PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Princip neúplné apelace a jeho projevy v rámci právní úpravy odvolání v českém civilním procesu
KATEŘINA PECHANCOVÁ
2009/2010
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Princip neúplné apelace a jeho uplatnění v právní úpravě odvolání v českém civilním procesu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
……………………………………………... Kateřina Pechancová
2
Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce JUDr. Radimu Chalupovi, Ph.D. Stejně tak chci poděkovat svojí rodině za podporu během studia.
3
OBSAH
OBSAH............................................................................................................................. 4 Úvod.................................................................................................................................. 6 1. Opravné systémy a opravné prostředky ........................................................................ 8 1.1. Opravné systémy .................................................................................................... 8 1.2. Opravné prostředky.............................................................................................. 10 2. Odvolání...................................................................................................................... 12 2.1.Přípustnost odvolání.............................................................................................. 13 2.2. Náležitosti odvolání ............................................................................................. 16 2.2.1 Odvolací důvod .............................................................................................. 17 3. Historický vývoj institutu odvolání a apelačního principu ......................................... 19 3.1. Zákon 113/1985 ř.z.. – Civilní řád soudní ........................................................... 19 3.2. Zákon 142/1950 Sb. – Zákon o řízení ve věcech občanskoprávních ................... 20 3.3. Zákon 99/1963 Sb. – Občanský soudní řád ......................................................... 21 3.3.1. Novela zákona 99/1963 Sb. provedená zákonem 30/2000 Sb. ..................... 22 3.3.2. Novela zákona 99/1963 Sb. provedená zákonem 7/2009 Sb. ....................... 23 4. Systém neúplné apelace .............................................................................................. 25 4.1 Princip neúplné apelace ........................................................................................ 25 4.2. Dopad neúplné apelace na další účastníky odvolacího řízení .............................. 26 4.3. Poučovací povinnost týkající se principu neúplné apelace .................................. 27 4.4. Nesporná řízení .................................................................................................... 28 5. Koncentrace řízení ...................................................................................................... 30 5.1. Koncentrace řízení k okamžiku ukončení přípravného jednání ........................... 31 5.2. Koncentrace v momentu ukončení prvního jednání ve věci ................................ 32
4
5.3. Výjimky z koncentrace řízení .............................................................................. 33 5.4. Poučovací povinnost týkající se koncentrace řízení ............................................ 34 6 . Nové důkazy a nové skutečnosti ................................................................................ 36 6.1. Nové skutečnosti .................................................................................................. 36 6.2. Nové důkazy ........................................................................................................ 37 7. Výjimky ze zákazu novot............................................................................................ 39 8. Úvahy de lege ferenda ................................................................................................ 45 Závěr ............................................................................................................................... 48 Resume ............................................................................................................................ 49 Seznam použité literatury: .............................................................................................. 51
5
Úvod Tématem této práce je rozbor právní úpravy týkající se institutu odvolání jako opravného prostředku se zaměřením na princip neúplné apelace, na němž je tento prostředek vybudován. Odvolání je v naší právní úpravě tradičně zařazeno mezi opravné prostředky řádné. Na rozdíl od předchozích procesních norem, upravujících řízení v občanskoprávních věcech, je zároveň jediným řádným opravným prostředkem a je ovládán opravným systémem apelačním. Neúplná apelace byla do české právní úpravy znovu zavedena novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., označovaným též jako „Velká novela“. Principem neúplné apelace se rozumí takový postup přezkumu, kdy odvolací soud jako soud apelační sice smí přezkoumávat skutková zjištění, provedená soudem prvního stupně, ale pouze na základě předložených důkazů a tvrzených skutečností, které byly uplatněny před soudem prvního stupně. V naší právní úpravě je na tomto principu založeno opravné řízení jen proti rozhodnutí ve věci samé při sporném řízení. U ostatních druhů řízení zůstal zachován princip apelace úplné, což výslovně formulují i příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Jedná se zejména o odvolací řízení v nesporných věcech, tedy ve věcech, které jsou uvedeny v § 120 odst. 2 o.s.ř., a odvolací řízení o výkonu rozhodnutí. V řízeních ovládaných vyhledávací zásadou, což jsou právě typicky nesporná řízení, je v podstatě soudu uloženo provádět všechny důkazy, kterými lze zjistit co nejpřesněji skutkový stav. Tato zásada pak samozřejmě platí i v řízení před odvolacím soudem. Omezovat účastníky i soud samotný v navrhování a provádění nových důkazů by bylo v přímém rozporu s touto zásadou. Proto pro tyto řízení zůstal princip úplné apelace zachován. Ten se vyznačuje tím, že účastníci mohou během opravného řízení navrhovat i nové důkazy a skutečnosti. U sporných řízení je ale takový postup nežádoucí, protože výsledek sporu by měl záviset na aktivitě účastníků v plnění jejich procesních povinností, zejména pak povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení. Musí tedy nároky vznesené před soudem podložit důkazy a skutkovými tvrzeními. V režimu úplné apelace tak může dojít i k tomu, že v konečném důsledku odvolací soud právně hodnotí věc na základě jinak zjištěného skutkového stavu. V tom případě se jednak prvostupňové řízení konalo zbytečně a jednak je účastník zbaven 6
možnosti podat řádný opravný prostředek vůči rozhodnutí odvolacího soudu, založeného na protistranou navržených nových důkazech a skutečnostech. Z těchto důvodů je neúplná apelace pro odvolací řízení ve sporných věcech jednou ze zásad posilující principy právní jistoty v soudním rozhodování a urychlující rozhodování ve věci samé. Cílem této práce tedy bude provést rozbor právní úpravy principu neúplné apelace, zejména pak ustanovení § 205a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanského soudního řádu“, který vyjadřuje samotnou podstatu tohoto principu, společně pak s § 119a, 211a a dalšími. Zároveň se budu zabývat dopady tohoto principu na účastníky řízení, dalšími instituty urychlujícími civilně právní procesní řízení a historickým vývojem úpravy odvolacího řízení a principu, jež ho ovládaly od první významné normy, civilního řádu soudního, až po novelu 7/2009 Sb.
7
1. Opravné systémy a opravné prostředky Základním cílem soudního řízení je vydat správné a spravedlivé rozhodnutí a nastolit tak mezi stranami optimální poměr práv a povinností. Aby bylo možné tomuto požadavku dostát, musí právní úprava obsahovat i mechanizmy, jimiž lze rozhodnutí, která práva a povinnosti účastníků řízení upravují, přezkoumat. Nelze totiž nikdy zcela vyloučit, že při rozhodování soudu nedošlo k pochybení ve smyslu nesprávně zjištěného skutkového stavu, procesních nedostatků nebo chybné aplikace práva. V neposlední řadě může jít také o rozhodnutí bez vad, kdy se pouze neúspěšná strana sporu subjektivně domnívá, že rozhodnutí není spravedlivé. Toto je typické zejména pro sporné řízení, ve kterých strany sledují protichůdné zájmy. Ze všech těchto důvodů musí v právním řádu existovat prostředky, které umožní přezkoumat a popřípadě opravit takové rozhodnutí. Představují tak jakousi záruku, že ve věci bude rozhodnuto spravedlivě a podle práva. Jelikož se jedná o rozhodnutí soudu, musí být rozhodnutí přezkoumáno zase jenom soudem. Přezkoumání jiným orgánem je nepřípustné a představovalo by zásah do zásady nezávislosti soudu. 1.1. Opravné systémy Opravným systémem se rozumí soubor principů, jimiž se řídí přezkum rozhodnutí. Teorie procesního práva tyto systémy rozlišuje podle toho, v jakém rozsahu mohou rozhodnutí přezkoumat, zda se přezkum týká skutkové nebo právní stránky věci a jaká jsou práva a povinnosti účastníků opravného řízení.1 Historicky nejstarší jsou opravné systémy apelační a kasační, které vznikly už v době francouzské buržoazní revoluce. Kromě těchto dvou systému rozlišuje právní věda ještě systém revizní. Apelační opravný systém, je systém, který nabízí nejširší možnost přezkumu rozhodnutí a to jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Apelační soud disponuje pravomocí napadené rozhodnutí potvrdit, zrušit nebo ve věci sám rozhodnout a rozhodnutí změnit. Z hlediska práv a povinností účastníků a soudu v rámci toho systému rozlišujeme ještě apelaci úplnou a neúplnou. Určujícím rozdílem je možnost navrhovat během opravného řízení nové skutečnosti a nové důkazy. Na apelačním principu je v české právní úpravě vybudováno pouze 1
Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003. str: 410
8
odvolání jako jediný řádný opravní prostředek. Ten byl do 31.12.2000 ovládán principem úplné apelace. Jedná se ale o systém velice volný, který klade na účastníky řízení poměrně malé nároky, což může způsobovat průtahy v řízení a oddalovat právní jistotu mezi účastníky. Proto byl u nás novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. do civilního řízení zaveden princip neúplné apelace pro meritorní rozhodnutí u sporných řízení. V ostatních druzích rozhodnutí zůstal zachován přezkum v režimu apelace úplné. Neúplná apelace je projevem koncentrace řízení a její zavedení zvýšilo nároky jak na účastníky, tak i na samotný soud, který ve věci v prvním stupni rozhoduje. Odvolatel pak nemá možnost, mimo výjimky stanovené zákonem, navrhovat odvolacímu soudu nové důkazy a skutečnosti, a odvolací soud zase není oprávněn k nim přihlížet. Nejedná se tedy o prostor pro soudcovské uvážení, ale o zákonem uloženou povinnost. Kasační opravný systém na rozdíl od apelačního systému umožňuje přezkoumání pouze právní stránky napadeného rozhodnutí. Soud vyššího stupně tedy jen zjišťuje, zda nedošlo k porušení hmotného nebo procesního práva. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou pro něj závazná, z čehož také vyplývá, že účastníci nemohou při kasačním přezkumu přinášet nové skutečnosti a nové důkazy. Kasační soud dále musí přezkoumávat rozhodnutí v rámci kasační stížnosti a nemůže se tedy zabývat jakýmikoliv jinými nesprávnostmi, které účastník v kasační stížnosti nenamítal. Tento soud proto může rozhodnutí soudu nižšího stupně pouze potvrdit nebo zrušit. Zásadně není oprávněn ve věci sám rozhodovat. Odstranit vady zjištěné kasačním soudem tedy lze pouze v novém řízení. V českém právním řádu je na tomto principu vybudováno dovolání jako mimořádný opravný prostředek.2 Revizní
opravný
systém
může
podobně
jako
kasační
systém
přezkoumávat rozhodnutí jen po stránce právní. Tyto vady ale může revizní soud sám odstranit tím, že ve věci sám rozhodne. Je tedy oprávněn rozsudek potvrdit, zrušit nebo změnit. Revizní soud je ale omezený předpokladem, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a v případě zjištěných vad provádí změnu
2
Schelleová, I. Český civilní proces. Praha: Nakladatelství Linde, 1997. str. 442
9
rozhodnutí pouze v právní kvalifikaci věci. V současné platné právní úpravě se revizní systém neuplatňuje. Z minulosti byl na těchto principech vybudovat institut dovolání jako řádný opravný prostředek trojinstanční soustavy zavedené zákonem 113/1895 ř. z., civilním řádem soudním. Z tohoto důvodu byl revizní opravný systém označovaný také jako opravný systém dovolací.3 Dnes je toto označení nepřesné, protože mimořádný opravný prostředek dovolání je u nás podle platné právní úpravy řízeno systémem kasačním. 1.2. Opravné prostředky Zákon upravuje řadu institutů, které jsou nazývány opravnými prostředky, které umožňují účastníkům domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí za podmínek stanovených zákonem. Těmito úkony se zahajuje řízení označované jako opravné. S výjimkou autoremedury, kdy je soud oprávněn sám přezkoumat své rozhodnutí, probíhá opravné řízení před soudem vyššího stupně, než byl soud, který rozhodnutí vydal. Tento soud se pak označuje jako opravný. Právní úprava rozlišuje opravné prostředky řádné a mimořádné. Toto dělení je založeno na tom, zda napadené rozhodnutí už nabylo právní moci, či nikoliv. V současné platné právní úpravě je jediným opravným prostředkem odvolání. Oproti tomu mimořádné opravné prostředky přezkoumávají už pravomocné rozhodnutí a tím představují zásah do základního principu právní jistoty, která je vyjádřena neměnností a závazností vydaného rozhodnutí. Samozřejmě zájem na věcně správném rozhodování soudů je tomuto principu nadřazen, proto je tento průlom za splnění zákonem daných podmínek přípustný. Platná právní úprava zná tři mimořádné opravné prostředky a to dovolání, žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. Kromě poměrně úzce vymezené přípustnosti těchto mimořádných opravných prostředků musí být splněn i požadavek na existenci důvodu formulovaného zákonem pro jejich podání. Tyto důvody se prakticky překrývají s důvody pro podání odvolání. Úmyslem zákonodárce v případě připuštění těchto důvodů už do odvolacího řízení byla snaha o co nejrychlejší vydání spravedlivého a správného rozhodnutí ve věci.
3
Winterová, A. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2008. str. 459
10
Nesprávnost vydaného rozhodnutí může být někdy způsobena i formálním nedostatkem, kdy písemné vyhotovení rozhodnutí obsahuje zřejmé chyby v psaní nebo počtech. Nejedná se o chybu, která by představovala zásah do práv a povinností účastníků, proto se oprava takových chyb neprovádí v režimu výše uvedených opravných prostředcích.
11
2. Odvolání „Odvolání je žádost sporné strany, aby soudce vyšší stolice spor opětovně rozhodl a křivdu, která jí rozsudkem soudu nižšího způsobena byla, odčinil“4 Odvolání je jediný řádný opravný prostředek v české platné právní úpravě. Směřuje tedy proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které ještě nenabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že soudnictví u nás je zásadně dvojinstanční, představuje právo na odvolání jednu ze základních zásad civilního procesního práva. Z toho vyplývá, že se jedná o prostředek, u které nejsou na jeho použití kladeny zvláštní nároky. Představuje také proto nejpoužívanější způsob přezkumu soudních rozhodnutí, bez ohledu na to, zda se jedná o rozsudek nebo usnesení. Už se samotným podáním odvolání právo spojuje určité důsledky. Tyto důsledky nastávají, je-li odvolání podáno řádně, v zákonem stanovené lhůtě a osobou, která je k podání oprávněná. Jedná se o devolutivní a suspenzivní účinek. Suspenzivní účinek odvolání znamená, že podáním se odkládá právní moc rozhodnutí. S tím souvisí i odklad vykonatelnosti rozhodnutí tam, kde nastává vykonatelnost rozhodnutí po nabytí právní moci rozhodnutí. V zákoně jsou také upraveny situace, kde odklad vykonatelnosti nastává jen v souvislosti s některými částmi výroku. Devolutivní účinek pak lze definovat jako přesun pravomoci ve věci rozhodnout na odvolací soud. Soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni je názorem odvolacího soudu vázán. Výjimka z tohoto principu je už výše zmíněná autoremedura, na základě které je soud první instatnce oprávněn rozhodnout i v odvolacím řízení. Nepostupuje tedy věc k projednání odvolacímu soudu. Co se týče samotného odvolacího řízení, to v českém právním řádu probíhá tradičně v režimu apelace. 1. 1. 2001 nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu číslo 30/2000 Sb., kterou se v odvolacím řízení začal znovu uplatňovat princip apelace neúplné. Odvolací soud v řízení ovládaném neúplné apelace smí vyvozovat skutková zjištění pouze z důkazů a skutečností, které byli navrženy a tvrzeny už před soudem prvního stupně. Nesmí tedy přihlížet k tzv. novotám, tedy pro řízení novým skutečnostem a novým důkazům. Odvolací soud tedy může přezkoumávat věc jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Z toho vyplývá, že odvolací soud není vázán zjištěními soudu prvního stupně. Na základě provedení vlastního dokazování tak může dojít k jinému 4
Schelleová I. a kol. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2006. str. 598
12
skutkovému zjištění, které následně i jinak vyhodnotí po právní stránce. Odvolací soud v řízení ovládaném neúplné apelace smí vyvozovat skutková zjištění pouze z důkazů a skutečností, které byli navrženy a tvrzeny už před soudem prvního stupně a také v souladu s účinky koncentrace řízení. K ostatním důkazům a skutečnostem může být přihlédnuto, jen jsou-li způsobilým, zákonem stanoveným odvolacím důvodem. Soud tedy v rámci dokazování může znovu provést důkazy provedené soudem prvního stupně, provést důkazy, které byly v prvostupňovém řízení navrženy, ale nebyly provedeny, nebo dokazování doplnit o nové důkazy a skutečnosti, které lze uplatnit v odvolacím řízení podle ustanovení § 205a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. Toto ustanovení představuje výjimku ze zákazu novot v odvolacím řízení. 2.1. Přípustnost odvolání Právní úprava stanovuje podmínky, kdy je podání odvolání přípustné. Vztahují se jednak k subjektu, který odvolání podává, a v tom případě hovoříme o subjektivních podmínkách přípustnosti, a jednak k rozhodnutí samotnému, pak se jedná o podmínky objektivní. Tyto podmínky nemají omezovat možnost využít odvolání jako opravný prostředek, ale vyjadřují podstatu samotného apelačního principu a podstatu odvolání jako takového. Proto zákon na jejich splnění trvá5. Objektivní podmínky přípustnosti tohoto opravného prostředku lze formulovat tak, že odvoláním je možné napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, které ještě nenabylo právní moci, pokud se nejedná o rozhodnutí vůči němuž je odvolání nepřípustné a pokud je podáno v zákonné lhůtě. Jedním z principů, které se k odvolání váží, je princip univerzality, který je zakotven v § 201 o.s.ř. Odvoláním totiž lze napadnout každé rozhodnutí soudu, který rozhodoval v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje a pokud toto rozhodnutí ještě nenabylo právní moci. Právní moc je vlastnost rozhodnutí, která vyjadřuje jeho závaznost vůči účastníkům řízení a jeho nezměnitelnost. Dále je opravným prostředkem jednotným, jelikož jím lze napadnout jak rozsudek, tak usnesení. Nelze jím napadnout rozhodnutí ve formě platebního rozkazu nebo směnečného platebního rozkazu, jelikož vůči těmto rozhodnutím zákon připouští
5
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2008, str. 462
13
jako jediný opravný prostředek odpor. U tohoto typu rozhodnutí je možné podat odvolání pouze na tu část výroku, která upravuje náklady řízení. Napadené rozhodnutí musí být vydáno soudem věcně příslušným pro rozhodování v prvním stupni, tedy soudem okresním, popřípadě soudem krajským ve věcech stanovených v § 10 o.s.ř. Není ale přípustné proti rozhodnutím odvolacího nebo dovolacího soudu, která jsou vydaná během těchto řízení a jimž nepředcházela rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako příklad lze uvést usnesení o ustavení opatrovníka během odvolacího řízení nebo rozhodnutí o procesním nástupnictví v odvolacím řízení. Přezkum těchto rozhodnutí je možný pouze mimořádnými opravnými prostředky. Rozhodnutí, která jsou nepřípustná pro možnost přezkumu v odvolacím řízení, zákon vyjmenovává zejména v § 202 o.s.ř.. Jedná se o výčet usnesení, která mají s výjimkou písm. h), kdy se jedná o schválení smíru podle § 99 o.s.ř., povahu procesních rozhodnutí. U těchto rozhodnutí se vychází z předpokladu, že nemohou způsobit výraznější újmu na právech účastníků a že nemají zásadní vliv na zjištění skutkového stavu a tak i správnost soudního rozhodnutí. Při posouzení, zda jsou tyto rozhodnutí je proto nutné vycházet z tohoto předpokladu a také z přesného znění zákona. Odvolání dále není přípustné podle § 202 odst. 2 o.s.ř. vůči rozhodnutím v tzv. bagatelních sporech. Jedná se o spory o peněžité plnění, jež nepřesahuje částku 10 000 Kč. Do novely provedené zákonem 7/2009 Sb. byla výše těchto plnění stanovena na částku 2 000 Kč, která je už je v důvodové zprávě k této novele označena jako k současným poměrům nepřiměřená. Za rozhodující se považuje výše plnění, kterou účastník požadoval k okamžiku vynesení rozsudku soudu prvního stupně. K příslušenství pohledávky jako jsou například úroky, úroky z prodlení, náklady na vymáhání pohledávky a další, se nepřihlíží. Odvolání se nepřipouští ani proti dalším výrokům obsaženým v rozhodnutí o takovém peněžitém plnění jako je například rozhodnutí o nákladech řízení. V těchto případech zákon připouští odvolání pouze, pokud bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem o uznání. Ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. nelze analogicky aplikovat na nepeněžitá plnění, byť by jejich hodnota nepřesahovala částku 10 000 Kč6. Takováto analogie by byla v rozporu se zákonem. 6
Drápal, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, str.8
14
Odvolání dále není přípustné, pokud se jím napadají pouze důvody vydaného rozhodnutí. Pouze výrok rozhodnutí je totiž spojen s právními účinky pro účastníky řízení a s právní mocí celého rozhodnutí. Pokud účastník nesouhlasí s důvody uvedenými v rozsudku, musí postupovat podle § 165 o.s.ř. Odvolání se ale považuje za přípustné, pokud je jednoznačné, že s opravou důvodů by došlo ke změně i samotném výroku rozhodnutí.7 Podání odvolání dále soud váže na podmínku dodržení zákonné lhůty. Ta je u rozsudků i u usnesení stanovena na 15 dní. Do této lhůty se přitom nezapočítává den, kdy bylo rozhodnutí doručeno. Jedná se o procesní lhůtu, proto k jejímu dodržení postačí, je-li podání předáno k poštovní přepravě, nebo je-li podáno u soudu poslední den. Tato lhůta je úzce spjata s poučovací povinností soudu, která je zakotvena v § 157 odst. 1 o.s.ř. S porušením tyto povinnosti spojuje zákon nové lhůty, povětšinou ve prospěch odvolatel. Co se týče subjektivních podmínek přípustnosti odvolání, zákon stanovuje okruh osob, které jsou oprávněny k podání odvolání. Těmito podmínkami zákon vymezuje tzv. procesní způsobilost těchto osob. Právo podat odvolání mají výhradně účastníci prvostupňového řízení, pokud se práva na podání odvolání výslovně nevzdali. Ti se pak v rámci dispoziční zásady rozhodují, zda a v jakém rozsahu opravný prostředek využijí. Odvolání mohou podat pouze ti účastníci, kterým nebylo rozhodnutím zcela nebo zčásti vyhověno, nebo pokud mu v souvislosti s tímto rozhodnutím vznikla nikoliv nepatrná újma na právech. Pokud je na žalující nebo žalované straně více účastníků, může odvolání podat každý z nich. Účinky takového podání se pak liší podle toho, zda jde o společenství účastníků samostatné nebo nerozlučné. U samostatných společníků dopadají účinky odvolání pouze na toho, kdo odvolání podá. V případě nerozlučných účastníků může odvolání také podat kterýkoliv z nich s tím, že účinky dopadají na všechny společně. Odvolání jsou oprávněni podat také vedlejší účastníci, v případě, že se účastník, na jehož straně vedlejší účastník stojí, odvolání výslovně nevzdá. Dále mohou odvolání podat osoby, které nebyly účastníky řízení, pokud soud s takovými osobami v řízení jednal
7
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II. díl. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 1607
15
a svým rozhodnutím pak v rozporu se zákonem stanovil práva nebo uložil povinnosti takovým osobám.8 2.2. Náležitosti odvolání Odvolání je procesním úkonem, na který se vztahují obecné náležitostí podání podle § 42 o.s.ř. Mimo to pak musí odvolání splňovat i náležitosti zvláštní stanovené ustanovením § 205 o.s.ř. Odvolání může být podáno buď písemně nebo ústně do protokolu. Musí z něj být patrno, kdo tento úkon činí, kterému soudu je určeno, jaké věci se týká a co je jím sledováno a musí být vyhotoveno v potřebném počtu stejnopisů. V odvolání dále musí být označeno rozhodnutí, kterého se odvolání týká, rozsah, v jakém má být přezkoumáno, musí v něm být formulován petit, tedy to, čeho se odvolatel domáhá, musí obsahovat odvolací důvod, tedy to, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí. Odvolatel musí přesně určit, o jaké rozhodnutí se jedná. K této specifikaci postačí uvést datum vydání napadeného rozsudku nebo usnesení a jeho číslo jednací, popř. spisovou značku. Z odvolání dále musí být patrné, v jakém rozsahu se odvolatel domáhá přezkumu rozhodnutí. Rozsahem se rozumí formulace toho, zda se odvolatel domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí v celém nebo jen v částečném rozsahu. Jedno rozhodnutí také může obsahovat více výroků a v tomto případě rovněž musí být patrné, zda odvolání směřuje proti všem nebo jen proti některým z nich. Pokud se výrok týká dělitelného plnění, opět musí být zřejmé, zda se odvolání týká celého předmětu řízení nebo jen části. Tímto rozsahem je pak odvolací soud ve svém přezkumu vázán. Odvolatel má možnost změnit rozsah odvolání až do uplynutí lhůty pro jeho podání. Po té už by se na pozměněný rozsah odvolání pohlíželo jako na podání opožděné.9 Formulací toho, čeho se odvolatel domáhá, se rozumí určení, zda požaduje změnu rozsudku nebo jeho zrušení a nové projednání věci. Tímto návrhem ale soud
8
David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II. díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. str. 1074 9 Vláda ČR Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Zvláštní část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2000. ASPI ID: LIT13428CZ
16
není vázán. Odvolatel může tento návrh měnit bez souhlasu soudu i po uplynutí odvolací lhůty. 2.2.1 Odvolací důvod Požadavky na uvedení odvolacího důvodu se liší podle toho, zda jde o meritorní nebo nemeritorní rozhodnutí. Zatímco u nemeritorních rozhodnutí muže odvolatel uvést libovolný odvolací důvod, u meritorních rozhodnutí musí jít o jeden z tzv. kvalifikovaných důvodů, které jsou taxativně vyjmenovány v § 205 odst. 2 o.s.ř. Tento výčet dopadá pouze na rozhodnutí vydaná ve sporných řízeních a vystihuje všechny situace, pro které lze předpokládat podání opravného prostředku. Nelze je tedy chápat jako omezení možnosti přezkumu prvostupňových rozhodnutí. Požadavek konkrétního vyjádření jednoho z těchto důvodů bylo do právní úpravy začleněno po novele 30/2000 Sb. a zvyšuje tak nároky na samotné účastníky řízení. Pokud odvolatel dostatečně nespecifikuje, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí a použije v odvolání například jen odkaz na příslušný paragraf, nazývá se takové odvolání blakentním a považuje se za vadné. Soud tak musí podle § 209 o.s.ř. odvolatele vyzvat, aby tuto vadu v podání odstranil a pokud tak neučiní nebude se soud takovým podáním zabývat podle § 212 odst. 2 o.s.ř. Odvolatel může odvolací důvod změnit a to i po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Soud odvolacím důvodem vázán není a shledá-li pro to dostatečný důvod, může se odvoláním zabývat i na základě jiného důvodu, než odvolatel uvedl. Odvolací důvody lze rozdělit do čtyř skupin. První skupina se týká nedostatků v samotném řízení a to podle § 202 odst. 2 písm a). Může jít o nesplnění podmínek řízení, kdy například soud nezastavil řízení, nebo neodstranil vady v řízení, i když mu to zákon ukládal. Dále sem patří nedostatek věcné příslušnosti soudu, který rozhodnutí vydal. Pod tento odvolací důvod lze podřadit také situace, kdy ve věci rozhodoval vyloučený soudce či přísedící, nebo soud nebyl správně obsazen. Za nesprávné obsazení se považuje nejen rozhodování samosoudce ve věci, kde měl ze zákona rozhodovat senát, ale i rozhodnutí soudního tajemníka nebo vyššího soudního úředníka, tam kde měl rozhodovat samosoudce. Naopak o nesprávné obsazení se nejedná, pokud ve věci rozhodoval senát, i když věc měla být rozhodnuta samosoudce.
17
Druhá skupina důvodů se týká zjišťování skutkového stavu je vyjádřena ustanoveními § 202 odst. 2 písm. b), d) e) a f). Jedná se o situace, kdy soud bezdůvodně nepřihlédl k navrhovaným skutečnostem nebo důkazům, kdy je řádně neprovedl a v důsledku toho pak řádně nezjistil skutkový stav, kdy dospěl k jiným závěrům, než jaké z navržených důkazů a skutečností vyplývaly nebo kdy existují i jiné důkazy a skutečnosti, než byly navrženy, za podmínek uvedených v § 205a. Třetí skupina v podstatě pokrývá všechny ostatní situaci, než ty uvedené v předchozích dvou skupinách. Příkladem mohou být pochybení v postupu soudu v posuzování procesních otázek, v provádění důkazů apod. Poslední skupina důvodů je vyjádřena ustanovení § 202 odst. 2 písm. g), se týká špatného právního posouzení věci. Soud sice správně zjistil skutkový základ věci, ale nesprávně ho právně posoudil. Může jít o použití nesprávného ustanovení, o chybu v aplikaci práva nebo chybu v interpretaci příslušného ustanovení.
18
3. Historický vývoj institutu odvolání a apelačního principu 3.1. Zákon 113/1985 ř.z.. – Civilní řád soudní Významným právním předpisem občanského procesního práva jak z hlediska úpravy opravných prostředků, tak i civilního řízení jako celku, byl zákon č.113 ř.z. z roku 1985, tedy civilní řád soudní s účinností od 1.8.1895. Jednalo se o velice kvalitní právní úpravu a jeho součástí byla samozřejmě i poměrně podrobná úprava opravných prostředků. V porovnání se současnou platnou právní úpravou bylo soudnictví trojinstanční. Bylo tedy možné napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu řádným opravným prostředkem. Odvolání jako řádný opravný prostředek, kterým bylo možné domoci se přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, nebylo prostředkem jednotným, na rozdíl od současné koncepce. Bylo jím možné zahájit odvolací řízení pouze u rozsudků ve věci samé. U rozhodnutí ve formě usnesení se používal řádný opravný prostředek zvaný rekurs. Ve třetím stupni umožňoval zákon tzv. řádnou revizi, tedy využití řádného opravného prostředku pro přezku rozhodnutí odvolacího soudu tam, kde odvolací soud rozhodl jinak než soud prvostupňový. Těmito prostředky byly dovolání pro napadení odvolacího rozsudku a dovolací rekurs pro přezkum usnesení soudu druhého stupně.10 Odvolání bylo řízeno apelačním principem, konkrétně pak principem apelace neúplné. Nebylo tedy možné v odvolacím řízení navrhovat nové důkazy a tvrdit nové skutečnosti, stejně jako nebylo možné měnit odvolací návrh během řízení. Úkolem odvolacího soudu tedy bylo přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích odvolacího návrhu po stránce skutkové i právní. Přezkum a svoje skutkové závěry mohl odvolací soud odvozovat pouze od těch důkazů a skutečností, které byly předloženy už soudu prvního stupně. I v této úpravě platily výjimky ze zákazu novot, skutkový stav ale musel zůstat i v odvolacím řízení zachován. Jednalo se v podstatě jen o ty situace, kdy prvostupňové rozhodnutí trpělo vadou, která musela být v odvolacím řízení zhojena, například tedy nesprávné právní posouzení věci, porušení procesně právních povinností ze strany soudu, atd. Po vzniku samostatného Československa byla tato norma recipována do právního řádu zákonem č. 11/1918 Sb. Civilní řád soudní byl na našem území platný do přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy byl nahrazen zákonem 319/1948 Sb., o 10
Schelleová, I.a kol. Civilní proces, Praha: Nakladatelství Eurlex Bohemia: 2006. str.596
19
zlidovění soudnictví. Z nejzásadnějších organizačních změn, které tato norma přinesla, je třeba uvést zrušení trojinstanční soustavy a přechod na dvojinstanční soudnictví, s čímž souviselo i zrušení všech mimořádných soudů. Co se týče koncepce občanskoprávního řízení, v projednávání převážil principu senátního rozhodování v civilních věcech a došlo k zavedení principu materiální pravdy11 3.2. Zákon 142/1950 Sb. – Zákon o řízení ve věcech občanskoprávních Na zákon o zlidovění soudnictví pak navázal zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, který nabyl účinnosti 1. 1. 1951. Tento zákon byl součástí kodifikačních prací, které navazovaly na Ústavu 9. května a odrážely společenské a politické poměry období přechodu od kapitalismu k socialismu. Jednou ze zásadních změn bylo zavedení jednotného soudního řízení a rozvinutí zásady objektivní pravdy, kterou autoři tohoto zákona označovali jako základní zásadu socialistického soudního procesu12. „Extenzivní pojetí této zásady zabránilo všem projevům soukromé iniciativy a soukromé odpovědnosti, tedy i procesní odpovědnosti.“ 13 Soudní soustava už zůstala dvojinstanční a odvolání bylo řádným opravným prostředkem. Bylo jej ale možno využít pouze proti rozhodnutím ve formě rozsudku. Proti usnesením zákon upravoval stížnost jako řádný opravný prostředek. Zásadní změnou a tedy i přerušením poměrně pokrokového vývoje civilního procesu přinesla změna v koncepci apelačního principu. Odvolací řízení bylo ovládáno principem apelace úplné, která neklade na účastníky téměř žádné nároky. Ustanovení zákona 142/1950 Sb. výslovně dovolovalo účastníkům přicházet s novými důkazy a novými skutečnostmi i v odvolacím řízení. Zároveň jim bylo umožněno libovolně měnit odvolací návrhy a odvolací důvody během celého opravného řízení. Mimo úplné apelace se v odvolacím řízení uplatňovala zásada zákazu reformace in peius.14
11
Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 1998. str. 12 12 Poslanecká sněmovna PČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 99/1963 Sb. Obecná část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 1963. ASPI ID: LIT32410CZ 13 Winterová, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, č. 4, str. 10. 14 Stavinovhová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2003. str.28,29
20
3.3. Zákon 99/1963 Sb. – Občanský soudní řád Zákon o řízení o věcech občanskoprávních byl s účinností od nahrazen zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem s účinností od 1. 4. 1964. Důvodem pro novou právní úpravu byl opět vývoj ve společenských a politických poměrech, kdy zákon z roku 1950 měl odrážet situaci při změně režimu a jako takový už podle autorů tohoto zákona namohl v rozvinutém socialismu postačovat. Tento právní předpis platí v novelizované podobě do dnes. Co se týče zásad, na nichž byl vybudován, sledovala tato úprava až do změny politického režimu v roce 1989 v podstatě stejné tendence jako zákon 142/1950 Sb. Nejvyšší zásadou, stejně jako u úpravy předcházející, na níž byl v době svého přijetí vybudován, byla zásada materiální pravdy. Mimo to bylo soudní řízení ovládáno zásadou arbitrabilního pořádku. Kombinace těchto dvou principů umožňovalo účastníkům řízení navrhovat jakékoliv důkazy a jakékoliv skutečnosti v podstatě libovolně během řízení ať už prvostupňového nebo odvolacího. Z dalších principů pak lze uvést zásadu sborového rozhodnutí, zásadu ústního projednávání a veřejnosti. Co se týče konkrétní úpravy odvolacího řízení, jedinou významnou změnou bylo zavedení odvolání jako řádného opravného prostředku jak proti rozsudku, tak i proti usnesení. V ostatních směrech měla úprava stále stejné rysy odpovídající socialistickému režimu, kdy byla záměrem zákonodárce co nejstručnější úprava srozumitelná každému občanovi15. Zákon tedy i nadále nekladl na účastníky vysoké nároky a odvolací řízení bylo i nadále ovládáno principem apelace úplné, která byla vyjádřena v § 205 odst. 2 občanského soudního řádu v původním znění. K zásadním změnám v civilním procesu došlo až po obnovení demokracie po roce 1989. Vzhledem k těmto okolnostem, které se promítly nejen do celého právního řádu, ale i do ostatních sfér veřejného života, bylo nutné na tyto změny reagovat co nejrychleji, tedy novelizacemi stávajících právních předpisů. Občanský soudní řád je tímto postupem výrazně dotčen, jelikož o roku 1989 byl pozměněn více než stovkou novel, které měly za cíl jednak přizpůsobit procesní instituty tak, aby odpovídali požadavkům demokratického, právního státu, tak i přizpůsobit procesní právní úpravu novým úpravám práva hmotného. 16 15
Zoulík, F., Dvořák, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum, 2009, č. 1, str.3 16 Zoulík, F., Dvořák, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum, 2009, č. 1, str.3
21
První zásadní novela č. 519/1991 Sb. opětovně zavedla do občasného procesu obchodní věci, obnovila správní soudnictví, mimořádný opravný prostředek stížnost na porušení zákona nahradila institutem dovolání a mnoho dalších.17 Tato novela ale bohužel nepostačovala. Z dalších novel uvedu ty, které se nejvýrazněji dotýkají odvolacího řízení a apelačního principu. 3.3.1. Novela zákona 99/1963 Sb. provedená zákonem 30/2000 Sb. Jednou z nejvýznamnějších novel z pohledu odvolacího řízení je novela č. 30/2000 Sb. označovaná též jako „Velká novela“, účinná od 1. 1. 2001. Tato právní úprava je zlomová zejména v tom, že obsahuje celou řadu institutů a opatření, jimiž se má docílit rychlejšího soudního řízení.18 Značným přínosem je právě odstranění těchto nedostatků, které v právní úpravě občanského procesu zůstávaly ještě z období 1948 – 1989, zatímco v západní Evropě bylo urychlení soudního řízení jedním z hlavních problémů. Zároveň tato novela přibližuje reálný stav požadavkům daným právním předpisům vyšší právní síly, konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V neposlední řadě se jedná také o projev harmonizace právních úprav v souladu s požadavky Evropské unie.19 Do řízení ve sporných věcech byly touto novelou zavedeny principy koncentrace řízení a neúplné apelace v odvolacím řízení. Tyto změny výrazně zvyšovaly nároky jak na účastníky řízení, tak na samotný soud. Úspěch ve věci po této novele záleží už pouze na aktivitě účastníka samotného. Zákon totiž účastníků stanovuje časové limity, do kdy musí soudu předložit soudu důkazy podporující jejich tvrzení. Pokud tak neučiní, hrozí jim ztráta sporu. Tato novela v podstatě koncentruje řízení k momentu vydání rozhodnutí prvostupňového soudu. Po té už je možno předkládat soudu nové důkazy a nové skutečnosti jen při splnění podmínek stanovených zákonem. Mimo to byla zavedena koncentrace řízení podle § 118b a § 118c, která omezovala účastníky řízení v navrhování důkazů už během řízení před soudem prvního stupně. Koncentrace podle § 118, tedy koncentrace zákonná, nastupovala už po skončení prvního nařízeného jednání a dopadala na věci s naléhavým zájmem na 17
Nykodým, J. Novela občanského soudního řádu. Bulletin advokacie. 2000, č. 8, str. 10 Macur, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty. Bulletin advokacie 2001, č.1, str. 6 19 tamtéž 18
22
rychlém projednání věci.20 Mimo to byla zavedena koncentrace na návrh podle § 118c jako prostředek, kterým se mohl účastník bránit neopodstatnělým průtahům ze strany stany druhého účastníka. Tento institut ale nebyl ve sporném řízení prakticky vůbec využíván a koncentrace řízení dříve než před skončením řízení před soudem prvního stupně nastávala jen ojediněle. 3.3.2. Novela zákona 99/1963 Sb. provedená zákonem 7/2009 Sb. Poslední významné změny v koncepci civilního řízení ve sporných věcech přinesla novela provedená zákonem 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, označovaná též jako „Souhrnná novela“ Ta pokračuje v zavádění opatření a institutů, které mají za cíl zrychlení soudních jednání v občanskoprávních věcech. V odvolacím řízení jako takovém nedošlo k zásadním změnám, ale koncepce koncentrace řízení už při projednávání před soudem prvního stupně byla výrazně změněna. § 114c do civilního procesu zavedl nový institut přípravného řízení. To lze nařídit jak u věcí sporných tak i nesporných. V případě věcí sporných ale po skončení tohoto přípravného jednání nastává koncentrace řízení a účastníci už v samotném projednání nemohou předkládat nová skutková tvrzení, ani nové důkazy. Novelou změněné ustanovení § 118b už nevymezuje koncentraci zákonnou, ale koncentraci nutnou, která dopadá na všechna sporná řízení. Koncentrace se tak stala univerzálním principem ovládajícím všechna sporná řízení. Nutno podotknout, že odborná veřejnost považuje tento zákon za poměrně nekvalitní, na což poukazuje i jakási „nenávaznost“ na stávající instituty občanské procesu. Poměrně rozporuplná je právě nově zavedená nutná koncentrace všech sporných řízení. Prvním bodem kritiky je to, že dopadá jak na řekněme „banální“ spory, tak i například na sporná řízení o náhradě škody na zdraví, což je rozhodně okruh věcí, u kterých není urychlení rozhodnutí právě žádoucí. Druhým bodem je pak zavedení nutné koncentrace vedle stále platných ustanovení o neúplné apelaci, které rovněž koncentrují prvostupňové řízení. Vztah této těchto dvou institutů není zákonem nijak upraven. Nezbývá tedy než vyvodit závěr, že se řízení koncentruje k tomu
20
Bureš J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1.7.2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, str. 7- 8
23
okamžiku, který nastane dříve. Tento rozpor je pak patrný u řízení, u kterých je vydáno rozhodnutí během prvního nařízeného jednání.21 Touto novelou byl také bez náhrady zrušen institut koncentrace řízení na návrh účastníka podle § 118c ve znění do 30. 6. 2009, který, jak už bylo uvedeno výše, nebyl účastníky téměř vůbec využíván.
21
Svoboda, K. Souhrnná novela občanského soudního řádu - jak funguje v praxi. Právní fórum. 2009, č. 10, str. 436 - 437
24
4. Systém neúplné apelace 4.1 Princip neúplné apelace Neúplná apelace v odvolacím řízení zakazuje navrhování novot v odvolacím řízení. Po nabytí účinnosti novely provedené zákonem 7/2009 Sb. se z principu neúplné apelace stala v podstatě finální koncentrace prvostupňového řízení, která tedy určuje nejzazší moment, po kterém už není možné libovolně navrhovat nové důkazy a předkládat soudu nová skutková tvrzení. Vzhledem k zavedení dvou typů koncentrace řízení se k momentu vydání rozhodnutí soudem prvního stupně řízení koncentruje jen ve vztahu k výjimkám z obou koncentrací.22 Neúplná apelace byla do právního řádu zakotvena § 205a, § 211a, § 119a a § 213 odst. 3. Základní myšlenka tohoto principu je vyjádřena zejména §205a. Ten formuluje jak samotný zákaz navrhování důkazů a nových skutkových tvrzení a tak i taxativní výčet výjimek z tohoto zákazu. Předně je potřeba vymezit ty řízení, na která princip neúplné apelace nedopadá. Tato řízení lze rozdělit do tří skupin. První z nich jsou řízení podle § 120 odst. 2 o.s.ř.. Jedná se o řízení nesporná, při nichž musí soud postupovat v souladu se zásadou vyhledávací, což znamená, že musí provádět všechny potřebné důkazy a tedy i ty, které účastníci sami nenavrhnou. Tato zásada pak samozřejmě dopadá v těchto věcech i na řízení odvolací. Dále se jedná o odvolací řízení ve věcech o výkonu rozhodnutí. Ustanovení § 254 odst. 4 o.s.ř. výslovně umožňuje účastníkům řízení navrhovat i nové skutečnosti a důkazy během odvolacího řízení. Třetí skupinou jsou řízení, na která sice dopadá princip neúplné apelace, tedy řízení sporná, ale kde je naplněn jeden z důvodů vyjmenovaných v § 205a odst. 1 o.s.ř., který pro nedostatky v řízení před soudem prvního stupně umožňuje v odvolacím řízení navrhnout nové skutečnosti a nové důkazy.23 § 205a odst. 1 formuluje jak samotný zákaz novot, tak i taxativní výčet výjimek z tohoto zákazu. Ty se týkají takových důkazů, kterými se účastník snaží prokázat, že během řízení došlo k zásadním pochybením a ve věci tak nebylo rozhodnuto správným a spravedlivým rozhodnutím. 22
Bartoníčková, K., Křiváčková, J. Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené. Právní rozhledy. 2009, č. 17, str. 615 23 Macková, A.a kol. Opravné prostředky po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2000, č. 8, str. 27,28
25
První skupina výjimek uvedená v § 205a odst. 1 písm. a) a b) se týká nesplnění podmínek řízení. Jedná se o tak zásadní nedostatek, který nemůže být nadřazen principu neúplné apelace. Ze stejného důvodu zákon vymezuje i druhou skupinu důkazů, které lze navrhnout, i když nebyly navrženy během jednání soudu prvního stupně, a to tehdy, prokazuje-li jimi účastník pochybení při provádění důkazů soudem. Aplikace této výjimky se ale nemůže týkat navrhování nových důkazů, které mají dokazovat, že skutkový stav byl zjištěný nesprávně. Podle § 205a odst. 1 písm. c) musí jít o ty důkazy, jimiž odvolatel napadává věrohodnost důkazních prostředků, na základě kterých byl zjištěn skutkový stav soudem prvního stupně. Třetí okruh výjimek dává odvolateli možnost navržení novot tehdy, nedostalo-li se jim ze strany soudu prvního stupně dostatečného poučení o principu neúplné apelace nebo o nutnosti dostatečně splnit povinnost důkazní a povinnost tvrzení, což mělo prokazatelně za následek neúspěch ve sporu. Poslední výjimka se týká navrhování takových nových skutečností a důkazy, které vznikly až po vynesení rozsudku. Tato možnost byla z režimu úplné apelace vyjmuta spíše z praktických důvodů. Pro tento druh nových důkazů a nových skutkových tvrzení se využíval a i nadále využívá mimořádný prostředek žaloby na obnovu řízení. Nutit účastníky, aby v takových případech využili žalobu na obnovu řízení, kterou lze napadnout pouze pravomocný rozsudek, by bylo v rozporu s požadavkem rychlého a spravedlivého rozhodnutí ve věci. 4.2. Dopad neúplné apelace na další účastníky odvolacího řízení Zákaz novot jako projev neúplné apelace nemůže dopadat pouze na samotného odvolatele. Důkazní povinnost a povinnost tvrzení mají před soudem všichni účastníci řízení, kteří jsou si podle zásad civilního soudního řízení rovni. Zásadu rovnosti v odvolání řízeném neúplnou apelací vyjadřuje v občanském soudním řádu § 211a. Jiní účastníci mohou v odvolacím řízení navrhovat nové důkazy nebo uvádět nové skutečnosti pouze je-li splněna jedna z podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o.s.ř., nebo tehdy není-li ani sám odvolatel v navrhování novot omezen. Toto ustanovení je nutno chápat tak, že účastníci musí mít během řízení stejná práva a povinnosti. Pokud odvolatel v odvolacím řízení uvádí nová tvrzení a předkládá
26
soudu nové důkazy, musí mít žalovaný, stejně jako ostatní účastníci, možnost na ně reagovat. Kdyby tuto možnost neměli, nemohlo by se jednat o spravedlivý proces. Formulace výjimek uvedených v § 205a odst. 1 písm. e) a f) je ale vázána pouze na osobu odvolatele. Odvolatel, který nebyl poučen podle písm. e) nebo f), může v odvolacím řízení navrhovat nové důkazy a tvrdit nové skutečnosti. Pokud této možnosti využije, mohou i ostatní účastníci libovolně navrhovat cokoliv nového24. Na druhou stranu, jsou-li splněny podmínky pro navrhování novot v odvolacím řízení pro nedostatek poučení, ale odvolatel tuto možnost nevyužije, nezakládá to pro ostatní účastníky možnost navrhovat nové důkazy a nové skutečnosti. Takový postup by byl v podstatě v rozporu s účelem těchto ustanovení, protože ten, kdo odvolání nepodal, byť případně nebyl řádně poučen, nemůže této výjimky využít. 4.3. Poučovací povinnost týkající se principu neúplné apelace Účastníci mají během soudního řízení řadu procesních povinností, které musí splnit. § 5 o.s.ř. ukládá soudu povinnosti je o těchto povinnostech náležitě poučit. Během novelizací se obsah této povinnosti významně měnil. Současná koncepce vychází z toho, že poučení má být konkrétní, má přijít v té fázi řízení, kdy je to potřeba, a za těch okolností, kdy by absence tohoto poučení mohla způsobit újmu účastníkům na jejich konkrétních právech. Tato obecná formulace je pak na řadě míst občasného soudního řádu konkretizovaná tak, aby bylo vždy zřejmé o v jakém okamžiku, a o čem musí být účastníci poučeni. Jedním z příkladů této speciální poučovací povinnosti je i poučování účastníků o režimu koncentrace řízení a o principu neúplné apelace podle § 119a, 114c odst. 5 a § 118b odst. 2. Novela 30/2000 Sb. zásadně změnila koncepci odvolacího řízení tím, že od 1. 1. 2001 je odvolací řízení založeno na neúplné apelaci. Ta výrazně zvyšovala a, vzhledem k tomu, že jde o stále platnou právní úpravu, zvyšuje nároky na účastníky během prvostupňového řízení. Jedná se o tak zásadní změnu, a proto musí být o zákazu navrhování nových skutečností a nových důkazů náležitě informován přímo soudem první instance. § 119a výslovně ukládá předsedovi senátu poučit účastníky o tom, že nové skutečnosti a nové důkazy mohou v odvolacím řízení navrhovat jen
24
Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. Díl. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 1690
27
za podmínek stanovených v § 205a o.s.ř. Soudce tedy musí vysvětlit účastníkům podstatu a dopad principu neúplné apelace na možnosti účastníků v odvolacím řízení. Toto poučení se musí dostat přímo účastníkům, popř. jejich zástupcům na základě procesní plné moci. Poučení směřuje pouze vůči přítomným účastníkům. Na účastníka, který se k jednání bez omluvy nedostavil, dopadají stejné procesní důsledky, jako by byl přítomen.25 Nemá tedy možnost využít ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) a navrhovat tak v odvolacím řízení nové skutečnosti a nové důkazy. Toto poučení by mělo pro účastníky představovat jakousi poslední výzvu pro doplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení. Jestliže například soud jednání odročí s tím, že další jednání bude nařízeno jen z důvodu vynesení rozsudku, musí toto poučení přijít ještě před skončení posledního jednání, v němž probíhá jednání o věci samé. Soud má také podle ustanovení § 115a možnost rozhodnout v odvolacím řízení bez nařízení jednání. Jedná se o ty situace, kdy je možno rozhodnout na základě stranami přednožených listinných důkazy a zároveň se účastníci práva účasti na jednání vzdali, nebo souhlasí s tím, že jednání nařízeno nebude. Takový postup není překážkou v tom, aby bylo řízení ovládáno principem neúplné apelace, byť účastníci fakticky nebyli poučení podle § 119a o.s.ř.26 4.4. Nesporná řízení Jak už bylo uvedeno výše, na nesporná řízení nedopadá ani koncentrace řízení ani neúplná apelace v odvolacím řízení. Důvodem pro vyjmutí těchto řízení je jejich odlišná povaha, účel a zásady, které tato řízení ovládají. U sporů sledují účastníci protichůdné zájmy jako žalobce a žalovaný a předmětem sporu je porušení subjektivního práva. Sporná řízení tedy mají napravit toto porušení a jako taková mají tyto řízení tedy reparační funkci. Rozsudek, kterým soud tento spor rozhodne, ukládá účastníkům práva a povinnosti, má proto povahu konstitutivní. V případě nesporných řízení nestojí účastníci proti sobě a účelem řízení je spravedlivá úprava práv a povinností mezi účastníky, což je i celospolečenským 25
Horák, P., Hromada, M. Poučovací povinnost soudu 1. stupně v nalézacím řízení sporném. Právní rozhledy. 2003, č. 10, str.493 26 Svoboda, K.. Přehled judikatury. Poučovací povinnost soudu a koncentrace řízení, 1. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI, 2009
28
zájmem27. Nesporná řízení tak mají preventivní funkce a rozsudek má zpravidla deklaratorní povahu. Další odlišností jsou zásady, na kterých jsou tato řízení vybudována. Co se týče dokazování, jsou sporná řízení ovládána zásadou projednací. Navrhování důkazů a skutečností rozhodných pro zjištění skutkového stavu leží na účastnících řízení, což je vyjádření také zásady dispoziční. Soud nemůže důkazy vyhledávat, může ale provést i jiné důkazy a skutečnosti než byly stranami navrženy, pokud během řízení vyšly najevo. Na druhou stranu nesporná řízení spočívají na zásadě nalézací, což znamená, že soud může provádět i jiné než navržené důkazy a skutečnosti. Není tím míněno, že soud má pátrat a vyhledávat. Zákon formuluje tuto zásadu tak, že nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení nemůže být tomuto neaktivnímu účastníkovi k újmě, protože zákon ukládá soudu provést všechny potřebné důkazy. Z toho vyplývá, že soud jedná z úřední povinnosti, tedy na základě zásady oficiality.28 Z tohoto srovnání plyne, že neúplná apelace na nesporná řízení už z povahy věci vůbec dopadat nemůže. Omezovat účastníky v možnosti navrhovat nové skutečnosti a nové důkazy během řízení nebo v odvolacím řízení by bylo v přímém rozporu se zásadami, na nichž jsou tato řízení vybudována. Zároveň jsou tato řízení výslovně vyjmuta z dopadu účinků koncentrace řízení i z režimu neúplné apelace přímo v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu.
27
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád,. Komentář I. díl, 1.vydání, Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 866 28 David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. díl, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 560
29
5. Koncentrace řízení Koncentrace řízení vyjadřuje časový úsek, ve kterém účastníci sporného řízení musí splnit svou důkazní povinnost a povinnosti tvrzení. Musí si být vědomi toho, že pokud tuto povinnost nedodrží, nemůže soud brát později ty navrhovaná tvrzení v úvahu. Vývoj právní úpravy v civilním procesu dlouhodobě sleduje tendence k urychlení řízení a odstranění zbytečných průtahů. Jedním z opatření je právě zavedení koncentrace řízení a neúplné apelace v odvolacím řízení. Neúplná apelace je tedy v podstatě logickým projevem koncentrace řízení. Jak už bylo uvedeno výše, tento princip se do našeho právního řádu vrátil novelou 30/2000 Sb. Obecně vzato, po této novele se řízení před soudem prvního stupně koncentrovalo, jako celek po jeho ukončení. Zákon ale upravovat i výjimky, kdy koncentrace nastávala dříve než samotným rozhodnutím, a to ve dvou podobách. První z nich byla koncentrace řízení zákonná. Týkala se okruhů věcí, pro které byl společný naléhavý společenský zájem na rychlém řešení sporu. Účastníci takto koncentrovaného řízení byli o této skutečnosti informováni už v předvolání k prvnímu jednání. Výčet těchto řízení byl upraven v §118b ve znění účinném do 30. 6. 2009. Jednalo se například o spory ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, z hospodářské soutěže, o porušení práv z nekalosoutěžního jednání, porušení obchodního tajemství. Při takto koncentrovaných řízeních musely být všechna relevantní tvrzení a důkazy předneseny do ukončení prvního jednání. Druhým případem koncentrace byla koncentrace soudcovská podle § 118c o.s.ř. ve znění novely 30/2000 Sb. Toto ustanovení umožňovalo účastníkovi navrhnout koncentraci řízení k soudem stanovenému momentu jako prostředek obrany proti neopodstatněným průtahům v řízení ze strany druhého účastníka. Soud pak na základě tohoto návrhu vytyčil přesný časový okamžik, ke kterému nastávala koncentrace řízení se stejnými účinky jako koncentrace zákonná. Mělo jít o jedno z opatření, jehož účelem mělo být zabránění nežádoucímu prodlužování řízení. Tento prostředek ale nebyl účastníky řízení prakticky vůbec využíván, jelikož se
30
účastník, který by tento návrh podal, obával, že by toto opatření mohlo mít negativní důsledky i pro něj.29 Mimo řízení, na která byla koncentrovaná podle § 118b nebo § 118c, tedy mohli tedy účastníci navrhovat nové důkazy a tvrdit nové skutečnosti až do skončení řízení před soudem prvního stupně. Před skončením řízení také musel soud splnit poučovací povinnost podle §119 a. Celé řízení v první instanci tedy bylo chápáno jako jeden celek. Po novele 7/2009 Sb. došlo v úpravě koncentrace řízení k zásadním změnám. Koncentrace řízení se stala univerzální zásadu při projednávání sporných věcí30. Zákon nyní stanoví jako okamžik koncentrace buď konec přípravného jednání ve věcech, ve kterých je přípravné jednání nařízeno, a není-li, tak do skončení prvního jednání. Princip koncentrace ale nemůže platit bezvýjimečně. K dalším skutečnostem a důkazům soud přihlédne, týkají-li se zpochybnění věrohodnosti
provedených
důkazních
prostředků,
nastaly-li
po
ukončení
přípravného jednání, nebo nemohl-li je účastník bez svého zavinění v dané lhůtě uvést. 5.1. Koncentrace řízení k okamžiku ukončení přípravného jednání Samotný institut přípravného jednání byl zaveden do občanského soudního řádu také souhrnnou novelou 7/2009 Sb., konkrétně § 114c o.s.ř. Nová úprava přípravného řízení ukládá soudu, aby vedl přípravu pečlivě a precizně tak, aby bylo možné rozhodnout ve věci v co nejkratší době a ideálně pak během jednoho jednání.31 Přípravné jednání se tedy nařizuje tehdy, nelze-li rozhodnout bez nařízení jednání, nebo není-li možné připravit podklady pro jednání na základě výzvy soudu podle § 114a nebo na základě kvalifikované výzvy podle § 114b. Další možností je samozřejmě nařízení přípravného jednání na základě uvážení soudu.32 Během tohoto přípravného jednání má soud za povinnost zjistit, zda jsou splněny všechny podmínky řízení, popřípadě musí přijmout veškerá opatření, aby nedostatky v řízení odstranil. Dále vyzve účastníky, aby splnily svou povinnost 29
Bureš. J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Právní fórum. 2009, č. 12, str. 27 - 28 30 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 838 31 Jirsa, J. Souhrnná novela OSŘ. Právní rozhledy. 2009, č. 6, str. 504 32 Škárová, M. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2009. str. 266
31
důkazní a povinnost tvrzení, vyžaduje-li to účel řízení, tak uloží i splnění dalších povinností. Snahou soudu během tohoto přípravného jednání je mimo jiné dojít ke smíru mezi účastníky. Z podstaty tohoto druhu koncentrace musí být procesní povinnosti účastníků splněny do konce přípravného řízení. Je-li pro to důležitý důvod, může soud na žádost jednoho z účastníků, stanovit lhůtu k doplnění důkazů a tvrzení. Zákon ale výslovně stanovuje, že tato lhůta nesmí být delší 30-ti dnů. Nutno také zmínit, že pokud některý z účastníků v přípravném řízení nespolupracuje, resp. nedostaví se k němu, aniž by se včas omluvil a uvedl důležitý důvod pro svou nepřítomnost, nese poměrně závažné právní důsledky. Jestliže se nedostaví řádně předvolaný žalovaný, bez toho, aby se soudu omluvil, bere se za to, že nárok protistrany uznává a soud tak rozhodne rozsudkem pro uznání. Toto ustanovení se neužije, pokud jde o věci, v nichž nelze uzavřít smír, věci uvedené v § 120 odst. 2 nebo pokud jsou splněny podmínky pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. V případě, že se za stejných okolností nedostaví k přípravnému jednání žalobce, soud řízení zastaví. 5.2. Koncentrace v momentu ukončení prvního jednání ve věci § 118b o.s.ř. do 30. 6. 2009 vymezoval okruh věcí, u kterých se řízení koncentrovalo po skončení prvního jednání. Šlo o tzv. koncentraci „vhodnou“ tam, kde byl naléhavý zájem rozhodnout ve věci co nejrychleji. Po souhrnné novele tento paragraf vyjadřuje tzv. koncentraci „nutnou“, kdy je řízení koncentrováno ukončením prvního jednání ve věci u všech řízení kromě výjimek stanovených zákonem.33 Tato koncentrace nastává těchto řízení vždy, pokud projednávání nepředcházelo přípravné jednání podle 114c o.s.ř. V případech tohoto druhu koncentrace řízení může soud přihlédnout pouze k těm důkazům a skutkových tvrzením, které vyšli najevo do skončení prvního jednání, nebo ty, u kterých mu to povoluje zákonná výjimka formulovaná ustanovením § 118b odst. 1 o.s.ř. Pokud vznikne potřeba první nařízené jednání odročit z některého ze zákonem stanovených důvodů bez projednání věci samé, nastávají účinky koncentrace až ke konci nově nařízeného jednání.
33
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 838
32
Stejně jako u koncentrace řízení podle § 114c o.s.ř., i během prvního řízení může soud dojít k názoru, že pro řádné projednání je potřeba prodloužit lhůtu pro splnění procesních povinností účastníků řízení. V tomto případě ale není zákonem omezena lhůta, jakou může soud účastníkům poskytnout.
34
Je tedy plně na uvážení
soudu, jak dlouhou lhůtu účastníkovi poskytne se zřetelem k důvodům uvedeným v žádosti o prodloužení lhůty. 5.3. Výjimky z koncentrace řízení Z povahy samotné koncentrace, která má za cíl zejména zrychlení rozhodovacího procesu, řízení nesmí soud brát v úvahu při svém rozhodování navrhované důkazy a tvrzené skutečnosti po skončení přípravného jednání a nebylo-li ho, tak po skončení prvního jednání ve věci samé. Stejně jako u principu neúplné apelace není za určitých okolností žádoucí lpět na tom, vyloučení dalších důkazů a skutečností nastávalo vždy. Proto zákon vymezuje takové důkazy, ke kterým soud může přihlédnout i po té, co nastala koncentrace řízení. Jsou to ty důkazy skutečnosti: -
jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazů předložených soudu
-
které nastaly po okamžiku, kterým se řízení koncentruje
-
pokud je účastník nemohl bez své viny uvést
Mimo to samozřejmě soud přihlédne i důkazům a skutečnostem, které účastník soudu předložil na základě výzvy podle § 118a odst. 2. Tato výzva nastupuje v případech, kdy soud na základě předložených důkazů a tvrzených skutečnosti dojde k závěru, že je věc možno po právní stránce posoudit jinak, než jak uvádějí účastníci. Potom je povinností soudu o tomto účastníky poučit a vyzvat je k potřebnému doplnění rozhodných skutečností. Jde tedy o dodatečnou soudcovskou lhůtu zmíněnou u jednotlivých typů koncentrace35. Výjimky z koncentrace řízení se v některých případech shodují s výjimkami ze zákazu novot v odvolacím řízení, tedy z neúplné apelace, která ovládá odvolací řízení. Účastníci mohou už během projednávání věci před soudem prvního stupně 34
Bartoníčková, K., Křiváčková, J. Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené. Právní rozhledy. 2009, č. 17, str. 613 35 Bureš J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, str. 28
33
napadat věrohodnost důkazních prostředků, které byly účastníky navrženy. Mohou tedy soudu předkládat ty důkazy, které mohou samy o sobě nebo ve spojení s ostatními provedenými důkazy mít vliv na hodnocení důkazů ze strany soudu.36 Stejně tak tyto důkazní prostředky připouští i systém neúplné apelace podle § 205a odst. 1 písm. a). Stejná je také výjimka u těch důkazů a skutečností, které nastaly až po skončení přípravného jednání, popř. po skončení prvního jednání ve věci samé. U obou těchto důkazů by bylo v rozporu se záměrem urychlení rozhodnutí ve věci lpět na využití opravných prostředků ať už řádných nebo mimořádných. 5.4. Poučovací povinnost týkající se koncentrace řízení V souvislosti se zavedením přípravného řízení a zásady koncentrace řízení po jeho skončení, ukládá právní úprava po novele provedené zákonem 7/2009 Sb. soudu povinnost poučit účastníky o všech jejich povinnostech a hlavně o důsledcích jejich nesplnění. Pokud je ve věci nařízeno přípravné jednání podle § 114c o.s.ř. musí soud mimo řady jiných procesních povinností i povinnost poučovací podle odst. 5 tohoto ustanovení. Jeho účelem je, podobně jako v případě poučení o neúplné apelaci podle § 119a, obeznámit účastníky s podstatou koncentrovaného přípravného jednání a s důsledky, které jsou spojeny s nedostatečným splněním povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení. Těmito důsledky se rozumí možnost navrhovat další důkazy a skutková tvrzení jen za podmínek § 118b. Tohoto poučení se jim samozřejmě musí dostat před skončením přípravného jednání. Koncentrace podle § 114c se nedotýká řízení uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř., proto při projednání v těchto věcech soud poučení neposkytuje. V případě, že soud přípravné jednání nenařídil, řídí se omezení možnosti navrhovat před soudem důkazy ustanovením § 118b o.s.ř. Na základě této právní úpravy pak nastává koncentrace řízení k okamžiku skončení prvního jednání ve věci samé. Na rozdíl od úpravy přípravného řízení a také od předchozí úpravy koncentrace jen pro určitý okruh případů, platné do 30. 6. 2009 ale toto ustanovení neobsahuje povinnost soudu poučit účastníky řízení o tom, že řízení bude koncentrováno a že po skončení prvního jednání už nebudou moci navrhovat před
36
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 841
34
soudem nové skutečnosti a nové důkazy. Vzhledem k tomu, že se jedná o zásadní omezení účastníků, převládá názor, že soud účastníky poučit musí, byť v právní úpravě chybí konkrétní formulace. Tato povinnost by měla plynout z § 5 o.s.ř., který upravuje všeobecnou poučovací povinnost soudu vůči účastníkům řízení.
35
6 . Nové důkazy a nové skutečnosti Jednou z procesních povinností všech účastníků prvostupňového řízení je navrhnout soudu důkazy a přednést všechny skutečnosti, o která opírají svá tvrzení. Jak už bylo uvedeno v kapitole týkající se koncentrace řízení, může moment, do kdy mají účastníci tyto povinnosti splnit, nastat i před skončením řízení, resp. před vynesením rozhodnutí soudu prvního stupně. Na základě těchto důkazů a skutečností zjistí soud skutkový stav věci, který následně právně posoudí. Odvolací soud jako soud apelační ale není tímto zjištěním skutkového stavu vázán a proto je oprávněn provádět dokazování během řízení před odvolacím soudem. V jakém rozsahu je oprávněn do tohoto dokazování zahrnout důkazy a skutečnosti pro řízení nové záleží na tom, o jaký jakou formou apelace je odvolací řízení ovládáno. Při projednání věcí řízených principem neúplné apelace může ale provádět jen ty důkazy a přihlížet jen k těm skutečnostem, které byli navrženy už před soudem prvního stupně. To, jestli splňují tuto podmínku, odvolací soud ověřuje na základě spisu z řízení před soudem prvního stupně, v porovnání s odvoláním. Jedním ze zákonem stanovených důvodů pro odvolání je ustanovení § 205 odst. 2 písm. f), podle kterého je odvolání důvodné pokud zjištěný skutkový stav nemůže obstát kvůli dalším skutečnostem a dalším důkazům, které soud neprovedl. Tyto další skutečnosti a důkazy, které jsou v řízení a při následném přezkumu nové, lze ale využít pouze za podmínek stanovených v § 205a. 6.1. Nové skutečnosti Zjištění, zda jsou tvrzené skutečnosti pro řízení „nové“, se zakládá na tom, zda byly kterýmkoliv z účastníků řízení uvedeny, nebo zda jinak vyšly najevo během řízení před soudem prvního stupně. Jestliže je účastníci, popř. vedlejší účastníci, navrhli ať už z vlastní iniciativy nebo po výzvě soudu ke splnění povinnosti tvrzení, nebo jestliže jiným způsobem vyšly najevo, jedná se podle § 205a odst. 1 o skutečnosti v řízení již uplatněné a nelze na ně proto pohlížet jako na skutečnosti nové.37 V důsledku toho, musí soudy mnohdy řešit situaci, kdy účastníci budou v odvolacím řízení uplatněným skutečnostem větší význam pro skutkové posouzení, než jak
37
Drápal,L.: Odvolání po novele občanského soudního řádu, Právní rozhledy, 2001, č.9, Mimořádná příloha, str. 8
36
uvedli v řízení před soudem prvního stupně. Typicky pak mohou ve svém odvolání uvádět skutečnosti, které v prvostupňovém řízení vyšly najevo spíše jako skutečnosti okrajové, jako hlavní argument pro nesprávné skutkové zjištění. V takovém případě účastník sice nenavrhuje pro podporu svých tvrzení novou skutečnost, přesto ale soud nemůže takovému účastníku vyhovět. Důvodem je samotná podstata apelačního principu, který zakazuje soudu měnit skutkový základ věci. Účastníci tedy mohou rozvíjet svá původní tvrzení jen v tom rozsahu, který lze podřadit pod odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. c) nebo f), jelikož úkolem odvolacího soudu je posoudit, zda soud prvního stupně postupoval ve zjišťování skutkového stavu v souladu se zákonem a zda jeho zjištění vycházejí z navržených důkazů a tvrzených skutečností. 6.2. Nové důkazy V tomto kontextu se důkazem rozumí ten důkazní prostředek, který může mít být pro zjištění skutkového stavu relevantní. Podobně jako při hodnocení novosti skutečností uváděných v odvolacím řízení, i v případě nových důkazů soud vychází z toho, zda byly před soudem prvního stupně kterýmkoliv z účastníků navrženy, nebo zda je soud prvního stupně provedl podle § 120 odst. 3. Z toho vyplývá, že nový důkaz není ten, který byl navržen před soudem prvního stupně, ale soud je nepoužil, tedy neprovedl a nevyvodil z nich žádná zjištění. Aby se důkaz mohl považovat za navržený, musí být dostatečně konkretizován. I v případě, že je označení neúplné, lze ho přijmout, pokud je možné tento důkaz dostatečně odlišit mezi ostatními důkazy. Příkladem této minimální míry konkretizace je například uvedení jména a příjmení svědka, nebo uvedení toho, kdo a v jaké věci vydal listinný důkaz. Za uplatněný důkaz proto není možné považovat ten, který je příliš všeobecný, stejně tak jako nelze vzít v úvahu účastníkova tvrzení, kterými si vyhrazuje právo navrhovat k prokázání stejného tvrzení i další důkazy, nebo návrhy, aby ve věci byly provedeny všechny potřebné důkazy. Navržení důkazu je procesním úkonem ze strany účastníka řízení. Jako takový ho účastník může po splnění podmínek § 41a odst. 3 odvolat. Pokud odvolání úkonu obdrží soud nejpozději zároveň s návrhem na provedení důkazu,
37
pohlíží na tento úkon, jako by ho účastník nikdy neučinil a v odvolacím řízení se na tento důkaz bude pohlížet jako na nový. Při soudním řízení také může dojít k situaci, kdy účastník sice soudu navrhne důkaz k provedení, ale soud důkaz neprovede, protože účastník během řízení dá najevo svůj názor, že důkaz proveden být nemá. V takových případech se na důkaz nemůže v odvolacím řízení pohlížet jako na důkaz nový a nemusí tedy být pro jeho provedení v odvolacím řízení splněny podmínky § 205a odst. 1 o.s.ř. 38
38
Bureš, J., Drápal L., Krčmář, Z. Mazanec M. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004. str. 568
38
7. Výjimky ze zákazu novot Jak už bylo uvedeno výše odvolání ve sporných věcech je ovládáno principem neúplné apelace. Odvolací soud je soudem apelačním, který není během odvolacího řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a může tak provádět dokazování k zjištění tohoto skutkového stavu. Nesmí ale při tomto zjišťování přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem a nově navrženým důkazů. Z tohoto zákazu ale existují výjimky pro určité druhy řízení, kde je princip neúplné apelace v rozporu se základní povahou těchto řízení. Výjimky existují ale i v řízeních, na které princip neúplné apelace plně dopadá, ale trvání na tomto principu by bylo v přímém rozporu se základními zásadami civilního procesu vůbec. Taxativní výčet toho, kdy lze soudu při odvolacím řízení předkládat nové důkazy a nová skutková tvrzení a jakého druhu tyto novoty mají být, vymezuje ustanovení § 205a o.s.ř. Mimo tyto výjimky soud k takovým skutečnostem a důkazům přihlížet nemůže. Neposuzuje přitom důvody a okolnosti toho, proč účastník řízení jiné nové důkazy a skutečnosti neuplatnil už před soudem prvního stupně. Dovolává-li se účastník tohoto, že je neuvedl proto, že mu bez jeho viny nebyly známy, nezakládá to odvolací důvod v souladu s právní úpravou, ale důvod pro podání žaloby na obnovu řízení jako mimořádného opravného prostředku podle § 228 odst. 1 písm. a)39 Podle § 205a o.s.ř. tedy mohou účastníci v odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé navrhovat nové skutečnosti a nové důkazy pouze v těchto případech: Týkají-li se podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu. Povinnost zkoumat podmínky řízení leží po celou dobu řízení na samotném soudu, kterému tuto povinnost ukládá § 103 o.s.ř. Pokud soud nedostatek v řízení zjistí, musí učinit veškerá vhodná opatření k tomu, aby vady odstranil.40 Jestliže je odstranit nemůže, musí ze zákona řízení zastavit. Porušení této povinnosti soudem
39
Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II. díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 1643 40 Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II..díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 1640
39
by mělo za následek vadné rozhodnutí ve věci, což je nežádoucí jev a vadnost rozhodnutí musí být co nejrychleji odstraněna. Proto v takových případech nelze trvat na režimu neúplné apelace a účastník dotčený tímto rozhodnutím pak musí mít právo v odvolacím řízení navrhnout ty skutečnosti a důkazy, které dokládají nedostatek v podmínkách řízení. Totéž lze říci u nedostatku ve věcné příslušnosti a ve věcech obsazení soudu, kdy například rozhodoval vyloučený soudce, nebo přísedící. Rovněž se jedná o vadu v rozhodnutí, pro kterou rozhodnutí nemůže obstát ani v režimu neúplné apelace. Odvolací soud tedy musí po prokázání takové vady předmětné rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání. Kromě odvolání se účastníci mohou dovolávat odstranění těchto vad i mimořádnými opravnými prostředky, a to žalobou pro zmatečnost nebo dovoláním. Má jimi být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato skupina výjimek vychází ze stejných zásad jako ty uvedené v § 205a odst. 1 písm. a) Opět je jejich účelem odstranit vady, které měl soud povinnost odstranit už během řízení a které mohly mít za následek rozhodnutí, které nebylo spravedlivé a správné. Proto i zde musí být možnost řádným opravným prostředkem tyto nedostatky napravit. Patří sem všechny vady v řízení, které nelze podřadit pod ustanovení § 205a odst. 1 písm. a) a zároveň musí jít o takové vady, které mají prokazatelně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Typickým příkladem může být napadení rozhodnutí proto, že soud nepřihlédl ke skutečnostem, ke kterým ze zákona přihlédnout měl, nebo naopak při svém rozhodování zohlednil i skutečnosti nebo důkazy navržené opožděně. Dalším příkladem takových vad může být například to, kdy se účastník v důsledku správného doručení nedostavil k jednání před soudem, protože o něm nebyl vůbec vyrozuměn, nesprávné poučení účastníků nebo svědků, nebo ustanovení opatrovníka během řízení v rozporu se zákonem.41 U obou skupin výjimek jde opět o snahu co nejrychlejšího spravedlivého a procesně správného rozhodnutí a nastolení tak právní jistoty ve vztahu mezi účastníky. Případné vady lze samozřejmě odstranit i v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Lpět na postupu využívajícím pouze tyto mimořádné 41
David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N, Kasíková, M., Lavický P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II. díl, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. str. 1090
40
opravné prostředky by ale vzhledem k lhůtám a čekání na nabytí právní moci rozhodnutí by se rozhodnutí ve věci samé zbytečně oddalovalo samotné rozhodnutí. Má jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Jedna z nejdůležitějších činností soudu při rozhodování ve věci samé je hodnocení provedených důkazy. Podstatou této činností je přiřazení jednotlivým důkazům určitou hodnotu jako důležitost, pravdivost a zákonnost. Toto soud činí pouze na základě vlastního uvážení jako projev zásady volního hodnocení důkazů. Tato zásada je výslovně formulována v § 132 o.s.ř. Tyto hodnoty soud důkazním prostředkům přiřazuje jednak jednotlivě a jednat ve srovnání s ostatními důkazy. Na základě tohoto vyhodnocení pak soud vyvodí skutkový stav věci. Účastníci během řízení nemohou předpokládat, jak soud důkazy vyhodnotí, které bude považovat za relevantní a ke kterým vůbec nepřihlédne. Tyto závěry soudu jsou totiž vyjádřeny až v odůvodnění samotného rozsudku. Navržení nových důkazů v odvolacím řízení, kterými odvolatel prokazuje, že jednotlivé důkazy patřičnou hodnotu nemají, nebo naopak, není považováno za zásah do zásady volného hodnocení důkazů. Za nové důkazy, které lze do této skupiny výjimek zahrnout, ale nelze považovat takové důkazy, které mají prokázat, že skutkový stav je jiný než ten, který soud zjistil. Konkrétními příklady nevěrohodných důkazů mohou být například padělané listiny, ovlivnění znalce nebo svědka. Potom je třeba předložit konkrétní důkaz, který poukazuje na to, že listina je falzifikát, nebo prokazuje například korupční jednání. Zároveň se také musí jednat o důkaz, na kterém soud posouzení skutkového stavu založil. Naopak pokud je to provedený důkaz, ke kterému soud vůbec nepřihlédl, nemělo by dokazování nevěrohodnosti v dalším řízení smysl, ledaže by odvolací soud provedl důkazy předložené soudu prvního stupně znovu na základě ustanovení § 213a odst. 3 o.s.ř.42
42
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II.díl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 1641
41
Má jimi být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to z předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118b odst. 1 až 3 Toto ustanovení bylo přidáno do výčtu výjimek až novelou provedenou zákonem 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005. § 118b odst. 1 až 3 upravuje princip koncentrace v řízení před soudem prvního stupně. Zároveň ale ukládá soudu povinnost poučovat v konkrétních fázích jednání účastníky o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Soud tak musí účastníky informovat o tom, jaké důsledky pro ně koncentrace řízení přináší a k jakým okamžikům nastává. Podle § 114c se řízení koncentruje ke skončení přípravného jednání a nebylo-li nařízeno, tak ke skončení prvního jednání ve věci samé. Po té, co je řízení zkoncentrováno, už soud nesmí přihlížet k dalším skutečnostem a důkazům než k těm, které už byly předloženy. Pro účastníky, kteří své procesní povinnosti dostatečně nesplnili, může toto znamenat až ztrátu sporu pro neunesení důkazního břemena. Tato skupina výjimek z principu neúplné apelace pak má za úkol napravit situaci, kdy účastník nebyl dostatečně poučen a v důsledku toho neměl ve věci úspěch pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Jedná se tedy o dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně a zároveň musí být prokázána souvislost právě mezi nedostatečným poučením a neúspěchem ve věci. Není tedy možné navrhovat v odvolacím řízení nové důkazy a nové skutečnosti, kdy účastník sice nebyl řádně poučen, ale ve sporu neuspěl z jiného důvodu. Tímto jiným důvodem může být například právní posouzení věci ze strany soudu na základě zjištěného skutkového stavu. V souvislosti s poučovací povinností soudu nutno dodat, že poučení se musí dostat všem účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Pokud se k jednání nedostaví ani účastník ani jeho zástupce, nelze na tuto situaci pohlížet jako na nesplnění povinnosti ze strany soudu a účastník se nemůže odvolávat v dalším řízení, ať už před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, na to, že mu poučení poskytnuto nebylo.43 43
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II.díl. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. str. 1642
42
Odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1. Podle § 119a odst. 1 musí být účastníci před vydání rozhodnutí ve věci samé poučeni o důsledcích ve věci samé. Pokud soud tuto povinnost nedodrží, řídí se odvolací řízení principem apelace úplné. Jedná se tedy o výjimku, která dává účastníkům odvolacího řízení nejširší možnosti pro navrhování nových důkazů a nových skutečností. Ostatní výjimky § 205a odst. 1 totiž vymezují i povahu nových důkazů a nových skutečností u je jimi výslovně formulováno, čeho se mají týkat. Zavedení této povinnosti v souvislosti s přechodem na princip neúplné apelace zvyšuje nároky i na samotný soud, kterému tak bylo uloženo, aby účastníky ještě před vydáním rozhodnutí informoval o podstatě neúplné apelace a případných důsledcích pro ně samotné. Poučovací povinnost se považuje za splněnou, dostane-li se poučení v nepřítomnosti účastníka jeho zástupci s procesní plnou mocí.44 Na tuto výjimku ze zákazu novot se ale nemůže odvolávat ten účastník, který se řízení bez omluvy neúčastnil a poučení se mu tak jeho vinou nedostalo. Nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. V odvolacím řízení mohou účastníci navrhovat i ty důkazy a tvrdit ty skutečnosti, které před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně ještě neexistovaly a mohou být relevantní pro zjištění skutkového stavu věci. Novela 30/2000 Sb. připustila tyto skutečnosti už při odvolacím řízení. Do té doby mohlo být k takovým novým důkazům a skutečnostem přihlédnuto jen po podání mimořádného opravného prostředku žaloby na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že touto novelou došlo k zásadní změně v koncepci odvolacího řízení, tedy přechodu z principu úplné apelace na apelaci neúplnou, stal by se tento postup neefektivním. Účastníci by totiž museli čekat na právní moc rozhodnutí a až pak podat mimořádný opravný prostředek, což by jen oddalovalo vydání pravomocného rozhodnutí a nastolení práv a povinností mezi stranami.45 V souvislosti s navrhováním těchto nově vzniklých skutečností a důkazů, musí soud nejprve ověřit, že vznikly až po vydání rozhodnutí. K těmto důkazům a
44
Nykodým, J. Novela občanského soudního řádu. Bulletin advokacie. 2000, č. 8, str. 28 Vláda ČR Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Zvláštní část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2000. ASPI ID: LIT13429CZ. 45
43
skutečnostem může být přihlíženo ale jen tehdy, dá-li se jejich novost bez průtahů zjistit, nebo jestliže by se nejednalo o rozsáhlé dokazování. V opačném případě se nebudou tyto důkazy provádět v rámci odvolacího řízení, ale musí být uplatněny v řízení o žalobě na obnovu řízení.46 Zároveň nelze pod ustanovení § 205a odst. 1 písm. e) nelze podřadit skutečnosti a důkazy, které vznikly už před skončením jednání před soudem prvního stupně, ale účastkům nebyly známy, nebo je z jiných důvodů nemohly navrhnout. Nepřihlíží se ani k tomu, jestli toto účastník nemohl bez své viny uvést. Lze je ale uplatnit opět v řízení o mimořádném opravném prostředku žaloby na obnovu řízení.
46
Macková, A. Opravné prostředky v novele občanského soudního řádu provedené zákonam č. 30/2000 Sb.. Bulletin advokacie. 2000, č. 8, str. 29
44
8. Úvahy de lege ferenda Jak už bylo uvedeno zejména v kapitole týkající se historického vývoje odvolání a principů, na který je a v minulosti bylo vybudováno, právní úprava vždy odráží potřeby společnosti i politické tendence doby. Princip úplné apelace, kterým byla řízena všechna občanskoprávní řízení ve spojení s principem jednotnosti řízení už nemohl postačovat pro svojí neformálnost a pomalost. Cílem novely bylo zejména urychlit soudní řízení ve sporných věcech, neboť soudní ochrana subjektivních práv musí přijít v době co nejkratší, jinak ztrácí na významu. Toto je i ve vyspělých státech jeden z hlavních požadavků na právní úpravu. Česká republika se musela tedy těmto požadavkům přizpůsobit i kvůli podnětům zvenčí. Šlo například o nutnost harmonizace práva v rámci členských zemí Evropské unie anebo doporučeni Rady Evropy. Důležitým úkolem zákonodárce je tedy optimální způsob, jakým zamezit průtahům v soudních řízeních a zároveň zajistit správné a spravedlivé rozhodování věci. Dá se říci, že se jedná o srovnatelně důležité požadavky, kdy by nemělo docházet k upřednostňování jednoho na úkor druhého. Právní úprava odvolacího řízení založeného na principu neúplné apelace tento požadavek bezpochyby splnila. Účastníci měli možnost během celého řízení před soudem prvního stupně navrhovat důkazy, o která opírali svá tvrzení. Toto koncentrování řízení tedy začalo odpovídat významu obou soudních instancí. Úkolem soudu prvního stupně by mělo být zjištění správného skutkového základu věci, který pak musí zůstat neměnný i pro přezkoumání soudem odvolacím. Odvolací soud tedy v rámci opravného řízení přezkoumává pouze to, zda prvostupňový soud postupoval v souladu se zákonem a při zjišťování skutkového a právního stavu nepochybil. Neúplná apelace tedy účastníky v podstatě nutí se co nejlépe připravit na prvostupňové řízení. Tato změna zvýšila ale i nároky na soud, jelikož se postup při soudním projednání stal více formálním. Z toho plyne nutnost, aby účastníci byli obeznámeni se svými procesními povinnostmi. V případě neúplné apelace pak musí soud účastníky poučit o důsledcích koncentrovaného řízení do okamžiku vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. V souvislosti s narůstajícím formalismem také civilního procesu vyvstává otázka, zda by účastník neměl být před soudem zastoupen advokátem. Pro srovnání se opět vrátím k předchozím právním úpravám. Důvodová zpráva k zákonu 99/1963 45
z doby přijetí tohoto zákona uvádí, že cílem této právní úpravy je taková formulace zákona, která bude srozumitelná každému občanovi. Stejně tak i řízení bylo v podstatě volné, bez zvláštních požadavků a podmínek pro jeho účastníky. Počítalo se tedy s tím, že účastník bude v řízení vystupovat bez právního zástupce. Oproti tomu Civilní řád soudní účinný od roku 1895 upravoval odvolací řízení jako silně formální, ovládané principem neúplné apelace a zastoupení advokátem bylo vyžadováno už během odvolacího řízení. V současné době je povinné zastoupení advokátem nahrazeno spíše zvýšenou poučovací povinností soudu, což zvyšuje nároky na soud v dodržování formálního postupu. Podle mého názoru to není řešení právě optimální. Od doby přijetí novely 30/2000 Sb. se i nadále pokračovalo ve snahách ke zrychlení civilního procesu. Už po přijetí novely 59/2005 Sb. se jasně formuloval požadavek rozhodovat sporná řízení při jediném jednání. Posledním legislativním počinem v tomto směru je pak novela 7/2009 Sb., která měla pokračovat v tomto vývoji. S cílem rozhodovat při jediném nařízeném jednání bez zbytečných průtahů byla do občanskoprávních sporných řízení zavedena koncentrace řízení už během řízení před soudem prvního stupně. Právě po této novele už ale vyvstává otázka, zda snahy k urychlení procesu nezačínají být na úkor řádného a spravedlivého projednání. Účastníkům řízení se totiž ještě více zúžil prostor, kdy mohou soudu předkládat důkazy a skutečnosti, o něž opírají svá tvrzení. U případů náročnějších na dokazování se bude muset i soud vypořádat s tímto omezením. U přípravného řízení bude v těchto výjimečných případech pravděpodobně muset využít možnosti uložení dodatečné lhůty pro doplnění důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení, nebo bude-li to stačit, bude muset přistoupit k přerušení jednání. Obdobně pak bude postupovat u případů, kdy přípravné jednání nařízeno není a řízení se koncentruje k okamžiku skončení prvního nařízeného jednání. Všechny tyto diskutabilní body novely 7/2009 Sb. poukazují na to, že tato úprava není právě kvalitní, právě v tom, že instituty, které zavádí do občanského soudního řádu, nejsou provázané s instituty stávajícími. Příkladem je už výše zmíněný vztah mezi novou koncentrací a stávající neúplnou apelací, která řízení koncentrovala až k momentu vynesení rozhodnutí ve věci samé. Osobně se domnívám, že zavedením nových druhů koncentrace řízení se právní úprava spíše zkomplikovala, nikoliv tedy ve smyslu významu těchto institutů, ale spíše v nedořešení vazeb na instituty ostatní. Do zákona byla včleněna nová ustanovení
46
a zároveň byl obsah a význam stávajících ustanovení zásadně změněn, aniž by se tyto změny odrazily v právní úpravě. Toto je obecně problém tohoto právního předpisu. Právní úprava civilního procesu cestou novelizování zákona, který byl založen na zcela jiných zásadách a myšlenkách, už do budoucna rozhodně nemůže postačovat. Řada novel byla přijata s tím, že se jedná o přípravu na novou rekodifikaci. Soudě podle stávající situace k ní ale bohužel v nejbližší době nedojde.
47
Závěr V této práci jsem se pokusila o podrobný rozbor principu neúplné apelace v právní úpravě odvolacího řízení společně se rozborem podstaty tohoto institutu a všemi důsledky, které přináší pro účastníky řízení. Po téměř deseti letech, kdy v odvolacích řízeních ve sporných věcech, funguje princip neúplné apelace, lze říci, že přechod od režimu apelace úplné, posunul civilní proces k rychlejšímu a efektivnějšímu projednání věci samé. Výsledek sporu závisí mnohem více na aktivitě účastníků a nutí je k důkladnější přípravě na řízení samotné. Všechna skutková tvrzení a důkazy, kterými tato tvrzení dokládají, musí být předložena už soudu prvního stupně, který je jako jediný oprávněn ke zjišťování skutkového stavu věci. Odstranění průtahů v řízení bylo jedním z cílů právě novely 30/2000 Sb., která za tímto účelem zavedla jak neúplnou apelaci, tak i například koncentraci řízení v zákonem stanovených případech. Tato novela zároveň měla odstranit pozůstatky předchozí právní úpravy, kdy bylo jak odvolací řízení i celý civilní proces ovládáno zcela jinými zásadami. Můžeme říct, že i tento úkol tato novela částečně splnila. Zároveň bych ráda zmínila i novelizace, které Velkou novelu následovali, zejména pak novela provedená zákonem 59/2005 Sb. A 7/2009 Sb. Obě pokračovaly v tendencích ke zrychlení procesu. Ve své práci se z těchto novel zabývám zejména novými podobami koncentrace řízení, které přinesla novela 7/2009 Sb., jednak ve vztahu k neúplné apelaci, která není nic jiného než druh koncentrace řízení, jednak proto, že tyto koncentrace vymezují podmínky pro to, co se považuje za uplatnění v souladu se zákonem a naopak, co už soud při svém rozhodován nesmí vzít v úvahu. Tyto změny a nové instituty, hodnoceno jednotlivě, určitě znamenají změnu k lepšímu a rychlejšímu civilnímu procesu. Problém nastává při hodnocení občanského právního řádu jako celku, kdy nezbývá než říci, že novelizováním předpisu, který byl vytvořen na naprosto odlišných koncepcích a základech, se stal tento zákon naprosto nepřehledný s nedostatečnou úpravou vzájemných vazeb u jednotlivých institutů. Je tedy bez nejmenších pochyb, že by mělo být zvýšeno úsilí o vytvoření nového právního předpisu upravující občanskoprávní proces, který by plně nahradil stávající úpravu se všemi nedostatky z předešlých období, zřetelně by rozlišil jednotlivá řízení a komplexně tato řízení upravil.
48
Resume Subject of this diploma thesis is description and analysis of principal of incomplete (partial) appeal in the Czech civil procedure. Appeals are ordinary remedial instrument, which is used for revision of decision of the court of first instance. Code of Civil Procedure differentiates two kinds of legal remedies. First one is ordinary remedy and it allows reviewing every decision of first instance court, if it is not except by law and if the decision has not came into legal power. Contemporary legal regulation knows only one ordinary remedy called appeal. On the other hand the extraordinary remedies allow reviewing those decisions, which are already legitimate and enforceable. Appeal, as an ordinary remedy presents most frequent way of revision. This is important instrument because one of the fundamental principal is right to a fair trial and part of it is dual judicial system. In accordance with this principal the legal regulation doesn’t impose any special requirement for application this kind of remedy. Appeal is based on system of incomplete appeal in contemporary legal regulation. Principal of incomplete appeal means that appeal court can’t take into consideration any evidence and any allegation of fact, which wasn’t suggested in court of the first instance. This limitation means higher demands for parties of dispute and the participants have to be more careful and have to meet more obligations, if they want to succeed on trial. If they don’t prepare well for the hearing, they can lose the action. It means that proceeding has become more formal and qualified both for participant and for court too. Incomplete appeal has been significant change and judge has a legal obligation to advice on the essence this principal and on the legal consequences. On the other hand it is a guarantee, that the appeal court will review same merits of the case. Incomplete appeal then consolidates the principle of legal safeguard and prevents all delay in procedure. System of incomplete appeal can not work universally without any exceptions. There could be so serious faults in procedure, whose correction must be superior to incomplete appeal principal. For this cases law formulates six categories of exceptions. New evidences and facts can be taken into consideration only if accordant with one of this exception. As a fault, which can’t be tolerated, is considered for example: lack of material competence of court, presence of excluded judge, lack of credibility of evidence, lack of advice on the part of court, etc.
49
For comparison of substance of complete and incomplete appeal I have also dealt with the history of appeal and appeal principal. This instrument was built up on complete appeal principal till 30.12.2000. The change was made by amendment to a Code of Civil Procedure, which came into effect on 1st of January 2001. Incomplete Appeal has been established only for merit decision given in non-contentious procedure. Principal of complete remedy was kept in all other cases, especially in contentious cases. It is given by purpose, reason and principles which are contentious cases based on. Complete principal was typical for appeal proceeding during previous political system, because there were no special demands on participants and the proceeding war very informal. This lack of conditions and rules and this informality of legal regulation were misappropriated by one of the party of the dispute for deferring the final decision in non-contentious procedure. This is the reason why is the transformation to incomplete appeal for some kinds of trials so important change for civil appeal proceeding.
50
Seznam použité literatury: BARTONÍČKOVÁ, K., KŘIVÁČKOVÁ, J. Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené. Právní rozhledy. 2009, č. 17. BAVORSKÝ, J. Odvolanie v občanskom súdnom konaní. 1. vyd. Bratislava: Vydavatelstvo Slovenskej Akadémie vied, 1966. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. MAZANEC, M. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004. BUREŠ, J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12. DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 376). 1. vyd. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2009. DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl (§ 201 až 376). 1. vyd. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2009. DRÁPAL, L., Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II, Komentář. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. HORÁK, P., HROMADA, M. Poučovací povinnost soudu 1. stupně v nalézacím řízení sporném. Právní rozhledy. 2003, č. 10. JIRSA, J. Souhrnná novela OSŘ. Právní rozhledy. 2009, č. 6 MACKOVÁ, A.a kol. Opravné prostředky po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2000, č. 8. MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty. Bulletin advokacie 2001, č.1 NYKODÝM, J. Novela občanského soudního řádu. Bulletin advokacie. 2000, č. 8. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 99/1963 Sb. Obecná část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 1963. ASPI ID: LIT32410CZ SCHELLEOVÁ, I. Český civilní proces. Praha : Nakladatelství Linde, 2006.
51
SCHELLEOVÁ, I. a kol. Civilní proces. Praha: Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA, 2006. STAVINOHOVÁ, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 1998. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2003. SVOBODA, K.. Přehled judikatury. Poučovací povinnost soudu a koncentrace řízení, 1. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, 2009. SVOBODA, K. Souhrnná novela občanského soudního řádu - jak funguje v praxi. Právní fórum. 2009, č. 10. ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vyd. Praha: Nakladatelství Linde, 2009. VLÁDA ČR Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Zvláštní část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2000. ASPI ID: LIT13428CZ VLÁDA ČR Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Zvláštní část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2000. ASPI ID: LIT13429CZ WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, č. 4. WINTEROVÁ, A. Nad perspektivami českého civilního procesu. Právní rozhledy. 2008, č. 12. WINTEROVÁ, A. a kol. Nakladatelství Linde, 2006.
Civilní právo procesní. 5. aktualizované vyd. Praha:
ZOULÍK, F., DVOŘÁK, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum, 2009, č. 1.
52