Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav evropské etnologie. Studijní obor: etnologie

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: etnologie

Petra Dohnalová

Pašeráctví na československo-polských hranicích na Těšínsku ve 20. století Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Daniel Drápala Ph.D.

2012 1

Prohlašuji,

ţe

jsem

magisterskou

diplomovou

práci

„Pašeráctví

na

československo-polských hranicích na Těšínsku ve 20. století― vypracovala samostatně na základě vlastního studia a za pomoci literatury a jiných zdrojů uvedených v seznamu.

……………………………………… podpis autora práce

2

Chtěla bych poděkovat všem mým respondentům za informace, které mi poskytli a pomohli mi tak dokončit tuto práci. Pawle Sztwiertiové a Grażyně Karzelové děkuji za přeloţení resumé do anglického a polského jazyka. Děkuji PhDr. Danielu Drápalovi Ph.D. za hodnotné rady, připomínky a obětavou pomoc.

3

OBSAH Úvod

5

I. Charakteristika literatury a pramenů

9

II. Historický nástin pašování a ochrany hranic

14

III. Ochrana hranic po roce 1918

21

IV. Organizace pašování

32

IV. 1. Sortiment

34

IV. 2. Hlavní trasy

48

V. Postavy pašeráků

51

VI. Tipy a triky

54

VII. Reflexe ve společnosti

58

Závěr

65

Streszczenie

68

Summary

70

Seznam pouţité literatury

72

Seznam archivních pramenů

76

Seznam internetových zdrojů

77

Filmové materiály

78

Rukopisy v soukromém vlastnictví

79

Seznam respondentů

80

Seznam příloh

81

Přílohy

82

4

ÚVOD Ve své magisterské diplomové práci se budu věnovat fenoménu pašeráctví na československo-polské hranici. Zaměřuji se na oblast jiţního Těšínska, tedy území od Českého Těšína aţ po Hrčavu1, kde se stýkají hranice tří států: České republiky, Polska a Slovenska. Jedná se o poměrně malé území, ale přesto, zde bylo pašeráctví neboli szmuglowanie či szercowanie2 v průběhu 20. století velmi ţivé. Pro přesnější vymezení časového intervalu jsem vybrala období od vzniku Československé republiky, přesněji od roku 1920, kdy byla definitivně ustavena československo-polská hranice, aţ do roku 1989. Hranice se na tomto území několikrát v historii měnila. Těšínsko bylo jedním z mnoha slezských kníţectví, ale jiţ od vlády Jana Lucemburského (1. pol. 14. století) bylo součástí státoprávního svazku zemí Koruny České. Po roce 1526 se Těšínsko stalo spolu s ostatními českými zeměmi součástí Habsburské monarchie. Na své východní hranici sousedilo s polsko-litevským státem, který však po trojím dělení Polska na konci 18. století zanikl, rozdělily si jej Rakousko, Rusko a Prusko. Důsledkem toho si roku 1772 Habsburská monarchie připojila území na jih od horní Visly (část Haliče) a Těšínsko přestalo být hraničním kníţectvím, protoţe se tím hranice Rakouska posunula více na východ. Tento stav trval do roku 1918.3 Po první světové válce začal proces vytyčení státních hranic mezi Republikou Československou a Polskem, byl velice bouřlivý vzhledem k významu karvinského uhelného revíru, třineckých ţelezáren a košicko-bohumínské dráhy. 5. listopadu roku 1918 byla vytyčena demarkační linie, kterou však v listopadu porušila československá armáda a obsadila většinu Těšínska. Po řadě mírových jednání měl o konečné podobě hranice rozhodnout plebiscit, ale v rámci jeho příprav docházelo k mnoha střetům a nakonec o rozdělení rozhodla Spojenecká rada 28. července 1920 v Belgickém Spa4. Nová hranice tak rozdělila území, do té doby kulturně, ekonomicky a administrativně jednotné (Těšínské kníţectví), ale také rodiny, které samozřejmě i nadále udrţovaly 1

Délka hranice přibliţně 45 km. Termíny pro pašeráctví pouţívané v místním Těšínském nářečí. 3 Korbelářová, Irena (red.): Těšínsko - země Koruny české. Český Těšín: Muzeum Těšínska, 2008. 4 Kadłubiec, Karol Daniel (ed.): Polská národní menšina na Těšínsku v České republice. Ostrava: Ostravská univerzita, 1997, s. 14-15. 2

5

kontakty a značná část pašování probíhala jako vzájemná výpomoc mezi rozdělenými rodinami. V červnu roku 1921 proběhla ještě poslední úprava hranice a to v oblasti u osady Hrčavy, která do té doby byla součástí polské obce Jaworzynky.5 K dalším posunům hranic došlo v říjnu 1938, kdy bylo Těšínsko obsazeno Polskem, jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek.6 Takto vypadala hranice aţ do 1. září 1939, kdy začala šestiletá okupace Těšínska Německem. Byla ustavena nová protektorátní hranice, která procházela více na západ přes Morávku, Frýdek-Místek a dále do Ostravy. S posuny hranic se samozřejmě přesunovaly i trasy, kudy se zboţí pašovalo. Pašeráctví neboli podloudnictví je charakterizováno jako: „tajná, nedovolená, ilegální doprava nevycleného zboţí přes státní hranice―7. Takto tento jev vysvětluje Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Ottův slovník naučný tento termín definuje jako: „nedovolené dopravování zboţí s obcházením celních předpisů.― [...] „nezákonné dopravování, vyváţení nebo prováţení zboţí přes celní čáru tím způsobem, ţe se neplatí předepsané clo anebo se činí nesprávná deklarace.―8 Podle Ottova slovníku podloudnictví zkracuje státní příjmy, obchází zákony a činí státu velké výdaje při střeţení státních hranic. Rozdělení podloudnictví jsem převzala z diplomové práce Martiny Noţinové9, která pouţila výkladu Jiřího Panuše, lektora působícího při Ředitelství Celnické školy v Jílovišti. Pašeráctví tedy můţeme rozdělit do dvou skupin: a) na podloudnictví neorganizované, které je převáţně pácháno při turistice, rekreacích, návštěvách příbuzných nebo cestou do práce. Je umoţněno zvýšeným cestováním a pašované zboţí je převáţně pro vlastní potřebu, vyuţívá se hlavně rozdílu cen a kvality zboţí, případně zboţí není vůbec v dané zemi dostupné. b) je to podloudnictví organizované, jedná se většinou o velké mnoţství zboţí značné hodnoty (hlavně alkohol, cigarety, auta, omamné a psychotropní látky). Je

5

Vachová, Zdena: Opavsko, Těšínsko: Vývoj etnografických oblastí. Časopis Slezského muzea XV, č. 2, 1966, s. 113-114. 6 Ţáček, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. s. 333. 7 ka [Altman, Karel]: Pašeráctví. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 712. 8 Podloudnictví. In: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha: J. Otto, 1902, s.1018-1019. 9 Noţinová, Martina: Ţivot a kultura pašeráku na Orlicku v období první republiky. Rukopis magisterské diplomové práce. Univerzita Karlova - Ústav etnologie, 2001.

6

vytvořena síť odběratelů a překupníků a zboţí je rafinovaně ukrýváno.10 Druhá skupina s sebou nese specifické návyky, chování a zvláštní způsoby komunikace. V této práci bych toto dělení pouţila pro období po druhé světové válce. Situaci v meziválečném období na Těšínsku podle mě nejlépe charakterizuje Jan Rusnok ve své knize Pod Czantoriją. Rozdělil pašeráky do 3 skupin. První skupinu tvořili amatéři, lidé nezaměstnaní, kteří hledali jakoukoliv moţnost si vydělat. Byli to většinou mladí lidé a byli nejsnadnějším cílem pro finanční stráţ. Druhou skupinu tvořili profesionální pašeráci, kteří měli kontakty na obou stranách hranice. Uměli nejlépe vyuţívat všech výhod místního terénu a nejlépe znali trasy, na kterých dohlíţela Finanční stráţ. A třetí skupinou byli příleţitostní pašeráci, kteří ţili nejblíţe hranice. Mívali pole a pastviny na obou stranách hranice. Bylo velmi těţké uhlídat jestli nevezou nějaké zboţí pod senem, a nebo kdyţ převáděli svá stáda, jestli nějaký kus dobytka nepřebývá.11 Jak vyplývá ze slovníkových definic pojmu pašeráctví/podloudnictví, tento jev blízce souvisí s celními a jinými bariérami. Pašeráci se vţdy snaţili tyto restrikce obejít. Zásadním poplatkem při přepravě zboţí přes hranice je clo. Ve starším období, zhruba do 18. století, bylo clo často spojováno s mýtem, které bylo vybíráno z dopravních prostředků, z vozu, lodě a koně. Bylo tedy poplatkem za pouţití cest, mostů, brodů a řek, ale současně i z vezeného zboţí. Cla se dělila do několika skupin podle svého účelu. Berní clo slouţilo výhradně pro fiskální účely a bylo jedním z důleţitých zdrojů státních příjmů. Dalším typem bylo clo ochranné, které mělo za účel chránit některé výrobní odvětví před zahraniční konkurencí anebo zabránit vývozu některých surovin. Dále jsou ještě cla politická a statistická. Jiné rozdělení je na cla dovozní, vývozní a tranzitní.12 Hlavní příčinou vzniku a rozvoje pašeráctví je vţdy snaha vydělat, nebo ušetřit na nákupu zboţí, které je levnější na druhé straně hranice. Na Těšínsku k rozvoji podloudnictví také velkou měrou přispěly místní terénní podmínky. V jiţní části Těšínska má hranice horský charakter, níţinný úsek je aţ směrem od Třince k Českému Těšínu a dále je hranice tvořena řekou Olší. Beskydy jsou osídlené do vyšších poloh a je zde mnoho osamocených osad. V zalesněném členitém terénu je mnohem jednodušší se schovat a sledovat pohyb finanční stráţe neţ na 10

Noţinová, Martina: Ţivot a kultura pašeráku na Orlicku v období první republiky. c. d., s. 95. Rusnok, Jan: Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej. Katowice: Śłąsk, 1984, s. 12-13. 12 Clo. In: Ottův slovník naučný. Pátý díl: J. Otto, 1892, s. 463-464. 11

7

otevřeném prostranství. Mnoho rodin také mělo pozemky na obou stranách hranice. To platí především pro Hrčavu a Bukovec. Obyvatelé Hrčavy měli pole a pastviny v Jaworzynce a naopak. Důleţitou roli také sehrály turistické chaty na vrcholcích hor, a staly se tak ideálním místem ke střetávání a výměně zboţí. Cílem této práce je postihnout fenomén pašeráctví, který v tomto regionu v uvedené časové periodě nebyl doposud zpracován. Dále přiblíţit odraz tohoto jevu v tisku a v ţivotech lidí. Pašeráctví zde mělo většinou charakter vzájemné výpomoci na obou stranách hranice a spíše drobného přivýdělku. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány proměnám sortimentu pašovaného zboţí, změnám pašeráckých stezek a také osobám, které pašovaly. V dřívějších letech se pašovalo hlavně přes zelenou hranici, ale s postupem let se stále více přesouvalo na oficiální přechody. Kromě drobných pašeráků zde existovaly také organizované skupiny a jejich hlavním kontrabandem byl polský szpyrytus13. K těm jsem však vzhledem ke kriminálnímu charakteru tématu nezískala potřebné informace a věnuji se jim jen okrajově. Mnoho lidí z těchto skupin stále ţije, ale jelikoţ šlo o ilegální činnost, ti co se jí věnovali ve větší míře, o tom nechtějí mluvit. Pro úplnost bych ještě doplnila informaci o jazyku některých citací. Většina respondentů se mnou mluvila ponaszimu14. Toto nářečí nemá kodifikovaný zápis, takţe jsem vyuţívala vlastní formu zápisu, tak abych co nejvěrněji zachytila jejich vyprávění. Názvy polských měst pokud nemají ustálenou českou formu, pouţívám v originálním znění.

13 14

Označení pro polský 96% líh. Těšínské nářečí, Gwara Cieszyńska.

8

I. CHARAKTERISTIKA LITERATURY A PRAMENŮ K problematice pašování bohuţel existuje velice málo literatury a nebyla u nás komplexně ještě zpracována. Informace jsou roztříštěné a obtíţně se z nich skládá ucelená práce. Doposud vzniklo několik děl zaměřených obecně na historii obchodu a celnictví, které se okrajově věnují i této problematice.15 Z nich nejpřínosnější je publikace Celnictví v Československu, která si všímá i úzkého spojení celních opatření s ekonomickými a společenskými podmínkami v jednotlivých historických etapách. A jelikoţ clo a jiné bariéry byly hlavním důvodem k pašování, je zde zmíněno i toto téma v jednotlivých obdobích na území celého Československa. Další kategorií tvoří knihy věnované ochraně hranic16 anebo přímo vzpomínky členů finanční stráţe. Druhou skupinu zastupuje vzpomínková kniha příslušníka československé finanční stráţe Josefa Nevyhoštěného - Financem na Podkarpatské Rusi17, která popisuje období od roku 1930 do 1939 a líčí časté střety s pašeráky obilí, máku a jiných surovin z Maďarska. Dále jsou práce jiţ spíše regionálně zaměřené, například na oblast Orlických hor při hranicích s Polskem18. Pašeráctvím v oblasti Kladského výběţku v období první republiky se také zabývá magisterská diplomová práce Martiny Noţinové - Ţivot a kultura pašeráku na Orlicku v období první republiky19, která vznikla v roce 2001 na Ústavu etnologie Univerzity Karlovy v Praze. K oblasti Šumavy najdeme několik prací věnující se tématu pašeráctví v lidového vyprávění.20 Také se mu věnuje magisterská diplomová práce vzniklá na Ústavu

evropské

etnologie

Masarykovy

univerzity

v roce

2007

od

Pavla

15

Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost. Praha: Naše vojsko, 1982, 360 s., nebo Hartl, Karel: Právo a státní hranice ČSSR. Praha: Naše vojsko, 1983. 16 Holub, Ota: Stůj! Finanční stráţ!. Praha: Naše vojsko, 1987. 17 Nevyhoštěný, Josef: Financem na Podkarpatské Rusi. Praha: Codyprint, 2002. 18 Např.: Špinler, Antonín: Lidé od Orlice I. díl. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1997 a Špinler, Antonín: Lidé od Orlice II. díl. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1999 a Špinler, Antonín: Na modrou stranu Pašeráci. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1998. 19 Noţinová, Martina: Ţivot a kultura pašeráku na Orlicku v období první republiky. Rukopis magisterské diplomové práce. Univerzita Karlova - Ústav etnologie, 2001. 20 Kadoch,František: Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy. Vimperk: Papyrus. 2005.

9

Toungouussova - Fenomén pašeráctví v pohraničních oblastech Šumavy a Podkarpatské Rusi v období první československé republiky.21 Existuje několik prací a příspěvků v časopisech, které si všímají pašeráctví na jihovýchodní Moravě, zde šlo převáţně o pašování tabáku z Uher22. Dalším časopiseckým příspěvkem je článek Cyrila Hykla - Pašeráci ve Štramberku23, jedná se o stručnou historii pašeráctví, proloţenou písněmi a povídkami. Polská literatura si tohoto tématu všímá ještě méně, např. práce Przemyt a bezpieczeństwo ekonomiczne Polski24, jde spíše o vědeckou analýzu trestné činnosti pašování, ale všímá si politických, ekonomických a sociálních příčin a jaký vliv má tato činnost na hospodářství Polska. Okrajově se o problematice pašování zmiňují i práce věnované regionu.25 Všechny práce ať uţ výše zmíněné nebo ty uvedené na konci v seznamu pouţité literatury se soustředí většinou na starší období pašování za Rakouska-Uherska anebo období první republiky. O pašování po roce 1945 byl v literatuře minimální zájem, coţ souviselo s politickým reţimem. Pokud se někde takové zmínky objevují, jedná se spíše o politické útěky, činnost agentů chodců.26 Pro toto období jsem tedy musela vycházet pouze z vyprávění mých respondentů. Na Těšínsku se tomuto tématu doposud nikdo systematicky nevěnoval. V místních odborných periodikách se nachází několik článků, které se o pašeráctví okrajově zmiňují, najdeme je v časopise Těšínsko27, jde převáţně o příspěvky věnující se zbojnictví. Mnoho přínosných informací mi poskytla také jiţ zmíněná publikace Celnictví v Československu - minulost a přítomnost28, jde o pohled státní správy na tento problém a různé návrhy řešení.

21

Toungouussov, Pavel: Fenomén pašeráctví v pohraničních oblastech Šumavy a Podkarpatské Rusi v období první československé republiky. Rukopis magisterské diplomové práce. Masarykova univerzita Ústav evropské etnologie, 2007. 22 Např.: Vermouzek, Rostislav: Pašeráci a podloudnicí. Z historie černého obchodu na Podluţí. Malovaný kraj 29, 1993, s. 5. a Beneš, Bohuslav: Podloudníci na jiţní a jihovýchodní Moravě v lidovém vyprávění koncem 20. století. Vlastivědný věstník moravský 54, 2002, s. 177-182. 23 Hykel, Cyril: Pašeráci ve Štramberku. Radostná země 6, 1956, č. 1, s. 18-20. 24 Wysocki, Włodzimierz: Przemyt a bezpieczeństwo ekonomiczne Polski. Varšava: Ulmak, 2003. 25 Barański, Mirosław: Beskid Śląski. Warszawa: Rewasz, 1996. 26 Weis, František: Stručný přehled dějin Pohraniční stráţe. Praha: Naše vojsko, 1986. 27 Spyra, Janusz: Kavárna Avion a její předchůdci. Těšínsko 43, č. 2, 2000, s. 23-27 a Vaňáček, Michael: Zbojnictví na Těšínsku koncem 18. a počátkem 19. století. Těšínsko 7, č. 11-12, 1964, s. 11-18. 28 Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost. Praha: Naše vojsko, 1982, 360 s., nebo Hartl, Karel: Právo a státní hranice ČSSR. Praha: Naše vojsko, 1983, 137 s.

10

Pro toto téma bylo důleţité i studium archivních materiálů. Nejpřínosnější byl Archiv bezpečnostních sloţek v Kanicích a Státní okresní archiv Frýdek-Místek. Archivní prameny pomohly dotvořit celkový obraz práce, a jedině v nich jsem našla konkrétní údaje o zadrţených osobách. Respondenti jména neuváděli. Ve fondech zemského archivu v Opavě se nachází převáţně informace týkající se pašování z dob rakouské monarchie. Například pašování dobytka v souvislosti s veterinárními záleţitostmi, zmínky o pašerácích soli aj29. Z dokumentů týkajících se meziválečných let je zajímavý fond Městského policejního úřadu Frýdek30, kde jsou archiválie týkající se loupeţí, přestupků, trestných činností z let 1890-1938. Vyskytují se zde, policejní zápisy o lapených pašerácích a zabavení kontrabandu. Ve fondu Okresní úřad Frýdek31, jsou spisy o pátrání, pasových kontrolách a vyřizování ţádostí o udělení povolení k pobytu osobám z Polska, Jugoslávie a Maďarska. Ve státním okresním archivu Frýdek-Místek je také k dispozici fond četnické stanice Jablunkov, který je však momentálně nepřístupný a obsahuje pamětní knihu stanice z let 1875-1949, výpisky a poznámky z tohoto fondu mi zapůjčil Antoni Szpyrc. Stanisław Zahradnik mi zpřístupnil záznamy z policejní stanice v Dolní Lištné, jedná se o dvě knihy psané polsky z let 1930-1938.32 Archiv bezpečnostních sloţek disponuje fondy Okresní správa SNB FrýdekMístek33 a Okresní správa SNB Karviná34, nachází se zde materiály jednotlivých pohraničních oddělení převáţně z 60. a 70. let 20. století, kde se objevují četné záznamy o nedovolených přechodech hranic, pašerácích lihovin a domovních prohlídkách. V dobových periodicích se zprávy o pašerácích objevují pouze v meziválečném období. Gwiazdka Cieszyńska vycházela v Těšíně v letech 1851-1939, ve 30. letech 20. století se objevují zprávy o zadrţených pašerácích a zabaveném zboţí. Dalším periodikem je Głos Ludu Śłąskiego vycházející v letech 1897-1931, zde jsou také zprávy o zadrţených pašerácích a zajímavá zmínka o souzeném polském stráţníkovi, který za zastřelení pašeráka dostal 10 dní vězení.35 V českých novinách z tohoto období,

29

Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Archiv města Jablunkova 1576 – 1945, inv. č. 252. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Městský policejní úřad Frýdek, inv. č. 20, k. 1-8. 31 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Okresní úřad Frýdek, inv. č. 778, k. 628 a 626. 32 Dziennik kroniki Policyjnej gminy Dol. Lisznej (1930-1938), archiv Stanisława Zahradnika. 33 Archiv Bezpečnostních sloţek, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, sig. O-5. 34 Archiv Bezpečnostních sloţek, fond Okresní správa SNB Karviná, sig. O-6. 35 Sprawa Habika przed sądem. Gwiazdka Cieszyńska 58, z 10. září 1926, s. 3. 30

11

jako byly Těšínská korespondence, které byly dost proti polsky laděné a naráţely na bídu v Polsku, a jak houfně chodí pro zboţí a potraviny do Československa36, nebo Noviny Těšínské se také občas objevují zprávy o pašování lihu a celních únicích37. Pro poválečné období jsou hlavním materiálem vzpomínky pamětníků. Například kniha Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej, jedná se o vzpomínky Jana Rusnoka, rodáka z Nýdku, na jeho dětství. Zmiňuje se i o pašerácích, kteří v Nýdku a na Čantoryji působili. Velká část této práce je zaloţena na výpovědích respondentů. Někteří z nich buďto sami pašovali, nebo šlo o místní rodáky, kteří příhody pamatují anebo mají příběhy zprostředkované. Pracovala jsem s nimi formou řízených rozhovorů, které jsem si nahrávala. Celkově jsem se setkala s velkým zájmem mezi respondenty a většinou mi rádi na mé otázky odpovídali. Bohuţel ne všichni byli takto sdílní, ačkoliv uţ uběhlo mnoho let, jde pořád o citlivé téma a někteří lidé nejsou ochotni se k těmto událostem vracet. Velký problémem byl nedostatek celníků mezi respondenty, kteří by byli ochotni o tomto tématu mluvit. To bylo jedním z hlavních úskalí práce, nalézt dostatek vhodným respondentů vzhledem ke kriminálnímu charakteru tématu. S velkými nadějemi jsem navštívila obec Hrčavu38, ale bohuţel jsem se setkala s odmítnutím. Ani Ivo Stolařík se v monografii Hrčava o pašeráctví nezmiňuje, ale naráţí na to, ţe Hrčavjané jsou nedůvěřiví a podezřívaví: „Hrčavjan je klidný, mírný, většinou samotářský, jeho přirozená inteligence je celkem značná. K cizím, neznámým a novým věcem a lidem je nedůvěřivý a podezřívavý; kdo si však jednou získá jeho důvěru (i kdyţ to trvá hodně dlouhou dobu), toho přijímá srdečně a přátelsky.―39 I po více neţ padesáti letech má toto prohlášení částečně pravdu. I přesto, ţe jsem na Hrčavu jela s doporučením Karla Karpeckého. Moţná je to i proto, ţe v roce 2012 vznikl na Hrčavě dokument Trojmezí40, věnující se ţivotu na hranici a částečně také pašeráctví, a místní se uţ nechtěli s nikým dalším setkat.

36

Drahota a bída v Polsku. Těšínská korespondence 14, roč. 1, z 17. Října 1919, s. 1. Chromcová, Gabriela: Noviny Těšínské 1894 – 2004. Český Těšín: Město Český Těšín. 2004. 38 Obec leţí na hranici 3 států a má proto ideální polohu k rozvoji pašeráctví. 39 Stolařík, Ivo: Hrčava - Příspěvky k monografii goralské obce ve slezské oblasti ČSR. 239 s. Strojopisná verze ve vlastnictví K. Karpeckého 40 Řezníčková, Klára - Vrána, Tomáš: Trojmezí. Duracfilm, 2011, 59 min. 37

12

Dokument Trojmezí není jediným, který se tématu ţivota na hranici v tomto regionu věnuje. V roce 2010 byl natočen kontroverzní a ne příliš zdařilý filmový dokument vysílaný Českou televizí Hranice po našimu41 s podtitulem Těšínské Slezsko jako místo proměny. Uvádím vyjádření Muzea Těšínska k tomuto dokumentu: „Uţ samotný název dokumentu napovídá, ţe by se mělo jednat o mimořádně zajímavou sociokulturní či etnografickou sondu do ţivota lidí ţijících na území, v němţ se po staletí setkávaly české jazykové a kulturní vlivy s vlivy sousedních národů, zejména s vlivy polskými, slovenskými a německými. Nic takového ale v dokumentu nenajdeme. Četné reakce zklamaných diváků i komentáře v tisku jen korespondují s rozporuplným vnímáním dokumentu Hranice po našimu.―42

41

Hranice po našimu z 20. 1. 2011. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267429631hranice-po-nasimu/. cit. 20. prosince 2011. 42 Stanovisko Muzea Těšínska k dokumentu ČT Hranice po našimu. Dostupné z: http: http://janosikovdukat.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=132841&menu=. cit. 13. března 2012.

13

II. HISTORICKÝ NÁSTIN PAŠOVÁNÍ A OCHRANY HRANIC K rozvoji pašování přispěly především faktory, jako je geografická poloha a také rozdílná hospodářská situace. Lidé v pohraničí měli moţnost v těţkých dobách, kdy určité zboţí nebylo nebo bylo cenově nedostupné, kupovat toto zboţí jinde. Často nouze a nemoţnost sehnat práci nutila lidi hledat i nezákonné způsoby obţivy. V tomto ohledu lidská vynalézavost neznala mezí. Jak jsem jiţ zmínila v úvodu, s pašeráctvím také souvisí celní a jiná administrativní nařízení. Základním poplatkem je clo, coţ je dávka vybíraná za zboţí při jeho přepravě. V souvislosti s pašeráctvím nás nejvíce zajímá clo ochranné, které mělo chránit některé odvětví domácí výroby před zahraniční konkurencí nebo zabránit vývozu surovin, toto clo bylo výsledkem politiky zápovědné, která se snaţila dovoz výrobků z cizích států výrazně sníţit.43 Toto byl jeden z hlavních impulzů pro rozvoj pašeráctví. Pašeráci, tyto restrikce obcházeli a připravovali tak stát o zdroj příjmů. Výběr cel náleţel panovníkovi, ale ten často výnos z některých cel předával světským nebo církevním feudálům. Často bylo vybíráno ve formě naturálií, ale později v souvislosti s raţením mincí se začalo více vybírat ve formě peněţní.44 Velký zásah do celní politiky znamenal celní mandát z roku 1528 a další roku 1546. V nich bylo zavedeno vývozní clo ze zemědělských výrobků. Těm, kteří by se chtěli projet celnicí bez zaplacení, bylo zboţí zabaveno. Jednu třetinu zabaveného zboţí získal ten, který pašeráka odhalil. V době Ferdinanda I. vyšlo ještě několik podobných patentů pro celé Království české. V patentu z roku 1556 se stanovila cla při vývozu dobytka nebo jeho transportu přes Moravu a dále zakazoval vyuţívat postranních silnic a vyhýbat se celním povinnostem. Do počátku 17. století byla celní organizace zhruba dobudována.45 Panoval v ní však velký zmatek. O tomto stavu a také o neustálém zvyšování se přesvědčíme v dopise z 25. 8. 1688, který obsahuje podivení slezské komory nad tím, ţe

43

Clo. In: Ottův slovník naučný. c. d., s. 463-464. Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 17. 45 Tamtéţ, s. 21-24. 44

14

obchodníci z Vratislavi i přes císařský zákaz upřednostňovali delší cestu na Żywiec před kratší cestou Jablunkovským průsmykem.46 V průběhu 30. leté války bylo vydáno několik celních tarifů. Po potlačení stavovského povstání vyšly patenty, jimiţ se měl zavést pořádek ve výběru cel a mýt. Česká komora byla hlavním orgánem výběru cel v Čechách. Podléhali jí celní výběrčí, kteří měli prohlíţet dováţené a vyváţené předměty, které s sebou obchodníci a cestující měli. Ve prospěch státu tehdy propadlo všechno zabavené zboţí, a to i v tom případě, ţe soupis neseného zboţí nesouhlasil se skutečností. Na Moravě se hlavně soustředili na vybírání cla na moravsko-uherské hranici. Nejvíce pašovaným artiklem byla v 17. století sůl. V Čechách i na Moravě se prodávala především sůl z královských soliváren v Gmündu. Sůl, ale potřeboval kaţdý, a tak panovníci vyuţívali monopolu a zvyšovali přiráţky. Není se proto čemu divit, ţe pašování soli se stalo velmi výhodným a do podloudného obchodu se zapojily i vrchnosti47. Lidé ve vnitrozemí si sůl kupovali potají od formanů, kteří ji prodávali trochu levněji, v pohraničí se zase zásobili pašovanou solí a tím si také přivydělávali, protoţe zájem o pašovanou sůl byl velký a šířil se daleko od hranic.48 Na Moravu a do Slezska se pašovala především sůl z polské Wieliczky a centrum a překladiště bylo v městě Biała49. Cest kudy se pašovaná sůl dováţela, bylo několik. Z Čech vedla jedna cesta přes Náchod, Kladsko, Nisu, Ratiboř, Osvětim a Zátor do Krakova nebo přímo k solným dolům ve Wieliczce a Bochni. Z Moravy se cesty do Polska setkávaly buď v Opavě a odtud pak pokračovaly k solným dolům anebo Moravskou branou mířily k Těšínu a Bílsku50. Solárňa, jak bylo nazýváno překladiště soli, se nacházela i v Dolních Domaslavicích51. V roce 1667 byl vydán pro Moravu nový celní patent a byl zakázán dovoz soli z Polska. Současně byly vyčleněny prostředky, aby mohl být zřízen zvláštní sbor 40-50 portášů, kteří měli zabránit

46

Gaura, Karel: Z historie komunikačních spojů na Těšínsku v době feudální (I. část), c. d., s. 3. Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 34-40. 48 Gabriel, František: Obchod se solí v Čechách v době od 17. století do počátku 19. století. Praha: Academia, 1967, s. 22. 49 Barański, Mirosław: Beskid Śląski. Warszawa: Rewasz, 1996, s 367. 50 Macůrek, Josef (red.): Češi a Poláci v minulosti 1. Praha: Československá akademie věd, 1964, s. 363364. 51 Anděl, Josef: Stručná historie obce Dolní Domaslavice. Těšínsko 18, č. 1, 1975, s. 27. 47

15

pašování polské soli. Ti měli právo zabavit kaţdý náklad pašované soli, a vedle nevelkého platu dostávali i jednu třetinu kontrabandu.52 Do boje proti pašeráctví byli povoláni také portovní, jejich hlavním úkolem bylo hlídat zemské hranice. První zmínka o jejich působení na Těšínsku pochází z roku 1693. Nejblíţe moravsko-slezské hranici byl ustaven oddíl portášů v Čeladné, a to v roce 1717. Ti měli vytyčený prostor na dohled od moravsko-slezské hranice aţ po Moravskou Ostravu a krátký úsek v horách při moravsko-uherské hranici. Z poloviny 18. století máme zprávy, ţe v jarních měsících je na nově vzniklé rakousko-pruské hranici organizováno rozsáhlé švercování soli. V roce 1794 se situace vyhrotila do takové míry, ţe bylo nutné povolat na Těšínsko portášský sbor z Hradišťského kraje. V příštím roce bylo rozhodnuto o ustavení samostatného oddílu slezských portovních. Byla vytvořena dvě desátnictva podlehající tehdejšímu veliteli moravských portášů Janu Křenkovi. Ten dvakrát aţ třikrát v měsíci docházel do Těšína, kde vedl agendu a výcvik.53 Pašování soli skončilo aţ v roce 1829, kdy vrchnost a šlechta ztratili monopol a se solí se mohlo volně obchodovat. V roce 1752 byl vydán nový celní sazebník, který dal podnět k podloudnému obchodu ještě ve větší míře. Úprava vlněných a lněných tkanin se prováděla většinou za hranicemi, ale vývoz polotovarů i hotových výrobků byl zatíţen cly, takţe mnoho větších a menších obchodníků se vyhýbalo komerčním silnicím a celnicím. Některé manufaktury se tak záměrně stavěly v blízkosti hranic. Další významnou komoditou, která se pašovala od zákazu volného obchodu a vydání státního monopolu Marií Terezií v roce 1784, byl tabák. Ten se pašoval většinou přes moravsko-uherskou hranici. Laciný tabák byl volně prodejný i v sousedním Bavorsku, a proto se přes Šumavu pašoval do Čech.54 Na Těšínsku se tabák pašoval příleţitostně, aţ ve 20. století se objevují zprávy o pašování ve větší míře a především hotových tabákových výrobků. Státní monopol byl zrušen aţ v roce 1993, ale pašování tabákových výrobků, převáţně z východní Evropy, přetrvalo dodnes. Například 12. června 2002 bylo na silnici mezi Mosty u Jablunkova a Hrčavou nalezeno auto s 1584 52

Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 41. Drápala, Daniel: Desátnictvo zemských portášů v Čeladné. Museum vivum. Sborník Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm 2, 2006, s. 99-106. 54 Prasek, Vincenc: Monopol na tabák. Selský archiv 5, 1906, s. 8-9. 53

16

kartony cigaret s ukrajinskými kolky. Pašeráci vyuţívali lesních nezpevněných cest ze Slovenska.55 K rozmachu pašeráctví přispěla určitě i neúroda následkem sucha v letech 17701772. Ze záznamů kronikářů se nám dochovaly záznamy, ţe lidé na Moravě a ve Slezsku zaháněli hlad vším, co se dalo polykat. V roce 1771 byl hrabě Moric Lascy pověřen úkolem zjistit poměry na Moravě. Z toho dokumentu se dovídáme, ţe bída byla v určitých oblastech tak veliká, ţe lidé neváhali kvůli chlebu i vraţdit. Přibývalo zpráv o pytlácích, zbojnících a pašerácích tabáku a soli, kteří se shlukovali do tlup. Z počátku srpna 1785 se objevují zprávy o velké skupině pašeráků soli v okolí Bażanowic.56 Roku 1772 si Habsburská monarchie po dělení Polska připojila území na jih od horní Visly (část Haliče) a Těšínsko přestalo být hraničním kníţectvím, protoţe se tím hranice Rakouska posunula více na východ. Pašeráctví se tak přesunulo na nově vzniklou rakousko-pruskou hranici. Provinění zbojníků, pašeráků a jiných kriminálních ţivlů vyšetřoval kriminální soud v Těšíně a tresty byly velmi přísné. Často se stávalo, ţe zbojníci se spolčovali s pašeráky a někteří byli trestáni za obojí. Např. Josef Velička ze Starých Hamrů pašoval tabák i sůl a v roce 1806 se přidal mezi zbojníky. Skupina, ke které se přidal, čítala téměř 50 osob a měli na svědomí mnoho loupeţí a přepadení v rozmezí let 18051808. 23. května 1808 po jejich dopadení byl J. Veličkovi vyměřen doţivotní těţký ţalář a byl postaven na pranýř. Další skupinou, která se na počátku 19. století pohybovala po severním Těšínsku, byla skupina Jana Babiše-Lutyńského. Podnikali loupeţné akce nejen na Těšínsku, ale také v Prusku. Tlupa byla odhalena v roce 1812 poté, co v obcích na Bohumínsku a Frýdecku docházelo často ke krádeţím koní. Bylo zjištěno, ţe skupina koně pašuje do Pruska a zpět přiháněli dobytek a krávy. Někteří ze skupiny byli pochytáni a zbytek se přidal ke skupině z Gołkowic57. Jan Babiš byl chycen teprve v roce 1816 a při vyšetřování zemřel.58 Rakouská hospodářská politika se snaţila ovládnout trhy na východě. Jednou z věcí, která tomu měla pomoct, bylo organizování veletrhů v Těšíně. Z několika 55

Archiv Karla Karpeckého: Soukromá kronika obce Hrčavy. s. 51. Obec mezi Cieszynem a Goleszowem. 57 Obec poblíţ Petrovic u Karviné. 58 Vaňáček, Michael: Zbojnictví na Těšínsku koncem 18. a počátkem 19. století. Těšínsko 7, 1964, č. 1112, s. 11-17. 56

17

kandidátů vzešel Těšín jako nejvhodnější místo, který byl po staletí známým obchodním střediskem a leţel na důleţitých obchodních cestách. Veletrhy zde probíhaly v letech 1775-1782. Měly se stát konkurencí veletrhů ve Frankfurtu nad Odrou a v Lipsku. Bohuţel však neměly velký úspěch, k čemuţ přispěla horlivost celních orgánů a zdlouhavá celní politika. Rakouské celní orgány si stěţovaly na škody, které způsobuje únik zboţí dopravovaného na trţiště podloudně a byly prosazeny přísné prohlídky a kontrola kolem města kordónem vojáků. To však byly nevhodné zásahy v místě veletrhů a odrazily se na prudkém poklesu návštěvnosti. Další ránou pro Těšínské veletrhy bylo zpřísnění celních předpisů v roce 1778 a tak během jarního veletrhu někteří obchodníci čekali celý týden ve frontách před celním úřadem, velká část z nich odjela předčasně a na veletrhy se jiţ nevrátili. V roce 1782 byly veletrhy zrušeny a přeměněny na běţný výroční trh.59 Podloudná činnost v době konání veletrhů měla jinou formu, protoţe šlo spíše o celní úniky, coţ podle definice z Ottova slovníku, odpovídá definici podloudnictví. Pro celní správu bylo velmi důleţité orientovat se v okolí celnice. Museli znát vedlejší cesty a stezky, aby mohli zajistit potřebná opatření, která by podloudnictví znemoţnila. Celní instrukce z roku 1788 byla určena tzv. kordónistům. Ti se měli pohybovat v okolí celnice a zabránit tomu, aby lidé celnici obcházeli a vyhnuli se tak placení cla. Toto se týkalo i ostatních hranic habsburské monarchie.60 Ale ani přes všechna tato nařízení se podloudný obchod dále rozmáhal. Pašovali obyvatelé pohraničních vesnic, kteří přenášeli zboţí ze Saska, Bavorska i Pruska. Do pašování byli zapojeni i šlechtici a jejich úředníci, ti pašovali opravdu ve velkém. Převáţeli plné vozy cukru, soli, kávy, ale i drahé kovy, mince a další produkty. Situace byla sloţitá, protoţe často i celní zaměstnanci byli ve spojení s pašeráky. Po skončení napoleonských válek se do našich zemí dostávalo velké mnoţství pašovaného zboţí, převáţně šlo o látky z Anglie, které byly kvalitnější a levnější neţ ty vyráběné u nás. Mnozí místní výrobci se domnívali, ţe situaci by zlepšila lepší ochrana hranic a navrhovali, aby byly hranice střeţeny pravidelnými jednotkami armády. Některé manufaktury tuto situaci řešily tak, ţe stavěly sklady blízko hranic, odkud bylo

59 60

Mainuš, František: Těšínské veletrhy v letech 1775-1782. Těšínsko 13, 1970, č. 4, s. 8 a 11. Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 83.

18

snazší přepravovat výrobky do zahraničí bez proclení. Tento trend ukončilo aţ nařízení z roku 1828, kdy vyšel zákaz zřizování manufaktur blíţe neţ 1 míli od hranic. Do roku 1823 vyšlo 17 různých dílčích celních tarifů, které byly neustále měněny a to vedlo k mnoha nesrovnalostem. Podloudný obchod dále vzkvétal, a proto byla vytvořena pohraniční stráţ, která vystřídala dřívější kordón. Měla to být organizovaná, uniformovaná a ozbrojená sloţka, která chránila hranice před pašeráky a bránila, aby do monarchie nepronikly osoby bez potřebných dokladů. Při svém vzniku měl tento útvar ve Slezsku 5 praporů, které tvořilo 1419 muţů.61 V roce 1835 pohraniční stráţ doplnila tzv. důchodková stráţ, která měla hlavně bránit manipulacím při vybírání celních a jiných poplatků. A v roce 1842 došlo ke spojení těchto dvou sborů a vznikla Finanční stráţ, jejímţ hlavním úkolem bylo bránit podloudnictví a přestupkům při vybírání celních poplatků.62 V revolučních letech 1848/1849 se řešila hlavně otázka vztahu rakouské monarchie a německého celního spolku. V březnu 1848 vzniklo ministerstvo financí jako nejvyšší orgán celní správy. V roce 1851 byl vydán nový celní tarif, který znamenal přechod od prohibitivního systému cel k celnímu ochranářství. Celní sazby byly vesměs sníţeny. 50. léta 19. století znamenala velké změny v celní správě. Finanční stráţ prošla velkou změnou ve výstroji a výzbroji. Její příslušnici se museli řídit velkým mnoţstvím nařízení, které zasahovaly i do jejich soukromého ţivota. Byli ustaveni hraniční inspektoři, kteří ve svých obvodech vedli samostatně správu celnictví a ochranu hranic. Ve Slezsku byli ve Vidnavě, Albrechticích, v Opavě, v Bohumíně a Bílsku.63 V následujících letech probíhaly další změny v celní politice nejenom v Rakousku-Uhersku, ale v celé Evropě. Rozvoj vědy a techniky, vynález motorových vozidel si vynutily vydání některých nových předpisů. Zboţím, které se před první světovou válkou pašovalo nejvíce, byl cukerin. Dovoz cukerinu byl přísně zakázán. Od konce 19. století byla tato sladidla levně vyráběna německými chemickými továrnami. O cukerin byl velký zájem především

61

Tamtéţ, s. 84-89. Janák, Jan - Hledíková, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989, s. 363-368. 63 Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 135-136. 62

19

mezi vrstvami, pro které byl cukr svou cenou nedostupný. Byl tak povolen jen dovoz cukerinu za zvláštních podmínek pro lékárny a pekárny.64

64

Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 160-161.

20

III. OCHRANA HRANIC PO ROCE 1918 28. října 1918 vznikla Československá republika jako jeden z nástupnických států Rakousko-uherské monarchie a začal sloţitý proces utváření hranic státu. Těšínsko se stalo sporným územím, o které se přelo Československo a Polsko. Začala dlouhá a bouřlivá jednání, která neuspokojovala ani jednu stranu. Dne 23. ledna 1919 zahájilo československé vojsko obsazování území na východ od demarkační čáry.65 Na jednání paříţské mírové konference obě strany uplatňovaly nárok na celé sporné území a ţádaly definitivní rozhodnutí územního sporu. Dne 3. února byla proto v Paříţi stanovena nová demarkační čára, probíhající přibliţně kolem košickobohumínské dráhy (na polské straně zůstala Doubrava, Fryštát, Těšín, Dolní Ţukov, Třinec a Jablunkov, na české Bohumín, Lazy a Karviná). Další jednání v Praze ani v Krakově neuspěla, a proto ministr zahraničí Edvard Beneš poţádal o vyhlášení plebiscitu na celém území Těšínska. 27. září 1919 bylo o plebiscitu oficiálně rozhodnuto. Období příprav však patřilo k nejsmutnějším událostem Těšínska. Docházelo ke střetům, které končily i ztrátami na ţivotech. V květnu 1920 dosáhly tyto aktivity takové míry, ţe mezinárodní plebiscitní komise byla nucena vyhlásit na Těšínsku výjimečný stav. A tak se o Těšínsku opět jednalo na mezinárodním poli, tentokrát na konferenci dohodovým mocností v belgickém Spa. 28. července 1920 rozhodli její účastníci o česko-polské hranici na Těšínsku, aţ na malé výjimky v dnešní podobě. Jednou z těchto výjimek byla Hrčava, v té době součást obce Jaworzynka. Obyvatelé Hrčavy se cítili být Čechy, podle rozhodnutí mocností se však měli stát občany Polska. S tím se nehodlali smířit a vypracovali petici, ve které ţádali připojení osady Hrčava k Československé republice. Petici podepsali všichni dospělí obyvatelé Hrčavy a také 402 obyvatel dalších osad Jaworzynky.66

65

Kubík, Lubomír: Těšínský konflikt. Dramatické okamţiky česko-polských vztahů. Olomouc: Votobia, 2001. s. 43-44. 66 Stolařík, Ivo: Hrčava - příspěvky k monografii goralské obce ve slezské oblasti ČSR. Strojopis ve vlastnictví Karla Karpeckého, s. 8-9.

21

„Vysoce váţená komise! Dnes má býti rozhodnuto o osudu obyvatel obce Javořinky, do kterého státu se mají dostat. Jeto velmi váţný okamţik pro současně ţijící obyvatele i pro jejich potomky. Tato záleţitost nemůţe býti brána jen tak lehce, jde tu o další existenci ţijících obyvatel, jakoţ i jejich potomků. Níţe podepsaní jsou vzdáleni jakékoliv nenávisti a jakéhokoliv národnostního rozvášnění nebo hádání. Jejich cílem je ţití v pokoji svých malých hospodářstvích a pracovat pilně tak, aby uţivili své rodiny, a aby jejich děti byly vychovány ve zdárné občany. K objasnění této nepříjemné záleţitosti nechť slouţí následují důvody: 1. Obec Javořinka má být odtrţena od města Jablunkova. Kdyby se to uskutečnilo, byli-by obyvatelé této obce hospodářsky zničeni a to hlavně z následujících důvodů: Všechny výrobky slouţící ke zdokonalování hospodářství jako jsou umělá hnojiva, vápno atd, nakupovali dosud podepsaní v Jablunkově. Jakmile však bude ustanovena celní hranice, stoupnou ceny těchto předmětů o přiraţené clo a nastanou i těţkosti s valutou. 2. Přidělením této obce k Polské republice budeme odloučeni od všech úřadů, nacházejících

se

nyní

v Jablunkově

–

a

budeme

přičlenění

nejpravděpodobněji ke Skočovu. Vzdálenost Skočova je veliká a bude spojena pro obyvatele s výdaji a nesnázemi. V zimě na příklad, kdyţ napadne hodně sněhu, je nemoţné dostat se z Istebné přes Kubalonku, Vislu a Ustroň do Skočova. 3. V případě onemocnění by bylo velmi těţko sehnat z Jablunkova lékaře a léky: hrála by tu svou úlohu valuta. Co značí celní hranice ví kaţdý zdárně usuzující člověk. Podepsaným nejde o ţádné národnostní momenty, jen o čistě hospodářské zájmy: aby mohli zůstat u města Jablunkova a aby nebyli od něj odtrţeni. 4.

Je-li nemoţné, aby celá politická obec Javořinka zůstala u Jablunkova, tu prosí podepsaní, aby alespoň 2/3 této obce, kteráţto část tvoří školní obec,

22

byly ponechány Jablunkovu – a to z následujících důvodů: Politická obec jako taková netvoří samostatnou, neodvislou obec školskou, toliko její dvě třetiny. Jedna třetina této obce, tak zvaný „Horní konec―, je připojena jiţ od 1854 ke školské obci Istebné. Všechny učebné pomůcky /tabulky atd./ nakupovali rodiče v Jablunkově, aniţ by platili clo. Jakmile však bude ustanovena celní hranice, zdraţí všechny předměty denní potřeby právě v důsledku tohoto cla.― Podepsaní nebyli nikým přemlouváni, aby utvořili nějakou opozici. Vidí jen ohroţeny své hospodářské zájmy a svou existenci, budou-li odtrţeni od města Jablunkova. Nechť je proto nikdo nepovaţuje za nepřátele Poláků a za přátele Čechů. Jde jim výhradně o hospodářské zájmy. Podepsaní prosí upřímně, aby na tuto jejich ţádost vzat zřetel, a aby hranice byla vedena co moţná nejpříznivěji.―67 Obyvatelé jako hlavní důvod pro přičlenění obce na teritorium Československa uváděli své hospodářské zájmy. Jablunkov pro ně byl střediskem, kde navštěvovali úřady, lékaře a také trhy. Potlačování národnostní otázky se mi zdá poněkud přehnané, jelikoţ jiţ od konce 19. století zde bylo obyvatelstvo spíše české neţ polské. Svou zásluhu na tom mělo působení českých učitelů. Mezinárodní rozřazovací komise v Moravské Ostravě rozhodla o definitivní podobě hranic 24. srpna 1921. Na základě tohoto rozhodnutí byla osada obce Jaworzynka Hrčava připojena k Československu. Oficiálně však byla těšínská pohraniční území spolu s Hrčavou předána Československé republice aţ 20. června 1924.68 V novém státě bylo třeba zajistit hranice a obchodní zájmy státu. Dne 20. února 1920 byl vydán zákon o celním území a vybírání cla. Po válce však nebyl dostatek základních potravin, takţe nebyla zavedena ochranná agrární cla. Osvobozeno bylo obilí, mouka, semena, dobytek, ţivočišné výrobky, tuky, různé suroviny a také bylo clo sníţeno nebo zrušeno na ostatní zboţí, kterého byl nedostatek. Rozvíjel se zahraniční 67

Text petice je v příloze strojopisné verze monografie Hrčava I. Stolaříka, nenachází se v Stolařík, Ivo: Hrčava. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1958. 68 Stolařík, Ivo: Hrčava - příspěvky k monografii goralské obce ve slezské oblasti ČSR. Strojopis ve vlastnictví Karla Karpeckého, 9-11.

23

obchod, Československo exportovalo hlavně obuv, cukr, chmel, hnědé uhlí, koks a hutnické výrobky a stroje69. Nový celní zákon z roku 1927 byl jedním z nejmodernějších ve světovém měřítku.70 Finanční stráţ byla také reorganizována a 12. prosince 1919 byl vytvořen nový pohraniční sbor finanční stráţe. Oficiálně šlo o ozbrojený, stejnokrojem opatřený vojenský sbor, který měl výlučné postavení při střeţení hranic71. V roce 1921 ministerstvo financí uvádělo, ţe má k dispozici pouze 874 zaměstnanců. Sluţbu měli velmi těţkou, a převáţně na hranici s Německem, kde vzrostla poválečná hospodářská krize a inflace, docházelo k častým přestřelkám s podloudníky a několik příslušníku finanční stráţe přišlo o ţivot.72 Ve 30. letech se hromadí zprávy o neúnosném stavu na Těšínsku. Finanční stráţ si stěţovala, ţe není proti podloudníkům dostatečně vybavena a četníci jim odmítali pomoct, dokud nedostanou povolení od úřadů73. Hranice nebyla tolik chráněna hlavně z polské strany. Tam, kde z československé strany bylo 18 příslušníků finanční stráţe, bylo jich z polské strany pouze 5. Naproti tomu Polsko zdůrazňovalo druhou linii kontroly. Kaţdé udání v Polsku, které přivedlo na stopu a vedlo k zabavení zboţí, bylo placeno 25 zł. a finanční stáţ ještě dostala 20% ze zabaveného zboţí. Československá finanční stráţ byla často bezmocná hlavně důvodu nedostatku technického vybavení. Polská finanční stráţ nekonala pravidelnou sluţbu na hranici a pohybovala se ve převáţně ve druhé linii. V ČSR se sluţba upravila tak, ţe hlídky se mohly pohybovat dle vlastního uváţení. Sluţba byla znesnadňována kopcovitým terénem a podloudníky bylo nutné chytit přímo při činu. Spoléhat na dodatečné usvědčení nebylo moţné, vzhledem k zaujatosti místního obyvatelstva vůči členům finanční stráţe. Obyvatelstvo povaţovalo podloudnictví za svůj oprávněný zdroj příjmů, a povětšinou pašovali z velké bídy. Odvolávali se na to, ţe mají hlad, a proto musí pašovat, protoţe potraviny jsou v Polsku mnohem levnější a oni nemají prostředky, aby

69

Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 173-176. Tamtéţ, s. 191. 71 Holub, Ota: Stůj! Finanční stráţ!. c. d., s. 8-9. 72 Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 184-188. 73 Senát Národního shromáţdění R. Čs. r. 1932. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/tisky/T0984_00.htm, cit. 3. prosince 2011. 70

24

mohli nakupovat drahé potraviny v Československu.74 Polští financi byli mnohem lépe motivováni, za kaţdého, koho chytili za hranicí, dostali „opušťák“.75 Docházelo i k přestřelkám, uvádím příklad z Bukovce, kde mladý muţ doplatil právě na to, ţe pašoval levné potraviny z Polska. „9. 2. 1933 Zastřelen byl československou finanční stráţi v Bukovci na státní hranici tamtéţ, podloudník Pavel Czmiel z Bukovce. Toto pouţití zbraně ze strany finančních orgánů pobouřilo místní obyvatelstvo takovým způsobem, ţe pak téţe noci bylo stříleno do celního úřadu v Bukovci a bylo zapotřebí učiniti bezpečnostní opatření se strany četnictva jiţ ode dne zastřelení Czmiela aţ do doby pohřbu. Pohřbu zúčastnilo se několik tisíc obyvatelů, čehoţ vyuţili komunisté, kteří šli samostatně s prapory na čele pohřebního průvodu. Pořádek a klid nebyl však porušen, takţe četnictvo nemuselo zasáhnout.―76 Ke stejné události se váţe i pomník v lese poblíţ státní hranice v Bukovci77. O něm bývalý starosta obce Petr Jalowiczor vyprávěl, ţe zde byl v roce 1933 zastřelen mladý muţ z Bukovce, který se měl za týden ţenit a přenášel z Polska nějaké suroviny na svatbu a místní „financ“ ho na tomto místě zastřelil.78 Místní obyvatelstvo v příhraničí chovalo vůči finanční stráţi nepřízeň, která přerostla aţ v tiché nepřátelství. Členové finanční stráţe nepocházeli odsud, na tato místa byli dosazování lidé českého původu z ostatních míst republiky. Dokládá to například soupis jmen, které jsem měla k dispozici, jeden obsahuje soupis členů finanční stráţe z meziválečných let a druhý členy Pohraniční stráţe z roku 1947.79 Tento trend pokračoval i po druhé světové válce, začalo se to měnit postupně aţ v šedesátých letech, kdy se na ochraně hranic začali podílet i zdejší lidé. Postupně jich přibývalo, aţ do let devadesátých, kdy uţ na celnicích pracovali většinou jen místní obyvatelé.80

74

Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 192-193. Karpecki, Karel (nar. 26. února 1938); 14. ledna 2012. 76 Z památníku četnické stanice v Jablunkově, v archivu Antoni Szpyrce. 77 Viz příloha č. 10. 78 Na cestě po Gorolsku z 27. 7 2009. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1185966822-naceste/209562260130004-na-ceste-po-gorolsku/titulky/. cit. 20. prosince 2011. 79 Z památníku četnické stanice v Jablunkově, v archivu Antoni Szpyrce 80 Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 18. února 2012. 75

25

K úspěšnému boji proti podloudníkům vedlo zavedení úsekové sluţby. Členové finanční stráţe se tak mohli pohybovat po celém pohraničním pásmu a mohli kontrolovat obyvatelstvo v osadách od hranice poměrně vzdálených. Členové místní finanční stráţe si neustále stěţovali na nedostatečné vybavení, chyběly jim dalekohledy (kterými naopak pašeráci disponovali a byli tak ve výhodě), pořádné pušky, oddělení nebyla vybavena telefonem a prakticky jediným dopravním prostředkem bylo sluţební nebo někdy i dokonce soukromé jízdní kolo.81 V létech 1935 a 1936 se stalo nebezpečí z nacistického Německa velmi aktuálním problémem. Byla zaloţena tzv. Stráţ obrany státu (SOS). Šlo o nový stráţní sbor, určený k ochraně neporušitelnosti státních hranic. Skládala se z vojenských osob, z příslušníků četnictva, státních policejních stráţních sborů, obecní stráţe bezpečnosti a z finanční stráţe. V průběhu roku 1938 byli členové finanční stráţe a posléze SOS vystavováni stále troufalejším útokům a provokacím inspirovaným z nacistického Německa. Nejhorší byla situace v pohraničních oblastech s větším podílem německého obyvatelstva, které podlehlo nacistické propagandě. Po mnichovském diktátu museli obránci hranic chvatně opouštět svá postavení a všechny pohraniční celní úřady musely být vyklizeny.82 Těšínsko bylo obsazeno Polskem v rozmezí 1. - 10. října 1938 a stalo se součástí Slezského vojvodství se sídlem v Katovicích. Necelý rok pod nadvládou Polska skončil 1. září 1939, kdy začala šestiletá okupace Těšínska Německem.83 Rozbití Československa v březnu roku 1939 znamenalo podstatné změny v oblasti pohybu přes hranice. Cestování z protektorátu bylo jiţ prakticky nemoţné84. Pašování se v těchto letech přesunulo z česko-polské hranice na protektorátní hranici85, bohuţel o tom jsem nezískala ţádné bliţší informace. Mohu uvést příklad obce Domaslavice, část obce na jedné straně řeky Lučiny se stala součástí protektorátu, kvetlo zde pašeráctví a byli tudy převáděni političtí a odbojoví pracovníci.86 81

Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 195-197. Tamtéţ , s. 200-202. 83 Kubík, Lubomír: Těšínský konflikt. Dramatické okamţiky česko-polských vztahů. Olomouc: Votobia, 2001, s. 128. 84 Rychlík, Jan: Pasové předpisy v habsburské monarchii a v Československu. In: Kaleta, Petr (ed.): Cestování Čechů a Poláků v 19. a 20. století. Praha, 2008, s. 19. 85 Ta byla více na západ, procházela Morávkou, Frýdkem-Místkem a dále do Ostravy. 86 Anděl, Josef: Stručná historie obce Dolní Domaslavice. Těšínsko 18, č. 1, 1975, s. 26. 82

26

V době protektorátu střeţily hranice jednotky SOS i ostatní jednotky finanční stráţe a policie.87 Německé úřady měly rozkaz pouţít zbraň proti kaţdému, kdo se pokusí přejít hranici a nebude reagovat na výzvu k zastavení. Byla také přijata přísná opatření o prodeji map hranic, podle nichţ by se mohli uprchlíci pohybovat. V hornatém kraji bylo dostatek moţností k tajnému přechodu do tehdy ještě svobodného Polska a bylo zde také hodně obětavých lidí, kteří jim pomáhali.88 Německá správa sice ponechala zpočátku v platnosti celní hranici, ale od 1. října 1940 vstoupila v platnost celní unie protektorátu s Německem. Obchodní smlouvy protektorátu s jinými státy přestaly platit a koruna ztratila charakter národní měny. Celní úřady oficiálně skončily svou činnost 30. září 1940.89 Po skončení 2. světové války byl systém celní správy převzat v tom stavu, v jakém byl před mnichovským diktátem. Byla obnovena celní správa i finanční stráţ. Jejich povinnosti byly později upraveny dekretem z 23. června 1945. V prvních letech se nejvíce snaţili zabránit vývozu korunových platidel, valut, zboţí a majetku.90 Po únorových událostech roku 1948 došlo k výraznému omezení pohybu na hranicích, byl redukován hlavně těţko kontrolovaný tzv. malý pohraniční styk.91 Byla však brána zřetel na to, ţe lidé mohli mít na druhé straně hranice rodinu, pozemky nebo docházet za prací. Pokud lidé splňovali některé z těchto kritérii, mohli si zaţádat o propustku. V rámci hranic s Polskem byl pohyb omezen na šířku 40 km od místa bydliště.92 S platností od 1. ledna 1949 byla zrušena finanční stráţ a její působnost byla přenesena na Sbor národní bezpečnosti. Byl vytvořen nový útvar Pohraniční stráţ SNB. Většina bývalých zaměstnanců Finanční stráţe přešla k tomuto novému sboru.93 Jednotlivá oddělení ochrany státních hranic se nacházely v Českém Těšíně, v Horné Lištné, v Nýdku a v Bukovci.94

87

Konečný, Bohuslav: Změny hranic severovýchodní Moravy a Slezska po mnichovském diktátu (I. část). Těšínsko 12, č. 4, 1969, s. 27-31. 88 Konečný, Bohuslav: Frýdecko a první dny protektorátu. Těšínsko 14, č. 1-2, 1971, s. 46-47. 89 Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 205-206. 90 Tamtéţ, s. 224-230. 91 Tamtéţ, s. 244. 92 Hartl, Karel: Právo a státní hranice ČSSR. Praha: Naše vojsko, 1983, s. 60. 93 Klub českého pohraničí: Kronika ochrany československých státních hranic v letech 1945-1990. Praha: Orego, 20042, s. 35. 94 Tamtéţ, s. 161.

27

Po roce 1948 byla větší pozornost věnována hranicím se sousedními nesocialistickými státy (pásmo I), jejichţ ochrana byla prioritní. Jednotky na hranici s Německou spolkovou republikou a Rakouskem byly lépe vybaveny a pracovalo zde i více zaměstnanců. Zaměřovaly se především na osoby, které chtěly uprchnout za hranice. Na severní hranici (pásmo II) se věnovali spíše boji s pašeráky.95 V roce 1953 vyšel nový celní zákon, který mimo jiné ustavoval i pravidla při přechodu hranic. Lidé museli při cestě do Polska vyplňovat tzv. celní doloţky, kde uváděli, co všechno vezou s sebou. Seznam se pak kontroloval při jejich návratu. Při přecházení na hraničních přechodech byly prováděny namátkové osobní prohlídky, byly jich ušetřeny jen těhotné ţeny. V následujících letech vyšlo několik doplňků a vyhlášek, ale nijak výrazně se systém ochrany hranic nezměnil. Nový celní zákon vyšel aţ v roce 1974.96 Bohuţel více informací jsem k tomuto tématu nezískala. Pamětníci vzpomínají, ţe část hranice byla zoraná a opatřená dráty, a kontrolovala se neporušenost zorané části. Nikdo uţ není schopný přesně říct, kde všude byla takto hranice chráněna a ve kterých letech, ale přibliţně šlo o léta padesátá aţ sedmdesátá. Tato úprava byla určitě v části Nýdku, Bukovce a na Hrčavě. Tyto údaje by měly být pravděpodobně dostupné v archivech bezpečnostních sloţek. Roku 1976 byl Federálním ministerstvem vnitra vydán předpis o ochraně státních hranic Československé socialistické republiky, obsahuje návody, jak by měly probíhat osobní prohlídky, kontroly zavazadel a dopravních prostředků.97 Aby člověk mohl přejít hranici, potřeboval cestovní pas, později stačil občanský průkaz a propustku. Ty byly buďto jednorázové nebo stálé. Jednorázové platily jen na hlavní přechod v Českém Těšíně a kupovaly se v Třinci a v Českém Těšíně za 5 korun. Stálou propustku mohli získat například lidé, kteří v Polsku pracovali. Později i ti co tam měli blízkou rodinu. Propustky mohli také snáze získat členové PZKO98, stačilo jim vyplnit jednoduchý formulář, ţe jedou do Polska na nějakou kulturní akci nebo výstavu. Situace se zhoršila v roce 1981 v souvislosti s vyhlášením stanného práva v Polsku. Po

95

Weis, František: Stručný přehled dějin Pohraniční stráţe. Praha: Naše vojsko, 1986. s. 45. Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 259-272. 97 Ochrana státních hranice Československé socialistické republiky. Dostupné z http://www.abscr.cz/data//pdf/rozkazy/rmv/rmv41-1976.pdf. cit. 30. března 2012 98 Polski Związek Kulturalno-Oświatowy. 96

28

znovuotevření hranic byla potřeba mít z Polska okolkovanou pozvánku, se kterou se teprve mohlo ţádat o propustku. Státní bezpečnost také prováděla občasné razie v domácnostech, za účelem nalezení pašovaného zboţí. Záznamy je dokládají na Hrčavě. První oficiální zmínka je v místní kronice z roku 1967, ale byly prováděny i v předcházejících letech. Při těchto raziích musel být vţdy přítomen i příslušník Místního národního výboru. Jenţe většinou neţ jej přivedli, někdo z obyvatel stihl dotyčné varovat a ti pašované zboţí ukryli. Razie tak zpravidla končily nezdarem nebo zabavením jen malého mnoţství zboţí. Hlídky dokonce i v rojnicích prohledávaly pole a ničily tak úrodu. Kronikář si na tehdejší poměry dovolil poměrně velkou kritiku, protoţe příslušníky SNB pokáral za to, ţe vtrhli do domu bez příslušníka MNV.99 Domovní prohlídky také často probíhaly po zadrţení pašeráka v lese, pokud u něj našli nějaké zboţí. Tuto skutečnost dokládají archivní záznamy. Například 12. února 1966 byl členy Pohraniční stráţe v Bukovci zadrţen Antonín Horatyk z Hrčavy a byly u něj nalezeny 3 litry polského lihu. O týden později u něj byla provedena domovní prohlídka avšak bez výsledků. Další případ je z 1. srpna 1966, kdy byla zase v Bukovci zadrţena Anna Kutová z Hrčavy se 4 litry lihu, následovala domovní prohlídka, při které hlídka nenalezla ţádné nedovolené zboţí.100 Časté byly střety mezi pašeráky a ochránci hranic. Pokud někoho zadrţeli s menším mnoţstvím pašovaného zboţí tak se to většinou řešilo jeho zabavením a případně pokutou. Při větším mnoţství pašovaného zboţí i vězením. Na začátku padesátých let bylo několik zadrţených posláno na obnovu Varšavy, třeba i na půl roku.101 Docházelo i k přestřelkám, například na Hrčavě bylo v letech 1945 - 1969 zastřeleno 6 lidí při pokusu o překročení státní hranice. Nevíme však, jestli všechny případy souvisely s pašováním, nebo šlo jen o nedovolený přechod hranice. Minimálně jeden z těchto případů z roku 1968 však s pašováním souvisel. Mladý muţ, který

99

Karpecki, Karel (nar. 26. února 1938); 14. ledna 2012. Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, sig. O-5/3, inv. j. 1, Kniha událostí. 101 Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 3. února 2012. 100

29

pašoval potraviny z Polska, utíkal před příslušníky státní bezpečnosti, ukryl se v místní hospodě a byl zastřelen, kdyţ se pokoušel utéct oknem.102 Pašovalo se samozřejmě i ve vlacích. Celní kontrolu vlaků měly provádět oba státy. Praxe však byla taková, ţe celníci si vzájemně důvěřovali, byl-li tedy vlak zkontrolován polskými celníky, českoslovenští uţ jej nekontrolovali.103 Střety s celníky nemusely vţdy končit konfliktem a zabavením zboţí. Někteří měli pochopení, pokud si chtěl člověk přenést něco pro vlastní potřebu. „Roz sie mi stało że żech była w Polsce a tam sie mi podobały u Bati bóty. To było w 70. rokach. Taki krasne że jo myślała że umrzym jesi ty bóty niebedym mieć. No i teraz jako jich przeniyśc. Tak zech sie szła podziwać na most a były tam taki dwie baby a jo jim prawiym: „Dzieuchi tam sum taki fajne buty a puscili byscie mie z nimi?― Tak jo jich pytała a teraz ony jaki sum a kiela kosztujum a rzekły mi że za pul hodiny konci tak jo żech sie je szła rychle kupić a ony uż na mnie czakały, jo jim je ukozała a ony mnie puśćiły.―104 Bohuţel ne vţdy to bylo tak jednoduché. Stávalo se, ţe ţeny z Polska si u nás koupily dětské krupičky, a kdyţ jim je celníci našli, museli je vyhodit. Na březích řeky Olše v Českém Těšíně tak bývala vysypaná káva, dětská krupička a jiné věci. Pokud se věc dala zkonzumovat, tak ji radši snědli nebo vypili, neţ aby ji vyhodili. Nejednou se stalo, ţe kdyţ někomu našli alkohol, tak ho dotyčný na místě raději vypil.105 Ač se o tom oficiálně nemluvilo, úplatkářství bylo běţnou praxí. Pan Henryk, který pracoval jako celník v letech 1968 - 2004, mi tvrdil, ţe se s touto praxí za celou svou dobu působení nesetkal. Pokud by se na to přišlo, riziko bylo velké - hrozila ztráta práce a soud. Představu, jak to asi fungovalo, si můţeme udělat z vyprávění pana Antoni Szpyrca, událo se to někdy v 70. letech:

102

Karpecki, Karel (nar. 26. února 1938); 14. ledna 2012 a Řezníčková, Klára - Vrána, Tomáš: Trojmezí. Duracfilm, 2011. 103 Franek, Henryk (nar. 5. července 1950); 5. ledna 2012. 104 Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012. „Jednou v Polsku se mi moc líbily boty u Bati, bylo to někdy v 70. letech. Byly tak krásné, ţe jsem myslela, ţe umřu, pokud je nebudu mít. A tak jsem přemýšlela jak je přenést. Šla jsem se podívat na most a byly tam dvě ţeny a já jim povídám: „Mají tam moc hezké boty, pustily byste mě s nimi?― Tak jsem se jich zeptala a ony se mě vyptávaly, jaké jsou a kolik stojí, a ţe za půl hodiny končí. Tak jsem si je šla rychle koupit a ony uţ tam na mě čekaly. Ukázala jsem jim je a pustily mě.― 105 Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012.

30

„Kiedy my byli na wylecie v Polsce a wracali my sie zpatky a wiyzli my cychy106 a co teraz na celnicy? Oni przeglondli cały autobus i dużo rzeczy naszli a czekali ci jim co dumy a tak nas niechali czakać na granici. Tam była taka nauczycielka a ta rikala co teraz, musimy jim cosi dać. Tak my vzali cztyry pól litry a priśli my tam za nimi „Tak co puścicie nas s tymi cychami czy ni? a postawili my ty cztyry pól litry przed nie a oni otevrzeli szuflade, dali tam ty flaszki i prawili: „Jechać!― no i było. Nikieri celnici niechcieli bych tacy złościwi ale tez z tego chciełi cosi mieć.107― To vše se změnilo rokem 1989. Hranice se však neotevřely okamţitě, v roce 1990 začal pozvolný proces otevírání hraničních přechodů. 27. září 1991 skončila svou činnost pohraniční stráţ a ochranu státních hranic převzal federální policejní sbor.108 Definitivně byly kontroly na hranicích zrušeny aţ 21. prosince 2007, kdy Polsko i Česká republika vstoupily do schengenského prostoru.109 Avšak ani tato událost neznamená konec pašování. Nejčastěji léky pouţívající se k výrobě drob, které jsou v Polsku levnější a u nás je jejich volný prodej omezen.110

106

Loţní prádlo. Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 3. února 2012. „Kdyţ jsme byli na výletě v Polsku a vraceli jsme se zpátky, vezli jsme loţní prádlo. A co na celnici? Prohledali celý autobus a našli mnoho věcí a čekali, co jim za to dáme, tak nás nechali na hranici. Byla s námi jedna učitelka, která prohlásila, ţe jim něco musíme dát. Tak jsme vzali čtyři půl litry a šli za nimi. „Tak co pustíte nás s tím povlečením?― a postavili jsme láhve na stůl. Oni otevřeli šuplík, schovali láhve a řekli: „Jeďte!― no a bylo to. Někteří celníci nechtěli dělat problémy, ale taky s toho chtěli něco mít.― 108 Klub českého pohraničí: Kronika ochrany československých státních hranic v letech 1945-1990. Praha: Orego, 20042, s. 138. 109 Česká republika se stala součástí schengenského prostoru. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/euschengen-ceska-republika-se-stala-soucasti-schengenskeho-prostoru.aspx. cit. 18. září 2012 110 Pašeráci převáţejí přes polské hranice léky na pervitin. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/194650-paseraci-prevazeji-pres-polske-hranice-leky-napervitin/ cit. 18. Září 2012 107

31

IV. ORGANIZACE PAŠOVÁNÍ Pašeráctví

bylo

nejţivější

v obcích

nejblíţe

polské

hranice,

tedy

v

Těšíně, Lištné, Nýdku, Bukovci a na Hrčavě. Těšínsko bylo vţdy chudou oblastí a v dřívějších dobách lidé ţili hlavně z toho, co vypěstovali, z chovu dobytka, sběru lesních plodin a z práce v lese.111 V průběhu 20. století přibylo výrazně pracovních příleţitostí a většina lidí byla zaměstnána v průmyslu nebo dojíţděla za prací do větších měst v okolí. V meziválečných letech byl problém najít práci a tak si lidé pomáhali, jak mohli. Dá se říct, ţe hlavně v tomto období, bylo pro některé pašování obţivou. Na pašeráctví v tomto období v okolí Nýdku vzpomíná Jan Rusnok ve své knize Pod Czantorią.112 Během let 1948-1989 měli téměř všichni obyvatelé nějakou práci a pašeráctví tak bylo spíš drobným přivýdělkem anebo nutností, pokud se v Československu dané zboţí nenacházelo. V hlavní míře šlo o pašeráctví příleţitostné. Hranice rozdělila rodiny a ty si vzájemně vypomáhaly. Styky, které zde fungovaly v předcházejících letech, se samozřejmě neukončily ze dne na den. Lidé nedocházeli jen za prací, ale také k lékaři, na trhy, ale také na „tancovačky“ a zábavy.113 Všeobecně se dá říct, ţe určitým způsobem pašovali všichni. Skoro při kaţdém přechodu hranice, pokud byla moţnost, s sebou lidé něco přenášeli. Většinou pro vlastní potřebu. Díky různým celním nařízením, státním monopolům dalším omezením bylo vţdy nějaké zboţí na jedné straně hranice zajímavé pro osoby ţijící na druhé straně. V Polsku navíc po roce 1948 zůstal částečně zachován soukromý sektor, coţ s sebou neslo určité výhody, které obyvatelé z Československa rádi vyuţívali. Příznivý byl také kurz złotého k československé koruně, a tak bylo nakupování v Polsku pro Čechoslováky výhodné. Na druhé straně pro obyvatele Polska to byla v některých letech opravdu nutnost. Situace v Polsku byla po druhé světové válce velmi špatná, a jak vyprávěl Jan Vangolik: „Tam nie było nic, wszytsko było rozbite, tak szło zarobić na wszystkim―114 111

Tomolová, Věra (ed.): Těšínsko. Díl 1, Přírodní prostředí, dějiny, obyvatelstvo, nářečí, zaměstnání. Šenov u Ostravy: Tilia, 1997. S. 109-110. 112 Rusnok, Jan: Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej. c. d., s. 12-13. 113 Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 18. února 2012. 114 Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012.

32

Lidé tedy chodili do Československa hlavně pro potraviny, nádobí a boty. Podobná situace nastala i po roce 1981, kdy bylo v Polsku vyhlášeno stanné právo. V obchodech byly jen marmelády, sirupy a čaje.115 Hranice byly uzavřeny a lidé tak mohli získávat věci jen podloudně. Kdyţ se situace uvolnila a znovu se otevřely hranice, lidé z Polska ve velkém chodili nakupovat do Československa. Občas docházelo k nepříjemným střetům, kdy na české straně nechtěli Polákům prodávat určité suroviny, protoţe měli strach, ţe nezbyde na domácí obyvatelstvo, a tak Polky s pláčem odcházely z obchodů.116 Mnoho lidí si však pašováním přivydělávalo. Jedna z mých respondentek vzpomínala jak jako dítě v 80. letech pravidelně kaţdé dva týdny jezdívala vlakem do Polska a převáţela spolu s matkou nejrůznější zboţí (hračky, zubní pasty, termosky, jabloneckou biţuterii). Jejich pašování mělo trochu jiný charakter, jelikoţ se neodehrávalo jen v pohraničí, ale zboţí vozili a prodávali aţ ve Varšavě.117 Ale i tak mělo jen individuální charakter. Podobných individuálních pašeráků, zde působilo mnoho, sami si vybírali zboţí, převáţeli je přes hranice a prodávali. Existovaly zde i větší pašerácké skupiny, které měly vytvořenou síť, bohuţel o nich jsem více materiálu nezískala. Sortiment se tak v průběhu let měnil. Jediným artiklem, který přetrval po celé sledované období, byl polský szpyrytus. Důleţitou charakteristikou pro tento region bylo, ţe málokdy při obchodování figurovaly peníze, většinou se měnilo zboţí za zboţí. Bylo to tak pro lidi výhodnější, jelikoţ byl problém si pak peníze směnit. V regionu jsou také příhodné terénní podmínky k pašování. V jiţní části Těšínska má hranice horský charakter, níţinný úsek je aţ směrem od Třince k Českému Těšínu a dále je hranice tvořena řekou Olší. Beskydy jsou osídlené do vyšších poloh a je zde mnoho osamocených osad. V zalesněném členitém terénu je mnohem jednodušší se skrýt a sledovat pohyb finanční stráţe neţ na otevřeném prostranství. Mnoho rodin také mělo pozemky na obou stranách hranice. To platí především pro Hrčavu a Bukovec. Obyvatelé Hrčavy měli pole a pastviny v Jaworzynce a naopak. Důleţitou roli také

„Tam nic nebylo, všechno bylo zničené, tak se dalo vydělat na všem.― Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012. 116 Szpyrc, Antoni: Jablunkov 1939-1989. Český Těšín: Proprint, 2002. s. 32. 117 Ch. M. (nar. 1976); 30. dubna 2012. 115

33

sehrály turistické chaty na vrcholcích hor, a staly se tak ideálním místem ke střetávání a výměně zboţí.

IV. 1. SORTIMENT Sortiment pašování se v průběhu let proměňoval. Stálým produktem byl polský szpyrytus. Poptávka po dalším zboţí se proměňovala podle neustále se měnících státních monopolů, které zapříčiňovaly buď nedostatek zboţí na trhu, nebo v častějším případě velmi vysoké ceny ţádaného zboţí. Vliv měla i aktuální ekonomicko-sociální situace na obou stranách státní hranice. Ve 30. letech došlo k rozmachu pašeráctví a to souviselo hlavně s hospodářskou krizí a ochranářskými tendencemi, které zavedla československá vláda a tím vzrostla cena dováţeného zboţí. Na kaţdé straně hranice bylo vţdy nějaké zboţí, které potřebovali lidé na druhé straně a naopak. V této kapitole se pokusím popsat jednotlivé druhy pašovaného zboţí. Kapitoly jsou rozdělené podle zboţí, které se pašovalo z Polska do Československa a vţdy doplněny adekvátním zboţím, o které byl zájem v Polsku. V těchto kapitolách, pokud není uvedeno jinak, vyuţívám materiálů získaných při rozhovorech s respondenty. 1.1. Dobytek, koně a maso V meziválečných letech byl v Československu největší zájem o maso a dobytek. Dobytek byl v Polsku mnohem levnější a tak mezi pašeráky byli často i řezníci. Jménem, které se objevuje jak ve vzpomínkách pamětníků i v archivních pramenech, byl řezník Zawada z Bystřice nad Olší, který se svým pomocníkem pašoval hovězí dobytek z Polska: „My mieszkali vtedy przy Głuchówce. Kiedy jo był mały, rano żech sie obudził a na zogrodzie jałuwki sie pasum, no a przy tej przybuduwce to był taki byczek szumny. Pytołech sie mamy co to je. „Nic niemów, jakby sie cie kiedy kdosi pytoł ło niczym nie wiysz―. A co powiedzieli mama ci tata to było świynte. No ale ci policajci a tam financznio straż też niespali a zaś to kdosi kajsi doňus a tak za dwie godziny wpadli financi a „kde sie to tu vziło?― Tuż tatowie mówili: „tu to kajsi dali bo to

34

niemiałi kaj masorze zawrzić―. No a pak przyśli bystriczcy masorze a przedstowcie sie że przyniusli papiyry wszystki, pasy na krowy. Ty krowy kupione tam u tego a ci financy niezrobili nic. Oni mieli papiyry a tym to konczyło.―118 Pašeráci dobytka měli vţdy kontakty na osoby, které jim pomohly zajistit potřebné doklady. Jméno řezníka Zawady se ještě objevilo v kronice policejní stanice v Dolní Lištné, v noci z 9. na 10. srpna roku 1932 byl Zawada spolu se svým pomocníkem Emanuelem Paszem chycen pohraniční stráţí při pašování dobytka a byli zavřeni od vězení.119 O tom, ţe maso z pašovaného dobytka často končilo u místních řezníků, svědčí i časté kontroly. V policejní kronice obce Dolní Lištné je zachyceno období od jara 1930 do léta 1938 a téměř kaţdý den byly prováděny prohlídky u řezníků. 27. prosince 1932 v Lištné proběhla aukce krávy, která byla zabavena muţi, který ji chtěl přepašovat z Polska. O trestu se bohuţel jiţ autor zápisu nezmiňuje.120 Kromě hovězího dobytka se také do Československa přenášela malá selátka. Velmi často se jim dával do mléka alkohol, aby se uklidnila a nekvičela. „Ale aby tyn proszok niekwiczoł tak mu dali do mleka kapke gorzołki a społ. To nieszeł jeden dwo, to szło masa chlopów. A też kupili taki dwa gorsze, taki zdechloki niedorosłe no a kiedy przyszli na granice, to zaczli do nichy sypać, aby kwiczały a tak ci financi szli za nimi a ci ostatni mezycim prezsłi.―121 Dalším problémem, který se dokonce dostal aţ na program jednání Senátu Československé republiky, bylo pašování masa a uzenin z Polska. V roce 1932 se senátoři obrátili na ministra financí a ministra vnitra v záleţitosti podloudnictví na Těšínsku a na Slovensku.

118

Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. „My jsme tehdy bydleli u říčky Hluchová. Byl jsem malý kluk a jednou jsem se probudil a na zahradě se pásly jalovice a u kůlny byl pěkný býček. Zeptal jsem se matky co to tady je. „Nic neříkej, kdyby se tě někdo ptal tak o tom ni nevíš!― No a co řekla matka, to bylo svaté. No ale policisté a financi taky nespali a někdo jim o tom řekl a za dvě hodiny byli u nás a ptali se: „kde se to tady vzalo?― No a rodiče jim říkali: „No to si tady nechali řezníci, protoţe je neměli, kam zavřít.― No a pak přišli bystřičtí řezníci a představte si, ţe přinesli všechny dokumenty a doklady o tom, ţe krávy koupili tam u toho a tak podobně. No a financi nic nezmohli, protoţe všechny dokumenty měli a tím to skončilo.― 119 Dziennik kroniki Policyjnej gminy Dol. Lisznej (1930-1938), archiv Stanisława Zahradnika. 120 Tamtéţ. 121 Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. „Aby sele nekvičelo, přilévala se mu do mléka trocha alkoholu. To nechodil jen jeden, ale vţdy skupina chlapů. Koupili také dvě horší nedorostlá selata a kdyţ přešli hranici tak do nich začali kopat, aby kvičela a financi pak šli po nich a zbytek skupiny se zdravými selaty bezpečně přešel.―

35

„Docházejí nás zprávy a stíţnosti, ţe na našem pohraničí, jmenovitě na hranicích polských, maďarských a rumunských, vzmáhá se podloudná přeprava zemědělských výrobků a to zejména masa do naší republiky. Tato podloudná doprava jmenovitě masa provádí se nyní na Těšínsku přímo ve velkém a na hranicích polských v bezprostřední blízkosti našich hranic otevírají se nové krámy řeznické a tisíce kilogramů masa přenáší se denně přes hranici a to nejen pro vlastní potřebu, ale šíří se pováţlivě i organisace řemeslných tlup podloudnických, které přepravují maso ve velkých kvantech 200 aţ 300 kg a k přepravě pouţívají osobních automobilů. Finanční stráţ proti tomuto způsobu podloudné dopravy není vyzbrojena a pokusy o zastavení podezřelých aut většinou selhávají. Přeprava děje se většinou v noci a to neosvětlenými automobily a maso dopravuje se do průmyslových míst na Těšínsku. Osoby zabývající se řemeslným podloudnictvím chodí v celých tlupách a přímo atakují finanční orgány a znemoţňují jim výkon sluţby.122― Finanční stráţ nebyla schopna sama těmto aktivitám čelit a ţádala pomoc četníků. Apelovali tím, ţe státní pokladna přichází o velké částky na clech. Zkušenosti s pašováním masa a salámů v meziválečném období měl i Pawel Krzyżanek, jako dítě spolu se sourozenci chodili do obchodů do Goleszowa a několikrát utíkali před členy finanční stráţe, ale nikdy je nechytili.123 Rozdíl cen byl značný, pro představu uvádím ceny v roce 1933 z údajů fryštátského inspektorátu finanční stráţe.124 Zboţí

cena v Polsku

cena v ČSR

1 kg hovězího masa

5,50 - 7 Kč

9 - 11 Kč

1 kg vepřového masa

6,50 - 7,50 Kč

12 - 16 Kč

ţivá slepice

8 - 10 Kč

12 - 18 Kč

vejce

0,20 - 0,30 Kč

0,50 - 0,60 Kč

1 kg másla

8 - 10 Kč

16 - 18 Kč

122

Senát Národního shromáţdění R. Čs. r. 1932. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/tisky/T0984_00.htm, cit. 3. prosince 2011 123 Krzyżanek, Paweł (nar. 19. ledna 1920); 15. ledna 2012. 124 Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost, c. d., s. 210.

36

Samostatnou kapitolou bylo pašování koní, které se rozmohlo hlavně po druhé světové válce, kdy byl koní nedostatek. Poptávka po koních rostla jiţ ke konci 19. století. Například řemenáři z Metylovic skupovali celá stáda koní z Polska, Slovenska a Maďarska.125 Pašovali se nejvíce z Polska na území dnešního Slovenska v okolí Skalitého a Turzovky. Kde byla často převáděna celá stáda, vţdy s nimi šel jeden převaděč. Při těchto akcích se jiţ často pašeráci předem dohodli s celníky. Dokazuje to jedna historka z Bukovce, kdyţ přišel nový člen finanční stráţe a dozvěděl se o připravovaném převodu koní z Polska, byl upozorněn svým velitelem, ţe pokud chce v Bukovci zůstat, musí se naučit určité věci nevidět.126 Koně se však pašovali uţ i před druhou světovou válkou. Paní Zamazalová, manţelka ředitele školy na Hrčavě před druhou světovou válkou, zapsala, ţe jednou řekli jejímu muţi, ţe v poledne půjdou s krásným hřebcem kolem školy, jestli se chce podívat. Koně pašovali z Polska aţ někam do Maďarska. V poledne bylo slyšet střílení, ale kůň přece jen přišel. Pašeráci totiţ pouţili starého nemocného koně jako návnadu, aby zaměstnali finanční stráţ a mezitím jinudy převedli druhého koně.127 Protihodnotou, která se v těchto letech pašovala do Polska, byly například boty, pepř, zápalky, nádobí a průmyslové zboţí. Traduje se, ţe w Błogocicach128 byl jeden domek postavený za pepř, který se dobře přenášel, protoţe byl lehký. Podobně to bylo se zápalkami. Ty se přenášely ve velkých námořnických pytlích. Pašeráci vyuţívali různé triky, například nádobí se mohlo přenášet takto: „Tam garców niebyło, no a tu u nas była wyroba, ale też to drżeli strasznie w szachu bo to wszystko szło precz. Tak uwarili gałuszek a s tymi gałuszkami szli do Polski. Ci financi widzeli że tam sum ty gałuski, chodź wiedzeli że je to szmugel tak to niechali.―129

125

Michalička, Václav: Koţané město. Roţnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2007, s. 12. 126 Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 3. února 2012. 127 Vzpomínky paní Zamazalové, v archivu Karla Karpeckého. 128 Část města Cieszyn. 129 Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. „Tam neměli nádobí, no a tady u nás se vyrábělo, ale taky se to hlídalo, protoţe toho hodně šlo pryč. Tak se uvařily halušky a s těmi se šlo do Polska. I kdyţ financi viděli, ţe tam jsou halušky a věděli, ţe je to paš tak je i tak nechali.―

37

1. 2. Alkohol Alkohol a hlavně polský szpyrytus byl jedinou věcí, která se pašovala po celé sledované období. Polská vodka a polský líh vţdy měly a stále má mezi lidmi dobrou pověst a je povaţován za velmi kvalitní. Hlavním důvodem pro pašování bylo, ţe v Československu se tak silný konzumní líh nedal koupit, jedině v lékárnách byl k dostání syntetický líh. Toto platilo po celé 20. století a díky tomu se szpyrytus pašoval po tak dlouhé období. V Polsku měli dva druhy lihu 96% a 98%, který se prodával v litrových, půllitrových a v malých láhvích, kterým se říkalo čtvrtky. Dříve byly uzavřeny korkem a zality voskem, později měly klasické stříbrné šroubovací víčko. Převáţela se také polská vodka a zahraniční alkohol, který byl v Polsku výrazně levnější. Pašovalo se jak pro vlastní potřebu tak i „na kšeft“. Alkohol byl hlavní kontraband velkých pašeráckých skupin. V meziválečném období se pašeráci vyhýbali oficiálním přechodům. Alkohol se přenášel v baťozích lesem nebo ukrytý v povozech. Takto se pašoval i v pozdějších letech, na oficiálních přechodech si lidé szpyrytus přenášeli spíše jen v malém mnoţství pro vlastní potřebu. Jiţ v meziválečném období bylo v Jablunkově šestnáct hospod, takţe poptávka po szpyrytusu byla velká.130 Hospodští z něj pak vyráběli další alkohol, který nabízeli v hospodách,

například

miodule,

warzónke131

aj.

Pašeráci

alkohol

nakupovali

v obchodech a u hospodských ve Wisle a ve Skoczowie. Kaţdá obec měla svého místního dodavatele, ke kterému se pro líh chodilo. Jablunkov například v 50. a 60. letech zásobila rodina Szolónych a pan Stynchlok z Radvanova. „Za mych czasuv tam v Radvanovie była tako rodzina Szolunych a tam była mama tako, oni ji nazywali pytlorka a było tych braci, nie wiem trzy jich było, no a oni sie zabyvali tym paszovanim tego lihu, a ludzie to wiedzeli tak do nich chodzili. Tam była taka zakladna, tak samo tam był jakisi pan Stynchlok v Radvanowie, bo jo też tam

130 131

Szpyrc, Antoni: Jablunkov. Český Těšín: Proprint, 1999, s. 100. Alkoholické nápoje uvařené z lihu a medu a lihu a cukru.

38

chodzil, mie tam posylali rodzice „zyndź tam do pana Stynchloka potrzebny lih― no a tak sie chodzilo.―132 Všichni o místních dodavatelích věděli a pravidelně k nim docházeli. Byli také pod přísným dohledem ochránců hranic, kteří je často kontrolovali. Kontraband tak museli mít dobře ukrytý. Jedním z distributorů byla i ţena ţijící na Gruničku133, která alkohol ukrývala pod práh do dveří, takţe i kdyţ jí pravidelně chodily kontroly, nikdy nic nenašli.134 Alkohol se přenášel různými způsoby, ale jelikoţ láhve byly těţké, často se vyuţívalo povozů a aut. Přenášel se ale také v baťozích. Nejčastěji se dva pašeráci potkali v lese na zelené hranici a vyměnili si stejné batohy. Podobně se měnily i povozy. Například od Hrčavy směrem na Gírovou byla část cesty v Československu a část v Polsku. Potkával se tam český forman s vozem a polský forman s vozem a jen si je vyměnili. Tímto způsobem převáţeli aţ 80 litů szypyrusu. Polský forman dostal ve svém voze na oplátku pepř a citróny135. V jiţ zmiňovaném filmovém dokumentu Trojmezí vzpomínal muţ z Hrčavy, ţe kdyţ byl malý a slyšel v noci střelbu, ráno s kamarády běhali po polích a hledali ztracené láhve szpyrytusu, které pašeráci odhodili. V 70. a 80. letech se alkohol také ve velké míře převáţel vlakem. Jednotlivé vagóny skýtaly velké mnoţství skrýší, a pokud náhodu celníci zboţí objevili, většinou se k němu nikdo nepřihlásil a pašeráci tak unikli trestu.136 Jednotlivá pohraniční oddělení Veřejné bezpečnosti mají ve svých záznamech mnoţství zpráv a zadrţených pašerácích lihu. Nejvíce takových záznamů se nachází v Knize událostí Pohraničního oddělení VB Bukovec. Za období od 4. ledna 1966 do 18. června 1970 se zde objevuje velké mnoţství zpráv o zadrţených pašerácích, výhradně se jednalo o pašeráky lihu a převáţně dotyční pocházeli z Hrčavy. Nedovídáme se však nic o trestech, jsou zde pouze zprávy o tom, kolik lihu bylo zabaveno. Například 28. října 1968 byl spatřen pašerák, který však hlídce uprchl a

132

Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 18. února 2012. „Za mých mladých let ţila v Radvanově rodina Szoluna a paní se říkalo pytlorka, a ona spolu se syny se věnovala pašování lihu, lidé o tom věděli a tak k nim chodili. Byla to taková základna. Taky v Radvanově ţil pan Stynchlok, ke kterému mě posílali rodiče, říkali: „Zajdi k panu Stynchlokovi, potřebujeme líh.― No a tak se chodilo.― 133 Vrchol poblíţ Velkého Stoţku. 134 Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 18. února 2012. 135 Řezníčková, Klára - Vrána, Tomáš: Trojmezí. Duracfilm, 2011, 59 min. 136 Ch. M. (nar. 1976); 30. dubna 2012.

39

zahodil pytel, ve kterém přenášel dvacet půl litrových lahví szpyrytusu. Šlo vţdy jen o jednotlivce, kteří pocházeli z blízkého okolí.137 Známou osobou byl podle zápisů Antonín Haratyk (narozen 1. listopadu 1942) z Hrčavy, jehoţ jméno se v zápisech opakuje. 12. února 1966 byl zadrţen hlídkou a měl u sebe 3 litry polského lihu. Několikrát u něj doma také prováděli domovní prohlídku. Objevuje se také jméno Anny Kutové z Hrčavy, kterou hlídka taky vícekrát zadrţela na hranici v lese při pašování lihu, většinou se jednalo o mnoţství kolem 3 - 4 litrů. Také u ni byly provedeny domovní prohlídky, ale bez výsledku.138 V záznamech ostatních pohraničních oddělení se neobjevují konkrétní jména, ale spíše krátké zápisy o zadrţení a zabavení zboţí v různém rozsahu, od půl litru i po 20 litrů. Někdy pašeráky zatkli ještě dříve, neţ stihli zboţí nakoupit. V Českém Těšíně zatkli 6. března 1969 dva muţe československé státní příslušnosti při nelegálním přechodu hranice, byly u nich nalezeny polské peníze a přiznali, ţe šli nakoupit cigarety a lihoviny.139 Ţádná rodinná oslava ani svatba se neobešla bez polského szpyrytusu. Lidé si pak pašované zboţí vyměňovali i například, coţ je dnes nepředstavitelné, přímo, v Třineckých ţelezárnách. „To my dycki wiedzieli że musimy tam za tym panoczkem na provoz iść. No a on num to pak do werku przynioszoł. W osimdzieszuntych rokach pul litra szpyrytusu było za 75 korun no i z tego sie zrobiło litr dobrej gorzołki.―140 Paradoxem bylo, ţe téměř po celé 20. století se alkohol pašoval z Polska do Československa, ale po pádu komunistického reţimu se situace otočila. V Polsku byla zvýšena daň a alkohol byl najednou výrazně draţší a Poláci začali nakupovat na druhé straně hranice. Převáţně se jim do rukou dostával nekvalitní, ale velmi levný, pančovaný alkohol ze Ţukova141. Na počátku devadesátých let tak začalo na hranicích

137

Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, O-5/3, inv. j. 1. Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, O-5/3, inv. j. 1. 139 Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Karviná, O-6/2, inv. j. 9 140 Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 2012); 18. února 2012. „ To my jsme vţdycky věděli, ţe musíme zajít tam za tím pánem na provoz a on nám to pak přinesl do ţelezáren. V 80. letech stálo půl litru polského lihu 75 korun a z toho se dalo udělat litr dobrého alkoholu.― 141 Městská část Českého Těšína, byla zde palírna, kde vyráběli skoro všechny druhy alkoholu. 138

40

hotové šílenství. Mrówki142, jak byli tito lidé nazývání, několikrát denně přenášeli alkohol ukrytý mezi osobními věcmi přes hranice do Polska. Byli to jen přenašeči, po překroční hranice alkohol odevzdávali a šli zpátky pro další. Marie Szpyrcová mi vyprávěla, ţe znala muţe, který si takto přivydělával. Pracoval na směny v Třineckých ţelezárnách, a kdyţ měl volno, přilepšoval si jako mrówka. Přenesením jedné láhve si mohl vydělat aţ 30 Kč. Nejčastěji pouţívali vesty s našitými kapsami a ţeny nosily alkohol ukrytý pod dlouhými sukněmi. Celníci proti nim byli bezradní, jelikoţ se vţdy promísili s běţnými turisty. Nárůst počtu přecházejících byl po roce 1989 enormní. Celníci tak nemohli kontrolovat kaţdého, protoţe by se tak zbrzdil provoz na hranici. V té době začali Češi hojně navštěvovat trhy v polském Těšíně, takţe pohyb na hranici, nejvíce o sobotách, kdy probíhal velký trh, byl opravdu ohromný143. Dalším způsobem jak se v 90. letech pašoval alkohol, byla tzv. pašerácká autobusová linka. Pro Čechy, kteří jezdili do Polska na trhy, vznikla autobusová linka z Českého Těšína do Těšína, kterou brzy ovládli pašeráci. Řidič i celníci o tom věděli, ale vţdy od pašeráků něco dostali a autobus bez kontroly pouštěli. O jedné své příhodě v tomto autobuse mi vyprávěla Marie Szpyrcová: „Dziwali sie na mnie tak kapke gupie ci w tym autobusie, co sie tam baba cisnie. A jo sie prawiła autobus jako autobus. Vedle mnie siedzieła taka pani a bez przerwy sie żegnała, a taki cicho neskuteczne było. Vubec mi to niepriszło dziwne, aż jak my dojechali na granice. Teraz vluz celnik do autobusu a pyto sie: „To ile tego dziś jest?― No i tak tam z nim ktoś cosi pomówił a taki cosi, no i on odeszeł. No i jak my przejechali granice to baba sie hned przestala modlić a teraz tyn vyzbiyroł pinióndze, po dziesiynć złotych, no i przysieł ku mnie a ja mu mówiła że ja mu asi nic niedum bo niewiym co sie tu dzieje. A on prawił: „A Pani jest obca.― No a teraz to zaczło, wszytcy sie zaczali zewlykać, jedna pani wyglundala że je v ciynzi jak ona miała taki kabot jak majum złodzieje z tymi kapsami. No a miała tam tych flaszek a zaczala to dować do tych taśek. A jedna młoda powiadała chłopowi wedle siebie: „No chwała bogu że my już przejechali bo już mi ta Metaxa w rzić wlazi.― To była

142

V překladu slovo mrówka znamená mravenec. Byli tak nazývání pašeráci alkoholu, kteří několikrát denně přecházeli hranici tam a zpátky a tím asociovali mravenčí hemţení. 143 Viz příloha číslo 12.

41

alkoholowo linka a potym mi prawili, ty błozne tyś coż tam lozła, bo to wszystcy wiedzieli o tym autobusie.144―

IV. 1. 3. Potraviny Potraviny byly spíše vedlejším pašeráckým artiklem, většinou je lidé přenášeli přes hranice pro vlastní potřebu. Směr pašování potravin byl většinou z Československa do Polska a to hlavně po druhé světové válce a v 80. letech 20. století. Za první republiky se nejčastěji pašovalo do Československa maso a uzeniny. Naopak do Polska se vozil hlavně pepř a droţdí. Pašování droţdí se však věnovalo jen málo pašeráků, protoţe bylo hodně těţké a při přepravě se lámalo. Oproti tomu pepř byl lehký a stačilo jít jen párkrát a dotyčný si pěkně přivydělal. Například

9. listopadu

1919 v 1:45 v noci byli v Těšíně zadrţeni Adolf Linzner a Armín Rado, kteří na voze měli 5 bedniček kvasnic, 40 krabic cukrovinek, 10 lahví likéru a 1 balík bílého plátna. Zboţí chtěli v Polsku prodat a nakoupit za utrţené peníze věci, které byly u nás nedostupné.145. V meziválečném

období

byla

v Polsku

také

výrazně

levnější

vejce.

V Československu byla cena dvojnásobná, takţe převáţně ţeny přenášely vejce a prodávaly je na trzích v Československu. O jednom kuriózním případu píše Gwiazdka Cieszyńska z roku 1935. K hraničnímu mostu v Těšíně se blíţily dvě ţeny a povídaly si, celníci jim nevěnovali pozornost, dokud jedné z ţen nevypadlo z pod dlouhé sukně

144

Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012. „Dívali se na mě trochu zvláštně v tom autobuse, co se tam taková ţenská tlačí. A já jsem si říkala autobus jako autobus. Vedle mě seděla paní a bez přestání se modlila a v celém autobuse bylo ticho. Vůbec se mi to nezdálo divné, dokud jsme nepřijeli na hranice. Nastoupil celník a ptá se: „Kolik toho dneska je?― Někdo si tam s ním něco vykládat a pak odešel. Kdyţ jsme přejeli hranice, paní vedle mě se přestala modlit a někdo začal vybírat peníze, od kaţdého 10 złotých, přišel i ke mě a já jsme mu řekla, ţe mu asi nic nedám, protoţe nevím co se tady děje. A on řekl: „A paní je cizí!― No a pak to začalo, všichni se začali svlékat. Jedna paní vypadala, ţe je těhotná a přitom na sobě měla takový ten kabát s kapsami, co mívají zloději. No a měla tam hrozně moc flašek a začala je vytahovat a dávat do tašek. Jedna mladá paní povídala pánovi vedle sebe: „Chvála bohu, ţe uţ jsme přejeli, protoţe mi ta Metaxa leze do zadku.― Byla to alkoholová linka a potom mi všichni říkali, ty blázne, proč jsi tam lezla, protoţe o tom všichni věděli.― 145 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Městský policejní úřad Frýdek, inv. č. 20, k. 2.

42

vejce. Při osobní prohlídce zjistili, ţe kaţdá z ţen nesla ve speciálně upraveném spodním prádle 160 vajec!146 Pro představu jak to tehdy vypadalo, kdyţ členové finanční stráţe zadrţeli někoho s potravinami, uvádím dva příklady z Hrčavy z období před 1. světovou válkou: „Financ přivedl na obec gazdinu se dvěma dětmi, která nesla z Polska v baňce mléko a za korunu vuřtu. Při sepisování protokolu manţel mrkl na děti, které pochopily, vuřt snědly a mléko vypily. Protoţe věci doličné zmizely, protokol se musel roztrhat a gazdina s dětmi šla domů. I financi uměli vyhrát: Gazdina nesla z Polska máslo a měla je rozloţené kolem pasu. Financům se zdála moc při sobě, ale protoţe na stanici nebyla ţena, která by mohla provést osobní kontrolu, roztopili pořádně pecek a gazdinu posadili hned vedle. Co to udělalo s máslem si dovede kaţdý představit. Z másla prý se radovaly jen kočky.―147 Po roce 1948 zůstal v Polsku částečně zachován soukromý sektor a v obchodech se tak daly koupit i zahraniční produkty, které v Československu nebyly. Pašerácký sortiment se velmi proměňoval, převáţně platilo, ţe pokud určitý produkt nebyl dostupný v Československu, byl v Polsku a naopak. Po druhé světové válce byl stav zásobování velmi špatný. 20. července 1945 přijela do Jablunkova vládní delegace, která měla prozkoumat stav zásobování. Po zavedení lístkového systému, si lidé mohli koupit za běţné ceny jen tolik zboţí kolik měli vyznačeno na přídělových lístcích. Něco navíc se dalo pořídit jen za vysoké ceny. To jenom přispělo k rozvoji pašeráctví.148 V souvislosti s lístkovým systémem byl z Polska pašován cukr. V domácnostech se totiţ pouţíval nejen ke slazení, ale také k výrobě alkoholu, a tak jej někdy bylo potřeba víc, neţ bylo rodině přiděleno. Karel Karpecký vzpomínal, ţe si z dětství pamatuje primitivní destilační přístroje, ve kterých se ze směsi vody, cukru a kvasinek připravila základní surovina, ze které se pak destiloval alkohol, tehdy se mu říkalo samohonka.

146

Nieudałe przemytnictwo jaj. Gwiazdka Cieszyńska, č. 6 z 18. ledna 1935, roč. 88, s. 6. Vzpomínky paní Zamazalové, archiv Karla Karpeckého. 148 Szpyrc, Antoni: Jablunkov 1939-1989. Český Těšín: Proprint, 2002. s. 32. 147

43

Dříve se pašovaly i polské krówki149. Občas docházelo i k nepochopitelným situacím, a to například kdyţ v přímořském Polsku nebyly rybí konzervy a sardinky se do Polska pašovaly z Československa. Toto byl jeden ze základních předpokladů pro vznik fenoménu pašeráctví. Nerovnoměrný ekonomický vývoj, kdy je přirozený pohyb zboţí blokován, dává vzniknout nepřirozenému stavu, na který pašeráci reagovali. Za zmínku stojí pašování kávy do Polska. V Polsku káva sice byla, ale velmi nekvalitní a kyselá. Marie Neslaniková vzpomínala, ţe vţdy kdyţ jeli za rodinou do Polska, vezli kávu s sebou, aby nemuseli pít tu polskou. Největší rozmach pašování potravin nastal v 80. letech. Polské obchody zely prázdnotou a byl zájem v podstatě o vše. Do Polska se vozilo maso, ale také dětská strava a cukrovinky.150 V 90. letech pašování potravin ustalo, s politickými a ekonomickými změnami se zlepšilo zásobování a rozšířil se sortiment.

IV. 1. 4. Oblečení a textilní zboţí Pašování oblečení, obuvi a jiného textilního zboţí bylo hlavně doménou ţen a většinou jen pro vlastní potřebu. Pašeráci, kteří si tímto přivydělávali, se soustředili například v 60. letech na pašování koţešin z polárních lišek, ze kterých se pak šily čepice. Tento typ zboţí se téměř vţdy pašoval z Polska do Československa, výjimkou bylo období první republiky a těsně pro druhé světové válce, kdy se do Polska pašovaly boty a oblečení. Podobná situace ještě nastala počátkem 70. let, kdy byl v Polsku nedostatek dětského oblečení. Oděvy se pašovaly nejvíce v 60. aţ 90. letech. Jak jiţ bylo zmíněno dříve, v Polsku byl částečně zachován soukromý sektor, coţ se nejvíce projevilo na tomto druhu zboţí. V Československu byla nabídka omezená, a pokud si ţeny chtěly pořídit něco hezkého a jiného, jedinou moţností bylo 149 150

Tradiční polská cukrovinka, karamelka s měkkou náplní. Szpyrc, Antoni: Jablunkov 1939-1989, c. d., s. 67.

44

krejčovství, coţ bylo velmi drahé a navíc výběr látek byl také velmi malý. Naopak v Polsku byl výběr oděvů i látek mnohem bohatší. Většinou se pašovalo tak, ţe si lidé oblékli obnošené staré oblečení, nakoupili si nové, převlékli se a staré šaty zahodili v Polsku. Výhodu měly těhotné ţeny, které nemusely podstupovat osobní prohlídku a byly jim kontrolovány jen zavazadla a tašky. Mohly tedy oblečení a jiné věci obléct nebo uvázat kolem těla a pod kabát. „Jak żech chodziła w ciunzi tak to było w roku 1971, ta jedna kuzynka miała male dziecko a tam zrowna w tych 70. rokach zas była taka beznadziejno sytuacja, ni mieli tam obleczek na dziecka.. Ona porodziła w listopadzie a jo miała rodzić w lednu tak uznali, że jak mum papiury od tego żech je v ciunzi tak nie śmium mie kontrolować na granici bo na to je zakon. Těhotno baba je chroniono. Tak ty ciotki nakupiły tych souprawiczek a teraz ty to doś na brzuch a ty to przeniesesz. Tak jo sie pamiyntum że jak żech to dała wszystko na siebie tak żech była tak grubo że żech niezapła vubec płaszcza. Jak żech sie dosmyciła do tej ciotki, tak mi mówili: „Boj sie boga ty bliźnienta bejesz mieć.― Jo prawim: „Poczkej, jo tu teraz połuwke odrozde.―151 Osobní kontroly se prováděly namátkově, takţe tímto způsobem přenášely zboţí i jiné ţeny. Látky se často špendlily na oblečení a omotávaly kolem těla. Stejným způsobem se pašovalo i povlečení, které bylo v Československu také velmi ţádaným zboţím. Místní spolky a pobočky celostátních organizací také často organizovaly autobusové zájezdy do Polska.152 Pro lidi to byla mimo jiné i skvělá příleţitost nakoupit si nové oděvy. Moje babička vzpomínala, kdyţ v sedmdesátých letech jela na zájezd do Polska, byly v módě dámské boty se slaměnou platformou, které se v Československu nedaly koupit. Při návratu z Polska je měly na nohách všechny ţeny v autobuse, celníci se tomu jen pousmáli.153

151

Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012. „Kdyţ jsem byla těhotná, to bylo v 70. letech, jedna sestřenice měla malé dítě a v Polsku zrovna v 70. letech byla tak beznadějná situace, neměli tam dětské oblečení. Ona porodila v listopadu a já jsme měla rodit v lednu, no tak uznaly, ţe kdyţ mám doklad na to, ţe jsem těhotná, tak mě nemůţou na hranici kontrolovat. Těhotná ţena je chráněná. Tak ony nakoupily plno dupaček a soupraviček a já jsem si to měla dát na břicho a přenést. To si vzpomínám, ţe jsem pak byla tak široká, ţe jsem ani nezapnula kabát. A kdyţ jsem přišla k té tetě tak mi říkaly: „Ty budeš mít dvojčata!― A já jim na to: „Počkejte, já tady teď polovinu odrodím.― 152 Například: Turistický oddíl: Naši turisté navštíví Polsko. Hutník, č. 15 z 18. 2. 1956, Třinec - Třinecké ţelezárny, s. 6. 153 Walicová, Irena, (nar. 14. prosince 1942); 27. prosince 2011.

45

Ţenská část mých respondentů se shodla na tom, ţe pokud chtěly mít na sobě v dobách komunistického reţimu něco hezkého, musely si oblečení kupovat v Polsku, nebo si oblečení ušít. Toto tvrzení mi potvrdili i jiné ţeny. Stejně to bylo i s botami. Kdyţ jste chtěli jiné kozačky neţ černé nebo hnědé, museli jste do Polska. Pašovaly se například i šusťákové soupravy, v Polsku měli totiţ dovozové zboţí, které bylo často z mnohem kvalitnějších a příjemnějších materiálů. Tento trend, i kdyţ jiţ z devadesátých let, byl vtipně zachycen v divadelním představení Těšínské nebe154. Zvláštním případem, na který jsem narazila, bylo pašování nití do polského Koniakowa, kde se vyráběly tradiční koronki (krajky)155. Dnes je zde muzeum, které produkci krajek představuje veřejnosti. V Polsku na počátku 80. let 20. století nebyly nitě, ze kterých se tato krajka vyráběla. Manţelé Szpyrcovi mi vyprávěli, ţe nitě nakupovali v Třinci, v Jablunkově i v Turzovce, aby dali dohromady potřebné mnoţství. Předání polským zpracovatelům pak proběhlo poblíţ polské chaty na Stoţku. Přímo na hraničním kameni nitě předávali z batohu do batohu a pak společně šli do chaty na kávu. Takto se s polskými protějšky potkali asi čtyřikrát. Oblečení se ve velkém pašovalo i v 90. letech po otevření hranic. Na trzích se prodávaly oděvy polské výroby, ale také padělky značkového zboţí z Turecka. V polském Těšíně dokonce vzniklo i poblíţ mostu Druţby uloţiště, kde si pašeráci za poplatek ukládali zboţí a pak jej po menších částech přenášeli přes hranice. Nejlépe se takové zboţí pašovalo v chladnějších obdobích, kdy si mohli na sebe obléknout i dvacet kusů triček. Tímto způsobem přenášeli oblečení i jiţ zmíněné mrówki, v Polsku odevzdali alkohol, oblékli si trička a šli zpátky do Československa.156 I kdyţ směr tohoto typu zboţí byl převáţně z Polska do Československa, v 80. letech byl v Polsku zájem o jabloneckou biţuterii a koţené zboţí české výroby.157

154

Nohavica, Jaroslav - Putzlacher, Renata - Lipus, Radovan - Kočko, Tomáš: Těšínské niebo Cieszyńskie nebe. Český Těšín, 2004. - divadelní představení 155 Kiereś, Małgorzata: Koronka koniakowska. Istebna : Gminny Ośrodek Kultury, 2010. 156 Ch. M. (nar. 1976); 30. dubna 2012. 157 Ch. M. (nar. 1976); 30. dubna 2012.

46

IV. 1. 5. Jiné zboţí Charakter dalšího zboţí, které se z Polska pašovalo, se proměňoval s postupem let. Jedním z nejběţnějších byly cigarety, které se buď přehazovaly přes řeku Olši v Českém Těšíně, nebo se krabička při přechodu přes hraniční kontrolu otevřela, aby to vypadalo, ţe je pro vlastní potřebu. Ale jak říká Jan Neslanik: „... no a kdyţ byl celník vůl, tak to zabavil i tak.―158 V 70. a 80. letech se také pašovalo drogistické zboţí. Nedá se říci, ţe by se převáţelo pouze z Polska do Československa. V Československu byl zájem o deodoranty, parfémy, rtěnky a jiná líčidla, naopak do Polska se v těchto letech pašovaly zubní pasty, holící potřeby. Častým kontrabandem byla elektronika, která byla v Polsku vţdy dostupnější dříve. Nejčastěji šlo o hudební přehrávače, s tím souviselo také pašování hudebních kazet. Ty byly malé a daly se lehce schovat. Pašovala se také autorádia, která se většinou do aut přímo v Polsku namontovala. Velice jednoduchým způsobem se také z Polska pašovala skládací kola. Lidé, kteří pracovali v Československu a denně přecházeli hranici, jednoduše některý den jeli do práce na kole a z práce pěšky, nebo na jiném starém kolem. Podobně se pašovala i zahradní kolečka. V 80. letech byl na celnici na mostě Druţby v Českém Těšíně odhalen také případ podloudného převozu mikroprocesorů, tranzistorů a dalšího elektromateriálu.159 Z pozdějších let se také objevují případy pašování cigaret a lidí. To uţ však vybočuje z tématu této práce.

158 159

Neslanik, Jan (nar. 30. dubna 1947); 5. února 2012. Glückselig, Josef: Podoby kontrabandu. Praha: Naše vojsko, 1986, s. 180.

47

IV. 2. TRASY Pašerácké stezky a trasy se odvíjely od sortimentu, který se přes hranici přenášel. Pašovalo se jak přes zelenou hranici tak i oficiálními přechody. Oficiální přechody byly v Českém Těšíně, zde byl přechod i pro motorová vozidla, dále v Horní Lištné, na Velké Čantoryji, na Stoţku, v Bukovci a na Hrčavě. Pašeráci, kteří pašovali přes zelenou hranici, znali velmi dobře kaţdou mez a kaţdý chodníček. Některá z míst byla těţko přístupná a i kontrola v takových místech byla slabší, takţe pašeráci měli větší šanci na úspěch. Dnes si uţ můţeme těţko některá místa představit, protoţe velká část smrkových lesů, například v Nýdku, byla vykácena a dříve zarostlé meze se proměnily v přehledné planiny. „To sie chodzilo jak bys to wziył tu Wyndryń, a szło sie tu na Lysznum. Albo potym drugo cesta ta była delszo, to sie szło tu zas na Czantoryje. To sie za dzień wróciło. To potym po wojnie ja tak sam chodziłem, robił żech na dziyń, potym żech zaszoł do Polski ze szmuglym a przeszoł żech granice pod brzegami. To było staro cesta na Cieszyn. Szło sie tam pod tym kopcym. V kónski jak sie jechało na rampy. Tak to była taka trasa. To ci było tych trasuv, teraz to czynzko wyrazic.―160 Velká Čantoryje, Velký Stoţek a také Velký Sošov, to jsou místa, která mají bohatou pašeráckou historii. Vrcholy byly jiţ počátkem 19. století velmi navštěvovaným turistickým cílem a kvůli krásným výhledům lákaly velké mnoţství turistů. Po vzniku Československa patřila Velká Čantoryje k nejdůleţitějším kontaktním místům mezi Čechy a Poláky.161 Zajímavé a důleţité byly také hostince a chaty, v nichţ se pašeráci scházeli a hostinští bývali ve velké míře nějakých způsobem do podloudnictví zapleteni. Chata na Velké Čantoryji byla postavena v roce 1904 polským turistickým svazem a její výstavba ještě více podpořila turistický ruch. Pašerácká stezka vedla z Čantoryje dolů do Střelmy a nebo z Beskydského sedla do Střelmy. Lidé se také střetávali na hranici poblíţ vrcholu a vyměňovali si stejné batohy se zboţím.

160

Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. „Chodilo se přes Vendryni směrem na Lištnou. Nebo pak byla druhá delší cesta, a to se šlo přes Vendryni. Pak po válce, kdyţ jsem chodil sám, pracoval jsem na denní směně a po práci jsem šel do Polska s pašem a přecházel jsem hranici pod břehem. To byla stará cesta na Těšín. Tam se šlo pod kopcem v Konské. To byla jedna trasa. Tehdy bylo tolik cest, teďka uţ je teţké si to představit.― 161 Cichá, Irena (ed.): Beskydské gruně/Beskidzkie gronie. Český Těšín: Regio, 2007, s. 190.

48

Na Velkém Stoţku byla turistická chata byla postavena v roce 1922 na polské straně hranice. Hraniční čára probíhá nedaleko chaty, takţe zde velmi často docházelo k předávání zboţí na hraničních kamenech v lese, nebo přímo v chatě. „Także my sie domluvili primo na granici a tam my sie domluvili v lese pobliż chaty na Stożku, tam byla polska chata, tak my sie tam potkali na granicznym słupku, my to przebalovali z tych taśek do ruksaków. No a oni nas pak pozvali do tej chaty, tak tam my zas wypili kawe i jakumsi gorzołke i szli do chałpy.―162 Karel Karpecký mi vyprávěl o své mamince (ročník 1915), která se několikrát po druhé světové válce zúčastnila pašerácké akce přenášení cukru z Polska, kde jiţ byl cukr volně v prodeji, zatímco u nás byl na lístky. Z české strany Velkého Stoţku byl les a i kdyţ byla hranice střeţena, šlo vysledovat, kdy bylo moţné nepozorovaně vběhnout do chaty, nakoupit tam cukr a pak se stejným způsobem dostat zpět na československé území. Mnohdy byli pašeráci při překonávání státní hranice zpozorováni, ale prudký svah jim umoţnil sklouznout po zádech o několik desítek metrů níţe, mnohdy za cenu potrhaného oblečení a bolestivých odřenin. Jedním z hospodských, který na své podloudné aktivity doplatil, byl vedoucí chaty na Velkém Stoţku. Počátkem 60. let byl zatčen a odsouzen na 12 let. Zboţí ukrývall ve sklepě, a hned vedle sídlila policejní stanice. Další moţností jak si předávat pašované zboţí, kterou pouţívali hlavně obyvatelé Českého Těšína, bylo přehazování zboţí přes řeku Olši. Tímto způsobem například děti z Polska přehazovaly ţvýkačky, nebo se takto házely do Československa krabičky cigaret. Paní Neslaniková, která vyrůstala v Českém Těšíně, vzpomínala, ţe takto přehazovali z polské strany i lyţařské boty, ty se daly v Polsku pořídit mnohem levněji a navíc se tam daly koupit i zahraniční značky. Další příleţitost jak získat výhodně zboţí z druhé strany hranice měli lidé vlastnící pozemky a pole přímo u hranice. Takto se pašovalo například v Lištné a na Hrčavě. Při okopávání pozemku se domluvili, co by kdo potřeboval, a pak si zboţí nechali v kbelíku na hranici pozemku, nebo se také schovávalo pod seno. Pašovalo se samozřejmě i oficiálními přechody. Lidé mívali většinou zboţí různě ukryté po těle nebo v taškách a doufali, ţe je celníci nebudou kontrolovat. 162

Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 3. února 2012. „Takţe jsme se domluvili přímo na hranici poblíţ chaty na Stoţku, tam byla polská chata, tam jsme se potkali u hraničního sloupku a tam jsme to přebalily s tašek do batohů. No a oni nás pak pozvali do chaty, kde jsme si dali kávu a nějaký alkohol a šli domů.―

49

Svou významnou roli měla ve své době i legendární kavárna Avion, která stávala u mostu Druţby v Českém Těšíně. Kavárna byla atraktivním střediskem nejen pro milovníky tance, ale také pro pašeráky, kteří zde uzavírali obchody a mohli odtud kontrolovat, zda na hranici vše probíhá tak jak má. Najatí pěšáci po průchodu přes celní kontrolu odevzdávali zboţí pašerákovi na druhé straně hranice.163 Hodně se také pašovalo ve vlacích, kde bylo velké mnoţství skrýší. Henryk Franek, který 37 let pracoval jako celník a kontroloval cestující ve vlacích, zaţil mnoho neuvěřitelných příběhů. Lidé pašované zboţí a peníze ukrývali například do podráţek, zavřených konzerv, pouţívali dvojitá dna u kufrů a kabelek, ale také vyuţívali prostory vlaku. Pokud totiţ celníci našli zboţí uschované ve vlaku, většinou se k němu nikdo nepřihlásil a dotyčný tak neměl další problémy. Lidé cestující lůţkovými vozy mívali zboţí ukryté v rozpáraných matracích, dekách a povlečeních. Vtipnou příhodu o tom jak se navzájem lidé a celníci zkoušeli, mi vyprávěl Jan Neslanik: „My jsme zaţili příhodu, kdy se strojvedoucí vsadil s nějakým důstojníkem v Polsku, ţe převeze lišku. Ti mu přešli lokomotivu, na to oni měli právo, a nic nenašli. No a kdyţ vyjíţděli z Polska tak on ji vytáhl a zamával s ní z okna, měl ji v pytli ve skříni od lokomotivy, coţ byl risk, protoţe kdyby to zachytlo tak to zničí, a zničil by i olejovou náplň.―164 Další ukázku toho jak celníci pomáhali pašerákům, mi vyprávěl Henryk Franek: „Kiedyś pociągiem jechał znany w latach 80-tych iluzjonista, który mieszkał w Katowicach, pamiętam nazywał sie Lemano Lemanik. Zapytałem go co przewozi przez granicę. Otrzymałem odpowiedź, że nic gdyż dwa jego złote pierścionki przewożone są przez celnika. Była pewna konsternacja gdy on wyjął jeden pierścionek z mojej kieszeni, a drugi z kieszeni mojego kolegi. [...] Na granicy działy się naprawdę rzeczy bardzo ciekawe.―165

163

Spyra, Janusz: Kavárna Avion a její předchůdci. Těšínsko, č. 2, 2000, s. 26. Neslanik, Jan (nar. 30. dubna 1947); 5. února 2012. 165 Franek, Henryk (nar. 5. července 1950); 5. ledna 2012. „Kdysi jel vlakem v 80. letech velmi známy iluzionista, který bydlel v Katovicích, pamatuji jsi, ţe se jmenoval Lemano Lemanik. Zeptal jsem se ho, co převáţí přes hranice. Odpověděl mi, ţe nic, protoţe jeho dva zlaté prsteny převáţí celník. Byli jsme ohromeni, kdyţ vytáhl jeden prstýnek z mojí kapsy a druhý z kapsy mého kolegy. [...] Na hranici se děly někdy opravdu zvláštní věci.― 164

50

V. POSTAVY PAŠERÁKŮ Ve společnosti je zaţitý určitý stereotyp, ţe pašování se věnovali pouze muţi, to se odrazilo i v povídkách o pašerácích.166 Po celé 20. století se mu ve velké míře věnovaly i ţeny a často byly k této činnosti zneuţívány také děti. Je pravda, ţe těţké věci, jako byl szpyrytus, pašovali většinou muţi, ale ani to není pravidlo. V záznamech Pohraničních oddělení Veřejné bezpečnosti jsou zprávy i o ţenách, které v baťozích nosily přes zelenou hranciic szpyrytus.167 Většina ţen pašovala pro vlastní potřebu. Ale pro určité ţeny, převáţně v období mezi světovými válkami to bylo i ţivobytí. Marie Szpyrcová vzpomínala na svou pratetu, která ţila v Cieszynie, byla svobodnou matkou a pašeráctví pro ni byla jediná moţnost, jak uţivit tři děti. Měla vţdy přehled, co je kde potřeba, a pro zboţí jezdila aţ na území dnešního Slovenska. I v pozdějších letech, kdyţ uţ se pašeráctvím neţivila, měla vţdy doma zásobu všemoţného zboţí, pro případ, ţe by někdo něco potřeboval.168 Pro ţeny bylo také mnohem jednodušší zboţí přenést, zvláště na méně frekventovaných přechodech, kde nebyly ţenské zaměstnankyně celní správy, aby mohly provést osobní kontrolu. Zboţí si přivazovaly různými popruhy pod dlouhé sukně, nebo jej ukrývaly pod kabáty a pláště. Peníze například pašovaly zastrčené v drdolech. Některé se nezdráhaly schovávat drobné předměty a peníze v intimních partiích. Těhotné ţeny to také měly jednodušší, jelikoţ na ně se povinnost osobní kontroly nevztahovala. Mohly tak předměty a oblečení jednoduše přenést na těle. Často se také vyuţívaly děti, jak pro přenos zboţí přes zelenou hranici tak i na oficiálních přechodech. Dětí chodilo vţdy více, a pokud si jich všiml někdo finanční stráţe, rozutekly se a většinou je nechytili.169 Zkušenost s pašováním z dětství má i Jan Neslanik. Jednou byl spolu se skupinou dětí poslán do Polska pro szpyrytus. Poslala je tam ţena, která na Gruničku distribuovala alkohol, a zrovna jí došel líh. Jako dítě také pašovala Marie Szpyrcová, kdyţ její příbuzní z Polska potřebovali převézt drahý persiánový koţich do Polska. 166

Např.: Kramoliš, Čeněk: Drobty z Valašska na Moravě. Ostrava: Moravsko-slezská revue, 1908, s. 152-153 a Adámek, Jiří: Poklady a zbojnící. Praha: Práce, 1975, s. 164-175. 167 Archiv Bezpečnostních sloţek, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, O-5/3, inv. j. 1. 168 Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012. 169 Krzyżanek, Paweł (nar. 19. ledna 1920); 15. ledna 2012.

51

„... tak a teraz jako tego persiana do tej Polski przewiyść. Mi było 15 roków a uznali że jedine jo to przewiezym, tak jo szwercowała persianowy kożuch w 15 rokaw. Moja mama sie też wzała kożuch, a nikdy niezapumnim ten pocit, ten kożuch v tedy stoł 7 tyszyncy a 800 korun chłop zarobił we werku, tak to była skoro roczni mzda a teraz ja taki ţabec żech szła przez te granice tak silenie duleżyto a celniczka sie tego wszymła a mówiła: „To je něco hrozného jak někteří lidi oblékají dokonce i děti.― Tak nas vzala za niejakich nieskutecznych milionarzi. No i ty Polki już tam na nas czakały a samozrzejmie było po radości bo mnie sevlykly a na zpateczni ceście żech musela jiść v takim starym mantlisku ale kupiły mi tam cosi za to.―170 Pašovali také lidé, pracující na druhé straně hranice. Například občané z Polska, kteří denně dojíţděli za prací do Třineckých ţelezáren. Marie Szpyrcová vzpomínala, ţe za nimi často chodili do kanceláří a ptali se, jestli něco nepotřebují dovézt. Obcházeli tak jednotlivé provozy a hledali potencionální zákazníky. Samozřejmě vţdy někdo něco potřeboval. Byly také vypravovány autobusy s Poláky, kteří dojíţděli do Československa, například pracovat v černouhelných dolech. Kdyţ celníci chtěli, vţdy v autobusech nějaký kontraband našli. V osmdesátých letech se tento způsob přivýdělku nevyplatil jednomu muţi z Bukovce. Pracoval v Třineckých ţelezárnách a pašoval převáţně szpyrytus, ale i jiné věci. „A tu raz przyszeł że mo uraz a je niemocny a było trzeba spisać protokoł. Tuż tam jechali z provozu za nim spisać ten protokoł a wszystcy co sie też Władkovi stało. No a on że pry szeł pro stromek do łasa a że spadnył a noge złumoł a potym czasym wylezło że go financi postrzylali, że s tym szpyrytusym szeł.―171 Z etnického hlediska je velmi těţké říct, jestli se pašování věnovali na Těšínsku spíše Poláci nebo Češi. Při mém výzkumu jsem se na toto téma ptala mých respondentů a všichni se shodli na tom, ţe pašovali všichni, kdo měli příleţitost, a národnost v tom 170

Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012. „... tak a teď jak ten perský koţich převézt do Polska. Bylo mi 15 let a příbuzní uznali, ţe jedině já to můţu převézt, a tak jsem v 15 pašovala perský koţich. Moje matka si také oblékla koţich, a já nikdy nezapomenu ten pocit, ten koţich tehdy stál 7000 korun a 800 korun vydělávat muţ měsíčně v ţelezárnách, takţe to byla skoro roční mzda. A já taková mladá holka jsem šla tak strašně důleţitě přes hranice a jedna celnice si toho všimla a říkala: „To je něco hrozného jak někteří lidi oblékají dokonce i děti. „ Nás povaţovala za milionáře. No a ty Polky uţ nás čekaly a hned bylo po radosti, protoţe mi kabát svlékly a na zpátky uţ jsem šla ve starém kabátě, ale něco mi pak koupily za odměnu.― 171 Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 3. února 2012.

52

nehrála ţádnou roli. Nedá se ani říct, ţe by se vzájemně lidé udávali na základě různé národnosti, kdyţ nějaká pašerácká rodina nahlásila jinou, šlo spíše o poškození konkurence. Setkala jsem se však i s názorem (období po druhé světové válce), ţe v Bukovci se pašováni věnovali spíše Poláci, a Češi je zase udávali členům pohraniční stráţe a policistům.172 Situace však nebyla tak jednoznačná a spíše se přikláním k tomu, ţe autor tohoto prohlášení byl Polák, lehce zaujatý proti Čechům. Není ţádnou novou informací, ţe vztahy mezi místními Čechy a Poláky, byly vţdy komplikované. Toto je hezky zachyceno v dokumentu Trojmezí: „Keď poviem, ţe nemám rád Čechov – nemám rád svoju matku. Keď poviem, ţe nemám rád Slovákov – nemám rád svojho otca. A keď poviem, ţe nemám rád Polákov – tak nemám rád svojho děda.―173

172

Komentář 483. Dostuplné z: http://ostravak.bloguje.cz/702575-divadelni-tragikomedyja.php. cit. 15. března 2012. 173 Řezníčková, Klára - Vrána, Tomáš: Trojmezí. Duracfilm, 2011, 59 min.

53

VI. TIPY A TRIKY Jedinou platnou zásadou pašeráků bylo nedat se chytit. Aby se to pašerákům povedlo, pouţívali různé vybavení a skrýše. Nejdůleţitější bylo pohodlné oblečení, nenápadné barvy. Základem byly různé batohy, rance a pytle, ve kterých se na zádech přenášelo zboţí. Nezjistila jsem, ţe by se pouţívaly nějaké zvláštní typy, pokud se zboţí vyměňovala na hraniční čáře, tak bylo důleţité, aby měli oba pašeráci stejné batohy, které si tak mohli jen vyměnit. Na přenášení lehčích věcí, například sirek, se pouţívaly velké námořnické pytle. V literárních povídkách o pašerácích se často píše, ţe pouţívali boty z pytloviny, nebo si své boty obalovali pytli, aby byli co nejtišší174. Nenarazila jsem však na ţádnou zmínku, ţe by takový typ obuvi pouţívali i pašeráci na Těšínsku. Většinou nosili běţné, pohodlné boty. Důleţitou součástí oděvu byly různé kabáty a vesty vybavené kapsami, které pouţívali pašeráci jak na oficiálních přechodech, tak i na zelené hranici. Našité kapsy, byly různě velké podle toho, co dotyčný pašoval. Nejvíce tyto podšité kabáty a vesty pouţívaly jiţ zmíněné mrówki. Bylo běţným úkazem na hraničním mostě v Českém Těšíně, ţe si muţi a ţeny do kapes dávali láhve piva, vodky a jiného alkoholu. Podobný účel jako kabáty splňovaly i ţenské dlouhé sukně, na které se taky našívaly kapsy. Nebo si různými řemeny a šňůrami přivazovaly kontraband k nohám. Velký význam měly také různé skrýše, které existovaly takřka všude. Nemusely být pouze v chalupách, ale vyuţívaly se i sklepy, stodoly, psí boudy, stohy slámy a podobně. Některé skrýše byly stabilní a vyuţívaly se pravidelně. Například často se zboţí schovávalo v různých otvorech v podlahách. Pak byly také skrýše náhodné, které vyuţívali pašeráci tehdy, kdyţ potřebovali zboţí narychlo někam ukrýt. Kaţdý pašerák měl své jedinečné způsoby jak vyzrát na celníky a členy finanční stráţe. Rozdílné finty pouţívali pašeráci, kteří kontraband nosili přes zelenou hranici a jiné ti na oficiálních přechodech.

174

Noţinová, Martina: Ţivot a kultura pašeráku na Orlicku v období první republiky. Rukopis magisterské diplomové práce. Univerzita Karlova - Ústav etnologie, 2001, s. 54-55.

54

Pro první skupinu byla nejdůleţitější výborná znalost terénu. Museli dobře znát cestu, protoţe většinou se na své výpravy vydávali v noci. Vyráţeli se zboţím večer po setmění a vraceli se nad ránem. „Měl jsem rychlé nohy a kdejaké meze a cestičky jsem znal a vţdycky jsem 175

utekl― , vzpomínal jeden z pašeráků. Pašeráci měli také vypozorované, jak dlouho trvá stráţi projít vymezený úsek hranice. Často byli schovaní ve křoví a čekali, aţ stráţ projde. Například jeden úsek, který měla stráţ vymezený, byl mezi Kyčerou a Velkým Stoţkem a pašeráci věděli, ţe stráţi trvá přibliţně hodinu, neţ se budou zase vracet, takţe toho hojně vyuţívali.176 Pokud se přece jen setkali s finanční stráţí a museli utíkat, bylo nejlepším řešením odhodit batoh s pašovaným zboţím, aby je zbytečně nezpomaloval. Hlídka se pak většinou věnovala odhozenému zboţí a pašeráci stihli uprchnout. Zboţí bylo zabaveno, bohuţel se nikde jiţ nepíše o tom, jestli hlídce náleţela nějaká odměna či podíl. Paweł Krzyżanek několikrát jako dítě s bratry utíkal před finanční stráţí. „A jo sie pamjyntum na dole był financ a vrzeszczoł: „Stuj!― A ja mioł taki mały chlebiczek kulaty a jo mu go kulnył a on sie dziwoł co sie robi a jo uczyk.―177 Při pašování zvířat se často pouţívaly návnady, například nemocná nebo stará zvířata, která měla zaujmout pozornost finanční stráţe, a kousek dál mohli pašeráci převézt celé stádo. Lidé se také navzájem varovali, například pokud se chystala k někomu do domu přijít kontrola, většinou o tom věděli dotyční dopředu a mohli tak všechno zboţí lépe ukrýt nebo odnést k někomu jinému. Na toho vzpomínala manţelka Karla Karpeckého, její otec byl dlouhá léta starostou Hrčavy a z dětství si pamatovala, ţe k nim chodily hlídky a vyptávaly se, kde kdo bydlí. Ona poslouchala za dveřmi, a jakmile padlo jméno, utíkala je varovat.178 Velmi zvláštní triky pouţívali pašeráci dobytka. Kravám narazili na rohy čerstvě upečený chleba, rohy pak změkly a daly se různě překroutit. To jim zaručovalo, ţe

175

Hranice po našimu z 20. 1. 2011. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267429631hranice-po-nasimu/. cit. 20. prosince 2011. 176 Neslanik, Jan (nar. 30. dubna 1947); 5. února 2012. 177 Krzyżanek, Paweł (nar. 19. ledna 1920); 14. ledna 2012. „Já si vzpomínám, dole byl financ a volal: „Stůj!― A já jsem měl takový malý kulatý chlebíček a tak jsem ho hodil a on se kutálel a on se díval co se děje a já mezitím utekl.― 178 Karpecki, Karel (nar. 26. února 1938); 17. března 2012.

55

pokud byla kráva ukradena, majitel ji pak nepoznal.179 Tato technika byla zaznamenána na jihovýchodní Moravě, na Těšínsku jsem se s ní nesetkala. V regionu se například přebíjely dobytku podkovy, aby stopy zmátly finanční stráţ, pokud by je pronásledovala.180 Další moţností jak překonat hranici, která byla zoraná, nebo zde byl nataţený ostnatý drát, vymysleli pašeráci ve Vendryni. Mezi dvěma smrky si vytvořili malou lanovku, kterou přetahovali zboţí přes hranici a nezanechali tak ţádné stopy na zoraném pásu.181 Většinou platilo, ţe pokud pašeráka nechytili přímo při činu, dokázat mu zpětně nějaký přečin bylo velmi těţké. V meziválečném období nejslavnější nýdecký pašerák Konderla, zvaný Kubańczok, pašoval přes Čantoryji z Polska malá selata, celníci ho znali, ale nikdy se jim nepodařilo mu nic prokázat. Kdyţ u něj v chlívku nějaká našli, měl vycvičeného kance, který se na celníky vţdy vrhnul a Konderla jim tvrdil, ţe se prasnice jen bojí o své mladé. „... prezentował celnikom, kiedy żądali, żeby im pokazał maciorę, od tych prosiąt, które miał w chlewni, zawsze tego samego ogromnego knura. Specjalnie tresowany na tę okoliczność odyniec, rzucał się na celników, bo nie znosił munduru. Kubańczok potem wyjaśniał rejterującym celnikom, że ona jest taka nerwowa, bo się boi o swe maleństwa...―182 Na oficiálních přechodech lidé pouţívali úplně jiné triky. O schovávání zboţí pod oblečení jiţ byla řeč. Další moţností při pašování alkoholu bylo přelívání do lahví od sirupů, nebo například dětských lahviček leţících vedle dítěte v kočárku. Celníky jen málokdy napadlo čichat k dětskému pití. Přímo pod dítě v kočárku se také často ukrývaly věci. Drobnější předměty a peníze si někteří dávali do pusy, jen pak na hranici nesměli promluvit. Někdy pomáhalo být na celníky drzý a nebát se. Takovou zkušenost má Marie Szpyrcová, která kdyţ se v sedmdesátých letech vdávala, dostala od rodiny z Polska mnoho svatebních darů, ale pak vyvstal problém jak je dostat do Československa. Rok 179

Beneš, Bohuslav: Podloudníci na jiţní a jihovýchodní Moravě v lidovém vyprávění koncem 20. století. Vlastivědný věstník moravský 54, 2002, s. 178. 180 Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. 181 Neslanik, Jan (nar. 30. dubna 1947); 5. února 2012. 182 Rusnok, Jan: Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej. Katowice: Śłąsk, 1984. s. 14. „... kdyţ ho celníci ţádali, aby jim ukázal matku od selat, která měl v chlévě, ukazoval jim vţdy toho stejného obrovského kance. Byl speciálně vycvičený pro tyto případy a útočil na celníky, protoţe nesnášel uniformy. Kubańczok potom vysvětloval celníkům, ţe je taková nervózní, protoţe se bojí o své mladé.―

56

poté se v Polsku vdávala její sestřenice a po svatební hostině se Marie Szpyrcová rozhodla všechny své věci sbalit a odvézt si je domů. Na hranici nepustila celníky ke slovu a začala jim tam všechny věci ukazovat a nakonec celník zahlásil směrem k manţelovi: „Prosze zabrać żone i wychodzić z tąd!―183

183

Szpyrcová, Marie (nar. 18. února 1950); 18. února 2012. „Prosím, vezměte ţenu a jděte odtud!―

57

VII. REFLEXE VE SPOLEČNOSTI Pašeráci jsou lidé, kteří jsou tvůrci a nositelé zvláštních, odlišných norem, vzorců chování a zejména ţivotního stylu, i kdyţ se podílejí na dominantní kultuře. V kaţdém případě je důleţitým znakem této společenské skupiny odlišení od dominantní kultury, a to právě v chápání základních ţivotních norem, tj. co je a co není „normální“. To co členům většinového společenství připadá jako něco co porušuje obecně platnou normu, to lidé ţijící v pohraničí nejen, ţe uznávají jako platný vzorec chování, ale dokonce právě tento svůj obrácený pohled povaţují za správný a oprávněný. Je součástí jejich existenčně vynuceného ţivotního stylu, je v nich historicky hluboce zakořeněn a desítkám generací pomohl přeţít.184 Takto na pašeráky nahlíţí sociologie. Je těţké takto generalizovat a vztahovat tuto definici na všechny formy pašeráků. Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, pašeráctví na Těšínsku mělo většinou formu drobného přivýdělku a nepromítlo se ve velké míře do běţného ţivota místních obyvatel. Jiná situace byla u větších organizovaných skupin. I kdyţ se jednalo o nelegální činnost lze říci, ţe vztah lidí v pohraničí k pašerákům byl velmi kladný, na rozdíl od zlodějů a ţebráků185. Pokud se jednalo o zboţí legálního charakteru, které se pašovalo z důvodu vysokých cen v Československu nebo z důvodu nedostupnosti, lidé tuto činnosti vítali, protoţe z ní měli uţitek. Bylo vnímáno jako přirozená reakce na nespravedlnosti státní správy. Oproti tomu pašování drog, zbraní a uměleckých předmětů se jiţ s takovým pochopením nesetkává. Toto je však otázka spíše posledních let a v tomto případě jsou Česká republika a Polsko spíše tranzitními zeměmi. Jiný pohled měli uţ lidé ţijící dále od hranic. Jedna z mých respondentek bydlela v Kopřivnici a jako dítě a dospívající dívka pomáhala své matce pašovat zboţí přes hranice. Rodina a blízcí známí, kteří věděli čím se ţiví, se na ně proto dívali odměřeně.186 Pašeráci neměli špatné svědomí. Ti, kteří pašovali příleţitostně, si jen chtěli přilepšit a situaci omlouvali tím, ţe restrikce státu a zákazy jsou nesmyslné. Navíc

184

Maříková, Hana - Petrusek, Miloslav, Vodáková, Alena: Velký sociologické slovník. Praha: Karolinum, 1996. 185 Rusnok, Jan: Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej. Katowice: Śłąsk, 1984, s. 13. 186 Ch. M. (nar. 1976); 30. dubna 2012.

58

většinou se jednalo o potraviny a oděvy, tedy věci denní potřeby. Ti, kteří se pašováním ţivili, brali situaci jako svůj ţivotní úděl. Zvláštní postoj k pašeráctví mají děti. Některé se přímo pašování účastnily. Paweł Krzyżanek i Jan Vangolik se shodli na tom, ţe to pro ně v dětství byla zábava. Vnímali to jako dobrodruţný film.187 Plně si v té době ještě neuvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí a utíkání v lese před finanční stráţí jim přišlo jako hra. Toto je příklad z třicátých let 20. století, ale děti situaci vnímaly stejně i v 80. letech. Respondentka, která pašovala jako dítě ve vlacích, také potvrdila, ţe v té době si neuvědomovala nebezpečí, které jim hrozilo a pašovaní zboţí v taškách pro ni bylo dobrodruţstvím. Pro mladé muţe bylo příleţitostné pašování určitým způsobem jak se předvést a udělat dojem. Jak říkal Jan Vangolik: „My to tak z radości robili, wiyncyj na frajde.―188 Mnoho mladých muţů chodilo často na druhou stranu hranice za děvčaty a na zábavy a pokaţdé nesli nějaký kontraband s sebou. Antoni Szpyrc vzpomínal, ţe z mládí si pamatuje nějakého Szolunego, který byl v okolí známý tím, ţe pravidelně chodil na zábavy do Wisły a do Ustronia, kde se vţdy popral a cestou zpátky se na hrancích občas popral i s ochránci hranic. Nechodil sám, ale byla jich vţdy větší skupinka a často také s sebou nesli pašovaný alkohol. Nikdy se je nepodařilo finanční stráţi chytit. Situaci pak vyřešili tak, ţe v místě, kde se propustky vydávaly, vyvěsili jeho fotografii s textem, ţe dotyčnému se propustky prodávat nesmějí.189 O vzájemných vztazích mezi pašeráky se nedá říct, ţe by byly nějak dramatické. Stávalo se, ţe se jednotlivé pašerácké rodiny či skupiny udávaly, aby poškodily konkurenci. Tento jev se také odrazil v místním tisku. Dá se však říct, ţe pouze z meziválečného období se v místním tisku jak na české straně, tak i na polské straně hranice nacházejí zprávy o pašerácích a zabaveném zboţí.190 Jednotlivé zprávy jsou kratšího charakteru a týkají se jak drobných pašeráků, kteří si chtěli přilepšit, tak i větších skupin. Uvádím jednu zprávu z roku 1935 o pašerácích kokosové mouky, je to 187

Krzyżanek, Paweł (nar. 19. ledna 1920); 15. ledna 2012. Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. 188 Vangolik, Jan (nar. 11. dubna 1924); 18. února 2012. „My to dělali jen tak pro radost, spíš z frajeřiny.― 189 Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 18. února 1950. 190 Przemytniczka papierosów. Głos Ludu Śłąskiego, č. 4, roč. 29, z 2. července 1926, s. 4.

59

ojedinělá zpráva o tomto typu zboţí, ani nikdo z respondentů si nevzpomínal, ţe by se něco takového pašovalo, či pouţívalo v domácnosti. „Siedmiu zawodowych szmuglerów z Orzegowa przybyło w lipcu do Wisły, instalując sią tutaj jako letnicy. Przez zieleną granicę urządzali oni wycieczki na czeską stronę, lecz bynajmniej nie w celach krajoznawczych. Czujne oko straży granicznej szybko wykryło całą bandę przemytniczą, odbierając jej 1400 kg mączki kokosowej. Są to znani na Górnym Śląsku przemytnicy, kilkakrotnie już znani: Jaskula, Gawroń, Gołąg, Roter, Słota, Heda i Lechman. zamiast używać świeżego powietrza we Wiśle, odprowadzeni zostali na „letnisko― do więzienia cieszyńskiego.―191 Po druhé světové válce jsem jiţ v místních periodicích nenarazila na jedinou zmínku o pašování.192 Své zanechalo na lidech i vytvoření hranice, která rozdělila rodiny a narušila běţný ţivot lidí, kteří byli zvyklí se volně pohybovat po místních vrcholcích a přecházet kudy se jim chtělo. Velmi autenticky tuto situaci zachycuje báseň Jerzyho Ruckiego, místních lidového tvůrce a mimo jiné zakladatele muzea Na Grapie v Jaworzynce.

Granica Kiejsi ... Be tymu kupa roków, był tu las hruby, bez krzoków, tu cesta, tam młaka,¨tam zogóny kopanic - wolne, bez granic! I mógeś wdycki 191

Gościnny występ przemytników. Gwiazdka Cieszyńska. č. 68 z 30. srpna 1935. s. 4. „Sedm profesionálních pašeráků z Orzegowa, přijelo v červenci do Wisły na rekreaci. Přes zelenou hranici přecházeli na českou stranu, ale ne za účelem poznávání krás okolí. Bystré oko pohraniční stráţe brzy odhalilo celou pašeráckou bandu a zabavilo 1400 kg kokosové moučky. Byli to v Horním Slezsku známí pašeráci: Jaskula, Gawroń, Gołąg, Słota, Heda i Lechman. Místo aby si uţívali čerstvý vzduch v okolí Wisły, strávili dovolenou v těšínském vězení.― 192 Prostudovala jsem téměř všechny ročníky týdeníku Hutník, který vychází v Třinci od 1. května 1949. Výtisky z let 1952 aţ do roku 1989 jsou uloţeny v Muzeu Třineckých ţelezáren a města Třince.

60

wzióńć na pleca brzymiączko: — w nim zbożo miech, lebo ciely kudłate, lebo baran, nim zdech — i pójść z tego grónia przez dolinym na tamtyn gróń. Mógeś wszędy zbiyrać grziby, borówki, jagody ... Na tym gróniu — jako gŕol prawdziwy mógeś nocami pó nogach lebo na kóniu niewieścij hladać urody! W dolinie szumioł las, cołącził — dowało sie - na wieczny czas. I była cesta uod grónia ku gróniu, i pole leżało pomiędzy gróniami uprawne. I był gróń związany z grńiym. Aż naroz prziszli tu ludzie, co byli mądrzejszi uod nas, i przes gęsty las, kole Olecki, Kręzielki, przez młaki i pola kopców nasadzili wielkich.

61

A była jejich wola, że między jednym gróniym a drugim uż wiyncel żodyn nie pudzie. W dolinie smutkym zaszumioł las, co dzielilł dwa grónie. Trowy ząb gryz cestym uod grónia ku gróniu, a między gróniami rżisko pokryło sie chrostym. I jedny gróń był tu, a drugi gruň był tam! Lzy ludzióm kapały po licach: bo między siostróm i bratym, między zięciym i swatym psami wachowano wiła sie g r a n i c a!!!193 Pašeráctví samozřejmě ovlivnilo i lidovou slovesnost. Nejvíce se promítlo do humorek a anekdot, které jsou většinou na téma, jak pašeráci obelstili celníky. Jednu takovou humoristickou povídku zapsal Antoni Szpyrc o pašerákovi polského szpyrytusu. „Był taki gazda Byrtus z Bukowca, ktury jeździł dycki s mlykim do Jablukova, voził go v takich bańokach, a dycki mioł v jednym tym bańoku i szpyrytus, no zastawił go roz celnik w Sziwej to je tu przed Jablunkowem a teraz powiedzioł „Tak sie podziwómy co w tych bańokach viezecie― a siednył se na tyn vuz a na tyn jedyn bańok a kozoł mu teraz otwiyrać kaţdy bańok a tyn jiny co raz wiyncyj był czerwony a na jegłach że tyn szpyrytus sie objevi a celnik wszystki bańoki pootwiyrol a szpyrytusu

193

Rucki, Jerzy: By uchronić od zapomnienia. Cieszyn: Macierz Ziemi Cieszyńskiej, s. 139-140.

62

niebyło. Tak celnik zjiscił że tu nic nimo a jak zesłyz to sie Bystus dziwo że ten jedyn bańok na którym siedzioł ten celnik był ten ze szpyrytusem.―194 Jako o kaţdém jiné zaměstnání i o práci celníků vznikaly anekdoty a humorky. Nejčastějším, na který jsem narazila, je o pašování jízdních kol a zahradních koleček z Polska. Ty se tímto způsobem opravdu pašovaly a na základě toho vznikly různé humorky v několika variantách. Uvádím jednu, kterou mi vyprávěl Henryk Franek. „Przez przejście drogowe codziennie, lub co drugi dzień przechodzi mężczyzna, który prowadzi rower. Na rowerze a raczej na kierownicy ma duży cięzki worek z piaskiem. Celników bardzo to zainteresowalo. Pytają co ma w tym worku z piaskiem. Mężczyzna twierdzi, że nic oprócz piasku. Kilka razy musiał ten piasek opróżnić z worka, żeby się celnicy mogli przekonać, że nic nie przemyca. Osoba przechodziła jeszce kilka razy, lecz w końcu zaprzestała. Po jakimś czasie celnik spotyka tego mężczyznę i pyta, czy już nawoził sobie dostateczną ilość tego piasku, na co mężczyzna odpowiada , że piasek mu był nie potrzebny, ale wszyscy w rodzinie mają nowe rowery.―195 Další se váţe k pašování szpyrytusu na Čantoryji. „Otóż dwóch znanych przemytników Jura i Jonek, nie mogąc znaleźć innego sposobu na czujnych „financów―, postanowiło włożyć na siebie krowią skórę i w tym przebraniu przejść przez polanę szczytową, na której pasie się kilka stad bydła, nie zważających na kordon graniczny, bo cała polana należy do gospodarzy z Nydku. Jura szedł w przodzie, patrząc do przodu przez łeb krowy, zaś Jónek kroczył w tyle spozierając czasem do tyłu przez otwór pod ogonem. Towar w postaci flaszek ze spirytusem, bo rzecz działa się aktualnie, mieli ulokowany między sobą. W momencie

194

Szpyrc, Antoni (nar. 1. ledna 1950); 3. února 2012. „V Bukovci ţil hospodář Byrtus, který jezdil s mlékem do Jablunkova, vozil ho ve velkých nádobách a vţdy měl v jedné místo mléka polský líh. Jednou ho zastavil celník v Sivé a povídá mu: „Tak se podíváme, co to vezete.― Sedl si na vůz a nařídil mu, aby kaţdou nádobu jednu po druhé otevřel. Hospodář čím dál tím víc nervozitou rudl, ţe celník líh objeví, ale otevřel všechny nádoby a nic nenašel. Celník zjistil, ţe nic nemá a slezl z vozu a v tom si hospodář všiml, ţe ta nádoba s lihem byla ta, co na ní celník seděl.― 195 Franek, Henryk (nar. 5. července 1950); 5. ledna 2012. „Přes hraniční přechod denně nebo co druhý den přecházel mujţ a vedl kol. Na kole na řidítkách měl velký a těţký pytel s pískem. Celníky to velmi zajímalo a ptali se co to má v to pytli s pískem. Muţ jim odpověděl, ţe nic jen písek. Několikrát musel ten písek vysypat, aby se mohli přesvědčit, ţe tam nic jiného neveze. Muţ přešel ještě několikrát a pak náhle přestal. Po čase celník potkal toho muţe a ptá se ho, jestli uţ si navozil dostatečné mnoţství písku a muţ mu odpověděl, ţe písek nepotřeboval, ale všichni v rodině mají nová kola.―

63

kiedy przechodzili granicę, Jonek okropnie przerażony krzyknął: „Jura, pierona, uciekejmy, bo leci za nami!―. - „Kdo? Financ?― - „Ni, byk―.―196 V písňovém projevu jsem neobjevila na ţádný odraz této tématiky. I kdyţ v jiných regionech se takové písně vyskytovaly, například v okolí Štramberku.197 Zajímavým odrazem, na který jsem narazila, je soutěţ v pašování v rámci oslav Dne obce Bukovce. Jednalo se o jednu z disciplín Gorolských her, soutěţící byli vybaveni mysliveckým kloboukem, holí a starým baťohem a museli trasu plnou překáţek, naloţit láhve a utíkat zpět přes symbolickou hraniční čáru.198 Místní tak úsměvně zavzpomínali na staré časy.199

196

Rusnok, Jan: Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej. Katowice: Śłąsk, 1984. s. 21. „Dva známí pašeráci Jura a Jónek vymysleli způsob jak přelstít ostraţité finance. Oblékli na sebe kravskou kůţi a v tomto přestrojení chtěli přejít přes mýtinu, kde se pásl dobytek a vyhnout se tak financům. Jura byl ve předu a díval se přes hlavu krávy a Jónek kráčel vzadu, dívajíce se přes otvor pod ocasem. Pašované zboţí, tedy láhve s lihem, měli mezi sebou. Ve chvíli, kdy přecházeli hranici Jónek vykřikl: „Jura, utíkejme, běţí za námi!― - „Kdo? Financ?― - „Ne, býk.― 197 Hykel, Cyril: Pašeráci ve Štramberku. Radostná země 6, 1956, č. 1, s. 18–20. 198 V Bukovci jedli placky a soutěţili v pašování. Dostupné z: http://www.ihorizont.cz/c2550-v-bukovcijedli-placky-a-soutezili-v-pasovani.htm. cit. 12. října 2012 199 Viz příloha č. 14.

64

ZÁVĚR Cílem této práce bylo postihnout fenomén pašeráctví, kterému byla doposud věnována z etnologického hlediska jen malá pozornost. Zaměřila jsem se na region Těšínska, který je mi blízký, jelikoţ odtud pocházím a vţdy mě zajímaly příběhy, které vyprávěli členové rodiny a známí o tom, „jak si za komunistů přilepšovali“. Hranice na Těšínsku se několikrát v průběhu historie přesunula a spolu se změnami hranic se také měnily pašerácké trasy. Zásadní událostí bylo rozdělení Těšínska v roce 1920. Různá hospodářská situace v Československu a Polsku a příhodné terénní podmínky přispěly k rozvoji podloudnictví v tomto regionu. Důleţité bylo pro pašeráctví také clo, celní zákony a státní monopoly. Přirozenou reakcí lidí bylo tyto restrikce obcházet. Hranice zpřetrhala rodinné vazby a lidé tak často pašovali, aby pomohli svým příbuzným a známým na druhé straně. Těšínsko však nebylo jediným regionem, kde pašeráctví kvetlo. Lidé v pohraničních oblastech měli vţdy k těmto aktivitám blízko. V období první republiky se také pašovalo na Šumavě a na Orlicku. Situace v pozdějších letech v těchto regionech však nebyla doposud prozkoumána. Práce se věnuje období od roku 1920 aţ do roku 1989, v rámci této periody je velmi těţké pašeráctví nějak etapizovat, jelikoţ se proměňoval sortiment i pašerácké trasy. Charakterizovat sortiment pašovaného zboţí všeobecně není lehké. Jelikoţ se v průběhu let měnil v souvislosti s hospodářskou situací v zemi. Zvláštní postavení měl v tomto ohledu szpyrytus, který se pašoval po celé 20. století. Ţádná větší oslava či rodinná událost se neobešla bez polského lihu. Byl pouţíván k výrobě domácího alkoholu i k léčebným úkonům. Další kontraband se velice proměňoval, pašoval se dobytek, maso a jiné potraviny, od 60. let nastal velký rozmach v podloudné přepravě oblečení a módních doplňků. Sortiment byl v Polsku mnohem bohatší a to především díky částečnému zachování soukromého sektoru. Trasy, kudy pašeráci zboţí přenášeli, se také proměňovaly. V meziválečném období se nejvíce zboţí pašovalo přes zelenou hranici, ale nebylo to pravidlem. Objevují se zprávy v místním tisku i o odhalení pašeráků na oficiálních přechodech. Tím se samozřejmě lišil i způsob přenosu zboţí. Důleţitou úlohu měly i turistické chaty,

65

nejvíce chata na Čantoryji a na Velkém Stoţku. Po druhé světové válce se začalo jiţ více vyuţívat oficiálních přechodů. Ale szpyrytus, dobytek a koně se pašovaly stále i lesními cestami. Předpokládá se, ţe pašeráctví bylo muţskou doménou. Ale pašování se věnovaly i ţeny. Přenášely však jiný sortiment a většinou nebyly organizovány do větších skupin. Výjimkou byly na počátku devadesátých let mrówki, alkohol tehdy přes hranice přenášely jak ţeny, tak muţi bez rozdílu. Setkala jsem se také s mnoha případy, kdy se pašování účastnily i děti. Které byly vysílány rodiči nebo místními překupníky na hranice. Byly nenápadnější a byl to pro ně druh hry. Aby vše fungovalo tak jak má a pašeráci nebyli chyceni, vyuţívali různé triky jak obelstít ochránce hranic. V tomto ohledu se vynalézavosti meze nekladou. Na zelené hranici se pašovalo většinou v noci, kdy bylo mnohem snazší se hlídce vyhnout. Na oficiálních přechodech se vyuţívalo všemoţných skrýší a nepozornosti celníků. Některé skrýše byly opravdu geniální, koho by napadlo, ţe ţena můţe pod sukní přenést 160 ks vajec.200 Okolí vnímalo pašeráky většinou pozitivně. Pokud šlo o větší organizované skupiny, měli lidé z jejich činnosti uţitek, jelikoţ díky nim bylo moţné získat nedostatkové zboţí. Drobným pašerákem byl téměř kaţdý obyvatel Těšínska, kdyţ měl příleţitost si pro vlastní potřebu něco přenést. Tento názor však převládal, jen pokud šlo o legální sortiment, pašeráky zbraní, drog a lidí jiţ vnímali negativně. S tímto typem pašeráků jsem se však na Těšínsku při sběru materiálů pro diplomovou práci nesetkala. Samotní pašeráci se svou činností také neměli problém a svědomí je netíţilo. Mezi lidmi převládal názor, ţe hranice zde pouze způsobuje problémy a zbytečná omezení. Polsko bylo také po druhé světové válce socialistickou zemí a zákazy povaţovali za nesmyslné. Pašování tak bylo přirozenou reakcí místních obyvatel. Dnes si ze zahraničí vozíme suvenýry, tehdy se vozilo, co bylo potřeba. Ve srovnání s ostatními částmi republiky201, kde se také v období první republiky pašovalo, mají tyto regiony společnou periferní okrajovou pozici a jednalo se o chudé oblasti. Sortiment se částečně odlišoval, jak na Šumavě, tak i na Orlicku se pašoval cukerín, se kterým jsem se na Těšínsku nesetkala. Maso a dobytek se pašovaly 200 201

Nieudałe przemytnictwo jaj. Gwiazdka Cieszyńska, č. 6 z 18. ledna 1935, s. 6. Zde vycházím z diplomových prací Pavla Toungouussova a Martiny Noţinové.

66

na Orlicku také, na Šumavě o tomto kontrabandu však není ţádná zmínka. Lihoviny se pašovaly i v ostatních oblastech, nikde však v takové míře jako na Těšínsku. Místním specifikem, které Těšínsko odlišuje od ostatních oblastí, je také vzájemná výpomoc mezi obyvateli, jelikoţ hranice zde rozdělila rodiny a známé. Uvědomuji se, ţe jsem touto prací neobsáhla celou problematiku a toto téma by si zaslouţilo podrobnější bádání, zároveň jde o první pokus o zpracování pašerácké problematiky v tomto regionu. Rozsáhlejší prozkoumání by si zaslouţily velké pašerácké skupiny, které na regionu Těšínska působily. Bohuţel se mi k nim nepodařilo dostat. Někteří z mých respondentů osoby, které se této činnosti věnovali, znají, ale z důvodu, ţe šlo o nelegální činnost, mi s omluvou řekli, ţe mě na ně bohuţel odkázat nemohou.

67

STRESZCZENIE Praca magisterska Przemyt na czechosłowacko-polskiej granicy na Cieszyńsku w 20 wieku zajmuje się fenomenem przemytu w południowym regionie Cieszyńska od roku 1918 do początków lat 90. Jest to pierwsza próba opracowania tego tematu w regionie. Do tej pory zainteresowanie było bardziej skoncentrowane na region Šumavy, Gór Orlickich a wcześniej na byłą morawsko-węgierską granicę. Granica w tym regionie została kilka razy przesunięta i wraz z nią zmieniały się także ścieżki przemytników. Najważniejszym wydarzeniem był podział regionu Cieszyńskiego w 1920 roku. Różna sytuacja ekonomiczna w Czechosłowacji i w Polsce oraz korzystne warunki terenowe przyczyniły się do rozwoju fenomenu przemytu. Ważne było również i cło, przepisy celne oraz monopol państwowy. Naturalną reakcją ludzi było obejśćie tych ograniczeń. Granica zerwała więzi rodzinne i ludzie często przemycali, żeby pomóc swoim krewnym oraz znajomym po drugiej stronie granicy. Nie można ogólnie określić sortymentu przemytu. Dlatego, że zmieniał on się z biegiem lat w ramach sytuacji gospodarczej kraju. Szczególny statut miał szpyrytus, który przemycał się w przeciągu całego 20 stulecia. Żadna większa uroczystość lub impreza rodzinna nie obeszła się bez polskiego spirytusu. Używano go do produkcji domowego alkoholu oraz dla potrzeb zdrowotnych. Pozostały sortyment zmieniał się bardzo, przemycało się bydło, mięso oraz inna żywność, w latach 60 zaczął wzrastać potajemny przemyt ubrań oraz modnych dodatków. W Polsce był bogatszy sortyment z powodu częściowego zachowania sektora prywatnego. Ścieżki, którymi przemytnicy przenosili towar także się zmieniały. W okresie międzywojennym najwięcej przemycano przez zieloną granicę, ale nie było to regułą. Istnieją doniesienia w prasie lokalnej o zatrzymaniu przemytników na oficjalnych przjściach. Ale szpyrytus, bydło oraz konie przemycało się leśnymi drogami. Zakłada się, że przemyt będzie męską sprawą. Ale przemytem zajmowały się także kobiety. Przemycały jednak inny sortyment i większośią nie były organizowane w większych grupach. Z wyjątkiem lat 90 oraz pojawieniem się zjawiska mrówki, kiedy alkohol przenosiły zarówno kobiety jak i mężczyżni bez różnicy. Spotkałam się również z wielu przypadkami, kiedy w przemycaniu brały udział także dzieci. Które zostały wysłane rodzicami albo miejscowymi handlarzami na drugą stronę granicy.

68

Żeby wszystko działało jak należy i przemytnicy nie byli złapani, korzystano z różnych sztuczek, aby oszukać obrońców granicy. W tym zatresie pomysłowość nie zna granic. Na zielonej granicy przemycano zazwyczaj w nocy, kiedy było łatwiej uniknąć patrolu. Na oficjalnych przejściach używały się różnego rodzaju schowki oraz nieuwagi celników. Większością okolica odbierała przemytników pozytywnie. Jeżeli była to większa zorganizowana grupa, ludzie mieli z ich czynnośći pożytek, bo dzięki nim można było otrzymać rzadki towar. Drobnym przemytnikiem był prawie każdy obywatel regionu Cieszyńskiego, który miał okazję przemycić coś dla własnej potrzeby. Jednak taki pogląd panował tylko jeżeli chodziło o legalny towar, przemytnicy broni, narkotyków oraz ludzi byli odbierani negatywnie. Przemyt nie wpłynął zbyt ujemnie na kulturę ludową regionu, najbardziej się odzwierciedla w humorkach oraz anegdotach.

69

SUMMARY Master's diploma thesis “Smuggling on the Czechoslovak-Polish borders in Těšínsko during the 20th century” is devoted to the phenomenon of smuggling in the southern part of this region from 1918 up to the beginning of 1990's. It is the first attempt to cover this topic within Těšínsko. Previously, there was more focus on the area of Šumava, Orlické hory or former Moravian-Hungarian border. The smuggling routes had been severally moved in a past together with changes of national borders. The critical moment was splitting of the region of Těšínsko in 1920. The smuggling phenomenon was supported by various economic situations in Czechoslovakia and Poland and convenient off-road conditions. Duties, customs law and state monopoly played their role as well while natural people's reaction was to obey these restrictions. Official boarders crashed family ties and people smuggled very often just to help their related and friend on the other side of boarder. It is not possible to characterized smuggling range in general since it has been moved during the years based on current economic situation in the country. The specific position during the whole 20th century had szpyrytus202 as any bigger celebration or social event could not be organized without this Polish spirit. It was used to create homemade alcohol as well as for therapeutic actions. Another assortment consisted from cattle, meat and other food including big boom in the area of clothing and fashion accessories. Supply in Poland was much wider, especially due to partially preserved private business. The smuggling roads were changeable as well. The most common route during the inter-war period was over the green border but on the other hand in a local press some news could also be also found about the captured smugglers on the official boarding crossings. These were used more after the second world war but szpyrytus, cattle and horses were smuggled through the forest path. According to general assumption smuggling was male domain. On the other hand, with slightly different assortment and not organized in a big groups women participated as well. There was an exception in 90's with its phenomenon of mrówki, 202

spirit - 96% alkohol

70

when the spirit was transported over the border by everyone including children who were sent by their parents or local dealers over the river. To keep it all working and not to be caught smugglers used various tricks to fool borders' defenders. Sky was the limit for their inventions. Night time was preferred on the green border, when it was easier to avoid the patrol while all kinds of hiding places and customs officers' inattention were used on the official crossing points. Public perception of smugglers was generally positive. Bigger organized groups were of help for people as they were supplying them with goods they were deprived of. Almost every citizen of Tesin territory was a minor smuggler when opportunity arrised to smuggle something for his own use. The main notion was accepted as long as the goods were legal. Dealing with guns, drugs and people was perceived negatively. Smuggling did not affect the culture in the region in major way, it is mostly reflected in humor and anecdotes.

71

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Adámek, Jiří: Poklady a zbojnící. Praha: Práce, 1975. Anděl, Josef: Stručná historie obce Dolní Domaslavice. Těšínsko 18, 1975, č. 1, s. 2327. Barański, Mirosław: Beskid Śląski. Warszawa: Rewasz, 1996. Beneš, Bohuslav: Podloudníci na jiţní a jihovýchodní Moravě v lidovém vyprávění koncem 20. století. Vlastivědný věstník moravský 54, 2002, s. 177-182. Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost. Praha: Naše vojsko, 1982. Cichá, Irena (ed.): Beskydské gruně/Beskidzkie gronie. Český Těšín: Regio, 2007. Drahota a bída v Polsku. Těšínská korespondence 14, roč. 1, z 17. Října 1919, s. 1. Drápala, Daniel: Desátnictvo zemských portášů v Čeladné. Museum vivum. Sborník Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm 2, 2006, s. 95-114. Gabriel, František: Obchod se solí v Čechách v době od 17. století do počátku 19. století. Praha: Academia, 1967. Gaura, Karel: Z historie komunikačních spojů na Těšínsku v době feudální (I. část). Těšínsko 0, 1957, č. 1, s. 1-3. Gościnny występ przemytników. Gwiazdka Cieszyńska, č. 68 z 30. srpna 1935, s. 4. Glückselig, Josef: Podoby kontrabandu. Praha: Naše vojsko, 1986. Hartl, Karel: Právo a státní hranice ČSSR. Praha: Naše vojsko, 1983. Holub, Ota: Stůj! Finanční stráţ!. Praha: Naše vojsko, 1987. Hykel, Cyril: Pašeráci ve Štramberku. Radostná země 6, 1956, č. 1, s. 18-20. Chromcová, Gabriela: Noviny Těšínské 1894 – 2004. Český Těšín: Město Český Těšín. 2004. Janák, Jan - Hledíková, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989.

72

JBý-Bčk: Jablunkovské šance. Těšínsko 17, 1974, č. 2, s. 8-9. Kadłubiec, Karol Daniel (ed.): Polská národní menšina na Těšínsku v České republice. Ostrava: Ostravská univerzita, 1997. Kadoch,František: Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy. Vimperk: Papyrus. 2005. Kiereś, Małgorzata: Koronka koniakowska. Istebna : Gminny Ośrodek Kultury, 2010. Klub českého pohraničí: Kronika ochrany československých státních hranic v letech 1945-1990. Praha: Orego, 20042. Konečný, Bohuslav: Frýdecko a první dny protektorátu. Těšínsko 14, 1971, č. 1-2, s. 45-48. Konečný, Bohuslav: Změny hranic severovýchodní Moravy a Slezska po mnichovském diktátu (I. část.). Těšínsko 12, č. 4, 1969, s. 27-31. Korbelářová, Irena (red.): Těšínsko - země Koruny české. Český Těšín: Muzeum Těšínska, 2008. Kramoliš, Čeněk: Drobty z Valašska na Moravě. Ostrava: Moravsko-slezská revue, 1908. Kubíček, Jaromír: Bibliografie novin a časopisů na Moravě a ve Slezsku v letech 19181945. Brno: Státní vědecká knihovna, 1989. Kubík, Lubomír: Těšínský konflikt. Dramatické okamţiky česko-polských vztahů. Olomouc: Votobia, 2001. Macůrek, Josef (red.): Češi a Poláci v minulosti 1. Praha: Československá akademie věd, 1964. Mainuš, František: Těšínské veletrhy v letech 1775-1782. Těšínsko 13, 1970, č. 4, s. 811. Maříková, Hana - Petrusek, Miloslav, Vodáková, Alena: Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum, 1996. Michalička, Václav: Koţané město. Roţnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2007. Nieudałe przemytnictwo jaj. Gwiazdka Cieszyńska, č. 6 z 18. ledna 1935, s. 6. Nevyhoštěný, Josef: Financem na Podkarpatské Rusi. Praha: Codyprint, 2002. Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha: J. Otto, 1902.

73

Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha: J. Otto, 1892. Poloczková, Barbora: Zbojníci na Těšínsku. Těšínsko 16, č. 3, 1973, s. 11-17. Prasek, Vincenc: Monopol na tabák, Selský archiv 5, 1906, s. 8-9. Przemytniczka papierosów. Głos Ludu Śłąskiego, č. 47 z 2. července 1926, roč. 29. s. 4. Rusnok, Jan: Pod Czantorią - gawędy o ziemi rodzinnej. Katowice: Śłąsk, 1984. Rucki, Jerzy: By uchronić od zapomnienia. Cieszyn: Macierz Ziemi Cieszyńskiej. Rychlík, Jan: Pasové předpisy v habsburské monarchii a v Československu. In: Kaleta, Petr (ed.): Cestování Čechů a Poláků v 19. a 20. století. Praha, 2008, s. 8-22. Spyra, Janusz: Kavárna Avion a její předchůdci. Těšínsko 43, č. 2, 2000, s. 22-27. Špinler, Antonín: Na modrou stranu, Pašeráci! Ústí nad Orlicí: Oftis, 1998. Špinler, Antonín: Lidé od Orlice I. díl. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1997. Špinler, Antonín: Lidé od Orlice II. díl. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1999. Stolařík, Ivo: Hrčava. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1958. Szpyrc, Antoni: Jablunkov. Český Těšín: Proprint, 1999. Szpyrc, Antoni: Jablunkov 1939-1989. Český Těšín: Proprint, 2002. Tomolová, Věra (ed.): Těšínsko. Díl 1, Přírodní prostředí, dějiny, obyvatelstvo, nářečí, zaměstnání. Šenov u Ostravy: Tilia, 1997. Turistický oddíl: Naši turisté navštíví Polsko. Hutník, č. 15 z 18. 2. 1956, Třinec Třinecké ţelezárny, s. 6. Vaňáček, Michael: Zbojnictví na Těšínsku koncem 18. a počátkem 19. století. Těšínsko 7, 1964, č. 11-12, s. 11-18. Vachová, Zdena: Opavsko, Těšínsko: Vývoj etnografických oblastí. Časopis Slezského muzea, 1960, č. 2, s. 108-127. Vermouzek, Rostislav: Pašeráci a podloudníci. Z historie černého obchodu na Podluţí. Malovaný kraj 29, 1993, s. 5. Wawreczka, Henryk: Český Těšín. Příběh města na levém břehu řeky. Český Těšín: Wart, 2010. Weis, František: Stručný přehled dějin Pohraniční stráţe. Praha: Naše vojsko, 1986.

74

Wysocki, Włodzimierz: Przemyt a bezpieczeństwo ekonomiczne Polski. Varšava: Ulmak, 2003. Ţáček, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. s. 333.

75

SEZNAM ARCHIVNÍV PRAMENŮ Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, sig. O-5/3, inv. j. 1. Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, sig. O-5/9, inv. j. 1 Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, sig. O-5/10, inv. j. 2. Archiv Bezpečnostních sloţek Kanice, fond Okresní správa SNB Frýdek-Místek, sig. O-5/11, inv. j. 1. Archiv Bezpečnostních sloţek kanice, fond Okresní správa SNB Karviná, sig. O-6/2, inv. j. 97. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Archiv města Jablunkova 1576 – 1945, inv. č. 252. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Městský policejní úřad Frýdek, inv. č. 20, k. 1-8. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Okresní úřad Frýdek, inv. č. 778, k. 628 a 626.

76

SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ

Senát Národního shromáţdění R. Čs. r. 1932. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/tisky/T0984_00.htm, cit. 3. prosince 2011 Valašský sbor portášský - souhrnný přehled. Dostupné z: http://portasi.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=46&Itemid=147. cit. 5. prosince 2011 Na cestě po Gorolsku z 27. 7 2009. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1185966822-na-ceste/209562260130004-naceste-po-gorolsku/titulky/. cit. 20. prosince 2011 Hranice po našimu z 20. 1. 2011. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267429631-hranice-po-nasimu/. cit. 20. prosince 2011 Hranice dokořán - Rozmówki polsko-czeskie z 27. 3. 2011. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10307236525-hranice-dokoran-rozmowki-polskoczeskie/411231100242012/. cit. 20. prosince 2011 Ochrana státních hranice Československé socialistické republiky. Dostupné z http://www.abscr.cz/data//pdf/rozkazy/rmv/rmv41-1976.pdf. cit. 30. března 2012 Stanovisko Muzea Těšínska k dokumentu ČT Hranice po našimu. Dostupné z: http: http://janosikovdukat.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=132841&menu=. cit. 13. března 2012 Komentář 483. Dostupné z: http://ostravak.bloguje.cz/702575-divadelnitragikomedyja.php. cit. 15. března 2012 Česká republika se stala součástí schengenského prostoru. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/eu-schengen-ceska-republika-se-stala-soucastischengenskeho-prostoru.aspx. cit. 18. září 2012 Pašeráci převáţejí přes polské hranice léky na pervitin. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/194650-paseraci-prevazeji-pres-polskehranice-leky-na-pervitin/ cit. 18. září 2012 V Bukovci jedli placky a soutěţili v pašování. Dostupné z: http://www.ihorizont.cz/c2550-v-bukovci-jedli-placky-a-soutezili-v-pasovani.htm. cit. 12. října 2012

77

FILMOVÉ MATERIÁLY Řezníčková, Klára - Vrána, Tomáš: Trojmezí. Duracfilm, 2011, 59 MIN. Nohavica, Jaroslav - Putzlacher, Renata - Lipus, Radovan - Kočko, Tomáš: Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe. Český Těšín, 2004.

78

RUKOPISY V SOUKROMÉM VLASTNICTVÍ Karpecki, Karel - strojopisná verze monografie Hrčavy od dr. Stolaříka - soukromá kronika obce Hrčavy - vzpomínky paní Zamazalové Szpyrc, Antoni - Z památníku četnické stanice v Jablunkově Zahradnik, Stanisław - Dziennik kroniki Policyjnej gminy Dol. Lisznej (1930-1938)

Noţinová, Martina: Ţivot a kultura pašeráku na Orlicku v období první republiky. Rukopis magisterské diplomové práce. Univerzita Karlova - Ústav etnologie, 2001. Toungouussov, Pavel: Fenomén pašeráctví v pohraničních oblastech Šumavy a Podkarpatské Rusi v období první československé republiky. Rukopis magisterské diplomové práce. Masarykova univerzita - Ústav evropské etnologie, 2007.

79

SEZNAM RESPONDENTŮ Franek Henryk, narozen 5. července 1950 v Zebrzydowicach. Ch. M., narozena 1976. Karpecki Karel, narozen 26. února 1938 v Písku u Jablunkova. Krzyżanek Paweł - 19.ledna 1920 v Nýdku. Neslaník Jan Ing., narozen 30. dubna 1947 v Českém Těšíně. Neslaníková Alena Mgr., narozena 31. července 1946 v Lískovci. Szyprc Antoni, narozen 1. ledna 1950 v Jablunkově. Szpyrcová Marie, narozena 18. února 1950 ve Vendryni. Vangolik Jan, narozen 11. dubna 1924 v Bystřici. Veit Jindřich, narozen 3. listopadu 1934 v Třinci. Walicová Irena, narozena 14. prosince 1942 v Třinci. Zahradnik Stanisław, narozen 26. dubna 1932 v Kojkovicích.

80

SEZNAM PŘÍLOH 1. Mapa Těšínska - ustavení hranic. Převzato z: Kubík, Lubomír: Těšínský konflikt. Dramatické okamţiky česko-polských vztahů. Olomouc: Votobia, 2001, s. 130. 2. Mapa Těšínska - posuny hranic. Převzato z upload.wikipedia.org/wikipedia/commons/a/a9/Zaolzie_mapa.jpg, cit. 4. ledna 2012 3. Mapa sledované oblasti. Převzato z: http://maps.google.com. 4. Celní patent pro České země z roku 1752. Převzato z: Brodesser, Slavomír (ed.): Celnictví v Československu - minulost a přítomnost. Praha: Naše vojsko, 1982, s. 80-81. 5. Dobová pohlednice - chata Čantoryje při slavnostním otevření v roce 1904. Foto Petra Sztefková, 2012. 6. Dobová fotografie - polská chata na Stoţku z roku 1933. Převzato z: Cichá, Irena (ed.): Beskydské gruně/Beskidzkie gronie. Český Těšín: Regio, s. 110. 7. Dobová fotografie - kavárna Avion v Českém Těšíně. Převzato z: http://www.avion.tesinsko.cz/historia.html, cit. 15. prosince 2011. 8. Dobová fotografie - Celnice v Istebné. Převzato z: archiv Antoni Szpyrce. 9. Propustka členky Klubu československých turistů. Převzato z: archiv Antoni Szpyrce. 10. Polský szpyrytus. Převzato z: http://www.beerstore.com.au/spirits/spiritliqueur/polish-pure-spirit-rectified-spirit-95, cit. 15. března 2012. 11. Pomník Pawła Czmiela v Bukovci. Foto Petra Sztefková, 2012. 12. Dobová fotografie - most přes řeku Olši v Českém 90. léta. Převzato z Wawreczka, Henryk: Český Těšín. Příběh města na levém břehu řeky. Český Těšín: Wart, 2010. s. 156. 13. Most přes řeku Olši v současnosti. Foto Petra Sztefková, 2012. 14. Pohled na bývalý hraniční přechod na Hrčavě. Foto Petra Sztefková, 2012. 15. Ukázka ze soutěţe v pašování v Bukovci. Převzato z: http://www.ihorizont.cz/c2550v-bukovci-jedli-placky-a-soutezili-v-pasovani.htm, cit. 10. října 2012.

81

PŘÍLOHY

1. Mapa Těšínska - ustavení hranic.

82

2. Mapa Těšínska- posuny hranic

83

3. Mapa sledované oblasti

84

4. Celní patent pro České země z roku 1752

85

5. Dobová pohlednice - chata Čantoryje při slavnostním otevření v roce 1904

6. Dobová fotografie - polská chata na Stoţku z roku 1933

86

7. Dobová fotografie - kavárna Avion v Českém Těšíně

8. Dobová fotografie - celnice v Istebné

87

9. Propustka členky Klubu československých turistů

88

10. Polský szpyrytus

89

11. Pomník Pawła Czmiela v Bukovci

12. Dobová fotografie - most přes řeku Olši v Českém Těšíně

90

13. Most přes řeku Olši v současnosti

14. Pohled na bývalý hraniční přechod na Hrčavě

91

15. Ukázka ze soutěţe v pašování v Bukovci

92