PhDr. Jaroslav CORANIČ, PhD.: Z dejín Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku. České Budějovice, Sdružení sv. Jana Nepomuckého při Biskupství českobudějovickém 2014. 526 s. ISBN 978-80-8607430-6 Posudek habilitační práce
Proděkan Gréckokatolíckej teologickej fakulty Prešovskej univerzity a vedoucí její Katedry historických vied PhDr. Jaroslav Coranič, Ph.D., předložil jako svou habilitační práci tištěnou monografii reflektující vybrané etapy z dějin řeckokatolické církve na Slovensku s časovým záběrem zhruba od 9. století do naší současnosti na prahu 21. století. Časový a tím i prostorový záběr práce vnímám jako mimořádný, překonávající běžný úzus, byť jádro knihy a těžiště výkladu se váže v podstatě k 19. a 20. století, a přesahy přes tuto hranici, obrazně dolů i nahoru do současnosti, považuji za výraz snahy v nástinu pokrýt celou vývojovou problematiku a předložit tak odborné i širší veřejnosti ucelené přehledové kompendium. Habilitační práce není první a jistě ani poslední autorovou sondou do dějin své církve a přehled Coraničovy publikační činnosti za téměř dvacet let od završení vysokoškolského studia mě přesvědčuje o tom, že máme před sebou už zkušeného autora, který s velkou pílí a přes všechnu svou službu fakultě v akademických funkcích dosahuje v oblasti studia slovenských církevních dějin se specializací na řeckokatolickou církev velmi solidních výsledků. Autorovu habilitační práci vnímám jako výraz jeho ambice syntetizovat dosavadní výzkumy, své i jiných autorů. Mým úkolem oponenta je habilitační práci PhDr. Jaroslava Coraniče, PhD., zhodnotit. Toto zadání se snažím naplnit ve třech blocích. V první části budu hledat přednosti práce. Druhá část posudku má diskusní charakter a předkládá možnost alternativního přístupu k látce a jejímu zpracování. Třetí oddíl vyčíslí a shrne mé výhrady, event. autorská pochybení, protože nikdo a nic není dokonalé a výtky mohou být podnětem k zamyšlení i poučení. Nejprve k pozitivům habilitační práce. a) Monografie je opřena o velmi solidní zdrojovou informační základnu tvořenou jednak archivními prameny, jednak relevantní sekundární literaturou domácí i zahraniční provenience (v pěti jazycích). V obou položkách bychom sice našli jisté rezervy, nicméně ambice studovanou látku především shrnout, utřídit a systematizovat autora omlouvají. Text ve svém celku se nám tak jeví jako propojení výsledků základního výzkumu s kapitolami, resp. odstavci majícími převážně kompilační charakter. b) Habilitační práce má jasnou, logickou a transparentní strukturu, koncepčně je vyřešena podle mého názoru poměrně dobře, přičemž autor prokázal, že je jako historik schopen vytvořit obsáhlou 1
syntézu problematiky. Kniha je napsána kultivovaným jazykem, srozumitelně, na dobré stylistické úrovni. c) Za celkem zdařilé považuji vyřešení problému periodizace práce, kdy nedochází k interferencím mezi přístupem k látce z pohledu národních a církevních dějin, jenž se s ohledem na zvolenou metodologii výstavby díla (viz dále) nemusí vždy shodovat. Zatímco v první části (kapitola 1 až 4) periodizace vychází z logiky historického vývoje řeckokatolické církve, resp. jednotlivých biskupství, ve druhé části (kapitoly 5 až 10) jsou jednotlivé dějinné úseky koncipovány v souladu s hlavními mezníky národních dějin a pontifikální časové přesahy se podařilo vyřešit bez narušení toku logiky výkladu. Nyní k záležitostem, jež považuji za diskusní. a) Autorovu metodu při budování jednotlivých kapitol textu bych označil za personální přístup, kdy dějinný úsek ve vývoji církve je evokován, ohraničen a do jisté míry hodnocen prostřednictvím osobnosti biskupa stojícího v čele diecézní správy. Zdá se mně dokonce, že habilitant, obrazně řečeno, klade na historii řeckokatolické církve rám o stejných rozměrech, pokud to jde, tak analyzuje stejné jevy v diachronním pohledu, nebo jinak řečeno, je tvůrcem know-how, kdy segmenty jeho kapitol mají obdobnou formální stavbu. Tímto přístupem dosahuje toho, že práce je přehledná a nabízí možnosti snadné komparace jevů; srovnávání si musí čtenář dělat většinou sám, bez autorovy pomoci. Na druhé straně podle mého názoru tento přístup do velké míry generuje popisnost textu. Zdá se mně, že autor podává správný výklad, ale už méně si klade otázky, proč tomu tak bylo. Osobně bych na této úrovni raději viděl problémový přístup ke zpracování látky, je žádoucí více se nad jevy zamýšlet, než je pouze předkládat. Nicméně, to je moje osobní představa, já nejsem autorem tohoto díla, a pokud se habilitant rozhodl pro jinou metodu, jeho volbu respektuji, je možná a přípustná, osobně bych jí však dal přednost až v okamžiku, kdy ještě neexistuje dostatečný historický odstup od událostí a nevidíme je v širších souvislostech. V tomto kontextu bych vůbec zvažoval zařazení kapitoly desáté. b) Jako autor dobře chápu dilema badatele, který má v rukách zajímavý nebo objevný autentický text, originál, dokument, který vypovídá o zkoumaném problému mnohdy lépe a výstižněji, než by sám byl toho schopen. Opřít se o něj, nebo sáhnout k citaci? Většina badatelů podlehne a sáhne k citaci bez ohledu na její prostorový rozměr, bez ohledu na možnost jiného řešení situace (např. přetisk v příloze), bez ohledu na všeobecně platný vědecký úzus, který nám přikazuje pro použití citátu pravidlo ilustrativnosti nebo potřeby přesnosti formulace výroku/textu. Tímto výkladem mířím ke konstatování, že v habilitační práci PhDr. Jaroslava Coraniče, PhD., identifikuji na několika místech citáty, někdy příliš rozsáhlé, v podstatě redundantní povahy. Nepovažuji to za nějakou závažnou nebo 2
zásadní chybu, nicméně přece jen částečně zatěžují výklad a nejsou v souladu se zmíněným pravidlem. c) Dobře chápu také syntetizační charakter habilitačního pojednání, v němž dochází k jisté redukci poznámkového aparátu. Přece jen bych však v případech, kdy existují prameny, dělal do nich alespoň výběrově prověřující a ověřující sondy, a nespoléhal se pouze na sekundární literaturu. Jedním ze základních znaků autorova postupu musí být historická kritika a tu nemožno realizovat bez využití všech zdrojů, jež se nabízejí a jsou dosažitelné. Konkrétně mám na mysli jako modelový případ údaje publikované na s. 302, kdy jsou k dispozici tištěné prameny ruské provenience přístupné v několika obsáhlých edicích (Volokitina a kol.). Na závěr několik připomínek a podnětů věcného rázu. a) Knižnímu vydání habilitační práce připisuji skutečnost, že v knize v podstatě absentuje ucelená kapitola věnovaná metodologickým otázkám. Supluje ji úvod (s. 9-12), je tu zdůvodněno členění práce, ovšem osobně citelně postrádám 1) analýzu pramenů a literatury, z níž autor vychází a s níž pracuje; 2) v pozadí uvedení a zdůvodnění metod, jež autor při svém výzkumu používá; 3) nenašel jsem rozbor tématu a zejména rozvedení stavu jeho zpracovanosti, abych byl orientován a jednoznačně viděl posun, jakého se v kontextu historiografie podařilo napsáním monografie dosáhnout. Pokud byl brán v potaz ohled na čtenáře, snaha nezatěžovat ho, lze to akceptovat, ovšem při využití práce pro účely kvalifikačního řízení vyžadovalo nějak se s touto skutečností vyrovnat (třeba strojopisným doplňkem). Z mého pohledu se jedná o deficit relevantní povahy. b) Při značném rozsahu práce autorovi pochopitelně a omluvitelně unikly některé formální náležitosti: nejednotné uvádění nakladatele a místa vydání při citaci (např. s. 28-29, 108); je Cuhrova kniha o církevní politice KSČ citována správně (s. 384, 498)?; různé tvary jména týchž osob (s. 179 a 186 CzernochxČernoch); číslovky do 10 by měly být uváděny slovně; nevím, proč nejsou knihy při opakované citaci uváděny ve zkráceném tvaru; dvě verze názvu jedné knihy s překlepy v datech (s. 254, pozn. č. 912 a s. 500 Magocsi); zkratku AZVJS (s. 335) jsem nenašel vysvětlenu v žádném soupisu; nejmenuje se populární pražský časopis 60. let spíše Reportér než Redaktor (s. 382); s názvy či tvary lokalit v jiné zemi je vždy problém (s. 425 – v Lounech, ne v Lounách); konkordát habsburské říše s papežskou stolicí byl uzavřen v r. 1855 (s. 127); v r. 1935 Olomoucká univerzita neexistovala, univerzita byla v r. 1860 likvidována, zůstala pouze samostatná bohoslovecká fakulta a lékařskochirurgické studium (s. 220); v r. 1968 v čele KSČ stál první – nikoliv generální tajemník (s. 359). Jedná se samozřejmě o marginálie.
3
c) Mám drobné připomínky také k některým formulacím. - s. 214 , druhý odstavec – Nedomnívám se, že řada nevyřešených problémů v církevní sféře za první republiky byla důsledkem špatného chodu administrativy, v autorově formulaci průtahů byrokracie státní správy. Deficity bych viděl spíše jako důsledek pomalého postupu v řešení poměru mezi církvemi a státem, kdy poměrně dlouhou dobu byla živá myšlenka rozluky. Proto ministerstva vyčkávala a nechtěla přijímat přechodná ustanovení a rozhodnutí. Pozadí bylo spíše politické, než správní. - s. 227 – Autor hovoří o větším šíření proticírkevních a protináboženských hnutí v Československu ve 20. letech 20. století. Tato formulace je vágní, měla by být zpřesněna, co má autor na mysli, podněcuje to spekulace, přinejmenším u oponenta. - s. 230 – Biskupu Njaradimu (1922-1927) je připisováno částečné zastavení šíření pravoslaví. Zdá se mně, že se jedná o domněnku, pokud tato skutečnost nastala (nejsem o tom přesvědčen, čím jeho expanzi omezil?), spíše bych viděl příčiny v samotném pravoslavném hnutí potýkajícím se s vnitřními problémy boje o jurisdikci a vytvoření správy, ustavení eparchie s vladykou schopným vytvořit účinný správní systém. - s. 303 – Dovolím si oponovat interpretaci, jakoby konference na Jaltě vytvořila sféry vlivu („v sovietskom bloku … po Jalte 1945 patrilo“). Který článek jaltských usnesení o blocích mluví, nebo je konstituuje? Naopak deklarace o osvobozené Evropě je v přímém rozporu s takovým pojetím. - s. 359 – Osobně bych byl opatrný s přebíráním hodnocení a závěrů o roku 1968 v Československu bez ohledu na to, jaké teze najdeme v oficiální historiografii. Spíše bych doporučoval v této věci dělat si vlastní závěry. Nechci habilitantovi vnucovat své vidění, ale události nejsou podle mého názoru žádným přelomem, spíše vybočením z vývoje stále komunistického režimu, který fungoval před rokem 1968, v roce 1968 a po roce 1968. Vstup do roku 1968 asi nemohl být spojován u mnohých (pokud nemá autor na mysli některé komunistické špičky) s optimismem a radostnou nadějí, protože širší veřejnost nebyla schopna změny ve vedení strany zhodnotit a k informačnímu průlomu došlo až někdy v únoru/březnu. Výrok: „Stal se (rok 1968, pozn. aut.) kĺúčovym rokom pre celý ďalší vývoj života katolíckej církvi v Československu“ vnímám jako málo vysvětlený, maximálně ho mohu vztáhnout k vývoji řeckokatolické církve. - s. 364 – Je termín „štátna nomenklatúra“ optimální?
4
Celkově považuji habilitační práci PhDr. Jaroslava Coraniče, PhD., za poměrně zdařilou, pokud formuluji některé připomínky a poznámky, s jednou výjimkou (absence precizně zpracované kapitoly metodologického charakteru), se jedná o běžná přehlédnutí nebo výraz jiného pohledu a přístupu k látce a jejímu zpracování ze strany oponenta, a nemají zásadní vliv na hodnocení kvality výsledku habilitantova úsilí. Proto: habilitačnú prácu Z dejín Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku habilitanta PhDr. Jaroslava Coraniče, PhD., odporúčam prijať na obhajobu a po úspešnej obhajobe odporúčam udeliť akademický titul docenta v študijnom odbore číslo: 7110 História.
Dátum: 31. januára 2016
prof. PhDr. PaedDr. Pavel Marek, Ph.D. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci a Filozofická fakulta Katolíckej univerzity v Ružomberku
5
