Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie
Diplomová práce Právo na život: euthanasie jako právní problém?
Jana Bůžková 2007/2008
"Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo na život: euthanasie jako právní problém zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny."
Za odbornou pomoc bych zde chtěla poděkovat zejména doc. PhDr. Tatianě Machalové, Csc., která mi byla nápomocna po celou dobu, kdy jsem diplomovou práci psala. Velmi jí děkuji za cenné rady, odborné konzultace, doporučení vhodné literatury i nápady, jak celou práci pojmout.
2
Obsah Úvod .................................................................................................................... 5 1. VYMEZENÍ POJMU EUTHANASIE............................................................ 8 1.1. Pojem euthanasie .......................................................................................... 8 1.2. Formy euthanasie ......................................................................................... 9 1.2.1. Aktivní a pasivní euthanasie ..................................................................... 9 1.2.2. Přímá a nepřímá euthanasie....................................................................... 10 1.2.3. Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie .................................................... 10 1.2.4. Euthanasie a asistované suicidium ............................................................ 11 2. PRÁVNÍ ÚPRAVA EUTHANASIE VE SVĚTĚ .......................................... 12 2.1. Mimoevropské státy ..................................................................................... 12 2.1.1. Austrálie .................................................................................................... 12 2.1.2. Spojené státy americké .............................................................................. 12 2.2. Evropské státy .............................................................................................. 13 2.2.1. Nizozemí ................................................................................................... 13 2.2.2. Belgie ........................................................................................................ 15 2.2.3. Francie ....................................................................................................... 16 2.2.4. Dánsko ....................................................................................................... 17 2.2.5. Švýcarsko .................................................................................................. 17 3. EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE A JEJÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA .......... 19 3.1. Postoje k euthanasii ...................................................................................... 19 3.1.1. Euthanasie a náboženství .......................................................................... 19 3.1.2. Euthanasie a politika ................................................................................. 20 3.1.3. Euthanasie a lékaři .................................................................................... 20 3.1.4. Euthanasie a právo .................................................................................... 21 3.2. Právní úprava euthanasie v České republice ................................................ 21 4. PALIATIVNÍ PÉČE ....................................................................................... 25 4.1. Pojem paliativní péče ................................................................................... 25 4.2. Konfrontace euthanasie a paliativní péče ..................................................... 27 4.2.1. Princip „normálního procesu“ ................................................................... 27 4.2.2. Princip podpory rodiny pacienta ............................................................... 27 4.3. Historie paliativní péče................................................................................. 27 4.4. Paliativní péče ve světě ................................................................................ 28 4.5. Paliativní péče v České republice................................................................. 29 3
4.5.1. Vývoj paliativní péče u nás ....................................................................... 29 4.5.2. Kritické body rozvoje ................................................................................ 30 4.6. Druhy sociálních zařízení pro paliativní péči v ČR ..................................... 30 4.6.1. Hospic........................................................................................................ 30 4.6.2. Oddělení paliativní péče ............................................................................ 31 4.6.3. Ambulance paliativní péče ........................................................................ 31 4.6.4. Konziliární tým paliativní péče ................................................................. 31 4.6.5. Denní hospicový stacionář ........................................................................ 32 4.6.6. Mobilní hospic........................................................................................... 32 4.7. Vznik a vývoj hospicového hnutí v České republice ................................... 32 4.8. Projekt „Podpora rozvoje paliativní péče v ČR“ .......................................... 34 5. JUDIKATURA TÝKAJÍCÍ SE EUTHANASIE............................................. 35 5.1. Vincent Hubert ............................................................................................. 36 5.1.1. Fakta případu ............................................................................................. 36 5.1.2. Právní řešení konfliktu .............................................................................. 37 5.1.3. Shrnutí ....................................................................................................... 37 5.2. Diane Pretty .................................................................................................. 38 5.2.1. Fakta případu ............................................................................................. 38 5.2.2. Právní řešení konfliktu .............................................................................. 39 5.2.3. Shrnutí ....................................................................................................... 42 5.3. Terri Schiavo ................................................................................................ 42 5.3.1. Fakta případu ............................................................................................. 42 5.3.2. Právní řešení konfliktu .............................................................................. 43 5.3.3. Shrnutí ....................................................................................................... 44 Závěr.................................................................................................................... 46 Resumé ................................................................................................................ 48 Použitá literatura ................................................................................................. 52
4
Úvod
Každý den se na celém světě odvíjí miliardy lidských osudů. Tisíce lidí se narodí a tisíce lidí zemřou. Lidský život je veličina proměnná, lidský život dokáže vyhasnout během několika málo okamžiků, stejně jako tak rychle jiný život vzniká. Smrt nebere do úvahy věk, společenské postavení ani jiné faktory. Nečekaně postihne úspěšného podnikatele tak i nezaměstnaného, matku dětí i ženu bezdětnou, ateistu stejně jako věřícího.1 Smrt může mít mnoho různých podob – může být zapříčiněna akutními onemocněními, nečekanou dopravní nehodou, válečnými událostmi nebo následkem dlouhodobé těžké nemoci. I když zemřít musíme všichni, většina z nás si způsob své smrti nevybírá.2 Katolická církev má ve svém učení, že člověk si nesmí šáhnout na svůj život, přesto i řada věřících lidí páchá sebevraždy. Proč tomu tak je? Lidé jsou k tomuto kroku často donuceni právě ze zdravotních důvodů, pohnutek ekonomických, z důvodu nenaplnění svých životních cílů, zklamání. Zároveň se do této situace dostává řada starých lidí, kteří se již stávají nemohoucími, nejsou schopni se sami o sebe postarat a nechtějí veškerou starost a péči požadovat po svých blízkých. Tato situace, která se týká starých lidí, je velmi obtížná a stává se stále aktuálnější, neboť podle řady průzkumů z posledních let populace stárne, přírůstek lidí až na výjimky jako je Čína klesá a procento starých lidí je vyšší než procento nově narozených. Já sama mám velmi staré prarodiče ve věku téměř sta let, proto vím, jak je těžké se o tyto lidi řádně postarat. Moji rodiče a tedy jejich děti jsou stále ještě v produktivním věku a rodina není schopna se jim plnohodnotně věnovat. Péče je jim tak poskytována periodicky, nikoliv trvale, přestože by si kvalitní a trvalou péči zasloužili. Existuje sice celá řada zařízení, která by byla schopna se o tyto lidi vhodně postarat, ale u starých lidí není jednoduché vytrhnout je z jejich prostředí, kde žijí desítky let. Podobná situace jako u starých lidí je i u lidí nemocných. Je zapotřebí těmto lidem zajistit kvalitní péči, která by jim umožňovala přes jejich nemoc či handicap žít důstojný život. Konečně se tedy dostáváme k samotné otázce euthanasie. Problém euthanasie se dostává do popředí ne z důvodu přirozené regulace obyvatel, ale z důvodu důstojného dožití, nikoliv pouze udržování člověka při životě bez zohlednění aspektů, má-li to pro daného jedince nějaká pozitiva či přínos. Je diskutabilní, jestli mnohdy neúměrně vynaložené náklady na udržení jedince při životě jsou adekvátní výsledku.
1 2
Vozár, J. Eutanázia, právne aspekty, Pezinok : Formát, 1995, s. 5. Payneová, S. a kolektiv. Principy a praxe paliativní péče, Brno : Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 5.
5
V průběhu několika posledních desetiletí je vyvíjen tlak na potlačení autoritářských režimů v totalitních zemích, který je provázen řadou válek, kde umírají miliony lidí. Z těchto snah o prosazení demokracie by se dalo konstatovat, že demokracie by měla být jakousi prioritou v životě. A teď si všimněme toho paradoxu, kdy na jedné straně bojujeme o plnou demokracii a zároveň nemůžeme rozhodovat o svém životě. Velice trefně se k celé této situaci ohledně demokracie vyjádřil v jednom z novinových článků student gymnázia Martin Čepa: „Je to ironie – oslavujeme, že jsme se zbavili komunistů, jakou máme skvělou demokracii, a přitom si ani nemůžeme rozhodovat o jedné ze základních věcí vlastního bytí. Vždyť jde jen o možnost volby – kdo chce, eutanazii využije, kdo ne, ať se svého konce dožije, jak chce.“3 I když dle mého názoru se k věci vyjadřuje poněkud pejorativně, ve své podstatě s ním souhlasím. Dále doplňuje svoji úvahu o pohled na tzv.“důstojný odchod“: „Je to přece čistě individuální věc, každý si důstojný odchod představuje jinak – někdo dá přednost nekonečným létům stráveným na posteli bez naděje na normální život, někdo by radši tu injekci, tak proč mu v tom bránit.“4 Přestože na problematiku euthanasie pohlížíme z mnoha úhlů, základním problémem zůstává, kdo má být ten, kdo jí vykoná. Neustále jsou vedeny spory na toto téma, kdo má být tou osobou a koho ruka povede injekci při usmrcení pacienta. Má to být lékař, rodina, nebo snad nějaká agentura? Ani zde není jednoznačná odpověď. Lékaře od tohoto činu zrazuje Hippokratova přísaha, rodina naopak bude žádat lékaře, aby on byl ten povolaný, neboť blízcí pacienta by často nebyli takového činu schopni, přestože s ním souhlasí. Je to tedy další z řady otázek, kterými je nutno se zabývat a vybrat takový způsob, který bude nejvíce vhodný. Téma euthanasie jsem si vybrala jako jedno z palčivých otázek současné celospolečenské diskuse. O euthanasii v poslední době slyšíme čím dál častěji v mnoha souvislostech. Toto téma je řešeno jak na naší politické scéně a následně tak i v médiích. Stejně tak probíhají diskuse i v řadě dalších oborů a vědních disciplínách. V jednotlivých kapitolách své práce se budu zabývat nejen euthanasií samotnou, ale i dalším oborem, který s tématem euthanasie velice úzce souvisí, a sice paliativní péčí. Celou práci začnu úvodem do problému, tedy samotným pojmem a jeho vymezením. Následně se na několika dalších stranách budu zabývat právní úpravou této problematiky jednak ve světě, kde uvedu jednotlivé státy, které euthanasii buď legalizovali nebo se o její legalizaci pokusili. Následovat bude pohled na to, jak k celé věci přistupuje český stát a naše zákony. Vymezím některé přístupy k euthanasii z pohledu několika odvětví a poté se pokusím o exkurz do naší 3 4
Čepa, M. Smrt? Sem s ní. Deník Mladá Fronta Dnes, 2007, s. B6. Tamtéž, s. B6.
6
právní úpravy, která se euthanasie ve větší či menší míře dotýká. V následující kapitole naváži paliativní péčí, která s celou otázkou souvisí. Je totiž velmi důležitým východiskem pro vážně nemocné lidi, jejichž nemoci již nepomáhá kurativní léčba. V této pasáži se budu snažit popsat, co vlastně paliativní péče obnáší a v jakých zařízeních je poskytována. V poslední části této práce zmíním několik případů, kdy těžce nemocní nebo invalidní lidé sehráli boj nejen s těžkou nemocí, ale i s celou řadou úřadů a institucí, které žádali o provedení euthanasie. Ta jim však ani v jednom ze zmíněných případů nebyla povolena. Případy těchto lidí tedy budou vodítkem k zamyšlení se nad tím, zda euthanasie přináší pouze smrt nebo i vysvobození.
7
1. VYMEZENÍ POJMU EUTHANASIE Jak začátek lidského života, tak i jeho konec se ve 20. století stává stále více předmětem lékařské manipulace, a tím také etických diskusí. Lékařské umění je schopné čím dál lépe oddalovat okamžik pacientovy smrti, často způsobem, který se zdá být nelidský. Právě proto je třeba se vypořádat s myšlenkou, že lékař za jistých okolností vědomě upustí od dalšího možného prodlužování lidského života. Tak se již nabízí otázka, zda lékař také nemá právo aktivním zákrokem ukončit život, který snad pokládá za již nehodný žití nebo udržování.5 Euthanasie má velmi starou tradici. U řady přírodních národů byl rozšířen obyčej zabíjet přestárlé a nemocné lidi, aby byli uchráněni utrpení a aby se od nich ulehčilo společenství. Po druhé světové válce bylo téma euthanasie velmi dlouho tabu, neboť přetrvával šok z nacistických zločinů. Avšak s odezníváním tohoto šoku z války se ukazuje stále silnější tendence k pozitivnímu hodnocení pomoci při umírání a toto téma se zjevně stává aktuálním.6 Euthanasie je problémem etickým, morálním a medicínský. Při řešení euthanasie vždy stojí v protikladu dva zájmy. Prvním je zájem společnosti na ochraně lidského života a na potrestání protiprávního jednání. Druhým je právo jednotlivce svobodně se rozhodnout o svém životě.7 Pojďme se tedy podívat na problematiku euthanasie trochu blížeji. Nejde o pouhé posouzení a striktní odpověď, zda euthanasii ano či ne. Jde o mnohem širší problém. Na obou proti sobě stojících stranách je mnoho pozitivního a rovněž i negativního, a proto je především třeba o celé situaci získat přehled a vytvořit si vlastní názor.
1.1. POJEM EUTHANASIE
Diskutujeme-li o čemkoliv, pak je nutné nejprve jasně vymezit pojmy. Při jakýchkoliv anketách, týkajících se legalizace euthanasie, jistě ani dotazující se a ani dotazovaní nevědí, co to vlastně euthanasie je, a navíc se domnívají, že jsou jen dvě možnosti: buď umírat v nesnesitelných bolestech anebo milosrdně „ukončit“ život a tak utrpení zabránit.8
5
Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 93. Tamtéž, s. 94, 96. 7 Zimek, J. Právo na život, Brno : Masarykova univerzita Brno, 1995, s. 26. 8 Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 48. 6
8
Celá problematika tohoto pojmu je velmi složitá a pojem euthanasie označuje celou řadu různých situací. Pro snazší orientaci je nezbytné začít elementárním objasněním jeho obsahu. Pojem euthanasie je vykládán ve dvou rovinách. Etymologický význam slova euthanasie pochází z řeckého slova a v překladu znamená „dobrá smrt“. Jde o spojení slov eu = dobrý a thanatos = smrt. Později však došlo k interpretačnímu posunu a termínem euthanasie se nejčastěji rozumí „smrt z milosti“.9 Euthanasií se rozumí především takové lékařské jednání, které vede k urychlení smrti druhého člověka. Také u takto zúženého významu slova euthanasie je však zapotřebí odlišovat jeho různé významy. Dobrou pomocí při orientaci může být vymezení pojmových dvojic. Ani tato rozlišení nejsou vždy jednoznačná, bez nich by však hrozilo, že budeme směšovat velmi odlišné věci.10
1.2. FORMY EUTHANASIE
1.2.1. Aktivní a pasivní euthanasie
Rozdíl mezi aktivní euthanasií a tzv. „pasivní euthanasií“ je rozlišením mezi jednáním a zanecháním jednání. Zjednodušeně řečeno: aktivní euthanasie je aktivní jednání, které má uspíšit či navodit smrt druhého člověka. Právě tato aktivní euthanasie je euthanasií ve vlastním slova smyslu. Někdy se bohužel dosti nešťastně mluví o „pasivní euthanasii“. Tou se naopak rozumí nejednání, které má, či alespoň může mít za následek uspíšení úmrtí druhého člověka. Klasickým příkladem jsou případy, které výrazně přispěly k tomu, že se problematika euthanasie stala ve dvacátém století tak žhavě diskutovanou otázkou. Jsou to případy lidí, kteří nejsou schopni samostatného života a jsou napojeni na přístroje nahrazující jejich životní funkce. Rozlišení mezi aktivní a pasivní euthanasií může být v jednotlivých limitních případech velmi obtížné. Platí totiž, že i nejednání vychází z našeho rozhodnutí, za které musíme nést zodpovědnost stejnou měrou jako za rozhodnutí jednat. „Nejednat“ také někdy znamená jednat, zatímco „jednat“ znamená často ukončit toto jednání. I když tedy rozlišení není snadné, neznamená to, že bychom se jej měli vzdát. Všichni přece tušíme zásadní rozdíl mezi tím, když je závěru života ponechán přirozený průběh, a když aktivně usmrtíme druhého člověka. Etické i právní hodnocení takových situací je velmi rozdílné a
9
Haškovcová, H. Thanatologie, nauka o umírání a smrti. Praha : Nakladatelství Galén, 2000, s. 104. Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 11.
10
9
v souladu s naprosto převažujícím trendem v odborné i laické celosvětové diskusi bychom o euthanasii měli mluvit pouze v případě aktivní euthanasie.11
1.2.2. Přímá a nepřímá euthanasie
Ani rozlišování této dvojice pojmů není zcela bez problémů. Nicméně i zde je nutné sledovat důležitý rozdíl a o euthanasii bychom měli mluvit pouze tam, kde se jedná o přímou euthanasii. V případě přímé euthanasie je hlavním cílem uspíšení či navození smrti druhého člověka. V případě nepřímé euthanasie je smrt či její uspíšení pouze vedlejším, primárně nezamýšleným důsledkem jednání, jehož základním cílem je například zbavit nemocného utrpení či bolesti.12
1.2.3. Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie
V tomto případě hovoříme o dobrovolnosti či nedobrovolnosti na straně toho, kdo euthanasii žádá, nikoli toho, kdo ji vykonává. Toto rozlišení se zdá být zdánlivě snadné, ale v poslední době se ukazuje, že právě zde vznikají veliká etická dilemata. Dobrovolná euthanasie se má dít na podkladě žádosti pacienta, nedobrovolná se děje nejčastěji u více či méně nekompetentních pacientů na žádost rodiny a z rozhodnutí lékaře, který je přesvědčen, že život pacienta není hoden toho, aby byl žit.13 V současné diskusi je bohužel často mnoho zmatečného. Diskutující totiž často směšují různé pojmy a řeší situace, které je zapotřebí od vlastní problematiky euthanasie odlišit. Prvním případem je situace, kdy dojde k upuštění či přerušení léčebných či život udržujících zákroků tam, kde si to nemocný nepřeje. Jde především o takové zákroky, které nemocného neúměrně zatěžují, přivozují mu strádání nebo ohrožují jeho důstojnost. Toto bývá někdy matoucím způsobem nazýváno „pasivní dobrovolná euthanasie“. Druhým případem, který je třeba odlišit od euthanasie ve vlastním slova smyslu, je výše zmíněná „nepřímá dobrovolná euthanasie“. Jde o situaci, kdy nemocnému jsou podávány bolest tišící prostředky, jejichž vedlejším účinkem může být zkrácení jeho života. V souladu s jednoznačnou tendencí v odborné diskusi by bylo zapotřebí tyto dva případy vůbec euthanasií nenazývat. Panuje totiž obecná shoda, že tato jednání jsou eticky přijatelná, ba
11
Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 11, 12. Tamtéž, s. 12. 13 Tamtéž, s. 12. 12
10
mnohdy vysoce žádoucí. Etické problémy, které v těchto situacích vznikají, jsou velmi specifické a podstatně se liší od problémů spojených s euthanasií ve vlastním smyslu.14
1.2.4. Euthanasie a asistované suicidium
Velmi blízká aktivní euthanasii je tzv. „asistovaná sebevražda“. Tou se rozumí situace, kdy lékař zprostředkuje nemocnému jed či jiný smrtící prostředek, který si však aplikuje nemocný sám.15 Pro asistované suicidium tedy platí podobná kritéria jako u euthanasie, rozdíl je pouze v technickém provedení samotného činu, kdy lékař dopomáhá radou a prostředky k tomu, aby se pacient usmrtil sám. Morální odpovědnost však plně zůstává na lékaři.16
Jedno z nejdůležitějších rozlišení v našich životech je diference mezi dobrým a zlým. Víme však, jak je často nesnadné stanovit, zda konkrétní jednání je dobré či zlé. Obdobně je tomu i s rozlišeními různých typů euthanasie. Na jedné straně je totiž zřejmé, že rozlišování těchto typů nám může pomoci odlišit od sebe jednání, která jsou mravně jednoznačně nepřijatelná, od těch, která takto jednoznačně nepřijatelná nejsou, nebo která mohou být i výslovně žádoucí. Na druhé straně však nejsou přechody mezi těmito póly vždy zcela ostré a snadno lze najít případy, u nichž není jasné, kam je zařadit a tedy také, jak je hodnotit. Důležité je pamatovat na to, že mezní případy, které jsou často nejvíce diskutovány, nás mohou naučit lépe o problematice euthanasie přemýšlet, neměly by nás však vést ke zpochybnění zásadních rozdílů.17
14
Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 12, 13. Tamtéž, s. 14. 16 Sláma, O., Kabelka, L., Vorlíček, J. Paliativní medicína pro praxi, Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s. 321. 17 Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 16, 17. 15
11
2. PRÁVNÍ ÚPRAVA EUTHANASIE VE SVĚTĚ
Euthanasie není problémem jednoho státu nebo snad pouze České republiky. Jde o problém celosvětový. Jeho měřítkem je velmi často vyspělost jednotlivých zemí, což mnohdy určuje míru a aktuálnost diskusí na toto téma. Je proto naprosto nezbytné podívat se na problematiku euthanasie komplexněji a tedy i z pohledu jiných zemí, kterých se toto téma rovněž dotýká a které již v některých případech dokonce legalizaci euthanasie uzákonili.
2.1. MIMOEVROPSKÉ STÁTY 2.1.1. Austrálie Jediným a současně prvním státem na světě, kde byla zákonem povolena aktivní euthanasie, je severní teritorium Austrálie. Zákon byl přijat většinou obyvatelstva tohoto území formou plebiscitu, tedy lidovým hlasováním. "Zákon o právech smrtelně nemocných" byl v platnosti jen krátce a to od června 1996 do března 1997. Během platnosti zákona spáchali sebevraždu za asistence lékaře čtyři pacienti smrtelně nemocní rakovinou. Tento zákon obsahoval několik přísných klauzulí: "Pacientovi muselo být přes 18 let, musel trpět nevyléčitelnou chorobou, na kterou by bez ´mimořádné´ zdravotnické péče zemřel, a musel prodělat vyšetření u tří kvalifikovaných lékařů, z toho jednoho psychiatra, aby bylo jisté, že pacient netrpí léčitelnou klinickou depresí. Pokud navíc byla dostupná dostatečná léčba bolesti tišícími prostředky, lékař nesměl na žádost o smrt přistoupit. Poté, co pacient své přání zemřít oznámil, musel navíc týden čekat, než směl podepsat souhlas, pak musel být formulář podepsán dvěma lékaři. Po jeho podepsání musel pacient na smrt čekat ještě dalších 48 hodin. Zákon platný v Severním teritoriu povoloval jak euthanasii, tak sebevraždu za asistence lékaře, a nutnou podmínkou bylo, aby lékař u pacienta zůstal až do okamžiku smrti."Přes všechny tyto podmínky už v říjnu 1996 byl podán návrh na zrušení tohoto zákona a v březnu 1997, jak bylo uvedeno, byl zákon pozastaven.18 2.1.2. Spojené státy americké V rámci Spojených států amerických je jediným státem legalizujícím euthanasii Oregon, i když obdobné tendence se již delší dobu ukazují např. též v Michiganu. Euthanasie je v Oregonu legální od roku 1998, přičemž o jejím připuštění rozhodli nadvakrát lidé v referendu. Za dobu od r. 1998 podstoupilo v Oregonu tento fatální zákrok více než 170 lidí. 18
Pitrmucová, Petra. Seminární práce z biologie (citováno 9.6.2008). Dostupný z: http://www.gymfry.cz/
12
Euthanasie je v Oregonu povolena osobám nacházejícím se v posledních šesti měsících smrtelné nemoci. Tuto skutečnost musí potvrdit dva lékaři. Takováto osoba musí nejprve dvakrát ústně a jednou písemně požádat o předmětný zákrok, když každá taková žádost musí následovat nejdříve po dvou týdnech od předcházející. Pacient přitom musí být v takovém psychickém stavu, aby si byl plně vědom důsledků své žádosti. To, že je tak činěno výlučně dobrovolně a bez vnějšího nátlaku jsou povinni potvrdit dva svědkové. Třebaže smrtelnou dávku předepisuje lékař, je pouze na pacientovi, aby si ji aplikoval. Oregonští lékaři mohou provést tento zákrok i u osob žijících mimo Oregon, avšak této možnosti není v USA masově využíváno. V minulých letech se administrativa prezidenta George Bushe snažila tento stav v Oregonu zvrátit, avšak neúspěšně. Stalo se tak potom, co John Ashcroft jakožto tehdejší ministr spravedlnosti nařídil v roce 2001 lékařům a lékárníkům v Oregonu nepostupovat v souladu se zákonem jim umožňujícím předepisovat smrtelné dávky medikamentů, to vše pod pohrůžkou odebrání jejich licence. Soud však svým rozhodnutím z minulého roku uvedené nařízení zvrátil když rozhodl, že John Ashcroft k němu nebyl oprávněn a překročil tak svou pravomoc. V jeho odůvodnění však bylo výslovně uvedeno, že soud takto rozhodl čistě na bázi právní; nelze jej tedy vykládat jako souhlas s euthanasií či posouzení její přípustnosti z hlediska etiky.19 2.2. EVROPSKÉ STÁTY Jednotlivé státy Evropské unie přistupují k euthanasii mnohdy velmi odlišně. Přestože se Evropská unie jako taková staví k otázce euthanasie odmítavě, národní legislativy evropských států se s touto problematikou vyrovnávají po svém. Pojďme se proto podívat na přístup k otázce euthanasie v jednotlivých evropských zemích. 2.2.1. Nizozemí
První evropskou zemí, která legalizovala euthanasii, se v roce 2002 stalo v mnoha ohledech liberální Nizozemí. Zákon o asistované sebevraždě zde nabyl účinnosti 1. dubna 2002.20 Můžeme však říci, že veřejná euthanasie začala v Holandsku formálně již v roce 1973. V tomto roce byla obviněna jedna holandská lékařka za to, že zabila svou nemocnou starou matku, přející si zemřít. Odsouzena však byla jen podmíněně na jeden týden. Ve svědecké výpovědi zaznělo v její prospěch, že učinila pouze to, co už dělají běžně, třebaže neoficiálně 19 20
Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/ Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/
13
mnozí lékaři. Soud pak vyhlásil několik podmínek, které podle jeho názoru mohou oprávnit aktivní euthanasii. Už v roce 1982 stanovila Holandská lékařská komora určitá pravidla, za kterých je možné euthanasii vykonat. Přesto ale stále platí podle Holandského trestního práva: "že připravit druhou osobu o život, i na výslovnou a vážnou žádost dotyčné osoby, je vážný zločin proti lidskému životu, trestný až dvanácti lety vězení". Úředně byly podmínky, které se musí dodržovat při provádění euthanasie, zveřejněny jak vládou, tak Královskou holandskou lékařskou asociací v roce 1984 a znovu v roce 1987. Provádění euthanasie je vymezeno určitými pravidly: 1. musí jít o nevyléčitelně nemocného člověka 2. žádost dané osoby musí být dobrovolná, uvážená a trvalá 3. pacient musí trpět nesnesitelnými bolestmi, které nelze zmírnit 4. musí byt konzultován nejméně ještě jeden lékař Dá se říci, že proces aktivní euthanasie byl v Holandsku ritualizován. Od roku 1984 vytváří soudy stále liberálnější půdu, aby nemuseli být lékaři stíháni po provedení euthanasie, aniž je požadováno, aby šlo o smrtelnou chorobu. To vše se děje i přesto, že je v platnosti zákon, který považuje takové jednání za trestný čin. Každý případ provedené a řádně oznámené euthanasie byl předložen prokurátorovi, který rozhodl, zda zahájí nebo nezahájí trestní stíhání. Jestliže lékař doložil, že splnil předepsaná kritéria, prokurátor jej zpravidla pro trestný čin nestíhal. Krajním případem osvobozujících rozhodnutí je případ psychiatra, kterého soud zprostil obvinění, i když asistoval při sebevraždě ženy, která trpěla depresí po smrti svých dvou dětí a rozpadu manželství, ale jinak byla zdravá. V roce 1986 byla lékaři euthanasie Haagským soudem povolena, neboť lékařovo počínání bylo považováno za oprávněné a bylo v souladu s "racionální lékařskou volbou". Přijalo se závažné rozhodnutí, že pacientovy potíže nemusí být ani fyzické, ani psychiatrické, ale mohou být psychologickou reakcí na nemoc. V říjnu 1985 a v únoru 1986 byla v Holandsku snaha zcela legalizovat či uzákonit aktivní euthanasii, to však hrozilo ve vyústění vládní krize. A tak se zůstalo přitom, že postačí zprošťující důvod vyšší moci. V únoru 1993 proběhla snad na celém světě tiskem zpráva, že v Holandsku došlo k uzákonění euthanasie. Ale není tomu tak úplně doslova. Vyšlo najevo, že dosavadní tolerovaná praxe našla určitý legislativní výraz, rozhodně však nelze tvrdit, že byl v Holandsku přijat zákon povolující aktivní euthanasii. Hovořme tedy o tom, že tam byla sice uzákoněna beztrestnost euthanasie, ale váže se na uvedené podmínky. V posledních patnácti letech se objevovaly protichůdné zprávy o provádění euthanasie v Holandsku. Podle Holanďanů samých a podle zastánců euthanasie v různých částech světa se tvrdí, že tato praxe je pod přísnou kontrolou a odehrává se s patřičnými bezpečnostními opatřeními. V protikladu k těmto zprávám se objevily další zprávy o širokém zneužívání této praxe a euthanasie se prý 14
vymkla kontrole. Holandsko jakoby se svou ne úplně zákonem schválenou euthanasií dalo jinou cestou než většina států. V nich se totiž rozvinula moderní paliativní péče, o které bude řeč později. Paliativní péčí se Holandsko zabývá jen minimálně a ani není zdaleka tak dobře organizována jako v jiných zemích.21 Vraťme se ale do roku 2002 a k legalizaci euthanasie. Královská holandská lékařská asociace požádala tamější ministerstvo zdravotnictví o vypracování vzorových postupů a stanovisek, kterými by byli holandští doktoři vedeni při provádění euthanasie u nevyléčitelně nemocných pacientů neschopných o svém osudu kvalifikovaně rozhodnout, a to zejména novorozenců, dětí, vážně mentálně nemocných osob a osob v kómatu. Je tomu tak proto, že obdobné „vodítko“, na rozdíl od rozhodování o provedení euthanasie u pacientů dospělých a schopných se svobodně rozhodnout, na které právní úprava euthanasie v Nizozemí pamatuje, zde totiž stále chyběla. Předmětná snaha odborné veřejnosti přichází jako reakce na nedávné zprávy o tom, že v některých nemocnicích byla euthanasie používána i k ukončení života takovýchto osob, zejména dětí. Třebaže tyto případy tvoří jen zlomek z provedených euthanasií v Nizozemí, bylo nakonec pro obdobné případy stanoveno, že případné euthanasii dítěte musí předcházet svobodné, vážné a neměnné rozhodnutí jeho rodičů, dítě by muselo zažívat nesnesitelné bolesti a doktor euthanasii hodlající provést by si musel vyžádat stanovisko svého kolegy. S ohledem na skutečnost, že v Nizozemí již čtvrtým rokem po sobě klesá počet evidovaných případů euthanasie, objevily se také spekulace o tom, že lékaři euthanasii provádějící neplní svoji zákonnou povinnost každý takový zákrok oznámit. Tuto praxi potvrdila i vypracovaná nezávislá studie v Nizozemí.22 I přes veškeré spekulace a dohady však nadále platí, že zákonem z roku 2002 je v Nizozemí tolerována euthanasie i lékařsky asistovaná sebevražda. Klientem však smí být pouze nizozemský občan.23
2.2.2. Belgie Jen o několik měsíců později než v Nizozemí byla euthanasie legalizována i v sousední Belgii. Pro přijetí zákona legalizujícího euthanasii byla koalice socialistů, liberálů a strany zelených, zatímco proti stáli křesťanští demokraté. Ti přitom zejména poukazovali na zneužitelnost takovéhoto zákona, který dle nich neobsahoval žádné korespondující pojistky takovémuto zneužití zabraňující. Na rozdíl od Nizozemí belgická právní úprava stanoví jiný postup pro ty z pacientů usilujících o skončení svého života formou euthanasie. Smrt z rukou 21
Pitrmucová, Petra. Seminární práce z biologie (citováno 9.6.2008). Dostupný z: http://www.gymfry.cz/ Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/ 23 Třešňák, P. Eutanazie ve světě (citováno 13.6.2008). Dostupný z: http://www.cestadomu.cz/ 22
15
lékaře mohou v Belgii přijmout jen lidé nevyléčitelně nemocní, kteří jsou vystaveni stálému nesnesitelnému a nepotlačitelnému psychickému nebo fyzickému utrpení. Žadatelé o smrt z rukou lékaře musí být plnoletí a příčetní. Musí být také informováni o svém zdravotním stavu a nadějích na vyléčení. Každý z těch, kteří si přejí podstoupit v Belgii euthanasii, musí dvakrát o euthanasii předem požádat a být si přitom hluboce vědom důsledků této žádosti. V případě, že osoba tuto žádost činící nebude v konečném stádiu nemoci, musí být dále vypracováno lékařské stanovisko o její zdravotní stavu a prognóze. Navíc každá provedená euthanasie musí být oznámena speciální komisi k tomu zřízené, která následně přezkoumá zda lékař, který euthanasii provedl, postupoval v souladu s belgickým právem. Uvedená komise se skládá ze čtyř lékařů, čtyř profesorů medicíny, čtyř právníků a čtyř osob, které jsou v kontaktu s nevyléčitelně nemocnými. Prvním z úkolů této komise bylo zpracování speciálního formuláře, který bude muset každý z lékařů po provedené euthanasii vyplnit a na komisi odeslat. Tento formulář má dvě části, přičemž v první části jsou lékaři povinni uvést identitu pacienta a konzultovaných osob. V druhé části lékař popisuje diagnózu a utrpení pacienta a dále musí komisi uvést, jakým způsobem se ujistil, že osoba o euthanasii žádající tak učinila dobrovolně, vědomě a prosta vlivu vnějších okolností. Lékař je v této části také povinen popsat samotný průběh euthanasie. První část formuláře zůstává pro komisi anonymní do chvíle, kdy pojme pochybnosti o zákonnosti takto nahlášené euthanasie. Jen v takovémto případě je komise do první části formuláře oprávněna nahlédnout. Za první rok účinnosti tohoto zákona mělo v Belgii euthanasii podstoupit asi 170 lidí. Dle belgických expertů jsou však tyto údaje zavádějící a skutečná suma je asi dvakrát až třikrát vyšší. Zatajovat provádění euthanasie mají prý především sklon starší lékaři obávající se negativní reakce svého okolí. Dle jednoho ze členů výše uvedené komise dohlížející nad prováděním euthanasie se tak ukázalo, že legalizace euthanasie nevyvolala v Belgii žádnou pohromu ani nevedla k automatickému usmrcování lidí na přání, jak se mnozí její odpůrci měli obávat.24 2.2.3. Francie V roce 2004 byla tzv. pasivní euthanasie legalizována ve Francii. Pasivní euthanasií se přitom rozumí přerušení léčby udržující pacienta při životě. Zákon umožňuje doktorům přestat pacientům poskytovat lékařskou pomoc tehdy, pokud nemá žádný efekt kromě umělého udržování pacienta při životě. V případě, že je pacient při vědomí, musí mu však lékař důsledek takovéto volby osvětlit; je-li takovýto pacient v bezvědomí, musí se lékaři při zvažování možnosti euthanasie řídit jeho poslední vůlí. I přes volbu pacienta ukončit svůj
24
Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/
16
život za pomoci euthanasie musí lékaři po celou dobu pokračovat alespoň v léčbě mírnící pacientovi bolesti, a to i tehdy, pokud přispěl k urychlení smrti pacienta. Mezi zastánce této právní úpravy patří jak francouzská konzervativní vláda, tak opozice socialistů. Pro mnohé její zastánce však zůstává i nadále pouhým krokem k legalizaci euthanasie v její aktivní podobě. Této myšlence byli již při hlasování o předmětném zákonu nakloněni někteří levicoví senátoři, avšak kromě jiného narazili na značný odpor francouzského ministra zdravotnictví, který s touto myšlenkou ani v nejmenším nesympatizoval. Zmiňovaný zákon byl přijat v atmosféře většinového souhlasu francouzské veřejnosti s možností nemocného jedince ukončit svůj život dobrovolně na své přání. Otázka přípustnosti euthanasie ovládla francouzskou veřejnost v roce 2003 v případu Marie Hubert, o kterém bude ještě psáno v jedné z dalších kapitol. V průzkumu veřejného mínění provedeném následně po této mediální kauze se pak více jak 80 procent dotázaných Francouzů vyslovilo ve prospěch legalizace euthanasie.25
2.2.4. Dánsko Podobně jako ve Francii je tzv. pasivní euthanasie povolena v Dánsku. Dánsko tak sice trestně – právně postihuje případy tzv. aktivní euthanasie, za které hrozí trest odnětí svobody v délce tří let, ale současně umožňují dánské úřady nevyléčitelně nemocným pacientům se svobodně rozhodnout o případném zastavení jejich léčby.26
2.2.5. Švýcarsko Zvláštní svéráz v přístupu k otázce euthanasie si uchovává Švýcarsko. Třebaže euthanasii nikdy oficiálně nepovolilo, je v některých jeho částech euthanasie tolerována, navíc samotný zákrok mohou kromě doktorů provádět i laici. Díky tomuto přístupu se není proč divit, že se země helvétského kříže stala častým cílem lidí přejících si svůj život tímto způsobem ukončit.27 První návrhy zákonů umožňujících euthanasii byly ve Švýcarsku podány již v roce 1975 a opakovaně v roce 1979. Oba však byly zamítnuty. I přesto však už řadu let ve Švýcarsku působí organizace s názvem Exit a od roku 1998 také organizace Dignitas (v překladu důstojnost). Obě organizace poskytují asistovanou sebevraždu těm, kteří o ni požádají, a to s poukazem na starý zákon z roku 1942. Na základě švýcarské ústavy totiž není pomoc k sebevraždě trestným činem. Konkrétní praxe je tedy ustálena takto: člověk, který 25
Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/ Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/ 27 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/ 26
17
umírá a přeje si ukončení vlastního života, kontaktuje lékaře z jedné ze dvou zmíněných organizací. Tento pacient poté podepíše žádost o asistovanou sebevraždu a je mu poskytnuta smrtící látka. Vlastní akt asistované sebevraždy je pak proveden v prostorách uvedených organizací.28 V poslední době se v našem tisku objevilo několik zpráv, že i občané České republiky využili této možnosti a do Švýcarska odcestovali právě za účelem ukončení svého života prostřednictvím euthanasie.
Z postoje těchto výše zmíněných států zcela jasně vyplývá, že celé téma euthanasie není problémem jednoduchým a rozhodně nemůžeme dojít k jasnému závěru, který by euthanasii ospravedlňoval nebo ji naopak striktně popíral. Při dalších krocích směřujících k řešení, je třeba zvážit celou řadu aspektů, například i srovnat situaci v jednotlivých zemích, co jim uzákonění euthanasie přineslo a naopak, kde se vyskytly zásadní nedostatky v právní úpravě těchto států. I toto by se mělo stát vodítkem při dalších diskusích na téma euthanasie.
28
Haškovcová, H. Thanatologie, nauka o umírání a smrti. Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s. 129.
18
3. EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE A JEJÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA 3.1. POSTOJE K EUTHANASII Diskuse o euthanasii probíhají v celé řadě různých odvětví. Zabývá se jím filozofie, teologie, právo, etika, medicína a v neposlední řadě i politici a v té souvislosti i média. Nejenom, že každé z těchto uvedených odvětví má k euthanasii zcela jiný postoj. Často vznikají názorové spory i uvnitř jednotlivých skupin. V závislosti na celé řadě faktorů pak vznikají skupiny absolutních odpůrců euthanasie stejně jako lidí, kteří jsou jejími příznivci.
3.1.1. Euthanasie a náboženství
Jak uvádí ve své knize Hans Rotter, až dosud platí, že dnešní zákonodárství je v hodnocení sebevraždy a euthanasie ještě ovlivněno křesťanským obrazem člověka. Řada lidí se ale domnívá, že v budoucnosti nebude možné právně postihovat na základě takového stanoviska osoby jiné víry a jiného smýšlení. Když se však tato problematika promyslí z právního hlediska, ukáže se, jaké nebezpečí nelidskosti a právní nejistoty hrozí v případě povolení euthanasie. Bezpodmínečným předpokladem euthanasie je předně svobodné volní rozhodnutí pacienta. Pouze pokud si to pacient přeje, přicházela by euthanasie v úvahu. Ale zde již vzniká první potíž. Jak je možné poznat vůli pacienta? Požaduje-li nevyléčitelně nemocný snad pod vlivem silných léků usmrcení, pak není v dostatečné míře pánem svých vlastních rozhodnutí. Podle zákona by nebylo přípustné, aby osoba v takovém stavu vyřizovala právní záležitosti závažnější povahy. Nemá totiž plně pod kontrolou své duševní síly. Ještě pochybnější by bylo, kdyby někdo v takové situaci rozhodoval o své existenci. Bylo proto navrženo, aby byla euthanasie dovolena pouze tehdy, když se dotyčný pro ni rozhodne již mnohem dříve, například v době propuknutí nemoci, a projevil svou vůli právně platnou formou. Avšak zde se objevují těžké pochybnosti, neboť není řečeno, že někdo si skutečně přeje euthanasii i v současnosti, ačkoli třeba takové přání v dřívějších letech dokumentoval.29 Navíc řada umírajících lidí se do tak vážného stavu dostane nikoli po dlouhém průběhu nějaké vážné nemoci, ale například v důsledku automobilové nehody. To znamená, že varianta, ve které by pacient projevil svou vůli v době propuknutí nemoci, je zde zcela irelevantní. Dále je třeba uvážit, že zákonné povolení euthanasie může snadno vést k těžkému nátlaku okolí na pacienta. Pokud například pacient potřebuje delší a nákladnější péči, může
29
Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 98, 99.
19
snadno dospět k názoru, že by jeho příbuzní byli rádi, kdyby svůj život již ukončil. Právě zde je třeba zmínit, že pacient se k euthanasii v zásadě nikdy nerozhodne docela nezávisle na bližních, nýbrž že při tom hraje směrodatnou roli kvalita jeho mezilidských vztahů.30 Z teologického hlediska odmítnutí euthanasie nemá podobu přísného rozumového argumentu. Dnes už také nepřesvědčí každého, když se řekne, že euthanasie a sebevražda jsou zakázány proto, že pouze Bůh je pánem nad životem a smrtí. Proti tomu by se totiž dalo argumentovat, že Bůh přece stvořil člověka tak, že se může sám zabít. Pokud člověk končí svůj život jako nesmyslný, pak vlastně jedná neslučitelně s vírou v Boha.31
3.1.2. Euthanasie a politika
Konečné rozhodnutí a tedy i postoj České republiky k euthanasii bude v rukou našich zákonodárců. A právě vzhledem k rozsáhlému průzkumu jejich názorů na toto téma je zřejmé, že uzákonění euthanasie v České republice zatím nemá naději na úspěch. Deník Mladá Fronta Dnes shromáždil na toto téma názory drtivé většiny poslanců Parlamentu České republiky. Pro euthanasii se vyslovilo pouhých šedesát z nich, proti dvaadevadesát. Poměrně velkou skupinu však tvoří ti, kteří nemají na věc jasný názor. Přitom nejvíce zastánců má Česká strana sociální demokracie a současně je jedinou stranou, kde je více zastánců euthanasie než odpůrců. Naopak proti uzákonění euthanasie je bez výjimky všech 13 poslanců KDU-ČSL. Vedle obav ze zneužitelnosti argumentují většinou křesťanskou etikou, která neuznává dobrovolný odchod ze života. Proti euthanasii se rovněž staví strana zelených.32
3.1.3. Euthanasie a lékaři Euthanasie je v přímém protikladu s náplní lékařství.33 Semínka tohoto pojetí zasel už před více než dvěma tisíci lety velký řecký lékař Hippokrates. Po celá staletí až do dneška mají nastávající lékaři ve zvyku skládat Hippokratovu přísahu, která je zavazuje ke dvěma hlavním povinnostem: prodlužovat život a mírnit utrpení.34 I přesto však mezi lékaři najdeme řadu těch, kteří s legalizací euthanasie souhlasí.
30
Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 99, 100. Tamtéž, s. 101. 32 Markovič, J. Kdo viděl umírání, je pro eutanazii. Deník Mladá Fronta Dnes, 2007, s. A3. 33 Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 54. 34 Peck, M. S. Odmítnutí duše. Přeložil Milan Žáček. Praha : Nakladatelství Pragma, 2001, s. 209. 31
20
3.1.4. Euthanasie a právo
Pokud se na problematiku podíváme z hlediska právního, ukáže se, že v případě jejího povolení hrozí nebezpečí v podobě jejího zneužití. Bezpodmínečným předpokladem euthanasie je předně svobodné volní rozhodnutí pacienta. Pouze pokud si to pacient přeje, přicházela by euthanasie v úvahu. Ale zde již vzniká první potíž. Jak je možné poznat vůli nevyléčitelně nemocného pacienta, požaduje-li usmrcení pod vlivem silných léků. V takové situaci pak není v dostatečné míře pánem svých vlastních rozhodnutí. Proto bylo například navrženo, aby byla euthanasie dovolena pouze tehdy, když se dotyčný pro ni rozhodne již mnohem dříve už v době propuknutí nemoci, a projevil vůli právně platnou formou. Avšak zde se objevují těžké pochybnosti, protože není řečeno, že někdo si skutečně přeje euthanasii i v současnosti, ačkoliv třeba takové přání v dřívějších letech dokumentoval. Dále je třeba uvážit, že zákonné povolení euthanasie může snadno vést k těžkému nátlaku okolí na pacienta. Pokud například pacient potřebuje delší a nákladnější péči, může snadno dospět k názoru, že by jeho příbuzní byli rádi, kdyby svůj život již ukončil. Právě zde je třeba uvážit, že pacient se k euthanasii v zásadě nikdy nerozhodne docela nezávisle na bližních, nýbrž že při tom hraje směrodatnou roli kvalita jeho mezilidských vztahů.35 Právě z tohoto výčtu pochybností vyplývá, že pokud by nakonec společnost dospěla k názoru, který bude euthanasii nakloněn, bylo by nadmíru nutné vypracovat takové právní ustanovení, které by bylo zcela jasně interpretovatelné a jímž by se eliminovalo riziko jeho zneužití.
3.2. PRÁVNÍ ÚPRAVA EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE
První snahy o zavedení zvláštního trestného činu usmrcení na žádost a z útrpnosti byly uplatňovány již za 1. republiky (návrh trestného zákona z roku 1926). Tehdy byla navrhována možnost zmírnění trestu či upuštění od potrestání. Podle dalších návrhů z roku 1937 mělo být takové jednání stíháno pouze jako přečin. Ani jeden z těchto návrhů však nebyl schválen, euthanasie nebyla uzákoněna. V dalším období nebyly diskuse o této problematice nikterak četné. Z právního hlediska byl člověk chráněn i tehdy, nebyl-li schopen dalšího života. V období socialistického vývoje našeho státu bylo jakékoliv projednávání otázek „dobré
35
Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 98, 99, 100.
21
smrti“ v podstatě tabu. Euthanasie byla zakázána a oficiální názory byly považovány za tolik závažné, že nebyly připouštěna žádná další stanoviska.36 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že euthanasie, stejně jako asistovaná sebevražda, je v České republice zakázána a pokud by byla provedena, bude kvalifikována jako trestný čin.37 Přistupme tedy blíže k jednotlivým ustanovením, které se euthanasie týkají a které jí tedy zakazují. Jedná se především o etický kodex České lékařské komory z roku 1996. V jeho §2 odst. 7 je naprosto jednoznačné vyjádření: „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Euthanasie a asistované suicidium nejsou přípustné“.38 Rovněž bylo jednoznačné i jednohlasné stanovisko pracovní skupiny České lékařské komory k problematice euthanasie ze dne 24.4.2001. Schůze byla svolána v důsledku znovuoživení diskusí o euthanasii v souvislosti s liberalizací zákona v Nizozemí. Ve stanovisku se říká: „Česká lékařská komora, jako orgán zastupující odbornost a etiku lékařského povolání a respektující právo, vyjadřuje tento svůj postoj: S úctou k životu a při poznání smrti jako neodvratného ukončení života, respektujeme etický kodex České lékařské komory, podle kterého lékař nemá prodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou, avšak euthanasie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné. Euthanasie i asistovaná sebevražda jsou projevem selhání. Dnes lze zajistit takovou péči v léčení bolestí a ostatních fyzických symptomů, psychického, sociálního a duchovního utrpení tak, aby k žádosti o usmrcení nemuselo docházet. Naše společnost
objektivně
disponuje
dostatečnými
finančními
prostředky,
znalostmi,
dovednostmi, léky i přístrojovým vybavením, aby nemocným, u kterých kurativní léčba vyčerpala všechny dostupné možnosti, byla poskytnuta odpovídající léčba paliativní. Tento přístup je nemocnému schopen zajistit nejlepší možnou kvalitu zbytku života včetně doprovázení k důstojné smrti bez bolesti, fyzického, psychického, sociálního a duchovního utrpení. Pro rozhodnutí o poskytování nejvyšší etické služby nevyléčitelně nemocnému a umírajícímu musí být lékařům nápomocná celí společnost, právo, ekonomická i zákonodárná systémová opatření. Civilizovaný stát musí chránit život a ne legalizovat jeho likvidaci“.39 Dalším pramenem, který řeší problém euthanasie je Listina základních práv a svobod, která je rovněž součástí ústavního pořádku České republiky. V jejím čl. 6 odst. 1 se říká: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ A na toto 36
Zimek, J. Právo na život. Brno : Masarykova univerzita, 1995, s. 33. Haškovcová, H. Thanatologie, nauka o umírání a smrti. Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s. 111. 38 Etický kodex České lékařské komory z roku 1996. 39 Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 58, 59. 37
22
ustanovení navazuje v tomtéž čl. 6 odst. 2 další zásada: „Nikdo nesmí být zbaven života.“40 Právě z těchto dvou ustanovení zcela jasně vyplývá, že euthanasie je protizákonná, neboť se jedná o ukončení života druhou osobou, přestože si daná osoba takové ukončení života žádá. Do výčtu předpisů vztahujících se k euthanasii musíme rovněž zařadit trestní zákon. Ten stanovuje trestněprávní odpovědnost pachatele v případě některých závažných neoprávněných zásahů do jednotlivých stránek lidského života. Otázky euthanasie se jen nepřímo dotýkají ustanovení §219 (trestný čin vraždy) a §230 (účast na sebevraždě).41 Některá ustanovení o ochraně osobnosti obsahuje také Občanský zákoník z roku 1964 v platném znění. Jedná se především o ustanovení §11- 16. Zde je však nejdůležitější §11 tohoto zákona, ve kterém se uvádí: „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“42 V roce 1992 vznikl další předpis, který se dotýká problematiky euthanasie. Jedná se o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. V této úmluvě je zásadním čl.2, ve kterém se mimo jiné říká, že právo každého na život je chráněno zákonem a nikdo nesmí být úmyslně zbaven života.43 Dokumentem, který se zabývá touto otázkou v širším měřítku co do územní působnosti je pak Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 - O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících. Právě tento dokument bývá v kontextu diskuse o euthanasii často citován.44 Jak již bylo zmíněno výše, v nedávné době začal naší politickou scénou hýbat další krok na poli euthanasie. Do vlády by se měl k projednání dostat zákon, kterým by se naše zákonodárství posunulo směrem k legalizaci euthanasie. Jedná se o prohlášení pacientů, tzv.“living will“. O co přesně se jedná? Pacient by měl mít právo rozhodovat o sobě předem pro chvíle, kdy toho nebude schopen. To znamená, že by se tato situace týkala například lidí, kteří vědí, že dřív nebo později skončí bezmocní. Tací lidé by se mohli dopředu rozhodnout, jaké zdravotní služby chtějí, až nemoc postoupí natolik, že nebudou moci rozhodnout sami. Navíc takový dokument dodá právní jistotu i lékařům, kteří by museli rozhodnout, zda pacienta od přístrojů odpojit či nikoliv. Velmi kontroverzní na celé situaci však je, že lékaři budou povinni respektovat přání pacienta, ale nikdo lékařům nedává za povinnost zjistit si, jestli
40
Zákon č. 23/1991 Sb., Listina zákl.práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Vozár, J. Eutanázia, právne aspekty. Pezinok : Nakladatelství Formát, 1995, s. 17. 42 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 43 Zákon č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů. 44 Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 35. 41
23
pacient dokument „living will“ podepsal. Stejně tak návrh zákona neřeší, co nastane ve chvíli, kdy lékaři o takovém přání vědět nebudou a zachovají se v rozporu s ním.45 Stejně jako samotná euthanasie, tak i „living will“ má své odpůrce tak i obhájce. Proti je i kardiolog Jan Pirk, který k celé věci říká: „Myslím si, že pacient nedokáže určit hranici, za kterou mu už nemůže medicína pomoci.“46 Mezi odpůrce patří Ondřej Dostál, právník, který se věnuje zdravotnicví. Celou situaci komentuje takto: „V zahraničí jsou tyto dokumenty běžné. Třeba v Missouri mají pro pacienty modelový dotazník, kde si člověk zaškrtává, co si přeje, aby se s ním dělo v okamžicích, kdy o sobě není schopen rozhodovat sám. Je dobře, že jdeme podobnou cestou.“47
45
Petrášová, L. Kdo rozhodne o „ukončení života“ (citováno dne 17.6.2008). Dostupný z: http://mfdnes.newtonit.cz/ 46 Tamtéž 47 Petrášová, L. Kdo rozhodne o „ukončení života“ (citováno dne 17.6.2008). Dostupný z: http://mfdnes.newtonit.cz/
24
4. PALIATIVNÍ PÉČE Moderní technologická medicína přinesla zásadní proměnu způsobu, jakým stonáme a jakým umíráme. Ještě před sto lety byly nejčastějšími příčinami úmrtí infekce a úrazy. Stonalo se krátce a umíralo rychle. Bouřlivý rozvoj medicíny, který začal od poloviny 20. století s sebou přinesl převratné objevy. V kardiologii či onkologii vedly k výraznému prodloužení očekávané délky života. Daň, kterou za tyto pokroky platíme, je obvykle několikaletá zkušenost života s některým z chronických onemocnění, jehož projevy podstatným způsobem určují kvalitu posledních měsíců a let našeho života. U naprosté většiny lidí jsou poslední roky či měsíce života poznamenány postupnou progresí jedné z mnoha chronických chorob. Současná medicína není schopna u řady závažných nemocí pacientům nabídnout kurativní léčbu. Medicína dokáže pouze potlačit řadu symptomů u takto vážně nemocných lidí a tím prodloužit jejich život. Neumí však dosáhnout úplného vyléčení a pacienti jsou v tomto smyslu „nevyléčitelní“. Takto nevyléčitelně nemocní pacienti mohou žít řadu let s chronickou nemocí a s dobrou kvalitou života. Po určité době jsme však svědky postupné progrese nemoci a selhávání kompenzačních mechanismů bez možnosti dalšího kauzálního ovlivnění. Pacienti pak v přímém důsledku své nemoci nebo na bezprostředně související komplikace umírají.48 Právě v tomto okamžiku dochází často k rozhodnutí pacienta, že by bylo jednodušší svůj život ukončit, netrápit se nadále bolestí, ztrátou důstojnosti, ulehčit tím často i život jejich blízkým. Ale právě v těchto případech je třeba vědět o možnostech paliativní péče, jejíž podstatou je právě péče o nemocné s chronickým, život ohrožujícím onemocněním, kterým často zbývá jen několik měsíců či týdnů života.49
4.1. POJEM PALIATIVNÍ PÉČE
Paliativní medicína bývá popisována jako nová specializace. Jde však o nejstarší lékařskou a ošetřovatelskou disciplínu. Vždyť celá historie medicíny je především ve znamení tlumení symptomů, zvláště u osob s vážným onemocněním.50 Termín paliativní péče je odvozen z latinského slova pallium - tedy maska, pokrytí nebo zakrytí pláštěm. A právě v této etymologii můžeme nalézt pravou podstatu paliativní péče. Jejím cílem je maskovat účinky neléčitelné choroby.51
48
Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s. 17. Tamtéž, s. 17. 50 Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s. 19. 51 Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 62. 49
25
Jak uvádí kniha Ondřeje Slámy, cílem zdravotní péče u těchto nemocných není ochrana, navrácení a upevnění zdraví, ale mírnění utrpení a udržení dobré kvality života v krátkém čase, který nevyléčitelně nemocnému zbývá. V závěru života je cílem paliativní péče důstojné a klidné umírání. Paliativní péče je rovněž nedílnou součástí zdravotní péče a platí pro ni tedy stejné právní předpisy jako pro všechny ostatní oblasti zdravotní péče. Lékař by měl tuto péči poskytovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Měl by se přitom řídit etickými pravidly a respektovat autonomii nemocného.52 Jaká jsou tedy konkrétní specifika paliativní péče? Jednotná všeobecně přijímaná definice paliativní medicíny a paliativní péče neexistuje.53 Jedná se především o moderní a celosvětově rychle se rozvíjející typ péče, který nabízí umírajícím a jejich blízkým účinnou pomoc tam, kde prostředky běžných léčebných postupů, ale také síly a schopnosti nejbližšího okolí velmi často selhávají.54 Definicí paliativní péče podle Rady Evropy je pak aktivní, na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná nemocným, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu. Jejím cílem není primárně vyléčení pacienta či prodloužení jeho života, ale prevence a zmírnění bolesti a dalších tělesných i duševních strádání, zachování pacientovy důstojnosti a podpora jeho blízkých.55 Světová zdravotnická organizace se v roce 2002 rovněž pokusila o definici paliativní péče: „Paliativní péče je takový přístup, který zlepšuje kvalitu života nemocných a jejich rodin a který čelí problémům spojeným s život-ohrožujícími chorobami pomocí prevence a úlevy utrpení; a to jeho časným zjištěním, dokonalým zhodnocením a léčbou bolesti a ostatních problémů fyzických, psychosociálních a spirituálních“.56 Pokud bychom však měli v jednotlivých bodech vymezit základní principy paliativní péče, bylo by vhodné zmínit především tyto:57
Poskytuje úlevu od bolesti a jiných tíživých projevů nemoci
Přitakává životu a umírání pokládá za normální proces
Nemá za cíl smrt urychlovat ani odsunovat
Integruje psychologické a duchovní aspekty péče o pacienta
Nabízí podpůrný systém rodinám těchto pacientů
Usiluje o zvyšování kvality života
Zahrnuje zkoumání potřebná k lepšímu pochopení a zvládnutí léčebných komplikací
52
Sláma, O., Kabelka, L., Vorlíček, J. Paliativní medicína pro praxi, Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s. 323. Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s. 24. 54 Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 8. 55 Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 32. 56 Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 62. 57 Payneová, S. a kolektiv. Principy a praxe paliativní péče, Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 8. 53
26
4.2. KONFRONTACE EUTHANASIE A PALIATIVNÍ PÉČE
Definice paliativní péče podle Světové zdravotnické organizace obsahuje dodatek v podobě základních principů paliativní péče, které byly sepsány výše. Ty se dostávají do konfrontace s euthanasií.58
4.2.1. Princip „normálního procesu“
Tento princip vychází z teze, že paliativní péče přisvědčuje životu a dívá se na umírání jako na normální proces. Vychází z reality, že všichni jednou zemřeme a smrt nelze oddalovat do nekonečna. Umírání není synonymem selháním medicíny. Naopak paliativní péče je přístupem aktivním. Naproti tomu je euthanasie postup diametrálně odlišný, který nepřijímá umírání jako normální období lidského života a který je neguje tím, že zabíjí.59
4.2.2. Princip podpory rodiny pacienta
Zatímco paliativní péče se týká i rodiny nemocného, a to jak v době jeho života se snahou vyrovnat se s celou situací a s předjímáním ztráty, tak i po jeho smrti, v období zármutku. Naopak ti, kteří provádějí euthanasii, ponechávají blízké pacienta nejen v utrpení, pramenícím ze ztráty, ale i utrpení, pramenícím z nejistot a z výčitek svědomí. Příbuzní si stále budou klást otázku, zda se přece jen nemohlo nemocnému pomoci lépe než zabitím.60
4.3. HISTORIE PALIATIVNÍ PÉČE
Jak uvádí ve své knize Jiří Vorlíček, byl koncept celostní péče o těžce nemocného pacienta v tradici evropské medicíny přítomen po staletí. Při některých klášterech vznikaly již ve středověku útulky pro těžce nemocné a zmrzačené. V roce 1842 vzniklo v Lyonu první společenství žen, které se věnovalo péči o nevyléčitelně nemocné. V roce 1847 toto společenství otevřelo v Paříži první dům pojmenovaný hospic. V roce 1878 je v irském Dublinu
založena kongregace Sester lásky, jejímž hlavním posláním je doprovázení
umírajících při umírání. Tato komunita založila několik domů v Irsku a v Anglii, například hospic sv. Josefa v Londýně. V tomto hospici pracovala po 2. světové válce i Cicely Saundersová. Ta v roce 1967 zakládá na předměstí Londýna hospic sv. Kryštofa, ve kterém je 58
Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 62. Tamtéž, s. 63. 60 Tamtéž, s. 64. 59
27
péče o terminálně nemocné poprvé zajištěna multidisciplinárním týmem. Tento okamžik bývá považován za počátek moderního hospicového hnutí.61
4.4. PALIATIVNÍ PÉČE VE SVĚTĚ
Jak se uvádí v knize Paliativní medicína, má rozvoj specializované paliativní péče v každé zemi svá specifika. Odlišné jsou způsoby organizace péče, jejího financování a především způsob začlenění do systému zdravotní a sociální péče. Rozdílné jsou také kulturní rámce, v nichž se paliativní péče rozvíjí: vztah společnosti ke smrti a umírání, význam filantropie a dobrovolnictví ve společnosti, role rodiny a nejbližší komunity, politická a mediální kultura a další prvky.62 První moderní zařízení paliativní péče, hospic sv. Kryštofa, byl založen v Anglii v roce 1967. Od té doby jsme svědkem rychlého rozvoje různých organizačních forem paliativní péče a nárůstu počtu osob využívajících paliativní péči. Odhaduje se, že dnes ve světě existuje přes 7000 zařízení hospicové a paliativní péče, která působí ve více než 90 zemích.63 Rozvoj paliativní péče byl ovlivněn několika faktory. Jedním z nich byla změna hlavních příčin úmrtí a radikální prodloužení života v průběhu posledního století, způsobené mimo jiné významnými úspěchy moderní medicíny.64 Ve Velké Británii začaly při lůžkových hospicích velmi záhy vznikat také struktury poskytující domácí hospicovou péči a o něco později také denní péči v hospicových stacionářích. V USA je právě domácí hospicová péče považována za formu základní. V lůžkových zařízeních je péče poskytována pouze malému procentu nemocných. Od poloviny 70. let vznikají také první pokusy o integraci hospicové péče do prostředí nemocnic. Vznikají první týmy hospicové péče v rámci nemocnic, ojediněle přímo lůžková oddělení této péče v rámci nemocnic. V roce 1975 používá kanadský lékař Belfour Mount v této souvislosti pro své nemocniční oddělení označení „oddělení paliativní péče“ (Paliative Care Service). Společným znakem většiny zařízení hospicové či paliativní péče v 70. a 80. letech minulého století byla jejich existence mimo „oficiální struktury“, tedy mimo hlavní proud zdravotnictví. Hospice většinou vznikaly jako lokální iniciativy inspirovaných a obětavých jednotlivců či malých skupin. Lze říci, že tyto „lokální“ příklady odborně a lidsky zvládnuté péče o 61
Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s. 19, 20. Tamtéž, s. 20, 21. 63 Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 11. 64 Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 32. 62
28
umírající působily na své okolí a postupně přesvědčovaly stále větší část odborné i laické veřejnosti.Ve vyspělých zemích začíná být na problematiku péče o nevyléčitelně nemocné a umírající pohlíženo jako na závažné téma zdravotní politiky.65 V rámci Evropy existuje značná nerovnoměrnost v dostupnosti paliativních služeb. Tyto rozdíly nenacházíme pouze mezi jednotlivými zeměmi. Při bližším pohledu se ukazuje, že je tato nerovnoměrnost velice výrazná také mezi různými oblastmi v rámci jednotlivých zemí. Je to dáno způsobem, jakým velká část paliativních zařízení vznikala – jako lokální iniciativy, často mimo struktury veřejného zdravotnictví. V posledních letech jsme ve většině zemí Evropy svědky snahy tyto rozdíly v dostupnosti specializované paliativní péče redukovat. Nástroje, které jsou k tomu užívány, jsou různé. Většinou se však jedná o snahu integrovat stávající zařízení paliativní péče do systému zdravotní péče, ale především o pokusy formulovat koncepční zdravotní politiku v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a umírající. Tato koncepční politika je podle místních specifik obvykle realizována stanovením minimální sítě a struktury paliativních služeb a podporou jejich rozvoje. Zdá se, že právě tato institucionalizace paliativní péče, tedy její ustavení jako standardní součásti zdravotnických a sociálních systémů, může zaručit její dostupnost pro co největší počet lidí. Velkou roli přitom hraje podpora vzdělávání všech zdravotníků v paliativní péči.66
4.5. PALIATIVNÍ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE
4.5.1. Vývoj paliativní péče u nás
V naší zemi se paliativní péče rozvinula až po roce 1989. Celá řada naších lékařů a sester měla možnost získat teoretické i praktické poznatky na zahraničních pracovištích. Pod vlivem těchto zkušeností bylo v devadesátých letech minulého století vybudováno několik hospiců, které působí jako nestátní zdravotnická zařízení zřizovaná občanskými sdruženími nebo katolickou Charitou. Jako první byl otevřen hospic Anežky České v Červeném Kostelci v roce 1995. První oddělení paliativní péče bylo otevřeno v roce 1992 v nemocnici v Babicích nad Svitavou. Ve Fakultní nemocnici Brno působí od roku 2001 specializovaná ambulance paliativní medicíny v rámci Oddělení léčby bolesti. Formou ambulantních vyšetření se snaží zlepšovat úroveň péče o pokročile nemocné na různých odděleních a klinikách fakultní nemocnice. V posledních letech rovněž vzniklo několik agentur, které se zaměřují na domácí hospicovou péči. Rozvoj tohoto typu péče je však značně limitován stávajícím způsobem 65 66
Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 11. Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s. 21, 22.
29
úhrad péče ze strany zdravotních pojišťoven. Celkově lze říci, že dynamika rozvoje zařízení specializované paliativní péče je v České republice ve srovnání s ostatními srovnatelnými zeměmi, jako je Maďarsko nebo Polsko, poměrně pomalá. V České republice zcela chybí koncepční zdravotní politika v oblasti péče o nevyléčitelně a terminálně nemocné.67
4.5.2. Kritické body rozvoje
Úroveň paliativní péče je podle Světové zdravotnické organizace v každé zemi dána třemi faktory. Prvním z nich je otázka zdravotní politiky. To znamená, zda je v dané zemi péče o nevyléčitelně nemocné a umírající v koncepci zdravotní péče tematizována a zda je formulována a uskutečňována strategie pro zajištění kvalitní paliativní péče. Další oblastí je pak otázka faktické dostupnosti potřebných léků a léčebných postupů, které jsou k mírnění utrpení na konci života nezbytné. A konečně poslední oblastí je vzdělávání. Dobrou paliativní péči jsou schopni poskytovat pouze náležitě vzdělaní zdravotníci při dostupnosti potřebných léků. Právě v těchto třech oblastech se musí odehrát změna, má-li být dosaženo systémového zlepšení v poskytování paliativní péče.68
4.6. DRUHY SOCIÁLNÍCH ZAŘÍZENÍ PRO PALIATIVNÍ PÉČI V ČR Základními formami specializované paliativní péče jsou:69
Lůžková zařízení:
hospic oddělení paliativní péče
Ambulantní zařízení:
ambulance paliativní medicíny konziliární tým paliativní péče denní hospicový stacionář
Domácí paliativní péče:
mobilní hospic
4.6.1. Hospic
Hospic je samostatně stojící lůžkové zařízení poskytující specializovanou paliativní péči především pacientům v preterminální a terminální fázi nevyléčitelné nemoci.
67
Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s. 22. Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 81. 69 Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 70. 68
30
Důraz je kladen na individuální potřeby a přání každého klienta a na vytvoření prostředí, v němž by pacient mohl zůstat až do konce života v intenzivních vztazích se svými blízkými. Tohoto cíle je mimo jiné dosahováno snahou o osobitou a domácí atmosféru, maximálním soukromím pacientů, volným režimem pro návštěvy a dobrou dopravní dostupností hospice.70
4.6.2. Oddělení paliativní péče
Jde o takové oddělení, které v rámci jiných zdravotnických zařízení (nemocnice) pečuje o nemocné, kteří potřebují komplexní paliativní péči a současně potřebují pro diagnostiku a léčbu ostatní služby a komplement nemocnice. Oddělení paliativní péče usiluje o realizace hospicového ideálu v rámci možností daného zařízení. Slouží rovněž jako lůžková základna pro konziliární tým paliativní péče. Ve fakultních nemocnicích mají tato oddělení také významnou funkci edukační a výzkumnou.71
4.6.3. Ambulance paliativní péče
Těžiště veškeré hospicové práce spočívá v ambulantní sféře. Hlavním důvodem je cíl všech hospiců umožnit umírajícím lidem dožít svůj život až do konce ve vlastním domovu.72 Tato zařízení zajišťují ambulantní péči pacientům, kteří pobývají v domácím prostředí nebo v zařízeních sociální péče. Obvyklá je úzká spolupráce s praktickým lékařem, zařízeními obecné domácí péče a specializované paliativní péče. Ambulance paliativní péče někdy působí při lůžkových hospicích, při odděleních paliativní péče lůžkových zařízení, případně jako součást zařízení domácí paliativní péče.73
4.6.4. Konziliární tým paliativní péče
Působí vždy v rámci zdravotnického zařízení (nemocnice nebo léčebny). Tato forma zajišťuje interdisciplinární expertní znalost z oblasti paliativní péče v lůžkových zařízeních různého typu. Posiluje kontinuitu péče, kdy pacient zůstává na oddělení, kde byl dosud léčen a které zná. Vedle přímého ovlivnění kvality paliativní péče přispívá také k edukaci personálu
70
Sláma, O., Špinka, Š. Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 25. Sláma, O., Špinka, Š. Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 25. 72 Student, J. Ch. a kolektiv. Sociální práce v hospici a paliativní péče. Přeložil Marek Zikmund. Praha : H & H Vyšehradská, 2006, s. 93, 94. 73 Sláma, O., Špinka, Š. Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 25. 71
31
na ostatních odděleních. Minimální složení takového týmu sestává z lékaře, zdravotní sestry a sociálního pracovníka.74
4.6.5. Denní hospicový stacionář
je obyčejně součástí hospice. Pacient je v tomto případě přijat ráno a odpoledne, případně večer se vrací domů. Tenhle způsob připadá do úvahy u nemocných z blízkého okolí hospice, pokud u nich nestačí domácí péče.75
4.6.6. Mobilní hospic
Jedná se o zařízení domácí paliativní péče, které poskytuje specializovanou péči v domácím nebo náhradním sociálním prostředí pacientů formou návštěv lékaře, zdravotních sester, ošetřovatelů, dobrovolníků, případně dalších odborníků. Garantuje trvalou dostupnost péče po dvacetčtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Důležitou součástí je komplexní podpora pacientovy rodiny a jeho blízkých, kteří se obvykle aktivně na péči podílejí.76 Jedním z největším nedostatků současné péče o umírající v ČR je právě absence domácí paliativní péče. Tato skutečnost přispívá k tomu, že ačkoli si většina občanů přeje zemřít doma a mezi nejbližšími, naprostá většina jich umírá v nemocnicích či jiných institucích. Mobilní hospic nabízí rodině a blízkým přátelům nemocného podporu lidskou a psychickou, ale také odbornou radu či kvalifikovanou pomoc. Hlavním cílem domácí paliativní péče je umožnit terminálně nemocným důstojné prožití poslední části života v domácím prostředí a pečujícím členům jejich rodin usnadnit obtížnou životní situaci.77
4.7. VZNIK A VÝVOJ HOSPICOVÉHO HNUTÍ V ČESKÉ REPUBLICE
Již výše v kapitole „Vývoj paliativní péče“ byl stručně představen vývoj a směr paliativní péče v posledních letech a bylo zmíněno i vybudování prvního hospice v České republice. V této kapitole bych ráda trochu podrobněji popsala vývoj jednotlivých hospiců. První konstelace hospicového hnutí v České republice se datuje od první poloviny devadesátých let dvacátého století. Roku 1993 u nás vzniklo občanské sdružení Ecce homo, které propagovalo hospicovou myšlenku. Společně s diecézní charitou v Hradci Králové 74
Sláma, O., Špinka, Š. Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 25. Kizák, J. Co je hospic? (citováno dne 3.6.2008). Dostupný z: http://www.hospice.cz/ 76 Sláma, O., Špinka, Š. Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 24. 77 Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 74. 75
32
zřídilo toto občanské sdružení v roce 1995 první Hospic Anežky České v Červeném Kostelci, jak již bylo zmíněno. V březnu roku 1998 následovalo otevření Hospice sv. Lazara v Plzni, který vznikl díky vojenskému a špitálnímu řádu sv. Lazara Jeruzalémského a některých představitelů magistrátu města. V červnu toho roku zahájil svou činnost i Hospic sv. Alžběty v Brně, který byl zřízen v rámci Masarykova onkologického ústavu. Svou činnost však tento hospic ukončil v září roku 2001. Zásluhou občanského sdružení Gabriela byl však zrekonstruován a znovuotevřen v dubnu roku 2004. Posledním hospicem otevřeným v roce 1998 byl Štrasburk v Praze, který byl založen opět za podpory Lazaritánů.78 Roku 1999 vznikl na popud Brněnské diecézní charity velkokapacitní Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě.79 Tento hospic má kapacitu padesáti lůžek a ročně se dokáže postarat zhruba o 456 pacientů.80 Po téměř dvouleté přestávce vznikl a v únoru v roce 2001 byl otevřen Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích, založený občanským Sdružením pro založení a podporu hospice v Litoměřicích.81 Ředitelem tohoto hospice je od samého počátku pan Pavel Česal. O hospici, kde pracuje i jeho manželka a příležitostně vypomáhá i osmnáctiletá dcera říká: „Podle tradice byl jeden z prvních křesťanských mučedníků svatý Štěpán ukamenován. Když umíral, otevřelo se nad ním nebe a on prosil za své trýznitele, aby jim Bůh odpustil. Před těmi, o které pečujeme, se také otevírá nebe a teké touží po odpuštění, a náš hlavní úkol je, aby tyto poslední týdny a dny prožili důstojně, smířeni.“82 V listopadu roku 2002 došlo k otevření dalšího Hospice na Svatém Kopečku v Olomouci, který tentokrát zrealizovala Olomoucká arcidiecézní charita.83 Následovalo otevření dalších hospiců, v každém roce byl založen vždy minimálně jeden. V roce 2004 to byl ještě Hospic Citadela ve Valašském Meziříčí. V roce 2005 v červenci byl prostřednictvím obecně prospěšné společnosti „Hospic mostě“ a za velkého přispění města, otevřen Hospic v Mostě. V říjnu téhož roku zahájil provoz Hospic svatého Jana Nepomuckého Neumanna v Prachaticích. Poslední zatím otevřené hospice, vznikly v roce 2007 a jedná se o Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech a Hospic sv. Lukáše v Ostravě.84
78
Malkovská, N. Sociálně ekonomické aspekty typologie hospicových domů. Praha : ČVUT Praha, 2007, s. 62. Tamtéž, s. 62. 80 Charita ČR. Co je to hospic? (citováno dne 24.6.2008). Dostupný z: http://www.dlbsh.cz/ 81 Malkovská, N. Sociálně ekonomické aspekty typologie hospicových domů. Praha : ČVUT Praha, 2007, s. 62. 82 Česal, P. „Pomáháme lidem vidět nebe“. Sedm, 2008, č. 11, s. 32. 83 Malkovská, N. Sociálně ekonomické aspekty typologie hospicových domů. Praha : ČVUT Praha, 2007, s. 62. 84 Malkovská, N. Sociálně ekonomické aspekty typologie hospicových domů. Praha : ČVUT Praha, 2007, s. 63. 79
33
Pouze některé z těchto uvedených hospiců v naší republice poskytují domácí hospicovou péči. Jsou jimi hospice v Ostravě, Mostě, Litoměřicích, Červanech a Praze.85 V současné době jsou všechny samostatně stojící lůžkové hospice v České republice umístěny ve městech. Nejvíce se jich nachází v sídlech od deseti tisíc do sta tisíc obyvatel a dále v sídlech do pěti set tisíc obyvatel.86
4.8. PROJEKT „PODPORA ROZVOJE PALIATIVNÍ PÉČE V ČR“
Jak již bylo zmíněno výše, tak navzdory pozitivním změnám v posledním desetiletí se velké většině umírajících v naší zemi nedostává odpovídající péče. Závěr života mnohých z nás je tak zbytečně provázen bolestí, osamělostí, ztrátou důstojnosti a dalšími formami utrpení, jimž by bylo možné předejít. Ve snaze zlepšit tuto situaci vznikl v roce 2003 dvouletý projekt nazvaný Podpora rozvoje paliativní péče v ČR. Nositelem tohoto projektu bylo Hospicové občanské sdružení Cesta domů a celý projekt byl financován nadací Open Society Fund. Cílem tohoto projektu bylo především identifikovat hlavní slabiny současné péče o umírající v České republice a překážky jejího rozvoje. Po tomto prvním kroku mělo přijít na řadu koncepční řešení zjištěných překážek. Projekt měl do svého dlouhodobého úsilí zapojit co nejvíce subjektů jako politickou reprezentaci, státní orgány a samosprávu, zdravotní pojišťovny, akademické a školské instituce, média, odbornou a laickou veřejnost, které by vedlo k zásadnímu a udržitelnému zkvalitnění péče o umírající a jejich rodiny.87 V rámci ukončení tohoto projektu byla v květnu 2004 vypracována a zveřejněna zpráva „Umírání a paliativní péče v ČR“. Tato zpráva se pokusila popsat současný stav péče o nevyléčitelně nemocné a umírající v České republice a identifikovat hlavní slabiny této péče. Dalšími publikačními výstupy projektu byly práce „O organizace paliativní péče“, „Respektování lidské důstojnosti“, „Koncepce paliativní péče v ČR“, „Vzdělávání v paliativní péči“ a „Standardy domácí paliativní péče“.88
85
Kizák, J. Kde jsou již existující hospice? (citováno dne 22.6.2008). Dostupný z: http://www.hospice.cz/ Tamtéž, s. 63. 87 Kalvach, Z. a kolektiv. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2004, s. 7. 88 Hospicové občanské sdružení Cesta domů. O projektu paliativní péče v ČR (citováno dne 15.6.2008). Dostupný z: http://www.cestadomu.cz/ 86
34
5. JUDIKATURA TÝKAJÍCÍ SE EUTHANASIE Celou tuto práci bych ráda uzavřela poukázáním na to, že i přes složitost uvedené problematiky a celou řadu argumentů, které jsou jednoznačně proti legalizaci euthanasie, existují i případy, kdy právě povolení provedení euthanasie by u mnohých lidí pomohlo ukončit jejich život důstojně, bez bolestí, tak jak si tito lidé zaslouží. Z celého dlouhého výčtu případů, které judikatura na toto téma uvádí, jsem vybrala tři, které stojí za zmínku a měly by být brány v potaz při aktuálních a stále probíhajících diskusích na toto téma. Příběhy těchto tří lidí z různých koutů světa jsem si vybrala z důvodu, že ne každý nevyléčitelně nemocný a umírající člověk trpí nějakou těžkou nemocí, umírá na rakovinu a podobné závažné choroby. Řada těchto pacientů prosících o euthanasii byla zcela zdravých až do osudného okamžiku, který zcela zasáhl do jejich života, změnil jej v několika sekundách a již nikdy tito lidé nebudou schopni žít důstojný život a neexistuje ani minimální možnost na jejich vyléčení. Tito lidé nebudou umírat v bolestech a do poslední chvíle věřit, že se jejich tělo dokáže s nemocí vypořádat. Naopak, tito lidé budou v mnoha případech při plném vědomí, budou si plně uvědomovat svůj zdravotní stav, ale bude před nimi několik desítek let života strávených na přístrojích, nebudou moci pohnout jedinou částí svého těla. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda právě takto postižení lidé budou žít důstojně, jak velmi často zmiňujeme právě v souvislosti s paliativní péčí. Jde o dvě zcela odlišné situace. Nemocní lidé, kteří trpí vážnou nemocí, u kterých dříve či později dojde k bolestem, mohou mít až do svého konce neustálou naději na zlepšení svého stavu. Těmto lidem by měla být poskytnuta specializovaná paliativní péče. Ale lidem, kteří například jsou v jistém slova smyslu „zcela zdrávi“ a pouze jsou zcela paralyzováni, upoutáni na lůžku a připojeni na přístojích, nepomůže paliativní péče. Ta jejich život do jisté míry může usnadnit. K tomuto je velmi předmětný příběh Vincenta Humberta. Dvacetiletý chlapec, který stráví zbytek svého života přesně tak, jak jsem popisovala výše, tedy upoutaný na lůžku, bez možnosti jediného pohybu, napojený na přístrojích. Právě u takovýchto případů bychom se měli zamyslet a zkusit si představit, že se do podobné situace dostaneme, neboť nemoc a smrt si nevybírá a do takové situace se může dostat každý z nás. Jaký by byl náš postoj poté? Stále bychom byli zarytými odpůrci euthanasie? Právě z těchto důvodů jsem do své práce zařadila tyto tři následující příběhy. Jsou v mnoha bodech zcela odlišné a přitom mají tolik společného. Jejich cílem není donutit někoho, kdo euthanasii tvrdě odmítá a odsuzuje, aby změnil svůj názor. Jejich účelem je
35
zamyslet se, co tyto lidi k žádosti o euthanasii vedlo a jestli přece jen by její uskutečnění nebylo pro ně vysvobozením.
5.1. VINCENT HUMBERT
5.1.1. Fakta případu
Nová debata o euthanasii vypukla ve Francii poté, co v pátek 23.9.2003 zemřel v Berck-sur-Mer na severu Francie 21letý Vincent Humbert, jemuž matka podala v nemocnici smrtící substanci ve snaze ukončit synovo utrpení. Humbert měl v roce 2000 těžkou dopravní nehodu, po níž zůstal ochrnutý, téměř oslepl a nemohl ani pořádně mluvit. Od té doby byl v péči lékařů. Vzhledem k mizivým vyhlídkám na uzdravení matka vyhověla synovu přání a přimíchala mu do infúzní tekutiny jedovatou látku (barbituráty). Jeden z lékařů její počínání zpozoroval a okamžitě zasáhl, pacient však upadl do komatu, z něhož se již neprobral. Za tento čin byla jeho matka později vzata do vazby. Celý příběh měl však vyvrcholení v činu, který spáchal anesteziolog Frédéric Chaussoy. Byl to právě on, kdo nakonec pomohl chlapci odejít z tohoto světa. Jednoho zářijového jitra se rozhodl ukončit utrpení zcela ochrnutého dvaadvacetiletého Vincenta Huberta, uvězněného ve svém těle jako v rakvi.89 Krátce po svém činu předstoupil před média s následujícím prohlášením: „Vincent Hubert dnes ráno zemřel. Vzhledem ke klinickému obrazu dosavadního vývoje a k opakovaně vyjádřenému přání pacienta jsme se rozhodli omezit aktivní terapeutika. Lékařský tým, který o Vincenta po tři roky pečoval, došel k tomuto závažnému a nesnadnému rozhodnutí kolektivně a zcela nezávisle. Děkuji vám.“90 Tento lékař po skončení celého tohoto případu napsal velmi poutavou knihu, ve které popisuje nejen celý příběh chlapce postiženého tak krutým osudem, ale i příběh svůj vlastní. Hovoří ve své knize o tom, proč se rozhodl ukončit chlapcův život, co jej k tomuto činu vedlo a jak celou situaci vnímá. V době, kdy Frédéric Chaussoy dopsal svojí knihu, to byl právě rok od Vincentovy smrti. Ač se to zdá neuvěřitelné, kauza do té doby nebyla uzavřena. Lékař ve své knize popisuje stav beznaděje, kdy neví jak se s celou situací vypořádat. Zda je vinen či nevinen, řádný a bezúhonný lékař, nebo vrah, zproštěn obžaloby, nebo odsouzen na doživotí.91
89
Chaussoy, F. Nejsem vrah. Přeložil Michal Šťovíček. Frýdek-Místek: Alpress, 2005, s. 9. Tamtéž, s. 77. 91 Tamtéž, s. 125. 90
36
5.1.2. Právní řešení konfliktu
Nešťastná matka chlapce se dokonce obrátila na prezidenta Jacquesa Chiraka, aby jí umožnil zbavit syna utrpení. Na doporučení ministerstva zdravotnictví i vzhledem k platným zákonům však byla její žádost odmítnuta.92 Ještě předtím, než se matka pokusila o smrt svého syna podáním barbiturátů, napsal Vincent sám dopis prezidentu Chiracovi v listopadu roku 2002. Tento dopis napsal tak, že palcem pravé ruky, což byla jediná část těla, kterou byl schopen hýbat, ukazoval na písmenka, která chtěl použít. V tomto dopise prezidenta žádá o povolení euthanasie, neboť jak sám píše, jeho matka se o něj nebude schopná za několik let již starat a on zůstane sám. Uvádí, že nechce dál žít, že prezident je jeho poslední nadějí. Rovněž zmiňuje, že každý pacient by měl mít právo rozhodnout se, zda chce žít či zemřít.93 Francouzské zákony jednoznačně stanoví, že život náleží jedinci, který jediný má výhradní právo s ním volně nakládat. Konkrétně to znamená, že sebevražda není zákonem zakázána, avšak je vyhrazena pouze tomu, kdo je jí fyzicky schopen. Nikdo není oprávněn ukončit život ani na jeho výslovnou žádost.94 Odpojení od přístrojů a upuštění od další péče v případech, kdy už se nedá nic dělat, jsou označovány jako pasivní euthanasie. Lékaři a lékařské týmy, které se k nim uchýlí, riskují odsouzení za vraždu.95
5.1.3. Shrnutí
Pod dojmem Humbertova případu přijalo koncem roku 2004 Národní shromáždění zákon, který umožňuje nechat zemřít člověka, jehož stav je beznadějný a který si přeje zemřít. Euthanasie, tedy aktivní přispění k úmrtí takového člověka, je však nadále zakázána.96 V tomto případě se jedná přesně o již výše zmíněnou situaci, kdy pacient bude takto „žít“ další desítky let, jeho mozek je zcela v pořádku, ale tělo mu nedovolí se pohnout. Tento chlapec navíc i oslepl. V tomto případě jsem zastáncem toho, že mělo být právo pacienta respektována. Vezměme si i fakt, že o jeho smrt žádala dokonce i jeho matka, která mu dala život a měla by o něj bojovat do poslední chvíle. Zde ale nastává problém v okamžiku, kdyby mu byla euthanasie povolena. Mohlo by to rozpoutat celou řadu diskusí, proč právě jemu. Je
92
Zbožínek, J. Francouzská matka poskytla eutanázii trpícímu synovi (citováno 15.6.2008). Dostupný z: http://www.novinky.cz/ 93 Humbert, V. Vincent Humbert´s letter to Chiran (citováno dne 14.5.2008). Dostupný z: http://news.bbc.co.uk/ 94 Chaussoy, F. Nejsem vrah. Přeložil Michal Šťovíček. Frýdek-Místek: Alpress, 2005, s. 120. 95 Tamtéž, s. 10. 96 Česká tisková kancelář. Pomohli druhému zemřít, trest je mine (citováno 15.3.2008). Dostupný z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/
37
přece spousta takto postižených lidí a budou další. Tím mám na mysli, že celá situace by měla mít nějaký právní základ, ze kterého by případné povolení euthanasie vycházelo. Není lehké se rozhodnout, zda uzákonit euthanasii či nikoliv. Neboť kde je ta hranice a meze práva, kde ještě spoléhat na paliativní péči a kde již povolit euthanasii. Rovněž jestli rozhodovat individuálně pro každý případ nebo vymyslet takové právní ustanovení, které by celou situaci jasně vymezilo. Právě individuální přístup, tedy posouzení každého případu samostatně, vypadá jako ideální řešení. Každý případ přece není stejný, v každém hraje roli celá řada faktorů. Zde ale tato myšlenka naráží na argument z pohledu právního, tedy jak má vypadat ustanovení, které by legalizovalo euthanasii a aby bylo operativní pro všechny situace. Celá věc se jeví velmi složitá, a proto pokud dojde na rozhodnutí, že náš stát euthanasii bude chtít legalizovat, povede ještě dlouhá cesta k vytvoření jeho právního zakotvení.
5.2. DIANE PRETTY
5.2.1. Fakta případu „Dne 29. dubna 2002 vynesl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek ve věci paní Diane Pretty proti Spojenému království a založil tak výklad Evropské úmluvy o lidských právech ve vztahu k aktivní chtěné euthanasii. Stěžovatelka, která je ochrnutá a trpí degenerativní a neléčitelnou nemocí, se obrátila na Soud s tvrzením, že Spojené království porušilo články 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy tím, že nezaručilo jejímu manželovi, že nebude stíhán podle vnitrostátního práva, pomůže-li jí spáchat sebevraždu.“97 „Žadatelka, paní Diana Pretty je postižena progresivním nervově degenerativním onemocněním motorických buněk centrálního nervového systému (motor neuron disease MND). Tato choroba je provázena vzrůstající svalovou slabostí zasahující příčně pruhované svalstvo. Výsledkem postupu nemoci je těžká slabost paží a nohou a zasaženy jsou i svaly umožňující dýchání. Smrt obvykle nastává jako důsledek oslabení dýchacích svalů v souvislosti s oslabením svalů kontrolujících mluvení a polykání. Žádná péče neumožňuje zabránění rozvoje nemoci. Nemoc je nyní v pokročilém stádiu, stěžovatelka je ochrnutá od krku dolů, prakticky nemůže mluvit a vyživována je pomocí trubičky. Zbývající dobu života lze počítat v týdnech či měsících. Mentální kapacita je však nepostižena, takže paní Pretty je schopna činit rozhodnutí. Jejím přáním je ukončit svůj život a tím i nedůstojné útrapy, ale tohoto kroku není bez cizí pomoci schopna. Její manžel by byl ochoten pro ni tuto službu vykonat, anglické právo však takovouto pomoc vylučuje. V řízení o přípustnosti stížnosti paní 97
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 294.2002, Pretty v. the United Kingdom, sp.zn. 2346/02
38
Pretty se Soud neztotožnil s námitkou vlády Velké Británie, že by měla být shledána nepřípustnou z toho důvodu, že se dovolává práva, které Úmluva neposkytuje. Soud však shledal, že žádost jako taková vyvolává právní otázky, které jsou natolik závažné, že jejich rozhodnutí závisí na zkoumání skutkové podstaty, proto uznal stížnost jako přípustnou.“98 5.2.2. Právní řešení konfliktu Soud se v této věci zabýval konkrétním porušením článků, které měly být podle Diane Pretty Spojeným královstvím porušeny. Dospěl k závěru, který následuje v dalších odstavcích. Porušení čl. 2 Úmluvy Argumenty stěžovatelky: „Umožnění sebevraždy by nebylo v rozporu s čl. 2 Úmluvy, protože jinak by státy, které asistovanou sebevraždu dovolují, samy porušovaly toto ustanovení. Článek 2 chrání nejen právo na život, ale i právo zvolit si, zda pokračovat v žití nebo ne. Ochraňuje právo na život, nikoli život samotný, a sice vzhledem k tomu, že věty o zbavení života směřují k ochraně jedince před třetími stranami, zejména státem a veřejnou mocí, ne však před sebou samým.
Výrok soudu: Case-law Soudu dokládá chápání čl. 2 jako nejzákladnějšího ustanovení v Úmluvě. Zaručuje právo na život, bez kterého by prospěch z ostatních práv a svobod uvedených v Úmluvě byl bezcenný. Soud se ve svých rozhodnutích drží přesně vymezených okolností, jež opravňují ke zbavení života. Ztotožňuje se s argumentem vlády Velké Británie, že první věta prvního odstavce zavazuje stát, aby se nejen zdržel záměrného a protiprávního zbavení života, ale i vyvíjel pozitivní kroky k ochraně života těch, kdo se nalézají v jeho jurisdikci. Tím je myšleno účinné trestní právo, zakazující a trestající činy směřující proti životu jiných osob. Soud není toho názoru, že by čl.2 poskytoval i negativní hledisko. Je lhostejný k otázkám kvality života, či svobodě jedince v nakládání s vlastním životem. Bez zkomolení jazyka nemůže být vykládán jako dovolující zcela opačné právo, jmenovitě právo na smrt, stejně jako nemůže založit právo na sebeurčení ve smyslu udělení oprávnění jedinci, zvolit si raději smrt než život. Neexistenci práva na smrt odvozeného z čl.2, ať již z rukou třetí osoby, nebo veřejné moci, zaštiťuje Doporučením 1418 (1999) Parlamentního shromáždění Rady Evropy.
98
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 294.2002, Pretty v. the United Kingdom, sp.zn. 2346/02
39
K otázce asistované sebevraždy v jiných zemích: Není úkolem Soudu v rámci tohoto případu hodnotit, zda jiné státy zanedbávají ochranu práva na život. Státy se snaží různým způsobem řešit rozpory mezi osobní svobodou a veřejným zájmem a záleží na konkrétních okolnostech případu. Avšak, i kdyby bylo shledáno, že země povolující asistovanou sebevraždu nejsou v rozporu s čl.2 Úmluvy, stěžovatelce by takový argument nepomohl, neboť zde se jedná o zcela rozdílný případ. Spojené království údajně porušilo závazky podle čl.2 když neumožnilo asistovanou sebevraždu. Dvůr tedy rozhodl, že nedošlo k porušení čl.2 Úmluvy.“99 Porušení čl. 3 Úmluvy Argumenty stěžovatelky: „Utrpení, kterému stěžovatelka čelí, lze nazvat ponižujícím zacházením ve smyslu čl.3 Úmluvy. Nemoc je ve svém konečném stadiu a smrt by nastala nesmírně bolestivým a nedůstojným způsobem, když by pro slabost dýchacích svalů selhával dech a nastala pneumonie. Přestože stát není přímo odpovědný za takový stav, jak založilo case-law Dvora, je stát povinován svým občanům podle čl.3 nejen k negativnímu závazku zdržet se takového jednání, ale i pozitivnímu závazku, aktivně před ním chránit. V anglickém právu panuje nerovnováha, když je zaveden paušální zákaz asistované sebevraždy bez ohledu na individuální okolnosti případu. Stěžovatelce je tak upíráno právo být chráněna před ponižujícím zacházením, a to tím, že byla zamítnuta žádost o beztrestnou pomoc jejího manžela při sebevraždě.
Argumenty vlády: Pozitivní závazek nemůže být nemožný nebo nepřiměřený. Existují důvody a důkazy nasvědčující, že legalizace chtěné euthanasie by nevyhnutelně vedla k provádění nechtěné euthanasie. Stát má zájem na ochraně životů zranitelných a dovozuje, že každý, kdo usiluje o sebevraždu je nutně psychicky a emocionálně bezbranný a vyžaduje tak ochranu.
Výrok soudu: Bolest, která plyne z přirozeně vzniklé nemoci, by mohla spadat pod čl.3 v případě, že by tato byla způsobena podmínkami ve vězení, vypovězením nebo jiným jednáním, za které by byla odpovědná veřejná moc. V tomto případě vláda nezpůsobila špatné zacházení, stěžovatelka si ani nestěžuje, že by nedostala odpovídající péči ze strany státního zdravotnictví. Tato žaloba je však postavena na nové a rozšiřující konstrukci pojetí péče, která jde daleko za běžný význam slova. Ačkoli Dvůr musí přistupovat k výkladu Úmluvy dynamicky a pružně, neboť 99
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 294.2002, Pretty v. the United Kingdom, sp.zn. 2346/02
40
je živoucím instrumentem, každý výklad musí být též v souladu se základními cíli Úmluvy a jednotou systému ochrany lidských práv. Čl.3 musí být rozebírán v souladu s čl.2, který je dosud spojován s odrazem základních hodnot respektovaných demokratickými společnostmi. Pozitivní závazek ze strany státu, jehož se žalující strana domáhá, by neodstraňoval ani nebránil ublížení, nepředcházel špatnému zacházení. Vyžadoval by naopak, že stát povolí konání směřující k ukončení života, což z čl.3 Úmluvy dovodit nelze. K porušení čl.3 ze strany Spojeného království tedy nedošlo.“100 Porušení čl. 8 Úmluvy Argumenty stěžovatelky: „Právo na sebeurčení se prolíná celou Úmluvou, ale v čl.8 je nejvýrazněji vyjádřeno a zaručeno. Zahrnuje činit rozhodnutí o vlastním těle a o tom co se s ním má stát, tedy i právo rozhodnout, jak zemřít a nic nemůže být intimněji svázáno se způsobem jak člověk vede svůj život, než způsob a čas vlastní smrti.
Výrok soudu: Vážné námitky vznesené proti jakékoli veřejné žalobě, jež jsou založeny na vládě práva, mohou jedince nebo skupinu jednotlivců zprostit obvinění. Závažnost činu, pro který byla požadována beztrestnost, byla taková, že rozhodnutí o odmítnutí poskytnout takový závazek nemůže být shledáno jako svévolné a nerozumné. Soud usuzuje, že zásah do soukromí byl v tomto případě ospravedlněn jako "nezbytný v demokratické společnosti" a tudíž v souladu s čl.8.“101 Výrok soudu k čl. 9 „Soud nezpochybňuje stálost názorů žadatelky ohledně asistované sebevraždy, ale podotýká, že ne všechny názory a přesvědčení zakládají vyznání ve smyslu chráněném čl.9 Úmluvy. K porušení čl.9 nedošlo.“102 Výrok soudu k čl. 14 „Co se týče diskriminace nemocného, který na rozdíl od zdravého není schopen bez pomoci další osoby ukončit svůj život, Soud se drží názoru, že je spravedlivé a rozumné nerozlišovat mezi zdravým a nemocným pokud jde o možnost vzít si život. Ustanovení trestních zákonů,
100
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 294.2002, Pretty v. the United Kingdom, sp.zn. 2346/02 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 294.2002, Pretty v. the United Kingdom, sp.zn. 2346/02 102 Tamtéž 101
41
jež zakazují pomoc při sebevraždě, mají chránit především slabé a bezbranné. Případné výjimky nebo dovolení asistované sebevraždy s sebou nesou značná rizika. K porušení čl.14 nedošlo.“103
5.2.3. Shrnutí
Tento případ rozpoutal ve Velké Británii velkou vlnu diskusí. V tomto případě jsem do jisté míry rozpolcená, neboť jde o situaci, kdy je zřejmé, že pacient zemře, neboť jeho nemoc stále postupuje. Zde by tedy měla přijít na řadu paliativní medicína, jak jsem napsala výše. Na druhé straně po podrobnějším zkoumání tohoto případu se rovněž přikláním k variantě, že i tato žena měla mít právo dobrovolně se rozhodnout o svém dalším životě, přestože by to přinášelo řadu komplikací na poli právním. Právě zde bych jako východisko viděla tzv.“living will“. Diane byla sice ve velmi vážném stavu, kdy už byla ochrnutá velká část jejího těla, přesto však její mozek byl zcela zdráv a byla tedy schopna o sobě rozhodovat. A neboť tedy měla stále plnou způsobilost k právním úkonům, mohla tento dokument sepsat. Bohužel ve Spojeném království zatím podobný dokument uzákoněn není.
5.3. TERRI SCHIAVO
5.3.1. Fakta případu
V roce 2005 byl znovu otevřen případ jednačtyřicetileté Američanky Terri Schiavo, u které před patnácti lety nastal srdeční kolaps a kvůli pozdnímu oživení utrpěla poškození mozku. Od té doby se nacházela ve vegetativním stavu. Její manžel Michael Schiavo se proto v roce 1998 rozhodl požádat soud o manželčino odpojení od vyživovacího přístroje, aby tak urychlil její smrt.104 Celý příběh se začal odvíjet v roce 1990, přesněji 25.února toho roku. Přibližně ve 4:30 hodin ráno Terri zkolabovala v domě v St. Petersburgu kde bydlela. Její manžel jí našel již v bezvědomí. Záchranářům se však pouze povedlo obnovit její vitální funkce, ale v bezvědomí již zůstala. Byla převezena do nemocnice, kde byl za příčinu kolapsu stanoven srdeční záchvat. Jeho příčina však nebyla nikdy odhalena. Terri zůstala v kómatu dva a půl měsíce. Poté co se probrala z kómatu, tak bylo zjištěno, že její mozek je težce postižen. Poté 103
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 294.2002, Pretty v. the United Kingdom, sp.zn. 2346/02 Prokop, M. Terri Schiavová, vražda v přímém přenosu (citováno 22.4.2008). Dostupný z: http://www.zvedavec.org/ 104
42
byla udržována ve vegetativním stavu, který trval 15 let až do její smrti. Po celou tuto dobu byla vyživována umělou sondou.105
5.3.2. Právní řešení konfliktu
V celém příběhu hraje velmi zajímavou roli Terriin manžel Michael, který je postavou, ze které může mít mnoho lidí dojem, že více než pomoci své ženě, chtěl pomoci sám sobě. Po roce nemocničního léčení byla Terri Schiavo ve zlepšeném stavu propuštěna do domácí péče. Potom následoval pobyt v několika rehabilitačních centrech. Její manžel si začal stěžovat na špatnou péči poskytovanou jeho ženě. Nemocné byla v listopadu 1992 přiznána kompenzace jeden milion 650 tisíc dolarů, manžel Michael obdržel dalších 600 tisíc dolarů. Od přiznání odškodného se však vnější okolnosti začaly pro Terri vyvíjet nepříznivě. V únoru 1993 (tedy tři měsíce po poskytnutí finanční kompenzace) její manžel odmítl, aby jeho manželce bylo poskytováno rehabilitační léčení. Prosadil, aby do chorobopisu nemocné byl vepsán příkaz: Neresuscitovat. V případě selhání základních životních funkcí se tedy u nemocné neměly konat oživovací pokusy. V srpnu 1993 podepsal prohlášení, aby v případě onemocnění infekční chorobou nebyla Terri léčena antibiotiky.106 K dalším významném rozhodnutím došlo v roce 1998. V květnu toho roku soudce schválil návrh manžela, aby se u nemocné přerušilo podávání výživy i tekutin žaludeční sondou. A v červenci se Michael Schiavo zasnoubil s Jodií Centozeovou.107 Následovala řada soudních sporů, ve kterých Terriini rodiče proti úmyslu ukončit podávání stravy i tekutin protestovali, zatímco manžel Michael se takového postupu dožadoval. Rodiče argumentovali mimo jiné tím, že jejich dcera je schopna v omezeném rozsahu navazovat kontakt s okolím - při návštěvě je pozná a usměje se na ně. Také někteří ošetřující lékaři tvrdili, že u nemocné nejde o persistentní vegetativní stav a doporučovali provést polykací test. V průběhu času bylo vydáno několik soudních rozhodnutí o přerušení výživy, ve skutečnosti však k němu došlo pouze dvakrát (24. 4. 2001 a 15. 10. 2003), a to vždy jen na dobu několika dnů.108 Celý příběh však skončil o dva roky později, v březnu roku 2005. Od tohoto roku začala opět stoupat publicita tohoto případu. Dne 18. března roku 2005 byla Terri potřetí odpojena od vyživovací trubice. Následně 26. března rodiče Terri vydali prohlášení, že
105
Wikipedia. Terri Schiavo (citováno 14.5.2008). Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/Terri_Schiavo Šiprová, H. Případ Terezy Schiavo (citováno dne 12.6.2008). Dostupný z: http://www.volny.cz/bioetika/clanky/schiavo 107 Tamtéž 108 Tamtéž 106
43
vyčerpali veškeré právní možnosti, jak Terri zachránit před odpojením vyživovací trubice. Následující den bylo učiněno poslední pomazání a prostřednictvím vyživovací trubice jí byla podána Poslední večeře Páně. V den její smrti jí přišli navštívit její dva sourozenci Bobby a Suzanne. Poté co lékař informoval jejího manžela o tom, že jeho ženě zbývají poslední chvíle života, požádal Michael personál nemocnice, aby odvedli oba sourozence u jejího pokoje a ani nadále k Terri nepouštěla nikoho z její rodiny. Terri zemřela ve čtvrtek 31. března 2005 po boku svého muže. Jejím rodičům nebylo povoleno být v pokoji v posledních chvílích života jejich dcery. Teprve poté, co odešel z pokoje její manžel, směla k Terri přijít její rodina.109
5.3.3. Shrnutí
Tento případ je velmi kontroverzní a je velmi těžké zaujmout k němu nějaké stanovisko. Od předchozího případu Diane Pretty se liší jednou velice zásadní věcí, a sice tou, že u Terri byl na rozdíl od Diane poškozen mozek, byla prakticky neustále v kómatu a nebyla schopna sama rozhodnout, zda by chtěla svůj život ukončit či nikoliv. V těchto případech by pak bylo nadmíru vhodné, kdyby tito lidé sepsali ještě v době plného zdraví dokument, tzv.„living will“, o kterém bylo více napsáno v kapitole Právní úprava euthanasie v České republice. Kdyby Terri podobnou listinu sepsala, vymezila v ní, za jakých okolností v případě vážné nemoci již lékaři nemají pokračovat v udržování jí při životě, byl by možná celý případ ukončen mnohem dříve a především na základě vůle samotné Terri. Ale tento institut bohužel není, až na výjimky, součástí právního řádu Spojených států amerických, a proto Terri musela čekat patnáct let, až po dlouhých soudních a rovněž i rodinných sporech rozhodnou o ní jiní. Na druhé straně, Terriin příběh se začal odvíjet velmi rychle, po krátké srdeční příhodě. Nebyla jí tedy dána možnost sepsat dokument „living will“ v počátcích své nemoci pro případ, až nemoc postoupí natolik, že nebude schopna o sobě dále rozhodovat. Navíc se domnívám, že i kdyby ve státě, ve kterém Terri žila, sepsání tohoto dokumentu bylo právně možné, Terri by tak neučinila. Neboť, jak jsem již napsala, nebyla vážně nemocná a zdravou devatenáctiletou dívku by taková věc zřejmě ani nenapadla. Kdo měl tedy v jejím případě rozhodovat, jestli má či nemá být odpojena od vyživovací sondy? Měli to být její rodiče nebo manžel? Takže i tady se nabízí další zásadní otázka k řešení. Nejen, jak jsem již napsala v úvodu, kdo má případnou euthanasii vykonat, ale kdo má o ní rozhodovat, pokud toho pacient není schopen. Kdo je Terri v tomto příběhu
109
Wikipedia. Terri Schiavo (citováno 14.5.2008). Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/Terri_Schiavo
44
bližší – manžel nebo její rodiče? Zřejmě by o euthanasii neměl rozhodovat lékař. Ten pouze zhodnotí stav pacienta a jeho šance na zlepšení zdravotního stavu či vyléčení. Z celého příběhu tedy vyplývá, že u euthanasie nejde jen o základní rozhodnutí, zda euthanasii uzákonit či nikoliv. Nejprve je třeba se zabývat ostatními okolnostmi, které poté rozhodnou o způsobu, kterým se bude právní úprava ubírat.
Na těchto třech příbězích jsme opět byli svědky toho, jak složitým problémem euthanasie je. Ačkoliv každý případ byl jiný a vyžadoval individuální přístup, výsledek měl být stejný. Tito lidé si přáli určit okamžik a způsob své smrti. Bojovali za toto své přání, ale euthanasie jim povolena nebyla. Zamysleme se tedy nad tím, zda odchod těchto lidí ze světa byl pro ně odchodem důstojným.
45
ZÁVĚR
V své práci jsem se snažila především vymezit základní otázky euthanasie, co vlastně tento pojem znamená, jaké formy euthanasie známe. Snažila jsem se přiblížit současnou situaci ve světě a postoje, které jednotlivé země včetně České republiky zaujímají k tomuto tématu. Velkou část své práce jsem věnovala paliativní péči. Přestože jde o téma, které by samo vydalo na rozsáhlou práci, snažila jsem se jej zapracovat i do své práce, neboť se domnívám, že s euthanasií velice úzce souvisí a nemůže zůstat nepovšimnuto. Práci jsem ukončila judikaturou, která s tímto problémem souvisí. Je zajímavé, že spousta lidí začne o euthanasii přemýšlet právě až poté, co se setkají prostřednictvím médií či tváří v tvář s podobnou životní situací jako lidé, jejichž příběhy jsem uvedla ve své práci. Celou práci bych uzavřela slovy, že euthanasie není téma, které by po všech delších či kratších diskusích našlo své řešení. Nikdy nebude toto téma uzavřeno, i kdyby našlo své místo v právních řádech všech států. Vždy budou vytvořeny dva tábory lidí, kdy jedni budou zapřísáhlými odpůrci euthanasie a druzí budou vyzdvihovat její klady a budou jí hájit. I z těchto důvodů by nikdy neměla být přerušena diskuse o euthanasii či jiné její obdobě, která by upravovala tento problém. Od chvíle, kdy jsem začala psát tuto práci, se mne stále častěji lidé ptají, jaký já mám vlastně na celé toto téma týkající se euthanasie názor. Přemýšlím o tom už velmi dlouho. Jak jsem již psala v mnoha kapitolách této práce, není jednoduché striktně vyjádřit, zda jsem pro či proti euthanasii. Celá problematika je daleko hlubší, není jednoduché tak lehce rozhodnout o životě a smrti. Euthanasie bude mít vždy své kladné a záporné stránky. I přesto se však domnívám, že euthanasie by v mnoha případech pomohla zkrátit utrpení lidí a především by jim dovolila zemřít tak, jak oni sami chtějí. Přesto však nemohu opomenout tolikrát zmiňované zneužití tohoto práva na euthanasii. Sama si neumím odpovědět na otázku, jak přesně by měl vypadat zákon či ustanovení, které by euthanasii legalizovalo. Neustále hovoříme v souvislosti s euthanasií o právu na život. Ano, určitě základním právem garantovaným Ústavou je právo na život. Na druhé straně život bez důstojnosti nemůže být v plném rozsahu pro člověka hodnotný. Ale má člověk, který je způsobilý k právním úkonům, vědom si svého jednání, požadovat, aby někdo jiný ukončil jeho život? Je třeba se nad touto otázkou zamyslet , až když před námi leží bolestí zdecimovaná živá lidská mrtvola, nebo je třeba hledat odpověď už dříve? Velice důležitou skutečností v celé problematice je již tolikrát zmíněné důstojné umírání. Nepochybně každý člověk má právo na ochranu, a zvlášť člověk, který je oslabený chorobou a důvěřuje jedině rozhodnutí lékařů, by
46
neměl mít obavy, že když upadne do bezvědomí, někdo jiný rozhodne o jeho životě. Je tedy pravda, že lékař nemůže být v takovém případě soudcem, který rozhodne o životě či smrti pacienta. Hraniční situace mezi životem a smrtí spojené s ukrutnými bolestmi zřejmě není možné charakterizovat jako lidsky důstojné. Mějme tedy úctu k sobě, k blízkému, mějme úctu k životu. Je třeba plně respektovat rozhodnutí těch, kteří považují utrpení za neodmyslitelnou součást života a za žádných okolností nechtějí připustit, že by byl jejich život jakkoliv zkrácen. Na druhé straně, pokud se však někdo rozhodne pro ukončení života, dovolme mu naplnit jeho vůli.110 Nezávisle na tom, zda euthanasie v naší zemi časem najde své místo v právních předpisech, musíme se snažit o to, aby byla těžce nemocným a umírajícím lidem alespoň poskytnuta kvalitní paliativní a hospicová péče. Právě toto je maximum, které můžeme těmto lidem nabídnout a právě v této péči vidím prozatímní řešení celého problému. Protože i v případě, že jednou bude legalizace euthanasie součástí našeho právního řádu, je nutné se kvalitně postarat o ty z nás, kteří takovou možnost odchodu ze světa nepřijmou.
110
Vozár, J. Eutanázia, právne aspekty. Pezinok : Nakladatelství Formát, 1995, s. 162, 163.
47
RESUMÉ Every single day, the world is full of billions of people`s fates. Thousands of people are born, thousands die. Human life is a variable quantity, human life can burn out or a brand new life can spring up in a matter of few moments. Death does not take into account age, social standing or any other elements. It strikes unexpectedly and can affect a successful bussinesman just like an unemployed person, a mother of children or a childless mother, an atheist or a believer. Death comes in many ways – it can be caused by fatal illnesses, out-ofblue traffic accident, military conflicts or by serious long-term disease. All of us must die. However, most of us will not get to choose the way we die. The Catholic church preaches that a human being must not take his own life. Still, many people, including churchgoers, commit suicide. Why is that so? People are often forced to commit a suicide for health or financial reasons or as a result of unfulfilled life goals and disappointment. Also many elderly people find themselves in the situation, when they are no longer able to take care of themselves and do not want to burden the people closest to them. This situation of elderly people is extremely difficult and recently became very topical as, based on various researches from the last few years, the population is becoming older and older, the number of people born is falling (except for countries like China) and the percentage of elderly people in a population is higher than the percentage of newly born people. My grandparents are very old, almost one hundred years old, so I know very well how difficult it can be to take proper care of such people. My parents (their children) are still in a productive age and hence the family are not able to fully devote themselves to caring for my grandparents. Therefore, the care they receive is only periodical, not constant, although a quality and constant care is exactly what they would deserve. Of course there are many institutions that would be capable of taking care of them, but it is not so easy with elderly people to rip them out of their environment, in which they have lived for decades. Similar situation can be seen in the case of ill people. It is essential to provide them with quality care that would allow them to live a decent life, in spite of their medical condition. At last we have gotten to the question of euthanasia. The issue is becoming more and more topical, the reason being not the natural regulation of the population, but the question of a right to a dignified way of spending the rest of one`s life; not only being kept alive without considering whether the individual in question benefits from it or not. It is a disputable issue, whether the costs of keeping people alive are sometimes adequate to the actual result. In the course of last few decades there has been a pressure towards the suppression of dictatorships in totalitarian states, accompanied by military conflicts that cost millions of 48
human lives. Based on these efforts to promote democracy we could conclude that democracy should be the priority in our life. At this point we can see the paradox, when on one hand we fight for democracy and on the other hand we are not able to make decisions about our own life. Martin Čepa, a grammar school student, made a well-taken remark in a newspaper article: “It is an irony – we celebrate getting rid of communism and establishing democracy, but at the same time we are not allowed to make decision about one of the essential things in our life. It is all just a matter of choice – who wants to use euthanasia will use it. Who does not, let him spend the rest of his life in the way he chose.” Although this may sound a bit pejorative, I must say I agree with the principle of it. Martin Čepa further adds a comment on so-called “dignified departure”: “This surely is a purely individual matter. Everyone can have a different opinion on what exactly is a dignified departure – someone may prefer to spend seemingly endless years in bed with no hope for a normal life, someone may prefer taking an injection, so why not let him do it.” Although we are looking at the issue of euthanasia from various points of view, the main underlying problem remains the same – who should be the one to actually carry out the procedure. There are constant disputes over this issue, who should be the person whose hand would hold the injection that is going to end the patient`s life. Should it be a doctor, a family member or some specialized agency? There is no clear answer to this question. A doctor is held back by the Hippocratic Oath. Family members, on the other hand, may insist on the doctor to carry out the procedure, as he may be regarded as the competent person to do it, also because the family members might not be able to do it themselves, although they agree with it. This is yet another question that needs to be considered and it is important to find the most suitable solution. Since I started writing this thesis, many people have asked me, what is my personal opinion on the matter of euthanasia. I have been thinking about it for quite a long time now. As I stated in several chapters of my thesis, it is not easy for me to strictly say whether I am for or against euthanasia. The whole problem is very complicated, it is not easy to make a decision on life and death. There will always be pros and cons regarding euthanasia. However, I think that in many cases euthanasia could cut short the suffering of people and above all, let them die the way they want to. Nevertheless, there will always be the problem of exploitation of the right to euthanasia. I am not able to answer the question what a law or regulation legalizing with euthanasia should be like. When we are talking about euthanasia, we often mention the right to life. Yes, one of the essential rights guaranteed by the Constitution is the right to life. On the other hand, a life without dignity cannot be considered a full-value life. But should a person apt to exercise 49
legal acts and fully conscious of his actions ask someone else to terminate his life? Is it time to think about this question when there is a miserable living corpse lying in front of us, or should we look for the answer much earlier? A crucial point in this matter is the aforementioned dignified dying. There is no doubt that every human being is entitled to some protection; especially a person weakened by a disease and fully relying on the doctors` decisions should not have to worry that once he falls unconscious, someone else will decide whether he should live on or not. Therefore it is true that the doctor should not be the judge in such a case. The borderline situations between life and death, connected with terrible agony, can hardly be defined as dignified for a human being. Let`s show respect to ourselves, to the people close to us, to life. It is necessary to fully respect the decisions of those who regard suffering as an inseparable part of the human life and who do not want, under any circumstances, their life to be shortened in any way. On the other hand, if someone decides to end his life, let him do his will. Apart from the question whether euthanasia will ever be incorporated into the legal enactments of our country, we need to put an effort into providing quality palliative and hospic care for seriously ill and/or dying people. Such a care is the maximum we can offer to people in such situations and I see this care as the temporary solution of the whole problem. Even if one day the legalization of euthanasia will become part of our legal system, it is imperative to provide a quality care for those who will refuse such a way of ending their lives. In the chapters of my thesis I not only dealt with euthanasia as such, but also with another field that is closely related to the topic of euthanasia, the palliative care. The whole thesis starts with an introduction into this topic and the definition of the term itself. On the following few pages I deal with the legal forms of this problem in the world and list the countries that have either already legalized euthanasia or have attempted to do so, followed by the view of how the Czech Republic and its laws approach this problem. I also defined various approaches to euthanasia from the points of view of different fields. Furthermore, I attempted an excursion into our legal regulations which touch the issue of euthanasia in some way. The following chapter is on the palliative care which is related to the overall issue. The palliative care is a very important basis for people suffering from serious diseases that do not respond to a curative treatment. In this section, I tried to describe what exactly a palliative cure is and which institutions provide such a care. In the final section of my thesis, I mentioned several cases in which seriously ill or handicaped people fought not only their medical condition, but also the authorities and institutions, which they asked to grant them the right for euthanasia. In every single case, their requests have been denied. These people and
50
their cases made me think whether euthanasia only brings about death, or also delivery from suffering.
51
Seznam použité literatury:
Knižní publikace
Zimek, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 36, ISBN 80-210-1140-8.
Vozár, J. Eutanázia, právne aspekty. Pezinok: Formát, 1995, s. 171, ISBN 80-967469-2-8.
Vorlíček J. a kol. Paliativní medicína. Praha: Grada Publishing, 2004, s. 540, ISBN 80-2470279-7.
Peck, S. M. Odmítnutí duše. Praha: Pragma, 2001, s. 239, ISBN 80-7205-757-X.
Payneová, S. a kol. Principy a praxe paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 807, ISBN 978-80-87029-25-1.
Malkovská, N. Sociálně ekonomické aspekty typologie hospicových domů. Praha: ČVUT, Fakulta stavební, 2007, s. 198, ISBN 978-80-01-03800-0.
Špinková, M. Euthanasie: Víme, o čem mluvíme?. Praha: Cesta domů, 2006, s. 42, ISBN 80239-8592-2.
Munzarová, M. Eutanazie, nebo paliativní péče?. Praha: Grada Publishing, 2005, s.108, ISBN 80-247-1025-0.
Kalvach, Z. a kol. Umírání a paliativní péče v ČR(situace, reflexe, vyhlídky). Praha: Cesta domů, 2004, s. 103, ISBN 80-239-2832-5.
Sláma, O.; Špinka, Š. Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Cesta domů, 2004, s. 43, ISBN 80-239-4330-8.
Chaussoy, F. Nejsem vrah. Frýdek-Místek: Alpress, 2005, s. 143, ISBN 80-7362-154-1.
Sláma, O.; Kabelka, L.; Vorlíček, J. Paliativní medicína pro praxi. Praha: Galén, 2007, s. 362, ISBN 978-80-7262-505-5. 52
Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha: Vyšehrad, 1999, s. 107, ISBN 80-7021-302-7.
Student, J. Ch. Sociální práce v hospici a paliativní péče. Praha: H & H Vyšehradská, 2006, s. 161, ISBN 80-7319-059-1.
Haškovcová, H. Thanatologie: Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2000, s. 191, ISBN 807262-034-7.
Haškovcová, H. Thanatologie: Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2007, s. 244, ISBN 978-80-7262-471-3.
Právní předpisy
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů.
Etický kodex České lékařské komory, 1996.
Soudní rozhodnutí
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29.4.2002, sp. zn. 2346/02.
Novinové zdroje
Čepa, M. Smrt? Sem s ní. Deník Mladá Fronta Dnes, 2007, s. B6.
Markovič, J. Kdo viděl umírání, je pro eutanazii. Deník Mladá Fronta Dnes, 2007, s. A3.
Časopisecká díla
Česal, P. „Pomáháme lidem vidět nebe“. Sedm, 2008, č. 11, s. 32.
53
Elektronické zdroje
Pitrmucová, Petra. Seminární práce z biologie (citováno 9.6.2008). Dostupný z: http://www.gymfry.cz/
Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne 11.6.2008). Dostupný z: http://epravo.cz/
Petrášová, L. Kdo rozhodne o „ukončení života“ (citováno dne 17.6.2008). Dostupný z: http://mfdnes.newtonit.cz/
Kizák, J. Co je hospic? (citováno dne 3.6.2008). Dostupný z: http://www.hospice.cz/
Charita ČR. Co je to hospic? (citováno dne 24.6.2008). Dostupný z: http://www.dlbsh.cz/
Kizák, J. Kde jsou již existující hospice? (citováno dne 22.6.2008). Dostupný z: http://www.hospice.cz/
Hospicové občanské sdružení Cesta domů. O projektu paliativní péče v ČR (citováno dne 15.6.2008). Dostupný z: http://www.cestadomu.cz/
Zbožínek, J. Francouzská matka poskytla eutanázii trpícímu synovi (citováno 15.6.2008). Dostupný z: http://www.novinky.cz/
Humbert, V. Vincent Humbert´s letter to Chiran (citováno dne 14.5.2008). Dostupný z: http://news.bbc.co.uk/
Česká tisková kancelář. Pomohli druhému zemřít, trest je mine (citováno 15.3.2008). Dostupný z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/
Prokop, M. Terri Schiavová, vražda v přímém přenosu (citováno 22.4.2008). Dostupný z: http://www.zvedavec.org/
Wikipedia. Terri Schiavo (citováno 14.5.2008). Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/Terri_Schiavo
54
Šiprová, H. Případ Terezy Schiavo (citováno dne 12.6.2008). Dostupný z: http://www.volny.cz/bioetika/clanky/schiavo
55