Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Etnologie
Bc. Eliška Veselovská ZÁKLADNÍ VOJENSKÁ SLUŽBA V LETECH 1945 2003 VE VZPOMÍNKÁCH PAMĚTNÍKŮ Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc. 2011 1
Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma Základní vojenská služba v letech 1945 – 2003 ve vzpomínkách pamětníků vypracovala samostatně, s použitím literatury a pramenů, které zmiňuji v seznamu.
…………………………………… 2
Zde bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Martině Pavlicové, CSc., za odborné vedení, cenné rady a připomínky při zpracování této diplomové práce. Po vzájemných konzultacích jsem vždy získala pocit, že to čím se zabývám, má smysl. Děkuji všem respondentům, kteří mi s ochotou vyprávěli o jedné etapě svého života. Uvědomila jsem si díky nim, jak významná je každá životní zkušenost a že být mužem nemusí být jednoduché. Děkuji také mámě Lídě za podporu, kterou jsem u ní v průběhu svého studia vždy měla, Davidovi za trpělivost a Marušce za pomoc. Kdyby nebylo všech těchto lidí, předkládaná práce by nikdy nevznikla. 3
Obsah
1.
ÚVOD
7
2.
TEORETICKO
METODOLOGICKÁ
VÝCHODISKA
8
2.1.
Současný
stav
bádání
8
2.2.
Popis
práce
s
respondenty
11
2.3.
Členění
práce
13
2.4.
Vzpomínky
jako
výzkumný
pramen
14
3.
ZÁKLADNÍ
VOJENSKÁ
SLUŽBA
JAKO
POVINNOST
VŮČI
STÁTU
16
3.1.
Služební
povinnost
16
3.2.
Služba
vlasti
očima
pamětníků
17
3.3.
Pomocné
technické
prapory
a
pomoc
v
národním
hospodářství
20
3.4.
Společenská
situace
a
vliv
politiky
23
3.4.1.
Druhá
polovina
40.
a
50.
léta
20.
století
24
3.4.2.
Šedesátá
léta
20.
století
(do
roku
1968)
26
3.4.3.
Normalizace
a
první
polovina
80.
let
20.
století
26
3.5.
Vliv
komunistické
ideologie
a
ideová
výchova
vojáků
29
3.6.
Socialistické
soutěžení
33
3.7.
Výjimky
z
výkonu
základní
vojenské
služby
34
3.7.1.
Náhradní
vojenská
služba
35
3.7.2.
Modrá
knížka
36
3.7.3.
Civilní
služba
38
4.
NÁSTUP
NA
VOJNU
39
4.1.
Odvod
41
4.2.
První
den
44
4.2.1.
Cesta
do
kasáren
46
4.2.2.
Z
odvedence
vojákem
46
4.2.3.
Nové
prostředí
52
4.2.4.
Místo
výkonu
základní
vojenské
služby
55
5.
VÝKON
VOJENSKÉHO
ZAMĚSTNÁNÍ
57
5.1.
Základní
výcvik
57
5.2.
Vojenské
zaměstnání
57
5.2.1.
Zařazení
do
vojenského
zaměstnání
58
5.2.2.
Příprava
na
vojenské
zaměstnání
61
5.3.
Výkon
vojenského
zaměstnání
5.3.1.
Motivace
k
lepším
výsledkům
64
67
4
5.3.2.
Služby
67
5.4.
Vojenská
cvičení
70
5.4.1.
Poplachy
71
5.4.2.
Organizované
simulace
bojových
akcí
73
5.4.3.
Cvičení
v
terénu
74
6.
SPECIFIKA
VOJENSKÉHO
PROSTŘEDÍ
76
6.1.
Materiální
zabezpečení
posádky
76
6.1.1.
Kasárna
76
6.1.2.
Vojenská
technika
80
6.1.3.
Stravování
82
6.1.4.
Žold
85
6.1.5.
Vojenská
kázeň
86
7.
DENNÍ
REŽIM
93
7.1.
Denní
řád
93
7.1.1.
Úklid
a
kontroly
7.2.
Volný
čas
93
96
7.2.1.
Vycházky
96
7.2.2.
Kulturní
vyžití
98
7.2.3.
Sportovní
vyžití
8.
HIERARCHIE
A
VZTAHY
UVNITŘ
ARMÁDY
8.1.
Profesionální
vojáci
8.1.1.
Nábory
do
profesionální
armády
102
105
107
110
8.2.
Vztahy
s
civilisty
112
8.3.
Vztahy
mezi
vojáky
114
8.3.1.
Příslušnost
k
zaměstnání
114
8.3.2.
Národnostní
měřítko
115
8.3.3.
Délka
služby
117
8.4.
Mazácká
vojna
118
8.4.1.
Popis
mazácké
hierarchie
119
8.4.2.
Pasování
na
mazáka
122
8.4.3.
Materiální
aspekt
mazácké
vojny
124
8.4.4.
Sociální
aspekt
mazácké
vojny
126
8.5.
Snaha
zachovat
si
individualitu
9.
CHARAKTERISTIKA
VOJENSKÉ
SUBKULTURY
9.1.
Plnění
povinností
128
129
130
9.1.1.
Sabotáž
řádu:
„ulejvání”,
„zašívání”
130
9.1.2.
Číslo
a
metr
133
5
9.2.
Vztah
k
majetku
136
9.2.1.
Krádeže
136
9.2.2.
Kšeftování
138
9.3.
Existenciální
aspekt
PVS
139
10.
ZÁVĚREM
142
Soupis
použité
literatury,
internetových
zdrojů
a
respondentů
147
Soupis
použitých
zkratek
150
Přílohy
151
6
1.
ÚVOD
Vzpomínání na vojnu je dodnes relativně častým jevem především v mužské společnosti a právě tato skutečnost mě přivedla na myšlenku zaznamenat vzpomínky pamětníků a pokusit se tento fenomén popsat očima těch, kdo s ním měli bezprostřední zkušenost. V současnosti má tuto životní zkušenost většina dospělé mužské populace České republiky, ale pamětníků pomalu ubývá. Fenomén vojenské služby prošel za posledních téměř čtyři sta let velkými změnami a to jak ve způsobu přijetí tohoto závazku, tak i v jeho délce. V roce 1649, kdy byla založena první armáda v českých zemích, se do ní vojáci upisovali dobrovolně a nadosmrti. Tak tomu bylo až do roku 1802, kdy byla vojenská služba zkrácena na 10 – 14 let,1 ale stále se jednalo o službu, pro kterou se muži rozhodovali dobrovolně. Z dnešního pohledu se tedy jednalo o profesionální výkon vojenského povolání. Všeobecná branná povinnost byla zavedena až po rozdělení Rakousko-Uherské říše a týkala se většiny mužské populace.2 Od roku 1868 bylo běžné, že každá generace mužů trávila určité období svého života odděleně od ostatní společnosti, kdy po dobu 1 – 4 let vykonávala vojenské zaměstnání. Vlivem historických událostí byla samostatná československá armáda v době vzniku Protektorátu Čechy Morava rozpuštěna. Zůstalo tomu tak až do konce druhé světové války. Z tohoto důvodu byly výzkumné rozhovory zaměřeny až na období po roce 1945, kdy začali nastupovat branci, kteří kvůli předchozímu válečnému stavu povinnou vojenskou službu neabsolvovali. Přispěl k tomu i věk pamětníků, který byl limitujícícm faktorem výzkumu. Výchozím předpokladem pro vedení polostrukturovaných rozhovorů na vymezené téma byla skutečnost, že vojáci v době výkonu základní vojenské služby představovali specifický kolektiv, nesoucí znaky subkultury. Dřívější výzkumy i vyprávění pamětníků naznačovaly, že se vytvořila pravidla, způsob komunikace apod., které byly pro kolektiv vojáků specifický. Příslušnost k této subkultuře byla vymezena dnem nástupu k vojenské posádce a ukončena dnem zařazení vojáka do zálohy. Mladí muži se tedy stávali součástí „kolektivu vojáků” na základě legislativních opatření státu. Členství v této subkultuře bylo v naprosté většině případů nedobrovolné. Cílem mé diplomové práce je popsat dnes již neexistující fenomén základní vojenské služby očima pamětníků, kteří s ním měli bezprostřední zkušenost. Výzkum byl zaměřen na území České (Československé) republiky, a to v období od konce druhé 1 2
Dostupné z: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895, cit. 20. 4. 2011. V roce 1868 trvala vojenská služba 3 – 4 roky ve službě, 7 let zálohy a 2 roky v tak zvané zeměbraně. Dostupné z: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895, cit. 20. 4. 2011.
7
světové války do roku 2003, kdy byla povinná prezenční služba zrušena. Z hlediska pamětníků je poválečné období také dobou, kdy nastupovala do výkonu prezenční služby nejstarší generace respondentů. Práce se pokouší na základě konfrontace každodenního života vojáků a jejich popisu období stráveného na vojně zaznamenat situace, které byly významné z hlediska přeměny jedince ve člena subkultury vojáků základní vojenské služby a současně popsat principy, na nichž fungovala práva i povinnosti, jejichž předávání v rámci jednotlivých nástupních termínů bylo pro udržení kultury vojáků stěžejní. Rozdílný věk respondentů a jejich individuální vzpomínání mělo naznačit, jakými změnami tento fenomén v průběhu posledních téměř šedesáti let prošel. Jednotlivé kapitoly této práce jsou z etnologického hlediska především námětem pro další bádání a zmíněná témata naznačují směry, kterými by se mohlo ubírat dále.
2.
TEORETICKO METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA
Téma základní vojenská služba je velmi rozsáhlé a lze jej nahlížet z mnoha různých perspektiv. Vojna je, nebo alespoň po dobu několika let po ukončení služby byla, tématem mnoha společenských debat. Přestože každý pamětník i posluchač měli svůj specifický pohled na tuto tematiku, v jejich vzpomínkách se objevovaly společné rysy. Na některé z nich jsem se zaměřila v této práci. Jednotícím specifikem základní vojenské služby bylo to, že na základě branné povinnosti byla povinná pro naprostou většinu mužské populace. Z tohoto pohledu by se zrušení činné služby dalo označit za jeden z mezníků označujících v naší zemi nástup 21. století. Široký vzorek potenciálních respondentů nabízel zpracování na základě použití srovnávacích metod etnologie. Téma výzkumných rozhovorů bylo vymezeno „vzpomínkami na vojnu”. Nejednalo se tedy pouze o popis odlišného denního režimu, ale o komplexní záznam vzpomínek a názorů pamětníků na to, co pro ně znamenal tento dnes již zaniklý fenomén. Základní kostru rozhovorů pak tvořily předem vytipované tématické okruhy, související s každodenním životem ve vojenských posádkách a oblast vztahů mezi respondenty v době výkonu ZVS a „těmi ostatními”. 2.1. Současný stav bádání V publikacích zabývajících se armádou, vojenskou technikou, taktikou nebo konkrétními bojovými akcemi není fenoménu základní vojenské služby věnována pozornost. Literatura, která je zaměřena výlučně na prezenční službu, by se dala rozdělit na základě toho, jak na vojáky nahlíženo. Z hlediska humanitních disciplín je jí v omezené míře věnována pozornost v literatuře sociologické, psychologické, právnické, 8
historické a prostor této tématice byl věnován i v uměleckém zpracování literárním či filmovém. Dá se říci, že dostupné studie se základní vojenskou službou zabývají vždy z poměrně úzce vymezeného úhlu pohledu. Například psychologická literatura se vojáky výkonu základní vojenské služby zabývá z pohledu studia autorit, přizpůsobení se novému prostředí, případně je zaměřena na vojenskou kázeň. Vzhledem ke způsobu zpracování této práce jsem nejvíce čerpala z literatury, která se zabývala vojenskou legislativou, a výsledky svého výzkumu jsem konfrontovala se závěry sociologických studií, které se týkaly této problematiky. Dvě dílčí studie na toto téma byly po roce 1990 publikovány v etnologických pracích. První výzkumy zaměřené na vnímání základní vojenské služby v generaci mladých mužů vojenského věku uskutečnily v 50. a 60. letech dvacátého století. Jedním z výstupů byla studie Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách zpracovaná pod vedením sociologa Alexandra Fazíka. Tři základní tematické části této publikace jsou částečně shodné se mnou prováděným výzkumem, nicméně sociologický způsob zpracování dat je značně odlišný od etnologického.3 Ve své práci jsem z ní čerpala, ovšem s přihlédnutím ke skutečnosti, že zpracovaná data z výzkumu prováděného v roce 1966 lze v roce 2011 považovat spíše za exkurz do tehdejšího myšlení. Mladšího data je publikace Jiřího Hendrycha Voják v míru, která vycházela z poznatků longitudálního výzkumu založeného na empirických poznatcích získaných v Armádě České republiky v letech 1991 – 1995.4 Zaměření práce bylo obdobné, jako u předchozí studie. Byl zjišťován význam základní vojenské služby v životě mladých mužů, proměna jejich životních názorů a pohled na celkový přínos plynoucí ze získání této životní zkušenosti. Jak již bylo uvedeno, základní orientaci ve vojenské problematice mi poskytly nejrůznější zákony a vládní nařízení, z nichž jsem největší pozornost věnovala Branným zákonům po roce 1945, které se přímo zabývají tematikou prezenční služby v armádě. Přehlednou orientaci v nařízeních na tomto poli poskytuje příručka Vojenského zeměpisného ústavu od Antonína Hrubého z roku 1995 s názvem Právní kapitoly o vojně. Dalším zdrojem informací o vojenské službě, z něhož jsem čerpala, jsou nejrůznější příručky pro vojáky. Jakkoli se může zdát tento druh literatury jako nedostatečně akademický, přehledně poskytuje odpovědi na základní otázky týkající se základní vojenské služby. Jako příklad lze uvést obsáhlou brožuru s názvem Československá 3
4
Pro potřeby výzkumu bylo téma rozdělenodo tří částí: a) názory vojenské mládeže na povahu vojenské služby; b) názory na povahu vojenské kázně („což je podle našeho názoru výraznou specifikou jenom vojenské služby”); c) názory na formování osobnosti („Půjde nám především o to, abychom zjistili, jak se vojenská mládež dívá na podíl vojenské služby v přípravě člověka pro samostatný život v civilním povolání.”) Srov. Fazík, Alexander: Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách. Praha: Vojenská akademie Klementa Gottwalda. Vojenský ústav sociálních výzkumů, 1969, s. 54. Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, AVIS, 1998.
9
armáda. Otázky a odpovědi o vojenské základní službě z roku 1982, nebo Vojna do kapsy aneb průvodce vojenskou službou s rokem vydání 2003, která byla distribuována mezi poslední odvedence. Období strávené ve výkonu základní vojenské služby popisuje velké množství autobiografických vyprávění z pera nejrůznějších pamětníků. Tyto publikace jsem do své práce záměrně nezahrnula vzhledem ke skutečnosti, že se z převážné většiny se jedná o popisy humorných situací, které nebyly předmětem mého zájmu. Z publikací vzpomínkového charakteru se vyděluje téma vojáků sloužících v 50. letech dvacátého století u pomocných technických praporů, jejichž existenci a stručnou historii v souvislosti se vzpomínkami jednoho z respondentů v práci zmiňuji. Nicméně jsem i v tomto případě čerpala pouze ze současné literatury, která je koncipována jako historie faktu poskytující řadu konkrétních informací vztahujících se k této problematice.5 Základní vojenskou službou jako samostatným fenoménem se na poli etnologie v našem prostředí zabývaly pouze dvě odlišně pojímané studie. Tu starší publikoval v roce 1994 ve Slovenském národopise Ivan Murín pod názvem Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity. Danou problematikou nahlížel z pohledu tradic a zvyklostí spojených s životem stráveným ve výkonu činné služby, přičemž na vojáky nahlížel jako na členy subkultury. S výsledky této studie lze některé části této práce konfrontovat. Totéž téma zpracovala pomocí metody oral history Patricie Kubáčková. Podklady k její studii s názvem Vojna zelená – i černobílá, publikované v trojdílném svazku s názvem Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, byly získány na základě rozsáhlého orálně historického projektu organizovaného Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, Centrem orální historie, s názvem Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Bibliografické vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Na základě studia dostupné literatury jsem se rozhodla pro způsob zpracování vycházející primárně ze vzpomínek konkrétních respondentů. Převážná většina mé práce spočívala ve sběru dat a jejich utřídění. Domnívám se, že obsáhlejší průřez tematikou každodennosti v této konkretizované podobě v odborné literatuře dosud chybí. Podle mého názoru je takto koncipovaný výzkum jeden z možných způsobů, jak nastínit potenciální směry dalšího etnologického bádání o základní vojenské službě v našich zemích.
5
Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni. Praha: Knižní klub, 2010.
10
2.2. Popis práce s respondenty Terénní výzkum byl postaven na hloubkových rozhovorech s pamětníky, kteří byli vybráni napříč generacemi vojáků v druhé polovině 20. století. Respondenti byli vybíráni na základě věku a doby, kterou strávili na vojně, přičemž z počátku nebyl brán zřetel na jejich vojenské zaměstnání, ani rodinnou situaci. Tyto aspekty však v konečném důsledku měly vliv na výsledné zpracování a především celkové členění tématu práce. Mezi jednotlivými pamětníky, ale především jejich generacemi lze sledovat rozdíly. Kromě skutečnosti, že ve vzpomínkách se někdy až diametrálně lišila očekávání, se kterými branci do výkonu vojenské služby nastupovali, lišil se i přístup k badateli a rozhovorům vůbec. Ty vyžadovaly odlišnou přípravu. Věk respondentů ovlivňoval charakter jejich výpovědí a ten byl podobný u respondentů stejné generace. Popis každodenního života vojáků základní vojenské služby byl ve vzpomínání nejmladších pamětníků nejpodrobnější. Výroky často obsahovaly přesné formulace vojenských hlášení, detailní popis některých výcvikových aktivit byl doprovázen pantomimickým ztvárněním.6 Z vyprávění bylo patrné, že se tito respondenti snažili být v uvedených informacích přesní. Daleko častěji než starší pamětníci například používali obrat „nevím to jistě” nebo „nechci kecat”. Obava z uvedení nepřesností se odrazila v problematičtějším přesvědčování těchto narátorů, aby mi rozhovor poskytli. Naproti tomu vzpomínkové vyprávění nejstarších pamětníků mělo shodné rysy v celkové ochotě rozhovor poskytnout, jež byla spojena s jistým druhem sentimentality vzhledem k tomu, že jednalo o dobu mládí. Detailní popisy se vytrácely a bylo potřeba se častěji „doptávat”. Některé výroky bylo třeba konfrontovat s literaturou a z tohoto hlediska byly přípravy těchto rozhovorů nejnáročnější. Jednalo se především o postupnou konsolidaci armády v prvních letech po válce, například systém nástupu nejstarších ročníků na zkrácenou dobu. Ve výpovědích byla patrná osobní zkušenost respondentů s válečnou dobou, která měla velký vliv na jejich přizpůsobení se nové situaci. Dá se říct, že respondenti s ročníkem narození 1926 – 1927 byli daleko samostatnější než mladší pamětníci. Výpovědi, týkající se například rozkazů, vojenské hierarchie i historických souvislostí byly uváděny v přímé řeči, často s očekáváním zpětné vazby od tazatele, kdy měl naznačit, jestli se v problematice orientuje. Hojně se objevovaly výroky typu „Víš, kdo to byl …?” a „Tehdy to bylo normální”.7 Přesvědčit narátory k poskytnutí rozhovoru nebylo z mého pohledu složité, přičemž vstřícně reagovali na ujištění, že to, co si pamatují, je pro mě důležitější než to, co jim neutkvělo v paměti. Do pozice „zasvěcených” pamětníků, kteří mají právo hodnotit a porovnávat se častěji promítalo 6 7
Jednalo se například o pochodování, salutování a podobně. Ujišťování se o některých znalostech na straně výzkumníka je logické vzhledem ke skutečnosti, že věkový rozdíl mezi respondentem a tazatelem byl u této generace přes 60 let.
11
jejich politické smýšlení a celkový „světonázor”. Citování jejich výpovědí však bylo z hlediska členění na základě tematického klíče složitější, protože ke konkrétním situacím se často vyjadřovali vzájemnými odkazy anebo v porovnání s ostatními respondenty velmi stručně. Respondenti s ročníkem narození 1946 – 1962 byli ve výzkumu zastoupeni nejpočetněji. Vzpomínání těchto pamětníků se při vzájemném porovnání nejvíce lišilo v popisu toho, co „jim vojna dala”, a v individuálních prožitcích některých velmi podobných situací. Jejich vyprávění mělo však oproti ostatním nejucelenější charakter. V rámci zpracování rozhovorů i příprav na ně bylo potřeba orientovat se v tom, jak fungovala společnost v době komunismu. Mnoho historických reálií i sociologických fenoménů běžných v civilní sféře se promítlo i do oblasti základní vojenské služby. Respondenti velmi často připomínali, rozdíl mezi tehdejší situací a současností: „To byla jiná doba” nebo „Vedl se boj proti kapitalismu”. Rozhovory s touto generací pamětníků považuji za nejpřínosnější z hlediska historického, vzhledem k tomu, že spousta popisovaných situací byla dávána do kontextu se stávajícím společenským děním. Díky tomu vznikal poměrně dobrý popis každodenní reality daného období. Z výpovědí této generace narátorů se zdá, že lidé současnou situaci, kdy se mohou svobodně vyjadřovat k určitým společenským fenoménům bývalého režimu, vítají.8 Všechny rozhovory byly vedeny v přirozeném prostředí narátorů (doma, v práci) a ve většině případů o samotě. Jako ročník narození 1985 mohu posoudit rozdíl mezi vzpomínáním na vojnu v rámci mužského kolektivu, kdy se v naprosté většině jedná o humoriné popisy nejrůznějších více či méně paradoxních situací týkajících se kolektivu a popisem vojny o samotě. Jedním ze společných znaků všech rozhovorů byl popis výkonu základní vojenské služby jako období, které nebylo příliš „k smíchu”.9 Neméně zajímavý je paradox ve všeobecně proklamovaném názoru, že vzpomínání na vojnu je v rámci mužského kolektivu časté a veskrze zápornými odpověďmi respondentů na otázku, zdali na vojnu vzpomínají často. Na tomto místě bych se ztotožnila s názorem jedné manželky, která téma „vojna” v mužském kolektivu přirovnala k tématu „porod a mateřství” v ženském. V určitém období bezprostředně následujícím po zážitku, který je více či méně vázán na určitou věkovou skupinu lidí, je přirozené, že se stává tématem rozhovorů. Postupem času však mizí.
8 9
Srov. Vaněk, Miroslav (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia: Praha, 2009. Cit: J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001: „Ne, většinou se nebavím s chlapama, co byli na vojně, protože když se někdy zeptám u stolu, kdo byl na vojně, tak buď nezvedne ruku nikdo, anebo pokud tam sedijou starší lidi, tak zvednou ruku všichni, ale bavíš se o supr věcech na té vojně, protože o ničem jiném se nebavíš. Nemůžeš se bavit o tom, jak si tam každej druhej den někdo rozbil hubu.”
12
2.3. Členění práce Vzhledem ke způsobu zpracování konkrétního tématu na základě metod orální historie jsou výpovědi respondentů jedním ze zásadních výstupů celé práce. K této skutečnosti bylo od samého počátku přihlíženo. Důsledné zpracování výzkumných rozhovorů bylo výchozím předpokladem pro její výsledné členění. Hlavním pojítkem mezi výroky jednotlivých respondentů byly popisy situací, které se na vojně opakovaly po celé vymezené období (1945 – 2003). V dostupné literatuře je denní řád vojáků, který byl největší změnou oproti civilnímu životu, podrobně popsán.10 Přestože tato studie není ani historickou ani politologickou analýzou situace v našich zemích, stručné shrnutí společensko-politických podmínek především s ohledem na změny v oblasti základní vojenské služby jsou uvedeny v následující kapitole. S politickými změnami souvisí i změny legislativní týkající se výjimek z výkonu prezenční služby i některých aspektů vojenského výcviku, jakým byly například tzv. politická školení, socialistické soutěžení nebo pomoc národnímu hospodářství. Ve vzpomínání respondentů byly první tři měsíce ve výkonu vojenské služby popisovány více méně v chronologickém pořadí. Toto období bylo v mnoha ohledech přelomové a za posledních téměř šedesát let existence fenoménu povinné prezenční služby nedošlo výrazným změnám. Jinak tomu bylo v osobní rovině, kdy byly největší změny vztahovány právě k tomuto období. Souvislost s ostříháním, obdržením výstroje i výzbroje a izolací od civilního prostředí je zřejmá a věnuje se jí právě čtvrtá kapitola. Další průběh základní vojenské služby je ve vzpomínkách respondentů popisován jako období značně stereotypní. V této práci jsou mu věnovány kapitoly pět a šest, přičemž šestá kapitola se zaměřuje na specifika vojenského prostředí. Charakter vzpomínek pamětníků ovlivnila například velikost jejich útvaru, přítomnost vojáků z povolání, ale i vzdálenost od domova a případný „vojenský okruh”, který měl u hraniční země dvou bloků, jakou Česká republika11 byla, zásadní význam například v oblasti vyzbrojení posádek, frekvenci cvičení i služeb. Dennímu řádu při výkonu vojenské služby a způsobům, kterým vojáci trávili volný čas, se věnuje kapitola sedmá. Individuální charakter vojáků i jejich fyzické a psychické vlastnosti jsou logickým důvodem rozdílnosti jednotlivých výpovědí. Měly však vliv jednak na schopnost jednotlivců přizpůsobit se řadě specifických situací, z nichž nejcharakterističtější byl poměrně tvrdý, fyzicky náročný výcvik a v konečném důsledku také na vzájemné vztahy uvnitř jednotlivých posádek. Na základě charakterového klíče se pak formovaly skupiny, které byly ve všech obdobích v podstatě shodné. Vždy byli lidé silnější i slabší, na něž 10 11
Srov. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně. Praha: Vojenský zeměpisný ústav, 1995. Československá socialistická republika (1969 – 1990); Česká a Slovenská federativní republika (1990 – 1993)
13
kolektiv reagoval velmi podobným způsobem. Hierarchií, vztahy mezi vojáky a civilisty a především mezi jeich jednotlivými skupinami se zabývá osmá kapitola. Přestože vojáci věnovali určité úsilí zachování vlastní individuální charakteristiky, z jejich vzpomínek je zřejmé, že pro ně hrála prvořadou roli příslušnost k určité skupině, bez ohledu na to, že ji nevnímali vždy pozitivně (např. mazáci). Izolovanost vojáků základní vojenské služby od civilního života vedla k vytvoření specifického prostředí. Situace, které lze na základě opakovaného popisu většiny pamětníků považovat za charakteristické pro vojenské prostředí a které souvisely s pobytem v prostředí kasáren, případně s výkonem povolání, jsou popsány v kapitole deváté.
2.4. Vzpomínky jako výzkumný pramen Problematika paměti a interpretace vzpomínek stojí v zájmu mnoha vědních oborů a jejím studiem se zabývá široký okruh nejen humanitních a společenských věd, ale také lékařských, přírodních a v době všeobecné expanze „umělé paměti” i věd aplikovaných, především informatiky.12 Nejcharakterističtějším znakem vzpomínání je obrat pamětníka ze současnosti do minulosti. V souvislosti s údaji získanými na základě rozhovorů s pamětníky je důležité připomenout, že respondent se často vyjadřuje k situacím, které pro něj byly v době, kdy se odehrávaly nové, ale postupem času se jejich význam naučil interpretovat. Problematika rozdílné interpretace vzpomínek se dostala i do lidového povědomí a je zajímavé, že často používaná rčení, která mají tuto skutečnost reflektovat, se týkají právě armádního prostředí. Skutečnost, že stejná situace může být s odstupem času popisována rozdílně v závislosti na tom, jaký význam pro vypravěče v té které době měla, vystihuje příměr: „Po bitvě je každý generál”. Souvislost s armádním prostředím není náhodná. To, že společnost uznává autoritu jedinců na základě jejich životních zkušeností, již bylo v mnoha etnologických i antropologických studiích dokázáno. Vzájemné postavení vojáků v armádě je určováno vojenskou hodností. Její získání je ve většině případů spojeno s úspěšným obstáním ve složitých situacích. Hodnost se tak stává měřítkem schopností. Do určité míry se jedná o příčinu a následek. „Na základě zkušeností, které v boji získal, se (řadový voják) stal generálem”. Výše zmíněné lidové rčení tedy nejlépe 12
Problematikou paměti se v oblasti humanitních a společenských věd zabývá například: historie, filozofie, sociologie, psychologie, politologie, antropologie nebo etnologie. Z pohledu lékařství je to neurologie nebo psychiatrie a v oblasti přírodních věd se jí zabývá například genetika. Srov. Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 62.
14
vystihuje skutečnost, že pamětník (člověk, voják) se v době pořizování rozhovoru často nachází v pozici, kterou nabyl až později a z níž může být význam konkrétní situace viděn naprosto odlišně než v době, bezprostředně po tom, co se udála.13 Výzkumné metody orální histoie, konkrétně způsob interpretace výzkumných rozhovorů, musí k této skukečnosti přihlížet. V souvislosti s výzkumnou metodou, kdy byli někteří pamětníci v průběhu základní vojenské služby poprvé osobně konfrontováni například se smrtí. Tuto zkušenost ve vzpomínkách nepopisují jako negativní, ačkoli v souvislosti s toutéž vzpomínkou často zmiňují strach. Ve výpovědích je proto důležité vnímat celkový kontext situace, ke které se respondent vyjadřuje. Tato skutečnost měla vliv na délku některých v práci uvedených citací. Je samozřejmé, že vedle nepříjemných událostí získávají ty pozitivní a v jiném kontextu i naprosto neutrální události na významu. V případě popisu armádního prostředí bylo pamětníky často zmiňováno přátelství nebo vzájemná pomoc. Z hlediska posluchače, mají pamětníci „morální právo” situaci hodnotit a jejich popis daných skutečností je z hlediska historického přínosem. Další rozdíl, charakteristický pro interpretaci vzpomínek, representuje rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí”. Jinými slovy, každá životní zkušenost, ať už je jakákoli, v člověku něco zanechá. V každodenním životě, a v neznámém prostředí obzvlášť, se odehrává řada situací, na které člověk musí reagovat. Jejich složitost je posuzována subjektivně, ale všeobecně se dá říci, že čím složitěji jsou pamětníkem vnímány, tím větší zkušenosti získá do budoucna a v budoucnu již nebude k obdobným situacím přistupovat s nejistotou nebo pocitem strachu. O pozitivním přínosu některých mimořádně těžkých životních situací by se jistě dalo polemizovat, ale o tom, že se po jejich absolvování člověk cítí silnější, nepochybuje nikdo. Tato skutečnost byla mnohými respondenty opakovaně připomínána. Základní vojenská služba byla pro spoustu mužů, jež ji absolvovali, zkušeností stresující. Většina pamětníků ji získala nedobrovolně, přesto je její přínos v konečném důsledku hodnocen kladně. I tato skutečnost se odráží v citovaných výpovědích.
13
„Po praktické stránce by mohla být oral history popsána prostřednictvím následujících charakteristik: jedná se o nahrávaný rozhovor ve formátu otázka – odpověď; rozhovor je veden tazatelem, který má povědomí a základní informace o osobnosti dotazovaného; rozhovor je veden s informovanou osobou, která vypráví své vlastní dojmy, zkušenosti a názory na určité téma.” Srov. Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti, c. d., s. 11.
15
3.
ZÁKLADNÍ VOJENSKÁ SLUŽBA JAKO POVINNOST VŮČI STÁTU
Během posledních sedmdesáti let existence základní vojenské služby prošla tato instituce pod vlivem společenského dění velkými změnami, které měly na každodenní život vojáků zásadní vliv. Z legislativního hlediska v největší míře s politickým zřízením země. Státní politika, která ovlivňovala základní vojenskou službu, měla zásadní vliv především v oblasti mezinárodních závazků, což se v praxi projevilo potřebou různého množství branců v činné službě. Délka povinné vojenské služby se měnila, ale od roku 1945 standardně nepřesáhla 24 měsíců. Specifickým fenoménem povinné vojenské služby byly pomocné technické prapory, do kterých byli občané podléhající branné povinnosti v rozmezí let 1950 – 1954 zařazováni na základě kádrových posudků.14 Jak již bylo uvedeno, zákony i vládní nařízení vždy přesně specifikovala práva a povinnosti ve všech oblastech souvisejících s výkonem vojenské služby. Tato problematika je velmi rozsáhlá. Jednotlivé zákony se obzvláště v padesátých až osmdesátých letech dvacátého století často novelizovaly a některé body jednotlivých paragrafů uváděných v zákonech se měnily. V průběhu let docházelo pochopitelně i k menším změnám například ve finančních nákladech na vojáka, které souvisely s běžnou inflací, nebo se měnily podmínky nástupu, případně ukončení základní vojenské služby. Změny však nebyly z pohledu zaměření této práce nikterak zásadní.15 Z tohoto důvodu jsou informace o zmíněných změnách v práci uváděny nejčastěji v poznámkovém aparátu. 3.1. Služební povinnost Armáda České republiky, je spolu s vojenskou kanceláří prezidenta republiky a hradní stráží součástí ozbrojených sil. Ty jsou tvořeny vojáky v činné službě a vojáky mimo službu. Je potřeba si uvědomit se pod pojmem vojna vybavila obrana vlasti. Ve vyprávění bývalých vojáků se tato asociace vyskytovala také. Od roku 1920 do roku 2003 byla služební povinnost definována jako povinnost vojáků včas nastoupit a vykonávat činnou vojenskou službu. Jako povinnost ji interpretovali i oslovení pamětníci. Vztahovala se na muže po dosažení věku 18 let.16 Do
14 15
16
Výjimkou byly oddíly PTP, kterým byla délka služby prodlužována různými způsoby až na 5 let. Měnila se například terminologie. V roce 1958 byl upraven zákon z roku 1949: Čl. II 1. V Branném zákoně nahrazují se slova „československá branná moc” slovy „ozbrojené síly Československé republiky”;„branná moc” slovy „ozbrojené síly”;„vojenská osoba” slovem „voják”;„Sbor národní bezpečnosti” slovy „Státní bezpečnost a Veřejná bezpečnost”;„záložník” slovy „voják v záloze”;„ročník zálohy” slovy „ročník narození”. Toto pravidlo není v Branném zákoně z roku 1978 uvedeno.
16
doby, než nastoupili základní službu, byli muži nazýváni „odvedenci,” dnem odvedení se zařadili do vojska a stali se vojáky.”17 Muži, kteří nastoupili do výkonu základní vojenské služby na základě Služební povinnosti, absolvovali vojenskou službu, která zahrnovala: (a) základní službu, (b) náhradní službu,18 (c) vojenská cvičení, (d) mimořádnou službu a další službu. 19 Očekávalo se, že služební povinnost bude voják plnit podle svých tělesných schopností a znalostí ode dne odvedení, a že jeho služba skončí až propuštěním nebo vyloučením z vojska.20 3.2.
Služba vlasti očima pamětníků
Každý pamětník, který absolvoval základní vojenskou službu, nebo získal jakoukoli jinou osobní zkušenost s armádou, se nachází v pozici, kdy může hodnotit a porovnávat z vlastního úhlu pohledu. Výzkum orální historie je založen právě na této skutečnosti. Oblast vojenské služby je problematika velmi rozsáhlá a protknutá řadou souvislostí, které se nedají shrnout pouze pod termín „společenské” nebo „historické” okolnosti. Není potřeba připomínat, že názory člověka ovlivňuje především jeho zkušenost. Ve vzpomínkových výpovědích bývalých vojáků je v zásadě potřeba přihlédnout ke třem časovým obdobím, na jejichž základě narátoři formovali své názory. Jedná se zkušenosti získané před nástupem do ZVS, v průběhu ZVS a po jejím skončení. Jak již bylo naznačeno, zdá se, že samotné vzpomínání na vojnu v průběhu let přestalo být tématem mužských rozhovorů. Jednak to souviselo s věkem pamětníků, kdy postupem času převážila jiná, aktuálnější témata, a jednak s množstvím absolventů základní vojenské služby, kterých obzvlášť v posledních letech ubývalo. Respondent, který absolvoval vojnu v posledním roce této povinnosti,21 si posteskl hned na počátku našeho rozhovoru:
17 18 19
20 21
Srov. Československá lidová armáda. Otázky a odpovědi o vojenské základní službě. Praha: Naše vojsko, 1982, s. 15 – 16. Náhradní vojenská služba byla zkrácenou formou základní vojenské služby. Trvala 3 – 5 měsíců. Více v kapitole věnované výjimkám z výkonu ZVS. Zvláštním druhem vojenské služby je služba vojáků z povolání. V roce 1982 byla do vojenské služby zahrnuta také služba vojáků ve výslužbě povolaných přechodně k činné službě. Toto druhé vymezení se již v zákoně 218/1999 Sb. nevyskytuje. Podmínky propuštění nebo vyloučení z vojska jsou definovány příslušným branným zákonem. Základní vojenská služba byla zrušena v roce 2003.
17
„Se mnou to dneska bude nadlouho. Já si to chci užít. Už jenom z toho důvodu, že já jsem se k té vojně strašně dlouho nevracel. Vlastně, co jsem odešel, tak jsem se k tomu 22 nevrátil.”
Starší pamětníci dávali vzpomínání na vojnu do vztahu se zkušenostmi, které tam získali. Z výpovědí se dá usuzovat, že druh těchto zážitků je zřejmě určující pro frekvenci samotného vzpomínání. Na otázku jak často vzpomínají na vojnu, odpovídali respondenti následovně: „No docela hodně. Hlavě na ty lidi. Ve mě zůstalo hodně lidí a hodně takovejch povah. Ve 23 mně to prostě zůstalo z většiny těch lidí.” „No tak v dnešním shonu už ne. Dřív jsem si vzpomněl na vojnu. Dneska je ten koloběh života tak náročnej, že ani ne. V hospodě občas chlapi, když tak zavzpomínáme, tak si 24 člověk hned vybaví všechno, jako jo?”
Frekvence vzpomínání na určité období života má bezesporu vliv na množství detailů, které si člověk pamatuje. Dá se proto předpokládat, že obzvláště starší respondenti zmiňovali tyzkušenosti, které byly podle nich nejpodstatnější. Základní vojenská služba a vůbec služba v armádě byla od nepaměti vnímána jako služba vlasti, což je typické i pro první generace odvedenců, kteří nastoupili vojenskou službu po válce. Ze dvou následujících ukázek je zřejmý posun, který nastal v rámci sledovaného období. Z obou však vyplývá, že pokud mladý muž toto období svého života vnímal jako svou vlasteneckou povinnost vůči státu a národu, byl daleko méně kritický. „Hájil jsem našu vlast, která byla vyrabovaná za dob okupace po frontě, která se začala pořádně budovat. V té době jsem sloužil já. Na tu vojnu, když jsem šel, tak to byly začátky vopravdu tvrdý, protože prakticky nová naša armáda československá se budovala až po 25 pětačtyřicátým roku …Já na vojnu vzpomínám rád.” „Ale my jsme tam řešili jinou věc, s těma lidma jsme se tam bavili, samozřejmě tam nikdo nechtěl být, kromě nějakých maniaků …Takže bavili jsme se tam a myslím si, že by to skončilo tak devadesát na deset ze sta lidí, že těch devadesát, kdyby byla mobilizace, tak těch deset možná půjde dobrovolně, asi takhle si myslím, že by to dopadlo …No tam šlo o tu pointu, že bys šla bránit vlast, jenomže tam všichni říkali, náš stát stojí úplně za hovno, co bys tady chtěla bránit? Tam jako, ta pointa je v tom, že ty vlastně nebráníš ten stát, ty bráníš svoje přátele a rodinu a tak, akorát že to je otázka, kdo by tě napadl, že. Kdyby tě napadla Severní Korea, tak jo, ale kdyby tě napadli Američani, tak jako, čím bys se tady 26 bránila jako kapitalismu? Třicet let po revoluci?”
Vzpomínky respondentů dokazují, že od prvních generací, které nastupovaly na vojnu hned po válce, se přístup pozdějších branců, kteří již válku osobně nezažili, velmi 22 23 24 25 26
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001.
18
lišil. Pozdější odvedenci získání této životní zkušenosti očividně nepřisuzovali smysl s „vyššího cíle,” ale ztotožňovali ji s nediskutovanou povinností. Nejčastější výrok respondentů, který charakterizuje vztah respondenta k základní vojenské službě, byl u pamětníků, kteří absolvovali vojnu v šedesátých až osmdesátých letech dvacátého století, podobný tomuto: „To byla součást života. Prostě to tak bylo.”
27
Ztráta pozitivního „smyslu” vojenské služby ve sledovaném období jasně sílila a vojáci, kteří absolvovali základní vojenskou službu až v posledních letech, již měli problém najít jakýkoliv pozitivní smysl, kterým by tuto životní zkušenost odůvodnili z hlediska společenského i osobního: „Ztráta času. To je první věc, co se mi vybaví. Protože ty věci, co mají v podstatě co společnýho s armádou. To pochodování a prostě, že se tam člověk naučil tu střelbu. Nevím, asi potom to zaměstnání, to se dalo vyřešit i za tři měsíce, tak jako u těch vojáků z povolání. Ti měli základní kurz tři měsíce. Jinak ten zbytek, toho tři čtvrtě roku, to byla prostě ztráta času. To si nedokážu představit, co tam dělali ti lidi, co tam byli dva roky. To vůbec nevím. 28 To nechápu. Takže to je první věc. Ztráta času. Ztráta času, ztráta peněz.”
Poslední citovaná výpověď může být negativní také proto, že se jedná o zkušenost relativně „čerstvou.” Od výkonu ZVS konkrétního respondenta uběhlo teprve devět let, což je v porovnání se staršími pamětníky doba nepoměrně kratší. Zkušenosti, které za tuto dobu respondent získal, ještě "nevyvážily" to, co prožil na vojně. Právě na postupné nabývání zkušeností a schopnost přizpůsobit se, vzpomínali i další pamětníci. Skutečnost, že se názor na vojnu v průběhu let mění, dokládá i další výpověď, která popisuje postupnou změnu pohledu na ZVS. Ta probíhala již v průběhu výkonu prezenční služby. Zajímavý je následující výrok, kdy se narátor po roce vojny ještě „necítil připravený být chlap”: „Kdyby si mě řekla vojna, tak v době když jsem tam byl, tak bych ti řekl oprus, zbytečnost. Nechcu tady být, je to tady zbytečný, hnusný. Chcu radši být doma, tam vydělám peníze, bude to k něčemu. Pak v půlce vojny bych řekl jo tak tady musím být rok. Někdo po mě chce, nějakej ten parlament to prostě schválil. Bral jsem to takhle, jako logicky jsem si to prostě nějak vnitřně odůvodňoval, a prostě budu tady ještě půl rok. A v tom půl roce to bylo jako už to tady nějak vydržím, ale kurva ještě půl roku, ještě půlku. No a nakoncu můžu ti říct, že poslední měsíc seš, vnitřně jakoby jsem byl rozpoloženy, protože jsem jakoby opustil to, co jsem měl jedenáct měsíců zažitý pod kůžou a měl jsem se najednou vrátit někam úplně jinam a měl jsem tam řešit nějaký problémy. Vrátíš se do baráku, musíš sehnat prácu, musíš ženskou nějakou, rodinu, práci, peníze, že už nastává něco jinýho. Takže bych prostě řekl jakoby tři fáze …A ten konec byl, ne já ještě nechcu jít, protož ještě nejsu připravenej 29 být chlap.”
27 28 29
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 - 1989. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003.
19
Individuálního vývojového hlediska si všímali i jiní pamětníci, V jejich výpovědích se individuální vždy objevovalo ve spojení se společenskopolitickým kontextem. Převážná většina oslovených pamětníků absolvovala vojnu v letech vlády komunistické strany, a proto budou tomuto období a vzpomínkám spojeným s popisem tehdejší společenské situace věnovány samostatné podkapitoly.
3.3. Pomocné technické prapory a pomoc v národním hospodářství Vojáků v činné službě mohlo být od roku 1920 podle Branného zákona využíváno i k pomocným službám při pohromách ohrožujících život a majetek a od roku 1949 i ke strážení objektů. Kromě výše zmíněného využití vojáků jako pracovní síly se však podle vzpomínek jednalo také o pomoc národnímu hospodářství. V prvních letech po válce, kdy byla situace značně komplikovaná nedostatkem pracovních sil, se vojáků využívalo při žních a sezónních pracích. Jeden z narátorů vzpomínal na držení stráží v době žní. „Ale ještě když jsem byl v tom Hodoníně hned z kraju, tož jsem tam nastupil v květnu a potom byly žňa a to už byly takový hlídky v civilu. Tož nás pustili dom do těch dědin a měli jsme takový hlídky. Na obecním úřadě byla taková hasičská místnost a tam jsme měli hlídky do rána, víš? Aby někdo něco nezapálil. A ten velitel nás chodil kontrolovat. Vždycky někde 30 za dva dny jsme museli se postavit, on tam došel a kontroloval nás, jestli jsme tam.”
Vojáci však pomáhali v zemědělství v období sklizně až do roku 1989. Pomoc při sklizeň řepy popisoval i narátor, který sloužil na Slovensku v letech 1987 – 1989: „Třeba jezdili jsme na brigádu na řepu, že jo, to jsem v životě nezažil, jo, v Tatrách, jako obrovský pole. Obrovský megapole nedozírný …Vojáci jezdili na brigády, že jo. Kopy řepy. My jsme vosekávali ručně, že jo. Brambory jo. To bylo nekonečný. Tos neviděla na konec. To bylo šílený. A na to jsme najeli celej útvar. To se jelo autama tam do těch jé zé dé [JZD], 31 tam jsme jim to pomáhali sklízet. To bylo výborný věci jako, jo.”
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let byla ve všech zemích sovětského bloku, jehož byla Československá republika tehdy součástí, přijata opatření k urychlení vojenské výstavby a příprav na novou možnou válku, s jejímž vypuknutím se počítalo na obou stranách rozděleného světa v letech 1953 – 1954.32 Vzhledem k politické situaci, kdy bylo hospodářství řízeno centrálně vládou, byla armáda využívána i k zaměstnání, ve kterých bylo pro naplnění stanovených limitů potřeba více pracovních sil. Jednalo se o oblast hornictví, stavebního průmyslu, dopravy a těžkého i lehkého průmyslu, kdy především do prvních dvou zmíněných byly organizovány nábory. Vojákům základní vojenské služby byl za práci v dolech vyplácen žold a navíc plat jako horníkům. To se zřejmě 30 31 32
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni., c. d., s. 36.
20
jevilo řadě z nich jako dostatečně motivační, aby se na tyto práce hlásili dobrovolně. Na svůj zájem o zařazení do výkonu služby v dolech vzpomínal i jeden z narátorů: „Já jsem se třeba hlásil, když jsem tam přišel, byl požadavek, kdo chce jít do dolů, po výcviku to bylo. Prví týden, to vím jak teď. Tak já jsem se hlásil. Hlásilo se nás pět. Tak si nás napsali a hotovo. Za tři dny byl rozkaz. Jeden šel do dolů a my všichni vostatní zůstali u roty a za týden byl další rozkaz a já z těch zbytků, co nás tam bylo, kolem té stovky že, tak jsem valil do poddůstojnické školy, najednou. Copak se dalo dělat, no? Poddůstojnickou. Plnou polní a už jsme valili …Já jsem si povídal. Půjdu do dolů. Vojnu mám za sebou, ten výcvik. Já si vydělám peníze, koupím si motocykl nebo tak, protože toto [dům] bylo shořený 33 po frontě. To bylo kaput, že?”
Využití pracovních sil vojáků se však postupem času začalo jevit jako značně finančně náročné. Největší problém byl však v tom, že počty mírové armády se měly nadále zvyšovata jednotky měly být plně vycvičené a bojeschopné, což odvelování na různé hospodářské pomoci ohrožovalo či přímo znemožňovalo.34 Došlo tak k vážné disproporci mezi požadavky na výstavbu početně silné a dobře připravené armády na jedné straně a zvýšením počtu vojáků odvelených dočasně na výpomoci především do báňského průmyslu na druhé straně.35 Z tohoto důvodu a po sovětském vzoru se začaly v roce 1948 zřizovat pracovní jednotky, do nichž byli zařazováni „politicky málo spolehliví” nebo přímo „politicky nespolehliví” muži, kteří mohli ve výkonu základní vojenské služby neblaze působit na ostatní vojáky a potažmo i celou společnost.36 První pracovní jednotky, tzv. silniční prapory ženijního vojska byly vojenskou obdobou táborů nucené práce, k jejichž vytvoření došlo ještě před přijetím zákona č. 245/1948 Sb. a vznikly v roce 1948.37 Vzhledem ke skutečnosti, že na více než 140 000 vojáků základní služby byla zhruba tisícovka „nespolehlivých,” bylo z pohledu Ministerstva vnitra málo, bylo proto v roce 1950 rozhodnuto o zřízení tzv. pomocných technických praporů - lehkých a těžkých.38 Současně byl také stanoven poměrně složitý systém posouzení všech branců na základě jejich politické spolehlivosti. Jeho cílem bylo zařazení předem stanoveného počtu branců do prezenční vojenské služby.39 33 34 35 36
37 38 39
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. V roce 1950 přesáhl počet vojáků ve výkonu ZVS 200 000 mužů. Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 38. Jednalo se o pracovní jednotky IV. praporu ženijního pluku 2 s velitelstvím v Písku; v Mimoni ženijní pluk 1 Povážský s velitelstvím Terezíně, v městě Libavá patřila k ženijnímu pluku 3 Karpatskému v Kroměříži a v Lešti na Slovensku, byl součástí ženijního pluku 4 Československých partyzánů s velitelstvím v Bratislavě, který měl své jednotky taky v Komárně a Podzámku. Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 11 – 13. 245/1948 Sb, Zákon o táborech nucené práce. Služba u lehkých praporů znamelana většinou stavební průmysl - práci „na povrchu”. Těžké prapory složily „v dolech”. „Již v samotných počátcích bylo stanoveno, že k PTP nastoupí k 1. říjnu 1950 celkem 11000 mužů neboli 10 procent z celkového počtu branců povolaných k tomuto datu do armády. Zatímco lehké PTP měly vzniknout reorganizací stávajících čtyř silničních praporů ženijních pluků, těžké měly být vybudovány od základů” v Ostravě, Kladně a Mostě. Číslovány měly být od čísla 51. Návrh byl užším
21
V průběhu prověřování však bylo na základě posudků zařazeno příliš málo branců. Proto bylo na zasedání Užšího poradního sboru ministra 14. června 1950 rozhodnuto o provedení velké prověrky celého nástupního ročníku. Díky tomu došlo k zajímavému paradoxu. Odvedenci nastoupili výkon základní vojenské služby společně s ostatními mladými muži stejného nástupního termínu, někteří z nich byli po přijímači převeleni k PTP. Pokud bychom službu u PTP chápali jako výkon jistého druhu vojenského zaměstnání, pak by se jednalo o běžný postup. V praxi tomu tak ovšem nebylo a k prvním snahám o legalizaci pracovních jednotek došlo až v roce 1952.40 Na základě prověrky nástupního ročníku byl k službě u PTP zařazen i jeden z respondentů. Ve své výpovědi zmiňuje, jak do poslední chvíle nevěděl, k jaké jednotce byl zařazen: „Po šesti týdnech, když se mělo začít chodit na střelbu skutečnou, tak byl, dostal jsem v rozkaze, abych odevzdal materiály, tu výstroj, protože my jsme měli ty automaty, ale prázdné, jenom aby se leštily a skládaly, rozkládaly. A potom jsem se měl dostavit k nástupu na nádvoří. Tam jsem zjistil, že je tam nějakých takových asi třicet lidí z nejrůznějších těch rot. To znamená, z mé roty já jsem byl vlastně asi jediný. A byl nám přečten rozkaz, že jsme převeleni k jiné jednotce, k praporu v Karviné. Teď nebylo řečeno jako která jednotka. Ta původní, kdybych tam byl zůstal, tak bych byl u radiotelegrafistů. A už tam čekalo nákladní auto, které nás odvezlo na vlak a vlakem do Karviné a tam zase na ten do kasáren. Nevím přesně, kdy jsem se dověděl, jaký je to prapor, že je to to pé té pé [PTP], protože o tom jsme prakticky nevěděli …Ještě týž večer jsme, nebo prostě vyrazili
40
vedením sborem ministra schválen a 12. července podepsal Alexej Čepička rozkaz o zřízení prvních osmi pomocných technických praporů. Čtyři lehké měly velitelství v Mimoni (PTP 51 – VÚ 6361, velitel škpt. Josef Žížala), Svaté Dobrotivé (PTP 52 – VÚ 4934, velitel škpt. Bedřich Ťoupalík). Městě Libavá (PTP 53 - VÚ 4991, velitel mjr. Ladislav Mráz) a v Lešti (PTP 54 – VÚ 4563, velitel kpt. Dionýz Svoboda) a byly vytvořeny již k 1. září 1950. O měsíc později byly zřízeny první čtyři těžké prapory: PTP 56 v Horní Suché (VÚ 1546, velitel mjr. Leopold Dugas), PTP 57 v Kladně-Libušíně (VÚ 5447, velitel kpt. Karel Skřivan) a PTP 58 v Mostě (VÚ 9334, velitel škpt.n Bedřich Poledník).” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 50. „Ačkoli pomocné technické prapory existovaly již třetí rok, stále z hlediska armádního organismu „visely ve vzduchoprázdnu” – neměly základní organizační předpis, který by upravoval otázky jejich vytváření, naplňování, výstavby, vnitřního života, pracovního nasazení a podobně …Proto dostalo Velitelství vojenských pracovních jednotek již při svém vzniku za úkol takový základní předpis urychleně připravit. Návrh byl připraven již v červnu 1952, kdy ho projednala Vojenská rada ministra národní obrany a doporučila provést jen některá menší doplnění a upřesnění, zejména pokud šlo o způsob odměňování vojáků. Proto mohl být Statut již 18. srpna podepsán ministrem Alexejem Čepičkou a vstoupit v platnost. Šlo o první závazný dokument komplexně upravující práva a povinnosti příslušníků vojenských pracovních jednotek, zásady jejich pracovního nasazení, odměňování, náležitosti a podobně …Nelze nevidět, že nešlo o služební předpis, jehož znalost by byla v armádě striktně vyžadována, proto ho kromě VVPJ, jeho jednotek a součástí (a samozřejmě nadřízených složek) neměl nikdo další k dispozici. Statut přiznával pomocným technickým praporům zvláštní charakter. Z jeho formulace vyplývá, že šlo o jednotky, jejichž úkolem nebyla Branným zákonem stanovená obrana státu a příprava na ni, ale výhradně pracovní činnost spojená s ideologickým působením, jíž ale žádný právní předpis týkající se armády nebo vojenské základní služby neznal.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 142.
22
jsme odpoledne, jsem prošel lékařskou prohlídkou a byl jsem zařazen tedy na šachtě 41 Klement Gottwald v Horní Suché do práce.”
Všech zhruba 90 000 branců, kteří k 1. říjnu 1950 nastoupili k výkonu vojenské základní služby, muselo podle literatury v rámci prověrky vyplnit dotazník a projít pohovorem před výběrovou komisí.42 Výše citovaný respondent si však nic podobného nepamatoval. Je potřeba zmínit, že celkově bylo období padesátých let dvacátého století obdobím velkých represí, které byly prováděny v rámci politických rozhodnutí tehdy vládnoucí komunistické strany. Ukázkou by mohly být známé politické procesy s generálem Heliodorem Píkou i s Dr. Miladou Horákovou.43 Základní vojenská služba u PTP byla velmi specifickým druhem vojenské služby a v literatuře posledních let je jí věnována poměrně velká pozornost. V této práci jsou však vzpomínky jediného respondenta, který u PTP sloužil, zahrnuty mezi vzpomínky ostatních pamětníků na základě témat, která byla společná všem vojákům základní vojenské služby.
3.4. Společenská situace a vliv politiky Souvislost s politikou, která byla pro legislativu určující, si respondenti plně uvědomovali. To dokládá i následující výrok: „Tak zásadně to ovlivňoval [politický režim], protože všechno bylo vlastně podřízené tomu neustálému omílání toho, že teda my jsme armáda Varšavské smlouvy, která tedy bojuje za ty výdobytky socialismu a že proti nám teda stojí zase ta Severoatlantická aliance, která se nás snaží napadnout a ty naše pracující o ty výdobytky okrást. Takže tomu bylo vlastně 44 podřízeno všechno, že ta politika byla prorostlá s tou vojnu na absolutní míru.”
Vzhledem k tomu, že Armáda České republiky spadá pod kompetenci Ministerstva armády, vystihuje výše citovaný výrok oficiální dobové stanovisko poměrně výstižně.45 Co se však měnilo a také se výrazně odráží ve výpovědích respondentů, je společenská
41 42 43
44 45
J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 57. Generál Heliodor Píka byl dne 21. června 1949 popraven ve věznici na Borech. Po listopadu 1989 se plně prokázalo, že šlo o vědomou justiční vraždu. Proces s Dr. Miladou Horákovou byl tzv. „vzorový proces”, který si žádala Moskva. Jeho účelem bylo zastrašit veřejnost a odstranit všechny významné, i potenciální, odpůrce režimu. Srov. Křivka, Zdeněk: Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí. 3. vydání. Praha: Konfederace politických vězňů ČR, 2010, s. 33. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. „Armáda je spolu s vojenskou kanceláří prezidenta republiky a hradní stráží součástí ozbrojených sil, které jsou tvořeny vojáky v činné službě a vojáky mimo službu." Srov. Branné zákony 1020 – 2004.
23
atmosféra v rozmezí let 1948 – 1989. Na základě zkušeností pamětníků, s nimiž jsem rozhovory vedla, jsem proto zkoumané období rozdělila do čtyř etap: (a) druhá polovina 40. let a 50. léta 20. století; (b) 60. léta 20. století (do roku 1968); (c) první polovina 80. let 20. století; (d) druhá polovina 80. let 20. století. Ačkoli by bylo pro výpovědi v souvislosti se společenskou atmosférou bylo možná funkčnější odkazovat k r. 1970 a rozdělit etapy na „období před normalizací” a „normalizační”, neučinila jsem tak vzhledem k malému množství respondentů, jejichž výpovědi by nemusely takto specifikovanou dobu z hlediska fungování armády vystihovat. Atmosféra doby není spojena pouze se současnou ideologií a politikou. Popis vojenské základní služby souvisí i s dalšími společenskými změnami v civilním prostředí, se kterým jej absolventi měli tendenci porovnávat. Vybavení posádek a množství vojáků vyžadovalo v průběhu let odlišné financování armády, a právě tento aspekt se objevil jako určující při jejím posuzování ve vyprávění nejmladších pamětníků.
3.4.1. Druhá polovina 40. a 50. léta 20. století Pamětník, který absolvoval vojnu dobrovolně hned po válce v letech, zmiňoval v souvislosti s politikou pouze zkušenost se „zátahem na banderovce”, kterého se účastnil jako řidič: „No a potom to začalo na Slovensku, ti banderovci …ti banderovci se snažili přejít přes republiku do Rakouska. Víš, kdo to byli banderovci? To byli ruští títo, ale byli proti Stalinovi. Oni bojovali aji s Němcama, ale potom se dali nakonec proti Němcům a jich postřílali stejně. Oni chtěli potom jít k Angličanům a ti jich tam nepustili, tak jich tam postřílali. Schovávali se po lesách a po temto a co tam byli ti na hranicích obsazené vojákama, to byla hodoňská posádka, ta kroměřížská, a měli zabránit, aby oni nepřecházeli. Tam se občas ozval výstřel, jenomže to ti chlapi si třeba střelili a srnku nebo na toto a potom říkali, že tam šli banderovci, ale já jsem tam jednou jednoho toho banderovca vezl, chytli ho někde, to byl takovej starší děda. Buď sympatizoval, nebo oni prý nedělali, oni platili všechno, oni chtěli v klidu projít, ale oni je nechtěli v klidu 46 pustit.”
Konkrétní politický režim, který určoval dění v našem státě v letech 1946 – 1989, měl už tehdy vliv na povyšování v rámci vojenské hierarchii. Jinak ideově zvlášť nevyhraněný respondent ve svém vzpomínání zmiňuje také komunisty, kteří měli v době jeho prezenční služby a jistý druh faktické protekce:
46
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 –1947.
24
„Už tam byl takový oficír a už měl takový náznaky. To už byl nějaký komunista a už připravoval. Oni už to měli ti komunisti obšlápnutý trošku hned po pětačtyřicátým roku. Už měli ty vedoucí místa. Ty vedoucí místa, co měli, tam povyšovali těch komunistů, už si to 47 tam teda připravovali.”
Výše uvedený komentář souvisel s vítězstvím komunistické strany v roce 1946 a potažmo „ovládnutím” ministerstva vnitra.48 Minimálně do roku 1948 však strana ještě nezasahovala do výcviku vojsk a do celkového systému vojenského školství, jak tomu bylo po roce 1950, kdy do funkce nového ministra národní obrany nastoupil Alexej Čepička, který v letech 1947 – 1956 zastával vysoké stranické funkce, mimo jiné byl i ministrem spravedlnosti.49 Jako příklad aktivit, které nebyly v pozdější době možné, lze uvést vzpomínku téhož respondenta související se svobodou vyznání: „Šli jsme do města, zpívali jsme po městě, do kostela jsme šli s tímto, v útvaru jsme šli 50 v nedělu do kostela.”
Dá se předpokládat, že situace se změnila ještě výrazněji po roce 1948, kdy v Československu došlo k politickému převratu. O rok později nastoupil do základní vojenské služby další z respondentů. Jeho politické přesvědčení mělo pozitivní dopad, protože členství v politické organizaci mělo větší význam než negativní rozhodnutí nadřízeného. „Víte, co se stalo tenkrát? Já vám to řeknu. Bylo už chladno. Blížilo se tak čtrnáct dní před Vánocema. Stáli jsme jak ty andílci v řadách, když byl ten rozkaz. Tam bylo uvedeno, bylo nařízení, že mají mužstvu vydat teplý rukavice. Po rozkaze rozchod a nic …Bylo zima, tak jste si dal mařenu přes ruku, teda pušku přes ruku a ruku do kapse jednu, protože mě to zeblo, ne?…No tak zase jsem si dal tu pušku na druhou ruku a strčil jsem si druhou do kapsy. Už to bylo tři dni, co vyšel ten rozkaz. A teď si představte, že najednou mě uviděl velitel a říká, jak to, že mám ruku v kapsi? A já jsem mu řekl, to nejsu já, podívejte se, kolik nás tady je. Já jsem se musel ráno hlásit u raportu. Čtyřiašedesát stehů, vám nelžu, zašitou bílou niťou tu kapsu a přes to čtyřiašedesát stehů černou niťou na obouch. Povídám, vy hajzli, vy mě polibte prdel. To jste blbý, co su tady za nějaké říše Rakousko-uherské nebo co? Tak taková byla situace. Nebylo vodvolání. Nebylo vodvolání! Eště štěstí, že tenkrát existovaly u útvaru organizace. Tam existovaly politický aji svazácký a já jako svazák jsem to potom přes tu organizaci potom tam řešil …A ten kapitán ten mu dal takovej klystýr, že. Strhl mu, byl to, to byl četař, temu zebrali jednu hodnost, stentovali, a dali mu takový
47 48 49
50
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. Srov. Křivka, Zdeněk: Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí. 3. vydání. Praha: Konfederace politických vězňů ČR, 2010, s. 27. Alexej Čepčka (1910 - 1990). Byl především v padesátých letech jednou z nejvýznamnějších osobností československé politiky ve vztahu k Sovětskému svazu. Člen komunistické strany byl v letech 1929 – 1963, kdy z ní byl „za nezákonnosti” vyloučen. Po válce strávil poslední tři roky v Osvětimi. Později seoženil Gottwaldovou dcerou Martou Jeho vystupování se v otázce komunistické ideologie stalo vzorem bolševického přístupu. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947.
25
klystýr, že toto. Byl potrestanej už tím, že pozbyl jednu hodnost a ještě byl v base. Já nevím 51 jak dlouho, jestli čtrnáct dní? To už si přesně nepamatuju.”
3.4.2. Šedesátá léta 20. století (do roku 1968) V České republice byla šedesátá léta 20. století obdobím, kdy se společenská situace uvolňovala. Toto období vyvrcholilo v létě roku 1968, kdy se prvním tajemníkem stal Alexander Dubček, a v období tzv. pražského jara.52 Legislativa, která pevně stanovovala denní režim na vojně, se sice nezměnila, ale již v polovině 50. let došlo k postupnému zrušení pomocných technických praporů. O uvolněné atmosféře svědčí také vzpomínka respondenta, který sloužil na vojně v letech 1964 – 1966. Podle něj se jednalo o dobu, kdy „vycházela literatura”. V kontextu dalších výpovědí, které se týkají pozdějších období, se jednalo o velmi odlišné vzpomínání právě v kontextu dobové atmosféry. Tu výše zmíněný narátor popsal následovně: „Na vojně jsem byl v letech devatenáct set šedesát čtyři až devatenáct set šedesát sedm. Byla to doba, kdy už polevovala pomalu no ta padesátiletá tíha, takže vycházela literatura, literární noviny a tak dál, takže už to určitě nebylo tak tristní, jako pro ty, co byli v padesátých letech …No to já kdybych byl v této době po té jako normalizaci, po té okupaci těma Rusama, takto bych si asi takovou prdel nedělal. Ale tehdy ta doba nazrávala 53 k tomu.”
Dotyčný respondent strávil většinu vojny v zařazení na pozici knihovníka, dnes se věnuje psaní poezie, výtvarnému umění a profesně působí na pozici kněze v Českobratrské církvi. Nelze proto jeho osobu ani vzpomínky považovat za nejcharakterističtější popis vojny v daném období. Ve vnímání a popisu společenské situace však byly jeho výpovědi jedinečné především z toho důvodu, že své zážitky z vojny zapojoval do širších společenských souvislostí a svá hodnocení ve vzpomínkách explicitně uváděl. 3.4.3. Normalizace a první polovina 80. let 20. století V roce 1968 došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy odůvodněné zájmy „ochrany socialismu”. Následovalo období tzv. normalizace, kdy bylo veškeré dění ve společnosti pod dozorem komunistické strany a obzvláště vojenské prostředí bylo pod přímým dohledem vedení sovětské armády.54 51 52 53 54
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. Alexander Dubček (1921 – 1995), československý a slovenský politik. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. Normalizační období je popisváno čistkami v komunistické straně, propouštěním ze zaměstnání, obnovením cenzury, zrušením mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a dalšími represivními opatřeními po násilném potlačení Pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy. Srov. Křivka, Zdeněk: Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí. 3. vydání. Praha: Konfederace politických vězňů ČR, 2010, s. 27.
26
V každodenním životě se „nová společenská situace” výrazně odrazila v atmosféře, kterou vojáci absolventi shodně popisují jako „atmosféru strachu”: „Bylo to období studené války, takzvané, kdy já jsem pak nastoupil na vojnu, takže to bylo za doby Brežněva [Leonid Iljič Brežněv, nejvyšší představitel Sovětského svazu 1964 1982] versus Reagana [Ronald Reagan, 1981 - 1989 prezident USA] v Americe, takže to bylo takové dosti psychicky náročné, protože neustále se vyhrožovalo válkou a hašteřilo se válkou na obou stranách …Byla tenkrát zas ta atmosféra taková. Trošku strachu, protože on člověk nikdy neví jak, kam ho pošle a co se bude dít …Jako psychicky to bylo jako docela náročné pro všechny, protože tehdy opravdu jako ta psychóza byla, jakoby měl 55 každým okamžikem vypuknout nějaký střet vojenský.”
Všichni respondenti dávali každodenní život v armádě nějakým způsobem do souvislosti s tehdejším režimem. Jejich hodnocení často končí konstatováním, že „to byla taková doba”. Pamětníci si uvědomují také časový odstup, který jim dovoluje vidět souvislosti vojenské každodennosti a tehdejší politické situace v jiném světle. V následujícím výroku je patrný současný názor narátora, který posuzuje tehdejší atmosféru na vojně na základě současných životních zkušeností: „To bylo, ta vojna bylo podle mě jenom takový, kdyby se náhodou něco stalo, takový spíš strašení, abychom byli připravení. Oni moc dobře věděli ti vysocí činitelé, že se asi nic nestane jako takovýho hroznýho, že by došlo k nějakýmu válečnýmu konfliktu. Protože v té době byly ty síly na obou stranách tak vyrovnaný, že by to stejnak nemělo vítěze. Akorát zkáza, no. Protože kdyby se použily jaderný zbraně, takže oni nás jenom připravovali na eventuální nějakej konflikt, kterej stejnak je nějakej jako [ticho] by podle mě [ticho] byl 56 o ničem, že. [ticho] To bylo jenom takový bububu.”
Přítomnost sovětských vojáků na našem území měla v sedmdesátých a osmdesátých letech za následek výraznější odlišení výkonu vojenské služby ve východním a západním okruhu. Ačkoli toto dělení existovalo již od poloviny čtyřicátých let dvacátého století, ve výpovědích těch, kteří v období normalizace sloužili, mělo jejich zařazení zásadní vliv na zkušenosti, jež v průběhu výkonu vojenské služby získali. Jako hraniční země dvou znepřátelených bloků, z nichž ten protivníkův, kapitalistický, ležel na západ od našich hranic, měla vojenská služba v této oblasti výrazně náročnější charakter. Narátoři popisují extrémní náročnost jednak po stránce psychické, ale i časové, kdy zde byla zvýšená frekvence cvičení v terénu i vojenských poplachů. „Ta atmosféra tam byla neustále, tam byla atmosféra toho strachu a taky toho vyvolávání toho strachu, že jako tam jak na nás zbrojí a to my jsme měli při těch školeních, nám ukazovali, prostě neustále buď ty německé zbraně, nebo ty americké. Protože proti nám tam vlastně byl americký pluk jako z druhé strany hranice. Připravený to …My jsme třeba v roce osmdesát dva, kdy byla ta krize v Polsku, Lech Walesa [Lech Walesa, polský politik, aktivista za lidská práva, 1990 – 1995 prezident Polské republiky] a Hnutí Solidarita [polská ilegální nezávislá odborová organizace, jejíž vznik souvisel se stávkou Gdańských loděnicích v roce 1980] akorát začínalo, tak jsme třeba leželi týden v Krkonoších na 55 56
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982.
27
hranicích zakopaní a čekali jsme jenom na povel. Jestli se tam pude nebo ne. Jako tenkrát byli ti Rusi v tom osmašedesátým sem, že jo. No ale naštěstí k tomu nedošlo, takže to už potom člověkovi i probleskne hlavou, co by teda dělal, kdyby byl nucenej, jestli by střílel, 57 nebo nestřílel. Člověk si řekne, já se nenechám zastřelit, tak bych asi radši střílel.” „Já jsem na rozdíl od ostatních, jsem se dostal jako častěj ven. Tím, že my jsme sloužili na západním okruhu, tak těch, toho volna tam moc nebylo, protože se držely ty hotovosti a stráže a takový ty blbiny, jo? Co jeden ten kluk tady vod Havlíčkova Brodu, tak ten třeba 58 se dostal poprvý domů až po čtrnácti měsících, jo? Byl na prvním opušťáku.”
Způsob hodnocení situace, v němž se odráží zkušenosti, které člověk získal v průběhu let je pro vzpomínkové vyprávění typický. V případě vzpomínání na vojnu je však tato skutečnost ještě výraznější. Druhá polovina 80. let 20. století Druhá polovina osmdesátých let dvacátého století byla podle respondentů doba, kdy již vlivem přístupu k informacím málokdo z mladých lidí ve věku branců a odvedenců věřil ideálům komunismu a fungování socialismu. Ve vojenském systému stále nedocházelo k žádným strukturálním změnám, ale opět se měnila celková atmosféra. Vojna byla stále chápána jako životní realita, nad níž není potřeba se dále zamýšlet, ale představy o vlastní budoucnosti byly spojeny až s dobou po absolvování ZVS. „Ale to byla výborná doba tenkrát. Taková bezstarostná. Vůbec nepřemýšlelas v té době o budoucnosti, protože to bylo nalajnovaný. Já teda jsem chtěl, já jsem dycky doma říkal, 59 že jak dojdu z vojny, tak hnedka zdrhám za kopečky, jako jo? Že hned du.” „Takže my jsme jako počítali s tím, že ten rok tam prostě bude. A byli jsme chlapi, takže jsme věděli, že se to přežít dá, takže jako to nebylo už tak, že by hned první den si bečel, kdy pudeš do civilu. Prostě svým způsobem to bylo, jako i byl člověk zvědavej, co to všechno přinese…Ale samozřejmě byla to Československá lidová armáda bolševická, čili jako my 60 jsme měli spády utýct.”
Výpovědi respondentů, kteří ZVS absolvovali v tomto období, by se daly popsat jako značně flegmatické. Do jaké míry to bylo zapříčiněno dobou a do jaké míry se jednalo o osobní charakter narátorů, nelze objektivně posoudit, nicméně se v mnoha rysech shodovaly. Na rozdíl od starších pamětníků například daleko častěji zmiňovali ve vzpomínkách konzumaci alkoholu.
57 58 59 60
J. B. (vš, vojenská katedra) 1 rok, 1980. F. K. m. (po vyučení) 2 roky 1980 – 1982. R. Vo. (po maturitě) 2 roky 1987 – 1989. P. V. (VŠ, vojenská katedra) 1 rok 1985.
28
3.5. Vliv komunistické ideologie a ideová výchova vojáků Od poloviny 40. let 20. století do roku 1989 byli vojáci základní vojenské služby mimo běžný vojenský výcvik a přípravy na vojenské povolání také školeni v oblasti státní politiky. V rámci tzv. politické přípravy byli vojáci seznamováni se „základními právy a povinnostmi i odpovědností za plnění svěřených úkolů; s požadavky vojenské přísahy a řádů, které budou ve své každodenní činnosti naplňovat; s hlavními otázkami vnitřní a zahraniční politiky KSČ a socialistického státu, s revolučními a bojovými tradicemi našeho lidu, KSČ a ČSLA. Učili se, proč je nutné být připraven budovat a bránit socialismus”.61 Z pohledu člověka vyrůstajícího v demokratické společnosti si lze pravidelnou povinnou výuku politické situace z pohledu tehdejší ideologie jen těžko představit. To se odráželo ve většině výroků respondentů, kteří v této době sloužili a vyjadřujících se k tehdejšímu režimu. Většina z nich měla vzhledem k současné situaci a věku (životní zkušenosti) tazatele pamětníci tendenci politickou přípravu vojáků vysvětlovat. „Ta politická příprava byla celý dva roky vojny. To oni nám tloukli ty nesmysly do hlavy neustále. No nesmysly, v té době to bylo. Takovej režim byl. Takže voni to brali jakoby běžnou věc. Dneska jsou to pro nás nesmysly. Dřív jsme v tom prostě žili. Jak ti na té druhé straně na tom západě jsou zlí a nás chcou jenom jako schlamstnout, a proto se musíme 62 připravovat fyzicky a vojensky a tak dál a tak dál a takový ty kecy prostě.”
Jak již bylo v citaci naznačeno, z geografického hlediska se vždy mluvilo o východních a západních mocnostech. Politická příprava probíhala jednou týdně. Proklamovanými důvody pro její existenci byla snaha naučit vojáky základní služby čestně plnit své vojenské povinnosti a chápat protilidovou a antihumánní podstatu „soudobého imperialismu”, jehož politický charakter bylo nutné vnímat jako agresivní a posuzovat jej na základě třídních hledisek.63 Z hlediska ozbrojených sil představoval západ nebezpečí. Politická příprava vyvolávala dojem společenské události. Atmosféra, kterou (se značným despektem) popisovali pamětníci, připomínala odbornou konferenci, což zřejmě ostře kontrastovalo s ostatním vojenským výcvikem. „A nás školili pé eš em [PŠM]. Politické školení mužstva, takže to bylo, tos slyšelas určitě vod někoho. Každý pondělí ráno v devět hodin všichni nástup po snídani, voblečení krásně. Košile, kravata, sedělo se, sešit a muselas psat vo ká es čé em [KSČM], vo těch, vo těch, no
61 62 63
Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 36. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. Imperialismus:1. úsilí o ovládnutí cizích zemí n. národů politicky, hospodářsky, kulturně 2. marx. ekon. (v Leninově pojetí), tzv. poslední, monopolistické stadium kapitalizmu. In: Kraus, J. a kolektiv: Nový akademický slovník cizích lov A – Ž. Praha: Academia, 2005, s. 340.
29
my sme na to srali, my sme na to úplně kašlali. Jé, voni nám dávali sadu, jak, no, ale to 64 bylo hrozný.”
Komunistická strana se snažila vojákům ve výkonu ZVS zpřístupnit informace o současné politické situaci země do maximální možné míry. Mimo jiné proto museli denně sledovat televizní noviny, jednou týdně televizní pořad Kompas a sami „podle vlastního zájmu” odebírat denní tisk.”65 „Po večeři byla hodinka volna, pak museli jsme se povinně dívat na televizní noviny na 66 zprávy, že jako. No, to bylo, to nesměl prostě se nikdo vzdálit z té místnosti.” „Ta propaganda to muselo být už Voják, to byl časopis, který se tiskl a byl dobrej, protože tam psali různí dobří novináři a pomalu tam propašovávali v té uvolněné době [různé věci] …Ten [časopis Voják] byl nejtištěnější a celá řada jinejch vojenskejch. A hlavně šlo odebírat Rudé právo a každá ta jednotka měla svýho jedince, který sepisoval, co budeš, teď to říkám fakt špatně, co budeš odebírat. Každej ten velitel chtěl, aby tam z toho byly nějaký soupisy, kolik lidí odebírá Rudé právo a tak. Prostě určili jako referenta pro tisk té jednotce a teď lámali, jako ty budeš odebírat to, ty budeš odebírat to a to se hlavně ty komunistický 67 noviny a tak dále.”
Politické školení jako součást vojenského výcviku zavedl již zmiňovaný ministr Alexej Čepička, který nechal připravit nové základní řády a předpisy důsledně vycházející ze sovětského vzoru.68 Ty vstoupily v platnost k 1. říjnu 1950. Od počátku padesátých let se také zvyšovala úloha komunistických organizací, které začaly oficiálně hovořit i do odborných otázek a narušovat tak pravomoc velitelů. Na všech stupních velení od roty výš dostali velitelé zástupce pro věci politické neboli VZP, jejichž úkolem bylo hlídat „správnou” linii. Tito političtí zástupci nechyběli ani u vojenských pracovních jednotek. Přednášející „politický” poručík neboli politruk, byl „napůl voják” (velitel) a „napůl” zástupce Komunistické strany Československé. Důvodem pro vytvoření této funkce bylo podpořit výstavbu, výcvik a kontrola, zda a jak se v armádě provádí to, co stanovilo a požadovalo vedení KSČ. Činnost vojsk byla podřízena potřebám KSČ. V rámci politické přípravy nešlo jen o „vedení a výchovu velitelů vojáků”, ale také o jejich stálou kontrolu a „mobilizaci k příkladnému plnění úkolů bojové a politické přípravy.” Stranické organizace se snažily promlouvat i do ryze vojenských otázek. 64 65 66 67 68
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. Pořad Kompas byl vysílán především pro vojáky v základní službě. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 36. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. „Alexej Čepička změnil podle stejného mustru výcvik vojsk, přípravu budoucích velitelů i celý systém vojenského školství, ještě zvýšil důraz na politickou výchovu v duchu marxismu-leninismu, proletářského internacionalismu, věrnosti KSČ a spojenectví se sovětským svazem. Vojáci základní služby byli vedeni k nenávisti vůči třídnímu nepříteli.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 40 – 41.
30
V praxi však docházelo k paradoxním situacím. Obecné vzdělání a přehled politických pracovníků v armádě byly často na velmi nízké úrovni, většina představovala tzv. „stranické kádry”, tj. osvědčené dlouholeté členy KSČ, což byla obvykle také jejich jediná kvalifikace. Naučené poučky, které měli za úkol „přesvědčit a převychovat”, nebyly zástupcům pro věci politické a jejich pomocníkům v diskuzích s vojáky moc platné. Je otázka, nakolik byli o smysluplnosti své práce přesvědčeni sami političtí školitelé, pokud však jde o vojáky, jejich vzpomínky smysl těchto školení popírají nejen z dnešní perspektivy.69 „Na tom politický školení mužstva se řídili tady tím. To byl brejn vošink [brain washing] jak blázen. To byli takový blbci mezi náma. No ne, já a ten co odebíral Hosta, my jsme tam vždycky tak seděli a nevěděli jsme, jestli máme brečet, nebo se smát. Tak jsme se tak úplně vážně tvářili těm výkladům těch různejch politickejch referentů. Jednou jsme se ale fakt rozesmáli [smích], když říká, a ty imperialisti [smích] a ty organizace jejich jako CIC [vyslovuje cic], my jsme se tam začali smát s tím, on cosi pochopil, tak řekl no tak KIK [vyslovuje kik] ...To není z Černých baronů, já nesmím lhat Eliško, protože já su farář. Toto je svatá pravda. Cic a kik, on řekl kik. Prostě člověk tam seděl a poslouchal, jak ty říkáš kydy o tom nepříteli třídním a buržoazním …Mám za to, že z nás obyčejnejch vojáků tomu nikdo nevěřil, jo? Prostě ale byli samozřejmě servilní lidi, ti museli, vojáci důstojníci to měli jako v popisu práce, to byl jejich džob …Ohrožení v tom politickým líčení mužstva jsme byli pořád. To bylo, to každou chvilku mohlo propuknut, to jsme jako vojáci museli být 70 připraveni.”
Kromě ZVP politická školení vykonávali také osoby s poddůstojnickou šarží. V praxi se tedy často jednalo o absolventy vojenských kateder, vysokoškolsky vzdělané osoby, kterým byla na základě pravidelné vojenské přípravy při studiu krácena základní vojenská služba na jeden rok.71 Dá se předpokládat, že se tito lidé, a obzvlášť v posledních letech před převratem v roce 1989 se to stávalo pravidlem, neztotožňovali s přednášenou látkou. Absolventi vojenských kateder vyučovali politickou přípravu v různých letech různě zodpovědně. „Měli jsme tam taky to politické školení mužstva, takže tam byla takzvaná politicko výchovná místnost, kde se zase dělalo politické školení. Proč jsou na vojně. Že vlastně tam brání mír a socialismus, no a já jako velitel té čety jsem taky toto školení prováděl, což teda mi působilo dosti jako potíže, protože já jsem bojovník za mír a socialismus nebyl, nicméně musel jsem to tam přednášet. Protože zase nemohl jsem si dovolit tam vést nějaké řeči, nebo kritiku režimu. To bylo, jako v té době se nenosilo, nebo nešlo. Člověk nevěděl, kdo je vlastně kdo. Tam mohl být namíchaný i nějaký takový, nějaké takové očko, nebo
69 70 71
Tamtéž, s. 193 – 194. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. „Pro některé kategorie branců může být vojenská základní služba kratší 24 měsíců. Vládním nařízením byla např. absolventům vysokých škol upravena doba trvání základní služby na 12 měsíců. Tato úprava se vztahuje jen na ty absolventy vysokých škol, kteří ukončili úspěšně závěrečnými zkouškami vojenskou přípravu organizovanou na vysokých školách. Absolventi vysokých škol, kteří zde vojenskou přípravu úspěšnou závěrečnou zkouškou nezakončili, nastoupí v příslušném povolávacím termínu dvouletou vojenskou základní službu.” Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 17.
31
pozorovatel, který zase s tím utíkal někam výš. Kdyby náhodou někdo tam kritizoval ten 72 režim. Takže to v téhlensté době nešlo.” „To si přečetl nějakou blbost z Rudýho práva, ale my jsme tam švejkovali jakože, samozřejmě. Jenomže to nebylo, protože ty naše metody, jak si odlehčit prostě tu duši, byly natolik sofistikované, že ti pitomci to neuměli prostě poznat, jo. Anebo nevěděly co s tím, takže my jsme měli třeba politickou nějakou agitaci a teď jsme vybrali prostě ty největší koniny z toho Rudého práva, který tam najít šly, ale bylo to prostě z Rudýho práva, takže to bylo prostě jako samozřejmě nějakým způsobem zlatým písmem pro ně. To nikdo si nedovolil napadnout a teď kdyžs to všechno poskládal dohromady, tak se všichni váleli 73 [smíchy], že jo, pochopitelně.”
Kromě vojáků, kteří absolvovali vojenskou katedru při vysokoškolském studiu, měli o budování socialismu odlišné představy často i samotní zástupci velitele pro věci politické. Vyprávění o tom, jak se zachoval jeho VZP ve chvíli, kdy v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila na naše území vojska Varšavské smlouvy. Politruk proti sovětským nechal postavit české tanky: „Pak jsem šel do civilu, ovšem pak přišel šedesátý osmý rok. Čili Rusové. Velitel pluku hanebně zmizel a ten politruk jako nechal nastoupit všechny, vojsko, jako tank proti tanku. Sovětské stál proti českému. Takže to byl, jak byl komunista, tak tohle ne, a jak znal toho Klapálka [1893 – 1984, český voják, člen československých legií v Rusku, jako politicky nespolehlivý byl propuštěn z armády, odsouzen ve vykonstruovaném procesu 50. let a vězněn], znal tu historii, jako byl dobrej chlap. Toho politruka mi prostě vyprávěli naživo, že když tam ti Rusi, to šlo o život. To bylo nebezpečný, no, a ten politruk skončil v jézédé Klenová. Toho jsem navštívil. Takže paradoxů moře. Politruk, který prostě má vykládat, jak to je nebezpečný, zároveň má chránit se Sovětským svazem na věčné časy, potom ten 74 Sovětský svaz tam vtrhne a on proti tomu Sovětskýmu svazu postaví ty naše tanky, no.”
Atmosféra strachu, kterou pamětníci zmiňovali opakovaně, byla obzvláště po roce 1968, v armádním prostředí atmosférou strachu. Přítomnost sovětských vojsk i kontroly nejvyšších šarží byly tak obávanými, že vyvolávali z dnešního pohledu někdy až neuvěřitelně paradoxní situace. Jeden z narátorů například vzpomínal, jak před příjezdem sovětského generála barvili trávu na zeleno: „No organizačně to měli zmáknutý. Ale občas tam ten chaos taky nastal. Oni si mysleli, že to mají zmáknutý, ale někdy se teda vloudila chybička, že i ti důstojníci byli vytřepaní, že. Byly i takový věci i nesmyslný se dělaly, když třeba nám přijel generálmajor Brychta, přijel předat bojovou zástavu, tak zrovna bylo období, kdy už tráva žloutla a to, tak jsme chodili jak debili s takovýma, jak se stříká mandelinka, jo? Tak do takovýho toho nám nalili zelenou barvu a stříkali jsme třeba trávu. Aby byla zeleňoučká krásně. No, malovaly se chodníky, vobrubníky na bílo, jo? Prostě to muselo být. I takový věci se dělaly na vojně. Takže když někdo řekne, že to byla pakárna, tak, barvili jsme trávu. Tak fakt jako. Protože oni měli strach z těch generálů. To byly persóny, který vás mohly znemožnit životně. Ty důstojníky, takže oni udělali všechno proto, aby měli klid. A to byl systém, jak se říká zase, padajícího hovna. Zas ti důstojníci to přenesli na poddůstojníky a poddůstojníci to přenesli 72 73 74
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 –1967.
32
na ty mazáky a mazáci jo, takhle to fungovalo. Takže ono to nějak fungovalo, ale že by to 75 měli nějak precizně vymakaný, tak to zas ne. Měli tam much hafo.”
Jedním z úkolů „politruků” byla také podpora a rozvíjení různých zájmových, kulturních a sportovních aktivit vojáků, za což byli sami hodnoceni. Cílem bylo vojáky motivovat pro lepší „službu vlasti”. 3.6. Socialistické soutěžení Začátek padesátých let byl v celém Československu ve znamení pracovních iniciativ, soutěží, hnutí a dalších akcí, většina měla svůj vzor v Sovětském svazu. To, že se soutěžilo v činnostech, které byly samy o sobě politicky neutrální, jako byla oblast kultury nebo sportu, umožnilo vojákům své schopnosti porovnávat a mělo za následek uvolnění atmosféry alespoň v rovině osobní.76 Pamětníci na nejrůznější soutěže v rozhovorech vzpomínali veskrze kladně. Výhodou z pohledu vojáka, který se s politickým režimem neztotožňoval, a stejně tak důvodem, proč se soutěžení účastnit, byla skutečnost, že v socialistické armádě mělo soutěžení své nezastupitelné místo při rozvoji pracovní a politické iniciativy vojáků. Bylo tedy podporováno finančně i politicky. Socialistické soutěžení v jednotkách řídili velitelé a významnou roli měly stranické organizace podporované svazáckými organizacemi. Úspěch svědčil o „příkladnosti členů při rozvoji a plnění socialistických závazků.”77 Úspěšní vojáci byli z tohoto důvodu přínosem pro posádku i pro celý vojenský útvar. V praxi však z vítězství měli užitek vyšší „šarže” i samotní vojáci. Jak popsal jeden z respondentů (muzikant), jednalo se o systém, který mohl způsobit, že ve výsledku byly spokojeny obě strany. „Ale protože jsem už od bráchy, jako od tvýho taty jsem věděl, že, nebo vůbec člověk věděl, že ve chvíli kdy tam člověk začal tu politickou činnost, se tomu říkalo. Tak jednak můžeš si tam zahrát těm papalášům, rozumíš ke žranicím, a můžeš se taky nažrat, a to co z toho stolu spadne, tak to je tvoje. Takže to jsme taky jako párkrát jako takhle udělali. Takže my jsme tam potom taky založili s jedním výborným, ale skvělým bendžistou …a s takovýma nějakýma slovenskýma lidma jsme tam založili prostě nějakou hudební skupinu. No a asi do půl roku jsme prolezli všechny ty kola toho ASUTu což bylo, to byla armádní soutěž umělecké tvořivosti …Ale to bylo až potom, takže potom to poslední kolo, abych dokončil tuhletu etapu, která byla poměrně pro nás významná, protože všichni byli spokojení jakoby, jo. My jsme tam cosi vyhráli, takže útvar, nebo respektive furťáci [ti co tam byli „na furt” – vojáci z povolání] dostávali nějaké prémie, protože měli politicko kulturně splněno, ještě navíc na úrovni třeba celostátní, takže brali třeba odměny a my jsme dostali zájezd, nebo to
75 76 77
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. Respondenti v této souvislosti vzpomínali na ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti), soutěže mezi knihovnami, sportovními družstvy a podobně. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 40 – 41.
33
nebyl zájezd, to bylo v tom v Kroměříži, takže jsme si už dopředu zase přes jednu 78 kamarádku zajistili pobyt v psychiatrické léčebně, že jsme tam mohli přespávat.”
Významný z hlediska ocenění vlastních schopností byl i způsob hodnocení soutěžících, který byl obzvláště v oblasti kultury zajišťován profesionály v konkrétním oboru: „Byly takový soutěže mezi knihovnama a po těch knihovnách v té armádě jezdila taková skupina lidí, kteří jako je vyhodnocovali, prostě to byly prostě vojenský, ženský, knihovnice, zaměstnankyně vojska a tak dále prostě. A ty hodnotily podle toho kartotéky, kolik se vypůjčí knih, kolik odebíral tisku, jak vypadá ta knihovna, jak je vybavená, jak se půjčujou a vracejou knížky, no a tak podobně, no. A na to jsem vymyslel systém, kdy prostě ten politruk, to byla druhá nejlepší knihovna ve vojenském západním okruhu, takže ten politruk 79 se mě držel a hájil mě za každou cenu.”
Tzv. krátkodobé soutěže, které byly zaměřovány k dosahování výtečných výsledků ve střelbách, v obsluze a údržbě bojové techniky a zbraní, k plnění výcvikových norem v jednotlivých druzích příprav, při taktických cvičeních a podobně, probíhaly i v rámci běžného vojenského výcviku a úspěch často znamenal získání vycházky, nebo povolení k opuštění posádky. Podle literatury se jednalo o „významnou formou ovlivňování výsledků bojové a politické připravenosti i plnění dlouhodobých závazků,”80 pro pamětníky však tyto činnosti představovaly buď součást absurdního systému, anebo vzácné a vysoce ceněné nitky spojující je s jejich civilním životem. 3.7. Výjimky z výkonu základní vojenské služby Prezenční služba, tak, jak byla definovaná příslušným vojenským zákonem, mohla být v některých případech zkrácena. Branci mohli být z výkonu ZVS zproštěni na základě zdravotní nezpůsobilosti. Výjimky z výkonu činné vojenské služby nejsou hlavním tématem této práce. Pamětníci však relativně často srovnávali vlastní životní zkušenosti se zkušeností těch jedinců, kteří v armádě sloužili jiným způsobem (pracovní jednotky, náhradní služby…), nebo v ní nesloužili vůbec. Proto zde stručně zmiňuji případy, které mohly nastat jako alternativa k jinak povinné základní prezenční činné službě. Od roku 1989 bylo možné absolvovat takzvanou civilní službu, a to na základě vlastního rozhodnutí.81 Odlišné prostředí, ať již armádní nebo civilní, zpravidla mladé muže určitým způsobem na dlouhou dobu, nebo i trvale, „poznamenalo”. Ze sociologické 78 79 80 81
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 40. Fenomén civilní služby definitivně zmizel s 1. lednem 2005, kdy nabyl účinnost zákon č. 587/2004 Sb., o zrušení civilní služby a o změně a zrušení některých souvisejících zákonů. Srov. Pernica, Bohuslav: Fenomén civilní služby: nezabíjet pro stát, přesto sloužit národu. Praha: Vydavatelství MAC, 2007, neprodejné, vydala Univerzita obrany v Brně.
34
studie Jiřího Hendrycha vyplývá, že u neodvedených obvykle zůstávalo vše na rozdíl od vrstevníků, kteří povinnou vojenskou službu absolvovali, tzv. „při starém”. Jejich osobnost byla formována pouze zkušenostmi, které souvisely s přibývajícím věkem. Tatáž studie taktéž uvádí, že se myšlení neodvedených neměnilo, ale víc se drželo počátečního nasměrování.82 Státní legislativa umožňovala tři způsoby, jak bylo možné se prezenční vojenské službě vyhnout. 3.7.1. Náhradní vojenská služba Náhradní vojenská služba byla ve své podstatě zkrácenou formou prezenční vojenské služby. Stát ji umožňoval lidem, jejichž dlouhodobá nepřítomnost by byla pro jejich okolí ze sociálního hlediska neudržitelná. K náhradní službě šlo určit odvedence, kteří: (a) byli živiteli rodin, na něž jsou rodinní příslušníci odkázáni výživou, (b) měli jiné závažné rodinné, hospodářské nebo sociální důvody.83 Branec byl tedy v termínu stanoveném odvodní komisí odveden, ale pouze na zkrácenou dobu, která trvala tři po roce 1982 pět měsíců, přičemž do této doby byla započítávána i mimořádná vojenská služba nebo její část. Jeden z respondentů na vojáky, co vykonávali náhradní vojenskou službu, vzpomínal jako na „pětimetry”: „A ještě v té době byla úleva pro ty lidi, kteří měli třeba nějakou složitou sociální situaci, nebo když byli třeba ženatí. Měli jsme tam na vojně takové, byl tam jeden člověk, který měl asi dvacet dva let a byl ženatý a měl tři děti, tak ten měl několikrát odklady a potom šel takzvaně na pět metrů. To se říkalo pětimetři, ti sloužili vlastně jenom pět měsíců, takže taková sociální jistá úleva v té době byla, nebo třeba když někdo neměl rodiče, tak ti taky 84 měli takovou úlevu.”
K náhradní vojenské službě mohl být odvedenec určen na žádost, nebo z úředního rozhodnutí.85 Prezenční formu musel voják nastoupit pouze v případě, že pominuly důvody, proč byl k náhradní vojenské službě určen. V takovém případě končila ke stejnému dni, jako pokud by ji voják byl nastoupil v řádném termínu.
82 83 84 85
Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 15. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 17. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. Ze zákona k ní byli určeni vojáci, kteří bez vlastní viny byli odvedeni po 31. prosinci roku, v němž dovršili 30 let nebo bez vlastní viny nenastoupili základní službu do 31. prosince roku, v němž dovršili 30 let. O žádostech rozhodovaly krajské odvodní komise. Počet osob, které mohly být určeny k náhradní službě, byl však omezen a řídil se zájmy vojenské správy, proti jejímuž rozhodnutí nebylo opravného prostředku. Srov. Branné zákony 1945 – 2004.
35
3.7.2. Modrá knížka „Modrá knížka" je slangový výraz pro úřední doklad potvrzující neschopnost občana k výkonu vojenské služby. Z mnou prováděného výzkumu je patrný odlišný názor bývalých vojáků absolventů na tuto formu úlevy. Obdržení takzvané Modré knížky bylo na jednu stranu touhou mnoha branců, a na stranu druhou bylo mnohými vnímáno jako ostuda. Z výpovědí se zdá, že nebylo podstatné, jestli se branci na vojnu chtělo, nebo ne. Přestože se jí většina mladých mužů obávala, někteří považovali neodvedení ze zdravotních důvodů za ostudu: „To se všechny, koho odvedli, byl jsem šťastnej, že mě odvedli. Vůbec jsem Modrou nechtěl, protože bych se styděl. Jako byla by mi hanba, kdyby mě neodvedli. Jo, úplně jsem měl nervy, aby mě odvedli, protože jsem měl plochý nohy. Kvůli tomu nevodváděli na vojnu a já jsem z toho měl strach, protože to byl, to bylo, to si člověk připadl méněcennej. To bylo 86 takový, prostě kdo nebyl na vojně, tak to bylo hovno jako, jo?” „A tam byla skupina lékařů a tam se prostě projednávalo míry, váhy, zdravotní stav, kdo bude odveden a může na vojnu a někteří z toho vypadli, ti co nebyli v tom zdravotním stavu a tehdy byli ti kluci docela nešťastní, protože to byla jakoby ostuda, že dostali takzvaně vařejku. Protože všichni po tom odvodu jsem si tam koupili v Hodoníně v prodejně švadlenky takové napantlené ozdoby, jo a vlastně s tím jsme jeli domů a byli jsem pyšní na to, že jsme odvedenci, kdežto ti, co dostali vařejky, tak ti si je skovali do kapse a pyšní 87 nebyli.”
Tento pohled mohl souviset se stereotypní genderovou představou o tom, že každý správný muž by měl povinnou vojenskou službu absolvovat: „No tak to bylo takový kripl, tak to. No to bylo dřív. Ještě před nama. Tak to byla jako hrozná ostuda. Za nás se tak řeklo, to je hovno chlap, jo? Já to řeknu lidově. Jo, ale že by to bylo nějaký ponížení, tak to zas kór ne. Ale když byls voják, tak byls voják. To se na tým 88 něco teda neslo.”
Tato problematika by si zasloužila hlubší etnologického zkoumání, protože respondenti, kteří výše uvedeným způsobem odpovídali, byli výhradně z venkovského prostředí. Na venkově po odvodech následovala hromadná oslava, která probíhala různě, ale vždy v rámci společenství odvedenců, jejich rodinných příslušníků a u menších lokalit celého společenství. Výše citované názory ostře kontrastují s častými snahami se vojně vyhnout. Jiný způsob, jak nenastoupit do ZVS, než obdržení potvrzení o zdravotní neschopnosti, nebyl do roku 1989 vůbec možný. Obdržení Modré knížky bylo proto daleko častěji než za ostudu považováno za výhru:
86 87 88
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951.
36
„To se bralo, jako velký vítězství. Hm. Jé, ten nemusí na vojnu. ten má Modrou. To je. Protože pro každýho to bylo, každej ten mladej kluk to bral, že prostě na dva roky zmizí z života a bůhví co se stane, teď každej tady měl holku, že a šmarja, my se neuvidíme a jo, tak 89 se to jako bralo. Ale říkám. S odstupem času se na to dívá jinak člověk.”
Získat toto potvrzení bylo však v dřívějších letech poměrně složité. Na rozdíl v úspěšnosti odvedence, získat žádoucí lékařský posudek vzpomínala řada respondentů. „No jo, ale to už [po r. 1989] nebylo tak jako přísný. To už když měl člověk nějakýho známýho doktora a napsali nějakou diagnózu a lázně a jo, jasný. To se potvrdilo všechno, takže tam už se s tím dalo, ale za toho socialismu za vlády komunistů to nebylo tak jednoduchý. Jako voni měli všechno pod palcem všechno. Jo. Prostě se dělaly přezkumy a všechno jo. A ještě neměl nikde vyhraný, když tu Modrou knížku dostal, tak oni si ho třeba za tři roky pozvali na přezkum zdravotního stavu. Třeba kamarád měl Modrou knížku, protože potom třeba dostal jakoby v šestnácti letech žloutenku a měl špatný, já nevím, jaterní testy a nešel na vojnu. Nebo jeden byl po havárce a měl sešroubovaný koleno, protože ta vojna byla fyzick,y byla náročná, ty výcviky, takže to prostě neodpovídalo tomu, že by to mohl zvládnout. Takže zvostal doma, no. Anebo si hrál na blázna. Někteří vyčůraní si hráli na to, že jsou blázni, tak že to nemají v hlavě v pořádku, ale těm lidem to bylo mizivý procento, komu se to podařilo. To jako nebylo až tak jednoduchý tu Modrou knížku 90 dostat. Oni jako než vám dali Modrou knížku tak vám dali třikrát odklad, jo.” „Samozřejmě ano, ten kdo byl schopen nějak víc šlapat po té Modré knížce a opravdu se tomu hodně pověnoval, tak asi bylo možný ju získat. V těch osumdesátých letech. Nevím, jak v těch sedmdesátých. Možná spíš v těch šedesátých a osumdesátých i když šrouby zas utahovali, nevím jako. I když spousta mých kamarádů vysokoškoláků zase tu Modrou knížku ji má. Honza Lebeda třeba ji má. Jako když říkám, že se to dalo, tak zase jedním dechem říkám, že to bylo složitý a žes tomu musela obětovat mnohdy jako svůj čas, jako Svatík Viktorin, který musel chodit po pakárnách a ležet tam, takže ono potom někdy s vaničkou 91 vyliješ dítě.”
Existovaly návody na to, jak simulovat neschopnost, nebo jak si způsobit zranění. Řada lidí připravovala lékařské posudky k odvodu sama sobě, nebo dokonce svým dětem, již mnoho let dopředu, což dosvědčuje i vzpomínka jednoho z respondentů: „Takže mu jsme začali zařizovat Modrou knížku už od raných let. No prostě přes různý doktory a tak dál, což prostě nakonec se neuplatnilo tak, protože prostě přišla demokracie a vojna skončila. To se mně fakt vybaví. Tu hrůzu, že ten Honza náš by tu vojnu nepřežil. Protože je myslitel, je hudebník, je křehkej, kdežto já jsem byl sice křehkej, ale byl jsem 92 sportovec.”
Posudek o zdravotní neschopnosti mohl voják získat i po absolvování ZVS. V takovém případě byl zproštěn povinnosti účastnit se vojenských cvičení. „Jenomže já jsem potom chytil strašnou sennou rýmu a už se mně nepodařilo [smích] dostat zpátky k vojně. Mně přišel totiž potom nějaký, no, na manévry nějaká obsílka a to už 89 90 91 92
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967.
37
jsem věděl, že ani náhodou, takže jsem začal šlapat po senné rýmě, můj kamarád magistr Pánek například uměl nasimulovat vysoký tlak a takový věci jsme dělali. Ale to už jsme si tu vojnu odkroutili a už jsme nechtěli jako nechat se buzerovat. Protože v zásadě asi to po 93 dvou letech si šla na nějaký manévry, kdy ti sice šel plat jo, ale musela ses toho účastnit.”
Dá se říci, že postupem času se vyvinul černý trh s falešnými lékařskými potvrzeními od nejrůznějších specialistů a lékař v rodině znamenal pro mnohé brance „propustku na svobodu”. Velkého množství odkladů pro zdravotní neschopnost si všímala i dobová periodika: „O tom, zda branec získá při odvodu vojenskou knížku, zřejmě nerozhoduje pouze jeho skutečný zdravotní stav. Záleží také na tom, ve kterém okrese branec předstoupí před odvodovou komisi. Počty Modrých knížek, tedy osvobození od branné povinnosti kvůli špatnému zdraví, se v jednotlivých okresech liší až několikanásobně. Zdravotní problémy, kvůli kterým branci získávají Modré knížky, se už několik let nemění. Nejčastější diagnózou bývá alergie a astma, onemocnění páteře, oční vady nebo vyšší krevní tlak.”94 Získání Modré knížky jeden z nejmladších pamětníků uvedl jako důvod, proč do výkonu ZVS nenastoupila převážná většina jeho vrstevníků. „Já znám z mojich kamarádů iks, tak byl jeden akorát, Vanič byl na vojně, ale o nikom 95 jiným nevím, jinak všichni dostali Modrou, nebo už to nestihli.”
3.7.3. Civilní služba96 Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, možnost absolvovat civilní službu jako náhradu za základní vojenskou službu nebo vojenská cvičení vznikla až po roce 1989 a ze zákona trvala vždy o polovinu déle než služební povinnost, kterou branec odmítal vykonávat.97 Důvody, které mohl branec v ždosti uvést, byly svědomí nebo náboženské vyznání. Dá se předpokládat, že odpor některých osob ke zbraním jako nástrojům zabíjení byl nejčastějším důvodem, proč branci volili tuto variantu „služby vlasti”. Tento předpoklad potvrzuje statistický údaj o ochotě bojovat v případě války, kdy by si za svou vlast přálo bojovat asi ¾ mužů, kteří se chystali na vojnu, a podobně i těch, kteří nebyli odvedeni. Mezi žadateli o civilní službu jich však byla pouze polovina.98 Kde mohla být civilní služba vykonávána, bylo specifikováno legislativně: jako pomocná činnost v organizacích státu, obcí a u nevýdělečných nestátních právnických 93 94 95 96 97 98
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/modra-knizka-podle-toho-kde-zijete-dry/domaci.asp?c=A011119_211627_domaci_pol, cit. 24. 2. 2011. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. Srov. Nařízení vlády č. 372/1992 Sb., kterým se stanoví podrobnosti výkonu civilní služby. Na základě nařízení vlády mohla být civilní služba zkrácena. Srov. Zákon 18/1992 Sb. O civilní službě. Paragraf 1 Úvodní ustanovení. Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, AVIS, 1998, s. 19.
38
osob. V praxi se jednalo zejména o oblast zdravotnictví, sociálních služeb, pomoc při ochraně životního prostředí, při likvidaci následků živelních pohrom a v jiných obecně prospěšných činnostech. „Ta civilka byla, myslím, rok. Ne, ta byla rok a půl a tams, pokuds, neznala nějakýho známýho, jako, že tě píchli do nějakýho archivu, taks dostala nějakou nemocnicu, nebo 99 prostě nějaký ústav.”
Skutečnost, že výkonem civilní služby nesměla občanu, který ji absolvoval, vzniknout neodůvodněně výhoda proti těm, kteří vykonávali vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenská cvičení, uváděla „civilkáře” mnohdy do složitých životních situací.100 Na internetu je tato skutečnost v rámci nejrůznějších diskusí na toto téma často zmiňována. Za všechny cituji jednu: „Zajímavým paradoxem je také to, že stát prakticky nutí civilkáře porušovat své vlastní zákony, tím že zakazuje jakýkoli příjem v období civilní služby! Za nájem platím 3500Kč za měsíc (v Praze nižší cena za jeden pronajímaný pokoj v bytě). Při maximálním civilkářském platu 4300Kč, který dostávám, mi zbude 800Kč měsíčně na jídlo a další životně nutné věci. Stát mi přidělí příspěvek 420Kč měsíčně na bydlení, což je směšná částka, pokud reálné nájmy činí desetinásobek! Podle mých znalostí porušuje tento zákon téměř každý civilkář, 101 pokud nemá rodiče, kteří by byli ochotni sponzorovat jeho službu milovanému státu!”
Dá se říct, že v prvních letech, kdy bylo možné civilní službu nastoupit, byli odvedenci za tuto možnost vděční a jejich pracovní výkon byl o poznání vyšší, než tomu bylo v pozdějších letech.
4.
NÁSTUP NA VOJNU
Prezenční služba začínala dnem zařazení do vojska. Branci ji nastupovali zpravidla v podzimním období roku, v němž byli odvedeni.102 V rámci prezenční služby probíhal vojenský výcvik a ten museli ze zákona absolvovat i vojáci v záloze.103 Prezenční služba je jinými slovy to, pod čím si většina z nás představí „vojnu”. Období základní vojenské služby bylo ve většině případů ve vzpomínkách spjato s mládím. Pamětníci často zmiňovali pohled na svět, který charakterizují jako bezstarostnější.
99
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. Zákon přesně stanovoval, jaký plat by měl civilkář dostávat, kolik peněz mu náleží na stravu, jakým způsobem mu může být poskytován příspěvek na ubytování, přičemž veškeré náklady jsou odvozovány od nákladů na jednoho vojáka ve výkonu základní vojenské služby. 101 Dostupné z: http://civilka.webpark.cz/c2.htm, cit. 3. 3. 2011. 102 Pokud jim byl povolen odklad, nastupovali v den, který jim byl stanoven, případně v kategorii, která jim byla určena. 103 Voják byl po ukončení ZVS přemístěn tzv. „do zálohy”. 100
39
„Co se mně vybaví? No [ticho]. Ta vojenská služba podle situace jaká je, musí být. A takovým způsobem, jaký voni to teď dělají, co nás to stojí peníze, to zavrhuju. …Toto je špatný. To jenom peníze, peníze, peníze. Vlast. To jich nezajímá. Nic jinýho. Tolik vojáků 104 máme za hranicama. Co tam dělají? Co tam dělají?” „No to není kojná [smích]. No, co se mi vybaví, tak jako tady samozřejmě jako každý lidský organismus funguje na tom principu, že vytěsníš jako nepříjemný věci a pamatuješ si spíš ty příjemný, takže jako já samozřejmě, je to moje mládí, jednak mně bylo o pětadvacet roků míň nebo kolik, že, ještě víc, takže každý na tu dobu vzpomíná, že byl ještě plný elánu, ještě jako neříkám, že jsem dneska jako nějaká troska nad hrobem, ale měl jsem prostě, jako prostě, jako co chcu nebo nechcu. Nebo neměl jsem jasno, ale měl jsem jakousi vizi, jak by to mělo. To všecko dopadlo jinak, ale prostě dneska, když si to řeknu, tak jako jo, to byla docela prdel, když jsme jako vyhráli ten ASUT [armádní soutěž umělecké tvorby] a jako měli jsme, měli jsme jako nějaký takový jako úspěchy a pár skvělejch lidí jsem tam jako 105 opravdu, jako mezi těma lidma našel jako fakt dobrejch.”
Na otázku, co se pod pojmem „vojna” vybaví bývalým vojákům, kteří s ní mají osobní zkušenost, respondenti většinou zmiňovali dlouhou dobu, po kterou byli odloučeni od svých blízkých a museli vykonávat činnost, kterou by za normálních okolností nedělali. „No hlavně, že tam ubíhá pomalu čas a pokud se něco dělá, tak že je to z velké části jako 106 nesmyslná činnost. Ovšem nesmyslné činnosti se děly i v civilu.” „Co se mně vybaví? To, že jsem byl dva roky z domova, že? Někdy mně bylo smutno, že člověk někdy musel dělat věci, který mu až tak pod nos nešly, ale prostě musel se naučit dělat. A že se člověk těšil každým dnem dom. Měl se na co těšit. Tak jak. Byli tam, někdy tam byly krušný chvíle. Někdy to psychicky na člověka padlo, že prostě jo, ale říkám, to [ticho]. Byla zbytečně dlouhá ta vojna. To je můj názor. Stačil bohatě rok, aby se člověk naučil to, co se naučil. Naučil se to já, nevím, za první tři měsíce a za dalšího půl roku se v tom zdokonalil tak, že mohl jít dom. No, tak bych to řekl já. Jo. Pak už to byla zbytečná 107 buzerace.” „No, když se řekne vojna, tak se mi vybaví hlavně to dlouhý odloučení od rodiny, protože to bylo daleko a ta možnost jezdit nebyla. Jak říkám, dvakrát za rok to bylo.[ticho] Ale moc 108 příjemné vzpomínky na tu vojnu osobně nemám.” „Ztráta času. To je první věc, co se mi vybaví. Protože ty věci, co mají v podstatě co společnýho s armádou. To pochodování a prostě, že se tam člověk naučil tu střelbu. Nevím, asi potom to zaměstnání …To se dalo vyřešit i za tři měsíce, tak jako u těch vojáků z povolání. Ti měli základní kurz tři měsíce. Jinak ten zbytek, toho tři čtvrtě roku, to byla prostě ztráta času. To si nedokážu představit, co tam dělali ti lidi, co tam byli dva roky. To vůbec nevím. To nechápu. Takže to je první věc. Ztráta času. Ztráta času, ztráta peněz,
104
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 106 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 107 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 108 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 105
40
protože ty máš nárok na žold, ale ten žold je takovej, že tos nemohla použít ani na měsíční 109 dopravu, kdyby jsi jezdila každý den domů, tak to by ti nevystačilo.”
Názor, že vojna mohla být kratší, se vesměs opakuje. Zdá se dokonce, že jej „přebrali” i muži, kteří se ZVS neměli vlastní zkušenost. Lze tak usuzovat při rozhovorech s mladými muži, kteří na vojně nebyli a tuto zkušenost mají pouze zprostředkovanou.110 Z výpovědí je patrné, že další věcí, která se opakovaně respondentům vybavovala pod termínem „vojna”, byly vzpomínky na rodinné příslušníky. Následující výpověď je zajímavá z hlediska asociace, kterou tato tematika u jednoho pamětníka vyvolala. Respondent srovnává své „vstupní předpoklady” s těmi, které by měl podle jeho názoru syn. „To se mně fakt vybaví. Tu hrůzu, že ten Honza náš by tu vojnu nepřežil. Protože je myslitel, je hudebník, je křehkej, kdežto já jsem byl sice křehkej, ale byl jsem sportovec. Vrcholovej sportovec. A to, že jsem fyzicky takhle jako fungoval, to mi pomohlo na té vojně jako asi i přežít tak, že se dnes. Prostě mám spoustu vzpomínek a nemám to, depresi z těch 111 vzpomínek kupodivu.”
Strach o syna, který by „nemusel vojnu přežít”, byl jistě zapříčiněn osobní zkušeností s armádním prostředím. 4.1. Odvod Odvod slouží k doplnění branné moci státu a jeho účelem je vzít brance do vojenské evidence a rozhodnout o jeho schopnosti k vojenské činné službě. Jedná se o jeden z momentů, které respondenti ve svém vyprávění pravidelně zmiňují. První kontakt s armádním aparátem získalo největší množství vojáků právě na základě „pravidelného odvodu”, který se legislativně řadil mezi tzv. „hlavní odvody”.112 K provádění odvodů a rozhodnutí o případném odkladu prezenční služby byly zřízeny odvodní komise a vyšší odvodní komise, které rozhodovaly o tom, zdali branec výkon 109
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. „Názory mladých lidí na otázky obrany státu a armády jsou součástí dříve vytvořeného světového názoru. To znamená, že postoj vojenské mládeže nemůžeme chápat příliš úzce jako k nějakému izolovanému jevu.” Srov. Fazík, Alexander: Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách. Praha: Vojenská akademie Klementa Gottwalda, Vojenský ústav sociálních výzkumů, 1969, s. 55. 111 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 112 Pravidelný odvod je definován až v branném zákoně z roku 1949 (92/1949 Sb.). Do té doby se toto heslo v branném zákoně nevyskytovalo, ale tatáž povinnost dostavit se k odvodu v pravidelném termínu byla popsána v jiném paragrafu. Dalším druhem odvodů jsou odvody dodatečné (pravidelné, mimořádné a dobrovolné). Hlavní odvody se konaly zpravidla v měsíci září a říjnu. Výše zmíněné termínování bylo stejné od roku 1949 až do zrušení povinné vojenské služby v roce 2003. Seznam osob, které se měly k pravidelnému odvodu dostavit, byl pořizován obcemi povinným výkonem státní správy v místě hlášení trvalého pobytu občana. 110
41
činné služby nastoupí, či nikoli. Odvedený muž jí musel být schopen především po zdravotní stránce. Ta se hodnotila na základě zdravotní prohlídky. Ačkoli byl odvod vnímán různě, každý branec měl povinnost dostavit se podle povolávacího rozkazu a na základě odvodní povinnosti k pravidelnému odvodu, v době k tomu pevně stanovené.113 Ve vzpomínkách se ještě nejednalo o „vojnu” v běžném slova smyslu. Popisu odvodu byla věnována různá pozornost většinou v souvislosti s dobou, která uplynula mezi odvodem a nástupem do výkonu základní vojenské služby.114 „Já jsem, prosím tě, vypadal jako šestnáctiletý děcko. Když mě vodvedli.”
115
„No odvod, to byla taková spíš lehká záležitost. Spíš až to člověk nebral tak vážně. Takovej okamžik to byl, až člověk nastoupil do vlaku v Brně a jel na dva roky někam a nevěděl kam, 116 že jo.” „Tak to ty, když jdeš na odvod, tak to bylo normálně v osumnácti letech, takže to bylo ještě před vysokou školou. Tos dostala pozvánku jak u Švejka, schopen odveden. Pokuds neměla 117 hrb a jednu nohu kratší o deset centimetrů, tak to jako odvedli všecko, že.”
Je třeba připomenout, že obzvláště v době poválečné byla celková situace poněkud chaotická a společenskému dění odpovídaly i odvody. Naprosto specifický se zdá popis nástupu do základní vojenské služby v roce 1945 hned na konci války v následující vzpomínce jednoho z respondentů. Tento příklad je výjimečný i tím, že se nejednalo o odvod pravidelný, ale dobrovolný: „Tak jsem šel v pětačtyřicátém roku dobrovolně na vojnu. Vodsaď šel takovej průvod, teda za první volali ty ročníky, který měli zpoždění za války a dobrovolníky. Naši mě nechtěli pustit. Šli kolem našího a já jsem tak na ně: Tož zeber se a běž. Tož tak jsem se zebral a utěkal jsem a tož na remízi jsem je tam dohnal …Devatenáct roků mi bylo. Sedmýho 118 května jsem měl devatenáct roků a to jsem taky šel na tu vojnu, no.”
Ačkoli s dobou a prostředím souvisí odlišnosti charakteru výpovědí, musel se k pravidelnému odvodu dostavit každý branec na základě Branného zákona. Vzhledem k tomu, že se vždy jednalo o muže se stejným ročníkem narození a místo odvodu bylo stanoveno na základě trvalého bydliště, byl obzvláště v menších aglomeracích vnímán jako záležitost společenská. 113
114 115 116 117 118
V branných zákonech z let 1949, 1992 a 2003 je definováno, v kterých případech se občan k odvodu dostavit nemusí: nemoc občana, která je podle lékařského potvrzení překážkou, aby se dostavil; trvalý pobyt v zahraničí; zajištění, zadržení, zatčení, vazba a výkon trestu odnětí svobody; jiné překážky vzniklé nezávisle na něm, které mu brání dostavit se včas; o tom však musí občan předložit potvrzení obecního úřadu, policie nebo jiného příslušného orgánu místa, kde překážka vznikla. Studenti vysokých škol jej například vnímali jako čistě byrokratickou záležitost spjatou spíše se žádostí o odklad. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 –1982. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947.
42
Na vesnici byly odvody podle respondenta, který jej absolvoval v druhé polovině 70. let 20. století, organizovány hromadně: „Jel s nama tehdy předseda místního Národního výboru …Tady nás, v dědině jsme se prostě sešli v určitou hodinu, a jeli jsme autobusem do Hodonína a tam ten odvod probíhal 119 na tehdejší vlastně vojenské správě.”
Pokud se branec odvodu účastnil jako člen kolektivu, váže se k této události nepoměrně více vzpomínek, přičemž z rozhovorů vyplývá, že se vždy jednalo o událost spjatou s oslavami. Jeden z respondentů je popsal následovně: „Takže odvod. Takže jsem s těma Přibičákama sedl na ten vůz s těma konima a všude koho vedli, jak se jelo do té rodiny, všude byly nachystaný řízky, kuřata, víno. Jó vodvedli tě! Všichni ti, ta rodina přála, plakali, jako že jdeš na tu vojnu. Všude se všichni najedli, napili a jelo se zase k dalšímu tomu kamošovi a takhle se to vobjelo a na finále se někde zůstalo a 120 všichni se tam, že jo, už byli na káry.”
Se skutečností, že branci mohli a nemuseli být „úspěšně” odvedeni byla spojena řada tradic, které mohly mít značně odlišný charakter. Na jižní Moravě (oblast Slovácka) se například jednalo o vnější odlišení odvedenců, které se podobalo stárkovskému. Následující výpověď zahrnuje i vzpomínku na odvedenecké zábavy, které se tehdy pořádaly. „A dokonce jsme pak pořádali takzvanou odvedeneckou zábavu. Ten ročník, jsme si pozvali nějakou dechovku a tady na sále vedle radnice, na tom starým, na orlovně jsme dělali odvedeneckou zábavu, kde jsme tedy tancovali s těma voničkama. Tam k tomu bylo ještě takové paví péro velké, takže to. A to tehdy se tak, nějak se tyto odvedenecké zábavy se držívaly v těch osmdesátých letech a tak někdy potom možná po tom roku devatenáct set 121 osmdesát to zaniklo. Pak už to teda nedělávali ti kluci.”
Jinde se mohlo jednat o nejrůznější typy přechodových rituálů. „No a tam se dopařovalo a pekl se pes. …No to bylo pro mě strašný, jako jo. Já úplně uhh. No, to je prostě tradice. Všichni odvedenci žerou psa. Já úplně uh, musím, víš jak. To já...já teda...já jsem to vochutnal. No, ale vod té doby jsem s nima zase na žádném mejdle nebyl a 122 psa nežeru a žrat nebudu a je mně to odporný.”
Jak již bylo uvedeno, nedílnou součástí odvodu byla lékařská prohlídka, kterou musel branec projít, vykonávali ji vojenští lékaři, členové odvodní komise. Na jejím základě mohla být vydána rozhodnutí (a) o schopnosti brance k vojenské činné službě, (b) o trvalé neschopnosti brance k vojenské činné službě, nebo (c) o odročení odvodu při
119
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 121 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 122 R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 120
43
dočasné neschopnosti brance pro chorobu (vadu).123 V případě, že byl branec shledán zdravotně nezpůsobilým, měl nárok na poskytnutí bezplatné zdravotní péče. 4.2. První den První den vojny je míněn den nástupní. Odvedenec nastupoval základní (náhradní) vojenskou službu na základě povolávacího vojenského rozkazu vydaného okresní (obvodní) vojenskou správou. Jednou z hlavních povinností odvedence bylo dostavit se v uvedený den a uvedenou hodinu na stanovené místo. Nenastoupí-li službu v ozbrojených silách odvedenec úmyslně nebo z nedbalosti, byl postihován podle ustanovení paragrafu 269 a 270 trestního zákona.”124 Právě oficiální obdržení povolávacího rozkazu bylo často momentem, kdy si odvedenci uvědomili vážnost situace. Jeden z nejmladších respondentů přesně popsal moment, kdy se dozvěděl datum nástupu do služby. Přestože tato skutečnost byla mužskou částí jeho rodiny považována za slavnostní okamžik, sám jej popisoval jako moment, ze kterého „nebyl nejšťastnější”: „Já jsem vlastně šel na vojnu v roce dva tisíce tři. Jsem vlastně udělal maturitu na koncu května a v červnu jsem, čtyřiadvacátého června, jsem narukoval na vojnu. Jsem se vrátil dom, jak jsem teda vlastně přišel z tý maturity a tatina takovej plakát na dveřách, že „Vítáme brance” víš a takový. A já říkám co to je, prosím tě? A on: No, došel ti povolávák. Ty vole. Kurva. Tak jsem z toho nebyl nejšťastnější, to je jasný. No ale pak teda, teda toho 125 čtyřiadvacátého června, jsem nastoupil.”
Starší pamětníci den obdržení povolávacího rozkazu nepopisovali, pouze jej zmínili. Vojáci v záloze byli pro mladé odvedence zdrojem mnoha informací o tom, co bude následovat bezprostředně po jejich nástupu a také na co je potřeba si dávat pozor v rámci vojenské legislativy.126 „Tak to jsem věděl jenom z doslechu od kamarádů, že je třeba toto splnit, protože, kdyby tam člověk nenastoupil, tak by pro něj přijela eskorta a dovezli by ho tam a bylo by to 127 hotovo.”
123
Tyto možnosti jsou vyjmenovány pouze v branných zákonech z let 1949, 1992 a 2003. Srov. Československá lidová armáda: otázky a odpovědi o vojenské základní službě. Praha: Naše vojsko, 1982, s. 22 – 23. 125 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 126 „Bylo by iluzí, kdybychom tvrdili, že postoj mládeže k vojenské službě se začíná formovat a utvářet až teprve s příchodem mladých lidí do armády. Ti mají již před svým příchodem do armády „svůj postoj”, „své mínění” o armádě, o vojenské službě, o životě vojáků. Prvním místem, kde se vlastně začíná u mladého člověka vytvářet představa o společnosti, o státě, o armádě atd. je rodina, pak škola, pak zde působí celá síť komunikačních prostředků, jako je rozhlas, televize, film, tisk, beletrie atd. O tradicích armády, o jejím postavení ve společnosti, o jejích funkcích, o životě vojáků jsou tedy mladí lidé tak nebo onak informováni již před vstupem do vojenské základní služby.” Srov. Fazík, Alexander: Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách, c. d., s. 55. 127 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 124
44
Starší a zkušenější bývalí vojáci ZVS často ty mladší, kteří měli ještě před nástupem, strašili tím, co všechno se v jejich životě změní. „Měl jsem tam být na devátou no a na osmou už jsem vstával. Jsem na něj poklepával [na bratrance, který jej měl dovést do kasáren]. A on, ty vole, ještě ne, ještě nepojedem. Serem na to. Stejně tam budeš rok, tak jestli přijdeš o pár hodin později. Já úplně vyklepanej. To víš, jsem byl mladej. Jsem říkal, ty vole, z toho bude nějakej soud a já budu mít problémy. Tak jsme nakonec vyjeli asi ve dvanáct. Přijeli jsme tam asi ve dvě hodiny a to jsme šli ještě do restaurace. A to si pamatuju. To jsme pili budvajzra a on říká, ještě to tak pozvedává a říká: Připíjím si s tebou, tohle je poslední pivo, který teďka vidíš. Rok teďka nebudeš pít pivo a takový prostě řeči mi dával. Tak jsme připili a pak jsem naběhl na kasárna na rotu …A tam byl takovej stopadesátikilovej pořízek a měl tam takovou kůžu a brousil si tam tu břitvu. A my tam tak naskládaní v těch lavicích a on si tam brousil tu břitvu a díval se na 128 nás. Rozumíš. Takže úplně vystresovaní.”
Oficiálně existovalo vždy několik nástupních termínů. Záleželo na síle ročníku. Nejčastější byly dva, jarní a podzimní, v posledních letech byly termíny čtyři. Den nástupu byl stanoven pro všechny odvedence tentýž. Z tohoto důvodu již byl z části organizován státem i armádou. Toto datum současně znamenalo pro vojáky předchozího nástupního ročníku „povýšení” do „vyšší kasty”, založené na mazáckém principu a současně fakt, že se s příchodem nováčků na útvar dostávají do pozice zkušenějších. Že tomu tak bylo již na konci čtyřicátých let, dokládá následující citace: „No vlakem až do Mostu a tam už čekali vojáci už, ne? A už volali nás podle jmen, ne? …Vodvedli nás do kasáren. No a tam jsme měli jasně napsaný: Vítáme vás, na bráně. Muzika hrála, dechovka. Zajdeme za bránu, votočíme se a měli jsme tam napsaný: Už vás 129 máme [smích]. No tak to bylo. To vím jak teď.”
Odvedenci často narukovali do míst v republice, která dříve nikdy nenavštívili. Vzpomínky, které se k tomu váží, jsou různé a jejich vyprávění je časté. V kontextu vzpomínání na první den vojny cituji jednoho z pamětníků, který popsal nové prostředí jako natolik odlišné, že se musel několik měsíců aklimatizovat, než si zvyknul. „No, to jsem šel na podzim a to jsme vylezli v Popradě na tom nádraží. Já v té džísce a v tom tričku. Teď jsem poprvé v životě viděl Tatry. Ty byly hned vedle jakoby, jo? Na drátech seděli havrani. Nám takhle padly brady úplně, oh ty vole! Kosa jak sviňa a ta kosa mně byla dva měsíce, než jsem se zaklimatizoval …A už začíná takovej ten, teď je ti furt zima a psycho. Teď já jsem z té zimy chytil eště alergii nějakou, že jsem se oflekovaltěl, oflekatěl [smích]. A úplně mě svědilo všechno jako, ale to mě teda pak vodešlo. Z toho jsem 130 měl úplně hrůzu. A bylo to psycho.”
Nové prostředí vyvolávalo v mladých mužích obavu z neznámého. Starší odvedenci považovali svůj věk za výhodu oproti mladším, kteří ještě neměli tolik předchozích zkušeností. Věk, ve kterém odvedenec nastoupil do výkonu základní 128
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. 130 R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 129
45
vojenské služby, byl tedy jedním z dalších faktorů, který měl vliv na vnímání tamějšího prostředí: „No vzpomněl bych si. No tak já, jak bych to měl říci. To víte, člověk jel do cizího prostředí. Měli jsme roky, nebyli jsme nějací osmnáctiletí mladíci nebo to, aby se nám nějak stýskalo, 131 nebo plakali po děvčatech. Ale byl to jinačí život. Byl to jinačí život.”
4.2.1. Cesta do kasáren Na základě jednotně stanoveného nástupního dne někdy přes celou republiku přesunovalo poměrně velké množství mladých mužů mířících do vojenských posádek. Odvedenci využívali k dopravě hromadných prostředků, jako byl vlak a autobus. Na příslušné stanici již často čekali vojáci, kteří organizovaně dopravovali odvedence přímo do útvarů. Ty mohly být i několik kilometrů vzdálené. Vlak „vojáků” a organizovaný přesun z nádraží do kasáren popisovali všichni respondenti, kteří sloužili před rokem 1989: „Prostě hromadnej odjezd z Brna velkým vlakem, všichni vyrazili jsme na podzim, že jo. Do Popradu. To byl vlak jenom vojáků, to jelo několik a to se vyprazdňovalo postupně. To jelo přes Bratislavu, přes já nevím přes co, přes ty města slovenský. A tam vždycky vylezlo pár lidí a tam už to bylo. Tos dycky dojela do stanice a když jsi přijížděla do té stanice do velkýho města, tak už jsi viděla, jak tam stojijou s čoklama, vojsko a to a všechny ty borce, co odcházeli z vlaku, tak je odchytávali a hned je nakládali do autobusu a odváželi na ty 132 útvary.” „Připomíná to skoro jako koncentráčnickou metodu. Branci vystoupili z vlaku a tam stáli jako vétřiesky, ty vojenský auta, tam jsme se museli naložit a pak se jelo a tak dál. Tak tam 133 jsme museli vylézt na tu korbu, tam nějací ti důstojníci, co u toho stáli.”
Cestu do kasáren si odvedenci krátili pitím alkoholu: „První den na vojně byl takovej, že to byl člověk takovej, že ještě nevěděl, co ho čeká, 134 a navíc někteří byli trošku přiopilí po cestě a podobně, že.” „A to bylo nekonečný, ta cesta. A už nás tam bylo čím dál míň, protože všichni vystoupili, protože říkám, to byl vojenskej vlak, jo, byl narvanej vojákama. Tam se chodilo po vlaku, 135 všichni tam kalili, to bylo hrubý úplně.”
4.2.2. Z odvedence vojákem Ze vzpomínání na první den vojny se výrazněji odlišuje pouze vzpomínání respondenta, který nastoupil do služby hned v roce 1945, když přešla jižní Moravou 131
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 133 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 134 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 135 R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 132
46
fronta. Jediný tento pamětník nezažil koloběh stříhání, fasování oblečení a podobných činností, jejichž účelem bylo přeměnit odvedence na vojáka. Jako moment vystřízlivění a uvědomění si skutečné situace, popisovali první den na vojně všichni odvedenci. Den nástupu do armády, nebyl v prvních měsících po válce tak důsledně organizován, jako tomu bylo později, čemuž odpovídá i následující citace: „No dojdeme do Hodonína do kasáren, to byly kasárna, kde byli Němci, potom tam byli myslím Rusi a všichni možní tyhle armády. Tam byl děsnej nepořádek. Rozházený ty pytélky, strožoky, sláma a všeckon, to štěnice a všecko. Tak první co jsme tam dělali, tak jsme dělali pořádek. Uklízali ty světnice, vynášeli strožoky, cpali novou slámu a byli jsme v civilu ve svojich hadrách, no. Tak tam jsem trošku došel na to, že to není jenom tak, to není to jít na vojnu no. Tož jsme to tam uklízali a potom tam z nás sestavili takový čety 136 dobrovolníků.”
Jak již bylo zmíněno, po příchodu do kasáren popisovali všichni ostatní bývalí vojáci stejný koloběh následujících událostí: (a) stříhání (b) lékařská prohlídka (c) fasování oblečení (d) fasování výstroje a výzbroje (e) ubytování (získání postele, skříňky). „Ten první den je asi nejhorší, protože to tě ostříhají. Kdo tam přišel s kratšíma vlasama, tak ty mu samozřejmě nechali. No a potom už to bylo celkem jedno, ale muselo to být v nějakým režimu. Nešlo to prostě oholenej jako úplně dohola. A vyfasuješ tepláky, vyfasuješ takovou velkou krosnu, zabalí ti hadry do papírovýho pytle, napíšou ti tam tvoje jméno, adresu a já nevím, jestli to náhodou nepošlou adresou domů. Myslím si, že jo …Já jsem tam přijel ráno, do toho Vyškova. Teď tam je prostě proces. To tě ostříhajou, vyfasuješ ty hadry, dostaneš je v takovým báglu a tam dostaneš, myslím, ještě blembák, jako přilbu a ešus, nebo co tam bylo. Já už nevím, tam byly některý věci, který já jsem nepoužil za celou 137 dobu.”
Stříhání
Ostříhání bylo pro drtivou většinu vojáků základní vojenské služby nejtvrdším okamžikem. Situace, ke kterým jej pamětníci přirovnávají, jsou podobné. Od „pocitu, že jsi trestanec” po „ztrátu sebe sama”. Téma stříhání je mimořádně zajímavé. Moment, kdy střih vlasů je jeden z vnějších znaků příslušnosti ke skupině, a v případě armády se většinou jednalo o skupinu, s níž se člověk neztotožňoval, zapůsobil na odvedence silněji, než sami čekali. Ačkoli o stříhání vlasů při nástupu do ZVS museli od starších kamarádů slyšet všichni, věnovali pamětníci popisu vlastních pocitů se stříháním spojených, v porovnání s ostatními činnostmi, kterých se první den účastnili, zvýšenou pozornost:
136 137
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001.
47
„Jo, pak ještě důležitý detail. Už v tom Šumperku ještě při tom nástupu do té normální jsme byli podle Čepičkova rozkazu, abychom se podobali sovětským vojákům, tak ostříháni dohola. Takže já tři dny po promoci, protože jsem byl promován na svatého Václava koncem září, a tři dny na to jsem byl ostříhán do hola. Byl to dost nezvyklý pocit. Pořád se mi zdálo, že tady fučí vítr. No a kromě toho také ty lidi si uvědomovali, když vypadali nějací 138 inteligentně, jakmile byli dohola, tak vypadali každý tak poměrně trestanecky.” „Pak ještě holič, což jako někteří rockeři tam šli s těmi dlouhými vlasy, no jako jasný, tak ti byli ponížení nejvíc. Většinou ti všichni museli dohola. To jsou takový, pan důstojník, ten si uchovává nějakou sebeidentifikaci dlouhýma vlasama proti systému třeba a tak, a někteří tam přišli ostříhaní už tak krátce, jako že by to nemuseli, ne. Prostě ti holiči, což byli ti najatí, jako fakt holiči. Aspoň tam, tak ti prostě, těm to bylo jedno, tak šmikali všelijak. Tak to bylo delší. Člověk, dyž se potom podíval do zrcadla, tak to prostě bylo: Poslouchej. To je psychologický, že bude poslouchat, když nemá žádnou známku sebedůstojnosti, 139 sebeidentifikace.” „Takže to spíš byly jenom takový ty prohlídky, ostříhání, to pro mě byl nejkrutější moment, protože jsem nosíval dlouhý vlasy. Nafasování hromad a hromad věcí, který jsem si myslel, že se mi ani dovnitř do té skříňky nemůžou vlízt, no a pak začal, pak začal vod druhýho dne 140 ten výcvik.”
Je těžké si bez podobné zkušenosti uvědomit si, jak člověka stejná vizáž změní. Z předchozích citací je patrné, že někteří nepoznávali sami sebe. Zajímavý je následující výrok, kdy pamětník zmiňuje nutnost se „znovu” seznámit s lidmi, které potkal a strávil s nimi poměrně dost času (cestu Brno – Poprad) ve vlaku. Důvodem nebyla opilost, ani ignorance, ale skutečnost, že po ostříhání se lidé vzájemně nepoznali: „No a pak, když nás všechny ostříhali dohola, tak jsme nepoznali jeden druhýho. No vůbec. To jako jsme na sebe čuměli a to nikdo nechápal. A už všem sklaplo jako. Jak nás voholili. My jsme se seznamovali tam. To já jsem nikoho neznal. To byli všichni lidi, pro mě byli cizí. My jsme se nikdo neznali. Vůbec. Co jsme se viděli ve vlaku, tak pak jsme se vůbec už nepoznali, když nás vostříhali jako, jo …Vostříhají tě dohola a vylezeš ven na buzerák a první co je, tak ti fučí na hlavu, je ti strašná zima, protože v životěs neměla tak málo vlasů a 141 úplně nechápeš.” Fasování
oblečení
S přidělením množství oblečení a vybavení poté, co vojáci odevzdali vlastní, je spojena také spousta velmi podobných vzpomínek. Většinou se týkaly toho, jak dané oblečení vypadalo v porovnání s civilním. Mladší respondenti popisovali výbavu přesněji než starší. Vojenská uniforma se v průběhu let měnila, ale tyto změny nejsou z hlediska předmětu práce významné. Odevzdání civilního šatstva byl vedle stříhání další z momentů, který narátorům z prvního dne utkvěl: 138
J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 139 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 140 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 141 R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989.
48
„Jako jdeš na útvar. Furt se řehtáš. Vyslečeš civil. Vodevzdáš ho do krabice. Napíšeš tam 142 zpáteční adresu a voni ho pošlou dom poštou. Strašný.”
Oblečení a veškerá výbava, kterou vojáci dostali, byla přidělena na celou dobu základní vojenské služby. Samotné rozdílení jednotlivých oděvních součástek bylo spjato se značným chaosem. Oblečení bylo přidělováno tak, jak zrovna přišlo pod ruku a bylo zřejmě pravidlem, že velikosti neodpovídaly. Nově nastupující vojáci si tedy oblečení po tom, co jej nafasovali, museli vzájemně vyměnit. Tuto aktivitu popisovali téměř všichni respondenti. Výpovědi jsou řazeny chronologicky podle doby, kdy byla vojenská služba vykonávána, a naznačují, že se v této oblasti nic zásadního nezměnilo. „Na začátku jsme byli jenom v civilu, až potom sehnali takový ty keprový oděvy, tož to zasej byla fronta, tam byla místnost, to se podíval se na velikost a hodil na chodbu, tož si to 143 zebral a včil jsme si to mezi sebou měnili. Temu to bylo malý, temu to bylo veliký, no.” „Teď nám naházeli ty hadry, teda jako v celtách byly všechny ty věci. Za mě teda to bylo tak, že byla velká celta na zemi a v ní byly naskládaný boty, jo? Prostě všechno to oblečení, spodky, jo, no prostě to vojenský. No a tak teď samozřejmě člověk to na sebe oblík a to nebylo vyloženě. Teď začali čenžovat, že s tím se počítalo. Prosím tě nemáš nějaký jiný? Já to mám, jo? Zkus si tady ty moje. To bylo jakási solidarita, protože všichni jsme vypadali jako tohlento. Mně to dokonce přišlo jako kdyby schválně. Ty naše míry museli znát, protože u odvodu že jo. Jako kdyby schválně ty míry byly tlustý, dostal tenké a tenký dostal tlusté a teď to byla fakt, jako, tam mi nebylo dobře, tak jsem se, jako. Já jsem si říkal, to bude drsný. To byla metoda. No, a když teda jsme pak už to povyměňovali, že to asi bude to nejpřípadnější, co nám bude sedět, tak nás nechali nastoupit a [smích] vypadali jsme děsně. Tady to bych přirovnal fakt, když byly ty šedesátý čtvrtý roky, bych to přirovnal 144 k těm baronům jako černejm, ti taky vypadali všelijak.” „Dostaneš boty, který ti většinou nepasují, takže se mění většinou ještě další týden než strefíš to číslo, který potřebuješ. Kalhoty, to bylo většinou tak, že ti vysocí dostávali ty krátký a tlustý a ti co potřebovali ty krátký, tak dostali ty dlouhý, takže se to pak měnilo u těch skříněk. Dostaneš radostný žlutý pyžamo a vyfasuješ umělohmotný ponožky, což bylo 145 úplně supr. A pošlou tě vlastně na ten barák, tam si vybereš postel.” „Tak jsem samozřejmě nastoupil, že mě oholili. Teď jsem nafasoval kanady. Chtěl jsem samozřejmě osum a půlky a voni, že mají akorát devět a půlky, tak jsem dostal devět a půlky a s těma jsem, ty jo ty kanady, ty mám ještě teďka doma. S těma jsem celej ten rok 146 vodpracoval. Vodsloužil.”
Ačkoli je to vzhledem k velkému množství odvedenců a vměstnání všech nástupních aktivit do jednoho dne pochopitelné, v nově nastupujících vyvolával pocit chaosu při rozdělování oděvů dojem o neschopnosti armády cokoli zorganizovat. Jejich
142
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 144 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 145 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 146 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 143
49
pocit ještě posílilo hodnocení kvality a účelnosti vojenského oblečení, což bylo další téma, kterému se pamětníci věnovali bez výjimky: „Ty jako. V tom prvním dnu, tam nemáš moc času na nějaký jako moc přemýšlení. Tam se jdeš ostříhat a rozumíš, miliony těch jako smradlavejch bundošek silonovej, protože oni zas nás ještě vybavovali. Ale vím, že my jsme tam fasovali nějaký ty bundokošile, to bylo kurva 147 ze silonu, to smrdělo jak bolavá noha za dva dni.” „Jedny kanady, jedny vycházkový kanady dostaneš, to jsou takový [smích], to jsou takový kanady, ony jsou napolo z kůže a ten vršek, na kterej zrovna nejvíc prší, tak ten je z látky, 148 takže to mělo obrovskej efekt.”
Kromě obdržení ošacení a výbavy se odvedenci museli během prvního den také ubytovat. Zjistili při tom, že pozbyli svobody i při volbě tak intimně vnímaného prostoru jako je lůžko. „No ty sis mohla tam vybrat místo, protože tam nastupovali všeci s tebou stejně, takže to sis mohla vybrat, jesli budeš dole, u okna, nebo tam už se to začalo rozdělovat, kdo byl rychlejší. Kdo tam přišel dřív, protože tam vlastně chodili lidi celej den, tam si akorát čekala, ale na tu ubikaci, tam vždycky odváděli ti vojáci co tym byli, jako už záklaďáci já 149 nevím, po jestli se udělala skupina dvaceti lidí a poslali je tam. A dostalas skříňku.”
Vzpomínky respondentů dokazují, že rozdíl mezi civilním životem a armádou vnímali jako drastický a VZS pro ně znamenala také ztrátu identity a soukromí. Značně negativní hodnocení prvních okamžiků po nástupu na vojnu se vyskytuje u pamětníků ve všech sledovaných obdobích. Zdravotní
prohlídka
Další procedurou, kterou museli nově nastupující vojáci projít, byla zdravotní prohlídka, která měla odhalit případné nemoci, nebo vrozené indispozice, díky nimž by měl voják dostat nějaký druh výjimky. Např. speciální druh brýlí. Zřejmě záleželo na povaze respondenta, do jaké míry pro něj byla prohlídka stresující. Následující výrok ji popisuje jako zkušenost velmi nepříjemnou, ale u konkrétního pamětníka měla „šťastný konec” v podobě umístění na prvních pár týdnů do izolace. „A tak jsem přišel, jako jsme přijeli do těch kasáren, a tam jsme se museli vyslíct, jako vyslíct, tam byli různí ti kapitáni, plukovníci a poručíci, doktoři si nás tak prohlíželi ze všech možných stran a teďka ta ruka moje je zaujala [respondent si záměrně způsobil zranění, aby se vyhnul přijímači]. Já jsem zdržel celej ten proces těch, to se odmotalo, a jak jste k tomu přišel? Já nevím, to takhle [smích]. Já nevím, to nevím. Já jsem s tím byl v nemocnici a tam taky na to nemohli přijít, tak on se tam s těma lapiduchama, jsme jim
147
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 149 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 148
50
říkali, prostě ti zdravotníci, říkal, tak tohodle musíme dát rovnou na izolačku. A to jsem byl 150 poučen od těch kamarádů, že to je prostě skvělá zpráva.”
Další pamětník, který sloužil u pomocných technických praporů, vděčil zdravotní prohlídce za to, že nebyl přidělen do podzemí, ale k pracím na povrchu. „A tehdy poprvé mě to, že mám brýle a že jsem byl krátkozraký, tak to poprvé mně bylo k dobru, protože na základě těch brýlí jsem nebyl schopen vyfárat do podzemí a byl jsem 151 přidělen k práci na povrchu té šachty.”
Přestože některým mohla zdravotní prohlídka „posloužit k dobru”, velká většina vojáků ji zřejmě považovala za pouhou byrokratickou záležitost, kdy šlo především o aktualizaci údajů, které armáda získala již u odvodu: „A pak musíš, než se tam dostaneš, do těch kasáren, kde jsi ubytovaná, tak musíš na lékařskou prohlídku, teď ti zjistí, nejsi třeba preventivně, jestli nejsi třeba nemocnej já nevím, jestli jseš slepej, barvoslepej, já nevím. A pak musíš na nějaký očkování a myslím si, 152 že je to tetanus. Všechny tam vlastně zváží, změří.” Přijímač
„Příjímač” je období prvních dvou až čtyř měsíců na vojně před nástupem do vojenského povolání. V průběhu této doby se mladí muži učili „být vojáky”. V praxi to znamenalo poznávat hodnosti, umět se správně ustrojit, pochodovat, skládat a rozkládat zbraně, střílet a řadu dalších aktivit, které musí voják znát, aby mohl plnit svou službu jako člen armády: „Tam se učíš v podstatě pochodovat a nějaký směrnice a kdy se co nosí a jak se to musí nosit a poznávat šarže a takový věci a skládat samopal a pak jsou tam nějaký, to myslím, ten přijímač končí nějakým tím, střelbama končí. A pak tě vlastně odvelí k tomu útvaru, pro kterej jsi určenej, takže to já jsem, to se ti může stát, že jsi v příjímači v Aši, ale do útvaru půjdeš do Ostravy, nebo obráceně. Ale my jsme, většinou ti lidi byli, ti co tam byli v tom 153 přijímači, tak ti zůstali ve Vyškově. To bylo asi v té době jedno.”
Jak je zmíněno ve výše uvedeném výroku, přijímač je obdobím, které trávili všichni vojáci stejného nástupního termínu společně bez ohledu na to, jaký druh povolání měli později vykonávat. Teprve po jeho skončení byli na základě druhu povolání rozřazeni. Velitelé, kteří měli na starost jejich výcvik, byli jiní, než ti, které získali jako služebně nadřízené později. Klasická mazácká vojna se zde ještě obvykle nevyskytovala, protože v rámci útvaru přijímače nebyli kromě školitelů přítomni služebně starší vojáci. Přesto
150
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 152 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 153 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 151
51
však bylo období přijímače řadou pamětníků považováno za jedno z nejtěžších z celé základní vojenské služby.154 4.2.3. Nové prostředí Vojáci ve výkonu základní vojenské služby museli být po dobu služby přítomni ve stanoveném vojenském útvaru.155 Jednalo se o období, které můžeme z pohledu orální historie považovat za jedinečné, protože respondenti získali dnem nástupu odlišný úhel pohledu na většinu běžných životních aktivit. Vzhledem k tomu, že každodenní život vojáků podléhal vojenskému režimu, lze na základě dostupné literatury poměrně jednoduše popsat základní rozdíly v životě před vojnou a v průběhu vojny.156 To, s jakými obavami a očekáváními odvedenci do výkonu základní vojenské služby nastupovali, záleželo také na tom, jaké informace se jim donesly. Jeden z respondentů považoval období přijímače za nejtěžší část vojenské služby ještě před samotným nástupem a snažil se mu proto na doporučení kamarádů vyhnout pomocí sebepoškození těsně před nástupem: „Jenže protože my jsme byli poučeni jako staršími kamarády, že nejlepší je, když už jako se nedostaneš na tu psychinu a tak dál, že nejlepší je prostě se nějak vyhnout tomu přijímači. Přijímač, to byl dva měsíce jako dost drsné vojny, pochodování a tam musel každej. To prý je nejhorší ze všeho a je potřeba se tomu nějak vyhnout, i když máš tu Duklu, tak i ta Dukla musí projít tím přijímačem, tou pořadovou, řvaním těch zupáků, těch kaprálů a tak dál, to prostě vydržet ten teror no, tak to je nejhorší a pak teda uvidí se. A ti moji kamarádi prostě ten přijímač, že to je blbý. Ty Rosťo, to je blbý, ten přijímač. Existuje třeba taková metoda, tak těch metod existovalo víc, podívej se, já bych ti radil, natři si ruku jakousi směsí česneku a cibule, jo? Zamotej si to a nechej si to tam několik dní. Tak jsem to přesně tak udělal. Potom stačí se nějak ťuknout, pořádně teda uhodit do té ruky a může se ti nalomit, protože ty kosti ti nějak zkřehnou. No dobře, tak já jsem to udělal. Do té ruky jsem to kladivo. To je něco podobného jako teďka běží ten film [Občanský průkaz]. Tam si lámali ruku na záchodové míse, tak něco podobnýho. Prostě, když jsem to viděl, tak jsem se nesmál, já jsem se držel, jako sevřel se mi žaludek, protože jsem si říkal vždyť ty sis, ty vole, 154
„Nováček se snadněji orientuje v tom, co musí, ale je bezradný, když něco chce. Co mu konkrétně nejvíc vadí? A jak to posuzuje při zpětném pohledu před odchodem z vojny? Na počátku se nejhůře zvyká na nedostatek soukromí (odpověď, „určitě ano” dává 48 % nováčků, ale jen 38% týchž vojáků těsně před odchodem do civilu připouští, že mu na začátku vojny tolik vadil). Nutnost neustále se někomu podřizovat je oproti tomu problémem trvalým a před koncem vojny dokonce o něco závažnějším (32 % a 37 %). Třetím největším, avšak jen dočasným problémem, je nutnost a zároveň i snaha dobře vycházet se staršími vojáky (30 % a 16 %). Teprve v dalším pořadí a s odstupem následují obtíže: zvyknout si na tělesnou námahu, stihnout všechny povinnosti a zvládnout výcvik. Zkušenosti napovídají, že na konci vojny se jevilo nejsnadnější zvládnutí výcviku a vztahů se staršími vojáky a nejtěžší být stále někomu podřízen a nedostatek soukromí.” Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 28 – 29. 155 Služební povinnost začínala dnem odvedení, kdy se odvedenci stávaly vojáky a členy vojska. Do doby, než nastoupili základní (náhradní - zkrácenou) službu, byli nazýváni „odvedenci”. Muži jí byli povinni plnit po dosažení věku 18 let. Služební povinnost končí propuštěním nebo vyloučením z vojska. Srov. Branné zákony 1920 – 2004. 156 Popisu rozdílů není v práci věnována systematická pozornost. Jedná se o oblast bádání, která je zajímavá především z hlediska psychologických procesů.
52
ty sis dělal to samý …Vyhnul jsem se tak čtrnácti dnům, třem nedělím. Což jako bylo 157 dobrý.”
Je potřeba si uvědomit, že pro vojáka, který měl do té doby zkušenost pouze s civilním prostředím, mohl být vojenský režim velmi stresujícím. „No, ten který byl v tom přijímači, tak se člověk musel naučit všemu tomu vojenskýmu, co vůbec nevěděl, co to vobnáší, takže těch prvních čtrnáct dní bylo náročnejch. To jako musím přiznat, že prvních čtrnáct dní někdy bylo člověku i úzko, ale to jako k tomu patří. Člověk měl úplně jinačí režim. Všechno bylo jinak, než prostě měl doma. Za den desetkrát, prostě, na čas převlíkat a nástupy. To bylo, ve všem byl nějakej řád a režim, kterej se musel striktně dodržovat, protože ty postihy za to byly dost přísný. Ale to tak na vojně bývá, to 158 jako člověk po roku strávenýho tam pochopí, že to jinak nejde.”
Zajímavě a odlišně se jeví vzpomínka na přijímač od respondenta, který byl po jeho absolvování zařazen k pomocným technickým praporům. Ten jej popsal jako „velmi nudnou záležitost”. „A tam jsem se přihlásil v kasárnách a byl zařazen do jakéhosi útvaru pro ten základní výcvik, který probíhal šest týdnů. To znamená prakticky pochodování, vlevo vpravo v bok 159 a kontrola botů, jestli se lesknou. Velmi nudná záležitost.”
Vojáci „nováčci” byli v postavení, kdy teprve zjišťovali, jak každodenní život na vojně vypadá. Právě v období přijímače se seznamovali s tím, čí rozkazy a jakým způsobem je potřeba plnit. Vzhledem k tomu, že již od prvního dne vojáci věděli, jaké povolání budou vykonávat, mohli někteří zažívat mazáckou šikanu už v přijímači a to v případě, že si je služebně starší vojáci „našli”. Jak byly síly vojáků kuchařů v období přijímače staršími kuchaři zneužívány, popisuje následující vzpomínka: „Ale jinak ten přijímač, to bylo peklo. Staří nám dávali takovou sadu. My jsme měli takovou šikanu, že to co jsem zjistil, co člověk jako, až nemyslím, co se ti stane, někdy se přihodí, ale jako co člověk vydrží psychickýho zesměšňování, psychickýho teroru, tak jako ti staří, že jo. My jsme, celej den jsme pochodovali v přijímaču …No takže mladí měli takovej úděl, že prostě jsme došli do přijímaču. Ráno vo šesti klasika, buch, buch, a valil ten den, že jo. Pochodování. Střílení, furt zápřah, záběr, to bylo šílený, to valilo jak sviňa. No a večer všichni měli klid na rotě a večer před večeřou přišli nažraní kuchaři na rotu a: Kuchaři jdou s nama. No a kuchaři nažraní a my jsme nevěděli, jak to tam funguje, že jo. My jsme hned první týden došli na rotu, kde jsme měli přijímač. Tam udělali hroznej bordel. Rozkopali tam kamna prostě. Všechny nás vytáhli nastoupit do řady a bosí jsme museli pochodovat do kuchyně a my úplně, jako co to je? Všichni ti naši veliteli tenkrát, ti starší, ti jenom přikrčení. My jsme nechápali, co to je za nespravedlnost, ale oni by nedostali najest, kdyby nás nepustili z té roty. Že jo ti veliteli …A voni nás třeba [pustili] až ráno ve tři, až už byli úplně moc na mol všichni, kotelníci a tak, že jo. To nás dotáhl do kuchyně a teď to bylo: Holubi! A začali nás cvičit jako, jo? Budete vařit toto, toto, chceme hranolky, chceme toto za tolik a tolik to bude. To víš, my jsme nevěděli, kde se pouštijou 157
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 159 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 158
53
pánve vůbec. Teď ti doběhli, zmasakrovali nás úplně. Normálně to bylo úplněj brutus. To bylo hrozný. Psycho. Říkám, ty vole, co budeme dělat, ne? A takže pak už to vopadalo. 160 Naučili jsme se, že jo, rychle jsme se naučili dělat.”
Z poslední výpovědi je patrné, že i nejtvrdší šikanu mohli vojáci zažít již v prvních měsících vojny. V období přijímače k tomu však docházelo nejčastěji od vojáků stejně služebně starých. Důvodem mohlo například být, že jedinec byl slabší, nedokázal rozkaz splnit podle představ velitele, a následky často nesla celá jednotka. Tento způsob výcviku měl dvojí efekt: Jednak se mohli silnější jedinci těm slabším po skončení výcviku mstít (čímž trestali viníka spolu s velitelem), anebo jim mohli během výcviku pomáhat, a pak mohlo jít o „budování týmového ducha”: „Šlo tam vlastně i o nějakou týmovu hru, protože když, to se mi líbilo z jednoho mýho nástupáku, kterýmu jsem velel, tak tam byl velikánskej borec, Michal David, a byl tam aji takovej malušenkej a jemu vždycky strašně moc všechno trvalo, víš. Anebo když už si to vzal a šla se jako plná polní, tak on prostě to neunesl, víš. Prostě byl slabej na to, takže ten Michal David mu pomáhal. To bylo drsný, že tam bylo jakoby vidět, že to je jedna četa, 161 víš.”
Povinné opakování rozkazů, které slabší jedinci nedokázali splnit, celou rotou však také nebylo pravidlem. Zřejmě záviselo na tradici, jak výcvik u daného útvaru probíhal a na osobnosti velitele: „Tam některým, co tam měli, jak se říká hudební sluch, tak prostě pohyby, tak když se řeklo levá pravá, tak prostě šli úplně mimo rytmus třeba týdny. Nevím, ale bylo to tak. Ti lidi, co to nezvládali, tak potom ti ostatní měli pauzu a ty pak dali do jiný skupiny. A tys tam seděla a dívala ses, kecala a mělas pauzu a oni tam pochodovali dál. Rivalita tam nebyla žádná v tom přijímači, protože tam byli všichni jako si, dá se říct, rovni. Tam si nemohla stejně 162 nic dělat, tak co? Tam jsi jenom seděla.”
Jako je tomu u vzpomínkového vyprávění, vždy je třeba si uvědomit, že člověk hodnotí situaci na základě zkušeností, které získal a se kterými situaci srovnává. Následuje výpověď vojáka absolventa vojenské katedry, který srovnával přijímač s týdenním výcvikem, jímž vrcholila příprava na vojenské katedře. Přičemž přijímač již považoval za dobu, kdy se „akorát nesmělo moc hulit”: „Tak ten první měsíc byl ten takzvaný přijímač. Jenže tak to byla docela prdel, protože tam jsme se všichni znali z té katedry, to už bylo dobrý, akorát se nesmělo moc hulit, vždycky jenom na korbě, když jsme jeli prostě do toho do divadla, nás tam někde vozili prostě jako. No z kraje na nás pouštěli nějakou hrůzu, ale to si věděl, rozumíš, že už nemáš nad sebou ten Damoklův meč v tom, že by tě mohli jako vykopnout a změnit ti to na ty dva roky. To už 163 ne.”
160
R.Vo.(*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 162 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 163 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 161
54
4.2.4. Místo výkonu základní vojenské služby Svou služební povinnost, tj. základní vojenskou službu, vykonával voják v místě k tomu určeném. V různých letech vedla odlišná státní politika k rozdílnému přístupu v zařazování odvedenců do výkonu základní vojenské služby. Jaká byla situace v prvních po válce lze z nedostatku výpovědí soudit jen těžko. Dá se však předpokládat, že armádní systém se teprve konsolidoval a vojáci proto sloužili v místech, kde jich bylo zrovna zapotřebí. „Tož, protože jsem šel dobrovolně a odsáď šli všichni do Hodonína, tož jsem tam šel taky. Potom teda mě převeleli do toho Kroměříža do tej autoškole a tam si mě pak vybral toto, 164 a tak jsem byl část z toho z té vojny v té Kroměříži a tam se mi aj velice líbilo.”
Vzpomínky pozdějších vojáků jsou často spojeny s poznáním nových míst a respondenti, kteří sloužili i v šedesátých až osmdesátých letech, shodně vzpomínají na naprosto běžnou praxi, kdy byli vojáci zařazováni na druhou stranu republiky.165 „Já se kouknu a co to je za dědinu, v životě jsem to neslyšel. Janovice nad Úhlavou. To je prostě výpad. To je zajímavý. Šerovský průsmyk, to byla ta Šumava, hory byly trochu povolený a ti Američani by tama snázeji prošli, tak prostě tam postavili za Čepičky 166 kasárna, takový moderní tehdy, a to byly ty kasárny, kam jsem měl narukovat.” „Tehdy to bylo dost tak pravidelné [sloužit daleko od domova]. Možná to bylo tím, aby nějak zabraňovali tomu, aby ti vojáci třeba přes neděli neutíkali domů, protože když byli někde tři sta kilometrů daleko, tak si to netroufli a jednak by se to ani neoplatilo, že? To byl asi tak hlavní důvod a taky oni se snažili, aby teda nějak se to národnostně vyrovnávalo v té republice, která teda byla více národnostně složená, takže aby se to, aby se to trošku ty 167 národnostní rozdíly obrušovaly.”
Důvody pro dislokaci odvedenců u jednotlivých vojenských jednotek byly různé. Od snahy státu podpořit mezikulturní výměnu v rámci více národnostního státu až po záměrné izolování mladého muže od přátel a rodiny, aby mohl být během výkonu ZVS pod silnějším vlivem státního aparátu: „Tam byl lidi z celé republiky, protože to bylo složitý jako. Teď co byli poslední ti vojáci v tom roku dva tisíce, no tak většinou byli v rámci, když moc, tak kraje, ale většinou tady kluci, co byli z Kobylnic, tak byli buď v Řečkovicích, nebo takhle někde hnedka [blízko]. Takže pro ně nebyl problém, když měli vycházku hnedka sednout na autobus a dojet dom. To u nás neexistovalo. Z Brna byl v Čechách a to byli východňáři tam od Košic až. Jo, tam na tom západním okruhu …No aby ti lidi se prostě osamostatnili. To neměl k tomu domovu 164
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. O tom, že vojáci ve výkonu ZVS poznali nová místa často, svědčí i členění příspěvku zabývajícího se vzpomínkovým vyprávěním vojáků v letech 1948 – 1989 s názvem Vojna zelená i černobílá. Jak se vzpomíná na vojnu, od autorky Patricie Kubáčkové. Ta práci členila na dvě základní tematické části: „Vojna jako poznávání nového, jiného” a „Vybraná témata ve vyprávění o vojně”. Srov. Vaněk, Miroslav (ed.): Obyčejní lidé…?!, c. d., s. 133 – 161. 166 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 167 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 165
55
tak blízko, jako jo. Nevím proč, jestli z těch politických důvodů, aby nad nima měli větší moc jako, jo? Je to možný, jo. Si řekli, ten kluk bude daleko vod domova, my si ho líp 168 zpracujem, to je zcela možný. Nevím.”
Vojáci však nebyli izolováni pouze na základě vzdálenosti od domova. I v době po roce 1989, kdy již bylo běžné výkon ZVS vykonávat u útvaru, který byl poblíž místa trvalého bydliště, platilo pravidlo, že v době od nástupu na útvar stanoveného v povolávacím rozkaze, do vojenské přísahy, která probíhala po prvních jednadvaceti dnech, nesměl voják opustit posádku. V posledních letech, kdy již bylo běžné vlastnit mobilní telefon, byly po dobu prvních tří měsíců zakázány. V praxi se dá předpokládat, že tento zákaz dodržovali vojáci velmi individuálně: „A jinak vlastně první tři týdny byly zakázaný mobilní telefony. Na tom povoláváku bylo přímo napsaný, že si nesmíš vzít telefony a žádný takový drahý věci jako. Takže samozřejmě jako bez telefonu. A tři měsíce jsi byl vlastně úplně odřízlej. Prostě jsem tam byl. Bez vycházek. Ty byly vlastně až po přísaze. To nebyly tři měsíce, ale tři týdny to myslím bylo. Přísaha byla dvacet jedna dní. Takže bez dopisů, bez telefonu, bez internetu. Tenkrát ten internet ještě nebyl tak rozšířenej jako dneska, takže to se dalo. Prostě bez kontaktu 169 s okolním světem.”
Na základě vše zmíněných skutečností lze usoudit, že armáda používala pro rychlejší adaptaci nově nastupujících ročníků kromě izolace také tzv. „léčbu šokem”, která měla ve všech ohledech a často i drasticky zvýraznit změnu, k níž v životě vojáka nástupem do služby došlo. „Tam chodili mazáci a řvali: Dělej, dělej, co se neoblíkáš? Takhle to nevyhrajem. Nebo takový nějaký věci. Takže strašnej nával u těch skříněk …Ale pak jsem byl ten, kterej chodil když byl nějakej poplach, nebo budíček, tak pak jsem byl ten, který vlítl do toho pokoje, zařval budíček, všechny probudil prostě do pěti minut nástup, kdo tam nedoběhne, tak nějakej trest. Buď kliky, nebo poběží, poběží s četařem Vodičkou tam a zpátky. Takže tam to, tam šlo o to toho vojáka za ty tři měsíce strašně vystresovat. Úplně ho prostě rozsekat psychicky co nejvíc. Prostě aby si zvykl na to, že už není u maminky doma a že už je 170 dospělej a musí se, musí se o sebe postarat a musí být soběstačnej.”
Drastická změna a odtrženost od civilního života byla součástí adaptační metody. Tomuto závěru odpovídá i názor respondenta, který popsal účel tvrdého denního režimu v prvních měsících, jako snahu „úplně ho rozsekat psychicky co nejvíc, aby si uvědomil, že už není u maminky doma.”
168
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 170 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 169
56
5.
VÝKON VOJENSKÉHO ZAMĚSTNÁNÍ
Největší část základní vojenské služby zabíral základní výcvik a s ním související výkon konkrétního vojenského povolání. 5.1. Základní výcvik Kromě organizace dne, které se museli všichni vojáci podřídit, byl součástí i poměrně náročný fyzický výcvik. Následující výpověď zachycuje situaci těsně po druhé světové válce. Výcvik se svým charakterem až do konce povinné vojenské služby neměnil: „No, tož tam jsme začali jakejsi ten výcvik, jako je to na vojně. Pochodovat vpravo, pochodovat vlevo, to nás měli ti starší vojáci tito, kteří byli z první republiky, kteří tam museli narukovat. A my jsme byli v civilu. Měli jsme jednu pušku [pozn. Jednu pušku na rotu]. No, to nebylo. To bylo všechno rozkradený, rozbitý …Tak jednak se chodilo na střelnicu tady směrem k Dubňanům. Dopředu, doleva, dozadu, na střelnicu, teď na Pánov, tam byl cvičák, tož se tam kopaly ty okopy a zákopy a útočilo se a přednášky různý a toto. Potom, když jsem byl už tím desátníkem, tož jsem tu přednášku musel těm vojákům nějak 171 vykládat, no ale tak to už.”
Z výpovědí se zdá, že nejvíce pamětníkům z výcviku v období přijímače utkvělo pochodování. Zřejmě mimo jiné i z toho důvodu, že neustálé opakování též aktivity bylo fyzicky i psychicky náročné. „My jsme byli v přijímaču. To bylo čtvrt roku ten přijímač. Tos musela absolvovat střelby, já nevím, všechno možný. Teď ráno jsme museli rozcvičky, že jo. Já už v té době jsem byl takovej jako vobtloustlej, jako víc ještě než su teď, a takže to bylo úplně strašný. Já jsem úplně umíral. Já jsem říkal druhej den na vojně na buzeráku, když jsme pochodovali furt na místě, tak jsem brečel. Ty vole! Ježiš, co já tady budu dělat? To nemůžu vydržet. To jsem 172 byl děcko. Já jsem se ještě neholil. Já jsem se holil až dva roky po vojně.” „No tak tam jsme začali cvičit. Napřed pochodový cvičení po tom buzerplace ty pitomý povely vlevo vpravo jednotko a tak podobně. Dostali jsme ty samopaly bez těch nábojů, jako k hrudi zbraň nebo jak se to jmenovalo ty pitomý ty povely. No tak to prostě mělo takový kouzlo nechtěnýho, protože někteří byli fakt nemehla, a když ta pochodová jednotka vytratila do leva, tak jeden odbočil doprava. No to byla komedie [smích]… Doleva, doprava, rovně čelem vzad. Nejhorší bylo čelem vzad. Aby všichni najednou to udělali a celá ta skupina těch desetkrát deset, to je sto lidí, udělala. To dycky [smích] to bylo, 173 někdo to nabourával.”
5.2. Vojenské zaměstnání Konkrétní vojenské povolání vedlo k zařazení vojáka k útvaru. Souvisela s ním také prestiž i druh a obtížnost vojenských cvičení. Tomu, která povolání byla prestižnější než 171
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 173 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 172
57
jiná, jsem v rámci výzkumu nevěnovala větší pozornost. Přesto však všichni zmiňovali zvláštní postavení kuchařů, kteří měli přístup k jídlu, a proto bylo potřeba si je předcházet: „Takže kdo měl známýho kuchařa, my jsme třeba měli na rotě, nebo na rotě ne, ale z našeho ročníku, co jsme tam nastoupili všeci, tak jeden byl kuchař, potom skončil v kuchyni, tak dycky na něho: Tondo, tam si mohl člověk, tam byla obrovská ošatka chleba, kde si člověk mohl, kde si voják mohl vzít, nacpat do kapes klidně chleba. Takže my jsme tam, nemáš sádlo, nebo něco, tak jsme si namazali chleba se sádlem a tak se to řešilo, 174 protože ty rybičky už se potom nedaly, nedaly to, jako každou nedělu rybičky.”
Voják, který sloužil na Slovensku v letech 1987 – 1989 jako kuchař, dával do souvislosti poptávku po jídle s jeho dostupností v běžné obchodní síti: „No tak víš jak. Na rotách si to hlídali ti velitelé rot, no ale kuchaři na vojně byla šlechta. Nám zobali z ruky aji ty gumy. Všichni chtěli za totáču jest a v obchodě to maso nekoupili, tak jak když došli za nama a řekli: Hoši, chcete vycházku? No jasně, tak pojďte do skladu, náčelníku. On jenom říkal toto, toto, toto, toto a dali jsme jim to. Že jo, my jsme to vyšetřili 175 potom.”
Ve výkonu stejného zaměstnání spolu vojáci trávili nejvíce času. Proto právě toto hledisko bylo jedno z mnoha, na jehož základě se vojáci navzájem odlišovali. Rozdílná barva baretů, nebo vnější označení příslušné roty na uniformě, bylo viditelným znakem. V každodenním životě se mezi vojáky pro označení jednotlivých vojenských specializací používaly například přezdívky: „My jme byli radisti alias pípáci …Letecká obrana, alias mrakomrdi.”
176
5.2.1. Zařazení do vojenského zaměstnání Klíč, na jehož základě byli vojáci zařazeni k určitému povolání, nebyl zřejmě za celou dobu existence základní vojenské služby změněn. Odpovídají tomu vzpomínky respondentů. Podle literatury bez povšimnutí nezůstávala hlediska vycházející ze zájmů vojáka, přičemž hlavním smyslem zařazení bylo všestranné využití jeho schopností, předpokladů, zájmů i sklonů sloužit u určitého druhu vojska a u určité odbornosti takovým způsobem, aby to přispělo ke splnění úkolů.177 Do jaké míry tomu tak skutečně bylo, záleželo v praxi na ochotě odvodních komisařů, kteří vedli v evidenci, jaký druh vzdělání branec získal, a současně na potřebách armády. Zájmy armády byly vždy nadřazeny zájmům osobním. Respondenti, kteří mi poskytli rozhovor, o svém zařazení mluvili různě. Všichni se shodují, že typ zaměstnání a předchozí praxe nemusela mít na zařazení k určité rotě vůbec 174
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 176 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 177 Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 21 - 22. 175
58
žádný vliv, přestože v jejich případě tomu tak ve většině případů bylo. O tom, že existoval vztah mezi profesionálním povoláním a vojenským zaměstnáním svědčí následující citace respondenta, který byl absolventem střední školy se zaměřením kuchařčíšník: „Protože si nás rozdělili na ty roty, že jo, ale už věděli podle vysvědčení a různejch kdo, co má za školu, kdo nemá no, a tak jsem hned první den věděl, že když nás rozdělovali, že jdem do přijímaču, ale hned jsme věděli, kdo bude kuchař, že jo. No a my jsme tam byli samí 178 kuchaři. To byli borci, většina, všichni měli střední školu s maturitou, v té době to bylo.”
Ke kuchařům byli určováni především lidé, kteří měli nějaký druh vzdělání zaměřený na gastronomii. Již zmiňovaný respekt ke kuchařskému povolání by naznačoval, že o kvalitu jídla se na vojně dbalo. Zdaleka ne všichni vojáci ZVS však měli s jídlem na vojně dobré zkušenosti. Bylo tomu častěji naopak. A důvodem mohl být právě nevyškolený „personál”, který byl zařazen k tomuto typu zaměstnání, k němuž neměl jakoukoli předchozí kvalifikaci. Kuchařů asi nebylo nikdy dost. „Já co nemám dobrý vzpomínky na vojnu, tak bylo jídlo teda. My jsme tu kuchyň měli v posádce tedy strašnou. To jako některý ty jídla byly tak hrozný, že se nedaly vůbec jíst. No ony taky fungovaly tak nesmyslně ty některý věci, že třeba tam dělal kuchařa nějakej Maďar, kterej byl v civilním životě instaletér a prostě a nikdo na toho kuchaře nebyl, no tak ho tam dali. No a podle toho ty jídla některý vypadaly, no. On byl schopnej vopepřit aji čaj, ten borec, jako, jo. Maďaři mají rádi vostrý jídla, takže to se někdy nedalo, jako fakt 179 jest.”
Dalším příkladem zaměstnání, k němuž byli vojáci často zařazeni na základě předchozích zkušeností, byli řidiči. V prvních letech po válce, kdy vlastnit automobil nebylo běžné a současná praxe s řízením nebyla téměř myslitelná, byli řidiči vybíráni mezi vojáky, kteří se vyučili „černému řemeslu“ anebo např. karosařině: „No a po tom výcviku se zasej šli k rotě, tam jsme je prostě cvičili, a teďko byl další běh v téj škole a teď začali, už tam došly auta od tej německej armády a teď hledali, kdo je vyučenej nějakýmu řemeslu černýmu, no a tož vlastně, to. Řidičskej průkaz. Tak nás nechali nastúpit a [převeleli nás] do Kroměříža. Tam byl nějakej autokurz zasej takovej zkrácenej, rychle, že. Bylo nás tam šedesát na cimře a prostě nás tam praxi a jízdy a všecko a potem až to skončilo, tož šli do těch rot a už ty tam byly auta, tak už dostali ty auta …To vybrali 180 ty, co byli vyučení černýmu řemeslu, že to spíš pochopí.” „Předtím, než jsem šel na tu vojnu, to na odvodu vás zařadí podle toho, co zhruba chtěl a zhruba podle toho, čím byl vyučenej nebo co měl za školu, jo? Já jsem byl vyučenej karosář, řekli si, ten spravuje auta, tak z toho bude dobrej řidič jo? Tak mě zařadili řidič, 181 no.”
178
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 180 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 181 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 179
59
Na podobně „vzdálených” principech byli zařazováni i vysokoškoláci. Do roku 1989 bylo pravidlem, že mladí muži byli připravováni na určitou specializaci již na vojenských katedrách. K jakému druhu povolání budou v rámci ZVS zařazeni, věděli tedy předem a bylo určeno pro všechny studenty dané školy stejně: „Tak to bylo dané už tím, že ta vysoká škola zemědělská v Brně vlastně v podstatě byla celá už předurčená, že ty absolventi půjdou k těmto bojovým jednotkám motostřeleckým, nebo 182 tankovým. Takže to bylo dané předem, že budeme u těch bojováků.” „To jsme byli všichni z toho kruhu. Protože já jsem dělal konstrukce a dopravní stavby, takže oni vlastně jakoby nás přidělili na tento útvar toho železničního vojska už od začátku. My bychom měli teoreticky za úkol stavět nějaké pontonové mosty a takové jako ty ptákoviny, které s tím souvisely. Obnovovat třeba železniční trati. Ale samozřejmě tohleto, jakoby takovou otrockou práci, dělali jako nespolehliví, ale ne politicky, ale spíš řekl bych...já jsem měl v četě třeba chlapa, který měl třicet roků, protože zrovna přišel z kriminálu …Čili ten chlap dostal za předpokládám neúmyslné zabití [nasázka] nějakých dvanáct let, takže teho jsem měl jako nejstaršího. Takže tam byl takovýto materiál 183 převážně. My jsme byli takzvaný zpětný odřad většinou.”
Problematické bylo zařazování absolventů vysokých škol obzvláště v posledních letech, kdy se stalo studium na vysoké škole dostupnější pro větší počet branců a kdy se studijní obory navíc úzce specializovaly, takže najít podobné zaměření v rámci armády, bylo v podstatě nemožné. Proto mohli, z hlediska své profese, vysokoškolsky vzdělaní pamětníci považovat základní vojenskou službu za ztrátu času. Jeden z respondentů opakovaně zmiňoval „nevyužití lidského potenciálu” armádou jako hlavní problém základní vojenské služby tak, jak ji sám poznal. V době, kdy se již velmi vážně uvažovalo o zavedení profesionální armády (respondent sloužil v roce 2001), považoval za nejpřínosnější uplatnění absolventů vysokých škol na pozici armádních specialistů. Pochybnostmi o efektivitě armády bylo prodchnuto celé jeho vyprávění: „No mě zarazilo v těch prvních měsících, protože tam se dělali takové různé psychotesty, jestli člověk není třeba magor …Ale tam, tam prostě většinou to skončilo tak, že ti nejblbější lidi šli ke strážákům, to byli většinou lidi ze základní školou a já nevím s učňákem, ale opravdu vymatlaní, tak ti dostali do ruk zbraň s ostrýma nábojema, to bylo pravidlo. Pak tam byla kasta lidí, kteří třeba dělali, ti co byli kuchaři, tak ti šli většinou ke kuchařům, tam to bylo tak udělaný, ale prostě ti lidi, co měli, já nevím, potápěčský kurzy, tak ti k potápěčům nešli. A ti co dělali, já nevím se živili jako automechanici, tak ti měli tak padesát na padesát, že šli k řidičům anebo prostě k automobilové rotě, nebo já nevím, jak se ty roty předtím jmenovaly, ale každopádně ti lidi co potom měli to vyšší vzdělání, tak pak absolutně, to byli lidi, kteří měli třeba, já nevím, nějaký biotechnologie nebo počítače a prostě tam dělali věci, který prostě jako kdyby je postavili k lopatě. Prostě buď do kuchyně, nebo je dali a bouchali služby. Oni na jednu stranu měli samozřejmě pokoj, protože to byli lidi, kteří byli chytří, kteří věděli, že je asi nesmysl něco vyhazovat z okna a podobný věci, ale na druhou stranu myslím si, že pro tu armádu, když už tam byli
182 183
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985.
60
zadarmo dvanáct měsíců, tak by pro ně mohli udělat daleko víc …Nebo jako, že písaře 184 dělali lidi, kteří jako neuměli na počítači a tak. Takže to byl hlavní zážitek.”
O zařazení mohla však rozhodnout i náhoda a ke změně mohlo dojít i v průběhu základní vojenské služby. „Já jsem si čítával tehdy. Ležel jsem pod dekou a četl jsem si, to si pamatuju, četl jsem si Biliár o půl desáté no, ten slavnej nobelovej spisovatel, a já jsem usnul a ta baterka prostě pod tím svítila. Vyšel prostě nějakej noční dévéťák, co měl nějakou službu, tak to uviděl, vypnul tu baterku, díval se na to, na tu knížku, odnesl si to na tu dévéťárnu a zjistil, že je to no prostě klasika. Tendlenten nebyl blbej. Já jsem měl prostě štěstí, ta vojna byla spoustou na náhodách, na setkáních, na podivuhodnostech, na kterých prostě člověk z této strany života člověk nerozřeší, proč se tak stalo. No a tendlenten dévéťák byl inteligentní a věděl, že tendlenten kluk čte teda takovou těžkou, no těžkou, literaturu. No, když potom defraudoval knihovník, jistej knihovník defraudoval, protože ten knihovník byl zároveň distributorem tisku, vojenskýho tisku …A tenhlenten dévéťák ten prostě, když hledali, kdo by to tam jako dělal, tak jako na nějakej pohovor. Zjistili, že jsem sečtělej nějak a že prostě bych to jako, tak jsem prostě přestal, záhadným způsobem. Fakt, boží cesty jsou 185 nevyzpytatelné, ale prostě stal jsem se knihovníkem v Janovicích nad Úhlavou.” „A po třech měsících se mělo rozhodovat, kdo kam půjde. My jsme byli přijatí jako na radisty. Já jsem dělal toho radistu. Tři měsíce jsem se učil morzeovku a tady ty věci. …Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam zůstal na tom útvaru a dělal jsem dál to vé déčko. Toho velitele výcviku. Dělal jsem to, co nás vlastně ti borci učili. To je praporčice Bednářová [ukazuje fotky]. Já si myslím, že právě kvůli ní jsem prošel jako to vé déčko, 186 víš.”
5.2.2. Příprava na vojenské zaměstnání V různé době byla věnována různá pozornost přípravě na zabezpečení případné bojové pohotovosti. Literatura z počátku osmdesátých let uvádí: „V současném třídně rozděleném světě, vinou imperialismu, je válka neustálou hrozbou našeho mírového života. Proto naše komunistická strana a náš stát vyvíjejí úsilí o neustálé posilování obanyschopnosti naší země, pečují o naši Československou lidovou armádu, aby byla armádou schopnou kdykoli ubránit vymoženosti socialismu v součinnosti s ostatními armádami států Varšavské smlouvy. Veškerá pozornost je podřizována tomu, aby byla zabezpečena vysoká bojová pohotovost, připravenost a schopnost jednotek a útvarů v maximálně krátkém čase a za jakékoli situace splnit stanovený úkol. [Vojáci] musí umět bojovat za velmi složitých bojových situací, za zhoršených povětrnostních podmínek, v noci, v neznámém terénu. V podmínkách armády tomu říkáme umět mistrovsky používat zbraně a techniku. Proto probíhá výcvik již v mírovém životě, v situacích
184
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 186 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 185
61
přibližujících se podmínkám soudobé války, v různých nenadálých a nebezpečných situacích.”187 Čím méně byl vojenský konflikt a nasazení vojáků základní vojenské služby pravděpodobnější, tím menší byl kladen důraz na nácvik chování vojáka v tvrdých podmínkách (cvičení v terénu, nároky na rychlost apod.). Tato skutečnost vyplývá z rozhovorů. Než byli vojáci schopni „v maximálně krátkém čase a za jakékoli situace splnit stanovený úkol”, museli být k dané specializaci vyškoleni. Druhy vojenského zaměstnání se v zásadě dělí na dvě skupiny: (a) bojové jednotky (b) zpětný odřad. Bojová
příprava
Podle zaměření se lišil především vojenský výcvik. Bojové jednotky se učily manipulovat se zbraněmi. V průběhu let byly však vojenské aktivity bojového charakteru vojáky vnímány rozdílně. Respondent, který sloužil v šedesátých letech, popisoval výcvik v rámci útvaru jako hru na vojáky: „No tak se vypochodovalo po snídani za té hrdé písně, že protiletadlovci ubrání ten národ proti [smích] těm imperialistickým zmrdům. No tak a napochodovali jsme tam k temu, no prostě do těch velkejch tam na parkoviště, kde byly zaparkovaný ty děla, auta, tanky, všechno možný, prostě hangáry …To se střílelo různým tempem, jako a ta hlaveň musela být rychlá jako, protože musela sledovat rychlost toho letadla, ale zároveň to muselo být nastavený ta bomba, ten náboj musel být nastavený na nějakou dálku, protože ono to jako buchlo v nějaké vejšce, musel být odhad té dálky, kde jako to letadlo je. A já jsem byl ten, měl jsem ten úkol, že prostě jsem nastavoval dálku toho výbuchu jako třeba tři kilometry. To byl takový nějaký bubínek a já jsem rychle natočil. Jak ty rozkazy lítaly dálka d-d-d-d-d a já [smích] bubínkem jsem motal, motal [smích], to má nastavovat tu dálku, kdy to má vybuchnout. A jednou to přišli nějací ti návštěvníci z toho štábu, najednou jako taková přepadovka, teď si nevzpomenu na ty jména těch blbců a teď to bylo rozkaz. Cosi letělo někam a tak dál. Já jsem tam tak točil a najednou odstupte od děl. Tak jsme odstoupili od děl a ti náčelníci, ti vyšší důstojníci od toho dělostřelectva chodili se dívat na ty přístroje a přistoupili k mýmu bubínku. [smích] A ten fakt jako vyskočil: Člověče, vždyť vy střílíte na 188 nás!”
Jak je patrno z poslední citace, provádění bojového výcviku mohlo být vnímáno naprosto rozdílně i mezi veliteli a vojáky. Kromě přípravy obsluhy zbraní, měli bojové jednotky i přípravu teoretickou. „Odpoledne byla nějaká výuka, buď se tam rozebíralo třeba nějaké třeba to střelectví, složení a rozložení zbraní, nějaká ta teoretická příprava, nebo chemická příprava to
187 188
Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 39. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967.
62
znamená, se studovaly nějaké to, se studovaly. Použití těch plynových masek 189 a podobně.” „No a podle rozdělovníku, který byl vždycky na měsíc, jsme odcházeli do zaměstnání. Na výcvik vojenskej, že. Ať už to byla střelba, nebo ať už to byla teorie střelby. Nebo ať už to bylo pochodovej výcvik, nebo ať už to byl boj osada obrana nebo boj čety za útoku a tak 190 dále. Věci vojenského charakteru. To vám rozvádět nebudu. Toho je strašně moc.” Kurzy
Kromě bojové přípravy armáda nabízela řadu kurzů, které finančně dotovala. Vojáci možnost rekvalifikace, nebo rozšíření své odbornosti o nějakou specializaci, hodnotili veskrze kladně. „Ti vojáci, kteří nastoupili, tak vždycky museli absolvovat nějaký kurz. …Takže po této stránce bylo zase organizované to školení s to studium a ty odbornosti různé docela 191 dobře.” „To bylo docela dobrý pro ty kluky, i když ne všichni si to jako uvědomovali, ale oni tam mohli získat jako nějaký profese třeba svářeče a měli normální státní zkouškou, že třeba 192 spravovali vagóny, nebo svařovali ty kolejnice. Prostě svářeč se státní zkouškou.”
Velká většina vojáků ZVS si přála být zařazena k jednotce řidičů. Hlavním důvodem byla možnost získat řidičský průkaz. Armáda běžně nabízela i získání kvalifikace na těžší typy vozidel, což mladé muže zřejmě lákalo. V porovnání s bojovými jednotkami byl výcvik řidičů odlišný. Namísto studia bojové přípravy absolvovali tzv. řidičský kurz. Jeho cílem bylo získat řidičský průkaz (nejen) na vojenská vozidla. Následovaly kurzy specializované, kdy se vojáci museli naučit ovládat konkrétní armádní vozidla, na kterých byla umístěna složitější příslušenství. Že se velké většině případů jednalo o formalitu, lze z výpovědí pouze vyvozovat: „Já vím, my jsme tam dělali ty řidičský zkůšky, tak na dvoře to bylo zacúfat, třeba jet rovno, zatočit, zacůfat do garáže do tehoto, a byl ten Lacina nějakej a někerýmu to moc nešlo, tak 193 prej tady to máš, mě vozit nebudeš.” „Po těch jednadvaceti dnech ses připravovala na to zaměstnání. Takže já jsem dělal řidičáky, který jsem teda už měl, ale na vojenský, což je úplně to stejný auto, favorit akorát že je vojenskej, takže má jinou značku, paks dostal takovej papír. To jsi musela znát nějaký vyhlášky, co vojáci mají. Když se řídí třeba křižovatka, tak to se dělalo trošku jinak. Tam se nacvičovala třeba jízda v kolonách, ale to se dělalo až potom, ale já nevím, kolik to bylo
189
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. 191 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 192 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 193 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 190
63
hodin, protože já jsem třeba jezdil v úvazu a ve favoritu, ale to je pořád osobní auto, jako 194 o ničem.”
V kurzech specializovaných na ovládání náročnější vojenské techniky trávili vojáci v rámci příprav spoustu času. „My jako řidiči jsme ještě zvlášť měli, ještě tomu se říkalo ká řet ká, krátkodobý řidičský kurz. I když člověk měl řidičák jakoby z civilu už udělanej, tu předvojenskou jakoby tu, oni ještě navíc požadovali zase dodělání nějaké odborné znalosti, protože zas jako tam bylo potřeba se zaměřit umět ovládat nejenom to vozidlo, ten volant, ale taky tu speciální soustavu, na které byl ten ponton, jo? Naučit ho pouštět dolů, natahovat, zpátky navrch, takže to bylo vyměřený spíš na tu odbornost takovou, u kterýho pluku ten člověk byl, jako.To nebylo žádný jako buzerování, spíš jako to bylo zaměřený na odbornou, na odbornost použití toho vozidla a hlavně taky na údržbu toho vozidla, aby jsme se naučili vůbec to vozidlo udržovat, nějak spravovat, třeba na cestě, kdyby se něco pokazilo. My jsme 195 trávili většinu času v autoparku v montérkách, jo. V tom kurzu.”
Je nasnadě upozornit na skutečnost, že v početné armádě docházelo k organizačním problémům se specializací, kdy v důsledku přeřazení vojáka k jinému útvaru, nebo jednotce, voják nic ze získaných znalostí neuplatnil: „To bylo taky vidět na té škole, že tam byli vlastně trochu chaotické ta organizace, protože původně na té vojenské katedře jsme byli vyškoleni na vozidla pěchoty, obrněné transportéry české výroby, a potom tam v těch Janovicích, tam jsme potom měli šestitýdenní kurz, kde jsme se přeškolovali v té době na supermoderní ruské transportéry, takzvané bojové vozidla pěchoty, což byl úplně jiný typ vozidla, ale z těch Janovic nás zase rozdělili do různejch posádek, už teda jako do výkonu přímé vojenské služby, a já jsem konkrétně pak byl převelen do Karlových Varů, kde byla základna zase na ty staré transportéry české, čili absolvoval jsem ten kurz, který mně pak nebyl k ničemu, protože 196 jsme pak jezdili zase na těch transportérech našich.” „K nám převeleli dva z roty potápěčů, jak se sdružovaly ta kasárna, jak se zavíraly, k naší rotě řidičů a ti chudáci neměli řidičák, neměli papíry, tak nemohli jezdit a tak bouchali jednu službu a druhou. Ale oni mně říkali, že v historii tý roty tam byli akorát tady ti borci co k nám došli od těch potápěčů. Takže jim armáda zaplatila, já nevím, měsíční potápěčský 197 kurz, tam byli v bazéně a pak je poslali někam do prdele bouchat služby.”
5.3. Výkon vojenského zaměstnání Jak již bylo mnohokrát řečeno, výkon vojenského zaměstnání byl hlavním účelem povolání vojáka do výkonu základní vojenské služby. Armáda vyžadovala velké množství pracovních sil pro zajištění vlastního chodu a především pro zajištění proklamovaného důvodu své existence, tedy obrany České republiky proti napadení.
194
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 196 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 197 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 195
64
Z výpovědí respondentů vyplývá, že většinou specializací většinou získali vojáci spoustu nových zkušeností. Z níže uvedených citací je patrné, že jim činnost, kterou vykonávali, poměrně dobře utkvěla v paměti, a téměř všichni konstatují potřebu určité praxe. Tato skutečnost je však běžná i v civilním sektoru, a právě z tohoto důvodu měli vojáci k výkonu vojenského povolání rozdílný přístup. Nečastěji jej hodnotili podle toho, jaký mělo v té které době přínos pro celkové fungování armády. Od vzpomínek ostatních respondentů se výrazně odlišuje vzpomínání narátora, který sloužil u pomocných technických praporů. Ten věnoval popisu práce poměrně velkou část vzpomínání. Jednoduchou manuální činnost popisoval poměrně podrobně. Tento pamětník měl výrazně „ztížené podmínky” z toho důvodu, že pracoval pouze na noční směně. V průběhu dne pro něj však platila pravidla stanovovaná vojenským režimem:198 „No byly ty tři směny, takže kdo pracoval v dole, tak pracoval, měl osmihodinovou směnu a střídalo se to. Kdežto jinak, když jsem byl, to bylo prakticky rok na té noční směně, takže jsem šel na deset hodin a po šesté hodině jsem se mohl vykoupat a nasnídat a ulehnout. A prakticky jsem měl spát do dvou hodin, ovšem musel jsem vstát už po jedné hodině na oběd, takže to pro spaní bylo vždycky jako méně než by to tělo potřebovalo …Ty první týdny byly dost kruté, protože to byla noční směna a hned, člověk měl ten rytmus, že měl jít v deset spát a teď najednou tam přijel a měl pracovat až do rána. Druhá věc byla, že ten, to nádvoří té šachty, kde byly uskladněny nejrůznější materiály, že bylo tak, velmi spoře osvětleno, takže to byla takový, dost hrůzostrašný prostor. A ta práce spočívala v tom, že jsme z různých těch skladovacích prostor, že jsme nakládali na takové vozíky zvané drtiny, které jezdily po úzkých kolejích, nakládali železné velké oblouky, kterými se vyztužují ty chodby v šachtě. A to mělo zase svoje úskalí, protože vyžadovalo to zkušenost, aby to tam na tu drtinu člověk vždycky posadil, protože jakmile to nebylo přesně vyváženo, tak se to v nejbližší zatáčce vyklopilo, člověk musel všechno tedy nejprve sundat, potom zase to. A nedělal jsem to sám, byla to skupina čtyř také těch pétépáků, a tak to pokračovalo nějakou dobu. …[popis dalšího druhu zaměstnání, které již vykonával sám] Prostě vozík tlačím tak, abych zase, aby nevykolejil a dotáhnout ho až tam k temu výsypnému prostoru, a tam zase byl problém, aby to, abych to nevysypal moc brzo, protože bych si zatarasil koleje, ale zase abych to nepřehnal, protože pak by mi ten vozík celý spadnul z toho svahu 199 dolů do jakési tam rokle”
Výkon vojenského zsměstnání měl u vojáků, kteří sloužili u bojových jednotek, naprosto odlišný charakter. Šlo především o opakovanou přípravu pomocí simulací případného vojenského konfliktu. Vojáci si museli osvojit schopnost ovládat zbraně a orientaci v terénu. Respondenti, kteří sloužili u bojových jednotek, však nejčastěji vzpomínali na vojenská cvičení v terénu.
198
„Vedle práce v osmihodinových a často i delších směnách se museli zúčastnit každý týden čtyř hodin politického školení a dvou třicetiminutových politických informací.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 99. 199 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954.
65
Simulaci bojových úkolů a trénink schopnosti zmobilizovat síly do určitého předem stanoveného limitu byla jednou z věcí, které bylo třeba pravidelně trénovat: „Já jsem tam vezl posádku a my jsme třeba zajeli do záložního prostoru, kde jsme dostali za úkol třeba zamaskovat techniku, jo? To byly takový speciální maskovací sítě, který se přehodily přes ty auta, různě se to podšprajcovalo haluzema, aby to vypadalo jakoby terén, a pak byl danej povel třeba k výjezdu, od výjezdu z toho záložního postavení k postavení toho mostu přes kterej musel, muselo něco přejet, to znamená třeba tank, nebo auto, nebo něco, tak tam byla norma takovejch třiadvacet minut, jo? Což byl fofr. Takže vono jako to žádná sranda nebyla. To musel mít opravdu člověk natrénovaný a musel to třeba, dvakrát 200 do týdne se jezdilo cvičit.”
Pracovní vytíženost vojáků v posledních letech před zrušením vojenské služby byla však minimální. Respondent, který sloužil u výcvikové roty řidičů, zmiňuje důležitý rozdíl mezi jeho a o generaci starších pamětníků, skutečnost, že řadu znalostí mladí lidé získali již před příchodem na vojnu. Jako příklad lze uvést získání řidičského průkazu na osobní vozidlo. Přestože jej již většina nastupujících vojáků měla, způsob přípravy ani náročnost zaměstnání vojáků řidičů se od roku 1945 nezměnila: „Fungovalo to tak, že ráno byl nástup do zaměstnání potom a tys dostala úkol, že se půjde na automobilovej park, což bylo, já nevím, kilometr nad kasárnama, tams došla, prošlas bránou, vyzvedla sis, na začátku toho zaměstnání se četl rozpis, kdo co budě dělat, ten první den, a potom se to četlo vždycky na konci toho zaměstnání, vždycky, kdo co potom bude dělat a tys dostala rozkaz, že zítra pojedeš prostě s tím a tím člověkem a pojedete tam a tam a ty ho vyzvedneš a tam budeš čekat a tam bude dvacet vojáků, kteří se budou učit, ten kurz, který tys dělala, kdyžs byla, po skončení toho přijímače než tě tam zařadili …Takže já jsem tam to auto vždycky dovezl, to byl můj smysl, oni tam s tím jezdili s tím instruktorem, ten byl asi měl normální autoškolák, i když to auto nemělo prostě ty dvoušlapy, to bylo normální auto a buďto jsem jezdil vzadu a oni se střídali a já jsem s nima celou dobu jezdil, což bylo teda utrpení, nebo jsi tam prostě někde čekala na oběd, vzalas to auto do autoparku, šlas na rozkaz, tams se dozvěděla co bude, co nebude a byl 201 rozchod.”
Výše citovaný respondent měl s nedostatečným pracovním vytížením na pozicích, které vykonával, hojnou zkušenost. To, že se nejednalo o ojedinělé případy, značí i přístup velitele, který sám narátorovi doporučil dívat se na televizi a předstírat při tom úklid. „Ale já jsem vlastně byl jako řidič, ale potom mě přidělili jako písaře a tam jsem se naučil flákat. Tam jsem dostal za úkol dělat práci osum hodin, ale tu práci jsi udělala za hodinu. Takže já jsem si tu jednu hodinu musel rozdělit do osmi hodin, aby jsem měl co dělat. Protože jako písař, tam jsi vyzvedl ráno stravenky, za který se chodilo na oběd a ty se dostávaly na týden, takže tys pak rozepsala podle toho, kdo má službu, kdo nemá službu. A zašlas šéfovi pro kafe a pro rohlíky do army a [ticho] napsalas rozkaz na počítači, co ti řekl, že máš napsat, a pak ten zbytek dne jsi tam seděla a čuměla. Já jsem tu práci vždycky udělal, a pak jsem tam měl šest hodin čekat v tom kanclu. Tak on mi řekl ten borec, ten výkoňák mně vždycky řekl, tak běž do klubovny, byla tam klubovna vždycky na každým 200 201
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001.
66
patře, byly tam dvě klubovny, tam byla televiza a video. Běž do klubovny, vem si tam hadru, vodu, strč to tam do toho, vždycky to tam trochu namoč, sedni si a dívej se tam na televizu. 202 Takže jsem se tam vždycky šest hodin díval na televizu.”
5.3.1. Motivace k lepším výsledkům Splnění výcvikových úkolů bylo spjato se stanovenými normami vymezujícími čas pro jednotlivé činnosti. Jednalo se například o takové aktivity, jako zaujetí palebného postavení, sborka a rozborka zbraní, nasedání do tanku, nasazování ochranných prostředků nebo činnost při bojovém poplachu. Splnění časového limitu však bylo vyžadováno i u řady pravidelných každodenních aktivit, jako byl nástup na rozcvičku do pěti minut od vyhlášení budíčku. K motivování vojáků o dosažení co nejlepších výsledků sloužily tzv. krátkodobé soutěže. Ty probíhaly v rámci výcviku a odměnou za dobré výsledky bylo nejčastěji udělení vycházek, nebo při opakovaných úspěších povýšení. Respondenti na soutěžení vzpomínali poměrně často: „To bylo na cvičení zasej. To zase nás zavolali na cvičení do Kroměříža k tankistom. A to byly ty tanky ruský a to byly takový překážky, to byly takový betonový. A teď to přejet to, tímto, a teď jak rychle nastoupíme do toho tanku. Teď tam byla posádka já nevím, kolik nás tam bylo, ale já jsem byl jako řidič tanku, tak jsem tam lezl tím otvorem, ale protože jsem byl masivní, já jsem tam nemoh. My jsme to vždycky prohráli kvůli mně. Já jsem tam 203 nemohl se dostat do tohoto.” „Takže jsme tam vařili, byly soutěže jako o nejlepšího kuchařa. Tím nás motivovali, že jo, kdo vařil a dochucoval různý jídla, tak chodil potom náčelník, pak ještě jeden a chutnali kvalitu, jako jo? No a prostě špatný, měl pojeb. Stříhání vlasů prostě za trest. To bylo tvrdý, ten náš náčelník byl provianťák a von rozuměl jako jídlu, no a takže za vaření jsme jezdili 204 dom, tak jak borci v tanku dostávali za střelby, tak my jsme jezdili za vaření.”
5.3.2. Služby Kromě vojenského zaměstnání museli vojáci základní vojenské služby (ale nejen ti) vykonávat služby, které měly zabezpečit plynulý chod kasáren. Nejčastěji šlo o ostrahu nejrůznějších budov, skladů a míst, u kterých bylo třeba vést evidenci výpůjček, případně materiálu. Rozdílení služeb probíhalo při tzv. „bojovém rozdílení:” „A potom už většinou to končilo tyto zaměstnání tak o půl čtvrté a ve čtyři hodiny odpoledne už se museli zase všichni ustrojit do čistých uniforem z těch pracovních a většinou v půl páté odpoledne bylo takzvané bojové rozdílení. To nastoupil pluk na takzvaný buzerplac neboli nástupiště velké, kde teda se postavilo po jednotlivých šicích. Po jednotlivých četách, rotách, praporech se postavilo mužstvo, čili tam stálo tisíc vojáků a buď tam přišel velitel pluku, nebo jeho zástupce a řekl: Na můj rozkaz proveďte bojové 202
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 204 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 203
67
rozdílení, tak všichni tito velitelé těch jednotek rozdělovali služby, kdo bude přes noc mět jakou hlídku, kterou službu, nebo která četa půjde do té stráže, protože ty kasárny se musely strážit, jako přímo ty kasárny, protože to se muselo strážit, aby tam náhodou nevnikli nějací zloději. [Nebo agenti.] Nebo agenti, no. A něco tam neukradli, případně něco neokopírovali. Naše supermoderní zbraně staré padesát let. Takže provedlo se bojové rozdílení a pak už se šlo teda buď do těch služeb, do těch hlídek anebo bylo osobní 205 volno.”
Do služby byli vojáci určováni na základě rozhodnutí velitele, přičemž vojáci by se měli v jednotlivých službách střídat, ale nebylo to zdaleka pravidlem. Časté služby mohly být formou „neoficiálního trestu”, ale druh služeb dávali vojákům značné pravomoci. Podle respondenta, který část vojenské služby sloužil jako písař, mohlo dojít k situaci, kdy on sám prováděl rozhodnutí namísto velitele čety: „No tam to tak nefungovalo, protože tam stejně to muselo projít tím schválením velitele. Ale v tý jedný rotě odcházel, nevím, někam ho převelili a dostali novýho borca, který to nikdy nedělal. Tak dva měsíce to vedl písař celou tu rotu. Ten tam byl půl roku, tak on dostal rozkaz, napsal službu, protože to stejně skládal ten písař, ten velitel to jenom potvrzoval. Ten tam jenom dal razítko a bylo to. Bylo to tak, že vždycky se četl ten rozkaz. Ten to ani nečetl, ten tam stál ten svobodník, písař řekl, kdo bude co dělat, kterej ten velitel bude dělat co, který voják z povolání bude co, pak jim dal pozor, odchod. A tak to vlastně dva měsíce vedl, než ten borec se to naučil. Jo, jsem tam byl jeden z nejmocnějších lidí, ale 206 to je asi vždycky tak.”
Od počtu vojáků v posádce se odvíjela i frekvence služeb: „No a pak se to nějak prostě překlopilo, takže jsem, že mě převelili do Olomouce, protože jsem si myslel, že bude pod svíčkou tma, ale protože to kasíno bylo skoro prázdný, takže ač sem měl ženu a děcko v Olomouci na hoteláku, tak jsem se k nim moc nemohl dostat, protože já jsem chodil furt do služby. My jsme chodili fakt obden do služby a někdy to vyšlo, že jsem utekl, a to jsem měl zase domluvený jako u mlíkaře, že jsem pak druhej den kolem 207 čtvrtý to ráno brali třeba přes bránu, víš.”
Z výpovědí je patrné, že v období normalizace, vlivem politických školení a celkové ideologie o třídním nepříteli, byla atmosféra daleko podezíravější. V různé době, brali vojáci službu různě zodpovědně. Následující pasáž je výpovědí respondenta, který absolvoval základní vojenskou službu v roce 2001. Ten podal poměrně ucelený výklad o druzích služby, přičemž obzvláště u některých typů je patrný velmi skeptický osobní pohled na její přínos pro fungování posádky: „Tams seděla [služba u skladu munice na rotě], myslím, ve tři a končilas druhej den ve tři a sedělas tam prostě celej den, no. Tam zapisovalas, když někdo si bral zbraně, taks to tam zapsal. Když došla kontrola, třeba ten dozorčí toho celýho útvaru, když tam došel, muselas zasalutovat, říct, že po dobu mé služby se nic nestalo. No, tams musela, tam on se postavil, tak tys musela vypochodovat z toho stolku, zasalutovat, na tos dostala takový visačky na tu službu, jak bych to přirovnal, takový šňůrky a tams v podstatě nemohlas nic dělat, tams 205
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 207 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 206
68
musela sedět. To byla jedna služba. Pak druhá, že tam hlídla tu opravnu, kde byly ty stroje, aby je nikdo neukradl. Tak tam to bylo stejný princip, akorát že tams, to byl areál, to byl závod, to mělo tři budovy a tam byla taková vrátnice a ty jsi byla v té vrátnici. Ale tam byla výhoda, že tam byla televiza a na tom stráveným místě, tams mohla číst, takže to jsem přečet strašně moc knížek za ty, to je jedinej efekt …A pak byla další služba, vlastně to ROTe [opravna strojů], tam se hlídalo, To mělo ten stejnej efekt, akorát že tam od těch tří do rána nikdo nepřišel, kromě toho, kromě tý kontroly. A pak tam byla, ta se jmenovala šlapka, to se hlídal celej ten areál prostě na dvě hodiny. To jsi ve dvojici vždycky prošla celej ten areál, zkontrolovalas všecky ty dveře, že jsou zamčený, tam totiž nic nebylo. To byly budovy, tam bývaly dřív kasárna, tam bývaly ubikace, jakdyby z roku sedmdesát, a bylo jich tam, já nevím třeba třicet a tys musela všecky projít, zkontrolovat dveře, jestli tam někdo nevlezl. [A dělali jste to poctivě?] Ne. Tam mohl někdo ukrást jenom ty vrata, nebo okno rozbít, ale tos stejně nekontrolovala. Tam byly ještě takový místa, že tam byla třeba budova, to bylo odemčený a tam bylo třeba lehátko. Tam bylo lehátko už několik let. A kdyžs chodil… tak každej řekl, jakože to obejdem, tam jsme si lehli, o dvě hodiny jdem zpátky za velitelem, jo? A bylo to takhle. Protože tam se hlavně kradlo přes den samozřejmě. Tam se nekradlo v noci …Takto, my jsme to všechno hlídali s baterkou, asi takto. Tams nedostala jako zbraň, dostalas baterku a vysílačku, to bylo všechno, ale ti strážáci už měli normálně samopal a měli ostrý. To hlídali normální muniční sklad, a protože on tam jezdil, tak kontroloval samozřejmě aji ty ostatní, jestli tam někde nesedí, nebo nespí a tak. Takže vždycky nejlepší bylo, když jelo kolem to auto, taks vyběhla, aby tě viděl jo, já jsem viděl, vy jste neleželi a to byly vlastně ty služby, který jsme měli. A jestě ta kávázeta ta měla jeden stolek. To když ty ženský šly do těch sprch, tak tam hlídali, aby tam každej nešel. To chtěl každej dělat. A oni, potom tam byly i jiný ty služby, třeba tam byla nemocnice jako uvnitř, a když byl někdo na marodce, já jsem tam teda nemocnej nikdy nebyl naštěstí, tak jsem tam nemusel, ale tam byl taky stolek a hlídal, jestli je tam někdo marod, jestli není marod, jestli tam má co dělat, jestli tam nemá co dělat. To si myslím, že snad bylo všecko. Ale jinak to byla totální pičovina asi tak jako. Zabiják času 208 a pičovina.”
Typickou charakteristikou služby byla nuda. Většina pamětníků se shodovala na tom, že u některých služeb se za celý den nestalo vůbec nic. Na bezúčelnosti služeb reagovali vojáci nedostatkem zájmu a snahou vyhnout se zbytečným povinnostem. „V Kroměříži tam byl nějákej sklad, tam jsme měli služby, tak to byla místost, tam byly služby a v posádce musel, každý byl honěný do stráže. Šel buď na bránu, nebo byla tam taková fangla, u teho se stála taky stráž. To bylo na poschodí praporu. U teho se stálo stráž, to bylo tam na tem a to bylo hodiny, to bylo strašně dlouho. Tam bolely nohy …A vím, že jsem si tam u teho sedl. Kdyby mě tam chytil, tak to by bylo, ale to bylo na 209 poschodí a já jsem slyšel, že někdo jde, tož jsem se postavil, no.”
Zajímavě se jeví fakt, že vojáci při strážních hlídkách (službách) často nebyli vybaveni zbraněmi, a pokud ano, jednalo se o zbraně bez nábojů, a to i na nočních „směnách”, kdy vojáci sloužili sami. Důvody, proč tomu tak bylo, mi nejsou známy, ale narátoři dodnes pociťují obavy při představě, že by je někdo býval napadl: „Byl jsem jednou na hlídce večer v noci. To jsem teda měl fedry, protože to nám dali samopal bez nábojů, jako jenom tu věc, a slyšelas výt vlky. A vlci jo, to tam bylo úplně na 208 209
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947.
69
denním pořádku. Takže jsem měl ten kvér bez toho zásobníku, takže jsem si ho tam skoval o kolo u auta. Takže jsem si vzal klacek, kterým se aspoň budu moct ohánět, kdyby náhodou 210 něco. Ale nic. Nic nepřišlo, ale měl jsem strašnej strach.” „V Kroměříži byl takovej, taková hala plechová, a tam měl být muniční sklad a u teho vím, že jsem tam měl službu, že jsem kolem teho chodil a chodíval to kontrolovat nějaký oficír. A to bylo heslo, ne? To se ozvalo: Stůj! Kdo tam? A včil on musel říct heslo, třeba já nevím třeba stan a když řekl to heslo, tož jsem ho pustil dál. Když ho nevěděl, tož mohl jsem předpokládat, že to je nějakej tento. A to bylo u těch kasáren, tož taky mě došel kontrolovat, tož jsem už z dálky, jsem. To bylo, nesměls mět nabitů tu pušku, ale když jsem tím zahrkal trošku, tož se zastavil. Kdyby tě byl chytnul, že tam někde dřímeš, tož za to byly veliký tresty 211 toto. Podle toho, jaký tam byl velitel v tomto.”
Vojáci necítili potřebu zbytečně bojovat proti nesmyslným službám, protože stejně jinou alternativu neviděli. Před rokem 1989 by snahu něco změnit považovali také za riskantní. Později už ale byla situace jiná a vojáci se začali hlásit o svá práva. Podle pamětníka byly v roce 2001 některé připomínky projednávány, a mohlo dojít k systémovým změnám ve prospěch vojáků. Samotná služba tím sice smyslu nenabyla, ale voják získal více času: „V době, kdy jsem tam sloužil, tak tam byly služby, kterým se říkalo šlapka. To skončilas ráno a v sedm ti končilo zaměstnání. A oni zjistili, že vlastně na základě nějakých norem a já nevím, nějakých zákonů, že ty nemůžeš mít službu dvacet čtyři hodin denně a plus to, ještě ten další den jít do zaměstnání. Takže ten, kdo tu službu končil, pak musel mít volno. Takže ti ostatní, ti lidi, co to tam měli, když se to prosadilo, nebo já nevím, když vyšlo tohle nařízení, tak lidi, kdo tu službu skončili, tak měli volno. Akorát byl problém s tím, že pak 212 potřebovali mnohem víc lidí na to.”
5.4. Vojenská cvičení Nejsilnější a nejspecifičtější vzpomínky vážící se k vojenskému povolání jsou spojeny s vojenskými cvičeními. Ta sloužila k fyzické přípravě vojáků a v průběhu let se podle vzpomínek způsob výcviku příliš nezměnil. Opět se dá konstatovat laxnější přístup, míněno lepší podmínky, v posledních letech před zrušením ZVS. Cvičení měla různý charakter. Od poměrně běžných nácviků (nočních) poplachů, kdy se mělo do určité doby nastoupit v „plné polní”, až po několikadenní pobyt v terénu za ztížených povětrnostních podmínek. Mezi standardní dovednosti vojákú, jejichž výcvik se měnil především v závislosti na armádním vybavení, patřilo například zakopávání, schopnost překonat překážku a správně používat ochranou techniku. „Na tom Pánově to bylo takový lúka veliká a rozrýpaný to tam bylo. Tož tam nás honili o temto, jestli to mělo smysl? A dělali se takový různý jako soutěže, že bylo třeba závody, já vím, že jsem se tam tenkrát odřel. Takovej závod. Tam se podlízalo pod takovýmto, tož já 210
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 212 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 211
70
jsem tam doletěl a jak jsem to chtěl podlézt a jak jsem byl vyslečenej, tak tam byl šutr, tož 213 jsem si tam odřel tady toto celý.” „My jsme se zakopávali a to bylo strašný počasí, a navíc to vybrali takový místo, že tam byla bývalá taková panelová cesta, takže tam byl betonovej panel, takže to ses asi nikam nezakopala, to sme měli jeden den …Pak jsme měli, tam byla taková opičí dráha, tak na tom jsme byli, tos měla proběhnout, to nevím, jestli to bylo na čas. Pak byly zkoušky, kde tě zavřeli do takový budovy, tam ti naházeli takový plynový bomby, tos si musela nasadit 214 masku jo, trefit ven, prostě takový věci.”
Ačkoli mohou výše popsaná cvičení vyvolávat dojem táborových her, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Veškeré úkoly měly přesně definováno, jak by mělo vypadat jejich správné splnění. „Tam sis měla lehnout, jako schovat se, ale jenom tak, abys si lehla do toho rygolu, takže to mohlo být čtyřicet centimetrů hluboký na velikost tvojí postavy a čekalas tam, vlastně to jsi 215 se měla do určitýho času zakopat.”
Opět je potřeba připomenout vliv dobové atmosféry, případně rozdílný charakter velitelů, který mohl samotný výcvik vojákům velmi ztížit. Následující výrok vypovídá o schopnosti vojáka se přizpůsobit. V případě vojenských cvičení šlo bezesporu i o postupné získání lepší fyzické kondice: „Člověk na to není zvyklej, ale samozřejmě ty první cvičení, který člověk absolvoval v tom prvním roku, tak byly tvrdý. Pro nás byly tvrdý. Pro každýho toho novýho vojáka. Ale postupem času člověk tím, že tam byl dýl, tak ty vlastní cvičení mi ani nepřipadly nějak moc 216 závažný, že? Už to dělal automaticky všechno a už byl na všechno nachystanej.”
5.4.1. Poplachy Nejklasičtějším cvičením bylo simulování nočních poplachů. Tato aktivita byla společná pro všechny roty bez rozdílu zařazení, ale náročnost trénování „nočních” poplachů byla různá. Opět záleželo na vojenském útvaru, době a charakteru velitele. Respondenti, kteří sloužili před rokem 1989, vzpomínali i na tato cvičení jako na poměrně náročná. Násedující citace popisuje kontroly ustrojení vojáků před ulehnutím: „Když třeba se zkoušelo, za jak dlouho jednotka nastoupí při poplachu v noci, tak někteří vojáci si na sebe vlastně dali už do postele vojenské mundúry, přišla kontrola a zjistila, že 217 to tak je špatně, protože muselo se spát v pyžamu.”
213
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 215 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 216 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 217 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 214
71
Faktorem, který měl vliv na frekvenci a obtížnost tréninku bojových poplachů mohlo být i umístění vojáka na vojensky exponovaném místě, kde se předpokládalo, že může započít vojenský konflikt pravděpodobněji než v jiných oblastech země: „Já když jsem byl v těch Karlových Varech, to bylo vlastně blízko západní hranice, takže my jsme byli v takové té první linii, takže jsme tam měli dost často jednak bojové poplachy a jednak pohotovost jsme tam drželi. Měli jsme takzvanou součinnost s pohraniční stráží, takže ti když nám pískli poplach, tak jsme museli během dvou hodin připraveni už na místě pět kilometrů za Karlovýma Varama čekat na nepřítele, takže po této stránce tam ta vojna 218 byla dosti náročná, že vlastně málo jsme se tam odsud dostávali domů.”
S poslední výpovědí ostře kontrastuje vzpomínka jednoho z mladších pamětníků, který popisoval, jak se noční poplachy zkoušely během dne. „Jeden den jsme měli poplach, ale to nebylo v noci. To jsme si zkoušeli, jestli, to se všichni jako oblékli do pyžama, když to vyhlásili, kdo to stihl, tak to stihl, kdo to nestihl, tak znova a 219 taky dobrý.”
Poplachů bylo více druhů. Cílem však vždy byl nástup vojáků do bojové pohotovosti. Jednalo se o aktivitu, která obzvláště v některých případech ztrácela smysl. Na paradox tréninku bojových poplachů vzpomínal pamětník, který sloužil u PTP a za celou dobu služby v dole nedostal zbraň do ruky. „Ano přes den anebo takzvané poplachy, že musíme jako okamžitě sbalit, což jako bylo 220 směšné, když nemáme zbraně.”
V takovém případě šlo spíš než o nácvik o druh „buzerace” ze strany velitelů. Z kinematografie a vzpomínkových vyprávění mužů v našem okolí o neustálém opakování nočních poplachů několikrát za noc jistě slyšel každý: „Tož byl třeba v noci poplach, tak rychle se oblíct a nastoupit do tohoto, a když jsme nastoupili, tak to byl rozchod a jít spat. A lehli jsme si dvě hodiny a znovu poplach a už to se šlo třeba z Kroměříža do Hulína, se šlo. V noci víš, takovým pochodem a to bylo takový, 221 já nevím, přískokem do řepy a tam jsme se plazili.”
Vojenští velitelé mají povinnost provádět výcvik mužstva a drilová cvičení jsou společná všem armádám. Velitelé by tedy výše uváděné příklady mohli ze své pozice vnímat úplně jinak, než jako nesmyslnou buzeraci.
218
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 220 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 221 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 219
72
5.4.2. Organizované simulace bojových akcí Jeden ze způsobů, jak připravit vojáky na možný válečný konflikt, je simulace bojové akce. Tato cvičení mohla být různě náročná, mimo jiné podle rozsahu konkrétní „akce”. V závislosti na vojenském vybavení a pravděpodobném způsobu boje byly vojenské jednotky nuceny uplatnit všechny získané znalosti a dovednosti, aby splnily předem stanovený úkol. V rámci simulace bojové akce byly v závislosti na druhu cvičení, zbraní a (vojenském) prostoru používány slepé patrony. Zdaleka se ovšem nejednalo o pravidlo. Třebaže se nejednalo o reálný vojenský konflikt, atmosféra takového cvičení se mu velmi podobala. „My jsme třeba útočili, jako útočná rota jsme byli, a proti nám byla obranná rota. Teď jsme šli proti sobě. Teď jsme dobývali město prostě, no a museli jsme jít do toho. Museli jsme šlapat. Ti stříleli proti nám tvrdě a museli jít. Teď, když nás zajali, no tak dostal jste pásku zajatec a nemohl jste nic jinýho dělat. To byly akce skutečně promyšlené prakticky, jak v boji mají vypadat. Jenomže se suplikovali, nebylo to naostro. To bysme se postříleli 222 jak potkáni. To nešlo. To bylo právě těma cvičnýma patrónama.”
Zdar nebo nezdar takových vojenských cvičení mohl být jistým způsobem vypovídající o tehdejší schopnosti armády včas a správně zareagovat v případě skutečného válečného konfliktu. Jedno z největších vojenských cvičení vojsk Varšavské smlouvy v roce 1966 popisoval respondent ze svého pohledu knihovníka, který se jej přímo neúčastnil, jeden z pamětníků, jako příklad bojeschopnosti tehdejší armády. Ačkoli popisoval i strach, který v něm obrovské množství vojenské techniky vyvolávalo, výsledný dojem, který „organizované” opuštění útvaru zanechalo, je dostatečně výmluvný: „Tehdy, když jsem byl na té vojně, to bylo myslím v roce šedesát sedm, vzniklo cvičení Vltava …Já jsem se z té knihovny jako díval přes to okno a měl jsem strach. Mně se svíral žaludek zase. To už dopředu se nějak nacvičovalo, jak to pojede za sebou, co se… co vyjede kudyma a tak dál. A teď, co tam byla největší prdel, proč bysme nikdy nevyhráli. Vymysleli tam, tam se vymyslela, jako byla nějaká maketa rakety, veliké rakety, která měla odvíst pozornost a jet někam jinam, jako od těch americkejch. Protože oni to, jako to bylo radarový na té hranici, byly vidět, tak to prostě vymysleli ti naši soudruzi, že jako prostě budeme mít ty falešný jako. [smích] A to jako já jsem, co to je za krávu, říkám si, za to auto takový divně dlouhý přívěsy a co to tam na tom mají? A to byla gumová taková raketa, kterou argregátama nafoukli. Pak to přikryli plachtou a ta plachta prostě simulovala ten tvar nějaké té známe sovětské rakety středního doletu. A když tydlety pitomosti začaly vyjíždět jo, nafouklý blbosti, vyjíždět z toho buzerplacu, který byl jak říkám kilometr krát kilometr plus ty remízky, a tam byla ještě další a další technika, tak vono se to [smích], vono to neprojelo tou bránou. Vono se to [smích] zachytilo vo nějaký ty oslavný nápisy a jako my ubráníme [smích], tak jako hovno ubráníme. Já když jsem to viděl, tak jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo mám… Takovej zmatek, co tam nastal! Kouře jako od těch tanků, od těch aut. Všechno bylo v nějakým záhadným dýmu, nikdo nevěděl, co dělat …Tak na té bráně zůstala viset ta gumová potvora …Jako za svítání, tolik věcí, co bylo zapomenuto na tom buzerplace, ten bordel, který tam byl. Tam jsme zůstali my, ten 222
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951.
73
takzvanej zpětnej odřad, jo? Teď jsme nastoupili [smích] i s tím velitelem toho zpětnýho odřadu, my jsme se museli smát. To byl šedesátej sedmej rok a za rok bylo prostě Pražský 223 jaro.”
5.4.3. Cvičení v terénu Jako nejnáročnější vojenský výcvik respondenti jednoznačně zmiňovali cvičení v terénu, kdy museli splnit předem stanovený úkol. Tento druh výcviku měl vojáka přiblížit podmínkám války. Vzpomínky na zimní cvičení v terénu patřily mezi nejhorší zážitky z vojny, které pamětníci uváděli: „Na Oremlázi jsme potom šli. Na Slovensko Orebná se to jmenovalo, to bylo jakési vojenské cvičiště. To bylo zima. Zmrzlí toto. A to aji v tom Kroměříži. To tam si nás zavolali a né do kasáren, stany tam byly, spali jsme venku a zima tam byla jak sviňa a my jsme, to víš zvyklí pod duchnou, a tož jsme tam měli svíčku a reptali a tož nás pak dali zpátky. Byli 224 by tam onemocnili všichni tito.” „Nejhorší bylo, když už jsme se to naučili, výjezdy do těch palpostů takzvanejch. To byly předem určený místa v krajině v těch horách jo? A to si pamatuju, že jsem jedno takové cvičení zažil. Bylo to v zimě, to bylo hrozný. Jeden den, ale zažil jsem si jako v mraze, v zimě dvě, nebo tři noci, a to jako bylo docela drsný …A to bylo jediný moje cvičení pak jsem, to bylo tak za toho půl roku, jsem se po té defraudaci potřebovali toho knihovníka. Oni potom už jezdili na zimní, už jako na opravdové střelby, tak z toho jsem měl strach. Že by mě tam mohli, to bylo, to byl týden na Šumavě v těch prostorách, v Sudetech jako po těch Němcích vysídlený, rozbitý a střílelo se prostě na ostro a sledovali to jako i sovětští důstojníci a tak jako to měli strach i ti náčelníci, Protože tam měli vyšší dozor, no, a co 225 když mi ti kluci vyprávěli, co tam jako v tom mraze museli jako zakusit.”
Kromě povětrnostních podmínek pociťovali vojáci na cvičení v terénu i nedostupnost služeb. „Na cvičení, když jsme byli jednou. Ježišmarja. To jsem byl na cvičení, to už tam dojely ty gumy, jak tam byly. Začalo hnusný počasí, pršelo, jo. Neměli jsme co hulit. Nebyly cigára, nikdo nic neměl. My jsme čekali, to bylo strašný, až ta guma nějaká někde před tou jídelnou, jak se šlo, tak vodhodí toho vajgla jako na zem a rychle po něm. No to bylo úplně 226 brutální. Tam nebyl obchod. Tam nebylo nic jako, jo.”
Jak je patrné z předchozích citací, kromě těžkých přírodních podmínek ztěžoval situaci i dozor vyšších šarží, které mohly vojákům jejich pobyt na vojně značně znepříjemnit. V takových chvílích, obzvláště za přítomnosti sovětského velení, nesmělo dojít k chybě. Stres, který vojáci ZVS i jejich nadřízení prožívali je patrný z tragické události, kterou popsal další pamětník, kdy v rámci cvičení došlo k úmrtí vojáka.
223
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 225 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 226 R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 224
74
„Nejhorší zážitek z celý vojny. Tragický události, který jsem zažil, tři úmrtí vojáka. V rámci výcviku. To byli normálně, tak jak já. Jedou se tam stalo na cvičení na Libavě, když jsme byli, že byl povel prostě daný ze záložního prostoru, že se bude prostě most stahovat z vody a to všechno bylo měřený na čas, že jo samozřejmě u každýho takovýho velkýho cvičení byl nějakej ruskej generál, který byl jakoby dozor z té Varšavské smlouvy, a ten to všechno zapisoval, hodnotil a jak se v tom spěchu se dycky něco prostě vyvrbí a při tom nakládání toho jednoho pontonu prostě prasklo lano a tomu vojákovi to prostě přimáčklo [ticho] 227 hlavu na ten ponton a bylo. No. [ticho] To byly takový nepříjemný věci.”
Ke zrušení cvičení docházelo jen za opravdu velmi těžkých podmínek a někdy ani to ne. V příhraničních horských oblastech nebyla v zimních měsících nouze o těžké podmínky a následující výpověď popisuje cvičení, kdy během tří dnů napadly tři metry sněhu: „No to byly úděsný podmínky v tom sněhu. Nebo se nám tam stalo, že jsme vyrazili na to zimní cvičení. Vánoce jak sviňa. Všichni jsme se poztráceli, protože ty vysílačky to byly historický stroje všechno, jo? To přestalo všechno jít. Vycvakaly se baterky jo, takže jsme ani neviděli, zapadli jsme. Ztratila se nám polní kuchyně, což byla největší tragedie, a tři dny jsme trávili jenom o suchým chlebu. Měli jsme tam být tehdy, myslím, týden, a po třech 228 dnech to prostě zrušili a odvolali to cvičení.”
Po politickém převratu v roce 1989 došlo v této oblasti k výrazným změnám. Ubylo vojenských prostorů, ve kterých mohl být podobně náročný výcvik prováděn, a v těch, které svou polohou a rozlohou odpovídaly potřebám armády (vojenský prostor Libavá) vznikla infrastruktura, kterou mohli využívat také vojáci z povolání a doprovod, který se cvičení přímo neúčastnil. Cvičení „přežití” tak, jak probíhalo v roce 2001, popisoval z pohledu řidiče další respondent: „To jsem jednou tehdy asi dostal za trest, že jsem tam musel být s nima tam kdesi v lesích prostě. To byl týden, kdy mě tam poslali, já jsem tam vezl toho velitele, kterého jsem celou dobu vozil a tam byl takovej tábor, takový dřevěný sruby tam byly a oni tam měli jako týden přežití. To byl srub na přežití a tam byl bufet pro ty vojáky z povolání, aby tam neumřeli hladem ten týden, tak tam se prodávalo pivo, gořalky, rohlíky a tak …To bylo prostě jako tábor, to skončilo, tak já jsem šel do toho bufetu [smích], tam jsem si dal pivo, protože jako jedinej jsem neměl službu, kecal jsem tam s těma lidma. S těma kuchařema většinou, ti byli takový normální, ne? To jsem nepochopil, byl jsem tam týden …Ale byl to opravdu srub, tam byly sprchy, ale tekla tam jen studená voda, to bylo na jaře, zima jak prase, tam, kdyžs otevřela dveře, tak tam bylo vlhko a teď jsi tam udělal oheň, začalo ze stropu kapat, týct 229 jako.”
Armádní výcvik vojáků ZVS v terénu se v našich podmínkách nedokázal přizpůsobit ani některým běžně dostupným moderním technologiím. V době mobilních telefonů vyšla některá cvičení, kdy si měli vojáci sami v neznámém terénu poradit s orientací, naprázdno. 227
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 229 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 228
75
„Ještě vlastně jsem tam zažil, ale to bylo v tom přijímači, myslím, že nás poslali, to byl jeden den, kdy jsme měli trénink s mapou a buzolou, nás poslali. Měli jsme se za těch osm hodin prostě dostat do určitýho bodu a s mapou, kde jsme měli nějaký prostě pozice. No a nás někam poslali. Prostě, vysvětlili nám to, záměrně to bylo udělaný tak, že ti lidi, oni to neznali v tom vojenským prostoru, no ale pointa byla v tom, že my jsme se prostě někde ztratili. Takto, my jsme se totiž neztratili, tam probíhalo totiž cvičení tankistů, tam jsme měli přes co projít a tam jsme nemohli. Tak jsme, bysme to museli nějak složitě obcházet, a pointa byla v tom, že tams nesměla používat, tam se nesměly donést mobily v roce dvatisíce tři, my jsme nemohli mít telefon, mobily. No samozřejmě to tam lidi měli, jo, protože tos napsala esemesku a psala sis, s kýms chtěla. A vlastně díky tomu mobilu jsme si zavolali s těma dalšíma lidma, kde to je, jak se tam dostanem. Tak jsme tam došli. Což jako 230 je v době internetu, jako, nevím jako.”
6.
SPECIFIKA VOJENSKÉHO PROSTŘEDÍ
Vojáci, kteří nastoupili do výkonu základní vojenské služby, museli být během této doby, nezávisle na tom z jakých „podmínek” pocházeli, přítomni ve vojenských útvarech. Kasárna byla prostředím, kde vojáci trávili nejvíce ve společnosti ostatních vojáků. 6.1. Materiální zabezpečení posádky Mladí muži se museli naučit sdílet společné ložnice, sprchy, učebny a podobně. Nedostatek soukromí byl společný všem vojákům základní vojenské služby, co se však lišilo, bylo materiální zázemí jednotlivých vojenských útvarů i posádek. 6.1.1. Kasárna Pamětníci ve svém vyprávění vzhledu a vybavení kasáren nevěnovali velkou pozornost. Nepoměrně více se zmiňovali o stavu vojenské techniky. Zřejmě byla příčinou skutečnost, že v době základní vojenské služby byli členy armády a z tohoto pohledu se k danému období života vyjadřovali. Každý z respondentů se popisu kasáren věnoval jinak. V podstatě však pamětníci zdůrazňovali rozdíly, které byly specifikem „jejich” kasáren v porovnání s ostatními: „Když já jsem dokončil tu poddůstojnickou školu, tak mě udělali velitelem odloučené jednotky v Jaroměři. A tam jsme byli dva měsíce …To si nedokážete představit, jaký tam byly kasárna. Krásný. Obrovský. Ještě z první republiky. No to byly krásný kasárna. Tam 231 nás nebylo jenom třicet, tam nás bylo několik rot. Třeba celej prapor tam byl nás.”
Vzhled i umístění kasáren bylo potřeba chápat v dobovém kontextu. Následující citace popisuje stav, který ostře kontrastoval s logikou tehdy probíhající studené války,
230 231
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951.
76
kdy mohlo být především utajení a strategická pozice jednou z hlavních výhod proti nepříteli: „Už jako mladí jsme pochopili, tam je Šerovský průsmyk, tam je rovina obrovská a tam se ty hory, ta Šumava se snižuje. A ti Američani postavili [základnu] na bavorské straně tam je taky nějakej ten kopec Hogen Bogen, kde byly nějaký vysoký vysílače a rozhledny. Prostě, když jsme v té knihovně dělali nějakou blbost, nebo v těch kasárnách, prostě všechno co bylo, to věděli Američani, protože oni to viděli triedrama, dalekohledama. Takovou absurditu jaksi v těch padesátých letech postavili. Kluci zase, co dělali u odposlechu, tak oni si někdy s těma Američanama, tam je bylo slyšet, ty různý kecy a zprávy a tak. Já jsem vždycky říkal, když tam byl večírek v knihovně, nějaká ta akce. Pánové, nezapomeňte [smích], že Američné se na nás dívají, tak jsme je tam zdravili z okna kamsi do dálky. Tak 232 to bylo.”
Běžně proklamovaný názor, že ve vojenských útvarech byl přítomen ryze mužský kolektiv, byl sice nejčastějším sjednocujícím prvkem života v kasárnách, ale ani tato skutečnost nebyla pravidlem: „Já když jsem byl na vojně, tak půl baráku bylo ženských. Jako ne v základu. Základní vojenskou službu dělali jenom kluci, ale tam chodily roty, ty holky tam šly na tříměsíční kurz, což bylo něco tak jak přijímač, který byl dvacet jedna dní a ten zbytek do těch tří měsíců, kde se naučily to, na co měly zaměření. Ale to byly holky, který tam šly normálně za prací, profesionálky, jo? Takže my jsme sice byli barák, samozřejmě to tam bylo oddělený, my jsme byli barák záklaďáků, ale ten barák, byl tam potom ještě barák, kde byly jenom ženský. A navíc tam byla vysoká škola, takže tams potkávala jako holky normálně …Jo, takže to nebylo, jako že bys tam prostě půl roku neviděla ženskou. To asi ne. Jako třeba to jako můj otec, nebo já nevím lidi, kterým je teď čtyřicet let, tak možná jo. Nebo, možná v jiných kasárnách, ale ve Vyškově teda zrovna ne. Takže to. Ale každopádně pořádná 233 ztráta času. Devět měsíců ztracenýho času.”
Z rozhovorů bylo patrné, jak předchozí zkušenosti pamětníků z období před ZVS ovlivnili jejich pohled na úroveň materiálního vybavení posádek. Dá se říct, že nejstarší pamětníci se zkušenostmi z války vnímali špatné životní podmínky, které se s těmi, jež měli mladší respondenti, nedají z hlediska vybavenosti srovnávat, jako samozřejmost, nad kterou se nepozastavovali: „No tak byly železný postele, byl rošt takovej, dovezli tam kupu slámy, to se nacpalo ta sláma do tohoto a deky a na tom se spalo. Bylo nás na tej cimře, já nevím, dvacet a v tej Kroměříži šedesát nás bylo na cimře …Já na vojnu mám dobrý vzpomínky. Tak na tom začátku to víš, to bylo než se všecek ten binec, co tam byl, to jsme vypalovali ty, co byly ty desky, tak byl oheň a to se všecko vypalovalo, aby se tam ty štěnice aby se zničily. A to bylo 234 navrchu kdesi a to se spúšťalo důle a na mě to nešlo, ty štěnice. Na mě šly blechy.”
232
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 234 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 233
77
Vzhled a vybavení vojenských posádek byly velmi odlišné. Následuje popis ubytování respondenta, který sloužil u PTP a který v průběhu služby v dole Klementa Gottwalda v Horní Suché přemístěn z jedné, dřevěné, budovy, do druhé, zděné:235 „V tom čase si ta správa dolů uvědomila, že přece ty vojáky potřebují na tu práci a zařídili to, abychom z těch dřevěných baráků přešli do jakýchsi staveb cihlových, které asi si původně mysleli pro své zaměstnance, ale pak už jsme bydleli teda delší dobu, bych řekl dokonce přes rok v těch zděných. …No ten dřevěný to je ten standardní, dlouhá prostřední chodba a z každé strany nějakých osum těch komnat. Kdežto ten [zděný] byl jednopatrový a opět tam bylo, já nevím tam mohlo žít nějakých sto dvacet vojáků asi v každém z těch …To byly, ještě v tom dřevěném lágru tam byly slamníky, které byly už takové velmi nesouměrné, že člověk se z toho jako skutálel se. A vím, že jsme to podkládali různě. Kdežto 236 tam [ve zděných barácích] byly už normálně matrace.”
Na tomto místě je potřeba zmínit, že podmínky na jednotlivých pracovištích zůstávaly v případě PTP značně rozdílné. Co se týče ubytování, byli na tom vojáci sloužící u těžkých pomocných technických praporů, jak tomu bylo i v případě mého respondenta lépe. Důvodem byla služba na jednom místě. Příslušníci lehkých PTP se často přesouvali, čemuž odpovídalo mnohdy velmi provizorní ubytování. Ve srovnání s další výpovědí byly zděné budovy, kde bydlel respondent sloužící u PTP na počátku padesátých let v Horní Suché, nepoměrně lépe vybavené, než ty, se kterými měl zkušenost další respondent, sloužící u standarní vojenské posádky v blízkosti Karlových Varů na počátku let osmdesátých. „To byla právě jedna z těch nejhorších zkušeností z vojny je, že to bylo velmi špatně vybaveno z hlediska té takové té infrastruktury, protože bydleli jsme v takových hrozných starých baráčcích, které tam byly snad ještě po německé armádě. To byly takové dřevěné domky dlouhé, kde bydlelo, ta jedna rota měla jeden tento domek. Zvenku byla taková podezdívka a jinak to bylo dřevěné. Dlouhé, tam bylo těch sto lidí zhruba, ta jedna rota. A na pokoji toho mužstva, ti byli zhruba po dvaceti lidech. Tam byly jednotlivé místnosti rozděleny. Ti záklaďáci, co tam byli, tak to bylo tak po dvaceti, po patnácti až dvaceti lidech a my ten velitelský pokoj, nás tam bylo asi šest, pak tam byla teda místnost pro velitele té roty, který tam chodil jakoby do zaměstnání, tam měl svoji kancelář. Pak tam byly sklady prádla, ošacení a povlečení na postele, spacáky a tak dále. Pak tam byla zbrojní místnost, tam byly ty osobní zbraně …Na těch pokojích jsme si topili kamnama na uhlí. V každé té místnosti byla kamna na uhlí. Přes den se teda tam netopilo. Zatopilo se až po takzvaným zaměstnání, čili někdy ve tři hodiny odpoledne a do desíti do večera se mohlo topit a v deset to muselo být zase všechno vyčištěný a vyduchlý, aby zase z hlediska té bezpečnosti tam náhodou nedošlo k nějaké otravě. Takže to zase večer v deset kontroloval ten dozorčí té roty, případně dozorčí toho pluku, voják z povolání, který taky sloužil, takže 235
„Jejich kasárna byly vlastně jen dvě bývalé svobodárny stojící na okraji Horní Suché, kde byl umístěn jeden z „přijímačů” 56. PTP.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 87. 236 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. „Najít však nějaký výraznější rozdíl mezi poměry u těžkých a lehkých PTP lze jen těžko – v obou případech záleželo na velitelích, místu nasazení, početnosti jednotky či skupiny apod., zda budou podmínky jen špatné, nebo ještě horší.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 99.
78
ten to taky obcházel a kontroloval a musel se popel vynést a kamna vyduchnout, takže do rána byla ta nula. Měli jsme jenom takové vojenské spacáky, které jsou jako lehké, ale v těch je v létě horko a v zimě zima. To je jenom takový šusťák a jedna vrstva lněné látky. Na zimu se teda dávaly ještě takové deky k tomu, ale v zimě jsme si tam docela užili, bych řekl …Byly to teda starý kasárny, to je fakt, že někdy byly třeba i novější postavené, ale tak jako obecně řečeno tedy, tak na tyto podmínky, na to zázemí se tehdy zas až tak moc 237 nedbalo.”
Popis dispozice budov kasáren se opakuje i v popisu posledních pamětníků. V pokojích, do kterých byl vstup ze společné chodby, byl umístěn větší počet vojáků a každému byla přidělena, někdy si mohli ti nejrychlejší vybrat, postel, skříňka na vojenskou výbavu a skříňka na osobní věci. Ty byly umístěny buď ve společné ložnici, nebo na chodbě. Pamětníci zmiňovali různý počet postelí v jedné místnosti, ale nejvíc jsem jich zaznamenala mezi padesáti a šedesáti. Následující výpověď vypovídá o snaze vytvořit si v tak velkém a uniformním prostoru, jakým byla ložnice s padesáti lůžky, vlastní orientační systém: „Pak byly ještě cvičení zase jako ti pé té páci měli extra, takže jsem byl povolán do Rajhradu, myslím čtyři dny jsme tam byli. Nějak si nepamatuju, co se tam dělo …Jo vím, že tam bylo, že naše ložnice měla pětapadesát postelí teda na patro, takže jsme tam měli 238 náměstí a říkali jsme, to je evenjú [avenue].”
V posledních letech se počet vojáků na jednom pokoji zmenšoval, jak dokládá i následující výrok. Zřejmě bylo důvodem i postupné rušení kasáren, která neměla dobré napojení na infrastrukturu. Nejmladší vojáci již sloužili všichni ve městech. Kromě popisu pokojů samotných respondenti popisovali i vojenské vybavení na pokoji, jako jsou matrace a skříňky: „Teďka, když to zpětně vidím, tak tam byla matraca, kterou sis tam donesl. Nafasovals při příchodu na tu vojnu, tak sis nafasovala tři matrace. Prostěradla, to sis každej tejden měnil. Pak jsi tam měl raketu, to byl spacák, ten jsi taky nafasovala. Ale víš jak, to jsi nafasovala zrovna, když borec prostě vzal tohle. Jestli to bylo vypraný nebo ne, to nevím. Pak jsi s tím celou vojnu žila. A polštář byl řešenej, že sis prostě přizdvihla matracu, aby to tam bylo do kopečka. A pokoje, nebo ubytovny ty byly po dvou, nebo po třech. Dvě postele nad sebou. U zdi byly skříňky a tam jsi měla uložený svý věci. A když jsem začínal, tak jsme mívali pokoje třeba, po desíti po dvanácti lidech. Takže to byla skříňka vedle skříňky, postel 239 vedle postele.”
237
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 239 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 238
79
6.1.2. Vojenská technika Kromě materiálního vybavení kasáren, komentovali respondenti také stav vojenské techniky, kterou armáda poskytovala vojákům v základní vojenské službě a jež byla určena k obraně „České republiky”. Počet, úroveň, kvalita a její stav, se v průběhu let velmi lišily. Na základě rozhovorů bychom mohli rozlišovat tři vývojové fáze: (a) období provizorních řešení; (b) období zbrojení; (c) období chátrání; přičemž vždy záleželo na finančních možnostech armády a politickém zřízení. Rozdíly, které se udály v průběhu, let si samotní respondenti jasně uvědomovali: „V té době tak bylo něco, dneska tank je nic. Má životnost dvě minuty. Všechno je jinak. Všechno je jinak. Za nás neexistovalo nic na noční vidění. Technika byla někde úplně jinde. 240 Zase záleželo, u jakýho vojska člověk byl.”
Období
provizorních
řešení
V prvních letech následujících po druhé světové válce sloužil pouze jeden z respondentů. Ten popsal toto období jako dobu, kdy bylo „všechno rozkradený”. Na druhou stranu tehdy bylo poměrně běžně možné najít střelnou zbraň, protože se jednalo o komoditu, „kterou Němci odhazovali”, když se posunovala přes naše území fronta: „To všechno bylo rozkradený po válce. Ti říkám, jsme měli u tej roty jednu pušku na celou tu rotu. Akorát tam vykládali, jak se to nabíjí, jak se to toto. Až ty zbraně někde sehnali, tak dostal každý pušku. To bylo po tej válce všecko rozbitý, to všecko někdo sebral …No, to byly, myslím, všelijaký [pušky], ale to bylo potom už jednotný. Já myslím, že to byly český. Když se začaly vyrábět. Jednak ty zbraně musely zůstat někde ve skladě, ti Němci to odhazovali, že a někde byly takový ty sklady, tož potom dostal každej pušku. A já, když jsem byl u těch [na Slovensku při zátahu na banderovce], tak jsem dostal pistolu. Tu pistolu jsem měl a to vím, že jsem byl doma s tú pistolú a šel jsem hned za val a tam jsem zkúšal střílat 241 do vrát na týchto.”
Období
zbrojení
Respondenti, kteří sloužili po roce 1964, popisovali naprosto odlišnou situaci v oblasti vyzbrojení tehdejší armády. Je všeobecně známo, že se v letech 1947 - 1991 probíhala studená válka, kdy proti Varšavskému bloku stáli Američané a NATO. V této době se i naše republika stala účastníkem závodů ve zbrojení dvou znepřátelených stran. Jak již bylo v práci několikrát uvedeno, jednalo se o dobu, kdy museli být vojácineustále připraveni na možné vypuknutí války: „No tak kdyby byla válka, tak by se šlo do boje střílet jako. Vyjely by tanky, naplnily by plný a šlo by se střílet. To tak bylo, jako všechno nachystaný. Víš, co bylo munice jako 240 241
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947.
80
a všeho. Toho bylo mraky jako, to bylo patronů a patronů co se vystřílelo jenom tak do vzduchu. A nehledě na to, co se muselo rozkrást jako jo? Jenže tenkrát to nikdo jako, tenkrát nikoho nenapadlo, že bude to, co je dneska. Ne. To si tenkrát nedovedl nikdo ani 242 představit jako, jo?”
V poslední citaci jsou zmíněny krádeže muniční výstroje a výzbroje armády. Ačkoli jsem tuto skutečnost nezaznamenala v rámci oficiálních rozhovorů, zmiňovali se mi o ní jiní pamětníci, kteří sloužili v polovině osmdesátých let. Množství zbraní bylo v této době tak veliké, že zřejmě nebyl problém si „odnést domů” náboje, nebo dokonce zbraň, což bylo v pozdějších letech nemyslitelné. Kromě zbraní, kterých bylo podle vzpomínek pamětníků na jednotlivých útvarech ještě v roce 1989 obrovské množství, musela být v pohotovosti i vojenská technika, pod kterou spadal například vozový park. Ten byl podle následující výpovědi udržován i průběžně modernizován: „Neexistovalo, aby vám při poplachu, nebo při výjezdu nechytlo auto, tak to byl velkej problém. Ta techniky byla jako v některý době jako moderní vysoce …I když ty Tatry byly starý, tak musely být udržovaný furt provozuschopný, jako furt v provozuschopným stavu jo? My jsme jezdili do Košic pro techniku, tenkrát vyvinuly novej mostovej systém, to se jmenovalo, ježišmarja, jak se to jmenovalo? Univerzální mostová soustava a to už se neshazovaly ty pontony, ale to už byly takový jakoby vyklápěcí kompletní mosty jakoby na nohách. To se dělalo v Košicích v nějaké fabrice a my jsme jeli tenkrát pro to s tím autem a po ose jsme jeli s těma autama a to byly fungl nový Tatry a říkám, to byly taková jenom novinka a my jsme měli jich jenom osm, myslím, na útvaru. A de facto se s nima nejezdilo jo. Oni měli najetejch tisíc pět set kilometrů. Stály tam prostě připravený neustále konzervovaný, aby to nerezlo a esli tím se vyjelo jenom jednou za rok a jenom tak, aby to na nějaký cvičeníčko malinký a ta moderní technika jakoby jenom se s ní cvičilo, ale moc se nepoužívala. Aby byla neustále připravena …Za těch komunistů, když řekli, aby dostali 243 [armáda] toto, tak to dostali. Přes to nejel vlak.”
Období
chátrání
Po roce 2000, kdy sloužili nejmladší z respondentů, již bylo vážně uvažováno o zavedení profesionální armády. Z tohoto důvodu byla spousta vojenských útvarů zavřena. Zůstaly jenom ty největší, většinou s vazbou na výcvik profesionálních vojáků. Na Moravě se jednalo například o Vyškov, kde soužil jeden z pamětníků u jednotky řidičů. Ve vzpomínkách, vypovídajících o stavu vojenské techniky došlo k několika výrazným změnám. Z hlediska vozového parku, nedocházelo k průběžné údržbě, ani k modernizaci. Následuje popis situace, kterou znal respondent pouze z doslechu, kdy byla armáda nucena v reakci na živelnou katastrofu, kterou byly povodně v roce 1997, hledat již vyřazené stroje na skládkách. Následuje popis stavu uložených „nových” vozidel.
242 243
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982.
81
„Tam docházelo jako k takovým paradoxům, že je poslali třeba pro to, já nevím, jak se to jmenuje, to je takovej pásák a na to se dá naložit nákladní auto a to plave a s tím to jezdí. No a oni je předtím asi rok a půl vyřadili a poslali je do šrotu, když byly ty záplavy, tak to hledali po těch šrotištích a myslím, že ještě čtyři našli, tak se vrátili zpátky do tý výbavy. To byla jako věc, kdy oni pomohli ti vojáci, kdy prostě něco dělali kloudnýho. A pak mám ještě jednu věc, že prostě když teda ty bévépéčka slavný nefungovaly, tak oni je poslali do Čáslavi, šest lidí a velitele, aby přivezli, tam byly uloženky, to byly stroje, který byly uloženy a prostě normální stroje, normální vozidla a ty tanky a ty věci a ty bojový prostředky byly udělaný tak, že ty s kterýma se trénovalo, tak ty jezdily a pak tam byly uloženky a ty tam bylo cokoliv, takže ty měly nový gumy, nový motor, všechno bylo nový, akorát že se s tím třeba dvacet let nejelo, takže kdyby stejně ses k tomu dostal, tak ty stroje jsou nepoužitelný …No a oni se vrátili a přijeli bez toho, no a já jsem se ptal, jako kde to mají a oni říkali, že na tom bylo pět centimetrů mechu narostlýho a tráva na tom, malej strom na tom rostl na těch uloženkách, takže asi takhle to fungovalo. No prostě vyhozený 244 prachy.”
Výcvik roty řidičů vojáků ZVS byl prováděn podle popisu pamětníka v roce 2001 prováděn na staré technice, kterou bylo v případě válečného konfliktu prakticky nemožné použít. Jak vypadaly „zdokonalovací jízdy”, které museli řidiči jednou za měsíc vykonat, aby splnili stanovený počet najetých kilometrů, popisuje následující pasáž: „Bévépéčka [BVP], jo. To jsou ty transportéry, co jely chránit tu Svobodnou Evropu, tak to byla ta rota. Původem z Hodonína, a po zrušení kasáren v Hodoníně ji přesunuly do kasáren do Vyškova. Ty stroje tam byly. Ty, který tam nedojely. Na těch se dokonce jezdilo. Někdy se s něma dalo jet i pár metrů a pak to přestalo fungovat …Měli jsme tam tak výbornou tu techniku, že většinou ten jeden stroj skončil prostě pár metrů za branou, většinou ty obrněný transportéry, takže ten tam zůstal, toho odvezli, tam bylo jedno oddělení, to se jmenovalo ROTE, asi původně se tam [tak] jmenovaly nějaké budovy, tak tam to odtáhli a zbytek jezdil dál. Pak se pokazilo další, pak další a nakonec to končilo vždycky tak, že dojely Tatry, dojely vétřiesky, auta se musely umýt a dojel jeden transportér a tři ty brdy - takový čtyřkolový obrněný vozidla rychlý, tak ty dojely, a ten zbytek byl na opravě. Takže ty se spravovaly další tři měsíce, než se dělaly další zdokonalovací jízdy. 245 Jenomže to dopadlo vždycky úplně stejně.”
6.1.3. Stravování Vojáci jedli ve vojenské jídelně třikrát denně. Většinou byly na útvaru jídelny dvě, z nichž jedna byla určena pro vojáky z povolání (tzv. důstojnická) a druhá pro ostatní vojáky. Důstojnická jídelna byla zařízena na způsob restaurace. Obsluha byla zajištěna vojáky ZVS, nebo profesionálním personálem, nejčastěji učni ze škol s gastronomickým zaměřením, kteří zde vykonávali praxi: „A pak byla ta druhá jídelna, ale ta už byla pro vojáky ve službě, kdes měl mít na sobě v době zaměstnání civil. Nevím, jestli po vycházce ti, co tam dělali obsluhu, tak si museli přinést z domu bílou košili, polobotky, černý kalhoty, vestičku a ti tam roznášeli jídlo vojákům z povolání. Tam si vybral plukovník oběd, tak přišel číšník, zeptal se, který oběd
244 245
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001.
82
chce, tak mu to přinesl. A skončila tam šichta, oblékl se do zelenýho, tady to si sbalil, tam si 246 to uložil do skříňky a šel na barák.”
Ze vzpomínek respondentů se opět vyděluje ta, která popisuje první poválečné roky, kdy byl potravin nedostatek. Tuto skutečnost dával respondent do vztahu s krádežemi, které se na vojně stávaly. Běžnou praxí proto bylo zásobování vojáků potravinami z domova: „Ale túto vojnu, co jsem měl, tož na tu vzpomínám rád. To nebyla tato, to byly vycházky volný, byli tam kamarádi, jídlo se nevzpomínám. Hlad tam byl ze začátku. To byly ti kuchaři, tam kradli. Byla kuchyň že, tam vařili chlapi a to víš, tenkrát byla, o potraviny ještě byla nouze. Tož to víš, oni sádlo a takový tyto kradli tam a šidili tam týchto, když si někdo potom stěžoval. Chodili jsme aji, na nášup se chodilo, to já jsem byl hladnej ze začátku, tož na nášup jsem šel s tím šálkem a ten mě hnal. Jez doma, prašivče jeden, a nedal mně nic. A byli tam takový sudy, a to bylo plný nalitý těch zbytků tehoto. Kemu to nechutnalo tož to tam, chleba. Chleba bylo dostatek, to si mohl vzít suchej chleba, ale to se, když sem se dostal dom, nebo mi naši poslali, tož jsem měl balík, tož to se dalo na stůl 247 a všeci se na to vrhli a snědlo se to.”
O pět let později o jídlo podle vzpomínek „neměl nouzi” respondent, který sloužil u PTP. V Horní Suché dostávali stejné příděly jako horníci: „No ti pé té páci byli dobře krmení. Oni dostávali ty příděly prostě jako ti horníci, takže po té stránce bych řekl, že bydlení bylo velmi přijatelné, potom co už jsme byli v těch budovách 248 zděných a jídlo rovněž, sice samozřejmě jednotvárné, ale dostačující.”
V porovnání s následujícími výpověďmi, pocházejícími od mladších respondentů, kteří již nezažili druhou světovou válku, je se stravováním spojena i spousta negativních vzpomínek. Starší pamětníci se daleko častěji vyjadřovali k dostatku či nedostatku a mladší k chuti jídla. Negativní zkušenosti většinou plynuly, jak již bylo zmíněno v kapitole o vojenském zaměstnání z nekvalifikovaného kuchyňského personálu, nebo souvisely s jednotvárností stravy. „To byla jako negativní vzpomínka z vojny, je jídlo. My jsme měli dobrý jídlo, když jsme byli na cvičení. Protože to se vařilo v té polní kuchyni a dycky ti jeli jenom opravdu kuchař, kuchař, jo? Anebo jsme měli dobrý jídlo, když jsme si vařili sami …Tam se fasovalo, fasovaly takový ty suroviny a měly jsme tam kuchyňku svoji, kdy jsme třeba sami vařili. Takže my jsme třeba na ty, třeba na ty dva dny dostali takový flák kotlety a já nevím, kilo 249 brambor, a takže to potom byly biftečky a takový.”
V neděli dostávali vojáci studenou stravu, protože kuchaři měli volno, přičemž tento systém se za celé sledované období nezměnil. Oslovení respondenti, kteří sloužili do
246
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 248 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 249 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 247
83
roku 1989, shodně vzpomínali na rybí konzervy, které v tyto dny opakovaně odstávali jako alternativu teplé stravy. „Konzervy, no jistě. To do dneška nemůžu sardinky ani vidět. To každou neděli byla studená večeře, aby aji ti kuchaři měli jako volno. Takže jeden týden se na večeřu fasovaly rybičky ve voleju a druhej týden v tomatě. Strašný …To jako já jsem ty ryby nikdy nemusel ani doma, natož v tom, to bylo hrozný. Ale zas jsme se třeba těšili na cvičení na jídlo, že když jsme fasovali, třeba když jsme jeli vlakem, když se jezdilo na ten Dunaj cvičit, tak to se vagónovalo v Příbrami. To se celá ta technika naložila na vlak a to se jelo vlakem. Dva dny. A tam byla studená strava a fasovaly se ká déčka. To byl takovej válec, kde bylo asi šest konserv. Jedna vepřová, jeden lanšmít, jedna hovězí, paštika a ještě cosi. Jo v té jedné konzervě byly karamely a sušenky. Jo a to bylo dobrý. To jsme se vždycky těšili, že každej dostal šišu chleba, tady to kádéčko a jelo se. A ty fakt byly dobrý jako. Ty konzervy byly 250 výborný. Narozdíl od těch rybiček. Ty byly, ty dodneška nenávidím.” „Jo ježišmarja, to ještě, když řekneš vojna, tak pokud mi to něco asociuje ještě dalšího z jiného ranku, tak to jsou rybí konzervy. Tam nás valili těma skumbriema. Já už jsem si myslel, že mi naroste ocasní ploutev. Ryby, ale to byly takový hnusný špalky, to mělo kosti, ale to byly velký konzervy. Tam byly ruský ještě, jo. To bylo mimořádně odporné a do toho nás prostě jako, my jsme tam měli co druhý den. Já říkám, že začaly žábra růst jako pomalu 251 z tohoto fakt jako, to mě to byl humus.”
Dalším sjednocujícím prvkem ve stravě, který zmiňovali všichni respondenti, byl dostatek chleba. Ten byl volně k dispozici a vojáci si jej mohli nabrat, kolik chtěli. Následující výpovědi jsou řazeny chronologicky podle let, kdy respondenti sloužili: „Tam byly takový kredenčíky na chodbě. Tam byl chleba. Tam když někdo měl hlad, tak se ten chleba mohl vzít anebo tam byla někdy i marmeláda, že sis to mohl namazat. No došel Čepička, kamaráde žrádla, že nevěděli co s tem. Snídaně dobrý, přesnídávku desátníkům nám vozili. Autem tam na jídlo. Voběd dobrej, svačinu ssebu. Večeru dobrou. 252 Tak ať mně povídají! A všecky ty provianťáky prašivý zavřeli.” „Toho chleba teda tam bylo až nad hlavu, to se najedl každej. Taky tam vojáci dost toho chleba vyhazovali, to teda jako to tam bývali třeba přes neděli, protože na tu neděli se fasovala většinou strava studená, protože přes neděli se nevařilo, aby měli kuchaři volno, tak se fasovaly takový studený balíčky, a pak bývaly ho plný popelnice v pondělí [smích]. Takže jako z hlediska jídla tam si nemohl nikdo stěžovat, že by neměl dostatek potravy, si 253 myslím.”
250
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 252 F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 - 1951. „Nový ministr (Alexej Čepička) začal opravdu zásadním způsobem měnit armádu.…Hodnocení, povyšování i služební postup důstojníků a poddůstojníků z povolání závisely více než na odbornosti a výsledcích na politické práci a členství v KSČ. Na druhé straně se opravdu začalo lepšit ubytování a stravování vojáků, možnosti jejich sportovního, kulturního a zájmového vyžití (byť s jasným ideologickým zaměřením a postupně přecházejícím do formalismu), zvýšily se platy vojáků z povolání, byla snaha řešit jejich bytové i další problémy.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni. Praha: Knižní klub, 2010, s. 40 - 41. 253 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 251
84
„To jsem radši jedl chleba. Mně se líbilo, že tam byl normálně obrovskej hrnec s chlebem 254 a každej si mohl vzít, kolik chtěl. Třeba i jako na ubytovnu.”
6.1.4. Žold Vojákům základní služby byl pravidelně vyplácen žold, tedy plat. Ten byl ovšem minimální vzhledem ke skutečnosti, že ubytování i strava byla hrazena armádou. Výšku platu nejčastěji bývalí vojáci srovnávali s tehdejší cenou cigaret. Kouření byl na vojně také poměrně silný fenomén. Vzhledem k tomu, že množství peněz, které vojáci dostávali, bylo opravdu minimální a nestačilo ani na pravidelné cesty domů, snažili si vojáci přilepšit jednak žádostí o finanční, nebo materiální pomoc z domova i nejrůznějším „kšeftováním”: „Jo, to si pamatuju, to bylo sedmdesát pět korun, to bylo nic. To mně museli posílat naši. Já jsem taky z těch peněz, co jsem dostal vod těch referentů dostal [peníze na koupi tiskovin] do tisku jsem občas takhle dělal, něco si vzal. A pak to tam [smích], ale já jsem samozřejmě musel, ale v rozumné míře, to šlo do stokorun, ale musel jsem platit faktury 255 a všechno, tak jsem psal kolikrát jako dom o pomoc.”
Plat vojáků byl však odstupňován vzhledem k jejich hodnostem, nebo specializaci. Profesionální vojáci měli v průměru dvakrát větší plat, než bylo běžné v civilní sféře. „Měli jsme žold, ano, tam žold zase byl odstupňovaný podle té hodnosti, kterou ten voják měl. V té době byl základní žold devadesát korun, to dostávali vojíni, kteří neměli žádnou hodnost, a pak se to po třiceti korunách zvyšovalo, to znamená, jestliže to byl svobodník, desátník, četař, tak vždycky to bylo o třicet korun více. A pak tam byly ještě nějaké příplatky, pokud to byl třeba nějaký specialista, to potom, kdo měl třeba nějaké zkoušky střelecké až na, to byly zas třetí, druhá první třída, tak ti dostávali ještě vyšší žold vlastně za tu odbornost, to byl specialista. I řidiči to měli, že doopravdy to dokonale ovládal, opravil si všechno sám, anebo jak říkám, třeba ti střelci, tak ti nosili odznak a měli příplatek k tomu žoldu a měli třeba o hodinu delší vycházku. Takže to bylo vlastně taková 256 motivace, aby ti vojáci se snažili.” „Vyplatilo se to velmi, protože oni [profesionální vojáci] měli minimálně dvakrát takový 257 plat, než byl v průměru v civilní sféře.”
Plat vojáků, kteří sloužili u pracovních jednotek, se zásadně lišil v tom smyslu, že za práci, kterou odváděli, byli i placeni. Dostávali „žold” i plat. Specifická situace byla u těžkých PTP, kde dostávali, stejně jako horníci část platu v naturáliích. Konkrétně se jednalo o příděl uhlí. Na tuto skutečnost ve svém vyprávění vzpomínal i jeden pamětník:258 254
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 - 1967. 256 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 257 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 258 „Příslušník vojenských pracovních jednotek nikdy nedostal svou mzdu celou, ani pokud splnil všechny podmínky pro její výplatu. [Srážky na režii vojenské správy (ubytování, stravování, služné – voják měl 255
85
„Jedinou výhodu to mělo materiální, že jsem dostal příděl jako uhlí jako ti horníci, takže doma teda matka nestrádala, nestrádala …My jsme měli dokonce plat minimální a dávalo se nám z toho, já nevím, asi třetina na ruku a dvě třetiny na knížku, čili oni pak jako přišli s nějakými penězi, ale nepamatuju si, že by to byla částka, která by nějak pomohla doma. Vím, že když maminka žádala jako o nějaký důchod a byl jí zamítnut s poukazením: Může 259 vás živit syn. [ticho] Takže ten plat byl, ale spíš si pamatuju ten plat u těch zedníků.”
6.1.5. Vojenská kázeň Fungování armádního systému je založeno na striktní hierarchii. Každé místo je spojeno s právy, povinnostmi, ale i zodpovědností za splnění rozkazu níže postavených „podřízených”. V praxi tato skutečnost vytvářela specifickou atmosféru, kterou pamětníci nazývají hovorově „systém padajícího hovna”. Co tento termín znamenal v praxi, je vysvětleno v této podkapitole. Vojenskou kázeň definuje Kázeňský řád ozbrojených sil v čl. 1 jako přesné a včasné dodržování ustanovení právních předpisů (ústavních zákonů, zákonů, vyhlášek nebo nařízení vlády České republiky), vojenských předpisů, rozkazů a nařízení nadřízených. Vojenská kázeň je založena na vědomí vojenské povinnosti a osobní odpovědnosti každého vojáka za obranu své vlasti.
Dodržování
vojenské
kázně
Vojenská kázeň je všeobecně považována za jedno ze stěžejních specifik armády. Její charakter života je na důsledném plnění rozkazů a dodržování určitého režimu založen. Do roku 2003, kdy u nás byla povinná základní vojenská služba, čítalo vojsko České republiky několik stovek tisíc členů, je proto logické, že organizace tak velkého množství lidí vyžadovala přesná pravidla. Stejně je tomu i v době existence profesionální armády, kdy se však dá předpokládat, že přístup vojáků – profesionálů k dodržování předpisů, je nepoměrně zodpovědnější než u vojáků ve výkonu ZVS. Jak je výše uvedeno, v souvislosti s vojenskou kázní se mluví především o dodržování předpisů a rozkazů nadřízených. Ty je však potřeba kontrolovat.260 Vzpomínky pamětníků na vojnu se mohou velmi lišit i v této oblasti. Všeobecně řečeno, na ně bezplatný nárok) + vyživovací příspěvky pro rodinné příslušníky]. Zbytek – pokud vůbec existoval, byl rozdělen na dvě poloviny: 50 procent bylo vyplaceno v hotovosti, druhá polovina putovala na účet založen na jméno vojáka u Státní spořitelny, ale vkladní knížky měli u sebe velitelé nebo pověření vojáci z povolání a výběr z nich byl možný jen s jejich souhlasem. Řídké nebyly ani případy, kdy došlo ke zpronevěře peněz ukládaných na účty vojáků.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 146. 259 J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 260 „Více než polovina vojáků nepovažuje za potřebné ani za svou povinnost zasáhnout, nebo upozornit na zjevné porušování vojenské kázně. Ve vztazích mezi vojáky je silně zakořeněno „falešné kamarádství” a „falešné sympatie”, zejména k těm, kteří se dopouštějí přestupků.” Srov. Fazík, Alexander: Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách, c. d., s. 126.
86
čím více bylo v každodenním životě vyžadováno dodržování kázně, tím „nepříjemnější” vzpomínky respondenti uváděli. Následující pasáž popisuje velmi uvolněnou atmosféru ve vojenských kasárnách na Slovensku v letech 1987 – 1989 v době, kdy nebyl přítomen téměř žádný dozor ze strany profesionálních vojáků: „Sparty, málo kdy jsme sehnali na Slovensku, fernet štok, to vůbec nešlo sehnat. Jako to bylo, fernet, když někdo nám dovalil, tak to bylo jé, úplně fetnet. My jsme to hned slopali s tonikama, nebo tak. Tak tam člověk, tak nějak k tomu přičichl, protože ke všemu, protože tam byl bugr. Borel. Pak, jak už byli všichni staří, tak to už znali ty móresy. Jak vodběhly gumy a tak, tak ten útvar, kolikrát jsem ho zažil v neděli, normálně jsem chodil jednou. V neděli jsem šel po útvaru z kuchyně na našu rotu, to bylo kus jako vodsud tady ke křižovatce [200 metrů] mezi barákama úplně na káry ze skladu. S harmonikou a hrál jsem na harmoniku. Já jsem vždycky hrával na harmoniku na vojně a eště navrchu na té rotě, všichni tam zpávali, zvraceli z oken jako eště ráno a ráno byl nástup a ještě to tam. Já říkám, ty vole, dyť tady jsou ty ko –, to nikdo neřešil tenkát, těch šavlí pod těma 261 voknama.”
Vzpomínání posledně citovaného respondenta je celé obrazně řečeno v „alkoholovém oparu”. Zdá se, že v tomto případě to bylo i vlivem toho v jaké posádce a v jakém místě sloužil. Výkon služby nebo vojenská cvičení na Slovensku, byly s nadměrnou konzumací alkoholu spojovány i dalšími pamětníky. Problematice rozdílů ve výkonu ZVS ve vztahu k umístění však bude věnována pozornost později. V době, kdy byla Česká republika součástí svazku socialistických republik, by armáda bez přísné centralizace a pevné organizace veškerého života podle vojenské přísahy, řádů, předpisů a rozkazů velitelů a náčelníků nemohla existovat. V poněkud zvláštním postavení mezi vojáky ve výkonu ZVS byli tzv. vojáci absolventi, kteří byli po vychození vojenské katedry automaticky zařazeni na velitelskou pozici. Ta vyžadovala zajištění vojenské kázně u nejníže postavených „vojáků”. Literatura složitou situaci velitelů zmiňuje a dokonce uvádí, jak by se měli tito ke svým podřízeným chovat: „K tomu, aby velitel dosáhl vojenské kázně, musí být trvale náročný ke svým podřízeným. Současně o ně musí také trvale pečovat při plném respektování jejich osobní důstojnosti. Musí to být především on sám, kdo je pro své podřízené vzorem v dodržování vojenské kázně.”262 Že se s problémem autority obzvláště v prvních měsících služby mnozí vojáci absolventi potýkali, vyjadřuje i následující výrok. Respondent v něm tuto životní zkušenost hodnotí jako přínosnou pro další život. „Tak ti lidi museli, já z toho zase nechci dělat úplnou selanku, takže někdy jsem musel jako taky zařvat, jako jo, a teď záleželo na, jaksi, protože, když jsem byl na pozici jakýhosi velitele čety, tak si tam nemůžeš, rozumíš, dovolit, aby ti tam ti chlapi chodili na nástup jak do houslí, jo, protože bys dostal pojeb ty, takže jsi musel prostě nějakým způsobem tu subordinaci ctít a musel jsi někdy přistoupit na to, žes je musel dořvat a podobně. A teď sis 261 262
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. Srov. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně, c. d., s. 19.
87
to jenom ověřil, jestli to umíš nebo ne. Ale že bych jako tohleto nějak měl rád, že někoho postavím do haptáku, protože mám prostě na rameni o nějaký kousek nějakýho kovu víc, než ten kdo stojí přede mnou, tak to jsem nikdy neměl, a ani si nemyslím, jako. Já věřím v nějakou přirozenou autoritu, která je jako daná a myslím si, že jako oni nakonec byli všichni samozřejmě směšní. Člověk, který nemá přirozenou autoritu, tak prostě může se podělat, ale těma nějakýma peckama ji nezíská, pochopitelně, to víme všichni, no. Ale v takových výkonných funkcích si musel ty lidi jakoby nějakým způsobem donutit ať udělají to, co se prostě udělat muselo, takže sis s tím musel nějak poradit no a to jsem zas na druhou stranu potom docela i z toho, jsem si to osvědčil, a možná, že dílem i naučil, tak to 263 využívám dodnes.”
Uposlechnutí rozkazů, obzvláště v posledních letech, kdy byla vojna povinná, mohlo být pro mladé muže vyrůstající v demokratickém státě novou a relativně stresující zkušeností. Obzvláště ve chvílích, kdy bylo splnění rozkazu nemožné například vzhledem ke stavu a finančním možnostem armády. V praxi tak mohlo docházet k paradoxním situacím, kdy vojáci předstírali plnění rozkazu, aby „měli klid”. Takovou situaci popsal jeden z nejmladších respondentů: „No jasně, ale kdyby ti dali rozkaz, že tu žárovku tam máš našroubovat, já nevím, tím sklem, tak asi ty víš, že to asi nepůjde, taže to prostě asi neuděláš. Ale jako voják profesionální, který je někde v nějakým konfliktu, tak to asi funguje nějak jinak [s rozkazama]. No tams jako to, že ti dali rozkaz, že tady budeš pochodovat, prostě jasný jako. Ses naučila pochodovat, taks pochodovala, ale my jsme tam dostávali třeba úkol, že jsme šli ráno udržovat techniku. Bylo minus patnáct, tak my jsme došli do toho parku a teďka samozřejně, jaks tu techniku asi, když byla pod střechou, mohla udržovat? Prostě to jediný, co šlo, taks to mohla nastartovat. Co šlo nastartovat, tak to se nastartovalo, zkusilo se, zjistilo se, že je tam letní směs, takže jsi zkusila ostřikovače, a to jsi neměla stejně kde rozmrazit, protože to se tam nedalo. Takže se to tam nechalo, a aby oni neměli průser, ten člověk co nás tam vedl, tak vždycky řekl no, tak nastartujte dvě ty bévépéčka a to je transportér, který má vrata a do toho se dá, myslím, osm, nebo dvanáct lidí sednout a to má bufík. To má samostatný topení na naftu, že to nemusíš mít nastartovaný, ale topí to. No a zapněte bufík, tak to topilo, všeci si vlezli do toho, počkali tam do oběda, vystloupili a šli jsme na oběd, pak jsme se vrátili zase. Jo a při tým my jsme třeba měli udělat kontrolu těch aut a tam nesvítily světla, tak jsme chtěli žárovky, ty nebyly, taks to 264 zavřela, šla sis do toho sednout a bylo to vyřešený.”
Na tomto místě je vohodné uvést, že podobné situace výše citovaný narátor ve svém vzpomínání zmiňoval často. Další situace, která je v poslední citaci taktéž zmíněna, a pro výkon základní vojenské služby je typická, je „zašívání” a „ulívání” vojáků.
Kázeňské
tresty
Nejčastějším důvodem, proč vojáci základní služby dodržovali rozkazy, byla hrozba kázeňských trestů. Všeobecně řečeno se kázeňské tresty udělují za kázeňské přestupky. Kázeňským přestupkem je: „Takové zaviněné jednání nebo opomenutí, které se příčí vojenským 263 264
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001.
88
řádům nebo předpisům, rozkazům a nařízením a porušuje vojenskou kázeň, pokud nejde o trestný čin. Jednání, které bylo ve zvláštních zákonech označeno za přestupek.”265 Nadřízený je podle zákona povinen s pachatelem přestupku zahájit „řízení o kázeňském přestupku” ve chvíli, kdy se o něm dozví. Je mu však ponecháno právo, trest neuložit. Škála možných potrestání mohla být poměrně široká. Oficiálně v rozmezí od důtky po odnětí hodnosti.266 Udělení trestu mělo různě odstrašující charakter, opět v závislosti na míře důsledného dodržování předpisů a pravidel. Největší byla obava z vězení, protože dobu strávenou ve věznici si musel voják odsloužit navíc nad rámec doby běžné základní vojenské služby.267 Vzhledem k tomu, že krátící čas, který zbýval do konce služby, měl mezi vojáky ZVS až magický význam, bylo udělení vězení jedním z nejobávanějších kázeňských trestů. Jak byl vojáky ZVS vnímán, vyjadřuje následující citace: „Taky někeří, když to flákali, tak třeba dostali basu aji za to, jako, jo, která se musela nadsluhovat. Byli tvrdí. V tomhletom byli tvrdí. Zas jo, když to dostal člověk, třeba dostal, já nevím, tři dny basy a za celou vojnu už nic jinýho neudělal, tak se to někdy aji smetlo. Vyšel rozkaz velitele pluku, že trest je smazán. No ale když to bylo za celou vojnu šestkrát po sobě, no tak to se už nesmazávalo. To už brali jako recidivu a toho už si vychutnal. Nechali ho tam prostě. A ono to nebyl příjemný pocit, když prostě tam ti kamarádi ti odjíždí v civilu a vy stojíte za tím plotem a díváte se, jak ti kamarádi odjíždijou a vy tam ještě jste. 268 No a moc příjemný to nebylo.”
Kázeňský trest bylo možno po uplynutí šesti měsíců od jeho uložení zahladit, za předpokladu, že potrestaný nebyl během této doby (kázeňsky) trestán.269 V útvarech, kde panovala „uvolněnější” atmosféra, vojáci na odpuštění nutnosti nadsluhovat dny strávené ve vězení často spoléhali. Všechny kázeňské tresty, které byly uloženy, musely být uveřejněny v rozkaze nadřízeného, který je uložil.270 V praxi to ovšem znamenalo, že každý kázeňský přestupek byl znám všem nadřízeným, přítomným u denního rozkazu osobně i těm, kteří si jej pouze 265 266 267
268 269
270
Srov. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně, c. d., s. 25. Tresty: důtka, přísná důtka, zákaz vycházek do 21 dnů, vězení do 14 dnů, odnětí funkce svobodníka. Tamtéž, s. 22. „Pokud byl potrestaným uložen trest vězení, spočívá výkon tohoto trestu v tom, že jeho osobní svoboda je omezena pobytem ve věznici vojenského útvaru. [Vězeň] Musí vykonávat pracovní činnost, a to nejvýše 8 hodin denně. Potrestaný je ve výkonu trestu vězení střežen. Jednou za den má nárok na vycházku v objektu vojenského útvaru v doprovodu. Délka vycházky je 50 minut.” Tamtéž, s. 25. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. „Dále se zahlazuje, byl-li trest prominut, nebo byl-li propuštěn z činné služby. Trest se zahlazuje i v případě, když potrestaný převzal závazek k další službě a je-li jmenován praporčíkem nebo důstojníkem. Byl-li trest zahlazen, hledí se na potrestaného, jako by nebyl trestán.” Srov. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně, c. d., s. 25. „Nadřízený, který uložil kázeňský trest zákaz vycházek, nebo vězení, musí pro nabytí právní moci uveřejnit ve svém rozkaze i nástup výkonu těchto trestů. Výkon kázeňského trestu vězení lze stanovit až po lékařské prohlídce potrestaného vojáka. Této prohlídce je potrestaný povinen se podrobit.” Tamtéž, s. 25.
89
přečetli. Jak již bylo řečeno, zodpovědnost za dodržování vojenské kázně měli vždy nadřízení těch, kteří se provinili. Proto často docházelo k volbě takového trestu, který neodpovídal oficiálním nařízením. Nejčastěji se jednalo o úklidové případně pomocné práce, případně nepovolení vycházky, či neudělení „opušťáku”:271 „Nevim, někdy se to řešilo třeba tím, že ti dali za trest třeba, abys oškrábala sníh na týmto buzerplace. No, ten sníh, ten oni odhrnuli traktorem, ale prostě tam zůstal třeba led, to přimrzlý, taks dostala lopatu a rýč a šlas to tam ťukat a to bylo všecko …My jsme tam dělali, nevím, to mě připadlo jak pé té pé [PTP], prostě ti záklaďáci se opozdili a tam jsme potřebovali dřevo, potřebovali vyčistili prostor, tak místo, aby vzali tam ten bagr co tam měli jako vojenskej, tak jsme to tam dělali ručně a prostě říkám, kdybyste to sem poslali, ten bagr, nebo ten nakladač tady na tu hroudu toho bordela, tak prostě by to, místo toho abychom to nakládali ručně, tak to máte za hodinu hotový, my to tady doklidíme a bude to. 272 Takhle to budeme dělat čtrnáct dnů. No a my jsme tam čtrnáct dní chodili.”
Právě skutečnost, že nadřízení upřednostňovali takový druh trestu, který nebyl udělen oficiální cestou vyhlášením v rozkaze, odpovídala již zmiňovanému systému, který ve vojenské hantýrce byl označován, jako „systém padajícího hovna”. V principu šlo o přebrání zodpovědnosti za přestupky služebně nižší šarže. V zájmu výše postavených bylo, aby níže postavení nebyli příliš problémoví, v důsledku čehož by jim pouze přibývala práce s řešením přestupků i samotných problémů. Nejčastější prevencí byla tzv. „buzerace”. Ta probíhala na všech stupních vojenské i vnitřní (mazácké) hierarchie. Níže uvedená citace celou situaci přirovná k jistému druhu symbiózy. „Ale oni, takhle, oni moc nechtěli jako dělat tam průsery jo, oni i když třeba ti tam někdo zdrhl, tak oni třeba i když jako oni [to] nějak interně ututlali, protože nechtěli mít prostě, rozumíš, nějaký průsery a mimořádku. Takže kdyby jim někdo natvrdo jako zdrhl, nebo kdyby tam lidi nějak moc se nevraceli z vycházek a tak, tak zase dostali. Tam byl systém padajícího hovna, že jako s odpuštěním, že jako celý ten vojenský. To znamená, že v momentě, kdy někdo udělal jako průser, tak dostal pojeb zase ten nejvyšší, který zase jako vojensky řečeno zjebal ty, takže nikdo nechtěl, aby byl problém, takže radši ti to ututlali, radši tě dořval někde …Taková symbióza to byla trošku prapodivná. …Rozumíš, oni tě radši postavili do latě, nebo tě zepsuli, nebo ti to nějak jinak osladili, ale zavřít tě moc nechtěli, protože za á tím jako nic moc nezískali a za bé, když si byl v base, tak jsi za ně 273 nemohl makat.”
Potenciálním problémům bylo třeba jakýmkoli způsobem zabránit. Následující výrok popisuje „preventivní opatření” některých velitelů čet: „Jo tam [v přijímači] tě potom už buzerovali jenom ti vojáci, co tam byli jako profíci, takže se chodilo tak, aby si nikoho nepotkala, aby se třeba nezjistilo, že máš někde rozeplej knoflík a takový věci, jo? Takže když bylo třeba nějaký cvičení, nebo něco, tak tě někde schovali, aby oni zas neměli průser u nějaké té vyšší šarže, než byl třeba ten voják z povolání, který měl hodnost třeba praporčíka, tak aby neměl on průser z tebe, tak ti řekl, 271
„Ti příslušníci, kteří byli potrestáni zákazem vycházek, nesmějí po zaměstnání opustit objekt vojenského útvaru.” Tamtéž, s. 25. 272 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 273 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985.
90
tady buďte skovaní, buďte potichu a teď tady počkáme, až ten člověk projde a pak půjdem. …Tam fungovala ta buzerace, třeba jsme šli to se nám stalo, vedl nás hodnost praporčíka, prostě já nevím, byl tam šest let, nevím, co tam dělal u armády, dejme tomu výkonný praporčík byl, to znamená, měl na starosti sklady a fasování oblečení a tady ty věci a vedl nás na oběd a potkali jsme šarži, která byla podplukovník, ten seřval toho chlapa, který nás vedl, toho vojáka z povolání, my jsme se museli všichni vrátit. Ten borec byl totálně nasranej, protože nemohl říct půl slova, on ho třeba vrátil, třeba někdy za nic. Takže dá se říct, nám to bylo ukradený, protože my jsme věděli, že jednou odejdem, ale ten borec tam byl zaměstnanej. Takže tam to fungovalo, tam nebyla šikana, tam byla spíš buzerace jako jenom od lampasáků. Lampasáci to byli ti, co byli vojáci z povolání a měli frčky, jako 274 lampasy. Ale jinak to tam prostě nefungovalo, protože to nešlo.”
Tento druh vojenské subordinace popisovali všichni respondenti, kteří byli na vojně po šedesátém šestém roce. Starší pamětníci mu nevěnovali pozornost. Čím dříve mladí vojáci pochopili, na jakých principech tento systém funguje, tím dříve se dokázali situaci přizpůsobit a sami se tak vyhnout případným problémům.
Kázeňské
odměny
Kromě kázeňského trestu mohl nadřízený udělit i kázeňskou odměnu. Ty byly udělovány za záslužné činy nebo za příkladné plnění vojenských povinností. Udělovali je nadřízení v rozsahu své pravomoci a šlo o poměrně širokou škálu od pochvaly po mimořádné povýšení a zapsání do kroniky útvaru. Význam kázeňských odměn byl zdůrazněn tím, že se vyhlašovaly osobně, před nastoupenou jednotkou nebo shromážděním vojáků, slavnostním způsobem.275 Odměňovaní pamětníci zmiňovali pouze, pokud s ním měli nějakou osobní zkušenost. Systém udělování odměn a povyšování byl plně závislý na rozhodnutí vyšších vojenských hodností. V praxi mohlo dojít k situaci, kterou popsal jeden z respondentů, kdy byl povýšen na základě doporučení generála, již vojenský útvar pouze navštívil a to i přes zjevné vzájemné nesympatie mezi narátorem a jeho nadřízeným, působícím v tomtéž útvaru. Také okolnosti, za kterých k povýšení došlo, působí vzhledem k době a charakteru respondenta značně paradoxně: „Jednou tam měl přijít nějaký generál Kučvaruši a nějaký, no prostě ministr armády. Jo takhle, no, tak začali všichni blbnout, že se tam musí udělat nějaká výzdoba, protože to byla agitace jako první poslední, tak ten politruk, protože věděl, že jsem se hlásil na tu umprumku, takže prostě přišel za mnou a musíš udělat výzdobu, jako agitační hesla, jo. A já říkám dobře, to já sám neudělám. Hele, vyber si, koho chceš, ti budou odveleni po dobu práce. Tak já jsem si vybral jako ty svý kamarády, to byli výtvarníci a my jsme začali vyrábět. Já jsem dostal džípa auto, dojel jsem do Klatov, tam jsme nakoupili barev, ale jaké? Tehdy začali vyrábět fosforeskující barvy. Fosforeskující, tehdy to byla nějaká 274 275
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. Kázeňské odměny: pochvala, prominutí dříve uloženého kázeňského trestu s účiny zahlazení, věcné nebo peněžité dary, krátkodobé volno k opuštění posádky a to nejvýše na 2 dny, mimořádné povýšení, mimořádné povýšení a zapsání do kroniky útvaru. Srov. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně, c. d., s. 21.
91
novinka. Tak jsme prostě piksle naskládali, dostali jsme na to prostoru vlastní a začali sme dělat tu, to byla taková legrace, prostě s těma skutečně výtvarníkama, co tam dáme? My jsme, to se dělalo tak, že třeba projektorem se promítlo na to plátno postava člověka, teď se prostě jely ty kontury, takže to bylo jako realisticky a tak dál, vojáka, a tak dál. Tomu dáme do ruky a teď nějakou, buď nějaký heslo z komunistickýho tisku z nějaké schůze, my jsme se tomu chechtali a další říká, tak vrazíme mu, tomu hutníkovi, do ruky mikulášskou berlu [smích] místo té jako rašple, a tak jsme si z toho dělali takovou prdel, že prostě kasárna byla vyzdobena takovýma našema kliptogramama. Tematicky to bylo. To jsme uchovali, ale dávali jsme do toho ty figury, jako stráž. Podobně jako z těch baronů. To jsme tak opravdu dělali. Opravdu, to je svatá pravda. A že to bylo ty fosforeskující barvy, to se tak líbilo. No prostě názorná agitace se tomu říkalo, to bylo úžasný. Dokonce pochválil to nějakej ten nejvyšší náčelník tam, a že kdo to tam dělal, by měl dostat nějaký povýšení. Tak já jsem byl z rozkazu nějakýho povýšen do hodnosti svobodníka a s tím jsem taky skončil. Před nastoupenou jednotkou to musel jako ten Sysel [přezdívka velitele roty respondenta] říct: Povyšuji velitele pluku do vyšší hodnosti a tak dál. A on dodal: Když to musím říct, mně se otevírá kudla v kapse. To řekl před nastoupenou jednotkou, já jsem tam nebyl, jo, ale kluci 276 mi to jako hnedka donesli.”
Tomu, jak systém povyšování v praxi fungoval, rozuměl málokterý respondent. Nelze se tomu však divit. Nejčastěji dosáhli vojáci ZVS na pozici svobodníka a často sami nevěděli, proč k tomu došlo. Podle literatury mohli být do hodnosti svobodníka povýšeni: „Vojíni po absolvování základního výcviku, pokud jsou zařazeni do funkce, pro kterou je tabulkami počtů plánována hodnost svobodníka a vyšší, a vojíni v době výcviku v poddůstojnických školách, jsou-li hodnoceni výtečně, nebo dobře. Ostatní nejdříve po čtyřech měsících základní služby, jsou-li hodnoceni jako vyhovující.”277 Udělení funkce svobodníka však bylo téměř pravidlem. Jediný z pamětníků, který zůstal za celou dobu služby pouze vojínem, sloužil u PTP. Zatímco v dřívějších letech docházelo k povýšení na základě individuálního posouzení vojáků, v posledních letech tomu tak již, alespoň s udělením funkce svobodníka, nebylo. Následující výroky týkající se povýšení jsou řazeny chronologicky podle toho, kdy pamětníci sloužili: „No a nás potom ještě vybrali a byla taková narychlo taková poddůstojnická škola. Nás udělali takovou rotu a teď nás tam honili a toto a dva měsíce nás cvičili a udělali z nás svobodníků a my jsme tam potom šli cvičit těch nových, co nastoupily …Já jsem měl tu rotu a to byly ročníky starší, kteří měli už dvaadvacet, třiadvacet, ale museli nás poslouchat. 278 A to bylo takový zkrácený výcviky.” „Nejlepší, že já jsem potom byl starší kuchař [míněno mazák]. Já jak vlastně vodešli naši staří do civilu, tak já jsme potom ještě, když tam ti staří byli, tak já jsem dostal frčku svobodníka. [ Za co?] No za to, že jsem byl jako hodně aktivní, jako víš [smích]. No tak jako 279 mě to baví, vždyť to víš.”
276
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. Srov. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně, c. d., s. 29. 278 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 279 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 277
92
„A ty hodnosti, já nevím, podle čeho to bylo určovaný. Připadalo mně, že to dělali podle času, kdo tam jak byl …Myslím si, že to bylo udělaný časem a taky tím, kdyžs neměl žádný průser. A taky vím, že tam byli lidi, kterým řekli, že je povýší, a oni jim řekli, že to nechcou, jo. Nevím proč? Na druhou stranu jsem stejně nepochopil proč, protože stejně jedinej zisk 280 na tom byl, žes dostal o pár stovek navíc, ale to bylo třeba o stovku.” „Buď tě někam poslali [po přijímači], nebo jsi tam zůstal a tudíš tě museli jakoby povýšit. Totiž až přijdou ti nováčci, tak aby viděli, ty tam seš svobodník, ty tam seš trošku víc než voni, víš? A takhle. Když jsi dostal povýšení a dostávalo se to jakoby za zásluhy, takže první měsíc dostal každý svobodníka, pak tři měsíce před koncem, nebo dv,a se dělalo další kolo povyšování. Tak mně nedali, protože jsem byl v tlupě s jedním borcem, který nebyl moc oblíbenej. Jemu taky nedali no a někomu dali desátníka a myslím, že z dvanácti lidem 281 jenom třem, tak dali četařa.”
7.
DENNÍ REŽIM
Jedním z prvních úkolů, co se museli noví vojáci naučit, bylo dodržování denního řádu, který byl u každého útvaru pevně stanoven a přesně stanovoval dobu, po kterou se vojáci ZVS měli věnovat určité činnosti. 7.1. Denní řád V denním řádu vojáka ZVS je stanovena doba pro ranní cvičení a ranní hygienu, doba pro vydávání stravy, ošetřování výzbroje, bojové techniky, pro samostatnou přípravu, politickovýchovnou práci, pro osobní potřeby vojáků, pro večerní prověrku i úklid. Na spánek bylo stanoveno osm hodin. V rámci vojenských útvarů museli vojáci ZVS chodit tzv. „v útvaru”. V praxi to znamenalo dodržovat určitý řád při společném přesunu po kasárnách: „Jasně, to tak fungovalo, i když jsi šla třeba do sprch, nebo třeba nástup do zaměstnání, tak jsi tam musela jít v útvaru. Útvar to je, to se počítalo, myslím od tří lidí. Dva už mohli jít vedle sebe, ale tři a víc museli dělat útvar. To znamená, že jeden šel vepředu a dva šli za 282 ním a museli pochodovat samozřejmě, to byl asi smysl.”
7.1.1. Úklid a kontroly Denní řád pevně stanovoval dobu a způsob úklidu kasáren. Podle vzpomínání docházelo k největšímu, pravidelnému úklidu, v pátek, nebo v sobotu. Četnost, kvalita a význam úklidu byly pojmy často reflektované ve vzpomínkách respondentů s údivem. „A v pátek býval vždycky úklidovej den, takže to zaměstnání bylo do dvanácti a do těch hodin se uklízalo. Na tom baráku. Tam se jako muselo vytřít prostě a skříňky narovnat. To znamená všecko tam narovnat, protože ty skříňky, na to tam byl určitej systém, to jsi musela 280
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 282 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 281
93
poskládat do určitého tvaru, aby se to tam, aby se to nandalo. To bylo nějak změřený všechno, že tam kdyžs to poskládala. Tam jsi to mohla samozřejmě narvat do tý skříňky, že tam kdyžs to narvala a rychle jsi to zavřela, anebo žes to tam naskládala, že to tam 283 drželo.” „Teď ta rota se každý den uklízela. Tam se šůrovalo jo, no, takže mýdlo, tam bylo čisto 284 všude. To bylo hustý.”
Důraz na úklid se v průběhu vojny neměnil, ale v různé době byly povinnosti plněny s různým nasazením. Respondent, který sloužil na vojně v letech 1945 – 1947 vzpomínal na velmi laxní přístup vojáků, který vyjádřil slovy „co je mokrý, to je čistý.” „No ty služby to my jsme museli očistit. To se říkalo, co je mokrý, to je čistý. Nalili tam vodu a pohonili to a ještě v Kroměříži, tam udělali díru, u tehoto u futer a tam to nahrnuli, 285 tož to. Moc se tam s tím nebavili.” „Jako čisto muselo být. To třeba, když se dělala chodba, tak šel ten pomocný dozorčího roty, měl takový obrovský kýbl toho mazlavýho mýdla a tak to bral do hrsti a tak to plácal na tu zem, pak tam nalili deset litrů vody a my jsme s rejžákama. Tam bylo třeba takhle pěny [20 cm]. Protože to bylo vykachličkovaný minimálně metr vysoko, takže, ale to se 286 nedělalo neustále a pořád. To se nebralo jako šikanu, tak se prostě čistilo.”
Ze vzpomínek je cítit vědomí formálnosti úklidu, které přispívalo k pocitu zbytečnosti služby. V průběhu úklidu docházelo také často k projevům tzv. „mazácké vojny”, i když se jednalo spíše o jednou z demokraticky sdílených činností, které se museli účastnit všichni. „A tohleto [na fotografii jsou záchody] jsem každej den drhl, uklízel, když jsem byl ještě myš [myšák; nejmladší vojáci]. To se šůrovalo. Tomu se říkalo „šůrovalo”. Tam byli všichni z té Ostravy. Lipník je u Přerova a tam bylo převážně borců z Ostravy z toho 287 Slezska a jenom pár Brňáků.” „Jednou za měsíc byl takovej ten, jak bysme tomu řekli, hospodářskej den, kdy se musely uklidit celý kasárna, a to pak nebyl rozdíl mezi mazákem a mladým, to prostě museli dělat 288 všichni.”
S úklidem souvisí i kontroly, které byly běžné ve všech oblastech podléhajících vojenskému, nebo dennímu řádu. Bývalí vojáci vzpomínali na kontroly týkající se dodržování pořádku i plnění rozkazů. Nejčastěji však popisovali kontroly skříněk, jestli jsou v nich věci správně poskládané. Umístění věcí ve skříňkách určených k uložení vojenské výstroje bylo přesně stanoveno. Včetně rozměru, jaký muselo mít poskládané
283 284 285 286 287 288
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982.
94
oblečení.289 Časté, obzvláště u pamětníků, kteří vykonávali ZVS do přelomu osmdesátých a devadesátých let, bylo vzpomínání na „vyházení věcí ze skříňky”, pokud neodpovídala představám velícího důstojníka. „Kontroly tam probíhaly. Tam se kontroloval jednak teda ten pořádek v těch skříních, a jednak v těch skříňkách, co byly u postele, ty osobní. Dá se říct, že to bylo namátkově i pravidelně. Většinou v sobotu to byl den úklidu, kdy se dopoledne čistilo, uklízelo jednak na pokojích, jednak chodby se drhly, jednak ty hygienické místnosti, čili to všechno se věnovalo vlastně. Všechny síly se věnovaly na úklid. Všechno se vyčistilo, vydrhlo a potom kolem té jedné hodiny přišel kontrolor. Ten dozorčí roty, nebo dozorčí praporu, nebo [měl] dozorčí pluku dokonce a kontroloval namátkově teda jednotlivé skříňky a každý to musel mít hezky vyskládané do komínků, že? Ty košile, všechno vyskládáno, a když se mu to nelíbilo, tak to rozházel a řekl poskládat znova. Kontrolovaly se také zbraně jo, dělalo se, byly třeba dvě hodiny vyčleněny na čištění zbraní, kde každý teda z toho skladu dostal ten svůj samopal, nebo tu svou zbraň. Musel to vycídit a pak přišel důstojník v bílých rukavičkách, a pokud si je zašpinil o nějakou součástku, tak to bylo špatně a muselo se to 290 čistit znova.”
Respondent, který sloužil v roce 2001 ve Vyškově, již popisoval kontroly skříněk naprosto odlišně: „No, tos měla ve skříňce nebo to bylo někde zamklý, protože ty skříňky, to se občas kontrolovalo, ale to nefungovalo tak, že otevřete včechny skříňky a vyhažte to na zem. Já třeba mám rád pořádek, takže prostě vždycky, když tam přišla kontrola [smích] a chtěla vidět nějakou skříňku, tak oni řekli, ukažte skříňku, tak já jem ji ukázal a on řekl dobrý, kdyby přišla kontrola, tak mi jim ji ukážem, jakože vaši. Jenom po tom, kdo měl průser, tak po tom chtěli skříňku. To bylo zamklý normálně visacím zámkem, jako ta kotva, když tam přišla, tak se ukazovala skříňka Novotnýho, protože ten to tam měl poskládaný. Borec řekl, no dobře, jako v pořádku, tak to zase zavřeli, aby byli z obliga. My jsme byli všichni 291 z obliga. Ale jinak to byla prostě totální ztráta času.”
Kontroly vojáků ve výkonu ZVS probíhaly i mimo kasárna. A týkaly se osob, které byly na vycházce, nebo dostali povolení k opuštění posádky. Kontrolovala se ústrojní kázeň i příslušné vojenské doklady opravňující jedince k opuštění vojenského útvaru. „I během dne, klidně i dopoledne, když třeba jel voják na nějakou dovolenou nebo ten opušťák takzvaný, tak ho mohli kontrolovat doklady, jestli je oprávněn a jestli je řádně ustrojen, aby nedělal ostudu, jestli je ostříhán, to se kontrolovalo stále. Takže taková ta 292 disciplína, ta se tehdy vyžadovala opravdu docela tvrdě.”
Nedodržení některého nařízení bylo vždy příčinou problémů. Z následující vzpomínky vyplývá, že pokud se vojáci přizpůsobili režimu a řádu natolik, že při kontrolách měli vše v pořádu, cítili se ve vztahu k vyšším šaržím v bezpečí. 289
Respondent, který vykonával zaměstnání velitele družstva v přijímači, uvedl, že šířka jednotlivých „komínků” musela odpovídat délce vidličky. 290 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 291 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 292 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980.
95
„Ale nemohli na nás nic, takže jsme měli, jsme všechno měli tak, jak má být. Co se týkalo vojny, kuchyně, tak jsme vždycky měli všechno, takže nás nikdy nikdo nedoběhl. To jsme měli vždycky všechno v lati, a takže tím jsme byli krytí, takže když jsme byli třeba jako kuchaři jednou zavření v lochu jednou. A večer jsme ukecali strážný prostě za jídlo zase. Všichni měli hlad na vojně, že potřebujeme být, prostě dneska večer být v tom Zlatým bažantu na tý diskotéce, že se to. Hoši, tak nás pustil z toho lochu ven a my jsme šli v civilu. My jsme měli civil. My jsme tam měli byt v Kežmarku, všechno. Paní, která nám prala 293 oblečení. To byl mazec.”
7.2. Volný čas Kromě denního řádu, který pevně stanovoval dobu určenou pro výkon služby a dobu pro individuální volný čas (vycházky, povolení k opuštění vojenské posádky), snažila se armáda poskytnout vojákům také prostor a zázemí pro trávení volného času v oblasti sportu a kulturní činnosti. Do přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo organizování těchto aktivit sdružováno pod názvem „kulturně výchovná činnost”. Počet nabízených aktivit se po roce 1989 zúžil, více podléhal individuálním potřebám, ale zdaleka nevymizel úplně. Některé činnosti, jako například koncerty pro vojáky, se ve vzpomínkách pamětníků vyskytují až do roku 2003.
7.2.1. Vycházky Svou první volnou vycházku mimo objekt kasáren mohli vojáci dostat až po složení vojenské přísahy.294 „V tom přijímači, no ano, ten přijímač trvá myslím dvacet jedna dní a v tom přijímači nejsou vycházky, takže se nedostali ani ti domů, kdo bydleli přímo ve Vyškově těch dvacet 295 jedna dní. Jo, jo. No a potom je přísaha.”
Ukončení doby vycházek bylo v prvních poválečných letech oznamováno zvukovým znamením trubky. „Přes bránu jsem šel normálně, vracel jsem se zpátky. Zpátky, když jsem se vracal, tož obyčejnej voják mosel být v těch deset hodin toto a to se trúbila večerka. To trúbil a ještě to 296 dobíhali a vydrž, ještě vydrž, vždycky jak skončil, tak musel potom to…“
K udělení vycházky museli udělit povolení poddůstojníci. Před dny pracovního klidu ji bylo možno povolit do 24 hodin, v ostatních dnech pouze do večerky.297
293
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. Vojíni v prvním roce základní služby mohou být uvolněni na vycházku z ubytovacího prostoru až po vykonání vojenské přísahy. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 48. 295 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 296 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 294
96
Jakým aktivitám se mohli vojáci na vycházkách věnovat, záleželo do značné míry na umístění útvaru. Pamětníci, kteří sloužili na místech, jež byla prakticky odříznuta od civilizace, se věnovali například sportu. Všeobecně řečeno byla však doba, kterou mohli vojáci trávit mimo útvar, hodnocena velmi kladně: „Kromě jedné hospody ve vesnici Černovice nad Úhlavou, která byla asi tři kilometry vzdálená od těch kasáren, jsem, nebylo celkem nikam jako jít. Já jsem žádnou vycházku nepotřeboval, protože já jsem tam měl to kolo a měl jsem tu výkonnostní třídu, tak když 298 jsem prostě jsem vyjel ven, Jsem projel celou Šumavu jako na kole, jako tréningově.” „Vycházky byly jako na nic, protože tam nebylo kam jít, leda do hospody v Horní Suché, takže to ani lidi nebrali, ale byly potom jednou, řekněme, za dva měsíce byla takzvaná propustka, a buď mohl jet domů, ale protože někteří to měli domů velmi daleko, tam byli z Čech, tak někteří dali přednost, že si udělali výlet do polských Beskyd. Takže to byl jako 299 jednodenní výlet.”
Dostupnost sociálních služeb mimo kasárna hodnotil respondent, který sloužil u Karlových Varů, jako výhodu: „Tam u těch Karlových Varů zase byla výhoda, že zase člověk, když se dostal na vycházku, tak to bylo jednak velké město, kde jsme mohli jít třeba na večeři, nebo do kina, nebo jsme 300 tam dost chodívali do termálů, protože jsme se tam šli do bazénů teda se pořádně umýt.”
Volný čas trávili vojáci se svými přáteli. Někdy, kvůli vzdálenosti a přerušení sociálních vazeb, zůstávali v místě výkonu ZVS: „No vycházky jsme měli furt. Vopušťáky a my jsme ani dom nejezdili, protože v Brně byla nuda. Nebo tady [v Přibicích, doma] byla nuda. My jsme radši zůstali v Kežmarku. Tam 301 jsme znali lidi, znali jsme tam kočky a prachy jsme si taky vydělali, tak co.”
Udělování vycházek záleželo na aktivitě a bezproblémovosti vojáka. Pokud neporušovali vojenská nařízení příliš často a dodržovali nařízení, tak mohli vojáci dostávat vycházky pravidelně. Dodržování denního řádu bylo kontrolováno i mimo prostor vojenského útvaru. Hlídky byly barevně rozlišeny páskem na ruce a respondent, který sloužil na počátku osmdesátých let, jim říkal „lítačka”. „Takže ty vycházky byly takové, že když člověk nesměl mít samozřejmě nějaký problém, nebo konflikt s velitelem, mohl dostat vycházku, která byla buďto do desíti hodin do večera, nebo do půlnoci. To bylo i časově stanoveno. Po městě zase chodila kontrola, to byla 297
298 299 300 301
„Nárok zůstat na vycházce po večerce o jednu hodinu déle mají desátníci a četaři, vzorní vojáci a třídní specialisté druhé a vyšší třídy. Toto zvýhodnění lze u jednotlivců slučovat. Celková délka vycházky smí přesáhnout dvanáctou čtvrtou hodinu pouze v ty dny, po nichž následuje den pracovního klidu (pokud v den pracovního klidu nejsou určeni k výkonu strážní služby. Velitel roty může tyto výhody omezit.” Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 47. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 - 1954. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967.
97
jednotka, která měla pásky jako hlídka, červené pásky s nápisem vojenská hlídka, říkalo se 302 jí lítačka a ta lítala a hledala.”
Díky dennímu řádu docházelo k pravidelnému opakování veškerých aktivit. Vojáci, se mu museli přizpůsobit a do jisté míry si na něj navykli. Jeden z narátorů denní řád přirovnal k „pracovnímu týdnu:” „Z kraje víš co, jako na to si prostě, jakmile si zvykneš svým způsobem na ten režim, tak to už máš jako běžný pracovní týden. Prostě v sobotu jsme šli s chlapama na kulečník a na pivo, no, v nedělu jsme měli nějaký ty svoje cvičení pro ty ASUTy, tak dycky se někde něco našlo, rozumíš, že jsme si tam prostě zahráli anebo si dali nějakou čtvrtku a vlastně přes 303 ten týden jsi neměla moc, jako neměls prachy někde.”
Pamětník, který byl na vojně až v posledním roce (2003), popisoval směňování vycházek za protislužbu, za jídlo nebo za nějaké jiné obtížně dostupné zboží: „Tam se taky nějak s tím čachrovalo, tam se platilo jídlem, službama, vším. [A to jako nějak nekontrolovali?] No pak myslím, že ne. Zprvu to možná bylo nějaký horký, ale pak už 304 ne. Víš co, tam šlo o to, aby tam někdo zůstal na té rotě s těma lidmama, co tam jsou.” „Já su furt huba ukecaná, já vykecám všechno, mě to je jedno. Tak aji na té vojně jsem byl velká huba. Stříhal jsem, já jsem stříhal na vojně borce jako, tak potom aji toho náčelníka jednoho, druhýho, majora. Pak major takový: A vodkud seš? A ten byl z Brna a ten byl z Moravy. Kecy, kecy a to a to jo to já můžu sehnat. Jo? A ty to můžeš sehnat? A kolik? A kolik chcete? Bednu? Tak podívej. V pátek dostaneš vopušťák a v neděli budeš zpátky a dovezeš aji ty, já říkám jo, jasně. Tak mě dali vopušťák, já jsem jel dom. Vezl jsem dvě krabice sprejů, uzený jazyky já nevím co. No tak tady tímto, protože jsme tam byli další borci z Prahy, tak každý měl nějaký takový tyhle. Takže jsme si tam kolem sebe vytvořili 305 takový strašně bezpečí těch gum.”
7.2.2. Kulturní vyžití Těžiště kulturně výchovné činnosti spočívalo v rotách (bateriích, letkách), kde žilo nejvíce vojáků. Největší podíl aktivit byl plánován na dny pracovního klidu, kdy byla atmosféra na posádkách volnější. Kulturně výchovná činnost, organizovaná do roku 1989, byla rozdělena do několika oblastí: (a) zájmová umělecká činnost, (b) estetická výchova, (c) knihovna, kino, (d) mimoškolské vzdělání, (e) technická činnost.
302
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 304 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 305 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 303
98
Aktivity, týkající se mimoškolského a technického vzdělání, respondenti ve svém vzpomínání nezmiňovali vůbec.306 Nadále se budu věnovat pouze těm oblastem kulturně výchovné činnosti, se kterými měli zkušenosti samotní pamětníci. Armádní
soutěže
umělecké
tvořivosti
(ASUT).
„Soutěže, přehlídky a festivaly ASUT mají dlouholetou tradici a jsou rozšířeny nejen mezi příslušníky ČSLA, ale i mezi širokou civilní veřejností, kde obvykle na vyšších stupních probíhají. Těchto soutěží se mohou účastnit vojáci například v reprodukční části ASUT v oborech hudby, zpěvu, tance a slovesného umění, v autorské části výtvarnými pracemi, fotografiemi, užitým uměním, filmem. Do vyšších kol soutěží se vysílají jen nejlepší, nejzdařilejší programy a práce.”307 Z účasti v armádní soutěži umělecké tvorby získali vojáci spoustu výhod. Největším přínosem byla možnost opustit kasárna a mít tak kontakt s civilním prostředím. Díky podpoře soutěží, festivalů a přehlídek získali úspěšní účastníci prostor pro trénink a zdokonalování se v uměleckém oboru, ve kterém vynikali. Respondent, který se v letech 1985 účastnil soutěže armádní tvořivosti [„Asutu”] v oboru hudba, s možností účastnit se této soutěže počítal právě pro řadu výhod, které z ní plynuly: „Protože jsem už od bráchy, jako od tvýho taty, jsem věděl že, nebo vůbec člověk věděl, že ve chvíli kdy tam člověk začal tu politickou činnost, se tomu říkalo, tak jednak můžeš si tam zahrát těm papalášům, rozumíš ke žranicím, a můžeš se taky nažrat a to, co z toho stolu spadne, tak to je tvoje, takže to jsme taky jako, párkrát jako jsme takhle udělali. …No takže to bylo, že jsme tím pádem měli půl roku o to vlastně to snazší, protože jednak oni nám vyčleňovali v nějakém sklepě, nebo co to bylo, takovou zkušebnu, kde jsme se mohli 308 zašívat.”
Významným faktorem, proč se hudebníci, zpěváci, tanečníci a další umělecky zaměření vojáci „Asutu” účastnili, byla vysoká republiková úroveň a již zmiňovaná obliba civilní veřejnosti. „My jsme tam potom taky založili s jedním výborným, ale skvělým benžistou, bohužel je po smrti, protože ho přejeli Rusáci s celou rodinou a dodnes je teda, to je jenom taková poznámka na okraj, memoriál Milana Žůrka. On byl výborný jako, ke Gottovi měl jít hrát na benžo, excelentní muzikant …No a asi do půl roku jsme prolezli všechny ty kola toho ASUTu, což bylo, to byla armádní soutěž umělecké tvořivosti no …Ale kupodivu jako, protože to tak vnímali všichni muzikanti, myslím jako v rámci republiky, takže jako ta 306
V rámci úseku mimoškolského vzdělání byly organizovány různé přednášky, přednáškové cykly, besedy k vojensko-politickým, ekonomickým, právním a dalším otázkám, organizovaly se konference (technické, vzorných vojáků, vojensko-politické), kursy společenského chování, exkurze, výlety, zájezdy na památná místa, do závodů, JZD a muzeí. V rámci technického vzdělání šlo o organizování technických kroužků, radiotechnických, elektrotechnických, radioamatérských, modelářských a dalších. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 36 – 37. 307 Srov. Tamtéž, s. 36. 308 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985.
99
úroveň třeba toho celostátního ASUTu byla překvapivě dobrá, si myslím. Tam byli fakt jako dobří muzikanti, protože Vrtísek tam byl, jako kdo prostě jenom mohl. V porotě seděla paní 309 Jiřina Fikejzová. …Takže to bylo, to byl takový bonus veliký toho prvního půl roku, nebo třištvrtě ne, řekl bych půl roku …My jsme dostali zájezd, nebo to nebyl zájezd, to bylo v tom v Kroměříži, takže jsme si už dopředu, zase přes jednu kamarádku, zajistili pobyt 310 v psychiatrické léčebně, že jsme tam mohli přespávat.”
Pro citovaného respondenta byla výhra v soutěži, mimo jiné, spojena s obdržením darů, které mohli „prodat a propit”: „Ty základní kola byly v rámci nějakých těch vojenských útvarů nebo něčeho, takže tam samozřejmě nedostals žádný, ale ty když si něco vyhrál, tak jako defaktos měl něco v ruce, cos mohl obratem ruky prodat a propit …No, my jsme toho vyhráli prostě mraky, jako jo všelijakých desek, nebo různých poukázek, ty sis to vyzvedl a v zápětí jsi jim to prodal 311 zpátky, jo, prostě za polovinu, ale zbyly ti jako prachy na pivo.” Vojenské
kino
Vojenské kino bylo umístěno v areálu kasáren, nebo byla organizována specializovaná promítání filmů pro vojáky.312 Filmová představení byla pamětníky zmiňována jako jedna z nabízených aktivit, která byla organizována kulturními referenty. Výběr filmů byl různý, z vyprávění se zdá, že kino nebylo mezi mladými muži tím nejpopulárnějším způsobem trávení volného času: „To kdyžs zůstala v kasárnách, tak tam byla knihovna, byly tam bufety a ta kasárna byly veliký a byly tam, myslím v tem bylo naproti kino, chodilo se do hospody a no v podstatě 313 nics tam nemohla dělat.”
Dá se předpokládat, že obzvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech byl výběr fillmů pod cenzurou politického režimu. Poměrně paradoxně proto působí situace, která se podle vzpomínání jednoho respondenta udála na základě „nevhodného” výběru filmů: „A ještě jednu z těch historek, jednou v rámci uvědomění tak nás vzali, promítli nám Jánošíka. Výsledem pak bylo, že ta služba, která nás budila na směnu, že bouchala 314 a křičela na panské! [smích] Asi za tři dny si to uvědomili a tak to zakázali.” Koncerty
309 310 311 312
313 314
Jiřina Fikejzová, (*13. dubna 1927, Lom u Mostu), textařka, hudební scenáristka a sportovkyně. Srov. Fikejzová, Jiřina: Povolání: textařka. 1. vydání, Praha: Academia, 2009. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. „Střediskem práce s filmem u každého útvaru je vojenské kino. … Pro zájemce se organizují filmové večery, cykly, festivaly, kvizy, literární filmové večery, večery krátkých monotematických filmů z oblasti umění, vědy, techniky, vojenství a podobně.” Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 36. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954.
100
Z vyprávění respondentů je patrné, že koncerty neměly vojáky ani tak vzdělat, jako pobavit a rozptýlit. Lze tak usuzovat z toho, že ti, kteří na ně vzpomínali, vždy mluvili o ženách, zpěvačkách. „Vobčas tam byl i nějakej koncert. Tenkrát si pamatuju, že jakoby vycházející hvězda tam 315 přijela hrát paní Špinarová a nevím, jestli je to všechno.” „Byl koncert. Byly koncerty. V těch prvních třech týdnech, co jsem tam byl, tak byl koncert, jeden nebo dva koncerty. Pro nás. Takže jsi po dvaceti dnech viděla prostě ženskou, takže ten koncert probíhal tak, že se tam chvílu pískalo: Jo máš kozy! A dycky vybraly takový 316 statný samičky. Takže koncerty.” Četba
Součástí útvaru, byly i tzv. vojenské (osvětové) knihovny.317 Ve vzpomínkách ji pamětníci zmiňovali jako nejčastější způsob krácení „volného času” při výkonu strážních služeb: „Ale jinak jsem si té práce považoval, protože tam byly prostoje, než se naplnily zase ty zásobníky tou strusku, tak to byly třeba třičtvrtě hodiny, takže jsem tam přečetl věci, na které jsem se pak v životě nikdy nedostal, Vojnu a mír, samozřejmě to bylo z té vojenské knihovny, takže nějaká americká literatura tam nebyla, ale přečet jsem tedy Tolstého 318 a řadu dalších věcí.” „To byl areál, to byl závod, to mělo tři budovy a tam byla taková vrátnice a ty jsi byla v té vrátnici, ale tam byla výhoda, že tam byla televiza a na tom stráveným místě, tams mohla 319 číst, takže to jsem přečet strašně moc knížek za ty, to je jedinej efekt.”
Četbou trávila v roce 2001 volný čas jen malá část vojáků. Proto se v očích ostatních dostávala do pozice „intelektuálů”. Jako takoví byli z kolektivu automaticky vyčleňováni. Tuto skutečnost popisuje následující vzpomínka jednoho z respondentů: „Takže jsem měl kamarády na vojně spíš takový ty, co hodně četli. Dalo by se říct ve společnosti normálně jako těch chytrých lidí, ale na vojně to byli ti nejspodnější lidi, ti co četli, někdy něco dokonce …Problémy měli ti lidi, co třeba si půjčovali knížky, hodně četli, nebo ti, co měli vzdělání a tak, tak to jsou lidi, kteří jsou většinou nekonfliktní, pokud je 320 nenasereš.”
Vysokoškoláci se z kolektivu ostatních vojáků vyčleňovali i na základě řady stereotypů, které byly spojeny nejčastěji s jejich fyzickou výdrží:
315 316 317 318 319 320
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. „Základní formy práce s knihou jsou besedy, literární soutěže a kvizy, literární vycházky a výstavky knih.” Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 37. J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 - 1954. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001.
101
„[Ukazuje fotografii] Toho jsem učil. Typickej vysokoškolák. Nemotornej, ale zase 321 chytrej.” Výtvarná
činnost
V rámci kulturně výchovné činnosti, byly v rámci estetické výchovy organizovány do roku 1989 besedy a kurzy o umění i socialistickém způsobu života. Kromě toho byly pořádány akce o společenském chování, společenské návštěvy divadel, koncertů, výstav.322 Většinou se však vojáci zabývali tím, k čemu měli manuální předpoklady: „Člověk se bavil jako všelijak, někteří to strávili tu dobu, někteří malovali si, někteří vyřezávali ze dřeva, jo. Tam byla, tam byla, dělali hodně kluci takový kukačkový hodiny. Teda někteří měli opravdu úžasný. Já jsem, mně dřevo nic neříkalo. Já jsem spíš, ten plech 323 jsem mlátil do těch aut, ale některý ty výrobky tam opravdu byly úžasný, jo?”
Zdaleka se ovšem nejednalo o výrobky ze dřeva. Byly používány materiály, které byly tehdy vojákům dostupné. Oblíbeným motivem na ručních výrobcích vojáků byly ženy. 7.2.3. Sportovní vyžití Vzhledem k tomu, že na sportovní přípravu je armádou pohlíženo, jako na součást bojové přípravy, je nutné odlišovat v tom, které sportovní aktivity byly součástí povinné služební povinnosti vojáků a které se týkaly jejich volného času.324 Tělesná příprava měla podle literatury tyto formy: (a) Učební zaměstnání: Zahrnovalo cvičební hodiny plánované v rozvrzích zaměstnání, metodická a ukázková cvičení, instruktáže. Obsah cvičebních hodin byl stanoven „Programy bojové přípravy” příslušného druhu vojska; (b) Ranní cvičení: Provádělo se denně 30 minut a to 10 minut po budíčku, kromě nedělí a svátků v předepsané ústroji jako součást režimu dne vojáků jednotek; (c) Zvláštní organizační formy: Byly organizovány jako tělesný trénink v době přesunů do zaměstnání a prostorů výcviku za podmínek omezené pohyblivosti a jako tělovýchovné chvilky v průběhu pracovního dne s využitím bojové techniky, výstroje a výzbroje. (d) Masová sportovní činnost: Byla organizována v době volna vojáků a ve dnech pracovního klidu a zahrnovala: armádní sportovní hry, sportovní dny velitele, útvarové
321
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 36 - 37. 323 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 324 „V průběhu výcviku se všichni vojáci povinně zúčastňují tělesné přípravy, která je nedílnou součástí bojové přípravy.” Srov. Československá lidová armáda, c. d., s. 43. 322
102
a meziútvarové soutěže, vojensko-praktické soutěže, plnění podmínek Vojenského odznaku zdatnosti.325 Pouze poslední jmenovaná sportovní činnost byla dobrovolnou aktivitou vojáků. Nabídka sportů, které se mohly na vojně provozovat ve volném čase, byla poměrně široká. Jak již bylo řečeno, armáda zajišťovala zázemí ve formě hřišť a sportovní výbavy. Je logické, že se většinou jednalo o zázemí pro sporty kolektivní: „No osobní volno. No co jsme mohli hrát? Mohli jsme hrát. Tam byly kuželky takový ty ruský jo, s tou šibenicú, jo. Měli jsme tam, měli jsme tam takovej plácek na fotbal, na nohejbal. Co se týče sportovního vyžití, tak to špatný nebylo. Byl tam pinpongovej stůl, jo. Takže kdo volno měl, nebyl průserář a měl to volno, tak si zasportoval a mohl. Dalo se 326 chodit cvičit do, tam byl takovej ten vojenskej kulturák, jo?” „A pak teda už odpoledne v tu sobotu to už většinou bývalo volno, pokud teda nešel někdo do služby, tak už se mohl teda věnovat nějaké té své, těm koníčkům typu četby politicky nezávadných knih, nebo časopisů, nebo koukání na televizi, nebo sportu. Tam na to byly 327 sportoviště, kde se mohl hrát fotbal, vojebal, košíková.” „Byla tam klubovna, tam byla televiza, myslím, nějaká a dal se tam hrát pinec a jinak když bylo pěkně, tak jsme s klukama hráli venku, tam bylo hřiště, tak jsme tam hráli třeba nohejbal. Nebo jsme pak chodili ještě na konci do posilovny. To si taky živě pamatuju, jak jsem tam chodil …Jednoduchý stroje. My jsme si vlastně jakoby sami tu posilovanu zřídili. 328 Sami si ju vybavili. Takže takhle, jo.”
Jeden z respondentů byl vybrán do útvarového fotbalového týmu. Díky této skutečnosti mohl pokračovat v aktivní sportovní přípravě a mimo to se v rámci zápasů dostal často mimo kasárna. Výhody plynoucí z provozování sportovní činnosti, přirovnával k výhodám ASUTu: „Jednou takovej výběr byl a já jsem se přihlásil a voni nás vodvedli. Nebo vodvedli, obklusali jsme to náměstí. Fotbalovej stadiónek a tam stál ten jejich trenér a cos hrál, kdes hrál, se vyptával a podle toho pak rozděloval do těch družstev a pak se hrálo, proti sobě takový manšafty. My jsme hráli fotbal no a oni si vybírali, kdo se jim líbil. No a kdo se jim líbil, tak toho vybrali, ale já nevím, z těch sto mladých vojáků si tam vybrali třeba jenom tři. Víc ne …Nejlepší zážitek, já mám, nejlepší zážitek z vojny mám díky tomu fotbalu. My jsme [ticho] si tam udělali takovej manšaft jakoby vyloženě vojenskej, tak jsme hráli mezi sebou a vony fungovaly takový různý soutěže jako jo? Republikový, jak byla nějaká ta kulturní, tomu se říkalo ASUT, armádní soutěž umělecké tvořivosti, nebo co, tak byla i sportovní, jo a prostě se třeba jelo na tři dny do Prahy na nějaký turnaj, nebo tak. Tak to 329 byli, to byla dobrá partie, tak to bylo dobrý jako, jo.” Dukla
325 326 327 328 329
U útvaru 1 krát za 3 měsíce, u praporu 1 krát za 2 měsíce, u roty 1 krát za měsíc. Srov. Československá lidová armáda, s. 43 – 44. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982.
103
„Dukla” byla tělovýchovnou institucí. Jako Armádní centrum tělesné výchovy a sportu, řídila od roku 1990 vrcholový armádní sport. Počátky organizování vojenského zájmového a závodního tělocviku jsou datovány již do roku 1945.330 Dřívější Armádní tělocvičný klub (ATK 1948 – 1953) a Útvar armádní tělesné přípravy (ÚATP 1951 – 1953) byly v roce 1953 spojeny do Oddílu reprezentantů (OR). V roce 1956 z něj byly do armádních složek vyčleněny Vojenské tělovýchovné jednoty (VTJ) s jednotným označením Dukla. Po dalších reorganizačních změnách vznikla v roce 1990 Dukla Praha. V roce 1994 byl na základě reorganizace Správy tělovýchovy a sportu Ministerstva obrany České republiky výkonnostní sport v armádě zrušen.331 V případě, že měl mladý muž v nějakém sportu vrcholovou úroveň, byl zařazen do Dukly a reprezentoval Českou republiku jako sportovec. V takovém případě musel na vojně absolvovat pouze období vojenského přijímače: „No tak jako přijímač je blbej, i když máš tu Duklu, tak i ta Dukla musí projít tím přijímačem, tou pořadovou, řvaním těch zupáků, těch kaprálů a tak dál, to prostě vydržet 332 ten teror no, tak to je nejhorší a pak teda uvidí se.”
V Dukle nesloužil žádný z respondentů. Výše citovaný respondent vrcholovou výkonnostní třídu v oblasti cyklistiky v době vojenské služby, oddělení Dukly však bylo již plně obsazené: „Já jsem, závodil jsem závodně, měl jsem jako výkonnostní třídu první na kole a zároveň jsem chtěl jít do školy na umprůmku, ale já jsem se nedostal. No ty pohovory neprošly, najednou jsem byl takovej volnej a teďka, že spadne na mě, padne ta vojna. Ta cyklistická Dukla byla už obsazená a já buďto si tu vojnu nějak odložím, ale nevím jak, ale já jsem to chtěl mít za sebou, protože ty hrůzy těch mých přátel, kteří se snažili dostat do duševních 333 ústavů jako na hlavu a podobně [nechtěl respondent absolvovat].”
Sportovcům bylo umožněno trénovat, aby si svou výkonnostní úroveň udrželi. Právě cyklistika byla pro tohoto pamětníka jedním ze způsobů odreagování a trávení volného času: „Po práci, mě už to ale nebavilo, protože jako nepotřeboval jsem se fyzicky jako dřít. Prostě vypadnout a zajet i na pivo někam jinam než do té jediné hospody, kde Domažlice, 334 Sušice, Železná ruda, tak jsem si všude zajel jako na kole.”
Vojáci, kteří sloužili v Dukle, měli respekt ostatních vojáků plynoucí z jejich fyzické zdatnosti i výdrže. Na sportovce, profesionální boxery, vzpomínal ve svém vyprávění jeden z respondentů: 330 331 332 333 334
„V roce 1945 vzniklo na Ministerstvu národní obrany oddělení, jehož úkolem bylo zabývat se problematikou rozvoje tělovýchovy a sportu v armádě.” Zdroj: http://www.dukla.cz/cs /Historie-2.htm Dostupné z: http://www.dukla.cz/cs/Historie-2.htm, cit. 28. 4. 2011. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967.
104
„Konkrétně teda ještě u nás byla taková specifická situace, že my jsme tam měli taky sportovní četu u toho našeho praporu motostřeleckého a v té sportovní četě bylo dvacet fotbalistů a deset boxerů, kteří boxovali za Rudou hvězdu Karlovy Vary a to byli docela ostří hoši docela. Jednou se dokonce stalo, že vybili tu hlídku, která tam kontrolovala, kteří kontrolovali teda, kdo může být, a kdo nemůže být na vycházce, tak je tam vynulovali, že ti zůstali ležet na zemi a oni zdrhli a nikoho se teda nepodařilo chytit, protože chyběly důkazy 335 a nikoho nezadrželi a oni nikoho nepoznali a tak to tak nějak vyšumělo.”
Zajímavé je vyprávění respondenta s výkonnostní třídou o tom, jak si u „mazáků”336 získal díky své fyzické kondici již v přijímači respekt: „A jednou se, jednou vymysleli ti desátníci a ti četaři, že budeme zpívat písničku, já jsem zapomněl jakou, Okolo Hradce, něco takovýho, a teď jako pochod. Buzerplac byl jako kilometr dlouhej, byl velkej v těch Janovicích, betonovej, a teď se jako obcházelo a zpívalo se. Ale to byla nějaká písnička, ve které byl refrén camcarýra juchajdá. Já si nevzpomenu teďka hnedka až odejdete, tak se mi to proskočí. Camcarýda juchajdá a to si tam, ti blbci vymysleli, ti desátníci si vymysleli, na jejichž povel se to pochodovalo levá, levá, levá, zpíváme, tradadada. No a prostě se nesmí zpívat camcarýda juchajdá. Jenže v těch Slovácích to bylo tak zabudovný, v některejch těch lidech to bylo tak zabudovaný, že prostě vždycky někdo zavolal. Teda vždycky to někdo: Zastavis stát! Grr. Znovu. To budeme tady tak dlouho, dokud nebudete potichu. Už by toho blbca Slováka všichni domlátili, kdy tam. Protože všichni už chtěli být doma. Nebo doma v uvozovkách. Tak pochodujeme, teď to začalo a bylo ticho [smích]. A já jsem do toho zařaval: Camcarýra juchajdá! [Smích] Jako vzdorem, jo? Zároveň křehkej člověk jsem a zároveň sportsmen. Tak prostě: Jednotka zastavit. Všichni odchod na ubikace. Vojín tady Valůšek zůstane s desátníkem Hamříkem a budou pochodovat. A teď to začalo, to co na té vojně bylo: K zemi! Vztyk! K zemi! Vztyk! K zemi! Vztyk! Já, kterej sem přišel z vrcholnýho tréninku, protože, předtím ještě, těsně předtím byl nějakej závod, nějaká kvalifikace dokonce na závod Míru, což tehdy u nás byl nějakej největší závod. Tak dobrej jsem nebyl jo, ale byl jsem dobrej. Tím chci říct jenom, že jsem měl fyzičku. A tak mu to dělám desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát a jak jako: Sakrrra! Teď on chtěl to ponížení, protože tak to dělali těm slabším. Potom to přešlo ke klikám. Tak kliky. Já jsem kliků udělal prostě dvěstě. Tehdy. A já mu tam dělám takovou stovku kliků a já mu říkám: Nechcete to s tlesknutím? A on se, ne zhroutil. On se prostě, nechal mě dvacetkrát tlesknout a: Stoupněte. Jdeme. Prostě z tohodle tvrdýho chlapa, kterej byl zdatnej, jsme šli jako dva, ne dva kamarádi úplně. [Respekt] Přesně tak …A přišel za mnou, jako čerstvým jako vojínem přišel za mnou četař Černý, to si pamatuju jako teď a říká mně: Hele, co bys říkal tomu, kdybysme spolu po večerech běhali, protože on byl boxer, chtěl partnera. Tak skutečně my jsme jako, pořád jsem byl v tom přijímači a běhali jsme, prostě jako šli jsme běhat. Sportovat, jo. Takže prostě já jsem ten přijímač přežil celkem jako 337 v pohodě, ale musel jsem ty blbosti jako podstoupit jako ostatní.”
8.
HIERARCHIE A VZTAHY UVNITŘ ARMÁDY
Hierarchie vojáků základní služby je odvozována od délky služby, která zbývá do civilu. Vzájemné vztahy však nebyly utvářeny jen na základě stejného čísla. Rozlišení bylo na vojně mnohem víc. 335
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. Vojáci starších nástupních termínů. 337 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 336
105
Alexander Fazík vytvořil pro utřídění vztahů mezi vojáky základní vojenské služby následující typologický model: (a) Formální vztahy: Sem patří vztahy založené na dělbě práce a organizaci práce v jednotkách, opírající se o systém nadřízenosti a podřízenosti. Jejich svérázným výrazem je prostá pracovní kooperace, poměrně vysoká indiferentnost a labilita vůči partnerům. (b) Neformální vztahy: Jde o spontánně vznikající vztahy mezi vojáky, jejichž základem je vzájemná sympatie nebo antipatie. Uplatňuje se v nich více či méně citová stránka. (c) Vzájemná komunikace: Jde v podstatě o reálné kontakty navazované mezi vojáky při výcviku i v osobním volnu vzhledem ke společným zájmům a postojům. Tato oblast vztahů zasahuje podstatně do neformální struktury vojenských skupin. (d) Preferenční vztahy: Patří sem všechny vztahy, jejichž charakteristickým rysem je postoj výběrové přednosti nebo odmítání jednotlivých členů vojenských skupin.338 Výše citovaná typologie byla vytvořena na základě rozsáhlého sociologického výzkumu. Vzhledem k počtu oslovených respondentů jsem se přiklonila ke členění výpovědí na základě konkrétních případů, jak se vojáci mezi sebou vymezovali navzájem a jako specifická skupina vůči „těm druhým” (civilistům). Teoreticky by do této kapitoly spadaly i vztahy mezi vojáky ZVS a profesionální složkou armády, názory na armádu, spojené s představami o fungování armády v okolních státech i na vojáky, kteří se nějakým způsobem vyčleňovali z kolektivu (sportovci, slabí jedinci) a podobně. Vzájemnými vztahy je propleteno celé období výkonu základní vojenské služby. Pokud se dala odlišit konkrétní témata, na která pamětníci ve vzpomínkách reagovali, byla jim věnována pozornost již v předchozích
338
„Preferenční vztahy jsou dále členěny na 1) přátelství a kamarádství - vztahy, které jsou založeny na vzájemných zájmech, zálibách a aspiracích. 2) hluboké citové, intimní vazby mezi vojáky – spolu s předcházejícím typem vztahů působí výrazně na integraci a soudržnost vojenských skupin. 3) soudržnost jádra vojenských skupin a neformální autorita – patří sem a) pevné vztahy mezi jednotlivými vojáky, kteří ve skupinách získávají na základě svých vlastností, schopností a postojů nejvíce pasivních voleb, a b) vztahy vojáků k těm jednotlivcům, kteří rozdílným způsobem ovlivňují veřejné mínění ve skupinách a výrazně prosazují skupinové zájmy Je možno předpokládat, že jen u nepatrné části velitelů družstev dochází k identifikaci formální a neformální autority v jedné osobě; 3) „Falešné kamarádství” – Jde o oblast přirozených, poměrně silně intimních vztahů mezi vojáky, kteří si prokazují vzájemnou pomoc v oblasti zamlčování přestupků a krytí nekázně. Po formální stránce jsou tyto vztahy projevem hluboké identifikace jednotlivce s kolektivem, svým obsahem však představují zvýraznění skupinového zájmu nad společenským, „kompaktnost” skupiny, která je nepříznivá plnění bojových úkolů ve svém zárodku obsahuje momenty postupného narušování vztahů ve skupině; 4) Rozpornost skupinových vztahů - tento typ představuje všechny odpuzované navzájem na základě antipatií a záporných psychických dispozic jednotlivců: hrubost, nesnášenlivost, povýšenectví apod. Týká se to vztahů mezi některými příslušníky prvního a druhého ročníku, projevuje se ve zbytečných konfliktních situacích a nezdravé atmosféře u jednotek. Logickým důsledkem těchto vztahů bývá silně rozptýlená struktura vojenských skupin.” Srov. Fazík, Alexander: Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách, c. d., s. 19.
106
kapitolách. V následujících podkapitolách se zaměřím na vzpomínky respondentů s ohledem na: (a) vztah vojáků VZS a profesionálních vojáků (b) vztah vojáků a civilistů (c) vztahy mezi vojáky na základě povolání a národnosti (d) vztahy mezi vojáky na základě délky absolvované VZS (mazáctví). 8.1. Profesionální vojáci Kromě vojenské techniky a vybavení posádek to byl právě lidský faktor, který by rozhodoval o případném úspěchu nebo neúspěchu vojenské mise, a právě k charakteru vojáků z povolání se ve vzpomínkách pamětníků vázalo mnoho výpovědí. Profesionální vojáci byli pro vojáka základní vojenské služby reprezentantem toho, jaká je armáda ne v teoretické, ideově ovlivněné rétorice, ale jaká je ve skutečnosti. Jak již bylo naznačeno, hierarchie armádního systému funguje na odlišných principech, než je tomu v civilním životě. Ačkoli ve většině druhů zaměstnání existuje systém povýšení, v armádě, na rozdíl od jiných socioprofesních skupin, mohl člověk dosáhnout „hvězdné kariéry” za „zásluhy”, na které však mohlo být v každé době pohlíženo jinak. To, že tomu tak skutečně bylo, dokládá následující výrok: „Byli tam příjemní důstojníci a byli tam protivní důstojníci. A hlavně tam byli takový darebáci, co šidili s proviantama a my jsme málem v noci jedli suchej chleba pod dekou víte, aby to nebylo vidět. Takový tam byli hajzli. A můžu říct, až nastoupil Čepička, tak pak byla spravedlivá vojna. Dobrý jídlo a zacházelo se s lidima, jako s lidima a ne jako tenkrát 339 s dobytkem.”
Ačkoli by se mnoho pamětníků s výše uvedenou citací neztotožnila, lze ji považovat za výrok vymezující dobu, kdy došlo v armádě ke změně. Výpověď je o to zajímavější, že nástup Alexeje Čepičky v roce 1950 do funkce ministra národní obrany je všeobecně považován za dobu největších změn v československé armádě.340 Nejstarší respondenti s ročníkem narození 1926 – 1927 byli přesto jediní, kteří se o profesionálních vojácích nevyjadřovali s despektem. Následující dvě výpovědi jsou příkladem naprosto převažujícího pohledu na profesionální vojáky. „Oni i někteří ti důstojníci nebyli takový ti idioti jako, ale musím říct, že většina těch důstojníků byla taková, opravu zelený hlavy se jim říkalo. No ale pár jich bylo. Ten, co se mnou hrával za ten, s nama jezdil s tím manšaftem, a on nám zrovna dělal velitele praporu, 339 340
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. „Nový ministr [Alexej Čepička] začal opravdu zásadním způsobem měnit armádu Nechal připravit nové základní řády a předpisy důsledně vycházející ze sovětského vzoru, které vstoupila v platnost k 1. říjnu 1950, změnil podle stejného mustru výcvik vojsk, přípravu budoucích velitelů i celý systém vojenského školství, ještě zvýšil důraz na politickou výchovu v duchu marxismu-leninismu, proletářského internacionalismu, věrnosti KSČ a spojenectví se sovětským svazem.” Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 40.
107
tak to byl třeba výborný člověk, který, bych vživotě neřekl, že je lampasák, kdybych ho neviděl v mundúru. Ale někteří byli hnusní jako. To zas musím potvrdit, že někteří byli úplně, zelenej mozek se jim říkalo …Tak vono jak se říká, dejte blbcovi moc a von se projeví. No vono v té době se moc těm klukům mladým moc nechtělo jít na nějakou vojenskou školu. Takže většinou tam šli takový lidi, kteří buď se jim nechtělo dělat, anebo si tím léčili nějaký komplexy, ale nebylo to pravidlo teda. Já bych řekl, že ten stav těch vojáků 341 z povolání byl tak šedesát blbců na čtyřicet normálních lidí, jo? Asi tak nějak.”
Označení „zelený mozek”, „guma”, nebo „lampasák”, které pamětníci používali, se stala součástí vojenského slangu342 a odrážejí stereotypní představy o schopnostech a potažmo intelektu profesionálních vojáků v pohledu vojáka ve výkonu ZVS. Celkový dojem, který vyvolává předchozí citace, však také ukazuje, že výrazně negativní vlastností profesionálních vojáků nebyly nikdy uváděny jako absolutní generalizace. Žádný z respondentů netvrdil, že všichni profesionálové, kteří sloužili na jeho posádce, byli neschopní a charakterově špatní. Vždy existovala ve vyprávění výjimka. „V tem Kroměříži, tam byl nějaký četař Bečka z Krumvířa a on tam měl harmoniku, došel na cimru, tam jsme hrál, zpívalo se. Byl velice dobrej toto. To byl četař a ten nám prohlížel, jestli máme ostříhaný nechty, jestli jsou deky pěkně na posteli, jsme načesaní. Prohlížel 343 nám ruky, jestli jsme toto, byl velice, byl takovej přísnej, ale fajn.” „Tož byli tam vždycky ten instruktor. Ten byli různě, některý byl pes.”
344
Součástí vyhraněného hodnocení profesionálních vojáků je jistě také jejich složitá adaptace na armádní systém. Každodenní život profesionálních vojáků byl v mnoha směrech velice odlišný od vojáků základní vojenské služby a jejich vnímání a reakce na většinu situací byly už z podstaty věci protikladné. Pevně stanovená pravidla, kterými se museli všichni vojáci řídit, způsobila, že se v reakci na stejné, nebo velmi podobné podněty, projevila individuální povaha jedince výrazněji a v kontrastech. Následující výrok zobecňuje podstatu konkrétního vyhraněného armádního prostředí, které funguje jako zesilovač potenciálu zúčastněných: „Opravu ten jakýsi typus tam byl, takovýho člověka, řekl bych percentuálně určitě výše přítomen, než v běžné populaci. Že tohle asi přitahovalo jako fakt blbce, kteří tam byli schopni udělat kariéru. Což si myslím, a k tomu se dostávám obloukem až teď, že v nějaké té profesionální armádě západního typu není, nebo nemohlo být, to prostě si neumím představit. Protože to bylo jistě víc sofistikovaný a prestižní třeba, jako jistěže armáda přitahuje lidi podobnýho typu jako, ale myslím si, že ta západní a východní, v tomto musel být obrovský rozdíl, že tahleta armáda byla plná prostě neschopných blbců jako …Jako v podstatě já bych řekl, že tam se jenom jako vždycky umocní jako charakter jako takový.
341
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. Vojenský slang je velmi specifickou součástí kultury vojáků základní služby. Pro zájemce o tuto problematiku lze doporučit internetové zdroje, jako příklad lze uvést „Vojensko-český slovník” dostupná adrese: http://www.armada.apbest.cz/slang/slang2.html., cit. 28. 4. 2011. 343 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 344 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 342
108
Když je někdo kokot, tak na té vojně je ještě větší kokot. Když má někdo nějakou empatii, 345 tak ji na té vojně prostě neztratí, aspoň tak mi to připadá.”
Jedním z důvodů, proč byli profesionální vojáci považováni za charakterově pokleslejší, byl jejich plat, který byl v porovnání s platy v civilním sektoru mnohdy několikanásobný. To, že se naši vojáci v době studené války neúčastnili žádného ozbrojeného konfliktu, vyvolávalo mnoho spekulací o jejich případném přínosu v boji. Názor jednoho z respondentů, že profesionální vojáci by z boje utíkali jako první, nebyl zdaleka ojedinělý: „My jsme tam být museli, no já mám stejně ale pořád velkou obavu, že kdyby došlo k nějakému konfliktu, takže my bysme tam zůstali jako bojovat, ale první by utíkali ti vojáci z povolání …Protože si myslím, že oni tam byli hlavně většina z nich pro peníze, že měli výhody, nosili uniformu, letěli na ně ženský, brali daleko víc peněz a věděli třeba z toho výcviku, nebo z těch střeleb, že ta bojeschopnost není moc slavná, jo? A že bude zřejmě lépe vzít nohy na ramena. Ale to je jenom teorie, protože k ničemu takovému díky bohu se to 346 nestalo, takže se to nedalo v praxi ověřit.”
Vysoký plat i ostatní výhody, které pamětník zmiňuje, však v očích mnoha vojáků základní vojenské služby nevyvážily řadu nevýhod, kterou služba v armádě taktéž přinášela. V různé době byl na konkrétní místa záměrně armádou dosazován určitý „druh” velitelů. Typickým příkladem mohou být pomocné technické prapory, ke kterým byli na počátku padesátých let vzhledem k celkovému nedostatku velitelů určeni ti, o které neměly jejich útvary zájem, tedy ti nejméně schopní nebo „morálně narušení”, jak se dobově říkalo alkoholikům. Část důstojníků a poddůstojníků přešla k „pétépákům” i z trestu.347 Podobně tomu mohlo být i u odloučenějších vojenských útvarů. Výpověď profesionálního vojáka, nebo vojáka základní služby, která by tuto skutečnost dokládala, jsem ovšem nezískala. Je pravděpodobné, že respondent, který v následující citaci zmiňuje zařazení neoblíbených velitelů k pomocným technickým praporům, se tuto informaci dozvěděl až z literatury. Vzhledem k dobové, téměř nulové informovanosti vojáků, kteří u PTP sloužili, si většina těchto pamětníků zjišťovala informace o důvodech, které vedly k jejich zařazení do pracovních jednotek a celkově k problematice PTP až dodatečně po roce 1989: „Ten velitel byl vždycky člověk, který to měl trochu, také nebyl úplně kádrově dobrý. Třeba jeden původně byl ve vládním vojsku v Itálii. Za Protektorátu sloužil. Druhý byl zase z Podkarpatské Rusi, Rusín. Ale s nimi jsme moc do styku nepřišli. Většinou to byli
345
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 347 Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 65. 346
109
svobodníci, kteří byli jako nejhorší, nebo jako jeden slovenský hulvát teda a pak četaři, 348 rotní.”
Poddůstojníci byli ped rokem 1989 vybíráni z řad „politicky spolehlivých” vojáků základní služby a připravováni v poddůstojnických školách. Velitelství vojenských pracovních jednotek však ve skutečnosti přijímalo vojáky, o něž jiné druhy vojsk neměly zájem.349 Je potřeba si uvědomit, že některé perzekuce, které probíhaly na základě rozhodnutí stávajícího politického režimu, se týkaly i profesionálních vojáků. Naznačuje to předešlý a stejně tak i následující výrok. Ve vzpomínkách nejstarších respondentů, kteří měli možnost setkat se s vojáky, jež se účastnili první nebo druhé světové války osobně, se ukazuje, že s nimi bylo v rámci armádního systému následujících období zacházeno jako s méněcennými. „Ti oficíři …No, rozpustili jich tu armádu, prostě sháňali si místo, třeba na učňovské školi v Hodoníně byla řada těch důstojníků, víš? …To bylo za Protektorátu. Tu první armádu rozpustili tu armádu a ti oficíři sháňali nějakou práci. Já když jsem tam byl, tak říkali, že to byli bývalí důstojníci …No z teho, co jsem vozil [jako vojenský řidič] toho poručíka, tož ten 350 byl v té Svobodově armádě. Tož to byl takovej mladej poručík. Špatně mluvil aji česky.”
Vzhledem tomu, že v době nástupu do ZVS byl mladý muž „vyřazen” z civilního života ve smyslu minimálních vazeb na předchozího zaměstnavatele, často byla s odchodem z vojny spojena i otázka „co dál”? Jednou z možností byl nástup do profesionální armády a reakce na tuto možnost zde uvádím jako součást dobově ovlivněného pohledu pamětníků na postavení profesionálního vojáka. 8.1.1. Nábory do profesionální armády Armáda byla pro mnoho absolventů ZVS jednou z možných variant jejich budoucího povolání. Motivace pro přijetí, nebo odmítnutí této nabídky byly různé, ale bezesporu byly ovlivněny osobními zkušenostmi, které vojáci získali v průběhu služby. Postavení vojáka ve společnosti bylo také významným faktorem, a proto je třeba opět dát do vzájemného vztahu společenskou atmosféru doby a výsledné rozhodnutí. Kromě zkušeností mohly k přijetí, nebo odmítnutí nabídky práce v armádě vést i ekonomické důvody, představa o budoucnosti, nebo vědomí jiných povinností. Následující výroky dokládají, jakým způsobem řada vojáků možnost zůstat v armádě zvažovala:
348
J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 - 1954. 349 Srov. Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni, c. d., s. 147. 350 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947.
110
„Aji jsem se chtěl stát vojákem, tak měl jsem různý tyto. U té hradní stráže to by bylo stat se vojákem, ale to bylo taky jenom na ty roky. Tam vybírali za prvý vysokých chlapů, to na to 351 jsem trošku spolíhal. No zkůšal jsem, všecko možný jsem zkůšal, no.” „Měl jsem zůstat na vojně. To by bylo bývalo. Jé, to by byla práce …Mně celkem to šlo a fakt je, že to je závazek. Že to je zodpovědnej, tvrdej závazek. Spravedlivě, poctivě k lidím, když ho chce člověk poctivě dělat a ke společnosti a já jsem byl sám. Kdybych měl doma 352 bráchy, nebo sestru, tak jsem asi doma nebyl.” „Taky když jsem z tý vojny jel dom, tak jsem uvažoval o tom, estli budu pokračovat. …Protože tenkrát ta guma dostata dvanáct tisíc hrubýho plus osum tisíc na nájem. Takže on vlastně měl dvacet tisíc jenom za to, že byl guma. Plus měl funkci …Takže ono tohle všecko ve mě už tak nějak hlodalo, protože jsem si říkal, už jsi k tomu čuchl, víš o čem to je, nic tě nemůže překvapit v uvozovkách, proč to nezkusit. Voják z povolání je jak měšťák, tam byl předpoklad toho, že máš rok vojny, tak aji policajt. O policajtech se říkalo, že že tam těch peněz moc není …Jak jsem na té vojně byl, tak si myslím, že tohle pro mě byla jakoby nejschůdnější nejlehčí cesta, jak pokračovat ve svým životě dál. Rozhodl jsem se proto, já nevím, jestli to je co mám teďka v hlavě, nebo jestli jsem to měl tenkrát v hlavě, ale myslím si, že to bylo proto, že jsem si říkal, že to je, jak to mám říct, ne jako jednoduchá cesta, ale je to tak vokatý, že do toho já nepůjdu. Je to takový, já nevím, jak ti to mám říct. To prostě dělá ženská, to dělá sráč. To dělá měkouš tady todle, že zůstane u toho, co se mu protivilo od začátku u toho zůstane, protože teď už se toho nebojí …No a pak takový ty podružný věci, že vojna je od pondělí do pátku, seš celej týden pryč a máš volný jenom víkendy 353 a todle já třeba, já ten rodinej život si trošku jinak představuju.”
Vojáci základní vojenské služby si byli vědomi velmi specifického způsobu života v armádě. Skutečnost, že profesionální voják podléhal velení a vojenskému režimu, který zapříčiňoval, že musel být přítomen na posádce a mohl být kdykoli převelen na druhou stranou republiky, byly jedním z důvodů, proč z nich řada, alespoň v osmdesátých letech dvacátého století tuto nabídku odmítla. Jakým způsobem byla práce profesionálního vojáka nabízena a s jakými negativy byla spojena, popisuje následující výpověď bývalého vojáka, který v této době sloužil: „Z našeho ročníku si nepamatuju nikoho. Ale ročník před nama, co tam byli, tak myslím, že dva to tam podepsali. Víte, jako že oni vás lámali? Na ty nábory …No, to oni přišli a když měl člověk dobrej kádrovej profil, tak voni ho, když pocházel z dělnické rodiny a nedejbože, aby rodiče byli ve straně, tak přišli přemlouvat. Nechceš prostě na důstojnický do toho. To oni dělali. Běžně, jo. Ale když to člověk odmítl, tak já jsem, za mnou samozřejmě byli taky, že? A já jsem to odmítl a nepociťovl jsem, že by mi to dávali nějak moc extra najevo. Že by 354 se mstili, nebo tak, to ne. To, to já jsem teda nezažil.”
351
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. 353 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 354 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 352
111
Pokud se voják rozhodl „podepsat” vstup do profesionální armády, musel nejprve absolvovat dvouletou důstojnickou školu.355 Jak mohlo být studium na vojenské katedře vnímáno a s čím byly povinnosti vojáka z povolání spojovány, ukazuje následující citace: „Takže to nebylo jako tak, že by člověk podepsal vojnu a měl veget. To ne. Tam měl režim dost přísnej. A měl to další dva roky na vojně. Další dva roky prostě fungovaly vycházky, opušťáky, jo. Nebylo to jakože, já su teď důstojník a pojedu si domů, kdy chcu. Vono to nefungovalo u těch důstojníků, kteří tam byli iks let, sloužili tam, taky jim ten velitel toho pluku musel podepsat tu dovolenu a to opuštění té posádky. To byly takový prostě tenkrát byly takový pravidla. Oni dost kolovali, že oni neměli prakticky svůj domov. Sloužil pět let v Kamýku [obec Kamýk nad Vltavou] a pak ho převelili na dalších pět let do Ostravy, nebo takhle. Oni je takto stěhovali tím stylem. Jo a armáda je stěhovala zrovna tam, kam 356 chtěla.”
Zkušenosti ze základní vojenské služby tedy mimo jiné způsobovaly i to, že vojenskou profesi považovalo více starších vojáků za nenáročnou a málo odbornou činnost.357 Pravděpodobně je k tomuto mínění vede osobní zkušenost s nejbližšími veliteli – vojáky z povolání. „Ty zkušenosti byly teda tam s tou vojnou, kde jsem já konkrétně byl dosti negativní. Jednak z hlediska toho velitelského sboru, protože ti důstojníci se opravdu chovali nadřízeně, povýšeně, to byly šarže, my jsme pro ně byli jenom obyčejný plebs, že? Protože oni byli vojáci, oni ovládali to vojenské umění, takže mezi námi probíhala neustále taková tichá válka vlastně. My, kde jsme mohli, tak jsme to sabotovali, nebo jsme se zašívali, a oni, kde mohli, tak nás vyhledávali zase a chytali nás, dávali různé tresty. Domácí vězení a podobně. Protože v podstatě bych řekl, že oni věděli, že se na nás moc spolehnout 358 nemůžou, že jsme tam byli jenom vyloženě z povinnosti.”
8.2. Vztahy s civilisty Vojáci základní vojenské služby byli uniformou na první pohled odlišeni od civilistů, proto na ně bylo nahlíženo jako na reprezentanty této skupiny. Vzájemný pohled byl ovlivněn řadou stereotypů vytvořených na základě kolektivní zkušenosti, ale odvíjel se také od zkušeností osobních.
355
Vojenské školy: „DDŠ (dvouleté důstojnické školy) poskytují posluchačům úplné střední vzdělání a základní vojensko-odborné vzdělání podle studijních oborů. Posluchači těchto škol jsou připravování pro výkon důstojnických funkcí v ČSLA, především velitelských a technických – velitelů čet a jim na úroveň postavených. Po absolvování DDŠ jsou posluchači vyřazeni v hodnosti poručíka z povolání... Je umožněno získat vysokoškolské vzdělání na vysokých vojenských školách... JMK (jednoroční maturitní kurzy) studují podle osnov internátních středních škol. Absolventi jsou přijímáni ke studiu na příslušné vojenské studium na základě úspěšných maturitních zkoušek. Po absolvování vysoké školy jsou vyřazováni v hodnosti poručíka a jej jim udělen titul inženýr (Ing.).” Srov. Československá lidová armáda. c. d., s. 24 – 26. 356 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 357 Pravděpodobně je k tomuto mínění vede osobní zkušenost s nejbližšími veliteli – vojáky z povolání. Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 45. 358 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980.
112
Bývalí vojáci ZVS se vyjadřovali nejčastěji k postojům civilistů žijících v bezprostředním okolí kasáren, s nimiž přicházeli do styku během vycházek, kdy byla doba povolená k pobytu mimo posádku pevně stanovena horizontem několika hodin. Nejčastěji pamětníci vzpomínali na konflikty vojáků s civilisty zapříčiněné alkoholem: „To každé pondělí se řešily takzvané mimořádné události, protože po tom víkendu, kdy přes sobotu a nedělu byla většina vojáků na těch vycházkách, tak opravdu bylo spousta konfliktů [smích] zejména teda v nějakých restauračních zařízeních s civilními obyvateli. Protože celkem je to přirozené, že když se někdo dostal třeba jednou za čtrnáct dní, nebo po třech týdnech a dal si pár piv tam, cítil jako v tu chvíli té svobody, že si to chce užít, tak se mohl dostat do sporů …Všechny ty mimořádné události rozebíraly zase v pondělí na tom nástupu …Velitel je tam pranýřoval, že třeba dělají nějakou ostudu ve městě, že vlastně tím se kazí 359 obraz armády u veřejnosti a podobně.”
Následující výpověď popisuje rozdíly ve vztahu civilního obyvatelstva k vojákům. Je odvozena od zkušenosti, která byla u civilistů odlišná v místě vojenského útvaru a v místech, kde probíhala pravidelná vojenská cvičení: „My jsme se ven dostali a je pravda, že ten vztah byl takovej někdy, někdy chladnej, protože oni někteří ti vojáci, když byli na té vycházce, tak se vobčas vožrali a vobčas dělali nějaký ty kusy že, no. No to bylo takový spíš negativní. Zase když třeba jsme přijeli na jižní Slovensko, na ten Dunaj, tak tam nemohli vysadit vojáka samotnýho někde, protože do hodiny byl ožralej jak dělo, jo. Na tom Slovensku zas byli, byli vstřícní, protože někdy, já nevím v nějakým šedesátým šestým roku, tam byly obrovský povodně a ti vojáci, kteří tam, protože tam se jezdilo několik let, takže ti vojáci co tam byli, tam pomáhali místním. A to ani tam vod té doby měli ty vojáky rádi a jako říkám, bylo to, tam někde vysadili regulovčíka a pak ho sebrali a byl jak pytel brambor, protože byl úplně vyřízenej. Byl to zase takový příklad, že záleží, jak se ten voják chová k tomu civilnímu. V té posádce to bylo horší, protože tam měli špatný zkušenosti s lidima, co vycházeli. Ti vojáci někdy dělali bordel. Zase se člověk se nesmí divit. Když je někdo zavřenej čtyřiadvacet hodin za plotem v kasárnách a pak ho jednou za měsíc vypustí, tak je jak urvanej ze řetězu. To jako [ticho] mně to třeba nikdy nepřipadalo, že bych musel něco takovýho dělat, protože já jsem byl 360 opravdu každej týden, byl dvakrát v týdnu venku [kvůli fotbalu].”
Následující citace taktéž porovnává. Tentokrát se jedná o popis vztahu, který měli vojáci s civilisty v místě vojenského útvaru, civilním obyvatelstvem a kolektivem vrstevníků: „V tom Lipníku to byl obrovskej útvar a tam ti lidi už si prostě zvykli, že tam žijou s těma vojákama. Tam se chodilo normálně. Prostě voják. Taky na nás byly kolikrát stížnosti, že jsme se chovali jako prasata a vždycky se řeklo vojáci. Jo. Vojáci. A lidi, co já si takhle vybavuju, tak lidi v tom městě v tom Lipníku tak nás třeba brali jako takový nutný zlo. Lidi potom, když jsem jel třeba dom, tak mě obdivovali strašně jakože voják. Vždycky jsem byl takovej ten silnější, co třeba si nesedl ani v šalině nebo ve vlaku. Vždycky jsem si připadal jako takovej šerif, ne? Jakoby šerif tý situace. No a v Přibicách mezi kámošama si myslím,
359 360
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982.
113
že jsem byl jakoby hodně dominantnější nad nima právě v tom, že jsem byl jakoby ten 361 voják. Že jsem byl prostě na vojně, že jsem uměl různý bojový umění a takovýhle.”
Stejně jako nejmladší respondent v předchozím výroku, tedy respekt k vojenskému povolání, popisoval pohled civilistů na vojáky i pamětník, který sloužil na vojně v letech 1948 – 1951: „No tak reprezentovaní to bylo. To rozhodně. To kdo viděl trošičku chlapa vojáka, tak řekl. My jsme byli přece v Karlovejch Varech a tam v tem pohraničí všude a tam si nás strašně vážili ti lidi. Si nás vážili a říkali, my jsme vás tady neměli, tak [klepe se mu hlas]. Škoda 362 mluvit.”
V reakcích na vojáky základní služby se zřejmě odráží řada stereotypů, přičemž se do velké míry odvíjejí od současného pohledu na armádu a její fungování. Narátor, který sloužil v roce 2001, popsal postavení vojáků základní služby ze strany civilistů jako politováníhodné: „Nooo [smích], jak? Jako asi tak, že seš totální chudák, ne jako chudák, myslím tím, ty vole, ale myslím tím, že se většinou na tebe koukali jako ty vole, tebe lituju. Ale co vím, tak někteří lidi si mysleli, ty nemusíš předbíhat na autobus, dyť ty seš voják, ty to máš zadarmo. Já říkám paní, to už dávno není zadarmo, aspoň čtyřicet let pro vojáky. My jsme si všechno 363 platili.”
Postavení vojáka ve společnosti během výkonu prezenční služby bylo tedy různé. Na základě množství respondentů, které jsem oslovila, se dá jen těžko určit, jak bylo na vojáky pohlíženo celospolečensky. Jednoznačně se však jeví skutečnost, že se názor odvíjel od osobní zkušenosti. 8.3. Vztahy mezi vojáky Vojáci základní služby se mezi sebou nerozlišovali pouze na mazáckém principu. Z početné skupiny vojáků se vyčleňovali ti, které spojovaly i jiné společné skutečnosti. 8.3.1. Příslušnost k zaměstnání Bez ohledu na to, nakolik bylo vázané na jejich civilní profesi (viz podkapitola 5.2.1), většina vojáků byla dříve či později na svou příslušnost kzaměstnání hrdá. I v případech, kdy nešlo o profesní hrdost, vojáci spolu trávili nejvíc času a vázal je tedy k sobě určitý vztah. Jeden z nejstarších pamětníků popsal, jak se jejich rota „kulomeťáků” sama odlišovala při vojenských přehlídkách zpěvem vlastní písně a jak na to reagovalo civilní obyvatelstvo: 361
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. 363 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 362
114
„My jsme taky vždycky vyhráli, když jsme pochodovali. V Karlových Varech. Kulomeťáci [klepe se mu hlas]. To bylo něco. …Píseň jsme měli svoji, co jsme si složili. My jsme měli různý. To jsme všechno zpívali a měli jsme svoji píseň, kterou jsme si složili sami. To složil Jano Volčár ještě [zpívá]: Rozešly se naše srdíčka / na vojnu za miláčka / Neplač, že nebudeš litovat, / já jedu za vlast bojovat. / My jdeme hájit svoji zem, / která je rodnou mámou všem. Co ty víš [obrací se na manželku]? To my jsem zpívali. Karoli byli auf! To, to jste viděla, jak ti lidi čekají, kdy jim to zazpíváme. To oni už to rozlišovali, ty vojáky, no a to mělo šest slok. To když jsme začali zpívat. Já znám akorát už ty dvě. To už mně bylo čtyřiadvacet 364 roků. No, je to pryč.” „Jinak měli tu lodičku [vojenskou čepici] složenou, že? My jsme byli pontonisti, tak mazáci měli složenou lodičku na ponton, jo? A už jsi jela. Já už si nepamatuju, jak se to skládá, 365 jo?”
Historické vazby, nebo místo původu celé roty, mohly být dalším důvodem k vyčlenění vojáků, kteří se v těchto ohledech lišili. V takovém případě se jednalo o jistý druh patriotismu. Ten se však podle vzpomínek projevoval vůči ostatním nevraživostí. Následující vzpomínka popisuje nezáviděníhodnou pozici bývalé hodonínské roty převelené do Vyškova: „Většinou to bylo poznat potom, když se došlo na ten štáb, tomu se říkalo Pentagon, protože to byly kasárna, tam byli i generálové, někteří ti lidi si v tom vyžívali, jako že ty máš nižší šarži. A navíc tam to ještě bylo, my jsme, tam totiž na té rotě, kde jsem byl nefungovlala šikana jako taková, ale byla tam taková nevraživost, protože ta rota nebyla z Vyškova původem, takže když třeba byl tam páteční úklid, tak nejvíc buzerovali tu naši rotu …My jsme tam byli jako přivandrovalci a většinou jsme jako dostávali nehorší práci, nejhorší úkoly jo, to si veznou hodoňáci, oni nám tam tak říkali, takže tam v tý rotě i ti záklaďáci, protože oni byli starší, tak všichni dělali, prostě šůrovali, jenom aby se dostali domů, takže tam to nebylo tak, že ti co by to měli za pár do civilu, tak že by nic nedělali. Takže tam to bylo na jednu stranu výhoda, na druhou stranu když jsi řekla, z jaký jsi roty, tak každý řekl. Vy jste teda nýmandi, odkud jste přišli? …Ale spíš si myslím, že to bylo takový skupinový, tam ta buzerace tý jedný roty, protože ona tam byla jenom 366 přistěhovaná.”
8.3.2. Národnostní měřítko Respondenti, kteří sloužili na vojně před rokem 1993, vzpomínali na rozlišování na základě národní příslušnosti, přičemž nepopisovali vzájemnou nevraživost, pouze odlišnost v některých druzích jednání. Velký význam měla v tomto případě odlišná řeč: „Potom Maďaři. Nebylo to tam tak cítit, že by Maďaři se Slovákama měli mezi sebou, jako měli jsme prdel všichni jako navzájem. Jako hele, tydle moraváky ty měli, ti to měli všude dobrý. Moraváci, ti to měli v pohodě. Cajzli, ti to něměli moc dobrý, Maďaři, to jsme moc 364
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 366 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 365
115
neviděli, oni si jako nějakou srandu ze sebe dělali, byli tam nějací ti, kterým jsme ani nerozuměli, co byli vod těch hranic tam vod toho Ruska a tak. Ale nebylo to tak, že by se 367 někdo dorval, pobodal se nožama a tak.”
Jak je z předchozí výpovědi patrné, nedá se říct, že by se vůči konkrétním odlišným národnostem, vyhraňovala zbývající většina. Šlo spíš o odhalení a uvědomění si různosti a o následné vzájemné rozlišování založené na vnímání vlastní i cizí identity. V rámci této odlišnosti se objevují i hodnotící postoje: „Taky v té době to bylo velmi národnostně promíšeno, protože hodně vojáků z Čech nastupovalo a pak hodně Slováků nastupovalo zase do Čech, takže jsme tam měli u toho našeho praporu spoustu vojáků, kteří byli až z východního Slovenska anebo taky z toho jižního Slovenska, kteří byli maďarské národnosti, takže řada z nich neuměla ani česky, vůbec. S bídou se domluvili slovensky no a s východňárama, z východního Slovenska s těma se nedomluvil nikdo, protože ti měli svoji specifickou řeč, která nebyla ani čeština, ani slovenština, ani ruština. Prostě to je východnárština a i ty povahy byly takové cholerické dosti. To jsem poznal i na vlastní kůži teda, že tam občas došlo k nějakému střetu …Bylo tam rozlišování podle národnosti, že ti Maďaři ti hodně drželi při sobě, to teda je fakt. Protože oni měli výhody, že když spolu začali tou svojí haťmatilkou, tak jsme jim 368 nerozuměli nikdo, takže ti jako dost drželi při sobě.”
I když se v době Československého státu v rámci kolektivu vojáků základní vojenské služby vyčleňovali především „východňári”, tedy muži z nejvýchodnějšího cípu tehdejší republiky, Česko-Slovenské rozdíly vnímali všichni. Je otázka, nakolik prezentaci jejich vzpomínek ovlivnila pozdější zkušenost respondentů s rozdělením Československa. „No se Slovákama byl někdy problém. Oni byli nacionalisti už tenkrát a dávali to jasně najevo, že oni jsou teda Slováci. Oni nám říkali Švédi. Jo, to byla taková nadávka, ty Švéde, 369 když jsme se hádali vo něco.” „To byli Slováci a oni nás tam Čechů neměli rádi. V tem Prešově že? To byli, jednak tam měli ještě pořád Tisu tehoto aji v těch brákách měli, oni tam na teho Tisu, Tisa tam postavil 370 škole, že, a trochu to tam pozdvihl a tak oni nás neměli rádi.”
Xenofobní povahu armády odhaluje spíš než Česko-Slovenský konflikt vztah k Romům. Jejich etnická příslušnost a častá nižší gramotnost, byla podle vzpomínání jednoho z pamětníků důvodem k tvrdé šikaně ze strany ostatních vojáků. Např. na Slovensku, kde tento respondent sloužil, byli Romové umístěni do samostatného pokoje. „No tak to bylo moc. Cigáni dostávali takovou sadu. Byli tam i cigáni hodně jako a ti byli tak biti, že mě jich bylo líto. Ty mlátili ti staří těma lopatkama polníma, no to byla šikana, ale jako to bylo hrubý. Ti jim dávali fakt strašnou sadu …Když už bylo boro, jak se tomu říkalo, že byla mela, tak prostě borci vlítli na cigánskej pokoj a tam je domlátili jak koně 367
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 369 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 370 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 368
116
…No cigoši bydleli zvlášť. Ale to byla banda. Já jsem k nim chodil vobčas na pokoj, když hráli na kytaru a zpívali jako …Protože Cigáni, no ale voni se, voni se fakt jako, to byli borci, kteří neuměli psát. Voni neuměli číst. Byli negramotní, ale byli na vojně. Museli jít na tu vojnu. Absolutně nezvládali poslouchat, jako, jo? Nebo srali na to, no, a když už je to 371 nasralo ty borce tam, tak tam naběhli a zřezali je, ale brutálně jako, to bylo hrozný.”
Na druhé straně, šikanování Romů nebylo zdaleka jediným projevem násilím prosazované hierarchie v armádním kolektivu. Lišilo se jen výjimečnou otevřeností a brutalitou, ale jinak je zřejmé, že cokoli jedince nějakým způsobem odlišovalo, mohlo sloužit jako prostředek k vytváření hierarchií a k více méně skryté šikaně. Jiným odlišením mohly být například skupiny vojáků se stejným zájmem, jako je tomu v běžném civilním životě anebo délka služby. 8.3.3. Délka služby Snad nejčastějším rozdílem, na základě kterého vojáci ZVS mezi sebou rozlišovali, byla délka služby: tj. doba, na kterou na ZVS nastupovali a především pak doba, kterou už ve službě strávili. Prvnímu rozdílu věnuji pouze několik odstavců, tomu druhému celou následující podkapitolu. Menšina vojáků, kteří byli na vojně na dobu kratší, než dva roky, byla do určité míry vyčleněna z kolektivu. Přestože nevraživost vůči této „privilegované” menšině nevyjádřil ani jeden z mých většinových respondentů, ve vzpomínkovém vyprávění vojáků absolventů vojenských kateder, tzv. „absíků”, se o ní hovoří a oni ji tedy pociťovali.372 „I z hlediska délky té služby se to taky rozlišovalo, protože my, co jsme tam byli jenom na rok, takže ti vojáci, co tam byli na dva roky, tak nás neměli moc rádi, protože oni museli o rok dýl na té vojně být a každý počítal ty dny, kolik to ještě má, aby mohl jít domů. Kdežto zase ti vojáci z povolání, ti zase byli svým způsobem na nás naštvaní, protože oni to podepsali třeba na deset let. To bylo minimální, že? Když absolvovali tu vojnu a podepsali ten vojenskej kontrakt anebo to třeba měli nafurt. Do důchodu a věděli, že mi za chvíli půjdem domů a budem si moct dělat svým způsobem, co chceme, kdežto oni museli do těch 373 služeb chodit taky soboty, neděle.” „No po té vysoké škole jsem byl jako vojín absolvent, to se oproti vojákům základní služby potom odlišovalo tím, že jsme potom měli na rameni takové dvě zlaté prýmky, že jsme to absolvovali při té vojenské škole. No a ti, co tam byli na dva roky ti vojáci, tak ti samozřejmě nás nenáviděli. V uvozovkách svým způsobem, protože oni museli sloužit dva roky a my jenom rok, takže na ty dva prýmky. Oni to označovali, že jsme kolejničkári, nebo výhybkári. Tak nám nadávali …Tak ti mladší si nedovolili, ale obecně řečeno tito záklaďáci nás neměli v lásce, protože jsme měli vysokou školu a už tím to bylo daný, protože oni byli 371
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. Tuto skutečnost potvrzují i výpovědi pamětníků publikované v článku Patricie Kubáčkové Vojna zelená i černobílá. Jak se vzpomíná na vojnu. In: Vaněk, Miroslav (ed.) Obyčejní lidé…?! c. d., s. 133 161. 373 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 372
117
třeba nějaké dělnické profese a nás považovali, že jsme vystudovaní, takže jsme měli už tím jako vlastně ulehčený dopředu život a navíc ještě jsme dostali jenom rok vojny, kdežto oni 374 kvůli nám tam musí sloužit dva roky.”
Výše zmíněné rozdíly však do značné míry kompenzovala skutečnost, že postavení vojáka ZVS určovala kromě jeho hodnosti především doba, kterou voják už ve výkonu služby strávil a v tomto kontextu byli „absíci” ve výhodě oproti ostatním vojákům ZVS. 8.4. Mazácká vojna „Mazácká vojna” je termínem označujícím vnitřní hierarchizaci vojáků základní služby, založenou na počtu odsloužených dní. „No, tak ta mazácká vojna obnášela to, že vojáci se tak nějak, kdyby sme to vzali v celku, řadili se na zobáky a mazáky. Zobáci byli ti vojáci, co tam byli prvním rokem, kdežto mazáci, co tam byli po tom druhém roku. Když šli už do toho druhého roku té vojny, tak 375 vlastně prošli takovým jako povýšením na mazáka.”
Tento způsob stratifikace byl samotnými vojáky považován za spravedlivý, protože každou fází si prošel každý voják v přibližně stejné dlouhé době.376 Profesionální vojáci více méně tiše respektovali systém podřízených a nadřízených vztahů, i když alespoň oficiálně byla deklarována snaha potírat jeho vnější projevy: „Odlišovali se, oni to neměli moc důstojníci rádi. Někdy je za to trestali. Odlišovali se výstrojí jo? …Ten úklid se spíš rozděloval mezi ty mladší vojáky. I když někdy museli uklízet i ty staří. Jednou za měsíc byl takovej ten, jak bysme tomu řekli, hospodářskej den, kdy se musely uklidit celý kasírna a to pak nebyl rozdíl mezi mazákem a mladým, to prostě museli 377 dělat všichni.” „To hrozně vyhovovalo těm gumám, protože oni věděli, že když to ve tři hodiny zapíchnou, tak že se nemusí o nic starat, protože jako ta jakási vnitřní subordinace, i když ne teda podložená nějakou šarží, tam prostě bude, jo? …No ale teda když přišel tam samozřejmě nějaký buď dozorčí, nebo přímo ten náš velitel té naší roty, a jak začal křičet na chotbě, tak 378 to lítali vojáci, i když to měli třeba týden do civilu.” „Tam byl jeden problém, že tak to mohlo fungovat v malých kasárnách, ale tam ve Vyškově, tam byly ještě jedny kasárna uprostřed toho vojenského areálu, to byly malý
374
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 376 „Specifickou vlastností šikanování v prostředí armády je rituální dědičnost. Ta umožňuje po uplynutí poloviny vojenské základní služby přeměnu šikanovaných v šikanující. Větší rozsah šikanování ovlivňuje spíše souběžný počet vojáků různých nástupních termínů v jednotkách, nikoli však v útvaru.” Srov. Murín, Ivan: Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity. Slovenský národopis 42, 1994, s. 347. 377 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 - 1982. 378 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 375
118
kasárna, a tam zůstávali třeba tři vojáci z povolání, ale tam dole, co já jsem byl celu dobu, 379 tak tam byli vojáci z povolání všude celej den a tam když někoho potkal, tak měl průser.”
Tato studie se nebude zabývat hodnocením jednotlivých aspektů mazácké vojny, ačkoliv i takové pasáže citované vzpomínky obsahují. Na základě popisu pamětníků se práce zaměřuje především na vnější znaky této struktury, protože jde o jednu z hlavních součástí vojenské subkultury. 8.4.1. Popis mazácké hierarchie Mazácká hierarchie úzce souvisí s „číslem”, kterému byla věnována pozornost v následující kapitole a s nástupními ročníky, které se rozlišovaly kromě roku také podle toho, ve kterém měsíci vojáci výkon prezenční služby nastoupili. Jeden z respondentů, který nastupoval v době povolávání ve čtyřech nástupních obdobích během jednoho roku, popisoval zkratky, které vojáci používali k odlišení jednotlivých nástupních ročníků, kdy se za písmena psal rok nebo počet dní zbývajících do civilu. „El es dé nula čtyři [LSD 04]. Léto strávím doma. To vlastně takhle byly čtyři nástupáky za celej ten rok. Byli ledňáci, pak byli dubňáci pak červenčáci, to jsem byl já a pak byli říňáci …Jo, pé vé cé [PVS] podzim vítá civil. To je říjen. A zima něco. Takže takhle jsme se prostě 380 přeřvávali a něco.”
Mazácká vojna se v praxi projevovala v dělbě práce, kdy byly určité činnosti přenechávány pouze vojákům z nejmladšího nástupního ročníku, v právech a povinnostech. Vojáci s menším číslem měli právo poroučet služebně mladším. Mazáci měli právo „neúčastnit se” některé pravidelné aktivity, jako byl například nástup na rozcvičku: „No a taky dost často se stávalo, že na tu rozcvičku třeba vybíhali jenom ti nováčci z toho prvního ročníku, protože dost tam byla teda ta mazácká vojna. Že kdo tam byl už rok a déle. Ti starší vojáci, tak ti už nechodili ani na rozcvičku, ani na nějaké moc práce, jako jo? To nechali za sebe dělat ty mladší vojáky, kteří jim tam nastoupili, takzvané ty bažanty, jenom ty nováčky. To se teda dost ta mazácká vojna, dost teda tam byla. Byla tak nějak 381 rozšířená.”
Dalším specifikem mazáků bylo vnější odlišení, kdy nemuseli (v kolektivu vojáků ZVS) dodržovat například ústrojní kázeň:
379
J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 381 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 380
119
„Ne, tak já ti to jako proto říkám jako, že jako v rámci toho režimu jako denního si přesně viděla, kdo je kdo, i když byl v trenýrkách. Jako mazáka někde běhat jako nějaký kolečka, ti 382 byli schopní udělat, jako nějakých pět kroků s rozvázanýma tkaničkama.”
Respektování tohoto systému celým kolektivem bylo dosahováno pomocí „šikany”,383 kdy služebně starší vojáci používali fyzickou sílu i psychický „teror” na služebně mladší vojáky.384 Formy a způsoby šikany se mohly u jednotlivých rot výrazně lišit.385 Mazácký systém fungoval v návaznosti na ten vojenský. Řada armádních pravidel se proto mísila s mazáckou praxí. Příkladem může být oslovení vojáků při šikaně. „To už byly takový ty figury, kterým to nefungovalo, to byly typy, kteří vizuálně, takoví obtloustlí nešťastníci, kteří prostě hned byli známí jménem. Vojín Blizma. To si pamatuju doteď. Teďka, Blizma vy jste ale, tam se vykalo jo, ale říkalo se debil, vy jste vůl a tak, ale vykalo se, jako to byl základ, že se musí vykat. Ten o rok starší desátník vykal tomu 386 bažantovi a terorizoval ho zároveň.”
V prvních letech po druhé světové válce se fenomén mazácké vojny ve formě šikany mladších vojáků služebně staršími zřejmě nevyskytoval. Dokládají to vzpomínky mých respondentů i tentýž poznatek uvedený v dříve citované studii z roku 1994. Nejstarší pamětníci nepociťovali bariéru mezi vojáky ZVS. Šikanu podle nich uplatňovali spíše jednotlivci. Na otázku, jestli zažil respondent mazáckou vojnu, věnoval starší pamětník pozornost vzpomínce pouze na jednoho nadřízeného. „No podívejte se. To bylo první rok, to ještě trochu bylo. Ale my jsme si to nenechali líbit …Co měl se vomluvit a být slušnej k nám, tak von nás ještě nakonec buzeroval. No, tak nakonec to vobesral von, no. A to byl špatnej chlap. A to byl špatnej chlap. To byl člověk, 387 kerý nakonec zradil. Nakonec byl zavřenej.”
382 383
384
385
386 387
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. „Vzájemné šikanování nejmladších vojínů mezi sebou je výjimečné. Ještě rok po ukončení vojenské služby cítí 60% mužů, že bylo na vojně šikanováno, později to však asi polovina z nich již tak nevnímá. Šikanování je převážně založeno na tradičních, neustále zdokonalovaných neformálních normách v malých skupinách a na sníženém zájmu velitelů do nich zasahovat. Možnost používat sankce vůči objektu šikanování do značné míry usnadňuje právě nízká počáteční adaptace nováčků na vojenské prostředí a činnosti.” Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 29. Ivan Murín pro tento způsob trestání mladších vojáků používá termín „penalizacia”, který podle něj zabírá širší škálu trestů. Ve vojenské terminologii se však běžně používá termín šikana, proto je v této práci používán. „Osobní zkušenost respondentů s šikanováním je značně diferencovaná a liší se podle typu a útvaru jednotky, tj. zejména v závislosti na charakteru jejich činnosti a také v závislosti na síle tradice jednotlivých forem šikanování. Značný vliv na výskyt šikanování má personální obsazení velitelského sboru, způsob doplňování jednotek a podmínky života a činnosti vojáků. Skutečné příčiny vzniku těchto sociálně-patologických projevů ve vztazích mezi vojáky jsou proto velice rozmanité, mnohostranné a vzájemně se prolínající.” Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 32. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951.
120
Zcela specifická byla situace u vojáků, kteří sloužili u pracovních praporů, kam noví vojáci nepřibývali. Mazácký systém zde fungovat nemohl také proto, že vztahy mezi vojáky determinoval tlak vnějšího okolí, který je nutil k solidaritě. „No tam mohla být [šikana] jedině od nás normálně od těch svobodníků, kteří měli na povel určité pořadové, mohli na nás jako křičet, ale nebylo to nic jako nesnesitelného. Takže to mazáctví tam nebylo, protože všichni, na vojně mají mazáci jistá privilegia kdežto tam i kdo byl druhý rok, tak musel stejně fárat jako ten první …Ne [nepřibývali]. Vidíte, to je 388 zajímavý, oni tam nepřibyli. Tak to museli přibýt někam jinam. Jo.”
Další pamětník, který sloužil v letech 1954 – 1947, hierarchizaci vojáků popsal, ale vzájemné vztahy s prvky šikany přirovnal k žertování „jak se dělá na potvoru”: „Jo toto, no to já si ani nevzpomínám. No byli tam taky tito ti, kteří tam byli už rok, tož si nechávali, to zase jich, jestli je to pravda nevím. Ti staří mazáci došli tam ti bažanti se jim říkalo, ne? Tak ráno se šlo pro kávu. Tak běž mi tam pro kafe ne? Tož ten bažant musel nést třeba tři čtyři šálky a nosili tam hotový jídlo. A včil oni mu udělali ještě zle, že do těch 389 botů mu načůrali a do tehoto, prostě taky jak se dělá na potvoru.”
Z pozdějšího období je zajímavý názor vojáků ZVS, absolventů vojenských kateder, kteří stáli díky zkrácené době, mimo mazáckou hierarchii. Ti ji vnímali z pohledu velitelů poněkud odlišně a některých věcí související s tímto systémem si cenili: „Ale zase musím říct, ta mazácká vojna byla taková, taková dvojsečná, dá se říci, protože z jedné strany to třeba nebylo správné, že ti mladí vojáci museli já nevím, třebakdyž měl ten starší voják službu, že má úklid, tak ti mladší za ně uklízeli, jo? To byly rozdělené skupiny, co bude která skupina na té rotě v tu sobotu uklízet a to bylo jaksi předem jasné, že to budou uklízet jenom ti mladí vojáci, že ti staří budou jenom říkat ještě tento záchod umyj, ještě tu chodbu ukliď. To sami na to jako nesáhli, to jedině, kdyby tam přišel vyloženě ten voják z povolání a řekl jim, ty to budeš dělat, tak by to udělali. Z druhé strany zase oni přece jenom měli zkušenosti a byli už jako vycvičení i z hlediska obsluhy těch zbraní, takže zase ti mazáci učili ty mladé vojáky zacházet se zbraněma. Věděli, jaké už grify na to použít a co dodržovat, jaké tada ty zásady, aby teda byla docílena ta bezpečnost, nebo z hlediska obsluhy vozidel, že je zase zaškolili jak má s tím autem jet a kde má řadit třeba někde v terénu, aby se nepřevrátil a tak. Takže mělo to takové dvě strany ta mince. Jednak to nebylo třeba jako správný, nebo tam došlo k několika případům šikanování těch vojáků mladých, ale z druhé strany zase ta armáda kontinuálně, neustále při tom obměňování těch ročníků se neustále ty jisté zkušenosti i z toho pozitivního hlediska předávaly. Takže musím říct, že i z hlediska vojáků z povolání, co tam byli naši velitelé, tak pokud tam nedošlo 390 k nějakému vyloženě násilí, tak tu mazáckou vojnu svým způsobem tolerovali.” „To je systém tak, jak je v koncentráku. Tam jsou nějací kápové i mezi tím manšaftem. Já jsem stál jakoby mimo ně, ale v rámci toho, těch mazáků, oni si vybrali dva tři takové jako dva tři kápy, kteří drželi jako pod krkem ten zbytek …No. Nebylo jako možný, Eliško, jako pohnout zemskou osou a vymýtit mazáckou vojnu. Musel jsi jaksi minimalizovat škody, 388
J. P. (*1927), po vysoké škole (těžké PTP), 2 roky (důl Klementa Gottwalda) + 2 roky (stavebnictví); 1950 – 1954. 389 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 390 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980.
121
který mohly nastat, ale jinak to nebylo možný, ty škody, leda že by se tam stal jako opravdu 391 nějaký průser, což se mi nestalo.”
Armáda se snažila mazáckou vojnu podle vzpomínek dalšího respondenta vymýtit. Zřejmě v důsledku snah přejít na nový systém (tj. profesionální armádu s hierarchií odvozenou od hodností), stalo v posledním roce povinné provádění uděleného trestu jednak trestaným vojákem a jednak velitelem, který mu trest udělil. Z vyprávění respondenta, který v tomto roce sloužil je zřejmé, že toto rozhodnutí velitelů vojáci ctili: „Už nám dávali práva. Už nás brali jako zaměstnance. Jako myslím si, že to na nás jako zaváděli, ale říkám, ve finále se to neosvědčilo, protože pak jsi chtěl někoho zadřít a udělala jsi dvacet kliků, ujdete, já nevím, dvacet metrů, další něco udělá a chceš ho 392 zadřít, takže zase dvacet kliků. Rozumíš.”
8.4.2. Pasování na mazáka V průběhu vojny, došlo mezi vojáky k jednomu nebo dvěma iniciačním obřadům podle toho, kolik nástupních termínů v daném roce bylo. Důvodem pro „povýšení” do supráckého, nebo mazáckého stavu, byl příchod nových vojáků do kasáren. Neoficiálními způsoby fungování a ritualizace života vojenské komunity se poměrně důkladně zabýval Ivan Murín. Jeho studie je na tuto problematiku přímo zaměřena a lze z ní tedy v mnoha ohledech čerpat. Tato část práce se bude opět věnovat pouze těm skutečnostem, které popisovali oslovení respondenti. V rámci sjednocení terminologie uvedu mazáckou hierarchizaci tak, jak ji popsal výše zmíněný slovenský badatel: (a) nováčci (bažanti, holubi, myšáci ale i šůrováci, nešťastníci, mladí jeleni… (b) půlročáci (půlky, vrtulníky, starší podlahoví kosmetici …) (c) mazáci (staré kusy, staří psi, salámisti …) (d) supráci (supri …).393 Rozdělení do čtyř skupin fungovalo v případě, že noví vojáci přibývali ve čtyřech nástupních termínech. V případě dvou (podzimního a jarního) byly první a druhé dvě skupiny ztotožňovány. Pamětník, který sloužil poslední rok, používal měsíc nástupu „říňáci”, „ledňáci” a podobně k rozlišení nástupních termínů, pokud však jde o chování v průběhu vojny, odlišoval pouze „mazáky” a „myšáky”. Výše zmíněné dělení odpovídalo zřejmě situaci na počátku devadesátých let, kdy Ivan Murín příspěvek publikoval. V té době docházelo ke dvěma iniciačním obřadům i podle vzpomínek pamětníků, tzv. „pasováním”, nebo „povyšování”. „Suprákem” se stali mazáci automaticky po odchodu služebně nejstarších vojáků. 391
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 393 Murín, Ivan: Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity, c. d., s. 336. 392
122
Způsob, jakým povyšování probíhalo, byl u každého útvaru jiný, většinou se ale jednalo o bolestivou zkušenost. Nejčastěji respondenti popisovali pasování vojenským opaskem. Počet ran a způsob provedení se již lišil: „No pasování to jo, to bylo. To určitě bylo, to jako. Dvojí. Na půlročáka a na mazáka. No proběhlo to tak, že, že ti starší. Bylo to trošku drastický, ale nicméně chlap by to měl snest nějak a vydržet. Já si pamatuju, jeden jedinej případ z našeho ročníku, kdy to ten dotyčnej odmítl absolvovat. Ale oni to ti mazáci nenutili nikoho. To byla dobrovolná věc, ale když to někdo odmítl, tak do konce vojny uklízel a šůroval prostě, jo? A to dostal člověk třeba pěknejch pár ran opaskem. Třeba, jo? V každým útvaru to bylo jinak. Většinou se to skládalo z nějakýho fyzickýho projevu. To znamená, že u nás to fungovalo tak, že já, když jsem měl, jo, to bylo rozdělený po pokojích. Já jsem měl na pokoji, já nevím, šest mazáků. Ti řekli: Chceš být starší? Tak my tě povýšíme. Takže mě hodili přes postel, dostal jsem šest ran opaskem. Od všech jako. Jeden počítal …Ne, na holou se to nedělalo. No ale prdel jsem měl modrou týden. Ale říkám zas to byla věc, která, taková chlapská jakoby čest, která člověk zaťal zuby a řekl si já vám ukážu, že to vydržím. Nebylo to nic hroznýho. Říkám, bylo to dobrovolný. Nikdo nikoho nenutil …[pasování na mazáka bylo] To stejný, akorátže to 394 nebylo šest ran, ale dvanáct. Protože už byl člověk rok na vojně.” „Pasovačka byla po, my jsme byli po půl roku na půlročáky kuchaři. Nás, vlastně, jsme měli devět starých a každej nám dával jednu ranu jako. Rana byla zvohlým opaskem, tím vojenským, leželas na lavečce, taková lavečka to byla. Leželas na břichu. Holá prdel, zakrytý ledviny, zakrytý nohy a každý z těch starejch ti dával jednu ranu na prdel největší ze všech sil, co vůbec dovedl, tě prásknul přes tu prdel a za každou tou ranou ti posypali prdel voctem, jako solou a polili ti to voctem. Jako to dělali po každé raně. A těch ran bylo devět. A muselas počítat. A jak ses spletla a zařvala, tak se jelo vod znovu. Nikdo se nespletl. To 395 byly takový rany. No a takže jsme to vydrželi.”
Podle Ivana Murína bylo pasování do mazáckého (z půlročáckého) stavu často spojeno pouze s výměnou identifikačních znaků se staršími vojáky, anebo úderem opaskem od každého mazáka, který do něj „měl vložit sílu výhrad, které vůči konkrétnímu bažantovi má”. V praxi se pak jednalo o symbolické pohlazení opaskem.396 První pasování na půlročáka mělo však stejně bolestivý charakter. Následuje vzpomínka vojáka absolventa, který pasováním neprošel, ale podle podrobné výpovědi byl o jeho průběhu dobře informován: „Většinou to v té době bylo po roce, protože obecně ta vojna byla na dva roky. Pak bylo povyšování na mazáka a to dělali staří mazáci, kteří už tam sloužili, už to měli takzvaně za pár, nebo stříhali metr. Těch posledních sto dní, tak ti dělali to povyšování z těch zobáků na ty mazáky a to se dělo tak, že to se mělo, to jim dávali tím vojenským koženým opaskem, dostávali třeba jednadvacet, no tou ouškou …To bylo, bych řekl, možná to bylo navázaný na to, že nejvíc mohli sedět v base těch jednadvacet dní, co měl pravomoc ten velitel toho 397 pluku. Takže z toho to bylo možná pořízeno.”
394
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 396 Murín, Ivan: Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity, c., d., s. 342. 397 J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. 395
123
Ze vzpomínání mnou oslovených pamětníků vyplývá, že v posledních letech před zrušením povinné ZVS získalo pasování odlišný charakter. Zřejmě v důsledku menšího počtu vojáků přítomných u jednoho útvaru, kdy si mazáci „myšáky” rozdělovali po jednom a z pasování se tak stala osobní záležitost, mohlo docházet k povýšením, které mělo spíš symbolický charakter. Následuje popis, pasování do mazáckého stavu v roce 2003, kdy byl jeden z pamětníků povýšen na základě obdržení papírového potvrzení, tzv. „vypíčenky”. Z výroku vyplývá, že ji narátor považoval za způsob pasování, o kterém „by se chtěl nejméně zmiňovat”: „Tady mám vypíčenku. Vypíčenka, to bylo, že mě jakoby plácl ten mazák. To se dělalo, když jsi tam byla půl roku, tak tě musel jakoby plácnout ten mazák, abys přešla z toho stavu myšáckého do stavu mazáckého. Někdo byl, jak se tomu říká, někdo dostal tím řemenem někam a někdo se musel vožrat a já jsem prostě dostal vypíčenku, protože von byl strašně neschopnej. Von nechodil nikam chlastat nic, prostě. Tak mi napsal vypíčenku. To je jakože no tak tady máš vypíčenku. Zdar. Vypadni. Jseš mazák. Žádný plácnutí, žádný zapití, prostě ta třetí možnost, ta nejmíň, o které bych se chtěl zmiňovat jakože [smích] …Ono tam těch mazáků moc nebylo. Já jsem se vlastně nechal plácnout od ledňáka, kterej byl toho půl roku víš. A on tam zůstal jako jedinej na té rotě. A takže mě takhle vlastně vypíčoval [čte]: „Dne devátého dvanáctý nula tři já superka z ledna svobodník Záleský šest. To znamená, že za šest dní jde do civilu. „Odpaluji tímto svobodníka Janíček Jirka do stavu mazáckého ze stavu myšáckého za jednoho špeka krutora pořádného skanku z Brna a dvakrát Start. Jako cigarety. Povoluji mu tímto všechny mazácké výhulky a úlety. Předal svobodník Záleský." Rozumíš prostě. Ten papír mně prostě prokazoval k temu, že já můžu být mazák. Půl roku 398 myš, pak mazák.”
8.4.3. Materiální aspekt mazácké vojny Na základě pasování byli vojáci povýšeni do „vyššího stavu” označovaného nejčastěji jako mazácký. Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, s mazáckým statutem byla spojena řada výhod. Těm, které bylo možno pozorovat navenek je věnována pozornost v následující části. Změna zevnějšku „bažantů” (myšáků, holubů), proběhla v oblasti úpravy fyzického vzhledu, oděvu i vojenského vybavení bezprostředně po aktu pasování. „Ze dne na den. Přesně tak. No, to bylo takový zajímavý. Ze dne na den jsem si mohl 399 povolit opasek, no. To tak bylo.”
K největším změnám docházelo v oblasti úpravy uniforem, případně způsobu, jak ji nosit, a týkaly se následujících částí vojenské ústroje i „výzbroje”: kanady, kalhoty, opasek, bunda (košile) a čepice. Zvláštním projevem bylo redukování příboru na pouhou lžíci, která se na konci ohnula a byla vojáky označována jako „bagr”. U mazáků byly respektovány i delší vlasy, než byla předepsaná norma.
398 399
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982.
124
Následuje výpověď, která změny téměř všech úprav výše vybraných oděvních součástek i úpravy hlavy a příboru popisuje. Pro přehlednost jsem příslušné pasáže v textu zvýraznila. Popis odlišností se shoduje se změnami, které popisoval Ivan Murín: „Kdo byl starej, tak nosil záložku vzadu, jinak zavázaný kanady. To byly takový rozdíly, že tos hned poznala na první pohled, kdyžs došla do kasáren jako cizí, kdo je mazák a kdo je holub jako, jo? To se hrozně na to [na respektování mazácké hierarchie] lpělo. To bylo šílený. No, byla ústroj, byl normální takový, jako řekněme, takový jako sako. To byl takovej vojenskej jako kabát, teď gatě, kanady, čepica. Když šel bažant, holub, když šel ven, tak musel být upravenej, musel mít zavázaný, to byla třeba vycházková, no budu mluvit vo kanadách. Muselas je mít zavázaný, ty kanady měly dva takový řemínky pěkně prostrčený, pěkně rovně zavázaný jo, žádný výmysly. Muselas mět rovně kabát, ale mazák. Ti popíšu mazáka. Mazák ten měl ten kabát, teď měl pásek. Tady si udělal pádlo. Tomu se říkalo pádlo, to sis udělala jako záložku, takhle, takhle [ukazuje, jak si dělali na zádech záložku, aby dosáhli zúžení siluety]. To sis musela udělat jako takhle jako pádlo, takže pásek. To už byl první znak. Druhej, že sis kanady, ty dva řemínky, žes neměla zavázaný takhle [řemínky zapnuté do přezek souběžně], ale zavázala sis je jako takhle do téčka. Ten vrchní řemínek sis stáhla dolů a svázalas a nebos udělal křížky, nebo téčka. To sis už mohla dovolit jako starej kus. Každej nosil svůj příbor, takže ty sis mohla už jenom bagr. Jíš jenom bagrem, jako lžičkou, kterou si ohneš a nosíš jenom bagr. Nemusíš nosit všecko, jíš, jak starej kus, jíš všecko bagrem. Šílený. Nikdy jsem bagrem nejedl, jako vždycky příborem. A delší vlasy. Mazáci vždycky vpředu delší vlasy pod čepicou, že když někde na diskotéces zdělal, tak 400 dycky: Dž. Každýmu vojákovi vylítl vždycky takovej drn vlasů jako, jo.” „[Mazáci] Měli jinak zavázaný kanady. Nemuseli mít tak utaženej opasek. Jinak měli tu lodičku [vojenskou čepici] složenou, že? …U té ústrojní kázně byla taková větší benevolence u těch starších vojáků. Starší vojáci měli větší benevolenci jako. Nemuseli mít kalhoty v kanadách, ale mohli je mít zahnutý do gumiček jo? Takový jako spíš blbinky. Ale oni si na to potrpěli, jako, jo. Jako mazáci …Takový tradice, to byly spíš tradice jako, jo. Že kdo byl ten mazák, tak už si mohl ty gumičky dát za ty přezky a ty kalhoty si za to zahrnout, jo? A nemusel to rvat do těch. Protože ono to bylo nepohodlný, hlavně ty nohavice. Mohli jíst jenom lžící. Nemusel mít příbor, že? Lžičku měl zahlou, měl ji strčenou tady v kapsi, 401 tady, jo. Takový blbiny jako, jo?” „Jasně, ale protože tams dostala vlastně tu uniformu, co mají profesionální vojáci, tak tam jsi se mohla odlišit jenom tím, že ten opasek mělas mít na břichu a tys jediný, jaks to mohla odlišit, tak žes si povytáhla takový kabát, žes to dostala ten opasek nad klopy těch kaps spodních [ukazuje]. To mělas na stejným místě, akoráts nadzvedla ruky a tím se to 402 posunulo.”
Změny vzhledu mohly kromě reprezentace vlastního „stavu” souviset i s blízkostí civilního života. Tomu nasvědčuje vzpomínání nejmladšího respondenta, který popisoval vázání tkaniček v kanadách do písmen „O” „Z” značícím občanské zaměstnance (viz. příloha). „To je ó zet [ukazuje na fotografii]. To bylo občanský zaměstnanec. To se nosilo, jako že budeš brzy občanský zaměstnanec. Jako že za chvíli končíš. Takže sis třeba takhle, a to bylo 400
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 402 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 401
125
zakázaný. Takhle sis převázala tkaničky …[ukazuje na fotografii] Správnej mazák, civilní boty. To neexistovalo. Na posteli jsi nemohla ležet s kanadama, nikdy. Ani v ústroji jsi na 403 posteli nemohla ležet, to se strašně hlídalo.”
8.4.4. Sociální aspekt mazácké vojny Mazácká vojna se mimo úpravy zevnějšku projevovala i v rovině sociální. Pokud bychom přirovnali mazácké dělení k vojenské hierarchii, byla služebně starším vojákům automaticky přisuzována funkce velitelů. Jen s tím rozdílem, že rozkazy a způsob jejich plnění byly pouze v jejich režii. V praxi se často jednalo o fyzicky i psychicky náročné úkoly, jejichž cílem bylo nováčky pokořit. Ve vojenské terminologii se jednalo o šikanu. V rámci mazácké hierarchie docházelo vlivem zakoušeného příkoří ke stmelení kolektivu vojáků stejného nástupního termínu. Ve vzpomínkovém vyprávění byla příkoří páchaná na nováčcích popisována často, ale přes to, že se jednalo o negativní zkušenost, byla většinou přijímána s pochopením. Je to logické vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu ZVS vojáci zažili roli „utlačovaných” i „vykořisťovatelů”. Jaké metody mazáci používali a jakým způsobem mladší vojáky využívali, bylo na jejich vlastním uvážení. Většinou opláceli mladším ročníkům to, co sami zažili. Nemuselo to však být pravidlem: „My jsme jich vůbec nešikanovali. Vůbec. Museli makat jo, někdy teda dělali za nás. To bylo normální, jo? To bylo. Ale že bysme je ještě u toho šikanovali a vysírali, jak staří nás jako, toho prvního půl roku. Takže my už jsme se nevrátili k té šikaně, protože voni nám furt předhazovali, jak jejich staří, jak je šikanovali, jak museli to nebo vono a že ať jsme rád, že 404 děláme jenom toto, ale my jsme neměli, jako proč?”
Základní povinností bažantů bylo udržovat na rotě pořádek: „Na těch rotách to potom bylo horší tím, že tam byli už ti mazáci a tak, tam už se to trošku jakoby, ale já bych to nebral ani jako nějaký šikanování. Nebo prostě oni si to zažili to stejný rotě jako my. Takže ono se to tak nějak jako pokud vás někdo nemlátí a to, že jsem musel někdy do dvou do rána uklízet, to se někdy stalo, ale nebylo to zas tak hrozný, že by se to nedalo. Záleží taky na jaký lidi člověk kapne, že? …Jinak takový ty, dneska se tomu směji. Dřív jsem byl naštvanej, když nás třeba budili ve tři ráno. Ty, ty, ty, ty půjdeš škrabat brambory. To člověk vlezl do takové místnosti, jako je tato. Tam byla taková obrovská hromada brambor, ale jako dneska se tomu směju. Dřív to bylo, člověkovi to né jako vadilo, 405 ale byl otrávenej. Musel vstát a teď tam byla zima a to a ono.”
Kromě úklidu, který byl všeobecně považován za aktivitu služebně nejmladších, využívali mazáci své pozice a vyžadovali po „bažantech” i aktivity, které neměly s vojenskou službou nic společného. K největším excesům docházelo v době, kdy se mazáci vrátili z vycházek posilněni alkoholem. Z výpovědí lze soudit, že za pravou „šikanu” pamětníci považovali ponižování bažantů za účelem pobavit se na jejich účet: 403
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. R.Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 405 F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 404
126
„Našli se tam idioti, kteří prostě takový až na pokraj šikany to bylo. Že třeba došel mazák z vycházky někde vožralej a vo půlnoci vás vzbudil a řekl, já mám hlad. Dones mi jídlo. Ale to fakt byli jako semo tamo. Mně se to stalo, já nevím, dvakrát, třikrát za toho půl roku, ale zas, tak člověk to bral s rezervou. Vylítl, voběhl kamoše na ostatních rotách. Třeba došel a dones banán. Dones banán, no. A bylo vidět, že je vožralej, že by dělal problém, že by opravdu dělal problém, tak jsme prostě voběhli ostatní roty. Kluci, nemáte někdo banán? Nedošel vám balík? No tak prostě odnesls banán. On ho ani nesnědl. Stejně za chvilku spal a byl klid. Ale děly se takový věci. Neříkám, že neděly. Děly. Něteří zas byli buzeranti vyloženě při tom úklidu, že se vyžívali, že vám dal, já nevím, kartáček na zuby, a tady vydrhneš ty spáry mezi kachličkama. Vyžívali se v tom někteří, ale to to si dycky nějaký 406 idiot léčil nějaký komplexy, jo? Normálně to neprobíhalo až tak.” „Staří nám dávali takovou sadu. My jsme měli takovou šikanu, že to co jsem zjistil, co člověk jako až nemyslím, co se ti stane, někdy se přihodí, ale jako co člověk vydrží psychickýho zesměšňování, psychickýho teroru, tak jako ti staří, že jo …Ale když nás tam terorizovali, to bylo desetkrát, borci seděli staří na odpočívárce, my mladí venku a volali nás jednoho po druhým a muselas dojít a: Páni starší kuchaři, dovolte mi se zařadit, tady holub Dušan Všetečka, nebo něcos řekla špatně, nějaký slovo: Ven! Znovu. Taks došla, říkalas to znovu. Ven! A takto třeba desetkrát po sobě vo půl druhé ráno. Borci už nažraní, 407 víš jak. Hulili tam furt. Takže to bylo úplný peklo, ale to jsme potom přežili.”
Kromě využívání služebně mladších vojáků pro plnění úkolů celého kolektivu a uspokojení tužeb mazáků existovala i šikana zaměřená na jednotlivce. V takovém případě se většinou jednalo o vojáka s vyšším nebo se stejným „číslem” (ze stejného nebo pozdějšího nástupního termínu). Nikdy však nešikanovali bažanti mazáka. Individuální formy šikany popisoval pouze jeden respondent. „Skříňky se dělaly s oblibou na tom novým útvaru, tam to bylo docela vostrý. Tam normálně aji zavřeli ty kluky do té skříňky. To vzali skřínku, zavřeli ho do tý skříňky a pustili ho ze schodů. Drsný, hodně drsný. Taxík tomu říkali. Musí zastavit v každým tom podlaží, tam nějakej ten mazák, že, kterej tě jakože pošle dál …Oni tam měli kolikrát s tím problémy a ještě drsnější, co voni udělali, to bylo strašně drsný, tak voni, von spal, oni, já teďka nevím, jestli oni mu zapálili prostěradlo nebo něco, teďka udělali mu ze svíček cestu k oknu, otevřeli okno, to bylo třetí patro, on se probudil, viděl to hořící, vodhodil to, teďka něco řvali na něho, prostě dělej, dělej, hoří, skákej vole a von se prostě rozběhl tou uličkou a normálně v tom snu chtěl skočit z toho vokna, ne. Ale říkali, že tam na konci byl někdo rozumnej a dal mu tam takhle ruku, ale jinak by ten borec prej skočil. A ještě oblíbená hračka to jsme taky dělávali, to byla pračka. To je prostě, když byla nějaká piča, tak když to byl takovej ten mazánek těch gum a podrážel tě a takhle, tak se udělalo tak, že když nebyl na pokoju, tak se vzaly z hospodářských místností se vzaly prášky, všelijaký tady ty posypy. …Z druhý strany [skříňky], tam byl takovej ten papundekl víš, tam se to nasypalo, eště se to já teďka nevím, jesli se to ještě prolilo vodou. Pak se s tou skříňkou normálně, tak se s ňou obracelo, až jsi ty věci vlastně všechny vyštěrchala a byly tak v jedný hromadě …A tomu se 408 říkalo pračka. To bylo hodně velký ponížení.”
406
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. 408 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 407
127
8.5. Snaha zachovat si individualitu V civilním životě mohli odvedenci vést naprosto odlišné životy. Díky prezenční službě u vojenského útvaru, uniformám a celkovému programu dne se z nich ze dne na den, stali vojáci s naprosto odlišnými právy a povinnostmi, než na které byla většina z nich zvyklá z domu. Řada způsobů, jež vojáci používali k vnějším projevům své individuality, byla spojena s porušením některého z předpisů, nebo musela být podložena speciálním povolením. „Já jsem tehdy nosil jako černý dioptrický brýle, jo, měl jsem to povolený dokonce, no, to jsem musel, protože jsem s těma černýma brýlama vypadal divně, já jem to měl [potvrzené] od doktora …No a já jsem tam měl, abych se odlišoval ještě víc těma brejlama, tak jsem 409 tam měl doktorskou kabelu starou jako skutečně doktorskou kabelu.”
Nejčastějším způsobem bylo odlišit se například délkou vlasů, knírem a podobně. Je však třeba podotknout, že vojáci se mohli pokusit tuto možnost využít, až když byli služebně starší (mazáci). Profesionální vojáci se podle vzpomínky respondenta, který sloužil v letech 1980 – 1982, snažili veškeré snahy vojáků o odchýlení se od předpsaného vnějšího vzhledu potírat: „No tak fungovaly takový ty náznaky, jako že si někdo chtěl nechat narůst knír, nebo tak, ale na to ti veliteli moc nechtěli slyšet. To tě vždycky poslal se holit, jinak máš tři dny basy, jo? Ale jinak takhle si nepamatuju, že by se chtěl někdo odlišit. To jako možná v těch vycházkových úborech prostě někdo měl lepší košilu, protože strýček z třetího kolena byl důstojník, tak měl lepší košilu, než byly ty vobyčejný, že? Ale to taky někteří veliteli nechtěli moc slyšet a vidět že …No, [to] správně nemohli, ale byla zelená, byla. Ale byla taková ta, nebyla taková ta bavlněná nebo lněná, ale byla taková jako už lepší. Nemačkala se tak, nebo tak. Měla větší límec třeba. A tak. Ale někteří ti veliteli vás vod brány vás vrátili, běž 410 se převlíct. Někteří byli strikní pedanti a neuznávali to.”
Dodržování pravidel u mladších nástupních termínů bylo kolektivem přísně vyžadováno. V rovině dodržování ústrojní káze tuto skutečnost dokládá i následující výrok: „Ano, šak já mluvím samozřejmě o suprácích a mazácích, protože to by žádný bažant prostě nepřežil, kdyby jako došel prostě v šedých ponožkách, nebo jako to co bylo výsadou 411 těch mazáků.”
Vojáci se mohli vzhledem i chováním záměrně vymezovat vůči jiné než vlastní skupině. O tom vypovídá následující citace popisující pohled vojáka „absolventa” na „záklaďáky”:
409
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 411 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 410
128
„Jediné, co jsme si jaksi byli schopni s těmi kolegy absolventy zrovna v tom přijímači nějakým zvláštním způsobem prosadit, že jsme chodili na normální záchod. Protože, že jsme neměli ty turecký, protože to sis vždycky přehodil přes to ucho těch dveří řeměň a sjezdový postoj rozumíš. Kdežto lampasáci měli normální hajzl a my jsme si sehnali klíč. Nevím jak, jako už, ale chodili jsme na normální, ne tureckej záchod …Takže ale jako z těch jakoby větších nyancí tak nejvíc mě třeba napadá, že jsme opravdu nechtěli rezignovat, že jsme se opravdu chtěli vidělit, že nejsme takový ten, že jim nebudem přistupovat na špek, že my jsme jako takoví ti siláci a vojáci, kteří prostě budu žrat tou lžící, protože přece tohle je znak největšího alfasamce, ale pěkně, jako kdybych ještě mohl, 412 tak zvednu malíčky v tu chvíli jako. Takže třeba tohleto.”
Vnější odlišení však nesouviselo pouze se snahou jednotlivých vojáků o sebeprezentaci (sebeidentifikaci), ale označovalo i vojáky ve výkonu trestu: „Potom jsme mívali tu věznici, a tam bývalo pořád, permanentně, tak kolem pěti až deseti vojáků zabáslých. Čili ti byli ve věznici, tam dostali třikrát denně jídlo, měli tam tvrdé lože jenom, deku, leželi na takové dřevěné pryčně, a potom měli přes den, nějakou manuální práci. Za trest nenosili opasky, byli jenom ve volném saku ti, jako prostě každý věděl, že jsou to basmani. A přes den třeba dělali úklid v kasárnách, zametali sníh, nebo listí na 413 podzim, takové pomocné úklidové práce.”
K trestancům se někteří pamětníci přirovnali v souvislosti s ostříháním. Bez ohledu na potřebu individualizace, pro charakteristiku armádního prostředí zůstává nejviditelnější tendence ke sdružování a k vytváření skupin, které usilují o získání privilegií. Tento rys (označování slabšího, ostrakizace a šikana) by bylo možno vnímat jako obecně typický pro maskulinní prostředí. Armáda ostatně je prototypem hierarchie sama o sobě. Ze vzpomínek respondentů je zřejmé, že všechny pokusy o vyjádření rozdílů (a z nich plynoucí silové struktury) vznikaly bez ohledu na existující vojenské hodnosti a v mnoha směrech napříč nimi. Tendence k hierarchiím by se dala interpretovat jako pokus o vytvoření alternativy existujícího stavu a v tom smyslu by mohla podpořit subversivní povahu samostatné armádní subkultury, které je věnována následující kapitola.
9.
CHARAKTERISTIKA VOJENSKÉ SUBKULTURY
Mladí muži byli ve výkonu základní vojenské služby povinně a současně ve většině případů nedobrovolně. Princip vnitřně neakceptované povinnosti vytvořil v daném období z armády prostředí se specifickou atmosférou, pro kterou je typické sabotování autorit a pravidel v míře nesrovnatelné s reálným civilním životem a vedlo k vzniku prostředí vykazujícího mnoho znaků specifické subkultury. Od většinové společnosti se vojáci na první pohled liší vzhledem (uniformou), mají svůj vlastní systém uznávání autorit. (např. 412 413
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980.
129
mazácká vojna a další hierarchie zmíněné v předchozí kapitole) a mají i vlastní jazyk: vojenský slang. Věková, profesní, vzhledová i materiální charakteristika armádního prostředí již byla zmíněna v předcházejících kapitolách. Tato je zaměřena na morálku vojáků ZVS. Morálka je jedním z výrazných rysů této subkultury, což lze vysledovat ve vztahu k plnění povinností a ke vztahu ke svěřenému majetku. 9.1. Plnění povinností Sabotování autorit je jedním z typických rysů ZVS. Nedá se říci, že by byl negativní vztah k plnění vojenských pracovních i jiných povinností vnímali všichni pamětníci stejně. Jeden z nejstarších respondentů, který sloužil v letech 1948 – 1951 ve funkci četaře, považoval plnění rozkazů a nařízení, za respektovanou povinnost svou i podřízených. Na přímou otázku, jestli se na vojně vojáci ZVS snažili práci vyhnout, odpověděl záporně: „Já nevím. Já vám řeknu pravdu, že jsem byl. To neexistovalo. Že byl slabší. Tak jsme kázali druhejm, aby jim pomohli, vypomohli. Nebo jsme si ho aji sami vzali jo do práce a udělali z něho opravdu vojáka, ale nikdy jsem neviděl, že by dělali něco na truc, nebo že by se zašívali, nebo že by rozkaz, který jsme řekli, neudělali. To za mě neexistovalo …My jsme přistupovali k tomu zodpovědně. My jsme k tomu přistupovali, že máme před sebou 414 kluky tak, jak když jsme narukovali my a že se musíme pro ten národ udělat.”
V rámci ostatních výzkumných i neformálních rozhovorů s bývalými vojáky ZVS je však výše citovaný názor spíše výjimečný. Respondent patří ke generaci, která si dosud pamatovala armádu jako sílu schopnou zajistit výhru ve válce. Jak ale časem klesal pocit bezprostředního ohrožení (a víra ve schopnost samostatné obrany), snižovalo se i povědomí respondentů o důležitosti a funkčnosti armády a s ním také potřeba ztotožnění se s požadavky, které měla. Poslušnost už v sobě neobsahovala respekt a postava vojáka Švejka, sabotujícího s větší či menší radostí rozkazy se stávala daleko typičtější pro popis vojáka, než postava zodpovědného vlastence. 9.1.1. Sabotáž řádu: „ulejvání”, „zašívání” Jak již bylo mnohokrát řečeno, s armádou je spojeno důsledné dodržování denního řádu. Nejjednodušším způsobem, jak se dalo tomuto shora nařízenému systému vzdorovat, bylo sabotovat příkazy. To bylo potřeba dělat tak, aby proto voják nebyl trestán. V praxi tedy vojáci často předstírali práci (plnění rozkazu), neboli „ulívali se”: „Samozřejmě, no tak mladej člověk, kterej šel na vojnu, tak to bral svým způsobem, jako takový omezení nějaké své svobody, takže ti lidi se snažili dycky nějak vykroutit z těch nepoplárních a náročnejch věcí. Každej se snažil dycky nějak, nějak zašít, nějak to prostě 414
F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951.
130
vobejít, v rámci možností samozřejmě, že. Nejnáročnější třeba ze začátku bylo to ranní vstávání, byly ty ranní rozcvičky, jo? Když si vezmete, že vás vo šesti ráno někdo vzbudí, na povel do pěti minut musí člověk mít vyčištěný zuby a do pěti minut musí stát za jakýhokoli 415 počasí venku v teplákách. Tak to jako někteří už tohleto nezvládali. To bylo náročný.”
Na základě relativně malého vzorku respondentů se však nedá říci, že by problematiku ulívání vnímali všichni pamětníci stejně. Místem, kde byli vojáci vyčleněni z běžného každodenního života na vojně, byla ošetřovna. Mít známého doktora znamenalo šanci získat azyl na „marodce” (ošetřovně): „Takže prostě se na tu izolačku dostat bylo dobrý, to znamenalo nedělat nic [smích]. Být zavřenej a jenom ten doktor tam přicházel nebo ti lapiduši s kdyžs měla prostě stravu a tak dál, dokud neuvážili, že jsem zdravej, už nemám průjmy, už se ta vyrážka ztratila nebo co, 416 tak teprve jsem šel na tu jednotku a tam jsem pokračoval v tom blázinci.” „My jsme se občas někde ulili, jenomže zrovna tam třeba oni zase nevěděli naše souvislosti, takže já jsem třeba byl já nevím čtrnáct dní na ošetřovně, protože tam měl můj kamarád tady z Olomouce Libor Gronský prostě dělal doktora. Zrovna tu dobu, takže já jsem prostě 417 se záděrkou byl čtrnáct dní [smích] ve špitále.”
Dalším místem, kde se vojáci mohli „ulít”, byly služby a činnosti, jejichž správné plnění podléhalo jen občasné, nebo téměř žádné kontrole. Jeden z respondentů vzpomínal na noční služby při hlídání vojenského objektu uvnitř kasáren: „Pak tam byla [služba], ta se jmenovala šlapka, to se hlídal celej ten areál prostě na dvě hodiny, to jsi ve dvojici vždycky prošla celej ten areál, zkontrolovalas všecky ty dveře, že jsou zamčený, tam totiž nic nebylo. To byly budovy, tam bývaly dřív kasárna, tam bývaly ubikace, jakdyby z roku sedmdesát a bylo jich tam já nevím třeba třicet a tys musela všecky projít, zkontrolovat dveře, jestli tam někdo nevlezl …Tam mohl někdo ukrást jenom ty vrata, nebo okno rozbít, ale tos stejně nekontrolovala. Tam třeba byly, ale tam byly ještě takový místa, že tam třeba byly, že tam byla třeba budova, to bylo odemčený a tam bylo třeba lehátko. Tam bylo lehátko už několik let. A kdyžs chodil, tak každej řekl, jakože to obejdem, tam jsme si lehli, o dvě hodiny jdem zpátky za velitelem, jo? A bylo to takhle. 418 Protože tam se hlavně kradlo přes den samozřejmě. Tam se nekradlo v noci.”
Pobyt v kasárnách je spojen s nedostatkem soukromí. Vojáci sdílejí společnou ložnici, sprchy, výcvikové prostory, jídelnu, atd. Nedostatkem soukromí trpěl proto na vojně snad každý.419 Proto se vojáci snažili najít nějaký prostor sami pro sebe, tzv. „zašívárnu”, kde by mohli být o samotě. Pokud to bylo možné, často využili možnosti
415
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 417 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 418 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 419 „Relativní izolovanost vojenského prostředí, téměř nepřetržitý až intimní kontakt příslušníků vojenské jednotky a nezbytnost podřizovat se vojenské autoritě velitelů tak vytvářejí silnější podněty pro dozrávání názorů, postojů a hodnot než prostředí civilní.” Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 46. 416
131
spát odděleně i za cenu menšího pohodlí. Snaha vojáků získat pro sebe soukromý prostor mohla být veliteli i tiše „respektována”: „Protože oni se zas jako nesrali, ti chlapi. To bylo, to byli prostě pracky potetované a ti vlastně neměli jako nic moc co ztratit a já jsem s nima kupodivu vycházel. Akorát se s něma prostě nedalo spát na té cimře, protože oni skutečně jak jako přišli někde ožralí, prostě z hospody, tak za obrovskou srandu považovali, že někomu nablili do tenisek a aby ten který když ráno prostě nabosko, [bosou nohou] do toho vnoří nohy a podobně. Takže já jsem potom spal na takovým nafukovacím lehátku přímo v tom kanclu, kde jsem prostě úřadoval a měl jsme tam nějaký, já ani nevím, prostě jak jsou spacáky, to mělo nějakou nafukovací vložku takovou jakoby ve tvaru jak truhly, takový prostě no. Tak na tom jsem spal. Myši po mě lozily, ale zas to mělo svoje výhody. Jako jednak jsi nebyl s něma a jednak oni jak byli takový lumpi, tak měli dostatek pornočasopisů [smích], takže. Takže to mělo svoje jako kouzlo no …Já prostě když jsem spal v tom kanclu na té nafukovačce, tak to bylo 420 prostě jako sice za vědomí nějakého toho podporučíka.” „No s tím soukromým prostorem to byl problematický, protože ať se člověk pohl, kam chtěl, tak vždycky někde někdo byl, jako jo? Takže my jsme to řešlili tím způsobem, že jsme šli třeba, já nevím. My jsme tam měli za kasárnama takovej jakoby starej lom, nebo pískovna a tam se dělaly třeba cvičný střelby, jo? Že to neohrozilo nikoho v okolí a tak jsme to řešlili tak, že jsme se třeba domluvili partia, požádali jsme velitele, že bysme třeba chtěli jít v rámci zdokonalení výcviku a tam jsme se prostě v té přírodě zašili, každej nějak tak to a toho soukromí tam moc nebylo. To určitě ne. [ticho] Máte společný záchody, společný 421 sprchy pro sto lidí. To jako byl fofr. Fakt toho soukromí tam moc nebylo.” „Zodpovídám za knihovnu …No já jsem fungoval jak blázen. Já jsem vymyslel systém, protože to byl azyl, to byl azyl, to byl privát uprostřed těch kasáren [smích]. Takže jsem se potom časem vyprdl na to chodit zpátky na tu ubytovnu, tak jsem měl spacák. A to jsem byl 422 obecně známý. Jo, to věděl politruk, to věděla půlka štábu, že prostě se nedostavuju.”
Výše citovaný respondent vzpomínal i na prostor kina a aranžérny, které v polovině šedesátých let využívaly ke stejnému účelu početnější skupiny přátel. Další z respondentů mi mimo záznam sdělil, že jako dozorčí skladu prádla měl takový vlastní prostor tam. Jeho popis vlastní výzdoby, plakátů apod. dokazoval potřebu prostředí, které vojáky obrazně řečeno vzdalovalo od armády.
420
P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 422 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 421
132
9.1.2. Číslo a metr Ze vzpomínek respondentů se zdá, že z pohledu vojáka nebyla ZVS ctí a vítaným životním obdobím, které by se snažili prodloužit si. Naopak, to nejlepší na ní byl její konec. Vojenská služba se počítala na dny a číslo označovalo počet dnů, které ještě zbývaly do návratu do civilního života. Podle Ivana Murína se „fenomén čísla” dostal do popředí až v sedmdesátých letech dvacátého století.423 Číslo mělo významný podíl na označení sociálního statutu vojáka. Čím menší číslo, tím kratší doba zbývající k odchodu do civilu a tím vyšší bylo postavení vojáka: „No tak samozřejmě. My jsme byli sedumset třicet dní na vojně, že? Dva roky. Takže někdy to fungovalo tak, že přišel mazák a řekl: Za kolik to máš? A já jsem mu řekl šestset 424 devadesát. Tak mazej uklízet záchody. Tak jsem šel.”
Číslo bylo vojáky neustále prezentováno, nejčastěji otázkami v nichž bylo obsaženo výše zmíněné „za kolik…?”, kdy mladší voják musel odpovědět buď své, nebo mazákovo číslo. „Jo, jo, to jediný tam fungovalo. Jo, že vždycky řekni, já nevím, kdy ses narodil a tys řekl sedmdesát devět a on řekl: Sedí. Že to měl sedmdesát devět dní do civilu, jako jo, ale to 425 bylo pffff.”
Číslo se říkalo a psalo všude, včetně toalet, zdí, dveří a podobně. S některými čísly (dny) byly spojeny speciální druhy aktivit, které vojáci se stejným číslem prováděli společně při příležitostech, kdy byla celá posádka pohromadě. Zmiňovaný Ivan Murín ve svém příspěvku ve Slovenském národopise uvádí poměrně širokou škálu těchto „významných” dní a popisuje aktivity mazáků, které s nimi byly spojeny. Ve vzpomínání respondentů však něco podobného uváděl pouze jeden pamětník (sloužil v Lipníku v roce 2003): „Vždycky jsme šli, celá parta. Rozumíš, jsme se scukli, a teď jsme šli a řvali jsme ty naše čísla. To nosil každý jinačí, víš jak, aby machroval …Tomuhle se říkalo bagr [příborová lžíce]. Vidíš, už je poničenej [je sploštělá]. Protože když už to bylo nějakých čtyřicet, nebo třicet dvacet dní do konce, tak se sedělo. Skončila večeřa a začalo se takhle mlátit do stolu. Všichni, prostě celý ten tvůj ročník, mlátili a počítalo se: deset, devět, osum jo a tak. A počítalo se to naše číslo. Šílený …A když už potom třeba mazáci šli dom, tak každý číslo něco znamenalo. Třeba šedesát osum znamenal Jágr, jo. Jágr znamená, že ten borec prostě měl ten šůrovák [kartáč s dlouhou násadou], tam se rozházel ten mazlák a on tam jezdil s tím šůrovákem, měl to černidlo na boty a s tím hrál jakoby hokej. Protože tam bylo jakoby 423
Murín, Ivan: Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity, c. d., s. 336. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. 425 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 424
133
pár borců [se stejným číslem] a šedesát osum Jágr, víš, a prostě puk a todle. Tíms to vlastně šůrovala a připravila jsi pěknej podklad těm myšákům. Pak to museli sklidit. Pak se dělaly stopětadvacítky, to se normálně na někom jezdilo, nějak se to tam. Já nevím, ale to bylo šílený. Prostě jezdily se jako motorky. Stopětadvacet prostě byla motorka nějaká …Číslo nemá nikdo rád, já jsem měl třeba třistašedesát a někdo měl třeba osumdesát a chodil a já mám osumdesát myšáku, jo, takže to bylo takový jako na chlubení …My jsme 426 si jako nic neudělali, ale mezi těma nástupákama byla taková rivalita.”
Popis „ježdění na motorce” a bouchání „bagrem” (lžící) do stolu popsal i Ivan Murín, přičemž druhé vztahoval k rituálu „poslední večeře”, kdy mazáci po posledním jídle bouchali lžícemi do stolu a nakonec je hodili po kuchařích.427 Čím menší číslo voják měl, tím výš v mazácké hierarchii se nacházel, a tím optimističtější byl jeho pohled na svět. Při dvouleté VPS bylo někdy třeba počítat měsíce („metry”), aby číslo nebylo příliš vysoké. Anebo se měsíce počítaly u speciálních případů, jako v následující vzpomínce: „Todle byli třímetři [ukazuje fotografii]. Tak se říkalo policajtům. Oni chtěli být policajti, tak tam museli tři měsíce mít jakoby odkroucenou tu vojenskou službu, aby mohli být policajti. Takže to byli třímetři a ti to měli nejvíc na háku. To prostě byli vyspělí borci velcí borci, svalnatí borci, už prostě šli do práce …Ti třímetři tam dělali strašnej bordel. Jich tam byla třeba jenom jedna četa a ty zbylý dvě čety voni skazili. Protože voni to mají, víš jak, oni to mají za pár. Oni tam jsou jenom tři metry. Končijou. Jak dlouho ste tady ještě vy? No, ještě devět měsíců. Cože? Rozumíš prostě, to byl výsměch. To byli mazáci. Oni 428 nastoupili a byli mazáci v uvozovkách.”
Vojáci, kteří byli na vojně na zkrácenou dobu, byli kolektivem „záklaďáků” vždycky přijímáni odlišně. Většinou na ně bylo pohlíženo s despektem a oblast, ve které se vzájemný negativní pohled projevoval nejvíce, byla spojena právě s „číslem”: „Takže to tam ta vojna u těch záklaďáků měla trochu jinou jako hierarchii, tam šlo o to, jestli jsi schopen jako špagát [vojín absolvent vojenské katedry], nenáviděný špagát podotýkám, protože každý špagát byl nenáviděný, protože oni věděli, že jsme na rok a oni byli na dva. Takže jsme je vždycky nasírali krásně, když se nás ptali, jak dlouho jsi na vojně špagi, že my jsme tam byli měsíc a tak jsme jim říkali, že třetím rokem, protože jsme měli 429 dva roky katedru, tak ti byli schopní prostě vyletět z kůže jako.”
V souvislosti s mazáckou hierarchií, reprezentovanou číslem, vznikalo i množství materiálních artefaktů. Nejtypičtějším příkladem je tzv. metr, při kterém se používal 200 cm dlouhý krejčovský metr. Posledních dvě stě nebo sto padesát dnů do konce vojny, představovala centimetrová políčka. Vojáci ZVS si takový krejčovský metr koupili, následně ručně zdobili a pak den za dnem odtrhávali jeden centimetr (den) za druhým. Respondenti zdobení metru považovali za velmi pracné a výtvarně zajímavé: 426
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. Murín, Ivan: Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity, c. d., s. 334 – 347. 428 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 429 P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 427
134
„No a potom, když už člověk potom byl mazák, tak ten poslední půlrok už se stříhal metr prakticky, jo? To byl takovej krejčovskej metr. A to teda, to teda některý byly výtvory, to se malovalo, na to se kupovaly tempery na to a to se vystřihovalo různě do takovejch ornamentů a malovalo se to každý den jinak a tam byly ty čísla, že? Na tom krejčovským metru. A to se potom už stříhalo. Ale to důstojníci taky něměli rádi. U koho to našli ten metr, tak dostal pěkně. No, to jako neměli rádi. My jsme je měli maskovaný různě, prostě někde. Já jsem ho ještě měl skovaný někde …To posledních deset dnů, když se to už nestříhalo, to už se pak nechávalo na památku. To nakoncu byla vlajka udělaná, jako československá a to posledních deset čísel už se nechávalo a to už jsme si pak nechávali do civilu. Ale to některý byly umělecký výtvory jako, jo?…No. To se dělávalo. Ty parte se taky dělávalo. To si pamatuju. No vono třeba ten metr to vám zabralo spoustu volnýho času. Když to chtěl mít hezký, tak jako od toho posledního nebo já nevím, než se ten metr mohl stříhat, tak poslední měsíc, měsíc a půl jsem vyráběl ten metr. Abych si s tím vyhrál pěkně 430 …No, zabíralo to čas toho osobního volna. No, hodně, no.” „My jsme sice nějaký metry měli, ale jako tam to byl kultu těch záklaďáků. Jako někteří si to prostě malovali jako okýnko po okýnku, jo, prostě uplně oni to vybarvovali, každý ten centimetr na tom metru měl jinou barvu. Ty čísla byly prostě ručně psaná, zdobená. To byly artefakty jako …No krejčovskej metr, kterej byl jakoby nastříhanej zboku, aby se to dalo 431 vždycky urvat ten metr, to číslo.”
V posledních letech tato aktivita ztrácela na oblíbenosti vzhledem ke skutečnosti, že dvě stě dnů u ročníků, které nastupovaly jen na jeden rok, reprezentovalo více než polovinu délky služby a nepředstavovalo tedy ještě psychicky důležitý přelom: „Ale jediný, co jsem si udělal, jediný co jsem si koupil, tam jsi na rok, tak jsem si potom koupil metr, dvoumetrovej, a z toho jsem si stříhal. Ale pak jsem to stříhal po týdnu, protože 432 to trvalo tak dlouho, vždycky jsem to ustřihl po týdnu, protože to bylo strašný.” „No ten metr se stříhal, stříhal a pak někde se tam rozházel čoveče, já už ani nevím. Já jsem ho vždycky stříhal chvilu pak jsem zapomněl. Já jsem to nějak moc. Řval jsem číslo, 433 udělal jsem si tady tohle, ten metr.”
Metr však zdaleka nebyl jediným materiálním artefaktem, který vojáci vyráběli v závislosti se snižujícím se číslem. Dalším projevem byla například tzv. „parte” neboli „mazácké bankovky”. Tedy obrázky, na kterých bylo vyobrazeno konkrétní (kulaté) číslo, datování ve formátu rok nástupu a rok ukončení základní vojenské služby, jméno vojenské posádky a útvaru, u kterého voják sloužil, a řada motivů charakterizujících život u konkrétní posádky i vyobrazení aktivit, které byly spojeny s civilním životem (často reprezentované přítomností žen). Kopie nebo originály těchto listů byly zasílány domů.434 Dalším
430
F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. 432 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 433 J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. 434 Podle Ivana Murína byly posílány při dosažení čísel 500, 300, 200 a 100. 431
135
příkladem jsou nejrůznější nápisy v okolí vojenských posádek, vyrobené vlastního „mazáckého” označení hodnosti (viz. příloha) a podobně. Fenomén čísla a činností s ním spojených, by bylo možno analyzovat mnoha způsoby. Zde se omezím jen na konstatování, že jeho význam byl mimořádný. Dokazoval jednoznačnou cílenost vojáků ZVS na odchod do civilu a umožnil další strukturování kolektivu s ohledem na „zásluhy”. Skutečnost, že pouhá přítomnost v armádě se považovala za zásluhu nejvyššího charakteru, je zajímavým tématem k diskuzi. 9.2. Vztah k majetku V podstatě záporný vztah k výkonu vojenské prezenční služby se odrážel také v tom, jak respondenti vnímali hospodaření s materiálními statky spojenými s jejich pobytem ve vojenském útvaru. Popis této problematiky reflektuje situaci, která se historicky vyvinula v rámci této subkultury. Z hlediska pamětníků bylo hospodaření armády neefektivní, protože vytvářelo zbytečný systém plýtvání a zmaru, ve kterém záporné jevy výrazně převyšovaly cokoliv pozitivního. Negativní zkušenost těchto jevů významně přispívala ke snaze respondentů distancovat se od armádního prostředí v době, kdy prodělávali ZVS a ve značné míře setrvává i do současnosti.435 9.2.1. Krádeže Neúcta ke státnímu majetku byla pro armádní prostředí typická a krádeže byly podle vyprávění všech pamětníků na denním pořádku. Napomáhal k tomu jistý druh anonymity, který mezi vojáky panoval, a někdy potřeba, která legálně uspokojit nešla. Velké množství lidí a omezený počet věcí (výbavy) vedly k častým ztrátám (či krádežím) výstroje. Protože šlo o předměty, které byly povinnou součástí výbavy, musel voják ztrátu řešit. Zakoupit novou výstroj bylo drahé a často i nemožné. Krádež tedy byla často jedinou možností, jak potřebnou část výstroje získat. To bylo důvodem, proč největší množství těchto „drobných” krádeží probíhalo podle vzpomínek respondentů před odchodem nejstarších vojáků do civilu. „Ne, to bylo to, co jsme vyfasovali, jsme museli přesně odevzdat zpátky, no a to byl právě ten průšvih, protože člověk který ztratil jako věci na čištění, já nevím soupravu na čištění samopalu a tak dál, tak to se potom ke konci, teď jsme na začátku, ale přeskočíme ke konci, aby měl klid, tak to se kradlo. Největší doba krádeže na vojně bylo, prostě když se měly odevzdat všechny věci, který člověk vyfasoval, protože ty který poztrácel, jako já jsem poztrácel vlastně všechno [smích], protože já jsem spával v knihovně, já jsem nespával potom na tom pokoji, takže moje skříňka byla potom totálně vybraná, protože já jem 436 nepotřeboval ty věci, já jsem přestal používat samopal jako knihovník.”
436
R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967.
136
„A to všechno si zase musel pořádně hlídat a dobře zamykat, protože tam se neuvěřitelně kradlo mezi těma vojákama navzájem. Protože při ukončení vojny to pak člověk musel 437 odevzdat a co mu chybělo, tak to musel zaplatit.”
U výstroje, kterou voják nikdy nepovažoval za svoji osobní, bylo takové řešení skoro logické zejména tehdy, když šlo o opakovaný a běžný jev. Že se opravdu jednalo o každodenní realitu, dokládá následující rozhovor dvou respondentů, kdy se v otázce pohledu na tento druh krádeží vzájemně doplňovali: „RV: Tak člověk se stará o to jak máte prostě, to jsem říkal včera Elišce, když ti ukradl někdo bodák PV: Taks ho musel ukrást ty někomu jinýmu. No, no.”
438
Krádeže výbavy však nebyly tím jediným, co se v kolektivu vojáků ztrácelo. Kradly se i věci, jež se daly relativně rychle a snadno zpeněžit, případně peníze: „A já jsem nekúřil a zkoušel jsem to, mně bylo zle. To jsem, měl jsem balíčků cigaret, tož jsem to potom prodával tam v restauraci nějakýmu číšníkovi a koupil jsem tam hodinky 439 a někdo mi jich tam ukradl, no. Dvoje.” „Jo, jako vobčas někdo někoho vokradl. To bylo takový, že někdo někomu něco šlukl. 440 Jednou mi tam někdo šlukl prachy.”
Specifickým druhem krádeží, které popisoval respondent sloužící v roce 2001, bylo zneužívání armádní organizace a financování určitých komodit, které měly v civilním prostředí relativně vysokou hodnotu. Nejtypičtějším příkladem byl benzín, nebo nafta: „Ježišmarja, tam se kradlo. Tam se kradlo, ježiš marja, ty vole tam se kradlo, to bylo strašný. To fungovalo tak normálně, že se třeba posral stroj a to kradli uplně všichni, prostě. Tam asi kdo nekradl, tak toho nabonzovali, že nekradl. Tam se pokazil stroj záměrně, tam někde odpojili hadičku nebo něco a ten měl plnou nádrž, a když se vracel zpátky, tak to bylo prázdý. A kradli to záklaďáci, kteří věděli, že to tam bude, tak to v noci ti strážáci ukradli, hodili tu naftu a ten benzín přes plot a nebo kdyžs to tam dovezla na opravdu se to fakt pokazilo, vrátilo se to zpátky, tak tam nic nebylo …Stěhovali jsme ten Pentagon [slangový výraz pro budovu velitelství] …Tak tam se prostě po pěti letech koberce a veškerý vybavení, to znamená veškerý televize se kupovaly plazmy a kupovaly se nový videa, nový přehrávače, nová aparatura, nový stoly, nový nábytek, nový koberce a to se z tama nosilo …No a to se všecko vyhazovalo. To si jako myslím, to se naoko vyhazovalo a prodávalo se to bokem a vím, že někteří kluci, co tam s námi byli, ti starší, kteří už odcházeli do civilu, tak si tam kradli věci. Kradli třeba koberec šestimetrovej, kterej se stejně vyhazoval. Přehodili jej přes zeď, odpoledne skončili zaměstnání, tak si to naložili 441 na auto, odvezli si to dom, jo ale to strašný věci pak dělali ještě.” 437
J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980. P. V. (*1962), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1985. a R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 439 S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. 440 R. V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967. 441 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 438
137
9.2.2. Kšeftování „Kšeftování”, černý prodej nebo směna zboží za služby byly dalším shodným rysem ve vyprávění o vojně u všech pamětníků. Vojáci měli během výkonu ZVS velmi omezenou možnost vydělat si nějaké peníze. Kromě žoldu a občasné finanční výpomoci rodinných příslušníků, neměli žádný příjem. Jejich disponibilní finanční obnos byl velmi nízký a stačil jen na nejnutnější nákupy. Z tohoto důvodu se vojáci snažili najít nějaký jiný způsob, jak by bylo možno získat peníze. Někteří měli na vojně přístup ke komoditám, které se dalo využít k vlastnímu prospěchu jednodušeji než jiné. Ti obchodovali. Časté byly vzpomínky respondentů na obchodování a to jak v rámci posádky, tak i civilisty kuchařů s jídlem a to jak v rámci posádky, tak i s civilisty. „No, kšeftovali jsme s občanskýma pracovníkama. S ó péčkama [smích]. Jo, no. Se žrádlem. To tak bylo. To jsme podědili po našich starých. Ale my jsme s nima spíš 442 směňovali jídlo za alkohol jako.”
Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, obchodovalo se se vším, z čeho mohl mít jedinec nějaký prospěch: s vycházkami, s vybavením, s jídlem, s poukázkami, s cigaretami. Častým způsobem „platby” byla na vojně protislužba. Že podobný systém fungoval i v profesionální armádě, jen byl zaměřený na jinou oblast protislužeb, než jakými byly mezi vojáky ZVS například nepopulární služby, dokládá i následující výpověď: „Taky mně někdo říkal, že ti profíci musí absolvovat nějaký fyzický testy. A oni to samozřejmě nedali, každýmu to bylo jasný, že když ten borec se zadýchá na desátým schodu, tak to asi prostě neuběhne ten kilometr, nebo tři tisíce metrů. A že neudělá kliky, protože má břicho, že když natáhne ruky, tak neudělá ani jeden, ale všichni to splnili, takže za nich to dělali ti vojáci, ti jejich podřízení za nich to dělali a psalo se do tabulek generál ten a ten tady váží stopadesát kilo, takže v pohodě, že to uběhl s limitem nějakých dvacet 443 minut.”
Žádaným zbožím na černém trhu, byly z důvodu relativně vysoké ceny, „konga”, neboli vojenské zimní kabáty. Tuto skutečnost dokládají vzpomínky nejmladších respondentů: „Většinou třeba když se to ztratí, protože ty věci, ty se prodávaly. Protože to je celkem drahý to oblečení. To se normálně prodává v armách [prodejny s armádním vybavením], ale je to drahý, protože to je jakoby z rifloviny. A ty bundy se hlavně prodávaly, ty zateplený. Tys to prodal a nahlásilas, že ti to někdo ukradl a dostalas pak druhý. Ale to se 444 pak muselo platit už.”
442
R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 444 J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. 443
138
„Zprvu, zprvu se tam ztrácelo myšákům, aj nám se ztrácely konga a takový věci …Takže se, Eli, vydělávalo se tím, že nějakýmu borci, kterej si zapomněl zavřít skříňku, zůstalo tam pár védéček [vedoucích důstojníků], když nějaký chytrák prošel pokoje a zůstala tam otěvřená skříňka, kongo stálo šestset, kalhoty stály tři sta. Bunda stála tak nějak tři sta, kalhoty stály pět set. Ty byly docela drahý. Kalhoty a kongo byly nejdražší. Takže se s tím kšeftovalo. A dokonce se nám ztratil aji samopal jeden a nevím teď, jestli se našel, nebo ne. Kradlo se 445 tam, ale spíš bych řekl jako z těch skříněk ty vojenský věci.”
Nakolik představoval armádní systém hospodaření jen zhuštěnou karikaturu systému hospodaření socialistického (státního), může být tématem diskuse. Výše uvedené vzpomínky však naznačují několik společných rysů: nežádoucím jevům se dalo jen obtížně vyhnout (některé potřebně věci nebylo možno získat jinak, než krádeží), negativní jevy byly ne-li všudypřítomné, tak jistě široce rozšířené, a v uznávané hierarchii (neoficiální) byly de facto tolerované jako mravně nezávadné. 9.3. Existenciální aspekt PVS Další jev, kterým se armádní prostředí odlišuje od civilního ze své podstaty, je přítomnost zbraní. Jejich neustálou přítomností je zviditelněna existenciální situace jedince, jejíž podstatou je zesílení vědomí smrti. Pokud jde o vztah ke zbraním, není překvapivé, že ve většinově mužské společnosti ostatních vojáků, mezi výpovědmi pamětníků nelze najít výrazný odpor ke zbraním, které měli jako specialisté ovládat. Následující vzpomínka se odlišovala rázností odpovědi, jejíž intonace i gesta, která pamětník používal, naznačovala, že svá slova se narátor kdysi naučil zpaměti:446 „Těžký kulomety. To jsme byli my. Kolumet vzor třicet sedum, to jsme byli my. Samočninná zbraň, vzduchem chlazená hlavěň, opětným nabitím zpětného tlaku plynu na závěr, to jsme 447 byli my.”
Takovéto jednoznačně pozitivní ztotožnění se zbraní, bylo v rámci výzkumných rozhovorů výlučné. V této situaci je vhodné připomenout, že se jedná o jednoho z nejstarších respondentů, který osobně pamatoval válku, a který měl na konci základní vojenské služby nejvyšší šarži ze všech oslovených narátorů. Osobní zkušenost s válkou mohla být pro jeho postoj rozhodující. Z pamětníků, se kterými jsem vedla rozhovor, zažili osobně druhou světovou válku pouze tři a ti byli v té době ve věku třinácti až osmnácti let, proto se samotných vojenských akcí se neúčastnili. V rámci povinné vojenské přípravy za účelem obrany státu proti nepříteli si mladí muži často poprvé uvědomili, jak blízko by se mohli ocitnout 445
J. J. (*1984), po maturitě, 1 rok; 2003. Respondent při vyprávění vztyčil hlavu, narovnal záda a rytmus slov dokládal pravidelným boucháním do stolu. 447 F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. 446
139
smrti v případě vojenského konfliktu. Moment, kdy si poprvé položili otázku, zda by v případě nutnosti stříleli (do lidí), si většina z respondentů dobře pamatovala a byl pro ně spojen s nejnepříjemnějšími zážitky z celého průběhu základní vojenské služby. Uvědomění si vážnosti situace bylo nejčastěji spojeno s přítomností zbraní a ostrých nábojů v rámci některého bojového cvičení: „A ještě, když jsem byl v tem Prešově, když jsme tam dojeli, tož tam bylo takový stanný právo a dělal se takový zátah, že ti banderovci chtěli přecházet, to se dělaly takový zátahy. Ty roty vyjeli jen do těch dědin, to se obklíčilo tu dědinu a postupovali do té dědiny a sháňali nějakých těch banderovců. Tož tam chytli tam, jenomže to byli pytláci ti místní lidi, kteří měli pušky nějaký a šli na toto. A já vím, já jsem tam dovezl toho poručíka před tu dědinu a zostal jsem tam a oni tam šli, ta rota šla tam do tehoto. Já jsem tam zostal vzadu a říkal jsem si kurnik, kdyby tam došel tady na mě, tož taky tu pistolu jsem si vzal a šel jsem od tehoto, s tou pistolou jsem šel tam potmě. Nevím, co bych byl udělal, kdyby tam na mě někdo hupl, no …To nevím. Já, i když jsem tam byl, když jsem šel na těch banderovců, když jsem tam byl s tou pistolú, tož jsem váhal. Kdyby tam šel? Mám po něm střelit? To tma, to nevíš, co zastřelíš, že? Aji tam potom já jsem říkal, já bych nikoho nezastřelil, jí bych se 448 nechal zastřelit.” „To byla ta nejvyšší bojová pohotovost, na které jsme byli. Protože my, když jsme jeli někam na cvičení, tak jsme v životě neměli u sebe ostrý náboje. Nikdy. Jenom na střelbách. Pouze na střelbách a tohleto jsme opravdu nafasovali ostrý náboje. Plný zásobníky. To bylo výstroj vojáka se skládala ze sumky, to byl takovej koženej futrál, tam měl čtyři zásobníky od samopalu a ty jsme nikdy neměli plný. Ani na střelbách. Ty jsme dostali vždycky, třeba já nevím půl zásobníku na střelby, a to bylo všechno jo. A tentokrát jsme opravdu měli ty štyry zásobníky plný a to už potom člověk zjistí, že to opravdu není sranda …Měli [jsme] potom svoji přípravu, to znamená, tam hlavně šlo o to, aby ti jednotliví vojáci uměli ovládat ty svoje zbraně hlavně z hlediska bezpečnosti, aby se nepostřílali navzájem. To bylo nejdůležitější. Protože potom to vždycky tak po dvou měsících byly takzvané bojové ostré 449 střelby, kdy jsme teda zažili u toho největší nervy.”
Základní vojenská služba byla pro mnohé spojena s určitým strádáním, přičemž vojáci neměli vždy možnost své problémy sdílet s „chápajícími protějšky”. Ne každý voják snášel fyzickou a psychickou zátěž stejně a armádní prostředí napomáhalo spíše tomu, aby se člověk naučil neprojevovat slabost nebo strach, protože tyto projevy byly kolektivem hodnoceny negativně. Někteří pamětníci se během výkonu základní vojenské služby setkali i se smrtí svých kolegů. Na případy sebevražd vzpomínali i po mnoha letech s nepříjemnými pocity. V citacích je patrné porozumění, přestože respondenti tyto vojáky neznali osobně, byli si tehdy i dnes vědomi toho, že je k tomuto zoufalému činu dohnala náročnost prostředí, ve kterém se nacházeli: „A ještě jsem tam měl takovej zážitek, tam se zastřelil nějakej voják v hotelu a to nás tam taky vybrali z tehoto, já jsem, asi dvou nebo třech vojáků, jsem tam šel k temu hotelu a tam jsme měli, nevím, co jsme tam měli dělat. Vyšel ven, tož jsem se mu tam hlásil, že su tam, že 448 449
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980.
140
čekám na další rozkazy, tož to teho jsem ani neviděl, akorát vím, že se tam zastřelil. Ale co to tam bylo, to nevím. Nějaký. To byla taková špatná, táto, a já jsem to potom hlásil temu 450 mojimu velitelovi.” „Tam už to tak jakože říkám, ale když člověk byl vzpupnej a nedělal si to co měl, tak prostě to nebylo zas tak strašný, že by se to nedalo vydržet. To určitě ne. Ale říkám, někdo, záleží to třeba u pěšáků, tam ta mazácká vojna byla podstatně těžší. To je těžký. Já jsem byl tam, kde jsem byl, a tam mně to připadalo takový jako ne dobrý, ale zvladatelný, že si člověk nemusel podřezávat žíly a věšet se někde jako. I takový případ tam byl …Holka mu napsala, 451 že prostě nevydrží čekat dva roky a on to psychicky nezvládl [ticho].” „No ježiš. Aji se podřezali borci jako, ale nevykrváceli, že jo. Ale to bylo zbytečný. Já jsem taky byl zoufalej. Psal jsem fotrovi dopisy, jak ať s tím něco udělá, ať mě někam přeřadí, že to tam nevydržíme, ale no úplně supr. Já jsem šťastnej. Byl jsem v Tatrách, vopalovačka. 452 Vždycky veget.” „A dokonce vím, že se tam nějaký borec zastřelil, nějaký profík v těch kasárnách.”
453
Jiná byla situace, pokud ke smrti nebo zranění vojáka došlo při vojenském cvičení. Že k takovým situacím docházelo, bylo již uvedeno v páté kapitole v souvislosti s cvičením v terénu. Smrt byla na vojně mladým mužům daleko blíž než v civilním životě: „No to se stalo při jednom cvičení. Tam zapomněl kluk jeden, blbec, patron a on vystřelil a on to dostal tady za ucho. No ježiš marja. To byl švih. To jste neviděl, a jakej to byl švih. 454 Do nemocnice honem se jelo. Zachránili ho, ale kdyby to bylo nějak jinak.” „Nejhorší bylo, když se nám tam zabilo několik vojáků našich přímo z té naší čety, když jsme jeli zase z nějakého toho cvičení střeleckého do těch Karlových Varů, tak se převrátili s tím obrněným transportérem a čtyři tam bohužel zahynuli. A jeden byl přímo z mé čety, ti tři byli z té naší budovy, jako z toho prapor. Tak to byl asi takový nejhorší zážitek, protože když člověk osobně ti lidi zná ...A vlastně my jsme o tom ani nevěděli, protože ta kolona těch aut byla dlouhá. Bohužel se to stalo, že jeli něják rychle z toho kopce, doháněli nějak tu kolonu a nezvládl tam řízení. A s tím těžkým vozidlem se převrátit je samozřejmě potom 455 tragické. Tak to je nejhorší moje vzpomínka na tu vojnu.”
Ve vztahu armádní subkultury k majetku bylo možno vysledovat konkrétní odraz společenskopolitické reality. Ve vztahu k existenciálním otázkám života a smrti je přítomnost společenského kontextu také přítomna, ale kromě ní, lze povinnou vojenskou službu považovat také za konstitutivní období jedincovy osobnosti. Vyhrocenost situací, které se na vojně odehrávaly, si vynucovala zaujetí vlastního stanoviska. Z tohoto
450 451 452 453 454 455
S. N. (*1926), po válce (dobrovolně), 2 roky; 1945 – 1947. F. K. m. (*1961), po vyučení, 2 roky; 1980 – 1982. R. Vo. (*1968), po maturitě, 2 roky; 1987 – 1989. J. N. (*1979), po 3 letech studia na vysoké škole, 1 rok; 2001. F. K. (*1927), po vyučení, 2 roky; 1949 – 1951. J. B. (*1956), po vysoké škole (+ vojenská katedra), 1 rok; 1980.
141
hlediska lze proto tuto životní zkutečnost považovat za významnou součást dospívání. Poslední pamětníci ji však měli možnost získat v průběhu let 2003 – 2004.
10.
ZÁVĚREM
Předložená práce je věnována dnes již historickému fenoménu základní vojenské služby, která u nás v minulých desetiletích tvořila významnou, i když často rozporuplnou a složitou etapu v životě většiny mladých mužů. Metodologickým východiskem výzkumu se staly polostandardizované rozhovory vycházející z principu orální historie, které v následujícím zpracování byly doplňovány informacemi z literatury, aby byl upřesněn kontext výpovědí narátorů. V první části práce byla pozornost soustředěna především na prameny a literaturu, které pomohly obecně nastínit dobovou atmosféru v armádním prostředí. Vzhledem k tomu, že nejvíce respondentů strávilo jeden až dva roky ve výkonu základní vojenské služby v době vlády komunistické strany, byla věnována největší pozornost provázanosti politických rozhodnutí s konkrétním děním ve vojenských posádkách. Ve čtyřicátých až osmdesátých letech 20. století došlo několikrát ke změně společenské atmosféry, což se samozřejmě odrazilo v zaznamenaných výpovědích. Respondenti, kteří sloužili v politicky uvolněnějších obdobích, měli daleko více pozitivních vzpomínek. Výzkum však mimo to dokládá, že osobní zkušenost je vnímána vždy jako konfrontace osobnosti pamětníka se svým bezprostředním okolím. Postavení jedince, jeho práva a povinnosti byly v době prezenčního výkonu služby ve značné míře omezeny, a tak i vzpomínky naznačují, že mladí muži omezení práv v době nástupu do výkonu základní služby považovali za jednoznačně negativní. Například na problematiku související s konkrétním nástupem na vojnu je v práci pohlíženo z perspektivy mladého muže, který neměl žádnou předchozí zkušenost s prostředím, ve kterém by byla striktně uplatňována autorita. Ta v armádě souvisela s vyšší hodnosti, ať již oficiální, vojenskou, nebo neoficiální, „mazáckou”. Současně s potíráním jakéhokoli projevu individuality se první den na vojně jevil u všech oslovených respondentů jako jeden z nejtěžších momentů celé další služby. Zajímavé je hledisko související s dobovým vnímáním prezenční činné služby jako něčeho nevyhnutelného. Někteří respondenti vzpomínali na své snahy ovlivnit budoucí povinnost k výkonu vojenské služby u svých synů tak, aby nemuseli podstupovat podobnou negativní zkušenost jako oni. Soudobá společenská situace ovšem značně omezovala prostředky, které respondenti mohli využít k dosažení svého cíle. Nejvýznamnější roli proto hrálo podle výpovědí zdravotní hledisko.
142
Přes zmíněná negativa výzkum ukázal, že základní vojenská služba byla pro muže, kteří ji absolvovali, také zdrojem mnoha nových zkušeností. Jak již bylo uvedeno v úvodu, z pohledu pamětníků v určitém odstupu je toto období v naprosté většině případů hodnoceno jako přínosné pro další život. Na základě popisu každodennosti vojenského prostředí si čtenář mohl udělat obrázek o tom, jakým „vlivům” byli mladí muži vystaveni. Práce tak ozřejmuje důvod zmiňovaných nových zkušeností, ke kterým patří vnímání autorit, samostatnost, nebo respekt.456 Od roku 1989, kdy byla zavedena instituce civilní služby, armáda a stát začaly poskytovat možnost svobodné volby, jak splnit předepsanou brannou povinnost. Zároveň se sametovou revolucí začala proměna směrem k demokratizaci společnosti a tato skutečnost se projevila i v každodenním životě vojáků základní služby. Mladší respondenti již nemohli nabýt zkušenost s politickými školeními nebo kontrolou vysoce postavených armádních důstojníků, jejichž autorita daleko převyšovala prostor vymezený armádou. V posledních letech již pamětníci popisovali individuálnější přístup k potřebám vojáků, a to především z hlediska uznávání jejich práv. Specifickým projevem provázanosti armádního prostředí s politikou byla existence pomocných technických praporů, do kterých v letech 1949 – 1953 stát zařazoval muže ve věku branců, jež byli na základě posudků považováni za „politicky nespolehlivé”, a museli proto základní vojenskou službu absolvovat izolovaně od ostatních vojáků. Vznik a funkce pracovních technických praporů jsou v práci také nastíněny, i když z hlediska každodenního života měl druh vojenského zaměstnání u pomocných technických praporů naprosto odlišný charakter než všechny ostatní. Větší část práce je zaměřena na popis každodennosti. Skutečnost, že čas strávený ve výkonu základní vojenské služby byl zcela nesrovnatelný s civilním životem, vedla k tomu, že se utvořila, i když nedobrovolně, uzavřená komunita se svými vlastními pravidly, která získala charakter subkultury. V armádě je uplatňováno rozčleňování vojáků na základě vojenských hodností. Vojáci ve výkonu základní vojenské služby se však součástí armády stávali pouze na dobou omezenou, předem stanovenou. Vzhledem k tomu, že ode dne nástupu spolu mladí muži trávili prakticky veškerý čas, jejich celkový počet ve vojenském útvaru se počítal na stovky a kariérní růst byl omezený, vytvořili si vojáci základní služby vlastní systém, který souvisel s uplatňováním autority. Pohled na vzájemné vztahy popisovaný z pozice služebně mladších a starších vojáků byl v práci samozřejmě reflektován. Takzvaná „mazácká vojna” je jedním z nejtypičtějších znaků subkultury vojáků základní vojenské služby a s její existencí je spojena řada projevů 456
„Výkon vojenské základní služby výrazněji než u nevojáků posiluje pozitivní vztah ke spoluobčanům a také schopnost získat si u lidí autoritu, uznání a respekt. S příchodem do civilu narůstá i vědomí národní hrdosti a pocit, že vojna je pro mladé muže přece jen něčím užitečná. Je zřejmé, že výkon vojenské služby na jedné straně vede k růstu kritičnosti vůči k autoritám a na sraně druhé přispívá k větší náročnosti na vlastní osobu.” Srov. Hendrych, Jiří: Voják v míru, c. d., s. 51.
143
v oblasti sociální i materiální kultury. Etnologickou analýzu „mazácké“ problematiky přinesl Ivan Murín ve své již víckrát citované studii uveřejněné ve Slovenském národopise, další odborná literatura s touto tematikou v našem oboru však zatím absentuje. Výpovědi pamětníků uváděné v této práci naznačily některé změny, ke kterým od roku 1994, kdy byla výše zmíněná studie publikována, v oblasti kultury vojáků základní vojenské služby došlo. Lze usuzovat, že hlavním důvodem bylo její zkrácení ze dvou let na jeden rok a častější uplatnění řady výjimek, souvisejících například se získáním vyššího vzdělání nebo se zdravotními schopnostmi branců. Kratší doba prezenční služby měla vliv na proměnu některých rituálů spojených výhradně s mazáckou pozicí. Příkladem by mohlo být stříhání metru, které v posledních letech povinné vojenské služby výrazně ztratilo na oblibě, nebo pasování, z něhož se podle vzpomínek nejmladších respondentů stalo spíše formální předání některých privilegovaných práv. Významným fenoménem souvisejícím s mazáckou hierarchií byl fenomén čísla, které reprezentovalo počet dní zbývajících do civilu a současně ukazovalo postavení vojáka v mazácké hierarchii. Jak již bylo naznačeno, vojáci se pohybovali v přísně vymezeném prostoru. Z tohoto hlediska bylo „vojenské prostředí” tvořeno prostorem kasáren a místy, v nichž probíhala cvičení. Specifický byl nejen denní režim a množství lidí koncentrovaných na jednom místě, ale rovněž materiální zabezpečení, které prošlo za posledních šedesát let velkými změnami. V oblasti celkové vojenské infrastruktury se postupně modernizovalo, zatímco vojenské vybavení mělo tendenci stárnout a chátrat. Kasárna byla různě velká a lišila také vybaveností z hlediska hygienického zázemí, ubytovacích prostor apod. Postupně se snižoval počet vojáků ubytovaných na jednom pokoji, místo původních až šedesáti lůžek se v posledních letech pohyboval počet vojáků sdílejících jednu ložnici kolem osmi. Vybavení kasáren záviselo na době jejich vzniku. Z tohoto důvodu někteří mladší respondenti popisovali horší životní podmínky, vyplývající ze zastaralé infrastruktury a ubytovacích podmínek (dřevěné budovy, kamna na dřevo, studená voda), než respondenti, kteří sloužili dříve, ale u moderněji vybavených vojenských útvarů. Za nová kasárna lze pak považovat ty, která byla postavena v padesátých letech dvacátého století. Po roce 1989, kdy se Evropa přestala z hlediska ideologie dělit na východní a západní, bylo množství vojenských (velmi často příhraničních) prostor zrušeno, a stejně tomu bylo i s řadou kasáren. V otázce každodenních pravidelných činností se v rámci výkonu základní vojenské služby z hlediska denního řádu změnilo v průběhu uplynulých desetiletí jen velmi málo. Z tohoto důvodu se práce v této oblasti zaměřila především na popis aktivit, kdy citace respondentů dokládají spíše jejich variabilitu a šíři než historické proměny. 144
Kromě všeobecně uznávané „mazácké” hierarchie vojáků mělo podle výpovědí na postavení vojáka vliv také zařazení do vojenského zaměstnání. Této problematice byla věnována samostatná kapitola, kde je mimo jiné nastíněna celá procedura zařazení do určitého typu zaměstnání a některé další povinnosti, které museli vojáci základní služby plnit. V zařazení ke konkrétnímu zaměstnání existovaly určité nepsané zásady, ale ve velké většině případů se při něm nepřihlíželo k předchozí specializaci nebo schopnostem odvedenců. Výjimkou byli například kuchaři, kteří si často svou profesi udrželi i na vojně, ale jinak platilo, že příprava na vojenské zaměstnání a jeho pozdější realizace mohly mít značně odlišný charakter od předchozího vzdělání a praxe odvedenců. V případě bojových jednotek se pamětníci ve výkonu vojenského zaměstnání věnovali každodennímu cvičení potenciálních válečných situací. Jejich aktuálnost či naopak neaktuálnost se vždy odvíjela od konkrétní dobové situace a z toho také plynul i psychický stav a rozpoložení vojáků, kteří v té době sloužili. Zaměstnání u jednotek takzvaného „zpětného odřadu”457 nebo „pracovních jednotek” se lišilo svým charakterem, služba u nich byla praktičtější. Vojáci mohli mít u sebe jen minimální osobní majetek a všechno ostatní mělo jednotný ráz. Specifičnost vojenského prostředí se promítala do morálky vojáků, kterou si osvojili v průběhu výkonu základní vojenské služby a která se týkala především přístupu k plnění povinností. Ten byl v naprosté většině případů spojen se sabotováním shora nařízených příkazů a vzájemnou výpomocí založenou na vědomí příslušnosti ke stejné skupině. Z tohoto hlediska se práce zabývala i takovými aspekty, jako bylo obchodování („kšeftování”), krádeže nebo systém vzájemného odlišování, které se v průběhu let také příliš nezměnily. Život v rámci vojenské služby je popisován pamětníky jako značně stereotypní. Tuto skutečnost dokládají i opakující se typy vzpomínek u různých respondentů. Výpovědi se nejčastěji lišily jen v tom, jaké bylo osobní „pracovní nasazení“ ze strany respondentů, přičemž příčiny pro to mohly být různé. Výzkum naznačil souvislost například s politickým přesvědčením, předchozími životními zkušenostmi, věkem, nebo vzděláním respondentů. Vzhledem k tomu, že škála důvodů, které mohly mít vliv na popis a především na prožívání období stráveného „na vojně”, je velmi široká, byl v práci věnován pouze omezený prostor hledání jejich vzájemných souvislostí. I přesto, že konkrétní výzkum byl zaměřen na vojáky ve výkonu základní vojenské služby a výběr pamětníků byl nutně omezen z hlediska věku (rok narození 457
Zpěný odřad, neboli ti, co zůstávají na posádce jako nutná obsluha. Kuchaři, knihovník. R.V. (*1946), po maturitě, 2 roky; 1964 – 1967, cit. „Když byl poplach, jakože jich bylo několik ostrejch, všichni vyjeli do těch svých palpostů. Tankisti támhle, dělostřelci támhle a já nevím co a zůstali tam jenom, aby ten barák fungoval, takzvaný zpětný odřad, to jest nějakej kuchařík, nějakej člověk který měl spravovat nějaký archivní věci a k tomu někoho. Zůstali tam prostě takový existence, kteří prostě se toho poplachu nezúčastňovali.”
145
v rozmezí 1926 – 1987), upozornil daný vzorek respondentů také na některé změny, kterými instituce povinné prezenční služby prošla. Konkrétní popisy každodenních aktivit získané na základě rozhovorů poskytují čtenáři především představu o tom, jaký měly význam pro jejich účastníky. Zároveň jsou z hlediska metody orální historie svého druhu historickým dokladem.458 Tato práce zdaleka nemohla postihnout všechny zvláštnosti a specifické rysy subkultury vojáků základní služby. Například vojenský slang je oblastí, která byla pouze několikrát zmíněna. Z pohledu některých citací, které jsou v práci uvedeny, je však používání „vlastních” vojenských termínů zřejmé. Kromě slangových výrazů je patrné také nadužívání zkratek, které není v běžné mluvené řeči zdaleka tak časté. Zajímavá je i problematika přechodu některých termínů, jejichž vznik se váže k vojenskému prostředí, do civilní mluvy. Dalšími okruhy možného badatelského úsilí by mohly být například sociální proměny. Oblast výjimek ze základní vojenské služby, které byly zmiňovány, tvoří potenciál pro studium vazeb mezi zdravotními problémy branců a lékařskými diagnózami, na jejichž základě dostali mladí muži potvrzení o nechopnosti k prezenční službě. Podobně je tomu i s popisem atmosféry a každodenního života vojáků v určitých časových obdobích, nebo v předem specifikovaných druzích vojenských posádek. Před badateli se také otvírá široké pole i z hlediska výzkumu materiálních artefaktů, spojených s vojenskou službou. Patří sem oblast tvořivosti, kam by se daly zahrnout kromě nejrůznějších rukodělných výrobků, s nimiž vojáci ZVS obchodovali, i „metry”, „vojenské bankovky”, dopisy a jiné drobnosti. Ty si podle zjištěných skutečností velká část pamětníků nechala jako upomínku na vojnu a v současné době se řada těchto hmotných předmětů dá ještě poměrně dobře dohledat. Vojenskou službu lze také nahlížet očima lidí z bezprostředního okolí bývalých vojáků, což představuje další rozměr případného výzkumu. Z naznačených myšlenek, které vycházejí z terénního poznání nebo z úvah nad získanými poznatky, vyplývá, že základní vojenská služba, kterou v zachycené podobě absolvovala většina mladých mužů v průběhu minulých desetiletí, nebyla jednoduchou záležitostí. Zasáhla velmi výrazně do určité etapy života a část mužské populace na konkrétní dobu přivedla do prostředí uzavřené subkultury, jejíž odraz celoživotně zůstal ve vzpomínkách pamětníků.
458
„Prostřednictvím orální historie se tedy badatel dostává do k novým informacím, poznatkům a faktům, které obohacují, rozšiřují nebo korigují jeho dosavadní obraz dějin, a díky prožitkům z úst dotazovaného má možnost dodat svému dějinnému líčení jeho individuální rozměr („zalidnění dějin”).” Srov. Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti, c. d., s. 21.
146
11.
SOUPIS POUŽITÉ LITERATURY, INTERNETOVÝCH ZDROJŮ A RESPONDENTŮ
Soupis literatury: Bílek, Jiří: Vojáci druhé kategorie aneb neříkejte jim černí baroni. Praha: Knižní klub, 2010. Blažek, Petr: A nepozdvihne meč… Odpírání vojenské služby v Československu 1948 – 1989. Praha: Academia, 2007. Československá lidová armáda. Otázky a odpovědi o vojenské základní službě. Praha: Naše vojsko, 1982. Fazík, Alexander: Sociologický výzkum postojů vojenské mládeže k vojenské službě a k některým stránkám vztahů ve vojenských skupinách. Praha: Vojenská akademie Klementa Gottwalda, Vojenský ústav sociálních výzkumů, 1969. Fikejzová, Jiřina: Povolání: textařka. 1. vydání, Praha: Academia, 2009. Hendrych, Jiří: Voják v míru. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, AVIS, 1998. Hrubý, Antonín: Právní kapitoly o vojně. Praha: Vojenský zeměpisný ústav, 1995. Knopp, Jiří: Jak přežít vojnu. Praha: Futura, 2002. Kraus, Jiří a kol.: Nový akademický slovník cizích slov. A-Ž. Praha: Academia, 2005 Kubáčková, Patricie: Vojna zelená - i černobílá. Jak se vzpomíná na vojnu. In: Vaněk, Miroslav (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Academia: Praha, 2009, s. 133 161. Křivka, Zdeněk: Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí. 3. vydání. Praha: Konfederace politických vězňů ČR, 2010. Miglierini, Bruno: Poznávání a formování osobnosti vojáka. 1. vydání, Praha: Naše vojsko, 1984. přeložila Jana Pavlicová Murín, Ivan: Neoficiálne spôsoby fungovania a ritualizacie života vojenskej komunity. Slovenský národopis 42, 1994, s. 334 - 347. Pavlica, Karel a kol.: Základy vojenské psychologie: učebnice pro vojenské vysoké školy. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1985. 147
Pavlica, Karel: Psychologické základy socialistické vojenské kázně. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1977. Pernes, Jiří - Pospíšil Jaroslav; Lukáš Antonín. Alexej Čepička - šedá eminence rudého režimu. Brána : Praha, 2008. Pernica, Bohuslav: Fenomén civilní služby: nezabíjet pro stát, přesto sloužit národu. Praha: Vydavatelství MAC, 2007. Podveský, Miroslav: Vojna není kojná. 1. vydání, Mělník: Marek Beleza nakladatel, 2007. Smolík, Josef: Subkultura mládeže. Uvedení do problematiky. Praha: Grada, 2010. Vaněk, Miroslav - Mücke, Pavel - Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ůstav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. Vilfred, Jiří: Příběhy chudých baronů. Brno: Šimon Ryšavý nakladatelství, 2005. Internetové zdroje: http://zpravy.idnes.cz/modra-knizka-podle-toho-kde-zijete-dry/domaci.asp?c=A011119_211627_domaci_pol, cit. 24. 2. 2011. http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895, cit. 20. 4. 2011. http://civilka.webpark.cz/c2.htm, cit. 3. 3. 2011. http://www.hradec.org/vcs2.html, cit 30. 3. 201. http://www.dukla.cz/cs/Historie-2.htm, cit. 28. 4. 2011.
148
Soupis respondentů: F. K., nar. 1927, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po vyučení na 2 roky do Mostu (1949 – 1951). F. K. ml., nar. 1961, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po vyučení na 2 roky do Kamýku nad Vltavou (1980 – 1982). J. B., nar. 1956, Jihomoravský kraj. Absolvent vojenské katedry. Nástup do výkonu základní vojenské služby po vysoké škole na 1 rok do Karlových Varů (1980). J. J., nar. 1984, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po maturitě na 1 rok do Lipníku nad Bečvou (2003). J. N., nar. 1979, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po 3 letech studia na vysoké škole na 1 rok do Vyškova (2001). J. P., nar. 1927, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po vysoké škole na 2 roky k těžkému PTP 56 v Horní Suché do dolu Klementa Gottwalda + 2 roky práce ve stavebnictví v Brně (1950 – 1954). P. V., nar. 1962, Moravskoslezský kraj. Absolvent vojenské katedry. Nástup do výkonu základní vojenské služby po vysoké škole na 1 rok do Valašského Meziříčí (1985). R. V., nar. 1946, Olomoucký kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po maturitě na 2 roky do Janovic nad Úhlavou (1964 – 1967). 149
R. Vo., nar. 1968, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po maturitě na 2 roky do Kežmarku (1987 – 1989). S. N., nar. 1926, Jihomoravský kraj. Nástup do výkonu základní vojenské služby po válce na 2 roky dobrovolně do Hodonína (1945 – 1947).
12.
SOUPIS POUŽITÝCH ZKRATEK BVP – Bojové vozidlo pěchoty ČSLA – Československá lidová Armáda JZD -– Jednotné zemědělské družstvo KSČ – Komunistická strana Československá LSD – „Léto strávím doma” PŠM – Politické školení mužstva PTP – Pomocný technický prapor PVC – „Podzim vítá civil” SSSR – Svaz sovětských socialistických republik ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československé ÚVS – Ústřední vojenská zpráva VD – Velící důstojník VVPJ – Velitelství vojenských pracovních jednotek VZP – Zástupce velitele pro věci politické
150
13.
PŘÍLOHY
Soupis příloh: Příloha č. 1: Vojenské hodnosti. In: Vševojsková příprava, Vojenský útvar 6165, Lipník nad Bečvou, 2002. Příloha č. 2: Povolávací rozkaz - přední strana. Osobní archiv repondenta J. J., 2003. Příloha č. 3: Povolávací rozkaz - zadní strana. Osobní archiv respodenta J. J., 2003. Příloha č. 4: Denní řád vojenského útvaru 8665 odloučeného pracoviště Lipník nad Bečvou. Osobní archiv respondenta J. J., 2004. Příloha č. 5: Vojenská knížka. Osobní archiv respondenta J. J., 2003. Příloha č. 6: Výstrojní osvědčení. In: Vševojsková příprava, Vojenský útvar 6165, Lipník nad Bečvou, 2002. Příloha č 7: Zabezpečení vojsk (materiální zabezpečení, parky vojenské techniky, ukládání ručních zbraní a munice, ubytování vojsk). In: Vševojsková příprava, Vojenský útvar 6165, Lipník nad Bečvou, 2002. Příloha č 8: Zabezpečení vojsk (požární ochrana, ochrana životního prostředí, stravování, udržování čistoty, pořádku a hygieny). In: Vševojsková příprava, Vojenský útvar 6165, Lipník nad Bečvou, 2002. Příloha č. 9: Uložení výstroje a výzbroje ve skříňce a stolku. Osobní archiv respondenta J. J., 2003. Přílha č. 10: „Vypíčenka” - potvrzení o přijetí do mazáckého stavu; Vojenská hodnost svobodníka a „mazácké hodnosti”. Osobní archiv respondenta J. J. 2003. Příloha č. 11: Mazáci ukazující kolik dní jim zbývá do civilu. Na fotografii je patrná úprava „označení hodnosti” na pravé straně hrudi. Vlevo – otočení do tvaru písmena L (voják nastoupil v letním temínu). Uprostřed – vyrobená „mazácká hodnost” s číslem označujícím počet dní zbývajících do civilu. Vpravo – označení hodnosti chybí. Osobní archiv respondetnta J. J., 2003. Příloha č. 12: Mazácký způsob vázání tkaniček, „OZ” označuje občanské zaměstnance a blízkost civilu. Osobní archiv respondetnta J. J., 2003. Příloha č. 13: Nápisy na zdi u kasáren označující nástupní termín a počet dní do civlu. Osobní archiv respondetnta J. J., 2003. Příloha č. 14: Nápis na límci košile označující nástupní termín. Osobní archiv 151
respondetnta J. J., 2003. Příloha č. 15: Vojenské cvičení. Osobní archiv respondetnta J. J., 2003. Příloha č. 16: Vojenské cvičení. Osobní archiv respondetnta J. J., 2003.
152
