MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Holčička & Kočička Doprovodný text k diplomové práci Brno 2009
Vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický
Autorka: Bc. Jana Kozlová
Bibliografický záznam KOZLOVÁ, Jana. Holčička & Kočička: Doprovodný text k diplomové práci. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2009. 33 l., 6 l. příl. Vedoucí diplomové práce Petr Kamenický.
Anotace Výsledkem praktické části mé diplomové práce je série obrazů různých rozměrů od 100 x 80 cm po 40 x 30 cm malovaných akrylovými barvami na plátno. Námětem tu jsou dvě postavy pojmenované Holčička a Kočička, jejichž vzezření i vlastnosti nesou určité autobiografické rysy. Na plátnech se odehrává příběh přátelství mezi člověkem a zvířetem, které zachází až na hranici intimity. Postavy pózují před skrytým divákem, vytváří jemnou erotickou atmosféru a vtahují jej do své hry. Hra a zábava představovaná na plátnech se zároveň stala hlavním prostředkem i cílem při jejich vzniku. Doprovodný text shrnuje inspirační zdroje, které práci ovlivnily, nabízí pohled na kočky jako na zvířata s dlouhou historií, jejichž schopnosti a vzhled fascinovali člověka od nepaměti. Ukazuje kočku jako léčitelku i jako inspiraci tvůrcům moderního umění.
Annotation The result of my Master Thesis‘ practical part is a group of acrylic paintigs on canvases of different sizes from 100 x 80 cm to 40 x 30 cm. Their subject matter is two figures named Chick and Cat, whose appearance and character are both based on autobiographical signs. A story which is taking place on paintings is about a friendship between a human and an animal, this friendship goes far to the border of intimacy. Figures posture in front of a hidden viewer, they 2
create atmosphere full of tender eroticism, they pull a viewer into their game. Game and fun represented on paintings became a main aspect and purpose of their creation. Theoretical part summarizes inspirating sources which influeced my work, it takes a look at cats as animals with a long history, whose abilities and appearance fascinated people from time immemorial. It shows cat as a healer as well as an inspiration for modern artists.
Klíčová slova Malba, kočka, intimita, felinoterapie, Luc Tuymans
Keywords Painting, cat, intimacy, felinotherapy, Luc Tuymans
3
Prohlášení Prohlašuji, že jsem na diplomové práci pracovala samostatně a v doprovodném textu jsem čerpala pouze z uvedené literatury. Přiložené fotografie jsou vlastní. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně 19. dubna 2009
Jana Kozlová 4
Poděkování Za inspiraci, odvahu i množství podnětů k přemýšlení děkuji panu Kamenickému.
5
Obsah Předmluva o Holčičce .......................................................................... 8 O Kočičce ........................................................................................... 12 Kočička v pravěku .......................................................................... 12 Kočička v různých kulturách .......................................................... 13 Kočička dnes.................................................................................. 16 Kočička v umění ............................................................................ 16 Kočička léčitelka ............................................................................ 18 O Holčičce a Kočičce .......................................................................... 22 Závěrem ............................................................................................ 29 Resumé ............................................................................................. 30 Summary ........................................................................................... 30 Použitá literatura a internetové zdroje ............................................. 32 Přílohy ............................................................................................... 34
6
Motto:
Mimochodem, rozhovoříme-li se o kočkách, je téměř nemožné, abychom byli považováni za osobu zcela normální. Dan Greenberg
7
Předmluva o Holčičce V svém životě, v té krátké hodince, jak moc – jak málo jen – můžem, co chcem.1
Tématem mé diplomové práce jsou Holčička a Kočička, dvě komiksové postavy, které vznikly zcela spontánně někdy v roce 2007 jako dva prostředníci pro vyjadřování mých komentářů a poznámek k textům, které jsem četla. Původně kreslené postavičky, které chtěly mít svůj vlastní, klasický, sešitový komiks, se přerodily v hlavní aktérky jakéhosi malovaného komiksu. Techniku malby jsem zvolila kvůli své neutuchající potřebě naučit se ji. Předmětem ani účelem mé diplomové práce však není ovládnutí malířské techniky, experimentování s různými konzistencemi barev nebo s materiály, ani pátrání po možnostech kompozice či hledání nového, originálního, malířského postupu. Účelem je si tuto práci užít. Ponořit se naplno do tvoření, ukojit potřebu vyjádřit se, která však paradoxně s množstvím odvedené práce roste. Prozkoumat sebe sama, pracovat na něčem, co člověka skutečně baví, osvobodit se od zbytečností… A výsledkem pobavit ostatní. Věřím v to, že pokud se člověk zabývá něčím, co mu činí radost, v konečné podobě jeho práce to jde vždy znát. Zároveň tvořím něco, co je mi blízké. Ano, Holčička a Kočička je čistě autobiografické téma. Kromě mých koček, které jsou pro mne nevysychající studnou radosti a pobavení a hlavním zdrojem inspirace pro Holčičku a Kočičku, tuto práci ovlivnily tři další důležité faktory.
1
DICKINSONOVÁ, E., Neumím tančit po špičkách, s. 293
8
Prvním z nich je zážitkový kurz arteterapie, do kterého jsem nastoupila v září 2007. Tuto cestu jsem si zvolila čistě ze sobeckých důvodů, a to proto, abych se zkusila vymanit z některých bariér, které si sama vytvářím. Druhým faktorem je cestování. Především dvě cesty, které jsem podnikla minulý rok. První z nich byla cesta do Španělska, kdy jsem navštívila pět krásných, ale naprosto odlišných španělských měst. Barcelonu, Sevillu, Córdobu, Madrid a Gironu. Nejvíce mne uchvátila atmosféra Madridu, který nikdy nespí a malé městečko Girona. V Madridu jsem strávila pouze pár dní v období připomínky dvoustého výročí Napoleonova vpádu do Španělska, proti němuž se občané Madridu vzbouřili a okupanti odpověděli rozsáhlými popravami. Oslavy doprovázela obrovská výstava Goya in Times of War v národním muzeu Prado. Stála jsem tam před jeho ohromnými plátny, pokrytými nánosy barvy, před duchy, bolestí, zlem a strachem a poprvé jsem z obrazů v galerii měla husí kůži. Ne však z tématu, ale ze způsobu provedení. Francisco de Goya se s tím opravdu „nemazal“. Girona, je španělské městečko uchvacující svým maličkým historickým centrem, které zahrnuje zároveň i nejlépe zachované židovské ghetto v Evropě. Girona je mystická, myslím si, že je to město duchů. Pochází z ní dvě malířky Carme a Francesca Jutglar, nerozlučná dvojčata - říkají si Twin Sisters, které malují tzv. Malas Nenas, holčičky, jejichž fantaskní portréty jsou plné mystiky, záludnosti nebo smutku, někdy obsahují i náznak jisté perverze. Twin Sisters navrhují i oblečení a různé oděvní doplňky. Jejich holčičky s gigantickýma očima vás v Gironě pozorují na každém rohu. V jiném městě se však obrazy nebo předměty s portréty Malas Nenas zakoupit nedají. Druhá má cesta v létě 2008 směřovala na východ – zastávky Budapešť, Bukurešť, Varna, Istanbul. Tento výlet nebyl výletem za památkami a výtvarným uměním, neznamenal pro mne především inspiraci pro tvorbu, jíž se neplánovaně stala cesta do Španělska. Tato výprava pro mne znamenala další bourání svých vlastních bariér. 9
Cestovali jsme vlakem a čekalo nás překonávání všemožných překážek. Museli jsme se rychle rozhodovat, řešit nepříliš příjemné situace, přizpůsobovat se místním náladám a požadavkům. Pro mne však cesta znamenala především překonávání strachu. Překračování vlastních hranic vyvrcholilo ve chvíli, kdy jsme o půlnoci pěšky přecházeli hranice rumunské a bulharské, po tříkilometrovém mostě. Nad námi noc, pod námi hrozivá propast a temná Dunaj. Byla jsem nucena opět dát za pravdu starému heslu Friedricha Nietzscheho – Co tě nezabije, to tě posílí, a od té doby se všeho bojím trochu míň. A tedy i prázdného plátna a barev. Třetím, posledním důležitým faktorem ovlivňujícím vznik Holčičky a Kočičky, je tvorba současného belgického malíře Luca Tuymanse. Jeho práce jsou typické svou monochromatickou paletou barev a působí dojmem starých zaprášených maleb. Holčička a Kočička existovaly původně v černobílém světě, po seznámení s Tuymansem a přiznání si, že není černá jako černá, jsem se odvážila použít jemnou barevnost. Výsledkem je tedy série několika obrazů, malovaných akrylovými barvami na plátna různých rozměrů od 100 x 80 cm až po 40 x 30 cm, jejichž námětem jsou holčička jménem Holčička a kočička jménem Kočička. Figurují v malbách jakožto dvě komiksové postavy, které nemají v podstatě nic na práci a celý den se vzájemně snaží zabavit. Vzniká mezi nimi vztah plný přátelství, který zachází až do jisté intimity. Intimita je způsobena především prostředím, v němž spolu žijí – soukromým prostorem, kam nemůže nikdo jiný vstoupit bez jejich souhlasu. Jejich teritoriem. Do obrazů přesto vstupuje další postava – postava diváka. Divák není pozván, dokonce je spíše v pozici nelichotivé, jakoby je tajně pozoroval. Holčička a Kočička o něm však vědí a dokonce mu záměrně pózují, využijí ho pro svou vlastní hru a zábavu. Touto provokací se ona intimita dostává do dalšího rozměrů. Vzniká atmosféra jemného erotična, kromě kontaktu s divákem ji způsobuje i vzájemný tělesný kontakt H&K. Jedná se však o hru, zábavu, vtip. S vážnou tváří se Holčička buď snaží diváka svést, nebo 10
zaujme seriózní pózu portrétované dámy či padmásanu, jogínský lotosový sed, v němž hluboce medituje. Vždy je však v blízkosti Kočička, která tyto lidské záležitosti považuje za nesmysly a svou přítomností uvádí věci na pravou míru – Holčička to stejně nemyslí vážně a jen si z vás utahuje.
11
O Kočičce Každý lidský tvor touží po lásce, porozumění a tělesném kontaktu. Nedostává – li se nám tohoto od ostatních lidských tvorů, je vhodné, v rámci zachování zdravého rozumu, pořídit si nějakého domácího mazlíčka. Jeho pořízení lze doporučit, podle staré pravdy – lásky není nikdy dost, i v případě, že se nám jí od lidských tvorů dostává mnoho. Jindy může nastat mimo jiné i situace, že zatoužíme být chvíli zticha nebo dokonce sami. Nastane-li tato situace, němá tvář nám do toho, na rozdíl od lidského tvora, nebude mluvit. Domácí mazlíček nám může být i jinak k užitku. Pes na příklad přinese noviny nebo rozkouše boty, protože přece vyšly z módy a my jsme je z rozmanitých důvodů nebyli schopni vyhodit. Křeček nás bude bavit běháním v kolotoči. Papoušek se naučí mluvit a bude za nás odpovídat na hloupé dotazy. Pokud jste si však pořídili kočku, nemohli jste udělat líp. Pravidelně vás obdaruje ulovenou žabičkou, myškou nebo ptáčkem. Pokud máte kočku žijící pouze v bytě, obdarovává vás svou drahocennou přítomností. Kočky jsou stvoření hravá i dravá, svéhlavá i oddaná, jsou to také zvířata s velkou historií a téměř od nepaměti žijí bok po boku s lidmi.
Kočička v pravěku Budeme-li pátrat po prvních předcích kočky, nalezneme je již před dvaceti miliony let. Přímý předek kočky se objevil před dvanácti miliony let a podobal se kočce divoké.2 K domestikaci koček došlo již před devíti tisíci lety. Svědčí o tom archeologické nálezy koster malých koček se znaky domestikace v údolní oblasti kolem řeky Jordán a na Kypru. Tehdy, tedy kolem roku 7000 př. Kr., začali lidé pěstovat obilí a skladovat ho.3 Prostředí zásobené parazitujícími škůdci, hlodavci a hady, skýtalo kočce daleko
2
NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 60 3 VERHOEF – VERHALLEN, E., Velká encyklopedie koček., s. 8
12
větší pohodlí při obstarávání potravy než v divoké přírodě. Dalo by se tedy říci, že na rozdíl od ostatních zvířat, které si člověk přisvojil, si „kočka přisvojila člověka“.4 Často také dělala lidem společníka na plavbách po mořích. V lodích lovila škůdce, především krysy.
Kočička v různých kulturách O zdomácnění kočky lze mluvit s jistotou v období starověkého Egypta, kde kočka zaujímala významné místo nejméně od roku 900 př. Kr. Kočka, lvice či ženské tělo s kočičí hlavou zde představovaly ztělesnění bohyně Bastet.5 Bastet byla dcerou boha Re – boha slunce, s nímž může souviset právě její kočičí podoba. Re bývá zobrazován v podobě kočky, jak ničí svého protivníka Apepu, hada temnot. Bastet byla ochránkyní ohně, koček, domova a těhotných žen. Jako žena a kočka měla i bohyně Bastet dvě stránky své osobnosti. Jako laskavá a klidná bohyně Bastet přestavovala bohyni Slunce, Měsíce, bohyni plodnosti a štědrosti, ochránkyni domova, žen a lidstva všeobecně, pokud se však rozzlobila, pak její kruté chování bylo ztělesněno v bohyni Sachmet. V této dvojí podobě Bastet – Sachmet se pak odráží ideální žena – na jedné straně něžné stvoření, laskavá přítelkyně, matka či milenka, na straně druhé pak žena – nevyzpytatelná šelma, nebezpečná až krutá. O její vážnosti ve starověkém Egyptě napovídá i legenda o zrození panovníka – faraona. Bohyně Sachmet faraona zplodila, proto bývala považována za jeho ochránkyni, Bastet jej zase kojila. Kojení již dospělého panovníka, což je symbolickým předáváním božské moci, je zachyceno na stěnách pohřebních chrámů z období Staré říše. 6 Bohyni Bastet bylo V Egyptě zasvěceno mnoho chrámů, z nichž největší se nacházel ve městě Búbastis. V tomto městě probíhaly v dubnu a květnu oslavy na její počest. Kočka, zvíře považované za 4
NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 60 5 VERHOEF – VERHALLEN, E., Velká encyklopedie koček., s. 8 6 http://masch.blog.cz/0609/anup-buh-mrtvych-a-balzamovac http://www.egyptianmyths.net/bastet.htm
13
ztělesnění bohyně Bastet, se tehdy těšila takové vážnosti, že za její zabití se uděloval trest smrti. Chrámovým kočkám se dostávalo kvalitní péče, po smrti byly dokonce mumifikovány stejně jako myši – kočičí potrava na onen svět. V Egyptě platil zákaz vyvážení těchto velevážených zvířat, přesto je féničtí obchodníci tajně převáželi a touto cestou se kočka, jako domácí zvíře, dostala do Evropy, kde působila ve své tradiční roli lovce škůdců. O kočkách se velmi dobře vyjadřoval i islám. Mohamed podle vyprávění vlastnil kočku, kterou miloval tak, že raději utrhl kus svého roucha, na kterém spala, než aby ji rušil. Kočka také údajně zachránila Mohameda před smrtí z hadího uštknutí.7 Ve středověku se však kočky staly terčem pronásledování spolu s množstvím žen považovaných za čarodějnice. Kočka, obzvláště pak černé srsti, byla obviňována jako ďáblův pomocník ze všeho zlého. Tyto pověry přežívají dodnes, podle serveru novinky.cz Italové zmasakrují ročně dokonce šedesát tisíc koček, hlavně černých, kvůli pověrčivosti a černé magii.8 Ve čtrnáctém století zaznamenala církev pokles zájmu z řad obyvatelstva, na jedné straně to způsobilo přespřílišné holdování ženám a alkoholu některých kněží, život církevních představitelů v bohatství a přepychu v kontrastu s chudobou většiny obyvatel, na straně druhé pak morové epidemie, které zahubily asi čtvrtinu tehdejšího evropského obyvatelstva. Tento jev, tedy takovou krutost Boha, si lidé neuměli vysvětlit. Zároveň mor způsobovali krysí blechy a lidé si tedy začali znovu vážit kočky jako lovce hlodavců přenášejících smrtelné nemoci. Vrátili se též zpět k starým „pohanským“ praktikám, kde kultem byla žena, spojována s plodností, neboť právě ona dávala nový život. K ženskosti se vázala podle těchto „náboženství“ právě i kočka a začala se znovu uctívat. 7
NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 61 8 http://www.novinky.cz/koktejl/121525-povercivi-italove-rocne-zabiji-60-tisic-cernychkocek.html
14
Pokud si tedy církev chtěla udržet svou moc, musela potlačit veškeré pohanské zvyky. K vymýcení pohanských rituálů a k opětovnému nastolení katolického prvenství sloužila jako příručka kniha Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), posvěcená samotným papežem Inocencem VIII., kterou sepsali v roce 1487 dva dominikáni Heinrich Kramer a Jakob Sprenger. Zde byly uvedeny typické znaky čarodějnice, způsob výslechu této ženy a způsob jejího zabití. Hony na čarodějnice a kočky trvaly dlouhou dobu. Jako první byly ukončeny v Severním Nizozemí v roce 1610. Někde však doznívaly až v 19. století. V těchto obdobích trvá i masakrování koček. U nás jsou nejznámější čarodějnické procesy na Jesenicku v letech 1622 - 1684, kde působil jako hlavní inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu a případ šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Tyto procesy se staly námětem knihy Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, na jejíž motivy natočil v roce 1969 Otakar Vávra stejnojmenný film. Ačkoli se pronásledování koček rozšířilo po celé Evropě, řada z nich tomuto honu unikla. Jednalo se o turecké angorské nebo perské kočky, obzvláště bílé barvy, které do Evropy na počátku 17. století dovezli z Turecka a z Persie italští kupci. Tyto „francouzské kočky“, chovaly se především na francouzském dvoře, byly často vyobrazeny na malbách vedle dam z vysokých kruhů spolu s dětmi a psíky.9 Francisco de Goya, od roku 1786 malíř španělského královského dvora, vyobrazil na jednom ze svých mnoha portrétů syna hraběte z Altamiry, jenž drží na provázku přivázanou straku. Vedle chlapce sedí tři obyčejné kočky, které ji se zaujetím pozorují.
9
VERHOEF – VERHALLEN, E., Velká encyklopedie koček., s. 7 - 14
15
Kočička dnes Na počátku 20. století byly pak kočky masově objeveny jako domácí zvíře. Konaly se první výstavy koček a začala se šlechtit první plemena.10 Problémem dneška zůstává přemnožení potulných koček jak ve městě, tak na vesnici. Řešením je jejich odchyt, kastrace a v případě samic následná asi dvoutýdenní péče před jejich vypuštěním zpět do přírody. Pro značný počet lidí, převážně na vesnici, je však jediným přípustným řešením násilné hubení koťat.
Kočička v umění Kočka byla tedy v Egyptě spojována s božskou bytostí a uctívaná jako lovec, což jí zajistilo nesčetná vyobrazení na stěnách hrobek a v podobě sošek. Středověk zobrazoval kočku na rytinách jako ďáblova pomocníka, později se stává domácím mazlíčkem dam z vyšších kruhů, což jí opět zajišťuje malířské portrétování. V moderním umění má zobrazení kočky také své místo. Kočka již od pradávna fascinovala svými schopnostmi, pružností a postřehem, ladným pohybem i grácií, kterou zároveň vzbuzuje respekt. Skutečnost, že si i jako ochočený domácí mazlíček zachovává svou hlavu, jí získává mnoho příznivců, ale i odpůrců. Její pohyb, ladnost, povahu i smyslnost se snaží ve své tvorbě zachytit na příklad Marc Chagall, Pablo Picasso, Gerhard Marcks, Fernand Léger nebo Andy Warhol. V roce 1926 Ambroise Vollard pověřil Marca Chagalla, aby ilustroval La Fointainovy bajky. Kočka, jež se proměnila v ženu, vypráví příběh muže, který obdivuje svou kočku tak moc, že je schopen ji přeměnit v ženu a oženit se s ní. Myslí si, že jeho kočka bude perfektní manželka. Brzy však zjistí, že ji nemohl proměnit v každém ohledu, protože žena pořád loví myši. Kočka, jež se proměnila v ženu, je jedním ze sta leptů, které Chagall vytvořil k La Fointainovým bajkám. 10
VERHOEF – VERHALLEN, E., Velká encyklopedie koček, s. 14
16
Vollard byl kritizovaný za to, že nezvolil francouzského malíře. Věřil však, že Chagall sdílí stejný estetický smysl jako La Fontaine, „being at the same time naive and subtle, realistic and fantastic.“11 Na malbě z roku 1913 zobrazuje Chagall kočku sedící na okně a vyhlížející na Paříž. Franz Marc je jednou z významných osobností skupiny Der Blaue Reiter, která vznikla v roce 1912 v Mnichově. Hlavními náměty jeho děl jsou zvířata, domácí i divoká. Často maluje právě kočky nebo tygry v zářivých barvách. V jeho tvorbě se spojuje předmětnost s abstrakcí. Snil o „lepším, čistším světě, jehož předobraz viděl v neumělé bytostnosti zvířete.“12 Ve svých malbách, na příklad v Kočce na žlutém polštáři (1911), Třech kočkách (1913), v obrazech Dvě kočky, modrá a žlutá (1912), Pes, liška a kočka (1912), Dívka s kočkou (1912) a v mnoha dalších, se mu podařilo zachytit kočku jako zvíře ladných fyzických proporcí, zvíře dravé, ale i jemné s aurou určité mystiky. Kočka se stala námětem i několika obrazů Pabla Picassa na příklad: Šílená žena s kočkami (1901), Dar Hemingwayovi (20. léta), Raněný pták a kočka (1939), Dora Maar s kočkou (1941), nebo Humr a kočka (1965). V roce 1954 vydal Andy Warhol knihu - sérii dvaceti pěti portrétů koček, kterou pojmenoval 25 Cats Name Sam and One Blue Pussy. Původně mělo být v názvu „.named“, ale Warholova matka zapomněla na „d“ a Andy Warhol vyhodnotil název jako vhodný pro konečnou podobu knihy. Kniha obsahuje dvacet pět kočičích portrétů koček jménem Sam a jednu modrou kočičku. Tisky jsou ručně kolorovány a vydány v limitované edici.
11
URL:
[cit. 2009-04-19]. Vlastní překlad: „dokáže být zároveň naivní i důvtipný, realistický i fantaskní.“ 12 RUHRBERG, K., Umění 20. Století, s. 108
17
Ačkoliv se svou matkou vlastnil kočky po dvacet let, série těchto tisků se nezakládá na jejich podobě. Warhol se inspiroval fotkami newyorského fotografa koček Waltera Chandoha. V sedmdesátých letech jeho zájem o kočky nahradil zájem o psy. Pořídil si štěně jezevčíka, které pojmenoval Archie. Archie se stal Warholovým alter egem, psa s sebou vodil všude, do svého studia, na výstavy, na focení, k rozhovorům. Pokud nechtěl Warhol zodpovědět nějakou otázku, jednoduše ji položil Archiemu. V roce 1976 nakreslil a tiskl portréty psa sběratele umění Petera Branta, který ho přivedl na myšlenku, aby znovu tvořil portréty psů a koček. Warhol by tak mohl vytvořit portréty podle svých psů Archieho a Amose. Jediné, co postrádal, byla vhodná kočka, která by se hodila jako model. Warhol však nerad tvořil podle živých zvířat, dalo mu práci je udržet na jednom místě v klidu, proto pro své fotografie používal zvířata vycpaná. Fotografie pak využil ve svých malbách.13
Kočička léčitelka Felinoterapie spadá do oblasti animoterapie, což je „léčení prostřednictvím domácích mazlíčků“14 rozmanitých druhů podle regionálních zvyklostí. V případě felinoterapie se pak v léčebném procesu využívá kočka. U nás má animoterapie krátkou historii, po roce 1990 se však velmi rychle rozvíjí. Ve stejné době se objevily na mezinárodní úrovni informace o felinoterapii, i když se kočka používala ve zdravotnictví již delší dobu. Dnes už není žádných pochyb o tom, že využití přítomnosti zvířat v léčebném procesu je efektivní, obzvláště v procesu sociální rehabilitace nebo habilitace (u dětí).15
13
http://www.eioba.com/a27730/andy_warhols_cats_dogs NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 15 15 Viz poznámka 14, s. 23
14
18
Zvířata nerozlišují, zda je jejich pán krásný nebo chytrý, starý nebo mladý, přilnou k tomu, kdo je má rád a poskytuje mu ochranu. Potom svého pána nikdy nezradí a neublíží mu. Samozřejmostí je vhodná výchova, ale přesto chovatel nesmí zapomínat, že zvíře jedná pouze podle svých instinktů. Loví kvůli potravě, brání se, pokud se cítí ohroženo.16Chovatel za zvíře přebírá plnou zodpovědnost. Tím, že je nucen o zvíře pečovat, krmit ho a hrát si s ním, se zvyšuje jeho sebevědomí a sebeúcta, proto je přítomnost zvířat vhodná zvláště u starých lidí, jelikož si udržují jistou fyzickou zdatnost a zachovávají si schopnost postarat se o sebe sama až do vysokého věku. Kromě toho jsou zvířata dobrými společníky i častým tématem rozhovorů mezi lidmi, nejsou tolik jako lidé náladoví, a proto pozitivně ovlivňují především psychiku člověka.17 Jsou schopni ho milovat ničím nepodmíněnou a nepředstíranou láskou, tím snižují jeho napětí a úzkost, prokázány jsou jejich antidepresivní účinky.18 Mezi nejoblíbenější zvířata chovaná v domovech důchodců a ústavech sociální péče patří právě kočky a psi. Dá se s nimi pracovat individuálně a i městskému člověku jsou blízká. Společně s koňmi pak patří mezi nejčastěji využívaná zvířata v léčebném procesu.19 Kočka se sice nedá vycvičit jako pes, na svého majitele klade však menší nároky. V porovnání se psy mají kočky vyrovnanější povahu a jsou komunikativnější.20 Pes je vázán více na člověka, kočka pak na své teritorium. Domů se dokáže vrátit ze vzdálenosti deseti až dvanácti kilometrů, cestu z bludiště však logickým uvažováním nenajde. Pokud vyrůstá od malička v přítomnosti člověka, je velmi společenská, záleží však i na jejích raných zkušenostech, hodně si totiž pamatuje. Žije – li v bytě a dostává se jí pravidelné péče, může se dožít velmi vysokého věku až dvaceti let života, i ve svém stáří však zůstává velmi hravá. Kočka je schopná vytvořit si s člověkem velmi
16
NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 17 17 Viz poznámka 16, s. 20 18 Viz poznámka 16, s. 21 19 Viz poznámka 16, s. 26 20 Viz poznámka 16, s. 77
19
intenzivní citovou vazbu, často tak silnou, že lze hovořit o „propojení lidské a zvířecí duše na velmi pevných základech.“ 21 Od ostatních zvířat se odlišuje svou nezávislostí a „samostatnou rozvahou individuálně pracujícího lovce. Má-li se kočka rozhodnout mezi dvěma zly, pak si dokáže vybrat to menší.“22 Při léčbě je důležité, aby si klient a kočka byli povahově blízcí. Každá kočka je osobností s individuálními povahovými rysy, takže výběr je velký. Temperamentnímu člověku mohou vyhovovat spíše orientální plemena, klidnému pak nejspíš kočky perské. Ty jsou společně s kočkami domácími v terapii využívané nejčastěji.23 Léčení začíná fyzickým kontaktem s kočkou. Hlazením hlavy, srsti a tlapek. Výzkumy vedené ve Švýcarsku prokázaly, že vrnění a předení kočky má na člověka uklidňující vliv s větším efektem, než jakého se dosáhne spánkem nebo příjemnou četbou.24 Kontakt s kočkou pomáhá zmírnit stres nově příchozím do domova důchodců, díky tomu se upravuje jejich srdeční frekvence i krevní tlak, hlazení kočky povzbuzuje jemnou motoriku, zejména u lidí po úrazu či mozkové mrtvici. U dětí pomáhá kočka hlavně v oblasti komunikace, i zakřiknuté děti rozveselí a stává se prostředkem rozhovoru, což je přínosné pro rozvoj hlavně dětí s mentální retardací. U fyzicky postižených dětí dochází při kontaktu s kočkou k uvolnění svalových křečí. Děti s autismem se uvolňují psychicky a je možné pod vlivem kočky komunikovat s okolím. Agresivitu dětí nebo i dospělých pacientů dokáže kočka rychle uklidnit mňoukáním často i „pohlavkem“.25 Felinoterapie je v porovnání s canisterapií (využití psa) a hipoterapií (využití koně) celkem nenápadná. Její význam je však velký. Přítomnost zvířete na pracovišti má vliv hlavně na dlouhodobě těžce 21
URL:[cit. 200904 - 19] 22 NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 65 - 66 23 Viz poznámka 22, s. 68 24 Viz poznámka 22, s. 69 25 Viz poznámka 22, s. 67
20
nemocné, na onkologické pacienty a seniory. Pro svou schopnost mírnit stres napomáhá i při příznacích syndromu vyhoření u personálu.26 Kočka člověku poskytuje radost svou náklonností a láskou, kterou se mu odvděčuje za jeho péči. Projevuje ji neustálým kontaktem se svým pánem, vrněním, otíráním se o něj, výzvou ke hře. Svou roztomilostí a hravostí dává člověku zapomenout na jeho strasti a z vlastní zkušenosti mohu říct, že je opravdovým antistresorem.
26
NERANDŽIČ, Z., ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů, s. 76
21
O Holčičce a Kočičce
Zahlédne ptáka – polkne – skrčí se – předkloní – vyrazí – kudy, nevidí – oči – dva balony čelisti v lačné křeči – zuby – chuť do stisku. Skočí – však vrabec skočil dřív. Ach micko, na písku sliby tak vábně zrály, bralas je na jazyk, když slast sto křídel rozpjala a prchla každým z nich.27
V roce 2006 jsem dostala malé černé, vystrašené – holčičí kotě z útulku. Pojmenovala jsem jí Kima, protože to byla taková malá šelmička. Puma. Ze začátku jsem byla zoufalá, jelikož jsem netušila, co po mně kotě chce, když pořád mňouká. Z malé roztřesené bytosti, která se náhle ocitla v naprosto cizím prostředí s cizími lidmi, se pomalu stala paní domu, vlastník všeho a všech. Tím, že kočka vyrůstá v bytě, zůstává navždy kotětem, oddaná člověku, ale zároveň je stále nepolapitelnou, svobodomyslnou osobností. Zcela jsem propadla jejímu kouzlu a naučila jsem se kočičí řeč. Od té doby si s ní povídám. V předmětu Experimentální malba na jaře 2007 jsem ji začala malovat. Malby vycházely z našeho vzájemného soužití. Byl to set devíti maleb, rozdělený do tří oddílů po třech obrázcích. Doplňovala jsem je textem o tom, co právě kočička dělá.
27
DICKINSONOVÁ, E., Neumím tančit po špičkách, s. 101
22
Jako svou bakalářskou práci jsem v roce 2007 vytvořila černobílý komiks podle knihy Vladislava Vančury Markéta Lazarová. Komiksové postavičky se mi usadily v hlavě a zatím jsem nevěděla co s nimi. Později se spontánně vynořila kreslená Holčička, začala se objevovat v knihách a časopisech, které jsem četla. Následovalo ji vždy malé neposedné kotě. Kočička. Chtěla jsem vytvořit další komiks, už ne kreslený, ale na velkých formátech a technikou malby. Začala jsem tedy malovat Holčičku a Kočičku na velké balicí papíry, černobíle. Záměrem byly ony komiksové malby, zobrazující situace, kdy se Kočička nudí a Holčička se ji snaží všemožně zabavit, ale nikdy se jí to nepodaří. Důležitým prvkem se zde stala hra a zábava, jednak na podkladě a hlavně při malování. Malby vznikaly rychle, nahodile, zcela spontánně. Postupem času se do nich začala dostávat jistá něžnost, intimita, kterou Holčička a Kočička sdílejí. Na malbách se vytvořila i absolutně jemná, lehoučká erotika. Malování se stalo terapií, katarzí. Zároveň i rituálem. Vždy to samé oblečení, příprava potřeb, oblíbená hudba, tanec, Kokoliův postoj aneb „Učíme se dívat břichem. Břichem vidíme sílu. Naopak krásu vidíme dechem.“28 Příběh Holčičky a Kočičky je jednoduchý. Cokoliv dělá Holčička, Kočička musí být u toho. Sedět na klíně, nebo alespoň na křesle hned vedle Holčičky, chovat se v náručí, procházet se po Holčičce, spát co nejblíže u Holčičky, nejlépe na ní a vydržet tak celou noc, aby se Holčička nemohla pohnout, protože má strach, že Kočičku vzbudí. Lézt pod peřinu, po stole, po klávesnici, kontrolovat přípravu večeře, vlézt do skříně, očíhnout šuplík s prádlem, lehnout si na knihu, kterou Holčička právě čte, na papíry, na které Holčička právě kreslí, schrupnout si na oblečení Holčičky tak, aby se kočičí chlupy již nikdy nedaly odstranit atp. Při tom všem s Holčičkou komunikuje, otírá se, mňouká, pobrukuje si. Holčička jí odpovídá, směje se s ní, někdy i pláče. Přistupuje na kočičí podmínky. Holčičí teritorium se stává kočičím. Holčička ztrácí svou identitu. Blázní. Mění se v Kočičku. 28
URL:< http://www.kokolia.eu/grafika2/node/311> [cit. 2009-04-19]
23
Přemluvila jsem sama sebe, abych se vrhla do barevných pláten, i když jsem původně chtěla malovat ve stylu japonských komiksů – mang, a tedy i černobíle. Zvolila jsem jemně odstupňovanou barevnost, téměř monochromatickou, díky níž atmosféra maleb dostala další rozměr. Holčička a Kočička jsou malované podle záměrných póz na fotografiích - autoportrétech. Výsledný dojem tedy působí, jakoby H&K přistihly někoho, kdo je tajně pozoruje. Zároveň o něm obě ví předem, takže jej úmyslně provokují a do póz se staví naschvál. Některá z pláten jsou i reakcí na někdy až „přeerotizovanou“ reklamu, dámské i panské časopisy apod. Holčička si s kočičkou hrají, zároveň hrají hru i s divákem. H&K se spolu domlouvají intuitivně, komunikují beze slov, vychází z vlastního vztahu, který hraničí až s intimitou. Jelikož se jedná o projekt s jasně autobiografickými prvky, přínos v něm vidím hlavně pro sebe. Ponořit se do tvorby, která mě baví a výsledkem je zde zároveň také zábava. Smyslem není cíl – výsledek – obraz, ale vlastní prožitek při práci, radost z tvorby. „Co vytvářím, co tvaruji, má svůj smysl v tom, že to tvořím, že to tvaruji. Naplňuje se v radosti, jakou mi má práce dělá…má práce? Moje hra. Hraji si a nacházím uspokojení ve hře. Musí hra přetrvat hrajícího? Není jejím smyslem naplňovat v ní sám sebe? Nejčastějším hráčem je dítě, protože ve své hře roste.“29 Henri Matisse
Velkou inspirací mi byl při tvorbě malířský styl Luca Tuymanse, což je belgický malíř, který dnes patří mezi světově uznávané osobnosti současné malířské tvorby. Narodil se v roce 1958 v belgickém Mortselu. Studoval výtvarné umění a dějiny umění v Bruselu. Svou první výstavu uspořádal v roce 29
RUHRBERG, K., Umění 20. Století, s. 43 - 44
24
1985. Pro tento účel si pronajal na jeden den starý, nepoužívaný bazén, do jehož prostorů instaloval asi šestnáct maleb, pozvánky rozeslal téměř na tisíc adres. Nikdo však za celý den na výstavu nepřišel. Nicméně, na konci dne byl Tuymans přesvědčen, že směřuje správným směrem.30 Myšlenka stát se malířem napadla Tuymanse, podle jeho vlastních slov, někdy v pěti, v šesti letech. Hned od začátku chtěl malovat takovým způsobem, aby výsledný obraz vypadal „antique“ – starožitně, antikvárně. V roce 1978, ještě na studiích takto namaloval vlastní autoportrét, který mu vyhrál cenu v soutěži několika univerzit. Spolu s peněžní odměnou obdržel jako cenu knihu o Jamesovi Ensorovi. Než ji otevřel, myslel si, že přišel na něco nového, na nový – originální způsob malby. V knize však objevil autoportrét Ensora, který Ensor namaloval ve stejném věku jako Tuymans maloval svůj. Oba dva obrazy byly vytvořeny podobným způsobem. Tuymans tedy zjistil, že tvořit originály je nemožné.31 Myšlenka originality ustoupila a na její místo přišel nový nápad: „All you can do is make an authentic forgery.“32 Idea „antikvárních“ obrazů ho však neopustila, v té době namaloval portrét svého strýce. Jako podklad použil staré plátno s malířsky vyvedenou podobiznou právě jeho strýce.33 V letech 1982 – 1985 si prošel menší tvůrčí krizí, kdy pro něj malba ztrácela smysl. Začal se věnovat tvorbě experimentálních filmů. Točil na kameru Super 8, černobíle s nevelkým množstvím světla. Mezi malbou a filmováním vidí podobnost. Říká k tomu: „In order to approach the image you have to go through the process of creating it.“ 34
30
LOOCK, U. aj., Luc Tuymans, s. 34 Viz poznámka 30, s. 8 32 Tamtéž. Vlastní překlad: „Jediné, co můžete udělat, je vytvořit původní falzum.“ 33 Tamtéž. 34 Viz poznámka 30, s. 10. Vlastní překlad: „Abyste se přiblížili znázornění představy, musíte projít procesem jeho vytváření.“ 31
25
Posléze pro Tuymanse získal větší význam samotný střih než konečná podoba filmu. Po dvou letech práce s kamerou vznikla první malba, inspirovaná seskupováním snímků a také, pro Tuymanse, první konceptuální práce. Tvůrčí krize skončila, zkušenost s filmováním obohatila Tuymansovy malby o seskupování obrazů v jeden. Sám sebe v belgickém malířství Tuymans zařazuje do „vakua“35, po dvacátých letech dvacátého století, za Ensora a Spilliaerta. Dle vlastních slov se do této doby řadí „…to fill the gap.“36 Téměř všechny Tuymansovy práce jsou nějakým způsobem odvozeny z již existujících obrazů – maleb, fotografií, pohledů apod. Kompozice jsou jednoduché, skoro pokaždé omezeny na znázornění jednoho objektu, často zepředu. Malby zřídkakdy dosáhnou většího rozměru než jeden metr čtvereční, zpravidla jsou ještě menší. Nenajdou se u něj však dva obrazy stejné velikosti, vždy se liší, alespoň o milimetry, jelikož Tuymans nemaluje na napnutá plátna v rámech, ale většinou na plátno samotné nebo na kus dřeva. Malbu zakončuje ohraničením bílým pruhem.37 Sám své obrazy nazývá „antikvární“, živí představu, že již od samého začátku jsou právě vznikající obrazy čtyřicet let staré. Některé z nich krakeluje – záměrně a pečlivě vytváří na povrchu obrazu prasklinky.38 Každý obraz musí mít hotový během jednoho dne.39 „I cannot work otherwise. It’s about truly focusing, and that is sexually loaded. It’s true concentration, true intensity. When I fail reach that breaking point i tis not accurate and it never will be. That’s why it is very sexual. It’s another type of arousal.“40
35
LOOCK, U. aj., Luc Tuymans, s. 37. Tamtéž. Vlastní překlad: „ … aby zaplnil prázdné místo“. 37 Viz poznámka 35, s. 26 38 Viz poznámka 35, s. 34 39 Viz poznámka 35, s. 28 40 Tamtéž. Vlastní překlad: „Nemohu pracovat jinak. Je to o opravdovém zaostření, a to je sexuálně zatížené. Opravdová soustředěnost, opravdová intenzita. Pokud se mi nepodaří dosáhnout toho pravého bodu zlomu (vyvrcholení?), není to přesné a nikdy nebude. To je to, proč je to velmi sexuální. Je to jiný druh vzrušení.“
36
26
Dalším typickým znakem pro Tuymansovu malířskou tvorbu je ryzí jednoduchost, jakoby bezvýznamnost i nenáročnost jeho obrazů.41 Dojem, že malíř pracuje téměř až polovičatě, lhostejně42 či dokonce, jak píše Ulrich Loock, neohrabaně43, způsobuje na jedné straně volba monochromatické palety barev, na straně druhé pak práce se štětcem – volí krátké, často horizontální tahy, kterými nejprve směřuje k vytvoření obrysu postavy, objektu, místnosti apod. Štětec za sebou většinou zanechává jasnou stopu. Příznačná je pro něj užití kontrastu, jednoduché linky a stínu téměř ve zkratce. „I have made a group of pieces about shadows and mirrors because they create immaterial spaces. It’s hard to depict them. It’s challenging especially for someone like me who thinks that painting is only about precision. It has nothing to do with virtuosity, it’s a necessity. I am into meaning and necessity.“44 Tuymans zdůrazňuje tedy myšlenku, že význam je důležitější než obraz. Na finální podobě jeho děl se často podílí i jejich název, který právě význam díla podtrhuje. Jako příklad můžeme uvést jeho obraz z roku 1986 s názvem Gas chamber – Plynová komora. Tuymans chtěl vytvořit malbu v paletě odstínů teplých barev, která by zároveň v divákovi vzbuzovala hrůzu. Podle fotografie plynové komory v Osvětimi, namaloval obraz v béžovo-žlutých barvách. Jeden muž chtěl od Tuymanse tuto malbu odkoupit, protože ho velmi zaujala, když mu ovšem Tuymans sdělil její název, zkameněl.45 Tuymansovým tématem je často něco temného jako na příklad ona všudypřítomná smrt ztělesněná osvětimskou plynovou komorou. Maluje torza nahých bezpohlavních těl, která vypadají jako těla 41
LOOCK, U. aj., Luc Tuymans, s. 38 Viz poznámka 41, s. 15 43 Viz poznámka 41, s. 38. Ulrich Loock je jedním ze spoluautorů knihy Luc Tuymans, vydané nakladatelstvím Phaidon, byl kurátorem Tuymansovy výstavy v Kunsthalle v Bernu v roce 1992. Píše texty o současném evropském umění. 44 Viz poznámka 41, s. 26. Vlastní překlad: „ Pracoval jsem na sérii maleb stínů a zrcadel, protože tvoří nehmotné prostory. Je těžké je zobrazit. Je to výzva, obzvláště pro někoho, jako jsem já, kdo si myslí, že malba je jen o preciznosti, přesnosti. Nemá to však co dělat s dovedností, je to nezbytná potřeba. Jsem pro význam a nezbytnost, nutnost.“ 45 Viz poznámka 41, s. 25 42
27
vycpaná, těla figurín nebo panenek. Hlava jim buď chybí úplně, nebo je obličej zastřen maskou, případně rozmlžen, nespecifikován. Proč toto skrývání identity? Tuymans maluje izolovaně, v malé místnosti s velkým zrcadlem, říká, že pokud se velmi intenzivně soustředí na svůj obličej v zrcadle, jeho rysy zmizí a zbývá jen černá díra, v okolí se pak objevuje představa jakýchsi smyšlených postav, osobností, které Tuymans chápe jako další, odlišné autoportréty. Nechce malovat psychologické portréty, portréty zobrazující duševní stav člověka nebo jeho osobnost, veškeré prvky individuality v těchto případech odstraňuje a nechává pouze vnější schránku. Více ho zajímá představa masek, vytvoření jakýchsi slepých prostorů zrcadel.46 Portréty lidí zakládá na fotografiích, starých nebo z novin, na pohlednicích nebo z jiné dokumentace – na příklad z lékařské, na jejíchž podkladech vytvořil sérií mužských portrétů s názvem Der diagnostische Blick. Maluje pokoje, interiéry, které by měly být intimními prostory, ale nejsou, jelikož je v nich vše odosobněno, ač jsou některé prostory zaplněny nábytkem, jsou naopak prázdné – v pokoji jsou jen věci nutné k bytí – židle, stůl, skříň apod. Další témata čerpá na příklad z dětství, které má spojeno s ustavičným strachem ze tmy nebo z fyzického zmrzačení, nejistotou a neklidem.47 Onen zastaralý vzhled maleb završuje jejich barevnost. Tuymans používá hodně běloby, což u některých maleb způsobuje dojem monochromie, ačkoliv jsou tyto práce jemně barevně odstupňované. Někdy jakoby barva byla „muddied“48 – zašpiněná, špinavá. Tuymans nenanáší velkou vrstvu barvy, nemaluje pastózně, spíše využívá vrstvení lazur. Často obraz redukuje na barevný kontrast nebo kontrast plochy a jednoduché linky.
46
LOOCK, U. aj., Luc Tuymans, s. 15 Viz poznámka 46, s. 16 48 Viz poznámka 46, s. 26 47
28
Závěrem Vytvořila jsem sérii pláten inspirovaných přátelským soužitím s mou kočkou. To je téměř banální téma, které však pro mne osobně má hluboký význam. Výsledkem jsou malby, do kterých jsem vložila kus sebe a své osobnosti, ztělesňují mimo jiné i můj postoj k životu, snahu zachovávat si nadhled a humor, dokud je to možné. Moje kočka pro mne znamená zároveň splnění dětského snu mít jakéhokoli domácího mazlíčka. Je mou přítelkyní i mým „dítětem“. Malby, které jsem začala tvořit na základě množství komických situací, dojmů i faktu, že jsem zcela podlehla kočičí mánii, dle mého názoru, náš vzájemný vztah jasně ukazují. Holčička pro Kočičku, která ji všude následuje, vymýšlí hru, do níž vtahuje i diváka. Obě se tím dobře baví. A divák koneckonců také. Některé malby však zobrazují i křehkou intimitu mezi Holčičkou a Kočičkou, kterou si vytvořily na základě vzájemné důvěry. Malby pro mne mají hodnotu i proto, že vznikly za velké radosti z tvorby, která se pro mne po dlouhé době stala relaxací a jakousi „auto-terapií“, zdrojem jemného rozrušení, příjemného napětí, a to i přesto, že někdy docházelo k nespokojenosti, kdy ne zcela osvojená technika vedla k rozčarování, že něco nejde tak, jak by mělo, k určitému pocitu omezení. Na druhou stranu mi má spíše intuitivní malba dodává i pocit volnosti – vracím se zpět do dětských let, kdy si maluju, co chci a je mi jedno, jaké o tom mají ostatní mínění. Zároveň je vlastní příběh vložený do komiksu ze střípků každodenních, obyčejných situací, i cestou k otevření se světu. S lehkou sebeironií snahou projevit se. Tuto stezku završuje sebe prezentace. Ze všeho, čím procházím, se snažím vzít si něco důležitého pro sebe a tak se pomalu postupně posouvat dál i za cenu cesty zpět, protože jak praví Starý Mistr právě„…jít nejdál znamená se vracet!“49
49
SHITAO, Malířské rozpravy Mnicha Okurky, s. 31
29
Resumé Praktická část mé diplomové práce je série akrylových maleb na plátnech rozdílných rozměrů. Největší z nich měří 100 x 80 cm, nejmenší 40 x 30 cm. Zobrazují hru mezi Holčičkou a Kočičkou, což jsou dvě postavy vytvořené na autobiografickém základě. Základními prostředkem i cílem prací je radost i zábava z jejich tvorby, což se projevuje i ve výsledných obrazech. Holčička a Kočička chtějí především pobavit. Doprovodný text je pak rozdělen do tří hlavních částí. Předmluva o Holčičce shrnuje inspirační zdroje práce. Kapitola o Kočičce je pohledem na kočku jako na zvíře s dlouhou historií žijící vedle člověka od nepaměti, ukazuje kočku jako neocenitelného společníka a pomocníka při léčbě fyzicky i psychicky postižných lidí, v neposlední řadě pak i jako inspiraci modernímu umění. Samotná praktická část, důvody i postup jejího vzniku je popsána v kapitole O Holčičce a Kočičce, kam je zařazeno i krátké pojednání o Lucovi Tuymansovi, jehož malířský styl mi byl při mé práci velkou inspirací.
Summary My Master Thesis‘ practical part is a group of acrylic paintings on canvases of different sizes. The biggest one measures 100 x 80 cm, the smallest one 40 x 30 cm. They depict a game playing by Chick and Cat, whose characters were created on the autobiographical base. The main aspect and purpose of the paintings is a joy and fun which followed their creation. This joy and fun are depicted on canvases, too. Above all, Chick and Cat want to entertain you. Theoretical text is devided into main three parts. Intoduciton About Chick summarizes sources of inspiration which influenced the work. Chapter About Cat shows cats as an animals with long history living with people side by side from time immemorial, it shows cat as a priceless companion as well as a helper in therapy for people with phisical or mental handicap. Last but not least, cat is presented as an inspiration for modern art. The practical part, reasons and process of my work are described in the charter About Chick and Cat. This 30
charter includes even short characterization of Luc Tuymans‘ artwork, which was a huge inspiration for my paintings.
31
Použitá literatura a internetové zdroje Luc Tuymans. Ed. DEXTER, E., HEYNEN, J. London: Tate Publishing, 2004. 127 s. ISBN 1-85437-503-2. DICKINSONOVÁ, E. Neumím tančit po špičkách. Praha: Argo, 1999. 433 s. ISBN 80-7203-106-6. EDNEY, A. Velká kniha péče o kočku. Praha: OTTOVO NAKLADATELSVÍ - CESTY, 2003. 191 s. ISBN 80-7181-808-9. KLUSÁKOVÁ, J. Rok s Kokoliou. Brno: Petrov, 2005. 184 s. 80-7227238-1. LOOCK, U. aj. Luc Tuymans. 2nd ed. London: Phaidon Press Limited, 2003. 260 s. ISBN 978-0-7148-3551-8. NERANDŽIČ, Z. ANIMOTERAPIE aneb Jak nás zvířata léčí: Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. Praha: Albatros, 2006. 159 s. ISBN 80-0001809-8. RUHRBERG, K. Umění 20. století: Malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie. Praha: Slovart, 2004. 840 s. ISBN 80-7209-521-8. SHITAO. Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Praha: Fra, 2007. 141 s. ISBN 80-86603-32-6. VERHOEF – VERHALLEN, E. Velká encyklopedie koček. Čestlice: Rebo Productions CZ, 2004. ISBN 80-7234-300-9.
Internetové zdroje: http://masch.blog.cz/ http://www.celostnimedicina.cz/ http://www.eioba.com/ http://www.egyptianmyths.net/ 32
http://www.kokolia.eu/bloguje/ http://www.modrykocour.cz http://www.novinky.cz http://www.petr-vesely.cz/ http://www.saatchi-gallery.co.uk./ http://www.tate.org.uk/
33
Přílohy
100 x 70 cm
100 x 80 cm
34
80 x 60 cm
80 x 60 cm
35
100 x 70 cm
100 x 70 cm
36
50 x 40 cm
50 x 40 cm
37
50 x 40 cm
40 x 30 cm
38
60 x 50 cm
39
