MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakuta Ústav českého jazyka
Martina Kloudová
VÝVOJ ANTROPONYMICKÉ SOUSTAVY V MATRIČNÍCH ZÁZNAMECH Z 18. STOLETÍ (S PŘIHLÉDNUTÍM K JAZYU A STYLU MATRIK)
Disertační práce
Školitelka: prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc.
2015
Prohlašuji, že jsem disertační práci zpracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ...................................................................................... Mrg. et Mgr. Martina Kloudová
Poděkování patří především prof. PhDr. Janě Pleskalové, CSc. za nasměrování, inspiraci a neocenitelné rady. V neposlední řadě děkuji za trpělivost svým blízkým a svému budoucímu manželovi.
OBSAH Obsah .................................................................................................................................................................. 7 1.
Úvod .........................................................................................................................................................11
2.
Historické a kulturní pozadí..................................................................................................................14 2.1.
Člověk raného novověku .............................................................................................................14
2.2.
Venkovská společnost ..................................................................................................................14
2.3.
Křesťanské svátosti.......................................................................................................................16
2.3.1.
Křest .......................................................................................................................................17
2.3.2.
Oddavky ................................................................................................................................18
2.3.3.
Pohřeb....................................................................................................................................19
2.4. 3.
4.
5.
Obyvatelstvo českých zemí v raném novověku .......................................................................20
Farnost Horní Štěpanice .......................................................................................................................21 3.1.
Historie panství..............................................................................................................................21
3.2.
Územní charakteristika farnosti a vlastní jména zeměpisná ...................................................24
3.3.
Historie farnosti .............................................................................................................................25
3.4.
Obyvatelstvo ve farnosti Horní Štěpanice ................................................................................26
3.5.
Německé obyvatelstvo .................................................................................................................30
Materiálové východisko .........................................................................................................................32 4.1.
Matriky narozených.......................................................................................................................33
4.2.
Matriky oddavek ............................................................................................................................38
4.3.
Matriky zemřelých .........................................................................................................................40
4.4.
Písaři ................................................................................................................................................43
Jazyk matrik .............................................................................................................................................45 5.1.
Grafická stránka.............................................................................................................................45
5.1.1.
Distribuce grafémů ..............................................................................................................48
5.1.2.
Kvantita .................................................................................................................................54
5.1.3.
Velká písmena .......................................................................................................................56
5.1.3.1.
První písař ....................................................................................................................58
5.1.3.2.
Druhý písař ..................................................................................................................60
5.1.3.3.
Třetí písař .....................................................................................................................62
5.1.3.4.
Pátý písař ......................................................................................................................66
5.1.3.5.
Šestý písař .....................................................................................................................67
5.1.3.6.
Osmý písař ...................................................................................................................69
7
5.1.3.7.
Devátý písař ................................................................................................................. 72
5.1.3.8.
Shrnutí .......................................................................................................................... 73
5.1.4. 5.2.
Interpunkce ........................................................................................................................... 74
Barokní čeština .............................................................................................................................. 79
5.2.1.
Hláskosloví............................................................................................................................ 80
5.2.2.
Tvarosloví.............................................................................................................................. 84
5.2.3.
Skladba ................................................................................................................................... 86
5.2.3.1.
Souřadicí spojky .......................................................................................................... 87
5.2.3.2.
Podřadicí spojky .......................................................................................................... 89
5.2.4.
Slovotvorba ........................................................................................................................... 90
5.2.5.
Slovní zásoba ........................................................................................................................ 92
5.2.5.1.
6.
Názvy nemocí .............................................................................................................. 99
5.3.
Administrativní styl .....................................................................................................................110
5.4.
Latinsky psané pasáže.................................................................................................................113
Antroponymická soustava a její vývoj...............................................................................................115 6.1.
Křestní jména...............................................................................................................................115
6.1.1.
Vývoj křestních jmen.........................................................................................................115
6.1.2.
Křestní jména ve farnosti Horní Štěpanice....................................................................116
6.1.2.1.
Dívčí jména ................................................................................................................118
6.1.2.1.1.
Klasifikace ..............................................................................................................118
6.1.2.1.2.
Proměny v oblibě ..................................................................................................119
6.1.2.1.3.
Vývoj u vybraných jmen ......................................................................................121
6.1.2.2. 6.1.2.2.1.
Klasifikace ..............................................................................................................125
6.1.2.2.2.
Proměny v oblibě ..................................................................................................126
6.1.2.2.3.
Vývoj u vybraných jmen ......................................................................................127
6.1.2.3.
Obrozenecká křestní jména.....................................................................................130
6.1.2.4.
Druhé a třetí křestní jméno .....................................................................................130
6.1.2.5.
Pojmenovací motivace .............................................................................................137
6.1.2.6.
Jména evangelíků ......................................................................................................142
6.1.3. 6.2.
Chlapecká jména .......................................................................................................125
Křestní jména v dalších oblastech ...................................................................................143
Příjmí .............................................................................................................................................146
6.2.1.
Příjmí v 18. století ..............................................................................................................147
8
6.2.1.1.
Příjmí u dětí............................................................................................................... 147
6.2.1.2.
Příjmí u mužů ........................................................................................................... 151
6.2.1.3.
Příjmí u žen ............................................................................................................... 158
6.2.2.
Slovotvorná a sémantická analýza příjmí....................................................................... 165
6.2.2.1.
Příjmí utvořená derivací osobních jmen............................................................... 167
6.2.2.2.
Příjmí utvořená derivací apelativ, toponym a ostatních slovních druhů ......... 180
6.2.2.2.1.
Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských ....................... 180
6.2.2.2.1.1.
Příjmí z názvů českých osad ....................................................................... 180
6.2.2.2.1.2.
Příjmí z názvů německých osad ................................................................. 181
6.2.2.2.1.3.
Příjmí z německých názvů českých osad .................................................. 182
6.2.2.2.1.4.
Příjmí z německých názvů cizích osad ..................................................... 183
6.2.2.2.1.5.
Příjmí ze jmen národů, zemí a krajů.......................................................... 183
6.2.2.2.2. Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě ................................................................................ 184 6.2.2.2.3. Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů ............................................................................................................. 185 6.2.2.2.3.1.
Příjmí podle fyzických vlastností, vzhledu a nápadných částí těla........ 185
6.2.2.2.3.2.
Příjmí podle duševních vlastností, sklonů ................................................ 188
6.2.2.2.3.3.
Příjmí z označení věku, vzrůstu a příbuzenských vztahů ...................... 190
6.2.2.2.4. Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů .................................. 191 6.2.2.2.5.
Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka................... 193
6.2.2.2.6.
Příjmí z názvů živočichů a rostlin ...................................................................... 197
6.2.2.2.6.1.
Příjmí ze jmen savců, ptáků a dalších živočichů...................................... 197
6.2.2.2.6.2.
Příjmí z názvů rostlin a jejich částí, plodů apod. ..................................... 199
6.2.2.2.7.
Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů apod........................................ 200
6.2.2.2.7.1. apod.
Příjmí z názvů surovin, řemeslných výrobků, nástrojů, mincí, oděvů ......................................................................................................................... 200
6.2.2.2.7.2.
Příjmí z názvů jídel a potravinářských výrobků, pokrmů apod. ........... 203
6.2.2.2.7.3. Příjmí z abstrakt, označení přírodních a atmosférických jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. .................................................. 203 6.2.2.2.8.
Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů ............. 204
6.2.2.2.8.1.
Příjmí z tvarů příčestí minulého ................................................................. 204
6.2.2.2.8.2. základů
Příjmí z podstatných nebo přídavných jmen odvozených ze slovesných ......................................................................................................................... 205
9
6.2.2.2.9.
Nejasná příjmí ........................................................................................................205
7.
Další zdroje antroponym ....................................................................................................................208
8.
Závěr ......................................................................................................................................................211
9.
Seznam zkratek .....................................................................................................................................218
10.
Prameny a literatura.........................................................................................................................219
11.
Přílohy ...............................................................................................................................................228
11.1.
Mapa farnosti Horní Štěpanice .................................................................................................228
11.2.
Ukázky z matrik...........................................................................................................................229
11.2.1.
Matrika narození a oddavek 1700–1776, část narození ...............................................229
11.2.2.
Matrika narození a oddavek 1700–1776, část oddavek................................................230
11.2.3.
Matrika narození 1766–1831 ............................................................................................231
11.2.4.
Matrika oddavek 1766–1835 ............................................................................................232
11.2.5.
Matrika zemřelých 1722–1771 .........................................................................................233
11.2.6.
Matrika zemřelých 1771–1829 .........................................................................................234
11.2.7.
Matrika narozených a oddavek 1648–1658....................................................................235
11.3.
Seznam křestních jmen dětí .......................................................................................................236
11.3.1.
Dívčí jména .........................................................................................................................236
11.3.2.
Chlapecká jména ................................................................................................................237
11.4.
Seznam příjmí ..............................................................................................................................238
11.5.
Seznam formantů derivovaných příjmí ...................................................................................255
11.6.
Seznam názvů nemocí ................................................................................................................257
11.7.
Seznam použitých grafů .............................................................................................................258
11.8.
Seznam použitých tabulek .........................................................................................................258
11.9.
Seznam použitých ukázek ..........................................................................................................259
10
1. ÚVOD Cílem této interdisciplinárně pojaté práce je vystihnout hlavní pojmenovací tendence v 18. století a jejich vývoj s přihlédnutím ke stavu zjištěnému ve století předcházejícím. Neméně důležitou součástí je popis grafické stránky matrik, administrativního stylu a v neposlední řadě češtiny střední doby se všemi aspekty, které je možné ze zkoumaného materiálu získat. Jazykové hledisko bude propojeno s kulturním a historickým pozadím, protože využité podklady svým charakterem nevypovídají jen o jazyce své doby, ale rovněž o mimojazykových skutečnostech. Kromě toho v sobě obsahují doklady o společenských a správních změnách a nových požadavcích, jež byly na písemné dokumenty administrativního typu kladeny. Za materiálové východisko byly zvoleny matriky křtů, oddavek a pohřbů, protože na rozdíl od jiných typů dokumentů (urbář, berní rula apod.) zahrnují obyvatelstvo různého stáří, pohlaví i společenského postavení, díky čemuž poskytují při neexistenci soupisů veškerého obyvatelstva nejkomplexnější vhled do struktury dobové společnosti. Kromě bohaté antroponymické základny obsahují další jazykový materiál umožňující přispět k poznání češtiny střední doby a charakterizovat podobu administrativního stylu. Ačkoli se od původu jednalo o dokumenty vznikající prostřednictvím církevních představitelů na základě církevních nařízení a pro naplnění jejich vlastních potřeb, ve sledovaném období se zřetelně prosazoval i světský zájem a matriky se tak dostávaly na pomezí církevního a světského prostředí. Třebaže byly matriky určeny jako stěžejní základ této práce, nebyly opomenuty ani jiné dostupné zdroje. Časově byla práce ohraničena léty 1700 a 1799. Neomezuje se však pouze na toto ústřední sledované období, nýbrž přihlíží rovněž ke stavu v předchozích letech pro důkladnější popis vývoje a naznačení nepřetržité kontinuity. Při získávání materiálu nebyla použita metoda sondy a nevychází se tak ze vzorků z předem vybraných ohraničených úseků 18. století. Z důvodu snahy o co největší komplexnost byly zpracovány veškeré získané údaje za celých sto let. Aby text netrpěl roztříštěností, byly v jeho rámci zohledněny a detailněji zpracovány stěžejní rysy jazyka i pojmenování, zatímco jevy náhodné či sporadické zůstaly na úrovni poznámek a doplnění. Za sledovanou oblast byla zvolena nepříliš rozlehlá farnost v Krkonoších, v současnosti nacházející se na okraji Libereckého kraje v těsném sousedství Královéhradeckého kraje. Struktura textu je vystavěna tak, aby po úvodních historických a etnologických pasážích, které nastíní historické a kulturní pozadí doby s přihlédnutím ke sledované farnosti a oblasti zájmu, následovaly kapitoly charakterizující typ zkoumaného materiálu z hlediska jeho vývoje a zákonitostí. Využita přitom nebude jen sekundární literatura, ale rovněž údaje získané z matrik. Poté bude přistoupeno k jednomu z hlavních témat, a to k jazyku. V první řadě bude vystižena grafická stránka včetně distribuce grafémů, kvantity či interpunkce. Důležitým příspěvkem práce bude popis
11
užívání velkých písmen jednotlivými písaři a zobecnění hlavních tendencí. Barokní čeština bude vystižena na základě hláskosloví, tvarosloví a skladby, opomenuta nezůstane ani slovotvorba a specifická slovní zásoba, k níž se řadí zvláště názvy nemocí a příčin úmrtí, které dostanou prostor v podobě samostatného slovníku. Následovat bude část o administrativním stylu, zohledňující základní tendence a naznačující další vývoj. Jazykové kapitoly zakončí oddíl věnující se bohemikům v latinských pasážích matrik. Poté přijdou na řadu vlastní antroponyma. Nejprve v samostatné kapitole křestní jména, posléze příjmí. Křestní jména budou roztříděna podle původu a dále se bude pozornost zaměřovat na proměny v jejich oblibě, přičemž bude vzata v potaz dostupná odborná literatura a dosažené výsledky budou konfrontovány s publikovanými studiemi k této problematice. Podrobněji se zaměříme na vývoj nejoblíbenějších jmen 18. století, podepřený o detailní znalost situace v druhé polovině předchozího století. Výsledky budou prezentovány v přehledných tabulkách a grafech, které byly sestaveny výhradně pro potřeby této práce z údajů získaných při studiu příslušných matrik. Opomenuty nebudou motivace při výběru křestních jmen, ovlivňované mimojazykovými skutečnostmi, ani projevy barokních a obrozeneckých tendencí. V jedné z podkapitol bude zohledněno vyznání rodičů při výběru jména pro svého potomka (v souvislosti s povolením nekatolických vyznání Josefem II.). Příjmí budou roztříděna na základě klasifikace Miloslavy Knappové a v potaz budou brána jak jména česká, tak německá, k jejichž výkladu napomohou ponejvíce práce Josefa Beneše. Za základní i z hlediska psané podoby jsou brána příjmí s přihlédnutím k současnému stavu, protože většina z nich je ve sledované oblasti nadále živá a užívaná. Kromě vzniku konkrétních příjmí bude na příkladech z matrik sledováno jejich užívání v praxi, což je jedno ze stěžejních témat této práce. Způsoby dalšího nakládání se jmény totiž ovlivňují jejich chápání i podobu. Jednou vytvořená příjmí se proměňují a uzpůsobují aktuálním nárokům a společenské situaci. 18. století je v jejich vývoji klíčové, protože na jeho sklonku došlo k uzákonění příjmení, které s sebou na jednu stranu mohlo přinést převratné změny, na druhou stranu se mohlo stát potvrzením stávajícího směřování. Na závěr práce bude před shrnutí získaných výsledků zařazena kapitola zohledňující i další materiálové zdroje pro sledovanou farnost z 18., případně i 17. století. Všechny budou stručně popsány a posouzeny z hlediska možného přínosu k výzkumu antroponym a barokní češtiny. Zjištěné skutečnosti budou porovnány se závěry, k nimž se v textu dospělo. Text práce bude zakončen přílohami obsahujícími mapy a ukázky z matrik, uveřejněné se svolením příslušných institucí, a rovněž seznamy všech obsažených křestních jmen a příjmí a další.
12
Při výzkumu byla kromě široké základny primárních zdrojů použita i hojná sekundární literatura, sloužící k získání jak teoretických východisek, tak podkladů pro komparaci. Informace z odborné literatury nebyly přijímány bez výhrad, ale konfrontovány s reálným stavem zjištěným z archivního materiálu. Pro konkrétní příklady z archivních dokumentů byly ve většině práce použity transkribované úseky (na základě zásad stanovených ve studii Josefa Vintra). Pouze v kapitolách o grafické stránce byla upřednostněna transliterace, umožňující hlubší vhled do problematiky a názornější potvrzení závěrů. Rovněž zkratky byly v těchto pasážích ponechány v původní podobě, zatímco ve většině textu byly pro lepší přehlednost rozepsány (doplněné části budou vždy ohraničeny hranatými závorkami). V otázce kvantity formantu -ová/-ova u ženských příjmí se přidržujeme podoby bez kvantity, protože je zde patrná návaznost na původní význam pojmenování žen (nevycházíme tedy primárně z toho, že se v matrikách objevovala pouze forma s krátkým vokálem, protože kvantitu písaři až na jednu výjimku vůbec neoznačovali). Uvědomujeme si, že zvolený materiál nebyl využit beze zbytku, avšak s ohledem na rozsah této práce bylo z klíčových témat vytěženo maximum.
13
2. HISTORICKÉ A KULTURNÍ POZADÍ 2.1.
Člověk raného novověku
Raný novověk čerpal v mnohém ze středověku. Od počátků křesťanství se projevovala snaha o pevné ukotvení společnosti tak, aby odpovídala hierarchii mezi anděly a archanděly v nebi. Představa biskupa Adalberona z Laonu z přelomu 9. a 10. stol. o třech neprostupných vrstvách se ujala na dlouhá staletí.1 Do první skupiny „oratores“ (ti, kteří se modlí) bylo zařazováno veškeré duchovenstvo, zprostředkovávající kontakt mezi člověkem a Bohem. Druhá zahrnovala panovníka a šlechtu – tzv. „bellatores“ (ti, kteří bojují), jejichž úkolem bylo ochraňovat zemi před nepřáteli. Do třetí, nejširší třídy přináležel veškerý pracující lid – rolníci, řemeslníci atd. („laboratores“ – ti, kteří pracují), již dvěma předchozím poskytovali obživu. Takto úzce definovaný systém nutně odsouval na okraj společnosti každého, kdo se do něj nevešel. Platilo to pro žebráky, kacíře, vyhnance, žongléry, herce, lichváře, malomocné, židy, námořníky a další. Nutno si uvědomit, že vše uvedené platilo pouze pro dospělé muže. Jen oni byli pověřeni obstaráváním obživy pro rodinu, zastupováním jejích členů navenek a nakládáním s majetkem, a to i takovým, který přinesla do manželství žena. Právě ženy tvořily samostatnou kategorii i u pojmenovávání (viz dále, podkapitola Příjmí u žen). Vyčleňovaly se také děti, jež se teprve v dospělosti měly zařadit do skupiny podle svého původu.2 Naznačená hierarchie odpovídala raně středověké společnosti, nemohla proto plně postačovat v dalších stoletích. Se vznikem měst vyvstala potřeba zařazení měšťanů, s rozvojem gramotnosti, původně výsady duchovenstva, vzdělanců. Postupně docházelo ke změnám, které však nemohly narušit základní osu, ta zůstávala stejná a vtiskla se do uvažování lidí v raném novověku.
2.2.
Venkovská společnost
Venkov byl tvořen různorodým obyvatelstvem, jehož společným znakem byla podřízenost vrchnosti. Tou nemusel být pouze šlechtický majitel panství, ale rovněž církev či město. Protože tito manuálně pracující poddaní tvořili téměř 90 % veškerého obyvatelstva českých zemí, představovali nezanedbatelnou základnu společenské hierarchie. Pro novověkého venkovana byla hlavní oporou církev a poté panovník, chápaný jakožto ochránce poddaných. Na měšťany nahlíželi jako na zkažené touhou po majetku, zároveň se jim však snažili vyrovnat přejímáním kulturních vzorů (v oblékání, vybavení domácnosti atd.). Obyvatelstvo venkova podléhalo své vlastní hierarchizaci v závislosti na velikosti majetku. Mezi movitější patřili sedláci, někdy také nazývaní 1 2
Vedle ní ovšem existovalo i dělení na sféru duchovní a světskou atd. LE GOFF 1999, s. 9–37.
14
jako láníci či půlláníci. Následovali chalupníci a zahradníci (jinak také podsedci). Nejvýše se pak na společenském žebříčku řadili ti, co byli rychtáři, mlynáři či kantory.3 Základní jednotkou zdejšího života byla domácnost, tvořená hlavou rodiny (hospodářem), jeho manželkou a dětmi, dalšími příbuznými (prarodiči, sourozenci), čeledíny, děvečkami a podruhy. Rozdíl mezi čeledínem a podruhem přitom byl ten, že podruzi zůstávali na statku delší dobu, mohli mít vlastní příbytek a rodinu, zatímco čeledíni byli najímáni na kratší období, obvykle na jeden rok. Podruhy bývali většinou dospělí muži, u čeledínů se jednalo o svobodné mladíky. Roli čeledi mnohdy postupně přebíraly dorůstající hospodářovy děti. Hospodář byl nejen rozhodujícím činitelem na statku, ale rovněž zastupoval rodinu ve všech právních záležitostech a nakládal s majetkem. Statek se dědil z otce na nejstaršího syna, který měl za povinnost vyplatit podíl svým sourozencům. Dokud toho nebyl schopen, zůstávali sourozenci sloužit na rodinném statku. Jestliže byl otec dostatečně movitý, mohl mladším synům zakoupit či pronajmout půdu k obhospodařování a postavit nový dům. Vysloužilý hospodář odcházel na výměnek a jeho syn-dědic mu garantoval ubytování a stravu, konkrétní podoba výměnku ovšem závisela na ekonomických možnostech statku. Pokud však zemřel předčasně a jeho nástupce ještě nebyl zletilý, přebírala správu vdova, a to pouze do doby, než nejstarší syn dospěl nebo než se znovu provdala a přivedla na statek nového hospodáře.4 Ke každému venkovskému gruntu většinou náležela zahrada s řádkami konopí, lnu, luštěnin, řepy, zeleniny a koření, sad s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi, višněmi a švestkami a přilehlá pole, na nichž se v rámci trojpolního systému střídal jař, ozim a úhor. Jako louky nebo pastviny se využívala ta pole, která ležela ladem. V 18. stol. začal být tento systém nahrazován zasíváním lnu, pícnin a luštěnin.5 Každý poddaný vlastnící půdu byl povinen platit své vrchnosti pravidelné dávky, vybírané obvykle dvakrát ročně – na sv. Jiří (23. nebo 24. dubna) a sv. Havla (16. října), někdy na sv. Jana Křtitele (24. června). Práce na polnostech vrchnosti se odměňovala finančně nebo v naturáliích. Majitel panství měl rovněž výsadní právo na lesy a vodstvo, což zahrnovalo těžbu dřeva, lov zvěře, sběr lesních plodin, rybolov a rovněž vodní energii pro mlýny. Jejich užívání poddanými bylo spojeno s dalšími poplatky, které byly navyšovány zvláště v období po bitvě na Bílé hoře. Dříve se totiž jednalo o společně užívané zdroje.6 Poddaní se nemohli bez povolení vrchnosti stěhovat, přesuny po vstupu do manželství rovněž podléhaly schválení vrchnosti. Zvláště za třicetileté války a po jejím ukončení však bylo obvyklé
3
BŮŽEK – KRÁL 2007, s. 166–168. Tamtéž, s. 168–174. 5 Tamtéž, s. 176–177. 6 Tamtéž, s. 177–182. 4
15
zbíhání poddaných. Uchylovali se k němu hospodáři tehdy, pokud nebyli schopni splácet dluhy a uživit rodinu nebo z náboženských důvodů. Většinou odcházeli s celou rodinou, ojediněle utíkali samotní muži a nechávali rodinu v bídě.7 Zemědělství nebylo jediným způsobem obživy. Venkov měl své kováře, mlynáře, pekaře, řezníky a krčmáře. Rozvoji specializovanějších řemesel mnohde bránily městské cechy. Tato profesní sdružení vznikala s počátkem měst od 13. stol. a soustřeďovala všechny měšťany téhož řemesla. Jejich hlavním cílem bylo zajistit odbyt výrobků, poskytnout svým členům ochranu a v případě úmrtí zabezpečit jejich rodinu. Cechům příslušel monopol na výrobu konkrétního zboží, proto znemožňovaly vykonávání řemesla osobám, které nebyly jejich členy. Řídily se vlastními vnitřními pravidly, podléhaly vlastní samosprávě a hierarchii, složené z mistrů, tovaryšů a učňů. Venkovští řemeslníci neměli až do 18. stol. do cechů umožněn přístup. Nadto ještě cechy z nejbližšího města omezovaly výrobu ve svém venkovském okolí. V 18. stol. již cechy nepostačovaly novému hospodářskému vývoji, protože bránily volnému obchodu a rozvoji podnikání. V průběhu 1. pol. 19. stol. tak většinou zanikaly jako přežitky středověku.8 Každá vesnice mívala svou vlastní samosprávu v čele s rychtářem, jenž byl vybírán vrchností. Jeho úkolem bylo zastupovat svého pána, ale zároveň být představitelem svých venkovských sousedů. Vedle rychtáře mohli působit i konšelé, volení v počtu čtyř až šesti na výročním zasedání venkovského soudu.9 Život obyvatel vesnice byl udáván cykly zemědělských prací a církevních svátků. Ozvláštňovaly jej události rodinného charakteru (křty, svatby, pohřby). Střídala se tak období práce a klidu, svátků a půstů. Mnohem hlouběji než v jiných společenských skupinách zde byly zakořeněny tradice a rituály, přebírané spolu s dalšími zkušenostmi od předchozích generací. 10
2.3.
Křesťanské svátosti
Narození, sňatek a smrt – tyto tři zásadní milníky lidského života byly vždy provázeny různými zvyklostmi, většinou vycházejícími z náboženského základu a více či méně ovlivňovanými z vnějšku komunity. Původní pohanské praktiky Slovanů na našem území byly od středověku cíleně potlačovány křesťanstvím, k němuž se nakonec přiklonila většina obyvatelstva. Nové náboženství sice v lecčem navazovalo na pradávné tradice, a tak nepřinášelo něco zcela protikladného, avšak mnohé zvyklosti již nebyly žádané a církevní kruhy na ně pohlížely jako na kacířství. V průběhu staletí se kolem nejdůležitějších životních událostí utvořila základní katolická linie, která byla 7
BŮŽEK – KRÁL 2007, s. 186. Tamtéž, s. 33–34.; BOROVSKÝ – CHOCHOLÁČ – PUMRP 2007, s. 296. 9 BŮŽEK – KRÁL 2007, s. 177. 10 Tamtéž, s. 185–186.; BOROVSKÝ – CHOCHOLÁČ – PUMPR 2007, s. 292–336. 8
16
v lidovém prostředí doplňována starými zvyky. Bylo jich velké množství a místně se lišily, proto je v této kapitole zmíníme pouze tehdy, pokud budou nosné pro naše téma, a přidržíme se spíše církevních obřadů.
2.3.1. Křest Příchod dítěte na svět byl provázen mnohými nebezpečími, která byla z neznalosti považována za zlé síly a démony, ohrožující ženu i dítě. Různými rituály se jim mělo předcházet. Tyto staré praktiky existovaly paralelně s církevním obřadem, dítě při nich bylo např. bezprostředně po narození položeno na zem či práh domu a otec je uznal za své tím, že je zvedl. Jediný oficiální a po celé zemi totožný byl křest v kostele, potvrzující příslušnost dítěte ke křesťanské společnosti a očišťující jej od prvotního hříchu. Nepokřtěné děti nesměly být v případě úmrtí pohřbeny na hřbitově a rovněž bývaly zdrojem obav již od starověku (přisuzovala se jim magická moc). Zvláště v době vysoké novorozenecké úmrtnosti se s křtem spěchalo, konal se do druhého dne, nejpozději pak do tří dnů, někdy však okamžitě v den narození, protože díky výjimce směly slabé děti pokřtít i porodní báby.11 Důležitou úlohu sehrávali při křtu kmotři (rodičům byla dokonce od 6. stol. zakazována přítomnost při tomto aktu), kteří pak byli s dítětem duchovně spříznění, a to až do takové míry, že byly zapovídány sňatky mezi skmotřenými osobami. V případě úmrtí rodičů se měli kmotři o svého kmotřence postarat, byli zodpovědní za jeho vývoj. Počet kmotrů se lišil, vždy však byl jeden hlavním a ostatní byli svědky. Rodiče se své dítě snažili hmotně zajistit větším počtem kmotrů, nejlépe majetnějších, ačkoli se podle církevních nařízení mělo množství kmotrů již od 17. stol. omezovat. Až ke konci 19. stol. se dosáhlo redukce na jednoho až dva. S proměnami společnosti a kladením většího důrazu na pokrevní příbuznost se začali upřednostňovat rodinní příslušníci.12 V hornoštěpanické farnosti byl vždy jeden kmotr shodného pohlaví se křtěným dítětem a dva svědci, vždy jeden muž a jedna žena. Toto schéma bylo narušováno jen výjimečně. Např. u dvojčat mohli být kmotři čtyři, jeden pro každé dítě a dva společní svědci. Svobodné matky byly za své provinění trestány opovržením komunity i církevními postihy (např. pokutami, veřejným pokáráním v kostele). Někdy se dokonce přistupovalo k fyzickým trestům, které byly zrušeny až za vlády Josefa II. Postoj společnosti se lišil podle konkrétní oblasti, někde byl mírnější, někde přísnější. Na milost se obvykle braly ty dívky, jejichž dítě se stalo legitimním prostřednictvím následného sňatku, nebo zemřelo. Pokud je vlastní rodina nevyhnala
11 12
NAVRÁTILOVÁ 2012, s. 72–102. Tamtéž, s. 72–102.
17
a směly zůstat v rodném domě, musely snášet různá protivenství a ústrky. Některé případy končily sebevraždou svobodné matky či vraždou nemluvněte. Kmotrovství nemanželského dítěte obvykle nebylo přijímáno vstřícně, často se tak této úlohy ujímali kostelníci, žebráci, porodní báby nebo odrostlé děti. Součástí trestu neprovdané ženy bylo odejmutí svobodného výběru jména pro dítě, tento úkol připadl příslušnému faráři – nejčastěji se vycházelo z církevního kalendáře a děti se tak daly snadno identifikovat kvůli svým nezvyklým jménům (Pantaleon, Emerich, Dysmas atd.13).14
2.3.2. Oddavky Vstup do manželství původně nebyl nijak ovlivňován církví. Svatby probíhaly zcela mimo její režii v podobě rituálů zděděných z minulosti. Ještě v 16. stol. tak páry skládaly slib podle starého obyčejového práva a oddáváni byli tzv. svatem. Ten měl za úkol přivést nevěstu k ženichovi a spojit jejich ruce. Nevěstě byla následně zahalena hlava, a tím se zařadila mezi vdané ženy své komunity. Následovalo svatební veselí a posléze uvádění novomanželů na lože. Změnu přinesl až tridentský koncil v roce 1563. Od této chvíle měl vstup do manželství podléhat liturgickým pravidlům a odehrávat se v kostele před duchovním a dvěma svědky. Snoubenci museli slíbit, že budou dodržovat duchovní hodnoty a vychovávat v pravé víře i své děti, a stvrdit, že vstupují do manželství ze své vlastní vůle. Právě tento poslední bod byl mnohdy záležitostí čistě formální, protože ještě v 19. stol. (a někde i později) vybírali partnery pro své děti rodiče, respektive otcové. V českých zemích proběhla první sňatková reforma v roce 1605 a nejpozději v té době se přikročilo k následování předpisů koncilu. V průběhu 18. stol. oddavky spadaly plně pod vliv církve, ačkoli byly nadále provázeny mnohými mimonáboženskými rituály, které se uchovaly nejsilněji mezi lidmi na venkově a propojovaly církevní sňatek s původními zvyklostmi, chápanými často jako důležitější než samotný obřad v kostele. Na soudobé situaci se rovněž silně podepsala třicetiletá válka, v jejímž průběhu se značně snížil počet obyvatelstva a tedy i pracovních sil. Vrchnost se snažila nepříznivé důsledky co nejdříve zvrátit, a proto podporovala vstup do manželství různými úlevami. Ve snaze o opětovné obydlení zpustlých obcí dovolovala svým poddaným stěhování a na některých místech tak docházelo ke značné migraci obyvatelstva.15 Nedostatek finančních prostředků totiž způsoboval, že docházelo k oddalování vstupu do manželství (podle vrchnostenských instrukcí
13
Tento poznatek nebyl ze zkoumaného materiálu zcela potvrzen, více viz kapitola 6.1.2.5. Pojmenovací motivace. 14 NAVRÁTILOVÁ 2004, s. 26 – 31. 15 NAVRÁTILOVÁ 2012, s. 193–198.
18
nemohli uzavírat sňatek hmotně nezajištění jedinci). Většina žen se vdávala mezi 25 a 29 rokem života, muži pak o 5 až 10 let starší.16 Neoddělitelnou součástí oddavek byly akty odehrávající se ještě před jejich uskutečněním, a to námluvy, které mezi rodinami zprostředkovávali smluvčí, dohazovač či družba. Jakmile se obě strany dohodly a dojednaly majetkové poměry, sepsal rychtář za přítomnosti svědků svatební smlouvu. Snoubence poté čekal katechismus u místně příslušného faráře. Svatba musela být také předem ohlášena v kostele, ohlášky probíhaly v rámci hlavních bohoslužeb nejčastěji ve třech po sobě jdoucích nedělích, v nutných případech v jeden jediný den (např. pokud byla nevěsta těhotná). Podmínkou ohlášek ovšem ještě bylo svolení vrchnosti k sňatku.17 Ve farnosti Horní Štěpanice byly u každého sňatku přítomni dva svědci mužského pohlaví.
2.3.3. Pohřeb Úmrtí bylo oznamováno zvoněním kostelních zvonů, nejprve umíráčku a další dny tzv. hodinkou či hranou (třikrát za muže, dvakrát za ženu a jednou za dítě). Delší zvonění značilo bohatšího občana, jehož rodina si mohla dovolit zaplatit vyšší sumu zvoníkovi, nebo člověka všeobecně ctěného (často platily obě možnosti zároveň). Věřilo se, že zvuk zvonů ochrání zemřelé před zlými silami, z tohoto důvodu museli být také hlídáni. Do pohřbu a přípravy rakve zůstávali nebožtíci ve světnici na posteli, umrlčím prkně nebo na slámě překryté bílou plachtou. Hlava směřovala k východu a u ní hořelo světlo. Vynesení mrtvého z domu a průvod ke hřbitovu byly příležitostmi pro mnohé rituály, jež měly pomoci s přechodem na onen svět a poskytnout ochranou žijícím. Nebožtík byl nošen na márách (výjimečně vezen na voze, pokud se jednalo o majetnějšího občana), přičemž ženatého nesli ženatí příbuzní, svobodného svobodní. Ženám se podobný úkol svěřoval pouze tehdy, pokud se jednalo o šestinedělku, tedy ženu zesnulou v době šesti neděl po porodu. Ačkoli se na našem území používali rakve od 11. stol., obyčejní lidé se pohřbívali až do 16. stol. bez nich. Odlišné zvyklosti doprovázely pohřby svobodných mladých lidí (byli např. pohřbíváni ve svatebních šatech). Věřilo se, že za děti není třeba se modlit nebo jim nechávat zvonit, protože se hned po smrti přeměnily na andělíčky.18
16
BŮŽEK – KRÁL 2007, s. 174. NAVRÁTILOVÁ 2012, s. 226–236. 18 Např. viz NAVRÁTILOVÁ 2004. 17
19
2.4.
Obyvatelstvo českých zemí v raném novověku
Konec 16. stol. znamenal počátek stagnace populačního vývoje v českých zemích. Zvláště patrné to bylo v průběhu třicetileté války, kdy se zhoršila ekonomická situace a mnohem snadněji se šířily epidemie kvůli častějšímu pohybu obyvatelstva, hlavně vojáků, ale také uprchlíků z oblastí postižených válkou. V 1. pol. 17. stol. došlo ke čtyřem velkým morovým epidemiím, přičemž ta poslední byla spojena s šířením neštovic. Špatné životní podmínky vedly k poklesu počtu sňatků i k dočasné sterilitě žen. Jakmile se situace po ukončení třicetileté války zlepšila, došlo k populačnímu růstu a do konce 17. stol. byl vyrovnán předválečný demografický stav. Následně se v průběhu prvních třiceti let 18. stol. počet obyvatelstva téměř zdvojnásobil. Napomáhalo tomu mírové období doprovázené stabilizací hospodářského života a dostatkem potravy. Nemoci propukaly jen v lokálním měřítku. Celou zemi zasáhla až morová epidemie v letech 1713 a 1715, následovaly hladomory spojené s šířením nákazy neštovic a chřipky.19 2. pol. 18. stol. byla ovlivněna válkami o rakouské dědictví a zrušením nevolnictví roku 1781. Válečné události si vyžádaly další úbytek obyvatelstva. Velmi silně zasáhl v letech 1771–1772 hladomor, který byl způsobem mimo jiné neúrodou několika po sobě následujících let a záplavami a bývá považován za poslední hladomor na našem území. Zemřel tehdy každý desátý člověk a nejvíce zasaženo bylo chudé obyvatelstvo z hor a podhůří.20 Populační růst byl posléze spíše pozvolný, protože celkový stav obyvatelstva nebyl příliš dobrý. Lidé obvykle trpěli jednostrannou výživou či podvýživou a vyčerpáním z náročné fyzické práce, osobní hygiena byla nedostatečná. Zdraví neprospívaly ani podmínky v obydlích, jež byla většinou stísněná, špatně větraná a vytápěná. Na venkově spávala čeleď ve chlévech s dobytkem nebo byl dobytek dokonce přítomen v obytných místnostech.21 Nejobvyklejšími onemocněními 18. stol. byly neštovice (epidemie proběhly např. v roce 1794 či v letech 1799–1801), následované různými střevními infekcemi (tyfus, úplavice) a také spalničkami, spálou či záškrtem. Hygienické podmínky se v průběhu století příliš nezlepšovaly, lehká onemocnění byla často podceňována, ačkoli mohla být počátkem mnohem závažnějších nemocí.22
19
SVOBODNÝ 2004, s. 61–70. KULHÁNEK 2001, s. 57. 21 SVOBODNÝ 2004, s. 90–93. 22 Tamtéž, s. 61–70, 90–93. 20
20
3. FARNOST HORNÍ ŠTĚPANICE Farnost, jíž je věnována tato práce, spadala do širších správních kontextů měnících se s časem. Byla součástí jak církevní hierarchie, tak světské vrchnostenské správy. Oba tito činitelé ovlivňovali její vývoj a určovali další směřování.
3.1.
Historie panství
Podle archeologických nálezů žili lidé v Krkonoších již v neolitu. V raném středověku byly hory i předhůří pokryty souvislým pralesem, který byl součástí pomezního hvozdu. Skrze něj vedly jen obtížně schůdné stezky do Slezska. Drobné osídlování v 11. a 12. stol. zasahovalo nejbližší okolí těchto stezek a brodů. V průběhu 13. stol. zesílilo zvláště za vlády Václava I. a Přemysla Otakara II. V první fázi se jednalo o kolonizaci zemědělského typu. Lesní porost byl místy vykácen a přeměňován na obhospodařovanou půdu. Vzniknuvší vesnice vykazovaly rysy lesního lánového typu (na vymýcené půdě získala každá usedlost k užívání jeden lán půdy) a obvykle vyrůstaly kolem cesty nebo vodního toku v protáhlém tvaru. Panovník rozdělil zdejší oblast na jednotlivá panství a věnoval je svým příznivcům z řad šlechticů. Založením vsí byli pověřeni konkrétní lokátoři, po nichž pak nové osídlení často získávalo jméno (např. Štěpanice, Vítkovice). Lokátoři se obvykle stávali prvními rychtáři a dostávali do užívání největší statek. Usazené obyvatelstvo bylo svobodné, na vrchnosti závislé jen dědičným pronájmem půdy (tzv. emfyteuze nebo také německé právo). Ve druhé fázi probíhala kolonizace hornická, v Krkonoších se těžilo zlato, železo a měď. Železné hamry existovaly např. v Hrabačově nebo Dolních Štěpanicích. Podle zástavní listiny z roku 1337 měly být na území Zákoutí u Štěpanic zlaté doly, to však terénní výzkumy nepotvrdily. Osídlování zpočátku probíhalo českým obyvatelstvem, posléze i německým, nikdy však tak výrazně jako ve východních Krkonoších (na Trutnovsku, Vrchlabsku). Načas došlo k poněmčení některých českých osad (např. Rokytnice). Ještě před husitskými válkami však byly opět počeštěny, což zasáhlo i vsi založené německými lokátory, jak potvrzují oikonyma z německých antroponym – Mrklov (vzniknuvší od OJ Merkel), Rychlov (Reichel), Valteřice (Walter).23 Osídlení Krkonoš bylo od počátku nerozlučně spjato s křesťanstvím, protože příchozí osadníci již byli křesťany. Založení vrchlabského proboštství opatovických benediktinů u dnešní Klášterské Lhoty v pol. 13. stol. nadto podporovalo další kolonizaci. V západní části Krkonoš nejspíše
23
KRKONOŠE 2007, s. 397–400.
21
působily pouze menší mnišské řády, samostatný klášter zde nevznikl. Neexistence církevní domény tudíž způsobila, že se dochovalo i méně písemných záznamů než o východních Krkonoších.24 Vznikající panství drželi Lemberkové a Valdštejnové. Lemberkové brzy část svých držav odprodali Valdštejnům, jejichž sídlem se stal hrad v Horních Štěpanicích, datovaný obvykle k roku 1304. Na jeho stavbě se již podíleli zdejší usedlíci. O něco dříve, patrně v 2. pol. 13. stol., si zbudovali hrádek na Rychlově. Nejspíše se jednalo o stavbu ze dřeva, protože se zde nedochovaly žádné stopy po kamenném opevnění. Užívat se přestal pravděpodobně ve 14. stol. Centrem se na průsečíku obchodních cest stalo město Jilemnice, založené kolem roku 1320, přičemž nejstarší dochovaná zmínka se datuje k roku 1350.25 Husitství zdejší oblasti příliš nezasáhlo nejen z důvodu okrajové polohy a blízkosti ke katolickému Slezsku, ale i díky konzervativnosti Jana z Valdštejna a většímu či menšímu podílu německého obyvatelstva.26 Podle pověsti měl být Štěpanický hrad vypálen Janem Žižkou. Žižka se sice do Podkrkonoší vypravil, ale až k hradu nedospěl a ten tak zůstal nedotčen.27 Oblast byla často dělena mezi více dědiců a následně opět scelována. Největší dosah mělo rozdělení panství mezi Hynka z Valdštejna a jeho synovce Heníka. První jmenovaný získal jilemnickou část zahrnující Jilem, Hrabačov, Martinice, Kruh, Roztoky, Jestřabí, Mříčnou, Kundratice, Roprachtice, Sytovou, Jablonec n. J., Kunčice, Čistou, Purklín, Přední Ždírnici28 a Vojtěšice29. Štěpanické panství – Horní a Dolní Štěpanice, Štěpanickou Lhotu, Mrklov, Jilem, Víchovou, Křížlice, Brannou, Valteřice, Poniklou, Zadní Ždírnici, Borovnici, Rábné30, Javorek, Lhotku31, Slemeno32 – podržel Heník. Jilemnice byla rozdělena na dvě části, přičemž každý dostal jednu. Jilemnické panství prodali Valdštejnové pánům z Újezdce a Kúnic, v roce 1577 jej získali Křinečtí z Ronova. Za třicetileté války na krátko přešlo do rukou vojevůdce Albrechta z Valdštejna a od něj jej koupil jeho komoří Ota Bedřich hrabě z Harrachu. Štěpanická část přešla po smrti Heníka v roce 1510 na lomnickou větev valdštejnského rodu. Kamenný štěpanický hrad brzy přestal panstvu vyhovovat, proto si postavili pohodlnější zámek v Branné (dnešní Horní Branná) a panství se začalo říkat branské. Hrad ve Štěpanicích po opuštění na konci 16. stol. postupně chátral a byl rozebrán na materiál pro stavbu domů v okolních vsích. Valdštejnové podrželi tuto
24
KRKONOŠE 2007, s. 523–524. Tamtéž, s. 397–400. 26 Tamtéž, s. 524. 27 HANUŠ 1966, s. 20. 28 Dnes součást Horní Olešnice, okres Trutnov. 29 Dnes místní část Jablonce n. J., okres Semily. 30 Zaniklo po třicetileté válce. 31 Dnes součást obce Zlatá Olešnice, okres Jablonec n. N. 32 Dnes součást obce Dolní Kalná, okres Trutnov. 25
22
část až do počátku 17. stol. Vlastníci se posléze častěji střídali, patřili mezi ně Václav Záruba z Hustířan či Harantové z Polžic a Bezdružic.33 Do západních Krkonoš začalo ve 2. pol. 15. stol. pronikat kališnictví. Východní a střední Krkonoše byly kvůli vyššímu podílu německého obyvatelstva proti tomuto vlivu víceméně imunní, ovšem ze stejného důvodu byl po reformaci přechod k luterskému vyznání o to rychlejší. Štěpanické panství mělo skrze pány z Újezdce a Kúnic a později Křinecké z Ronova blíže k Jednotě bratrské.34 Třicetiletá válka bezprostředně zasáhla předhůří Krkonoš. Město Jilemnice a okolní vsi byly v roce 1634 vypáleny Švédy. Lidé odtud utíkali do bezpečí hor, kde vzniklo mnoho nových osad, z nichž některé zanikly bezprostředně po skončení války, jiné přetrvaly do 20. stol. a šest z nich existuje dodnes. Oblast postihla všeobecná chudoba a úbytek obyvatelstva, způsobený strádáním i odchodem nekatolíků do blízkého Slezska. Následná rekatolizace probíhala pomalu nejen kvůli značné vzdálenosti od centra země a roztroušenosti zdejších sídel, ale také kvůli mírnému postupu Harrachů. Ještě v roce 1651 byla některá místa stále zcela protestantská. Hlavní impulzy k rychlejšímu průběhu měly vycházet z nově zřízeného královéhradeckého biskupství. Největším problémem však byl nedostatek kněží, kvůli němuž nebylo možné obsadit všechny fary opuštěné nekatolickými duchovními. V pol. 17. stol. byl na Jilemnicku údajně jediný kněz. Jilemnická fara byla obnovena až v roce 1721 a několik let poté zde byl vystavěn nový kostel, zasvěcený sv. Vavřinci. K úspěchu rekatolizačních snah nepřispívala všeobecná bída, prohlubovaná morovými epidemiemi (např. v roce 1680) a válečnými konflikty (slezské války ve 40. letech 18. stol. a sedmiletá válka v letech 1756–1763 více zasáhly Trutnovsko a Žacléřsko).35 Neúrodná 2. pol. 60. let přispěla k šíření hladomoru, který v letech 1771 a 1772 postihl celé české země, nejvíce však chudé obyvatelstvo v horských a podhorských oblastech. Ve svém důsledku zpomalil demografický růst a ochromil hospodářství. Tento hladomor je však považován za poslední u nás. Neutěšená situace a vysoké robotní zatížení podnítily nevolnické povstání, které na Jilemnicku propuklo v březnu roku 1775. Nejprve se rozhořelo v Hostinném a Vrchlabí. Odtud se rozzuřený dav přesunul do blízké Horní Branné a do Jilemnice, kde se spojil s houfy z Martinic a Mříčné. Vzbouřenci se rozešli poté, co jim bylo slíbeno splnění požadavků. O zajištění klidu se postaral pěší oddíl. Hlavní představitelé rebelů byli následně stíháni.36 Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se k protestantské víře přihlásilo hlavně obyvatelstvo horských obcí. Podle údajů tehdejšího správce panství zde žilo 413 evangelických
33
LUŠTINEC 2000, s. 12. KRKONOŠE 2007, s. 525, 531. 35 Tamtéž 2007, s. 404–406, 409–411. 36 LUŠTINEC 2000, s. 33–36. 34
23
rodin. V podpoře souvěrců sehrál nejvýraznější roli Josef Janata z Hrabačova, který již dříve organizoval tajná setkání s bohoslužbami ve svém domě i u ostatních účastníků. Soudobá literatura uvádí 19 evangelíků na Benecku, 21 na Rychlově, 41 v Dolních Štěpanicích, 57 v Horních Štěpanicích, 31 ve Štěpanické Lhotě, 75 v Mrklově a 10 na Zákoutí, což bylo 22 % z celkového počtu pro celé panství.37 Nejsilnějším důvodem k přestupu byla tradice víry zděděné po předcích. Po misijním působení královéhradeckého biskupa a novoměstského děkana se projevil odklon od nekatolictví na celém panství. Uváděno pak bylo 38 evangelíků v Dolních Štěpanicích, 22 ve Štěpanické Lhotě, 12 v Mrklově, 8 na Zákoutí, pouze na Benecku a v Horních Štěpanicích došlo k navýšení na 21 a 82.38
3.2.
Územní charakteristika farnosti a vlastní jména zeměpisná
Rozsah hornoštěpanické farnosti zůstal do současnosti totožný se stavem v 18. stol. Skládá se z ústřední39 a nejstarší obce Horní Štěpanice, na niž navazuje ze severozápadu místní část Zákoutí (dříve osada), z jihozápadu, nejblíže k městu Jilemnice, ves Dolní Štěpanice a z jihovýchodu Mrklov. Na sever pak pokračuje Štěpanická Lhota a dále nejmladší Benecko (prvotní zdejší osídlení je v současnosti vyděleno jako místní část Dolní Benecko, protože těžiště obce se posunulo do vyšších poloh), rozptýlené v kopci pod vrcholem hory Žalý. Mezi Beneckem a Mrklovem se nachází místní část Žalý (dříve osada), mezi Beneckem a Horními Štěpanicemi místní část Rychlov (dříve rovněž osada) a nejseverněji Levínek. V současnosti žije ve farnosti 1 113 obyvatel.40 Jak již bylo řečeno výše, při kolonizaci bylo obvyklé pojmenovávat nově vzniklé osídlení po jeho lokátorovi. Patrné je to jak na nejstarších vesnicích Štěpanice (z OJ Štěpán), Mrklov (z německého OJ Merkel) či Rychlov (z německého OJ Reichel), tak na Benecku, mladším o několik století (z OJ Beneš). Původem názvu se z místních obcí vymyká pouze Štěpanická Lhota – první člen se vztahoval k blízkým Štěpanicím a druhý byl obvyklým středověkým způsobem pojmenování, které vyjadřovalo, že obyvatelé byli osbovozeni od platů za vykácení lesa a jeho přeměnu v hospodářskou půdu.41 V matrikách byly jmenovány i původní osady, jejichž názvy dodnes slouží pro označení místních částí. Levínek byl podle pověsti pojmenován po Levínovi, jednom ze tří bratrů, zakladatelů Benecka.42 V souvislosti s umístěním vzhledem k této obci je možné hledat motivaci i v adjektivu „levý“. K poloze odkazovalo rovněž Zákoutí, umístěné stranou ostatního osídlení. 37
ŽÁČEK 1936. LUŠTINEC 2000, s. 70–71.; ŽÁČEK 1936, s. 17–31. 39 Z historického a církevního pohledu, z hlediska správního je dnes ústřední Benecko. 40 Údaj k 31. 12. 2014, viz https://www.czso.cz/csu/czso/obyvatelstvo_lide [5. 8. 2015]. 41 OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ 1995, s. 349. 42 Viz KRKONOŠE 2007. 38
24
Osada Žalý byla pojmenována po stejnojmenné hoře (nejvyšší vrchol Zadní Žalý ve výšce 1036 m n. m.), na jejímž úbočí se nachází. Název vychází buď ze staročeského adjektiva žalý ve významu „vyžínaný vrch“, nebo z praslovanského *želъ, tedy „zalesněný vrch“.43 Zmiňována jsou rovněž další anoikonyma. Název místní části Sychrov (na Sychrově, M Z1, 19b) vychází z OJ Sychr, který měl být jedním ze tří bájných zakladatelů obce. U PJ Poustka (na Rychlově, vůbec na Poustce, M Z1, 17a) se název nejspíše vztahuje k adjektivu „pustý“ v souvislosti s odlehlejší polohou a minimálním osídlením. Toponymum Bártova rokle (vůbec v Mrklově, vůbec v Bártově rokli, M Z1, 29a) sloužilo také k označení části obce v nižších polohách a odvozovalo se od typu pojmenovávaného objektu a vztahu k určité osobě, snad posesivnímu. Hamr (z dol. Štěpanic, vůbec z Hamru, M Z1, 19a) se vztahoval k místu dřívější těžby kovů, Paseka k typu pojmenovávaného objektu (v Hoř[eních] Štěp[anicích], vůbec v Pasece, M Z1, 21b). Všechny tyto pomístní názvy byly do matriky zapsány pro upřesnění polohy vzhledem k příslušné vsi nebo osadě. Do současnosti jsou stále známé a používané.44
3.3.
Historie farnosti
Na struktuře vesnic spadajících pod hornoštěpanickou farnost lze dobře ukázat vývoj osídlení. Dolní Štěpanice se zařazují mezi řetězovité lesní lánové vsi, které vznikaly v nižších polohách v průběhu zemědělské kolonizace ve 13. a 14. stol. Vyznačují se rozložením usedlostí z obou stran cesty, která kopíruje vodní tok. Benecko, nacházející se ve vyšší nadmořské výšce, vzniklo mnohem později, až v 16. stol., kdy probíhalo osídlení živelněji bez přidělování zemědělské půdy. Promítlo se to na rozptýlené zástavbě bez konkrétního centra nebo osy.45 Ve shodě s ostatními oblastmi Krkonoš i zde bylo osídlení pevně spjato s pronikáním a posilováním křesťanského náboženství. První dochované zprávy o vlastním kostele v Horních Štěpanicích se datují k roku 1352, vystavěn však byl nepochybně dříve, nejspíše nedlouho po vzniku zdejšího hradu. Valdštejni měli jako jeho zakladatelé právo ustanovovat faráře a nechávali se zde pohřbívat. Do současnosti se dochovaly dvě náhrobní desky a misál (liturgická kniha) z pergamenu46. Od roku 1543 byl kostel zasvěcen sv. Vavřinci, později Nejsvětější Trojici Boží. Kdy došlo k této změně, není v pramenech doloženo, nepochybně však před rokem 1700, k němuž se vztahuje první doklad o novém zasvěcení. V témže roce se farnost osamostatnila, do té doby byla 43
OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ 1995, s. 263. Více o zdejších pomístních názvech viz KLOUDOVÁ 2009. 45 V nejvyšších polohách Krkonoš vznikal ještě třetí typ osídlení. Nejednalo se o souvislejší zástavbu, ale pouze o samostatné boudy, jejichž obyvatelé se živili pastevectvím a dřevařstvím. Mluvíme o tzv. budním hospodářství. Více viz KRKONOŠE 2007. 46 V současnosti uložen v Klementinu. 44
25
filiálním obvodem farnosti Horní Branná. Až v roce 1721 došlo k opětovnému osídlení opuštěné fary v Horních Štěpanicích a k založení školy.47 Paralelně s katolickým kostelem existoval v jeho bezprostřední blízkosti i menší evangelický, zasvěcený sv. Václavu. Jeho vznik není doložen, známo je pouze, že v roce 1612 v něm byla instalována nová kazatelna. V dobových pramenech je k létům 1713 a 1722 uváděn jako „kaple bez lidu“ – ve shodě se situací po třicetileté válce byl tedy nuceně zastaven jeho provoz. Oficiálně zrušen byl až v roce 1786.48 O několik let později byl rozebrán a materiál posloužil ke stavbě domu s číslem popisným 2.49 V materiálech z činnosti kostela (kostelní účty) byl v 18. stol. uváděn i nadále, nebyl však specifikován jako evangelický, leč bez bližšího popisu byl uváděn jako součást zdejšího katolického centra víry vedle kostela Nejsvětější Trojice.50 Na bývalý kostel dodnes upomíná starý evangelický hřbitov, sousedící s katolickým kostelem a hřbitovem. Kvůli chybějícím pramenům se lze pouze dohadovat, jak původně probíhala koexistence těchto dvou kostelů.
3.4.
Obyvatelstvo ve farnosti Horní Štěpanice
K nastínění podoby osídlení farnosti v průběhu 18. stol. poslouží zvláště informace získané z matrik. V této době ještě neprobíhala sčítání lidu, jak je známe v současnosti, přednost se dávala sbírání údajů pro hospodářské účely panství či země. Do urbářů či prvních katastrů (berní rula, tereziánský a josefínský katastr) byli zapisováni pouze ti, kteří vlastnili nějakou půdu, dávají nám proto obrázek jen o části obyvatelstva, a to většinově o mužské. Z matrik lze ovšem zjistit počty narozených a zemřelých. Farnost se vyznačovala neustále se zvyšující porodností. Zatímco v prvním desetiletí bylo zaznamenáno celkem 468 narozených dětí, v 80. letech to již bylo 1085. Rodilo se více chlapců než dívek, průměrně o 24 za desetiletí. Čísla však nemusí být úplná, protože vycházejí z křestních záznamů, kde nemusely být zapsány děti, které zemřeli ještě před křtem. Mnohé ale uvedeny byly – prozrazovat to může uvedení substantiva „dítě“ namísto očekávaného křestního jména,51 někdy byla připsána poznámka o úmrtí bez křtu (hned umřelo, M N2, 328a). V průběhu 18. stol. bylo ve farnosti zapsáno 82 dvojčat, nejvíce v 80. letech (13 případů). Dvakrát byla křtěna trojčata, poprvé dva chlapci Adam a Mikuláš a dívka Eva v roce 1703 (kvůli
47
HANUŠ 1966, s. 32–37. Dále viz KRKONOŠE 2007. HANUŠ, s. 32–37. 49 Tamtéž, s. 168. 50 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Zádušní účet kostela v Horních Štěpanicích (1714–1782), inv. č. 5496–5544, č. kn. 4907–4955. 51 Někdy ovšem mohl podobný zápis vzniknout opomenutím faráře, např. při zpětném zapisování s delším časovým odstupem. 48
26
chybějícím úmrtním záznamům pro toto období nelze říci, zda děti přežily). V lednu 1792 se narodili tři chlapci František, Jiřík a Pavel chalupníkovi a pekařskému mistru Pavlu Pochopovi z Dolních Štěpanic a jeho ženě Anně. Dva z nich zemřeli den po křtu 11. ledna, protože nebyli došlí (M Z2, 167b), třetí o necelé dva týdny později na kašel (M Z2, 167b). O tři roky později se stejnému páru narodila dvojčata. Podle odborné literatury proběhla poslední morová epidemie v letech 1713–1715. Její důsledky na obyvatelích farnosti Horní Štěpanice bohužel neznáme, protože dochované úmrtní záznamy počínají rokem 1722. K poklesům porodnosti došlo ve 40. letech (zhruba o 30 dětí oproti předešlému desetiletí), 70. letech (o 100 dětí) a 90. letech (o 130 dětí), což odpovídá nejkritičtějším obdobím 18. stol. – v prvním případě byla na vině válka (o rakouské dědictví), ve druhém hladomor spolu s neúrodou a záplavami a ve třetím epidemie neštovic, při níž se podepsal pouze rok 1799, kdy více než třetina zemřelých byla připsána této nemoci. V roce 1794 se neštovice nedostaly až sem – neprojevil se ani pokles porodnosti, ani zvýšená úmrtnost, v matrice nebyl k tomuto roku zapsán žádný případ úmrtí na tuto nemoc.
1200 1000 800 600 400 200 0 Porodnost
Úmrtnost
1700-1709 1710-1719 1720-1729 1730-1739 1740-1749 1750-1759 1760-1769 1770-1779 1780-1789 1790-1799
Graf 1: Počty narozených a zemřelých v průběhu 18. stol. Příčiny úmrtí hlásili příslušnému faráři pozůstalí, nejčastěji otec nezletilého dítěte (či neprovdané ženy) nebo manžel dospělé ženy, v případě muže manželka, méně často jiní rodinní příslušníci (zeť, bratr), ale také hospodář, u nějž zemřelý pracoval. K obyvatelům vesnice byl málokdy volán lékař, v případě vážné choroby se spíše poslalo pro faráře kvůli poslednímu zaopatření, ale jak se dozvídáme z matriky, ani to nebylo příliš dodržováno. Faráři si tak v některých zápisech stěžovali na nedbalost rodiny: (…) protože nedbalý otec duchovního k ní nepovolal (…) (M Z1, 30b); (…) protože jsem z nedbalosti Jiříka Pochopa jejího syna (…) k ní povolán nebyl (…) (M Z1, 21b). Skutečné důvody smrti tak mohly být zkresleny, nemoci mylně posouzeny, např. na základě shodných příznaků s jinou,
27
obvyklejší nemocí. Svědčí o tom také to, že byly místo jejího přesného určení často uváděny vnější projevy onemocnění. Lidé nejčastěji umírali na kašel (25 %), božec a další křečová onemocnění (23 %), osypku (11 %) a souchotiny (10 %). Pokud vezmeme v úvahu rozdělení nemocí podle společné charakteristiky, jednalo se většinou o infekční onemocnění (42 %), poté neurologická (24 %). V 15 % případů byly uvedeny jako příčina smrti pouze příznaky. V průběhu 18. stol. byla dětská úmrtnost stále ještě velmi vysoká. Nejrizikovější skupinou byly děti do jednoho roku věku, tvořily téměř třetinu všech zemřelých. Mortalita v kategorii od jednoho roku do dvou let byla také výrazná (14,5 %). Nejméně ohroženou skupinou byli mladiství a starší děti ve věku 11 až 19 let. Po dvacátém roku věku se množství zemřelých opět postupně zvyšovalo, což bylo také způsobeno úmrtími žen při porodech. Situace byla po celé století obdobná, k žádným výraznějším změnám nedocházelo. V případě epidemií patřily malé děti spolu s osobami staršími 40 let k nejčastějším obětem.
Do 1 roku 1 až 2 roky 3 až 5 let 6 až 10 let 11 až 15 let 16 až 19 let 20 až 29 let 30 až 39 let 40 až 49 let 50 až 59 let 60 až 69 let
Graf 2: Průměr úmrtnosti v jednotlivých věkových skupinách v 18. stol. Léta 1771 a 1772 přinesla po velkém suchu a neúrodě poslední hladomor na našem území. Ve farnosti Horní Štěpanice zemřelo v prvním roce 124 osob, ve druhém 329, přičemž do té doby to bývalo průměrně 40 až 60 osob za rok. Na tato dvě léta připadla více než polovina úmrtí celého desetiletí (přesněji 57,8 %). Důsledkem šíření nemocí a všeobecné chudoby byl i nižší počet uzavřených sňatků a rovněž narozených dětí, a tak se 70. léta stala jediným desetiletím, v němž obyvatel v celkovém součtu ubylo (rozdíl činil 23 osob). Zvláště v roce 1772 se zvyšoval podíl úmrtí u dětí starších jednoho roku a u mladších se snižoval. Příčinou nebylo to, že by byli novorozenci méně ohrožení, ale nízká porodnost způsobená celkově špatným stavem obyvatelstva. Na rozdíl od křtů a pohřbů se u matrik oddavek nejednalo vždy o obyvatele obce, uskutečňovalo se i množství přeshraničních sňatků. Nejčastěji pocházeli ženiši či nevěsty z blízkých
28
Valteřic, Křížlic či Vítkovic, v několika případech však byli oba snoubenci z jiné vsi. Obvykle se místo oddavek volilo podle bydliště nevěsty, což ale v praxi neznamenalo, že stejná obec bude i bydlištěm novomanželů, mnohdy tomu bylo právě naopak – stěhovali se do domoviny ženicha, který posléze přebíral majetek po otci. V matrikách hornoštěpanické farnosti tak lze dohledat sňatky osob, jejichž další osudy jsou svázány s matrikami sousedních farností, a naopak zde chybí doklady o oddavkách rodičů některých křtěných dětí (čímž se ztrácí původ ženy-matky). Počty sňatků ve farnosti se v jednotlivých desetiletích příliš neměnily, většinou se pohybovaly mezi 100 a 150 (což znamená průměrně 10 až 15 za rok). Paradoxně nejvíce se jich uskutečnilo v 70. letech. Zatímco v prvních třech letech vzniklo v důsledku neúrody a hladomoru velmi málo nových manželství (např. v roce 1771 pouze 6), po uklidnění se situace zcela obrátila a k roku 1774 bylo v rámci 18. století zaznamenáno nejvíce sňatků za jeden rok (a to 40).
250
1700-1709 1710-1719 1720-1729 1730-1739 1740-1749 1750-1759 1760-1769 1770-1779 1780-1789 1790-1799
200 150 100 50 0 Oddavky
Graf 3: Množství uskutečněných sňatků v jednotlivých desetiletích 18. stol. Nejtypičtějším měsícem pro oddavky byl listopad. Z první pozice sestoupil pouze dvakrát (v druhém a posledním desetiletí). Hned za ním následoval do 80. let říjen a poté únor. Odlišné bylo pouze první desetiletí, kdy byl třetí nejčastější měsíc říjen, a poslední dvě desetiletí. V 80. letech bylo pořadí listopad – únor – říjen, v 90. letech pak říjen – září – leden. Listopad byl v průběhu 18. stol. zastoupen průměrně ze 40 %, v některých obdobích ale tvořil polovinu či nadpoloviční většinu. Zvláště 1. pol. století byla charakteristická vysokým podílem října a listopadu, zatímco ostatní měsíce byly zastoupeny zanedbatelně. Ve 2. pol. tyto méně obvyklé měsíce lehce stoupaly, zatímco dva dominantní ztrácely, což bylo patrné zvláště u října.
29
Měsíc
Průměrné zastoupení
Měsíc
Průměrné zastoupení
Leden
4%
Červenec
3%
Únor
8%
Srpen
3%
Březen
0,6 %
Září
5%
Duben
1%
Říjen
26 %
Květen
4%
Listopad
40 %
Červen
4%
Prosinec
0,2 %
Tabulka 1: Průměrné zastoupení jednotlivých měsíců podle počtu sňatků v průběhu 18. stol. Výběr měsíců odpovídal dobovým zvyklostem v českých zemích. Svatby se nejčastěji konaly v době hodů či masopustu, kdy bylo možné spojit je s těmito událostmi, což zvláště pro chudší obyvatele znamenalo značnou úlevu. Platilo to zde zvláště pro podzim, kdy se porážela zvířata vykrmená v průběhu roku. Masopustní veselí v neúrodných horských oblastech nebylo patrně tak oblíbené jako v nížinách, jak ukazuje průměrné procentuální zastoupení jednotlivých měsíců v tabulce uvedené výše. Tuhá zima stála lidi mnoho sil a i skromné zásoby se značně ztenčily. Církev zakazovala konání jakýchkoli zábav v období postu, proto bylo nejméně oddavek v prosinci (v souvislosti s omezeními v průběhu adventu). Následoval březen a duben jako čas předvelikonočních půstů. Letní měsíce byly zastoupeny o něco více, avšak zde byly překážkou zemědělské práce.52
3.5.
Německé obyvatelstvo
Obyvatelstvo z německých zemí přicházelo na naše území v mnoha různých vlnách, počínaje jednotlivými lovci, poustevníky, zemědělci či duchovními v 11. stol. a soustavnější kolonizací podporovanou Přemyslovci ve 13. stol. Po skončení husitských válek, v jejichž průběhu mnoho Němců zemi opustilo, a uklidnění situace přicházeli noví přistěhovalci. Ve větším měřítku se podobné schéma odehrálo kvůli třicetileté válce – úbytek obyvatelstva byl způsoben jak úmrtím, tak vystěhováním. K novému, výraznějšímu dosídlování posléze přispělo ukončení konfliktu a potřeba kompenzovat lidské i ekonomické ztráty. Často přicházeli specialisté v určitém řemeslu, aby pomohli pozvednout domácí výrobu. Rozvoj těžby a sklářství zapříčinil další příliv německého obyvatelstva v průběhu 16. a 18. stol. a poté následovala vlna spojená s budováním textilních továren v 19. stol.53
52 53
K tomuto tématu viz NAVRÁTILOVÁ 2012. BENEŠ 1998, s. 29–46.
30
Do Krkonoš pronikali lidé z německého území již s první kolonizací. Velmi výrazné se stalo osídlování horských oblastí po pol. 16. stol. Tehdy se nejednalo primárně o nutnost nárůstu obyvatelstva, ale o snahu pokrýt zvýšenou potřebu dřeva pro doly, hutě a mincovnu v Kutné Hoře. Tehdejší držitel vrchlabského panství Kryštof Gendorf si pozval specialisty na práci se dřevem z Tyrol, Štýrska a Korutan (z nichž sám pocházel). Odhaduje se, že přišlo na tisíc dělníků s celými rodinami. Ti se usazovali na jižně orientovaných krkonošských svazích, kultivovali části odlesněné půdy a pásli dobytek na pasekách a v lesích. Když byla na počátku 17. stol. zdejší těžba dřeva ukončena, vrátila se část dělníků do své domoviny, část se přesunula za prací na jiná místa českých zemí a část zůstala, aby zde chovala dobytek, čímž byl položen základ pro budní hospodářství, které se stalo typickým pro celé Krkonoše. Kromě znalosti chovu dobytka a zpracování živočišných produktů si tito osadníci přinesli i různé zvyky, obyčeje a vybavení (saně rohačky, sněžnice, tyčové značení cest, užívání bylin atd.). Ve střední části Krkonoš založila dvory v podhůří sama vrchnost, která se tak snažila čelit nezaměstnanosti po ukončení těžby rud. Velmi aktivně se podíleli na vzrůstu budního hospodářství Harrachové na svém panství v západních Krkonoších.54 Obce hornoštěpanické farnosti byly většinově české. Protože však byla dříve rozhodující příslušnost zemská, nikoli národní, pochází číselné vyjádření národnostních poměrů, z nějž můžeme pro sledovanou oblast čerpat, až z roku 1900. Tehdy bylo zjištěno, že zatímco okres Jilemnice byl český z více než 90 %, pro sousední Vrchlabsko platil úplný opak. V Dolních Štěpanicích se k německé národnosti nepřihlásil nikdo, v Horních Štěpanicích 0,7 %, v Mrklově 2,9 % a nejvíce na Benecku, 15,2 %.55 Tyto údaje nám mohou pouze nastínit situaci, protože v průběhu 19. stol. docházelo k mnohým změnám v souvislosti se stěhováním obyvatelstva, umožněným ve větší míře zrušením nevolnictví (podle dokladů se sem stěhovali i lidé z bud, např. z Krausových bud). Německý živel byl se zdejší farností nerozlučně spjat, ať už přímo prostřednictvím německého panstva (Harrachové byli původem rakousko-německý rod), či skrze styky s výrazněji německým vrchlabským panstvím v bezprostředním sousedství. Důkazem jsou mimo jiné německá pojmenování krkonošských měst a vesnic. Jednalo se přitom buď o poněmčené varianty (např. Raudnitz – Roudnice), překlady (Hohenelbe – Vrchlabí), či o nové, zcela nezávislé názvy (Starkenbach – Jilemnice).56
54
KRKONOŠE 2007, s. 491–500. Gemeindelexikon der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder. K dispozici na: https://dcms.lds.org/delivery/DeliveryManagerServlet?dps_pid=IE98650 [5. 8. 2015]. 56 Kompletní přehled viz KRKONOŠE 2007, s. 49–77. 55
31
4. MATERIÁLOVÉ VÝCHODISKO Matriky byly ve svých počátcích vedeny církví a jednalo se o seznamy osob účastnících se některé ze tří nejdůležitějších svátostí: křtu, oddavek, pohřbu. V českých zemích byly známy od 15. stol., avšak první nařízení o jejich vedení vzešlo až z tridentského koncilu v roce 1563 – týkalo se tehdy pouze matrik narozených a oddaných (kniha zemřelých byla přidána až římským rituálem z roku 1614). Více se však začaly rozšiřovat teprve po vydání výnosu pražské synody v roce 1605 a dále po třicetileté válce – z tohoto období se zachovaly pro většinu obcí, mnohé starší byly totiž za války zničeny. Zapisování bylo svěřeno zvoníkům nebo kantorům, později se jej ujali kaplani. K prvním zásahům ze strany světské moci přikročila Marie Terezie. Po válečných letech se ukazovala nutnost přesnější evidence obyvatelstva, k čemuž měly na venkově dopomoci právě matriky. Poprvé tak stát zasáhl do této části církevní sféry. Od 70. let 18. stol. měli být povinně uváděni otcové nemanželských dětí. Guberniální nařízení z roku 1779 se týkala používání příjmí – vždy měla být uváděna obě jména, pokud je osoby měly (rodné jméno a jméno podle gruntu), u křtěných a oddaných už ale mělo být pouze jméno rodiny. Patent Josefa II. určoval povinné rubriky: pro křty to byl rok, měsíc a den narození, domovní číslo, křestní jméno dítěte, pohlaví, údaj o původu manželském či nemanželském, křestní jména a příjmí obou rodičů (otce u nemanželských pouze tehdy, pokud se k otcovství přiznal), jejich náboženské vyznání, křestní jména a příjmí kmotrů – ti se měli rovněž podepisovat, případně opatřit křížkem místo, kde jejich jméno zapsal někdo jiný (stejně tak platilo pro svědky na svatbách). U oddavek neměl chybět rok, měsíc a den svatby, číslo domu, křestní jméno a příjmí ženicha, jeho vyznání a stáří, údaj, zda je svobodný či vdovec, křestní jméno nevěsty, její stáří, zda je svobodná či vdova, křestní jména a příjmí svědků a jejich stav. Pro úmrtní záznamy bylo stanoveno šest rubrik: rok, měsíc a den smrti, domovní číslo, vyznání, pohlaví a stáří zemřelého, někde se přidávala příčina smrti. Nové předpisy však nebyly vždy dodržovány. Součástí patentu bylo vedení tří samostatných knih pro každou svátost, protože do té doby se mnohdy zapisovaly všechny do jedné knihy v pevném pořadí křty, oddavky, pohřby. V roce 1790 bylo nařízeno opatřit matriky abecedním indexem. U nevěst či matek křtěnců mělo být od roku 1794 dbáno na řádnou identifikaci pomocí jmen rodičů a místa původu včetně čísla domu. Později následovala další zákonná opatření, která vedla až k převedení matrik do péče světských úřadů, tato se však již netýkají zkoumaného období.57 Matriky sledované oblasti jsou doloženy od roku 1648, tedy od konce třicetileté války. Až do přelomu století byly vedeny společně s mnohem širším obvodem, zahrnujícím území spadající pod
57 BARTŮNĚK 1940, s. 6–17.; DOSKOČIL 1940, s. 41–50.; MAUR 1970, s. 425–457.; MENDELOVÁ 1987, s. 340–354.; NUHLÍČEK 1969, s. 91–97. Také viz KLOUDOVÁ 2012/2, s. 350–359.
32
správu farnosti Horní Branná.58 První matrika obsahovala pouze křty a oddavky a ukončena byla rokem 1658. Následující tři matriky již zahrnovaly souvislé nepřerušené období let 1661 až 1699. Pohřby byly součástí dvou z nich (z let 1661–1666 a 1676–1699). Pro nejstarší knihy je typický úzký formát s šířkou mezi 9,5 a 11 cm, obsahující kolem 80 listů (výjimečně 133). Od roku 1676 se používaly mnohem rozměrnější a objemnější svazky, čítající i 500 listů. Pro původní úzké matriky existovalo odůvodnění praktického rázu: velký nedostatek duchovních způsobil, že rozsáhlou hornobranskou farnost spravoval jeden jediný farář a ten, aby byl schopen pořizovat matriční záznamy, nosil knihu s sebou z místa na místo pod paží. Prvotní zápisy měly jednoduchou nevětnou strukturu, obsahující nejčastěji datum, místo a jména zúčastněných osob za zkratkami D., O., M. a K. (dítě, otec, matka, kmotři). V porovnání s pozdějšími se jeví mezerovitě, je to patrné zvláště u pohřbů. Na zkoumaných matrikách 18. stol., jimž bude věnováno více pozornosti níže, je patrný posun k důkladnějšímu a přesnějšímu vedení záznamů.
Ukázka 1: Zápis z matriky farnosti Horní Branná z let 1661–166659
4.1.
Matriky narozených
Pro období 18. stol. existují shodně dvě knihy pro každou ze tří nejdůležitějších svátostí. V případě křtů je první kniha vedena společně s oddavkami, a to od roku 1700 (část křtů bude nadále označována jako M N1, oddíl oddavek jako M O1). Křty končí prosincem 1765 a poté bezprostředně navazuje samostatná matrika pro léta 1766 až 1831. Na rozdíl od stavu v 17. stol. je starší matrika objemnější (rozměr 20,5 x 32,5 cm s obsahem 492 listů). Od počátku byla psána 58
Zahrnovalo také Horní Brannou, Valteřice, Dolní Brannou, Hamry, Horní Sytovou, Hrabačov, Jablonec n. J., Javorek, Jilem, Jilemnici, Křížlice, Mříčnou, Poniklou, Rokytnici n. J., Roztoky u Jilemnice, Studenec, Víchovou n. J., Vítkovice, Zálesní Lhotu atd. 59 „Téhož dne Z Mrklova / O. Jindřich Hrádek / D. Jan. M. Dorota / K. Martin Votoček / Jakub Jeníků / Maria Pinkáčova.“ Matrika panství Horní Branná, NOZ 1661–1666, 4a. (Pozn.: Lomítka budou při uvádění příkladů v této práci sloužit k odlišení konců jednotlivých řádků.)
33
v češtině (výjimkou je uvádění měsíců v latině), od května 1753 do prosince 1754 v latině. Po češtině mezi léty 1755 a 1764 následuje opět latina. Každá strana matriky je po obou bocích rozdělena dvěma předepsanými, úzkými svislými sloupci, první obsahuje datum křtu60, druhý zůstal volný. Mezi ně se zapisovaly jednotlivé záznamy a oddělovaly se vodorovnou čarou. Na jednu stranu se jich vešlo mezi čtyřmi a deseti. První zápisy z matriky měly podobu jednoduchých vět s údaji: datum křtu, místo, jméno dítěte, jména rodičů, kmotra a dvou svědků. V prvním roce bylo uváděno místo křtu, proto se opakují Horní Štěpanice, poté již bydliště rodičů. Po roce 1753 se připisovalo jméno křtícího faráře. Podoba věty se proměňovala, obohacovala se např. o spojení „poctivých rodičův“ nebo „kmotr na rukouch držící“. 3. Januari ze Štěpanic pokřtěna Rozina dcera Mikoláše Jirjova, matky Marie, kmotra Dorota manž[elka]61 Jana Henricha. Svěd[ci] 1. Alžběta manž[elka] Jiříka Henricha, 2. Jan Rychlovskej. (M N1, 1a)62
Ukázka 2: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776
Transkripce ukázky č. 2: 11. Pokřtěna Teresia Johanna otce Jiříka Kadavýho, matky Mářímagdaleny. Kmotra: urozená paní Kateřina Antonínova purgrabka branská. Svědkové: Kateřina manž[elka] Václava Stříška ze Branný. Urozený pan Franc Preisler z Vítkovic (M N1, 80b) 20. Benecko baptizatus Josephus filius Georgii Pochop casarii, M[atris]: Rosina, lev[ans]: Carolus Kristan Judex, test[is]: Maria uxor Josephi Jirje Mrklovis, item Maria uxor Petri Rychlovsky Benecka.63 (M N1, 159b)
60
Uváděno bylo vždy datum křtu, nikoli narození, zatímco u pohřbů to bylo primárně datum úmrtí. Hranaté závorky v ukázkách odlišují rozepsané části zkratek. 62 Matriky budou nadále citovány v této zkrácené podobě, přičemž N = narození, O = oddavky, Z = zemřelí, číslo 1 vždy patří starší matrice, 2 mladší. Paginace odpovídá číslování listů v matrikách, přičemž doplněná písmena značí líc (a) a rub (b) listu. 63 Překlad: „20. Benecko pokřtěn Josef syn Jiřího Pochopa chalupníka, matka Rozina, kmotr Karel Kristan rychtář, světci Maria manželka Josefa Jirje z Mrklova a rovněž Maria manželka Petra Rychlovského z Benecka.“ 61
34
28. Ex Super[ior] Štěpanic B[aptistatus] I[nfans] Anna Maria, P[atris] Georgius Grof, M[atris] Anna, L[evans] Dorothea uxor Georgii Rolčík, T[estis] T[estis]: Georgius Vyšanský ex Mrklov et Ludmila uxor Georgii Kotek. B[eneficio] Curatus domesticus Michail Mauritius in huiati eccle[si]a parochiali S[anctissimae] Trinitatis.64 (M N1, 219b)
Ukázka 3: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776
Transkripce ukázky č. 3: 20. Února. Z Mrklova. Dítě Anna Marie vlastní dcera poct[ivých] rodičův totiž: otce Jozefa Urbana chalupníka a matky Marie. Kmotra na rukouch držící Anna manželka Jana Hanuše rychtáře. Svědk[ové] Václav Caldar a Anna manželka Jiřího Klimenty, všechni z nadřečený obce. Pokřtěno pak v zdejším chrámě Páně farním Nejsvět[ější] Trojice Boží ode mně, faráře domácího Michala Mauritiuse. (M N1, 234b) 12. Ex Žalý, baptizata est legitima proles nomine: Monica Maria. Patris Josephi Novotný casarii. Matris Theresia. Lev[ans] Anna Maria uxor Josephi Novotný casarii ex Mrklov. T[estis] T[estis] Georgius Mesnar casarii ex Žalý. 2. Catharina uxor Petri Antoš casarii ex Benecko. Bapt. Joannus Franci[scus] Pohl, curati loci.65 (M N1, 302a) Mladší matrika (rozměr 24 x 36 cm, 503 listů, nadále označovaná jako M N2) navazovala ve stejném duchu, a to v grafice i podobě zápisu a jazyce, což znamená, že byla zpočátku psána v latině. Od března 1771 nahradila větnou podobu tabulka s kolonkami: datum, křtící, dítě, rodiče, kmotr/světci, vyznání, bydliště, číslo domu. Tím se snížilo množství zkoumatelného jazykového
64
Překlad: „28. z Horních Štěpanic pokřtěno dítě Anna Maria, otec Jiří Grof, matka Anna, kmotr Dorothea manželka Jiřího Rolčíka, světci Jiří Vyšanský z Mrklova a Ludmila manželka Jiřího Kotka. Správce beneficia Michal Mauritius v tomto farním kostele Nejsvětější Trojice.“ 65 Překlad: „12. ze Žalý, pokřtěn jest legitimní potomek jménem: Monika Marie. Otec Josef Novotný chalupník. Matka Terezie. Kmotr: Anna Marie manželka Josefa Novotnýho chalupníka z Mrklova. Světci: Jiří Mesnar chalupník ze Žalý. 2. Kateřina manželka Petra Antoše chalupníka z Benecka. Křtil Jan František Pohl, místní správce.“
35
materiálu na minimum. Zavedení této podoby formuláře reagovalo na nařízení pražské konzistoře z října 1770.66
Ukázka 4: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1766–1831
Transkripce ukázky č. 4: dies 3 / baptisant Franciscus Pačesný / Infans Agnes Monica / Parentes Kristan Carolus inquilinus Anna uxor Rychloviensis / Patrini L[evans] Monica uxor Kinschel Josephi Casarii in Benecko et Wenceslaus Kinschel Casarius in Rychlov / Religio catholicus / Locus Rychlov / N[ume]us 17.67 (M N2, 43a) V květnu 1784 se vrátila čeština a podoba tabulky se modifikovala, stala se komplexnější a zjednodušila práci při zapisování. Změna byla zapříčiněna patentem Josefa II. a tento nový formulář se užíval až do roku 1949. Do sloupců se uváděly údaje jako datum, číslo domu, jméno křtěného dítěte, otce, matky, kmotrů a jejich stav. Tři sloupce rozdělené na polovinu sloužily pro zaškrtávání: náboženství – katolického/protestantského; pohlaví – chlapec/děvče; z lože manželského / mimo lože manželské. Vyplňovaly se krátkou svislou čárkou na místo „ano“, vodorovnou čárkou na místo „ne“. Pod jmény kmotrů se objevovaly křížky jakožto podpisy negramotných nebo vlastnoruční podpisy u těch, kteří psát uměli (podle výše uvedených nařízení mělo být praktikováno o pět let dříve). Zápisy zakončovalo jméno křtícího, vepsané nezávisle na sloupcích.
66 Jednotlivé kolonky tabulek budou v uváděných případech oddělovány lomítkem, podobně jako jednotlivé řádky v předchozích případech. 67 Překlad: „Dne 3. / křtící František Pačesný / dítě Anežka Monika / rodiče Karel Kristan podruh manželka Anna Rychlovská / kmotři Monika manželka Josefa Kynčla chalupníka na Benecku a Václav Kynčl chalupník na Rychlově / náboženství katolické / místo Rychlov / číslo 17.“
36
Počínaje říjnem 1784 byly podle ustanovení dvorského dekretu všechny záznamy rozlišeny podle obcí a osad. Písař si musel předem rozdělit celou knihu na pět částí, pokud nechtěl zakládat pět nových knih. Jako první byly uváděny křty z Benecka, následovaly, oddělené vždy několika volnými listy, Štěpanická Lhota, Mrklov, Dolní Štěpanice, Horní Štěpanice a Zákoutí. Od roku 1792 se připisovala jména porodních bab.
Ukázka 5: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1766–1831
Transkripce ukázky č. 5: 1794 / februarius / 17 křtil Frant[išek] Pačesný / N[ume]ro domu 9 / Aneška Juliana / Náboženství katol[ické] / děvče / z lože manžel[ského] / Rodičové / Otec Jan Kynčl rychtář chalup[ník] pekař / Matka Rozina Šírova / Kmotři lev[ans] Maria manželka Jozefa Kynšla chalup[níka] Jiří Hendrich chalup[ník] pekař bába Marie Antošova z Benecka všichni katol[íci] (M N2, 165a) České zápisy bývaly občas oddělovány krátkými oznámeními o provedení vizitace, nejprve v latině, posléze v němčině. Tyto zprávy obsahovaly pouze jednu větu o datu uskutečnění vizitace a podpis pověřené osoby. Mladší matrika křtů byla ukončena rokem 1831.68 Opatřena byla abecedním indexem, seřazeným podle příjmí otce křtěného dítěte, případně matky u křtěnce nemanželského původu.
68
V závislosti na časovém vymezení této práce byl zkoumán materiál do roku 1799 včetně.
37
4.2.
Matriky oddavek
Oddavky byly nejprve vedeny ve společné knize se křty, jak již bylo řečeno výše. I způsob zápisu byl totožný. Obsaženy byly vždy informace o datu, jménu ženicha, nevěsty a dvou (výjimečně tří) svědků, postupně také původ snoubenců.
Ukázka 6: Zápis z matriky oddavek farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776
Transkripce ukázky č. 6: Januari 24. Ze Štěpanic. Potvrzen jest Mikoláš syn po neb[ožtíkovi] Danihelovi Lukšovi z Alžbětou pozůsta[lou] dcerou po neb[ožtíkovi] Václavovi Fejstovi. Svěd[ci] 1. Jakub Kinšel 2. Jan syn Jana Kadavýho. (M O1, 1a) 10. Lhota copulatus Josephus honestus adolescens post def[unctum] Nicolau[m] Hanuš rusticu[m] cum honesta virgine Catharina filia Wenceslai Vejnar casarii in Dolo-Štěpanic. Testes: Josephus Tomíček casarius ite[m] Susanna uxor Tobia Henrich inquilini et Catharina filia Joannis Kadavý, omnes Dolo-Štěpanicensis. Quod autem nullum inter hos sponsos intercedat canocicu impedimentu testebant: Nicolaus Mikolášek inqulinius, testes alter Josephus Štoček casarius, ambo Dolo-Štěpanicio.69 (M O1, 42a) Od roku 1755 se zápisy postupně rozšiřovaly, až každý zabíral jednu celou stranu knihy a obsahoval informace o ohláškách. Ty však byly vždy v latině, proto nebudou dále předmětem našeho zájmu. Příslušná část knihy končila červencem 1776 (tedy o deset let později než oddíl křtů). Na závěrečných stránkách byly v podobě tabulek doplněny údaje za posledních šest let.
69 Překlad: „10. Lhota, spojeni Josef poctivý mladík po zemřelém Mikoláši Hanuši sedlákovi s poctivou pannou Kateřinou dcerou Václava Vejnara chalupníka v Dolních Štěpanicích. Svědkové: Josef Tomíček chalupník a rovněž Zuzana manželka Tobiáše Henricha podruha a Kateřina dcera Jana Kadavého, všichni dolnoštěpaničtí. Jelikož žádná kanonická překážka mezi tyto snoubence nevstoupila, dosvědčili Mikoláš Mikolášek podruh, další svědek Josef Štoček chalupník, oba dolnoštěpaničtí.“
38
Ukázka 7: Zápis z matriky oddavek farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776, 169a
Následující matrika (nadále označovaná jako M O2) plynule navazovala ve stejné podobě ve vlastní knize pro léta 1776–1835 (rozměr 22 x 35 cm, 195 listů). Tak jako u křtů i zde se rokem 1784 prosadila úspornější varianta zápisu v češtině, obsahující rovněž původní bydliště snoubenců s čísly domů, jejich věk i náboženské vyznání. Rovněž se uplatnila dělba zápisů podle oblasti, jako tomu bylo u křtů. Rozhodující většinou bylo bydliště nevěsty (podle obyčeje konat oddavky v nevěstině domovině).
39
Ukázka 8: Zápis z matriky oddavek farnosti Horní Štěpanice z let 1776–1835
Transkripce ukázky č. 8: 1784 / Června / 9ho / N[ume]ro domu 5 z Víchovské Lhoty, ona 19 / Ženich / Josef Višňák / Náboženství protestantského / Léta věku 22 / Nevěsta / Kateřina Mikeškova Jiříka sedláka katol[íka] z Dolních Štěp[anic] / Náboženství katolického / Léta věku 22 / Svědkové Stephan Schimko, Jozif Řehořek sedlák z Dolení Branný, evangelíci. Odával p[áter] V[áclav] Červený kaplan (M O2, 26a) Tato kniha byla dovedena do roku 1835 a opatřena byla abecedním indexem, kam se oddávané páry zařazovaly podle jména ženicha. Obsahovala také zprávy o proběhnutí vizitace (viz výše).
4.3.
Matriky zemřelých
Starší ze dvou matrik zemřelých (nadále označovaná jako M Z1) se výše popsanému rámci vymykala, zvláště proto, že byla vedena teprve od roku 1722. Na stránkách sice nechyběly po bocích úzké svislé sloupce, avšak prostor mezi nimi byl rozdělen na polovinu. Zápisy při vnějším okraji listu tak měly dataci po levé straně, zápisy při hřbetu po pravé straně. Byly mnohem stručnější, patrně proto, že byly dopisovány zpětně – rukopis odpovídá faráři Josefu Ignáci Hankemu, který do úřadu nastoupil v roce 1733 –, snad opisem z jiného zdroje, např. poznámek
40
předchozího faráře, čímž by se dalo vysvětlit menší množství informací a úspornost. Kniha byla zvolena podobného rozměru jako ostatní matriky (21,5 x 32,5 cm), ale obsahovala méně listů (131).
Ukázka 9: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1722–1771
Transkripce ukázky č. 9: Léta 1722 Januarius vacat70
Junius vacat
Februarius
Julius
8. února umřelo dítě Petrovi Hamerskýmu.
Umřela Maria manželka Václava Pochopa 3. července.
(M Z1, 1a) Popsaný způsob zápisu byl v roce 1733 opuštěn – tehdy se již jednalo o soudobé zápisy Hankeho. Z důvodu rozšíření uváděných informací se přistoupilo k jednomu širokému sloupci a dvěma úzkým po bocích, ve shodě s matrikou křtů a oddavek. Kromě jména zesnulého se uváděl jeho věk71 a datum pohřbu. V následujícím roce přibyla hodina úmrtí. Na rozdíl od předchozích zde byla zdůrazněna osoba zapisujícího, a to faráře Hankeho.
Ukázka 10: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1722–1771 Transkripce ukázky č. 10: Léta 1733ho Aprilis 70 71
Překlad: „Leden je prázdný/volný“ – myšleno „nikdo nezemřel“. Ačkoli se uváděl poměrně podrobně (týdny, dny, hodiny), ne vždy byl zcela přesný.
41
30. dubna umřel Jiřík Urbanec chalupník na Benecku, věku svého maje 65 let, všemi svátostmi umírajících byl zaopatřen. Jehož tělo na hřbitově u Nejsvětější Trojice jest pohřbeno 2. dne máje před polednem skrze mne, Jozefa Ignáce Hanke faráře štěp[anického]. (M Z1, 8a) 5. ledna okolo hodiny 10té noční umřela Dorota pozůstalá vdova po neboštíkovi Tobiášovi Hoffmanovi chalupníkovi z Benecka, věku svého maje 65 let. Zaopatřena 3mi svátostmi umírajícících byla před 5ti neděli před svou smrtí, chalupník mne k ní nepovolal, pohřbena 7. dito72 skrze téhož před polednem na hřbitově Nejsvětější Trojice. (M Z1, 10a) Rokem 1743 začaly být zápisy vedeny v latině v podobě jednodušších vět, neobjevoval se již čas úmrtí ani datum pohřbu. Die 5. Mrklovis sepustus infans Joannes Georgii Vyšanský, anni unius, habd[oma] 5.73 (M Z1, 32a) Částečný návrat k předchozímu způsobu přinesl rok 1755, kdy byla na dobu devíti let obnovena čeština. Latina se pak udržela ještě na počátku druhé knihy. 12. Z dolo-Štěpanic. Dítě Anna vlastní dcera Jiřího Pochopa rychtáře, věku svého jeden rok, v Pánu zesnulo a na místě posvátném při zádušním chrámě Páně farním Nejs[větější] Trojice Boží křesťanský v přítomnosti mé 13. dito pohřbeno jest. (M Z1, 57a) Mladší matrika zemřelých pro léta 1771–1829 (rozměr 28 x 39,5 cm, 82 listů, nadále označovaná jako M Z2) byla zahájena novou komplexnější tabulkou s datem, jménem kněze, který měl na starost zaopatření před smrtí (lat. providens) a pohřeb (lat. sepeliens), se jménem zemřelého, jeho vyznáním, místem pohřbu a původním bydlištěm s číslem domu a věkem.
Ukázka 11: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1771–1829, folio 1a 72
Výraz dito vycházel z latiny a znamenal „dříve řečený“, používal se pro zjednodušení zápisu na místo neustálého opakování názvu příslušného měsíce – ten byl vždy uveden pouze při prvním výskytu na téže straně listu. 73 Překlad: „Dne 5. Mrklov, pohřbeno dítě Jan Jiřího Vyšanského, jeden rok, pět týdnů.“
42
Od roku 1784 byly vedeny zápisy zvlášť pro každou obec, podobně jako u matrik křtů a oddavek. První léta se udržovala latina. Od května do července 1784 ji vystřídala němčina. Tento krátký úsek je jediný tohoto typu v rámci všech zkoumaných matrik – v žádné jiné se s německými matričními zápisy nesetkáme. Velmi záhy ji opět nahradila čeština. Uváděné informace byly doplněny o příčinu úmrtí, hlášenou pozůstalými. Od roku 1788 obsahovala matrika i údaj o tom, která konkrétní osoba podala zprávu o souvislostech úmrtí. Nejčastěji se jednalo o rodinné příslušníky (otce v případě nezletilé osoby, manžela u dospělé ženy, syna, zetě či méně často sourozence u staršího člověka), výjimečně o osoby cizí, např. hospodáře, u nějž zemřelý pracoval. Zápisy byly občas přerušeny zprávou o vizitaci (viz výše). Matrika byla ukončena rokem 1829 a nebyla doplněna abecedním indexem.
Ukázka 12: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1771–1829 Transkripce ukázky č. 12: 1794 / Februarius / 13 pochoval Frant[išek] Pačesný / N[ume]ro domu 33 / Jméno zemřelého Václav Graf chalup[ník] / Náboženství katol[ického] / Pohlaví Chalup[ník]74 / Věk 68 / Nemoc a spůsob smrti / Na souchotiny, udal syn Jozef.(M Z2, 74b)
4.4.
Písaři
Matriky 18. stol. byly psány devíti různými písaři, kterými byli faráři příslušné farnosti. Výjimkou byl pouze první písař, nejspíše Jakub Glaser, farář z Horní Branné (od níž se hornoštěpanická
74
Zde se jedná o chybu, písař měl na mysli substantivum „chlapec“.
43
farnost osamostatnila), který je uváděn na úvodní straně jako zakladatel matriky.75 Jako druhý následoval od roku 1720 do roku 1733 Josef Hynek Rulle, první samostatný farář nově osamostatněné farnosti. V následujících deseti letech zastával funkci Josef Ignác Hanke, po své smrti nahrazený rodákem z Dobrušky, Petrem Ignácem Adalbertem Paulem, absolventem filozofie a teologie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Zápisy vedl pouze v latině. Češtinu na krátko obnovil mezi léty 1752 a 1753 Ondřej František Antonín Kirchner z Neukirchenu.76 Po roce byl farář, nejspíše z důvodu úmrtí, nahrazen Michalem Ferdinandem Mauritiem z Hradce Králové. V jeho matričních záznamech se objevuje jak latina, tak čeština. Latinu upřednostňoval Jan František Pohl z Trutnova, který zastával funkci faráře v letech 1764 a 1770. Předposledním farářem 18. stol. se stal Ignác František Xaver Pačesný. Užíval jak latinu, tak češtinu. Jako poslední nastoupil v roce 1799 Josef Radimský, působící předchozí dva roky jako štěpanický administrátor, a z této funkce také zapisoval do matriky. Za něj se zápisy přidržely češtiny. V potaz nebyli bráni písaři spíše náhodní nebo „překlenovací“, jimž mohlo být připsáno autorství jen několika zápisů, jako např. Josefu Chvalkovskému 6 zápisů v roce 1770.77 Střídání latiny a češtiny v matrikách patrně záviselo na preferencích konkrétního písaře. Pro 1. pol. 18. stol. nemáme doložena žádná konkrétní nařízení místní úrovně o jazyce, v němž by měly být matriky vedeny. První takové bylo s celozemskou působností vydáno v roce 1760 pražskou konsistoří, ale ani jinde se příliš nedodržovalo. Ryze latinsky psali dva faráři z devíti (Petr Ignác Adalbert Paul, Jan František Pohl). Oba jazyky pak použili pouze Michal Ferdinand Mauritius a František Pačesný, přičemž oba započali latinou a poté přešli k češtině. Do způsobu zapisování mohl také zasahovat majitel panství, o tom však nemáme doklady.
75
Kvůli nedostatku farářů v této době patrně ještě nebyl dosazen vlastní farář pro hornoštěpanickou farnost. Oním Neukirchenem mohla být myšlena obec Nový Kostel na Chebsku (dnes Karlovarský kraj). 77 HANUŠ 1966, s. 36–44. Využity byly rovněž údaje získané z matrik. 76
44
5. JAZYK MATRIK 5.1.
Grafická stránka
Raný novověk přinesl nejen rozšiřování gramotnosti mezi širší vrstvy obyvatelstva, ale rovněž zvýšení poptávky po textech pro každodenní potřebu, přinášející s sebou nutnost rychlejších a jednodušších zápisů. Základním typem písma se tak stala kurzíva, která umožňovala časově úspornější psaní spojováním jednotlivých písmen. V souvislosti s tím se do textů otiskovaly osobité rysy pisatelů mnohem více než dříve. Je to pochopitelné, protože dokud byla gramotnost výsadou mnichů, sloužilo psaní k zaznamenávání textů s cílem uchování paměti. Jejich tvůrci měli dostatek času na přesné vykreslování jednotlivých znaků podle daných vzorů. Písařem raného novověku byl na úrovni administrativní nejčastěji úředník, který potřeboval zapisovat větší množství různorodé agendy pro aktuální účely. Důraz byl proto kladen na praktičnost a ekonomičnost, nikoli na estetičnost a trvalost, což se odráželo na podobě užívaného písma.78 V období 18. stol. se setkáváme s novogotickým písmem, které navazovalo na středověké gotické. Ačkoli bývá nesprávně označováno jako německé, používalo se v různých národních modifikacích, v té německé se pouze udrželo nejdéle. O písmu českých zemí mluvíme jako o českém novogotickém. Vycházelo jak z domácí pozdně středověké polokurzívy, tak z novogotického písma německého. Pro české novogotické písmo byly původně typické okrouhlé tvary a ještě v 16. stol. bylo od německého lehce rozeznatelné. Současně se však na našem území užívalo i německé písmo, a to zvláště v německých textech (někdy však i v českých). Postupně se skrze přejímání dalších a dalších prvků obě verze natolik sblížily, až u nás došlo na konci 18. stol. k jejich splynutí.79 V rámci českého novogotického písma se rozlišují tři základní typy: kreslené, polokurzívní a kurzívní. Kreslené bylo typické pro nadpisy, skládalo se z několika tahů a doplňovalo se ozdobnými prvky, znesnadňujícími mnohdy možnost jasného rozpoznání písmen. Polokurzívní přinášelo náznaky spojování písmen a v průběhu 16. stol. se z něj vyvinulo kurzívní, které bylo plynulejší a umožňovalo rychlejší psaní, zároveň však bylo méně úhledné.80 Kurent byl základním druhem německého novogotického písma, formovaným a ustáleným příručkami již v 16. stol. Od českého novogotického písma se odlišoval ostrými úhly. Do českých zemí se dostával spolu s cizími úředníky nebo studenty a také vlivem německých učebnic psaní
78
KAŠPAR 1993, s. 101. HLAVÁČEK – KAŠPAR – NOVÝ 2002, s. 90–91. 80 Tamtéž, s. 92–95. 79
45
(zvláště proto, že chyběly jejich české protějšky). Na konci 18. stol. se již žáci ve školách učili pouze německé písmo, především kurent, a humanistickou polokurzívu.81 Pro psaní latinských textů se uplatňovalo humanistické písmo, které pocházelo z Itálie a do českých zemí se rozšířilo zhruba v pol. 14. stol. Také u něj se rozlišují tři typy: okrouhlé, polokurzívní a kurzívní. Okrouhlé se používalo spíše v tisku. Základní byla ovšem jeho zjednodušená podoba, polokurzíva. Při zběžnějším psaní pak vznikala méně ustálená kurzíva, blížící se často novogotické kurzívě. Od konce 18. stol. se obrozenci snažili čelit pronikání německého kurentu do českých textů zavedením jednotného písma, přičemž navrhovali humanistickou kurzívu doplněnou o zcela nová písmena či prvky z azbuky. Humanistické písmo však do novogotického pronikalo samovolně, zpočátku prostřednictvím latinských slov, u nichž se dodržovalo odlišování od okolního českého textu zvolením jiného typu písma. Někteří vlastenci pak tyto tendence vědomě podporovali, ale pro vítězství humanistického písma v pol. 19. stol. byl zásadní knihtisk a rovněž zavádění tohoto písma do školní výuky.82 Ve sledovaných matrikách bylo dodržováno rozlišování písma pro české a latinské texty, přičemž české byly psány novogotickým písmem, latinské humanistickým. Pro nadpisy se používalo kreslené a okrouhlé, opět v závislosti na jazyce zápisu, jak je patrné na následujícím obrázku, kde je latinský nadpis „matrika“ humanistickými majuskulemi a následuje novogotické kreslené písmo.
Ukázka 13: Výsek z úvodního listu matriky křtů farnosti Horní Štěpanice z let 1700–177683
Na další ukázce je patrné odlišování latinských slov na prostředním řádku pomocí humanistického písma v jinak novogoticky psaném českém textu. 81
HLAVÁČEK – KAŠPAR – NOVÝ 2002, s. 78, 91, 97. Tamtéž, s. 98–101. 83 M N1, 0. (Pozn.: U starší matriky označujeme titulní list nulou, protože číslování začíná až od následujícího listu.) 82
46
Ukázka 14: Odlišování českých a latinských slov typem písma v matrice oddavek z let 1700–177684
V závislosti na zvyklostech jednotlivých písařů nacházíme v matrikách polokurzívu (jednotlivá písmena nebývají zpravidla důsledně spojována) i kurzívu.
Ukázka 15: Polokurzívní české novogotické písmo v podání Josefa Hynka Rulleho (1722)85
Ukázka 16: Kurzívní české novogotické písmo v podání Josefa Ignáce Hankeho (1736)86
Ukázka 17: Polokurzívní humanistické písmo v podání Jana Františka Pohla (1765)87
84
M O1, 11a. M N1, 80a. 86 M N1, 132a. 87 M N1, 313a. 85
47
5.1.1. Distribuce grafémů Na úvod je třeba si uvědomit, že pravopisný úzus rukopisných textů se lišil od tiskařského. Způsobeno to bylo tím, že rukopisný úzus nebylo možné použít zároveň jako tiskařský, protože byl rozkolísaný a odrážel i teritoriálně omezené jazykové změny. Zatímco tisky byly určeny širší veřejnosti, rukopisné texty většinou jen úzkému okruhu nebo i pisateli samotnému.88 Následující tabulka ukazuje, jakými grafémy byly označovány hlásky, u nichž obecně vládla největší různorodost. Způsob zápisu se u jednotlivých písařů lišil spíše v detailech, základ byl u všech stejný. Rozdíly panovaly zvláště ve výběru mezi spřežkou a diakritickým znaménkem, a to nejen při vzájemném porovnání mezi písaři, ale i při komparaci stylu jednotlivců. Hláska
Grafém
Příklad
s
ſ
Pſotnik (M Z2, 211b)
s
Syn (M O1, 23a)
ß
Koßa (M O1, 23a)
ſs
podpiſsu (M Z1, list vložený mezi 90b a 91a)
z
Zaumráku (M Z1, 11b)
ſſ
Mikolaſſ (M O1, 23a)
sſ
Sſtoczka (M O1, 32a)
ſs
Wiſsniak (M O1, 132b)
sch
Hanusch (M O1, 132a)
z
Rozina (M N1, 46a)
s
Susanka (M N1, 35a)
ž
ž
Manželka (M O1, 30a)
c
cz
otcze (M N1, 28a)
c
noc (M Z1, 21a)
tz
Urbanetz (M Z1, 1b)
cž
Cživrnýho (M Z2, 190b)
cz
Cziverný (M Z1, 21a)
čz
Kregčzyho (M O1, 5a)
č
Synáček (M Z1, 1a)
c
Jehlicky (M Z1, 21a)
tž
Patžesny (M Z2, 59b)
š
z
č
88
ČERNÁ 2010, s. 224–234.
48
ř
rž
tesarže (M Z2, 189b)
ř
Kmotři (M N2, 133a)
rz
zdrzowala (M O1, 30a)
ie
Pokržtiena (M N1, 41a)
ė
Vegmėník (M Z2, 191a)
ě
Ditě (M Z1, 1a)
ň
ni
Wyſſniakovy (M Z2, 173b)
v
w
Wáclaw (M O1, 30a)
v
Veronika (M Z2, 81a)
g
Gmeno (M N2, 133a)
j
Jozef (M N1, 41a)
y
Neysvětegſſy (M Z1, 21a)
i
nedbaloſti (M Z1, 15a)
y
Nemocy (M Z1, 12b)
j
bljžency (M N1, 126a)
ou
au
Dcerau (M O1, 23a)
k
k
Kantora (M Z1, 21a)
c
Caplan (M N2, 133b)
ě
j
i/í, y/ý
Tabulka 2: Distribuce nejproměnlivějších grafémů
Poměrně jednotně se zapisovaly hlásky s a š. Uprostřed slova nebo na konci se užívalo dlouhé ſ nebo ſſ (Koſtelu, M N1, 0; Lukſſe, M Z1, 8a; towaryſſ, M N2, 409b), výjimkou bylo s na konci slova, nahrazované někdy ostrým ß po vzoru němčiny (čas, M Z1, 8a; Koß, M N1, 120a). Na počátku slova bývalo v případě majuskule S, u minuskule ſ (Synaček, M Z1; ſwého, M Z1, 8a). U majuskule pro hlásku š se kombinovaly oba grafémy: Sſ (Sſtěpanickýho, M N1, 120a). Řidčeji se uprostřed slova mohlo objevit německé ostré ß (Koßovi, M Z1, 8a). Méně obvyklé bylo seskupení konsonantů sch, opět podle němčiny, k němuž většinou docházelo u českých antroponym v latinském textu. V cizích slovech se mohl grafém zdvojovat (Komiſsy, M Z2, 91b). Tento jev se občas přenesl i do slov českých (Neyſswětegſſy, M Z1, 46a). V případě předložky se užívalo velké S. Jedinou hláskou, která byla zaznamenána pouze s diakritickým znaménkem a nikoli spřežkou, bylo ž. Rovněž zápis z byl pravidelný, s výjimkou jeho řídkého nahrazování s, nejspíše pod vlivem němčiny (viz příklad v tabulce).
49
Hláska ř se vyjadřovala častěji spřežkou než diakritickým znaménkem, přičemž však v rámci spřežky bylo znaménko užito (rž) – ačkoli se převážně psalo přímo nad z, někdy se posouvalo mezi obě písmena, nejspíše vlivem zběžnějšího psaní. Nejvíce možných způsobů provázelo hlásky c a zvláště č. Zde se již v rámci spřežky diakritické znaménko nad z posouvalo tak, že v některých případech bylo vlivem zběžného psaní umístěno spíše nad její první částí, a tudíž jej přepisujeme jako čz, nikoli cž. Z němčiny vycházely zápisy tz a tž. U krátkého ě závisela distribuce grafému ě, ie nebo výjimečně ė na konkrétním písaři. Každý z nich pak vybraný způsob dodržoval ve většině svých zápisů. Hláska v byla typicky zastupována grafémem w, někdy se ale objevila jako jednoduché v (obvykle např. u jména Veronika). Dalším jevem, o němž se zmíníme, je jotace. Písaři využívali grafémů ie tam, kde nyní používáme ě: negsvietiegſſy (M N1, 0); Pokržtien (M N1, 78a); wieku (M Z1, 55a); dievecžkau (M O1, 4a). Tento způsob upřednostňovala většina farářů, s výjimkou posledních dvou (Pačesný a Radimský), u nichž se vyskytoval pouze grafém ė: Newėſta (M O2, 26a); Alžbėta (M Z2, 81a). Odlišoval se rovněž Josef Ignác Hanke, který zapisoval jako jediný ě: ditě (M Z1, 1a); Alžběta (M Z1, 7a). Hláska j byla v textu zastupována třemi grafémy (g, j, y). Pravidelná byla distribuce grafému před samohláskami – pokud předcházel zadním a středním, používalo se j, u předních pak g. Na konci slova se nejčastěji objevovalo y, před souhláskou y či g. Anna Justyna wlaſtny dcera Ondřege Meiwaldta z Roketnice (M N1, 127b) Marige Honczowa (M N1, 26b) Umřel Jozeff wlástny Synaček Janá Hoffmana. Starý: 6 let. (M Z1, 7b) Rozina Manzelka Giržika Hanuſſe (M N1, 78a)
Jan Rychlowſskey (M N1, 1a) (…) na Hřbitowě Neyſswětegſſy Trogice (M Z1, 46a) Negswietiegſſy Trogicze Božy (M N1, 0) Přigimanj (M Z1, 11a) Užití grafému y nebo i (v případě dlouhého vokálu zastupovaného grafémem j, ten však byl někdy použit též na místo krátkého) se lišilo u jednotlivců, budeme se jim proto věnovat podrobněji. Zhodnotíme vždy pouze ty jevy, které nezůstaly osamocené a je možnost porovnat je napříč celým sledovaným obdobím. Distribuce byla značně různorodá, jak bude ještě patrné níže, společným jevem bylo dodržování i/j po hláskách ň a ť či většinové užívání y po sykavkách. Autoři zápisů se mezi sebou lišili i způsoby uvádění obvyklých antroponym (Marie, Daniel atd.).
50
U prvního v pořadí vycházíme kvůli nedostatku jiných slov majoritně z antroponym, která neměla v mnoha případech ustálenou podobu. Projevovalo se to na užívání dvojích podob zápisu: Marye (M N1, 1a) / Maria (M N1, 10a); Danyhel (M N1, 1a) / Danihel (M N1, 55a); Mikolaſſ (M N1, 1a) / Mykolaſſowy (M O1, 8a). Po sykavkách se nejčastěji užívalo y: Sſtiepanicych (M N1, 0); Kregčzyho (M O1, 5a); We wſy (M N1, 0); Symana (M N1, 15b); Sſymka (M N1, 6a); Božy (M N1, 0); ale objevovalo se také i: Rolcžikowa (M N1, 61b), z Kniežicz (M N1, 15b). Pro z nebylo nalezeno dostatečné množství příkladů, v nalezených se střídalo i a y: Rozina (M N1, 10b), Zymanowa (M N1, 10b). Pravidelnější bylo měkké i po ř nebo tam, kde naznačovalo měkkost předchozího konsonantu: Kateržina (M N1, 54a); Giržika (M O1, 1a); Stržižka (M N1, 28a); Wapenikowa (M N1, 61a). S ypsilonem bylo bez výjimky zapisováno substantivum syn. Kolísání se projevovalo po r či l a v koncovkách lokálu singuláru: Rychlowſkey (M N1, 1a) / Richlauſkyho (M N1, 67a); Kryſtan (M N1, 11a) / Kriſtana (M N1, 10a); Hawlicžek (M N1, 10a); Klimenta (M N1, 36a); Elyaſſ (M O1, 1a); Lydmila (M N1, 28a); Mikolaſſowi Waliſſkowi (M O1, 1a) / giržikowy wegrichowy (M N1, 17a). Josef Hynek Rulle byl o něco důslednější. Po sykavkách užíval i: Kodcžiho (M N1, 96b); Rolcžik (M N1, 98b); w Gilemniczi (M N1, 97b); Terezige (M N1, 89a); Sſimek (M N1, 112b); s výjimkou s: Symanowy (M N1, 72b); Rosyna (M N1, 74b). Stejně tak po r, ř či l následovalo měkké i: Richlowſkiho (M N1, 99a); Kriſtana (M N1, 105a); Walteržicz (M N1, 90a); Kateržinau (M O1, 20a); Lidmilla (M N1, 79b); Gehlicžky (M N1, 96a); Pawlicžek (M O1, 20a). Grafém i naznačoval změkčení předchozího konsonantu: Ponikliho (M N1, 96a); waniczka (M N1, 104b); Poctiwy (M O1, 24a). Objevily se ovšem i výjimky, např. Giržyk (M N1, 78a); Martyna (akuz. M N1, 78b). V koncovkách lokálu singuláru bývalo častěji y: Petrowy Zalſkym (M O1, 19a), Janowy Hendrichowy (M O1, 19b), Janowi Pawliczkovy (M O1, 19b); plszilo také pro singulár adjektiv a příjmí s adjektivním tvrdým skloňováním: Hamerſkyho (M N1, 80a), Nowotny (M N1, 89a), Bilyho (M N1, 80a), Wlaſtny (M O1, 24), pozuſtaly (M O1, 24a); méně pak pozuſtali (M O1, 25a), wlaſtni (M O1, 25a), Kadawiho (M N1, 89a). V záznamech faráře Hankeho nacházíme více apelativ. Za sykavky byl kladen ypsilon: Měſyce (M Z1, 11a); Neyſwětegſſy (M Z1, 8a); wſſychni (M N1, 119a); mezy (M Z1, 11a), Nemocy (M Z1, 12b); domacy (M Z1, 12b); kromě ž a č: należite (M Z1, 29b), Bożjho (M Z1, 11a), Cziwernýho (M Z1, 9a). Tvrdé y se objevovalo také po r: Rychtare (M N1, 121a). Měkké i/í (či j) se užívalo po ř, l a konsonantech, u nichž se naznačovala měkkost: přigatem (M Z1, 10b), Přigimanj (M Z1, 11a), toliko (M Z1, 12b), bljžency (M N1, 126a), Mljnaři (M O1, 28a), po Polednj (M Z1, 10b), Pomazanj (M Z1, 13b), Weliko-nocnj (M Z1, 16a), před Smrti (M Z1, 11a), nedbaloſti (M Z1, 15a); ale Spowědy (M Z1, 11a). Za obojetné pokládal písař b a m: hřbitowe (M Z1, 8a); Biskupa (M O1, 28b); Nebýla (M Z1, 11a); bývalým (M O1, 28a); Veymynkau (M Z1, 11a); Smýſlů (M Z1, 13b); pominul (M Z1, 16a).
51
Koncovky lokálu singuláru a instrumentálu plurálu mívaly i: Koßovi (M Z1, 8a); Wſſemi Swatoſtmi (M Z1, 8a). Tvrdé adjektivní skloňování bylo pravidelně s y: Králo-hradeckýho (O1, 28b); nowy (M Z1, 12b); mladýho (M N1, 121a). U měkké deklinace se Hanke přidržoval zvyku psaní y po sykavce (starſſy, M N1, 121a), či naznačení měkkosti konsonantu (proſtřednjho, M N1, 123b). Pro porovnání uvádíme také podoby některých antroponym: Marya (M Z1, 8a); Terezya (M N1, 138b); Martina (akuz., M Z1, 8a); Cziwernýho (M Z1, 9a); Klimenty (M Z1, 8b) / Klymenta (M Z1, 16a); Richlowſky (M Z1, 9a). U Ondřeje Kirchnera je nutné opřít se opět více o propria. Častěji užíval měkké i, a to po sykavkách89, r, l i v: Cžiwrnyho (M N1, 208b); Cihlarže (M N1, 209b); Tobiaſſi (M N1, 207a); Richlowſky (M N1, 209a); Richtař (M N1, 210b); z Richlowa (M N1, 209a); Gehlicžka (M N1, 212a); Wiſſanſky (M N1, 208b). U antroponym se s výjimkou Marie objevuje i: Girži (M N1, 210a); Mikulaſſ (M N1, 210a); Weronika (M N1, 209b); Rozina (M N1, 210a); Terezie (M N1, 210b); Marye (M N1, 209b). Michal Ferdinand Mauritius u antroponym upřednostňoval y: Maryge (M N1, 224), Gyržyho (M N1, 224a), Veronyka (M N1, 226a), Kateržyny (M N1, 230a), Rozyna (M N1, 230a), Terezye (M N1, 237a), Sekundyna (M Z1, 72b), Monyka (M Z1, 88a), Mychal M (N1, 224a), Mykolaſſka (M N1, 239a); ale Danihel (M N1, 230b). Ypsilon užíval rovněž po r, ř a sykavkách: Rychtarž (M N1, 249a), ſtaržy (M Z1, 57a), Przytomnoſti (M Z1, 57a), držyczy (M N1, 225a), Božy (M N1, 226a), domaczyho (M N1, 2227a), Czywrniho (M Z1, 67b), Mieſycze Praſyncze (M Z1, 90a), zdegſſym (M N1, 228b); a dokonce i po j (grafém g): Zagycžka (M N1, 250a), Trogycze (M Z1, 59a). Měkké i kladl tam, kde bylo třeba naznačit změkčení předchozího konsonantu: Chalupnika (M N1, 237a); Rodicžuw (M N1, 256a); Swatoſti (M Z1, 55a); pul tržetiho (M Z1, 73a). Koncovka -ovi lokálu singuláru se zakončovala y: Janowy (M N1, 224a); Neboſſtikowy (M N1, 230a). Kolísání se projevovalo po l a m: Myſtie (M Z1, 57a) / miſtie (M Z1, 61a); Klymenta (M N1, 249a) / Klimenty (M Z1, 66a). František Pačesný, předposlední farář sledovaného období, dodržoval y po sykavkách, r, ř a l: Mėſyce (M Z2, 61a); nemuſy (M Z2, 65b); Sſymka (M Z2, 191a); mezy (M N2, 65b); Na Zymu (M N2, 210b); w Sſtėpanicych (M Z2, 163b); Kmotřy (M N2, 140a); Přyčyny (M O2, 30b); z Rychlowa (M N2, 133a); Conſſkrypce (M Z2, 65b); Kolyku (M Z2, 64b); Lydi (M Z2, 162b). Jako pouze tvrdé jsou chápány také konsonanty b, p a v: Bylkog (M N2, 140a); pychani (M Z2, 62a); Neſſtowycze (M Z2, 61a); wyc (M Z2, 162b); newydėl (M Z2, 162b). Distribuce měkkého i byla omezena na okolí hlásek ť a ň: Chalupnik (M N2, 133a), Hlawnice (M Z2, 62b), Wegmėnik (M Z2, 86a), Souchotiny (M Z2, 62a), Spuchlotinu (M Z2, 78a). Tvrdé y převládalo rovněž u antroponym: Lydmylla (N2, 133a), 89
Z důvodu malého množství materiálu v češtině nebylo možno doložit na všech sykavkách.
52
Dawyd (M N2, 133a), Mykolaſſ (M N2, 133a), Mychala (M Z2, 78a), Monyka (M Z2, 62a), Weronyka (M N2, 133b), Gyryk (M N2, 133b); ale zároveň: Maria (M N2, 133b), Monika (M N2, 140a), Martina (akuz., M Z2, 65a). Josef Radimský dodržoval stejně jako jeho předchůdci psaní měkkého i u hlásek ň a ť: Pſotnika (M Z2, 80a); Hlawnice (M Z2, 81a); Souchotiny (M Z2, 80b). Antroponyma zapisoval pravidelněji s i: Kateržina (M Z2, 80a); Marie (M Z2, 80b); Veronika (M Z2, 81a); Terezie (M Z2, 82a); Monika (M Z2, 175a). Výjimkou byla jména, u nichž způsob zápisu kolísal: Giržiho (M Z2, 82b) / Gyržiho (M Z2, 175b); Lydmila (M Z2, 82a) / Lidmyla (M Z2, 83a) / Lydmyla (M Z2, 175a). Proměnlivá byla též distribuce grafému po l, r a v: Kolika (M Z2, 83a); Klymentowy (M Z2, 118b); Rychlow (M Z2, 148a); Rychlowſkyho (M Z2, 148b); Kriſtofa (M Z2, 82b); Neſſtowycze (M Z2, 81a); Witacžka (M Z2, 82a). Sykavky byly většinou následovány ypsilonem: Cžywrny (M Z2, 194b), Sſymek (M Z2, 194b), Kregcžy (M O2, 73a), Podrazyla (M N2, 387b); ale Palcžiwoſt (M Z2, 82a). Tvrdé y se objevovalo u koncovky lokálu singuláru či po p: Waclawowy Petrakowy chalupnikowy (M Z2, 84b); Pychanj (M Z2, 80b). Při porovnání s dobovými gramatikami docházíme k tomu, že ne vždy se štěpaničtí faráři shodovali s uváděnými zvyklostmi. U zápisů grafému s, š / ſ, ſſ byla vlivem němčiny zaznamenána větší rozmanitost, než jakou uvádí František Jan Tomsa90. Grafémy ſ a ſſ se užívaly shodně uprostřed slova, ovšem také na konci slova, zatímco podle Tomsy na začátku. Úzus písaři následovali použitím s v předložce a kombinací sſ v cizích slovech, ovšem někdy ji přenášeli i do slov českých. U hlásek c, č, ř doporučoval Tomsa spíše psaní bez spřežky a u č, ř s diakritickým znaménkem, v matrikách se upřednostňoval starší spřežkový zápis. Dále bylo podle Tomsy třeba graficky odlišovat hlásky ď, ť, ň od hlásek d, t, n. Pokud však za nimi následovaly přední vokály ě a i, nebylo to třeba. V matrikách se setkáváme s odpovídajícími podobami, např. nia, zastupující vyslovované [ňa] (např. u příjmí Višňák). Pokud však ě nebylo graficky odlišeno od e, musela být rozdílná výslovnost konsonantu naznačena jinak: Stiepan (M N1, 73a). Distribuce grafémů pro hlásku j nebyla u Tomsy tak důkladně popsána, jak jsme mohli vidět na pravidlech vyplívajících z jejich použití v matrikách. Tomsa uváděl pouze doporučení psát j na začátku slova, zvláště pak u cizích slov či jmen, což bylo v matrikách víceméně dodržováno. Pro psaní grafému y/i rozdělil Tomsa hlásky do tří skupin, přičemž po c, h, ch, k, r, s a z se psalo y, po j, ř, š, ž naopak i. U poslední skupiny (d, n, t, b, f, l, m, p, v) se zápis řídil podle zvukové podoby. Tam, kde je rozeznání obtížnější, radil zapamatovat si konkrétní podoby. Jak bylo popsáno výše, u matrik se situace lišila v závislosti na konkrétním písaři. S Tomsou se však shodovali v psaní 90
TOMSA 1793.
53
grafému i (případně j) po konsonantech d, t tam, kde byla výslovnost ď, ť. V kontrastu byla většinou distribuce po sykavkách, za něž faráři kladli nejčastěji y, ať se jednalo o sykavky ostré, či tupé. Pokud však docházelo k výjimkám, bývalo tomu obvykle ve shodě s Tomsou u š, ž, č.
5.1.2. Kvantita Dobové tištěné texty se vyznačují nedůsledným užíváním kvantity a rovněž její rozkolísaností.91 Ve zkoumaných matrikách se kvantita vůbec nevyskytovala, s výjimkou deseti let působení faráře Hankeho (1733–1743). U jeho předchůdců a následovníků se sice setkáváme se znaménky nad některými vokály (např. dvě čárky či jedna nad y, čárka nebo háček nad u), nejedná se však o označení délky, ale o obvyklý způsob zápisu grafému. Hankeho úzus nebyl vždy zcela pravidelný, pokusíme se proto postihnout zvláště jeho hlavní rysy. Hanke zaznamenával kvantitu nad grafémy a, e, y a u. V jeho případě se nejednalo o způsob zápisu jako u předchůdců, protože se znaménka neobjevovala nad každým vokálem. Omezenější zůstala kvantita u hlásek e a u. Užívala se zvláště u zájmen ſwého (M Z1, 8a), ſwé (M Z1, 16b) a v koncovkách adjektiv: Ponikelſké (M O1, 30a); druhému (M N1, 126a). Někdy kolísala: téhož (M Z1, 13a) / tehož (M Z1, 15a)92. Nad u se používal kroužek tam, kde vznikla délka hláskovými změnami, konkrétně diftongizací ó > uo a následně monoftongizací uo > ů: půl (M Z1, 11a); Honzů (M Z1, 12b); Auguſtynianů (M Z1, 15a); Spůſob (M Z1, 20a). Méně často býval u adjektiva pozůſtalý (M O1, 30b), oproti obvyklejšímu pozuſtala (M Z1, 11a). Zvláště u substantiva půl a v koncovkách byl zapisován pravidelně. Kroužek se neobjevoval na začátku slova, kde nebyl náležitý: na Uſwjtě, M Z1, 9b; Unor93, M Z1, 45b. Na počátku slova obvykle kvantita ve výslovnosti kolísala.94 Projevilo se to i na matričních zápisech, v nichž nenacházíme provedení diftongizace ú > ou v této pozici a nadto je zde vokál vždy krátký. Frekventovanější byla kvantita u vokálu a. Hanke ji pravidelně používal u antroponym Ján (M O1, 32a), Wáclaw (M O1, 32a) či Mikoláſſ (M Z1, 12b). Obvyklá byla i u apelativ označujících zaměstnání nebo sociální zařazení (Rychtáře, M Z1, 8a; Truchláře, M Z1, 11a; Kowáře, M Z1, 12b; ale i Kowaře, M Z1, 11b; Sedlak, M Z1, 12a), časových údajů (Letá, M Z1, 8a; ráno, M Z1, 11a; Zaumráku, M Z1, 11b; Switánj, M Z1, 12b; Liſtopád, M Z1, 17a; Práſýnec, M Z1, 17a), zájmen i adjektiv v koncovce nebo základu slova (zádnau, M Z1, 11a; Mládſſy, Z 1, 12b; wláſtnj, Z1, 1a; ale 91
JANEČKOVÁ, 2009, s. 107. Zde je třeba upozornit na obvyklé úžení é > í, které případy dlouhého é omezovalo. 93 Substantivum „únor“ se většinou vykládá jako odvozené z ú- a nořit, viz REJZEK 2001, s. 691. V matrice se nikdy neobjevilo v podobě ounor, což nasvědčuje tomu, že zde byla hláska chápána jako krátká. V této pozici bylo kolísání kvantity obvyklé. Tomsa jej také uvádí pouze s krátkým vokálem. Viz TOMSA 1793, s. 8. 94 PLESKALOVÁ 2003, s. 46. 92
54
wlaſtnj, M Z1, 11a; pozuſtala, M Z1, 11a). Zaznamenána byla u verb, a to typicky u ženských tvarů participia l-ového: wýkonála (M Z1, 13b), ſkonála (M Z1, 13b), avšak rovněž v základu ženského a středního tvaru nt-ového a n-ového participia (máge, M Z1, 11b; dáno, M N1, 126a). Třídu ostatních substantiv s dlouhým vokálem nebylo možné kvůli velké různorodosti přesněji vymezit: Státku (M Z1, 11a); Swátoſtmi (M Z1, 13a) / Swatoſtmi (M Z1, 11a); Pomázanj (M Z1, 13b); Kázatele (M Z1, 28a); Pán (M N1, 132a). Ještě více přidával Hanke délku ke grafému y. Objevovala se v koncovkách adjektiv s tvrdým skloňováním: ſtarý (M Z1, 8a); poctiwýho (M Z1, 22a), Kdalcowſkýho (myšleno „tkalcovského“, M Z1, 22a), ſchopný (M Z1, 22a); malýho (M N1, 125a); Welebný (M N1, 132a), což se projevovalo i u příjmí z adjektiv: Kadawý (M Z1, 13a); Nowotný (M Z1, 28a); Richlowſký (M O1, 31a). Nalezeny byly též podoby bez délky: Starſſyho (M Z1, 11b); Richlowſky (M Z1, 16a); Nowotnyho (M O1, 28b); Nepomuczky (M N1, 117a). Kvantita se přenášela i k příjmím, která se neskloňovala podle adjektivní deklinace: Klýmentý (M N1, 117a); Zelinký (M Z1, 13a). Protože Hanke zapisoval ypsilon po sykavkách, mohla se délka objevit i u adjektiv s měkkým skloňováním či u substantiv zakončených sykavkou: Neyſwetegſſý (M Z1, 8a); Umiragicých (M Z1, 11b); Nocý (M Z1, 11a); Nemocý (M Z1, 16b); Diſpenſacý (M O1, 28b). Měkké skloňování bylo dodržováno tam, kde se před deklinační koncovkou nevyskytovala sykavka. Možnému zápisu kvantity zde bránil užívaný grafém j: 3tjm (M O1, 28b) vedle 4tým (M O1, 28b). Pravidelné byly zápisy substantiv Sýn (M Z1, 1a), Hodiný (M Z1, 11a); Podruhýně (M Z1, 12a) či tvarů slovesa být (nebýl, M Z1, 11a). Dlouhé ý užil Hanke u některých antroponym (Auguſtýn, Z1, 1a; Jgnacýa, M N1, 119a). U křestního jména Marie nebylo řešení vždy stejné: Marýa (M Z1, 13a) / Marya (M Z1, 13a). Pro Hankeho bylo také běžné, že genitiv singuláru ženských antroponym získával koncovku s délkou: Mateře Anný (M N1, 122a); Mateře Roziný (M N1, 122a); od Babý Kateřiný (M N1, 123b). Jiná byla situace u i, označovaného jak grafémem i, tak j (viz výše). Tomsa vykládá j jako i, které se prodlužuje dolů,95 čímž se v podstatě jedná o vyznačení kvantity. V souladu s tím v matričních zápisech na místo í nacházíme j (Panſtwj, M N1, 53b; Vzkržiſſenj, M Z1, vložený list mezi 90b a 91a; poctiwj (M O1, 5b), avšak grafém rovněž zastupoval krátký vokál (např. Krewnoſtj, M O1, 11a). Jak bylo vidět na uvedených případech, Hanke používal kvantitu poměrně nepravidelně a mnohdy nenáležitě. Výrazné je to zvláště u ý. Většina těchto zápisů mohla být ovlivněna grafikou, nikoli reálnou výslovností. V této době se totiž jak krátké, tak dlouhé y psalo s čárkou, která však nebyla skutečnou kvantitou, ale obvyklou součástí příslušného grafému. U ostatních písařů jsme tyto podoby nebrali v potaz, protože byly pravidelné, zatímco u Hankeho docházelo ke střídání y a ý. V některých případech to mohlo být způsobeno směšováním obou principů. 95
TOMSA 1793, s. 5.
55
5.1.3. Velká písmena Raně novověké gramatiky přikazovaly psát velké písmeno po tečce (Optát, Gzel a Philomates), u označování Boha a pojmenování svatých, substantiv vyjadřujících vysoké postavení (Biskup, Kardinál, Král, Kníže, Hejtman atd.) a geografických názvů či jmen obyvatelských.96 V gramatikách 17. stol. nacházíme požadavek na velké písmeno na začátku věty či textu, u vlastních jmen osob, míst a duchovních bytostí či u slov označujících něco významnějšího (viz Matěj Štejer a dále např. Jan Drachovský, Vavřinec Benedikt z Nudožer).97 Podle názoru Jiřího Konstance se majuskule užívaly příliš a měly by stát pouze na počátcích významově samostatnějších oddílů a u slov označujících osoby hodné zvláštní úcty či významné úřady.98 V 18. stol. se problematice věnoval Václav Jandit, který kromě začátku textu doporučoval velké písmeno po tečce, u vlastních jmen a ve shodě s Konstancem u úřadů či význačných osob. Dále pak uváděl možnost tisku po iniciále, což bylo v praxi hojně rozšířeno.99 Tomsa požadoval majuskuli na počátcích řeči, po interpunkčních znaménkách (tečka, vykřičník, otazník, dvojtečka) a u vlastních jmen osob, míst, krajin.100 Obvyklý byl i tisk majuskulí na počátku většiny substantiv (např. Melantrich), to však gramatici odsuzovali.101 Problematika majuskulí v rukopisných textech je poněkud složitější než u tištěných. Každý písař měl své vlastní zvyklosti a výsledek byl mnohdy ovlivněn aktuální situací, např. spěchem, nedostatkem informací apod. Některé zápisy v matrikách farnosti Horní Štěpanice nebyly dokončeny, jsou v nich patrná vynechaná místa pro pozdější doplnění nebo naopak byly škrtány a přepisovány, protože byly zařazeny na špatné místo, v menší míře se zdvojují. Rukopis se tak zvláště u velkých písmen stává mnohem individuálnější záležitostí. Rozdíly mezi některými minuskulemi a majuskulemi se u několika písařů stíraly, patrné to bylo zvláště u d. Nadto jsou matriky jako jazykový materiál velmi specifické. Obsahují velké množství proprií na úkor apelativ. Zvláště v tabulkových záznamech se jiný než antroponymický jazykový materiál značně redukoval. Od úmyslu přesněji postihnout situaci pomocí statistických metod po vzoru odborných studií jsme z těchto důvodů upustili, získané výsledky by byly nutně zkresleny většinovým zastoupením proprií.
96
OPTÁT – GZEL 1535, s. D4v–E1r.; FIDLEROVÁ – DITTMANN – VLADIMÍROVÁ 2010, s. 287. Také viz OPTÁT, Beneš – GZEL, Petr – PHILOMATHES, Václav. Grammatyka česká v dvojí stránce. Náměšť nad Oslavou, 1533. 97 ŠTAJER 1668, s. 99–100.; FIDLEROVÁ – DITTMANN – VLADIMÍROVÁ 2010, s. 288. 98 KONSTANC 1667, s. 278–280.; FIDLEROVÁ, DITTMANN, VLADIMÍROVÁ 2010, s. 287. 99 JANDIT 1705, s. 23, 26.; FIDLEROVÁ, DITTMANN, VLADIMÍROVÁ 2010, s. 288. 100 TOMSA 1793, s. 3–4. 101 FIDLEROVÁ – DITTMANN – VLADIMÍROVÁ 2010.
56
Materiál bude členěn v souladu s kategoriemi uveřejněnými ve studii A. Fidlerové, R. Dittmana a V. Vladimírové102 následovně (k těm podskupinám, které nebudou obsazeny, neuvádíme pro větší přehlednost příklady): Vlastní jména Jména osobní (Abel) Jména geograficko-politická a geograficko-topografická (Galilea, Eufrates) Jména hvězd a nebeských těles (Slunce) Jména staveb (Chrám) Jména historických událostí Jména institucí, církví, spolků atd. Jména knih a spisů Apelativa blízká vlastním jménům (sobota, Velikonoce) Apelativa Nomina sacra (Bůh, Pán, ráj, apoštol, prorok) Označení osob: Označení osob odvozená od geografických jmen a příslušníků národů Označení titulů a postavení (král, kníže, mistr) Ostatní označení osob (muž, bratr, lid) Ostatní konkréta (had, voda) Abstrakta (pomsta, spravedlnost, práce, hodina) Cizí apelativa (safír, farizej) Ve zkoumaném materiálu převažovala osobní jména následovaná geografickými. Zcela chyběla jména historických událostí, institucí, církví a spolků, knih a spisů a také označení osob odvozená od geografických jmen a příslušníků národů. Jednotlivým kategoriím se budeme věnovat samostatně v závislosti na konkrétních písařích a v závěru shrneme zjištěné závěry. Vynecháni budou ti písaři, kteří psali pouze latinsky.
102
FIDLEROVÁ, DITTMANN, VLADIMÍROVÁ 2010, s. 294.
57
5.1.3.1. První písař Nejméně ustálené bylo psaní velkých písmen v případě prvního písaře. Osobní jména začínající grafémy a, g (tedy pouze giržik – Jiřík, gindra – Jindra, gindržich – Jindřich, nikoli ta, která byla psána s j – Jan, Jakub), r a w se objevovala s minuskulí i majuskulí.
alžbėta m. Jana Kadawyho (M N1, 5a) Adam Kadaweg wdovec (M O1, 16a) rozina dczera Jana Skaly (M N1, 5a) S Rozinau wdovau poneb. giržikowi wegrichowj (M O1, 2b)
Giržik Richlauſkeg (M N1, 65a) Syn Jan otcze waclawa Wachmana (M N1, 1a) Ostatní hlásky byly velkým písmenem. Minuskule se objevovala méně často.
Jakub Kubath (M N1, 2a) Petr Hanuſſ (M O1, 16a) Mikol. Nowotneg (M O1, 13a) ALE:
miko. nowotneg (M O1, 11a) danihel zytka (M N1, 2a) Anna pochopka (M N1, 60b) Sporné případy u grafému d nebyly brány v potaz, protože rozdíly byly opravdu velmi malé (podobná situace byla rovněž u grafému o). Při transliteraci záznamů prvního písaře jsme se v rámci celé práce klonili spíše k malému písmenu, k velkému pouze tam, kde bylo znatelnější přiblížení ostatním majuskulím. Geografické názvy byly často psány dohromady s předložkou, která začínala majuskulí, a následující grafém byl proto malý (Zeſſtiepanic, Zbeneczka, M N1, 1a; Zwrchlawy, M N1, 9b;
Zponiklyho, M O1, 3b). V nadpisech a na úvodní straně byly odděleny mezerou, tudíž byla s velkým písmenem předložka i toponymum (Z Mrklowa, Z Žalyho, Z Sychrowa, M N1, 0; V Sſtepaniczych, M O1, 1a; avšak Zbeneczka, M N1, 0). Pokud se objevovalo toponymum v adjektivní podobě, začínalo majuskulí (Fararže Branſkeho, M O1, 11a; Hoře Bransky, M N1, 17b; na Panſtwj Branſkem, M N1, 53b; Wrchlapſkyho, M N1, 67b; ale Purgkraby gilemniczky, M N1, 70b). Jména staveb se u prvního písaře redukovala pouze na úvodní list, kde bylo substantivum kostel součástí zdobného nadpisu, což nepochybně mělo vliv na výběr velkého písmena: Filialniho Koſtela (M N1, 0).
58
Pro apelativa související se základy křesťanské víry je charakteristická úcta, která se s nimi pojí, proto je také způsob jejich psaní pravidelný: Negswietiegſſi Trogicze Božy a Sto (Svatého) Waclava (M N1, 0); Letha Panie (M N1, 3b). Titulace osob je spojena s iniciální majuskulí, kromě titulu „pán“ zasahuje také adjektiva, číslovky i zájmena, chápané jako součást titulu nebo samostatné. Do této kategorie zařazujeme také ta substantiva, která sice označují osoby, ale protože se jedná o jedince z vyšších pozic společenského žebříčku, nesou v sobě určitý příznak úcty. (…) od G. (Jeho) Mlt. (Milosti) Pana Biſkupa (…) (M O1, 4a) (…) Skrze Dwogj Cztj Hod. (Hodného) Pana Fylypa Jakoba Glaßera (…) (M O1, 11a)
Pan Frantz Preißler (M N1, 60a) (…) za cžaſu Ctihodneho Knieze Filipa Jacuba Glaſsra Fararže Branſkeho (…) (M N1, 0)
Pan Waclaw Anton Duchodnj na Panſtwj Branſkem (M N1, 53b) Pan Jakub Zahradeczky Purgk. (Purgkrabí) Branczky (M N1, 63b) Pan Frydrich Kord Caplan Branſkeg (M N1, 64a) Pan Frantz Anton Preyßler Glaßmiſter (M N1, 64a) Eleonora dczera Pana Johanna giržika Thama Pana Kantora Wrchlapſkyho (M N1, 67b)
Pan Jakub Franc Borovansky Purgkrabi jilemnicky (M N1, 70b) P. Mik. (Mikoláš) Tichy SLadek103 Branſky (M N1, 70b) Rozina Urozeneho Pana Severina girowſſy Pana Purgkrabiho Branſkeho Panj Manželka (M N1, 70b) Označení ostatních osob nebylo pravidelné. Substantiva kmotra a svědci počínala vždy velkým písmenem, protože byla chápána jako počátek nového úseku a umístěna za různými interpunkčními znaménky. Apelativa otec, matka, dcera, syn, manželka, vdova a vdovec se různila bez ohledu na interpunkční znaménka.
Syn Giržik. otcze Giržika Koſačzka Matky Anny (M N1, 1a) dczera Anna, otcze Jakuba Gehlicžka, mat. Anna (M N1, 14a) Jan Syn Jana Martina (M O1, 17a) Zuzana manželka Gindry Pochopa (M N1, 30a) / Maria Manželka Waczlava Hoffmana (M N1, 4b) S Alžbėtau Pozuſt. wdovau Poneb. Girž. Hendrichowj (M O1, 10a) / Alžbėta Wdowa Poneb. Janowj Kadavym (M N1, 37a) poctiw. (poctivý) Wdowecz Francz Köhler (M O1, 1b) / Jan Kocžy wdowecz (M O1, 10b)
103
Zde dodrženo psaní se dvěma velkými písmeny ve shodě s originálem.
59
Jiná apelativa se objevovala méně nebo zřídka. Substantivum nebožtík bylo často zkracováno a psáno dohromady s předložkou po, která se psala s velkým i malým počátečním písmenem. S Rozinau dczerou poneb. danihelowy Mategkowy (M O1, 15a) / S Marigj Pozuſt. dczerou Poneb. Tobiaſſowy Antoſſowy (M O1, 12a) poctiwj Mladenecz Tobiaſſ pozuſt. Syn poneb. Tobyaſſowj Jankowj (M O1, 5b) S pocztiwau dievecžkau Mariau dcerou waclawa Antoſſe (M O1, 4a) Dodržována byla velká písmena po uvedení data a místa jako počátek nového úseku, ať se před ním objevovala tečka či nikoli. 23. May. Zeſſtiepanicz. Pokržtėna dczera (…) (M N1, 7b) 7. dito Zeſſ: Pokržtėn geſt (…) (M N1, 66a) July. 26. Potvrzen geſt (…) (M O1, 14a) 28. dito Potvrzen geſt (…) (M O1, 6b) Konkréta a abstrakta se objevovala pouze ve vybočujících zápisech, poznámkách o povolení sňatku osob spřízněných pokrevně či skrze kmotrovství. Kromě substantiva osoby s iniciální minuskulí by ostatní výrazy mohly být považovány za terminus technicus, což ovlivnilo volbu počátečního písmene a projevilo se rovněž u přidružených adjektiv. W Staw Swateho Manželſtwa poržadnė oddanj gſau (…); Kterežto oſoby Ponievadž gſau Bjly Pržatele, pro ne
Diſpensatj od G. (Jeho) Mlt. (Milosti) Pana Biſkupa Žadana a propucžena byla, Potvrzenj gſau ſkrze Dvogj Cztihodneho Pana Filipa Jakuba Glaſsera, Farrarže Branſkeho z Comiſj Byſkupſke (M O1, 4a) Kteryžto oſoby v 3.tim a 4.tym Cžlanku Krewnoſtj gsau Byly, a pronie Diſpenſaty gest Byla Collicitirowana, a Skrze Dvogj Cztj Hod. Pana Fylypa Jakoba Glaßera p. Farrarže Branſkeho Wiržizena. (M O1, 11a) Užívané latinské výrazy byly vždy s iniciální majuskulí a často odlišeny jiným typem písma. Týká se to zvláště měsíců v roce a také výše uvedených slov Diſpenſatj, Comiſj, ale též ženského tvaru participia n-ového Collicitirowana. Na výše uvedených větách je patrná značná rozkolísanost, velká počáteční písmena se objevovala u některých předložek, spojek, verb i přísudků jmenných se sponou.
5.1.3.2. Druhý písař U faráře Josefa Hynka Rulleho byl výskyt minuskulí u antroponym minimální. Objevovala se spíše náhodně u grafému a a g (za hlásku j) ve shodě s předchůdcem, nadto také vzácně u t.
60
tobiaſſ Stiepan (M N1, 73a) gyržyk Antoſſ (M N1, 73a) Matky alzbyety (M N1, 78a) Toponyma nebyla psána dohromady s předložkou, jak tomu bylo u prvního písaře, ale zvlášť a s počáteční majuskulí. Platí to i pro adjektiva z nich odvozená. Písař se však omezil na odlišení osob mimo farní oblast, místní toponyma vynechával. Jan Gyru z Walteržicz (M O1, 19a) Kriſtigan Lauer z Witkowitz (M O1, 19b) Kaſſpar Rulle ze Brannj (M N1, 115b) Pana Jana Zelynky Duchodniho Gilemniczkeho (M N1, 73a) Apelativa propojená s prokazováním úcty začínala nadále majuskulí, a to i adjektiva a zájmena k nim přináležející, rovněž i substantiva odkazující k vyšší pozici ve správě panství či v církevní hierarchii.
Panj Kateržina Antonjnova Purgrabka Branſka (M N1, 80b) Urozenj Pan Frantz Preyßler z Witkowicz (M N1, 80b) od Jeho Mil (Milosti) Pana Pana Biskupa (M O1, 20a) Rulle inklinoval k psaní všech apelativ označujících osoby s velkým počátečním písmenem. Platilo to proto nepochybně i pro grafémy d a o, u nichž však není v grafice dostatečně patrný rozdíl mezi minuskulí a majuskulí. Rozina Otcze Waczlawa Genyka Matky Marige (M N1, 88a) Giržik pozuſtaly Syn po Neb. Tobiaſſowy Hochmonowy (M O1, 20b) Anna Manz. Giržika Kulhanka (M N1, 81b) Jan Kodcžj Wdowecz (M O1, 19b) S Kateržinau Wdowau po Neb. Adamowj Klimentowj (M O1, 20a) Waczlaw Wlaſtny Syn Waczlawa Petrane z Walteržicz (M O1, 22b) Pan Kaſſpar Rulle Bratr Pana Fararže (M N1, 82b) Petr Syn po Neb. Waczlavowj Antoſſowj (M O1, 19a) Abstrakta a konkréta se podobně jako u prvního písaře omezovala na věty vyjadřující udělení výjimky ke sňatku. V tomto případě byla všechna tato slova s iniciální majuskulí. Jako jediný další případ bylo nalezeno substantivum jméno.
61
Ponewadž ale ty Oſoby bili Pržatele, od Geho Mil. Pana Pana Biſkupa Dispenſati udelena bila. (M O1, 20a) Ponewadž mezi nimy Pržatelſtwo ſe wynachazelo, od Gich Miloſti Pana Pana Biſkupa Dispensati doſahly (M O1, 25b) Druhimu Gmeno dano: Marige (M N1, 83a) Velké písmeno na počátku záznamu se dodržovalo (Potwrzen byl, M O1, 19a) i tehdy, když bylo součástí původní větné konstrukce, která byla v předchozím případě pro úsporu zjednodušena (W ſtaw Sho (Svatého) Manzelſtwa Potwrzen byl, M O1, 19a). V obsáhlejších větách o povolení sňatku byl Rulleho styl stabilnější, majuskule pronikala jen ke spojce poněvadž, u níž bylo velké písmeno patrně zvoleno jako odlišení počátku nového úseku, ačkoli jím byla pouze vedlejší věta. Latinská slova byla použita jako nadpisy, a to v podobě názvů měsíců (a to včetně apelativa
Mense, měsíc) a uvedení nového roku. Kromě toho se jeden případ vyskytl ve výše uvedených větách (Dispensati).
Mense Julio (M O1, 26b) Anno 1732 (M O1, 26b)
5.1.3.3. Třetí písař V případě faráře Josefa Ignáce Hankeho pracujeme s rozsáhlejším materiálem než u předchůdců. Nejen že rozšiřoval matriční záznamy o nové informace, ale založil matriku zemřelých, která doplnila další tematické okruhy slovní zásoby a tím rozšířila naši oblast zkoumání majuskulí. Antroponyma byla již pravidelně psána s velkým písmenem, stejně tak toponyma a adjektiva z nich odvozená. (…) toho čaſu w Sſtěpanicých ſe zdrzowala (M O1, 30a) (…) v Kržiſſlicých Ponikelſké Oſádý (M O1, 30a) (…) z Horených Sſtěpanicz (M N1, 119a) (…) toho čaſu Dolo. Sſtěp Rychtáře (M N1, 156b) (…) na Benecku, wůbec w Lewinku (M O1, 31b) Ojedinělý byl výskyt názvů nebeských těles, a to pouze v případě substantiva slunce, uváděného vždy velkým písmenem. Wýchodem Slunce (M Z1, 9b)
62
Zmínky o konkrétních stavbách se omezovaly na církevní budovy psané s majuskulí. Výjimkou bylo substantivum statek. Do této kategorie zařazujeme i hřbitov, ačkoli se nejedná přímo o stavbu, z významového hlediska se však řadí po bok apelativ chrám a kostel. (…) při Chrámu Páně Sſtěpanický (M Z1, 9a) (…) v nebezpecenſtwi pokřteni a od Farárže loci w Koſtele pod weymjnkau (…) (M N1, 136b) Ján Kotek Podrůh we Statku dolnjm (M Z1, 29b) (…) na Hřbitowě u Neyſvětegſſý Trogice. (M Z1, 31a) (…) toho čaſu w Službě na Sſtěp. Farze (M N1, 140b) Názvy měsíců, blízké propriím, se nově uváděly v češtině, s výjimkou matriky zemřelých, kde byla v nadpisech dodržována latina (avšak v rámci záznamů se u nich setkáme i s češtinou). Nově se objevovaly názvy svátků a dní v týdnu, pravidelně počínající velkými písmeny. Nýnj naſleduge 26,, dito nebo Liſtopadu w liſtu naſledugjcým poznamenaný (M Z1, 6a) Dne 21,, Unora (M O1, 32a) (…) Přigimanj Welikonočnj (…) (M Z1, 13b) (…) w Neděly mezy ochtabem Božjho těla (…) (M Z1, 11a) (…) o budaucých Wánocych. (M Z1, 21a) (…) o budaucym Maſopůſtě. (M Z1, 21a) Pro nomina sacra platila stejná pravidla jako u předcházejících písařů, tedy velké písmeno. (…) na Hřbitowě Neyſvětegſſy Trogjce (M Z1, 10a) Letá Páně 1735ho (M Z1, 10a) Velké písmeno se dodržovalo u titulů, včetně k nim přináležejících adjektiv a příslovcí, a označení osob vyššího původu.
Pán Mikulaſ Tikwa toho čaſu Sládek Brannſký (M N1, 135b) Panj Katerzina Manželka Pána Pawla Tichýho toho čaſu Sládka Gilemnickýho (M N1, 135b) od Dwogictihodnýho a Wýſoce Urozenyho Pána Wáclawa Richtera (…) toho čaſu Fararze Roketnickýho (M N1, 141a) Antonjn wlaſtnj Synaček Urozenýho Pána Jozefa Myſliwcowſkýho toho čaſu Purgrabiho v Gilemnicy (M N1, 141a) (…) Podruh u P. Ondřege Weißnera Forſta Bran. (Branského) (M N1, 143b) (…) nedbali Domacy k ni Důchowniho nedali powolati (M Z1, 31a)
63
Osoby, jimž nepřináležela vyšší úcta, Hanke označoval nejen na základě příbuznosti, ale i zaměstnání a sociálního zařazení. Ve většině případů se na počátek kladlo velké písmeno. Výjimky se objevily jen u slov řídce užívaných, kromě substantiva „chalupník“, které bylo majoritně s majuskulí. V případě výrazu „malý sedlák“ bylo součástí označení i specifikující adjektivum, proto i pro něj byla zvolena majuskule (naopak u „vrchního fořta“ se nejednalo o pevné spojení slov). Rozina Manželka Wáclawa Matauſſka Podruha u Girjka Hamerſkýho chal. w Dol. Štěp. (M O1, 32a) Otce: Jána Czaldara Malýho Sedláka. Mateře Marye. (M N1, 125a) Eliaſſ Sýn wlaſtnj Pána Eliaſſe Sachra wrchnjho Forſta z Roketnice (M N1, 135a) (…) ona toho čaſu v ſlužbě u pana Glaßmiſtra Witk. (Vítkovického) (M N1, 140b) Marya wláſtnj dcera Wáclawa Kubata Rychtaře na Benecku (M O1, 31a) Wáclaw Tomiczek Starſſý Truchlarž w Dol. Štěp. (M O1, 33a) Giřjk Honzů Sedlak z Horzo Sſtěpanicz býwalý ſkrze mnohá letá Koſtelnjk (M Z1, 9a) Frantiſſek pozuſtalý Syn wlaſtnj po Neboſtikowi Wáclawowi Görge Starſſým ſſindelarzi a chalupnjkowi (M Z1, 29a) Wáclaw wlaſtnj Synaček Giřjka Kulhanka Sſafáře we Statku Adáma Kalenſkyho (M Z1, 29a) u Marye pozuſtalé Wdowy po Neb Tobyaſſowi Sſtěpanowi bywalym Hagným a chalupnjkowi (M Z1, 30a) Kterýžto gſa neydřiwe doma od Baby Mikulaſſkowi w nebezpecenſtwi pokřteni (M N1, 136b) U výrazů příbuznosti a ostatních dodržoval Hanke rovněž majuskuli. Posíleno to bylo také tím, že jednotlivé kategorie zápisu odděloval tečkou – apelativa „otec“, „mateř“, „kmotr“, „svědci“ byla proto navíc chápána jako počátky nového úseku. U substantiva „blíženci“ byly zaznamenány varianty s malým i velkým písmenem. Pokřten geſt od tehož: Giřjk Karel. Otce: Giřjka Wiſſnáka Podruha w chalupě po Neb. Wolffgangowi Schirowi na Richlowě. Mateře: Marye. Kmotr: Karel pozůſtalý Syn po Neb: Mikolaſſowi Krýſtánowi z Richlowa.
Swědk. Giřjk Nikl chalupnik z Walterzicz oſádý Branſké. 2: Kateřina wlaſtnj dcera Giřjka Kinčle chalupnika z Benecka. (M N1, 125a) Zuzanna Manželka Giřjka Rolczika (M Z1, 30b) Ján wláſtnj Syn Girjka Petraka (M O1, 31a) Wáclaw Manek Wdowec z Raudnjce Osadý Ponikelſké (M O1, 31a) Pokřteni gſau bljzency od téhož (M N1, 126a) / Pokřteni gſau Bljžency od téhož (M N1, 136b) Výskyt konkrét byl ojedinělý. Pokud vynecháme již dříve uvedená substantiva „chrám“, „kostel“, „statek“ či „hřbitov“, zařazená mezi stavby, zůstanou dva příklady (substantivum „vůle“ zde ve významu poslední vůle, tedy právní listiny).
64
Okolo Hodiný 10te na Noc Umřela (…) na boleſti porodu y s plodem (…) (M Z1, 9b) (…) Zpoſlednj Wůle dobrodinec Zaduſſý Sſtěpanickýho. (M Z1, 9a) Velmi široce zastoupená byla tentokrát abstrakta. Řadí se mezi ně zvláště časová určení. Části dne (určení doby smrti) byly psány jak s malým, tak s velkým písmenem. Substantiva „poledne“, „hodina“, „svítání“ či „soumrak“ bývala s iniciální majuskulí, substantiva „ráno“, „noc“ a „den“ s minuskulí. Okolo 9te Hodiný před Polednem (M Z1, 31a) Na Switanj (M Z1, 31a) Okolo 2 Hodiný z Poledne (M Z1, 25a) Okolo 10te Hodiný w nocy (M Z1, 20a) Okolo Hodiný 9te ránj (M Z1, 19a) Okolo 5te Hodiný ráno (M Z1, 17b) Okolo 3tj Hodiný z půl nocy (M Z1, 17b) W půl gedný Hodině po Polednj (M Z1, 14a) W 12au Hodinu wedne (M Z1, 14a) Okolo Saumraku (M Z1, 13a) Časová určení týkající se věku zemřelých osob měla také různá pravidla. Majuskule bývala kladena u substantiv „hodiny“, „neděle“ a „měsíce“, minuskule u „den“, „týden“, „rok“ a „léta“. (…) starý 1 tegden (M Z1, 5a) (…) Stará 3 letá bez 4 Měſyců (M Z1, 15a) (…) Starý 3 dni, 11,, Hodin (M Z1, 15a) (…) Starý 3,, letá. 4 Měſyce, a několik Neděl (M Z1, 18a) (…) Stárá. 1 rok ,,5,, Neděl. 4 dni a několik Hodin (M Z1, 18a) (…) Wěku ſwého mage: 27 lét (M Z1, 23b) (…) 5 čtwrtj letá (M Z1, 5a) Další abstrakta se vztahovala k církevním úkonům. Pokud se jednalo o konkrétní svátosti, byly psány s velkým počátečním písmenem, a to i adjektiva, které tvořila součást slovního spojení. V posledním příkladě slovo „přijímání“ odkazovalo k činnosti, tedy přijetí svátosti, nikoli ke svátosti samotné, jak tomu bylo o řádek výše, proto zde byla použita minuskule. W Stáwu Swatýho Manzelſtwa (…) (M O1, 28a) 3mi Swátoſtmi Umiragjcýh (M Z1, 10a) (…) Svátoſti Poslednjho Pomazánj (…) (M Z1, 11a)
65
(…) u S. (Svaté) Spowědy a Prigimanj býti. (M Z1, 12b) (…) k přigimanj Swatoſti Pokánj a Oltárnj (…) (M Z1, 11a) Zbývající abstrakta, nezařaditelná k žádné z výše uvedených skupin, byla poměrně různorodá, nejčastěji se užívala v obsáhlejších úmrtních záznamech při různých mimořádných situacích. Majuskule byla volena tam, kde se substantiva blížila duchovní sféře. (…) v nebezpecenſtwi pokřteni a od Farárze loci w Koſtele pod veymjnkau (…) (M N1, 136b) (…) w Hodinku wšak Smrti powzbuzowanj Swe Wjrý a Náděge a láſky a Skrauſſenoſti nad Hřichý rozhřeſſena býla (…) (M Z1, 11a) Okolo 2 hodiný z Poledne umřela po tězkym porodu (M Z1, 18b) (…) až vſſéma Smýſli ſe byla pominula, kteráž y od Narozenj též toho welmi zpozdilýho wtipu býla (M Z1, 30b) od Báby Marye pozuſtaly Wdowi po Martinowi Bendowi, genž ſe na vognu dal (…) (M N1, 124a) Ve prospěch češtiny se omezilo latinské výrazivo. Výraz loci (M N1, 136b) byl s významem „místní“ užit s iniciální majuskulí. Oproti prvním dvěma písařům se repertoár výrazů faráře Hankeho značně rozšířil. Z uvedených příkladů vyplývá, že inklinoval k psaní většiny apelativ s velkými písmeny. Bylo u něj mnohem více patrné dodržování určitých zásad, rozkolísané byly pouze obsáhlejší zápisy mimořádných situací, kde se nemohl držet ustáleného schématu, jež si nastavil.
5.1.3.4. Pátý písař U faráře Ondřeje Františka Antonína Kirchnera z Neukirchenu se materiál vhodný ke zkoumání zúžil na osm listů křestních záznamů, jelikož oddavky a pohřby zapisoval v latině. Většina osobních jmen byla psána s velkým počátečním písmenem (Jakub Koſacžek; Jan Syn
Giržiho Honſova, M N1, 209a), stejně jako většina toponym (z Hrabacžova, M N1, 209b; ze Lhoty, M N1, 210a). Poslední zápisy se však zdají zběžnější, méně pečlivé. Potvrzuje to také vnesení latinských prvků do českého textu: Theresie Zena Josephi Kraus, M N1, 212b) a spojování toponym s předložkami, přičemž předložka byla kladena s iniciální majuskulí a toponymum s minuskulí (Zrichlowa, M N1, 212a; Zhoržo: Stiepanicz, M N1, 212a; ale i Z Horžoſſtiepanicz, M N1, 207a), a také k psaní některých malých písmen na počátků antroponym (Jan girik Hanuſſ, M N1, 211b; Jan
rychtarz, M N1, 211a).
66
Obecná uvození jmen jednotlivců psal zkratkou (O, M, lev. jako levans – kmotr, TT. jako testis – svědci). Podobně substantivum „manželka“ bylo kráceno (Sara M: Petra Antoſſe, M N1, 210a). Zaměstnání uváděných mužů a jejich sociální zařazení až na výjimky vynechával, ale pokud je zařadil, použil majuskuli (Wacz. Matauſſek Podr: (Podruh), M N1, 210a; Anna Markowa Kucharžka Farſka, M N1, 207a). Názvy měsíců byly psány latinsky v podobě Mensis October (M N1, 208a), stejně jako zahájení nového roku (Anno 1753., M N1, 210). Příčestí trpné pokřten/pokřtěna bylo vždy s majuskulí (8. Marty z Mrklowa, Pokrztien Syn Joseph, M N1, 212a).
5.1.3.5. Šestý písař Farář Michal Ferdinand Mauritius využíval pro první dvě léta svého působení latinu a poté v matrikách křtů a pohřbů po devět let češtinu. Oddavky zůstaly v latině. Antroponyma i toponyma začínala majuskulí (Anna Manželka Jana Weynara, M N1, 237a; Gyržy
Kadawy Chalupnik, M N1, 232a; ditie Jozef Syn Waczlawa Sſtocžka, M Z1, 55a; Z Mrklowa, M Z1, 55a; Z Horzo104 Sſtiepanicz, M N1, 227b; z Hrabaczowa, M N1, 232a). Totéž platilo pro apelativa odvozená z toponym (Z Kroſnowa oſady Gabloneczke, M N1, 230a). Jména staveb zůstávala omezena na jediné slovo v návaznosti na dřívější, a to je „chrám“ psaný s velkým počátečním písmenem: (…) na Poswatnim miſtie Przy Chramie Panie Farnim Neg. Trogycze Božy (M Z1, 55b). Mezi apelativa blízká vlastním jménům, psaná pravidelně s majuskulí, zařazujeme typicky názvy měsíců, jako další druh se objevil pouze název církevního svátku. Mėſyce Bržezna (M Z1, 55b) Mieſycze Dubna (M Z1, 55b) (…) dne 11. Aprila, to geſt: na Slawnoſt Vzkržiſſenj Panie (…) (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a) Ani nomina sacra nevybočila z úzu psaní s iniciální majuskulí. Leta Panie (M Z1, 56a) (…) v Panu zeſnula (…) (M Z1, 55b) (…) pohržbena geſt prži Chramie Panie Farnim Neg. Trogycze Božy (M Z1, 55a)
104
Tento tvar bude vysvětlen níže, viz 5.4 Latinsky psané pasáže.
67
Tituly a projevy úcty se omezovaly na apelativa „pán“ či „panna“ (apelativum „paní“ se u tohoto písaře nevyskytlo) a téměř vždy byly určeny osobám z církevní hierarchie, přičemž i jejich sociální zařazení bylo psáno s velkým počátečním písmenem. (…) od Pana P. (Pátera) Tehdegſſyho Kaplana Jana Trögra (M N1, 232a) (…) od Zdegſſyho P. Patera Kaplana Jana Smolarze (M N1, 261a) (…) ſkrz Welebn. P. Patera Konrada Rzadu Sho: (Svatého) Otcze Auguſtyna (M Z1, 55b) (…) gakž dokoncze přjſebne wiſwiedczeni J. (Jeho) Mlt. (Milosti) Pana Branſkeho Diekana tuto przyložene (…) (M Z1, 86b) (…) Johana Panna wlaſtni dczera po Neboſſtikowy Janowy Wegnerowy (M Z1, 58b) Osoby byly označovány ve shodě s dřívějšími zvyklostmi, farář Mauritius nepoužíval nic nového. Apelativa rodinné příslušnosti a zařazení k zaměstnání či sociálnímu původu se psala s majuskulí, ojedinělé v tomto bylo substantivum „dvíčata“. (…) Kateržina pozuſtala Wdowa po Neboſſtik. Waczlawowy Luniakowy z Hrabacžova Hoſpodine Farſka (…) (M N1, 259a) Anna Manželka Waclawa Lukſſe (M N1, 261a) Otcze Jozefa Rychlouſkyho Podruha (M N1, 261a) Waclaw Mykolaſſ wlaſtni Syn Poct. (Poctivých) Rodiczuw (…) (M N1, 232a) Gyrzy Kincžl Rychtarz z Beneczka (M N1, 293a) Anna Manželka Jana Zagicžka Myſliwcze z Beneczka (M N1, 293a) (…) oſoba ta, kterau gſau do Brannych k Hrobnikowy pržiwezli (…) (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a) (…) tež take Anna te ſame Matky dczera gakožto dwicžata (…) (M Z1, 92b) O něco širší byla kategorie konkrét. Farář Mauricius je psal až na drobné výjimky s malým počátečním písmenem. Kmotr na rukauch držyczy (…) (M N1, 227b) / (…) Dle me Ruky podpiſu. (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a) (…) ditie Waclaw Syn padle oſoby Alzbiety Hoffmanowy (…) (M Z1, 59a) (…) gakž dokoncze přyſebne wiſwiedczeni G. (Jeho) Mil. (Milosti) Pana Branſkeho Diekana tuto pryložene (…) (M Z1, 86b) Umržel gyſty czlowiek ſtarzy ſweho podle podoby ſwe okolo 40. Leth (…) Protož w te ſame Wsy bliž pyly pohržben, a geho hrob krzyzem kamennym zaznamenan geſt. (M Z1, 95b)
68
Na rozdíl od konkrét byla abstrakta psána častěji s velkým počátečním písmenem. Jednalo se především o časové údaje, názvy církevních úkonů (včetně adjektiv) a další. Zcela výjimečně byla užita minuskule.
Roku 155ho Měsice Ledna (M N1, 224b) (…) puldruheho Leta (…) (M Z1, 59b) (…) ſedm cžtwrti Letha (…) (M Z1, 59b) (…) starzy ſweho 7. Mieſyczuw (…) (M Z1, 83b) / (…) starzy ſweho 3 mieſycze (…) (M Z1, 76a) (…) wieku ſweho 44. Nediele (…) (M Z1, 94a) (…) Kržeſtianſky u Pžyitomnoſti me Fararže domaczyho Mychala Mauritiuſa pohržbena. (M Z1, 55b) (…) s wſſema Swatoſtma zaopatržena po porodu w Panu zeſnula, a 23. dito po wikonane za ni Mſſe Ste (Svaté), a obicžegnych czeremonygych Czyrkewnich na Myſtie Poſwatnim (…) (M Z1, 58b) (…) o Gegymžto Gmenu ani Pržymieni ſe newy (…) (M Z1, 86b) (…) na gegy Žadoſt obicžegnymy w tiežke Nemocy Svatoſtmi zaopatržena byla. (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a) (…) a poniewadž o niem žadne powiedomoſti nebylo odkud a gake Wyry By Byl (…) (M Z1, 95b) (…) gehožto pruwod konan Byl (M Z1, 55a) V českých záznamech se místy objevovaly latinské názvy měsíců na místo českých, a to s majuskulí (Mense Januario, M N1, 224a). Farář Mauricius pravidelně užíval majuskuli pro vlastní jména osobní a toponyma a rovněž pro obvyklé kategorie, jako jsou tituly a názvy spojené s církví, ať už se jednalo o stavby, či církevní úkony. U abstrakt se střídala majuskule s minuskulí, přičemž majuskule byla častější.
5.1.3.6. Osmý písař Zkoumatelný materiál se u následujících písařů značně omezil kvůli využívání tabulek a upuštění od větných zápisů. Zároveň byla každá kolonka chápána jako nový oddíl a všechny nesly nadpisy s počáteční majuskulí (např. u křtů: Nro. (Numero) Domu, Gmeno, Naboženſtwy, Katolyckeho, Protestantsk., Pohlawi, Chlapec, Dėvče, Z Loze Manželſkeho, Mimo Lože Manželſke, Rodičowe, Otec, Mateř, Kmotřy, Gmeno, Staw, M N2, 133a). Redukce jazykového materiálu postihla zvláště matriky křtů a oddavek, kde kromě vlastních jmen osobních a geografických nacházíme pouze substantiva vyjadřující příbuznost, sociální zařazení či zaměstnání. Výjimkou jsou matriky zemřelých, v nichž díky uvádění příčiny smrti získáváme dobrý základ pro výzkum.
69
Farář František Pačesný dodržoval psaní antroponym i toponym s velkými písmeny na začátku, kromě drobných chyb, které však byly spíše vzácné.
Alzbėta cžywrna dcera Josepha Čzywrnyho Podruha z Rychlowa (M N1, 133a) Jan Hrubeg Syn Jozefa Hrubyho Sedlaka ze Branny (M N2, 134a) Marie dczera Wogtėcha Kubata ze Žalyho (M N2, 175a) Jozef Rychlauſky Podruh ze Zakauti oba Katolyczi (M O2, 29a) Jan Honzu z Horž. Sſėpanic Podruch (M O2, 59a) Jména staveb se omezila na jediný výskyt, podobně jako skupina apelativ blízkých vlastním jménům (názvy měsíců byly psány v latině): Nahle do Koſtela tehož dnewv Nedely ſſel na Ceſtė umržel (M Z2, 68b). Ani nomina sacra nebyla příliš zastoupena. I zde se držela počáteční majuskule: (…) kteremu na vſſe Boha Bogne Ctnoſti podobneho ſem neznal, a w Sſtepanicych pržy Pohrbė wyc Lydi ſem newydėl (M Z2, 162b). Užívání titulů se omezovalo již u předcházejících písařů. Farář Pačesný od nich zcela upustil. Do této kategorie tak lze zařadit pouze substantivum „mistr“, zde ve významu nejvyššího dosaženého stupně v konkrétním řemesle: Franc Syn Floriana Ržehořzka Chalup a Myſtra Teſaržſkeho (M Z2, 107b). Tradičně bohaté bylo označení osob, ať již na základě příbuzenského vztahu, či společenského a náboženského zařazení (zaměstnání, sociální postavení, víra). U všech výrazů se zapisovalo velké počáteční písmeno. Kolísalo pouze u substantiva „podruh“, případně „podruhyně“. Dorota Wdowa po Janog Wanėcžkog Podruhinė w Mrklowė (M N2, 136a) Jozef Kubat Chalupnik Kat (Katolík) (M N2, 136a) Waczl Rychlowſky podruch (M N2, 140a) Ondřeg Bytterman Nagemnik neb podruch (M Z2, 66a) Tobiáſſ Hanuſſ Podruch a Kovařſkeg Tovaryſſ (M O2, 137a) Maria Žena Jozefa Kynſſle Chalupnik (M N2, 140b) Barbora Manželka France Antoſſe (M N2, 154a) Waclaw Honzu Wogak (M N2, 141a) Ignac Syn Waclawa Zelynky Sedlaka z Mrklowa (M N2, 146a) (…) ge pſaneg we Lhotė, faleſſnė od Kmotry udaneg (M N2, 150b) odawal Frant: Patžesny Farař (M O2, 27a) Marige Wdowa po Neboſſt: Jozefog Rychlowſkym Chalupnikog (M Z2, 62a) Na Kamen udal Jozef Novotny Žet (zeť) Chalup (M Z2, 62b) Pavel, a Gyřyk Dvogčata Paula Pochopa Chalup a Pekaře (M Z2, 167b)
70
Obsáhlejší byla i základna konkrét, rozšířená zvláště o části lidského těla. U Pačesného se vyrovnala s abstrakty a psala se rovněž s majuskulí na začátku. Nepoſtawyly ſe k Podpyſu gen Paſtor Ceduly poſlal (M N2, 263a) Zuſtawa w Mrklowě, tam gſe wtahnaut muſy, když gſe Wegtach dėlat Bude (M N2, 362a) Učedlnik Kowarſkeg přy Hamru (M O2, 137a) (…) na Kancellařy přy Komiſsy k Žadny Wyře ſe nepřyznal (M Z2, 91b) Nahle na Ceſtė (M Z2, 188a) Na Brant od Boleſti Noch (M Z2, 141b) Nemocna na vſſechny Audy. (M Z2, 145a) Na Apoſtemu v Krku (M Z2, 169b) Všechny druhy abstrakt se psaly s velkým písmenem na začátku. V první řadě šlo o časové údaje. 1 Rok ¼ Leta (M Z2, 62a) 4 Leta 2 Mėſyce (M Z2, 62a) 6 Nedėl (M Z2, 63a) Nově se objevovaly nemoci a způsoby úmrtí. Velké písmeno se zde přenášelo i na adjektivum jako součást názvu, částečně to platilo i pro n-ové participium od slovesa „ranit“. Na Sauchotiny (M Z2, 62a) na Tėžkoſt a Božec (M Z2, 65a) Na Woſegpku (M Z2, 66a) Na Kamen udal Jozef Novotny Žet (zeť) Chalup (M Z2, 62b)
Sſlakem raniena udala Matka Therezie Krauſowa (M Z2, 69a) / Sſlakem dvakrate Ran[e]na (M Z2, 109b) Na Suche Lamani udal Muž (M Z2, 142a) Názvy církevních svátostí se užívaly minimálně, zbývající abstrakta byla tak již různorodého původu a významu. Ten Křeſt ge pſaneg na Žalym (M N2, 139a) Kmotry dal ſobě Zapſat přy křtu Jozefa Antoſſe, a Jozefa Rychauſkyho. (M N2, 142a) (…) kteremu na wſſe Boha Bogne Ctnoſti podobneho ſem neznal, a v Sſtepanicych přy Pohrbė wyc Lydi ſem nevydėl (M Z2, 162b) Nepřyſſly k Zapſani (M N2, 154a) (…) na Kancellařy přy Komiſsy k Žadny Wyře ſe nepřyznal (M Z2, 91b) Dle Udani ſyna Jana Chalup Nahle (M Z2, 116a)
71
Cizí apelativa byla zapisována rozdílně. (…) to ditė negni mezi pokřtėne wtažene: že hned umřelo: do Conſſkrypce ſe zaznamenat nemuſy (M Z2, 65b) druhe ditė in casu neces (necesaritatis, v případě nutnosti) pokřtil Ant. Klimenta Sedlak Teſařſkeg z Mrklowa, hned umřelo (M N2, 254b) (…) Tres unius (M N2, 373b)
5.1.3.7. Devátý písař Poslední písař ve sledovaném období, Josef Radimský, pokročil dále ke striktně administrativnímu stylu. Pro osobní poznámky či doplňkové informace již nebylo místo, upřednostňováno bylo účelné vyplnění předepsaných kolonek (např. u oddavek: Nro (Numero) domu, Ženich, Gmeno, Nabož., Katolick., Proteſt., Leta wėku, Swobodny, Wdovecz, Newėsta, Gmeno, Nabož., Katolick, Proteſt., Leta wėku, Swobodna, Wdowa, Swėdkowe, Gmeno, Staw, M O2, 60a). Materiál k výzkumu se tak snížil na minimum, a proto budou shrnuty výsledky pro všechny skupiny zároveň. Zkoumat lze pouze antroponyma, toponyma, označení osob, abstrakta v podskupinách časové údaje a názvy nemocí – vše bylo zapisováno s majuskulí na počátku. Výjimku tvořila substantiva „vdova“ či „manželka“, objevující se převážně s minuskulí, a drobné nepravidelné odchylky (viz příklad se substantivem „chalupník“). Apelativum „nebožtík“ bylo nahrazeno graficky praktičtějším křížkem.
Veronica dczera Gyržyho Kowandy z Dolenich Sſtėpanitz Panſt. (Panství) Gylemniczk. z Num. 63. (M O2, 140a)
Jan Nėmecz Podruh. (M Z2, 175a) Frantz Syn Waclzawa Kyncžle Sedlaka. (M Z2, 194a) Jozef Pytrman Sſkolnj Ucžytel. (M O2, 73a) Waclaw Tomycžek Kregcžy z Wychowy. (M O2, 73a) Jozef Jerge Tkadlecz. (M O2, 78a) Katerzyna manželka Jana Bylka chalupnika. (M Z2, 175b) / Jan Zagycžek Chalupnik. (M Z2, 174b) Frantiſſka wdowa po + Janowy Gehlicžkowy (M Z2, 193b) / Alžbėta Wdowa po + Waczlawowy Meyſnarowy. (M Z2, 174b) 6. Mněſyczu. (M Z2, 118a) 4 Leta. (M Z2, 211b) 6 Nedėl. (M Z2, 211b) 1 Rok. (M Z2, 211b) Od Pſotniku. (M Z2, 193b)
72
Od Sſlaku. (M Z2, 193b) Na Sauchotiny. (M Z2, 193b)
5.1.3.8. Shrnutí Při porovnání úzu jednotlivých písařů jsou patrné shodné prvky i postupný vývoj. Společné bylo kladení velkého písmene na začátky těch slov, která byla ve vnímání tehdejšího člověka spjata s úctou. Řadila se mezi ně zvláště nomina sacra, tituly a další k nim přiřazená substantiva i adjektiva, ale i slova odkazující k osobám z vyšších společenských vrstev. Majuskule se pravidelně umísťovala na začátky úseků, avšak jejich chápání se různilo – většinou se jednalo o větu, případně i její úseky, a zvláště pak jednotlivé kolonky tabulek. S postupem let se zpravidelňovalo psaní majuskulí u vlastních jmen osobních počínajících na všechny typy grafémů. Upouštělo se také od propojování toponym s předložkou, čímž se velké písmeno posouvalo na začátek toponyma. U všech písařů se projevovaly tendence zapisovat substantiva velkým písmenem, odlišnosti zůstávaly na úrovni jednotlivých typů. Velké písmeno se používalo u názvů měsíců i časových údajů označujících delší úseky (léta, měsíce). U kratších období to záviselo na konkrétním písaři. Upřednostňovalo se u výrazů pro zaměstnání či společenské zařazení. Typické také bylo pro abstrakta i konkréta spojená s náboženským životem a církevní praxí (budovy, svátosti atd.). Častěji se užívalo u abstrakt než u konkrét, i u nich se však v závěru období písaři přikláněli k majuskuli. Ze srovnání se studií Fidlerové, Dittmanna a Vladimírové105 vyplývají pro rukopisné matriky opačné tendence v psaní apelativ, než jaké byly zaznamenány v tiscích biblí. Ačkoli se snaha klást velké počáteční písmeno k apelativům v tištěných knihách objevovala často, postupně tento trend slábl a nenásledoval německé vzory. U zkoumaných matrik však právě německý vliv mohl být tím, co přispělo k odlišnostem. Musíme si uvědomit, že ve sledované oblasti žilo určité procento německého obyvatelstva a v bezprostředně sousedícím panství zcela převažovalo. Velký vliv mohl mít i původ faráře a místo, kde dosáhl vzdělání či dříve sloužil. V dalších kategoriích jako vlastní jména osobní, geografické názvy či slova s podtónem úcty se zjištěné výsledky neliší od uvedené studie a ukazují podobné tendence. Při komparaci s výsledky Stanislavy Spinkové106 lze sledovat shodné rysy s texty Jana Nepomuka Josefa Rulíka, konkrétně velká písmena tam, kde se projevovala úcta, u adjektiv odvozených od toponym, u proprií či názvů měsíců.
105 106
FIDLEROVÁ, DITTMANN, VLADIMÍROVÁ 2010, s. 285–308. SPINKOVÁ 2010, s. 376–386.
73
5.1.4. Interpunkce Stejně jako každý z písařů odlišně zapisoval velká písmena, lišilo se i užívání interpunkce. Při zobecnění lze říci, že nejfrekventovanější byla tečka, čárka a dvojtečka. Nejširší repertoár znamének byl pozorován u prvního písaře, u následovníků se postupně redukoval, což ovšem v závěru ovlivnilo zvláště užívání tabulek na místo větných struktur. První písař používal pravidelně dvě čárky (,,) pro dělení slova na konci řádku, znak se pak zopakoval na začátku řádku následujícího před zbývající částí slova. Ostatní interpunkční znaménka se střídala. Konec zápisu tak mohl být označen otazníkem, středníkem či tečkou, výjimečně dvěma čárkami, aniž by mezi nimi byl nějaký funkční rozdíl. Jednotlivé úseky věty byly členěny čárkou nebo tečkou. Bezprostředně po zkratce a řadové číslovce nenásledovalo buď žádné znaménko, nebo dvojtečka, tečka či dvě čárky. 6. dito. Pokrztėna dczera Marya ze Sſtiepanicz otcze Janna Niemce, mt. Marigy, Kmotra Anna m. Jana Adlowa, Sv. 1. Kryſtoff Hendrich, 2. giržik Krauß? 107 (M N1, 4a) 17. dito Pokržtien Syn Waczlaw, otcze Waczla,,
,,wa Pochopa, mt. Rozina, Kmotr Wac. gyrge Sw. 1. Jan Cžywrneg. 2 Kat: Klymentowa; (M N1, 35a) 28. dito Potwrzen geſt Petr Pozuſtal: Poneboſſtikowy Martinowy Sſtocžkowy Z dorotau Pozuſt: dczerau Po Giržikowy Hanu,,
,, ſſowi S. 1 Jan Kadaveg S,, 2 Giržik Janda,, (M O1, 6b) Farář Rulle zacházel s interpunkcí podle konkrétnějších pravidel: části věty členil čárkou, konce větších úseků značil tečkou, která rovněž následovala po číslu u datace. K dělení slova na konci řádku užíval dvě čárky stejně jako jeho předchůdce, a to včetně opakování na počátku nového řádku. Dvojtečka se kladla za obecné údaje, po nichž následovala konkrétní informace (např. jména kmotrů či svědků), nebo bezprostředně za zkratku. Mense Aprili. 2. Pokržtiena Kateržina otcze Dawida Krußmona 107
V této kapitole bude dodržováno stejné členění textu jako v matrikách, v uváděných příkladech proto odpovídá rozložení jednotlivých řádků originálu.
74
Matky Anny. Levans Anna Manzelka Tobiaſſe Koſa, Swiedkowe: Kateržina Manzelka Giržika Zimana, Giržik Kadawey. (M N1, 77b) 12. Pokržtien Petr otcze Jana Richlowſkiho Matky Rozini. Kmotr: Petr Hanuſſ. Testes: Danel Richlowſky, Maria Manz: Gindrzicha Urbana. (M N1, 82a) Mens Nowembri. 1. Potwrzen byl Gyrzik Wlaſtni Syn Giržika Dra,,
,,bka z Kržiſlicz, S Kateržinau wlaſtni dcerau Giržika Cžibernyio, teſtes: Danel Richlowſky, Jan Tomicžek. (M O1, 24b) Josef Ignác Hanke členil menší úseky čárkou či středníkem, větší tečkou. Dvojtečka se ve shodě s dneškem připojovala na konec obecného výrazu, po němž následoval konkrétní údaj. Dnešním pravidlům se přiblížil i dělením slova spojovníkem (opakovaným ovšem na začátku nového řádku) a ukončováním zkratky tečkou. Na rozdíl od předcházejících písařů užíval dvě čárky za číslovkou. 18,, dito. W 2au,, Hodinu po půlnocy umřela: Marya wlaſtnj dceruſſka Giřjka Pochopa chalupnjka na Sichrowě; Stará ½,, léta. Pohřbena: 17,, dito před Polednem ſkrze téhož na Hřbitowě u Neyſw. Trogjce. (M Z1, 30a) 26,, dito. Okolo Switánj umřel: Giřyk Kinczl bywalý Sedlák w Horz. Sſtěp, Wěku ſwého máge 83 leta. Za-
-opatřen 3mi Swatoſtmi umiragjcých. Pohřben ſkrze tehož 26,, dito před Polednem na Hřbitowě Neyſwětegſſy Trogjce. (M Z1, 14b) 18,, dito,, z dol. Sſtěp. Pokřtěn geſt od téhož: Giřjk, Pawel. Otce: Giřjka Antoſſe chal w dol. Sſtěp. Mateře: Roziny. Kmotr: Pawel Zagjcek toho času Rychtar w dol Sſtěp. Swědek: Rozina Manzelka Jána Kádawýho Podruha U Wáclawa Kadawýho chal w dol. Sſtěp, ſtála w Kmotrowſtvj mjſto ſwýho Manžela. 2: Marya Manzelka Petra Antoſſe Krejcyho v dol. Sſtěp. (M N1, 150a)
75
27,, dito. Potwrzen geſt od téhož: Wáclaw pozuſtalý Sýn wláſtnj po Neboſtjkovi Giřjkowi Giru z Měſtjz Gilemnicze S Lidmilau wláſtnj dcerau Jána Holubce chalupnjka z dol. Sſtěpanicz. Swěd: Danyel Rolczik Koſtelnjk a chalupnjk z Horz. Sſtěp. 2: Anna Manželka Wáclawa Holubce Podruha U Jána Holubce chal. z dol. Sſtěp. (M O1, 30a) Pátý v pořadí, Ondřej František Kirchner z Neukirchenu, nečlenil zápis jako jednu dlouhou větu, ale odděloval tečkou jednotlivé kategorie. Čárku užíval pro členění kratších úseků. Více variant měla dvojtečka, kromě shodného s předchůdci (uvození konkrétního údaje po obecném) byla kladena za zkratku či za řadovou číslovku u datace. 24: Z Beneczka Pokržtiena Monica. Otecz: Girzj Adloff. M: Marie. Lev: Marie Jana Gerge, TT: Petr Richlowſky a Marie M: Matiege Kroffa wſſechni z Beneczka. Baptz: R: P: Capell: (M N1, 209a) Farář Mauritius se vrátil k dělení slova dvěma svislými čárkami, psanými často spíše v podobě dvou teček a blížících se sklonem někdy dvojtečce – pokud nebyly psány vedle sebe, ale šikmo nad sebou. Zároveň se neopakovaly na začátku dalšího řádku. U ostatních interpunkčních znamének následoval postupně se krystalizující úzus předchůdců – tečka po číslovce a na konci oddílu, čárka k rozdělování kratších úseků a dvojtečka po zkratce či k uvození konkrétního údaje. 35.108 Z Dolo: Sſtiepanicz. Alzbieta Manzelka Gyrzyho Kržehau.. cžka Podruha wieku ſweho 33. Leta wſſema Swatoſti zao.. patržena w Panu zeſnula, a 2. Unora przy Zdegſſym Chra,, mie Panie Farnim na miſtie Poſwatnim u przytomnoſti me Kržeſtianſky pohržbena geſt. (M Z1, 59a) 17. dito Z Dolo: Sſtiepanicz. Ditie Marye wlaſtni dczera Poczt: Rodi: cžuv totiž: Otcze Gyržyho Kržehaucžka, a Matky Marye, Kmot: ra na rukauch držyczy Marya wlaſtni dczera Gyržyho Paw: lowſka z Hrabaczowa, Swiedk: Jozef wlaſtni Syn Danihele Wytka z Poniklyho, a Zuzana Manželka Gyržyho Pochopa z Dolo: Sſtiepanicz, Pokržtiena pak w Zdegſſym Chramie Panie Farnim Negſ: Trogicze Božy od P: Patera Zdegſſyho Kaplana Jana Trögra. (M N1, 245a) 108
Chybná datace písaře přepsána ve shodě s originálem.
76
Poslední dva z česky píšících farářů již jen doplňovali údaje do předepsaných tabulek, množství interpunkčních znamének se proto snížilo na minimum. František Pačesný však občas vpisoval krátké věty jako vlastní poznámky. Z nich je patrné, že užíval tři typy znamének podle výše uvedených pravidel (dvojtečka po zkratce, čárka v rámci úseku – někdy nahrazovaná dvojtečkou, tečka na jeho konci). Jozef Mikolaſſek Sedl: E: (M N2, 133a) Ge pſaneg w Rychlowė, zde neplati. (M N2, 141a) Kmotry dal ſobė Zapſat přy křtu Jozefa Antoſſe, a Jozefa Rychlauſkyho. (M N2, 142a) Dělení slov buď nenaznačil žádným prostředkem, nebo spojovníkem na konci řádku a dvěma vodorovnými čárkami109 nad sebou na novém řádku. Frantiſſek Syn Waclawa Macha Chalupnika : ktere mu na wſſe Boha Bogne Ctnoſti podobneho ſem nez nal, a to v Sſtepanicych pržy Pohrbe wyc Lydi ſem newydėl. (M Z2, 162b) Monyka dcera Gy-
=řyka Wegry =cha Chalup (M Z2, 161b) U Josefa Radimského nacházíme interpunkci pouze v rámci krátkých zápisů v kolonkách tabulky, a to dvojtečku po zkratce, dvě svislé čárky při dělení slova a tečku na konci. Anna dczera Sſimona Dau,, by z Kržiſſlycz Panſt: Gylemnic z Num: 39. (M N2, 173b)
109 Tyto čárky se používaly často i zešikmené, při transliteraci budeme vždy používat znak „=“, který je tomuto prostředku vizuálně nejbližší.
77
Užívání interpunkčních znamének postupně spělo k zjednodušení a upevnění písařského úzu. Členění v rámci věty se přiblížilo dnešnímu výběrem znamének – tečka pro syntakticky uzavřené úseky, čárka pro jejich části. Mimo to se obvykle užívala dvojtečka po zkratce a dvě čárky pro dělení slova na konci řádku (a to jak v podobě dvou svislých čárek nebo i teček vedle sebe, tak dvou vodorovných nad sebou). Písaři inklinovali k členění zápisu podle významového hlediska, tedy oddělování jednotlivých oddílů, např. dítě, otec, matka, kmotr, svědci (Jan, otcze Jana Antoſſe, mat. Marige, Kmotr Mikulaſſ Kryſtan, Sw. 1 Waczlaw Gyrige Dorota Kubatkowa., M N1, 51b). Někteří pak chápali celý zápis jako jedinou větu, v jejímž rámci užívali čárky pro dělení jednotlivých informačně samostatných úseků, jiní je naopak považovali za natolik osamostatnělé, že je ohraničovali tečkami. Obsáhlejší zápisy vymykající se zažitému schématu obsahovala pouze starší z matrik zemřelých. Na níže uvedených příkladech od dvou písařů (Hankeho a Mauritia) je patrné, že inklinovali k syntaktickému členění věty, které se oproti dřívějšímu pauzovému principu prosazovalo od počátku 17. stol.110 Hanke: Nebyla zádnau Swatoſti zaopatrena, protože gſem z nedbaloſti domacych k ni powolan nebýl. Prawjl wſſak bratr wlaſtnj Neboſſky, ze ona 3 Neděle před ſvau Smrti w Wrchlabj u N. N. Paterů Auguſtynianů u Spowědy a Přigimanj býla. (M Z1, 15a) Zaopatřena toliko w ſwé nemocy Poſlednym Pomaz-anjm, protozě giž wěcy zbawena, a pod Wegmjnkau: gſyli Schopna rozhřeſſena, pro nebezpeč-enſtwy dáwenj Welebnau Swatoſt přigiti nemohla. (M Z1, 12b) Mauritius: Zname czinjm, že oſoba ta, kterau gſau do Brannych k Hrobnikowy pržiwezli, ktera do Sſtiepanitz odwežena Byla, dne 11. Aprila, to geſt: na Slawnoſt Wzkržiſſenj Panie na gegy Žadoſt S obicžegnymy w tiežke Nemocy Swatoſtmi zaopatržena Byla. Dle me Ruky pod piſsu. (M Z1, list vložený mezi 90b a 91a) Umržel gyſty cžlowiek ſtaržy ſweho podle podoby ſwe okolo 40. Leth, a poniewadž o niem žadne powiedomoſti nebylo odkud a gake Wyry By Byl, Protož w te ſame Wſi bliž 110
KOSEK 2010.
78
pyly pohržbenu, a geho hrob kržyzem kamennym zaznamena,, nu geſt. (M Z1, 95b) Užívání interpunkčních znamének se sice zřetelně ustalovalo, s Tomsovým výkladem se však shodovalo jen částečně: tečka na konci výpovědi, čárka pro dělení kratších úseků, dvojtečky pro uvození zpřesňující informace a dvě čárky nad sebou (u Tomsy zešikmené, v matrikách často i vodorovné nebo svislé) pro dělení slova. Tomsa nadto uváděl otazník a vykřičník ve shodě s dnešním užíváním (ty však v matrice nemají oporu kvůli chybějícím tázacím a zvolacím výpovědím) a také středník, kromě toho využíval výše zmíněné dvě čárky, zopakované třikrát po sobě, pro přerušení řeči na místo dnešních tří teček.111 Na rozdíl od dobových kancionálů (o nichž pojednává studie Pavla Koska)112 nebyl v matrikách prostor pro více způsobů dělení výpovědních úseků, většinou postačovaly dva základní, tedy čárka a tečka. Věty byly obvykle jednoduché, souvětí se neobjevovala tak často, a pokud ano, nebyla jejich stavba příliš složitá. Čárka se do vět nekladla nadměrně, neoddělovala tematickou a rematickou část, čímž písaři odpovídali na dobové tendence i syntaktizaci české interpunkce.
5.2.
Barokní čeština
Barokní období střední češtiny je z jazykového hlediska většinou přibližně ohraničováno třicetiletou válkou či jejím ukončením a koncem třetí čtvrtiny 18. stol. Vývoj spisovné češtiny byl v této době limitován ztrátou šlechticů a měšťanů, chyběli tudíž vzdělaní příjemci náročnější literární tvorby. Literární úzus byl značně rozkolísaný, vznikající česky psané texty se zaměřovaly na širší vrstvy obyvatelstva a musely plnit nové úkoly, ponejvíce podílet se na obnovení a posléze upevnění vedoucí úlohy katolické církve v období rekatolizace. Čeština se začala uplatňovat v publicistice. V administrativě mnohdy ustupovala němčině, přičemž výběr mezi těmito dvěma jazyky mohl mít funkční opodstatnění – němčina převládala u dokumentů ze správního hlediska důležitějších, často určených přímo vrchnosti, čeština se užívala pro zápisy nižší úrovně, pro vlastní potřebu místních úředníků.113 Pro barokní češtinu byla podle odborné literatury typická hlásková a tvarová pestrost, hodnocená obvykle jako snaha o stylovou diferenciaci. Projevovaly se proběhnuvší hláskové změny (diftongizace ý > ej, ú > ou, úžení é > í), nekongruentní tvary přechodníků či unifikace plurálových pádových koncovek (-ách, -ami/-emi/-mi, -ama/-ema/-ma). Rozdílná byla oproti humanistické češtině 111
TOMSA 1793, s. 16–23. KOSEK 2010. 113 ŠLOSAR – VEČERKA – DVOŘÁK – MALČÍK 2009, s. 91–102.; KOSEK 2003, s. 14–18. 112
79
rovněž větná stavba, směřující spíše k postupnému rozvíjení souvětí a omezování interpozice. Projevovalo se sbližování psaného a mluveného jazyka.114 V následujících podkapitolách bude jazyk matrik zkoumán z hlediska hláskosloví, tvarosloví, skladby a slovotvorby, opomenuta nebude ani typická slovní zásoba.
5.2.1. Hláskosloví Možnost pronikání nářečních jevů do textu byla značně omezena nejen tím, že těžištěm matrik byla antroponyma, ale rovněž osobami zapisovatelů. Ani jeden z farářů, o nichž máme nějaké informace,
nebyl
původem
přímo
z Podkrkonoší,
nicméně
většinově
pocházeli
ze
severovýchodních a severních Čech. Kromě toho dosáhli určitého vzdělání, nadto mimo své původní mateřské nářečí. To vše způsobilo, že se mohli přiklánět spíše k výrazům, které považovali za neutrální. Rovněž kvůli svému původu mohli do matriky zanášet častěji prvky typické pro širší oblast severovýchodočeské nářeční podskupiny než jevy, jež jsou dnes hodnoceny jako ryze podkrkonošské. Nejsilněji zastoupená byla podle očekávání diftongizace ý > ej, provedená zvláště v průběhu 15. stol. v lidovém jazyce na celém území Čech a na střední Moravě. Prosazovala se též změna í > ej po sykavkách, spojená se splýváním i a y v grafice. V literárních památkách byla diftongizace doložena od konce 14. stol., avšak nadále zde převládalo původní ý.115 Výraznější prosazení v tištěných textech se projevovalo od pol. 16. stol., ovšem většinou v závislosti na osobě autora, podle Janečkové116 typicky u méně jazykově zkušených a vzdělaných osob, které snáze podléhaly vlivu mluveného jazyka. Rozkolísanost dobového úzu si uvědomovali i autoři barokních gramatik Konstanc, Rosa a Šteyer a diftongizaci považovali za stylisticky nosný prvek, odlišující vyšší styl od nižšího.117 Postupně však provedení diftongizace ubývalo a kralický úzus ji již neobsahoval. V českých nářečích se uchovala do současnosti, ve středomoravských podlehla další změně (monoftongizaci).118 V matričních zápisech se projevovala jak u apelativ: na vosejpku119 (M Z2, 114a), vejměník (M Z2, 86a), vejtach (M N2, 362a); tak u proprií: Trejbal (M N2, 438b) z verba „trýbat“; či v deklinačních koncovkách adjektiv a příjmí s adjektivním skloňováním:
114
ŠLOSAR – VEČERKA – DVOŘÁK – MALČÍK 2009, s. 91–102.; KOSEK 2003, s. 14–18. LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 107–108. 116 JANEČKOVÁ 2009, s. 29. 117 JANEČKOVÁ 2009, s. 34–36. 118 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 79. 119 Osypka, odvozeno od verba „osýpati sě“ (viz např. Malý staročeský slovník), proto se zde délka podržela a došlo k diftongizaci. 115
80
kovářskej (M O2, 137a), zasloužilej (M Z1, 82b), je psanej (M N2, 141a), od kmotry udanej (M N2, 150b), mistr tesařskej (M Z2, 101a), Jozef Novotnej (M N2, 227b). V užívání stylově nižší podoby ej záviselo na písaři. Porovnali jsme proto zvyklosti šesti česky píšících farářů. Pro komparaci byla užita příjmí s adjektivním skloňováním, protože výskyt apelativ a dalších slovních druhů nebyl mezi jednotlivci početně srovnatelný. K posouzení byly použity matriky narozených, ve starší byla brána v potaz jména kmotrů/svědků (jména otců nebyla uváděna v nominativu), v mladší jména otců (svědci se zde totiž někdy podepisovali sami). Nejčastěji koncovku -ej využívali první dva písaři, Glaser a Rulle v letech 1700 až 1733. U prvního jmenovaného převažovalo z 84 %, u druhého z 52 %. Všichni jejich nástupci se naopak podrželi stylově vyšší koncovky -ý, Hanke, Kirchner a Radimský téměř ze 100 %, u Mauritia a Pačesného kolem 90 %, ačkoli u apelativ a dalších slovních druhů se ej objevovalo častěji (např. Hanke: Tejden, M Z1, 23b; vejminkou, M N1, 124a; Pačesný: psanej, M N2, 139a; Rostockej, M N2, 139a; Vejtach, M N2, 362a). Pravidelnějším jevem bylo úžení é > í/ý u koncovek tvrdých adjektiv mužského rodu: vojáka obdankovanýho (M Z1, 8a), sedláka hrubýho (M N1, 125b), skutečnýho kazatele (M Z1, 28a), sládka branskýho (M N1, 133b) atd. Toto úžení proběhlo zvláště v 15. a 16. stol. a je typické pro Čechy s přesahem do středomoravských nářečí, kde později došlo ke krácení.120 U doloženého lokálu singuláru po (…) bývalým purgmistru (M N1, 117b) mohlo dojít jak k úžení, tak k vyrovnání s tvarem instrumentálu.121 Protetické v- se před vokálem o objevovalo od 14. stol. a šířilo se do 16. stol., přičemž stav z této doby se uchoval do současnosti v Čechách a na západní polovině Moravy.122 V rukopisném úzu češtiny střední doby se vyskytovalo častěji než v tiscích, v nichž se mnohdy projevovaly protichůdné tendence. Ani v rukopisech ovšem nebylo užíváno systematicky.123 Barokní gramatici jej většinou zavrhovali (Konstanc, Šteyer), pouze Rosa jej nepovažoval za stylisticky nižší jev.124 V matrikách jej nacházíme ukotvené v příjmích, kde již není připouštěna žádná jiná podoba (Vondra,
Votoček). Objevuje se ale i na jiných místech v závislosti na osobě písaře: Na vosejpku (M Z2, 114a), vopařil se (M Z2, 192b). Neutralizace znělosti konsonantu na konci slova se z mluvené podoby přenesla výjimečně i do psané, jak je to patrné u ojedinělých případů: vejtach (M N2, 362a), noch (M Z2, 141b), podruch (M O2, 59a), Jakup (M O1, 17a). Obvyklejší bylo zaznamenání historicky starší regresivní asimilace znělosti, probíhající nejčastěji na počátku slova u konsonantu z: spovědi (M Z1, 11a), 120
ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 298–300.; LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 114–115. ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 302. 122 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 370.; LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 98–99. 123 ČERNÁ 2010, s. 224–234.; JANEČKOVÁ 2009, s. 20–21. 124 JANEČKOVÁ 2009, s. 29–30. 121
81
spuchlotinu (M Z2, 78a), skroušenosti (M Z1, 11a). Objevovala se také uprostřed slova: těškost (M Z2, 209a), neboštíkovi (M O1, 22a); vrchlapskýho (M N1, 67b); a to i před jedinečnou souhláskou: truchlář (M O1, 30a). O jejím pevném ustálení svědčí výskyt příjmí Stracený (např. M N1, 7a) pouze v této podobě. Ojedinělá byla změna u příjmí Tryzna, objevila se pouze čtyřikrát, např. Jan Dryzna (M N2, 319b).125 Předložka s byla často zapisována jako z: z poctivou pannou (M O1, 22a). Ještě ve 14. stol. se v české výslovnosti uchovával bilabiální charakter v. Ke změně v hlásku labiodentální došlo patrně po 14. stol. přičleněním do dvojice znělý–neznělý konsonant k f, přejatému s cizími slovy.126 Uchování bilabiální výslovnosti bylo příznačné právě pro severovýchodočeská nářečí127 a v matrikách se u některých písařů projevilo u příjmí Rychlovský: syn Václava Rychlouskýho (M Z2, 141a). S vývojem pobočných slabik bylo spojeno pronikání průvodního vokálu k jinak slabičnému r, a to i v ryze latinském textu: Joannes Čiverný Inquilinus (M N2, 23a). Jednalo se o jev typický pro oblast Krkonoš a Podkrkonoší,128 v matrikách byl ovšem vzácný a pronikal pouze k uvedenému příjmí. Protože ani jeden z hornoštěpanických farářů (u nichž známe původ) nepocházel přímo z této oblasti, ale z mnohem širšího okolí, je to pochopitelné. Průvodní vokál se do matriky dostal nejspíše jen proto, že byl živý v mluveném jazyce a farář jednoduše zapsal jméno tak, jak mu bylo nadiktováno (totéž mohlo platit pro výše uvedený případ bilabiálního v). Ani nově vzniklé l sonans nebylo v některých slovech chápáno slabikotvorně, proto byla zachována původní slabika dl, která se obvykle v jazyce po 14. stol. zjednodušila odstraněním hlásky d.129 V matrice nacházíme vývojově starší podoby slov: vodnatedlnost (M Z2, 60a), učedlník (M O2, 137a). Zatímco vkladné e u konsonantu r se nevyskytovalo systematicky a v porovnání s celým materiálem spíše menšinově, uchování pobočné slabiky u l bylo zcela pravidelné, protože se nejednalo o jev tolik územně omezený (u l nenacházíme průvodní vokál, jak bylo pro místní nářečí typické)130. Výjimkou bylo substantivu nedbalost (M Z1, 21b), vyskytující se jak v této podobě, tak se zachovanou pobočnou slabikou: nedbandlivost131 (M Z1, 68a). Záměna k za g ve slovech cizího původu je typická pro okraje Čech, zvláště pro jihozápadočeská, severočeská a severovýchodočeská nářečí.132 Projevovala se u příjmí z německého guotlich, které se v latinském textu objevilo v původní podobě Gütler (M O2, 19b), ale v českém 125
Viz LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 100–101. Viz LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 97. 127 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 429. 128 Viz ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 180. 129 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 77–78. 130 Viz ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 176. 131 Tvar nedbanlivost doložen i u Karla Račína ve sbírce nedělních kázání Operae ecclesiasticae, Robota církevní, vydané v roce 1706. Viz Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny, k dispozici na: http://madla.ujc.cas.cz [14. 5. 2015]. 132 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 318.; BACHMANNOVÁ 1998, s. 8. 126
82
pouze s k – Kytler (M N1, 3a), Kutler (M N1, 100a); dále u příjmí Grusman, Gottstein, Gottwald:
Grusman (M Z2, 170b) / Krusman (M N1, 51b); Gottstein (M O1, 18b) / Kottstein (M N1, 36a); Gottwald (M N2, 14a) / Kotvald (M N2, 360b). Snaha o zjednodušení výslovnosti vedla ke změně u dvou vedle sebe stojících dentál rl > dl a naopak dl > rl: Jozef Erlebach z Herlikovic (M N1, 95a) – Jakub Edlebach ze Lhoty (M O2, 138b); kadlec (M N2, 424a) – karlec (M N2, 267b); u Karla Turka (M Z1, 11a) – manželka Kadla Antoše (M N1, 36b). Tato změna byla nářečním výzkumem zmapována po celých Čechách, přičemž se používala současně se spisovnými formami.133 V případě příjmení Erlebach se ve sledované oblasti uchovala v určité míře do současnosti. Příjmí Erlebach se v mluveném jazyce patrně i dále různě upravovalo, jak ukazují řidčeji se vyskytující tvary: Elebach (M O1, 19a), Edlbach (M N1, 7a). Roli zde sehrál i cizí původ jména. Snahy o usnadnění výslovnosti vedly rovněž k zániku konsonantu t ve skupině tk u substantiva tkadlec, které se v zápisech vyskytovalo jak v původní podobě tkadlec (M O2, 33a), tak se zkráceným kořenem: kadlec (M N2, 424a).134 Rovněž u substantiva dcera byl zaznamenán případ se zaniklým počátečním konsonantem: cera (M N1, 73a). Ke komparaci rukopisů s tisky z fonologického hlediska se nabízí práce Marie Janečkové135, která se věnovala katechismu z 18. stol. faráře z České Skalice Václava Vojtěcha Jana Klugara. Zatímco tento autor užíval diftongizované ou na místo ú na začátku slova důsledně, v matrikách se žádný takový případ nenašel. Naopak u jediného faráře, který užíval kvantitu u vokálů, nacházíme ú v této pozici pouze krátké (na Uſwjtě, M Z1, 9b; Unor, M Z1, 45b). Shodný je nepravidelný výskyt protetického v- a početné doklady diftongizace ý > ej a úžení é > í, a to v předponách, koncovkách adjektiv, základech slov domácích i přejatých. U Klugara i v matrikách byla obvyklejší neutralizace znělosti na konci slova a regresivní asimilace, spíše než progresivní. Podobné je zachování skupiny dl, ačkoli už nemělo oporu ve výslovnosti, u Klugara se dokonce skrze analogii dostávala i k adjektivům jiného typu a příslovcím od nich odvozených.136
133
ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 5, s. 448–450. Odstranění prvního konsonantu v této oblasti dokazují i tvary kallec, kallena, kalcovať, viz BACHMANNOVÁ 1998, s. 124. Doloženo rovněž v Thesaurus linguae Bohemicae Václava Jana Rosy, viz Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny, k dispozici na: http://madla.ujc.cas.cz [14. 5. 2015]. 135 JANEČKOVÁ 2009. 136 JANEČKOVÁ 2009, s. 87–105. 134
83
5.2.2. Tvarosloví Nyní se budeme věnovat konkrétním typickým jevům v rovině tvaroslovné, nejprve u apelativ a proprií, poté u dalších slovních druhů. Dativ singuláru životných maskulin byl většinou dodržován s původně u-kmenovou koncovkou -ovi, poměrně často ale pronikala její hlásková obměna -oj, charakteristická pro severovýchodočeská nářečí s přesahem do severního úseku nářečí českomoravských:137 Janoj Málkoj (M N2, 437a). V genitivu plurálu maskulin se v současnosti ve spisovném jazyce užívá původně u-kmenová koncovka -ů, jejíž podoba byla před provedením hláskových změn -óv.138 Ve zkoumaném materiálu bylo doloženo -ův, tedy po provedení změny (óv > uov > ův). Koncové v zde zůstalo a neodpadlo jako ve spisovném jazyce kvůli zjednodušení výslovnosti. V současnosti se tento formant, avšak s krátkým vokálem, vyskytuje pouze ve slezských nářečích.139 Koncovka byla zaznamenána u jediného substantiva: rodičův (M N1, 227b). U příjmí naopak koncové v odpadlo (Martinů, M O1, 20a; Mikolášů, M N1, 37a), doklady jeho uchování jsou vzácné (Vraštilův, M O2, 109a). Lokál plurálu u substantiva zastupujícího párové orgány, původně pouze v duálu, se objevil s koncovkou -ouch, která je podle Českého jazykového atlasu v Čechách obvyklá vedle spisovné podoby „rukách“. Hranice jevu zde však kvůli omezenému provedení výzkumu nebyla přesně vytyčena.140 Původní duálová koncovka byla v tomto pádě -ú, po provedení diftongizace od konce 14. a v průběhu 15. stol. -ou. Hlásková změna zasáhla Čechy a částečně Moravu. Odtud také vycházela uvedená nářeční podoba.141 V matrikách lze koncovku -ouch sledovat pouze u jediného písaře, využívajícího vazbu Kmotr na rukouch držící (M N1, 227b), protože u žádného jiného se toto substantivum nevyskytlo. Přičlenění konsonantu -ch za deklinační koncovku se projevilo rovněž u genitivu plurálu toponyma Branná: ze Brannejch (M O2, 137b). U antroponyma Jiří je patrné kolísání mezi původní ьjo-kmenovou podobou a přechodem k jinému, produktivnějšímu deklinačnímu typu. Původní ьjo-kmenová singulárová deklinace se stala vlivem hláskových změn nezřetelnou (všechny pády kromě instrumentálu měly totožnou formu) a postupně zanikla. Kromě neživotných substantiv „řebří“, „pondělí“, „čřěví“ atd. se takto skloňovala původem latinská antroponyma na -ius (Jiří, Antoní, Mauricí atd.). Nemožnost odlišit od sebe jednotlivé pády se řešila přechodem k jiným deklinačním typům pomocí připojení různých přípon. V případě antroponyma Jiří to byl k-ový sufix, čímž se zařadilo k o-kmenům.142 Nejednalo se tudíž o deminutivum (jak je ostatně patrné ze jména českého panovníka Jiříka z Poděbrad). 137
ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 106.; LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 141. LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 143. 139 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 186–188.; LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 143, 150. 140 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 270. 141 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 110–111, 155. 142 Tamtéž, s. 147–148. 138
84
V matrikách nacházíme jak častější podoby Jiřík (např. Jiřík Jeník, M N1, 1a), tak méně frekventované Jiří (Jiří Mejsnar, M N2, 201b). Vyrovnávání plurálových tvarů bylo zaznamenáno ve spojení adjektiva s nominativem plurálu životného maskulina: jsou bílý přátelé (M O1, 4a). Tento tvar se v českých nářečích prosadil u všech rodů a je v současnosti diferenčním rysem mezi českými a moravskými dialekty.143 U zájmena „všechen“ existovaly dva odvozovací základy, a to původně maskulinní vši- (od zájmena veš) či původně femininní vše- (od zájmena vša), což se odráží i v nářečních variantách.144 V matrice byla pro nominativ plurálu mužského rodu vedle spisovného všichni nalezena i podoba všechni: všechni z obce té (ve významu všichni kmotři/svědci, M N1, 227b), odpovídající širší oblasti severovýchodočeských nářečí. Většinově se ovšem používalo všichni, jak je také zaznamenáno v Českém jazykovém atlasu.145 V instrumentálu plurálu se objevil též tvar všema (všema svátostma zaopatřena, M Z1, 58b), vycházející z původního duálového tvaru.146 I v současných českých nářečích je obvyklou variantou ke spisovnému všemi.147 U verb se ve staré češtině rozlišoval infinitiv, který vznikl z ustrnulého tvaru verbálního substantiva na -tь, a supinum, ustrnulé substantivum na -tъ s dějovým významem, jež se užívalo po slovesech s významem pohybu. Pod vlivem supina vznikl infinitiv s tvrdým zakončením -t a začal se prosazovat zvláště od 16. stol.148 V matrikách byly nalezeny obě možnosti: posluhovati mohla (M Z1, 9b), jse vejtach dělat bude (M N2, 362a); přičemž častější bylo měkké zakončení. Doložené konjugační tvary odpovídaly charakteru matrik, tedy zpětným zápisům proběhnuvších událostí bez konkrétního adresáta, pojednávajícím většinou o jiných osobách než o autorovi. Zastoupeny proto byly zvláště minulé časy a třetí osoby singuláru a plurálu. Indikativ prézentu se objevil jen výjimečně, konkrétně u dvou sloves IV. a po jednom zástupci z III. a V. třídy: jak se soudí (M Z1, 86b), zde neplatí (M N2, 141a), nyní následuje 26. dito nebo listopadu (M Z1, 6a), zůstává v Mrklově (M N2, 362a); případně u atematického „býti“ jako součásti pasiva: pohřbeno jest (M Z1, 55a). Četnější bylo užití minulého času. Opisné tvary byly zastoupeny jak préteritem (složeným z prézentu slovesa „býti“ a l-ového participia), tak plusquamperfektem (z l-ových participií příslušného slovesa a slovesa „býti“): jest skonala (M Z1, 9b); se byla pominula (M Z1, 30b); posluhovati byl začal (M Z1, 13b). Préteritum 3. osoby singuláru i plurálu bylo od počátku 16. stol. již většinou bez slovesa „býti“. Tvary s jest či sú jsou tak spíše vzácností.149 Odrazilo se to i v matrice, kde kromě výše uvedeného byl zaznamenán jediný další případ u pasiva, mnohem častější bylo jeho 143
ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 308. LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 185–186. 145 ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 4, s. 390–391. 146 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 185–186.; PLESKALOVÁ 2003, s. 82. 147 Viz podobné u zájmena „nám“, ČESKÝ JAZYKOVÝ ALTAS 4, s. 358–359. 148 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 240–241. 149 Tamtéž, s. 244. 144
85
vynechávání: přijíti nemohla (M Z1, 12b); kantor chybil (M O2, 139a); domácí pravili (M Z1, 12b); mně k ní nepovolali (M Z1, 10a). Jednoduché minulé časy imperfektum a aorist se podle očekávání nepoužívaly, ostatně již ve staré češtině se od nich upouštělo.150 Písaři často užívali opisného pasiva, tvořeného slovesem „býti“ v přítomném nebo minulém čase a n-ovým či t-ovým participiem (t-ové však nebylo ve zkoumaném materiálu doloženo): pohřbeno jest (M Z1, 55a); oddáni jsou (M O1, 4a); potvrzeni jsou (M O1, 4a); rozhřešena byla (M Z1, 11a); žádána a propučena byla (M O1, 4a); jest byla collicitirována a (…) vyřízena (M O1, 11a). Konstrukce participia a prézentního tvaru slovesa „býti“ se do češtiny dostaly prostřednictvím latiny a podle jejího vzoru zpočátku vyjadřovaly minulý čas. Na doložených případech je patrné, že se objevovaly jak tyto tvary, tak rovněž podoby se slovesem „býti“ v minulém čase. Z matrik nelze poznat, jak přesně daný písař výraz použil (protože se nejedná o ucelený text a k porozumění nemůže posloužit kontext), jestli zápis připravoval před obřadem (křtem, sňatkem, pohřben), nebo zpětně po jeho skončení, a jestli jej vztahoval k přítomnosti, nebo k minulosti. Záznamy se v praxi pravděpodobně pořizovaly podle příležitosti, zvláště v prvních desetiletích je patrné, že vznikaly zpětně (např. pohřby za 20. léta), u novějších naopak část musela být připravena dopředu (případně vznikala bezprostředně po skončení obřadu), aby se mohli svědci podepsat. Zcela výjimečné bylo futurum (dělat bude, M N2, 362a) nebo kondicionál, vyjadřující nereálný, neskutečný či hypotetický děj (žádné povědomosti nebylo, odkud a jaké víry by byl, M Z1, 95b).151 Ojedinělý je zápis reflexivního zájmena se (ve staré češtině sě, před provedením přehlásky v podobě sä)152 v podobě jse v mladší matrice křtů: jse vtáhnout musí, když jse vejtach dělat bude (M N2, 362a). Nejspíše se nejedná o chybu, ale snad o úmyslné připodobnění zájmena ke konjugačním tvarům atematického verba být.153
5.2.3. Skladba V matrikách převládaly nevětné celky, případně jednoduché věty. V menší míře se objevovala souvětí, proto je třeba zmínit se na tomto místě i o spojkách, které se v textu vyskytovaly. Jejich užívání nebylo příliš obvyklé, nejčastěji totiž byly spojovány části věty bez spojek, pouhým přiřazováním k sobě v podobě výčtu jednotlivých údajů. Nacházíme je pouze v záznamech
150
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 238–240. Tamtéž, s. 244–245. 152 Tamtéž, s. 178. 153 Doloženo také v rukopisných materiálech Archivu českého z let 1516 a 1525. Viz Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny, k dispozici na: http://madla.ujc.cas.cz [14. 5. 2015]. Dále např. ve Staročeském slovníku, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [14. 5. 2015]. 151
86
vybočujících z obvyklé normy, a to v poznámkách a dodatcích, např. o pohřbu nebo udělení posledního pomazání umírajícímu. Nejčastěji se vyskytovaly ve starší matrice zemřelých.
5.2.3.1. Souřadicí spojky Ke spojování větných členů sloužila nejčastěji spojka a: (…) 23. dito po vykonání mše ste (svaté)
a obyčejných ceremonijích církevních (…) (M Z1, 58b). Ve významu doplnění a zpřesnění předcházejícího pak nebo a jakož/jakožto:154 Nyní následuje 26. dito nebo listopadu (M Z1, 6a); křty a oddavky ze vsi Štěpanic, té však podle rozličnosti míst také rozličně jmenované, jakož z Mrklova, ze Lhoty (…) (M N1, 0); (…) obce štěpanické, též rozličně jmenované míst, jakožto z Mrklova, ze Lhoty (…) (M N1, 1a). Nejobvyklejším prostředkem spojení vět ve slučovacím poměru byla spojka a: (…) podobného sem neznal a v Štěpanicích při pohřbě víc lidí sem neviděl (M Z2, 162b) (…) všema svátostma zaopatřena po porodu v Pánu zesnula a 23. dito po vykonání za ní mše s[va]té a obyčejných ceremonijích církevních (…) pohřbena jest. (M Z1, 58b) (…) dne 11. apríla, a to jest: na Slavnost Vzkříšení Páně, (…) (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a) Ve významu slučovacím bylo použito i spojení jakož i:155 (…) rozhřešena byla pod vejminkou (…),
jakož i svátostí posledního pomazání pod touž vejminkou zaopatřena. (M Z1, 11a) Základní spojkou odporovacího poměru bylo již v barokní češtině ale, vyjadřující všechny odstíny odporovacího vztahu.156 Zaznamenáno bylo jak na prvním místě věty, tak na druhém: Zaopatřena nebyla žádnou svátostí, ale jenom pod vejminkou (…) (M Z1, 9b); (…) prve ale nežli se svatost posledního pomazání posluhovati mohla (…) (M Z1, 9b). Odporovací spojka leč se používala v omezovacím významu výjimkovém, méně často ve smyslu „jenomže“.157 Doložena byla v komplikovanějším souvětí: (…) nebyla zaopatřena, protože jsem k ní povolán nebyl, leč v posledním tažení (...) jsem jí smyslů již zbavené svátost posledního pomazání posluhovati byl začal (…) (M Z1, 13b). Nejfrekventovanější byla v matrikách poslední odporovací spojka však. Obvykle se stavěla na druhé místo ve větě: Nebyla před smrtí žádnou svátostí zaopatřena (…), měla však 12 dne téhož měsíce v neděli mezi ochtábem Božího těla na Branný u s.(svaté) spovědi býti (…) (M Z1, 11a)
154
Viz Malý staročeský slovník, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015]. Tamtéž. 156 ALEXOVÁ 2009, s. 100. 157 Tamtéž, s. 116. 155
87
(…) U spovědi a přijímání posavad nebyla (…), v hodinku však smrti (…) rozhřešena byla (…) (M Z1, 11a) Pravil však bratr vlastní nebošky, že (…) (M Z1, 15a) (…) ze vsi Štěpanic, té však podle rozličnosti míst také rozličně jmenované (…) (M N1, 0) Hlavním prostředkem vět příčinných a důvodových byla spojka protože, ustálené spojení příslovce proto a spojky že.158 V matrikách byla zastoupena velmi početně. V jednom případě bylo v příčinném významu použito že, následující po spojení „z příčiny“, jež ukončovalo předcházející hlavní větu. Nebyla před smrtí žádnou svátostí zaopatřena, protože jsem k ní povolán nebyl (M Z1, 11a) Pokřtěna byla od báby Marie (…), protože v nebezpečenství byla. (M N1, 153b) Rozhřešena byla pod vejminkou (…), protože k přijímání svátosti pokání a oltářní ještě dosti schopna nebyla (…) (M Z1, 11a) Zaopatřena toliko v své nemoci posledním pomazáním, protože již věcí zbavena (…) (M Z1, 12b) Velikonoční pak spověď a přijímání nevykonal, protože mně k němu dřívěji nepovolali (…) (M Z1, 16a) (…) dřív ohlášeni nebyli z příčiny, že svědek zdejšího býti ženicha udal. (M O2, 30b) Další příčinná spojka poněvadž se pojila se silným zabarvením zřetele:159 (…) a poněvadž o něm žadné povědomosti nebylo (M Z1, 95b) (…) kteréžto osoby, poněvadž jsou bílý přátelé, pro ně dispensati (…) žádána a propučena byla (…) (M O1, 4a) (…) ty od[d]avky sou přenešeny do 13 Decemb[ra], poněvadž v Vrchlabí dřív ohlášeni nebyli160 (…) (M O2, 30b). Příčina mohla být vyjadřována rovněž spojkou jako, zesilovanou příponou -ž:161 (…) ještě dosti schopna nebyla, jako od přirození hloupá. (M Z1, 11a); (…) u spovědi a přijímání posávad nebyla, jakož k tomu ještě neschopna (…) (M Z1, 11a). Důsledková věta se pojila se spojkou proto, doplněnou o příponu -ž:162 (…) žádné povědomosti nebylo, odkud a jaké víry by byl, protož v té samé vsi blíž pily pohřben (…) (M Z1, 95b) 158
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 392. Tamtéž. 160 Plurálový tvar se zde vztahuje ke snoubencům, nikoli k substantivu oddavky. 161 Viz Malý staročeský slovník nebo Elektronický slovník současné češtiny, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015] 162 Viz Staročeský slovník, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015] 159
88
5.2.3.2. Podřadicí spojky Základní spojkou vedlejších vět příslovečných časových bylo když163, ve zkoumaném materiálu doložené v jediném případě: (…) tam jse vtáhnout musí, když jse vejtach dělat bude (M N2, 263a). Časový význam mělo i jako – věta vedlejší zde vyjadřovala děj bezprostředně předcházející ději ve větě hlavní164: (…) jak jsem ji Smyslů již zbavené Svátost posledního Pomazání posluhovati byl začal (…), pod svátečním pomazání skonala. (M Z1, 13b). Význam bezprostřední předčasnosti měla spojka již ve staré češtině, postupně jej však ztrácela a stávala se ekvivalentem ke když.165 Spojka až vznikla z částice s významem „a tu, a nakonec“ a do 16. stol. vyjadřovala nahrazení děje z řídící věty dějem z věty závislé.166 V druhém významu „dokud ne“ byla zaznamenána v příkladech: (…) protože mně k němu dřívěji nepovolali nedbalí domácí, až se s všema smysli pominul. (M Z1, 16a); (…) protože nedbalý otec duchovního k ní nepovolal, až všema smysly se byla pominula (…) (M Z1, 30b). Časový význam spojky než vycházel z jejího užití spolu s komparativy dříve nebo prvé,167 což dokazuje i následující případ: (…) prvé ale nežli se jí Svátost posledního Pomazání posluhovati mohla (…) (M Z1, 9b). V časovém významu byla užita i spojka kdežto168: (…) leč v posledním tažení, kdežto, (…), pod svátečním pomázání skonala. (M Z1, 13b). U vedlejších vět místních byla v této době již relativa od kmene *jo- plně nahrazena původně tázacím „kam“ a dalšími (např. kudy, odkud). V matrikách byl tento typ výjimečný:(…) žádné povědomosti nebylo, odkud a jaké víry by byl (…) (M Z1, 95b). Vedlejší věty přívlastkové bývaly uvozeny vztažnými zájmeny který nebo jenž v příslušném rodě a pádě. Ve staré češtině byl mezi nimi významový rozdíl. Původně ukazovací zájmeno jenž se pojilo k tomu, co již bylo z předchozí věty známé, a uvozovalo přívlastkové věty. Od původu tázací který (a také kdo, co, čí) patřilo k podmětným nebo předmětným větám a odkazovalo k neznámému, jedinečnému nebo všeobecnému. Oba typy vět i zájmen se postupně sbližovaly a rozdíly mezi nimi se stíraly, až nakonec od 16. stol. začalo převládat zájmeno který.169 Ve sledovaných matrikách byly oba typy zastoupeny srovnatelně. (…) vdovy po Martinovi Bendovi, jenž se na vojnu dal (…) (M N1, 124a) Umřela Maria vlastní dcera Martina Novotnýho (…), jejíž tělo (…) skrze téhož jest pohřbeno. (M Z1, 8a)
163
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 388. Tamtéž. 165 KOSEK 2003, s. 128–130. 166 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 389–390. 167 Tamtéž, s. 390. 168 Viz Malý staročeský slovník, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015]. 169 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 386. 164
89
(…) že osoba ta, kterou jsou do Branných k hrobníkovi přivezli a která do Štěpanic odvežena byla (…) (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a). František syn Václava Macha (…), kterému na vše Boha bojné ctnosti podobného sem neznal (…) (M Z2, 162b) K zesilování vztažných zájmen sloužila tak jako ve staré češtině přípona -ž, případně také -to: (…) umřela Kateřina vlastní dcera Václava Čivrnýho (…), kteráž i od narození též toho velmi zpozdilýho vtipu byla (M Z1, 30b); Jistá svobodná osoba (…), o jejímžto jménu ani přímnění se neví. (M Z1, 86b). V jednom případě byla vztažná věta uvozena zájmenem jaký: (…) žádné povědomosti nebylo, odkud a jaké víry by byl (…) (M Z1, 95b). S předmětnými větami se nejčastěji pojila spojka že: Známé činím, že osoba ta (…) (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a). Obvykle uvozovala i nepřímou řeč:170 (…) domácí pravili, že výš dotečná osoba na nový rok měla u s. spovědi a přijímání býti. (M Z1, 12b); Pravil však bratr nebošky, že ona (…) u spovědi a přijímání byla. (M Z1, 15a). Spojka jak byla použita také pro vyjádření nejistoty nad tvrzením: Jistá svobodná osoba věku svého,
jak se soudí, asi 24 letha (…) (M Z1, 86b).
5.2.4. Slovotvorba Ze slovotvorného hlediska bude v této podkapitole pozornost věnována pouze těm apelativům, která se odlišovala od současného stavu nebo se objevila ve více podobách. Nářeční podoby konatelského jména výměnkář vycházejí od příslušných názvů pro výměnek. Základní podoby jsou přitom podle Českého jazykového atlasu výměnkář a výměník.171 Zatímco výměnkář vychází od substantiva výměnek nebo výměnka, druhý výraz, výměník, od verba vymínit či substantiva výměna (to, co bylo vymíněno). Distribuce sufixů -ář a -ník se začala vyhraňovat již ve staré češtině. Sufix -ář se vyskytoval hojněji zvláště kvůli tomu, že se nepojil s žádnými alternacemi a byl schopen jednoznačněji zařadit vzniklá substantiva ke jménům osob. Zpočátku ovšem ještě existovaly paralelně formy s oběma sufixy. Sufix -ník se využíval rovněž pro odvozování činitelských jmen, ani u nich však nepatřil k nejproduktivnějším. U námi sledovaného substantiva výměník tedy mohlo jít jak o jméno konatelské, tak činitelské.172 Tato varianta v současnosti pokrývá oblast severočeských nářečí až po severozápadní Moravu, Blansko a Prostějov, na ostatním území byly zachyceny podoby se sufixem -ář. Pro sledovanou farnost by měl být typický střet v této oblasti
170
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 383. ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 3, s. 50–51. Výraz „výměník“ uvádí jako nářeční také HOLUB – KOPEČNÝ 1952, s. 427. 172 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 255–261. 171
90
rozšířenějšího výměníka s výměnkářem, zjištěným při nářečním výzkumu v Mrklově. Objevují se zde sice opravdu dvě varianty, ale situace je trochu jiná. Vejměník (M Z2, 86a) s provedením diftongizace ý > ej odpovídá výše uvedenému, avšak jako druhý výraz nebyl použit „výměnkář“, ale vejminkář (M Z1, 75a). Tato forma je odvozena od starších podob výminek či výminka a při nářečním výzkumu byla zachycena ve středních, jižních a jihozápadních Čechách. Mapa v jazykovém atlase však ukazuje, že ani v jiných oblastech není situace jednotná.173 U doloženého jména vlastností manželstva (M O1, 4a) nacházíme pozůstatky konkurence dvou příbuzných sufixů. Zatímco ve staroslověnštině byl dominantní sufix -ьstvo, jeho varianta -ьstvije byla menšinová a tvořila spíše paralelní tvary. Ve staré češtině byl poměr mezi sufixy -stvo a -stvie opačný. První jmenovaný si pak v období střední češtiny podržel spíše charakter kolektiva (bezúspěšně se jej u názvů vlastností pokusili obnovit obrozenci).174 V matrice nacházíme v této době méně obvyklou podobu manželstvo vycházející ze staročeského malženstvo a to patrně z *maldoženьstvo.175 Zaznamenáno však bylo pouze u jediného písaře, protože ostatní spíše používali pojem oddavky a mnohé pasáže příslušných matrik byly nadto v latině. U druhého substantiva z této skupiny byla doložena pouze podoba se sufixem -ství: nebezpečenství (M N1, 123b). Méně zastoupený byl u jmen vlastností sufix -ota, připojovaný ve staré češtině k primárním adjektivům, ojediněle k odvozeným. Ve střední době se z hláskových příčin upřednostňoval u adjektiv na -stý.176 V matrice zemřelých se objevil u substantiva spuchlota (M Z2, 210b) z adjektiva zpuchlý. Paralelně se užívalo substantivum spuchlotina (M Z2, 211a), které by se spíše dalo zařadit mezi periferní jména jednotlivin.177 U názvů neživých nositelů vlastností bylo zaznamenáno tvoření sufixem -ice: označení nemoci žloutenice (M Z2, 106a) od adjektiva žlutý (podobně jako zimní > zimnice).178 Původní podoba před provedením diftongizace byla žlútenice. Paralelně ke žloutence uvádí výraz Podkrkonošský slovník179 a byl doložen v dobových textech (Bible svatováclavská, slovníky Tomáše Rešela, Václava Jana Rosy atd.).180 Vedle majoritní podoby matka také v matrice v menší míře nacházíme mateř, odvozenou z genitivní formy mateře od vývojově starší máti.181
173
ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 3, s. 50–51. LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s.277–280. 175 MACHEK 1968, s. 351. 176 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s.277–280. 177 Tamtéž, s. 285. 178 LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 285–286. 179 BACHMANNOVÁ 1998, s. 51. 180 Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny, k dispozici na: http://madla.ujc.cas.cz [14. 5. 2015]. 181 MACHEK 1968, s. 355. 174
91
Nalezené nářeční podoby deadverbiálních adjektiv dolní a horní (dolení, dolejší, hoření, hořejší) vykazovaly slovotvorné, nikoli hláskoslovné odlišnosti. Již ve staré češtině byl u tohoto typu adjektiv obvyklý sufix -ní, připojovaný většinou ke zkrácenému tvaru adverbia (dolní), výjimečně k celému (dolení). U adverbií zakončených na -ě, -a či -i se někdy volil sufix -ější.182 Obě varianty dolení/hoření se podle Českého jazykového atlasu územně shodují a totéž platí pro dolejší/hořejší. Farnost Horní Štěpanice spadá do oblasti s obvyklými podobami dolení a hoření, zahrnující území severně od linie tvořené městy Kadaň, Praha a Hradec Králové, zatímco varianty dolejší a hořejší jižně od této hranice zaujímají především větší část středních Čech s výběžkem na Náchodsko.183 z Doleních Štěpanic (M O2, 136a) dolejšího chalup[níka] (M N1, 140b) hořeního sedláka (M N1, 127a) Z deverbálních adjektiv se objevilo: dotečná (M Z1, 12b), vyjadřující zasažení dějem a odvozené z n-ového participia verba dotknúti; a také držící (M N1, 227b) z nt-ového participia verba držeti.
5.2.5. Slovní zásoba Matriky obecně neobsahují příliš širokou lexikální základnu. Ve zkoumaných matrikách většinou vycházela užívaná slovní zásoba z ucelených tematických okruhů souvisejících se specializací konkrétní matriky. Každá z matrik využívala substantiva označující příbuznost, která pomáhala identifikovat jmenované osoby. Jednalo se o slova z centra slovní zásoby, starobylého původu, proto se jejich podoba neměnila. Pouze substantiva „syn“ a „dcera“ se objevovala také v deminutivní podobě, sloužila totiž k rozlišování věku – deminutiva pro děti, základní tvar pro dospívající (zaznamenáno u faráře Hankeho). Bratr: Pan Kašpar Rulle bratr pana faráře (M N1, 82b) Dcera: Rozina dcera Jana Skály (M N1, 5a); Pokřtěna cera Lidmila Jana Macha (M N1, 73a) Dceruška: Maria vlastní dceruška Jana Antoše (M Z1, 6a) Matka: té samé matky dcera (M Z1, 92a) Manželka: Kateřina manželka Pavla Zajíčka (M N1, 156b) Otec: Jiřík otce Jiříka Urbance (M N1, 83b) Rodiče: vlastní syn poct[ivých] rodičův (M 227b)
182 183
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 315–316. ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 2, s. 336–339.
92
Sestra: s (…) Barborou (…) pana faráře sestrou (M O1, 25b) Syn: Jan vlastní syn Václava Kubáta (M N1, 118a) Synáček: Jan synáček Jiříka Klimenty (M Z1, 3a) Vdova: Kateřina vdova pozůstalá po Janovi Mencovi (M Z1, 55a) Výjimečné bylo substantivum „schovanka“, označující osiřelé dítě vychovávané v jiné rodině. Anna schovanka Mikuláše Novotnýho z Mrklova (M N1, 124a) Objevovala se také substantiva zařazující osoby podle stáří, v případě výrazů „pán“ či „paní“ se jednalo spíše o tituly než o obecné pojmenování, využívalo se jich pro zdůraznění vyššího sociálního postavení. Dítě: Umřelo dítě Petra Hamerskýho (M Z1, 2a) Chlapec: Umřel chlapec Jiříka Klimenty (M Z1, 2a) Mládenec: Josef Kittler mládenec (M N2, 136a) Pán: Pan Franc Preisler (M N1, 60a) Panna: Johana panna vlastní dcera po neboštíkovi Janovi Vejnarovi (M Z1, 58b) Paní: Urozená paní Kateřina Antonínova purgrabka branská (M N1, 80b) Pro každý význam byl obvyklý jeden výraz. Jedině u dvou současně narozených dětí téže matky panovala větší rozmanitost. Kromě prostého dvě děti (M N1, 59a) se používala substantiva dvíčata (M N1, 80a), blíženci (M N1, 126a), dvojčata (M Z2, 167b) či dvojčátka (M N1, 117a). Vedle dnes běžného výrazu dvojčata a jeho deminutiva nacházíme tedy dvě podoby vycházející z odlišných základů. Dvíčata jsou podle Českého jazykového atlasu obvyklá zvláště na území středních a jižních Čech, přičemž přesahují do sousedních nářečních skupin. U tohoto výrazu se ovšem projevuje výrazná dubletnost nebo i tripletnost pojmenování. Sledovaná hornoštěpanická oblast je Českým jazykovým atlasem vyčleněna na okraj výrazu blížňata, ten však v matrice zaznamenán nebyl, pouze podoba, z níž vzešel: blíženci.184 Trojčata byla zaznamenána dvakrát. Poprvé v roce 1703 se jednalo o dva chlapce a dívku, uvedené prostě jako 3 děti (M N1, 10b), podruhé o tři chlapce v roce 1792, zapsané latinsky jako tres unius matris fuere proles (M N2, 373b), tedy tři děti jedné matky. Zajímavé je, že při současném úmrtí dvou z nich byli již tito vedeni v knize zemřelých jako dvojčata, poslední bratr pak krátce poté jako „třetí dítě“ (M Z2, 167b).
184
ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS 1, s. 98–99.
93
Specifické výrazy se pojily k nemanželským dětem. Způsobů zdůraznění jejich původu se používalo několik. Nejčastěji to byly různé latinské variace k významu „otec neznámý“: patre ignoto (M N1, 29b), ignoto patre (M N1, 102b), či česká obdoba otce nepovědomýho (M N1, 234b). Odkazovalo se k nelegitimnímu původu dítěte: ex thoro ilegotimo („z nemanželského lože“, M N1, 169b), patre illegitimo (M N1, 220b); ilegitimi (M N1, 168a). Ojediněle se poukazovalo i na poklesek ženy, nazývána pak byla „padlou“. Výjimečně byl použit eufemismus otec šel na houby (M N1, 52b). Všechny uvedené způsoby svou poměrnou mírností a nepřítomností posměšků nebo obhroublosti, jak bývalo obvyklé jinde, neukazují na to, že by byly svobodné matky a jejich děti zcela odsuzovány, nebo alespoň v oficiálních dokumentech tomu tak nebylo. Nejširší lexikální repertoár se týkal zaměstnání člověka. Za působení faráře Josefa Ignáce Hankeho ve 30. letech se začala pravidelně připisovat jako doplňující údaje ke křestnímu jménu a příjmí u osob mužského pohlaví, a to i v případě, že se k muži pouze odkazovalo (např. při uvádění nezletilé osoby či ženy). Trojice podruh–chalupník–sedlák tvořila základní sociální hierarchizaci vesnice. Sedlák byl bohatším hospodářem vlastnícím větší zemědělskou usedlost (jelikož mluvíme o horské oblasti, uplatňovalo se zde odlišnější měřítko než v úrodnějších částech země). Menším majetkem disponoval chalupník, ostatně již samo pojmenování vycházelo ze substantiva „chalupa“, označujícího menší prosté venkovské stavení. Nejníže stál podruh, nájemný pracovník, který neměl vlastní půdu ani dům a bydlel (mnohdy i se svou rodinou) u chalupníka či sedláka, pro nějž pracoval. V matrikách nacházíme ještě další specifikaci, vyjadřovanou výrazy „prostřední“, „malý“, „hrubý“, „hoření“ a „dolejší“. Připojovaly se k substantivům „chalupník“ a „sedlák“ a blíže určovaly, o jaké hospodáře se jedná podle velikosti majetku či jeho polohy. Jan vlastní syn Jana Kotka prostředního sedláka v Mrklově (M N1, 132a) Otce: Mikoláše Hanuše sedláka malýho (M N1, 125a) Václav vlastní syn Jana Kadavýho sedláka hrubýho z Dolo Štěp[anic] (M N1, 125b) Václav vlastní syn Jana Kotka hořeního sedláka v Mrklově (M N1, 127a) Otce: Augustina Tomíčka podruha u Jana Kadavýho dolejšího chalup[níka] v Dol[ejších] Štěp[anicích] (M N1, 140b) Lexikon substantiv zařazujících osoby podle jejich sociálního postavení a zaměstnání se v průběhu let rozrůstal. Ve 30. letech se pro obyvatele obce užívalo rozlišení na podruha, chalupníka a sedláka a objevovala se další základní řemesla: mlynář, kovář, švec, pekař, truhlář, šenkýř, krejčí, řezník, tesař, přezák a také další zaměstnání a funkce: kostelník, kantor, šafář, rychtář, pro ženy pouze děvečka. Ostatní specializovanější povolání se uplatňovala u obyvatel z centra panství: sládek, purkmistr, purkrabí, důchodní. Ve 2. pol. 18. stol. přibývala označení
94
různorodějších řemeslníků i ve zdejší farnosti, nadto se v posledních letech přidávaly i výrazy jako „učedník“, „tovaryš“ či „mistr“, svědčící o tom, že zdejší obyvatelé pronikali jako členové i do jilemnických cechů. Bednář: Vojtěch Mrkvička bednář podruch ze Brannejch (M N2, 417a) Děvečka: Lidmila vlastní poz[ůstalá] dcera po neb[ožtíkovi] Jozefovi Liškovi z Lhoty Klášterské děvečka slušební na faře štěpanické (M N1, 122a) Důchodní (správce důchodenského úřadu)185: Jiř[ík] Pfeiffer důchodní branskej (M N1, 37a) Dvořenín (nář. člověk pracující v hospodářském dvoře)186: Ignác Kubát dvořenín (M N2, 148a) Fořt (lesník)187: Eliáš syn vlastní Pana Eliáše Sachra vrchního fořta z Roketnice (M N1, 135a) Glasmistr (sklářský mistr): Anna vlastní dcera pozůstala po neb[ožtíkovi] Václavovi Hembalovi z Rychlova, ona toho času v službě u pana glasmistra vítk[ovického] (M N1, 140b) Hajný: u Marie pozůstalé vdovy po neb[ožtíkovi] Tobiášovi Štěpánovi bývalým hajným a chalupníkovi (M Z1, 30a) Hamršmid (hamrník, kovář z hamru)188: Augustin Bogtem Hamer Schmied tovaryš ze Sytový (M O2, 136b) Handlíř: Jiří Bílek chalupník a handlíř (M O2, 139b) Chalupník: Jiří Vyšanský chalupník (M Z1, 76b) Kaplan: pan Fridrich Kord kaplan branskej (M N1, 64a) Kantor: Jakub Kynčl bývalý kantor zasloužilý (M Z1, 22b) Kazatel: (…) a toho času v konventě vrch[labském] skutečnýho kazatele (M Z1, 28a) Konšel (přísežný člen obecní rady volený z rodin starousedlíků)189: Václav Graf chalup[ník] konšel (M N2, 148b) Kostelník: Jiří Rolčík zasloužilej kostelník (M Z1, 82b) Kovář: Maria pozustalá vdova po neboštíkovi Tobiášovi Hanušovi kováři (M Z1, 10a) Krejčí: Eliáš Kouba krejčí (M N1, 137a) Kuchařka: Anna Markova kuchařka farská (M N1, 207a) Měštěnín (obyvatel města)190: Ferdinand syn p[ana]. Václava Bystrýho měštěnín v Jičíně katol[ík] (M N2, 268b) Minář (nář. mlynář): Franc Köhler minář (M N1, 15a) Mistr: Jiří Řehořek chalup[ník] a mistr tesařskej (M Z2, 101a) 185
SSJČ I, s. 421. Tamtéž, s. 440. Primární význam: člověk žijící na panovnickém dvoře. 187 Tamtéž, s. 514. 188 SSJČ, také viz BENEŠ 1998, s. 260. 189 SSJČ II, s. 384. 190 SSJČ III, s. 65. 186
95
Mládek: otce Jana Tomíčka mládka a podruha u Jana Hanuše mlynáře (M N1, 132b) Mlynář: Jan Pavel Rieger mlynář (M N1, 136a) Mydlář (výrobce mýdla, obchodník s mýdlem)191: Jiří Pochop z Doleních Štěpanic mydlář (M O2, 136a) Myslivec: Franc syn France Krause myslivce (M N2, 64a) Nájemník: Ondřej Bitterman nájemník nebo podruh (M Z2, 66a) Pekař: Maria Terezia. Otce Jiříka Pochopa pekaře (M N1, 137a) Podruh: Jozef syn Václava Rychlouskýho podruha (M Z2, 141a); dcera vdovy N. N. podruhyně z Levínku na Benecku (M Z1, 3a) Primas (první konšel v staré městské správě)192: u Adama Erbana primasa jil[elmnického] (M N1, 147a) Provazník (výrobce nebo prodavač provazů)193: Jiřík Jelínek měšťan a provazník z městyz Jilemnice (M N1, 140a) Přezák (ten, kdo vyrábí přízi, či překupník příze, obchodník s přízí)194: David Lukeš přezák chal[upník] (M N1, 133a) Punčochář: Adam Šír punčochář z Jilemnice (M N1, 28a) Purkmistr (hlava obce)195: Panna Johana vlastní pozůstalá dcera po neb[ožtíkovi] p[anu] Janovi Rudolfovi Hanke bývalým purgmistru města Vrchlabí (M N1, 117b) Purkrabí (vysoký vrchnostenský úředník)196: pan Jakub Zahrádecky purk[rabí]197 brannský (M N1, 63b); pan Jakub Franc Borovanský purkrabí jilemnický (M N1, 70b); urozená paní Kateřina Antonínova purgrabka brannská (M N1, 80b) Rychtář (zástupce vrchnosti ve správě obce)198: Tobiáš Hanuš rychtář z Doleních Štěpanic (M O2, 136a) Řezník: Jan Kubát chalup[ník] řezník (M N2, 417a) Sedlák: Václav Honzů sedlák (M N2, 418a) Sládek: paní Kateřina manželka pana Mikoláše Tykvy toho času sládka brannskýho (M N1, 133b) Soused (zast. obyvatel obce s domovním pozemkovým majetkem)199: Jozef Koptík z Jilemnice soused (M O2, 136a)
191
SSJČ I, s. 1305. SSJČ II. s. 889. 193 Tamtéž, s. 968. 194 SSJČ IV, s. 608. 195 Tamtéž, s. 706. 196 Tamtéž, s. 706. Také královský či knížecí úředník. 197 V grafické podobě psáno jako Purgkraby. 198 SSJČ V, s. 212. 199 PSJČ V, s. 520. 192
96
Starosta: Franc Richter starosta z Hoř[eního] Vrchlábe (M O2, 202a) Šafář (správce velkostatku)200: Kateřina manželka Václava Vyšanskýho šafáře ve statku Václava Kubáta rychtáře beneck[ého] (M N1, 138b) Šenkýř: Václav Jerie šenkýř (M N1, 121b) Šindelář: František pozůstalý syn vlastní po neboštíkovi Václavovi Jerie starším šindeláři a chalupníkovi (M Z1, 29a) Švec: Damián Lukeš švec (M N2, 424a) Tesař: Jiřík Martinů tesař (M N1, 128b) Tkadlec: Jan Sucharda syn Jana tkadlec z Víchový (M O2, 33a); Jozef Rychlouský chalup[ník] karlec (M N2, 417a); Franc Honců kadlec (M N2, 424a) Tovaryš: Jiřík Grusman chalup[ník] a tovaryš řeznickej (M O2, 137a) Truhlář: Jozef Vejnar chalup[ník] truhlář (M O2, 74a), Václav Tomíček truchlář a chalupník (M O1, 30a) Učedník: Jozef Engr z Hamru neb ze Sytový učedlník kovařskej při hamru (M O2, 137a) Učitel: Jozef Pitrman školní učitel (M O2, 33a) Voják: Otce: Pavla Erbana obankovaného (vysloužilého) vojáka podanýho Jeho Vysoce Hraběcí Milosti z Morzinu (M N1, 117a) Vejminkář, vejměník (výměnkář – původní hospodář, který si vymínil zaopatření od svého nástupce)201: Jan Honzů podruh v chalupě Jana Tomíčka starýho vejminkáře (M Z1, 75a); Jan Honzů vejměník (M Z2, 86a) Zádušník (úředník při zádušním úřadu)202: Mikoláš Kos zádušník (M O2, 136a) Zámečník: Jan Krautauer tovaryš zámečník (M O2, 135b) Zvoník: Otce: Jiříka Jeníka podruha u Václava Jeníka chal[upníka] a zvoníka v Hoř[eních] Štěp[anicích] (M N1, 152b) V souvislosti s charakterem zkoumaného materiálu se objevuje typická slovní zásoba spjatá s náboženským životem, nejčastěji názvy svátostí a různých církevních úkonů a svátků. V souladu se zaměřením matrik nebyl tento repertoár příliš široký, objevoval se pouze příležitostně. Zaopatřena 3mi svátostmi umírajících (…) (M Z1, 10a) (…) mezi ochtábem203 Božího těla na Branný u s[vaté] spovědi býti a milostivé tělo sobě získati. (M Z1, 11a)
200
SSJČ IV, s. 1. SSJČ VII, s. 278–279. 202 PSJČ VII, s. 832. 201
97
U spovědi a přijímání posavad nebyla (…) (M Z1, 11a)
Rozhřešena byla pod vejminkou (…) a zaopatřena posledním pomazáním pod touž vejminkou; protože k přijímání svátosti pokání a oltářní ještě dosti schopna nebyla (…) (M Z1, 11a) Zaopatřena toliko v své nemoci posledním pomazaním (…) (M Z1, 12b)
Velikonoční204 pak spověď a přijímání nevykonal (…) (M Z1, 16a) (…) na slavnost vzkříšení Páně (M Z1, vložený list mezi 90b a 91a) (…) přijímání velikonoční (…) (M Z1, 13b) (…) o budoucích Vánocích. (M Z1, 21a) (…) o budoucím masopustě. (M Z1, 21) Názvy měsíců se objevovaly v latině nebo v češtině. Jedinou odlišností od současného stavu byl občasný výskyt názvu posledního měsíce jako prasince (M Z1, 12a). Tato podoba se ojediněle vyskytovala již ve staré češtině,205 vycházela z apelativa prase a je považována za lidovou etymologii.206 Jak bylo již výše uvedeno, cizí slova se zapisovala odlišným typem písma (humanistickým). Platilo to pro jak pro slova ryze latinská, tak pro ta, která nebyla plně adaptovaná do češtiny, ale na jejich formě už určitý stupeň adaptace zřetelný je – skloňovala se a přebírala některé rysy českého jazyka, ne však všechny (v písmu je to patrné např. dodržováním původního grafému c na počátku slova místo k, odpovídajícího výslovnosti). Jednalo se často o slova původem latinská (dispens z latinského dispensa ve významu osvobození od církevního zákona,207 komise z latinského commissiō ve významu spojení, zmocnění,208 konskript z latinského verba conscribere ve významu spisovat209). (…) in casu neces[aritatis] (…) (M N2, 254b) (…) tres unius (…) (M N2, 373b) (…) z comisi biskupske (…) (M O1, 4a) (…) dispensati od J[eho] M[i]l[os]t[i] pana Biskupa (…) (M O1, 4a) (…) jest byla collicitirovana (…) (M O1, 11a) (…) do conškripce (…) (M Z2, 65b)
203 Oktáv, staročesky ochtáb, osmidenní slavení svátků či osmý den po nich. Z latinského octāva z číslovky octa/octo. Viz MACHEK 1968, s. 413. 204 Nalezeno také bylo v podobě Weliko-nocnj (M Z1, 16a) s naznačením složek kompozita. Podobně: Králohradeckýho (O1, 28b). Také viz JANEČKOVÁ 2009, s. 91–92. 205 Viz např. Staročeský slovník, sešit 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. K dispozici na http://vokabular.ujc.cas.cz [23. 7. 2015] 206 REJZEK 2001, s. 506. 207 Tamtéž, s. 136. 208 Tamtéž, s. 288. 209 Latinsko-český slovník 2000, s. 125.
98
Ojedinělý byl výskyt výrazu pro druhé doplňkové jméno umísťované za křestní. Jak bylo vysvětleno výše, pro toto období jej nazýváme „příjmím“, po jeho uzákonění patentem Josefa II. „příjmením“. V Malém staročeském slovníku lze najít výraz příjmie.210 V matrice bylo doloženo přímnění, a to již k roku 1762: o jejímžto jménu ani přímnění se neví (M Z1, 86b). Jak příjmí, tak příjmení vycházejí ze stejného základu a jsou motivována stejně, obě pojmenování stojí „při jméně“.211 Substantivum „přímění“ bylo doloženo též v Černých knihách práva loveckého na hradě Buchlově (k roku 1581) a Smolné knize městečka Divišova (k roku 1722).212 Pojem „příjmení“ používali např. Komenský, Nitsch, Beckovský a je tak doložen v 17., ale zvláště v 18. stol.213
5.2.5.1.
Názvy nemocí
Větší pozornost si v rámci slovní zásoby zaslouží názvy nemocí. Zaznamenávány začaly být v matrice zemřelých jako příčiny úmrtí v průběhu roku 1784 nejprve velmi krátce v němčině, posléze v češtině. Ačkoli se tedy objevovaly až na konci sledovaného období, bylo za šestnáct let jejich uvádění shromážděno více než čtyřicet pojmů. Většinou se jednalo o jednoslovné názvy, nejčastěji substantiva, případně doplněná o předložku, příčestí či adjektivum, zřídka se přidávalo adverbium: Náhle na cestě (M Z2, 188a). Často byly názvy nemocí zaměňovány s příznaky. Mezi předložkami bylo nejužívanější na: na raka (M Z2, 117a); na těškost (M Z2, 170b); na osejpku (M Z2, 171a). Se substantivem starost se vždy pojila předložka pro: pro starost (M Z2, 170b). Méně často se objevovalo od: od psotníku (M Z2, 174b); od hlavnice (M Z2, 175a). Bližší specifikace onemocnění za použití více slov byla spíše výjimečná (Na brant od bolesti noch, M Z2, 141b; 7 let nemocna na všechny oudy, M Z2, 145a), stejně jako větná vyjádření. Ta byla použita ve čtyřech následujících případech: Domácí práci stále konala, ale dlouhej čas vadla, náhle. (M Z2, 63b) Náhle, do kostela téhož dne v neděli šel, na cestě umřel. (M Z2, 68b) Upařil se v nádobě. (M Z2, 106a) Nebyli došlí. (M Z2, 167b) Názvy nemocí budou posléze vyloženy formou abecedně řazeného slovníku. Pokud to bylo možné, bylo u každého hesla zjištěno, o jaké onemocnění se jedná, odkud výraz pochází a jaké jsou případné další názvy téhož onemocnění. Postupovalo se podle následující vzorové struktury:
210
Malý staročeský slovník. K dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015]. MACHEK 1968, s. 301. 212 Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny. K dispozici na: http://madla.ujc.cas.cz [5. 8. 2015]. 213 Tamtéž. Databáze k heslu „příjmení“ obsahuje 19 výskytů, k „příjmí“ 59. 211
99
1. Druh onemocnění; 2. Etymologie; 3. Příklad z matriky; 4. Další názvy. Používané výrazy často pocházely z cizího jazyka, a to převážně z latiny a němčiny (např. Abzehrung, Faulfieber nebo šlak z němčiny, angína, apostema nebo kolika z latiny). Zvláště pro lidové názvy bylo obvyklé přenášení významu na základě souvislosti i vnější podobnosti (červená, růže, rak, žloutenice), některé z nich jsou přitom součástí oficiálního pojmenování i dnes. Příznaky onemocnění se často odvozovaly prostřednictvím sufixu -ost od adjektiv (dušnost, horkost, těžkost atd.) nebo od verb jako verbální substantiva (bolení, píchání). Většina názvů se tvořila různorodými formanty (kupříkladu -ec – božec, -oba – mdloba, -ota – spuchlota, -ice – zimnice atd.). Jediným případem kompozita byl krvetok. Některá slova pocházela již z praslovanštiny (boule, kašel, křeč). V pojmenováních se odrážely i lidské představy o nemocích jako projevech zlých sil (např. u božce nebo frasu). Slovníček názvů nemocí Abzehrung 1. Újma, újmy, úbytě.214 2. Německé substantivum, patrně od verba abzehren (vysílit, oslabit, stravovat).215 3. Abzehrung. (M Z2, 118a) 4. Souchotiny, tuberkulóza. Angína 1. Zánět přední části hrtanu, zvláště mandlí.216 2. Ze středolatinského angina od verba angere (dusit se, svírat).217 3. Angína. (M Z2, 139b) Apostema 1. Vřed, nežit.218 2. Latinské slovo s uvedeným významem.219 214
Slovník lékařské terminologie 1863, s. 3. Slovníky Lingea, k dispozici na: http://slovniky.lingea.cz [8. 5. 2015]. 216 SSJČ I 1989, s. 35. 217 REJZEK 2001, S. 54. 218 ČERNÁ 2009, s. 39, 111, 130. 219 Slovník lékařské terminologie 1863, s. 8. 215
100
3. Apostema. (M Z2, 156b) 4. Tuberkulózní absces. Bolení 1. Nepříjemný tělesný pocit způsobený chorobou, chorobným stavem.220 2. Od verba boleti, staroslověnsky bolěti.221 3. Na těškost a bolení (M Z2, 160a) Boule 1. Zduřenina, opuchlina, zpravidla po úderu.222 2. Od indoevropského *bheu- (dmouti se), ve staré češtině búla.223 3. Na boule udal otec Jozef Petrák (M Z2, 73b) Božec 1. Dětská nemoc provázená křečemi, upadnutím do bezvědomí.224 2. Původní význam „pohanský bůžek“ – předpokládalo se, že nemoc způsobují zlí duchové vniknuvší do lidského těla. 225 3. Na božec udal otec Václav Jerje (M Z2, 74a); Od božce (M Z2, 117a) 4. Boží nemoc, psotník, padoucnice, epilepsie, fras. Brand 1. Sněť, pal,226 nebo také brant ve významu otrava krve.227 2. Z německého Brand ve významu požár, pálení, ale také sněť.228 3. Na brand. Oznámil Jakob Rolčík otec (M Z2, 193a); Na brand po porodě udal Jozef Honzů minář (M Z2, 110a); Na brant od bolesti noch (M Z2, 141b)
220
SSJČ I 1989, s. 148. REJZEK 2001, s. 85. 222 SSJČ I 1989, s. 156. 223 MACHEK 1968, s. 62. 224 ČERNÁ 2009, s. 110, 124. 225 Tamtéž. 226 Slovník lékařské terminologie 1863, s. 18. 227 BACHMANNOVÁ 1998, s. 182. 228 Slovníky Lingea, k dispozici na: http://slovniky.lingea.cz [8. 5. 2015]. 221
101
Červená 1. Polysémické: střevní onemocnění; menstruační krvácení; vředy, boláky. Zde nejspíše myšleno střevní onemocnění projevující se krvavými průjmy.229 2. Metonymické přenesení významu na základě souvislosti s červenou barvou, v tomto případě podle příznaku, a to přítomnosti krve ve stolici. 3. Na červenou (M Z2, 100b) 4. Červená nemoc, tyfus, hlavnička.230 Dušnost 1. Dýchavičnost, záducha. Onemocnění dýchacích cest.231 2. Od verba dusit, praslovanské *dušiti, v původním významu „způsobovat, že někdo těžce dýchá“.232 3. Na dušnost. (M Z2, 198a) 4. Astma. Faulfieber 1. Hnilá zimnice, hnilá horečka.233 2. Německé kompozitum z adjektiva faul (shnilý, zkažený) a substantiva Fieber (horečka).234 3. faulfieber. (M Z2, 148a) Fras 1. Dětská nemoc provázená křečemi, upadnutím do bezvědomí.235 2. Z maďarského frász a to pak z německého Frais(en). Mělo se za to, že původcem nemoci je zlý démon, který posedl tělo. Jinak v češtině také ve významu neřád, kal.236 3. Von Fraß (M Z2, 58a) 4. Božec, boží nemoc, psotník, padoucnice, epilepsie. Hlavnice 1. Horká nemoc.237 229
ČERNÁ 2009, s. 122. BACHMANNOVÁ 1998, s. 51. 231 SSJČ I 1989, s. 429. 232 REJZEK 2001, s. 150. 233 Slovník lékařské terminologie 1863, s. 37. 234 Slovníky Lingea, k dispozici na: http://slovniky.lingea.cz [8. 5. 2015]. 235 Strejček, Ferdinand. Fras, frasně. Naše řeč, 1942, roč. 26, č. 3. 236 MACHEK 1968, s. 146. 230
102
2. Metonymické přenesení významu, onemocnění související s hlavou, a to na základě projevů nemoci – bolesti hlavy. 3. od hlavnice (M Z2, 61b) 4. Hlavnička, tyfus, červená nemoc, červená.238 Horkost 1. Stav vysoké teploty.239 2. Od adjektiva horký, to z praslovanského *gorъkъjь.240 3. Na horkost udal otec Jozef Jerje (M Z2, 69a) 4. Horečka. Kámen 1. Usazeniny v různých orgánech, zejména v ledvinách, močovém měchýři a vylučovacím ústrojí.241 2. Metaforické přenesení významu na základě podobnosti. 3. Na kámen udal Jan syn chalup[ník] z Benecka (M Z2, 71a) Kašel 1. Prudké hlasité výdechy způsobené podrážděním dýchadel, zpravidla chorobným.242 2. Z praslovanského *kašьlь.243 3. Na kašel udal otec Bradl Jozef (M Z2, 75b) Kolika 1. Křečovité bolesti, zejména břišní.244 2. Ze středolatinského colica, a to z řeckého adjektiva kōlikós, odvozeného od kōlon (úd, člen, střeva).245 3. Na koliku udal syn Franc Antoš pod[ruh] (M Z2, 79a)
237
PSJČ I 1935, s. 872.; MACHEK 1968, s. 167. BACHMANNOVÁ 1998, s. 51. 239 SSJČ II 1989, s. 72. 240 REJZEK 2001, s. 209. 241 ČERNÁ 2009, s. 95. 242 SSJČ II 1989, s. 294. 243 REJZEK 2001, s. 267. 244 SSJČ II 1989, s. 355. 245 REJZEK 2001, s. 286. 238
103
Krvetok 1. Ve staré češtině menstruační krvácení, v nové češtině tok krve obecně.246 2. Kompozitum ze slov krev a tok. První od praslovanského *kry/*krъvь247, připojeno v genitivu singuláru k druhému členu, to od slovesa téci, z praslovanského *tekti.248 3. Na krvetok udal Jan Kadavý chalup[ník] z D[olních] Štěpanic (M Z2, 162b) Křeč 1. Mimovolné bolestivé stažení svalů.249 2. Z praslovanského *kъrčь, snad křížením s kořenem *kręt- (kroutit, ohýbat).250 3. Na křeč udal manžel David Kynšl (M Z2, 143a) Mdloba 1. Náhlý přechodný stav tělesné slabosti provázený omámeností až bezvědomím.251 2. Od adjektiva mdlý, patrně od slovesa *mъděti.252 3. Od mdloby. (M Z2, 80b); Mdloba (M Z2, 81a) Melancholie 1. Trudomyslnost, zádumčivost. Duševní choroba.253 2. Z latinského melancholia, a to z řeckého melancholía ve významu „mající černou žluč“ jako kompozitum ze slov mélās (černý) a cholē (žluč).254 3. Na božec a melancholii (M Z1, 197a) Neštovice 1. Nakažlivá horečnatá choroba virového původu, při níž se na kůži objevují puchýřky, které později zasychají v příškvarky.255 2. Od substantiva nežit (vřed, vřídek), formálně od verba žít, ale významově spíš ke kauzativu hojit, tedy ve významu „co se nehojí“.256 246
ČERNÁ 2009, s. 84. REJZEK 2001, s. 312. 248 Tamtéž, s. 652–653. 249 SSJČ II 1989, s. 459. 250 REJZEK 2001, s. 316. 251 SSJČ III 1989, s. 45. 252 REJZEK 2001, s. 369. 253 Tamtéž, s. 371.; ČERNÁ 2009, s. 155. 254 REJZEK 2001, s. 371. 255 SSJČ III 1989, s. 347. 256 REJZEK 2001, s. 409, 411. 247
104
3. Na neštovice Jindřich Sieber pod[ruh] (M Z2, 104b) 4. Peteče. Osypka 1. Kožní nemoc.257 2. Od slovesa osypati sě, formant -ka.258 3. Na osejpku udal otec Janoušek (M Z2, 75b); Na vosejpku udal Jozef Benda otec (M Z2, 170b) 4. Vyrážka. Padoucí nemoc 1. Vleklá nervová choroba projevující se občasným zakalením nebo ztrátou vědomí nebo záchvaty spínavých a škubavých křečí.259 2. Od slovesa padat, metonymické přenesení významu podle projevů nemoci – upadnutí při ztrátě vědomí. 3. Na padoucí nemoc. (M Z2, 185b) 4. Padoucnice, božec, boží nemoc, psotník, epilepsie, fras. Palčivost 1. Nepříjemný, často štiplavý, pálivý pocit, bolest.260 2. Od verba pálit, z praslovanského *paliti, které je vlastně kauzativum k verbu polěti (dochované ve staroslověnštině), tedy původně „způsobovat, že něco hoří“.261 3. Na palčivost udal manžel Jan Vyšanský chalup[ník] (M Z2, 169b) Peteče 1. Černé neštovice nebo jiné nakažlivé horečnaté onemocnění projevující se vyrážkou.262 2. Pochází z románštiny (italsky petecchie, francouzsky pétéchies, španělsky petéquias), popř. ze středolatinského peteccia.263 3. Na peteče udal muž Jan Krystan (M Z2, 142a) 4. Neštovice.
257
SSČ III 1989, s. 610. ČERNÁ 2009, s. 57. 259 SSJČ IV 1989, s. 6. 260 Tamtéž, s. 14. 261 REJZEK 2001, s. 441, 442. 262 SSJČ IV 1989, s. 93. 263 MACHEK 1968, s. 447. 258
105
Píchání 1. Krátkodobá pronikavá bodavá bolest.264 2. Od slovesa píchat, z praslovanského *pьchati, *pichati.265 3. Na píchání (M Z2, 62)
Porodní nemoc 1. Pojem mohl zahrnovat jakékoli komplikace vyvolané při porodu, které měly za následek, že bylo dítě slabé a zemřelo do několika týdnů, maximálně měsíců. 2. Zaznamenáno pouze v německé podobě. 3. Von der Geburth Krank (M Z2, 58b)266 Psotník 1. Dětská nemoc spojená s křečí.267 2. Od substantiva psota, a to od substantiva pes, takto utvořená slova často označují něco špatného, nepříjemného, podřadného.268 3. Od psotníku. Oznámil Jan Krystan otec. (M Z1, 147b) 4. Božec, boží nemoc, padoucnice, epilepsie, fras. Rak 1. Choroba projevující se zhoubným nádorem, vznikajícím překotným bujením tkáňových (epitelových) buněk.269 2. Metaforické přenesení významu již v řečtině na základě představy, že rak v těle užírá postiženou část.270 3. Na raka udala žena Anna (M Z2, 117a) 4. Rakovina. Růže 1. Nakažlivá kožní nemoc.271 2. Metaforické přenesení významu na základě vnějších projevů nemoci – zarudnutím kůže. 264
SSJČ IV 1989, s. 101. REJZEK 2001, s. 466. 266 Doloženo pouze v němčině. 267 PSJ IV/2 1944 – 1948, s. 512. 268 REJZEK 2001, s. 516. 269 SSJČ V 1989, s. 13. 270 REJZEK 2001, s. 526. 271 SSJČ V 1989, s. 205. 265
106
3. Na (…) růži udal manžel Řehořek (M Z2, 112a) 4. Erysipel. Sešlost 1. Zevní zchátralost, zpravidla tělesná.272 2. Od verba sejít – prefix se- se směrovým významem, verbum jít z praslovanského *iti z indoevropského *ei-. 3. Starost a sešlost věku (M Z2, 118b) Souchotiny 1. Plicní onemocnění.273 2. Od adjektiva suchý, tedy „nemoc, při které člověk schne“.274 3. Na souchotiny. (M Z2, 117b); Na souchotě udal Jozef syn chalupník (M Z2, 68b) 4. Souchotě, tuberkulóza. Starost 1. Vysoký věk.275 2. Od adjektiva starý, z praslovanského *starъ.276 3. pro starost (M Z2, 60a) 4. Stáří, staroba. Suché lámání 1. Onemocnění postihující především kosti a klouby.277 2. Adjektivum suchý od praslovanského *suchъ, substantivum lámání od slovesa lámat, lomit z praslovanského *lomiti.278 Metonymické přenesení významu na základě „lámavé“ bolesti doprovázející onemocnění.279 3. Na suché lámání udal muž (M Z2, 142a) 4. Podagra, dna, pakostnice, revmatismus, revma.280
272
PSJČ V 1948, s. 174. SSJČ V 1989, s. 446. 274 REJZEK 2001, s. 591. 275 PSJČ V 1948, s. 689. 276 REJZEK 2001, s. 599. 277 ČERNÁ 2009, s. 52. 278 REJZEK 2001, s. 331, 348. 279 ČERNÁ 2009, s. 52. 273
107
Šlak 1. Náhlé ochrnutí těla.281 2. Z německého Schlag (rána, úder, mrtvice) od slovesa schlagen (bít, udeřit).282 3. Na šlak udal syn Iknác Hanuš pekař chalupník (M Z2, 105b) 4. Mrtvice. Šlakem raněný 1. Náhlé ochrnutí těla (viz výše). 2. Substantivum šlak viz výše, adjektivum raněný od verba ranit. V současnosti obvyklejší spojení substantiva šlak s verbem trefit, zatímco verbum ranit se substantivem mrtvice.283 3. Šlakem raněna (M Z2, 62b); Šlakem raněný udal Jan Hendrich chalupník (M Z2, 72a) 4. Mrtvice. Těžkost 1. Tělesné potíže.284 2. Od adjektiva těžký z praslovanského *tęžьkъ, odvozeno asi od *tęža (tíže) a to od nedochovaného *tęgъ (těžký).285 3. Na těškost (M Z2, 63b) Vodnatelnost 1. Chorobné nahromadění vody (tkáňového moku) v tkáních a dutinách tělních.286 2. Kompozitum vzniklo ze staročeského spojení vodné tele, označující červa, pod vlivem adjektiva vodnatý. Věřilo se, že onen červ vnikne do těla při pití vody a způsobí tuto nemoc. Podobně se nazývala u Germánů (vatnkalfr, wazzar kalb, waterkalf).287 3. Na vodnatedlnost (M Z2, 101a)
280
Česko-německý slovník Fr. Št. Kotta, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, k dispozici na: http://kott.ujc.cas.cz. [12. 3. 2015]; ČERNÁ 2009, s. 51–52.; BACHMANNOVÁ 1998, s. 51. 281 SSJČ VI 1989, s. 45. 282 REJZEK 2001, s. 633. 283 ČERMÁK a kol. 2009, s. 881. 284 PSJČ VI 1951, s. 113. 285 REJZEK 2001, s. 660. 286 SSJČ VII 1989, s. 127. 287 MACHEK 1968, s. 638.
108
Zima 1. Mohla být myšlena jak zimnice, tak podchlazení, případně i velké stáří (zaznamenáno pouze v jediném případě, u osmdesátiletého muže).288 2. Od praslovanského *zima. 289 3. Na zimu udala manželka Anna (M Z2, 210b) Zimnice 1. Infekční onemocnění doprovázené pocitem mrazení po celém těle a třesavkou.290 2. Od substantiva zima, od praslovanského *zima.291 Pojmenováno podle příznaků: pocit zimy, třesení jakoby zimou. 3. Na zimnici udala manželka Monika (M Z2, 145a) Zlatá žíla 1. Městkovité rozšíření konečníkových žil.292 2. Adjektivum zlatý od substantiva zlato, a to od praslovanského *zolto, substantivum žíla od praslovanského *žila.293 3. na zlatou žílu udala Marie manželka (M Z2, 210b) 4. Hemoroidy. 294 Zpuchlota 1. Zpuchlina – otok, opuchlina, oteklina.295 2. Tvarotvorná varianta k substantivu opuchlina. Základ puch- také u puchr, pucher, bouchoř. U jiných Slovanů: púchnuť (ruština), púchty, púchnuty, púchlyj (ukrajinština), puchlina (polština) se srovnatelným významem.296 3. Na spuchlotu udal Jozef Fejstaur chalup[ník] ze Žalýho (M Z2, 210b) 4. Opuchlina, otok.
288
PSJČ VIII 1955, s. 463. REJZEK 2001, s. 738. 290 SSJČ VIII 1989, s. 301. 291 REJZEK 2001, s. 738. 292 SSJČ I 1989, s. 589. 293 REJZEK 2001, s. 739, 748. 294 SSJČ I 1989, s. 589. 295 SSJČ VIII 1989, s. 400. 296 MACHEK 1968, s. 498. 289
109
Zpuchlotina 1. Zpuchlina, viz výše. 2. Viz výše. 3. Na spuchlotinu udal otec Jozef Pochop (M Z2, 211a) 4. Opuchlina, otok. Zpuchlej krk 1. Zpuchlý, oteklý.297 2. Adjektivum viz výše, substantivum z praslovanského kъrkъ.298 3. Na spuchlej krk udal otec Václav Kubát (M Z2, 72a) 4. Opuchlý, oteklý. Žloutenice 1. Chorobný stav projevující se žlutým zabarvením pokožky, sliznic, očního bělma, příznačný pro choroby jater, krve aj.299 2. Od adjektiva žlutý, z praslovanského *žьltъ. Metaforické přenesení na základě příznačné barvy pokožky.300 3. Na žloutenici udal otec (M Z2, 106a) 4. Žloutenka, ikterus.
5.3.
Administrativní styl
Matriky považujeme za úřední dokumenty, ve zkoumané době sloužící zvláště pro potřeby katolické církve, ačkoli postupně, zvláště za Marie Terezie a Josefa II., začaly být chápány jako důležitý dokument i pro státní zájmy. Z hlediska stylistiky se jednoznačně řadí k administrativnímu stylu, charakterizovanému důrazem na informativní funkci a věcnost. Důležitá jsou zde fakta a způsob jejich zprostředkování se tomu podřizuje. V každodenní praxi bylo třeba záznamy zpracovat rychle a co nejjednotněji, aby se usnadnila pozdější práce s nimi. Všem těmto požadavkům se jednotliví písaři hornoštěpanických matrik snažili vyhovět. Do 70. let 18. stol. byly obvyklé zápisy v podobě jednoduché věty, dodržující ustálené schéma a obsahující všechny relevantní údaje: dataci, místo, jména zúčastněných osob a jejich role.
297
SSJČ VIII 1989, s. 400. MACHEK 1968, s. 293. 299 SSJČ IV. 300 REJZEK 2001, s. 750. 298
110
23. dito. Z Benecka, pokřtěna dcera Rozina, otce Václava Kubáta, mat[ka] Maria, kmotra Zuzana Rychlovskýho, svědek 1. Marie Hanušova, 2. Jiřík Rychlovskej. (M N1,13a) 2. října. Potvrzen jest od téhož: Jan vlastní syn Jiříka Petráka chalupníka z Křišlic osady ponikelské s Marií pozůstalou vlastní dcerou po neboštíkovi Mikulášovi Honzů sedlákovi z Hoř[eních] Štěp[anic]. Svěd[ci]: Daniel Rychlovský chalupník na Benecku. 2: Marie manželka Jana Honzů sedláka v Hoř[eních] Štěp[anicích]. (M O1, 31a) 4. dito z Dolo-Štěpanic dítě Petr vlastní syn Petra Zítky chalupníka a matky Anny, stáří svého 2 léta, v Pánu zesnul a dne 5. dito na místě posvátným při zdejším chrámě Páně farním Nejsvětější Trojice Boží křesťanský v přítomnosti zdejšího p[ana] p[ana] kaplana Jana Smolaře pohřbeno jest. (M Z1, 90a) Výjimečně přidávali někteří faráři vlastní poznámky. Týkalo se to zvláště okolností poskytování svátostí, nejpočetněji v případě matriky zemřelých, v menší míře u oddavek (výjimky pro vstup do manželství) nebo křtů (dodatečné informace) . Jejich užívání bylo značně individuální a vycházelo z osobních pohnutek zapisujícího. Dalším důkazem, že matriky ještě zpočátku nebyly striktně vedeny odosobněným administrativním stylem, je výskyt zmínek týkajících se přímo osoby písaře. (…) protože jsem k ní povolán nebyl (…) (M Z1, 11a) (…) v přítomnosti mě, faráře domácího (…) (M Z1, 58b) Stejně jako se postupně specializovaly a vyvíjely všechny prameny administrativního typu, i u zkoumaných matrik lze sledovat totožný posun, nejvýrazněji za vlády Marie Terezie a Josefa II. Zúčastněné osoby byly uváděny jednoznačněji, čemuž dopomáhalo zařazování jednotlivců na základě sociálního statusu nebo zaměstnání a později také přesného bydliště včetně čísla domu. K nejvýraznější změně došlo v 70. letech se započetím nových knih pro jednotlivé svátosti (s výjimkou křtů, jejichž druhá kniha byla založena dříve). Nejprve byl zaveden tabulkový zápis v matrikách křtů a zemřelých, a to v roce 1771, následovala matrika oddavek o pět let později. Nová podoba usnadňovala práci písařům a také byla krokem k větší přesnosti a přehlednosti. Důraz byl kladen především na snadné získání informací z jednotlivých pevně stanovených kolonek a zároveň se projevilo odosobnění písaře – až na jedinou výjimku, osobní poznámku, kterou si neodpustil farář František Pačesný: (…) kterému na vše Boha bojné ctnosti podobného sem neznal a v Štěpanicích při pohřbě víc lidí sem neviděl. (M Z2, 162b). Důležitým krokem ve vývoji matrik k ryze administrativnímu stylu bylo uvědomění, že se jedná o oficiální dokument. Písaři přestali užívat domácká jmena a namísto nich kladli pouze jejich základní podoby. Zatímco v matrikách z 50. a 60. let 17. stol. se objevovali Jírové, Jindrové,
111
Vondrové, Káči nebo Mandaleny, v 18. stol. ženská domácká jména nebyla užita ani jednou, mužská postupně mizela (Jíra užit naposledy v roce 1726, Jindra v roce 1731)301. S uvedenými rysy administrativního stylu souvisí rovněž užívání zkratek. Písaři se k nim uchylovali tehdy, pokud se některá slova často opakovala. Týkalo se to zvláště součástí pevného schématu zápisů: Poct. – poctivých (M N1, 236b), S. – svědek/svědci (M N1, 65a) / Svěd. – svědek/svědci (M N1, 38a); či jiných, pravidelně se opakujících jevů, např. substantiv tvořících součást pojmenování osob: manž. – manželka (M N2, 388a) / m. – manželka (M N1, 1b); chal. – chalupník (M N2, 388a); pozůst. – pozůstalý (M O1, 1a); neb. – nebožtík (M O1, 1a). Zkracovaly se také tituly nebo náboženské vyznání: P. – pan (M Z1, 60a); J. M. – Jeho Milosti (M O1, 4a); katol. – katolíci (M O2, 136b); evan. – evangelík (M N2, 133a). Někdy byla zkratkou nahrazována známá toponyma a nejobvyklejší antroponyma: Hoř. – Hořeních (M O2, 166a); Štěp. – Štěpanic (M N2, 130a); Frant. – František (M O2, 166a); Vác. – Václav (M N1, 38a). Jak je patrné, typicky se zkratky tvořily z počátků slov: Nejs. – nejsvětější (M N1, 236b). Výjimečné bylo vynechání prostředních částí: Sto302 – svatého (M N1, 1a); Sho – svatého (M O1, 19a); Mlt. – milost (M O1, 4a); Nro – numero (M O2, 136b); dfcti – defuncti, zemřelý (M O2, 5b). Po zkratce následovalo interpunkční znaménko, někdy bylo vynecháváno. Zkrácení slova bývalo rovněž naznačeno ozdobnou kličkou, napojenou na poslední písmeno. Pro zařazení matričních zápisů k vyššímu nebo nižšímu stylu je nutné důkladné poznání jejich jazykové stránky i nejazykových skutečností. Při porovnání jednotlivých oddílů je patrné kolísání a nesouměrnost. V hláskosloví se písaři často klonili k nižšímu stylu užitím protetického v-, diftongizovaného ej na místo vokálu ý nebo neutralizace znělosti na konci slova. Všechny tyto jevy se však střídaly s jevy stylově vyššími. Výběr byl ovlivněn individualitou zapisujícího. Obecně lze říci, že prvků stylově nižších se nejvíce objevovalo v prvních desetiletích a s postupem let se omezovaly (viz výše). Jednotlivé jevy však na sobě vzájemně nezávisely. Ačkoli se někteří faráři např. striktně drželi koncovky -ý namísto diftongizovaného -ej, dávali naopak přednost provedení úžení e > í/ý či koncovce -oj v dativu singuláru. Důležité je přihlédnout ke skutečnosti, že text neměl plnit uměleckou funkci, ale informační, čemuž se písaři přizpůsobovali užíváním kratších vět a nekomplikovaných souvětí. Nepříliš složitá větná stavba by také odpovídala nižšímu stylu. V rovině lexikální se užívala základní slovní zásoba, doplněná ovšem o cizí výrazy spojené s církevní praxí, jejichž znalost dokazovala vzdělání farářů. Pro konečné zařazení matričních zápisů k nižšímu stylu jsou podstatné cíle, které písaři sledovali. Jak již bylo řečeno, texty nebyly určeny pro širší publikum, neměly mít ani uměleckou 301
U jména Jíra mohlo vyhovovat jeho jednoznačné zařazení k a-kmenové deklinaci, zatímco u základní podoby Jiří vadilo skloňování podle stále více se omezujících ьjo-kmenů. 302 Horní index byl užit také u řadových číslovek: 3tim a 4tym (M O1, 11a).
112
hodnotu. Jejich prvořadým účelem bylo zpřehlednit církevní agendu v oblasti poskytování tří nejdůležitějších svátostí a umožnit zpětné dohledávání informací. Až sekundárně mohly být chápány jako prostředek k uchování paměti, avšak tomuto se záměrně nepřizpůsobovaly.
5.4.
Latinsky psané pasáže
V některých obdobích byly matriky psány latinsky. Lišilo se to většinou v souvislosti s činností konkrétních písařů/farářů, ale také to záviselo na typu matriky. V matrikách křtů byla latina užívána nejméně, a to v letech 1743–1752, po deseti měsících češtiny opět 1753–1754, 1764–1770 a 1770– 1797. U pohřbů a oddavek přibylo ještě oněch zmíněných deset měsíců na rozhraní let 1752 a 1753 a u oddavek navíc období od pol. 50. do pol. 60. let. Jazykem těchto částí matrik se nebudeme detailněji zabývat, antroponyma z nich získaná byla použita, stejně jako ta z česky psaných pasáží, jako základna pro další výzkum, jehož výsledky budou popsány v následujících kapitolách. Nyní se zaměříme na české prvky v latinském textu. Mezi bohemika v latinských pasážích patřila nepochybně vlastní jména místní a osobní. Některá zůstávala česká, jiná se polatinšťovala. Názvy příslušných částí farnosti jako Benecko, Rychlov, Lhota nebo Mrklov fungovaly v nezměněné podobě, to však neplatilo pro Dolní a Horní Štěpanice, u nichž se první část překládala a druhá se poněmčovala: Inf[erior] Stepanitz303 (Dolní Štěpanice; M N1, 158b); Super[ior] Stěpanitz (Horní Štěpanice; M O1, 106a); dále také Branna inferior (Dolní Branná; M O2, 15a). Nezměněné tedy zůstávaly ty části, které byly etymologicky méně průhledné. Podobně i další toponyma nebyla přeložena, pouze se v případě potřeby polatinšťovala jejich koncovka tam, kde bylo toponymum přiřazeno bezprostředně za jméno osoby a stávalo se adjektivem: Wenceſlai Nepolſky Waltierzicio (od toponyma Valteřice; M O1, 34b); Georgius Nowotny
Mrklowis (od toponyma Mrklov; M O1, 39a); Joannes Waliſchka Viduus Brannenſis (od toponyma Branná; M O1, 38a); Pago Ponikliensi (od toponyma Poniklá; M O1, 59b). Případně takto mohl být upraven oficiální název vesnice, pokud obsahoval adjektivum, např. Víchovská Lhota: ex
Wichowienis Lhota (M O1, 113b). Pokud se toponymum neměnilo na adjektivum a předcházelo mu spojení ex pago (ze vsi) či in pago (ve vsi) či samostatná předložka, následovalo beze změny: ex pago Wichova (M O1, 49b); ex Gestrzaby (M O1, 59b). Někdy se užívaly německé nebo poněmčené názvy místních vesnic: ex Waltersdorff (Valteřice; M O1, 106a); ex pago Martinitz (M O1, 34b). Někteří písaři také ponechávali přeložitelné části v češtině, ale jejich podoby kolísaly, např. ex Pago Dolo Stiepanicz (M O1, 85a), kde adjektivum „dolní“ získalo formu, jako by se jednalo
303 Při přepisu příkladů z matriky je důležité přihlížet i ke grafické podobě, proto byla zvolena transliterace ukázek.
113
o kompozitum. Podobné tvary se nacházely i v českém textu: Z Horzo Sſtiepanicz, M N1, 227b. Toponyma odrážela i v rámci latinského textu hláskové změny – diftongizaci ý > ej a neutralizaci znělosti konsonantu na konci slova: Žaleg (M O2, 5a); Kruch (M O2, 22a). Doložený tvar Poniklej od toponyma Poniklá (ex pago Ponikley, M 01, 50a) odkazuje k vyrovnání genitivu singuláru feminin s dativem a lokálem. U složené adjektivní deklinace feminin docházelo od 14. stol. k odstranění původních tvarů dativu a lokálu singuláru (dobr ’iej) ve prospěch genitivního (dobré) a tyto podoby zůstaly v současném spisovném jazyce. Naproti tomu ve východních Čechách se přizpůsobil genitiv dativu a lokálu a vzniklo dobrej, což se odrazilo i na deklinaci toponyma Poniklá.304 Příjmí se nepřekládala, ani když byla jejich etymologie průhledná: Joanneſ Zagicžek (M N2, 5a); Georgius Ržehoržek (M N2, 57a); Mikolaschek Georgius (M N2, 55a)305; Georgius Cihlarž (M N2, 53b). Často se užívalo německého způsobu zápisu tam, kde latina neměla odpovídající prostředky: Hanusch (M N2, 5a), Lukesch (M N2, 5a). Příjmí u žen přijímala latinský sufix na místo českého ova, ne vždy to však bylo pravidlem: Kubatiana (M N2, 119a); Honziana (M N2, 119a) / Kubátova (M N2, 57a); Martinova (M N2, 119a). U křestních jmen se volila jejich latinská podoba: Jiří – Georgius (M O2, 1a), Jan – Joannes (M O2, 1a); Josef – Josephus (M O1, 1a); Karel – Carolus (M O1, 104b); Václav – Wenceslaus (M O1, 104a); Vojtěch – Adalbertus (M N1, 158b); Mikuláš – Nicolaus (M N2, 5a); Vavřinec – Laurentiuſ (M N1, 197b); Alžběta – Eliſabetha (M O1, 103b); Kateřina – Catharina (M O1, 40b); Markéta – Margaritha (M N2, 5a) atd. Plně latinské podoby toponym se používaly zřídka, např. Albipolis (Vrchlabí, M N1, 158a).
304 305
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 188–189. Výměna pozic křestního jména a příjmí nebyla v latinském textu ničím neobvyklým.
114
6. ANTROPONYMICKÁ SOUSTAVA A JEJÍ VÝVOJ 6.1.
KŘESTNÍ JMÉNA
Vznik antroponym je svázán s počátky lidské společnosti. Využívána začala být tehdy, když vyvstala potřeba odlišovat jedince jednoznačněji, než to bylo možné pomocí apelativ. Prvotní antroponyma netvořila jen prostředek k identifikaci, ale byla důležitou součástí osobnosti jednotlivce, protože měla mít magický charakter a určovat jeho osud či vlastnosti. Věřilo se, že při znalosti pravého jména je možné ovládat tělo i duši jeho nositele. Tato přací a ochranná jména považujeme za nejstarší. Ačkoli se od nich postupně upouštělo, idea jména jako ochranného prostředku přetrvala – světecká jména fungovala na stejném principu, neboť měla zajišťovat svému nositeli mocného patrona v křesťanském světci.306 V následujících kapitolách se budeme nejprve věnovat rodným jménům, nazývaným také křestní v souvislosti s jejich původním udílením dítěti při křtu,307 a posléze i druhou součástí dvoujmenné pojmenovací soustavy, tzv. příjmím. Oba typy jmen zařadíme obecně do kontextu jejich vývoje, nejvíce pozornosti pak bude věnováno materiálu získanému z matrik farnosti Horní Štěpanice za celé 18. stol.
6.1.1. Vývoj křestních jmen Antroponyma na našem území lze bezpečněji sledovat až od pol. 12. stol., protože od té doby přibývaly doklady, v nichž byla zaznamenávána. Repertoár se tehdy skládal jak ze složených či jednoduchých jmen domácích, zděděných z praslovanštiny či tvořených podle jejích vzorů (charakterizujících osobu na základě vlastnosti, např. Dobrek, činnosti nebo události, např. Rváč, či vztahu k jiné osobě nebo bohu, např. Bogumil, a také k místu, např. Podles), tak ze jmen přejatých. Obvykle se uvádí, že jednoduchá slovanská jména byla vyhrazena poddaným, složená urozeným, ve skutečnosti toto dělení nikdy nebylo tak striktní. Jména řeckého, latinského a hebrejského původu pronikala na naše území s křesťanským náboženstvím (např. Jan, Pavel, Petr, Štěpán). Zprvu se používala pouze v klášterech (jednalo se tudíž zvláště o jména mužská), avšak spolu s křesťanstvím se postupně šířila. Napomáhaly tomu také domácí osobnosti a jejich jména se posléze zařadila mezi světecká (Václav, Prokop, Ludmila). Vznikala také jména vyjadřující přináležitost ke křesťanské víře (např. podle slovanských pojmenovacích vzorů Bohuslav či Křišťan, nebo jako překlady: Theofil a jeho protějšek Bohumil atd.). Germánská jména byla naopak spojena se světským prostředím. 306
PLESKALOVÁ 2011, s. 12–18. V této práci se ve shodě s kontextem sledovaného období přidržíme adekvátnějšího termínu křestní jméno. 307
115
Užíval je zvláště panovnický rod, který je přebíral skrze časté kontakty se sousedy a vzájemnou sňatkovou politiku (Bedřich, Jindřich, Konrád, Ota).308 Po první vlně křesťanských jmen přišla ve 14. stol. druhá, mnohem výraznější. S šířením kultu svatých a jeho zdomácňováním mezi obyčejným lidem se dostávala od nejvyšších vrstev společnosti k ostatním skupinám. Světci se stávali patrony národů, krajin, stavů i zaměstnání. Křesťanská jména pozvolna odsouvala do pozadí slovanská (s výjimkou těch, která patřila ke světeckým: Václav, Vojtěch, Prokop, Ludmila).309 Mezi nejoblíbenější patřila antroponyma Jan, Mikuláš, Petr, Václav, následovaná Bartolomějem, Jakubem, Martinem, Matějem, Ondřejem, Pavlem a Tomášem. V 15. stol. se přidal Jiří. U žen to byla Alžběta, Anna, Dorota, Kateřina, Markéta či Klára, Ludmila a Magdalena. Některá jména byla upřednostňována určitou společenskou vrstvou: u šlechty se více prosazovali např. Albert, Heřman, Jaroslav, Oldřich, Ondřej, Eliška, Dorota, Žofie, u měšťanů Aleš, Diviš, Jitka či Marta.310 Nelze opomíjet silný vliv církve, jež podporovala křesťanská jména i koncilními usneseními (podle tridentského koncilu z let 1545–1563 měla být používána pouze jména z římského martyrologia).311 V období humanismu vévodili Jan a Václav, k ostatním výše uvedeným se přiřadil Adam. Přejímala se starozákonní jména (např. Ámos). V úzké panovnické a vzdělanecké vrstvě byla oblíbená nová latinská a řecká jména Augustus, Julius, Maxmilián, Lukrécie, Polyxena či Veronika (pouze poslední antroponymum se prosazovalo i jinde). U dětí šlechticů se od 16. stol. začala výrazněji užívat dvě křestní jména a tento zvyk se postupně šířil k nižším vrstvám.312
6.1.2. Křestní jména ve farnosti Horní Štěpanice V této kapitole bude pozornost věnována křestním jménům všech dětí narozených v hornoštěpanické farnosti ve sledovaném období. Nejprve se budeme zabývat repertoárem užívaných jmen obecně, zařadíme je podle původu a četnosti. Dále se zaměříme na vývoj u jednotlivých klíčových jmen. Sledované období ohraničené léty 1700 a 1799 spadá většinově do etapy barokní. V oblasti antroponomastiky je významným milníkem, protože je s ním spojována třetí vlna křesťanských jmen, díky níž do našich zemí pronikala nová křestní jména spojená s křesťanským náboženstvím. Jejich šíření často pomáhalo propojení s nedávno kanonizovaným světcem (např. Ignác z Loyoly,
308
KNAPPOVÁ 2010, s. 18–19.; PLESKALOVÁ 2011, s. 20–36.; ŠMILAUER 1991, s. 12–14. PLESKALOVÁ 2011, s. 55–62. 310 KNAPPOVÁ 2010, s. 19; PLESKALOVÁ 2011, s. 63. 311 PLESKALOVÁ 2011, s. 97. 312 KNAPPOVÁ 2010, s. 19–20.; PLESKALOVÁ 2011, s. 97.; ŠMILAUER 1991, s. 14–16. 309
116
svatořečen v roce 1622).313 Jako typicky barokní jsou chápána jména Terezie, Karel, František, Antonín nebo již zmíněný Ignác. K jejich popularizaci napomáhala nejen samotná církev, ale též panovnický rod Habsburků (důkazem budiž jména tehdejších panovníků a jejich potomků – Karel VI., Marie Terezie, Josef II. atd.). V neposlední řadě posiloval svůj vliv kult Panny Marie a nově také sv. Josefa. Právě úcta ke sv. Josefu je pro baroko typická, ve středověku byla tato biblická postava spíše opomíjena. Mezi další oblíbené světce patřili významní současníci Ježíše Krista: Anna, Jan Křtitel, Alžběta, Máří Magdaléna, Petr a Pavel. Následovali je mučedníci z doby pozdní antiky: Jiří, Barbora, Lucie, Mikuláš, Vít, Sebastián, Florián, Markéta, Voršila atd.; církevní učitelé: Augustin, Ambrož, Jeroným, Řehoř Veliký; osobnosti raného a vrcholného středověku: Ludmila, Václav, Vojtěch, Prokop, Dominik, Tomáš Akvinský, František z Assisi, Antonín Paduánský, Klára, Hedvika atd. Přidávali se nově kanonizovaní světci: Karel Boromejský, Kajetán, Ignác z Loyoly, František Xaverský, Terezie z Ávily, Jan z Boha, Alois Gonzaga atd.314 Dříve oblíbená jména ustupovala do pozadí a byla postupně nahrazována módními Karolínou, Viktorií, Eleonorou, Barborou, Josefinou, Františkou, Karlou nebo Antonií (jak je zřejmé, opět pod vlivem církve a vládnoucího rodu).315 K ucelenějšímu náhledu na vývoj křestních jmen poslouží i nastínění situace v 17. stol. Nejstarší záznamy z farnosti Horní Štěpanice spadají do 2. pol. roku 1648.316 Od této doby až do počátku 70. let (1672) se křtěným dětem nejčastěji dávala jména Marie (24,8 %), Anna (22,6 %), Kateřina (14,6 %), Dorota (13,1 %) a Rozina (10,9 %), všechna ve shodě s dobovými tendencemi.317 U chlapců to byli Jan (28,6 %), Jiřík (22,9 %), Václav (12,9 %), Daniel (8,6 %) a Mikoláš (7,1 %) – Jan a Jiří se pro toto období obvykle hodnotí jako jména oblíbená, Václav pak jako běžné a Mikoláš užívané.318 Mezi běžná jména ve sledované oblastí patřili také Alžběta a Martin – ten se stejně jako Daniel neuvádí mezi dobově běžnými a užívanými.319 Pevné ukotvení výše zmíněných jmen dokazují také jména jejich rodičů, přičemž u matek bylo pořadí téměř shodné jako u narozených dívek: Marie, Anna, Rozina, Kateřina, Dorota; u otců pak: Jan, Jiřík, Daniel, Martin a Jindřich. U dětí se křestní jména zapisovala vždy v oficiální podobě, u dospělých se uplatnily i domácké podoby: Jindra, Jíra, Vondra, Káča, což v následujících matrikách nebylo tak obvyklé. Pro pozdější 313
KNAPPOVÁ 2010, s. 18–25. MIKULEC 2013, s. 31–76.; PLESKALOVÁ 2011, s. 98. 315 KNAPPOVÁ 2010, s. 18–25. 316 Následující přehled vychází z údajů zjištěných při vlastním studiu příslušných matrik: SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2424, sign. 4874, Matrika NO 1648–1658, ukn. 2424.; SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2425, sign. 4875, Matrika NOZ 1661–1666, ukn. 2425.; SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2426, sign. 4876, Matrika NO 1666–1677, ukn. 2426. 317 Např. viz PLESKALOVÁ 2011, s. 101. 318 Tamtéž, s. 100. 319 Tamtéž. 314
117
výklad bude důležité pozastavit se u jména Marie. Podle odborné literatury320 bylo do 18. stol. vzácné, protože se nepokládalo za vhodné pojmenovávat podle členů Svaté rodiny, namísto toho se používala Magdalena. Ve sledované oblasti se však Marie projevovala velmi výrazně už v 17. stol. Nic nenapovídá možnosti, že by se jednalo o záměnu Marie za Magdalenu (Marie jako zkrácený zápis za Máří Magdalenu), poněvadž Magdalena se v matrikách rovněž objevuje.
6.1.2.1. Dívčí jména 6.1.2.1.1.
Klasifikace
Na první pohled je zřetelný rozdíl mezi křestními jmény dívčími a chlapeckými. Zatímco u dívek bylo během sta let použito 57 různých jmen, u chlapců to bylo dokonce 96. Potvrzuje to určitou konzervativnost u dívčích, respektive ženských jmen, jak bude rovněž patrné v následujícím textu. Některá jména se vyskytla pouze jednou: Albína, Alina, Anastázie, Bernardina, Emerenciana321, Karla, Karolína, Kazimíra, Mariana, Otýlie, Salomena, Sára. Rozdělení dívčích jmen podle původu je následující: a) Latinská Albína, Antonie, Cecílie, Emerenciana, Felicita, Juliána, Justina, Karolína, Klára, Lucie, Monika, Petronila, Rozálie, Rozina, Sabina, Sekundina, Scholastika (Školastika), Viktorína, Uršula (Voršila) b) Hebrejská a aramejská Alžběta, Anna, Eva, Johana, Josefa (Josefka)322, Judita, Magdalena, Mariana, Marie, Marta, Ráchel, Salomena, Sára, Zuzana c) Řecká Agáta, Anastázie, Anežka (Agnes), Apolena, Barbora, Dorota, Helena, Kateřina, Kristýna, Monika, Polyxena (Polexina), Sofie/Žofie, Terezie, Veronika d) Germánská Bernardína, Gertruda, Jenovéfa, Karla, Otýlie e) Arabská Albína, Eleonora f)
Slovanská Kazimíra, Ludmila/Lidmila
320
Např. viz PLESKALOVÁ 2011, s. 98. Emerentia, Emerencie. Svatá Emerenciana byla mučednicí katolické církve, bývá připomínána 23. ledna. 322 Variantu Josefka nepokládáme nutně za domáckou podobu jména, spíše za další variantu přechylování. 321
118
g) Orientální Markéta h) Italská Františka (Franclena)323 Nejvíce jmen bylo převzato z latiny, o něco méně z hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny. Tyto tři skupiny tvořily tradiční základ pojmenování a patřily mezi nejčastěji zastoupené. Nesrovnatelně omezenější repertoár byl zjištěn u jmen původu arabského, orientálního či italského. Méně než u chlapců se vycházelo z germánských jmen (pouze pět zástupců) a rovněž domácí jména slovanského původu se kromě poměrně stabilní Ludmily neobjevovala (výjimkou byl jeden výskyt Kazimíry).
Hebrejská a aramejská Latinská Řecká Germánská Arabská Slovanská Orientální
Graf 4: Rozdělení repertoáru dívčích jmen použitých v letech 1700–1799 podle původu
6.1.2.1.2.
Proměny v oblibě
Nyní přistupme k proměnám v oblibě jmen v průběhu jednotlivých desetiletí 18. stol. Jak bude patrné z následujících tabulek, jména Marie a Anna měla dostatečně pevnou pozici již z předcházejícího století a udržela se jako dvě nejoblíbenější po celé sledované období. Způsobeno to bylo tím, že se jednalo o jména předávaná po generace. Lidé na venkově čerpali poučení především z minulosti, kontinuitu vývoje a návaznost na vědomosti předků udržovala tradice. Její součástí pak byla i tato jména, podporovaná nadto svou křesťanskou povahou (jména světic). Nezanedbatelný vliv mělo rovněž posilování kultu Panny Marie. Dědictví 17. stol. představovala též jména Kateřina, Rozina, Alžběta a Dorota, v průběhu 18. stol. se však objevovala stále méně. Platilo to zvláště pro Rozinu a Dorotu, poněvadž Kateřina si silnou pozici držela až do 60. let. Ponejvíce ve městech oblíbená Eleonora, Karolína nebo Viktorie se zde příliš neuplatnily, Karolína se 323
Patrně pod vlivem němčiny.
119
dokonce objevila pouze jednou, a to jako druhé jméno. Eleonora byla zaznamenána celkem desetkrát, Viktorie (zde jako Viktorína) patnáctkrát. Z typicky barokních jmen se prosazovaly Terezie, Josefina (zde Josefa, Josefka), Barbora a Františka. Jejich nástup byl ovšem velmi pozvolný. Výjimkou byla Terezie, která měla vyšší zastoupení již v 1. pol. 18. stol., avšak poté ztrácela na oblibě. Proměny v popularitě jednotlivých dívčích (ženských) jmen jsou dobře patrné v níže uvedených tabulkách, kam bylo zařazeno deset nejčetnějších jmen pro každé desetiletí 18. stol.
Pořadí 1700–1709 1710–1719 1720–1729 1730–1739 1740–1749 1.
Marie
Marie
Marie
Anna
Marie
2.
Anna
Anna
Anna
Marie
Anna
3.
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Kateřina
4.
Rozina
Alžběta
Rozina
Alžběta
Alžběta
5.
Alžběta
Rozina
Alžběta
Rozina
Lidmila
6.
Zuzana
Sabina
Terezie
Terezie
Terezie
7.
Lidmila
Zuzana
Lidmila
Lidmila
Johana
8.
Sabina
Lidmila
Zuzana
Sabina
Rozina
9.
Dorota
Magdalena
Barbora
Františka
Sofie
10.
Eva
Františka
Františka
Zuzana
Veronika
Tabulka 3: Deset nejoblíbenějších dívčích jmen v 1. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí
Pořadí 1750–1759 1760–1769 1770–1779 1780–1789 1790–1799 1.
Anna
Anna
Anna
Anna
Anna
2.
Marie
Marie
Marie
Marie
Marie
3.
Kateřina
Kateřina
Veronika
Veronika
Anežka
4.
Veronika
Veronika
Kateřina
Anežka
Veronika
5.
Terezie
Alžběta
Anežka
Kateřina
Františka
6.
Alžběta
Monika
Monika
Františka
Josefa
7.
Rozina
Johana
Františka
Alžběta
Kateřina
8.
Johana
Františka
Terezie
Monika
Barbora
9.
Lidmila
Terezie
Johana
Josefa
Magdalena
10.
Františka
Lidmila
Alžběta
Terezie
Monika
Tabulka 4: Deset nejoblíbenějších dívčích jmen ve 2. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí
120
6.1.2.1.3.
Vývoj u vybraných jmen
Nyní přistupme k vývoji u jednotlivých křestních jmen. Věnovat se budeme pouze těm, která by se dala považovat za nejběžnější. Pro potřeby této práce byla příslušná skupina určena podle četnosti: dolní hranice byla stanovena na 100 výskytů za celé sledované období (tedy průměrně jeden výskyt za rok).324 Této charakteristice odpovídalo celkem devět křestních jmen, která jsou spolu s celkovým počtem takto pojmenovaných dětí uvedena v následující tabulce.
Pořadí
Jméno
Četnost
1.
Anna
911
2.
Marie
800
3.
Kateřina
399
4.
Veronika
265
5.
Alžběta
180
6.
Anežka
137
7.
Rozina
137
8.
Terezie
122
9.
Františka
104
Tabulka 5: Nejoblíbenější dívčí jména v 18. stol., seřazená podle četnosti Samostatnou kategorií jsou křestní jména Anna a Marie, dvakrát a více frekventovanější než ostatní jména. Obě byla nejpopulárnější již v průběhu 17. stol., a to se přeneslo i do století osmnáctého. Velký vliv zde měla tradice a zvyk pojmenovávat děti po rodičích či kmotrech. Marie dosáhla svého vrcholu v 1. pol. 18. stol. a posléze postupně ztrácela, zvláště v porovnání s Annou, u níž byl vývoj opačný a která největší obliby dosáhla po polovině století. Dokonce byla takto od 40. let pojmenována více než čtvrtina dívek. Marie přesáhla 25 % pouze mezi léty 1710 a 1719 a poté ve 40. letech. Proměnami v pojmenování tato tradiční jména nebyla nijak zasažena, silnou pozici si podržela i přes nárůst popularity barokních jmen, zaznamenaný zvláště po roce 1750. Vlivem těchto dvou tradičních jmen bylo zastoupení všech ostatních nesrovnatelně nižší. Dohromady totiž pravidelně obsáhly polovinu všech narozených dívek. Např. ve 40. letech byla Marie zastoupena z 26 % (80 výskytů) a Anna z 25,3 % (78 výskytů), zatímco u dalších jmen byl výskyt více než dvakrát nižší (Kateřina 11,7 %, Alžběta a Lidmila shodně 6,5 %). 324
Z důvodu značné proměnlivosti a časové rozsáhlosti sledovaného období nelze aplikovat výběr podle dělení na oblíbená–běžná–užívaná–vzácná (viz ŠMILAUER 1991, s. 10), využito však bude v popisech vývoje konkrétních jmen.
121
35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 0% Anna
Marie
1700-1709 1710-1719 1720-1729 1730-1739 1740-1749 1750-1759 1760-1769 1770-1779 1780-1789 1790-1799
Graf 5: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Anna a Marie v průběhu 18. stol. Další kategorií jsou jména zděděná ze 17. stol., která v četnosti následovala Annu a Marii: patřily mezi ně Alžběta, Kateřina a Rozina. U všech tří byly zjištěny obdobné tendence, a to postupné ztrácení na oblibě. Nejmenšími výkyvy se vyznačovala Alžběta. Ještě v prvním desetiletí se řadila mezi jména oblíbená325 a její následný propad byl pozvolný, do konce 60. let byla běžným jménem, poté již pouze užívaným a nakonec vzácným. Setrvalou tendenci narušily pouze krátkodobé vzestupy ve 20. a 80. letech. Prudší změny byly patrné u křestního jména Rozina. První a třetí desetiletí ještě odpovídalo situaci v 17. stol. (podobně jako u jména Alžběta), ve 30. letech se stalo jménem běžným, o dvacet let později užívaným a v posledním desetiletí již bylo vzácné. Nejoblíbenější z této trojice byla Kateřina. Silnou pozici si udržela mnohem déle, a to až do 70. let. V následujícím desetiletí se její podíl zmenšil téměř dvojnásobně a v 90. letech dále klesal. Úbytek popularity byl doprovázen snižováním počtu žijících dospělých Kateřin, které své jméno mohly dále předávat svým dcerám či kmotřenkám. 20%
1700-1709 1710-1719
15%
1720-1729 1730-1739
10%
1740-1749 1750-1759
5%
1760-1769 1770-1779
0% Alžběta
Kateřina
Rozina
1780-1789 1790-1799
Graf 6: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Alžběta, Kateřina a Rozina v průběhu 18. stol.
325
Oblíbená (zastoupení nad 10 %), běžná (3–10 %), užívaná (1–2 %) a vzácná (méně než 1 %), viz ŠMILAUER 1991, s. 10.
122
Kategorii typicky barokních jmen zastupují Františka a Terezie, jména, jež se v 50. a 60. letech 17. stol. v této oblasti vůbec nepoužívala. Ještě v prvním desetiletí 18. stol. se nositelkami každého z nich stala jen jedna dívka. Ve svém dalším vývoji se odlišily. Terezie zaznamenala prudký nárůst ve 20. letech 18. stol., konkrétně ze 3 výskytů v předchozím desetiletí na 20. Mohlo to do jisté míry souviset s narozením budoucí panovnice Marie Terezie Habsburské v roce 1717, čemuž nasvědčuje i to, že dvě ze tří zmiňovaných Terezií se narodily až na konci druhého desetiletí, a to v roce 1719. Po drobném poklesu dospělo jméno ke svému druhému vrcholu ve 40. a 50. letech, tedy v období prvních dvou desetiletí vlády Marie Terezie (1740–1780). Osobnost habsburské panovnice měla jistě pro výběr jména vliv, není možné jej ovšem přeceňovat, protože jméno Terezie se sice zapsalo do povědomí vesnického obyvatelstva, ale nadále zůstávalo mezi běžnými jmény spíše druhořadým. Opomenout nelze ani možný ohlas svatořečení Terezie z Ávily (1622). Sedmiprocentní podíl ze 20. let nebyl nikdy překonán a jméno ve 2. pol. 18. stol. kolísalo mezi 1,5 až 3 %. Křestní jméno Františka se vyvíjelo odlišně od své základní mužské podoby (viz níže). Do povědomí se dostávalo velmi pozvolna, od roku 1710 se v každém desetiletí použilo pouze čtyřikrát až pětkrát. Jeho zastoupení se postupně zvyšovalo, řádově vždy jen o několik desítek procent. Teprve od 70. let, kdy bylo zaznamenáno více než 10 dětí tohoto jména za jedno desetiletí, se zařadilo mezi běžná jména. K nejvýraznější změně došlo až na samém konci sledovaného období, kdy 32 výskytů v 90. letech tvořilo 6,6 % ze všech využitých jmen.
8% 6% 4% 2% 0% Františka
Terezie
1700-1709 1710-1719 1720-1729 1730-1739 1740-1749 1750-1759 1760-1769 1770-1779 1780-1789 1790-1799
Graf 7: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Františka a Terezie v průběhu 18. stol. Poslední dvojicí jsou jména Anežka a Veronika, vzájemně podobná rychlejším nástupem po pol. 18. stol. Nejedná se o jména typická pro baroko. Právě Veronika byla velmi oblíbená v období humanismu a renesance (16. stol.) zvláště ve městech. Na venkov pronikala pomaleji, do sledované oblasti až s velkým zpožděním. O to silněji se ale zapsala do povědomí zdejších obyvatel, přičemž se mohl uplatnit nějaký další faktor ovlivněný společenským děním. Na rozdíl od Anežky se
123
v matrice objevovala již ve 30. a 40. letech, ale během dvaceti let bylo takto pojmenováno pouze 11 dívek. O to výraznější pak byla změna v pol. 18. stol., kdy se Veronika stala dokonce čtvrtým nejpoužívanějším jménem se 36 výskyty (8,8 % ze všech použitých jmen). V průběhu 70. a 80. let si držela třetí pozici s počtem zhruba 50 dívek za desetiletí. Tím však dosáhla svého vrcholu a na konci století se zařadila mezi jména běžná. Tehdy ji vystřídala právě Anežka, jejíž vývoj byl pozvolnější. Poprvé se objevila již v roce 1741, ale pouze jako druhé jméno, jako první a hlavní až v roce 1755. V 50. a 60. letech byl její vliv zanedbatelný (2 dívky v 50. letech, 4 v 60. letech). V 70. letech obsadila 5. pozici s 18 výskyty a podílem 5,3 % se zařadila mezi jména běžná. Přes 4. pozici v 80. letech se dostala na svůj zmíněný vrchol v 90. letech. Zatímco vývoj Veroniky kulminoval v 70. letech a posléze ztrácel na síle, u Anežky pozorujeme do konce století pouze vzestupnou tendenci.
20%
1730-1739 1740-1749
15%
1750-1759
10%
1760-1769 1770-1779
5%
1780-1789
0% Anežka
Veronika
1790-1799
Graf 8: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Anežka a Veronika v průběhu 18. stol. Nástup barokních jmen u dívek nebyl ve svém důsledku příliš výrazný. Třetí vlna křesťanských jmen měla sice vliv na obměnu repertoáru, ale nezasáhla již tolik do obliby. Preferovaná nadále zůstávala jména známá, tradiční, ostatní se mezi ně dostávala jen velmi pozvolna. Zažitost Marie a Anny totiž nedávala příliš prostoru pro pevné ukotvení jiných jmen. Určitý neúspěch barokních tendencí je patrný z tabulky nejběžnějších jmen 18. stol. (viz výše). Poslední dvě pozice zaujala jediná zastoupená barokní jména, Terezie a Františka (pokud pomineme Marii, oblíbenou zde již v 17. stol.). Vícekrát byla použita tradiční jména jako Alžběta nebo Kateřina. Rezistenci venkova k novotám z města dokazuje i renesanční Veronika, opožděně se prosazující až v 18. stol.
124
6.1.2.2.
Chlapecká jména
6.1.2.2.1.
Klasifikace
Repertoár chlapeckých (mužských) jmen byl podstatně bohatší. Obsahoval celkem 96 různých jmen, z čehož 23 se objevilo pouze jednou (u dívek bylo takových jmen 12). Patřili mezi ně: Alexej, Arnošt, Barnabáš, Bartoloměj, Basilius, Bonaventura, Diviš, Ernest, Fabián, Isidor, Jonatán, Ladislav, Linus326, Longinus, Mařík327, Nikodém, Podivín328, Roch, Romuald, Sebastián, Timoteus, Vendelín, Zikmund. Původ byl u chlapeckých jmen vysledován následující: a) Hebrejská a aramejská Adam, Baltazar, Barnabáš, Bartoloměj, Daniel, David, Eliáš, Gabriel, Jáchym, Jakub, Jan, Jonáš, Jonatán, Josef, Matěj, Matouš, Melichar, Michael, Rafael, Serafín, Šimon, Tadeáš, Tobiáš, Tomáš, Zachariáš b) Latinská Antonín, Augustin, Benedikt, Blažej, Dominik, Donát, Fabián, Felix, Florián, Havel, Horác, Ignác, Klement, Longinus, Lukáš, Marek, Martin, Pavel, Severín, Valentýn, Vavřinec, Viktorín, Vít c) Řecká Alexej, Ambrož, Basilius, Damián, Diviš, Filip, Isidor, Jarolím/Jeroným, Jiří/Jiřík, Kristián, Kryštof,
Linus,
Mikuláš,
Nikodém,
Ondřej/Andreas,
Petr,
Prokop,
Řehoř,
Sebastián/Šebestián, Štěpán, Teodor, Timoteus d) Germánská Arnošt, Bernard, Ernest, Ferdinand, Fridrich, Jindřich, Karel, Lambert, Leopold, Ludvík, Norbert, Roch, Romuald, Rudolf, Vilém, Zikmund e) Slovanská Ladislav, Podivín, Stanislav, Václav, Vendelín, Vojtěch f) Orientální Kašpar, Linus g) Italská Bonaventura, František
326 Jméno řecko-orientální, proto bude zařazeno do dvou kategorií, jak mezi jména řeckého, tak orientálního původu. 327 Jméno nebude zařazeno do kategorie podle původu, protože jeho výklady se různí. Mohlo vycházet z ženského OJ Máří, z latinského Mauritius, Martin nebo Marek. Viz Moldanová (2004). 328 Staročeské OJ. Objevilo se pouze jednou, a to v roce 1717. O dalších osudech totoho dítěte nemáme žádné zprávy, patrně brzy zemřelo.
125
Výsledky se zde podobají situaci u dívek. Vévodí jména hebrejská a aramejská, latinská a také řecká, následovaná jmény germánskými. Ostatní jsou zastoupena spíše sporadicky. Zcela chybí jména arabského původu, která byla u dívek zastoupena dvěma představiteli. Na rozdíl od nich více využívají jmen germánských (16 jmen oproti 5) a slovanských (6 jmen oproti 2). Hebrejská a aramejská Latinská Řecká Germánská Slovanská Orientální Italská
Graf 9: Rozdělení repertoáru chlapeckých jmen použitých v letech 1700–1799 podle původu
6.1.2.2.2.
Proměny v oblibě
Obliba jednotlivých jmen se v průběhu let proměňovala (viz tabulky níže). Za jména zděděná z předchozího století můžeme považovat Jana, Jiříka (Jiřího), Václava a Mikuláše. Proti nim pak stála tradiční barokní: Josef, František, Karel, Antonín a Ignác. Jejich nástup a pronikání do ustáleného repertoáru jmen bylo zvláště díky Josefovi rychlejší než u dívek. Josef se prosazoval jako první již ve druhém desetiletí, Karel ve 30. letech a Ignác o desetiletí později. Omezenější zůstal Antonín, který se od pol. 18. stol. pohyboval kolem 10. místa.
Pořadí 1700–1709 1710–1719 1720–1729 1730–1739 1740–1749 1.
Jan
Jiřík
Jan
Jan
Josef
2.
Václav
Jan
Josef
Josef
Jan
3.
Jiřík
Václav
Václav
Jiřík
Václav
4.
Mikuláš
Josef
Jiřík
Václav
Jiřík
5.
Petr
Mikuláš
Petr
Karel
Ignác
6.
Josef
Jakub
Mikuláš
Mikuláš
Karel
7.
Tobiáš
Petr
Jakub
Petr
Mikuláš
8.
Jakub
Matěj
Matěj
Matěj
František
9.
František
Adam
David
Jakub
Petr
10.
Adam
Lukáš
Kašpar
Kašpar
Jakub
Tabulka 6: Deset nejoblíbenějších chlapeckých jmen v 1. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí
126
Pořadí 1750–1759 1760–1769 1770–1779 1780–1789 1790–1799 1.
Josef
Josef
Josef
Josef
Josef
2.
Jan
Jan
Jan
Jan
Jan
3.
Václav
Ignác
František
František
František
4.
Ignác
Václav
Ignác
Ignác
Ignác
5.
Jiřík
Jiřík
Václav
Václav
Václav
6.
František
František
Jiřík
Jiřík
Pavel
7.
Karel
Mikuláš
David
Pavel
David
8.
Petr
Pavel
Karel
David
Antonín
9.
David
Antonín
Pavel
Karel
Jiřík
10.
Matěj
Karel
Jakub
Antonín
Jakub
Tabulka 7: Deset nejoblíbenějších chlapeckých jmen ve 2. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí.
6.1.2.2.3.
Vývoj u vybraných jmen
Shodně jako u dívek se budeme v této podkapitole samostatně zabývat vývojem u jednotlivých dominantních jmen, a to pouze těch, která byla v průběhu sta let použita více než stokrát. Ačkoli dívčím jménům přiznáváme z důvodu omezenějšího lexikonu používaných jmen větší lpění na tradici, zde se ukazuje, že i chlapecká jména byla svým způsobem konzervativní. Silné zastoupení šesti základních jmen znemožňovalo větší rozvinutí jiných. Pod hranicí tak zůstali např. Karel (78 výskytů), Mikuláš (86) a Petr (89).
Pořadí
Jméno
Četnost
1.
Josef
874
2.
Jan
842
3.
Václav
454
4.
Jiřík
374
5.
František
294
6.
Ignác
267
Tabulka 8: Nejoblíbenější chlapecká jména v 18. stol., seřazená podle četnosti
127
Mezi tradiční jména převzatá ze 17. stol. jsme zařadili Jana, Jiřího, Václava a Mikuláše. Kromě posledního jmenovaného se udržela obliba u všech tří po celé sledované období. Nejsilnější postavení si zachoval Jan, jediná konkurence barokního Josefa, jenž jej ve 40. letech vystřídal na pozici nejoblíbenějšího jména. Jan ovšem zůstal pevně zakotven na 2. místě. I přes silný základ, který mu zabezpečovala zvláště tradice a také zvyk předávat jméno z otce/děda/kmotra na dítě, utrpěl v průběhu let určité ztráty. Svého vrcholu dosáhl v prvním desetiletí 18. stol. Ačkoli početně rostl v souvislosti s vyšší porodnosti, jeho podíl se z téměř 30 % ztenčil a nadále se pohybovat stabilně mezi 20 a 25 % (s výjimkou výkyvu v 60. letech). Ostatní tradiční jména se vyznačovala sestupnou tendencí. Jiří byl ještě mezi léty 1710 až 1719 použit v 68 případech (1. pozice, 22,7 %), v průběhu dalších let se ale počet zmenšoval přes 39 ve 40. letech a 21 v 70. letech po 8 v posledním desetiletí. Jméno se tak z oblíbeného stalo běžným a na konci století pouze užívaným. Spolu s tím ubývalo i dospělých mužů, kteří mohli jméno dále předávat a udržet jej v základním repertoáru. Také Václav byl používán stále méně, jeho vývoj byl ale mnohem pozvolnější a méně patrný než v předcházejícím případě. Pokles mezi jednotlivými desetiletími se pohyboval mezi 0,4 až 1,5 %. Z oblíbeného se stal běžným v 70. letech, avšak nikdy nesestoupil pod 5. pozici.
35%
1700-1709 1710-1719
30%
1720-1729 1730-1739
25% 20%
1740-1749 1750-1759
15% 10% 5% 0% Jan
Jiřík
Václav
1760-1769 1770-1779 1780-1789 1790-1799
Graf 10: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Jan, Jiřík a Václav v průběhu 18. stol. Samostatně se budeme věnovat třem zástupcům barokních jmen: Františkovi, Ignácovi a Josefovi. Při pohledu na graf níže je patrné, že první dvě uvedená kopírují vývoj barokních jmen, jak byl zaznamenán u dívek. František se sice objevil již v prvním desetiletí a Ignác ve 20. letech, jejich výskyt byl však až do 40. let zanedbatelný. Většinou se jejich zastoupení pohybovalo kolem 0,5 %. Ke změně došlo až v pol. 18. stol. Zpočátku se více prosazoval Ignác (nárůst o 4,7 %, dvojnásobný oproti Františkovi). Jeho vrcholem bylo 11 %, k němuž se poprvé přiblížil v 60. letech, ale dále se již nerozvíjel a zůstal čtvrtým nejoblíbenějším po celou 2. pol. 18. stol.
128
U Františka byl zaznamenán pozvolnější, avšak v důsledku udržitelnější vývoj. Mezi léty 1710 a 1739 se ještě nedostal mezi deset nejoblíbenějších jmen. Od 40. let stoupal z osmé pozice přes šestou až na třetí, kterou si v závěru sledovaného období podržel celých 30 let. Ignáce překonal již v 70. letech. Jediným barokním jménem, které se opravdu ujalo a začlenilo mezi pevný pojmenovací základ již na počátku 18. stol., byl Josef. Oproti deseti výskytům v prvním desetiletí se počet mezi léty 1710 a 1719 téměř čtyřnásobil a v následujících letech dále stoupal. Nejvýše dosáhl v 80. letech (149 chlapců) a po celou 2. pol. 18. stol. byl nejužívanějším jménem. Upevňování pozice původně nepříliš obvyklého jména bylo v 1. pol. 18. stol. podporováno zvláště dospíváním první silné generace Josefů. Ti přispěli k tomu, že se jméno dostávalo do širšího povědomí. V celkovém součtu se pak jméno stalo nejčastějším v celém sledovaném období.
35%
1700-1709 1710-1719 1720-1729 1730-1739 1740-1749 1750-1759 1760-1769 1770-1779 1780-1789 1790-1799
30% 25% 20% 15% 10% 5% 0% František
Ignác
Josef
Graf 11: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen František, Ignác a Josef v průběhu 18. stol. Barokní jména, dívčí i chlapecká, se v této venkovské oblasti prosazovala kvůli silné konkurenci tradičních jmen velmi obtížně, mnohdy až na samém sklonku baroka. Ojedinělý byl v tomto pouze Josef, jak bylo popsáno výše. Detailněji jsme se nezabývali vývojem u dalších zástupců třetí vlny křesťanských jmen, Karla a Antonína. Obě jména zůstala pouze okrajová, Karel dosáhl nejvyššího zastoupení ve 30. letech (15 užití), avšak z běžného jména se po třech desetiletích stal opět užívaným a nakonec vzácným. Antonín kolísal od druhého desetiletí 18. stol. mezi jménem vzácným a užívaným. Nejvyššího zastoupení dosáhl až v 90. letech (8 užití). Obě jména kopírovala dříve popsaný vývoj a ve větší míře se prosazovala až ve 2. pol. 18. stol.
129
6.1.2.3.
Obrozenecká křestní jména
Výše byl popsán vývoj křestních jmen s ohledem na tendence typické pro baroko, pod nějž spadala většina sledovaného období. Poslední třetina 18. stol. se však obvykle řadí k obrození. Pro toto etapu dějin je příznačné pronikání národních tendencí nejen do postoje k mateřskému jazyku, ale též do pojmenovávání. Zatímco předcházející staletí obohacovala český lexikon křestních jmen o přejímky z cizích jazyků, obrození inklinovalo k původním složeným jménům slovanského původu a tvořilo i nová podle starých vzorů (Krasoslav, Čechomil, Pravoslav). Oblíbená byla jména zakončená na -slav, -mír nebo -mil (Miroslav, Ladislav, Vladimír, Jaromír, Bohumil atd.). Opětovně se užívala starší církevní jména jako obdoba cizích světských jmen (Bohumil – Teofil, Božena – Benedikta, Čestmír – Erhard). Podle Miloslavy Knappové však i nadále vévodila jména Josef, Jan, František, Václav, Antonín, Karel a Marie, Anna, Kateřina, Josefa, Antonie, Františka, následovaná obrozeneckými.329 Farnost Horní Štěpanice byla podobně jako jiné venkovské oblasti konzervativní a nepřejímala vlivy z města okamžitě, nýbrž většinou se značným zpožděním (jak již bylo dokázáno výše na příkladu barokních jmen). Ačkoli tedy poslední desetiletí sledovaného období vykazovalo ve městech rozvíjející se obrozenecké snahy, na venkově zatím k žádným podobným změnám nedocházelo. Vývoj křestních jmen nepřetržitě pokračoval v nastoleném směru. Jména slovanského původu zůstávala v menšině. Zastupovala je především tradiční jména českých světců Ludmily a Václava, podporovaná katolickou církví. U dívek se přidala pouze Kazimíra, objevující se jako třetí jméno v pořadí v roce 1765. U chlapců bylo nalezeno více příkladů: Ladislav, Podivín, Stanislav, Vendelín a Vojtěch. První tři uvedená se však vyskytla pouze jednou (Podivín v roce 1717, Vendelín v roce 1770 a Ladislav v roce 1744 jako druhé jméno). Stanislav byl zaznamenán čtyřikrát, vždy jako druhé jméno (1757, 1770, 1778, 1792). Od ostatních se odlišuje Vojtěch, použitý desetkrát jako první jméno, sedmadvacetkrát jako druhé a jednou jako třetí. Důvodem je vazba k důležitému českému světci. Jakýsi vliv národnostních tendencí bychom mohli spatřovat pouze u výběru jmen Stanislav a Vendelín.
6.1.2.4.
Druhé a třetí křestní jméno
Specifikem sledovaného materiálu je hojný výskyt druhého a třetího jména, dávaných bez rozdílu manželským i nemanželským dětem. Považujeme za ně ta jména, která následovala po prvním křestním jméně a zároveň byla samostatná, což znamená, že netvořila významový celek se
329
KNAPPOVÁ 2010, s. 21.
130
jménem předcházejícím. Nepřiřazujeme k nim tedy jména rozvíjející či zpřesňující jiná a odkazující k jednomu konkrétnímu světci, mezi něž by se u ženských jmen řadila pouze Máří Magdalena, zatímco u mužských jich bylo mnohem více. Zvláště František a Jan se v církevním kalendáři opakovali několikrát do roka, vždy jako připomínka jiného světce. Františkové tak bývali pojmenováváni po Františku Borgiovi330, Serafínském331, Xaverském332, Saleském333 nebo Františkovi z Pauly334. U Janů se rodiče odvolávali k Janu Nepomuckému335, Křtiteli336 a Evangelistovi337. Na rozdíl od skutečného druhého či třetího jména nebylo jejich účelem uctít více patronů, ale odkázat k jednomu konkrétnímu. Využíváno to bylo pouze při křtu, nositelé těchto jmen v průběhu života vystupovali pouze pod jednoduchým křestním jménem bez upřesňujícího přívlastku. Motivem pro výběr dvou či tří jmen byla snaha zajistit dítěti ochranu a přímluvu u více svatých patronů. Věřilo se v sílu jména, které mohlo ovlivňovat osud jednotlivce. Rovněž tak bylo možné uctít více kmotrů najednou, u chudých pak spíše převažovala snaha zajistit dítěti více kmotrovských darů a lepší zabezpečení do budoucnosti. Zatímco u šlechty se dvě křestní jména užívala běžně od středověku, mezi měšťany se stala módní zvláště v období humanismu a renesance.338 Na venkově se prosazovala mnohem pomaleji a zpočátku s sebou nesla rys exkluzivnosti. Do počátku 30. let 18. stol. se ve farnosti Horní Štěpanice objevila jen v minimu případů (v prvním desetiletí 9 dívek a 12 chlapců, ve druhém desetiletí 12 dívek a 17 chlapců). Situace se zcela obrátila v roce 1733 s počátkem působení faráře Josefa Ignáce Hankeho. Náhle byla nadpoloviční většina dětí křtěna dvěma křestními jmény. Po změně faráře v roce 1743 sice došlo k mírnému poklesu, ale nikdy se již neopakoval stav z počátku století. V 70. a 80. letech dvou jmen opět přibylo, zvláště pak u dívek došlo k vrcholu převyšujícímu početně i 30. léta. Zajímavé je, že ačkoli do poloviny století nebyl mezi dívkami a chlapci výraznější rozdíl, v 60. a 70. letech došlo k jednorázové prudké změně, po níž následovalo opětovné přiblížení. Kompletní přehled vývoje poskytuje následující tabulka.
330
Katolický kněz, člen jezuitského řádu žijící v letech 1510–1572. Zakladatel řádu františkánů žijící v letech 1182–1226, jinak také František z Assisi. V matrice jako František Serafín. 332 Katolický kazatel, spoluzakladatel Tovaryšstva Ježíšova a misionář žijící v letech 1506–1552. Svatořečen v roce 1622. 333 Katolický teolog žijící v letech 1567–1622. Svatořečen v roce 1625. 334 Zakladatel řádu paulánů žijící v letech 1416–1507. Svatořečen v roce 1519. 335 Český mučedník narozený mezi léty 1340 a 1350, umučený v roce 1393. Svatořečen v roce 1729. 336 Prorok, předchůdce Ježíše Krista. V matrice také jako Jan Baptista. 337 Apoštol a autor evangelia. 338 KNAPPOVÁ 2010, s. 19–20.; PLESKALOVÁ 2011, s. 99. 331
131
Období
Dívky
Chlapci
1700–1709
4,1 %
5%
1710–1719
4,7 %
5,6 %
1720–1729
7,9 %
11,1 %
1730–1739
62,4 %
70,6 %
1740–1749
51,9 %
55,5 %
1750–1759
56,9 %
57,3 %
1760–1769
81 %
42,6 %
1770–1779
85,1 %
68,1 %
1780–1789
59,9 %
53,3 %
1790–1799
54,3 %
49,4 %
Tabulka 9: Přehled podílu druhého jména na celkovém počtu křtěných dětí v průběhu 18. stol.
Zatímco první jméno v pořadí bylo většinou vybíráno ze jmen běžných, druhé naopak poskytovalo možnosti pro větší kreativitu. Od 30. let tak značně přispělo k rozšíření repertoáru křestních jmen. Tabulka s deseti nejčastějšími jmény za celé 18. stol. (viz níže) však toto tvrzení poněkud vyvrací. Nefrekventovanější byla totiž, zvláště u dívek, tradiční jména doplněná o jména oblíbená v baroku (stejná jako u prvních jmen: Veronika, Terezie, Josef, František, Ignác, Karel). Výjimkou jsou pouze Barbora, Pavel a Matěj, mezi prvními jmény méně výrazná. Je pravdou, že na druhé (případně třetí) pozici se objevovala méně obvyklá jména mnohem častěji, jednalo se však o natolik pestrou a proměnlivou škálu, že se do statistik výrazněji nepromítla. Dívčí jména byla obohacena 11 novými jmény (myšleno takovými, která nebyla do té doby vůbec nepoužita): Agáta, Bernardina, Felicita, Gertruda, Juliána, Karla, Karolína, Kazimíra, Marta, Otýlie, Salomena. U chlapců jich bylo jmen 33: Arnošt, Barnabáš, Benedikt, Bernard, Bonaventura, Diviš, Donát, Ernest, Fabián, Felix, Gabriel, Isidor, Jonatán, Klement, Ladislav, Lambert, Linus, Longinus, Ludvík, Mařík, Norbert, Rafael, Roch, Romuald, Sebastián, Stanislav, Šimon, Teodor, Timoteus, Valentýn, Viktorín, Zachariáš, Zikmund. Na prvních třech pozicích se střídali Jan, Jiřík a Josef, od 60. let do konce století pak bylo pořadí neměnné: Josef, Jan a František. U dívek se uplatňovaly ponejvíce Anna, Marie, Kateřina, Alžběta, až v 80. letech se jako třetí umístila Veronika, v 90. letech Terezie (jako první jméno již od 60. let na ústupu). Nejčastější kombinací byla jména Anna Marie či Marie Anna.
132
Pořadí
Dívky
Chlapci
1.
Marie
Jan
2.
Anna
Josef
3.
Kateřina
Jiřík
4.
Veronika
Václav
5.
Alžběta
František
6.
Terezie
Ignác
7.
Zuzana
Karel
8.
Rozina
Pavel
9.
Ludmila
Matěj
10.
Barbora
Mikuláš
Tabulka 10: Přehled deseti nejoblíbenějších druhých jmen za celé 18. stol.
Druhá jména se chovala odlišněji než první. Nejčastěji se objevovala jen při křtu, při dalších příležitostech již nikoli, a to ani tehdy, když dítě zemřelo bezprostředně po křtu. Ani v průběhu života děti nepoužívaly obě jména, avšak pouze to první v pořadí. Napovídalo by to tomu, že rodiče přidávali druhé jméno na pokyn či příkaz faráře a mělo tak pouze formální charakter. Sami jej však při oslovování dítěte nepoužívali a při jeho úmrtí nebo sňatku nahlašovali jen to jméno, na které byli zvyklí. Následující řádky budou věnovány konkrétním příkladům: Veronika Skálova Při křtu 15. 5. 1765: Veronika Marie otce Tobiáše Skály podruha, matky Marie339 (M N1, 313a) Při pohřbu 30. 9. 1765: Veronika ve věku 25 týdnů. Otce Tobiáše Skály podruha, matky Marie340 (M Z1, 105b) František Kubát Při křtu 14. 12. 1759: František Václav vlastní syn poct[ivých] rodičův totiž: otce Josefa Kubáta sedláka a matky Kateřiny (M N1, 263b) 339
Přeloženo z latinského: „Veronica Maria. Patris Tobia Skala, inquilini. Matris Maria.“ Přeloženo z latinského: „Veronica aetatis sua 25 septimanarum. Patris: Tobia Skala, inqulinini. Matris: Maria.“ 340
133
Při sňatku 17. 11. 1781: František Kubát sedlák poctivý mládenec syn zemřelého Josefa a matky Kateřiny Světovy s poctivou pannou Marií dcerou Jana Honzů mlynáře, matky Anny Kotkovy341 (M O2, 18a) Při křtu dcery Marie Anny 1. 4. 1782: František Kubát sedlák342 (M N2, 114b) Alžběta Kotkova/Bendova/Holubcova Při křtu 25. 1. 1735: Alžběta Maria otce: Petra Kotka chalupníka. Mateře: Sabiny (M N1, 123b) Při sňatku 6. 6. 1769: počestný vdovec Martin Benda chalupník s počestnou nevěstou svou Alžbětou legitimní dcerou pozůstalou po zemřelém Petru Kotkovi343 (M O1, 132b) Při druhém sňatku 12. 11. 1776: Jiří Holubec počestný mládenec syn Jiřího podruha, matky zemřelé Sabiny Vilímovy s počestnou vdovou Alžbětou po zemřelém Martinu Bendovi344 (M O2, 2a) Výjimečně dítěti druhé jméno zůstalo: Jan Jiří Kynčl Při narození 17. 11. 1747: Jan Jiří syn Kynčla mladšího, matky Marie345 (M N1, 177b) Při pohřbu 14. 8. 1772: Jan Jiří syn Jiřího Kynčla rychtáře chalupníka a matky Marie dcery Jeriovy346 (M Z2, 21b)
341 Přeloženo z latinského: „Kubat Franciscus rusticus honestus adolescens filius d[e]f[un]ct[i] Josephi, matris Catharino Svetiano: cum honesta virgine Maria filia Joannis Honzu molitoris, matris Anno Kotkiano.“ 342 Přeloženo z latinského: „Kubat Franciscus rusticus.“ 343 Přeloženo z latinského: „honestus viduus Martinus Benda casarius, cum honesta sponsa sua Elisabetha legitima superstite filia post d[e]f[un]ct[um]Petrum Kotek“. 344 Přeloženo z latinského: „Holubetz Georgius honestus adolescens filius Georgii inquilini, matris d[e]f[un]ct[o]Sabino Wilimovo: cum honesta vidua Elisabetha post d[e]f[un]ct[um] Martinum Benda.“ 345 Přeloženo z latinského: „Joannes Geiorgii filii Georgii Kinčel junioris, mat[ris] Maria.“ 346 Přeloženo z latinského (zároveň v překladu opravena chyba písaře: uxor namísto filia): „Joannus Georgius filius Kinsch Georgii judicii casarii et matris Marie uxor Jeriova.“
134
V jediném případě se střídalo první a druhé jméno: Josef Karel Hanuš Při narození 20. 3. 1768: Josef Karel otce Karla Hanuše sedláka, matky Marie347 (M N2, 18b) Při sňatku 1. 12. 1792: Karel Hanuš podruh ze Zákoutí (M O2, 31a) Při narození první dcery 19. 11. 1793: Jozef Hanuš chalup[ník] (M N2, 438b) Zapsáno také bylo 75 případů tří jmen (40 dívek a 35 chlapců), nejvíce v 60. a 70. letech. U dívek bylo použito celkem 19 různých jmen, nejvíce Kateřina (sedmkrát), Anna (šestkrát) a Marie (pětkrát), ostatní jména se vyskytla dvakrát (Alžběta, Johana, Ludmila, Markéta, Veronika, Zuzana) nebo pouze jednou (Apolena, Barbora, Františka, Gertruda, Justýna, Kazimíra, Petronila, Polexina, Rozálie, Voršila). Jména chlapců byla různorodější, jen 8 z nich bylo použito vícekrát (třikrát Jakub a Václav, dvakrát Dominik, František, Josef, Martin, Stanislav, Vojtěch), ostatní pouze jednou (Andreas, David, Filip, Ferdinand, Fridrich, Havel, Ignác, Jan Křtitel, Karel, Leopold, Matouš, Michal, Petr, Sebastián, Vavřinec, Viktor, Zikmund). Za třetí jméno nebyly považovány zjevné chyby při zápisu, např. pokud se opakovalo totožné jméno (Veronika Helena Veronika, M N1, 187b). Proč byla dětem dávána dokonce tři křestní jména? Důvodem mohla být společenská prestiž (mlynář Josef Rieger pojmenoval v průběhu tří let své syny Josef Martin Leopold a Jan Pavel Vojtěch, viz M N1, 281b; M N1, 302a) nebo obava z brzké smrti slabého dítěte (Anna Marie Zuzana dcera Jiřího Pochopa byla pohřbena v roce 1757 do 14 dní od křtu, Jan Pavel Fridrich syn Jana Pavla Riegra v roce 1737 do 5 dnů – zde ale mohlo být jméno Jan Pavel, poděděné po otci, bráno jako dvoučlenné jméno první; viz M Z1, 63b; M Z1, 17a). Ani pro jednu z příčin nemůžeme najít převažující důkazy, mnohé děti byly potomky podruhů, dožily se dospělosti a založily vlastní rodiny. Třetí jména se v praxi chovala podobně, jak to již bylo popsáno výše u druhých jmen. Málokdy se objevila v plné podobě při jiné příležitosti než při křtu. Monika Sofie Anna dcera Josefa Kubáta (M N1, 210b) byla zapsána při svém sňatku s Josefem Antošem již jen jako Monika (M O1, 147b) a stejně tak při křtu svých dětí. Michal Jan Stanislav syn Jana Kubáta (M N1, 245b) vystupoval 347
Přeloženo z latinského: „Josephus Carolus. Patris: Caroli Hanuš rustici. Matris: Maria.“
135
v dospělosti jen jako Michael Kubát (např. M N2, 96b). Ani při úmrtí v krátké době po křtu se nezachovávala všechna tři jména (např. Marie Alžběta Kateřina dcera Jana Kouby, narozena 17. 8. 1759 a pohřbena 9. 9. 1759, tehdy již zapsána jen jako Marie, viz M N1, 261b; M Z1, 74b). Přebíralo se pouze první jméno, výjimečně jiné (Anežka Ludmila Marie dcera Františka Kalenského, narozena 1765, při pohřbu o dva roky později jen jako Marie, viz M N1, 312a; M Z1, 111a). V menšině případů byla v matrice doložena všechna tři jména při křtu i úmrtí (Jan Václav Josef syn Václava Kubáta narozený v roce 1735, zesnulý v roce 1736, viz M N1, 124b, M Z1, 12b; Jan Pavel Fridrich syn Jana Pavla Riegra narozený i zesnulý v roce 1737, viz M N1, 136a, M Z1, 17a). Jedenkrát bylo dítě zapsáno se dvěma prvními jmény (syn Jiříka Kynčla při křtu v roce 1745 jako Vojtěch Augustin Karel, při pohřbu v roce 1746 jako Vojtěch Augustin, viz M N1, 165a, M Z1, 38a). Co bylo příčinou tak rychlého nárůstu počtu dětí se dvěma křestními jmény? Je velmi nepravděpodobné, že by rodiče v tak hojném počtu začali ze dne na den pojmenovávat děti dvěma jmény bez nějakého vnějšího podnětu. Jako důkaz slouží zvláště repertoár využívaných jmen (viz výše) a s ním spojená motivace jejich výběru (podle blízkosti svátku světce ke dnu křtu/narození). Vliv zde jistě měl výše zmiňovaný farář Hanke, ale protože nedošlo k úplnému návratu k původnímu stavu za jeho nástupce (a o několik desítek let později se převaha dvojího křestního jména dokonce zvýraznila), lze předpokládat, že v dalších letech faráři zdejší farnosti jednali spíše na popud vyšších kruhů, než že by následovali příkladu svého předchůdce nebo podněcovali rodiče o své vlastní vůli. O jaké nařízení se jednalo? Mohlo vycházet z církevní hierarchie nebo od majitele panství. Problematika dvojího křestního jména dosud nebyla příliš reflektována v odborné literatuře, nemůžeme se tak opřít o dostatek výzkumů z jiných oblastí. Radovan Dvořák348 se ve své studii věnuje oblasti Vysokého Mýta, spadajícího stejně jako hornoštěpanická farnost pod královéhradeckou diecézi. V 18. stol. zde používalo dvojí křestní jméno jen 8,15 % mužů a 6,48 % žen. Srovnání nám však neposkytne kýžené výsledky. Dvořák excerpoval jména ze zápisů městských gruntovních knih, ve všech případech se tak jednalo o dospělé osoby, které již nemusely používat obě jména získaná při křtu (podobně jako tomu bylo ve sledované farnosti). Ve studii Rudolfa Kryla se dozvídáme, že „(...) obvykle držitel panství, a tedy patron fary si vyžádal u dětí mužského i ženského pohlaví řadu jmen křestních, někdy i 10 a více (...)“349. Pro variantu církevního nařízení by naopak vypovídalo minimum dvojího křestního jména u hornoštěpanických evangelíků v 80. a 90. letech (do počátku 80. let nebylo povoleno jiné než katolické vyznání), neboť pro ně již nemusela platit všechna nařízení vzešlá z katolické církevní hierarchie (nadto nenásledovali katolické kulty světců), avšak stále spadali pod téhož světského 348 349
Viz DVOŘÁK 1987. KRYL 1966, s. 246.
136
majitele panství. Pokud není k dispozici dochovaný výnos ani zmínka o něm v jiném dobovém materiálu, nelze tento problém jednoznačně vyřešit.
6.1.2.5.
Pojmenovací motivace
Změny obliby křestních jmen jsou neodmyslitelně spjaty s pojmenovacími motivacemi, které odrážejí poměry ve společnosti z hlediska sociálního, ideového, ekonomického, politického, kulturního, národního či mezinárodního.350 Mezi ty, které lze zjistit z dostupných materiálů, patří jednoznačně pojmenování po konkrétní osobě, a to po rodiči, prarodiči, kmotru nebo světci. Protože však není možné bezpečně zjistit přesné okolnosti výběru jména, extrahované výsledky budou vždy pouze přibližné a pomohou nám získat spíše obecnou představu o problematice.351 Volba jména pro narozené dítě byla i v 18. stol. chápána jako klíčová pro jeho budoucnost. Věřilo se v osudovost, proto se přihlíželo ke jménu, které si dítě na tento svět „přineslo“352 – pojmenováno bylo po konkrétním světci, jehož svátek připadl na den narození či křtu, nebo na den následující, nikdy ne předcházející, neboť by to přineslo smůlu. V praxi však byl výběr světce poměrně volný. Na přelomu 20. a 30. let dostávali hornoštěpaničtí chlapci narození v březnu velmi často jméno Josef nezávisle na tom, kolik dní je dělilo od jeho svátku 19. března. Podobně v únoru přibývalo Matějů a v srpnu Vavřinců. Právě sv. Vavřinec byl pojítkem k nejbližšímu městečku, kde stál kostel zasvěcený tomuto patronovi. Jméno po světci totiž nemuselo souviset jen s konkrétním datem, ale rovněž s tradicí uctívání v dané farnosti nebo blízkém okolí. Pokud by byl farní kostel centrem kultu jednoho světce, lze předpokládat, že i jeho jméno by nabylo na důležitosti. Pro farnost Horní Štěpanice to však neplatí, zde stojící kostel Nejsvětější Trojice tuto možnost nenabízel. Původně byl ovšem dedikován sv. Vavřinci, jelikož ale není známo, kdy došlo ke změně, nelze k tomuto faktu při našem výzkumu přihlížet. Na tomto místě je třeba zmínit jméno Monika, ve farnosti výrazněji se uplatňující ve 2. pol. 18. stol. (v 60. a 70. letech bylo dokonce na 6. pozici). Nejbližší klášter, a to augustiniánský, se nacházel v nepříliš vzdáleném Vrchlabí. Spadal sice pod sousední panství s odlišným vývojem a výrazně německé, avšak matriky dokazují, že vazby na hornoštěpanickou farnost zde existovaly a že tam hornoštěpaničtí farníci docházeli (v úmrtních záznamech se objevila zmínka o podstoupení zpovědi u tamních bratří, viz M Z1, 15a). Zatímco existence kláštera výrazněji
350
Více viz KNAPPOVÁ 2010. Z tohoto důvodu budeme v této podkapitola pracovat jen s průměrnými hodnotami statistických údajů. 352 K této problematice více viz NAVRÁTILOVÁ 2004. 351
137
neovlivnila prosazování jména autora augustiniánské řehole, sv. Augustina, a to zůstalo vzácné, u jména jeho matky, sv. Moniky, byl vliv možný.353 Výběr jména začal nabývat na důležitosti od 30. let v souvislosti s křtěním většiny dětí dvěma jmény (viz samostatná podkapitola výše). Často se projevoval vliv farářů, kteří se snažili radit a prosazovat určitá jména.354 Napovídá tomu skutečnost, že takto byla mnohdy motivována méně typická druhá jména, čímž se obohacoval repertoár. Projevilo se to zvláště u chlapců, u nichž se v některých letech užívala stejně často jako jména po otci. Zvláštní kapitolou jsou jména vztahující se ke sv. Janům či Františkům. Jak bylo řečeno výše, bývalo při křtu jednoznačně specifikováno, o kterého světce, a tudíž o kterého patrona se jednalo. Poprvé se u křtěného chlapce objevil doplněk Nepomucký v roce 1700, podobné případy byly poté až do 70. let výjimečné, od roku 1772 se však staly pravidelnými a po roce 1797 opět zmizely. Ani v tomto období však netvořily většinu. Nejčastěji se odkazovalo k sv. Janu Nepomuckému (48 případů) a Františku Serafínskému (24 případů). Následovali Jan Křtitel (23), Baptista355 (16), Evangelista (4), František Xaverius (2), Borgia (1), Salesius (1) a František z Pauly (1). Jedinkrát byl objeven případ chlapce se dvěma různými patrony – 23. 5. 1791 byl pokřtěn Jan Křtitel a Nepomucký (M N2, 156a). Někdy byl vztah mezi výběrem světce a datem narození/křtu zřetelný, jindy nikoli. U dívek nic podobného nalezeno nebylo. Srovnatelná by byla pouze Marie (Máří) Magdalena. Nejdůležitější roli při výběru křestního jména hrála dědičnost. Zhruba pětina chlapců a čtvrtina dívek byly pojmenovány po jednom z rodičů či prarodičů356, a dokonce více než jedna třetina po kmotrovi/kmotře. Významnost této motivace dokazuje i proces včleňování „nových“ jmen mezi běžně užívaná. Jako příklad může posloužit Josef. Jméno nabývalo na četnosti až tehdy, když dospěla první generace Josefů z počátku 18. stol. Ti se pak stávali otci a kmotry a své jméno předávali dále. Vliv měly i různé významné osobnosti farnosti. Projevilo se to v oblibě jména Pavel mezi evangelíky (podle dolnoštěpanického rychtáře a evangelíka Pavla Zajíčka, viz níže). K rozšiřování Josefa jistě přispěla skutečnost, že se tak jmenovali dva po sobě sloužící faráři 1. pol. 18. stol. (Josef Hynek Rulle a Josef Ignác Hanke). V této době se minimálně uplatňoval význam jména. Je to pochopitelné, protože se vycházelo z více či méně ustáleného repertoáru především přejatých jmen, a ani struktura domácích jmen již nebyla pro mluvčí významově průhledná. Výjimkou bylo jméno Sekundina (z latinského secundus,
353
K podobným závěrům dospěl i Vraný, viz VRANÝ 1979, s. 29. Také viz PLESKALOVÁ 2011, s. 106. 355 Totožný s Janem Křtitelem. 356 Pro první desetiletí 18. stol. bylo možné využít jména prarodičů jen u těch dětí, jejichž rodiče vstoupili ve svazek manželský nejdříve v lednu roku 1700. 354
138
druhý). V polovině případů357 byla použita pro druhorozené dítě (druhé dítě manželů, druhá dcera či mladší dvojče), dozajista pod vlivem faráře. U nemanželských dětí byl při výběru jména kladen mnohem větší důraz na jména podle kmotra (40,5 %) a svatého patrona (19,1 %). Méně se využívala jména matky (8,3 %) či prarodiče (4,8 %)358. Podle obvyklé praxe mělo být nemanželským dětem jméno přidělováno, nemohla jej vybrat sama matka. Převaha jmen po kmotrech či světcích by tomu mohla nasvědčovat, ovšem ta byla silně zastoupena i u dětí manželských. Všechny zmíněné motivace se v případě dvojího křestního jména kombinovaly, dítě tak mohlo dostat jméno po rodiči i kmotrovi/světci zároveň, což bylo velmi časté. Např. 6. května 1796 se narodil Jan Nepomucký Josef, pokřtěný podle otce Jana Nedomlela a kmotra Josefa Pospíšila (M N2, 280b). Patronace Jana Nepomuckého (svátek 16. května) byla zvolena podle měsíce narození a křtu chlapce. Někdy však nebylo možné bezpečně určit, která motivace nabyla větší důležitosti, a to při shodě jmen rodiče a kmotra či jednoho z nich a světce, připomínaného v den křtu. K detailnějšímu nastínění situace nám poslouží i příklady konkrétních rodin. Kritériem pro jejich výběr byla co nejlépe doložená generační linie a co nejnižší mezerovitost. Protože jednotlivé obce a osady nevykazovaly žádné vlastní specifické rysy, nebylo přihlíženo k bydlišti rodiny. Rovněž nebyl brán ohled na její sociální postavení. Jak již bylo uvedeno výše, obyvatelstvo horských oblastí bylo obecně chudé, sociální rozdíly se zmenšovaly. Jako první rodina byli vybráni Vejrychovi, chalupníci z Dolních Štěpanic číslo 55, vyznáním katolíci. Rodina nebyla příliš rozvětvená, avšak můžeme na ní sledovat čtyři generace počínaje Petrem Vejrychem a jeho manželkou Annou. Protože však jejich narození i sňatek spadá před rok 1700, a tedy mimo období našeho zájmu, nemůžeme pracovat s jejich datem narození ani jmény rodičů. Partneři potomků z rodiny Vejrychových bývali ze stejné sociální vrstvy (chalupníci) a kromě jednoho případu také katolíci. Známe jména šesti potomků Petra a Anny Vejrychových (mohli však mít i děti starší roku 1700) – pojmenováni byli typicky pro dané období Jan, Jiří (po kmotrovi), Petr (po otci/kmotrovi), Václav, Anna (po matce) a Kateřina (po kmotře). Dospělosti se bezpochyby dožili Jiří, Anna a Kateřina.359 Anniny děti dostaly jména po rodičích (manžel Václav Bílý z Dolních Štěpanic) a kmotrech – Václav, Zuzana Anna, Anna Marie, výjimkou byla prvorozená Marie. Jiří přebral ve věku 30 let rodinný statek. S první ženou Rozinou Jandovou z Vítkovic měl dceru Marii Ludmilu (první jméno po kmotře) a s druhou ženou Kateřinou Bucharovou z Mříčné čtyři děti. Kromě 357
Jméno zaznamenáno devětkrát za sledovaných sto let. Nižší zastoupení bylo ovlivněno i tím, že u některých žen neznáme původ, a tudíž ani jména jejich rodičů. 359 Pro prvních 21 let 18. stol. chybí úmrtí záznamy. 358
139
nejstaršího Jiříka dostaly všechny při křtu dvě jména, jak bylo v té době již obvyklé: Václav Josef (druhé jméno po kmotrovi), Josef Blažej (po kmotrovi a světci podle data narození/křtu), Anna Kateřina (druhé jméno po matce). Anna Kateřina svému manželi Josefu Bílkovi z Dolních Štěpanic porodila syny Josefa Víta (po otci a po světci podle data narození/křtu) a Karla Jana (po světci a po kmotrovi). V roce 1774 přebral rodinný statek v necelých 30 letech (podobně jako předtím otec) nejstarší Jiřík, podle matriky chalupník a krejčí. Potomků se dočkal až od druhé manželky Veroniky Marie Pochopovy ze Žalého: Josef Jiří (jméno po otci ustoupilo na druhé místo, nejspíše pod vlivem jména dědy z matčiny strany či narození v břenu360), Pavel Jan (po kmotrovi a po světci podle dne narození/křtu), Anna Alžběta (druhé jméno po kmotře), Jan, Veronika (po kmotře), Marie Ludmila (první jméno po kmotře), Monika Barbora (druhé jméno po kmotře), František (po světci Františkovi z Assissi podle měsíce narození – říjen), Jiřík Josef (po otci a po kmotrovi), Barbora Magdalena (první jméno po kmotře). Ta ze jmen, která nebyla přímo motivována, byla vybírána ze jmen běžných (Monika), užívaných (Magdalena) i vzácných (Ludmila). Poslední generaci zastupoval zmíněný Josef Jiří, kterému se z manželství s evangeličkou Kateřinou Zajíčkovou z Dolních Štěpanic do konce století narodily dvě děti, Ignác Josef (po kmotrovi a po otci) a Anna Marie. Rozina Jandova (1714– 1744)
Jiřík Vejrych (1713– 1790)
Petr Vejrych (+1741) Anna (+1746)
Kateřina Bucharova (1722– 1776)
Jan (1702) Petr (1709) Václav (1719– 1746) Kateřina (*1705)
Anna
Marie Ludmila (1743–1754)
Jiřík Vejrych (*1745)
Anna Čaldarova 1746–1773
Veronika Marie Pochopova (*1752)
Václav Josef (1749–1749) Josef Blažej (1754–1754)
Václav Bílek
Václav Bílý
Anna Kateřina (1751– 1787)
Josef Bílek
Josef Jiří Vejrych (*1775)
Kateřina Zajíčkova (*1772)
Ignác Josef (1795–1799) Anna Marie (1799–1799)
Pavel Jan (1776–1776) Anna Alžběta (1777) Jan (1779 –1784) Veronika (1782–1785) Marie Ludmila (1785) Monika Barbora (1787–1788) František (1789–1791) Jiřík Josef (*1792) Barbora Magdalena (1794–1794)
Josef Vít (1781–1781) Karel Jan (1782–1783)
Marie (*1743) Zuzana Anna (1756–1756) Jan (1759–1759) Anna Marie (1761–1764) Václav (1764–1772)
Rodokmen 1: Rodina Vejrychových, sestavené podle informací ze zkoumaných matrik361 360
Viz výše o četnosti Josefů narozených v březnu. Shodné generace jsou v rodokmenu zobrazeny nad sebou. Přiženění (či přivdané) členové rodiny jsou zapsáni do kroužku. Příjmí přivdaných žen byla pro zjednodušení použita v kratší podobě s -ová, ačkoli jejich nositelky byly častěji pojmenovávány opisem. 361
140
Pro srovnání by byla zajímavá i zmíněná evangelická rodina Zajíčkových z Dolních Štěpanic. Jednalo se o rodinu váženou (nejstarší Pavel Zajíček byl rychtářem) a patrně i na venkovské poměry majetnou (potomci vlastnili nejen původní rodový statek číslo 56, ale později také číslo 8, 10, 50 a 60). Kvůli velkému počtu členů by však byl její rodokmen příliš složitý, proto se o ní zmíníme jen v krátkosti. Rychtář Pavel Zajíček se dožil téměř devadesáti let a se dvěma manželkami měl 19 dětí, z nichž dospělosti se dožilo pět chlapců (jména viz níže v rodokmenu), z dívek Kateřina Magdalena, Máří Magdalena, Zuzana Anna Kateřina, Anna Rozina, Alžběta Magdalena a Ludmila Sofie. Rodové jméno Pavel skončilo v hlavní linii u dědice rodového statku Pavla Šimona. Ačkoli měl jedenáct dětí se třemi manželkami, sedm zemřelo v dětském věku (tři z nich byli Pavlové), a pouze o jediné dceři víme s jistotou, že se dožila dospělosti a vdala. Jméno Pavel se ovšem objevilo v dalších liniích (pět z šesti dcer rychtáře Zajíčka tak pojmenovalo své syny, stejně tak jejich bratři Josef a Ignác Karel a rychtářovi vnuci po Janu Jiříkovi). I při výběru jmen byl dodržován konvenční postup: Pavel Šimon po otci a světci, Jan Jiřík po kmotrovi a světci, Josef po světci; ve třetí generaci Jiří Mikoláš po kmotrovi a světci, Václav Bartoloměj druhé jméno po světci, Jan Jiřík po kmotrovi a po otci, Jan Tobiáš po dědovi z matčiny strany a po světci. Jména dcer rychtáře Zajíčka vycházela z tradičního repertoáru (Marie, Anna, Zuzana, Rozina), případně pocházela od matky nebo kmotry (Kateřina, Sofie), méně od světice (Alžběta). Kmotři dětí Zajíčka rychtáře i oba světci křtu byli vybíráni z vyšších kruhů z okolí (mlynář z Jilmu, měšťané z Jilemnice, sládek z Branné). Sám Pavel Zajíček byl kmotrem zhruba 25 dětí ze své farnosti, jako svědek byl zapsán ještě mnohem víckrát. Následující tabulka ukazuje rozvětvení rodiny podle mužského potomstva a jejich statků. Pavel Šimon č. p. 56 Jiří Mikoláš č. p. 50 Jan Jiřík č. p. 50 Václav Bartoloměj č. p. 8 Pavel Zajíček č. p. 56
Josef č. p. 10 Jiřík Josef podruh
Jan Jiřík podruh
Ignác Karel č. p. 60
Jan Tobiáš č. p. 60
Rodokmen 2: Zjednodušený rodokmen rodiny Zajíčkových, sestavený podle informací ze zkoumaných matrik
141
Zatímco rodovým křestním jménem Zajíčkových byl Pavel, u chalupníků a kovářů Hanušových z Dolních Štěpanic číslo 21 to byl Tobiáš (čtyři generace zaznamenány v matrice, podle dalších zdrojů dohledána ještě pátá: Tobiáš Hanuš chalupník do roku 1680, jeho syn 1680–1717, vnuk 1717–1755, pravnuk 1755–1794 a prapravnuk Tobiáš Jiří 1794–1801, kvůli brzké smrti posledního přešel statek na mladšího Jiřího). Z výše zmíněného je patrné, že méně obvyklá jména byla udržována rodinnou tradicí. Jména Pavel i Tobiáš byla po celé sledované období hodnocena jako užívaná nebo vzácná.
6.1.2.6.
Jména evangelíků
Až do vydání tolerančního patentu Josefa II. na podzim roku 1781 nebylo uznáváno žádné jiné náboženství než katolické. Všichni obyvatelé byli tudíž do té doby považováni za katolíky a bylo tak s nimi nakládáno. Ačkoli se v matrice farnosti Horní Štěpanice objevuje kolonka „religio“ (vyznání) již v roce 1771, poprvé je zde umožněno zapisovat jiné než katolické vyznání na počátku roku 1782. Protože byli evangelíci nadále součástí téže matriky, můžeme od této doby sledovat jejich jména. Ačkoli je velmi pravděpodobné, že se k protestantskému vyznání přihlásily ty rodiny, které jej v tajnosti uchovávaly po celé předcházející období, budeme v této podkapitole pracovat pouze s posledními dvaceti léty 18. stol.362 Ze získaných výsledků je patrné, že i u evangelíků byla nejoblíbenější stejná jména, pořadí prvních pěti je proto totožné (v 80. letech Anna, Marie, Veronika Anežka, Kateřina; v 90. letech Anna, Marie, Anežka, Veronika, Františka). U chlapců jsou v obou desetiletích shodná první tři místa: Josef, Jan, František. Rozdíly se objevují až u dalších v pořadí, výrazněji se prosazuje Pavel (v 80. letech 5. pozice, v 90. letech 4. pozice). Vyšší zastoupení tohoto jména souvisí s tím, že bylo oblíbeným v početné evangelické rodině Zajíčkových (viz výše) a nejspíše také silnou osobností rychtáře Pavla Zajíčka, který nejenže sám býval často kmotrem, ale rovněž mohl být pro ostatní evangelíky vůdčí nekatolickou osobností. Rozdílné bylo využívání dvojího křestního jména. Z celkového počtu 380 dětí evangelíků dostalo dvě (v jednom případě tři) jména pouze 28 dětí, tedy zhruba 7 %, zatímco v součtu všech narozených dětí to bylo 51 %. Tato skutečnost by napovídala tomu, že pokyn k dvojímu křestnímu jménu vzešel z církve, nikoli od světské moci. Evangelické děti byly pojmenovávány stejně jako katolické podle rodičů, prarodičů či kmotrů, u dětí se dvěma jmény se projevovalo i přebírání jmen po světcích, ačkoli tyto tendence by měly být vlastní pouze katolíkům. Při křtu se odkazovalo i ke
362
Mohli bychom postupovat od přihlášených evangelíků zpět v čase a přiřknout stejné vyznání i jejich předkům. Nevíme ovšem, jak silná u nich byla protestantská tradice a jak mohla ovlivňovat pojmenovací motivace. Je možné, že se v tomto podřizovali katolické většině, k níž se museli hlásit.
142
konkrétnímu světci, a to přednostně Janu Křtiteli (pětkrát), Baptistovi (dvakrát), Evangelistovi (jednou), což odpovídá protestantské úctě k současníkům Ježíše Krista. Katolíky oblíbený Jan Nepomucký byl podle očekávání zcela vynechán. U Františka se však dvakrát objevili čistě katoličtí světci, a to František Serafínský a Saleský. Poukazuje to na silně zakotvené zvyky, které evangelíci z řad venkovského obyvatelstva nechápali jako nežádoucí, a působení katolického faráře.
6.1.3. Křestní jména v dalších oblastech Vývoj křestních jmen v hornoštěpanické farnosti byl v mnohém podobný vývoji na dalších místech Čech a Moravy. Pro porovnání nám poslouží výsledky z několika dalších míst, s důrazem na oblasti ležící blíže sledované farnosti. V 17. stol. byl repertoár nejoblíbenějších ženských jmen v severovýchodních a východních Čechách téměř shodný s Ptetínskem na Plzeňsku, jak ukazuje tabulka níže. Hornoštěpanická farnost se vymykala výraznou popularitou jména Marie, které se jinak prosazovalo v souvislosti s popularitou mariánského kultu převážně až v 18. stol. Horní
Vysoké
Hradec
Ptetínsko365
Štěpanice
Mýto363
Králové364
Marie
Anna
Anna
Anna
Anna
Dorota
Kateřina
Dorota
Kateřina
Magdalena
Johana
Kateřina
Dorota
Kateřina
Dorota
Ludmila
Rozina
Lidmila
Lidmila, Markéta
Barbora
Tabulka 11: Pět nejčastějších ženských křestních jmen v 17. stol.
Z tabulky dívčích/ženských jmen v 18. stol. je patrné, že nejen v Horních Štěpanicích se chovala konzervativněji než mužská jména. Barokní jména pronikala mezi zažitá poměrně pomalu, až na
363
Údaje pochází ze studie: DVOŘÁK, Radovan. Frekvence křestních jmen obyvatel města Vysokého Mýta v 15. až 18. století. Onomastický zpravodaj ČSAV, 1987, roč. 28, s. 38–45. Autor vycházel z městských gruntovních knih, jedná se tedy o jména dospělých osob. 364 Údaje pochází ze studie: PASTYŘÍK, Svatopluk. Antroponyma v předbělohorských berním rejstřících z hradeckého kraje. Acta onomastica, 2007, roč. XLVIII, s. 143–151. Autor vycházel z berních rejstříků, jedná se tedy o jména dospělých osob. 365 Údaje pochází ze studie: HOFMANN, Gustav. Vývoj křestním jmen na Ptenínsku v letech 1651–1921. Zpravodaj místopisné komise ČSAV, 1968, roč. IX, č. 3, s. 337–350. Autor vycházel ze soupisu poddaných, zahrnujícího dospělé i děti.
143
výjimky se tak oproti předchozí tabulce neprojevily příliš výrazné změny. Silnější pozice Marie byla kromě Horních Štěpanic zaznamenána na Klatovsku a ve Skalici na Znojemsku. Veronika, která se prosazovala spíše v období humanismu, se objevila rovněž na Mšensku. Podle závěrů Pleskalové366 se v 18. stol. jako oblíbená hodnotila Marie, Anna a Kateřina, jako běžná Barbora, Josefa, Dorota, Magdalena, Františka, Eva, Terezie, Alžběta a Ludmila, jako užívaná Markéta, Rozina, Zuzana, Johana či Veronika. Třebechovice367
Mšensko368
Klatovsko369
Ptetínsko
Skalice370
Anna
Anna
Anna
Anna
Anna
Marie
Marie
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Kateřina
Lidmila
Dorota
Dorota
Marie
Dorota
Anna Marie
Veronika
Dorota
Alžběta
Alžběta
Barbora
Marie
Marie Anna
Alžběta
Magdalena
Magdalena
Veronika
Magdalena
Ludmila
Magdalena
Horní
Vysoké
Štěpanice
Mýto
Anna
Tabulka 12: Pět nejčastějších ženských křestních jmen v 18. stol.
U chlapeckých/mužských jmen v 17. stol. nacházíme shody zvláště v oblasti severovýchodních a východních Čech, kde se prosazovala zvláště jména Jan, Jiřík a Václav. Největší obliba Jana je neoddiskutovatelná i jinde, avšak Václav nebo Jiřík se už neužívali tak často (např. v Boru u Tachova se ani jedno z nich nedostalo mezi prvních pět nejčastějších jmen). Mužská jména patrně více závisela na místních zvyklostech než jména ženská, zřetelné je to především na čtvrtých a pátých pozicích. Obecně se však jednalo o jména typická pro toto období, patřící mezi nejoblíbenější již od 14. a 15. stol.371 Výjimkou je hornoštěpanický Daniel, který v odborné literatuře obvykle nebývá uváděn mezi nejpopulárnějšími.
366
PLESKALOVÁ 2011, s. 102. Údaje pochází z bakalářské diplomové práce: MRKVIČKOVÁ, Tereza. Antroponyma v třebechovické matrice z let 1780–1783. Brno, 2013. Autorka vycházela z matrik oddavek a zemřelých, jedná se tedy z větší části o jména dospělých osob. 368 Údaje pochází ze studie: VRANÝ, Jiří. Porodnost a frekvence křestních jmen na Mšensku v letech 1671– 1770. Zpravodaj genealogické a heraldické společnosti, 1979, roč. 7, č. 1, s. 23–42. Autor vycházel z indexu narozených. 369 Údaje pochází ze studie: HOLÁ, Petra. Křestní jména na Klatovsku v 18. století. Acta onomastica, 2009, roč. L, s. 189–195. Autorka vycházela z matrik. 370 Znojemsko, 1677–1749. Údaje pochází ze studie: ŠÍPEK, Zdeněk. Rodná (křestní) jména a příjmení ve Skalici, okr. Znojmo, ve světle historických pramenů z období feudalismu. Zpravodaj místopisné komise ČSAV, 1982, roč. XXIII, č. 3–4, s. 349–359. Autor vycházel z matrik. Druhá jména zvlášť nevyčleňoval, ale zahrnoval je do statiky společně s prvním jako jeden celek 371 Viz KNAPPOVÁ 2010, s. 19. 367
144
Horní Štěpanice
Vysoké Mýto
Hradec Králové
Bor u
Chodsko373
Ptetínsko
Tachova372
Jan
Jan
Jan
Jan
Jan
Jan
Jiřík
Jiří
Václav
Jakub
Jiřík
Matěj
Václav
Václav
Jiřík
Ondřej
Matěj
Tomáš
Daniel
Jakub
Mikoláš
Tomáš
Jakub
Václav
Mikoláš
Martin
Petr
Bartoloměj
Martin
Jiří
Tabulka 13: Pět nejčastějších mužských křestních jmen v 17. stol.
V 18. stol. se obecně projevovalo zařazování barokních jmen, ponejvíce Josefa a Františka, případně Antonína na Klatovsku. Nikde se však Josef neukotvil tak rychle a pevně jako v hornoštěpanické farnosti, kde dokonce sesadil z první pozice Jana, jinde nadále nejoblíbenějšího. Příčiny tohoto rozdílu mohly být různé, jednou z nich ale pravděpodobně mohli být štěpaničtí faráři, podporující pronikání tohoto typicky barokního jména – hned tři z nich byli nositeli tohoto jména (Josef Hynek Rulle, Josef Ignác Hanke, Josef Radimský). I nadále měla silný vliv jména z dřívějšího období. Podle Pleskalové374 byla pro 18. stol. typická obliba Jana, Josefa, Františka a Václava, někde Antonína, mezi běžná jména se zařazovali Jakub a Matěj, mezi užívaná Jiří, Karel, Šimon, Kašpar, Martin, Ondřej, Vojtěch, Tomáš, Matouš, Michal, Ignác, Dominik, Petr, Adam, Bartoloměj, Pavel, Daniel, Leopold, Jáchym či Vavřinec. Horní Štěpanice
Vysoké Mýto
Třebechovice
Mšensko
Klatovsko
Ptetínsko
Skalice
Josef
Jan
Jan
Jan
Jan
Jan
Jan
Jan
Václav
Václav
Václav
Josef
Jakub
Matěj
Václav
Jiří
Jiří
Jiří
Václav
Matěj
Jakub
Jiřík
Matěj
Josef
František
František
Josef
Václav
František
Martin
Matyáš
Josef
Antonín
Jiří
Josef
Tabulka 14: Pět nejčastějších mužských křestních jmen v 18. stol.
372 Údaje pochází ze studie: NOVÁKOVÁ-ŠLAJSOVÁ, Marie. Jména poddaných na panství Bor u Tachova v r. 1654. Zpravodaj místopisné komise ČSAV, 1980, roč. XXI, č. 2, s. 512–523. Autorka vycházela z berní ruly, jedná se tedy o dospělé osoby. 373 Údaje pochází ze studie: ŠLAJSOVÁ, Marie. Křestní jména v chodských vsích, jak je uvádí berní rula. Zpravodaj místopisné komise ČSAV, 1966, roč. VII, č. 4, s. 258–260. Autorka vycházela z berní ruly, jedná se tedy o jména dospělých osob. 374 PLESKALOVÁ 2011, s. 102.
145
Výsledky srovnání stavu farnosti Horní Štěpanice s několika vybranými oblastmi z Čech a Moravy ukázaly, že pozice prvních pěti nejčastějších jmen byly poměrně pevné a jen velmi pomalu se oslabovaly barokními vlivy. Výraznější rozdíly mezi městem a venkovem se neprojevily, mnohem patrnější by však byly při pohledu na další užívaná jména a šíři celého repertoáru – ve městech očekáváme větší rozmanitost, způsobenou vlivem většího množství podnětů.375 Je ovšem nutné brát v potaz skutečnost, že ne všechny studie pracovaly se jmény dětí – u dospělých osob v 18. stol. tak musíme počítat s přesahem do staršího období podle data jejich narození.
6.2.
PŘÍJMÍ
V počátcích vývoje antroponymické soustavy nebyla hustota osídlení ještě příliš vysoká a interakce mezi jedinci probíhala spíše v malých skupinách. Křestní jméno proto postačovalo jako jediný prostředek k vyčlenění osoby z kolektivu a mohlo zcela plnit svou identifikační funkci. S růstem počtu obyvatel a zintenzivňováním mezilidských kontaktů v rámci větších celků však přestávalo postačovat. Zpočátku se užívaly různé obměny křestních jmen (např. Bárta, Bartoš, Bártík od Bartoloměj), posléze se přikročilo k připojování dalšího jména, tzv. příjmí. Vyznačovalo se tím, že bylo nedědičné, nestálé a nezávazné. Jedna osoba mohla mít zároveň více příjmí, nebo se jí měnila v průběhu života. Ani nejbližší příbuzní nebývali nazýváni stejně. Příjmí se odvozovala nejčastěji od tělesných a duševních vlastností, věku, zaměstnání, původu či osobních jmen, u šlechticů také od erbů či místních jmen, u měšťanů od domovních znaků.376 Potřeba doplňkového jména vyvstala nejprve u urozených vrstev, vznikl proto tzv. šlechtický predikát (přídomek, atribut), nesloužící pouze k pojmenování, ale zároveň demonstrující držbu pozemků, urozený původ a přináležitost k určitému rodu (Vilém z Pernštejna, Jindřich z Lipé). Tato první příjmí jsou doložena ze 12. stol., výrazněji se rozvíjela od 13. stol.377 U měšťanů nacházíme jejich protějšky o století později. V 16. stol. ještě nebyli všichni obyvatelé nositeli příjmí, ale pro ty, kteří zastupovali rodinu na veřejnosti, byla téměř závazná. Postupně začínala nabývat příznak dědičnosti. Protože na venkov pronikala pomaleji, k jejich ustalování zde docházelo od 17. stol. a později.378 První nařízení o předávání rodového jména z generace na generaci byla vydána již v letech 1772 a 1779. K oficiálnímu přijetí druhého jména následujícího za křestním došlo až patentem Josefa II. z 1. 11. 1786 (pro židovské obyvatelstvo z 23. 6. 1787). Od této chvíle lze již mluvit o příjmení 375
Viz PLESKALOVÁ 2011, s. 103. KNAPPOVÁ 2008, s. 6–9.; PLESKALOVÁ 2011, s. 50–51. 377 Více viz BROMOVÁ 2008. 378 KNAPPOVÁ 2008, s. 6–9.; PLESKALOVÁ 2011, 69–73. 376
146
v takové podobě, v jaké jej známe dosud, tedy jako o součásti povinného dvoučlenného pojmenování. Každá osoba musela přijmout jedno příjmení, které se posléze dědilo v rámci rodiny. V praxi se zvolilo jedno z příjmí otce rodiny, pokud jich měl více, přičemž výběr byl mnohdy v rukou úředníků, kteří ne vždy uměli česky, a proto byla ukotvena i jména zkomolená nebo rozdílně zapsaná.379
6.2.1. Příjmí v 18. století K porozumění mechanismům fungování příjmí u jednotlivých skupin obyvatelstva v 18. stol. je nutným předpokladem uvědomění, jak raně novověká společnost chápala sama sebe. Klíčem k tomu je zvláště vhled do struktury společnosti, který poskytla podkapitola o novověkém člověku (viz výše, 2.1. Člověk v raném novověku).
6.2.1.1. Příjmí u dětí Děti jako nezletilé osoby nebývaly nositeli vlastního příjmí. Již sama podstata příjmí to vylučovala – nebyly účastny právních aktů, pro které by bylo potřeba je odlišit, prozatím samostatně nevykonávaly žádné řemeslo ani jinou činnost, z níž by mohlo příjmí vzejít. Do doby dospělosti byly pro ostatní známy pouze jako potomci konkrétního člověka, teprve poté se osamostatnily a zařadily na své místo ve společnosti. V úředních dokumentech je nacházíme zvláště při příležitosti jejich křtu nebo posléze při úmrtí. Zapisovány byly vždy víceslovným pojmenováním. Protože byly ve spojitosti se jmény rodičů dostatečně identifikovány, nebylo třeba žádného dalšího prostředku. V případě křtu se objevovala jména obou rodičů: Octobris 1. Z Mrklova pokřtěn syn Václav otce otce380 Jiříka Zemana, matky Kateř[iny]. Kmotr Jan Votoček. Sv[ědci] 1. Jiřík Pochop. 2. Rozina Mejsnarova. (M N1, 2b) 21. dito. Z Žalýho dítě Marie Terezie vlastní dcera poct[ivých] rodičův totiž: otce Václava
Mejsnara a matky Roziny. Kmotra na rukouch držící Marie vlastní dcera Václava Fejstaura, svědk[ové] Petr Klimenta a Anna manželka Václava Kotka, všichni ze Žalýho. Pokřtěna pak v zdejším chrámě Páně farním Nejs[větější] Trojice Boží od p[ana] p[ana] kaplana Jana Trögra. (M N1, 236b)
379 380
KNAPPOVÁ 2008, s. 9.; PLESKALOVÁ 2011, s. 159. Dodržujeme originální podobu zápisu s chybným zdvojením výrazu.
147
25. / Francisc[us] Pačesný curati / Anna Rosalia / Klimenta Josephus rusticus, mater Anna
Jeníkiana cathol[ici] / lev[ans] Joanna Ignatii Hanuš casarii uxor, t[estis] Franciscus Honzů, Georgius Kotek casarii, omnes ex Mrklov / cath[olici] / Mrklov 5381 (M N2, 130a) Septem[ber] dne 17. /N[ume]ro domu 39 / Josef / Otec Ignác Antoš sedlák / Matka Johana
dc[era] Václava Buluška z Víchový z num[era] / Kmotr Josef Vejrych podruh, Anna manž[elka] Jana Antoše chal[upníka] / bába Kateřina Hanušova (M N2, 388a) V knihách zemřelých se děti mezi léty 1722 a 1725 uváděly pouze jménem otce, chybělo dokonce i jejich křestní jméno. Na jednu stranu to lze považovat za důkaz, že nebyly brány jako rovnocenné s dospělými, a nadto byla tehdejší dětská úmrtnost opravdu vysoká. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že tyto zápisy nejspíše vznikaly opožděně a podle poznámek jiného faráře, patrně mezerovitých. 14. února umřelo dítě Petrovi Rychlovskýmu. (M Z1, 1b) Od roku 1726 písaři zapisovali křestní jméno dítěte a celé jméno jeho otce (tedy včetně příjmí) a tento model se udržel po celé 18. stol. V krátkých obdobích se přidávala i jména matky. 21. dito. Z Žalýho dítě Marie vlastní dcera Václava Mejsnara podruha, stáří svého 4. neděle v Pánu zesnula a 22. dito na místě posvátným při zdejším chrámě Páně farním křesťansky v přítomnosti p[ana] p[ana] kaplana Jana Trögra pohřbena. (M Z1, 60a) 7. / Pačesný / Ignatius filius Richter Josephi inquilini, matris Elisabetho in Benecko / Cathol[icus] / Parochial[is] / Benecko 53 / Annorum 1 (M Z2, 1b) 9 / pochoval Frant[išek] Pačesný / Agnes dcera Ignáce Kubáta dvořenína /4 léta 9 měsíců / Na kašel, udal otec Ignác Kubát (M Z2, 189b) Mezi nezletilé jedince se počítali chlapci a dívky do doby, než vstoupili do manželství. U mládenců mohlo být stěžejním momentem pro uznání dospělosti převzetí hospodářství, pokud k němu došlo dříve, např. z důvodu úmrtí otce. Jako dospívající se již nicméně stávali kmotry či svědky, v některých případech takto zastupovali své rodiče. Při těchto příležitostech ještě nemívali jako nedospělí vlastní příjmí, zapisovali se proto ve spojitosti se jménem otce (či méně často jiného poručníka, výjimečně ženského pohlaví) prostřednictvím víceslovného pojmenování. Lze
381
Překlad: „7. / pohřbívající kněz Pačesný / Ignác syn Josefa Richtera podruha, matky Alžběty z Benecka / katolík / hřbitov farní / bydliště Benecko 53 / věk 1 rok.“
148
předpokládat, že forma zápisu zde odpovídala podobě, v jaké byli identifikováni nejen na úrovni administrativní, ale také v každodenní komunikaci. 20. dito. Zešt[ěpanic]. Pokřtěna Kateřina otce Jana Pochopa, matka Anna. Kmotra Anna dcera Jindry
Pochopa. S[vědek] 1. Marije dc[era] Mikul[áše] Mikuláška. S[vědek] 2. David Krusman. (M N1, 65a) 19. Ex Benecko baptizata est proles nomine: Joannis Franciscus. Patris Caspari Rolčík inquil[ini]. Matris Maria. Lev[ans] Franciscus filius Georgii Honzů casarii ex Lhota. T[es]T[is] Tobias Štoček inquil[inus] ex Superior Štěpanic. 2da (secunda) Maria uxor Joanis Erlebach rustici ex Lhota. Bapt. curati [loci]382 (M N1, 315b) Víceslovné pojmenování se využívalo i při dalších příležitostech, konkrétně sňatku nebo úmrtí mladistvého. Octobris / 31. Potvrzen jest Jan syn Václava Matějka s Annou pozůst[alou] dcerou po
neb[ožtíkovi] Mikolášovi Vališkovi. Sv[ědci] 1. Jan Kadavej. 2. Jiřík Kos. (M O1, 1a) 30. Juni ex Superiori Štěpanic honestus viduus Georgius Potenský cum Rosina legitima filia post
def[un]ctum Wenceslaum Holubec ex eodem pago (...)383 (M O1, 58a) Dne 6. srpna. Okolo 11 hodiny před polednem umřela: Anna vlastní dcera Jiříka Zuzánka
chal[upníka] v Mrklově. Věku svého maje 22 let, zaopatřena byla 3ma svátostmi umírajících. Pohřbena skrze téhož 8. dito před polednem na hřbitově Nejsvětější Trojice. (M Z1, 18b) V latinských zápisech se někdy příjmí kladlo i přímo ke křestnímu jménu mládence a poté teprve následovalo jméno otce i matky. Tyto případy však byly početně omezené. Dies 23. / Sepeliens Pačesný / Provisus Pačesný / Dryzna Josephus filius d[e]f[un]cti Wenceslai
inquilini, matris d[e]f[un]cto Mario Rychlauskiano / Cathol[icus] / Coemeterium paroch[ialis] / Zákoutí / 1 / otas 28384 (M Z2, 31b)
382
Překlad: „19. z Benecka pokřtěno jest dítě jménem Jan František otce Kašpara Rolčíka podruha, matky Marie. Kmotr: František syn Jiřího Honců chalupníka ze Lhoty. Svědci: Tobiáš Štoček podruh z Horních Štěpanic, Marie manželka Jana Erlebacha sedláka ze Lhoty. Křtil místní farář.“ 383 Překlad: „30. června z Horních Štěpanic poctivý vdovec Jiří Potenský s Rozinou legitimní dcerou po zemřelém Václavu Holubci z téže obce (…).“ 384 Překlad: „Dne 23. / pohřbívající kněz Pačesný / zaopatřující kněz Pačesný / Dryzna Josef syn po zemřelém Václavu podruhovi, matce zemřelé Marii Rychlovské / katolík / hřbitov farní / Zákoutí 1 / věk 28.“
149
Nařízení o dědičnosti rodového jména z let 1772 a 1779 bezprostředně nepřinesla žádné změny. Až od května 1784 byly křtěné děti do tabulek rovnou zapisovány s příjmím rodiče, což by naznačovalo, že jej dostali dědičně ihned po narození. Ovšem již v listopadu 1788 se písař vrátil k původnímu způsobu zápisu. Pravděpodobně zde sehrály roli praktické důvody, protože do tabulek bylo na malé místo třeba vměstnat množství údajů a příjmí bylo vždy u jména otce. Uzákonění příjmení se nijak nepromítlo. 21. křtil Frant[išek] Pačesný farář / N[ume]ro domu 27 / Jan Křtitel Felix Riegr / Otec Josef Riegr minář / Matka Zuzana Hanušova / Kmotrové Ignác Ant[onín] Mevaldt ze Branejch / Mikoláš Matouš / Karel Kinčl, druhej z Valteřic, 3 z Hrabačova (M N2, 364b) Zajímavé jsou první čtyři zápisy dívek po počátku května 1784. Tři totiž dostaly příjmí po matce (respektive po dědečkovi), nikoli po otci, a jedna po obou rodičích. V indexu matriky jsou ovšem všechny vedeny pod jmény otců. Nabízí se vysvětlení, že se jednalo o chybu písaře, avšak záznamy se nacházejí na třech různých, třebaže bezprostředně navazujících stranách, vznikly v jiné dny a zasahují, kromě jedné výjimky bez příjmí, všechny po sobě jdoucí dívky.
Anna Nechanická / Otec Čivrný Ignác podruh / Matka Anna Nechanická (M N2, 133a) Anna Čivrná Grafova / Otec Graf Jiřík chalu[pník] / Marie Čivrná (M N2, 133b) Veronika Anna Zuzánkova /Otec Jan Honzů podruh / Marie Zuzánkova (M N2, 133b) Agnes Maria Henrichova / Otec Jozef Jerie chalupník /Maria Henrichova (M N2, 134a) U dospívajících se situace lišila podle typu matriky. Pokud byli zapsáni jako kmotři či zesnulí, nedošlo po uzákonění příjmení v roce 1786 k žádné změně a nadále převládala víceslovná pojmenování. Výjimečné byly případy, kdy jim sice bylo přiděleno příjmí, ale následně bylo v rámci opisu zopakováno. 4ho / 1 z Rychlova / Anna Nechanická / Otec Čivrný Ignác podruh /Matka Anna Nechanická / Kmotři
Alžběta Čivrná dcera Josepha Čivrnýho podruha z Rychlova, Anna Čivrná žena Matouše Čivrnýho chalupníka z Rychlova (M N2, 133a) 11. / 9 z Mrklova / Jozef Sieber / Otec Jozef Sieber chalupník /Matka Theresie Klimentova / Kmotři Jan
Hrubej syn Josefa Hrubýho sedláka ze Branný / Jozef Martin chalupník z Mrklova / Rozálie dcera Jerjova po Mikolášovi Jerjovi z Mrklova (M 134a) Ještě vzácnější přitom byly případy, kdy se příjmí nezopakovalo: Václav Braun syn Jiříka, matky Alžběty Antošovy, podruh z Vítkovic (M O2, 32a)
150
S vlastním příjmím a bez uvádění jmen rodičů se od roku 1784 objevovali pouze při sňatku. Leč postupně se od tohoto upouštělo a vracelo se víceslovné pojmenování, a to zvláště u nevěst. U ženichů se vlastní příjmí až na výjimky udrželo do konce století. Februar / 3 od[d]ával p[áte]r Vojtěch Kopecký kaplan ze Branný / N[ume]ro domu 6, 195 / Jan Drábek podruh / léta věku 20 / Anna Vejnarova ze Branný 195 / léta věku 20 / Svědkové Jozef Rolčík chalup[ník] z Hoř[eních] Štěpan[ic], Jan Udatný chalup[ník] z Doleních Štěpanic oba katol[íci] (M O2, 136b) 1795 / Junius / 6 odával Frant[išek] Pačesný / N[ume]ro domu 56 / Václav Jeník z Mrklova
chalup[ník] karlec / Maria dcera Františka Kinšla sedláka z Hoř[eních] Štěpanic n[umero] 16 / Franc Honzů pekař chalupník z Mrklova / Franc Honzů chalup[ník] ze Lhoty, oba kato[líci] (M O2, 166a) Pro nemanželské děti platilo vše shodně s výše uvedeným, pouze u nich chybějící jméno otce při křtu nahrazovalo jméno matky: Jozef Matěj syn osoby padlé Lidmily pozůstalé vdovy po nebošt[íkovi] Václavovi Antošovi (M Z1, 59b). O jejich dalších osudech toho příliš nevíme, mnohé se nedožily dospělosti (ať už padly za oběť nemoci, nebo společenskému tlaku). Bezpečně se podařilo dohledat pouze jediný případ, a to Jindřicha, který byl však při svém sňatku zapsán pod příjmím Beneš s dovětkem, že se jedná o syna Justiny Siebrové (Benesch Henricus filius matris Justino Siebrovo, M O2, 24b). Při dalších příležitostech se u něj střídalo příjmí Beneš (např. při narození dcer či v roli kmotra) a Sieber (např. při úmrtí syna a poté dcery). O původu jména Beneš se můžeme pouze dohadovat, zajímavým vysvětlením by ovšem mohlo být jeho propojení s toponymem Benecko, odkud pocházel (žádný jiný Beneš totiž nebyl v matrice zaznamenán).
6.2.1.2. Příjmí u mužů Vůdčí postavení mužů se odráželo rovněž v příjmí, protože v počátcích byli jeho nositeli pouze oni. V matrikách vystupovali dospělí muži v rolích otců, ženichů při novém sňatku, kmotrů či svědků a při svém úmrtí (později také jako oznamovatelé příčiny úmrtí příbuzného). Každý byl nositelem vlastního příjmí, neobjevily se žádné případy, kdy by byl muž zapsán pouze křestním jménem.385 Zkratka N. N. (nullum nomen, žádné jméno), doložená v několika případech v matrice z 60. let 17. stol.386, byla použita výjimečně, a to v počátečních zápisech pohřbů (dcera vdovy N. N.
385
Nepočítáme zjevně nedokončené zápisy, kde písař ponechal volné místo pro pozdější doplnění, ke kterému však již nedošlo, např. Jindřich (M N1, 28a) či Kučera (M N1, 19a). 386 M NOZ 1661–1666.
151
podruhyně z Levínku na Benecku, M Z1, 3a). Důvod byl nejspíše ten, že nový farář přepsal na počátku 30. let do první knihy zemřelých předchozí záznamy, které mohly být mezerovité, a následně pokračoval soudobými, kde již žádné údaje nechyběly. V průběhu 18. stol. se příjmí pravidelně předávala z otce na syna, jedinou odlišností od pozdějšího oficiálního, státem uzákoněného příjmení byla jejich nepevná podoba. Neustálenost již nespočívala v tom, že by jedinec mohl mít více různých příjmí, ale v proměnlivosti formy jeho jediného příjmí.387 Ta nekolísala jen u různých osob v rámci totožného příjmí, nýbrž i u jednotlivce, nejčastěji v rovině hláskové, méně v slovotvorné, jíž se budeme věnovat nejdříve. Kolísání odvozovacích formantů u příjmí nebyla v 18. stol. příliš častá, na rozdíl od větší variabilnosti ve století předcházejícím. Doložena je zvláště z prvních dvou desetiletí sledovaného období, výjimkou je Bednařík/Bednář z 50. let. Ve všech případech dominovala jedna varianta příjmí a jakákoli jiná zůstávala menšinová. U jednotlivce se vyskytovaly vždy jen dvě varianty (pouze u jednoho muže tři)388. Nejednalo se o zcela nahodilé střídání, protože postihovalo úzkou skupinu formantů a ve větší míře příjmí derivovaná z osobních jmen, jak je patrné na následujících příkladech. Tučně je zde vyznačeno příjmí, které převládalo. Tam, kde tučnost chybí, nebyla ani jedna možnost převažující, a to např. proto, že existovala třetí, obvyklejší varianta, nebo bylo příjmí doloženo jen v několika případech a o dominantní podobě nebylo možné rozhodnout. Formant -0389 vs. formant -ek Jiřík Hembal (M N1, 61b) / Jiřík Hembálek (M N1, 81a) Jindřich Kubát (M Z1, 9a) / Jindra Kubátek (M N1, 2a) Václav Matouš (M N1, 54a) / Václav Matoušek (M N1, 46b) Jan Mikoláš (M N1, 34a) / Jan Mikolášek (M N1, 39b) Jan Štěpán (M N1, 19a) / Jan Štěpánek (M N1, 28a) Pavel Zajíc (M N1, 60b) / Pavel Zajíček (M N1, 38a) Formant -0 vs. formant -ík Jan Bednář (M N1, 236b) / Jan Bednařík (M N1, 276a) Tobiáš Rolc (M N1, 15a) / Tobiáš Rolčík (M N1, 7b)
387
Jedinou výjimkou zde byl případ uvedený v předchozí podkapitole: u nemanželského syna Justiny Siebrové se v dospělosti střídalo příjmí Sieber s příjmím Beneš. 388 Mikoláš Mikolášů (M N1, 37b) / Mikoláš Mikolášků (M N1, 65b) / Mikoláš Mikolášek (M N1, 20a). 389 Všechna výchozí příjmí zde pro zjednodušení chápeme jako již hotová a zařazujeme je pod příjmí s formantem -0, ačkoli původně vznikla připojením formantu (např. Bedn-ář, Kub-át).
152
Formant -0 vs. formant -ů Jan Adlof (M N1, 19a) / Jan Adlofů (M N1, 5b) Petr Antoš (M N1, 11b) / Petr Antošů (M N1, 7a) Jan Fotr (M N1, 13a) / Jan Fotrů (M N1, 33a) Jan Hanuš (M N1, 1a) / Danihel Hanušů (M N1, 1a)390 Václav Jíra (M N1, 56b) / Václav Jírů (M N1, 51a) Jiřík Kliment (M N1, 121b) / Jan Klimentů (M N1, 1a) Jiřík Krof (M N1, 65a) / Jiřík Krufů (M N1, 56b) Jindřich Kubát (M Z1, 9a) / Jindra Kubátů (M N1, 4b) Václav Mach (M N1, 8b) / Adam Machů (M N1, 1b) Václav Mikolášek (M N1, 36b) / Václav Mikolášků (M N1, 26a) Martin Sit (M N1, 21b) / Martin Sitů (M N1, 6b) Nominativ sg. vs. genitiv sg. Jiřík Kliment (M N1, 121b) / Jiřík Klimenta (M N1, 123a) Na tomto místě je třeba zmínit patronymika, synovská pojmenování. Jedná se o starobylá jména převzatá již z praslovanštiny a v podstatě o nejstarší druh příjmí, které vzniklo jako označení syna na základě jména jeho otce. Nejčastěji se tvořila formanty -ovic, -ův (před hláskovými změnami -óv) či genitivem, ale také formanty -ovec, -inec, -ín, -ný, -ský, -ovský nebo vznikala jako deminutiva. Typem patronymik byla i opisná pojmenování, jak byla uvedena v podkapitole o příjmí u dětí (např. Jiřík syn Martina Novotnýho, M N1, 14a).391 Všechny výše zachycené kolísající formanty měly patronymický příznak – deminutivní -ek a -ík, posesivní -ův/-ů a v neposlední řadě -a, pokud jej vnímáme jako koncovku genitivu singuláru. Ještě v matrikách z let 1648 a 1672 si udržovaly silnou pozici, dobře patrné je to u formantu -ův/-ů, objevujícího se u otců křtěných dětí ve 43 %. Nutno ovšem podotknout, že se s patronymickými formanty již v té době zacházelo poměrně volně, protože se střídaly s příjmími bez nich a protože nelze vysledovat pravidelnost, v níž by mladí muži byli vždy zapisováni patronymikem a v průběhu let jej ztráceli ve prospěch základní podoby příjmí. V matrikách 18. století se patronymické formanty vyskytovaly méně (pokud se nestaly základní podobou příjmí), obě varianty se často střídaly, jako např. u Jiříka Hembala/Hembálka, podruha z Horních Štěpanic: 390
U příjmí Hanušů, Klimentů a Machů byla varianta s formantem -ů natolik ojedinělá, že se nepodařilo dohledat totožnou osobu s oběma variantami příjmí. 391 BENEŠ 1962, s. 33–40.; SVOBODA 1964, s. 184.
153
Při sňatku 1. 11. 1716: 1. dito. Potvrzen jest Jiř[ík] syn Jiříka Hembala s Kateřinou pozůst[alou] poneb[ožtíkovi] Janovi Zádkovi. S[vědek]1. Jakub Kinčel. Svěd[ek] 2. Jiř[ík] syn Davida Lukše. (M O1, 14a) Při křtu dcery 1. 9. 1717: 1. dito. Pokřtěna jest Alžběta otce Jiříka Hembala. Matka Kateřina. Kmotr: Rozina Hanušova. S[vědek]1. Anna Kočího. S[vědek]2. Jiřík Lukeš. (M N1, 61b) Při křtu dcery 4. 4. 1723: 4. Pokřtěna Lidmila otce Jiříka Hembálka, matky Kateřiny. Kmotra: Marije dcera Davida Lukše. Testis: Ludmila manž[elka] Jana Kodčího, Jiřík Kadavej. (M N1, 81a) Při úmrtí dcery 12. 9. 1729 Umřela Kateřina dceruška Jiříka Hembálka 1 rok stará (M Z1, 4b) Skutečné patronymikum bylo použito jenom ve třech následujících případech: Václav pozůst[alý] syn po Jiříkovi Mikoláškovi (M O1, 7a) byl takto zapsán při sňatku v roce 1704, v úloze kmotra jako Václav Mikolášků v roce 1707 (M N1, 25b) a jako Václav Mikolášek v roce 1723 (M N1, 81b), při úmrtí v roce 1726 jako Václav Mikolášek (M Z1, 3a). Na počátku 18. stol. (1702 a 1704) se ženili dva bratři Tobiáš a Jan. Tobiáš, patrně starší, byl zapsán jako Tobiáš pozůst[alý] syn poneb[ožtíkovi] Tobiášovi Štěpánovi (M O1, 2a), mladší totožně jako Jan pozůst[alý] syn poneb[ožtíkovi] Tobiášovi Štěpánovi (M O1, 3b). Tobiáše nacházíme do roku 1705 jako Tobiáše Štěpánů (např. ještě jako mládence v roce 1701, M N1, 4b; či bezprostředně po sňatku v roce 1703, M N1, 11a), poté již jen jako Tobiáše Štěpána (např. M N1, 24b). U jeho bratra se nepravidelně střídal Jan Štěpánek (např. M N1, 28a) a Jan Štěpán (M N1, 19a). Jejich potomci nesli shodně příjmí Štěpán bez obměn. S postupným ustalováním příjmí se od odlišování syna a otce skrze patronymika upouštělo a stabilizovala se jediná varianta příjmí (v příkladech byla vyznačena tučně). Tam, kde zvítězila patronymika (např. Matoušek, Mikolášek, Rolčík), k tomu došlo již mnohem dříve, protože v nejstarších matrikách ze 17. stol. se vyskytují pouze tyto podoby. Příjmí Matouš a Mikoláš jsou na počátku 18. stol. vedle majoritního Matouška a Mikoláška doložena jen vzácně a mohla být způsobena snahou písaře následovat dřívější zvyklosti, jeho neznalostí pojmenování předků dotyčných či jednoduše chybou. Zcela výjimečný je v tomto případě Rolčík, podoba Rolc již fungovala jako samostatná a jediný zápis Rolčíka jako Rolce byl spíše náhodný. Pokud byl použit
154
formant -ův/-ů, dávala se přednost zkrácené variantě. V nezkrácené byl doložen jen dvakrát (Adam Pavlův, M N1, 40a; Jiřík Honsův, M N1, 6a). Do roviny hláskové zařazujeme pouze ty případy, které pozměňovaly zvukovou podobu jména, nikoli ty, kdy se jednalo pouze o grafické odlišnosti způsobené neexistující pravopisnou normou a nejednotnými písařskými zvyklostmi (např. distribuce y/i). Kolísání se projevovalo zvláště u příjmí z cizího jazyka: Bradler – Pradler, Erlebach – Elebach/Edlebach/Edlbach/Erlbach/Erdlbach, Gottstein – Kodstein, Grusman – Krusman, Gottwald – Kotvald, Hoffman – Hochman, Mejvald – Mevald atd.392 Je velmi pravděpodobné, že se podobná nepravidelnost projevovala i v každodenní komunikaci, ne pouze v písemných dokladech. Dokazuje to v této oblasti dosud živé povědomí o podobě Edlebach jako hovorové variantě k oficiálnímu Erlebach nebo dvě varianty pomístního jména Za Grofovi / Za Krofovi, přičemž druhou, v písemných zdrojích méně častou variantu uvedl místní rodák v dotazníku pro Soupis pomístních jmen v roce 1964.393 Následující příklad zmapuje proměny v průběhu života jednotlivce, Matěje Grofa: Při křtu 24. 2. 1709: 24. dito Zeštěpanic394. Pokřtěn syn Matěj otce Jana Krofa, matka Anna. Kmotr Jan Hanuš. Svěd[ek] 1. Jakub Kinčl. Svěd[ek] 2. Kateř[ina] Antošova. (M N1, 31a) Při sňatku 15. 10. 1730: 15. Potvrzen byl Matěj vlastní syn Jana Krofa s Marijí vlastní dcerou Jiříka Hanuše. Testis: Daniel Rychlovský, Jan Hanuš. (M O1, 25a) Při křtu první dcery 23. 12. 1730: 23. Pokřtěna Rozina otce Matěje Krofa, matky Marije. Kmotra: Žofie manž[elka] Václava Krofa. Testes: David Kinčl. (M N1, 107b) Jako kmotr 25. 8. 1733: 25. Augusti. Z Rychlova. Pokřtěn: Karel Matěj. Otce: Petra Hanuše. Mateře: Alžběty. Kmotr: Matěj Grof. Svědek: Petr Zítka. 2. Rozina manželka Jiříka Hanuše. (M N1, 118a)
392 Všechny varianty příjmí s příklady jsou zařazeny v podkapitole 6.2.2. Slovotvorná a sémantická analýza příjmí. Grafice a hláskosloví byla pozornost věnována již v příslušných podkapitolách, viz výše: 5.1.1. Distribuce grafémů; 5.2.1. Hláskosloví. 393 Soupis pomístních jmen na katastru Benecko 1964. Uloženo: Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, Oddělení onomastiky. 394 Zachováváme psaní některých slov dohromady ve shodě s tím, jak bylo zapsáno v matrice.
155
Při křtu třetí dcery 24. 10. 1736: 24. dito. Z Lhoty. Pokřtěna jest od téhož: Kateřina Žofia. Otce: Matěje Krofa podruha u Jiříka
Hanuše sedláka ve Lhotě Štěp[anický]. Mateře: Marije. Kmotra: Sofia manželka Václava Grofa chal[upníka] z Benecka. Svěd[ek] Václav Honzů pekař a chal[upník] ve Lhotě. 2. Kateřina manželka Jana Hanuše sedláka z Rychlova. (M N1, 132a) Při úmrtí 7. 10. 1766: 7. Ex Benecko more christiano sepultus est Mathias Graff, fuitus inquilinus, atatis sua anorum sexaginta sex in vivis omnibus sacramentus moribundorum proviscus, demum penes sacrum cantatu[m] de requiem tumulatus, per Joannem Pohl curatum [loci].395 (M Z1, 109a) Při sňatku dcery 21. 10. 1777: 21. Pačesný. Zelinka Adamus honestus adolescens filius Adami inquilini, matris Mario Rolčíkiano cum honesta virgine Veronica filia d[e]f[un]cti Mathio Graf, matris Mario Hanuschiano. Nicolaus Kinschl casarius in Sup[erior] Štěpanic et Josephus Joannes Rolčík rusticus in Křišlic.396 (M O2, 5b) U druhého příkladu uvedeme již jen dva zápisy. Jedná se o osobu chalupníka Martina Erlebacha: Při sňatku 17. 2. 1781:
Edlebach Martinus honestus adolescens filius Joannis rustici, matris Mario Jergiano cum honesta virgine Maria Anna filia Caroli Novotný casariii, matris Catharino Zelinkiano397 (M O2, 16a) Při úmrtí otce 26. 10. 1797 uváděl příčinu smrti: Na píchání. Martin Erlebach syn. (M Z2, 91b) Z uvedených příkladů hláskoslovných i slovotvorných je patrné, že kolísání se projevovalo zvláště ve starších matrikách 18. stol. V rámci posledních desetiletí se objevovalo méně, a to už pouze v hláskosloví.
395
Překlad: „7. z Benecka křesťansky pohřben byl Matěj Graf, bývalý podruh, věku svého šedesát šest let, za života všemi svátostmi umírajících zaopatřen, konečně při duchovních zpěvech zádušní mše pohřben Johanem Pohlem místním farářem.“ 396 Překlad: „21., farář Pačesný, počestný mládenec Adam Zelinka syn Adama podruha, matky Marie Rolčíkovy s počestnou pannou Veronikou dcerou po zemřelém Matěji Grofovi, matky Marie Hanušovy, svědci Mikuláš Kynčl chalupník z Horních Štěpanic a Josef Jan Rolčík sedlák z Křížlic.“ 397 Překlad: „Počestný mladík Martin Edlebach syn Jana sedláka a matky Marie Jeriovy s počestnou pannou Marií Annou dcerou Karla Novotného chalupníka a matky Kateřiny Zelinkovy.“
156
S vyšším společenským postavením muže se pojila i prokazovaná úcta, patrná rovněž v matričních zápisech. Právě zde je vidět postupný posun k ryze účelovému administrativnímu stylu, protože zdůrazňování větší vážnosti některých osob bylo typické pro matriky 17. stol. a 1. pol. 18. století, nikoli již pro následující léta. Dotýkalo se osob z panské správy či církevní hierarchie, žijících mimo farní komunitu (včetně příslušného faráře, který vždy pocházel odjinud), které se ve sledované farnosti objevovaly pouze při zvláštních příležitostech. Většinou bývali kmotry při křtu, proto bylo nejvíce příkladů doloženo ve starší ze zkoumaných matrik narozených (pouze dva pocházely z mladší). Typicky se používal titul „pan“, někdy doplněný o zdůrazňující přívlastek „urozený“, „slovutný“ či „velebný“.398 Pan Václav Anton důchodní na panství branském (M N1, 53b) Pan Jakub Zahrádecký purgk[rabí] branský (M N1, 63b) Urozený pan Jozef Jirouška ten čas důchodní v Jilemnici (M N1, 97b) Pan Kašpar Rulle bratr p[ana] faráře (M N1, 82b) Ferdinand syn p[ana] Václava Bystrýho měštěnín v Jičíně katol[ík] (M N2, 268b) P[an] páter Jan Ondřej Schteuma kaplan z Vítkovic (M N2, 362b) skrze dvojí cti hod[ného] pana Filipa Jakoba Glaßera p[ana] p[ana] faráře branského (M O1, 11a) od dvojíctihodnýho a vysoce urozenýho pana Václava Richtera (…) toho času faráře roketnickýho (M N1, 141a) Umřela Anna Kateřina vlastní dcera p[ana] Kašpara Rulle, stará 6 neděl. (M Z1, 2b)399 K prokázání úcty se někdy používaly i jiné prostředky – takové záznamy bývaly obsáhlejší, tvořeny byly rozvitějšími větami a omezovaly zkratky. 21. V stav svatého manželstva potvrzen byl od důstojné[ho] velebného pana Karla Zahrádečky, ten čas dobře řízeného vicaria foranea400, slovutný pan Jiřík Jírů měštěnín městys Jilemnice z poctivou pannou Zuzanou vlastní pozůstalou dcerou po neboštíkovi panu Václavovi Rulle měštěnínu Starého Města praského. Družba urozený pan Jozef Jinoška důchodný jilemnickej, testis pan Jan Janata pur[g]mistr, pan Matěj Višňák. (M O1, 22a) Prokazování uznání osobám v rámci místní komunity nebylo příliš obvyklé. Přistupovalo se k němu při příležitosti smrti lidí s významnějšími zásluhami pro společnost nebo těch, kteří byli hodni obdivu svým příkladným životem. Na rozdíl od výše zmíněných titulů se to týkalo, až na jednu výjimku (viz následující podkapitola), pouze mužů. Jiřík Kinšl chalup[ník] zasloužilej rychtář 27 a 1/8 léta, Boha bojnej muž (M Z2, 71a) 398
Podobná situace byla zaznamenána i u žen, věnovat se jí budeme níže. Zde k váženosti jmenované osoby přispělo také to, že se jednalo o bratra hornoštěpanického faráře. 400 Vikářství. 399
157
Václav Potenskej podruh (…) starší muž pobožnej (M Z2, 193a) František syn Václava Macha chalupníka: kterému na vše Boha bojné ctnosti podobného sem neznal (M Z2, 162b) Jiřík Grusman vejměník, svatej člověk (M Z2, 170b) Jakub Kinčl bývalý kantor zasloužilý (M Z1, 22b) Jiří Rolčík zasloužilej kostelník (M Z1, 82b) Výjimečně se objevovalo při jiných příležitostech než při úmrtí. Slovutný muž Jiřík Kadavej rychtař štěpanickej (M N1, 75a) Vlastní kategorii tvoří zmínky o osobách z vyšších stupňů společenské hierarchie. (…) Jeho Milosti pana branského děkana (…) (M Z1, 86b) (…) Jeho Vysoce Hraběcí Milosti z Morzinu (M N1, 117a)
6.2.1.3. Příjmí u žen Postavení ženy nebylo ve středověku ani v raném novověku chápáno jako plnoprávné s muži. Ženy většinou samy nemohly nakládat s majetkem, ani s tím, který přinesly do manželství ony. Byla jim vyhrazena péče o domácí sféru, zatímco muži byla určena sféra veřejná, což znamená, že zastupoval rodinu navenek, zvláště v právních záležitostech. Proto se ve většině spisů vzniklých z úřední činnosti (urbáře, berní seznamy), které vznikaly pro potřeby pojištění majetku, zaznamenání změn vlastnictví, povinností vůči vrchnosti, setkáváme s muži. Ženy nacházíme jen zřídka, a to tehdy, pokud se jednalo o vdovy, na čas přebírající mužskou úlohu po smrti manžela, např. do doby dospělosti nejstaršího syna či nového sňatku. Nejbohatším zdrojem ženských antroponym zůstávají matriky, protože v přijímání tří základních svátostí si byli všichni před Bohem rovni. Úloha ženy ve společnosti se odrážela i v jejím pojmenování. Záviselo vždy na muži, který byl jejím poručníkem – většinou se jednalo o otce u nezletilých, o manžela u dospělých. Pokud se žena nevdala, plnil tuto roli do konce jejího života otec. Výjimečně se odkazovalo k jiné osobě, např. k bratrovi, pokud se jednalo o ženu z jiné obce a její bratr byl členům hornoštěpanické farnosti známější. Bylo to typické pro sestry farářů. Zuzana Glaßerova Zebranný pana Filipa Jakoba Glaßera faráře branskýho jeho panna sestra (M N1, 13b) / p[anna] Zuzana Glaßerova sestra pana faráře branskýho (M N1, 17b)
158
Vzácné byly případy jiného než příbuzenského vztahu či odkazování k ženě jako poručnici.401 Poručnicemi byly vždy vdovy a přistupovalo se k tomu nejspíš tehdy, když byl muž po smrti již delší čas, nebo jmenovaná pocházela z jiné obce a její otec nebyl ve zkoumané farnosti obecně znám. Anna schovanka Mikuláše Novotnýho z Mrklova (M N1, 124a) / Anna vlastní dcera pozůstalá po neb[ožtíkovi] Janovi Stracený[m] zůstává u Mikoláše Novotnýho (M N1, 132a) Rozina dcera vdovy Marie Honcovy (M N1, 14a) Anna filia viduo Anno Schiriano402 (M N2, 69b) Susana filia Anno viduo Krausiano (M N2, 87b) Maria dcera vdovy Anny Henrichovy (M N2, 141b) Anna dcera vdovy Marie Petrákovy (M N2, 151a) Kateřina dcera vdovy Vaněčkovy (M N2, 256b) Pojmenování žen lze rozdělit do čtyř základních kategorií:403 1)
Víceslovná pojmenování a) Příjmí poručníka + typ příbuznosti Rozina m[anželka] Kadavýho (M N1, 1b) b) Příjmí a křestní jméno poručníka + typ příbuznosti Zuzana manželka Jana Hamerníka (M N1, 236a) c) Příjmí a křestní jméno poručníka bez typu příbuznosti Theresia Bittermanova Jana (M O2, 31a)
2) Přechýlená příjmí a) Formant -ova Maria Šimkova (M N2, 361a) b) Ženský tvar adjektiva Anna Hrubá (M N2, 369a) c) Formant -ka Anna Mlynářka křišlická (M N1, 81a) 3)
Příjmí v podobě lokalizace
401
Jedinkrát byl takto zapsán mládenec: Jozef syn vdovy Rychlovský (M N2, 142a). Při převodu do latiny dostávala příjmí formant -iano. 403 Klasifikace byla vytvořena pro potřeby práce a vychází z dělení v následujících textech: BENEŠ 1962, s. 22–23; KLOUDOVÁ 2011, s. 136–138. 402
159
Ženy se v matrikách objevovaly zvláště jako matky křtěných dětí, nevěsty, kmotry či zemřelé, méně jako matky nevěst, ženichů či zemřelých dětí. Konkrétní způsob pojmenování se pak mnohdy odvíjel od role, kterou žena v matrice zastávala, souvisel s obecnými zvyklostmi písařů a byl totožný v české i latinské variantě. Za křestními jmény matek křtěných dětí nenásledovala v 17. stol. a po většinu 18. stol. příjmí, protože ta v matrikách suplovalo uvedení jména jejich manžela. 20. dito. Pokřtěn syn Jozef otce Jiř[ík] Kotka. Mat[ka] Rozina. Km[otr] Honzů Svěd[ek] 1. Vác[lav] syn poneb[ožtíkovi] Janovi Honzovi. Svěd[ek] 2. Alžběta m[anželka] po neb[ožtíkovi] Henrichovi Kellerovi. (M N1, 38a) Jiná situace byla samozřejmě u svobodných matek, kde odkaz k manželovi nebyl možný. Devět těchto žen z celkového počtu 57 bylo zapsáno pouze křestním jménem, nelze je tak identifikovat. Důvodem chybějících prostředků k určení totožnosti mohlo být odvržení vlastní rodinou, která se k ženám již nechtěla hlásit. Všechny ostatní byly buď přímými nositelkami příjmí (šest případů do konce 30. let), nebo byly pojmenovávány víceslovně (většina, od konce 30. let do konce století). 22. Pokřtěna Zuzana ignoto patre, matky Zuzany. Kmotra: Rozina dcera Jiříka Kubáta, testis: Rozina man[želka] Jana Henricha, Tobiáš syn Tobiáše Štěpána. (M N1, 102b) 15. dito. Pokřtěn Jan patre ignoto, mat[ka] Kateřina Antošova. Kmotr Petr Kadavej. 1. Jan Kadavej. Svěd[ek] Magdalena m[anželka] Jiř[íka] Kadavýho (M N1, 53a) Julius /dne 6. /N[ume]ro domu / Jan / Veronika dcera Jana Antoše z Benecka / Václav Zajíček chalupník / Alžběta manž[elka] Ignáce Novotnýho chalupníka (M N2, 177a) Ještě před uzákoněním příjmení lze sledovat prosazování příjmí tam, kde dříve nebylo potřebné. Protože se však nejednalo o příjmí po manželovi, ale po otci, odpovídalo spíše na požadavky přesnějšího vedení administrativních záznamů. Díky tomu je u matek křtěných dětí usnadněno zjišťování původu. Příjmí s posesivním formantem -ova či ženské tvary příjmí z adjektiv jim byla přiřazována od roku 1772. Máj / 2ho / Mrklov / David Mikolášek / Jozef Mikolášek sed[lák] e[vangelík] / Lidmila Kadavá / Mikoláš Novotný chalupník k[atolík] chalupník ze Žalýho kat[olík] / Anton Honců k[atolík] podruh z Mrklova kat[olík] / Jáchym Kadavý podruh z Mrklova evan[gelík] (M N2, 133a) Ačkoli se u vdov dříve upřednostňovalo v případě nového sňatku jméno po současném manželovi jako součást víceslovného pojmenování, při prosazování přímo připojovaného příjmí se
160
používala jak příjmí po otci, tak po zesnulém manželi bez nějaké zřetelné pravidelnosti. Většinou se u jedné ženy vyskytovala jen jedna z variant, u některých se však používaly obě, jak tomu bylo u následujícího příkladu: u Kateřiny převládalo příjmí Petrákova po otci, Jeníkova po prvním manželi zůstalo spíše výjimečné. 3. / Franciscus Pačesný curatus / Josephus / Mikolášek Mathias inquilinus, mater Catharina Petrakiana / lev[ans] Joseph Jeník inquilinus ex Sup[erior] Štěp[anic], Tobiáš Truhlář casarius in Valtěřic, Theresia Josephi Petrák inquilini in Branna, omnes cath[olici] (M N2, 130a) 23 / Idem / Monica Anna / Mikolášek Mathias casarius, mater Catharina Jenikiana / Anna filia Georgii Pochop pistoris Joannes Zajíček casarius, Georgius Kinšl judex, omnes ex Štěp[anic] Inf[erior]. (M N2, 64b) Při zápisech nevěst bylo kvůli snazší identifikaci upřednostňováno víceslovné pojmenování. V případě sňatku přes hranice farnosti bylo doplňováno o původ nevěsty, čímž se rozšířilo o lokalizační prvek. Pokud byl otec nevěsty v době sňatku již po smrti, přidávalo se před jeho jméno spojení „po nebožtíkovi“ (u pozdějších tabulek nahrazované graficky úspornějším křížkem: po +). Apelativum dcera bylo někdy doplněno adjektivem „pozůstalá“ (s Marijí pozůstalou dcerou po neb[ožtíkovi] Mikolášovi Mikoláškovi, M O1, 26a). V latinských zápisech se používalo obdobné „post defunctum“ (po zesnulém) či „superstite filia post defunctum“ (pozůstalá dcera po zesnulém). Podobné schéma se dodržovalo též u vdov, kde jméno otce nahrazovalo jméno manžela. 11. dito. Zeštěpanic. Potvrzen jest David pozůstalý syn poneb[ožtíkovi] Jiříkovi Krusmanovi s Rozinou
dcerou Jiříka Skály. Svěd[ek] 1. Jan Kadavej. Svěd[ek] 2. Jiřík Hakl. (M O1, 8b) 7. Potvrzen byl Václav Kučera z Víchový s Marijí dcerou po neb[ožtíkovi] Dani[e]lovi
Rychlovským, testis Václav Tomíček. (M O1, 20a) 26. dito. Zeštěpanic. Potvrzen jest Jan pozůst[alý] syn poneb[ožtíkovi] Tobiášovi Štěpánovi s Kateřinou
dcerou Václava Musila zponiklýho: Svě[dek] 1. Jan Kubát, 2. Václav Štěpán; (M O1, 3b) 17. dito. Ze Štěpanic. Potvrzen jest Jan Kos vdovec s Rozinou vdovou poneb[ožtíkovi] Jiříkovi
Vejrychovi. Sv[ědek] 1. Jan Kadavej, 2. Jan Kadavej. (M O1, 2b) Od konce roku 1784, ve shodě s výše popsanými změnami (viz 6.2.1.1. Příjmí u dětí), se přistoupilo k jednoduššímu pojmenování pomocí přechýlení. Neudrželo se ovšem ani deset let. Již
161
od roku 1792 začala zpět pronikat víceslovná pojmenování v kratší variantě typu 1c (tedy bez uvedení příbuznosti) a od roku 1794 se opět ujal typ 1b. dne 8 / N[ume]ro domu 12 ona 8 / Jakub Vítek / Alžběta Hanušova / Jozef Kouba v Hoř[eních] Štěp[anicích] / Josef Lukeš podruh v Hoř[eních] Štěp[anicích], oba evang[elíci] (M O2, 163b) 30. od[d]ával farář Pačesný / N[ume]ro domu 15 / Joseph Weis chalup[ník] z Hoření[ho] Vrchlábe /
Maria Anna Fejstaurova Jozefa chalup[níka] ze Žalýho n[umer]o 4 / Franc Richter starosta z Hoř[eního] Vrchlábe / Franc Hanuš chalup[ník] z Mrklova, oba kato[líci]. (M O2, 202a) V rámci zápisů oddavek nebo pohřbů dětí nebylo obvyklé uvádět jména jejich matek, pokud se nejednalo o svobodné matky. Důvodem změny v roce 1774 mohl být vývoj administrativy a snaha o větší přesnost a přehlednost. Jméno matky bylo nově zařazováno jako součást víceslovného pojmenování za jméno otce. Přiřazovalo se jim přechýlené příjmí (typ 2a a 2b), protože další obsáhlejší konstrukce by zápis značně komplikovala. I tak se tento způsob postupně ukázal jako neúsporný, a proto se od něj upustilo, v matrice zemřelých v průběhu roku 1780. U oddavek se používal o čtyři roky déle, pak začaly být nevěsty zapisovány pouze přechýleným příjmím. S návratem k víceslovnému pojmenování se opětovně přidávalo i jméno matky, ne avšak ve všech případech. dne 20 / N[ume]ro domu 129 / Jozef Jebavý tovaryš kovářský z Víchový / Veronika dcera Jana Šimka a Anny Rolčíkovy z Hoř[eních] Štěpanic z num[era] 2. / Franc Jebavý podruh (M O2, 166b) 26 od[d]ával Frant[išek] Pačes[ný] / N[ume]ro domu 169 / Václav Braun syn Jiříka404, matky Alžběty
Antošovy, podruh z Vítkovic / Monika dcera Jana Jerie pod[ruha], matka Theresie Drysnova z Benecka n[umero] 35 / Jozef Schubert chalupník katol[ík] / Petr Janoušek chalup[ník] z Benecka, oba katol[íci] (M O2, 32a) Dies 5 / Sepeliens Pačesný / Catharina filia Kučera Joannis inquilini, matris Mario Bielkiano / cath[olica] / Coemeterium paroch[ialis] / Štěpanic Inferior / N[ume]us 12 / otas dierum 5405 (M Z2, 32a) Nejrůznorodější byla kategorie kmoter, mezi něž se řadily jak mladé dívky, tak dospělé vdané ženy či vdovy. Písaři v jejich případě nesledovali žádné nepsané pravidlo. Do roku 1734 se střídalo víceslovné pojmenování s přechýlenými příjmími typu 2a a 2b, a to i v rámci jednoho zápisu.
404
Jeden z mála případů, kdy se příjmí přiřadilo bezprostředně za křestní jméno mladíka a u otce se nezopakovalo. 405 Překlad: „Dne 5. / pohřbívající kněz Pačesný / Kateřina dcera Jana Kučery podruha, matky Marie Bílkovy / katolička / hřbitov farní / Dolní Štěpanice / číslo 12 / věk 5 dní.“
162
V souvislosti se zpřesňováním záznamů za faráře Hankeho se upustilo od jednodušších forem a nahradil je typ 1b, doplňovaný o další údaje. Jako jediný používaný pak u kmoter vydržel do konce sledovaného období. 15. dito. Ze Štěpanic. Pokřtěn syn Jan otce Jindry Kubátka, matky Doroty. Kmotr Jan syn Jindry Rychlovskýho. Svěd[ek] 1. Jan Fotrů, 2. Marie Urbancova (M N1, 2a) 22. dito. Zeštěpanic. Pokřtěny dvě děti Václav a Rozina otce Jiříka Klimenta, matky Anny. Kmotr Martin Novotnej. Kmotra Eva dcera Kalenského, svěd[ek] 1. Jindra Hrádek. 2. Jan Novotnej. 3. Rozina
m[anželka] Jana Kotka, 4. Dorota m[anželka] Jindřicha Martina. (M N1, 2a) 1. Pokřtěna Kateřina otce Petra Rychlovského, matky Marije. Kmotra: Sobina Jörijova. Testes: Terezije
manž[elka] Daniele Rychlovského, Jan Rychlovský. (M N1, 115b) Specifickou skupinou byla jména svobodných matek. Z celkového počtu 58 byla většina uvedena křestním jménem a příjmím s -ova (což ovšem znemožňuje identifikovat, ze které rodiny pocházely) či opisem s použitím jména otce (od 30. let). Devět žen bylo zaznamenáno pouze křestním jménem. Nejednalo se o způsob zápisu jednoho písaře, objevují se napříč oběma matrikami narození od roku 1708 do roku 1771. Snad se jednalo o ženy, jež kvůli poklesku vlastní rodiny zapudily, a aby nepošpinily rodinnou čest, nemohly se hlásit ke svému původu. Od „počestných“ žen se mnohdy odlišovaly přidáním adjektiva „padlá“ mezi členy víceslovného pojmenování: Alžběty dcery padlé Jana Stránskýho (M Z1, 57b). Oproti starším matrikám se v 18. stol. setkáváme s menší různorodostí. Příjmí přechýlená ze substantiv (typ 2c), nejčastěji formantem -ka, byla doložena jen vzácně: Anna Klimentka (M N1, 2b), Anna Pochopka (M N1, 60b), Anna Mlynářka křišlická (M N1, 81a). V prvním případě se tato podoba vyskytla u ženské varianty příjmí Kliment na prvních osmi listech starší matriky narození. Zapsána byla stejným písařem jako Pochopka, ta však pouze jedinkrát. Protože se objevily pouze u totožného písaře, a to prvního v pořadí, lze předpokládat doznívání dřívějších zvyklostí. U posledního uvedeného příkladu nelze říci, zda bylo toto příjmí odvozeno z příjmí ženina manžela, či z jeho zaměstnání, tedy z apelativa. Ve své domovské vesnici mohla být známa pod jiným příjmím, avšak pro hornoštěpanickou farnost pouze jako žena mlynáře. Tento typ by mohl naznačovat, že žena krátkodobě vykonávala mlynářské řemeslo, např. vedla mlýn po smrti manžela, avšak nemuselo tomu tak být. Doložený máme také jeden případ „purkrabky“, avšak doplněný až za příjmí, proto je spíše myšlena manželka purkrabího (Kateřina Antonínova purkrabka branská, M N1, 80b).
163
Poslední z uvedených podskupin, příjmí v podobě lokalizace (typ 3, např. Anna z Kundratic406), se v čisté formě neobjevil ani jednou. Tvořil pouze součást víceslovného pojmenování. Anna dcera po Vác[lavoj] Grofoj z Benecka (M N2, 171a) Nejvíce zastoupená byla příjmí přivlastňovací, podobně jako u starších matrik. Na nastolený směr omezování víceslovných pojmenování ve prospěch přechýlených příjmí (typ 2a a 2b), patrný v 60. letech 17. stol., však nebylo v 18. stol. navázáno. Naopak zvláště v 1. pol. století převládal opisný typ 1b a postupně se k němu přidávaly další informace, které doplňovaly údaje o životě mužů (např. sociální zařazení, zaměstnání, bydliště). Vyšší společenské postavení se pojilo s tituly uváděnými před jménem. Nejjednoduššími byly „panna“ či „paní“, pro prokázání větší úcty doplňované přívlastky „ctná“, „šlechetná“ či „urozená“. Používaly se pouze pro ženy z města či z centra panství, jež vystupovaly v roli kmoter, a zůstaly omezeny pouze na starší matriku narození a oddavek. Je nutné si uvědomit, že tyto ženy nezískaly vážnost svými vlastními činy, ale zprostředkovaně skrze svůj vztah k muži (manželi, otci, bratrovi). Panna Barbora Kořínkova (M N1, 47a) Panna Zuzana Rullova p[ana] faráře sestra (M N1, 88a) Paní Kateřina manž[elka] pana Pavla Tichýho z Jilemnice (M N1, 107a) (…) s ctnou a šlechetnou pannou Barborou vlastní pozůstalou dcerou po neb[ožtíkovi] panu Václavovi Rulle měštěnínovi Starého Města praského a pana faráře sestrou (…) (M O1, 25b) Urozena paní Kateřina Antonínova purkrabka branská (M N1, 80b) Upomínat na významnější ženy v rámci vlastní komunity nebylo zvykem. Výjimkou se stala pouze porodní bába Rozina Tomíčkova. Rozina pozůstalá vdova po neboš[tíkovi] Václavovi Tomíčkovi zasloužilá bába (M Z1, 84b) Výjimečná byla metronymika, příjmí z ženských jmen. Původně se jednalo o pojmenování dětí po jejich matce či manžela po ženě tehdy, kdy byla na společenském žebříčku výše než její manžel, případně pokud bylo dítě pohrobkem.407 V matrice farnosti Horní Štěpanice byla zaznamenána jen dvě metronymika, konkrétně příjmí Barbora a Zuzánek. Obě vznikla mnohem dříve, druhé jmenované bylo doloženo jako dědičné v matrikách ze 17. stol., stalo se tedy pojmenováním pro celou rodinu. Zařazujeme mezi ně ovšem i opisná pojmenování, o nichž již byla řeč výše (např. Anna dcera vdovy Marie Petrákovy, M N2, 151a).
406 Matrika 407
NOZ 1662–1666, 75. SVOBODA 1964, s. 184.
164
6.2.2. Slovotvorná a sémantická analýza příjmí Příjmí, ve shodě s dnešními příjmeními, netvořila zvláštní slovotvornou skupinu. Jednalo se o různorodá pojmenování domácího i cizího původu, která mohla být z mluvnického hlediska substantivy, zpodstatnělými adjektivy či příčestími a odvozovala se jak z apelativ a dalších slovních druhů, tak z proprií. Odvozovací základy se při derivaci mohly obměňovat, nejčastěji se přitom jednalo o samohláskové alternace (dloužení nebo krácení), u konsonantů o palatalizaci. Pro vokály bylo typické dloužení, zvláště u a. Mnohé zdloužené vokály posléze podléhaly hláskovým změnám (např. diftongizaci), což byl také důvod, proč nebylo v tomto případě doloženo příjmí s dloužením e > é – odstraněno totiž bylo úžením é > í.408 a > á – Vavřinec > Vávra, Urban > Urbánek, Kuban > Kubánek, zahrada > Zahrádecký, hrad > Hrádek, bujarý > Bujárek, malý > Málek, beran > Beránek i > í – Jiří > Jíra, kobliha > Koblížek o > ó – Jonáš > Jón o > ó > uo > ů – Tomáš > Tůma, Šimon > Šimůnek u > ú > ou – Jakub > Kouba, dub > Douba e (> é) > í: Řehoř > Říha, zeť > Zítek, jelen > Jelínek, kořen > Kořínek Krácení bylo méně časté, projevilo se pouze u á, í/ý. á > a – Váňa > Vaněk, Máří > Mařák, skála > Skalský, šafář > Šafařík í > i – Vít > Viták > Vitáček, Budín > Budina, Kříž > Křižan ý > i – Výšinka > Vyšník Diftongizace se projevila i bez souvislosti s jinou hláskovou změnou, a to v případě ý > ej (tato změna byla pro zkoumanou oblast obvyklá): rýl > Rejl. Na tomto místě je třeba zmínit také změnu ö > é > í u příjmí Bím, odvozeného z německého Böhm. Přehlasované ö je hodnocené jako polozavřené, ve výslovnosti se podobá vokálu e. Bylo obvyklé, že se německé příjmí s přehláskou adaptovalo do češtiny právě změnou ö > é,409 a u výsledného vokálu posléze došlo k úžení. Beneš v tomto případě hodnotí jako nářeční změnu.410
408
LAMPRECHT – ŠLOSAR – BAUER 1986, s. 114. BENEŠ 1998, s. 118. 410 Tamtéž, s. 240. 409
165
Vzniková a zániková alternace se u vokálů projevovala u e a produktivní byla obvykle tehdy, pokud k ní docházelo i při flexi základu.411 e > 0 – Havel > Havlík > Havlíček, Pavel > Pavlovský, myslivec > Myslivcovský, mrkev > Mrkvička, houžev > Houžvička 0 > e – bahno > Bahenský, hamr > Hamerník K palatalizaci docházelo u konsonantů ch, k a h na morfologickém švu vlivem předního vokálu, typicky po připojení formantu -ek. ch > š – Roch > Rošek, Duch- > Dušek, Janouch > Janoušek, Pech > Pešek k > č – Petrák > Petráček, Tomík > Tomíček, Horák > Horáček, sedlák > Sedláček, tulák > Tuláček h > ž – kobliha > Koblížek U apelativ je alternace r > ř v češtině produktivní, její inverzní podoba se vyskytuje zřídka.412 U příjmí byla naopak inverzní alternace zjištěna ve více případech. Platilo, že ke změně ř na r docházelo na švu, pokud se přičlenil formant počínající zadním nebo středním vokálem, u alternace r s ř se pak jednalo o přední. ř > r – Jindřich > Jindra, Jiří > Jíra, Jiří > Jirouš, Ondřej > Vondra r > ř – Petr > Petřík Německá příjmí se v našem prostředí typicky přizpůsobovala na základě své zvukové podoby, podle níž se pak k zápisu volily české grafémy. Projevovalo se to např. u sch > š (Schramer > Šramer, Schier > Šír, Scharf > Šarf, Fischer > Fišer, Schmied > Šmíd, Schubert > Šubrt), z > c (Scholz > Scholc) a ie > í (Schier > Šír, Schmied > Šmíd), někdy se konsonant zkrátil: Fiedler > Fidler, Riegen > Rigr). Výjimečně se zaměňoval německý formant za jeho český protějšek s podobnou distribucí: -er > -ář (Winkler > Vinklář). Hlásky neexistující v češtině přecházely v ty, které jim byly zvukově nejblíže. Změně nejčastěji podléhaly přehlasované vokály: ä > e (Bärnkopf > Bernkopf), ö > e (Hölzl > Helcl, Öschner > Ešner, Rössler > Resler), ü > y/i (Künzel > Kinčler, Gütler > Kytler);413 u konsonantů pak afrikáty
411
DOKULIL 1962, s. 165. Tamtéž, s. 166. 413 BENEŠ 1998, s. 118–119. 412
166
pf, přejímané jako f (Pfeiffer > Fejfar).414 Změna a > o (Graf > Grof) byla způsobena výslovností a jako otevřeného o v hornoněmeckých a středoněmeckých nářečích.415 Dvojhláska ai se psala v němčině i jako ei, do češtiny se pak přejímala jako ei nebo ej (Maiwald > Meiwald > Mejvald, Faistauer > Feistaur) a shodně původní dvojhláska ei jako ej (Feik > Fejk, Leidar > Lejdar, Pfeiffer > Fejfar).416 U seskupení tří vokálů byla doložena změna auer > our (Lauer > Lour).417 Ve snaze o zjednodušení výslovnosti zanikala hláska e: Schubert > Šubrt, Hackel > Hakl, Kuder > Kudr. Ke splývání znělých konsonantů s jejich neznělými protějšky docházelo u g a b typicky na začátku nebo konci slova (Gottstein > Kottstein, Gallen > Kalenský, Bradler > Pradler, Breisler > Preisler).418 Je třeba si uvědomit, že původ osob nemusel mít vliv na jejich pojmenování. Nově příchozí Němci mohli v nové domovině dostávat nová česká příjmí, např. podle svého řemesla, původu (Němec) atd. Stejně tak čeští poddaní mohli být německým písařem zapsáni s německým příjmím, což se stávalo zvláště tehdy, když byla jejich vrchnost německého původu. Následující klasifikace se přidržuje členění Knappové.419 Pro výklad motivace českých příjmí byly primárně
použity
publikace
Knappové,
Kopečného,
Svobody
a Beneše,420
Moldanové421, u německých příjmí byla nejvíce nápomocná práce Beneše422.
6.2.2.1.
Příjmí utvořená derivací osobních jmen
Formant -a Z plného základu přejatých antroponym Jiří > Jíra – otce Jiř[íka] Jíry (M N1, 53a) Kliment > Klimenta423 – Jiřík Klimenta (M N1, 3a)
414
BENEŠ 1998, s. 136. Tamtéž, s. 123. 416 Tamtéž, s. 120–121. 417 Tamtéž, s. 128. 418 Tamtéž, s. 131–132. 419 Viz KNAPPOVÁ 2008. 420 Viz KNAPPOVÁ 2008, KOPEČNÝ 1991, SVOBODA 1964, BENEŠ 1962. 421 Viz MOLDANOVÁ 2004. 422 Viz BENEŠ 1998. 423 Lze chápat také jako genitiv, jednalo by se tak o patronymikum. 415
167
sekundárně
Ze zkráceného základu přejatých antroponym Bartholomeus > Bartha424 – Franciscus Bartha capellanus stepanicensis (M N2, 3a) Jakub > Kouba – otce Eliáše Kouby chal[upníka] v Hoře Štěp[anicích] (M N1, 154b) Jakub > Kuba – honestus sponsus Joannes Kuba viduus (M O1, 38a) Jindřich > Jindra – Václav Jindra (M N1, 12a) Řehoř > Říha425 – Kateřina manž[elka] Jana Říhy (M N1, 34a) Ondřej > Vondra – otce Václava Vondry (M N1, 106b) Tomáš > Tůma426 – Franc Tůma chalup[ník] (M Z1, 109a) Vavřinec > Vávra427 – Adam Vávra inquilini (MZ 1, 46b) Z formálních hypokoristik odvozených z přejatých antroponym Jiří > Jirouš > Jiroušek > Jirouška428 – urozený pan poct[ivý] Jozef Jirouška ten čas důchodní v Jilemnici (M N1, 97b)429 Formant -ek Z plného základu přejatých antroponym Adam > Adámek – Adámek Joannes honestus adolescens filius Joannis casarii et lanionis (M O2, 6a) Jan > Janek – otce Tobiáše Janka (M N1, 24a) Jindřich > Jindřišek – Jan Jindřišek (M N1, 24a) Matouš > Matoušek – Jiřík Matoušek sedlák (M N2, 270a) Mikoláš > Mikolášek – Mikoláš Mikolášek vdovec (M Z1, 60b) Řehoř > Řehořek – Jan Řehořek podruh (M Z1, 90b) Šimon > Šimůnek – honesta sponsa legitima filia Georgii Schimunek ex pago Rostok (M O1, 66b) Štěpán > Štěpánek – otce Jana Štěpánka (M N1, 28a) Urban > Urbánek – Václav Urbánek (M Z1, 63a) Vít > Vítek – Jakub Vítek chalupník (M N2, 435b) Zuzana > Zuzánek – Václav Zuzánek (M Z1, 95b)
424
Srovnatelné s příjmím Bárta, viz KNAPPOVÁ 2008, s. 16. Tamtéž, s. 19. 426 Tamtéž, s. 18. 427 Tamtéž, s. 20. 428 Tamtéž, s. 18. 429 Lze chápat také jako genitiv, jednalo by se tak po patronymikum. 425
168
Ze zkráceného základu přejatých antroponym Ambrož > Brožek430 – Jan Brožek (M N1, 4b) Blažej > Blažek431 – Jiří Blažek chalup[ník] z Karlova (M O2, 138b) Emanuel > Mánek432 – Václav Mánek podruh (M N2, 332b) Gottfried > Kotek433 – Jozef Kotek podruh (M N2, 285a) Haštal > Hašek434 – Marije Haškova (M N1, 54b) Rochold/Rochbert435 > Roch > Rošek436 – Franc pozůstalý syn poneb[ožtíkovi] Martinovi Roškovi (M O1, 9a) Samuel > Samek437 – Barbara filia Joannes Samek jilemnicii inquilini (M N2, 46b) Šimon > Šimek438 – Mikoláš Šimek ze Branný (M N1, 112b) Ze zkráceného základu složených domácích antroponym Duch- (Duchoslav) > Dušek439 – Václ[av] Dušek (M N1, 34a) Mlad- (Mladota) > Mládek440 – Jozef Mládek sedlák z Kruhu (M O2, 58b) Sta- (Stanislav) > Staněk441 – Jan Staněk podruh (M Z2, 197a) Vá-/Va- (Václav) > Vacek442 – otce Mikoláše Vacka (M N1, 12a) Z formálních hypokoristik odvozených z domácích i přejatých antroponym Abraham > Háma > Hamák > Hamáček443 – Josephus Hamáček casarius in Martinic (M O2, 23b) Boh- (Bohuslav) > Bohuša > Bouša (stažením) > Boušek444 – Lidmila vlastní pozůstalá dcera po nebo[štíkovi] Jozefovi Bouškovi z Lhoty Klášterské (M N1, 130a) Havel > Havlík > Havlíček445 – David Havlíček (M N2, 440b) Humbold > Hembal446 > Hembálek – Franciscus Hembálek (M N1, 121a) 430
KNAPPOVÁ 2008, s. 18. Tamtéž, s. 18, 432 Tamtéž, s. 16. 433 Tamtéž, s. 21. 434 Tamtéž, s. 19. 435 KNAPPOVÁ 2010, s. 267. 436 BENEŠ 1962, s. 112. 437 KNAPPOVÁ 2008, s. 17. 438 Tamtéž, s. 17. 439 Tamtéž, s. 14. 440 Tamtéž, s. 15. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 441 Tamtéž, s. 15. 442 Tamtéž, s. 16. 443 Tamtéž, s. 16. 444 Tamtéž, s. 14. 445 Tamtéž, s. 19. 446 Beneš uvádí pouze Hembol, viz BENEŠ 1998, s. 151. 431
169
Jakub > Kuban > Kubánek447 – Jiřík Kubánek (M N1, 50b) Jakub > Kubát > Kubátek448 – Jan Kubátek (M N1, 7b) Jan > Janouch > Janoušek449 – Jan Janoušek chalupník z Benecka (M O2, 27b) Jindřich > Jindrák > Jindráček450 – Anna uxor Antonii Jindráček casarii (M N2, 7a) Jiří > Jirák > Jiráček451 – Václav Jiráček (M N1, 10b) Jiří > Jirouš > Jiroušek452 – Tobiáš Jiroušek (M O2, 27b) Matěj/Matouš/Matyáš > Mach > Machač > Macháček453 – Marije Macháčkova (M N1, 34b) Pavel > Pavlík > Pavlíček454 – Jan Pavlíček (M O1, 12b) Pavel > Pavlouš > Pavloušek455 – honest[us] viduus Franciscus Pauloušek (M O1, 134a) Petr > Petrák > Petráček456 – honesti vidui Vences[lai] Petráček casarii (M O1, 42a) Petr > Pech > Pešek457 – Alžběta dc[era] Jana Peška (M N1, 66a) Tomáš > Tomík > Tomíček458 – Pavel Tomíček chalup[ník] (M Z2, 160b) Valentýn > Vališ > Vališek459 – honesta sponsa Theresia legitima filia superstite post defunctum Georgium Vališek (M O1, 82a) Vá-/Va- (Václav) > Váňa > Vaněk460 – Anna filia Vaněk Josephi rustici (M N2, 64a) Vá-/Va- (Václav) > Váňa > Vaněk > Vaněček461 – Anton Vaněček pod[ruh] (M N2, 268b) Vít > Viták > Vitáček462 – Adam Vitáček (M N2, 176b) Formant -ka Z plného základu přejatých antroponym Jiří > Jirka – otce Jana Jirky (M N1, 27a) Matěj > Matějka – Jan Matějka (M N1, 35a) Matyáš > Matyáška463 – Ignatius Matyáška casarii et lanio ex Valteřic (M N2, 35a) Zuzana > Zuzanka – Jiřík syn otce Jana Zuzanky (M O1, 12b) 447
KNAPPOVÁ 2008, s. 16. Tamtéž, s. 16. 449 Tamtéž, s. 17. 450 Tamtéž, s. 21. 451 Tamtéž, s. 18. 452 Tamtéž, s. 18. 453 Tamtéž, s. 17. 454 Tamtéž, s. 20. 455 KOPEČNÝ 1991, s. 242. 456 KNAPPOVÁ 2008, s. 19. 457 Tamtéž, s. 19. 458 Tamtéž, s. 18. 459 Tamtéž, s. 20. 460 Tamtéž, s. 16. 461 Tamtéž, s. 16. 462 Tamtéž, s. 20. 463 Lze chápat také jako genitiv, jednalo by se tak po patronymikum. 448
170
Ze zkráceného základu cizích antroponym Lafarenz (něm. nář. Lorenc) > Lafka464 – Lafka Josephus miles gregarius (M N2, 49a) Z formálních hypokoristik odvozených z domácích i přejatých antroponym Alexandr > Leš > Leška465 – Stephanus Leschka pastor křížl[ický] (M O2, 58a) Jakub > Kuba > Kubka, Kupka466 – otce Jana Kubky (M N1, 78b), otce Jana Kupky (M N1, 143b) Rad- (Radoslav) > Raš > Raška467 – honesta virgine Catharina superstite filia p[ost] d[efunctum] Wenceslaum Raška (M O1, 40b) Václav > Vališ > Vališka468 – Joannes Vališka viduus (M O1, 38a) Formant -ík Z plného základu přejatých antroponym Jan/Jen > Jeník – Venceslai Jeník inquilinus (M Z1, 46a) Jiří > Jiřík – Anna m[anželka] Jana Jiříkova (M N1, 54b) Petr > Petřík – Anna m[anželka] Rudolfa Petříka (M N1, 65b) Z plného základu domácích antroponym Václav > Václavík – honestus sponsus viduus Josephus Václavík (M O1, 90a) Z formálních hypokoristik odvozených z domácích i přejatých antroponym Bartoloměj > Bartl > Bartlík469 – otce Jana Bartlíka (M N1, 49b) Jakub > Kuba > Kubík – Franciscus Kubík (M O1, 120b) Lorenc (Vavřinec) > Rolenc > Rolc > Rolčík470 – Ignác Rolčík chalup[ník] (M O2, 30b) Formant -ák Z plného základu přejatých antroponym Máří > Mařák471 – Petr Mařák (M N1, 64b) Matěj > Matěják – honesta sponsa filia d[e]f[un]ct[i] Joannis Matěják inquilini (M O2, 20a) Petr > Petrák – Jozef Petrák podruh (M Z2, 65b) 464
MOLDANOVÁ 2004, s. 102. Beneš uvádí v podobě Lafek, viz BENEŠ 1962, s. 109. KNAPPOVÁ 2008, s. 18. 466 Tamtéž, s. 16. Kupka také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 467 BENEŠ 1962, s. 124. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 468 KOPEČNÝ 1991, s. 248. 469 Tamtéž, s. 230. 470 Tamtéž, s. 244. 471 KNAPPOVÁ 2008, s. 17. 465
171
Ze zkráceného základu domácích složených antroponym Duch- (Dušan, Duchoslav) > Dušák472 – Matěj Dušák pod[ruh] voják (M N2, 270a) Pač-/Pac- (Pačeslav)473 > Pačák – otce Jiříka Pačáka (M N1, 69b) Vá-/Va- (Václav) > Váca > Vacák474 > Vačák – Václav Vačák (M O1, 19a) Z formálních hypokoristik odvozených z přejatých antroponym Jiří > Jíra > Jirák475 – Anna Jirákova (M N1, 71a) Formant -ec Z plného základu přejatých antroponym Urban > Urbanec476 – Jiř[ík] Urbanec (M N1, 66b) Formant -ch Ze zkráceného základu přejatých antroponym Jan/Jen > Jech477 – otce Jiříka Jecha (M N1, 30b) Matěj/Matouš/Matyáš > Mach478 – Mikuláš Mach podruh u Jana Skály sedláka (M Z1, 8b) Formant -ouš Z plného základu přejatých antroponym Jiří > Jirouš479 – Vác[lav] Jirouš (M N1, 56b) Formant -ata Z plného základu přejatých antroponym Jan > Janata480 – Jiřík Janata z Kundratic (M O1, 22b) Formant -át/-at Z formálních hypokoristik odvozených z přejatých antroponym Jakub > Kuba > Kubát481 – vdovec Jindřich Kubát (M O1, 24a)
472
KOPEČNÝ 1991, s. 232. Také viz KNAPPOVÁ 2008, s. 14. SVOBODA 1964, s. 140. 474 KNAPPOVÁ 2008, s. 16. 475 Tamtéž, s. 18. 476 Tamtéž, s. 20. 477 Tamtéž, s. 17. 478 Tamtéž, s. 17. 479 Tamtéž, s. 18. 480 Tamtéž, s. 17. 473
172
Formant -aň/-áň Z plného základu přejatých antroponym Petr > Petráň482 – Jan Petráň (M N1, 84a) Formant -da Z plného základu přejatých antroponym Jan > Janda483 – Jiřík Janda (M N1, 84a) Ze zkráceného základu přejatých antroponym Benedikt > Benda484 – otce Martina Bendy (M N1, 15a) Formant -oš Ze zkráceného základu přejatých antroponym Antonín > Antoš485 – Jan Antoš (M N1, 15a) Formant -uš Z formálních hypokoristik odvozených z přejatých antroponym Johannes > Hans > Hanuš486 – Ignác Hanuš (M O2, 202a) Formant -š a varianty -eš/-aš/-iš Ze zkráceného základu přejatých antroponym Benedikt > Beneš487 – Jindřich Beneš (M N2, 261b) Lukáš > Lukeš488 – Damián Lukeš podruh švec (M N2, 268b) Mikuláš > Mikš489 (také z formálního hypokoristika Mikeš) – Marie m[anželka] Mikol[áše] Mikše (M N1, 42a) Purkhart > Puš/Pusch490 – Josephus filius Balthasaris Pusch (M Z2, 44a)
481
KNAPPOVÁ 2008, s. 16. BENEŠ 1962, s. 95. 483 KNAPPOVÁ 2008, s. 17. 484 Tamtéž, s. 19. 485 Tamtéž, s. 19. 486 Tamtéž, s. 17. 487 Tamtéž, s. 19. 488 Tamtéž, s. 20. 489 Tamtéž, s. 18. 490 BENEŠ 1962, s. 64. Moldanová uvádí motivaci jménem Pustomír (MOLDANOVÁ 2004, s. 151). Také viz Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě; Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 482
173
Valentin > Valeš491 – Jiřík Valeš (M N1, 26a) Zikmund > Zikeš492 – Vác[lav] Zikeš ze Branných (M N1, 209b) Formant -l Z formálních hypokoristik odvozených z přejatých i domácích antroponym Johannes > Hans > Hansl (Hanzl)493 – Václav vlastní syn pozůstalý po neb[ožtíkovi] Václavovi Hanslovi (M O1, 32b) Václav > Vanc > Vancl494 – otce Jana Vancla (M N1, 66b) Rüdiger > Riegr > Riegl495 – Alžběta manž[elka] Kristijána Rigla z Poniklýho (M N1, 96a) Formant -ie/-yje496 Ze zkráceného základu přejatých antroponym Jeremiáš > Jerie497 – Ignác Jerije (M O2, 184b), Lorenc syn Jana Jirje (M O1, 1a) Formant -ha Ze zkráceného základu přejatých antroponym Cyril > Crha498 – Jiří Crha podruh v Jilmu (M O2, 163b) Formant -0 Ze zkráceného základu přejatých antroponym Antonín > Anton499 – pan Václav Anton důchodní na panství branském (M N1, 53b) Jonáš > Jón500 – Pavel John z Roudnice chalup[ník] (M O2, 186b) Roland > Rol501 – Rozina Rolova (M N2, 155a)
491
KNAPPOVÁ 2008, s. 20. SVOBODA 1964, s. 180. 493 KNAPPOVÁ 2008, s. 17. 494 Tamtéž, s. 16. 495 Také viz Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 496 BENEŠ 1962, s. 97. 497 KNAPPOVÁ 2008, s. 17. 498 Tamtéž, s. 18.; BENEŠ 1962, s. 81. 499 KNAPPOVÁ 2008, s. 19. 500 Tamtéž, s, 17.; BENEŠ 1962, s. 56. 501 BENEŠ 1962, s. 56. Případně také z hypokoristika Rolenc. 492
174
Ze zkráceného základu cizích antroponym Hildebrand > Held502 – honestus adolescens Wenceslaus legitimus filius Wenceslai Held ex Waltersdorf (M O1, 106a) Konstantin > Kunst503 – Zachariáš Kunst (M N1, 18a) Laurentinus > Lauer/Laour/Lour504 – Laur Elias viduus honestus ex Sup[erior] Štěp[anice] (M O1, 146b); Elias Lauer inquilini (M N1, 200a); Franclena vdova po neboš[tíkovi] Jozefoj Lauroj pod[ruhoj] (M Z2, 186b) Rüdiger > Rigr/Riegr505 – Riegr Tobias inquilinus (M Z2, 40a); Anton Rigr pod[ruh] švec (M O2, 138b) Thomas > Tham506 – Eleonora dcera pana Johanna Jiříka Thama pana kantora vrchlapskýho (M N1, 67b) Z formálních hypokoristik odvozených z cizích antroponym Lorenc > Rolenc > Rolc (přesmyčka)507 – Adam Rolc vdovec z Křišlic (M O1, 31b) Formant -ský Z plného základu domácích antroponym Radim > Radimský508 – honesti adolescens Josephi superstes filii post def[unctem] Joanem Radimský (M O, 42a) Formant -ovský Z plného základu přejatých antroponym Pavel > Pavlovský – Catharina superstes vidua post defunctum Joannem Pavlovský (M N2, 31b) Formant -ův/-ů Z plného základu přejatých antroponym Martin > Martinů – Jan Martinů (M O1, 20a) Mikoláš > Mikolášů – Mikoláš Mikolášů (M N1, 37a) 502
BENEŠ 1998, s. 168. Také viz Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů. 503 Tamtéž, s. 328. Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 504 Tamtéž, s. 269. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 505 BENEŠ 1962, s. 156. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů. 506 BENEŠ 1998, s. 169. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 507 MOLDANOVÁ 2004, s. 157. 508 KOPEČNÝ 1991, s. 243. Příp. ze zkráceného základu z OJ Radomír/Radimír. Viz KNAPPOVÁ 2010, s. 249.
175
Pavel > Pavlů – Jan Pavlů ze Branný (M N1, 106a) Štěpán > Štěpánů – Tobiáš Štěpánů (M N1, 11a) Tomáš > Tomášů – honestus adolescens Ignatius legitimus filius Wenceslai Tomaschů (M O1, 130b) Z formálních hypokoristik odvozených z přejatých antroponym Adolf > Adlof > Adlofů – Anna dcera Jana Adlofů (M N1, 5b) Antonín > Antoš > Antošů – Petr Antošů (M N1, 7a) Heinrich > Hendrich > Hendrichů – Kristián Hendrichů (M N1, 8a) Johannes > Hans > Hanuš > Hanušů – Jiřík Hanušů (M O1, 6b) Jakub > Jakoubek > Jakoubků – Jan Jakoubků (M N1, 48a) Jakub > Kuba > Kubát > Kubátů – Jan Kubátů (M N1, 52b) Jiří > Jíra > Jírů – Jan Jiřík Jírů (M N1, 25b) Jindřich > Jindra > Jindrů – Jiřík Jindrů (M N1, 29a) Johannes > Honz, Hons, Honc > Honsů, Honzů, Honců509 – otce Martina Honsů (M N1, 1b), Václav Honzů (M Z1, 4a) Matěj > Mach > Machů – otce Adama Machů (M N1, 1b) Mikoláš > Mikolášek > Mikolášků – Václav Mikolášků (M N1, 25b) Mikoláš > Nikl510 – Jiřík Niklů (M N1, 27a) Vá-/Va- (Václav) > Vacek511 > Vacků – Václav Vacků (M N1, 232a) Vá-/Va- (Václav) > Vanc > Vancl512 > Vanclů – Jiřík Vanclů z Jilmu (M N1, 92b) Transonymizace Z plného základu přejatých antroponym Adolf > Adlof (přesmyčka)513 – Jan pozůst[alý] syn po neb[ožtíkovi] Janovi Adlofovi (M O1, 16b) Albrecht – Jan Albrecht chalup[ník] (M O2, 165a) Antonín – urozená paní Kateřina Antonínova purgrabka branská (M N1, 80b) Barbora – Alžběta manž[elka] Kryštofa Barbory (M N1, 3b) David – otce Jana Davida (M N1, 68a) Donát > Dont (redukcí)514 – Eliáš Dont podruh (M N2, 356b) Hanibal – otce Jana Hanibala (M N1, 20a) 509
V současnosti se v celé oblasti Jilemnicka vyskytuje pouze podoba Honců. KNAPPOVÁ 2008, s. 18. 511 Tamtéž, s. 16. 512 Tamtéž, s. 16. 513 BENEŠ 1962, s. 53.; KOPEČNÝ 1991, s. 230. 514 KNAPPOVÁ 2008, s. 19. 510
176
Havel – Jozef Havel chalup[ník] též z Karlova (M O2, 138b) Kliment – Jan Kliment (M N1, 3b) Kristián > Krystan515 – Mikoláš Krystan (M O1, 9a) Lorenc > Rolenc (přesmyčka)516 – Anna Rolencova (M N1, 73b) Marek – Marek Joannes honestus viduus (M O2, 7a) Matouš – otce Václava Matouše (M N1, 14b) Mikoláš – otce Jana Mikoláše (M N1, 34a) Pavel – Jan Pavel (M O1, 12b) Petr – Marije m[anželka] Jana Petra (M N1, 36a) Řehoř – Jan Řehoř ze Branný (M N1, 87a) Štěpán – Anna dcera Jozefa Štěpána chalupníka z Benecka (M Z2, 141a) Tobiáš – Rozina manž[elka] Jiříka Tobiáše (M N1, 32a) Urban – Václav Urban podruh (M N2, 269a) Vilém > Vilím – Zuzana Vilímova (M Z1, 7a) Z plného základu cizích antroponym Fridrich, Friedrich – Jozef Fridrich z Křišlic (M N1, 103a) Gottwald > Kotvald – Wenceslai Gottwald (M N2, 14a); Jan Kotvald chalup[ník] (M N2, 360b) Georg – Anna filia D[omi]ni Francisci Georg civis et civiatoris Trutnoviensis (M Z2, 39b) Hilmar > Hilmer517 – honesta virgine Anna filia d[e]f[un]cti Floriani Hillmer (M O2, 5a, 5b) Paul – Anna vdova po neboš[tíkoj] Jozefoj Pauloj podruh[oj] (M Z2, 165b) Ze zkráceného základu cizích antroponym Humbold > Hembal (redukce)518 – Martin Hembal (M N1, 4a) Z formálních hypokoristik cizího původu Franz (František) > Franc519 – Franc Joannes honestus viduus casarius (M O2, 20a) Adaptace Gavein > Kavan520 – Franc Kavan Václava chalup[ník] švec z Rychlova (M O2, 186b) 515
MOLDANOVÁ 2004, s. 97.; BENEŠ 1962, s. 60. V matrice psáno také jako Kristan. KOPEČNÝ 1991, s. 244. 517 KNAPPOVÁ 2008, s. 21. 518 Beneš uvádí pouze Hembol, viz BENEŠ 1998, s. 151. 519 KOPEČNÝ 1991, s. 91. 520 BENEŠ 1962, s. 55. 516
177
Heinrich > Henrich, Hendrich521 – Jozef Hendrich chalup[ník] z Benecka (M O2, 165b); Jan Henrich chalupník (M N2, 406a) Peter > Piter522 – Eliáš Piter (M N1, 52b) Siegbert > Siebert > Sieber523 – Jozef Sieber chalupník (M N2, 285b) Walter > Valtr524 – honesta sponsa Theresia superstite filia post defunct[um] Josephum Valter (M O1, 116b) Wigerich > Vejrych525 – Petr Vejrych (M N1, 18b) Německé formanty Formant -er526 Ze zkráceného základu přejatých antroponym527 Dionysos > Niser528 – Václav Niser podruh (M N2, 269b) Nikodemus > Kodr/Goder529 – Goder Joannes honestus adolescens filius Josephi casarii (M O2, 16b); Jan Kodr podruh (M N2, 413b) Zacharias > Zacher > Sacher530 – Eliáš Sacher z Roketnice (M N1, 71a) Z formálních hypokoristik z domácích i přejatých antroponym Andreas > Ressl > Resler531 – Franciscus Resler casarius in Vítkovic (M O1, 7b) Chrysostom (Kristián) > Krýzl532 > Krýzler – Adam Krýzler vdovec (M O1, 27a) Künzel (Konrád) > Kincl > Kincler/Kinčler533 – otce Jana Kinčlera (M N1, 66b) Formant -ke534 Ze zkráceného základu přejatých antroponym Johann > Hanke535 – Panna Johana vlastní pozůstalá dcera po neb[ožtíkovi] p[anu] Janovi Rudolfovi Hanke bývalým purgmistru města Vrchlabí (M N1, 117b) 521
BENEŠ 1962, s. 54. KNAPPOVÁ 2008, s. 19. 523 BENEŠ 1962, s. 54, zde jako Zíbr. 524 KNAPPOVÁ 2008, s. 22. 525 BENEŠ 1998, s. 159. 526 „Jména s touto příponou jsou zčásti německého původu; to má vliv na jejich výslovnost i na psaní bez -e-. Někdy je nemožno přesně odlišit jména utvořená Čechy od německých, asimilovaných.“ BENEŠ 1962, s. 98. 527 Protože se jedná o německé tvoření, jsou nyní výrazy „domácí“ a „přejatý“ chápány z pozice němčiny jako výchozího jazyka. 528 BENEŠ 1998, s. 179. 529 BENEŠ 1962, s. 98. 530 BENEŠ 1998, s. 169. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. Moldanová uvádí také ve významu „tráva z mokřadí“, „rákos“. Viz MOLDANOVÁ 2004, s. 163, 531 BENEŠ 1998, s. 188. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 532 Tamtéž, s. 185. 533 Tamtéž, s. 178. 534 „Podoby s touto příponou vznikly poněmčením českých (i jiných slovanských) jmen na území jiných německých nářečí než barvorskorakouského.“ BENEŠ 1962, s. 129. 522
178
Formant -e536 Ze zkráceného základu domácích antroponym Rudolf > Rulle537 – Pan Kašpar Rulle bratr pana faráře (M N1, 82b) Formant -el538 Ze zkráceného základu domácích i přejatých antroponym Konstantin/Stanislaus539 > Stanzel > Štancl – Franc Štancl soused semils[ký] (M O2, 165a) Konrád > Kintschel540 > Kinčel/Kinčl/Kinšl – Jakub Kinčel (M N1, 67a), Václa[v] Kinšl (M O2, 185a), Jakub Kinčl kantor (M O1, 32a) Ruprecht > Rüpel > Riepl/Rypl541 – Jozef Riepl syn Petra sedlák (M O2, 60a), Petr Rypl (M N2, 221a) Siegfried > Seidel > Zeidl542 – Kristianc Zeidl (M N1, 33a) Stephan > Štepl543 – Wenceslaus filius Joannis Štepl rus[t]ici (M Z2, 39a) Formant -ot Z formálních hypokoristik Siegbert > Seibot > Seibt544 – Jan Kryštof Seibt mlynář z Vítkovic (M N1, 133b) Formant -tz/-z545 Ze zkráceného základu domácích i přejatých antroponym Clemens > Menz > Menc546 – Jan Menec podruh (M N2, 147a) Konrád > Kunz > Kunc547 – Zachariáš Kunc (M N1, 29a)
535
BENEŠ 1998, s. 173. Podle Beneše se původně jednalo o formant -o, který se dále měnil na -e, z OJ Rudolf uvádí příjmení Roule. Viz BENEŠ 1998, s. 171. 537 KNAPPOVÁ 2008, s. 22. 538 Tímto formantem se tvořila příjmí zdrobnělá nebo odvozená ze zdrobnělých OJ. Viz BENEŠ 1998, s. 180. 539 „(...) na východě ze Stanislav, na západě z Konstantin (...)“, BENEŠ 1998, s. 188. 540 BENEŠ 1998, s. 188. 541 Tamtéž, s. 186. 542 Tamtéž, s. 186. 543 Tamtéž, s. 186.; KOPEČNÝ 1991, s. 192. 544 BENEŠ 1998, s. 151. 545 Více viz BENEŠ 1998, s. 171–173. 546 Tamtéž, s. 194. 547 Tamtéž, s. 172. 536
179
Formant -ig548 Ze zkráceného základu domácích antroponym Hart-/-har (např. Erhart či Hartmann)549 > Hartig550 – Franciscus legitimus filius Joannis Georgii Hartig ex pago Kundratic (M O1, 116b) Komponent -man551 Z plného základu přejatých antroponym Peter > Peterman > Pitrman552 – Ignác Pitrman podruh (M N2, 435b); Kryštof Pitterman (M N1, 37b); Václav Bitterman podruh (M N2, 466a) Kompozita Jan > Jantz + Schuster (švec) > Schusterjantz553 – Carolus filius d[e]f[un]cti Caroli Schusterjantz ex Witkovitz (M O1, 147b) Petr + domácí podoba OJ Matyáš554 > Pitrmuc – otce Bartho[loměje] Pittrmuce zeštěpanic (M N1, 4a)
6.2.2.2.
Příjmí utvořená derivací apelativ, toponym a ostatních
slovních druhů 6.2.2.2.1.
Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských
6.2.2.2.1.1.
Příjmí z názvů českých osad
Formant -ský/-cký Benecko > Benecký – Anna m[anželka] Jana Beneckýho (M N1, 39a) Borovany > Borovanský555 – pan Jakub Franc Borovanský purgkrabí jilemnický (M N1, 70b) Chlum > Chlumský556 – Chlumský Venceslaus inquilinus (M Z2, 14b) Malín > Malínský – Antonín Malínský chalup[ník] z Křišlic (M O2, 137b) Nechanice > Nechanický – Jozef Nechanický podruh z Křišlic (M N2, 321b) 548
Více viz BENEŠ 1998, s. 174. BENEŠ 1998, s. 174. 550 Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 551 Tvořila se pomocí něj stará germánská jména i pozdější příjmí. Míval i patronymický význam. Viz BENEŠ 1998, s. 156. 552 BENEŠ 1998, s. 156–157. 553 Jako Jantsch u Beneše, viz BENEŠ 1998, s. 173. První část kompozita spadá mezi Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 554 BENEŠ 1998, s. 190. 555 BENEŠ 1962, s. 154. 556 Tamtéž, s. 149. Také viz Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě. 549
180
Rychlov > Rychlovský – Jindřich Rychlovský (M N1, 4a) Stráň, Strana, Stránka > Stránský557 – Marije Stránskýho (M N1, 27a) Žalý > Žalský558 – Petr Žalský voják (M O2, 165a) Formant -a Budín > Budina559 – Rozina manž[elka] Jakuba Budiny ze Branný (M N1, 88a) Formant -ák Višně > Višňák560 – Jan Višňák (M O1, 17b) Formant -ík Výšinka561 > Vyšník – Vác[lav] syn Vác[lava] Vyšníka (M N1, 34a) Antroponymizace Orlov562 > Orlof – Henricus Orlof casarius (M N2, 21b)
6.2.2.2.1.2. Erlenbach563
Příjmí z názvů německých osad >
Erlebach/Elebach/Edlebach/Edlbach/Erlbach/Erdlbach
–
Jozef
Erlebach
z Herlikovic (M N1, 95a); Jiřík Elebach (M O1, 19a); Jakub Edlebach podruh ze Lhoty (M O2, 138b); Edlbach (M N1, 7a); Maria dcera Vác[lava] Erlbacha (M N1, 3a); Jan syn Václava Erdlbacha (M N1, 2b) Gottstein564 > Kottstein – Eliáš Gottstein (M O1, 18b), Jan Kottstein (M N1, 36a) Hasel (příp. Haselhof/Haselmühl)565 > Hesler566 – otce Andresa Heslera (M N1, 37a) Hölzl567 > Helcl – Salomena dcera Eliáše Helcla (M N1, 48a) Meissen > Meissner (míšeňský)568 > Mejsnar – Jan Mejsnar (M N1, 24a) Thamm > Tham569 – Eleonora dcera pana Johanna Jiříka Thama pana kantora vrchlapskýho (M N1, 67b) 557
MOLDANOVÁ 2004, s. 176. Také viz Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě. 558 BENEŠ 1962, s. 155. 559 BENEŠ 1962, s. 144. 560 Tamtéž, s. 170. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 561 Vesnice na Trutnovsku, dnes součást obce Hájnice. 562 Obec nedaleko Vysokého Mýta, dnes Vračovice–Orlov. 563 BENEŠ 1998, s. 209. 564 KNAPPOVÁ 2008, s. 24. 565 BENEŠ 1998, s. 222. 566 Moldanová uvádí motivaci z toponyma Hesensko, MOLDANOVÁ 2004, s. 63. Také viz níže, Příjmí z německých názvů českých osad. 567 BENEŠ 1998, s. 210. 568 Tamtéž, s. 216–217.
181
Formant -er570 Engen571 > Engr – Jozef Engr z Hamru neb ze Sytový učedlník kovářskej při hamru (M O2, 137a) Eschen (MJ, Horní Franky) > Ešner572 – Marije Ešnerova (M N1, 30b) Lohr > Lauer/Laour/Lour573 – Laur Elias viduus honestus ex Sup[erior] Štěp[anice] (M O1, 146b); Elias Lauer inquilini (M N1, 200a); Franclena vdova po neboš[tíkovi] Jozefoj Lauroj pod[ruhoj] (M Z2, 186b) Riegen > Rigr/Riegr574 – Riegr Tobias inquilinus (M Z2, 40a); Anton Rigr pod[ruh] švec (M O2, 138b) Komponent -man Lach (MJ v Bavorsku) > Lachman575– otce Tobiáše Lachmana (M N1, 3a) Lauschen (MJ v Bavorsku)576 > Lauch > Lauschman > Laušman – Marije Laušmanova (M N1, 66a)
6.2.2.2.1.3.
Příjmí z německých názvů českých osad
Formant -ský Forberk (část Vamberka)577 > Forbelský – Mikuláš Forbelský chal[upník] na Rychlově (M Z1, 28b) Formant -er Bröttel (Železný Brod)578 > Bradler, Pradler – Jozef Bradler podruh (M N2, 161b); Pradler Josephus honestus adolescens filius Joannis Christ[ianis] casarii (M O2, 12b) Hasel (Líska u České Kamenice) > Hesler579 – otce Andresa Heslera (M N1, 37a) Rosenberg (Rožmberk)580 > Rosenberger – Benedikt Rosenberger chalup[ník] tesař z Víchový jilemnický (M O2, 135a)
569
BENEŠ 1998, s. 169. Také viz Příjmí z osobních jmen. Formant -er byl pro tvoření příjmí z MJ nejčastější. Viz BENEŠ 1998, s. 212. 571 Tamtéž, s. 221. 572 BENEŠ 1998, s. 221. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 573 Tamtéž, s. 269. Také viz Příjmí z osobních jmen. 574 Tamtéž, s. 282. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů. 575 Tamtéž, s. 274. Moldanová uvádí také jako staré označení Poláka nebo obyvatele Lašska, viz MOLDANOVÁ 2004, s. 102. Beneš uvádí také motivaci z OJ Lachen či název pro lékaře, zaříkávače, BENEŠ 1998, s. 274. Také viz Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě. 576 BENEŠ 1998, s. 208. Podle Moldanové ten, kdo tajně naslouchá, viz MOLDANOVÁ 2004, s. 104. 577 Tamtéž, s. 97. 578 Tamtéž, s. 214. 579 Tamtéž, s. 222. Také viz výše, Příjmí z názvů německých osad. 580 Tamtéž, s. 217. 570
182
6.2.2.2.1.4.
Příjmí z německých názvů cizích osad
Bärnkopf581 > Bernkopf – Fabianus Bernkopf (M O1, 41a) Brand582 – Maria Anna filia Gabrielis Brand ex pago Golschwitz (M Z2, 47a) Maiwald583 > Meiwald, Mejvald, Mevalt, Mevald – Meiwald Antonius honestus adolescens filius Francisci casarii (M O2, 17a); Anton Mejvald chalup[ník] (M N2, 328a); Zachariáš Mevalt (M N1, 6b); Ignác Mevald (M N2, 368a) Formant -ský Gallen (Galowice) > Kalenský584 – František Kalenský podruh punčochář (M Z2, 87a) Formant -er Faistau > Faistaur, Faistaver, Faistavr, Feistaur585 – Jozef Fajstaur (M N2, 134a); Jozef Feistaur (M N2, 135b); Magdalena vdova pozůstalá po neboš[tíkovi] Václavovi Fejstavrovi (M Z1, 94b) Pradel, Bradl586 > Bradl, Bradler, Pradler – Karel Bradl chalupník (M N1, 291a); Jozef Bradler podruh (M N2, 161b); Pradler Josephus honestus adolescens filius Joannis christ[ianis] casarii (M O2, 12b)
6.2.2.2.1.5.
Příjmí ze jmen národů, zemí a krajů
Němec – Jiřík Němec z Valteřic (M O1, 22b) Turek – Karel Turek (M N1, 55a) Formant -ar Švéd > Švejda > Švejdar, Schweidar587 – Florián Švejdar chalup[ník] (M N2, 320b); Schweidar Ignatius honestus adolescens socius molo filius legitimus Floriani casarii (M O2, 8a) Prefixálně sufixální tvoření Formant ne- + formant -ský Polsko > Nepolský – Jiří Nepolský (M Z1, 81b)
581
BENEŠ 1998, s. 207. Tamtéž, s. 220. Také viz Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě. 583 BENEŠ 1998, s. 205. 584 MOLDANOVÁ 2004, s. 80. Beneš uvádí Kalen, Kaleň, viz BENEŠ 1998, s. 206. 585 BENEŠ 1998, s. 218. 586 Tamtéž, s. 207–208. 587 BENEŠ 1962, s. 184. Podle Moldanové také od švejda (hrubý člověk). Viz MOLDANOVÁ 2004, s. 193. 582
183
Z němčiny Böhm > Bím, Bín588 – Hans Kryštof Bím (M N1, 24b); Hans Christof Bín z Vítkovic (M O1, 23b)
6.2.2.2.2.
Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho
lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Proprializace Paseka – Vác[lav] Paseka (M N1, 30b) Pošta – Franc Pošta tovaryš kovářský (M N2, 365b) Skála – Jan Skála (M N1, 90a) Desubstantivní příjmí Formant -ek hora > horák > Horáček – domina Catharina Horáčkiana vidua Jilemnici (M N2, 89b) hrad > Hrádek – Jindra Hrádek (M N1, 2a) Formant -ka zelina > Zelinka (zelené místo)589 – Jan Zelinka písař (M N1, 47a) Deadjektivní příjmí Formant -ák nový > Novák – Jiřík Novák chalup[ník] z Valteřic (M N2, 418b) Desubstantivní příjmí s adjektivním skloňováním Formant -ný draha (pastviště)590 > Drážný – Joanna Drážná z Křišlic (M O2, 28b) novota > Novotný – Jan Novotný chalup[ník] karlec (M N2, 411b) Formant -ský bahno > Bahenský591 – Georgius Bahenský (M N2, 118a) chlum > Chlumský592 – Chlumský Venceslaus inquilinus (M Z2, 14b)
588
BENEŠ 1998, s. 239–240. MOLDANOVÁ 2004, s. 222. 590 Tamtéž, s. 44. Také viz BENEŠ 1962, s. 164, 166. 591 BENEŠ 1962, s. 166. 589
184
skála > Skalský – Jozef Skalský chalupa pekař ze Brannejch (M O2, 137b) strana, stráň > Stránský593 – Marije Stránskýho (M N1, 27a); dcera Alžběty dcery padlý Jana Stránskýho (M Z1, 57b) Formant -cký zahrada > Zahrádecký – pan Jakub Zahrádecký purgk[rabí] branský (M N1, 64a) Kompozita po + týn > Potenský – Václav Potenský podruh z Hoř[eních] Štěpanic (M N2, 357b) Z němčiny Brand (žďár)594 – Maria Anna filia Babrielis Brand ex pago Golschwitz (M Z2, 47a) Pusch (houští)595 – Josephus filius Balthasaris Pusch (M Z2, 44a) Riegel (vyvýšenina nebo strmý stupeň hory) > Rigl596 – Alžběta manž[elka] Kristijána Rigla z Poniklýho (M N1, 96a) S komponentem -man Lachman (bydlící na hranici panství)597 – otce Tobiáše Lachmana (M N1, 3a) Neuman (nově přistěhovalý)598 – Kateřina dcera Hans Michla Neumana z Příchovic (M N1, 82a)
6.2.2.2.3.
Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku
a příbuzenských vztahů 6.2.2.2.3.1.
Příjmí podle fyzických vlastností, vzhledu a nápadných částí těla
Proprializace substantiv Kučera – Václav Kučera z Víchový (M O1, 20a) Zub – honestus vidus Daniel Zub casarius in Křišlic (M O1, 50b)
592
Kopec porostlý lesem, BENEŠ 1962, s. 166. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 593 Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 594 BENEŠ 1998, s. 232. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 595 Tamtéž, s. 231. Také viz Příjmí z osobních jmen. 596 Tamtéž, s. 230. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 597 KNAPPOVÁ 2008, s. 25. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 598 BENEŠ 1998, s. 280.
185
Proprializace adjektiv Bílý – Mikoláš Bílej (M N1, 5a) Černý – Václav Černej (M N1, 27b) Hrubý – Ignác Hrubý chalup[ník] z Hořeštěpanic (M O2, 164b) Desubstantivní příjmí Formant -ek nos > Nosek – Jan Nosek myslivec (M N2, 177b) záda > Zádek599 – S Kateřinou pozůst[alou] poneb[ožtíkovi] Janovi Zádkovi (M O1, 14a) Formant -ál nos > Nosál – honesta sponsa sua Anna Maria legitima superstita filia post def[unnctum Adalbertum Nosál ex pago Roudnic (M O1, 110a) Formant -ka ruka > ručka > Roučka600 – Daniele Roučky (M N1, 72b) zelina > Zelinka (churavec)601 – Vilím Zelinka sedlák z Křišlic (M O2, 137b) Formand -da suchar (suchý) > Sucharda – Sucharda Wenceslaus honestus viduus rusticus (M O2, 22a) Formant -ušek bula (boule) > Bulušek (boulovitý, tlustý, nadutý)602 – Georgius Bulušek casarius ex Lhota Víchoviensi (M N2, 116b) Deadjektivní příjmí Formant -ek bílý > Bílek – Mikoláš Bílek (M N1, 6b) malý > Málek – Maria vdova po Janoj Málkoj chalup[níkoj] ze Zákoutí (M N2, 437a) mladý > Mládek603 – Josef Mládek sedlák z Kruhu (M O2, 58b) 599
BENEŠ 1962, s. 225. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 601 MOLDANOVÁ 2004, s. 222. 602 Tamtéž, s. 35. 603 Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 600
186
Formant -ec holý > Holec – Franc Holec tkadlec (M O2, 77b) Formant -ota černý > Černota604 – Tobiáš Černota chalup[ník] z Dol[ních] Brannejch (M O2, 138a) Formant -ouček křehký > Křehouček – Daniel Křehouček vdovec podruh u Jana Křehoučka chalupníka v Dol[ních] Štěp[anicích] (M O1, 33a) Desubstantivní příjmí s adjektivným skloňováním Formant -ný pačes > Pačesný605 – Anna vidua post d[e]f[unc]tum Joannem Pačesný (M Z1, 128b) Deverbální příjmí Formant -ek kulhat > Kulhan > Kulhánek606 – Jan Kulhánek (M N1, 5b) otočit > Votoček (mrštný, obratný člověk)607 – Jan Votoček (M N1, 6a) Z němčiny Braun (hnědý)608 – Jiřík Braun podruh (M Z2, 75a) Fol (střhněm. vol = plný, sytý) > Phol, Foll, Ful609 – Pholl Franciscus honestus adolescens filius Josephi casarii (M O2, 23b); Ignác Foll švec (M Z2, 177b); otce Tobiáše Fula (M N1, 95a) Kraus (kučeravý)610 – Benjamín Kraus (M Z1, 7a) Weis (bílý)611 – Joseph Weis chalup[ník] z Hoření Vrchlábe (M O2, 202a) Formant -a612 šäendar (krásnější)613 > Šandera – Jan syn Tobiáše Šandery chalup[níka] v Předměřicích (M N2, 362a) 604
BENEŠ 1962, s. 266. Tamtéž, s. 226, 255. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 606 BENEŠ 1962, s. 293. 607 MOLDANOVÁ 2004, s. 215.; BENEŠ 1962, s. 288. 608 KNAPPOVÁ 2008, s. 26. 609 BENEŠ 1998, s. 339. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 610 KNAPPOVÁ 2008, s. 26. 611 Tamtéž, s. 26. 612 Přidání české přípony k německému základu. Viz BENEŠ 1998, s. 336. 605
187
Formant -er guotlich (střhněm. dobrý) > Gütler, Kytler, Kutler614 – Ana Maria dcera Petr Kytlera (M N1, 3a); Hansgeorg Kutler (M N1, 100a); Gütler Wenceslaus honestus adolescens casarius filius Joannis judicis (M O2, 19b) Schramme (šrám)615 > Schramer, Šramer – Schramer Cristophorus inquilinus (M N2, 52a); Veronika Šramrova z Dol[ních] Štěpanic (M O2, 137b) Formant -l Schramme (šrám, viz výše) > Šraml – Jozef Šraml pilař (M N2, 386b) Formant -ig hort, hart (tvrdý) > Hartig616 – Franciscus legitimus filius Joannis Georgii Hartig ex pago Kundratic (M O1, 116b) S komponentem -man gross (velký) > Grossman > Grusman, Krusman617 – Jiřík Grusman vejměník, svatej člověk (M Z2, 170b); Jiříka Krusmana (M N1, 51b) Holman (člověk s nohama do „o“)618 – Jiř[ík] Holman (M N1, 44b)
6.2.2.2.3.2.
Příjmí podle duševních vlastností, sklonů
Proprializace adjektiv Čivrný (čiperný)619 – Ignác Čivrný chalupník z Hoř[eních] Štěpanic (M O2, 185a), Joannes Čiverný inquilinus (M N2, 23a); Kateř[ina] dcera Ignáce Čibrnýho ze Štěp[anic] (M N2, 440b) Horký – Václav Horký chalupník (M O2, 28a) Kadavý (hádavý, tlachavý)620 – Joachym Kadavý chalupník (M O2, 77b) Pokorný – Joan[nes] Pokorný (M N2, 79b) 613
V severní části jindřichohradeckého jazykového poloostrova, viz BENEŠ 1998, s. 348. BENEŠ 1998, s. 344. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 615 Elektronický slovník Lingea, k dispozici na: http://slovniky.lingea.cz [4. 6. 2015]. Příjmí uvádí Moldanová, viz MOLDANOVÁ 2004, s. 189. 616 Tamtéž, s. 60. Také viz Příjmí z osobních jmen. 617 KNAPPOVÁ 2008, s. 26. Polopřípona -man označuje, že se jedná o OJ, viz MOLDANOVÁ 2004, s. 57. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 618 BENEŠ 1998, s. 347. 619 BENEŠ 1962, s. 256. 620 MOLDANOVÁ 2004, s. 79. Podle Beneše by mohlo vycházet z ustrnulého genitivu, viz BENEŠ 1962, s. 296. 614
188
Tichý – Mikoláš Tichý branský sládek (M N1, 75a) Udatný – Franc pozůstalý syn po neb[ožtíkovi] Václavovi Udatným z Roudnice (M O1, 26b) Desubstantivní příjmí Formant -ička houžev > Houžvička (lakomec)621 – Hendrich Houžvička (M O1, 13a) Deadjektivní příjmí Formant -ek bujarý > Bujárek – Jacobus Bujárek casarius ambo ex Hrabačov (M O1, 156b) Formant -da kovaný (kovaný, v něčem dobře zběhlý) > Kovanda622 – Václav Kovanda chalupník (M Z1, 73a) Z němčiny veige (střhněm. proklatý, vylekaný, zbabělý) > Fejk623 – Jan Kryštof Fejk (M N1, 18b); Václav Feikl sedlák (M O2, 136b) schîr (střhněm. čistý, jasný)/schîer (střhněm. rychlý) > Schier/Schir/Šír624 – Jan Šír z Mrklova chalup[ník] (M O2, 75a); Franc Schier chalup[ník] v Lukavci (M O2, 76a); Schier Jacobus honestus adolescens molo socius filius d[e]f[un]cti Schier Franscisci casarii (M O2, 3b) trappe (střhněm. blázen, hlupák) > Trap625 – Hans Petr Trap z Dolení Branný (M N1, 11a) Formant -er taub (němý) > Tauber626 – honestus adolescens Thadeus Tauber (M O1, 116b) ülve (střhn. pošetilý člověk)627 > Ulver – Jan Ulver z Víchový chalup[ník] (M O2, 139a)
621
KNAPPOVÁ 2008, s. 179. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 622 MOLDANOVÁ 2004, s. 93. Podle Beneše řemeslník pracující s kovy, viz BENEŠ 1962, s. 217. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 623 BENEŠ 1998, s. 343. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 624 Tamtéž, s. 340. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 625 Tamtéž, s. 283. Také viz Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů. 626 Tamtéž, s. 341. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 627 MOLDANOVÁ 2004, s. 203.
189
Formant -ar leit (nemilý)628 > Lejdar – Vdovec Jiřík Lejdar z městys Jilemnice (M O1, 24a) Scharf/Šarf (ostrý, prudký)629 – Kryštof Šarf (M N1, 3a); Jan Scharf rychtář z Kruhu (M O2, 58b) Formant -en herwer (trpký, hořký)630 > Herb > Herben – Rozina Herbenova (M N1, 6a) S komponentem -man hoch > Hochman (veliký, hrdý)631 – Jan Hochman (M N1, 82a)
6.2.2.2.3.3.
Příjmí z označení věku, vzrůstu a příbuzenských vztahů
Proprializace substantiv Pacholík (pachole, chlapec)632 – Maria filia Adam Pacholík casarii (M Z2, 12b) Proprializace adjektiv Mladý – Alžběta manž[elka] Jana Mladýho (M N1, 12a) Desubstantivní příjmí Formant -ek zeť > Zítek633 – Václav Zítek (M O1, 15a); otce Danihela Zídka (M N1, 13a) Formant -ka jinoch > Jinošek634 > Jinoška635 – Pan Jozef Jinoška důchodný jilemnickej (M O1, 22a) zeť > Zítka636 – Jan Zítka sedlák (M Z2, 162a) Formant -ů fotr > Fotrů – Jan Fotrů (M N1, 33a)
628
KNAPPOVÁ 2008, s. 156. BENEŠ 1998, s. 345. 630 Tamtéž, s. 344. 631 BENEŠ 1998, s. 347. 632 BENEŠ 1962, s. 206. 633 Tamtéž, s. 207. 634 PSJČ I 1935–1937, s. 1225. 635 Mohlo by se jednat o genitiv od původního Jinošek. 636 BENEŠ 1962, s. 207. 629
190
Formant -atka muž > Mužatka – Matěj Mužatka (M N1, 99a) Deadjektivní příjmí komparativ – starý > Starší – Adam Starší chalupník z Valteřic (M N1, 125a) Z němčiny Erben (dědic, potomek)637 – Friedrich Ig[nác] Erben kantor hořebranský (M N1, 17b)
6.2.2.2.4.
Příjmí
podle
sociálního
rozvrstvení,
společenských
poměrů,
feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Proprializace Císař – Jiřík Císař (M N1, 35b) Kaprál – Tomáš Kaprál chalup[ník] Hamer Schmied (M O2, 74a) Král – Hans Georg Král (M N1, 22a) Pán – otce Jiříka Pána (M N1, 56a) Posel – Daniel Posel (M Z1, 4a) Zeman > Zeman/Ziman/Siman638 – syn Václav otce otce Jiříka Zemana (M N1, 2b); Jiřík Ziman (M N1, 21b); Jiř[ík] Siman (M N1, 50a) Desubstantivní příjmí Formant -ek dráb > Drábek639 – Jiřík Drábek z Křišlic (M N1, 103b) pán > Pánek – Sabina superst[ita] vidua post def[unctum] Georgium Pánek pauperem inquilininum (M Z1, 109b) sedlák > Sedláček – Veronica filia d[e]f[un]cti Joannis Sedláček jilemnicii inquilini (M N2, 116b) tulák > Tuláček – Jiřík Tuláček vdovec z Poniklýho (M O1, 31a) Formant -ík šafář > Šafařík – Marije manž[elka] Jana Jiříka Šafaříka (M N1, 34a)
637
KNAPPOVÁ 2008, s. 26. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 639 KNAPPOVÁ 2008, s. 27. 638
191
Formant -ář rychta > Rychtář – Josef Rychtář (M N2, 436b) Formant -ák sedlo > Sedlák – Mikoláš Sedlák podruh u Jana Sedláka chal[upníka] v Křišlicích (M M1, 140b) voj > Voják – Anna m[anželka] Vojákova (M N1, 42a) Deadjektivní příjmí svobodný > Svoboda – patris Wenceslai Svoboda (M N2, 28a) Deverbální příjmí Formant -ka procházet > Procházka (zběhlý poddaný)640 – Joann Procháska (M O1, 99b) Formant -0 pochopit > Pochop – Jiří Pochop podruh (M Z2, 210a)641 Z němčiny Bauer (sedlák)642 – Eliáš Bauer (M N1, 52b) Held (hrdina)643 – honestus adolescens Wenceslaus legitimus filius Wenceslai Held ex Waltersdorf (M O1, 106a) Hofman (sedlák ze dvora)644 – Vác[lav] Hoffman (M N1, 51a) König (král)645 – Hansgeorg König z Kněžic (M N1, 15b) Graf (hrabě) > Krof, Grof, Graf, Kruf646 – Jan vlastní syn Jana Grofa chal[upníka] z Rychlova (M O1, 28a); Jiří Graf chalup[ník] (M N2, 418b); Jiřík Krufů (M N1, 56b) Rüdigengerichte (laický soudce vesnických soudů pro přestupky) > Rigr/Riegr647 – Riegr Tobias inquilinus (M Z2, 40a); Anton Rigr pod[ruh] švec (M O2, 138b) Richter (rychtář)648 – Franc Richter starosta z Hoř[eního] Vrchlábě (M O2, 202a) 640 KNAPPOVÁ 2008, s. 27. Moldanová uvádí také význam „povaleč“, viz MOLDANOVÁ 2004, s. 148. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 641 SSJČ IV 1989, s. 223. 642 BENEŠ 1998, s. 243. 643 Tamtéž, s. 255. 644 Tamtéž, s. 246. 645 KNAPPOVÁ 2008, s. 27. 646 BENEŠ 1998, s. 253. 647 Tamtéž, s. 282. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 648 Tamtéž, s. 280–281.
192
Scholz (představený obce)649 > Scholc – Vilím Scholc voják (M Z1, 5a); honesta virgine sponsa Catharina legitima filia superstite post defunctum Joannem Schultz (M O1, 71a) Trapp (přezdívka pro sedláky, ale také dráb) > Trap650 – Hans Petr Trap z Dolení Branný (M N1, 11a)
6.2.2.2.5.
Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka
Proprializace hříbek (pasák koní)651 > Říbek – Jozef Říbek chalupník z Křišlic (M O2, 109a) Kočí – Jan Kočí podruh u Adama Kočího chal[upníka] v Mrklově (M Z1, 21b) Krejčí – Jan Krejčí (M O1, 19a) Desubstantivní příjmí Formant -íř barva > Barvíř – Dorota dcera Barbíře Zvrchaví (M N1, 8b) meč > Mečíř – Mečíř Georgius casarius et lanio ex Rostok (M Z2, 15b) Formant -ík bednář > Bednařík – Václav pozůstalý syn po neb[ožtíkovi] Mikolášovi Bednaříkovi (M O1, 21a) tesař > Tesařík – Marie Tesaříkova (M N1, 51a) vápno > Vápeník – Petr Vápeník (M N1, 105a) Formant -ník hamr > Hamerník (kovář z hamru)652 – Václav Hamerník nájemník (M Z2, 197b) hříbek (pasák koní)653 > Řibečník – honestus sponsus viduus Joannes Řibečník (M O1, 98b) Formant -ář/-ař bedna > Bednář – Jan Bednář (M N1, 236b) cihla > Cihlář – Jan Cihlář chalup[ník] (M N2, 369b) kolo > Kolář – Jozef Kolář chalup[ník] (M O2, 30b) pila > Pilař – Kateř[ina] Jiř[íka] Pilaře (M N1, 71a) ryba > Rybář – Jan Rybář chalup[ník] (M N2, 260a) truhla > Truhlář – Martin Truhlář (M N1, 67b) 649
BENEŠ 1998, s. 281. Tamtéž, s. 283. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 651 MOLDANOVÁ 2004, s. 162., SSJČ II 1989, s. 104. 652 BENEŠ 1998, s. 260. 653 MOLDANOVÁ 2004, s. 162. 650
193
Přechylování Formant -ka mlynář > Mlynářka – Anna Mlynářka křišlická (M N1, 81a) Deadjektivní příjmí Formant -ek mladý > Mládek (mladší tovaryš, mlynářský nebo sladovnický)654 – Jozef Mládek sedlák z Kruhu (M O2, 58b) Formant -da kovaný > Kovanda (řemeslník pracující s kovy)655 – Václav Kovanda chalupník (M Z1, 73a) Desubstantivní příjmí s adjektivním skloňováním Formant -ský hamr > Hamerský – Lidmila Hamerská (M Z1, 1b) Formant -ovský myslivec > Myslivcovský – Antonín vlastní synáček urozenýho pana Jozefa Myslivcovskýho toho času purgrabího v Jilemnici (M N1, 141a) Deverbální příjmí Formant -ař kovat > Kovář – Jan Kovář (M N1, 26a) tesat > Tesař – Jiř[ík] Tesař (M N1, 67a) Formant -ka procházet > Procházka (řezník, vandrovní tovaryš)656 – Joann[es] Prochaska (M O1, 99b) Prefixálně sufixální tvoření Formant sou- + formant -0 koupit > Soukup (překupník)657 – Jozef Soukup podruh (M N2, 257a) 654 SSJČ III 1989, s. 98. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 655 BENEŠ 1962, s. 217. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 656 MOLDANOVÁ 2004, s. 148. Také viz Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů.
194
Z němčiny Bittnar (bednář, ze střhn. bütte = putna)658 > Bitnar – Dorot[a] uxor Josephi Bitnar Albipoli (M N1, 158a) Öchsner (volař) > Ešner659 – Marije Ešnerova (M N1, 30b) Pfeiffer (pištec)660 > Pfeifr, Fejfar, Fejfer – Fejfar Wenceslaus inquilinus (M Z2, 16a); paní Alžběta m[anželka] pana Jiříka Josefa Pfeifra (M N1, 53a); honestus adolescens sponsus Wenceslaus legitimi filius superstes post defunctum Henricum Pfeifer (M O1, 64a); Veronica filia Fejfer Wenceslai inquilini (M Z2, 10b) Fiedler (hráč na fidulu, později houdek, houslista)661 > Fidler – Antonín Fidler sedlák z Dol[eních] Brannejch (M O2, 76b) Fischer (rybář)662 > Fišer – Suzana manželka Jiříka Fišery podruha (M Z2, 198a); s Annou Mariou pozůst[alou] dcerou poneb[ožtíkovi] Eliášovi Fišarovi (M O1, 5b); Fischera Georgius sutor et inquilinus (M Z2, 50a) Glaser (sklenář)663 – Zuzana Glaserova zebranný, pana Filipa Jakoba Glasera faráře branskýho panna sestra (M N1, 13b) këllaere (střhn. sklepmistr) > Kheller664 – Kateřina Khelerova (M N2, 174b) Köhler (uhlíř)665 – Václav Khöler (M Z1, 4a) Körner (mlynář)666 – Adam Körner (M N1, 78a) Kuder (obchodník se lnem) > Kudr/Kuder667 – Jan Kuder podruh z Hoř[eních] Štěp[anic] (M N2, 436b); Jan Kudr pod[ruh] (M N2, 439b) kitel, kittel (střhněm. lehká svrchní košile) > Kytler, Gütler668 (výrobce košil) – Ana Maria dcera Petr Kytlera (M N1, 3a); Hansgeorg Kutler (M N1, 100a); Gütler Wenceslaus honestus adolescens casarius filius Joannis judicis (M O2, 19b)
657
KNAPPOVÁ 2008, s. 27. BENEŠ 1998, s. 263. 659 MOLDANOVÁ 2004, s. 48. Beneš uvádí příjmí Ochs, Öchsel od substantiva „vůl“, viz BENEŠ 1998, s. 300. Také Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 660 BENEŠ 1998, s. 279. 661 Tamtéž, s. 279. 662 Tamtéž, s. 251. 663 Tamtéž, s. 266. 664 Tamtéž, s. 277. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 665 Tamtéž, s. 266. 666 Tamtéž, s. 272, 278. 667 Tamtéž, s. 266. Moldanová uvádí také motivace: kudra (kudrna) a koudel (viz MOLDANOVÁ 2004, s. 99). Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 668 Tamtéž, s. 269. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 658
195
Kutler (řezník)669 > Kytler, Gütler – Ana Maria dcera Petr Kytlera (M N1, 3a); Hansgeorg Kutler (M N1, 100a); Gütler Wenceslaus honestus adolescens casarius filius Joannis judicis (M O2, 19b) lôwer (střhněm. koželuh) > loer > Lauer/Laour/Lour670 – Laur Elias viduus honestus ex Sup[erior] Štěp[anice] (M O1, 146b); Elias Lauer inquilini (M N1, 200a); Franclena vdova po neboš[tíkovi] Jozefoj Lauroj pod[ruhoj] (M Z2, 186b) Müller (mlynář)671 – Tobias Müller (M N1, 42b) Pacher (z bavorského nářečí na místo Bäcker, pekař)672 – Pacher Zacharias miles gregarius (M O2, 12a) Breisler (prýmkař)673 > Preisler674 – Kryštof Preisler (M N1, 28b) Rössler (koňák) > Resler675 – Franciscus Resler casarius in Vítkovic (M O1, 7b) Rýzler (řešetýř)676 – Jindřich Rýzler (M N1, 50b) Sacher (v argotu podomní obchodník)677 – Eliáš Sacher (M N1, 71a) Schuster (švec)678 – Apolonia dcera Martina Schustera (M N1, 72b) Schier/Schir/Šír (patrně z kolšír = topič v železné huti)679 – Wolfgang Schier chalupník na Rychlově (M Z1, 10a); Wolfgang Schür (M N1, 76a); Jan Šír podruh (M O2, 76a); Jiřík Schir z Benecka (M O2, 29a) Schmied (kovář)680 – Antonius filius d[e]f[un]cti Joannis Schmied venatoris in Kruch (M N2, 112b) Schubert (švec)681 > Schubrt, Šubert, Šubrt – Tobiáš Šubert (M Z1, 3b); Franc Šubrt chalupník (M Z2, 148a); Franc Schubrt sedlák (M N2, 216a); Schubert Antonius filius legitimus honestus adolescens d[e]f[un]cti Joannis (M O2, 11a) Schuster (švec) > Schusterjantz682 – Carolus filius d[e]f[un]cti Caroli Schusterjantz ex Witkovitz (M O1, 147b) Tauber (hráč na dechové nástroje, ale také holubář)683 – honestus adolescens Thadeus Tauber (M O1, 116b)
669
BENEŠ 1998, s. 271. Tamtéž, s. 269. Také viz Příjmí z osobních; Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. 671 Tamtéž, s. 271. 672 BENEŠ 1998, s. 272. 673 Tamtéž, s. 267. 674 Moldanová uvádí také jako Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských. Viz MOLDANOVÁ 2004, s. 148. 675 BENEŠ 1998, s. 248. Také viz Příjmí z osobních jmen. 676 Tamtéž, s. 265. 677 Tamtéž, s. 276. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 678 Tamtéž, s. 269. 679 „Šír = podlouhlý, dost široký, klenutý otvor na straně tavicí pece.“ BENEŠ 1998, s. 261. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 680 Tamtéž, s. 260. 681 Tamtéž, s. 269. 682 Tamtéž, s. 269. První část kompozita spadá mezi Příjmí z osobních jmen. 683 Tamtéž, s. 249, 279. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 670
196
Wagner (kolář)684 > Vejnar, Weiner – Franc Vejnar sedlák (M O2, 139b); otce Václava Weinera chalupníka v Dol[ních] Štěp[anicích] (M N1, 147a) Winkler (obchodník prodávající ve výklenku)685 > Vinklář – Josephus Vinklář inquilinus (M N2, 132b); Elisabetha filia Joanis Winkler (M N2, 57b) Wachman (obchodník s voskem)686/ Vochman – otce Václava Wachmana (M N1, 1a), Václav Vochman (M N, 13b)
6.2.2.2.6.
Příjmí z názvů živočichů a rostlin
6.2.2.2.6.1.
Příjmí ze jmen savců, ptáků a dalších živočichů
Proprializace Bažant – Bažant Joannes honestus sponsus filius Georgii rustici et judicis (M O2, 19a) Beran – Jan Beran (M N1, 33a) brkoslav (zpěvný pták)687 > Vrkoslav – Jozef Vrkoslav podruh (M N2, 177a) čermáček688 > Čermášek – pocitvý mládenec pan Jan vlastní pozůstalý syn po neb[ožtíkovi] panu Pavlovi Čermáškovi z městys Březnice (M O1, 25b) Čížek – Jan Čížek (M N1, 95a) Kos – Ignác syn Jiříka Kosa z Dol[ních] Štěpanic (M N2, 384b) Kuna – Adam Kuna (M O1, 18b) Liška – Lidmila vlastní pozůstalá dcera po neb[ožtíkovi] Jozefovi Liškovi z Lhotky Klášterské (M N1, 122a) Luňák (dravý pták)689 – Catharina superstes filia post def[unctum] Wenceslaum Luňák ex oppido Jilemnic (M N2, 4a) Raška (pták bramborníček, červenka, rehek)690 – honesta virgine Catharina superstite filia p[ost] d[efunctum] Wenceslaum Raška (M O1, 40b) Rys – Marie Rysova (M N1, 52b) Srna – Jiřík Srna (M N1, 5b) Straka – honestus adolescens sponsus Franciscus Straka (M O1, 55b) Strnad – Jiřík Strnad (M O1, 2b) Střížek (pták)691 – Jan Střížek podruh (M O2, 164b) 684
BENEŠ 1998, s. 262. Tamtéž, s. 276. 686 U Beneše pouze Wachsmann, viz BENEŠ 1998, s. 276. Zároveň také ten, kdo propíral sukno, viz tamtéž, s. 268. 687 SSJČ I 1989, s. 168, 688 Rehek zahradní. SSJČ I 1989, s. 245. 689 SSJČ II 1989, s. 587. 690 MOLDANOVÁ 2004, s. 153. Také viz BENEŠ 1962, s. 193. Také viz Příjmí z osobních jmen. 691 BENEŠ 1962, s. 194. 685
197
Tesařík – Marie Tesaříkova (M N1, 51a) Vrabec – Joannes Vrabec casarius Branno (M O2, 6a) Zajíc – Pavel Zajíc (M N1, 60b) Desubstantivní příjmí Formant -ek beran > Beránek – Vencl Beránek podruh (M O2, 201a) jelen > Jelínek – Jířk Jelínek měšťan a provazník z městys Jilemnice (M N1, 140a) kocour > Kocourek – Joannes Kocourek casarius ex pago Rostok (M N2, 4a) kos > kosák > Kosáček – vdovec Miko[láš] Kosáček (M O1, 10a) strnad > Strnádek – Václav Strnádek z Jilemnice (M N1, 107b) vůl > Volek692 – Jiřík Volek chalupník z Martinic (M O2, 28a) zajíc > Zajíček – Jan Zajíček chalupník (M Z2, 174b) Formant -ec holub > Holubec – Jozef Holubec chalupník z Jablonce (M O2, 109b) Formant -áč pinka (pěnkava) > Pinkáč693 – Jakub Pinkáč (M O1, 3a) Formant -as kapr > Kapras694 – Jiřík Kapras (M N1, 36a) Z němčiny Kuder (divoká kočka) > Kuder/Kudr695 – Jan Kuder podruh z Hoř[eních] Štěp[anic] (M N2, 436b); Jan Kudr pod[ruh] (M N2, 439b) vole, vol (střhněm. hříbě) > Fol > Phol696 – Pholl Franciscus honestus adolescens filius Josephi casarii (M O2, 23b); Ignác Foll švec (M Z2, 177b); otce Tobiáše Fula (M N1, 95a) Hirschel (jelínek)697 > Hilšer – Andres syn Jiříka Hiltšra Zvalteřic (M O1, 8b); Andres Hiltšer (M N1, 49b) Pusch (křoví)698 – Josephus filius Balthasaris Pusch (M Z2, 44a) 692
KNAPPOVÁ 2008, s. 28. SSJČ IV 1989, s. 106. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 694 BENEŠ 1962, s. 195. 695 BENEŠ 1998, s. 301. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 696 Tamtéž, s. 300. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 697 Tamtéž, s. 301. 693
198
Z latiny Grus (jeřáb)699 > Grusman, Krusman700 – Jiřík Grusman vejměník svatej človek (M Z2, 170b); Jiříka Krusmana (M N1, 51b) Sit (brhlík)701 – Jan Pavel Sit (M N1, 8a); Danihel Sitů (M N1, 6a); Jiřík Sita (M N1, 34b)
6.2.2.2.6.2.
Příjmí z názvů rostlin a jejich částí, plodů apod.
Proprializace hříbek > Říbek – Jozef Říbek chalupník z Křišlic (M O2, 109a) Košťál – Anna pozůstalá vdova po neboš[tíkovi] Jan[ovi] Košťálovi z Branných (M Z1, 60a) Stoklasa (druh sveřepu rostoucí na polích jako plevel)702 – Josephus Stoklasa molitor Branno (M N2, 50a) Změna morfologické charakteristiky Tykva (tykev) – pan Mikoláš Tykva sládek branský (M N1, 124b) Desubstantivní příjmí Formant -a dub > Douba – Václav Douba podruh ze Brannejch (M O2, 136b) Formant -ek kořen > Kořínek – Barbora Kořínkova (M N1, 47a) Formant -ka zelina (zelená bylinka)703 > Zelinka – Václav Zelinka chalup[ník] pekař (M Z2, 145b) Formant -ák višeň > Višňák704 – Višňák Joannes inquilinus (M N2, 46b)
698
BENEŠ 1998, s. 308. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě. 699 Latinsko-český slovník 2000, s. 243. 700 Polopřípona -man označuje, že se jedná o OJ, viz MOLDANOVÁ 2004, s. 57. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 701 Sitta. Např. viz SSJČ, PSJČ apod. 702 Sloužilo jako přezdívka pro chudáky, viz BENEŠ 1962, s. 199. 703 MOLDANOVÁ 2004, s. 222.; BENEŠ 1962, s. 198. 704 BENEŠ 1962, s. 201. Také viz Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských.
199
Formant -áč konopa (konopí)705 > Konopáč – Joannes Georgius Konopáč civis Jilemnicensis (M N2, 2b) Formant -ečka jahoda > Jahodečka – cum honesta vidua Anna Maria post d[e]f[u]nctum Wenc[eslaum] Jahodečky (M O2, 12a) Formant -ička mrkev > Mrkvička706 – Vojtěch Mrkvička bednář podruh ze Brannejch (M N2, 417a) růže > Růžička – dominus Josephus Ladislaus Růžička philosophia candidatus Brannensis (M N1, 162b) Z němčiny vige (střhněm. fík) > Fejk, Fejkl707 – Jan Kryštof Fejk (M N1, 18b); Václav Feikl sedlák (M O2, 136b) Kraut (bylina, zelí)708 > Krautauer – Jan Krautauer tovaryš zámečník (M O2, 135b) Wegerich (jitrocel) > Vejrych709 – Jiřík Vejrych vdovec podruh (M Z2, 165a)
6.2.2.2.7.
Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů apod.
6.2.2.2.7.1.
Příjmí z názvů surovin, řemeslných výrobků, nástrojů, mincí, oděvů
apod. Proprializace Buchar (strojní kladivo, těžké kladivo mechanicky zdvíhané)710 – Jan Buchar (M O1, 17a) Hák – Hák Franciscus honestus viduus ex Valteřic (M O2, 23a) Kopáček (motyka, náčiní na ruční kopání)711 – Marije Kopáčkova (M N1, 27b) Kopt (jemné saze, přezdívka uhlíři)712 – Jan Kopt ze Sytovýho tovaryš kovář[ský] (M O2, 138a) Kord – Pan Fridrich Kord kaplan branskej (M N1, 64a) Kříž – Václav Kříš pod[ruh] (M N2, 172a) Roučka (ručka = držátko, držadlo)713 – Daniele Roučky (M N1, 72b) 705
BENEŠ 1962, s. 198. Také viz Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 707 BENEŠ 1998, s. 310. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 708 Tamtéž, s. 307. 709 Tamtéž, s. 306. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. 710 Viz PSJČ I 1935, s. 213. 711 MOLDANOVÁ 2004, s. 90.; SSJČ II 1989, s. 391. 712 MOLDANOVÁ 2004, s. 91.; SSJČ II 1989, s. 394. 706
200
rýl (třetina kmene, pařez, mladý strom)714 > Rejl – Tobiáš Rejl (M N1, 60b); Tobiáš syn Eliáše Hrejla (M N1, 3a) Roj – Roj Martinus inquilinus (M N2, 86b); Reul Martinus inquilinus (M O2, 5a) Šourek (měšec)715 – otce Danihele Šourka m[ladšího] (M N1, 41a) Zemnička (čistý, koudele prostý len)716 – Georgius Zemnička casarius faber (M N2, 51b) Desubstantivní příjmí Formant -ek štok (řeznický špalek)717 > Štoček – Vác[lav] Štoček chalup[ník] (M N2, 379b) Formant -ka koudel > Koudelka – Koudelka Wenceslaus honestus viduus (M O2, 5a) kupa > Kupka718 – otce Jana Kupky (M N1, 118a) Formant -ík kopt (jemné saze) > Koptík719 – Elisabetha uxor Joannis Koptik inquilini ex Hrabačov (M N2, 90a) Formant -ička berle > Berlička – honestus sponsus adolescens Joannes legitimus filius Wenceslai Berlička (M O1, 57b) houžev > Houžvička (proutěné nářadí)720 – Hendrich Houžvička (M O1, 13a) jehla > Jehlička – Petr Jehlička chalup[ník] v Zákoutí (M N2, 410b) Formant -an kříž > Křižan – Václav Křižan pod[ruh] (M N2, 165b) Formant -áč pinka (nádobka na poplatek za užívání karet, kuželek, přeneseně tento poplatek) > Pinkáč721 – Jakub Pinkáč (M O1, 3a) 713 MOLDANOVÁ 2004, s. 158–159.; SSJČ V 1989, s. 191. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 714 BENEŠ 1962, s. 202. 715 MOLDANOVÁ 2004, s. 187. 716 Elektronický slovník staré češtiny, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [6. 6. 2015]. 717 BENEŠ 1962, s. 236. Podle Knappové „štoček“ také nář. „police na hrnce“, viz KNAPPOVÁ 2008, s. 29. 718 Také viz Příjmí z osobních jmen. 719 MOLDANOVÁ 2004, s. 90.; SSJČ II 1989, s. 394. 720 BENEŠ 1962, s. 238. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů.
201
Formant -átko kříž > Křižátko – Václav Křižátko podruh (M N2, 150b) Změna morfologické charakteristiky punčocha > Punčoch – honestus sponsus viduus Godfridus Punčoch (M O2, 90b) Desubstantivní příjmí s adjektivním skloňováním Formant -ný pačesy (vlákna získaná při úpravě lnu) > Pačesný722 – Joannes filius d[e]f[un]cti Joannii Pačesný (M N2, 94a) Z němčiny Hackel (hák)723 > Hakl – Jan Hakl podruh (M N2, 272b) këllaere (sklep, krám) > Kheller724 – Kateřina Khelerova (M N2, 174b) kober (střhněm. košík, taška)725 > Kobr – Eliáš Kober (M Z1, 4a); Petrus Kobr (M N2, 25a) Mühl (mlýn)726 – Josephus filius Mühl Joannis inquilini (M Z2, 2a); Mihl Joannes inquilinus (M N2, 44a) rigel (závora, pahrbek, rozvodí) > Riegl727 – Alžběta manž[elka] Kristijána Rigla z Poniklýho (M N1, 96a) Wairich, Weihrauch (kadidlo) > Vejrych728 – Jozef Vejrych chalup[ník] Dol[ní] Ště[panice] otce Jiříka Vejrycha (M O2, 139b) Formant -er kitel, kittel (střhněm. lehká svrchní košile) > Kytler/Gütler729 – Anna Maria dcera Petr Kytlera (M N1, 3a); Hansgeorg Kutler (M N1, 100a); Gütler Wenceslaus honestus adolescens casarius filius Joannis judicis (M O2, 19b) Formant -l Kreuz (kříž)730 > Kreuzl – Václav Kreuzl tkadlec ze Sytový (M O2, 165a) 721
SSJČ IV 1989, s. 106. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. SSJČ IV 1989, s. 3. Také viz Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů. 723 BENEŠ 1998, s. 320. 724 Tamtéž, s. 326. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 725 Tamtéž, s. 323. 726 Tamtéž, s. 235. 727 Tamtéž, s. 326. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě. 728 Tamtéž, s. 333. Také viz Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 729 Tamtéž, s. 268. Také viz Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. 722
202
6.2.2.2.7.2.
Příjmí z názvů jídel a potravinářských výrobků, pokrmů apod.
Desubstantivní příjmí Formant -ek koblih > Koblížek – patris: Wenceslai Koblížek casarii (M N2, 12b) Formant -ička mrkev > Mrkvička731 – Vojtěch Mrkvička bednář podruh ze Brannejch (M N2, 417a) žemle > Žemlička – Adam Žemlička rychtář mladší z Víchový (M O1, 30b)
6.2.2.2.7.3.
Příjmí z abstrakt, označení přírodních a atmosférických jevů, svátků,
nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Proprializace Máj – Dorota dcera Kryštofa Máje zvrchavi (M N1, 9b) Svět – Adam Svět mlynář křišlický (M O1, 29a) Škoda – Jan Škoda podruh z Jestřabí (M N2, 408b) Desubstantivní příjmí Formant -ek krása > Krásek – Jiř[ík] Krafek (M N1, 60a) podzim > Podzimek – Lidmila legitima superstite filia post defunctum Wenceslaum Podzimek ex Hořo Štěpanic (M O1, 134a) zima > Zimek – Anna uxor Joannes Zimek inquil[ini] ex Super[ior] Štěp[anic] (M N2, 37b) Formant -ák duše > Dušák – Matěj Dušák pod[ruh] voják (M N2, 270a) Formant -an zima > Ziman, Siman732 – Jiřík Ziman (M N1, 21b); Jiř[ík] Siman (M N1, 50a) Formant -ota čáka (naděje)733 > Čakota – Catharina uxor Čakotova (M N2, 50a) 730
BENEŠ 1998, s. 333. Také viz Příjmí z názvů živočichů a rostlin. 732 Také viz Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů 731
203
Z němčiny Kunst (vědění, znalost, moudrost)734 – Zachariáš Kunst (M N1, 18a) Winter (zima)735 – Winter Bartholomeus honestus adolescens (M O2, 15b) Formant -ek schade (škoda, ztráta, zkáza)736 > Schadek – Schadek Joannes honestus viduus rusticus (M O2, 12a)
6.2.2.2.8.
Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů
6.2.2.2.8.1.
Příjmí z tvarů příčestí minulého
Z neprefigovaných sloves čmuchat > Čmuchal – Čmuchal Joannes honestus adolescens operarius filius Jacobus Čmuchal civis in Jilemnic (M O2, 14a) horšit > Horšil – otce Jozefa Horšila (M N1, 77b) stínit > Stínil – Václav Stínil podruh ze Mříčný (M O2, 185b) trýbat (náruživě pít, lít do sebe)737 > Trejbal, Treubal – Teresia Trejbalova podruh (M N2, 438a); Jozef Treubal pod[ruh] (M N2, 438b) vraštit > Vraštil, Vraštilův – Josef Vraštilův (M O2, 109a) Z prefigovaných sloves podražit > Podražil – sua honesta sponsa virgine Anna legitima filia d[e]f[un]cti Nicolai Podražil Branná (M O1, 153b) Negace Prefix nedomlít > Nedomlel – Jan Nedomlel podruh (M N2, 284b)
733
BENEŠ 1962, s. 242. BENEŠ 1998, s. 293, 328. Také viz Příjmí z osobních jmen. 735 Tamtéž, s. 330. 736 BENEŠ 1998, s. 326. 737 MOLDANOVÁ 2004, s. 253.; Malý staročeský slovník, k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [6. 5. 2015]. 734
204
6.2.2.2.8.2.
Příjmí
z podstatných
nebo
přídavných
jmen
odvozených
ze
slovesných základů Deverbální příjmí Formant -a harcovat > Harcuba – Danihel Harcuba (M N1, 39b) trýznit > Tryzna – otce Tobiáše Tryzny (M N1, 36b); Dryzna Josephus filius d[e]f[un]cti Wenceslai inquilini (M Z2, 31b) zarubat > Záruba – otce: Pavla Záruba (M N1, 153a) Deverbální příjmí s adjektivním skloňováním Formant -avý jebat (hýbat, tahat)738 > Jebavý – Franc Jebavý podruh krejčí z Víchový (M N2, 416a) Formant -ný ztratit > Stracený – Jiřík Stracenej (M N1, 7a)
6.2.2.2.9.
Nejasná příjmí
Mezi příjmími, u nichž nebylo možné spolehlivě doložit pravděpodobnou motivaci, byla nalezena pouze dvě typická pro tuto oblast ve sledovaném období. Všechna ostatní se vyskytla často pouze jednou a pojmenovávala osoby pocházející z jiných obcí či měst. Jistě není náhodné, že většina z nich byla nalezena v nejstarší matrice (M NO 1700–1776), která se ještě nevyznačovala takovou přesností jako matriky mladší. Neobjasněná příjmí mohla být zapsána chybně, zkomoleně (protože mnoho z nich nejspíše vycházelo z němčiny, je to velmi pravděpodobné), čímž byl znemožněn jejich rozbor. Baurš – Jan Baurš chalup[ník] z Tampa (M N2, 221a) Patrně souvisí s příjmením Baur od Bauer ze střhněm. bûre, bûr (sedlák).739 Caldar – Ignác Caldar podruh (M N2, 411b) Mohlo by souviset s apelativem calta (druh koláčů, vdolek, placka)740, Beneš uvádí příjmí Calda, Moldanová Caldr.741
738
GEBAUER Jan, Slovník staročeský. Praha: Academia, 1970. K dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [6. 5. 2015]. 739 BENEŠ 1998, s. 243.
205
Etrich – Etrich Franciscucs filius honestus adolescens (M O1, 146b) Facák – Anna m[anželka] Jiř[íka] Facáky (M N1, 35a) Firlich – Maria dcera Kryštofa Fierlicha (M N1, 13b) Souviset by mohlo s německým příjmením Führich ze střněm. furich ve významu brázda742, či s MJ Fierling/Fürling743, případně se odvozovalo z OJ Friedrich. Gengler – s Kateřinou pozůstalou vdovou po neb[ožtíkovi] Adamovi Genglerovi bývalým mlynáři Štěpanickým (M O1, 28a) Mohlo by souviset s příjmím Kengler (viz níže). Hevák – Franc Hevák pod[ruh] z Víchový Jilemnickej (M O2, 201b) Kengler – Hansgeorg Kengler (M N1, 104b) Zde by mohla být souvislost s příjmím Gengler (viz výše). Kletwig – pan Jan Martin Kletwig z Vítkovic (M N1, 103a) Patrně se bude jednat o příjmí ze složeného OJ, protože obsahuje základ -wig (ve významu boj).744 Saldar – otce Jana Saldara (M N1, 25b) Lze vysvětlit jako chybný zápis příjmí Caldar (viz výše) nebo mohlo být příbuzné s příjmím Šalda od OJ Šalamoun.745 Schteuma – p[an] pater Jan Ondřej Schteuma z Vítkovic (M N2, 362b) Příjmí mohlo vycházet z MJ Steuden nebo z označení alpských Němců v souvislosti se jmény Steier, Steuer.746 Verda – Jakub Verda z Valteřic (M N1, 102b) Beneš uvádí příjmí Verdan odvozené z OJ. Rovněž by se mohlo jednat o chybně zapsané jméno Venda, derivované formantem -da z německé podoby OJ Václav (Wenzel).747 Příjmí se vyskytlo
740
SSJČ I 1989, s. 196. BENEŠ 1962, s. 231.; MOLDANOVÁ 2004, s. 37. 742 BENEŠ 1998, s. 313. 743 Tamtéž, s. 221. 744 BENEŠ 1998, s. 160. 745 KNAPPOVÁ 2008, s. 17. 746 BENEŠ 1998, s. 239, 309. 747 BENEŠ 1962, s. 91.; KOPEČNÝ 1991, s. 198. 741
206
pouze jednou a nebylo dohledáno v matrice Valteřic, odkud měla osoba pocházet, zde se objevovalo pouze příjmí Vondra. Vyšanský – Václav Vyšanský chalup[ník] z Mrklova (M N2, 369a) Mohlo by značit někoho, kdo bydlel na kopci, ve výšce. Widrich – Kryštof Widrich (M N1, 19a) Nejspíše odvozeno od OJ. Beneš uvádí příjmení Wedrich se zdrobňující příponou -ich.748
748
BENEŠ 1998, s. 175.
207
7. DALŠÍ ZDROJE ANTROPONYM Jedním z nejstarších zdrojů je vedle matrik urbář panství Horní Branná z roku 1661.749 Jednalo se o důležitý doklad pro hospodářskou správu panství, obsahoval totiž evidenci platů a dávek poddaných a byl psán v němčině. Finanční odvody probíhaly většinou dvakrát ročně, a to na sv. Jiří (24. března) a sv. Havla (16. října), někdy i na sv. Jana Křtitele (24. června). Ze záznamů týkajících se Štěpanic je patrné, že zde byly, na rozdíl od jiných částí panství, vybírány poplatky pouze ve dvou nejobvyklejších termínech. Uváděny byly vždy k příslušnému majiteli půdy, a to společně s rozsahem využívaných pozemků. Obsaženo je zde celkem 63 jmen, z toho čtyři ženy. Jmenovaní byli rozděleni podle velikosti majetku. První skupinu tvořili patrně sedláci (není zde přímo uvedeno), následovaní chalupníky, zahradníky (bezzemky) a nově usazenými. Mezi příjmími se projevilo silné zastoupení patronymik s formantem -ů (Jirků, Strnádků, Honců), jedinkrát s -ův (Jírův), případně v genitivní podobě (Kadavýho). V celkovém součtu jich bylo více než příjmí v základní podobě. Patrně se v této době ještě silněji projevovalo pojmenovávání synů skrze patronymika (nejspíše ale již vycházela z příjmí jejich otců, nikoli např. z křestních jmen). Zaznamenána byla rovněž dvě metronymika (Annin, Alinčin). Tato příjmí (patronymika i metronymika) fungovala jako poměrně ustálená příjmí. Příjmí žen, patrně vdov, nebyla opisná, místo toho byly užity české formanty -ova (Jeníkova) a také -ka750 (Stránka) a německý formant -in (Hamerníkin). Křestní jména byla, až na výjimky, uváděna v německé podobě (Hans, Georg, Wentzel). Nejčastější byl Martin, poté Hans (Jan) a Georg (Jiří), následovali Hainrich (Jindřich), Niclas (Mikoláš), Thobias (Tobiáš), Mathias (Matyáš či Matěj), Daniel, Jacob, Paul, Peter, Steffan (Štěpán) a Vávra (Vavřinec). Na posledním uvedeném je patrné, že jména byla uváděna i v domáckých podobách. Podobně byla doložena další: Martínek, Jindra, Mathes, u žen Manka. Na tento zdroj navazuje výpis z berní ruly pro panství Horní Branná z roku 1748.751 Do předtištěných kolonek, nadepsaných německy, byly ručně vepsány údaje o obyvatelích jednotlivých obcí, konkrétně jména a výměra jejich pozemků podle typu půdy. Křestní jména osob byla převedena do němčiny (Niclas, Georg, Wentzl, Lorentz, Peter, ale i Petr). Příjmí ovšem dodržovala českou podobu včetně specifických hláskových změn: Kadavej, Bílej. Zřídka se objevující ženy byly zapisovány pomocí německého výrazu pro substantivum „vdova“ a příjmí muže s německým formantem -in (Wittib Hanušin). U toponym byly přeloženy pouze Štěpanice: Nieder Stepanitz (ale Mrklov, Žalej, Lhota).
749
SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Urbář panství Branná (1661), inv. č. 3, č. kn. 1. Tento typ již nebyl v matrikách z 18. stol. živý. 751 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Výpis z berní ruly – Branná (1748), inv. č. 677, č. kn. 675. 750
208
Soupis z roku 1773 byl rovněž sepsán německy a obsahoval údaje o poddanských dávkách a robotách.752 Zde se nejednalo o jednoduchý seznam jmen. Každá osoba uváděla samostatný pododdíl obsahující seznam všech jejích povinností i s příslušnými čísly. První takto byli vypsáni sedláci a poté chalupníci. Křestní jména se uváděla ve shodě s předchozím (včetně pojmenování žen: Wittib Honſin, v delší variantě i s křestním jménem zesnulého manžela: Wittib Daniel Martin) s drobnými změnami: Johann místo Hanse, Nikolas místo Niclase. Z matrik známé jméno Kristan/Krystan zde bylo v podobě Chriſtian. Česky byl v roce 1789 sepsán Urbární kontrakt obce Horní Štěpanice753. Doplňováním údajů do předtištěných tabulek se podobal výpisu z berní ruly a stejně tak celkovou podobou i účelem. Podle obcí byli vypsáni jednotliví sedláci s údaji o ročních výnosech z luk, zahrad, pastev, polí a vinic a z nich plynoucí urbární povinnosti. Křestní jména i příjmí se přidržovala češtiny a odpovídala podobám v matrikách. Z 2. pol. 18. stol. pocházejí doklady z činnosti jilemnických cechů, konkrétně kameníků, zedníků a tesařů, dále krejčích a rovněž sedmera spojení. Materiály obsahují seznamy přijatých učňů a tovaryšů a povýšených mistrů s údaji o poplatcích, které za příslušné úkony odvedli. Na rozdíl od dříve uvedených dokumentů neobsahují pouze konkrétní informace, ale i jednoduché věty. U různých písařů se projevovaly totožné tendence jako u hornoštěpanických farářů, a to psaní substantiv, a to konkrét i abstrakt, s velkým počátečním písmenem (Prawo, Miſtr754, Nakladu, Pokladnicze755). Rovněž adjektiva se objevovala s majuskulí (Teſaržſke, Wlaſtniho,756 Ucžedlniczſky757, Truhlařſky758). Předložky bývaly spojovány se substantivy i zájmeny (zanieg, zawiucženau)759. A° 776. Deto Beneczko Giržy Ržehoržek Miſtr Teſ:
752
SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Soupis poddanských dávek a robot obce Horní Štěpanice, inv. č. 525–527, č. kn. 523–525. 753 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Urbární kontrakt obce Horní Štěpanice, inv. č. 594–595, kn. 592–593. 754 SOkA Semily, fond Cech sedmera spojení Jilemnice (1683–1859/1872), Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1788–1853), inv. č. 1, kn. 1, 102a. 755 SOkA Semily, fond Cech kameníků, zedníků a tesařů Jilemnice (1751–1857), Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1752–1774), inv. č. 2, kn. 1, 40b. 756 Tamtéž, 41b. 757 Tamtéž, 42a. 758 SOkA Semily, fond Cech sedmera spojení Jilemnice (1683–1859/1872), Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1788–1853), inv. č. 1, kn. 1, 102a. 759 SOkA Semily, fond Cech kameníků, zedníků a tesařů Jilemnice (1751–1857), Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1752–1774), inv. č. 2, kn. 1, 42b.
209
Bere do ucžej a zawiucze nou dawa Janowy Janauſſkowy Sklada do Nakladu (…)760 Nejrozsáhlejším zdrojem jsou zádušní účty hornoštěpanického kostela, protože byly psány v češtině a zahrnují (s mezerami) léta 1710 až 1782.761 Antroponyma se zde objevovala pravidelně, mezi příjmy kostela se jednalo o osoby platící úrok z chalupy na zádušních majetcích, z pastvin, luk, zahrad a polí, z půjčených peněz, nájemce zádušních krav či stoliček v kostele (výsadní místa), jmenováni byli rovněž ti, kteří darovali kostelu obnos peněz nebo si zaplatili za zvonění při pohřbu (či za valdhorny nebo svíčky). U výdajů byli zmiňováni řemeslníci, kteří se podíleli na opravách či přestavbách kostela, fary a jejich vybavení (někdy se však objevovala obecná označení jako zedníci, tesaři, nádeníci). Z jazykového hlediska by účty si zasloužily samostatnou práci, obsahují totiž širší lexikální základu než matriky (např. názvy součástí kostelního a farního vybavení) a celkově větší množství materiálu jiného než propriálního charakteru (ten je zde při porovnání s matrikami naopak v menšině).
760 SOkA Semily, fond Cech kameníků, zedníků a tesařů Jilemnice (1751–1857), Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1752–1774), inv. č. 2, kn. 1, 43b. 761 Z historického hlediska viz Kloudová, Martina. Zádušní počty farnosti Horní Štěpanice v 18. stol. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Malý, PhD.
210
8. ZÁVĚR Cílem této práce bylo popsat tendence ve vývoji jazyka a pojmenování v průběhu 18. stol. s přesahem do století předcházejícího. Díky interdisciplinárnímu pojetí bylo jazykové hledisko propojeno s kulturním a historickým pozadím dané doby a práce tak získala další rozměr z oblasti historie a etnografie. Po úvodních kapitolách seznamujících s raně novověkou společností (s její hierarchizací, vývojem a s tím, jak chápala sama sebe) a se základními křesťanskými svátostmi přišly na řadu pasáže týkající se sledované oblasti (její historie, územní charakteristiky a obyvatelstva) a přibližující materiálové východisko. Posléze již bylo přistoupeno ke stěžejním tématům textu, v první řadě k jazyku matrik, a to nejprve ke grafické stránce, posléze k barokní češtině. V první řadě bylo na ukázkách z matrik přiblíženo užívání různých typů písma, a to včetně jeho rozlišování u pasáží v češtině a latině. Při distribuci grafémů byla podle očekávání největší různorodost zaznamenána u sykavek, hlásek j či y/i. Jejich užití bylo většinou ovlivněno nejbližším hláskovým okolím, např. následujícími samohláskami (zadní a střední se pro hlásku j spojovaly s grafémem j, přední s g). U y/i závisela distribuce na konkrétním písaři, proto byla v příslušné kapitole detailněji rozepsána. Z hlediska kvantity byly nejzajímavější zápisy faráře Hankeho (1733– 1743), který ji na rozdíl od svých předchůdců a následovníků jako jediný používal. Kladl ji zvláště nad vokály a či y, méně nad e a u – zde to znemožňovalo provedení úžení é > í či diftongizace ú > ou (na počátku slova zde k diftongizaci nedošlo a tam, kde vzniklo [ú] z původního ó, se psal kroužek, např. půl). U vokálu a se typicky objevovala u vlastních jmen osobních, časových údajů, před l-ovým participiem u ženských tvarů atd. (Ján, Rychtáře, ráno, Liſtopád, ſkonála). Dlouhé y se používalo v koncovkách adjektiv či adjektivních příjmí s tvrdým skloňováním (ſtarý, malýho, Richlowſký) nebo u měkkého skloňování, pokud následovalo po sykavce (Umiragicých, Neyſwetegſſý). Její zapisování ovšem nebylo pravidelné: Kowaře, Sedlak, Swatoſtmi, Nepomuczky, a někdy bylo nenáležité. Velkým přínosem této práce je zmapování užívání majuskulí na počátcích antroponym, toponym a substantiv. V tomto oddíle byla využita kategorizace podle A. Fidlerové, R. Dittmana a V. Vladimírové. Apelativa a propria pak byla porovnávána v rámci těchto tříd: jména osobní; jména geograficko-politická a geograficko-topografická; jména hvězd a nebeských těles; jména staveb; apelativa blízká vlastním jménům; nomina sacra; označení osob odvozená od geografických jmen a příslušníků národů; označení titulů a postavení; ostatní označení osob; ostatní konkréta; abstrakta; cizí apelativa. Některé kategorie byly zastoupeny hojně (zvláště jména osobní, toponyma či označení osob), jiné se omezily jen na pár zástupců (např. jména hvězd a nebeských těles), což odpovídá specifickým rysům zkoumaného materiálu. Právě proto bylo upuštěno od užití statistických metod pro zjištění reálného stavu. Výsledky by byly nutně zkreslené kvůli výraznému
211
nepoměru v počtu zástupců proprií na úkor apelativ. Situace tudíž byla zmapována detailnějším vhledem do stylu jednotlivých písařů. Každý z nich byl příznačný svým vlastním územ, ten se však u velkých písmen na rozdíl od jiných oblastí grafiky tolik nelišil. Styl jednotlivých farářů byl popsán samostatně a následně byly u všech hledány společné znaky. Zjištěno bylo typické upřednostňování majuskule tam, kde byla pociťována úcta pojící se s daným výrazem (nomina sacra, tituly a s nimi spojená substantiva a adjektiva, označení osob z vyšších společenských vrstev). Kladla se na začátky úseků (vět, kolonek v tabulce). U vlastních jmen osobních byly z počátku stolení zjištěny i případy s malým počátečním písmenem, tento jev ovšem postupně vymizel a naopak se projevovala tendence klást velké písmeno k většině abstrakt, postupně i konkrét. Z výsledků vyplývá, že v rukopisných textech je znatelnější vliv němčiny, zatímco v tiscích se od něj v této době již ustupovalo (viz závěry ze studie Fidlerové, Dittmana a Vladimírové). Individuální odlišnosti se projevovaly rovněž při zápisu interpunkčních znamének. Z počátku sledovaného období se používalo více typů značek a jejich užití bylo méně ustálené. V průběhu desetiletí se postupně vymezoval užší a jednoznačnější repertoár, zahrnující tečku pro naznačení konce větších celků, čárku pro oddělení menších úseků, dvojtečku po zkratce, dvě čárky pro dělení slova na konci řádku. Text byl ve shodě se svou funkcí členěn na základě významového hlediska (oddělování jednotlivých oddílů, tedy jednotlivých konkrétních informací – dítě, matka, otec, kmotr, svědci). V případě obsáhlejších zápisů se souvětími se přistupovalo k syntaktickému členění věty. Vývoj jazyka v 18. stol. se v matrikách rovněž odrazil. V oblasti hláskosloví byly zachyceny jevy obvyklé pro oblast Čech či úžeji severovýchodočeské nářeční podskupiny. Protože faráři pocházeli nejčastěji z širšího okolí, nikoli přímo z Krkonoš nebo Podkrkonoší, a zdejší nářečí tak nebylo jejich mateřské, nebylo možné zachytit výrazněji jevy ryze podkrkonošské. Objevovaly se pouze ojediněle, a jelikož tomu tak bylo vždy u proprií, je zřejmé, že vnikaly do matriky vlivem zdejšího obyvatelstva, protože v těchto případech faráři nejspíše zapsali přesně to, co od svých farníků slyšeli: Rychlouskýho (oficiální podoba příjmí je Rychlovský), Čiverný (Čivrný). Podle očekávání byla nejvíce zastoupena diftongizace ý > ej, a to i po sykavkách (připomeňme jen, že právě po sykavkách v grafice často následoval grafém y) – vosejpku, vejměník, kovářskej, Novotnej. Často se objevovalo úžení é > í/ý (hrubýho, branskýho) či protetické v- před vokálem o (vosejpku, vopařil) – bylo dokonce pevnou součástí příjmí (Vondra, Votoček). Z mluvené podoby se do grafiky přenášela neutralizace znělosti na konci slova (vejtach, noch, Jakup). Asimilace byla obvykle regresivní (spovědi, skroušenosti, těškost, vrchlapskýho), naopak předložka s byla zapisována jako z (z poctivou pannou). Pro okraje Čech typická změna g > k zasahovala příjmí z němčiny (Kytler, Krusman, Kottstein, Kotvald), přičemž ta se objevovala i ve své původní podobě (Gütler, Grusman, Gottstein, Gottwald). U skupin souhlásek se projevovala snaha o zjednodušení výslovnosti, odrážející se rovněž v grafice: rl > dl či dl > rl
212
(Edlebach, karlec, Kadla), zánik t ve skupině tk (kadlec). Skupina dl byla zachována u l sonans (vodnatedlnost, učedlník). Tvarosloví vykazovalo nejednotnost tam, kde v českém jazyce došlo k odklonu od původních staročeských koncovek. Dativ singuláru životných maskulin převzal u-kmenové -ovi, v matrikách se pak mimo něj objevuje -oj, charakteristické pro severovýchodočeská nářečí (Málkoj). Dalším případem bylo zanikající duálové skloňování. U zástupce párového orgánu byla u jednoho z písařů nalezena koncovka -ouch (rukouch). Ústup ьjo-kmenové deklinace maskulin byl v případě antroponyma Jiří řešen připojením k-ového sufixu, což nebylo teritoriálně omezené (viz jméno českého panovníka v dobové podobě Jiřík z Poděbrad). U verb byla nalezena dvojí podoba infinitivu – s měkkým zakončením -ti (původní infinitiv), méně pak s tvrdým (původní supinum): posluhovati, dělat. Ve shodě s charakterem zkoumaného materiálu byly nejčastěji zastoupeny tvary třetí osoby singuláru a plurálu a minulé časy, přičemž se jednalo o préteritum a plusquamperfektum (pravili, chybil, se byla pominula, posluhovati byl začal). Obvyklé bylo n-ové parcicipium (oddáni jsou, rozhřešena byla), prézentní tvar slovesa být zde mohl po vzoru latiny vypovídat o události v minulosti. Indikativ prézentu byl výjimečný, jeho účelem bylo odlišit výpovědi trvalé nebo časově neomezené platnosti (zde neplatí, jak se soudí). Ještě vzácnější bylo futurum (dělat bude). Ačkoli v matrikách převládaly nevětné celky, bylo nalezeno dostatečné množství souvětí. Často byla spojována pouhým přiřazováním k sobě v podobě výčtů údajů bez použití spojek. Z této obvyklé normy vybočily úmrtní záznamy, doplňující informace o smrti či pohřbu dotyčného. Mezi souřadicími spojkami vládl většinou poměr slučující (zvláště spojka a, dále jakož), odporovací (spojky ale, však, leč), příčinný a důvodový (protože, poněvadž, jako/jakož) či důsledkový (protož). Mezi podřadicími byly zjištěny spojky uvozující vedlejší věty přívlastkové (se srovnatelným zastoupením který a jenž, zřídka jaký), předmětné (že), příslovečné časové (když, jak, až, než, kdežto) či místní (odkud). V rámci slovotvorby se pozornost zaměřila na slova, která se odlišovala od současného stavu nebo se objevovala s různými formanty. Patřilo mezi ně např. konatelské jméno výměnkář/výměník, lišící se využitím odlišného odvozovacího základu (v prvním případě substantiv výměnek či výměnka, ve druhém starší podoby výminek či výminka). Konkurence dvou sufixů byla zaznamenána u jmen vlastností (-stvo/-ství – manželstvo, nebezpečenství). V případě tvarů spuchlota a spuchlotina se jednalo v prvním případě o jméno vlastnosti, ve druhém o vliv jmen jednotlivin. Dvě adjektiva s významem polohy, odvozená z adverbií, mohla mít dokonce tři podoby, mimo základní dolní a horní to byly dolení a hoření, teritoriálně odpovídající zdejší oblasti, méně pak dolejší a hořejší (zanesené sem nejspíše farářem od původu ze vzdálenější části země).
213
Lexikální základna matrik byla u apelativ tvořena zvláště výrazy označujícími příbuzenské vztahy, přinesla však také široký repertoár vztahující se k sociálnímu zařazení a zaměstnání člověka (dvořenín, měštěnín, zádušník, punčochář, fořt atd.) či onemocněním a příčinám smrti (božec, hlavnice, červená). Zmapování poměrně široké základy názvů nemocí je nesporným přínosem práce. Zdokumentované výrazy často odrážely zjednodušené lidské představy a byly ovlivněny vírou, že je způsobily zlé síly. V rámci práce jim byl věnován vlastní slovníček, v němž byl ozřejměn jejich význam a etymologie. Odvozeny bývaly z cizího jazyka (z latiny – angína, apostema, či němčiny – Abzehrung, Faulfieber) nebo se jednalo o výrazy zděděné z praslovanštiny (boule, kašel, křeč) či slova utvořená, obvykle pomocí přenášení významu, např. na základě projevů nemoci (červená, hlavnice, růže). Příznaky se odvozovaly od adjektiv sufixem -ost (horkost, dušnost) nebo od verb jako verbální substantiva (bolení, píchání). Pojmenování nemocí mívala různé sufixy, např. -ec (božec), -ice (žloutenice), -oba (mdloba), -ota (spuchlota). Kompozitum bylo nalezeno jediné (krvetok). Udání příčiny úmrtí bylo v matrice většinou jednoslovné (tvořené substantivem) či dvouslovné, kdy bylo substantivum doplněno předložkou (na, pro, od), příčestím či adjektivem. Méně obvyklé byly přesnější specifikace za pomoci více slov (na brant od bolesti noch) či celých vět – ty byly použity pouze čtyřikrát (např. Domácí práci stále konala, ale dlouhej čas vadla, náhle.). Opomenuty rovněž nezůstaly české prvky v latinských pasážích matrik. Mezi tato bohemika patřila zvláště toponyma a antroponyma. Křestní jména se používala ve své latinské podobě (Georgius, Josephus, Margaritha, Catharina), příjmí se nepřekládala. Názvy obcí buď zůstávaly nezměněné, nebo se používaly jejich německé varianty (Waltersdorff místo Valteřice či Hohenelbe místo Vrchlabí), zřídka latinské (Albipolis místo Vrchlabí). Ojedinělé bylo překládání části pojmenování obojích Štěpanic: Inferior Stepanitz, Superior Stepanitz. Pokud sloužila jako adjektivum, byla toponyma polatinšťována (Mrklowis, Waltierzicio). Styl zkoumaných záznamů lze jednoznačně zařadit mezi administrativní. Na počátku 18. stol. sledoval poměrně jednoduchá pravidla, která si každý písař upravoval podle svého uvážení. S postupem let byla patrná specializace a zpřesňování ve snaze vyhovět novým potřebám a požadavkům. Důraz se začal více klást na informační funkci a s ní spojenou věcnost a přehlednost, proto bylo nakonec přistoupeno k zápisům v podobě tabulek. Patrné je vnější zasahování do podoby matrik prostřednictvím různých nařízení, která měla oproti dřívějšku větší dosah a byla více respektována, protože se o jejich důsledné plnění zasazovala světská moc (z jejího popudu také tato nařízení vzešla). Bylo to vůbec poprvé, kdy nařízení týkající se matrik vzešla od panovníka a ne z církevní hierarchie. Válečné události a s nimi spojené správní změny si vyžadovaly přesnější evidenci obyvatelstva a právě matriky se ukazovaly jako prostředek, který k tomu mohl dopomoci. Vývoj matrik k podobě, v jaké je známe dnes, byl ovšem ještě dlouhý.
214
V oblasti křestních jmen byla ze zjištěných výsledků patrná jistá konzervativnost ve výběru jmen. Ta nejoblíbenější se víceméně shodovala s dobovými tendencemi a navazovala na tradice zděděné ze 17. stol., což se týkalo zvláště Jana, Jiřího, Václava, Anny, Kateřiny a pro tuto oblast Marie. Barokní jména (Josef, František, Ignác, Karel, Antonín, Terezie a ženské obdoby uvedených mužských jmen) se prosazovala pomalu, výrazněji až ve 2. pol. 18. stol., a to více u křtěných chlapců než u dívek. Při srovnání s odbornými studiemi vyšlo najevo, že jméno Marie, rozšiřující se obvykle s mariánským kultem až v barokním období, zde mělo silné postavení již v 17. stol. K vysvětlení, že se jednalo o záměnu za očekávanější Máří Magdalenu, se nepřikláníme, protože tomu nic nenasvědčuje. Podobně Josef se zde prosadil rychleji (ovšem až v 18. stol.) a zakotvil pevněji, než tomu bylo v jiných oblastech. Vliv zde mohli mít štěpaničtí faráři téhož jména. Právě zdejší duchovní nepopiratelně zasahovali do výběru křestních jmen. Projevilo se to zvláště většinovým užíváním dvou jmen pro děti křtěné od působení Josefa Ignáce Hankeho, ačkoli do té doby bylo zanedbatelné, a volba jména podle světce, nejčastěji ovlivněná datem narození/křtu či blízkostí významné církevní stavby (kostel sv. Vavřince v Jilemnici). V souvislosti s nedalekým augustiniánským klášterem ve Vrchlabí byla zaznamenána zvyšující se obliba jména Monika. Jinak se silně prosazovala dědičnost, typicky přebírání jména po kmotrovi/kmotře, poté po rodičích, méně po prarodičích. Kromě církevních představitelů mohly výběr ovlivňovat i výraznější osobnosti farnosti, např. u evangelíků rychtář Pavel Zajíček. Silně se prosazovaly rodinné tradice (dědičnost jména Pavel v rodině Zajíčků nebo jména Tobiáš u dolnoštěpanických Hanušů). Podle zjištění se jména evangelíků výrazněji nelišila od katolické většiny. Výzkum však byl omezen posledními dvaceti lety 18. stol. (do 70. let nebylo možné oficiálně vyznávat jiné než katolické náboženství) a i v této době byli evangelíci pod vlivem katolického faráře a zvyklostí z dřívějších let. Repertoár křestních jmen byl širší u mužů než u žen (96 vůči 57). Výrazně se rozšířil díky využívání dvou (někdy i tří) křestních jmen. Nejčastěji vycházel z antroponym původu hebrejského a aramejského, latinského a řeckého. Jména slovanská stála spíše v pozadí, protože obrozenecké tendence prosazující jména domácího původu sem na konci 18. stol. ještě nezasáhly. Na rozdíl od 17. stol. písaři upouštěli od užívání domáckých podob antroponym ve prospěch oficiálních v souladu s postupným zdokonalováním matrik a přechodem k ryze administrativnímu stylu. Patrné bylo kolísání podob psaných a v souvislosti s tím i mluvených u některých křestních jmen (Mikuláš – Mikoláš, Ludmila – Lidmila). Nalezeny byly rovněž různé způsoby zápisu jména Marie: Maria, Marije. Způsoby používání příjmí se lišily v závislosti na konkrétním písaři. Existovala však určitá ustálená nepsaná pravidla, kterých se většinou přidržovali. V závislosti na nich se pak diferencovala pojmenování u tří skupin: nedospělých jedinců, žen a mužů. Nedospělí jedinci, mezi něž se řadily
215
děti a mládež, byli prozatím spojováni pouze se jmény svých rodičů a skrze ně byli identifikováni. Používala se tak pro ně víceslovná pojmenování obsahující jméno poručníka (nejčastěji otce) a druh příbuznosti: Jan syn Václava Matějka; Anna dcera Jindry Pochopa. Zvláště v pozdějších zápisech se v rámci zpřesňování údajů přidávalo i jméno matky: Rosalia filia Josephi Matoušek rusticum, matris Mario Mikolaškiano (Rozálie dcera Josefa Matouška sedláka a matky Marie Mikoláškovy). Při křtu nebylo novorozencům přiřazováno žádné příjmí, to zde suplovalo uvedení jmen obou rodičů: Apolonije otce Petra Hanuše, matky Alžběty; Joseph / otec Josef Kadavý chalup[ník] / Matka Maria Lukšova. Situace u žen byla o něco komplikovanější, protože většinou záviselo na tom, v jaké roli se pojmenovávaná objevovala. U kmoter se do 30. let prosazovala jak přímá přechýlená příjmí, tak víceslovná pojmenování. Vždy se však vycházelo z příjmí ženina otce nebo manžela. Další typickou rolí byla matka křtěného dítěte. V těchto případech suplovalo chybějící příjmí uvedení celého jména manžela, čímž byla žena dostatečně identifikována. Až v závěru sledovaného období se užívalo jejich jmen v souvislosti s úmrtím dítěte nebo jeho vstupem do manželství. Zde se střídaly obě uvedené varianty. Podle způsobu pojmenování byly stanoveny čtyři základní kategorie. Ukázalo se, že nejčastějšími typy byla přechýlená příjmí s formantem -ova (Kubátova) nebo příslušným tvarem adjektiva (Čivrná) a víceslovná pojmenování obsahující křestní jméno a příjmí poručníka s typem příbuznosti (Rozina manželka Martina Bendy). Příjmí byla v 18. stol. již téměř ustálená. Dědila se pravidelně z otce na syna a jejich podstata se v průběhu života jednotlivce neměnila. Avšak forma tohoto příjmí ještě v některých případech kolísala, většinou v rovině hláskoslovné (zvláště u cizích příjmí), méně pak slovotvorné. Kolísání formantů bylo způsobeno pozůstatky synovských pojmenování, patronymik. Byly nalezeny tři případy, v nichž se skutečně jednalo o patronymikum – u jedinců postupně zaniklo ve spojitosti s jejich dospělostí a osamostatněním (Václav pozůstalý syn po Jiříkovi Mikoláškovi > Václav Mikolášků > Václav Mikolášek; Tobiáš pozůstalý syn po nebožtíkovi Tobiáši Štěpánovi > Tobiáš Štěpánů > Tobiáš Štěpán). U většiny příjmí však bylo kolísání nepravidelné a na rozdíl od předcházejícího století se značně omezila příjmí s formantem -ů/-ův, který se zachoval pouze tam, kde již byl brán jako základní podoba (Honců/Honsů). Většinou existovala jedna dominantní varianta příjmí, která buď zachovávala základ, nebo naopak patronymikum: Hembal (vs. Hembálek), Matoušek (vs. Matouš), Mikolášek (vs. Mikoláš). Ukotvila se patrně již v 17. stol. a majoritně se užívala pro označení všech členů rodiny. Obvyklejší byla nejednotná grafická podoba jména. V některých případech se jednalo jen o různé způsoby zápisu (Hanuš vs. Hanusch), v jiných o odraz hláskových rozdílů ve zvukové podobě jména. Kolísání se projevovalo zvláště u příjmí z němčiny a ovlivněno bylo rovněž místním nářečím: Bradler vs. Pradler, Erlebach vs. Edlebach, Grusman vs. Krusman.
216
Po listopadu 1786, kdy bylo uzákoněno přijetí druhého oficiálního jména (čili příjmení), nedošlo k žádné výrazné změně. Určitý náznak příjmení u dětí a mladistvých byl zaznamenán již v roce 1784, kdy bylo k jejich křestním jménům bezprostředně připojováno doplňkové jméno po otci (výjimečně po matce, respektive dědovi z matčiny strany), přičemž se však jméno otce nadále uvádělo i jako víceslovné pojmenování (Alžběta Čivrná dcera Josepha Čivrnýho podruha z Rychlova) a po čtyřech letech byl navrácen původní způsob zápisu. Podobné to bylo u žen (Anna Čivrná žena Matouše Čivrnýho chalupníka z Rychlova). Stejně tak kolísání podoby příjmí nebylo odstraněno rokem 1786. U slovotvorných formantů mizelo již v průběhu předcházejících let. Některé hláskové problémy však nebyly ani u příjmení vyřešeny, a tak nacházíme v 90. letech např. Grusmana i Krusmana, Gottsteina i Kodsteina, Grafa i Grofa, Edlebacha i Erlebacha. Práce se snaží přispět ke studiu barokní češtiny a vývoji osobních jmen tím, že přináší výsledky podložené studiem velmi obsáhlé materiálové základny a jejich konfrontací s dostupnými sekundárními zdroji. Její závěry jsou sice teritoriálně omezeny a nelze je bezvýhradně vztáhnout na celé české země, toto nutné omezení je však kompenzováno hloubkou vhledu prezentovaného výzkumu a bude v budoucnu rozšiřováno dalším bádáním, jehož směr byl naznačen. Nesporným přínosem textu je skutečnost, že výzkum vycházel ryze z rukopisných materiálů. Přináší také nové poznatky o patronymicích a ustalování příjmí před jejich zoficiálněním, opírající se o důkladné poznání zkoumaných dokumentů, a také rozšiřuje naše vědomosti o dosud málo probádaných oblastech českého jazyka, jako je užití velkým písmen, členění věty, interpunkce či názvy nemocí.
217
9. SEZNAM ZKRATEK atd. = a tak dále apod. = a podobně lat. = latinsky, latinský M = matrika MJ = místní jméno N = narození n. J. = nad Jizerou n. N. = nad Nisou nář. = nářečí, nářečně něm. = německy, německý O = oddavky OJ = osobní jméno PJ = pomístní jméno pl. = plurál pol. = polovina popř. = popřípadě sg. = singulár stol. = století střhněm. = středohornoněmecké střněm. = středoněmecké sv. = svatý vs. = versus Z = zemřelí zast. = zastarale Označení matrik: M N1 – Matrika NO 1700–1776, část křtů M N2 – Matrika N 1766–1831 M O1 – Matrika NO 1700–1776, část oddavek M O2 – Matrika O 1776–1835 M Z1 – Z 1722–1771 M Z2 – Z 1771–1829
218
10. PRAMENY A LITERATURA Archivní dokumenty Základní: SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Štěpanice, inv. č. 2666, sign. 4898, Matrika NO 1700–1776, kn. 2289.762 SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Štěpanice, inv. č. 2667, sign. 4899, Matrika N 1766–1831, kn. 2290. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Štěpanice, inv. č. 2677, sign. 4900, Matrika O 1776–1835, kn. 2300. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Štěpanice, inv. č. 2682, sign. 4901, Matrika Z 1722–1771, kn. 2305. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Štěpanice, inv. č. 2683, sign. 4902, Matrika Z 1771–1829, kn. 2306. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Štěpanice, inv. č. 2691, sign. 5789, Index Z 1722–1867, in. 379.
Další: SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2424, sign. 4874, Matrika NO 1648–1658, ukn. 2424. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2425, sign. 4875, Matrika NOZ 1661–1666, ukn. 2425. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2426, sign. 4876, Matrika NO 1666–1677, ukn. 2426. SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Urbář panství Branná (1661), inv. č. 3, č. kn. 1. SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Urbární kontrakt obce Horní Štěpanice, inv. č. 594– 595, kn. 592–593. SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Soupis poddanských dávek a robot obce Horní Štěpanice, inv. č. 525–527, kn. 523–525. SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Výpis z berní ruly pro panství Jilemnice (1725), inv. č. 676, č. kn. 674. SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Výpis z berní ruly – Branná (1748), inv. č. 677, č. kn. 675. Zkratky: N = narození, O = oddaní, Z = zemřelí, inv. č. = inventární číslo, sign. = signatura, kn. = kniha, in. = index, SOA = Státní oblastní archiv, SOkA = Státní okresní archiv.
762
219
SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Výtah ze zemských desek (1641–1777), inv. č. 1100, č. kart. 402. SOA Zámrsk, fond Velkostatek Jilemnice, Zádušní účet kostela v Horních Štěpanicích (1714– 1782), inv. č. 5496–5544, č. kn. 4907–4955. SOkA Semily, fond Cech kameníků, zedníků a tesařů Jilemnice, Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1752–1774), inv. č. 2, kn. 1. SOkA Semily, fond Cech kameníků, zedníků a tesařů Jilemnice, Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1778–1796), inv. č. 3, kn. 2. SOkA Semily, fond Cech krejčích Jilemnice, Kniha přijatých učňů a dání za vyučenou (1778– 1867), inv. č. 3, kn. 1. SOkA Semily, fond Cech krejčích Jilemnice, Kniha přijatých mistrů (1719–1825), inv. č. 4, kn. 2. SOkA Semily, fond Cech sedmera spojení Jilemnice, Kniha přijatých mistrů, tovaryšů a učňů (1788–1853), inv. č. 1, kn. 1. SOkA Semily, fond Okresní úřad Jilemnice, Místní přehled, obyvatelé podle pohlaví, pobytu, státní příslušnosti, náboženství a obcovací řeči, inv. č. 70, kn. 68.
Sekundární literatura ADOLF, Adam. Liturgický rok: historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. ALEXOVÁ, Jarmila. Vývoj českého barokního souvětí souřadného. Praha: ARSCI, 2009. BACHMANNOVÁ, Jarmila. Podkrkonošský slovník. Praha: Academia, 1998. BALHAR, Jan a kol. Český jazykový atlas 1. Praha: Academia, 1992. BALHAR, Jan a kol. Český jazykový atlas 2. Praha: Academia, 1997. BALHAR, Jan a kol. Český jazykový atlas 3. Praha: Academia, 1999. BALHAR, Jan a kol. Český jazykový atlas 4. Praha: Academia, 2002. BALHAR, Jan a kol. Český jazykový atlas 5. Praha: Academia, 2005. BARTŮNĚK, Václav. Historický vývoj matrik. Časopis rodopisné společnosti v Praze, 1940, roč. XII., č. 1, s. 6–17. BAYEROVÁ, Naděžda. Zevrubná charakteristika církevního kalendária, a to částečně i se zřetelem ke komunikaci. Acta onomastica, 2006, roč. XLVII, s. 77–82. BĚLIČ, Jaromír – KAMIŠ, Adolf – KUČERA, Karel. Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979. Také k dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015]. BENEŠ, Josef. O českých příjmeních. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. BENEŠ, Josef. O českých příjmeních, rejstříky. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1970.
220
BENEŠ, Josef. Cizí příjmení připomínající svou podobou naše. Onomastický zpravodaj, 1984, roč. XXV, č. 3–4–5, s. 251–258. BENEŠ, Josef. Německá příjmení u Čechů, sv. 1. Ústní nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1998. BENEŠ, Josef. Německá příjmení u Čechů, sv. 2. Ústní nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1998. BOCKOVÁ, Gisela. Ženy v evropských dějinách od středověku do současnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. BOLOGNE, Jean-Claude. Svatby: Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha: Volvow Globator, 1997. BOROVSKÝ, Tomáš – CHOCHOLÁČ, Bronislav – PUMPR, Pavel. Peníze nervem společnosti: k finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století. Brno: Matice Moravská, 2007. BROMOVÁ, Veronika. Šlechtická jména ve staročeských listinách. In Jazyk a jeho proměny. Prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu. Michaela Čornejová, Pavel Kosek (eds). Brno: Host, 2008, s. 27–36. BURDOVÁ, Pavla. Význam jmen v otázce svobodníků. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1980, roč. XXI, č. 2/5, s. 215–222. BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel a kol. Člověk českého raného novověku (16.–17. století). Praha: Argo, 2007. ČERMÁK, František a kol. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 3. Výrazy slovesné. Praha: Leda, 2009. ČERNÁ, Alena. Staročeské názvy chorob. Praha: Karolinum, 2009. ČORNEJOVÁ, Michaela – RYCHNOVSKÁ, Lucie – ZEMANOVÁ, Jana (eds.). Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Brno: Host, 2010. DOKULIL, Miloš. Tvoření slov v češtině 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. DOSKOČIL, Karel. Vývoj farních matrik v českých zemích ve světle právních předpisů. Časopis rodopisné společnosti v Praze, 1940, roč. XII, č. 2, s. 41–50. DVOŘÁK, Radovan. Vývoj dvoujmennosti osobních jmen obyvatel města Vysokého Mýta. Onomastický zpravodaj, 1986, roč. XXVII, s. 29–37. DVOŘÁK, Radovan. Frekvence křestních jmen obyvatel města Vysokého Mýta v 15. až 18. století. Onomastický zpravodaj ČSAV, 1987, roč. 28, s. 38–45. EBELOVÁ, Ivana. Klíč k novověké paleografii. Praha: ISV nakladatelství, 2004. Elektronický slovník současné češtiny. Oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR. K dispozici na: http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015].
221
GEBAUER,
Jan.
Slovník
staročeský.
Praha:
Academia,
1970.
K dispozici
na:
http://vokabular.ujc.cas.cz [10. 5. 2015]. Gemeindelexikon der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder. Bd. 09, Böhmen. Wien: Alfred Hölder, 1904. K dispozici na: https://dcms.lds.org/delivery/DeliveryManagerServlet?dps_pid=IE98650 [5. 8. 2015]. HANUŠ, O. P. Benecko, fara Štěpanice. Praha, 1966. HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany: H & H, 2002. HLUBINKOVÁ, Zuznana. Přechýlené podoby ženských příjmení v českých nářečích. Acta onomastica, 2006, roč. XLVII, s. 227–232. HOFMANN, Gustav. Vývoj křestním jmen na Ptenínsku v letech 1651–1921. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1968, roč. IX, č. 3, s. 337–350. HOFMANN, Gustav. Přízviska na panství Dolní Lukavice r. 1691. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1971, roč. XII, č. 1–2, s. 35–37. HOLÁ, Petra. Křestní jména na Klatovsku v 18. století. Acta onomastica, 2009, roč. L, s. 189–195. HOLUB, Josef – KOPEČNÝ, František. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952. JAKL, Michal. Historie a současnost podnikání na Jilemnicku, Semilsku a Trutnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2004. JANDIT, Václav. Grammatica linguae Boëmicae. Praha, 1705. Dostupné v internetovém archivu: http://vokabular.ujc.cas.cz [3. 8. 2015]. JANEČKOVÁ, Marie. K jazyku českého baroka. Hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity. Praha: ARSCI, 2009. JIHLAVEC, Jaroslav. Antroponymické střípky. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1973, roč. XIV, č. 4–5, s. 669–674. JÍLOVEC, Jaroslav. K problematice měnlivosti antroponym v 16. a 17. století. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1980, roč. XXI, č. 2/5, s. 360–373. KÁBRT, Jan – KUCHARSKÝ, Pavel – SCHAMS, Rudolf – VRÁNEK, Čestmír – WITTICHOVÁ, Drahomíra – ZELINKA, Vojtěch. Latinsko-český slovník. Praha: Leda, 2000. KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. KAŠPAR, Jaroslav. Soubor statí o novověkém písmu. Praha: Karolinum, 1993.
222
KLOUDOVÁ, Martina. Pomístní jména na katastrálním území Benecko (okres Semily) v 19. a 20. století. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Mgr. Michaela Čornejová, Ph.D. KLOUDOVÁ, Martina. Antroponyma v matrice farního úřadu Horní Branná (1661–1666). Brno, 2011. Magisterská diplomová práce na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc. KLOUDOVÁ, Martina. Zádušní počty farnosti Horní Štěpanice v 18. století. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Malý, Ph.D. KLOUDOVÁ, Martina. Farní matriky jako materiálové východisko pro onomastiku. Acta onomastica, 2012, roč. LIII, s. 350–359. KNAPPOVÁ, Miloslava. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: AZ Kort, 2008. KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha: Academia, 2010. KOLAŘÍK, Josef. Obměna příjmení v historii jedné obce. Acta onomastica, 2006, roč. XLVII, s. 291–300. KONSTANC, Jiří. Lima linguae Bohemicae, to jest Brus jazyka českého neb Spis o poopravení a naostření řeči české, vydaný k libosti milovníkův čistoty a dokonalosti češtiny i k užitku a nevyhnutedlné potřebě impressorův a písařův českých. Praha, 1667. KOPEČNÝ, František. Průvodce našimi jmény. Praha: Academia, 1991. KOSEK, Pavel. Spojovací prostředky v češtině období baroka. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2003. KOSEK, Pavel. Enklitika v češtině barokní doby. Brno: Host, 2011. KRAMAŘÍK, J. Názvy po chalupách v obci Pasečnici na Domažlicku ve spisovém materiálu stabilního katastru. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1968, roč. IX, č. 4, s. 484–486. Krkonoše: příroda, historie, život. Jiří Flousek (ed.). Praha: Baset, 2007. KRYL, Rudolf. Určování křestních jmen při křtech. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1966, roč. VII, č. 4, s. 246–247. KULHÁNEK, Otakar. Hladomor v letech 1771–1772 a jeho dopad na obyvatelstvo panství Králův Dvůr. In Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně. Jiří Topinka (ed.). Beroun: Okresní úřad Beroun pro Státní archiv v Berouně, 2001, s. 57–72. LAMPRECHT, Arnošt – ŠLOSAR, Dušan – BAUER, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. LE GOFF, Jacques (ed.). Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999. LUŠTINEC, Jan. Jilemnice, historická zastavení. Jilemnice: Město Jilemnice, 2000.
223
LUŠTINEC, Jan. Zmizelé Čechy: Jilemnice. Praha – Litomyšl: Paseka, 2007. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1968. MAJTÁNOVÁ-KORANDOVÁ, Marie. Křestní jména krupinských měšťanů z r. 1786. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1964, roč. V, č. 5, s. 308–310. MAUR, Eduard. Církevní matriky jako historický pramen (se zvláštním zřetelem k historické demografii). Sborník archivních prací, 1970, roč. 20, č. 2, s. 425–457. MENDELOVÁ, Jaroslava. Svatojindřišská matrika 1584–1600 jako demografický pramen. Documenta Pragensia, 1987, roč. 7, č. 2, s. 340–354. MIKULEC, Jiří. Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Praha: Grada, 2013. MOLDANOVÁ, Dobrava. Naše příjmení. Praha: Agentura Pankrác, 2004. MRKVIČKOVÁ, Tereza. Antroponyma v třebechovické matrice z let 1780–1783. Brno, 2013. Bakalářská diplomová práce na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc. MUŽÍK, Petr. Vývoj křestních jmen v Domažlicích v letech 1631–1830. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1979, roč. XX, č. 5, s. 530–553. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2012. NAVRÁTILOVÁ, Hana. Antroponyma v pozemkových knihách a urbáři novoměstského panství (50. léta 16. století – 70. léta 17. století). Brno, 2003. Magisterská diplomová práce na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc. NEJEDLÝ, Petr et. al. Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. K dispozici na http://madla.ujc.cas.cz. NEŠPOR, Zdeněk. Náboženství na prahu nové doby: česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem: Albis international, 2006. NEZBEDA, Vilém. O jménech choceňských osedlých v 16. století. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1971, roč. XII, č. 1–2, s. 88–97. NOVÁKOVÁ-ŠLAJSOVÁ, Marie. Jména poddaných na panství Bor u Tachova v r. 1654. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1980, roč. XXI, č. 2, s. 512–523. NOVOTNÝ, Milan. Sbírka matrik Východočeského kraje. Sborník prací východočeských archivů, 2007, č. 11, s. 369–379. NUHLÍČEK, Josef. Matriční listinné doklady a jejich hodnota. Archivní časopis, 1969, roč. 19, č. 2, s. 91–97.
224
OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, Libuše. Pomístní jména v Čechách: o čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha: Academia, 1995. OPTÁT, Beneš – GZEL, Petr. Isagogicon, jenž jest první uvedení každému počínajícímu se učit … Náměšť nad Oslavou, 1535. Dostupné v internetovém archivu: http://vokabular.ujc.cas.cz [3. 8. 2015]. PANÁČEK, Jaroslav. Jména usedlých v České Lípě v 16. a 17. století. Acta onomastica, 2004, roč. XLV, s. 40–51. PASTYŘÍK, Svatopluk. Antroponyma v předbělohorských berním rejstřících z hradeckého kraje. Acta onomastica, 2007, roč. XLVIII, s. 143–151. PÁTKOVÁ, Hana. Česká středověká paleografie. České Budějovice: Veduta, 2008. PLESKALOVÁ, Jana. Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno: Masarykova univerzita, 1998. PLESKALOVÁ, Jana. Stará čeština pro nefilology. Brno: Masarykova univerzita, 2003. PLESKALOVÁ, Jana – KRČKOVÁ, Marie – VEČERKA, Jaroslav – KARLÍK, Petr (eds.). Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007. PLESKALOVÁ, Jana. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010. Host: Brno, 2013. PORÁK, Jaroslav. Humanistická čeština: hláskosloví a pravopis. Praha: Univerzita Karlova, 1983. Příruční slovník jazyka českého. D. 1, A–J. Praha: Státní nakladatelství, 1935–1937. Příruční slovník jazyka českého. D. 2, K–M. Praha: Státní nakladatelství, 1937–1938. Příruční slovník jazyka českého. D. 3, N–O. Praha: Státní nakladatelství, 1938–1940. Příruční slovník jazyka českého. D. 4, Část 1, P–průsvitně. Praha: Státní nakladatelství, 1941–1943. Příruční slovník jazyka českého. D. 4, Část 2, Průsvitně–Ř. Praha: Státní nakladatelství, 1935–1937. Příruční slovník jazyka českého. D. 5, S–Š. Praha: Státní nakladatelství, 1948–1951. Příruční slovník jazyka českého. D. 6, T–vůzek. Praha: Státní nakladatelství, 1951–1953. Příruční slovník jazyka českého. D. 7, Vy–zapytlačiti. Praha: Státní nakladatelství, 1953–1955. Příruční slovník jazyka českého. D. 8, Zaráběti–žžonka. Praha: Státní nakladatelství, 1955–1957. RAMEŠ, Václav. Po kom se jmenujeme? Praha: Libri, 2001. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. SAJTL, Vilém. K soupisu osobních jmen. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1966, roč. VII, č. 1, s. 17–20. SAJTL, Vilém. Zvláštní, složená a zaniklá příjmení z let 1650–1910. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1966, roč. VII, č. 4, s. 249–250. SAJTL, Vilém. Křestní jména v Čechách r. 1654. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1972, roč. XIII, č. 1–2, s. 159–162.
225
Slovník lékařské terminologie. Prací a nákladem spolku českých lékařů. Praha: Tiskem Dra. Eduarda Grégra, 1863. Slovník spisovného jazyka českého. 1, A–G. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 2, H–L. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 3, M–O. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 4, P–Q. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 5, R–S. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 6, Š–U. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 7, V–Y. Praha: Academia, 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 8, Z–Ž. Praha: Academia, 1989. Staročeský
slovník,
sešit
1–26.
Praha:
Academia,
1968–2008.
K dispozici
na
http://vokabular.ujc.cas.cz [23. 7. 2015]. STEINBACHOVÁ, Lucie. Demografický vývoj za hladomoru v letech 1771–1772. Historická demografie, 2001, roč. 25, s. 101–129. STREJČEK, Ferdinand. Fras, frasně. Naše řeč, 1942, roč. 26, č. 3. Dostupné v internetovém archivu na http://nase-rec.ujc.cas.cz [8. 5. 2015]. STŘÁLKOVÁ, Simona. Vybrané staročeské názvy chorob a motivace jejich pojmenování. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce PhDr. Pavla Valčáková, CSc. SVOBODA, Jan. Příspěvky k výkladu staročeských osobních jmen. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1968, roč. IX, č. 5, s. 617–634. SVOBODA, Jan. Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha: Československá akademie, 1964. SVOBODNÝ, Petr. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004. ŠLAIS, Matěj. Přezdívky „po chalupě“ v Dobříkově u Kdyně. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1966, roč. VII, č. 4, s. 250–253. ŠLAJSOVÁ, Marie. Jména „po chalupě“ v Chlumu u Blovic na počátku našeho století. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1968, roč. IX, č. 3, s. 389–394. ŠLAJSOVÁ, Marie. Křestní jména v chodských vsích, jak je uvádí berní rula. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1966, roč. VII, č. 4, s. 258–260. ŠLOSAR, Dušan – VEČERKA, Radoslav – DVOŘÁK, Jan – MALČÍK, Petr. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno: Host, 2009. ŠIMŮNEK, Robert. Rodová jména, příjmí a rodové tradice české šlechty v pozdním středověku. Acta onomastica, 2005, roč. XLVI, s. 116–142.
226
ŠÍPEK, Zdeněk. Rodná (křestní) jména a příjmení ve Skalici, okr. Znojmo, ve světle historických pramenů z období feudalismu. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1982, roč. XXIII, č. 3–4, s. 349–359. ŠMILAUER, Vladimír. Úvodem. In Průvodce našimi jmény. František Kopečný. Praha: Academia, 1991, s. 9–29. ŠTAJER, Matěj Václav. Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti. Praha, 1668. Dostupné v internetovém archivu: http://vokabular.ujc.cas.cz [3. 8. 2015]. TÉMA, Bedřich. Příjmení z apelativ na východním Těšínsku. Onomastický zpravodaj, 1990, roč. XXXI, s. 78–88. TRÁVNÍČEK, František. Mluvnice spisovné češtiny. Část I., Hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951. TOMSA, František Jan. Naučení, jak se má dobře česky psát. Praha: nákladem ck. normální školy, 1793. UTĚŠENÝ, Slavomír. Několik poznámek k užívání příjmí (neoficiální příjmení) v Čechách. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1964, roč. V, č. 5, s. 317–320. VACEK, Karel. Příjmení německého původu na Ústecku. Onomastický zpravodaj, 1990, roč. XXXI, s. 137–145. VERMOUZEK, Rostislav. Příjmení podle osad. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1964, roč. 5, č. 3, s. 151–152. VINTR, Josef. Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické, 1998, roč. 121, s. 341–346. VRANÝ, Jiří. Porodnost a frekvence křestních jmen na Mšensku v letech 1671–1770. Zpravodaj genealogické a heraldické společnosti, 1979, roč. 7, čís. 1, s. 23–42. ŽÁČEK, Václav. Náboženské hnutí nekatolíků na Jilemnicku po vydání tolerančního patentu. Časopis pro dějiny venkova, 1936, roč. XXIII, s. 17–31.
227
11. PŘÍLOHY 11.1.
763
Mapa farnosti Horní Štěpanice763
Mapa Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, uveřejněna s jeho souhlasem.
228
11.2.
Ukázky z matrik
11.2.1. Matrika narození a oddavek 1700–1776, část narození764
764
M N1, 284a. Autor zápisů Michal Ferdinand Mauritius. Uveřejněno se souhlasem SOA Zámrsk.
229
11.2.2. Matrika narození a oddavek 1700–1776, část oddavek765
765
M O1, 26a. Autor zápisů Josef Hynek Rulle.
230
11.2.3. Matrika narození 1766–1831766
766
M N2, 365a. Autor zápisů František Pačesný.
231
11.2.4. Matrika oddavek 1766–1835767
767
Detail. M O2, 111a. Autor zápisů Josef Radimský.
232
11.2.5. Matrika zemřelých 1722–1771768
768
M Z1, 27a. Autor zápisů Josef Ignác Hanke.
233
11.2.6. Matrika zemřelých 1771–1829769
769
M Z2, 1a. Autor latinských zápisů František Pačesný.
234
11.2.7. Matrika narozených a oddavek 1648–1658770
770
Ukázka z nejstarší matriky. SOA Zámrsk, fond Matrika farního úřadu Horní Branná, inv. č. 2424, sign. 4874, MN O 1648–1658, ukn. 2424, 5a.
235
11.3.
Seznam křestních jmen dětí
11.3.1. Dívčí jména Agáta
Kateřina
Albína
Klára
Alina
Kristýna
Alžběta
Ludmila/Lidmila
Anastázie
Lucie
Anežka
Magdalena / Máří Magdalena
Anna
Mariana
Antonie
Marie
Apolena
Markéta
Barbora
Marta
Bernardina
Monika
Kazimíra
Otýlie
Cecílie
Petronila
Dorota
Polexina
Eleonora
Ráchel
Emerenciana
Rozálie
Eva
Rozina
Felicita
Sabina
Františka
Salomena
Gertruda
Sára
Helena
Sekundina
Jenovéfa
Scholastika
Johana
Sofie/Žofie
Josefa
Terezie
Judita
Uršula
Juliána
Veronika
Justina
Viktorína
Karla
Zuzana
Karolína
236
11.3.2. Chlapecká jména Adam
Ignác
Norbert
Alexej
Isidor
Ondřej/Andreas
Ambrož
Jáchym
Pavel
Antonín
Jakub
Petr
Arnošt
Jan
Podivín
Augustin
Jarolím/Jeroným
Prokop
Baltazar
Jindřich
Rafael
Barnabáš
Jiří
Roch
Bartoloměj
Jonáš
Romuald
Basilius
Jonatán
Rudolf
Benedikt
Josef
Řehoř
Bernard
Karel
Sebastián
Blažej
Kašpar
Serafín
Bonaventura
Klement
Severín
Damián
Kristián
Stanislav
Daniel
Kryštof
Šimon
David
Ladislav
Štěpán
Diviš
Lambert
Tadeáš
Dominik
Leopold
Teodor
Donát
Linus
Timoteus
Eliáš
Longinus
Tobiáš
Ernest
Ludvík
Tomáš
Fabián
Lukáš
Václav
Felix
Marek
Valentýn
Ferdinand
Martin
Vavřinec
Filip
Mařík
Vendelín
Florián
Matěj
Viktorín
Fridrich
Matouš
Vilém
František
Melichar
Vít
Gabriel
Michael
Vojtěch
Havel
Mikoláš
Zachariáš
Horác
Nikodém
Zikmund
237
11.4.
Seznam příjmí
Adámek – Příjmí z osobních jmen Adlof, Adlofů – Příjmí z osobních jmen Albrecht – Příjmí z osobních jmen Anton – Příjmí z osobních jmen Antonín – Příjmí z osobních jmen Antoš, Antošů – Příjmí z osobních jmen Bahenský – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Bartha – Příjmí z osobních jmen Bartlík – Příjmí z osobních jmen Barvíř – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Barbora – Příjmí z osobních jmen Bauer – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Baurš – Příjmí nejasná Bažant – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Bednář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Bednařík – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Benda – Příjmí z osobních jmen Benecký – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Beneš – Příjmí z osobních jmen Beran – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Beránek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Berlička – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Bermkopf – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Bílý – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Bílek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Bím, Bín – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Bitnar – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Blažek – Příjmí z osobních jmen Böhm – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Borovanský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských
238
Boušek – Příjmí z osobních jmen Bradl/Bradler/Pradler – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Brand – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Braun – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Brožek – Příjmí z osobních jmen Budina – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Buchar – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů apod. Bujárek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Bulušek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Caldar – Příjmí nejasná Cihlář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Císař – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Crha – Příjmí z osobních jmen Čermášek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Černata – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Černý – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Čivrný – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Čížek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Čmuchal – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů David – Příjmí z osobních jmen Dont – Příjmí z osobních jmen Douba – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Drábek – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Drážný – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Dušák – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Dušek – Příjmí z osobních jmen Engr – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Erben – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů
239
Erlebach/Erlbach/Edlbach/Edlebach/Erdlbach/Elebach – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Ešner – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Etrich – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Facák – Příjmí nejasná Fajstaur, Feistaur, Faistaver, Faistavr – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Fejk/Feikl – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Fejfar/Fejfer/Pfeifer – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Fidler – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Firlich – Příjmí nejasná Fišer/Fišar/Fischera – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Forbelský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Fotrů – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Franc – Příjmí z osobních jmen Fridrich/Friedrich – Příjmí z osobních jmen Gengler – Příjmí nejasná Georg – Příjmí z osobních jmen Glaser – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Goder/Kodr – Příjmí z osobních jmen Grusman – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Gottstein – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Gottwald – Příjmí z osobních jmen Grof/Graf/Kraf/Krof – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Gütler – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů živočichů a rostlin; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Hák – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Hakl – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod.
240
Hamáček – Příjmí z osobních jmen Hamerník – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Hamerský – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Hanibal – Příjmí z osobních jmen Hanke – Příjmí z osobních jmen Hansl – Příjmí z osobních jmen Hanuš – Příjmí z osobních jmen Harcuba – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Hartig – Příjmí z osobních jmen; Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Hašek – Příjmí z osobních jmen Havel – Příjmí z osobních jmen Havlíček – Příjmí z osobních jmen Helcl – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Held – Příjmí z osobních jmen; Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Hembal – Příjmí z osobních jmen Hembálek – Příjmí z osobních jmen Henrich/Hendrich – Příjmí z osobních jmen Herben – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Hesler – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Hevák – Příjmí nejasná Hilmer – Příjmí z osobních jmen Hilšer – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Hoffman – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Hochman – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Holman – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Holec – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Holubec – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Honců/Honsů/Honzů – Příjmí z osobních jmen Horáček – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě
241
Horký – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Horšil – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Houžvička – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Hrádek – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Hrubý – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Chlumský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Jahodečka – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Jakoubků – Příjmí z osobních jmen Janata – Příjmí z osobních jmen Janda – Příjmí z osobních jmen Janek – Příjmí z osobních jmen Janoušek – Příjmí z osobních jmen Jebavý – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Jehlička – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Jech – Příjmí z osobních jmen Jelínek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Jeník – Příjmí z osobních jmen Jerie – Příjmí z osobních jmen Jindra – Příjmí z osobních jmen Jindráček – Příjmí z osobních jmen Jindřišek – Příjmí z osobních jmen Jíra/Jírů – Příjmí z osobních jmen Jiráček – Příjmí z osobních jmen Jirák – Příjmí z osobních jmen Jirka – Příjmí z osobních jmen Jirouš – Příjmí z osobních jmen Jiroušek – Příjmí z osobních jmen Jirouška – Příjmí z osobních jmen Jirsa – Příjmí z osobních jmen Jiřík – Příjmí z osobních jmen
242
John – Příjmí z osobních jmen Kadavý – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Kalenský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Kaprál – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Kapras – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kavan – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kengler – Příjmí nejasná Kheller – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených Kletwig – Příjmí nejasná Kliment/Klimenta – Příjmí z osobních jmen; Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Koblížek – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kobr/Kober – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kocourek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kočí – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Kolář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Konopáč – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kopáček – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kopt – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Koptík –Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kord – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Körner – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Kořínek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kos – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kosáček – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Košťál – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kotek – Příjmí z osobních jmen
243
Kovanda – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Kovář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Köhler – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka König – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Kengler – Příjmí nejasná Král – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Krásek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Kraus – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Krautauer – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Krejčí – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Kreuzl – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Krystan/Kristan – Příjmí z osobních jmen Kryštof/Kryštofa – Příjmí z osobních jmen Krýzler – Příjmí z osobních jmen Kouba – Příjmí z osobních jmen Koudelka – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Křehouček – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Kříž – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Křižan – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Křižátko – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kuba – Příjmí z osobních jmen Kubánek – Příjmí z osobních jmen Kubát – Příjmí z osobních jmen Kubátek – Příjmí z osobních jmen Kubík – Příjmí z osobních jmen
244
Kučera – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Kuder/Kudr – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kulhánek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Kuna – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Kunc – Příjmí z osobních jmen Kouba – Příjmí z osobních jmen Kubka – Příjmí z osobních jmen Kupka – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kunst – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kytler – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů živočichů a rostlin; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Kynčl – Příjmí z osobních jmen Kynčler – Příjmí z osobních jmen Lafka – Příjmí z osobních jmen Lachman; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Laušman – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Lejdar – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Leška – Příjmí z osobních jmen Liška – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Lour/Laur/Lauer – Příjmí z osobních jmen; Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Lukeš – Příjmí z osobních jmen Mach/Machů – Příjmí z osobních jmen Macháček – Příjmí z osobních jmen Máj – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Málek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů
245
Malínský – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Mánek – Příjmí z osobních jmen Marek – Příjmí z osobních jmen Martinů – Příjmí z osobních jmen Mařák – Příjmí z osobních jmen Matěják – Příjmí z osobních jmen Matějka – Příjmí z osobních jmen Matouš – Příjmí z osobních jmen Matoušek – Příjmí z osobních jmen Matyášek – Příjmí z osobních jmen Mečíř – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Mejsnar – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Mejvald, Mevald, Mevalt, Meiwald – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Menc – Příjmí z osobních jmen Mikoláš – Příjmí z osobních jmen Mikolášek, Mikolášků – Příjmí z osobních jmen Mikš – Příjmí z osobních jmen Mládek – Příjmí z osobních jmen; Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Mladý – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Mlynářka – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Mrkvička – Příjmí z názvů živočichů a rostlin
; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů,
svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Mužatka – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Myslivcovský – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Mühl/Mihl – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Müller – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Nedomlel – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Nechanický – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Němec – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Nepolský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských
246
Neuman – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Niser – Příjmí z osobních jmen Nosál – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Nosek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Novák – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Novotný – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Nikl – Příjmí z osobních jmen Orlof – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Pačesný – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Pacher – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Pacholík – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Pán – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Pánek – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Paseka – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Paul – Příjmí z osobních jmen Pavel/Pavlů – Příjmí z osobních jmen Pavlíček – Příjmí z osobních jmen Pavloušek – Příjmí z osobních jmen Pavlovský – Příjmí z osobních jmen Pečat – Příjmí z osobních jmen Pešek – Příjmí z osobních jmen Petr – Příjmí z osobních jmen Petráček – Příjmí z osobních jmen Petrák – Příjmí z osobních jmen Petráček – Příjmí z osobních jmen
247
Petráň – Příjmí z osobních jmen Petrlík – Příjmí z osobních jmen Petrů – Příjmí z osobních jmen Petřík – Příjmí z osobních jmen Phol/Fol/Ful – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Pilař – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Pinkáč – Příjmí z názvů živočichů a rostlin; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod Piter – Příjmí z osobních jmen Pitrman/Bitterman/Pitrmuc – Příjmí z osobních jmen Podražil – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Podzimek – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Pochop – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Pokorný – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Posel – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Pospíšil – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Pošta – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Potenský – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Procházka – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Preisler – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Punčoch – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Pusch – Příjmí z osobních jmen; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Radimský – Příjmí z osobních jmen
248
Raška – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Rejl, Hrejl – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Resler – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Rigr/Riegr – Příjmí z osobních jmen; Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů. Rigl – Příjmí z osobních jmen; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Richter/Richtr – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Roj – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Rol – Příjmí z osobních jmen Rolc – Příjmí z osobních jmen Rolčík – Příjmí z osobních jmen Rolenc – Příjmí z osobních jmen Rosenberger – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Rošek – Příjmí z osobních jmen Roučka – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Rulle – Příjmí z osobních jmen Růžička – Pří jmí z názvů živočichů a rostlin Rybář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Rychlovský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Rychtář – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Rypl/Riepl – Příjmí z osobních jmen Rys – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Rýzler – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Řehoř – Příjmí z osobních jmen Řehořek – Příjmí z osobních jmen
249
Řibečník – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Říbek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Říha – Příjmí z osobních jmen Sacher – Příjmí z osobních jmen; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Saldar – Příjmí nejasná Samek – Příjmí z osobních jmen Sedláček – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Sedlák – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Schadek – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Seibt – Příjmí z osobních jmen Sieber – Příjmí z osobních jmen Sit – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Schmied – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Scholc – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Schuster – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Schusterjanc – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka, Příjmí z osobních jmen Schteuma – Příjmí nejasná Schweidar/Švejdar – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Skála – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Skalský – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Soukup – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Srna – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Staněk – Příjmí z osobních jmen Starší – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Stínil – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Stoklasa – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Stracený – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů
250
Straka – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Stránský – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Strnad – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Strnádek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Střížek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Svět – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Sucharda – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Svoboda – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Šafařík – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Šandera – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Šarf/Scharf – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Šimek – Příjmí z osobních jmen Šimůnek – Příjmí z osobních jmen Šír/Schir/Schier – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Škoda – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Šourek – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Šramer – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Štancl – Příjmí z osobních jmen Štepl – Příjmí z osobních jmen Štěpán/Štěpánů – Příjmí z osobních jmen Štěpánek – Příjmí z osobních jmen Štoček – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Šubert/Šubrt/Schubert – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Švec – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka
251
Tauber – Příjmí z osobních jmen; Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Tesař – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Tesařík – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Tichý – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Tham – Příjmí z osobních jmen; Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Tobiáš – Příjmí z osobních jmen Trap – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů; Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Truhlář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Tryzna – Příjmí z podstatných nebo přídavných jmen odvožených ze slovesných základů Tomáš – Příjmí z osobních jmen Tomíček – Příjmí z osobních jmen Treubar/Trejbal – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Tuláček – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Tůma – Příjmí z osobních jmen Turek – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Tykva – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Udatný – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Ulver – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Urban – Příjmí í z osobních jmen Urbanec – Příjmí z osobních jmen Urbánek – Příjmí z osobních jmen Vacek – Příjmí z osobních jmen Václavík – Příjmí z osobních jmen Vačák – Příjmí z osobních jmen Valeš – Příjmí z osobních jmen Vališka – Příjmí z osobních jmen Valtr – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Vancl – Příjmí z osobních jmen Vaněček – Příjmí z osobních jmen Vaněk – Příjmí z osobních jmen
252
Vaníček – Příjmí z osobních jmen Vápeník – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Vávra – Příjmí z osobních jmen Vejnar – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Vejrych – Příjmí z osobních jmen, Příjmí z názvů živočichů a rostlin, Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Verda – Příjmí nejasná Vilím – Příjmí z osobních jmen Vinklář – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Višňák – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských; Příjmí z názvů živočichů a rostlin Vitáček – Příjmí z osobních jmen Vítek – Příjmí z osobních jmen Vochman – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Voják – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Volek – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Vondra – Příjmí z osobních jmen Votoček – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Vrabec – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Vraštil – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Vrbata – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Vrkoslav – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Vyšanský – Příjmí nejasná Vyšník – Příjmí ze jmen místních, národních a z názvů obyvatelských Wachman – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Weiner – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Weis – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Widrich – Příjmí nejasná Winkler – Příjmí z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka Winter – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Zádek – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů
253
Zajíc – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Zajíček – Příjmí z názvů živočichů a rostlin Zahrádecký – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Záruba – Příjmí vzniklá ze slovesných pojmenování, označení různých dějů Zeidl – Příjmí z osobních jmen Zelenka – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Zelinka – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Zeman – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů Zemnička – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Zikeš – Příjmí z osobních jmen Ziman/Siman – Příjmí podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů, Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Zimek – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod. Zítek/Zítka – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Zub – Příjmí vzniklá podle vlastností tělesných a duševních, podle věku a příbuzenských vztahů Zuzanka – Příjmí z osobních jmen Zuzánek – Příjmí z osobních jmen Žalský – Příjmí motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, dále i novostí obyvatel v místě Žemlička – Příjmí z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů, svátků, nadpřirozených bytostí, náboženské příslušnosti apod.
254
11.5.
Seznam derivačních formantů příjmí
-0 – 6.2.2.1., 6.2.2.2.4. -a – 6.2.2.1., 6.2.2.2.1.1., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.6.2., 6.2.2.2.8.2. -áč – 6.2.2.2.6.1., 6.2.2.2.6.2., 6.2.2.2.7.1. -ák – 6.2.2.1., 6.2.2.2.1.1., 6.2.2.2.2., 6.2.2.2.4., 6.2.2.2.6.2., 6.2.2.2.7.3. -ál – 6.2.2.2.3.1. -an – 6.2.2.2.7.1., 6.2.2.2.7.3. -aň/-áň – 6.2.2.1. -ar – 6.2.2.2.1.5. -ář/-ař – 6.2.2.2.4., 6.2.2.2.5. -as – 6.2.2.2.6.1. -ata – 6.2.2.1. -át/-at – 6.2.2.1. -atka – 6.2.2.2.3.3. -átko – 6.2.2.2.7.1. -avý – 6.2.2.2.8.2. -da – 6.2.2.1., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.3.2., 6.2.2.2.5. -ec – 6.2.2.1., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.6.1. -ečka – 6.2.2.2.6.2. -ek – 6.2.2.1., 6.2.2.2.2., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.3.2., 6.2.2.2.3.3., 6.2.2.2.4., 6.2.2.2.5., 6.2.2.2.6.1., 6.2.2.2.6.2., 6.2.2.2.7.1., 6.2.2.2.7.2., 6.2.2.2.7.3. -ha – 6.2.2.1. -ch – 6.2.2.1. -ička – 6.2.2.2.3.2., 6.2.2.2.6.2., 6.2.2.2.7.1., 6.2.2.2.7.2. -ie/-yje – 6.2.2.1. -ík – 6.2.2.1., 6.2.2.2.1.1., 6.2.2.2.4., 6.2.2.2.5., 6.2.2.2.7.1. -íř – 6.2.2.2.5. -ka – 6.2.2.1., 6.2.2.2.2., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.3.3., 6.2.2.2.4., 6.2.2.2.5., 6.2.2.2.6.2., 6.2.2.2.7.1. -l – 6.2.2.1., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.7.1. ne- – 6.2.2.2.8.1. -ník – 6.2.2.2.5. -ný – 6.2.2.2.2., 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.7.1., 6.2.2.2.8.2. -oš – 6.2.2.1. -ota – 6.2.2.2.3.1., 6.2.2.2.7.3.
255
-ouček – 6.2.2.2.3.1. -ouš – 6.2.2.1. -ovský – 6.2.2.1., 6.2.2.2.5. -ský/-cký – 6.2.2.1., 6.2.2.2.1.1., 6.2.2.2.1.3., 6.2.2.2.1.4., 6.2.2.2.1.5., 6.2.2.2.2., 6.2.2.2.5. -š/-eš/-aš/-iš – 6.2.2.1. -uš – 6.2.2.1. -ušek – 6.2.2.2.3.1. -ů/-ův – 6.2.2.1., 6.2.2.2.3.3.
256
11.6.
Seznam názvů nemocí
Abzehrung
Palčivost
Angína
Peteče
Apostema
Píchání
Bolení
Porodní nemoc
Boule
Psotník
Božec
Rak
Brand
Růže
Červená
Sešlost
Dušnost
Souchotiny
Faulfieber
Starost
Fras
Suché lámání
Hlavnice
Šlak
Horkost
Šlakem raněný
Kámen
Těžkost
Kašel
Vodnatelnost
Kolika
Zima
Krvetok
Zimnice
Křeč
Zlatá žíla
Mdloba
Zpuchlota
Melancholie
Zpuchlotina
Neštovice
Zpuchlej krk
Osypka
Žloutenice
Padoucí nemoc
257
11.7.
Seznam použitých grafů
Graf 1: Počty narozených a zemřelých v průběhu 18. století Graf 2: Průměr úmrtnosti v jednotlivých věkových skupinách v 18. století Graf 3: Množství uskutečněných sňatků v jednotlivých desetiletích 18. století Graf 4: Rozdělení repertoáru dívčích jmen použitých v letech 1700–1799 podle původu Graf 5: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Anna a Marie v průběhu 18. století Graf 6: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Alžběta, Kateřina a Rozina v průběhu 18. století Graf 7: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Františka a Terezie v průběhu 18. stol. Graf 8: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Anežka a Veronika v průběhu 18. stol. Graf 9: Rozdělení repertoáru chlapeckých jmen použitých v letech 1700–1799 podle původu Graf 10: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen Jan, Jiřík a Václav v průběhu 18. stol. Graf 11: Vývoj v procentuálním zastoupení jmen František, Ignác a Josef v průběhu 18. stol.
11.8.
Seznam použitých tabulek
Tabulka 1: Průměrné zastoupení jednotlivých měsíců podle počtu sňatků v průběhu 18. století Tabulka 2: Distribuce nejproměnlivějších grafémů Tabulka 3: Deset nejoblíbenějších dívčích jmen v 1. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí Tabulka 4: Deset nejoblíbenějších dívčích jmen v 2. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí Tabulka 5: Nejoblíbenější dívčí jména v 18. stol., seřazená podle četnosti Tabulka 6: Deset nejoblíbenějších chlapeckých jmen v 1. polovině 18. stol,. seřazených podle pořadí Tabulka 7: Deset nejoblíbenějších chlapeckých jmen ve 2. pol. 18. stol., seřazených podle pořadí. Tabulka 8: Nejoblíbenější chlapecká jména v 18. stol., seřazená podle četnosti Tabulka 9: Přehled podílu druhého jména na celkovém počtu křtěných dětí v průběhu 18. stol. Tabulka 10: Přehled deseti nejoblíbenějších druhých jmen za celé 18. stol. Tabulka 11: Pět nejčastějších ženských křestních jmen v 17. stol. Tabulka 12: Pět nejčastějších ženských křestních jmen v 18. stol. Tabulka 13: Pět nejčastějších mužských křestních jmen v 17. stol. Tabulka 14: Pět nejčastějších mužských křestních jmen v 18. stol.
258
11.9.
Seznam použitých ukázek
Ukázka 1: Zápis z matriky farnosti Horní Branná z let 1661–1666 Ukázka 2: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776 Ukázka 3: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776 Ukázka 4: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1766–1831 Ukázka 5: Zápis z matriky narození farnosti Horní Štěpanice z let 1766–1831 Ukázka 6: Zápis z matriky oddavek farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776 Ukázka 7: Zápis z matriky oddavek farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776 Ukázka 8: Zápis z matriky oddavek farnosti Horní Štěpanice z let 1776–1835 Ukázka 9: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1722–1771 Ukázka 10: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1722–1771 Ukázka 11: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1771–1829 Ukázka 12: Zápis z matriky zemřelých farnosti Horní Štěpanice z let 1771–1829 Ukázka 13: Výsek z úvodního listu matriky křtů farnosti Horní Štěpanice z let 1700–1776 Ukázka 14: Odlišování českých a latinských slov typem písma v matrice oddavek z let 1700–1776 Ukázka 15: Polokurzívní české novogotické písmo v podání Josefa Hynka Rulleho (1722) Ukázka 16: Kurzívní české novogotické písma v podání Josefa Ignáce Hankeho (1736) Ukázka 17: Polokurzívní humanistické písmo v podání Jana Františka Pohla (1765)
259
