Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno Obor: Právní vztahy k nemovitostem
Katedra dějin a práva
Bakalářská práce
Mimořádné vydržení Petra Rösslerová
2012/2013 -0-
Čestné prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: „Mimořádné vydržení“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, jsou citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“
…………………………………… Petra Rösslerová -1-
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D. za vstřícnou a odbornou pomoc při zpracování bakalářské práce. Zároveň i blízkému okolí, které mi pomáhalo v nabytých dnech, abych se mohla věnovat této práce. V neposlední řadě mému tříletému synovi, který mě průběţně dobíjel energií.
-2-
Abstrakt Cílem této práce je připomenout si institut mimořádného vydrţení, který se opět vrací do našeho právního řádu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nastínit jeho počátky v římském právu a vysvětlit vývoj v době platnosti ABGB. Zároveň sledovat jeho stopy z předešlých úprav v právě zmiňovaném novém občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, ţe se přímo institutem mimořádného vydrţení nezabývají ţádné prameny speciálně, bylo cílem také najít určité rozdíly mezi vydrţením řádným a mimořádným a samozřejmě věnovat se mimořádnému vydrţení v průběhu jeho vývoje aţ k současné právní úpravě. V závěru se hodnotí vývoj a potřebnost toho institutu.
Klíčová slova Vydrţení, mimořádné vydrţení, řádné vydrţení, drţba, dobrá víra, římské právo, nový občanský zákoník, ABGB, Osnova z roku 1937
Abstrakt The aim of this work is remind the institute of extraordinary prescription, which is comming back in our legal order in Act No. 89/2012 Coll., Civil Code. Sketch his origins in roman law and explain the development in ABGB and in prepared civil code of 1937. Follow the imprints from the antecedent legislation in new Civil Code. Also bachelor´s thesis delas with finding the diferents between the ordinary and extraordinary prescription1, because any source of information doesn´t deal with extraordinary prescription especially. And in conclusion compare the prescription in all legislations in our territory, which paided attention extraordinary prescription.
Key words Prescription, extraordinary prescription, ordinary prescription, possession, good faith, Roman law, new Civil Code, ABGB, schema of civil code from 1937
1
Anglický právnický slovník pojmy mimořádné a řádné vydrţení nezná. Překlad je pouze volný.
-3-
Obsah 1. Úvod ……………………………………………………………………………………
6
2. Vydržení v římském právu …………………………………………………………...
8
2.1.
Vlastnictví v římském právu …………………………………………………….
8
2.1.1.
Druhy vlastnictví ………………………………………………………….
9
2.1.2.
Nabývání vlastnického práva ……………………………………………...
10
2.1.3.
Ochrana vlastnického práva ……………………………………………….
12
2.1.4.
Zánik vlastnického práva ………………………………………………….
13
2.2. Drţba v římském právu ……………………………………………………………
13
2.2.1.
Ochrana drţby ……………………………………………………………..
14
2.2.2.
Nabytí drţby ………………………………………………………………
15
2.2.3.
Zánik drţby ………………………………………………………………..
15
2.3. Vydrţení v římském právu ………………………………………………………...
16
2.3.1.
Res habilis – věc způsobilá ………………………………………………..
17
2.3.2.
Titulus / iustus titulus – titul / spravedlivý důvod ………………………...
18
2.3.3.
Bona fides – dobrá víra ……………………………………………………
19
2.3.4.
Possessio – drţba ………………………………………………………….
19
2.3.5.
Tempus – vydrţecí doba …………………………………………………..
20
2.3.6.
Přetrţení, započtení a stavění vydrţecí doby ……………………………...
20
2.4. Longi temporis praescriptio ………………………………………………………..
21
2.5. Justiniánská kodifikace a vydrţení ………………………………………………...
21
2.5.1.
Vydrţení řádné ……………………………………………………………
22
2.5.2.
Mimořádné vydrţení (praescriptio longissimi temporis) v římském právu
23
3. Vydržení v ABGB ……………………………………………………………………..
25
3.1. Vydrţení řádné ……………………………………………………………………..
26
3.1.1.
Drţba ……………………………………………………………………...
26
3.1.2.
Uplynutí času ……………………………………………………………...
28
3.2. Vydrţení mimořádné (uneigentliche Ersitzung) …………………………………...
29
3.3. Započítání času …………………………………………………………………….
31
3.4. Přetrţení vydrţení ………………………………………………………………….
31
3.5. Stavení vydrţení …………………………………………………………………...
32
3.6. Knihovní vklad vydrţeného práva …………………………………………………
33
3.7. Judikatura …………………………………………………………………………..
33
3.7.1.
Judikatura k vydrţení všeobecně ………………………………………….
34
3.7.2.
Judikatura k mimořádnému vydrţení ……………………………………..
35
-4-
4. Vládní návrh k občanskému zákoníku z roku 1937 a vydržení ……………………
37
4.1. Vydrţení řádné ……………………………………………………………………..
38
4.1.1.
Drţba ……………………………………………………………………...
39
4.1.2.
Vydrţecí doba řádná ………………………………………………………
40
4.1.3.
Vydrţecí doba mimořádná ………………………………………………...
40
4.2. Vydrţení mimořádné ………………………………………………………………
42
4.3. Započtení předchůdcovi doby ……………………………………………………...
42
4.4. Stavení vydrţení …………………………………………………………………...
43
4.5. Přetrţení vydrţení ………………………………………………………………….
44
4.6. Právní následky vydrţení …………………………………………………………..
44
5. Vydržení od roku 1950 k současnosti ………………………………………………..
45
5.1. Vydrţení v zákoně č. 141/1950 Sb. ………………………………………………..
45
5.1.1.
Předmět vydrţení …………………………………………………….........
46
5.1.2.
Oprávněná drţba …………………………………………………………..
47
5.1.3.
Vydrţecí lhůty …………………………………………………………….
47
5.1.4.
Proti komu nelze vydrţet ……………………………………………….....
48
5.1.5.
Mimořádné vydrţení ………………………………………………………
48
5.2. Vydrţení pod taktovkou zákona č. 40/1964 Sb. …………………………………...
49
5.3. Návrat vydrţení v zákoně č. 131/1982 Sb. ………………………………………...
50
5.4. Vydrţení v rámci zákona č. 509/1991 Sb. …………………………………………
51
5.4.1.
Subjekt a předmět vydrţení ……………………………………………….
51
5.4.2.
Oprávněná drţba a dobrá víra ……………………………………………..
51
5.4.3.
Vydrţecí doba ……………………………………………………………..
52
6. Vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb. …………………………………………………….
53
6.1. Vydrţení řádné ……………………………………………………………………..
54
6.1.1.
Způsobilá věc ……………………………………………………………...
54
6.1.2.
Drţba ……………………………………………………………………...
54
6.1.3.
Vydrţecí lhůty a započtení, přerušení a stavení vydrţecí doby …………...
56
6.2. Mimořádné vydrţení ……………………………………………………………….
57
7. Krátké ohlednutí ……………………………………………………………………...
59
8. Závěr …………………………………………………………………………………...
61
9. Seznam použitých zdrojů ……………………………………………………………..
62
-5-
1. Úvod Institut mimořádné vydrţení bychom v dnešním účinném právním řádu hledali marně. S přijetím nového občanského zákoníku se ovšem mimořádné vydrţení po více neţ šedesáti letech opět stane součástí našeho právního řádu. I toto byl jeden z důvodů, proč jsem si vybrala, toto neobvyklé a v literaturou téměř nezpracované téma. Právě, proto, ţe je to téma originální a doposud k němu neexistuje ţádné ucelenější zpracování, které by se mimořádným vydrţením zabývalo. Prioritou pak zůstává popsat mimořádné vydrţení v komparaci s řádným vydrţením a zaměřit se na situace spojené s jeho vývojem. Účinné ustanovení k mimořádné vydrţení bychom naposledy mohli najít v všeobecném občanském zákoníku č. 946 z roku 1811 Sb. z. s. Kdyby se úprava mimořádného vydrţení nově nedostala do výše zmíněného nového občanského zákoníku, který má od 1. 1. 2014 být účinný, mohli bych tento institut a jakékoliv informace k němu hledat pouze v dobových pramenech. Aţ na základě návratu mimořádného vydrţení do občanského zákoníku se o něm začalo více mluvit a psát. Vývoj mimořádného vydrţení byl vcelku zajímavý. Názory na potřebnost tohoto institutu se během jeho vývoje velmi lišily. Konzistentně můţeme spatřovat jeho vývoj „ruku v ruce“ s vydrţením řádným. Počátky vydrţení bychom mohli najít v Římském právu. Ostatně jako kořeny mnoha dalších institutů, které se nechaly inspirovat tímto obdobím. Nejprve se vydrţení na řádné a mimořádné nedělilo a v původních pramenech bychom našli pouze vydrţení jako takové. Prvně se mimořádné vydrţení objevilo aţ v Justiniánových institucích. Základní myšlenka mimořádného vydrţení, jak ji znalo římské právu, se pak na našem území dostala do právního řádu skrze občanský zákoník z roku 1811. V nezměněné podobě bylo mimořádné vydrţení součástí našeho právního řádu aţ do roku 1950. Pouze prvorepubliková snaha o novou úpravu občanského kodexu věnovala mimořádnému vydrţení pozornost a počítala s tím, ţe by nadále zůstalo součástí občanského zákoníku. Po nástupu komunistické strany k moci bylo záměrně mimořádné vydrţení s právní úpravy vypuštěno. Později, od roku 1964, nebylo vydrţení v občanském zákoníku upraveno vůbec. Opětovně se vydrţení dostalo do zákoníku novelou v roce 1982. Nicméně mimořádné vydrţené se vrací aţ s účinností nového občanského zákoníku, tj. od 1. 1. 2014. Cílem této práce nebylo věnovat se pouze mimořádnému vydrţení, ale sledovat jeho vývoj od počátku zároveň s vydrţením řádným. Je to i vzhledem k tomu, ţe se mimořádnému vydrţení nevěnuje ţádná literatura speciálně. K této problematice se vyjadřují prameny pouze okrajově. Domnívám se, ţe postupem času, jelikoţ je to pro naše novodobé právní dějiny institut nový, se mu bude věnovat podstatně větší část právní veřejnosti. Doufejme, ţe veřejnost mimořádné vydrţení
-6-
přivítá a narovnají se tak doposud nevyřešené případy. Věnovat se budu i společenským situacím, které měly s mimořádného vydrţení společný vývoj. Tuto bakalářskou práci jsem rozdělila na pět vzájemně se prolínajících celků. V první obsáhlé části se věnuji vydrţení a jeho vzniku v římském právu. Odraz římského práva pak můţeme najít v následující části, kde je popsáno vydrţení v občanském zákoníku z roku 1811. Další část věnuji prvorepublikové Osnově z roku 1937. I přesto, ţe se tento návrh nestal součástí našeho právního řádu, je inspirace u institutu vydrţení v novém občanském zákoníku zásadní. Proto je vhodné věnovat institutu vydrţení v Osnově samostatnou kapitolu. Dalším celkem, který se věnuju úpravě vydrţení od nástupu komunismus v naší zemi aţ po současnou právní úpravu, je nastíněn pouze stručně. Důvodem je absence mimořádného vydrţení. Poslední část věnovaná vydrţení je pak ta kapitola, která mluví o vydrţení spojeném s nástupem nového občanského zákoníku a snaţí se porovnat institut mimořádné vydrţení jako celek od jeho vzniku k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Snahou pak je i shrnout mimořádné a řádné vydrţení jako celek.
-7-
2. Vydržení v Římském právu Vydrţení bylo součástí věcných práv. Konkrétně jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva. Římští právníci však nevytvořili definici věcných práv (iura in re), nicméně za věcná práva byly povaţovány takové vztahy k věci, u nichţ existovala negativní povinnost ostatních subjektů do nich nezasahovat.2 Vedle vlastnictví (dominum) a drţby ( possessio) se k věcným právům řadila také věcná práva k věci cizí (iura in re aliena). Vzhledem k tomu, ţe se dále mluví o věcech, tak jak je chápalo římské právo v kontextu s vydrţením, bylo by vhodné stručně vysvětlit pojmy spojené s věcmi, které jsou v této práci obsaţeny. Základní děleni věcí je na res extra commercium a res in commercio. V prvním případě se jedná o věci neobchodovatelné, které se nemohou stát předmětem právních vztahů soukromých osob. Římané sem řadili věci posvátné (k výkonu kultu nebeských bohů), věci zasvěcené (k výkonu kultu zemřelých), věci svaté (stojící pod ochranou bohů), věci lidského práva (k uspokojení lidských potřeb), věci všem společné (př. tekoucí voda), věci římského státu (př. veřejné budovy), věci všech (např. patřící koloniím). Res in commerio,věci, s kterými obchodují soukromé osoby a uzavírají o nich právní vztahy. Zde zmíním věci mancipační (res mancipi), kam patří pozemky na italské půdě, otroci, zvířata určená k práci na poli a venkovské sluţebnosti pozemkové. Ostatní věci jsou nemacipační (res nes mancipi). Důleţité je také členění na věci movité (res mobiles), např. otroci, oděv atd., a věci nemovité (res immobiles).
2.1. Vlastnictví v římském právu Vlastnictví (dominium, proprietas) bylo označováno Římským právem jako všeobecné právní panství nad věcí.3 Šlo o výlučné vlastnictví bez zásahu třetích osob. Vlastnictví nesnáší konkurence. To vede k vytvoření institutu spoluvlastnictví, zachovávajícího pojmovou výlučnost vlastnictví.4 Je nejen všeobecné a výlučné, ale také přímé panství nad věcí hmotnou – k uplatnění svého vlastnického práva nepotřebuje vlastník pomoci či prostřednictví.5 Vlastnické právo bylo panstvím neomezeným. Vlastníku nebylo nikterak bráněno na věc působit. To vše se projevovalo moţností věc ovládat (ius possidendi), s věcí nákladat (ius utendi) samozřejmě z věci uţívat plody (ius fruendi) a právo věc měnit nebo zničit (ius abutendi).
2
SKŘEJPEK, M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 350 s. ISBN 978-80738-334-6. S. 97 3 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. 2.nezm. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. 356 s.ISBN neuvedeno. S. 189 4 Tamtéţ s. 189 5 VESELÁ, R. a kol. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 188 s. ISBN 978-80-2105002-0. S. 91
-8-
Ač bylo vlastnictví v Římském právu chápáno jako neomezené i přesto mohl být vlastník na svých právech omezen. Jednak v zájmu veřejném a také v zájmu ostatních vlastníků (např. sousedské právo). Vlastník měl povinnost umoţnit jiným osobám výkon jejich vlastnického práva. Pochopitelně byl povinen dodrţovat omezení, které ukládali přímo právní předpisy.
2.1.1. Druhy vlastnictví V počátcích vzniku římského práva bylo vlastnictví chápáno jako vlastnictví jediné a náleţelo všem. Později se začalo rozdělovat dle způsobu ochrany vlastnického práva na čtyři skupiny. Takto bylo vlastnictví chápáno aţ do dob justiniánského práva, kdy se znovu podstata vrátila k absolutnímu panství nad věcí. Jak uţ jsem zmínila, v době předklasické a klasické bylo moţno členit vlastnické právo dle způsobu ochrany.
a) Kviritské/civilní vlastnictví ( domunium ex iure Quiritium) Pouze vlastnictví Římského občana mohlo být povaţováno za kviritské a jen jemu byla poskytnuta ochrana římským civilním právem. Jejich práva bylo moţno hájit civilní vlastnickou ţalobou – revindikací. Kviritské vlastnictví se převádělo velmi sloţitě, zpočátku pouze mancipací a teprve později i injurecessí. Římané mohli v rámci tohoto vlastnicví mít věci movité a co se týče nemovitostí, pouze pozemky italské (praedia in solo italico). Původně to je jen půda římské obce. Tato půda byla získávána především výboji římského státu v Itálii a později byla přidělována na základě losu. Tyto pozemky byly zbaveny břemen, zejména daní.6
b) Bonitární vlastnictví (in bonis esse, habere), Římany nazýváno praetorské vlastnictví Nejedná se o vlastnické právo v pravém slova smyslu, ale o zvl. případy drţby, které chránil preator. Praetorské vlastnictví vznikalo např. převodem mancipačních věcí tradicí nebo koupí dluţníkova majetku.7 Převodci i nadále zůstávalo kviritské vlastnictví a nabyvatel získal pouze drţbu. Z hospodářského hlediska měl stejná práva jako původní kviritský vlastník a civilním se mohl stát teprve aţ vydrţením.8
6
SOMMER op. cit. S. 193 SKŘEJPEK op. cit. S. 120-121 8 VESELÁ op. cit.. S. 93 7
-9-
c) Provinční vlastnictví (possessio vel ususfructus agri provinciales) Nejedná se o vlastnické právo v pravém slova smyslu, ale pouze o drţbu a poţívání pozemků v provinciích.9 Půda provinční byla majetkem státu nebo císaře a ti ji také vyuţíval dle svého uváţení. Nejčastěji je nechával za poplatky (stipendium, tributum) římským občanům, kteří s ní plně nakládali. Ovšem toto vlastnictví nebylo rovno kviritskému, právě díky dávkám, které museli drţitele odvádět do státní kasy.10
d) Vlastnictví cizinců Do roku 21211, kdy zaniklo vlastnictví cizinců díky zrovnoprávnění cizinců s Římany, se řídilo dle práva domovského státu, případně jurisdikcí římského cizineckého prátora. Později bylo kviritské a bonitární vlastnictví spojeno v jedno, proto reformy Justiniánovy nastolily opět vlastnictví jediné (dominium).12
2.1.2. Nabývání vlastnického práva Z hlediska právně politického je ţádoucí, aby jak nabytí tak pozbytí práva vlastnického bylo vázáno na skutečnosti dostatečně evidentní a pokud moţná jednoduché.13 Důvody nabytí vlastnictví lze rozdělit na základě právně-teoretického hlediska, takto se dělí na derivativní způsob nabytí a originální způsob nabytí vlastnického práva.
a) Derivativní (odvozené) způsoby nabytí vlastnického práva Neţ budou popsány jednotlivé případy nabytí je zapotřebí vysvětlit samotný pojem derivativního způsobu nabytí majetku a shodné znaky těchto způsobů. Podstatný je samotný vlastnický vztah předchůdce nabyvatele. Od něho je právo nového vlastníka odvozováno. Z toho důvodu je důleţité, aby předchůdce byl způsobilý toto právo přenést. V kaţdém tomto případě (mancipatio, in iure cessiio a traditio) je obsaţen společný element dohody stran o převodu vlastnictví, třeba smlouva sama k převodu nestačila, nýbrţ musela být doprovázena určitými formalitami, např. při injurecessi jednání před magistrátem nebo u tradice převod drţby.14
9
SKŘEJPEK op. cit. S. 122 SOMMER op. cit. S. 193-194 11 Kdy císař Caracalla zrovnoprávnil cizince s Římany. Viz. REBRO, K.-BLAHO, P.: Rímske právo. BratislavaTrnava: IURA EDITION, spol. s.r.o., 2003. 497 s. ISBN 80-89047-53-X. S. 255 12 VESELÁ op. cit. S. 94 13 Tamtéţ s. 215 14 Tamtéţ s. 215-216 10
- 10 -
Mancipace (mancipatio) Jedná se o nejstarší způsob nabytí vlastnictví a dochází zde k převodu kviritského vlastnictví. Jde o reálný trh, kde se věci mění za peníze z ruky do ruky. Mancipace probíhala za účasti převodce, nabyvatele, minimálně dalších 5ti svědků (dospělí římští obyvatelé) a váţného, který drţel měděné váhy. Předmět prodeje musel být fyzicky přítomen a k převodu docházelo pronesením stanovených slavnostních slov nabyvatelem a provedení symbolických úkonů (nabyvatel ukazuje hůlkou na předmět převodu a cinkne kouskem mědi o váhy).15
Injurecesse (in iure cessio) Tento způsob převodu vlastnického práva se odehrával formou fiktivního soudního sporu.16 Subjekty toho převodu byly nabyvatel a převodce a v roli „soudce“ vystupoval magistrát. Nabyvatel pronesl vindikační formuli a zároveň drţel věc. Pokud převodce mlčel a nepronesl kontravidikaci, magistrát uznal vlastnictví nabyvateli. Jednalo se o právní jednání, které bylo zaloţeno na vůli obou stran. Opět se zde převádí kviritské vlastnictví a injurecessí dochází jak k převodu mancipačních věcí tak nemancipačních věcí. V Justinianském právě, stejně jako mancipace, přestává být pouţívána a došlo k zániku této moţnosti převodu vlastnictví.
Tradice (traditio) Jedná se o neformální, zcizovací a kauzální právní úkon. Dle civilního práva mohlo být tradicí převedeno kviritské vlastnictví jen u nemancipačních věcí, u mancipačních věcí vedla tradice k nabytí praetorského bonitárního vlastnictví.17 Aby tradice byla uznána, musí být věc ve vlastnictví převodce, musí být znán důvod převodu (kauzální převod) a vůle věc převést a přijmout.
b) Originární (původní) způsoby nabytí vlastnického práva Oproti derivativnímu způsobu nabytí vlastnictví se tento způsob neopírá o předchozí vlastnické právo a je nezávislé na svém předchůdci. Z důvodu zaměření práce na vydrţení, zmíním jen nejčastější způsoby nabytí vlastnictví.
Okupace ( occupatio) Okupace byla zavedena uţ za práva národů. Jednalo se o zmocnění věci, která nepatřila nikomu (res nullius). Jiţ Gaius spatřoval okupaci jako vědomé uchopení se věci ničí. Objektem okupace se mohly stát volně ţijící zvířata, věci opuštěné (derelinkované), věc, která se odloučila od věci, která patřila 15
SKŘEJPEK op. cit. S. 112 FRÝDEK, M. Kurz římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 187s. ISBN 978-80-7418-119-1. S. 111 17 VESELÁ op. cit. S. 104 16
- 11 -
všem (např. nově vzniklý ostrov), nález pokladu (dlouho skrytá věc, u které není moţné zjistit vlastníka) a také věci nepřátel, které byly získány během válek
Akcese (accessio) Akcese je nabytí vlastnického práva přírůstkem. Jedná se spojení dvou věcí, které byly doposud individuálními objekty práva. Musí jít o trvalé spojení věcí, kde se věc vedlejší spojí s věcí hlavní. Vlastník věci vedlejší má nárok na náhradu škody a nejde-li o spojení trvalé má moţnost ţádat o její oddělení, neztrácí k věci vlastnické právo. Při spojení věci movité a nemovité se uplatní zásada superficies solo cedit (povrch ustupuje pozemka), coţ znamená, ţe věci, které se pevně spojí s pozemkem, se stávají jeho součástí a vlastnické právo k movitosti se dostává do rukou vlastníka pozemku. Původní vlastník movité věci ztrácí moţnost uplatňovat svá vlastnické práva. Další příklady akcese jsou např. zasazení (po zakořenění se rostlina stává součástí půdy), věci zastavěná a zabudované (střecha či okno jsou součástí stavby), naplavení (zemina, kameny nebo bahno jsou ihned součástí pozemku), vetkání, namalování, napsání.
Vydržení (usucapio) Viz. samostatná kapitola
2.1.3. Ochrana vlastnického práva Římský právní řád chránil vlastnické právo těmito nejdůleţitějšími ţalobami, které mohli vlastníci pouţít na svoji ochranu. Patřila sem:
Věcná žaloba (reivindcatio), která chránila nedrţícího kviritské nedrţícího vlastníka před drţícím nevlastníkem. Touto ţalobou se vlastník domáhal svého práva věc nejen vlastnit, ale i mít v drţbě.
Zápůrčí žaloba (actio negatoria), představovala ochranu před rušením ve výkonu svého vlastnického práva. I tato ţaloba chránila kviritského vlastníka.
- 12 -
Publiciánská žaloba (actio Publiciana in rem), chránila bonitárního vlastníka a dala mu moţnost ţalobou s fikcí vydrţet vlastnictví. Šlo o to, ţe praetor přikázal soudci, aby si přimyslel, ţe jiţ proběhla vydrţecí doba a drţitel se tak stal civilním vlastníkem.18
2.1.4. Zánik vlastnické práva Stejně jako nabytí vlastnictví je také důleţité definovat zánik vlastnictví. V Římském právu existovalo několik skutečností, které stály za zánikem vlastnického práva. Především se jednalo o nabytí vlastnictví někým jiným. Takto mohl vlastník pozbýt věc, buď z vůle (převod vlastnictví, věc sám zničil nebo ji odloţil), případně bez jeho vůle (vyvlastnění, vydrţení či zpracováním věci). Dále stála za zánikem vlastnictví také smrt.
2.2. Držba v Římském právu Oproti vlastnictví (proprietas, dominium), které je chápáno jako právní panství nad věcí, je drţba (possesio) faktické, nebo-li reálné panství nad věcí. Drţba je brána jako skutková stránka vlastnictví a je pouze tam, kde je přípustné vlastnictví a proto není moţné, aby mohli věc drţet osoby, které nejsou způsobilé mít vlastní majetek (např. otroci) a také předmětem drţby nemohou být věci, které jsou vyloučeny z právního obchodu ( res extra commercium), nebo-li věci neobchodovatelné. Ačkoliv by se mohlo zdát, ţe osoba vlastníka a drţitele je tatáţ osoba, není tomu tak vţdy. Vlastníkovi věc, dle Římanů, patří, kdeţto u drţitele se věc pouze nachází. Drţitel se však mohl stát vlastníkem a to např. vydrţením nebo tradicí. Drţba má dva předpoklady, které musejí být splněny společně, a to: Corporalis possesio – fyzicky věc ovládat Animus possidendi – vůli s věcí nakládat jako s vlastní Vedle drţby naturální znalo také Římské právo drţbu civilní – possesio civilis. Šlo o drţbu, která byla chtěná a pravá moc nad věcí a společně s vůlí a právním důvodem drţení věcí, opravňoval k této drţbě a jejím výhodám. Civilní drţba jako skutková podstata nabytí vlastnictví zakládala moţnost vydrţení. Vzhledem k zaměření mé práce je důleţité si v krátkosti vysvětlit některé další drţby. 18
SKŘEJPEK op. cit. S.121
- 13 -
Držba v dobré víře a ve zlé víře Drţitel v dobré víře byl přesvědčen, ţe svojí drţbou nikomu nezpůsobuje újmu nebo zle. Přesto nemusel být přesvědčen, ţe právě on je vlastníkem. Kdeţto drţitel ve zlé víře byl především zloděj nebo nepoctivý nálezce. Držba oprávněná a neoprávněná Oprávněná drţba je zaloţena na právním jednání (titulu). Z toho vyplývá, ţe neoprávněné drţbě toto schází. Jedná se opět např. o krádeţ. Držba vadná a bezvadná U drţby vadné se jednalo především o to, ţe drţitel nabyl věc násilím nebo tak, ţe ji nevrátí úmyslně z uţívání. V jiných případech se jedná o drţbu bezvadnou. Ne kaţdá drţba neoprávněná musí být nutně vadná. Například, kdyţ se věc nabude omylem, jde sice o drţbu neoprávněnou nikoliv vadnou (bralo se v potaz vůči komu se drţba zkoumala).
2.2.1. Ochrana držby Drţba byla v Římském právu chráněna pomocí prétorských interdikt. Vydával je praetor z moci jeho imperia.19 Tyto inderdikty však chránily pouze faktické zásahy do výkonu drţby, ale neřešily otázky právních vztahů. Mohly mít charakter přikazující nebo zakazující. Jejich cílem nebylo jen řešit spory kolem faktického stavu drţby, ale také měly uklidnit situaci před případným sporem o vlastnictví. Preatorské inerdikty se dělily na: a) Interdikta sloužící k ochraně držby před rušením (interdicta retinendae possessionis).20 Rozdílně se chápala ochrana drţby nemovitostí (interdictum „Uti possidetis“) a ochrana drţba movitostí (Interdictum „Utributi“). V obou případech se interdikty obracely k dvěma stranám sporu. U nemovitostí pak bylo podstatné, kdo byl drţitelem v momentu vydání interedikta. Pokud byla drţba závadná, mohlo dojít interdiktem k navrácení. U movitých věcí se mělo za rozhodující, která ze stran měla za poslední rok věc déle u sebe. Započítávala se i doba po kterou měl věc v drţení předchůdce.
19 20
VESELÁ op. cit. S. 98 Tamtéţ s. 98
- 14 -
b) Interdikta sloužící k ochraně držby před jejím odnětím (interdicta recuperandae possessionis). Byly směřovány vţdy k jedné straně (rušiteli) a navracely drţbu. c) Interdictum de vi, směřující proti násilí, navracelo drţbu tomu, kdo byl vypuzen z pozemku za pouţití násilí. Mohl se do roka domáhat vydání interdikta vracejícího drţbu. Pokud se však jednalo o závadnou drţbu, nebylo nároku na vrácení. Interdictum de vi armata bylo vydáno proti násilí, které bylo spácháno skupinou nebo se zbraní v ruce. Zde se nepřihlíţelo k tomu, zda byla drţba vypuzeného závadná, mělo se za to, ţe ţádná drţba by neměla být vzata ozbrojeným násilím. Později v Římském právu se ochrana drţby přesunula od preatora k soudnímu řízení.
2.2.2. Nabytí držby Drţba se nabývá fyzickým uchopením věci a lze ji nabýt také prostřednictvím jiné osoby, za předpokladu, ţe je nabyvatel způsobilý chápat a mít vůli. Nedospělá osoba nabývala drţbu pouze se souhlasem poručníka. Za způsoby nabytí drţby poţadovalo římské právo occupatio a traditio a) Occupatio Nabytí původní vyţaduje nezbytně uchopení věci. U pozemků bude proto nutné vstoupit na pozemek, u jiných věcí fyzicky se jich zmocnit.21 Např. se jedná o jednostranné uchopení věci zlodějem. b) Traditio Traditio je odvozené nabytí a musí dojít k fyzickému předání věci a tak se drţby nabývá ve shodě s vůlí původního drţitele.
2.2.3. Zánik držby K zániku drţby docházelo, pokud drţitel přestal být způsobilý k právům, věc uţ nebyla nadále commercium, případně smrtí. Za zánik se také povaţuje, kdyţ osoba přestane mít vládu nad věcí nebo dává najevo svou vůli, ţe nechce nadále věc ovládat. Můţe také věc předat a tímto krokem opět zanikne jeho drţba.
21
SOMMER op.cit. S. 203
- 15 -
2.3. Vydržení v římském právu Institut vydrţení (usucapio) je spjat s nejstaršími právními dějinami Evropy a není pochyb, ţe patří k nejstarším institutům práva vůbec. Jiţ zákon 12 desek pevně ukotvuje vydrţení, jako nabytí vlastnického práva skrze drţbu, trvající po delší, zákonem vyměřenou dobu.22 V zákoně 12 desek byl původně pouţíván termín usus auctoritas, který předcházel institutu usucapio. Usus auctoritas bylo původně ustanovení důkazního práva – skutečné a pokračující uţívání věci zbavovalo drţitele povinnosti prokazovat nabývací titul k věci.23 Aţ později se formovalo vydrţení (usucapio) jako takové. Původně stačilo splnit pouze dvě objektivní podmínky: drţbu (usus – dle nejstaršího římského práva) a uplynutí zákonem stanoveného času (tempus), který se odvíjel od předmětu drţby.24 Pokud se jednalo o věci movité, stačilo k vydrţení jednoho roku a u věcí nemovitých vyţadoval zákon 12 desek dvouletou nepřerušenou drţbu. Jiţ v době civilního práva se také formovala podmínka způsobilosti věci být vydrţena. Šlo o to, ţe ne vše se dá vydrţet. Nebylo moţné vydrţet věci neobchodovatelné (res extra commercium), věci kradené (res furtivae), dále mezní prostory mezi pozemky (confinia), věci (res mancipi) zcizené ţenou bez autorizace poručníka nebo provinciální pozemky.25 Vydrţet mohli pouze římští občané (cizinci jsou vyloučeni) a vydrţení vedlo k nabytí kviritského vlastnictví. Za republiky se k výše určeným podmínkám vydrţení přidala ještě bona fides a iustus titulus. Coţ středověká literatura opisuje ve formě básnického hexametru26: res habilis, titulus iustus, possessio, bona fides, tempus.27 V této době plně zanikl institut usus auctoritas a transformoval se dle změny funkce toho institutu na usucapio – nabýt uţíváním (usu capere).28 Římská klasická právní věda vydrţení definovala takto: „Vydržení je připojení vlastnictví v důsledku nepřetržité držby po dobu určenou zákonem“.29 Jak jsem zmínila výše, moţnost vydrţet bylo v provincích velmi obtíţné, ne-li nemoţné a proto se časem objevil institut longi temporis praescriptio. Ten se vyvinul důsledkem harmonizace stavu 22
HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. 1248 s. ISBN neuvedeno. S. 356 23 CAPOANDOVÁ, P. Inštitút vydržania v rímskom práve a v občianskom zákonníku ĆSR z roku 1950. In. COFOLA, Legal History Section [online]. Brno: Masyrykova univerzita, 2008 [cit. 24. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2008/files/pdf/history/capandova_petra.pdf 24 BĚLOVSKÝ, P. Vydržení v římském právu a komparativním pohledu. Ad Notem, 2007, 13. Ročník, č.4, s. 110 – 118. ISSN 1211-0558 S. 110 25 Tamtéţ s. 110 26 Nerýmovaný verš, uţívaný především v Antice, sloţen ze šesti stop 27 Tamtéţ s. 110 28 CAPANDOVÁ 2008 op. cit. 29 REBRO, K. - BLAHO, P. Rímské právo. Bratislava – Trnava: IURE EDITION, spol. s.r.o., 2003. 497 s. ISBN 80-89047-53-X. S. 270
- 16 -
faktického a právního a měl chránit nejen provinční pozemky, ale později i cizince, kteří nebyli zahrnuti do působnosti římského civilního práva. Preskripční vydrţení bylo novou formou vydrţení, která se vyvinula koncem principátu a v době císařské ve východní polovině říše. Byly to reskripty císařů Severa a Caracalla, které zajistily právní ochranu drţitelům provinčních pozemků30 v roce 199 n.l. Pochopitelně i peregríni, kteří neměli moţnost vydrţet, chtěli stejná práva a pojistky své dlouholeté drţby, ke které se vlastník nehlásil. Původně se jednalo pouze o moţnost vydrţení pozemků, avšak později měli cizinci naproti ţalobě vlastníka a zástavního věřitele moţnost obrany díky praescriptio longe possessionis nebo longi temporis.31 Šlo o to, ţe tento institut vycházel z procesní soudní praxe a představoval vlastně promlčení ţaloby, jinými slovy procesní obranu drţitele proti vlastníkovi.32 Zpočátku fungovalo preskripční vydrţení pouze jako námitka, aţ později měli moţnost oprávnění drţitelé podat ţalobu na vydání věci a tudíţ se mohli stát vlastníky, ale ne kviritními. Podmínky (viz. následující) byly téměř totoţné jako u usucapio. Rozdíly bychom našly v délce, po kterou bylo třeba být drţitelem. Zásadním rozdílem bylo také to, ţe běh této drţby se přetrhával ztrátou drţby a zajímavostí je i přetrhnutí času podáním ţaloby na drţitele. Další odlišností bylo, ţe accessio possessionis (započtení drţby předchůdců) měla při longi temporis praescriptio místo ve prospěch kaţdého singulárního sukcesora33.34 Z toho vydrţení je vyloučen majetek císaře a nezletilých. Provinční preskripce, stejně jako usucapio muselo splnit určité náleţitosti. Především to, ţe drţitel musel svojí drţbu zdůvodnit řádným titulem (iustum indium). Muselo jít o věc způsobilou, drţitel musel být v dobré víře, předpokládalo se také vykonávání drţby určitou dobu.
2.3.1. Res habilis – věc způsobilá Tato podmínka vydrţení zkoumala věc po právním hledisku – zda byla způsobilá být vydrţená. Předmětem vydrţení mohly být pouze věci obchodovatelné ( res in commercio), jelikoţ ty mohly být nabyty kviritským vlastnictvím. Podle četných romanistických hypotéz se institut vydrţení vázal ve své původní podobě zejména na vydrţení mancipačních věcí, zejména pak pozemků. 35 Ovšem římské právo res habilis spíše vymezovalo negativně, podával výčet věcí, které nejsou schopny být vydrţeny. Jiţ Zákon 12 desek vyloučil z vydrţení věci kradené, přístupovou cestu ke 30
REBRO op. cit. S. 275 HEYROVSKÝ op. cit. S. 368 32 PETR, B. Vydržení v českém právu, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006. 255s. ISBN 80-7179-546-1. S. 5 33 Sukcese je právní nástupnictví, při kterém určitý subjekt vstupuje do pozice subjektu jiného. Při singulární sukcesi právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti, případně více, jeţ jsou však přesně vymezena. 34 HEYROVSKÝ op. cit. S. 368-369 35 BĚLOVKÝ 2007 op. cit. S. 110 31
- 17 -
hrobu, nádvoří, věci mancipiační, zcizené ţenou bez autorizace poručníka a stanovil minimální šířku pozemku (5 stop36), která byla zapotřebí k vydrţení. Z pochopitelných důvodů nebylo moţné vydrţet res extra commercuim37 (věci neobchodovatelné), jelikoţ se nemohly stát předmětem soukromého vlastnictví, dále pak věci, které byly získány násilím (res vi possessae) nebo podvodem (res repetundae). Usucapio nepřipouštělo, aby byla předmětem vydrţení veřejná půda (ager publicus). Provinční pozemky se mohly vydrţet pouze formou preskripčního vydrţení (praescriptio longi temporis). Z počátku římské právo legislativně chránilo vlastnické právo oproti drţbě především v rozsáhlém výčtu překáţek vydrţení spočívajících v právní kvalitě věci. Později se však překáţky přímo nebo nepřímo redukovaly. Nepřímou redukcí, tak bylo především zavedení institutu mimořádného vydrţení. K této redukci pak přispěla zejména ochrana dobré víry.38
2.3.2. Titulus / iustus titulus – titul/ spravedlivý důvod Titulus iustus patřil k podmínce vydrţení, která se formovala později. Titulus byl římským právem uznaný důvod, který vedl k nabytí kviritského vlastnictví, na jeho základě byla nabyta v důsledku vadného postupu pouze drţba a ne vlastnictví. Jednalo se např. o to, ţe převodce vlastnického práva nebyl vlastníkem a místo toho získal nabyvatel pouze drţbu. Stejně jako tradice, která vyţadovala iusta causa, tak i vydrţení předpokládalo, právně uznanou kauzu, která vedla k nabytí vlastnického práva – iusta causa usucapionis – nabývací právní titul. Jednalo se o titul platný (titulus verus), ale nevedl k nabytí vlastnictví, nýbrţ drţby. Římské právo (později v klasickém právu) uznávalo za postačující i titul domnělý (titulus putativus), kdyţ drţitel pokládal z omluvitelného omylu skutkového (error facti), ţe věc nabyl po právu. K této problematice se však vedly spory ohledně přípustnosti putativního titulu. Pravděpodobně tento spor nikdy nedosáhl jasného řešení.39 Řádné kauzy, které směřovaly k vydrţení, byly podobné jako u tradice. Na základě toho se připouští tyto tituly: pro emptore (z kupní smlouvy), pro soluto (drţitel nabýva drţby za účelem splnění obligačního závazku), pro donato (na základě darování), pro dote (na základě zřízení věna), pro transacto ( nabytí věci za účelem smíru). Mezi ostatní tituly, které nesjou spojeny s tradicí římské právo řadí: pro legato (drţba získána na základě odkazu v dědictví a věc odkázal unitární vlastník nebo nevlastník), pro derelicto (vzetí do drţby opuštěné věci nevlastníka), dále se jednalo o titul pro herede (vydrţení prétorského dědice), ex adiudicatione (přisouzením) a pro suo (tituly, které nebyly zvlášť pojmenovány).
36
Jedná se o historickou měrnou jednotku k určení délky. 1 stopa byla 30,48cm. Věci posvátné (res sacrae), věci zasvěcené (res religione), věci svaté (res sanctae), věci patřící všem (omnium communes), věci náleţící římskému státu (res publicae) 38 BĚLOVKSÝ 2007 op. cit. S. 114 39 K tomu blíţe - BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 112 37
- 18 -
2.3.3. Bona fides – dobrá víra Jednalo se o podmínku, která nebyla vyţadována od počátku institutu vydrţení, ale k possessio, tempus a res habilis se připojila aţ v době předklasické. Dobrá víra drţitele byl subjektivní duševní stav, který plynul z relevantních okolností drţby, a proto ji řadily mezi subjektivní podmínky vydrţení.40 Subjektivní vůle byla Další podmínkou k vydrţení vlastnického práva vyţadovalo Římské právo bona fides. Společně s titulem hodnocena podle objektivních aspektů jejího projevu navenek. Tudíţ se aplikace dobré víry posuzovala procesním dokazováním, stejně jako tomu bylo i u jiných právních institutů41, kde jejich aplikace vycházela ze subjektivní vůle, proto mohl být objektivní posudek projevu v rozporu s jeho subjektivním vnímáním. Bona fides bylo přesvědčení vydrţitele, ţe při nabytí drţby postupoval, tak ţe nezpůsobil jinému újmu, nejednal protiprávně a konal tedy poctivě a správně. Aby splnil tuto podmínku, stačilo jeho přesvědčení, ţe jeho auktor byl vlastníkem věci, ovšem římské právo připouštělo i tu moţnost, ţe nabyvatel věděl o tom, ţe nebyla osoba vlastníkem a přesto byl v dobré víře. Jednalo se např. o vydrţení mancipační věci, která se převáděla pouhou tradicí nebo o případ kdy manţel prodával věc darovanou jeho manţelkou a kupující věděl, ţe je darování mezi manţeli neplatné, mohl přesto vydrţet vlastnické právo k této věci. Nicméně pokud nabyvatel zhodnotil z právního pohledu chybně právní postavení předchůdce, nemohla být dobrá víra uznána. Bona fides na straně drţitele se vţdy posuzovala v okamţiku, kdy docházelo k získání drţby. Později můţe bona fides odpadnout. V klasickém právu se při posuzování této otázky rozlišovalo, zda šlo o nabytí úplatné (onerózní) či neúplatné (lukrativní). Jednalo-li se o nabytí lukrativní, musela stále pokračovat, ale u onerzního nabytí ji bylo třeba jen u samotného zisku věci.
2.3.4. Possessio – držba Sine possessione usucapio contingere non potest, bez drţby nemůţe nastat vydrţení.42 Drţba byla, základním předpokladem k moţnosti nabýt vlastnictví formou vydrţení. Jelikoţ byla drţba stavem faktickým a bylo ţádoucí, aby se stala stavem právnickým a tudíţ přešla ke stavu vlastnictví „ujalo se vydrţení role prostředníka“ a harmonizovalo stav faktický se stavem právním. Římské právo chápalo faktický stav (drţbu) jako stav privilegovaný oproti stavu právním – ochrana jistoty. Nicméně pro vydrţení byla potřebná tzv. kvalifikovaná drţba zvaná téţ drţba civilní possessio civilis, possessio ad 40
BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 115 Zavinění, úmysl 42 CAPANDOVÁ op.cit. 41
- 19 -
usucapionem, tedy drţba splňující poţadavek dobré víry i řádného důvodu. Prioritou v procesu vydrţení však nemá stav vlastnictví jakoţto stav právní, ale stav faktický.43
2.3.5. Tempus – vydržecí doba Čas byl významný rys, který dotvářel podmínky vydrţení. Účelem intervalu mezi nabytím drţby a účinky vydrţení (tempus continuum) bylo zajistit vlastníkovi věci, která byla v drţbě třetí osoby, moţnost zabránit ztrátě svého vlastnického práva k věci, následkem dlouhodobého působení třetí osoby na věc jako na vlastní.44 Důvodem proč musela mezi nabytím drţby a moţností vydrţení uplynout tak dlouhá doba, bylo zajistit vlastníkovi věci moţnost zabránit tomu, aby v důsledku drţby někoho jiného přišel o svůj majetek. Pokud ovšem vlastník věci neprojevil o věc zájem v dané době, došlo k pozbytí jeho vlastnického práva a současně měl drţitel příleţitost stát se vlastníkem věci, kterou měl v drţbě po tuto dobu. Co se týkalo vydrţecí doby, jiţ v Zákoně 12 desek bylo moţno dohledat, ţe vydrţecí doba zde byla dělena podle objektu vydrţení a to: u nemovitostí se vázala k dvouleté nepřetrţité drţbě.45 U movitostí potom postačila roční vydrţecí lhůta. V této podobě byl tempus zachován aţ do 6 stol. n. l. Jiná situace byla u vydrţení pozůstalosti (usucapio pro herde). Zde se nerozdělovaly věci na movité a nemovité46 a bylo moţno vydrţet po jednom roce drţby. Nevyţadovalo se ani spravedlivého důvodu nabytí drţby ani dobré víry. Důvodem bylo „přání předků, aby pozůstalosti byly co nejdříve přijímány, aby byli dědicové, kteří by vykonali náboţenské obřady spojené, a aby věřitelé měli na kom uspokojit své pohledávky“.47
2.3.6. Přetržení, započtení a stavění vydržecí doby Římské právo vyţadovalo, aby byla drţba nepřetrţitá a proto kaţdá její ztráta způsobila přetrţení vydrţení (usurpatio). Nová vydrţecí doba se začala započítávat opět nabytím drţby a splněním všech dalších podmínek. Ani zahájením procesu se vydrţení nepřetrhovalo. Ţalovaný, který vydrţel během procesu a spor prohrál, tak se k jeho vydrţecí době nepřihlíţelo a na ţalobce se pohlíţelo, jakoby věc získal jiţ na začátku sporu. Výjimka byla přípustná u univerzální sukcesse, kdy nástupce mohl započíst drţbu svého předchůdce i přesto, ţe římské právo tuto moţnost v zásadě nepřipouštělo. Singulární sukcesor nemohl drţbu svého předchůdce započíst, ten začal drţbu novou a musely být splněny podmínky vydrţení, zejména bona fides, pokud splněny byly, mohl si připočíst vydrţecí dobu svého auktora48.49 Na konci klasického období bylo dokonce moţné si započíst vydrţecí dobu při 43
BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 114 Tamtéţ s. 117 45 Dvouletá vydrţecí doba u pozemků měla své opodstatnění především ve starověkém systému zemědělském obhospodařování půdy, kdy se kaţdý druhý rok nechala půda leţet úhorem. Vydrţení bylo tedy přípustné pouze jednou za dva roky – v roce po období úhoru. Viz. BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 118 46 Pozůstalost byla chápana jako ostatní věc a nedělila se na movité a nemovité věci. 47 KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň. Aleš Čeněk. 2007. 326 s. ISBN 978-80-7385054-3 s. 87 48 Předchozí vlastník věci 44
- 20 -
koupi a to v případě vrácení koupené věci. Vydrţení bylo moţné také stavět. Jednalo se o situace, kdy byla věc dočasně ve vlastnictví státu nebo u nezletilé osoby. Pokud překáţka vydrţení odpadla, pokračovalo se nadále ve vydrţení.
2.4. Longi temporis praescriptio Vzhledem k tomu, ţe provincie nespadaly do působnosti ius civile a peregríni nebyli římskými občany, vyvinula se nová podoba vydrţení tzv. longi temporis praescriptio. Tento nový způsob vydrţení měl původně chránit pozemky v provincích, nicméně později se ochrana vztahovala i na cizince. Nejprve se procesní obrana drţitele proti vlastníku vztahovala pouze na pozemky a později i na věci movité. Podkladem toho vydrţení se stala dlouhodobá drţba. Jakmile vlastník neuplatnil své právo k věci včas, ztratil moţnost ţalovat drţitele. Lhůta potřebná k vydrţení pozemků byla na základě císařských reskriptů ve 2. stol. n. l.50 dělena ještě podle toho zda vlastník a drţitel ţili ve stejné obci, potom byla vydrţecí doba 10 let a pokud neměli bydliště ve stejné obci, musel mít drţitel věc v drţbě nejméně 20 let. Lhůty nebyly totoţné, protoţe bylo zapotřebí chránit vlastníky, kteří byli vzdálení od objektu a poskytnout jim tak delší čas na uplatnění svého práva. Vlivem tohoto institutu došlo později k prodlouţení vydrţecí doby. Na tři roky se prodlouţila u movitostí a na deset let u nemovitostí.51
2.5. Justiniánská kodifikace a vydržení Vezme-li v úvahu, ţe byly Justiánské kodifikace prvním místem, kde byl popsán institut mimořádného vydrţení (praescriptio longissimi temporis), nastíním alespoň částečně, jak vznikal. Císař Justián I. sestavil výlučnou kodifikaci římského práva a pověřil k vypracování komisi právníků, v jejímţ čele stál Tribonianus. Nejednalo se o právo nové, ale doboví právníci měli za úkol sepsat a upravit texty klasických právníků. Původně se tyto sbírky nazývaly tria volumina (Codex, Digesta, Institutiones), později52 dostaly název Corpus iuris civilis nebo Corpus iuris Iustiniani a pod tímto názvem je známe i dnes v 21. stol. Justiniánské instituce zachycovala přehlednou úpravu institutu vydrţení v druhé knize. Zde bylo patrno, ţe se komise právníků, na základě instrukcí Justiána, usilovali o co nejvěrnější podání římského práva doby klasické, pouze přizpůsobovali tento institut nové společenské a politické době. Institut vydrţení, jak byl definován v šestém titulu o vydrţení a námitce uplynutí dlouhého času,
49
SOMMER op. cit. S. 224 Císaře Severi a Carracallae 51 SALÁK, P. Vliv římského práva v novodobých kodifikacích soukromého práva. In. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 615s. ISBN 978-80-210-6006-7 S. 57 52 První zmínky jiţ ve 12. stol., běţně je název pouţíván od r. 1583 50
- 21 -
vycházel z velké části z Gaiovy učebnice. Uţ civilní právo stanovilo,53 ţe pokud někdo v dobré víře koupil věc, získal ji darem, nebo ji obdrţel na základě jiného právem uznaného důvodu, od nevlastníka, o němţ si však myslel, ţe vlastníkem byl, pak ji v případě, ţe se jednalo o věc movitou, vydrţel za jeden rok, jestliţe to byla věc nemovitá za dva roky, pokud se jednalo o pozemky na italské půdě, a proto, aby vlastnické právo nezůstalo neurčité.54 Justiniánovi se zdáli tyto lhůtu nedostačující a proto vyhlásil konstituci, kde se lhůty potřebné k vydrţení mění.55
2.5.1. Vydržení řádné Byly to právě Justiánovy kodexy, kde se poprvé objevil institut mimořádného vydrţení. Justián zde dovršil vývoj institutu vydrţení tím, ţe v roce 531 vydal císařskou konstituci, jejímţ obsahem bylo sjednocení nabytí vlastnického práva vydrţením (usucapio) a provinční proskripcí (longi temporis praescriptio).56 Vznikl tak tímto sjednocením institut jediný vydrţení řádné (nadále usucapio). Usucapio se, i přesto ţe byly oba instituty vydrţení spojeny, uţívalo v Justinánově zákonodárství u věcí movitých a u vydrţení pozemků jména longo tempore (longa possessione) capio.57 U věcí movitých se lhůta potřebná k vydrţení prodlouţila na tři roky. Prodlouţení této lhůty byl jeden z důvodů, proč se institut vydrţení reformoval. Protoţe se původní jednoroční lhůta zdála Justiniánovi příliš krátká a měl za to, ţe by vlastníci měli být lépe chráněni a proto se vydrţecí zvedla o dva roky. U vydrţení nemovitostí byly lhůty podstatně delší. Obdobně jako v době předjustiniánské závisela vydrţecí lhůta na bydlišti drţitele a vlastníka nemovitosti. Jenom s tím rozdílem, ţe se nepřihlíţelo, k tomu jestli bylo jejich bydliště ve stejné obci, ale zda bylo ve stejné provincii. Nemovitosti se vydrţí pomocí námitky uplynutí dlouhého času, coţ znamenalo, ţe desetiletá vydrţecí doba byla potřeba, pokud drţitel i dosavadní vlastník měli bydliště ve stejné provincii (inter praesentes). Dvacetiletá lhůta k vydrţení byla určující v případě, ţe měli bydliště kaţdý v jiné provinci (inter absentes). Jelikoţ byl v této době odstraněn rozdíl mezi italskou a provinční půdou a území kde se uţívalo institutu vydrţení, bylo podstatně větší, přesunul se poţadavek inter absentes z měst na provincie. Justinián také počítal s tím, ţe drţitel a vlastník mohli po určitou dobu ţít ve stejné provinci a část vydrţecí doby v jiné provinci. Potom se dva roky nepřítomnosti počítali jako rok přítomnosti a naopak. Další podmínky řádného vydrţení byly pak téměř totoţné s původním usucapio a longi temporis praescriptio. Postupně však došlo k tomu, ţe odpadnutí počáteční dobré víry nebylo na škodu běhu
53
Jiţ v zákoně 12 desek BLAHO,P. – SKŘEJPEK, M. Iustiniani Institutiones, Justinánské Instituce. Praha: Univerzita Karlova, 2010. 411s. ISBN 978-80-246-1749-7 s. 117 55 Lhůty popsány viz další kapitoly 56 FRÝDEK op. cit. S. 113 57 HEYROVSKÝ op. cit. S. 370 54
- 22 -
vydrţecí doby u ţádného právního jednání.58 Další změny nastaly u vydrţení věci, kde odpadla kategorie res mancipi, nebylo také moţné vydrţet rei mancipi zcizené ţenou a věci dotální, pokud se nevrátili manţelce. Z vydrţení byly také vyloučeny věci kostelů a zboţných nadací59 dále nebylo moţno vydrţet věci ve státním vlastnictví. Také se mohla započíst vydrţecí doba svého předchůdce i při koupi a prodeji. V právu Justiniána se také objevilo nově, ţe započetím procesu se přetrhovalo kaţdé vydrţení.60
2.5.2. Mimořádné vydržení (praescriptio longissimi temporis) v římském právu Vedle řádného vydrţení vznikl roku 528 institut mimořádného vydrţení. Jeden z hlavních důvodů zavedení tohoto institut byla podle Justiniána nedostačující délka vydrţecí doby v předešlých úpravách. Mimořádné vydrţení vzniklo na základě institutu promlčení vlastnické ţaloby, který zřídil konstitucí Theodosia II. v roce 424. Jiţ v této úpravě se tento institut do jisté míry shodoval s dnešním uspořádáním. Docházelo k promlčení vlastnických ţalob a vznikala tak moţnost námitek (exceptio praescriptio XXX ve XL antrum), k této námitce soud přihlíţel pouze na ţádost ţalované strany a nikoliv ex offo.61 Mimořádné vydrţení zavedl Justinián tím, ţe poskytnul actio in rem na vydání věci, kterou měla osoba v drţbě a byla jí tak poskytnuta ochrana, proti které nebyla vlastnická ţaloba uţ účinná. Vydrţecí lhůta se tak rovnala lhůtě promlčecí a musel projít celý poslední den této lhůty. Justinián tak ve své konstituci vymezil, ţe drţitel, který v dobré víře po dobu 30 let drţel věc, mohl vyuţít institutu mimořádného vydrţení. Pokud chtěl uţivatel věci vydrţet kostely nebo zboţné nadace musel mít v drţbě tyto věci po dobu minimálně 40 let. Podmínkou zde byla bona fides v době nabytí drţby. Ani pozdější odpadnutí dobré víry nebylo překáţkou v běhu vydrţecí doby a drţitel mohl i přesto věc vydţet. „Mala fides superveniens non nocet“, následná zlá víra není na škodu. Protoţe byl tento institut propojen s institutem promlčením, uţívaly se zásady platné pro promlčení ţalob a další podmínky se tak lišily od vydrţení řádného. Jednak se k mimořádnému vydrţení nepotřebovalo iustus titulus a res habilis, proto se připouštělo i vydrţení věci kradené. Vydrţeny tak mohly být i věci, které nebylo moţno nabýt vydrţením řádným, výjimkami byly res extra commercium62 a vzhledem k původu tohoto institutu i věci, které byly
58
BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 116 SOMMER op. cit. S. 227 60 HEYROVSKÝ op. cit. S. 370 61 BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 118 62 Ovšem dle článku BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 114, v některých případech bylo moţno i tyto věci vydrţet 59
- 23 -
vyloučeny z promlčecích ţalob. Dále se vylučovaly z mimořádného vydrţení bona adveticia63, věci dotální a věci nezletilců. Zásadním rozdílem oproti vydrţení řádnému byla nepotřebnost nabývacího titulu a způsobilé věci, tím pádem moţnost vydrţet i věci kradené. Samozřejmostí pak bylo prodlouţení vydrţecí lhůty. Z třech let u movitostí a deseti, případně dvaceti let u nemovitostí, na třicet let, ve výše zmíněných případech dokonce na třicet let. Mimořádné vydrţení, pak nedělí věci na movité a nemovité a lhůty jsou totoţné pro oba případy. Bona fides je rozhodující jak pro řádné tak mimořádné vydrţení. V obojím případě postačuje, aby byl drţitel v dobré víře v okamţiku nabytí drţby.
63
majetek, který nabude dítě ne z majetkové podstaty toho, jehoţ moci je podřízeno, ale z jakýchkoliv důvodů jiných
- 24 -
3. Vydržení v ABGB Všeobecný občanský zákoník pro veškeré německé země dědičné byl vyhlášen patentem z 1. června 1811, s platností pro všechny země, které v té době tvořily rakouské císařství, výjimkou byla země koruny uherské – zákon č. 946/1811 Sb. z. s. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812. ABGB – Allgemeines burgerliches Gesetzbuch, nám znám také jako Všeobecný občanský zákoník rakouský (dále jen ABGB), platil pro všechny tehdejší obyvatele, aniţ by bylo bráno v potaz jejich společenské postavení. Tento zákoník vycházel především z práva římského a práva přirozeného. ABGB byl doposud nejvýznamnějším občanským kodex na našem území. Důkazem byla jeho dlouhodobá platnost, protoţe s drobnými úpravami se u nás uţíval aţ do kodifikace v roce 1950.64 Původně měl být na základě recepční normy65 v roce 1918 v našem novém státě pouze prozatímní, ale institut vydrţení se opravdu v této podobě zachoval aţ do výše zmíněného roku 1950. Dokonce v Rakousku je v platnosti dodnes, samozřejmě v novelizovaném stavu.66 Právní úprava institutu vydrţení se v ABGB nacházel v třetím díle, v hlavě čtvrté „O promlčení a vydrţení“. Vydrţení bylo pak zde vymezeno § 1452 aţ § 1477. Tento zákoník převzal téměř totoţný systém z práva římského. Nicméně oproti římskému právu, které řadil institut vydrţení pod věcná práva, byl v ABGB spolu s institutem promlčení zařazen do třetího dílu. Tvůrci tohoto zákona se inspirovali také římským právem při dvojím dělení vydrţení a to na vydrţení řádné a vydrţení mimořádné. Sice se tato terminologie v ABGB přímo neobjevovala, ale komentáře a odborná literatura s ní běţně pracovali.67 Vydrţení bylo způsobem nabytí vlastnického práva k věcem movitým i nemovitým, za předpokladu, ţe trvalo určitý čas, který byl stanovený v zákoně. Jak zmiňoval Antonín Randa ve svém díle68, chápalo se vydrţení především jako pojištění vlastnického práva. Prokázání tohoto práva bývalo ne vţdy zcela snadné a často bylo velmi nákladné.
64
Pracovně právní předpisy dokonce do roku 1965 První zákon na území našeho státu v roce 1918, znám pod č. 11/1918 Sb. Dle tohoto zákona zůstávaly dosavadní zemské i říšské zákony prozatím v platnosti. 66 SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. Civilní kodexy 1811-1950-1964. Brno, Masarykova univerzita: Doplněk. 1993. 594 s. ISBN 80-210-0597-1 s. 21 67 SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. Vývoj kodifikace občanského práva. In. SCHELLE, K. Vývoj právních kodifikací. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-36109 s. 21 68 RANDA, A. Držba a právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, a.s., 2008. Reprint původního vydání. 340 s. ISBN 978-80-7357-389-8 65
- 25 -
3.1. Vydržení řádné K podmínkám řádného vydrţení se dle § 1460 řadil: Způsobilý subjekt Každý, kdo jinak je způsobilý k nabývání, může také nabýt vlastnictví nebo jiných práv vydržením.69 Způsobilý objekt Vše, co bylo moţné být objektem právního obchodu, mohlo být také vydrţeno. Jinak řečeno: protoţe byla drţba jedna z podmínek vydrţení, pak vše co, bylo moţné mít v drţbě, bylo případně moţné vydrţet. Držba – zde se psalo o drţbě řádné, poctivé a pravé, viz. dále Uplynutí času – viz. dále
3.1.1. Držba I přestoţe se ABGB inspiroval římským právem, můţeme najít i několik rozdílností. Především titul a dobrá víra nebyly uvedeny jako samostatné podmínky, ale zařazeny pod drţbu a to jako drţbu řádnou, poctivou a pravou. a) Držba řádná Byla definována § 1461 takto: Každá držba, která spočívá na takovém právním důvodu, jenž by byl stačil k převzetí vlastnictví, kdyby bylo náleželo odevzdávajícímu, jest řádná a stačí k vydržení. Jimi jsou např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směna, placení atd. Tímto ustanovením je plně nahrazen iustus titutlus. Proto drţba řádná, byla taková, která byla zaloţena na právním důvodu. Oproti římskému právu, kde k vydrţení mohl být uznán i titul putativní, nebyla tato moţnost přípustná. Další nabývací tituly, které podle ABGB nepřicházely v úvahu, byly tituly původní (originární). Vyloučení originárních vydrţecích titulů bylo podstatným rozdíl mezi římskou a rakouskou úpravou institutu vydrţení. Z toho vyplývalo následující – kde nebylo smlouvy o převodu vlastnictví, nebylo ani řádného vydrţení. Vţdyť nebylo zapotřebí vydrţení tam, kde byl původní titul.70 O tom § 1462: zastavené, půjčené, do úschovy nebo k požívání dané věci, které nemohou být nikdy věřiteli, vypůjčiteli a schovateli nebo poživateli vydrženy, protože nemají řádného právního důvodu. Ani jejich dědicové, jako zůstavitelé nemají právní důvod, stejně jako oni sami. Jen třetímu 69
§ 1453 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. Praha: V. Linhart, 1937. 594 s. ISBN neuvedeno s. 453 70
- 26 -
řádnému držiteli může vydržecí doba prospět.71 Jestliţe se tedy někdo dovolával vlastnického práva k věci na základě vydrţení, musel prokázat (s výjimkou mimořádného vydrţení), ţe věc nabyl způsobem, s nímţ právo jinak spojovalo nabytí vlastnického práva vydrţením.72 b) Držba poctivá Téţ bezelstná byla v § 1463 vymezena následovně: Držba musí být poctivá. Nepoctivost předchozího držitele však nevadí poctivému nástupci nebo dědici, aby počal vydržení ode dne, kdy nabyl držby. Tímto byla v ABGB nahrazena bona fides, která v římském právu vystupovala jako podmínka samostatná. Poctivý drţitel byl pak, takový, který si z pravděpodobných důvodů myslel, ţe věc kterou měl v drţbě, byla jeho. Oproti němu nepoctivý drţitel věděl, nebo se měl domnívat, ţe věc v jeho drţbě patřila někomu jinému. Proto v případě skutkového omylu nebo pro neznalost zákona nemusel být drţitel nepoctivý, i kdyţ nebyl drţitelem řádným. V případě sporu, zda byla drţba zaloţena na dobré víře či nikoliv, rozhodoval soud. V případě pochybnosti, se mělo za to, ţe byla drţba poctivá. Důkazní břemeno pochybnosti musel nést odpůrce. Protoţe poctivost byla zaloţena na subjektivním přesvědčení osoby, musel se kaţdý drţitel posuzovat zvlášť.73 Oproti římskému právu nestačilo drţitelovo přesvědčení, ţe svojí drţbou neškodil jinému, ale musel být naopak pozitivně přesvědčen, ţe svoji drţbou vykonával vlastnické právo. Přísněji také nahlíţelo rakouské právo na poctivost během celé vydrţecí doby. V římském právu stačilo mít bona fides pouze při nabytí drţby, kdeţto ABGB poţadovalo, aby byla dobrá víra během celé vydrţecí doby. Proto platila zásada mala fides superveniens nocet – zjistil-li drţitel nebo mohl-li zjistit postupem času, ţe není vlastníkem, přestával být v dobré víře. Sice se zpočátku (před rokem 1918) mělo za to, ţe bona fides nemusela být při nabytí drţby, ovšem vznikl na toto téma nejednotný názor a proto judikatura Nejvyššího soudu postupem času ustálila stanovisko, ţe dobrá víra musela být jiţ od počátku a drţitel, který nabýval majetku bezprávně a o této skutečnosti věděl, nebyl povaţován za bezelstného a nemohl proto vydrţet.74 c) Držba pravá Byla upravena v § 1464: Držba musí být také pravá. Zmocní se věci někdo násilím nebo lstí, nebo se vloudí v držbu potajmu, nebo drží věc jen jako výprosu, nemůže ji vydržet ani on sám ani jeho dědicové. ABGB pak ještě chápe drţbu, která je zaloţena lsti, vloudění nebo na ochotě jiného. Jak je
71
§1462 zákona č. 946/1811 Sb. z.s., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. S. 112 73 ROUČEK op. cit. S. 454 74 Tamtéţ s. 115-117 72
- 27 -
uvedeno v § 1464, není moţné, aby dědic nepravého drţitele vydrţel. Toto neplatí v případě nepravosti předchůdce singulárního nástupce. Nepravost drţení je dle Randy75 zvláštním druhem drţení nepořádného. Krčmář76 pak připouští řádnost drţby, která můţe být zároveň nepravá. (Nepořádná drţba můţe všemi způsoby být pravá, např. kdyţ někdo uzavře smlouvu, která je neplatná). Na tuto problematiku nebyl jednotný názor. Pokud chápeme titul jako souhrn veškerých skutečností, vedoucích k převodu vlastnictví, pak pravost drţby vedle její pořádnosti není zvláštní náleţitostí. Na straně druhé, pokud ho chápeme jen jako skutečnost, která sjednává nárok na převod vlastnictví, je pravost zvláštní náleţitostí vedle pořádnosti. Krčmář uvádí ve svém díle77 jako příklad jak je moţno chápat vztah pravosti a pořádnosti, v případě uzavření platné smlouvy, kdy se prodávající zdráhá věc vydat, se jí kupující ujme sám. Potom by podle prvního chápání titulu jeho drţení nepořádné, ovšem druhé mínění povaţuje drţbu za pořádnou ovšem nepravou. Krčmář se přiklání k prvnímu mínění.
3.1.2. Uplynutí času ABGB se vydrţecí dobou zabýval poměrně dost a věnoval jí celkem 13 paragrafů – konkrétně § 1465 – 1477. V těchto ustanoveních zákona se rozeznával čas obyčejný a čas kromobyčejný. Čas obyčejný jako řádná vydrţecí doba byl definován v §§ 1466 aţ 1470 a čas kromobyčejný jako mimořádná vydrţecí doba byl stanoven §§ 1472 aţ 1476. Úvod k této problematice byl v § 1465 definován takto: K vydržení a promlčení je také třeba, aby prošel čas zákonem vyměřený. Kromě doby, kterou zákony stanoví pro některé případy zvláštní, určuje se zde vůbec míra času ve všech ostatních případech k vydržení nebo k promlčení nutná. Přitom záleží jak na různosti práv a věcí, tak i osob. Vydrţení se pak začínalo počítat od prvního dne drţby a k dovršení bylo potřeba, aby celý poslední den uplynul. Počítalo se podle kalendáře. Dokázat uplynutí doby bylo na straně toho, kdo chtěl vydrţet. a) Vydržecí doba řádná U řádné vydrţecí doby se muselo dále rozlišovat, zda šlo o věc movitou nebo věc nemovitou. Podle § 1466 se pak právo vlastnické věci movité nabývalo tříletým vydrţením a § 1468 udával třicetileté drţení jako podmínky k vydrţení věci nemovité a to sice bez rozdílu, zda věc byla nebo nebyla zapsána ve veřejných knihách. Předpokládalo se však, ţe faktický drţitel ve veřejných knihách za vlastníka zapsán nebyl, neboť byl-li zapsán, nabýval vlastnictví knihovním vydrţením v době kratší, a to ve lhůtě tříleté.
75
RANDA op. cit. S. 141 KRČMÁŘ, J. Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná. Praha: Nakladatelství Všehrd. 1932 203 s. ISBN neuvedeno S. 181 77 Tamtéţ s. 181 76
- 28 -
b) Vydržecí doba mimořádná Šlo o zvláštní případy vydrţení, kdy k vydrţení movitosti bylo potřeba šestileté drţby. K vydrţení nemovitostí musela osoba mít v drţbě věc nemovitou po dobu čtyřiceti let. §1472 pak uváděl, ţe proti právnickým osobám78 nestačí pouze řádná vydrţecí doba, ale je zapotřebí, aby byla vydrţecí doba prodlouţena. A to u věcí movitých, jakoţto i nemovitých nebo sluţebností, případně jiných práv a pokud byla vloţena na jméno drţitele do veřejných knih na dobu šest let. Práva, která nebyla vloţena na drţitelovo jméno ve veřejných knihách a ostatní práva šlo proti právnickým osobám vydrţet aţ po čtyřicetileté drţbě. K nabytí úplného vlastnictví děleného statku vydrţením pouze čtyřicetiletou drţbou - § 1474 Vlastnosti statku dědičného pachtu a dědičného nájmu se pozbývá jen čtyřicetiletou držbou jakoby volné vlastnictví. Dále se pouţilo mimořádné vydrţecí doby v případech, kdy se vlastník zdrţoval mimo zemi, kde se věc nacházela. Muselo jít však o dobu dobrovolné a nezaviněné nepřítomnosti a počítalo se jen za polovinu času, tedy jeden rok se zkracovale na 6 měsíců. V potaz se nebraly krátké nepřítomnosti, které nepřesáhly jeden rok. V případě zaviněné nepřítomnosti79 se toto nevyuţilo a stále se jednalo o řádnou vydrţecí dobu. Jako poslední se k mimořádné vydrţecí době uvádělo – také ten, kdo na sebe převedl věc movitou přímo od nepravého nebo nepoctivého držitele nebo není s to, aby jmenoval svého předchůdce, musí vyčkat uplynutí dvojnásobné řádné doby. Jinak řečeno, osoba, která získala věc od nepravého nebo mala fidei předchůdce, případně nebyla tato osoba schopna identifikovat tohoto předchůdce, musela mít věc v drţbě po dobu nejméně dvojnásobně delší, neţ byla vydrţecí doba řádná.
3.2. Vydržení mimořádné (uneigentlich Ersitzung) § 1477 Kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřiceti let, nepotřebuje udávat řádný právní důvod. Avšak nepoctivost držby vůči němu prokázána vylučuje vydržení i této delší době. I přesto, ţe se termín mimořádné vydrţení nevyskytoval v OZO nikde, autoři děl a komentářů, vztahujících se k tomuto institutu běţně vyuţívali termín mimořádné vydrţení jako vţitý. Stejně tak prvorepubliková judikatura ve svých judikátech s ním běţně pracovala. Dokonce ani výše zmíněné ustanovení, které se přímo tímto institutem zabývalo, neuţívalo tohoto pojmu.
78
Dle ABGB – správci státních statků a státního jmění, pokud má promlčecí místo, správci statků církví, obcí a jiných dovolených těles 79 Osoby, které se vystěhovaly nelegálně, zběhové atd.
- 29 -
Mimořádné vydrţení, které stanovil císař Justián, je vzorem pro mimořádné vydrţení v ABGB. Řídilo se dle zásad o promlčení ţaloby vlastnické, která byla jeho rubem. Rakouské právo však vydrţení pokládalo za samostatný institut. Mimořádné vydrţení bylo spojeno s plněním zjednodušených podmínek, oproti vydrţení řádnému. K získání vlastnického práva v podstatě stačila pouze drţba v dobré víře a delší vydrţecí lhůta. Jednalo se o lhůtu v trvání minimálně třiceti let, případně čtyřiceti let. Doba čtyřiceti let se vyţadovala vůči právnickým osobám. Pokud drţitel splnil tyto podmínky, nemusel po uplynutí této doby prokazovat právní titul. Názor Nejvyššího soudu však připomínal: „i k vydržení podle § 1477 se držba musela opírat o právní titul, byť domnělý“.80 Potom byla tíha důkazu nepoctivosti drţby, případně důkaz pouhé detence místo drţby na odpůrcovi a ten musel, pokud chtěl případný spor dovést ke zdárnému konci, předloţit tyto důkazy a dokázat jejich protiprávnost ke svému prospěchu. Literatura i jiné prameny se potom v definici mimořádného vydrţení vesměs shodovaly. Tak např. Antonín Randa81 uváděl k této problematice následující: Vydrţení řádné, které předpokládalo drţbu bezelstnou, pořádnou a pravou a uplynutí řádné nebo mimořádné lhůty – drţbu třicetiletou nebo čtyřicetiletou spojoval zákon se zvláštní výhodou, ţe nebylo k mimořádnému vydrţení zapotřebí titulu a stačila proto pouze drţba bezelstná. Potom se řádné vydrţení vztahovalo pouze na případy, kdy byla drţba kratší neţ třicet let. To ţe musela být drţba poctivá a nemusela být řádná, byl společný názor všech autorů zabývajících se institutem mimořádného vydrţení. Ovšem podmínku pravosti kaţdý autor vysvětloval z trochu jiného pohledu. Antonín Randa82 jako zdroj a inspirace jiných autorů předcházel: Drţení nepravé není na překáţku mimořádnému vydrţení, ovšem za předpokladu pokud není nepravý drţitel mala fide. Toto se netýká výprosy. Jan Krčmář83 se k § 1477 a pravosti drţby vyjadřoval takto: Slevuje se jen na pořádnosti držby a ne na její pravosti. Ale často bylo přijímáno, ţe toto ustanovení platilo i o drţiteli nepravém. Jako příklad, zde uváděl: Byla uzavřená smlouva a zcizitel věc odevzdal, byla sice drţba nepořádná, ale pravá. V komentáři profesora Roučka84 bylo definováno podobně. Vydrţení se dovršilo, i kdyţ byla drţba nepořádná. Nebylo zapotřebí pořádnosti, ale poctivosti a pravosti ano. Nepravost, stejně jako nepoctivost, pak dokazoval ten, kdo měl za to, ţe byla drţba nepravá. Otázka mimořádného vydrţení dědici. Pokud nastoupil po zůstaviteli, který nebyl v dobré víře, poctivý dědic, mohl na základě § 1477 také vydrţet. Tento případ se dotýkal i věcí, které byly uvedeny
80
Rozsudek Nejvyššího soudu ĆR ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 41/2009. In ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2013]. 81 RANDA op. cit. S. 146 82 Tamtéţ s. 146 83 KRČMÁŘ op. cit. S. 184 84 ROUČEK op. cit. S. 471
- 30 -
v § 1462 – zastavené, půjčené, do úschovy nebo k poţívání dané. Proto slovo nikdy, které zde bylo uvedeno, neznamenalo, ţe by dědic nemohl vydrţet vydrţením, jaké nepoţaduje pořádnosti drţby.85 V případech, kdy byl v pozemkových knihách zapsán jiný stav, nebránila tato skutečnost mimořádnému vydrţení. Potom poctivý a pravý drţitel mohl po třicetileté vydrţecí lhůtě poţádat o opravu v pozemkové knize. Věcná břemena zaknihovaná byla chráněna a při vydrţení vlastnictví nebyla dotčena.
3.3. Započítání času Ustanovení § 1493 ABGB upravovala započtení času drţby (accessio possessionis) právního předchůdce, jak v případě univerzální tak singulární sukcesse, pochopitelně za předpokladu kvalifikované drţby v případě řádného vydrţení.86 V případě mimořádného vydrţení nebylo potřeba kvalifikované drţby a drţitel si mohl započíst předchůdcovu drţbu ke své vlastní. Nebylo tak třeba prokazovat právní tituly jeho předchůdce. Důleţité je si uvědomit, ţe nebylo moţné si připočíst drţbu předchůdce, který byl obmyslný (mala fide), ale od okamţiku apprehense to moţné bylo a to i v případě, ţe byl právním nástupcem dědic. Ten, kdo si chtěl ke své vydrţecí době připočítat drţbu svého předchůdce, musel být jeho právním nástupcem, ať uţ se jednalo o dědice nebo osobu, která konala na základě smlouvy o převodu drţby. Akcese měla místo pouze tam, kde nastala sukcese, i v případě vydrţení mimořádného.87 Ve prospěch drţitele byl také § 1493, který připustil moţnost si ke své drţbě připočíst, jak drţbu přímého předchůdce, tak drţbu vzdálenějších předchůdců. Přínos v podobě institutu mimořádného vydrţení byl především v tom, ţe nahrazovalo chybějící vlastnictví předchozího drţitele, nabývalo se jím vlastnické právo, tam kde chyběla pořádná drţba a chyběl platný titul směřující jinak k řádnému vydrţení. Napravovalo se jím také chybné zaknihování práva a umoţňovalo se tak nabytí vlastnictví.
3.4. Přetržení vydržení Přetrţení drţby mělo za následek, ţe se musela vydrţecí lhůta započítávat opět od začátku, i přestoţe drţba splňovala další náleţitosti směřující k vydrţení. Mezi tyto důvody, které vedly k přetrţení, se řadilo:
85
ROUČEK op. cit. S. 471 PETR 2006 op. cit. S. 17 87 Tamtéţ s. 17 86
- 31 -
přerušení držby přímo § 1460 ukládal, aby byla drţba vykonávána po celou dobu, zákonem určenou. Drţba vedoucí k vydrţení musela být stálá a nepřetrţitá. Čas, po který nikdo drţbu nevykonával, se za přetrţení drţby nepovaţoval. uznání vlastnictví jiného ze strany drţitele před uplynutím vydrţecí doby.88 Mala fides superveniens nocet. Nadále nebyl drţitel v dobré víře, tudíţ nebyla dodrţena tato podmínka vydrţení. podání žaloby na drţitele dříve neţ uplynula vydrţecí doba. Pokud byla ţaloba zamítnuta s tím, ţe nabyla právní moci, nejednalo se o přerušení drţby. knihovní převod bylo moţno přetrhnout vydrţení na základě jednání v důvěře ve veřejné knihy. Nabytí v důvěře ve veřejné knihy činilo skoncované vydrţení neúčinným, ale i přetrhovalo vydrţení ještě nedokončené. Zároveň neumoţňovalo započtení předchůdcovy drţby. Nebylo na překáţku vydrţení sluţebností, které nemusely být zapsány.89
3.5. Stavení vydržení Oproti přetrţení vydrţení, které mělo za následek počítání vydrţecího času opět od začátku, stavění se na čas pozastavilo a po odpadnutí příčin stavení vydrţení se opět vydrţecí čas počítala. Sčítaly se tedy dřívější čas s pozdějším časem a oba tyto úseky se povaţovaly za jediný celek. K moţným příčinám, které měly za následek stavení vydrţení, se řadila: nezletilost vůči nezletilci nemohla začít běţet vydrţecí lhůta. Pokud jiţ začala běţet dříve, pak nemohla skončit před uplynutím dvou let po odstranění překáţky nezletilosti, a to buď formou dosaţení zletilosti či ustanovení zástupce.90 duševní porucha § 1494: Proti takovým osobám, které jsou pro nedostatek svých duševních sil nezpůsobilé, aby sami své práva obstarávaly, jako proti nezletilým , šíleným nebo blbým, nemůže se začít vydržení, 88
PETR 2006 op. cit. S. 18 ROUČEK op. cit. S. 543 90 Tamtéţ s. 18 89
- 32 -
pokud není těmto osobám ustanoven zákonný zástupce.Započaté vydržení sice běží dále, ale nemůže skončit dříve než ve dvou letech potom, kdy pominou překážky. manželský svazek po dobu trvání manţelství (i neplatného) bylo vydrţení stavěno. V případě neplatného manţelství mohl ovšem dobrodiní poţívat pouze manţel, který nevěděl o neplatnosti manţelství. Obdobně se stavělo vydrţení ve vztahu mezi dětmi a poručenci a jejich rodiči a poručníky. doba, kdy práva naprosto nešla v případě válek, moru a jiných sloţitých situacích. Za rozhodný se povaţoval stav faktický a ne formální. Např. v době vypuknutí války a ne vyhlášením. nepřítomnost vlastníka, který byl ve veřejných sluţbách (civilní nebo vojenské) a byla nezbytná nepřítomnost mimo zemi, kde se věc nacházela. konkurz stavělo se od přihlášení se k vlastnickému nároku do zahájení sporu.91
3.6. Knihovní vklad vydrženého práva V případě, kdy drţitel získal po splnění všech podmínek, právo na vklad vydrţeného majetku do veřejných knih, mohl ţádat o zápis svého vlastnického práva do těchto knih. Pokud nechtěl původní vlastník vydat vkladové listiny, mohl se nový vlastník domáhat u soudu, aby mu bylo jeho nově nabyté právo přiznáno. Rozsudek v tomto případě plně nahrazoval převodní listiny. Jednalo se o rozsudek, který měl deklaratorní povahu.
3.7. Judikatura Judikatura měla v těchto dobách významným vliv na dění ve společnosti a formování práva vůbec. Pokusím se zde zaměřit na judikáty k institutu mimořádného vydrţení, případně k jiným přínosným judikátům týkajících se vydrţení všeobecně. Protoţe se institut mimořádného vydrţení po roce 1950 v naší právní úpravě nevyskytuje, bude stěţejní část judikatury směřována k době platnosti ABGB a jeho vlivu.
91
Od roku 1914 se vydrţení takto nestaví, na základě nového konkursního řádu
- 33 -
3.7.1. Judikatura k vydržení všeobecně92 K § 1452 – všeobecně k vydržení Vydržení je originárním nabývacím způsobem a lze se na jeho základě domáhat uznání vlastnictví, které pak může být vloženo do knih. I na součásti veřejné cesty lze vydržet soukromoprávní vlastnictví. (7833) K § 1455 – které předměty lze vydržet Reální břemena jsou předmětem vydržení.(Gl. U. 1098) Je ovšem vyloučeno dovolávat se vydrženého reálního břemene, které spočívá na poddanském svazku. (Gl. U. 13.807) Právo cesty po lesním pozemku vydržet nelze. Stejně jako služebnost cesty v cizím lese. (Gl. U. N. F. 5698) Předmětem vydržení je, co může být v držbě. Lze tedy vydržet i spoluvlastnictví na movitých i nemovitých věcech. Za předpokladu, že není ani po subjektivní ani po objektivní stránce překážek co do způsobilosti nabývat a držet. (Gl. U. N. F. 3830) Vydržet lze požadavek příspěvku na veřejnou školu. (Gl. U. 10.998) Nelze vydržet právo, jehož obsah se vykonává na základě smluvního poměru.(11.206) K § 1460 a násl. – náležitosti vydržení Vydržení předpokládá právní držbu. (Gl. U. 935) Podmínkou držby kvalifikované pro vydržení vlastnictví je výkon plného obsahu vlastnické držby. Tato zahrnuje však bezpodmínečnou, výhradní, faktickou moc nad věcí. Kdo žne trávu, která zůstala po pasoucím se dobytku, nemá proto držby potřebné k vydržení. (Gl. U. N. F. 4857) Není držby způsobilé vydržení, bylo-li věci užíváno stejným způsobem i jinými osobami, protože v takovém případě není držba na žádné straně výhradou. (Gl. U. N. F. 4920) Držba vedoucí k vydržení musí být spojena s vůlí, vykonávat obsah služebnosti jako právo. Tomu tak není, užívá se cesta jako veřejná. (Gl. U. N. F. 6303) Dokázat, že je držba nepoctivá, náleží odpůrci popírajícímu vydržení. (Gl. U. 13.154) 92
Judikatura je citována podle ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. Praha: V. Linhart, 1937. Při citacích byly poţity tyto zkratky: Gl. U. – Sbírka civilněprávních rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora od Glasera a Ungera, Gl. U. N. F. – nová řada uvedené sbírky, číslo pak značí pořadové číslo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce Nejvyššího soudu ČSR (Váţného sbírka).
- 34 -
Pravost držby je vyloučena, pokud je užívání povolené ze sousedské ochoty. (Gl. U. N. F. 5008) K § 1465 – uplynutí času Důkaz o čtyřicetileté držbě nemůže být veden asi čtyřicetiletými svědky.(Gl. U. 6061) Odpůrcův důkaz, že jednou ve vydržecí době vykonal, nějaký úkon výkonu vlastnictví stačí, aby bylo vyloučeno vydržení.(Gl. U. 8800) K § 1493 – započtení doby držby předchůdce K započtení držby předchůdce vede podmínka, aby právní držba žalobců a jejich předchůdců byla stejného druhu, protože podle obecných zásad je možné sčítat jen, pokud jsou stejnorodí činitelé. Musí být tedy požadované právo vykonáváno co do obsahu a rozsahu stejně, jako bylo vykonáváno jejich předchůdci.(Gl. U. N. F. 5410) Bezelstný singulární nástupce nepořádného držitele se může dovolávat vydržení, třebas se potom stal předchůdcovým dědicem. (Gl. U. 11.411)
3.7.2. Judikatura k mimořádnému vydržení Vydržení obcí. Není třeba, aby obecní zastupitelstvo se formálně usneslo o výkonu držby, stačí, že vědělo o tom a bylo s tím srozuměno, že se držba vykonávala za obec. Potomní schválení působí nazpět. Nepravost držby není na závadu mimořádnému vydržení podle § 1477. Otázka, zda jde o držbu bezelstnou či obmyslnou, je otázka právní.93 Pouze domnělý nabývací důvod k vydržení, a to ani k mimořádnému vydržení, nestačí.94 Mimořádné vydržení není jen vlastnickým důvodem, ale je nabytím vlastnického práva bez ohledu na důvod. Ten, kdo má v knihách vloženo vlastnictví na nemovitosti, je vlastníkem proti každému. Jen tomu, komu byla nemovitost dříve připsána, má možnost podat žalobu na neplatnost vkladu.95 K mimořádnému vydržení stačí bezelstná držba, bezelstnost držby držitelů se předpokládá. Počestnost držby tu musí být vždy. Výprosa počestnost vylučuje. Pozdější obmyslnost, která nastane po započetí, ale před dokonáním vydržení je překážkou vydržení.96
93
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.1923, (Rc) Rv II 268/22. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2013]. 94 Nejvyššího soudu ČR ze dne21.1.1919, (Rc) Rv I 16/18. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2013]. 95 Nejvyššího soudu ČR,ze dne 21.3.1930, (Rc) R I 185/30. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2013]. 96 Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2002, (Rc) 22 Cdo 421/2001. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2013].
- 35 -
Podmínkou mimořádného vydržení – kromě držby třiceti nebo čtyřicetileté - není ani pořádnost ani pravost držby, nýbrž jen bezelstnost držby. Proto není potřeba se zabývat otázkami pořádnosti a pravosti držby, protože při mimořádném vydržení je otázka pořádnosti a pravosti nerozhodná.97
97
Nejvyššího soudu ČR,ze dne 23.11.1931, (Rc) Rv I 1753/30. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2013].
- 36 -
4. Vládní návrh k občanskému zákoníku z roku 1937 a vydržení I přesto, ţe se vládní návrh nebo téţ Osnova z roku 1937(dále jen Osnova) občanského zákoníku nikdy nestal účinným, určitě je vhodné, se úpravě institutu vydrţení v prvorepublikové Osnově věnovat. Především protoţe se nový občanský zákoník98 inspiroval právě Osnou při úpravě institutu mimořádného vydrţení. A také to byla poslední snaha o úpravu institutu mimořádného vydrţení před přijetím zákona 89/2012 Sb. Občanskoprávní ustanovení ABGB zůstaly v platnosti aţ do konce roku 195099, to znamená téměř 140let, ale určité snahy o změny tu byla samozřejmě uţ dříve. Zejména se vznikem československé republiky vyvstaly otázky spojené právě s úpravou občanského práva a přijetí modernější verze. Po první světové válce a rozpadu Rakouska - Uherska byla přijata téměř okamţitě recepční norma100. Po přijetí této normy bylo třeba sjednotit právo v Čechách, které upravovalo rakouské právo a právo na Slovensko, které vycházelo z Uherské právní úpravy. Tento právní dualismus nebyl dále moţný. Nová kodifikace ovšem nezačala ihned po skončení války. Přednostně se musela nově vzniklá republika vyrovnat s následky této světové katastrofy a vyřešit prvně sociální a hospodářské problémy. Proto ministerstvo spravedlnosti přistoupilo k rychlé verzi odstranění dvojí právní úpravy a připravilo český překlad občanského zákoníku z roku 1811, který jen doplnilo podle novel a zákonů mezitím vydaných a hodlalo navrhnout, aby tento překlad byl zaveden na celém území republiky jako nový občanský zákoník.101 Toto se jevilo jako nedostačující a proto byla sestavena komise, která usnesla, ţe se bude nový občanský zákoník tvořit od začátku nový. Podkladem jim byl ABGB. Mělo jít spíše o revizi tohoto zákona, kde by se nemoderní a nepraktické ustanovení nahradila novými, která by se více přikláněla k současné době. Také se muselo brát v úvahu právo, které doposud platilo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Následně roku 1920 se začalo s přípravami, které měly vést k realizaci nového občanského zákoníku. Práce na novém občanském zákoníku ovšem nešly, tak rychle jak si původně ministerstvo spravedlnosti představovalo. Po více neţ deseti letech a 321 schůzích superrevizní komise se na svět dostal roku 1931 návrh této komise i s důvodovou zprávou a byl dán do tisku a rozeslán.102 Po meziministerských debatách103 byla roku 1937 osnova vydána Senátem Národního shromáţdění jako Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. I
98
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Pracovněprávní ustanovení dokonce aţ do roku 1965 100 Zákon ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. 101 Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny české republiky [online]. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/eknihy/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm. 102 Příslušným úřadům, korporacím, organizacím a byl přístupný všem zájemcům 103 Viz. Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny české republiky [online]. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/eknihy/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm. 99
- 37 -
tento text se setkal s řadou kritiky.104 Jeho další úpravy a moţnost nápravy kritizovaných bodů nebyly v důsledku okupace a vypuknutí druhé světové války realizovány. Třebaţe se tento vládní návrh nedočkal svého místa v naší dřívější právní úpravě, jsou jeho role a vliv v dnešním právním povědomí a novém občanském zákoníku nesporné.
4.1. Vydržení řádné Superrevizní komise měla z počátku pochybnosti, zda zachovat systém, který byl doposud stanoven v ABGB k vydrţení a promlčení. Nakonec se rozhodla, ţe systém zůstane stejný, nicméně stávající úprava potřebovala spoustu změn. Některé se pak dotkly i vydrţení samotného. Institut vydrţení a promlčení zakotvili v hlavě 47 vládního návrhu a to konkrétně v §§ 1321 – 1369. Úvodní §§ 1451 – 1459 byly téměř všechny vypuštěny s odůvodněním, ţe jsou příliš zastaralé, případně některé byly pozměněny. Jako úvod k této problematice § 1321 stanovuje: Vydržením práva vznikají a promlčením zanikají. Ostatní §§ ABGB z této skupiny byly Osnovou vypuštěny. Pouze ustanovení zabývající se právy osobními105, přebírá osnova do ustanovení zabývající se drţbou a to pouze druhou větu: Kdo poctivě vykonává práva rodinná, požívá ochrany jako držitel práv. Osobní práva nebyla povaţována v ABGB za předměty vydrţení. Ale těm, kteří vykonávají poctivě taková, přichází k dobru nezaviněná nevědomost pro zatímní tvrzení a výkon jejich domnělých práv.106 Páteří institutu vydrţení se pak stalo vydrţení řádné a vydrţení mimořádné. Řádné vydrţení v ABGB (§§ 1460 – 1476) bylo nahrazeno celkem 12ti §§ ( 1322 – 1333). Mimořádnému vydrţení bylo věnováno jedno samostatné ustanovení, § 1334. Podmínkou vydrţení dle Osnovy měla být pak především drţba. Obdobně jako v ABGB se vyţadovalo, aby byla drţba řádná, poctivá a pravá. Současně bylo zapotřebí způsobilé osoby a způsobilé věci. A samozřejmě, co uţ k vydrţení patří a to určitou minimální vydrţecí délku potřebnou k vydrţení, tak jak ji stanovil zákon. Takto se v § 1322 vymezovaly obecně podmínky vydrţení.
104
Jako hlavní bod byla vytýkána nepřítomnost úpravy oblasti rodinného práva Včetně práva manţela, otce a dítěte 106 § 1458 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. 105
- 38 -
4.1.1. Držba a) Držba řádná Držba je řádná z hlediska vydržení, když se zakládá na důvodu, který by postačil ke vzniku práva, kdyby náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno osobou oprávněnou.107 Původní osnova z roku 1931 byla téměř totoţná, ovšem drţba řádná neměla dodatek v podobě „ z hlediska vydrţení“. Komise přidala tento dodatek, aby se rozlišil pojem drţba řádná v ustanovení o drţbě a vydrţení. Oproti ABGB byla přidána k osobě převodce, osoba oprávněná k zřízení práva. Důvodem bylo, ţe převodce, byla osoba, která mohla převést pouze vlastnictví, které bylo zaloţeno na titulu a nikoliv na smlouvě o zřízení sluţebnosti.108 Taktéţ se vypustil výčet titulů. Vlastnické právo k věcem zastaveným, zadržovaným, pronajatým, propachtovaným, půjčeným, do schování nebo požívaní daných nemohou věřitelé, nájemci, pachtýři, vypůjčitelé, schovatelé nebo poživatelé nabýt vydržením pro nedostatek řádnosti držby. Dědicové jejich nemají více důvodu než oni sami.109 Tímto ustanovením se měl nahradit doposud platný § 1462 ABGB. b) Držba poctivá Držba musí být poctivá, Nepoctivost předchůdce nevadí poctivému nástupci nebo dědici, aby počal vydržení ode dne, kdy nabyl držby.110 Osnova přesně reprodukovala § 1463 z ABGB. Zároveň shodně doplnila citací z § 1493,111 který se zabýval vpočtením předchůdcovy doby. Připouštěl, ţe osoba, která nabyla poctivou drţbu od řádného a poctivého drţitele, mohla si jeho vydrţecí dobu započítat ke své. U vydrţení mimořádného nebyla poţadována řádná a pravá drţba předchůdce. Odlišností oproti ABGB bylo také přidání citací z ustanovení o poctivé drţbě.112 Poctivá drţba, která figurovala jako podmínka řádného tak i mimořádného vydrţení byla zásadním kritériem, které vedlo k nabytí vlastnického práva. Osoba drţící poctivě byla taková, která z nesporných důvodů, povaţovala právo, které vykonávala za své vlastní. Potom ten kdo vykonával právo, o kterém věděl nebo by z okolností měl vědět, ţe mu nepříslušelo, musela být jeho drţba v tomto případě povaţována za nepoctivou.
107
§ 1323 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425 Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny české republiky [online]. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/eknihy/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm. 109 §1324 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425 110 Tamtéţ §1325 111 Tamtéţ § 1357 112 Tamtéţ §§ 109-112 108
- 39 -
Právnické osoby se povaţovaly za poctivé nebo nepoctivé, podle jednání jejich orgánů. Pokud byl orgán sloţen z více lidí a většina z nich byla poctivá, potom byla i drţba právnické osoby poctivá. Nepoctivost byla zaloţena na opaku k poctivosti. Obdobná situace byla v případě zástupnictví a to i v případě, že se zástupce v držbu neuvázal nebo ji nevykonává podle zvláštního příkazu, který mu byl dán se zřetelem k jeho držbě.113 Osnova se stavěla k pochybnostem o pravosti drţby shodně jako ABGB a v případě nejasností kolem poctivosti drţby, se mělo za to, ţe byla drţba poctivá. c) Držba pravá Držba musí být pravá. Nepravost držby překáží i vydržení dědicovu.114 Opět si Osnova vzala za vzor ustanovení z ABGB. Doplnila ho definicí z hlavy o drţbě, který byl věnován drţbě pravé. Drţba byla nepravá v případech, pokud se osoba vloudila v drţbu, vkradla tajně nebo lstí. K pravosti nepatřila ani drţba z ochoty, pokud ji drţitel chtěl proměnit na trvalé právo.
4.1.2. Vydržecí doba řádná Superrevizní komise nepokládala za vhodné něco zásadního měnit na délce lhůt vydrţecích a promlčecích.115 Právo vlastnické k věci nemovité a vůbec právo, které mělo povahu věci nemovité, vydrţel, kdo je drţel způsobem zákonným po třicet let. Šlo-li o jinou věc nebo právo, byla vydrţecí doba tříletá.116 Osnova přesunula nabytí práva uplynutím času, které bylo zapsáno ve veřejných knihách, do knihovního práva. Co se týkalo práva117, které bylo vykonáváno zřídka a nepravidelně, bylo vydrţecí doba třicetiletá a musela být vykonáno alespoň třikrát za tuto dobu. Ovšem třicetiletá lhůta se nezačínala počítat od prvního úkonu, kterým bylo nabyto drţení práva, pokud od něho uplynulo jiţ více neţ třicet let, ale aţ od toho výkonu, od kterého ještě třicet let neuplynulo. 118
4.1.3 Mimořádná vydržecí doba Z počátku komise pochybovala o tom, zda se měli promlčecí privilegia poskytovat právnický osobám. Z toho důvodu byl okruh těchto osob alespoň omezen. Nadále mohly privilegií vyuţívat pouze stát a jiné právnické osoby veřejného práva. Vypustily se z ustanovení o mimořádné vydrţecí době církve a
113
§ 111 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425 Tamtéţ §1326 115 Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny české republiky [online]. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/eknihy/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm. 116 Tamtéţ §1327 117 Dle komentáře Roučka a Sedláčka – jen věcná práva k cizí nemovitosti (reálná břemena, sluţebnosti) 118 ROUČEK 1937 op. cit. S. 464 114
- 40 -
obce. Potom se proti státu a jiným právnickým osobám veřejného práva se vydrží právo k nemovitostem a právům, které mají povahu věci nemovité, ve čtyřiceti letech a. Jde-li o jinou věc nebo právo, je vydržecí doba šestiletá.119 Nově bylo zavedeno ustanovení zabývající se případy, kdy se vystřídaly osoby privilegované a neprivilegované jako subjekty vydrţovaného práva. Uţ v komentáři od Roučka a Sedláčka120 se prof. Dr. Rouček zabýval tím, ţe ABGB neřešilo tyto situace. A přiznával, ţe podle panujícího mínění i podle praxe121 se započítávalo poměrně: do 40ti leté vydrţecí doby proti privilegované osobě započítávala se doba uběhlá proti osobě neprivilegované čtyřmi třetinami. Do třicetileté doby proti osobě neprivilegované započítávala se doba uběhlá proti osobě privilegované třemi čtvrtinami, a šlo-li o vydrţecí dobu šestiletou a tříletou, započítávalo se v prvním případě dvojnásobně a v druhém případě jednou polovinou.122 § 1332 navazoval na předchozí. Zde bych pouze poznamenala, ţe osoba, která byla ve společnosti s osobou privilegovanou, mohla vyuţít stejných výhod jako osoba, která je vyuţívala. Za předpokladu, ţe zakládal-li ono společenství takovou jednotu zájmů, ţe by následek způsobený dokonaným vydrţením nutně postihl oba společníky.123 Osnova124 věnovala jedno ustanovení otázce nepřítomnosti vlastníka ve státě, kde se nacházela vydrţovaná věc. Připouštěla, ţe v případě, kdy byl vlastník mimo hranice státu a doba strávená v zahraničí byla dobrovolná a nezaviněná, byla počítána za polovinu. Vydrţecí doba nesměla trvat déle neţ třicet let a nepřítomnost v zemi musela trvat minimálně jeden rok. Konečná verze Osnovy, pak toto ustanovení vypustila (s přihlédnutím k jeho zastaralosti). Dvojnásobné vydrţecí doby bylo také vyţadováno v případech kdy drţitel nabyl věc movitou od nepravého nebo nepoctivého předchůdce nebo nemohla určit svého předchůdce.
119
§ 1330 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425 ROUČEK 1937 op. cit. S. 456 121 rep. nál. č. 12, (Gl. U. 4674, Gl. U. n. ř. 4386) 122 Tamtéţ s. 456. Obdobně se k počítání času staví také §1331 vládního návrhu z roku 1937 123 Tamtéţ §1332 124 Po vzoru ABGB 120
- 41 -
4.2. Vydržení mimořádné Kdo opíral svoje vydržení o dobu třicetiletou nebo čtyřicetiletou, nepotřebovl k vydržení, aby jeho držba byla řádná a pravá. Držel-li však nepoctivě, nenabýval ani tenkrát, když uplynulo třicet nebo čtyřicet let.125 Ustanovení o mimořádném vydrţení opět vycházelo z ABGB. Osnova mimořádnému vydrţení věnovala samostatné ustanovení - § 1334. Oproti ABGB však jiţ uţívala termínu mimořádného vydrţení. Zásadní rozdíl, který se snaţila nová úprava vyřešit, byla podmínka pravosti drţby u mimořádného vydrţení. Judikatura byla do té doby nejednotná. Výběrem126: Nepravost držby vylučuje také třicetileté vydržení.127 Pravosti držby se vyhledává i při vydržení třicetiletém.128 Oproti: K třicetiletému a čtyřicetiletému vydržení není třeba ani titulu ani pravosti držby, stačí držba poctivá.129 Nepravost držby není na závadu mimořádnému vydržení.130 Domnívám se, ţe chtěli předejít neshodám, které nastávaly v návaznosti na §1477 ABGB, který nezahrnoval pravou drţbu, jako nepotřebnou podmínku mimořádného vydrţení. Z toho důvodu se poté uţ v nové úpravě vyskytla. V ustanovení o mimořádném vydrţení v ABGB se uvádělo, ţe nebylo potřeba řádný právní důvod, ale poctivost ano a o pravosti se nezmiňoval. To Osnova uţ uváděla jako nepotřebné k mimořádnému vydrţení, právě drţbu řádnou a pravou. Z toho vyplývá, ţe na řádnosti a poctivosti se shodly jak ABGB, tak Osnova. Vypuštění pravé drţby z podmínek mimořádného vydrţení znala aţ Osnova. Zajímavostí pak je, ţe úprava platná na Slovensku nevyţadovala oproti úpravě naší podmínku řádné drţby ani k řádnému ani k mimořádnému vydrţení.131
4.3. Započtení předchůdcovy doby Kdo nabude poctivě drţby od drţitele řádného a poctivého, měl jako nástupce právo započíst si vydrţecí dobu předchůdce, šlo-li o nabytí práva vydrţením třicetiletým nebo čtyřicetiletým, šlo vpočíst dobu předchůdcovy drţby, i kdyţ nebyla řádná nebo pravá. Na průběh promlčení nepůsobila změna v osobách, kterých se týkalo.132
125
Tamtéţ § 1334 ROUČEK op. cit. Zkratky viz. s. 34 této práce 127 Gl. U. 2039 128 5210 129 115 130 2199 131 Rouček 1937 op.cit. S. 472 132 §1357 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. 126
- 42 -
Toto ustanovení odpovídalo § 1493 OZO. Byly opraveny nedostatky, stylistické a věcné nepřesnosti. V první části se mluvilo o drţbě řádné (v ní byla také zahrnuta pravost) a poctivé.133 I kdyţ se v druhé části pravost vedle řádnosti objevovala, mohla nastat i situace, kdy byla drţba nepořádná, ale pravá. V závěrečné redakci byla k textu osnově z roku 1931 připojena věta týkající se promlčení.134
4.4. Stavení vydržení Důvody vedoucí k stavení vydrţení opět vycházely z ABGB. Prvním důvodem k zastavení vydrţecí doby byla nezletilost, choromyslnost a slabomyslnost osob. Proti těmto osobám se stavělo do té doby, neţ jim byl stanoven nástupce. Započaté vydrţení však běţelo dále, nemohlo však skončit dokud překáţka nepominula. Překáţka také pominula tím, ţe se zřídil řádný nástupce nebo ţe na místo osoby poţívající tyto výhody vstoupila osoba této výhody nepoţívající.135 Vydrţení nekončilo dříve neţ dva roky poté, co odpadla překáţka, byla-li doby kratší, platilo tato doba kratší. Osnova se musela v tomto ustanovení však jiţ řídit změnami, které nastaly s přijetím řádu o zbavení svéprávnosti136. O osobách, které byly míněny v tomto ustanovení, se uţ nemluvilo jako o blbých, šílených, marnotratných nebo jako o pijácích, ale byly to osoby choromyslné a slabomyslné. Dalším ustanovením bylo pak vydrţení práva proti pozůstalosti, to se neskončilo dříve šest měsíců po tom, kdy šlo právo provést ze strany zástupce pozůstalosti nebo proti němu, nebo po tom, kdy byl prohlášen konkurz na pozůstalost, které byl bez zastoupení137.138 Vydrţení také nezačínalo ani dále neprobíhalo mezi nerozvedenými manţely, mezi dětmi v moci rodičovské a chráněnci na straně jedné a jejich rodiči vykonávajícími moc rodičovskou, poručníky, opatrovníky139, podpůrci na straně druhé.140 Vládnímu návrhu byl pak také předloţen námět, aby § 1360 převzal také rozšíření na poměr mezi právnickou osobu a její orgány. Komise, ale shledala toto ustanovení nepotřebným. Předchozí ustanovení tak ještě doplňovaly další příčiny stavení vydrţení. Chráněny byly osoby, které vykonávaly veřejnou sluţbu mimo domovský stát. A stejně jako ABGB se stavělo v případech,
133
Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny české republiky [online]. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/eknihy/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm. 134 Tamtéţ 135 § 1358 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425 136 Cís. nař. z 28. Června 1916, č. 207 ř. z. 137 Dle práva dědického 138 Tamtéţ §1359 139 Vládní návrh uznává, ţe vztah opatrovníka a opatrovance je jen v případě opatrovníka generálního (opatrovník osoby choromyslné a slabomyslné) 140 Tamtéţ § 1360
- 43 -
kdy se práva nedaly vykonávat a to v časech války a jiných pohrom. Menší změna oproti ABGB přece jen byla, slovo mor bylo nahrazeno slovem pohroma a to z pochopitelných důvodů, mor není jediná katastrofa, která by mohla nastat a pozastavit vydrţení. Pohroma je přeci jen pojem širší.
4.5. Přerušení vydržení Vydrţení se přerušovalo, obdobně jako v ABGB, uznáním nároku oprávněného dříve neţ skončila vydrţecí doba. Mohlo se jednat jak o uznání výslovné, tak i mlčky. Bylo lhostejno zda se uznání konalo před soudem či mimo něj. Podmínkou byla však, aby přerušení drţby vykonala ta osoba141, které by jinak vydrţení náleţelo a muselo být učiněno vůči oprávněné osobě, případně jeho nástupci. Mimo toto uznání § 1362 připouštěl také přerušení vydrţení na základě ţaloby oprávněné osoby. Podmínkou byla však náleţitý postup ve sporu. Za předpokladu, ţe nebyla ţaloba uznána pravomocnou, mohla drţitelova vydrţecí doba nadále pokračovat a nepřerušovala se. Osnova nově uznávala mimo ţaloby také jiné úkony, které vedly podobně jako ţaloba k uspokojení nebo určení nároku moci úřední.142 Osnova pojmem jiné úkony shrnovala v krátkosti ustanovení, která se nacházely roztroušeně po celém právním řádu. Nově vznikl § 1363, který říká, ţe vydrţení práva, které uplynulo během sporu nebo řízení, případně po jejich skončení nebylo na újmu té osobě, které bylo povoleno obnovení sporu nebo řízení provedených v tomto nároku.
4.6. Právní následky vydržení143 V případech, kdy drţitel nabyl vlastnictví knihovního práva vydrţením, mohl se domáhat, aby bylo zapsáno do veřejných knih a byl tak tento skutečný stav v souladu se stavem právním. K vydrţení se nepřihlíţelo do té doby, neţ se té skutečnosti dovolala strana.
141
Případně i osoba třetí, ale se schválením nebo na podmět dluţníka – ROUČEK op. cit. S. 532 § 1362 vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425 143 Tamtéţ §§ 1365-1367 142
- 44 -
5. Vydržení od roku 1950 k současnosti S přihlédnutím k absenci institutu mimořádného vydrţení v následujících právních úpravách se jim tato práce věnuje pouze okrajově. Prioritou této části je pouze nastínit vývoj vydrţení jako takového aţ po přijetí nového občanského zákoníku144, kde se mimořádné vydrţení opět navrací do naší občanskoprávní úpravy po více neţ 60ti letech.
5.1. Vydržení v zákoně č. 141/1950 Sb. V důsledku právního dualismu rakouského občanského práva v Čechách a uherského obyčejového práva na Slovensku byl přijat nový občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který je také znám jako střední občanský zákoník (dále jen SOZ) a vstoupil v platnost na počátku roku 1951. Tímto bylo sjednoceno občanské právo v celém Československu. Přijetí toho zákona předcházela tzv. právnická dvouletka, proces, který měl za úkol vytvořit nové, pokud moţno „ryze socialistické“ právní předpisy.145 Nový občanský zákoník se nesl v duchu socialistickém, jak otevřeně přiznal tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger:146 „Socialistický právní řád neuznává v oblasti hospodářské nic soukromého. Vše je veřejnoprávní. Nemůže být tedy jako dříve základem občanského práva právo římské, opírající se o soukromé vlastnictví výrobních prostředků.“147 Jak uvádí sama důvodová zpráva k tomuto zákoníku, vzorem pro tuto kodifikaci je především sovětské socialistické občanské právo.148 Základní ideologii občanského práva lze spatřovat uţ v ústavě 9. května z roku 1948.149 Hlavní rysy občanského zákoníku spočívaly v následujícím:150 odpoutání se od tradičních principů kontinentálního práva, které je zaloţeno na římském právu151 právo, které obsahuje především kogentní právní úpravu odstranění právního dualismu, který dělí právo na soukromé a veřejné, který byl chápán jako burţoazní přeţitek
144
Zákon č. 89/2012 Sb. DÁVID, R. Československé socialistické právo (1948-1989). In. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 615 s. ISBN 978-2 80-210-6006-7 s. 409 146 Na celostátní konferenci Jednoty československých právníků v roce 1950 147 Fierlinger, Z. Za socialistický právní řád, Právník, 1950, 90. ročník, č. 4. S. 428-450 ISSN 0231-6625 s. 428 148 Občanský zákoník je budován na ideologických tezích marxismu-leninismu 149 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 150 KUKLÍK, J. Dějiny československého práva 1945-1989. Praha: Auditorium s.r.o., 2011. 426 s. ISBN 978-8087284-17-9 s. 336 a násl. 151 Kritika římského práva se týkala především kritiky z ideologických pozic, negativně viděly hlavně snahu římského práva o ochranu vládnoucí burţoazie na úkor pracující třídy 145
- 45 -
centralismus, kolektivismus a třídní charakter práva vyuţití občanského práva k prosazování ideologických cílů přílišná snaha152 o co moţná nejjednodušší úpravu občanského práva a jeho terminologie. I přesto, ţe se kodifikace inspirovala sovětským občanským právem, museli v důsledku časové tísni vycházet také z nerealizovaného návrhu občanského zákoníku z roku 1937 a zároveň spolupracovat se skutečnými civilistickými odborníky153 a právě z těchto důvodů si zákoník zachoval základní rysy civilního kodexu ve smyslu kontinentální tradice.154 Oproti následujícímu občanskému zákoníku155 byl tak ještě institut vydrţení zachován. Výše uvedené snahy o zjednodušení některých institutů se ale dotkly i vydrţení156, které bylo oproti rozsáhlé úpravě v ABGB „vtlačeno“ do čtyř paragrafů. Důvodová zpráva k §§ 115 -118 uvádí: „ Dosavadní těžkopádné a kasuistické předpisy o vydržení se nahrazují předpisy stručnými a pružnými, které odpovídají dnešnímu hospodářskému stavu naší společnosti. Právní úprava vydrţení je úzce spojena s právní úpravou drţby. Oproti ABGB, který řadil drţbu a vydrţení před vlastnictví a věnoval jim dostatek místa, tak zákon č. 141/1950 Sb. je značně zjednodušil a neřadí je uţ mezi práva věcná, ale jen v ustanovení o vlastnictví. V rámci zjednodušení157 vydrţení došlo ke spojení jiţ výše jmenovaných pěti podmínek vydrţení, jak je znalo římské právo. K nabytí vlastnictví vydrţením bylo zapotřebí: způsobilý předmět vydrţení, oprávněnou drţbu nabyvatele a nepřetrţité trvání oprávněné drţby. Protoţe subjekty vydrţení nejsou speciálně upraveny, můţeme říct, ţe platila všeobecná právní úprava, to znamená, ţe se subjektem vydrţení mohla být jak fyzická, tak právnická osoba.158
5.1.1. Předmět vydržení159 Předmětem vydrţení můţe být věc, která můţe být zároveň předmětem vlastnictví. Nicméně nebyl by socialistický zákon, kdyby nepřipouštěl: Primát socialistického vlastnictví a jeho zvýšená ochrana se jeví v § 115, jenţ klade překáţky tomu, aby věci nezcizitelné ze sociálního vlastnictví státu a lidových
152
Která měla vést k zlidovění práva V čele asi s Janem Krčmářem 154 KUKLÍK op. cit. S. 342 155 Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 156 Vedle drţby, nabývání vlastnictví a především majetkoprávních institutů 157 LAZAR, J. Držba a vydržanie v československom občianskom práve. Socialistické súdnictvo, 1982, 34. ročník č. 3, s. 6-16. ISSN 0231-7621 s. 9 158 CAPANDOVÁ op. cit. 159 §115 zákona č. 141/1950 Sb., Vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v sociálním vlastnictví. 153
- 46 -
druţstev nemohly ani vydrţením přejít do vlastnictví soukromého.160 Jestli nastala při projednání ţaloby otázka zda je předmětem ţaloby soukromé nebo socialistické vlastnictví, platila vyvratitelná domněnka, ţe věc je v socialistickém vlastnictví.161 Vydrţet lze také práva věcná a nejen práva vlastnická.162 Tato práva však musí být způsobilým předmětem drţby, která dopouští trvalý nebo opětovný výkon.163 Takovými právy jsou pak práva, která jsou opakem věcných břemen.
5.1.2. Oprávněná držba Drţba se nově přestala třídit na pravou a nepravou, poctivou a nepoctivou, pořádnou a nepořádnou, ale rozlišuje se pouze drţby oprávněná a neoprávněná. Oprávněnost či neoprávněnost drţby je pak posuzováno podle bona fides drţitele. Otázka dobré víry je pak posuzována v kontextu § 145, který dle odst. 1 říká: je-li drţitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, ţe mu věc nebo práva náleţí, je drţitelem oprávněným. Subjektivní pojetí podmínky bona fides, v návaznosti na citované ustanovení, ustupuje před objektivním náhledem na bona fides.164 Tento i následující odstavec § 145, který v pochybnostech, zda je drţitel v dobré víře či nikoliv, uznává oprávněnost drţby, se téměř shodují s úpravou v ABGB.165 Tímto se původní podmínka bona fides a possessio spojují v jedno.166 Podmínka nabývacího titulu (řádnosti drţby), byla vzhledem na „zbytečnost“ z vydrţení úplně vypuštěna.
5.1.3. Vydržecí lhůty Zásadní změny se také dočkaly lhůty potřebné k vydrţení. U věcí movitých se doba potřebná k vydrţení nezměnila a byla zachována tříletá vydrţecí doba.167 U věcí nemovitých byla však vydrţení doba zkrácena na deset let a to, aby lépe odpovídala zrychlenému tempu dnešního hospodářského ţivota.168 Zkrácení doby na deset let bylo oproti předcházející úpravě opravdu podstatné. Původní třicetiletá169, v případě mimořádné vydrţecí doby konce i čtyřicetiletá, byla vzhledem k nepřiměřenosti dlouhé doby tedy zkrácena. V případě, ţe ten kdo nabude od oprávněného drţitele, můţe si jeho dobu započíst.170 Podmínka dobré víry předchůdce platila uţ v ABGB. Se změnou v rámci vydrţení pak 160
Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online]. [25. 3. 2013]. Poslanecká sněmovna České republiky. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_01.htm 161 SAMUELIS, L. O nadobudnutí vlastnického práva k nehnutel´ným veciam vydržaním. Socialistické súdnictvo, 1974, 26. ročník. č. 7, s. 15-23. ISSN 0231-7621 s. 20 162 §118 zákona č. 141/1950 Sb., Ustanovení o vydržení práva vlastnického platí obdobně o vydržení jiných práv věcných. 163 K tomu §144 zákona č. 141/1950 Sb. 164 CAPANDOVÁ op. cit. 165 §326 a § 328 zákona 946/1811 Sb. z. s. 166 Podobně jako v ABGB 167 Obdobně jako řádná vydrţecí doba v ABGB 168 Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online]. [25. 3. 2013]. Poslanecká sněmovna České republiky. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_01.htm 169 Na Slovensku obecně 32 let, proti církvím 40let a dokonce proti státu 100let 170 Odst. 2 § 116 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
- 47 -
nastaly otázky, jak počítat vydrţecí lhůty, kdyţ ABGB je má podstatně jiné a některé vydrţecí lhůt jiţ započaly před platností středního občanského zákoníku. Odpověď pak nalezneme v ustanovení § 566 toho zákona, které říkalo, ţe lhůty, které započaly běţet před 1. lednem 1951, se skončí, pokud tento zákon určí kratší lhůty počínaje od nabytí účinnosti zákona. Pokud by zákon určoval delší lhůtu, tak by to skončilo uplynutím této lhůty ode dne, kdy začala tato lhůta běţet.171
5.1.4. Proti komu nelze vydržet Vydrţení nenastalo proti osobám, které potřebovali zákonného zástupce, do té doby neţ jim byl přidělen. Změnou, oproti ABGB, bylo, ţe vydrţení, které se uţ začalo, probíhalo dále, ale nesmělo skončit dříve, neţ uplynul rok poté, co jim zástupce stanoven, případně kdyţ překáţka odpadla z jiných důvodů.172 Další podobnost s předcházející právní úpravou můţeme najít ve vztahu vydrţení k poměrům rodinným. Vydrţení nezačalo ani nepokračovalo mezi manţely, dětmi, případně chráněnci a jejich zákonnými zástupci. Stejně se nahlíţelo i na vztah mezi poručníky nebo opatrovníky a jejich chráněnci. V případě, ţe tento vztah mezi výše zmíněnými osobami skončil, mohlo vydrţení začít, případně pokračovat. Vydrţení také nemohlo skončit v době soudního konání, které začalo ţalobou proti drţiteli ve vydrţecí době, v případě, ţe v konání pokračovalo náleţitě.173 Pokud soud uzná nárok, musí vydrţecí doba začít znovu.174
5.1.5. Mimořádné vydržení Institut mimořádného vydrţení byl v rámci zjednodušení celé úpravy institutu vydrţení zcela vypuštěn. Dlouhých více neţ šedesát let175 se v našem právu vůbec nevyskytuje. Jak uţ bylo řečeno, zdály se dlouhé lhůty potřebné k vydrţení neadekvátní a toto mínění se samozřejmě dotklo i mimořádného vydrţení. Ovšem po vypuštění podmínky nabývacího titulu a sjednocení řádného a mimořádného vydrţení se domnívám, ţe je nepatrně mimořádné vydrţení stále přítomné. Protoţe, zároveň s delšími vydrţecími lhůtami, to byla právě nepotřebnost titulu, které vedla k nabytí vlastnictví skrze mimořádné vydrţení. Klasifikace institutu vydrţení nebyla dělena na řádné a mimořádné z důvodů uţ uvedených. Právě řádnému vydrţení by pak především chyběl nabývací titul a mimořádnému prodlouţené vydrţecí lhůty.
171
SALÁK, P. Tendence naší občanskoprávní kodifikace v 19. a 20. Století na příkladu institutu vydržení. In: SCHELLE, K. Vývoj právních kodifikací. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 136 – 149. ISBN 80-210-3610-9 s. 141 172 Tamtéţ § 95. SAMUELIS 1974 op. cit. S. 19. Obdobný byl § 1494 ABGB, s tím rozdílem, ţe vydrţení neskončilo dříve, neţ uplynuly dva roky od odpadnutí překáţky. 173 Tamtéţ §97 174 Tamtéţ §98 175 Navrací se aţ s NOZ
- 48 -
5.2. Vydržení pod taktovkou zákona č. 40/1964 Sb. Jestliţe v občanském zákoníku z roku 1950 byly tradiční instituty římského a kontinentálního práva, stejně jako celková koncepce zákoníku, tezemi marxismu-leninismu ovlivněny, pak v občanském zákoníku z roku 1964 byly programově zcela deformovány. Horlivost československých kodifikátorů dokazuje skutečnost, ţe tento zákoník svojí radikálností předčil dokonce i sovětské občanské právo.176 V důsledku změn byly instituty drţba a vydrţení177 zcela vypuštěny. Důvodem odstranění institutu vydrţení z občanského zákoníku byl rozpor s nově přijatou Ústavou z roku 1960, kde její „zaručení ochrany osobního vlastnictví“ bylo neslučitelné s institutem vydrţení. Sama důvodová zpráva178 absenci úpravy vydrţení podpírá názorem, ţe nabytí vlastnictví tímto způsobem je proti pravidlům sociálního souţití a vůči vlastníku byl tento institut příliš „nespravedlivý“. Nicméně úprava vydrţení nebyla našemu právnímu řádu zcela neznámá. Vydrţení se objevilo v Zákoníku mezinárodního obchodu (dále jen ZMO)179, který musel respektovat zvyklosti a pravidla zahraničního obchodu a proto institut vydrţení upravuje. Zmínku bychom nalezli i v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním180, kde se mu věnuje § 8.181 Vydrţení v ZMO, které vychází z koncepce občanského zákoníku z roku 1950, vypadalo následovně: K vydrţení, jako původnímu způsobu nabytí vlastnického práva, je zapotřebí oprávněná drţba, která musí trvat nepřetrţitě 3 roky.182 Oprávněný drţitel, pak nakládá s věcí jako se svou a musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, ţe věc je v jeho vlastnictví. Stejně jako předcházející úpravy platilo, ţe v pochybnostech se má za to, ţe je drţby oprávněná. Nově se pak § 97 vyjadřoval k přerušení drţby, platilo, ţe v případě, kdy drţitel ztratil bez své vůle drţbu, mohl ji do jednoho roku získat zpět a drţba platila za nepřerušenou. Toto platilo i při nabytí zpět v případech zaloţených na základě ţalob podaných v této jednoroční lhůtě. Drţitel pak měl stejná práva jako vlastník183 a náleţí mu především uţitky z věci.184
176
BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. – MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. a kol. Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, Přístupné na http://www.konunistickepravo.cz, s. 436 177 Stejně jako např. nabytí vlastnictví prostřednictvím smísení, zpracování či nálezu. 178 Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online]. [25. 3. 2013]. Poslanecká sněmovna České republiky. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_01.htm 179 Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění pozdějších předpisů 180 Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů 181 „Vydržení se řídí právem místa, kde byla věc na počátku vydržecí doby. Vydržitel se však může dovolat právního řádu státu, na jehož území se vydržení vykonal, jestliže od doby, kdy byla věc v tom státě, jsou podle právního řádu toho státu splněny všechny podmínky vydržení.“ 182 § 96 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění pozdějších předpisů 183 Pokud zákon nestanoví jinak 184 § 98 zákona č. 101/1963 Sb.
- 49 -
5.3. Návrat vydržení v zákoně č. 131/1982 Sb. Koncem sedmdesátých let se ozývaly hlasy, které měly snahu novelizovat dosavadní občanský zákoník. Vyslyšeny byly185 a zákoník byl tak novelizován roku 1982.186 Tímto se vrátily instituty drţba a vydrţení opět do občanského zákoníku. Oproti střednímu občanskému zákoníku byly však tyto instituty upraveny odlišně. Především drţba je stanovena pouze jako drţba oprávněná (v dobré víře) a chybělo dokonce ustanovení o presumpci oprávněnosti drţby. Předmětem vydrţení můţe být, takové věc, která je předmětem vlastnictví a můţe ji nabýt oprávněný drţitel, který splní nepřetrţitou vydrţecí dobu tří let u movitostí a deseti let u nemovitostí.187 Do vydrţecí doby si pak můţe drţitel započítat také předchůdcovu dobu, pokud měl věc nepřetrţitě v drţbě.188 Byla zde i moţnost započíst si vydrţecí dobu, kterou osoba nebo její právní předchůdce započali před účinností této novely. Vydrţení však nemohlo skončit dříve neţ uplynutím jednoho roku od účinnosti novely189, t.j. 1.4.1984. Důsledné zaměření nového institutu jako prostředku, který má v právní oblasti přispívat k vyuţívání movitých a nemovitých věcí nikoliv výrobní, ale k osobní a rodinné spotřebě občanů, se zabezpečuje také tím, ţe stanoveným způsobem lze nabýt do vlastnictví jen věci, které mohou být předmětem osobního vlastnictví, jako jsou kromě nejrůznějších movitostí například rodinné domky, garáţe apod.190 Vydrţeny tedy nemohly být věci v socialistickém vlastnictví jako celkem, případně v uţívání socialistické organizace. Oproti zákonu, který hovořil „pouze“ o nezcizitelných věcech ze sociálního vlastnictví. Zvláštní situace pak nastala v případech vydrţení pozemků, které mohou být předmětem osobního uţívání. Tyto pozemky v případě vydrţení nenabyla osoba drţitele, ale vlastnictví k vydrţenému pozemku získal stát. Původní drţitel, tak mohl pouze uzavřít dohodu o osobním uţívání.191 Zákon tímto nepřipouští, aby občané takto nabývali pozemky, protoţe by šlo o soukromé vlastnictví a chce cíleně zabránit tomu, aby se vydrţením rozšiřovala právní forma soukromého vlastnictví pozemků.192 Zákon samozřejmě poţadoval, stejně jako předcházející úpravy, aby drţitel byl v dobré víře po celou dobu vydrţení.
185
Reakce na praxi, kde některé instituty zkrátka chyběly. Také politické argumenty, kdy byl občanský zákoník označen jako „poznamenaný nesprávnými tendencemi doby svého vzniku a odcizuje se příkladu sovětskému“. SALÁK 2004 OP. CIT. S. 147 186 Zákon č. 131/1982 Sb. 187 Odst. 1 §135a zákona č. 131/1982 Sb., zákon, kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, ve znění pozdějších předpisů 188 Tamtéţ odst. 4 §134a 189 T. j. 1. 4. 1983 190 Důvodová zpráva k zákonu č. 131/1982 Sb., zákon, kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, ve znění pozdějších předpisů. [online]. [26.3.2013]. Poslanecká sněmovna České republiky. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1981fs/tisky/t0054_02.htm 191 Podle § 200 zákona č. 40/1964 Sb. 192 LAZAR, J. – ŠVESTKA, J. a kol. Československé občianske právo, 1.zväzok. Bratislava: Obzor, n. p., 1986. 504 s. ISBN neuvedeno S. 293
- 50 -
5.4. Vydržení v rámci zákona č. 509/1991 Sb. Jiţ počátkem 90. let se objevily tendence pro vytvoření nového občanského zákoníku. Stejně jako při předešlých změnách poměrů na našem území při tvorbě osnov k občanským zákoníkům193 byla i tato příprava nové kodifikace uznána náročnou (nejen časově) a došlo k provizorní novelizaci. K přijetí kodexu mělo dojít později. Zásadních změn se české občanské právo dočkalo aţ po více neţ dvaceti letech.194 Významný právní předpis, který po revolučním roce novelizoval občanské právo na našem území, pak byl zákon č. 509/1991 Sb.,195 s účinností od 1. ledna 1992. Změny se dotkly pochopitelně i institutu vydrţení. Ten byl přesunut do § 134, který mu věnoval 4 odstavce. Ve srovnání s ABGB mu nevěnuje takovou pozornost. Spíše se přiklání k úpravám socialistických zákoníků, samozřejmě s tím, ţe vypustila termíny spojené se socialismem a nesvobodou občanů.
5.4.1. Subjekt a předmět vydržení Vydrţet mohou, podle dnešní právní úpravy, jak osoby fyzické, tak i právnické. Vydrţení právnickými osobami je nově stanoveno aţ s tímto zákonkem, předcházející právní úprav, na základě toho, ţe jsou právnické osoby nezpůsobilé subjekty, vydrţet právnickou osobou neumoţňovala. Vydrţení lze nabýt vlastnictví takových věcí, které mohou být předmětem vlastnického práva.196 Vydrţet lze věci movité i nemovité, ne však její část. Bylo vypuštěno nabývání vlastnického práva k pozemkům vydrţením přes zřízení osobního uţívání pozemků. Protoţe se pro budoucnost nepočítá s existencí osobního uţívání pozemků, upravuje novela nabývání vlastnického práva vydrţením i k pozemkům.197
5.4.2. Oprávněná držba a dobrá víra K vydrţení pak dochází na základě oprávněné drţby, která trvá nepřetrţitě stanovenou dobu a je zde způsobilý předmět vydrţení. Znaky oprávněné drţby jsou: nakládání s věcí jako s vlastní (znakem i drţby neoprávněné) a drţitel musí být v dobré víře, ţe mu věc patří.
193
Především po první světové a druhé světové válce DÁVID op. c it. S. 458 195 Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 196 Vyjma věcí ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob 197 Důvodová zpráva k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online]. [27. 3. 2013]. Poslanecká sněmovna České republiky. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_08.htm 194
- 51 -
Bona fides je důvodné přesvědčení drţitele, ţe mu věc patří. Nestačí pouhé tvrzení, ţe je přesvědčen o tom, ţe mu věc patří, ale jeho tvrzení musí být podloţeno konkrétními okolnostmi, z kterých se dá dosoudit, ţe jeho přesvědčení tu skutečně je důvodné.198 V pochybnostech se má za to, ţe j drţba oprávněná. Dobrá víra se posuzuje objektivně a je vyţadována po celou vydrţecí dobu. Shodně ji takto definovala i předcházející úprava vydrţení. Dobrou víru musí drţitel mít, ale v případném soudním sporu ji i dokázat. Za přerušení nepřetrţitosti nebude povaţováno, jestliţe se drţitel ubránil proti odnětí věci, např. soud rozhodl vindikační spor ve prospěch drţitele.199
5.4.3. Vydržecí doba Poţadavkem je nepřetrţitá vydrţecí doba deseti let u nemovitostí a tří let u věcí movitých. K přerušení dochází při ztrátě dobré víry, coţ má za následek neoprávněnost drţby. Je moţno si započítat i dobu právního200 předchůdce, který drţel nepřetrţitě a oprávněně. Bylo moţné si taky započíst vydrţecí dobu, které uběhla před účinností zákona č. 131/1982 Sb.201 nicméně vydrţecí doba nemohla skončit dříve neţ po jednom roce od tohoto data.202 Lhostejno je zda drţitel nebo jeho předchůdce vykonával drţbu sám nebo jinou osobou (např. detentor) i takto je jeho drţba povaţována za nepřetrţitou. Vydrţení se nabývá ex lege za splnění daných podmínek. Vydrţené právo se pak vkládá do katastru nemovitostí záznamem na základě listin vyhotovených státními orgány.
198
HOLUB, M. – FIALA, J. – BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2006. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. S. 190191 199 HOLUB op. cit. S. 203 200 HOLUB op. cit. S. 203 „Výraz „právní“ předchůdce musí být chápán jako ten, kdo měl držbu před vydržitelem a který souhlasil s tím, že držbu po něm vydržitel, anebo ten předchůdce, který zemřel a jehož dědicem se jinak stal vydržitel“. 201 To bylo před 1. 4. 1983 202 Tedy 31.3.1984, viz. odst. 3 § 865 zákona č. 509/1991 Sb.
- 52 -
6. Vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb. Nový občanský zákoník (dále jen NOZ), který je zatím stále neúčinný203, vyvolává nejedny emoce, jak uţ tomu ostatně většinou s přípravou a zavedením rozsáhlejších změn v právním prostředí (a nejen tam) bývá. Potřebnost změny občanského práva (a práva vůbec) vyvstala především po roce 1989, kdy se ukázalo, ţe nová civilní kodifikace je nezbytná. Přijetí tohoto zákona předcházelo několik let důleţité práce.204 Za hlavní přednost připravené kodifikace z obsahového hlediska povaţuje Karel Eliáš205 „základní linii přichylující se k hodnotové stupnici ústavního pořádku - na prvním místě k čl. 1 odst. 1 české Ústavy, podle něhož má svoboda jednotlivce přednost před veřejnou mocí. Co bylo od počátku základní směrnicí pro rekodifikační práce a u čeho tyto práce setrvaly po celou dobu, byla úcta k lidské svobodě a důraz na odpovědnost (v pozitivním slova smyslu) za vlastní činy. To se promítá do zásad zákoníku i do jednotlivých ustanovení. Hlavní myšlenka je tedy ctít tytéž hodnoty, jaké sleduje náš ústavní pořádek: otevřít co nejširší prostor možnostem svobodného rozvíjení soukromého života, tudíž i emancipovat soukromé právo vůči veřejnému.“ Inspirací NOZ byly při tvorbě ustanoveních o vydrţení ABGB a Osnova z roku 1937. Některé zvyklosti přebírá z nynější právní úpravy institutu vydrţení.206 Nejvlivnějším inspiračním zdrojem byla především Osnova občanského zákoníku z roku 1937. Zákon rehabilituje tradiční instituty občanského práva, které jsme mohli najít v jak ABGB tak v Osnově.207 Současný občanský zákoník upravuje vydržení v § 134 zjednodušeně. Řadu otázek ponechává neodůvodněně na výkladu, třebaže pro jejich řešení soudce nemá dostatečnou oporu. Proto se navrhuje úprava podrobnější.208 NOZ věnuje institutu vydrţení více prostoru, neţ je tomu v dnešní úpravě, celkem 10 §§ (1089-1098). Vydrţení se nachází v části třetí, věnované Absolutním majetkovým právům, konkrétně v hlavě II – Věcná práva, v díle 3 – Vlastnictví, oddílu 2 - Nabytí vlastnického práva a vydržení se zde upravuje pododdílem 5. Jendou ze zásadních změn je navrácení institutu mimořádného vydrţení. Nicméně nejprve se podíváme na vydrţení všeobecně a vydrţení řádné. I kdyţ řada ustanovení a podmínek by se daly přiřadit také k vydrţení mimořádnému.
203
Účinnosti je datováno k 1. 1. 2014 DÁVID op. cit. S. 477- 479 205 Hlavní autor návrhu nového občanského zákoníku. ELIÁŠ, K. Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat. IHNED.cz [online]. Právní rádce, 2010 [28. 3. 2013]. ISSN 1210-4817. Dostupné z. http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-40207140-F00000_d-navrh-ceskeho-obcanskeho-zakoniku-obratparadigmat-sup-1-sup 206 Např. vydrţecí dobu 207 Namátkou – mimořádné vydrţení, pacht, výměnek, výprosa,… 208 Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2007. JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2007 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/OZ_s_DZ_verze_2007.06.03.pdf 204
- 53 -
Obdobně jak se k vydrţení staví předcházející právní úpravy, tak i NOZ chápe vydrţení jako výkon práva, které není vlastnické, po určitou dobu a za stanovených podmínek. Výkonem práva se pak chápe drţba, která je jako faktický stav práva podmínkou vydrţení. Vydrţení pak můţe přeměnit na stav právní – nabývá se vlastnictví k věci. Ve většině případů dochází vydrţením k nabytí vlastnického práva, ovšem je moţné také nabýt právo odpovídající věcnému břemeni nebo právu stavby.
6.1. Vydržení řádné § 1089 NOZ k vydrţení na úvod říká: Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví209. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.210
6.1.1. Způsobilá věc Drţitel je osoba, která právo vykonává sama pro sebe. Vydrţet lze takové právo, které můţeme převést na jiného a můţe být trvale nebo opakovaně vykonáváno. Nutno říci, ţe NOZ uţ mluví jen o drţbě práva,211 coţ znamená, ţe oproti nynější úpravě, ţe předmětem drţení je právo, v tomto případě vlastnické právo, a ne věc jako tomu je doposud. Vydrţením nelze získat samozřejmě věci, které nelze dále převést, případně takové věci, kdy to vylučuje jejich povaha. Taktéţ osobní právo není moţné vydrţet.
6.1.2. Držba NOZ věnuje drţbě podstatně více prostoru neţ předcházející novela občanského zákoníku. Původní návrh občanského zákoníku se staví k drţbě následovně: Snahou je upravit držbu jednotně. Opouští se přitom pojetí, že držet lze jednak věc, jednak právo (§ 130 stávajícího občanského zákona), jež je reflexem někdejší římskoprávní konstrukce oddělující držbu věci jako hmotného předmětu a držbu práv. Je totiž zřejmé, že i při držbě věci nejde než o držbu práva, a to práva vlastnického.212 Oproti pojetí drţby předcházejí právní úpravou, se návrh NOZ zabýval její definicí podstatně důkladněji. Nově se do návrhu dostal pojem poctivá drţby. Přece jen se považuje držbě za vhodnější zdůraznit nejen fakt držby oprávněné, ale také držby poctivé.213 V tomto duchu, pak 209
Odst. 1 Odst. 2 211 Odst. 1 § 987 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. 212 Návrh zákona odeslaný do PSP ČR (duben 2009, sněmovní tisk š. 835) Důvodová zpráva k §§ 981-988 . JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2009 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/2011/Duvodova_zprava_%28duben_2009%29.pdf 213 Tamtéţ §§ 1082-1087 210
- 54 -
rozlišoval drţbu oprávněnou a neoprávněnou, ve smyslu existence či neexistence titulu, a drţbu poctivou a nepoctivou, ve smyslu jednání v dobré či špatné víře. Rozlišování drţby na oprávněnou a poctivou vychází z ABGB. Ten však rozlišoval na drţbu pořádnou, poctivou a pravou. Zavedení poctivé drţby je určitě krokem správným,214 nicméně § 1082 v původním návrhu definuje drţitele jako oprávněného nebo poctivého. Coţ nabízí moţnost vydrţet buď oprávněnému, nebo poctivému drţiteli. Na rozdíl od oprávněného drţitele, který má platný právní titul, poctivý bude mít zřejmě titul neplatný, nicméně bude v dobré víře na základě tohoto titulu. Poctivým drţitelem však pravděpodobně nebude ten, kdo bude dobrou víru opírat pouze o putativní titul. To lze dovodit z toho, ţe se nově zavádí institut mimořádného vydrţení.215 Rozdělení drţby pouze na oprávněnou a poctivou se nesetkala s kladnými ohlasy.216 NOZ tedy ve své finální verzi dělí drţbu na pravou, řádnou a poctivou. a) Držba řádná Podstatou řádné drţby je platný právní důvod. Ostatně řádnou drţbu jiţ za podmínku vydrţení povaţovalo římské právo – jako drţbu získanou na základě právního důvodu (iustus titulus). Drţbu řádnou znalo tedy římské právo jako iustae possessioni. Od dob ABGB je ovšem jiţ známa jako drţba řádná.217 Za platný právní důvod NOZ pokládá rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, získání drţby z vůle předchůdce. Také bezprostředním ujmutím drţby na základě své moci, za předpokladu, ţe neruší cizí drţbu. b) Držba poctivá Opět po vzoru ABGB a Osnovy se v NOZ objevuje pojem drţba poctivá. V římskoprávní terminologii bychom ji našli jako bona fides. Za poctivého drţitele je povaţován ten, kdo z přesvědčivých důvodů vykonává právo v domnění, ţe mu náleţí. Nepoctivý je takový drţitel, který ví nebo by z okolností vědět měl, ţe vykonává právo, které mu nenáleţí. Důleţité je pak říci, ţe poctivý drţitel má stejná práva jako drţitel řádný. Poctivý drţitel pak můţe s právem nakládat v rámci zákona obdobně jako vlastník. Pokud se k věci přihlásí, ještě před uplynutím vydrţecí doby, vlastník, můţe si poctivý drţitel na základě zákona, vyţádat 214
Přeci jen se zde jedná o změnu vlastnického práva a je na místě, aby obsah těchto ustanovení, týkajících se vydrţení, byl zaručený. 215 PETR, B. Vydržení ve světle novější judikatury a návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2008, 16. ročník, č. 14. S. 503-507 ISSN 1210-6410 op. S. 507 216 Např. PETR 2008 op. cit. S. 507 Problematické zůstává rozlišení držby na oprávněnou a poctivou. Když už se autoři návrhu občanského zákoníku inspirují obecným zákoníkem občanským, pak je otázkou, zda by se neměla převzít právní úprava držby komplexně. Minimálně by se předešlo výkladovým problémům a právní nejistotě, což je jistě legitimní požadavek ve vztahu k jakékoliv nové právní úpravě. 217 Takto ji znala i prvorepubliková Osnova z roku 1937
- 55 -
náhradu nutných nákladů, kterých bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, včetně nákladů vynaložených účelně a zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. Obvyklé udržovací náklady se nehradí.218 c) Držba pravá Dostane se někdo v drţbu svémocně (uţitím síly nebo násilím), vloudí se v ní potajmu nebo lstí nemůţe být povaţována jeho drţba za pravou. Stejně se NOZ staví i k nabytí drţby výprosou. NOZ i římské právu nepovaţují výprosu za řádný důvod vedoucí k nabytí drţby. K vydrţení nemůţe dojít, pokud dědic nebo všeobecný právní nástupce právnické firmy, nabudou drţbu nepravou a to ani tehdy jsou poctivý.
6.1.3. Vydržecí lhůty a započtení, přerušení a stavení vydržecí doby Přestoţe NOZ víceméně nevychází ze stávající úpravy, inspiroval se jím v délce vydrţecích lhůt.219 K řádnému vydrţení je zapotřebí tří let v případech, kdy se jedná o vydrţení věcí movitých. A u věcí nemovitých pak deseti let. Zachování lhůt je následkem osvědčené praxe. Stejně jako v ABGB a v Osnově je moţné si ke své vydrţecí době přičíst také vydrţecí dobu svého předchůdce. Ovšem za předpokladu, ţe je drţba předchůdce řádná a poctivá.220 Nepoctivost předchůdce pak nebrání tomu, aby drţitel započal svoji drţbu ode dne nabytí. Přerušení vydrţení pak nastane v případech, kdy se drţba nevykonává déle neţ jeden rok.221 V případech kdy si situace ţádá zákonného zástupce nebo opatrovníka, začne vydrţecí doba běţet a po stanovení zástupce nebo opatrovníka. Za předpokladu, ţe jiţ vydrţecí doba běţí, nemůţe skončit dříve neţ rok poté, co byl osobám, které potřebují zástupce nebo opatrovníka, stanoven, tj. odpadnutím překáţky.222 Vydrţet vlastnické právo nemůţe zákonný zástupce proti zastoupenému, ani zastoupený proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.223 Vydrţení nezačne, a případně ani nepokračuje vydrţecí doba, mezi manţely, obdobně platí i pro osoby ţijící ve stejné domácnosti, zákonným zástupcem a zastoupeným, opatrovníkem a opatrovancem, a poručníkem a poručencem.224
218
§997 zákona č. 89/2012 Sb. Obdobně upravuje vydrţecí dobu také občanský zákoník z roku 1950 a novela občanského zákoníku z roku 1964 – zákon č. 131/1982 Sb. Původně však i vydrţení dle Justiniána. 220 Tamtéţ § 1092 221 Tamtéţ § 1093 222 Tamtéţ § 1094 223 Tamtéţ § 1097 224 Tamtéţ § 1098 219
- 56 -
6.2. Mimořádné vydržení Do naší platné právní úpravy se po dlouhých dvaašedesáti letech vrací s novým občanským zákoníkem také mimořádné vydrţení. Do této doby platil na našem pouze v ABGB. Nutno říci, ţe se mu značně věnovali i v meziválečném období, ve výše zmiňované Osnově, ale právě se spojením druhé světové války, se nestalo mimořádné vydrţení a vlastně celý návrh, součástí našeho právního řádu dané doby. Inspiračním zdrojem pro tento institut bylo římské právo, které svým pojetím ovlivnilo jak ABGB, tak Osnovu. Právě přes tyto úpravy se mimořádné vydrţení přeneslo aţ k autorům návrhu, kteří ho poté upravily v NOZ. Ovšem původní návrh s úpravou mimořádného vydrţení nepočítal. Aţ a základě připomínek z praxe i teorie bylo toto ustanovení zahrnuto.225 I sami autoři zákona přiznali, ţe úprava mimořádného vydrţení citelně chybí. Snad takovým „předvojem“ k mimořádnému vydrţení by mohl být původní záměr, který vymezuje: Vzhledem k tomu, že ani vydržení nelze zneužít k nabytí vlastnického práva, navrhuje se v pochybných případech stanovit pro vydržení vlastnického práva k movitým věcem vydržecí dobu dvojnásobnou.226 V návrhu zákona z roku 2007 není mimořádné vydrţení prozatím zahrnuto. O dva roky později bylo uţ mimořádné vydrţení součástí. Původní § věnovaný mimořádnému vydrţení se nepatrně lišil od konečné verze.227 I Nejvyšší soud ve svém rozsudku také přivítal návrat mimořádného vydrţení a to následovně: „Je třeba konstatovat, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více jak 50 let, nasvědčuje dobrá víře držitel. Při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce užívá její pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095).228 Přihlédne-li se při posuzování dobré víry držitele k tomu, že držba nikoliv úmyslně nepoctivá trvala několik desetiletí, je částečně zmírněna deformace právního řádu, spočívající v nedostatku tradičního institutu mimořádného vydržení od 1.1.1951 do 1.1.2014, kdy nabude účinnosti nový občanský zákoník.229
225
PETR 2008 op. cit. S. 507 Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2005. JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2005 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/2011/OZ_verze_2005.pdf 227 Návrh zákona odeslaný do PSP ČR (duben 2009, sněmovní tisk š. 835) Důvodová zpráva . JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2009 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Duvodova_zprava_%28duben_2009%29.pdf. §1088: Osoba, která není s to jmenovat svého předchůdce, nebo která nabyla věc přímo od neoprávněného držitele, vydrží vlastnické právo, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo zapotřebí jinak. K vydržení však nedojde, prokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl. 228 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004. [online]. Nejvyšší soud [1. 4. 2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz 229 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1039/2012. online]. Nejvyšší soud [1. 4. 2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz 226
- 57 -
K mimořádnému vydrţení se § 1095 vyjadřuje následovně: Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. U mimořádné vydrţecí doby se pak započítává i doba poctivého předchůdce bez dalšího. Myšleno je právní důvod, který postačuje ke vzniku vlastnického práva.230 Odpadnutím této podmínky se, mimo jiné, odlišuje mimořádné vydrţení od řádného. Důvodová zpráva k § 1095 pak jednoznačně komentuje: S pomocí mimořádného vydržení lze poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Jedná se např. o situace, kdy někdo drží movitou věc, ale není s to dokázat svůj vlastnický titul proti tomu, kdo jeho vlastnictví popírá, kdy byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul atp. Je přirozené, že ani institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu; proto se mimořádné vydržení vylučuje v případech, kdy ten, kdo je popírá, prokáže osobě, která se mimořádného vydržení dovolává, její nepoctivý úmysl. Účelem navržené úpravy není poskytnout zvýšenou ochranu podezřelým majetkovým stavům vzniklých před účinností nového zákoníku, ať již k nim došlo v letech 1948 – 1989, anebo zejména v 90. letech minulého století. To je důvodem konstrukce zvláštního přechodného ustanovení v § 3066. K dvojnásobně dlouhé době, která činí u věcí movitých tedy 6 let a u nemovitostí 20let, si lze na základě přechodného ustanovení v § 3066 započíst i dobu před účinností tohoto zákona. Musí jít o dobu, po kterou měl drţitel, případně jeho právní předchůdce, věc v nepřetrţité drţbě. Nicméně zmíněná doba neskončí u věcí movitých dříve neţ uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti NOZ. Jde-li o věc nemovitou, nemůţe drţitel nabýt vlastnictví mimořádným vydrţením dříve jak po pěti letech. Mimořádné vydrţení bude moţné uplatit, dle toho ustanovení, nejdříve 1. 1. 2016.
230
Odst. 2 § 1096 zákona č. 89/2012 Sb.
- 58 -
7. Krátké ohlednutí Kdybychom chtěli vznik mimořádného vydrţení datovat ke konkrétnímu roku, byl to určitě rok 528. Změny, které nastaly v římském právu v důsledku zavedení Justiniánových kodexů, přinesly nově institut mimořádného vydrţení. Zásadním rozdílem mezi úpravou mimořádného vydrţení v době císaře Justiána a pozdějšími úpravy, byl především v přístupu k podmínce bona fides. Římské právo vyţadovalo, aby osoba nabyla drţbu v dobré víře, pozdější odpadnutí pak nebylo na škodu vydrţení. Kdeţto následující úpravy poţadovaly, aby osoba byla v dobré víře po celou dobu, kterou zákon vyţadoval k vydrţení. Bona fides byla tedy v římském právu vymezena negativně. Osoba musela být v dobré víře, ţe neškodila jinému. Moderní zákoníky pak poţadují přesvědčení drţitele, ţe je vlastník a jeho přesvědčení musí vycházet i z ostatních okolností.231 Ovšem také další podmínky vydrţení formovalo římské právo rozdílně. V komparaci s úpravou z roku 1811, Osnovou z roku 1937 a NOZ232 znalo římské právo klasické dělení podmínek vydrţení, kde způsobilá věc, titul, drţba, dobrá víra a čas byly podmínkami samostatnými. Kdeţto s ABGB přišlo dělení jiné. Drţba se nově členila na drţbu řádnou (nahradilo původní titul), drţbu poctivou (nahradila původní bona fides) a drţbu pravou (vyloučení nabytí násilím, tajně a výprosou). Takto přijal drţbu i NOZ. Původně bylo však záměrem NOZ definovat drţbu pouze jako oprávněnou a poctivou, nicméně po připomínkách z praxe se drţba chápala obdobně jako v ABGB a Osnově. Určité změny nastaly také v podmínce drţby. Římské právo a jím inspirovaný ABGB chápu drţbu jako faktický stav. Zatímco NOZ, inspirovaný Osnovou z roku 1937, chápe drţbu jako právní vztah. V otázce titulu bych ráda především zmínila titul putativní. Římské právo sice putativní titul připouštělo, ale na toto téma nebyly vţdy stejné názory. Oproti tomu se rakouská civilistika233 stavěla k této problematice negativně. Usuzují, ţe putativní titul k vydrţení nestačí a vyţaduje se výlučně skutečný a platný titul.234 Výrazná změna pak nastala u originárních vydrţecích titulů. ABGB neuznávalo pro účely vydrţení originární tituly, kdeţto římské právo s nimi běţně pracovalo. Nově se uznávaly pouze tituly derivativní.235 Tento postoj pak přebírá i NOZ.
231
SALÁK, P. Vliv římského práva v novodobých kodifikacích soukromého práva. In. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 615s. ISBN 978-80-210-6006-7 S. 59 232 Ostatní právní úpravy jsou vypuštěny záměrně, k přihlédnutí absence dělení vydrţení na řádné a mimořádné. 233 Zejména Randa, Krčmář i komentář od Roučka a Sedláčka 234 BĚLOVSKÝ 2007 op. cit. 112 235 Tamtéţ s. 113
- 59 -
U vydrţecích dob se NOZ v zásadě neinspiruje Osnovou, která přebrala vydrţecí lhůty z ABGB. NOZ ponechává vydrţecí lhůty, které jsou doposud účinné. A to u movitostí 3 roky a u nemovitostí 10let. Prvně, v našem řádu,236 byly takto lhůty ustanoveny v občanském zákoníku z roku 1950. K mimořádnému vydrţení je zapotřebí lhůt dvojnásobných, coţ je 6 let u movitostí a 20l let u nemovitostí. Závěr lze tedy říci, ţe takto lhůty u mimořádného vydrţení budou v NOZ, od dob ABGB, stanoveny prvně. ABGB a Osnova vyţadovaly u mimořádného vydrţení (bez ohledu na věc movitou a nemovitou) 30 let, případně 40 let, nově bude stačit lhůta o deset, případně o dvacet let kratší. Můţeme říci, ţe od dob, kdy jsme se s mimořádným vydrţením setkali prvně v římském právu, se hlavní myšlenka a systém vztahující k tomuto institutu příliš nezměnily. Jisté rozdíly, které jsem popsala výše tu byly, ale mimořádné vydrţení je stavěno na stejných zásadách – dlouhodobá drţba, dobrá víra a absenci nabývacího titulu.
236
Takto je však znalo uţ římské právo v době Justiniána. Ovšem není pochyb, ţe se SOZ neinspiroval právě římským právem.
- 60 -
8. Závěr Tato bakalářská práce sledovala vývoj vydrţení se zaměřením na mimořádné a řádné vydrţení. A to především v římském právu a občanských zákonících z roku 1811 a 2012, s přihlédnutím k Osnově z roku 1937. Porovnává jednotlivé etapy, které se věnovaly mimořádnému vydrţení a nachází rozdíly spojené s jednotlivými historickými změnami. Jelikoţ je mimořádné vydrţení těsně spjaté s vydrţením řádným bylo také úmyslem zabývat se tímto institutem a najít vzájemné propojení, případně rozdíly. Důvodem proč se bakalářská práce zabývala právě mimořádným vydrţením je především návrat mimořádného vydrţení do našeho právního řádu a to v novém občanském zákoníku, který bude účinný od 1.1.2014. Tímto budou mít občané moţnost na základě své dlouholeté drţby nabýt vlastnické právu k majetku, který nabyli v dobré víře a nadále na jejím základě s tímto právem zacházeli jako se svým vlastním. Potřebnost opětovného zavedení mimořádné spatřuji zejména v tom, ţe i drţitel, který nemůţe prokázat řádné nabytí drţby, můţe i přesto po delší vydrţecí době vydrţet. Kaţdý drţitel, který je v dobré víře po tak dlouho dobu, bude mít moţnost vyuţít tohoto institutu. Vţdyť uţ jenom to, ţe institut mimořádného vydrţení byl součástí našich právních dějin, jako bylo římské právo, ABGB a počítala s ním i prvorepubliková Osnova z roku 1937, nám můţe naznačit, ţe se jedná o institut nepostradatelný. Právě v těchto úpravách hledali právníci, kteří tvořili NOZ, inspiraci a vcelku dost podstatnou. Mohlo by se zdát, ţe v dnešní době, kdy by měl fungovat neomylný systém evidence nemovitostí, je vydrţení nemovitostí nepotřebným. Můţeme však říci, ţe jsou případy, kdy je důleţité faktický stav harmonizovat se stavem právním. Takto to chápe i NOZ a proto se vydrţení vrací do našeho právního řádu v podstatně rozšířenější úpravě. Ve zkratce řečeno: vţdyť i osoba, která se řádně stará o drţenou věc v dobré víře, ţe mu věc patří a navíc v poměrně dlouhé době, má právo tento svůj stav převést na vlastnické právo. A to v i případech, kdy se domnívá, ţe drţí na základě platného právního důvodu a není tomu tak. Pak má moţnost vyuţít nově navráceného institutu mimořádného vydrţení.
- 61 -
9. Seznam použitých zdrojů: Knižní díla: 1. BARTOŠEK, M. Encyklopedie Římského práva. Praha: Panorama, 1981. 512s. ISBN – neuvedeno 2. BLAHO,P. – SKŘEJPEK, M. Iustiniani Institutiones, Justinánské Instituce. Praha: Univerzita Karlova, 2010. 411s. ISBN 978-80-246-1749-7 3. FRÝDEK, M. Kurz římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 187s. ISBN 97880-7418-119-1 4.
HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. 1248 s. ISBN neuvedeno
5. HOLUB, M. – FIALA, J. – BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2006. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. 871 s. ISBN 80-7201-602-4 6. KINCL, J. Gaius: Učebnice práva čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 326 s. ISBN 978-80-7380-054-3 7. KRČMÁŘ, J. Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná. Praha: Nakladatelství Všehrd. 1932. 203 s. ISBN neuvedeno 8. KULÍK, J. Dějiny československého práva 1945-1989. Praha: Auditorium s.r.o., 2011. 426 s. ISBN 978-80-87284-17-9 9.
LAZAR, J. – ŠVESTKA, J. a kol. Československé občianske právo, 1.zväzok. Bratislava: Obzor, n. p., 1986. 504 s. ISBN . neuvedeno
10. PETR, B. Vydržení v českém právu. 2.vydání. Praha: C.H.Beck, 2006. 255 s. ISBN 80-7179546-1 11. PETR, B. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. 197 s. ISBN 978-80-7400-332-5 12. RANDA, A. Držba a Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, a.s., 2008. Reprint původních vydání. 340 s. ISBN 978-80-7357-389-8
- 62 -
13. REBRO, K. - BLAHO, P.: Rímske právo. Bratislava-Trnava: IURA EDITION, spol. s.r.o., 2003. 497 s. ISBN 80-89047-53-X 14. ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. Praha: V. Linhart, 1937. 600 s. ISBN neuvedeno 15. SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. Civilní kodexy 1811-1950-1964. Brno, Masarykova univerzita: Doplněk. 1993. 594 s. ISBN 80-210-0597-1 16. SKŘEJPEK, M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 350 s. ISBN 978-80-7380-334-6 17. SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. 2.nezm. vyd. Reprint z roku 1946. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. 356 s. ISBN neuvedeno 18. VESELÁ, R. a kol. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 188 s. ISBN 978-80-210-5002-0
Časopisecké články a příspěvky ze sborníků: 19. BĚLOVSKÝ, P. Vydržení v římském právu a komparativním pohledu. Ad Notam, 2007, 13. ročník č. 4, s.110-118 ISSN 1211-0558 20. FIERLINGER, Z. Za socialistický právní řád. Právník, 1950, 90. Ročník, č. 4, s. 428-450 ISSN 0231-6625 21. LAZAR, J. Držba a vydržanie v československom občianskom práve. Socialistické súdnictvo, 1982, 34. ročník, č. 3 s. 6-16 ISSN 0231-7621 22. PETR, B. Vydržení ve světle novější judikatury a návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2008, 16. ročník, č. 14. S. 503-507 ISSN 1210-6410 23. RUŢIČ, D. Vydržení v českém právu. Ad Notam, 2009, 15. ročník, č. 6, s. 196-198 ISSN 1211-0558 24. SAMUELIS, L. O nadobudnutí vlastnického práva k nehnutel´ným veciam vydržaním. Socialistické súdnictvo, 1974, 26. ročník, č. 7, s. 15-23 ISSN 0231-7621 25. SALÁK, P. Tendence naší občanskoprávní kodifikace v 19. a 20. Století na příkladu institutu vydržení. In: SCHELLE, K. Vývoj právních kodifikací. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 136 – 149. ISBN 80-210-3610-9
- 63 -
26. SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. Vývoj kodifikace občanského práva. In: SCHELLE, K. Vývoj právních kodifikací. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Brno: Masarykova univerzita, 2004. S. 9 - 36. ISBN 80-210-3610-9 27. DÁVID, R. Československé socialistické právo (1948-1989). In. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 615 s. ISBN 978-280-210-6006-7 28. SALÁK, P. Vliv římského práva v novodobých kodifikacích soukromého práva. In. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 615s. S. 57-61. ISBN 978-80-210-6006-7
Sborníky, články a knihy v elektronické podobě: 29. BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. – MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. a kol. Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví [online]. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, str. 425-462. [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.konunistickepravo.cz/kapitoly/15_425-462_komunistickepravocz_Belovsky_Obcanske-pravo.pdf 30. CAPANDOVÁ, P. Inštitút vydržania v Rímskom práve a v občianskom zákonníku 1950. In. COFOLA, Legal History Section [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 24. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2008/files/pdf/history/capandova_petra.pdf 31. ELIÁŠ, K. Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat . IHNED.cz [online]. Právní rádce, 2010 [28. 3. 2013]. ISSN 1210-4817. Dostupné z. http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-40207140-F00000_d-navrh-ceskeho-obcanskehozakoniku-obrat-paradigmat-sup-1-sup 32. SALÁK, P. Římskoprávní vlivy v českém právu v 19. až 21. století na příkladu institutu vydržení. In: VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí AGBG [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [26. 2. 2013]. ISBN 978-80-210-5613-8. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/soukrome_pravo/Promeny_soukromeho_prava.pdf
- 64 -
Právní předpisy, návrhy zákonů a důvodové zprávy:237 33. Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů. 34. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 35. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů 36. Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění pozdějších předpisů 37. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 38. Zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, ve znění pozdějších předpisů 39. Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 40. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 41. Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny České republiky [online]. [citace 5. 3. 2013]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm. 42. Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [25.3.2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_01.htm 43. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [25.3.2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_01.htm 44. Důvodová zpráva k zákonu č. 131/1982 Sb., zákon, kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, ve znění pozdějších předpisů. [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [26.3.2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1981fs/tisky/t0054_02.htm
237
Uvedené zákony jsou dostupné z: www.psp.cz
- 65 -
45. Důvodová zpráva k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.. [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [27. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_01.htm 46. Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2007. JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2007 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/OZ_s_DZ_verze_2007.06.03.pdf 47. Návrh zákona odeslaný do PSP ČR (duben 2009, sněmovní tisk č. 835. Důvodová zpráva . JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2009 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Duvodova_zprava_%28duben_2009%29.pdf 48. Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2005. JUSTICE.cz [online]. Nový občanský zákoník 2005 [28. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/OZ_verze_2005.pdf 49. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [online]. Poslanecká sněmovna České republiky [28. 3. 2013] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/textyzakonu-.html
Soudní rozhodnutí: 50. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.1919, Rv I 16/18 51. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.1923, Rv II 268/22 52. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.1930, R I 185/30 53. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.1931, Rv I 1753/30 54. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2002, 22 Cdo 421/2001 55. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 56. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 41/2009 57. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012
- 66 -
- 67 -
