Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra trestního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Hlavní líčení, veřejné a neveřejné zasedání Roman Brettschneider 2008

„ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Hlavní líčení, veřejné a neveřejné zasedání“ zpracoval sám a uvedl všechny použité prameny“.

_____________________ podpis autora

Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………………….

2

1. 1. Historie přípravného řízení v českých zemích…………………………….. 2 2. Vymezení průběhu trestního řízení…………………………………............... 6 2. 1. Přípravné řízení…………………………………………............................

8

2. 2. Předběžné projednání obžaloby…………………………............................

10

2. 3. Hlavní líčení……………………………………………………………….. 11 2. 4. Opravné řízení………………………………………………....................... 12 2. 4. 1. Podstata a účel opravného řízení v trestním řízení…………………...

12

2. 4. 2. Opravné prostředky v českém trestním řízení, jejich rozdělení a základní rysy………………………………………………………..

12

2. 5. Vykonávací řízení....................…………………………………….............

14

3. Hlavní líčení……………………………………………………………………

16

3. 1. Účel a význam hlavního líčení…………………………………………….. 25 3. 2. Příprava hlavního líčení……………………………………………………

26

3. 3. Charakteristické rysy hlavního líčení……………………………………...

29

3. 4. Průběh hlavního líčení……………………………………………………..

32

3. 5. Rozhodnutí v hlavním líčení………………………………………………. 38 3. 5. 1. Podklad pro rozhodnutí – problematika totožnosti skutku…………..

38

3. 5. 2. Způsoby rozhodnutí soudu…………………………………………..

41

3. 5. 3. Odchylky od obecného průběhu hlavního líčení…………………….

42

4. Veřejné a neveřejné zasedání…………………………………………............

43

4. 1. Účel a význam jednotlivých typů zasedání soudu………………………...

43

4. 2. Veřejné zasedání…………………………………………………………..

43

4. 3. Neveřejné zasedání………………………………………………………..

45

4. 4. Právní úprava veřejného a neveřejného zasedání ve smyslu de lege ferenda………………………………………………… 46 5. Závěr…………………………………………………………………………...

51

6. Summary……….................................................................................................. 53 7. Seznam použité literatury……………………………………………………..

-2-

54

1.

Úvod Tématem mé práce se stala soudní zasedání, resp. jejich formy. Nejdůležitější a

nejvýznamnější úlohou soudního projednání věci je vyslovení zákonného a odůvodněného rozhodnutí o základní otázce trestního řízení, o vině obžalovaného a o trestu za spáchaný trestný čin. O tom se rozhoduje v hlavním líčení, které je těžištěm, nejdůležitějším stadiem, ve kterém trestní stíhání vrcholí a naplňuje se tak konkrétně smysl a účel trestního řízení. Jak postup orgánů a osob účastnících se hlavního líčení, tak i jeho příprava a průběh jsou proto podrobně upraveny tak, aby se zde v co nejširším rozsahu uplatnily základní zásady trestního řízení. Postup v trestním řízení musí být v souladu se zákonem, a proto je nezbytné, aby zákonu odpovídal i způsob rozhodování soudu v konkrétním typu jednání. Trestní řád v souladu se zásadou řádného zákonného procesu vymezuje, v jakém typu jednání může soud o určité otázce rozhodovat, čímž je zároveň respektována další důležitá ústavní zásada, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích určených zákonem, a to způsobem, který stanoví. Podle druhu a významu rozhodovaných otázek jsou pro jednání soudu v trestních věcech předepsána další dvě z celkového počtu tří zasedání. Jedná se o veřejné zasedání, jež je určeno k projednávání a rozhodování otázek, které se svým významem a povahou blíží základní otázce trestního řízení a někdy dokonce i přímo k projednávání a rozhodování otázek viny a trestu, jako je tomu při rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Třetím typem je neveřejné zasedání, které je vyhrazeno pro jednání soudu, v němž se rozhodují otázky menšího významu, přičemž není podle povahy věci zásadně třeba provádět důkazy výslechem obviněného, svědků a znalců nebo probírat věc za účasti procesních stran. Meritorně není cílem této práce mechanický popis určité výseče trestního procesu de lege lata, přestože materiály určené jako podklad mne k tomu vedou, ale snaha o vytvoření si vlastního pohledu na dané téma ve smyslu de lege ferenda, zejména pak v právní úpravě veřejného a neveřejného zasedání.

1. 1.

Historie přípravného řízení v českých zemích

V 17. a 18. století nastal u nás rychlý přechod k soudnictví úřednickému, byrokratickému. Byl to jeden z průvodních jevů absolutismu, který za zdroj práva považoval panovníka a musel proto nahrazovat feudální soudce, „volně“ právo nalézající, soudci se stávají úředníky rozhodujícími podle předpisů daných jim od krále. Ještě hluboko do 18. století vládne zásada zákonné důkazní teorie, spočívající v tom, že byl vytvořen systém strnulých, pro soudce

-3-

závazných předpisů o tom, jak posuzovat váhu a přesvědčivost dokladů, svědectví a jiných důkazů, např. charakteristicky svědectví muže „platilo“ více než svědectví ženy, výpověď šlechtice „vážila“ více než výpověď poddaného apod. Byl to systém, který se vytvořil v učeném, teorií římsko-kanonickou ovládaném procesu na sklonku středověku a na počátku novověku. 1) V českých zemích platilo vedle práva zemského právo městské. Tento dualismus byl odstraněn Hrdelním řádem císaře Josefa I. Pro Čechy, Moravu a Slezsko z roku 1707, který spočíval na zásadách procesního práva římsko-kanonického a fakticky zavedl platnost řízení inkvizičního vedle řízení obžalovacího. 2) V témže základě spočíval první společný zákon pro dědičné země rakouské Criminalis Constitutio Theresiana z roku 1768, v němž jako základní forma řízení byl přijat inkviziční, tajný a písemný trestní proces s pozitivní teorií průvodní a torturou (peinliche Frage). Obhajoba obviněného v podstatě nebyla přípustná. Základní reforma byla provedena až trestním řádem ze dne 17. ledna 1850, který byl prostoupen duchem reformovaného francouzského řízení a reformovaných německých trestních řádů tehdejší doby. Byl zaveden obžalovací proces, rozdělený na dvě samostatná stadia. Byl zřízen institut vyšetřujícího soudce a z bývalé finanční prokuratury se oddělilo státní zastupitelství, vznikl systém porot, byla rozšířena práva obhajoby a hlavní líčení bylo prohlášeno za veřejné a ústní. Velký význam mělo uplatnění zásady volného hodnocení důkazů. Vliv na tento pokrokový proces nesporně měly francouzské kodifikace a revoluční události r. 1848. Politická garnitura padesátých let 19. století však s tímto vývojem spokojena nebyla, a tak na základě tzv. politické objednávky legislativa připravila vydání nového trestního řádu z 29. července 1853, který se v zásadě vrátil k zásadám čistě inkvizičního řízení z roku 1803 (zejména k zákonné teorii průvodní, vyloučení laického prvku – porot z řízení). Definitivní obrat v trestním řízení byl zahájen až ústavními zákony šedesátých let. Základní zákon o moci soudcovské č. 144 z 21. prosince 1867 ř. z. stanovil v čl. 10 a 11

1)

Miřička, A.: Trestní řízení, Všehrd Praha, 1923, str. 11-12.

2)

Vlček, E.: Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, Brno, 2006, str. 53. -4-

následující zásady trestního procesu, zásady, z nichž některé přetrvaly do současnosti jako pilíře trestního řízení: 1.

jednání před soudem nalézajícím má být veřejné a ústní,

2.

proces je řízením obžalovacím,

3.

o vině obžalovaného mají v závažných, zejména politických případech rozhodovat porotci.

Prosincová ústava z r. 1869 tyto zásady umožnila uvést v život. Stalo se tak trestním řádem č. 119 t 23. května 1873 ř. z., který znamenal v podstatě úplný návrat k trestnímu řádu z roku 1850 a výrazně změnil povahu přípravného řízení trestního. Podle trestního řádu z r. 1873 platného na území českých krajů konalo se přípravné řízení ve dvojí formě; jednak ve formě přípravného vyhledávání (policejního nebo soudního), jednak ve formě přípravného vyšetřování. Účel obou forem přípravného řízení i jejich procesní význam byl stejný. Příprava každé trestní věci mohla projít a někdy také procházela postupně oběma druhy přípravného vyhledávání (nejprve policejním, pak soudním) a nakonec i přípravným vyšetřováním. Policejní přípravné vyhledávání mělo v poměru k soudnímu přípravnému vyhledávání ráz toliko jednostranného úředního pátrání, pohybovalo se ve formách volnějších, mimosoudních, a náleželo ještě k samému trestnímu řízení. Konaly je bezpečnostní úřady, a to buď z úřední povinnosti nebo na příkaz státního zástupce. Pokynů státního zástupce byly bezpečnostní úřady povinny uposlechnout. Policejním úkonům vyhledávacím nepříslušela v řízení před soudem důkazní, resp. procesní moc. Soudní přípravné vyhledávání konal (zpravidla na návrh státního zástupce) vyšetřující soudce nebo okresní soud. Jejich práva a povinnosti byly podle znění zákona stejné jako vyšetřující soudce v přípravném vyšetřování. Přípravné vyšetřování, které vedl rovněž vyšetřující soudce nebo okresní soud určený tzv. radní komorou, bylo povinné jen u některých trestných činů (např. u zločinců, které měl soudit porotní nebo státní soud; u ostatních trestných činů bylo fakultativní). Mohlo být zahájeno jen tehdy, byl-li podán návrh oprávněným žalobcem proti určité osobě a pro určitý trestný čin. Soudní přípravné vyhledávání a přípravné vyšetřování, prováděné vyšetřujícím soudcem, mělo vzbuzovat představu, že materiály policejního přípravného vyhledávání nehrají žádnou roli při projednávání věci u soudu a že pouze úkony na žalobci „ nezávislého, nestranného“ vyšetřujícího soudce mohou mít význam při soudním rozboru. Ve skutečnosti však tomu tak zdaleka nebylo. Vyšetřující soudce se totiž návrhy zpravidla řídil, aniž zkoumal jejich opodstatněnost. Přitom zamítnutí návrhu žalobce na zavedení soudního přípravného -5-

vyhledávání i přípravného vyšetřování nebránilo státnímu zástupci v tom, aby podal v téže věci obžalobu. Rozsah a zaměření činnosti vyšetřujícího soudce byly pak téměř vždy fakticky předurčeny těmi materiály policejního přípravného vyhledávání, které žalobce vyšetřujícímu soudci odevzdal. O tom, kdo má přípravné vyhledávání provést, zda vyšetřující soudce, okresní soudce nebo policie, rozhodoval státní zástupce. Přitom výnos ministra spravedlnosti z 25. 10. 1873, č. 14956 kladl státním zástupcům na srdce, aby více používal formy policejního než soudního přípravného vyhledávání, poněvadž policejní orgány „mohou vykonávati přípravné vyhledávání se stejnou jistotou, spolehlivostí a rozvahou, ba někdy ještě účinnějším způsobem, poněvadž ve volnější formě, než je to soudu možno…“. Na rozdíl od žalobce měl obviněný v přípravném řízení nepatrná práva, i když formálně v něm měl postavení strany jako žalobce. Obviněný se nemohl seznámit dostatečně s materiály vyšetřování a nemohl proto vykonávat účinně vliv na směr vyšetřování. Mohl sice zvolit obhájce, jeho způsobnost v přípravném řízení – jak přiznávali i buržoazní trestněprávní rétorikové – byla však celkem nepatrná. Obviněný měl právo stížnosti proti každému opatření vyšetřujícího soudce, to mu však nezajišťovalo náležitou ochranu. Rozhodovala totiž o ní v nepřítomnosti obviněného, ale za účasti vyšetřujícího soudce a státního zástupce a po jejich slyšení radní komora „většinou neznajíc ani obsah spisu z vlastního názoru, jen podle přednesu vyšetřujícího soudce, který také sám přináší osnovu usnesení. A tak bývá pravidlem, že usnesení radní komory zní tak, jak je připravil vyšetřující soudce“. Po listopadu 1989 došlo nejprve ke měně v oblasti trestního práva hmotného, když byly zrušeny přečiny (zák. č. 175/1990 Sb.), a konečně ke sjednocení úpravy přípravného řízení tak, že jednou formou přípravného řízení trestního se stalo vyšetřování vedené vyšetřovateli Úřadu vyšetřování Policie České republiky (zák. č. 292/1993 Sb.). Namísto bývalé prokuratury vzniklo státní zastupitelství (zák. č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Obecně se podle této úpravy až do konce r. 2001, tedy do účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb., přípravným řízením rozuměl úsek od zahájení trestního stíhání (zákon zmiňoval též okamžik od provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů), do podání obžaloby, postoupení věci, přerušení nebo zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby.3)

3)

Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str. 414-417. -6-

2.

Vymezení průběhu trestního řízení Trestní řízení probíhá v několika stádiích. Trestní řád stanoví jejich pořadí a jejich účel a

charakter. Je zřejmé, jako podmínka naplnění účelu trestního řízení, že pravidelný průběh procesu se musí odehrávat v určité chronologii. Děje se tak působením orgánů činných v trestním řízení, popř. i ostatních subjektů trestního řízení, které zde nefungují navzájem zcela izolovaně, nýbrž svým specifickým postupem souhrnně přispívají k naplnění litery a smyslu § 1 TrŘ, jakož i § 1 ZSM, který je ve smyslu jeho odstavce 3 a § 291 TrŘ lex specialis. Jednotlivé časové úseky, v nichž příslušné orgány činné v trestním řízení, popř. další subjekty plní postupně své úkoly (povinnosti) a vykonávají svá práva, s cílem dosáhnout účelu trestního řízení, nazýváme stádia trestního řízení.4) Podle současného znění trestního řádu je třeba rozeznávat tato stádia: 1.

přípravné řízení,

2.

předběžné projednání obžaloby,

3.

hlavní líčení,

4.

opravné řízení,

5.

vykonávací řízení.

Platný trestní řád ovšem používá v rámci jednotlivých stádií ještě podrobnější členění. Vyplývá to například z ustanovení § 12 odst. 10. Trestním řízením se podle tohoto ustanovení rozumí řízení podle trestního řádu, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování postoupení věcí, přerušení nebo zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby.

4)

Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck v Praze, 2007, str.: 514

-7-

Z hlediska obsahového je cílem přípravného řízení zjistit, jeli podezření ze spáchání trestného činu proti určité osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba (návrh na potrestání) a věc odevzdána soudu. V tomto stádiu řízení je třeba především shromáždit základní důkazy, které svědčí nejen o vině obviněného (podezřelého) či které podezření vyvracejí. Přípravné řízení probíhá ve formě neveřejné. Toto řízení končí podáním obžaloby (návrhu na potrestání), resp. jiným rozhodnutím, které má za následek skončení trestního řízení (zastavením trestního stíhání nebo postoupením věci, podmíněným zastavením trestního stíhání, schválením narovnáním, návrhem na potrestání). Cílem předběžného projednání obžaloby je, aby se soud v hlavním líčení zabýval obžalobou, která je dostatečně odůvodněna, a tak chránil obviněného před nedůvodným projednáním věci ve veřejném hlavním líčení, resp. aby posoudil, zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, nebyly v něm závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení, zajišťující právo obhajoby, a zda takové porušení bude možno napravit v řízení před soudem, resp. zda vůbec jsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno ve věci rozhodnout (§ 186). Zvláštní ustanovení o předběžném projednání obžaloby u mladistvých obviněných obsahuje zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, v § 61 (objasňování poměrů mladistvého obviněného). Nejdůležitějším stádiem trestního řízení, ve kterém by mělo ležet těžiště dokazování a rozhodování, je hlavní líčení. Obvykle se toto stádium charakterizuje formulací, že hlavní líčení je jádrem trestního řízení. Uplatňují se zde základní zásady trestního řízní, zejména zásada veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti, které v předchozích stádiích uplatnit buď nelze, nebo jen částečně. Soud přezkoumává v hlavním líčení obvinění obsažené v obžalobě (návrhu na potrestání) a provádí důkazy za účasti procesních stran. Hlavní líčení končí zpravidla rozsudkem, kterým se buď obžalovaný uznává vinným, nebo se obžaloby zprošťuje. Hlavní líčení ovšem může skončit i jiným způsobem (zastavením trestního stíhání, přerušením trestního stíhání, nebo postoupením věci, podmíněným zastavením trestního stíhání, schválením narovnání apod.). Cílem opravného řízení je na základě opravných prostředků přezkoumat předcházející řízení i rozhodnutí orgánů prvního stupně. Opravné řízení o řádných opravných prostředcích, tj. o odvolání a stížnosti a o mimořádných opravných prostředcích, kterými jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení, se výrazně odlišují. Kritériem dělení na řádné a mimořádné opravné prostředky je právní moc napadeného rozhodnutí. Řádné opravné prostředky směřují proti rozhodnutím, která ještě nenabyla právní moci, mimořádné proti těm, -8-

která již právní moci nabyla. Jiné dělení je podle účinku, tj. zda opravný prostředek má účinek suspensivní (odkladný) nebo ne. Odkladný účinek má odvolání, stížnost jen za určitých okolností (§ 140). Pravomocné rozhodnutí, pokud obsahuje vykonatelný výrok, je třeba vykonat. Vzhledem k specifickému obsahu tohoto řízení se výkon tohoto konečného rozhodnutí výrazně liší od rozhodnutí učiněných v jiných stádiích trestního řízení.5)

2. 1.

Přípravné řízení

České trestní řízení náleží k reformovanému typu evropského kontinentálního procesu, jehož atributem je existence předsoudního stádia trestního řízení. Pro toto stádium uvádí trestní řád označení přípravné řízení. Přípravné řízení je prvním stádiem trestního řízení. Jeho legální definice je obsažena v ustanovení § 12 odst. 10. Přípravným řízením se rozumí úsek trestního řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhaní do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujícím tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. V průběhu přípravného řízení mají být příslušnými orgány co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1., § 164 odst. 1). Výsledkem přípravného řízení je buď podání obžaloby (§ 176), nebo trvalé či dočasné upuštění od dalšího trestního stíhání (§171 až §173, § 179g, § 306b, § 307 a § 309 tr. řádu, § 70 zák. mládeže). Vedle obecného účelu přípravného řízení, který je identický s obecným účelem trestního řízení (tj. náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele - § 1 odst. 1), přípravné řízení plní i určité zvláštní, specifické funkce, jimiž se toto procesní stadium odlišuje od jiných stadií trestního řízení. Základním smyslem přípravného řízení je opatřit podklad pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se tedy má zabývat soud, či zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno. Mimo tuto funkci přípravného řízení, kterou můžeme označit jako funkci rozhodovací, náleží k úkonům přípravného řízení také zajištění důkazů a osoby obviněného pro budoucí trestní řízení před 5)

Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované Linde Praha, 2006, 411-413. -9-

soudem – funkce zajišťovací. Shromáždění a zajištění důkazů je ovšem limitováno účelem přípravného řízení (neujišťují se a neshromažďují se všechny důkazy ve věci, ale dokazování je vedeno jen v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba, nebo zda je na místě jiné vyřízení věci). V praxi tedy půjde zejména o shromáždění a zajištění takových důkazů, které by nebylo možné provést v hlavním líčení, a to buď pro jejich pomíjivost, anebo pro potenciální hrozbu jejich poškození nebo ztráty důkazní hodnoty, což by v obou případech ohrozilo splnění obecného účelu trestního řízení.6) Povaha přípravného řízení je tvořena jednak způsobem jeho provedení (vyšetřování, vyhledávání, prověřování, atd.), jednak organizací institucí, které vedou trestní řízení a jejich vzájemnými vztahy – v podmínkách českého trestního řízení jde především o organizaci policie a státního zastupitelství, resp. o jejich vzájemné vztahy. Právě v těchto oblastech přinesla výrazné změny novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. Původní zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení, byl zásadně změněn a doplněn. Novela se stala komplexním a velmi rozsáhlým dokumentem a lze jej srovnávat snad s jen s rekodifikací. Při přípravě novely bylo poukazováno zejména na těžkopádnost a krkolomnost dosavadního přípravného řízení. Původní normě byla vytýkána duplicita činností, kdy v řízení předcházejícím podáním obžaloby docházelo k opakování v podstatě týchž úkonů a činnosti jednotlivých složek policie se tak v praxi překrývaly. První zkušenosti s novelou ovšem záhy ukázaly, že pozůstatky úpravy z roku 1961 v kontextu s novým textem působí stále potíže při výkladu nového textu zákona a že patrně bude třeba v budoucnu skutečné rekodifikace procesního trestního práva. V současné době existuje vládou schválený věcný záměr, který již reflektuje všechny nedostatky stávající fragmentovité právní úpravy. Jedním z hlavních motivů novely byla snaha zkrátit a zjednodušit přípravné řízení trestní a přenést těžiště dokazování před soud tak, aby se klíčovou částí trestního procesu stalo hlavní líčení a nikoli přípravné řízení, jak tomu dosud bylo. Rozsáhlá novela tak sledovala jasný cíl – spravedlnost trestního procesu, a chtěla ho dosáhnout zejména posílením zásad veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti, které provázejí řízení před soudem, oproti principům opačným, typickým pro přípravné řízení trestní. Cílem přípravného řízení je prověřit podezření ze spáchání trestného činu a opatřit podklad pro podání obžaloby, nebo není-li důvod pro podání obžaloby, má sloužit podklad pro jiné rozhodnutí státního zástupce ve věci samé. Přípravné řízení má také za úkol zabránit nedůvodnému postavení obviněného před soud. Jeho povaha vyplývá již z jeho názvu. Ve 6)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p. s. 1. vydání, Linde Praha, 2007, str. 324-325. - 10 -

vztahu k hlavnímu líčení jde o činnost přípravnou, předběžnou.7)

2. 2.

Předběžné projednání obžaloby

Zatímco přípravné řízení je obligatorním stadiem v tom smyslu, že bez něj řízení před soudem proběhnout nemůže, prvé soudní stadium řízení, tj. předběžné projednání obžaloby, má povahu fakultativní. Ta je dána již dikcí samotného zákona. V § 185 odst. 1 se dává předsedovi senátu k posouzení, zda obžalobu podanou u soudu vzhledem k jejímu obsahu, jakož i obsahu spisu nebude nutno předběžně projednat. Má-li za to, že je dán některý z důvodů předběžného projednání, nařídí je (§ 186 Tr. Ř., § 61 odst. 2 ZSM). Naproti tomu znění § 181 odst. 1 TrŘ by mohlo svádět k pochopení předběžného projednání obžaloby jako stadia povinného. V tomto stadiu se neprovádí procesní dokazování zaměřené na meritorní otázky. Princip vzájemné kontroly činnosti orgánu trestního řízení, uplatňující se v průběhu jednotlivých stadií trestního řízení, působí i v tomto prvním soudním stadiu. Filtrační funkce přípravného řízení by se měla projevit tak, aby se do soudních stadií nedostaly případy, kde není trestní stíhání na místě. Filtrační funkce předběžného projednání obžaloby by pak neměla propustit do hlavního líčení ty obžaloby, které pro další řízení neposkytují spolehlivý podklad (§ 181 odst. 1). Uvedená funkce tohoto stadia trestního řízení plyne též z věcné povahy důvodů předběžného projednání (§ 186), novela trestního řádu číslo 265/2001 Sb. Rozsah filtrační funkce poněkud zúžila, když možnost soudu vracet věc státnímu zástupci omezila. Vlastní průběh tohoto stadia řízení je zaměřen na přezkoumání obžaloby jako celku, se zaměřením na otázky, které je třeba řešit, tzn. na důvody, které k předběžnému projednání obžaloby soud vedly. Konkrétně vyjádřeno, soud přezkoumává úplnost důkazního materiálu, jakož i opodstatněnost podané žaloby přiloženým trestním spisem (§ 187 odst. 2, 3). V žádném případě, jak již bylo řečeno, nelze v tomto stadiu řízení řešit otázky meritorní. Předběžné projednání obžaloby nemůže být „ generální zkouškou“ na hlavní líčení. Rozhodnutí po předběžném projednání obžaloby (§ 188 TrŘ, § 62 ZSM) je v podstatě reflexí důvodů, které k tomuto stadiu řízení zavdaly podnět. Existují však v tomto směru výjimky: když důvodem řízení podle § 186 není zjišťování okolností odůvodňujících narovnání (§ 309) nebo fakultativní zastavení trestního stíhání (§ 172 odst. 2), může soud při předběžném projednání obžaloby rozhodnout o schválení narovnání [(§188 odst. 1 písm. f)], resp. podle § 188 odst. 2 může trestní stíhání zastavit. Přestože samostatným důvodem nařízení 7)

Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str. 417-419. - 11 -

předběžného trestní stíhání, rozhodne soud v předběžném projednání obžaloby vždy o dalším trvání vazby (§ 192). Konstatování zákona, že samosoudce obžalobu a návrh na potrestání průběžně neprojednává (§314c odst. 1 TrŘ, § 62 odst. 2 ZSM), neznamená automatické nařízení hlavního líčení ve věcech uvedených v § 314a. I samosoudce, resp. samosoudce soudu pro mládež, přezkoumá podanou obžalobu nebo návrh na potrestání a spis a podle výsledků rozhodne některým ze způsobů předpokládaných v § 314c odst. 1 TrŘ, resp. v § 62 odst. 2 ZSM, nebo nařídí hlavní líčení (§ 314d odst. 1 TrŘ).8)

2. 3.

Hlavní líčení

V této části vymezuji pojem, jež je fragmentem přípravného řízení jen orientačně – obecně, stejně jako u ostatních stadií. K hlavnímu líčení se opět vrátím v následující kapitole. Nejdůležitější a nejvýznamnější úlohou soudního projednání věci je vyslovení zákonného a odůvodněného rozhodnutí o základní otázce trestního řízení, o vině obžalovaného a o trestu za spáchaný trestný čin. O tom se rozhoduje v hlavním líčení, které je proto jádrem trestního řízení, jeho nejdůležitějším stadiem, ve kterém trestní stíhání vrcholí. Rozhodnutí tu učiní soud. Vychází z obžaloby a rozhoduje teprve potom, když byly podrobně probrány a na základě důkazů prováděných za účasti procesních stran objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti. Správnost soudního rozhodnutí je zajišťována co nejširším uplatněním základních zásad trestního řízení. V hlavním líčení vrcholí účel trestního řízení (§1), totiž náležitě zjistit trestné činy a podle zákona spravedlivě potrestat jejich pachatele. Stádia předcházející, tj. přípravné řízení a předběžné projednání obžaloby, jsou svou podstatou jen přípravou k hlavnímu líčení. Hlavní líčení je též stadiem, v němž především mohou soudy uskutečnit své preventivně výchovné poslání (§ 1 odst. 1). Jednotlivé fáze hlavního líčení a procesní úkony soudu a stran, tvořící jejich obsah, probíhají v přísně předepsaných formách, podle zákonem stanovených pravidel. Tyto formy a tato pravidla tu jsou zárukou splnění úkolů této části trestního řízení.

8)

Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck v Praze, 2007, str. 524-525. - 12 -

2. 4.

2. 4. 1.

Opravné řízení

Podstata a účel opravného řízení v trestním řízení

I při dokonalé právní úpravě, důmyslné a fungující organizaci trestního řízení a pečlivé připravenosti orgánů činných v trestním řízení se mohou vyskytnout v řízení chyby a nedostatky, ať se týkají skutkových zjištění nebo právního posouzení. Trestní řád čelí nebezpečí vzniku nesprávných rozhodnutí tím, že umožňuje, aby rozhodnutí bylo (zpravidla vyšším orgánem) přezkoumáno v tzv. opravném řízení a v případě, že je shledáno nesprávným, zrušeno. Bezprostředním účelem opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v každé věci jednotlivé trestní věci. Řízení směřuje nejen k nápravě konkrétního nesprávného rozhodnutí, ale slouží také k zajištění správného a jednotného výkladu zákona a zkvalitnění práce orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o opravných prostředcích je nejdůležitějším procesním prostředkem dozoru vykonávaného orgány vyšších stupňů, které touto cestou usměrňují praxi podřízených orgánů činných v trestním řízení. Existence opravného řízení zvyšuje právní jistotu osob zúčastněných na řízení.9)

2. 4. 2.

Opravné prostředky v českém trestním řízení, jejich rozdělení a základní rysy.

Opravné řízení se zahajuje procesním úkonem, jímž se osoby k tomu oprávněné domáhají přezkoumání

rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu z důvodu

uvedených v zákoně. Tento procesní úkon se nazývá opravným prostředkem. Trestní právo procesní upravuje několik druhů opravných prostředků proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jsou jimi: •

stížnost,

•

odvolání,

•

odpor,

•

dovolání,

•

stížnost pro porušení zákona,

•

obnova.

9)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p. s., 1. vydání, Linde Praha, 2007, str. 324-325. - 13 -

Tyto opravné prostředky je možno systematicky dělit z více hledisek: 1.

Nejrozšířenější je dělení opravných prostředků na řádné a mimořádné podle toho, zda

tyto opravné prostředky směřují proti dosud nepravomocným rozhodnutím (řádné opravné prostředky) nebo naopak je lze podat proti rozhodnutí až potom, co nabylo právní moci (mimořádné opravné prostředky). Řádnými opravnými prostředky jsou stížnost a odvolání. Stížnost směřuje proti usnesení a odvolání proti rozsudku. Zvláštním druhem řádného opravného prostředku je odpor, který směřuje proti trestnímu příkazu. Jeho podáním se trestní příkaz ruší, aniž by tomu předcházelo nějaké přezkumné řízení. Mimořádnými opravnými prostředky jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. Všechny tyto opravné prostředky směřují jak proti usnesením, tak proti rozsudkům. Vedle mimořádných opravných prostředků zná trestní řád ještě jedno fakultativní opatření, které plní funkci kontroly nad postupem státního zástupce při vydávání usnesení o postoupení věci a usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 174a). Jde o quasiopravný prostředek mimořádného charakteru, o jehož požití rozhoduje výlučně nejvyšší státní zástupce. Nejde o mimořádný opravný prostředek, protože zde chybí podání vlastního opravného prostředku. Jedná se o mimořádné kasační oprávnění, kterým nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci zrušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního řízení stíhání nebo o postoupení. 2.

podle rozsahu přezkoumání původního rozhodnutí na podkladě podaného opravného

prostředku můžeme opravné prostředky dělit na ty, u nichž jde o přezkoumání revizní, a na ty, u kterých tento princip uplatněn není. To znamená členění na opravné prostředky, u kterých orgán jednající o opravném prostředku na jeho podkladě přezkoumává napadené rozhodnutí ve všech směrech a v celém jeho rozsahu, a na opravné prostředky, u nichž se při přezkoumávání omezí v některém směru a rozsahu, např. jen na části rozhodnutí a na důvody uvedené výslovně v opravném prostředku nebo vymezené v zákoně. Rozsah platnosti revizního principu může být buď úplný, tj. že se přezkumná povinnost vztahuje na celé rozhodnutí, na všechny výroky týkající se všech osob jím dotčených, i když se opravný prostředek týkal jen jedné z nich, nebo omezený, tj. že se přezkumná povinnost vztahuje jen na část rozhodnutí (všechny výroky) týkající se osoby, ohledně níž byl opravný prostředek podán. Osobně i věcně omezený revizní princip je uplatněn jen u stížnosti (§ 147). U odvolání, dovolání, stížnosti pro porušení zákona a obnovy řízení je v současné úpravě uplatněn princip vázanosti orgánu rozhodujícího o opravném prostředku podaným opravným prostředkem, resp. vytýkanými vadami (důvody uvedenými v opravném prostředku). Ve - 14 -

vztahu k dalším rozhodnutím dotčeným osobám jsou požité principy rozsahu přezkoumání doplněny principem beneficia cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti); prospívá-li důvod, pro který je vyhověno opravnému prostředku, změní se napadené rozhodnutí i ve prospěch osoby, která opravný prostředek nepodala. 3.

Podle způsobu vyřízení rozlišujeme opravné prostředky, u nichž se uplatňuje princip

kasační (zrušovací) a opravné prostředky, u nichž se uplatňuje princip apelační (reformativní). Pokud orgán konající řízení o opravném prostředku a rozhodující o něm zjistí nesprávnost napadeného rozhodnutí, zruší je a odkáže věc k novému projednání a rozhodnutí orgánu, který původně ve věci rozhodl, popř. orgánu jinému – kasace. Pokud ujistí nesprávnost napadeného rozhodnutí, sám jeho vady napraví tak, že vynese nové rozhodnutí zbavené vad – apelace. 4.

Opravný prostředek může mít účinek odkladný (suspenzivní) anebo může být bez

takového účinku, podle toho, zda jeho podání má za následek odklad výkonu rozhodnutí až do doby, než se o opravném prostředku rozhodne, nebo zda podání opravného prostředku odklad výkonu nezpůsobuje. Odkladný účinek je na místě u opravných prostředků proti takovým rozhodnutím, jejichž výkonem by byl účel opravného prostředku zmařen.

2. 5.

Vykonávací řízení

Vykonávací řízení je relativně samostatné stadium trestního řízení, které navazuje na dřívější stadia, pokud v nich orgány činné v trestním řízení vydaly rozhodnutí, jejichž obsah je třeba vykonat. Účelem vykonávacího řízení je tedy zajistit nucené uskutečnění obsahu rozhodnutí určitého orgánu činného v trestním řízení, jestliže to povaha takového rozhodnutí vyžaduje (zejména zakládá-li rozhodnutí práva a povinnosti nebo ukládá-li nějaká omezení), a to zpravidla za předpokladu, že rozhodnutí nebylo splněno dobrovolně. Výkonem vydaného rozhodnutí se má dovršit dosažení účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1) a zajistit účinnost a neodvratnost ukládaných trestních sankcí, tj. trestů a ochranných opatření, resp. u mladistvých trestních, ochranných a výchovných opatření. Vykonávací řízení není obligatorním stadiem trestního řízení, protože orgány činné v trestním řízení vydávají řadu rozhodnutí, jejichž obsah není třeba vykonávat žádným zvláštním postupem; jde např. o usnesení o zastavení trestního stíhání, pokud na ně nenavazuje žádný další postup, třeba propuštění obviněného z vazby. Na druhé straně existují typická rozhodnutí, jejichž obsah lze uskutečnit právě ve vykonávacím řízení; platí to především o odsuzujícím rozsudku, jimž byl uložen trest nebo ochranné opatření, zejména pak jde-li o nepodmíněný trest odnětí svobody.

- 15 -

V řízení před soudem pak platí, že rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu a rozhodnutí samosoudce pak vykonává nebo jeho výkon zařizuje samosoudce. Rozhodnutí související s výkonem trestů a ochranných opatření vydává soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, pokud trestní řád výslovně nestanoví něco jiného (výjimka vyplývá např. s ustanovení § 320, odst. 2 pro výkon trestu odnětí svobody, § 335 a § 336 odst. 2 pro výkon trestu obecně prospěšných prací.)10)

10)

Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str. 721-725 - 16 -

3.

Hlavní líčení Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole v obecném vymezení pojmu hlavní líčení, je toto

stadium těžištěm trestního řízení, neboť se v něm rozhoduje o hlavní otázce trestního řízení, a to o vině obžalovaného a o trestu, popř. i ochranném opatření a náhradě škody a naplňuje se tak konkrétně smysl a účel trestního řízení. Nejdříve však, než přiblížím tento pojem, by bylo vhodné připomenout si alespoň okrajově charakter působení a tedy i smysl tohoto stádia. Ochrana práv a svobod člověka nabyla zejména po listopadu 1989 na významu. Změna společenského systému sebou nutně přinesla řadu změn. Je třeba uvést, že ne všechny změny byly změnami pozitivními. Většina osob si ve zjednodušené a jím vyhovující podobě zapamatovala čl. 2 odst. 3 Listiny – „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Toto ustanovení ve své podstatě určuje hranice svobody jednotlivce. Mnohdy však lze slyšet, co není zakázáno, je dovoleno. Na dotaz co je zakázáno, bývají odpovědi rozpačité. V tomto pojetí je představa mnohých taková, že mohou všechno a řada osob se takovým způsobem také chová. Svá práva může každý uplatňovat do té míry, dokud tím nezasahuje do práv a svobod jiného. Tedy svoboda jednotlivce je determinována svobodou ostatních členů společnosti. V tomto směru jsou významné především článek 3 odst. 3 Listiny, podle kterého „nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod“, a článek 4 Listiny, který stanoví: a)

možnost ukládání povinností jen při zachování základních práv a svobod,

b)

úpravu mezí základních práv a svobod,

c)

platnost zákonných omezení základních práv a svobod pro všechny případy ve stejném rozsahu a

d)

zákaz zneužívání takových omezení k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Vycházejme tedy z „chování“ jednotlivce, který vytváří podmínky pro vznik pravidel. Některé články citované z Listiny tak uvádím proto, že tvoří základ pro vznik porušení stanovených pravidel chování, která se neustále mění a stupňují se tak nároky společnosti. Mezi samotným vznikem protispolečenského stavu a snahou o nápravu, nebo jistým zadostiučiněním vzniká z požadavku doby velká mezera, kterou je potřeba zaplnit již předem stanovenými procesními úkony a dojít do stádia rozhodnutí ve věci. V tomto případě se tedy budeme pohybovat ve stádiu hlavního líčení, který je předmětem této kapitoly. V hlavním líčení, jako nejdůležitějším stadiu trestního stíhání, se v nejširší míře uplatňují základní zásady trestního řízení vymezené v § 2.

- 17 -

-

Zásada řádného zákonného procesu Předseda senátu (samosoudce) musí již při přípravě hlavního líčení zvážit, zda ohledně

důkazů obsažených ve spisovém materiálu nebyla porušena důležitá ustanovení trestního řádu a zda tyto podstatné vady v dokazování nepovedou k tomu, že v důsledku porušení zásady řádného zákonného procesu nebudou některé v přípravném řízení provedené důkazy absolutně neúčinné, a proto je nebude možno v hlavním líčení vůbec použít, popř. relativně neúčinné, jejichž procesní vadu lze dodatečně odstranit a tím důkaz z hlediska použitelnosti konvalidovat. Pokud nebyla věc vrácena z tohoto důvodu státnímu zástupci k došetření, bude se muset těmito otázkami zabývat i senát (samosoudce) v průběhu hlavního líčení. V důsledku této zásady pak je třeba dbát na dodržování všech procesních předpisů upravující průběh hlavního líčení, zejména pak pravidel dokazování a v té souvislosti i ustanovení trestního řádu zajišťujících uplatnění práva obžalovaného na obhajobu v hlavním líčení.

-

Zásada zajištění práva na obhajobu Předseda senátu (samosoudce) si již při přípravě hlavního líčení musí uvědomit, že v řízení

je třeba objasnit i všechny okolnosti svědčící ve prospěch obžalovaného a z tohoto hlediska též připravit dokazování v hlavním líčení tak, aby k hlavnímu líčení byly předvoláni jak svědci svědčící v neprospěch obžalovaného a podporují obžalobu, tak i svědci svědčící v jeho prospěch (svědci obhajoby) a obdobným způsobem připravit i dokazování ohledně ostatních důkazů. Přitom je třeba respektovat ustanovení trestního řádu upravujícího provádění dokazování za aktivní součinnosti stran (§ 2 odst. 5, § 180 odst. 3, § 203 a § 215 odst. 2, 3). Jenom tak je možné zajistit, aby žádná nevinná osoba nebyla odsouzena a aby pachatel byl odsouzen jen za takový trestný čin (skutek), který spáchal, a byl mu uložen spravedlivý trest (ochranné opatření; případně v souladu se zákonem upuštěno od potrestání apod.). Právo na obhajobu je důležitým předpokladem zjištění skutkového stavu věci, němž nejsou důvodné pochybnosti, a vydání zákonného a spravedlivého rozhodnutí. Pokud vznikne v mezidobí důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 a obžalovaný si obhájce ve stanovené lhůtě nezvolí, musí mu být v rámci přípravy hlavního líčení obhájce neprodleně ustanoven opatřením podle § 39 odst. 1 (§ 38 odst. 1).

-

Zásada oficiality a zásada vyhledávací Předseda senátu (samosoudce) na základě zásady oficiality při přípravě hlavního líčení, ale

i v průběhu vlastního hlavního líčení musí z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu - 18 -

trestního řízení v každé projednávané věci. Jakmile jsou dány zákonné podmínky pro provedení určitého procesního úkonu, např. nařízení hlavního líčení, je předseda senátu (samosoudce) povinen bez průtahů a co nejrychleji takový úkon provést ( i lhůty v § 181 odst. 3) a nemůže od něho upustit např. pro neúčelnost nebo proto, že si jeho provedení účastníci procesu nepřejí. Zásada vyhledávací konkretizuje zásadu oficiality v hlavním líčení, zejména pokud jde o důkazní řízení. Z této zásady vyplývá, že soud má povinnost důkazní iniciativy. Tj. povinnost zajistit provádění důkazů stranami obžaloby a obhajoby, včetně případného jím provedeného doplnění dokazování ex officio, nezávisle na návrzích a stanoviscích stran, které se však jinak aktivně v hlavním líčení na dokazování podílejí a v převážné většině ho i mají provádět (§ 2 odst. 5, § 180 odst. 3, § 181, 203, 214 a 215).

-

Zásada rychlého procesu a zásada přiměřenosti Požadavek co nejrychlejšího projednání trestních věcí, který je v § 2 odst. 4 spojen se

zásadou oficiality, nesmí být uplatňován na úkor řádného objasnění věci. Na druhé straně je však provedení hlavního líčení v souladu s tímto požadavkem významnou zárukou správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť neodůvodněné průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů. Hlavní líčení má být nařízeno v řízení před okresním soudem do tří týdnů a v řízení před krajským soudem do tří měsíců od podání obžaloby (srov. § 181 odst.3). Rychlost řízení je zajištěna celkovou úpravou hlavního líčení. Předseda senátu (samosoudce) má podle § 203 odst. 2 dbát o to, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Zabránit průtahům mají i další ustanovení trestního řádu, např. § 196 odst. 2, § 219 odst. 1 atd. Také v hlavním líčení platí zásada přiměřenosti (zdrženlivosti) upravená v § 2 odst. 4, která je blíže rozvedena pro způsob provádění hlavního líčení v § 52, podle něhož je třeba při provádění úkonů trestního řízení, tedy i hlavního líčení, šetřit osobnosti osob na úkonech zúčastněných a jejich Ústavou zaručených práv, kdy Ústavou se myslí i Listina základních práv a svobod a v širším smyslu i mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Do těchto práv osob na úkonech zúčastněných je možné zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Tato zásada se tedy vztahuje nejen na obžalovaného, ale i na poškozené, svědky, znalce, zúčastněné osoby atd. V souladu s tím zákon o soudnictví ve věcech mládeže

- 19 -

zdůrazňuje, že v průběhu celého hlavního líčení dbá předseda senátu ochrany zájmů mladistvého obžalovaného a zájmů poškozeného (§ 64 odst. 4 ZSM).

-

Zásada obžalovací Zásada obžalovací se v hlavním líčení projevuje především v tom, že se koná na základě

obžaloby (návrhu na potrestání), kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce. Zásada obžalovací zásadním způsobem ovlivňuje též charakter soudního řízení, zejména provádění dokazování, ve kterém, ač je řízeno soudem, mají aktivní roli strany, které významně zasahují do průběhu dokazování. Proto při dokazování v hlavním líčení státní zástupce podle § 180 odst. 3 nejen navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a potřeba je provést vznikla v průběhu řízení před soudem, ale zpravidla provádí se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy (§ 203, § 215 odst. 2), které podporují obžalobu, což je důsledkem provedení zásady, že státní zástupce je v řízení před soudem povinen dokazovat vinu obžalovaného. Proti obžalobě se obhajuje obžalovaný, příp. zastoupený obhájcem, který má právo ve stejném rozsahu jako státní zástupce se souhlasem předsedy senátu provádět důkazy (§ 215 odst. 2) ve prospěch obhajoby, a jejich spor rozhoduje nezávislý a nestranný soud, který zároveň prostřednictvím předsedy senátu (samosoudce) jednání řídí. Soud pak je obžalobou vázán z hlediska obsahu a rozsahu projednání věci v hlavním líčení, neboť může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (nemo index sine autore – § 220 odst. 1). Právním posouzením skutku v obžalobě však není soud vázán (§ 220 odst. 3). Státní zástupce může vzít obžalobu (návrh na potrestání) zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení však tak může učinit jen se souhlasem obžalovaného. Zpětvzetím obžaloby (návrhu na potrestání) se věc vrací do přípravného řízení (§ 182). Dispoziční právo státního zástupce je omezeno v tom směru, že při hlavním líčení nemá právo rozšířit obžalobu o nový skutek. Ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a žádá-li státní zástupce o vrácení věci vzhledem k potřebě společného projednání, soud vrátí věc státnímu zástupce k došetření (§ 221 odst. 2). Pro vrácení věci platí ustanovení § 191.

-

Zásada presumpce neviny Tato zásada vyjadřuje požadavek, aby vina obžalovaného byla úplně a nepochybně

prokázána. Proto ji musí mít předseda senátu (samosoudce) při studiu spisu a přípravě - 20 -

hlavního líčení vždy na paměti a vyvarovat se toho, aby si již jen na podkladě obžaloby a důkazů obsažených ve spise vytvořil zásadní názor na vinu či nevinu obžalovaného. Přitom musí počítat i s tím, že obžalovaný se svým obhájcem mohou přijít s novými verzemi týkajícími se žalovaného skutku a novými důkazy tyto jejich verze podporujícími. S návrhy na nové, dosud neprovedené důkazy, může přijít i státní zástupce. I tyto možnosti musí předseda senátu (samosoudce) zvažovat z hlediska, které svědky (příp. i nenavrhované k osobnímu výslechu) k hlavnímu líčení předvolá, na jaké skutečnosti jejich výslech v hlavním líčení zaměří, a které další důkazy příp. opatří a provede tak, aby vyloučil možné pochybnosti o vině, ale případně i nevině obžalovaného. Ze zásady presumpce neviny vyplývá i požadavek na předsedu senátu (samosoudce) a přísedící, aby bez ohledu na své poznatky, které získali ze spisu, vystupovali vůči obžalovanému nestranně a nezaujatě. Proto musí předseda senátu (samosoudce) poučit obžalovaného na počátku dokazování v hlavním líčení před jeho výslechem o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění (§ 33 odst. 3, § 207 odst. 1), má povinnost vést dokazování tak, aby okolnosti svědčící v jeho prospěch, a to i v případě, že obžalovaný je zcela pasivní, byly náležitě objasněny, neboť je povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro příslušné rozhodnutí (srov.§2odst. 5) musí přezkoumávat pečlivě obhajobu a jím navrhované důkazy (srov. § 125) apod. Poskytování informací o trestním řízení je ve smyslu § 8a odst. 1 omezeno nejen z hlediska objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci, ale i s přihlédnutím k presumpci neviny. Proto musí předseda senátu (samosoudce) při informování veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků odmítnout poskytnutí takových informací, které by mohly vést k předčasnému závěru o vině obžalovaného. Odsuzující rozsudek může být vynesen, až když byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby [srov. zejména § 226 písm. a),c)]. Nedokázaná vina má pak stejný význam jako dokázaná nevina. Aby na obžalovaného mohlo být pohlíženo jako na vinného určitým trestným činem, musí odsuzující rozsudek nabýt první moci.

-

Zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti Zásada ústnosti záleží v tom, že soud rozhoduje na základě ústně provedených důkazů a

ústních přednesů stran. Proto soud v hlavním líčení řídí jednání ústně, má ústní styk se stranami a ostatními účastníky procesu, ústně vyhlašuje rozsudek i jiná rozhodnutí jím učiněná. Obžalovaní, svědci a znalci zásadně vypovídají v hlavním líčení ústně, listiny, - 21 -

kterými se u soudu provádí důkaz, musí být přečteny. Ústním provedením soudního procesu se vytvářejí optimální předpoklady pro zjištění skutkového stavu věci a pro naplnění zásady bezprostřednosti, neboť soud rozhoduje na základě důkazů před ním provedených a je veden k tomu, aby čerpal důkazy z pramene nejbližšího zjišťovaným skutkovým okolnostem případu. Proto musí předseda senátu (samosoudce) již při přípravě hlavního líčení mít na paměti, že osobní přítomnost obžalovaného a svědků v hlavním líčení umožňuje soudu bezprostředně odstranit nejasnosti a rozpory v jejich výpovědích s pomocí ostatních účastníků trestního řízení (srov. § 215). Při úvaze o tom, které svědky, popř. znalce, je třeba předvolat k hlavnímu líčení, přihlédne zvláště k významu a důležitosti jednotlivých důkazů z hlediska objasnění věci a z hlediska bezprostřednosti jejich vypovídající hodnoty, dále k důkazním návrhům, uvedeným v obžalobě, popř. k důkazním návrhům obžalovaného a jeho obhájce, a to i pokud jde o jejich návrhy, aby jim bylo umožnění takové důkazy provést ve smyslu § 215 odst. 2,3. Pokud soud nepovažuje osobní výslech některých svědků nebo znalců za potřebný, musí se řídit § 221 odst. 1,5 a zabývat se tím, zda státní zástupce a obžalovaný budou s takovým postupem souhlasit. Jde-li o přečtení protokolu o svědecké výpovědi osoby mladší než patnáct let, která je i v době hlavního líčení stále mladší patnáct let, ustanovení § 211 odst. 1 až 3 se neuplatní a takovou výpověď lze přečíst i bez splnění zde uvedených podmínek, protože v tomto případě se uplatní speciální ustanovení § 102 odst. 2 věta druhá. Protokol o výpovědi svědka lze číst bez jakýchkoli dalších podmínek v případech, kdy jeho osobní výslech je uskutečnitelný proto, že svědek zemřel nebo se stal nezvěstným, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný anebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech (§ 211 odst. 2 písm. a), anebo šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a (§ 211 odst. 2 písm. b). Ve všech případech, kdy dosud uvažuje o možnosti provedení svědeckého důkazu přečtením protokolu o výpovědi svědka, musí dbát o to, aby šlo skutečně o protokol o výpovědi svědka, nikoli o úřední záznam (srov. § 158 odst. 3, 5 a 8). Z povahy věci pak plyne, že dřívější výslech svědka nesmí vykazovat takové vady, které ho činí v řízení nepoužitelným. Protokol o výpovědi svědka, který má podle § 100 odst. 1, 2 právo odepřít výpověď, lze u hlavního líčení přečíst jen za předpokladu, že před výslechem, jehož se protokol týká, byl svědek o svém právu řádně poučen a výslovně prohlásil, že ho nepoužívá, přičemž obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit a výslech, který má být přečten, byl proveden způsobem odpovídajícím trestnímu řádu (§ 211 odst. 4).

- 22 -

Skutečnost, že svědek je cizím státním příslušníkem a má trvalý pobyt v cizině, sama o sobě nemůže být vyslechnut osobně před naším soudem pro jeho nedosažitelnost a že jsou proto splněny podmínky pro přečtení jeho výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. a,. pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, umožňuje předvolat takového svědka, je zákonná podmínka nedosažitelnosti splněna, až když je zřejmé, že se svědek na předvolání k výslechu k hlavnímu líčení dobrovolně nedostaví. Zajištění zásady bezprostřednosti sleduje úprava odročení hlavního líčení, které je možné jen v nezbytně nutných případech, neboť je třeba docílit, aby hlavní líčení probíhalo, pokud je to možné, bez přerušení. K odročení může dojít jen, když se objeví překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat, např. se v hlavním líčení ukáže, že je třeba přibrat znalce k ocenění nově objevené odcizené věci nebo vyslechnout dalšího svědka, u kterého je třeba nejprve zjistit přesnou adresu jeho bydliště apod. Dříve než soud hlavní líčení odročí, a to zásadně na konkrétní termín, zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit (srov. § 219 odst. 1, 2). Tím je zajišťováno, aby k dalšímu hlavnímu líčení byly opatřeny již všechny potřebné důkazy a nemuselo být znovu odročováno. Jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního hlavního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedenou znovu, což znamená kompletní opakování hlavního líčení včetně přednesení obžaloby, uplatnění nároku na náhradu škody a nového provedení ( pro rozhodnutí významných) důkazů způsobem předepsaným trestním řádem, a to bez ohledu na to, zda při předchozím hlavním líčení již byly provedeny. Od odročení hlavního líčení je třeba lišit jeho odložení, jestliže vůbec pro nějakou překážku nebylo zahájeno, a přerušení (přestávky) jen na krátkou dobu při delších hlavních líčeních. V těchto případech není důvod ke konstatování obsahu předchozího jednání, neboť toto bezprostředně či v krátké době pokračuje.

-

Zásada volného hodnocení důkazů. Soud hodnotí důkazy již při přípravě hlavního líčení i v jeho průběhu, přičemž zvažuje i

jejich zákonnost a závažnost.

- 23 -

Především důkazy musí posoudit z hlediska jejich zákonnosti. Soud totiž nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem (srov. § 89 odst. 3). Proto již při přípravě hlavního líčení se musí předseda senátu (samosoudce) zabývat zejména zákonností jednotlivých důkazů opatřených v přípravném řízení. Srovnej k tomu i výklad v hlavě IX., kap. 6 o absolutní a relativní neúčinnosti důkazů. Při hodnocení z hlediska závažnosti vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Předseda senátu, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Předseda senátu (samosoudce) např. nepředvolá k hlavnímu líčení svědky, kteří k posuzované trestné činnosti nemohou uvést nic podstatného, a to přesto, že jsou některou ze stran navrhovány ke slyšení, přičemž rozhodne zpravidla v hlavním líčení o zamítnutí takových důkazních návrhů, popř. o tom, že se další důkazy provádět nebudou (srov. § 216 odst. 1). Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů představuje syntetickou část hodnocení důkazů, což soud provádí již v průběhu hlavního líčení a konečným způsobem pak v závěrečné poradě před vyhlášením rozhodnutí. Soud musí v rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. V souladu s tím je soud povinen v hlavním líčení při odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§ 125 odst. 1). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupovat správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně.

-

Zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti Soud usiluje v hlavním líčení o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je v § 2 odst. 5 kombinována se zásadou vyhledávací (tzn. odpovědnost za konečné rozhodnutí i z hlediska zjištění skutkového stavu nese soud, a nikoli strany), je důsledkem této modifikace i to, že meze dokazování v hlavním líčení, byť často po návrhu stran, stanoví procesní soud tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností je v ustanovení § 2 odst. 5 vyjádřena tak, že „orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou - 24 -

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí“. Touto formulací chtěl zákonodárce vyjádřit skutečnost, že strany v řízení pře soudem nejen navrhují, ale také předkládají důkazy, které zásadně i provádějí (srov. § 180 odst. 3, § 203 odst. 1 a § 215 odst. 2, 3). Přitom musí být v hlavním líčení objasněny rozhodné skutkové okolnosti jak z hlediska okolností svědčících proti obžalovanému, zpravidla uplatňovaných státním zástupcem, tak i okolností svědčících v jeho prospěch, jež jsou uplatňovány jeho obhajobě. Všechny tyto skutečnosti musí být objasněny, i když jsou strany nečinné (obžalovaný nemá povinnost uvádět a dokazovat skutečnosti svědčící v jeho prospěch, ale vina mu musí být bez pochybností prokázána), a proto zákon soudu ukládá povinnost, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5). Jestliže má soud v hlavním líčení spravedlivě rozhodnout o vině obžalovaného, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat. Jestliže nepostačují a není možné opatřit důkazy další, které by pochybnosti vyvrátily (srov. zásadu presumpce neviny v § 2 odst. 2 a z ní vyplývající pravidlo „ in dubio pro reo“), je nutno obžalovaného zprostit obžaloby.

-

Zásada veřejnosti V hlavním líčení se až na výjimky zásadně všechny věci projednávají veřejně tak, aby se

občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Tím je vykonávána kontrola nad soudnictvím. Zásada veřejnosti je tak významnou zárukou zákonnosti trestního řízení a zachovávání práv osob, které se účastní hlavního líčení, zejména obžalovaného. Funkci veřejné kontroly plní též přítomnost zástupců sdělovacích prostředků a jejich referování o průběhu procesu (srov. § 8a). Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v trestním řádu. Důvody vyloučení jsou uvedeny v § 200 odst. 1 (ohrožení utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků) a v řízení proti mladistvým také v § 64 odst. 3 písm. a) ZSM (prospěch mladistvého; v řízení v trestních věcech mladistvých však srov. zejména § 52-54 ZSM o ochraně soukromí mladistvých, veřejnosti hlavního líčení k účasti osob v hlavním líčení – blíže viz hlavu XXI., kapitolu 3., oddíl 2.). Aby veřejnost byla vylučována jen v nezbytně nutném rozsahu, lze ji vyloučit také jen pro část hlavního líčení nebo veřejného zasedání (§ 200 odst. 2, § 236 TrŘ, čl. 96 odst. 2 Úst a čl. 17 odst. 4 LPS).

-

Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími Tato zásada formulovaná v § 2 odst. 7 byla zejména z hlediska provádění hlavního líčení - 25 -

novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. výrazně omezena, když byla vyloučena účast zástupce zájmového sdružení v hlavním líčení (srov. nové znění § 183). Spolupráce se zájmovým sdružením občanů se tak v souvislosti s hlavním líčením může nadále využít již jen při výběru věcí vhodných pro projednávání před širší veřejností a zajišťování účasti veřejnosti při takovém projednávání (srov. § 199 odst. 2). Zájmová sdružení mohou navrhovat, aby soud k prohloubení výchovného účinku trestního řízení projednal věc na pracovišti obžalovaného nebo v místě jeho bydliště. Se zájmovými sdruženími občanů pak soud spolupracuje při zajištění účasti občanů při jednání u soudu. Jestliže tedy předseda senátu (samosoudce) shledá vhodným projednat věc na pracovišti nebo v místě bydliště obžalovaného, vyrozumí zájmové sdružení občanů, jež může účast občanů zajistit a účinně přispět ke splnění účelu sledovaného veřejným konáním hlavního líčení (§ 199 odst. 2). K praktické aplikaci tohoto ustanovení v posledních letech však téměř vůbec nedochází.11)

3. 1.

Účel a význam hlavního líčení

Nejdůležitější a nejvýznamnější úlohou soudního projednání věci je vyslovení zákonného a odůvodněného rozhodnutí o základní otázce trestního řízení, o vině obžalovaného a o trestu za spáchaný trestný čin. O tom se rozhoduje v hlavním líčení, které je proto jádrem trestního řízení, jeho nejdůležitějším stadiem, ve kterém trestní stíhání vrcholí. Rozhodnutí tu učiní soud (senát). Vychází z obžaloby a rozhoduje teprve potom, když byly podrobně probrány a na základě důkazů prováděných za účasti procesních stran objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti. Správnost soudního rozhodnutí je zajišťována co nejširším uplatněním základních zásad trestního řízení. V hlavním líčení vrcholí účel trestního řízení (§1), totiž náležitě zjistit trestné činy a podle zákona spravedlivě potrestat jejich pachatele. Stadia předcházející, tj. přípravné řízení a předběžné projednání obžaloby, jsou svou podstatou jen přípravou k hlavnímu líčení. Hlavní líčení je též stadiem, v němž především mohou soudy uskutečnit své preventivně výchovné poslání (§ 1 odst. 1). Jednotlivé fáze hlavního líčení a procesní úkony soudu a stran, tvořící jejich obsah, probíhají v přísně předepsaných formách, podle zákonem stanovených pravidel. Tyto formy a tato pravidla tu jsou zárukou splnění úkolů této části trestního řízení.

11)

Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck v Praze, 2007, str. 659-670. - 26 -

3. 2.

Příprava hlavního líčení

Ke splnění účelu a smyslu trestního řízení musí být hlavní líčení náležitě připraveno. Trestní řád zejména v ustanovení § 196 až § 198 (a zčásti též v jiných ustanoveních § 183. § 184) uvádí, jaké úkony musí předseda senátu předem učinit pro zdárný průběh hlavního líčení. Obecným cílem přípravy k hlavnímu líčení je dosáhnout projednání obžaloby a rozhodnutí o ní uceleně v jediném hlavním líčení bez odročení (§ 198 odst. 3). Požadavek rychlosti je žádoucí sledovat zejména ve vazebním řízení, kde je nutno postupovat podle § 71 odst. 1. který ukládá povinnost vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením. Jestliže v průběhu přípravy na hlavní líčení je předseda senátu také povinen sledovat, zda trvají důvody pro to, aby obžalovaný byl nadále držen ve vazbě. Souhlasí-li státní zástupce s propuštěním obviněného (obžalovaného) z vazby na svobodu, rozhoduje o propuštění předseda senátu, jinak je příslušný k rozhodnutí o dalším trvání vazby či propuštění z vazby na svobodu senát, který rozhoduje v neveřejném zasedání (§ 72). Trestní řád zná také možnost provést důkaz i mimo hlavní líčení. Podmínky, za nichž je možné provést mimo hlavní líčení, stanoví § 183a. K zajištění přípravy hlavního líčení učiní soud zejména následující opatření: a)

úkony před doručením obžaloby12)

b)

doručení obžaloby,

c)

předvolání k hlavnímu líčení a vyrozumění o něm, zajištění přítomnosti potřebných osob u hlavního líčení,

d)

nařízení hlavního líčení,

e)

další opatření související s přípravou hlavního líčení.

Ad a)

O vyloučení některé věci ze společného řízení anebo o spojení věci k společnému

řízení, kterážto rozhodnutí jsou vyhrazena senátu, rozhodne senát v neveřejném zasedání. Ad b)

V případě, že výsledky přípravného řízení dostatečně odůvodňují postavení

obviněného před soud, předseda senátu, neučiní-li některá z rozhodnutí v § 188 odst. 1, 2, dá doručit opis obžaloby (§196): 1.

obžalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení není přípustné

(§ 64 odst. 1 písm. a), řádné doručení předvolání nemůže být nahrazeno prohlášením jiných osob, že obviněný byl jimi o konání hlavního líčení vyrozuměn – viz č. 52/1975 Sb. rozh. tr.,

12)

Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str. 466. - 27 -

2.

obhájci,

3.

zákonnému zástupci obžalovaného v případě, jestliže obžalovaný je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li tato jeho způsobilost omezena,

4.

orgánu prověřenému péčí o mládež v řízení ve věcech mladistvých,

5.

poškozenému, pokud je znám jeho pobyt nebo sídlo,

6.

zúčastněn osobě, je-li v obžalobě učiněn návrh na zabírání věci, která jí náleží. Osoby, jimž se doručuje opis obžaloby, je nutno zároveň vyzvat, aby soudu včas sdělily

návrhy na provedení dalších důkazů v hlavním líčení a uvedly okolnosti, které mají být těmito důkazy objasněny (§ 196 odst. 2). Smyslem je, aby ještě před hlavním líčením bylo možno zajistit provedení těchto důkazů během hlavního líčení. Ad c)

K hlavnímu líčení je nutno předvolat osoby, jejichž přítomnost u hlavního líčení je

nutná. Proto je možno přítomnost předvolaných oso, které se k hlavnímu líčení nedostaví, vynucovat předvedením (§ 90, § 98) nebo uložením pořádkové pokuty. K hlavnímu líčení se předvolává obžalovaný, svědci (§ 98), znalci (§106). Ostatní osoby se o hlavním líčení jen vyrozumívají. Z osob, které se o hlavním líčení vyrozumívají, je u hlavního líčení nutná přítomnost státního zástupce a při nutné obhajobě i obhájce, jejich přítomnost je možné vynucovat postupem podle § 66 odst. 3. Účast dalších osob, které se o hlavním líčení vyrozumívají, nutná není, a proto jejich nepřítomnost není stíhána žádnou procesní sankcí. Vyrozumění osob, jejichž účast není nutná, se děje jen v jejich zájmu, aby mohly vykonat svá práva, nikoliv proto, aby byla vynucována jejich přítomnost. Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Stálou přítomností se rozumí nepřetržitá fyzická přítomnost těchto osob v jednací síni, kde hlavní líčení probíhá, od jeho počátku až do konce. Požadavek na stálou přítomnost všech soudců, kteří se mají podílet na rozhodování věci v hlavním líčení, odpovídá požadavku zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12) a znamená zásadně i nezměnitelnost složení senátu. O výjimečné možnosti jednat ve změněném složení v odročeném hlavním líčení srov. § 219 odst. 3. Podmínky, za kterých lze konat hlavní líčení bez účasti obžalovaného, jsou vymezeny v ustanovení § 202 odst. 2 až 4. Tyto podmínky zaručují obžalovanému i v jeho nepřítomnosti v nezbytném rozsahu právo na obhajobu. Základní podmínkou konání hlavního líčení bez přítomnosti obžalovaného je, že soud dospěje k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízen dosáhnout i bez účasti obžalovaného (srov. též č. 57/1972 Sb. rozh. tr.). Další podmínky stanoví citované ustanovení. Porušení ustanovení o přítomnosti obžalovaného - 28 -

v hlavním líčení je důvodem pro možnost odvolání (§ 258 odst. 1 písm. a) a odvolání - § 265b odst. 1 písm. d). Ad d)

Předseda senátu je povinen nařídit hlavní líčení zásadně ve lhůtě tří týdnů od podání

obžaloby /okresní soud), resp. ve lhůtě tří měsíců od podání obžaloby (krajský soud), srov. § 181 odst. 3. Den hlavního líčení stanoví předseda senátu (samosoudce) tak, aby byla u osob, které se předvolávají nebo vyrozumívají, zachována lhůta k přípravě na hlavní líčení. Dnem hlavního líčení se rozumí konkrétní datum i přesný čas začátku. Lhůta k přípravě na hlavní líčení činí u obžalovaného, obhájce a státního zástupce nejméně pět pracovních dnů. Tuto lhůtu lze zkrátit pouze s jejich souhlasem. Ostatním osobám předvolaným k hlavnímu líčení nebo vyrozuměných o něm je třeba zachovat zpravidla alespoň třídenní lhůtu (§ 198). Lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení u obžalovaného, obhájce a státního zástupce je zákonnou lhůtou v tom, že dolní mez je závazně určena zákonem. Lhůtou soudcovskou se rozumí, že její délku určí předseda senátu sám, je vázán pouze dolní minimální hranicí, ale lhůtu k přípravě na hlavní líčení může v případě potřeby i prodloužit. Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný (§ 12 odst. 8). Pro urychlení řízení jsou v řízení před soudem stanoveny lhůty pro nařízení hlavního líčení, popř. učinění jiného úkonu směřujícímu ke skončení věci a postup v případě, že ze závažných důvodů nemůže předseda senátu stanovené pořádkové lhůty splnit (§ 181 odst. 3). Ad e)

Podle § 198 odst. 3 při nařízení hlavního líčení učiní předseda senátu také všechna

opatření, jichž je třeba k zajištění jeho řádného průběhu. V úvahu přichází zejména následující opatření: 1.

zajištění účasti všech potřebných soudních osob, tj. přísedících, zapisovatele,

2.

zajištění účasti náhradního soudce či přísedícího, jestliže bude hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu (§ 197 odst. 1),

3.

zajištění obhájce obviněnému, půjde-li o případ nutné obhajoby a obviněný si obhájce nezvolil, resp. obhájce mu nezvolila ani jiná oprávněná osoba, přičemž v takovém případě musí být obviněnému obhájce neprodleně ustanoven,

4.

zajištění, aby soud měl po ruce věcné a listinné důkazy, kterými má být proveden důkaz v hlavním líčení,

5.

opatření k přípravě posudku znalce (§ 107), má-li předseda senátu za to, že to bude zapotřebí,

- 29 -

6.

žádost policejnímu orgánu o opatření jednotlivého důkazu, předvedení osoby nebo doručení písemnosti (§ 183 odst. 1),

7.

přibrání konzultanta (§ 183 odst. 2),

8.

opatření k ochraně ohrožených svědků a osob jim blízkých (§ 183a odst. 4),

9.

vyžádání podkladů prostřednictvím probačního úředníka, zejména podkladů k osobě obviněného, potřebných k rozhodnutí soudu v hlavním líčení i mimo hlavní líčení včetně rozhodnutí ve formách odklonu.13)

3. 3.

Charakteristické rysy hlavního líčení

Trestní řád zajišťuje podrobnou úpravou hlavního líčení vhodné podmínky pro jeho úspěšné provedení. Nejdůležitější směrnice dané zákonem pro provedení hlavního líčení by bylo lze shrnout: 1.

Hlavní líčení je vybudováno na širokém uplatnění základních zásad trestního řízení

(srov. blíže Hlavu IV. Učebnice), zejména pak zásady veřejnosti, bezprostřednosti, ústnosti a zajištění práva na obhajobu, jakož i zásady spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů. Důsledkem zásady bezprostřednosti je požadavek, aby hlavní líčení probíhalo co možná bez přerušení. Proto se připouští odročit hlavní líčení jen v nezbytně nutných případech, tj. objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat (§ 219). Takovou okolností může být např., že se v hlavním líčení ukáže, že bude nutno vyslechnout ještě dalšího svědka, jenž však bydlí mimo sídlo soudu a jehož přítomnost nelze ihned zajistit. Při pokračování v odročeném hlavním líčení sdělí předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Jestliže se však změnilo sestavení senátu nebo jestliže uplynula od odročení hlavního líčení delší doba, přečte předseda senátu se souhlasem státního zástupce a obviněného podstatný obsah protokolu o hlavním líčení včetně provedených důkazů. Nebyl-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu, tedy od počátku tak, jako kdyby k němu vůbec nedošlo. Novým provedením hlavního líčení ve smyslu § 219 odst. 3 věta druhá se kromě jiného rozumí, že všechny dosud při hlavním líčení provedené a pro rozhodnutí

13)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p. s., 1. vydání, Linde Praha, 2007, str. 369-372. - 30 -

významné důkazy se musí znovu provést způsobem předepsaným pro jejich provedení trestním řádem (srov. č. 16/1967, 40/1968, 22/1972 Sb. rozh. tr.). 2.

Vedoucí a rozhodující úloha v hlavním líčení náleží soudu. Soud řídí postup jednání,

usměrňuje činnost procesních stran a činí rozhodnutí ve věci samé. Státní zástupce ztrácí postavení rozhodujícího orgánu, jež měl v přípravném řízení, a stává se procesní stranou (§ 12 odst. 6). V řízení před soudem je povinen dokazovat vinu obžalovaného (§ 2 odst. 5 věta pátá). Při hlavním líčení se plně uplatňuje požadavek procesní rovnosti stran, plynoucí z obžalovací zásady a z čl. 37 odst. 3 Listiny. V zásadě spravedlivého procesu (čl. 6 Úmluvy) je obsažen požadavek „rovnosti zbraní“, tj. princip, že každá z procesních stran musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná nesmí mít podstatnou výhodu proti druh straně. Po zahájení hlavního líčení může státní zástupce vzít obžalobu zpět, jen pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování (§ 182, blíže srov. Hlavu XIX., § 5.). Procesní oprávnění obžalovaného jsou rozvinuta v hlavním líčení co nejšíře. 3.

Působnost soudu v hlavním líčení je rozdělena mezi senát a předsedu senátu. Rozsah

působnosti předsedy senátu je vytyčen obecně v ustanoveních § 203 a § 204. Podle § 203 hlavní líčení řídí předseda senátu, přičemž je povinen dbát, aby byla zachována důstojnost i vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady nemajícími vztah k projednávané věci a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Z ustanovení § 204 pak vyplývá, že předseda dbá o zachování pořádku v jednací síni. Při řízení hlavního líčení předseda senátu především určuje v mezích stanovených zákonem jeho pořad. Zahajuje hlavní líčení (§ 205), vyzve státního zástupce k přednesení obžaloby (§ 206 odst. 1), činí dotaz na poškozeného stran nároku na náhradu škody (§206 odst. 2), zahajuje dokazování, prohlašuje dokazování za skončené a uděluje slovo k závěrečným řečem (§ 207, § 216); provádí důkazy, zejména vyslýchá obžalovaného, svědky a znalce a činí opatření spojená s prováděním důkazů (§ 208 a násl.), např. rozhoduje o přípustnosti otázek kladených stranami, popř. jejich zákonnými zástupci, obhájci a zmocněnci vyslýchaným osobám (§ 215 odst. 1), vyhlašuje rozhodnutí soudu (§ 128, § 138). V rámci úkolu dbát o pořádek v jednací síni může předseda senátu vykázat z jednací síně osoby, které pořádek ruší a může uložit pořádkovou pokutu (§ 66 odst. 1) tomu, kdo přes předchozí napomenutí ruší průběh hlavního líčení nebo se chová k orgánům v něm činným urážlivě (nebo kdo neposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě dané mu předsedou senátu podle TŘ). Proti uložení pokuty je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

- 31 -

Na základě ustanovení § 23 odst. 1 TŘ může předseda senátu provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu pověřit člena senátu, anebo může jeho provedení uložit státnímu zástupci za podmínek § 180 odst. 3. Předseda senátu dále určuje svědečné znalečné a tlumočné (§ 29. § 104, § 111). Senátu je vyhrazeno jednak činit rozhodnutí ve věci samé (rozsudek, zastavení trestního stíhání) a rozhodnutí zatímní povahy (přerušení trestního stíhání, postoupení věci), jednak činit některá jiná závažnější rozhodnutí. Tak např. senát rozhoduje, zda se má hlavní líčení provést, přestože se některá z předvolaných osob nedostavila (§ 205 odst. 2), nebo o nepřipuštění určité osoby jako poškozeného k hlavnímu líčení (§ 206 odst. 3 a 4), o tom, že místo výslechu svědka nebo znalce se bude číst protokol o jejich výpovědi (§ 211 odst. 1 a 4), o vykázání obžalovaného z jednací síně (§ 204 odst. 2), o přezkoumání opatření předsedy senátu učiněného při řízení hlavního líčení, cítí-li se někdo takovým opatřením dotčen a žádá o rozhodnutí senátu (§ 203 odst. 3), o doplnění dokazování (§ 218), o odročení hlavního líčení (§ 219). 4.

Předmětem hlavního líčení může být jen skutek, uvedený v žalobním návrhu (§ 220).

5.

Důležitou podmínkou úspěšného provedení hlavního líčení je správná úprava přítomnosti

orgánu a osob, účastnících se trestního řízení, v hlavním líčení. Členové senátu, zapisovatel a státní zástupce se musí účastnit nepřetržitě celého hlavního líčení (§ 202 odst. 1). Bez přítomnosti kteréhokoli z těchto osob by nebylo možno hlavní líčení konat. Přítomnost obžalovaného v hlavním líčení je zásadně rovněž nezbytná. V nepřítomnosti obžalovaného (nejde-li o řízení proti uprchlému) lze, nejedná-li se o mladistvého (srov. § 64 odst. 1 ZSM), hlavní líčení provést jen výjimečně, a to jsou-li tu současně tyto podmínky (§ 202 odst. 2): a)

soud má za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez

přítomnosti obžalovaného, b)

obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a

řádně předvolán, c)

o zažalovaném skutku byl obžalovaný již některým orgánem činným v trestním řízení

vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, d)

obžalovaný není ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody,

e)

jde o trestný čin, u něhož horní hranice sazby trestu odnětí svobody nečiní více než 5 let.

- 32 -

V případech uvedených pod písm. d) a e) lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného, jestliže obžalovaný požádal, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§ 202 odst. 4). Obhájce musí být přítomen při hlavním líčení, jde-li o případ nutné obhajoby (§ 36 TŘ, § 42 odst. 2 ZSM), bez přítomnosti obhájce by v takovém případě nebylo možno konat hlavní líčení (§ 202 odst. 4 věta druhá). Přítomnost poškozeného a zúčastněné osoby, stejně jako zákonného zástupce těchto osob nebo obžalovaného není povinná, i když je žádoucí. 6.

Zákon stanoví v hrubých rysech též vlastní postup hlavního líčení tak, aby co nejúčelněji

směřovalo k cíli. Časový sled a postup fází hlavního líčení je tento: a)

počátek hlavního líčení,

b)

dokazování,

c)

závěr hlavního líčení,

d)

rozhodnutí soudu v hlavním líčení.13)

3. 4.

Průběh hlavního líčení

Pravidelný průběh hlavního líčení lze z hlediska jeho časového sledu rozdělit do tří fází: 1.

počátek hlavního líčení,

2.

dokazování v hlavním líčení,

3.

závěr hlavního líčení včetně rozhodnutí. Průběh hlavního líčení a přijatá rozhodnutí se zachytí v protokole, včetně protokolu o

hlasování (§ 55). Z hlediska úpravy průběhu hlavního líčení se zde uplatní i některá obecná ustanovení navazujících předpisů: § 11-21 JŘS a § 34-52 KancŘ. Ad 1)

Počátek hlavního líčení

Hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána; poté zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost, jakož i to, zda byla zachována lhůta k přípravě. Nedostaví-li se některá z předvolaných osob, rozhodne senát po slyšení přítomných stran zda lze hlavní líčení přesto provést či je nutno je odročit (§ 205); rozhodne-li soud hlavní líčení odročit, bude vhodné, aby uvážil zároveň, jakých opatření bude napříště zapotřebí k zajištění přítomnosti oné osoby.

13)

Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str. 468-472.

- 33 -

Trestní řád dává pro to soudu více prostředků: opětovné předvolání, uložení pokuty, příp. i předvedení svědka nebo obžalovaného (§ 90, 98). Není však správné, jestliže se vzetím do vazby řeší zajištění přítomnosti obžalovaného při hlavním líčení. Vazbou nelze nahrazovat jiný zákonem stanovený způsob, kterým se má zajistit přítomnost obžalovaného v hlavním líčení předvedením (srov. č. 8/1989 Sb. rozh. tr.). Předseda senátu pak vyzve osoby, jež mají být slyšeny jako svědci, aby se odebraly do prostoru a vyčkaly předvolání do jednací síně. Po provedení těchto úkonů vyzve předseda senátu státního zástupce, aby přednesl obžalobu. Poté se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu; není-li poškozený (ani jeho zmocněnec) přítomen, přečte předseda senátu návrh poškozeného, je-li obsažen ve spise (§ 206 odst. 2). Jestliže uplatňuje právo poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, soud usnesením rozhodne, že ji jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští (§ 206 odst. 3). Ad 2)

Dokazování v hlavním líčení

Po přednesení obžaloby a vyjasnění otázky uplatňování nároku na náhradu škody přejde soud k dokazování, jež je nejpodstatnější fází jeho činnosti v hlavním líčení. Soud za účasti stran osvětluje a hodnotí všechny skutečnosti, které mají vztah k předmětu trestního řízení, a dospívá k závěrům, jež pak tvoří podklad pro jeho rozhodnutí v hlavním líčení. 1.

Okruh otázek, které jsou při provádění důkazů objasňovány, je zásadně určen předmětem

dokazování. Úspěch hlavního líčení je podmíněn tím, že soud použije všech přístupných důkazních prostředků dříve, než učiní konečné rozhodnutí. Důkazy v hlavním líčení neprovedené se nemohou stát podkladem rozhodnutí soudu (§ 220 odst. 2; zásada bezprostřednosti). 2.

Pro pořadí, v jakém mají být prováděny jednotlivé důkazy, vyplývá z ustanovení o

dokazování (§ 207 a násl.) pouze směrnice, že jako první má být prováděn důkaz výslechem obžalovaného. Toto umístění má velmi praktický význam, neboť soud si s tím, když konfrontuje tvrzení obžaloby s postojem obžalovaného, ujasní, na které otázky je třeba se dále soustředit (i když ho doznání obžalovaného podle § 2 odst. 5 nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu). Pořadí dalších důkazů pak soud (předseda senátu) stanoví podle povahy jednotlivého případu tak, aby rozhodné okolnosti případu byly náležitě a pro přítomné názorně objasněny. Ve složitějších případech je na místě, aby předseda senátu předem vypracoval plán provádění jednotlivých důkazů a jejich pořadí. Není předepsáno, že by se snad musely provádět důkazy určitého druhu až po provedení všech důkazů jiného - 34 -

druhu (např. listinné důkazy až po svědeckých výpovědích). Bez ohledu na druh důkazů bude pořadí důkazů nejčastěji určeno v trestní věci. Kde je několik obžalovaných nebo kde se témuž obžalovanému klade za vinu několik skutků. 3.

Způsob provádění jednotlivých důkazů v hlavním líčení se řídí v podstatě ustanoveními o

dokazování, avšak jsou tu významné odchylky (ve srovnání s dokazováním jiných stádií trestního řízení): a)

Státní

zástupce, obžalovaný, jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoby,

poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchanému otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu; stejně aktivně se mohou strany účastnit provádění jiných důkazů. Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování (§ 215). Provádění důkazů řídí předseda senátu, jenž osobně provádí výslechy. Nestanoví-li zákon jinak, provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu může podle § 203 odst. 1 pověřit člena senátu, anebo může jeho provedení uložit státnímu zástupci za podmínek § 180 odst. 3. Tím není dotčeno právo státního zástupce, obžalovaného a jeho obhájce žádat o provedení důkazů podle § 215 odst. 2. Toto ustanovení uvádí, že státnímu zástupci i obžalovanému a jeho obhájci může na jejich žádost umožnit provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce; vyhoví jejich žádosti zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený (§ 215 odst. 2). Předseda senátu by však neměl nahrazovat činnost stran. § 215 odst. 2 uvádí, kdy není povinen návrhu stran vyhovět. Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit (§ 214). b)

Při provádění důkazů se tu široce uplatní zásada ústnosti ve spojení se zásadou

bezprostřednosti. Jen vynímečně zákon připouští, aby ústní výpovědi obžalovaného nebo svědků a znalců byly nahrazeny čtením protokolů (§ 207, § 211). -

Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v jeho

nepřítomnosti nebo odepře-li obviněný vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení (§ 207 odst. 2). Ve věcech těchto případech je nutnou podmínkou pro přečtení protokolu o dřívější výpovědi obžalovaného skutečnost, že dřívější výslech byl proveden po zahájení trestního stíhání a způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. Jestliže se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného čte proto, že jsou mezi ní a výpovědí při hlavním líčení podstatné rozpory, pak musí předseda senátu obžalovaného na rozpory ve výpovědích upozornit a dotázat se na jejich příčinu. - 35 -

-

Protokol o dřívější výpovědi spoluobžalovaného se přečte, byl-li výslech proveden

způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a spoluobžalovaný zemřel nebo se stal nezvěstným, nebo je pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelným, nebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo na dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech, nebo šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a (§ 211 odst. 2). -

Protokol o dřívější výpovědi svědka lze číst, když jsou splněny současně podmínky, kdy

soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce a obžalovaný s tím souhlasí. Jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, pak postačí souhlas státního zástupce (§ 21 odst. Obžalovaný musí souhlas učinit osobně, nikoli prostřednictvím obhájce (srov. č. 16/1998 Sb. rozh. tr.) a dále tehdy, jestliže byl výslech proveden způsobem odpovídajícím trestnímu řádu a svědek zemřel nebo se stal nezvěstným nebo pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelným nebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech, nebo šlo neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a (§ 211 odst. 2), nebo odepřel v hlavním líčení bez oprávnění vypovídat nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi za splnění dalších podmínek uvedených v § 211 odst. 3, nebo odepřel v hlavním líčení vypovídat maje právo odepřít výpověď podle § 100, jestliže byl při předchozím výslechu (jehož se předčítaný protokol týká) o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit (§ 211 odst. 4), konečně i tehdy, jedná-li se o protokol o výslechu osoby mladší 15 let (§ 102 odst. 2). Zvláštní ustanovení, které na tyto otázky navazuje, je uvedeno v § 212, ve kterém je upraveno tzv. předestření, Toto předestření výpovědi je třeba odlišovat od přečtení výpovědi k důkazu. Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině, a to ani ve spojní s jinými ve věci provedenými důkazy. Větší volnost poskytuje zákon (§ 211 odst. 5) při úpravě možnosti číst v hlavním líčení protokol o dřívější výpovědi znalce učiněné mimo hlavní líčení a umožňuje dokonce přečíst jako důkaz písemný posudek znalce, a to v případě, že znalec nebyl orgánem činným v trestním řízení vůbec slyšen. Protokol o výpovědi znalce nebo jeho písemný posudek lze číst, jsou-li současně splněny podmínky, kdy znalec byl před podáním posudku poučen a významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a dále nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku, a v poslední řadě státní zástupce a obžalovaný s tím souhlasí. - 36 -

Stran souhlasu státního zástupce a obžalovaného se čtením protokolu o dřívější výpovědi znalce nebo jeho písemného posudku platí obdobně totéž, co o souhlasu státního zástupce a obžalovaného se čtením protokolu o výslechu svědka. Tato úprava vyplývá z požadavku praxe, odpovídá zásadně hospodárnosti a zjednodušení řízení před soudem, přitom však plně respektuje i požadavky náležitého zjištění skutkového stavu věci a osobní přítomnosti znalce, ukáže-li se to potřebným. Výslechy v hlavním líčení mají specifický charakter ve srovnání s výslechy v předchozích stádiích řízení (delší časový odstup od spáchání činu, odlišné prostředí v hlavním líčení, integrace stran, možnost připravit se na výslech, u obžalovaného znalost důkazní situace z předchozích stadiích řízení). Proto zákon zejména stanoví, že svědek v hlavním líčení ještě nevyslechnutý nesmí být přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků, že obžalovaný může být vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných a podobně za určitých podmínek svědek v nepřítomnosti obžalovaného, přičemž je nutno obžalovaného s obsahem těchto výpovědí seznámit (§ 208, § 209), a že strany mohou klást vyslýchaným otázky jen se souhlasem předsedy senátu (§ 215). Zákon též pamatuje zvláštním ustanovení na ochranu svědka a osob jemu blízkých při hlavním líčení, přičemž však zaručuje obžalovanému, aby mohl svědkovi klást prostřednictvím předsedy senátu otázky, i když se sním nesetká (§ 209 odst. 1); všechny úkony potřebné k ověření k ověření věrohodnosti svědka učiní soud v tomto případě i bez návrhu stran, tedy z moci úřední (§ 209 odst. 2). Předseda senátu prohlásí dokazování za skončené, jestliže strany nemají další důkazní návrhy nebo rozhodl-li senát, že se další důkazy již nepřipouštějí (§ 216 odst. 1). Ad 3) A.

Závěr hlavního líčení

Předseda senátu po tom, co prohlásil dokazovaní za skončené, udělí slovo k závěrečným

řečem (§ 216). V závěrečných řečech formulují procesní strany svá hlediska, jaká zaujímají na podkladě důkazů provedených v hlavním líčení, čímž mohou přispět k dokreslení obrazu, který si soudci o projednávané věci zatím učinili. 1.

Úkolem závěrečné řeči státního zástupce, jenž podle zákona mluví jako první, je rozebrat

a zhodnotit skutkovou stránku případu a důkazy, které ji potvrzují nebo vyvracejí, dále zhodnotit význam a nebezpečnost spáchaného činu pro společnost a možnost nápravy obžalovaného a posléze zhodnotit skutečnosti v řízení prokázané a zdůvodnit právní kvalifikaci skutku. Způsob a pořadí, v němž tyto nezbytné složky projevu státního zástupce budou shrnuty, záleží na okolnostech jednotlivého případu.

- 37 -

2.

Po závěrečné řeči státního zástupce promluví ostatní procesní strany, resp. jejich zástupci,

a to v pořadí stanoveném v zákoně (§ 216 odst. 2) nebo v pořadí určeném předsedou senátu (zejména je-li obžalovaných několik). Obhájce obžalovaného, resp. obžalovaný promluví vždy jako poslední; pouze v řízení proti mladistvému může po mladistvém přednést svou závěrečnou řeč zástupce příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 64 odst. 3 písm. b ZSM). 3.

Okruh otázek, jimiž se ve své závěrečné řeči zabývá obhájce, je podobný jako u státního

zástupce. Rozdíl je v tom, že obhájce zkoumá tyto otázky výlučně z hlediska zájmu obžalovaného. Ujal-li se po závěrečné řeči obhájce, resp. obžalovaného slova znovu státní zástupce, má obhájce, resp. obžalovaný právo na to odpovědět (§ 216 odst. 3). 4.

Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce

projednávané věci (§ 216 odst. 4). B.

Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu

obžalovaného ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky (§217). Umístění posledního slova obžalovaného úplně na závěr je důležitou zárukou ochrany jeho práv v trestním řízení, neboť soudci odcházejí k závěrečné poradě pod bezprostředním dojmem řeči obžalovaného. Obsah posledního slova obžalovaného zákon výslovně neupravuje (stejně tak jako obsah závěrečné řeči). Obžalovaný tu zásadně může mluvit o všem, co považuje za účelné pro svou obhajobu. C.

Shledá-li senát vzhledem k závěrečným řečem nebo k poslednímu slovu obžalovaného

anebo teprve při závěrečné poradě, že je třeba některou okolnost ještě objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno; v takovém případě se v hlavním líčení pokračuje (§ 218 odst. 1). Po doplnění dokazování je nutno znovu dát slovo k závěrečným řečem a k poslednímu slovu (§ 218 odst. 2), a to i tehdy, nebylo-li zapotřebí hlavní líčení k doplnění odročit.14)

14)

Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str. 472-478. - 38 -

3. 5. Rozhodnutí v hlavním líčení

3. 5. 1. Podklad pro rozhodnutí – problematika totožnosti skutku Usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1) má v trestním řízení významné procesní důsledky v tom, že vymezuje předmět trestního řízení, tj. skutek. Trestní stíhání obviněného je možné vést pouze pro skutek vymezený ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání.15) Ve všech dalších stadiích trestního řízení je možné stíhat určitou osobu jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Tento skutek na jedné straně musí být v dalším řízení vyčerpaný v celé jeho šíři a musí se o něm meritorně rozhodnout, na straně druhé při rozhodování v dalším řízení jeho vymezení nelze překročit. Podle zásady obžalovací (§ 2 odst. 8, § 220 odst. 1) soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu obžaloby podané proti určité osobě. Podkladem soudního řízení je obžaloba podaná státním zástupcem. Platí princip „ bez žalobce není soudce“. Podle § 177 písm. c) je součástí obžaloby žalobní návrh, tedy část odlišná od odůvodnění, ve které musí být skutek přesně označen s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměřen s jiným. Totéž, co bylo řečeno ohledně obžaloby. Platí i pro návrh na potrestání (§179). V hlavním líčení tedy soud musí přezkoumat, zda je před soud stavěna totožná osoba s tím, na koho byla podána obžaloba, a zda skutek, který je uvedený v obžalobě, je totožný se skutkem, který vyšel najevo v hlavním líčení. Rozhodnutí soudu se tedy musí týkat téhož obviněného a téhož skutku, tak jak je uvedeno obžalobě. Otázka totožnosti obviněného zpravidla nečiní obtíže. Otázka totožnosti skutku je stálým předmětem teoretických i praktických sporů. Přispívá k tomu i okolnost, že trestní zákon ani trestní řád pojem skutku nevymezují na žádném ze svých míst (ačkoliv o skutku hovoří na více místech v trestním zákoně – např. § 38 odst. 2, i v trestním řádu – např. § 160, a právní praxi. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě vyvolává jednáním člověka. Skutek je výsečí objektivní reality, je to něco, co se ve vnějším světě stalo, určitá událost vzešlá z chování (jednání či opomenutí jednání) člověka. V obžalobě a rozsudku je skutek obsažen popisem události, o které se rozhoduje. 15)

Takové účinky ovšem nemá sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 2. - 39 -

Za jeden skutek se v nauce a praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním (shodně č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Pojem skutek je třeba odlišovat od pojmu trestný čin. Definice trestného činu je uvedena přímo v trestním zákoně (§ 3). Naproti tomu pojem skutku v trestním zákoně definován není a je určen poznatky nauky i praxe trestního práva. Nerozlišování mezi skutkem a trestným činem a směšování těchto pojmů vede k nesprávným závěrům a postupům. Jestliže je zahájeno trestní stíhání a sděleno obvinění a následně podána obžaloba pro skutek, který podle obžaloby naplňuje znaky více trestných činů v jednočinném souběhu, ale soud má za to, že naplňuje znaky pouze jednoho trestného činu, lze o těchto trestných činech rozhodnout jen jako o celku jedním rozhodnutím. V řízení před soudem se postupuje tak, že soud uzná obžalovaného vinným trestným činem (trestnými činy), které má soud za prokázané, a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku pak soud vysvětlí, proč skutek nekvalifikoval jako souběh dvou či více trestných činů. Pokud by soud nesprávně postupoval tak, že mimo odsuzujícího rozsudku (za trestný čin, který byl podle mínění soudu prokázán) rozhodl ještě zprošťujícím rozsudkem ohledně trestného činu, který nebyl prokázán, pak by vytvořil, pokud jde o další trestní stíhání tohoto skutku, překážku věci rozsouzené (exceptio rei iudicatae) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f). K odvolání oprávněné osoby by odvolací soud musel rozhodnout tak, že by napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání pro překážku věci rozsouzené zastavil. Tím by vyloučil trestní stíhání obviněného i pro trestný čin, který podle mínění soudu prvého stupně byl prokázán. Obdobně je třeba postupovat v případě, kdy obviněný spáchá jedním skutkem více trestných činů a na jeden z těchto trestných činů se vztahuje aboliční rozhodnutí prezidenta republiky (srov. č. 22/2000 Sb. rozh. tr.). Pod pojmem skutek rozumíme jen okolnosti skutkové, nikoli i jejich právní posouzení. Soud není vázán právní kvalifikací obžaloby a může skutek posoudit podle jiných ustanovení trestního zákona. Jiné právní posouzení věci nemění totožnost skutku. Soud rozhodující v hlavním líčení je vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu obžaloby. Podstatu skutku tvoří konkrétní jednání a konkrétní následek. Soud však není vázán popisem skutku uvedeným v obžalobě (například nejsou výjimečné situace, kdy skutek popsaný v obžalobě je vyjádřen nepřesně, neúplně, zkresleně, jsou tam uvedeny nadbytečné okolnosti týkající se například vztahu obžalovaného k jiným osobám nebo jeho povahových vlastností apod.)

- 40 -

Jestliže podstatu skutku tvoří jednání a následek trestného činu, potom totožnost skutku nemění okolnosti, které pouze individualizují skutek, zejména pokud jde o čas a místo spáchání trestného činu, formu zavinění, rozsah následků, způsob provedení, pohnutku, pokud zůstala zachována totožnost jednání nebo totožnost následku. Tak například je zachována totožnost skutku, jestliže obviněný podle usnesení o zahájení trestního stíhání dne 1. ledna 2000 kolem 1.00 hod v Prostějově vztáhl za vlasy proti její vůli do vozidla taxi poškozenou, odvezl ji do svého bytu v Prostějově, kde ji proti její vůli osahával na těle, fackoval ji a pod hrozbami dalšího bití po ní požadoval, aby pro něj provozovala prostituci, zatímco podle obžaloby se měl skutek stát v obci Dolany v okrese Prostějov, nikoli v 1.00 hod., ale v 1.30 hod. a obviněný odvezl poškozenou nikoli do svého bytu, ale do bytu svého strýce. Totožnost skutku je zachována totožností jednání i totožností následků. Obdobně by totožnost skutku zůstala zachována, pokud by došlo pouze k upřesnění jednání obviněného – nešlo o jeden úder, ale o údery tři, k napadení nedošlo odpoledne, ale večer ve 20:45 hod., obviněný prodával pervitin třem osobám, nikoli osobě jedné jak uváděla obžaloba apod. Totožnost skutku bude zachována, bude-li zachována totožnost jednání a totožnost následků. Nebudou-li jednání nebo následek totožné, udrží totožnost skutku buď alespoň totožnost jednání, anebo alespoň totožnost následků, a to alespoň částečná totožnost jednání nebo částečná totožnost následků (např. č. 9/1972, 23/1972, 64/1973, 33/1974, 1/1996, 40/2001 Sb. rozh. tr). Totožnost skutku je zachována, zjistí-li se, že obviněný se stíhaného skutku dopustil za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Příklad: Soud zjistí, že v obžalobě popisované zranění má v době konání hlavního líčení charakter těžké újmy na zdraví (namísto původně žalovaného ublížení na zdraví), že byla odcizena vyšší částka peněz (než byla uvedena v obžalobě), anebo, že obviněný neoprávněně vnikl do cizího bytu a překonal přitom překážku, jejím účelem je zabránit vniknutí (ačkoliv obžalobou byl stíhán pouze za to, že neoprávněně vnikl s cizího bytu). Shora uvedené platí i v opačném případě, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby odpadnou. Posuzování totožnosti skutku pokračování v trestném činu, trestných činů hromadných a trestných

činů

trvajících:

Pojem pokračování

v trestném činu

má

jiný význam

v hmotněprávním smyslu (zde platí, že pokračování v trestném činu je jeden skutek, jeden trestný čin) a jiný v procesněprávním smyslu (každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem, není-li uvedeno jinak). Toto procesní pojetí odlišného řádu, konkrétně v ustanovení § 11 odst. 2, podle kterého, týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání tomu, aby se ohledně zbylé části takového trestného činu konalo trestní stíhání. Proto pravomocné odsouzení za některé - 41 -

z dílčích útoků jednoho a téhož pokračujícího trestného činu, který z hlediska hmotného práva je jedním skutkem a jedním trestným činem, nebrání tomu, aby byl později tentýž pachatel trestně stíhán a odsouzen za další útoky pokračujícího trestného činu. Pro každý dílčí útok pokračujícího trestného činu musí být zahájeno nové trestní stíhání a tento útok musí být uveden v žalobním návrhu podané obžaloby (návrhu na potrestání), aby o něm mohl soud rozhodnout jak o skutku ve smyslu § 220 odst. 1n(srov. též č. 15/2003 – II Sb. rozh. tr.). Soud v hlavním líčení tedy u pokračujícího trestného činu nemůže pojmout do skutku, o kterém bude rozhodovat v hlavním líčení, ty dílčí útoky, které nebyly uvedeny v obžalobě, i když z hlediska hmotného práva (z hlediska definice pokračování v trestném činu uvedené v ustanovení § 89 odst. 3) by se jednalo o jeden skutek (č.27/2006 – I Sb. rozh. tr.). U hromadných trestných činů a trestných činů trvajících však platí jiný procesní režim. Tyto činy se i nadále považují za jeden skutek a jeden trestný čin v hmotně právním i procesním smyslu. To znamená, že na totožnosti skutku se v případě těchto trestných činů nic nezmění, jestliže v rozhodnutí soudu některé útoky oproti obžalobě odpadnou nebo naopak přibudou. Je však třeba respektovat ustanovení § 12 odst. 11, které říká, že mezníkem ukončujícím skutek u těchto trestných činů je sdělení obvinění, což po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 znamená, že tímto mezníkem je usnesení o zahájení trestního stíhání. Nová právní úprava zakotvená novelou trestního zákona a trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. je teoreticky sporná. Její nedokonalost spatřujeme v tom, že stanoví odlišný režim posuzování pokračování v trestném činu z hlediska hmotného a z hlediska procesního práva, a dále v tom, že stanoví odlišný režim posuzování pro pokračování v trestném činu na jedné straně a pro trestné činy hromadné a trvající na straně druhé, ačkoliv tyto trestné činy mají stejnou povahu. Pokud v hlavním líčení vyšly najevo okolnosti ukazující na to, že obžalovaný se dopustil dalšího skutku, na který není obžaloba podána a který je trestným činem, vrátí soud věc státnímu zástupci k došetření, pokud státní zástupce o to požádá vzhledem k potřebě společného projednání (§ 221 odst. 2). Pokud by v hlavním líčení vyšel najevo skutek, pro který nebyla podána obžalobě, soud nemůže o takovém skutku rozhodnout, protože by porušil obžalovací zásadu.

3. 5. 2. Způsoby rozhodnutí soudu Soud po provedeném hlavním líčení může učinit poměrně širokou škálu rozhodnutí různého druhu a rozličného významu. Možné způsoby rozhodnutí upravuje trestní řád v ustanovení § 221 až § 230. Můžeme je rozdělit do tří skupin: - 42 -

a) rozhodnutí meritorní povahy – tj. odsuzující a zprošťující rozsudek, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o schválení narovnání, usnesení o postoupení věci mimosoudnímu orgánu, usnesení o odstoupení od trestního stíhání v trestních věcech mladistvých (§ 70 zák. mládeže). Tato rozhodnutí po nabytí právní moci představují překážku věci rozhodnuté; b) rozhodnutí zatímní povahy – tj. usnesení o přerušení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci jinému orgánu, usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Tato rozhodnutí neřeší věc konečným způsobem, nepředstavují překážku věci rozhodnuté; c) podmíněné zastavení trestního stíhání – tj. o rozhodnutí tzv. mezitímní, které se po uplynutí zkušební doby za podmínek § 308 odst. 3 stává rozhodnutím meritorním [právní mocí rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil, resp. uplynutím lhůty jednoho roku poté, nastávají účinky zastavení trestního stíhání - § 11 odst. 1 písm. b)]. O jednom a témže skutku může soud rozhodnout jen jedním z uvedených způsobů. Je-li předmětem obžalob více samostatných skutků, lze rozhodnout o každém z nich různým způsobem.

3. 5. 3. Odchylky od obecného průběhu hlavního líčení Ve zjednodušeném řízení před soudem – srov. § 314 b a násl. a partii v kapitole této učebnice. Zvláštní způsoby řízení – řízení před samosoudcem, odchylky jsou pak v řízení proti mladistvým. Vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností odůvodňujících zastavení trestního stíhání (§ 223 odst. 1 a § 223 odst. 2), podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 223a), schválení narovnání (§ 223a) nebo přerušení trestního stíhání )§ 224 odst. 1, § 221 odst. 2), soud učiní příslušné procesní rozhodnutí v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu za potřebné, může k rozhodnutí o schválení narovnání nařídit veřejné zasedání. Rozsah oprávnění zastavit nebo přerušit trestní stíhání je tu stejný, jako děje-li se tak v hlavním líčení.16)

16)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p. s., 1. vydání, Linde Praha, 2007, str. 373 -385. - 43 -

4. Veřejné a neveřejné zasedání

4. 1. Účel a význam jednotlivých typů zasedání soudu Jednání soudu se podle druhu a významu rozhodovaných otázek uskutečňuje ve třech formách zasedání, kterými jsou:


hlavní líčení,




veřejné zasedání,




neveřejné zasedání.

Těžištěm trestního stíhání a jádrem trestního procesu je hlavní líčení. O něm bylo pojednáno v předchozí kapitole. Veřejné zasedání je určeno k projednávání a rozhodování otázek, které se svým významem a povahou blíží otázkám viny a trestu, případně slouží k přijetí některých rozhodnutí či opatření, která jsou soudem takto přijata. Na rozdíl od hlavního líčení, ve kterém se zásadně rozhoduje o obžalobě, ve veřejném zasedání nerozhoduje celá řada různorodých otázek, které spolu jinak nemusí přímo souviset. Ve veřejném zasedání se zpravidla rozhodují otázky, které navazují na rozhodnutí učiněná v hlavním líčení. Neveřejné zasedání je vyhrazeno pro jednání soudu, kdy se rozhodují otázky méně významné, ve vztahu k rozhodnutí o vině a trestu, přičemž není podle povahy věci zásadně třeba provádět důkazy výslechem obviněného, svědků a znalců nebo pojednávat věc za účasti procesních stran. Neveřejné zasedání je oproštěno od řady formalit a rozhoduje se v něm o otázkách, o nichž je žádoucí v zájmu rychlosti a efektivnosti řízení rozhodnout urychleně.

4. 2. Veřejné zasedání Ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví (§ 232). Tyto případy je možné rozdělit do pěti skupin: a) rozhodování o ochranných opatřeních (např. podle § 230 odst. 2,3 aj.), b) rozhodování o trestu a jeho výkonu (např. podle § 288 odst. 3, § 324 odst. 1 aj.), c) rozhodování o řádných opravných prostředcích (podle § 263 odst. 1 věta prvá), d) rozhodování o mimořádných opravných prostředcích (podle § 265r, § 274 a § 286 odst. 1), e) rozhodování o předběžném projednání obžaloby (§ 187 odst. 1 věta druhá), rozhodování o schválení narovnání v přípravném řízení a mimo hlavní líčení (§ 231 odst. 2, § 314c odst. 2).

- 44 -

Obecná úprava veřejného zasedání (hlava čtrnáctá trestního řádu) se užije pro veřejné zasedání konané před soudem prvního i druhého stupně, pro veřejné zasedání konané o řádném i mimořádném opravném prostředku včetně veřejného zasedání konaného před Nejvyšším soudem o dovolání a stížnosti pro porušení zákona. Na tuto obecnou úpravu navazují některá specifická ustanovení týkající se průběhu veřejného zasedání o určitých otázkách (např. § 263 odst. 5, § 265r odst. 6,7 nebo § 275 odst. 2). Ustanovení o veřejném zasedání se užijí též v řízení před samosoudcem, koná-li ve smyslu § 314a řízení, resp. zjednodušené řízení. Přítomnost při veřejném zasedání upravuje ustanovení § 234 a § 65 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. „Členem senátu“ se tu rozumí také předseda senátu, resp. náhradní soudce, por. samosoudce. Nestanoví-li trestní řád něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Povinná je účast státního zástupce a obhájce tam, kde to zákon výslovně stanoví, například v řízení o odvolání (§ 263 odst. 2), v řízení o dovolání (§ 265r odst. 2), v řízení o stížnosti pro porušení zákona )§ 274 odst. 2), v řízení ve věcech mladistvých )§ 65 odst. 1 zák. mládeže). Nepřítomnost státního zástupce, resp. státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (resp. obhájce, jde-li o případ nutné obhajoby), by v těchto případech nutně vedla k odročení veřejného zasedání. Jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jde o samostatný důvod pro dovolání - § 265b odst. 1 písm. d). O přípravě veřejného zasedání srov. ustanovení § 233, o průběhu veřejného zasedání srov. ustanovení § 235. Průběh veřejného zasedání se zachycuje v protokolu. Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí veřejně (§ 236). Toto pravidlo je aplikací zásady veřejnosti (§ 2 odst. 10). Rozhodnutím se zde rozumí rozhodnutí o vlastním předmětu veřejného zasedání, i kdyby snad veřejnost byla vyloučena (§ 238, § 200). Na způsob vyhlašování rozhodnutí ve veřejném zasedání se užije obecné ustanovení o vyhlašování rozsudku nebo usnesení (§ 128, § 138). Při svém rozhodnutí smí soud přihlédnout jen ke skutečnostem, které byly projednány ve veřejném zasedání a opírat se o důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny (§ 237). Termín „probírání skutečností“ je nejasný a trestní řád na žádném ze svých míst pojem nevymezuje. V praxi se tím rozumí čtení důkazního materiálu ve zprávě o stavu projednávané věci.

- 45 -

V řízení o odvolání je zásada bezprostřednosti, která se jinak uplatňuje ve veřejném zasedání (viz § 237), určitým způsobem modifikována. Odvolací soud totiž může rozhodnout podle § 259 odst. 3 o odvolání rozsudkem a může vycházet jak z důkazů provedených v hlavním líčení před soudem prvního stupně, na základě kterých učinil závěr o skutkovém stavu, tak i z důkazů, které ve veřejném zasedání sám provedl. V řízení o dovolání je průběh veřejného zasedání modifikován v ustanovení § 265r odst. 6, 7. Na otázku účasti veřejnosti v průběhu řízení, počátku a odročení veřejného zasedání se užijí přiměřeně ustanovení o hlavním líčení (§ 238).

4. 3. Neveřejné zasedání Neveřejné zasedání je třetí a z hlediska závažnosti nejméně významnou formou soudního zasedání, která se uplatní výlučně v řízení před senátem. Samosoudce neveřejně zasedání nekoná, což trestní řád stanoví výslovně (§ 314b odst. 5). V neveřejném zasedání se rozhoduje tam, kde to zákon výslovně stanoví či připouští (viz např. § 231 odst. 1, § 286 odst. 2), anebo tam, kde není výslovně uvedena žádná forma jednání soudu, resp. kde není uvedeno, že soud má rozhodnout v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Neveřejné zasedání má své místo zejména tam, kde lze učinit rozhodnutí převážně menšího významu, lez takové rozhodnutí učinit rychle, lze jej učinit na základě podkladů a důkazů obsažených v trestním spisu, není třeba zjišťovat stanoviska stran, není nutná součinnost nebo přítomnost stran nebo jiných osob ani potřeba provádět důkazy výslechem obviněného nebo jiných osob. Takovým případem je typicky situace, kdy je třeba zamítnout nebo odmítnout odvolání proti rozsudku z formálních důvodů (§ 253), případně odmítnout dovolán [§ 265r odst. 1 písm. a)]. Neveřejné zasedání, jak ostatně evokuje již jeho název, bylo koncipování jako zákonná výjimka ze zásady veřejnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 10 tr. řádu). Proto také trestní řád v původním znění stanovil, že v neveřejném zasedání se nepřipouští (§ 242) účast jiných osob, než členů senátu a zapisovatele. V roce 2005 Ústavní soud nálezem publikovaným pod č. 239/2005 Sb. s účinností od 17. 5. 2005 zrušil ustanovení § 242 odst. 2, které vylučovalo účast jiných osob než členů senátu a zapisovatele z účasti na neveřejném zasedání. Od 17. 5. 2005 až do případného přijetí nové právní úpravy v trestním řádu je možné při „neveřejném zasedání“ soudu účast jiných osob než členů senátu a zapisovatele.

- 46 -

Rozhodnutí v neveřejném zasedání má vždy podobu snesení, jež bylo v neveřejném zasedání přijato senátem, a vždy se vyhlásí (§ 244), bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí konečné neboje proti němu přípustný opravný prostředek. Nejde-li proto o usnesení řešící čistě procesní otázky (§ 136 odst. 1), je třeba usnesení vyhlášené v neveřejném zasedání písemně vyhotovit a v opise doručit. Na rozdíl od veřejného zasedání trestní řád u neveřejného zasedání neobsahuje výslovnou úpravu jeho průběhu. Podle ustálené praxe se postupuje tak, že neveřejné zasedání řídí předseda senátu, který na podkladě zprávy ze spisu seznámí senát s otázkami, jež je třeba řešit, a s podstatou věci, o které má soud rozhodnout. Poté se případně provádějí důkazy. Trestní řád stanoví pouze pro případ, kdy se budou provádět důkazy, že se tak děje přečtením protokolů a jiných písemností (§ 243). Nepřichází proto v úvahu provádět při neveřejném zasedání výslech obviněného nebo jiných osob. Při rozhodování v neveřejném zasedání se kromě zásady veřejnosti neuplatní ještě zásada ústnosti (§ 2 odst. 11) a jen v omezeném rozsahu s ohledem na projednávanou věc, resp. její charakter, se uplatní zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12). V neveřejném zasedání se rozhoduje například o těchto důležitých otázkách: a) zpravidla o předběžném projednání obžaloby – zákon ponechává na úvaze předsedy senátu, zda věc projedná ve veřejném nebo neveřejném zasedání (§ 187), b) o přerušení trestního stíhání nebo zastavení trestního stíhání mimo hlavní líčení, c) o všech stížnostech a v některých případech i o dalších opravných prostředcích řádných (např. podle § 263 odst. 1 věta druhá) i mimořádných (§ 265r, § 274, § 286 odst. 2), d) o započítání vazby (§ 334) a dalších otázkách ve vykonávacím řízení (srov. § 327, § 344, § 347), e) o zahlazení odsouzení (§ 364, § 365), f) o použití amnestie (§ 368)18)

4. 4. Právní úprava veřejného a neveřejného zasedání ve smyslu de lege ferenda Smyslem této kapitoly, jak předurčuje samotný název, je pozastavit se nad vymezením veřejného a neveřejného zasedání ve vzájemném vztahu. Při rozhodování kdy a jak se musí konat to či ono řízení zde vznikají určité pochybnosti, stejně tak jako ne zcela jasné je kdy a zda lze konat veřejné zasedání v přítomnosti nebo bez přítomnosti obviněného. Jak již jsem se zmínil v předchozí kapitole, veřejné zasedání je určeno k projednávání a rozhodování otázek, které se svým významem a povahou blíží základní otázce trestního řízení - 47 -

a někdy dokonce i přímo k projednávání a rozhodování otázek viny a trestu, jako je tomu při rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích (zejména § 231-239a). Kromě výjimek (např. v některých případech předběžné projednání obžaloby a rozhodnutí mimo hlavní líčení) se ve veřejném zasedání projednávají otázky, jež na meritorní rozhodnutí učiněné v hlavním líčení navazují. Jeden z okruhů projednávaných otázek ve veřejném zasedání je rozhodnutí v rámci předběžného projednání obžaloby. Podle § 187 odst. 1 se předběžné projednání obžaloby koná v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu pro rozhodnutí soudu za potřebné, nařídí o předběžném projednání obžaloby veřejné zasedání. Chybí tu tedy striktní pravidla určení podmínek pro rozhodnutí, jestli se má konat veřejné či neveřejné zasedání, což by do budoucna mohlo mít za následek nesprávné posuzování samotných případů projednávaných soudem. Problém rozhodnutí jestli a jak konat či nikoliv veřejné nebo neveřejné zasedání není zcela ojedinělá kolizní situace, protože na rozhodnutí soudu záleží také i to, jestli je nutná přítomnost obviněného ve veřejné zasedání, jak vyplývá z následujícího příkladu, je na místě se touto otázkou zabývat. Stejně jako při nařízení hlavního líčení zákon rozlišuje mezi předvoláním k veřejnému zasedání a vyrozuměním o jeho konání. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech případu, který je předmětem veřejného zasedání, především na druhu projednávaných otázek. Předvolán musí být zásadně ten, proti němuž se řízení vede, dále tlumočník, je-li ho potřeba, a osoby, které mají být ve veřejném zasedání vyslechnuty (svědci, znalci). Konkrétní okruh osob k veřejnému zasedání předvolaných stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může podle potřeby rozhodnout senát o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustí od osobní přítomnosti v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.19) Ono mínění soudu se právě stává diskutabilní. Např. podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. 6 Tdo 499/2002, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2002 dovolání, které podal obviněný Ing. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2002, sp. Zn. 11 To 34/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. Zn. 18 T 9/99, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá. 18)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p.

s., 1. vydání, Linde Praha, 2007, str. 387-391. - 48 -

V odůvodnění potom mimo jiné uvádí: Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 18 T 9/99, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2002, sp. zn. 11 To 34/01, rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 18 T 9/99, v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že-obviněného-uznal-vinným. Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. K. prostřednictvím jmenovaného obhájce u Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dne 17. 5. 2002 (na poštu podáno 16. 5. 2002) dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítl v něm jednak porušení ustanovení o přítomnosti obviněného

ve

veřejném

zasedání,

jednak

nesprávné

právní

posouzení

věci.

První z uvedených dovolacích důvodů spatřoval ve skutečnosti, že dne 11. března 2002 rozhodl odvolací soud v jeho nepřítomnosti, přestože ji omluvil potvrzením o pracovní neschopnosti a prostřednictvím svého obhájce se při veřejném zasedání vyjádřil tak, že má zájem se projednání věci u odvolacího soudu zúčastnit. Odvolací soud však s ohledem na nedostatečnou formu lékařského potvrzení jeho nepřítomnost neuznal za řádně omluvenou a ve věci rozhodl, čímž podle dovolatele došlo k porušení jeho práva účasti na veřejném zasedání. Dále ode dne 10. září 2001, na který bylo poprvé nařízeno veřejné zasedání o odvolání, obviněný nejrůznějšími způsoby mařil jednání odvolacího soudu a k opakovaně nařizovaným veřejným zasedáním se nedostavoval, takže jeho jednání budilo dojem, že se snaží oddalovat rozhodnutí až na dobu po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Stejně se zachoval i při jednání nařízeném na den 11. března 2002, kdy svou nepřítomnost omlouval potvrzením o pracovní neschopnosti ze dne 17. ledna 2002, čili téměř dva měsíce starým, a dvěma lékařskými zprávami ze dne 10. a 11. prosince 2001, jež se vztahovaly k jeho neúčasti u předešle nařízeného jednání odvolacího soudu. Přitom byl obviněný – s ohledem na dřívější opakované zmaření jednání – soudem druhého stupně poučen, jakou lékařskou zprávu je možno považovat za řádnou omluvu z jednání. Požadavku soudu obviněný nevyhověl a bez řádné omluvy se k jednání nedostavil. Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel navíc vůbec nespecifikoval, které ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání měl odvolací soud porušit. Soud zcela po právu neuznal neúčast obviněného u - 49 -

veřejného zasedání za omluvenou, neboť uplatněná omluva obviněného nevyhověla jednak požadavkům, které mu soud předem stanovil, a jednak ani z obecného hlediska nebyla akceptovatelná. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. V tomto případě tedy Nejvyšší soud odmítá, jak již bylo výše zmíněno, dovolání v jehož části namítl dovolatel jednak porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a jednak nesprávné právní posouzení věci. Podle mého by bylo řešením změna v právní úpravě, především pak v ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného totiž nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání. Změnou by se měly tedy sjednotit požadavky čl. 38 odst. 2, Listiny základních práv a svobod a dále přesně vytyčit podmínky, za kterých není možné přistoupit na účast obviněného v tomto typu jednání. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Další příkladem je výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 11 Tdo 18/2007, k veřejnému zasedání - přítomnost obviněného ( §233 a §263 ). Zajištění (umožnění) účasti obviněného na veřejném zasedání odvolacího soudu formu pouhého vyrozumění, čímž dal obviněnému ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že jeho přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti, lze pokládat za zásah do práva obviněného v situaci, kdy soud hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět dokazování. O taková zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti však nejde, jestliže odvolací soud vyšel při svém rozhodování plně ze skutkových zjištění nalézacího soudu, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení a jediný navíc provedený důkaz (zpráva Městského úřadu) byl pouze podpůrný. Poznatky, které odvolací soud z provedeného důkazu získal, v tomto směru pouze potvrdily to, co bylo nalézacím soudem zjištěno již v průběhu hlavního líčení. Podobně jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 6 Tdo 499/2002, i toto postrádá rigorózní hranice určení jednání v souvislosti s přítomností obviněného, přičemž na jedné straně vzniká nástroj v rukou soudu, který jednoznačně může být užit ve prospěch celé věci, zejména pak - 50 -

k odstranění zbytečných průtahů v jednání, ovšem na druhé straně vzniká riziko neobjektivního posouzení samotného případu soudem, jenž takto eliminuje eventuelní další skutečnosti, které by mohly „zbytečně“ zkomplikovat a tím oddálit rozhodnutí.

19)

Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck v Praze, 2007, str. 659-670. - 51 -

5.

Závěr Součastná úprava vnitrostátního práva nabízí více možností soudního projednání, která se

jistě nejen ve vzájemných vztazích, ale i ve vztahu k celému přípravnému řízení zdokonaluje. Jednání soudu uskutečněné formou hlavního líčení, veřejného nebo neveřejného zasedání v té podobě, jak ji uvádí novodobá česká právní úprava prošla stejně jako v jiných civilizovaných zemích dlouholetým vývojem. Společenskou snahou v tomto vývoji nebylo jen hodnotit a vyřknout soud nad pachatelem a to v co nejvýše možné míře objektivně, ale později také s tím související eliminace negativních vlivů působící zvenčí na samotné personální složení soudu, způsobu rozhodování a opatřování si podkladů k rozhodnutí, tedy snaha o nezávislost. Jako každý vývoj v českých zemích, i ten trestně právní má svůj počátek u vzniku společensky rodové organizace, u níž neexistovala právní ochrana a škodu způsobenou bezprávím hojil si poškozený svémocně na pachateli, jeho rodině nebo majetku. Už od středověku bylo v našem trestním právu poměrně málo domácích prvků Vlivy církevní a mezi nimi opět zvláště biblické (židovské právo), vlivy scholastického rozumování, působení německého práva ve městech i oblastech selské kolonizace, cizí prvky v právu horním, lenním, viničném, universitním atd., od 16. století pak v širším měřítku recipování pojmů, dikcí a trestů tzv. práva obecného na základech římských – to vše vedlo k tomu, že naše trestní právo, viděno historicky, vstupovalo do období pobělohorského jako mozaika velmi pestrá a velmi různorodá. Pro další osudy trestního práva u nás se stalo směrodatným jednak rakouské zpracování obecného trestního práva za 17. a 18. století, jednak německá nauka o trestním právu, jak byla formulována v učených traktátech, nejběžněji názvem PRAXIS či také Practica criminalis. Trestní právo velmi ovlivnil Constitutio Criminalis Josephina z roku 1707, dále Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768, nebo reforma trestního řádu z roku 1850, jehož hlavními rysy byla zásada volného hodnocení důkazů, ústnost, veřejnost, zásada obžalovací, byl zřízen institut státního zástupce a porotní soudy, a další včetně reformy pro novodobé trestní právo nejvýraznější – zák. č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších novel. Přestože každá z těchto reforem přináší změny, je každá také ovlivněna svou dobou a proto není snadné vycházejíc z historie hodnotit a nalézt odpovědi na správné postupy v soudním jednání. I když jsou novodobé postupy trestního práva, konkrétněji jednání soudu, upravovány tak aby splňovaly nejnáročnější požadavky společnosti, vycházejíc přitom nejen z historie,

- 52 -

ale i nároků doby, není vždy možné zajistit objektivní nahlížení na zkoumanou deliktní skutečnost a rozhodnout o ní spravedlivě, ale snaha udělat vše potřebné a žádoucí jistě možná je. Soudní zasedání ve formách hlavního líčení, veřejného a neveřejného zasedání jsou těžištěm přípravného řízení trestního, jak už bylo několikrát zmiňováno v předchozím textu, a s ním odpovídající odpovědnost za rozhodnutí soudu, za kterým se ovšem skrývá dílčí práce všech zúčastněných v jednotlivých fragmentech přípravného trestního řízení. Proto nikoliv část, ale plná odpovědnost – alespoň morální, za konkrétní soudní rozhodnutí náleží každému zúčastněnému v kterékoliv fázi řízení.

- 53 -

6.

Summary In the Czech republic, as well as in other civilized countries, court trial in the form of

public hearing or trial at chambers as declared in the new Czech legal regulations went through the long time of development. The interest of this was not only to judge the criminal as objectively as possible but also to eliminate

negative efforts to induce personal

constitution of the court and the way of its decision making. In other words the main interest was the independence of the court. Like any developement in Czech republic also the developement of criminal law has its roots in the generic organization with no legal protection of the victim, who could only try to recover any damage by dealing with the offender or his family. Since the medieval times there were only few domestic components applied in the law. The influence of the church, the Bible, the German law applied in the towns and rural areas, foreign elements in the feudal law and the academical law, adaptation of the concepts of the roman law. All of these led to the fact that the criminal law in the period after the battle of White Mountain was very various and hetreogeneous. The Austrian version of the public criminal law from the 17th and 18th century and the German doctrine about criminal law stated in the tractate known as Praxi or Practica criminalis were very important for the further developement of the criminal law. The criminal law was also influenced by the Constitutio Criminalis Josephina (1707), Constitutio Criminalis Theresiana (1768) and the revision of the code of criminal procedure (1850). Among the main atributes were the principle of independent classification of the proofs, publicity,the principle of accusatory procedure and foundation of the institute of public prosecutor and the assizes. One of the most important was the revision of the criminal procedure code – law no.141/1961. Although each of these revisions brings something new, all of them were affected by then situation and it is not easy to evaluate them now. Although the modern procedures of the criminal law are made to satisfy the most exacting social demands, it is not always possible to ensure the objectivity and equity of the procedure. Anyway there is still the endeavour to ensure this. As said on the beginning, court trial in the form of public hearing or trial at chambers is the main part of the preliminary procedure.

- 54 -

7.

Seznam použité literatury

1. Císařová, D., Trestní právo procesní, Praha 2006, 2. Jelínek, J., Trestní právo procesní, V. vydání, Praha 2007, 3. Jelínek, J., Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy souvisící, 4. Šámal, P., Trestní řád, Díl 2, (§ 180 až 471), 5. Musil, J., Některé otázky znaleckého dokazování v trestním řízení a teorie kriminalistické Expertízy, Praha 1974, 6. Musil, J., Aktuální otázky trestního práva, Praha 2005, 7. Vlček, M., Trestní politika socialistické společnosti (vybrané problémy), Praha 1979, 8. Tolar, J., Trestní zákon, trestní řád a předpisy souvisící, Praha 1962, 9. Solnař, V., Tresty a ochranné opatření, Praha 1979, 10. Pokorný , M., Trestní vzory z advokátní praxe, Praha 2000, 11. Novotná , J., Trestní soudnictví v Moravské Ostravě v letech 1801-1838, Ostrava 2005, 12. Fryšták, M., Trestní právo v aplikační praxi, Brno 2006, 13. Novotný, F., Trestní právo procesní, Plzeň 2006, 14. Jelínek, J., Trestní právo procesní: učebnice pro vysokou školu Karlovy Vary o. p. s., Praha 2007, 15. Kallab ,J., Trestní právo hmotné platné v zemi České a Moravskoslezské (Část obecná i zvláštní), Praha 1935, 16. Gřivna , T., Trestní právo hmotné III., judikatura k obecné části, Praha 2007, 17. Novotný , O., Trestní právo hmotné II., zvláštní část , Praha 2007, 18. Jelínek , J., Trestní odpovědnost právnických osob, Praha 2007, 19. Novotný, F., Trestně procesní činnost policejních orgánů: aktuální problémy: sborník sborník příspěvků z mezinárodního semináře, Praha 2007, 20. C.H.Beck, Trestně právní revue, Praha 2007, 21. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, 22. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, 23. Zákon ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, 24. www zdroje: Intranet PČR, Internet (www. mvcr..cz, www. justice.cz,) 25. Aspi: Judikáty, nálezy.

- 55 -