PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Domácí násilí. Psychologické a právní problémy.
Petr Čechlovský 2009
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Domácí násilí. Psychologické a právní problémy.“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.
Rád bych touto cestou poděkoval mé vedoucí diplomové práce JUDr. Drahomíře Houbové, CSc. za odbornou pomoc a vedení.
2
Anotace
Tato práce pojednává o domácím násilí z pohledu psychologického a právního. V první části je vysvětlena podstata domácího násilí a příčiny jeho výskytu. Dále navazuje podrobný rozbor násilí proti mužům, jakožto specifické oběti. V druhé části je popsána současná česká právní úprava, zhodnocen dosavadní vývoj, aktuální stav a možné směřování budoucí právní úpravy.
Abstrakt
The master's thesis aims at domestic violence from the psychological and legal point of view. The essence of domestic violence and its reasons are described in the first part. Detailed analysis of domestic violence against men as specific victims follows. Current Czech legal regulations are described in the second part. Actual progress, actual status and possibilities for the future are evaluated as well.
3
1. Úvod
6
2. Definování a význam pojmu „Domácí násilí“
9
2.1. Specifické znaky domácího násilí
12
2.2. Druhy násilného jednání
13
2.2.1. Fyzické násilí
13
2.2.2. Sexuální násilí
14
2.2.3. Psychické násilí
15
2.2.4. Ekonomické násilí
15
3. Aspekty osobnosti pachatele a oběti domácího násilí 3.1. Pachatel
17 17
3.1.1. Biologické aspekty
17
3.1.2. Psychologické hledisko
18
3.1.3. Sociologické hledisko
20
3.2. Oběti domácího násilí
22
3.2.1. Biologické hledisko
23
3.2.2. Psychologické hledisko
23
3.2.2.1. Syndrom týrané ženy
23
3.2.2.2. Stockholmský syndrom
27
3.2.3. Sociologické hledisko
28
3.2.4. Proces viktimizace
29
3.3. Svědci
30
4. Začarovaný kruh domácího násilí
32
5. Mýty a pověry
34
6. Důvody vysoké latence
37
7. Muž, jako oběť domácího násilí
39
7.1. Vznik
39
7.2. Týrání od manželky, partnerky
40
7.2.1. Druhy násilného jednání
41
7.2.1.1. Fyzické násilí
41
7.2.1.2. Sexuální násilí
42
7.2.1.3. Psychické násilí
42
7.2.1.4. Ekonomické násilí
43
7.2.2. Osobnost pachatelky
44
7.3. Týrání od potomků
45 4
7.3.1. Osobnost oběti
46
7.3.2. Potomci jako pachatelé
48
7.4. Důvody vysoké latence domácího násilí na mužích 8. Právní aspekty domácího násilí
48 50
8.1. Ústava a Listina základních práv a svobod
50
8.2. Mezinárodní smlouvy
54
8.3. Zákony
54
8.3.1. Trestněprávní úprava
54
8.3.2. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky
60
8.3.3. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii
61
8.3.4. Zákon č. 135/2006 Sb., o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí
61
8.3.5. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích
65
8.3.6. Občanský zákoník
65
8.3.7. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
66
8.3.8. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
68
8.4. Zhodnocení právního stavu
69
9. Stát, organizace, společnost a rodina ve vztahu k domácímu násilí
71
9.1. Policie, soudy a přestupkové komise
71
9.2. Občanská společnost
73
9.3. Rodina a okolí
76
10. Závěr
78
Resumé
81
Seznam použitých pramenů
83
5
1. Úvod V posledních letech je problematika domácího násilí stále více medializována, ať již z pohledu obětí či pachatele. Nemůžeme se však nechat mýlit, že je to problém který vznikl v této době. Násilí se v lidské společnosti vyskytuje již od samého počátku. Byl to jeden ze základních způsobů řešení sporů a nedorozumění mezi jednotlivci i skupinami. Násilí v okruhu osob sobě navzájem blízkých, z dnešního hlediska možno chápat jako domácí násilí, tedy též nebylo nic výjimečného. Po celý dlouhý vývoj „moderního“ lidstva se k násilí přistupovalo jako k součásti běžného života. Tomuto postoji napomáhaly časté války, větší či menší souboje a v neposlední řadě samotné chování mezi lidmi. Iniciátorem byl v převážné většině případů muž. Opačná situace, týrání muže ženou, byla považována za nepravděpodobnou. 1 Domácí násilí ve veřejném životě znamenalo jedno velké tabu. Přisuzovalo se pouze osobám psychicky narušeným a deviantním. Nést si s sebou tento cejch oběť značně difamovalo, zvláště v posledních dvou stoletích, kdy se institut rodiny romantizoval a manželství muselo přetrvat za každou cenu.2 Ještě na počátku druhé poloviny 20. století bylo ve vyspělých zemích násilí mužů vůči partnerkám sice veřejně deklarováno jako společensky nepřípustné, přesto zůstávalo široce tolerované. Avšak celosvětové změny související s tímto obdobím měly vliv na chování mužů i žen, tudíž i na vnímání domácího násilí. Vše eskalovalo v sedmdesátých letech 20. století, kdy se problematika domácího násilí dostala do popředí zásluhou ženských emancipačních hnutí a prvních výzkumů, které potvrdily značný výskyt tohoto jevu ve společnosti. 3 Výsledky zveřejněné v následujících letech se ukázaly být horšími, nežli se jevila skutečnost. Dle publikace Full Report of the Prevalence, Incidence, and Consequences of Violence against Women se stalo obětí některého z druhů domácího násilí 66,4% obyvatel Spojených států amerických.4 „V České republice, kvůli politické a společenské situaci před rokem 1989, stála ještě na počátku devadesátých let problematika domácího násilí mimo zájem odborníku i veřejnosti. Případy domácího násilí se samozřejmě vyskytovaly, ale řešily se teprve tehdy, až nabyly
1
Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 11. Marvanová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE nakladatelství s. r. o. , 2008, s. 7. 3 Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 11. 4 Tjaden, P., Thoennes, N. Full Report of the Prevalence, Incidence, and Consequences of Violence against Women. Washington: National Institute of Justice and the Centers for Disease Control and Prevention, 2000, s. 68. 2
6
znaků trestného činu.“5 První reprezentativní šetření proběhlo až v roce 2001. Toto šetření provedla pro Bílý kruh bezpečí agentura STEM.6 Cílem práce je definování pojmu domácího násilí, vymezení domácího násilí jako společenského a právního jevu a posouzení vlivu na jeho vysokou latenci. Z tímto účelem budou analyzována a komparována statistická data státních i nestátních subjektů o počtu obětí. Dále bude posouzena současná právní úprava, zdali dostatečně reflektuje nejnovější poznatky o domácím násilí. Též budou zhodnoceny možnosti občanské společnosti a státních orgánu, v „boji“ proti domácímu násilí. Tato práce je členěna na čtyři části. První pojednává o samotném pojmu domácího násilí. Za použití obecně dostupných informačních zdrojů v podobě publikací a odborných prací vymezuje tento pojem a jeho podstatu. Tím bude omezena možnost záměn jednání v rámci domácího násilí a jiného chování, byť neméně právně či společensky neakceptovatelného. Je zde nastíněn krátký historický exkurz vnímání násilí mezi osobami blízkými. Zohledněno je období sedmdesátých let 20. století až do dnešních dnů. Domácí násilí je následně specifikováno v rámci jeho jednotlivých projevů na samostatné druhy, což neznamená nemožnost jejich společného výskytu. Ač se násilí vyskytuje ve všech vrstvách společnosti, zasahuje do všech věkových kategorií a nevyhýbá se žádné z rodinných rolí, je první část věnována obětem pouze obecně, větší prostor pro konkrétní typ bude vyhrazen v následující části Druhá část se blíže zaměřuje na muže, jako na konkrétní skupinu obětí. Bohužel jí není společností věnována tak velká pozornost, jako jiným skupinám obětí, například ženám a dětem. Právě to je příčinou nízkého počtu publikací, vědeckých prací a výzkumů týkajících se týrání mužů jak v České republice, tak i ve světě. Potřebné informační penzum pro tuto část je získáno od organizací pracujících s oběťmi, především Bílý kruh bezpečí, Policie České republiky a specializovaného orgánu Policie České republiky, Skupiny „Domácího násilí“ v Brně. Právě díky ochotě poskytnout mi potřebné informace a na základě osobních pohovorů s kriminalisty se mi dostalo potřebných podkladů pro analýzu dat dle jejich výskytu samostatného, kumulovaného, tak i pro jejich vzájemnou komparaci. Tímto vznikne porovnání mezi oficiálními statistikami státního orgánu a organizací věnujících se pomoci obětem domácího násilí. Za vhodné považuji i upřesnění, proč se dané podklady tak
5
Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s. , 2008. s. 9. Marvanová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE nakladatelství s. r. o. , 2008, s. 14.
6
7
rozcházejí ve svých absolutních číslech. Vysvětlení je nalézáno především v psychologickém a sociologickém rozboru muže jako oběti, ale též i ve vlastním jednání státních orgánů. Druhá část obsahuje též členění mužů - obětí, na dva základní druhy týraných osob. Muže jako oběť partnerského násilí a muže jako osobu týranou od svých potomků. Tato část se nezabývá týráním mužů, jako osob svěřených do péče. U obou výše zmíněných skupin jsou popsány možné důvody a příčiny jejich výskytu, pohnutky pachatele k takovému jednání a zároveň i pohnutky oběti takové jednání tolerovat či se mu bránit. Legislativní stránka problematiky domácího násilí je popsána ve třetí části práce. Zabývá se konkrétními ustanoveními upravujícími jednotlivé druhy chování odpovídající domácímu násilí. Jelikož samostatná úprava domácího násilí je v českém právním řádu relativně mladá, tato část hodnotí současnou právní situaci v České republice, která je komparována se situací starší, ale též i de lege ferenda. Poslední část práce rozebírá možnosti oběti, čeho může využít na svou obranu a jaké pomoci se jí dostane. Efektivnost, účelnost a vhodnost konkrétních řešení. V této souvislosti jsou zmíněné některé instituce, které nabízejí obětem pomoc. Součástí závěru práce je i zhodnocení dosažených poznatků z analyzovaných dat. Signifikantní je pak porovnání případů řešených veřejnými orgány, ať již státními v podobě Policie ČR či soudy, takzvané „šedé zóny“ domácího násilí zjištěné organizacemi a potenciálu nezmapované latentní kriminality, která zůstává za zavřenými dveřmi.
8
2. Definování a význam pojmu „Domácí násilí“ V úvodní kapitole byl nastíněn krátký exkurs do problematiky domácího násilí. Jak jsem již zmínil, může se jevit problematikou let posledních, není tomu tak. Domácí násilí bylo vždy přítomno v lidské společnosti. O jeho zviditelnění se zasloužil nejen rozvoj technických prostředků informujících o společnosti, ale hlavně vývoj společnosti samotné v 2. polovině 20. století. Vlivem druhé světové války došlo ke změně postavení žen. Ty již nebyly těmi o domácnost
pečujícími
hospodyňkami.
Staly
se
plnohodnotnými
partnery
mužů
v zaměstnáních dříve jim zapovězených, v některých je dokonce předčily. Toto byl jeden z podstatných faktů, posilujících touhu žen po všeobecné rovnoprávnosti. Nejednalo se jen o rovnoprávnost veřejně projevovanou, ale i o rovnoprávnost ve vztahu. Muž již nebyl nadřazen ženě, nebyl pánem domu, stali se svými životními partnery. Mocenské uplatňování či vynucování „tradičního“ chování v rodině přestalo být přípustné. Ještě na počátku druhé poloviny 20. století bylo ve vyspělých zemích násilí mužů vůči partnerkám sice veřejně deklarováno jako společensky nepřípustné, přesto zůstávalo široce tolerované. Avšak celosvětové změny související s tímto obdobím měly vliv na chování mužů i žen, tudíž i na vnímání domácího násilí. Zlom nastal v sedmdesátých letech 20. století, kdy se problematika domácího násilí dostala do popředí zájmu díky ženským emancipačním hnutím. Ta si jako první nechala vypracovat výzkumy, které potvrdily značný výskyt tohoto jevu ve společnosti.7 Sedmdesátá léta 20. století se dají považovat za počátek veřejného řešení problematiky domácího násilí. Jak to bývá téměř u všeho lidského jednání, prvotní názory a postoje nejsou vždy ideální a při pozdějším hodnocení jsou nezřídka neuspokojivé, ale bez nich by nebylo dalšího bádání v dané oblasti. Podle této premisy musíme tedy nahlížet i na první postoje vůči domácímu násilí a jeho projevům. Jestliže má být nežádoucí jev ve společnosti eliminován, musí být nejdříve konkrétně definován, bohužel v této problematice to je nesnadným úkolem. Ač bylo již navrhnuto mnoho definic, žádná není dostačující a výstižná, jelikož problematika domácího násilí je velice dynamická. Musíme tedy vycházet ze samotného pojmu „domácí násilí“, v originálním znění domestic violence, které je slovní spojení dvou samostatných slov. Přídavné jméno domácí, od podstatného jména domov, a podstatné jméno násilí. Pro správné pochopení, případné odstranění nejasností, je nutným krokem rozebrat význam slov nejprve samostatně, až poté v jejich vzájemném spojení. 7
Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 11.
9
Násilí K tomuto pojmu může být přistupováno z mnoha úhlů pohledů. Ze sociologického hlediska se jedná o společensky podmíněný jev. Násilí se tak stává výtvorem společnosti a závisí na ní, proto je vždy jinak přijímáno v různých společenstvích, odlišných dobách a situacích. Dalším možný přístup je hlediska psychologického. To se již nezabývá člověkem, jakožto členem homogenního celku, společnosti, nýbrž upřednostňuje individuální přístup a vztahuje se ke konkrétnímu jedinci. Násilí je bráno za patologický projev osobnosti při interakci s okolím. Můžeme jej též považovat za jednu z mnoha alternativ komunikace. Tato možnost nastává, když daný jedinec již nevidí jiný možný způsob vyjádření svých názorů a pocitů. Násilník může jednat jak verbálně (urážky, nadávky, ponižování), tak i neverbálně (odmítání komunikace, výhružná gesta a bohužel hlavně agrese). Agresivita je především předmětem náhledu kriminologického. Za takové jednání lze označit snahu jedince způsobit škodu a ublížit jinému, například napadání, ubližování. Agresivně se většinou jedinec chová vůči ostatním, aby dosáhl svého cíle silou. Existují též případy, kdy páchá násilí sám na sobě, aby druhého psychicky donutil a vmanipuloval do potřebné pozice.8 V širším slova smyslu lze za násilné chování považovat jakékoliv neoprávněné jednání prosazující vůli jedince na úkor jiného či jiných, když přesáhne určitou společensky přijatelnou hranici.
Domov, domácí Domov a domácí prostředí nelze vnímat pouze jako určitý prostor, kde lidé žijí své všední životy či setrvávají společně po určitou dobu, je jím i vzájemný společenský vztah osob vyskytujících se v daném prostoru. Pro další práci bude tedy podstatný fakt osobního statutu, možná více nežli pouze prostoru vyhrazeného zdmi. Především se jedná o vzájemné vztahy dětí, rodičů, prarodičů, partnerů či jiných osob blízkých.
Domácí násilí V předchozích dvou oddílech byly vymezeny oba pojmy samostatně, zde je potřeba sloučit tato dvě vymezeni v jedno. Ač se to může jevit zbytečným, v rámci spojení slov „domácí násilí“ nabývají lehce odlišného významu. Je to díky větší specifikaci na užší problematiku. Vysvětlením objevíme drobné nuance ve vnímání pojmů zvlášť a společně,
8
Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 264, 265.
10
čímž snad budou odstraněny pochybnosti, které jednání lze za domácí násilí považovat, které již ne. Většina lidí považuje svůj domov za místo bezpečí, jistoty a klidu. Rádi se tam vrací k milujícím a milovaným osobám, utíkají před dnešním nebezpečným světem. Je jim klidným přístavem při zuřící bouři, pevností, jež je chrání před útoky, oázou klidu utěšující jejich duši. Co když tomu tak není? Doma je čekají nepříjemné rozhovory, nevstřícné a nevlídné chování, neřkuli ponižování či bití. Pak přestává platit staré rčení můj dům, můj hrad, a mění se na moderní pojetí domova z pohledu mnoha obětí, můj dům, mé vězení. Domácí násilí je specifické právě v poměru oběti k pachateli, kterým je osoba blízká. Osoba, kterou oběť dobře zná a zároveň je dobře známá pachateli. Tento fakt pak má vliv na psychiku oběti o to podstatnější, že ztrácí důvěru v blízké. V sedmdesátých letech 20. století se zde objevovaly dvě odlišná hodnocení pro definování předmětné problematiky. Prvním bylo tzv. „normální“ násilí, můžeme jej označit jako „soft domestic violence“. Osoba takto jednající má v úmyslu druhému způsobit pouze bolest, je si však vědoma, že může dojít k vážnějšímu zranění. Jedná se především o drobné útoky, lehká napadání a jiné, v té době ještě společensky přijatelné, jednání. Druhý typ získal označení „hrubé“ násilí, též „hard domestic violence“. Spočíval již v úmyslném útoku na jinou osobu za účelem způsobit jí těžkou zdravotní újmu. Tím pachatel dokazoval svou dominanci nad obětí a její podmanění své osobě. Z počátku byl právě pouze druhý typ považován za domácí násilí.9 Na dělení typů navázala dvě pojetí domácího násilí. Starší, korespondující s „hrubým“ násilím, se označoval jako užší. Za jednání odpovídající této charakteristice se považovalo pouze více či méně brutální fyzické násilí. O něco modernější extenzivní pojetí již podřazuje pod tuto problematiku i jiné nežli fyzické projevy. Jsou jimi psychické, ekonomické a někdy z fyzického zvláště vyčleněné sexuální násilí.10 Tato práce se přiklání k širšímu pojetí domácího násilí, tudíž se bude ve svých dalších částech zabývat nejen násilím fyzickým.
9
Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 11. Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 1. vydání. Praha: proFem, o. p. s. , 2004, s. 20. 10
11
2.1. Specifické znaky domácího násilí11
Všechny násilné akty odehrávající se doma ve sféře osob blízkých nemusí být bezpodmínečně domácím násilím. Pro správné zhodnocení situace je nutné posoudit základní znaky, které jej odliší od jiného společensky nepřijatelného chování.
1. neveřejnost Inkriminovaná interakce mezi obětí a pachatelem se převážně odehrává v ústraní, vzdálená zrakům veřejnosti. Nejčastějším prostředím je právě vlastní dům či byt, společný oběti i pachateli, což značně znesnadňuje zpozorování takového jednání. Někdy je toto pravidlo prolomeno a projevy domácího násilí jsou patrné i na veřejnosti v podobě ponižování či jiného difamujícího jednání.
2. rozdělení rolí Role jsou jednoznačně rozděleny, vždy je jedna osoba pachatel a druhá obětí. Během trvání násilí si své role nemění, ani nezastávají obě součastně. Za domácí násilí nelze považovat vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory, zobecněno na tzv. „italskou domácnost“, kde není možné nezpochybnitelně prokázat role zúčastněných.
3. dlouhodobost a opakování V případě domácího násilí nejde pouze o jednorázový útok, ať již je jakéhokoliv charakteru. Může být prvním varovným projevem, nebo pouze ojedinělým selháním páchající osoby. Pro podřazení pod tento skutkový stav je nutná mnohočetná opakovanost jednání, která se vyskytuje během delšího období. V mnoha případech jsou oběti týrány po řadu let.
4. eskalace Na dlouhodobost a opakování navazuje eskalace násilného chování pachatele. Není obvyklé, aby již od svého počátku bylo užíváno nejbrutálnějšího jednání vůči oběti. Většinou vše začíná drobnými urážkami, ponižováním, zákazy a jinými omezeními. Časem se objeví, z důvodu nespokojenosti s výsledky předchozího zacházení a
11
Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o. , 2004, s. 236 – 239.
12
psychickou labilitou, drobné fyzické útoky, až vše může dospět k závažným trestným činům ohrožujícím život a zdraví.
5. vztah oběti a pachatele Osoby pachatele a oběti se důvěrně znají. Nejedná se jen o osoby blízké (příbuzné v řadě přímé, sourozence a manžela, partnera) 12 , ale i o další osoby žijící ve společné domácnosti, kde podstatné je právě společné soužití. Až na výjimky se nejedná o domácí násilí, když osoby blízké spolu dlouhodobě nežijí. Příkladem může být manželský pár v rozvodovém řízení, kdy manželé žijí odděleně každý ve svém bytě či domě. Pokud mezi nimi dojde k projevům násilného chování, není považováno za násilí domácí. 2.2. Druhy násilného jednání13
2.2.1. Fyzické násilí Fyzické násilí se projevuje přímo na oběti, či na společných předmětech, jeho následky jsou markantní na první pohled i pro oko laika. Je nejzávažnějším projevem agresivního chování v intimním vztahu mezi osobami. Dle všeobecného pohledu dnešní společnosti je agresorem ve většině případů muž. Tento názor zakořenil ve společnosti díky medializaci případů domácího násilí vůči ženám. Dalším podporujícím faktorem jsou oficiální úřední statistiky, kde je obětí fyzického násilí převážně žena. Situace ve společnosti je ovšem jiná a často i překvapivá. V roce 1998 byl publikován výzkum Toma van Dijka o domácím násilí v Holandsku.14 Výsledky testovaného vzorku zhruba 1000 respondentů daly nahlédnout blíže reálnému stavu, než jak jej do té doby společnost vnímala. Poměr mužů a žen, kteří zažili fyzické domácí násilí byl téměř vyrovnaný 35% ku 34% dotázaných ve prospěch, tedy spíše v neprospěch, mužů. Nelze zde tedy určit typického pachatele z pohledu pohlaví, jsou zde jen odlišné způsoby páchání. Pro muže je častější využívat svých tělesných dispozic pro uplatnění
12
§ 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Voňková, J., Macháčková, R. a kol. Domácí násilí – právní minimum pro lékaře. Praha: proFem o. p. s. , 2004, s. 5, 6. 14 van Dijk, T. a kol. A national study of the nature, Size and Effects of domestic violence in the Netherland. Europen Journal of Criminal Policy and Research, 1998, č. 1. 13
13
převahy nad obětí, dochází tak především k fackování, strkání, tahání za vlasy, bití či jiným útokům vlastním tělem. Ženy kompenzující handicap používají k prosazení své vůle pomocí předmětů, ať jde již o samotný útok na oběť, nebo jejich rozbíjení za účelem zvýšení intenzity svého jednání. Dalším odlišujícím kritériem je intenzita následku fyzického útoku. Zde se již vrací poměr do rámce obvyklého nahlížení společnosti na tento druh násilného jednání. U nízké intenzity zranění jsou obětí z 61% muži, naopak u závažných poranění jsou poškozenými z 60% ženy. Právě intenzita následku sehrává velkou roli v rozdílu mezi všeobecným názorem a realitou, více bude pojednáno v samostatné kapitole věnující se problematice mužských obětí.
2.2.2. Sexuální násilí Sexuální násilí je jako samostatná skupina vyčleňováno z násilí fyzického kvůli své specifičnosti. Jedná se o uspokojování lidského libida, které na rozdíl od fyzického násilí není samo o sobě škodlivé ani jedné ze zúčastněných stran. Předchozí větu není možno vztahovat na jednání samostatně odporující zákonu, kterým jsou například incest či pohlavní zneužívání. Nežádoucími se sexuální aktivity stávají, pokud je pachatel vykonává navzdory důraznému odporu oběti. Řadíme mezi ně sebeukájení se před zraky oběti, osahávání, pohlavní či jiný obdobný styk. Sexuální násilí je doménou mužů. V případě nejzávažnějšího druhu sexuálního násilí, znásilnění, jsou pachateli zásadně muži. Vzhledem k jejich fyzické konstituci jsou takovému jednání lépe uzpůsobeni, nežli ženy. Nesmíme však zapomenout, že podstata sexuálního násilí nespočívá pouze v těchto závažných druzích agrese. Pokud se jedná o méně patrné projevy, například sexuální obtěžování či zneužívání své sexuální potence, jsou páchány právě ženami. Oběťmi násilného jednání bývá partner pachatele, či děti v rodině. Mnoho lidí se domnívá, že kopulačním aktem mezi manželi/partnery nemůže docházet k sexuálnímu násilí, natož znásilnění. Z toho důvodu se i mnoho obětí bojí přiznat k takovému jednání ze strany svého protějšku, mnohdy jej samy považují za akceptovatelné. Sexuální násilí tak pachatel ani nepovažuje za násilné jednání, když mu bylo „dovoleno“. Bohužel zde musí být odpor opravdu důrazný, aby i potencionální pachatel pochopil, že jeho jednání je nežádoucí, tudíž od něj mohl upustit. Pachatel je zde postaven do nelichotivé situace, jelikož se může dopustit znásilnění, aniž by si toho byl vědom, natož něco takového páchat chtěl.
14
Pokud jsou oběťmi děti, většinou jsou sexuálně zneužívány osobou odlišnou od jejich biologického rodiče. Pachatelem se stává další partner jednoho z jejich biologických rodičů či prarodičů žijících s nimi ve společné domácnosti.
2.2.3. Psychické násilí Psychické násilí je velice častým jevem v dnešní, na násilí fyzické tak citlivé, společnosti. Oč je častějším, o to je ignorovanějším. Díky tomu může zanechat na osobnosti oběti nemalé, někdy až nenapravitelné škody. Je třeba zdůraznit, že opakované napadání partnera, ať má jakoukoli povahu, vždy obsahuje i prvky psychického násilí.15 Většinou má povahu nepříjemného chování, které oběti subjektivně vadí, jakkoliv může jít o jevy v jisté míře společensky přijatelné. 16 Problematické je zachytit ten správný okamžik, kdy se akceptovatelné chování stává nežádoucím. To co se zprvu jevilo jako zájem o činnost oběti a její přátele, se postupem času může změnit na žárlivost a snahu o absolutní kontrolu chodu jejího dne, mnohdy i noci, kdy pachatel záměrně ruší oběť ze spánku, jen aby kontroloval, zdali spí.17 Oběti tak není dopřáno řádného odpočinku, což narušuje její psychickou stabilitu. Dalším z mnoha projevů tohoto druhu násilného jednání může být slovní týrání, ponižování v soukromí i na veřejnosti, vyhrožování násilím na oběti, sobě či třetích osobách. Oběť je vmanipulována do situace, kdy již sama není schopna rozpoznat pachatelovo závadné jednání. Jelikož takovéto jednání nezanechává na oběti zjevné stopy, je velice problematické jej odhalit. Právě výše zmíněná dlouhodobost způsobuje postupné změny v osobnosti oběti, které však jsou často připisovány jejímu běžnému vývoji v čase. Oběť je tak viktimizována ze dvou směrů, k primární viktimizaci dochází přímo od pachatele, který ji poškozuje cíleně, k sekundární dochází od okolí, které je k dané situaci slepé, když kdo jiný, než nejbližší, by měl poznat na oběti změny.
2.2.4. Ekonomické násilí V tomto případě není použití slova „násilí“ nejvhodnějším, více výstižné je označení takového chování ekonomickým zneužíváním. Ekonomicky zneužívaná oběť není připravena,
15
Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s. , 2008, s. 20. Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 63. 17 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 548/2008. 16
15
jak by se mohlo na první pohled zdát, jen o finanční prostředky, ale je poškozena odnětím jakéhokoliv ekonomického prospěchu. V případě finančního zneužívání pachatel může jednat komisivně či omisivně. Aktivně může oběti odjímat její finanční prostředky, čímž omezuje její možnost sociálního vyžití v rámci společností. Oběť se tak stává stále více závislou na obnosech zpět obdržených od trýznitele. Bohužel takové chování je pro okolí velice špatně pozorovatelné. Na první pohled není patrný rozdíl mezi spořivostí a omezováním oběti. Pasivně se pachatel projevuje při neplnění svých povinností vůči osobám žijícím ve společné domácnosti, například nepřispívání na chod domácnosti či výživu dětí. Pokud budeme pasivní stránku pojímat extenzivně, lze sem zařadit i neinformování o svém finančním stavu, což například v případě společného jmění manželů může činit nemalé obtíže. Zneužíváním jiných ekonomických výhod spočívá v bezdůvodném a často i neoprávněném užívání movitostí či nemovitostí oběti. Poškozená osoba je tak zasažena na svých vlastnických právech, ale nedokáže se bránit z obav před dalším jednáním pachatele, neuvědomění si svého vlastního poškozování, nebo pouze pro citový vztah.
16
3. Aspekty osobnosti pachatele a oběti domácího násilí Domácí násilí představuje interdisciplinární problém, na jehož studiu se proto podílí mnoho různých vědních disciplín. Takto získané poznatky se vzájemně doplňují a prolínají, utváří tak mozaiku poznání o konkrétním nežádoucím jednání a jeho účastnících. 18 Kriminologie využívá tří základních vzájemně souvisejících postupů k poznání osoby pachatele a oběti. Jsou jimi biologické, sociální a psychologické teorie.
3.1. Pachatel
3.1.1. Biologické aspekty V historii bylo mnohokrát argumentováno dědičností a genetickou předurčeností ke kriminální činnosti, aby mohla být prováděna její prevence. Asi tou nejznámější je Lombrosova teorie tzv. rozeného zločince. 19 Dle tělesných proporcí a vzhledu byl určen potencionální zločinec, bohužel do této skupiny spadala téměř veškerá chudinská populace. Historickým zlomem byla studie K. O. Christiansena zabývající se kriminálním chováním u více jak 3500 párů dvojčat provedena v sedmdesátých letech 20. století. 20 Předmětem zkoumání byla dvojčata jednovaječná i dvojvaječná, jejich vývoj s biologickými, nebo adoptivními rodiči. Pokud páchalo jedno z dvojčat trestnou činnost, byl při stejné výchově předpoklad takového chování i u dvojčete druhého. U jednovaječných dvojčat k takovému jednání docházelo v 35,2%, u dvojvaječných však poměr klesl na pouhých 12,5%. Důvody nepoměru byly spatřovány v přístupu k jedincům na základě jejich vzhledu. V případě jednovaječných dvojčat je větší vizuální i behaviorální podobnost, tudíž k nim byl i stejný přístup, čímž omezena možnost jejich individualizace již od raného dětství. Mnohem více vypovídající o genetické predispozici byla část studie zaměřená na výchovu dítěte v rodině bez biologického otce. Děti, jejichž adoptivní i biologický otec se nedopouštěl kriminálního chování, se stávaly delikventy v 10,4%. V případech, kdy byl 18
Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004, s. 47. Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI, a. s. , 2008, s. 123. 20 Christiansen, K., O., Mednick, S., A. Biological Bases of Criminal Behavior. New York: Gardener Press, 1997, s. 89 – 108. 19
17
kriminálně aktivní biologický otec, zvedla se tato kvóta na 11,5%. To bylo jasným signálem pro upuštění od biologických teorií založených na genetické dědičnosti. Jejich zcestnost potvrdily též statistické údaje, kdy kriminálně jednal náhradní otec, popřípadě otcové oba, zde procentuální kvóta dosáhla 22%, respektive 36,2%. Jiné biologické teorie se zabývaly vztahem mezi trestnou činností a lidskými chromozomy. Klasické chromozomální složení je u žen XX a mužů XY. Existuje však anomální výskyt dalšího chromozomu Y, tento jev je nazýván „XYY – syndrom“. Nadbytečný maskulinní chromozom byl považován za chromozom agresivity. 21 Ani tento předpoklad se nepotvrdil, výskyt kriminality byl srovnatelný u obou typů chromozomu, naopak některé vyznívaly lépe ve prospěch chromozomu nadbytečného.
Závěrem studií byla konstatována zastaralost a neopodstatněnost teorií zakládajících se na genetice a biologii, jelikož byly schopny vysvětlit pouze obecné predispozice k agresivnímu chování, nikoli však specifické situace domácího násilí. 22 V moderní době nelze tedy u malého, či dokonce čerstvě narozeného, dítěte předpovídat jeho kriminální genezi.
3.1.2. Psychologické hledisko Psychologické teorie se zaměřují na psychickou stránku pachatele. Hlavním předmětem pozorování jsou povahové zvláštnosti, vnitřní rozpoložení a specifika v chování agresora. „Prvotní názory zastávaly předpoklad, kde pachatelem domácího násilí mohl být pouze psychicky narušený, mentálně nedostatečný muž.“ 23 Tato domněnka byla vyvrácena mnohými výzkumy, ať se jedná o pohlaví pachatele či jeho intelekt. Ve věci psychické stability se však názor od původního náhledu na psychické zdraví tolik neodvrátil, byl však lépe klinicky prostudován, doplněn a upřesněn. Nejčastější příčinou agresivního jednání pachatele domácího násilí je nízká sebedůvěra a nenaplnění jeho osobních potřeb. Agresivita je specifickou vlastností člověka, se kterou se již může narodit, ale většinou je získána až jeho dalším vývojem. Nesmíme zapomenout, že agresivní chování není v přímé souvislosti s tělesnými předpoklady jedince, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to duševní vlastnost, nikoliv biologická predispozice. 21
Kubátová, J. Zvíře jménem člověk. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.ta-gita.cz. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o. , 2004, s. 245. 23 Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 11. 22
18
Jedince páchající domácí násilí můžeme rozdělit do základních skupin.
Pachatel projevující agresivitu veřejně i v soukromí Tento typ člověka je považován za agresivního a násilného jedince nejen samotnou rodinou, ale i okolím. Takové chování je jeho přirozeností (trpí disociální poruchou osobnosti)24, nebo získané v důsledku závažné duševní poruchy. V prvním případě, je nutno zvolit vhodný přístup k danému jedinci a uzpůsobit styl komunikace a chování do co nejméně konfliktní formy. Bohužel se objevují případy, kdy se oběť před samotným násilným aktem dopouštěla takového jednání, u něhož si byla vědoma, že pachatele přivedou k agresivitě. Pro tento typ pachatele je nejčastější způsob projevu verbální a fyzické napadání. U osob s duševní poruchou je nutná odborná pomoc. Chování takového člověka je často nepředvídatelné, může se projevovat jakýmkoliv druhem násilí. Například u psychického násilí nereagování výlučně na konkrétní osobu, u fyzického může považovat oběť za ohrožení cokoliv na ní útočící, kde v rámci své ochrany zaútočí první.
Pachatel jednající agresivně pouze v soukromí Do této skupiny často spadají lidé jinak společensky úspěšní a uznávaní. Chovají se ochotně, cílevědomě a odpovědně, mnohdy jsou to lidé z vyšších vrstev. Jejich chováni je ovlivněno sociálním prostředím, chtějí plně kontrolovat nejen svůj veřejný život, ale i ten soukromý. Pocit nedostatečné kontroly zapříčiňuje násilné jednání. Jelikož si jsou vědomi svého postavení, snaží se striktně nedopouštět násilného chování na veřejnosti. Oběť je týrána pouze doma, kde je pachatel stranou veřejného mínění. Je si přesně vědom svého jednání a jeho následků. Fyzické násilí se zde vyskytuje v nižší míře z důvodu jeho možné vizuální pozorovatelnosti, pachatel se častěji uchýlí k násilí psychickému a ekonomickému. Oběť je více viktimizována nejen samotným faktem domácího násilí, ale i přístupem okolí, které se na danou situaci dívá velice skepticky. Tento fakt též pachateli napomáhá v udržení jeho dominantního postoje.
24
Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.uzis.cz.
19
Pachatel jednající agresivně pouze v určitých situacích Takové situace jsou většinou vyvolány určitým spouštěcím impulsem, mohou jimi být drogy či alkohol. 25 V mnoha případech domácího násilí právě návykové látky způsobují krizové situace ve vztahu. Pachatel se většinou chová dle společenských pravidel, pokud však užije „spouštěče“, změní se jeho chování. Poté již nemusí následovat žádný jiný impuls k agresivnímu chování, stačí pouhý myšlenkový pochod vyvolávající nežádoucí jednání. Dlouhodobý abuzus může vést až k trvalému poškození osobnosti, kdy se pachatel stává nebezpečným permanentně. Pokud je problém včas odhalen, může i sama oběť napomoci jeho odstranění eliminováním situací, kdy by se pachatel k zneužívaným látkám mohl dostat. V pokročilejším stádiu je nutná odborná pomoc nejen oběti, nýbrž i pachateli domácího násilí.
3.1.3. Sociologické hledisko Vědecky opodstatněnější nežli předchozí dvě hlediska jsou teorie sociologické, které se vyvinuly do dnešních multifaktoriálních přístupů k problematice domácího násilí. Na jejich základě lze mnohem lépe pojmout pachatele jako společenskou osobnost, která je ovlivňována ve vzájemných interakcích se svým okolím. Dle blízkosti působících faktorů mohou být rozčleněny do jednotlivých skupin. Jednou z nejznámějších multifaktorových koncepcí je kauzální model D. G. Duttona, který pracuje se čtyřmi rovinami zdrojů domácího násilí od nejširších společenských vlivů až k samotné osobě pachatele.26
Makrosystémové příčiny Tento okruh vlivů na pachatele spočívá v samotné existenci společnosti a fázi jejího vývoje, v níž se právě nachází. Značnou roli hraje kulturní a ekonomická vyspělost, duchovní a morální hodnoty. Z tohoto důvodu je i odlišný způsob nazírání na problematiku násilného jednání mezi rozličnými společenskými skupinami. Co je v některých částech světa běžnou praxí, je jinde považováno za absolutně nepřijatelné. Dnešní vyspělá společnost je velice ovlivněna materialismem, technickým rozvojem a ideálem společenského vlivu. Negativní vliv mají na jedince, především v dětském věku, také sdělovací prostředky, masmedia. Neustálé zobrazování násilného chovaní, jeho akceptovatelnost či beztrestnost, může
25
Voňková, J., Macháčková, R. a kol. Domácí násilí – právní minimum pro lékaře. Praha: proFem o. p. s. , 2004, s. 10. 26 Dutton, D. G. The Abusive personality. New York: Guilford, 1998, s. 32 – 52.
20
v člověku, tudíž i v celé společnosti, odbourat morální zdrženlivost k takovému jednání. Agresivní chování a citová mělkost se tak stávají přijatelnými vzorci chování.
Exosystémové příčiny V rámci přibližování se pachateli, jakožto pomyslného středu kruhu, jsou do této skupiny vlivů řazeny podněty z konkrétního okolí pachatele. Prostředí, ve kterém se pohybuje, sociální situace, zaměstnanost, bydliště. Všechny tyto faktory vyvíjí na osobu značný tlak, pokud nedosahuje na aspoň společensky přijatelnou míru ve všech hodnocených bodech. U mnoha druhů násilné činnosti je právě těmito prvky determinován jejich výskyt, bohužel u domácího násilí tomu tak není. Domácí násilí zasahuje všechny společenské vrstvy. Je zde možno však předpovídat rizikové faktory, které zvyšují míru rizika výskytu násilného chování v rodině. Jsou jimi například nižší vzdělání, nezaměstnanost a s ní související nedostatek finančních prostředků, sociální zařazení osobnosti. V rámci jednotlivých vrstev se mění způsob provádění a druhové složení domácího násilí.
Mikrosystémové příčiny Do nejužšího pachatelova okolí patří především jeho rodina či osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Zde je možno nalézt mnoho vlivů působících na agresora. Samotný prostor jeho aktivit za uzavřenými dveřmi mu dává pocit bezpečí a anonymity, čímž je snížena obava z potencionálního postihu. Dalším faktorem je stále přetrvávající stereotypní model rodinného soužití. Muž je „hlavou rodiny“, rodiče vychovávají dítě, které je jim poslušno. Pokud dojde z jakéhokoliv důvodu, často pro okolí absolutně nepochopitelného, k narušení předpokládaných vztahů, hrozí výskyt agresivního chování, jelikož nebyla naplněna pachatelova očekávání. Dalším z faktorů je vzájemná blízkost zúčastněných osob. Pachatel dobře zná svou oběť, dovede předpokládat způsob jejího chování nejen v době samotného násilného jednání, ale i před a po něm. Takových znalostí neváhá využít ve svůj prospěch.
Ontogenetické vlivy „Nahlížení na pachatele z ontogenetického hlediska se blíží k psychologickým teoriím domácího násilí.“ 27 Předmětem působení vlivů je tak samostatný jedinec v průběhu jeho vývoje.
27
Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o. , 2004, s. 247.
21
Nejdůležitější pro vývoj osobnosti je dětství jedince. V tomto období se projevují základní osobnostní rysy člověka. Pokud se vyskytnou poruchy osobnosti, je nezbytné se jim věnovat, aby mohlo dojít k řádné socializaci. Vlastní postoje jsou v útlém věku formovány a deformovány nejbližším okolím. Zde hraje nejvýznamnější roli rodina. Správný duševní vývoj potřebuje určité rodinné hodnoty, jako jsou například úplnost rodiny či harmonický vztah mezi příbuznými. V případech, kdy není nastoleno dobré výchovné prostředí, hrozí dítěti vštěpování nesprávného vzorce chování. Jestliže se často stane účastníkem nevhodného či dokonce násilného chování rodičů vůči sobě navzájem, či dokonce vůči své osobě, poznamená jej to ve způsobu uvažování. Vzorec násilného jednání se pro něj stane základním způsobem řešení situací, agresivita mezi nejbližšími přirozenou. Jelikož se učí především od svých rodičů, vštěpuje si jejich návyky. Hrozí tak vysoká pravděpodobnost výskytu násilí i v pozdějším životě. Jedinec se sám může stát násilníkem, nebo bude pokračovat proces jeho viktimizace a zůstane obětí. V pozdějším věku již většinou neprobíhá zásadní vývoj osobnosti pachatele. Změny způsobují významné situace vybočující z běžného života. Příkladem může být ztráta zaměstnání spojená s dalšími sociálními důsledky, nebo výkon trestu odnětí svobody. Jiným faktorem měnícím chování osoby jsou návykové látky. U značné části pachatelů domácího násilí je diagnostikován abuzus alkoholu, kdy se pod jeho vlivem stává z jedince násilník.
Závěrem nutno podotknout, že tyto teorie samy o sobě již neobstojí. Pachatel je pojímán jako předmět pozorování komplexně, tedy nejen jeho osoba, ale též i prostředí a stav společnosti. Váhu zde mají sociologické a psychologické přístupy s dalšími doplňujícími vědními obory. Hodnotový přínos biologických teorií se v náhledu na osobu páchající domácí násilí nepotvrdil.
3.2. Oběti domácího násilí
Z důvodu názornosti, systematičnosti a lepšího pochopení bude oběť domácího násilí podrobena hodnocení stejnými metodologickými přístupy, kterých bylo použito v předchozí části na osobu pachatele. Zrcadlově se tak promítne chování jedné strany do chování strany druhé a naopak.
22
3.2.1. Biologické hledisko Opodstatnění teorií založených na biologických aspektech bylo zpochybněno především u výzkumů prováděných na osobě pachatele, pro osobu oběti zjištěné závěry platí obdobně. Chromozomální složení či dědičnost nemá vliv na budoucí výskyt domácího násilí ať již v rolích pachatele či oběti.28 Původní genderově založené teorie odkazovaly na tělesné dispozice oběti.29 Jelikož se za oběti považovaly pouze ženy, popřípadě děti, byl předpoklad slabší tělesně konstituce považován za jeden z možných identifikačních znaků oběti. Tyto názory byly hlubším zkoumáním vyvráceny. Zásadním zpochybněním je též vysoký výskyt týrání můžu od fyzicky podstatně slabších žen. Násilné chování nespočívá pouze ve fyzickém napadání, nýbrž i v dalších způsobech nevyžadujících silovou nadvládu. Agresivita je spojena s vnitřním rozpoložením jedince, nikoliv s jeho vnější schránkou.
3.2.2. Psychologické hledisko Jakákoliv vzájemná interakce mezi obětí a pachatelem zanechává na jednotlivých aktérech své stopy. Nejsou jimi jen vizuálně patrné následky fyzického násilí, ale především skryté rány v psychice oběti. Oč méně jsou patrné, o to více jsou zásadní. Oběť se dostává pod dlouhodobý tlak, se kterým je spojeno mnoho negativních jevů, příkladem mohou být deprese, pocity úzkosti, bezmoci, studu či dokonce viny. Dále však vystupují i projevy, které prohlubují krizi v domácnosti a zvyšují tenzi mezi pachatelem a jeho obětí. Nesoustředěnost, náladovost, alkoholismus, to vše může být dalším popudem pro vznik agrese. Oběť se tak dostává do začarovaného kruhu, kdy její reakce na vlastní týrání může být agresivní. Pachatel následně vnímá takové jednání jako útok na svou osobu, tudíž přistoupí opět k týrání., zde se již kruh v podstatě mění do spirály. V případě domácího násilí v současné době nacházíme samostatně definované syndromy, které jsou specifickým uskupením určitých jednotlivých symptomů.
3.2.2.1. Syndrom týrané ženy
28
Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o. , 2004, s. 245. Finkelhor, D., Yllo, K. License to Rape: Sexual Abuse of Wives. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1985. 29
23
Po mnoho let se tato skupina symptomů označovala za Syndrom týrané ženy, ovšem se změnami vnímání možných obětí domácího násilí je možno se též setkat s označením Syndrom týrané osoby. Definovat bychom tento pojem mohli jako souborné označení pro určité charakteristické reakce na zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti oběti adekvátně reagovat na násilné chování pachatele. Stále však nelze očekávat, že po mnoho let zakořeněný přístup definování a vysvětlení jednotlivých kategorií směřovaný k ženám lze použít stejně na muže bez jakýchkoliv korekcí vzhledem k rozlišnému primárnímu psychologickému stavu obou skupin. Z obecného hlediska lze pod pojmem syndromu týrané ženy nalézt tři relativně ucelené kategorie symptomů:30
-
Posttraumatická stresová porucha
-
Naučená bezmocnost
-
Sebezničující reakce
Posttraumatická stresová porucha U obětí domácího násilí se projevuje ztráta životních perspektiv, která je provázena zvýšenou mírou laxnosti, někdy až úplné otupělosti vůči okolí. 31 Osoby takto postižené neprojevují zájem o společenský styk, pokud jej s nimi chtějí navázat třetí osoby, často se mu brání a odmítají jej. Takto se oběť dostává do hlubší psychické i sociální izolace. Oběť se přizpůsobuje agresivní reakci svou pokorou, jakékoliv následné mocenské jednání přijímá bez realistického vnímání možných negativních vlivů. Oběť se snaží vždy a všude vyhovět, už jen z obavy hrozící agrese. Sama nedokáže své napětí průběžně ventilovat či se s ním jinak vypořádat, dochází tak k zásadní změně v psychice osobnosti, která může vést k jednorázovému uvolnění negativních emocí s fatálními následky.
Naučená bezmocnost Za naučenou bezmocnost je považováno specifické chování oběti v reakci na násilné jednáni od osoby blízké.32 Pokud k násilí dochází bez evidentního důvodu či zcela náhodně, oběť ztrácí reálný vzorec chování jejího trýznitele. Je si vědoma, že k násilí může dojít kdykoliv bez jakéhokoliv předchozího varování, aniž by mu mohla předejít či jej odvrátit.
30
Čírtková, L. Oběti domácího násílí. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.help24.cz. Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 1. vydání. Praha: proFem, o. p. s. , 2004, s. 82. 32 Čírtková, L. Oběti domácího násílí. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.help24.cz. 31
24
Oběť tak propadá pocitu bezmocnosti danou situaci ovlivnit. Dalšími projevy jsou snížené sebevědomí, ztráta sebeúcty, nejistota, nerozhodnost. Pro vznik naučené bezmocnosti je velice důležitá první reakce oběti na násilí. Pokud se již při prvním útoku chová aktivně a má snahu se bránit, je vyšší šance, že bude projevovat snahu svou situaci řešit i nadále. Opačná situace je u pasivních obětí. Nebrání-li se již napoprvé, lze očekávat obdobnou reakci i v dalších případech týrání. Pachatel tak přebírá veškerou iniciativu, oběť se stává bezmocnou.33
Sebezničující reakce Sebezničující reakce úzce souvisí s naučenou bezmocností a opakovaností výskytu násilí od osoby blízké. Oběť zažívá všechny části cyklu domácího násilí, kdy je pachatel násilný, ale zároveň zná pachatele jako milující osobu. Snaží se tak ve svém nitru vyrovnat s oběmi modalitami. Hledá vždy to pozitivní, přizpůsobuje své chování tak, aby byla co nejnižší pravděpodobnost vzniku přímých škod, neuvědomuje si však dlouhodobý vliv takového přístupu na její problém. Oběť velice často popírá vinu útočníka a snaží se hledat příčinu na své straně. V případě škod se je snaží zlehčovat, nepřiznává jim odpovídající pozornost či je sama maskuje. Nedokáže si přiznat, že je obětí domácího násilí, tudíž odmítá jakoukoliv nabídnutou pomoc. Oběť tak žije ve vlastním světě, který se stále více vzdaluje od reálného společenského života. Vlastním přístupem omezuje možnost řešení problému.
Syndrom týrané ženy v právní praxi Poprvé se syndrom týrané ženy objevil v soudních síních v USA na počátku 80 let 20. století. Na základě knihy Lenore Walker, The battered women, 34 byl tento syndrom pojmenován a definován. Díky tomu se začalo běžně odkazovat na takový psychický stav pachatele v případech vražd a zabití mezi partnery. Velice často tak bylo dosaženo nižšího trestu, než by dostala osoba domácím násilím nepostihnuta. Na nižší tresty mělo též vliv veřejné mínění, jelikož všichni aktéři byli pod velkým tlakem společnosti, aby se na týranou osobu pohlíželo shovívavěji, nežli na běžného vraha. Příkladem může být případ Ohio twenty-five, kdy bylo guvernérem omilostněno dvacet pět žen odsouzených za vraždu svého partnera. 35 Tento přístup však dospěl i k velkému množství kontroverzních rozhodnutí či dokonce excesů, kdy nebylo možné předchozí domácí násilí prokázat, ale v posuzování
33
Čírtková, L. Oběti domácího násílí. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.help24.cz. Walker, L., E. The battered women. New York: Harper and Row, 1979. 35 Bobek, L. License to kill. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.rodice.wz.cz. 34
25
případu se k němu na základě obhajoby přihlíželo. Pokud se mluví o syndromu týrané ženy, před soudy to platilo doslovně, jelikož stejná obhajoba na straně mužů nedosahovala zdaleka takových úspěchů. V České republice jsou též případy, kdy je přihlíženo k domácímu násilí. Příkladem může být odsouzení mladé dívky za pokus o vraždu, když na nevhodné chování cizího muže nepřiměřeně reagovala. Na svou obranu užila nože, kterým muži zasadila několik bodných ran do oblasti hrudníku a břicha, poté mu prořízla hrdlo. Tato reakce byla situaci zcela neadekvátní, přičemž si pachatelka uvědomovala své počínání. Ve výši trestu pod dolní hranící zákonné trestní sazby v trvání sedmi let byl zohledněn nejen předcházející bezúhonný život, ale i psychický stav pachatelky. Její agresivní reakce byla zapříčiněna předešlým domácím násilím, kterému byla vystavena. Sama mužům nedůvěřovala a především se jich bála.36 V současné době je mediálně známá kausa K. V., která byla souzena za vraždu manžela, jenž ji dlouhodobě týral. „K. V. si nelegálně opatřila na svou obranu nabitou střelnou zbraň ráže do 6, 5 mm, připravenou k výstřelu, o jejíchž účincích měla pouze přibližnou představu, a to pod vlivem obav vyplývajících z dlouho trvajícího domácího násilí vůči její osobě ze strany jejího manžela P. V., téhož dne v době od 21,00 do 01,30 hod. dne 28. 5. 2005 v obývacím pokoji rodinného domu ve Z., ve vyhrocené situaci, z bezprostřední blízkosti 2x vystřelila do hlavy poškozeného P. V. s otvory vstřelu v pravé spánkové krajině a otvorem výstřelu v levé spánkové krajině, s vědomím, že zbraň směřuje do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poškozením může přivodit smrt, s čímž byla srozuměna a tím mu způsobila vážné poranění mozku, v důsledku čehož na místě zemřel. Tělo poté s pomocí dalších osob ukryla, taktéž se snažila zahladit stopy na místě činu. Dle psychologického posudku však takové chování, jakkoliv se mohlo jevit jako nelogické, bylo konzistentní s ohledem na rozvinutý syndrom týrané ženy. Pachatelka jednala v akutní stresové situaci a tomu pak odpovídalo i chaotické, závislé a iracionální chování po činu. Z forenzně-psychologického hlediska byla hlavním motivačním rámcem jednání dovolatelky pohnutka sebeobrany.“37 Samotné týrání předcházející zastřelení manžela tak bylo vyhodnoceno jako polehčující okolnost, kdy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby v trvání sedmi let.
36
37
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp.zn. 7 To 174/2003. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp.zn. 3 Tdo 139/2007.
26
V soudní praxi je tedy nutné brát zvýšený zřetel na problematiku domácího násilí, jelikož ne vždy bude prokazatelné, zdali k němu docházelo či nikoliv, a ne vždy bude prokazatelné, zdali oznámení o domácím násilí nebylo jen účelové.
3.2.2.2. Stockholmský syndrom Poprvé byl popsán v roce 1974, když byla ve Stockholmu zajata 4 rukojmí, která byla držena bankovními lupiči po dobu 6 týdnů. Během této doby vznikl mezi zajatci a únosci specifický, do té doby nepopsaný, vztah. Obětem se převrátilo subjektivní hodnotové vnímání zúčastněných osob. Policisté se stali jejich nepřáteli, únosce vnímali pozitivně. Aby mohl být stav oběti podřazen pod Stockholmský syndrom, musí být naplněny tyto předpoklady:38
-
oběť se nacházela v ohrožení života
-
oběť nemůže objektivně uniknout, nebo nabyla takového subjektivního pocitu
-
oběť byla izolována od okolí
-
pachatel projevuje vůči oběti po přechodnou dobu určitou míru náklonnosti či laskavosti
V případě naplnění těchto předpokladů inklinuje rukojmí k vytvoření pozitivní emoční vazby na únosce. Pak již záleží jen na něm, jestli ukáže svou lidskou tvář a bude vůči rukojmí přívětivý. Stačí jen málo okamžiků takového chování, aby mohlo rukojmí nabýt klamných pocitů, že únosce není tak zlý, pokud mu dá šanci, tak se určitě polepší a neublíží mu. Tento jev se neobjevuje jen ve vztahu únosce – rukojmí, ale stejných parametrů může dosahovat vztah mezi pachatelem domácího násilí a jeho obětí. V mnoha případech odpovídá jejich vzájemný vztah právě Stockholmskému syndromu ve všech jeho předpokladech. Nelze však mít oběti její postoj za zlé, jestliže je taková reakce možná mezi osobami navzájem cizími, o to pravděpodobnější je výskyt ochranářských tendencí u osob s dlouhodobým vzájemným citovým vztahem. Problematické je řešení takových případů, když se oběť s pachatelem v jeho jednání ztotožňuje a považuje je za správné. Samotné oznámení tak zásadně nevzejde z její strany, tudíž se o takovém jednání v absolutní většině kompetentní orgány nedovědí. V případech
38
Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 1. vydání. Praha: proFem, o. p. s. , 2004, s. 77.
27
šetření pak postižené osoby nespolupracují s příslušnými orgány, někdy dokonce vyšetřování maří, čímž se snižuje možnost potrestání pachatele. Je nepoměrně těžší přesvědčit oběť k jednání proti pachateli, ke kterému má pozitivní vztah, nežli proti pachateli, vůči kterému má negativní postoj.
3.2.3. Sociologické hledisko Problematika domácího násilí je všudypřítomná, nelze tedy vyloučit žádnou společenskou skupinu, které by se netýkala. Jak pachatelé, tak i oběti se nacházejí ve všech společenských vrstvách, ať jsou chudí, nebo bohatí, inteligenčně podprůměrní či nadprůměrní. Zde se nemůžeme opřít o všeobecné rozdělení vlivů zapříčiňujících skutečnost, že se někdo stane obětí, jako tomu je u pachatele. Obětí domácího násilí se může stát opravdu kdokoliv, aniž by k tomu zadal jakoukoliv příčinu. Větší predispozice k ohrožením domácím násilím je u osob, které mu byly vystaveny již v mládí od okolí, ve kterém vyrůstaly. Takoví lidé mají zdeformovaný názor na násilné jednání již v době, kdy do vztahu vstupují, tudíž nedokáží rozpoznat první varovné signály a postupně jsou lapeni do spirály domácího násilí, aniž by věděli, kde je její počátek. Týrání má nepopiratelný vliv na společenský status osoby. Jelikož dochází k izolaci jedince násilníkem, oběť se snaží uniknout případnému útoku tím, že se dále izoluje sama. Takové chování prohlubuje propast mezi obětí a realitou, postupem času se přetrhávají společenské svazky s širší rodinou, přáteli, známými. Izolace je nejen psychická ze strany oběti (díky jejímu strachu), ale též faktická ze strany jejího okolí. Oběť je považována za samotářskou, často je vyčleňována z průměru chování. Násilník tak má možnost upravovat názor okolí na svou oběť ve svůj prospěch. Izolace se projevuje především v omezení kontaktu s okolím jak ve formě fyzické, tak i pomocí komunikačních prostředků. Postupně je omezována možnost samostatných aktivit či jakéhokoliv jednání bez pachatelova vědomí. Život oběti se může omezit jen na zaměstnání a domov, v krajním případě jen na domov. Tím může být způsoben pokles či ztráta ekonomického zisku. Oběti je limitován přísun finančních prostředků, čímž je též omezována její možnost svobodného jednání. V konečném efektu se jeví oběť okolí jako osoba nekomunikativní a nespolečenská, aniž by si lidé uvědomovali její potíže a spojovali je s tímto chováním. Možnost pomoci je tak velice omezena.
28
3.2.4. Proces viktimizace „Viktimizace je proces poškozování a způsobování újmy, čímž se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu.“39 Rozeznáváme viktimizaci primární, tj. přímou újmu způsobenou pachatelem oběti, dále sekundární viktimizaci, tj. újmu způsobenou oběti neadekvátní reakcí formálních institucí a viktimizaci terciální, kterou rozumíme neschopnost oběti vyrovnat se s traumatickou zkušeností.40 Primární viktimizace je újma způsobená osobě přímým útokem pachatele trestného činu. V případech domácího násilí je fakt útoků v jeho průběhu a těsně po něm přijímán jiným způsobem, nežli tomu je při útoku cizí osoby. Zde oběť nemá možnost se utěšovat neštěstím v daném okamžiku, špatnou náhodou či násilností zbytku světa, po které by šla hledat útěchu u svých nejbližších, právě proto, že pachatelem je osoba blízká. Oběť tak často přičítá vinu na takovém chování sama sobě, což je pro ni velice traumatizující a dehonestující. Následkem útoku vznikají oběti traumata, která se nazývají primární rány. V případech domácího násilí se projevuje především újma ve třech podobách, újma psychická, újma fyzická a újma ekonomického charakteru. Fyzické násilí je na oběti patrné na první pohled a je často jediným signifikantem probíhajícího domácího násilí. Bohužel násilí není nikdy oproštěno od emočního efektu na psychiku oběti. Pokud se jedná o psychické násilí, ať již spojené s další formou či samostatné, zanechává na oběti rozsáhle následky, které nejsou na první pohled patrné. Sekundární viktimizace vzniká až následně po samotném útoku, když dochází k jeho řešení. Oběť je viktimována po psychické stránce přístupem oficiálních institucí při řešení daného problému, ale též přístupem jejího sociálního okolí k její osobě po útoku. Záleží tedy na ostatních, do jaké míry bude oběť postižena sekundární viktimizací. Velký význam zde sehraje všeobecné povědomí okolí o problematice domácího násilí a úskalích s ním spojených. Pokud nejbližší okolí zaujme chápavý postoj, bude se snažit oběti pomoci a porozumět, pomůže jí tak s pozitivním psychickým vyrovnáním se s utrpěným traumatem. Bohužel se stále ještě není všeobecné povědomí na takové výši, aby bylo okolí schopno pomoci. I dnes přetrvává mnoho mýtu a stereotypů, které odsoudí oběť minimálně jako pasivní, spoluviníka či dokonce provokatéra. Tento přístup se ale vyskytuje i v chování oficiálních institucích 39
Čírtková, L., Červinka, F. Forenzní psychologie. Praha: SUPPORT, 1994, s. 171.
40
Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o. p. s., 2004, s. 74 – 76.
29
řešících konflikt mezi pachatelem a obětí. Tak je prohlubován pocit beznaděje a bezmoci. Chybí legitimní očekávání při prošetření, oběť nemá snahu nadále spolupracovat či budoucí napadení vůbec řešit. V těchto případech musí zapracovat morální etika všech povolání, která přijdou s obětí do styku, počínaje ošetřujícími lékaři, policisty, konče soudy a organizacemi pomáhajícími obětem domácího násilí. Pokud je jednání institucí a okolí oběti v době po násilném činu neadekvátní, hrozí oběti tzv. terciální viktimizace, kdy se bude s utrpěnými traumaty vyrovnávat po dlouhé období, ne-li navždy. Ač se může z objektivního hlediska jevit, že bylo vše řádně vyřešeno s odpovídajícím zakončením, oběť se subjektivně nemůže psychicky srovnat s utrpěnou újmou.
3.3. Svědci
Svědky jsou osoby na domácím násilí přímo nezúčastněné, mohou jimi být jak členové domácnosti, tak třetí osoby. Fakt, že nejsou přímými účastníky neznamená, že danou situací nebudou zasaženi, či se jich netýká. Tyto osoby mohou vystupovat ve dvou rolích. Potencionální oběti, která je psychicky zasažena samotnou přítomností při konfliktní situaci, aniž by byl útok veden proti ní. Iniciátorem řešení problému, ať již nabídne svou osobní pomoc, informuje odborně způsobilé osoby, popřípadě příslušné instituce. Již účast při násilném aktu je velice traumatizující nejen pro osobu, která je předmětem útoku, ale též pro všechny ostatní, kteří jsou násilnému chováni přítomni. Ti jsou podrobeni velkému psychickému tlaku, jež se projevuje nežádoucím způsobem na jejich osobě. Z obav před útokem vůči vlastní osobě či z jiného negativního efektu se tak dostávají do obdobné role, jako sama oběť. Jak již bylo poznamenáno výše, u dětí takto postižených je vážně narušen jejich ontogenetický vývoj. Jedním ze znaků domácího násilí je jeho výskyt za zavřenými dveřmi, proto jsou těmito osobami především ostatní členové rodiny, tím je posílena reálnost hrozby přesunu zaměření násilného chování. Pachatel tak určitým způsobem týrá všechny členy domácnosti. Svědci jsou též velice důležití při řešení domácího násilí. Oběť, již postižena útoky, neschopna pachatelovo chování reálně posoudit, nebo z prostých opodstatněných obav, se neodhodlá se svým problémem svěřit či jej oznámit. Svědek má více prostoru k svěření se jiným osobám, pokud není ještě plně zasažen násilným jednáním. Z počátku sám nepociťuje takové chování za svůj vlastní problém, který by jej dehonestoval, tudíž je pro něj mnohem 30
jednodušší o něm mluvit. Zde je ovšem nutno brát v potaz konkrétní osobu svědka, jiné chování je možné očekávat od dítěte, jiné od dospělé osoby. Důležitá je osvěta v dané problematice. Pokud bude zbořen mýtus o soukromosti domácího násilí, společnost si bude více
všímat znaků nasvědčujících domácímu násilí. Nemalou roli tedy sehrají osoby
vyskytující se v okolí, vně uzavřeného vztahu domácího násilí, které budou moci vyhodnotit situaci jako problematickou a sdělit takový fakt na příslušných místech.
31
4. Začarovaný kruh domácího násilí Domácí násilí není jednorázový akt. Jak již bylo zmíněno, jedním z jeho znaků je dlouhodobost a opakovanost, proto podléhá i svému dynamickému vývoji v čase, kde se nevyskytuje jen násilné jednání.41 Pachatel netýrá svou oběť permanentně, nalézáme zde i od sebe navzájem rozeznatelné další dvě fáze, fáze klidu a fáze narůstání napětí.42 Výskyt všech třech fází není bezpodmínečný, je patrný hlavně u fyzického násilí. Délka trvání jednotlivých období je různá, jako celý vztah, též prochází svým vývojem. Z počátku zřídka se vyskytující fáze násilí se vyskytuje stále častěji na úkor fáze klidu, až ji může nakonec úplně vytlačit. Zůstane pak jen násilný akt a období k němu bezprostředně směřující.
Násilný akt Násilný akt je vyvrcholením napjaté situace mezi pachatelem a obětí. Velice krátké a důrazné jednání pachatele, může trvat jen pár hodin, či dokonce pouze minut. Právě tato fáze je společností chápána jako vlastní domácí násilí. Oběť je napadena brutálním způsobem, často dochází k velice vážným fyzickým poraněním, v krajních případech až k usmrcení oběti. Nedochází jen k nejvyšší intenzitě násilného jednání, ale i k extrémnímu emocionálnímu vypětí jak na straně oběti, tak i pachatele. Období bezprostředně následující po útoku pachatele je tou nejpříhodnější dobou pro rozhodnutí se poškozeného k řešení krizové situace.
Fáze klidu Fáze klidu, též často nazývána fází líbánek, se dostaví, pokud se dostaví, tak během krátké doby po pachatelovu násilném aktu. Ten ke svému činu může zaujmout dva rozlišné postoje. Prvním je přiznání svého vlastního pochybení. Násilník se snaží přesvědčit oběť, že si je vědom nepřípustnosti agresivního chování, omlouvá se, lituje a slibuje nápravu. Velice často své chování natolik změní, je pozorný, milý, všímavý, že oběť rychle vytěsní prožité martýrium z mysli. Při druhém postoji neuznává svou chybu, vinu hledá na straně oběti. Změnu svého chování podmiňuje právě odstraněním domnělých chyb oběti. V obou případech získává oběť pocit možnosti zlepšení vztahu. Snaží se vyhovět násilníkovi a vycházet s ním, jak jen to nejlépe jde. Jí samotnou těší zvýšený zájem o řešení 41
Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s. , 2008. s. 20, 21. Marvanová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE nakladatelství s. r. o. , 2008, s. 14. 42
32
situace a nápravu, bohužel si neuvědomuje podstatu takového chování ze strany agresora, nechá se přesvědčit o ideálnosti a bezproblémovosti vztahu.
Zvyšování napětí Vzájemné porozumění a snaha řešit situaci se pomalu vytrácí, ve vztahu opět vznikají drobné rozepře, které získávají na intenzitě. K občasným verbálním napadáním se přidávají i drobná fyzická napadení. Oběť je vystavována nemalému tlaku ze strany pachatele. V obavách z eskalace dalšího násilí se jej snaží odvrátit. Stává se stále více kompromisnější až submisivní. Toto jsou důvody, proč se pokouší vyhovět všem požadavkům. Pachatel postupně stále více získává pocit nadřazenosti, zvyšuje své nároky, stupňuje svou agresivitu, až opět dojde k násilnému aktu.
33
5. Mýty a pověry Ač se v posledních letech dostává domácí násilí do povědomí společnosti, stále je zahaleno mnohými tajemstvími, koluje o něm mnoho fám a mýtů. Pro upřesnění bude uvedeno jen pár zástupných, avšak nejdůležitějších případů.
Násilí probíhá za zavřenými dveřmi domova, proto po tom nikomu nic není. Dokud nebude tato zásadní nepravda odstraněna, bude problematické vymýtit domácí násilí. Právě z důvodu vztahu oběti, pachatele a svědků, je třeba intervence třetích osob. Oběti, z mnoha více či méně pochopitelných důvodů, věc nesdělí nikomu mimo okruh postižených. Při lehčích útocích je třeba všímavosti přátel, sousedů, spolupracovníků, kteří by dokázali oběť nasměrovat tak, aby jí bylo možno pomoci. Vážné projevy domácího násilí spočívající ve zranění vyžadující lékařské ošetření jsou zásadním průlomem do utajení takového jednání. Lékař je tak prvním profesionálem jednajícím s obětí. Na jeho přístupu může záviset úspěšnost řešení potencionálního případu. Musí přesně stanovit příčiny zranění a jejich povahu. Pokud usoudí, že by mohlo být zranění způsobeno jinou osobou, má povinnost takovou skutečnost ohlásit. Lékař musí být ve svém jednání velice obezřetný a citlivý, jinak by mohl oběť poškodit, případně přispět k její hlubší viktimizaci.43 Nejbrutálnější případy a případy jí nahlášené řeší policie. Ta již jedná dle předpisů a zákonů. Bohužel se k ní dostane nepoměrný nízký počet skutečného množství případů domácího násilí. Oznámení násilí stejně nic nevyřeší. Pro oběť je již samotný akt domácího násilí značně ponižující, zároveň je tím narušována i její psychická stránka. Tímto se dostává do pozice, kdy jí podání informací třetím osobám difamuje pro ostatní, vždyť ve slušných rodinách se nic takového nemůže stát. Pokud se oběť obává zveřejnění, je tu možnost obrátit se na odborné organizace nabízející pomoc osobám v těchto tíživých situacích. Zde ji mohou poskytnout právní, psychologickou a hlavně lidskou pomoc. Též se nemusí obávat, že by byla jediná, kdo se na ně obrací. 44 Veškerá jednání mohou proběhnout v relativní anonymitě, aniž by se o řešení problému 43
Voňková, J., Macháčková, R. a kol. Domácí násilí – právní minimum pro lékaře. Praha: proFem o. p. s. , 2004, s. 5, 6. 44 Na hotline specializované organizace pro pomoc osobám ohrožených domácím násilím, DONA linka, bylo přijato v rozmezí 4.9. 2001 až 31.12. 2007 téměř 22 tisíc hovorů. [citováno 6. března 2009]. Dostupný z: http://www.donalinka.cz.
34
dovědělo okolí či dokonce pachatel. V případě kontaktování policie si může být oběť jista důkladným prošetřením případu. Policie po získání důkazů zhodnotí, zdali se jedná o trestný čin či přestupek, tím směrem se pak řízení ubírá. Obavy z tzv. vyznění do ztracena, kdy je věc prošetřována, ale nedojde svému výsledku, nejsou při závažnosti tohoto problému opodstatněné. Příkladem může být domácí násilí páchané v Brně za rok 2007. Z 78 trestných činů bylo šetření zdárně ukončeno v 76 případech, v 288 případech bylo jednání shledáno přestupkem, zdárně ukončeno 286.45 Tato čísla nasvědčují o vysoké úspěšnosti v objasňování oznámených případů, bohužel je to jen vršek ledovce skutečného počtu.
K domácímu násilí dochází jen v nižších vrstvách. Násilí se nevyhýbá nikomu, zasahuje do všech sociálních vrstev, není závislé na příjmech, vzdělání ani postavení, nevyhýbá se mužům, ženám ani dětem. Mýtus o výskytu domácího násilí v nižších vrstvách je způsoben mnoha důvody, hlavní bude samotná mocnost jednotlivých vrstev, další ve způsobu páchání a odhalování takového jednání. V rámci pyramidy společenské hierarchie se v nižších vrstvách nachází nepoměrně větší počet populace, nežli ve vyšších. Existuje tedy nepoměrně více případů, které jsou následně mnohem častěji zveřejněny v médiích. Vlastní nežádoucí jednání je též rozlišné jak u nižší tak u vyšší sociální třídy. Pro nižší vrstvy je charakteristické páchání méně závažné, nutno chápat z globálního hlediska a neomezovat svou pozornost na výběrové vážnější případy. Vyskytují se především případy, které by mohly být kvalifikovány jako přestupky. Pachatelé se uchylují k verbálním útokům či drobnému napadání nevyžadujícímu lékařské ošetření, takové jednání má především oběti demonstrovat útočníkovu sílu, čímž jí i zastrašit. Pokud je takové chování zpozorováno a včas řešeno, nezanechává na oběti tak hluboké psychické následky, zatímco pokud není, násilí eskaluje až k oněm nejzávažnějším násilným projevům. Ve vyšších vrstvách je situace jiná. Je obecným předpokladem, že osoby spadající do těchto vrstev jsou nadprůměrně inteligentní, to se projevuje i na způsobu jejich páchání. Využívají svých schopností na útlak oběti, aniž by se uchýlili k fyzickému násilí. Podstatnou formou takového násilného jednání je sociální izolace oběti. Postupně je omezován kontakt s okolím, přáteli i příbuznými, až je oběti vsugerována představa nepotřebnosti kontaktu s jinými lidmi, než s nejužší rodinou. V této fázi je již nedostatek reflexe okolí na poměry v rodině, pachatel může zcela ovlivňovat její chod, aniž by ostatní měli pocit špatného zacházení. Oběti je zcela pokřiven pohled na svět, kde je hlavní a v podstatě jedinou osobou 45
Přehled případů za rok 2007 zpracovaný členy specializované Skupiny „DOMÁCÍ NÁSILÍ“ v Brně fungující v rámci kriminální Policie České republiky.
35
pachatel. Spojitost s izolací má i citové týrání, kdy je oběť perzekuována a ponižována za jakékoliv pachatelem nežádoucí jednání, častým vnucováním pocitu viny jí je podlomena psychika a sebedůvěra. Ve finální fázi získává pachatel absolutní moc nad svou obětí, která s ním setrvává z nevědomosti o vlastní situaci či ze strachu, co by bylo, kdyby se pokusila takovou věc oznámit. Takovéto jednání bývá mnohem dlouhodobějšího charakteru nežli u nižších vrstev, což se projeví na psychickém zdraví oběti. Patrné jsou mnohem větší deformace osobnosti, které je velmi obtížné vrátit do normálního stavu.
Muž nemůže být obětí Tento názor se objevuje v generalizovaných genderových postojích feministických hnutí po celém světě, bohužel se přenáší i na běžnou populaci, která není do dané problematiky dostatečně zasvěcena. Vzniká tak dojem, že muž nemůže být obětí domácího násilí, jelikož je silnější. Agresivita, s níž je spojeno páchání domácího násilí, není podmíněná fyzickou konstitucí pachatele, ale jeho psychikou, tak i objektivně silný muž může být týrán ženou. Vůči ženám je dle oficiálních statistik mužských obětí nepoměrně málo, kolem 5% z celkového počtu nahlášených případů, tyto případy jsou především z okruhu jednání v rámci užšího pojetí domácího násilí. Dle objektivních hledisek je domácím násilím postiženo do 10% mužské populace.46 V práci je nahlíženo na domácí násilí v širším pojetí jeho chápání, tím se procentuální údaje posunují do úplně jiné roviny. Na základě průzkumů spočívajících v subjektivním odpovídání respondentů na jednotlivé otázky byl zjištěn výskyt projevů domácího násilí téměř u poloviny dotázaných.47 Mužských obětí je mnoho, někdy i více, než si je společnost ochotna připustit, proto bude této problematice věnován zvláštní prostor v dalších částech práce.
46
Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 32, 33. Walla, C. Intrafamiliale Konflikte in der Gegenwartsgesellschaft. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www. maennerbuero-trier.de. 47
36
6. Důvody vysoké latence Zásadním problémem domácího násilí je právě jeho vysoká latence. Ač je fenoménem celospolečensky značně rozšířeným, k objasnění a postihu dojde jen u mizivého počtu případů. Od zavedení samostatné skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společné domácnosti 48 v roce 2004 byl Policií České republiky řešen přibližně stejný počet případů domácího násilí každý rok. V letech 2005 až 2008 to bylo od 520 do 550 případů za rok, výjimkou byl pouze rok 2007, kdy bylo řešeno 685 případů.49 V porovnání s těmito čísly jsou počty anonymních volání na DONA linku řádově vyšší. Za stejné období mají vzrůstající tendenci od 3450 v roce 2005 po 4100 v roce 2008.50 Do budoucna je pravděpodobný stejný trend nárůstu obětí obracejících se o pomoc. Pokud je tak značný rozdíl mezi statistikami Policie ČR a organizací poskytující anonymní pomoc, skutečný výskyt může být jen odhadován. Základní důvody tohoto nepoměru jsou dvojího charakteru. Prvním je společenské klima, druhým pak chování oběti samé.
Přístup společnosti k domácímu násilí O domácím násilí se veřejně začínalo mluvit teprve v sedmdesátých letech 20. století, avšak ještě mnoho let se tato problematika nedostala do popředí zájmu. V České republice taková situace trvala až do poloviny devadesátých let. Jak bylo popsáno v předcházející kapitole, ve společnosti stále přetrvává mnoho mýtů a polopravd o násilném chování v rodinách, podle kterého k němu lidé přistupují. Takovéto nepochopení však způsobuje mnoho problémů. Nesprávný či negativní přístup znesnadňuje přijetí faktu týrání jak pro ně samé, tak pro případné oběti v jejich okolí, ať již bezprostředním či vzdáleném. Bohužel tento trend se objevuje i u státních orgánů, které mají násilí v rodinách řešit, o čemž bude pojednáno v části o přístupu Policie ČR, soudů a přestupkových komisí k domácímu násilí. Díky činnosti mnoha občanských společností poskytujících pomoc obětem a jejich informačním kampaním však již není domácí násilí tabuizováno, což je základním způsobem boje proti domácímu násilí. Právě komplexní informovanost boří mýty a pomáhá široké veřejnosti správně pochopit problematiku domácího násilí. Tento fakt se potvrdil průzkumy agentury STEM, ve kterých se projevila stoupající tendence v celospolečenské snaze řešit 48
§ 215a zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Statistiky kriminality za období 2005 až 2008. [citováno 6. března 2009]. Dostupný z: http://www.aplikace.mvcr.cz. 50 Statistiky voláni na DONA linku za období 2005 až 2008. [citováno 6. března 2009]. Dostupný z: http://www.donalinka.cz. 49
37
domácí násilí. 51 Pokud lidé pochopí podstatu domácího násilí a jeho následky, bude to správným krokem k jeho, byť jen částečné, eliminaci. Prvním a nejdůležitějším krokem je zbavení se strachu. Nebát se zasáhnout proti násilí, nebát se takové jednání oznámit a hlavně se nebát pomoci.
Přístup oběti k domácímu násilí Hlavním pocitem, který oběť domácího násilí má, je strach. V první řadě se bojí pachatele. Nečekané a bezdůvodné napadání způsobuje psychické změny v její osobnosti. Oběť často nachází absolutně iracionální vysvětlení, proč k napadení dojde, které si pak vsugeruje, čímž se se svou pozicí smíří. Pokud se pachatel dopustil násilného jednání, je velká pravděpodobnost jeho opakování, což dokazuje i opakované vykázání téměř u 10% vykázaných.52 Domácí násilí tedy není jen jednorázový konflikt. Oběť vzhledem k obavám o své zdraví či život tak často svou situaci neřeší, či neposkytuje státním orgánům potřebnou součinnost, což vede k dekriminalizaci násilného jednání. Dalším důvodem, který odrazuje oběť od oznámení domácího násilí, je strach z reakce okolí. Mnohdy pociťuje obavy, že bude hledána vina na její straně, což je často také realitou. V tomto ohledu velice záleží na konkrétním druhu oběti. Jinak vnímají obavy ze společenského ponížení muži, jinak ženy a zcela jinak senioři. Nemalou roli zde sehrává stud, především u vzdělaných a úspěšných lidí může být rovnocenný strachu. Zde je významný postoj nejbližšího okolí oběti, které by mělo podat pomocnou ruku v podobě osobní podpory jakéhokoliv charakteru. V žádném případě by nemělo být přihlíženo k osobnímu vztahu k jednotlivým aktérům, protože včasné řešení domácího násilí pomůže oběti i pachateli, ač se prvotně jeví jakkoliv nepříznivé. Jiným faktorem ovlivňující oznámení či neoznámení domácího násilí ze strany oběti je její osobní vztah k pachateli a zbývajícím členům rodiny. Mnoho obětí samo sebe přesvědčuje o banalitě jednotlivých útoků a snáší je za účelem udržení celistvé rodiny, aniž by si uvědomovalo skutečný efekt přítomného týrání na všechny postižené.
Jsou dva hlavní kroky, které jsou nutné ke snížení latence domácího násilí. Prvním je osvěta a dostatek informací zbavených tendenčnosti, druhým je snaha oběti a jejího nejbližšího okolí kritickou situaci řešit. 51
Agentura STEM provedla v letech 2001 a 2006 výzkum pro Bílý kruh bezpečí. V prvním pociťovalo potřebu řešit problematiku domácího násilí 61%, v druhém to bylo již 84%. 52 Statistiky vykázání z let 2007 a 2008. [citováno 26. února 2009]. Dostupný z: http://www.domacinasili.cz.
38
7. Muž, jako oběť domácího násilí V této části práce bude podrobněji popsána problematika domácího násilí a její vliv na konkrétní skupinu obětí, jíž budou muži. Je vycházeno z obecných zásad a vzorců chování pachatele a oběti z obecné části, avšak ve světle nových poznatků z posledních let jsou mužské oběti velice specifickým druhem, na který nelze universálně aplikovat všeobecné vědomosti o domácím násilí, proto zde budou doplněny všeobecné informace o konkrétnější údaje. Tím získáme komplexnější obraz o domácím násilí na mužích, který pomůže lépe pochopit tuto problematiku.
7.1. Vznik
Pokud se o domácím násilí začíná mluvit v sedmdesátých letech 20. století ve spojení s ženským hnutím, jsou to právě ženy, které poukazují na násilí na nich páchané. Pouze žena byla stereotypně chápána jako oběť. K takovému přístupu společnosti přispívalo též chování orgánů zabývajících se násilím v domácnosti. Bylo-li prováděno šetření, mnoho žen odpovídalo přímo či v dotazníku pozitivně v otázce subjektivního názoru na domácí násilí na nich páchané. Faktorem napomáhajícím tabuizování násilí na mužích se mimo jiné stala absolutní nepřítomnost otázky stejného subjektivního hodnocení v obdobných případech, když byl obětí muž. Společnost si takovou možnost vůbec nepřipouštěla, čímž do značné míry zapříčinila nemožnost komplexního pochopení domácího násilí. Po dlouhých třicet let byl přístup k řešení domácího násilí, ale i pomoci jeho obětem, směřován určitým směrem, který ovšem zcela opomíjel jednu důležitou skupinu obětí, muže. Bohužel to zapříčinilo vznik tendenčního přístupu k domácímu násilí. Veškeré normy byly tvořeny pod vlivem situace, kde muž je pachatel a žena oběť. Když se koncem 20. století dostává do povědomí možnost opačného rozvržení rolí, chybí zde relevantní přístup, který by rozlišoval mezi způsoby týrání mužů a žen. Nejen, že každé z pohlaví páchá jiným způsobem, ale i každé z pohlaví vnímá svou roli jinak. Muž je tak částečně viktimizován už jen tím, že je muž. Problematika domácího násilí na mužích se dostává do všeobecného povědomí v druhé polovině devadesátých let, kdy je shledávána stejná či vyšší míra nárůstu výskytu
39
tohoto jevu, nežli je tomu u žen.53 Na počátku 21. století pomalu dochází k posunu vnímání domácího násilí a jeho obětí. Stereotypní postoj k násilníkovi a oběti se pozvolna posouvá k realističtějšímu uchopení dané problematiky. Role již nejsou striktně rozděleny dle původních generových postojů, i muž může být postižen domácím násilím.
Existují dvě základní skupiny pachatelů, kteří se dopouští domácího násilí na mužích. První skupinou jsou jejich životní partneři, ať se jedná o osoby stejného či opačného pohlaví. V následujících kapitolách se dopustím mírné generalizace osoby pachatele násilného jednání, kde za něj bude považována žena. Nechci tím nikterak vyloučit jeho výskyt u homosexuálních párů, ale vzhledem k jejich mnohem nižší četnosti nežli párů heterosexuálních a samotné oficiální nižší četnosti mužů jako obětí, by nemělo hodnocení této skupiny žádnou vypovídající hodnotu. Hlavním důvodem této generalizace je neexistence podkladů, které by byly přínosná pro zpracování takové skupiny pachatelů. Druhou jsou potomci a příbuzní v nižších rodových stupních, nežli je oběť sama. Může jim být týrání od dětí, ať vlastních či nevlastních, vnoučat a pravnoučat.
7.2. Týrání od manželky, partnerky
V případech výskytu domácího násilí mezi partnery, kde se obětí stává potencionálně silnější muž, je nutno upustit od stereotypního vnímání násilí v užším pojetí. Právě fyzické násilí je pouze oním vrcholkem ledovce, který se dostává do povědomí společnosti. Právě v této oblasti nacházíme těch zbývajících 5% obětí, které připadají na muže oproti 95% připadajících na ženy. Nelze tedy přistupovat k oficiálním statistikám vydávaným státními orgány či organizacemi striktně pragmaticky, jelikož reálná situace je zcela jiná. Tyto statistiky se zakládají především na datech dobrovolně poskytnutých osobami, které se se svým problémem svěřily, či jej byly ochotny, popřípadě nuceny řešit. Pokud byly výzkumy prováděny tajně a bez nutnosti přímého kontaktu tazatele s dotazovaným, dosahují procentuální zastoupení výskytu násilného chování mezi partnery přibližně stejného poměru. V takovýchto studiích není kladen důraz pouze na fyzické násilí, ale je též zohledněna stránka pocitu psychologického či sociálního týrání. Právě tento přístup je mnohem přívětivější vůči
53
Cook, P., W. Abused man: The hidden side of domestic violence. Westport: Praeger, 1997, s. 4.
40
mužské psychice a realističtěji zachytí pravdivější míru výskytu násilného chování vůči mužům.
7.2.1. Druhy násilného jednání
7.2.1.1. Fyzické násilí V přístupu k fyzickému napadání mužů je nutno zásadně rozlišovat v intenzitě útoku ze strany partnerky. Velice často je drobné napadání mužem přecházeno, aniž by měl snahu jej řešit, tudíž je statisticky zachyceno jen ve velmi omezené míře. Takové jednání má mnoho příčin. Příkladem můžeme uvést vlastní pocit dominance, který v té chvíli utržil zásadní rány, aniž by si to oběť uvědomovala. Většina mužů stále pociťuje nutnost se projevovat nadřazeným způsobem vůči ženám. Společenské konvence tak neumožňují přiznat se k drobným potyčkám, které by signalizovaly ztrátu dominance, protože by to zapříčinilo pokles společenské hodnoty přiznávané danému jedinci. V jiných situacích není napadání za násilí ani považováno, jelikož je berou jako přirozenou výměnu názorů. Násilí ve své podstatě nedosahuje takové intenzity, aby je sám muž za násilí považoval. Rozdíl ve vnímání takového způsobu týrání oběť pociťuje, až když se incident stane před třetí osobou. Nejde však již o fyzickou, jako spíše o psychickou újmu, jelikož takové chování může být subjektivně považováno za ponižující. Za takové chování můžeme považovat mírné políčky, šťouchance či ojedinělé facky. V extrémních případech dochází k hrubému fyzickému násilí, které může mít zásadní vliv na zdraví oběti. Právě tyto případy se dostávají až k policii či jiným státním orgánům, kde tvoří základní podklady pro jimi zveřejňované statistiky. Generalizovaně je možno za případy hrubého fyzického domácího násilí považovat většinu z oněch většinou zmiňovaných 5%. V těchto případech nehraje žádnou roli fyzická zdatnost oběti, ženy jsou velice vynalézavé a svou nedostatečnost kompenzují používáním předmětů schopných způsobit větší újmu. Často tak bývá používán drobný nábytek či jiné lehké vybavení bytu, ovšem nejčastěji jsou používány kuchyňské potřeby v čele s noži. Příkladem tohoto typu násilného chování může být vrhání předmětů, napadení směřovaná vůči tělesným partiím oběti, které jsou mnohem citlivější a tím pádem méně odolné proti útoku, pobodání a pořezání, nebo útok střelnou zbraní.
41
7.2.1.2. Sexuální násilí Samostatnou kapitolou, která stojí na pomezí násilí fyzického a psychického, je sexuální nátlak. Na rozdíl od nátlaku mužů vůči ženám, kde je hlavním cílem ukojit sexuální touhu a ukázat dominanci, dopouštějí se ženy sexuálního trýznění muže především za účelem psychického či ekonomického poškození partnera. Ač to není vyloučeno, ženy se na svých partnerech zřídkakdy dopouštějí násilného jednání za účelem uspokojení svých sexuálních tužeb. Za stěžejní projevy může být považováno odpírání sexu, či jeho podmiňování dalšími požadavky. Muž je tak frustrován nejen sexuálně, ale hlavně psychicky.
7.2.1.3. Psychické násilí Nejzásadnější vliv na muže, který se stal obětí domácího násilí, má psychické násilí. Jeho prvotní následky nejsou nikde vidět, po dlouhá léta se vkrádá útlak do duše oběti, až ji naruší nevratným způsobem. Oč jsou prvotní rány z psychického útlaku menší, o to je jejich dlouhodobý efekt hlubší.54 Právě ve sféře psychického násilí na mužích je nejvyšší latence tohoto jevu, jelikož si ho díky jeho stupňující se tendenci oběť nevšimne, dokud nedosáhne neúnosné míry, to však již bývá pozdě na svévolné vymanění se z týrání. Příkladem může být ponižování a urážky, kterými častuje pachatel svou oběť. Ta, ač je jimi zasažena, se v zásadě nebrání či je vůbec nepovažuje za problematické, postupem času se s nimi dokonce může ztotožnit. Poprvé pocítí pravou sílu urážek a ponižování, když již pachatelka bere své chování za tak samozřejmé, že se jej dopustí i na veřejnosti. Takové jednání vytváří silný tlak na psychiku muže. Sám přiznává společenskému hodnocení značnou váhu, proto jej citelně zasáhne jakékoliv snižování jeho kvalit, zvláště od osoby mu blízké. Nátlakem ze strany partnerky se nemůžeme omezit jen na osobu jí samotné. Nezměrnou roli zde také hrají partnerčiny rodiče či prarodiče. Ti často trpí pocitem nedostatečnosti a výhradami k oběti, což jí dávají výrazně najevo. Pokud se k jejich názoru přikloní partnerka, či se mu nepostaví a oběti se nezastane, pociťuje oběť takový přístup za nepřátelský a opět jí to psychicky ubližuje. Jiným způsobem psychického týrání jsou tzv. rozvodové boje, kdy již oběť a pachatel mezi sebou evidentně nemají pozitivní citový vztah. Zde se dostávají na scénu jejich společné děti, díky kterým může být oběť citově vydírána a trýzněna. Není pravděpodobná kumulativní 54
Bobek, L. License to kill. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.rodice.wz.cz.
42
ztráta citového pouta jak k partnerce, tak k dětem. Pachatel má v rukou mocnou zbraň, díky které svou oběť vždy zasáhne. Projev takového chování je omezení možnosti styku otce s dětmi, s čímž souvisí též citová izolace dítěte od otce. Takovým chováním lze vypěstovat bezdůvodnou averzi vůči otci. Muž, oběť, je tak velice frustrován nejen nemožností setkání, ale následně i z negativního postoje potomka vůči němu, který sám ničím nezapříčinil, tzv. Syndrom zavrženého rodiče.55 Oběť propadá pocitu bezmoci a beznaděje, ačkoliv náprava omezování styku je právně možná, obnovit přerušené citové pouto, obrátit dítě zpět k pozitivnímu přístupu, již není krátkodobou záležitostí, mnohdy se již vztah neobnoví vůbec. Ze statistických údajů o svěření dítěte do výchovy po rozvodu manželství usuzuji, že Syndromem zavrženého rodiče trpí především vztah dítěte k otci nežli k matce. V roce 2004 bylo rozvedeno 33 060 párů. Děti vzešlé z těchto manželství byly v 90,1% případů svěřeny do péče matky, otci jen v 7,1%.56 Tento více jak desetinásobný nepoměr svěření dítěte do výchovy může korespondovat se stejným nepoměrem při výskytu Syndromu zavrženého rodiče u dítěte vůči jednomu z rodičů.
7.2.1.4. Ekonomické násilí Člověk je od přírody tvor materialistický a potřebuje mít pocit vlastnictví. Tato premisa však dnes platí více, než kdy předtím. Muži dříve ženám dokazovali své kvality vlastními činy či fyzickými dispozicemi, majetek byl podpůrným hodnotícím měřítkem. Situace se však zásadně změnila, dnešní ženy při své racionalitě uvažování často přikládají schopnosti nabýt majetku váhu nejvyšší. Důvodem je snaha co nejlépe zabezpečit své potomky a samozřejmě i sebe. Muži se tedy snaží být co nejvíce ekonomicky úspěšní, aby zvýšili své šance. Souběžně se ziskem majetkových statků se na ně vytváří psychická vazba. Nejčastější projevy ekonomického násilí žen vůči jejich partnerům jsou v podstatě dva. Vynucené předání či přenechání věcí movitých i nemovitých. Pachatelka vyvíjí na svou oběť psychický nátlak, kdy se jí snaží přesvědčit a donutit k získání ekonomického prospěchu výhradně pro svou osobu. Oběť si v podstatě ani neuvědomí, že se obětí stala. Druhým způsobem je odejmutí věci bez vědomí oběti. Pokud takové chování nazveme pravým jménem, jedná se o krádeže menšího či většího rozsahu. Nejčastěji se objektem zájmu
55 56
Gjuričová, Š. Syndrom zavrženého rodiče. Právo a rodina, 2005, č. 10, s. 5 – 8. Česká republika v číslech. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.czso.cz
43
pachatelky stávají peníze, které má oběť u sebe. Ty se snaží pachatelka získat tajně, či přímo s použitím fyzického násilí. Oběť je často společensky vtlačena do role donátora, kdy partnerka je vnímaná velice pozitivně. Pachatelka se prezentuje v ekonomicky vyšších třídách, než by jí možná příslušelo. Oběti náleží společenské uznání, jak je schopna partnerku podporovat. Často si lidé již neuvědomí, že veškerá podpora jde na její úkor. Vlastní ekonomická soběstačnost klesá, s čímž souvisí nižší možnost samostatného sociálního uplatnění.57
7.2.2. Osobnost pachatelky Při porovnání počtu pachatelů trestné činnosti vychází všechny statistiky výrazně ve prospěch mužů. V posledních letech je poměr odsouzených mužů k ženám téměř konzistentně 11 : 1. 58 Všeobecný náhled na nízkou ženskou kriminalitu spočívá ve dvou základních přístupech, jež jsou oba považovány za pravdivé. a) „ženy se chovají mnohem méně kriminálně veřejně i v soukromí b) ženy se chovají mnohem méně kriminálně veřejně, avšak v soukromí dosahují úrovně mužů, kde však již nejsou stejnou měrou kriminalizovány“59 V případech domácího násilí však převládá pouze druhý přístup. Ženy jsou od mužů rozdílné ve způsobu svého páchání. Většinou se snaží vyhýbat fyzickému násilí, spíše volí nátlaku psychického, který není zřetelný na první pohled. Díky tomu se o jejich páchání často nikdo nedoví. Žena, dopouštějící se domácího násilí ekonomického či psychického není v zásadě odlišná od zbývající ženské populace ve svém prostředí. V podstatě nikterak nevybočuje ze standardního vzorce chování, jelikož do určité míry užívá ve vztahu jistého stupně nátlaku každá žena. Takovéto chování není považováno za nepřípustné, důležitá je však hranice mezi přiměřeným a nepřiměřeným nátlakem na partnera, která je pokaždé jinde. V podstatě si je každá pachatelka vědoma svého chování, ale jen zřídka jedná s přímým úmyslem svou oběť poškodit. Fyzické násilí není ve vztahu neznámo ani ženám, na své partnery útočí téměř stejně často jako muži. Primárním účelem fyzického útoku též nebývá zásah do tělesné integrity, ale 57
Walla, C. Intrafamiliale Konflikte in der Gegenwartsgesellschaft. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www. maennerbuero-trier.de 58 Statistika stíhaných, obžalovaných a odsouzených osob. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.czso.cz. 59 Urbanová, M., Večeřa, M., a kolektiv. Ženská delikvence. Adamov: MIKADAPRESS, s. r. o. , 2004, s. 17, 18.
44
dosažení jiného cíle. Násilí je pouze prostředkem jeho dosažení. Je nepoměrně málo případů, kdy žena užije násilí čistě za účelem způsobení fyzické újmy oběti, právě tyto případy jsou evidovány státními orgány. Pachatelky těchto činů již značně vybočují z běžného společenského průměru, jelikož téměř všechny trpí duševní poruchou, mnohdy spojenou s nadměrným užíváním alkoholu. 60 Pachatelka se stává emočně velice nestabilní, návaly agrese nemají žádné opodstatnění ve vnějším světě, nýbrž pouze v mysli. Příkladem takového jednání může být napadení partnera z důvodu bludných představ o jeho osobě, kdy jej považuje za reálně neexistující bytost. Jejich agrese je vyvolána poruchou osobnosti, je však na posouzení odborníků, do jaké míry je schopna posoudit své chování.
V rámci věkového rozvrstvení pachatelek domácího násilí po dlouhá léta přetrvával názor na většinový výskyt tohoto jevu u žen střední a vyšší věkové kategorie. Spojitost byla hledána v jejich sexuální aktivitě. Na rozdíl od mužů ženám nedostatek sexu nezvyšuje touhu po uspokojení svého libida, ale zvyšuje celkovou nespokojenost a agresivitu. Byla tak vytvořena teorie přímé úměry mezi násilným chováním a četností milostných aktů. 61 V současné době již je od tohoto přístupu upuštěno. Není otázkou věku, zdali osoba bude jednat násilně, zvláště když dnešní emancipovaná žena se dokáže vyrovnat mužům nejen profesně, ale neváhá přikročit k takovému jednání, které bylo vždy připisováno mužům. „Moderní mladá žena dokáže stejně dobře udeřit, kopnout a slovně napadat jako její partner.“62
7.3. Týrání od potomků
Není horšího pachatele, než vlastního dítěte. Se situacemi, kdy se obětí násilného jednání stávají právě rodiče či prarodiče pachatele, se dnes setkáváme stále častěji. Bohužel reálná čísla výskytu nejsou z mnoha důvodů k dispozici. Důvodem není pouze omezená evidence, hlavním faktorem je vysoká latence domácího násilí mezi těmito skupinami. Současný společenský tlak na materiální zajištění jednotlivce dohání mnoho osob k páchání násilné činnosti především za účelem svého majetkového prospěchu. Pachatel byl
60
Dle vyjádření kriminalistů řešících případy domácího násilí, se k fyzickému napadání mužů uchylují ženy, které jsou psychicky labilní, kdy jejich labilita je způsobena nadměrným požíváním alkoholu. 61 Kirsten, F. Frauen und Kriminalitaet. Konstanz: UVK Universitaetsverlag Konstanz, 2000, s. 32. 62 Potter, J. Education systém fails boys. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.menz.org.nz.
45
od dětství zvyklý na zajištění od rodičů či prarodičů, proto je pro něj jednodušší ublížit blízkým, jelikož se tak, dle svého názoru, domáhá pouze svého oprávněného nároku.
7.3.1. Osobnost oběti Rodič či prarodič, který se dostane do pozice oběti, přichází do velice obtížné morální a společenské situace. Jejich pocity jsou velice ambivalentní. Jsou zde v antipozici láska a zároveň odpor k pachateli, zloba a zklamání vůči sobě samé.63 V období, kdy oběť pacahtele vychovávala, nebo se na jeho výchově podílela, vznikl mezi nimi citový vztah. Takový vztah je většinou pozitivní a utvářel se po dlouhou dobu. V případě útoku tak příchází veškerá jejich snaha v niveč, což do značné míry otřese jejich postojem a přístupem k pachateli. Zde nastupuje pocit odporu a rozhořčení ze samotného násilného aktu. Vzniká vnitřní osobnostní rozpor mezi odsouzením samotného jednání, ke kterému se staví většinou negativně, a jednáním jejich potomka, které se snaží zdůvodnit jakýmkoliv způsobem, aby k němu nemuseli přistupovat, jako by se jej dopustila osoba cizí. Zloba a zklamání jsou spíše pocity vztahující se k oběti samé. Často si kladou za vinu chování pachatele a považují jej za své pochybení. Právě oni jsou nejbližšími osobami pachatele a byly odpovědni za jejich výchovu. Velice často vzniká u oběti pocit sdílené odpovědnosti, kdy si samy na sebe přenášejí část viny za násilí na nich spáchaném. Jak již bylo popsáno v obecné části, je to právě výchova, která má zásadní vliv na potencionální vznik domácího násilníka. Jelikož tento fakt je rozšířen do obecného povědomí společnosti, přispívá k hlubší viktimizaci oběti a vyšší latenci. Vina je zde kladena i na oběť samotnou, což již předem snižuje možnost její obrany proti domácímu násilí. Omezuje se tak možnost včasného a úspěšného vyřešení konfliktu.
Způsoby týráni a jeho vliv Je nutno odlišit, zda dochází k fyzickému týrání, nebo k projevům agrese, které se vyskytují bez zneužití fyzické síly. Podle těchto dvou základních skupin oběť reaguje na příkoří ji způsobené. Dále je nutné zohlednit věk oběti. Fyzické násilí je všeobecně mnohem hůře snášeno, zvláště u obětí vyšších věkových kategorií. Jakékoliv zranění jim působí velké zdravotní obtíže, nedokáží klást větší odpor, natož se svépomocí ubránit. Oběti propadají
63
Buriánek, J. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 96 – 98.
46
celkové letargii, podléhají nátlaku, v mnoha případech již nenacházejí smysl života. Omezování pohybu způsobuje značnou sociální izolaci od okolí, zvláště, když takovou osobu nikdo nepostrádá. Nikomu není divné, pokud postarší osoba delší dobu nevychází z domu.64 Násilné akty vůči oběti spočívají především v ekonomickém a psychickém nátlaku jsou přijímány rozdílným způsobem od oběti, která je průměrného věku narozdíl od té věku vyššího. Většinou se nevyskytuje týrání mužů po psychické stránce od dospívajících či právě dospělých potomků, naopak zneužívání hmotných statků je velice časté. Rodič se nachází v obtížné situaci, jelikož je obětí krádeží a podvodů, má však snahu řešit je osobně, bez jakéhokoliv zveřejnění, které by jej společensky poškodilo. Problematická je odvetná reakce, kdy snahou o výchovu překročí pomyslné hranice i on, čímž se sám stane útočníkem. Muži důchodového věku jsou často zneužíváni ekonomicky i psychicky. Jsou zbavováni svého majetku, zbývající prostředky jim nedostačují ani na nejnutnější životní potřeby. V krajních případech oběti raději dobrovolně opustí společnou domácnost 65 , či jsou vystěhováni pachatelem přímo na ulici, bez jakéhokoliv zájmu o jejich osobu. V takových situacích může u oběti dojít k ztrátě veškerý potenciál zbývajícího života, mnohdy ze studu a pocitu ponížení nehledají žádnou pomoc, stávají se osobami fakticky bez domova. Psychický nátlak je veden dvěma směry. Prvním je snaha ponížit oběť. Časté urážky, výčitky neschopnosti, nepotřebnosti, vnucování pocitu vyhoření, mnohdy pokusy přesvědčit oběť samotnou o jejím pochybném duševním zdraví, to vše snižuje sebedůvěru oběti do takové míry, že již není schopna jednat s třetími osobami, aniž by v sobě neměla vše hluboce zakořeněné. Oběť je vytlačena ze společenského života, což dále prohlubuje její psychické trauma. Druhým směrem je nátlak za účelem převedení majetku, především účelové sepsání závěti ve prospěch některého z dědiců. Tento způsob je obětí z počátku vnímán velice pozitivně, jelikož pachatel o ni projevuje zvýšený zájem, ten je však pouze účelový, bez jakéhokoliv ohledu na oběť. Nutno zdůraznit, že právě skupina, jíž charakterizuje úzký citový vztah pachatele a oběti, potomek – rodič, je mimo standardních následků domácího násilí nejvíce postižena Stockholmským syndromem.
64
Buriánek, J., Kuchař, P. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, 81 - 82 65 Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 To 269/2007.
47
7.3.2. Potomci jako pachatelé Pachatelé, kteří se dopouštějí násilí na svých rodičích nejsou výhradně jen v jedné věkové kategorii. Stejně nesnesitelně může tyranizovat svého otce dospívající dítě ničící jeho majetek, projevujíce despekt a opovržení66, jako jedinec důchodového věku napadající oběť na sklonku života. Ač každý jiným způsobem, vždy velice krutě. Potomek má vždy pocit bližšího vztahu v rodině, nežli k cizím osobám, z tohoto pocitu pramení neformálnější jednání a uvolněnější mravy. Může si tedy dovolit nestandardní přístup, který by vůči třetí osobě nepoužil. Pachatel vystupuje na veřejnosti zcela konformním způsobem, tudíž nepovažuje své jednání za závadné, jelikož k rodičům se choval jinak vždy. Faktorem výrazně zvyšující potenciální výskyt domácího násilí je hromadné trvalé mezigenerační soužití. Potomek dlouhodobě žijící společně s rodiči i ve věku, kdy již je většina vrstevníku plně osamocena, trpí subjektivním pocitem nedostatečného naplnění své samostatnosti. Tento deficit může být velice frustrující, mnohdy i ponižující. Všechna negativa jsou shledávána na straně oběti, nikoliv pachatele. Pachatel vnímá oběť jako osobní přítěž, společné soužití jej obtěžuje, avšak jeho ekonomický prospěch je nepopiratelný. Sám sebe dostává do začarovaného kruhu, kdy s obětí být nechce a zároveň nemůže být za stávajících podmínek bez ní.
7.4. Důvody vysoké latence domácího násilí na mužích
Problematika domácího násilí je stále do značné míry tabuizována. Tento fakt se nejvíce projevuje při samotném hodnocení domácího násilí na všech typech komplexně, ze kterých vychází většina odborné literatury, kde je připisováno mužům pouhých 5 až 10 procent z celkového počtu obětí. Statistické výzkumy prováděné za účelem zmapování výskytu, nikoliv pouhé evidence, přicházejí se zcela odlišnými čísly. K určitému typu domácího násilí se přiznává až 43% mužů, u více jak poloviny z tohoto počtu dochází ke kumulaci více způsobů týrání.67 V posledních letech, díky prolomení informační clony okolo domácím násilím na ženách, proniká též stále více informací o týrání mužů. Celkový trend výskytu týrání mužů v moderních zemích je stále vzrůstající, příkladem může být nám blízké 66
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 931/2008. van Dijk, T., Flight, S., Oppenhuis, E., Duesmann, B. A national study of the nature, size and effects of domestic violence in the Netherlands. European Journal on Criminal Policy and Research, 1998, č.1, s 13.
67
48
Polsko, kde se v roce 1999 obrátilo pro pomoc na státní orgány 4000 mužů, v průběhu osmi let byl 250ti procentní nárůst.68 Domnívám se, že za tímto nelze hledat zvýšený reálný výskyt v násilí v rodinách, ten je trvale přibližně stejný, pouze se zvyšuje počet zveřejněných případů domácího násilí na mužích. Faktory ovlivňující latenci tvoří kruh kolem oběti, kdy ona sama je jeho středem. Pomyslné vrstvy tvoří přístup jednotlivých skupin k předmětné problematice. Muži, kteří se stanou obětí domácího násilí ve většině případů nemají touhu se svěřovat okolí se svým problémem. Je pro ně ponižující už samotný fakt, že jsou obětí. Dále se oprávněně obávají nepochopení jejich situace ze strany okolí. Při subjektivním zhodnocení všech kladů a záporů informování třetích osob o svých potížích jim až na krajní případy vychází mnohem přijatelnější snášet určitou míru násilí od jedince, nežli čelit rozporuplným reakcím neurčitého počtu lidí. Společenské ego převažuje nad egem soukromým. V případech, kdy se již muži svěří a týrání oznámí, je velice důležitý přístup všech osob, se kterými přijdou do styku. Ty by měly být důkladně proškoleny o problematice domácího násilí a jejím společenském výskytu. Mnohdy však dochází k excesům, kdy není postup vůči oběti adekvátní. Nedostatek empatie, důvěry a pochopení ovlivní úsudek jednajícího. Jejich osobní selhání tak postihne oběť dvojnásob. Z osobních pohovorů s policisty usuzuji, že u mužských obětí je bohužel tento přístup od státních orgánů častější, nežli je tomu vůči ženám. Přístup okolí je pro muže snad tou největší překážkou. Musí překonat sám sebe, aby se odhodlal odhalit svou nelichotivou situaci, zvláště když současná společnost stále nemá dostatečné pochopení v otázkách domácího násilí. Ač se situace zlepšuje a povědomí o domácím násilí roste, je toto povědomí velice zkreslené. Laická veřejnost si pod pojmem domácí násilí představí pouze násilí fyzické, ostatní druhy jim jsou neznámé, či jsou k nim velice tolerantní a za násilí je nepovažují. Pod pojmem oběti jsou schopni si představit ženu či dítě, muže, však již nikoli. Ani výskytu samotného fyzického násilí na mužích ze strany partnerek nepřikládají váhu. Zářným příkladem může být násilné odvedení partnera ze společnosti. Takový muž je lidově označen za „podpantofláka“ či „slabocha“, nikdo si již neuvědomí hloubku problému, kterým může být oběť dlouhodobě postižena.
68
Statistky Policie Polské republiky. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.policja.pl.
49
8. Právní aspekty domácího násilí Problematika domácího násilí není ve společnosti nikterak novou věcí, avšak její konkrétní právní úprava na sebe nechala dlouho čekat. Důvodem absence byl dlouhodobý, možná v jisté míře stále přetrvávající, názor na soukromost domácího násilí. Státní orgány tedy jednaly až tehdy, když byla naplněna existující skutková podstata trestného činu, ke které však přistupovaly z obecného hlediska, tudíž specifickou problematiku domácího násilí nezohledňovaly. V posledních letech statisticky stoupl počet výskytu domácího násilí, není to však tím, že by tak razantně rostl výskyt faktický. Větší společenská informovanost vede k většímu povědomí o daném problému. Pod společenskými tlaky a závazky vůči mezinárodním smluvním partnerům byla Česká republika nucena přijmout právní úpravu zaměřenou přímo na domácí násilí. To je interdisciplinárním problémem, který zasahuje do mnoha sfér lidského bytí, proto nemohla být jeho úprava vměstnána do jediného předpisu. Výběrově zde budou zpracovány nejzásadnější ustanovení dle právní síly.
8.1. Ústava a Listina základních práv a svobod
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve své podstatě nezakotvuje samostatná práva týkající se přímo domácího násilí. Přiznává však Listině základních práv a svobod výsadního postavení být v ústavním pořádku České republiky. Listina základních práv a svobod byla přijata usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku české republiky. Tyto dva předpisy tvoří páteř českého právního systému, zakotvují základní práva a svobody občanů a v neposlední řade stanovují nejvýznamnější zásady právního řádu České republiky, které jsou rozvíjeny a upřesňovány zákony. Článek 1 deklaruje lidskou svobodu a rovnost v důstojnosti i právech.69 Svou inspiraci našel ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté OSN v roce 1948. Ve spojení s preambulí Listiny deklaruje základní přistup k přirozeným právům člověka a jeho rovnosti v jejich užívání.
69
Čl. 1 Usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.
50
Čl. 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Článek 6 přiznává všem osobám právo na život a zavazuje se jej chránit zákonem. Toto právo je přiznáno i nasciturovi, čímž je poskytovaná ochrana těhotným ženám posílena i o ochranu jejich plodu samotného. Zvýšené pozornosti si zaslouží odstavec čtvrtý. Zde je povoleno určité legitimní chování, jehož důsledkem může být smrt jiné osoby. Konkrétně v případě domácího násilí může vznikat problém, kdy se jednalo o nutnou obranu, zabití či vraždu, jak již byl tento rozpor popsán v části o zohlednění syndromu týrané ženy před soudy.
Čl. 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Jelikož je zde garantována nedotknutelnost osoby, není za chování způsobilé docílit porušení tohoto ustanovení považováno jen fyzické násilí, ale i jakékoliv jiné nežádoucí chování směřující proti jeho smyslu. Problematická je otázka ochrany soukromí jednotlivých osob. Mnoho lidí považuje domácí násilí za soukromou záležitost, tento přístup tak působí problémy při řešení násilného jednání. S takovým názorem se nelze v žádném případě ztotožnit, natož se dožadovat ústavní ochrany svého soukromí. „Člověk nesmí být podroben mučení, nelidskému či krutému zacházení, takové jednání bylo definováno Evropskou komisí pro lidská práva jako špatné zacházení, které má vzbudit v oběti pocity strachu, úzkosti a podřadnosti a které je schopné pokořit ji, ponížit a případně zlomit její fyzický nebo morální odpor. Evropský soud pro lidská práva je definoval jako zacházení, jež hrubým způsobem pokořuje jednotlivce před jinými osobami nebo ho nutí jednat proti své vůli nebo proti svému svědomí.“70
70
Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s. 133.
51
Čl. 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
S výše zmíněným článkem 7 úzce souvisí článek 10. Ochrana osoby je rozšířena i o ochranu osobnosti, kde je kladen důraz na společenské hodnoty s ní spojované. Rozvíjen dalšími právními předpisy je zakotven zákaz chování dehonestujícím způsobem vůči ostatním osobám, tudíž i vůči svým blízkým. Zde se však, stejně jako v článku 7, objevuje otázka sporného vnímání soukromí. Ochrana před neoprávněnými zásahy do soukromí a rodinného života je vnímána různými způsoby, které jsou v zásadním rozporu. Pokud pachatel a oběť svůj problém tají, ostatní členové společnosti a instituce by měly mít zájem na jeho odhalení. Míra vhodnosti a oprávněnosti zásahu je blíže upravena v konkrétních zákonech, ovšem společenské povědomí o nich není dokonalé, tudíž lidé v obavách z překroční mezí zákona raději nejednají.
Čl. 12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.
Domácí násilí je situováno především do prostor uzavřených bytů či domů, kam bez souhlasu residentů není oprávněn nikdo další vstupovat. Toto pravidlo je prolomeno odstavcem 3 článku 12, který umožňuje za stanoveným účelem na základě zákona a zákonným způsobem vstup do obydlí i proti vůli dotčených osob. Takový postup je umožněn Policii České republiky, kdy je policista oprávněn otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor (dále 52
jen "byt"), vstoupit do něho a provést v souladu se zákonem o Policii ČR potřebné služební zákroky, služební úkony nebo jiná opatření k odvrácení bezprostředního nebezpečí, je-li důvodná obava, že je ohrožen život nebo zdraví osoby anebo hrozí-li větší škoda na majetku. 71 Takové výsady se však nedostává dalším osobám, které by svým přičiněním pomohly k zvýšení odhalování domácího násilí, jsou jimi například sociální pracovníci. Právě zde je možno nacházet základ mýtu o nevměšování se do věcí odehrávajících se za zavřenými dveřmi. Ve spojitosti s omezením nedotknutelnosti obydlí je nutno zmínit tzv. institut vykázání72, který je zaveden relativně nově až od 1. ledna 2007. Tím je policistům umožněno vykázat násilníka na deset dní ze společného obydlí, aniž by docházelo k porušování jeho práv. Český právní řád tímto již na ústavní úrovni upřednostňuje ochranu lidského života a zdraví před majetkovými právy. Více bude popsáno v příslušné části práce.
Čl. 32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
Rodina je i v dnešní době považována za základ společnosti, proto jí též náleží zvláštní ochrana, která je více zaměřena na děti a mladistvé. V rámci socializace dětí musí být věnována dětem zvýšená pozornost nejen ze strany rodičů, ale i od veřejných a státních institucí. Pokud selhává institut rodiny, jsou to právě výchovná zařízení, nemocnice či sociální pracovníci, kteří mají ono selhání postřehnout a vyřešit jej. V případech, kdy je jeho příčinou samotná rodina, mohou být děti proti vůli rodičů i jich samotných rozhodnutím soudu odloučeny. Zájem společnosti na zdraví a správné výchově dítěte je větší než snaha udržet rodinu vcelku a umožnit rodičům plně vykonávat jejich rodičovská práva.
71
§ 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů. 72
53
8.2. Mezinárodní smlouvy
Stejně, jako neexistuje jen jediný předpis upravující domácí násilí v českém právním řádu, není Česká republika vázána jen jedinou ucelenou mezinárodní smlouva o domácím násilí. Stát se zavazuje přiznávat svým občanům práva a sám se chovat dle smluv, které předepsaným způsobem začlenil do svého právního řádu. Příslušné mezinárodní smlouvy mohou být zařazeny do dvou skupin, podle okruhu osob jimi chráněných. Zde jsou uvedeny ty, které považuji za nejvíce korespondující s domácím násilím.
1. smlouvy obecné -
Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod, tzv. Evropská úmluva
-
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku
-
Evropská sociální charta
2. smlouvy zaměřené na určitý okruh osob -
Úmluva o právech dítěte
-
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace
-
Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí
8.3. Zákony
8.3.1. Trestněprávní úprava „Trestní právo má v právním řádu subsidiární úlohu. Nastupuje tehdy a tam, kde selhávají ostatní prostředky právní a mimoprávní. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech. Obvykle se tato myšlenka vyjadřuje formulací, že trestní právo je prostředkem „poslední instance".“73
73
Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika, 2005, č. 4. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www: http://aplikace.mvcr.cz.
54
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále „STZ“) a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon (dále „NTZ“) Samotnou definici domácího násilí v trestním zákonu nelzézt nejde, té je ponechán prostor v odborné literatuře. Důvodem je rychlý vývoj v dané oblasti a hlavně nemožnost celkového postižení daného jevu. Po dlouhá léta tak byly projevy domácího násilí subsumovány pod jednotlivé skutkové podstaty v té době existující. Docházelo tak k multiplikaci a kumulaci jednotlivých činů, kdy však výsledkem vyšetřování byl jeden či více trestných činů. Pachatel však byl potrestán za trestný čin z nich nejpřísněji trestný.74 Vzhledem ke schválení nové právní úpravy jsou komparována jednotlivá odpovídající ustanovení starého a nového trestního zákoníku, přičemž je zohledněna jak změna samotného ustanovení, tak výše trestu za určité chování příslušející. Pořadí komparovaných paragrafů je vždy první STZ a pak NTZ.
§ 197a / § 353 - vyhrožování Pachatel vyhrožuje oběti usmrcením, těžkou újmou na zdraví či jinou těžkou újmou. Takové chování je typické pro domácí násilí, kdy samotná obava z útoku v oběti vzbuzuje tísnivý pocit. Cílem agrese nemusí být jen tělesná integrita oběti, jelikož jinou těžkou újmou může být i majetková hodnota velkého rozsahu. Takové chování nezanechává stopy na těle oběti, avšak její psychická stránka je výrazně zasažena. Nově byla v odst. 2 písm. b) zákonodárcem přiřčeny vyšší závažnost takového jednání se zbraní či vůči těhotné ženě a dítěti. Trestní sazba: STZ – až jeden rok či peněžitý trest NTZ – až jeden rok nebo zákaz činnosti, při kvalifikované skutkové podstatě až na tři léta nebo zákaz činnosti
§ 215 / § 198 – týrání svěřené osoby „Týrání svěřené osoby je zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné poškozování, ale i psychické a sexuální násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám, k žebrotě nebo činnostem, které týranou osobu neúměrně fyzicky nebo psychicky zatěžují apod.). Může jít o zlé nakládání 74
§35 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, § 43 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
55
působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.“75 Pachatelem může být osoba, která vykonává ve vztahu k týranému péči nebo výchovu. Nejedná se jen o rodiče, ale i o příbuzné, učitele, vychovatele, ošetřovatelky, trenéry, přátele, kterým je po určitou dobu poškozený svěřen. Trestní sazba: STZ – 6 měsíců až tři léta, dochází – li k takovému chování dlouhodobě či na více obětech dva až osm let NTZ – jeden rok až pět let, dochází – li k takovému chování dlouhodobě či na více obětech dva až osm let, v případech těžké ujmy na zdraví více osob či smrti pět až dvanáct let
§ 215a / § 199 Revolučním krokem v přístupu trestního práva k domácímu násilí bylo začlenění § 215a do trestního zákona od 1. června 2004. Odkazuje přímo na týrání mezi osobami žijícími ve společném bytě. Dříve samostatně posuzované jednotlivé incidenty mezi pachatelem a obětí subsumované pod příslušné skutkové podstaty byly zaštítěny samostatným paragrafem postihujícím pachatelovo chování komplexně. Pojem týrání musí být vykládán extenzivně, tudíž je třeba se zaměřit i na jiné formy násilí, než je fyzické. Nevyžaduje se použití fyzického násilí, pokud je ale použito, může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, popřípadě i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a trestního zákona s některým dalším trestným činem.76 Kvalifikovaná skutková podstata se zaměřuje na způsob páchání a délku trvání. Týrání zvláště surovým způsobem spočívá především ve zlém nakládání s obětí, kdy pachatel útočí s výraznou mírou brutality, která není běžná pro takový druh trestného činu. Příkladem mohou být útoky na ještě nezhojená místa či prodlužování útrap oběti. 77 Delší doba, zákonodárcem zohledněné časové hledisko, není vždy správně společensky vnímána. Mnoho jedinců vnímá domácí násilí i roky, než jej považují za dlouhodobé. Z hlediska prává však je dlouhodobé již několikaměsíční trýznění.78 Hledisko více osob zmiňované v stávající úpravě je v NTZ blíže konkretizováno na nejméně dvě osoby. Přidáno je zhodnocení následku, kdy je přisouzena vyšší trestní sazba těžké újmě na zdraví či smrti. Bohužel, stejně jako v STZ, není ani v NTZ nepřekažení (§ 167 STZ, § 367 NTZ) a neoznámení (§ 168 STZ, § 368 NTZ) nikterak sankcionováno. 75
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. června 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005. 77 Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 3 To 30/2001. 78 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1983, sp. zn. 2 Tz 1/83. 76
56
Trestní sazba: STZ – až na tři léta, při kvalifikované skutkové podstatě dva až osm let NTZ – 6 měsíců až 4 roky, při kvalifikované skutkové podstatě v odstavci 2. dvě až osm let, v odstavci 3. pět až dvanáct let.
§ 219 / §140 Za vraždu je považováno úmyslné usmrcení oběti. Pohnutky a předešlý výskyt domácího násilí mezi osobami blízkými je zohledňován až v posledních letech. Vražedný útok je však v mnoha případech vyvrcholením dlouhodobého stavu. Trestní sazba: STZ - deset až patnáct let, při kvalifikované skutkové podstatě dvanáct až patnáct let, případně výjimečný trest NTZ - deset až osmnáct let, pokud byl čin promyšlen a uvážen dvanáct až patnáct let, za kvalifikované trestné činy patnáct až dvacet let, případně výjimečný trest
§ 141 NTZ Nově zavedenou skutkovou podstatou je zabití, které zohledňuje aktuální psychický stav pachatele, pokud jedná ve značném rozrušení, úleku, strachu nebo zmatku či po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného.79 Právě tento pohled na osobu pachatele reflektuje mimo jiné i problematiku domácího násilí, kde může být usmrcení trýznitele konečným řešením krize. Demokratická společnost tak zaujímá odlišný postoj k takovémuto usmrcení s ohledem na pohnutky pachatele, kdy je tomuto typu přiznávána nižší společenská nebezpečnost. Kvalifikovanou skutkovou podstatou jsou činy páchané na obecně více chráněných subjektech, jimiž jsou děti, těhotné ženy či dvou a více četné skupiny obětí. Trestní sazba: tři až osm let, při kvalifikované skutkové podstatě pět až patnáct let
Další trestné činy, které postihují oběti domácího násilí, se týkají jejich osobní svobody, která jim je omezována 80 , či jsou jí přímo zbaveny 81 , rozdíl je v délce trvání. Omezení je krátkodobého charakteru, kdy oběť není sto jej prolomit. Zbavení osobní svobody je trvalé, či při nejmenším dlouhodobé. Zde nedošlo k žádnému výraznému posunu v trestních sazbách.
79
§ 141 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. § 231 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, § 171 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 81 § 232 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů , § 170 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
80
57
V souvislosti s výskytem domácího násilí byly a mnohdy ještě jsou užívány následující ustanovení: STZ
NTZ
ublížení na zdraví
§ 221
§ 146, § 148
těžká újma na zdraví
§ 222
§ 145, § 147
vydírání
§ 235
§ 175
útisk
§ 237
§ 177
porušování domovní svobody
§ 238
§ 178
znásilnění
§ 241
§ 185
neoprávněný zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru § 249a
§ 208
Mnoho skutkových podstat se týká přímo dětských obětí, kde se však již nejedná v takové míře o domácí násilí, jakožto spíše o naplnění jich samotných. Jsou jimi opuštění dítěte (§ 212 STZ, § 195 NTZ), zanedbání povinné výživy (§ 213 STZ, § 196 NTZ), únosu (§ 216 STZ, § 200 NTZ), obchodování s dětmi (§ 216a STZ, §§ 168, 169 NTZ), ohrožování mravní výchovy mládeže (§ 217 STZ, § 201 NTZ), svádění k pohlavnímu styku (§ 217a STZ § 202 NTZ), podávání alkoholických nápojů mládeži (§ 218 STZ, § 204 NTZ), podávání anabolických látek mládeži (§ 218a TZ), pohlavního zneužívání (§ 242 STZ, § 187 NTZ). V celkovém hodnocení trestní právo hmotné přistupuje stále přísněji k násilné trestné činnosti, což se prokazuje i u zvýšených trestních sazeb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákon. Problematika domácího násilí je zařazována do trestního zákona nejen vlivem zvyšujícího se společenského tlaku, ale též v rámci závazků vůči ostatním moderním státům a státům ES. Se vzrůstajícím povědomím o násilném chování mezi osobami blízkými bude možno dále přijímat nové instituty lépe reflektující moderní poznatky. Domnívám se, že samo zavedení skutkové podstaty zabití je příslibem věnování větší pozornosti přímo domácímu násilí v soudních síních.
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Specifika domácího násilí se projevují i v trestním právu procesním. Téměř půl století starý trestní řád, byť prošel mnoha novelizacemi, na problematiku domácího násilí reaguje v nedostatečné míře. Není zohledněna diskrétnost takového jednání a zvláště blízký vztah mezi obětí a pachatelem. Mnohdy tak proti sobě stojí dvě svědecké výpovědi, které jsou
58
diametrálně odlišné. Výpovědi psychicky oslabené oběti a dominantního pachatele, které nemají oporu v žádných svědcích. V nemalém množství případů využije oběť svého práva a odmítne vypovídat.82
V souvislosti s domácím násilím jsou podstatné tyto zásady: § 2 odst. 4: Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. § 2 odst. 5: Povinnost prověřovat skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelého. § 2 odst. 7: Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení.
Prvním krokem k řešení násilného jednání mezi osobami blízkými je jeho oznámení. Policejní orgány jsou povinny prošetřit oznámení od kterékoliv osoby83, jež zakládá podezření na spáchání trestného činu. Bohužel musí dojít dostatečnému posunu společenského povědomí, aby třetí osoby pouze nepřihlížely, ale aktivně jednaly. Stejnou aktivitu nelze očekávat od oběti, jelikož jí její stav a vztah k pachateli mohou omezovat svobodnou vůli po ukončení trýznivé situace. Tento přístup oběti se projevuje též při řešení skutkových podstat vyžadujících souhlas poškozeného84, kdy jej odmítnou dát. Efektivita ochrany poškozeného trestním právem je tak do značné míry ochromena, jelikož trestní stíhání je nepřípustné, je–li podmíněné souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán či byl vzat zpět.85 Nutnost souhlasu je však prolomena, když je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhružkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. 86 Takové chování odpovídá vztahu mezi pachatelem a obětí domácího násilí, kdy násilník velice snadno ovlivní jednání oběti ve svůj prospěch. Pokud skutečnosti zjištěné během prošetřování nasvědčují spáchání trestného činu, je podezřelý obviněn, s čímž mu náleží všechna práva obviněného dle § 33 trestního řádu. Mnoho lidí, pokud jsou označeni za pachatele domácího násilí, se snaží využít svého zákonného práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu, avšak nejzásadnějším právem je možnost zvolit si obhájce. V žádném případě nemůže být tento 82
§ 100 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. § 158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. 84 § 163 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. 85 § 11 odst. , pís. i) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. 86 § 163a odst. 1 pís. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. 83
59
krok považován za přiznání viny, naopak přítomnost obhájce může zamezit přiznání se k činům, které podezřelý nespáchal. Podezřelý může být zadržen dle § 76 na 48 hodin, pokud byl přistižen při činu a je dán některý z důvodů vazby87 , například útěk a skrývání, nebo naopak vyhledání a vyhrožování oběti či svědkům. V rámci stejného přístupu ke všem zúčastněným jsou oběti přiznána práva poškozeného dle §§ 43 a 44a trestního řádu. Oběť má právo činit návrhy, účastnit se hlavního líčení, ale především má právo být informována o aktuálním stavu řízení. Pokud hrozí nebezpečí ze strany pachatele, může žádat poskytnutí informací o propuštění obviněného z vazby či výkonu trestu, popřípadě o jeho útěku, aby se mohla připravit na potencionální krizovou situaci.
8.3.2. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky Policie ČR je zejména represivní složka státu, tzn. že začíná působit tam, kde ostatní způsoby pomoci/nápravy chování již nestačí, a to ať už se jedná o činnost státních či nestátních subjektů. „Na základě tohoto pojetí je činnost Policie ČR zaměřena v současnosti na postihnutí pachatele za jeho protiprávní jednání a pomoc obětem až druhotně a zejména právě kriminalizací pachatele, což nemusí být řešení vyhovující pro každý případ. Policie za současného právního stavu příliš neumí předcházet takovým případům, jakými je domácí násilí v jeho méně rozvinutých formách.“88 Pomoc oběti má formu zastavení násilí v určitém okamžiku, v určitých případech krátkodobé separace pachatele od oběti. Policisté mají oprávnění vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti.89 Při zásahu jsou policisté oprávněni užít donucovacích prostředků dle §§ 52 až 58 zákona o Policii ČR, pokud pachatel nepřestává v napadání a klade odpor. Pachatel může být zpacifikován hmaty, chvaty, kopy, použitím pout, úderem zbraní a v krajním případě použitím střelné zbraně. Při nebezpečí pokračování či brzkého opakování domácího násilí může být pachatel omezen na své svobodě zajištěním na 24 hodin, účelnější a používanější je však agresora vykázat. 87
§ 67 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Působení policie ve věcech domácího násilí. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.koordona.cz. 89 § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
88
60
Policisté jsou oprávněni požadovat od účastníků a svědků incidentu vysvětlení potřebná k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a jeho pachatele.90 Tato povinnost je omezena možností odepřít vysvětlení, jelikož podání vysvětlení nesmí být od osoby požadováno, v případě, že by tím porušila zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna. Osoba může vysvětlení odepřít pouze, pokud by jím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za správní delikt.91 Oběti je policisty poskytována pomoc především v odvozu k lékaři, pokud to situace vyžaduje, osobních radách a doporučení odborné pomoci.
8.3.3. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii
Obecní policie je zřizována vyhláškou jako orgán obce zabezpečující veřejný pořádek na jejím území, v rámci své činnosti má povinnost spolupracovat s Policií České republiky. Každý občan má právo obracet se na strážníky o pomoc. Ti jsou povinni jim pomoci v rámci svých možností, schopností a pravomocí. Dle § 2 má ve vztahu k domácímu násilí obecní policie přispívat k ochraně bezpečnosti osob a majetku, odhalovat přestupky a jiné správní delikty, jejichž projednávání je v působnosti obce. Pokud pojme podezření na spáchání trestného činu, případně přestupku, musí takové jednání dle § 10 neprodleně oznámit policii či příslušnému orgánu. Stejně jako policisté mají i strážníci oprávnění vstupu do bytu, pokud mají důvodné podezření, že je ohrožen život či zdraví. V případě nutnosti též mohou užít donucovacích prostředků. Obecní policie je tak možnou alternativou při akutním zásahu proti domácímu násilí.
8.3.4. Zákon č. 135/2006 Sb., o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí Česká republika byla dlouhodobě kritizována Komisí pro lidská práva OSN za nedostatečnou ochranu obětí domácího násilí. Výrazným krokem k nápravě tohoto nedostatku
90 91
§ 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. § 61 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
61
se stal zákon č. 135/2006 Sb., označovaný též jako zákon proti domácímu násilí, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007. Vzorem se stala rakouská právní úprava. V Rakousku byl zákon proti domácímu násilí92 přijat již o mnoho let dříve, díky čemuž mohla být vyhodnocena získaná data a zhodnocena efektivita takové úpravy. Domácí násilí je považováno za komplexní problém, zákon tedy zasahuje do více oblastí, což se projevuje v jeho postavení na třech základních pilířích.93 První z pilířů zakotvuje postup Policie ČR, kdy je nejdůležitější rychlý zásah proti násilníkovi. Na první místo je stavěna ochrana oběti a prevence dalšího násilí. Již samotný zásah může být dostatečným, aby násilník upustil od dalšího páchání, pokud takový zásah není dostačující, byl zaveden institut vykázání násilné osoby ze společného obydlí. Toto opatření není v podstatě sankcí, má jen dát šanci oběti i pachateli uspořádat si své záležitosti a řádně promyslet následující kroky. Druhý pilíř spočívá v poskytnutí pomoci oběti, ale zároveň v kontrole násilníkovi uložených opatření v době vykázání. Sociální, psychologickou a právní pomoc mají zajišťovat intervenční centra, u nichž se předpokládá úzká spolupráce s policií. Třetím pilířem je pak možnost ohrožené osoby obrátit se na soud se žádostí o vydání předběžného opatření, na jehož základě by agresor byl nucen na určenou dobu opustit byt a jeho bezprostřední okolí.94
Vykázání Institut vykázání, zakotven v § 44 an. zákona č. 273/2008 Sb., zákon o Policii České republiky, je základním prvkem ochrany v případech domácího násilí řešených policisty. Ti, pokud usoudí, že existuje možnost dalších nebezpečných útoků proti životu zdraví či lidské důstojnosti, mohou vykázat pachatele ze společné domácnosti bez ohledu na fakt, zdali se v danou chvíli pachatel nachází na místě činu či jej již opustil. Policisté oznámí vykázání pachateli i oběti, o čemž následně sepíší záznam. Samotný akt vykázáni je aktem správním. Ve vykázání musí být přesně vymezen prostor, do kterého nesmí pachatel po následujících deset dní vstoupit. Předepsanou lhůtu nelze zkrátit ani se souhlasem napadené osoby. Dále jsou obě strany poučeny o jejich právech a povinnostech v době vykázání. Pokud je to možné, měla by být přítomna třetí osoba, která tak plní funkci jedné ze záruk zákonnost.
92
Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie, ve zkrácené podobě „Gewaltschutzgesetz“, zkr. GeSchG, Spolková sbírka zákonů 759, ročník 1996, vydaný dne 30.12.1996. 93 Čírtková, L. Domácí násilí. Kriminalistika, 2006, č. 3, s. 21 an. 94 Smutný, P. Novela zákona na ochranu před domácím násilím. Nová legislativa, 2006, č. 4, s. 3.
62
Ochranný efekt vykázání spočívá i v jeho nezávislosti na vůli oběti či pachatele. Oběť tak nemůže svým chováním ovlivnit, zdali k vykázání dojde. Případný pachatelův vliv na její chování tak nemá vliv na samotné vykázání. Pokud vykázaná osoba nesouhlasí s vykázáním, má možnost podat námitku, ta však nemá odkladný účinek a rozhodnutí je tak ve smyslu § 74 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, předběžně vykonatelné. Aktivita policie nekončí samotným zásahem, v rámci kontroly dodržování vykázání, musí dohlížet na dodržování všech práv a povinností pachatele i oběti. Během desetidenní lhůty je oběť v kontaktu s intervenčními centry, kde jí je poskytována pomoc při zvažováni dalších kroků. Zřizování a provoz intervenčních center upravuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, kde je stanoveno, jak poskytovat sociální služby, které se zaměřují na přechodnou odbornou pomoc a nehmotnou podporu osobám ohroženým domácím násilím. „Poslání intervenčních center má tyto cíle: -
Prostřednictvím odborného sociálního poradenství posílit schopnost uživatelů vyřešit problematickou vztahovou, partnerskou nebo rodinnou situaci provázenou domácím násilím tak, aby se uživatel mohl vrátit k běžnému životu.
-
Podpořit využití přirozeného sociálního prostředí (rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci) a dalších komunitních sociálních služeb.
-
Organizovat interdisciplinární spolupráci státních, samosprávných a nestátních institucí zaměřenou na pomoc osobám ohroženým násilným chováním a tu koordinovat prostřednictvím interdisciplinárního týmu.“95
Oběť má možnost převzít iniciativu a podat návrh na vydání předběžného opatření. Soud pak zváží prodloužení zákazu setkání a kontaktu na jeden měsíc. O návrhu musí být rozhodnuto do 48 hodin, v případech krajního nebezpečí ihned. Pro vydání takového rozhodnutí však musí existovat pádné důvody. Ne každé domácí násilí povede k vyhovění návrhu na předběžné opatření, neboť vykázání údajného agresora z obydlí se musí soudu jevit jako přiměřené. Tak tomu bude zejména tehdy, když by k fyzickému násilí mělo docházet opakovaně nebo pokud je újma vzniklá údajným napadením podstatná.96
95 96
Cíle intervenčního centra v Hradci Králové. [citováno 6. března 2009]. Dostupný z: http://www.charitahk.cz. Svoboda, K. Soudní praxe při vykazování násilníka z bytu. Právní rozhledy, 2007, č. 5, s. 11.
63
Institut vykázání v číslech Statistiky evidující vykázání osob ze společného obydlí jsou vedeny od roku 2007, kdy byl tento institut začleněn do českého právního řádu. Z dvou komplexních statistik 97 nelze usuzovat žádné trendy, jsou jen signifikantem potvrzujícím smysl takového způsobu řešení domácího násilí. Vzájemným porovnáním lze posoudit společenské uplatnění a změny v počtu vykázání v obou letech, tak i v jednotlivých měsících. V roce 2007 došlo k vykázání 862 osob, z toho bylo 854 mužů a 8 žen. V následujícím roce došlo k 21% poklesu na 681 vykázaných osob, z čehož bylo 668 mužů a 13 žen. Opakovaně bylo vykázáno v roce 2007 58 osob, v roce 2008 to bylo již 68 osob. Uvedená čísla nenaznačují pokles výskytu domácího násilí, ale lepší práci s vykázáním samotným. Policisté již zhodnotili možnosti vykázání a sahají k němu v nutných případech, nikoliv již v každém vhodném případě, což se projevilo i v nárůstu opakovaných vykázání. Nejvyšší četnost byla v prvních měsících užívání. V rozmezí ledna a května 2007 se pohyboval počet vykázaných za měsíc mezi osmdesáti až téměř stem. Nejvíce to bylo v únoru, kdy se ocitlo mimo společné obydlí 98 osob. Průměrně je měsíčně vykázáno 60 osob. Lze pozorovat stejný vývoj v průběhu roku, mírně zvýšený výskyt je vždy v zimních měsících.98 Zajímavý je meziroční pokles vykázaných mužů o 25% oproti 50% nárůstu vykázaných žen. Alarmující je však vysoký počet opakovaných vykázání, které poukazuje na jistá selhání v boji proti domácímu násilí. Právě doba vykázání umožňuje oběti přehodnotit její situaci a uspořádat si svůj budoucí život, k čemuž mají dopomáhat jak státní orgány, tak neziskové organizace a rodina. Pokud ani po této době není oběť plně rozhodnuta, eliminovat násilí ve svém vztahu, je nutno hledat příčinu. Ve většině případů jí bude nedostačující pomoc a spolupráce s obětí, kdy jí nejsou vysvětleny všechny potenciální možnosti, jak se budoucímu násilí vyvarovat. V současné době však ještě nelze usuzovat na možné trendy, ty se prokáží až srovnáním se statistickými údaji z let budoucích.
Vykázání je institut výhradně ochranářský, stejně jako všechny moderní přístupy k domácímu násilí upřednostňuje život a zdraví oběti nad jakákoliv další práva, zvláště nad práva pachatele. Stávají se tedy případy, kdy je vykázána osoba, která je výhradním vlastníkem nemovitosti, ze které je vykazována. Avšak může nastat paradoxní situace, kdy ochrana oběti způsobí další nesnáze. Nejen, že byla napadena, ale hrozí ji i ztráta přístřeší, 97 98
Statistiky vykázání z let 2007 a 2008. [citováno 6. března 2009]. Dostupný z: http://www.domacinasili.cz. Graf statistiky vykázání BKB. [citováno 6. března 2009]. Dostupný z: http://www.bkb.cz.
64
jelikož jí k obydlí nesvědčí žádný právní titul. Ochrana života tak neznamená ochranu ostatních zájmů oběti. Tento problém bude nutné v budoucnu právně upravit.
8.3.5. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích Jako každé lidské jednání má i násilné chování jistou intenzitu. Pokud nedosáhne takové společenské nebezpečnosti, aby bylo trestným činem, lze zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti považovat za přestupek, je-li za přestupek v zákoně výslovně označeno. V nového trestním zákoně není dle § 13 společenská nebezpečnost rozhodující. Trestní odpovědnost dle § 12 je však uplatňována, pouze pokud nepostačuje odpovědnost dle jiného zákona. V dnešní době nedosahuje většina řešených případů násilného chování mezi osobami blízkými intenzity trestného činu, jsou tak kvalifikovány jako přestupky. V případě domácího násilí přicházejí v úvahu přestupky proti občanskému soužití99 a přestupky proti veřejnému pořádku100. Samotnému vyřešení přestupku často brání ustanovení § 68 odst. 1, kdy přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a) se projednávají jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. Tímto je značně omezena efektivita přestupkového zákona v boji proti domácímu násilí, jelikož pachatel může vyvíjet nátlak na oběť, která pak již nechce či má obavy napadení řešit. Na druhou stranu samotné sankce v podobě napomenutí či pokuty101 hrozící pachateli jej často nedokáží dostatečně motivovat k upuštění od dalšího násilí.
8.3.6. Občanský zákoník Z hlediska vztahu občanského zákoníku a domácího násilí je nutno vzpomenout především společné jmění manželů (dále SJM) a jeho dělení. Existuje–li domácí násilí mezi manželi, vzniká zde často i ekonomická nerovnost a zneužívání společných prostředků. SJM však může vzniknout jen mezi manžely, tudíž zasahuje užší okruh obětí domácího násilí. Za SJM lze považovat majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství vyjma dědictví či věcí výlučné potřeby pouze jednoho z manželů. Nejde pouze o majetek získaný, součástí SJM jsou i společné závazky manželů. Pachatel domácího násilí nemusí trýznit oběť pouze přímým odnímáním, ale též neúměrným zatěžováním rodinného 99
§ 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. § 47 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 101 § 11 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 100
65
rozpočtu nepřiměřenými výdaji. K platným úkonům spočívajících v mimořádných výdajích je nutný souhlas obou manželů, avšak prodávající nemá povinnost zjišťovat jejich vůli, zvláště když i oběť projevuje pachatelem oktrojovanou vůli. Oběť má možnost podat návrh soudu na zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti 102 . SJM končí až zánikem manželství. V lepším případě rozvodem, v horším smrtí. Základním principem dělení majetku je dělení na stejné díly.103 Jsou však jisté okolnosti, které zvětšují či zmenšují určitý díl, především zájmy nezletilých dětí.104 Pokud jsou striktně odděleny věci patřící oběti a pachateli, je možné požadovat náhradu škody v případě jejich poškození. Za utrpěnou bolest a ušlý zisk lze požadovat náhradu po subjektu, která poškozenou osobu zranila, v případech domácího násilí tak lze činit i bez ohledu na výsledky šetření.
8.3.7. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Rodina je určité uskupení osob žijících pospolu spojených vzájemnými úzkými citovými vztahy. V dnešní době již není možno chápat rodinu pouze úzce jako manžele a jejich děti. Rodina je založena nejen právním a krevním poutem, ale hlavně poutem citovým. Základním účelem rodiny je pokojné soužití a řádná výchova dětí. Tento účel je však při výskytu domácího násilí do značné míry narušen. Pokud dosáhne takové rušení značné míry, mohou být násilníkovi omezena jeho práva při výchově dítěte.
Rodičovská zodpovědnost, § 30 zákona č. 94/1963 Sb. Rodičovská zodpovědnost náleží ve stejné míře oběma rodičům. Mají tak stejná práva a povinnosti při výchově, péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupování a správě majetku dítěte. Tato práva a povinnosti však nejsou absolutní, kterýkoliv z rodičů, pokud se dopouští závadného jednání vůči potomku, jich může být soudně do určité míry zbaven Ustanovení § 44 odst. 1 zákona o rodině upravuje pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti. Takové omezení přichází v úvahu tehdy, brání-li jednomu z rodičů závažná překážka objektivního charakteru a vyžaduje-li to zájem dítěte. V takovém případě náleží rodičovská zodpovědnost pouze druhému z rodičů.
102
§ 148 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 104 § 149 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 103
66
Ustanovení § 44 odst. 2 zákona o rodině zakotvuje omezení rodičovské zodpovědnosti. S ohledem na zájem dítěte soud omezí rodičovskou zodpovědnost tomu z rodičů, který nevykonává řádně své povinnosti z ní vyplývající. Vždy musí konkrétně vymezit práva a povinnosti, na které se toto omezení vztahuje. V nejzávažnějších případech, kdy se rodič dopouští trestného činu, může soud dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině zbavit rodiče zodpovědnosti. Soud dále zbaví rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti, zneužívá-li její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává.
Rozvod manželství, § 23 an. zákona č. 94/1963 Sb. V případech, kdy se manželství nachází v hluboké krizi, což je při výskytu domácího násilí velice časté, soud může manželství na návrh jednoho z manželů rozvést. Toto řešení je účinným únikem od násilníka, v mnoha případech je to i jediné možné řešení. Manželé se mohou na rozvodu dohodnout,105 pokud však jeden z nich nesouhlasí, je zkoumáno dosavadní soužití, dochází k tzv. ztíženému rozvodu.106 Ještě před rozvodem však musí být upraveny vztahy k nezletilým dětem. Zde je přihlíženo k předchozímu vzájemnému vztahu, tedy i k případnému týrání. Dítě může vyjádřit svůj názor, avšak soud rozhodne, co je v jeho zájmu.
Vyživovací povinnost, § 85 an. zákona č. 94/1963 Sb. Po rozpadu manželství a jeho rozvodu mají všichni členové právo na stejnou životní úroveň, jakou měli před rozvodem. Jsou zde tedy dvě skupiny osob, které je třeba vyživovat, bývalý manžel a potomek. Během soužití, ve kterém docházelo k ekonomickému násilí na jednom z manželů, mohl vzniknout značný nepoměr mezi manžely, kdy fakticky vydělávali stejné množství peněz či dokonce oběť vydělávala více, ale užíval jich pouze jeden z nich. Domnívám se, že tento fakt, pokud je prokázaný, by měl být zohledněn při rozhodování o nutnosti a míře vyživovat bývalého manžela. Určení výše vyživovací povinnosti vůči manželovi či dětem však nikdy nesmí nabýt rozměru pomsty či jiného odvetného přístupů.
105 106
§ 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. § 24b zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
67
8.3.8. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Mimo trestněprávních a správněprávních kroků může oběť využít občanského práva a podstoupit občanskoprávní spor dle občanského soudního řádu. Nejefektivnějším postupem, který oběti může pomoci z kritické situace, je podání návrhu na předběžné opatření dle § 74 an. Předběžného opatření se osoba dožaduje, má-li být problematický stav upraven co nejrychleji či existuje obava z prodlení, které by ohrozilo výkon soudního rozhodnutí. Rozhodnutí o předběžném opatření soud vydá neprodleně, v případech zajištění péče o dítě, které se ocitlo bez ní, je lhůta 24 hodin, v ostatních případech je maximální doba pro vydání rozhodnutí sedm dní. 107 V rámci ochrany proti domácímu násilí lze požadovat, aby se pachatel něčeho zdržel, což může být týrání, urážení, styku, nebo aby něco udělal, například opustil společné obydlí a nevstupoval do něj. Bohužel oběť k tomuto kroku mnohdy nepřikročí, pokud přikročí, muže však nastat ještě horší je situace, kdy takovému návrhu není ze strany soudu vyhověno. Soud by měl vždy postupovat velice obezřetně s přihlédnutím k maximálnímu zamezení domácího násilí, aby se pachatel po uplynutí vymezené lhůty vykázání nemohl okamžitě vrátit zpět k oběti a pokračovat v agresi. Oběť může využit i ostatních soukromoprávních žalob, bohužel současné civilní soudnictví není natolik rychlé, aby jí dalo dostatečně rychlé rozhodnutí. Dalším problémem je nutnost soukromého dokazování, kdy nejen že musí oběť všechny důkazy předložit, ale též prokázat. Jelikož české právo spočívá na dvojinstančnosti, může každý účastník soudního sporu podat odvolání108, čímž se časový interval mezi počátkem řešení a vyřešením situace prodlužuje. Osoba, které byla uložena povinnost pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, jej nemusí vždy dobrovolně splnit. Zde nastupuje institut donucení ve formě podání návrhu na výkon rozhodnutí.109 Lze tedy usuzovat na vhodnější a rychlejší postup při akutním řešení domácího násilí dle práva trestního, nežli občanského.
107
§ 75 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. § 201 an. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 109 § 251 an. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
108
68
8.4. Zhodnocení právního stavu
V českém právním systému je na jedné straně evidentní vliv práva evropského, na straně druhé tlak zájmových organizací. V rámci harmonizace jsou vidět snahy o vyrovnání se s otázkou domácího násilí podobným způsobem, jako ostatní státy Evropského společenství. Díky příznivější společenské situaci byla v „západním“ světě řešena otázka domácího násilí dříve, nežli v České republice, díky tomu mohl český právní řád přebírat déle zavedené a léty prověřené instituty. Stěžejním příkladem je vykázání ze společného obydlí převzaté z rakouského práva. 110 Bohužel vykázání je stále jen ochranářským institutem, který bych označil za institut první generace, kde je snaha především postihnout pachatele, separovat jej od oběti, aby nemohl okamžitě pokračovat v násilí. V rámci pomoci oběti jsou zřizována intervenční centra, která ji pomáhají v době vykázání. Poté již musí směřovat své kroky sama. Zde je do budoucna ještě velký prostor pro právní úpravu, která by se více zaměřovala na pomoc oběti, především v uspořádání jejích záležitostí v střednědobém horizontu. Tím by mohla být hlubší spolupráce s nestátními organizacemi, které se zaměřují na sociální pomoc. Nemalou měrou se na směřování českého práva podílí občanská společnost. Je to právě ona, jež zajišťuje nejnovější informace o domácím násilí, které pak reprodukuje zákonodárcům. Mnohdy jsou přizvány k tvorbě návrhů zákonů.111 V posledních letech je patrný značný posun v přístupu k domácímu násilí a hlavně ochota jej řešit. Domácí násilí je vnímáno jako samostatný společenský jev, tudíž je k němu v jednotlivých právních odvětvích individuálně přistupováno. To se projevilo hlavně v trestním právu, kdy je domácí násilí 112 samostatnou skutkovou podstatou. S novou trestněprávní úpravou je i zřejmý záměr zákonodárce přísněji trestat pachatele domácího násilí a zároveň zohlednit předešlé týrání osoby, která v rámci řešení své krizové situace též spáchala trestný čin. Do budoucna zůstává problematickou, zda stíhat neoznámení 113 a nepřekažení 114 trestného činu domácího násilí. Vzhledem k faktu, že se agrese většinou odehrává za 110
Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie, ve zkrácené podobě „Gewaltschutzgesetz“, zkr. GeSchG, Spolková sbírka zákonů 759, ročník 1996, vydaný dne 30.12.1996. 111 Stručná historie Bílého kruhu bezpečí. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.bkb.cz. 112 § 215a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, § 199 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 113 § 168 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 114 § 167 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, § 367 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
69
zavřenými dveřmi beze svědků, či jimi jsou další členové rodiny, mohlo by dle současné právní úpravy docházet k postihu právě těchto rodinných příslušníků. Taková situace však není žádoucí, protože by byli nejen postiženi účastí při domácím násilí, ale i trestněprávní odpovědností. Předmětná ustanovení směřovaná vůči třetím osobám by mohla vést k zvýšení počtu oznámených případů příslušným orgánům, což by vzhledem k jejich vysoké objasněnosti bylo účelné. Vývoj problematiky domácího násilí je natolik dynamický, že právní systém bude vždy o pomyslný krok pozadu. Základním směrem musí být snaha předcházet domácímu násilí, pokud však k němu dojde, tak v co nejkratší možné době pomoci oběti, aby byla eliminována možnost další agrese vůči její osobě.
70
9. Stát, organizace, společnost a rodina ve vztahu k domácímu násilí
9.1. Policie, soudy a přestupkové komise
Ač jsou případy domácího násilí ohlašovány jen v malém zlomku skutečného počtu, pokud se již tak stane, jsou oběť i pachatel nuceni spolupracovat se složkami veřejné moci. Nejprve se setká s policisty při zásahu, poté dle závažnosti činu s přestupkovou komisí či soudem. Pro správné uchopení jednotlivého případu je nutný adekvátní postup všech dotčených složek. Policie jedná dle standardizovaného postupu, kterým jsou přesně stanoveny jednotlivé kroky v případě domácího násilí. 115 Nejprve je nutné správně vyhodnotit situaci, zda lze případ posuzovat jako domácí násilí. Policie vychází z obecných poznatků o domácím násilí, které dále pro jistotu správného posouzení policisty rozšiřuje přímo v textu pokynu policejního presidenta. „Domácí násilí má tyto charakteristické znaky: a) opakovanost - jde o jednání, které má svůj vývoj a dochází opakovaně k jeho projevům, často i po velice dlouhou dobu; domácím násilím není ojedinělý a jednorázový incident, byť se závažnými následky, b) postupný nárůst intenzity - domácí násilí začíná zpravidla psychickým násilím a zpravidla se přidává násilí fyzické; útoky jsou zpočátku vedeny proti lidské důstojnosti, posléze proti zdraví, a mohou vyústit v útoky proti životu, c) jasné role - k násilí dochází mezi blízkými osobami, kde lze diferencovat roli násilné a ohrožené osoby, jejich vzájemné postavení je nerovné a role se v průběhu incidentů nemění, d) páchání násilí v soukromí - k násilí dochází zpravidla beze svědků, nejčastěji v soukromí společného obydlí, ale i na jiných místech, např. chata, hotel apod.; jednotlivé útoky zapadající do schématu domácího násilí se však mohou vyskytnout i na veřejnosti.“116
115 116
Závazný pokyn policejního presidenta č. 179/2006. Článek 2 závazného pokynu policejního presidenta č. 179/2006.
71
Na základě mnoha osobních pohovorů s policisty, ať už se zaměřují přímo na domácí násilí, či se s ním setkávají jen okrajově, provedených v různých městech České republiky, usuzuji, že v praxi stále dochází k nedokonalé aplikaci manuálu postupu při potencionálním výskytu domácího násilí. Ač jsou všichni policisté v dané problematice proškoleni a mají povinnost znát příslušné interní pokyny, nezřídka je problematika pochopena nedokonale, či zcela scestně. K jednotlivým bodům je různý přístup převážně dle osobních schopností a zkušeností policistů. V krajních případech je i zcela evidentní případ domácího násilí řešen běžnými postupy. Opakovanost nesmí být shledávána pouze v opakovanosti výjezdu k stejnému případu mezi stejnými zúčastněnými. Policista je před příjezdem informován, zdali již k obdobnému jednání došlo v minulosti, pokud doposud nebylo takové jednání hlášeno, nepřistupuje k danému případu jako k potencionálnímu domácímu násilí. S tímto též souvisí otázka nárůstu intenzity. Není–li jednání subsumováno pod případy domácího násilí, nemůže být vyšetřování vedeno správným směrem. Případ může být posuzován odděleně od celkové situace mezi pachatelem a obětí jako jednorázový incident. Za jednorázový incident je často považováno násilí mimo uzavřený prostor domova, ve snaze co nejrychleji vyřešit případ není hledána hlubší souvislost s domácím násilím, jelikož vlastní domov zúčastněných může spadat pod zcela jiné oddělení. Zde vyhrává efektivita nad účelností jednání policistů. V rámci snahy vyřešit daný případ je tak samotnou policií zvolena jednodušší cesta, kdy je případ veden směrem menšího odporu, kdy není složitě dokazováno domácí násilí, ale je subsumováno pod jiný, lépe prokazatelný, trestný čin. Oběť tak často, vědoma si skutečného problému, neprojevuje snahu s policí nadále spolupracovat, jelikož by své situaci nijak nepomohla, ba naopak uškodila. Nelze však nahlížet na Policii ČR jen v negativním světle. Úprava problematiky domácího násilí je relativně mladá, což omezuje reálnou možnost ji plně včlenit do jednání všech policistů. Příslibem lepšího přístupu k domácímu násilí je utváření specializovaných skupin zaměřujících se výhradně na danou problematiku, nebo aspoň specializace samotných policistů na jednotlivých odděleních. Právě skupina „Domácího násilí“ v Brně je složkou kriminální policie výhradně se zabývající domácím násilím. Díky jejich úzké specializaci se stávají odborníky ve svém oboru. Mohou tak věnovat pozornost aktuálnímu vývoji, o kterém následně informují i své kolegy. Neposkytují své poslední poznatky jen na přímý dotaz, ale pořádají nadstandardní kursy. Díky větší informovanosti širšího spektra policistů se snad postupem času podaří, aby každé oddělení mělo aspoň jednoho člena takto proškoleného.
72
Mohl by se tím omezit počet špatně subsumovaných případů, tudíž i výskytu opětovného napadání. Soudní praxe či přestupkové komise úzce navazují na činnost policie. Pokud selže vyšetřování v první fázi, v níž jsou důkazy shromážděny tendenčně a čistě účelově, není mnoho šancí nápravy takového postupu, jelikož se jím nechají ovlivnit i rozhodující orgány. Jak již bylo pojednáno v části o syndromu týrané ženy v soudní praxi, je druhý extrémní přistup k rozhodování o domácím násilí též nevhodný. Empatie a snaha nahlížet na rodinné konflikty vždy jako na domácí násilí může vést k deformaci a zneužívání tohoto institutu samotného. Stejně jako u postupu policie je i zde otázkou času, kdy bude zvolen správný směr řešení násilného chování mezi osobami blízkými.
9.2. Občanská společnost
Všeobecné povědomí o domácím násilí se stále mění, během posledních let se dostává do popředí zájmu a celková informovanost stále roste. V letech 2001 a 2006 byly provedeny výzkumy agentury STEM pro Bílý kruh bezpečí. 117 V obou se ukázala dobrá znalost samotného pojmu domácí násilí, kdy 97% dotázaných odpovědělo kladně, zdali jej již slyšeli. Zásadní posun však nastal ve vnímání potřeby nutnosti řešit problematiku domácího násilí. Zatímco v roce 2001 tuto potřebu pociťovalo 61% dotázaných, v roce 2006 stoupl tento počet na 84%. Tento stoupající trend lze shledávat v lepší informovanosti společnosti, které se jí dostává právě díky organizacím snažících se pomoci obětem a řešit tento aktuální problém. Nejvýznamnější organizací v České republice je občanské sdružení Bílý kruh bezpečí, BKB, dle stanov nepolitické humanitární sdružení s působností v České republice zaměřené na pomoc obětem trestné činnosti a na prevenci trestné činnosti.118 Svou činnost zahájil již v roce 1991. Ta nespočívá v pouhé pomoci obětem, kdy jim poskytuje morální, právní, psychologickou i finanční podporu, ale zaměřuje se též na širší veřejnost. Během své dlouholeté působnosti rozšířil svá centra po celém území republiky, aby byla pomoc dosažitelná největšímu možnému počtu obětí. V současné době funguje 7 poradních center ve velkých městech (Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Pardubice, Liberec), kde jsou pracovníci BKB v přímém kontaktu s oběťmi.
117
„STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR“. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.bkb.cz. 118 Stanovy Bílého kruhu bezpečí. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.bkb.cz.
73
Aktivity směřující vůči veřejnosti mají v celkovém hodnocení mnohem větší efekt, nežli pomoc jednotlivci. Jedním ze způsobů boje proti domácímu násilí je zvyšování informovanosti o obětech trestných činů, tedy i o obětech domácího násilí. Organizace pravidelně zveřejňuje statistické údaje o své činnosti, doplňuje tak data formálně získaná státními úřady, která jsou volně k dispozici široké veřejnosti. Samotná pasivně informativní činnost by nestačila ke zvýšení všeobecného povědomí společnosti, tudíž BKB zvolil i aktivní formu pomocí anonymních výzkumů a informačních kampaní. Nejvýznamnější výzkumy jsou od agentury STEM z let 2001 a 2006, které potvrdily správnost zvoleného způsobu informování společnosti jednotlivými kampaněmi. Medializování pomocí letáků, billboardů, reklamních spotů zanechá ve společnosti výraznou stopu, zvláště když je zdůrazněn potenciál oběti u každého jedince. Důležitým faktorem pro účinnost těchto akcí spočívá v jejich masívnosti, právě komplexní pokrytí celého území zajišťuje informovanost společnosti i v těch nejodlehlejších končinách. Druhým směrem je tlak vytvářený na politickou sféru, kdy jsou zasílány informativní dopisy jednotlivým politikům, ale i zastupitelským sborům jako celku. Výsledkem toho bylo v roce 1997 přizvání zástupců BKB do Poslanecké sněmovny ke konzultaci k připravovanému zákonu o finančním odškodnění obětem. Od roku 2000 je BKB zastoupen v poradním orgánu vlády – Republikovém výboru pro děti, mládež a rodinu.119
Činnost BKB je charakterizována principy, kterými se řídí:
„Bezplatnost Klienti za poradenskou službu neplatí. Bezplatnost se nevztahuje na služby nadstandardní (doplňkové), jako např. víkendové pobyty, doprovody k soudu mimo sídlo poradny apod.
Nestrannost Poradna je otevřena všem obětem trestných činů bez rozdílu. Žádná oběť-klient BKB nesmí být přímo ani nepřímo diskriminována podle rodu, pohlaví, etnického či rasového původu, sociálního postavení, náboženského vyznání, politického názoru, věku či invalidity. Rada je nestranná a neutrální (tj. bez hodnocení), je podána s přihlédnutím ke klientově situaci. Poradci, jejich asistenti a personál nevyjadřují názory politických stran a nekomentují vynášené rozsudky, pokud to nemá přímý význam pro oběť.
119
Stručná historie Bílého kruhu bezpečí. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.bkb.cz.
74
Rada a informace nejsou ovlivněny osobními názory a zájmy poradce. Pomoc BKB je prosta hodnocení, je maximálně neutrální a je podána s ohledem na klientovu aktuální situaci. Poradci BKB vždy respektují klienta a jeho rozhodnutí o tom, jak dál jednat. Oběti a jejich příbuzní jsou podporováni v samostatném jednání, aby se nestali závislými na poradcích. Každé jednání k věci je vedeno pouze se souhlasem klienta.
Nezávislost Poskytovaná služba je nezávislá na politických, ekonomických či náboženských vlivech. Je nezávislá na státní správě a místní samosprávě.
Diskrétnost Poradna zachovává důvěrnost sdělených informací a bez souhlasu klienta nesmí být poskytnuty jakékoli informace mimo poradnu. Klient má právo vystupovat v poradně anonymně. Sdělení klienta jsou vždy důvěrná. Poradci a asistenti jsou BKB zavázáni mlčenlivostí. Poradna není zbavena odpovědnosti při podezření ze spáchání trestného činu (neoznámení a nepřekažení trestného činu). Klient je na tuto skutečnost včas upozorněn. Klient má právo, aby rozhovor s ním probíhal mimo doslech a dohled jiných klientů. Veškeré aktivity podniknuté ve prospěch klienta jsou vedeny pouze s jeho vědomím a souhlasem. Bez souhlasu klienta není mimo poradnu sdělena k jeho věci žádná informace, vyjma těch, kde by poradce byl trestně odpovědný v případě neoznámení nebo nepřekažení trestného činu.“120
Ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí byla v roce 2001 zřízena DONA linka. Náplň činnosti je podobná jako u předešlé organizace, ale spektrum obětí je užší. Zaměřuje se výhradně na pomoc obětem domácího násilí. DONA linka je nepřetržitě fungující organizace, která poskytuje telefonickou pomoc 24 hodin denně. Jelikož zde není přímý kontakt s postiženým, volají i osoby, které by násilné jednání nedokázaly oznámit jiným způsobem, například muži či senioři. Anonymita zvyšuje u oběti pocit bezpečí a umožňuje jí svobodnou volbu vyslyšet rady, nebo je po odložení telefonního sluchátka ignorovat. DONA linka je volbou pro ty nejméně odvážné, co však již v sobě našli alespoň tu velkou odvahu změnit svou situaci. 120
Principy poradenské činnosti Bílého kruhu bezpečí. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.bkb.cz.
75
V České republice, stejně jako v mnoha ostatních zemích, existují i organizace více se zaměřující na jednotlivá pohlaví. U žen to jsou například proFem a ROSA, u mužů informační a poradenské portály Iustin či Chlapi v akci. Nemalou roli v pomoci obětem hrají též azylové domy, které poskytují pomoc osobám, jenž se ocitly v tíživé životní situaci. Oběti domácího násilí tak mohou využít jejich služeb, pokud se rozhodnou odejít ze společného obydlí. Hlavním posláním azylových je poskytnutí celkového hmotného zaopatření a sociálně psychologické pomoc lidem v krizových situacích. Dále se zaměřují na pomoc při překlenutí tohoto obtížného životní období a následného návratu do běžného života.121 Převážně existují azylové domy vyhrazené ženám s dětmi, nebo výhradně pro muže. Zařízení poskytující azyl pro obě součastně se vyskytují v minimální míře. V současné době existuje v České republice 78 azylových domů pro ženy a 46 pro muže.122 Tento nepoměr není nikterak zásadní a možnost hledat útočiště v azylovém domě je tak otevřena mužům i ženám.
9.3. Rodina a okolí
Z pohledu oběti je velice důležitá reakce jejího nejbližšího okolí, ať již to jsou samotní členové rodiny, přátelé či sousedé. Pokud zasahuje policie u případu domácího násilí, oznámí tento fakt příslušnému intervenčnímu centru, které se v následující době snaží oběti pomoci. Základem je poskytnout psychologickou pomoc, aby byla oběť schopna začlenit se zpět do společnosti a vrátit se ke svým blízkým. Tento přístup je pro další vývoj zcela zásadní. Oběť má vždy obavy z reakce okolí, stydí se a snaží se svůj problém utajit. Pokud se podaří jí dodat sebevědomí, je schopna návratu do běžné společnosti, což se bez vnějšího zásahu nemusí zdařit. Ve většině případů domácího násilí není s faktickou situací obeznámen nikdo třetí, natož policie. Rodina a přátelé jsou nejbližší jak pachateli, tak oběti. Právě oni jsou sto pozorovat změny v chování či drobné nuance oproti standardu. Okolí tak nesmí být slepé ani se snažit přehlížet neshody mezi partnery či rodiči a dětmi. Jelikož ve společnosti stále převládá mnoho mýtů a polopravd ohledně domácího násilí, nikdo si není jist vhodností postupu. Jedni mají 121
Poslání a cíle Střediska křesťanské pomoci Jihlava. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.diumc.cz. 122 databáze poskytovatelů sociálních služeb. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.adresar.bezdomovci.eu.
76
obavu, aby se nepletli do banálních záležitostí, druzí určité jednání nepovažují za domácí násilí. Zde je nutno zdůraznit, že projevený zájem není nikdy škodlivý. Někdy takové chování může být považováno za obtěžující, ale též může oběť zachránit. Nikdo nesmí zapomenout, že oběť domácího násilí je stále člověk, pouze jí potkalo osobní a částečně i společenské neštěstí. Nepotřebuje lítost či přehnaný zájem, potřebuje pochopení a podporu svých přátel a především své rodiny.
77
10. Závěr Domácí násilí je multifaktoriálním problémem, proto bylo cílem této práce jej již v úvodu definovat. Nejprve byl vymezen samotný pojem, aby nedocházelo k záměnám s jakýmkoliv násilným chováním v rodině, na což navázal popis specifických znaků. Právě díky těmto konkrétním projevům (neveřejnost, rozdělení rolí, dlouhodobost a opakování, eskalace, blízký osobní vztah mezi obětí a pachatelem) je možno nejlépe rozlišovat mezi domácím násilím a jiným násilným chováním. Následně byly popsány jednotlivé druhy domácího násilí, kde byl věnován prostor každému z jednotlivých druhů včetně jeho projevů. Je nutno podotknout, ač byly popisovány samostatně, většinou je jejich výskyt společný. První část se dále věnovala osobnosti pachatele a oběti. V rámci jednotlivých vědeckých metod nastal během let posun, kdy od prvních monooborových bylo postupem času přistoupeno k multioborovému nahlížení na účastníky domácího násilí. Tyto teorie se snažily nalézt universální vzorec pro výskyt domácího násilí, avšak výsledkem nebyl žádný určitý model chování, společnosti či biologických dispozic. Samostatně tak byla hodnocena oběť i pachatel z pohledu biologického, psychologického i sociologického. Ke každému z nich byly dostupny odborné studie, které se zaměřovaly na jednotlivé vlivy na osobu pachatele i oběti. Jejich analýzou tak bylo možno mapovat výskyt a vliv domácího násilí na obě strany konfliktu. Biologické předpoklady rozeného pachatele či oběti se neprokázaly jako opodstatněné. Důležitou stránkou bylo hodnocení psychické stránky, které ukazovalo rozdíly osob domácím násilím postižených oproti osobám touto problematikou nezasažených. Tento rozdíl se projevil především v psychice oběti, kde vlivem dlouhodobého týrání dochází k zásadním změnám, především k Syndromu týrané ženy a Stockholmskému syndromu, které byly dále popsány. Jako hlavní faktor ovlivňující výskyt násilí v rodinách je však sociální prostředí obklopující pachatele i oběť již od dětství. Analýzou dlouholetých studií věnovaných zkoumání sociálních vlivů na výskyt domácího násilí bylo vyhodnoceno právě sociální prostředí jako nejzásadnější faktor ovlivňující výskyt domácího násilí. V závěru první části jsou hodnoceny důvody vysoké latence domácího násilí. Na základě analýzy a vzájemné komparace statistických údajů státních orgánů, nestátních organizací a soukromých výzkumů byl konstatován jejich vzájemný značný nepoměr. To bylo přičítáno především všeobecnému přístupu k domácímu násilí. Dalším z důvodů je zcela jistě rozšíření mnoha mýtů a polopravd, tudíž jsem považoval za vhodné je blíže popsat a věnovat jim více prostoru. Celkově je vysoká latence problémem dvou stran. První je společnost, která
78
díky své nedostatečné informovanosti, plna obav či lhostejnosti, neprojevuje dostatečnou snahu domácí násilí řešit či aktivně proti němu zasahovat. Druhou je sama oběť, která z mnoha více či méně pochopitelných důvodů nepřistupuje aktivně k řešení své kritické situace. Druhá část práce se věnovala mužům, jako obětem domácího násilí. Po prvotním rozdělení na dvě základní skupiny týraných, od partnerky a od potomků, byl věnován prostor každé z nich. Snaha směřovala k nalezení drobných nuancí mezi domácím násilím všeobecně a u těchto konkrétních skupin obětí. Statisticky nižší výskyt mužských obětí je zapříčiněn převážně samotným přístupem mužů k násilí vůči nim. Všeobecně mají o domácím násilí nižší povědomí, než - li ženy, tudíž jej ve většině případů generalizují na domácí násilí v užším pojetí, tzv. hard domestic violence. Pokud není závažně zasaženo do jejich tělesné integrity, za násilí to ani nepovažují, nebo spíše, nepřiznají se, že to za něj považují. To je též příčinou vysoké latence domácího násilí na mužích, což potvrzují i anonymní výzkumy, kde se přiznává k pocitu týrání nepoměrně velké množství mužů.123 V třetí části byl zhodnocen český právní řád a jeho přístup k domácímu násilí. je patrná změna v posledních letech, kdy je tomuto problému věnován stále větší prostor. Přelomovým byl zákon č. 135/2006 Sb., o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí, který zavádí institut vykázání ze společného obydlí. Vzhledem ke krátké existenci nelze činit směrodatné závěry, ale statistiky z let 2007 a 2008 ukazují na jeho opodstatněnost, jelikož je tímto způsobem každoročně poskytnuta pomoc několika stům obětí. Bohužel i vykázání je institut postihující primárně pachatele, oběti poskytuje pomoc jen v nejbližších dnech. Spolupráce s intervenčními centry napomáhá oběti psychologickou a právní pomocí, dále též v obstarání nejnutnějších záležitostí. Opakovaná vykázání však poukazují na jisté nedostatky v komplexním řešení domácího násilí, které bude nutno postupně odstraňovat pomocí ucelenějšího přístupu a hlubšího pochopení tohoto problému. Posunu je patrno i v trestním právu, kdy je sledován trend v zohledňování domácího násilí v trestním zákoně. Nejen že byla zavedena skutková podstata tzv. domácího násilí124, ale v novém trestním zákoně je zohledněn i psychický stav oběti domácího násilí při případném odvetném útoku. 125 Jelikož od 1. 1. 2010 je účinný nový trestní zákoník, byla provedena komparace jeho jednotlivých ustanovení, která se týkají domácího násilí, s trestním 123
Obecně je z celkového počtu domácího násilí mužům přiřčeno 5 až 10%, v anonymních průzkumech je toto procento mnhonásobně vyšší. 124 § 215a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, § 199 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 125 § 141 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
79
zákonem dosavadním. Mimo již zmíněného zohlednění psychického stavu pachatele v skutkové podstatě zabití přináší nový trestní zákoník celkový přísnější přístup k jakémukoliv páchání zasahujícímu do tělesné integrity oběti. Právní úprava tak celkově směřuje k vnímání domácího násilí jako komplexu aktů, nikoliv již jen k jednotlivým projevům. Následně byly popsány možností budoucí právní úpravy, která by měla směřovat nejen k postihu pachatele, ale ve větší míře též k pomoci oběti. Poslední část byla věnována možnostem občanské společnosti, kdy jsou zakládány neziskové nestátní organizace, které nabízejí svou pomoc obětem, ať již formou přímé pomoci finanční, psychologické či právní, tak formou telefonického poradenství. Jako stěžejní byl vybrán Bílý kruh bezpečí, který poskytuje ve svých kontaktních střediscích pomoc obětem již od roku 1991. Díky jeho činnosti došlo k velkému pokroku v nahlížení české společnosti na domácí násilí, jelikož se nezaměřuje výhradně jen na pomoc obětem, ale též pořádá informační a reklamní kampaně upozorňující na tento fenomén. Nemalou úlohu též sehrál v legislativní tvorbě, kdy apeloval na zákonodárce či byl přizván k tvorbě jednotlivých zákonů. Popsán byl i přístup státních orgánů, které řeší domácí násilí, jsou to především Policie ČR a soudy. Ač jsou přesně stanoveny postupy řešení situací s potencionálním výskytem domácího násilí, vyskytuje se zde stále mnoho nedostatků, kdy je řešený případ nesprávně zhodnocen a není k němu přistupováno jako k domácímu násilí. Takové řešení nepoškozuje jen samotnou oběť, ale působí i vůči celé společnosti, jelikož nepodporuje důvěru v správné vyřešení problematické situace. V současnosti se přístup orgánů díky profesní osvětě stále zlepšuje, což je nezbytnou podmínkou řešení problematiky domácího násilí. Na konec, nikoliv v poslední řadě, jsou nastíněny možnosti rodiny a přátel, jak se vypořádat s případným výskytem domácího násilí. Jako hlavní východisko bylo shledáno oproštění se od strachu a jednat. Ač se z počátku mohou dostavit negativní následky, do budoucna je velká šance zlepšení situace jak pro oběť, tak pro pachatele.
80
Resumé The graduation thesis deals with a domestic violence which is a complex phenomenon caused by a number of various factors. The purpose of the thesis is to outline the most specific features of the domestic violence, especially of the domestic violence committed on men. The thesis also focuses on the description of current situation of the phenomenon of the domestic violence and on ways of relieving the situation. The first part of the thesis defines the term of the domestic violence. The definition of this term is important because domestic violence should not be confused with whatever violent behaviour within a family. The specific features of the domestic violence described in this part of the work are for instance division of roles, longevity and repetition, escalation of the domestic violence, and close personal relationship of a victim and an offender. They lead us to the possibility to distinguish between the domestic violence and any other violent behaviour. The first part of the thesis also deals with particular types of domestic violence. These types are described individually but it is important to know that they mostly occur in close connection to each other. The personality of an offender and a victim is specified. According to recent theories the offender and the victim are evaluated individually. It is proved that there is not any particular pattern of behaviour, society or biological dispositions that cause the occurrence of the domestic violence. The main factor is the social background of the offender and the victim from an early childhood. At the end of the first part of the thesis reasons of the high latency of the domestic violence are evaluated. Generally, there are two problematic aspects. First, the intervention of the society which is insufficiently informed is not active enough to relieve the problem of the domestic violence. Second, the victim does not approach actively to the problem of the violence. The second part of the thesis deals with the domestic violence committed on men. There are two main groups of victims: those mistreated by their female partners and those mistreated by their offspring. This part of the work also focuses on small distinctions between these particular groups of victims and the victims of the domestic violence in general. Statistically, there are less male victims than female victims. This fact is supported by the approach of men to the violence committed on them. Generally, men do not realise the domestic violence so much as women do. They predominantly grasp the domestic violence as
81
the mistreatment in the sense of hard domestic violence. It is a question of an assault on a man. If the man’s integrity is not attacked seriously it won’t be taken as the domestic violence, or rather, men do not admit that they see it as the domestic violence. This fact is the reason why the latency of domestic violence committed on men is high.
The third part of the thesis deals with the approach of the Czech system of law to the domestic violence. The way of approaching this problem has changed recently. The problem is discussed more than before since the Act number 135/2006 Sb. has been adopted. The Act introduced by the Institute of expulsion deals with the expulsion of the offender from the dwelling. Statistics from the year 2007 and 2008 have showed that the Act has a tangible effect, because it helps hundreds of victims every year. The approach of the criminal law has also changed. Generally, it no longer considers the domestic violence as a particular sign of behaviour but it takes it as a complex of acts. At first the subject matter of the domestic violence was introduced. Nowadays, the new criminal law takes into account also mental condition of the victim in possible retaliatory attack. The last part of the work deals with possibilities of the civil society which could help to lower the occurrence of the domestic violence. There are non-for-profit organisations which offer the service to the victims of the domestic violence. These non-public bodies are able to provide a direct financial, psychological and law support. Very often the telephone counselling is provided. The approach of the public authorities is still considered as insufficient. However, the situation is getting better thanks to further professional education which is inevitable in dealing with the problem of the domestic violence. The further education of public authorities is important because they are those organs which assure a possible criminalisation of the offender. Finally, there are other possibilities of relieving the problem of the domestic violence. The communication with the family and the friend of the victim considerably contributes to the improvement of the situation. The principal solution of the domestic violence is a deliverance from a fear and an active intervention against the offender. There is a high probability that the situation will be much better for the victim and also for the offender in the future than it is in particular moment of their relationship.
82
Seznam použitých pramenů Monografie
Blatníková, Š., Netík, K. Ženy jako pachatelky závažné trestné činnosti. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007. Buriánek, J., Kuchař, P. In kolektiv autorů. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006. Cook, P., W. Abused man: The hidden side of domestic violence. Westport: Praeger, 1997. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o. , 2004. Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s. , 2008. Čírtková, L., Červinka, F. Forenzní psychologie. Praha: SUPPORT, 1994. Čírtková, L., Macháčková, R., Vitoušová, M.. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích. Praha: Bílý kruh bezpečí, o. s. , 2002. Dutton, D. G. The Abusive personality. New York: Guilford, 1998. Finkelhor, D., Yllo, K. License to Rape: Sexual Abuse of Wives. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1985. Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o. p. s. , 2004. Huňková, M., Voňková, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva, Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím. Brno: Justiční akademie České republiky, 2004. Christiansen, K., O., Mednick, S., A. Biological Bases of Criminal Behavior. New York: Gardener Press, 1997. Kirsten, F. Frauen und Kriminalitaet. Konstanz: UVK Universitaetsverlag Konstanz, 2000. Martinková, M., Macháčková, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001. Marvanová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE nakladatelství s. r. o. , 2008. Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI, a. s. , 2008. Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2001.
83
Tjaden, P., Thoennes, N. Full Report of the Prevalence, Incidence, and Consequences of Violence against Women. Washington: National Institute of Justice and the Centers for Disease Control and Prevention, 2000. Urbanová, M., Večeřa, M., a kolektiv. Ženská delikvence. Adamov: MIKADAPRESS, s. r. o. , 2004. Vitoušová, P. Dynamika násilí na ženách v partnerských vztazích – poznatky z pětileté pomoci obětem trestných činů v ČR. In Sborník příspěvků českých a zahraničních dborníků přednesených na konferenci Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách. Praha: Koordinační kruh prevence násilí na ženách, 1997. Voňková, J., Macháčková, R. a kol. Domácí násilí – právní minimum pro lékaře. Praha: proFem o. p. s. , 2004. Walker, L., E. The battered women. New York: Harper and Row, 1979.
Odborné články
Čírtková, L. Domácí násilí. Kriminalistika, 2006, č. 3. Čírtková, L. Vybrané výzkumy a teorie domácího násilí. Policista, 2002, č. 7. Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od 1. 1. 2007. Právo a rodina, 2007, č. 1. Gjuričová, Š. Syndrom zavrženého rodiče. Právo a rodina, 2005, č. 10. Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika, 2005, č. 4. Mates, P. Příspěvek k právnímu řešení problému domácího násilí. Právní zpravodaj, 2007, č. 5. Pikálková, S. Sociologické studie / Sociological studies: Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině. Smutný, P. Novela zákona na ochranu před domácím násilím. Nová legislativa, 2006, č. 4. Svoboda, K. Soudní praxe při vykazování násilníka z bytu. Právní rozhledy, 2007, č. 5. van Dijk, T. a kol. A national study of the nature, Size and Effects of domestic violence in the Netherland. Europen Journal of Criminal Policy and Research, 1998, č.1. Vykopalová, H. Násilí v rodině. Kriminalistika, 2001, č. 4.
84
Internetové články a odkazy
Bobek, L. License to kill [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.rodice.wz.cz. Čírtková, L. Oběti domácího násílí [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www. help24.cz. Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika, 2005, č. 4. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www: http://aplikace.mvcr.cz. Kubátová, J. Zvíře jménem člověk. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.tagita.cz. Potter, J. Education systém fails boys. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www.menz.org.nz. Walla, C. Intrafamiliale Konflikte in der Gegenwartsgesellschaft. [citováno 10. března 2009]. Dostupný z: http://www. maennerbuero-trier.de.
www.adresar.bezdomovci.eu www.aplikace.mvcr.cz www.bkb.cz www.czso.cz www.diumc.cz www.domacinasili.cz www.domacinasili.info www.help24.cz www.charitahk.cz www.chlapivakci.cz www.iustin.cz www.koordona.cz www.maennerbuero-trier.de www.menz.org.nz www.mvcr.cz www.policja.pl www.profem.cz www.rodice.wz.cz www.rovnopravnost.cz www.rosa-os.cz 85
www.socio.com www.slovnik-cizich-slov.cz www.stopnasili.cz www.ta-gita.cz
Právní předpisy a judikatura
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1983, sp. zn. 2 Tz 1/83. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 3 To 30/2001. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp.zn. 7 To 174/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 To 269/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1001/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp.zn. 3 To 139/2007. 86
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 548/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 902/2007.
Závazný pokyn policejního prezidenta č. 179 ze dne 27. listopadu 2006, kterým se stanoví postup příslušníků Policie České republiky v případech domácího násilí
Komentáře právních předpisů
Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník : velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha : Linde, 2008. Jelínek a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 24. vydání, Praha: Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2006. Novotný, F., Růžička, M. a kol. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy. Komentář. 2. vydání, Praha: EUROUNION, s. r. o., 2002. Šámal, P. Trestní řád : komentář. II. díl. 6. vydání, Praha : C. H. Beck, 2008.
87
