Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Historický vývoj vybraných kriminalistických metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie Šárka Fojtová
2013/2014
„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Historický vývoj vybraných kriminalistických metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury."
V Brně dne 27. června 2014
Šárka Fojtová
2
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat JUDr. Karlu Meixnerovi, CSc. za odborné vedení, ochotu, vstřícný přístup a čas, který mi věnoval v průběhu psaní této bakalářské práce a pracovníkům Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje v Brně, odboru kriminalistické techniky a expertiz, emeritnímu vrchnímu komisaři Vladimíru Matouškovi, kap. Mgr. Jiřímu Ščudlovi a kap. Bc. Jaromíru Kubingerovi za věnovaný čas, poskytnuté informace a literaturu.
3
Abstrakt Bakalářská práce s názvem „Historický vývoj vybraných kriminalistických metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie“ se v teoretické části bude zabývat zařazením metody popisování a metody daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob. Dále bude práce pojednávat o historickém vývoji a současnosti metod popisování a daktyloskopie. V praktické části
práce
budou
porovnávány
způsoby
využití
obou
metod
v rámci kriminalistické praktické činnosti z hlediska historie a současnosti. Závěrem práce budou uvedeny příklady využití daných metod v kriminalistické praxi. Klíčová slova Popisování, daktyloskopie, identifikace osob, Alphonse Bertillon, otisky prstů, papilární linie, FODAGEN, AFIS.
Abstract Bachelor‘s thesis named “Historical development of selected criminalistic methods of identification of persons - description, daktylography” will be dealt with classification methods description and method of daktylography to the scheme of criminslistic methods of identification of persons in the theoretical part. Furthermore, the thesis will be discussed the historical development and current methods of description and daktylography. Ways of using of both methods will be compared in the context of criminalistic practical activity considering the history and the present in the practical part of this thesis. Finally, examples of using of the methods in the criminalistic practice will be included in this thesis.
Keywords Description, dactylography, identification of persons, Alphonse Bertillon, fingerprints, papillary lines, FODAGEN, AFIS.
4
Seznam použitých zkratek DFO - 1.8diazo-9-fluoren EDOS - evidence daktyloskopických otisků a stop KODO - kontrolní otisky domácích osob KŘP JmK - Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje KÚ - kriminalistický ústav KÚV - Krajský úřad vyšetřování MŘP - Městské ředitelství policie OKTE - odbor kriminalistické techniky a expertiz PČR - policie České republiky RZP - rychlá záchranná pomoc TŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
5
Obsah Úvod ___________________________________________________ 8 1. Zařazení metody popisování a daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob __________________ 10 2. Dřívější metody identifikace osob předcházející popisování a daktyloskopii ___________________________________________ 11 3. Počátky metody popisování ___________________________ 16 3.1.
Popis podle Alphonse Bertillona _____________________________ 16
3.2.
Portrait parlé _____________________________________________ 19
3.3.
Bertillonův antropometrický systém - bertillonáž _______________ 19
3.4.
Využití fotografie při popisu osob ____________________________ 22
4. Historický vývoj a dějiny daktyloskopie _________________ 23 4.1.
Vývoj daktyloskopie ve světě ________________________________ 23
4.2.
Vývoj daktyloskopie v českých zemích ________________________ 28
5. Metoda popisování osob ______________________________ 31 5.1.
Význam a způsoby popisování osob __________________________ 31
5.2.
Jednotlivé druhy popisu ____________________________________ 32
5.3.
Způsoby vytváření portrétu osoby ____________________________ 33
5.4.
Popis osoby v rámci počítačových evidencí a systémů ____________ 33
5.5.
Identifikace mrtvol neznámé totožnosti ________________________ 35
6. Metoda kriminalistické daktyloskopie ___________________ 36 6.1.
Význam, objekty a způsoby zkoumání daktyloskopie _____________ 36
6.2. Daktyloskopické stopy _____________________________________ 37 6.2.1. Daktyloskopické stopy a jejich vyhledávání, zviditelňování a zajišťování __________________________________________________ 38 6.2.2. Daktyloskopické stopy a jejich zkoumání___________________ 41 6.3. Daktyloskopie a její využití v novodobých kriminalistických evidencích a systémech ___________________________________________________ 42
6
6.4.
Daktyloskopování mrtvol ___________________________________ 43
7. Porovnávání metody popisování z hlediska historie a současnosti_____________________________________________ 44 8. Porovnávání metody daktyloskopie z hlediska historie a současnosti_____________________________________________ 48 9. Kriminální případy __________________________________ 51 9.1.
Příklad využití metody popisování v kriminalistické praxi _________ 51
9.2.
Příklad využití metody daktyloskopie v kriminalistické praxi _______ 54
Závěr _________________________________________________ 58 Seznam použitých pramenů ______________________________ 60 Příloha ________________________________________________ 64
7
Úvod Tématem této
bakalářské práce
je Historický vývoj vybraných
kriminalistickým metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie. Dané téma je velmi aktuální z důvodu, že pro co nejefektivnější využívání zmíněných metod v současnosti, s ohledem na nové možnosti při jejich vyhledávání, zajišťování a registraci, je nezbytně nutné, důkladné zmapování a pochopení dané problematiky v rámci jejího historického vývoje. Z této skutečnosti též vyplývá, přínos bakalářské práce pro kriminalistickou praxi. Tato bakalářská práce si klade za cíl, nejprve v teoretické části obecně pojednat o historickém vývoji metody popisování a metody daktyloskopie. V části praktické poté porovnat zmíněné metody z hlediska způsobu jejich využití v historii a v současnosti a dále uvést příklady, kdy metoda popisování a metoda daktyloskopie sehrály významnou roli při objasnění případu. Základní otázkou je, jaké byly hlavní rozdíly ve způsobu využívání metody popisování a metody daktyloskopie v kriminalistické praktické činnosti v jednotlivých letech a v současnosti a zároveň zhodnocení vývojových tendencí daných metod. V rámci praktické části práce bude tedy využita metoda srovnávání a následně demonstrována důležitost zkoumaných metod pro vyšetřování a následné objasnění případů v kriminalistické praxi. Ke zpracování této bakalářské práce bude použita jednak literatura, určená pro studenty právnických a policejních vysokých škol, dále literatura ze soukromé sbírky pana Vladimíra Matouška, emeritního vrchního komisaře Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje v Brně, odboru kriminalistické techniky a expertiz, informace získané z osobních konzultací, právní předpisy a elektronické prameny, týkající se dané problematiky. Práce je rozdělena do devíti kapitol. První kapitola se zabývá zařazením metody popisování a metody daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob. Druhá kapitola je věnována prostředkům a poté metodám identifikace osob, jež metodě popisování a daktyloskopii předcházely.
8
V rámci třetí kapitoly práce budeme pojednávat o počátcích a historickém vývoji metody popisování, o jejím hlavním průkopníkovi Alphonse Bertillonovi, jeho systému popisu, antropometrickém systému a v neposlední řadě o využití fotografie při popisu osob. V kapitole čtvrté se budeme zabývat historickým vývojem daktyloskopie ve světě a v českých zemích. V páté kapitole se zaměříme na význam a způsoby popisování osob, jednotlivé druhy popisu, způsoby vytváření portrétu, popis v rámci počítačových evidencí a systémů a identifikaci neznámých mrtvol. V rámci šesté kapitoly se budeme zabývat významem, objekty a způsoby zkoumání daktyloskopie, daktyloskopickými stopami - především jejich vyhledáváním, zviditelňováním, zajišťováním a zkoumáním, využitím daktyloskopie v novodobých kriminalistických evidencích a systémech a na závěr kapitoly se zmíníme o daktyloskopování mrtvol neznámé totožnosti. V rámci praktické části práce budeme v sedmé kapitole porovnávat způsoby využití metody popisování v kriminalistické praktické činnosti v letech 1928, 1961 a v současnosti. V kapitole osmé pak budeme porovnávat způsoby využití metody daktyloskopie v kriminalistické praktické činnosti v letech 1923, 1947 a též v současnosti. Poslední kapitola bude věnována případům z kriminalistické praxe, při jejichž objasnění hrála metoda popisování a metoda daktyloskopie důležitou roli. Další otázky a případné problémy, související s danou problematikou, jsou mně známé, avšak vzhledem k obsáhlosti tématu by jejich řešení překračovala rámec bakalářské práce.
9
1. Zařazení metody popisování a daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob V první kapitole se zaměříme na zařazení metody popisování a daktyloskopie do
systematiky
kriminalistických
metod,
jež
se
zabývají
identifikací osob. V rámci kriminalistické praxe, jak dříve tak v současnosti, jsou nejčastěji využívány kriminalistické technické a přírodovědné metody.1 Typickými příklady zmíněných metod, jež se zabývají konkrétně identifikací osob, jsou: daktyloskopie, portrétní identifikace, identifikace osob podle ručního písma, kriminalistická biologie, fonoskopie a odorologie. Metoda popisování spadá pod metodu portrétní identifikace, která zkoumá a popisuje vnější znaky člověka a následně je využívá při pátrání po osobách nezvěstných a při určování totožnosti neznámých osob, popřípadě mrtvol. 2 Metodou popisování rozumíme: „Popis a popisování osob - popisování osob se v kriminalistice chápe ze dvou různých hledisek: jednak jako prostředek individuální identifikace (např. identifikace mrtvol neznámé totožnosti, identifikace osob podle fotografie) a jednak při popisu daných osob jako prostředek pátrání po hledaných osobách.“3
Metodou daktyloskopie rozumíme: „Daktyloskopie - nauka o obrazcích papilárních linií na vnitřní straně článků prstů, na dlaních, na prstech nohou a chodidlech. Kriminalistický význam spočívá v tom, že umožňuje identifikovat konkrétní osobu, která stopy (daktyloskopické stopy) vytvořila. Jedná se o v pořadí druhou světově rozšířenou metodu identifikace osob.“4
1
PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 81. 2 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 159. 3 Tamtéž, s. 158. 4 Tamtéž, s. 45.
10
2. Dřívější metody identifikace osob předcházející popisování a daktyloskopii V této kapitole se budeme zabývat prostředky a poté metodami identifikace osob, jež předcházely metodě popisování a daktyloskopii. Podle pramenů, dochovaných do dnešní doby, nelze počátek dějin identifikace osob se zločineckými sklony přesně určit. Avšak již v období starověku a středověku vznikala různá opatření, která dovolovala či nařizovala odstraňování zevně viditelných částí těla, z důvodu varování veřejnosti před zločinci a také, aby bylo možné zločince do budoucna identifikovat. Tato opatření plnila dále funkci represivní a preventivní. 5 V dnešní době platí, že: „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“6
Zmíněné drastické způsoby byly značně rozšířeny zejména v Japonsku a v Indii. Kolem roku 400 n. l. označovali politické zločince tetováním v oblasti blízko oka, tzv. „kapsářům“ uřezávali prsty, násilníkům ruce, „utrhačům na cti“ jazyky a zločincům, jež spáchali incest, vypalovali obraz ženského pohlaví. 7 Vypalování různých znamení rozžhaveným železem bylo používáno k označení zločinců velmi často. Vypalovaná znamení se nacházela na trvale viditelných místech těla nebo na místech, které bylo možné zakrýt oděvem. Daná znamení se lišila podle zemí, kde se trest vykonával nebo podle osoby, která byla
5
NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 8. 6 Hl. II. čl. 7 odst. 2 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 7 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 8.
11
oprávněna konat hrdelní spravedlnost. Užívaly se písmena či obrazce, jež naznačovaly zločincovo provinění. 8 Ve starověkém Řecku vypalovali zločincům na záda řecké písmeno „ϴ“ (théta), v Římě pak písmeno „F“.9 V Rakousku, za vlády Marie Terezie, označovali zločince písmeny, jež určovaly konkrétní delikt a korunní zemi. V rámci Anglie a Francie se zlodějům vypálila do dlaní značka, v Rusku pak na tváře a čelo slovo „KAT“ (v překladu nucená práce).10 Veškerá opatření tohoto typu (uřezávání částí těla, vypalování znamení apod.) byla postupně zrušena. Nejdéle se používala v Číně a to do roku 1905, kdy ji císař zrušil nařízením. Avšak ještě v době uplatňování novodobých prostředků k identifikaci zločinců se projevovaly snahy o tetování zvláštních značek či snahy o vstřikování parafínu pod kůži a následné vytvoření tvrdého uzlíčku, jež by mohl být brán jako vhodný identifikační prostředek. Tyto snahy však již v žádné zemi nebyly realizovány a přistoupilo se k identifikačním prostředkům, které více splňovaly standardy základních lidských práv a svobod.11 Aby se mohly bezpečnostní úřady rychle informovat o osobě, kterou dosud neznaly a jež původně pocházela z jiného obvodu, přistoupilo se k zavádění různých legitimačních papírů a cestovních pasů. Identifikační cena těchto dokladů však byla, z důvodu možného opatření papírů jiné osoby, velmi malá. Pro zabránění maření tohoto identifikačního opatření zavedli Francouzi za vlády Ludvíka XVI. speciální tajné policejní písmo. Zmíněné písmo bychom mohli nazvat dekorativní, jelikož spočívalo v používání určitých linií, ozdob, barev apod. Barva dokladu označovala státní příslušnost. Různé linie, ornamenty, značky apod. vypravovaly o majiteli cestovního papíru vše - o jeho stáří, typ postavy, celkový vzhled, vlastnosti, vědomosti a znalosti, náboženství, politické 8
ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 24. 9 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 8. 10 Tamtéž, s. 8. 11 Tamtéž, s. 9.
12
přesvědčení, osobní a majetkový stav a taktéž případné varování před osobou podezřelou a nebezpečnou. Teprve vynálezem fotografie se však dostává, jak cestovním dokladům, tak i různým písemným seznamům zločinců, účinnějšího kontrolního prostředku.12 V průběhu 19. století byly, díky překotnému rozvoji přírodních věd a získávání nových poznatků z oboru lékařství, rozvíjeny nové metody identifikace osob.13 Mezi tyto nové metody/systémy identifikace osob 19. a počátku 20. století patří např.:
Metoda znovupoznávání osob podle vnějších znaků zafixovaných do paměti: Byla první vhodnou metodou znovupoznávání osob. Praktikovala ji francouzská policie, která od roku 1810 nesla název Sûreté. Za zakladatele této policie je považován Eugen Vidocq. Pracovníci Sûreté pravidelně chodili do věznic, kde se snažili zapamatovat si podobu jednotlivých zločinců, aby je po propuštění mohli dobře identifikovat. Později se však ukázalo, že tato metoda zdaleka nebyla tak efektivní, jak bylo původně předpokládáno.14
Daguerrotypie: První metoda fotografie spočívající ve fotografickém procesu pomocí jodovaných stříbrných desek. Zakladatelem metody byl francouzský malíř Ludvík Daguerre, který se tímto vynálezem kolem roku 1830 více přiblížil moderním technickým zařízením. 15
12
ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 24-25. 13 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 4. 14 MUSIL, Jan a kol. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd.- dotisk. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1998, s. 23. 15 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 25.
13
Metoda fotografie pomocí suchých desek: Daná metoda byla vytvořena roku 1871 pro policejní služby anglickým lékařem sirem Dr. R. L. Maddoxem a měla výrazný kriminálně technický i taktický význam. 16
Odontometrie: Metoda amerického lékaře Dr. Altona H. Thomsona z roku 1879, která spočívala v identifikaci osob podle zubů. Dr. Thomson stanovil pro klasifikaci a zároveň i pro registraci 15 různých klasifikačních tříd. Např. tvar zubního oblouku, šířku zubního oblouku, velikost zubu, tvar zubu, barvu zubu, barvu a růst masa okolo zubů, chybějící zuby, nemoci zubů atd. Podobný návrh později (r. 1894) předložil rakouský lékař Dr. Platzschick pod názvem „Systém odontometrický“. Tento návrh taktéž stanovil 15 klasifikačních tříd. 17
Metoda geometrické identifikace: Jedná se o metodu měření ucha na fotografickém obraze, jež roku 1890 navrhl německý fotograf Klein. Ten doporučoval, aby se fotografovalo pouze ucho a zhotovoval se pozitiv současně s velmi hustou lineární sítí. Při provádění geometrické identifikace bylo nutné vycházet z určitého bodu, který byl přesně určen průsekem dvou kolmo se protínajících linií. Získaná čísla se poté zapisovala na registrační karty, které byly ukládány ve speciální kartotéce.18
Kraniografie:
Metoda
zabývající
se
měřením
profilu
lebky
k identifikačním účelům. Zmíněný profil by se získával pomocí kresby zvláštním přístrojem zvaným „kraniograf“. Kromě rozměrů lebky měl být při registraci také použit úhel, který spolu svírají ukazovák a prostředník. Metodu kraniografie navrhl italský soudce Anfosso roku 1896, ale již v roce 1888 přišel s podobným návrhem Angličan Francis Galton.
16
ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 24-25. 17 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 11. 18 Tamtéž, s. 12.
14
Vzhledem ke své nepřesnosti a komplikovanosti však nebyl žádný z těchto návrhů použit v praxi. 19
Metoda roentgeno-fotografického obrazu: Roku 1899 německý lékař Lewinsohn navrhl použít jako identifikační prostředek míry získané z roentgeno-fotografického obrazu. Lewinsohn sice vycházel ze systému úředníka francouzské policie Alphonse Bertillona, jehož metodě se budeme více věnovat v následující kapitole, avšak tvrdil, že Bertillonovy míry - míry získávané měřením na povrchu těla, nejsou zcela správné. Při měření totiž nepřicházejí v úvahu jen absolutní míry kostí člověka, ale také „tukové polštáře“, jejichž množství se může měnit. Přestože byla Lewinsohnova teorie správná, pro svoji nákladnost, delikátnost a určité rozdíly v mírách, jež vznikly při fotografování, nenašla v kriminální službě praktické využití. Zmíněné rozdíly vznikly z důvodu závislosti měr na vzdálenosti objektu od světelného zdroje a fotografické desky. 20
Metoda identifikace osob na základě měření oka: Tato metoda byla navržena francouzským lékařem Dr. Jeanem Mauricem Capdeville a spočívala ve využití specifických měření oka jako identifikačních prostředků. V rámci této metody by se prováděla následující měření: vzdálenost očního úhlu, velikost panenky a vyklenutí rohovky. Také by se zjišťovala barva duhovky. 21
Prosopometrie: Německý zubní lékař Dr. Schwarz navrhl roku 1903, na základě měření a poznatků A. Bertillona, další způsob identifikace osob spočívající v měření zubní dásně a zubů. Zároveň doporučoval pořizovat, klasifikovat a registrovat sádrové odlitky dásní zločinců. 22
19
NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 10-11. 20 Tamtéž, s. 10. 21 Tamtéž, s. 11. 22 Tamtéž, s. 12.
15
3. Počátky metody popisování Ve třetí kapitole budeme pojednávat o počátcích a historickém vývoji metody popisování. V rámci první podkapitoly se zaměříme na popis podle Alphonse Bertillona, v druhé podkapitole vysvětlíme jeho „portrait parlé“ a v třetí části dané kapitoly přiblížíme Bertillonův antropometrický systém. Čtvrtá a poslední podkapitola bude věnována využití fotografie při popisu osob. S popisováním osob se setkáváme již od dob starověku. Například v Egyptě existovaly četné „policejní spisy“, které obsahovaly podrobné popisy osob. V rámci policejního spisu bylo uvedeno jméno, věk, výška postavy, barva pleti, očí a vlasů, případný tvar vousů, tvar obličeje, nosu a uší, a také zvláštní znamení na jednotlivých údech. Kupodivu se tyto popisy až nápadně podobaly zevrubným popisům zjišťovací metody, jež později zavedl do policejní praxe Alphonse Bertillon.23
3.1. Popis podle Alphonse Bertillona Francouzský policejní úředník Bertillon (1853-1914) se nejvíce zasloužil o rozvoj portrétní identifikace, a zároveň s tím i o rozvoj popisování. Jak již bylo zmíněno v první kapitole, metoda popisování spadá pod metodu portrétní identifikace. Jedním z nejdůležitějších pravidel popisu podle Bertillona je pravidlo, spočívající v popisování pouze významných rysů a jejich přesném vystižení. Jelikož barva je pro lidské smysly výraznější než obrys, nejprve popisoval barevná znamení, poté obrys pravé strany obličeje, dále tzv. obrys z čelní strany a v neposlední řadě zvláštní znamení. 24 U zkoumaného člověka se zaměřil na barvu očí, vlasů a pleti. Bertillon rozeznával podle barvy sedm druhů očních duhovek: 23
POVONDRA, Josef; PINKAS, Oldřich. Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů. 2. vyd. Kroměříž: J. Gusek, 1923, s. 107. 24 PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, s. 51.
16
Čistě modré oči;
Oči mající ve vnitřním pásmu duhovky malé světle žluté skvrny;
Okrově zbarvené oči s mírně narudlým odstínem a oči mající ve vnitřním pásmu duhovky větší světle žluté skvrny;
Oči mající vnitřní pásmo duhovky světle hnědé;
Oči
mající
vnitřní pásmo
duhovky
černohnědé,
kolem
zornice
duhovky
černohnědé,
kolem
zornice
v kruhovitém tvaru;
Oči
mající
vnitřní pásmo
v hvězdovitém tvaru a zasahující až do vnějšího pásma duhovky;
Oči s duhovkou černohnědé barvy. 25 Barvu vlasů stanovil: plavou, ryšavou, kaštanovou, černohnědou,
červenohnědou, černou a bílou. Barvu pleti určil: bílou, růžovou, nažloutlou a zahnědlou.26 Každou osobu je možné pozorovat z čelní strany, z pravé nebo levé strany či zezadu. Nejdůležitější je však obrys pravé strany obličeje a obrys z čelní strany (viz Obrázek 1.).27
Obrázek 1.: Popis podle Bertillona - identifikační karta 28
25
PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, s. 52. 26 Tamtéž, s. 53. 27 Tamtéž, s. 53-54. 28 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 86.
17
Lidskou tvář rozdělil Bertillon takto: čelo, nos, ústa, brada, oko, ucho ad. U jednotlivých útvarů obličeje rozeznával obrys, sklon a velikost. Obrys specifikoval jako: rovný, vyhloubený a vypouklý. Sklon poté vzhledem ke kolmici jako: šikmý, kolmý a vysedlý, vzhledem k rovné čáře jako: vodorovný, zdvižený vzhůru a skloněný. Co se týká velikosti, určil Bertillon velikost obličeje poměrně vůči celé postavě.29 U obrysu z čelní strany se francouzský policejní úředník zaměřil na následující:
Celkový obrys obličeje;
Tvar horního očního víčka, směr koutků oka, velikost oka a velikost mezery mezi očima;
Tvar, směr, vzdálenost a velikost obočí. 30 V rámci zjišťování totožnosti se největšímu významu vždy těšila tzv.
zvláštní znamení. Mezi zvláštní znamení řadil Bertillon na pohled viditelné tělesné vady (křivé nohy, hrb, jizvy, bradavice aj.). Ke spolehlivému zjištění totožnosti stačilo pak šest takových zvláštních znamení, aby bylo možné osobu bezpečně rozeznat od osoby jiné. Každé zvláštní znamení pak popisoval vzhledem k pojmenování, barvě, podobě či tvaru, velikostem, směru či sklonění a poloze. 31 „Co se týče popisu tetování, nutno přesně říci, co tetovaný výkres vyobrazuje. Tetovaná slova opíšeme i s pravopisnými chybami, vyznačíme druh písma (latinské, německé, velká, malá písmena, římské, arabské číslice atd.) a vypíšeme přesně rozdělovací znaménka, jež v tetování se vyskytují, jako čárky, tečky, středníky, dvojtečky, otazníky, uvozovky, vykřičníky, závorky apod.“32
29
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 54. 30 PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, s. 55. 31 Tamtéž, s. 55-56. 32 Tamtéž, s. 57-58.
18
3.2. Portrait parlé Portrait parlé byl určitým shromážděním všech charakteristických detailů, kterými je tvořen výraz obličeje člověka, a který umožňoval identifikaci osoby za všech okolností po celý život. Každá část obličeje vykazuje charakteristické zvláštnosti, jimiž se daná osoba liší od osoby jiné. Důležitým předpokladem identifikace bylo, aby byl každý znak přesně popsán a patřičně označen. Bertillon si byl vědom důležitosti přesného popisu a svým systémem portrait parlé založil technický slovník, jež svou celistvostí a všeobecným rozšířením umožňoval přesný popis výrazu obličeje člověka. K rozlišení a přesnému popisu tvaru, postavení a velikosti všech obličejových částí využíval Bertillon sedm stupňů: velmi malé - m, malé - m, skoro malé - (m), střední - _, skoro velké - (v), velké v a velmi velké - (v). Normální obličej se dle Bertillona skládal ze tří částí, které měly přibližně stejnou velikost, takže každá z nich zaujímala 1/3 obličeje. 33 Jednalo se o: „a) část čelní, počítaná od kořene nosu až k vlasům, b) část nosní, jež se počítá od kořene nosu a k spodní jeho základně, c) partie ústní, počítaná od základny nosu až ke spodnímu okraji brady.“34
Část, jež nedosahovala 1/3 velikosti obličeje, pokládal za malou a naopak část, která svými rozměry přesahovala 1/3, pokládal za velkou.35
3.3. Bertillonův antropometrický systém - bertillonáž Na základě antropologické teorie, která předpokládá, že jakmile je ukončen fyzický vývoj člověka, jeho tělesné rozměry se dále nemění, zavedl 33
ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 198. 34 Tamtéž, s. 198. 35 Tamtéž, s.198.
19
Bertillon roku 1879 do policejní praxe systém identifikace osob podle vnějších znaků. Tento antropometrický systém spočíval v měření a evidování nejdříve pěti, poté třinácti a nakonec jedenácti různých rozměrů lidského těla a byl nazván „bertillonáž“. V případě, že bylo třeba identifikovat neznámou osobu, byla osoba změřena a výsledky tohoto měření byly porovnány s evidencí. Stejný postup se užil u identifikace neznámé mrtvoly. 36 Bertillonova
práce
u
francouzské
policie
nejprve
spočívala
v zaznamenávání podoby zatčených zločinců na identifikační karty. Později začal realizovat své myšlenky, týkající se nového způsobu identifikace, jež se mu jevil jako výrazně přesnější, než bylo samotné zaznamenávání podoby. Začal pokládat vedle sebe fotografie vězňů a porovnávat je. Poté požádal své nadřízené, aby směl přeměřovat zatčené osoby. V průběhu několika týdnů změřil Bertillon velké množství zatčených. Nejdříve u nich zjišťoval pět následujících rozměrů: výšku, délku a obvod hlavy, délku paží a prstů na nohou. Došel tak k přesvědčení, že jednotlivé míry se u různých osob mohou shodovat (např. délka paží osoby A může být stejná, jako délka paží osoby B), ne však v případě čtyř nebo pěti rozměrů současně. Výsledky svých měření zpracoval do písemné zprávy. Navrhovaný identifikační systém se však setkal, z důvodu Bertillonových špatných vyjadřovacích schopností a kvůli nepochopení základní myšlenky policejními úředníky, s velkým nezájmem až odporem. Později dostal tento mladý úředník k dispozici samostatnou místnost, dva pomocníky a devadesáti denní lhůtu na přesvědčení nadřízených, že jeho metoda je velmi přesnou a vhodnou metodou k identifikaci osob. První pachatel, jenž byl identifikován pomocí bertillonáže v únoru 1883, byl zloděj lahví, který byl za stejný trestný čin zatčen a následně proměřen v prosinci roku 1882.37 „ Alphonse Bertillon navrhl pro svůj identifikační systém: 36
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 149. 37 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 75-76.
20
Stručný metodický návod k přesnému měření zvolených částí lidského těla;
Zvláštní záznamový arch pro záznam délek na konkrétní osobě;
Klasifikační systém pro řazení záznamů, které umožňuje přesné a rychlé hledání již vytvořených záznamů podle antropometrických měření.“38
Zmíněný Bertillonův identifikační systém umožňoval během relativně krátké doby zjistit, zda jsou míry zatčené osoby již registrovány či nikoliv. 39 „Nejprve měřil 13 tělesných rozměrů, později tento počet redukoval na 11, a to při měření:
Výšky těla ve stoje;
Výšky těla v sedě;
Šířky rozpětí paží;
Délky hlavy;
Šířky hlavy;
Délky pravého ucha;
Šířky pravého ucha;
Délky prostředníku levé ruky;
Délky prsteníku levé ruky;
Délky předloktí levé ruky;
Délky levého chodidla.“40
Podle Bertillona byly dosavadní identifikace „pouhým okem“, užívané fotografie aj., velmi povrchní, nepřesné a plné omylů oproti bertillonáži, která nabízela absolutní jistotu. Poslední měření zločinců na základě jedenácti tělesných rozměrů bylo provedeno v září 1908.41
38
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 49. 39 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 77. 40 Tamtéž, s. 77. 41 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 50.
21
Bertillonův systém upravil v roce 1931 německý kriminalista Vogel ve své práci s názvem
„Die Personenbeschreibung“.
Později (roku 1953)
byl
v Československu Vogelův systém popisu přepracován a jeho finální verze použita na rubu dekadaktyloskopických karet té doby. 42
3.4. Využití fotografie při popisu osob Fotografie po jejím vzniku byla využívána i při popisu, přestože samostatně nebyla spolehlivou metodou. Musela být podpořena ještě dalšími identifikačními metodami a poté teprve vzrostla její hodnota jako důkazního prostředku. Fotografie je věrným obrazem a „vidí“ více než lidské oko, což zároveň znamená, že „vidí“ také jinak. Zpodobňuje živý obraz osoby bez idealizování, kdežto člověk vidí jen to, co mu jeho pozorovací schopnosti dovolí. Není-li tedy osoba fotogenická, na vlastní fotografii bude vypadat jinak, než ve skutečnosti, potažmo než jak ji vnímáme pouhým okem. To znamená, že popis podle skutečnosti se liší od popisu podle fotografie. Stávalo se, že i fotografie jedné osoby z různé doby byly rozdílné a nebylo možné podle nich osobu spolehlivě identifikovat. Proto se fotografie později stala jen součástí osobních svazků zločinců.43
42
PJEŠČAK, Ján; NĚMEC, B.; BĚLKIN, R. S. Nástin úvodu do studia kriminalistickobezpečnostních oborů. Praha: Ústav kriminalistiky právnické fakulty UK Praha, 1968, s. 178. 43 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 191-192.
22
4. Historický vývoj a dějiny daktyloskopie V rámci čtvrté kapitoly se budeme zabývat historickým vývojem daktyloskopie. V první části se zaměříme na vývoj daktyloskopie ve světě a v druhé části pak na vývoj daktyloskopie v českých zemích. „Daktyloskopie je druhou nejstarší metodou využívanou v kriminalistické praxi pro identifikaci osob.“44
4.1. Vývoj daktyloskopie ve světě Již před mnoha tisíci lety byly známy daktyloskopické principy, avšak jejich platnost nebyla v té době exaktně ověřena. Například ve starých čínských kulturách verifikovali tehdejší vládci důležité dokumenty svými otisky prstů. Teprve od začátku 19. století je známo praktické a alespoň z části exaktně ověřené využívání daktyloskopických otisků k identifikaci osob. V daném století se také různí přírodovědci a lékaři začali zabývat problematikou otisků prstů hlouběji. Mezi nimi i český přírodovědec Jan Evangelista Purkyně.45 Zásluha Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869) spočívala především v popsání a klasifikaci základních vzorů papilárních linií na koncových článcích prstů.46 Z hlediska kriminalistiky je důležitým faktem, že mezi díly Purkyně se objevila i habilitační práce z roku 1823, jež nesla název: „Comentatio de examine physiologico organi visus et systematis cuntanei“ („Pojednání o fysiologickém výzkumu čidla zrakového a soustavy kožní“). Tento jeho počin je vysoce ceněn i v zahraniční literatuře. Je však nutné dodat, že v rámci jeho práce nebyly patrny žádné kriminalistické aplikace, využitelné pro praxi. O daktyloskopii se zajímal především z pohledu fyziologie a možné kriminalistické aplikace z jeho práce 44
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 138. 45 Tamtéž, s. 138. 46 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 259.
23
vyplynuly až podstatně později. Z tohoto pohledu můžeme J. E. Purkyně považovat za jakéhosi zakladatele fyziologických zákonitostí v daktyloskopii. V roce 1906 publikoval H. Gross vzpomínku na českého učence Purkyně, kde poukázal právě na jeho geniální práci, která staví základy daktyloskopie jako prostředku k identifikaci osob.47 Dalšími významnými představiteli a průkopníky, jež dotvořili metodu identifikace osob dle otisku papilárních linií pro využití v kriminalistické praxi, byli například: sir William James Herschel, Henry Faulds, sir Francis Galton, Edward Richard Henry a Juan Vucetich. 48 Nejprve se zaměříme na anglického šlechtice a policejního úředníka sira Williama Jamese Herschela. V letech 1853-1875 působil Sir William James Herschel (1833-1917) ve službách anglické civilní správy v Indii. Byl první, kdo chtěl v praxi použít otisky prstů k identifikaci osob. Se svojí experimentální prací systematicky začal v roce 1858 v oblasti Hooghly, kde pracoval jako policejní úředník. V případě, že se objektivně a nestranně podíváme na skutečnosti, které nastaly kolem vzniku a použití daktyloskopie, dojdeme k závěru, že sir Herschel převzal, ať už vědomě či nevědomě, svoji ideu od jiných kriminalistů. Na svém pracovišti totiž našel velkou
míru povzbuzení a
vhodné podmínky k realizaci
myšlenek o
daktyloskopickém zkoumání. Prvenství se mu však nedá upřít v zavedení policejních daktyloskopických pokusů, které sloužily k zamezení podvodů při vyplácení důchodů. V Kalkatě - hlavním městě Indie byl každému, kdo měl nárok na důchod, otištěn ukazovák a prostředník pravé ruky a tyto otisky byly následně úředně zaregistrovány. Příjemce důchodu musel, při každé výplatě, potvrdit svoji identitu otiskem prstu, aby mu byl důchod vydán. Takto získané otisky prstů
47
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 46. 48 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 259.
24
postačily k poznání, že obrazce papilárních linií na posledních článcích prstů se během života nemění. 49 S velkým objevem, z hlediska souvislosti otisků prstů zločince a následném určení jeho totožnosti, přišel Henry Faulds. Původně anglický lékař Henry Faulds (1843-1930), který působil v Japonsku, přednášel tamním studentům fyziologii. Zcela nezávisle na své práci se v roce 1879 setkal s otisky papilárních linií na pravěkých hliněných nádobách. Zmíněný objev Fauldse natolik zaujal, že se začal tímto tématem zabývat hlouběji. Například zkoumal otisky prstů různých národností. Během krátké doby se
Fauldsovi podařilo získat velké množství materiálu. Tento materiál však
neprokázal žádné rasové odlišnosti daktyloskopovaných osob. Dále se tedy zabýval dědičností a také se věnoval výzkumu papilárních linií na posledních článcích prstů opic a jejich vztahem s otisky lidskými. Jak již bylo dříve zmíněno, nejdůležitějším zjištěním, jež Faulds roku 1880 učinil, bylo, že otisky prstů zločince z místa činu mohou později posloužit k přesnému určení jeho totožnosti. 50 O svých výzkumech napsal Faulds také pojednání, které publikoval v časopise „Nature“. Zmíněné pojednání zaujalo anglického vědce sira Francise Galtona, který následně požádal redakci časopisu o Fauldsovu adresu. Místo adresy Fauldse mu však redakce zaslala adresu W. J. Herschela, který poté s Galtonem začal ochotně spolupracovat.51 Sir Francis Galton (1822-1911) byl anglický šlechtic a zároveň vědec, který skutečně založil v pořadí druhou identifikační metodu, daktyloskopii. Nejprve se seznámil s bertillonáží, o které měl přednášet vědecké společnosti. Svoji přednášku pojal jako obecné pojednání o identifikaci osob. K danému účelu shromáždil i materiál, jež se týkal otisků prstů. Daktyloskopií se poté zabýval i nadále, popisoval ji a klasifikoval. Sir Galton měl být dle všeobecných 49
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 255. 50 Tamtéž, s. 245. 51 Tamtéž, s. 247.
25
předpokladů pokračovatelem Bertillona, ale ve své přednášce, která se konala 25. dubna roku 1888, velmi rozsáhle hovořil o nové identifikační metodě daktyloskopii. Nejdříve se věnoval výzkumu rasových odlišností a otázkám dědičnosti. Žádnou z těchto teorií však neprokázal. Na základě prostudování materiálů od W. J. Herschela se Galton začal soustředit na možnost využití otisků papilárních linií při identifikaci osob. Mezi jeho nejvýznamnější přínosy patřilo zjištění a následné prokázání neměnnosti papilárních linií u dané osoby po celý život a zjištění, že neexistují dvě různé osoby s identickými otisky prstů ani v případě jednovaječných dvojčat. K závěru o nemožnosti nalezení identických otisků prstů u dvou různých osob došel Galton cestou matematického vyjádření pravděpodobnosti, dle kterého existovala možnost identického otisku jednoho prstu u dvou osob maximálně 4:1. V případě otisků papilárních linií všech deseti prstů by se daný poměr zmenšil na 64 000 000 000:1.52 „Po několikaletých výzkumech došel Galton k závěru, že existují čtyři základní typy určené podle trojhranného obrazce (delta), vytvořeného papilárními liniemi: žádná delta, delta vlevo, delta vpravo a několik delta; od těchto základních typů se dají odvodit všechny základní vzory.“53
Galton výsledky své práce shrnul v roce 1892 v práci vydané pod názvem „Fingerprints“ („Otisky prstu“). Roku 1894 byl zaveden v Anglii nový identifikační systém, který byl tvořen spojením antropometrie a daktyloskopie. Byly registrovány následující parametry: délka a šířka hlavy, rozměry levého prostředníku, levého předloktí, levé nohy, otisky deseti prstů na rukou, fotografie a popis zločince. Tento klasifikační systém, zavedený v roce 1894, byl publikován Galtonem ve zdokonalené verzi roku 1895 pod názvem „Fingerprints directory“ (Registrace otisku prstu). Byly zde upraveny názvy typů papilárních linií: 54
52
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 248. 53 Tamtéž, s. 248. 54 Tamtéž, s. 249.
26
„vzor obloukový, smyčka vlevo, smyčka vpravo a spirála.“55
Zdokonalený klasifikační systém sira F. Galtona dopracoval tehdejší policejní prezident Londýna - Edward Richard Henry. 56 První zmínky o snahách Edwarda Richarda Henryho (1850-1931) všeobecně zavést daktyloskopii, byly nalezeny v Kalkatě v rámci policejních archivů. Sbírka, jež obsahovala antropometrické karty, rychle rostla a v roce 1897 obsahovala již na 150 000 kusů. Při takovém velkém množství karet se projevily různé omyly, nedostatky a chyby antropometrické metody. Právě zásluhou E. R. Henryho byla antropometrie definitivně odstraněna z celé britské kolonie v Indii a nahrazena daktyloskopií. 57 Dalším významným vědcem byl policejní úředník Juan Vucetich, který stejně jako E. R. Henry vycházel z klasifikačního systému sira F. Galtona. Policejní úředník Juan Vucetich (1858-1925) prováděl v Argentině výzkumy otisků prstů ve stejné době jako Francis Galton v Anglii. Roku 1891 byl Vucetich pověřen nadřízeným policejním ředitelem vybudovat antropometrickou kancelář.58 Na základě problémů, jež trápily F. Galtona, založil Vucetich nezávisle na něm vlastní klasifikační systém o čtyřech základních klasifikačních typech: otisky, jež se sestávají jen z oblouků, otisky s deltou na pravé straně, otisky s deltou na levé straně a otisky s deltou na obou stranách. Dále také jako první použil pojem daktyloskopie. 59 Ten byl však, z důvodu jeho pozdějšího propuštění od policie, zavržen. 60
55
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 249. 56 Tamtéž, s. 249. 57 Tamtéž, s. 254. 58 Tamtéž, s. 304. 59 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 25-27. 60 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 304.
27
Z Vucetichova rozdělení vyplývá, že zmíněné typy odpovídaly i typům, které stanovil Galton, čímž se tedy výsledky obou vědců vzájemně potvrdily. 61 „Za zakladatele kriminalistické daktyloskopie můžeme považovat dva kriminalisty, kteří na své výsledky přišli nezávisle na sobě, a prvenství je nutné připsat oběma. Jsou to Juan Vucetich a Edward Richard Henry, za časovou hranici, od které je daktyloskopie natolik rozpracovaná, že je možné ji využít pro praxi, je rok 1896.“62
4.2.
Vývoj daktyloskopie v českých zemích
Na našem území se jako první zabýval daktyloskopií pražský policejní úředník František Protiwenský (nebo také Protivenski, 1865-1922). Již v roce 1891 snímal některým pachatelům otisky prstů. Metoda, jež předcházela daktyloskopii - bertillonáž byla jako metoda pro identifikaci osob u pražského policejního ředitelství zavedena až roku 1900. Zároveň s antropometrickým měřením se od roku 1903 provádělo také daktyloskopování a poté od 9. září 1908 byly zhotovovány pouze daktyloskopické karty. F. Protiwenský v roce 1903 založil vlastní daktyloskopickou sbírku, která se stala roku 1908 oficiální evidencí. Tato sbírka je považována za jednu nejstarších svého druhu. Na základě získaných zkušeností napsal Protiwenský roku 1920 dílo s názvem „Nauka o daktyloskopii a popisování osob“.63 V roce 1907 založil četnický důstojník Josef Povondra (1871-1940) v Praze - Vinohrady daktyloskopickou sbírku, která byla roku 1922 sloučena se sbírkou pražského policejního ředitelství a čítala na 25 000 daktyloskopických karet. Povondrova klasifikační metoda vycházela z kombinace systémů Vuceticha a Henryho.64
61
STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 25-26. 62 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 162. 63 Tamtéž, s. 97. 64 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 31.
28
„Daktyloskopické karty měly velikost 34 x 21 cm, byly zhotovovány z kvalitního, tvrdšího papíru, obsahovaly potřebné osobní údaje (nacionálie, popis osoby, včetně zvláštních znamení, fotografie a podpis osoby), válené otisky všech deseti prstů a obyčejné otisky všech prstů obou rukou s výjimkou palců.“65
Karty žen označoval, z důvodu rozlišení, na horním okraji fialovým páskem. 66 S kolegou Oldřichem Pinkasem vydal Povondra publikaci s názvem „Pokyny pro službu pátrací a službu daktyloskopickou bezpečnostních orgánů“ (1923), jež obsahovala základní poznatky kriminalistické techniky a taktiky. Důkazem, že se daktyloskopie úspěšně rozvíjela i na území Slovenska, bylo roku 1928 v Košicích vydání publikace policejním komisařem Petrem Chybou s názvem „Moderní pomůcky kriminalistiky“. Významným dílem první republiky, které pojednávalo o daktyloskopii, byla také publikace policejního komisaře pražského
bezpečnostního
kriminalistického vzdělávání“.
oddělení
Josefa
Šejnohy
a
kol.
„Systém
67
Za druhé světové války byla sbírka daktyloskopických karet předmětem útoků německé kriminální policie, jež se snažila o její získání a převedení na berlínský klasifikační systém. Z důvodu ochrany dosavadního klasifikačního systému byl počet daktyloskopických karet uměle navýšen o 100 000 kusů a sbírka tak zůstala nezměněna (překvalifikování takového množství karet bylo pro německou kriminální policii příliš náročné). 68 Dalším přínosem pro kriminalistickou praktickou činnost byla kniha od příslušníka
Sboru
národní
bezpečnosti
Václava
Noska
z roku
1947
„Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie“. Kniha předkládá čtenáři západní
65
STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 31. 66 Tamtéž, s. 31. 67 Tamtéž, s. 32-33. 68 Tamtéž, s. 33.
29
směr kriminalistiky, který dělil daktyloskopii na tři části: nauku o papilárních liniích na prstech rukou, dlaních a chodidlech. 69 V roce 1952 byl v Československu zaveden tzv. československý dekadaktyloskopický klasifikační systém. Tento byl velmi rychlý a přehledný. 70 V období 80. a 90. let 20. století se postupně začaly daktyloskopické otisky a daktyloskopické stopy zpracovávat prostřednictvím výpočetní techniky. 71
69
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 265. 70 PJEŠČAK, Ján; NĚMEC, B.; BĚLKIN, R. S. Nástin úvodu do studia kriminalistickobezpečnostních oborů. Praha: Ústav kriminalistiky právnické fakulty UK Praha, 1968, s. 170. 71 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 34-35.
30
5. Metoda popisování osob V této kapitole se zaměříme na význam a způsoby popisování osob, jednotlivé druhy popisu, způsoby vytváření portrétu, popis v rámci počítačových evidencí a systémů a identifikaci mrtvol neznámé totožnosti.
5.1. Význam a způsoby popisování osob Jak
již
bylo
dříve
zmíněno,
význam
metody popisování
pro
kriminalisticko-bezpečnostní praxi spočívá v popisu vnějších znaků člověka a jeho následném využití při pátrání po osobách nezvěstných a při určování totožnosti neznámých osob, popřípadě mrtvol.72 Z antropologického hlediska lze člověka charakterizovat řadou metrických a morfologických znaků, jejichž soubor se nevyskytuje u žádné jiné osoby. Tyto znaky označujeme jako vnější znaky osob.73 „Vnější znaky osob lze dělit takto: 1.
Statické (anatomické) - jsou dány stavbou jednotlivých částí těla, zejména obličeje, lze je zajišťovat a popisovat, i když je osoba ve statické situaci (v klidu).
2.
Dynamické (funkční) - hodnotí se při pohybu osoby a jsou projevem dynamického stereotypu (gestikulace, chůze, způsob mluvy apod.).“74
Dále můžeme dělit vnější znaky obličeje z následujících hledisek:
Dle způsobu hodnocení (morfologické a metrické);
Dle výpovědní hodnoty (obecné a specifické);
72
STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 159. 73 PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 105. 74 STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 56.
31
Dle relativní proměnlivosti (s věkem zanedbatelně proměnlivé a s věkem proměnlivé). 75
Jednotlivé druhy popisu
5.2.
Podle subjektů, provádějících popisování osob, rozlišujeme popis úřední a popis laický. 76 Úřední popis je pro kriminalistickou praxi základní formou popisu. Vytváří jej úřední osoba (většinou kriminalistický technik) pomocí přímého pozorování
popisované
osoby.
Výsledky
daného
pozorování
se
poté
zaznamenávají na stanovené formuláře, které se stávají součástí kriminalistických evidencí. 77 „Úřední popis obsahuje tyto údaje: tělesná výška, tělesná hmotnost, postava, zdánlivé stáří, tvar lebky, obličej, vlasy, čelo, obočí, uši, oči, nos, vousy, ústa a rty, zuby, brada, ruce, nohy, chůze a držení těla, způsob mluvy a znalost řečí, zvláštní znamení a tetování.“78
Laický popis podává osoba, která byla svědkem trestného činu nebo přímo osobou poškozenou a popisuje tak především pachatele trestného činu. Úřední osoba poté převádí získané informace do terminologie úředního popisu, který z různých objektivních i subjektivních důvodů má vyšší informační hodnotu než popis laický. 79
75
STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 57. 76 MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 150. 77 Tamtéž, s. 150. 78 STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 58. 79 MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 150.
32
5.3. Způsoby vytváření portrétu osoby Pro potřeby pátrání, po získání kvalitního popisu pachatele, je možné sestavit grafické znázornění laického popisu - portrét následujícími způsoby:
Metodou grafickou - nakreslením podoby pachatele grafikem;
Metodou plastickou - vymodelováním hlavy pachatele sochařem;
Fotomontáží (mozaikovým portrétem) - výběrem fotografií různých typů osob (na základě podobností s pachatelem) a z nich zhotovením samotné fotografie pachatele;
Metodou skládaného portrétu (IDENTIKIT) - nakreslením jednotlivých znaků obličeje na průsvitné folie a jejich následným sestavením do podoby portrétu;
Pomocí výpočetní techniky - pomocí počítačových systémů vycházejících z principu metody fotomontáže či metody skládaného portrétu.80
5.4. Popis osoby v rámci počítačových evidencí a systémů Za jednu z nejvýznamnějších počítačových evidencí v České republice, důležitou pro identifikaci osoby, proti níž je vedeno trestní řízení, je považován centrální informační systém FODAGEN. Tento systém slouží k zaznamenávání identifikačních úkonů, jež na osobách provádějí kriminalističtí technici. Evidovány jsou následující úkony: popis, fotografování, daktyloskopování a odběr biologického materiálu. 81 Hlavní přínos počítačových systémů spatřujeme ve zkrácení procesů, snadném a přehledném uchovávání obrazů, jejich rozmnožování a distribuci.
80
STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 71-73. 81 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 65.
33
Kriminalisté, pro sestavování portrétu, nejčastěji využívají počítačové systémy PORIDOS a FACETTE (viz. Obrázek 2.).82
Obrázek 2.: Portrét jedné a téže osoby, vytvořený pomocí systému PORIDOS a systému FACETTE83 Programový počítačový systém PORIDOS slouží k sestavování portrétů hledaných osob, zejména na základě svědecké výpovědi. Portrét je sestavován pomocí obrazů částí obličeje reálných osob a doplňků (např. brýlí) uložených v počítačové paměti. V tomto systému lze provádět různé úpravy (včetně retušování) a sestavený portrét vytisknout.84 FACETTE je německý počítačový systém, ve kterém se skládá portrét z obličejových komponent, jež vycházejí z databáze zmíněného systému. 85
82
PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 113. 83 STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 75. 84 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 178-179. 85 Tamtéž, s. 64.
34
5.5. Identifikace mrtvol neznámé totožnosti Identifikace mrtvol neznámé totožnosti pomocí portrétní identifikace, potažmo pomocí popisování, je pouze jednou z možností, jak je lze identifikovat. Daným problémem se zabývá také kriminalistická biologie, soudní lékařství, daktyloskopie aj.86 Nejprve se na místě nálezu neznámá mrtvola vyfotografuje společně s okolím a poté se, podle zásad kriminalistické dokumentace, topograficky dokumentuje. V rámci popisu vnějších znaků neznámé mrtvoly se přesně dodržují všechny zásady, jež jsou obvyklé při popisování osob. Po ohledání, popsání a fotografické dokumentaci je mrtvola dopravena na pitevnu, kde se provádí další potřebné identifikační úkony jako např. zajištění mikrostop či daktyloskopování. Zde se také znovu provede popis vnějších znaků mrtvoly, daná mrtvola se upraví a připraví na další fotografování sloužící k identifikačním účelům. Zmíněné úpravy mrtvoly spočívají v jejím očištění od nečistot (např. bláta), umytí, učesání, sešití poškozené pokožky obličeje a přiměřeném nalíčení. 87
86
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 157. 87 STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 76-77.
35
6. Metoda kriminalistické daktyloskopie V šesté kapitole se budeme zabývat významem, objekty a způsoby zkoumání daktyloskopie a daktyloskopickými stopami - jejich vyhledáváním, zviditelňováním, zajišťováním a zkoumáním. Dále pojednáme o využití daktyloskopie v novodobých kriminalistických evidencích a systémech a na závěr kapitoly se zmíníme o daktyloskopování mrtvol.
6.1. Význam, objekty a způsoby zkoumání daktyloskopie Jak již bylo řečeno v první kapitole, kriminalistický význam metody daktyloskopie spočívá v identifikaci konkrétní osoby (pachatele, podezřelého, domácí osoby, neznámých osob, neznámých mrtvol, apod.), která vytvořila daktyloskopické stopy. 88 „Tradičně platí, že objekty daktyloskopie tvoří daktyloskopické stopy a daktyloskopické srovnávací materiály
(nejčastěji kontrolní otisky). Daktyloskopické
stopy
mohou mít
v kriminalistické praxi charakter otisků nebo vtisků v závislosti na charakteru nosiče stopy a velikosti působící síly.“89
V praxi se navzájem nejčastěji porovnávají:
Daktyloskopické stopy s otisky prstů domácích osob nebo osob podezřelých;
Daktyloskopické stopy s otisky prstů osob na daktyloskopických kartách, jež jsou uloženy v kriminalistických evidencích;
Daktyloskopické stopy s jinými daktyloskopickými otisky z míst trestné činnosti, jež doposud nebyla objasněna;
Otisky prstů neznámých osob či mrtvol s otisky, jež jsou evidovány v kriminalistických evidencích;
88
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 144. 89 PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 95.
36
Kontrolní daktyloskopické stopy a otisky s otisky daktyloskopických sbírek jiných zemí, jež jsou zasílány v rámci mezinárodní spolupráce.90 Vznik a existence obrazců papilárních linií se řídí následujícími zákony:
Zákonem o neměnnosti obrazců papilárních linií;
Zákonem o neodstranitelnosti papilárních linií;
Zákonem o individuálnosti obrazců papilárních linií. 91 V zákoně o neměnnosti obrazců papilárních linií je vyjádřena relativní
neměnnost vzdálenosti mezi jednotlivými markanty (identifikačními znaky) po celé období lidského života, a to i přes velikostní a další vývoj lidské pokožky. Obrazce se vytvářejí již během vývoje plodu a přetrvávají určitou dobu i po smrti. V zákoně o neodstranitelnosti papilárních linií je řečeno, že pokud je odstraněna povrchová vrstva kůže (nikoliv však vrstva zárodečná), obrazce papilárních linií se postupem času vždy obnoví. V zákoně o individuálnosti obrazců papilárních linií je poté uvedeno, že na světě neexistují dvě různé osoby se shodnými obrazci papilárních linií (a to ani v případě jednovaječných dvojčat).92
6.2. Daktyloskopické stopy Daktyloskopické stopy vznikají v okamžiku styku lidských papilárních linií s předmětem, který je schopen danou stopu přijmout a uchovat. Daktyloskopická stopa může vzniknout níže uvedenými způsoby:
Vytvořením zrcadlově převráceného reliéfu struktury papilárních linií tímto způsobem vzniká daktyloskopická stopa na objektu, který je schopen plastické deformace. Jedná se o tzv. objemovou stopu.
90
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 144. 91 STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 34-35. 92 Tamtéž, s. 34-35.
37
Přenosem určitého množství látek z povrchu nosiče na papilární linie člověka, přičemž daný povrch je zpravidla hladký. Takto vzniká daktyloskopická stopa odvrstvená.
Na vhodný nosič je přenesena látka, jež se nachází na povrchu papilárních linií. Vzniklou daktyloskopickou stopu poté označujeme jako stopu navrstvenou.
Většina neviditelných daktyloskopických stop bývá tvořena potem. Na množství vyloučených látek v latentní stopě se podílí jednak vlastnosti nosiče a jednak stáří daktyloskopické stopy - čím je stopa starší, tím obsahuje méně látek a postupem času zcela zaniká. 93
6.2.1. Daktyloskopické
stopy
a
jejich
vyhledávání,
zviditelňování a zajišťování V kriminalistické praxi se setkáváme s daktyloskopickými stopami, které dělíme na stopy plošné (2D) a objemové (3D). Plošné stopy dále rozdělujeme na stopy navrstvené a odvrstvené, přičemž navrstvené daktyloskopické stopy lze ještě rozlišit na viditelné a neviditelné (latentní) podle toho, zda je možné je pozorovat pouhým okem či nikoliv. Viditelné 2D stopy se dokumentují pomocí fotografie (v případě např. barevných nebo krvavých stop), nebo se snímají černou na daktyloskopickou fólii (prašné stopy). Viditelné 3D stopy se taktéž dokumentují pomocí fotografie, avšak za použití nasvícení pod určitým úhlem. Při zviditelňování latentních daktyloskopických stop, jejich zajišťování a následné dokumentaci se používají níže uvedené metody:
Metody fyzikální;
Metody chemické;
93
STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 36-37.
38
Metody fyzikálně-chemické. 94 „Fyzikální metody jsou založeny na principu rozdílné přilnavosti (adheze) jednotlivých
složek potu k pevným, jemně rozemletým a ve vodě nerozpustným částečkám hmoty vyvolávající látky.“95
Pro
zviditelňování
latentních
stop
existuje
velké
množství
daktyloskopických prášků. Mezi nejnovější prostředky řadíme prášky vyšší intenzity - prášky bílé nebo černé barvy, jež vykazují velmi nízkou přilnavost k nosiči daktyloskopické stopy (např.: ZnO + kalafuna, CuO + kalafuna, salicylan sodný + škrob, saze + kalafuna, dusičnan bizmutý + voda + škrob). V poslední době se také hojně využívají prášky bronzové, fluorescenční (odrážející světlo) a magnetické, dále krystalická violeť, Sudánská čerň, WetPrint (prostředek na molybdenové bázi) ad. Zmíněnými prášky lze zajišťovat daktyloskopické stopy například na plastech, lakovaných předmětech, tvrzeném papíru a zbraních. 96 „Chemické metody jsou založeny na chemické reakci mezi některou složkou potu s chemikálií za vzniku barevné sloučeniny. Tyto metody se používají zejména k vyvolávání daktyloskopických stop na papírových nosičích.“97
Mezi nejběžnější chemické metody zviditelňování patří použití ninhydrinu a dusičnanu stříbrného. Velmi podobně, jako ninhydrin reaguje i (poměrně nová chemikálie) 1,8diazo-9-fluoren (dále jen DFO). Hlavní výhodou DFO je jeho 3krát větší citlivost. Dále se také používá oxid osmičelý a oxid rutheničelý. 98 „Fyzikálně-chemické metody jsou založeny na ulpívání chemických sloučenin v místech, kde se nachází daktyloskopická stopa.“99
94
STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 38-39. 95 Tamtéž, s. 39. 96 Tamtéž, s. 40-41. 97 Tamtéž, s. 42. 98 Tamtéž, s. 42-43. 99 Tamtéž, s. 43.
39
Co se týká fyzikálně chemických metod, používají se zejména jodové a kyanakrylátové páry v rámci zařízení DAKTYVAK (viz. Obrázek 3.).
Obrázek 3.: Zařízení DAKTYVAK100 „DAKTYVAK - zařízení pro zviditelnění latentních daktyloskopických stop fyzikálněchemickou metodou pomocí kyanakrylátových par v laboratorních podmínkách.“101
Metoda kyanakrylátových par je také jednou z nejlépe využitelných metod na místě činu. K tomuto účelu se používá tzv. kyanová hůlka - ruční vyvíječ kyanakrylátových par.102 Latentní stopy lze v některých případech zviditelnit také použitím vhodného šikmého osvětlení (díky kterému lze stopy vyfotografovat) nebo pomocí laserových metod, jež využívají luminiscence některých složek potu.103
100
STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 142. 101 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 47. 102 PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 98. 103 STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 38.
40
Zajišťování daktyloskopických stop se v kriminalistické praxi provádí následujícími způsoby: in natura (zajištění stop, které lze odebrat a odeslat ke zkoumání společně s jejich nosičem, aniž by se poškodily), na daktyloskopickou fólii, pomocí fotografie nebo odléváním (v dnešní době pro tento účel využíváme různé druhy silikonových kaučuků).104
6.2.2. Daktyloskopické stopy a jejich zkoumání Daktyloskopickými markanty rozumíme individuální identifikační znaky papilárních linií. Rozlišujeme například: začátek a ukončení linie, krátkou čárku, vidlice, očko, háček, můstek, zkřížení a trojitou vidlici (viz. Obrázek 4.). Pro individuální
identifikaci
člověka
považují
čeští
kriminalisté
za
stopu
upotřebitelnou otisk, obsahující více jak deset markantů, za stopu částečně upotřebitelnou otisk se sedmi až devíti markanty a za stopu neupotřebitelnou otisk s šesti a méně markanty.105
Obrázek 4.: Jednotlivé daktyloskopické markanty106
104
STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 45-46. 105 Tamtéž, s. 47-48. 106 PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 104.
41
6.3. Daktyloskopie a její využití v novodobých kriminalistických evidencích a systémech Jak již bylo uvedeno v předcházející kapitole, jednou z nejvýznamnějších počítačových evidencí je centrální informační systém FODAGEN, ve kterém jsou evidovány různé identifikační úkony kriminalistů včetně daktyloskopování. Pomocí
specializovaných
počítačových
systémů
je
porovnávána
hodnocená daktyloskopická stopa s databází evidovaných osob a stop. Podle nastavených parametrů jsme schopni získat z databáze programu nabídku nejpravděpodobnějších otisků. Následně kriminalistický technik porovná s touto nabídkou hodnocenou stopu a stanoví případnou shodu. Poté též vypracuje znalecký posudek. K danému účelu je v kriminalistické praxi využíván systém AFIS (viz. Obrázek 5.), jehož kapacita je zcela vyhovující potřebám českých kriminalistů.107
Obrázek 5.: AFIS - seznam kandidátů podle podobnosti108
107
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 147-148. 108 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 225.
42
Dalším počítačovým systémem je EURODAC, který je propojen s počítačovými systémy jiných států Evropské unie, jež umožňují rychlou identifikaci osob. Tímto způsobem mohou kriminalisté velmi rychle identifikovat běžence či migrující osoby bez dokladů.109
6.4. Daktyloskopování mrtvol Otisky se mrtvolám snímají obdobně jako osobám živým. V tomto případě se při snímání využívá především daktyloskopická čerň s daktyloskopickou lžící, do které se vkládá kousek papíru. Pokud je pokožka již svraštělá, lze, pro její vypnutí, vstříknout pod její povrch vhodnou kapalinu (olej nebo vodu). U starších mrtvol je možné získat otisky z odpreparované části pokožky s papilárními liniemi. 110
109
STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 54. 110 MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 145.
43
7. Porovnávání metody popisování z hlediska
historie
a
současnosti V rámci sedmé kapitoly budeme porovnávat způsoby využití metody popisování
v kriminalistické
praktické
činnosti
v letech
1928,
1961
a
v současnosti. Pro zpracování této kapitoly budou využity informace získané z následujících publikací (blíže specifikovaných v Seznamu použitých pramenů): Moderní pomůcky kriminalistiky (1928), Kriminalistická příručka: Orientační kriminalistické a bezpečnostní minimum pro pracovníky Veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnosti (1961), Rukověť kriminalistiky (2005). Dále též z osobní konzultace s emeritním vrchním komisařem Vladimírem Matouškem. Až do 20. let 20. století se používala pravidla popisu tak, jak je stanovil Alphonse Bertillon. Poté začala postupně vznikat pravidla nová, která však z Bertillonových pravidel popisu vycházela, doplnila je a zjednodušila, dle aktuálních potřeb té doby. Roku 1928 se popisování provádělo v následujícím pořadí: velikost, postava, obličej, vlasy, vousy, oči, čelo, nos, rty, zuby, brada, ucho, zvláštní znamení (jizvy, žlutiny, pihy, amputované části těla ad.), tetování, oblek, popř. rukopis. V roce 1961 se naopak kladl větší důraz na oděv, spodní prádlo, obuv, oděvní doplňky a věci osobní potřeby. Tyto se popisovaly jako první. Dále následoval popis:
Tvaru obličeje a jeho částí (obličej, oči, čelo, obočí, nos, ústa, brada, uši);
Tvar hlavy a jejích částí při pohledu ze strany (hlava, čelo, obličej, oči, nos, základna nosu, kořen nosu, ústa, brada, ucho);
Vlasy (hranice vlasů, účesy, zástřih), vousy, kníry, kotlety a oči;
Tvary uší (tvary lišt, lalůčků, proti hran) ;
Vrásky na obličeji (čelní, mezi obočím, příčná vráska na kořeni nosu, oční, spánkové, ušní, lícní, krční, rýha noso-lícní);
Holohlavost.
44
V roce 1928 bylo, na rozdíl od roku 1961, popisováno:
Velikost a tvar postavy (v 60. letech zcela chybí);
Obličej byl mimo jiné: podlouhlý a kuželovitý, obsahoval další rozdělení: plný, hubený, tlustý, lícní kosti vysedlé, velké tváře a jeho barva byla specifikována takto: červený, bledý, žlutý a osmahlý (další rozdělení a barva v 60. letech zcela chybí);
Barva vlasů a vousů (v 60. letech zcela chybí);
Styly vousů: amerikánský, rakouský, německý, francouzský, anglický;
Barva očí (v 60. letech zcela chybí);
Čelo bylo mimo jiné: kolmé a vysedlé;
Vrásky byly mimo jiné: jednoduché, dvojité, více vrásek, kolmé, dvojité kolmé, střechovité, jednoduchá transová a dvojitá transová;
Nos byl mimo jiné rovný;
Rty byly mimo jiné: stisknuté, horní ret rozpoltěný a dolní ret rozpoltěný;
Zuby (v 60. letech zcela chybí);
Brada byla mimo jiné: šikmá a kolmá;
Rýha brady (v 60. letech zcela chybí);
Ušní lalůček byl mimo jiné: přirostlý, čtyřhranný, volný a trojhranný;
Uši mohly mít mimo jiné: Darwinův uzel a Satyrův hrot. V roce 1961 bylo, na rozdíl od roku 1928, popisováno:
Obličej byl mimo
jiné: obdélníkový, pyramidový, dvojvypuklý,
nepravidelný, přímý a vystouplý;
Oči: zapadlé, normální, vystouplé, skryté víčko, svislé víčko, blízko u sebe, daleko od sebe, šikmé vně, šikmé dovnitř, pravé oko šilhá dovnitř, levé oko šilhá ven, obě oči šilhají dovnitř, obě oči šilhají ven, pravé oko šilhá dovnitř a levé ven;
Čelo bylo mimo jiné: přímé, vystouplé, široké, úzké, vysoké a nízké;
45
Obočí: obloukovité, rovné, vlnité, blízko u sebe, daleko od sebe, srostlé, šikmé vně, šikmé dovnitř a nepravidelné;
Nos byl mimo jiné: široký, střední, úzký, dlouhý, krátký a přímý;
Kořen nosu: rovný, střední a hluboký;
Ústa byla mimo jiné: koutky dolů, koutky vzhůru a nepravidelná;
Rty byly mimo jiné: tenké, silné, odulé, dolní ret vyhrnut a horní ret převislý;
Brada byla mimo jiné: střední, úzká, dlouhá, krátká, kulatá, dvojitá, přímá, ustupující a vystupující;
Uši byly mimo jiné: normálně usazené, nízko usazené, vysoko usazené, prohloubeně usazené, skloněné nazad, skloněné vpřed, špičaté a trojúhelníkové;
Tvary ušní lišty: zúžená, rozšířená, nepravidelná a vybočená;
Tvary ušní proti hrany: rovná, šikmá, opičí ucho;
Vrásky byly mimo jiné: čelní - svislá a šikmá;
Holohlavost: čelní, temenní, poloviční a úplná. V dnešní době klasický detailní popis využíváme při pátrání po neznámých
pachatelích jen velmi zřídka, přesto je však stále součástí policejních evidencí. V případě, kdy svědek přišel do styku s pachatelem, je se svědkem sestavován pachatelův portrét pomocí počítačových programů (PORIDOS, FACETTE), jež se následně využívají při celostátním pátrání. V minulosti byl právě v rámci celostátního pátrání popsán daný skutek a zároveň zveřejněn podrobný popis pachatele včetně jeho oblečení. Policisté také dříve využívali osobní znalost zločinců nebo pomocí popisu v policejních evidencích tipovali možné pachatele. V centrálním informačním systému FODAGEN, který slouží mimo jiné k zaznamenávání popisu osob, se provádí popisování v následujícím pořadí: pohlaví, váha, výška, rasa, etnikum, celá postava (postava, držení těla, chůze), obličej (tvar, barva, pleť), oči (barva, tvar, vzdálenost, horní víčko, oční
46
pomůcky), uši (relativní velikost, levé - umístění, přilehlost, obrys boltce, reliéf, velikost lalůčku, dolní okraj lalůčku, Darwinův hrbolek, pravé - přilehlost, obrys boltce, reliéf, velikost lalůčku, dolní okraj lalůčku, Darwinův hrbolek), obočí (tvar, hustota), nos (velikost, šířka, tvar), rty (šířka, tloušťka), zuby (barva, zvláštnosti chrupu, horní patro, dolní patro), vlasy (pleš, hustota, délka, tvar, úprava, barva, přirozenost barvy), vousy, mluvený projev (řeč, výslovnost, jazyk, hlas).
47
8. Porovnávání
metody
daktyloskopie
z hlediska historie
a
současnosti V osmé
kapitole
budeme
porovnávat
způsoby
využití
metody
daktyloskopie v kriminalistické praktické činnosti v letech 1923, 1947 a v současnosti. Pro zpracování této kapitoly budou využity informace získané z následujících publikací (blíže specifikovaných v Seznamu použitých pramenů): Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů (1923), Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie (1947), Rukověť kriminalistiky (2005), z internetových stránek www.policie.cz a z osobní konzultace s emeritním vrchním komisařem Vladimírem Matouškem. Jak již bylo uvedeno dříve, pomocí daktyloskopování osob lze zjistit jednak totožnost zadržené osoby a jednak totožnost pachatele, jenž zanechal na místě činu své otisky prstů. Pro usnadnění zjišťování totožnosti se v 20. letech 20. století otiskovaly prsty, které byly potřené tiskařskou černí, na papírové daktyloskopické karty. V roce 1923 byly k daktyloskopování osob využívány následující pomůcky: hladké kovové desky (15x20 cm) připevněné k desce dřevěné, hladké kovové desky nepřipevněné, gumový váleček s držadlem, tiskařská čerň, lněný olej, benzín a daktyloskopické karty. Roku 1947 byly hlavní pomůcky pro daktyloskopování tyto: daktyloskopická čerň (nigrosinová), gumový váleček s rukojetí, hladké skleněné nebo kovové desky, gumová podložka (21x30 cm), daktyloskopický stůl, popř. i daktyloskopická brašna. Ve 40. letech 20. století byly pomůcky k daktyloskopování osob vylepšeny následovně:
Místo tiskařské černi se začala používat čerň daktyloskopická, která se běžně v tiskařské praxi nepoužívala;
Nepoužívaly se jen desky kovové, ale i desky skleněné;
Nově
se
využívala
gumová
k daktyloskopickému stolu;
48
podložka,
která
byla
připevněna
Samotný daktyloskopický stůl byl novinkou, dříve se používal stůl obyčejný;
Pro práci v terénu se nově počala využívat daktyloskopická brašna, která vyjma zmíněných pomůcek obsahovala navíc: obyčejné a dezinfekční mýdlo, dvě utěrky a skleněné nádoby (s benzínem, dezinfekcí, lněným olejem, popř. glycerinem). Ve 20. letech se na daktyloskopické karty otiskovaly nejdříve prsty obou
rukou jednotlivě (v přesně stanoveném pořadí) a poté ještě čtyři volně natažené prsty každé ruky dohromady (ukazovák, prostředník, prsteník, malíček). Na rozdíl od let 20. se ve 40. letech začalo nově užívat více typů karet: dekakarta (karta pro sbírku otisků deseti prstů), monodaktyloskopická karta (každý jednotlivý otisk prstu byl na zvláštní kartičce), cheiroskopická karta (karta sloužící
k identifikaci
podle
dlaně
zhotovována
-
vždy
spolu
s monodaktyloskopickou kartou) a jmenná identifikační karta (karta s otisky pouze dvou prstů - palce a ukazováku pravé ruky). Až do 80., 90. let 20. století se používaly klasické papírové verze monodaktyloskopických a dekadaktyloskopických karet. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, v dnešní době jsou, v rámci kriminalistické praktické činnosti - odvětví daktyloskopie, využívány počítačové systémy. Po roce 1986 byl zaveden první informační systém - evidence daktyloskopických otisků a stop s názvem EDOS. Roku 1994 byl EDOS nahrazen systémem AFIS 2000, v němž byly nově vložené daktyloskopické stopy porovnávány se stopami z neobjasněných případů a s otisky z databáze systému. Poté následuje systém AFIS-BIS (2010), jež zpracovává, mimo otisků prstů, také otisky dlaní. Jednou z nejdůležitějších pomůcek pro kriminalisty je také Centrální informační
systém
FODAGEN,
v němž
jsou,
mimo
jiné,
evidovány
daktyloskopické otisky trestně stíhaných, popř. podezřelých osob a jejich „pohyb“
49
až do centrálních sbírek Kriminalistického ústavu Policie České republiky (dále jen KÚ PČR) v Praze. Pomocí systému FODAGEN jsme schopni sdílet důležité aktuální informace (v něm uvedené) s jinými počítačovými systémy, přičemž aktuálnost informací je zaručena díky pravidelnému aktualizování systému prostřednictvím intranetu Ministerstva vnitra České republiky. Dle Rozkazu policejního prezidenta č. 10/2004, kterým se upravuje zkušební provoz systému FODAGEN, ve znění pozdějších předpisů, je tento systém (od roku 2004) ve zkušebním provozu.
50
9. Kriminální případy V poslední kapitole jsem využila cenné informace z kriminalistické praxe, jež jsem získala osobními konzultacemi na Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen KŘP JmK) v Brně, odbor kriminalistické techniky a expertiz (dále jen OKTE), od emeritního vrchního komisaře Vladimíra Matouška. Při objasnění následujících případů hrály „hlavní roli“ právě metody, jimiž se celá práce zabývá, tedy metoda popisování a metoda daktyloskopie.
9.1. Příklad využití metody popisování v kriminalistické praxi Pokus o vraždu barmana Dne 6. 7. 1999 v 8.35 hod. oznámila provozní Monika T. na Městské ředitelství policie (dále jen MŘP) Brno, že, v uzamčené nonstop herně - baru Union, nalezla ležet na zemi těžce raněného barmana Jiřího Š. Ihned zavolala rychlou záchrannou pomoc (dále jen RZP). Poté byl barman převezen do Fakultní nemocnice Brno - Bohunice, kde se podrobil operaci mozku. Pracovník MŘP Brno obratem poslal na místo činu policejní pracovníky. Policisté zjistili, že se zaměstnanci podniku střídají v pravidelných čtyřiadvacetihodinových směnách. Barmanovi Jiřímu Š. končila směna 5. 7. 1999 v 7.00 hod. V uvedenou dobu měl být vystřídán Vladimírem S., který se dle dohody dostavil na místo. Po zjištění, že dveře herny jsou zamčené, se Vladimír S. odebral domů. Myslel si, že z důvodu státního svátku, je podnik uzavřen a on popletl směny. Dne 6. 7. 1999 v 7.00 hod. měl být Vladimír S. vystřídán Martinem S. Poté co se, kvůli zamčeným dveřím, nedostal dovnitř podniku ani on a na jeho opakované zvonění nikdo nereagoval, zavolal Martin S. provozní Monice T. a vysvětlil jí vzniklou situaci. Když se Monika T. dostavila k herně, nepodařilo se jí odemknout přední dveře. Následně zjistila, že je v nich zalomen klíč zvenčí a tak se rozhodla odemknout zadní vchod, který se příliš nepoužívá. Když se Monika T. společně s Martinem S. dostali dovnitř, nalezli barmana Jiřího Š. ležet na podlaze v bezvědomí se zakrvácenou hlavou. Monika T. neprodleně
51
zavolala RZP a policii. Poté zjistila, že byla barmanovi odcizena peněženka s tržbou ze dne 4. 7. 1999, obsahující, dle účetní knihy, částku v celkové výši 8 500,- Kč. Při pozdější prohlídce provozovny nebylo prokázáno žádné jiné odcizení. Při vyšetřování bylo zjištěno, že neznámý pachatel několikrát uhodil barmana Jiřího Š. do hlavy blíže nezjištěným předmětem, přičemž poškozenému prolomil lebeční kost a poškodil mozek. Vzhledem k výše zmíněnému způsobu spáchání trestného činu a podezření z pokusu vraždy převzal případ vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování (dále jen KÚV) Brno. Poté vyšetřovatel společně s kriminalistickým technikem MŘP Brno provedl ohledání místa činu, kde následně zajistil daktyloskopické, biologické, pachové a věcné stopy. Dané stopy však postrádaly taktickou hodnotu, protože se nacházely na místě, jež bylo volně přístupné zákazníkům herny. Kriminalistům se podařilo zjistit, že podnik navštěvovali převážně stálejší zákazníci, u kterých byli zaměstnanci schopni uvést jejich přesný popis, popř. i přezdívku. Na základě těchto důležitých informací vyšetřovatelé vytipovali hosty herny, jež navštívili podnik v době ze dne 4. 7. 1999 na 5. 7. 1999. Následně byl sestaven časový snímek příchodu a odchodu jednotlivých hostů a zakreslena na orientační plánek místa, kde hosté seděli či se pohybovali. Z výpovědí návštěvníků vyplynulo, že v herně (po třetí hodině ranní) zůstali dva hosté: silně podnapilý Milan Z. a neznámý mladík ve věku kolem 25 let, vysoký přibližně 180 cm, štíhlé postavy, s dlouhými tmavými vlasy. Tento mladík byl sportovně oblečen a celý večer hrál na výherním automatu. Popis neznámého mladíka poskytl Zdeněk M., který byl následně požádán o pomoc při sestavení portrétu. Zmíněnou pomoc však odmítl. V rámci dalšího šetření, zaměřeného na určení totožnosti neznámého mladíka, byla vyslechnuta zaměstnankyně herny Hana M., která k tomuto uvedla, že s dotyčným mladíkem dříve několikrát hovořila. Z hovoru usoudila, že pracuje blízko herny jako číšník a jmenuje se Petr. S její pomocí vyhotovil pověřený kriminalista IDENTIKIT neznámého mladíka. Následně byl IDENTIKIT
52
předložen Zdeňkovi M. s otázkou, zda se jedná o téhož mladíka z herny, k němuž dříve uvedl popis. Zdeněk M. připustil variantu, že se může jednat o stejnou osobu, ale měl výhrady k účesu a výrazu v obličeji. Dále doplnil svou výpověď o informaci, že je schopen označit neznámého mladíka ve fotoalbu vytipovaných osob či při rekognici. Po uvedení výše zmíněných nových skutečností se kriminalisté rozhodli sestavit portrét následujícím způsobem: Zdeňkovi M. předložili tři fotoalba s fotografiemi pachatelů, jež měli sklony k páchání násilné a majetkové trestné činnosti. Měl určit osobu, která se neznámému mladíkovi nejvíce podobala. Vybral pouze jednu fotografii, opět však s výhradou špatného účesu. Kriminalista tedy fotografii okopíroval a pomocí černé tuže domaloval muži na fotografii správný účes a délku vlasů dle návodu Zdeňka M. Tímto způsobem byl vyhotoven portrét č. 2, který byl využit při dalším pátrání. Finální portrét kriminalisté postupně předkládali číšníkům a servírkám pracujícím v okolních podnicích nonstop herny - baru Union. Již v druhé restauraci byli úspěšní - na základě předloženého portrétu byl vytipován číšník Petr V. (nar. 1972). Dne 13. 7. 1999 kriminalisté provedli výslech podezřelého Petra V. Ten uvedl, že v noci ze 4. 7. 1999 na 5. 7. 1999 v herně - baru Union skutečně byl. Hrál na výherním automatu hry a poté, co prohrál 3 000,- Kč, mu zbylo v peněžence jen pár „drobných“. Protože měl před výplatou a doma již také žádné jiné peníze neměl, sedl si na bar vedle neznámého opilého muže a až do časných ranních hodin popíjel pouze jednu vodku s džusem. Ve 4.00 hod opustil hernu jako poslední a číšník za ním zamkl vchodové dveře. Z herny pak odešel rovnou domů. Při prověření původu částky, kterou Petr V. prohrál v noci ze dne 4. 7. 1999 na 5. 7. 1999, bylo zjištěno, že se jednalo o tržbu restaurace, kde podezřelý pracoval. Druhý den však ve svém zaměstnání předal tržbu svému nadřízenému v plné výši, přestože při své výpovědi tvrdil, že již žádné jiné peníze neměl. Z důvodu rozporu výpovědi Petra V. se zjištěnou skutečností byl podezřelý
53
požádán o vydání oděvu, jež měl na sobě v herně. Ten po dané žádosti značně znejistěl a rozhodl se svoji výpověď změnit. Podezřelý Petr V. uvedl, že se vše přihodilo způsobem zmíněným v původní výpovědi až do chvíle odchodu z herny. Když odcházel, udeřil barmana Jiřího Š. třikrát do hlavy železným odlitkem ve tvaru kladiva, poté mu odcizil klíče od vchodu a černou peněženku s tržbou. Při odchodu z podniku zamkl vchodové dveře zvenčí a zalomil klíč v zámku. Z peněz odcizených Jiřímu Š. zaplatil podezřelý Petr V. svému zaměstnavateli tržbu ze dne 4. 7. 1999, kterou původně prohrál na hracím automatu v herně - baru Union. Klíče od vchodových dveří herny, peněženku Jiřího Š. a kovový odlitek ve tvaru kladiva odhodil do kontejneru v Okrouhlé ulici. Následně byl Petr V. obviněn z pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Dne 23. 11. 1999 byl poté pravomocně odsouzen Krajským soudem v Brně k trestu odnětí svobody v délce trvání 13. let.
9.2. Příklad využití metody daktyloskopie v kriminalistické praxi Kdo způsobil mladistvému těžké ublížení na zdraví? Dne 15. 4. 2012 ve 22.50 hod. přijal pracovník KŘP JmK lékařské oznámení z břeclavské nemocnice, kam následně poslal policejní hlídku Obvodního oddělení PČR Břeclav. Ve 21.20 hod. byl svojí matkou Oksanou Z. přivezen do nemocnice mladistvý Petr Z. (nar. 1996), který byl napaden neznámým pachatelem a utrpěl těžké poranění ledvin. Matka, po poučení dle § 61 odst. 1, 3 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, uvedla, že přivezla syna do nemocnice svým vozidlem poté, co jí kolem jednadvacáté hodiny zavolal mobilním telefonem, že byl napaden Romy a žádal ji o vyzvednutí na zastávce místního nákupního centra. Na uvedeném místě seděl Petr Z. s kamarádem Ivem G. Syn následně matce sdělil, že byl napaden třemi Romy ve věku kolem 20 let, když jim odmítl dát cigarety. Ve 23.55 hod. policejní
54
hlídka zjistila od ošetřujícího lékaře, že byla mladistvému odebrána jedna rozdrcená ledvina. Podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen TŘ), zahájila dne 16. 4. 2012 PČR úkony trestního řízení pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ) a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 TZ. Dne 16. 4. 2012 podle § 78 TŘ vydala matka, pro účely trestního řízení, oblečení Petra Z. - koženou bundu s kapucí černé barvy s bílým pruhem, riflové kalhoty modré barvy, bílé botasky značky Adidas a další kusy oděvu, které měl Petr Z. v době napadení na sobě. Policisté po řádném poučení požádali dne 16. 4. 2012 Iva G. o podání vysvětlení. Ivo G. uvedl, že se s Petrem Z. potkal náhodou u nákupního centra a to až po napadení Romy. Dne 16. 4. 2012 v 9.00 hod. v břeclavské nemocnici podal vysvětlení také poškozený. Petr Z. vypověděl, že dne 15. 4. 2012, společně s kamarády Ivem G. a Denisou S. navštívil restauraci Bejkárna, kde pil pouze kofolu. Z restaurace odcházeli v 20.00 hod. Následně se kamarádi od Petra Z. oddělili a ten zamířil k domovu. U nákupního centra k němu přistoupili tři Romové a poté, co jim odmítl dát cigarety, byl sražen k zemi. Ležel na levém boku a Romové ho kopali do zad na pravé straně těla. Po útoku, který trval asi minutu, všichni tři pachatelé utekli. Petr Z. ležel na zemi a špatně se mu dýchalo. Později se u nákupního centra objevil Ivo G., který měl již také namířeno domů. Chtěl Petrovi Z. zavolat pomoc, ale ten odmítl a raději zavolal své matce. K popisu Romů Petr Z. uvedl, že mluvili česky, mohlo jim být kolem 20 let, jeden z útočníků byl údajně hodně vysoký (asi 180 cm) a zbylé dva si nepamatuje. Dne 17. 4. 2012 podala vysvětlení i Denisa S. Její výpověď se shodovala s výpověďmi obou mladíků. Dne 18. 4. 2012 požádal vrchní komisař Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Břeclav, znalce OKTE KŘP JmK v oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, trasologie a biologie, o odborné vyjádření. Významné skutečnosti pro daný případ vykazovala pouze daktyloskopická
55
expertiza. Ke zkoumání byla znalci - kriminalistickému technikovi předložena kožená bunda s kapucí černé barvy s bílým pruhem Petra Z. a kontrolní otisky domácích osob (dále jen KODO) - Petra Z., Oksany Z., Iva G. a Denisy S. K vyvolání daktyloskopických stop na bundě použil kriminalistický technik fyzikálně-chemickou DAKTYVAK.
Tímto
metodu
působení
způsobem
par
vyvolal
kyanoakrylátu na
bundě
v zařízení
celkem
deset
daktyloskopických stop, které vyfotografoval a následně označil D1 - D10. Sedm daktyloskopických stop vyhodnotil jako upotřebitelné a tři daktyloskopické stopy jako neupotřebitelné, z důvodu nedostatečného počtu znaků potřebných k provedení
daktyloskopické
identifikace
osoby.
Předložené
KODO
kriminalistický technik porovnal s upotřebitelnými daktyloskopickými stopami na bundě. Při tomto porovnání byla nalezena shoda tří daktyloskopických stop z bundy s kontrolními otisky Iva G. - s částí dlaně, prsteníkem a prostředníkem pravé ruky. Tyto otisky byly nalezeny na horní zadní části bundy poškozeného Petra Z. a svědčily o osobním kontaktu mladistvých, o němž žádný z nich nehovořil. Dne 23. 5. 2012 byla na KÚ PČR Praha, oddělení fyziodetekce, provedena, po souhlasu Petra Z., Iva G. a jejich zákonných zástupců, fyziodetekční vyšetření k ověření věrohodnosti výpovědí obou mladistvých. Po absolvování těchto vyšetření se mladiství rozhodli změnit své předchozí výpovědi. Petr Z. v nové výpovědi uvedl, že byl v restauraci Bejkárna pouze s Ivem G. Kolem 19.30 hod. oba restaurační zařízení opustili a vydali se na návštěvu za Denisou S. V osmém podlaží panelového domu, kde bydlela Denisa S. se Petr Z. rozhodl předvést gymnastický cvik na zábradlí. Při cviku přepadl do sedmého podlaží na zem, přičemž narazil břichem na zábradlí. Ivo G. mu poté pomohl vstát (to vysvětlují otisky Iva G. na bundě Petra Z.) a oba se odebrali směrem k autobusové zastávce u nákupního centra. Odtud pak Petr Z., kvůli stále se stupňujícím bolestem břicha, zavolal své matce.
56
Nově podané vysvětlení Iva G., podle § 158 odst. 6 TŘ, taktéž ze dne 23. 5. 2012, potvrdilo novou výpověď Petra Z. Ivo G. lhal na jeho žádost, aby kamarád neměl problémy s matkou. Následně i Denisa S. podala pravdivé vysvětlení, které potvrdilo nové výpovědi obou mladistvých. Dne 13. 7. 2012, po doručení všech vyžádaných expertiz, znaleckých posudků a novém ohledání místa činu, konstatoval znalec z oboru kriminalistiky, přípustnost vzniku poranění způsobem uvedeným v konečné výpovědi Petra Z. Věc byla poté policejním orgánem dle § 159a odst. 1 TŘ odložena.
57
Závěr Cílem této bakalářské práce bylo v rámci teoretické části obecně pojednat o historickém vývoji metody popisování a metody daktyloskopie. Poté, v rámci části praktické, porovnat historii a současnost obou metod z hlediska způsobu jejich využití a dále uvést příklady, kdy metoda popisování a metoda daktyloskopie hrály při objasnění případu „hlavní roli“. V teoretické části této práce se podařilo dostatečně zmapovat historický vývoj obou zkoumaných metod již od prvních zmínek až do současnosti, přičemž nebyly opomenuty ani metody jiné, popisování a daktyloskopii předcházející. Dále jsme se také podrobněji věnovali jednotlivým průkopníkům, kteří se zasloužili o zavedení metody popisování a metody daktyloskopie do kriminalistické praktické činnosti a vědeckému zdůvodnění těchto metod. V rámci současného stavu využívání zkoumaných metod, s ohledem na nové možnosti při jejich vyhledávání, zajišťování a registraci, jsme se hlouběji seznámili s počítačovými systémy, jejichž hlavní přínos spatřujeme ve zkrácení procesů, snadném a přehledném uchovávání různých obrazů, jejich rozmnožování a distribuci. Před praktickou částí práce byl tedy uveden potřebný teoretický úvod do problematiky. Odpověď na otázku, jaké byly hlavní rozdíly ve způsobu využívání metody popisování a metody daktyloskopie v rámci kriminalistické praktické činnosti v jednotlivých letech a zároveň na otázku, jaké bylo zhodnocení vývojových tendencí daných metod, vyplývá z praktické části práce. V této části byla
využita
metoda
srovnávání
a
následně
demonstrována
důležitost
zmiňovaných metod v dnešní době pro vyšetřování a objasnění případů v kriminalistické praxi. Zmíněné hlavní rozdíly ve způsobu využívání metody popisování a daktyloskopie v rámci historie spočívaly ve složitosti, náročnosti a zdlouhavosti prováděných úkonů a často také v subjektivním pohledu „policejního“
58
pracovníka. Naopak v rámci současnosti spočívají hlavní rozdíly ve zrychlení, doplnění chybějícího, celkovém zjednodušení a zautomatizování prováděných úkonů, za vydatné pomoci počítačových evidencí a systémů. Vypozorovali jsme, že zhodnocení vývojových tendencí zkoumaných metod bylo rozdílné. V dnešní době se klasický detailní popis při pátrání po neznámých pachatelích příliš nevyužívá, přesto je však stále nedílnou součástí policejních evidencí. Ovšem „výjimka potvrzuje pravidlo“, proto jsme v rámci praktické
části
uvedli
příklad,
využití
metody
popisování
v „dnešní“
kriminalistické praxi. Na rozdíl od metody popisování se metoda daktyloskopie v současnosti hojně využívá a dále se rozvijí pomocí nových chemických a fyzikálně-chemických metod, zmíněných počítačových evidencí a počítačových systémů, jako je např. FODAGEN, AFIS či EURODAC. Následně byl v závěru práce uveden také názorný příklad využití metody daktyloskopie v kriminalistické praxi. Z výše uvedených informací vyplývá, že i v praktické části bylo stanoveného cíle dosaženo. Přínos této bakalářské práce spatřujeme v nezbytně nutném důkladném zmapování a pochopení dané problematiky v rámci jejího historického vývoje, pro co nejefektivnější využívání obou metod v současnosti.
59
Seznam použitých pramenů Literatura: [1]
ČERMÍN, Stanislav; NĚMEC, Bohuslav. Kriminalistická příručka: Orientační kriminalistické a bezpečnostní minimum pro pracovníky Veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnosti. Praha: Kriminalistický ústav HSVB, 1961, 546 s.
[2]
CHMELÍK, Jan. Rukověť kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, 532 s. ISBN 80-868-9836-9.
[3]
CHYBA, Petr. Moderní pomůcky kriminalistiky. Kroměříž: J. Gusek, 1928, 156 s.
[4]
MUSIL, Jan a kol. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd.- dotisk. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1998, 129 s. ISBN 80-85981-00-9.
[5]
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 606 s. ISBN 80-717-9878-9.
[6]
NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, 110 s.
[7]
PJEŠČAK, Ján; NĚMEC, B.; BĚLKIN, R. S. Nástin úvodu do studia kriminalisticko-bezpečnostních oborů. Praha: Ústav kriminalistiky právnické fakulty UK Praha, 1968, 246 s.
[8]
PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 309 s. ISBN 978-80-7380-038-3.
60
[9]
POVONDRA, Josef; PINKAS, Oldřich. Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů. 2. vyd. Kroměříž: J. Gusek, 1923, 120 s.
[10] PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, 72 s. [11] STRAUS,
Jiří;
VAVERA,
František. Dějiny
československé
kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, 347 s. ISBN 80-864-7718-5. [12] STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, 285 s. ISBN 80-725-1192-0. [13] STRAUS, Jiří. Kriminalistická technika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 431 s. ISBN 978807-3800-529-9. [14] STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 349 s. ISBN 978-807-3802-585-5. [15] STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 441 s. ISBN 978-807380-370-4. [16] ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, 1936, 587 s.
61
Právní předpisy: [1]
Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2014].
[2]
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2014].
[3]
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2014].
[4]
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 6. 2014].
[5]
Rozkaz policejního prezidenta č. 10/2004, kterým se upravuje zkušební provoz systému FODAGEN, ve znění pozdějších předpisů. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 6. 2014].
Elektronické prameny: [1]
Policie ČR. Kriminalistická daktyloskopie [online]. 2014 [cit. 23. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/celorepublikoveutvary-kriminalisticky-ustav-praha-zpravodajstvi-test2.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d
62
[2]
Policie ČR. Afis [online]. 2014 [cit. 23. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/celorepublikove-utvarykriminalistickyustav-praha-zpravodajstvi-test-2.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d
[3]
Policie ČR. Identifikace daktyloskopických stop [online]. 2014 [cit. 23.
6.
2014
].
Dostupné
z:
http://www.policie.cz/clanek
/celorepublikove-utvary-kriminalisticky-ustav-praha-zpravodajstvi test-2.aspx?q=Y2hudW09NA%3d%3d Seznam obrázků: Obrázek 1.: Popis podle Bertillona - identifikační karta...................................... 17 Obrázek 2.: Portrét jedné a téže osoby, vytvořený pomocí systému PORIDOS a systému FACETTE ............................................................................................ 34 Obrázek 3.: Zařízení DAKTYVAK .................................................................... 40 Obrázek 4.: Jednotlivé daktyloskopické markanty .............................................. 41 Obrázek 5.: AFIS - seznam kandidátů podle podobnosti..................................... 42 Seznam příloh: Příloha 1.: Popis v systému FODAGEN ............................................................. 64 Příloha 2.: Daktyloskopická karta z roku 1923 ................................................... 65 Příloha 3.: Nevyplněná dekadaktyloskopická karta z roku 1947 ......................... 66 Příloha 4.: Lícová a rubová strana daktyloskopické karty z roku 2000................ 67
63
Příloha
Příloha 1.: Popis v systému FODAGEN111
111
Interní zdroj OKTE.
64
Příloha 2.: Daktyloskopická karta z roku 1923112
112
POVONDRA, Josef; PINKAS, Oldřich. Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů. 2. vyd. Kroměříž: J. Gusek, 1923, s. 113.
65
Příloha 3.: Nevyplněná dekadaktyloskopická karta z roku 1947113
113
NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 37.
66
Příloha 4.: Lícová a rubová strana daktyloskopické karty z roku 2000114
114
MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 146.
67
68
