Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra právní teorie
Diplomová práce Velké právní systémy Klára Hegerová 2009/2010
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Velké právní systémy zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.
2
Ráda bych v úvodu této práce poděkovala svému vedoucímu JUDr. Jaromíru Harvánkovi, Csc., za jeho pomoc při zpracování, za rady, připomínky a doporučení a celkově za velmi nápomocný přístup a vedení. Brno, 20.3.2010
3
1. Pár slov úvodem… ......................................................................................... 6 2. Krátká charakteristika základních pojmů .................................................. 8 2.1. Právo................................................................................................................................ 8 2.2. Velké právní systémy ...................................................................................................... 9 2.3. Prameny práva ............................................................................................................... 12
3. Právní komparatistika ................................................................................. 15 3.1. Vymezení právní komparatistiky obecně ...................................................................... 15 3.2. Předmět.......................................................................................................................... 16 3.3. Úkoly, cíle a význam ..................................................................................................... 16 3.4. Metoda ........................................................................................................................... 18 3.5. Historie právní komparatistiky ...................................................................................... 20 3.6. Shrnutí ........................................................................................................................... 21
4. Kontinentální právní systém ....................................................................... 22 4.1. Právní geografie ............................................................................................................ 22 4.2. Charakteristika .............................................................................................................. 26 4.2.1. Normativní právní akty .......................................................................................... 27 4.2.2. Normativní smlouvy ............................................................................................... 28 4.2.3. Soudcovská tvorba práva a judikatura ................................................................... 28 4.2.4. Právní obyčeje ........................................................................................................ 30 4.2.5. Ostatní prameny ..................................................................................................... 31
5. Angloamerický právní systém ..................................................................... 32 5.1. Právní geografie ............................................................................................................ 32 5.2. Charakteristika .............................................................................................................. 36 5.2.1. Soudcovská tvorba práva a common law ............................................................... 37 5.2.2. Equita ..................................................................................................................... 40 5.2.3. Obyčejové právo .................................................................................................... 42 5.2.4. Normativní právní akty .......................................................................................... 42 5.2.5. Ostatní prameny ..................................................................................................... 43 5.3. Právo anglické x právo americké .................................................................................. 43 5.3.1. Povaha .................................................................................................................... 43 5.3.2. Prameny práva ........................................................................................................ 44 5.3.3. Soudnictví............................................................................................................... 45 4
6. Islámský právní systém ................................................................................ 47 6.1. Právní geografie ............................................................................................................ 47 6.2. Charakteristika .............................................................................................................. 48 6.2.1. Prameny islámského práva ..................................................................................... 49 6.2.2. Islámské právo a vlivy ostatních právních systémů ............................................... 50
7. Římské právo a jeho vliv na soudobé velké právní systémy .................... 53 8. Exkurz – ostatní právní systémy ................................................................. 58 8.1. Afrika ............................................................................................................................ 58 8.2. Hinduismus.................................................................................................................... 59 8.3. Právo Dálného východu ................................................................................................ 60
9. Závěr .............................................................................................................. 61 10. Resumé ........................................................................................................ 63 11. Seznam použitých zdrojů........................................................................... 65 11.1. Literatura ..................................................................................................................... 65 11.2. Elektronické prameny ................................................................................................. 67
5
1. Pár slov úvodem… Na téma „Velké právní systémy“ jiţ bylo napsáno mnohé a mnohé ještě napsáno bude. Jednotlivý autoři se ve svých pracích liší pojetím, uspořádáním, kritérii rozlišování, metodou, hloubkou či konkrétním zaměřením. Jedno ale mají společné. Všichni se snaţí podat svědectví o jejich nahlíţení na to, co jsou velké právní systémy, právní kultury či právní rodiny, v čem spočívají jejich rozdíly a co mají naopak společné. Proč jsem si tedy i já zvolila téma jiţ tolikrát „kodifikované“? Velké právní systémy představují velmi obsáhlou oblast, ve které je nutno k pochopení jejich podstaty nastudovat velké mnoţství informací. Jejich zvládnutím a porozuměním pak člověk získá všeobecný přehled a také určitý nadhled; je pak schopen svým způsobem uchopit podstatu práva jako celku a vidět věci v nových souvislostech. Zpracování tohoto tématu pro mě bylo výzvou a moţností k rozšíření mých dosavadních právních obzorů, doplnění mezer a získání tolik potřebného nadhledu, který povaţuji za důleţitý z důvodu správného výkonu právnického povolání. Při zpracovávání této práce jsem několikrát změnila postupy, uspořádání kapitol, hloubku, názory na to, co je a není důleţité a došla k závěru, ţe zcela uchopit dané téma v jeho celistvosti na padesáti stranách nelze. Mým cílem tak není čtenáři absolutně podrobně popsat jednotlivé velké právní systémy, ale dostatečně určitě nastínit jejich charakter, kritéria jejich rozlišování, vzájemné vztahy a původ, a to vše v kontextu právní teorie. Povaţuji za důleţité pojmout téma celistvě, a proto se hned v první kapitole budu stručně věnovat právně teoretickým pojmům, stěţejním pro tuto práci a zachování její komplexnosti. K zachycení charakteru jednotlivých právních systémů je nutné vytyčit kritéria či znaky, které se v nich objevují a tyto pak popsat a porovnat. K
tomu všemu mi slouţí
komparatistická metoda; pouze srovnáváním jednotlivých systémů tak totiţ můţu přesvědčivě vysvětlit jejich podstatu. Srovnávání, resp. srovnávací metoda a věda, hraje důleţitou roli v oblasti právní teorie. To bylo také důvodem proč jsem jí v první části práce věnovala samostatnou kapitolu. V následujících částech se budu věnovat jednotlivým právním systémům z hlediska jejich geografického rozšíření na Zemi a z hlediska nejdůleţitějšího a nejfrekventovanějšího rozlišovacího kritéria – pramenů práva. Tyto mají vysokou vypovídací hodnotu o celkovém charakteru systémů, jejich původu, tvorbě práva a celkovému přístupu k právu jako takovému. Existuje tendence mladých lidí věnovat pozornost záleţitostem více exotickým. Čím odlišnější, tím zajímavější a snazší k charakteristice. Z velkých právních 6
systému by pak podle mě bylo nejjednodušší věnovat pozornost systému islámskému či menším kmenovým právům. Já však svou pozornost trochu více zaměřuji na systém angloamerického práva. Anglie a právo, tato kombinace můţe znít nudně. Dovolím si nesouhlasit. Ve vývoji anglického práva a jeho dalším rozšiřování po světě je ukryta velká část právní historie se spoustou zajímavým momentů. Atraktivní je pro mě uţ jen proto, ţe tento systém jako laici známe pouze z britských či amerických filmů, jako právníci povětšinou jen z učebnic. A to i přesto, ţe jsme společně s Velkou Británií členy Evropské unie. Postupným „zmenšováním“ světa stejně dochází k stále častějšímu prolínání jednotlivých právních systémů a k přebírání jejich znaků. Nutnost znát cizí právní systémy (alespoň obecně) se stává stále více naléhavější. Mým záměrem je, aby si člověk při četbě následujících řádků udělal celkový pojem o tom, co jsou velké právní systémy, jak se informace o nich zpracovávají, čím se liší, co mají společného a jaké jsou tendence jejich budoucího vývoje, a to vše v orientaci na hlubší pochopení podstaty angloamerického právního systému.
7
2. Krátká charakteristika základních pojmů Tématem této diplomové práce jsou velké právní systémy. Jako základní diferenční kritérium pro rozlišení jednotlivých velkých právních systémů a jejich snazší popis jsem si zvolila hledisko pramenů práva, subsidiárně pak jejich vymezení pomocí právní geografie. Povaţuji v této souvislosti za důleţité zabývat se stěţejními pojmy, se kterými budu po celou dobu pracovat. Jejich vysvětlením důleţité nejen z pohledu laika, kterému se tato práce můţe dostat do rukou, ale také z pohledu právníka, jelikoţ názorů na definice těchto základních pojmů je několik a mohou se zásadně lišit.
2.1. Právo Co je to právo ? „ Tato otázka by asi právníka uvedla do stejných rozpaků, do jakých by logika uvedla pověstná výzva: Co je to pravda? Chceme-li na tuto otázku odpovědět nesmíme hledět na to, co zde nebo tam v té či oné době platilo za zákon. Je třeba hledat obecné kritérium, kterým lze měřit, zda to, co lidé pokládají za „právo“, je také správné! „ 1 Právo je mnohovýznamový pojem. Zahrnuje v sobě jak právo subjektivní, tak právo objektivní. Subjektivním právem rozumíme moţnost adresáta právní normy chovat se způsobem v právní normě určeným; objektivní právo je vedle toho souhrn platných právních norem. Objektivní právo se tedy realizuje právem subjektivním, přičemţ realizováno být nemusí, protoţe adresát právní normy se své subjektivní právo, tj. oprávnění, vyuţít můţe, ale nemusí. Pro tuto práci je stěţejní pojem práva objektivního, proto tam, kde hovořím o právu, mám na mysli právo objektivní. V úvodu podkapitoly jsem naznačila obtíţnost definice pojmu právo. Odpověď na otázku: Co je právo? se snaţili najít přední právní teoretici a filosofové a dalo by se říci, ţe kolik hlav, tolik definic. V odborné literatuře se setkáváme s vysvětleními nejrůznější obtíţnosti. Od nejjednodušších: „Právo je souhrn norem“2, přes srozumitelné: „Právo je systém obecně závazných právních norem, vyjadřujících ideály a hodnoty společnosti zorganizované ve stát, stanovených kompetentními státními orgány, určených k organizaci, řízení, kontrole společenských vztahů právem upravených, jejichţ zachovávání je vynutitelné 1 2
STÖRIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. s. 320 HARVÁNEK, J. a kol.: Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004. s. 13
8
státním donucením“3, po nejsloţitější, vedoucí k hlubšímu zamyšlení: „Právo je souhrn podmínek, za kterých libovůle jednoho můţe být spojena s libovůlí druhého podle všeobecného zákona“4. Z důvodu mnohosti a často i rozpornosti jednotlivých definic vyslovuje profesor Knapp názor, zda-li je otázka „Co je to právo?“ vůbec zodpověditelná. Jelikoţ tato práce je právně teoretická, povaţuji vysvětlení pojmu práva za moţné, ne-li dokonce nutné. Kdybych totiţ uvaţovala o pojmu práva jako o něčem nedefinovatelném, těţko bych pak mohla pokračovat s výkladem pojmů velkých právních systémů a pramenů práva. Profesor Holländer zastává skeptický názor k vymezení univerzálního pojmu práva z hlediska prostoru a času5. Já tento postoj nesdílím. Domnívám se, ţe právo obecně („univerzálně“) vymezit jde. Nemůţeme se ale zabývat jednotlivými normami v určitém místě a čase. Jiţ výše bylo uvedeno, ţe je třeba hledat obecné kritérium.Všechny definice, resp. alespoň pokusy o ně, jinými slovy v podstatě říkají totéţ, a to – vyjádřeno za pomoci jednotlivých komponent práva6 - ţe, právo je závazný, cílený a dynamický společenský systém právních norem, který je tvořen a jeho dodrţování je vynucováno státem, resp. k tomu oprávněnou autoritou. Budeme-li vycházet z této obecné definice, je nutno poznamenat, ţe právo jako takové je jen jedno a jak v teorii, tak v praxi pak nalezneme jeho jednotlivé formy v podobě nejrůznějších právních systémů, z nichţ stěţejní jsou tři – kontinentální, angloamerický a islámský. Tím se jejich výčet nevyčerpává, nalezneme jich ve světě víc (např. Asie, Afrika atd.), avšak pro téma této práce jsou nejdůleţitější tři výše jmenované právní systémy.
2.2. Velké právní systémy Dříve neţ se dostanu k výkladu velkých právních systémů, pokusím se objasnit, co je vůbec myšleno právním systémem. Odpověď na tuto otázku výstiţně uvádí brněnská učebnice právní teorie. Podle ní nejde o nic víc, neţ o vzájemné uspořádání jednotlivých prvků mnoţiny nazývané právo. Jde především o jednotlivé paragrafy, články, právní předpisy a vztahy mezi jednotlivým právními předpisy, právním odvětvími soukromého a veřejného práva, vnitrostátním a mezinárodním právem navzájem.7
3
KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P.: Teorie práva. Praha: Linde, 2007. s. 16 STÖRIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. s. 320 5 HOLLÄNDER, P.: Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. s. 34 6 KNAPP, V.: Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck , 1995. s. 46 7 HARVÁNEK, J. a kol.: Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004. s. 302 4
9
Vznik velkých právních systémů byl ovlivněn různými okolnostmi. Adjektivum velké si tyto systémy vyslouţily proto, ţe jejich obecné rysy charakterizují právní řády několika zemí a spojují je tak do jednoho velkého právního systému. S tím souvisí i pojem právní geografie a teritoriálního působení práva8. Kaţdý stát má své právo, které působí v rámci jeho území. I přes znatelné odlišnosti jednotlivých národních právních systémů, které jsou dány různým historickým vývojem, existují určité skupiny právních řádů, které se vyvinuly na stejném základě, za podobných podmínek. Na základě podobnosti se národní právní řády mohou členit do různě velkých geografických oblastí. Velký právní systém pak na základě výše uvedeného můţeme definovat jako seskupení blízkých právních reţimů více národních práv, které mají společné základní rysy, především v uspořádání vlastního vnitřního systému, ve způsobech novotvorby, formování struktury a povahy předpisů s typickými znaky, které se případně neváţí na jiné právní rodiny.9 Někteří autoři pouţívají z důvodu dvojsmyslnosti termínu velký právní systém (vnitřní a vnější systém práva) pojem právní rodina. Tento termín je podle mého názoru vcelku trefný, budeme-li za rodinu povaţovat seskupení několika osob, které jsou spojeny pokrevním příbuzenstvím, manţelstvím nebo adopcí. Pokrevní příbuzenství dokládá společný původ pocházející z jednoho, resp. dvou lidí, tj. z jednoho základu. Tak jako jednotlivé právní řády v rámci jedné rodiny mají společný základ, historický původ. Manţel, popř. adoptované dítě, tento základ nemají, stávají se však součástí rodiny prostřednictvím určitého jednání. Podobnost s tímto faktem lze u právních rodin spatřovat v prolínání jednotlivých systémů. Např. islámský právní systém je samostatným systémem z vlastní historií. Tradiční úprava se však omezuje na oblast soukromého práva, v oblasti práva veřejného se v důsledku technického pokroku a moderních historických událostí často sahá k úpravě převzaté z jiného právního systému, který se na podobné změny adaptoval lépe. Podobně můţe být „adoptivním dítětem“ kontinentálního či angloamerického systému právní řád jejich bývalých kolonií, které převzaly právní řád kolonizátora. Dalším moţným termínem, kterým lze pojmenovat předmět této práce je právní tradice. Vymezením tohoto pojmu vzhledem k pojmu právního systému se zabýval John Henry Merryman10. Právní systém je dle něj operativní soubor právních institucí, procesů a pravidel. V tomto smyslu je pak např. ve Spojených státech amerických existuje jeden 8
Ponechme nyní stranou fakt, ţe určité právo působí hlavně personálně, protoţe tak či tak vţdy působí na určitém území. Týká se především tradičních náboţenských práv. 9 ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave. 10 MERRYMAN, J.H.: The Civil Law Tradition – An Introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. California: Stanford University Press, 1969. s. 1-2
10
federální a padesát státních právních systémů. Národní právní systémy jsou často klasifikovány do skupin nebo rodin (právní systém Anglie, Nového Zélandu atd.). Proto neexistuje nic jako kontinentální systém nebo common law systém. Spíše je zde mnoho právních systémů v rámci největších právních rodin nebo skupin. Oproti tomu právní tradice je hluboce zakořeněný, historicky podmíněný názor na povahu práva, roli práva ve společnosti a státě, na správnou organizaci a fungování právního systému a na způsob vytváření práva, jeho aplikaci studium, zdokonalování a výuku. Právní tradice spojuje právní systém s kulturou, jejímţ částečným vyjádřením je. Ať uţ pouţíváme pojem právní systém, právní tradice nebo právní rodina, nalezneme v literatuře jejich nejrůznější členění. Významný právní komparatista René David k třídění uvádí : „Klasifikace práva do rodin se nesmí dít na základě podobnosti nebo nepodobnosti konkrétního pravidla bez ohledu na to, jak je důleţité… charakteristika můţe být odhalena zkoumáním těch základních elementů systému, prostřednictvím nichţ mají být aplikovaná pravidla nalezena, interpretována a hodnocena.“11 Myšlenka vyjadřuje v podstatě to, ţe chceme-li srovnávat, resp. třídit různé právní systémy, nemůţeme tak činit na základě jednoho pravidla, např. srovnáním ustanovení o úpravě rozvodu manţelství. I přesto, ţe v rámci jedné právní rodiny můţe být tato úprava v jednotlivých národních právních řádech dosti podobná, není to ještě třídící kritérium. Kritéria třídění musí být obecnější, musí jít o některý ze základních elementů systému. Nejčastějším a nejvýznamnějším kritériem jsou prameny práva. Protoţe ty jsou také hlavním klasifikátorem této práce, věnuji jim pozornost později. Dalšími kritérii mohou být vnitřní členění právního řádu daného státu, uspořádání státní moci, postavení soudce a stran v právním řízení12 apod. Profesor Knapp uvádí mnoho způsobů třídění. V podstatě jde o rozlišení na základě zájmů a potřeb autora. Namátkou uvedu jen několik. Dle formy pramenů práva rozeznáváme země práva psaného a země práva nepsaného; dle vnitřního uspořádání právního řádu můţe jít o stát, jejich právo je rozděleno na občanské, obchodní, trestní, správní, finanční, pracovní a právo sociálního zabezpečení, právo procesní a právo důkazní či obecněji právo veřejné, soukromé, ekonomicko-sociální a procesní; dle právní techniky neboli posouzení uţívaných termínů a pravidel ovládajících tvorbu a aplikaci práva rozeznává René David tři základní právní rodiny, a to románskogermánskou rodinu, rodinu zaloţenou na common law a rodinu socialistického práva. I přesto, ţe státy bývalého socialistického práva jsou dnes součástí kontinentálního právního řádu, tím myslím, ţe mají společný historický původ se státy, jejichţ právní řády se k socialistické 11 12
DAVID, R.: Major Legal Systems in the Word Today. Londýn: Stevens &Sons Ltd., 1978. s. 19 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 53
11
rodině neřadily, je nutno podotknout ţe rozlišení dalšího právního systému, tj. socialistického, bylo zapotřebí vzhledem k naprosté odlišnosti filosofického základu demokratického a socialistického práva. Třídění je mnoho, některé nám velmi dobře známé, jiné méně či zcela neznámé a téměř postrádající logiku. Z důvodu jednotnosti terminologie a vzhledem k zadání budu v této práci ( i přesto, ţe jiná označení povaţuji za vhodnější) pouţívat termín velký právní systém.
2.3. Prameny práva K vysvětlení pojmu pramenů práva je nutné jejich rozdělení na materiální a formální prameny. „Dnes, stejně jako ve všech dobách se těţiště vývoje práva nenachází ani v zákonodárství, ani v jurisprudenci, nebo ve výkladu práva, ale ve společnosti samé.“13 Tento citát velmi výstiţně vyjadřuje, co je myšleno materiálním pramenem práva. Za materiální pramen totiţ povaţujeme nejrůznější společenské události, okolnosti, zájmy a potřeby, které zapříčiňují vznik práva, a to jeho konkrétního vnějšího vyjádření, tj. formálního pramene práva. Ten na rozdíl od materiálního je bezprostředním pramenem poznání práva, je to forma, ve které nalezneme odpověď na otázku, co je planým právem v dané společnosti. Materiální prameny se samozřejmě mění v čase. Jiné byly potřeby (oficiální) společnosti v dobách komunistického vedení naší země, jiné jsou dnes, v období demokracie; jiné jsou zájmy jednotlivých států v době blahobytu, odlišné v době ekonomické krize. Dalo by se říci, ţe materiální prameny jsou stejné pro všechny právní systémy. Oproti tomu formální prameny se v jednotlivých systémech práva liší a jsou pro ně charakteristické. Proto také tvoří základní diferenční kritérium pro identifikaci jednotlivých velkých právních systémů. Formálních pramenů práva rozeznáváme několik, lišíme je mimo jiné podle způsobu jejich vzniku (viz níţe) a je moţné říci, ţe s vývojem společnosti, který je díky moderním technologiím stále rychlejší, dochází k nutnosti rychle reakce práva na tento vývoj a k postřehnutelnému prolínání jednotlivých pramenů práva i do těch právních systémů, ve kterých se dříve jako prameny neuplatňovaly a nebyly pro ně typické. Hlavní dělení formálních pramenů práva je rozdělení na psané a nepsané. Psané jsou vytvářeny zákonodárnou činností státu a zcela výjimečně právotvornou činností jiných subjektů, jímţ stát tuto pravomoc výslovně udělil14. Nepsané jsou naopak vytvářeny odlišně,
13 14
EHRLICH, E.: Grundlegung der Sociologie des Rechts. Mnichov: Verlag von Duncker & Humbolt, 1913 KNAPP, V.: Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck , 1995. s. 131
12
jinými subjekty či událostmi, např. soudy, dlouhodobým faktickým zachováváním (obecného) pravidla apod. Dnes jsou taktéţ často zachycovány v psaných formách (sbírky rozhodnutí, zachycení obyčejů přímo v zákonech apod.), coţ umoţňuje jejich snazší dohledání a následnou aplikaci. V podstatě tak nepsané prameny mohou být psané formou, ale nepsané vznikem. Většina autorů právnických učebnic řadí mezi základní formální prameny práva následující: a) normativní akty – představující zástupce práva psaného. Jde o zákony a jiné právní předpisy, které jsou vytvářeny zákonem předepsaným způsobem orgánem k tomu pověřeným. Jsou hlavní pramen práva v kontinentálním systému práva. b) soudní precedenty – jako výsledky činnosti soudního orgánu, jeţ jsou typické pro angloamerický systém. Na rozdíl od kontinentální judikatury disponují obecnou závazností. c) normativní smlouvy – opět zástupkyně práva psaného, vyskytující se hlavně v oblasti mezinárodního práva. V řadě států se po přijetí stávají pramenem práva vnitrostátního. Nejznámějším typem jsou kolektivní smlouvy. d) právní obyčeje – vznikají dlouhodobým faktickým zachováváním za všeobecného přesvědčení o jejich obecné závaznosti a vynucování soudy. Často dochází k zachycení obyčejů v psané podobě. K pramenům práva však bývají řazeny i jiné. Jedním z takových je třeba literatura a právní věda. Tento názor nachází základy jiţ ve starověkém Římě, kde právní věda představovala sama pramen práva. Literaturu povaţují za pramen hlavně v angloamerický systému práva, dle některých názorů má jen charakter podepření soudcovského rozhodování a pokud je opravdu přijata za pramen práva, je zdrojem podruţnějšího významu15. Uznáváni jsou jen někteří autoři. Dále se jako o právních pramenech hovoří o obecných zásadách právních . S odkazem na výklad profesora Knappa16 je moţno je definovat jako všeobecné poţadavky na lidské chování, uznávané v civilizovaných zemích a intuitivně vnímaní jako zásady právní, a to bez zřetel k tomu, zda jsou či nejsou explicitně vyjádřeny v zákoně. Obecné zásady právní mohou působit normativně v případě, ţe je sám zákon prohlašuje za právní normy či je přejímá a do své normy vtěluje. Zásada můţe být také dobrovolně akceptována či naopak zákon můţe její 15 16
KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P.: Teorie práva. Praha: Linde, 2007. s. 60 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 60 a násl.
13
normativní působení zcela vyloučit. V poslední řadě zde uvedu ekvitu a rozum jako prameny práva. O systému ekvity bude řeč později v rámci výkladu o angloamerickém systému; rozum je povaţován za pramen precedenčního rozhodování a tím nepřímo za pramen práva.
14
3. Právní komparatistika 3.1. Vymezení právní komparatistiky obecně Jedním ze stěţejních pojmů v oblasti velkých právních systémů a jejich studia je termín právní komparatistika. Setkáme se s ním v podstatě ve všech publikacích orientovaných na velké právní systémy. Co se vymezení právní komparatistiky týká, je moţno uvést několik definic: „ Právní komparatistika… je srovnávací právní věda. Předmětem je poznávání a rozlišování shodných, podobných či rozdílných prvků právních systémů“17 „…je seznamování se s cizími právními řády… srovnávací výzkum práva… věda střetů … proces zkoumání právních řádů za účelem sbliţování, diferencování a harmonizování“18 „… je jednou z teoretických sloţek právní vědy“ 19 Vycházejme z tvrzení, ţe právní komparatistika je srovnávací právní věda. Srovnávání je základní metodou této vědy, a to konkrétně srovnávání práva a jeho rozlišování. V souvislosti s tímto bývá právní komparatistika někdy nesprávně označována jako „srovnávací právo“. Nesprávnost spočívá v tom, ţe právo zde představuje předmět srovnávání, předmět zkoumání, nikoli vědu. Právo je tím, co je srovnáváno, ne tím, co srovnává. Označení „srovnávací právo“ vychází z taktéţ nepřesného anglického označení „comparative law“. Nutno podotknout, ţe toto chybné označení nepouţívají ţádné jiné právní řády. Jak jsem jiţ výše uvedla, právní komparatistika je vědou. Jako taková pak bývá vymezena předmětem zkoumání, cíly, úkoly, metodami, významem apod. Neţ se však budu těmto jednotlivým součástem srovnávací právní vědy samostatně věnovat, ráda bych se okrajově zmínila o porovnávání, tedy komparaci obecně. Porovnávání je v praktickém ţivotě sloţkou myšlení, setkáváme se s ním a uţíváme jej dnes a denně, někdy i bez uvědomění si, ţe o porovnávání jde. Příkladem můţe být obyčejný nákup, kdy můţeme vybírat ze dvou věcí stejného druhu (např. jogurt), avšak i přesto, ţe základ je stejný, upřednostníme jednu před druhou uplatněním porovnání
17
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s.7 ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave. s. 15 a násl. 19 ŠTEFANOVIČ, M.: Základy porovnávacej právovědy. Bratislava: Vydavatelské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1996. s. 18 18
15
jednotlivých prvků (např. cena, výrobce, mnoţství, sloţení atd.). Srovnáme tak tedy jednotlivé shodné a odlišné prvky, získáme poznatek a určitým způsoben jej vyhodnotíme, resp. vyvodíme z poznání závěr. Komparace tak tedy není pouze konstatování podobností a odlišností, jde o získání poznání a jeho hodnocení. Poté se komparatistika můţe stát vědou, protoţe kaţdá věda obecně usiluje o poznání. Stejně je tomu tak i u srovnávací právní vědy. Srovnání dvou předpisů, dvou elementů, ještě není právní komparatistika…studium cizího práva ještě není porovnáváním práva, tím jen zjišťujeme, jaké cizí právo je20. Rozlišujeme dvě úrovně komparace – makro a mikro. Makrokomparatistika srovnává velké právní systémy či jednotlivé národní právní řády. Mikrokomparatistika pak srovnává jednotlivé právní normy, právní předpisy a právní instituty21. Já se ve své práci tedy budu zabývat převáţně prvně jmenovanou komparací.
3.2. Předmět Zde je tedy předmětem srovnávání právo. K vysvětlení pojmu práva, toho bylo dostat řečeno výše v kapitole 2.1. Závěrem bylo definováno jako „závazný, cílený a dynamický
společenský systém právních norem, který je tvořen a jeho dodrţování je
vynucováno státem, resp. k tomu oprávněnou autoritou.“ Uvedená definice je samozřejmě zjednodušením výkladu pojmu práva a já ji na tomto místě doplním, resp. část „tvořen státem“. Po podrobnějším rozboru jednotlivých velkých právních systémů, který bude uveden dále, dojdeme k poznání, ţe ne veškeré právo je tvořeno státem. Pravidla uznávaná jako právo jsou, např. u tradičních kmenových či náboţenských kultur, dána autoritou odlišnou od státu, kterou můţe být bůh, náčelník apod. Stát pak zajišťuje jejich dodrţování. Nutno ovšem říci, ţe i takováto pravidla jsou předmětem srovnávání právní komparatistiky a minimálně ve podobě islámského systému práva budou předmětem studia i této práce.
3.3. Úkoly, cíle a význam Co je cílem či úkolem právní komparatistiky? Bylo řečeno, ţe právní komparatistika je věda a jako taková směřuje k získání určitých poznatků. Je-li jejím předmětem zkoumání právo, je logické, ţe směřuje k získávání poznatků o tomto právu. I přesto, ţe metoda zkoumání bude popsána níţe, je jiţ z názvu mnou popisované vědy jasné, ţe hlavní metodou je srovnávání. Bude tedy srovnávat různá práva, např. cizí práva s domácím, a ziskem nových poznatků o cizím právu napomůţe lépe poznat a pochopit právo 20
ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave. s. 17 21 VEČEŘA, M. et al.: Teória práva. Ţilina: Eurokodex. 2008. s 118
16
domácí. Právní komparatistika tak systematicky zpracovává přehled o domácím a cizím právu, usiluje poznat, co to je právo, jak vzniká a jak se vyvíjí, jakým cílům slouţí, jak působí na strukturu a fungování společnosti, jak se pouţívá, jak se pojmově vyjadřuje jeho obsah a jak se formulují systematicky příslušné normy22. Na podkladě těchto informací pak můţe srovnávat a dosáhnout svého úkolu, kterým je dle literatury vymezení všeobecných pravidel, které ovládají státní systémy pozitivního práva z hlediska rozvoje právního myšlení23. Díky svým závěrům tak právní komparatistika významnou měrou přispívá k celkovému poznání práva. Její poznatky jsou cenným přínosem na poli právní teorie i praxe. Její význam roste i v dnešní době, kdy zaţíváme sjednocování práva v oblasti komunitární i na úrovni celosvětové v podobě legislativní činnosti mezinárodních organizací. Podle mého mínění není o přínosu závěrů právní komparatistiky pochyb. Přesto se v odborné literatuře objevují názory nesouhlasu s touto vědou. Tato tvrzení staví na myšlence absolutní důleţitosti domácího práva pro výkon právní praxe, které je samo o sobě dosti sloţité a na myšlence odmítající unifikaci práva, protoţe právo tvoří společenský celek, který je součástí národního dědictví. Částečně i já s těmito názory souhlasím, avšak v dnešní době je nemoţné vystačit si s vlastním domácím právem a pokud někdo chce zachránit národní dědictví, měl by začít někde jinde neţ v oblasti unifikace práva. Právní komparatistika má i stěţejní význam pro studium velkých právních systémů. V postatě nikdy nestudujeme jeden. Musíme se zabývat i ostatními, abychom pochopily smysl jednoho. Pokud bychom se totiţ zabývali jedním, konstatovali bychom jeho jednotlivé znaky bez dalších souvislostí a mohli bychom tak dojít k mylným závěrům. K závěrů, ţe dané obecné tvrzení je platné i pro ostatní systémy, i kdyţ tomu tak není (např. ţe základním pramenem práva v angloamerickém systému je psané právo). Bez znalosti minimálně základních znaků srovnatelného objektu bychom vůbec nemuseli dosáhnout podstaty a smyslu znaků námi studovaného objektu (např. precedenční působení ustálené judikatury v kontinentálním systému práva bez znalosti precedenčního práva obecně) apod. Pro studium velkých právních systémů je srovnávací právní vědy, resp. alespoň její závěry, nepostradatelná.
22
ŠTEFANOVIČ, M.: Základy porovnávacej právovědy, Bratislava: Vydavatelské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1996. s. 23 23 ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave.. s.18
17
3.4. Metoda Jak to tedy právní komparatistika dělá? Základní a stěţejní je, jak jiţ bylo několikrát uvedeno, metoda srovnávací, resp. komparativní či porovnávací. Sám název by mohl svádět ke zjednodušení a tvrzení, ţe jde o prosté srovnávání. Já jsem ale jiţ dříve vyslovila, ţe právní komparatistika je vědou a jejím cílem je dosaţení nového poznání, proto také metodou nemůţe být prosté srovnání ve smyslu konstatování shodných či odlišných prvků, ale vědecké srovnávání, tudíţ komparace s cílem získání vědeckých poznatků vysvětlením jednotlivých rozdílů a jejich vyhodnocením. Srovnávací metoda je svým způsobem prostředkem relativizování a objektivizování srovnávaných jevů24. Jevy, které jsou v našem případě srovnávány, jsou různá práva, nebo-li různé právní řády, systémy apod. V souvislosti s porovnávaným jevy je nutno uvést několik pojmů. Jde o comparatum, tedy to, co se srovnává, comparandum jako pojem, který má být s prvně uvedeným srovnáván, a tertium comparationis jako sjednocující prvek. Vycházeje z učebnice prof. Knappa25 se pokusím popsat postup srovnávání. Z hlediska terminologie logických vztahů je moţno nazvat tertium comparationis relátorem, tj. prvek, který určuje prvky srovnávané a říká, v jakém jsou spolu vztahu. V mém případě lze uvést, ţe relátorem jsou velké právní systémy jako pojem zaštiťující, comparatem je systém kontinentální a comparandem systém angloamerický (nebo naopak). Samotný srovnávací proces má svou vlastní logiku. Komparatista si nejdříve určí srovnávané prvky ( musí si je izolovat od ostatních) a aţ následně poté abstrahuje pojem relátoru. Myšlenka opačného postupu (nejprve určit relátor a pak hledat srovnávané prvky) je samozřejmě moţná a v případě této diplomové práce i aktuální, avšak v odborných kruzích se nejčastěji postupuje způsobem popsaným. Jde tedy o myšlenkový pochod od srovnávaných předmětů k relátoru a odtud k závěrům. V rámci porovnávaných jevů tak hodnotíme jejich podobnosti a různosti. Kdyby jevy nebyly různé, nebyly by ani podobné. Byly by totiţ totoţné a komparace by se tak stala nemoţnou. Jednotlivé předměty srovnávání musí být v takovém vztahu, aby bylo moţno jejich porovnáním dosáhnout určité racionální míry abstrakce. Tzn. abychom byli schopni vyvodit z konkrétního obecné závěry a tato obecná tvrzení pak srovnáváním vyvracet či potvrzovat. Slovy prof. Knappa jde tedy o myšlenkový postup abstrakce, při které se spolu srovnávají dva nebo více pojmů, které mají ve výše uvedeném smyslu srovnatelný rozsah a obsah, a to na základě pojmu logický vyššího (obecnějšího), kterým je tertium comparationis.
24
ŠTEFANOVIČ, M.: Základy porovnávacej právovědy, Bratislava: Vydavatelské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1996. s. 30 25 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 3 a násl.
18
Právní komparatistku charakterizují určitá pravidla. Prvním z nich je potřeba, aby komparatista nebyl lhostejný k cizímu právu a jeho pravidlům jen proto, ţe vychází z jiného základu neţ „jeho“ právo (o zkoumání tohoto základu v podstatě také jde). Druhou podmínkou je uvědomění si, ţe srovnávané objekty, ač jsou izolovány od ostatních, nelze porovnávat izolovaně od jejich původu a společenského zařazení, je nutno je zkoumat v celkovém kontextu. Posledním základním pravidlem nemoţnost se omezit na porovnávání jednoho ustanovení či kodexu, je třeba porovnávat všechny související prameny. Kdybychom vycházely pouze ze striktního jazykového výkladu jedné normy, těţko bychom pochopily její pravý smysl a komparace by pak byla zkreslená, nepřesná. Nutno vycházet z celku, ze souvislostí. Teoretickým základem pro srovnávací metodu v rámci právní komparatistiky jsou tři právní vědecké disciplíny. Jednak je to právní dogmatika jako disciplína, která zjišťuje obsah toho, co se musí. Právní dogmatika bývá někdy označována jako „ryzí právní věda“. Jejím předmětem je čistě pozitivní právo, to představuje ono dogma26.
Dále právní
sociologie, jeţ popisuje právo jako společenský jev. A právní filosofie poskytující odpovědi na otázky, co je správné a jestli je právo takové, jaké by dle základních hodnot spravedlnosti mělo být. Tyto tři vědy nám poskytují informace o právu v podstatě komplexně. Ačkoli je srovnávací metoda základní metodou srovnávací právní vědy, není metodou jedinou. V praxi vědeckého bádání je potřeba pouţít i jiných, tzv. pomocných metod. Současně se tak tedy pouţije celá škála metod, mezi něţ patří postupy uţívané např. právě v disciplínách tvořících teoretický základ právní komparace (viz výše), dále metody právní logiky, historie, interpretace apod. Tento fakt plyne mimo jiné z toho, co jiţ bylo uvedeno, a to, ţe jednotlivé, byť izolované jevy je nutno zkoumat komplexně. Mezi pomocné metody patří analýza, syntéza, indukce, dedukce, abstrakce a exaktní vědy (ty ovšem velmi sporadicky)27. Analýzou v souvislosti k výše učeným prvků srovnávání je postup od tertia comparationis ke comparatu a comparandu, syntézou pak postup opačný. Postup analytický zřetelně ukáţe ve srovnávaných jevech prvky shodné i rozdílné, syntetickým se potom jednotlivé prvky sloţí do obecnější struktury, a tím dojdeme k získání poznatků. Analýza a syntéza jsou dvě na sobě závislé metody. Podobný je i vztah indikce a dedukce. Indukcí je poznání, kdy se z empiricky zjištěných faktů dospívá k obecným závěrům. Dedukcí se 26
BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A.: Teorie práva. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2004. s. 17: „Dogma je myšlenkový výtvor podepřený určitou autoritou, který máme poznávat, ale měnit jej můţe pouze ta autorita.“ 27 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 32 a násl
19
obvykle rozumí usuzování od obecného k zvláštnímu a jednotlivému. Důleţitou pomocnou metodou je metoda abstrakce, protoţe komparace sama o sobě je myšlenkový postup abstrakce (viz výše). Abstrakci lze definovat jako proces odlučování nepodstatných znaků různých pojmů subsumpcí pod pojmy obecné. Velké právní systémy tak ve své podstatě vznikly logickou abstrakcí jednotlivých znaků národních právních řádů.
3.5. Historie právní komparatistiky Názory na vznik srovnávací právní vědy se různí. Povětšinou je její počátek spojován s prvním kongresem komparatistů v Paříţi v roce 1900, na kterém došlo k akceptaci právní komparatistiky jako vědy. Vůdčí ideou kongresu byla myšlenka vytvoření společného legislativního práva. Nálada kongresu byla ovlivněna celkovou náladou společnosti, která byla v té době zaujatá Haagskou konferencí a smlouvami na ní přijímanými. Akceptace srovnávacího práva je poznamenána přechodem od nacionálního chápání práva k etapě univerzalismu. V 19.st. se formovaly kodexy, které se nutně studují navzájem, a tak se formuje porovnávací legislativa28. Na kongresu tedy došlo k akceptaci. Tento fakt nutě nabízí myšlenku, ţe tedy právní komparatistika musela existovat jiţ dříve. Podle některých autorů (např. Štefanovič) nalezneme počátky právní komparace jiţ ve starověkém Řecku, kde se tehdejší lidé dostávali do střetu s cizímu právními řády díky rozdrobenosti Řecka do městských států, obchodu, ale i válkám. Známý antický filosof Platón ke srovnávání práva dokonce uvedl, ţe porovnávání práva řeckých států a zhodnocení jejich výsledků je uţitečné při konstruování ideálního státu. Jeho kolega Aristotelés, který je povaţován za předchůdce komparatistů, se zabýval srovnáváním ústav států a vyjádřil myšlenku: „Musí se věnovat pozornost i jiným státním ústavám pro to, abychom poznali, co je na nich správné a uţitečné.“ Při studiu historie právní komparatistiky jsem se setkala s názorem, ţe porovnávání práva je jedním ze způsobů jeho poznání, proto komparatistika existuje uţ od pradávna29. Srovnávací právní věda jako věda ve svém slova smyslu ovšem vznikala v průběhu 19. století. Došlo k zakládání komparatistických kateder a ústavů na evropských univerzitách, např. roku 1831 ve Francii na College France byla vytvořena katedra pro Všeobecné a filosofické dějiny porovnávacích legislativ a v roce1894 ve Velké Británii katedra History of Law and Comparative Law, a plodná byla i aktivita na poli odborných 28
ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave. s. 29 29 ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave. s.27
20
publikací. Po uznání právní komparatistiky jako vědy je moţno za její úspěšné období povaţovat dobu po 2. světové válce, a to jednak v důsledku politického a ekonomického rozdělení světa, jednak v důsledku rozpadu francouzské a britské koloniální říše30. Předním zástupcem studia světových právních systémů, a tedy jejich komparace, byla univerzita Mezinárodní akademie porovnávací pravovědy se sídlem v Paříţi, která vznikla 13.9.1924 v Haagu ( stal se sídlem Mezinárodního soudního dvora) jako symbol ochrany míru a práva. Cílem bylo studium porovnávání práva v historických aspektech a zlepšování zákonů různých rozdílných zemí světa. Koncem 60. let se v Německu (Max-Planck-Institut für ausländiches und internationales Privatrecht v Hamburku) objevila myšlenka vytvoření souborné encyklopedie právní komparatistiky. Encyklopedie měla sestávat ze 17 svazků. Projekt to byl uţ vzhledem k rozsahu velmi odváţný, avšak jeho realizace se nikdy nekonala. Na právní komparatistiku bylo dlouhou dobu nahlíţeno jako na vědní disciplínu určenou pouze několika vyvoleným. V dnešní době však její výsledky vyuţívá v podstatě většina „obyčejných“ právníků, protoţe se stále více dostáváme do právních vztahů ze zahraničními subjekty a v podstatě kaţdý je pak svým způsobem komparatistou.
3.6. Shrnutí Porovnáváním práva se formuje obraz všeobecného univerzálního práva. Aţ tímto poznáním se dá pochopit podstata a smyl práva vlastního. Porovnávání práva je jednak metodou, jednak vědou. Metoda je soubor etap určených na formování určitého systematického procesu. Předurčuje porovnávat právní řády jako takové a zabývat se smyslem a motivy přijatých řešení. Předmětem vědy
je systematické přibliţování institutů
civilizovaných zemí. Je vědou, pokud jím nerozumíme pouze obyčejnou porovnávací metodu. Společný znakem jak metody, tak vědy (je to logické) je, ţe podstatou a smyslem je získat nové poznatky, zjišťovat shody a rozdíly zkoumaných jevů31. Srovnávací právní věda se snaţí dospět k určitému cíli, kterým je dosaţení nových poznatků o srovnávaných jevech, v tomto případě o srovnávaných právech. Díky těmto poznatkům se nám podaří poznat podstatu a smysl jednotlivých právních řádů, získat cenné informace pro budoucí legislativní, unifikační i aplikační činnosti a v neposlední řadě klasifikovat jednotlivé právní systémy, coţ je důleţité z hlediska této diplomové práce.
30
KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s.9 ŠTEFANOVIČ, M.: Základy porovnávacej právovědy. Bratislava: Vydavatelské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1996. s.9 a 64 31
21
4. Kontinentální právní systém V následujících kapitolách se budu věnovat charakteristice tří největších právních systémů, které v současné době převládají ve světě, a to systému kontinentálnímu, angloamerickému a islámskému. V současné době říkám záměrně, protoţe není tomu tak dávno, kdy v rámci tří největších právních systémů světa byl jmenováván systém socialistického práva. Tento je ovšem jiţ překonán a práva států, která spadala pod tento systém dnes náleţí do jiných. Jako první bude charakterizován systém kontinentální, někdy nazýván evropský, románsko-germánský či civil law system.
4.1. Právní geografie Právní geografie, chcete-li právní zeměpis, je nauka, která nám objasňuje teritoriální působení jednotlivých právních systémů, tj. v jakých částech světa a jednotlivých státech dané právo působí. Jak jiţ sám název napovídá, budeme v případě kontinentálního systému vycházet z kontinentální Evropy, kde vznikl a odkud se dále rozšířil do nejrůznějších koutů světa díky kolonizační činnosti evropských velmocí. Kromě většiny evropských států tak do něj náleţí i právní řády střední a jiţní Ameriky, některých států Asie a Afriky a dokonce i několik oblastí zemí common law, např. Louisiana, Quebec. Bylo řečeno, ţe jde o kontinentální část Evropy. Ostrovní Velká Británie se tak zcela řadí k systému angloamerickému, coţ je patrné z logiky věci. Angloamerický systém se vyvíjel relativně kontinuálně bez větších revolučních zvratů, zatím co pro vývoj kontinentálního právního systému měly zcela určující vliv skutečnosti, které nastaly v téměř celé Evropě na přelomu 18. a 19.století32. To je také jedním z důvodů proč není kontinentální systém jednotný a člení se na jednotlivé dílčí okruhy, které pokrývají menší evropské části a které se vyznačují svými specifickými vlastnostmi. Právní řád kaţdého státu se totiţ vyvíjel v kontextu více či méně odlišných historických událostí, pod různými ideologickými vlivy či vlivy jiných právních řádů. Pak v rámci kontinentálního systému rozlišujeme okruh francouzský,
německý,
rakouský,
švýcarský,
skandinávský,
latinskoamerický
a
supranacionální systém komunitárního práva33. Toto dělení spočívá hlavně v tom, jak určité kodexy těchto států ovlivnily vývoj práva ve státech jiných. Jde především o kodexy z oblasti práva soukromého. 32 33
GERLOCH, A., KYSELA, J., KÜHN, Z. et al.: Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008. s. 86 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s 113
22
Francouzský okruh je jedním z nejvýznamnějších okruhů kontinentálního práva, protoţe jeho legislativa ovlivnila velké mnoţství států po celém světě. Jde o většinu západoevropských zemí, země Latinské Ameriky, četné země Blízkého i Dálného východu a jihovýchodní Asie, jakoţ i prakticky všechny africké státy, které vznikly na území bývalých francouzských a belgických kolonií34. Představuje klasickou podobu kontinentálního systému práva. V době vzniku základních kodifikací (viz níţe) však Francouzi došli tak daleko, ţe směšovali právo a právní předpis. To bylo ovšem v rozporu s tradicí zemí kontinentální Evropy a bývá to někdy označováno jako „francouzská úchylka“35. Stěţejním díle tohoto okruhu je Code Civil – občanský zákoník (dále jen „CC“) pocházející z roku 1804. Skládá se ze čtyř částí: Úvodního titulu (vyhlašování zákonů, působnost, kogentní normy apod.), Knihy I. „O osobách“ (občanská práva, manţelské právo, náhradní výchova apod.), Knihy II. „O majetku a různých druzích vlastnictví“ a Knihy III. „O různých způsobech nabývání vlastnictví). CC obsahuje několik důleţitých zásad, např. denegatio iustitie, ne bis in idem či explicitní zákaz precedenčního působení judikatury. Soudcům CC umoţňuje, aby jej mohli široce vykládat a doplňovat mezery v právu. Dílo je povaţováno za mistrovský kousek v oblasti soukromoprávních kodifikací, a to pro svou přesnost, jasnost, estetickou úroveň jazyka, přiměřeně obecné, elastické formulace umoţňující vývoj práva cestou soudního výkladu36 a filosofický základ (J.J.Rousseau). Jeho kvalitu dokazuje i fakt, ţe i přes několik novelizací, nutných z důvodu přizpůsobení textu zákona moderní realitě, je ve Francii dosud platným právní předpisem. Napoleonská kodifikační činnost zahrnovala více titulů (Trestní zákoník, Obchodní zákoník atd.), tyto však jiţ byly zcela nahrazeny zákony novými. Německý okruh není tak rozsáhlý jako okruh předchozí. Je tomu tak z důvodu nepřílišné povedenosti stěţejního díla soukromého práva, a to Bürgerliches Gesetzbuch – občanského zákoníku (dále jen „BGB“) z roku 1896. BGB postrádá filosofický základ a byl vydán dlouhodobých diskusích jako kompromis mezi zastánci tradičního práva německého a příznivci práva římského. Názory na kvalitu díla se ovšem u jednotlivých autorů liší37. Ať tak či onak, jde o dílo významné. BGB byl vypracován pod vlivem historické školy, jejíţ zastánci propagovali názor, ţe jednotná kodifikace soukromého práva není nutná. V rámci této školy vznikla tzv. 34
KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 114 GERLOCH, A., KYSELA, J., KÜHN, Z. et al.: Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008. s. 88 36 ADAMOVÁ, K. a kol.: Dějiny evropského kontinentálního práva. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004. s. 346 37 Z velmi kvalitní dílo jej povaţuje např. publikace: SCHELLE, K. a kol.: Právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. s. 217. Za nezdařilé pak: KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 115 35
23
pandektní věda, která byla zaloţena na pojmové jurisprudenci (pojmovědě). Díky tomuto učení a zapojení příznivců historické školy do legislativní činnosti, došlo v obecné části BGB k přesnému definování jednotlivých pojmů občanského práva a stanovení systematiky zákoníku (obecná část, závazkové vztahy, věcná práva, rodinné právo a dědické právo). Ačkoli je přesné vymezení pojmů zajisté kladem, nese i své stinné stránky. Kdyţ se totiţ zákonodárci snaţili o podrobnou úpravu, stalo se dílo nejasným a nepřehledným. Proto také nedosahovalo kvalit CC. Přesto však jeho význam potvrzuje ovlivnění kodifikacích předrevoluční Číny, Japonska, Švýcarska, Maďarska, Brazílie či Turecka. Rakouský okruh. Zde hovoříme hlavně o Allgemeinisches Bürgerliches Gesetzbuch - obecném občanském zákoníku vydaném v roce 1811 (dále jen „ABGB“). Rakousko bývalo velmi rozlehlou říší, na počátku 19. století však v důsledku historických událostí došlo ke značnému zmenšení ovládaní plochy a ABGB se i přes svou důleţitost a pozoruhodnost nerozšířil po Evropě výraznější měrou. Toto potvrzuje fakt, ţe Rakousko jako mnohonárodnostní stát byla pouze pojmem geografickým, nikoli historicky stmeleným. Jeho vliv však můţeme najít v kodifikacích Srbska, Rumunska, Řecka, Lichtenštejnska, Chile a Brazílie. Švýcarský okruh. Jako samostatný okruh jej i přes inspiraci německým BGB řadíme z důvodu značných odlišností v právním vývoji. V podstatě zde nedochází k recepci římského práva , kdyţ svůj po staletí trvající vliv si udrţuje především obyčejové právo jednotlivých kantonů38. Od roku 1848 po mnoha změnách jsme ve zvýšené míře svědky sjednocování kantonálních práv a vytvářeno spolkového práva. Jedním z výsledků tohoto vývoje je Zivilgesetzbuch z roku 1907 (účinnost 1912), který se skládá z občanského zákoníku a zákona o obligacích. Na rozdíl od CC (viz dále) však dává soudci moţnost právo „tvořit“, a to při absenci zákonné úpravy. Musí přitom věnovat pozornost akceptované tradici a doktríně, jak je zakotveno jiţ v jeho §1. Vliv švýcarského občanského zákoníku pronikl do Turecka, Itálie, Nizozemí a některých blízkovýchodních zemí. Skandinávský okruh je okruhem specifickým, jelikoţ stojí na rozmezí kontinentálního systému práva a systému angloamerického.
Většinou však (pokud se
nesetkáme s názorem, ţe jde o systém sui generis) je řazen jako subsystém (okruh) práva kontinentálního. Je sice pravdou, ţe přímo nestojí na recepci římského práva, jeho vliv se však do severských zemí dostal, a to jednak prostřednictví skandinávských učenců, kteří se vzdělávali na evropských, římským právem ovlivněných, univerzitách, jednak díky katolické 38
ADAMOVÁ, K. a kol.: Dějiny evropského kontinentálního práva. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004. s.467
24
církvi jako nositeli římskoprávní vzdělanosti, která ovlivnila hlavně právo manţelské a dědické. Skandinávské právo je tak římským pouze nepřímo ovlivněno, v ţádném případě jej nelze povaţovat za základ práva severských států. Základem je právo domácího původu. S angloamerickým systémem má skandinávské právo společný postoj k významu právních precedentů a pouţití analogie při aplikaci práva. Několikrát jsem pouţila pojem „severský“, místo „skandinávský“. Stalo se tomu tak proto, ţe do skandinávského okruhu řadíme nejen Finsko, Norsko a Švédsko, ale i další severské státy, a to Dánsko a Island. Ke konkrétním severským kodifikacím je nutno zmínit Dánský zákoník z roku 1683, který v sobě slučoval soukromé i veřejné právo, hmotné i procesní. Z historických důvodů tento platil, avšak pod názvem Norský zákoník, i v Norsku. Dále roku 1734 vydaný Švédský zákoník, zaloţený na podobných myšlenkových postupech jako zákoník předchozí. Švédský zákoník platil také ve Finsku, a to aţ do jeho ovládnutí Ruskem. Oba kodexy jsou postaveny na původním, domácím právu. Specifičnost skandinávského okruhu je dána jeho dalším rysem. Spolupráce v zákonodárné oblasti, která vznikala postupně od 19.století. Stalo se tak po vydání CC a ABGB. Důvodů bylo několik, od pocitu sounáleţitosti přes potřebu vzájemné kooperace aţ po blízkost právních řádů39. Státy pořádaly kongresy, jeţ se zabývaly ideou sjednocování právních řádů a vypracovávaly návrhy společných zákonů. Ke sjednocení však došlo převáţně v oblasti práva obchodního a jemu přidruţených disciplín. Společný občanský zákoník, jehoţ vzorem měl být německý BGB, se nepodařilo dokončit. Latinskoamerický okruh. Profesor Knapp40 řadí tento okruh jako samostatný z důvodu převahy psaného práva v zemích latinské Ameriky a vlivu některých evropských kodexů na kodifikace tamější. Chilský občanský zákoník, který udával směr zákonodárců v Argentině, Ekvádoru a Nikaragui, byl sám vytvořen pod částečným vlivem CC. BGB zase zapůsobil na úpravu občanského práva v Brazílii. Evropské právo je dalším specifickým okruhem práva. Zahrnuje v sobě právní pravidla Evropské unie (právo unijní) a Evropských společenství (právo komunitární). Jde o supranacionální, nebo-li nadstátní
právo, které vzniklo integrační a legislativní činností
členských států. Je právem psaným (např. zakládací smlouvy, směrnice, rozhodnutí atd.), přestoţe mezi základní prameny spadají také obecné právní zásady, které nejsou kodifikované
39 40
SCHELLE, K. a kol.: Právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. s. 506 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 117
25
a vychází z právních řádů členských států41. Evropské právo v dnešní době představuje velmi důleţitou součást právních řádů většiny evropských států, a tím i kontinentálního systému práva. Výše uvedené dělení na okruhy vychází z knihy profesora Knappa. Jiní autoři kontinentální právní systém vidí odlišně. Například profesor Gerloch42 hovoří o okruhu románsko-germánském, skandinávském, východoevropském, balkánském a bývalých koloniálních zemích.
4.2. Charakteristika Kontinentální právní systém je systémem sloţeným z právních řádů různých států kontinentální Evropy a jejich bývalých kolonií. Společným jmenovatelem pro jednotlivé právní řády je původ v recepci římského práva. Dalším společnou charakteristikou (vycházející ovšem z práva římského) je stejná struktura právních řádů, která stojí na dualismu, tedy dělení práva na soukromé a veřejné. Kontinentální právní systém ve své určité podobě se začal formovat ve 12. a 13. století převáţně v západoevropských státech v rámci etapy tzv. univerzitního práva. Univerzitní právo vznikalo, jak sám název napovídá, na univerzitách, které byly v té době v Evropě zakládány. Charakteristikou tohoto práva je fakt, ţe bylo teoretickým zevšeobecněním práva, nešlo o právo jednoho určitého státu, ale o právo znaků společných více státům, právo univerzální. Před vznikem univerzitního práva proţívala Evropa období existence obyčejových práv působících v rámci určité lokality. Aţ po započetí výuky obecného práv na univerzitách došlo na recepci práva římského, jeho studiu a renesanci, později ke vzniku přirozenoprávní školy, a to vše vyústilo v éru velkých kodifikací, o nichţ byla řeč výše. Důleţitým charakteristickým znakem kontinentálního právního systému jsou psané prameny práva jako prvotní zdroje poznání objektivního práva. Exkluzivita právního předpisu jako pramene práva byla dána událostmi na přelomu 18. a 19.století. Jiné prameny (např. právní obyčeje) nejsou sice vyloučeny (to by ani nebylo moţné), avšak mají pouze podpůrnou povahu. Co se soudcovského rozhodování týká, toto kontinentální systém ve své absolutně čisté podobě jako pramen práva vylučuje. Soudce zde právo pouze nalézá, nevytváří jej. Ţádný z právních systému však ale není a nemůţe mít absolutně ryzí podobu.
41 42
TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P. et al.: Evropské právo. 3.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. s. 26 a násl. GERLOCH, A.: Teorie Práva. 4. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s.113
26
Pojďme se na jednotlivé prameny a jejich působení v rámci kontinentálního právního systému podívat podrobněji (velmi stručná charakteristika viz podkapitola 2.3.)
4.2.1. Normativní právní akty Normativní právní akty představují právní předpisy, která obsahují obecně závazná pravidla chování, byly vydány předepsanou formou a k tomu oprávněnou autoritou. Jde o zástupce práva psaného, a protoţe jsou stěţejním pramenem kontinentálního systému práva, je i celý tento systém povaţován za systém práva psaného. Normativních právních aktů rozeznáváme v jednotlivých právních řádech několik druhů, které se liší právní silou. Pak hovoříme o hierarchii právních předpisů. Na úplném vrcholu stojí ústava a ústavní zákony, dále zákony a podzákonné právní předpisy. Předpisy niţší právní síly nesmí být v rozporu s přepisy vyšší právní síly. Obecně se dá říci, ţe základním pramenem práva kontinentálního systému je zákon, jako výsledek legislativního (právotvorného) procesu a jako zveřejněné písemné vyjádření právních pravidel. Legislativní proces je soubor přesně stanovených postupů, na jejichţ základě zákonodárný orgán, který je povětšinou sloţen ze zástupců lidu, vydá rozhodnutí obsahující státem vynutitelná pravidla chování. Na základě výše uvedeného lze říci, ţe základními znaky zákona jako právního předpisu jsou forma (textové vyjádření právního pravidla), normativita (obsahuje pravidla obecného charakteru, zavazující neurčitý počet subjektů v obdobné situaci) a obecná závaznost43. Tato závaznost je absolutní, tj. adresáti právních norem mají povinnost je znát (uplatnění principu ignoratia iuris non excusat) a povinnost je respektovat44. K dalším znakům patří orgán oprávněný k jeho vydání a zákonem stanovený legislativní postup. Způsob vydávání a aplikace normativních právních aktů je důsledkem toho, ţe kontinentální právní systém je zaloţen na důsledné dělbě moci, kdy právo je vydáváno a aplikováno rozdílnými institucemi. Vydání zajišťují legislativní orgány, jde o apriorní tvorbu práva; o aplikaci se starají soudy, které v tomto systému práva nevytvářejí, nýbrţ pouze nalézají. Dělba moci vzešla z revolucí, hlavně té francouzské. Jelikoţ mělo revoluční dění na kontinentě jiný charakter neţ ve velké Británii, kde bylo mírnější se spíše vývojovými tendencemi, a kontinentální Evropa revolucemi spíše směřovala k popření starého právního pořádku, bylo přirozeným následkem všeho, ţe právní řády byly (alespoň částečně) kodifikovány a kodifikace vycházely od oprávněné autority. Naproti tomu ve Velké Británii
43 44
HARVÁNEK , J. a kol.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 252 Tamtéţ, s. 249
27
nebyla potřeba jakékoli kodifikace pociťována. Proto také je kontinentální právní systém systémem psaného práva, kdeţto angloamerický nikoli, přestoţe ţe i v tamních státech jsou zákony vydávány a existuje tzv. black letter law, tedy tištěné právo jako písemné vyjádření obecně právních principů uznávaných soudy45.
4.2.2. Normativní smlouvy Za výstiţnou definici dalšího z pramenů kontinentálního práva povaţuji definici, jeţ ve své publikaci uvádí docent Hungr46: „…smluvní akt dvou či více stran, jehoţ ustanovení mají obecnou právní závaznost – vztahují se na blíţe neurčený počet případů stejného druhu.“ Svým charakterem jsou dosti podobné normativním právním aktům, mají psanou formu, jsou normativní a obecně závazné, kdy tato závaznost je opět absolutní. Jelikoţ jde ale o smlouvu, liší se svým vznikem, kdy smlouva je shodný projev vůle dvou a více stran, kdeţto normativní právní akt je jednostranným projevem vůle zákonodárce. Normativní smlouvy rozlišujeme dvojího druhu, mezinárodní a vnitrostátní. Mezinárodní dnes představují nejdůleţitější pramen mezinárodního práva. Často jsou sepsáním, resp. nahrazením, původní obyčejové úpravy chování mezi subjekty vnitrostátního práva, tj. státy a mezinárodními organizacemi. Aby mohla být mezinárodní smlouvy normativní a představovat tak pramen práva, musí obsahovat obecně závazná pravidla, nikoli jen vzájemné závazky signatářských stran. I přesto, ţe tento fakt vyjadřuje jiţ výše popsané definice normativní smlouvy, povaţuji jeho zopakování za důleţité pro uvědomění si, ţe ne všechny mezinárodní smlouvy jsou tak řazeny do kategorie pramenů práva. Vnitrostátní normativní smlouvy jsou pak představují ty, jejichţ stranou je legislativní subjekt, protoţe ten je oprávněn vydávat obecně závazná pravidla chování, a kolektivní smlouvy uzavírané mezi zaměstnavateli a odbory, jimţ zákon v některých státech propůjčuje normativní povahu
4.2.3. Soudcovská tvorba práva a judikatura Názor na to, zda jsou soudní rozhodnutí pramenem kontinentálního práv se vyvíjí a v různých publikacích se liší. Byl vysloven názor ţe „soudní rozhodnutí se v zemích kontinentálního práva nepřipouští…“47, ţe „v zemích kontinentálního práva se soudcovské právo výslovně uznává zřídka“48, ale také ţe „soudcovské právo je relevantním pramenem 45
BLACK, H.C., NOLAN, J.R., NOLAN – HALEY, J.M.: Blackův právnický slovník, 6.vydání, Praha: Victoria Publishing, 1993. s. 167 46 HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 38 47 Tamtéţ 48 KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 57
28
nejen v zemích angloamerické právní kultury, ale téţ v kontinentální Evropě“49. Osobně sdílím posledně jmenovaný názor. Samozřejmě s dodatečným vysvětlením. Jak
bylo
naznačeno,
je
soudcovské
rozhodování
pramenem
práva
v angloamerickém právním systému. A to nejen pramenem ledajakým, ale pramenem stěţejním. Konkrétní podobu tak dostává ve formě precedentů, tj. rozhodnutí upravující případ, který dosud nebyl řešen. Takový precedent následně zavazuje ostatní soudy rozhodnout v obdobných případech stejně. Soudce v angloamerickém systému tak vytváří právní pravidla na základě konkrétní situace. Působení soudních rozhodnutí v kontinentálním systému je ale jiné. Zde hovoříme o argumentační závaznosti. Argumentační závaznost znamená vázanost subjektu určitým argumentem do té doby, neţ nalezne argument lepší. Touto závazností u nás disponuje např. konstantní judikatura „nejvyšších“ soudů, publikovaná v samostatných sbírkách ( obdobně i ve Francii, Španělsku, Itálii atd.). Přispívá to větší míře právní jistoty, podporuje zásadu rovnosti před zákonem a zaručuje právo na spravedlivý proces. Oproti angloamerickému soudci ale kontinentální soudce právo pouze dotváří, přičemţ nesmí vybočit z mezí zákona. Soudní rozhodnutí v kontinentálním právním systému nemají charakter precedentu, neobsahují obecně závazná pravidla50, mají však quasiprecedenční význam. Svou roli to sehrává také při teleologické interpretaci právních předpisů, která je pro správnou aplikaci nezbytná. Nejde pouze o mechanické pouţití textu zákona; jazykový výklad má pouze funkci prvotního seznámení interpreta s předpisem. K bezchybné a spravedlivé aplikaci je nutné nalézt smysl a účel zákona. „Interpret můţe rozumět zákonu lépe, neţ mu rozuměl jeho tvůrce, zákon můţe být moudřejší, neţ jeho autor – on právě musí být moudřejší neţ jeho autor.“51 Proto si myslím, ţe zde mám argumentační závaznost judikatury, proto soudce právo dotváří, a proto povaţuji soudní rozhodnutí za pramen kontinentálního práva sui generis. Precedenční charakter mají ovšem některá rozhodnuté Evropského soudního dvora. Soudní rozhodnutí ústavních soudů mají také povahu negativního zákonodárství. Ústavní soudy mají povětšinou kompetenci přezkoumávat soulad právních předpisů s ústavním
pořádkem.
V případě
nesouladu
pak
mohou
vydat
rozhodnutí
rušící
přezkoumávaný předpis. Teoreticky se pak takové rozhodnutí stává negativním pramenem práva a je jako takový i společností akceptováno. 49
HARVÁNEK , J. a kol.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s.260 V kontinentálním systému se uplatňuje zásada „iudex ius dicit inter partés“ – soudce vyhlašuje právo mezi stranami sporu. Zásada zákazu rozhodovat o sporech způsobem obecným a normativním je zakotvena jiţ v článku 5. CC. 51 HOLLÄNDER, P.: Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. s.85 50
29
V případě tohoto soudních rozhodnutí je jasně zřetelné prolínání jednotlivých právních systémů a jejich postupné sbliţování, které bude jistě pokračovat. Ne nadarmo se říká, ţe historie se opakuje. Vţdyť soudní rozhodnutí bývala klasickým pramenem práva ve státech kontinentální Evropy od pradávna. Důvodem byla autoritativní interpretace právních pravidel, díky níţ se pravidla stala lépe aplikovatelnými (viz např. Francie v době absolutní monarchie).
4.2.4. Právní obyčeje Právní obyčeje představují nejstarší pramen práva ve všech právních systémech a nejdůleţitějším pramenem práva ve středověku. Jako právní pravidla nevznikají cílevědomou činností oprávněných autorit, nýbrţ spontánně, dlouhodobým (obvykle alespoň 40 let) a faktickým uţíváním, které se neděje na základě násilí. Tomuto znaku se v odborné literatuře říká usus longaevus. K němu je nutno přidat ještě znak další - opinio iuris, tj. všeobecné povědomí společnosti, ţe se jedná o právní pravidlo, a tohoto důvodu je obyčej zachováván. Splněním těchto dvou základních podmínek se obyčej můţe stát pramenem práva. Opinio iuris se můţe vyskytovat ve dvou formách, faktické a formální. Dle nich potom dělíme i samotné obyčeje. Faktické právní obyčeje, které jsou závazné bez formálního potvrzení, dnes nalezneme v drtivé menšině, a sice v mezinárodním právu. Oproti tomu jsou formální obyčeje jsou obvykle pro velké právní systémy. Formální uznání se můţe dít formou nějakého psaného pramenem práva či precedentu. K působení obyčejového práva v kontinentálním právním systému. Obyčeje jsou v tomto systém brány za pramen práva, avšak pouze jako sekundární nebo podpůrné. Nemají stylotvornou povahu, tzn. ţe netvoří samostatné právo, obyčejové práva jako celek. Obyčeje jsou stále brány jako součást nepsaného práva. To je dáno způsobem jejich vzniku, dlouhodobým faktickým uţíváním. Samozřejmě, ţe došlo k jejich sepisování, jelikoţ faktické a ústní tradování nebylo příliš efektivní a mnohdy mohlo uškodit poţadavku právní jistoty i určitosti právní normy, tyto soupisy (sbírky) však měly povětšinou soukromou povahu, neměly charakter pramene práva. Proto jsou obyčeje stále brány jako nepsané právo. Tomuto nebrání ani fakt, ţe dochází k jejich zachycení v právních předpisech či normativních smlouvách. Pak je totiţ pramenem práva onen předpis či smlouva. Byl vysloven názor, ţe zachycení obyčeje v právních předpisech je uspokojením potřeby ospravedlnit, ţe jako
30
s právem je zacházeno s něčím, co není vytvořeno legislativní mocí státu52. To se týká kontinentálního právního systému. Aby mohl být právní obyčej pramenem práva v pravém slova smyslu, musí působit ze své vlastní právní síly (jak tomu bylo například ve středověku v Maďarsku). V kontinentálním právním systému je důleţitý vztah obyčeje k psanému právu. Na základě tohoto vztahu rozlišujeme obyčeje secundum legem ( v souladu se zákonem), praeter legem (mimo působení zákona) a contra legem (jdoucí proti zákonu, jsou zákonem zakázány). Působení obyčeje jako pramene práva v systému kontinentálního práva je moţné pouze secundum et intra legem, tedy v souladu se zákonem a v jeho mezících. Obyčeje zde mají vysokou interpretační hodnotu.
4.2.5. Ostatní prameny Obecné právní principy (zásady) popisující smysl a poslání zákona, úmysl zákonodárce či vyjadřující základní myšlenky jednotlivých právních odvětví nebo práva jako celku mají často původ v římském právu. Jako subsidiární pramen práva jsou v jisté míře uznávány v kontinentálním právním systému, kde bývají zachyceny přímo v právních předpisech. Mohou mít podobu výslovného pravidla nebo blanketních norem. Plní důleţitou funkci při aplikaci a interpretaci právních norem, napomáhají správně pochopit jejich smysl a podstatu, popřípadě představují nástroj k vyplnění mezer v právu. Často se v souvislosti s nimi setkáváme s pojmy „dobrá víra“, „dobré mravy“ apod. Pokud zachyceny nejsou, je nutno je nějakým způsobem dovodit a k tomu pomáhá odborná literatura, která není formálním pramenem práva v kontinentálním systému, ale má význam z hlediska interpretačního a argumentačního. Postavením pramene práva odborná literatura (např. v podobě právních knih) měla na území kontinentální Evropy ve středověku. Principy spravedlnosti, neboli equita, nepředstavují v popisovaném právním systému právní zdroj. Významu nabývají aţ v systému angloamerickém. Přesto
není
vyloučena jejich podpůrná funkce jak ve fázi zákonodárné, tak ve fázi aplikační a interpretační.
52
MERRYMAN, J.H.: The Civil Law Tradition – An Introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. California: Stanford University Press, 1969. s. 24
31
5. Angloamerický právní systém Druhým nejrozšířenějším právním systémem na světě je systém angloamerický. Právo států spadajících do tohoto systému má společný původ v anglickém právu. Přesto by název anglický právní systém byl nesprávný a zavádějící, protoţe postupem doby se americké právo natolik osamostatnilo a odchýlilo, ţe vytvořilo specifický právní systém, který má s anglickým právem společný původ a základní strukturu. Vytvořilo tak jakousi druhou linii, proto název angloamerický. Pojmenování common law system, které nalezneme v mnohé literatuře, je taktéţ nepřesný. Common law je moţné chápat v různém rozsahu. V nejširším jako angloamerický právní systém jako celek; v uţším jako britské právo tvořené precedenty a zvykovým právem;
v nejuţším smyslu pouze jako právo tvořené soudy. Z jazykového
překladu by podle mého názoru měl plynout fakt, ţe common law je právem zvykovým, obyčejovým, tvořícím pouze jednu část, resp. pramen, anglického práva a stojí vedle ostatních pramenů, s nimiţ aţ ve společném souhrnu tvoří právo anglické. Rozšíříme-li však význam slova common z obyčejového také na obvyklý, obecný, běţný, lze mezi prameny common law zahrnout i soudní precedenty jako obvyklé prameny práva angloamerického systému. Pojmenovávat tak však celý angloamerický systém je dle mého mínění chybné. Budeme-li totiţ vycházet z předpokladu, ţe common law zahrnuje jak právo obyčejové, tak právo soudcovské, stále nám to nepokrývá všechny prameny práva, které se v angloamerickém právním systému nacházejí.
5.1. Právní geografie Angloamerický právní systém se podobně jako systém kontinentální neomezuje pouze na Anglii a Ameriku (myšleno severní Ameriku, protoţe jiţní je ovládána systémem kontinentálním). Jeho původ sice nalezneme v ostrovní monarchii, avšak díky objevitelským cestám a dobývací a kolonizační činnosti byl rozšířen do všech koutů světa. Systém sám nevykazuje takovou členitost, jako systém kontinentální. Za důvod uvádí odborná literatura53 fakt, ţe na rozdíl od systému kontinentálního, který se vyvíjel víceméně spontánně a k jeho přejímání docházelo na základě svobodného rozhodnutí, bylo anglické právo na dobytých či jinak získaných územích zaváděno autoritativně, mocensky, jako právo kolonizátora. 53
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 11 nebo KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 164
32
Zjednodušeně řečeno tak byl zaváděn jeden model, který byl v důsledku udrţení moci po nějakou dobu téměř neměnný a k jeho modifikacím docházelo aţ za delší dobu. Přesto všechno však v něm jistou členitost nalezneme. Ta je důsledkem dekolonizace, která nastala v USA jiţ v 18. století, ve zbytku světa aţ po druhé světové válce. Angloamerický právní systém pokrývá plochu mnoha dnešních států světa. Flexibilita principů tohoto systému jej učinila přizpůsobivým na různé geografické podmínky a stejnorodost jejich aplikace v mnoha zemích je zásluhou všeobecné touhy po zachování dědictví původního angloamerického systému54. Jedná se tedy o území Velké Británie a Severního Irska (výjimku tvoří Skotsko), dále Spojené státy americké (výjimkou je stát Louisiana), Kanady (zde je výjimkou provincie Quebec), Austrálie, Nového Zélandu, Papuy Nové Guiney, Indie (zde je zcela specifický právní systém), Pákistánu a některých bývalých afrických kolonií (např. Nigérie, Tanzanie, Keňa, Zimbabwe apod.). Jelikoţ jde o státy na různých částech světa s různou historií a kulturou, lze je podobně jako v kontinentálním systému rozdělit na okruhy. Těmito jsou okruh anglický, americký (USA), kanadský, australský, novozélandský, indický a okruh práv států vzniklých dekolonizací55. Anglický okruh zahrnuje, aţ na malé výjimky, Velkou Británii a Severní Irsko, včetně Channel Islands a Isle of Man (pro zjednodušení dále je „Anglie“). Právo, které dalo základ angloamerickému systému se v Anglii tvořilo od 11.století, přesněji od roku 1066, tedy dobytí Anglie normandským vévodou Vilémem Dobyvatelem a koncem anglosaského období. V tu dobu se začalo tvořit soudcovské právo. V rámci nové kultury, která byla do Anglie přenesena, začali po jejím území jezdit normandští soudci a rozhodovat právní spory. Původní, tradiční soudy sice stále existovaly, rozhodovaly však méně závaţné spory. I tyto později lidé raději svěřovali do rukou normandských. Toto se dělo prostřednictvím institutu zvaného „appeal“ – odvolání se k normandskému soudci, v tehdejším smyslu vyjádření toho, ţe chci, aby můj spor rozhodoval tento soudce, a ne tradiční soud. Tzv. cestující soudci vytvářeli sbírky nejlepších místních obyčejů a na jejich základě pak místní spory řešili. Tak byl poloţen základ common law. V úvodu avizovanou výjimku představuje Skotsko. Tamější právo měla za zdroj právo kontinentální, čímţ došlo k nepřímému ovlivnění právem římským a jeho na anglickém právu nezávislém vývoji. Vliv anglického práva byl patrný později, po sjednocení skotského a
54
DERRETT, J.D.M.: An Introduction to Legal Systems. Londýn: Sweet & Maxwell, 1968. s. 157 HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 11 nebo KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996. s. 164 55
33
anglického parlamentu. Dnes tedy skotské právo na podkladě historického vývoje není ani právem anglickým ani kontinentálním. Americký okruh se týká Spojených států amerických, nikoli však všech. Jiţ několikrát byla zmiňována Louisiana, která stojí na tradici francouzské, avšak patrné španělské vlivy jsou například také v Novém Mexiku. Systém práva v USA je sám o sobě sloţitější. USA tvoří federativní stát, kde působí jednak právo celé federace, jednak práva jednotlivých členských států. To bylo také jedním z důvodů, proč se zde vytvořil samostatný okruh. Dalším důvodem byl způsob uplatňován anglického práva na americkém kontinentě, který se nutně musel přizpůsobit tamějším podmínkám a potřebám procesu osidlování nových území. Je zcela logické, ţe jinak se bude aplikovat právo ve státě, který existuje po staletí, má zaběhlou soustavu státních orgánů a právní praxi, a jinak ve státě, který v postatě vzniká. Anglické právo se v koloniích uplatňovalo zjednodušeně, protoţe proti klasickému common law existovalo mnoho výhrad. Nejzávaţnější byla, ţe comon law neposkytovalo pro kolonisty dostatečné garance osobní svobody, coţ byl v podstatě nedůleţitější důvod emigrace z Anglie. Proto se v některých koloniích uplatňovalo téţ primitivní právo, které se vytvářelo na základě Bible.56 Historický vznik „amerického“ práva můţeme řadit od období druhé poloviny 18.století, kdy došlo k vyhlášení Deklarace nezávislosti a Ústavy. Od této doby je také zakázáno pouţívat tehdejší anglické precedenty; za vzot platily pouze ty, které byly vydáno do roku 1776. Kanadský okruh. Kanada je federativní konstituční monarchií, jejíţ hlavou je britská královna Alţběta II. Přestoţe tedy formálně spadá do Britského společenství národů (the British Commonwealth), nelze ji zahrnovat po anglický okruh. Vývoj práva na území Kanady byl zcela specifický díky její autonomii. Kanada má vlastní ústavu, zákony vydává prostřednictvím vlastního parlamentu a osvobodila se i od závaznosti anglického precedenčního práva (byť jej hojně vyuţívá při argumentaci). Kaţdý právní systém má ale své výjimky z pravidla (jak uţ to v právu běţně bývá) a zde tuto výjimku tvoří provincie Quebec, který si, podobně jako Louisiana, zachoval ráz původního kolonizátora, tedy Francie. Provincie byla centrem tzv. Dolní Kanady, která byla frankofonní. Oproti tomu Horní Kanada byla anglická. Kontinentální právní systém se ale pouţívá pouze pro záleţitosti vznikající v rámci vnitřní jurisdikce provincie a veřejnoprávní odvětví (např. trestní právo) jsou jednotná pro celou Kanadu.
56
KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P.: Teorie práva. Praha: Linde, 2007. s. 196
34
Kanada tak představuje unikátní směsici systémů a jejich vzájemných prolínání. Kanadské právo dnes tvoří tři základní úrovně: hmotné právo, procesní právo a důkazní právo57. Indický okruh. Indie je federativní republika skládající se z 28 států a 7 svazových teritorií, její hlavou je prezident. Je bývalou anglickou kolonií a svou samostatnost získala v roce 1950. Anglie kolonizovala Indii v 18. století, s ní přišlo i anglické právo. Do této doby byla Indie ovládána dvěma náboţenskými právy – pravidly hinduismu a islámu. Hinduistická pravidla převládala téměř ve všech sférách ţivota Indů kromě oblastí práva trestního, které byla zcela pod nadvládou pravidle islámu. Vně oblasti domácích vztahů byl indický právní systém zaloţen na anglickém právu58. Angličané zpočátku neprosazovali své právo na indickém území nijak radikálně. Působily zde anglické soudy, avšak Indové před nimi řešili své spory pouze pokud byl jejich protivníkem Evropan či se tak vzájemně dohodli. Zlom v intenzitě prosazování nastal ve století 19., kdy se Indie bouřila proti koloniální nadvládě. Byly přijímány kodexy „pobritšťující“ původní, tradiční právní instituty. Dnešní indické právo je směsicí práva anglické, hindského a islámského. Hindské právo převaţuje ve venkovských oblastech, kdeţto anglické je záleţitostí spíše městskou. Nové prameny práva vychází také z práva anglického. I zde nalezneme jednu zajímavost. Jde o stát Goa, který se řídí portugalským občanským zákoníkem. Australský okruh. Austrálie je kontinentem i státem. Hovoříme-li o ní jako o státu, je její oficiální název Australské společenství, popř. Australský svaz ( Commonwealth of Australia), a je federální konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Postavení Austrálie je z našeho hlediska podobné postavení Kanady. Jde o součást Britského společenství národů, hlavou je formálně britská královna Alţběta II., jeţ je zastupována generálním guvernérem. Zákony jsou vytvářeny australským parlamentem a soudní soustava je samostatná, na soudech anglických nezávislá, přestoţe se jejich precedenty ovlivňuje. Dalším společným rysem a současně zajímavým úkazem okruhu kanadského a australského je ovlivňování anglického soudního rozhodování precedenty těchto dvou okruhů. Moţný vliv na soudní rozhodování tak nejde pouze směrem ven z Anglie, nýbrţ i směrem opačným. Myslím si, ţe tento fakt je velkým a úspěšným pokrokem a současně částečným
57
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 102 KUNST, M.J.: Foreign Enterprise in India. Laws and Politics. Severní Karolína: The University of North Carolina Press, 1964. s.75 58
35
pokořením minulosti. Britské společenství národů je sice v dnešní době svazkem velmi volným a spíše formálním, přesto však byla nadřazenost Anglie v jistých ohledech stále patrná. Není na tom sice nic špatného, státy ve společenství jsou více míně samostatné, avšak vzájemné ovlivňování precedenčního rozhodování jejich postavení více zrovnoprávňuje a uznává tak kvalitu a váţnost soudů svazových států, coţ povaţuji v dnešní demokratické společnosti (moţná trochu nadneseněji řečeno, v jádru však vyjadřující myšlenku) za důleţitý předpoklad vzájemné spolupráce, práva na sebeurčení národů a mírové existence. Vţdyť zárodkem konfliktů jsou věci na první pohled ne nebezpečné. Novozélandský okruh. Ostrovní stát Nový Zéland je ve stejném postavení jako Austrálie a Kanada, konstituční monarchie se samostatným parlamentem pod vedením generálního guvernéra, ovšem bez vlastní ústavy. Zajímavostí je zde moţnost odvolání ke Státní radě do Londýna a působení maorského obyčejového práva Okruh práv států vzniklých dekolonizací. V tomto případě se jedná o několik afrických států, které byly v kolonizačním období pod nadvládou Anglie (např. Nigérie, Tanzanie, Keňa, Zimbabwe apod.). Zde dochází ke střetu tradičních kmenových práv a moderního právního řádu bývalého kolonizátora. Tuto myšlenku pěkně vystihl Pavel Hungr59: „Současná stav afrického právního systému je ovlivněn jednak předcházejícím koloniálním statutem, jednak tendencí přizpůsobit se euroamerické koncepci organizace veřejného, tj. ekonomického, politického a právního ţivota. Tyto faktory nacházejí svůj odraz v obsahu ústavních norem, v obchodních kodexech i v zákonech upravujících oblast státní správy. Normy tradičního práva však dodnes tvoří neopominutelnou součást norem upravujících oblast tzv. osobního statutu.“
5.2. Charakteristika Přestoţe dávný právní řád Anglie, jakoţto kolébky angloamerického právního systému, stál kdysi na právních základech práva římského, došlo v jedenáctém století k odklonu od tohoto práva a ke vzniku samostatného právního systému, jenţ se vyznačuje znaky podstatně odlišnými od systému kontinentálního. Právní řády angloamerického systému nestojí na důsledném dualismu, tedy oddělování práva veřejného a soukromého, uţívají často rozdílnou terminologii, která můţe být překáţkou mezinárodních právních vztahů, moţnou příčinou právních problému a důvodem nutnosti sjednocování terminologie či vytváření terminologie vlastní pro dané právní úkony. Členění práva do právních odvětví je 59
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 109
36
také rozdílné. Například v právu anglickém existují tato právní odvětví60: law of property (věcná práva), land law (právní reţim půdy), contract law ( smluvní právo), law of torts (odpovědnost za deliktní škodu), criminal law (trestní právo) apod. Angloamerický systém je systémem mladším neţ systém kontinentální. Jak jiţ bylo několikrát řečeno, nestojí na právu římském. Jeho typickým znakem je silný pragmatismus, tedy způsob myšlení orientovaný na lidské jednání, praxi, z níţ vychází samotné právo. Proto je tento systém někdy nazývá case law, systém zaloţený na konkrétních případech, který se vţdy snaţí rozumně vyřešit určitý spor, místo aby tendoval k obecnému normativními řešení apriori. Pro lepší vysvětlení se nyní uchýlím k výkladu o pramenech práva angloamerického právního systému.
5.2.1. Soudcovská tvorba práva a common law V úvodu k této kapitole jsem se zabývala pojmem common law a jeho uţšími a širšími významy. Jedním z nich bylo i zahrnutí soudcovské tvorby práva do tohoto pojmu, a to spolu s právem obyčejovým, o kterém bude řeč později. Nyní dám prostor soudcovské tvorbě práva jako hlavnímu a určujícímu pramenu angloamerického právního systému. Soudní rozhodování se v popisovaném právním systému značně mění od rozhodování v systému kontinentálním. Soudce samozřejmě rozhoduje daný případ, řídí se přitom právními předpisy, principy apod. Mimo jiné se však také musí řídit jinými rozhodnutími soudů, která byla vydána dříve. Rozdíl mezi rozhodnutím angloamerickým a kontinentálním je v jeho účincích. Kontinentální systém vylučuje normativní, obecně závazné působení judikatury, oproti tomu systém angloamerický je na takovém působení soudních rozhodnutí postaven a tato rozhodnutí jsou pak pramenem práva. Právní norma v kontinentálním smyslu je pro angloamerický systém příliš obecná a nic neříkající. Soudce v angloamerickém systému však právo přímo vytváří (vytváří kazuistické pravidlo) a představuje určitou samostatnou osobnost, do které lidé vkládají důvěru, kdeţto v kontinentálním právním systému je soudce součástí instituce – soudu. Důvěra pak náleţí tomuto soudu jako celku, ne jeho jednotlivým článkům. O soudních rozhodnutím v angloamerickém právním systému hovoříme jako o precedentech. Precedent je individuální právní akt, který řeší konkrétní případ a obecnou povahu získá teprve jeho pouţíváním jako vzorového pravidla pro obdobné případy61 (demonstruje to kazuistický charakter soudcovské tvorby práva, anglický název case law). 60 61
Tamtéţ , s. 38 GERLOCH, A.: Teorie Práva. 4. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 77
37
Bylo-li tedy jiţ jednou o obdobném případě rozhodnuto, je soudce rozhodující stejný případ pozdější vázán rozhodnutím, resp. řešením v něm obsaţeným, dřívějším. Původní rozhodnutí se stává pramenem práva s klasickými normativními účinky a v odborné literatuře nalezneme pro fakt tohoto působení označení Doctrine of Precedent, Rule od Precedent nebo stare decisis (drţet se rozhodnutí). Precedent ovšem není závazný jako celek. Část, která zavazuje soudce v budoucím rozhodování obdobných případů, se nazývá ratio decidendi (doslovně: smysl rozhodování). Jedná se o normativní větu. Domnívám se, ţe pro přiblíţení obsahu je moţno ji srovnat s našimi právními větami, které ovšem nemají obecně závaznou povahu a jejich role se odehrává na poli interpretace a argumentace. Zbytek rozhodnutí, resp. odůvodnění, které hovoří o specifičnostech daného případu jiţ závazné není, ani z logiky věci být závazné nemůţe. Tuto část pojmenováváme obiter dictum (doslovně: mimochodem řečeno). Při uplatňování doktríny stare decisis je nutno nové rozhodnutí odůvodnit negativně, kdy soudce říká, ţe nemá důvod rozhodnout jinak. K vývoji této doktríny docházelo jiţ od 11.století. Mnoho rozhodnutí je v dnešní době jiţ zastaralých a vzniká nutnost je nahradit novými. Jak ale překonat sílu a význam doktríny stare decisis? Odpověď zní: argumentací. Správná, přesná a přesvědčivá argumentace je klíčem k uplatnění jiného mechanismu, zvaného judicial review, kdy soudce rozhoduje proti tomu, co je pro danou situaci závazné (nemusí jít jen o starší rozhodnutí, ale i o právní předpisy). V tomto případě půjde o pozitivní odůvodnění rozhodnutí, tzn. soudce musí pozitivně vysvětlit proč chce rozhodnout jinak, proč chce jiţ jednou dané změnit. S novým rozhodnutím také souvisí metoda distinkcí. Na základě rozlišování mezi precedenty soudce hledá ten, který by se na jeho případ dal pouţít a v případě, ţe jej nenalezne, vytvoří nový, v němţ argumentuje rozdíly nalezenými mezi precedenty zkoumanými. Nový precedent totiţ není nutno vytvořit pouze na situaci, která ještě upravena nebyla, ale také na tu, jenţ se starší podobá, avšak rozdíly jsou natolik podstatné, ţe vzniká potřeba vytvořit rozhodnutí nové. Pokud nedojde k rozdílům v případu, avšak k podstatné změně okolností podmiňujících vznik daného pravidla, moţno se pomocí důsledné argumentace taktéţ odchýlit od původního precedentu. Dojde k uplatnění pravidla rebus sic stantibus, tj. za těchto okolností, za tohoto stavu věcí. V případě tak zásadní změny okolností, ţe dojde k absolutnímu překonání starého pravidla, jej můţe soud, který ho vydal, vyřadit z uţívání (overruling)62.
62
GERLOCH, A.: Teorie práva. 4. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007,. s. 78
38
Přestoţe soudce zde právo vytváří, nemůţe jej pouze vymyslet, musí se drţet jistých mezí. Tyto meze představuje doktrína rule of law, absolutně závazný imperativ nepřekročitelnosti rámce práva63. V podstatě jde o vázanost soudců objektivním právem, a tudíţ limitaci moţné libovůle při jejich rozhodování. Učebnicovým příkladem demonstrujícím rule of law je rozhodnutí Regina v. Dudley and Stephens64, které je podle mě extrémním případem popírajícím principy spravedlnosti. Pachatelé si bezpochyby určitý trest zaslouţili, jeho krutost však neodpovídala situaci spáchání činu. Stejně jako ostatní prameny má i tento svoje klady a zápory. Kladem bezpochyby je a vţdy bude flexibilita rozhodování, méně formalismu, moţnost pruţné reakce na specifické znaky konkrétních situací, adaptace na rozdílné podmínky a snadné vyplnění mezer v právu při dodrţování určitých principů. Co se ale dá precedenčnímu rozhodování vytknout je podstatně sníţená míra právní jistoty účastníků řízení. To se nemohou spolehnout pouze na pravidla jiţ vydaná a očekávat předvídatelný výsledek, musí také počítat s moţnou změnou práva ve formě nového precedentu, jehoţ vydání je podstatně snazší neţ např. vydání nového zákona či vznik nového obyčeje. Nutno však připomenou, ţe takováto změna musí být nutně náleţitě zdůvodněna. Značně široké pravomoci soudců angloamerického systému jsou pak vyváţeny poţadavkem perfektní argumentace. Já osobně si dovedu představit precedenční působení rozhodnutí soudů v kontinentálním systému práva. Podle mého mínění pozitiva takového způsobu rozhodování převaţují nad negativy. Lidé jednají instinktivně a právo ani zdaleka není schopno postihnout všechny podoby lidského chování. Tato skutečnost není samozřejmě nic nového, a proto jsou soudní rozhodnutí individuálními právními akty reagujícími na konkrétní situace. Judikatuře je přiznán i určitý quasiprecedenční charakter ve formě argumentační závaznosti, proč by tedy nešlo propůjčit stěţejním rozsudkům normativní povahu. Současná aplikace a interpretace práva k tomu tak jako tak směřuje a soudní rozhodnutí některých soudců mohou mít bezpochyby kvalitu podstatně vyšší neţ některé zákonodárné počiny. V dnešním světě moderních technologií je navíc orientace v judikatuře snadná a rychlá. Problémem, který by bylo nutné vyřešit, je přenos normotvorné pravomoci na další sloţku státní moci, coţ by mohl být oříšek. Dovedu si představit nepředstíranou neochotu zákonodárců zbavit se části svých určujících kompetencí. Moc by jim toho potom nezbylo. Navíc by bylo třeba zasáhnout do 63
HARVÁNEK , J. a kol.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 461 Odsouzení pasaţérů záchranného člunu za úmyslnou vraţdu, které se dle soudu dopustili tím, ţe usmrtili prokazatelně umírajícího chlapce a jeho tělo pouţili jako potravu k vlastnímu přeţití. Došlo zde ke konfliktu mezi morálním utrpením člověka a jeho zoufalstvím a bojem o přeţití. Soud zde čistě aplikoval objektivní právo bez ohledu na závaţnost situace a odsoudil pachatele k trestu smrti. Tento nebyl díky milosti královny vykonán. 64
39
tradičního systému dělby moci. Tradice jsou však dnes často překonávány a judikatura má ke svému normativnímu působení našlápnuto v podobě negativního zákonodárství (viz výše).
5.2.2. Equita Equita (equity) představuje druhý systém anglického nepsaného práva, který se vyvíjel v Anglii od konce 13.století. V rámci výkladu o anglickém okruhu jsme zmínila moţnost tehdejších občanů obracet se na královské soudy. Tato moţnost se později stala výsadou, nikoli právem, která byla udělovány soudy zpočátku individuálně, s postupem doby se vytvořila obecná soustava těchto výsad, zvaných writy. Pokud se někdo snaţil dovolat se u soudu práva, pro něţ neexistoval writ, nebylo jeho nároku vyhověno. Je ovšem zcela logická nemoţnost existence writu na kaţdou ţivotní situaci a z toho plynoucí nespokojenost občanů, kteří se díky tomu nebyli schopni dovolat svého práva. Začali se tedy obracet přímo na krále, který rozhodování nevymoţených nároků svěřil kancléřské radě, později lordu vysokému kancléři a od 15. století speciálnímu kancléřskému soudu, jeţ se s těmito vypořádával na základě spravedlnosti (aequitas – spravedlivost, slušnost). Byla tak vedle královských soudů, rozhodujících na základě common law (tzv. law courts), vytvořena nová soustava kancléřských soudů, řídících se pravidly ekvity65. Equita je soustava pravidel, která umoţňují soudcům aplikovat spravedlnost v souladu s přirozeným právem a určitým způsobem tak zmírnit rigiditu common law. Od počátku ovšem nešlo o konkrétně daná pravidla, ale v podstatě se pravidla ekvity lišila od jednoho kancléře k druhému, kaţdý soudil podle svého svědomí a pravidla byla vysoce flexibilní. Samozřejmě všechny vycházela ze základů morálky a spravedlnosti. Důvodem diverzity byl fakt, ţe úřad vysokého kancléře byl svěřován duchovním jako jedněm z mála gramotných lidí. Tito funkcionáři tam neměli ţádné právní vzdělání a neřídili se precedenty, vycházeli pouze z křesťanských principů. Nová etapa v ţivotě ekvity započala rokem 1529, kdy do funkce nastoupil sir Thomas More, právník. Od této doby zastávali úřad vysokého komisaře pouze právně vzdělaní lidé. Zhruba od roku 1557 byly vytvářeny záznamy o jednáních, jenţ vedly ke vzniku mnoha doktrín. Jelikoţ vedle sebe existovala dvě silná právní tělesa, nutně docházelo ke konfliktům mezi nimi. Světlo světa tak spatřilo pravidlo, které tyto konflikty řešilo. Tímto pravidlem byl primát ekvity (equity would prevail) před common law. Autorem je sir Francis
65
„…equity má dnes v právním jazyce většinou význam…souboru rozhodnutí vydaných zvláštním typem soudů aplikujících principy spravedlnosti…“ HARVÁNEK , J. a kol.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 269
40
Bacon a pochází z roku 1615. Vývoj vzájemného vztahu ekvity a common law však postupem doby nabral opačný směr a v současné době se uplatňuje doktrína říkající, ţe equita následuje právo (equity follows the law). Podle ní stojí common law na prvním místě, rozhodování dle ekvity nesměřuje proti common law, nýbrţ jej významně doplňuje. Dvojí systém, ekvity a comon law, existuje dodnes. Zanikla ovšem podvojná soustava soudů. K jejich definitivnímu sjednocení došlo v roce 1875 zakotvením v Judiciary Act. Jaké byly stěţejní rozdíly mezi soudnictvím podle common law a podle ekvity? K jejich vysvětlení vyuţiji dle mého výstiţný popis z publikace Pavla Hungra66: „Spory v rámci equity jsou méně formální, rychlejší, neuplatňuje se porota, ale ţalobce musí přijít s „čistýma rukama“, tj. sám nesmí porušit právo.V equity neexistují hmotněprávní sankce (např. náhrada škody), proto se uplatňují pouze procesní sankce – soud uloţí provinilci povinnost (např. něco vykovat) a pokud ji odsouzený nesplní, dostává sankci za pohrdání soudem…. Důleţitým rozdílem je to, ţe na rozhodnutí podle equity nemá stěţovatel právní nárok, soudce má diskreční pravomoc, přičemţ jestli nerozhodne, nejde o nepřípustné odmítnutí spravedlnosti.“ Equita byla samozřejmě převzata i do právních řádů ostatních států angloamerického systému. I přes odlišnosti v těchto jednotlivých právních řádech, podstata ekvity musí být zachovávána všude stejně. Jaká jsou tedy základní zásady equity? Mezi nejdůleţitější patří67: 1) Equita nikdy nedovolí, aby bezpráví zůstalo bez nápravy – tato zásada vyjadřovala fakt, ţe kancléřský soud poskytl nápravu vţdy, kdyţ je člověk v právu, avšak královský soud ţádnou adekvátní nápravu neposkytoval. Dnes, při jednotě soudů, znamená, ţe equita zasahuje pouze pokud common law neobsahuje vhodnou nápravu. 2) Ten, kdo přichází k equitě, musí mít čisté ruce – equita nikdy nedovolí straně, aby těţila z vlastního nesprávného chování, tedy odmítne poskytnout spravedlivou nápravu tomu, kdo se ve sporu choval nefér. 3) Equita následuje právo – jiţ výše nastíněná zásada dává přednost common law; equita jej nenahrazuje, nýbrţ doplňuje tam, kde některý důleţitý faktor je common law ignorován. 4) Equita se řídí dle obsahu, ne formy – zásada známá i kontinentálnímu systému staví do popředí to, co bylo určitým úkonem zamýšleno, nikoli způsob, jakým to bylo vyjádřeno.
66
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 20 KUMMEROVÁ, S., URBÁNKOVÁ, D., POTÁSCH, D.: Legal English - Fundamental Terms and Topics. Bratislava: Bratislavská vysoká škola, 2009. s. 61 67
41
5) Rovnost je spravedlnost (equita) – tam, kde dvě a více stran má zájem na stejném majetku, ale jejich vlastní zájmy nebyly kvantifikovány, ekvita, jakoţto poslední východisko, můţe těmto zájmům vyhovět stejným dílem. 6) Zpoţdění poráţí equitu, resp. equita pomáhá bdělým, nikoli nečinným – podle této zásady můţe equita odmítnout pomoc tomu, kdo „na svých právech spí“ a nabízí se tak dojem, ţe se těchto svých práv vzdal. Equita samozřejmě obsahuje mnohem více zásad, např. equita dbá na to, co by mělo být, equita se těší z rovnosti, equita odmítá promlčení práva apod. Jejich kompletní rozbor však není pro naplnění účelu této práce nutný, a výše vyjmenované postačí k získání představy o obsahu těchto zásad.
5.2.3. Obyčejové právo Právní obyčeje jsou v angloamerickém systému práva povaţovány za pramen práva, podobně jako v kontinentálním jsou však dnes konzumovány jinými prameny. Zde moţno i soudnímu precedenty. Jedním z mála míst, kde na obyčeje jako pramen práva narazíme, je anglické ústavní právo. Anglie má nepsanou, faktickou ústavu, jejíţ součástí jsou i ústavní zvyklosti. Tento druh obyčejů je v Anglii spadá pod Customs of the Realm, tj. obecné obyčeje říše. Vedle nich působí i local costums (místní obyčeje) , které ovšem lze těţko jako pramen práva brát. Důvodem je mimo jiné fakt, ţe je nutno prokázat, ţe jsou „pradávné“, tedy uţívané od 12. století, coţ je v praxi uskutečnitelné velmi těţko. Pokud jsou přece jen pouţity, jsou opět konzumovány jiným pramenem. Obyčejové ústavní právo je typické pro Anglii, v USA se například obyčeje jako pramen práva neuznávají.
5.2.4. Normativní právní akty V souvislosti s precedenty jsme výše zmínila doktrínu rule of law, vázanost soudců objektivní právem v rámci jejich rozhodování. Právo, resp. právní přepisy, jsou dalším pramenem práva angloamerického právního systému. Jsou vydávány oprávněnými osobami jako normativní právní akty. Hlavní rozdíl spočívá v chápání v předpisech obsaţených právních norem. Právní předpisy představují základ a meze soudcovského rozhodování. Soudci na jejich základě disponují dostatečným prostorem pro vytváření, resp. dotváření, vlastního práva, současně jsou však jimi limitováni, jelikoţ právní předpisy (zákony) mají vyšší právní sílu a soudce se můţe pohybovat pouze v jeho rámci. Interpretace zákona soudem je však nutná pro jeho uvedení v ţivot. Poté se pramenem práva stává precedent a
42
zákon pouze jeho základem. V případě nesprávnosti zákonné úpravy je moţné vyuţít jiţ vysvětleného institutu judicial review. Normativní právní akty byly v Anglii vydávány parlamentem v součinnosti s panovníkem jiţ od 14. století. Šlo především o úpravu veřejnoprávní; sféra práva soukromého stále spadala do precedenční úpravy Frekvence vydávání právních předpisů den ode den roste i v zemích angloamerického právního systému. Je to mimo jiné důsledkem nutnosti úpravy situací soudy ještě neřešenými. I přes volnost, kterou soudci při vydávání svých rozhodnutí mají, povaţují rostoucí legislativu za zásah do svých pravomocí. Stává se také, ţe kvantita vydávaných předpisů mnohdy převyšuje jejich kvalitu. Tento problém se objevuje i v kontinentálním systému práva. Snaha upravit všechno zákonem spíše vede k těţké orientaci v přepisech a k potíţím při aplikaci. K ujasnění samozřejmě slouţí jejich výklad, někdy je ovšem v záplavě prováděcích předpisů sloţité pochopit, co tím chtěl vlastně „básník“ říci.
5.2.5. Ostatní prameny Angloamerický právní systém je známý tím, ţe za pramen práva (i kdyţ podruţného významu) povaţuje i určitá díla odborné literatury (legal writings). Příkladem za všechny jsou De Legibus od Ranulfa de Glanvilla z konce 12.století a Commentaries od sira Williama Blackstona, sepsanými mezi lety 1765-1769. Dnešní právní literatura má pouze argumentačně podpůrný charakter.
5.3. Právo anglické x právo americké Přestoţe právo anglické spadá spolu s americkým pod jeden velký právní systém, jejich odlišnosti jsou natolik patrné, ţe vytvořily dva samostatné subsystémy, které daly jméno celé právní kultuře. Geografické rozdělení anglického a amerického práva bylo popsáno v kapitole 5.1. Nynější kapitola se bude zabývat jejich stěţejními rozdíly v oblasti povahy práva, jeho pramenů a soudní soustavy.
5.3.1. Povaha Je skutečností nám jiţ známou, ţe původ práva amerického je v právu anglickém. Na americký kontinent bylo dovezeno společně s prvními mořeplavci, následně kolonizátory. Značná vzdálenost od domovské Anglie a zcela odlišné podmínky aplikace byli příčinou samostatného vývoje amerického právního systému.
43
Informace o vzniku práva anglického i amerického byly uvedeny v rámci výkladů o právní geografii a pramenech práva. Pro připomenutí jen shrnu, ţe počátky práva anglického spadají do druhé poloviny 11. století, tj. dobytí Anglie Vilémem dobyvatelem a vytvoření jednotné právní soustavy. Právo Spojených států amerických pak traduje své počátky do století 18., vydání Ústavy a Deklarace nezávislosti. Kombinací původního práva anglického spolu s precedenty vydanými na kolonizovaných územích, tamními zvyklostmi a pravidly náboţenského původu vzniklo práva americké. Americké právo nepředstavuje specifikum jen díky tomu, ţe je mladší. Dalšími znaky jsou větší liberálnost oproti právu anglickému, které je plné tradičních institutů, a také nejednotnost, jejíţ příčinou je federativní uspořádání Spojených států amerických. Právo se tam tedy tvoří na dvou úrovních - federální a státní.
5.3.2. Prameny práva Základním kritériem rozdělení právních řádů do velkých právních systémů jsou podle mé práce prameny práva. V předchozí kapitole jsem čtenáře seznámila s charakterem a úlohou jednotlivých právních zdrojů v angloamerickém právním systému. Pojďme se však blíţe podívat na jejich postavení v právních systémech, které daly námi popisovanému jméno. Zjistíme, ţe situace není zdaleka tak jednoduchá. Jako stěţejní pramen práva angloamerického systému byla uvedena soudcovská tvorba práva, soudní precedenty. Tyto představují středobod v obou systémech práva, jak v anglickém tak i v americkém. Rozdílem je nahlíţení na ně. Tradiční, konzervativní přístup anglických právníků byl ve Spojených státech amerických posunut k liberálnějšímu. Ten se opírá o myšlenku, ţe spravedlnost je relativní v čase. „Precedenty nutně neobsahují poslední slovo moudrosti. Nemusí vţdy platit, někdy je dokonce nutné je odmítnout, pokud je to v zájmu spravedlnosti.“68 Pochybnosti o významu precedentů vyjádřili i právní realisté působící v první polovině 20.století hlavně na Yaleské a Columbijské univerzitě. Jejich myšlení ohledně působení precedentů bylo silně skeptické a (mimo jiné) zdůrazňovali význam psychologie a soudcova proţitku při jednání na jeho rozhodnutí. Tato zkušenost se dle nich nedá opakovat, není ani přesně vyjádřena v textu precedentu, a proto je vycházení ze starších precedentů nemoţné. Učení realistů má jistý smysl, přesto nedosáhlo takového významu, aby soudní rozhodování nebylo pramenem práva. V důsledku federativního uspořádání se v USA museli vypořádat s otázkou existence common law jednotlivých států. Přes prvotní popírání se vývoj dostal aţ 68
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 41
44
k rozhodnutí Erie Railroad Company v. Tomkins z roku 1938, podle kterého - aţ na případy upravené ústavou, smlouvami, ve kterých jsou stranou Spojení státy, a kongresovými zákony – musí federální soudy aplikovat právo toho státu, které je pro danou věc rozhodné.69 Soudcovské právo v USA se jiţ také nedělí na common law a equity. Oba systémy jsou sloučeny do jednoho rámce Větší význam mají v americkém právu i normativní právní akty. Zákony jsou v USA více flexibilní neţ v Anglii. Na vrcholu pomyslné pyramidy normativních právních aktů stojí v obou státech ústava. V anglickém pojetí jde o ústavu nepsanou (významnou součástí jsou ústavní zvyklosti), proto se nemůţe stát, ţe nějaký akt niţší právní síly bude protiústavní. V souladu s doktrínou suverenity parlamentu pouze tento rozhoduje o platnosti normativních právních aktů a není ani kontrolován ústavním soudnictvím. Mladší americká ústava (federální) je jiţ psaná, coţ obecně vyjadřuje větší důvěru Američanů k právu psanému, tedy i k zákonům. Od počátku převaţovala zákonná úprava v oblasti veřejnoprávní, nalezneme však i kodexy práva občanského a procesního. Velká Británie jakoţto členský stát Evropské unie je v mnoha oblastech ovlivněna evropskými normativními akty. Při výkladu anglických zákonů se tak na evropské právo musí brát zřetel a musí být vykládány v souladu s ním. Spojené státy americké takto omezeny nejsou. Většího významu neţ v Anglii, která se omezuje pouze na vybraná odborná díla (viz oddíl 5.2.5), dosahuje právní nauka v USA. Právní publikace bývají citovány v soudních rozhodnutích poměrně často a soudci úzce spolupracují s odbornými (akademickými) kruhy. Obyčeje, tradované a vyuţívané v Anglii, za pramen práva v USA povaţovány nejsou.
5.3.3. Soudnictví Anglický a americký právní systém vykazuje značné odlišnosti také v oblasti uspořádání systému soudnictví. Spojené státy americké jakoţto federativní stát dělí pravomoci i v oblasti soudní mezi členské státy a federaci. Kaţdý stát obsahuje vlastní soustavu soudů a nad nimi stojí soudy federální. Americké soudnictví se distancovalo o některých archaických anglických institutů a vytvořilo nové, moderní. Základní rozdíly mezi soudnictví v Anglii a USA bych ráda demonstrovala na dvou nejvyšších soudech těchto států. Popisovat celou soudní soustavu povaţuji za bezpředmětné. Na charakteru nejvyšších soudů lze demonstrovat rozdíly vývoje jednotlivých subsystémů uvnitř jednoho systému velkého. 69
KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P.: Teorie práva. Praha: Linde, 2007. s. 199
45
Nejvyšším justičním orgánem ve Velké Británii je od 1. října 2009 stejnojmenný Nejvyšší soud Spojeného Království (The Supreme Court, dále jen „NSSK“). Do této doby působila jako nejvyšší odvolací soud Sněmovna lordů, tedy horní komora britského parlamentu. Do jurisdikce 11ti členného (v čele stojí prezident NSSK)
NSSK spadá
projednání všech civilních případů ve Spojeném království a trestních případů Anglie, Walesu a Severního Irska. Oficiální zdroj70 charakterizuje NSSK jako instituci, která dále projednává odvolání diskutabilních právních záleţitostí zásadního veřejného významu, zaměřuje se na případy veřejně a ústavně důleţité a udrţuje a tvoří roli nejvyššího soudu Spojeného království jako vůdce ve světě common law. Nejvyšší soud USA (dále je „ NSUSA“) se skládá z předsedy (Chief Justice of US) a osmi soudců (Associate Justices). Vedle funkce dovolacího soudu s podobnými pravomocemi jako NSSK plní dále funkci soudu ústavního, jemuţ přísluší kontrola ústavnosti zákonů dle výše uvedeného principu judicial review; a soudu řešícího kompetenční spory mezi federací a jednotlivými státy. Mnohost jeho kompetencí oproti pravomocem NSSK spočívá ve federálním uspořádání USA a existenci psané ústavy. Oba soudy bezesporu plní jednotící funkci z hlediska judikatury a představují důleţité zdroje common law, mj. kvůli obsazení sestávajícímu z věhlasných právníků kaţdé země. Rozdíly v pravomocech podle mě hezky demonstrují odlišnosti ve státním uspořádání a v nahlíţení na ústavu. Vzhledem k tomu, ţe NSSK je institucí velmi mladou, nenastal ještě čas na nějaké hlubší závěry o jeho činnosti. V závěru této podkapitoly si troufám říci, ţe základní rozdíly mezi stěţejními právními subsystémy angloamerického systému práva jsou zřejmé. Americký právní systém je mladší, flexibilnější a liberálnější. To jej ovšem podle mého názoru nečiní lepším. Jde pouze o důsledek historického vývoje. Anglický systém i přes svou konzervativnost dokázal ţe i on je schopen se rychle adaptovat a vyjít vstříc moderním právním trendům ( evropské právo). Myslím si, ţe anglické právo učinilo po vstupu Velké Británie do Evropských společenství obrovský krok. Evropské právo, které sice představuje svébytná systém, se svými znaky řadí k systému práva kontinentálnímu. Právní řád Velké Británie jako součást tradic zcela odlišných tak byl postaven před velkou výzvu a úspěšně ji zdolal. Domnívám se, ţe i to je důkazem vzájemného prolínání velkých právních systému a nemoţnosti jejich existence v absolutně čisté podobě. 70
Role of the Supreme Court [online]. Last modified 2010-02-15 [cit. 2010-02-23]. Dostupné z:
46
6. Islámský právní systém Třetím největším světovým právním systémem je systém islámský, který je mezi námi popisovanými tělesem historicky nejmladším. Islám je náboţenstvím, islámské právo je tudíţ právem zaloţeným na náboţenských pravidlech; stoupenci islámu se nazývají muslimové a jejich jediný bůh je Alláh, coţ znamená Bůh v arabštině. Islám má totiţ kořeny společné s křesťanstvím i judaismem. Počátky islámu jsou spojeny s postavou proroka Muhammada, zakladatele islámu, pocházejícího z Mekky, který se narodil mezi lety 570 a 580 n.l. Kvůli nespokojenosti s městským ţivotem se Muhammad často uchyloval do hor k meditaci. Právě tam, asi ve věku 40 let, u něj došlo k několika zjevením archanděla Gabriela a Muhammad na jejich základě započal hlásat spásu a varování před Boţím hněvem. Muhammad neměl se svým prorockým posláním, hlásáním boţího ponaučení (súra) v domovské Mekce úspěch, a proto v roce 622 odešel s několika svými přívrţenci do Mediny, kde se mu dostalo (podle něj) zaslouţeného uznání a postavení. Tento odchod se nazývá hidžra a datum je povaţováno za počátek muslimského letopočtu. V Medině se stal vizionářem, mravním reformátorem, zákonodárcem, soudcem a vojevůdcem, tedy v podstatě vladařem, i přesto, ţe tohoto titulu neuţíval. Sám se nazýval Prorokem. Muhamed byl rozhodnut obrátit na svou víru i rodnou Mekku, a tak do ní uskutečnil několik poutí (hadždž). V roce 630 mu Mekka bez boje podlehla a bylo nařízeno zničení všech dosavadních idolů a model. Poslední z poutí proběhla v roce 623, tj. v roce Prorokovi smrti, a nazývá se Pouť islámu. Tyto cesty daly základ jedné z mnoha muslimských povinností - pouti do Mekky, kterou musí vykonat alespoň jednou za ţivot, pokud mu to hmotné prostředky a zdraví dovolují. V současné sobě se k islámskému náboţenství hlásí okolo jedné miliardy obyvatel světa. Jak však zjistíme dále, neznamená to, ţe by se zhruba jedna šestina lidí na planetě řídila čistě islámským právem.
6.1. Právní geografie Vymezení působení islámského práva z hlediska právní geografie není tak jednoduché jako u předcházejících dvou právních systémů. Islámské právo se totiţ nerovná právu islámských zemí a geografické rozšíření islámského práva není totoţné s geografií islámských zemí; toto právo nepůsobí teritoriálně, nýbrţ jde o právo, jehoţ účinky se vymezují personálně, tedy na skupinu osob, hlásících se k islámskému náboţenství. Proto účinky jeho působení můţeme nalézt (i kdyţ někde v malých dávkách) téměř po celém světě.
47
Výše zmíněné právo islámských zemí je povětšinou směsicí tradičního islámského práva a převzatého práva kodifikovaného. Islámské právo není, stejně jako ostatní velké právní systémy, jednotné. Jeho partikularita se ovšem týká vnitřního uspořádání, nikoli moţnosti vymezení do jednotlivých zeměpisných okruhů. Zjednodušeně však lze stanovit geografické oblasti, na nichţ islámské právo působí. Jsou to v podstatě státy, kde většinu obyvatel tvoří muslimové. Hovoříme tady hlavně o státech jiţní, jihovýchodní Asie a některé státy severní Afriky. Řádově jde asi o třicet aţ čtyřicet států. Nutno připomenout, ţe v mnohých je patrný vliv angloamerického či kontinentálního právního systému. Příkladem prvého jsou Súdán, Irák nebo Jordánsko, příkladem druhého zase Egypt, Tunis Maroko, Alţír, Sýrie, Libanon. Tyto státy jsou mnohdy sekularizované, tzn. ţe je v nich náboţenství odděleno od státu (např. Tunisko, Alţír). Oproti tomu však např. v Iránu nebo Saudské Arábii nalezneme „západní“ vlivy jen zřídka.
6.2. Charakteristika Předtím neţ začalo islámské právo vznikat, řešili původní obyvatelé dnes muslimských zemí své spory tak, ţe se obrátili na náčelníka kmene. Šlo tedy o právo kmenová, zvykové. To bylo tedy po vzniku islámu nahrazeno jeho pravidly. Islámské právo je soubor pravidel, který je praktickým vyjádřením náboţenské víry muslimů. Základním principem islámu je absolutní podrobení se Alláhově vůli a právo, které je spojeno s náboţenským vyznáním, definuje tuto vůli v obsáhlém kodexu chování postihujícím všechny aspekty ţivota muslimů71. Středobodem je myšlenka o vnější a vnitřní přirozenosti člověka. Poţadavek vnitřní přirozenosti je naplňován dodrţování pravidel týkajících se pravidelných motliteb, udělování almuţen (islámské právo je protkáno silným sociálním cítěním), dodrţování půstu, poutě do Mekky, správné výţivy apod. Vnější přirozenost zahrnuje poţadavky na společenský (oblékání), rodinný a politický (politika samozřejmě zaloţena na boţích přikázáních) ţivot. V takto popsaném smyslu nazýváme islámské právo Šaríja, původně „ cesta ke studni“. Protoţe Šaríja pochází od Alláha, je neměnná a nedotknutelná. S pojmem islámského práva a jeho chápání úzce souvisí chápání pojmu státu. Stát není oddělen od náboţenství, ale naopak je jím ovládán, a proto není zákonodárcem. Jediným zákonodárcem je zde Alláh a úkole právních vzdělanců je práva nalézat, nikoli je tvořit.
71
DERRETT, J.D.M.: An Introduction to Legal Systems. Londýn: Sweet & Maxwell, 1968. s. 54
48
Islám, a s ním i islámské právo, není vnitřně jednotný. Skládá se ze dvou hlavních větví - Sunnitů a Šiitů. Příznivci prvně uvedené se dále dělí do čtyř škol: Hanáfího, Malíkího, Šhafího a Hanbalího, všechny nesou jména svých zakladatelů, významných právníků své doby. Sunnité tvoří valnou většinu muslimů a islámské právo je tak hlavně právem sunnitským. Jejich název je odvozen od jednoho z pramenů islámského práva, o kterém bude řeč později. Sunnitským duchovním vůdcem je chalífa. Menšinoví Šiíté vznikli po Muhamedově smrti. Šlo o skupinu, která odmítla nástupnictví dynastie Umajjovců a jejich náboţenskou autoritou je imám. Dnes jsou největší větví Šiítů tzv. Dvanáctníci a šiítské učení je Iránským státním náboţenstvím.
6.2.1. Prameny islámského práva Úvodem zopakuji, ţe jediným legitimním zákonodárcem je Alláh a prameny tak nejsou výsledkem cílené legislativní činnosti. Základním pramene Šaríji je Korán, svaté písmo muslimů. Názory na Korán jako na právní předpis se ovšem liší. Proti se vyslovuje N. J. Coulson72: „ Ve zkratce, Korán není právní kodex, ale základní formulace islámské náboţenské etiky….jistěţe obsahuje mnoho příkazů striktní právní povahy. Tyto ovšem týkají široké škály subjektů a tvoří dalekosáhlé reformy arabského domorodého práva.“ Opačný názor zastává P. Hungr73: „ Korán je pramenem obsahujícím právní normy s nejvyšší právní silou.“ Já osobně se přikláním k názoru, ţe Korán je právním předpisem. Nejen pro existenci právních norem v něm obsaţených, ale také proto, ţe islám neodděluje právo a náboţenství a co je náboţenstvím, je i právem (neplatí naopak, viz dále). Korán sestává ze 114 kapitol nazvaných súry, boţích ponaučení, jeţ hlásal Muhammad. Súry se dále dělí na mekkánské a medinské. Pravidla chování, obsaţená v Koránu, se týkají rodinných a občanskoprávních vztahů, a dále vztahů trestněprávních, které jsou v islámském právním systému specifické a z našeho evropského pohledu zajímavé. Obsahuje jak pravidla zcela jednoznačná, tak obecná, která je nutno dále konkretizovat. Sunna, další pramen islámského práva, je tradice o skutcích a výrocích Muhammada. Skládá se z jeho činů a výroků, příkazů a zákazů. Dříve tradována ústně, později sepisována . Tento pramen dal jméno většinové větvi muslimů, sunnitům. Úkolem sunny je vykládat a doplňovat Korán, který není úplně ucelený. I v sunně nalezneme pravidla obecného i konkrétního charakteru.
72 73
DERRETT, J.D.M.: An Introduction to Legal Systems. Londýn: Sweet & Maxwell, 1968. s.56 HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 43
49
Idžmá, tj. consensus omnium, jednomyslná dohoda autorit společenství o pravidlech chování. Základem je údajný Prorokův výrok, ţe jeho obec se nikdy nesjednotí na nějakém bludu. Čtvrtým stěţejním pramenem jsou analogické dedukce z prvních tří pramenů neboli qijás.
Jedná se vyplňování mezer v Koránu či sunně rozumovým uvaţováním
právníků, a to takových mezer, které nebyly řešitelné ani za pomoci idţmá. Posledním pramenem islámského práva je idžtihád, jehoţ posláním je řešení otázek nových, dosud neřešených. Takového „úsilí“ je schopen pouze zkušený právník. Prameny jsou uţívány ve stejném pořadí v jakém byly uvedeny a moţnost uţití qijás a idţtihád je omezena potvrzením idţmou. Šíitská větev muslimů uznává pouze Korán a sunnu, zbylé přímo nahrazuje rozumem. Pouţívání analogie a rozumového uvaţování je společným rysem všech tří velkých právních systémů. Pro pochopení širší charakteru islámského práva je vhodné vysvětlit ještě několik pojmů. Důleţitým je pojem fikh, jako doplnění šaríje. Fikh lze definovat74 jako islámskou jurisprudenci, tedy institut zabývající se výkladem boţích zákonů a jejich konečnou aplikací. Jde tedy o praktické nalézání práva, které můţe být vzhledem k lidskému původu diskutabilní. Posledním zajímavým pojmem jsou fatvy, právní názory, doporučení či dobrozdání, které navrhne kvalifikovaný muslimský právník (muftí)75. Ne kaţdý muftí je ovšem natolik uznáván, aby jeho fatvy byly všeobecně přijímány. Fatvy tvoří důleţitou součást islámského právního ţivota, protoţe představují moţnost adaptace islámského práva na nové, moderní situace.
6.2.2. Islámské právo a vlivy ostatních právních systémů Hovořit o tradičním islámském právu a jeho vztahu k státům kontinentálního a angloamerického systému znamená hovořit o právu islámských zemí tak, jak bylo nastíněno v kapitole o právní geografii. Právo islámských zemí se nerovná islámskému právu. Povaţuji však za důleţité tento vztah zmínit jednak proto, ţe čisté islámské právo se dnes vyskytuje jen v málo zemích s ortodoxní (a mnohdy radikální) islámskou kulturou, jednak z důvodu demonstrace prolínání jednotlivých právních systémů a nevyhnutelnosti jejich vzájemného ovlivňování a budoucího směřování těchto států.
74
BAHBOUH, Ch., FLESSIG, J., RACZYŃSKI, R.: Encyklopedie islámu. Brandýs nad Labem: Nakladatelství Dar Ibn Rushd, 2008. s. 241 75 Tamtéţ, s. 82
50
Šaríja není tak rigidní, jak by se mohlo na první pohled zdát. O pradávna zde existoval konflikt mezi teorií a realitou a historie jiţ od 19. století tlačila na přizpůsobování se islámského práva jejímu stále se zrychlujícímu vývoji. To se dělo mimo jiné pruţnou interpretací jejích norem odpovídající moderním podmínkám. Dalším ze způsobů adaptace muslimské kultury na změny bylo vyuţíváni idţmy, qijásu a idţtihádu. V některých státech došli tak daleko, ţe bylo odděleno právo od náboţenství, státem kodifikované právo nahradilo úlohu učeného právního přesvědčení76. Jaké byly příčiny tohoto postupu? V 19. století došlo k pronikání Evropanů do zemí islámského světa a ten tak byl vystaven nové hrozbě, ale současně i výzvě. Koloniální mocnosti začali aplikovat svou dobyvačnou politiku i na těchto územích a bylo na muslimských státech, jak se s veškerým děním poperou a jak moc se novotám ne/přizpůsobí. To mělo logicky vliv i na vývoj práva, které se dostalo do střetu s nově importovaným právem kolonizátorů. Tento konflikt ovšem neměl tragické následky, protoţe šaríja neposkytovala odpovědi na všechny oblasti moderního ţivota. Těţko mohl Muhammad prorokovat úpravu chování v oblasti letecké dopravy, směnek či práva procesního. Právní řešení těchto otázek dovezené ze západu tak bylo nutné i vítané. Tehdejší myslitelé taktéţ přizpůsobovali šaríju nové situaci pomocí zastírání, přejímání cizích výkladů, nejrůznějších procedurálních oklik a vzniku nových právních norem. Novým pramenem práva v islámských zemích se tak stává i zákon. Dalším vývojovým trendem, tentokráte jiţ ve dvacátém století, byl návrat k tradicím a náboţenskému sebeuvědomění muslimů, které bylo spojeno s osamostatněním kolonií a novými ekonomickými moţnostmi v souvislosti s nalézáním ropného bohatství. Jednotlivé státy se často vracely ke klasické šaríje, jejíţ pravidla se dnes uplatňují hlavně v oblasti práva rodinného a (k nelibosti demokratických států a humanitárních organizací) částečně i v oblasti práva trestního, ve které přetrvávají tělesné tresty, neslučující se s učením o základních lidských právech a svobodách. Tyto návraty a akceptace se samozřejmě liší stát od státu. Zdá se, ţe islámský svět i jeho právní systém je nejednotný. Existuje zde vnitřní nejednotnost v podobě dvou muslimských větví a rozdílných škol a vnější ve formě ovlivňování islámu kulturami cizími. V některých státech je patrný vliv západu, jinde se o něj s nechutí odvrací. Podle mě je však islámský právní systém ve své čisté podobě dnes jiţ neudrţitelný a nereálný. Existují vzájemné vztahy zemí islámského světa a států kontinentální a angloamerické právní kultury, které nelze ukončit a které se budou stále vyvíjet. Proto bude 76
Sharia. Wikipedia [online]. Last
modified
51
2010-01-24
[cit.
2010-02-25].
Dostupné
z:
docházet k ovlivňováním (dalo by se říci i jednostranným) a kompromisům, které budou bránit k absolutnímu návratu k tradicím. Islámská expanze do zemí evropského a amerického kontinentu, usidlování muslimů a vznikání menšinových sociálních skupin nemůţe ovlivnit dosavadní „západní“ právo a nově příchozí se musí podřídit právu platnému v daném místě. Tradiční islámské právo se přitom s právem platným v místě usídlení můţe rozcházet a můţe tak docházet ke konfliktům. Velký krok k poklidnému souţití dvou různých systémů učinila Velká Británie, kdyţ byl v Londýně v roce 2007 zaloţen Muslimský arbitráţní soud (Muslim Arbitration Tribunal, dále jen „MAT“). Muslimové tak mají moţnost vyřešit své spory v souladu se svým náboţenským právem a s vědomím, ţe vydané rozhodnutí bude závazné a vykonatelné. Kaţdý případ přitom řeší tribunál sloţený z alespoň jednoho znalce islámského práva a jednoho anglického advokáta. Procedurální pravidla jsou postavena na právu anglickému. Dohází zde tak je zajímavému úkazu, kdy je spor řešen v souladu s islámským právem, ale v britském právním rámci. Dnes je islám hojně diskutován v souvislosti s radikálními extremisty. Díky těmto jedincům či (vzhledem k počtu muslimů na světě) menšinovým skupinám ustupuje do pozadí pravá podstata islámu, která je v základě nenásilná. Nalezneme samozřejmě výjimky, převáţně v oblasti trestního práva, avšak hlavní myšlenkou je víra v jednoho Boha a vnitřní a vnější přirozenost člověka, a to vše spojeno pomocí bliţním. Vnější projevy a způsoby prosazování islámu extremistickými skupinami vytváří předsudky proti zbytku muslimského obyvatelstva. To podle mě není spravedlivé, ale náprava jiţ spáchaného je sloţitá. I přesto všechno zastávám názor, ţe islámské právo a jeho holá podstata mohou přinést spoustu dobrého a je moţné se z něj mnoho naučit.
52
7. Římské právo a jeho vliv na soudobé velké právní systémy Římské právo je pojem, který byl jiţ v této práci mnohokrát zmiňován, převáţně v souvislosti s kontinentálním právním systémem a jeho vývojem, který byl zaloţen na recepci římského práva. Pojďme si nyní přiblíţit v čem ona recepce vlastně spočívala a jaký byl její konkrétní význam a vliv římského práva na utváření nejen kontinentálního, ale i angloamerického systému práva. Právo, které se utvořilo na území Římské říše, se dočkalo tří etap expanze. První nastala jiţ za časů existence Římského impéria. Díky jeho tehdejší velikosti, která se ani zdaleka neomezovala pouze na území dnešní Itálie, se římské právo dostalo do mnoha evropských, asijských a severoafrických států. Za počátek jeho vývoje se povaţuje sepsání Zákona 12ti desek okolo roku 450 př.n.l., tj. v období republiky (právo doby dřívější, kdy byl Řím monarchií, bylo ve znamení obyčejů, náboţenství a královských výnosů), vrcholem byl soupis veškerého římského práva do jedné velké kodifikace, který byl uskutečněn v roce 529 n.l. na popud tehdejšího císaře Justiniána a vešel do dějin jako Justiniánský kodex či Corpus iuris civilis. Etapa druhá se datuje od 11.století a zde jde jiţ o samotnou recepci77 římského práva. K jeho znovuobjevení došlo na středověkých univerzitách, zprvu hlavně v Itálii. Praktické právo první etapy se stalo právem teoretickým, univerzitním. Na univerzitě v Bologni vznikla, pod vedením právníka Irneria, první římskoprávní škola – glosátoři. Jejich označení je odvozeno od jejich činnosti, která spočívala v glosování Justiniánského kodexu. Glosátoři studovali text sbírek, zabývali se jejich výkladem a své myšlenky zachycovali ve formě poznámek na okraji textu nebo je vpisovali mezi řádky. Jelikoţ glosátorské období trvalo více jak 200 let, vznikla potřeba uspořádat roztroušené glosy a napomoct tak snazší orientaci v nich. Tohoto úkolu se zhostil Accurius a jeho sbírka všech poznámek nese název Glossa ordinaria. Další významná škola, která nastoupila po glosátorech, byla škola komentátorů (postglosátorů). Na své předchůdce navazovala tím, ţe se zabývala kritickým zkoumáním jejich glos a k Justiniánovým sbírkám připojovala rozsáhlejší komentáře. Význam komentátorů spočívá v metodě jejich práce. Jejich výklady a argumentace vedli
77
Pojem recepce není zcela bezproblémový. Obecně jde o přejímání cizích práv tam, kde před tím neplatila. O recepci římského práva, tj. přijetí římského práva na územích, kde dříve neplatilo, tak nelze hovořit např. v Itálii. Mým úkolem však není výklad a podrobná analýza recepce, ale objasnění vlivu římského práva na velké právní systémy. Proto budu pouţívat pojmu recepce ve smyslu přejímání římského práva kdekoliv.
53
k vygenerování určitých tezí a svou vědu postavili na systému obecných pojmů. Poloţili tak základy právní vědy takové, jak ji známe v dnešní době. Od 16. století se v Evropě začíná prosazovat humanismus, který zahrnul i nové nahlíţení na římské právo. Jeho zpracování v humanistickém duchu začalo ve Francii a stavělo na odporu ke škole komentátorů, pro niţ byly římskoprávní prameny souhrnem autoritativních výroků, které znamenaly nezrušitelnou veličinu, kdeţto pro humanisty byly antické památky ztělesněním neměnných absolutních hodnot v duchu nově pojatého lidství78, byly ztělesněním psaného rozumu (ratio skripta). V témţe století se také začínají objevovat myšlenky přirozeného práva, které ovlivnilo následná vývoj práva v Evropě a také na pokračující recepci práva římského. Přirozenoprávní teorie, která měla své zástupce hlavně v Německu a vycházela ze studia starověkých a středověkých filosofů, změnila nahlíţení na platnost a přístup k římskému právu. To platilo pouze z důvodu jeho přirozenoprávního zdůvodnění (usus modernus pandectarum) – platí autoritou rozumu, nikoli z důvodu jeho prosazování autoritou politickou. Přirozenoprávní teorie se zaslouţila o vznik obecné teorie a zevšeobecnění mnoha pojmů, a poloţila tak základy obecné teorie práva občanského a tím i třetí etapy expanze římského práva Touto etapa je charakterizována vznikem velkých soukromoprávních kodifikací, Code Civil počínaje. O jejich vzniku a obsahu jiţ bylo pojednáno v kapitole čtvrté. O vlivu římského práva na kontinentální právní systém bylo v této práci psáno jiţ několikrát a v podstatě o něm je celý předchozí výklad. Pro úplnost ještě jednou shrnu. Kontinentální právní systém má svůj původ v recepci římského práva, které dalo základ základnímu rozdělení právních řádů všech států tohoto systému na právo veřejné a soukromé, základ stěţejních právních odvětví, terminologie, je původem dodnes platných obecných právních principů, které jsou brány za subsidiární pramen práva. Římské právo bylo taktéţ právem psaným. O něco nejasnější je však vliv římského práva na systém angloamerický. I přesto, ţe právní řády států angloamerického systému nemají svůj původ v právu římském a ani nejsou poznamenány jeho recepcí, nelze říci, ţe v jejich vzájemném vztahu nenajdeme ţádné styčné body. Vzhledem k tomu, ţe právo států, spadajících do angloamerického systému, má svůj původ v Anglii, budu dále pro zjednodušení hovořit pouze o vztahu římského a anglického práva. 78
HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. s. 18
54
Kdy se tedy ostrov setkal s římským myšlením? Prvně ještě před vznikem římského práva jako takového, jelikoţ Římané sídlili na území dnešní Anglie aţ do pátého století n.l. Tento pobyt ovšem není z našeho hlediska relevantní. K dalšímu setkání poté došlo aţ ve 12.století, tedy v době, kdy se v Evropě jiţ rozběhla recepce římského práva79. Na oxfordské univerzitě působil právník Vaccarius, který se hlásil ke glosátorské škole a který se tak v Anglii snaţil srozumitelným způsobem šířit vliv římského práva. Z důvodu existence právnického stavu sestávajícího z profesionálních znalců domácího práva a jejich přesvědčení o tom, ţe římské právo nepotřebují, tak Vaccariovo snaţení nedosáhlo očekávaného výsledku, ba dokonce posílilo odpor proti směřování zbytku Evropy. V roce 1234 dokonce král Jindřich III. Zakázal výuku římského práva na londýnské škole a školách církevních. K následnému kontaktu anglického a římského práva došlo zhruba o pět století později, kdy se anglický král Jakub I. snaţil kodifikovat a unifikovat anglické a skotské právo při pokusu o realizaci myšlenky spojení Anglie a Skotska. Připomenu, ţe Skotsko tvoří jednu z výjimek v angloamerickém právním systému. Jako samostatný stát se vyvíjelo pod vlivem práva kontinentálního, a tedy i římského. Jakub I. se pokoušel tato práva spojit v jeden systém i s římskoprávními částmi. Na radu tehdejších právníků to však nedokončil a stále tak zcela vedle sebe existovaly dvě různé právní kultury. K jejich vzájemnému přiblíţení došlo v roce 1707, kdy byla vytvořena personální unie Anglie a Skotska a oba systémy tak působily v rámci jednoho státu. Skotské soukromé právo si však stále zachovávalo svou osobitou povahu a bylo aplikováno v rámci samostatné jurisdikce skotských soudů. Působení dvou různých systémů uvnitř jednoho státu bylo značně neobvyklé a postupně se objevil tlak na unifikaci anglického a skotského práva. Vzhledem k většími vlivu anglického práva na ostrově byla tendence přizpůsobovat skotské právo anglickému, nikoli naopak, a to s časem ztrácelo spoustu „kontinentálněprávních“ znaků. Anglické právo ovšem nezůstalo bez poskrvny a ze skotského si převzalo několik principů kontinentálního práva, jejichţ aplikací bylo dosahováno lepších výsledků. V tomto sehrála důleţitou roli Sněmovna lordů jako dřívější nejvyšší justiční orgán, který některá svá rozhodnutí staví na těchto principech (Donoghue v. Stevenson, Cantiere San Rocco v. Clyde Shipbuilding and Engineering Co. Ltd apod.)80. Systém anglického práva je zjednodušeně řečeno systémem práva nepsaného, kde, i přes rostoucí význam, není role legislativy jako zdroje práva majoritní. Menšinovou roli 79
Recepce římského práva v Evropě začala v podstatě ve stejně době, kdy se v Anglii začalo tvořit právo common law a s ním i profesionální právnický stav, odborníci na právo domácí. 80 EVANS – JONES, R.: Roman law in Britain. [online] Last modified 2003-01-12 [cit. 2010-03-02]. Dostupné z:
55
hrála legislativa i za doby největší slávy Římské říše. Tehdejší psané prameny práva byly pouze zachycením dosud uţívaných pravidel, nešlo o cílevědomou zákonodárnou činnost. Římské právo bylo výtvorem právnické profese, bylo stvořené praktiky pro praxi. Jednotlivé principy a pravidla se zjišťovali zobecněním z určitého mnoţství případů. Zaměřenost na praktickou aplikaci a konkrétní případy (uţitečnost) zde jasně demonstruje vzájemnou podobnost římského práva s anglickým, hlavně s částí common law. Dalším styčným bodem je oblast interpretace. Jiţ od vydání Zákona 12ti desek byl výklad práva v Římě záleţitostí určitých autorit, biskupy počínaje a profesionálními právníky konče. Interpreti tak vţdy byli součástí třídy lidí, kteří stáli ve středu politického a kulturního ţivota. Stejně jako soudci v Anglii, kteří měli stejný úkol. V porovnání systému římského a anglického práva najdeme také podobnost. Římské právo v sobě zahrnuje ius civile, v podstatě civilní právo, které vycházelo ze zvyků , obyčejů a později zákonů, a ius honorarium, jenţ bylo opakem ius civile a mělo původ v činnosti městským magistrátů (praetorů). Tento systém je moţno dát do komparace se systémem common law a equity v právu anglickém, které byly popsány výše, a to nejen z tohoto systémového hlediska, ale také je moţno komparovat určité instituty. Dobrým příkladem jsou interdikta, coţ byly prétorské příkazy stranám sporu něco vykonat nebo nekonat. Stejné příkazy v podstatě obsahují i rozhodnutí v rámci equity. Obecně lze říci, ţe základní principy equity a některé obecné právní principy, uţívané i v angloamerickém právním systému, mají římskoprávní původ81. V římském právu jsou dále uloţeny základy práva osob, majetku a práva obligačního, které byly převzaty i do angloamerického systému práva. Státy tohoto systému vyuţívají i římskou terminologii a některé instituty, jako např. vlastnictví, škoda, smlouvy apod. a římskoprávní kořeny nalezneme i v oblasti procesního práva Jaký význam má znalost římského práva pro právníka angloamerického právního systému, který ve téměř absolutní většině odlišný od jeho? Podle mě je tento význam obrovský. Studium římského práva je neocenitelnou pomocí při porozumění kazuistickému charakteru anglického práva a je také zdrojem vzájemného pochopení anglických právníků a jejich kontinentálních kolegů, mj. také v oblasti práva mezinárodního. Konkrétně pro Velkou Británii jako součást Evropské unie nabývá tento význam ještě další rozměr při vypořádání se s evropskou legislativou a vůbec se samotným členstvím. Příkladem můţe být interpretace
81
SHERMAM, Ch. P.: Roman Law in the Modern World. Vol. I. Boston: Boston Book Co., 1917. s.8
56
evropského práva před anglickými soudy, která se nedrţí tradičního anglického výkladu, ale je pod vlivem interpretace Evropského soudního dvora. Poslední velký právní systém, islámský ve své čisté podobě, se vyvíjel zcela samostatně a nebyl tak římským právem ovlivněn vůbec. To aţ později právo těch islámských zemí, které byly kolonizovány evropskými státy, a současně o těch, které udrţují styky se západními zeměmi a v případě mezinárodních smluv dodrţují základní zásady, které mají původ v právu římském.
57
8. Exkurz – ostatní právní systémy Mým tématem bylo zpracovat informace o velkých právních systémech. Na začátku jsem však z důvodu ucelenosti práce uvedla práci trochou právní teorie a vysvětlením základních pojmů práce. Ze stejného důvodu bych teď ráda stručně charakterizovala ostatní právní systémy, které nalezneme ve zbytku světa a které bývají často s hlavními třemi velkými právními systémy míseny či dokonce konfrontovány.
8.1. Afrika Právní situace na Africkém kontinentě je doslova jeden velký mix různých právních systémů. Malou zmínku jsme jiţ učinila u výkladu angloamerického právního systému (viz podkapitola 5.1.). Studiem práv afrických států se zabývá odvětví právní komparatistiky, které se nazývá právní afrikanistika. Africké právo ve svém tradičním slova smyslu je právem kmenovým, obyčejového původu. Ve své ryzí podobě je dnes praktikováno hlavně v oblasti rovníkové Afriky, Etiopie, Súdánu, Somálska a na Madagaskaru. V ostatních státech na některých méně obydlených územích, která jsou vzdálena od větších měst. Právní pravidla jednotlivých kmenů se samozřejmě liší, můţeme však vygenerovat určité společné typické rysy82. První z nich je charakter právních norem, který má vést k zachování statu quo mezilidských vztahů, tzn. zachovat takovou jejich formální a obsahovou stránku, jakou ji převzali od předků. Dále je v podstatě veškeré africké právo právem skupinovým (kmeny, rodiny) a práva jednotlivců jsou tak odvozována z práv skupiny. Subjekty tradičních právních řádů jsou i bohové, duchové a mrtví, kdy dochází nejen k jejich uctívání, ale i preferenci jejich vůle před vůlí ţivých. Společným znakem je ústní forma vzniku a tradování. Kmenová práva mají propracovaný systém práva rodinného. V Africe převaţují polygamní manţelství a institut nástupu příbuzných na místo zemřelého manţela či manţelky. Ţena má zvláštní postavení, protoţe jako rodička má stěţejní sociální význam. Neplodnost je pak důvodem k rozvodu, někde i k obţalobě z čarodějnictví. Za zajímavé povaţuji některá procesní pravidla. Africká práva například neznají překáţku věci rozsouzené (rei iudicatea). Vzhledem k jinému nahlíţení na plynutí času, který nemůţe změnit pravdu, tak v podstatě kdykoli mohou lidé v kmenové jurisdikci pořádat o přezkoumání jakéhokoli rozhodnutí. Tento rys povaţuji za jeden z kladů afrického
82
HUNGR, P., KALVODOVÁ, V.: Afroasijské právní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 18 a násl.
58
obyčejového systému. V našich podmínkách nalezneme obdobu v institutu obnovy řízení či nepromlčitelnosti některých trestných činů. V úvodu jsem označila právo na africkém kontinentě jako mix různých právních systémů. Tradiční kmenová práva jsou ovlivňována jinými právními kulturami, které byly do Afriky přivezeny společně (jak jiţ v mnoha předchozích případech) s dobyvateli a kolonizátory. Severní státy byly výrazně islamizovány a později ovlivněny i kontinentálním právním systémem, který sem importovali Francouzi. Anglickým právem pak byly „nakaţeny“ státy východní a jihovýchodní části kontinentu. Zvláštním případem je Jihoafrická republika, kde vznikl systém Royal – Dutch Law. Jde o směsici prvků kontinentálního a angloamerického systému práva. Vliv velkých právních systémů byl znít i ve druhé polovině 20. století, které se vyznačovalo snahami o kodifikování obyčejových práv. Mnohde byl soupis úspěšný, došlo k odstranění přeţitků, ale zůstaly zachovány tradiční instituty z oblastí rodinného a trestního práva. Tam, kde nedošlo ke kodifikaci, můţeme nalézt uzákonění obyčejových práv odkazem v ústavě nebo zákonech. Zachycením tradičních afrických práv došlo k upevnění jejich vlivu a prodlouţení ţivotnosti; myslím si, ţe (nejen) díky tomu zde budou působit ještě v daleké budoucnosti, a to ruku v ruce v moderními právními systémy, díky nimţ se africké státy lépe adaptují na euroamerický model veřejného ţivota.
8.2. Hinduismus Krátkou zmínku o hinduismu a jeho působení v Indii jsem učinila v podkapitole 5.1. Zde bych působení hinduismu jako právního systému krátce rozšířila, i přesto, ţe jeho význam v Indii zaostává na common law a právem islámským. Pojďme se zaměřit na zvláštnosti tohoto právního systému. Hinduistické právo má základy v náboţenství a je systémem sloţitým, který vychází z kastovního uspořádání obyvatelstva. Důleţitou roli v uspořádání roztříštěných norem hraje interpretace. Na rozdíl od kmenových náboţenství je nahlíţení na institut manţelství zde zcela odlišný, manţelství je povaţováno za posvátný svazek mezi jedním muţem a jednou ţenou, je nezrušitelné. Zrušit manţelství lze pouze u zástupců niţších tříd, a o jen z pevně daných důvodů. Vyvinuté bylo i trestní právo, které rozlišovalo tři kategorie protiprávních činů podle jejich společenské nebezpečnosti. Tresty se lišily také dle příslušnosti ke konkrétné kastě. Oblast trestního práva však byla oblastí, která podlehla islámskému tlaku a hindský pravidla se tak v podstatě neuţívají.
59
Kastovní hierarchii podléhala i procesní pravidla. Jedním z projevů byla nerovnost subjektů v procesních právech, coţ mimo jiné znamenalo nemoţnost ţalovat příslušníka vyšší kasty příslušníkem niţší. S odkazem na výše uvedené zopakuji, ţe právní systém Indie je směsicí práva anglického, islámského a na venkově i hindského. Z globálního hlediska převáţily prvky práva anglického, proto bývá řazeno do angloamerického právního systému. Přesto si však hinduistické právo zachovalo svou tvář a je stále uţíváno.
8.3. Právo Dálného východu Poslední oblastí, které se budu věnovat jsou právní systémy zemí Dálného východu, hlavně Číny a Japonska, resp. tradiční základy, na kterých čínské i japonské právo stálo aţ do 20.století. Podobně
jako
v předchozích
dvou
případech
tradiční
právo
vychází
z duchovního základu. Tímto je zde učení Konfuciovo, školy legistů a taoismus. Konfucianismus staví na myšlence vnitřní harmonie člověka s přírodou a vesmírem a priority mravních norem před normami právními. Právo nastupuje aţ ve chvíli, kdy se objeví neschopnost či neochota respektovat přirozené zákony. Přednost právních norem naopak neuznává škola legistů, právnický směr, který konfucianismus doplňoval. Legisté byly prozíravý a v podstatě odhalili budoucnost, kdyţ tvrdili, ţe pořádek nemůţe být zachován pouhými mravními normami, ale lidi je nutno donutit k poslušnosti něčím silnějším, stojícím mimo osobnost člověka, a tím jsou právě normy právní. Dalším směrem, který ovlivnil dosavadní myšlení byl taoismus. Ten, podobně jako konfucianismus, stavěl na popředí přirozené zákony. Tradiční právo Dálného východu se nečlení na právní odvětví a má v podstatě trestněprávní charakter, protoţe provinění se proti jakékoli (původně) mravní normě, můţe být potrestáno. I zde tvoří manţelství a rodina důleţitý bod celého systému, a tedy i práva. Formálně existuje monogamie, reálně má muţ ţen více. Tyto tzv. konkubíny však k muţově rodině nemají ţádný vztah. Zvláštností je i institutu kolektivní odpovědnosti. Dnešní právo východních zemí je však jiné. Jak v Číně, tak v Japonsku byly přijaty soukromoprávní kodexy podle německého a francouzského vzoru. Do čínského občanského práva se později přimíchaly i prvky práva sovětského a tradiční čínské právo bylo odstraněno, resp. silně ovlivněno trţním kapitalismem.
60
9. Závěr V úvodu práce jsem si vytyčila za cíl mého zpracování velkých právních systémů, aby si (i laický) čtenář učinil hlubší představu o pojmu velkých právních systémů, jejich odlišnostech, společných znacích a moţné budoucnosti. Tento svůj cíl si dovoluji povaţovat za splněný. V jednotlivých kapitolách jsem se podle mého názoru dostatečně věnovala charakteristice tří největších právních systémů v kontextu právní teorie, snaţila jsem se veškeré důleţité pojmy srozumitelně vysvětlit a objasnit jejich vzájemné vztahy. Přesto, ţe jsem zvolila klasický, řekněme „knappovský“ přístup zpracování mého tématu, myslím si, ţe má práce má jistý přínos, který spočívá ve snaze dovést uznávané názory a stanoviska aţ k diskutabilním závěrům. Velké právní systémy jsou stále ţivou oblastí práva, kaţdý s vlastní historií. Jejich příběhy se však psaly kontinuálně, a proto v nich můţeme nalézat velmi blízké kapitoly. Ve své práci jsem nechtěla řešit otázku, který z velkých právních systémů je nejlepší. Obecně se často sklouzává ke zkreslenému názoru o perfektnosti systému, ve kterém ţijeme a hledání chyb na systémech cizích. Tomuto jsem se snaţila vyvarovat a hledala jsem ve všech jak jejich klady tak zápory. Ţádný z nich není dokonalý, kaţdý má silné a slabé stránky. Systémy se však stále vyvíjí, dochází k jejich sbliţování a ovlivňování (globalizace práva), coţ povaţuji na pozitivum. Jsou odstraňovány překáţky a dochází tak k lepšímu porozumění mezi jednotlivými systémy. Myslím si, ţe úroveň sblíţení zajde ještě dále neţ je dnes, ale nikdy tak daleko, aby došlo k vymizení tradic a zapomenutí vlastní historie. Charakteristické znaky, které jsou pro jednotlivé právní systémy určující, jsou determinovány podmínkami, ve kterých se ten který systém vyvíjel. Mezi podmínky nespadá pouze geografická poloha, ale i rychlost vývoje civilizace v dané oblasti, právní a filosofické myšlení a jeho směry a v neposlední řadě i konkrétní historické události a tradice. Specifické podmínky daly vzniknout specifickým znakům. Jak jsme jiţ několikrát poznamenala, v rámci kontinuálního vývoje docházelo k jejich střetům. Jeden systém si vzal něco z druhého a naopak, důsledkem čehoţ bylo jejich vzájemné přiblíţení. Co ale podle mého názoru zůstalo pro všechny právní systémy společné, je působení různých podob obecných právních principů jako subsidiárních pramenů práva. Tyto jsou vyuţívány k vyplnění mezer v právu a ke správnému výkladu norem. Za klad vzájemného působení povaţuji posilování závaznosti judikatury v kontinentálním právním systému. Jen soudce v pozici interpreta práva jej můţe flexibilně pouţít na konkrétní situace. Pokud je rozhodnutí správné a spravedlivé (pokud obstojí 61
apelační proces), nevidím důvod mu nepřiznat normativní účinky. Negativním důsledkem prolínání systémů je pak snaha všech právních systémů upravit většinu situací (hlavně těch nových) zákonem, sniţování jeho kvality, zhoršení schopnosti orientace v právním řádu vlastního státu a schovávání se za zákon. Jak správně poznamenal profesor Holländer, je důsledkem tohoto legislativního optimismu úzká specializace právníků. Je sice pravdou, ţe čím uţší mám obor, tím lepším odborníkem se mohu stát. Správný specialista by však měl svou oblast zkoumat a vidět v kontextu oblastí jiných, ne-li přímo v kontextu celého práva. Tato schopnost se ale snadno ztratí v oceánu zákonů, který je plný protichůdných proudů. Studium velkých právních systémů mě bezesporu obohatilo. Poskytlo mi zajímavé a důleţité informace, které jsem se (z velké části) vlastními slovy snaţila poslat dále prostřednictvím této diplomové práce. Není v ní sice řečeno úplně všechno, ale dost na to, aby byla odhalena podstata velkých právních systém a jejich vzájemných vztahů.
62
10. Resumé Big legal systems – this is the subject matter of my thesis. Within the range of about 50 pages I tried to describe the main characteristics of three major legal systems of today´s world – the Continental legal system, the Anglo - American legal system and the Islamic law system – all in the context of legal theory. After the introduction, which is focused on setting the goal of my work, the first two chapters are devoted to the theoretical entrance to the topic. I explained what the terms law, big legal systems and the sources of law mean and how important is the comparative science for the study of big legal systems. I consider the explanation of these terms important for the complexity of my thesis and also for better understanding thanks to unified terminology. The following chapters deal with the description of the three major legal systems mentioned above. First, I geographically delimited imaginary borders of operation of each legal system and after that I was concerned with the main sources of law, which are typical of particular legal systems. In short, the Continental legal system is based on written law headed by statutes, the main source of the Anglo – American legal system is common law (judicial precedents) and the Islamic law system stands on religious texts. General legal principles are sources that are common for all major legal systems. Their wording might be different, but they exist everywhere and play an important role in the legal interpretation. One subsection deals with differences between English and American law (thought the law of the USA). Both are the parts of the Anglo-American system, but both also have so specific features that they gave name to the whole big legal system. These features caused by different historical development, conditions and state organization. American law is based on English law, but it had to be adapted on conditions incurred in colonized territories. Beyond this, law in the USA is made at two levels – national and federal. The next chapter speaks about Roman law. The Roman law represents the basis of the Continental legal system, states of the Continental legal system use the roman structure of law, terminology, general principles etc. But we can find some contact points with the AngloAmerican system too – unwritten sources of law, two kinds of law and some terminology as well. An interesting phenomenon is Scottish law. Today, Scotland is part of Great Britain, part of Anglo – American system. But Scotland was an independent state and its law was (and partially still is) based on Roman law tradition. After the unification, Scottish law started to
63
adapt to English law. This adaptation was never absolute and Scots law kept some of continental signs. At the end, I made short discursion to other legal systems which we can find in the world. I wrote about the religious systems of Africa and Asia. Religious law is used mostly in the countryside, other parts use law based on the mix of tradition law and one of the three major legal systems. Big legal systems are living parts of law with their own history. Their stories were written continuously so we can find some very close moments. I didn´t want to deal with the question, which of the big legal systems is the best one. Generally speaking, people think well of the legal system which they live in and carp about foreign systems. I tried to avoid carping and find pros-and-cons of each of them. Legal systems are still developing, converging and influencing each other. Barriers are removed and the way of better understanding among different legal systems is open. I think that the level of convergence will go further but not so far to make the tradition disappear and history to be forgotten.
64
11. Seznam použitých zdrojů 11.1. Literatura 1) ADAMOVÁ, K. a kol.: Dějiny evropského kontinentálního práva. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004 2) BAHBOUH, Ch., FLESSIG, J., RACZYŃSKI, R.: Encyklopedie islámu. Brandýs nad Labem: Nakladatelství Dar Ibn Rushd, 2008 3) BALÍK, S., BALÍK ml., S.: Právní dějiny evropských zemí a USA. 3. rozšířené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005 4) BLACK, H.C., NOLAN, J.R., NOLAN – HALEY, J.M.: Blackův právnický slovník. 6.vydání, Praha: Victoria Publishing, 1993 5) BOČÁKOVÁ, M., KALINA, M., OHEROVÁ, J. et al.: Anglicko – český právnický slovník. 2. rozšířené vyd. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2001 6) BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A.: Teorie práva. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2004 7) DAVID, R.: Major Legal Systems in the Word Today. Londýn: Stevens &Sons Ltd., 1978 8) DERRETT, J.D.M.: An Introduction to Legal Systems. Londýn: Sweet & Maxwell, 1968 9) EHRLICH, E.:
Grundlegung der Sociologie des Rechts. Mnichov: Verlag von
Duncker & Humbolt, 1913 10) GERLOCH, A.: Teorie Práva. 4. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007 11) GERLOCH, A., KYSELA, J., KÜHN, Z. et al.: Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008 12) HARVÁNEK, J. a kol.: Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004 13) HARVÁNEK , J. a kol.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008 14) HOLLÄNDER, P.: Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006 15) HUNGR, P.: Srovnávací právo, právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008 16) HUNGR, P., KALVODOVÁ, V.: Afroasijské právní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2002 65
17) JAMES, P. S.: Introduction to English Law. 10th edition. Londýn: Butterworth & Co. Ltd., 1979 18) KNAPP, V.: Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck , 1995 19) KNAPP,V.: Velké právní systémy. Praha: C.H.Beck, 1996 20) KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P.: Teorie práva. Praha: Linde, 2007 21) KUKLÍK, J., SELTENREICH, R.: Dějiny angloamerického práva. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2007 22) KUMMEROVÁ, S., URBÁNKOVÁ, D., POTÁSCH, D.: Legal English Fundamental Terms and Topics. Bratislava: Bratislavská vysoká škola, 2009 23) KUNST, M.J.: Foreign Enterprise in India. Laws and Politics. Severní Karolína: The University of North Carolina Press, 1964 24) MERRYMAN, J.H.: The Civil Law Tradition – An Introduction to the Legal Systems of Western Europe and Latin America. California: Stanford University Press, 1969 25) PARTRIGE, Ch.: Lexikon světových náboženství. Praha: Slovart,s.r.o., 2006 26) REBRO, K.: Latinské právnické výrazy a výroky. Římské právo od A do Z. Praha: IŢ, s.r.o., 1999 27) SHERMAM, Ch. P.: Roman Law in the Modern World. Vol. I. Boston: Boston Book Co., 1917 28) SCHELLE, K. a kol.: Právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia, 2005 29) STÖRIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000 30) ŠTEFANOVIČ, M. a kol.: Svetové právne systémy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave. 31) ŠTEFANOVIČ, M.: Základy porovnávacej právovědy, Bratislava: Vydavatelské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1996 32) TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P. et al.: Evropské právo. 3.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006 33) URFUS, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. 2.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001 34) VEČEŘA, M. et al.: Teória práva. Ţilina: Eurokodex. 2008 35) ŢIDLICKÁ, M.: Římské právo a jeho vliv na formování kontinentálního právního systému. Brno: Masarykova univerzita, 1993
66
11.2. Elektronické prameny 1)Equity (law). Wikipedia [online]. Last modified 2010- 01.26 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z:
2) Common law. Wikipedia [online]. Last modified 2010-01-10 [cit. 2010-02-12]. Dostupné z:
3) Sharia. Wikipedia [online]. Last modified 2010-01-24 [cit. 2010-02-25]. Dostupné z:
4) Římské právo. Wikipedia [online]. Last modified 2010-01-09 [cit. 2010-03-01] . Dostupné z:
5) Judicial work [online]. Last modified 2009-11-13 [cit. 2010-02-23] . Dostupné z:
6) Role of the Supreme Court [online]. Last modified 2010-02-15 [cit. 2010-02-23]. Dostupné z:
7) EVANS – JONES, R.: Roman law in Britain. [online] Last modified 2003-01-12 [cit. 201003-02]. Dostupné z : 8) POLČÁK, R.: Soudní systémy – srovnávací pohled. [online] Vydáno 2009-11-17 [cit. 200912-02]. Dostupné z: 9) Muslim Arbitration Tribunal. [online] Last modified 2009-06-18 [cit. 2010-03-07]. Dostupné z :
67
68
