Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Znaky skutkové podstaty trestného činu podle nového trestního zákoníku

Bohumír Janko 2010

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Znaky skutkové podstaty trestného činu podle nového trestního zákoníku“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

Podpis………………………………………………

2

Poděkování: Rád bych poděkoval vedoucímu bakalářské práce prof. JUDr. Vladimíru Kratochvílovi, CSc. za přínosné poznámky a konzultace, směřující ke zdárnému výsledku.

3

Úvod .................................................................................................................................. 5 1 Formální pojetí trestného činu ...................................................................................... 6 2 Subsidiarita trestní represe............................................................................................ 8 3 Přečiny a zločiny ........................................................................................................... 14 3.1 Přečiny ...................................................................................................................... 16 3.2 Zločiny ....................................................................................................................... 16 3.3 Zvlášť závažné zločiny ............................................................................................... 16 4 Pojem skutkové podstaty trestného činu .................................................................... 18 4.1 Třídění skutkových podstat trestných činů ............................................................... 19 5 Protiprávnost ............................................................................................................... 21 6 Objekt trestného činu .................................................................................................. 23 6.1 Třídění objektů trestných činů .................................................................................. 23 7 Objektivní stránka trestného činu ............................................................................... 27 7.1 Obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu ................................................ 27 7.2 Fakultativní znaky objektivní stránky trestného činu ............................................... 29 8 Subjekt - pachatel trestného činu ................................................................................ 31 8.1 Příčetnost .................................................................................................................. 32 8.2 Věk ............................................................................................................................ 33 8.3 Deliktní způsobilost mladistvého .............................................................................. 35 8.4 Znaky skutkové podstaty trestného činu charakterizující pachatele ....................... 35 9 Subjektivní stránka trestného činu .............................................................................. 37 9.1 Zavinění ..................................................................................................................... 37 9.2 Úmysl ........................................................................................................................ 39 9.3 Nedbalost .................................................................................................................. 40 9.4 Konstrukce skutkových podstat trestných činů z hlediska zavinění ......................... 41 9.5 Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu ............................................. 41 10 Omyl v trestním právu ............................................................................................... 43 10.1 Omyl skutkový......................................................................................................... 43 10.2 Omyl právní ............................................................................................................. 44 Závěr ………………………………………………………………………….………………………………………….....45

4

Úvod Od 1. 1. 2010 je účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Důvodem přijetí nového trestního zákoníku byl především fakt, že trestní zákon č. 140/1961 Sb. byl mnohokrát novelizován a tím byla narušena jeho celková jednota. Vzhledem k době přijetí starého trestního zákona, byl tento poznamenán politickoprávní doktrínou, což je vzhledem k politickým změnám ve společnosti po roce 1989 zásadní impuls pro změnu uvedeného stavu. Nový trestní zákoník je postaven na několika zásadách, které nejsou přímo definovány v trestním zákoníku, ale jsou vyjádřeny v jeho celkové koncepci. V úvodní části bakalářské práce se zabývám nejvýznamnější změnou, kterou je přechod od materiálního pojetí trestného činu na formální pojetí trestného činu. V další části své práce se detailněji zabývám pojmem subsidiarity trestní represe, která vyjadřuje zásadu, že ochrana právních statků má být uplatňována nejprve netrestními normami a až jako „nejzazší mez“ jsou použity normy trestněprávní. Dále se zabývám novým rozdělením trestných činů na méně závažné přečiny a závažnější zločiny s poněkud problematickým dopadem uvedené změny v policejní praxi. V dalších kapitolách vysvětluji samotný pojem skutkové podstaty trestného činu, výčet jejich znaků a popis podle právní nauky se zahrnutím změn, které přinesla rekodifikace trestního práva hmotného ve formě trestního zákoníku. V této části se rovněž zabývám změnou systematiky zvláštní části trestního zákoníku, která vychází z názoru, že na prvním místě je ochrana lidského života a zdraví. Z toho pramení i řazení jednotlivých hlav zvláštní části trestního zákoníku. Cílem bakalářské práce je upozornit na změny, které přinesl nový trestní zákoník, zejména s ohledem na formální pojetí trestného činu a subsidiaritu trestní represe. Uvedené změny nejvíce ovlivňují aplikaci konkrétních ustanovení trestního zákoníku v praxi, a proto si zaslouží zvýšenou pozornost.

5

1 Formální pojetí trestného činu „Trestní zákon č. 140/1961 Sb. byl založen na kombinovaném materiálně-formálním pojetí trestného činu, podle kterého byl trestný čin tvořen dvěma současně přítomnými znaky. Aby se jednalo o trestný čin, musel čin vykazovat znaky uvedené v zákoně a současně musel být nebezpečný pro společnost. Obě podmínky musely být splněny zároveň.“1 Náležitý stupeň nebezpečnosti činu pro společnost se hodnotil na základě individuálních konkrétních okolností případu. Demonstrativní výčet kritérií společenské nebezpečnosti byl obsažen v ustanovení § 3 odstavec 4 trestního zákona. „Formální pojetí trestného činu, obsažené v novém trestním zákoníku přitom neznamená, že by povaha a závažnost činu, která nahradila pojem společenské nebezpečnosti, který nebyl ani definován a jako kritéria používal čistě formální typové okolnosti v § 3 odstavec 4 trestního zákona, neměla po jeho přijetí již žádný význam. Naopak, tato materiální kritéria se v typové podobě uplatňují při stanovení, jaká typová jednání – skutkové podstaty (základní, privilegované i kvalifikované) – jsou trestnými činy a s jakou trestní sazbou, a dále i při ukládání trestů za formálně vymezené trestné činy (přečiny a zločiny), kde se kritéria povahy a závažnosti činu vymezená v § 39 odstavec 2 trestního zákoníku uplatní jako základní kritéria pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Kodifikace trestního práva hmotného vychází z formálního pojetí trestného činu, které však neznamená, že trestný čin lze chápat jako pouhý popis znaků charakterizujících trestný čin, neboť z hlediska jeho legislativního vymezení i jeho interpretace je třeba ho posuzovat jako čin společensky škodlivý, což však nemá při jeho aplikaci samostatný význam, jak tomu bylo u materiálního pojetí. Zásadní rozdíl je však v přístupu k trestnému činu, kde formální pojetí neumožňuje orgánům činným v trestním řízení jít nad rámec vymezený zákonodárcem, který jako jediný subjekt je oprávněn určit, co je a co není trestným činem, včetně kvalifikovaných

1

JELÍNEK, Jiří, O novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny – květen 2009 – trestněprávní sekce, s. 23

6

i privilegovaných skutkových podstat trestných činů, čímž jednoznačně stanoví hranice trestní odpovědnosti.“2 „Oproti § 3 trestního zákona došlo především k vypuštění tzv. materiálního znaku („pro společnost nebezpečný čin“) a doplnění „protiprávnosti“ přímo do definice trestného činu, což má pak návaznost na další ustanovení trestního zákoníku. Podle důvodové zprávy formální pojetí trestného činu odpovídá více logice trestního práva spočívající v tom, že se řízení např. pro méně závažné výtržnictví zastaví, než aby se takové méně závažné výtržnictví již předem nepovažovalo za trestný čin, což by mohlo mít především u mladistvých pachatelů za následek nedostatek právního vědomí. Formální pojetí trestného činu vede k přesnějšímu vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů (aniž by tyto skutkové podstaty byly kasuistické), neboť neumožňuje ponechat řešení vágních nebo širokých zákonných pojmů na judikatuře soudů. Navíc důsledně naplňuje zásadu žádný trestný čin bez zákona. Formální pojetí trestného činu také lépe reflektuje oddělení moci zákonodárné od soudní a výkonné, neboť vymezení trestných činů důsledně ponechává na Parlamentu České republiky a soudům ponechává jen posuzování, zda jsou jednáním konkrétního pachatele naplněny znaky trestného činu, aniž by soud byl oprávněn dospět k závěru, že při naplnění zákonných znaků nejde o trestný čin s ohledem na nesplnění jeho materiální podmínky. V této souvislosti je pak nutno připomenout, že takový závěr za platnosti a účinnosti trestního zákona, založeného na materiálním pojetí, mohl učinit nejen soud, ale i státní zástupce a policejní orgán“.3 Podle mého názoru je soud na základě ustanovení § 12 odstavec 2 trestního zákoníku oprávněn posoudit, zda konkrétní jednání je trestným činem nebo není a rozhodnout o trestní odpovědnosti pachatele.

2

3

Dostupné z: www.ustavprava.cz/files/dz_k_tz.doc

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 101

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

7

2 Subsidiarita trestní represe „V liberálním demokratickém právním státu je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Toto pojetí, které v obecné poloze řeší vztah hierarchie odpovědnosti, včetně vztahu k přestupkům a jiným správním deliktům, právně vyústilo do zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do textu trestního zákoníku, což má nepochybně za cíl posílit její praktické využití při aplikaci konkrétních trestněprávních norem.“4 Trestní zákoník upravuje v § 12 odstavec 2 zásadu subsidiarity trestní represe jako právní zásadu, nikoli jako konkrétní normu, což vyjadřuje přímo v názvu tohoto ustanovení. Zásady se svou strukturou liší od norem, neboť přikazují, aby jejich obsah byl realizován v co nejvyšší míře, samozřejmě s ohledem na ostatní zásady. Zásady trestního práva jsou obecnějšího charakteru než právní normy a tvoří harmonickou, ucelenou soustavu, vnitřně jednotnou, zaměřenou na splnění účelu trestního práva. „Ustanovení § 12 odstavec 2 trestního zákoníku tím, že váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, vyjadřuje princip ultima ratio. Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývající princip ultima ratio byl sice původně chápán jako princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestněprávní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy 4

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 92

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

8

mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe, jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního nebo správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.“5 „Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyžaduje v novém trestním zákoníku splnění dvou kumulativních podmínek a) Jde o případy společensky škodlivé b) Nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“6 „Termín společenská škodlivost je v trestním zákoníku určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odstavec 2 uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry a škodlivost je určována především intenzitou naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu. Nově stanovená zásada subsidiarity trestní represe v § 12 odstavec 2 zdůrazňuje, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Materiální korektiv v podobě zásady subsidiarity trestní represe se tedy musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu a ostatním hmotněprávním institutům, ale i k trestněprávním důsledkům, vztahujícím se k trestní odpovědnosti, tedy k trestním sankcím, ukládaným podle trestního zákoníku.“7

5

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 93 6 JELÍNEK, Jiří, O novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny – květen 2009 – trestněprávní sekce, s. 25 7 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 101-102

9

„Nový trestní zákoník společenskou škodlivost záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu.“8 Ztotožňuji se s názorem Jelínka, který uvádí k pojmu „společenská škodlivost“, vyjadřující zásadu subsidiarity v § 12 odstavec 2 trestního zákoníku, že „jde o pojem stejně neurčitý jako pojem „nebezpečnosti činu pro společnost“, který používal trestní zákon z roku 1961. Formální kritéria pro stanovení stupně společenské škodlivosti v legální definici trestného činu uvedena nejsou.“9 Důvodová zpráva argumentuje tím, že pojem „škodlivost“ vyjadřuje skutečnost, že škodlivost směřuje do minulosti, zatímco pojem „nebezpečnosti činu“ směřuje do budoucnosti. V této souvislosti je pojem „škodlivost“ vhodný pro vyjádření závažnosti poruchových deliktů, ale nevhodný pro hodnocení závažnosti ohrožovacích deliktů, které mají způsobit újmu na chráněném vztahu do budoucnosti. Ze stejných důvodů je označení společenská škodlivost také nevhodné pro vývojová stadia trestné činnosti. „Společenská škodlivost činu bude tedy v konkrétním případě zejména dána významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl trestný čin spáchán, osobou pachatele, mírou zavinění pachatele a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Takové pojetí tedy vede k tomu, že společenskou škodlivost, vyplývající ze zásady subsidiarity trestní represe, budeme považovat za materiální korektiv formální definice trestného činu.“10 „Nový trestní zákoník terminologicky rozlišuje hodnocení rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe od hodnocení kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry. Vztahuje-li se ustanovení § 12 odstavec 2 o 8

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 94 9 JELÍNEK, Jiří, O novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny – květen 2009 – trestněprávní sekce, s. 27 10 JELÍNEK, Jiří, O novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny – květen 2009 – trestněprávní sekce, s. 26

10

zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti, zatímco u povahy a závažnosti trestného činu jde o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, v němž soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele trestného činu, a proto pohled a přístup soudu k těmto kritériím, byť jsou obecně vymezena stejnými pojmy, musí být s přihlédnutím k povaze zásady subsidiarity trestní represe návazné na princip ultima ratio zákonitě jiný, což je třeba i v zákonné dikci náležitě odlišit. Trestní zákon z roku 1961 při obecném použití materiálního znaku, spočívajícího v nebezpečnosti činu pro společnost, toto nerozlišoval, a vyžadoval v ustanovení § 3 odstavec 1,2,4 trestního zákona při posuzování materiálního znaku trestného činu a v § 31 odstavec 1 trestního zákona při stanovení druhu trestu a jeho výměry hodnocení v zásadě stejné, jak vyplývá i z odkazu na § 3 odstavec 4 trestního zákona. Z těchto důvodů trestní zákoník používá v ustanovení § 12 odstavec 2 o zásadě subsidiarity trestní represe a v ustanovení § 39 odstavec 2 o povaze a závažnosti trestného činu odlišné pojmy, neboť jde o řešení zcela rozdílných otázek, a to na jedné straně otázky uplatnění trestní odpovědnosti, respektive řešení spodní hranice trestní odpovědnosti, a na druhé straně stanovení druhu a výměry trestu v případě, v němž z hlediska ustanovení § 12 odstavec 2 se již došlo k závěru, že uplatnění trestní represe je již namístě, tedy jinými slovy, že konkrétní spáchaný trestný čin je natolik společensky škodlivý, aby byl uplatněn trestní postih.“11 „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu. Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch 11

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 94

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

11

znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (hrubá neslušnost, výtržnost). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní trestné činy byly považovány za trestné činy.“12 „Konkrétní společenskou škodlivost je třeba řešit v každém posuzovaném případě přísně individuálně především: a) S přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem podřaditelným pod jednotlivé znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu b) Vzhledem k dalším okolnostem případu, což důvodová zpráva naznačuje odkazem na § 39 odstavec 2 trestního zákoníku c) S přihlédnutím k trestní sazbě zvažovaného trestného činu, která vždy vyjadřuje typovou společenskou škodlivost takového trestného činu d) Zvážení, zda nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu Trestní zákoník se nepokouší definovat či stanovit nějaký obecný stupeň nejmenší společenské škodlivosti, odpovídající například nepatrnému, respektive vyššímu než nepatrnému stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odstavec 2 trestního zákona, poněvadž takovýto blíže nespecifikovaný pojem stejně nemá žádný konkrétní materiální obsah, a navíc z hlediska společenské škodlivosti ve smyslu trestního zákoníku nejde o jednotnou hranici pro všechny trestné činy v kategoriích přečinů a zločinů, ale naopak o naznačený individuální a konkrétní přístup ke každému spáchanému trestnému činu.“13 „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe v § 12 odstavec 2 trestního zákoníku bylo reakcí na opakovaně vyslovovanou obavu, že by formální pojetí trestného činu v trestním zákoníku mohl vést k přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, které jsou dnes odloženy ještě před zahájením trestního stíhání.“14

12

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 95 13 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 103 14 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 95

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

12

„Zásada subsidiarity trestní represe se promítá v každé skutkové podstatě trestného činu, což však neznamená, že by se jí soud měl zabývat v každém případě, který posuzuje. Pokud jde o její aplikaci při úvaze, zda určité jednání naplňuje znaky trestného činu či nikoli, je třeba mít na paměti, že nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, ale o zásadu, která musí být používána a aplikována v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle této zásady je třeba zvažovat spíše konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele, než typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu, vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody, byť ani tu není možno v konkrétním posuzovaném případě zcela pominout. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14, bude tato zásada nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o takzvaný hraniční případ trestní odpovědnosti.“15

15

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 105

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

13

3 Přečiny a zločiny Do 31. 12. 2003 bylo české trestní právo koncipováno na principu monopartičním (jednotný pojem trestného činu). Trestný čin po této změně reálně nepředstavoval kategorii jen jedinou, ale byl i nadále kategorizován. Přijetím zákona č. 218/2003 Sb. se diferencoval čin soudně trestný na trestný čin dospělého a provinění mladistvého, které se lišily dolní hranicí typové materiální stránky. U dospělého musela být vyšší než nepatrná, u mladistvých pak vyšší než malá. Nové ustanovení trestního zákoníku zavádí bipartici trestných činů v podobě méně závažných přečinů a závažnějších zločinů. Subkategorii zločinů představují zvlášť závažné zločiny. Provinění, jako pouhé označení pro trestný čin spáchaný mladistvým, samostatnou kategorii trestného činu, vedle zločinu a přečinu, nepředstavuje. Oproti trestnímu zákonu je tedy opuštěno dosavadní pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu je zachován jako nadřazený termín. Tato kategorizace trestných činů rozšíří prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pro diferenciaci trestních sankcí. Uvedená kategorizace se odrazí i v trestním procesu a bude základem pro vytvoření různých typů řízení, příslušnosti soudů, vymezení řízení před samosoudcem, používání odklonů a dalších institutů trestního řízení. Standardní řízení bude konáno o zločinech, u přečinů budou převažovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řešení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace. Souhlasím s Jelínkem, který uvedené vysvětlení zpochybňuje, když uvádí, že na reformu trestního práva hmotného měla navázat i reforma trestního práva procesního, protože „zpřísnění trestní represe v novém trestním zákoníku se negativně odráží při řešení praktických procesních otázek. Ačkoliv nový trestní zákoník deklaruje zásadu subsidiarity trestní represe, jako jednu ze zásad v novém trestním zákoníku, přesto je celkově založen na zostření trestní represe. Zpřísnění trestní represe tak bude mít významné důsledky pro trestní řízení. Například v důsledku zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, zejména u kvalifikovaných skutkových podstat, nebude možné použít odklonů v trestním řízení, tedy nebude možné použít podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání u těch trestných činů, u nichž takový postup podle dosavadní právní úpravy byl možný. V důsledku vyšší trestní sazby nebude také možné konat řízení před samosoudcem u deliktů, u nichž se podle 14

dosavadní právní úpravy takové řízení konalo a podle nové právní úpravy nebude možné ani ukládat alternativní tresty, vázané na horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody.“16 Uvedené zvláštní způsoby řízení je možné konat pouze u přečinů, kde horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let. Podle mého názoru na rekodifikaci trestního práva hmotného, ohledně zavedení bipartice trestných činů na přečiny a zločiny, z pohledu policejní praxe, dosud nezareagovalo policejní prezidium. Z interních aktů řízení je v současné době účinný Závazný pokyn policejního prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení. Zde je v hlavě I., článku 4, odstavci 1a) ohledně věcné a funkční příslušnosti uvedeno, že obvodní oddělení a oddělení železniční policie jsou příslušná k šetřením a prověřováním trestných činů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři roky. V odstavci 1c)1 uvedeného závazného pokynu je uvedeno, že oddělení obecné kriminality, oddělení hospodářské kriminality, skupin případových analýz a informační kriminality jsou příslušná k vyšetřováním trestných činů, pokud jim byly oznámeny a pokud u nich zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje tři roky. V praxi uvedené ustanovení vytváří situace, kdy Služba kriminální policie a vyšetřování je věcně příslušná například k šetření méně závažných přečinů, kterých se dopustil neznámý pachatel. Uvedené trestné činy musí evidovat a šetřit a její činnost se tak zaměřuje jiným směrem, než k šetření a odhalování pachatelů závažnějších zločinů. Z uvedeného by bylo efektivnější, kdyby Služba kriminální policie a vyšetřování byla věcně příslušná k vyšetřování zločinů a k šetření přečinů by byla příslušná obvodní oddělení a oddělení železniční policie.

16

JELÍNEK, Jiří, O novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny – květen 2009 – trestněprávní sekce, s. 21

15

3.1 Přečiny Přečiny jsou trestním zákoníkem definovány pozitivně. Jsou to všechny nedbalostní trestné činy, tedy bez ohledu na horní hranici trestní sazby odnětí svobody a pouze ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let, tedy včetně horní hranice pěti let odnětí svobody. U úmyslných trestných činů je rozhodující pro rozhraničení přečinů od zločinů horní hranice odnětí svobody, bez ohledu na to, jaký typ zavinění se vztahuje k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby z hlediska § 17 trestního zákoníku. Nižší typovou závažnost přečinů, na rozdíl od zločinů, vyjadřuje trestní zákoník především méně závažnou formou zavinění u konkrétní skutkové podstaty, to je nedbalostí, a to bez ohledu na trestní sazbu odnětí svobody. U úmyslných trestných činů je rozlišení z hlediska typové závažnosti stanoveno nižší horní hranicí trestní sazby odnětí svobody na pět let.

3.2 Zločiny Zločiny vymezuje trestní zákoník negativně tak, že jsou jimi všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny. Jsou to tedy výlučně všechny úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby převyšující pět let. Vyšší typovou závažnost zločinů vyjadřuje trestní zákoník vyšší horní hranicí trestní sazby odnětí svobody u úmyslných trestných činů, než je tomu u přečinů. Dolní hranice trestní sazby odnětí svobody při vymezení kategorie zločinu a jejím rozhraničení od kategorie přečinů nehraje žádnou roli.

3.3 Zvlášť závažné zločiny „Zvlášť závažné zločiny představují subkategorii zločinů. Mezi zvlášť závažné zločiny patří jen ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Do kategorie zvlášť závažných zločinů spadají všechny zločiny, za něž připouští trestní zákoník ve zvláštní části výjimečný trest.“17

17

ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., HERCZEG, J., aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Nakladatelství C.H. Beck, 2009, s. 151

16

Vyšší typovou závažnost zvlášť závažných zločinů, na rozdíl od zločinů ostatních, vyjadřuje trestní zákoník při téže formě zavinění vyšší horní hranicí trestní sazby odnětí svobody, než je tomu u zločinů ostatních. Dolní hranice trestní sazby odnětí svobody při vymezení kategorie zločinu a jejím rozhraničení od kategorie zvlášť závažného zločinu nehraje roli. Zvlášť závažný zločin je obdobou dříve používané kategorie „zvlášť závažný úmyslný trestný čin“ ve smyslu § 41 odstavec 2 trestního zákona, byť s vyšší horní hranicí trestní sazby odnětí svobody, která dříve činila 8 let. Z výše uvedeného je třeba připomenout, že tam, kde zákon hovoří o zločinu, může podle okolností případu jít o subkategorii zvlášť závažného zločinu. Opačně to však neplatí.

17

4 Pojem skutkové podstaty trestného činu Základem trestní odpovědnosti je podle platného českého trestního práva trestný čin. Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). „Souhrn typových znaků trestného činu určitého druhu, typických pro nebezpečnost činu tohoto druhu pro společnost, se v nauce označuje jako skutková podstata trestného činu. Pojem skutkové podstaty trestného činu lze tedy definovat jako souhrn typových znaků, kterými se od sebe odlišují různé typy trestných činů. Někdy bývá skutková podstata definována jako souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je navzájem.“18 „Při vlastním zkoumání toho, zda došlo k naplnění skutkové podstaty konkrétního trestného činu, musíme zkoumat jednotlivé znaky skutkové podstaty zvlášť. Podmínkou naplnění skutkové podstaty konkrétního trestného činu je vždy naplnění všech zákonných znaků trestného činu. Pokud absentuje jen jediný znak trestného činu, nejde o trestný čin, jde o nedostatek skutkové podstaty jako celku.“19 To v rámci dokazování orgány činnými v trestním řízení znamená, že nedošlo k naplnění formální stránky trestného činu jako celku. Toto jednání pak nelze považovat za trestný čin. Největším problémem v praxi je prokázání subjektivní stránky trestného činu, tzn. zavinění ze strany pachatele. „Znaky skutkové podstaty trestného činu jsou uvedeny v trestním zákoně, a to jak v části zvláštní, tak i v části obecné, která tvoří s částí zvláštní nerozlučnou jednotu. Význam skutkových podstat záleží především v přesném vymezení podmínek trestní odpovědnosti, která se děje výčtem znaků trestného činu. Znaky skutkové podstaty označují hranice kriminalizace určitých jednání a jejich penalizace. Přesné, jasné a určité skutkové podstaty jsou také jednou ze záruk zákonnosti trestněprávního postihu a ovlivňují kvalitu práce orgánů činných v trestním řízení. Formulace skutkové podstaty 18

NOVOTNÝ, Oto, DOLENSKÝ, Adolf, JELÍNEK, Jiří aj. Trestní právo hmotné, obecná část, 4. přeprac. vyd., Praha, ASPI Publishing, s.r.o., 2003, s. 95 19

FRYŠTÁK, Marek, GALÁT, Michal, HEINZ, Roman aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Ostrava, KEY Publishing, s.r.o., 2009, s. 35

18

trestného činu uskutečňuje ústavní zásadu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny).“20

4.1 Třídění skutkových podstat trestných činů 1) Podle vyjádření v zákoně a) Popisné – samy přímo podávají legální definici pojmů b) Odkazovací – odkazují na konkrétní právní normu c) Blanketové – obecně se dovolávají jiných právních norem 2) Podle závažnosti trestných činů jimi charakterizovaných a) Základní – uvádějí znaky běžného typu daného trestného činu a jsou v ní obsaženy všechny čtyři povinné znaky trestného činu. Zpravidla je obsažena v prvním odstavci zákonného ustanovení, v některých zákonných ustanoveních je obsažena i v odstavci druhém b) Kvalifikované – jsou tvořeny znaky základní skutkové podstaty a dalšími znaky, a to nad rámec znaků obsažených v základní skutkové podstatě; tyto znaky vyjadřují vyšší společenskou škodlivost jednání, než které je popsané v základní skutkové podstatě. Vždy odkazuje na základní skutkovou podstatu a je standardně obsažena v odstavci druhém, respektive třetím nebo čtvrtém a jsou spojené s vyšší trestní sazbou. Vyšší typová společenská škodlivost může spočívat v závažnějším porušení nebo ohrožení objektu trestného činu nebo ve způsobu provedení trestného činu. Kvalifikovaná skutková podstata modifikuje základní skutkovou podstatu, ale nikoli v jejích podstatných znacích nebo v podstatných vlastnostech c) Privilegované – jsou v nich obsaženy znaky typově méně společensky škodlivé, než je tomu u základních skutkových podstat Skutkové podstaty kvalifikované i privilegované jsou v poměru speciality ke skutkovým podstatám základním. 3) Podle struktury a) Jednoduché – charakterizuje všechny příslušné prvky trestného činu vždy jen jediným znakem 20

NOVOTNÝ, Oto, DOLENSKÝ, Adolf, JELÍNEK, Jiří aj. Trestní právo hmotné, obecná část, 4. přeprac. vyd., Praha, ASPI Publishing, s.r.o., 2003, s. 96

19

b) Složité – vytváří se ze znaků jiných skutkových podstat, například v ustanovení § 173 odstavec 1 trestního zákoníku (loupež); primárním znakem je zde osobní svoboda, sekundárním objektem je cizí majetek. Složená skutková podstata má vždy přednost před jednoduchou skutkovou podstatou. Mnohost znaků složité skutkové podstaty se může projevovat v tom, že její naplnění vyžaduje všechny tyto znaky – kumulativní skutková podstata (např. trestný čin loupež dle § 173 trestního zákoníku). Naproti tomu tzv. alternativní skutková podstata jako typ složité skutkové podstaty je vytvořena tak, že některé znaky stejného druhu jsou dány alternativně, například v ustanovení § 310 trestního zákoníku (rozvracení republiky) je vyjádřeno alternativně více objektů; k naplnění znaků skutkové podstaty postačí, že jednáním popsaným v příslušném ustanovení je zasažen jeden z chráněných zájmů. U jiných skutkových podstat je uvedena alternativně forma zavinění, tedy příslušný trestný čin je možné spáchat úmyslně nebo z nedbalosti. Jednotlivé

skutkové

podstaty

jsou

charakterizovány

pěti

skupinami

znaků:

protiprávností, objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou.

20

5 Protiprávnost Trestným činem může být ve smyslu § 13 odstavec 1 pouze čin protiprávní. Protiprávnost proto musí být dána u každé skutkové podstaty, neboť trestným činem může být jen jednání právem zakázané nebo nedovolené. Protiprávnost se zpravidla dovozuje z porušení právních norem jiných právních odvětví, než je trestní právo. Protiprávnost však může také vyplývat přímo z trestního zákona, protože tím, že je čin uveden v trestním zákoně jako trestný, je zároveň vyjádřeno, že je to i čin zakázaný. „Protiprávnost se tedy obecně vyvozuje z celého právního řádu, a proto začlenění protiprávnosti do skutkové podstaty trestného činu je někdy zpochybňováno, neboť protiprávnost, zejména pokud není vysloveně zmíněna v konkrétní skutkové podstatě trestného činu, má spíše charakter obecného znaku trestného činu, který v této obecné podobě nemá schopnost odlišit skutkovou podstatu jednoho druhu trestného činu od jiných druhů trestných činů. Na druhé straně tuto schopnost mají konkrétní vymezení znaku protiprávnosti u některých skutkových podstat, neboť zpravidla v těchto případech má zákon na mysli konkrétní typ protiprávnosti, vázaný na určitý právní předpis (např. § 161 trestního zákoníku – „jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství“). Obecnou charakteristiku protiprávnosti, podobně jako obecné znaky charakterizující pachatele (věk a příčetnost), do skutkové podstaty nezahrnujeme, neboť nejde o znaky odlišující jednotlivé typy trestných činů, ale naopak o znaky všem trestným činům společné. Na druhé straně, kde je protiprávnost dostatečně typizována, má takovouto rozlišovací schopnost. Proto v těch skutkových podstatách, kde zákon konkrétně uvádí a zpravidla i vymezuje protiprávnost jako znak dispozice právní normy, je tento znak součástí typových znaků trestného činu. Z uvedených důvodů je protiprávnost jedním z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu.“21 Podle mého názoru z výše uvedeného tvrzení, že věk a příčetnost nezahrnujeme do obecných znaků charakterizujících pachatele, můžeme dovodit, že čtrnáctileté dítě, které spáchá například zločin vraždy podle ustanovení § 140 odstavec 1 trestního 21

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 112-113

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

21

zákoníku, svým jednáním naplní skutkovou podstatu uvedeného činu. Toto tvrzení odporuje podmínce, že trestný čin může spáchat pouze osoba, která dovršila věku patnáct let a je příčetná. Pro konkrétní vymezení znaku protiprávnosti u jednotlivých skutkových podstat trestných činů trestní zákon používá různé formulace, které mají různý stupeň konkretizace (např. neoprávněně, bez povolení, nedovoleně, v rozporu s jiným právním předpisem, porušení zákona nebo jiného právního předpisu, jinak než způsobem přípustným podle zákona, v rozporu se zásadami a pravidly).

22

6 Objekt trestného činu Obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu je objekt trestného činu. Objekt trestného činu charakterizují ve vztahu k ostatním znakům skutkové podstaty určité zvláštnosti; má klíčový význam pro skutkovou podstatu trestného činu. Je hlediskem pro systematiku zvláštní části trestního zákoníku. Zpravidla není vyjádřen v zákoně a musíme jej dovozovat výkladem. Jde o teoretickou, abstraktní konstrukci. Zpravidla objekt trestného činu definujeme jako společenské vztahy (vlastnické), zájmy a hodnoty (život, zdraví, čest, důstojnost) chráněné trestním zákonem. Pro označení těchto vztahů, zájmů a hodnot se někdy používá označení právní statek. Trestní právo chrání společenské hodnoty a vztahy, upravené jinými právními odvětvími, zejména právem ústavním, občanským, rodinným, administrativním. Trestní ochrana má v těchto případech druhotný charakter. Například ustanovení § 196 trestního zákoníku o trestném činu zanedbání povinné výživy zajišťuje dodržování příslušných ustanovení rodinného práva.

6.1 Třídění objektů trestných činů Objekt trestného činu je určitým zobecněním, teoretickou konstrukcí, která má ovšem oporu v trestním zákoně. Trestní zákon výslovně neužívá výrazu objekt trestného činu. Objekt trestného činu můžeme zkoumat z různých hledisek, například podle stupně obecnosti. 1) Obecný (rodový) objekt Abstraktní pojem, který je formulován absolutně obecně. Jeho význam spočívá v tom, že shrnuje veškeré zájmy, které je třeba chránit trestním zákonem 2) Druhový (skupinový) objekt Konkretizuje obecný objekt. Je vyjádřen společnými druhovými rysy individuálních objektů jednotlivých trestných činů. Představuje širší nebo užší skupinu příbuzných chráněných zájmů, které patří do téže oblasti. Zákonodárce je obvykle seskupuje do jedné hlavy nebo jednoho dílu ve zvláštní části trestního zákoníku. Druhové objekty jsou tedy vyjádřeny v trestním zákoníku v názvech hlav, respektive dílů zvláštní části trestního zákoníku. Formuluje nejdůležitější vztahy a zájmy chráněné trestním zákonem. Některé hlavy zvláštní části trestního zákoníku vyjadřují jeden druhový objekt trestných činů, například hlava pátá – trestné činy proti majetku. Do jiných hlav zvláštní 23

části jsou soustředěny trestné činy s více druhovými objekty, svou povahou příbuznými, například hlava čtvrtá – trestné činy proti rodině a dětem, hlava první – trestné činy proti životu a zdraví. Význam skupinového objektu spočívá v systematickém rozdělení trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Členění zvláštní části a pořadí hlav ve zvláštní části však má také vyjadřovat pořadí chráněných hodnot podle jejich důležitosti. S tím souvisí změna systematiky zvláštní části trestního zákoníku. Změna v přístupu k trestněprávní ochraně významných společenských zájmů novým trestním zákoníkem a nadřazení základních lidských práv a svobod nad ostatní zájmy chráněné tímto zákonem, vyjadřuje i nové pořadí jednotlivých hlav zvláštní části trestního zákoníku. Do středu pozornosti a v důsledku toho i do popředí trestněprávní ochrany se dostává člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, nedotknutelnost, důstojnost, vážnost, čest, ochrana jeho soukromí, obydlí, majetku a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů. Z těchto důvodů byly do první hlavy trestního zákoníku zařazeny trestné činy proti životu a zdraví, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě sedmé. Zde jsou jako nové skutkové podstaty zařazeny trestné činy podle § 141 zabití, § 159 nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, § 164 neoprávněné odebrání tkání a orgánů a § 166 odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu. Do druhé hlavy trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě osmé. Sem byl jako nová skutková podstata zařazen trestný čin podle § 183 porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí. Do hlavy třetí trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, které byly v trestním zákoně zařazeny v druhém oddílu hlavy osmé. Zde jsou jako nové skutkové podstaty zařazeny trestné činy podle § 186 sexuální nátlak a § 190 prostituce ohrožující mravní vývoj dětí. Trestné činy proti rodině a dětem byly z hlediska chráněných zájmů zařazeny do čtvrté hlavy zvláštní části trestního zákoníku, kdy v trestním zákoně byly zařazeny v hlavě šesté.

24

Ochranu majetku, vlastnických, užívacích i dalších práv k němu vyjadřují skutkové podstaty trestných činů proti majetku zařazených do páté hlavy, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě deváté. Sem byly jako nové skutkové podstaty zařazeny trestné činy podle § 212 dotační podvod, § 217 legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, § 227 porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, § 231 opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat a § 232 poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti. V hlavě šesté jsou zařazeny trestné činy hospodářské, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě druhé. Zde jsou jako nové skutkové podstaty zařazeny trestné činy podle § 237 neoprávněná výroba peněz, § 249 neoprávněné vydání cenného papíru, § 250 manipulace s kurzem investičních nástrojů a § 271 padělání a napodobení díla výtvarného umění. Život, zdraví nebo majetek chrání i skutkové podstaty trestných činů obecně nebezpečných, které jsou zařazeny do sedmé hlavy a v trestním zákoně byly zařazeny v hlavě čtvrté. Sem jsou jako nové skutkové podstaty zařazeny trestné činy podle § 278 poškození geodetického bodu, § 282 nedovolená výroba a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu, § 285 nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, § 288 výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem. Trestné činy proti životnímu prostředí jsou nově samostatně zařazeny v hlavě osmé. Jako nové skutkové podstaty jsou sem zařazeny trestné činy podle § 297 neoprávněné vypuštění znečišťujících látek, § 303 zanedbání péče o zvíře z nedbalosti a § 305 neoprávněná výroba, držení a jiné nakládání s léčivy a jinými látkami ovlivňujícími užitkovost hospodářských zvířat. V dalších hlavách následují trestné činy proti kolektivním zájmům a právům, tedy proti státu, jako nejvyšší formě politické organizace společnosti, v té souvislosti i proti mezinárodním organizacím vytvářeným státy, dále proti státním i samosprávným orgánům, úředním osobám, některým vybraným právnickým osobám a jiným organizacím. V hlavě deváté jsou zařazeny trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě první. Sem byl jako nová skutková podstata zařazen trestný čin podle § 315 zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace. V hlavě desáté jsou trestné činy proti 25

pořádku ve věcech veřejných, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě třetí. Jako nové skutkové podstaty sem byly zařazeny trestné činy podle § 328 přisvojení pravomoci úřadu, § 338 osvobození vězně, § 342 neoprávněné zaměstnávání cizinců a § 354 nebezpečné pronásledování. Trestné činy proti brannosti jsou zařazeny v hlavě jedenácté, které byly v trestním zákoně zařazeny rovněž v hlavě jedenácté. Na tuto hlavu navazuje hlava dvanáctá obsahující trestné činy vojenské, které byly v trestním zákoně zařazeny ve stejné hlavě. Sem byl jako nová skutková podstata zařazen trestný čin podle § 388 vyhýbání se výkonu strážní, dozorčí nebo jiné služby a § 398 porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru. V hlavě třinácté jsou zařazeny trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy, které byly v trestním zákoně zařazeny v hlavě desáté. Pro zařazení této hlavy na konec trestního zákoníku svědčí význam, který přesahuje rámec vnitrostátní úpravy, když se jejich vymezení opírá o mezinárodní smlouvy a ostatní dokumenty mezinárodního práva veřejného. Sem byly jako nové skutkové podstaty zařazeny trestné činy podle § 401 útok proti lidskosti, § 402 apartheid a diskriminace skupiny lidí, § 406 příprava útočné války, § 407 podněcování útočné války, § 409 styky ohrožující mír, § 416 zneužití vlajky a příměří a § 418 odpovědnost nadřízeného. V novém trestním zákoníku jsou vypuštěny skutkové podstaty podle § 96 trestního zákona - záškodnictví, § 180d trestního zákona - řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a § 194a trestního zákona - nedovolená výroba lihu. 3) Individuální objekt „Jednotlivý zájem, k jehož ochraně je to které ustanovení zvláštní části trestního zákoníku určeno. Individuální objekt trestného činu je nezbytně znakem skutkové podstaty každého trestného činu, neboť čin, který nenarušuje ani neohrožuje žádné chráněné hodnoty, nemůže být trestný.“22

22

NOVOTNÝ, Oto, DOLENSKÝ, Adolf, JELÍNEK, Jiří aj. Trestní právo hmotné, obecná část, 4. přeprac. vyd., Praha, ASPI Publishing, s.r.o., 2003, s. 107

26

7 Objektivní stránka trestného činu Objektivní stránka trestného činu charakterizuje trestný čin z vnějšího pohledu, přičemž je tvořena určitými obligatorními a fakultativními znaky, které vytváří její strukturu. Charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Objektivní stránka je základem trestné činnosti, a proto se touto stránkou nejnápadněji a nejnázorněji trestné činy od sebe odlišují. Obligatorními znaky každé skutkové podstaty trestného činu, charakterizující objektivní stránku trestného činu jsou: -jednání -následek -příčinný vztah mezi jednáním a následkem Fakultativními znaky objektivní stránky jsou zejména místo a čas jednání, jeho účinek, hmotný předmět útoku, použitý prostředek ke spáchání trestného činu a jiné znaky.

7.1 Obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu I.

Jednání

a) Jednáním ve smyslu trestního práva je projev vůle ve vnějším světě. Vůle (vnitřní složka jednání) řídí pohyb nebo zdržení se pohybu. Jednáním je tedy nejen pohyb, ale i opomenutí. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle). Hovoříme o jednotě psychické a fyzické stránky jednání. Chybí-li některá z uvedených složek, ať již složka psychická (vůle), nebo složka fyzická (projev vůle), nejde o jednání ve smyslu trestního práva. Vůle řídí pohyb nebo zdržení se pohybu. Jednáním je proto nejen konání (vůlí řízený svalový pohyb, zaměřený k určitému cíli), ale i opomenutí (vůlí řízené zdržení se svalového pohybu). Jak konáním, tak i opomenutím lze naplnit takové skutkové podstaty, kde znakem charakterizujícím objektivní stránku trestného činu je nejen konání či opomenutí, ale i změna na hmotném předmětu útoku nebo nebezpečí takové změny (účinek). b) Nikoli každé opomenutí lze postavit na roveň konání. „Z ustanovení § 112 trestního zákoníku vyplývá, že musí jít o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Jde tedy o opomenutí zvláštní povinnosti, kde společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni, a proto ji stanoví jako povinnost právní. Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání,

27

jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Nestačí porušení povinnosti vyplývající pouze z morálních pravidel.“23

II.

Následek

Rozumíme jím porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Toto porušení nebo ohrožení je způsobeno jednáním, které charakterizuje trestný čin. U některých trestných činů je následkem porucha, u jiných je následkem ohrožení, to je reálné bezprostřední nebezpečí vzniku poruchy. Podle toho se rozlišují trestné činy poruchové a trestné činy ohrožovací. Trestní zákon rozlišuje tyto druhy následku: a) Následek jako znak základní skutkové podstaty b) Těžší následek, kterým je závažnější porucha či ohrožení primárního objektu, nebo porucha či ohrožení dalšího objektu za předpokladu, že v něm zákon shledává okolnost přitěžující nebo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby c) Zvlášť závažný následek, který zákon uvádí u některých skutkových podstat jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jiný „zvlášť závažný následek“ d) Škodlivý následek, jehož zamezení nebo napravení je podmínkou zániku trestní odpovědnosti pro účinnou lítost podle ustanovení § 33 trestního zákoníku e) Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek (pouze ve formě poruchy) je jednou z podmínek uložení výjimečného trestu na doživotí podle § 54 odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku Od následku je třeba odlišit účinek trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že následek se vztahuje k objektu trestného činu, kdežto účinek se váže k hmotnému předmětu útoku. Účinek lze zpravidla přesně vyčíslit v kilogramech, metrech, litrech nebo v kusech, případně ho ocenit v penězích.

23

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1122

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

28

III.

Příčinný vztah (kauzální nexus)

a) Vyjadřuje vztah mezi jednáním subjektu a jeho následkem, bez jeho přítomnosti by následek vůbec nenastal, nebo by následek nenastal způsobem, jakým v konkrétním případě nastal. Pachatel může být trestně odpovědný jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobil. Jednáním ve smyslu trestního práva je za určitých podmínek i opomenutí b) Stanovení příčinného vztahu se děje v zásadě pomocí takzvané teorie podmínky. Tato metoda zjišťuje, zda by se daný následek v jeho konkrétní podobě stal, pokud by se určité jednání odmyslelo. Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, respektive nenastal způsobem, jakým nastal c) Samotná příčinná souvislost mezi jednáním trestně odpovědného pachatele a následkem k trestní odpovědnosti nestačí. K příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění. Pachatel je odpovědný za následek, který způsobil, jen pokud jej také zavinil. Nezaviněné následky se nepřičítají. To znamená, že při úmyslu jako formě zavinění je potřeba, aby pachatel znal tento průběh příčinného vztahu alespoň jako možný a byl s ním pro tento případ srozuměn. Pokud stačí k přičítání následku nedbalost, je podle našeho práva třeba, aby pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek předvídal a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej nezpůsobí, nebo aby pachatel příčinný průběh a následek podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl

7.2 Fakultativní znaky objektivní stránky trestného činu Fakultativními znaky skutkové podstaty, charakterizujícími objektivní stránku trestného činu nazýváme takové znaky, které nemusí být ve skutkových podstatách všech trestných činů. V případě, že se ve skutkové podstatě trestného činu vyskytuje některý z nich, stává se tento znak pro onu skutkovou podstatu povinným, a bez naplnění tohoto znaku by se nejednalo o daný trestný čin. Jsou to zejména: -

Hmotný předmět útoku (např. dítě v § 195/1 trestního zákoníku, cizí věc v § 205/1 trestního zákoníku, motorové vozidlo v § 207/1 trestního zákoníku)

-

Doba spáchání činu (např. za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu v § 370 trestního zákoníku, při porodu nebo bezprostředně po něm v § 142 trestního zákoníku, v době hájení v § 304/2d) trestního zákoníku) 29

-

Místo trestného činu (např. paluba vzdušného dopravního prostředku, civilního plavidla nebo pevná plošina na pevninské mělčině v § 290/1 trestního zákoníku, území České republiky v § 337/1b) trestního zákoníku)

-

Prostředek trestného činu (např. se zbraní v § 175/2c) trestního zákoníku)

-

Zvláštní způsob spáchání (např. zvlášť zavrženíhodným způsobem, hromadně účinným způsobem v § 304/2d) trestního zákoníku, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem v § 302/1a) trestního zákoníku)

30

8 Subjekt - pachatel trestného činu Pachatelem trestného činu je podle ustanovení § 22 trestního zákoníku osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jeho pokusu nebo přípravy, je-li trestná. Pachatelem je i tzv. nepřímý pachatel podle § 22 odstavec 2 trestního zákoníku. Ve smyslu § 113 je pachatelem i osoba, kterou podle trestního zákona kvalifikujeme jako spolupachatele podle § 23 trestního zákoníku nebo účastníka podle § 24 trestního zákoníku. Podle českého trestního zákona může být pachatelem pouze: a) Fyzická osoba, která je v době činu b) Příčetná c) Dovršila patnáctý rok věku d) Je rozumově a mravně vyspělá, jde-li o mladistvého pachatele provinění e) Podle okolností jde o osobu charakterizovanou zvláštními znaky (tzv. konkrétní nebo speciální subjekt) Podmínky a) až c) musí být splněny současně, zbylé dvě podmínky podle okolností konkrétního případu. Jednou ze základních zásad trestního práva hmotného je zásada individuální odpovědnosti fyzických osob za spáchaný čin. S touto zásadou souvisí i zásada odpovědnosti za zavinění. Zvláštní otázkou je tzv. institut jednání za jiného. Většinu trestných činů může spáchat kdokoli, kdo v době činu dovršil patnáct let a kdo je příčetný. Trestní zákon to naznačuje ve zvláštní části slovem „kdo“. Některé trestné činy však tvoří výjimku. Jsou to ty trestné činy, které vyžadují zvláštní vlastnosti pachatele nebo jeho zvláštní postavení či způsobilost (tzv. konkrétní nebo speciální subjekt). V tomto směru je tedy omezen okruh osob, které se mohou dopustit trestného činu. „Znaky trestného činu charakterizující subjekt trestného činu z hlediska trestní odpovědnosti je třeba odlišovat od vlastností charakterizujících osobnost pachatele pro účely trestání. Znaky charakterizující subjekt trestného činu jsou důležité pro posouzení trestní odpovědnosti. Vlastnosti charakterizující osobnost pachatele pro účely trestání jsou důležité například pro správnou aplikaci ustanovení o určení druhu a výměry trestu, zařazení obžalovaného pro výkon trestu odnětí svobody do příslušného

31

typu věznice, upuštění od potrestání, podmíněné odsouzení, podmíněné propuštění a pro aplikaci jiných důležitých institutů trestního práva.“24

8.1 Příčetnost Příčetností rozumíme způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele. Příčetnost je podmíněna schopností pachatele chápat význam svého činu pro společnost a ovládat své jednání. Nebylo by spravedlivé ani účelné trestat osobu, která pro duševní poruchu tyto schopnosti nemá. Ze zákonné definice je zřejmé, že trestní zákoník nedefinuje pojem příčetnost, ale definuje negativní vymezení, tedy nepříčetnost. V § 26 trestního zákoníku se uvádí, že „kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ „Samotná duševní porucha nebo nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti, proto pojem příčetnosti, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, není identický s pojmem rozumové zralosti, duševního zdraví nebo normality. Pro posouzení otázky nepříčetnosti je také bezvýznamné zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů.“25 V § 27 trestního zákoníku je nově uveden pojem zmenšená příčetnost. „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.“ Oproti nepříčetnosti, ve které je alespoň jedna z obou schopností vyloučena, u zmenšené příčetnosti jsou obě schopnosti pouze výrazně, podstatně, zásadně oslabeny. Zmenšená příčetnost není považována za polehčující okolnost. Byl-li trestný čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, pachatel je trestně odpovědný. Zmenšená příčetnost nevylučuje trestní odpovědnost, avšak odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Soud k této okolnosti přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu podle ustanovení § 40 odstavec 1 trestního zákoníku, případně může soud upustit od 24

NOVOTNÝ, Oto, DOLENSKÝ, Adolf, JELÍNEK, Jiří aj. Trestní právo hmotné, obecná část, 4. přeprac. vyd., Praha, ASPI Publishing, s.r.o., 2003, s. 134 25 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 302

32

potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence podle ustanovení § 47 trestního zákoníku. Dále může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za současného uložení ochranného léčení podle ustanovení § 40 odstavec 2 trestního zákoníku. Otázka zmenšené příčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení a nutno ji zkoumat vždy konkrétně jen ve vztahu k určitému trestnému činu pachatele. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech, a proto se posouzení zmenšené příčetnosti neobejde bez psychiatrického znaleckého posudku.

8.2 Věk V ustanovení § 25 trestního zákoníku je uvedeno, že „kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.“ Pachatelem trestného činu mohou být pouze osoby sociálně zralé, tj. takové, které jsou schopny nést důsledky trestní odpovědnosti. Jak vyplývá z ustanovení § 5 odstavce 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Sociální zralosti nenabývá člověk

narozením, ale postupným procesem dospívání biologického, psychického i sociálního. Je obtížné určit, kdy je určitá osoba sociálně zralá vzhledem k individuálnímu vývoji každého jedince. Trestní zákon stanoví, že sociální zralost osoby, která je podmínkou trestní odpovědnosti, nastává dovršením patnáctého roku věku. Ustanovení § 93 odstavec 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže uvádí, že dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření opatření (výchovnou povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, nebo ochrannou výchovu). Tím má být zajištěna odpovídající společenská reakce na spáchaný čin jinak trestný.

33

Trestní odpovědnost začíná teprve dnem, který následuje po dni patnáctých narozenin. Trvá-li čin delší dobu, jako při pokračování v trestném činu, nebo u trestných činů trvajících, omezuje se trestní odpovědnost na období po dosažení patnáctého roku věku. „Osoby, které v době spáchání trestného činu dovršily patnáctý a nepřekročily osmnáctý rok svého věku, označuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže termínem „mladistvý“. Trestní odpovědnost je ovšem vázána u mladistvého mimo příčetnosti a věku i na okolnost, zda dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání. U mladistvých je zvláštním způsobem upravena trestní odpovědnost i jejich trestní stíhání. Posuzování pachatele jako mladistvého není závislé na jeho nezletilosti z hlediska občanského práva. Dřívější nabytí zletilosti podle předpisů občanského práva před skutečným dovršením osmnácti roků je z hlediska trestního práva irelevantní.“26 V Evropě se úprava věkové hranice trestní odpovědnosti různí. V Německu a Rakousku je věková hranice pro postavení mladistvého pachatele trestného činu před soud 14 let. V Dánsku a Švédsku trestní odpovědnost začíná v 15 letech, ve Španělsku a Portugalsku je to hranice 16 let. Diskusi ve společnosti rozpoutal případ sexuálně motivované vraždy z roku 2004, kdy třináctiletý chlapec v Kmetiněvsi zavraždil stejně starou spolužačku a poté ji sexuálně zneužil. Veřejnost v reakci na tento čin požadovala snížení hranice trestní odpovědnosti, která byla navržena v důvodové zprávě k novému trestnímu zákoníku na čtrnáct let. Novelou trestního zákoníku byla však věková hranice pro trestní odpovědnost ponechána na patnáct let. V laické i odborné veřejnosti nebyl na stanovení hranice trestní odpovědnosti nalezen jednoznačný názor a do budoucna se dá očekávat, že bude předmětem mnoha debat na různých úrovních společnosti. „Trestní zákon nemá žádné zvláštní podmínky pro pokročilý lidský věk. Stáří někdy vyvolává psychické změny, vedoucí ke zmenšené příčetnosti, či dokonce 26

JELÍNEK, Jiří, BRYCHTOVÁ, Kateřina, DRAŠTÍK, Antonín aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Praha, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195-196

34

k nepříčetnosti. Pokud však v konkrétním případě není zjištěna nepříčetnost vyvolaná výraznými stařeckými změnami, trestní odpovědnost nezaniká. Pokročilý lidský věk však může mít význam pro výběr vhodné sankce.“27

8.3 Deliktní způsobilost mladistvého Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zavedl modifikaci trestní odpovědnosti u mladistvého záležející v tom, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost, nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný, jak plyne z ustanovení § 5 odstavec 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. „Praktickým důsledkem této podmínky deliktní způsobilosti mladistvého je, že u mladistvého nestačí k trestní odpovědnosti, aby byl příčetný a dosáhl věku patnácti let, ale musí dosáhnout ještě určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti. Požadavek rozumové a mravní vyspělosti mladistvého pachatele tedy stojí vedle požadavku příčetnosti a věku a tvoří novou, samostatnou podmínku trestní odpovědnosti, samostatný obecný znak provinění. Nedostatek rozumové a mravní vyspělosti rozšiřuje důvody, pro které u mladistvých může být vyloučena trestní odpovědnost. Případná nezralost mladistvého musí být podstatná, zásadní, to je taková, že mladistvý nedosahuje takového stupně vývoje, jakého dosahují zpravidla jeho vrstevníci.“28

8.4 Znaky skutkové podstaty trestného činu charakterizující pachatele Většinu trestných činů může spáchat jako pachatel kdokoli, kdo v době činu dovršil patnáct let a kdo je příčetný. Trestní zákoník to naznačuje ve zvláštní části slovem „kdo“. Jedná se zde o obecný subjekt. Některé trestné činy vyžadují zvláštní vlastnosti pachatele nebo jeho zvláštní postavení či způsobilost. V tomto směru je omezen okruh osob, které se mohou dopustit trestného činu. V těchto případech hovoříme pak o znacích skutkové podstaty, které charakterizují pachatele trestného činu.

27

JELÍNEK, Jiří, BRYCHTOVÁ, Kateřina, DRAŠTÍK, Antonín aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Praha, Linde Praha, a.s., 2004, s. 197 28 JELÍNEK, Jiří, BRYCHTOVÁ, Kateřina, DRAŠTÍK, Antonín aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Praha, Linde Praha, a.s., 2004, s. 198

35

1) Speciální subjekt – patří sem například trestné činy vojenské uvedené v hlavě XII. zvláštní části trestního zákoníku, trestné činy úředních osob v 2. dílu hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku nebo trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, kterého se jako pachatel může dopustit jen svědek nebo znalec - § 346 trestního zákoníku. 2) Konkrétní subjekt – patří sem například matka dítěte jako pachatelka vraždy podle § 142 trestního zákoníku

36

9 Subjektivní stránka trestného činu „Významným znakem skutkové podstaty trestného činu je subjektivní stránka trestného činu. Zatímco objektivní stránka charakterizuje v podstatě vnější znaky trestného činu, do subjektivní stránky se zahrnují znaky vnitřní, týkající se psychiky pachatele. Obsahuje soubor znaků, které charakterizují psychiku pachatele ve vztahu k trestnému činu. Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které má formu úmyslu nebo nedbalosti. Zavinění je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu. Není trestného činu bez zavinění. Zásada odpovědnosti za zavinění je jednou ze základních zásad trestního práva hmotného. Chybí-li zavinění pachatele, nenastává trestní odpovědnost.“29 Fakultativně se u některých skutkových podstat mohou vyskytovat ještě jiné subjektivní znaky – pohnutka a cíl pachatelova trestného jednání. Pohnutka jako znak skutkové podstaty je obsažena například v ustanovení § 140 odstavec 3 písmeno g) trestního zákoníku – vražda spáchaná na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání. Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu jsou nepovinné v tom smyslu, že se nemusí vyskytovat v každé skutkové podstatě. Vyžaduje-li však příslušná skutková podstata, aby určitý čin byl spáchán s určitou pohnutkou nebo záměrem, musí tento znak být v daném případě naplněn, aby byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a tedy i skutková podstata trestného činu.

9.1 Zavinění Dosavadní pojetí zavinění jako předpokladu pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin je zachováno. V rámci dosavadních forem zavinění byla nově zavedena přitěžující okolnost charakterizující subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu a zvyšující míru zavinění pachatele. Jedná se o spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a takto byla stanovena jako zvlášť přitěžující

29

JELÍNEK, Jiří, BRYCHTOVÁ, Kateřina, DRAŠTÍK, Antonín aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Praha, Linde Praha, a.s., 2004, s. 202

37

okolnost v § 42 písmeno a) trestního zákoníku. Konkrétně je tato okolnost vyjádřena u trestného činu vraždy podle § 140 odstavec 2 trestního zákoníku. Zavinění je vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění již v době činu. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Složky, které tvoří pojem zavinění, jsou uvedeny v § 15 a § 16 trestního zákoníku a) Složka vědění (intelektuální nebo též představová složka zavinění) – zahrnuje vnímání, to je odraz předmětů a jevů pomocí smyslových orgánů, a představa předmětů a jevů, které sice pachatel nemůže právě v daný okamžik vnímat, které však vnímal dříve nebo k nimž došel úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Podmínkou je, že pachatel si toto vše uvědomoval v době spáchání trestného činu, a pokud tomu tak nebylo, že si to uvědomovat měl a mohl. Představy pachatele před činem nebo po něm nejsou relevantní. Existují různé stupně tohoto vědění. Některé skutečnosti považuje pachatel pouze za možné. Vyšším stupněm vědění bude, když pachatel jiné skutečnosti považuje za pravděpodobné. Nejsilnějším stupněm vědění bude, když pachatel jiné skutečnosti považuje za jisté, nutné. b) Složka volní (vyjadřující různý stupeň zaměření pachatele k porušení nebo ohrožení chráněného zájmu) – vyžaduje, aby pachatel uskutečnění určitého skutku převzal do své vůle a rozhodl se pro takové porušení (ohrožení) chráněného zájmu. Volní složka zahrnuje chtění nebo srozumění. Rozlišujeme dvě formy zavinění: -úmysl (přímý a nepřímý) -nedbalost (vědomá a nevědomá)

38

9.2 Úmysl Úmysl představuje složku vědění a složku volní směřující k uskutečnění určitých skutečností, zakládajících trestný čin. Rozlišujeme dvě formy úmyslu, a to úmysl přímý nebo úmysl nepřímý – eventuální. O úmyslné zavinění jde tehdy, jestliže pachatel: 1) Věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí nebo alespoň může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit (§ 15 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku – úmysl přímý) 2) Věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§ 15 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku – úmysl nepřímý) Rozdíl mezi oběma druhy úmyslu je v odstupňování volní složky. K přímému úmyslu je třeba, aby pachatel chtěl způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti, které zde v době činu nezávisle na vůli pachatele již jsou. O přímý úmysl jde i tehdy, když pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem. V případech, kdy pachatel bude některé skutečnosti přímo chtít a s ostatními bude pouze srozuměn, půjde o úmysl nepřímý. Srozumění u nepřímého úmyslu není obecně v trestním zákoníku definováno, v ustanovení § 15 odstavec 2 trestního zákoníku je pouze jeho obecné teoretické vymezení doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.“ Tímto přístupem je srozumění odlišeno nejen od přímého úmyslu, ale i od vědomé nedbalosti.

39

9.3 Nedbalost O zavinění z nedbalosti jde tehdy, jestliže pachatel: 1) Věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (§ 16 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku – nedbalost vědomá) 2) Nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 16 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku – nedbalost nevědomá) Nově je v trestním zákoníku vymezen pojem hrubé nedbalosti v § 16 odstavci 2 trestního zákoníku, jestliže „trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.“ Některé trestné činy budou nadále stíhatelné jen v případě hrubé nedbalosti, která není zvláštním druhem nedbalosti vedle vědomé a nevědomé nedbalosti, ale jen vyjádřením míry nedbalosti požadované trestním zákonem, a to ať už jde o nedbalost vědomou či nevědomou. Hrubou nedbalostí se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Ve zvláštní části trestního zákoníku je pojem hrubé nedbalosti vyjádřen u skutkových podstat trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti v § 221 trestního zákoníku, způsobení úpadku v § 224 trestního zákoníku, poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti v § 277 trestního zákoníku, neoprávněné vypuštění znečišťujících látek v § 297 trestního zákoníku nebo zanedbání péče o zvíře z nedbalosti v § 303 trestního zákoníku.

40

9.4 Konstrukce skutkových podstat trestných činů z hlediska zavinění Pro základní skutkové podstaty platí pravidlo obsažené v ustanovení § 13 odstavec 2 trestního zákoníku, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pokud tedy v jednotlivých ustanoveních zvláštní části není uvedeno, o jakou formu zavinění jde, musí tu být zavinění úmyslné. U nedbalostních trestných činů je vždy výslovně vyznačen znak „z nedbalosti“. Slova „byť i z nedbalosti“ znamenají, že takového trestného činu se lze dopustit jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Vždy je ovšem možná pouze jedna forma zavinění v konkrétním případě, což je třeba ve výroku rozhodnutí vyjádřit.

9.5 Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu V některých skutkových podstatách se fakultativně mohou vyskytnout ještě jiné subjektivní znaky – pohnutka a cíl pachatelova trestného jednání. Pohnutka trestného činu není většinou znakem skutkové podstaty trestného činu. Jde o vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Uplatní se při výměře trestu a může být buď okolností polehčující např. podle § 41 písmeno c) trestního zákoníku, „spáchal trestný čin pod tlakem závislosti nebo podřízenosti,“ nebo okolností přitěžující např. podle § 42 písmeno b) trestního zákoníku, „spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní, či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky“ Jestliže některá pohnutka je znakem skutkové podstaty trestného činu, je k naplnění této skutkové podstaty nutná, např. u trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku – pro výkon pravomoci úřední osoby. Cíl je vše, co pachatel chtěl svým jednáním vyvolat, čeho chtěl dosáhnout a co je právně podstatné. Může být znakem skutkové podstaty trestného činu, který se vyžaduje například u trestného činu vyděračství v ustanovení § 316 odstavec 1 trestního zákoníku nebo u trestného činu ohrožení utajované informace v ustanovení § 317 odstavec 1 trestního zákoníku.

41

Jednotný záměr je tendence, směřující činnost pachatele k dosažení určitého, konkrétního cíle, který si stanovil. Jednotný záměr je jedním ze znaků pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 116 trestního zákoníku. Pomocí fakultativních znaků subjektivní stránky se zákonodárce snaží co nejpřiměřeněji a nejpřesněji vystihnout typovou závažnost trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, případně typické polehčující nebo přitěžující okolnosti.

42

10 Omyl v trestním právu Nový trestní zákoník na rozdíl od trestního zákona č. 140/1961 Sb. vysloveně upravuje vybrané případy skutkových omylů pachatele trestného činu. Omyl v nejobecnějším významu tohoto slova spočívá v rozporu subjektivní a objektivní reality. Tato neshoda se může týkat jak okolností skutkových, tak ustanovení právních. Z tohoto hlediska rozlišujeme omyl skutkový a omyl právní. Z jiného hlediska lišíme omyl negativní (člověk nezná okolnost podmiňující trestní odpovědnost) nebo omyl pozitivní (někdo se mylně domnívá, že taková okolnost tu je). Podle toho, o jakou formu omylu v konkrétním případě půjde, nastávají různé důsledky pro trestní odpovědnost pachatele.

10.1 Omyl skutkový Skutkový omyl negativní – „pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje.“30 (Pachatel netuší, že dívce, jíž nabídl za pohlavní styk s ní peníze, je pouhých 17 let, ale předpokladem trestnosti činu je úmysl a skutečnost, že poškozená je osobou mladší 18 let). Je upraven v ustanovení § 18 odstavci 1 trestního zákoníku. Skutkový omyl pozitivní – „mylný předpoklad existence znaku skutkové podstaty privilegované, tj. znaku mírnějšího úmyslného trestného činu, zakládá trestní odpovědnost jen za tento dokonaný mírnější trestný čin, nejde-li zároveň o trestný čin spáchaný z nedbalosti.“31 (Pachatel úmyslného usmrcení jiného mylně předpokládal předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, a proto jej zabil). Je upraven v ustanovení § 18 odstavci 2 trestního zákoníku. „Mylný předpoklad obsažený ve znacích kvalifikované skutkové podstaty trestných činů, jakož i stran obecných okolností přitěžujících, znamená zpravidla odpovědnost za

30

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 198 31 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 200

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

43

pokus, anebo představuje přitěžující okolnost v zákoně neuvedenou.“32 (Zdravý pachatel má za to, že trpí pohlavní nemocí, a s touto mylnou představnou praktikuje nechráněné pohlavní styky). Je upraven v § 18 odstavec 3 trestního zákoníku. „Omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost činu vylučuje úmysl a vědomou nedbalost, nikoli však nedbalost nevědomou, jejímž základem takový omyl může být, případně nevylučuje přičítání určité okolnosti jako obecně polehčující.“33 (Obránce ve tmě potkal osobu, jíž považoval za zloděje, tohoto za použití násilí přemohl a způsobil mu následky na zdraví). Je upraven v § 18 odstavec 4 trestního zákoníku.

10.2 Omyl právní V novém trestním zákoníku je upraven i právní omyl jako okolnost snižující nebo vylučující trestní odpovědnost. Právní omyl má význam zejména ve vztahu k blanketním skutkovým podstatám, kdy požadavek konkrétní znalosti zákonné úpravy může být např. pro cizince neúměrně přísný, a ne vždy je možné vycházet z míry zavinění činu. V zásadě by neměl být trestný ten, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda se pachatel mohl právního omylu vyvarovat. Je upraven v § 19 odstavec 1 trestního zákoníku. Nová konstrukce těchto ustanovení požaduje jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele jeho právní omyl negativní, a to omyl neomluvitelný (tj. omyl, jehož se pachatel mohl vyvarovat). „Povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, vyplývající z mimotrestních předpisů, kterých se trestní zákon dovolává, musí pro pachatele vyplývat ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání nebo funkce. Nestačí tu tedy vlastní právní úprava, ale je třeba se zabývat i konkrétní aplikací takové zákonné povinnosti na určitou osobu, která přichází v úvahu jako pachatel trestného činu.“34 Je upraven v § 19 odstavec 2 trestního zákoníku.

32

ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 201 33 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 202 34 ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 216

Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha,

44

Závěr Z předešlého textu je patrné, že jednou z nejdůležitějších změn nového trestního zákoníku je přechod na formální pojetí trestného činu. Podle důvodové zprávy by smyslem tohoto principu měla být skutečnost, aby například policejní orgán, při kvalifikaci skutku, neposuzoval, zda se jedná o trestný čin z pohledu společenské škodlivosti, ale zabýval se pouze tím, zda jsou naplněny formální znaky trestného činu. V praxi je policejní orgán zpravidla první z orgánů činných v trestním řízení, který posuzuje a kvalifikuje skutek. Zásada subsidiarity trestní represe mu umožňuje posouzení, zda nepostačí uplatnění odpovědnosti za jednání podle jiného právního předpisu, kvalifikovat určitá jednání například jako přestupky a to i v případě, že jsou naplněny formální znaky trestného činu. Protože přestupky nejsou dále posuzovány státním zastupitelstvím, ani soudem, zůstane policejní orgán tím subjektem, který rozhodne o tom, které jednání je trestným činem, a které ne. Protože pro termín společenské škodlivosti nejsou určena formální kritéria, bude tuto skutečnost posuzovat podle subjektivního pohledu každý policejní orgán zvlášť a z tohoto důvodu může být stejné nebo obdobné jednání hodnoceno jednou jako přestupek a jindy jako trestný čin, s odlišnými důsledky pro pachatele. Touto skutečností je do určité míry narušen princip právní jistoty, kdy stejné jednání by mělo být na celém území státu posuzováno stejně. Touto úvahou chci upozornit na skutečnost, že aplikace zásady ultima ratio, při řešení spodní hranice trestní odpovědnosti, zůstává i nadále v rukou policejního orgánu, který ji může využívat účelově podle konkrétní situace.

45

Conclusion As it is evident from the text above, one of the most significant changes in the new penal code is a formal perception of a criminal act. According to the explanatory report the new principle is fulfilled only if police authorities, while qualifying the act, do not perceive the criminal act from social malignity point of view but on the other hand they strive to investigate whether formal signs of the criminal act have been implemented. In practice, police authorities are in most cases initial bodies judging and describing the act. In conformity with subsidiary principles of penal repression, such authorities are enabled to judge whether enforcing responsibility for one’s behavior according to a different legal enactment is adequate or to describe certain acts as a penal offence even though formal signs of criminal act have been fulfilled. Since minor offences are not judged by courts or prosecution, police authorities are executive bodies deciding whether the behavior has been found a criminal act or not. Since there are not formal criteria to define degree of social malignity, each police authority will subjectively judge each act separately. Consequently, the same or similar act may be described either as offence or criminal act where consequences for offenders will definitely differ. Such fact may to some extend, affect principles of legal peace, while the same behavior should be judged equally within the entire state territory. In conclusion, I would like to point out that this essay intends to draw attention to the fact that applying ultima ratio principles, while judging bottom bound of criminal liability, still remains responsibility of police authorities which may use them expediently according to a specific situation.

46

SEZNAM LITERATURY KNIŽNÍ DÍLA 1. FRYŠTÁK, Marek, GALÁT, Michal, HEINZ, Roman aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Ostrava, KEY Publishing, s.r.o., 2009 2. FRYŠTÁK, Marek, GALÁT, Michal, HEINZ, Roman aj. Trestní právo hmotné, zvláštní část, Ostrava, KEY Publishing, s.r.o., 2009 3. JELÍNEK, Jiří, BRYCHTOVÁ, Kateřina, DRAŠTÍK, Antonín aj. Trestní právo hmotné, obecná část, Praha, Linde Praha, a.s., 2004 4. JELÍNEK, Jiří, BRYCHTOVÁ, Kateřina, DRAŠTÍK, Antonín aj. Trestní právo hmotné, obecná část, zvláštní část, 2. aktual. vyd., Praha, Linde Praha, a.s., 2006 5. JELÍNEK, Jiří, O novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny – květen 2009 – trestněprávní sekce 6. KRATOCHVÍL, Vladimír, KUCHTA, Josef, MATES, Pavel aj. Trestní právo hmotné, obecná část, 3. přeprac. a dopl. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2003 7. NOVOTNÝ, František, PACHOLÍKOVÁ, Dana, BRUNA, Eduard, Trestní právo hmotné, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 8. NOVOTNÝ, Oto, DOLENSKÝ, Adolf, JELÍNEK, Jiří aj. Trestní právo hmotné, obecná část, 4. přeprac. vyd., Praha, ASPI Publishing, s.r.o., 2003 9. SOLNAŘ, Vladimír, FENYK, Jaroslav, CÍSAŘOVÁ, Dagmar, Základy trestní odpovědnosti, podstat. přeprac. a dopl. vyd., Praha, Nakladatelství Orac, s.r.o., 2003, 2004 10. ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří aj. Velké komentáře, Trestní zákoník I, § 1-139, Praha, Nakladatelství C. H. Beck, 2009 PRÁVNÍ PŘEDPISY 11. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon 12. Zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník ČASOPISY 13. ŠÁMAL, Pavel, K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku, Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 5 47

ELEKTRONICKÉ PRAMENY 14. Dostupné z: www.ustavprava.cz/files/dz_k_tz.doc

48