PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Studijní obor: Právo Katedra obchodního práva

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Studijní obor: Právo Katedra obchodního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE Nekalosoutěžní jednání v rozhodovací praxi vybraných evropských soudů

Radka Svobodová 2009/2010

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Nekalosoutěžní jednání v rozhodovací praxi vybraných evropských soudů zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

______________________________ Radka Svobodová

2

Ráda bych na tomto místě poděkovala JUDr. Daně Ondrejové, Ph.D. za odborné vedení při zpracování této diplomové práce. Poděkování patří rovněž mým nejbližším za podporu během celého studia.

3

Obsah 1. ÚVOD ...................................................................................................................................... 6 2. K POVAZE DRUHOVÝCH OZNAČENÍ .......................................................................................... 8 3. ANGLIE .................................................................................................................................... 9 3.1 Nekalá soutěž v psaném právu ......................................................................................... 9 3.2 Nekalá soutěž v nepsaném právu ................................................................................... 10 3.2.1 Neoprávněné použití ochranné známky .................................................................. 10 3.2.2 Vybraná judikatura.................................................................................................. 12 3.2.2.1 „Spanish Champagne“ ..................................................................................... 12 3.2.2.2 „British Sherry case“........................................................................................ 13 3.2.2.3 „Advocaat case“ ............................................................................................... 14 3.2.2.4 „Elderflower Champagne“ ............................................................................... 15 3.2.2.5 „Swiss chocolate case“..................................................................................... 16 3.2.2.6 „VODKAT case“.............................................................................................. 17 3.2.3 Zhodnocení judikatury ............................................................................................ 18 4. SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO ......................................................................................... 20 4.1 Zákon proti nekalé soutěži ............................................................................................. 20 4.2 Vybraná judikatura ......................................................................................................... 23 4.2.1 „Ein Champagner unter den Mineralwässern“........................................................ 23 4.2.2 „Mühlenzeichnen“................................................................................................... 25 4.2.3 „MOZZARELLA II“............................................................................................... 26 4.2.4 „Bio-Hustenbonbons“ ............................................................................................. 27 4.2.5 „Biosphärenwasser“ ................................................................................................ 28 4.3 Souhrn judikatury ........................................................................................................... 29 5. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................................. 32 5.1 Vybraná judikatura ......................................................................................................... 33 5.1.1 „Papírové koberce Chepa“ ...................................................................................... 33 5.1.2 „Karlovarská sůl“ .................................................................................................... 34 5.1.3 „KVAS versus KWAS“ ......................................................................................... 35 5.1.4 „Elektroměrové rozvaděče“ .................................................................................... 37 5.1.5 „MISS“ .................................................................................................................... 37 4

5.2 Zhodnocení judikatury ................................................................................................... 38 6. PRÁVO EVROPSKÉ UNIE ......................................................................................................... 42 6.1 Vybraná judikatura ......................................................................................................... 43 6.1.1 „Klinická kosmetika“ .............................................................................................. 43 6.1.2 „Lifting-Creme“ ...................................................................................................... 44 6.1.3 „D'arbo naturrein“ ................................................................................................... 45 6.1.4 „Malheu Brut Réserve“ ........................................................................................... 46 6.2 Zhodnocení judikatury ................................................................................................... 47 7. ZÁVĚR ................................................................................................................................... 50 RESUMÉ .................................................................................................................................... 52 LITERATURA.............................................................................................................................. 54 Knižní zdroje ........................................................................................................................ 54 Časopisecké a sborníkové články......................................................................................... 54 Právní předpisy..................................................................................................................... 55 Judikatura ............................................................................................................................. 55 České soudy...................................................................................................................... 55 Soudní dvůr Evropské unie .............................................................................................. 55 Německé soudy ................................................................................................................ 55 Anglické soudy................................................................................................................. 56 Elektronické zdroje .............................................................................................................. 56 Ostatní zdroje ....................................................................................................................... 58

5

1. Úvod Tématem mé diplomové práce je nekalosoutěžní jednání v rozhodovací praxi vybraných evropských soudů. První zásadní otázkou spojenou s výběrem tématu byla volba oněch „vybraných“ evropských soudů. Zcela z praktických důvodů, tedy vzhledem k omezení jazykovými schopnostmi a faktem, že soudy svá rozhodnutí koncipují výhradně v národních jazycích, padla volba na Velkou Británii (respektive Anglii), Spolkovou republiku Německo (dále jen Německo) a Českou republiku. Protože téma nekalé soutěže je značně široké, bylo třeba zvolit pouze jeden její výsek a tomu se věnovat podrobněji. Snad proto, že se jedná o zcela jiný, neznámý právní systém, zaujala mě při čtení nejvíce rozhodovací praxe a přístup anglických soudů. Konkrétně se jednalo o případ „VODKAT“1 (případ bude podrobně rozebrán níže v textu), který otevírá téma možné ochrany druhových označení (např. vodka, čokoláda atd.) před jejich zneužíváním ze strany „nepoctivých“ soutěžitelů, a to prostřednictvím práva nekalé soutěže. Z tohoto důvodu je rozbor anglické judikatury zařazen na začátek diplomové práce. Nebyl to však jediný poznatek, ke kterému jsem při čtení judikátů dospěla. Uvědomila jsem si, jak je těžké orientovat se v judikatuře cizího státu, pokud čtenář nemá alespoň základní znalosti o „psaném“ právu dotčeného státu. Proto je na začátku každého jednotlivého pojednání o judikatuře věnováno několik odstavců přehledu právní úpravy nekalé soutěže v daném státě. S ohledem na výběr států se zde nabízí hned několik srovnání. První významnou okolností, která již byla naznačena výše, je příslušnost k různým právním systémům. Zatímco české právo a německé právo patří do kontinentálně - evropského právního systému a je zde tak prvotní předpoklad, že přístup k tématu nekalé soutěže bude podobný, anglické právo patří do anglosaského systému obecného práva a je zde předpoklad, že přístup k tomuto tématu bude vykazovat určité odlišnosti.2 Další možný úhel pohledu je i vztah práva jednotlivých států k právu Evropské unie. Spolková republika Německo je zakládajícím státem Evropského společenství, Velká Británie přistupovala v roce 1973 a Česká republika, která je relativním nováčkem, přistupovala v roce

1

Rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch). [citováno dne 2. 5. 2010] Dostupné z: < http://www.bailii.org/ew/cases/EWHC/Ch/2010/17>. 2 HARVÁNEK, J. aj. Teorie práva. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004. s. 302-313.

6

2004.3 Z tohoto důvodu je v závěru práce zařazena kapitola o evropském právu a pohledu Soudního dvora Evropské unie na vybranou problematiku. Cílem práce je: 1. Podat (s ohledem na zvolené téma) základní přehled o judikatuře vybraných evropských soudů a Soudního dvora Evropské unie. 2. Na jeho základě ověřit předpoklad podobnosti pojetí tohoto tématu v českém a německém právu a judikatuře a odlišnosti anglického přístupu. 3. Navrhnout možné inovace v přístupu českých soudů s ohledem na inspiraci v rozhodovací praxi anglický a německých soudů a Soudního dvora Evropské unie.

3

TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. vyd. Praha : Linde, 2006. s. 18-19.

7

2. K povaze druhových označení Druhová (generická) označení lze definovat jako ta označení, která slouží k pojmenování běžných druhů zboží, a spotřebitel si je proto nedokáže spojit s konkrétním výrobcem. Taková označení může tedy využívat každý, přičemž se nemohou stát pro svou všeobecnost ani ochrannou známkou, ani označením původu.4 Skutečnost, že taková označení nepodléhají známkoprávní ochraně a že jsou tak volně k dispozici v podstatě komukoliv, však neznamená, že jich nelze v hospodářské soutěži, zejména na trhu s potravinami, zneužít na úkor ostatních soutěžitelů. Za příklad mohou ostatně posloužit i zprávy z českého periodického tisku, který co chvíli spotřebitele varuje, aby se nenechali oklamat potravinovými náhražkami, jejichž často jedinou konkurenční výhodou je výrazně nižší cena. Na českém trhu se tak objevují výrobky jako například „Eidam alternative“, který nelze vůbec považovat za sýr, „Maslíčko“, které není máslem, ale směsí másla a margarínu a mnohé další5. Ačkoliv určitá omezení, zejména pro označování potravin, stanoví veřejné právo (v České republice jde zejména zákon o potravinách a tabákových výrobcích6, v Německu jde o zákon o potravinářských výrobcích7 a další), považuji za účelné zamyslet se v rámci zkoumání vybrané nekalosoutěžní judikatury nad možností využití soukromoprávních institutů, konkrétně práva nekalé soutěže, v boji proti tomuto zneužívání.

4

HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 311-312. 5 VEČERKOVÁ, H. Potravinové náhražky: Nenechte se klamat. [online] [citováno dne 15. 6. 2010] Dostupné z: . 6 Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o potravinách a tabákových výrobcích). 7 Gesetz über den Verkehr mit Lebensmitteln, Tabakerzeugnissen, kosmetischen Mitteln und sonstigen Bedarfsgegenständen ze dne 15. 8. 1974, ve znění pozdějších předpisů, dále jen LMBG.

8

3. Anglie V systému anglického práva neexistuje zákon, který by obecně chránil soutěžitele proti nekalé soutěži, ani zde neexistuje generální delikt nekalé soutěže („tort of unfair competition“). Neznamená to však, že by anglické právo neposkytovalo žádné právní prostředky na obranu před nekalosoutěžním jednáním ostatních soutěžitelů. Takováto pravidla nalezneme jak v právu „nepsaném“8, o němž bude ještě řeč níže, tak v právu „psaném“9.10

3.1 Nekalá soutěž v psaném právu Do psaného práva vztahujícího se k nekalé soutěži lze dle J. Davis11 zařadit především: zákon o hospodářské soutěži12, zákon o podnikání13, zákon o obchodních označeních14 a zákon o kontrole klamavé reklamy15. Zákon o hospodářské soutěži obecně zakazuje jednání omezující soutěž a zakazuje zneužití dominantního postavení. Na jeho základě byla vytvořena Komise pro hospodářskou soutěž16, mezi jejíž úkoly patří prošetřování fúzí, akvizic a jiných obchodních praktik, které jsou způsobilé narušit fungování trhu17. Pozdější zákon o podnikání z roku 2002 pak založil Úřad pro poctivé obchodování18 (dále jen úřad), jehož náplní je zajistit správnou funkci trhu ve vztahu ke spotřebiteli. Úřad je pověřen dohledem nad dodržováním příslušných pravidel, může rovněž podat žalobu ve prospěch (v zastoupení) spotřebitelů. Základním cílem obou těchto právních norem je dosažení a udržení fungujícího trhu. Zákon o obchodních označeních a zákon o kontrole klamavé reklamy se vztahují k regulaci vztahů obchodník – spotřebitel. Primárním cílem je ochrana spotřebitele, nikoliv ochrana soutěže. První zmiňovaný zákon (zákon o obchodních označeních) upravuje možné trestní prostředky pro případy použití klamavého nebo zavádějícího popisu zboží. Zákon dále definuje, jaká označení zboží se považují za obchodní označení, včetně označení vztahujících 8

V originále „case law“. V originále „statutory law“. 10 DAVIS, J. Law Against Unfair Competition. In Towards a New Paradigm in Europe? Unfair Competition Law in the United Kingdom. Berlin : Springer, 2007, s. 183-198. 11 Tamtéž. 12 The Competiton Act 1998. 13 The Enterprise Act 2002. 14 The Trade Description Act 1968. 15 The Control of Misleading Advertising Regulations 1988. 16 The Competition commision, základní informace dostupné z: . 17 Česká obchodně-právní terminologie, jak bude blíže rozebráno v dalším textu, na rozdíl od anglické rozlišuje mezi soukromoprávním odvětvím nekalé soutěže a veřejnoprávním odvětvím ochrany hospodářské soutěže, někdy nazývaným též jako právo antimonopolní, nebo kartelové. ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P. Kurs obchodního práva: obecná část: soutěžní právo. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 288. 18 The Office of Fair Trading, základní informace dostupné z: . 9

9

se k množství, velikosti, složení, způsobu výroby a dalších. Ustanovení tohoto zákona lze využít i v případě, kdy popis klame ohledně původu zboží (porušení ochranné známky). Ve výsledku je tak tento právní předpis často užíván k řešení problémů padělaného zboží. Zákon o kontrole klamavé reklamy stanoví zákaz reklamy, která obsahuje klamavá tvrzení nebo která zatajuje, případně vynechává, podstatné skutečnosti. Případné stížnosti na reklamu jsou v první instanci projednávány před Úřadem pro reklamní standardy19, následuje-li doporučení, mohou být stížnosti být prošetřeny Úřadem pro poctivé obchodování, který má pravomoc usilovat o soudní příkaz na zastavení reklamy. Mimo to zákon pokrývá i oblast srovnávací reklamy.20, 21

3.2 Nekalá soutěž v nepsaném právu Jak bylo vyloženo výše, anglické právo nezná generální delikt proti nekalé soutěži. Místo toho však soudy ve své praxi vytvořily počet specifických deliktů, které jsou zaměřeny na jednotlivé aspekty nekalé soutěže. Pokud jde o jejich kvalifikaci, není právní teorie zcela jednotná. Například H. Carty22 identifikuje šest různých deliktů, včetně tajných dohod („conspiracy“), porušení smlouvy („breach of contract“), neoprávněného použití ochranné známky („passing off“) a úmyslného podvodu („malicious falsehood“). V protikladu k tomu A. Robertson a A. Horton23 rozeznávají pouze tři klíčové delikty: neoprávněné použití ochranné známky, porušení smlouvy a úmyslný podvod. W. R. Cornish a D. Llewelyn24 dodávají, že určité aspekty práva na ochranu obchodního tajemství („law of confidence“) rovněž chrání soutěžitele proti dopadům nekalosoutěžního jednání.25 3.2.1 Neoprávněné použití ochranné známky Občanskoprávní delikt neoprávněného použití ochranné známky26 představuje jeden z nejvýznamnějších prostředků ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání v anglickém právu. Počátky vývoje deliktu se datují až do přelomu 16. a 17. století, kdy vznikla žaloba

19

The Advertising Standards Authority, základní informace dostupné z: . DAVIS, J. Law Against Unfair Competition. In Towards a New Paradigm in Europe? Unfair Competition Law in the United Kingdom. Berlin : Springer, 2007, s. 183-198. 21 Regulace srovnávací reklamy je rovněž obsažena v The Trade Marks Act 1994 a může být i předmětem deliktu neoprávněného použití ochranného známky. 22 Citováno z: DAVIS, J. Law Against Unfair Competition. In Towards a New Paradigm in Europe? Unfair Competition Law in the United Kingdom. Berlin : Springer, 2007, s. 188. 23 Tamtéž. 24 Tamtéž. 25 Tamtéž, s. 187-188. 26 V originále „tort of passing off“, dále jen „delikt neoprávněného označování“ nebo jen „neoprávněné označování“. 20

10

obyčejového práva pro podvod („common law action for deceit“).27 Samotný delikt neoprávněného označování byl vytvořen v 19. století v případě „Perry v Truefitt“28, kde bylo konstatováno: „Člověk by neměl prodávat své zboží s předstíráním, že jde o zboží někoho jiného ...“29, 30 Základní triádu31 deliktu neoprávněného označování tvoří: • existence dobré pověsti zboží nebo služeb („goodwill“) • uvedení v omyl („misrepresentation“) • vznik nebo pravděpodobný vznik škody („damage“) Aby byl žalobce ve věci úspěšný, musí mimo jiné prokázat existenci dobré pověsti svého zboží (služeb). Musí přesvědčit soud o existenci charakteristického rysu svého zboží (služeb), který u veřejnosti získal rozlišovací schopnost.32 Delikt neoprávněného označování je deliktem objektivní povahy.33 Základní funkce deliktu jsou dvě: ochrana obchodníků proti nekalému jednání ostatních účastníků trhu a ochrana spotřebitelů, kteří by mohli být jednáním oklamáni ohledně původu či povahy nabízeného zboží. Nabízí se zde tak srovnání s autorským právem, které zjednodušeně řečeno chrání kreativitu a tvůrčí schopnosti, a s patenty, které chrání inovace. Institut neoprávněného označování naproti tomu chrání získanou reputaci. Smyslem tohoto deliktu tak není chránit známku, ale tuto reputaci, jinak řečeno dobrou pověst, která je touto známkou reprezentována.34 V systému anglického práva je tak třeba rozlišovat mezi deliktem porušení (registrované) ochranné známky („trade mark infringement“) a deliktem neoprávněného označování („passing off“). Ačkoliv vychází oba delikty ze stejných kořenů, v mnohém se 27

TYLER, C. Report of the UK Competition Law Association: Question II. University of Birmingham. [online] [citováno dne 1. 5. 2010] s. 5. Dostupné z: . 28 Perry v Truefitt [1843] 49 ER 749 (citováno z DAVIS, J. Law Against Unfair Competition. In Towards a New Paradigm in Europe? Unfair Competition Law in the United Kingdom. Berlin : Springer, 2007, s. 191). 29 V originálním znění: „A man is not to sell his goods under the pretence that they are the goods of another man...“. 30 DAVIS, J. Law Against Unfair Competition. In Towards a New Paradigm in Europe? Unfair Competition Law in the United Kingdom. Berlin : Springer, 2007, s. 191. 31 Triáda byla nově formulována v případu Reckitt&Colman Product v Border Inc. [1990] RPC 341, někdy nazývaném též „JIF Lemon case“. (TYLER, C. Report of the UK Competition Law Association: Question II. University of Birmingham. [online] [citováno dne 1. 5. 2010] s. 5. Dostupné z: ). 32 Tamtéž. 33 Gillhams - Law Firm. Term: passing off [online] [citováno dne 1. 5. 2010]. Dostupné z: . 34 Trademarks and Passing Off Law: Discuss critically how the law of passing off protects the descriptive and the functional? Criticise and comment on the law. [online] [cit. dne 12.5. 2010]. Dostupné z: <www.law-essays-uk.com/free-essays/trademarks-and-passing-off-law.php>.

11

liší. Žaloba pro neoprávněné označování je žalobou nepsaného práva, zatímco žaloba pro porušení (registrované) ochranné známky vychází z práva psaného, konkrétně ze zákona o ochranných známkách35. Nevýhodou druhého jmenovaného institutu je to, že ho lze využít, jak český překlad napovídá, pouze v případě registrovaných ochranných známek, zatímco institut neoprávněného označování lze využít i pro neregistrované ochranné známky. Dalším kladem využití žaloby pro neoprávněné označování je to, že chrání na rozdíl od žaloby pro porušení (registrované) ochranné známky nejen tuto známku, ale například i vzhled, obchodní jméno a další. Naopak výhodou žaloby pro porušení (registrované) ochranné známky je menší časová a finanční náročnost36. Pomocí registrované ochranné známky lze chránit i zcela nové produkty, zatímco u institutu neoprávněného označování je toto zcela vyloučeno (pojmovým znakem je existence dobré pověsti, kterou nově zaváděný produkt mít nemůže).37 Právě delikt neoprávněného označování je odbornou veřejností nejčastěji považován za možného předchůdce generálního deliktu nekalé soutěže v Anglii. Je však třeba dodat, že jak J. Davis38, tak i například T. Alkin39 považují takový vývoj za nepravděpodobný. 3.2.2 Vybraná judikatura Delikt neoprávněného označování se postupem času dále vyvíjel a v následujících judikátech se již o něm mluví jako o takzvané rozšířené formě 40. 3.2.2.1 „Spanish Champagne“ 41 Žaloba pro tzv. rozšířenou formu deliktu neoprávněného označování poprvé uspěla v případu

„Spanish

Champagne“

(Španělské

šampaňské42).

Francouzští

producenti

35

The Trade Mark Act 1994. Lawdit Solicitors. Trade Marks: the action for passing off, [online], vydáno 1. 12. 2003 [citováno dne 12. 5. 2010]. Dostupné z: . 37 BRADGATE, R., WHITE, F. Commercial Law. [online]. New York : Oxford University Press, 2007 [citováno dne 12. 5. 2010] s. 465. Dostupné z: . 38 DAVIS, J. Unfair Competition Law in the United Kingdom. Law Against Unfair Competition. Towards a New Paradigm in Europe?. Berlin : Springer, 2007, s. 183-198. 39 ALKIN, T. Should there be a tort of unfair competition in English law? Journal of Intellectual Property Law & Practice Advance Access [online], vydáno 11. 12. 2007 [citováno dne 12. 5. 2010]. Dostupné z: . 40 Podmínky úspěšné žaloby pro rozšířenou formu neoprávněného označování (v originále „extended form of passing off“) byly definovány v níže zmíněném případě Erven Warnink BV v J. Townend & Sons Ltd [1980] RPC 231. 41 Bollinger v. Costa Brava Wine Co. Ldt [1961] RPC 16 (KNOLL, A. P. Champagne. The International and Comparative Law Quarterly [online] Apr. 1970 Vol. 19, No. 2 [citováno dne 21. 4. 2010]. s. 309-316. Dostupný z JSTOR: ). 42 Zajímavou okolností je, že dle Internetové jazykové příručky, kterou provozuje Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, se název „šampaňské“ (ve významu šampaňské víno) píše s malým písmenem na začátku slova, a je tedy chápáno jako pojmenování druhové, obecné, ačkoliv z právního hlediska název „Champagne“, 36

12

šampaňského žalovali v tomto případě výrobce španělského šumivého vína prodávaného v Anglii, který pro svůj produkt užíval označení „Spanish Champagne“. Žalovaný tak využíval dobré pověsti francouzských výrobců ke zvýšení prodeje svého produktu. Významnou okolností případu je, že žalovaný toto praktikoval pouze po velmi krátkou dobu. Soud rozhodl, že názvem „Champagne“ lze označit pouze šumivé víno produkované v oblasti Champagne ve Francii a že užití tohoto označení pro španělské šumivé víno bylo způsobilé oklamat spotřebitele, kteří neměli dostatečné znalosti o šampaňském. V odůvodnění uvedl, že záměrem výrobce při používání názvu „Spanish Champagne“ bylo uvést veřejnost v omyl, ne nutně ohledně původu tohoto výrobku, ale ohledně jeho „nefalšovanosti“. Závěrem je však třeba podotknout, že žaloba byla podána bezprostředně po tom, co žalovaný začal sporný název používat, a nevznikly tak pochyby, jestli žalobce neztratil uplynutím času právo na soudní ochranu. Rovněž v procesu nebyla vznesena žalobcem pochybnost, zdali název „Champagne“ postupem času natolik nezobecněl, že ztratil svůj rozlišovací charakter. 3.2.2.2 „British Sherry case“43 V tomto případě vznikl spor o výhradní právo na používání názvu „Sherry“, který je původně odvozen od oblasti Jerez ve Španělsku a pod kterým byl nápoj po staletí dovážen ze Španělska do Anglie. Podstatnou okolností případu však bylo, že po více než století byla vína podobného typu vyráběna i v Anglii buď jako „vína typu sherry“ nebo jako „British Sherry“, „South African Sherry“, „Cyprus sherry“ nebo „Australian Sherry“. Soud rozhodl, že výrobci vína z oblasti Jerez ve Španělsku svým „tichým souhlasem“ ztratili právo stěžovat si na používání výše zmiňovaných názvů pro vína typu sherry. Z uvedeného rozhodnutí tak vyplývá, že ačkoliv možná kdysi v minulosti výrobci vína z oblasti Jerez měli exkluzivní právo na označení „Sherry“, v dnešní době, vlivem dlouhodobého užívání ze strany ostatních výrobců, ztratil název svůj význam jako označení zeměpisného původu a je považován pouze za označení typu vína. Nicméně je třeba říci, že v rozsudku není uvedeno, že by název „Sherry“ ztratil zcela svůj význam. Slovo „Sherry“ může být ostatními výrobci používáno pouze ve spojení s označením skutečného původu („British Sherry“ a další). Název „Sherry“ tak nezobecněl zcela.

v českém překladu „Šampaňské“ nikdy nezdruhověl. (Internetová jazyková příručka, dostupná z: ). 43 Vine Products Ltd. v Mackenzie & Co Ltd. [1969] RPC 1 (DARUWALLA, T. N. Perspectives for geographical indications. INTERNATIONAL SYMPOSIUM ON GEOGRAPHICAL INDICATIONS [online] 2628. 6. 2007. [citováno dne 2. 5. 2010] s. 3-4. Dostupné z: ).

13

3.2.2.3 „Advocaat case“44 Tento případ je zajímavý především tím, že zde nedošlo ke klamavému jednání ohledně místa původu zboží, ale spíše ohledně způsobu úpravy. První žalobce vyráběl v Nizozemí alkoholický nápoj „Warnink's Advocaat“45 a druhý ho pak distribuoval dále do Anglie. Většina tohoto nápoje vyráběného v Nizozemí a prodávaného na území Anglie byla vyráběna ze slepičích vajec, cukru a bezbarvého alkoholu nazývaného „brandewijn“. Mimo holandského „Advocaatu“ se v Anglii prodávalo i omezené množství tohoto nápoje jiného původu. Žalovaný pak pod jménem „Keeling's old English Advocaat“ prodával produkt vyráběný z vajec v prášku a alkoholizovaného vína. Soud v první instanci konstatoval, že jméno „Advocaat“ má určitou reputaci a dobrou pověst již po více než půl století a je spojován s určitými kvalitativními vlastnostmi. A to i navzdory faktu, že nepanuje obecně shoda ohledně přesného složení výrobku. Zároveň dodal, že nehraje roli fakt, že označení nápoje neindikuje místní původ. Spor se následně dostal k odvolacímu soudu na základě argumentu, že název „Advocaat“ označuje druh alkoholického nápoje, zatímco název „Champagne“ je vyhrazen pro produkty, které mohou být vyráběny pouze producenty z určité oblasti (soudce v první instanci využil pro své rozhodnutí právě výše zmiňovaný případ „Spanish champagne“). V rozhodnutí odvolacího soudu pak bylo mimo jiné konstatováno: „V principu nemůže způsobit rozdílný přístup to, zda ona charakteristická kvalita, díky které produkt získal u veřejnosti určitou reputaci, je výsledkem toho, že byl vyroben ze surovin pocházejících z určité oblasti, nebo to, zda je výsledkem používání specifických ingrediencí při produkci výrobku, nezávisle na jejich původu; přesto geografické vymezení může činit jednodušším (a) určení typu takového produktu; (b) stanovení toho, že produkt je nositelem určité kvality, která je rozpoznatelná a která ho odlišuje od jiných typů tohoto produktu, které s ním soutěží na trhu, a která mu zajistila určitou reputaci a dobrou pověst na trhu, a (c) prokázání toho, že žalobce utrpěl větší než minimálně požadovanou škodu na své dobré pověsti v závislosti na klamavém jednání žalovaného.46“

44

Erven Warnink BV v J. Townend & Sons Ltd [1979] AC 731 (Citováno z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch). [citováno dne 2. 5. 2010] Dostupné z: ). 45 Warnink's Advocaat byl vedoucí značkou tohoto druhu holandských alkoholických nápojů prodávaných v UK. 46 Rozhodnutí Erven Warnink BV v J. Townend & Sons Ltd [1979] AC 731. odst. 747-748. (Citováno z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch). [citováno dne 2. 5. 2010] Dostupné z: ).

14

Právo chránit své zájmy prostřednictvím žaloby pro neoprávněné označování bylo potvrzeno, a to navzdory skutečnosti, že žalovaný se nikde nesnažil propagovat, že jeho produkt je původem z Nizozemí. Případ je však významný rovněž z toho důvodu, že v něm odvolací soud definoval 5 podmínek úspěšné žaloby pro rozšířenou formu deliktu neoprávněného označování: 1.

uvedení v omyl

2.

učiněné obchodníkem v rámci trhu

3.

k potencionálním zákazníkům nebo ke konečným spotřebitelům jeho zboží či služeb

4.

jehož cílem je poškodit obchod či dobrou pověst jiného obchodníka (pokud má rozumně předvídatelný následek) a

5.

které způsobuje skutečnou škodu na obchodě nebo dobré pověsti obchodníka, který žalobu podal, nebo pravděpodobně podá.47

3.2.2.4 „Elderflower Champagne“48 Žalovaný v této kauze prodával levné nealkoholické nápoje pod názvem „Elderflower champagne“49 v lahvích nápadně podobných těm, ve kterých se prodává skutečné šampaňské, za cenu přibližně £ 2.45, přičemž cena skutečného šampaňského byla asi třikrát až čtyřikrát větší. V prvním stupni rozhodl soud ve prospěch žalovaného s odůvodněním, že ačkoliv je označení produktu klamavé, vznik skutečné škody není pravděpodobný. Dle argumentace žalovaného, produkt nebyl veřejnosti prezentován jako šampaňské, ale jako tradiční anglický venkovský nápoj, a jakákoliv možná asociace se šampaňským byla vyvrácena informací na etiketě, podle které se jednalo o nealkoholický nápoj se znovuzavíratelnou zátkou, vyznačeným původem vzniku v oblasti Surrey50 a cenou.51 Odvolací soud se však s tímto rozhodnutím neztotožnil a došel k závěru, že žalobci byla tímto jednáním způsobena škoda „plíživého“ leč závažného druhu52, která spočívá v „nahlodání“ jedinečnosti a exkluzivity označení „Champagne“. V souvislosti s tímto rozhodnutím odborníci na anglické právo pak často poukazovali na to, že soud svým uznáním „rozředění“53 žalobcovy ochranné známky 47

Wragge&Co. Dilution of vodka prevented by High Court [online], vydáno dne 17. 2. 2010, [citováno dne 3. 5. 2010]. Dostupné z: . 48 Taittinger v Albev Ltd. [1993] FSR 641 (Citováno z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch). [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupné z: ). 49 Lze přeložit jako Bezové šampaňské. 50 Oblast hrabství Surrey se nachází v Jihovýchodní Anglii. 51 GIBSON, P., SPARROW, CH. Non-alcoholic sparkling fruit drink cannot be labelled as being champagne. Law report. The Times. [online] vydáno dne 28. 6. 1993 [citováno dne 4. 5. 2010]. Dostupný z ProQuest: . 52 V originále “Damage of an insidious but serious kind”. 53 V originále je používán termín „dilution“.

15

jako hlavního důvodu škody bez nutnosti existence buď oklamání spotřebitele, nebo škody na dobré pověsti, přenesl delikt neoprávněného označování na území nekalé soutěže54. Zajímavá je rovněž otázka možného dopadu evropské regulace, konkrétně článku 15 (5) Nařízení č. 823/8755, který zakazoval užití označení „Champagne“ pro popis nebo prezentaci nápojů jiných než vín, ledaže neexistuje riziko záměny, pokud jde o povahu produktu, původ zdroje a složení takového nápoje. Podle M. Thienes lze z rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat, že by soudní ochrana mohla být poskytnuta podle tohoto nařízení pouze na základě existence zaměnitelnosti produktů, a ne na základě hůře dostupného deliktu neoprávněného označování, který požaduje prokázání škody. To by podle ní mohlo pomoci zejména těm obchodníkům, kterým škoda nenastala nebo není pravděpodobné, že nastane, a kteří tak nemohou žalobu pro neoprávněné označování využít56. 3.2.2.5 „Swiss chocolate case“57 Jedním z precedentů anglického práva, který spoluvytváří a rozvíjí rozšířenou formu deliktu neoprávněného označování, a v jehož centru, na rozdíl od všech předchozích popisovaných případů, nestojí spor o alkoholický nápoj, je případ „Swiss chocolate“. Na straně žalobce stáli výrobci švýcarské čokolády, na straně žalované pak anglický výrobce, který prodával jeden ze svých produktů pod označením „SWISS CHALET“ v obalu s obrázkem Matterhornu a alpské horské boudy. Ústřední otázkou případu bylo, zda lze žalobu pro delikt neoprávněného označování použít nejen na ochranu „jedinečných názvů“ jako například „Champagne“ a další, ale i na ochranu určitých „popisných označení“, jako je například označení „Swiss chocolate“. Soud v prvním stupni judikoval, že by měla existovat možnost chránit tato „popisná označení“ prostřednictvím žaloby pro neoprávněné označování, ovšem pouze za podmínky, že jsou užívány ve spojení s určitou identifikovatelnou skupinou výrobků, které mají zřetelnou rozlišovací kvalitu58. Ani to, že neexistuje žádný nebo žádný viditelný rozdíl v kvalitě a složení výrobků prodávaných pod touto značkou a jinými soutěžícími produkty, by 54

DAVIS, J. Unfair Competition Law in the United Kingdom. Law Against Unfair Competition. Towards a New Paradigm in Europe? Berlin : Springer, 2007, s. 183-198. 55 Council Regulation (EEC) No 823/87 of 16 March 1987 laying down special provisions relating to quality wines produced in specified regions, které pozbylo platnosti dne 31. 7. 2000. 56 THIENES, M. Tradition and progress: Registration of geographic denominations of origin. British Food Journal. [online] vydáno 1994 Vol. 96, Iss. 2 [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupný z ProQuest: ). 57 Chocosuisse Union des Fabricants Suisses de Chocolat v Cadbury Ldt [1998] RPC 117 (Citováno z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc. and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch). [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupné z: ). 58 V originále “The descriptive term must denote an identifiable group of products which have a perceived distinctive quality.”

16

nemělo bránit úspěšnému podání žaloby. Pokud by tak (vztaženo k výše zmíněnému případu „Spanish champagne“) například výrobci v ostatních částech světa vyráběli víno stejné kvality a chuti jako šampaňské, nemělo by tím být dotčeno právo původních výrobců na úspěšnou soudní obranu. Označení šampaňské bude stále nositelem určité prestiže, která činí toto zboží pro zákazníky přitažlivým. To lze podle soudu označit za známku zvláště hodnotného označení59. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud se s výše uvedenými závěry zcela ztotožnil. 3.2.2.6 „VODKAT case“60 Posledním v řadě případů rozšířené formy deliktu neoprávněného označování je případ „VODKAT“. Žalovaná společnost ICB prodávala na anglickém trhu alkoholický nápoj pod názvem „VODKAT“, který byl směsí vodky a dalšího alkoholu, přičemž celkový podíl alkoholu činil pouze 22%. Dle evropské regulace má však vodka obsahovat nejméně 37,5% alkoholu61. Dle soudu bylo třeba rozhodnout o těchto třech základních otázkách: 1. Označuje slovo „vodka“ druh zboží s určitou reputací a je tak nositelem dobré pověsti, kterou je třeba chránit? Podle názoru soudu slovo vodka označuje jasně definovaný druh zboží a jeho reputace dala vzniknout dobré pověsti. Spotřebitelé možná nemají o vodce přesné znalosti, ale běžně užívají pojem vodka, aby dostali to, co chtějí a rozlišují ji od podobných produktů jako je rum, gin, whisky. 2. Byl marketing společnosti ICB úspěšný v uvedení v omyl, že se jedná o vodku? Jméno „VODKAT“ naznačuje, že se jedná o produkt, který buď vodkou je, nebo který je z ní vyroben. Přičemž je pravda, že „VODKAT“ byla vyráběna jako mix vodky a jiného alkoholu. Soud tak naznal, že společnost ICB by mohla užívat toto označení bez uvedení spotřebitele v omyl, kdyby s náležitou péčí informovala zákazníka o tom, že se nejedná o skutečnou vodku například na etiketě, v reklamě a v rámci prezentace výrobku. Společnost tak však neučinila a soud proto označil toto jednání za klamavé, přičemž v uvedení v omyl docházelo na všech úrovních dodavatelského řetězce.62

59

V originále “The hallmark of a particularly valuable mark.” Rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch) [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupné z: . 61 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 110/2008 ze dne 15. ledna 2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1576/89. 62 Pokud jde o spotřebitele v pojetí anglického práva (respektive deliktu neoprávněného označování), není považován za „hlupáka ve spěchu“, ale za „normálního pozorovatele“. Anglický spotřebitel se tak podobá „průměrnému spotřebiteli“, který byl identifikován v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie a který nyní našel místo i ve Směrnici o nekalých odchodních praktikách. Není přitom nezbytné oklamat většinu 60

17

3. Vznikla společnosti Diageo škoda, nebo je její vznik pravděpodobný, jako důsledek klamavého jednání (uvedení v omyl)? Společnost Diageo připustila, že se prodej jejích produktů snížil vlivem pouhé soutěže mezi vodkou a produktem „VODKAT“, přičemž ztrátu většinou pocítily ostatní společnosti. Na druhou stranu je nepochybné, že přinejmenším některé ztráty byly způsobeny klamáním spotřebitele. Ačkoliv zde tedy neexistoval důkaz, že by společnost utrpěla ztráty, rozhodl soud, že marketing produktu VODKAT je způsobilý „nahlodat“ rozlišitelnost („to erode the distinctiveness“) označení vodka. Po zodpovězení těchto tří klíčových otázek dospěl soud k názoru, že se společnost ICB deliktu neoprávněného označování dopustila.63 3.2.3 Zhodnocení judikatury Výše popsané judikáty se vztahují k vývojové linii rozšířené formy deliktu neoprávněného označování, který lze označit za jeden z nejvýznamnějších soukromoprávních prostředků anglického práva proti nekalé soutěži. První případ, o němž se v souvislosti s rozšířenou formou deliktu neoprávněného označování mluví, je případ „Spanish champagne“, kde bylo přiznáno právo na ochranu označení „Champagne“ jako označení původu zboží, které u veřejnosti získalo určitou reputaci a je symbolem určité kvality. Ve druhém případě „British Sherry“ však bylo vyloženo, že právo na ochranu takového označení není absolutní a že je možné ho uplynutím času a včasným neuplatnění práva ztratit, i když ne zcela (samotný název „Sherry“ bez dalšího zůstává vyhrazen výrobcům lihoviny z oblasti Jerez.). Podle mého názoru pak zcela logicky v případu „Advocaat“ bylo právo na soudní ochranu rozšířeno i pro další „typy“ označení, tedy nejen pro označení vztahující se k místu původu produktu, ale i označení, které jsou symbolem určité kvality například díky vybraným surovinám a způsobu zpracování. Za jedno z přelomových rozhodnutí, které následovaly, lze bezesporu označit případ „Edelflower champagne“, ve kterém byl „vytvořen“ specifický druh škody, jehož podstatou je „rozředění“ žalobcova specifického označení. Toto „rozředění“ spočívá ve ztrátě exkluzivity takového názvu, v tomto případě „Champagne“, které je veřejností vnímáno jako záruka kvality a které by používáním ostatními výrobci mohlo o svou pozici přijít. Právo na takovouto ochranu však výrobci neztrácí ani v případě, že spotřebitelů, ale pouze „významné“ nebo „podstatné“ množství. (DAVIS, J. Unfair Competition Law in the United Kingdom. Law Against Unfair Competition. Towards a New Paradigm in Europe?. Berlin : Springer, 2007, s. 191). 63 Wragge&Co. Dilution of vodka prevented by High Court [online]. vydáno dne 17. 2. 2010 [citováno dne 3. 5. 2010]. Dostupné z: .

18

by ostatní účastníci trhu byli schopni vyrábět například šampaňské, čokoládu a další výrobky ve stejné kvalitě a stejné chuti (případ „Swiss chocolate“). Jako poslední jsem pak do výběru zařadila případ „VODKAT“, který byl rozhodován na počátku tohoto roku a je tak nejnovějším případem rozšířené formy deliktu neoprávněného označování. Případ nepřináší žádný zásadní zvrat v načrtnuté linii soudního rozhodování a v podstatě potvrzuje myšlenky judikátů předcházejících. Podle názorů odborné veřejnosti však není zcela nezajímavý. V analýze mezinárodní právní kanceláře Wragge&Co. je toto rozhodnutí považováno za poněkud překvapivé. Ačkoliv každý další případ posunul a rozšířil hranice deliktu neoprávněného označování, dospělo dnes anglické právo do té fáze, kdy chrání v podstatě jakoukoliv skupinu produktů, která je veřejností vnímána jako nositel určité kvality. Pomyslné stavidlo se zvedlo a v budoucnu je tak možné očekávat příliv podobných případů.64 Na posledním jmenovaném případě mě zaujala myšlenka, že je možné skrze právní úpravu nekalé soutěže chránit v podstatě druhové označení, například jako je označení „vodka“ a další, které jsou předmětem obecného užívání, ale které jsou zároveň pro spotřebitele spojeny s určitou kvalitou a dobrou pověstí takto označovaného produktu. V případě, že se některý z konkurentů rozhodne vyrábět toto zboží nikoliv v odpovídajícím složení, ale například nahradit některé jeho složky méně kvalitními, případně zcela jinými surovinami, a i přes to ho nazývá stejným, respektive lehce zaměnitelným označením (bez toho aniž by náležitě informoval spotřebitele o pravém původu výrobku), má kterýkoliv z „poctivých“ výrobců možnost domáhat se v rámci institutu neoprávněného označování právní ochrany, což považuji za přínos nejen pro samotné výrobce, ale především pro spotřebitele, kteří vystupují v roli konzumentů těchto produktů.

64

Analysis-Dilution of vodka prevented by High Court, [online] [cit. dne 10.5.2010]. Dostupné z: .

19

4. Spolková republika Německo Právní úprava hospodářské soutěže v Německu se obdobně jako v České republice dělí do dvou základních směrů, a to na nekalou soutěž a ochranu hospodářské soutěže. Základním předpisem nekalé soutěže je zákon proti nekalé soutěži65 ze dne 3. 7. 200466. Ten je pak doplněn řadou speciálních zákonů, mezi něž lze například zařadit zákon o reklamě na léčiva67, zákon o potravinářských výrobcích68, nebo patentový zákon69, autorský zákon70 a mnohé další71.

4.1 Zákon proti nekalé soutěži Účelem zákona proti nekalé soutěži72 je na jedné straně ochrana soutěžitelů, spotřebitelů a dalších účastníků trhu před nekalosoutěžním jednáním, na druhé straně rovněž zájem veřejnosti na nefalšované, skutečné soutěži. Pojmy „soutěžitel“ a „účastník trhu“ jsou definovány v § 2 zákona proti nekalé soutěži, pojem spotřebitel je pak předmětem úpravy občanského zákoníku73. Soutěžitel („Mitbewerber“) je definován jako každý podnikatel, který je v soutěžním vztahu s jedním či více podnikateli, a to jak na straně poptávky, tak na straně nabídky zboží a služeb. Pod stejným ustanovením § 2 je blíže vymezen i účastník trhu („Marktteilnehmer“), jímž se rozumí vedle soutěžícího a spotřebitele všechny osoby, které nabízejí nebo poptávají služby a zboží. Pojem

spotřebitele

(„Verbraucherinnen

und

Verbraucher“)

není

na

rozdíl

od soutěžitele a účastníka trhu blíže v zákoně proti nekalé soutěži definován, ale je předmětem ustanovení § 13 BGB. Podle tohoto ustanovení se za spotřebitele považuje každá

65

Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb ze dne 3. 7. 2004, (BGBl. I, S. 1414) ve znění pozdějších ustanovení, dále jen zákon proti nekalé soutěži. 66 Do roku 2004 platil zákon proti nekalé soutěži (Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb) ze dne 7. 6. 1909, ve znění pozdějších předpisů. 67 Gesetz über die Werbung auf dem Gebiete des Heilwesens ze dne 18. 10. 1978, ve znění pozdějších předpisů. 68 Gesetz über den Verkehr mit Lebensmitteln, Tabakerzeugnissen, kosmetischen Mitteln und sonstigen Bedarfsgegenständen ze dne 15. 8. 1974, ve znění pozdějších předpisů, dále jen LMBG. 69 Patentgesetz ze dne 16. 12. 1980, ve znění pozdějších předpisů. 70 Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte ze dne 9. 9 1965, ve znění pozdějších předpisů. 71 SPARFELDOVÁ S. Nekalá soutěž v německém právu. Bulletin advokacie.[online] 1999., č. 1, s. 85-95 [citováno dne 12. 6. 2010]. Dostupné z: . 72 Dle § 1 zákona proti nekalé soutěži. 73 Bürgerliches Gesetzbuch ze dne 18. 8. 1896, ve znění z 2. 1. 2002, naposledy změněn 28. 9. 2009, dále jen BGB.

20

fyzická osoba, která při uzavírání právního vztahu nejedná ani v rámci své obchodní ani jiné samostatně výdělečné činnosti.74 Jedním z nejvýznamnějších ustanovení je pak § 3 zákona proti nekalé soutěži, kde je obsažena nově zformulovaná generální klauzule nekalé soutěže. Podle tohoto ustanovení jsou nepřípustná nekalá obchodní jednání, která jsou způsobilá citelně uškodit zájmům soutěžitelů, spotřebitelům a jiným účastníkům trhu.75 S ohledem na výše uvedené lze vymezit základní charakteristiky „nové“ německé generální klauzule následovně: 1) obchodní jednání („geschäftliche Handlungen“), definovaná v § 2 zákona proti nekalé soutěži jako jednání osoby ve vlastním zájmu, nebo v zájmu jiného podnikatele před, při nebo po uzavření obchodu, která, zjednodušeně řečeno, slouží ke zvýšení prodeje zboží a služeb76, jež musí být 2) nekalá („unlauter“) a 3) takováto jednání

musí

být

způsobilá

citelně

uškodit

zájmům

spotřebitelů

(„spürbar

zu

beeinträchtigen“), což bývá někdy nazýváno jako bagatelní hranice („Bagatellgrenze“)77. Generální klauzuli pak doplňuje ustanovení § 4, kde je uveden demonstrativní výčet klamavých obchodních jednání, aniž by byla v textu zákona dále specifikována. Pokud jde o jejich poměr ke generální klauzuli, nemají vztah speciality, ale pouze ji doplňují. Mezi klamavá obchodní jednání jsou zde zařazena například: jednání, která jsou způsobilá ovlivnit svobodu rozhodování spotřebitele a ostatních účastníků trhu za použití nátlaku, opovržlivým způsobem nebo prostřednictvím jiného nepřiměřeného neopodstatněného vlivu (§ 4 čísl. 1), jednání, která zneužívají duševní nebo tělesné choroby, věku, obchodní nezkušenosti, důvěřivosti, strachu nebo tísně spotřebitele (§ 4 čísl. 2) a další.78 Z hlediska tématu práce je významné zejména ustanovení § 5, které nese název „klamavá obchodní jednání“79. Podle § 5 odst. 1 jedná nekale ten, kdo se dopustí klamavého 74

TRUBE C. M. Das (neue) "Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (UWG)". [online] vydáno dne 15. 6. 2010 [citováno dne 12. 6. 2010] Dostupné z: . 75 V zákoně proti nekalé soutěži ze dne 7. 6. 1909, byla generální klauzule upravena poněkud odlišně. Podle § 1 mohl být vůči tomu, kdo se v obchodním styku za účelem soutěže dopustí takového jednání, které se příčí dobrým mravům, vznesen nárok na zanechání takového jednání a nárok na náhradu škody. Pojmovými znaky „staré“ generální klauzule byly: 1) jednání v obchodním styku, 2) jednání za účelem soutěže a 3) rozpor s dobrými mravy. (SPARFELDOVÁ, S. Nekalá soutěž v německém právu. Bulletin advokacie.[online] 1999., č. 1, s. 85-95 [citováno dne 12. 6. 2010] Dostupné z: ) Na rozdíl od nové úpravy zde tak bylo požadováno, aby obchodní jednání bylo nikoliv nekalé, ale v rozporu s dobrými mravy. 76 HEIDENREICH J. P. The New German Act Against Unfair Competition. [online] vydáno 2005 [citováno dne 12. 6. 2010] Dostupné z: . 77 TRUBE C. M. Das (neue) "Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (UWG)". [online] vydáno dne 15. 6. 2010 [citováno dne 12. 6. 2010] Dostupné z: . 78 KUBÁČ, Radovan. Právní úprava nekalé soutěže se zaměřením na klamavou a srovnávací reklamu v Německu, Rakousku a na Slovensku a porovnání s českou úpravou. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 16, s. 583. 79 V zákoně proti nekalé soutěži ze dne 7. 6. 1909 byla upravena klamavá reklama v § 3. Podle tohoto ustanovení mohl být uplatňován nárok na zdržení se jednání proti tomu, kdo v obchodním styku za účelem soutěže uvede klamavé údaje o obchodních vztazích, zejména o povaze, původu, způsobu výroby nebo o stanovení ceny

21

obchodního jednání. Obchodní jednání je klamavé, pokud zahrnuje nepravdivé údaje nebo jiná ustanovení vedoucí k omylu o skutečnostech jmenovaných v ustanovení § 5 odst. 1 čísl. 1-7. Mezi tyto skutečnosti patří například údaje o podstatných vlastnostech zboží či služeb, jako je použitelnost zboží, možná rizika spojená s jeho užíváním, složení atd. (§ 5 odst. 1 čísl. 1), údaje o osobě, vlastnostech nebo právech podnikatele, jako je identita, majetek, včetně práv k duševnímu vlastnictví (§ 5 odst. 1 čísl. 3), a další.80 Ústředním pojmem tohoto ustanovení je „klamavost“. Německá praxe původně vycházela z názoru, že „klamavý je každý údaj, který je způsobilý u nikoliv jen nepodstatné části osloveného publika vyvolat klamavé představy“81. Tento přístup byl však pod vlivem rozhodovací praxe Evropského soudního dvora překonán. V současnosti je německými soudy zastáván názor, že „je třeba při posuzování, zda určitý údaj, označení, známka nebo reklama jsou klamavé, vždy přihlédnout k pravděpodobným očekáváním, která na jejich základě nabyde průměrně informovaný, pozorný a chápavý spotřebitel“82. V této souvislosti je teorií zmiňováno i rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie „D'arbo naturrein“83, které však bude podrobněji rozebráno níže v textu. V dalších ustanoveních zákona jsou upraveny následující instituty: klamání prostřednictvím opomenutí (§ 5a), srovnávací reklama (§ 6), nepřiměřená obtěžování (§ 7), právní následky (§§ 8-11), procesní předpisy (§§ 12-15), trestní předpisy (§§ 16-19) a závěrečná ustanovení (§ 20). Zákon je doplněn o přílohu s výčtem jednání, která jsou vůči spotřebiteli vždy nepřípustná. Tato ustanovení však nebudou již v práci blíže specifikována, neboť jejich znalost není nezbytně nutná k orientaci ve vybrané judikatuře.

jednotlivého zboží nebo výkonů nebo celé nabídky, o cenících, o způsobu odběru nebo o zdrojích zboží, o udělení cen, o důvodu nebo účelu prodeje nebo o množství zásob. (SPARFELDOVÁ, S. Nekalá soutěž v německém právu. Bulletin advokacie.[online] 1999., č. 1, s. 85-95 [citováno dne 12. 6. 2010] Dostupné z: ). 80 Německý zákon proti nekalé soutěži nerozlišuje na rozdíl od české úpravy zvlášť skutkovou podstatu klamavého označení zboží a služeb a klamavou reklamu, což je důvodem, proč se v níže popisovaných německých judikátech mluví o propagaci výrobků a klamavé reklamě, zatímco v části věnované české úpravě byla klamavá reklama ponechána stranou a byla zde rozebrána pouze skutková podstata klamavého označení zboží a služeb a s ní související případy. To samé platí i o skutkových podstatách vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti, blíže rozebíraných v rámci české nekalosoutěžní úpravy, které rovněž nejsou v německém zákoně proti nekalé soutěži pojaty jako samostatné skutkové podstaty. 81 KUBÁČ, Radovan. Právní úprava nekalé soutěže se zaměřením na klamavou a srovnávací reklamu v Německu, Rakousku a na Slovensku a porovnání s českou úpravou. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 16, s. 583. 82 Tamtéž. 83 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. C-465/98 ve věci Verein gegen Unwesen in Handel und Gewerbe Köln eV vs. Adolf Darbo AG.

22

4.2 Vybraná judikatura Snaha výrobců prezentovat svoje zboží v lepším světle tak, aby budilo zejména u spotřebitele dojem lepší kvality a lákalo ho ke koupi, není ani v Německu žádnou novinkou. V tomto ohledu lze konstatovat, že německá judikatura nabízí téměř nedozírné množství příkladů. Ze starších rozhodnutí lze jmenovat například rozhodnutí Spolkového soudního dvora z roku 1956, podle nějž selský chléb („Bauernbrot“) nemusí nutně pocházet z venkova, ale toto označení může znamenat, že chléb byl vyroben na tento způsob84; rozhodnutí Vrchního soudu v Norimberku z roku 1962, podle kterého může být označení pramen („Quell“) použito pouze pro přírodní minerální vody85; rozhodnutí Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu z roku 1970, podle kterého označení „angorská úprava“ („Angora-Ausrüstung“) ukazuje na to, že zboží bylo vyrobeno z angorské vlny, nikoliv pouze na efekt angorské vlny86; rozhodnutí Spolkového soudního dvora z roku 1983, podle kterého je označení „zlato“ klamavé, pokud nebylo jednoznačně odkázáno na to, že obsahuje menší podíl ryzího zlata než 333/100087 a mnoho dalších. Blíže budou rozebrány některé další případy pocházející z nedávné minulosti. Většina jich pochází ještě z doby účinnosti „starého“ zákona proti nekalé soutěži ze dne 7. 6. 1909 (dále pouze „starý“ UWG), až poslední vybraný případ je z období účinnosti zákona „nového“ (dále jen „nový“ UWG). 4.2.1 „Ein Champagner unter den Mineralwässern“88 Na straně žalované stála německá společnost zabývající se importem a prodejem francouzských minerálních vod značky „Perrier“. Při jejich distribuci používala etikety, na nichž byl pod značkou „Perrier“ uveden následující dodatek: „UN CHAMPAGNE DES EAUX MINERALES“ (šampaňské mezi minerálními vodami), v propagaci pak slogan „Ein Champagner unter den Mineralwässern“ (který lze rovněž přeložit jako šampaňské mezi minerálními vodami) nebo „Perrier aus Frankreich. So elegant wie Champagner“ (Perrier z Francie. Tak elegantní jako šampaňské.). Proti tomuto jednání se žalobou bránili jak francouzští podnikatelé, zabývající se exportem šampaňského do Německa, včetně Organizace pro francouzský šampaňský průmysl („Organisation der französischen Champagnerwirtschaft“, dále jen Organizace), tak 84

NORDEMANN, W. Wettbewerbsrecht. 7. vydání. Baden-Baden : Nomos. 1994 s. 82. Tamtéž s. 84. 86 Tamtéž s. 82. 87 Tamtéž s. 83. 88 Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. I ZR 109/85. [online] [citováno dne 14. 6. 2010] Dostupné z . 85

23

i německý podnikatel, obchodující s minerálními vodami. Dle jejich právního posouzení je toto jednání na jedné straně v rozporu s ustanoveními § 1 a 3 „starého“ UWG, neboť využívá cizí pověsti k podpoře prodeje vlastního zboží, na druhé straně pak s Německo-francouzskou dohodou o ochraně označení původu89. Jedním z hlavních protiargumentů žalované společnosti bylo to, že společnost Perrier využívá ve Francii, zemi původu obou produktů, této propagace již od roku 1907. Soud v prvním stupni žalobě vyhověl a odvolací soud následně toto rozhodnutí potvrdil, žalovaný se tak obrátil s dovoláním na Spolkový soudní dvůr. Dovolací soud se v rozhodnutí nejprve zabýval aktivní legitimací výše zmíněné Organizace a francouzských exportérů šampaňského90. Pokud jde o Organizaci, uvedl, že se jedná o spolek k prosazování soutěžních zájmů ve smyslu § 13 odst. 1 „starého“ UWG. Ohledně francouzských exportérů šampaňského konstatoval, že mezi nimi a žalovanou společností existuje soutěžní vztah, neboť se obrací prostřednictvím trhu s nápoji na stejný okruh zákazníků, přičemž jejich výrobky lze považovat za substituty. Pokud jde o rozhodnutí v meritu věci, zde ponechal dovolací soud stranou otázku, zda lze na případ aplikovat § 3 „starého“ UWG nebo zmíněné německo-francouzské dohody. Povinnost žalovaného zdržet se takového jednání dovodil z ustanovení § 1 „starého“ UWG ve spojení s jeho dřívějším rozhodnutím v případě „Rolls-Royce“91, a to na základě nedovoleného využívání cizí pověsti, které se příčí dobrým mravům. Přičemž zdůraznil, že nehraje roli to, zda se jedná o označení, které náleží jednomu konkrétnímu výrobci (viz případ „Rolls-Royce“), nebo zda, jako v tomto případě, je označení příznačné pro větší počet producentů. S ohledem na výše uvedené je tak zcela v souladu s uvedenou dřívější judikaturou,

aby

právo

na

ochranu

před

zneužíváním

pověsti

a

„rozředěním“

(„Verwässerung“) reklamní síly („Werbekraft“) bylo přiznáno i určitým kvalifikovaným označením původu. Vztaženo konkrétně na tento případ, dovolací soud konstatoval, že označení „Champagner“, respektive „Champagne“, je nositelem určité dobré pověsti, kterou žalovaný v propagaci neoprávněně využívá, a co víc, na jeho základě dokonce postavil celý reklamní slogan. Zároveň upozornil na to, že pokud nebude toto označení chráněno před „rozředěním“ a oslabením jeho rozpoznávací síly, povede to k jeho degradaci na pouhé označení druhu. V další části rozhodnutí se však dovolací soud musel vyrovnat i s výše zmíněným argumentem žalovaného, že ve Francii společnost Perrier tuto propagaci využívá již léta. 89

Das deutsch-französischen Abkommen über den Schutz von Herkunftsangaben und Ursprungsbezeichnungen Pokud jde o otázku nároků posledního jmenovaného žalobce, německého výrobce minerálních vod, ta byla řešena samostatně, přičemž není z hlediska věci podstatná. 91 Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 9. 12. 1982, sp. zn. I ZR 133/80, dále jen případ „Rolls-Royce“ 90

24

K tomu vyložil, že nepochybně takové počínání, kdy někdo využíval cizí pověsti k propagaci vlastního zboží, odporuje pravidlům slušnosti mezi obchodníky. Nicméně, nejsou-li takováto označení chráněna ani v domovském státě proti reklamnímu využívání ze strany třetích osob, pak za předpokladu, že většina obchodní veřejnosti sdílí stejný názor, nemůže být považováno za rozpor s dobrými mravy, pokud tuzemský obchodník propaguje zboží stejným způsobem jako jeho dodavatel v zemi původu zboží. Současně však upozornil na to, že tímto neučinil žádné závěry o tom, zda společnost Perrier může ve Francii skutečně takovou reklamu používat. 4.2.2 „Mühlenzeichnen“92 Žalovaná společnost byla jedním z největších německých výrobců pečiva. Její právní předchůdce společnost B. Backwaren GmbH & Co KG (dále jen B. Backwaren) používala pro své výrobky znak větrného mlýna s lopatkami z obilných klasů spolu s označením „R. Mühle“. Žalobce, spolek na podporu obchodních zájmů („Verband zur Förderung gewerblicher Interessen“), se obrátil již v roce 1980 na společnost B. Backwaren s kritikou takovéto propagace s tím, že toto označení může vyvolat klamavý dojem, že společnost vlastní v obci R. mlýn, kde mele obilí a vyrábí z něj dle tradičního řemesla pečivo. Žalobce využil služeb společnosti pro průzkum trhu a na základě jejího posudku, který podporoval toto stanovisko, vyzval společnost B. Backwaren, aby se zavázala v budoucnosti nepoužívat toto označení pro průmyslově vyráběný chléb. Následoval smír mezi oběma společnostmi, podle nějž mohla společnost B. Backwaren dál používat toto označení s dodatkem „velké pekárny“ („Großbäckereien“). Žalobce se však později od tohoto řešení distancoval s tím, že tento dodatek neodstraní nebezpečí oklamání spotřebitele, a nechal udělat další výzkum veřejného mínění. Následovala další dohoda, na jejímž základě společnost B. Backwaren a následně její právní nástupce používala jako své označení symbol mlýna s dodatkem „R. Großbäckereien“.

Od

poloviny

roku

1988

však

společnost

vypustila

dodatek

„Großbäckereien“, takže nadále užívala pouze symbol mlýna ve spojení s názvem R. Spolek na podporu obchodních zájmů na to zareagoval podáním žaloby k soudu, kde mimo jiné namítal porušení § 3 „starého“ UWG s tím, že symbol mlýna vyvolává nesprávný dojem ruční práce. Soud v prvním stupni žalobě vyhověl, s čímž se však žalovaný neztotožnil a podal odvolání k Vrchnímu zemskému soudu v Hamburku. Odvolací soud pak k otázce porušení § 3 „starého“ UWG zaujal odlišné stanovisko. V odůvodnění uvedl, že symbol mlýna, který se v určité stylizované podobě objevuje 92

Rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Hamburku ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. 3 U 98/90 (Mühlenzeichnen. Wettbewerb in recht und praxis. 1994, č. 1, s. 42-46).

25

ve sporném označení, lze považovat za opravdu „otřepaný“ symbol. Není přitom pochyb o tom, že i znaky umí „mluvit“. Tvrzení, že by takovéto označení vyvolávalo dojem ruční práce, shledal však soud vykonstruované a nereálné. Pokud jde o znak mlýna, je třeba si uvědomit, že se pečivo v mlýně nepeče a ani nikdy v minulosti nepeklo. K otázce provedených výzkumů veřejného mínění soud uvedl, že ani ty nemohou otřást jeho postojem, naopak, že podporují jeho přesvědčení. Uvedl, že nelze vycházet z toho, že by se při obchodním styku takovému označení věnovalo větší pozornosti, neboť se jedná o zboží denní potřeby bez větší finanční hodnoty. Dále v odůvodnění se pak odvolací soud podrobněji zabýval provedeným průzkumem, respektive jeho účelovou interpretací ze strany žalobce, což však již nepovažuji za nutné blíže rozebírat. Odvolací soud nakonec uzavřel případ s tím, že se žalobce nemůže domáhat ochrany prostřednictvím § 3 „starého“ UWG, ani skrze § 1 téhož zákona, neboť sporné označení nevzbuzuje v relevantním rozsahu klamavý dojem o ručně vyrobeném pečivu. 4.2.3 „MOZZARELLA II“93 Žalovaným byl tuzemský (německý) podnikatel, který se zabýval výrobou a distribucí italských specialit a který uvedl do oběhu pod názvem „Mozzarella“ v tuzemsku vyrobený mazlavý sýr. Žalobce, spolek, jenž se dle stanov zabývá ochranou proti nekalé soutěži, došel k názoru, že žalovaný užíváním tohoto označení porušuje jak Německo-italskou dohodu o ochraně označení původu94, tak i §§ 1 a 3 „starého“ UWG a další ustanovení vztahující se k označování potravin. Soudní cestou se domáhal toho, aby bylo žalovanému užívání tohoto označení zakázáno. Zemský soud jeho žalobě vyhověl, Vrchní zemský soud následné odvolání žalovaného odmítl. Žalovaný se proto s dovoláním obrátil na Spolkový soudní dvůr. Dovolací soud vyšel z právního posouzení odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí dovodil, že používání názvu „Mozzarella“ pro tuzemský sýr je klamavým označením ve smyslu § 3 „starého“ UWG, protože vyvolává nesprávný dojem, že se jedná o italský produkt, což je významné i z hlediska obchodního rozhodování široké části obyvatelstva, jež má zálibu v zahraničních produktech. Jako nerozhodný pak odvolací soud označil fakt, zda byl sýr vyroben dle italské tradiční receptury či nikoliv, neboť postačí, dochází-li ke klamání ohledně původu. Klamavost označení dle jeho posouzení neodstranila ani informace (napsaná podstatně menším písmem) o tom, že výrobek byl vyroben v Německu. 93

Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 16. 12. 1993, sp. zn. I ZR 210/91 (Mozzarela II. Wettbewerb in recht und praxis. 1994, č. 4, s. 260-262). 94 Deutsch-italienisch Abkommen über den Schutz von Herkunftsangaben, Ursprungsbezeichnungen und anderen geographischen Bezeichnungen ze dne 23. 7. 1963.

26

K výše uvedeným závěrům dovolací soud uvedl, že z hlediska dovolání není podstatné zjišťovat, zda se lze ztotožnit se závěry odvolacího soudu ohledně chování tuzemského spotřebitele či nikoliv. V této souvislosti lze odvolacímu soudu případně vytknout, že se nezabýval otázkou, zda lze toto označení považovat za (nepřímé) označení původu, nebo za pouhé druhové označení, avšak ani tato skutečnost není z hlediska posuzovaných skutečností podstatná. Ústředním tématem dovolání je otázka stanovení naprostého zákazu používání takového označení. K tomu dovolací soud uvedl, že odůvodnění podané odvolacím soudem nemůže takový zcela neomezený zákaz používání označení „Mozzarella“ pro jakýkoliv v tuzemsku vyrobený sýr opodstatnit. Jedná-li se o označení, které bylo od počátku užíváno ve spojení s vysvětlujícími dodatky, pak je třeba v rozhodnutí vymezit hranice takového zákazu pro tuto konkrétní formu porušení soutěžních pravidel. Označení původu, zejména ta nepřímá, mohou za určitých okolností, ve spojení s jednoznačnými „delokalizačními“ dodatky („entlokalisierende Zusätze“) osvětlující pravý původ zboží, ztratit svůj klamavý charakter, přičemž možnost takových dodatků není ani u označení „Mozzarella“ vyloučena. Je přitom třeba vzít v úvahu i možnost, že toto označení vyvolá ve spotřebiteli nejen klamavý dojem o původu zboží, ale i o určitých jeho vlastnostech, případně kvalitě, čemuž lze pak jen stěží pomocí těchto dodatků čelit. Dovolací soud tuto otázku uzavřel s tím, že naprostý zákaz užívání tohoto označení požadovaný žalobcem není, za předpokladu, že bude doplněno o dostačující „delokalizační“ doložky, opodstatněný. Přitom dodal, že posouzení toho, zda konkrétně toto sporné označení je, či není dostatečně opatřeno takovými dodatky, není předmětem tohoto rozhodnutí. Pokud jde o argument žalobce, že uvedené jednání je v rozporu s výše zmíněnou Německo-italskou dohodou, zde dovolací soud dospěl k závěru, že není možné na daný případ dohodu aplikovat, neboť v Itálii je toto označení používáno jako označení určitého typu sýra a nepožívá tak žádné zvláštní ochrany.95 4.2.4 „Bio-Hustenbonbons“96 Dalším z řady vybraných rozhodnutí je spor o klamavost obchodního označení „Biobronch“. To žalovaný používal pro bylinné bonbóny proti kašli, ačkoliv se jednalo o produkt konvenčního zemědělství. Proti tomu se ohradil žalobce s tím, že se jedná 95

Jinak by tomu bylo ovšem v případě, že by v Itálii bylo toto označení chráněno, jako (nepřímé) označení původu. V tomto případě by se na jeho užívání zákaz vztahoval. 96 Rozhodnutí Vrchního zemského soudu ze dne 06. 07. 2000, sp. zn. 6 U 1607/00 (Irreführung durch BioHustenbonbons [online] [citováno dne 16. 6. 2010] Dostupné z:).

27

o klamavé označení ve smyslu § 3 „starého“ UWG a je tak v zájmu spotřebitelů takové jednání zakázat. Dle právního posouzení Vrchního zemského soudu v Mnichově se zde však o klamavé označení nejedná, protože tento název nevzbuzuje ve spotřebiteli dojem, že se jedná o bioprodukt. Účelem názvu je naznačit, že se jedná o prostředek přírodní medicíny proti kašli a nikoliv o chemický medikament. Spotřebitel tedy od produktu neočekává, že suroviny, z nichž je vyroben, pocházejí z ekologického zemědělství.97 4.2.5 „Biosphärenwasser“98 Případ „Biosphärenwasser“ byl na rozdíl od předchozích jmenovaných rozhodnutí projednáván již za účinnosti „nového“ UWG. I zde se spor točí kolem označení bio. Žalovaná společnost se zabývala výrobou a prodejem nápojů. V rámci tohoto sortimentu pak prodávala minerální vodu, která byla označena nápisem „Das Biosphärenwasser“, a další nápoje (limonády, ovocné šťávy atd.) s označením „Mit dem Biosphärenwasser“. Toto označení žalovaná společnost zvolila zejména proto, že pramen minerální vody pochází z oblasti „Rhön“, která nese označení „UNESCO-Biosphärenreservat Rhön“. Proti tomuto jednání vystoupilo německé sdružení pro boj proti nekalé soutěži („Wettbewerbszentrale“), které předmětné označení považovalo za klamavou reklamu ve smyslu § 5 „nového“ UWG, neboť se domnívalo, že ve spotřebiteli vzbuzuje klamavý dojem, že se jedná o speciální bio-minerální vodu, která je lepší, zdravější a ekologičtější, než ve skutečnosti je. Soud v prvním stupni však návrh žalobce odmítl, neboť se ztotožnil s argumentem žalované strany, která namítala, že na označení „Biosphärenwasser“ je třeba nahlížet jako na označení původu. V dalším řízení rozhodoval Vrchní soud ve Frankfurtu nad Mohanem, který zaujal ke spornému označení odlišné stanovisko. Podle něj nelze označení „Biosphärenwasser“ považovat za pouhé označení původu, ale je třeba na něj nahlížet především jako na klamavé označení kvality. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že určujícím pro posouzení reklamního tvrzení je to, jak je tato propagace vnímána dotčenými obchodními kruhy. Jedná-li se o zboží denní 97

Spor se nakonec dostal až před Spolkový ústavní soud, kde však byla ústavní stížnost odmítnuta. (Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 BvR 1542/00 [online] [citováno dne 16.6. 2010] Dostupné z: ). 98 Rozhodnutí Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 14 W 51/07 (Biosphärenwasser. Wettbewerb in recht und praxis. 2001, č. 11, s. 1386-1389).

28

potřeby, pak může soud při takovém posouzení vyjít z vlastních zkušeností (viz rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 3. 5. 2001, I ZR 318/98). Pokud jde o předponu bio v označení potravin nebo v reklamě, pak tato budí ve spotřebiteli dojem, že se jedná o produkt ekologického zemědělství, byla vyrobena z odpovídajících surovin atd., čímž se kvalitativně liší od běžných potravin. S ohledem i na výše zmíněné argumenty uzavřel Vrchní soud otázku přípustnosti označení „Biosphärenwasser“ s tím, že je-li minerální voda, která se svou kvalitou v zásadě neliší od ostatních minerálních vod, propagována pomocí označení „Biosphärenwasser“, pak je třeba považovat toto jednání za klamavé, protože spotřebitel si předmětné označení spojí nikoliv pouze s označením původu, ale i s označením kvality.

4.3 Souhrn judikatury Jak již bylo uvedeno výše, německá judikatura skýtá velké množství příkladů klamání ohledně kvality a vlastností zboží a služeb. Vybraná rozhodnutí tak představují pouze jejich zlomek, přičemž byly vybírány se snahou vystihnout různorodost přístupů k jednotlivým případům tohoto typu nekalosoutěžního jednání. První z blíže charakterizovaných judikátů se týká označení „Champagne“, které by bylo možné, podle mého názoru, označit za symbol nekalosoutěžního využívání známých označení, neboť se se snahou o jeho zneužití setkáváme napříč různými státy, a dokonce, pokud jde o německou rozhodovací praxi, rozhodně není toto rozhodnutí jediným takovým příkladem99. Tento případ však považuji za pozoruhodný zejména z toho důvodu, že ačkoliv zde Spolkový soudní dvůr jednoznačně konstatoval, že propagaci minerální vody pomocí označení „Champagne“ lze zásadně považovat za nedovolené využívání cizí pověsti, připustil, že pokud by takováto propagace byla přípustná ve Francii, zemi původu jak minerální vody Perrier, tak i šampaňského, pak by to mělo zásadní vliv na otázku, zda lze takové jednání považovat za rozpor s dobrými mravy. V tomto rozhodnutí se rovněž setkáváme s pojmem „rozředění“ reklamní síly. Pojem „rozředění“ se v práci objevil již v souvislosti s anglickou judikaturou, avšak v německém právu vystupuje v poněkud jiném kontextu, kde se o něm mluví pouze v souvislosti

99

Označení „Champagne“ se objevilo například i v rozhodnutí „CHAMPAGNERBRATBIRNE“ (Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. I ZR 262/02) a dalších. Ve jmenovaném případě žalovaný majitel hostince zařadil do nabídky ovocné šumivé víno, na jehož etiketě stálo „AUS DER CHAMPAGNERBRATBIRNE“. I v tomto případě bylo jednání žalovaného posouzeno jako nekalá soutěž. (BREUER, D. Champagner Abmahnung: Aus für Marke Currywurst & Schampus. markenmagazin: recht. [online] vydáno 11. 3. 2009 [citováno dne 16. 6. 2010] Dostupný z:).

29

s ochranou známých obchodních značek100, nikoliv však v souvislosti s ochranou druhových označení. Druhý případ jsem do výběru zařadila, abych ukázala, že nejen slova, ale i symboly umí „mluvit“ a jsou tak schopné vyvolat klamavé představy o kvalitě zboží.101 Zde se konkrétně jednalo o znak mlýna, který ve spojení s dalšími nápisy měl dle tvrzení žalobce vyvolávat ve spotřebiteli dojem, že se jedná o ručně vyráběné pečivo, nikoliv tedy z velkovýrobny. Soud však v tomto případě dal za pravdu žalovanému, když toto tvrzení označil za vykonstruované a nereálné. Podle mého názoru je to důkazem toho, že i nekalosoutěžní ochrana má své hranice, a při posuzování jednotlivých případů je třeba logicky se zamyslet nad tím, zda je takové označení skutečně způsobilé vyvolat klamavou představu o vlastnostech zboží, nebo zda se jedná pouze o „oblíbený“ grafický symbol, se kterým si spotřebitel žádné takové asociace nevytváří. Na tomto případě je rovněž patrné, že významnou úlohu v německé judikatuře hraje i hledisko průměrného spotřebitele102. Třetí případ řeší přípustnost užívání označení „Mozzarella“ pro sýr tohoto typu vyrobený nikoliv v zemi jeho původu Itálii, ale v Německu. Žalobce v tomto případě požadoval naprostý zákaz takového užívání, s čímž se však dle dovolacího soudu nelze ztotožnit, neboť označení původu mohou ztratit svůj klamavý charakter, pokud jsou k nim patřičným způsobem připojeny „delokalizační“ dodatky. Zdali tyto dodatky splnily svůj účel či nikoliv, je pak věcí posouzení soudu s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu. Výše zmíněné ovšem platí pouze, pokud jde o klamání ohledně původu výrobku, pokud by však takové označení bylo způsobilé vyvolat klamavé představy ohledně kvality výrobku, pak tomu lze čelit pomocí těchto dodatků jen velmi obtížně. Dle mého názoru lze vyslovit domněnku, že v případě, že německý producent bude vyrábět a prodávat sýr s označením „Mozzarella“ vyráběný podle tradiční italské receptury a bude-li tak tento výrobek mít vlastnosti, které od něj spotřebitel očekává, a opatří-li ho dostatečně vysvětlením, že se jedná o produkt vyrobený ve Spolkové republice Německo, pak nelze takovéto jednání považovat za nekalou soutěž. Na druhou stranu ovšem, pokud by 100

RÜßMANN. H. Schädigungen im gewerblichen Verkehr – Fallgruppen. [online] [citováno dne 21. 6. 2010] Dostupné z: . 101 Jak již bylo uvedeno výše, upozorňuje na to například i P. Hajn v souvislosti s klamavým označením zboží a služeb, který uvádí: „Symbol husičky se proto smí octnout na polštáři a dekách jen tehdy, když jsou výlučně husím peřím. Nábytek charakterizovaný jako dřevěný musí být vyroben „z masivu“ a nikoliv částečně dřevotřísky. “ (HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí: (o právní úpravě nekalé soutěže). 1. vyd. Praha: Linde, 1995 s. 55). 102 „V Německu se dlouhou dobu vycházelo z číselného vyjádření oné „průměrnosti“, když za praktiku schopnou oklamat průměrného spotřebitele byla považována taková, která byla schopná oklamat 5-15 procent spotřebitelů, na něž byla zaměřena.“ (ONDREJOVÁ D. Hledisko průměrného spotřebitele v nekalé soutěži. Obchodněprávní revue, 2009, č. 8, s. 222-228) Tento přístup ostatně potvrzuje i zmíněné rozhodnutí, kde se soud podrobně zabývá předloženým výzkumem veřejného mínění.

30

pod tímto názvem prodával sýr, který by měl zcela jiné kvalitativní vlastnosti, například měl zcela jinou chuť, byl vyroben z jiných surovin atd., pak i přes dodatky osvětlující jeho pravý původ půjde o nekalosoutěžní jednání, neboť dochází ke klamání ohledně kvality a vlastností výrobku. Předposlední vybraný případ zcela jistě nepřináší žádný zásadní zvrat z pohledu německé judikatury vztahující se k nekalé soutěži, nicméně musím konstatovat, že já považuji rozhodnutí Vrchního soudu v Mnichově za poněkud překvapivé. Vžiji-li se do pozice spotřebitele, pak bych očekávala od názvu „Biobronch“, že výrobek skutečně pochází z ekologického zemědělství. Na druhou stranu je však třeba připustit, že toto jednání mohu posoudit pouze z pozice „českého“ spotřebitele, nikoliv „německého“, a tak odlišný pohled na věc může být zapříčiněn především různým významem, který jednotlivé jazyky slovu „bio“ přikládají. Zcela se naopak ztotožňuji s posledním uvedeným případem minerální vody „Biosphärenwasser“, který byl rozhodován německými soudy o sedm let později. V tomto případě převážil názor, že označení „Biosphärenwasser“ je způsobilé oklamat spotřebitele, neboť si na jeho základě vytváří nesprávnou představu o specifické kvalitě produktu. Pokud jde o zhodnocení vybrané německé judikatury jako celku, domnívám se, že zde není pochyb o tom, že i nesprávné používání některých obecnějších (druhových) označení může být považováno za nekalou soutěž, konkrétně klamavou reklamu. Při posuzování, zda se jedná o klamavé označení či nikoliv, je určující zejména skutečnost, zda je takovéto označení způsobilé oklamat spotřebitele, o čemž rozhodne s konečnou platností pouze soud. Za možnou nevýhodu však považuji menší právní jistotu účastníků (viz poslední dva jmenované příklady).

31

5. Česká republika Právní regulaci hospodářské soutěže v České republice lze rozdělit na dva autonomní okruhy: 1) právo proti omezování soutěže, někdy též nazývané antimonopolní nebo kartelové právo, se zřetelnou veřejnoprávní povahou úpravy a 2) právo nekalé soutěže, kde u právních norem převažují soukromoprávní rysy. Ačkoliv toto třídění soutěžního práva lze označit za většinové, existují i jiné přístupy například v USA103. Právní úprava nekalé soutěže v českém právu není předmětem speciálního zákona (tak jako například v Německu), ale byla zahrnuta pod §§ 44 až 54 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Obchodní zákoník). Účelem právní úpravy je ochrana „čistoty“ soutěžních vztahů a zájmů soutěžitelů, přičemž přihlíží i k zájmům spotřebitelů, kterým v omezené míře poskytuje možnost obrany. Ochrana spotřebitele je však v českém právu zajišťována především jinými právními předpisy (zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů a další).104 Nekalá soutěž je obecně deliktem objektivní povahy, není tedy vyžadováno zavinění (pokud ve zvláštních skutkových podstatách není stanoveno jinak). K nekalé soutěži dochází, jakmile jsou objektivně naplněny znaky její skutkové podstaty. Zásadní roli při posuzování, zda sporné jednání je nekalou soutěží či nikoliv, hraje generální klauzule obsažená v § 44 odst. 1 Obchodního zákoníku: 105 „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.“106 Obecně platí, že při kvalifikaci předmětného jednání je třeba postupovat od obecného ke zvláštnímu a zkoumat tak nejprve, jestli jsou splněny všechny podmínky generální klauzule; pokud ano, pak je namístě teprve se zabývat otázkou, zda předmětné jednání lze současně podřadit pod některou ze zvláštních skutkových podstat definovaných v § 45 a následujících Obchodního zákoníku107. Zároveň je třeba dodat, že není vyloučena ani možnost, že takovéto jednání bude možno podřadit i pod vícero skutkových podstat. Dle § 44 odst. 2 obchodního zákoníku jsou nekalou soutěží zejména: klamavá reklama, klamavé označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, parazitování 103

ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P. Kurs obchodního práva: obecná část: soutěžní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 288. 104 Tamtéž s. 297-298. 105 Tamtéž s. 298. 106 Dle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku. 107 ONDREJOVÁ D., Generální klauzule nekalé soutěže v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, Soudní rozhledy, 2009, roč. 15, č. 4, s. 121-126.

32

na pověsti podplácení a další. Tento výčet nekalosoutěžních praktik je však pouze demonstrativní a v průběhu minulých let byl a stále je doplňován soudní praxí o tzv. soudcovské skutkové podstaty, jako například lavina, prémiování, podstrkávání zboží a mnohé další108.

5.1 Vybraná judikatura Stejně jako v předchozích kapitolách následuje i nyní část věnovaná jednotlivým soudním rozhodnutím. Jak bylo vyloženo již v úvodu, judikáty by se měly vztahovat především k tématu zneužívání druhových označení v nekalé soutěži. V tomto ohledu je však třeba říci, že se mi v dostupných databázích bohužel žádné rozhodnutí, které by plně odpovídalo tématu, najít nepodařilo. Snažila jsem se proto vybrat taková rozhodnutí, která se tomu alespoň v určitých aspektech blíží. 5.1.1 „Papírové koberce Chepa“109 Žalující stranou byla společnost F., která byla provozovatelem velkoobchodu, ve kterém mimo jiné prodávala jako výhradní distributor pro Československou republiku papírové koberce vyráběné společností Chepa. Společnost Chepa byla současně vynálezcem tohoto nového typu koberců. Na straně žalovaného stál Antonín S., který rovněž vyráběl papírové koberce za využití stejné technologie objevené společností Chepa, jejichž kvalita však nedosahovala kvality originálních výrobků. Spor se dostal až k Nejvyššímu soudu, který však dovolání žalovaného nevyhověl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který určil, že mezi stranami vznikl soutěžitelský vztah, a to i přes to, že žalobkyně společnost F. v oboru obchoduje a žalovaný Antonín S. převážně toto zboží vyrábí. Dále bylo na základě znaleckých posouzení konstatováno, že zboží žalovaného lze do jisté míry označit za padělek originálního zboží vyráběného společností Chepa. V této souvislosti jak Nejvyšší soud, tak i oba nižší soudy poukázaly na to, že zcela nerelevantní je otázka, zda existuje nárok na ochranu dle patentního práva, neboť případ je třeba posuzovat pouze z hlediska zákona proti nekalé soutěži110. Rovněž neobstojí námitka, že se nejednalo o tzv. otrocké napodobení, ale spíše o „nešikovný“ padělek, protože i toto jednání využívá cizí myšlenky k neoprávněnému prospěchu, což je v rozporu s dobrými mravy soutěže, a navíc je schopné způsobit žalobkyni škodu v podobě 108

ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P. Kurs obchodního práva: obecná část: soutěžní právo. 4. vydání Praha: C. H. Beck, 2004. s. 343-351. 109 MACEK J., Rozhodnutí ve věcech obchodního jména a nekalé soutěže, Praha: C. H. Beck. 2000. 1. vydání. s. 387-389. 110 Zákon č. 111/1927 Sb. zákon proti nekalé soutěži (dále jen zákon proti nekalé soutěži).

33

znehodnocení dobré pověsti jejího lepšího zboží, což postačuje k opodstatnění nároku na odškodné. Za nepřijatelnou pak soud označil i argumentaci žalovaného, ve které poukazuje na skutečnost, že „monopolizací“ novinek dochází k zadržování pokroku ve výrobě. V tomto ohledu uvedl, že naopak za ohrožení pokroku, by bylo možné považovat stav, kdy by ten, kdo přichází na trh s lepší věcí, mohl být takovýmto nekalosoutěžním jednáním připraven o plody svého úsilí. 5.1.2 „Karlovarská sůl“111 Žalující stranou v tomto případě byla městská obec Karlovy Vary, které náleželo vřídlo „Sprudel“, ze kterého byla získávána tzv. „karlovarská sůl“. Pro tento výrobek mělo město u Obchodní a živnostenské komory v Ch. zapsány slovní známky: „karlovarská vřídelní sůl“, „karlovarská sůl“, „Karlsbader Salz“ a další. Na straně žalované stál výrobce umělé soli, kterou prodával do lékáren a velkoobchodů pod označeními „umělá vřídelní sůl“ nebo „karlovarská sůl“ a dalšími, ke kterým připojoval dodatek „umělá“. V žalobě se město Karlovy Vary domáhalo, aby bylo žalovanému uloženo zdržet se těchto a jakéhokoliv jiného označení poukazujícího na Karlovy Vary pro sůl, která nepochází z podniků obce. Jak soud v prvním stupni, tak odvolací soud rozhodly ve prospěch žalobce. Nejvyšší soud následnému dovolání nevyhověl a i v tomto případě se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu. Jedním z hledisek, kterým se soudy zabývaly, bylo postavení průměrného zákazníka, který dle znaleckých posudků nemusí znát rozdíl mezi těmito výrobky. V tomto ohledu neobstojí ani námitka, že žalovaný prodává zboží do velkoobchodů a lékáren, protože konečným zákazníkem je zde opět průměrný spotřebitel, ale ani důraz na markantní cenový rozdíl (přírodní sůl byla 21krát dražší než sůl umělá). Další významnou skutečností byla povaha samotného označení „karlovarská sůl“, které lze podřadit pod ustanovení § 6 odst. 2 zákona proti nekalé soutěži, podle něhož se označení produktu z minerální vody nepokládá nikdy za označení druhu nebo jakosti, ale platí za označení místního původu. Žalovaný v této souvislosti vznesl před odvolacím soudem dvě zásadní otázky: 1. Je označení „umělá karlovarská sůl“ způsobilé vzbudit nesprávnou domněnku o původu soli? Dle názoru odvolacího soudu, který byl potvrzen i Nejvyšším soudem, nesprávné označení původu výrobku zůstává závadným i po připojení dodatku, že jde

111

MACEK J., Rozhodnutí ve věcech obchodního jména a nekalé soutěže, Praha: C. H. Beck. 2000. 1. vydání. s. 434-437.

34

o produkt umělý. Průměrný zákazník neví, že karlovarská sůl s dodatkem „umělá“ nepochází z Karlových Varů. 2. Je označení „umělá karlovarská sůl“ způsobilé vzbudit nesprávnou domněnku o jakosti a účincích této soli? Odvolací soud na základě znaleckých posudků o vlastnostech produktu dospěl k názoru, že toto označení je způsobilé vzbudit nesprávnou domněnku o jakosti této soli. Jak již bylo poznamenáno výše, průměrný zákazník nemusí znát rozdíl mezi oběma produkty a domnívá-li se tak, že i „umělá karlovarská sůl“ pochází z Karlových Varů, ztratí k ní vzhledem ke skutečnosti, že výrobek žalovaného nemá vlastnosti pravé přírodní soli, důvěru a dobrá pověst pravé karlovarské soli tak bude poškozena. 5.1.3 „KVAS versus KWAS“ 112 Žalobce, výhradní distributor zlepšujícího pekařského výrobku s obchodním jménem KWAS, se domáhal žalobou u soudu, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se označování jeho výrobků jménem KVAS, znehodnotit existující obaly s tímto označením a zaplatit jako přiměřené zadostiučinění částku 250 000 Kč. V argumentaci žalobce uvedl, že označení KWAS se pro odběratele stalo vžitým a příznačným symbolem kvality. Vzhledem ke shodně znějícímu označení a balení je podle jeho názoru konkurenční výrobek snadno zaměnitelný s jeho produktem. Dle právního posouzení žalobce tak jde o jednání, které naplňuje znaky nekalé soutěže dle § 44 odst. 1 Obchodního zákoníku a zvláštních skutkových podstat § 46 (nekalé označení zboží a služeb), §47 (vyvolání nebezpečí záměny), § 48 (parazitování na pověsti) Obchodního zákoníku. Mimo to žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaný svým jednáním porušuje jeho práva k ochranné známce KWAS a práva výrobce k obchodnímu jménu. Žalovaný na svou obranu uvedl, že dodával ještě před zavedením výrobku žalobce na trh importovaný výrobek z Rakouska pod jménem BAS a po ukončení dovozu zahájil vlastní výrobu kvasu, který dodává stejnému okruhu odběratelů jako v minulosti. Rovněž mu není z praxe známo, že by jeho kvasné výrobky vytlačily zboží žalobce. Mimo to uvedl, že podal návrh na částečný výmaz ochranné známky KWAS, neboť toto označení není způsobilé rozlišit výrobky a specifikovat výrobce. V průběhu prvoinstančního řízení byl však tento návrh Úřadem průmyslového vlastnictví zamítnut. Soud prvního stupně rozhodl tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění v požadované výši 250 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl; pokud jde 112

MACEK J., Rozhodnutí ve věcech obchodního jména a nekalé soutěže, Praha: C. H. Beck. 2000. 1. vydání. s. 143-148.

35

o požadavek náhrady škody, který byl vzat žalobcem zpět, řízení zastavil. Spor se následně dostal k odvolacímu soudu, který se však s právním posouzením prvoinstančního soudu neztotožnil. V odůvodnění pak k povaze obou výrobků uvedl, že se jedná o zlepšující přípravek pro pekárenskou výrobu, dodávaný v podobě chemicky získaného koncentrátu, který je určený k náhradě původního kvasu. Nejedná se tedy o skutečný kvas, který byl znaleckým posudkem definován jako polotekuté těsto připravené ze žitné mouky a vody a obsahující živé mikroorganismy. Z uvedeného tak vyplývá, že označení KVAS je klamavé, protože uvádí spotřebitele v omyl ohledně vlastností výrobku a jeho použití. To samé však platí i pro označení KWAS (o kterém vrchní soud navíc mluví zároveň i jako o matoucím), a to minimálně po dobu, než název získal povahu označení, které je pro spotřebitele jednoznačně spjato s konkrétním druhem a vlastnostmi určitého výrobku. Pokud jde o zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže § 47 vyvolání nebezpečí záměny a § 48 parazitování na pověsti, zde odvolací soud konstatoval, že za předpokladu, že se označení KWAS stalo v zákaznických kruzích pro zboží žalobce příznačné, pak ve spojení s odlišným vzhledem etiket a balení obou výrobků nemohlo toto nebezpečí záměny vyvolat, vyloučil rovněž i možnost, že by žalovaný svým jednáním parazitoval na pověsti žalobce. Za jednu z významných okolností případu odvolací soud rovněž označil skutečnost, že zboží není určeno pro laickou veřejnost, nýbrž pro profesionály. Uvedl, že za předpokladu, že je označení KWAS pro spotřebitele příznačným a jednoznačně identifikujícím tento výrobek, pak u něho nedojde k záměně účastníků a jejich produkce. V případě, že by toto označení však nebylo příznačným pro určitý výrobek, pak by postavení žalobce i žalovaného bylo stejné, neboť obě označení by působila klamavě. Za této situace by bylo vyloučeno přiznat žalobci právo na ochranu před nekalou soutěží, neboť on sám by jednal nekalosoutěžně. Odvolací soud se vyjádřil i k možnému řešení sporu v případě, kdy by výrobek žalovaného byl skutečným kvasem, dle shora vymezené definice. V tomto případě by bylo vyloučeno, aby se majitel ochranné známky úspěšně domáhal zákazu tohoto označení. Pokud jde o otázku rozsahu nemajetkové újmy, zde konstatoval, že ji nelze odvodit z poklesu prodejnosti žalobce, tak jak to učinil soud prvního stupně, neboť ten není přímo úměrný snížení pověsti podniku. Úspěšný vstup dalšího soutěžitele na trh s sebou nutně nese pokles prodejnosti konkurenčních výrobků. Odvolací soud tak z výše uvedených důvodů nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zamítl. 36

5.1.4 „Elektroměrové rozvaděče“113 Žalobkyně, společnost s ručením omezeným, která vyráběla elektroměrové rozvaděče pod obchodními názvy PER 1, PER 2 a PER 3 samostatně, nebo v kombinaci s PP a PPS, se domáhala soudní ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání žalované akciové společnosti, která využívala stejného značení, a když přešla na jiné (R 112/NV 7, R 212/NV 7 a další), vyrozuměla o tom své odběratele prostřednictvím dopisů, katalogů atd. Ani u Krajského soudu v Plzni, ani u Vrchního soudu v Praze však žaloba neuspěla, proto podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten se však se závěry odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, ztotožnil a dovolání následně odmítl. Jak Krajský soud v Plzni, tak Vrchní soud v Praze správně uzavřeli, že ačkoliv existoval mezi stranami soutěžní vztah, nedošlo ze strany žalované k jednání, ve kterém by bylo možno spatřovat rozpor s dobrými mravy soutěže jako jedné z podmínek naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže dle § 44 odst. 1 Obchodního zákoníku. Nelze tak dovodit ani naplnění podmínek skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny dle § 47 Obchodního zákoníku, neboť výše uvedená označení nebyla pro žalobkyni charakteristická; nebyla tedy v podvědomí veřejnosti jednoznačně spojována právě s žalobkyní, respektive nebyla pro ni příznačná. Ze skutkových zjištění současně vyplynulo, že jde v tomto případě o označení typu elektroměrového rozvaděče, nikoliv tedy obchodní název. Nejvyšší soud tak uzavřel případ, i s odkazem na názory odborné veřejnosti,114 konstatováním, že označení, které je svým významem předmětem obecného užívání a není individuálním označením výrobků konkrétního soutěžitele, nemůže být předmětem ochrany z titulu nekalé soutěže. 5.1.5 „MISS“115 Na straně žalobce se společnost A. P. K. s.r.o., která organizuje a propaguje od roku 1995 soutěž krásy pod názvem Miss České republiky (od roku 1996 je rovněž vlastníkem kombinované ochranné známky „Miss České republiky“), a její prezident domáhali ochrany před nekalosoutěžním jednáním žalovaných (společnosti M. M. s.r.o., která od roku 2004 propaguje a organizuje rovněž soutěž krásy pod názvem Česká Miss, Mgr. M. M. - K., která je její ředitelkou a společnosti Č. M. s.r.o., která podala přihlášku slovní a kombinované

113

ONDREJOVÁ, D. Generální klauzule nekalé soutěže v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, Soudní rozhledy, 4/2009. 114 ŠTENGROVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha : C. H. BECK, 2004, s. 137. 115 K ochraně druhového a generického označení proti nekalosoutěžnímu jednání. [online], vydáno 24. 3. 2009 [citováno dne 19. 5. 2010] Dostupné z: ).

37

ochranné známky „Česká Miss“). Ani u Městského soudu v Praze, který rozhodoval v prvním stupni, ani u Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, však jejich žaloba neuspěla. Žalobci se následně obrátili včasným dovoláním na Nejvyšší soud. Dle dovolatelů je otázkou zásadního právního významu, zda „název podniku, výrobku nebo služby, jakož i označení firmy, složený ze dvou nebo více slov, která sama o sobě jsou obecná a nemají rozlišovací schopnost, za současného dlouhodobého užívání v hospodářské soutěži, může nabýt rozlišovací schopnost a stát se způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání“.116 Za podstatu nekalosoutěžního jednání žalovaných považují použití téměř stejného označení pro pořádání stejné soutěže. Nebezpečí újmy vidí zejména ve snížení reklamní a marketingové hodnoty jejich podniku, pro který získali na území České republiky věhlas a proslulost. Nejvyšší soud k této otázce odkazuje na právní názor zastávaný v odborné literatuře117, dle kterého druhové označení zpravidla postrádá právní ochranu, což však nevylučuje, aby se takové zcela generické označení stalo pro určitý podnik natolik příznačné, že je s ním v zákaznických kruzích nepochybně spjato. V hospodářské soutěži tak může nastat situace, kdy bude ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání požívat i označení, které je svým významem předmětem obecného užívání, a to za podmínky, že se toto označení stalo pro podnik, výrobky atd. příznačným. Výše zmíněné však dle názoru Nejvyššího soudu nelze aplikovat na tento případ, protože označení „miss“ ani ve spojení s označením státu není zvláštním označením ve smyslu ustanovení § 47 písm. b) Obchodního zákoníku, ale pouze obecně chápaným označením pro vítězku soutěží krásy nebo pro soutěž samotnou. Nejvyšší soud dal za pravdu žalovaným, i pokud jde o tvrzení, že výraz „miss“ získal druhotnou rozlišovací schopnost ve vztahu k původnímu jazykovému významu nikoliv díky soutěži žalobců, ale zejména díky mezinárodním soutěžím. Nejvyšší soud následně dovolání jako nedůvodné zamítl.

5.2 Zhodnocení judikatury Výše popsané judikáty byly vybírány s cílem přiblížit se co nejvíce rozhodovací linii anglických soudů. Protože se mi ale v databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive vrchních soudů nepodařilo nalézt žádný případ, který by jim plně odpovídal, popsala jsem ty, o kterých se domnívám, že se tomuto tématu alespoň v určitých aspektech blíží. 116

Citováno z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007, ASPI [databáze]: ASPI verze 12+. [citováno dne 2. 6. 2010]. 117 MUNKOVÁ, I. Právo proti nekalé soutěži. Praha: C. H. Beck. 3. vydání. 2008. s. 75.

38

První dvě rozhodnutí jsou z období meziválečného. Spor o papírové koberce značky Chepa jsem vybrala z následujících důvodů. Nejvyšší soud zde poukázal na vztah právní úpravy nekalé soutěže a práva duševního vlastnictví, zde konkrétně patentového práva, kde konstatoval, že případ je třeba posuzovat pouze z hlediska nekalé soutěže (stejně tak i ve vybraných případech anglického práva stojí otázka známkoprávní ochrany stranou). K jednání žalovaného uvedl, že využívání cizí myšlenky k neoprávněnému prospěchu je v rozporu s dobrými mravy, a navíc, což považuji za podstatné, je způsobilé přivodit žalobci újmu v podobě znehodnocení dobrého jména jeho zboží (originální papírové koberce byly kvalitnější než prodávané napodobeniny). Druhým zmiňovaným případem byla pře o umělou karlovarskou sůl. Zde mě nejvíce zaujal dotaz žalovaného, zda je označení „umělá karlovarská sůl“ způsobilé vzbudit nesprávnou domněnku o jakosti a účincích této soli. Nejvyšší soud odpověděl kladně a dodal navíc, že za předpokladu, že průměrný zákazník nepozná rozdíl mezi pravou a umělou karlovarskou solí a současně umělá sůl nemá stejné účinky jako sůl pravá, ztratí k ní důvěru a dobrá pověst pravé soli bude poškozena. Oba dva judikáty tak poukazují na to, že lehce zaměnitelný konkurenční výrobek, který je vyráběn v horší kvalitě, s sebou nese nebezpečí zhoršení dobré pověsti původního výrobce. Další judikáty jsou pak ze současnosti, respektive nedávné minulosti. Rozhodnutí „KVAS versus KWAS“ je odbornou literaturou citováno nejčastěji ve spojitosti s otázkou přiměřeného zadostiučinění118, ale pro účely této práce bylo vybráno z jiných důvodů. Obě označení (KVAS i KWAS) byla Nejvyšším soudem označeny za klamavá, neboť se ani v jednom případě nejednalo o „skutečný“ kvas, ale pouze o chemický koncentrát s podobnými účinky. Přičemž označení KWAS používané žalovaným bylo dle názoru soudu možné považovat za klamavé minimálně po dobu, než se stalo pro tohoto výrobce příznačným, tedy získalo povahu označení, které je pro spotřebitele jednoznačně spjato s konkrétním druhem a vlastnostmi určitého výrobku. Otázkou tedy je, zda se i klamavé označení může stát během času příznačným pro určitý podnik a zda v návaznosti na to ztratí ostatní možnost domáhat se proti takovému označení ochrany z titulu nekalé soutěže. Domnívám se, že takovýto vývoj je možný. Rozhodnutí „Elektroměrové rozvaděče“ a „Miss“ jsem do práce zařadila s ohledem na otázku ochrany druhových označení ve sporech nekalé soutěže. V prvním rozhodnutí Nejvyšší soud potvrdil široce zastávaný názor, podle kterého označení, které je svým 118

Například ONDREJOVÁ, D. Přiměřené zadostiučinění ve sporech z nekalé soutěže a meze jeho uplatnění. In Dny práva – 2009- Days of Law. [online] Brno: Masarykova univerzita, 2009. [citováno dne 7. 6. 2010] s. 3. Dostupné z: .

39

významem předmětem obecného užívání, nemůže být předmětem ochrany z titulu nekalé soutěže. Výjimkou, kterou potvrdil Nejvyšší soud v druhém zmiňovaném případě, je, pokud se takovéto označení stane pro určitý podnik příznačným. V těchto posledních dvou případech si žalobce snažil nárokovat takovéto druhové označení pro sebe a prostřednictvím práva nekalé soutěže se snažil vyloučit z jeho užívání jiného soutěžitele. V tomto ohledu pak podstatnou roli hrál fakt, zda bylo možné takovéto označení považovat pro něj za příznačné, či nikoliv. Podle mého názoru však za zcela jinou rovinu ochrany druhových označení lze považovat situace, kdy cílem výrobce není „rezervovat“ si takovéto označení pro sebe, ale snaha ochránit ho před „nepoctivými výrobci“. V tomto ohledu se domnívám, že kdyby se i u nás, podobně jako v Anglii, začala prodávat „VODKAT“, která neodpovídá kvalitě skutečné vodky, měl by kterýkoliv z „poctivých“ výrobců vodky možnost domáhat se soudní cestou ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, neboť takovéto jednání, podle mého názoru, odporuje dobrým mravům soutěže.119 Domnívám se, že by se takovéto jednání dalo (jak naznačuje i rozhodnutí „KVAS versus KWAS“) podřadit zejména pod skutkovou podstatu klamavého označení služeb, neboť je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost. Za spornou považuji otázku podřazení tohoto jednání pod skutkovou podstatu vyvolání nebezpečí záměny, protože zde je vyžadováno, aby takovéto označení bylo způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s jiným konkrétním soutěžitelem.120 To samé platí do jisté míry i o skutkové podstatě parazitování na pověsti, kde zákon mluví o parazitování na výrobcích jiného soutěžitele. I když v tomto případě se domnívám, že by bylo možné 119

K podpoře tohoto tvrzení lze odkázat i na Případovou studii Ekologického právního servisu (dále jen EPS) ke sporu o „Bio“ jogurt od Danone. V tomto případě společnost Danone a. s. prodávala pod označením „bio“ jogurt, který byl produktem nikoliv ekologického, ale konvenčního zemědělství. Ekologický právní servis považoval toto označení za způsobilé vyvolat ve spotřebiteli mylnou domněnku, že produkt vykazuje zvláštní charakteristické znaky a původ. Dle právního posouzení EPS lze toto jednání kvalifikovat jako parazitování na pověsti ostatních bio výrobků (§ 48 obchodního zákoníku), vyvolání nebezpečí záměny s těmito výrobky (§ 47 obchodního zákoníku) a klamavé označení služeb (§ 46 obchodního zákoníku). (FRANC, P. Případová studie Ekologického právního servisu. „BIO“ jogurt od Danone. [online] [citováno dne 20. 6. 2010] Dostupné z: ). Soudní řízení proti společnosti Danone a. s. (zahájené v roce 1999) bylo uzavřeno smírně v roce 2006. Společnost Danone, a. s. zveřejnila v souladu s usnesením Vrchního soudu v Praze své politování nad tím, že používala na svých jogurtech značku „bio“, přestože nepocházely ze systému ekologického zemědělství (čímž mohla klamat spotřebitele). Omluva je součástí smírného řešení sporu, který navrhla společnost Danone, a. s. v průběhu odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze, poté, co se odvolala proti rozsudku Městského soudu v Praze, který ji odsoudil k omluvě za protiprávní postup. (Ekologický právní servis. Současné a nedávné případy. [online] [citováno dne 20. 6. 2010] Dostupné z: ). 120 Např. D. Hendrych, uvádí že „zaměnitelnost označení výrobků nebo výkonů lze vztahovat pouze k označení, které dostatečně individualizuje určitý výrobek, nevztahuje se na označení druhové nebo obecné.“ (HENDRYCH, D. Právnický slovník. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 1459s.)

40

využít extenzivního výkladu, protože tímto jednáním parazituje na dobré pověsti ne jednoho, ale všech „poctivých“ soutěžitelů. V této souvislosti mluví P. Hajn o parazitování na druzích výrobků, respektive na celých hospodářských odvětvích121.

121

HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : (o právní úpravě nekalé soutěže). 1. vyd. Praha : Linde, 1995. s. 76-77.

41

6. Právo Evropské unie Zatímco ochrana hospodářské soutěže představuje jeden z hlavních pilířů fungování společného trhu a spoluvytváří tak v ustanoveních čl. 101 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie122 základní předmět úpravy primárního práva123, odkaz na právo nekalé soutěže zde nenalezneme. Neznamená to však, že by nekalá soutěž stála stranou zájmu evropského práva. Nekalá soutěž, respektive jednotlivé její aspekty, jsou upraveny zejména prostřednictvím sekundárního práva, přičemž mezi nejvýznamnější lze zařadit Směrnici o klamavé a srovnávací reklamě124 a Směrnici o nekalých obchodních praktikách125. Nelze nicméně vyloučit ani vliv některých ustanovení primárního práva, zejména pak ustanovení článků 34, 35 a 36 Smlouvy o fungování Evropské unie126, které se týkají volného pohybu zboží a které tvoří jeden z pevných bodů evropského práva proti nekalé soutěži.127 Rovněž pokud jde o téma označování zboží (respektive potravin), i jemu je věnována na evropské úrovni zvláštní pozornost, o čemž svědčí i velké množství sekundárních právních předpisů, které byly v této oblasti přijaty. Příkladem mohou být Směrnice o harmonizaci předpisů členských států týkajících se označování, prezentace a reklamy u potravin128, Nařízení o ekologické produkci a označování ekologických produktů129 nebo Nařízení o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin130 a mnohé další.131

122

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie, úřední věstník C 83 ze dne 30. 3. 2010, dále jen Smlouva o fungování Evropské unie. Před vstupem Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (úřední věstník C 306 ze dne 17. prosince 2007) byla ochrana hospodářské soutěže upravena v ustanoveních čl. 81 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství. 123 TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P. et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 534. 124 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě, dále jen Směrnice o klamavé a srovnávací reklamě. 125 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. 126 Bývalé články 28, 29 a 30 Smlouvy o založení Evropského společenství. 127 HAJN, P. Právo proti nekalé soutěži v Evropské unii a v České republice. In Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26. 9. 2006. Brno : Masarykova univerzita, 2006, s. 253 – 268. 128 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy. 129 Nařízení Rady (ES) č. 834/2007 ze dne 28. června 2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů. 130 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin. 131 Informační centrum bezpečnosti potravin SUKOVÁ, I. Seznam potravinářských předpisů ES – 1. část [online]. Vydáno 25. 1. 2010 [citováno dne 20. 6. 2010]. Dostupné z: < http://www.bezpecnostpotravin.cz/Index.aspx?ch=551&typ=1&val=67847&ids=0>.

42

6.1 Vybraná judikatura Vybraná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie132 kopírují výše uvedené právní oblasti. První dvě rozhodnutí se vztahují k volnému pohybu osob, následuje rozhodnutí z oblasti označování potravin a poslední rozhodnutí vykládá Směrnici o klamavé a srovnávací reklamě, přičemž se zároveň všechna dotýkají problému zneužívání druhových označení. 6.1.1 „Klinická kosmetika“133 Na straně žalované stály společnosti Clinique Laboratories SNC a Estée Lauder Cosmetics GmbH, které od roku 1972 prodávaly ve Spolkové republice Německo kosmetiku pod názvem „Linique“. Protože však v ostatních zemích byla tato kosmetika prodávána pod značkou „Clinique“, bylo z finančních důvodů (náklady na reklamu a balení) rozhodnuto, že se tomu přizpůsobí i zboží pro německý trh, a kosmetika se tak i zde začala prodávat pod touto značkou. Proti tomu však vystoupilo obchodní sdružení Verband Sozialer Wettbewerb eV, které uvedené jednání považovalo za v rozporu s §3 „starého UWG“ a § 27 LMBG, neboť ve spotřebiteli vyvolává klamavý dojem, že uvedené produkty mají léčivé účinky. Spor se dostal k Zemskému soudu v Berlíně, který dospěl k názoru, že je třeba vzít v úvahu zejména argument žalovaných společností, které uvedly, že by případný zákaz takového označení mohl být považován za nezákonné omezení obchodu uvnitř Společenství. Proto se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, jestli „je třeba vykládat články 30 a 36 Smlouvy o EHS134 tak, že brání aplikaci ustanovení vnitrostátních právních předpisů o nekalé soutěži, podle něhož může být dovoz a prodej kosmetického prostředku, jenž je zákonně vyráběn, případně zákonně prodáván v jiné evropské zemi, zakázán z toho důvodu, že spotřebitelé by byli uváděni v omyl názvem prostředku - Clinique – neboť by jej považovali za léčivý prostředek, jestliže je takový prostředek pod tímto názvem zákonně prodáván v dalších zemích Evropského společenství bez jakýchkoli námitek?“135 Soudní dvůr konstatoval, že by takové opatření, které by vedlo ke zvýšeným nákladům na balení a reklamu, skutečně mohlo mít vliv na volný obchod. Zásadní otázkou ovšem je, 132

Dále jen „Soudní dvůr“. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. února 1994, sp. zn. C-315/92 ve věci Verband Sozialer Wettbewerb eV vs. Clinique Laboratoires SNC a Estée Lauder Cosmetics GmbH., dále jen „Klinická kosmetika“ Úřad průmyslového vlastnictví. Databáze správních a soudních rozhodnutí. [online] vytvořeno dne 21. 6. 2010, [citováno dne 17. 6. 2010] Dostupné z:< https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase?caseID=11142>. 134 Nynější články 34 a 36 Smlouvy o fungování Evropské unie. 135 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. února 1994, sp. zn. C-315/92 ve věci Verband Sozialer Wettbewerb eV vs. Clinique Laboratoires SNC a Estée Lauder Cosmetics GmbH., dále jen „Klinická kosmetika“ (Úřad průmyslového vlastnictví. Databáze správních a soudních rozhodnutí. [online] vytvořeno dne 21. 6. 2010, [citováno dne 17. 6. 2010] s. 3, Dostupné z:< https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase?caseID=11142>). 133

43

zdali lze takové omezení odůvodnit ochranou spotřebitelů nebo lidského zdraví, přičemž je třeba vyjít z informací uvedených v předkládaném rozhodnutí. Evropský soudní dvůr k této otázce uvedl, že zejména s ohledem na to, že se tyto výrobky prodávají výhradně v parfumériích, nikoliv v lékárnách, a nikdy nebyly prezentovány jako léčivé prostředky, se nezdá tento zákaz nutným pro ochranu spotřebitelů a lidského zdraví. Taková opatření musí být v souladu se zásadou úměrnosti. Evropský soudní dvůr i s ohledem na výše uvedené skutečnosti odpověděl, že „Články 30 a 36 Smlouvy o EHS a článek 6 odst. 2 směrnice Rady č. 76/768/EHS ze dne 27. července 1976, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků, je třeba vykládat tak, že vylučují vnitrostátní opatření zakazující dovoz a prodej výrobku zatříděného a prezentovaného jako kosmetický prostředek z toho důvodu, že výrobek nese název „Clinique“.“136 6.1.2 „Lifting-Creme“137 Žalovaná společnost Lancaster Group GmbH prodávala na německém trhu zpevňující pleťový krém pod označením „Monteil Firming Action Lifting Extreme Creme“. Proti tomu se, tentokrát v roli žalobce, ohradila společnost Estée Lauder Cosmetics GmbH&Co. OHG, která považovala označení „Lifting“ za klamavé, neboť dle jejího názoru vzbuzuje ve spotřebiteli nesprávný dojem, že krém má stejné, respektive srovnatelné dlouhodobé účinky jako operativní lifting pleti, což je v rozporu jak s § 3 „starého“ UWG a § 27 odst. 1 LMBG, tak se Směrnicí č. 76/768138. Z tohoto důvodu se u soudu domáhala, aby byla žalované společnosti uložena povinnost zdržet se užívání takového označení. Společnost Lancaster Group GmbH sice připustila, že účinky jejího krému neodpovídají z dlouhodobého hlediska operativnímu liftingu pleti, nicméně upozorňovala na to, že určité zpevňující schopnosti krém má. U soudu se pak po vzoru výše uvedeného případu odvolávala zejména na články 30 a 36 Smlouvy o založení Evropského společenství139, přičemž argumentovala, že neexistuje žádné ospravedlnění pro náklady, které by jí v souvislosti se změnou označení zboží pro německý trh vznikly (zatímco v jiných členských státech změna označení požadována není).

136

Tamtéž, s. 5. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. ledna 2000, sp. zn. C–220/98 ve věci Estée Lauder Cosmetics GmbH & Co. OHG vs. Lancaster Group GmbH, dále jen „Lifting-Creme“ (Úřad průmyslového vlastnictví. Databáze správních a soudních rozhodnutí. [online] vytvořeno dne 21. 6. 2010, [citováno dne 17. 6. 2010] Dostupné z: ). 138 Směrnice Rady 76/768/EHS ze dne 27. července 1976 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků technickému pokroku. 139 Dále jen „Smlouva o ES“. 137

44

Zemský soud v Kolíně dovodil, že by takové označení mohlo být skutečně v rozporu zejména s ustanovením zákona § 27 odst. 1 LMBG, přičemž vyšel zejména z rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 12. 12. 1996 ohledně přípustnosti označení výrobku „Horphag Lifting Creme“. S ohledem na namítané možné porušení článků 30 a 36 Smlouvy o založení ES se však obdobně jako v předchozím případě rozhodl řízení přerušit a vznést k Evropskému soudnímu dvoru následující otázku: „Je nutno vykládat články 30 a 36 Smlouvy o ES a/nebo článek 6 odst. 3 směrnice Rady č. 76/768/EHS z 27. července 1976, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků, tak, že vylučují zákaz aplikace vnitrostátní legislativy o nečestné (lépe nekalé – pozn. autora) soutěži, která umožňuje (zakázat – pozn. autora) dovoz a distribuci kosmetických prostředků zákonně vyráběných nebo distribuovaných v členském státě Evropské unie, z toho důvodu, že spotřebitelé budou uváděni v omyl slovem lifting v názvu, které uvádí účinek produktu, tak, že budou předpokládat, že jde o trvalý účinek, pokud tento produkt je distribuován se stejným označením své účinnosti na balení zákonně a bez napadení v dalších zemích Evropské unie?“ 140 Evropský soudní dvůr odpověděl, že výše uvedená ustanovení nevylučují použití takové vnitrostátní legislativy v případech, kdy průměrně běžně informovaný, přiměřeně vnímavý a obezřetný spotřebitel je tímto názvem uváděn v omyl a věří tomu, že v sobě produkt zahrnuje vlastnosti, které nemá. „Je na vnitrostátním soudu, aby rozhodl s ohledem na předpokládané očekávání průměrného zákazníka, zda je název zavádějící. Právo Společenství nebrání vnitrostátnímu soudu, pokud čelí určitým obtížím při rozhodování, zda je předmětný název zavádějící, v zadání průzkumu veřejného mínění v souladu s vnitrostátním právem nebo ve vypracování znaleckého posudku za účelem vyjasnění.“141 6.1.3 „D'arbo naturrein“142 Rakouská společnost Darbo vyráběla jahodový džem, který dále prodávala v Rakousku a Německu pod označením „d'arbo naturrein“ (d'arbo čistě přírodní). Na etiketě bylo pak uvedeno přibližně následující: „V roce 1879 začala rodina Darbo s produkcí džemu. Dodnes jsou džemy D'arbo připravovány podle dochované tyrolské receptury. Jsou opatrně

140

Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. ledna 2000, sp. zn. C–220/98 ve věci Estée Lauder Cosmetics GmbH & Co. OHG vs. Lancaster Group GmbH . (Úřad průmyslového vlastnictví. Databáze správních a soudních rozhodnutí. [online] vytvořeno dne 21. 6. 2010, [citováno dne 17. 6. 2010] s. 4 Dostupné z: ). 141 Tamtéž, s. 5. 142 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. C-465/98 ve věci Verein gegen Unwesen in Handel und Gewerbe Köln eV vs. Adolf Darbo AG [online] [citováno dne 18. 6. 2010] Dostupný: .

45

zahřívány a míchány. Tak zůstávají hodnotné vitamíny a přírodní aroma ovoce zachovány. Zahradní jahody. Džem speciální kvality. Vyrobený minimálně z 50 g ovoce na 100g. Celkový obsah cukru 60g na 100g. Po otevření uchovejte v chladu. Přísady: jahody, cukr, koncentrát z citronové šťávy, želatinační prostředek pectin.“ Proti tomuto jednání podal Spolek proti nešvarům v obchodě a řemeslu žalobu k Zemskému soudu v Kolíně nad Rýnem, neboť považoval nápis „naturrein“ zejména s ohledem na přítomnost želatinačního prostředku za klamavé označení, které je v rozporu s ustanovením §17 odst. 4 a 5 LMBG. Zemský soud však jeho návrh zamítl, spor se následně dostal k Vrchnímu zemskému soudu v Kolíně nad Rýnem. Vrchní zemský soud řízení přerušil a vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, v níž chtěl vědět, jestli článek 2 odst. 1 písm. a bod i Směrnice Rady č. 79/112/EHS, o označování, úpravě a propagaci potravin brání používání označení „naturrein“ pro produkt s tímto složením (při rozboru bylo zjištěno, že výrobek obsahuje rovněž stopové množství olova, kadmia a dalších prvků). Soudní dvůr Evropské unie odpověděl, že tato ustanovení směrnice nebrání používání označení „naturrein“ pro jahodový džem, který obsahuje želatinační prostředek pectin a stopová množství olova, kadmia a dalších prvků, při čemž v odůvodnění mimo jiné uvedl, že „u potravin si tzv. průměrný spotřebitel utvoří svou představu o obsahu výrobku podle „složení výrobku“ uvedeného na obalu. Samotný nápis „čistě přírodní“ na etiketě nemůže na průměrně informovaného, pozorného a chápavého spotřebitele působit klamavě v tom smyslu, že marmeláda neobsahuje želírovací prostředek pektin, pokud je toto řádně uvedeno ve „složení výrobku“.“143 6.1.4 „Malheu Brut Réserve“144 Žalovaná společnost De Landtsheer Emmanuel SA vyrábí a prodává na belgickém trhu několik druhů piva pod značkou Malheur. V roce 2001 uvedla na trh pivo s označením „Malheu Brut Réserve“, jehož výrobní postup je založen na technologii výroby šumivého vína. V propagaci výrobku společnost použila výrazy jako „BRUT RÉSERVE“ atd. Prostřednictvím výrazu „Champagnebier“ se pak snažila zdůraznit, že pivo je vyrobené na základě

„méthode

Champagnebier“

(šampaňské

metody),

přičemž

odkazovala

na charakteristické vlastnosti šumivých vín, zejména šampaňského. 143

KUBÁČ, Radovan. Právní úprava nekalé soutěže se zaměřením na klamavou a srovnávací reklamu v Německu, Rakousku a na Slovensku a porovnání s českou úpravou. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 16, s. 583. 144 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. C-381/05 ve věci De Landtsheer Emmanuel SA v. Comité Interprofessionnel du Vin de Champagne, Veuve Clicquot Ponsardin SA [online] [citováno dne 17. 6. 2010] Dostupné z: .

46

Proti tomuto jednání vystoupily Comité Interprofessionnel du Vin de Champagne a Veuve Clicquot Ponsardin SA, které podaly žalobu k belgickému Obchodnímu soudu v Nivelles, neboť toto jednání považují jak za klamavé označení, tak i za srovnávací reklamu. Soud v prvním stupni žalobě vyhověl, pokud jde o užívání názvu „Méthode traditionnelle“, označení původu „Champagne“, údaje o místu původu „Reims-France“, odkazů na vinaře v Remeši a Éparnay a na způsob výroby šampaňského. Soud však zamítl požadavek žalobců, aby společnost přestala používat také označení „Brut“, „Réserve“, „Brut Réserve“ a „La première bière BRUT au monde“. Proti tomuto rozhodnutí se obě strany odvolaly k odvolacímu soudu v Bruselu, který považoval za nezbytný pro vyřešení sporu výklad směrnice o klamavé a srovnávací reklamě. Z tohoto důvodu řízení přerušil a položil Evropskému soudnímu dvoru několik otázek, přičemž z hlediska otázky možné ochrany druhových označení je nejdůležitější hned ta první, kde se odvolací soud dotazuje, zda definice srovnávací reklamy pokrývá i „reklamní sdělení, ve kterých zadavatel reklamy odkazuje pouze na druh výrobku, v tom smyslu, že by v tomto případě bylo namístě mít za to, že takové sdělení odkazuje na všechny podniky nabízející tento druh výrobku a že každý z nich může tvrdit, že byl reklamou identifikován?“ 145 Evropský soudní dvůr k této otázce uvedl, že samotná skutečnost, že reklamní sdělení odkazuje pouze na druh výrobků, neumožňuje vyloučit toto sdělení a priori z působnosti směrnice, přičemž není relevantní, že takový odkaz může umožnit identifikaci několika soutěžitelů. S ohledem na tyto a další důvody proto odpověděl, že „čl. 2 bod 2a směrnice (podle nějž se "srovnávací reklamou" rozumí každá reklama, která výslovně nebo nepřímo označuje soutěžitele nebo zboží či služby nabízené soutěžitelem – pozn. autora) musí být vykládán v tom smyslu, že odkaz na druh výrobků, a nikoliv na určitý podnik nebo výrobek, v reklamním sdělení lze považovat za srovnávací reklamu, pokud umožňuje poznat, že se uvedené sdělení vztahuje konkrétně na tento podnik nebo na zboží či služby, které nabízí. Okolnost, že jako ty, na něž se vztahuje reklamní sdělení, lze identifikovat několik soutěžitelů zadavatele reklamy nebo zboží či služby, které nabízejí, není relevantní pro určení toho, že reklama má srovnávací charakter.“146

6.2 Zhodnocení judikatury Jak již bylo řečeno v úvodu práce, všechny vybrané země jsou členskými státy Evropské unie. Je tedy logické, aby za výkladem o jednotlivých národních úpravách a jejich 145 146

Tamtéž, odst. 13. Tamtéž, odst. 73.

47

judikatuře byl věnován prostoru evropskému právu, zejména pak rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie, jehož významným posláním je i zajištění jednotného výkladu a jednotné aplikace práva Evropského společenství národními soudy.147 První dvě vybraná rozhodnutí řeší střet národních úprav nekalé soutěže a čl. 34, 35 a 36 Smlouvy o fungování EU. Ačkoliv jsou si tyto dva případy skutkově velmi podobné148, Soudní dvůr Evropské unie zaujal k jejich řešení rozdílná stanoviska. V prvním případě „Klinická kosmetika“ z roku 1994 Soudní dvůr jasně konstatoval, že takové vnitrostátní opatření, které by zakazovalo dovoz a prodej výrobku pod označením „Clinique“, je neslučitelné s výše uvedenými ustanoveními o zákazu množstevního omezení dovozu, vývozu a veškerých opatření s rovnocenným účinkem, v druhém případě z roku 2000 však již formuloval svoji odpověď poněkud zdrženlivěji. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr konstatoval, že výše uvedená ustanovení nevylučují použití takové vnitrostátní legislativy, která zamezuje dovozu a marketingu kosmetiky, v jejímž názvu se objevuje slovo „lifting“, za předpokladu, že je průměrný spotřebitel uváděn tímto označením v omyl, přičemž záleží na posouzení vnitrostátního soudu, aby rozhodl, zda je název skutečně zavádějící. Je tak otázkou, zda evropské právo prostřednictvím interpretace článků 34, 35, a 36 Smlouvy o fungování EU vlastně nezvýhodňuje velké nadnárodní společnosti, které prodávají své výrobky napříč členskými státy, a které si tak mohou dovolit v označování a propagaci svých výrobků více než regionální výrobci. Zde se domnívám, že hrozí nebezpečí upozaďování zájmu na ochraně před nekalou soutěží na úkor volného obchodu. Třetí vybraný případ „D'arbo naturrein“ souvisí s politikou Evropské unie v oblasti bezpečnosti potravin. Předmětem sporu se zde stalo označení „naturrein“ (čistě přírodní), o kterém se Vrchní soud v Kolíně nad Rýnem domníval, že může být v rozporu se Směrnicí o označování, úpravě a propagaci potravin. Rozhodnutí Soudního dvora, které následovalo, lze označit za poměrně příznačné. Podle jeho posouzení uvedená směrnice používání takového označení nebrání, neboť jeho možná způsobilost oklamat spotřebitele je vyloučena uvedením složení výrobku, které si průměrný spotřebitel přečte. V tomto ohledu je třeba upozornit na to, že se jedná o poměrně častou praxi, kdy Soudní dvůr prohlásí zákaz některého označení výrobku za neplatný s odkazem na skutečnost, že klamavosti označení je možné se vyvarovat uvedením informací o složení zboží.149

147

TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. vyd. Praha : Linde, 2006. s. 50. Zajímavou okolností je, že v obou, skutkově velmi podobných, sporech figuruje společnost Estée Lauder Cosmetics GmbH, v prvním případě jako žalovaná, o 6 let později již na straně žalobce. 149 HARTE-BAVENDAMM, H., HENNING- BODEWIG, F., AHRENS, H. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (UWG) : mit Preisangabenverordnung : Kommentar. 1. vyd. München : Verlag C. H. Beck, 2004. s. 1113. 148

48

Dalším takovým dobrým příkladem může být rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-12/00 a C-14/00, Komise v. Španělsko a Itálie, ze dne 16. ledna 2003. Spor se týkal čokolády vyráběné v některých členských zeních, která mimo minimálního podílu kakaového másla, stanoveného Směrnicí 73/241/EHS, obsahovala i určité procento jiných rostlinných tuků. Jak Španělsko, tak Itálie zakázaly prodej tohoto výrobku pod označením „čokoláda“, přičemž požadovaly, aby byl nadále označován jako „čokoládová náhražka“. V tomto případě Soudní dvůr rovněž konstatoval, že považuje za postačující, jsou-li spotřebitelé dostatečně informováni o obsahu těchto tuků na obalu výrobku, neboť jejich přítomnost v čokoládě nemění podstatně její povahu. Španělské a Italské předpisy tak byly označeny za disproporční, a tudíž porušující princip svobody pohybu zboží.150 Tyto dva případy, podle mého názoru, potvrzují výše vyslovenou domněnku, že Soudní dvůr dává při rozhodování přednost zájmu na volném pohybu zboží před ochranou proti nekalé soutěži, respektive před ochranou proti klamavému označení zboží. V posledním vybraném případě se opět setkáváme s označením „Champagne“ v „hlavní roli“. V tomto sporu byl vznesen k Soudnímu dvoru dotaz, zda lze pod srovnávací reklamu podřadit i propagaci zboží prostřednictvím odkazu na druh zboží, nikoliv na konkrétní výrobek. Soudní dvůr zde zcela logicky dovodil, že i takovýto odkaz lze považovat za srovnávací reklamu.

150

Parlamentní institut. Výběr pro evropskou integraci. [online] [citováno dne 19. 6. 2010] Dostupné z: <www.psp.cz/kps/pi/doc_eu_03_01.doc>. s. 7.

49

7. Závěr Cílem práce bylo podat základní přehled o rozhodovací praxi vybraných evropských soudů a Soudního dvora Evropské unie (v rámci blíže zvolené oblasti zneužívání klamavých druhových označení) a na jeho základě pak ověřit podobnost přístupu českých a německých soudů a odlišnost přístupu anglického. V tomto ohledu považuji za nejvýznamnější následující srovnání a závěry: 1. Proti klamavým druhovým označením se lze jak v Anglii, tak i v Německu bránit prostřednictvím práva nekalé soutěže. V Anglii lze toto jednání podřadit pod občanskoprávní delikt neoprávněného označování. V rámci německého práva lze takové jednání kvalifikovat jako jednání nekalé, přičemž zařadit ho lze zejména pod klamavou reklamu dle § 5 „nového“ UWG. Pokud jde o Českou republiku, zde je odpověď složitější, protože se mi nepodařilo nalézt rozhodnutí, které by takový závěr zcela potvrzovalo nebo vyvracelo. Domnívám se však, že jednání zneužívající druhových označení lze v kontextu českého práva označit za rozpor s dobrými mravy soutěže. Dále se domnívám, že je možné podřadit ho zejména pod ustanovení § 46 (klamavé označení zboží a služeb) a § 48 (parazitování na pověsti) obchodního zákoníku, za spornou považuji otázku podřazení pod § 47 obchodního zákoníku (vyvolání nebezpečí záměny), zcela stranou byla ponechána otázka aplikace skutkové podstaty klamavé reklamy (§ 45 obchodního zákoníku). Pouze pro úplnost, pokud jde o anglické právo, to v podmínkách pro úspěšnou žalobu pro delikt neoprávněného označování žádný nekalosoutěžní morální imperativ (rozpor s dobrými mravy soutěže, nekalost jednání) v tomto smyslu neobsahuje. 2. Anglické soudy v průběhu let vytvořily specifický druh škody, jehož podstatou je „rozředění“ specifického označení. Mimo anglické právo se tento termín objevuje například i v právu německém, významnou odlišností však je, že německá právní teorie ho váže k ochraně známých obchodních označení, zatímco v případě anglického práva se mluví o „rozředění“ specifických označení, kterými mohou být i druhové názvy, např. vodka. Pokud jde o vybraná česká rozhodnutí, zde jsem se s tímto pojmem nesetkala. 3. Zajímavá je rovněž otázka posuzování klamavosti dotčeného označení. Jak anglické, tak i německé soudy se shodují v tom, že označení, které by bylo samo o sobě klamavé, může za určitých podmínek (při poskytnutí náležitých informací o složení a dalších vlastnostech) klamavý charakter ztratit. Fakt, že se v tomto ohledu soudy shodují, přisuzuji zejména vlivu Soudního dvora Evropské unie, který ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že u potravin si průměrný spotřebitel utvoří svou představu o obsahu výrobku 50

podle „složení výrobku“ uvedeného na obalu, nikoliv tedy pouze podle zavádějícího označení. Pokud jde o vybraná rozhodnutí českých soudů, zde bohužel taková domněnka nezazněla, nicméně se domnívám, že není důvodu, aby tento přístup nesdílely i české soudy. Posledním cílem práce bylo navrhnout možné inovace v přístupu českých soudů k tomuto tématu. Zde se ovšem obávám, že o inovaci mluvit příliš nelze, neboť jak již bylo několikrát konstatováno, nepodařilo se mi nalézt žádný případ, který by zvolenému tématu plně odpovídal. Nicméně se domnívám, že jak přístup anglických soudů, tak i německých, může být do budoucna cennou inspirací, a to nejen pro soudy, ale i pro „poctivé“ české soutěžitele, kteří by se mohli proti zneužívání druhových označení začít touto cestou bránit.

51

Resumé Looking to the history, we can say, that now we live in the time of wealth and no one in the Czech Republic suffers from hungry. There is a lot of foods, but the question is what quality they are? Even if we have some public law regulation, which sets the basic borders, I think it is useful to think of possibilities which offer us laws of unfair competition to prevent misleading the descriptive terms like vodka, chocolate, and others. The thesis comes from the decisions of the English courts, particularly from the recent case called “VODKAT”. Under the name “VODKAT” there has been sold the beverage, which has been not pure vodka, but mixture of vodka and another spirit in the United Kingdom. The High court of justice has finally found that the defendant passed off its “VODKAT” product as vodka and thereby caused damage to the plaintiff. This case inspired me to find more examples in Czech and German judicatory. We can say that the German judicatory provides us number of such similar cases. For example we can mean decision in the case called “MOZZARELA II”, where the defendant has sold cheese, which was made in Germany, under the description “MOZZARELA”, even if the product hasn’t come from Italy, where it is originally made. The court has found that the description “MOZZARELLA” ipso jure could mislead the consumers about origin of the product. But on the other hand with the correct labelling, which provides the consumers enough information, it could be trouble free. But this labelling could help only in case that the cheese has the same taste and the same quality as the origin. If it has been made in some other way, it would be hard to say that the labelling could effectively help. I tried to find some such cases in the Czech Republic too, but I am afraid that I wasn’t successful yet. There is no case, which would wholly correspond to this subject. But I can mean for example the case called “KVAS versus KWAS”. The defendant has made the product called “KVAS” which in translation means “sour”, even if the product hasn’t been genuine sour. Interestingly the plaintiff has used for his product, which also hasn’t been the genuine “sour”, the name “KWAS”. So both of these names have been in fact misleading, at least till the plaintiffs product has become for its consumers familiar. The court has found that it would be unfair to award the plaintiff protection, if his product has been misleading too. There is the judicatory of the Court of Justice of the European Union at the end of the thesis. The reason, why it is so, is simply, all of the selected countries are member states of the European Union. Law of unfair competition at the European level is not explicitly regulated in the Treaty on the Functioning of the European Union but especially in the 52

European Regulations. At first I can mean the case called “D´arbo naturrein”. The defendant made and sold jam called “D´arbo naturrein”, which means “D´arbo pure”. The plaintiff was the meaning, that this description is misleading because of it wasn´t made only from the natural product. The court has found that the description hasn’t been misleading because the consumer should read the information on the label, where the whole and correct ingredients have been written. I think it is finally possible to say that the misleading description hasn’t been allowed in any of these states. But it´s worth to say that the way of the regulation in different states is unique. Some order brings European law but only in some parts. I hope it is possible that in the future we will meet more often with such cases in the Czech Republic too.

53

Literatura Knižní zdroje ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P. Kurs obchodního práva: obecná část: soutěžní právo. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. HAJN, P. Jak jednat v boji s konkurencí : (o právní úpravě nekalé soutěže). 1. vyd. Praha : Linde, 1995. HARTE-BAVENDAMM, H., HENNING- BODEWIG, F., AHRENS, H. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (UWG) : mit Preisangabenverordnung : Kommentar. 1. vyd. München : Verlag C. H. Beck, 2004. HARVÁNEK, J. aj. Teorie práva. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004. HENDRYCH, D. Právnický slovník. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. MACEK J., Rozhodnutí ve věcech obchodního jména a nekalé soutěže. 1. vyd. Praha : C. H. Beck. 2000. MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži: komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. NORDEMANN, W. Wettbewerbsrecht. 7. vyd. Baden-Baden : Nomos, 1994. ŠTENGROVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha : C. H. BECK, 2004. TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P. et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. vyd. Praha : Linde, 2006.

Časopisecké a sborníkové články Biosphärenwasser. Wettbewerb in recht und praxis. 2001, č. 11, s. 1386-1389. DAVIS, J. Law Against Unfair Competition. In Towards a New Paradigm in Europe? Unfair Competition Law in the United Kingdom. Berlin : Springer, 2007, s. 183-198. HAJN, P. Právo proti nekalé soutěži v Evropské unii a v České republice. In Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26. 9. 2006. Brno : Masarykova univerzita, 2006. KUBÁČ, Radovan. Právní úprava nekalé soutěže se zaměřením na klamavou a srovnávací reklamu v Německu, Rakousku a na Slovensku a porovnání s českou úpravou. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 16, s. 577-588. Mozzarela II. Wettbewerb in recht und praxis. 1994, č. 4, s. 260-262. Mühlenzeichnen. Wettbewerb in recht und praxis. 1994, č. 1, s. 42-46. ONDREJOVÁ D. Hledisko průměrného spotřebitele v nekalé soutěži. Obchodněprávní revue. 2009, č. 8, s. 222-228. ONDREJOVÁ D., Generální klauzule nekalé soutěže v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR. Soudní rozhledy. 2009, roč. 15, č. 4, s. 121-126. 54

Právní předpisy Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb ze dne 3. 7. 2004, (BGBl. I, S. 1414) ve znění pozdějších ustanovení.

Judikatura České soudy Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. října 1934, sp. zn. Rv I 491/33. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1938, sp. zn. Rv I 98/38. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 726/2006. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. R 3 Cmo 209/97. Soudní dvůr Evropské unie Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. ledna 2000, sp. zn. C–220/98 ve věci Estée Lauder Cosmetics GmbH & Co. OHG vs. Lancaster Group GmbH. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. února 1994, sp. zn. C-315/92 ve věci Verband Sozialer Wettbewerb eV vs. Clinique Laboratoires SNC a Estée Lauder Cosmetics GmbH. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. C-465/98 ve věci Verein gegen Unwesen in Handel und Gewerbe Köln eV vs. Adolf Darbo AG. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. C-381/05 ve věci De Landtsheer Emmanuel SA v. Comité Interprofessionnel du Vin de Champagne, Veuve Clicquot Ponsardin SA. Německé soudy Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 16. 12. 1993, sp. zn. I ZR 210/91. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. I ZR 262/02. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. I ZR 109/85. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 9. 12. 1982, sp. zn. I ZR 133/80. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 BvR 1542/00. Rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Hamburku ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. 3 U 98/90. Rozhodnutí Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 14 W 51/07. Rozhodnutí Vrchního zemského soudu ze dne 06. 07. 2000, sp. zn. 6 U 1607/00.

55

Anglické soudy Rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 1. 2010, Diageo North America, Inc and another v Intercontinental Brands (ICB) Limited and another 2010, sp. zn.: [2010] EWHC 17 (Ch). [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupné z: .

Elektronické zdroje ALKIN, T. Should there be a tort of unfair competition in English law? Journal of Intellectual Property Law & Practice Advance Access [online]. Vydáno 11. 12. 2007 [citováno dne 12. 5. 2010]. Dostupné z: . Analysis-Dilution of vodka prevented by High Court [online]. Vydáno dne 17. 2. 2010 [cit. dne 10. 5. 2010]. Dostupné z: . BRADGATE, R., WHITE, F. Commercial Law [online]. New York : Oxford University Press, 2007 [citováno dne 12. 5. 2010]. Dostupné z: . BREUER, D. Champagner Abmahnung: Aus für Marke Currywurst & Schampus. Markenmagazin: recht [online]. Vydáno 11. 3. 2009 [citováno dne 16. 6. 2010]. Dostupné z: . DARUWALLA, T. N. Perspectives for geographical indications. INTERNATIONAL SYMPOSIUM ON GEOGRAPHICAL INDICATIONS [online]. 26- 28. 6. 2007 [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupné z: . Ekologický právní servis. Současné a nedávné případy. [online] [citováno dne 20. 6. 2010] Dostupné z: , FRANC, P. Případová studie Ekologického právního servisu. „BIO“ jogurt od Danone. [online] [citováno dne 20. 6. 2010] Dostupné z: . GIBSON, P., SPARROW, CH. Non-alcoholic sparkling fruit drink cannot be labelled as being champagne. Law report. The Times. [online] vydáno dne 28. 6. 1993 [citováno dne 4. 5. 2010]. Dostupný z ProQuest: . Gillhams - Law Firm. Term: passing off [online] [citováno dne 1. 5. 2010] Dostupné z: . HEIDENREICH J. P. The New German Act Against Unfair Competition. [online] vydáno 2005 [citováno dne 12. 6. 2010] Dostupné z: . Irreführung durch Bio-Hustenbonbons [online] [citováno dne 16. 6. 2010]. Dostupné z: . K ochraně druhového a generického označení proti nekalosoutěžnímu jednání. [online], vydáno 24. 3. 2009 [citováno dne 19. 5. 2010]. Dostupné z: . KNOLL, A. P. Champagne. The International and Comparative Law Quarterly [online] Apr. 1970 Vol. 19, No. 2 [citováno dne 21. 4. 2010]. s. 309-316. Dostupný z JSTOR: . 56

Lawdit Solicitors. Trade Marks: the action for passing off [online]. Vydáno 1. 12. 2003 [citováno dne 12. 5. 2010]. Dostupné z: . Ministerstvo průmyslu a obchodu. Stručný popis nejdůležitějších právních předpisů EU na ochranu spotřebitele v působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu [online]. Vydáno dne 30. 3. 2010 [citováno dne 17. 6. 2010]. Dostupné z: . ONDREJOVÁ, D. Přiměřené zadostiučinění ve sporech z nekalé soutěže a meze jeho uplatnění. In Dny práva – 2009- Days of Law [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [citováno dne 7. 6. 2010]. s. 3. Dostupné z: . Parlamentní institut. Výběr pro evropskou integraci [online]. [citováno dne 19. 6. 2010]. Dostupné z: <www.psp.cz/kps/pi/doc_eu_03_01.doc>. RÜßMANN. H. Schädigungen im gewerblichen Verkehr – Fallgruppen [online]. [citováno dne 21. 6. 2010]. Dostupné z: . SPARFELDOVÁ S. Nekalá soutěž v německém právu. Bulletin advokacie [online]. 1999, č. 1, s. 85-95 [citováno dne 12. 6. 2010]. Dostupné z: . SUKOVÁ, I. Seznam potravinářských předpisů ES – 1. část [online]. Vydáno 25. 1. 2010 [citováno dne 20. 6. 2010]. Dostupné z: . THIENES, M. Tradition and progress: Registration of geographic denominations of origin. British Food Journal [online]. Vydáno 1994, Vol. 96, Iss. 2 [citováno dne 2. 5. 2010]. Dostupný z ProQuest: . Trademarks and Passing Off Law: Discuss critically how the law of passing off protects the descriptive and the functional? Criticise and comment on the law [online]. [cit. dne 12.5. 2010]. Dostupné z: <www.law-essays-uk.com/free-essays/trademarks-and-passing-off-law.php>. TRUBE C. M. Das (neue) "Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (UWG)" [online]. Vydáno dne 15. 6. 2010 [citováno dne 12. 6. 2010]. Dostupné z: . TYLER, C. Report of the UK Competition Law Association: Question II. University of Birmingham [online]. [citováno dne 1. 5. 2010]. s. 5. Dostupné z: . Úřad průmyslového vlastnictví. Databáze správních a soudních rozhodnutí [online]. Vytvořeno dne 21. 6. 2010 [citováno dne 17. 6. 2010]. Dostupné z: . VEČERKOVÁ, H. Potravinové náhražky: Nenechte se klamat [online]. [citováno dne 15. 6. 2010]. Dostupné z: . Wragge&Co. Dilution of vodka prevented by High Court [online]. Vydáno dne 17. 2. 2010 [citováno dne 3. 5. 2010]. Dostupné z: .

57

Ostatní zdroje Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie, úřední věstník C 83 ze dne 30. 3. 2010.

58