Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Diplomová práce Porušení obchodního tajemství Petra Čichoňová 2011

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Porušení obchodního tajemství zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury“.

.........................................................................

1

Poděkování: Chtěla bych touto cestou poděkovat JUDr. Evě Večerkové, Ph. D. za odborné vedení mé diplomové práce.

2

Obsah 1.

Úvod .................................................................................................................................... 4

2.

Historie právního zakotvení institutu obchodního tajemství .............................................. 5

3.

Současná právní úprava obchodního tajemství ................................................................... 8 3.1

Pojmové znaky obchodního tajemství ......................................................................... 8

3.2.

Nakládání s obchodním tajemstvím .......................................................................... 12

3.3.

Doba trvání práva k obchodnímu tajemství ............................................................... 13

3.4.

Ochrana obchodního tajemství dle § 20 obch. z. ....................................................... 14

3.5.

Porušení obchodního tajemství .................................................................................. 15

4.

Instituty podobné obchodnímu tajemství .......................................................................... 19 4.1.

Know-how a jeho vztah k obchodnímu tajemství ..................................................... 19

4.2.

Důvěrné informace a jejich vztah k obchodnímu tajemství ...................................... 20

5.

Oceňování obchodního tajemství a know-how ................................................................. 22

6.

Licenční smlouva k uţívání obchodního tajemství a know-how ...................................... 26

7.

Obchodní tajemství versus právo na informace ................................................................ 29

8.

Právní prostředky ochrany obchodního tajemství............................................................. 31 8.1.

Ochrana obchodního tajemství dle obchodního zákoníku ......................................... 31

8.1.1.

Aktivně a pasivně legitimované osoby............................................................... 32

8.1.2.

Institut předběţného opatření ............................................................................. 34

8.1.3

Nároky uplatnitelné k ochraně práva k obchodnímu tajemství .......................... 35

8.2.

Ochrana obchodního tajemství v pracovněprávních vztazích ............................... 42

8.3.

Ochrana obchodního tajemství v trestněprávních předpisech ............................... 49

8.4.

Ochrana obchodního tajemství v jiných právních předpisech ................................... 56

9.

Závěr ................................................................................................................................. 58

10.

Resumé .......................................................................................................................... 60

11.

Seznam pouţité literatury .............................................................................................. 62

3

1.

Úvod

Konkurenční soutěţní prostředí klade vysoké nároky na ty, kteří v něm chtějí uspět, proto je přirozeným uvaţováním a záměrem podnikatelů pohybujících se v tomto prostředí být vţdy o něco napřed před ostatními konkurenty. Aby tohoto dosáhli, je nutné zdokonalování jejich obchodních a organizačních strategií, zvyšování produktivity a zvětšování klientely. Takovéto změny a potaţmo celý provoz podniku se ovšem neděje bez toho, aby při něm vznikaly nové poznatky či docházelo ke shromaţďování údajů a informací, které by zamýšlené podnikatelské počiny a aktivity v konečném důsledku usnadnily. Tyto v průběhu podnikání vytvářené skutečnosti nabývají na základě svého vyuţití mnohdy velmi vysokou hodnotu, a stávají se proto předmětem zájmu ostatních soutěţitelů, kteří jsou si dobře vědomi toho, jak by se takové údaje daly vyuţít. A právě na ochranu zájmů soutěţitelů, u kterých v souvislosti s provozem jejich podniku takové poznatky byly vytvořeny, vznikla právní úprava institutu obchodního tajemství, která má za účel především poskytovat dotčeným podnikatelům právní prostředky na ochranu před ohroţováním či porušováním tohoto institutu třetími osobami. Ve své práci se tudíţ budu věnovat jednak samotnému pojmu obchodního tajemství a jeho vymezení v české (dříve československé) právní úpravě od historie po současnost a právním prostředkům jeho ochrany, které právní řád aktivně legitimovaným osobám poskytuje. Dále se zmíním o jeho vztahu vůči obdobným institutům a pojmům, jako je know-how a důvěrné informace, a následně se budu zabývat i jeho antagonistickým vztahem vůči právu na informace. Doufám, ţe v této práci dostatečně ozřejmím a obsáhnu, o čem institut obchodního tajemství pojednává a ţe také v souladu s dostupnými zdroji literatury nastíním problematické otázky vznikající v rámci jeho uţití a ochrany.

4

2.

Historie právního zakotvení institutu obchodního tajemství

Institut obchodního tajemství byl v právním řádu první republiky zakotven od 15. července 1927, kdy nabyl účinnosti zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěţi (dále jen „z. p. n. s.“), přičemţ v tomto zákoně bylo rozlišováno mezi obchodním a výrobním tajemstvím. Tato právní úprava slouţila, jak k obecné ochraně obchodního a výrobního tajemství, tak k ochraně před jejich porušením v rámci nekalé soutěţe. Konkrétně byl tento institut upraven v § 13 z. p. n. s.,1 přičemţ toto ustanovení výslovně počítalo s osobami v zaměstnaneckém či učňovském poměru k oprávněnému z obchodního tajemství, a dále byla v § 31 z. p. n. s.2 obsaţena trestní ochrana, jeţ porušení obchodního a výrobního tajemství označovala za přečin porušování a vyuţívání obchodních a výrobních tajemství. Nikde v zákoně proti nekalé soutěţi ovšem nenajdeme definici pojmu obchodního a výrobního tajemství. Důvod absence takovéto definice je osvětlen v důvodové zprávě k z. p. n. s.: “Dobrá pověst a přednost v soutěžních stycích, které se některé podniky těší, tkví nezřídka ve zvláštních obchodních a výrobních metodách, které jsou výsledkem dlouhé práce, píle a finančních obětí. Jde tu o zvláštní obchodní a výrobní tajemství, která jsou vlastní určitému podniku a odlišují jej od podniků jiných. Zevrubnější definici pojmu obchodních a výrobních tajemství nelze určit. Jde tu o otázku faktickou, která se bude v různých podnicích 1

§ 13(1) Kdo jako zaměstnanec nebo učeň za trvání zaměstnaneckého nebo učňovského poměru jiné osobě neoprávněně sdělí nebo učiní přístupným obchodní nebo výrobní tajemství, jeţ mu v důsledku jeho poměru v podniku, buď bylo svěřeno, nebo stalo se jinak přístupným a jehoţ můţe býti pouţito za účelem soutěţe, můţe býti ţalován, aby se zdrţel takového jednání. (2) Stejnou ţalobou můţe býti nastupováno proti tomu, kdo neoprávněně za účelem soutěţe jinému sdělí nebo ve vlastním nebo cizím podniku uţije obchodního nebo výrobního tajemství, jehoţ znalosti nabyl: a) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu nebo dobrým mravům, zejména vlastní nebo cizí výzvědou, nebo b) jako tajemství jemu zvláště svěřeného, zejména z technických předloh a návodů, z výkresů, modelů, šablon, střihů, receptů, štočků, vzorků a vzorkovnic, ze seznamu zákazníků a pramenů nákupních, nebo c) u výkonu funkce, k níţ byl soudem nebo veřejným orgánem povolán. (3) Tyto předpisy se nevztahují na pouţívání znalostí a zručností, kterých zaměstnanec nebo učeň nabyli v pravidelném postupu své činnosti s vůlí zaměstnavatele v jeho podniku konané. (4) Věděl-li jednající nebo musil-li věděti, ţe tajemství můţe býti pouţito za účelem soutěţe, můţe býti ţalován i o náhradu škody. 2 § 31 (1) Přečinu se dopouští, kdo jako zaměstnanec nebo učeň za trvání zaměstnaneckého nebo učňovského poměru jiné osobě neoprávněně sdělí nebo učiní přístupným obchodní nebo výrobní tajemství, jeţ mu v důsledku jeho poměru v podniku buď bylo svěřeno nebo stalo se jinak přístupným a o němţ ví, ţe ho můţe býti pouţito za účelem soutěţe. (2) Stejného přečinu se dopouští ten, kdo neoprávněně za účelem soutěţe jinému sdělí nebo ve vlastním nebo cizím podniku uţije obchodního nebo výrobního tajemství, o němţ ví, ţe ho můţe býti pouţito za účelem soutěţe a jehoţ znalosti nabyl: a) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu nebo dobrým mravům, zejména vlastní nebo cizí výzvědou, nebo b) jako tajemství jemu zvláště svěřeného, zejména z technických předloh a návodů, z výkresů, modelů, šablon, střihů, receptů, štočků, vzorků a vzorkovnic, ze seznamu zákazníků a pramenů nákupních, nebo c) u výkonu funkce, k níţ byl soudem nebo veřejným orgánem povolán. (3) Ustanovení § 13, odst. 3., platí i tu.

5

různě řešit a která i časově podléhá neustálým změnám. Definice – nehledíc k vadám definicí vůbec – nemohla by tu být ani vyčerpávající, ani dost pružná a výstižná. Není třeba obávat se svěřit řešení této otázky soudům, které mohou vyslechnout o této odborné otázce znalce.“3 Definicím pojmu obchodního a výrobního tajemství se věnovala předválečná teorie, kdy například K. Skála4 uvádí, ţe v podstatě není moţné ani ţádoucí vytyčit přesné definice výrobního a obchodního tajemství, tudíţ se s definicí obchodního a výrobního tajemství omezuje na konstatování, ţe se jedná o určité skutečnosti, jeţ jsou vlastní jednomu nebo několika podnikům, přičemţ nemusí jít o nějakou zvláštnost vlastní pouze jedinému podniku. Stačí tedy, aby tyto skutečnosti byly veřejnosti neznámé a konkurenčně ocenitelné. Domnívám se, ţe přílišná specifikace a definice pojmu obchodního tajemství by skutečně mohla mít kontraproduktivní účinek, tudíţ povaţuji pojetí K. Skály za velice pragmatické. Ovšem ve sporech o porušení obchodního tajemství se mnohdy jako klíčová otázka jeví potřeba akurátnější definice, čímţ se akt stanovení toho, co můţe být obchodním tajemstvím, přenáší z legislativy na judikaturu a soudce se tomuto problém tak jako tak nevyhne. Následně došlo v legislativě k nahrazení pojmu obchodního a výrobního tajemství pojmem tajemství hospodářského, jeţ můţeme najít především v trestněprávních předpisech, konkrétně v trestním zákoně účinném do 31. října 1998. Tento pracoval s pojmy hned několika různých druhů tajemství, a to tajemstvím státním, hospodářským a sluţebním. „Hospodářským tajemstvím, které mělo asi nejblíţe ke stávajícímu pojmu obchodního tajemství, se podle ustanovení § 89 odst. 11 trestního zákona (ve znění účinném do 31. října 1998) rozumělo vše, co bylo důleţité pro hospodářskou činnost a v obecném zájmu mělo zůstat utajeno před nepovolanou osobou. Prakticky totoţnou, jen velmi obecnou definici hospodářského tajemství obsahovalo ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění pozdějších předpisů, přičemţ podle § 23 odst. 3 téhoţ zákona byla federální vláda zmocněna stanovit bliţší úpravu ochrany hospodářského tajemství v mezích základních zásad upravených tímto zákonem a určit oprávnění a úkoly federálního ministerstva vnitra při této ochraně. Skutečnosti, které tvořily předmět hospodářského tajemství, byly obsaţeny v seznamech vydávaných a doplňovaných ministrem vnitra pro jednotlivé obory a odvětví podle nařízení vlády č. 148/1971 Sb., o ochraně

3

VEČERKOVÁ, E. Obchodní tajemství. In Historie obchodněprávních institutů. Sborník příspěvků z konference pořádané Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 10. června 2009 v Brně. Brno : MASARYKOVA UNIVERZITA, 2009. s. 28. 4 SKÁLA, K. Nekalá soutěž : Její podstata a stíhání podle zákona ze dne 15. července 1927, č. 111 Sb. z. a n. Praha : Praetor, 1927. s. 182.

6

hospodářského a sluţebního tajemství, ve znění nařízení vlády č. 420/1990 Sb.“5 Co se týká trestněprávní ochrany hospodářského tajemství, byla tato obsaţena v § 122 trestního zákona, ve znění účinném do 31. října 1998 (dále jen „tr. zákon“), jeţ upravoval trestný čin ohroţení hospodářského tajemství takto: a) „kdo vyzvídal hospodářské tajemství v úmyslu vyzradit je nepovolané osobě, b) kdo hospodářské tajemství nepovolané osobě úmyslně vyzradil, c) kdo z nedbalosti způsobil, že se hospodářské tajemství stalo známým v cizině, d) kdo hospodářské tajemství úmyslně do ciziny vyzradil,“ přičemţ tomu, kdo se dopustil takového trestného činu, hrozil trest odnětí svobody dle trestní sazby buď aţ na jeden rok anebo na jeden aţ pět let. Tato právní úprava byla následně zrušena zákonem č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, přičemţ tento nabyl účinnosti dne 1. listopadu 1998. Význam a změny, jeţ přijetí této nové právní úpravy uzákonilo, lze shrnout takto: „zavedl zcela jinou koncepci ochrany utajovaných skutečností. Zároveň jím byl novelizován trestní zákon a trestní řád a mimo jiné došlo ke zrušení ustanovení § 89 odst. 10 až 122 tr. zák. o trestném činu ohrožení hospodářského tajemství a § 173 tr. zák. o trestném činu ohrožení služebního tajemství. Nyní už trestní ani mimotrestní předpisy kategorii hospodářského tajemství neupravují, byť některé dřívější právní předpisy ještě tento pojem používají.“6 Dá se tedy shrnout, ţe v rámci historického vývoje úpravy institutu obchodního tajemství došlo postupně k odklonu od původního pojmu obchodního a výrobního tajemství k pojmu tajemství hospodářského spolu s dalšími druhy tajemství výše zmíněnými. Význam hospodářského tajemství byl ovšem naprosto odlišný od tajemství obchodního, kterým se v této práci budu dále zabývat: „V souladu s povahou totalitního reţimu bylo hospodářské tajemství součástí okruhu skutečností utajovaných veřejnoprávními předpisy v zájmu státu a v zájmu tehdejšího reţimu. Nejednalo se o soukromoprávní hodnotu.“7 Právní úprava institutu hospodářského tajemství, jak jiţ bylo uvedeno, byla posléze zrušena a toto bylo opět nahrazeno institutem tajemství obchodního, které, jak z výše citované části textu vyplývá, rozhodně neplní vůči hospodářskému tajemství funkci paralelní.

5

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 10. 6 tamtéţ, s. 11. 7 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 221.

7

3.

Současná právní úprava obchodního tajemství Účinná právní úprava obchodního tajemství je obsaţena v § 17 aţ 20 zákona č. 513/1991

Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. z.“).8 Obchodní tajemství je, jak uvádí J. Dědič9 ve svém komentáři k obchodnímu zákoníku, nehmotným statkem podnikatele, jeţ je vůči všem třetím osobám chráněné absolutním právem podnikatele, a patří k podniku, tudíţ při převodu podniku přechází spolu s podnikem na nového vlastníka, přičemţ původní vlastník není oprávněn si jej ponechat. Dále je institut obchodního tajemství v obchodním zákoníku upraven v rámci ochrany proti nekalé soutěţi, a to v ustanovení § 51 obch. z.,10 coţ zakládá některé specifické aspekty jeho ochrany, kterými se budu zabývat dále v této práci. Na rozdíl od ustanovení § 17 - 20 obch. z. je na základě § 51 obch. z. obchodnímu tajemství, respektive podnikateli, kterému toto náleţí, poskytována ochrana relativní, jeţ směřuje vůči konkrétní osobě způsobilé svým jednáním v rámci hospodářské soutěţe právo podnikatele k obchodnímu tajemství ohrozit nebo porušit. 3.1

Pojmové znaky obchodního tajemství Co tedy obchodním tajemstvím můţe být a za jakých podmínek? Dle I. Pelikánové11 jsou

jím skutečnosti obchodní povahy jakoţto seznamy zákazníků, jejich adresy a další kontaktní údaje, nákupní prameny, seznam obchodních zástupců, obchodní plány, vzorky, vzorkové kolekce, cenové kalkulace, obrat jednotlivých prodejen, náklad časopisu, organizační struktura podniku, počty a další údaje o uzavřených nebo uzavíraných smlouvách, obsah 8

§ 17 Předmětem práv náleţejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běţně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. § 18 Podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje, má výlučné právo tímto tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho uţití a stanovit podmínky takového uţití. § 19 Právo k obchodnímu tajemství trvá, pokud trvají skutečnosti uvedené v § 17. § 20 Proti porušení nebo ohroţení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěţi 9 DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 117 – 118. 10 § 51 Porušováním obchodního tajemství je jednání, jímţ jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného vyuţije obchodní tajemství (§ 17), které můţe být vyuţito v soutěţi a o němţ se dověděl: a) tím, ţe mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěţiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níţ byl soudem nebo jiným orgánem povolán, b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu. 11 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 220.

8

významných obchodních smluv. K. Čada12 do skutečností obchodního charakteru dále řadí seznamy odběratelů a dodavatelů, obchodní záměry, adresáře potenciálních obchodních partnerů, adresáře prověřených zahraničních zástupců a dealerů, problematiku cenové politiky a kalkulace, obsahy obchodních knih a reklamní strategie, distribuční metody a formální úpravy tiskopisů a smluv. Dále se můţe jednat o skutečnosti výrobní povahy, kterými jsou nepatentované vynálezy, knihy receptů, modely, výsledky pokusů, zvláštní výrobní metody, postupy atd., jak uvádí I. Pelikánová.13 „Za obchodní tajemství výrobního charakteru je moţno povaţovat i komplex výrobních zkušeností a dovedností, které vedou k úspěšné skutečné realizaci řešení, které z technického hlediska můţe být i obecně známé.“14 V úvahu ovšem přichází i skutečnosti jiného charakteru, kdy dle K. Čady15 se můţe jednat taktéţ o skutečnosti organizačního a personálního charakteru, které nejsou v rámci lexikálního výkladu obvykle dovozovány. A dále také skutečnosti ekonomické jako například metody ke sniţování nákladů.16 Pokud jde o skutečnosti technické povahy, těmito mohou být nejrůznější drobná zlepšení proti současnému stavu techniky. Patří sem ovšem i významnější poznatky, jeţ z nějakého důvodu doposud patentovány nejsou. Jedním z důvodů pro rozhodnutí takové poznatky nepatentovat můţe být například snaha ušetřit poplatky za patentovou ochranu, a dále také skutečnost, ţe podáním patentové přihlášky je veřejně dáno najevo objevení určitých nových poznatků. Patentová ochrana tedy není aţ tak spolehlivá s ohledem na to, ţe existuje veřejné povědomí o existenci nových zlepšovacích řešení a vyvolávají v konkurenci pokušení takto chráněná řešení obcházet.17 Individuální posouzení těchto skutečností je ovšem převáţně úlohou soudů, např. Krajský soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. 31 Ca 189/2000, dovodil, ţe: „obchodním tajemstvím nemůţe být v ţádném případě informace o rozsahu finančních prostředků poskytnutých podnikateli z rozpočtu obce či města, tedy ani údaj o ceně za provedené dílo, jeţ je hrazena z příjmů získaných od daňových poplatníků – výdaje obcí jsou věcí veřejnou, s jejich zdroji nespojuje podnikatele ţádná tvůrčí souvislost, jeţ by jen v náznaku mohla vést k domnění, ţe by se mohlo jednat o obchodní tajemství, a to včetně

12

ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. s. 12.

13

PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 220. 14 ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. s. 12. 15

tamtéţ, s. 11. HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. s. 107. 17 tamtéţ, s. 106-107. 16

9

konkrétního uţití rozpočtových prostředků.“18 Co dále nemůţe být obchodním tajemstvím, jsou poznatky o tom, ţe podnik porušuje určité právní předpisy, neboť by při uplatnění ochrany proti porušení takovéhoto obchodního tajemství musela být soudem poskytnuta ochrana naopak ţalovanému, a to na základě starořímské myšlenky o tom, ţe bezpráví nemůţe dát vzniknout právu. Tato by mohla být uplatněna advokátem ţalovaného v případě, ţe by mu například hrozilo, ţe s ním bude rozvázán pracovní poměr z důvodu vyzrazení takové skutečnosti.19 Jak ovšem vyplývá z § 17 obch. z., aby se o výše uvedených skutečnostech dalo říct, ţe jsou obchodním tajemstvím, je nutné, aby splnily také všechny ostatní pojmové znaky v ustanovení tohoto paragrafu. Musí tedy souviset s podnikem, přičemţ se ovšem nejedná se pouze o podniky výrobní, neboť obchodní tajemství musí být chráněno taktéţ u podniků sluţeb a u příslušníků svobodných povolání.20 Dále musí mít skutečnou, popřípadě alespoň potencionální materiální nebo nemateriální hodnotu, která se: „nemusí projevit hned a postačuje pravděpodobnost, ţe se projeví v budoucnu.“21 Dále se musí jednat o skutečnosti, jeţ nejsou v příslušných obchodních kruzích běţně dostupné, jelikoţ: „Utajované skutečnosti ... mají hodnotu jenom za předpokladu utajení, jenom za předpokladu, ţe nejsou běţně dostupné a jenom po tuto dobu.“22 Takové utajení musí podnikatel řádným způsobem zajišťovat, a to: „efektivně i s vyuţitím technických prostředků a nepostačí pouhý závazek zaměstnanců či jiných osob zachovávat mlčenlivost ohledně určených skutečností nebo jen pouhé prohlášení podnikatele, ţe určité skutečnosti tvoří obchodní tajemství.“23 Z uvedeného vyplývá, ţe: „ podnikatel musí nejen mít vůli určitou skutečnost utajovat, ale musí tuto vůli i odpovídajícím způsobem projevit. Obchodní zákoník se tedy přiklonil k vyuţití tzv. teorie projevu vůle. ... Lze však doporučit jednoznačný, pokud moţno písemný projev vůle, neboť důkazní břemeno o existenci takové vůle ponese v případném sporu podnikatel.“24 „Vůle podnikatele vedoucí k ochraně obchodního tajemství můţe být vyjádřena různým způsobem, 18

BOHÁČEK, M. Otevřené otázky právního reţimu obchodního tajemství v českém právu a inspirace k jejich řešení v americkém a anglickém právu. In Pocta Petru Hajnovi k 75. narozeninám. Praha : Wolters Kluwer, 2010. s. 40. 19 HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. s. 108. 20 tamtéţ, s. 107. 21

DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 118.

22

PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 220. 23 DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 118. 24

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 20.

10

např. v pracovní smlouvě, v obchodní smlouvě, v jednostranném závazku mlčenlivosti ohledně skutečností, které tvoří obchodní tajemství, ve vnitřní organizační normě podniku, ale i ve faktickém utajování. Zajišťování obchodního tajemství můţe spočívat v opatření technické, organizační a jiné povahy, např. v uloţení materiálů v trezoru, v zákazu přístupu osob nepovolaných na určitá pracoviště, v začlenění příslušných ustanovení do pracovních smluv atd.“25 Dle I. Štenglové26 lze podle povahy utajovaných skutečností rozlišit prostředky slouţící k utajení těchto skutečností na materiální, kterými mohou být, např. trezory, bankovní schránky, poplašná zařízení. Jako další skupinu uvádí prostředky organizační, spočívající např. ve vytipování nezbytného okruhu osob seznámených s tajemstvím a přijetí organizačních opatření zamezujících přístup neoprávněným osobám k utajované skutečnosti. A dále prostředky smluvní, které umoţňují zapracovat povinnost utajovat určité skutečnosti do smlouvy uzavřené podnikatelem a osobou, které bylo obchodní tajemství zpřístupněno. K. Čada27 v tomto směru dále doplňuje a doporučuje, aby podnikatelé zvláště druhově a konkrétně označovali skutečnosti, jeţ povaţují za svá obchodní tajemství a s tímto projevem vůle pak seznámili všechny zaměstnance formou interního příkazu. A dále k tomuto příkladmo uvádí, ţe: „Evidence kopií a příkaz směřující k tomu, aby nebyly kopírovány a dále předávány, by byl hodnotným důkazem pro zajištění utajení konkrétních okolností.“28 P. Hajn doporučuje provést vyjádření podnikatelovy vůle k utajení určitých skutečností dvěma opatřeními, z nichţ jedním je: „obecně formulovaný poţadavek na utajení všech informací pro podnik hospodářsky významných, ať jiţ v současné době existují či by v budoucnu mohly vzniknout. Tento poţadavek lze vyjádřit v pracovní smlouvě, v dokumentu z nástupního rozhovoru, v pracovním řádu.“29 A dále doporučuje tento obecný pokyn doplnit: „konkrétnějšími pravidly pro případy, u nichţ by mohlo nejsnáze dojít k porušení obchodního tajemství a kde se také dá přesněji uvést podoba tohoto tajemství.“30 V závislosti na efektivitě utajení se pak dá uvést, ţe například: „I patentové přihlášky a přihlášky uţitných nebo průmyslových vzorů, pokud nejsou zveřejněny, mohou být povaţovány za obchodní tajemství.“31 Pokud se však jedná o: „obecné znalosti a zručnost, kterou nabyli zaměstnanci

25

ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník : Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 52. 26 ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 20-21. 27 ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. s. 15. 28 ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha : Oeconomica, 2002. s. 32. 29 HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. s. 112. 30 tamtéţ, s. 112. 31 ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. s. 13.

11

v rámci své práce, jsou tyto znalosti připisovány obvykle jako charakteristické pro určitý obor, nikoliv podnik, a nejsou pak předmětem ochrany obchodního tajemství.“32 Dalšími skutečnostmi obecně vyloučenými z ochrany obchodního tajemství jsou také: „běţně dostupné návody k pouţití, které budou dodávány neomezenému okruhu spotřebitelů, dále pak konstrukce a postupy opakovaně publikované v učebnicích a odborných publikacích, poznatky a skutečnosti plynoucí z všeobecně závazných norem, jakoţto i technických norem, které mají zpravidla pouze doporučující charakter.“33 V případě, ţe jsou ovšem všechny výše uvedené pojmové znaky splněny, lze hovořit o obchodním tajemství, ke kterému má podnikatel, k jehoţ podniku náleţí, absolutní právo vůči všem, kteří by obchodní tajemství jakkoli porušovali. „Ochrana je neformální, to znamená, ţe nevzniká registrací nebo zápisem, ale vzniká okamţikem naplnění pojmových znaků obchodního tajemství a rovněţ tak zaniká, jestliţe zanikne samo obchodní tajemství, tedy jestliţe odpadne některý z jeho pojmových znaků – např. podnikatel přestane utajovat tyto skutečnosti nebo se stanou obecně dostupnými, byť i v důsledku protiprávního jednání. Podnikatel se v tom případě můţe domáhat právní ochrany, zejména náhrady škody, avšak obnovení obchodního tajemství, pokud zanikl jeho pojmový znak spočívající v utajení, jeţ není moţné.“34 3.2.

Nakládání s obchodním tajemstvím

Jak jiţ vytyčuje výše citovaný § 18 obch. z., má podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje, výlučné právo s tímto nakládat, zejména udělit svolení k jeho uţití a stanovit pro takové uţití odpovídající podmínky. Právo k takovému obchodnímu tajemství má pak podnikatel, jemuţ náleţí vlastnické právo k podniku.35 V takovém případě se většinou jedná o obchodní tajemství, jeţ vznikne z činnosti podnikatele, který podnik zaloţil a dále jej provozuje, anebo jde o obchodní tajemství, ke kterému má právo podnikatel, jeţ podnik nabyl odvozeně včetně tohoto a v jeho uţívání a udrţování tak nadále pokračuje.36 Avšak pokud by došlo k nájmu podniku dle § 488 odst. 1 obch. z., má nájemce zákonnou licenci taktéţ na vyuţití obchodního tajemství po dobu trvání nájmu podniku, a to v rozsahu, v jakém je třeba pro řádné provozování podniku a vzhledem k faktu, ţe obchodní tajemství je 32

ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. s. 12. tamtéţ, s. 14. 34 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 220. 35 DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 119. 36 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 224. 33

12

zcela jistě předmětem průmyslového vlastnictví.37 Zabýváme-li se problematikou otázky, komu náleţí právo k obchodnímu tajemství v případě nájmu podniku, neboť zákonnou formulaci „podnikatele provozujícího podnik“ lze vztáhnout i na nájemce podniku, v Komentáři k obchodnímu zákoníku J. Dědič vyslovuje názor, ţe: „.podnikatelem provozujícím podnik ve smyslu § 18 obch. z. je pouze podnikatel, jemuţ podnik patří vlastnickým právem, a nikoliv i podnikatel provozující podnik jako nájemce, neboť ten má podle § 288g obch. z. jen zákonnou licenci.“38 Ve svém Komentáři k obchodnímu zákoníku si pak I. Pelikánová39 poloţila otázku, zda se i nově vzniklé obchodní tajemství stane majetkem majitele podniku, jeţ bude takto činností nájemce zhodnocen. Na tuto otázku odpovídá: „Obchodní tajemství by bylo jakýmsi „přírůstkem“ hromadné věci (§5 ObchZ). „Podnikatelem provozujícím podnik“ bude po dobu nájmu nájemce, protoţe jej provozuje pod vlastní firmou (§ 488 odst. 2) po skončení nájmu se jím opět stane pronajímatel. V případě nájmu podniku podnikatel vlastnící podnik a podnikatel podnik provozující jsou netotoţné kategorie. Ustanovení § 18 se z tohoto hlediska ukazuje jako formulačně nepřesné, jestliţe mluví o podnikateli provozujícím podnik namísto majitele či vlastníka podniku, protoţe jen ten je majitelem obchodního tajemství a má k němu práva uvedená v tomto ustanovení.“40 Jak vyplývá z této podkapitoly, není zákonná specifikace osoby, které náleţí právo k obchodnímu

tajemství

a

nakládání

s ním

zrovna

nejvydařenější,

neboť

vede

k problematickým otázkám, kdo všechno takovým subjektem můţe být. Co se tedy týká moţného řešení této komplikace, souhlasím s většinou právních teoretiků a domnívám se, ţe by pojem „podnikatel provozující podnik“ měl být nahrazen pojmem určitějším, jako například „vlastník“ či „majitel podniku“, aby takové označení nevedlo ke zbytečným sporům a spekulacím. 3.3.

Doba trvání práva k obchodnímu tajemství

Ustanovení § 19 obch. z. stanoví, ţe právo k obchodnímu tajemství trvá, pokud trvají skutečnosti uvedené v § 17 obch. z. Dle P. Hajna41 se ovšem nejedná o nejzdařilejší definici, neboť by se z ní dle jeho názoru dalo usuzovat, ţe jisté informace mohou být obchodním 37

DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 119. tamtéţ, 119 s. 39 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 224. 40 tamtéţ, 224. 41 HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, s. 250. 38

13

tajemstvím i po té, co odpadly uvedené skutečnosti, tudíţ tímto přestalo existovat pouze právo k obchodnímu tajemství. Názory právních teoretiků se v této oblasti však liší a například J. Dědič k době trvání obchodního tajemství říká: „Právo k obchodnímu tajemství není časově omezeno, avšak trvá pouze po dobu, pokud daná skutečnost splňuje všechny náleţitosti § 17 ObchZ. Jestliţe by přestala splňovat jen jednu z nich, obchodní tajemství, a tudíţ i absolutní právo k němu zaniká.“42 Pokud tedy zanikne předmět subjektivního práva, musí zaniknout i toto právo, tudíţ zanikne-li i jen jeden jeho pojmový znak, zanikne celé obchodní tajemství a v důsledku toho pak i právo k tomuto.43 „Tak můţe obchodní tajemství zaniknout buď z vůle podnikatele, protoţe jiţ nemá zájem na utajování určité skutečnosti, nebo bez ohledu na jeho vůli, pokud by se daná skutečnost stala známou i proti vůli podnikatele nebo by přestala mít i jen potenciální hodnotu.“44 3.4.

Ochrana obchodního tajemství dle § 20 obch. z.

Úprava obchodního tajemství dle §17 - 20 obch. z. neobsahuje speciální řešení jeho právní ochrany, přičemţ tato je stanovena odkazovací normou v § 20 obch. z., která odkazuje na § 53 a 54 obch. z., jeţ obsahují právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi. Ochrana obchodního tajemství dle výše uvedených ustanovení má svá specifika, kterými se odlišuje od ochrany obchodního tajemství jako zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěţe uvedené v § 51 obch. z., kterou se budeme zabývat dále v této práci v rámci současné právní úpravy institutu obchodního tajemství. Dle ustanovení § 17 – 20 obch. z. je tedy oprávněný chráněn proti kaţdému rušiteli bez ohledu na existenci soutěţních vztahů, jedná se tedy o právo absolutní, kdeţto dle § 51 obch. z. je oprávněnému poskytována ochrana poněkud omezenější. Tuto je moţno aplikovat aţ po splnění dalších podmínek k naplnění této zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěţe, jedná se tedy o právo relativní, kterému je poskytována ochrana vůči určitému konkrétnímu rušiteli, jeţ je způsobilý ohrozit nebo porušit právo k obchodnímu tajemství oprávněného. Ochrana obchodního tajemství se však vţdy řídí obchodním zákoníkem, a to bez ohledu na to, kdo je rušitelem. 45

42

DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 120. PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 225. 44 DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 120. 45 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 225. 43

14

Ochraně obchodního tajemství dle obchodního zákoníku se budu komplexně věnovat dále v této práci, tudíţ zatím ponechán její vytyčení, jak je výše uvedeno, ve zjednodušené a stručné formě. 3.5.

Porušení obchodního tajemství

Porušení obchodního tajemství je zvláštní skutkovou podstatou nekalé soutěţe upravenou v § 51 obch. z., přičemţ tato poskytuje oprávněnému vůči rušiteli obchodního tajemství ochranu relativní. „Samozřejmě musí být splněny i obecné podmínky § 44 odst. 1 obch. z. Půjde zejména o podmínku, aby vyuţití obchodního tajemství (či moţnost takového vyuţití) bylo na újmu soutěţiteli.“46 Co do určení předmětu ochrany dle tohoto ustanovení, je jím obchodní tajemství, tak jak je vymezeno v § 17 obch. z., kdy musí splňovat všechna zde stanovená kritéria a zároveň musí být vyuţitelné v soutěţi, coţ musí osoba, která se domáhá ochrany podle tohoto ustanovení dostatečným způsobem osvědčit.47 Nutnost takového osvědčení byla stanovena např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 1999, sp. zn. 3 Cmo 170/97: „Pokud navrhovatel tvrdí, že odpůrce ve svém podnikání využívá obchodní tajemství navrhovatele, a proto žádá o vydání předběžného opatření, pak podmínkou pro vydání předběžného opatření je osvědčení takových skutečností, z nichž se jeví jako pravděpodobné, že určité skutečnosti jsou u navrhovatele chráněny jako obchodní tajemství podle § 17 ObchZ a že předmět tohoto tajemství je bez právního důvodu k újmě oprávněného jednáním podle § 51 ObchZ soutěžitelem využíván.“ Budeme-li se zabývat vztahem obou výše uvedených ustanovení obchodního zákoníku, můţeme konstatovat, ţe úprava institutu obchodní tajemství § 17 obch. z. je v souladu s vymezením práv k duševnímu vlastnictví v dohodě TRIPS, jeţ jej přiřadila k tzv. průmyslovým právům. Z tohoto faktu pak vyplývá jeho specifická ochrana a dále se tímto dotvrzuje, ţe předmětem obchodního tajemství zásadně nejsou statky chráněné jednotlivými průmyslovými právy, ale naopak skutečnosti, jeţ takové specifické ochrany jinak nepoţívají.48 Okruh osob, které se mohou dopustit ohroţení či porušení obchodního tajemství, lze vymezit takto: „Osoba, která porušuje obchodní tajemství nekalosoutěţním způsobem, můţe, ale nemusí být soutěţitelem ve vztahu k osobě, do jejíhoţ práva na ochranu obchodního tajemství bylo zasaţeno. Jednajícím můţe být jak ten, kdo se o skutečnostech, jeţ tvoří 46

HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, s. 251. 47 MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži : Komentář. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008. s 99. 48 tamtéţ, s 99.

15

obchodní tajemství, dověděl legálně ..., tak v důsledku protiprávního jednání buď vlastního ..., nebo cizího. K vyuţití obchodního tajemství soutěţitelem v soutěţi nemusí dojít, postačí, ţe je zde taková objektivní moţnost.“49 Jedná-li se o osoby v pracovním vztahu k soutěţiteli, jsou těmito nejen zaměstnanci a učni ale dále i osoby, jeţ jsou ve vztahu k oprávněnému na základě jiných smluv, např. mandátní, o obchodním zastoupení či na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr aj. V tomto ohledu je oprávněný jakoţto zaměstnavatel chráněn ustanovením § 75 odst. 1 zákoníku práce, který stanoví: „Zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, v něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem.“50 Problém však můţe nastat u osob, jeţ uzavřely s oprávněným mandátní smlouvu, a na které se v důsledku toho takové omezení nevztahuje. Dále by povinnost zaměstnance zachovávat obchodní tajemství měla být náleţitě stanovena v pracovní smlouvě, tak aby byl naplněn poţadavek dle § 17 obch. z. o odpovídajícím zajištění utajení skutečností tvořících obchodní tajemství. Zaměstnavatel, který má právo k obchodnímu tajemství, by měl také zaměstnance upozornit, ţe povinnost zachovávat obchodní tajemství nekončí se skončením pracovního poměru v tomto podniku, ale trvá dále, tak dlouho, jak trvají skutečnosti jej zakládající.51 „Ochraně obchodního tajemství zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích v první řadě slouţí (můţe slouţit) tzv. konkurenční doloţka, tedy dohoda uzavíraná podle § 29a (nyní § 310) zák. práce. Tuto dohodu – jak se uvádí v § 29a (nyní § 310) zák. práce – můţe zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít, jestliţe to lze od zaměstnance spravedlivě poţadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v pracovním poměru a jejichţ vyuţití při výkonu výdělečné činnosti by mohlo zaměstnavateli závaţným způsobem ztíţit jeho činnost, teda i za účelem ochrany obchodního tajemství zaměstnavatele (spočívá-li v povaze informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů), avšak jen tehdy, můţe-li být vyuţito v soutěţi a zaměstnanec takovým vyuţitím závaţným způsobem zaměstnavateli ztíţí jeho činnost.“52 Taková konkurenční doloţka pak zavazuje zaměstnance se po dobu aţ jednoho roku zdrţet výkonu výdělečné činnosti shodné s předmětem podnikání zaměstnavatele, popřípadě takové, která by vůči zaměstnavateli měla soutěţní povahu, a to pod sankcí určité peněţité částky pro případ 49

DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. s. 317. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 51 MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži : Komentář. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008. s 100-103. 50

52

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 47.

16

porušení, jeţ si strany v takové doloţce sjednají. Zde je nutno upozornit, ţe zaměstnanec má povinnost takto sjednanou částku zaplatit vţdy, poruší-li závazek z tzv. konkurenční doloţky a není rozhodné, zda také porušil nebo ohrozil obchodní tajemství zaměstnavatele. A dále platí, ţe i po zaplacení této peněţité částky zaměstnavateli stále náleţí právní prostředky na ochranu obchodního tajemství dle ustanovení § 20 obch. z., popřípadě § 53 obch. z., a to z titulu obchodněprávního vztahu, jeţ mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vznikl v důsledku porušení nebo ohroţení obchodního tajemství zaměstnavatele.53 Na situaci nic nemění ani fakt, ţe informace představující předmět obchodního tajemství vytvořil sám zaměstnanec, neboť tyto skutečnosti se tak stávají obchodním tajemstvím jeho zaměstnavatele.54 Co se týká specifikace osob v jiném vztahu k soutěţiteli, jak uvádí § 51 obch. z., tyto mohou zahrnout: „jednak rodinné příslušníky a jiné příbuzné i důvěrné přátele; poněkud sporné se jeví zahrnutí společníků v obchodní společnosti do této kategorie, protoţe zpravidla budou reprezentovat postiţeného soutěţitele ... Nepochybně však zahrne osoby jednající o uzavření smlouvy se soutěţitelem, jimţ byly poskytnuty informace označené jako důvěrné.“55 Skutečnosti, jeţ mohou být označeny pojmem „důvěrné informace“, budou ozřejměny v další části práce. Jiným vztahem k soutěţiteli můţeme označit rovněţ působnost auditora, členství v dozorčí radě a podobných orgánech, a dále také vztahy obchodněprávní, z čehoţ vyplývá, ţe porušení obchodního tajemství se mohou dopouštět nejen jednotlivci, ale i obchodní společnosti a další právnické osoby.56 Určení okruhu osob, které jsou povinny zachovávat tajemství, jeţ se dozvěděly v rámci výkonu funkce, k níţ byly soudem nebo jiným orgánem povolány, vyplývá především z předpisů o povinnosti mlčenlivosti upravených danými zákony, přičemţ dále se jedná i o tlumočníky, překladatele, soudní znalce aj.57 Dalším z typických příkladů takovýchto osob je také působnost exekutora či likvidátora, popřípadě sem můţeme zařadit rovněţ orgány kontrolní a daňové.58 53

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 47. 54 HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha – Linde Praha, a.s., 1995. s. 117. 55

MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži : Komentář. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008. s 101. HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. s. 117. 57 MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži : Komentář. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008. s 101. 58 HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. s. 117. 56

17

Na závěr je třeba k této zákonné úpravě zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěţe dodat, ţe: „I kdyţ zákonodárce pouţil nedokonavý způsob vyjádření a mluví o porušování obchodního tajemství ..., dojde k naplnění skutkové podstaty i jediným skutkem.“59 Avšak k naplnění skutkové podstaty nemůţe dojít samotným záměrným soustřeďováním poznatků legálně získaných, pokud nedošlo ke zpřístupnění, sdělení nebo vyuţití takových informací jinou osobou. Zde se bude jednat o ohroţení obchodního tajemství, tudíţ se k jeho ochraně uplatní ustanovení § 20 obch. z.60

59

HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, s. 251. 60 HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. s. 120.

18

4.

Instituty podobné obchodnímu tajemství

4.1.

Know-how a jeho vztah k obchodnímu tajemství

Výslovná úprava institutu know-how není v českém právním řádu zakotvena, tudíţ neexistuje legální definice tohoto pojmu, nicméně je hojně vyuţíván v literatuře i v praxi a v některých případech můţeme zmíňku o něm nalézt i v právních předpisech (např. § 60 odst. 2 obch.z.).61 Vymezení pojmových znaků institutu know-how tedy přísluší především právní teorii a doktrinální literatuře, přičemţ se dá shrnout, ţe aby bylo moţné povaţovat určité poznatky za know-how, musí splňovat tyto znaky: „Především se musí jednat o nehmotný statek, vyjádřený ve formě umoţňující jeho vnímání a poznatelnost, tvořený poznatky, zkušenostmi a vědomostmi z různých oblastí společenského ţivota, který má podstatný význam pro jeho uţivatele, není všeobecně známý a dostupný, je ocenitelný penězi a má určitou penězi ocenitelnou hodnotu, je vyuţitelný téţ třetími osobami a není chráněn podle norem upravujících ochranu osobnostních práv. Know-how je tedy všeobecně pojímáno jako znalosti, zkušenosti či poznatky z oblasti výroby, obchodu, sluţeb či ekonomiky. Jde tedy o „výrobně-technické, obchodní a jiné poznatky a zkušenosti“.“62 Shodně s definicí know-how obsaţenou v předchozí větě je know-how definováno taktéţ ve slovenské právní úpravě, konkrétně v zákoně č. 188/1994 Zb., o ochrane hospodárskej súťaţe.63 Dá se tedy shrnout, ţe know-how je jakýmsi nehmotným statkem sui generis, kdy můţe i nemusí být výsledkem tvůrčí duševní činnosti fyzické osoby, a dále patří mezi tzv. jiné majetkové hodnoty, coţ znamená, ţe není věcí v právním slova smyslu. Je však ocenitelné penězi, tudíţ můţe být majetkovou hodnotou a je způsobilé být předmětem občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Je ovšem nutné mít na paměti, ţe ačkoliv mohou být výše uvedené znaky vlastní také předmětům osobnostních práv označovaných jinak neţ know-how, můţeme pod tento institut podřadit pouze takové výrobně-technické, obchodní a jiné poznatky, které nejsou chráněny právními normami osobnostními.64 Know-how není však ze zákona chráněno erga omnes, tudíţ nepoţívá absolutní ochrany, nýbrţ je moţné zajišťovat jeho ochranu pouze inter partes, tj. v rámci smluvních závazků. Z tohoto vyplývá, ţe třetí osoby nejsou touto ochranou vázány, coţ samozřejmě neplatí,

61

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 27. 62 LISSE, Luděk. Know-how v českém právním řádu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 10, s. 506. 63 § 4 (2) Ustanovenie odseku 1 sa pouţije obdobne na prevodpráv alebo poskytnutie licencií na predmety priemyselného vlastníctva, na výrobno-technické a obchodné poznatky a skúsenosti (know-how) nechránené podľa osobitných predpisov. 64 tamtéţ, s. 504 – 507.

19

v případě ţe know-how naplňuje znaky obchodního tajemství.65 Zde se dostáváme k častému problému, a to vymezení rozdílu mezi obchodním tajemstvím a know-how, kdy je obtíţné přesně vymezit jejich vzájemný vztah jasně určenou hranicí. Dle K. Čady66 je jejich vzájemné vymezení dobře vyjádřeno v publikaci K. Eliáše: Kurz obchodního práva, C. H. Beck, 1990, str. 134, kde je vyřknut názor tohoto autora, ţe se jedná o mnoţiny navzájem se do značné míry prolínající, kdy ovšem kaţdá z nich obsahuje prvky do druhé nenáleţející, přičemţ jejich rozdíly lze postřehnout spíše intuitivně, neţ aby je bylo moţno charakterizovat exaktní a obecnou definicí. Jak L. Lisse67 ve svém časopiseckém článku dále uvádí, tak se rozhodně nejedná o právní termíny totoţné a nelze je navzájem zaměňovat, jelikoţ obchodní tajemství je osobitým institutem obchodního práva a know-how je pak jeho moţným předmětem. Dále můţe naopak know-how existovat samostatně bez toho, ţe by bylo součástí obchodního tajemství. Komparací obou institutů, lze tedy dojít k závěru, ţe know-how je způsobilé být součástí obchodního tajemství, tudíţ je způsobilé být jeho jakousi podmnoţinou, ovšem zde je právě nutno uvědomit si distinktivní znaky, které naopak nenáleţí do jejich společného průniku. Jedním z nich je například nutnost utajování obchodního tajemství, která však naopak není podstatnou náleţitostí know-how, coţ ovšem v praxi nemá valného významu, neboť všeobecně známé know-how je stěţí obchodovatelné. Dalším tentokráte jiţ dost podstatným rozdílem je vymezení osob oprávněných k know-how, kterými, na rozdíl od osob oprávněných k právu obchodního tajemství, mohou být kromě podnikatelských subjektů taktéţ osoby fyzické a právnické, které nejsou podnikateli. Oprávněný subjekt je pak v rámci ochrany know-how oprávněn vyuţít všechny právní prostředky ochrany poskytnuté normami nekalosoutěţního práva a dále je mu poskytnuta taktéţ ochrana v rámci norem práva trestního. 4.2.

Důvěrné informace a jejich vztah k obchodnímu tajemství

Legální zakotvení důvěrných informací je obsaţeno v § 271 obch. z., který tento institut vymezuje takto: „Jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě a ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoli. Kdo poruší tuto povinnost, je povinen k

65

TELEC, I. – TUMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana. Brno : Doplněk, 2006. s. 64-65. 66 ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha: Oeconomica, 2002. s. 36. 67 LISSE, Luděk. Know-how v českém právním řádu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 10, s. 504-506.

20

náhradě škody, obdobně podle ustanovení § 373 a násl. (obch. z.).“68 Jedná se tedy o informace, jeţ podnikatel poskytuje v zájmu uskutečnění obchodu v obchodním styku, přičemţ nejde o obchodní tajemství anebo jsou obchodním tajemstvím jen zčásti, jelikoţ mají ve svém souhrnu zvláštní informační hodnotu a jsou vyuţitelné proti danému podnikateli, který je poskytnul. Podnikatel pak tyto informace musí označit za důvěrné, aby jim mohla být poskytnuta ochrana, a dále by se tyto informace měly týkat podnikatelské činnosti osoby, kterou byly poskytnuty. O vztahu důvěrných informací a obchodního tajemství lze tedy konstatovat, ţe se jedná opět, stejně jako u know-how, o dvě prolínající se mnoţiny, kdy shodně s pojmovým znakem obchodního tajemství je podstatné subjektivní hledisko podnikatele, tedy jeho zájem na utajení takto poskytnutých informací, přičemţ takovýto charakter nemohou získat jednotlivé informace všeobecně známé, nýbrţ pouze soubor určitých informací získaných při jednání o uzavření smlouvy. Dá-li se poskytnuté informace podřadit pod pojem informací důvěrných, nemůţe je pak druhá strana pouţít v rozporu s účelem, ke kterému jí byly poskytnuty, ani je jinak vyzradit, a to i v případě ţe nedojde k uzavření smlouvy, za jednání o níţ byly získány. Z jiţ uvedeného tedy vyplývá, ţe jejich ochrana není vázána na uzavření smlouvy. Ochrana důvěrných informací ovšem není ochranou absolutní, nýbrţ pouze ochranou inter partes, tzn. ochranou v rámci smluvního závazku. Dojde-li tedy k pouţití důvěrných informací v rozporu s jejich účelem či k jejich prozrazení, v důsledku čehoţ vznikne škoda, má oprávněný podnikatel nárok na poskytnutí náhrady škody jako z porušení obchodního závazku.69

68

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 28-29. 69

21

5.

Oceňování obchodního tajemství a know-how

Jak jiţ vyplynulo z výše uvedených charakteristik těchto institutů nehmotného majetku, jedná se o cenově ocenitelná majetková práva, která vzhledem ke své způsobilosti být součástí majetku podniku, pro praktické účely často vyţadují stanovení jejich určité hodnoty. Jejich oceňování v současné době provádí jednotliví odborníci, soudní znalci, poradenské firmy a auditoři, a to podle svých zásad, úsudků a postupu.70 Důvody pro takovéto oceňování nehmotného majetku mohou být různé. V praxi se ovšem setkáme především s nutností stanovení hodnoty těchto práv v souvislosti se vkladem nehmotného majetku do základního kapitálu obchodní společnosti, kdy § 58 odst. 1 obch. z. stanoví, ţe: „Základní kapitál společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti.“71 Nás z této definice bude zajímat pojem nepeněţitého vkladu do základního kapitálu, kterým jsou věcné vklady práv a vklady ostatní. Nepeněţitým vkladem je taktéţ nehmotný statek jako obchodní tajemství či know-how.72 K tomuto dále § 59 odst. 3 obch. z. stanoví: „Hodnota nepeněžitého vkladu musí být uvedena ve společenské smlouvě, zakladatelské smlouvě nebo zakladatelské listině, nestanoví-li tento zákon jinak. Hodnota nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti se stanoví podle posudku zpracovaného znalcem nezávislým na společnosti, jmenovaným za tím účelem soudem.“73 Takovýto posudek znalce musí dle § 59 odst. 4 obch. z. obsahovat popis nepeněţitého vkladu, pouţité způsoby jeho ocenění a údaj o tom, zda hodnota nepeněţitého vkladu odpovídá alespoň emisnímu kurzu upsaných akcií, které mají být vydány jako protiplnění za tento nepeněţitý vklad, nebo částce, která se má započítávat na vklad do základního kapitálu společnosti s ručením omezeným. A dále částku, kterou se nepeněţitý vklad oceňuje.74 Oceňování některých druhů majetku je pak dále upraveno zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. Tento však neukládá, aby v něm uvedený postup byl pouţit pro tento účel, umoţňuje však, aby na základě rozhodnutí rejstříkového soudu bylo pro ocenění daného druhu nepeněţitého majetku pouţito způsobu podle tohoto zákona.75 Zákon o oceňování majetku ve svém § 17 tedy jako primární stanoví způsob oceňování majetkových práv výnosovým způsobem, jakoţto součet diskontovaných budoucích ročních čistých výnosů vyplývajících z uţívání 70

ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha: Oeconomica, 2002. s. 41. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 72 ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. s. 131. 73 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 71

74 75

tamtéţ ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha: Oeconomica, 2002. s. 38.

22

těchto práv de dne ocenění.76 Alternativně pak stanoví způsob určení hodnoty majetkových práv formou určení jeho obvyklé ceny. Dalším důvodem pro stanovení hodnoty nehmotného majetku mohou být účetní a daňové povinnosti subjektů. Dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů se při oceňování majetku a závazků a při účtování o výsledku hospodaření účetní jednotky berou za základ veškeré náklady a výnosy, které se vztahují k účetnímu období. Konkrétně se způsobům oceňování majetku pro účely účtování věnuje § 25 tohoto zákona, který stanoví, ţe nehmotný majetek, do kterého řadíme i obchodní tajemství a know-how, se oceňuje pořizovacími cenami, kterou je zpravidla cena trţní. Co se týká oceňování nehmotného majetku vytvořeného vlastní činností, oceňuje jej zákon o účetnictví vlastními náklady či reprodukčními pořizovacími cenami, jsou-li niţší, přičemţ se jimi rozumí pořizovací ceny, za které byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe pro účely účetnictví se výše uvedený zákon o oceňování majetku nepouţije.77 Mezi dalšími důvody pro oceňování nehmotného majetku ve formě obchodního tajemství a know-how pak můţeme uvést situaci, kdy je obchodní společnost v konkurzu, nyní nově jiţ spíše v insolvenci, či likvidaci a její zbývající majetek zahrnuje i značné hodnoty nehmotného charakteru. Dále pak v případě vypořádání dědictví často existuje poţadavek ohodnocení nehmotného majetku obchodní společnosti zůstavitele. Nejinak tomu je i v případě různých forem přeměn obchodních společností, jakoţto fúzí či rozdělování společností, kdy taktéţ nastává nutnost stanovit hodnotu nehmotného majetku těchto. Jindy pak ocenění nehmotného majetku slouţí jeho vlastníkům jakoţto vstupní informace pro následná obchodní jednání, a stejně tak je hodnota nehmotného majetku důleţitým parametrem pro stanovení přiměřeného zadostiučinění v rámci některých nekalosoutěţních sporů.78 Pro určení hodnoty veškerého majetku, včetně nehmotných statků, se zpravidla uţívají tři tradiční přístupy, a to přístup trţní, výnosový a nákladový. V případě trţního přístupu můţeme konstatovat, ţe klade důraz na srovnávací charakteristiky nehmotných statků a jeho pouţití přichází v úvahu pouze, máme-li k dispozici dostatečné mnoţství údajů o otevřeném trhu srovnatelných nehmotných statků, které je ovšem moţné pouze v podmínkách dlouhodobého a rozvinutého trţního hospodářství. Výnosový přístup je pak vyuţíván zejména k oceňování průmyslových práv, popř. i jiného duševního vlastnictví. Jednou z jeho variant je takzvaná licenční analogie, která je zaloţena na 76 77 78

Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha: Oeconomica, 2002. s. 39. tamtéţ, s. 40-41.

23

premise, ţe ohodnocovaný nehmotný majetek by byl prodán prostřednictvím úplatné smlouvy třetí osobě nebo by jí bylo poskytnuto právo jeho uţívání. Za toto by pak byly placeny poplatky po dobu platnosti dané smlouvy, případně do konce uţitečné ţivotnosti daného technického řešení. Dále můţeme pouţít variantu přírůstku přínosu, respektive zisku, a to v případech kdy je moţno prokázat, ţe výrobky opírající se o nehmotné vlastnictví mají v prodejní ceně zakalkulován vyšší zisk oproti stejnému či obdobnému výrobku konkurenčního výrobce. V praxi ovšem není jednoduché tuto metodu objektivně pouţít, jelikoţ je nutno mít k dispozici mimořádný rozsah ekonomických údajů o rozsahu výroby a výkonech, tak aby zajistily jejich skutečnou reprezentativnost. Další z variant výnosového přístupu je metoda předpokládané ztráty výnosu, respektive zisku, v případě ţe majitel daného nehmotného majetku by ztratil moţnost toto řešení vyuţívat, důsledkem čehoţ je sníţení dosavadního zisku, popřípadě i jeho zánik. Poslední z metod tohoto přístupu je reziduální výnosová metoda, která je zaloţena na úvaze, ţe od celkového výnosu zjištěného z celkového podnikání organizace se odečte výnos spojený s hmotným majetkem, přičemţ vypočtená částka pak představuje výnos přisouditelný nehmotným statkům.79 Nákladového přístupu, jeţ vychází ze skutečně vynaloţených nákladů, se pro trţní oceňování nehmotných statků příliš často nepouţívá a pokud se pouţije, pak většinou ve spojitosti s oceňováním ochranných známek, které ovšem nejsou předmětem této práce.80 V rámci oceňování nehmotného majetku je třeba zohlednit a zabývat se určitými specifiky ovlivňujícími jeho hodnotu. Jedním z nich je časové hledisko, respektive vztah hodnoty nehmotného majetku a času. Obchodní tajemství i know-how můţeme podřadit pod pojem technická řešení, u kterých se dá obecně říci, ţe časem postupně zastarávají, čímţ také ztrácejí na hodnotě. Na počátku, v době vytvoření, přihlášení k ochraně či i v době zveřejnění, má totiţ takové relativně nové technické řešení stoprocentní hodnotu, ovšem po jeho zveřejnění, popřípadě uţ v době uvedení daného výrobku s jeho vyuţitím na trh, začíná jeho hodnota mírně klesat. Konkurence zpravidla ihned po obeznámení se s takovýmto řešením začne hledat způsoby, kterými by zabránila, omezila či zrušila jeho patentovou ochranu a začne vyvíjet aktivitu směrem k vyvinutí řešení obdobného či lepšího, přičemţ v momentě, kdy se jí toto podaří, nastává prudký pokles hodnoty předmětného technického řešení.81 Jedním ze specifik oceňování nehmotného majetku je také zvaţování rizik souvisejících s jeho budoucím vývojem. Míru rizik je moţno vyjádřit v rámci stanovení koeficientu či míry 79

ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha: Oeconomica, 2002. s. 42 - 43.

80

tamtéţ, s. 43. tamtéţ, s. 46 - 47.

81

24

kapitalizace, popřípadě provedením ocenění ve více variantách zohledňujících moţné příznivé a nepříznivé okolnosti a jejich závaţnosti. V současné době je dle přílohy č. 16 k vyhlášce č. 3/2008 míra kapitalizace pro účely zákona o oceňování majetku pro majetková práva stanovena na 12%, přičemţ srovnáním její výše s jinými poloţkami u rozdílných statků vidíme, ţe rizikovost při oceňování nehmotných statků je spatřována jako nadprůměrná, respektive ze všech nejvyšší. Jedná se tedy o poměrně náročný úkon v rámci oceňování nehmotného majetku, jeţ by neměl být zanedbán.82 Dalším z prvků neopomenutelných při oceňování nehmotných statků je jejich podíl na výrobě, jehoţ zjištění ovšem není vţdy jednoduché vzhledem ke komplexnosti ekonomických údajů, jelikoţ ty obvykle zahrnují jak výrobky související s oceňovaným právem či jiným nehmotným majetkem, tak i výrobky jiné povahy, přičemţ zde potom chybí poţadovaný kauzální vztah mezi ekonomickými údaji a oceňovaným předmětem. Následně je třeba taktéţ stanovit podíl oceňovaného práva či nehmotného majetku na výrobě, sluţbách, výrobku či zařízení, kde opět můţeme narazit na komplikace v souvislosti s mnoţstvím průmyslově chráněných předmětů podílejících se na jejich produkci. Ke zjištění velikosti takového podílu bude u mnohých výrobků třeba provést technickou analýzu konstrukčního, technologického a dalšího řešení s důrazem na funkční a kvalitativní aspekty, jeţ by měly převaţovat nad aspekty mechanickými, a následně pak přiřadit daným znakům výrobku znaky nároků z daných průmyslově chráněných předmětů. 83 U předmětů, jimţ je poskytnuta průmyslově právní ochrana, je dále moţno při jejich oceňování zohlednit také náklady vynaloţené na ni, jako například odměna jejich autorům či původcům, správní poplatky, právní zastoupení a náklady související s opatrováním průmyslových práv. Nicméně vzhledem k jejich zpravidla téměř zanedbatelné výši nebudou mít ve většině případů vliv na hodnotu předmětu oceňování. 84

82

ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha: Oeconomica, 2002. s. 49. tamtéţ, s. 50-52. 84 tamtéţ, s. 52-55. 83

25

6.

Licenční smlouva k užívání obchodního tajemství a know-how

Jak jiţ bylo uvedeno výše, dochází v praxi často v rámci nakládání s obchodním tajemstvím, tak ţe je poskytnuto k uţívání jinou osobou, neţ jakou je majitel podniku, ke kterému se toto vztahuje. Takové uţívání obchodního tajemství jinou osobou je třeba zpravidla smluvně ošetřit, coţ je moţné udělat různými způsoby, přičemţ jedním z nich je například uzavření smlouvy o nájmu podniku dle § 488 obch. z., z jejíhoţ sjednání se dovozuje zároveň existence zákonné licence k vyuţívání obchodního tajemství. Pokud se však jedná pouze o poskytnutí obchodního tajemství k jeho uţívání jinou osobou bez současného sjednání nájmu podniku, bude zpravidla nutné smluvně upravit samotné vyuţívání tohoto tajemství. Toto je moţno provést buď uzavřením licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví dle § 508 aţ 515 obch. z., popřípadě sjednáním smlouvy innominátní dle § § 269 odst. 2 obch. z.. Rozhodnutí, která z těchto smluv je lepší volbou, je dle mnohých právních teoretiků sporné, například podle názoru P. Hajna platí, ţe: „svolení k uţití obchodního tajemství se uděluje zvláštní licenční smlouvou, která také bývá označována za nepravou licenční smlouvu. Její podmínky zákon výslovně neupravuje, muselo by se proto jednat o innominátní kontrakt. Při koncipování této smlouvy by se mohly strany inspirovat ustanovením § 508 a násl. obch. z. o licenční smlouvě k předmětům průmyslového vlastnictví.“ Avšak v jiné své publikaci říká také, ţe: „vlastní licenční smlouva se bude zřejmě řídit – pokud pro daný vztah bude rozhodující právo České republiky – ustanoveními § 508 aţ 515 obch. z.“85 „Rovněţ K. Eliáš konstatuje, ţe pro svolení k uţití obchodního tajemství smluvní typ „výslovně upraven není“: zřejmé je zde jen to, ţe tajemství nelze prodat kupní smlouvou, protoţe jejím předmětem můţe být jen věc (a to, pokud jde o obchodní kupní smlouvu, jen věc movitá): proto půjde o smlouvu tzv. bezejmennou, innominátní. V rozsáhlé míře se tu uplatní analogie (§ 853 obč. z.) ... smlouva o přenechání obchodního tajemství za úplatu se tedy uzavře jako obchodní smlouva innominátní podle § 269 odst. 2 obch. z. Analogicky se tu pouţijí především ustanovení o licenční smlouvě (§ 508 a násl. obch. z.). Myslitelné je i přenechání obchodního tajemství k bezplatnému uţití; pak vzniká otázka, zda se pro takovou smlouvu vyuţije přímo úprava darovací smlouvy (§ 628 a násl. obč. z.), s odůvodněním, ţe darem můţe být v podstatě cokoli ... a ţe bezplatné převody jsou z úpravy obchodního zákoníku zásadně vyloučeny. Bude na místě posoudit, ţe takové řešení správné není a ţe půjde o smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. z. i zde.“86 85

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 25. 86 tamtéţ, s. 25 – 26.

26

Příčinnou těchto polemik je především váhání se zařazením obchodního tajemství mezi předměty průmyslového vlastnictví, ke kterým se výše uvedená licenční smlouva vztahuje, a takové zařazení je tedy i nezbytným předpokladem pro aplikaci tohoto typu smlouvy. V případě, ţe lze konstatovat, ţe institut obchodního tajemství je moţno označit za předmět průmyslového tajemství shoduje se I. Pelikánová s J. Dědičem na existenci předpokladu pro uzavření licenční smlouvy dle § 508 a násl. obch. z. K. Marek k tomuto dodává: „je moţno zváţit, zda lze dnešní licenční smlouvu upravit tak, aby zahrnovala širší okruh vztahů (s výjimkou autorských licenčních smluv podle autorského zákona) včetně licenční smlouvy na know-how, zahrnující např. technologické postupy či materiálové sloţení přísad zboţí, které nejsou chráněny průmyslovými právy. Současná úprava v osmi paragrafech obchodního zákoníku je tak obecná (s výjimkou základního ustanovení), ţe vyhovuje univerzálnímu pouţití. Ostatně tam, kde se jedná o práva zapisovaná do příslušného rejstříku, je na to pamatováno v kogentním ustanovení § 509 odst. 1 obchodního zákoníku.“87 Budeme-li se tedy zabývat uzavřením výše uvedené licenční smlouvy, je nutné, aby splňovala následující předpoklady: musí být uzavřena v písemné formě, je nutno konkretizovat smluvní strany, specifikovat práva, jejichţ výkon se poskytuje, vymezit rozsah a specifikovat území jeho poskytnutí, určení úplaty či jiné majetkové protihodnoty. Dále je licenční smlouvu moţno sjednat jako nevýhradní (dle ustanovení obchodního zákoníku) či si strany mohou dohodnout smlouvu jako výhradní, dispozitivně je upravena také doba jejího sjednání, tudíţ je moţno sjednat licenční smlouvu na dobu určitou i neurčitou, přičemţ je moţné její sjednání i na dobu určitou s moţností výpovědi. Obchodní zákoník dále stanoví povinnost poskytovatele licence bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jeţ jsou potřebné k výkonu práva podle této smlouvy, a dále má povinnost po dobu trvání smlouvy udrţovat dané právo, pokud to povaha tohoto práva vyţaduje. Stejně tak má nabyvatel stanovenou povinnost utajovat poskytnuté podklady a informace před třetími osobami, přičemţ po zániku smlouvy je povinen takto poskytnuté podklady vrátit a dále utajovat poskytnuté informace do doby, neţ se stanou obecně známými. Vzhledem k tomu, ţe řada otázek spojených s konkrétními smlouvami není v textu zákona vůbec zmíněna, bude třeba i tyto smluvně upravit. Můţe se jednat např. o sjednání odborné pomoci poskytovatele, odborného vzdělávání příslušných pracovníků, podrobností o předávané dokumentaci a o obsahu příslušných předávacích zápisů, aţ po 87

MAREK,Karel. Licenční smlouva (k předmětům průmyslového vlastnictví). Bulletin advokacie. 2008, roč. 19, č. 7-8, s. 27.

27

sjednání platebních podmínek atd.88 Dále je dle úpravy obchodního zákoníku poskytovatel nadále oprávněn k výkonu práva, jeţ je předmětem smlouvy a k jeho poskytnutí jiným osobám, ovšem pokud by licenční smlouva byla sjednána jako smlouva výhradní, nebyl by dle názoru J. Slámy89 oprávněn nakládat s jejím předmětem ani jeho poskytovatel. Na základě výše uvedeného se tedy domnívám, ţe jelikoţ jednou z otázek spojených s institutem obchodního tajemství je i problematika jeho existence a vyuţívání bez současného provozování podniku, tak z moţnosti uzavřít o jeho samostatném vyuţívání jinou osobou smlouvu, by se dalo usuzovat, ţe je taková situace moţná.

88

MAREK,Karel. Licenční smlouva (k předmětům průmyslového vlastnictví). Bulletin advokacie. 2008, roč. 19, č. 7-8, s. 26 – 28. 89 SLÁMA. Jiří, Licenční smlouva. Bulletin advokacie. 2008, roč. 19, č. 12, s. 26.

28

7.

Obchodní tajemství versus právo na informace

Ochrana poskytovaná institutu obchodního tajemství obchodním zákoníkem však není definitivní a můţe být prolomena na základě ustanovení jiných právních předpisů zpravidla za účelem realizace demokratických práv jiných osob či v případě nutnosti této informace pro účely řízení. Jedním z takovýchto právních předpisů, jeţ zásadním způsobem omezuje ochranu obchodního tajemství je pak zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon v ustanovení § 9 odst. 2 stanoví, ţe za obchodní tajemství se nepovaţuje informace týkající se pouţití veřejných prostředků, konkrétně jejich rozsahu a příjemce. Dále ve svém § 12 upravuje podmínky omezení práva na poskytnutí informací takto: „Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá.“ Předmětem sporu v případě odepření poskytnutí informace jejímu ţadateli pak často bývá určení, zda se skutečně jedná o obchodní tajemství. Tuto skutečnost je třeba posoudit dle vymezení pojmových znaků obchodního tajemství, tak jak jsou upraveny v obchodním zákoníku s tím, ţe je nutno, aby daná informace kumulativně splňovala všechny z nich tak, jak jsou uvedeny výše v této práci. Pochybí-li subjekt povinný takovou informaci poskytnout, nastane často situace, která vyvrcholí podáním ţaloby k soudu, který má za úkol určit, zda lze odepřenou informaci skutečně kvalifikovat jako obchodní tajemství. Pro ilustraci nastíněného problému lze uvést rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.5.2001, č. j. Ca 189/2000-27, jehoţ rozborem se zabýval P. Kolman. Jádrem sporu zde bylo odepření informace o financování výstavby základní školy městským úřadem, na nějţ ţadatel reagoval odvoláním podaným k radě města, která mu ovšem přístup k této informaci taktéţ odepřela s odůvodněním, ţe se jedná o obchodní tajemství, neboť toto si ve smlouvě o dílo ujednal dodavatel se zhotovitelem. Při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy pak soud dospěl k závěru, ţe: „Ochrana obchodního tajemství přitom nevzniká evidencí nebo zápisem, ani uvedením této skutečnosti do smlouvy o dílo, ale vzniká okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství. ... jestliže jsou naplněny všechny zákonem stanovené znaky obchodního tajemství, přísluší právo k tomuto tajemství pouze tomu kterému podnikateli a také pouze jemu přísluší ochrana obchodního tajemství proti jeho porušení nebo ohrožení.“90 Dále argumentoval, ţe informace o rozsahu finančních prostředků poskytnutých podnikateli obcí získaných z příjmů daňových poplatníků, nelze za obchodní tajemství označit, neboť výdaje obcí jsou věcí veřejnou a s jejich zdroji nespojuje 90

KOLMAN, Petr. Právo na informace versus ochrana obchodního tajemství. Moderní obec. 2002, roč. 3, č. 11, s. 35.

29

daného podnikatele ţádná tvůrčí souvislost.91 Jak jiţ bylo ilustrováno ve výše uvedeném soudním rozsudku, je třeba naplnění všech pojmových znaků uvedených v zákoně, aby daná skutečnost mohla být označena za obchodní tajemství. Takovým znakem je dále i subjektivní hledisko podnikatele, tedy jeho vůle danou informaci za obchodní tajemství povaţovat a jako takovou ji odpovídajícím způsobem utajovat. Touto náleţitostí se pak zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2004, č. j. 6A 136/2002-35, kdy na základě posouzení ţaloby podané ţadatelem proti rozhodnutí správního orgánu o částečném odepření poskytnutí informací dospěl k závěru, ţe v případě, ţe: „Z obsahu správního spisu, který byl předložen soudu, však není zřejmé, že v době vydání napadeného rozhodnutí měl žalovaný k dispozici projev vůle U., s.r.o. (společnost, které se poţadované informace týkaly), co považuje ve vztahu k sobě za předmět obchodního tajemství a co má být utajeno, aby bylo možné dovodit, že žalobcem požadovaná informace je označena za obchodní tajemství.“92 Institut práva na svobodný přístup k informacím nemá tedy ve vztahu k institutu obchodního tajemství úplně bezproblémový vztah, neboť vzhledem k povaze poţadovaných informací můţe často docházet ke střetu těchto dvou práv, respektive zájmů osob k nim oprávněných. Z tohoto důvodu je vţdy třeba pečlivě zkoumat, zda dané skutečnosti naplňují všechny pojmové znaky, na základě kterých je moţno dané informaci přiřadit charakter obchodního tajemství, a dále je nutno mít na paměti existenci demokratického práva na přístup k informacím týkajícím se veřejných záleţitostí, tak aby nedocházelo k jeho omezování. Musí tedy mezi těmito především dojít k optimalizaci prostřednictvím váţení zájmů.93

91

KOLMAN, Petr. Právo na informace versus ochrana obchodního tajemství. Moderní obec. 2002, roč. 3, č. 11, s. 35. 92

SOUKUP, Martin. Poskytování informací a obchodní tajemství. Právní rádce. 2007, roč. 15, č. 1, s. 68. HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, s. 249. 93

30

8.

Právní prostředky ochrany obchodního tajemství

Institut obchodního tajemství, jak jiţ bylo výše uvedeno, je právně zakotven v ustanoveních obchodního zákoníku, ze kterých vyplývají také způsoby jeho ochrany, jimiţ se budeme zabývat v další části této práce. Je ovšem nutno si uvědomit, ţe obchodní zákoník není zdaleka jediným právním předpisem zabývajícím se ochranou tohoto institutu proti jeho ohroţení či porušení. Mezi takové patří například trestní právní předpisy, které určitá počínání v rozporu s hospodářskou soutěţí kvalifikují jako trestné činy. Dále, jak jiţ bylo naznačeno, se můţeme s obchodním tajemstvím setkat v různých oblastech ţivota, a to bez ohledu na to, zda jsme soutěţitelem, usilujícím o vyuţití obchodního tajemství jiného ve svůj prospěch. Na existenci takového tajemství můţeme tedy narazit například jakoţto zaměstnanec podnikatele oprávněného k obchodnímu tajemství, popřípadě jej můţeme v rámci svého zaměstnání sami vytvořit, přičemţ toto tajemství bude stále chráněno právem zaměstnavatele k němu. Rovněţ se můţeme s obchodním tajemstvím setkat v průběhu výkonu určitých funkcí či ocitneme-li se v jiném vztahu k podnikateli provozujícímu podnik, ke kterému se obchodní tajemství vztahuje. V tomto případě mohou k ochraně oprávnění daného podnikatele k tajemství nastoupit předpisy veřejnoprávního práva i práva procesního. 8.1.

Ochrana obchodního tajemství dle obchodního zákoníku

Ochrana obchodního tajemství je v obchodním zákoníku zakotvena v ustanovení § 20 a § 51, jak jsou tyto citovány výše, přičemţ v obou těchto ustanoveních má ochrana obchodního tajemství odlišnou povahu. V § 20 obch. z. je tato vymezena jakoţto ochrana absolutní, která podnikatele oprávněného k obchodnímu tajemství, chrání před jeho ohroţením či porušením kteroukoli jinou osobou. Naopak v § 51 obch. z. je ochrana poskytnutá obchodnímu tajemství podnikatele vymezena jakoţto relativní, to znamená, ţe tato mu náleţí ve vztahu k určité osobě, kterou zpravidla bývá jiný soutěţitel. „Obecné ochrany obchodního tajemství podle § 20 obch. z. se můţe dovolávat pouze ten, komu právo k obchodnímu tajemství svědčí. Při nekalosoutěţním porušení obchodního tajemství takové omezení neexistuje. Platí zde totiţ obecná úprava pro nekalou soutěţ z § 53 aţ 55 obch. z., která zásadně poskytuje právní ochranu všem osobám, jejichţ práva byla nekalou soutěţí dotčena.“94

94

HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, s. 252.

31

Nicméně právní prostředky ochrany obchodního tajemství vymezené v rámci ustanovení § 53 – 55 obch. z.95, na něţ obě tato ustanovení odkazují, jsou shodné, tudíţ lze na základě § 20 i § 51 obch. z. vůči moţnému rušiteli práva k obchodnímu tajemství uplatnit stejné nároky. 8.1.1. Aktivně a pasivně legitimované osoby Ještě neţ se budeme zabývat jednotlivými právními prostředky ochrany vymezenými v obchodním zákoníku, bude třeba specifikovat, které osoby je mohou vyuţít, tj. kdo je aktivně legitimován k uplatnění stanovených nároků. „Pro určení okruhu osob, kterým má být poskytnuta ochrana, je třeba vycházet z toho, zda se osoby uplatňující práva z porušení či ohroţení obchodního tajemství ... domáhají poskytnutí ochrany podle ustanovení § 20 (ve vazbě na ustanovení § 53) obch. z., tj. ochrany působící proti všem, anebo ochrany podle § 51, 53 a 54 obch. z. Subjekty ochrany podle ustanovení § 20 obch. z. budou jednak majitelé, jednak oprávnění uţivatelé (nabyvatelé licence). Subjektem ochrany podle § 51 a 53 obch. z. bude ten, jehoţ práva byla porušena nebo ohroţena porušením obchodním tajemství ve smyslu ustanovení § 53 obch. z.“96 Těmito osobami jsou pak soutěţitelé a spotřebitelé. Za aktivně legitimované osoby však můţeme povaţovat, jak ty, kterým svědčí právo k obchodnímu tajemství, tak i všechny soutěţitele, vůči nimţ byl narušením obchodního tajemství získán neodůvodněný soutěţní předstih.97 Jak vyplývá z ustanovení § 41 obch. z., jsou soutěţiteli fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěţe, i kdyţ nejsou podnikatelé. „Jejich společným rysem, který je řadí mezi subjekty obchodního práva je právě jen jejich účast v hospodářské soutěţi, a to ve smyslu právní úpravy nekalé soutěţe (§ 44 a násl. obch. z.) ... Právě proto, ţe je soutěţitel definován v § 41 obch. z., má mezi ostatními

95

§ 53 Osoby, jejichţ práva byla nekalou soutěţí porušena nebo ohroţena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdrţel a odstranil závadný stav. Dále mohou poţadovat přiměřené zadostiučinění, které můţe být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. § 54 (1) Právo, aby se rušitel protiprávního jednání zdrţel a aby odstranil závadný stav, můţe mimo případy uvedené v § 48 aţ 51 uplatnit téţ právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů. (2) Jestliţe se práva, aby se rušitel jednání nekalé soutěţe zdrţel nebo aby odstranil závadný stav v případech uvedených v § 44 aţ 47 a § 52 domáhá spotřebitel, musí rušitel prokázat, ţe se jednání nekalé soutěţe nedopustil. To platí i pro povinnost k náhradě škody, pokud jde o otázku, zda škoda byla způsobena jednáním nekalé soutěţe, a pro právo na přiměřené zadostiučinění a na vydání neoprávněného majetkového prospěchu; výši způsobené škody, závaţnost a rozsah jiné újmy, povahu a rozsah bezdůvodného obohacení však musí prokázat vţdy ţalobce, i kdyţ jím je spotřebitel. § 55 Smlouva, její část nebo její jednotlivé ustanovení, při jejímţ uzavření byl porušen zákaz nekalé soutěţe (§ 44 aţ 52), je od počátku neplatná. 96

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 33. 97

HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, s. 252.

32

subjekty aktivně legitimovanými ve sporech z nekalé soutěţe své „výsadní postavení“. Podle § 53 obch. z. má soutěţitel moţnost vyuţít všech právních prostředků ochrany proti rušiteli, a to ve všech případech nekalosoutěţního jednání uvedených v § 44 aţ 52 obch. z.“98 K právní úpravě aktivní legitimace spotřebitelů ve sporech z nekalé soutěţe došlo v reakci na komunitární právo, konkrétně pak na směrnici Rady EHS 84/450/EHS k harmonizaci právních a správních předpisů členských států o klamavé reklamě, ve znění směrnice 97/55/ES, týkající se srovnávací reklamy, přičemţ hlavním smyslem této je účinná ochrana spotřebitele. Dle čl. 4 směrnice musí členské státy dbát o to, aby v zájmu spotřebitelů, soutěţitelů i celé veřejnosti byly vytvořeny přiměřené a účinné prostředky k boji proti klamavé reklamě a k zajištění dodrţení ustanovení o srovnávací reklamě.99 K ochraně spotřebitelů byl tedy do právní úpravy nekalé soutěţe zakomponován odstavec 2 § 54 obch. z., na základě kterého náleţí spotřebitelům, jejichţ právo bylo ohroţeno či porušeno jednáním v nekalé soutěţi, stejné právní prostředky ochrany jako soutěţitelům. Určitým specifikem zvýšené ochrany spotřebitelů vyplývajícím z tohoto ustanovení je však fakt, ţe v případě podání ţaloby spotřebitelem proti rušiteli jeho práva, musí ţalovaný rušitel prokázat, ţe se uvedeného nekalosoutěţního jednání nedopustil. Toto ovšem neplatí pro § 51 obch. z., ve kterém je vymezena speciální skutková podstata porušení obchodního tajemství, zde musí ţalobce prokázat svůj nárok bez ohledu na to, ţe je spotřebitelem. Pasivně legitimované subjekty označuje obchodní zákoník ve svém ustanovení § 53 za rušitele. „Jde o pojem širší neţ „soutěţitelé“ ... a kryje různé „pomocníky“ nekalé soutěţe.“100 Za pomocníky nekalé soutěţe by bylo moţno povaţovat například osoby, které umoţnili zveřejnění či obeznámení se s obchodním tajemstvím samotnými rušiteli, či jinak zprostředkovali jednání, jeţ vedlo k jeho ohroţení či porušení. Z dikce samotného § 51 obch. z. pak vyplývá, ţe: „ţalován můţe být nejen soutěţitel, ale kaţdý, kdo se oprávněně dozvěděl o obchodním tajemství bez ohledu na to, jaký měl k majiteli tohoto obchodního tajemství vztah, nebo zda vůbec k němu měl nějaký vztah.“101 Můţe se tedy jednat například i o zaměstnance, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu.102

98

VEČERKOVÁ, Eva. Aktivní legitimace ve sporech z nekalé soutěţe po novele obchodního zákoníku. Obchodní právo. 2001, roč. 10, č. 8, s. 3. 99 tamtéţ, s. 4. 100

HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 10. ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník : Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 183. 101

102

POKORNÁ, J. – Kovařík, Z. – Čáp, Z. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha : Wolters KLuwer ČR, a. s., 2009, s.245.

33

Pokud se budeme zabývat příslušností soudu k projednávání sporů z porušení obchodního tajemství, bude dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. l) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) věcně příslušným krajský soud a místně příslušným soudem bude dle § 85 a 85a o. s. ř. obecný soud ţalovaného.103 8.1.2. Institut předběžného opatření Frekventovaně

vyuţívaným,

avšak

v obchodním

zákoníku

neupraveným,

právním

prostředkem ochrany obchodního tajemství je předběţné opatření, jehoţ právní zakotvení nalezneme v § 74 a násl. a dále § 102 o. s. ř..104 Takovýmto opatřením je moţno uloţit účastníku uloţit, aby něco vykonal, něčeho se zdrţel nebo něco snášel. Význam předběţného opatření byl vyjádřen například v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. R 3 Cmo 1446/94, kdy tento soud vyloţil: „Podle § 74 a násl. o. s. ř. soud může využít prostředku předběžného opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků. Je nepochybné, že tohoto prostředku může soud využít v těch případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení (tedy úprava poměrů účastníků po dobu, než bude rozhodnuto ve věci, musí být naléhavá) zejména k zamezení vzniku škody či jiné újmy, popř. k jejímu rozšiřování. Zda jde o takový případ, přenechává zákon k úvaze soudu v rámci zkoumání podmínek pro vydání předběžného opatření. Pokud se však soud rozhodne použít tohoto prostředku, musí mít rozhodné skutečnosti ověřeny. K charakteru předběžného opatření tedy náleží mj. i jeho dočasnost; jde o o prozatímní řešení vztahů účastníků, předcházející budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci a vycházející z ještě nikoliv prokázaného porušení či ohrožení práv oprávněné osoby (v tomto stadiu postačuje osvědčení vzniklé či hrozící újmy a nároku samotného). Zásah do práv předběžným opatřením dotčeného účastníka musí být přiměřený navrhovatelem osvědčenému porušení jeho práv a právem chráněných zájmů, stejně tak musí být přiměřená i případná újma vzniklá z předběžného opatření dotčenému účastníkovi. V úvahu musí vzít soud při rozhodování o předběžném opatření i možnost uvedení poměrů účastníků ve stav, který tu byl před vydáním předběžného opatření.“105 „Záleţitosti nekalé soutěţe patří k těm věcem, u nichţ musí být o návrhu na předběţné opatření rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl podán (§ 75c odst. 4 o. s. ř.). V § 75a o. s. ř. je pak stanoveno, ţe návrh na předběţné opatření, který neobsahuje všechny náleţitosti 103

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 35. 104 § 74 odstavec 1) Před zahájením řízení můţe předseda senátu nařídit předběţné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, ţe by výkon soudního rozhodnutí byl ohroţen. 105

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 12. 6. 1995, sp. zn. 3 Cmo 1446/94.

34

nebo je nesrozumitelný či neurčitý, předseda senátu odmítne, jestliţe pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Pak se nepouţije § 43 obč. soudního řádu o opravě nebo doplnění podání.“106 Z praktických důvodů navrhovatelé po odmítnutí jejich podání častěji volí cestu podání nového neţ by se odvolávali, jelikoţ pro rozhodnutí odvolacího soudu stanovena lhůta není, došlo by tak zbytečně k průtahům v řízení, v důsledku čehoţ by se vydání předběţného opatření mnohdy minulo účinkem. Vrchní soud v Praze dále ve svém rozhodnutí sp. zn. R 3 Cmo 227/98 dovodil, ţe vydání předběţného opatření nepřichází v úvahu v situaci: „Pokud žalobce dlouhodobě strpěl jím tvrzený zásah žalovaných do svých práv, nelze nyní nebezpečí z prodlení dovozovat a nebude tak dána podmínka nezbytnosti zatímně poměry účastníků předběžným opatřením upravit.“107 Je důleţité si uvědomit, ţe předběţné opatření není rozhodnutím ve věci samé, tudíţ neřeší otázku lepšího práva, ale má pouze provizorní charakter, přičemţ rozhodným je hledisko zabránění vzniku či dalšího rozšiřování újmy dotčeného účastníka. Vydává se ve formě usnesení vykonatelného uplynutím lhůty pro plnění po jeho doručení, není zde proto třeba vykonatelnost navrhovat, a to i v případě, ţe proti předběţnému opatření bylo podáno odvolání. Při podávání návrhu předběţného opatření je nutno uváţit jeho relevanci s ohledem na úspěch ve věci samotné, můţe se totiţ stát, ţe takové opatření bude vydáno, nicméně následně bude zrušeno z jiného důvodu neţ proto, ţe návrhu ve věci samé bylo vyhověno. Pokud toto nastane, má navrhovatel povinnost nahradit újmy takto vzniklé tomu, komu bylo předběţné opatření uloţeno. Na takové riziko by měl být dotčený navrhovatel svým advokátem předem upozorněn. 108 8.1.3

Nároky uplatnitelné k ochraně práva k obchodnímu tajemství

Nároky, kterých se osoby, jejichţ právo k obchodnímu tajemství bylo porušeno nebo ohroţeno, mohou domáhat, jsou uvedeny v ustanovení § 53 – 54 obch. z. Těchto nároků se dotčené osoby mohou domáhat v případě, ţe je naplněna skutková podstata porušení obchodního tajemství zakotvená v § 51 obch. z., popřípadě jsou-li naplněny znaky tzv. generální klauzule stanovené v § 44 odstavec 1 obch. z.109 Otázkou je, zda je nutné kumulativní naplnění znaků tzv. generální klauzule spolu s podmínkami pro naplnění skutkové podstaty porušení obchodního tajemství. „V teorii není jednoty o tom, zda je u tzv. 106

HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 7. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 31. 12. 1998, sp. zn. R 3 Cmo 227/98 108 HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 8. 109 § 44 (1) Nekalou soutěţí je jednání v hospodářské soutěţi nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěţe a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěţitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěţ se zakazuje. 107

35

zvláštních skutkových podstat uvedených v ustanovení § 44 odst. 2 obch. z.,110 mezi které patří i porušování obchodního tajemství, nutné, aby byly plněny podmínky tzv. generální klauzule, upravené v ustanovení § 44 odst. 1 obch. z., anebo zda lze z jejich výslovného zařazení do příkladmého výčtu nekalosoutěţních jednání dovodit, ţe jsou nekalou soutěţí vţdy, bez ohledu na splnění podmínek generální klauzule.“111 Dle I. Štenglové je k naplnění skutkové podstaty porušování obchodního tajemství třeba, aby šlo o jednání v hospodářské soutěţi. Co se týká ostatních podmínek, je toho názoru, ţe poměr obou odstavců § 44 obch. z, není zdaleka jednoznačný.112 „Nároky, které lze v souvislosti s nekalou soutěţí uplatňovat, jsou majetkové i nemajetkové povahy. Toto rozlišení má vliv na některé procesní úkony v souvislosti s uplatňovanými nároky, zejména pokud jde o oprávnění jednotlivých subjektů k uplatnění různých ţalobních nároků.“113 Dle ustanovení § 53 obch. z. se mohou osoby, jejichţ práva byla nekalou soutěţí dotčena nebo ohroţena, domáhat, aby se daný rušitel tohoto jednání zdrţel a odstranil závadný stav, a dále mohou také poţadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Výčet nároků v tomto ustanovení se jeví jako taxativní, tudíţ se v rámci obchodního zákoníku jiných nároků domáhat nelze. Není však stanoveno, ţe by nějaký z těchto nároků bylo třeba uplatnit přednostně před jiným či ve spojení s jiným z nich. „Lze proto uplatnit jeden či více z těchto nároků. Není výjimkou, ţe prostřednictvím ţaloby na zdrţení se jednání soud vyřeší otázku, šlo-li vůbec o nekalou soutěţ, a ţalobce později samostatnou ţalobou uplatní nárok na přiměřené zadostiučinění či náhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného obohacení.“114 Ţaloba na zdrţení se nekalosoutěţního jednání má především preventivní povahu, lze pouţít jak v případě, ţe porušení obchodní tajemství teprve hrozí, tak v případě, ţe jiţ bylo porušeno. Nelze se však domáhat zdrţení se závadného jednání, pokud jiţ skončilo a nehrozí jeho opakování. Zvláštní situace nastane, pokud takové jednání skončí v důsledku nařízení předběţného opatření dle § 75 o. s. ř., v tom případě pak soud navrhovateli uloţí podání ţaloby a stanoví taktéţ lhůtu pro její podání (§ 76 odst. 3 o. s. ř.). Je rovněţ moţno, aby soud 110

§ 44 (2) Nekalou soutěţí podle odstavce 1 je zejména: a) klamavá reklama,b) klamavé označování zboţí a sluţeb,c) vyvolávání nebezpečí záměny, d) parazitování na pověsti podniku, výrobků či sluţeb jiného soutěţitele, e) podplácení, f) zlehčování, g) srovnávací reklama, h) porušování obchodního tajemství, i) ohroţování zdraví spotřebitelů a ţivotního prostředí. 111

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 30 – 31. 112 tamtéţ, s. 31. 113 ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník : Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 181. 114 HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 7.

36

stanovil, ţe předběţné opatření bude trvat pouze určitou dobu. Pokud navrhovatel ve stanovené době nepodá ţalobu, předběţné opatření dle § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zanikne.115 Nejobtíţnější na ţalobě o zdrţení se jednání, potaţmo i u návrhu na vydání předběţného opatření, je formulace ţalobního petitu. Tento nesmí být formulován široce a málo konkrétně, ţe by v podstatě pouze opakoval zákonný zákaz, ani příliš úzce, jelikoţ by v takovém případě nebyl příliš účelný. Stejně tak se nelze doţadovat zákazu určitého jednání, které sice souvisí se závadným jednáním, ale samo o sobě závadné není.116 Z dikce obchodního zákoníku by bylo moţno usuzovat, ţe se nárok na zdrţení se jednání musí striktně vztahovat pouze na ono konkrétní jednání. „Vzhledem k povaze věci, doporučením odborné literatury a zahraničním zvyklostem, by ovšem bylo lépe, aby ţalobní petit a rozsudečný výrok vyšel z určitého závadného jednání, zahrnul však i jeho moţné menší variace. ... Dopustí-li se pak někdo nekalého soutěţního jednání v určité konkrétní podobě či prostřednictvím konkrétního média, hrozí i nebezpečí, ţe se dopustí určitých variant tohoto jednání, jeţ s ním nejsou totoţné některými detaily svého provedení, mají však stejnou nekalosoutěţní podstatu.“117 S ohledem na povahu obchodního tajemství je ovšem dle mého názoru jeho opakované porušení nepříliš realistické vzhledem k tomu, ţe takovým porušením zpravidla nastane jeho uveřejnění či zpřístupnění, čímţ přestane splňovat jeden ze svých pojmových znaků, v důsledku čehoţ zaniká a na jeho další ochranu neexistuje právní nárok. Je samozřejmě ale moţné, ţe v případech, kdy došlo pouze k jeho ohroţení, najde takové opatření proti jeho opakování své vyuţití. Ţaloba na odstranění závadného vztahu nachází své vyuţití vedle ţaloby na zdrţení se jednání v případě neoprávněného vyuţívání obchodního tajemství. „Tak např. jestliţe podnikatel neoprávněně vyuţívá databázi (dodavatelů, odběratelů apod.), lze se nejen domáhat, aby tuto databázi přestal vyuţívat, ale téţ aby ji odstranil ze své sítě, paměťových médií či jiných nosičů informací.“118 Nárok na odstranění závadného stavu tudíţ můţe být preventivní, ale zároveň můţe směřovat do minulosti, protoţe se týká odstranění zdroje účinků, které jiţ nastaly.119 V tom případě se odstraňovací ţalobou ţalobce domáhá obnovení

115

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 34. 116

HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 5. tamtéţ, s. 8. 118 ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 34. 119 ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník : Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 181. 117

37

stavu, který existoval před neoprávněným zásahem do jeho práv, přičemţ způsob odstranění následků porušení těchto práv musí odpovídat obsahu, rozsahu a formě neoprávněného zásahu.120 Nárok na přiměřené zadostiučinění má naproti tomu plnit satisfakční funkci, přičemţ můţe být přiznán v nehmotné podobě, v penězích i souběţně v obou těchto formách, měl by být přiměřený ve svém rozsahu a obsahu a není vázán na nekalé soutěţní jednání zaviněného charakteru. „Je to nárok objektivní, který není vázán na naplnění jakýchkoli subjektivních podmínek.“121 V praxi má zadostiučinění v nehmotné podobě většinou přednost, a to především v případě, kdy jsou dotčeny nehmotné hodnoty soutěţitele, popřípadě spotřebitele. Taková satisfakce můţe spočívat jiţ ve zjištění soudu, ţe ţalovaná strana se dopustila nekalosoutěţního jednání, nebo dále přichází v úvahu satisfakce ve formě veřejné i neveřejné omluvy za závadné jednání. Zde je ovšem důleţité zhodnotit časové hledisko, neboť satisfakční působení omluvy učiněné aţ po dlouhé době se stává bezvýznamným, pokud ne přímo kontraproduktivním, a to jak pro ţalobce, tak pro stranu ţalovanou.122 „Přiměřené zadostiučinění v penězích přichází v úvahu aţ tehdy, kdyţ by imateriální zadostiučinění nemohlo slouţit k satisfakci nebo by nezajistilo dostatečným způsobem přiměřené zadostiučinění, zejména v jeho peněţní formě. ... Přiměřené zadostiučinění by zásadně nemělo mít likvidační charakter (ve vztahu k ţalovanému), ani vést k rozsáhlému obohacování ţalobce. Výši poţadovaného přiměřeného zadostiučinění v penězích musí ţalobce uvést v petitu ţaloby; soud ji nemůţe překročit, ale můţe přiznat méně nebo nic.“123 V soudní praxi došlo postupem času k vytvoření takzvaných „tax“ obvykle ukládaných za určitá jednání v rámci nekalé soutěţe. Tyto ovšem nejsou pro soud závazné a v jednotlivých případech tak dochází k odchylnému stanovení výše přiznaného finančního zadostiučinění. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění můţe taktéţ slouţit jako sankce, popř. jako nástroj generální či speciální prevence, vůči subjektu, který se dopustí nekalosoutěţního jednání. Občas jej můţeme chápat také jako určitý druh odměny pro úspěšně ţalující stranu, která vynaloţila úsilí a náklady na vedení takového sporu a tímto přispěla k čistotě celkových soutěţních mravů.124 Při podání ţaloby na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je vţdy

120

POKORNÁ, J. – Kovařík, Z. – Čáp, Z. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha : Wolters KLuwer ČR, a. s., 2009, s. 247. 121 ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník : Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 181. 122 HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 6. 123 tamtéţ, s. 8. 124 ELIÁŠ, K. – BEJČEK, J. – HAJN, P. et al. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vyd. Praha : C. H. Beck. 2007. s. 378.

38

třeba pamatovat na fakt, ţe jejím účelem není náhrada škody, která dotčené osobě v důsledku nekalosoutěţního jednání vznikla, ale pouze poskytnutí satisfakce za způsobenou újmu. Pro nárok na náhradu škody platí, ţe se řídí ustanovením § 757 obch. z. odkazujícím na ustanovení § 373 obch. z., přičemţ je zde odpovědnost za škodu koncipována jako odpovědnost objektivní s moţností liberace. „Uplatňování náhrady škody ve věcech nekalé soutěţe je ale problematické, neboť se vliv nekalého soutěţního jednání na soutěţní pozici a soutěţní výsledky dotčených soutěţitelů obtíţně odlišuje od ostatních faktorů trţního prostředí.“125 Dochází tedy k problému při dokazování, ţe škoda vznikla v příčinné souvislosti s nekalou soutěţí, a ještě hůře se dokazuje příčinná souvislost mezi nekalou soutěţí a určitým rozsahem škody jí způsobenou. Z toho důvodu jsou obvykle i hmotné škody prezentovány jakoţto újma nehmotná a z toho titulu se pak ţalobci domáhají přiměřeného zadostiučinění v penězích.126 Posledním z nároků vymezených v ustanovení § 53 obch. z. je nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento institut není v obchodním zákoníku blíţe upraven, musíme se tedy řídit úpravou zakotvenou v § 451 v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. z.“), ve kterém je vymezen taxativní výčet případů bezdůvodného obohacení.127 „Takové důvody se obtíţně uplatňují v případech nekalé soutěţe, zvláště tehdy, kdyţ se jedná o případy tzv. objektivní nekalosti (nezaviněné jednání). Výkladem se dospívá k závěru, ţe i zdroje, z nichţ můţe být získán majetkový prospěch při nekalé soutěţi, mohou být „objektivně nepoctivé“. Postačilo by, kdyby se mluvilo o obohacení, jeţ bylo získáno právu odporujícím způsobem.“128 Po určitém zobecnění takovýmto výkladem lze tedy konstatovat, ţe: „Případy bezdůvodného obohacení lze kvalifikovat jen jako majetkový prospěch získaný z nepoctivého zdroje. Tato kvalifikace nevzbudí rozpaky, půjde-li o tzv. soutěţ subjektivně nekalou. Sporná bude v situacích (nijak výjimečných), kdy půjde o soutěţ objektivně nekalou, zvláště bude-li pojmu „nepoctivé zdroje“ přikládán morální obsah.“129 Ovšem podobně jako v případě nároku na náhradu škody je problematické určení výše takového obohacení, jelikoţ zde působí spousta dalších trţních

125

HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 6. tamtéţ, s. 8 - 9. 127 § 451 (1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakoţ i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 126

128

POKORNÁ, J. – Kovařík, Z. – Čáp, Z. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha : Wolters KLuwer ČR, a. s. 2009, s. 247. 129 HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, s. 9.

39

faktorů ovlivňujících prospěch, který jiný soutěţitel neoprávněně svým nekalosoutěţním jednáním získal. Z obchodního zákoníku bylo vypuštěno ustanovení § 54 odst. 3, které stanovilo, ţe ve chvíli, kdy bylo zahájeno řízení ve sporu o zdrţení se jednání nebo o odstranění závadného stavu, popřípadě bylo jiţ pravomocně skončeno, nebyly přípustné ţaloby dalších oprávněných osob pro tytéţ nároky z téhoţ jednání. Toto však nebylo na újmu práva takových dalších osob, neboť ty se mohly k zahájenému sporu připojit jako vedlejší účastníci. Tímto se pravomocné rozsudky o takových nárocích k ţalobě jednoho oprávněného staly účinnými i pro oprávněné další. V současné době je tato problematika upravena v § 159a130 a 83 odst. 2 písm. a)131 o. s. ř.

132

Stejně tak bylo zrušeno ustanovení § 55 odst. 1 obch. z. stanovící moţnost rozhodnutí

soudu na návrh nebo z úřední moci vyloučit veřejnost při ústních jednáních ve sporech dle § 51 obch. z., jestliţe by veřejným projednáváním došlo k ohroţení obchodního tajemství nebo veřejného zájmu. Moţnost vyloučení veřejnosti z důvodu ochrany obchodního tajemství je v současné době upravena v § 116 odst. 2 o. s. ř.133 Dalším ze zrušených ustanovení § 55 obch. z. je jeho odstavec 2, ve kterém byla upravena moţnost soudu, přiznat úspěšnému účastníkovi právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění. Ustanovení obsahující tuto moţnost nyní nalezneme v § 155 odst. 4 o. s. ř.134 Nicméně je nutno podotknout, ţe zrovna v případě sporů týkajících se porušení obchodního tajemství by takový postup nebyl zrovna praktický 130

§ 159a (2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti ţalovanému pro tytéţ nároky z téhoţ jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby neţ účastníky řízení. 131

§ 83 (2) Zahájení řízení a) o zdrţení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohroţených nekalým soutěţním jednáním ... brání téţ tomu, aby proti témuţ ţalovanému probíhalo u soudu další řízení o ţalobách jiných ţalobců poţadujících z téhoţ jednání nebo stavu stejné nároky.

132

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 34. 133 § 116 (2) Veřejnost můţe být pro celé jednání nebo pro jeho část vyloučena, jen kdyby veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, 56) obchodní tajemství, důleţitý zájem účastníků nebo mravnost. (3) Jestliţe byla veřejnost vyloučena, soud můţe povolit jednotlivým fyzickým osobám, aby byly při jednání nebo jeho části přítomny; současně je poučí, ţe jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se při jednání o utajovaných informacích, obchodním tajemství nebo zájmech účastníků dozvěděly. 134

§ 155 (4) Ve věcech ochrany práv porušených nebo ohroţených nekalým soutěţním jednáním 62b), ochrany práv z duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů 62c) můţe soud účastníkovi, jehoţ ţalobě vyhověl, přiznat na jeho návrh ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví téţ rozsah, formu a způsob uveřejnění.

40

vzhledem k tomu, ţe by takto ještě došlo k rozšíření okruhu osob, jimţ takové tajemství bylo sděleno.135 Specifický druh ochrany obchodního tajemství je zakotven v § 180 obch. z. a je jím ochrana před akcionáři týkající se jejich práva na vysvětlení valné hromady, je-li pro něj potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady. Ustanovení § 180 odst. 4 obch. z.136 však stanoví, za jakých okolností má představenstvo právo její poskytnutí odepřít, přičemţ jedním z uvedených důvodů je právě skutečnost, ţe taková informace je předmětem obchodního tajemství. O tom, zda se jedná o obchodní tajemství, rozhoduje představenstvo, které můţe odmítnout informaci z tohoto důvodu poskytnout. Takto odmítnutá informace můţe být dále poţadována pouze, souhlasí-li s tímto dozorčí rada, pokud ne, rozhodne o povinnosti společnosti poskytnout informaci soud na základě ţaloby akcionáře. Soud pak musí při rozhodování o ţalobě dle § 180 odst. 4 obch. z. pečlivě zváţit, zda poţadovaná informace skutečně naplňuje všechny pojmové znaky obchodního tajemství uvedené v § 17 obch. z. „Z uvedeného především vyplývá, ţe zákon chrání obchodní tajemství nejen vůči třetím osobám, ale i vůči akcionářům společnosti, tj. vůči osobám, které sledují (nebo by měly sledovat) stejný zájem jako společnost, neboť prospěch společnosti je i jejich prospěchem. V praxi však můţe nastat situace, ţe u akcionáře převáţí individuální zájem odchylný od zájmu společnosti, a proto zákon umoţňuje utajit obchodní tajemství i ve vztahu k akcionářům, kterým jinak přiznává právo na vysvětlení záleţitostí týkajících se společnosti.“137 Dle mého názoru se jedná institut ochrany značně sporný, neboť je snadno zneuţitelný ze strany představenstva, které se můţe svévolně rozhodnout, ţe na neposkytnutí určitých informací má osobní zájem, který můţe před akcionářem prezentovat tak, ţe se jedná o předmět obchodního tajemství. Jedině soud pak můţe rozhodnout, zda bylo takové odepření oprávněné.

135

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 35. 136

§ 180 (4) Informace obsaţená ve vysvětlení musí být určitá a musí poskytovat dostatečný obraz o skutečnosti. Informace můţe být zcela nebo zčásti odmítnuta, jestliţe z pečlivého podnikatelského uváţení vyplývá, ţe by mohlo její poskytnutí přivodit společnosti újmu nebo jde o vnitřní informaci podle zvláštního právního předpisu anebo je předmětem obchodního tajemství společnosti nebo utajovanou informací podle zvláštního právního předpisu. Zda jde o takovou informaci, rozhoduje představenstvo. Odmítne-li představenstvo z uvedených důvodů informaci sdělit, můţe být informace vyţadována, jen pokud bude s jejím poskytnutím souhlasit dozorčí rada. Jestliţe nesouhlasí s poskytnutím informace ani dozorčí rada, rozhodne o tom, zda je společnost povinna informaci poskytnout, soud na základě ţaloby akcionáře. Tím nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů na ochranu informací. 137

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 36.

41

8.2.

Ochrana obchodního tajemství v pracovněprávních vztazích

O ochraně obchodního tajemství v pracovněprávních vztazích se můţeme bavit především v případě, kdy podnikatel provozující podnik, ke kterému se takové tajemství vztahuje, je zároveň zaměstnavatelem. „I kdyţ podnikatel má vůli skutečnosti tvořící obchodní tajemství utajovat a odpovídajícím způsobem jejich utajení také zajišťuje, jejich vyuţití při provozu podniku nutně předpokládá, ţe je svěří nebo jinak zpřístupní fyzickým osobám, které k tomuto provozu pouţívá, a to zejména svým zaměstnancům. Zaměstnanci podnikatele jsou tedy osobami seznámenými s obchodním tajemstvím, a to zpravidla v rozsahu, v jakém je to potřebné k práci, kterou pro podnikatele (v jeho podniku) vykonávají. Tím, ţe podnikatel svěřil nebo jinak zpřístupnil svým zaměstnancům obchodní tajemství, samozřejmě není samo o sobě jeho právo k obchodnímu tajemství dotčeno; předpokládá to ovšem, ţe podnikatel i ve vztahu ke svým zaměstnancům přijme odpovídající opatření potřebná k utajení skutečností tvořících obchodní tajemství vůči třetím osobám.“138 V takových případech nastupuje moţnost vyuţít prostředky ochrany obchodního tajemství poskytnuté zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. pr.“), přičemţ tento se výslovně o institutu obchodního tajemství nezmiňuje, avšak jeho ochrana vyplývá z jeho ustanovení týkajících se pracovních povinností zaměstnanců a ze samotného smyslu jeho určitých institutů, konkrétně se jedná o ustanovení § 304 a 310 zák. pr. V ustanovení § 310 zák. pr. je specifikován institut konkurenční doloţky,139 z dikce zákona vyplývá, ţe se jedná o kogentní ustanovení, neboť je uvedeno v taxativním výčtu 138

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005, s. 45. 139 § 310 (1) Byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, ţe se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrţí výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěţní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele, ţe zaměstnanci poskytne přiměřené peněţité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za kaţdý měsíc plnění závazku. Peněţité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se účastníci nedohodli na jiné době splatnosti. (2) Dohodu podle odstavce 1 můţe zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít, jestliţe to je moţné od zaměstnance spravedlivě poţadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichţ vyuţití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závaţným způsobem ztíţit jeho činnost; jestliţe byla se zaměstnancem sjednána zkušební doba (§ 35), je moţné dohodu uzavřít nejdříve po uplynutí zkušební doby, jinak je dohoda neplatná. (3) Byla-li v dohodě podle odstavce 1 sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliţe závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance zaplacením smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 1. (4) Zaměstnavatel můţe od dohody podle odstavce 1 odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. (5) Zaměstnanec můţe dohodu podle odstavce 1 vypovědět, jestliţe mu zaměstnavatel nevyplatil peněţité vyrovnání nebo jeho část do 15 dnů po uplynutí jeho splatnosti; dohoda zaniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. (6) Dohoda podle odstavce 1 musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná; to platí obdobně pro

42

kogentních ustanovení § 363 odst. 2 zák. pr., tudíţ se od něj nelze odchýlit. „Přitom podle povahy ustanovení (§ 2 odst. 1) se jedná pouze o částečně kogentní úpravu, částečně relativně kogentní úpravu a částečně dokonce dispozitivní úpravu.“140 Svou povahou totiţ ustanovení § 310 zák. pr. působí spíše jako dispozitivní, jehoţ sjednání spolu s jeho detaily závisí především na vůli stran. Povaha jednotlivých odstavců tohoto ustanovení se však navzájem liší, coţ si dále ozřejmíme při detailnějším pohledu na ně. Konkurenční doloţka je tedy v první řadě dohodou, jejímţ obsahem je závazek zaměstnance, ţe se určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrţí výkonu výdělečné činnosti shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo činnosti, která by vůči činnosti zaměstnavatele měla soutěţní povahu. „V konkurenční doloţce lze sjednat okruh činností, jejichţ výkonu se zaměstnanec má zdrţet nepochybně i úţeji, neţ je celý předmět činnosti zaměstnavatele. ... Zejména u zaměstnavatelů, jejichţ předmět činnosti zahrnuje desítky jednotlivých činností, bude praktické, kdyţ konkurenční doloţka bude omezena na závazek zaměstnance zdrţet se výkonu výdělečné činnosti v „klíčových“ či „hlavních“ předmětech činnosti zaměstnavatele.“141 Tuto dohodu můţe zaměstnanec uzavřít kdykoli, přičemţ můţe být obsahem samotné pracovní smlouvy, coţ ovšem příliš nedoporučuje J. Kunášek,142 a místo toho radí uzavřít konkurenční doloţku samostatnou smlouvou s libovolným označením. Takové samostatné ujednání bude třeba uzavřít zejména u zaměstnanců, jejichţ pracovní poměr nevzniká na základě pracovní smlouvy, ale například na základě jmenování. Maximální délka takového závazku zaměstnance připuštěna zákonem je doba jednoho roku, přičemţ jako určité protiplnění náleţí bývalému zaměstnanci peněţité vyrovnání ze strany zaměstnavatele o minimální výši průměrného měsíčního výdělku zaměstnance za kaţdý měsíc plnění konkurenčního závazků, maximálně však za 12 měsíců. Stejně jako nejdelší moţná doba sjednání závazku vyplývajícího z konkurenční doloţky, tak výše peněţitého vyrovnání ze strany zaměstnavatele umoţňují uplatnění vůle stran na jejich konečné délce, respektive výši, tudíţ je nutno na tato ustanovení pohlíţet jakoţto to na ustanovení relativně kogentní.143 K vzájemnému závazku zaměstnance a zaměstnavatele formou konkurenční doloţky se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1098/2003.144 odstoupení od dohody a pro výpověď dohody podle odstavců 4 a 5. 140

BĚLINA, M. et al. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 799. tamtéţ, s. 799. 142 KUNÁŠEK, Josef. Ochrana obchodního tajemství a firemního know-how. Evropské a mezinárodní právo. 1996, roč. 1996, č. 5, s. 4. 143 BĚLINA, M. et al. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck., 2010. s. 799. 144 Ujednání o tzv. konkurenční doloţce je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němţ si bývalí účastníci pracovního poměrů poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dluţníky i 141

43

Nicméně ustanovení § 310 odst. 2 zák. pr. je zjevně kogentní, neboť stanoví, ţe konkurenční doloţku nelze sjednat s jakýmkoli zaměstnancem, nýbrţ pouze s takovým, od kterého lze spravedlivě vyţadovat její uzavření, a to s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v pracovním poměru u zaměstnavatele a jejichţ vyuţití při výdělečné činnosti po skončení zaměstnání by mohlo zaměstnavateli závaţným způsobem ztíţit jeho činnost. Jestliţe by tedy zaměstnavatel uzavřel konkurenční doloţku se zaměstnancem, který by neodpovídal tomuto zákonnému vymezení, bylo by takové ujednání neplatné, to by se týkalo například zaměstnanců vykonávajících jednoduché či pomocné práce.145 „Pokud tedy zaměstnanec při pracovní činnosti u zaměstnavatele nepřijde do styku s podobnými informacemi (know-how), neměla by být konkurenční doloţka sjednávána, např. údrţbář, uklízečka a jiné druhy prací, jejichţ obsahem nejsou informace a poznatky, které by mohli tito zaměstnanci v budoucím pracovním poměru vyuţít.“146 Sjednání konkurenční doloţky je neplatné taktéţ v případě, ţe se zaměstnancem byla v pracovní smlouvě sjednána zkušební doba. „V takovém případě nelze sjednat konkurenční doloţku dříve, neţ po uplynutí zkušební doby. Po zájemcích o zaměstnání, s nimiţ se sjednává zkušební doba a kdy stabilita sjednaného zaměstnání je v důsledku sjednané zkušební doby značně nejistá, by stěţí bylo moţno spravedlivě poţadovat, aby si ujednáním o konkurenční doloţce ztíţili moţnost dalšího pracovního uplatnění v případě skončení pracovního poměru ve zkušební době.“147 Naopak dispozitivně je v ustanovení § 310 odst. 3 zák. pr. řešeno sjednání smluvní pokuty v konkurenční doloţce pro případ porušení konkurenční doloţky zaměstnancem. Zákoník práce stanoví, ţe její výše musí být přiměřená povaze a významu podmínek daného závazku. K výši smluvní pokuty se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Co 118/2003, kdy judikoval, ţe: „Při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty je nutno vycházet jak z poměrů zaměstnavatele, tak i z poměrů zaměstnance. Na straně zaměstnavatele je třeba přihlížet např. k odlivu zákazníků a ke snížení jeho zisku.

věřiteli. Závazku zaměstnance, aby vyuţíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Skutečnosti, jak vysokou vyplácel zaměstnavatel mzdu zaměstnanci za trvání pracovního poměru nebo jaké náklady vynaloţil na zvýšení nebo prohlubování kvalifikace zaměstnance, jsou tu nerozhodné, protoţe mzda je plněním poskytovaným za vykonanou práci a náklady na získání nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance jsou vynakládány v souladu s potřebou zaměstnavatele a zaměstnanci nepřináší (tím spíše po rozvázání pracovního poměru) hospodářský prospěch, který by mohl vyváţit jeho závazek vyplývající z konkurenčního ujednání. 145 tamtéţ, s. 800. 146 JAKUBKA, J. Zákoník práce 2010 v praxi. Kompletní průvodce s řešením problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha : Grada Publishing, a.s., 2009. s. 49. 147 BĚLINA, M. et al. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 798 - 799.

44

Na straně zaměstnance by měla být výše sjednané pokuty porovnána se zaměstnancovým pracovním zařazením (funkcí), jeho zapracovaností a výší sjednané mzdy.“ Velmi specifický názor na institut smluvní pokuty v konkurenční doloţce má pak J. Kunášek: „Smluvní pokutu bych nenazýval pokutou, ale poplatkem za vyuţití práva pouţívat investice vynaloţené podnikatelem do vytvoření know-how, na jejichţ získání má zásadní podíl zaměstnavatel, protoţe jejich získání financoval. Jestliţe se totiţ zaměstnanec svobodně rozhodne, ţe bude podnikat nebo se dá zaměstnat a bude vyuţívat informací, znalostí a dovedností, bere na sebe uzavřením této smlouvy závazek se svým zaměstnavatelem – vlastníkem těchto informací – dobrovolně vypořádat.“148 Další zvláštností ustanovení o smluvní pokutě je, ţe zaplatí-li zaměstnanec sjednanou smluvní pokutu, jeho závazek vůči zaměstnavateli z konkurenční doloţky zaniká. Toto řešení se podstatně odchyluje od úpravy obsaţené v občanském zákoníku, konkrétně § 545 odst. 1 obč. z., jeţ stanoví, ţe dluţník zavázán plnit povinnosti, jejichţ splnění bylo zajištěné smluvní pokutou, i po jejím zaplacení. Úprava v zákoníku práce je však kogentní a má před pouţitím výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku přednost.149 Kogentní úpravou zákoníku práce uvedenou v předchozím textu jsou pak myšlena ustanovení o výši smluvní pokuty a o zániku závazku zaměstnance zaplacením smluvní pokuty. K výkladu povinnosti zaměstnance zaplatit pokutu za porušení konkurenční doloţky je třeba podotknout, ţe tuto povinnost má zaměstnanec vţdy,150 porušil-li takové ujednání bez ohledu na to, zda také porušil nebo ohrozil obchodní tajemství svého zaměstnavatele. V ustanovení § 310 odst. 4 zák. pr. je pak zakotvena moţnost odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doloţky pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. Toto ustanovení je bezesporu kogentní, přičemţ je pro odstoupení od konkurenční doloţky třeba subsidiárně pouţít ustanovení § 48 a 49 obč. z. Účastníci by tedy mohli od konkurenční doloţky odstoupit ze zákonného důvodu, nebo pokud se tak dohodli. A dále by od smlouvy mohl odstoupit účastník, který ji uzavřel v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek. Z výše uvedeného ovšem nelze dovozovat, ţe by zaměstnavatel mohl od konkurenční doloţky odstoupit z jakéhokoli důvodu či dokonce bez důvodu. Ustanovení o odstoupení od konkurenční doloţky je třeba brát jakoţto ustanovení omezující moţnost zaměstnavatele od takového ujednání odstoupit a ne jako zmocňující ustanovení, aby takto učinil. Takovéto 148

KUNÁŠEK, Josef. Ochrana obchodního tajemství a firemního know-how. Evropské a mezinárodní právo. 1996, roč. 1996, č. 5, s. 40. 149 BĚLINA, M. et al. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 800. 150 ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 47.

45

pojetí dikce zákona by zvýhodňovalo zaměstnavatele, a to není v pracovním právu příliš představitelné, s ohledem na to, ţe je postaveno na ochraně zaměstnance.151 Na zaměstnance se však toto zákonné omezení nevztahuje a můţe od konkurenční doloţky odstoupit i po skončení pracovního poměru. Zaměstnanec má dle kogentního ustanovení § 310 odst. 5 zák. pr. právo dohodu o konkurenční doloţce

vypovědět v případě, ţe je zaměstnavatel v prodlení s výplatou

peněţitého vyrovnání po skončení zaměstnání a nevyplatí-li je zaměstnanci za příslušný kalendářní měsíc ani do 15 dnů po uplynutí jeho splatnosti. „Z dikce § 310 odst. 1, podle níţ je peněţité vyrovnání splatné pozadu za měsíční období, lze dojít k závěru, ţe peněţité vyrovnání je splatné vţdy prvního dne měsíce následujícího po měsíci, za nějţ náleţí. Nicméně § 310 odst. 1 umoţňuje dohodu účastníků na jiné době splatnosti. Pokud by se účastníci dohodli na jiné době splatnosti, bylo by peněţité vyrovnání splatné dle dohody účastníků. V případě výpovědi konkurenční doloţka zaniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi.“152 Jak vyplývá z § 310 odst. 5 zák. pr., které je opět ustanovením kogentním, musí být pod sankcí neplatnosti konkurenční doloţka, odstoupení i výpověď této dohody učiněny v písemné formě. Stejně jako u výše uvedených případů neplatnosti konkurenční doloţky se však jedná o neplatnost relativní. Ke konkurenční doloţce se také vztahuje ustanovení § 311 zák. pr., které stanoví, ţe: „Ustanovení § 310 není možné použít na pedagogické pracovníky škol a školských zařízení zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí a dobrovolným svazkem obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství, a na pedagogické pracovníky v zařízeních sociálních služeb.“ Na závěr je třeba k problematice konkurenční doloţky podotknout, ţe poruší-li zaměstnanec ujednání z ní vyplývající a zároveň svým jednání poruší či ohrozí obchodní tajemství svého zaměstnavatele, nemůţe své povinnosti vyčerpat pouze zaplacením výše uvedené sjednané smluvní pokuty, nýbrţ proti němu zaměstnavateli náleţí právní prostředky ochrany obchodního tajemství uloţené ustanovením § 20 a 53 obch. z., a to z titulu obchodněprávního vztahu, který v důsledku toho mezi nimi vznikl, a naopak.153

151

BĚLINA, M. et al. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 801. tamtéţ, s. 801. 153 ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 47. 152

46

Zatímco konkurenční doloţkou ošetřuje zaměstnavatel ochranu obchodního tajemství po skončení pracovní poměru, ustanovení § 304 zák. pr.154 zakotvuje povinnosti zaměstnance v průběhu trvání pracovního poměru týkající se souběţného vykonávání jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele. Takovou výdělečnou činnost můţe zaměstnanec vykonávat pouze s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele. Tímto zákonným ustanovením tak dochází k omezení práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti zaručeného v čl. 26 Základní listiny lidských práv a svobod, přičemţ výdělečnou činností je třeba rozumět: „činnost vykonávanou v dalším pracovněprávním vztahu i samostatnou výdělečnou činnost (konanou v občanskoprávním vztahu nebo na základě ţivnostenského oprávnění). Omezení se vztahuje na výkon výdělečné činnosti v poměru k předmětu činnosti zaměstnavatele, který je pro všechny jeho zaměstnance stejný.“155 V souvislosti s touto problematikou judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1628/97, ţe: „Za výdělečnou činnost, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, je nutno považovat i ten případ, jestliže je zaměstnanec jednatelem společnosti s ručením omezeným, která má v předmětu podnikání, zapsaném v obchodním rejstříku, zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když společnost tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí.“ Omezení výkonu výdělečné činnosti se však dle § 304 odst. 3 zák. pr. nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti. Dále mohou zaměstnanci výdělečnou činnost, která se neshoduje s předmětem činnosti zaměstnavatele, vykonávat bez jakéhokoli omezení a je nepřípustné její výkon podmiňovat např. v pracovním řádu či pracovní smlouvě souhlasem zaměstnavatele.156 Avšak i pokud zaměstnavatel zaměstnanci svůj souhlas udělí, ustanovení § 304 odst. 2 zák. pr. zakotvuje jeho právo svůj souhlas písemně a s odůvodněním odvolat, v takovém případě musí zaměstnanec bez zbytečného odkladu výdělečnou činnost odpovídajícím způsobem ukončit.

154

§ 304 (1) Zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhoţ jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. (2) Jestliţe zaměstnavatel souhlas podle odstavce 1 odvolá, musí být odvolání písemné; zaměstnavatel je povinen v něm uvést důvody změny svého rozhodnutí. Zaměstnanec je pak povinen bez zbytečného odkladu výdělečnou činnost skončit způsobem vyplývajícím pro její skončení z příslušných právních předpisů. (3) Omezení stanovené v odstavci 1 se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti. (4) Ustanovení odstavců 2 a 3 se pouţijí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak 155 BĚLINA, M. et al. Pracovní právo. 4. doplň. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 191. 156 tamtéţ, s. 192.

47

Jiná situace nastane v případě, ţe zaměstnanec o předchozí písemný souhlas nepoţádá, popřípadě vykonával jinou výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele bez tohoto souhlasu, tímto se dopouští povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a vystavuje se sankčnímu postihu dle intenzity a následků porušení povinností. „Zaměstnavatel proto vůči svým zaměstnancům, kteří alespoň z nedbalosti porušili své pracovní povinnosti ve vztahu k obchodnímu tajemství, můţe pouţít kromě právních prostředků uvedených v § 20 a § 51 obch. z. téţ prostředky pracovněprávní (prostředky, které zákoník práce poskytuje zaměstnavateli při porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance). Zákoník práce rozlišuje mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závaţným porušením pracovní kázně a méně závaţným porušením pracovní kázně. “157 Podle stupně porušení pracovních povinností pak přísluší zaměstnavateli aplikace sankcí, přičemţ například zvlášť hrubé porušení pracovní kázně můţe být důvodem k výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zák. pr. nebo k okamţitému zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. pr., a to za takových okolností, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě poţadovat, aby zaměstnance zaměstnával aţ do uplynutí výpovědní lhůty. Zákon však nestanoví hlediska pro posouzení, zda se zaměstnanec dopustil hrubého porušení pracovní kázně, tudíţ tato budou vţdy na úvaze soudu o konkrétním případu. „Ve vztahu k porušení nebo ohroţení obchodního tajemství soud ... musí vţdy hodnotit, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní povinnosti a zda šlo o zaviněné jednání (alespoň z nedbalosti). V případě, ţe zaměstnanec porušil pracovní kázeň, můţe být jím zaviněně způsobené porušení nebo ohroţení obchodního tajemství zaměstnavatele – v závislosti na stupni intenzity porušení pracovní kázně – důvodem k okamţitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru. Jiný postih zaměstnance za jeho jednání (podle jiných neţ pracovněprávních předpisů) tím samozřejmě není dotčen.“158 Problematiky ochrany obchodního tajemství se také bezesporu dotkne právo zaměstnanců na informace dle § 276 odst. 1 zák. pr.,

159

157

přičemţ odstavec 3160 tohoto ustanovení

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 48. 158 tamtéţ, s. 50. 159 § 276 (1) Zaměstnanci v pracovněprávním vztahu uvedeném v § 3 větě druhé mají právo na informace a projednání. Zaměstnavatel je povinen informovat zaměstnance a jednat s nimi přímo, nepůsobí-li u něj odborová organizace, rada zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen "zástupci zaměstnanců"). 160 § 276(3) Důvěrnou informací se rozumí informace, jejíţ poskytnutí můţe ohrozit nebo poškodit činnost zaměstnavatele. Za důvěrnou informaci se nepovaţuje informace, kterou je zaměstnavatel povinen sdělit, projednat nebo zveřejnit podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu. Informace o skutečnostech chráněných podle zvláštních právních předpisů 78) není zaměstnavatel povinen podávat nebo projednávat. Členové odborové organizace, rady zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

48

specifikuje, kdy se jedná o informace důvěrné a zakotvuje povinnost osob s takovými skutečnostmi obeznámenými zachovávat mlčenlivost. K. Špindler se k problematice takovýchto informací vyslovuje takto: „Pracovníci podniků by měli být pravidelně informováni o tom, které hmotné a nehmotné statky jsou předmětem obchodního tajemství. Zaměstnavatel by měl přijmout taková opatření, aby minimalizoval zneuţití a porušování nejen státního, ale i hospodářského, sluţebního a obchodního tajemství.“161 A dále radí, ţe statutární orgán kaţdého podniku by měl vydat interní normativní instrukci, ve které by definoval skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, které mají dle rozhodnutí tohoto orgánu zůstat utajené. Dále by měl v této instrukci stanovit způsob označování předmětů obchodního tajemství navenek a zahrnout zde i příkaz pracovníkům zakazující jim jakoukoli informační a publikační činnost vůči třetím a nepovolaným osobám bez souhlasu pověřeného pracovníka, spolu se stanovením osobní odpovědnosti pracovníků za utajení informací a také odpovědnosti pracovněprávní, občanskoprávní a trestněprávní při porušení nebo ohroţení obchodního tajemství. A nakonec by statutární orgán měl v této instrukci zakotvit i: „Ustanovení přikazující vedoucím hospodářským pracovníkům předávat mu podněty na doplňování, úpravu, případně zrušení příslušných předmětů obchodního tajemství podnikatele tak, aby tyto předměty byly stále v souladu s platnými předpisy a zájmy podnikatele.“162 8.3.

Ochrana obchodního tajemství v trestněprávních předpisech

Na ochranu obchodního tajemství taktéţ pamatuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. z.“), který ve svých ustanoveních ve zvláštní části tohoto zákona zmiňuje jednak samotné obchodní tajemství jakoţto předmět ochrany, ale věnuje se i skutečnostem obchodnímu tajemství velice podobným, které ovšem takto neoznačuje. Za jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, jejichţ účelem je ochrana skutečností majících povahu obchodního tajemství lze tedy označit ustanovení § 182, 230, 232, 248 a 255 tr. z., přičemţ jediný § 248 upravující trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěţe výslovně obchodní tajemství uvádí jako předmět ochrany.

jsou povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a o skutečnostech, o nichţ se dovědí při výkonu své funkce, pokud by porušením mlčenlivosti mohlo dojít k prozrazení utajovaných informací, nebo porušení oprávněných zájmů zaměstnavatele nebo zaměstnanců. Tato povinnost trvá i po dobu 1 roku po skončení výkonu jejich funkce, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. 161 162

ŠPINDLER, Karel. Ochrana obchodního tajemství. Právní rádce. 2001, roč. 9, č. 12, s. 23. tamtéţ, s. 23.

49

Ustanovení § 248 tr. z. tedy ve svém odstavci 1163 stanoví skutkovou podstatu, jeţ je: „vyjádřením zájmu na řádném a férovém průběhu hospodářské soutěţe probíhající mezi subjekty – soutěţiteli v trţním hospodářství. Ochrana je poskytována proti tzv. nekalosoutěţnímu jednání. Toto ustanovení je skutkovou podstatou s tzv. odkazující dispozicí, neboť podmínkou trestnosti je porušení právních předpisů o nekalé soutěţi, na které tato norma odkazuje. ... Předpisy o nekalé soutěţi musí být ale porušeny tak, ţe je ve větším rozsahu způsobena újma jiným soutěţitelům nebo spotřebitelům, případě pachatel sobě nebo jinému ve větším rozsahu opatří neoprávněné výhody.“164 Takovou újmou se rozumí jak: „újma materiální či nemateriální povahy. Za takovou nemateriální újmu lze povaţovat např. poškození pověsti, dobrého jména soutěţitele apod., v jehoţ důsledku se u veřejnosti sníţí důvěra v hospodářské aktivity či výrobky konkrétního poškozeného soutěţitele. Pokud jde o újmu materiální povahy, kterou je moţné vyčíslit v penězích, lze vetší rozsah dovodit při částce nejméně 50 000,- Kč (srov. § 138 tr. z.). Rozsah újmy imateriální povahy by měl být svým významem srovnatelný s větším rozsahem materiálních výhod.“165 Totéţ pak platí i pro neoprávněné výhody. Jak jiţ vyplývá z výše uvedeného, co se týče moţného subjektu, je tedy spáchání tohoto trestného činu moţné jen při účasti na hospodářské soutěţi a s ohledem na subjektivní stránku takového jednání, jde o o úmyslný trestný čin. V ustanovení § 248 odst. 1 písm. h) tr. z. je konkrétně uvedeno porušování obchodního tajemství jakoţto jedno z jednání, jeţ je povaţováno za porušení předpisů o nekalé soutěţi. K tomuto trestnému činu judikoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007, toto: „Poruší-li pachatel obchodní tajemství ve smyslu § 44 odst. 1, odst. 2 písm. h) a § 51 obch. z. tím, že využije databáze zákazníků obchodní společnosti, jakož i cenových relací zboží či služeb nabízených touto společností k odběru, na které se takové obchodní tajemství vztahovalo, lze vycházet při posuzování, zda pachatel měl úmysl opatřit 163

§ 248(1) Kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěţi tím, ţe se při účasti v hospodářské soutěţi dopustí a) klamavé reklamy, b) klamavého označování zboţí a sluţeb, c) vyvolávání nebezpečí záměny, d) parazitování na pověsti podniku, výrobků či sluţeb jiného soutěţitele, e) podplácení, f) zlehčování, g) srovnávací reklamy, h) porušování obchodního tajemství, nebo i) ohroţování zdraví spotřebitelů a ţivotního prostředí, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěţitelům nebo spotřebitelům nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. 164

CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 163. 165 NOVOTNÝ, F. Trestní zákon 2010. Praha : EUROUNION Praha, s. r. o., 2010. s. 491.

50

sobě nebo jinému neoprávněné výhody ve značném rozsahu, z počtu oslovených zákazníků poškozené společnosti, jejich uskutečněného i předpokládaného odběru zboží nebo služeb, četnosti těchto odběrů za určité předpokládané období, jakož i ceny odebíraného zboží nebo služeb.“166 Co se týká sankcí za takto způsobený trestný čin, mohou být oproti obecnému ustanovení v § 248 odst. 1 tr. z. stanoveny přísněji a to v případě spáchání trestného činu jakoţto člen organizované skupiny, jeho opětovným spácháním, způsobením značné škody v jeho důsledku anebo získáním značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného, pro které je stanoven trest odnětí svobody na šest měsíců aţ pět let, peněţitý trest nebo trest propadnutí majetku či jiné majetkové hodnoty. Ještě přísněji, a to trestem odnětí svobody v rozsahu dvou aţ osmi let, bude potrestán pachatel, který tímto trestným činem způsobí škodu velkého rozsahu, získá pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu či tímto činem způsobí jinému úpadek. Dalším ustanovením trestního zákoníku, jehoţ účelem je ochrana utajovaných informací je jeho § 255 upravující trestný čin zneuţití informací a postavení v obchodním styku, jeţ ve svém odstavci 1167 stanoví skutkovou podstatu známou téţ pod pojmem insider trading, jehoţ objektem je: „zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěţe, pokud jde o vyuţívání privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce, a ke kterým nemají přístup jiné subjekty pohybující se na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zboţím.“168 Za privilegované informace jsou povaţovány informace dosud nikoli veřejně přístupné, o kterých se někdo dozví dříve neţ ostatní hospodářské subjekty na věci zainteresované, přičemţ povaha těchto informací vyţaduje, aby byly dříve či později zveřejněny nebo zpřístupněny veřejnosti. Současně se musí jednat o informace, jejichţ zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, jsou tedy obchodně vyuţitelné a mají podstatný význam v hospodářské činnosti subjektů.169 „Informace nemusí být nijak formálně a výslovně deklarována jako utajovaná, nejde tudíţ o informaci trvale určenou k utajování, ale z její povahy a okolností případu musí být zřejmé, ţe její vyuţití jednou nebo několika osobami

166

PROUZA, D. Trestní zákoník. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 902. § 255 (1) Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně uţije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíţ zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zboţím, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta nebo zákazem činnosti. 167

168

CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 177. 169 tamtéţ, s. 177 – 178.

51

dříve neţ se o ní mohly dozvědět jiné osoby, můţe umoţnit její zneuţití k získání neoprávněné výhody nebo prospěchu na úkor někoho jiného. Takovými informacemi mohou být informace o regulaci dovozu a cenách některých komodit, o privatizaci státního podniku apod.“170 Z uvedeného vyplývá, ţe subjekt tohoto trestného činu je obecný, tudíţ jím můţe být kdokoli, kdo má informace dosud nikoli veřejně přístupné, jeţ získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo výkonu své funkce.171 I zde je v případě získání značného prospěchu pro samotného pachatele či pro jiného tímto trestným činem stanoven přísnější trest, a to trest odnětí svobody v rozsahu od dvou do osmi let, a dále získá-li pachatel pro sebe či pro jiného tímto činem prospěch velkého rozsahu, je rozmezí trestu odnětí svobody stanoveno na pět aţ deset let. V odstavci 2 ustanovení § 255 tr. z. je pak definována skutková podstata činu označovaného také jako selftrading, která se však týká ochrany proti zneuţívání postavení ve dvou nebo více podnikatelských subjektech, nesouvisí tudíţ se zneuţitím důvěrných informací. Trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv je zakotven v ustanovení § 182 tr. z., přičemţ zahrnuje hned dvě skutkové podstaty relevantní pro ochranu obchodního tajemství. Pro odstavec 1 tohoto paragrafu,172 který specifikuje první skutkovou podstatu, platí, ţe objektem tohoto trestného činu je tajemství dopravovaných zpráv, které zaručuje čl. 13 Listiny základních práv a svobod, přičemţ tento zahrnuje ochranu listovního tajemství i tajemství jiných písemností a záznamů zasílaných poštou nebo jiným způsobem, stejně jako i tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Tajemstvím je tedy chráněn obsah písemností nebo zpráv bez ohledu na jejich hodnotu pro adresáta, odesílatele či pachatele. Uvedená ochrana se však nevztahuje na zprávu, která jiţ byla doručena adresátovi.173 Zároveň je nutné, aby se datové, textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací vztahovaly 170

NOVOTNÝ, F. Trestní zákon 2010. Praha : EUROUNION Praha, s. r. o., 2010. s. 502. CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 179. 172 § 182 (1) Kdo úmyslně poruší tajemství a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti při poskytování poštovní sluţby nebo přepravované jinou dopravní sluţbou nebo dopravním zařízením, b) datové, textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací a přiřaditelné k identifikovanému účastníku nebo uţivateli, který zprávu přijímá, nebo c) neveřejného přenosu počítačových dat do počítačového systému, z něj nebo v jeho rámci, včetně elektromagnetického vyzařování z počítačového systému, přenášejícího taková počítačová data, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta nebo zákazem činnosti. 171

173

CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 79.

52

k identifikovanému účastníkovi nebo uţivateli, který tuto zprávu přijímá.174 Porušením tajemství je pak především: „svévolné otevření uzavřeného dopisu bez ohledu na to, zda jeho obsah byl někomu sdělen, neoprávněné přečtení cizí elektronické pošty, vyzrazení zprávy podané na otevřeném listě, jakoţ i vyslechnutí cizího telefonního hovoru.“175 V odstavci 2 tohoto paragrafu176 je pak upravena druhá základní skutková podstata spočívající v jednání pachatele, který jinému způsobí škodu nebo opatří sobě či jinému neoprávněný prospěch tím, ţe dané tajemství prozradí či jinak vyuţije.

„Prozrazením

tajemství se rozumí sdělení obsahu písemností nebo zprávy jiné osobě neţ té, které byly určeny. Tajemství vyuţije ten, kdo uplatní jeho znalost ke způsobení škody jinému nebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě či jiné osobě.“177 U obou výše uvedených odstavců ustanovení § 182 tr. z. platí, ţe subjekt takového trestného činu je obecný, můţe jím tedy být kdokoli. Jiná je situace upravená v odstavci 4 tohoto paragrafu, který pro daný trestný čin vyţaduje subjekt speciální, kterým můţe být jen úřední osoba, a dále dle odstavce 5 pak pouze zaměstnanec provozovatele poštovních sluţeb, telekomunikační sluţby nebo počítačového systému anebo kdokoli jiný vykonávající komunikační činnosti. U všech těchto osob je pak pro subsumpci pod shora uvedené skutkové podstaty vyţadováno zavinění úmyslné s tím rozdílem, ţe pro osoby specifikované v odstavci 4 a 5 a stejně tak pro některé osoby, které daným trestným činem způsobí značnou škodu či škodu velkého rozsahu, spáchají jej ze zavrţeníhodné pohnutky, umoţní jinému úmyslně spáchat tento trestný čin či tento spáchají s úmyslem získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, je stanoven trest odnětí svobody s vyšší dolní a horní hranicí. Dalším z ustanovení trestního zákoníku pouţitelným pro ochranu skutečností a informací majících povahu obchodního tajemství je jeho § 230, které opět zahrnuje hned dvě skutkové podstaty, přičemţ k naplnění znaků té z nich obsaţené v odstavci 1 tohoto paragrafu178 je třeba, aby pachatel získal přístup k počítačovému systému a nosiči informací neoprávněně, 174

NOVOTNÝ, F. Trestní zákon 2010. Praha : EUROUNION Praha, s. r. o., 2010. s. 333. CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 80. 176 § 182 (2) Stejně bude potrestán, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) prozradí tajemství, o němţ se dozvěděl z písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací, který nebyl určen jemu, nebo b) takového tajemství vyuţije. 175

177

CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 80. 178 § 230 (1) Kdo překoná bezpečnostní opatření, a tím neoprávněně získá přístup k počítačovému systému nebo k jeho části, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

53

tedy bez vědomí a souhlasu osoby, která je vlastníkem či oprávněným uţivatelem této napadené informační techniky a technologie. „V daném případě není rozhodující, naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, jakým způsobem získal pachatel po překonání bezpečnostních opatření neoprávněný přístup k počítačovému systému nebo jeho části, zda přímo pronikne k počítačovému systému, je v bezprostředním kontaktu s ním, nebo zda k získání přístupu k počítačovému systému vyuţije skutečnosti, ţe počítačový systém je napojen na veřejnou síť internetu, či jinou síť např. i vnitřní počítačovou síť nějaké organizace. Pachatel získá přístup k tomuto počítači i prolomením přístupového hesla, kódu apod. Jednáním naplňujícím skutkovou podstatu tohoto činu bude i vytvoření softawaru (viru, červa či jiného programu), který umoţní pachateli získat přístup do počítačového systému, do něhoţ chce pachatel vniknout. ... Pokud pachatel důvodně předpokládá, ţe oprávněná osoba, by mu souhlas k přístupu k počítačovému systému udělila, pokud by byla přítomna, coţ se také následně potvrdí a souhlas je udělen, nepůjde o tento trestný čin.“179 V případě tohoto trestného činu není jeho znakem a nevyţaduje se k naplnění dané skutkové podstaty způsobení škody majiteli či uţivateli počítačového systému, neboť je tato naplněna jiţ faktickým překonáním bezpečnostních opatření a neoprávněným získáním přístupu k počítačovému systému.180 V odstavci 2 ustanovení § 230 tr. z.181 je pak popsána skutková podstata, k jejímuţ naplnění je třeba jednání pachatele, kterým získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a dále s takto získanými daty nakládá, jak je uvedeno pod písmeny a) aţ d) tohoto odstavce. Rozdíl v získání přístupu k takovýmto informacím oproti ustanovení odstavce 1 je, ţe: „nejde o přístup neoprávněný, pachatel je oprávněn v počítačovém systému pracovat, nakládat s ním, vyuţívat jej, manipulovat s ním, stejně jako s nosičem informací, zpravidla však za konkrétním účelem, k němuţ toto oprávnění disponovat s počítačovým systémem a nosičem informací získal. Pachatel tohoto trestného činu nejprve získá přístup 179

NOVOTNÝ, F. Trestní zákon 2010. Praha : EUROUNION Praha, s. r. o., 2010. s. 463. tamtéţ, s. 464. 181 § 230 2) Kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a a) neoprávněně uţije data uloţená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, b) data uloţená v počítačovém systému nebo na nosiči informací neoprávněně vymaţe nebo jinak zničí, poškodí, změní, potlačí, sníţí jejich kvalitu nebo je učiní neupotřebitelnými, c) padělá nebo pozmění data uloţená v počítačovém systému nebo na nosiči informací tak, aby byla povaţována za pravá nebo podle nich bylo jednáno tak, jako by to byla data pravá, bez ohledu na to, zda jsou tato data přímo čitelná a srozumitelná, nebo d) neoprávněně vloţí data do počítačového systému nebo na nosič informací nebo učiní jiný zásah do programového nebo technického vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. 180

54

k nosiči informací/jednáním, které mu umoţní volnou dispozici s nosičem informací a vyuţití jeho informačního obsahu, přístup můţe být oprávněný i neoprávněný.“182 Subjektem tohoto trestného činu můţe být kdokoli, přičemţ se z jeho strany musí jednat o úmyslné jednání, a stejně jako u předchozích trestných činů dochází i u trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací k navyšování dolní a horní hranice trestu odnětí svobody v závislosti na rozsahu tímto jednáním způsobené škody či prospěchu získaného pro sebe či pro jiného, dále v případě úmyslného neoprávněného omezení funkčnosti počítačového systému, popřípadě způsobení váţné poruchy v činnosti státních orgánů nebo právnické či fyzické osoby, jeţ je podnikatelem. Posledním z trestných činů, kterým se v této práci budu zabývat je pak trestný čin poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti v § 232 tr. z.,183 z jehoţ ustanovení vyplývá, ţe subjektem tohoto trestného činu můţe být pouze ten, kdo je nositelem povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, ať uţ uloţené dle zákona či smluvně převzaté a tuto svou povinnost stanoveným způsobem poruší, přičemţ zde k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu postačí pouhé nedbalostní zavinění.184 Ochrana poskytovaná obchodnímu tajemství trestním zákoníkem je tedy z velké části dílem dovozování, kterou informaci či skutečnost lze pod pojem tohoto institutu podřadit, neboť jak jiţ bylo uvedeno, výslovně se o ochraně obchodního tajemství před jeho porušováním zmiňuje pouze ustanovení § 248 tr. z., které navíc pouze sankcionuje porušení povinnosti stanovené v předpisech o nekalé soutěţi. S ohledem na tuto skutečnost, by se tedy dalo konstatovat, ţe jeho umístěním v trestním zákoníku došlo k moţnosti uloţení dalších sankcí, ale samotná formulace skutkové podstaty takového porušení zůstává shodná vzhledem k odkazu na obchodní zákoník, v ní zakotveném. Pozitivum takové právní úpravy však můţe být spatřováno v diferenciaci trestů, které je moţno pachateli uloţit, a to v závislosti na způsobu jednání, kterým trestný čin vykonal, a dále také na závaţnosti jeho následků. 182

NOVOTNÝ, F. Trestní zákon 2010. Praha : EUROUNION Praha, s. r. o., 2010. s. 464. § 232 (1) Kdo z hrubé nedbalosti porušením povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloţené podle zákona nebo smluvně převzaté a) data uloţená v počítačovém systému nebo na nosiči informací zničí, poškodí, pozmění nebo učiní neupotřebitelnými, nebo b) učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat, a tím způsobí na cizím majetku značnou škodu, bude potrestán odnětím svobody aţ na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. 183

184

CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. s. 144.

55

8.4.

Ochrana obchodního tajemství v jiných právních předpisech

Jak jiţ bylo v úvodu kapitoly věnující se právním prostředkům ochrany obchodního tajemství řečeno, je moţno instituty k ní pouţitelné nalézt v různých právních předpisech, přičemţ ty nejobvyklejší a nejstěţejnější z nich byly specifikovány v předchozích oddílech. Jejich uvedením však nebylo mnoţství prostředků k ochraně obchodního tajemství poskytovaných našim právním řádem vyčerpáno. Rozhodně bychom neměli opomíjet prostředky občanskoprávní, kterými bezesporu jsou především svépomoc, jiţ zmíněné předběţné opatření a ţaloba na určení. Význam obchodního tajemství se pak ve velké míře projeví u občanského soudního řízení, přičemţ jeho předmětem můţe být obvykle v souvislosti s plněním povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, dále při jednání a dokazování a následně při rozhodování soudu. Jelikoţ pro občanské soudní řízení platí zásada koncentrace řízení, pokud chce účastník v daném sporu uspět, má povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti patřící do obchodního tajemství, tak aby byl soud řádně a včas upozorněn na nutnost přijmout opatření k jejich ochraně. Obchodní tajemství totiţ není utajovanou skutečností dle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehoţ se na něj nevztahuje povinnost mlčenlivosti. Soud tedy musí provést opatření nezbytná k jeho ochraně, kterým je např. vyloučení veřejnosti ze soudního jednání dle § 116 odst. 2 o. s. ř. Osoby, kterým je dle § 116 odst. 3 o. s. ř. přítomnost na jednání povolena, musí pak být soudem poučeny o povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se takto dozvěděly. Se shora uvedeným dále souvisí nemoţnost povolit nahlédnutí do spisu dle § 44 odst. 2 o. s. ř., pokud tento obsahuje obchodní tajemství. Rovněţ soudní rozhodnutí by v případě existence obchodního tajemství, tvrzeného a dokazovaného v daném soudním řízení, mělo tuto reflektovat a zohlednit ji při aplikaci § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť není moţno v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvést skutečnosti, jeţ byly za obchodní tajemství označeny. Bude pak třeba, aby soud na základě své úvahy zvolil schůdný kompromis tak, aby dodrţel tento zákonný poţadavek, ale zároveň ochránil obchodní tajemství. Stejně tak musí vzít v úvahu ochranu obchodního tajemství v případě zveřejnění rozsudku na návrh úspěšného účastníka řízení dle § 155 odst. 4 o. s. ř., nelze totiţ dopustit, aby takové zveřejnění bylo zdrojem poškození práva podnikatele na ochranu obchodního tajemství.185

185

ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. s. 81 – 86.

56

V souvislosti s veřejnoprávními předpisy je nutno upozornit, ţe obchodní tajemství, rozhodně nelze zaměňovat s povinností mlčenlivosti, jelikoţ se na něj, jak bylo uvedeno výše, nevztahují předpisy takovou povinnost ukládající. Povinnost mlčenlivosti o skutečnostech tvořících obchodní tajemství je pak moţno dovozovat pouze v případech výslovně ve zvláštních zákonech specifikovaných. Takové jsou uvedeny např. v zákoně č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (puncovní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákoně č. 264/1992 Sb, na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů či v zákoně č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích atd. Z právní úpravy předpisů veřejného práva lze tedy vycítit, ţe obchodní tajemství je pojímáno čistě jakoţto běţné majetkové právo, tudíţ je mu poskytována pouze minimální ochrana před jeho porušením či ohroţením a zásadně na něj nelze aplikovat povinnost mlčenlivosti vyplývající z veřejnoprávních předpisů, coţ je na jedné straně pochopitelné, ovšem na druhé straně taková úprava k jeho ochraně příliš nepřispívá a je velmi diskutabilní, zda a jak v konkrétních případech soudy, popřípadě správní orgány, jeho ochranu zajistí.

57

9.

Závěr

Jak jiţ bylo výše uvedeno, je institut obchodního tajemství upraven v obchodním zákoníku, ve kterém jsou mu věnovány ustanovení § 17 – 20 a § 51, přičemţ jeho porušení je chráněno právními prostředky ochrany proti nekalé soutěţi v § 53 a 54. Domnívám se však, ţe samotná problematika nekalé soutěţe je natolik významným a rozsáhlým tématem, ţe by bylo vhodné uváţit její právní úpravu samostatným právním předpisem, tak jak tomu bylo za účinnosti zákona č. 111/1927 Sb., o nekalé soutěţi. Přičemţ v takovém předpise by byl prostor pro konkrétnější vymezení jak institutu obchodního tajemství, tak samotných zvláštních skutkových podstat nekalé soutěţe, včetně právních prostředků ochrany proti ní. Budu-li se zabývat současnou úpravou institutu obchodního tajemství, tak jak je vymezena v obchodním zákoníku, musím konstatovat, ţe některé formulace, jak jiţ se shodlo mnoho právních teoretiků, nejsou příliš šťastné a uţ vůbec ne precizní. Ustanovení § 17 je zvoleno poměrně obecně, nezachází tudíţ do detailů, coţ je samozřejmě přínosné, v případě sporu, zda daná skutečnost můţe pod tento institut spadat. Na druhou stranu, by však některé z těchto sporů nebyly nutné, kdyby v textu zákona bylo doplněno, ţe se můţe jednat taktéţ o skutečnosti organizační, personalistické či ekonomické povahy, jelikoţ i ty jsou v dnešní době pod pojem obchodního tajemství snadno podřaditelné. Co se týká § 18 obch. z., v kapitole o něm pojednávající byl jiţ předestřen problém pojmu „podnikatel provozující podnik“ spojený s jeho interpretací, který by bylo moţno snadno vyřešit drobnou úpravou, a to ţe by byl tento nahrazen pojmem „majitel“ či „vlastník podniku.“ Další otázka spojená s tímto paragrafem je problematika existence obchodního tajemství mimo podnik, přičemţ z moţnosti uzavřít licenční či innominátní smlouvu týkající se výhradně svolení k uţití obchodního tajemství jinou osobu, usuzuji, ţe obchodní tajemství skutečně má potenciál existovat i mimo podnik, s jehoţ provozem bylo původně spojeno, neboť v případě uzavření výhradní licenční smlouvy je moţno dovozovat, ţe by k uţití obchodního tajemství neměl dále právo ani sám jeho poskytovatel. Z toho také vyplývá, ţe obchodní tajemství by mohlo nadále existovat i pokud by původní podnik, v rámci nějţ bylo vytvořeno a dále vyuţíváno, zanikl. I kdyţ zde by jeho uţití dále pokračovalo v podniku nabyvatele licence. Shora uvedené by pak dle mého názoru mohlo rovněţ vést ke spekulacím, jak to bude s právem k obchodnímu tajemství, jeţ vznikne v průběhu nájmu podniku. Dovolila bych si nesouhlasit s právní teorií tvrdící, ţe je k tomuto oprávněn vlastník podniku. Domnívám se, ţe danou situaci nelze řešit v analogii s pracovním právem, kdy skutečnosti výrobní, technologické či obchodní povahy vytvořené či objevené zaměstnancem se stávají majetkem zaměstnavatele. O takový vztah se v průběhu nájmu 58

podniku mezi jeho pronajímatelem a nájemcem rozhodně nejedná, a vezmeme-li v úvahu, ţe daný nájemce, bude zároveň i zaměstnavatelem v jím provozovaném podniku, dovodila bych, ţe férovější stav by byl, aby byl zároveň oprávněn k obchodnímu tajemství za nájmu podniku vytvořenému. V tom případě bych navrhovala k ustanovení § 18 obch. z. doplnit, ţe v případě uzavření smlouvy o nájmu o podniku mezi jeho vlastníkem (majitele) a nájemcem by k nově vzniklému obchodnímu tajemství měl výlučné právo jeho nájemce. V případě ţe by podnik po skončení účinnosti smlouvy o nájmu provozoval opět jeho vlastník (majitel), nic by mu nebránilo uzavřít s původním nájemcem licenční či innominátní smlouvu. Otázkou zůstává moţná zneuţitelnost takového řešení, jeţ by musela být smluvně či zákonně ošetřit. Budu-li se zabývat § 19 obch. z., vidím, zde poměrně problematické určení okamţiku zániku obchodního tajemství, kterým má být chvíle, kdy přestane splňovat všechny zákonem stanovené pojmové znaky. Takový moment však bude v praxi poměrně problematické určit s ohledem na fakt, ţe i protiprávním uveřejněním či zpřístupněním ještě nedochází k všeobecnému obeznámení se s takovým tajemstvím veřejností, tudíţ ještě můţe být za určitých podmínek obchodním tajemstvím v hospodářské soutěţi hodnotným. Došlo-li by například pouze k jeho ohroţení zpřístupněním z nedbalosti, jsem toho názoru, ţe by jeho existence stále ještě nemusela být skončena. Domnívám se tedy, ţe daný paragraf by měl obsahovat ještě určitý dovětek tento fakt reflektující. S ohledem na právní ochranu obchodního tajemství bych pak vzhledem k tomu, ţe je tento institut většinou právních teoretiků uznán za předmět průmyslového vlastnictví, navrhovala, aby bylo moţno jej pro větší a konkrétnější ochranu registrovat, neboť by se tímto předešlo jiţ předestřeným sporům o to, zda daná ohroţená či porušená skutečnost opravdu je obchodním tajemstvím či nikoli. Co se týká právních prostředků ochrany obchodního tajemství, spokojil se trestní zákoník s normou v podobě § 248 tr. z. odkazující na zvláštní skutkové podstaty obsaţené v rámci úpravy nekalé soutěţe v obchodním zákoníku. Domnívám se, ţe tato skutečnost je dalším argumentem pro zváţení samostatné právní úpravy problematiky nekalé soutěţe, neboť by takto došlo ke konkretizaci jejích forem hned ve dvou právních předpisech zároveň. Institut obchodního tajemství je tedy bezesporu zajímavým fenoménem a jeho význam je, spolu s dalšími instituty, jimţ je ochrana poskytována v rámci nekalé soutěţe, v dnešní konkurenční době bezesporu stále narůstající. Z toho důvodu by tudíţ dle mého názoru nebylo od věci jeho právní úpravu revidovat na základě praxe, a to jak soudní tak faktické.

59

10.

Resumé

As the topic „Violation of trade secret“ suggests the first part of this thesis focuses on a definition of the very concept of a trade secret, determining its essential features according to their specification in the Commercial Code, each of which has to be met, in order for the matter in question to be considered as a trade secret and to be capable of gaining the protection established through the legal remedies provided herein. In context of that some institutes of a very similar nature are mentioned and defined, whereas those are a know-how and confidential information, usually exchanged between parties to a contract to-be in case of such not being concluded. Regarding both the institute of a trade secret and a know-how, I tried to specify means of their evaluation for practical reasons, as well as a type of a contract through conclusion of which a right to a trade secret can be transfered to a person different from the rightful enterpriser. Furthermore a common problem of a collision of rights arising from the existence of a trade secret and the democratic right of everyone towards information was also part of this work, as I tried to explain and demonstrate situations in which the protection of a trade secret has to compromise with the right to information concerning public financing. Legal remedies protecting the trade secret against its breach or for the case it has already been breached are specified in the second half of the thesis, types of which include those provided by private law institutes, such as unfair competition remedies by the Commercial Code, a non-competition clause by the Labour Code or remedies provided in general by the Civil Code, as well as those regulated by public law, stated especially in the Criminal Code. As a violation of a trade secret is actually one of the special merits in an unfair competition legal regulation by the Commercial Code, the rightful owner of the trade secret is entitled to set up all claims provided thereby. Such a protection is provided against every person endangering or violating this right or against other competitors within the economic competition given that the conditions established by the Commercial Code are met. The protection set forth in the Labour Code is of a different nature as it aims at a protection of a trade secret against employees, whereas the employer is the rightful owner of the trade secret. This is ensured through a set of obligations and rules the employees must obey otherwise sanctions might be imposed upon them, although those can be applied only in a case of a still lasting employement. For the case of the termination there is a specific

60

instrument regulating duties of an employer and an employee regarding the protection of a trade secret, which is called a non-competition clause. Detailed attention was also given to the criminal legal remedies according to the Criminal Code, in which we can find about five different merits of crimes by which a trade secret might be endangered or violated, although just in one of them the term „trade secret“ has actually been used. Concerning the other merits one must assume the object of such a crime has a character of a trade secret based on its nature and other features. To sum up the previously said the aim of this work is to provide the reader with the general concept of a legal regulation focusing on a trade secret together with a notion of other institutes quite similar to that, although not acknowledged as one, as well as to mention other important aspects inherently linked with this legal institute like its evaluation, a conveyance of a title or its intereference with the democratic right to information. The major part of the work is focused on legal remedies set forth in the Czech legal order, both public and private ones, whereas some improving suggestions de lege ferenda were made based on actual problems arising from applying such laws.

61

11.

Seznam použité literatury

Monografie 1) BĚLINA, M. et al. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. 1123 s. 2) BĚLINA, M. et al. Pracovní právo. 4. doplň. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck. 2010. 612 s. 3) BUKOVJAN, P. Zákoník práce s judikaturou. Praha : ASPI, a.s., 2008. 312 s. 4) ČADA, K. Obchodní tajemství a know-how. Praha : Úřad průmyslového vlastnictví, 1997. 213 s. 5) ČADA, K. Oceňování nehmotného majetku. Praha : Oeconomica, 2002. 93 s. 6) DĚDIČ, J. et al. Obchodní zákoník : Komentář. Díl I. § 1 až § 92 e. Praha : Polygon, 2002. 847 s. 7) ELIÁŠ, K. – BEJČEK, J. – HAJN, P. et al. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 610 s. 8) HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : O právní úpravě nekalé soutěže. Praha : Linde Praha, a.s., 1995. 239 s. 9) CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními příklady. Praha : Linde Praha, a. s., 2010. 367 s. 10) JAKUBKA, J. Zákoník práce 2010 v praxi. Kompletní průvodce s řešením problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha : Grada Publishing, a.s., 2009. 240 s. 11) MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži : Komentář. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008. 233 s. 12) NOVOTNÝ, F. Trestní zákon 2010. Praha : EUROUNION Praha, s. r. o., 2010. 838 s. 13) PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. aktual. vyd. Praha : ASPI Publishing, s.r.o., 2004. 614 s. 14) POKORNÁ, J. – KOVAŘÍK Z. – ČÁP, Z. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha : Wolters KLuwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. 15) PROUZA, D. Trestní zákoník. Praha : C. H. Beck, 2010. 1248 s. 16) SKÁLA, K. Nekalá soutěž : Její podstata a stíhání podle zákona ze dne 15. července 1927, č. 111 Sb. z. a n. Praha : Praetor, 1927. 360 s. 17) ŠTENGLOVÁ, I. – DRÁPAL, L. – PÚRY, F. et al. Obchodní tajemství : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. 157 s.

62

18) ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník : Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. 1508 s. 19) TELEC, I. – TUMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana. Brno : Doplněk, 2006. 114 s. Časopisecké články a příspěvky ve sbornících 20) BOHÁČEK, M. Otevřené otázky právního reţimu obchodního tajemství v českém právu a inspirace k jejich řešení v americkém a anglickém právu. In Pocta Petru Hajnovi k 75. narozeninám. Praha : Wolters Kluwer, 2010. 359 s. 21) HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 3, 447 s. 22) HAJN, Petr. Nové skutečnosti v ochraně proti nekalé soutěţi. Právní rádce. 2002, roč. 10, č. 2, 50 s. 23) KOLMAN, Petr. Právo na informace versus ochrana obchodního tajemství. Moderní obec. 2002, roč. 3, č. 11, 46 s. 24) KUNÁŠEK, Josef. Ochrana obchodního tajemství a firemního know-how. Evropské a mezinárodní právo. 1996, roč. 5, č. 5, 112 s. 25) LISSE, Luděk. Know-how v českém právním řádu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 10, 632 s. 26) MAREK, Karel. Licenční smlouva (k předmětům průmyslového vlastnictví). Bulletin advokacie. 2008, roč. 19, č. 7-8, 123 s. 27) SLÁMA, Jiří. Licenční smlouva. Bulletin advokacie. 2008, roč. 19, č. 12, 82 s. 28) SOUKUP, Martin. Poskytování informací a obchodní tajemství. Právní rádce. 2007, roč. 15, č. 1, 87 s. 29) ŠPINDLER, Karel. Ochrana obchodního tajemství. Právní rádce. 2001, roč. 9, č. 12, 50 s. 30) VEČERKOVÁ, Eva. Aktivní legitimace ve sporech z nekalé soutěţe po novele obchodního zákoníku. Obchodní právo. 2001, roč. 10, č. 8, 39 s. 31) VEČERKOVÁ, E. Obchodní tajemství. Historie obchodněprávních institutů. In Sborník příspěvků z konference pořádané Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 10. června 2009 v Brně. Brno : MASARYKOVA UNIVERZITA, 2009. 351 s.

63

Soudní rozhodnutí 32) Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 12. 6. 1995, sp. zn. 3 Cmo 1446/94 33) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 1999, sp. zn. 3 Cmo 170/97 34) Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 31. 12. 1998, sp. zn. 3 Cmo 227/98 35) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.5.2001, sp. zn. 31 Ca 189/2000 36) Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 6A 136/2002 Právní předpisy 37) Nařízení vlády č. 148/1971 Sb., o ochraně hospodářského a sluţebního tajemství, ve znění nařízení vlády č. 420/1990 Sb. 38) Zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěţi 39) Zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů 40) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 41) Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 42) Zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění pozdějších předpisů 43) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 44) Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů 45) Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů 46) Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů 47) Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 48) Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 49) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

64