na řešení situace a v této souvislosti k nepravdivým doznáním. Pro mladistvého představuje jakékoli vyšetřování či obvinění ze strany orgánu činného v trestním řízení mnohem nepříznivější a tíživější situaci než pro dospělého člověka. V případě, že se mladistvý setkává s takovou situací poprvé, a to bude zajisté ve většině případů, může to zanechat na jeho psychice neblahé následky. Tato situace má vliv také na sociální pověst mladistvého, na jeho rodinu, vrstevníky, spolužáky. Extrémní situací, která může pro mladistvého nastat je vzetí do vyšetřovací vazby. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v § 47 odst.1 omezuje trvání vazby u mladistvých na dva měsíce, resp. šest měsíců v případě závažného provinění, přičemž je možnost vazbu výjimečně prodloužit o další dva měsíce, resp. dalších šest měsíců. Nelze si představit, že by pobyt ve vazbě neměl na mladistvého žádný vliv. Vlivem vazby se zvyšuje už tak vysoká sugestibilita, omezuje se rozumová úvaha a kritika. Změnou prostředí, ve kterém se mladistvý nachází, dochází k poruchám koordinace a orientace, úzkosti, emocionálnímu napětí, pocitu bezmocnosti a osamělosti, apod. Vyšetřovací vazba tak představuje jednu z okolností, jejímž vlivem dochází ke vzniku nepravdivých doznání.29
b) nesprávná procesní situace V procesu vyšetřování trestné činnosti může docházet k nepříznivým situacím, které jsou způsobeny nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení. Projevuje se snahou dosáhnout doznání, ať pravdivého či nepravdivého, za jakýchkoli podmínek. K zamezení takových situací je zapotřebí postupovat v souladu se zákonem a zásadami 29
Soukup, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Ústav kriminalistiky právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973, s. 180.
34
trestního řízení. Speciální zásady pro řízení ve věcech mladistvých jsou uvedeny v § 3 zákona o soudnictví ve věcech mladistvých. Pomocí těchto zásad má být zabráněno situacím, kdy je vyslýchaný v důsledku tělesného nebo psychického nátlaku donucen k doznání. V souvislosti se sebeobviněním a nepravdivým doznání je zejména důležitá zásada postupu při projednávání trestních věcí mladistvých. Tato zásada stanoví, že v řízení je nutno postupovat s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, rozumové a mravní vyspělosti osoby, proti níž se vede, aby její další vývoj byl co nejméně ohrožen a aby projednávané činy a jejich příčiny i okolnosti, které je umožnily, byly náležitě objasněny a za jejich spáchání byla vyvozena odpovědnost podle zákona. Řízení je přitom třeba vést tak, aby působilo k předcházení dalším protiprávním činům. Orgány činné podle tohoto zákona přitom spolupracují s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. S uvedeným souvisí také požadavek postupovat při výslechu mladistvého ohleduplně a šetřit jeho osobnost. Na mladistvého tedy nesmí bát vyvíjen nátlak ani nesmí být násilím nucen k doznání. K předcházení těchto situací má také již zmiňovaný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Významnou roli zde hraje zásada ochrany soukromí mladistvého. Vědomí utajení jeho identity snižuje tíživost situace na mladistvého. Zásada rychlosti pak chrání mladistvého před nadměrně dlouhým působení nepříznivé situace, kterou jak bylo uvedeno výše, vyšetřování zajisté je. Na druhou stranu je tu nebezpečí chyb a ukvapených závěrů, které mohou orgány činné v trestním řízení učinit. Je tedy nutné postupovat v souladu se zákonem a zjistit skutkový stav bez jakýchkoli pochybností dle zásady materiální pravdy. Napomoci tomu má také obhájce, který dbá o to, aby v průběhu celého řízení byla ve prospěch mladistvého využita všechna práva a prostředky obhajoby, které zákon poskytuje, a aby mladistvý pro neznalost trestních předpisů nebyl na svých právech zkrácen. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Zásada vyhledávací pak stanoví povinnost zjišťovat právně relevantní skutečnosti a vyhledat o nich důkazy i bez návrhu stran.30 Z dalších zásad trestního řízení je pak nutné zmínit zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a zásadu presumpce neviny. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů je zárukou, že se v trestním řízení nebude neodůvodněně nebo nepřiměřeně zasahovat do 30
Srovnej § 3 zákona č.218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů
35
práv a právem chráněných zájmů osob. Před vyslovením viny pak nelze na toho, proti němuž se trestní řízení vede, hledět, jako by byl vinen a v souladu s tím postupovat při vyšetřování. Přestože existence těchto zásad napomáhá k omezení nucení k doznání, skutečnost může být jiná. Nedovolené metody, které se při vyšetřování mohou objevit, jsou fyzického i psychického rázu. U fyzického nátlaku se jedná např. o mučení a ponižování,
nepřerušovaný
a
dlouhodobý
výslech,
neposkytnutí
odpočinku
vyslýchanému, apod. Psychický nátlak pak probíhá pomocí slibování výhod či naopak výhružky neoprávněnými tresty, lstivým přesvědčováním, že se spolupachatel doznal nebo že byl obviněný poznán jistým svědkem, apod. Některé formy nátlaku jsou však méně zřejmé a nenápadné, mohou ovšem způsobit stejně problematickou situaci a tím pádem tu je i nebezpečí nepravdivého doznání. Mezi takové taktiky je možné považovat:
- taktika zaskočení nevinných psychicky labilních jedinců Vzhledem k tomu, že pro mladistvého bude výslechová situace zcela něčím novým a nepoznaným, bude také zajisté jednodušší ho vyvést z míry, vystrašit a znervóznit. Následkem je pak rozrušení, chaotické chování, zblednutí, třes hlasu, apod. a pokud bude vyslýchající tyto projevy považovat za příznaky viny a pokračovat ve způsobu výslechu, povede to k doznání vyslýchaného k činu, který nespáchal. Z těchto projevů by se tedy nemělo usuzovat na vinu vyslýchaného, ale měly by být přezkoumány všechny rozhodné skutečnosti.
- taktika honby za rozpory ve výpovědi. Specifika vnímání, paměti a myšlení mladistvých také nahrávají k možnosti jejich zmatení při výslechu. Problém je zde v tom, že mladistvý nezaznamená všechny pohnutky, které ho k určité činnosti vedly a tím mohou být způsobeny rozpory ve výpovědi. Pokud bude vyšetřovatel hledat ve výpovědi každý takový detailní rozpor a bude požadovat jeho osvětlení, vzniká nebezpečí, že vyslýchaný v důsledku zmatku dozná nepravdivé údaje.
36
- systematičnost a opakování výslechu za účelem doznání Otázkou způsobu a opakování výslechu bude pojednáno v kapitole o zvláštnostech výslechu mladistvých.31
4.2.3 Příčiny nepravdivých doznání mající původ v psychofyziologických metodách výslechu. Psychofyziologické metody jsou založeny na zaznamenávání a vyhodnocení psychických a fyzických reakcí a pozorování dalších projevů chování vyslýchaného. Nepravdivá doznání při použití těchto metod mohou nastat, pokud jsou tyto fyzické či psychické nesprávně vyhodnoceny nebo pokud je jedinec schopný natolik ovládat své chování a pocity, že může tyto metody oklamat. Do psychofyziologických metod patří:
a) polygraf Polygraf neboli detektor lži je založen na principu zaznamenávání fyziologických reakcí organismu. Vyslýchanému jsou kladeny otázky a zaznamenávají se jeho fyziologické reakce na ně. Jako podněty slouží sada otázek vytvořených podle přesně stanovených pravidel, v níž jsou zahrnuty i kritické otázky. Všechny otázky jsou postaveny tak, aby umožňovaly jednoznačnou odpověď, tedy buď ano, nebo ne. Při zaznamenávání se sleduje pět základních ukazatelů: dechová frekvence, tepová frekvence, kožní odpor, změna krevního tlaku a změny hlasu. V případě kritické změny v nejméně třech těchto kategorií, lze konstatovat, že vyslýchaný nemluví pravdu. Celé vyšetření trvá sto dvacet maximálně sto padesát minut. V České republice je polygrafické vyšetření založeno na dobrovolnosti, což znamená, že jeho odmítnutí nemá a nemůže mít pro podezřelou osobu žádné negativní důsledky. Výsledky vyšetření nelze využít jako důkaz před soudem, slouží ovšem jako vodítko k dalšímu postupu při vyšetřování. Nelze odsoudit kohokoliv pouze na základě výsledků z detektoru. Vždy musí být další důkazy. Spolehlivost polygrafického vyšetření se odhaduje kolem 90%. Nedá se však říci, že výsledky z detektoru lži jsou jednoznačné, už proto, že zkoumané vegetativní projevy
31
K těmto přístupům viz Soukup, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání, Praha : Ústav kriminalistiky právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973, s. 171-176.
37
jsou nespecifické, mohou být totiž vyvolány i jinými situacemi než emočním vzrušením a některá prožívání emocí se nekryjí zcela s časovým průběhem vegetativních změn.32 Polygraf tak představuje jednu z technik, které mohou vést k nepravdivému doznání. K doznání může dojít při samotném polygrafickém vyšetření nebo následně při zmanipulované interpretaci a prezentaci výsledků výslechu vyslýchané osobě.
b) narkoanalýza Tato dnes již nepoužívaná metoda spočívá v uvedení vyslýchaného za pomoci aplikace hypnotik do částečného spánku, v němž je schopen dialogu s lékařem. Při použití těchto látek dojde k vytvoření stavu změněného vědomí. Účinek této metody má vliv na snížení vědomé kontroly vyslýchaného, ovlivnitelnost a zvýšení sugestibility. Jsou-li osobě kladeny sugestivní otázky nebo má osoba poznatky o vyšetřované trestné činnosti, např. z role svědka, hrozí doznání se k činu, který vyslýchaná osoba nespáchala. U výslechu mladistvých je navíc tuto metodu odmítnout s ohledem na absurdní situaci, kdy by chemické látky a hypnotika byly podávány mladistvým policejními orgány.
c) hypnóza Hypnózou se rozumí uměle navozený, změněný stav vědomí vyznačující se zvýšenou sugestibilitou, hyperkoncentrací pozornosti a prožívání změn vnímání, emocí a paměti jako by byly reálné. Hypnóza slouží jako technika užívaná k léčení některých psychických poruch, v souvislosti s výslechem je možnost použít hypnózu jako prostředek k odhalení trestného činu. Tato metoda má však svá úskalí. Vzhledem k tomu, že jedinec v hypnóze může přebírat tvrzení vyslýchajícího a přeměňovat je nekriticky v příslušné prožitky, přesvědčení nebo automatické jednání, je tu velké nebezpečí nepravdivých doznání právě vlivem vyslýchajícího.
32
Blíže Soukup, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973, s. 204.
38
5. ZVLÁŠTNOSTI VÝSLECHU MLADISTVÝCH 5.1 Osoba vyslýchajícího Složitost výslechu mladistvých osob pramení právě z rozdílnosti osobností vyslýchaného a vyslýchajícího, z rozdílnosti ve vnímání, vyjadřování, intelektuálního stupně apod. Proto je jedním z prvotních úkolů určení vhodného, zkušeného vyslýchajícího. Zásada v § 3 odst. 8 zákona o soudnictví ve věcech mládeže mimo jiné stanoví, že příslušníci policejních orgánů působící v trestních věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s dětmi. V souladu s § 41 odst.1 zákona se pak musí při provádění úkonů řízení ve věcech mladistvých jednat s mladistvými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel řízení. Úkony přípravného řízení, kterých se účastní mladistvý, provede zpravidla policejní orgán určený k úkonům v trestních věcech mladistvých osob, státní zástupce specializovaný na věci mládeže nebo soudce soudu pro mládež, ledaže nelze zajistit provedení úkonu takovým orgánem činným podle tohoto zákona a provedení úkonu nelze odložit. Vyslýchajícím by tedy měla být osoba mající dostatečné znalosti z kriminalistiky, práva a psychologie a její životní zkušenosti a znalost otázek týkajících se mládeže zaručují nejen zjištění všech relevantních skutečností, ale i splnění výchovného účelu výslechu. Vyslýchající by měl být v každém případě silná osobnost, musí být objektivní, mít bohatou slovní zásobu a dobrou paměť. Pozornost by se také měla věnovat vnějšímu dojmu vyslýchajícího, které na vyslýchaného taktéž mohou působit, např. oblečení, brýle, apod.
5.2 Zvláštnosti přípravné fáze výslechu Aby bylo dosaženo cíle výslechu, tedy aby byly zjištěny všechny potřebné okolnosti o vyšetřované události, je nutné provést pečlivou a důkladnou přípravu výslechu. Fázi přípravy lze stejně jako u výslechu dospělých rozdělit na přípravu obsahovou a přípravu organizačně–materiální. Obsahová příprava se dále dělí na fázi analytickou a fázi syntetickou.
39
a) obsahová příprava Obsahová příprava spočívá v zjištění všech doposud neobjasněných okolností události, které jsou známé vyslýchanému a současně všech informací, které jsou bezpečně známé. Analytická fáze obsahové přípravy výslechu je základem fáze syntetické a spočívá v analýze dosud shromážděných materiálů o objasňované skutečnosti a v analýze osobnosti vyslýchaného před výslechem. Shromážděný materiál se dělí na materiál důkazní a pomocný. Důkazním materiálem jsou protokoly, přílohy protokolů, (např. fotografie, plánky, odlitky), dále pak zajištěné stopy, listinné důkazy, znalecké posudky, zprávy úřadů, apod. Do pomocných materiálů pak patří různé druhy záznamů z doby před zahájením trestního stíhání, různá oznámení, operativně-pátrací materiály o události i osobě pachatele, evidenční materiály, informace z jiných spisů, ve kterých vyslýchaný vystupoval, atd. Cílem analýzy všech materiálů je: -
konstatování těch faktů, které potvrzují či vylučují , že se vyšetřovaný skutek stal
-
konstatování těch faktů, které potvrzují, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je malý a jeho znaky jsou uvedeny v trestním zákoně
-
shrnutí a posouzení všech faktů svědčících o vině a nevinně obviněného
-
stanovení rozporů vyplývajících z porovnání výsledků zjišťování
Analýzou osobnosti mladistvého se zjišťují informace o jeho intelektu, zájmech a zálibách, jeho postojích, zkoumá se stupeň rozumového a mravního vývoje a poměry a prostředí, v nichž mladistvý žije. Je vhodné taktéž zjistit, do jaké míry je mladistvý sugestibilní, jakou má fantazii a tomu přizpůsobit obsah otázek, které budou mladistvému pokládány. Tyto skutečnosti pak umožňují stanovit taktiku výslechu, způsob navázání kontaktu či formu působení, aby mladistvý vypovídal pravdivě. To platí jak o přípravě na výslech mladistvého svědka, tak mladistvého pachatele. V případech, kdy jde o výpověď mladistvého-poškozeného, je třeba zjistit rozsah jeho narušení, aby bylo možné eliminovat případné další traumatizování. Podrobnější charakteristiku vyslýchaného potom dotváří až osobní kontakt mezi mladistvým a vyšetřovatelem. V průběhu výslechu se totiž objevují nové poznatky, např. zaujatost vůči vyšetřovateli, vůči jeho vyjadřování, přístupu k mladistvému, mimice či oděvu. Proto je důležité vnímavě sledovat reakce vyslýchané osoby a flexibilně tomu přizpůsobovat vedení výslechu. 40
Syntetická fáze využívá poznatků z fáze analytické a jejím cílem je stanovit taktické záměry výslechu a vypracovat plán výslechu. Taktické záměry vyšetřovatele výslechu obsahují zejména -
stanovení cíle výslechu
-
stanovení pořadí osob v případě, že je více vyslýchaných
-
stanovení doby výslechu s ohledem na včasnost jeho provedení
-
určení vhodného místa výslechu
-
stanovení pořadí otázek při výslechu
-
určení listinných a věcných důkazů, které mohou být vyslýchanému předloženy
-
stanovení způsobu navázání kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným
Plán výslechu v písemné formě se vypracovává zejména u složitějších případů, je-li např. mnoho spoluobviněných, rozsáhlý předmět výslechu, velké množství důkazů, apod. V jednodušších případech si vyšetřovatel plán výslechu sestaví pomocí značek či odrážek ve spisovém materiálu, případně pouhým zafixováním postupu v paměti. Plán může obsahovat místo a čas výslechu, způsob předvolání osoby, včasné zajištění osob, důkazů a technických prostředků, apod.
b) organizačně-materiální příprava Na mladistvého bude mít při výslechu značný vliv výslechového prostředí, proto je zapotřebí v rámci organizačně-materiální přípravy zvolit toto prostředí a prvky, které je mohou ovlivňovat. Příprava v tomto případě spočívá ve volbě: -
vhodného výslechového prostředí
-
dalších osob přítomných při výslechu
-
technických prostředků použitých pro dokumentaci výslechu
-
organizačního zajištění výslechu
Výslechové prostředí má dva aspekty – vnější a vnitřní. Vnější výslechové prostředí je místo, kde se výslech koná. Vnitřním výslechovým prostředím se pak rozumí klima výslechové místnosti, které je ovlivňováno faktory jako je zařízení a jeho rozmístění v místnosti, teplota, osvětlení. V následujícím budou podrobněji rozebrány jednotlivé zvláštnosti obsahové i organizačně – materiální přípravy.
41
5.2.1 Zvláštnosti výslechového prostředí Výslech dospělých osob je zpravidla prováděn ve výslechové místnosti. U mladistvého je však nutné řádně zvážit, které výslechové prostředí je pro něj vhodné. Místo konání výslechu je chápáno jako důležitý psychologický moment, zvláště při výslechu mladistvých hraje výslechové prostředí důležitou roli při navazování kontaktu, získávání důvěry apod. Správné zvolení tohoto prostředí může výrazně ovlivnit výslednou výpověď. Zákon nestanoví závazně místo konání výslechu, proto je při jeho výběru nutné vzít v úvahu všechny okolnosti a přihlédnout i k osobnosti vyslýchaného. Prostředí policejní stanice může působit stísněným a nepřátelským dojmem, což se pak nepříznivě odráží na výsledné výpovědi. Některé názory se shodují, že by děti do 15 let neměly být na policejních stanicích vyslýchány. Toto prostředí působí na chování vyslýchaného, je složitější s ním navázat kontakt a může vést k neschopnosti soustředění, strachu, rozrušení a tím i k snížení paměťového výkonu a vůbec k zabrždění intelektuálních procesů. Proto umožňují-li to okolnosti, měly by být výslechy osob této věkové skupiny prováděny v jejich nejbližším prostředí, zejména doma, ve škole apod. Jedinec se zde bude cítit bezpečněji, bude ochotnější spolupracovat a navázání kontaktu s ním bude jednodušší. Toto výslechové klima bude působit pozitivně na psychiku jedince i proto, že klid tohoto prostředí není narušován okolnostmi, které by v jiných případech byly rušivé (např. hluk z ulice, zvonění telefonu, klepání na dveře, tikot hodin aj.) Pokud se tedy jedinec nachází v pro něj známém prostředí, je zvyklý na specifické zvuky a ty tak pro něj nepředstavují rušivý prvek. V případě, že výslech je z nějakého důvodu nemožné provést v prostředí, které je vyslýchanému blízké, je zapotřebí výslech uskutečnit v takové místnosti a prostředí, které omezí rušivé faktory na minimum. Výslechy těchto osob by se tedy měl konat v místnostech, které minimálně rozptylují vyslýchaného, nepůsobí strohým dojmem a zároveň alespoň částečně připomínají prostředí, které je vyslýchanému s ohledem na jeho věk blízké. Vybavení místnosti by mělo být využitelné i pro navázání prvního kontaktu s vyslýchaným. Na druhou stranu by místnost neměla být věcmi přeplněna, aby tím nebylo narušeno soustředění. Nevhodné pro výslech jsou také místnosti s okny na rušnou ulici. V takových případech by mohlo dění a hluk z ulice odvádět pozornost vyslýchaného. Je nutné zajistit, aby do místnosti během výslechu nevstupovaly cizí osoby a výslech nebyl přerušován telefonním hovory. Všechny tyto skutečnosti mohou
42
působit na schopnost koncentrace vyslýchaného a jakýkoliv nečekaný zásah může přerušit jeho myšlenkový tok a zmařit tak celý výslech. Co bylo doposud řečeno o výslechovém prostředí, platí pro osoby mladší 15 let. Pro mladistvé od 15 roku věku by se však měl postup pro volbu výslechového prostředí odlišovat. U těchto věkových skupin je nutné vzít na zřetel fakt platící pro výslech dospělých, tj. výslechové prostředí má sloužit nejen k adaptaci, ale i napomáhat k psychologické převaze vyslýchajícího nad vyslýchaným.33 S ohledem na specifické psychické procesy mladistvých v tomto věku je proto méně vhodné volit pro výslech domácí prostředí mladistvého. V takovém prostředí je vyslýchaný sice plně soustředěn a cítí se bezpečnější, avšak nutnost adaptace je na straně vyslýchajícího. Takováto situace přispívá k převaze vyslýchaného nad vyslýchajícím a může tak např. vyslýchaného motivovat k tvrdohlavému zapírání a ke lži. U mladistvých je tedy vhodnější naopak zvolit místnost, která bude působit úředně, aby vytvořila ve vyslýchaném pocit, že výslech je důležitá a závažná věc. Výslechové prostředí na policejní stanici navíc vyvolává u mladistvého emoční napětí, čehož může být vyslýchajícím vhodným způsobem využito. Pro tuto skupinu osob je tedy i s ohledem na výchovný účel celého řízení výslech na policii vhodnější, protože méně narušení jedinci už tohle mohou považovat za určitý výchovný prostředek.
5.2.2 Přítomnost dalších osob při výslechu Při výslechu mladistvých hraje přítomnost dalších osob velkou roli a slouží nejen jako taktika vyšetřovatele, ale i jako určitá podpora pro mladistvého. Rozhodnutí, kdo bude výslechu přítomen, je velmi důležité, neboť na správnosti tohoto rozhodnutí mnohdy závisí úspěšnost provedeného výslechu.34 Účelem přibrání dalších osob k výslechu je, aby tyto osoby přispěly ke správnému vedení výslechu. Tyto osoby mají pomoci vyslýchajícímu vytvořit situaci, která by kladně působila k získání úplné a pravdivé výpovědi. Přibráním dalších osob se v případě dětí mladších 15 let zabývá trestní řád v § 102 odst.1. Je-li tato osoba vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, obligatorně se přibere
33
Protivinský, M., Musil, J., Prerad, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : SPN, 1987, s. 31. 34 Protivinský, M., Musil, J., Prerad, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : SPN, 1987, s. 78.
43
pedagog nebo jiná osoba, která má zkušenosti s výchovou mládeže. Fakultativně se mohou k výslechu přibrat také rodiče.35 Přítomnost pedagoga, dětského psychologa či psychiatra může výrazně ovlivnit průběh výslechu a může přispět ke správnému provedení výslechu, např. radami vyslýchajícímu, sestavení posloupnosti a formulace otázek pokládaných vyslýchanému, apod. V případě pedagoga je však nutné přihlížet ke vztahu mezi ním a vyslýchaným. U pedagoga se předpokládá poměrně dobrá znalost charakterových a intelektuálních vlastností studenta a je z jeho strany zajištěna větší objektivnost hodnocení. Někdy je však tento vztah na škodu, pedagog je pro studenta autoritou, může v něm vyvolávat ostych nebo strach před potrestáním. Proto je v určitých případech vhodnější přibrat pedagoga, který nemá k případu a vyslýchanému vztah. Fakultativní přítomnost rodičů u výslechu je stanovena v případech, kdy to může přispět k správnému provedení výslechu a nebude to mít negativní vliv na výpověď. Z toho vyplývá, že otázku přibrání rodičů je třeba řešit individuálně. Názory autorů na tuto problematiku zpravidla přítomnost rodičů při výslechu nedoporučují a hovoří o nepříznivém vlivu, který má jejich přítomnost na výsledek výslechu. Pozitivní vliv lze spatřovat v tom, že někteří nedospělci se v přítomnosti rodičů cítí lépe a je možné s nimi snadněji komunikovat a získat od nich výpověď. Opačný případ je ten, kdy se jedinec před rodiči stydí vypovídat. Přítomnost rodičů je na škodu věci také tehdy, nelze-li od nich očekávat nestrannost; neubrání-li se reakcím na výpověď. Je samozřejmé, že k výslechu nelze přizvat rodiče, kteří jsou na věci zainteresováni a mají zájem na určité výpovědi mladistvého.
5.2.3 Způsob předvolání a předvedení k výslechu Způsob předvolání mladistvého je nutné volit s přihlédnutím k jeho věku. Podmínky předvolání a předvedení jsou stanoveny v §90 a §98 trestního řádu. Nedostaví-li se mladistvý po předvolání bez dostatečné omluvy, může být předveden, přičemž obviněný mladistvý může být při splnění podmínek uvedených v §90 odst.2 trestního řádu předveden i bez předchozího předvolání. Stejně tak jako u dospělých, mělo by být předvedení až krajním řešením, neboť může u předvedených osob vést k podrážděnosti a nedůvěře k vyslýchajícímu. Bezdůvodné či unáhlené předvedení je nejlepším předpokladem ke zmaření vztahu mezi svědkem a vyslýchajícím, který je nezbytně 35
Srovnej § 102 odst.1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
44
nutný, má-li být výslech efektivní.36 Doporučuje se tedy nejprve zjistit důvody svědkova nedostavení se a případně mu objasnit důležitost jeho výpovědi. V praxi předvolání mladistvých probíhá obvykle prostřednictvím rodičů nebo jiných zákonných zástupců, kterým se tak dává možnost k uplatnění jejich práv a povinností. Tento postup má však svá úskalí, a to zejména nejsou-li rodiče o věci předem informováni. Následně pak útočí na mladistvého svými dotazy často sugestivního rázu či mu radí, jak má vypovídat. Tím ovšem dochází k ovlivnění mladistvého, výsledná výpověď je deformovaná a to především v případech, kdy by byl výslechu přítomen rodič, před kterým by se dítě bálo vypovídat jinak, než dle jeho instrukcí. Ještě větší nebezpečí pak hrozí, jsou-li rodiče zainteresování v trestní věci. V těchto případech je vhodné předvolání uskutečnit prostřednictvím školy či podobného zařízení.
5.3 Průběh výslechu mladistvých Kriminalistika rozlišuje tři stádia výslechu, a to stádium úvodní, během něhož probíhá formování psychologického kontaktu mezi vyslýchaným a vyslýchajícím, dále je to stádium monologu a stádium dialogu.
5.3.1 Zvláštnosti úvodního stádia výslechu a formování psychologického kontaktu Prvním krokem k úspěšnému získání pravdivé a úplné výpovědi je navázání kontaktu mezi vyslýchaným a vyslýchajícím. Vyslýchající musí mít na paměti, že již první minuty výslechu mohou rozhodnout o tom, zda vyslýchaný bude či nebude spolupracovat. Proto je nutné ze strany vyslýchajícího omezit projevy netrpělivosti, nervozity nebo zjevné lhostejnosti, které na vyslýchaného působí negativně a mohou vést k jeho mlčení. Kontaktem se rozumí vytvoření takových vztahů, při nichž se vyslýchaný nevyhýbá rozpravě s vyslýchajícím, neuzavírá se do sebe, nemlčí, nýbrž nabývá přání vypovídat pravdivě.37 Za nejdůležitější způsoby formování psychologického kontaktu jsou považovány zejména vhodný způsob vyzvání osoby k výslechu, vhodné výslechové prostředí, správný způsob chování vyslýchajícího a vytvoření správné výslechové situace. Průběh psychologického kontaktu se může dynamicky měnit v závislosti na těchto faktorech, vyslýchající by se proto měl snažit udržovat stejný kontakt po celou dobu výslechu.
36
Matiášek, J. , Soukup, J. , Bárta, B.: Psychologie a výslechová praxe. Praha, Orbis, 1968, str. 63 Protivinský, M. , Musil, J. , Prerad, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : SPN, 1987, s. 38. 37
45
Ve výslechové praxi se lze setkat se čtyřmi výslechovými situacemi na které musí vyšetřovatel reagovat.38 Ideální situace je v případě, že vyslýchaný chce a současně může vypovídat pravdu a pravdivě také vypovídá. Vyslýchaný tedy událost správně vnímal a pamatuje si ji a je ji schopen správně vylíčit. Problematičtější je situace, chceli vyslýchaný vypovídat, ale momentálně v důsledku výpadku paměti vypovídat nemůže. Opačným případem je situace, kdy vyslýchaný může, ale vypovídat nechce. Prakticky neřešitelná je pak situace, kdy vyslýchaný nemůže a současně nechce vypovídat. Úvodní etapa výslechu by tedy měla být zaměřena na vytvoření důvěry a správné výslechové situace, čehož lze dosáhnout pohovorem o životě mladistvého doma, ve škole, o sportu, knihách nebo osobních zájmech a zálibách. Volba tohoto postupu vytváří také podmínky k lepšímu poznání osobnosti vyslýchaného, jeho intelektuálních schopností a charakterových rysů. Umožňuje současně převést dříve či později jednání na téma události, která je předmětem vlastního výslechu. Po seznámení a splnění formálních náležitostí jako je ověření totožnosti, objasnění předmětu a důvodu výslechu a vyplnění předtištěné části protokolu je potřebné mladistvého řádně poučit o jeho právech a povinnostech ve smyslu zákona. Zde je také zapotřebí brát v úvahu věk a stupeň rozumového vývoje a tomu přizpůsobit formu poučení. V mnoha případech nebude možné vystačit pouze s citací příslušných zákonných ustanovení, k jejich plnému pochopení mladistvým bude nutné vysvětlit význam jednotlivých pojmů.
5.3.2 Monologická část výslechu Monologická část výslechu by měla nastat, jestliže vyslýchající naváže s vyslýchaným potřebný kontakt a zajistí jeho soustředění. Jak bylo řečeno, přechod od nezávazného povídání k samotnému výslechu by měl přejít plynule, aby se tím co nejméně narušila vytvořená atmosféra. Vyslýchaný by měl být upozorněn, aby ve výpovědi rozlišoval, zda si na určité vypověděné skutečnosti vzpomíná s jistotou, zda je skutečně vnímal nebo zda je ví z doslechu jiných osob. V rámci monologické části vyslýchající mladistvého vyzve k volnému vyprávění o skutečnostech případu. Trestní řád tento postup upravuje v § 92 odst.2 a 3 a § 101 odst.2 a 3 tak, že vyslýchaným musí být dána možnost souvisle vylíčit rozhodné skutečnosti
38
Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 311 - 313.
46
pro případ. Tento postup je doporučován i z hlediska taktického. Při volném vyprávění kteréhokoli vyslýchaného je méně deformací, než v odpovědích na otázky, které vždy mají určitý sugestivní vliv a rovněž vzbuzují pocit opatrnosti.39 Vzhledem k tomu, že mladistvý často podlehne situaci, cítí se důležitý, nabývá dojmu, že se celý případ točí kolem něj a snaží se zviditelnit, je žádoucí jej vyzvat k výpovědi, aby pochopil, že musí vypovídat pravdu, ale že jeho výpověď má při vyšetřování jen doplňující úlohu, protože vyslýchající už má v ruce rozhodující důkazy. Nesmí se tím však vyvolat představa, že jejich výpověď není důležitá.40 To by mohlo vést až ke ztrátě motivace vyslýchaného vypovídat, a tím by mohl vyslýchající ztratit zdroj relevantních informací. Nežádoucí vliv na volnou výpověď má přerušování výkladu, neboť přerušováním se narušuje myšlenkový proces, celistvost, posloupnost a smysl výkladu. Vyslýchající by neměl výklad vyslýchaného přerušovat i v případech, kdy vyslýchaný vypovídá zjevně nepravdivě nebo způsobem pro něj nejvýhodnějším. Pokud takovou situaci vyslýchající rozpozná, může to využít i z taktického hlediska, neboť lze předpokládat, že osoba, která vypovídá nepravdivě, se při delším vyprávění snadněji zaplete do rozporu a udělá dříve či později chybu nebo se prořekne. Navíc je možné, že vyslýchaný vypoví víc a uvede i okolnosti, na něž by se vyslýchající ani neptal. Takovou situaci lze předpokládat především u osob upovídaných, kteří často ve výpovědi odbočují od tématu a zkoušejí tím trpělivost vyslýchajícího. Pomalu se dostávají k důležitým okolnostem, ale pokud jsou přerušováni, může to vést ke ztrátě jistoty a motivace k výpovědi. Opačným případem jsou osoby lhostejné, neochotné vypovídat nebo nedůvěřivé. Zde bude obtížné vést monologickou část a přimět vyslýchaného k souvislé a nepřerušované výpovědi. Vzhledem ke specifickým psychickým procesům mladistvých může mít monolog negativní vliv na přesnost a věrohodnost výpovědi. Vyšetřovatel by měl proto v průběhu monologické části analyzovat výpověď mladistvého, čímž navíc získává další poznatky o jeho osobnosti. Může odhalit lhavost, sklon k fantazii, přehánění, apod. a tyto poznatky pak využít v další fázi výslechu. Vodítkem zde jsou i neverbální prvky komunikace. Především je to mimika a výrazy obličeje, které mladiství při výpovědi užívají. Zejména je zapotřebí si všímat výrazů, které neodpovídají jeho věku a rozumové vyspělosti a ze kterých lze usuzovat,
39
Protivinský, M. , Musil, J. , Prerad, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : SPN, 1987, s. 79. 40 Matiášek, J. , Soukup, J. , Bárta, B. Výslech a psychologie. Praha : Orbis, 1966, s. 139.
47
že mladistvý byl ovlivňován či naváděn jinými osobami, aby vypovídal určitým způsobem. Dalším prvkem jsou pohledy vyslýchaného. Sleduje se zaměření pohledu, jeho délka, četnost, sled, celkový objem pohledu a také změny zornice při pohledu. U monologické části je možné také využít tělesnou blízkost vyslýchaného. Spočívá v tom, že je možné navozovat napětí a úzkost u vyslýchané osoby za pomocí změny vzdálenosti (přibližování, vzdalování se) při výslechu a tím úměrně ztížit lhaní mladistvého. Dalším prvkem jsou tělesné pohyby a postoj vyslýchaného. Jedná se o sdělování určitých informací o jedinci pomocí především bezděčných gest.
5.3.3 Dialogická část výslechu Přechod z monologické části výslechu do části dialogické by měl být plynulý. Pokud vyslýchaný mlčí či opakuje již řečené, měl by vyslýchající přejít ke kladení otázek. Zvolit správný okamžik přechodu od monologické části k části dialogické je velmi důležité. Jestliže vyslýchající začne s kladením otázek v době, kdy vyslýchaný neřekl vše, co chtěl říct, může to vést až k jeho rezignaci a odpovědím pouze na kladené otázky. Tímto se pak vyslýchající připraví o další poznatky a ztratí zdroj informací. Otázky musí být vyšetřovatelem předem připraveny a promyšleny s největší důkladností s ohledem na užití pojmů. Je více než vhodné, aby si vyšetřovatel při své přípravě zajistil spolupráci s psychologem, seznámil ho s případem a společně vypracovali znění otázek. Přiměřeně k rozumovým vlastnostem mladistvého a s ohledem na jeho větnou formulaci by měly znít otázky tak, aby neměly sugestivní ráz. To představuje největší riziko u mladistvých vzhledem k jejich zvýšené sugestibilitě. Trestní řád v §101 odst.3 zakazuje pokládání sugestivních otázek, tj. takových, které v sobě už obsahují odpověď, která má být teprve z výpovědi zjištěna a v §92 odst.3 zakazuje navíc i otázky kapciózní, tj. takové, které předstírají klamavé či nepravdivé okolnosti. Zákaz je veden snahou o zjištění objektivní pravdy, protože jak bylo uvedeno, tyto otázky mohou vést až k sebeobvinění nebo nepravdivým doznáním. Způsob, jakým jsou otázky kladeny je také velmi důležitý, neboť mladiství mohou ze zabarvení a tónu hlasu, kterým vyslýchající klade otázky, rozpoznat, jaký je jeho názor na věc a podle toho i odpovídat. Je tedy nutné klást otázky hlasem, v němž není obsažena vnitřní sugesce, tzn. má se dbát na správné zabarvení hlasu. Vyslýchaný by také neměl z položených otázek odvodit, jakou má dát odpověď. Způsobem kladení otázek může vyslýchající u vyslýchaného vyvolat pocit důvěry a objektivity, na druhou stranu jej však může znervóznit a způsobit jeho mlčení. Z reakcí vyslýchajícího by také 48
nemělo být zřetelné, zda odpovědi věří či nikoli nebo zda odpověď hodnotí kladně či záporně. Tyto reakce může vyslýchaný zaznamenat a přizpůsobit jim další výpověď. Nevhodné je i rychlé pokládání otázek, čímž může vyslýchající vyslýchaného zmást a přimět ho k nesouvislé a chybné výpovědi, v nejhorším případě pak k nepravdivému doznání. Otázky by také měly být srozumitelné pro vyslýchaného, jestliže mladistvý položené otázce nerozumí, může to vést až ke snaze vypovědět cokoli, co by vyslýchajícího mohlo uspokojit a vzniká nebezpečí vymýšlení odpovědi. V lepších případech, najde-li odvahu přiznat se, že otázce nerozumí, lze docílit pouze jeho mlčení. Při odpovědi na otázku se nelze uspokojit s odpovědí „ano“ či „ne“, tomu má také odpovídat konstrukce otázek. Pokud mladistvý na otázku takto odpoví a není-li již předpoklad, že může víc k otázce vypovědět, nemělo by se na mladistvého naléhat na podrobnější výpověď, neboť to může mít stejné následky jako neporozumění otázce, tedy nebezpečí vymýšlení a lživých odpovědí. Je-li zřejmé, že mladistvý byl před výslechem ovlivněn jinou osobou a vypovídá dle jeho pokynů, je vhodné zvolit další otázky, které půjdou nad rámec původního předmětu výslechu. Nepředvídané otázky vyvedou mladistvého z míry, ztratí souvislosti a v jeho výpovědi se objeví rozpory. Tlak na vyjasnění rozporů pak obvykle vede k tomu, že mladistvý vypoví pravdu. Samozřejmě platí, že otázky by měly být kladeny v co nejmenší míře a co nejvíce by mělo být užíváno spontánnosti, a pokud k další spontánní výpovědi dojde v průběhu kladení otázek, platí to, co bylo řečeno o monologické části výslechu.
5.4 Taktické postupy výslechu mladistvých Mezi základní taktické postupy při výslechu lze považovat: -
formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným
-
analýza výpovědi v průběhu výslechu
-
poskytování pomoci vyslýchanému při vybavení si zdánlivě zapomenutého
-
působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě, případně vypovídat odmítá
Jak již bylo řečeno, k formování psychologického kontaktu dochází již v úvodní fázi, proto byla tato problematika zařazena do příslušného oddíluy. Zde bude pojednáno o zbývajících taktických postupech.
49
5.4.1 Analýza výpovědi Analýza výpovědi se provádí v průběhu výslechu a uplatňují se při ní poznatky ze zkoumání obecné a speciální věrohodnosti. Analýza během celého výslechu napomáhá vyslýchajícímu udržovat relativně stálý psychologický kontakt, jak o něm bylo pojednáno. Jejím cílem je také zjistit motivy té či oné výpovědi. V rámci analýzy výpovědi vyslýchající zkoumá a průběžně hodnotí rozpory ve výpovědi, čímž může jednodušeji zjistit, zda mladistvý pouze chybně reprodukuje vnímanou událost nebo vědomě podává lživé informace. Analýzou se také rozpozná situace, kdy vyslýchaný má vůli vypovídat, ale momentálně si nemůže událost vybavit. Motivy, které ovlivňují výpověď jsou pozitivní i negativní. Mezi pozitivní patří zejména svědomí, společenská odpovědnost, vlastní důstojnost, apod. Negativními jsou pak různé emoce nemorální. Při výslechu se vyskytují negativní motivy lživých výpovědí jako např. strach z trestu a jeho následků, stud, obava ze zveřejnění, z pomsty, apod. Vyslýchající by tedy měl působit na pozitivní motivy a snažit se přimět mladistvého k pravdivé výpovědi.
5.4.2 Poskytování pomoci vyslýchanému při vybavení si zdánlivě zapomenutého Tento postup přichází vhod v situaci, kdy vyslýchaný nemůže, ale chce vypovídat. Může se jednat o situace, kdy si vyslýchaný nemůže vzpomenout, nebo jsou jeho vzpomínky zkreslené, nepřesné, mezerovité či klamné, anebo vzhledem k subjektivním vlastnostem vypovídá neúplně, nepřesně nebo chybně. Řešení takovýchto situací může spočívat v doporučení, aby vyslýchaný vypovídal o události chronologicky. Jestliže je mladistvému postupně připomenuta celá situace, může si lépe vybavit všechny důležité informace. Vyslýchající by neměl na vyslýchaného naléhat, někteří jedinci potřebují více času na vybavení informace z paměti. Důležitým vodítkem k vybavení události je i rozpomenutí vyslýchaného na počasí, okolí, světla v době, kdy k události došlo. V rámci pomoci k vybavení zdánlivě zapomenutého mohou být také mladistvému ukázány osoby či předměty, které s případem souvisí.
50
5.4.3 Působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě, případně vypovídat odmítá Uplatnění tohoto taktického postupu se uplatňuje u osob, které vypovídají účelově ve svůj prospěch či vypovídají nepravdivě. Ke zjištění, zda vyslýchaný zaujal lživý postoj slouží již zmíněná analýza výpovědi. Je nutné zvolit správnou metodu při působení s ohledem na individuální zvláštnosti vyslýchaného. Psychologické působení na lživě vypovídajícího znamená vhodné působení na city a rozum vyslýchaného v souladu s požadavky zákonnosti a etiky, s cílem dokázat nesmyslnost a neudržitelnost lživé výpovědi.41 U mladistvých bude mít úspěch především působení na city, neboť vzhledem k jejich věku a rozumové vyspělosti lze předpokládat, že jejich charakter ještě není natolik pokřiven a bude snadnější je přesvědčit. Naskýtá se několik metod, které mohou být v těchto případech použity:
a) využití stavu emocionálního napětí V kapitole o sebeobvinění a nepravdivých doznání bylo částečně o této problematice pojednáno, zejména o jeho negativním působení u labilních jedinců. Každý jedinec, který se dopustil protispolečenského chování a je následně vyšetřován, prožívá stav emočního napětí. Lživá výpověď pak napětí ještě zvyšuje a tíživost situace může u mladistvého vyvolat myšlenku, že se tohoto nepříjemného stavu zbaví, bude-li vypovídat pravdivě. Využitím tohoto pocitu vyslýchajícím lze pak dosáhnout pravdivé výpovědi. Nejúčinnější je tato metoda u pachatelů v případě bezprostředního výslechu po spáchání činu, neboť pachatel se nachází v silném emočním napětí, které je vyvoláno tímto činem.
b) stimulace kladných vlastností vyslýchaného Znalosti osobních a osobnostních poměrů, žebříčků hodnot a morálních a charakterových vlastností mladistvého může vyslýchajícímu pomoci i v jeho povzbuzení, poukázání na jeho předchozí příkladný život, vyzdvihnutí kladných vlastností. Cílem této taktiky je působit na mladistvého tak, aby si sám uvědomil nesprávnost a protiprávnost svého jednání, a tím ho motivovat k pravdivé výpovědi.
41Musil,
J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. doplněné vydání. Praha : C.H. Beck, 2004, s.334.
51
c) využití rozporů ve výpovědi Bylo řečeno, že vyslýchající by se neměl do detailů zabývat malichernými rozpory ve výpovědi, neboť je přirozené, že každý člověk zapomíná a výpověď o stejné události uskutečněná po sobě nebude nikdy shodná. Pokud ano, je to spíše náznak toho, že vyslýchaný lže. Jestliže jsou však rozpory ve výpovědi natolik zřetelné, je nutné k nim pečlivě přihlížet a využít je. Vyslýchající upozorněním na rozpory ve výpovědi zvýší emoční napětí vyslýchaného a tím dosáhne i lepší možnost při překonání lživé výpovědi. Na rozpory je možné upozornit zejména poukázáním na ostatní důkazy. Tyto důkazy pak lze mladistvému předkládat např. v logickém sledu, dle rostoucí důkazní hodnoty, případně všechny důkazy najednou a tím pod tíhou rozporů výpovědi s těmito důkazy zlomit vůli vyslýchaného lživě vypovídat.
5.4.4 Délka a opakování výslechu Výslech mladistvého by měl být dle možností krátký a neunavující. Při delším výslechu může dojít u mladistvého ke ztrátě pozornosti a soustředění a psychické i fyzické únavě. Zpravidla platí, že čím mladší je vyslýchaný, tím kratší by měl být výslech. Jestliže je na mladistvém znát únava z výslechu, pokračováním takového výslechu vyslýchající dosáhne pouze toho, že vyslýchaný se bude snažit za každou cenu odpovědět na otázky, aby pro něj již výslech skončil. Nezbytné je tedy výslech předem naplánovat tak, aby v případě, že mladistvý začne jevit známky únavy, bylo možné udělat přestávku. Vhodné je například rozčlenit výslech na několik souvisejících částí. Během přestávky lze čas využít opět k rozhovoru o škole, zájmech mladistvého, apod. Před pokračováním výslechu by mělo být krátce připomenuto téma výslechu. V případě, že ve výslechu nelze pokračovat ani po přestávce a únava mladistvého přetrvává, je nutné mladistvého vyslechnout další den. Je ovšem nutné brát v úvahu ustanovení § 102 odst.2 trestního řádu a sice, že osoba mladší 15 let má být vyslechnuta znovu jen v nutných případech.
52
6. PRÁVNÍ ÚPRAVA VÝSLECHU MLADISTVÝCH 6.1 De lege lata V současné době je otázka soudnictví ve věcech týkající se nezletilých a mladistvých upravena zákonem č.218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, což je vyvoláno jak výše uvedenými, tak i dalšími specifiky těchto osob. Tato úprava je speciální k trestnímu řádu a použije se na vztahy v trestním řádu neupravené. O základních zásadách, které prolínají tento zákon již bylo pojednáno v souvislosti se sebeobviněním a nepravdivým doznáním z důvodu nesprávné procesní situace. Tyto zásady představují jednak obecné principy soudnictví ve věcech mládeže, dále základní zásady trestního práva hmotného, vztahující se k trestní odpovědnosti a ukládání sankcí mladistvým, a nakonec také základní zásady trestního řízení ve věcech mladistvých. S ohledem na téma této práce jsou tedy významné zásady zvláštního přístupu při projednávání trestních věcí mladistvých. Je v nich obsažena potřeba zvláštní péče, kterou je třeba v celospolečenském zájmu věnovat. Konkretizací těchto zásad jsou pak jednotlivá ustanovení zákona. V rámci dokazování se výrazně projevuje zásada zvláštního přístupu. Především § 55 odst.2 zákona, který stanoví: V řízení je nutno co nejdůkladněji zjistit též stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychován... Zjištění poměru mladistvého se uloží orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně též Probační a mediační službě. Uvedené ustanovení tak apeluje na důkladné zjištění všech poměrů, které mohly mladistvého ovlivnit a zavinit, co vedlo k jeho současné situaci. Pramenem k zjištění osobních poměrů mladistvého je zejména výslech rodičů, vyjádření školy, osob v místě bydliště mladistvého apod. Tyto informace je třeba zjistit již v přípravném řízení a s výsledky šetření mladistvého při skončení vyšetřování seznámit. Důkladné objasnění stupně rozumového a mravního vývoje je důležité nejen pro volbu vhodných prostředků při jeho výslechu, ale případně i pro zjištění, zda nejde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý, a proto za něj nemůže být mladistvý trestně odpovědný. Obecná úprava samotného postupu při výslechu je upravena v trestním řádu v § 91 a násl. Jsou zde stanoveny náležitosti přípravné, monologické i dialogické části výslechu a jeho dokumentace, a to jak pro obviněného, tak pro svědka. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže ohledně výslechu mladistvých pak obsahuje velmi krátké a strohé 53
ustanovení § 57 a stanoví pouze požadavek postupovat při výslechu ohleduplně a šetřit osobnost mladistvého. Zároveň je tímto ustanovením konfrontace mladistvého, tedy postavení mladistvého jinému vyslýchanému tváří tvář za účelem vyjasnění rozporů ve výpovědi, omezena pouze na výjimečné případy.
6.2 De lege ferenda Jak bylo řečeno, výslech mladistvých se řídí především ustanovením trestního řádu. Tato úprava je však v určitých případech nesnadně aplikovatelná na poměry mladistvého a zákon o soudnictví ve věcech mládeže potřebné řešení taktéž nenabízí. Příkladem může být již zmíněné předvolání k výslechu v případech, kdy jsou zákonní zástupci mladistvého zainteresováni na věci, ve které je mladistvý předvolán. O podmínkách, jak postupovat v tomto případě nelze vyvodit ani z trestního řádu, ani ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V určitých případech tedy nelze vystačit ani s obecnou zásadou přihlédnutí k věku, rozumovému a mravnímu vývoji, ale je nutné danou problematiku konkretizovat, aby nedocházelo k narušování řízení a byl splněn jeho účel. Dalším požadavkem na úpravu by mohlo být vztažení § 102 trestního řádu i na mladistvé do 18 let. V tomto věku je přece jenom ještě mnoho jedinců citlivější na dění kolem a určité situace mohou dočasně či trvale ovlivnit jejich duševní nebo mravní vývoj. Z tohoto důvodu by měl výslech probíhat tak, aby nebylo nutné jej opakovat. Stejně tak by u výslechu mladistvého nad 15 let měl být obligatorně přítomen pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, kteří napomohou správnému vedení výslechu. Dospívání, chápáno jako kritické období a snaha o oproštění od rodičů, odsuzuje přítomnost rodičů u výslechu stejně jako u mladistvých do 15 let k individuálnímu posouzení každého případu a tedy k jejich fakultativnímu přizvání.
54
7. ZÁVĚR Tato práce byla zaměřena na psychologii výslechu mladistvých a na taktiku a psychologický přístup, který je zapotřebí při tomto výslechu použít. Výslech jako jeden z nejnáročnějších a nejfrekventovanějších procesních úkonů představuje sám o sobě rozsáhlou a náročnou problematiku ke zkoumání. Přidá-li se k tomu navíc potřeba speciálního zkoumání a přístupu při výslechu s ohledem na věk a rozumovou vyspělost vyslýchaného, je tato problematika o to složitější. V prvé řadě je nutné seznámit se s vyslýchaným jedincem, vyšetřovatel musí zjistit „kdo proti němu sedí“, jakého člověka bude vyslýchat a tomu uzpůsobit výslechový plán a taktiku výslechu. K takovému zjištění napomáhá především prozkoumání obecné věrohodnosti vyslýchaného. Psychologické vyšetření poukáže na styl a míru vnímání vyslýchané osoby, prozkoumá její rozumové a paměťové schopnosti, a dále sestaví údaje o osobnosti, které pomohou odhalit sklony k sugestibilitě či ke lhaní. Veškeré tyto skutečnosti pak vyšetřovatel pozitivně využije v rámci přípravy k provedení výslechu. Snadněji tak zvolí nejvhodnější výslechové prostředí, připraví si vhodné otázky kladené při výslechu a jejich pořadí, stanoví dobu trvání výslechu a jeho opakování, apod. Přes dokonalou a správně zvolenou taktiku se mohou ve výpovědi objevit nesrovnalosti či nepravdivá tvrzení. Pro určení pravdivosti konkrétní výpovědi se stanoví speciální věrohodnost, která naznačí jednotlivé prvky svědčící pro a proti věrohodnosti výpovědi. Ke stanovení speciální věrohodnosti se posuzuje osobnost, motivace a především verbální a neverbální projevy vyslýchaného. Součástí přípravy na samotný výslech mladistvého musí být také seznámení se s problematikou nepravdivých doznání a sebeobvinění. Opět je nutno připomenout, že vyslýchaným bude osoba se specifickými psychickými procesy a myšlenkovými pochody, proto se vyšetřovatel musí vypořádat s odlišnostmi a tomu uzpůsobit obecné poznatky o případech sebeobvinění a nepravdivých doznání vyskytující se u výslechu dospělých osob. Každému výslechu musí předcházet volba vhodného vyslýchajícího, aby byly výslechem zjištěny všechny relevantní skutečnosti a u mladistvých navíc splněn výchovný účel. Samozřejmostí vyšetřovatele by měla být znalost psychologie a specializace na zacházení s mladistvými. Důležitým prvkem by při výslechu mladistvého měla být také empatie, vcítění se do pocitů, které mladistvý pravděpodobně zažívá s přihlédnutím k výslechové situaci. To bude ovšem často problematické, chování mladistvých mnohdy postrádá logiku, která je při výslechu natolik potřebná a 55
jednání mladistvého v určitých případech chápe jen on sám. Volba zkušeného vyslýchajícího je proto velmi důležitá. Samotný výslech, jak bylo řečeno, pak bude vycházet z poznatků o věrohodnosti, bude se řídit sestaveným výslechovým plánem a bude systematicky probíhat od navázání kontaktu s mladistvým, přes monologickou část, až po kladení otázek vyslýchajícím. V průběhu výslechu pak mohou nastat situace, které je nutné řešit pomocí určitých taktických postupů. K jejich efektivnímu použití slouží průběžná analýza výpovědi, která poodhalí, na co by se měl vyslýchající v dalších krocích zaměřit. Mnohdy bude zapotřebí působit na vyslýchaného tak, aby si rozpomenul na jisté skutečnosti, jindy bude postup vyslýchajícího směřovat k tomu, aby odhalil lživou výpověď a přiměl vyslýchaného k výpovědi pravdivé. Je samozřejmé, že každý úkon prováděný vyslýchaným při výslechu by měl být v souladu s platnou právní úpravou, aby se zamezilo nežádoucím účinkům. S ohledem na specifika mladistvých je velmi dobře, že problematika jejich odpovědnosti a soudnictví byla upravena speciálním zákonem. Nelze mu nevytknout jisté nedostatky, ovšem který zákon lze za dokonalý považovat? Mladiství se ať už vlastní vinou nebo nezaviněně dostávají do situací, kdy je bude nutné vyslechnout. Frekventovanost těchto situací se bude nadále zvyšovat zejména v souvislosti s rostoucí kriminalitou dětí a mládeže. Aby se v co největší míře zamezilo nežádoucímu působení výslechové situace na psychiku a mravní a duševní vývoj mladistvého, je zapotřebí postupovat způsobem, který byl naznačen v této práci. Úlohou této práce není a ani nemůže být s ohledem na prakticky nulovou zkušenost autora s výslechovou situací mladistvého přinést vyčerpávající a přesné údaje o výslechu mladistvých. Snaží se však o nástin uceleného a systematického postupu v těchto situacích.
56
8. RESUMÉ
Purpose of this work is psychology of teenager investigation and the method of conducting the teenager investigation. Interrogation is a process of communication between interrogated person and investigator with an aim to obtain the testimony, which will give important information about investigative incident. This testimony will then be used as an evidence. If an teenager is being interrogated, it is necessary to have a respect to the specifities of their psyche. Interrogation can be characterized from three different standpoints. From the standpoint of the criminal law interrogation is an act of procedure, criminalistics uses interrogation as one of its methods and forensic psychology defines interrogation as a form of social relation. All these forms and disciplines are connected together very closely and are complementary. It is possible to consider as the most important the psychological standpoint, because pieces of knowledge of forensic psychology concerning behaviour and psychical situation, when obtaining the testimony, are used by criminal law and criminalistics. Psychology is also the most exploited in this work. The first step to achieve the correct conduct of interrogation is to get to know the interrogated person and with respect to that then to adjust the plan and method of interrogation. For this purpose the most helpful is exploring the general credibility of the interrogated person. During psychological examination can be the way and extent of perception of the interrogated person and their abilities and memory stated, which will help to reveal their predisposition to suggestibility or to lying. The investigator has to use well all these facts during the preparation for the interrogation, because it’s easier then to choose the place of interrogation, to come up with suitable questions and their right order for the interrogation, to determine the suitable time of interrogation and its frequencies, to prepare evidence etc. Despite carefully and perfectly chosen method of interrogation, the discrepancies of interrogation and false statements can appear. The special credibility is appointed for determining the correct testimony. Psychologist is comparing each testimony and observing its changes. He is also checking the reasons for false testimony, probability of suggestion and the attitude of the interrogated person to it all. Special credibility will also determine individual elements that are giving evidence of pro and con credibility of testimony. For appointing the special credibility personality, motivation and most of all the verbal and nonverbal manifestation of the interrogated person are being judged. 57
Part of the preparation for teenager interrogation is to get to know the problems of false confession and selfconfession. Again it is important to mention that the interrogated person has specific psychic processes and trains of thoughts, so that the investigator has to deal with dissimilarities and adjust to it the general information about cases of selfconfession and false confession occuring in the testimony of adults. Suitable investigator has to be selected for each interrogation to ensure that all relevant facts will be found out in the interrogation and that the educational purpose for teenagers will be accomplished. Of course the investigator has to have the knowledge in psychology and specialization in dealing with teenagers. Important factor during the teenager interrogation is empathy, to feel what is teenager probably going through with a respect to the situation of interrogation. This will be problematic as the behaviour of teenagers is frequently logicless and the logic is during the interrogation necessary. That’s why the selection of suitable investigator is very important. Interrogation alone will then come out from pieces of knowledge, will act to compiled plan of interrogation and will be systematically proceeded from approaching to teenager, through monological part, to investigator asking questions. During the interrogation some situations can occur, which need to be solved with some tactical methods. For using these methods effectively running analysis of testimony is served, which shows the next target steps for the investigator. Frequently will be necessary to influence teenager so that he will remember some facts, other times will be the procedure of investigator leading to reveal false testimony and to force the interrogated person to true testimony. It’s obvious, that every act performed by investigator during the interrogation, must be in conformity with the legal form to prevent undesirable effects. Considering the specifities of teenagers, it’s very well that the problems of their responsibility and justice has been regularized by law. Legal form also contains requirement of the necessity to act thoughtfuly during the teenager interrogation and to spare his personality. Teenagers can due to their fault or uncaused get into situation, when it is necessary to interrogate them. Frequency of these situations will be further raising in conection with mounting criminality of the children and teenagers. To prevent as much as possible the undesirable effects of interrogated situation on psychic and moral evolvement of teenager, it is necessary to act in way, which has been indicated in this work.
58
9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Monografie:
Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha : Linde, 2006. 871 s. ISBN 80-7201-594-X Čačka, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 378 s. ISBN 80-7239-060-0 Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 431 s. ISBN 80-8647386-4 Čírtková, L. Kriminální psychologie. Praha : Eurounion, 1998. 255 s. ISBN 80-8585870-3 Čírtková, L. Policejní psychologie. 3. vydání. Plzeň, Aleš Čeněk, 2006. 309 s. ISBN 8086898-73-3 Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. 776 s. ISBN 807178-303-X Hejda, J a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003. 148 s. ISBN 80-245-0515-0 Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 234 s. ISBN 80-210-3468-8 Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968. 250 s. Matiášek, J. , Soukup, J. , Bárta, B. Výslech a psychologie. Praha : Orbis, 1966. 214 s. Mečíř, J. Základy soudní psychiatrie pro právníky. 2. vydání. Praha : Universita Karlova, 1996. 61 s. ISBN 80-7184-209-5 Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2004. 583 s. ISBN 80-7179-878-9 Netík, K. a kol. Psychologie v právu: úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. 140 s. ISBN 80-7179-177-6 Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2004. 472 s. ISBN 80200-1086-6 Protivinský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973. 131 s.
59
Protivinský, M. , Prerad, V. Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 146 s. Protivinský, M. a kol. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. 2.vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. 125 s. Soukup, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, 1973. 239 s. Spurný, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003. 114 s. ISBN 80-7178-846-5 Straus, J. Kriminalistická taktika. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 278 s. ISBN 80-86898-40-7 Hrušáková, M. Šámal, P. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. 1199 s. ISBN 80-7179-375-5 Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a
psychologie. Brno : Masarykova
univerzita, 1999. 97 s. ISBN 80-210-2066-0
Články
Kacafírková, M. Věrohodnost výpovědi nedospělých a mladistvých osob v trestním řízení. (2.část) Právo a rodina, 2001, č.3, s.17-18
Právní předpisy
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
60
