Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie
Martin Sítek
Děti a folklorní kolektiv: funkce dětských folklorních kolektivů na příkladech Břeclavánku a Charvatčánku Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Lucie Uhlíková, Ph.D.
2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
……………………………………………..
Nejdříve bych chtěl poděkovat PhDr. Lucii Uhlíkové, PhD., která mi pomohla objasnit a pochopit danou problematiku a vnímat ji v mnohem širším úhlu, než jsem si na začátku dokázal představit, dále za její trpělivost, podporu a vůbec skvělé vedení mé práce po stránce odborné i osobní. Také bych chtěl poděkovat všem respondentům, kteří se zúčastnili dotazníkové akce a především vedoucím Břeclavánku a Charvatčánku za jejich laskavost a ochotu.
Úvod ........................................................................................................................................... 1 1. Vznik a vývoj folklorní hnutí na Moravě ............................................................................... 2 1.1. Dětské folklorní kolektivy – historie a vývoj ................................................................ 10 2. Z historie Břeclavi ................................................................................................................ 18 2.1. Ke vzniku folklorního hnutí na Břeclavsku ................................................................... 21 3. Funkce dětských folklorních kolektivů ................................................................................ 23 3.1. Uchovávání folklorního dědictví ................................................................................... 26 3.2. Výchovná funkce a folklorní kolektiv jako volnočasová aktivita ................................. 27 4. Dětský národopisný soubor Břeclavánek ............................................................................. 30 4.1. Dětský slovácký krúžek Charvatčánek .......................................................................... 32 5. Výzkumná část – cíle výzkumu ........................................................................................... 34 5.1. Metody výzkumu ........................................................................................................... 34 5.2. Výsledky výzkumu (odpovědi respondentů, analýza) ................................................... 35 5.3. Výsledky výzkumu (komparace – funkce dětských folklorních kolektivů) .................. 40 Závěr......................................................................................................................................... 46 Seznam příloh ........................................................................................................................... 48 Seznam literatury...................................................................................................................... 59
Úvod Téma dětských folklorních souborů na Břeclavsku jsem si zvolil jednak proto, že chápu etnologii jako moderní obor zkoumající kulturu, která sebeutváří člověka – jak se o kultuře zmínil Johann Gottfried Herder v Myšlenkách k filozofii dějin lidstva (1784–1791), který vnímal kulturu v kontextu nárůstu humanity, ale také pro můj blízký vztah k Břeclavsku. Žiji zde od svého narození, a ačkoliv jsem nikdy nebyl součástí žádného folklorního kolektivu, jako student etnologie nemohu přehlédnout mnohé prvky lidové kultury, které jsou na Břeclavsku živé dodnes a s kterými jsem se setkával i před studiem na vysoké škole. Téma dětského folkloru a dětské kultury mi není cizí, neboť jsem si k němu, v rámci své oborové profilace, našel cestu během terénního výzkumu v obci Šluknov, kde jsem zkoumal život dětí ze sociálně i společensky odtržených oblastí naší země. Právě díky tomu jsem si uvědomil, jakým způsobem dokážeme my dospělí, spolu s událostmi a způsobem života v bezprostředním okolí dětí, ovlivnit nejen jejich kulturu a vyjadřování, ale také náhled na náš svět a naši společnost. Děti jsou tou nejdůležitější skupinou, která přirozeně přejímá a uchovává tradice naší kultury. Jižní Morava má jednu z nejhustších sítí folklorních souborů a kroužků, dětské nevyjímaje. Činnost folklorních kolektivů zaměřených na práci s nejmladší generací má významný podíl na rozvoji dítěte nejen na poli poznání lidové kultury jeho rodiště (kdy se děti učí např. lidové písně a tance, hry, říkadla, hádanky a další projevy lidové slovesnosti), ale také při jeho socializaci – budování společenského chování, práce v kolektivu a rozvíjení osobnosti. Ve své práci se nejdříve budu zabývat historickým vývojem folklorního hnutí, a to zejména na Moravě a posléze se zaměřím na roli dětských folklorních kolektivů v životě jejich členů. Vycházet přitom budu z výzkumu dvou nejznámějších dětských folklorních kolektivů působících v Břeclavi: Dětského národopisného souboru Břeclavánek a Dětského slováckého krúžku Charvatčánek.
1
1. Vznik a vývoj folklorní hnutí na Moravě Při studiu úlohy folkloru v dnešní české společnosti velmi brzy zjistíme, že jedním z nejdůležitějších činitelů jeho udržování, záměrného pěstování či obnovování jsou folklorní kolektivy – cimbálové či hudecké muziky, slovácké a valašské krúžky, ženské a mužské pěvecké sbory, folklorní soubory a dále amatérští i profesionální umělci, folklorní festivaly, ale i moderní média (nepřímý folklorismus) a specializované instituce.1 Jejich působení zařazujeme pod širší termín folklorní hnutí. Činnost této převážně skupinové organizované sféry spadá do oblasti folklorismu, který Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska definuje jako „zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky, resp. život lidové kultury v novém kulturním a společenském systému, kde plní netradiční funkci…“2 Klíčovými znaky dnešního folklorismu jsou pak masovost, technizace, komercializace a organizovanost.3 Termín sám je poměrně mladý, jeho širší používání spadá až od 60. let 20. století, kdy jej do našeho oboru zavedl německý etnograf Hans Moser (1903– 1990), v českém prostředí pak jeho chápání a používání rozvíjel např. Oldřich Sirovátka (1925–1992).4 Předvádění folkloru (zpěvu, hudby a tance) mimo přirozené prostředí a původní funkci, často dokonce v kontextu koncertní situace je ovšem mnohem starší, a ačkoli nemůžeme vycházet z příliš bohatých pramenů, podobné aktivity jsou doloženy již od 16. století. 5 Folklorní tradice venkovského obyvatelstva východní Evropy žijí nicméně téměř nedotčeně asi do poloviny 19. století, navíc byla podobná představení, využívající autentické projevy tradiční lidové kultury s projevy lidové kultury, omezena jen pro vrstvy aristokracie. V oblasti západní Evropy byla industrializace mnohem rychlejší a díky tomuto civilizačnímu procesu v průběhu 19. století původní tradice rychleji zanikaly. Zmíněný civilizační proces měl za následek romantický zájem o lidovou kulturu, čímž bylo vytvořeno prostředí pro vznik nejrůznější forem folklorismu6 a citelně idealizované představy o kultuře venkovského lidu.
1
Luther, Daniel: Folklór v zajatí folklorizmu. In: Současný folklorismus a prezentace folkloru. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 17. 2 Tyllner, Lubomír – Toncrová, Marta: Folklorismus. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 220. 3 Luther, Daniel: Folklór v zajatí folklorizmu, c. d., s. 1. 4 Srov. např. Sirovátka, Oldřich: Folklorismus v kulturním životě. Národopisná revue 1, 1992, č. 1, s. 13–19. 5 Krist, Jan Miroslav: Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku. Praha: Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, 1970, s. 10. 6 Bausinger, Hermann: Folklorismus jako mezinárodní jev. Národopisné aktuality 7, 1970, s. 219.
2
V našem prostředí byly tyto snahy umocněny především národnostním uvědoměním, jež se obrozenecky stavělo proti pokročilé germanizaci a politice potlačující český živel, zejména po rakousko-uherském vyrovnání, na poli jazykovém, politickém, školském i kulturním. Začaly se tedy provádět sběry, které byly zaměřeny na typické projevy české lidové kultury (slovesný, hudební a taneční folklor, dialekt, ale také lidový oděv a výšivku ad.), jež bylo třeba zachovat v rámci české národní emancipace. Je důležité však poznamenat, že iniciátoři národního hnutí kladli často důraz na obecné rysy lidové kultury, ze kterých se snažili vytvořit symboly národa. Díky romantickým představám a ideálům 19. století, zejména v případě sběratelů, jimiž byli učitelé, kněží, hudebníci či jiní představitelé vesnické inteligence a samozřejmě i iniciátorů těchto sběrů, často docházelo ke snahám vyčlenit hezký a reprezentativní folklor od pokleslého. Tak se ve své studii zmiňují Martina Pavlicová a Lucie Uhlíková o romantické snaze národopisných pracovníků a sběratelů zachovat lidovou kulturu, kteří ovšem následně, „jedním dechem kulturu téhož lidu odsuzovali pro její soudobý ,pokleslý‘ charakter, když v reálu nacházeli kulturní projevy, které nekorespondovaly s jejich vkusovým soudem, s jejich představami o kráse a tzv. autenticitě“.7 Koncem 19. století na Moravě věnovali pozornost záchraně lidové kultury i členové Vlastivědného spolku muzejního v Olomouci.8 Sběratelské snahy se totiž nezaměřovaly jen na lidové písně a tance, ale také na hmotnou lidovou kulturu. Například díky Vlastě Havelkové byla roku 1885 uspořádána v Besedním domě v Olomouci výstava výšivek. Připomeňme také vůbec první výstavu krojů a výšivek roku 1879 v Praze, na základě iniciativy Jany Náprstkové, která, podobně jako Vlasta Havelková, lidové výšivky sbírala.9 Podobné tzv. živé výstavy byly na Moravě organizovány po celé období před Národopisnou výstavou českoslovanskou, tedy v 2. polovině 19. století (na Hané bylo uspořádáno 26 těchto výstav). Tyto výstavy také doprovázely četné národní slavnosti. Díky těmto výstavám byla široké veřejnosti představena nejen hmotná lidová kultura, ale i lidové zvykosloví. To vše se stalo součástí uvědomělé snahy o ochranu a obnovu lidových tradic.10
7
Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Romantický obraz lidové kultury jako základ novodobého folklorismu. Folia ethnographica 45, 2011, č. 1, s. 5. 8 Melzer, Miloš – Jeřábek, Richard: Národopisná výstava českoslovanská (NVČ). In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 207. 9 Smrčka, Vít: Národopisné výstavy. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 614. 10 Melzer, Miloš – Jeřábek, Richard: Národopisná výstava českoslovanská (NVČ), c. d., s. 207.
3
V 80. letech 19. století se také začaly organizovat spolky, jejichž vznik iniciovali studenti, umělci a učitelé. Jednalo se zejména o Moravany z národopisně poměrně živých regionů.11 Přestože většina z nich působila v Praze, nesmíme opomenout právě moravský vliv na jejich vznik a členství. Tyto spolky se opíraly o společenství Moravských Slováků v univerzitních městech a jejich sdružování. Podobné aktivity a fenomén života Moravských Slováků mimo svůj domovský region byly vlastně součástí vyústěním boje za české školství, jenž také sehrál svou celonárodní úlohu a který vyvrcholil vznikem České univerzity v Praze r. 1882 a znamenal tak velký příliv moravských studentů.12 Jednalo se zejména o spolek Blaník (1861), jehož členové se potkávali v pražských hospůdkách, a dále nejdéle působící pražský spolek Radhošť (1864), který vzešel ze spolku Blaník, jež ukončil svou činnost i patrně díky perzekucím rakouských úřadů. 13 Mezi nejvýznamnější sdružení však patřila Moravská beseda (patrně 1873), ve které, ač dle výroční zprávy z let 1873–1883 byla původně spolkem starších Moravanů, po vzniku České univerzity převážil studentský vliv. Součástí sdružení byly i významné osobnosti své doby, jako František Palacký, Josef Klvaňa, Jan Herben či Tomáš Garrigue Masaryk aj.14 V souvislosti se starou a mladší generací Moravské besedy bych chtěl citovat Jaroslava Vinklera, který se životem Moravských Slováků v Praze zabýval: „Mladí studenti kritizovali Besedu pro její především zábavní program; chtěli být svou činností spjati s vývojem vědy, umění a poměry moravskými a přáli si čilejší život duševní.“ 15 Jaroslav Vinkler také vidí odlišnost v postoji tehdejších mladých lidí proti těm dnešním, u nichž je zábava předpokladem k setrvání v krúžku či jiném kolektivu v druhé polovině 20. století.16 Zábava je také jedním z mnoha důvodů motivace členů dětských folklorních skupin, jak dokládají i mé dotazníky, ovšem je jedním z mnoha důvodů, které respondenti uváděli. Zásadním mezníkem ve vývoji folklorního hnutí v českých zemích se pak stala Národopisná výstava českoslovanská v Praze (1895, dále jen NVČ), díky čemuž vyvrcholily české kulturní aktivity a spolková činnost.
11
Krist, Jan Miroslav: Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku, c. d., s. 10–19. 12 Vinkler, Jaroslav: Praha a Moravští Slováci. Praha: Forpex, 1996, s. 7. 13 Vinkler, Jaroslav: Praha a Moravští Slováci, c. d., s. 10–12. 14 Tamtéž, s. 14. 15 Tamtéž, s. 15. 16 Tamtéž.
4
Zatímco v předvýstavním období jsou patrné tendence spíše posbírat a uchovat artefakty hmotné lidové kultury a folklorní projevy, spolu s jejich rekonstrukcí,17 dalo by se říci, že od NVČ se setkáváme již se stylizací takto posbíraných projevů lidové kultury, což mělo jasné směřování od začátku 20. století, kdy začalo docházet k silným choreografickým zásahům do autentického folkloru.18 Samotná pražská NVČ měla u veřejnosti velký úspěch. Díky prvním stylizovaným vystoupením skupin z Hané, Valašska a ze Slovácka tak byly v podstatě položeny základy organizovaného folklorního hnutí, které přirozeně navázalo již na období příprav a organizace NVČ, jak již bylo zmíněno v souvislosti s krajanským životem. Z dobových příspěvků se můžeme dočíst, že návštěvníci NVČ byli nadšeni: „Návštěvníkům otevřel se takřka nový národopisný svět, o kterém až dosud málo kdo ze širšího obecenstva měl potuchy…“19 Jak se o úspěchu NVČ zmiňuje i J. M. Krist, „u široké měšťanské veřejnosti zanechává velký dojem, který ovšem posléze opadává, ale nechává trvalé stopy u části zdejší (pražské) inteligence a upozorňuje na hodnoty slováckého folkloru řadu umělců, žijících mimo Slovácko“.20 NVČ v Praze měla také vliv na rozvíjení mnohých aktivit souvisejících s prezentací lidové kultury. Posléze vznikly první slovácké krúžky ze zájmu vysokoškolských studentů, jak již bylo řečeno z moravských regionů (v Praze především studenti z Uherského Hradiště, v Brně pak z Hodonína a Uherského Brodu) 21 a jejich pravidelných setkávání na tzv. Slováckých večírcích, kde se na závěr zpívalo.22 Zaměření slováckých krúžků nebylo zase tak odlišné od práce souborů, které vznikly později. Pro členy měla pódiová vystoupení a schůzky v podobě besed význam zejména v naplnění osobních zálib a jako volnočasová aktivita vlastivědného charakteru.23 Tyto funkce folklorní kolektivy plní i dnes. V jejich počátcích však u členů prozatím neexistovalo vědomí
17
Jelínková Zdena [Zdenka] – Laudová, Hana [Hannah]: Lidový tanec. In: Československá vlastivěda, díl III. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968, s. 389. 18 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Romantický obraz lidové kultury jako základ novodobého folklorismu, c. d., s. 6. 19 Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské a Národopisná společnost českoslovanská, 1895, s. 522. 20 Krist, Jan, Miroslav: Historie slováckých krúžků, c. d., s. 20–25. 21 Tamtéž, s. 27–38. 22 Vinkler, Jaroslav: Praha a Moravští Slováci, c. d., s. 29. 23 Jelínková, Zdenka: Na pomoc souborům lidových písní a tanců. K otázce metodiky práce v souboru lidových písní a tanců. Brno: Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, 1984, s. 8.
5
o hodnotách předváděného repertoáru, to se v městském prostředí projevilo později.24 Vedle toho byly také uplatňovány politické a národnostní tendence. 25 Všechny tyto aktivity měly určitý vývoj a odrážely se v nich dobové záměry společnosti.26 Ačkoli slovácké krúžky vznikaly v různých regionech, zejména na vesnicích i v době první třetiny 20. století, zmiňme dva nejpodstatnější. Slovácký krúžek Praha – navazuje na předešlé aktivity moravských studentů od poloviny 19. století. Vznik pražského krúžku se datuje do roku 1896. Činnost jeho členů se nesoustředila jen na nácviky písní, tanců a veřejná vystoupení – tedy propagaci a záchranu tradiční slovácké kultury –, ale po 2. světové válce se stal i organizátorem přednášek, zájezdů na Slovácko, hodů a fašanků či moravských plesů.27 Slovácký krúžek Brno – vznik 1908, do roku 1938 – byl řízen po vzoru stárkovských organizací. Stejně jako pražský krúžek, i ten v Brně propagoval slovácký folklor a zaměřoval se na vzdělávací činnost – součástí schůzek byly odborné přednášky sběratelů a folkloristů. Vedoucím souboru se stal v roce 1974 i J. M. Krist.28 Po vzoru pražského slováckého krúžku byly zakládány podobné spolky i v dalších městech a posléze i na venkově (např. Valašský soubor písní a tanců Rusavjan, Javorina) a v průběhu první třetiny 20. století byly organizovány i nejrůznější slavnosti, kde tyto skupiny vystupovaly29 (byly to např. Šlapanické slavnosti, Národopisné svátky Moravy, Slezský rok a podobně). 30 Většina z těchto spolků a národních slavností sdílela filozofii udržování slováckého folkloru 31 a stejně jako pozdější soubory se od sebe lišily zvýrazněním funkcí například dle vztahu k tradicím lidové kultury nebo regionálním zaměřením. Vedle spolků zaměřených přímo na pěstování folklorních tradic zaznamenáváme v historii folklorního hnutí v českých zemích i další organizace, které do jeho vývoje zasáhly, i když jejich hlavní cíle byly odlišné. I přesto, že tyto organizace kladly důraz spíše na vlastní 24
Toncrová, Marta: Folklorní hnutí a současná etnokulturní tradice. In: Současný folklorismus a prezentace folkloru. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 55. 25 Vinkler, Jaroslav: Praha a Moravští Slováci, c. d., s. 53. 26 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1948. Na příkladu folklorního hnutí v České republice. Národopisná revue 18, 2008, č. 4, s. 188. 27 Pavlicová, Martina: Slovácký krúžek Praha. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 185. 28 Krist, Jan Miroslav: Slovácký krúžek Brno. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 185. 29 Krist, Jan: K diferenciaci folkloristických souborů a skupin. Národopisné aktuality 22, 1985, č. 1, s. 29. 30 Hesla jednotlivých slavností a festivalů viz Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds.): Od folkloru k folklorismu, c. d. 31 Toncrová, Marta: Folklorní hnutí a současná etnokulturní tradice, c. d., s. 55.
6
cíle, 32 respektive se opíraly o programový folklorismus, ani jim ovšem nemůžeme upírat snahy o pěstování folklorních tradic (zejména v případě Jednot agrárního dorostu). Prvky lidového folkloru však používaly pro vytváření vlastních choreografií, jak tomu bylo např. v tělovýchovné organizaci Sokol, která se snažila včlenit zejména lidové písně do cvičebních choreografií. Sokol vznikl r. 1862 a nedílnou součástí členů byl i stylizovaný kroj, při jehož vzniku se vycházelo z romantizujícího slovanství. Kroje byly prezentovány především během průvodů.33 Česká obec sokolská pořádala i velké množství slavností a přehlídek, například Moravský rok v Brně (1914), který navazoval na pohybové scénické skladby v závěrech sokolských sletů, dále Hanácký rok v Přerově (1923 a 1928), na němž se Sokol podílel spolu s Republikánským dorostem, a kde byly zachyceny hanácké výroční zvyky a obyčeje – rozděleny do tří období kalendářního roku, spolu s představením svatby a dále i Slovácký rok v Kyjově (od 1921 proběhlo 14 ročníků). V jeho prvních ročnících bylo v programu scénické předvádění tradičního výročního a rodinného zvykosloví, spolu s přehlídkou krojů ze Slovácka.34 Další organizací byl Orel (1908), jehož cílem bylo rozvíjení mravní a tělesné výchovy českých katolíků. Mimo dorostenců a dospělých zde působily i dětské skupiny. 35 Orel spolupracoval s Omladinou, která také sdružovala katolickou mládež, přičemž se od r. 1929, aktivně zapojila do politického života lidové strany. Hlavní náplní byla péče o tzv. venkovský svéráz, předvádění lidového kroje na nejrůznějších oslavách a také pořádání slavností, tzv. slovácké dny (Luhačovice 1931 a 1935, Uherský Brod 1933).36 Mezi další organizace patřily Jednoty agrárního dorostu. Jednalo se o mládežnickou organizaci České agrární strany a první jednoty vznikly r. 1906. Součástí jejich programu byla snaha pěstování tradic lidové kultury, a také se vymezovaly proti postupující urbanizaci, která přinášela úpadek tradičních hodnot českého venkova. Stejně tak brojili proti tzv. národnímu kroji, jenž byl sestavován z různých součástek, regionálně nevázaných. Mezi aktivity členů agrárního dorostu patřilo i sbírání památek selské lidové kultury. Podobně jako předcházející
32
Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Přemluva. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 7. 33 Beneš, Bohuslav: Sokol. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 227. 34 Synek, František: Slovácký rok v Kyjově. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 212. 35 Večerková, Eva: Orel. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 225. 36 Večerková, Eva: Omladina. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 224–225.
7
organizace, i agrární dorost inicioval slavnosti a krojové plesy, kde se předváděly lidové tance a obyčeje.37 První třetina 20. století přinesla velký a podstatný rozvoj folklorního hnutí, zejména pak v období první republiky až do začátku 2. světové války. Díky činnosti organizovaných skupin a pořádání slavností se pomyslně vymezilo, co do lidové kultury patří, což ovlivnilo i formování pohledu na lidovou kulturu, jak se zmiňuje Martina Pavlicová.38 Kontroverzní 50. léta dala organizovanému folklornímu hnutí zcela jiný rozměr. Ačkoli stále převažovaly podobné cíle jako od poloviny 19. stol. přes meziválečné období, tedy využít lidovou kulturu v rámci formování státnosti či národa a zároveň tak uchránit prvky lidové kultury před jejich zánikem, v poválečném Československu byly tyto cíle ovlivněny kulturní politikou – konkrétně myšlenkou třídního boje, vládou lidu a sovětskými vzory. Problematiku tohoto období přehledně zmiňují Martina Pavlicová s Lucií Uhlíkovou ve studii Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1948. Na příkladu folklorního hnutí v České republice. Mnohé městské a mládežnické soubory (s termínem se setkáváme po r. 1948 v článcích, jež se zabývaly folklorním hnutím, poprvé byl však vysloven r. 1947 v Tanečních listech)39 si začaly klást umělecké cíle a opíraly se o systematickou činnost. 40 Vznikaly nebo se obnovovaly další regionální krúžky a soubory lidových písní a tanců (název byl ustálen v 60. letech 20. století), 41 kterým byly centrálně poskytovány metodické pokyny (v rámci Ústředního domu lidové tvořivosti, Revolučního odborového hnutí apod.). Jiné spolky a organizace byly rušeny, neboť se stávaly pro režim nepohodlné a nebezpečné a nenaplňovaly ideologické cíle. Tehdejší politický systém si kladl za cíl vytvořit nový spravedlivý řád a novou kulturu, zbavenou západního vlivu, k čemuž posloužila lidová kultura, a tak dramaturgii transformovaných a nově vzniklých souborů ovlivnila tzv. nová tvorba rozvíjející téma združstevňovaného venkova a lepšího života v socialistické společnosti. Vznikala sice v tradičních folklorních formách, „ale s obsahem zcela novodobým, často politicky podbarveným a agitačním…Písně o traktoristech a rozorávání mezí, souborová pásma 37
Večerková, Eva: Jednoty agrárního dorostu. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 217. 38 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Přemluva, c. d., s. 7. 39 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1948, c. d., s. 187. 40 Krist, Jan: K diferenciaci folkloristických souborů a skupin, c. d., s. 27. 41 Stavělová, Daniela: Soubory lidových písní a tanců. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá Fronta, 2007, s. 942–943.
8
družstevních svateb a dožínek, pokleslé výtvarné projevy, státní ceny a vyznamenání, to všechno jsou atributy, které doprovázejí folklorismus tohoto období. Na jedné straně zarážejí svou naivitou, na straně druhé děsí výrazem manipulace“.42 K představitelům tohoto směru ve své době patřily např. soubory Hradišťan, Břeclavan, Jasénka, Radhošť, Umělecký vojenský soubor Praha či Moravský soubor lidových písní a tanců,43 z autorů takto zaměřené nové písňové tvorby pak připomeňme především Anežku Gorlovou. 44 Nová tvorba však neměla dlouhého trvání. Jako první se k ní v Literárních novinách r. 1958 kriticky vyslovil Vladimír Mináč v článku Tíha folkloru.45 I když se v tomto období do oblasti folklorního hnutí promítlo mnoho negativních jevů, tato etapa přinesla něco, co v tomto případě nelze pominout. Zájem mladých lidí o tradiční kulturu, který vedl k národopisným výzkumům a cenným sběratelským pokusům.46 Motivace členů folklorního hnutí a zaměření jednotlivých souborů byly navíc různorodé a rozdíly v činnosti jednotlivých souborů a skupin ve městech a na venkově byly také zřejmé. 47 Například folklorní skupiny na vesnicích spíše řadíme k udržovatelům a přímým nositelům či pokračovatelům místních tradic, neboť mezi jejich členy často řadíme i místní lidové interprety.48 Na rozdíl od souborů lidových písní a tanců, které mají mnohem větší pole působnosti, někdy i s nadregionální tendencí.49 Nesmíme ani opomenout zájmovou orientaci členů, naplnění osobních potřeb v kolektivu s lidmi podobných zájmů, jejich angažovanost v udržování a rozvíjení lidových tradic, výběr materiálu, scénické pojetí a mnohé další motivace a cíle.
50
Zejména
pro normalizační období až do roku 1989 je v souvislosti s osobní motivací vhodné užití pojmu vnitřní emigrace – členství ve folklorním souboru bylo v některých případech jistým aktem kolektivního odporu proti oficiální politice a stala se něčím víc než jen volnočasovou zájmovou činností.51 Šlo totiž zejména o její svobodné duchovní naplnění, které zasahuje i do novodobé/moderní historie organizovaného folklorního hnutí v České republice.
42
Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Předmluva, c. d., s. 7. Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1948, c. d., s. 195. 44 Uhlíková, Lucie: Gorlová, Anežka. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 33. 45 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1948, c. d., s. 195. 46 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Předmluva, c. d., s. 7. 47 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1948, c. d., s. 191. 48 Jelínková, Zdenka: Na pomoc souborům lidových písní a tanců, c. d., s. 7. 49 Tamtéž, s. 9. 50 Jelínková, Zdenka: Na pomoc souborům lidových písní a tanců, c. d., s. 10. 51 Davidová, Klára: Chorea Bohemica. Folklorní soubor jako místo pro vnitřní emigraci. Národopisná revue 18, č. 4, 2008, s. 198–205. 43
9
1.1. Dětské folklorní kolektivy – historie a vývoj V souvislosti s touto specifickou částí organizovaného folklorního hnutí je třeba zmínit pojem dětský folklor, „čímž rozumíme vlastní tvorbu dětí (říkadla, hry, dětské písně) a část projevů dospělých určených dětem. V mnoha případech je právě dětský folklor posledním stadiem vývoje, zejména zaniklých obřadů a her.“52 Rysy dětskému folkloru pak dávají jeho nositelé, tedy děti. 53 Termín zmiňuji z toho důvodu, že zájmu o tuto část tradiční lidové kultury, která posléze vedla k založení dětských folklorních kolektivů a ustanovení termínu v 60. letech 20. století, předcházely snahy zachytit folklorní projevy dětí. Dětský folklor byl součástí sběrů stejně jako folklorní projevy dospělých již v 19. století, ačkoli byl zprvu vnímán jen jako dílčí část tradiční lidové kultury. Jak píše Alena Schauerová, souviselo to s problémem vymezení dětského folkloru konkrétním pojmem v rámci folklorních žánrů, jak jsem se zmínil a samozřejmě postavením dětí ve společnosti. 54 V průběhu různých období byl sběr zaměřen na různé projevy dětského folkloru. Zatímco v 19. století se bádání a sběr zaměřoval na říkadla, písně, dětské hry a folklorní projevy dospělých pro děti, v 70. letech 20. století to pak bylo vyprávění.55 Ovšem této specifické sféře folkloru vůbec se etnografové začali systematicky věnovat až v průběhu 60. let, mj. díky podnětům Oldřicha Sirovátky a Karla Vetterla z brněnského pracoviště akademie věd. 56 Do této doby totiž nemůžeme hovořit o metodické souborové práci, jen nacházíme drobné zmínky o sporadických vystoupeních dětských skupin v rámci regionálních folklorních slavností, kde představovaly zvykoslovné tradice. Významným mezníkem ve vývoji směřování dětského folklorního hnutí byla opět Národopisná výstava českoslovanská. Tam totiž můžeme zaznamenat první pódiová vystoupení dětí. Důležitý pramen v tomto ohledu představuje mj. korespondence Leoše Janáčka s Martinem Zemanem, která zachycuje období příprav NVČ, respektive organizaci zkoušek a výpravy skupin pro Moravské dny, za které byl pro oblast Slovácka zodpovědný sběratel Martin Zeman z Velké nad Veličkou. Ten dne 1. 7. 1895 píše L. Janáčkovi: 52
Hrabalová, Olga: Dětský folklor. In: Československá vlastivěda, díl III. Lidová kultura. Praha: Československá akademie věd, 1968, s. 300. 53 Schauerová, Alena: Dětský folklor. In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklorním souborům a muzikám 1. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 6. 54 Schauerová, Alena: Dětský folklor, c. d., s. 6. 55 Pospíšilová, Jana: Co si školáci vyprávějí. In: Pospíšilová, Jana (ed.): Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2003, s. 19–20. 56 Pospíšilová, Jana: Úvodem. In: Pospíšilová, Jana (ed.): Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2003, s. 10.
10
„Velectěný pane řediteli! Zasílám dětské hry, snad by se některá hodily do programu.“ 57 Janáček horňácké děti zahrnul do svých plánů, jak vidíme v dopise ze dne 24. 8 1895: „Milý příteli! Děkují Vám srdečně za Vaši námahu, jsem Vám povděčen za zkoušku […] Děti průvody výtečně oživily: kéž by i dorostlí do vhodné nálady hned přišli.“ 58 Z korespondence obou organizátorů se také dozvídáme přesný počet dětí, které byly na výstavu vypraveny, když Zeman 2. 8. 1895 píše: „dětí 30…“ Počet byl však ještě zřejmě opravován až do odjezdu na výstavu. Podle fotografií z monografie, kterou vydal výkonný výbor NVČ, si můžeme udělat přehled, odkud děti pocházely a co v programu představovaly:
Fotografie č. 1 Děti z Troubska, které byly součástí rekonstrukce hodů.59
57
Uhlíková, Lucie: Leoš Janáček a Martin Zeman. Vzájemná korespondence. Národopisná revue 4, 1994, č. 3–4, s. 94. 58 Uhlíková, Lucie: Leoš Janáček a Martin Zeman, c. d., s. 95. 59 Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895, c. d., s. 519.
11
Fotografie č. 2 slovácké děti od Velké nad Veličkou.60
Fotografie č. 3. dívky z Ořechova a Troubska, které předvedly obřad královničky.61
60 61
Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895, c. d., s. 185. Tamtéž, s. 521.
12
Svatodušní obřadní obchůzku královniček 62 zachytila Lucie Bakešová v Ořechově nedaleko Brna, která také na základě spolupráce s Leošem Janáčkem tuto skupinu dívek připravila pro NVČ v Praze. Tance byly ještě předtím roku 1888 součástí programu národopisné výstavky v Ořechově,63 stejně tak byly roku 1908 prezentovány např. pro děti z Moravské ústřední útulny ženské v Brně, s kterou také spolupracoval Leoš Janáček. O vystoupení dívek pro útulnu s citací článku Lucie Bakešové se zmiňuje Jarmila Procházková.64 Přestože v rámci NVČ děti vystoupily před diváky, ani v první třetině 20. století nemůžeme stále hovořit o vzniku dětských folklorních kolektivů, jaké známe dnes. Děti a dětské skupiny byly v této době např. součástí tělovýchovných organizací, jako například zmiňovaný Orel, který, mimo mravní a tělesnou výchovu, 65 kladl důraz i na výchovný proces na školách – s tím souvisela i snaha některých pedagogů včlenit lidové tance do hodin tělesné výchovy.66 Uplatnění tradiční kultury na školách objasňuje Alena Schauerová, když zmiňuje prvotní přenášení lidové kultury do školy dětmi, které se tak stávaly prostředníky při sběrech folklorního materiálu, jež sbírali učitelé ke konci 19. století pro Národopisnou výstavu českoslovanskou. V meziválečném období pak vznikaly učební osnovy, které zařazovaly regionální lidovou kulturu do vyučovacích předmětů (čtení, sloh, vlastivěda, zpěv, ruční práce, výtvarná výchova, tělesná výchova) a předpokládaly prezentaci folkloru při školních besídkách. 67 Zde je však vhodná otázka, do jaké míry se materiál selektoval a zda nedocházelo k ochuzení lidové kultury o její specifické rysy, popřípadě jejich smíšení. Tímto se dostáváme do období po r. 1948, kdy už dochází v souvislosti s masovým využitím stylizovaného folkloru, s rekonstrukcemi nasbíraného materiálu a díky soustavné práci nově vytvořených kolektivů ke vzniku dětských folklorních kolektivů zejména při
62
Pavlicová, Martina: Královničky. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 424–425. 63 Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I. Komentáře. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2006, s. 317. 64 Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I, c. d., s. 323. Fotografie cyklu královniček z Ořechova a sirotků z Moravské útulny viz příloha A. 65 Večerková, Eva: Orel, c. d., s. 225. 66 Matuszková, Jitka: K historii etnochoreologického bádání na Moravě. In: Uhlíková, Lucie (ed.): Ohlédnutí za půlstoletím české etnochoreologie. Pocta Zdence Jelínkové. Brno: Etnologický ústav Akademie Věd České republiky, 2005, s. 20. 67 Schauerová, Alena: Problematika prezentace tradiční kultury ve školní praxi. In: Problematika prezentace a medializace tradiční lidové kultury. Strážnice: Národopisný ústav lidové kultury, 2006, s. 242.
13
školách a pionýrských organizacích. Tehdejší terminologií bychom je nazvali soubory her, písní a tanců, občas s přívlastkem pionýrské.68 Mimo to vznikají dětské kolektivy i jako platforma pro dospělé soubory, které potřebovaly nové, připravené členy. Tak vznikly např. Hradišťánek (1955), Javorníček (1956) a Malá Jasénka (1955), které zároveň patří mezi nejstarší dětské folklorní soubory u nás. Opačný proces lze demonstrovat na příkladu krkonošského Folklorního souboru Špindleráček, který se postupem času přetransformoval z čistě dětského souboru a dnes jsou jeho součástí děti i dospělí.69 Soubor byl založen r. 1972 a díky jeho činnosti, tedy vyprávění o životě původních obyvatel Krkonoš a Podkrkonoší,70 se o zdejší kraj začali více zajímat dřívější kolonisté, kteří do pohraniční přišli po 2. světové válce a k novému místu neměli žádný vztah. V tuto chvíli se již dostáváme k odbornému zájmu o oblast dětského folklorního hnutí na Moravě, neboť právě tam například na počátku 50. let také vznikly dětské folklorní muziky. Lucie Uhlíková ve studii věnované historii dětských muzik zaměřených na interpretaci hudebního folkloru zmiňuje, že první takové kolektivy vznikaly na Valašsku a Lašsku. 71 Všechny dětské muziky se opíraly o nějaké instituce – základní a střední školy, folklorní soubory nebo základní umělecké školy (tehdy hudební školy, později lidové školy umění). S tím souvisí následně složení muzik, které tvoří především žáci těchto škol, popřípadě repertoár. Další razantní vývoj dětských folklorních muzik pak přišel na začátku 80. let 20. století. Více se charakterem vývoje dětských folklorních muzik zabývá již citovaná Lucie Uhlíková.72 Důležitou událostí ve formování dětských folklorních kolektivů hrála Dětská Strážnice, tedy první festival, který se zcela zaměřil na pódiová vystoupení dětí. Dětské folklorní soubory tak poprvé vystoupily samostatně v r. 1957. Dětská Strážnice vycházela z důrazu některých badatelů zaměřit se na dětská vystoupení, která do té doby buďto úplně chyběla, nebo byla součástí dospělých programů. V počátcích festivalu zazněly také obavy, zda děti na podiu vůbec obstojí. Nakonec se ukázalo, že jsou tyto pořady stejně tak úspěšné jako ty dospělé.73 68
Schauerová, Alena: Dětská Strážnice. Ohlédnutí do historie. Národopisná revue 22, 2012, č. 4, s. 285. Rozhovor s Alenou Schauerovou ze dne 14. 3. 2013, Brno. 70 Folklorní soubor Špindleráček. O nás. Dostupné z: http://www.spindleracek.cz/, cit. 8. 11. 2013. 71 Uhlíková, Lucie: Dětské folklorní muziky na Moravě. Podmínky a charakter jejich vývoje. In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským souborům a muzikám 1. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 37. 72 Uhlíková, Lucie: Dětské folklorní muziky na Moravě, c. d., s. 36–43. 73 Schauerová, Alena: Dětská Strážnice. Ohlédnutí do historie, c. d., s. 285–286. 69
14
V druhé polovině 20. stol. se o dětských kolektivech a jejich činnosti dozvídáme z periodika Lidová tvořivost. Objevují se první referáty a recenze pódiových vystoupení dětí, soutěží a slavností, v nichž se často vyzdvihuje práce konkrétních kolektivů, které slouží jako ukázkový příklad pro ostatní kolektivy – např. zpráva o festivalu Dětská Strážnice 1957 z pera M. Bartošové.74 Bartošová vyzdvihla důraz na dětskou bezprostřednost a hravost a také fakt, že děti vystupovaly s programem ze svého regionu: „Je těžké děti naučit dialektu, který jim není vlastní“.75 Autorka vítá, že se z programu vytratila teatrálnost a primadonství, což nijak nesouvisí s dětským folklorním projevem. Tyto dobové, často však tendenční články, se tedy zaměřovaly spíše na umělecké ztvárnění a formy zpracování folklorního materiálu, 76 jsou však rovněž cenným pramenem pro poznání vývoje dětského folklorního hnutí. Ne všechny dětské kolektivy a jejich vedoucí se však takovou ukázkovou prací mohly pyšnit. Jednak to bylo dáno nedostatečným důrazem na výzkum samotného dětského folkloru, což způsobilo nedostatek materiálů k nácvikům, zpěvníkům, tanečním sborníkům, jednak i tím, že v souborech chyběli kvalitní pedagogové a choreografové, kteří by uměli s dětmi pracovat, aniž by docházelo k pódiové teatrálnosti, nepřirozenému projevu či slučování materiálů z různých regionů. 77 Tyto problémy provázely i zájmové kroužky, které často fungovaly při školách a zabývaly se lidovou výrobou a řemesly a organizovaně zachycovaly výtvarný talent dětí. Proto se najímaly například místní lidové vyšívačky, které byly přiděleny Ústředím lidové umělecké výroby, kvalifikované učitelky z povolání a zaměstnané matky, které se o práci samy ucházely.78 Neexistovalo ani centrální periodikum, které by se zabývalo folklorismem a jakoukoliv pomocí vedoucím souborů.79 Začátek 50. let navíc řadíme do problematického období, kdy se lidová kultura stala mocenským nástrojem tehdejšího režimu a tzv. nová tvorba postihla i dětské folklorní kolektivy. Zajímavý je v tomto ohledu tendenční článek Jaroslava Markla, který novou tvorbu považoval za „renesanci folkloru“ a aktualizaci „současné thematiky“. 80 Jaroslav Markl v článku na jednu stranu kritizuje efektní vystoupení na bratislavském ústředním kole, kdy děti představovaly figury z tanců dospělých (což s dětským folklorem nemá nic společného), posléze však vychvaluje „novátorský počin“ s námětem zakládání JZD, kdy děvčata-ženy 74
Bartošová, M.: Dětská Strážnice a co dál. Lidová tvořivost 8. 1957, č. 9, s. 200. Bartošová, M: Dětská Strážnice a co dál, c. d., s. 200. 76 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorní soubory jako výrazný činitel etnokulturních procesů. In: Toncrová, Marta (eds.): Vývojové proměny etnokulturní tradice. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2008, s. 25. 77 Jilík, Jiří: Práce v dětských folklorních souborech. Malovaný kraj 5, 1977, s. 10. 78 Orel, Jaroslav: Práce s dětmi. Lidová tvořivost 9, 1958, č. 2, s. 39. 79 Jilík, Jiří: Práce v dětských folklorních souborech, c. d., s. 10. 80 Markl, Jaroslav: Nová tvorba v dětských souborech. Lidová tvořivost 11, 1958, s. 252–253. 75
15
přemlouvají chlapce-muže pro vstup do družstva Protivanov.81 Markl argumentuje tím, že byl použit srozumitelný vyjadřovací prostředek, tedy tanec, oproti přemetům a výskokům ukrajinských kozáčků, které předvedly děti z předešlého souboru. Obecně se však tematice dětských folklorních kolektivů nevěnovalo tolik pozornosti, kolik by zasluhovala a do nedávné doby byla tato oblast v různých ohledech málo probádána. Teoretická neujasněnost v otázkách poslání dětských souborů trvala prakticky do 70. let. Proto bychom měli vyzdvihnout sběratelskou činnost a odborný zájem v oblasti dětského folklorního hnutí v tomto období. Od 50. let byly pořádány různé semináře na téma, co to vlastně dětský folklor je a jak jej využít v souborové práci. Jeden z takových seminářů (třetí v pořadí) se uskutečnil r. 1970 v Rožnově.82 Vystoupila na něm také etnochoreoložka Zdenka Jelínková, která zde proklamovala určující kritéria dětského folkloru, což také publikovala v časopise Lidová tvořivost v roce 1951.83 Z. Jelínková se stala velkou kapacitou a inspirací v oblasti bádání nejen o dětském folkloru. Její zájem o taneční folklor, metodika jeho nácviků a zápisy lidových tanců zejména na Horňácku vyústily ve velmi cenné sběratelské dílo.84 Ve své práci budu dále vycházet z příspěvků Aleny Schauerové, která se jako pedagožka velkou měrou zapsala do bádání o problematice dětských folklorních kolektivů, zejména těch dnešních. Mimo mnohé studie a články se podílela i na zpracování projektů v rámci strážnického Národního ústavu lidové kultury. Šlo například o projekty Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor či Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Tento výzkum se uskutečnil v letech 1995–1997 a zahrnul 534 dětí (věkové rozmezí 10–13 let) ze základních škol a víceletých gymnázií. 85 Oba projekty se zabývaly souvislostí mezi volnočasovou výchovou dětí ve folklorních kolektivech a jejich chápáním výrazu domova a vztahem k regionu, ve kterém žijí. Alena Schauerová je také autorkou pořadů Kde jsme doma (1995) a U nás (1997), které
81
Markl, Jaroslav: Nová tvorba v dětských souborech, c. d., s. 253. Jelínková, Zdenka: K práci dětských souborů LPT. In: Jelínková, Zdenka – Göttzingerová, Vlasta: Knihovnička taneční výchovy. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1974, s 5. 83 Schauerová, Alena: Dětská Strážnice. Ohlédnutí do historie, c. d., s. 285. 84 Bibliografie Zdenky Jelínkové vyšla v Národopisné revue 3 (1992) a posléze doplňkem Kláry Kašparové a Lucie Uhlíkové ve sborníku Ohlédnutí za půlstoletím české etnochoreologie (2005), který vydal Etnologický ústav AV ČR. 85 Schauerová, Alena: Úvodem. In: Schauerová, Alena a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 8. 82
16
proběhly na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Její práce vyústila ve vydání dvou stěžejních sborníků, mapujících oba zmíněné projekty (1997, 1999). 86
86
Schauerová, Alena a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997; Schauerová, Alena a kol.: Kde jsem doma. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. Strážnice, Ústav lidové kultury, 1999.
17
2. Z historie Břeclavi Břeclav se nachází v etnografickém regionu Slovácko, v podoblasti Podluží. První zmínky o Podluží a Podlužácích máme od 18. století (1708, 1740), o něco mladší je pak také zmínka v Bayerově mapě z první poloviny 19. století.87 Jméno daly této oblasti vodní plochy zvané luže. Název Podluží se ustálil od poslední čtvrtiny 19. století a rozumí se jím území mezi soutokem Dyje s Moravou mezi městy Břeclav a Hodonín; spolu s obcemi na pravém břehu Dyje – Poštornou, Charvátskou Novou Vsí a Hlohovcem.88 Hospodářské a sídelní aktivity v tomto regionu byly vždy ovlivněny charakterem krajiny (vhodnými klimatickými podmínkami a značně bonitní nivní půdou v řečišti Dyje) a výhodnou polohou zdejších sídel v centrální Evropě protínající rušné komunikační tepny.89 To dokládá i řada archeologických nálezů od pravěku přes první zemědělskou kulturu v průběhu 6. tisíciletí, posléze tzv. únětickou kulturu kolem r. 2000 př. n. l., keltské, římské a slovanské osídlení až po vznik hradiska na Pohansku a dále.90 Počátky samotného města Břeclavi sahají do 11. století, kdy byl na místě dnešního zámku postaven pohraniční hrad, jenž byl pojmenován po knížeti Břetislavovi a jehož jméno bylo přeneseno i na osadu v oblasti dnešní Staré Břeclavi.91 V 15. století z předhradí vzniklo městečko Nová Břeclav (Nová, neboť staré osídlení stále existovalo, i když zničené válečnými taženími husitů).92 Po období klidu, náboženské tolerance a rozvoje zemědělství a řemesel v druhé půli 16. století do počátku 17. století byla Stará i Nová Břeclav znovu postavena do cest válečných konfliktů, zejména destruktivní pro celý kraj byla třicetiletá válka, kdy došlo k rapidnímu úbytku obyvatel.93
87
Jeřábek Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančár, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Brno – Strážnice: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Ústav lidové kultury ve Strážnici, 2000, s. 20–21. 88 Jeřábek Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti, c. d., s. 21. 89 Klanicová, Evženie: Archeologické památky na katastrálním území Břeclavi. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 75. 90 Klanicová, Evženie: Archeologické památky na katastrálním území Břeclavi, c. d., s. 76. 91 Kordiovský, Emil – Danihelka, Jiří: Brána do kraje. Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov: Regionální muzeum Mikulov, 1999, s. 38. 92 Kordiovský, Emil – Danihelka, Jiří: Brána do kraje, c. d., s. 39. 93 Tamtéž.
18
Velké změny v hospodářském rozvoji nastaly v 19. století, kdy byla přes Břeclav od r. 1839 vedena Ferdinandova severní železniční dráha z Vídně do Brna, Olomouce a Bohumína. Důsledkem byl příliv obyvatelstva a nové hospodářské příležitosti.94 Pokud nahlédneme do historie správního vývoje a etnické skladby, obecně byla situace na dnešním Břeclavsku velmi složitá. Mimo doloženou charvátskou kolonizaci v Charvátské Nové Vsi, Poštorné a blízkém Hlohovci (z drobných reziduí charvátské kultury na Valticku se dnes nejvíce používají jen jména a nejvýraznější hláskoslovný znak v podobě r na místo ř),95 zaznamenáváme i osídlení novokřtěnců, kteří se na území Nové a Staré Břeclavi, Ladné a Velkých Bílovic usadili od r. 1543–1545, kdy břeclavskému panství ještě vládli Žerotínové. Problematiku novokřtěnců na Břeclavsku dále zpracovává Jiří Pajer.96 Vzhledem k tomu, že se původní Charváti asimilovali a jazykově (až na výjimky v nářečí) splynuli s českým obyvatelstvem, navíc i novokřtěnci opustili území Moravy r. 1622 a mimo záznamy v kronikách a nálezů fajánsů toho také více nezanechali, musíme za nejvýznamnější etnické skupiny považovat obec židovskou a německý živel, jenž měl na vývoji místní historie nemalý vliv. Od r. 1866, kdy zemřel poslední český radní Pavel Hluchý na choleru, byla správa zdejších obcí především německá. V oblasti dnešního Břeclavska se česká populace nacházela v pozici většiny, avšak historikové Kateřina Kouřilová a Miloš Trapl hovoří o tzv. umělé menšině, jelikož za rakouské monarchie byla při sčítání lidu zapisována obcovací řeč jako nástroj pro zmapování etnické skladby obyvatelstva. A díky tvrdé germanizaci se k německé obcovací řeči v roce 1880 přihlásilo až 68 % zdejšího obyvatelstva (včetně židovské obce).97 Tehdy ještě samostatná obec Poštorná s Charvátskou Novou Vsí se navíc nacházely na území Dolních Rakous, a to až do r. 1920. Vzhledem k této situaci docházelo ke střetům mezi německým a českým živlem, k jejichž vyostření došlo v 80. letech 19. století, kdy začaly vznikat celostátní národně zaměřené spolky. Na české straně to byly Národní jednoty (oblast Břeclav byla zahrnuta r. 1908 do Národní jednoty pro jihozápadní Moravu se sídlem v Brně), na německé pak Bund der Deutschen.98 94
Kordiovský, Emil – Danihelka, Jiří: Brána do kraje, c. d., s. 40. Fic, Karel: O jazyku osad bývalé charvátské kolonizace na Břeclavsku. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, s. 488. 96 Pajer, Jiří: Novokřtěnci v Břeclavi a okolí. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 169. 97 Kouřilová Kateřina – Trapl, Miloš: Břeclavské spolky a politické strany. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 514. 98 Kouřilová Kateřina – Trapl, Miloš: Břeclavské spolky a politické strany, c. d., s. 514. 95
19
Mimo to vznikly spolky školské, které také působily v Břeclavi (německý Schulverein, česká Ústřední Matice školská – v Břeclavi Matice Břeclavská). Břeclavská Matice se aktivně angažovala v založení české měšťanské školy v Břeclavi, což se stalo r. 1910. Z popudu vídeňských Čechů se dokonce v Poštorné r. 1909 konala velká národní demonstrace za českou školu, na níž byly zúčastněny národní spolky z celé jižní Moravy.99 I to dokládá bouřlivé emoce, které vyvolávaly podobné iniciativy za národní uvědomění na obou stranách. Dále v Břeclavi působily katolické spolky (Katolická-rolnická jednota – 1893), čtenářský spolek Břetislav a Tělocvičná jednota Sokol Břeclav, jejíž založení bylo dáno také podnětem přípravy Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Břeclavský Sokol byl podporovatelem všech českých aktivit, včetně založení již zmíněné české měšťanské školy. 100 I přes mnohé národnostní roztržky však nelze opomenout hospodářský rozvoj Břeclavi po celé 19. století zejména díky již zmíněné železnici z Vídně, po jejímž zprovoznění se zde začal rozvíjet dřevařský a potravinářský průmysl pod taktovkou podnikatelů, kteří se hlásili k německé národnosti. Byli to obzvláště Židé a knížata z vlivného rodu Lichtenštejnů, pod jejichž správu patří břeclavské panství od 17. století, a kteří zdejší krajinu přetvořili v jeden monumentální hospodářský celek, jehož koncepce v podstatě funguje dodnes. Mezi zásadní osobnosti židovské obce patřila rodina Kuffnerů. Hermann H. Kuffner, jenž se svým bratrem Jakubem r. 1862 založil břeclavský cukrovar, se stal jedním z největších zaměstnavatelů v regionu, a také se zasadil o rozvoj města v podobě vybudování kolonií pro zaměstnance a podpory výstavby německé i české měšťanské školy. 101 Po požáru v podniku jej v 90. letech 19. století nechali znovu vybudovat a patrně se tak břeclavský cukrovar stal největším v celé monarchii. Hermann Kuffner si vysloužil šlechtický titul a stal se starostou Břeclavi.102 Náhlá změna správního území nastala krátce po vzniku samostatného Československa. V r. 1920 se Poštorná stala součástí Břeclavi (tehdy ještě rozdělena na Novou a Starou Břeclavu – do r. 1924 oficiální názvy Nová Břeclava, Stará Břeclava) a bylo tomu tak až do protektorátu. Tehdy byla k Velkoněmecké říši připojena Břeclav pod názvem Lundenburg, městys Poštorná a Charvátská Nová Ves pak také, a to pod společným názvem Themenau (ty
99
Kouřilová Kateřina – Trapl, Miloš: Břeclavské spolky a politické strany, c. d., s. 516. Tamtéž. 101 Káňová, Alena: Hermann H. Kuffner se narodil před 190 lety. Radnice. Břeclav: Městský úřad Břeclav, 2012, č. 7–8, s. 12. 102 Klenovský, Jaroslav: Židovská obec v Břeclavi – historie a památky. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 287. 100
20
se po konci války opět oddělily, tak jak tomu bylo před okupací). 103 Ještě za tzv. první republiky se z Čechů stala oficiální většina, čemuž dopomohli i břeclavští Židé, kteří se začali hlásit k židovské národnosti, zatímco v období monarchie k německé. 104 Tato změna měla samozřejmě za následek úpadek německých spolků nebo zrušení německého gymnázia a naopak rozmach především českého Sokola, kde také vznikl mužský a smíšený pěvecký sbor. Stejně tak r. 1920 vznikla katolická tělovýchovná organizace Orel.105 Ukončení správního vývoje Břeclavi, tedy Břeclavi, jakou známe dnes se všemi městskými částmi, můžeme zaznamenat až od 70. let 20. století, kdy se k městu připojila Poštorná, Charvátská Nová Ves a nejpozději r. 1976 obec Ladná. 106 Ladná se stala opět samostatnou v r. 2006, což byla jediná a prozatím poslední správní změna od 70. let.
2.1. Ke vzniku folklorního hnutí na Břeclavsku Výše zmíněné události a aktivity všech spolků i individuálních osobností měly zásadní vliv na udržování folklorních tradic a vznik folklorního hnutí na Břeclavsku. I díky tomu, že se Poštorná, Charvátská Nová Ves a Stará Břeclav vyvíjely nějakou dobu zcela samostatně, je dodnes v těchto městských částech Břeclavi patrný velký zájem o tradiční lidovou kulturu. V souvislosti s tímto správním vývojem jednotlivých městských částí zde například můžeme zaznamenávat vzájemnou rivalitu. Ta se odráží v hodové tradici, která je zde stále živá, podobně jako aktivity folklorních souborů, krúžků, dechových a cimbálových muzik i amatérských volnočasových spolků, jako je například Divadelní soubor Břetislav aj. K založení folklorních krúžků a souborů v Břeclavi ovšem docházelo až po 2. světové válce, v 50. letech, podobně jako v mnohých částech republiky. Přestože se Břeclav nemůže pyšnit podobně hlubokou tradicí folklorního hnutí, jako tomu bylo v Praze a Brně v podobě vzniku slováckých krúžků a již zmíněných spolků a organizací, i tak některé později vzniklé soubory zaznamenaly poměrně velké celostátní i evropské úspěchy a silně se podílely na uchování některých folklorních prvků této oblasti, zejména však na obecném povědomí tohoto bohatství u mnohých generací. V Břeclavi v současné době působí několik folklorních kolektivů: 103
Kordiovský, Emil: Správní vývoj Břeclavi od roku 1848. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 310. 104 Kouřilová Kateřina – Trapl, Miloš: Břeclavské spolky a politické strany, c. d., s. 517. 105 Tamtéž, s. 517–518. 106 Kordiovský, Emil: Správní vývoj Břeclavi od roku 1848, c. d., s. 311.
21
Stará Břeclav – Dětský národopisný soubor Břeclavánek, jenž sdílí prostory kulturního domu se Slováckým krúžkem Stará Břeclav, Charvátská Nová Ves – Slovácký krúžek Charvatčané, jehož součástí je i Dětský slovácký krúžek Charvatčánek, Poštorná – Slovácký krúžek Poštorná, pod nímž působí dětský soubor Koňárci. Břeclav – Nejznámějším a největším folklorním kolektivem je ovšem Národopisný soubor Břeclavan (dále jen Břeclavan), který je považován za nejúspěšnější kolektiv v regionu, což dokládají jeho vystoupení v televizních programech, vydaná CD i evropská turné, v rámci kterých získali prestižní ocenění, např. Náhrdelník burgundských vévodů na mezinárodní folkloristické soutěži v Dijonu, aj. V očích široké veřejnosti je právě Břeclavan považován za neoficiálního zástupce folklorního hnutí na Břeclavsku. Nejstarším folklorním kolektivem je však zmíněný Slovácký krúžek ze Staré Břeclavi, 107 jenž vznikl roku 1945, a teprve posléze, r. 1954 byl založen Břeclavan. 108 Za zmínku stojí i r. 1957 založený Národopisný soubor Podlužan, 109 který dnes funguje pod názvem Folklorní soubor středoškolské mládeže Podlužan.
107
Slovácký krúžek Stará Břeclav. Úvod. Dostupné z: http://www.slovackykruzek.cz/, cit. 26. 12. 2012. Matuszková, Jitka: Národopisný soubor Břeclavan. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 141–142. 109 Matuszková, Jitka: Národopisný soubor Podlužan. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 175–176. 108
22
3. Funkce dětských folklorních kolektivů Funkce, tedy zaměření činnosti dětských folklorních kolektivů (dále jen DFK) na určité cíle práce, nebyla vždy stejná a vyvíjela se v závislosti na historických etapách formování folklorního hnutí a společnosti, ale i na místě působení DFK (město x vesnice, folklorně živější region x region etnograficky nevyhraněný nebo s brzy zaniklou lidovou kulturou) a na materiálovém zaměření jednotlivých kolektivů (lokální x regionální). Funkce, kterým se budu věnovat v následujících odstavcích, jsou součástí práce všech dnešních DFK, ovšem každý kolektiv klade větší či menší důraz na jinou konkrétní funkci, i když často nevědomky. Při zpracovávání tohoto tématu jsem narazil na několik problémů. První souvisel s nedostatkem pramenů a prací, které by je zpracovávaly. Musel jsem se tedy opírat především o funkce, které jsou typické pro dospělé soubory, funkce folkloru ve společenských skupinách, v neposlední řadě jsem vycházel i z pedagogických studií o výchovných potenciálech a potřebách dítěte. Druhým problémem je, že jednotlivé funkce DFK nejsou rovnocenné v hierarchické struktuře a některé z nich slučují několik funkcí dohromady. Prolínání funkcí lze sledovat také při konfrontaci funkcí DFK vzhledem k naplňování kolektivních a individuálních potřeb, tak jak o nich hovoří psychologové či pedagogové. 110 Navíc je zajímavé srovnání poslání folklorního kolektivu z pohledu rodiče, dítěte a vedoucího, což bylo patrné z mých dotazníků. I přes tyto komplikace se pokusím nastínit problematiku v následujících odstavcích. Je nezpochybnitelné, že funkce DFK, kterým se ve svém textu budu věnovat, mnohem více ovlivňují kulturní život, resp. vztah k tradicím lidové kultury, pohled na domov, rodinu a široké okolí dětí, které jsou členy folklorního hnutí, než život dětí, které do žádného folklorního kolektivu nechodí a ani v domácím, rodinném prostředí není vztah k folkloru a tradicím více rozvíjen. Dokazuje to i výzkum Ministerstva kultury v letech 2002–2007 s názvem Význam vybraných uměleckých aktivit pro rozvoj osobnosti.111 Nejdříve je však nutné popsat, jaké funkce plní samotný folklor, neboť tyto funkce se v jistém smyslu přenášejí i do folklorních souborů. Odpověď na tuto otázku lze z velké části nalézt u Milana Leščáka a Oldřicha Sirovátky, kteří hovoří o jistých projevech „kontaktní
110
Viz Čáp, Jan – Mareš, Jiří: Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007. Nebo Švarcová, Iva: Základy pedagogiky. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2007. 111 Schauerová, Alena: Je folklor umění. Z výpovědí dětí nejen z folklorních souborů. Národopisná revue 18, 2008, č. 2, s. 106. – Výzkum se skládal ze dvou částí. První část se zaměřila na „osobnost dítěte a jeho tvořivost“ a druhá na „vztah dítěte k umění a kultuře“.
23
komunikace“, související s „kolektivností“ jako základní funkcí folkloru. 112 Autoři dále uvádějí, že „folklorní tradice se vyvíjí jako otevřený systém, který si neustále vyměňuje kulturní informace se svým okolím“, 113 čímž se obojí vysvětluje – výměna kulturních informací (komunikace) s okolím (kolektivnost). Díky tomu můžeme vyvodit první dvě funkce DFK: integrační a etnickou/identifikační. Je podstatné se ovšem zamyslet nad tím, z jakého pohledu se na poslání DFK díváme, zda se nacházíme v pozici rodiče, dítěte či vedoucího souboru. Nemůžeme totiž říct, že jakékoli dítě, které přijde do souboru, se okamžitě integruje do kolektivu, který se jakýmkoli způsobem zabývá uchováváním původních folklorních tradic, a zároveň se s nimi samo identifikuje. Tyto postoje se dítě musí nejdříve naučit v adaptačním procesu, který je mu příjemný a který ho naplňuje. Folklorní kolektiv nespadá do systému povinné školní docházky, nýbrž se jedná o naprosto dobrovolnou zájmovou činnost, volnočasovou aktivitu, kam velká část dětí dochází i z vlastní iniciativy. V tomto adaptačním procesu funguje přenášení morálních systémů a společenských hodnot z tradice lidové kultury pomocí výchovy, přičemž výchovná funkce je velmi univerzální a dá se aplikovat v rámci mnoha dalších funkcí. Z pohledu dítěte bychom měli vycházet především z individuální roviny, které také odpovídá tzv. Maslowova pyramida potřeb:114
112
Leščák, Milan – Sirovátka, Oldřich: Otázka postupného zanikania folklóru. In: Leščák, Milan – Sirovátka, Oldřich: Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava: Smena, 1982, s. 245. 113 Leščák, Milan – Sirovátka, Oldřich: Súčasná folklórna tvorba. In: Leščák, Milan – Sirovátka, Oldřich. Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava: Smena, 1982, s. 247. 114 Obrázek č. 1. Maslowova pyramida potřeb. Převzato z: Mlýnková, Jana: Pečovatelství. Učebnice pro obor sociální péče – pečovatelská činnost. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 36.
24
Díky tomu již není natolik složité dopátrat se dalších funkcí – emocionální, seberealizační, kontaktní, zábavní a samozřejmě již zmíněná integrační. Značná část těchto funkcí je naplňována především o přestávkách, před začátkem a koncem zkoušky nebo vystoupení. Můžeme tak sledovat pravé projevy dětské přirozenosti – emoce, stydlivost, soutěživost, snahu se předvést před ostatními, být nedílnou součástí kolektivu, navázat kontakt s vrstevníky apod. To jsou tedy hlavní cíle, které od DFK požadují samotné děti. U vedoucích souborů a rodičů lze funkce aplikovat do obou rovin, tedy individuální i kolektivní. -
Individuálně se jedná především o potřebu seberealizace (umělecká/tvůrčí z různých hledisek, učení se, vlastní zájem o folklorní projevy a materiál, motivace vedoucích – práce s dětmi, seberealizace přes vlastní děti), kontaktu a integrace (kontakt s přáteli, bývalými členy nebo vedoucími, možnost být stále ve společnosti lidí se stejnými zájmy) a naplnění volného času (dobrovolná činnost, útěk před problémy, stresem, všedností aj.).
-
Kolektivní funkce zahrnují spíše snahu kolektivu zpracovat a uchovávat tradice lidové kultury, konkrétní folklorní žánry a témata, materiální a nehmotnou část kulturního dědictví – „soubor děl, hodnot a idejí, které zanechaly předchozí generace“ 115 a vychovávat v tomto duchu další generace. Vedle funkce výchovné tak lze při zpracování folklorního materiálu – v našem případě dětského folkloru – hovořit o estetické a reprezentativní funkci. Bohuslav Beneš reprezentativní funkci rozděluje na společenskou a regionální reprezentaci, 116 což dle mého názoru není zcela přesné, neboť pojem regionální reprezentace je jen jednou z mnoha úrovní té společenské. Mezi další úrovně patří např. reprezentace rodiny, obce, folklorního kolektivu, školy, ale i regionu či státu, při vystoupeních na regionálních a mezinárodních soutěžích, slavnostech a přehlídkách. I v případě této reprezentace záleží, jak ji vnímá samotné dítě, rodič, vedoucí, divák nebo instituce, která činnost souboru podporuje – obecní úřad, odbor kultury, škola aj. Estetická a reprezentativní funkce byla velkou měrou determinována či ovlivněna historickými souvislostmi v průběhu vývoje folklorního hnutí, což jsem podrobněji nastínil v předchozích kapitolách.
115
Schauerová, Alena: Odkaz tradic lidové kultury výchově. In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklorním souborům a muzikám 2. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 8. 116 Beneš, Bohuslav: Úvod do folkloristiky. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1979, s. 36.
25
Pro celkové shrnutí nyní přehledně rozčlením funkce DFK dle hledisek, které se různými způsoby prolínají. Nejdříve funkce naplňující kolektivní a individuální potřeby. 1.
funkce kolektivní: estetická, výchovná, reprezentativní, integrační, identifikační
2.
funkce individuální: emocionální, seberealizační, kontaktní, zábavní, výchovná Další klasifikace vychází z poměrně odlišných cílů, z pohledu – dítěte, rodiče a vedoucího
souboru. 1.
funkce, které DFK plní při naplňování potřeb dětí: emocionální, seberealizační,
kontaktní, zábavní a integrační, volnočasová aktivita. 2.
funkce, které DFK plní při naplňování potřeb rodičů: seberealizační, výchovná,
estetická. 3.
funkce, které DFK plní při naplňování potřeb vedoucích: seberealizační, estetická a
reprezentativní funkce, výchovná, kontaktní, integrační, volnočasová aktivita. Některé z výše popsaných funkcí DFK jsou vedlejší, vystupují do popředí automaticky, což je případ vrstevnických skupin dětí, tedy integrační, kontaktní funkce a také individuální osobní prožitky. Jiné jsou naopak programové nebo se na ně alespoň klade důraz, jsou zcela vědomé a stávají se smyslem práce DFK. Těm se právě budu věnovat podrobněji na následujících stránkách. A ačkoli se ostatních spíše jen v krátkosti dotknu, rozhodně je neopomíjím.
3.1. Uchovávání folklorního dědictví V rámci historického vývoje folklorního hnutí hovoříme ve spojení s prvotním zájmem o dětský folklor od 19. století o – uchovávání tradic lidové kultury a folklorního dědictví, což se široce uplatnilo v zájmové činnosti pozdějších DFK. Jedná se o uvědomělý a často programový cíl folklorních kolektivů, které tak využívají odkazu předků ke kulturní výchově dětí a zároveň se snaží zachovat projevy dětského folkloru. Velkou roli přitom hraje estetická a reprezentativní funkce dětského folkloru. Vhodný výběr materiálu a jeho často umělecké zpracování do jevištní podoby ovšem nemůže podat přesný obraz skutečného dětského
26
folkloru. Lubomír Tyllner ve svém příspěvku věnovaném teoretické reflexi folklorismu 117 ukázal, že i když dochází k oslabení původní funkce, vzrůstá tím role dalších funkcí, což uvedl na příkladu lidové písně která je zařazena do choreografie folklorního kolektivu. Tím ztrácí kontext, ve kterém byla použita původně (obřadní, sváteční, součást dětské hry apod.), ale přesto je stále živá, neboť žije například s interpretem. Tak nabírá kontext například tvůrčího procesu. Stejně tak dodává, že to samozřejmě nezaručuje životaschopnost písně. Od toho je tu však „estetický rozměr a vnitřní ústrojenství naprosté většiny folklorních projevů, neboť životaschopnost písně je podmíněna i její vlastní vnitřní logikou, melodickou invencí či formou a obsahem…“118 Folklorní kolektivy tedy pracují s projevy tradiční lidové kultury, které jsou zachyceny v tištěných i rukopisných sbírkách, v paměti nositelů (řada členů folklorních souborů se věnuje sběru folklorního materiálu), či v odborných etnologických pracích a přenáší se z generace na generaci. DFK tak díky těmto cílům lépe dosahují prostředků pro udržování hodnot a projevů lidové kultury, jejich úspěšné transmise mezi generacemi a stávají se prvním krokem, jak děti motivovat k jejich zachování i v dospělosti. K těmto cílům se z velké části přiklání vedoucí folklorních kolektivů i rodiče dětí.
3.2. Výchovná funkce a folklorní kolektiv jako volnočasová aktivita Pedagogické příručky chápou výchovu jako „proces vzájemného působení vnitřních dispozic a vnějších vlivů svého okolí. Na člověka od narození působí přírodní, kulturní a sociální prostředí a veškerá jeho činnost probíhá vždy v určitých společenských podmínkách. Na tyto vnější vlivy člověk individuálně reaguje a postupně se tak stává kulturní a sociální bytostí, která si osvojuje společenské hodnoty a normy…“.119 Výchova je interdisciplinární téma zkoumané nejen pedagogy, ale též sociology (sociologie výchovy a plnění sociálních rolí) nebo psychology (mechanismy vývoje, zrání, formování osobnosti a interakce jedince s prostředím).120 Toto téma taktéž zasahuje i do etnologie. Např. etnograf Karel Pavlištík 121 a
117
Tyllner, Lubomír: Folklorismus. Teoretická reflexe. In: Současný folklorismus a prezentace folkloru. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 10. 118 Tyllner, Lubomír: Folklorismus, c. d., s. 10. 119 Švarcová, Iva: Základy pedagogiky. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2007, s. 55 120 Čáp, Jan: Mechanismy vývoje a formování osobnosti. In: Čáp, Jan – Mareš, Jiří: Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007, s. 181.
27
publicista Jiří Jilík
122
ve svých pracích hovoří o rozdělení výchovy na mravní (etickou,
citovou) a estetickou. Výchovu dětí tedy můžeme vnímat jak ve školní praxi, tak (v našem případě) z pohledu volnočasových aktivit – DFK. Volný čas byl také zkoumán mezi různými obory v 2. polovině 20. stol., zejména v 60. letech.123 Pokud má dítě ve svých volnočasových činnostech podporu například u rodičů, prohlubuje se tak jeho prožitek a přesvědčení o smysluplnosti aktivity, které se věnuje.124 Pomocí aktivního využití volného času dochází k naplňování osobních potřeb, které se u tří členských kategorií DFK (děti, vedoucí, rodiče) projevují odlišně, jak jsem popsal v obecném přehledu funkcí. Sondu do této problematiky zpracovala Martina Pavlicová a Lucie Uhlíková ve sborníku Vývojové proměny etnokulturní tradice. 125 Velmi zajímavé je pozorovat členy DFK o přestávkách, před nebo po zkoušce, kdy je zjevná jejich přirozenost a spontánnost, ve které občas přejímají to, co se v souboru naučily od vedoucích a svých kamarádků – tanec, písně, hry, slova, improvizace na housle, aj. U dětí z folklorních kolektivů se díky těmto aktivitám prohlubuje zájem o lidové tradice svého regionu a jejich znalost. Mnohé z těchto znalostí a především zmíněný zájem si pak nosí sebou ze souboru domů nebo naopak. Otázkou etnokulturních tradic ve smyslu vnímání domova se zabývá jak Alena Schauerová (Kde jsme doma; Ke kořenům domova; Atributy domova v dětském písemném vyjádření), tak například i Věra Frolcová, jejíž věty dokonale vystihují smysluplnost výchovného procesu v DFK: „…zatímco vnější a hmotné stránky kultury a způsobu života formují především civilizační trendy, pro jeho duchovní rozměr mají tradice lidové kultury smysl zdroje obecně lidských hodnot a identity. To jsou jevy, jejichž kořeny vznikají v dětství…“126 Výchovná funkce se dá také chápat v individuální i kolektivní rovině. Individuální znamená z pohledu členů souboru (zejména těch starších), kteří si uvědomují, co jim kolektiv a vedoucí předávají. Tento proces někteří členové a jejich rodiče chápou spíše pod slovy 121
Pavlištík, Karel: O práci v dětském folklorním souboru (kroužku). In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklorním souborům a muzikám 2. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 16–18.
Jilík, Jiří: Práce v dětských folklorních souborech, c. d., s. 10–11. Schauerová, Alena: Utváření postojového a hodnotového profilu dětí z folklorních souborů. In: Schauerová, Alena: Ke kořenům domova. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1999, s. 11. 124 Schauerová, Alena: Je folklor umění, c. d., s. 106. 125 Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorní soubory jako výrazný činitel etnokulturních procesů, c. d., s. 25–36. 126 Frolcová, Věra: Místní a regionální tradice lidové kultury v životě dětí jako perspektivní hodnoty domova. In: Schauerová, Alena a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 71. 122 123
28
učení, znalosti, schopnosti, jak ukázal i můj výzkum. Dále z individuálního pohledu rodičů a vedoucích, kteří kladou důraz na konkrétnější formy a důsledky výchovného procesu, což můžeme stejně tak popsat jako jistou formu seberealizace – respektive přenášení vlastních hodnot a postojů na děti. A výchova v kolektivní rovině aplikovaná jako obecná funkce DFK. Velkou roli přitom hraje estetická výchova. Individuální schopnosti, dětí společně s výběrem a znalostí folklorního materiálu, umožňují jak uměleckou seberealizaci vedoucích souboru, tedy chuť do vytváření nových souborových choreografií a pásem, tak především vývoj dovedností a kvalit dětských členů DFK. Jak se zmiňuje Jiří Jilík: „Formou přímého kontaktu s lidovým uměním se děti učí hodnotit a vnímat krásu a estetické kvality. Umění je zároveň zdrojem citových prožitků dítěte.“127 V umělecké seberealizaci dětí můžeme stavět na příkladech starších členů či sólistů. Díky uznání veřejnosti a důvěře vedoucích rostou možnosti pro využití jejich individuálních znalostí a dovedností pro budoucí uplatnění v souboru, na poli folklorního hnutí obecně nebo v oblasti umění.
127
Jilík, Jiří: Práce v dětských folklorních souborech, c. d., s. 10–11.
29
4. Dětský národopisný soubor Břeclavánek V roce 1984 založen Jaroslavem Švachem jako platforma pro dospělé a mládežnické soubory, zejména pro Národopisný soubor Břeclavan (dále jen Břeclavan), ačkoli blízká spojitost mezi těmito soubory nebyla téměř nikdy (kromě spolupráce zakladatele J. Švacha a F. Blažka, dnešního vedoucího cimbálové muziky). Jen dvakrát se, dle Zuzany Melicharové,128 podařil přímý přestup z Břeclavánku do Břeclavanu a díky této generaci v Břeclavanu působí dodnes až 70 % odchovanců dětského souboru. Později se do dospělého souboru přihlašovali pouze 1–2 odchovanci Břeclavánku, což se stále opakuje také proto, že bývalí členové dnes studují na školách v jiných městech a kontakt se svým souborem téměř ztratili. Někteří z bývalých členů Břeclavánku rozvíjejí svůj zájem v dalších folklorních souborech, cimbálových muzikách či neformálních uskupeních, jeden z odchovanců studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Zájem o folklor dále rozvíjí jen zlomek bývalých členů. Vedoucí Břeclavánku využívají pro svou práci choreografie od Jaroslava Švacha, či Jána Novenka, který pracoval i pro Břeclavan. Často tyto choreografie upravují dle vlastních potřeb a úplně nové si vytváří sami. Dle vedoucích se Břeclavánek snaží zachovávat jistou autenticitu regionálního folkloru, ovšem stejně jako v jiných souborech, i zde se činnost opírá o stylizovaný folklor, resp. jeho zpracování určené pro jevištní vystoupení (viz příloha A). Největší důraz je (zejména u starších dětí) kladen na pásma taneční a pěvecká, spíše pěvecká čísla jsou více využívána u menších dětí, které ještě nejsou natolik pohybově zdatné. Také se sleduje práce s jazykem v nářečí a v případě tematických vystoupení se využívají prvky lidového divadla. Pokud jde o strukturu souboru a jeho organizaci, všichni vedoucí zastávají více méně stejnou funkci, jejich činnost je pak rozdělena podle skupin dětí různého věku. Skupinu „malého Břeclavánku“ tvoří děti do 9 let, skupinu „staršího Břeclavánku“ děti od 9 do 15 let. Jedná se o jednoduchý model prvního a druhého stupně, který se využívá na základních školách. Břeclavánek zkouší dvakrát týdně – úterý a pátek. Nejdříve zkouší mladší děti, s jednou přestávkou hodinu, poté se vymění se staršími členy, kteří zkouší hodinu a půl (viz příloha A). V metodice práce s dětmi vychází ze zkušeností Jaroslava Švacha, jedná se především o využití rozcvičky před každou zkouškou a způsob nácviku pásma, tzv. prvkový dril, jak se zmiňuje Zuzana Melicharová v dotazníku. 128
Rozhovor se Zuzanou Melicharovou ze dne 23. 11. 2012, Břeclav.
30
Za organizaci je v Břeclavánku většinou zodpovědný Dušan Fikr (47 let, státní zaměstnanec). V případě společného vystoupení se všichni scházejí na generální zkoušce, kde repertoár vyzkouší společně s cimbálovou muzikou. Malý Břeclavánek vede Jaroslava Studená (54 let, skladnice), která v Břeclavánku jako vedoucí pracuje nejdéle – 28 let dle dotazníku, se svou dcerou Zuzanou Melicharovou (33 let, učitelka na gymnáziu), která do souboru začala chodit v roce 1986 a dnes k tomu vede i svou dceru, stejně jako ostatní vedoucí. Starší Břeclavánek vedou Eva Mrázková (40 let, OSVČ), Václava Frodlová, Dušan Fikr a Jan Huňař. Vedoucím cimbálové muziky je houslista Libor Mišurec ze Základní umělecké školy v Břeclavi a František Blažek z Břeclavanu. O kroje se starají Marie Petrlová a Jarmila Valouchová (41 let, administrativní pracovnice). Téměř všichni vedoucí jsou bývalí odchovanci Břeclavánku, kteří prošli oběma skupinami, někteří byli poté i členy Břeclavanu. I to je důvod, proč spolu všichni dobře vychází a dokážou si vyjít vstříc, aniž by potřebovali vůdčí osobnost. Práce vedoucích není výdělečná. Odvíjí se na poli zájmové umělecké činnosti, tedy trávení volného času a stejně jako v dětství, i dnes chodí do souboru ze své vlastní iniciativy a přesvědčení. Vedoucí Břeclavánku jsou různých povolání, konkrétně např.: učitelka na střední škole, skladnice či administrativní pracovnice (dominují ženy, jediným vedoucím je Dušan Fikr, dále už jen dva vedoucí cimbálové muziky). Rodiče dětem tuto aktivitu platí (400,- za školní pololetí, u starších je to více, sourozenci platí jen za jednoho), ale všechen zisk souboru směřuje k uhrazení nákladů za pronájem prostor či správu a nákup krojů. Některé součástky si sami vyšívají, pro větší děti se kroje shání po příbuzných a lidech, kteří je prodávají v okolí. Přestože, dle vedoucích, už do souboru nechodí tolik dětí, má Břeclavánek širokou členskou základnu (cca. 60 dětí), jenž mu zajišťuje činnost na několik dalších let, ne-li generací. To, že se do folklorních kolektivů přihlašuje stále méně dětí, dává Jaroslava Studená za vinnu především sportovním zájmovým aktivitám a stále více oslabujícím vazbám na lokální folklorní tradice.
31
4.1. Dětský slovácký krúžek Charvatčánek Tento malý kolektiv (cca. 30 dětí) vznikl v roce 2002. Podnětem bylo vystoupení Charvatčanu, na kterém se spolupodílel dětský folklorní kolektiv z Bulhar.129 Jak říká Zdenka Miklíková, zakladatelka Dětského slováckého krúžku Charvatčánek (dále jen Charvatčánek): „při programu jsem si řekla, proč by naše dospěláky měly doprovázet cizí děti, když máme my ve škole spoustu šikovných zpěváků a pohybově nadaných dětí.“130 První – vánoční – vystoupení proběhlo s cca 18 dětmi prakticky po pár týdnech fungování. Přípravu vedoucí zvládly i díky tomu, že právě Zdenka Miklíková je pedagožkou ze základní školy s mnohaletými zkušenostmi. Zapojení svých žáků byl tedy způsob, jak úspěšně docílit vzniku nového kolektivu a pevných vazeb mezi dětmi/žáky a jejich vedoucími. Posléze Charvatčánek pro Slovácký krojový ples nacvičil Českou besedu a doprovodil tak chasu z Charvatčanu (tehdy do krúžku chodily starší děti, mezi 11–12 lety). Tato generace později odešla do Charvatčanu, další zase do cimbálové muziky Rosénka, jejíž členové doprovázejí Charvatčánek při vystoupeních a kterou založil Vladimír Beneš. V době mého výzkumu soubor navštěvovaly děti většinou předškolního věku od 4 let a dále starší děti z prvního stupně základní školy. Na zkoušky se Charvatčánek schází jednou týdně, konkrétně každou středu. Zkoušky i s drobnými přestávkami trvají hodinu a za dobrou práci a píli jsou děti na konci odměňovány, většinou sladkostmi (viz příloha A). Podobně jako v Břeclavánku, i zde rodiče platí malý příspěvek (100 Kč), z čehož se platí týdenní velmi oblíbené a rodiči vítané soustředění souboru, nákup pomůcek na výtvarné práce a rekvizity. „Každoročně si zdobíme bílá trička vždy motivy, které se týkají našemu zaměření (máme vždy nějaké zaměření) např. Z pohádky do pohádky, nebo Cesta kolem světa. Na toto potřebujeme barvy na textil, taky používáme tempery na různé zdobení“ (Zdenka Miklíková). Rekvizity, pomůcky a kroje pro vystoupení si vyrábí a šijí sami za pomoci rodičů. „Na vánočním koncertě vystupujeme ve starodávných tabulových sukních, ve vlňáčcích a teplých šátkách (sukně jsem přešívala sama ze starých sukní), jsou to naše zimní kolední kroje a kluci mají kožešinové vesty na jednobarevném svetru a mají manšestrové kalhoty a na hlavách mají beranice. Jinak jim rodiče pořídili sváteční kroje a máme ještě pracovní
129 130
Národopisný soubor Hrozének. Rozhovor se Zdenkou Miklíkovou ze dne 13. 2. 2013, Břeclav – Charvátská Nová Ves.
32
kostičkové, které jsme dětem pořídili. Koupili jsme látky a společně s maminkami jsme kroje ušili. Kroje máme vyfocené na stránkách.“ (Zdenka Miklíková)
33
5. Výzkumná část – cíle výzkumu V předcházející části své práce jsem se věnoval jak historii folklorního hnutí, jehož součástí jsou dětské folklorní kolektivy, tak také funkcím těchto kolektivů. V rámci svého výzkumu jsem se zaměřil na dva konkrétní kolektivy, které působí v Břeclavi. Mým cílem bylo potvrdit, jaké konkrétní vědomé funkce tyto kolektivy mají, a jak se na jejich filozofii dívají vedoucí, členové a rodiče. Především jsem chtěl zjistit, jaká je motivace členů, jak oni sami nahlížejí na svou práci, čím jsou ovlivněni a jaké místo v jejich životě zaujímají tradice lidové kultury. Tyto výsledky jsem vyhodnotil a použil pro komparaci s teoretickou částí.
5.1. Metody výzkumu Základem pochopení práce a popsání funkcí zkoumaných dětských folklorních kolektivů bylo zúčastněné pozorování. Nejdříve bylo nutné navázat kontakt s vedoucími jednotlivých kolektivů a zúčastnit se několika zkoušek, aby si na mě zvykly děti (a rodiče). Díky tomu, že vedoucí byli zpočátku velmi ochotní, jsem mohl rovnou použít neformální rozhovory s otevřenými otázkami, což mi poskytlo dostatek informací o organizaci a struktuře mnou zkoumaných kolektivů. Tuto metodu kvalitativního výzkumu jsem si nezvolil náhodou. Je totiž vhodná pro etnografické pozorování. Tak jsem mohl zkoumat a popsat určité jevy a zároveň zachovat jejich přirozený chod. 131 Aplikace této metody mi také pomohla zaměřit se na rozdíly v náhledu na práci DFK, respektive jejich členů (vedoucí, děti) a lidí z vnějšku (rodiče). V rámci pozorování jsem využil i další možnost pro sběr dat, tedy fotodokumentaci. Vzhledem k tomu, že nebylo možné navázat kontakt s velkou částí dětí a rodičů (ať už z jejich nedůvěry nebo nedostatku času), jevila se nejlepší možnost vytvořit dotazníkovou akci. Ač s drobnými úpravami, vycházel jsem z dotazníků, které použila Alena Schauerová. 132 Jednalo se o dvě cílové skupiny: 1. členové dětského folklorního kolektivu (jejich dotazníky jsem rozdělil na dvě části – první měla ukázat, jaký je jejich vztah ke kolektivu a folkloru, v druhé odpovídali na otázku, čím je tento kolektiv přínosný), 2. vedoucí a rodiče (zde jsem se zaměřil především na funkce kolektivu z jejich pohledu a v případě 131 132
Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2008, s. 193. Schauerová, Alena: Ke kořenům domova. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1999, s. 27–29.
34
vedoucích také na jejich metodiku práce, vztah k folkloru a minulé aktivity ve folklorních souborech). V případě dotazníků pro vedoucí DFK jsem se částečně inspiroval dotazníkem Romany Habartové.133 Ačkoli dotazníky představovaly důležitý zdroj informací, někteří rodiče je odmítli vyplnit, zejména u nejmladších dětí, vzhledem k tomu, že otázky zřejmě brali jako příliš osobní. Vzory všech dotazníků viz příloha D. Výzkum v Břeclavánku probíhal od listopadu 2012, do dubna 2013, v Charvatčánku od ledna 2013 do května 2013. S vedoucími těchto kolektivů jsem, i v případě nejasností, stále v kontaktu.
5.2. Výsledky výzkumu (odpovědi respondentů, analýza) Ačkoli jsem osobně nikdy nebyl členem folklorního kolektivu, nebral jsem na základě této skutečnosti výzkum zvoleného tématu jako nevýhodu. Naopak jsem se toho snažil využít pro nezaujaté a nestranné pozorování a popis jevů ve vybraných kolektivech. Mým úkolem zpočátku bylo seznámit se s danou problematikou a zorientovat se v situaci, aniž bych do ní během výzkumu zasahoval – což se mi ne vždy podařilo, neboť členové DFK a rodiče mě vnímali jako cizího činitele, který do jejich prostředí nepatří. Proto jsem se tuto situaci snažil změnit navázáním kontaktu a častou přítomností na zkouškách. Díky tomu nejistota opadla, i když u někoho více či méně.
Břeclavánek – celkem 50 dotazníků. Dotazník členům dětského kolektivu: vyplněno 23 dotazníků (na základě přání rodičů nebudu vypisovat jejich jména, pouze věk a odpovědi). Nejdříve se zaměřím na první stranu dotazníku, tedy na vztah členů ke kolektivu. U nejmladších dětí bylo nutné počítat s tím, že dotazníky s nimi vyplní jejich rodiče. V tomto případě je možné, že přes své děti rodiče využili vlastního pohledu na práci kolektivu a další informace doplnili ve vlastních dotaznících. Některé informace z dotazníku pro rodiče zmíním již v této části. Dotazníky vyplňovaly děti od 6 do 16 let, podrobněji v následující tabulce:134 133
Habartová, Romana: Folklorní hnutí a tradiční lidová kultura na přelomu tisíciletí. In: Problematika prezentace a medializace tradiční lidové kultury. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 177–178. 134 Obrázek č. 2 – tabulka znázorňující počet respondentů dle věku.
35
Věk 6 7 9 10 11 12 14 16
Počet respondentů 2x 3x 3x 7x 2x 1x 3x 2x
Členové většinou pochází z Břeclavi (20x), ostatní z blízkého okolí (Ladná, Kobylí, Velké Bílovice). U první otázky, kdo děti do souboru přivedl, bylo v drtivé většině zaškrtnuto slovo rodiče či jiní příslušníci rodiny (teta, babička), přičemž 7 dětí uvedlo, že alespoň jeden z jejich rodičů do stejného nebo podobného kolektivu chodil, nepočítám-li děti vedoucích. Při porovnání s dotazníky rodičů vyšlo najevo, že většina byla dříve členy Břeclavánku a Břeclavanu či jiných souborů (Žižkovánek, Dolina). V menší míře byly děti ovlivněny svými kamarády, v takovém případě se pak jedná o iniciativu samotných členů, což mi bylo potvrzeno při rozhovorech, a dokonce i v jednom dotazníku, kde jedna maminka uvedla: „Syn začal chodit do souboru sám, z vlastní iniciativy. Moc ho to tam baví a je zde již pátým rokem. Chodí tam velmi rád a já ho velice podporuji. První věta, proč chcete, aby vaše dítě chodilo do folklorního kroužku, mi nesedí. Dítě tam chodí, protože chce samo a ne proto, že chce rodič. To je základ úspěchu.“ Tento příspěvek pro mě byl velmi důležitý. I přes jistou míru kritiky mě tato odpověď zaujala, mj. i proto, že ostatní rodiče nevyužili možnosti doplnit nebo rozvést informace a blíže specifikovat vlastní názor. Z odpovědí dále vyplynulo, že při zkouškách děti nejvíce baví zpěv a tanec. Ve čtyřech případech děti zaškrtly možnost povídání o zvycích. Další část dotazníku byla zaměřena na zpětnou vazbu, zda o tom, co v souboru děti dělají, hovoří s rodiči, a jestli například písně, které se naučily, zpívají doma. Většina respondentů na obě otázky odpověděla ano, ostatní si s rodiči písně doma nezpívají, ale většinou je s tím, co v souboru dělají, obeznámí. Některé konkrétní projevy se tedy ze souboru přenáší i do rodinného prostředí, a to z různých důvodů. Buď se tyto rodiny aktivně realizují ve folklorním hnutí, nebo jsou některé folklorní tradice součástí jejich života, popřípadě se jen se zájmem učí nahlížet na tyto projevy. Stejně tak mi ovšem dotazníky 36
ukázaly, že to nemusí platit vždy, což dokládají odpovědi dvou dětí vedoucích. Třináctiletá dívka na otázku, zda si vypráví doma o tom, co dělá v souboru, odpověděla „někdy“, a na druhou otázku, zda s rodiči zpívá písně, které se naučila, odpověděla „ne“. Syn vedoucího cimbálové muziky (15 let) odpověděl na první otázku „ne, není potřeba, otec je jeden z vedoucích“ a na druhou otázku „někdy ano“. Ačkoli tito vedoucí uvedli, že v rodině dodržují mnohé zvyky, stejně jako navštěvují folklorní akce, jejich děti tento zájem redukují spíše v rámci kolektivu při zkouškách a vystoupeních. Nejspíš je to dáno tím, že jejich rodiče se jako vedoucí musí intenzivně zabývat folklorem a aktivně se podílet na chodu celého kolektivu – ať už je to konkrétně studium literatury, účast na seminářích, školeních a folklorních akcích, ale také samotná příprava zkoušek, programu a choreografií. Zatímco jejich děti jsou v tomto ohledu spíše pasivními členy a mimo povinností ve folklorním kolektivu se ve volném čase věnují i jiným aktivitám. Samozřejmě něco jiného jsou rodinné oslavy a svátky výročního cyklu, ve kterých hrají důležitou roli právě rodinná setkávání a dodržování rodinných tradic a zvyklostí. Specifickou otázkou bylo, zda mají děti v rámci souboru více, méně nebo stejně kamarádů jako ve škole a zda jsou hrdí na to, že jsou členy folklorního kolektivu. Chtěl jsem tím zjistit, do jaké míry soubor splňuje sociální funkce, tedy integrační a kontaktní potřebu: Pouze jedna dívka (6 let) odpověděla, že má v souboru méně kamarádů než ve škole. Všechny ostatní mají buď stejně (11x), více (7x), či specifická odpověď „mám všechny“ (4x). Všechny děti jsou zároveň hrdé na to, že mohou být členy Břeclavánku. 16 z nich v navazující otázce uvedlo, že by chtěly pokračovat i v dospělém Břeclavanu (včetně dcery vedoucího, 13 let), ostatní nevědí, jeden se právě rozmýšlí, neboť je členem chasy (16 let), jeden (syn vedoucího cimbálové muziky, 15 let) se vyjádřil slovy: „moc ne“. Dotazník pro vedoucí: vyplněno 5 dotazníků. Vedoucí Břeclavánku vede k práci v DFK většinou vztah k folkloru a tomuto druhu zájmové činnosti, který někteří z nich získali v dospělém souboru Břeclavan (konkrétně Dušan Fikr, Eva Mrázková) popřípadě jsou odchovanci samotného Břeclavánku (Eva Mrázková, Zuzana Melicharová). Další vedoucí folklorním kolektivem neprošla nebo to alespoň v dotazníku neuvedli. Někteří tedy znají metodiku práce v dětských kolektivech ať už od svých předchůdců – vedoucích, spolupracovníků, nebo vychází z vlastních zkušeností a praxe. Z dotazníku vyplynulo, že všichni vedoucí mají kladný vztah k tradicím a folkloru a mimo návštěv nejrůznějších folklorních akcí a slavností se také ve svém domácím prostředí 37
aktivně zapojují do udržování tradic a zvyků. Většina uváděla především svátky kalendářního cyklu a s nimi spojené obřady, obyčeje a zvyky – Velikonoce (pečení beránka, zasévání obilí, barvení vajíček, pletení pomlázky, hrkání), Vánoce (zpívání koled, půlení jablek, půlnoční mše, půst), dále zvlášť uváděli především hody, fašank i stavění máje. Naopak nikdo z vedoucích neuvedl rodinné zvyky, ačkoli byly součástí výběru. Domnívám se, že je pokládali za samozřejmé a v odpovědi proto kladli větší důraz na obřadní folklor. Vedoucí se také snaží pomocí folklorního kolektivu zprostředkovat kulturní a uměleckou výchovu vlastním dětem a tím zároveň budují vztah k tradicím u následující generace. Díky tomu se do činnosti kolektivu zapojuje i část rodiny, navíc děti mohou ve svých rodičích vidět vzor a později vést soubor podobně, jak tomu bylo u předešlé generace, respektive jejich rodičů a prarodičů. Jak už bylo řečeno, např. Jaroslava Studená, do Břeclavánku přivedla dceru Zuzanu Melicharovou. Ta dnes také dělá vedoucí a stejně tak do souboru přihlásila svoji dceru. Podobně je na tom Jarmila Valouchová (krojové vybavení): „Dcera tancovala 9 let v Břeclavánku, syn ještě tančí (nyní 10. rok).“ Ostatní vedoucí jen odpověděli ano. V otázce, zda děti ovlivňují folklorní kolektiv a čím, se všichni shodli na dětských schopnostech a nadání. „Využíváme jejich dispozice a předpoklady (např. při vytváření choreografií), a podílejí se aktivně při tvorbě pásem.“ (Zuzana Melicharová) „Děti ovlivňují soubor tím, že rozčilují vedoucí). Ovlivňují soubor svými schopnostmi pohybovými a pěveckými a podle toho se odvíjí náročnost různých pásem.“(Jarmila Valouchová) „Určitě ano! Především tím, jak nadané děti momentálně v souboru jsou – úroveň souboru a dále jaký kolektiv dětí se sejde – nálada v souboru.“ (Eva Mrázková)
Dotaz na motivaci vedoucích dětského kolektivu zodpověděli tři vedoucí z pěti zvlášť: „Zachovat tradice a odkaz předků prostřednictvím nastupující generace.“ (Jaroslava Studená) „Mám ráda folklor a práci s dětmi.“ (Zuzana Melicharová)
38
„Když vidím, že pracujeme a pak ohlas po vystoupení, když i nefolklorista přijde a řekne, že se mu to líbilo a folklorista řekne, že to bylo boží!!!“ (Dušan Fikr)
Charvatčánek – celkem 14 dotazníků. V případě Charvatčánku jsem se více zaměřil na rozhovory s vedoucími a některými dětmi a rodiči, a to s ohledem na věk dětí (4 – 8 let). Dotazník členům dětského kolektivu: – vyplněných dotazníků 7. V Charvatčánku se dotazníkové akce zúčastnilo 7 dětí ve věku od 4 do 8 let, jen jedno dítě vyplnilo dotazník samo (7 let). Další 2 děti jsou starší (11 a 10 let), ovšem ti jsou členy cimbálové muziky Rosénka. Všichni respondenti pochází z Břeclavi, tři z nich konkrétně z městské části Charvátská Nová Ves. I do Charvatčánku děti většinou přivedli rodiče nebo babička a pouze jednou kamarád. Podobně jako v Břeclavánku děti nejvíce baví zpěv a tanec, jednou bylo uvedeno povídání o zvycích, a to u nejstarší dívky (8 let). Charvatčánek je mladým kolektivem, rodiče dětí nemají tedy možnost navázat na svou předchozí činnost, jako tomu bylo u Břeclavánku. Kromě jednoho případu (znojemská Cimbálová muzika Antonína Stehlíka) nikdo z respondentů nebyl dříve členem jiného folklorního kolektivu. Celkem 5 dětí uvedlo, že si o tom, co se v kolektivu děje, vypráví doma a s rodiči si zpívají písně, které se naučili, 1 respondent si písně s rodiči nezpívá, nejstarší respondentka (8 let) o aktivitách v kolektivu doma vůbec nehovoří a jako jediná také odpověděla na otázku, zda rodiče navštěvují vystoupení slovem převážně. V případě dalšího setrvání v kolektivu odpověděla taktéž negativně a ani nijak není hrdá na to, že je členem souboru. Přesto však do zkoušek chodí ráda a má zde více kamarádů než ve škole. Další 2 děti v souboru mají méně kamarádů, a jeden stejně. V úvahu však musíme brát věk nejmladších dětí (cca. 4–6 let), které ještě nedokážou přesně popsat vazby ke kolektivu. V tomto ohledu jsou hodnotnější dotazníky u 7letých dětí a již zmíněné 8leté respondentky. Dotazník pro vedoucí dětského kolektivu: vyplněny 3 dotazníky. Folklorní kolektiv založila pedagožka Zdenka Miklíková (dnes již důchodkyně) a dnes v něm působí i Alice Brychtová (učitelka) a Alena Bujáková (provozní pracovnice mateřské školky) Ani jedna z vedoucích není odchovankyní folklorního kolektivu.
39
Stejně jako v Břeclavánku i zde vedou k zájmu o folklor a kolektiv své děti a vnoučata. Vedoucí se svými dětmi a vnoučaty také slaví svátky výročního cyklu (Vánoce, Velikonoce, vynášení Moreny, svátek sv. Martina, Velký pátek, dodržují hodovou tradici), dále rodinné zvyklosti a oslavy – Zdenka Miklíková jako jediná uvedla společné oslavy narozenin, a také navštěvují veřejné folklorní akce, ať už v místě bydliště nebo v jiných obcích. Dvě vědoucí se shodují na tom, že děti ovlivňují tento kolektiv, i když z různých úhlů: „Ano. Už jen tím, že jsou součástí souboru.“ (Zdenka Miklíková) „Ano. Orientují se lépe v časech prababiček jejich rodičů. Znají staré názvy věcí, postupy práce atd.“ (Alice Brychtová) Alena Bujáková, která zkoušky Charvatčánku doprovází na housle, uvedla, že naopak děti soubor nijak neovlivňují. Co se týká motivace, pro Alici Brychtovou je důvodem její aktivity „účast vlastních dětí.“ Pro Zdenku Miklíkovou je motivací to, že tento folklorní kolektiv založila a práce s dětmi ji naplňuje.
5.3. Výsledky výzkumu (komparace – funkce dětských folklorních kolektivů) Na základě analýzy dotazníků a rozhovorů s respondenty se nyní dostáváme k otázce toho, jak oba zkoumané dětské folklorní soubory naplňují teoretický koncept funkcím DFK, tak jak byl popsán v první části mé práce. Svou analýzu jsem zaměřil jak na sledování cíle výzkumu v rámci konkrétního kolektivu, tak při jejich srovnání. Součástí dotazníku byla samostatná otázka zaměřená na členství v DFK – tedy co pro respondenty členství znamená, jak jej chápou. V následujících odstavcích přímo popíšu výsledky výzkumu a porovnám je mezi zkoumanými kolektivy. Nejdříve se zaměřím na dětské členy DFK. První otázka se týkala, proč se děti v kolektivu učí písně, tance, proč si povídají o zvycích a zda tuto činnost vnímají jako potřebnou nebo zábavnou. Jen dva členové (14 a 16 let) zvýraznili možnost: není to potřebné, ale je to zábavné, 5 členů nezvýraznilo nic a ostatní to označili za potřebné (15x) a důvody uváděly vesměs stejné, tedy „pro zachování tradic“; „abych to mohla předat svým dětem“; „prezentace kraje“; „abych poznal náš kraj“; „aby jsme to zachovali pro budoucí generace“; „je potřeba udržovat 40
tradice“; „aby se neztratily vzpomínky na časy minulé“ (syn vedoucího cimbálové muziky, 15 let); „abychom se naučili něco o historii či minulosti našich lidových zvyků“ (dcera jednoho z vedoucích 13 let). Individuálně reprezentaci regionu vnímají děti téměř všech věkových kategorií a je tedy zjevné, že Břeclavánek je pro ně kolektivem, zachovávající projevy folkloru a tradice svých předků. Zábavnou funkci folklorního kolektivu nevnímají tak silně, ačkoli ji úplně nevylučují, jelikož se přeci jen jedná o vědomou volnočasovou aktivitu. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry jsou ovlivněni svým okolím, rodinnou a vedoucími. Tito členové často již mají vytvořený vztah k folkloru, díky rodinným tradicím, a zajímají se o folklorní projevy ze svého kraje. Členství v kolektivu je pro drtivou většinu respondentů Břeclavánku reprezentativní záležitostí, vnímají to jako možnost reprezentovat kraj, v němž žijí (10x), a jako reprezentaci domova (8x). Práci v kolektivu dále vnímají jako učení spojené se zábavou (14x), malá skupina chápe nácvik v souboru jen jako učení (4x), naopak pouhá zábava je to pro jediného respondenta (16 let). V Charvatčánku na otázku, zda je učení potřebné či pouze zábavné, děti odpovídaly, že je to především potřebné (5x), z toho za dva nejmladší respondenty (4 roky a 5,5 let) odpověděli rodiče: „Naučí se zde nářečí a doví se vše o zvycích našich předků.“ „Aby věděla o svém kraji.“ A opět zmíněná nejstarší respondentka (8 let) zatrhla jinou možnost než ostatní, tedy že další využití, kromě zábavné funkce, učení zpěvu a tance nemá. S učením, ale i zábavou souhlasí většina respondentů (5x). Obecně z dotazníků v Charvatčánku vyplívá, že tento soubor pro členy plní funkci především zábavní, a to mnohem více, než v Břeclavánku, což se potvrdilo i při krátkých rozhovorech. Členství v kolektivu znamená jen pro jednu respondentku (7 let) reprezentaci kraje, za to s reprezentací domova souhlasí nejmladší respondenti, respektive jejich rodiče (2x). Děti z obou kolektivů obecně pociťují potřebu sounáležitosti a integrace, která mnohdy přetrvává i v době, kdy už dávno nepatří mezi členy. Pro tyto bývalé členy je i dodnes kolektiv důvodem k vzájemnému setkávání a způsob kontaktu. „Já jsem se například až
41
minulý rok po vánočním vystoupení dozvěděla, že někteří bývalí členové se stále setkávají a někde zakopávají slivovici, kterou po našem vystoupení vypijí a zakopou novou.“135 Vedoucí a rodiče – Břeclavánek U těchto skupin (v obou zkoumaných kolektivech) se do popředí samozřejmě dostávají jiné funkce než u dětí, i vzhledem k jejich ambicím v kolektivu nebo při výchově členů. Ačkoli každý z nich klade individuální důraz na něco jiného, obecně z mého pozorování a výzkumu vyplynulo, že rodiče i vedoucí se dětem snaží dopřát náhled do kulturního dědictví svých předků, tradic a zvyků vlastního regionu a zároveň podporovat jejich „vhodné“ volnočasové aktivity a také společenský a umělecký růst. To se nyní budu snažit doložit na následujících odpovědích a příkladech. První otázka se týkala minulého členství těchto dvou skupin ve folklorních kolektivech. Ačkoli by se konkrétně u vedoucích čekalo, že folklorním kolektivem prošli všichni, zdaleka tomu tak není. Z 6 respondentů byli členové jen 3. Zuzana Melicharová je odchovankyní samotného Břeclavánku, stejně jako Eva Mrázková, která dále pokračovala v dospělém Břeclavanu, a byla součástí i kolektivu Dolina a Lalia. Dušan Fikr sice odpověděl, že není odchovancem žádného kolektivu, ale byl chvíli členem NS Břeclavan. Vedoucí cimbálové muziky, Libor Mišurec na otázku neodpověděl. V případě rodičů kladně odpověděli 4 respondenti. Jedná se o tyto kolektivy: Žižkovánek, Dolina, Břeclavánek, NS Břeclavan. 15 respondentů nikdy nebylo členy ani odchovanci a 1 neodpověděl. Na základě těchto výsledků však nelze usuzovat, jaký konkrétní vztah mají k folklorním projevům a tradicím. Dotazník pro vedoucí byl také zaměřen na uchovávání folklorního dědictví a na prameny, resp. zdroje materiálu, který vedoucí zpracovávají. Ptal jsem se, kde vedoucí čerpají náměty pro svou práci. Uvedu konkrétní odpovědi: „Nikde. Jsem krojová, o náměty k pásmům se nestarám.“ (Jarmila Valouchová) „Odborná literatura, jiné soubory, pamětníci.“ (Jaroslava Studená) „Literatura (Sušil, Bartoš, Plicka), vystoupení ostatních souborů, semináře a školení.“ „Moje máma (Jaroslava Studená) má doma plnou knihovnu těchto materiálů, takže vždycky vezmeme nějakou knížku.“ (Zuzana Melicharová) 135
Rozhovor s Evou Mrázkovou ze dne 10. 5. 2013.
42
„Z lidových tradic, literatury, práce jiných souborů, z běžného života.“ (Eva Mrázková) „Dle starých obyčejů a zvyků, na co jsem byl naučený, a nebo tak, jak nás to naučily zvyky našich předchůdců.“ (Dušan Fikr) Jaroslava Studená a její dcera Zuzana Melicharová čerpají především ze svých vlastních zdrojů, resp. z literatury, sbírek a zpěvníků, ze sběratelské činnosti F. Sušila a F. Bartoše aj., ale také ze seminářů a školení. Ostatní vedoucí se spíše nechávají inspirovat vlastními zkušenostmi, tedy tím, co se oni sami naučili, s čím se setkali, nebo prací jiných folklorních kolektivů a jejich metodikou práce s dětmi. Nejdůležitější část dotazníku se zabývala funkcemi a posláním DFK. Otázky pro rodiče byly jednoduché a přímočaré, pro vedoucí složitější a rozpracovanější i z toho důvodu, že vedoucí byly mnohdy ochotnější a s dotazníkovou akcí mi velmi pomáhali. Kromě dvou respondentů všichni ze skupiny rodičů v Břeclavánku souhlasili se všemi uvedenými možnostmi. Jediný rodič nesouhlasil, že děti v kolektivu rozšiřují své poznatky ze školy. Také pouze jedna respondentka využila možnost rozepsat vlastní názor, jak již bylo zmíněno výše. Ve skupině Charvatčánku byly celkem vyplněny jen 4 dotazníky a naprosto stejně, jako v Břeclavánku, i zde rodiče zatrhli každou první možnost, kromě jedné respondentky, která nikdy nepřemýšlela o tom, zda je DFK prospěšný pro zdraví a tělesný rozvoj dítěte. V obou kolektivech jsem se však u dotazníkové akce bohužel obecně nesetkal s příliš velkým ohlasem, bylo pro mě tedy složitější udělat si přesný obrázek o názorech rodičů, proto jsem se svůj výzkum snažil doplnit krátkými rozhovory před zkouškami, které však jen potvrdily výsledky z dotazníků, resp. nikdo z rodičů se neshodne na tom, že by jejich syn či dcera do souboru chodili zbytečně, nebo že by jim to vadilo, naopak folklorní kolektiv berou jako důležitou součást jejich dospívání – výchovy (etická, estetická) a pochopení odkazu svých předků. Vedoucí měli v otázce o funkcích na výběr řadu možností. Mohli podtrhnout, popřípadě rozvést ty nejdůležitější funkce svého folklorního kolektivu. Nejčastěji uváděli, že soubor má funkci volnočasové aktivity, uchování tradic lidové kultury a aktivního rozvíjení folkloru, nemálo důležitou roli pro ně tvoří výchovná funkce souboru, konkrétně – výchova budoucích generací v rámci souboru, výchova dětí ve smyslu chápání svého domova a jeho tradic, rozvoj 43
vlastenectví, výchova dětí v rámci společnosti (rozvoj morálních zásad, schopnost pracovat v kolektivu, rozvoj uměleckých vlastností, tj. schopnost přednesu, vystupování na veřejnosti). Až na jediného respondenta nikdo nevyužil možnosti rozvést své myšlenky. Pouze Dušan Fikr se více rozepsal u pojmu vlastenectví a obsáhl i výchovnou funkci obecně: „Myslím si, že ve věkové kategorii do 15 i 18 let se o výchově k vlastenectví nedá hovořit, spíše výchova k hrdosti na region a naše vlastní zvyky. K vlastenectví musí každý dospět a hlavně si jej uvědomit sám. A kdy k tomu u koho dojde je velmi individuální!!! Z počítačů a takovéto to pochybné výchovy v dnešní rodině k tomu určitě nedojde. Vede to jen ke zvýšení kriminality a vzájemné neúcty ke všemu čemu se jen dá. Pokud se rodiče o děti nestarají a je jim jejich výchova jedno, jelikož podnikají či jinak nemají na své děti čas, je to špatně. Pokud si rodina tedy rodiče neuvědomí, že je pro jejich děti lepší jakákoli sportovní aktivita či národopisný kroužek, soubor, kde se vytváří u dětí cit či smysl pro zodpovědnost, samostatnost, láska k tradici, zvykům, druhému bližnímu, tak to v této republice s výchovou dětí bude stát vždy za ……. Proto by se většina RODIČŮ měla nad sebou zamyslet a nás vedoucí souborů i učitele na rukou nosit.“ Z jeho odpovědi je patrné, že někteří vedoucí ve své práci vidí „vyšší“ cíle ve výchově dětí a následujících generacích. Pokud jde o metodiku práce, vedoucí Břeclavánku Zuzana Melicharová při zmiňovaném rozhovoru několikrát k této otázce podotkla, že je velmi důležité brát ohled na fyzické schopnosti jednotlivých dětí a využít jejich energii a spontánnost při tvorbě choreografií: „Stavíme pásmo na ty děti. Nepostavím pásmo a ty děti driluju, protože prostě vím, že tady tohle dítě umí udělat hvězdu, tak ji v tom pásmu použiju…děti to ovlivňují, ani ne tak co by přinášely, ale sebou samými…“ Dalo by se říci, že se tímto způsobem klade důraz na jistou seberealizaci dítěte, i v podobě sólistů, starších členů, kteří vystupují do popředí apod. Seberealizaci vedoucích Břeclavánku předchází jak prostor k individuální motivaci a osobní životní filozofii, tak i euforie z uznání po úspěšném vystoupení, díky čemuž vedoucí dostávají nový podnět k dalším nácvikům a dosažením nových cílů. Vedoucí – Charvatčánek Dle odpovědí nikdo z dnešních vedoucích není odchovancem žádného dětského folklorního kolektivu ani nebyl členem dospělého.
44
Podobně jako v Břeclavánku, i vedoucí Charvatčánku nachází inspiraci ve zpěvnících a sbírkách, ale vzhledem k tomu, že jsou součástí mnohem menšího kolektivu, více spolupracují mezi sebou. Dle konkrétních odpovědí z dotazníku: „V knihách a u kolegyň.“ (Alice Brychtová) „Zpěvníky, knihy.“ (Alena Bujáková) „Z historie a zvyků z dětství.“ (Zdenka Miklíková) Na druhou stranu se však nemohou opřít o práci předchůdců a veškeré choreografie a pásma si vytváří samy, což jedna z vedoucích například bere jako součást vlastních uměleckých snah a možnost seberealizace. Vedoucí Charvatčánku vidí jako hlavní poslání svého souboru uchování tradic lidové kultury. I výchovu chápou ve smyslu vnímání svého domova a jeho tradic a zvyků. Částečně se také přiklánějí k rozvoji schopnosti dítěte pracovat v kolektivu a jeho uměleckých předpokladů, tj. schopnost přednesu, vystupování na veřejnosti. Ani jedna z vedoucích nevidí kolektiv jako naplnění volnočasové aktivity.
45
Závěr Dětské folklorní kolektivy jsou specifickou částí organizovaného folklorního hnutí. Jejich cílem není jen prezentace folkloru na veřejnosti, ale také výchova a vzdělávání dětí, rozvoj jejich osobnosti a budování vztahu k tradicím a k domovu. Svou práci jsem koncipoval jako případovou studii – výzkum situace ve dvou konkrétních dětských folklorních kolektivech v Břeclavi. Práci jsem rozdělil na tři části. V první z nich jsem se věnoval historickým souvislostem vývoje folklorního hnutí na Moravě. Mým cílem bylo obsáhnout všechny jeho vývojové etapy a na pozadí tohoto vývoje se pokusit zmapovat vznik a vývoj dětských folklorních kolektivů, který dosud nebyl v žádné práci na toto téma dostatečně zpracován. Díky tomu, že je v české etnologii obecně problematika folklorního hnutí zmapována poměrně do hloubky, mohl jsem vycházet z velkého množství informačních pramenů. Ačkoli si uvědomuji, že jsem neobsáhl všechna témata nebo se některých dotknul jen okrajově, myslím, že se mi povedlo zpracovat historii folklorního hnutí, v návaznosti na mé téma DFK, přehledně a neopomenul jsem nejdůležitější fakta a mezníky. Ve druhé části práce jsem se zaměřil na klasifikaci všech funkcí (individuálních i kolektivních), které jsou spojeny s činností DFK. V průběhu psaní jsem zjistil, že je nutné sáhnout i po příručkách z oboru pedagogiky či psychologie, neboť se jedná o interdisciplinární problematiku – ať už jde o otázku volného času, výchovy, rozvoje osobnosti a naplňování jejích potřeb. Teprve spojením etnologických východisek a poznatků pedagogiky a psychologie lze, podle mého názoru, pojmenovat veškeré funkce DFK a stanovit jejich důležitost. Z důvodu nedostatečného množství literatury jsem teoretický rámec doplnil některými konkrétními výsledky vlastního terénního výzkumu, kterému je však věnována třetí část mé práce. Terénní výzkum proběhl za pomoci rozhovorů, dotazníků a pozorování. Směřoval k potvrzení či vyvrácení předpokladů nastíněných v teoretické části. Vzhledem k tomu, že každý DFK klade jiný důraz na určité funkce a cíle, stejně tak motivace jeho členů je jiná v závislosti na okolnostech a místu působení kolektivu, pomohl mi výzkum lépe pochopit a popsat zmíněné funkce Břeclavánku a Charvatčánku. Nešlo však jen o samotné funkce DFK, ale také o motivaci členů těchto kolektivů, jejich osobního náhledu na problematiku. Na základě výsledků výzkumu lze tvrdit, že: 1. Pro dětské členy Břeclavánku má jejich kolektiv především funkci uchovávání lidových tradic a reprezentace jejich regionu, zejména pro starší respondenty. Teprve pak 46
následuje zábavní funkce této volnočasové aktivity. Naopak zábavní funkce převládá nad ostatními u dětí z Charvatčánku. 2. Pro dětské členy obou DFK má folklorní kolektiv i velmi důležitou integrační a komunikační funkci, naplňuje se tak jejich potřeba sounáležitosti s kolektivem a s vrstevníky ve všech věkových kategoriích. 3. Vedoucí Břeclavánku vidí největší význam svého kolektivu coby volnočasové aktivity pro dětské členy a zároveň platformy k uchovávání folkloru. Dalo by se říci, že tyto funkce pro ně mají stejnou váhu. Naopak vedoucí Charvatčánku kladou větší důraz na uchování tradic a na rozvoj uměleckých předpokladů svých členů. Pro vedoucí obou kolektivů je společná funkce seberealizační, ať už z pohledu příprav a vytváření repertoáru a umělecké seberealizace, tak i z pohledu výchovy, resp. předávání vlastních zkušeností, názorů a hodnot dětem. 4. Metodika práce s dětmi závisí na schopnostech a zkušenostech vedoucích a na věkových kategoriích dětských skupin. Vedoucí Charvatčánku sází více na pedagogické postupy, jelikož kolektiv založila pedagožka Zdenka Miklíková, která v něm působí dodnes, oproti tomu v Břeclavánku využívají vlastních zkušeností i odkazu svého předchůdce Jaroslava Švacha. V souvislosti s dalšími výsledky mého výzkumu o poslání a funkcích dětských folklorních kolektivů mě překvapil i jistý komunikační odstup mezi vedoucími a rodiči, konkrétně v Břeclavánku. Rozdílnost osobního pohledu na konkrétní poslání a funkce DFK je logická, ovšem zmíněný odstup těchto dvou skupin spočívá v odlišném důrazu, který je na poslání a funkce kladen. Zatímco pro vedoucí se tato otázka v jejich práci stává stěžejní čárka nebo je alespoň uvědomělá, rodiče ji berou jaksi samovolně. Na druhou stranu odtažitost těchto skupin není tolik patrná v Charvatčánku. Domnívám se, že je to dáno i způsobem kontaktu. Byl jsem svědkem, když rodiče před a po zkoušce s vedoucími navazovali kontakt a diskutovali spolu, což je důležitý prostředek pro odbourávání podobných bariér. Něco podobného však v Břeclavánku téměř neprobíhalo. Na závěr bych chtěl zdůraznit, že během psaní práce mě překvapilo množství navazujících otázek a myšlenek, které zůstaly nezodpovězené. To je pro mě důkazem širokého rozsahu této látky, která by v rámci etnologických výzkumů ani dnes neměla být opomíjena. Jedná se o důležité téma, které je stále aktuální, ať už z pohledu budoucnosti tradic, či z pohledu budoucnosti příštích generací, které z nich v mnohých ohledech mohou čerpat.
47
Seznam příloh Příloha A: Fotografie č. 1 - Skupina sirotků v krojích z Moravské útulny r. 1906. Již v této době se kladl důraz na konkrétní funkce využití folkloru. Na základě toho, že se jednalo o děti z různých regionů, využívala Moravská útulna folklor k plnění sociálních a repatriačních funkcí, jak píše Jarmila Procházková v citované monografii. Vycházelo se také z pramenů, které obsahovaly repertoár dětského folkloru a v souvislosti s nácvikem dětských her a tanců byly pořádány i speciální kurzy. Zaznamenáváme tak činnosti, které jsou typické i pro dnešní DFK, tedy využití dostupných pramenů k scénickému zpracování folkloru s cílem naplnit konkrétní vědomou funkci. Fotografie č. 2 - Cyklus královniček z Ořechova r. 1906. Jednalo se o jedno z prvních zdokumentovaných scénických vystoupení dětského kolektivu po NVČ. Akci, která navazovala na dokumentaci tanců z Moravské útulny v Brně, na Velikonoce zorganizovali Leoš Janáček s Lucií Bakešovou, sběratelkou tohoto cyklu v Ořechově. Královničky z Ořechova byly také součástí programu NVČ a roku 1908 je děti představily i sirotkům z útulny v Brně. Fotografie č. 3 - Vánoční vystoupení Břeclavánku, foto Martin Sítek, prosinec 2012. Fotografie č. 4 - Vánoční vystoupení Břeclavánku, foto Martin Sítek, prosinec 2012. Fotografie č. 5 – Zkouška „malého Břeclavánku“ před vánočním vystoupením, foto Martin Sítek, prosinec 2012. Fotografie č. 6 - Zkouška všech členů Břeclavánku, včetně cimbálové muziky před vánočním vystoupením. Obě věkové skupiny měly připraven svůj vlastní program, ale na konci večera vystupovaly společně, foto Martin Sítek, prosinec 2012. Fotografie č. 7 – Před zkouškou Charvatčánku, foto Martin Sítek, únor 2013. Fotografie č. 8 – Během zkoušky Charvatčánku, foto Martin Sítek, únor 2013. Fotografie č. 9 – Během zkoušky Charvatčánku, foto Martin Sítek, únor 2013. Fotografie č. 10 – Zkouška Charvatčánku s rekvizitami. Rekvizity si vedoucí vyrábějí sami s pomocí rodičů, foto Martin Sítek, únor 2013.
Příloha B Dotazník č. 1- Dotazník dětským členům DFK. Dotazník č. 2- Dotazník jejich rodičům. Dotazník č. 3- Dotazník vedoucím DFK.
Příloha A
Fotografie č. 1 - Skupina sirotků v krojích z Moravské útulny r. 1906. Převzato z: Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I, c. d., s. 316.
Fotografie č. 2 - Cyklus královniček z Ořechova r. 1906. Převzato z: Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I, c. d., s. 320.
Fotografie č. 3 - Vánoční vystoupení Břeclavánku. Foto Martin Sítek, prosinec 2012.
Fotografie č. 4 - Vánoční vystoupení Břeclavánku. Foto Martin Sítek, prosinec 2012.
Fotografie č. 5 – Zkouška „malého Břeclavánku“ před vánočním vystoupením. Foto Martin Sítek, prosinec 2012.
Fotografie č. 6 - Zkouška všech členů Břeclavánku, včetně cimbálové muziky před vánočním vystoupením. Foto Martin Sítek, prosinec 2012.
Fotografie č. 7 – Před zkouškou Charvatčánku. Foto Martin Sítek, únor 2013.
Fotografie č. 8 – Během zkoušky Charvatčánku. Foto Martin Sítek, únor 2013.
Fotografie č. 9 – Během zkoušky Charvatčánku. Foto Martin Sítek, únor 2013.
Fotografie č. 10 – Zkouška Charvatčánku s rekvizitami. Foto Martin Sítek, únor 2013.
Příloha B Dotazník č. 1
Dotazník č. 2
Dotazník č. 3
Seznam literatury Písemné prameny: Bartošová, M.: Dětská Strážnice a co dál. Lidová tvořivost 8, 1957, č. 9, s. 200–202. Bausinger, Hermann: Folklorismu jako mezinárodní jev. Národopisné aktuality 7, 1970, č. 3–4, s. 217–222. Beneš, Bohuslav: Úvod do folkloristiky. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1979. Beneš, Bohuslav: Sokol. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 227. Čáp, Jan: Mechanismy vývoje a formování osobnosti. In: Čáp, Jan – Mareš, Jiří: Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007, s. 181–211. Davidová, Klára: Chorea Bohemica. Folklorní soubor jako místo pro vnitřní emigraci. Národopisná revue 18, č. 4, 2008, s. 198–205. Fic, Karel: O jazyku osad bývalé charvátské kolonizace na Břeclavsku. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, s. 488–499. Frolcová, Věra: Místní a regionální tradice lidové kultury v životě dětí jako perspektivní hodnoty domova. In: Schauerová, Alena a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 71–98. Habartová, Romana: Folklorní hnutí a tradiční lidová kultura na přelomu tisíciletí. In: Problematika prezentace a medializace tradiční lidové kultury. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 156–184. Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2008. Hrabalová, Olga: Dětský folklor. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha: Československá akademie věd, 1968, s. 300–301. Jelínková, Zdenka: K práci dětských souborů LPT. In: Jelínková, Zdenka – Göttzingerová, Vlasta: Knihovnička taneční výchovy. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1974, s. 1–7. Jelínková Zdena [Zdenka] – Laudová, Hana [Hannah]: Lidový tanec. In: Československá vlastivěda díl III. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968, s. 364–390. Jelínková, Zdenka: Na pomoc souborům lidových písní a tanců. K otázce metodiky práce v souboru lidových písní a tanců. Brno: Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, 1984. Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančár, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Brno Strážnice: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Ústav lidové kultury ve Strážnici, 2000, s. 9–29. Jilík, Jiří: Práce v dětských folklorních souborech. Malovaný kraj 5, 1977, s. 10–11. Káňová, Alena: Hermann H. Kuffner se narodil před 190 lety. Radnice. Břeclav: Městský úřad Břeclav, 2012, č. 7–8, s. 12.
Klanicová, Evženie: Archeologické památky na katastrálním území Břeclavi. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 75–78. Klenovský, Jaroslav: Židovská obec v Břeclavi – historie a památky. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 286 –294. Kordiovský, Emil – Danihelka, Jiří: Brána do kraje. Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov: Regionální muzeum Mikulov, 1999. Kordiovský, Emil: Správní vývoj Břeclavi od roku 1848. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 308–314. Kouřilová Kateřina – Trapl, Miloš: Břeclavské spolky a politické strany. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s. 514–520. Krist, Jan: K diferenciaci folkloristických souborů a skupin. Národopisné aktuality 22, 1985, č. 1, s. 27–32. Krist, Jan Miroslav.: Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku. Praha: Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, 1970. Krist, Jan Miroslav: Slovácký krúžek Brno. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 185. Leščák, Milan – Sirovátka, Oldřich: Otázka postupného zanikania folklóru. In: Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava: Smena, 1982, s. 243–245. Leščák, Milan – Sirovátka, Oldřich: Súčasná folklórna tvorba. In: Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava: Smena, 1982, s. 246–248. Luther, Daniel: Folklór v zajatí folklorizmu. In: Současný folklorismus a prezentace folkloru. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 17–22. Markl, Jaroslav: Nová tvorba v dětských souborech. Lidová tvořivost 11, 1958, s. 252–253. Matuszková, J.: K historii etnochoreologického bádání na Moravě. In: Uhlíková, Lucie (ed.): Ohlédnutí za půlstoletím české etnochoreologie. Pocta Zdence Jelínkové. Brno: Etnologický ústav Akademie Věd České republiky, 2005, s. 20–26. Matuszková, Jitka: Národopisný soubor Břeclavan. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 141–142. Matuszková, Jitka: Národopisný soubor Podlužan. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 175–176. Melzer, Miloš – Jeřábek, Richard: Národopisná výstava českoslovanská (NVČ). In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 207–208. Mlýnková, Jana: Pečovatelství. Učebnice pro obor sociální péče – pečovatelská činnost. Praha: Grada Publishing, 2010. Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské a Národopisná společnost českoslovanská, 1895. Orel, Jaroslav: Práce s dětmi. Lidová tvořivost 9, 1958, č. 2, s. 39.
Pajer, Jiří: Novokřtěnci v Břeclavi a okolí. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, s.169–176. Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorismus v historických souvislostech let 1945– 1948. Na příkladu folklorního hnutí v České republice. Národopisná revue 18, 2008, č. 4, s. 187–197. Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Folklorní soubory jako výrazný činitel etnokulturních procesů. In: Toncrová, Marta (eds.): Vývojové proměny etnokulturní tradice. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2008, s. 25–36. Pavlicová, Martina: Královničky. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 424–425. Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997. Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Přemluva. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 5–9. Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Romantický obraz lidové kultury jako základ novodobého folklorismu. Folia ethnographica 45, 2011, č. 1, s. 3–16. Pavlicová, Martina: Slovácký krúžek Praha. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 185. Pavlištík, Karel: O práci v dětském folklorním souboru (kroužku). In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklorním souborům a muzikám 2. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 16–18. Pospíšilová, Jana: Co si školáci vyprávějí. In: Pospíšilová, Jana (ed.): Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2003, s. 19–20. Pospíšilová, Jana: Úvodem. In: Pospíšilová, Jana (ed.): Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2003, s. 10. Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I. Komentáře. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2006. Schauerová, Alena: Dětský folklor. In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklorním souborům a muzikám 1. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 6–10. Schauerová, Alena: Dětská Strážnice. Ohlédnutí do historie. Národopisná revue 22, 2012, č. 4, s. 285–286. Schauerová, Alena: Je folklor umění. Z výpovědí dětí nejen z folklorních souborů. Národopisná revue 18, 2008, č. 2, s. 106–107. Schauerová, Alena a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997. Schauerová, Alena a kol.: Kde jsem doma. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. Strážnice, Ústav lidové kultury, 1999.
Schauerová, Alena: Ke kořenům domova. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1999. Schauerová, Alena: Odkaz tradic lidové kultury výchově. In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklorním souborům a muzikám 2. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 6–10. Schauerová, Alena: Problematika prezentace tradiční kultury ve školní praxi. In: Problematika prezentace a medializace tradiční lidové kultury. Strážnice: Národopisný ústav lidové kultury, 2006, s. 241–252. Schauerová, Alena: Utváření postojového a hodnotového profilu dětí z folklorních souborů. In: Schauerová, Alena. Ke kořenům domova. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1999, s. 9–20. Schauerová, Alena: Úvodem. In: Schauerová, Alena a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 8. Sirovátka, Oldřich: Folklorismus v kulturním životě. Národopisná revue 1, 1992, č. 1, s. 13–19. Smrčka, Vít: Národopisné výstavy. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 614. Stavělová, Daniela: Soubory lidových písní a tanců. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá Fronta, 2007, s. 942 – 943. Synek, František: Slovácký rok v Kyjově. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 212. Švarcová, Iva: Základy pedagogiky. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2007. Toncrová, Marta: Folklorní hnutí a současná etnokulturní tradice. In: Současný folklorismus a prezentace folkloru. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 54–60. Tyllner, Lubomír – Toncrová, Marta: Folklorismus. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 220. Tyllner, Lubomír: Folklorismus. Teoretická reflexe. In: Současný folklorismus a prezentace folkloru. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 8–16. Uhlíková, Lucie: Dětské folklorní muziky na Moravě. Podmínky a charakter jejich vývoje. In: Ondrušová, Vlasta – Uhlíková, Lucie (eds.): Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským souborům a muzikám 1. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006, s. 36–43. Uhlíková, Lucie: Gorlová, Anežka. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 33. Uhlíková, Lucie: Leoš Janáček a Martin Zeman. Vzájemná korespondence. Národopisná revue 4, 1994, č. 3–4, s. 77–112. Večerková, Eva: Jednoty agrárního dorostu. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 217.
Večerková, Eva: Omladina. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 224–225. Večerková, Eva: Orel. In: Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie (eds): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 225. Vinkler, Jaroslav: Praha a Moravští Slováci. Praha: Forpex, 1996.
Internetové zdroje: Folklorní soubor Špindleráček. O nás. Dostupné z: http://www.spindleracek.cz/, cit. 8. 11. 2013. Slovácký krúžek Stará Břeclav. Úvod. Dostupné z: http://www.slovackykruzek.cz/, cit. 26. 12. 2012.
