PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE PRINCIP NEÚPLNÉ APELACE A JEHO UPLATNĚNÍ V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ ODVOLÁNÍ V ČESKÉM CIVILNÍM PROCESU

ZDENĚK STAVINOHA

2009/2010

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Princip neúplné apelace a jeho uplatnění v právní úpravě odvolání v českém civilním procesu zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“

……………...……………………………. Zdeněk Stavinoha

2

MOTTO: „AD OMNIA PARATUS“

Na tomto místě bych rád vyjádřil uctivé poděkování svému vedoucímu diplomové práce JUDr. Radimu Chalupovi, Ph.D., za jeho čas a s ním spojené odborné konzultace, trpělivost, mnoho uţitečných rad a podporu. Stejně tak chci poděkovat všem, kteří mi byli oporou během studia a doprovázeli mě k zdárnému ukončení této etapy ţivota, obzvláště starostlivým rodičům, ohleduplné sestře a milované přítelkyni.

3

OBSAH ÚVOD.................................................................................................................................

6

1. KAPITOLA PRVNÍ: VYMEZENÍ OPRAVNÝCH SYSTÉMŮ..................... …....... 8 1. 1 Opravné řízení....................................................................................................... 8 1. 2 Opravné systémy........................................................................................……... 9 1. 3 Opravné prostředky.............................................................................………….. 10 2. KAPITOLA DRUHÁ: VÝVOJ PRINCIPU NEÚPLNÉ APELACE……..………… 2. 1 Vývoj civilního soudního řádu do roku 1918........................................................ 2. 2 Vývoj civilního soudního řádu po roce 1918…………………………………… 2. 3 Novela občanského soudního řádu z roku 2000………………………………… 2. 4 Novela občanského soudního řádu z roku 2005…………………………………

11 11 13 15 16

3. KAPITOLA TŘETÍ: PRINCIP ÚPLNÉ A NEÚPLNÉ APELACE………………….. 3. 1 Princip neúplné apelace…………………………………………………………. 3. 2 Princip úplné apelace……………………………………………………………. 3. 3 Zařazení principu neúplné apelace do systému opravných prostředků v jednotlivých druzích řízení…………………………………………………….

18 18 20

4. KAPITOLA ČTVRTÁ: PRÁVNÍ ÚPRAVA NEÚPLNÉ APELACE V ODVOLACÍM ŘÍZENÍ………………………………………………………. 4. 1 Podmínky přípustnosti odvolání………………………………………………. 4. 1. 1 Objektivní podmínky přípustnosti odvolání…………………………………... 4. 1. 2 Subjektivní podmínky přípustnosti odvolání………………………………….. 4. 2 Náleţitosti odvolání……………………………………………………………. 4. 3 Odvolací důvody……………………………………………………………… 4. 4 Princip neúplné apelace v odvolacím řízení…………………………………... 4. 4. 1 Ve věcech sporného řízení a řízení podle části páté ve věcech, o nichţ bylo rozhodnuto jiným orgánem……………………………………………………. 4. 4. 2 Ve věcech nesporného řízení, při přezkoumání rozsudků pro uznání a pro zmeškání a ve věcech výkonu rozhodnutí, v exekučních věcech prováděných podle zákona č. 120/2001 Sb., ve věcech konkursu a vyrovnání a ve věcech insolvenčního řízení…………………………………………………………… 4. 4. 3 Při přezkoumání nemeritorních rozhodnutí soudu prvního stupně…………… 4. 5 Ostatní účastníci řízení ……………………………………………………….. 5. KAPITOLA PÁTÁ: NOVÉ SKUTEČNOSTI A DŮKAZY………………………….. 5. 1 Nové skutečnosti……………………………………………………………… 5. 2 Nové důkazy…………………………………………………………………... 5. 3 Prolomení principu neúplné apelace………………………………………….. 5. 4 Koncentrace řízení po novele občanského soudního řádu z roku 2009………. 5. 4. 1 Projev koncentrace řízení na průběh řízení…………………………………… 5. 4. 2 Změny v právní úpravě koncentrace řízení po novele z roku 2009…………... 5. 4. 3 Srovnání výjimek z koncentrace řízení s výjimkami z neúplné apelace……… 5. 4. 4 Konkurence mezi starou a novou koncentrací po novele z roku 2009……….. 5. 4. 5 Uplatňování hmotněprávních námitek v systému koncentrace řízení…………

4

22 24 25 25 25 26 27 29 29

30 30 31 33 34 35 36 42 43 44 46 47 48

6. KAPITOLA ŠESTÁ: POUČOVACÍ POVINNOST SOUDU………………………… 6. 1 Úloha poučovací povinnosti soudu na závěr jednání při uplatňování principu neúplné apelace……………………………………………………………….. 6. 1. 1 Postup soudu při poučení……………………………………………………… 6. 1. 2 Postup soudu poté, co ostatním účastníkům poskytl poučení…………………

50

7. KAPITOLA SEDMÁ: ÚVAHY DE LEGE FERENDA………………………………

55

52 53 54

ZÁVĚR…………………………………………………………………………………… 58 RESUMÉ…………………………………………………………………………………. 59 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY……………………………………………………. 61

5

ÚVOD Jedním z charakteristických rysů dnešního moderního právního státu je soudní ochrana u nezávislého a nestranného soudu, stejně tak i spravedlivý proces, coţ ve vzájemném spojení by mělo vést k spravedlivému rozhodnutí. Ale chybovat je lidské a člověk není bytost neomylná, ostatně to jiţ bylo známo v slavných dobách starověkého Říma a jeho právnímu řádu, z kterého vychází kontinentální systém práva, tj. i náš právní řád. Situaci, kdy se soud při své rozhodovací činnosti dopustí chyby, se nelze nikdy spolehlivě vyhnout. Nicméně soudní řízení či rozhodnutí ţádnou vadou nutně trpět nemusí, přesto účastník řízení jej můţe svým subjektivním postojem vnímat jako nespravedlivé, a to jen z důvodu, ţe pro něj vyznělo nepříznivě. Proto právo musí umět reagovat na tuto situaci a připouští moţnost přezkoumání správnosti soudního rozhodnutí v opravném řízení. Opravné řízení se v našem právním řádu dělí na tři opravné systémy, jimiţ jsou systém apelační, kasační a revizní. Z pohledu mé diplomové práce je stěţejní systém apelační, na němţ je v naší platné právní úpravě vybudováno odvolání, jakoţto jediný moţný řádný opravný prostředek. V rámci tohoto systému lze rozlišovat systém úplné apelace, podle níţ bylo zaloţeno odvolání podle úpravy platné do 31. 12. 2000 a systém neúplné apelace, který byl zaveden na základě rozsáhlé novely zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), provedená zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se změnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela občanského soudního řádu“), který je uplatňován v odvolání pouze v rámci sporného řízení proti meritornímu rozhodnutí. Principem neúplné apelace je zákaz účastníkům řízení předkládat, s určitými výjimkami, tzv. nova nebo novoty (skutečnosti a důkazy), které nebyly uplatněny před soudem první instance. Na účastníky řízení jsou tak kladeny na základě principu koncentrace řízení zvýšené nároky, vyplývající z povinnosti důsledné přípravy své ţaloby, resp. obrany, a to pod sankcí ztráty procesu. Cílem je tedy významně zvýšit podíl odpovědnosti účastníků řízení za průběh a konečný výsledek řízení před soudem. Role soudu sníţena není, jen je kladen větší důraz na součinnost a aktivitu účastníků před soudem. Výsledkem by mělo poté být rychlejší a ekonomičtější vyřízení věci v řízení před soudem. Princip neúplné apelace v občanském soudním řádu prošel dlouhodobým vývojem. Posun či návrat od totalitního právního řádu s ideovým podtextem potírající právní stát a základní lidská práva k demokratickým právním řádům musel zákonitě přijít jako reakce na společensko-politickou změnu ve společnosti po pádu předchozího totalitního reţimu a 6

nadcházejícího vstupu do evropského společenství. Z dnešního pohledu je moţné souhlasit s názorem, ţe poţadovaná celková reforma systému a konceptu soudnictví se podařila, a to i v rámci civilního soudního procesu. V mé práci se budu zabývat principem neúplné apelace a jeho uplatnění v právní úpravě odvolání v českém civilním procesu jak z pohledu doby současné, tak i minulého a jeho moţného budoucího vývoje. Samotná práce bude rozdělena na několik kapitol, ve kterých bude zahrnuto vymezení pojmů dané materie s ohledem na princip neúplné apelace, vývoj tohoto principu v právní úpravě, dále následné uplatnění zmíněného principu v různých druzích řízení, právní úprava a podstata principu neúplné apelace v odvolacím řízení v českém civilním procesu. Stejně tak povaţuji za důleţité se v práci věnovat významu nových skutečností a důkazů v principu neúplné apelace a případům jejich uplatnitelnosti skutečností a důkazů neuplatněných před soudem prvního stupně v odvolacím řízení ve shodě s koncentrací řízení. Taktéţ za nezbytné pokládám zabývat se úlohou poučovací povinnosti podle § 119 OSŘ při uplatňování principu neúplné apelace v odvolacím řízení. Na konci práce navrhnu své úvahy de lege ferenda vztahující se k tématu diplomové práce a uvedu své hodnocení současné právní úpravy českého civilního procesu. V této poslední kapitole tak vyjádřím pohromadě všechny své vlastní názory k dané problematice. Předem zdůrazňuji, ţe jde o osobní názory autora, které pro někoho mohou být diskutabilní.

7

1. KAPITOLA PRVNÍ: VYMEZENÍ OPRAVNÝCH SYSTÉMŮ Přestoţe téma mé práce se vztahuje k poměrně úzce vymezenému principu neúplné apelace v rámci civilního řízení, jsem toho názoru, ţe nelze vynechat objasnění základních pojmů a institutů k dané materii se vztahujících. Pro komplexní pohled na celou problematiku povaţuji za vhodné vysvětlit jak pojem opravného řízení, tak i opravné systémy s jejich konkrétními opravnými prostředky, které se v nich uplatňují ve shodě s platnými právními předpisy. 1. 1

OPRAVNÉ ŘÍZENÍ Úkolem soudu je vydat spravedlivé rozhodnutí, které je přitom správné po věcné a

procesní stránce. Ovšem nikdy nelze dopředu s dostatečnou určitostí vyloučit pochybení, omyly, nedostatky, nesprávnosti při rozhodovací činnosti soudu, a to v podobě různých procesních vad, které mohou být na straně účastníků řízení nebo samotného soudu z důvodů sloţitosti posuzování právních vztahů a samotného procesu. Z pohledu opravného řízení, které představuje nezbytný prvek právního řádu demokratických států, bude pak důleţité vzít do úvahy, zda-li tyto vady měly dopad na rozhodnutí a díky nim se tak mohlo stát věcně nesprávným. Tudíţ se rozlišují rozhodnutí soudu, která byla ovlivněna buď vadami ve skutkovém zjištění, nebo vadami právními. Náš právní řád nabízí moţnost přezkoumání správnosti soudního rozhodnutí, přestoţe soudní řízení a soudní rozhodnutí ţádnou vadou nutně trpět nemusí, ale účastník řízení, pro nějţ je výsledek nepříznivý, ho povaţuje subjektivně za nesprávný. „Přezkoumání správnosti soudního rozhodnutí je v zájmu jak jednotlivců, tak i v zájmu veřejném, protože cílem soudního řízení je rozhodnutí věcně správné a spravedlivé.“1 Výjimečnost soudní soustavy spočívá v nemoţnosti kontroly soudního řízení v rámci opravného řízení jiným způsobem, neţ soudy samotnými v procesu soudního přezkumu, tudíţ je vyloučen jakýkoli vnější zásah, např. kontrola jinými státními orgány. Přezkoumání rozhodnutí za splnění podmínek stanovených zákonem a zároveň podmiňující zahájení opravného řízení se realizuje pomocí institutu opravních prostředků. „České civilní procesní právo opravné prostředky třídí do dvou skupin, podle toho zda je tímto prostředkem napadeno

1

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2006. s. 459.

8

ještě nepravomocné, nebo již pravomocné. Podle toho procesní teorie dělí opravné prostředky na opravné prostředky řádné a opravné prostředky mimořádné.“2 1. 2

OPRAVNÉ SYSTÉMY Podle procesní teorie úprava opravných prostředků vychází z tzv. opravných systémů,

které se ustálily v průběhu historického vývoje procesního práva. V současnosti česká právní úprava opravných prostředků je zaloţena na třech opravných systémech, jimiţ jsou systém apelační, kasační a revizní. „Rozlišování systému apelačního, kasačního a revizního má význam jednak z hlediska oprávnění a povinností opravného soudu, jednak z hlediska právního postavení osob, podávajících opravný prostředek.“3 První hledisko se tedy týká rozsahu činnosti opravného soudu, tj. zda-li je oprávněn přezkoumávat skutkovou i právní stránku věci. Z druhého hlediska je důleţitý rozsah práv a povinností konkrétního účastníka, který ţádá o přezkoumání rozhodnutí, tj. povinnost splnění podmínek přípustnosti, právo vnést do opravného řízení nové skutečnosti, nové důkazy atp. Apelační systém dává moţnost účastníkům řízení doţádat se přezkoumání soudního rozhodnutí po stránce skutkové a právní u soudu vyšší instance a je v tomto směru nejširším opravným prostředkem. Odvolací soud napadenou věc znovu projedná a rozhodne na základě jím zjištěného stavu tak, ţe rozhodnutí soudu niţší instance potvrdí nebo změní, popř. zruší a vrátí jej soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci tohoto systému se uplatňuje systém úplné a neúplné apelace. Systém úplné apelace umoţňuje soudu druhého stupně rozhodnout na podkladě nových skutečností a nových důkazů, tzn. přihlédnout ke skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uvedeny v řízení na prvním stupni. Naopak v systému neúplné apelace, na kterém je zaloţena nynější právní úprava odvolání, soud druhého stupně nepřihlíţí k nově navrhovaným skutečnostem a důkazům, tudíţ je nemůţe pouţít jako podklad pro své rozhodnutí. Výhodou apelačního opravného systému je značný rozsah přezkoumání soudního rozhodnutí a relativní nenáročnost na splnění zákonem stanovených podmínek, s výjimkou dodrţení lhůt. Na základě apelačního systému je v naší platné právní úpravě vybudováno odvolání.

2

SCHELLEOVÁ, I. Český civilní proces. Praha : Nakladatelství Linde, 1997. s. 441. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2003. s. 410. 3

9

Kasační systém spolu s apelačním systémem je povaţován za základní opravný systém a dává účastníkům řízení moţnost přezkumu napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoliv skutkové. Kasační soud zjišťuje porušení hmotného nebo procesního práva za vyloučení zkoumání skutkových okolností. Z toho plyne, ţe účastníci nemohou přednášet kasačnímu soudu nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy. Kasační soud je oprávněn potvrdit nebo zrušit napadené rozhodnutí opravného soudu. Jestliţe kasační soud shledá prvostupňové rozhodnutí jako nesprávné, musí je zrušit a vrátit soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, nemůţe však ve věci sám rozhodnout. Podle našeho procesního řádu je na tomto opravném systému vybudováno dovolání. Revizní systém dává moţnost odvolacímu soudu přezkoumat napadené rozhodnutí jen po stránce právní, stejně tak jak u kasačního systému, ovšem naskýtá se mu příleţitost svým rozhodnutím napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnit za podmínky, ţe soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale dopustil se pochybení v posouzení takto zjištěného stavu. Při změně napadeného rozhodnutí revizní soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem niţšího stupně, ale s ohledem na odlišný právní názor rozhodnutí niţšího stupně mění. V našem občanském procesním právu nedochází k uplatňování tohoto principu. 1. 3

OPRAVNÉ PROSTŘEDKY „Opravný prostředek je procesní úkon, kterým se účastník může domáhat přezkoumání

soudního rozhodnutí.“4 Procesní teorie rozlišuje opravné prostředky na řádné a mimořádné. Opravné prostředky řádné směřují proti rozhodnutí soudu první stolice, které ještě není v právní moci. „Zákon nyní zná toliko jediný takový řádný prostředek, tj. odvolání, jímž lze napadnout rozhodnutí soudu první stolice, a to jak rozsudek, tak i usnesení, pokud to zákon výslovně nevylučuje.“5 Opravné prostředky mimořádné jsou přípustné proti pravomocnému rozhodnutí. Jejich mimořádnost spočívá v průlomu do právní jistoty, kdyţ směřuje proti právní moci rozhodnutí. V současné době podle platného práva mezi mimořádné opravné prostředky patří dovolání, ţaloba na obnovu řízení a ţaloba pro zmatečnost.

4 5

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2006. s. 463. STEINER, V. Občanské právo procesní v teorii a praxi. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1975. s. 319.

10

2. KAPITOLA DRUHÁ: VÝVOJ PRINCIPU NEÚPLNÉ APELACE Civilní právo je soubor určitých právem upravených pravidel a jako takový slouţí na ochranu práv jednotlivců, společnosti a zákonem chráněných zájmů. „Odlišnosti civilního procesu v různých etapách historického vývoje lidské společnosti spočívají zejména v otázkách, kdo byl nositelem soudní pravomoci, jaké formy řízení se uplatňovaly, jakými způsoby docházelo ke zjišťování a shromažďování skutkového i důkazního materiálu, zda a jaké opravné prostředky se v procesu uplatňovaly atd. Také základní rysy civilního řízení, vyjádřené zpravidla v určitých principech uplatňujících se v jeho rámci, byly v průběhu vývoje civilního procesu modifikovány.“6 Pokládám proto za vhodné se zabývat principem neúplné apelace z historického hlediska, jelikoţ obsáhlejší poznání pomůţe jedinci k celkovému pochopení dané problematiky a naučí jej správné aplikaci. 2. 1

VÝVOJ CIVILNÍHO SOUDNÍHO ŘÁDU DO ROKU 1918 V českých zemích civilní procesní právo prošlo dlouhodobým vývojem, co by

bývalých součástí Rakouska-Uherska. S rozmachem burţoazní společnosti v druhé polovině 18. století by vydán Josefínský řád, který vyloučil obyčejové právo procesní a platil aţ do roku 1898. „V josefínském procesu se mohly uplatňovat i opravné prostředky, a to jak řádné, tak mimořádné. Řádným opravným prostředkem proti nepravomocným rozsudkům první stolice byla apelace (odvolání) a proti rozsudkům druhé instance řádná revize. Oba uvedené opravné prostředky měly účinky suspenzivní a devolutivní. Platil zde ovšem zákaz novot a reformace in peius.“7 Následující etapa vývoje civilního práva procesního souvisí se společenskými reformami v polovině 19. století, kdy byl přijat z. č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní, dále jen „CŘS“) a zákony, které jej doprovázely.8 O výborné kvalitě tohoto zákona svědčí to, ţe byl u nás platný aţ do r. 1950, zatímco v sousedním Rakousku tento kodex funguje v novelizované podobě dodnes. Nové občanské soudní řízení se zakládalo na zásadě ústního jednání s kombinací se zásadou písemnou, projednací, veřejnosti soudního jednání a zásadou volného hodnocení důkazů. „Soudnictví bylo vykonáváno jednak soudy řádnými, jednak soudy mimořádnými. Řádné

6

STAVINOHOVÁ, J. Občanské právo procesní. 2. vyd. Brno : Nakladatelství Doplněk, 1998. s. 7. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2003. s. 26. 8 Tzv. uvozovací zákon k jurisdikční normě (zákon č. 110/1895 ř.z.), jurisdikční norma (zákon č. 111/1895 ř.z.), exekuční řád (zákon č. 79/1896). 7

11

soudy byly trojinstanční. Řádnými opravnými prostředky byly odvolání, dovolání proti rozsudku, rekurs a dovolací rekurs proti usnesení.“9 Ze čtyř řádných opravných prostředků, které tehdejší CSŘ upravoval, bylo odvolání postaveno na apelačním systému, konkrétně principu neúplné apelace. Odvolací soud projednával věc nikoliv opětovně, pouze přezkoumával věc v mezích odvolání po stránce skutkové a právní. Smyslem neúplné apelace bylo doţadovat se vydání nového rozsudku odvolacího soudu za vyloučení novot v odvolacím řízení. Proti usnesení odvolání nebylo tehdy připuštěno. Předmětem odvolání podle civilního soudního řádu byl jen výrok, odvolání proti důvodům nebylo moţné. Zákon upravoval i otázku subjektivních podmínek, kdy odvolání mohla podat jen ta strana, která se cítila být zkrácena výrokem napadeného rozsudku na svých zájmech, stejná moţnost byla dána i vedlejšímu interventovi. V rozporu s dnešní právní úpravou se strana za účinnosti civilního soudního řádu mohla vzdát odvolání před vyhlášením či doručením rozsudku jednostranným projevem, nebo tak mohla učinit dohodou s protistranou před vyhlášením rozsudku. „Podání odvolacího návrhu však mělo suspenzivní i devolutivní účinky.“10 Tyto účinky nastaly jak do právní moci, tak i co do vykonatelnosti, avšak jen v mezích odvolacích návrhů. Odvolací návrh proto nemohl být v odvolacím řízení rozšířen, proto v tomto směru platila zásada koncentrace čili eventuality. Eventuální princip, který vyţadoval, aby byly „in eventum“ v procesu činěny úkony (např. navrhovány důkazy) nadbytečné, popř. i vzájemně rozporné, které by v pozdějším stadiu jiţ nově navrţeny být nemohly, a přece by se – podle vývoje sporu – mohla ukázat jejich potřeba.11 Na rozdíl od nynější právní úpravy, která poskytuje taxativní výčet odvolacích důvodů, tak dřívější civilní soudní řád podobný výčet neupravoval. Skutkovým podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu mohly být jenom ty skutečnosti a důkazy, které byly stranami uvedeny jiţ v řízení před soudem prvního stupně. Z toho důvodu byly vyloučeny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly před soudem prvního stupně uvedeny, nezávisle na situaci, ţe by byly způsobilé mít příznivý dopad pro odvolatele a odvolatel je neuvedl ne svou vinou. „V odvolacím řízení se však neuplatňoval absolutní zákaz novot, nové skutečnosti a důkazy neuplatněné před soudem prvního stupně byly připuštěny v případě dolíčení nebo

9

STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2003. s. 26-27. 10 tamtéţ 11 WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, č. 4, s. 9.

12

vyvrácení odvolacích důvodů rozsudku první instance bez dotčení jeho skutkového stavu, a to za výhrady, že byly odpůrcem oznámeny již odvolacím spisem či přípravným podáním.“12 2. 2

VÝVOJ CIVILNÍHO SOUDNÍHO ŘÁDU PO ROCE 1918 Československo, co by nový státní útvar v r. 1918, recipovalo rakouskou právní

úpravu (civilní soudní řád spolu s dalšími předpisy). Na Slovensku byl však stále v platnosti Uherský civilní soudní řád (zák. 1/1911), jeţ byl v řadě ustanovení odlišný od rakouského. Ke konci třicátých let byl vypracován návrh nového kodexu civilního procesu za účelem vyřešení dvojakosti právního řádu. V důsledku historického vývoje jiţ nebyl projednán a přijat. Reálným výsledkem tohoto unifikačního úsilí byly pouze dílčí úpravy věnované některým druhům civilního procesu. „Šlo především o úpravu základních ustanovení řízení nesporného (zákon č. 100/1931 Sb.), který tak poprvé vymezil nesporný proces jako samostatný druh civilního řízení, a o novou úpravu projednání úpadku (řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí – zákon č. 64/1931 Sb.)“13 Civilní řád soudní platil v českých zemích, následně i v Československu aţ do začátku padesátých let, kdy byl nahrazen novými právními předpisy v důsledku společenských a politických změn. Podstatné změny přinesl jiţ zákon o zlidovění soudnictví (zákon č. 319/1948 Sb.). Za hlavní procesní zásadu byla prohlášena zásada materiální pravdy, coţ ve svém důsledku vedlo k odstranění kontumačního řízení a k omezení procesních oprávnění stran a kladení poţadavku na soud, aby rozhodoval podle skutečného stavu věci bez vázání se na přednesy účastníků. Konečným důsledkem bylo pokřivení procesních zásad, zejména dispoziční a projednací. Od 1. 1. 1951 nabyl účinnosti nový občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních). Tento kodex zahrnoval prakticky veškeré druhy civilního řízení s cílem vytvořit koncept jednotného řízení. Smyslem této koncepce bylo umoţnit prostřednictvím civilního procesu státní intervence do soukromoprávní sféry, které se podle marxistické ideologie neměla lišit od veřejného práva.14 Z legislativně technické stánky byl nový občanský soudní řád obstojným předpisem, přestoţe neupravoval některé procesní instituty, například hlavní intervenci. Jednotná struktura občanského soudního řádu se

12

HORA, V. Československé civilní právo procesní. Díl III. Opravné prostředky a zvláštní způsoby řízení se stálým zřetelem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1924. s. 56-57. 13 ZOULÍK, F. DVOŘÁK, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum. 2009, č. 1, s. 1. 14 tamtéţ

13

projevovalo například v tom, ţe jednak nerozlišoval nalézací řízení na sporné a nesporné, jednak v sobě zahrnoval řízení nalézací a exekuční. Řádným opravným prostředkem podle tohoto nové kodexu bylo odvolání a stíţnost. Odvolání mělo účinky suspenzivní a devolutivní a v jeho rámci se uplatňovala zásada úplné apelace. Ze znění § 176 písm. c) zákona č. 142/1950 Sb., musí odvolání obsahovat důvody, popřípadě i nová skutková tvrzení a důkazy. Z tohoto ustanovení lze dovodit upřednostňování zásady materiální pravdy před formálně správným rozhodnutím. Důvodová zpráva k § 176 tohoto zákoníku (který výslovně nová skutková tvrzení a nové důkazy v odvolání připouštěl) opírala toto řešení o zásadu materiální pravdy a výslovně odmítla důvody odpůrců novot, kteří uváděli, ţe přípustnost novot způsobuje protahování řízení, způsobuje často zbytečnou práci soudu, svádí k nepozornosti, nedbalosti, zneuţívání dané volnosti a zmenšuje energii soudu prvé stolice. Tak nám vlastně důvodová zpráva z r. 1950 nabízí hlavní body kritiky úplné apelace a zároveň naději, ţe by staronové řešení v podobě neúplné apelace mohlo přinést efektivnější sporný proces.15 S novou etapou vývoje ve společnosti byl přijat nový občanský soudní řád zák. č. 99/1963, ve kterém hrála vůdčí roli zásada materiální pravdy v rámci úplné jednotnosti řízení. Větší změny však OSŘ doznal v oblasti opravných prostředků, kdyţ vymezuje odvolání jako jediný řádný opravný prostředek, který byl stejně jako v předešlé úpravě pořád postaven na principu úplné apelace. Samotný účastník mohl činit procesní úkony kdykoli během řízení, nebyl z povahy z procesního řízení nucen uvádět svá tvrzení a návrhy důkazních prostředků jiţ před soudem prvního stupně a tím urychlit řízení. Samo ustanovení § 205 odst. 2 OSŘ připouštělo nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení, tzn., ţe účastník mohl do chvíle, neţ soud přistoupí k rozhodnutí, předloţit nové skutečnosti a důkazy. Tento stav je odrazem materiální pravdy, přestoţe byla vyvíjena snaha o jeho potlačení posledními novelami OSŘ. Proto tento neutěšený stav byl právní veřejnosti často kritizován z důvodů průtahů řízení, neţ nastala změna zákonem č. 30/2000 Sb., kdy se občanský soudní řád navrátil k principu neúplné apelace, a to v rámci sporného řízení v rozhodnutích ve věci samé. Tudíţ celková nedostatečnost úpravy podle občanského soudního řádu z roku 1963 se projevila jiţ v období totalitního státu. Ještě do roku 1989 musel být pětkrát novelizován. Jednalo se buď o doplnění jeho úpravy, anebo o zmírnění řešení, která přinášel.16

15 16

WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, č. 4, s. 16-17. ZOULÍK, F. DVOŘÁK, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum. 2009, č. 1, s. 1.

14

Avšak koncepce jednotného civilního procesu nemohla vyhovovat novým společenským poměrům, které s sebou přinesl demokratický vývoj po roce 1989. Obnovení demokracie si ţádalo podstatné změny celého právního řádu. Dělo se tak cestou novel stávajících kodexů a zákonů, nově byly vytvořeny ty, kde právní úprava úplně chyběla (např. obchodní zákoník, ţivnostenský zákon). Některé novely občanského soudního řádu měly takový význam, ţe změnily obraz našeho civilního procesu. K nejvýznamnějším patří novely v zákonech č. 519/1991 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 238/1995 a novely Sb., č. 30/2000 Sb., 59/2005 Sb., č. 7/2009 Sb., které měly za výsledek urychlení občanskoprávního řízení, zkrácení rozhodování soudů prvního stupně a zavedly do našeho civilního procesu prvky koncentrace řízení v rámci principu neúplné apelace. 2. 3

NOVELA OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU Z ROKU 2000 Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., s účinností od

1. 1. 2001, patří mezi nejvýznamnější novelu civilního procesu posledních dvaceti let a je obecně označovaná jako „velká souhrnná novela“ občanského soudního řádu vycházející z cílů Koncepce reformy soudnictví. Novela jiţ vychází z harmonizace práva České republiky s právem Evropské unie. Novela je součástí koncepce reformy soudnictví a jako taková se snaţí o odstranění zbytečných průtahu v řízení, k jeho zrychlení a k tomu, aby soudy rozhodovaly v přiměřené době v souladu s právem na spravedlivý proces. Novela zavádí tolik poţadované lhůty i pro soudy. Jednou z nejpodstatnějších změn je zavedení systému neúplné apelace do odvolacího řízení, který bude mít vliv i na řízení v prvním stupni a poučovací povinnost soudů. 17

„Z ustanovení § 201 až 206 OSŘ, v nichž je v občanském soudním řádu upraveno odvolání,

zůstala uvedenou novelou nedotčena jen ustanovení § 211, 215, 219, 223 a 225 OSŘ, většina ustanovení byla změněna (doplněna) a řada ustanovení byla do občanského soudního řádu doplněna (jde o § 203, 205a, 205b, 211a, 212a, 221a a 222a OSŘ).18 Mezi jiné podstatné změny se řadí nová úprava mimořádných opravných prostředků, včetně zavedení institutu ţaloby pro zmatečnost. Přesto se stále výslovně nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými

17

HLAVSA, P. Občanský soudní řád úplné znění s výkladem novely č. 30/2000 Sb. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2000. s. 5-6. 18 DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 1.

15

opravnými prostředky, ani mezi sporným a nesporným řízení (problematická zůstává novela § 120 OSŘ). Princip materiální pravdy byl také oslaben touto novelou a tato novela zároveň prohloubila reţim neúplné apelace a nastolila skutkový a důkazní „stopstav“ k okamţiku vyhlášení prvostupňového rozsudku. Novela upřesnila reţim neúplné apelace tím, ţe zavedla koncentraci prakticky všech civilních sporů, a to k okamţiku vyhlášení rozsudku soudem prvého stupně (viz nová ustanovení § 118a a § 119a OSŘ). Novela dokonce zakotvila i speciální druhy koncentrací pro určitá specifická řízení a situace (viz nová ustanovení § 118b a § 118c OSŘ). Koncentrací přitom rozumíme navození skutkového a důkazního „stopstav“ k určitému okamţiku řízení. Strany jiţ poté nemohou přicházet s dalšími skutečnostmi a důkazy.19 2. 4

NOVELA OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU Z ROKU 2005 Hlavním úmyslem této novely bylo zrychlit řízení před soudy první a druhé instance,

resp. zlepšit současný neuspokojivý stav českého civilního procesu do té doby, neţ bude přijat zcela nový civilní procesní kodex, který by odpovídal standartům moderního civilního procesu ve vyspělých evropských zemích. Z důvodové zprávy k zákonu č. 59/2005 Sb., kterým se novelizoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplynulo, ţe rozhodovaná věc by zásadně měla projít kaţdou ze soudních instancí soudní soustavy pouze jednou (aţ na relativně úzce stanovené výjimky). Odvolací soud by v řízení o odvolání zpravidla pouze potvrzoval nebo měnil rozhodnutí soudu první instance, zrušit by jej mohl aţ na taxativně stanovené výjimky, kdy se soud prvního stupně dopustil velmi závaţných pochybení. Proto dospěje-li odvolací soud k závěru, ţe soud prvního stupně postupoval z různých důvodů nesprávně, sám zjistí dokazováním skutkový stav tak, aby mohl ve věci s konečnou platností rozhodnout. „Námitka, že omezením zásady dvojinstančnosti dojde k porušení ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces, není důvodná. Listina základních práv a svobod ji explicitně mezi základními procesními zásadami (čl. 36 až 40 LZPS) nezmiňuje. Ústavní soud nikdy nejudikoval, že zásada dvojinstančnosti jako taková je součástí práva na spravedlivý proces, pouze v některých judikátech uvedl, že (v kontextu platné procesní úpravy) porušení zásady dvojinstančnosti vedlo ve svých důsledcích k zásahu do práva na spravedlivý proces (viz

19

SVOBODA, K. Do jaké míry lze dokazovat před odvolacím soudem. Právní fórum. 2008, č. 6, s. 251.

16

zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99). Je samozřejmé, že by bylo porušením práva na spravedlivý proces, pokud by soudy vydávaly tzv. překvapivé rozsudky, např. na základě důkazů, k nimž se některý z účastníků nemohl vyjádřit. Navrhovaný zákon však stanovuje, že odvolací soud rozhodne po řízení před ním vedeném, v rámci něhož důkazy, které odvolací soud hodnotil jinak než soud prvního stupně, budou zopakovány (tj. je zde důsledně chráněna zásada přímosti soudního řízení), účastníci řízení budou mít možnost navrhnout důkazy nové, pokud tak učinit nemohli před soudem prvního stupně v důsledku jeho chybného postupu (princip neúplné apelace se zachovává, avšak určitým způsobem se rozšiřují možnosti uvádět nové skutečnosti a nové důkazy), a budou mít možnost se k těmto důkazům vyjádřit (tato samozřejmá zásada plyne již z platné právní úpravy), přičemž soud je povinen účastníky průběžně informovat o svých pracovních závěrech ve vztahu ke skutkovému a právnímu posouzení věci (§ 118a OSŘ, v odvolacím řízení pak podle nově zaváděné čtvrté věty § 212 odst. 2 OSŘ, která výslovně zakotvuje obdobné užití § 118a OSŘ). Oslabení zásady dvojinstančnosti takovýmto způsobem nejenže nepovede k porušení práva na spravedlivý proces účastníků řízení, nýbrž naopak posílí zajištění jedné z nejdůležitějších dalších součástí tohoto práva, a sice že účastníci řízení mají právo na to, aby jejich věc byla rozhodnuta v přiměřené době.“20 Nejvýznamnější změny, které tato novela z pohledu zadání mé diplomové práce s sebou přinesla, byly:  rozšíření výjimek ze zákazu novot (§ 205 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 119a odst. 1 OSŘ),  omezení okruhu vad, k nimţ odvolací soud přihlíţí, přestoţe nebyly odvoláním namítány (§ 212 odst. 5 OSŘ)  rozšíření moţnosti dokazování před odvolacím soudem doplněním nových důkazů (§ 213 odst. 2 aţ 4 OSŘ)  nový způsob provádění dokazování odvolacím soudem (§ 213a OSŘ)  nová poučovací povinnost v odvolacím řízení (§ 213b OSŘ)  omezení moţností zrušení rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení k soudu prvního stupně (§ 219a OSŘ)  rozšíření moţnosti odvolacího soudu změnit napadené rozhodnutí (§ 220 OSŘ)

20

Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Obecná část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2004. ASPI ID: LIT25586CZ.

17

3. KAPITOLA TŘETÍ: PRINCIP ÚPLNÉ A NEÚPLNÉ APELACE V českém civilním procesním právu je odvolání podle platné právní úpravy zaloţeno na apelačním opravném systému umoţňujícím přezkoumání rozhodnutí z důvodů právních vad skutkových a právních, kdy odvolací soud je oprávněn napadené rozhodnutí změnit, potvrdit nebo zrušit. „V závislosti na tom, zda výsledky důkazního řízení před soudem prvního stupně mohou být odvolacím soudem přezkoumány též s přihlédnutím ke skutečnostem a důkazům, jež účastník uplatnil teprve v odvolacím řízení, protože nebyly známy již za řízení před soudem prvního stupně, se rozlišuje apelace úplná a neúplná.“21 Jak uţ jsem zmínil v předcházející kapitole, zásadní změnu přinesla novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., která zavedla „staronový“ princip neúplné apelace do odvolacího řízení. 3. 1

PRINCIP NEÚPLNÉ APELACE Systém neúplné apelace lze charakterizovat tak, ţe odvolatel aţ na zákonem uvedené

taxativní výjimky nesmí v odvolání uvádět nové skutečnosti a důkazy (tzv. novoty) a ţe nelze přihlíţet v odvolacím řízení k novým skutečnostem a důkazům, které nebyly účastníkem řízení navrţeny nebo jinak nevyšly najevo před soudem prvního stupně. Odvolací soud zůstává nadále soudem apelačním, tzn., ţe můţe dospět k odlišným skutkovým zjištěním a závěrům neţ soud prvního stupně a zároveň je oprávněn pouţívat dokazování ke zjištění skutkového stavu ve věci (a to buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně či soudu doţádaného). Účastníci jsou jiţ výrazně omezeni ve své moţnosti uplatnění novot, coţ je hlavní rozdíl mezi apelací úplnou, soud tedy nesmí přihlíţet k novým skutečnostem a novým důkazům. Lze tedy říci, ţe systém neúplné apelace je logickým dovršením prvků koncentrace řízení pro řízení před soudem prvního stupně. S novelou zák. č. 30/2000 Sb., by se mělo dle přání zákonodárce zrychlit projednání sporů ve sporném řízení, zvýšit odpovědnost účastníků za průběh řízení (to se nejvíce projevuje v povinnosti účastníků uvést všechny významné skutečnosti a relevantní důkazy jiţ před soudem prvního stupně a tak oddělit role soudů první a druhé instance), dále zbavit se účelového jednání účastníků řízení, kterým chtěli neúměrně prodluţovat soudní řízení a oddalovat tak konečné rozhodnutí soudu, které s největší pravděpodobností by pro ně vyznělo

21

DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1639.

18

nepříznivě. Stejně tak, jak se zvyšuje odpovědnost účastníků za průběh řízení, tak se zvyšuje i odpovědnost soudů prvního stupně za výsledek řízení. „Zvýšení odpovědnosti soudů prvního stupně za výsledek řízení spočívá v tom, že řada pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, dosud reparovatelná v odvolacím řízení, může být v systému neúplné apelace řešena jen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, a že průtahy v řízení nemůžou být zapříčiněny jen účastníky (jejich nečinností), ale především nesprávným postupem soudu prvního stupně. V neposlední řadě klade zcela nové (a jiné) nároky na odvolací soudy; systém neúplné apelace mimo jiné vyžaduje, aby odvolací soudy důsledně rozlišovaly mezi skutkovými zjištěními a závěry o skutkovém stavu věci na straně jedné a právním posouzením věci na straně druhé a aby v rámci skutkových zjištění, závěrů o skutkovém stavu a při dokazování náležitě zkoumaly, co bylo uplatněno již v řízení před soudem prvního stupně a jaké skutečnosti a důkazy jsou v odvolacím řízení nové.22 Neúplná apelace, na které je podle platné právní úpravy vybudováno odvolací řízení, se vztahuje na rozsudky a usnesení prvostupňového soudu, jimiţ bylo rozhodnuto ve věci samé v sporném řízení (srov. § 152 odst. 1 OSŘ). Občanský soudní řád totiţ činí rozdíl mezi odvoláním proti rozsudkům a usnesením ve věci samé, které byly vydány v nesporném řízení, a odvoláním proti rozsudkům a usnesením ve věci samé, které byly vydány ve sporném řízení. U rozhodnutí vydaných v nesporných řízení jsou nové skutečnosti a důkazy způsobilým odvolacím důvodem připuštěny bez omezení, naopak „ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 OSŘ, že jiní účastnící než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a OSŘ nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst. 1 OSŘ (§211a OSŘ), a že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními §205a OSŘ nebo §211a OSŘ (§213 odst. 3 OSŘ).23 Neúplnou apelací se odvolací řízení řídí rovněţ v případech, rozhodne-li soud ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a OSŘ. Občanský soudní řád při uţití systému neúplné apelace vychází ze zásady, ţe soud prvního stupně je instancí skutkovou, to znamená, ţe účastníky navrţené důkazy významné

22

DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 1. 23 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004.

19

k prokázání sporných právně relevantních skutkových tvrzení, mají být projednány jiţ při jediném jednání ve věci. Stejně tak je zákonem uloţena účastníkům povinnost tvrdit před soudem první instance všechny v té době známé a dostupné důkazy, jeţ jsou způsobilými k jejich prokázání. Soud prvního stupně musí účastníky o této povinnosti poučit. Pokud by se objevila absence poučení odpovídající zákonu, následkem by bylo nejen to, ţe vůči účastníku by nemohly být vyvozovány závěry z nesplnění povinností nejen v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí pro nečinnost, ale taktéţ, ţe vůči účastníku, který nebyl náleţitě soudem poučen, nelze aplikovat omezení, která plynou v odvolacím řízení ze systému neúplné apelace. Tento systém neúplné apelace je dle zákona uplatňován v rozhodnutích: ve sporných řízeních, tj. ve věcech neuvedených v § 120 odst. 2 OSŘ (s výjimkou rozsudků pro uznání, rozsudků pro zmeškání a nemeritorních usnesení soudu prvního stupně) ve věcech projednávaných a rozhodovaných podle části páté OSŘ 3. 2

PRINCIP ÚPLNÉ APELACE Úplná apelace, na které bylo zaloţeno odvolací řízení podle právní úpravy platné do

31. 12. 2000, opravňuje soud druhého stupně přihlíţet i k novým skutečnostem a důkazům, které nebyly uvedeny v řízení u soudu prvního stupně. Tento systém se v jistých ohledech jevil jako problematický, obzvláště ve sporných řízeních, protoţe byl velice benevolentní k účastníkům řízení, poněvadţ jim umoţňoval navrhovat významné skutečnosti a důkazy aţ v odvolacím řízení. Díky tomuto systému si strany sporu nechávaly některé významné důkazy aţ do odvolacího řízení a účelně tím tak taktizovaly. Konečným důsledkem bylo neúměrné protahování soudních sporů a soudní rozhodnutí se stávala těţce předvídatelná. Tento systém úplné apelace je dle zákona uplatňován v rozhodnutích: při přezkoumání rozsudků pro uznání a zmeškání a rozhodnutí (usnesení) v nichţ nebylo rozhodnuto ve věci samé (§205 odst. 2, § 205a odst. 1, § 212a odst. 2 OSŘ i. f. per argumentum a contrario) v převáţné většině řízení povahou nesporných (věci uvedené v § 120 odst. 2 OSŘ a § 205a odst. 2 OSŘ) v sporných řízeních, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, kde důvodem odvolání byly skutečnosti taxativně vypočtené v § 205a odst. 1 OSŘ

20

vydaným v řízení o výkon rozhodnutí (§ 254 odst. 4, 5, 6 OSŘ), tudíţ omezení v podobě § 205a odst. 1 a § 211a OSŘ se neuplatní. Není připuštěno, aby odvolací soud při svém rozhodování přihlédnul ke skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uplatněny během řízení před soudem prvního stupně, pokud se jich ţádný z účastníků v průběhu odvolacího řízení nedovolal bez ohledu na to, kdyby jinak vyšly „za“ odvolacího řízení najevo. Judikatura se k tomu vyjádřila tak, ţe„k novým skutečnostem přihlédne odvolací soud v řízení ve věci výkonu rozhodnutí nebo exekuce jen tehdy, byly-li v odvolacím řízení uplatněny (§ 212a odst. 3, § 254 odst. 4, nyní jde o odst. 6 OSŘ).“24 v exekučních věcech prováděných podle zákona č. 120/2001 Sb., ve věcech konkursu a vyrovnání podle zákona č. 328/1991 Sb. a ve věcech insolvenčního řízení (včetně incidenčních sporů) podle zákona č. 182/2006 Sb. Pro úplnost povaţuji za vhodné uvést stručnou charakteristiku mezi řízením sporným a nesporným (taxativní výčet v § 120 odst. 2 OSŘ), co by dvěma druhy řízení nalézacího. Základní rozdíly mezi oběma druhy řízení jsme spatřovali především:25 různost jejich účelu různý způsob stanovení pravomoci jiný okruh účastníků odlišné určení místní příslušnosti moţnost vstupu státního zastupitelství do nesporného řízení odlišné způsoby zahájení řízení omezená dispozice řízení a předmět řízení v rámci dokazování uplatňování zásady vyšetřovací v nesporném řízení odlišná problematika nákladů v nesporném řízení zvláštnosti nesporného řízení v právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí V rámci přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně podle dikce zákona § 212a OSŘ lze dovodit, ţe i odvolací řízení bude mít jiný průběh jak v sporném, tak v nesporném řízení. V § 212a odst. 1 OSŘ se proto výslovně stanoví, ţe odvolací soud přezkoumá rozhodnutí soudu prvního stupně také z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. To platí

24 25

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2006. s. 396-403.

21

stejně jak ve věcech, v nichţ je v odvolacím řízení uplatňován systém úplné apelace, tak i při postupu podle principů neúplné apelace. Výjimky jsou uvedené v § 212a odst. 2 aţ 6 OSŘ. 3. 3

ZAŘAZENÍ PRINCIPU NEÚPLNÉ APELACE DO SYSTÉMU OPRAVNÝCH PROSTŘEDKŮ V JEDNOTLIVÝCH DRUZÍCH ŘÍZENÍ Ţaloba na obnovu řízení, společně se ţalobou pro zmatečnost a dovoláním,

představuje mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout soudní rozhodnutí, které jiţ nabylo právní moci. Cílem ţaloby na obnovu řízení je dosáhnout nového projednání, jelikoţ v původním rozhodnutí ve věci samé nebyl správně nebo úplně zjištěn skutkový stav. Tento institut bude podle zákona uplatňován proti platebním rozkazům, usnesení o schválení míru a dědictví, částečným a mezitímním rozsudkům, rozsudkům pro uznání a zmeškání. Tuto ţalobu bude moţné pouţít jak proti rozhodnutí prvního stupně, tak proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo meritorně rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu první instance ve věci samé. Ţaloba na obnovu řízení můţe být podána jen z taxativně vymezených důvodů. Podle § 228a OSŘ se za důvody obnovy pokládají nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, jestliţe je účastník nemohl bez své viny v původním řízení pouţít před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a OSŘ a stejně tak před odvolacím soudem za předpokladu, pokud jsou způsobilé přinést pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. V případech, kde bylo proti rozhodnutí soud první instance podáno odvolání, povaţuje se za původní řízení i řízení odvolací, je nutno rozlišovat dvě moţné varianty. Řízení, která jsou ovládaná principem neúplné apelace, se povaţuje za původní řízení taktéţ řízení odvolací, ale pouze za předpokladu, ţe uplatnění těchto nových skutečnosti v odvolacím řízení není v rozporu s § 205a a § 211a OSŘ. Jinak tomu bude ve věcech předvídaných v § 120 odst. 2 OSŘ, v nichţ je uplatňována zásada úplné apelace, kde půjde o nové skutečnosti a důkazy tehdy, kdyţ nemohly být nezaviněně účastníkem uplatněny do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu nebo do doby, kdy mu marně vypršela lhůta k podání odvolání. Při přezkoumání rozsudků pro zmeškání a rozsudků pro uznání v odvolacím řízení bude postupováno podle zásady úplné apelace (§ 205b OSŘ). Ţaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, který slouţí k nápravě závaţných procesněprávních nedostatků, které ve věci vznikly. Ţalobou pro zmatečnost není připuštěno domáhat se nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení. Z tohoto důvodu ţaloba pro zmatečnost a řízení 22

o ní je zaloţena na kasačním principu, který se projevuje v tom, ţe příslušný soud o této ţalobě v případě její důvodnosti napadené rozhodnutí zruší. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání lze odůvodnit jen jedním ze tří taxativně vypočtených dovolacích důvodů (srov. § 241a odst. 2, 3 OSŘ). Případné argumenty uplatnitelné odvoláním jsou v sporech podléhající reţimu neúplné apelace vymezeny podstatně obsáhleji a u odvolání proti usnesením, jimiţ nebylo rozhodnuto o věci samé, nejsou odvolací důvody nijak omezeny (oproti dovolání). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je povinen dovolací soud přezkoumat v takovém stavu, v jakém bylo vydáno. V dovolacím řízení není připuštěno uplatňování nových skutečností a důkazů (§ 241a odst. 4 OSŘ). Naproti tomu v odvolacím řízení je uplatňování nových skutečností a důkazů omezeno jen ve sporech podléhajících reţimu neúplné apelace, nicméně ani v tomto reţimu se toto omezení neprosazuje bezvýjimečně (srov. § 205a a 211a OSŘ). Dokazování je v dovolacím řízení umoţněno jen k prokázání dovolacích důvodů (§ 243a odst. 2 OSŘ), přičemţ odvolacímu soudu se podobná omezení ve vztahu k odvolacím důvodům nekladou (srov. § 213 a 213a OSŘ). V právní úpravě dovolání není u ţádného z dovolacích důvodů povoleno uplatňování nových skutečností nebo důkazů. Za nové se pokládají skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem první instance nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a OSŘ v řízení před odvolacím soudem. Pokud účastník uplatní před odvolacím soudem skutečnosti nebo důkazy v rozporu s § 205a nebo 211a OSŘ a poté je znovu zopakuje v dovolacím řízení, bude se jednat z pohledu dovolacího řízení o nové skutečnosti nebo důkazy. O uplatnění principu neúplné apelace v právní úpravě odvolání, jakoţto jediný řádný opravný prostředek, který je zaloţený na apelačním systému, je pojednáno v následující kapitole.

23

4. KAPITOLA ČTVRTÁ: PRÁVNÍ ÚPRAVA NEÚPLNÉ APELACE V ODVOLACÍM ŘÍZENÍ Podle platné právní úpravy je odvolání (appellatio) jediný řádný opravný prostředek a zda-li účastníci řízení vyuţijí tuto moţnost zaručenou zákonem, závisí jen na vůli těchto oprávněných osob, jelikoţ české procesní právo je převáţně ovládáno zásadou dispozitivnosti řízení, coţ v konečném důsledku znamená větší odpovědnost účastníků za průběh řízení. Všeobecně se odvolání povaţuje za univerzální opravný prostředek, protoţe účastník řízení jím můţe napadnout jak rozsudek, tak usnesení soudu prvního stupně, pokud to zákon výslovně nevylučuje a proti výroku platebního rozkazu, elektronického platebního rozkazu a směnečného a šekového platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení. Dle dikce občanského soudního řádu je stanoveno, ţe odvoláním lze napadnout ta rozhodnutí, která byla vydána soudem v řízení v prvním stupni. Z logiky věci plyne, ţe odvoláním nelze tak napadnout rozhodnutí odvolacího (dovolacího) soudu, které vydal v průběhu odvolacího nebo dovolacího řízení a jemuţ tedy nepředcházelo o dané otázce řízení v prvním stupni. Podle funkční příslušnosti soudů, jeţ je upravena v §10 a v §10a OSŘ, rozhodují krajské soudy o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů a vrchní soudy o odvoláních proti rozhodnutím krajským soudů jako soudů prvostupňových. „Odvolací řízení je založeno na apelačním systému, který vyjadřuje, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudu prvního stupně a že odvolací soud může (buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně nebo soudu dožádaného) provádět dokazování ve věci samé. Ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ, při přezkoumání rozsudků pro uznání, rozsudků pro zmeškání a nemeritorních usnesení soudu prvního stupně, ve věcech výkonu rozhodnutí, v exekučních věcech prováděných podle zákona č. 120/2001 Sb., ve věcech konkursu a vyrovnání podle zákona č. 328/1991 Sb. a ve věcech insolvenčního řízení (včetně incidenčních sporů) podle zákona č. 182/2006 Sb. se nadále uplatňuje úplná apelace. Ve sporech, tj. ve věcech neuvedených v § 120 odst. 2 OSŘ (s výjimkou rozsudků pro uznání, rozsudků pro zmeškání a nemeritorních usnesení soudu prvního stupně), včetně věcí projednávaných a rozhodovaných podle části páté OSŘ, odvolání spočívá na neúplné apelaci. Kromě rozdílů v uplatnění apelačního systému se přezkumná činnost odvolacího soudu odlišuje ve způsobu pro jednání jednotlivých věcí a v rozhodnutí o odvolání. Obsahově se tedy jednotně pojaté odvolací opravné řízení „rozpadá“ na odvolací řízení:

24

1.

ve věcech sporného řízení a řízení podle části páté ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem,

2.

ve věcech nesporného řízení, při přezkoumání rozsudků pro uznání a pro zmeškání a ve věcech výkonu rozhodnutí, v exekučních věcech prováděných podle zákona č. 120/2001 Sb. , ve věcech konkursu a vyrovnání a ve věcech insolvenčního řízení, a

3. 4. 1

při přezkoumání nemeritorních rozhodnutí soudu prvního stupně.“ 26 PODMÍNKY PŘÍPUSTNOSTI ODVOLÁNÍ Podstata podmínek spočívá jednak v moţnosti pouţití všestranného a obecně

přípustného přezkoumání správnosti rozhodnutí, jednak v společenském zájmu na konečném pravomocném rozhodnutí ve věci, čímţ se posiluje právní jistota účastníků řízení. Průběh řízení na soudu prvého stupně je tedy plně vázán na splnění procesních podmínek přípustnosti. Těmi pak jsou způsobilý předmět, proti němuţ směřuje odvolání podané oprávněnou osobou při dodrţení předepsané zákonné lhůty k podání odvolání. Podmínky přípustnosti odvolání jsou objektivní a subjektivní povahy, jak je rozlišuje procesní teorie.27 4. 1. 1 Objektivní podmínky přípustnosti odvolání Odvoláním lze napadnout rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně vydaná okresním nebo krajským soudem, pokud nejde o případ, kdy zákon odvolání nepřipouští, a to v zákonné lhůtě. Objektivními podmínkami přípustnosti odvolání jsou tedy: Existence nepravomocného rozhodnutí soudu 1. instance Přípustnost odvolání proti rozhodnutí Dodrţení lhůty28 4. 1. 2 Subjektivní podmínky přípustnosti odvolání Subjektivní podmínky přípustnosti odvolání vyjadřují okruh osob, oprávněných podat odvolání. Jedná se tu o tzv. procesní legitimaci. Odvolání můţe především podat účastník, v jehoţ prospěch nebylo plně rozhodnuto. Odvolání dále můţe podat vedlejší účastník (§ 203 odst. 1 OSŘ) a státní zástupce (§ 203 odst. 2 OSŘ).29

26

DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1589-1590. 27 SCHELLEOVÁ, I. Český civilní proces. Praha : Nakladatelství Linde, 1997. s. 445. 28 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2006. s. 465. 29 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Civilní proces. Praha : Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA, 2006. s. 608.

25

V případech, kdy půjde o některý z případů společenství účastníků, tj. subjektivní kumulaci, bude důleţité, jedná-li se o společenství samostatné nebo nerozlučné. V obou dvou typech společenství je kaţdý společník oprávněn podat odvolání, avšak s různými účinky odvolání vůči postavení jiných společníků. U samostatného společenství se účinky odvolání vztahují jen k postavení společníka, který podal odvolání, naproti u nerozlučného společenství se účinky podání odvolání budou vztahovat ke všem nerozlučným společníkům. Oprávnění podat odvolání ale jiţ nemá ten z účastníků, který se práva odvolání po vyhlášení rozhodnutí výslovně vzdal nebo jej účinně vzal zpět, jelikoţ se jedná neodvolatelný procesní úkon účastníka a soud by případné odvolání odmítl (§ 218 písm. b OSŘ). Zároveň platí, ţe pokud účastník odvolání podal, nemůţe se jej vzdát, moţnost vzít odvolání zpět však zůstává, dokud odvolací soud o něm nerozhodl. V případě zpětvzetí odvolání je důsledkem zastavení odvolacího řízení. Ţalobci je dána moţnost vzít i v průběhu odvolacího řízení ţalobu zpět, a to jen z části nebo v plném rozsahu (§ 222a OSŘ). Ostatní účastníci budou soudem dotázáni, zda se zpětvzetím souhlasí a při kladné reakci soud zruší rozhodnutí prvního stupně. Není-li dán souhlas ostatních účastníků se zpětvzetím ţaloby z váţných důvodů, odvolací soud rozhodne, ţe zpětvzetí ţaloby není účinné a po právní moci tohoto usnesení bude pokračováno v odvolacím řízení. Bylo-li však podáno odvolání opoţděně, nebo neoprávněnou osobou, anebo také proti rozhodnutí, proti němuţ není přípustné, odvolací soud rozhodnutí soudu první instance nezruší a řízení nezastaví. 4. 2

NÁLEŢITOSTI ODVOLÁNÍ Odvolání, jakoţto procesní úkon účastníka, kterým napadá rozhodnutí soudu první

instance pro jeho nesprávnost, lze podat v písemné formě, ústně do protokolu, telegraficky nebo faxem (§ 42 odst. 1 OSŘ). V případě podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je nutné jej doplnit ve lhůtě tří dnů, stejně tak se tento postup uplatňuje pří pouţití telefaxu nebo v jiné elektronické podobě, kdy je nutné předloţit jeho originál, případně písemným podáním shodného znění (§ 42 odst. 3 OSŘ). Jestliţe účastník nedodrţí tuto lhůtu, nemůţe soud k telegraficky nebo faxem učiněnému podání přihlíţet. Z pohledu obsahového se podání odvolání dělí jednak podle obecných náleţitostí (§ 42 odst. 4 OSŘ) a jednak zvláštních náleţitostí (§ 205 OSŘ). Obecné náleţitosti musí splňovat kaţdé podání, z toho logicky plyne, ţe se tato podmínka vztahuje i pro odvolání. Z podání musí být patrno, kterému soudu je určeno, kdo jej podává, které věci se týká a co sleduje, zároveň musí být podepsáno a datováno. V neposlední 26

řadě musí být podání dodáno v potřebném počtu stejnopisů, v opačném případě je vyhotoví soud a účastník za něj musí zaplatit soudní poplatek podle zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. Způsob vyjádření a obsaţení obecných náleţitostí není důleţitý, zásadní ovšem je, aby se tak stalo způsobem zřejmým, srozumitelným a jednoznačným. Zvláštní náleţitosti ve své podstatě činí z obecného podání odvolání. Podle § 205 OSŘ v odvolání musí být vedle obecných náleţitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací petit). V odvolacím důvodu musí být obligatorně uvedeno, v čem konkrétně odvolatel spatřuje nesprávnost odvolání, tzn. buď po skutkové (error in iudicando) nebo právní stránce (error in procedendo). Odvolacím petitem soud není vázán. Napadené rozhodnutí je třeba přesně určit, neboť i během jednoho řízení (řízení v jedné věci) je zpravidla vydávána celá řada rozhodnutí, nebo jedno rozhodnutí můţe obsahovat více výroků. Odvolatel proto musí uvést spisovou značku (tzv. číslo jednací) a datum vydání (resp. vyhlášení) rozhodnutí. V případě, kdy rozhodnutí obsahuje více výroků, musí odvolatel přesně uvést, který z výroků napadá. Tím účastník realizuje svá dispoziční oprávnění a vymezuje rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu.30 4. 3

ODVOLACÍ DŮVODY Kaţdé odvolání musí obsahovat odvolací důvod, jednoduše poukázání na ta pochybení

po stránce skutkové a právní odvolatelem, ve kterých spatřuje nesprávnosti, které ve svém důsledku vedly v jeho neprospěch v řízení u soudu prvního stupně. Pokud se účastník odvolává proti nemeritornímu rozhodnutí, má moţnost pouţít jakýkoliv odvolací důvod, naproti tomu odvolává-li se proti meritornímu rozhodnutí, resp. rozsudku nebo usnesení, jímţ bylo rozhodnuto ve věci samé, je účastníku dovoleno uvést jen některý ze zákonem stanovených kvalifikovaných důvodů podle ustanovení § 205 odst. 2 OSŘ, které prakticky pokrývají všechny moţné situace, které mohou pravděpodobně nastat. „V systému neúplné apelace, ovládajícím civilní sporné řízení, jsou skutečnosti a důkazy, které se týkají podmínek řízení, odvolacím důvodem, i když nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Zjistí-li odvolací soud, že řízení před soudem prvního stupně nemělo proběhnout pro nedostatek některé z procesních podmínek, zruší jeho rozhodnutí a podle

30

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2006. s. 473-4.

27

povahy nedostatku buď vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc příslušnému soudu, popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu (věci správního soudnictví), či postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží, popřípadě rozhodne o zastavení řízení, jestliže shledá nedostatek procesní podmínky neodstranitelným (§ 219a a § 221 odst. 1 OSŘ).“31 Ovšem nestačí jen odkázat na jednotlivý ze zákona vymezených důvodů, bude nutná konkretizace nesprávnosti, která vedla k pochybení soudu po stránce skutkové a právní. Odvolací soud není odvolacími důvody ani odvolacím návrhem vázán, odvolatel je proto oprávněn aţ do rozhodnutí o odvolání měnit a doplňovat odvolací důvody, jejichţ prostřednictvím zpochybňuje rozhodnutí prvního stupně a je rovněţ oprávněn měnit odvolací návrh (tzv. petit). Naproti tomu odvolatel po uplynutí odvolací lhůty není oprávněn měnit rozsah, v jakém je rozhodnutí napadeno, a meze, ve kterých se domáhá přezkoumání rozhodnutí. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou v odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen v těch případech, jeţ jsou uvedeny v § 205a odst. 1 OSŘ.32 Tato omezení odvolacích důvodu se ovšem v nesporném řízení (§ 120 odst. 2 OSŘ) neuplatňují. Proto ve sporných řízeních se při přezkoumávání ve věci samé v naší platné právní úpravě uplatňuje systém neúplné apelace, naproti tomu při přezkoumávání rozhodnutí ve věci samé, vydaných v nesporných řízeních, a také jde-li o rozhodnutí nikoliv v meritu věci, se uplatňuje systém apelace úplné. Zvláštní zmínku zasluhuje úprava odvolacích důvodů u rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání (§ 205b OSŘ). Pro připomenutí, jde o rozsudky, jimţ nepředchází důkazní řízení, nýbrţ se vychází z fikce, ţe skutková tvrzení ţalobce jsou nesporná (rozsudek kontumační), nebo ţe nárok je ţalovaným uznán (rozsudek pro uznání). Nemohou být tudíţ v odvolacím řízení připuštěny odvolací důvody, které zpochybňují správnost a úplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. Proto odvolacím důvodem můţe být, vedle vad uvedených v ust. § 205a odst. 2 písm. a) OSŘ (nedostatek podmínek řízení, věcná nepříslušnost soudu, vyloučený soudce, vadně obsazený soud), jenom to, ţe nebyly splněny

31

STAVINOHOVÁ, J., LAVICKÝ, P. Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum. 2008, s. 369. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2003. s. 416. 32

28

zákonem stanovené podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a OSŘ) nebo rozsudku pro zmeškání (§ 153b OSŘ).33 4. 4

PRINCIP NEÚPLNÉ APELACE V ODVOLACÍM ŘÍZENÍ

4. 4. 1 Ve věcech sporného řízení a řízení podle části páté ve věcech, o nichţ bylo rozhodnuto jiným orgánem Pro tyto věci je charakteristické, ţe jsou-li napadeny odvoláním, uplatňuje se v nich systém neúplné apelace. Nové skutečnosti a důkazy mohou být uplatněny v tomto odvolání nebo za odvolacího řízení jen pokud to zákon nevylučuje. Nové skutečnosti a důkazy budou za odvolacího zohledněny pouze v případě, ţe byly uplatněny, tj. k jejich prosazení nepostačí, jestliţe během odvolacího řízení vyšly najevo. Odvolací důvody v těchto věcech jsou vymezeny v § 205 odst. 2 OSŘ. Není-li součástí odvolání ţádný odvolací důvod, přestoţe soud učinil výzvu k jeho doplnění, napadené rozhodnutí nemůţe být přezkoumáno a odvolací soud bude nucen odvolání odmítnout. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, není pro odvolací soud závazný, tudíţ odvolací soud je oprávněn zopakovat důkazy nebo provést další dokazování v souladu s principem neúplné apelace. „Důkazy však nemusí opakovat, jestliže soud prvního stupně ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, neprovedl jiné důkazy, z nichž by při zjišťování skutkového stavu vycházel, a nemusí provádět další důkazy, jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud provedeno žádné nebo bylo provedeno zcela nedostatečné dokazování.“34 Meritornímu rozhodnutí o odvolání v těchto věcech předchází nařízené jednání. Bez nařízeného jednání můţe být rozhodnuto, jen pokud odvolání bylo podáno pouze z důvodů nesprávného právního posouzení věci a zároveň se účastníci svého práva na projednání věci vzdali a stejně tak odvolací soud neopakuje a ani nedoplňuje dokazování. Odvolací soud můţe o odvolání rozhodnout vícero způsoby. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně buď potvrdí, nebo zruší z důvodů uvedených v § 219a odst. 1 OSŘ anebo změní, ale můţe jej zrušit také z důvodů uvedených v § 219a odst. 2 OSŘ.

33

KINDL, M., ŠÍMA, A., DAVID, O. Občanské právo procesní. 2. vyd. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 273-274. 34 DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1590.

29

4. 4. 2 Ve věcech nesporného řízení, při přezkoumání rozsudků pro uznání a pro zmeškání a ve věcech výkonu rozhodnutí, v exekučních věcech prováděných podle zákona č. 120/2001 Sb. , ve věcech konkursu a vyrovnání a ve věcech insolvenčního řízení V těchto věcech je pro odvolací řízení charakteristické, ţe se v nich uplatňuje princip úplné apelace. V odvolání a za odvolacího řízení se povaţují za způsobilé odvolací důvody také nové skutečnosti, s výjimkou věcí nesporného řízení, tj. věcí uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ, avšak nepostačuje, aby za řízení vyšly najevo, ale musí být účastníky řízení výslovně uplatněny. Odvolání musí obsahovat některý ze zákonem vymezených důvodů, které jsou vypočteny v § 205 odst. 2 OSŘ. Není-li součástí odvolání ţádný odvolací důvod, přestoţe soud učinil výzvu k jeho doplnění, napadené rozhodnutí nemůţe být přezkoumáno a odvolací soud bude povinen odvolání odmítnout. Avšak tento postup ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ neplatí, jelikoţ v rámci těchto řízení musí být vţdy napadené rozhodnutí přezkoumáno i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. „Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může zopakovat důkazy nebo provést další dokazování, byly-li další důkazy – s výjimkou věcí nesporného řízení – uplatněny; důkazy nemusí opakovat, jestliže soud prvního stupně ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, neprovedl jiné důkazy, z nichž by při zjišťování skutkového stavu vycházel, a nemusí provádět další důkazy, jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud provedeno žádné nebo bylo provedeno zcela nedostatečné dokazování.“35 O nařízení jednání u meritorního rozhodnutí o odvolání platí to stejné, co v předešlé podkapitole. Obdobně i o způsobu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 219a OSŘ. 4. 4. 3 Při přezkoumání nemeritorních rozhodnutí soudu prvního stupně Nemeritorní rozhodnutí, tzn. jiná neţ ve věci samé vyhlášená (vydaná) rozhodnutí, jsou v odvolacím řízení přezkoumávána podle systému úplné apelace. Nové skutečnosti a nové důkazy zohlední odvolací soud, mohou-li mít při přezkoumání nemeritorního rozhodnutí prvního stupně význam. Nové skutečnosti a důkazy musí být výslovně uplatněny, jen pokud se nejedná o přezkoumání nemeritorního rozhodnutí, které bylo vydáno v nesporném řízení. 35

DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1591.

30

„Odvolací důvody pro podání odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí nejsou v zákoně předepsány; proti tomuto rozhodnutí lze proto v odvolání namítnout vše, co zpochybňuje jeho správnost, popř. co představuje vadu řízení jemu předcházejícího, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí. Neobsahuje-li odvolání ani přes výzvu soudu žádné odvolací důvody, odvolací soud rozhodnutí vždy přezkoumá i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny.“36 Odvolací soud je povinen provést veškeré důkazy a potřebná šetření, kterými budou zjištěny všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo vyšetřeny všechny významné okolnosti. O odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolací soud rozhoduje bez nařízení jednání, avšak jednání musí být nařízeno, pokud se provádí dokazování. Odvolací soud o odvolání rozhodne buď tak, ţe napadené rozhodnutí soudu potvrdí, nebo zruší z důvodů uvedených v § 219a odst. 1 OSŘ, anebo změní. Není mu jej povoleno zrušit pouze proto, ţe nebyly objasněny (vyšetřeny) všechny významné skutečnosti nebo okolnosti. 4. 5

OSTATNÍ ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ Podle principu rovného postavení účastníků občanského soudního řízení je

vyţadováno, ţe jestliţe je v moţnosti uvádět nové skutečnosti a důkazy omezen odvolatel, stejné omezení bude platit i pro ostatní účastníky odvolacího řízení a naopak, je-li dovoleno odvolateli umoţněno uvádět jakékoliv nové skutečnosti a důkazy, mohou je ostatní účastníci odvolacího řízení rovněţ uvádět. Dle dikce ustanovení § 211a OSŘ občanského soudního řádu jiní účastníci (bude se zde jednat hlavně o protistranu) řízení neţ odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně jen za podmínek uvedených v § 205a OSŘ. „Pokud však pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1 OSŘ neplatí, protože je u něj (nikoliv tedy též u protistrany) dán některý z důvodů uvedených v § 205a OSŘ [zřejmě by šlo o důvody podle §205a písm. c) až f)], nemůže toto omezení platit ani pro protistranu. V opačném případě by nešlo o spravedlivý proces. Tak pokud např. odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 OSŘ, může i v odvolacím řízení uplatnit tzv. novoty. Protistrana ovšem musí v tomto případě mít možnost na tyto novoty reagovat, a proto i jí musí být dána možnost novoty uplatnit. To platí i pro nedostatek jiných poučení, vyjmenovaných v §205a OSŘ, a patrně i v případě, kdy odvolatel

36

DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1591.

31

uplatní skutečnosti nastalé až po vyhlášení rozhodnutí. Protistrana musí mít možnost na relevantní tvrzení těchto nových skutečností reagovat. Nedostatky v poučení jiné strany než odvolatele však nejsou významné, byl-li odvolatel poučen řádně.“37

37

IŠTVÁNEK, F. In DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl (§ 201 až 376). Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 1126.

32

5. KAPITOLA PÁTÁ: NOVÉ SKUTEČNOSTI A DŮKAZY V českém odvolacím řízení platí obecný zákaz vyplývající ze zásady koncentrace řízení (tato zásada se neuplatní ve věcech § 120 odst. 2 OSŘ a v řízení o výkon rozhodnutí) uvádět nové skutečnosti a důkazy v rámci sporného řízení, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé jsou odvolacím důvodem jen za výjimek uvedených v § 205a písm. a) aţ f) OSŘ. „Není-li dána některá z těchto výjimek, nemohou být v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, vydanému ve sporném řízení, uplatněny nové skutečnosti ani nové důkazy. Okolnost, proč účastník (vedlejší účastník) tyto skutečnosti nebo důkazy neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně, přitom není významná. Nemohl-li je uplatnit bez své viny, není tím dán odvolací důvod, ale důvod pro obnovu řízení [( srov. § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ].“38 Z dikce § 101 OSŘ jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 OSŘ) a další procesní povinnosti uloţené jim zákonem nebo soudem, a to vše za účelem za dosaţení účelu řízení. Přesto můţe nastat situace, kdy účastníci řízení uţ v návrhu na zahájení řízení neuvedou úplný či pravdivý výčet relevantních skutečností nebo neoznačí rozhodující důkazy významných pro soudní rozhodnutí, o které opírají své odvolání, a to ani v průběhu řízení, nehledě na to, ţe jim to zákon ukládá. Důvod, který vedl účastníky k tomuto jednání, spočívá buď v jejich úmyslu, nebo tak jednoduše nepokládají za důleţité učinit. Nicméně v praxi se můţe stát, ţe účastníci řízení neuvedou určité skutečnosti, nebo nenavrhnou jiné důkazy z důvodů, které jak v době podání návrhu, tak v průběhu samotného řízení na soudě prvního stupně do vyhlášení prvního rozhodnutí jim nebyly známé, nebo v té době ještě zkrátka neexistovaly, takţe nemohly být účastníky uplatněny. Z těchto příčin je soud prvního stupně nemůţe pouţít jako podklad pro své rozhodnutí. V případě, ţe by tyto skutečnosti nebo důkazy mohly mít výrazný vliv na soudní rozhodnutí, tj. soud by pravděpodobně v daném případě dospěl k jinému právnímu názoru, neţ který uvedl ve svém původním rozhodnutí a před soudem prvního stupně nebyly zároveň uvedeny ani navrţeny, bude se pak jednat o takové skutečnosti a důkazy, které budou podle § 205a tzv. novoty, tj. nové skutečnosti a důkazy. Nutno ale připomenout, ţe ve sporných řízeních soud smí

38

DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 9.

33

k novým skutečnostem nebo důkazům přihlédnout jedině tehdy, byly-li uplatněny ve smyslu § 212a odst. 3 OSŘ. V této kapitole se proto budu zabývat úlohou nových skutečností a důkazů, případy jejich uplatnitelnosti v odvolacím řízení, tj. prolomením principu neúplné apelace a vlivem tzv. koncentrační novely OSŘ provedenou zák. č. 7/2009 Sb., která výrazně ovlivnila běh českého civilního řízení. 5. 1

NOVÉ SKUTEČNOSTI V obecné rovině by se nové skutečnosti daly definovat jako takové skutečnosti, které

v průběhu řízení nebo před soudem prvního stupně nebyly účastníkem řízení, stejně tak i vedlejším účastníkem, uvedeny nebo jinak nevyšly najevo. V případě, ţe nové skutečnosti byly účastníkem uvedeny (z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo ţe jinak vyšly najevo (například při provádění dokazování), byly z hlediska § 205a odst. 1 OSŘ uplatněny v řízení před soudem prvního stupně. Měřítkem v tomto směru je porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaţenými v odvolání. Uvádí-li odvolatel v odvolání takové skutečnosti (tvrzení o nich), které v průběhu řízení před soudem prvního stupně jiţ byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak se nejedná o uplatňování „nových“ skutečností. „Pro systém neúplné apelace je charakteristické, že skutkový základ věci vycházejících z uplatněných rozhodných skutečností (z tvrzení o nich), který byl vybudován v řízení před soudem prvního stupně, nesmí být v odvolacím řízení změněn. V systému neúplné apelace není úkolem odvolacího soudu rozhodnout, zda jsou rozsudek soudu prvního stupně nebo jeho usnesení ve věci samé založeny na zcela správně a úplně zjištěném skutkovém stavu věci, ale zda jsou založeny na skutkovém stavu věci, zjištěném správně a úplně se zřetelem k tomu, co účastníci (vedlejší účastníci) během řízení před soudem prvního stupně uvedli (tvrdili) nebo co jinak vyšlo za řízení v prvním stupni najevo. Skutečnost, která byla již v řízení před soudem prvního stupně známa, tedy může být v odvolání „dolíčena“ (tj. uvedena podrobněji a úplněji než původně), však jen tehdy, jestliže se promítne do odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) OSŘ, a je tedy z tedy z tohoto hlediska způsobilá odůvodnit závěr, že skutkový stav, na němž byl vybudován rozsudek soudu prvního stupně, nebyl správně (z pohledu těchto odvolacích důvodů) zjištěn.“ 39 Vyvstane-li taková skutečnost, jeţ byla uvedena za řízení před soudem první instance,

39

DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 8.

34

nebo v něm jinak vyšla najevo, není povaţována v odvolacím řízení za novou jen kvůli tomu, ţe k ní nebylo či nemohlo být před soudem prvního stupně přihlédnuto z důvodu koncentrace řízení. 5. 2

NOVÉ DŮKAZY „Důkazy, které odvolatel navrhl v odvolání, jsou „nové tehdy, jestliže nebyly navrženy

žádným z účastníků (vedlejších účastníků) v průběhu řízení před soudem stupně prvního nebo nejpozději do skončení prvního jednání (§ 118b odst. 1 OSŘ) a ani nebyly provedeny soudem prvního stupně podle § 120 odst. 3 věty první OSŘ. Byl-li důkaz před soudem prvního stupně označen (byť neúplně, ale dostatečně konkrétně, aby mohl být odlišen od jiných důkazů stejného druhu) nebo provedl-li soud prvního stupně důkaz, který nebyl účastníky navržen, neboť potřeba jeho provedení ke zjištění skutkového stavu věci vyšla v řízení najevo (po datu 1. 7. 2009 jen tehdy, pokud jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu, vyplývají-li z obsahu spisu) nemůže jít o „nový“ důkaz. Důkaz lze považovat za uplatněný před soudem prvního stupně jen tehdy, by-li za řízení v prvním stupni označen tak, aby mohl být soudem bez dalšího proveden, nebo alespoň natolik konkrétně, aby bylo zřejmé, o jaký důkaz jde, a aby jej bylo možné odlišit od jiných důkazů stejného druhu (například v návrhu na provedení důkazů výslechem svědka postačuje uvést alespoň jeho jméno a příjmení, v návrhu na provedení důkazu listinou je třeba uvést alespoň to, kdo listinu vydal a čeho se má týkat, apod.).“ 40 Pokud byl důkaz navrţen před soudem prvního stupně v rozporu s účinky koncentrace řízení a nebylo k němu proto přihlédnuto soudem prvního stupně, nemůţe být v odvolacím řízení povaţován za „nový“. Judikatura se k novému důkazu v odvolacím řízení v systému neúplné apelace vyjádřila tak, ţe „vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 OSŘ, nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu.“41

40

DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 8. 41 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007.

35

5. 3

PROLOMENÍ PRINCIPU NEÚPLNÉ APELACE Systém neúplné apelace, který je zaveden u přezkoumání rozsudků a usnesení (nikoli

tedy usnesení pouze procesní povahy), kterými se rozhoduje ve věci samé, však novela nezavádí bezvýjimečně. „Výjimky lze rozdělit do tří skupin. Jednou z nich je exekuční řízení, pro které je zákaz uvádění nových skutečností a důkazů výslovně vyloučen ustanovením § 254 odst. 4. Další výjimku ze zákazu uvádění novot představují řízení, pro která platí vyšetřovací zásada, a která uvádí výslovným výčtem ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ. Výčet těchto řízení novela rozšiřuje o další dvě řízení. Za třetí výjimku lze označit skupinu případů uvedených v ustanovení § 205a pod písm. a) až f) OSŘ.“42 Podle § 205 odst. 2 písm. f) OSŘ lze odvolání odůvodnit tím, ţe soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny. V ustanovení § 205a se v návaznosti na to vymezuje, při jakých podmínkách takové „další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny“, tj. „nové skutečnosti“ a „nové důkazy“, mohou být způsobilým odvolacím důvodem. Obdobně tomu tak bude u jiných účastníků neţ u odvolatele dle § 211a OSŘ. Pokud by účastník řízení skutečnosti nebo důkazy uplatnil v rozporu s § 205a nebo § 211a OSŘ, odvolací soud nesmí při zjišťování skutkového stavu k takovým novým skutečnostem nebo důkazům přihlédnout (§ 213 odst. 3 OSŘ). Za výjimky ze zákazu novot v odvolacím řízení jsou dle dikce zákona taxativně uvedené tyto případy: a) jestliţe se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu Jedná se spolu s písm. b) o vady „zmatečného“ charakteru. Podmínky pro řízení před soudem jsou dle § 103 OSŘ soudem zkoumány kdykoli během řízení. Pokud zjistí jejich nedostatek, není moţné rozhodnout ve věci samé a řízení musí být poté zastaveno, jde-li o takový nedostatek, který jiţ nelze odstranit, nebo který sice lze odstranit, ale který se přes k tomu učiněná vhodná opatření nepodařilo odstranit, např. nepodařilo se podat námitku nedostatku místní příslušnosti nejpozději při prvním úkonu. Nedostatek podmínek nelze tolerovat ani v odvolacím řízení, které je zaloţeno na systému neúplné apelace. Obdobně tomu je tak u věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudců (přísedící) a obsazení soudu. 42

MACKOVÁ, A. Opravné prostředky v novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2000, č. 8. s. 27-28.

36

Rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný soud nebo přijal-li rozhodnutí, popřípadě se na projednávání věci podíleli vyloučení soudci (přísedící), anebo byl-li soud nesprávně obsazen, brání tyto vady rozhodnutí ve věci samé i v systému neúplné apelace. Vyskytnuvší se vady musí být odstraněny, z toho důvodu lze uvést tzv. novoty.43 Odvolateli je proto nutné umoţnit, aby se v odvolacím řízení dovolal skutečností nebo důkazů o existenci odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a). b) k prokázání vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci Spolu s vadami dle písm. a) se jedná o vady závaţného charakteru, proto vyjmutí těchto vad je výsledkem snah o přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí (rozsudky soudu prvního stupně nebo jeho usnesení ve věci samé) v odvolacím řízení před přísným uplatněním systému neúplné apelace, aby mohly být tyto vady odvolacím soudem odstraněny. Účastníci řízení by však stále měli ještě jiný způsob, jak se doţádat přezkumu rozhodnutí, a to cestou vyuţití mimořádných prostředků ţalobou pro zmatečnost a dovolání po právní moci rozhodnutí, coţ je však na druhou stranu neţádoucí z hlediska zásahu do právní jistoty účastníků v právních vztazích. Stejně tak jak v písm. a) důvod procesních vad řízení, které by vedly k nesprávnosti rozhodnutí, jsou důvodem pro neuplatnění neúplné apelace bez ohledu na druh řízení. Obdobně zde platí pouţitelnost odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) OSŘ. Takovými novými skutečnostmi a důkazy bude např. tvrzení, ţe účastník se v důsledku nesprávného doručení neúčastnil jednání před soudem prvního stupně, protoţe o něm nebyl vyrozuměn.44 c)

má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichţ spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně V tomto případě výjimka ze zákazu novot má účastníkům naskýtat moţnost se

43

DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 9. 44 IŠTVÁNEK, F. In DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl (§ 201 až 376). Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 1090.

37

vyjádřit k hodnocení důkazních prostředků provedených soudem ve svém rozhodnutí. „Pro znevěrohodnění důkazního prostředku nestačí jen pouhé popírání, ba ani poukazování na důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit jiný skutkový stav. Je třeba uvést skutečnosti, které přímo zpochybňují věrohodnost důkazu (např. znalec byl podplacen), a nabídnout k nim důkazy (opět nestačí důkazy, ze kterých se podává nesprávnost posudku, je třeba nabídnout přímo důkaz k úplatkářskému jednání). Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) OSŘ může být uplatněn jedině proti přezkoumatelnému rozhodnutí, v němž je vyjádřeno, na základě jakých zjištění dosáhl soud skutkového závěru. Přípustnost tvrzení nové skutečnosti, popř. nového důkazního návrhu zde zakládá na tom, aby odvolatel mohl zpochybnit věrohodnost důkazního prostředku, na němž soud svůj skutkový závěr postavil, neboť účastník až do rozhodnutí soudu o takovém jeho hodnocení nemohl vědět.“45 Judikatura se k této výjimce ze zákazu novot vyjádřila tak, ţe „I. nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c) OSŘ), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dověděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení.“46 d)

má-li jimi být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, ţe pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a ţe odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 aţ 3 Novela OSŘ provedená zák. č. 59/2005 Sb. (viz kapitola druhá), účinná od 1. dubna 2005, přinesla nový odvolací důvod, kdy v řízení, ve kterém odvolatel v napadeném rozhodnutí neuspěl, protoţe nebyl v důsledku nesprávného právního

45

IŠTVÁNEK, F. In DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl (§ 201 až 376). Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 1090-1091. 46 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003.

38

názoru soudu prvního stupně poučen podle § 118a odst. 1 aţ 3 OSŘ. Podle § 118a odst. 1, 2 a 3 OSŘ je soud povinen v daných situacích poskytnout účastníkům řízení poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní, a je v nich určen postup, jaký má soud pouţít při splnění této své poučovací povinnosti. Jestliţe soud prvního stupně odvolatele během přípravného jednání [srov. § 114c odst. 3 písm. b)] nebo při jednání řádně nepoučil podle § 118a odst. 1, 2, 3 OSŘ, přestoţe to bylo vhodné s přihlédnutím ke stavu řízení a odvolatel nebyl ve věci samé úspěšný (věc byla rozhodnuta v jeho neprospěch) a příčinou neúspěchu odvolatele ve věci bylo neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene a ţe uvedený stav vznikl z důvodu nesplnění poučovací povinnosti soudu uvedené v § 118a odst. 1, 2, 3 OSŘ, tak ustanovení občanského soudního řádu § 205a odst. 1 písm. d) OSŘ připouští moţnost, aby odvolatel v odvolání uvedl nové skutečnosti nebo důkazy, pomocí nichţ splní nebo můţe splnit svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní. Jejich prostřednictvím tedy odvrátí nebo můţe odvrátit pro něj nepříznivý výsledek předešlého řízení. Aby došlo k aplikaci § 205a odst. 1 písm. d) OSŘ, zákon podmiňuje, aby odvolatel neměl podle obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjádřeného zejména v odůvodnění rozhodnutí) ve věci úspěch, a to pouze z důvodů neunesení břemena tvrzení nebo důkazního břemene. Pokud byl účastník ve věci neúspěšný z jiného důvodu, výjimka ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) OSŘ nebude uplatněna. „Poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 OSŘ soud poskytuje při přípravném jednání prováděném podle § 114c nebo při jednání. Účastník, který se k těmto úkonům nedostavil (a nedostavil-li se ani jeho zástupce), tím soudu zabránil také v tom, aby mu poskytl poučení o jeho povinnosti tvrzení a o důkazní povinnosti, i kdyby to stav řízení vyžadoval (viz § 114c a 118a OSŘ). Nebylo-li řízení zastaveno (např. podle § 114c odst. 7) nebo nebylo-li ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (např. na základě fikce uznání nároku podle § 114c odst. 6) OSŘ nebo rozsudkem pro zmeškání ve smyslu § 153b OSŘ, soud prvního stupně „musí“ ve věci samé rozhodnout, aniž by mohl poskytnout účastníku potřebné poučení. Za této situace není dána výjimka ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů podle § 205a odst. 1 písm. d) OSŘ, i kdyby věc byla rozhodnuta v neprospěch odvolatele pro neunesení břemene tvrzení nebo

39

důkazního břemene, neboť soud prvního stupně tu vůbec neměl poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 OSŘ.“47 Judikatura se k této výjimce ze zákazu novot vyjádřila tak, ţe „soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 OSŘ.“48 (nyní uvedený závěr neplatí, bránily-li poskytnutí poučení účinky koncentrace řízení podle § 118b OSŘ). e)

pokud nebyl odvolatel řádně poučen podle § 119a odst. 1 Podle § 119a odst. 1 OSŘ je předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně povinen, aby ve věcech, v kterých se odvolací řízení řídí systémem neúplné apelace, poučil před skončením jednání všechny přítomné účastníky (tedy i vedlejší účastníky), ţe všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy musí označit předtím, neţ soudce ve věci vyhlásí rozhodnutí, jelikoţ později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a OSŘ. Smyslem tohoto poučení je, aby přítomní účastníci jednání ve věci, po jehoţ skončení bude věc rozhodnuta, byli upozorněni na podmínky, za jakých můţe být uplatněn odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) OSŘ a zároveň poučení slouţí k upozornění, ţe všechny rozhodné skutečnosti musejí být uplatněny a potřebné důkazy navrţeny jiţ za řízení před soudem prvního stupně. Došlo-li ke koncentraci řízení před soudem prvního stupně, poučení směřuje jen k uplatnění těch tvrzení a důkazů, které v době do vyhlášení (vydání) rozhodnutí jsou (byly) přípustné. Jak bylo výše zmíněno, toto pučení je určeno jenom účastníkům (nebo jejich procesním zástupcům s plnou mocí § 32 odst. 3 OSŘ), kteří jsou přítomni při jednání. Judikatura se k povinnosti přítomnosti účastníka vyjádřila tak, ţe „odvolatel, který nebyl poučen podle § 119a OSŘ, protože se k jednání bez omluvy nedostavil (§ 101 OSŘ), nemůže v odvolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d) [nyní § 205a odst. 1 písm.

47

DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1643. 48 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003.

40

e)] OSŘ.“49 Poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ se nevztahuje na ty účastníky, kteří se z jakéhokoliv důvodu, ať uţ s omluvou nebo bez ní, nezúčastnili. Zároveň se neposkytuje, rozhoduje-li soud prvního stupně ve věci v souladu se zákonem bez nařízení jednání (§ 115a OSŘ). V případě, ţe soud prvního stupně po skončení jednání ve věci nesplnil svoji poučovací povinnost podle § 119a odst. 1 OSŘ, nejsou kladeny ohledně nových skutečností a důkazů ţádné omezení. Pokud odvolatel neuplatnil nové skutečnosti a důkazy z důvodu uvedeného v § 205a odst. 1 písm. e) OSŘ, výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností nebo důkazů nebude moci být uplatněna, přestoţe se odvolateli nedostalo řádného poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ. „Na rozdíl od jiných výjimek ze systému neúplné apelace, uvedených v § 205a odst. 1, které se prosadí jen v rozsahu, daném § 205a odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) OSŘ, uplatnění výjimky podle § 205a odst. 1 písm. e) OSŘ má za následek, že celé odvolací řízení se bude řídit pravidly úplné apelace, tedy že omezení možnosti uvést nové skutečnosti a nové důkazy se při podání odvolání vůbec neuplatní.“50 f)

nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně Toto ustanovení zákona je poslední výjimkou ze zákazu moţnosti uplatnění nových skutečností a důkazů a podle něhoţ lze tyto novoty, které nastaly (vznikly) aţ po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a nemohly být součástí důkazního řízení před soudem prvního stupně z objektivních důvodů. Obecně tyto nové skutečnosti a důkazy představují důvody pro ţalobu na obnovu řízení, lze je však pouţít téţ v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento postup je odůvodněn tak, ţe jejich novost lze bez průtahů zjistit, a proto je připuštěno, aby k nim bylo v odvolacím řízení přihlíţeno a účastník řízení je nemusel vţdy uplatňovat aţ ţalobou na obnovu řízení a čekat, neţ rozhodnutí nabude právní moci. V odvolacím řízení nemohou být nastoleny ty skutečnosti a důkazy, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a navzdory tomu nebyly před tímto soudem prvního stupně označeny. K jejich uplatnění můţe dojít jen

49

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001. DRÁPAL, L. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1644. 50

41

prostřednictvím návrhem na obnovu řízení, v případě, ţe mohou být podřazeny pod některý z důvodů obnovy podle § 228 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ. Judikatura se k této výjimce ze zákazu novot vyjádřila tak, ţe „II. skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení.“51 5. 4

KONCENTRACE ŘÍZENÍ PO NOVELE OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU Z ROKU 2009 Od 1. 7. 2009 nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu, jeţ byla provedená

zákonem č. 7/2009 a lze ji oprávněně povaţovat za zásadní, jelikoţ významným způsobem mění úpravu českého procesního práva, obzvláště ve věcech, které jsou projednávány ve sporném řízení a taktéţ zcela mění úpravu doručování. Smyslem této novely OSŘ bude zjednodušení procesních postupů, zamezení neustálých průtahů v soudním řízení, přenesení větší zodpovědnosti za průběh a výsledek soudního řízení ze soudu na účastníky řízení. Hlavní změna spočívá v posílení institutu koncentrace řízení. V právním jazyce koncentrace řízení znamená, ţe ke skutečnostem a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatní později, není soudu aţ na zákonné výjimky povoleno přihlíţet. Jedná se o zákonný zákaz směrem k soudu, proto je zde vyloučen prostor pro soudcovské uváţení. Tento institut koncentrace řízení byl opět zaveden novelou OSŘ zákonem č. 30/200 Sb., a to ve dvojí podobě: První, koncentrace zákonná § 118b OSŘ, která je navrhována ve věcech, u kterých to vyţaduje společenský zájem na koncentrovaném a zrychleném projednání věci. Druhá, koncentrace soudní (tzv. návrhová)52 § 118c OSŘ, vznikala na základě soudního rozhodnutí po návrhu účastníka za účelem zabránění průtahů v řízení, které vznikaly z důvodů nečinnosti druhého účastníka, a navzdory výzvě soudu nepodal rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy. Po novele občanského soudního řádu zák. č. 7/2009 však zák. č. 99/1963 opouští koncentraci (zákaz novot – skutkových tvrzení a důkazních návrhů od určitého okamţiku

51

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003. SVOBODA, K. Nový reţim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louţe. Bulletin advokacie. 2009, č. 3, s. 22. 52

42

v řízení) soudcovskou, zavádí koncentraci zákonnou a váţe ji k okamţiku ukončení přípravného jednání tam, kde se přípravné jednání koná, nebo ke konci prvního jednání ve věci (nekoná-li se přípravný rok). Výjimečně můţe být stanovena lhůta pro dotvrzení rozhodných skutečností nebo předloţení důkazních návrhů po konání jednání, nesmí být delší neţ 30 dnů.53 5. 4. 1 Projev koncentrace řízení na průběh řízení Koncentrace řízení se v řízení projevuje tak, ţe účastník můţe uvádět různé skutečnosti, ovšem právně relevantní z hlediska koncentrace řízení jsou jen ty skutečnosti jím uváděné, u kterých má břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní. Koncentrace řízení je svým způsobem určitou fází průběhu řízení, která uzavírá obsah spisu ke stavu, ţe soud nadále smí brát do úvahy jen to, co bylo dosud uvedeno účastníky řízení nebo jinak vyšlo najevo. Proto soud ve sporném řízení nemá výsadní právo provádět dokazování (plynoucí z poslední novelizace textu ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ). Důkazní řízení je ve sporném řízení postaveno na odpovědnosti účastníků řízení a je tedy ovládáno zásadou projednací, takţe tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání leţí na bedrech účastníků řízení. Tudíţ soud nesmí důkazní iniciativu nahrazovat procesní aktivitou účastníků řízení, coţ plyne i z koncepce poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 3 OSŘ. Rozhodne-li se soud vyuţít moţnost podle § 120 odst. 3 OSŘ, musí být jeho postup předvídatelný a s respektem k zásadě rovnosti účastníků řízení tak, aby neporušil zásadu nestrannosti, protoţe by pomáhal jedné ze stran sporu s unesením břemene tvrzení a prokazování. Důkaz, který se soud rozhodne provést, musí vyplývat z obsahu spisu a účastníkům musí být jeho provedení předem ohlášeno ve smyslu § 118 odst. 2 OSŘ. „Před prováděním důkazů z iniciativy soudu je třeba jednoznačně dát přednost poučení podle § 118a odst. 3 OSŘ, jestliže při jednání je přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování ohledně sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Zůstane-li přes řádné poučení účastník nečinný, nese případně sám ve svých poměrech následky spojené s tím, že sporná skutečnost nebude prokázána tak, jak ji tvrdil. V systému koncentrace řízení proto není rozdílu mezi tím, které skutečnosti a důkazy by byly nepřípustné, kdyby byly uplatněny účastníkem, a situací, kdy jsou do řízení „vnášeny“ soudem. Soud totiž důkaz provádí (měřeno odpovědností účastníka za výsledek dokazování) v

53

JIRSA, J. Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie. 2009, č. 6, s. 21.

43

zájmu účastníka, jehož ohledně právně významné a proto dokazované skutečnosti stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní; tudíž ho provádí – z hlediska koncentrace řízení – s omezeními, jež by tohoto účastníka vázala, kdyby návrh na provedení důkazu podal sám.“54 5. 4. 2

Změny v právní úpravě koncentrace řízení po novele z roku 2009 Nová právní úprava koncentrace řízení je ve všech ohledech univerzální, jelikoţ se

vztahuje na všechny věci sporné agendy, dále nejen na základ nároku, ale i na jeho výši. Zákon z reţimu koncentrace řízení vylučuje pouze věci uvedené v § 120 odst. 2 OSŘ. Jak uţ bylo výše zmíněno, koncentrace řízení nastává skončením přípravného jednání ve věcech, v nichţ se konalo přípravné jednání nebo dnem, v kterém skončil běh dodatečné lhůty (nesmí být delší neţ 30 dnů) poskytnuté účastníkům soudem podle § 114 c odst. 4 OSŘ. V případě, ţe účastník nebyl řádně poučen před skončením přípravného jednání podle §114c odst. 5 OSŘ, ke koncentraci ke skončení přípravného jednání nedochází. V těch soudních řízeních, kdy nebylo nařízeno a provedeno přípravné jednání, tj. v nichţ soudce zajistil jednání tak, ţe ţalované straně zaslal ţalobu k vyjádření podle ustanovení § 114a odst. 2 písm. a), nebo ţalovanému zaslal výzvu k vyjádření ve věci podle § 114b OSŘ, popřípadě v jednoduchých věcech nařídil jednání, aniţ vůbec vyţadoval jakékoliv vyjádření od ţalovaného [§ 114a odst. 2 písm. a) věta poslední OSŘ], nastává koncentrace řízení skončením prvního jednání, které se ve věci konalo. „Na rozdíl od přípravného jednání, kde zákon výslovně ukládá soudu poučit účastníky o koncentraci řízení před skončením přípravného jednání, v těchto ostatních případech nastává koncentrace ze zákona, aniž by ustanovení § 118b OSŘ vyžadovalo upozornit účastníky na toto pravidlo předem, v předvolání k jednání. Přijmout takový předpoklad ovšem možné není nejméně proto, že tomu brání filozofie poučovací povinnosti soudu vyjádřená v ustanovení § 5 OSŘ. Ostatně ustanovení § 118b odst. 2 OSŘ ve znění účinném do 30. 6. 2009 ukládalo soudu poučit účastníky o následcích koncentrace řízení v předvolání k prvnímu jednání ve věci. Jinak tomu nemůže být ani podle současné úpravy. Také v rámci prvního jednání, jestliže se nekonalo přípravné jednání, soud může účastníku poskytnout lhůtu k doplnění skutkových tvrzení, popř. k doplnění důkazních návrhů. Zatímco u přípravného jednání zákon tuto soudcovskou lhůtu omezuje maximálně na 30 dnů, v ustanovení § 118b odst. 1 OSŘ lhůtu k tomuto doplnění

54

BUREŠ, J. Úprava koncentračního řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, s. 27.

44

nestanoví žádnou, tedy ji ani neomezuje.“55 Z obsahu výkladu (viz výše) tedy plyne, ţe řízení je tedy nyní podle platné právní úpravy zkoncentrováno ve dvou případech. Za prvé, ke skončení přípravného jednání, nebo za druhé, ke skončení prvního jednání ve věci, popřípadě v obou případech ke dni, kdy účastníkům uplynula soudem dodatečně poskytnutá lhůta. Ke skutečnostem a důkazům, u nichţ stíhá účastníka břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a které byly tímto účastníkem uplatněny po nastalé koncentraci řízení (následujícího dne), soudu není povoleno při zjišťování skutkového stavu aţ na zákonem stanovené výjimky přihlíţet. Lze tedy konstatovat, ţe hlavním rozdílem oproti přípravnému jednání, kde zákon ukládá soudu povinnost poučit účastníky řízení o koncentraci řízení před skončením přípravného jednání, v případech skončení prvního jednání ve věci nastane koncentrace ze zákona, přičemţ nikde v zákoně není stanovena výslovná povinnost účastníky předem upozornit na toto pravidlo v rámci předvolání k jednání. Koncentrace řízení tedy nastává skončením prvního jednání. „Do 1. 7. 2009 bylo pravidlem (a koncentrace byla výjimkou z tohoto pravidla), že účastníci měli možnost a též povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání až do konce řízení před soudem prvního stupně. Teprve před skončením jednání (míněno posledního) byl předseda senátu ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 OSŘ povinen účastníky poučit, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí uvést a označit dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy mohou být odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Systém neúplné apelace, na kterém je vybudována úprava odvolacího řízení ve věcech sporných, není ze své podstaty ničím jiným než koncentrací řízení. Za předpokladu, že účastník podal přípustné a včasné odvolání, nastávala koncentrace řízení ke dni, kdy rozhodl soud prvního stupně; poté již odvolatel (a za stejných podmínek i jiný účastník řízení) nemohl uvádět nové skutečnosti a důkazy. Tento zákaz novot v odvolacím řízení byl prolomen jen několika výjimkami stanovenými v ustanovení § 205a OSŘ. Jejich výčet zůstal nedotčen novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.“56 Z časového hlediska koncentrace řízení vymezuje účastníkům všech sporných řízení přesně stanovenou dobu pro splnění povinnosti tvrzení a důkazní, načeţ k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům soud smí přihlédnout za určitých výjimek, půjde-li o skutečnosti nebo důkazy:

55

BUREŠ, J. Úprava koncentračního řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, s. 27. 56 tamtéţ

45

1. jimiţ má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, 2. které nastaly po přípravném jednání nebo, 3. které účastník nemohl bez své viny včas uvést, 4. které byly uvedeny po výzvě soudu k doplnění skutečností.57 1) Jedná se o taková tvrzení a důkazy, která slouţí k prokázání určitých skutečností, jeţ

mohou samostatně nebo společně s jiţ známými skutečnostmi mít vliv na posouzení provedeného důkazního prostředku soudem z pohledu jeho věrohodnosti. Avšak ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nedojde tak, ţe účastník řízení navrhne důkazy, jejichţ prostřednictvím má být jinak zjištěn skutkový stav věci, neţ jak plyne z provedených důkazů, které byly navrţeny do skončení přípravného jednání ve věci. Takto navrţenými důkazy účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, nicméně v rozporu s koncentrací řízení ze zákona poţaduje, aby jejich pomocí byl skutkový stav zjištěn jiným způsobem, neţ jak se podává z řádně a včas navrţených důkazů. 2) Důkazy, které nastaly nebo vznikly aţ po skončení přípravného jednání, které se ve

věci konalo, a proto nemohly tím tak být během tohoto přípravného jednání u soudu uplatněny. 3) Bude se jednat o skutečnosti a důkazy toho charakteru, které účastník nemohl včas bez své viny uvést tehdy, přičemţ o nich, přestoţe v době přípravného jednání objektivně existovaly, nevěděl a ani jinak sám nezavinil nesplnění své povinnost tvrzení a důkazní do skončení přípravného jednání, které se ve věci konalo. 4) Nicméně i po nastolení koncentrace v řízení se smí soud přiklonit ke skutečnostem nebo důkazům, jeţ byly uvedeny účastníky poté, kdy některého z nich soud vyzval k doplnění skutečností podle § 118a odst. 2 OSŘ. 5. 4. 3

Srovnání výjimek z koncentrace řízení s výjimkami z neúplné apelace Při komparaci výjimek z koncentrace řízení s výjimkami z neúplné apelace (tedy

s důvody uvedenými v § 205a odst. 1) v odvolacím řízení, lze dojít k závěru, ţe některé z nich jsou společné. Společný charakter se projevuje v tom, ţe jak za řízení před soudem prvního stupně, stejně tak i v odvolacím řízení mohou účastníci uplatnit i jako nové ty skutečnosti a důkazy, s kterými účastník má v úmyslu zpochybnit věrohodnost provedených důkazních

57

BUREŠ, J. Úprava koncentračního řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, s. 27.

46

prostředků (z důvodů jejich nepředvídatelnosti), a také z povahy věci i ty skutečnosti a důkazy, které nastaly nebo vznikly později (zamýšleno po koncentraci v řízení před soudem prvního stupně anebo po rozhodnutí soudu prvního stupně), popř., které nemohl bez své viny včas uvést. Naopak to, co není společné, je, ţe v systému neúplné apelace v odvolacím řízení mohou účastníci uvádět nové skutečnosti a důkazy, jestliţe tím má být splněna povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost, za předpokladu, ţe pro nesplnění těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a ţe nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 aţ 3, coţ reflektuje v ustanovení § 205a odst. 1 písm. d). Avšak tato výjimka z koncentrace řízení v § 118b odst. 1 uplatněna není. Je tomu právě naopak, v poslední větě prvého odstavce § 118b se v této souvislosti výslovně uvádí, ţe po nastalé koncentraci řízení smí soud přihlíţet jen k těm novým skutečnostem a důkazům, které účastníci uvedli po poučení podle § 118 odst. 2 OSŘ (poučení, jeţ soud udílí vzhledem k tomu, ţe jeho právní nahlíţení věci je odlišné od mínění účastníků řízení).58 5. 4. 4

Konkurence mezi starou a novou koncentrací po novele z roku 2009 Nově zavedené koncentraci podle § 118b odst. 1 OSŘ za určitých okolností konkuruje

„stará“ koncentrace podle § 119a OSŘ, kterou souhrnná novela nezrušila a k níţ dochází k okamţiku vyhlášení rozsudku soudem prvého stupně. Připomenu, ţe k navození skutkového a důkazního „stopstavu“ v souvislosti s „novou“ koncentrací podle § 118b a § 114c OSŘ dochází v souvislosti se skončením prvého nebo přípravného jednání. „Může se přihodit, že okamžiky obou koncentrací spolu takřka splynou. Je tomu tak tehdy, když nalézací soud vyhlásí rozsudek na závěr prvého jednání ve věci samé. Mohlo by se zdát, že nová ustanovení § 118b a § 114c OSŘ jsou ke „starému“ § 119a OSŘ ve vztahu speciality, a proto i v tomto případě dojde ke zkoncentrování řízení „po novu“ (§ 114c, § 118b OSŘ). Ale není tomu tak. Ze zákona totiž žádný vztah mezi koncentrací podle § 118b a § 114c OSŘ na straně jedné a koncentrací podle § 119a OSŘ na straně druhé nevyplývá. Proto je třeba uzavřít, že se prvotně uplatní ta koncentrace, k níž ze zákona dojde dříve. Jestliže tedy soud prvého stupně hned při prvém jednání vyhlásí rozsudek, dojde ke koncentraci podle § 119a OSŘ a nikoli ke koncentraci podle § 118b odst. 1 OSŘ. Soud totiž rozsudek vyhlásí ještě před ukončením

58

BUREŠ, J. Úprava koncentračního řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, s. 27.

47

prvého jednání ve věci samé.“59 V obou reţimech koncentrace však existují různé

odlišnosti.

Dříve

uplatňovaná

koncentrace podle § 119a OSŘ se neuplatní, zrušil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně. V tomto případě je totiţ skutkový a důkazní „stopstav“ vázán právě na rozsudek soudu prvého stupně. Účastníkům je tedy dána moţnost do řízení bez omezení předkládat další skutečnosti a důkazy po zrušení rozsudku. Opačně tomu tak však je u nové koncentrace, jeţ je vázána v souvislosti se skončením přípravného nebo prvého jednání ve věci (§114c a § 118b OSŘ) a za ţádných okolností nepomíjí. To ani v případě, kdyţ odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zruší, coţ je změna oproti staré koncentraci řízení. Účinky této koncentrace zde nejsou vázány na prvostupňové rozhodnutí ve věci samé, ale na skončení prvého (nebo přípravného) jednání ve věci. Stranám sporu proto není umoţněno ani po zrušení a vrácení věci do řízení vnášet nové důkazy a skutečnosti, aniţ by byla naplněna některá z výjimek prolamující koncentraci podle ustanovení §118b odst. 1 OSŘ. „Zda soud prvého stupně vyhlásí rozsudek hned při prvním jednání ve věci samé nebo až později, je často ovlivněno spíše náhodou a shodou okolností než složitostí sporu nebo rozsahem dokazování. Rozhodnutí ve věci samé může oddálit například skutečnost, že se nedostavil jeden ze svědků, neboť odjel na dovolenou. A přece taková náhoda může způsobit, že nedojde ke zkoncentrování řízení podle § 118b OSŘ, ale podle § 119a OSŘ. To, do jaké míry mohou účastníci v případě zrušení a vrácení věci projevit svoji skutkovou a důkazní iniciativu, může mít na nové rozhodnutí ve věci samé podstatný vliv.“60 5. 4. 5 Uplatňování hmotněprávních námitek v systému koncentrace řízení Z pohledu zadání mé práce pokládám za vhodné věnovat této problematice podkapitolu, jelikoţ v právní praxi byla předmětem mnohých diskuzí otázka, zda-li můţe být v odvolacím řízení umoţněna námitka promlčení. Stala se tak předmětem častých diskuzí odborné veřejnosti. V Právních rozhledech č. 2/2004 byl uveřejněn příspěvek JUDr. Ladislava Kryma „Ještě k neúplné apelaci podle občanského soudního řádu ve světle občanského práva hmotného“. Autor tohoto článku dospěl k závěru, ţe námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení je moţná z toho důvodu, ţe se jedná o skutečnost nastalou (vzniklou) po

59

SVOBODA, K. Souhrnná novela občanského soudního řádu – jak funguje v praxi. Právní fórum. 2009, č. 10, s. 436. 60 tamtéţ

48

vyhlášení (vydání) rozhodnutí a jako taková je přípustná podle § 205a odst. 1 písm. e) – nyní se jedná o písm. f) OSŘ. Tomuto názoru zase oponoval JUDr. Ladislav Derka svým článkem „Je námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení skutečností ve smyslu § 205a odst. 1 písm. e) OSŘ?“ v Právních rozhledech č. 8/2004. Můj osobní právní názor se ztotoţňuje se soudní praxí, která se jednoznačně vyjádřila k moţnosti uplatnit námitku promlčení v odvolacím řízení v systému neúplné apelace (koncentrace odvolacího řízení). Ta dospěla ke stanovisku, ţe ţalovanému je umoţněno uplatnit námitku promlčení v kterékoli fázi řízení před soudem prvního stupně, stejně tak před soudem odvolacím, nicméně odvolací soud smí vzít na vědomí námitku promlčení jen v případě, ţe zde není zákaz uplatňování novot v odvolacím řízení ve smyslu § 205a OSŘ. Soudu prvního stupně je dovoleno zkoumat námitku promlčení uplatněnou aţ po koncentraci řízení jen se zřetelem k účastníkem uplatněným a navrţeným skutečnostem a důkazům, do doby, neţ nenastala koncentrace řízení, jedině ţe by se ohledně nových skutečností uplatnila některá z výjimek z koncentrace řízení. Stejná pravidla platí při posuzování námitky započtení. Judikatura se k této problematice vyjádřila tak, ţe „k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.“61 nebo v jiném rozhodnutí tak, ţe „při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a OSŘ).“62

61 62

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002.

49

6. KAPITOLA ŠESTÁ: POUČOVACÍ POVINNOST SOUDU Poučovací povinnost civilního soudu, jakoţto procesní institut upravený především v § 5 a § 118a OSŘ, prošla v posledních 9 letech rozsáhlým vývojem (především díky novelám zák. č. 30/2000 Sb. a zák. č. 59/2005 Sb.). Před účinností novely OSŘ zák. č. 30/2000 Sb., soud poučoval strany sporu pouze o jejich procesních právech, po této novele by soudci měli před rozhodnutím ve věci samé seznamovat strany se svým předběţným skutkovým stavem a právním náhledem na věc. Jednalo by se tedy o poskytování hmotněprávního poučení spolu s procesněprávním. Význam hmotněprávního poučení však stále roste, jelikoţ zákonodárce prostřednictvím novely OSŘ provedenou zák. č. 7/2009 Sb., nastoluje stále nové skutkové a důkazní „stopstavy“, které účastníkům od určitého okamţiku během řízení znemoţňují vnášet do civilního sporu nové skutečnosti a důkazy. Soudní poučení, jakoţto projev soudu směrem k účastníkům o tom, co je obsahem jejich procesních práv a povinností, vyplývá jiţ z ustanovení § 6 OSŘ. V obecné rovině je obsahem poučovací povinnosti souhrn všech informací, které soud musí stranám a osobám zúčastněným na sporu sdělit, aby tito zúčastnění neutrpěli újmu, jak z důvodů neznalosti svých procesních práv a povinností, tak z nevědomosti o své povinnosti tvrdit a prokazovat svůj konkrétní hmotněprávní nárok. Z povahy sporného řízení jsou účastníci odpovědni za svůj výsledek ve sporu. Tato odpovědnost se odráţí v povinnostech tvrzení a důkazní nebo unesení břemen tvrzení a důkazní. O těchto procesních povinnostech by měli být účastníci soudem náleţitě a řádně poučeni, poněvadţ to zvyšuje ve svém důsledku předvídatelnost soudních rozhodnutí. V ustanoveních § 118a odst. 1 a 2 OSŘ je obsaţena poučovací povinnost ve vztahu k povinnosti tvrzení a k břemenu tvrzení a v § 118a odst. 3 OSŘ poučovací povinnost o důkazní povinnosti a o důkazním břemenu. Tato poučovací povinnost je soudem poskytována v průběhu jednání. Neposkytne-li soud poučení podle § 118a odst. 1, 2, 3 OSŘ a následně rozhodne ve věci samé na základě neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, pak je řízení postiţeno vadou, jejímţ důsledkem mohlo být nesprávné rozhodnutí soudu. V této situaci lze vyuţít odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) OSŘ, jelikoţ soud prvního stupně nemůţe rozhodnout na základě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene za situace, aniţ by se předem neobrátil na účastníky s poţadavkem vyjádření se k chybějící skutečnosti.

50

Poučovací povinnost lze rozdělit podle několik kritérií:63 A) obecná a zvláštní poučovací povinnost Obecná poučovací povinnost je postavena především na ustanovení § 5 (soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech) a § 32 odst. 3 OSŘ (povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení, výzvy nebo upozornění lze splnit i tím, ţe budou poskytnuty jeho zástupci, coţ neplatí, udělil-li účastník svému zástupci plnou moc pro určité úkony) spolu s ustanovením § 118a odst. 4 OSŘ. Zvláštní poučovací povinnost je zabudována v ustanoveních § 30 OSŘ (poučení o moţnosti ţádat o ustanovení zástupce), §43 OSŘ (poučení k odstranění vad podání) a § 50 OSŘ (poučení o následcích odepření písemnosti). B) dle obsahu poučení Novela OSŘ č. 30/2000 Sb., ustanovila vedle poučovací povinnosti procesní i poučovací povinnost hmotněprávní, která se projevuje v § 118a odst. 1 aţ 3 OSŘ a zároveň jí byla zavedena koncentrace sporného civilního řízení k okamţiku vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, jak ustanovuje § 119a odst. 1, § 205a a §211a OSŘ. C) dle osob, kterým je poskytována Způsob poskytování soudního poučení stranám sporu můţe být buď přímo, nebo prostřednictvím advokáta, tj. zástupcům stran. Poučení se podává jak stranám sporu, tak i osobám zúčastněným na řízení (např. svědkům, znalcům). Poučovat ale není zapotřebí advokáta o jeho procesních právech, jelikoţ zákon vychází z premisy, ţe advokát procesní právo zná (§ 118a odst. 4 OSŘ). Hmotněprávní poučení je však třeba poskytnout i advokátu (§ 118a odst. 1 aţ 3 OSŘ). D) v jakém stádiu řízení je soudem poskytováno Aby soud ve věci mohl jednat a rozhodnout, musejí být splněny podmínky řízení. Soud informuje strany o všech odstranitelných překáţkách v postupu řízení, způsobu jejich odstranění, to vše obvykle předtím, neţ se začne zabývat věcí samotnou, tj. před nařízením jednání ve věci samé.

63

SVOBODA, K. Poučovací povinnost soudu. Podstata a původ poučovací povinnosti. ASPI. 2009, s. 291.

51

Stejně zásadní jakou byla novela OSŘ zák. č. 30/2000 Sb., je i tzv. koncentrační novela zákona č. 7/2009 Sb. Tato novela sice přímo nezasáhla do platné úpravy poučovací povinnosti soudu. Protoţe však vytvořila novou koncentraci podle § 118b odst. 1 a podle § 114c OSŘ, uloţila soudu poučovat k novému okamţiku řízení, a to k okamţiku skončení prvého jednání ve věci (§ 118b odst. 1 OSŘ), případně přípravného jednání (§ 114c OSŘ). Soudce musí po svém předběţném skutkovém a právním závěru informovat strany sporu vţdy, kdyţ má dojít k navození skutkového a důkazního „stopstavu“. Tedy i před kaţdou koncentrací řízení.64 6. 1

ÚLOHA POUČOVACÍ POVINNOSTI SOUDU NA ZÁVĚR JEDNÁNÍ PŘI UPLATŇOVÁNÍ PRINCIPU NEÚPLNÉ APELACE Odvolací řízení ve sporných věcech (jedná-li se o napadené rozhodnutí ve věci samé) je

vybudováno na systému neúplné apelace, kde je ţádoucí, aby sporné řízení bylo vyřízeno po skutkové stránce jiţ před soudem prvního stupně. Pokud účastník neuplatnil skutečnosti a důkazy před soudem prvního stupně, přestoţe tak mohl učinit, není mu dovoleno je uplatnit v odvolacím řízení (viz § 205 a 205a OSŘ). Přitom zákon vychází z toho, ţe procesní následky související se zákazem novot v odvolacím řízení mohou být účastníku přičteny k jeho tíţi jen za předpokladu, jestliţe si byl těchto důsledků vědom. V ustanovení § 119a odst. 1 občanského soudního řádu je upravena zvláštní poučovací povinnost, která odpovídá uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení. Jejím cílem je dát účastníkům řízení poslední moţnost, aby splnili svoji povinnost tvrzení a důkazní před soudem prvního stupně. Předseda senátu v rámci tohoto poučení je povinen respektovat a zároveň podat účastníkům informace, ţe podle § 118b a § 175 odst. 4 OSŘ věty první bylo řízení jiţ dříve zkoncentrováno a stejně tak, ţe moţnost uvést v těchto věcech tzv. novoty jen za podmínek, které tyto ustanovení upravují. Judikatura se k problematice tohoto poučení vyjádřila tak, ţe „poučení, podle kterého „všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí žalovaný uvést do skončení jednání“, není úplným poučením ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 OSŘ.“65 Novelou občanského soudního řádu provedenou zák. č. 7/2009 Sb., byla z koncentrace řízení vytvořena univerzální zásada v projednávání věcí sporného řízení a byla jí zavedena koncentrace řízení jak ke konci přípravného řízení, tak i ve všech sporných věcech váţící se ke konci prvního jednání ve věci samé. „Univerzalita koncentrace řízení ovšem znamená, že

64 65

SVOBODA, K. Poučovací povinnost soudu. Podstata a původ poučovací povinnosti. ASPI. 2009, s. 291. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002.

52

ve sporných věcech nyní poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ přichází v úvahu jedině za předpokladu, že řízení není vůbec koncentrováno, protože soud neposkytl správné poučení při přípravném jednání, popřípadě jestliže se nové skutečnosti či důkazy, které by na základě poučení účastníci mohli navrhnout či označit, týkají některé z dalších výjimek z koncentrace řízení, resp. jestliže soud si uvědomil, že v rámci přípravného jednání neposkytl řádně poučení podle § 118a odst. 1 a 3 a napravuje to poučením podle § 119a OSŘ; k tomu v podrobnostech komentář k § 118bOSŘ k výjimkám z koncentrace řízení.“66 Rovněţ nebyl-li odvolatel poučen podle § 119a OSŘ, uplatní se výjimka ze systému neúplné apelace. K této výjimce se vyjádřila i judikatura, kdyţ „omezení založené ustanovením § 212a odst. 3 OSŘ dopadá nejen na věci, u nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém neúplné apelace nebo na věci výkonu rozhodnutí a konkursu a vyrovnání, v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace, nýbrž i na věci, v nichž se systém neúplné apelace v odvolacím řízení neuplatní jen proto, že soud prvního stupně nedodržel zákonem předepsaný procesní postup a nepoučil odvolatele podle § 119a OSŘ.“67 6. 1. 1

Postup soudu při poučení Podle § 119a odst. 1 OSŘ se poučovací povinnost vztahuje jen k účastníkům, kteří

jsou u jednání ve sporné věci (vyloučení nesporných věci § 120 odst. 2 OSŘ) přítomni. K právním následkům nepřítomnosti účastníků před skončením jednání se vyjádřila i judikatura (viz kapitola 5. 3). Tudíţ pokud by poučení soudu poskytnuto nebylo, můţe to přesto znamenat omezení moţnosti tvrdit a prokázat skutečnosti jen do rozhodnutí soudu prvního stupně vůči nepřítomným, pokud by se řádně předvolané strany na jednání nedostavily. Subjekty tohoto poučení nebudou ti účastníci (jejich zástupci nebo zmocněnci), kteří nebyli přítomni jednání, a to z jakéhokoliv důvodu. Aby se mohli s úspěchem dovolávat toho, ţe jim nebylo podáno poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 OSŘ, soud by musel jednat v jejich nepřítomnosti v rozporu s § 101 odst. 3 OSŘ. Shledá-li soud, ţe jsou splněny podmínky, za kterých můţe rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání, tak poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ neposkytne. Rozsudek pro uznání je postaven na uznání ţalovaného, popřípadě na fikci uznání nároku, který byl proti ţalovanému uplatněn v ţalobě, tj. „ustanovení § 114b OSŘ

66

BUREŠ, J. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 856. 67 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003.

53

umožňuje soudu, aby za určitých podmínek použil místo výzvy upravené v § 114 odst. 2 písm. a) OSŘ (popř. jestliže žalovaný této výzvě řádně a včas nevyhověl) tzv. kvalifikovanou výzvu. Její kvalifikovanost spočívá v úpravě následků, které jsou spojeny s nevyhověním výzvě: jestliže se žalovaný bez vážného důvodu včas nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává podle § 114b odst. 5 OSŘ fikce, že žalobou uplatněný nárok uznal. Na jejím základě soud rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 OSŘ.).“68 Pokud se o jednání pořizuje protokol, poskytnuté poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ musí být uvedeno v protokolu o jednání. 6. 1. 2

Postup soudu poté, co účastníkům poskytl poučení

„Další postup předsedy senátu (samosoudce) závisí na tom, zda v průběhu řízení byly provedeny všechny účastníky (řádně a včas) navržené důkazy, jakož i na tom, zda po poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ některý z účastníků uvedl nové skutečnosti nebo navrhl další důkazy, a na tom, v jakém rozsahu vzhledem k výjimkám z koncentrace řízení mohl soud příslušné poučení poskytnout. Před skončením jednání se předseda senátu (samosoudce) pokusí o smír mezi účastníky, jestliže tak neučinil již v průběhu jednání, popřípadě jestliže jeho pokus o smír v průběhu jednání se nesetkal s úspěchem a lze-li nyní (po provedení důkazů) očekávat, že se účastníci smíří.“69 Provede-li předseda senátu důkazy, které byly navrţeny účastníky potom, co jim bylo poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ, bude nutné provést tyto důkazy při dalším jednání. Po skončení doplnění dokazování o další důkazy je soud povinen opětovně poučit účastníky podle § 119a odst. 1 OSŘ, jelikoţ původní poučení bylo pohlceno procesním postupem nového jednání. Pokud se soud rozhodne, ţe neprovede některý z navrhovaných důkazů, bude se muset s tímto vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Je-li důkazní řízení ukončeno, soud vyzve účastníky k závěrečným přednesům, v nichţ jim je dán prostor pro zhodnocení dokazování a přednést vlastní právní názor na věc.

68

LAVICKÝ, P. Zmeškání účastníka a fikce dispozičních procesních úkonů. Právní fórum. 2009, č. 10, s. 401. BUREŠ, J. In DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 857. 69

54

7. KAPITOLA SEDMÁ: ÚVAHY DE LEGE FERENDA V této poslední kapitole diplomové práce bych se rád věnoval úvahám o vlivu uplatnění principu neúplné apelace v odvolacím řízení na rychlost a efektivitu civilního soudního řízení a na potřebu kvalifikovaného vedení soudního řízení ze strany jeho účastníků. Taktéţ povaţuji za nezbytné zhodnotit institut koncentrace řízení, jak jej upravuje český civilní soudní řád. Rovněţ se zamyslím nad současným stavem civilního kodexu a moţným budoucím vývojem tohoto právního předpisu. V dnešní moderní společnosti je čas to nejcennější, co máme, proto dnešní dynamická společnost klade důraz především na rychlost ve všech směrech lidské činnosti. Obzvláště to platí v soudním řízení, protoţe průtahy v soudním řízení způsobují, ţe se nedostává dostatečné ochrany soukromým a veřejným zájmům a celkově sniţují právní jistotu stran. S průtahy v soudním řízení se náš občanský soudní řád potýkal jiţ delší dobu. Velkou změnu měla přinést novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., která zavedla princip neúplné apelace do odvolacího řízení. Cílem principu neúplné apelace bylo především zvýšit zodpovědnost účastníků řízení a přinutit je „pečovat“ o svůj spor, tzn. zefektivnit vedení sporu prostřednictvím kvalifikovaného vedení sporu. Tento princip poţaduje, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy byly účastníky uplatněny jiţ před soudem prvního stupně a nebyly ponechány aţ do odvolacího řízení. Ponechání nových důkazů aţ před odvolací soud totiţ znamenalo prodluţování soudního řízení a ve svém důsledku vedlo k oddalování konečného rozhodnutí soudu. O principu neúplné apelace lze říci, ţe je logickým promítnutím koncentrace řízení. Naopak apelace úplná, která se bezmezně uplatňovala v právní úpravě do 31. 12. 2000, byla pro účastníky řízení vskutku benevolentním systémem, jelikoţ připouštěla uplatnění nových důkazů i před odvolacím soudem. Tato skutečnost byla příčinnou dlouhých průtahů v řízení, přenechávala stranám velký prostor pro taktizování v řízení. To vše vedlo k sniţování významu soudu první instance, která právě měla být instancí skutkovou. Odvolací soud se pak kvůli principu apelace úplné stával instancí skutkovou, jelikoţ tento princip umoţňoval i zde projednávat nové skutečnosti a důkazy. Jelikoţ je odvolací soud konečnou instancí, lze konstatovat, ţe princip apelace úplné účastníky řízení tak připravuje, máme-li na mysli tzv. novoty, o jednu řádnou instanci.

55

Můj osobní názor na zavedení principu neúplné apelace v odvolacím řízení je vesměs pozitivní. Hlavní přínos tohoto principu shledávám v zrychlení soudních řízení, protoţe právě doba vedení sporu v českém soudnictví je palčivý problém. Plně souhlasím s tím, aby těţiště sporu bylo přeneseno k soudu prvního stupně, kam nepochybně patří, namísto k soudu odvolacímu, jak se tomu dělo do zavedení principu neúplné apelace. Právě u soudu prvního stupně má být zjištěn úplný skutkový stav věci. Zákaz uplatňování nových skutečností a důkazů nepochybně zvyšuje důvěru v soudy niţšího stupně a přispívá k celkovému sniţování počtu podávaných opravných prostředků, coţ vede k menšímu zatíţení soudní soustavy. Jak uţ jsem zmínil, je zde potřeba kvalifikovaného vedení soudního řízení ze strany účastníků. Tato potřeba se projevuje v tom, ţe je jen na účastnících, aby se připravili co nejlépe jiţ na řízení před soudem prvního stupně, tzn. dostát své povinnosti tvrzení a důkazní, protoţe zákaz uplatnění nových skutečnosti a důkazů zavedeným principem neúplné apelace v odvolacím řízení je vůči nepřipraveným účastníkům řízení dosti přísný. Přesto tento zákaz není bezvýjimečný. Správnost rozhodnutí soudu prvního stupně lze v odvolacím řízení přezkoumat po skutkové a právní stránce pomocí nových skutečností a důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jak je tomu stanoveno v § 205a odst. 1 OSŘ. Domnívám se, ţe tyto výjimky přinášejí komplikace ohledně dalšího soudního dokazování ve věci, prodluţování soudního sporu a nejasnosti [např. překrývání § 205 odst. 2 písm. a) s § 205a odst. 1 písm. a) OSŘ]. Na druhou stranu při současné koncepci občanského soudního řádu to bylo pravděpodobně nejlepší řešení. Jiné sporné ustanovení, které nelze překonat výkladem, spatřuji v moţnosti odvolacího soudu samostatně vyhledávat a dokazovat skutečnosti a důkazy. Důkazní aktivita soudu je výrazným způsobem omezena v § 212a odst. 3 OSŘ, kde zákon stanovuje, ţe k novým skutečnostem a důkazům (§ 205a odst. 1 a § 211a OSŘ) odvolací soud smí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ, přihlédnout, jen kdyţ byly uplatněny. Na druhé straně stejný občanský řád v ustanovení § 213a odst. 1 OSŘ stanovuje, ţe odvolací soud můţe provést i účastníky nenavrţené důkazy v případě, ţe jejich potřeba vyšla během řízení najevo. V nesouladu těchto dvou ustanovení se projevuje nekoncepčnost či neznalost zákonodárce. V praxi potom běţně odvolací soudy bez bliţšího odůvodnění a dle své libovůle vnášejí nové skutečnosti a důkazy, které posléze při svém rozhodnutí zohlední. Tento stav následně vede k tomu, ţe soudce v podstatě pomáhá jedné ze stran sporu, kdyţ v její prospěch hledá a přibere nové důkazy, které strana sporu sama nenavrhla. Lze potom dojít k závěru, ţe takové chování soudu porušuje nejen zásadu nestrannosti soudu, ale stejně tak nepřispívá k poţadavkům kvalifikovaného vedení soudního řízení ze strany účastníků a samozřejmě dochází k zbytečným průtahům v řízení. Ovšem 56

komplikace ale nesouvisí jen s těmito ustanoveními. Jsem toho názoru, ţe na vině je celková nekoncepčnost občanského soudního řádu, který neodpovídá poţadavkům současné právní praxe. Nyní několik úvah k institutu koncentrace řízení. Obávám se, ţe nový reţim koncentrace řízení v civilních sporech nepovede k rychlejšímu a spravedlivějšímu rozhodování. Novela občanského soudního řádu dle mého názoru není příliš konkrétní a není připravena čelit různým procesním situacím, které v právní praxi mohou nastat. Například za situace, kdyţ některý z účastníků jiţ dále netrvá na původně shodných tvrzení a odstoupí od nich, nebo kdyţ během řízení dojde k změně ţaloby. Není pochyb, ţe předčasně zkoncentrované řízení můţe vést k soudnímu rozhodování, které je postaveno na zcela nesprávném zjištěném skutkovém stavu. Konečným výsledkem budou nespravedlivá rozhodnutí. Předpokládám, ţe soudy se budou snaţit překlenout tento problém cestou výjimek z koncentrace řízení. Například soudy umoţní další návrhy na doplnění dokazování s odůvodněním, ţe je účastníci řízení dříve neučinili, jelikoţ bez své viny se jim nedostal dostatek skutkových informací. Jak uţ je dnešní generace profesně starších soudců navyklá, budou ve snaze dospět ke zjištění úplné pravdy častokrát uţívat ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ, protoţe toto ustanovení připouští skutkovou a důkazní iniciativu soudu. Abych mohl zhodnotit součastný stav občanského soudního řádu a nastínit jeho moţný budoucí vývoj, je důleţité si poloţit otázku, jaký občanský soudní řád vlastně chceme. Určitě by to měl být občanský soudní řád, který nebude nepřehledný, zkostnatělý, natolik sloţitý, ţe jeho ustanovení budou činit problémy i zkušeným právníkům. Samozřejmě musí odpovídat hmotnému právu, nesmí být kontraproduktivní. Bylo by ţádoucí, aby pravidla obsaţené v občanském soudním řádu byla obecným pravidlem, nikoliv jakýmsi partikulárním návodem. Domnívám se, ţe abychom se mohli řídit funkčním a kvalitním občanským soudním řádem, bude nezbytně nutné, aby byl přijat úplně nový občanský soudní řád, který bude vybudován na základě dlouhodobé diskuze a poţadavků odborné právní veřejnosti a bude korespondovat dnešní době. Jsem totiţ toho názoru, ţe nelze opravit neopravitelné, tzn., ţe dnešní problematický občanský soudní řád jiţ nelze neustále novelizovat nesčetným mnoţstvím návrhů na změnu občanského soudního řádu, kterých bylo do dnešní doby uţ více neţ sto.

57

ZÁVĚR V diplomové práci jsem se snaţil co nejkomplexněji popsat uplatnění principu neúplné apelace v právní úpravě odvolání, který byl opětovně zaveden do českého civilního procesu na začátku nového tisíciletí. Smyslem začlenění tohoto principu do právní úpravy bylo uspokojit vzrůstající poţadavky na zrychlení civilního řízení. Stejně tak cílem principu neúplné apelace bylo přiblíţit se právu evropského společenství, tj. dosáhnout harmonizaci s právními akty Evropského společenství. S odstupem času lze objektivně konstatovat, ţe princip neúplné apelace, který se uplatňuje v odvolacím řízení od 1. 1. 2001 při přezkoumání rozsudků a usnesení ve věci samé v rámci sporného řízení, splnil z větší části svůj účel, kdyţ byl znovu zaveden do právní úpravy českého civilního procesu. Bezesporu došlo k zrychlení a celkovému zkvalitnění soudního řízení, kdyţ uţ nelze před odvolacím soudem bez omezení uvádět nové skutečnosti a nové důkazy, rozhodnutí lze přezkoumat s přihlédnutím k novým skutečnostem a důkazům jen v případech § 205a odst. 1 písm. a) aţ f) OSŘ. Na závěr chci vznést otázku, zda-li však samotný civilní soudní proces v podobě jaké se dnes nachází, je tím, který chceme. Přes veškeré snahy koncentrace civilního řízení (ve smyslu zavedení principu neúplné apelace do odvolacího řízení), které v posledních letech proběhly, a vyjadřuji jim plnou podporu, se přesto domnívám, ţe současný stav je z dlouhodobého hlediska neudrţitelný. Je zcela určitě nutné připravit novou koncepci civilního procesu. Takovou koncepci, která bude odrazem široké odborné diskuze a zohlední právo evropského společenství (např. tzv. Evropský civilní proces). Nový občanský soudní řád se můţe samozřejmě inspirovat i minulostí, coţ není ţádný projev anachronismu. Například dříve platným civilním řádem soudním z roku 1895, který je dnes v Rakousku s několika málo novelami platný dodnes. Avšak zcela jistě platí, ţe pouhá změna právní úpravy nemůţe být dostatečnou zárukou, která povede k výraznému zlepšení právního prostředí. Dovolím si na konec podotknout, ţe nejsou nutné jen změny legislativního charakteru, ale rovněţ i změny sociální a morální uvnitř naší společnosti.

58

RESUMÉ In this diploma thesis its author deals with the legal regulation of appeal in the civil procedure as an ordinary legal remedy in the Czech system of law and the principle of incomplete appeal which is applied in appeal proceedings before the Court of Appeal. Civil procedure is a complex and complicated process of deciding civil cases in order to render a decision that is just, correct, objective and moreover respected by all parties to the trial. Anyway, in daily life there are many questions which are often quite difficult to be decided by a judge who makes mistakes and faults like anybody else in procedure. The reasons which lead an unsatisfied party to file an appeal may be of an objective basis others of an attitudinal one e. g. unhappy party with the result they reached in their case, prejudice of judge, newly discovered evidence or fact etc. Our Czech legal system recognizes two basic forms of legal remedies. The first one is known as ordinary legal remedy represented by an appeal only. The second one is extraordinary legal remedy constituted by an action for revocation, an action for reopening of the trial and an appellate review. An appeal as a fundamental right is founded in every democratic and independent legal jurisdiction and is guaranteed by law and serves to ensure the possibility for civil trial participants to ask the Superior Court for revision of the decision of the Court of First Authority in order to protect rights and rightful interests of natural and legal persons. In the Czech legal, an appeal procedure is based on the appellate principle which means that the appellate courts are permitted to review questions of law and questions of fact as well. On 1st January 2001, an amendment of the Code of Civil Procedure came into effect which brought many significant changes within the appellate procedure. From that time we distinguish the principle of complete and incomplete appeal as the most substantial change in the amendment. Its purpose was to delegate the responsibility to the participants in the dispute, shorten the time of trial and meet the requirements of European law system. In conformity with the principle of complete appeal the appellate court is not limited by factual findings and conclusions made by the Court of First Authority and can implement evidence in line with the principle of material truth to find out the fact of the case. A litigant is allowed to use new evidence and facts before the Court of Appeal as well. This principle was valid at all kinds of court proceedings until 31st December 2000, after that date this principle of complete appeal relates to non-contentious proceedings and newly introduced principle of

59

incomplete appeal is applied only to judicial decisions on the merits on contentious proceedings. Contrary the principle of incomplete appeal brings certain restrictions to the parties to a case in using new evidence and facts whereas they have to allege all known facts and present all evidence in support of their victory in dispute before the Court of First Authority. However the Code of Civil Procedure stipulates some exceptions from the principle of incomplete appeal. Under the provision of Section 205a it is allowed to use new evidence and facts before the Court of Appeal even thought they were not evoked at the Court of First authority. This rule does not apply if the participant was not instructed properly or completely by the Court of First Authority. Finally, the Court of Appeal may after careful consideration change, cancel or confirm reviewed the decision. Without a doubt the reintroduction of principle of incomplete appeal and subsequent amendments of Code of Civil Procedure were urgently needed. Thanks to this principle and amendments, legal proceedings were accelerated, litigations could be closed upon a final and conclusive, objective, fair, formally and materially correct and procedure costs reduced.

60

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Kniţní publikace DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl (§ 201 až 376). Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. HLAVSA, P. Občanský soudní řád úplné znění s výkladem novely č. 30/2000 Sb. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2000. HORA, V. Československé civilní právo procesní. Díl III. Opravné prostředky a zvláštní způsoby řízení se stálým zřetelem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1924. KINDL, M., ŠÍMA, A., DAVID, O. Občanské právo procesní. 2. vyd. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. SCHELLEOVÁ, I. Český civilní proces. Praha : Nakladatelství Linde, 1997. SCHELLEOVÁ, I. a kol. Civilní proces. Praha : Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA, 2006. STAVINOHOVÁ, J. Občanské právo procesní. 2. vyd. Brno : Nakladatelství Doplněk, 1998. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2003. STEINER, V. Občanské právo procesní v teorii a praxi. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1975. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, 2006.

Články BUREŠ, J. Úprava koncentračního řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, s. 27. DRÁPAL, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2001, č. 9, Mimořádná příloha, s. 1-24. Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Obecná část. PSP – Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2004. ASPI ID: LIT25586CZ. JIRSA, J. Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie. 2009, č. 6, s. 21. 61

MACKOVÁ, A. Opravné prostředky v novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2000, č. 8. s. 27-28. LAVICKÝ, P. Zmeškání účastníka a fikce dispozičních procesních úkonů. Právní fórum. 2009, č. 10, s. 401. STAVINOHOVÁ, J., LAVICKÝ, P. Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum. 2008, s. 369. SVOBODA, K. Do jaké míry lze dokazovat před odvolacím soudem. Právní fórum. 2008, č. 6, s. 251. SVOBODA, K. Nový reţim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louţe. Bulletin advokacie. 2009, č. 3, s. 22. SVOBODA, K. Poučovací povinnost soudu. Podstata a původ poučovací povinnosti. ASPI. 2009, s. 291. SVOBODA, K. Souhrnná novela občanského soudního řádu – jak funguje v praxi. Právní fórum. 2009, č. 10, s. 436. WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, č. 4, s. 823. ZOULÍK, F. DVOŘÁK, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum. 2009, č. 1, s. 1.

Seznam právních předpisů Zákon č. 111/1895 ř.z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma), z 1. srpna 1895 Zákon č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ze dne 1. srpna 1895 Zákon č. 150/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, ze dne 22. prosince 1948 Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

Judikatura Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002. 62

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007.

63