Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Etnologie
Bc. Michaela Ptáčková
Masopust na Orlickoústecku Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Daniel Drápala, Ph.D.
2013
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma „Masopust na Orlickoústecku“ vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury a pramenů. ……………………………………… 2
Děkuji svému vedoucímu práce PhDr. Danielu Drápalovi, Ph.D. za spolupráci a cenné připomínky, respondentům za poskytnuté rozhovory, fotografie a videa a Peťovi za podporu.
3
1
ÚVOD ............................................................................................................................................... 6 1.1 1.2
2
CHARAKTERISTIKA ORLICKOÚSTECKÉHO REGIONU A ZKOUMANÝCH OBCÍ 14 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9 2.10 2.11
3
REGION ORLICKOÚSTECKO .................................................................................................... 14 Charakteristika regionu...................................................................................................... 14 Historický vývoj regionu ................................................................................................... 18 Socio-ekonomické aspekty................................................................................................... 22 DLOUHOŇOVICE .................................................................................................................... 24 HELVÍKOV, ČÁST OBCE ANENSKÁ STUDÁNKA ...................................................................... 25 HELVÍKOVICE ......................................................................................................................... 27 HORNÍ ČERMNÁ .................................................................................................................... 29 LIBCHAVY ............................................................................................................................... 31 RUDOLTICE ............................................................................................................................. 33 SÁZAVA .................................................................................................................................. 35 SKOŘENICE ............................................................................................................................. 36 SOPOTNICE ............................................................................................................................. 38 TĚCHONÍN .............................................................................................................................. 40
MASOPUST .................................................................................................................................. 42 3.1 3.2 3.3 3.4
4
APLIKOVANÉ METODY VÝZKUMU............................................................................................ 8 DEFINOVÁNÍ PRAMENŮ A ANALÝZA LITERATURY ................................................................ 10
ETYMOLOGIE SLOVA MASOPUST ............................................................................................ 42 GENEZE MASOPUSTU.............................................................................................................. 43 HISTORIE SLAVENÍ MASOPUSTU ............................................................................................. 45 MASOPUSTNÍ OBCHŮZKA....................................................................................................... 46
MASOPUST NA ORLICKOÚSTECKU ................................................................................... 52 4.1 MASOPUST NA ORLICKOÚSTECKU V LITERATUŘE A PRAMENECH OD KONCE 19. STOLETÍ .. 52 4.2 SOUČASNÝ MASOPUST VE ZKOUMANÝCH OBCÍCH ................................................................ 62 4.2.1 Masopust v Dlouhoňovicích .............................................................................................. 62 4.2.2 Masopust v Helvíkově ........................................................................................................ 66 4.2.3 Masopust v Helvíkovicích .................................................................................................. 70 4.2.4 Masopust v Horní Čermné ................................................................................................ 72 4.2.5 Masopust v Libchavách ...................................................................................................... 74 4.2.6 Masopust v Rudolticích ..................................................................................................... 77 4.2.7 Masopust v Sázavě ............................................................................................................ 79 4.2.8 Masopust ve Skořenicích.................................................................................................... 81 4.2.9 Masopust v Sopotnici ........................................................................................................ 84 4.2.10 Masopust v Těchoníně .................................................................................................. 87 4.3 ANALÝZA MASOPUSTŮ VE ZKOUMANÝCH OBCÍCH............................................................... 90 4.3.1. Organizátoři .......................................................................................................................... 90 4.3.2. Termín masopustu ................................................................................................................ 91 4.3.3. Forma masopustu .................................................................................................................. 92 4.3.4. Účastníci masopustu ............................................................................................................. 94 4.3.5. Masky a doprovodné jevy masopustu .................................................................................... 95 4.3.6. Pohoštění ............................................................................................................................... 98 4.3.7. Závěr masopustu ................................................................................................................... 99 4.3.8. Funkce masopustu ............................................................................................................... 100 4.3.9. Historický vývoj masopustu v regionu ............................................................................... 101 4.3.10. Vnější faktory ovlivňující podobu masopustu .................................................................... 103
5
VÝSTAVA „MASOPUST NA ORLICKOÚSTECKU“ ........................................................ 106
4
6
ZÁVĚR.......................................................................................................................................... 108
7 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ, LITERATURY, INTERNETOVÝCH ZDROJŮ A INFORMÁTORŮ ................................................................................................................................. 110 8
SEZNAM MAP, OBRÁZKŮ A TABULEK ............................................................................ 120
9
SOUPIS PŘÍLOH ........................................................................................................................ 120
10
PŘÍLOHY ..................................................................................................................................... 120
5
1 Úvod Masopust, také zvaný fašank, ostatky, maškara, voračky či vodění medvěda, je výrazný výroční obyčej, provázející přelom zimy a jara. V kalendáři nemá stálý termín, neboť předchází velikonočním svátkům, jejichž datum se každý rok řídí lunárním kalendářem. Masopustní období začíná 7. ledna po svátku Tří králů a končí v rozmezí 1. února až 7. března. V minulosti bývalo časem hospodářského klidu, kdy se dokončovaly práce z loňského zemědělského roku (např. domlácelo se obilí, zpracovávala se lněná a konopná příze apod.), a zároveň se konaly přípravy na nadcházející hospodářské období. 1 Volný čas tak mohl být vyplněn bujarým veselím svateb, zabíjaček a tanečních zábav2, které půsty před a po masopustním období nedovolovaly. Nejvíce se slavilo poslední dny tohoto období. Někde se začínalo už čtvrtkem, zvaným tučný či přeneseně tučňák, kdy se konala zabíjačka s hostinou. V neděli a v pondělí se pořádaly taneční zábavy a konečně finální den, úterý před Popeleční středou, býval spojen
s masopustní
obchůzkou
v maskách,
specifickými
ochrano-
prosperitními obřady a závěrečnou taneční zábavou.3 Pro tyto poslední tři dny se rovněž vyskytují regionální názvy končiny, ostatky či fašank. Přestože se v průběhu 20. století vytratila původní propojenost společenského života se zemědělskými pracemi, na mnoha místech se masopustní tradice stále udržují, i když svůj význam posunuly především do roviny socio-kulturní, ekonomické, a také reprezentační. V některých obcích jsou předmětem zájmu médií, díky čemuž se dostávají do obecného povědomí široké veřejnosti, jmenujme např. masopusty na Hlinecku4 či fašanky na Slovácku5. Průběžně tak dochází 1
Tomeš, Josef.: České a masopustní obyčeje a jejich mezinárodní obměny. In: Frolec, Václav (ed.): Masopustní tradice. Brno: Blok, 1979, s. 37. 2 Dodnes je hlavní plesová sezóna stanovena na toto období v roce. 3 Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950, s. 110–111. 4 V roce 2010 byly vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku zapsány na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Obchůzky se konají například v obcích Studnice, Vortová, Hlinsko-Blatno, Hamry nebo na Veselém Kopci. V říjnu roku 2012 byla v památkové rezervaci Betlém Hlinsko, v domku č. p. 362 otevřena stálá Expozice
6
k revitalizaci či zavedení tohoto obyčeje na mnoha místech České republiky, a to jak ve vesnickém prostředí, tak ve městech. Pocházím z Ústí nad Orlicí, malého města ve východních Čechách, a jako dítě či adolescent jsem si pod slovem masopust představila absenci masa ve stravě6. Co je masopust jsem se dozvěděla až při studiu na vysoké škole a díky tomu jsem začala vnímat, že se tento svátek slaví i v orlickoústeckém regionu. Z okruhu námětů pro svou diplomovou práci, konzultovaných s ředitelkou Městského muzea v Ústí nad Orlicí, jsem nakonec zvolila téma masopustu na Orlickoústecku, neboť dříve se zde zájem etnologů upíral především ke kulturním jevům pro tento region charakteristickým, jako jsou malované betlémy7, domácká výroba8 či široká oblast textilní výroby9. Soudobý trend etnologických výzkumů však směřuje k zaznamenávání současné podoby kulturních aspektů života. Cílem této práce je posouzení současné podoby masopustní obchůzky ve vybraných deseti obcích na území bývalého okresu Ústí nad Orlicí, získané informace porovnat mezi sebou a prezentovat široké veřejnosti prostřednictvím výstavy v Městském muzeu v Ústí nad Orlicí. Dílčími cíli, na které je výzkum zaměřen, je zhodnocení historického vývoje masopustu a jeho proměny na vybraném území, stanovení jeho nositelů, porovnání samotného průběhu masopustních masek a obchůzek z Hlinecka; Vojancová, Ilona: Prvky agrárního kultu v masopustních obchůzkách na Hlinecku. In: Kult a živly. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1999, s. 97–98; Vojancová, Ilona: Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Národopisná revue 16/1, 2006, s. 38–42; Blahůšek, Jan – Vojancová, Ilona: Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2011. 5 Fašanky zde bývají pořádány především folklórními soubory. Ve Strání se od roku 1987 koná Festival masopustních tradic s bohatým víkendovým programem. Viz Jančář, Josef – Krist, Jan: Národopisné slavnosti a folklórní festivaly v České republice. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2007. 6 S tímto pojetím lidové etymologie se dosud setkávám u širokého okolí. 7 Sekotová, Věra – Brožek, Zdeněk: Vánoce s betlémem. Ústecké betlémy. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1994. Špačková, Marie: Betlémy v Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Městské muzeum, 1991. 8 Hynková, Hana: Provaznické nářadí a výrobky. In: Panorama 5, 1997, s. 13. 9 Šťastná, Jarmila: Život textilních dělníků na Ústecku a Českotřebovsku 1870-1914. Vysoké Mýto: Okresní muzeum Vysoké Mýto, 1980; Hynková, Hana: O soukenících v Podorlicku, jejich nářadí a zásobách zboží podle některých starých pramenů. In: Orlické hory a Podorlicko 9, 1999, s. 161–175; Mertová, Petra: Domácká výroba krajek v 19. a 1. polovině 20. století na Vamberecku. Orlické hory a Podorlicko 14, 2007, s. 377–400.
7
obchůzek, jejich míru odlišnosti od tradičně chápaného masopustu a především objasnění funkcí, kterou zaujímá v životech obyvatel obcí.
1.1 Aplikované metody výzkumu Výzkumná oblast je geograficky vytyčena na území orlickoústeckého regionu, které je totožné s územím bývalého okresu Ústí nad Orlicí, jež jako správní jednotka působil v letech 1960–2002. Jedná se o uměle vytvořený region, který byl v minulosti obydlen českým i německým etnikem.10 Obce s převahou německého obyvatelstva se nacházely na severním okraji regionu, jenž spadal do pohraniční oblasti Sudet, a v jižní části regionu, kam zasahoval německý jazykový ostrov Hřebečsko. Práce se zaměřuje na masopusty konané na vesnicích, městské masopusty jsou zmíněny pouze okrajově pro doplnění celkového obrazu.11 Nejstarší zmínka o masopustu na vybraném území, z kterého práce čerpá, pochází z počátku 19. století.12 Z časového hlediska je tak možno práci zasadit do období od 19. století po současnost. Původním záměrem mé práce mělo být stanovení a zachycení všech masopustních obchůzek na vytyčeném území, neboť jsem do té doby měla informace pouze o masopustu v Libchavách, z čehož vycházela má hypotéza, že tento obyčej zde není příliš rozšířený. V první fázi výzkumu, kdy bylo třeba zjistit, v kterých obcích se masopust koná, byly využity oficiální webové stránky obcí, které prezentují i kulturní akce konané během roku. Takto o masopustech informovaly obce Dlouhoňovice, Helvíkovice, Horní Čermná,
10
Práce se proto nevyhýbá poznatkům z nejbližšího okolí regionu. Masopust se konal ve městech Lanškroun (13. ročník), Žamberk (2. ročník), Choceň (1. ročník). Organizátorem masopustu v Lanškrouně je Městské muzeum Lanškroun. Průvod, který čítá až sto maškar, prochází městem a zastavuje se v hospodách, kde se účastníci mohou občerstvit. Součástí masopustu je i doprovodný program na náměstí, který zahrnuje vystoupení folklórních souborů, divadelní scénky na masopustní téma a nechybí zde stánkový prodejci se zabijačkovými a jinými produkty. Na závěr je vyhlášena nejlepší maska. Městské muzeum Lanškroun spolupracuje s Hřebečským krajanským spolkem a muzeem v Göppingenu, který je centrem odsunutých Němců z oblasti Hřebečska po druhé světové válce. (Informátorka PaedDr. Marie Borkovcová, ředitelka Městského muzea Lanškroun, nar. 1959.) 12 Král, Josef František: Tanec o věnec. Český lid 7, 1898, s. 74. 11
8
Sopotnice, Rudoltice, Sázava a Těchonín. O masopustu ve Skořenicích jsem se dozvěděla prostřednictvím fotografií z masopustní obchůzky, uložených ve sbírkovém fondu Městského muzea v Ústí nad Orlicí, které byly muzeu věnovány skořenickými obyvateli. V průběhu výzkumu jsem však zjistila, že se masopust slaví i v dalších obcích regionu13, má hypotéza tím byla vyvrácena a usoudila jsem, že není v mých silách dosáhnout v rámci své práce původního záměru, tedy zmapování a porovnání všech masopustů na Orlickoústecku. Do výběru lokalit byl tedy mimo výše uvedené obce přidán pouze masopust v Helvíkově
pro
své
specifické
rysy,
o
kterém
jsem
se
dozvěděla
prostřednictvím informačních letáků v Anenské Studánce. Stěžejní část práce tvoří terénní výzkum, který byl prováděn od prosince 2011 do dubna 2013. Využívá kvalitativních metod, a to zúčastněného pozorování během masopustních obchůzek a interview s hlavními organizátory a
účastníky
masopustů.
Byla
použita
metoda
semistandardizovaného
rozhovoru, která se opírá o základní otázky, jež je možno klást v neurčeném pořadí, a doplňující otázky tazatele, které reagují na odpovědi respondenta.14 Rozhovory byly zaměřeny především na organizaci a podobu masopustní obchůzky, nositele tohoto obyčeje a přínos pro společnost obce. (Seznam okruhů otázek viz příloha 1.) Jednotlivé rozhovory byly nahrávány na záznamník v mp3 přehrávači a citace z nich jsou použity v textu. O tomto záměru byli respondenti poučeni a někteří souhlasili se zveřejněním svého jména, ostatní jsou ponecháni v anonymitě. Nevýhodou zúčastněného pozorování byl fakt, že termíny konání masopustních obchůzek v obcích se shodovaly, a v každé obci tak bylo možno strávit maximálně hodinu. Pro celkový obraz obchůzky byly tedy neméně 13
Např. v obcích Mistrovice, Dobříkov, Cotkytle a Helvíkov. Majerová, Věra: Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 1999, s. 69. Další metodologické příručky: Blahůšek, Jan – Lukešová, M.: Metodika identifikace a dokumentace tradiční lidové kultury v České republice v kontextu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu na léta 2011–2015. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2011; Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1936; Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 3. Vydání, Praha: Portál, 2012. 14
9
důležité i výpovědi respondentů. Je však třeba počítat s omezenou pamětí informátorů a možnou vágností sdělených informací, které neodpovídají realitě nebo jí vyloženě odporují, o čemž jsem se v některých případech přesvědčila. Naopak cenným výstupem terénního výzkumu jsou pořízené fotografie a videa, především pro svou autenticitu a přesné zachycení sledovaného jevu. (Viz DVD Příloha 4.)
Poznatky z terénního výzkumu byly doplněny
informacemi z dostupných archivních pramenů a literatury a následně analyzovány.
1.2 Definování pramenů a analýza literatury Již na přelomu 18. a 19. století zaznamenal Jan Jeník z Bratřic městské masopustní zábavy, akt pochování Bachusa a chození s medvědem na vesnicích.15 Také mezi písněmi sebranými K. J. Erbenem nalezneme i písně s masopustní tématikou.16 Ke konci 19. století se v okruhu zájmu národopisců objevoval i masopust, i když nedosahoval takové pozornosti jako projevy slovesné lidové kultury. O jeho podobách v různých koutech Čech, Moravy a Slezska pojednává především řada časopiseckých článků, ať už v Českém lidu17, regionálních či jiných ústředních periodikách.18
15
Traxler, Jiří: Písně krátké Jana Jeníka z Bratřic, 2. díl. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 245–246, 261–263, 266–268. 16 Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: Evropský literární klub, 1984, s. 48–49. 17 Např.: O masopustě. Ze sbírek zaslaných „Českému lidu“. Český lid 2, 1893, 65-75; Kolařík, M.: Masopustní příhoda v Putimy u Písku. Český lid 25, 1925, s. 141. V současné době bylo v roce 2006 masopustu věnováno první číslo časopisu Národopisná revue, kde nalezneme pět regionálních studií, které reflektují vývoj a proměny tohoto obyčeje. 18 Např.: Chalupa, Karel: Konec masopustu na staré Praze. Besedy lidu 9, 1917, s. 108–110; Bibliografie časopisů: Malacka, Emil: Národopisné materiály v českých kulturně-historických časopisech 2. poloviny 19. století. Anotovaná bibliografie. Brno: Masarykova univerzita: Ústav evropské etnologie, 2009; Kunz, Ludvík: Soupis prací Zíbrtova Českého lidu, ročník I-XXXII, 1892-1932. Praha: Společnost čsl. národopisců při Českosloveské akademii věd, 1960; Novotný, Jiří (ed.): Český lid, etnologický časopis, 1946–2000, bibliografie. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2008; Trkovská, Věra: Česká národopisná bibliografie. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, 1975; Tarcalová, Ludmila: Bibliografie lidových obyčejů. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1995; Bibliografie národopisných aktualit (1964-1989). Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2003.
10
Z konce 19. století pochází dílo Č. Zíbrta Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují památky až po náš věk19, ve kterém představuje písemné prameny týkající se masopustu od 14. století po jeho současnost. Stěžejní prací je však dílo vydané o deset let později Veselé chvíle lidu českého, které je detailním soupisem podob obyčejů v konkrétních oblastech na území České republiky, zmíněny jsou zde i slovenské zvyky. Kapitolu „Masopust“ Č. Zíbrt začíná obdobím od Nového roku.20 Popisuje novoroční koledy, obchůzky s bukačem, s kališem, na Tři krále, obchůzky s Perechtou a s nejčastějšími zvířecími maskami, tj. s klibnou, medvědem a kozlem. Věnuje se také masopustním tancům, specifickým regionálním masopustním zvykům stále udržovaným21 i těm, které již v té době byly zaniklé22. Z tohoto díla dosud čerpají i současní etnologové, např. J. Langhammerová, jež se podrobně zabývá výročními obyčeji v díle Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy23. Ve 20. století se s rozvojem etnografie a folkloristiky badatelé zabývali nejen podobou výročních obyčejů, ale i jejich klasifikací a proměnami souvisejícími se společenským vývojem.24 Masopustem či jeho dílčími složkami se zabývali např. V. Frolec, J. Tomeš25, R. Jeřábek26, L. Baran, J. Staňková27. V roce 1979 byl vydán na základě činnosti Obyčejové komise Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně sborník Masopustní tradice, který obsahuje sedmnáct příspěvků od etnologů z tehdejší Československé republiky, Polska, Ruska, Bulharska a Maďarska. Roku 1988 19
Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují památky až po náš věk. Praha: Tiskem a nákladem Josefa P. Vilímka, 1889. 20 Období po Tři krále je obvykle dalšími autory zařazováno do období vánočního, nikoli masopustního. 21 Např. ostatkovému právu. 22 Např. tanci o vrkoč. 23 Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Lidové noviny, 2004. 24 Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje: současný stav a proměny. Brno: Blok, 1982. 25 Tomeš, Josef. Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Strážnice, Národní ústav lidové kultury, 1972. 26 Jeřábek, Richard: Masopustní maska „pohřebenáře“ v mezinárodním kontextu. Národopisné aktuality 2, 1968, s. 89–99. 27 Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Současný masopust na Strakonicku. Český lid 61, 1974, s. 33–40.
11
byl vydán tematicky širší sborník Obřadní obchůzky, kde je kromě obvyklých regionálních studií o masopustu uveden i příspěvek K. Severina, jež se věnuje srovnání masopustní a mikulášské obchůzky na Litomyšlsku28. Nejširší literární základnou, ve které jsou poznatky o masopustu generalizovány, jsou díla zaměřená na výroční obyčejový cyklus celistvě. V této kategorii najdeme jak díla odborná, tak populárně naučná (P. Toufar, A. Vondrušková, D. Šottnerová aj.29). Monografie o masopustu, představující tento obyčej komplexně na území České republiky, dosud sepsána nebyla. Nelze však opomenout zpracování tohoto tématu v kompendiích, z nichž nejrozsáhleji je popsáno, v rámci moravské oblasti, E. Večerkovou v kompendiu Lidová kultura na Moravě.30
Vyčerpávající
informace
rovněž nabízí heslo
„masopust“
v
Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska, zpracované J. Staňkovou31. Na území orlickoústeckého regionu a jeho okolí v Pardubickém kraji prováděla od 70. let 20. století rozsáhlé výzkumy o masopustních obchůzkách H. Vincenciová.32 Na konci 20. století se tomuto tématu věnovaly M. Borkovcová a I. Kuncová v rámci zpracování zvykoslovného roku na území historického etnografického regionu Hřebečsko.33
28
Severin, Karel: Mikulášské a masopustní obchůzky na Litomyšlsku, In: Frolec, Václav (ed.): Obřadní obchůzky. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1988, s. 91–108. 29 Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Leden-srpen. Třebíč: Akcent, 2004; Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha: Albatros, 2004; Šottnerová, Dagmar: Lidové tradice. Původ lidových tradic, zvyky, pověry, pranostiky, říkadla a hry. Olomouc: Rubico, 2009; 30 Večerková, Eva: Výroční obyčeje a obyčeje spjaté se zemědělstvím. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 187–213; Dříve vydaná kompendia: Stránská, Drahomíra: Výroční obyčeje. In: Horák, Jiří – Chotek, Karel – Matiegka, Jindřich (eds.) Československá vlastivěda. Národopis. Řada II. Praha 1936, s. 276–293; Horváthová, Emília: Výroční obyčeje. In: Macek, Josef (ed.): Československá vlastivěda. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968, s. 576–577; 31 Staňková, Jitka: Masopust. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 539– 543. 32 Vincenciová, Hana: Formy perzistence masopustních tradic ve východním Polabí a přilehlé části Železných hor. In: Východočeský sborník historický 15. 2008, s. 165-262. 33 Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance. Lanškroun: Městské muzeum Lanškroun, 2001.
12
Ikonografickými prameny, zhotovenými na přání muzejního pracovníka Jana Tykače v roce 1894, jsou obrazové seriály Václava Voleského, které zachycují mikulášské a masopustní obchůzky ve Zhoři, které měli téměř totožnou podobu.
Masopust zde organizoval sám autor34 do roku 1882.
Problematikou verifikace těchto pramenů se zabývá již výše zmíněný K. Severin ve sborníku Obřadní obchůzky. Tyto prameny jsou součástí příspěvku J. Soukupa „Chození s klibnou“35, který také obsahuje stručný popis obchůzky patrně zprostředkovaný J. Tykačem36.37 Popis masopustu z 19. století se také objevuje v dílech z 1. třetiny 20. století, které ho popisují jako zvyk již dávno zaniklý. Z meziválečného období zřídka nalezneme zmínku o masopustu v regionálním tisku. Z archivních pramenů práce čerpá z pamětních knih zkoumaných obcí a publikací dostupných ve Státním okresním archivu v Ústí nad Orlicí. Obec Skořenice poskytla kroniky, které se nachází v obecním trezoru. Některé kroniky se nedochovaly38 nebo se v některých obdobích ani nepsaly. Jelikož se kronikáři většinou zápisům o obyčejích nevěnovali, což však neznamená, že se v obcích nekonaly, jsou pouze doplňkovým pramenem k tématu této práce. Stěžejním pramenem jsou dochované fotografie a výpovědi informátorů, jejichž klady a zápory již byly rozebrány v předchozí kapitole.
34
Václav Voleský byl flašinetář, který pocházel z chudé tkalcovské rodiny, organizace maškary se ujal po svém otci. Byl vůdčí postavou a vyráběl i masky. Srov. Tykač, Jan: Národopisné příspěvky ze Zhoře u České Třebové. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 12, 1904, s. 145. 35 Soukup, Jan: Chození s klibnou. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 2, 1894, s. 47–53. 36 Tykač, Jan: Národopisné příspěvky ze Zhoře u České Třebové, c. d., s. 143–147. 37 Severin, Karel: Mikulášské a masopustní obchůzky na Litomyšlsku, c. d., s. 92–93. 38 Např. kronika Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, který je hlavním organizátorem místního masopustu již od roku 1953.
13
2 Charakteristika orlickoústeckého regionu a zkoumaných obcí 2.1 Region Orlickoústecko 2.1.1 Charakteristika regionu Orlickoústecko
je
pahorkatinný
region
v
severozápadní
části
Pardubického kraje. Je pojmenován po bývalém okresním městě Ústí nad Orlicí a jak již bylo výše zmíněno, jedná se o uměle vytvořený region, jehož území je totožné s bývalým okresem Ústí nad Orlicí ustanoveném v roce 1960. Rozkládá se při hranicích s Polskem na pomezí východních Čech, severozápadní Moravy a polského Kladska. Na severovýchodě hraničí s Polskem, na východě se Šumperskem, na jihu se Svitavskem, na jihozápadě s Chrudimskem, na západě s Pardubickem a na severozápadě s Rychnovskem. K 1. 1. 2008 měl region rozlohu 1258,31 km2 a žilo zde přes 137 200 obyvatel, což představuje hustotu osídlení 109 obyvatel na km2. Nachází se zde 115 obcí, a to deset měst, deset městysů a 95 vesnic.39 Povrch regionu pokrývají jak horské, tak nížinné oblasti, přičemž nadmořská výška klesá ze severovýchodu směrem na jihozápad. Nejvyšším bodem je masív Králického Sněžníku (1424 m n. m.), naopak nejnižší oblast se nachází v okolí Vysokého Mýta a Chocně (277 m n. m.). Horopisně patří region do Východočeské tabule a Krkonošsko-jesenické soustavy. Sever regionu patří do Orlické soustavy (Orlické hory s Mladkovskou a Bukovohorskou vrchovinou), severovýchodní výběžky regionu zasahují do Kladské kotliny a Králického Sněžníku, východní část regionu je součástí Jesenické soustavy s Hanušovickou vrchovinou, jihovýchodní část regionu patří do Zábřežské vrchoviny. Středem regionu se vedle sebe táhnou hřbety Podorlické
39
Seznam obcí lze nalézt zde: Města a obce online. Okres Ústí nad Orlicí. Dostupné z: http://mesta.obce.cz/vyhledat2.asp?okres=3611&vzhled=ul , cit. 12. 12. 2011.
14
pahorkatiny (Žamberská pahorkatina, Moravskotřebovská pahorkatina) a na jihozápadě hřbety Svitavské pahorkatiny (Českotřebovská pahorkatina – Hřebečovský hřbet, Ústecká brázda, Kozlovský hřbet a Loučenská tabule). Západní část regionu v okolí Chocně patří do Orlické tabule (do části Třebechovické tabule). S Orlickoústeckem jsou spjaty hlavně řeky Tichá a Divoká Orlice, které se stékají již mimo území regionu v řeku Orlici. Na východě pramení Moravská Sázava a pod Králickým Sněžníkem řeka Morava. Vrch Klepý (1145 m n. m.) je rozvodím tří moří (Baltské, Černé a Severní moře).40
Mapa 1: Orlickoústecký region a vybrané obce s masopustní obchůzkou rozlišené dle převahy původního obyvatelstva. Zpracováno v programu ArcGIS na pozadí dat ArcCR500 (ArcData Praha). Z etnografického hlediska je velmi důležitý fakt, že část Orlickoústecka byla do roku 1945 osídlena dvěma etniky, českým a německým. Oblast kolem 40
Turistický průvodce po ČR Trasovník. Orlickoústecko. Dostupné z: www.trasovnik.cz/k_pard/ustino/ustino.asp , cit. 12. 12. 2011.
15
Lanškrouna spadala do národopisného regionu Hřebečsko, které bylo německým jazykovýcm ostrovem mezi českým a moravským územím. Ze studovaných obcí do něj patřila Anenská Studánka s částí Helvíkov, Dolní, Prostřední i Horní Libchavy, Rudoltice a Sázava.41
Mapa 2: Národopisný region Hřebečsko zasahující do orlickoústeckého regionu. Zpracováno v programu ArcGIS na podkladu mapy v článku R. Jeřábka Lašsko, Kravařsko a Hřebečsko – národopisné oblasti na etnických a kulturních rozhraních. Národopisná revue 1, 2002, s. 5–15 a podkladové vrstvě ArcCR500 (ArcData Praha).
41
Ošanec, Jiří – Martínková, Jana: Místopisný slovník Hřebečska pro 19. a 20. století. Moravskotřebovských vlastivědné listy 13, 2002, s. 9-37.
16
soudní okres / obce
počet obyvatel - Němci
počet obyvatel - Češi
21 429
9 995
Helvíkov (Klein-Hermigsdorf)
283
-
Rudoltice (Rudelsdorf)
1109
14
Sázava (Zohsee)
545
-
5041
32244
Prostřední Libchavy (Mittel-Lichwe)
297
2
Dolní Libchavy (Nieder-Lichwe)
989
55
Horní Libchavy (Ober-Lichwe)
678
65
soudní okr. Lanškroun
soudní okr. Ústí nad Orlicí
Tabulka 1: Počet českých a německých obyvatel v soudním okrese Lanškroun a Ústí nad Orlicí a ve zkoumaných obcích, které byly součástí Hřebečska. Sčítání lidu z roku 1910.42
Hřebečsko je v díle regionálního badatele Emila Lehmana popsáno těmito slovy: „Hřebečská vesnice je typická svým německým osídlením. Oproti návesnímu typu českých obcí, ve kterých jsou domy blízko sebe na malém území, se liší tato zástavba protáhlými obcemi se selskými staveními, lemujícími břehy potoka a cesty. Dole pod statky se k sobě tulí menší domky domkařů. Toho, kdo prochází hřebečským krajem, jistě upoutá klid a vážnost domácích obyvatel. Nevítá ho bezstarostný smích, úsměv a zpěv jako v některých chudobnějších hornatých oblastech. Muži, ale i ženy zde nosí tmavé oblečení. Lidé jsou zdrženliví, vážní a málomluvní. A přesto jsou to lidé přímí, s mnoha zvyky, písněmi, tanci a bájemi, ve kterých se skrývá utajovaný cit.“43 Jako první ho v roce 1813 popsal K. J. Jurende a vymezil ho okolím měst Moravská Třebová, Svitavy, sahající až k Lanškrounu, Litomyšli a Zábřehu na Moravě.44 Nikdy nebylo politicky, ekonomicky a správně jednotným územím. Kulturně i ekonomicky nejvýznamnější částí bylo Moravskotřebovsko, kterému 42
Zwittau. Volkszählung aus dem Jahre 1910 für den Schönhengstgau. Dostupné z: http://zwittau.de/verweise/schoenhengstgau/5.b-volkszaehlung.htm , cit. 15. 5. 2013. 43 Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 10. 44 Vařeka, Josef – Maur, Eduard: Národopisné oblasti v Čechách. In: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2004, s. 65.
17
byla především německými národopisci věnována největší pozornost. Z českých badatelů stál na počátku zájmu o tento region A. Czerny45, později se jím zabývali R. Jeřábek46, K. Severin47, M. Macková48, O. Máčel49 aj. Podhorské části Orlickoústecka jsou zahrnuty do vlastivědné oblasti Podorlicko, které označuje kulturní region podhůří Orlických hor.50 Do území Orlickoústecka rovněž zasahují kulturní okrsky51, které mají charakteristický kulturní prvek, např. Litomyšlsko, o nějž se v souvislosti se studiem lidového kroje zajímala D. Stránská52 nebo dříve, v 19. století, spisovatelka T. Nováková53. Je nutno také zohlednit nehomogenní geografické podmínky, které jsou rovněž jedním z faktorů ovlivňujících kulturu, a tudíž z nich vyplývá kulturní diferenciace území.
2.1.2 Historický vývoj regionu V době vnitřní kolonizace pohraničí Čech, která probíhala od 11. století, ovládal území bývalého okresu Ústí nad Orlicí rod Vršovců. Na počátku 12. století byl vyvražděn Přemyslovci, jejichž administrativními centry se staly Vraclav a Vysoké Mýto. Dalšími významnými celky té doby bylo panství
45
Czerny, Alois. Sagen aus dem Schönhengster Land. Landskron, 1906. Jeřábek, Richard: Lašsko, Kravařsko a Hřebečsko – národopisné oblasti na etnických a kulturních rozhraních. Národopisná revue 1, 2002, s. 5–15. 47 Severin, Karel: Národopis Hřebečska. Národopisná revue 1, 2002, s. 16–26. 48 Macková, Marie: Hřebečsko – region, který zmizel. In: Scientific papers of the University of Pardubice. Series C, Faculty of Humanities, Supplement 3, 2000, s. 131–136. 49 Máčel, Otakar: Lidová architektura v oblasti Svitav, Moravské Třebové a Lanškrouna. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 183–198. 50 Viz mapa Vařeka, Josef: Národopisné oblasti v Čechách. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, c. d., s. 634-635. 51 Vařeka, Josef – Maur, Eduard: Národopisné oblasti v Čechách, c. d., s. 10. 52 Stránská, Drahomíra: Lidové kroje v Československu. Praha: J. Otto, 1950. 53 Např. Nováková, Teréza: Z horských chalup. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod, 1955. Zmiňuje zde i litomyšlský kroj: „[…]připamatovávala-li jsem si, kde objeven a paměti potomstva zachráněn podivuhodný kroj panství litomyšlského, jenž spanile komponovanými ornamenty svých mužských „brusleků“ a „lajblíků“ (kazajek), ženských „životků“, noblesou svých bíle vyšívaných „šat“ a plochých čepců budí úžas i nejpřísnějších odborníků.“, s. 8. Dílo o kroji Nováková, Teréza: Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku. Olomouc: Kramář a Procházka, 1890. 46
18
Lanšperk, Brandýs nad Orlicí, Žampach a s ním těsně spjaté panství Kyšperk, Litice, Potštejn a Lanškroun.54 Ve 13. století s vlnou vnější kolonizace přišli na území němečtí osadníci z Bavor, Frank a Švábska, kteří zakládali vesnice nejen na místech vykácených lesů, ale i v blízkosti slovanských osad, se kterými později hospodářsky i administrativně splynuly.55 V této době vznikla hrazená či nehrazená města a vesnice, které utvářejí současnou městskou sídelní strukturu. Za husitských válek feudálové nahradili hrady pohodlnějšími zámeckými sídly. Za dob konstituční monarchie, kdy se feudální správa země změnila na státně byrokratickou, spoléhající na kvalifikovaný úřednický aparát, se první instancí stala okresní hejtmanství. Ta se dělila na jeden či více soudních okresů. Na území bývalého okresu Ústí nad Orlicí byla zřízena okresní hejtmanství v Lanškrouně, Vysokém Mýtě a Žamberku a dále sem zasahovala působnost okresních hejtmanství v Rychnově nad Kněžnou, Litomyšli, Šumperku a Zábřehu na Moravě. V Ústí nad Orlicí a Králíkách bylo zřízeno pouze sídlo soudního okresu56.57 Roku 1855 byla pravomoc soudní i politická spojena do smíšených okresních úřadů v čele s okresními představenými. Tyto úřady vznikly v sídlech okresních hejtmanství a dále se sídla okresu dočkala také města Králíky a Ústí nad Orlicí. Mimo to do regionu zasahoval i obvod smíšeného okresního úřadu v Kostelci nad Orlicí, Litomyšli, Štítech (v té době Šilperk), Zábřehu a Starého Města. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1868 byla však soudní moc
54
Musil, František: Osídlování Podorlicka v době předhusitské. Kraj na Tiché Orlici, v povodí Třebovky a Moravské Sázavy. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2002. 55 Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 9–10. 56 Druhou instancí byly krajské vlády, třetí místodržitelství v Praze, čtvrtou příslušná ministerstva ve Vídni, poslední byl císař. Krajské vládě v Pardubicích byla podřízena okresní hejtmanství lanškrounské, litomyšlské a vysokomýtské, krajské vládě v Jičíně žamberské a rychnovské a krajské vládě v Olomouci šumperské a zábřežské. 57 Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2005, s. 7–17.
19
opět oddělena od politické správy a vznikla znovu okresní hejtmanství58. Okresní hejtmanství bylo obnoveno v Lanškrouně a skládalo se ze soudního okresu Lanškroun a Ústí nad Orlicí, ač se město Ústí nad Orlicí již před zahájením správní reformy snažilo dosáhnout toho, aby nové okresní hejtmanství bylo ustaveno v Ústí nad Orlicí. Rovněž bylo obnoveno okresní hejtmanství ve Vysokém Mýtě se soudními okresy Skuteč a Vysoké Mýto. Nově vzniklo okresní hejtmanství v Žamberku, které spravovalo okresní soud se sídlem v Králíkách a Žamberku, k nimž v roce 1869 přibyl okresní soud v Rokytnici v Orlických horách. Ten však na území dnešního ústeckého regionu nezasahoval, stejně jako soudní okres ve Skutči. Naopak, zasahovaly sem obnovené obvody okresního hejtmanství v Litomyšli, Rychnově nad Kněžnou, Šumperku a Zábřehu. V následujících letech došlo k drobným změnám v oblastech působení okresních hejtmanství, např. obec Zhoř byla přesunuta z lanškrounského do litomyšlského okresního hejtmanství. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatné Československé republiky se na struktuře státní správy v novém státě téměř nic nezměnilo. Okresní hejtmanství byla přejmenována na okresní správy politické v čele s okresními hejtmany a až v roce 1927 na okresní úřady.59 Město Ústí nad Orlicí usilovalo o správu nad českými obcemi podřazenými lanškrounskému okresnímu úřadu, který byl z větší části německý. Zároveň Česká Třebová, jakožto největší město, žádala o přesun okresního úřadu z Lanškrouna do České Třebové. Nic se však nezměnilo až do roku 1938, kdy byla pohraniční území postoupena Německu. Za Protektorátu Čechy a Morava zůstal na území regionu nezměněn pouze politický okres Vysoké Mýto. Z obvodu žamberského soudního byla 58
Krajské vlády byly zrušeny, namísto nich byla zřízena Dohlédací okresní hejtmanství. Okresní hejtmanství v regionu byla podřazena Dohlédacím okresním hejtmanstvím v Chrudimi, Hradci Králové a Olomouci. 59 Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 8–9.
20
postoupena obec Jamné nad Orlicí, osada Čihák a části několika dalších obcí.60 Z lanškrounského soudního okresu zbyla obec Petrovice a větší část obce Dolní Čermná, jež byly přiřazeny k žamberskému okresu, stejně jako obce České Libchavy, Dolní Dobrouč, Hnátnice a Lanšperk ze soudního okresu Ústí nad Orlicí. Další obce téhož okresu61 se staly součástí okresu Litomyšl. V roce 1942 byl žamberský okres zrušen a stal se součástí obvodu Rychnova nad Kněžnou. Okresy Žamberk a Rychnov nad Kněžnou náležely správě Vrchního zemského rady v Hradci Králové. Okresy Litomyšl a Vysoké Mýto obvodu Vrchního zemského rady v Pardubicích. Říšská župa Sudety v čele s říšským místodržitelem byla rozdělena na 3 kraje, pod které spadaly jednotlivé okresy v čele s landrátem62. Na území regionu byly ustaveny okresy lanškrounský63 a králický64, které patřily pod vládní kraj se sídlem v Opavě. Po květnu 1945 se správa obnovila do stavu před válkou, jen okresní úřady byly nahrazeny okresními národními úřady. Na území regionu tak vznikly Okresní národní výbory ve Vysokém Mýtě, Žamberku a po vyřešení sporů. Mezi dalšími městy, která o sídlo okresu usilovala, i v Ústí nad Orlicí a Lanškrouně.65 Do regionu zasahovala správa Okresního národního výboru v Šumperku a Zábřehu. V roce 1948 bylo území Československé republiky rozděleno do 19 krajů s krajskými národními výbory. Orlickoústecký region spadal pod Hradec Králové, Pardubice a Olomouc. Za vzniku Československé socialistické republiky v roce 1960 došlo 60
Konkrétně Jablonné nad Orlicí, Kameničná, Klášterec nad Orlicí, Kunvald, Sobkovice a Studené. Konkrétně Česká Třebová, Kerhartice nad Orlicí, Řetová, Dobrá Voda, Sudislav nad Orlicí, Rviště, Řetůvka, Dlouhá Třebová, Parník, Přívrat, Říčky, Lhotka a Ústí nad Orlicí 62 Germanismus vzniklý z německého slova pro okres Landratsamt. 63 Německé obce orlickoústeckého okresu přiřazené k okresu lanškrounskému: Černovír, Dolní Houžovec, Dolní Libchavy. Horní Houžovec, Horní Libchavy, osada Hylváty, Knapovec, Oldřichovice, Prostřední Libchavy. Obec Lubník ze soudního okresu Zábřeh, Jamné nad Orlicí ze žamberského okresu. 64 Přiřazena obec Čihák ze žamberského okresu. 65 Červenková, Naďa: Spor města Lanškrouna a Ústí nad Orlicí o sídlo Okresního národního výboru v letech 1945–1947. Východočeské listy historické 15–16, s. 125–151. 61
21
sloučením obvodů okresních národních výborů k vytvoření nových, větších okresů. Byl tak ustanoven okres Ústí nad Orlicí, který spadal pod rozsáhlý Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové. Zahrnoval území okresu lanškrounského, orlickoústeckého, větší část vysokomýtského a žamberského, menší část litomyšlského a zábřežského a obec Velká Morava ze šumperského okresu. V 70. a 80 letech 20. století probíhala tzv. integrace obcí, kdy byly menší obce slučovány s většími, a vznikaly tzv. „střediskové obce“. V roce 1990 zanikají okresní národní výbory a vznikají opět okresní úřady. Rovněž byly zrušeny krajské národní výbory a zavedeny obecní úřady. Některé obce, jež byly násilně integrovány, se znovu osamostatnily. V rámci správní reformy vznikly v roce 2000 kraje, a okres Ústí nad Orlicí se tak stal součástí Pardubického kraje. Okresní úřady byly zrušeny o dva roky později a byly zavedeny úřady s rozšířenou působností (malé okresy). Někdejší okresy jakožto územní jednotky platí dodnes.
2.1.3 Socio-ekonomické aspekty Při sčítání lidu v roce 1869 žilo v České Třebové 9 181 obyvatel a v Ústí nad Orlicí 7780. O více než sto let později, v roce 1961 měla nejvíce obyvatel Česká Třebová 13 031 a Ústí nad Orlicí 10 791. Počet obyvatel v okrese však v průběhu staletí klesal, od roku 1869 z 150 395 na 124 103 v roce 1950. V letech 1961-1980 zaznamenala města značný přírůstek obyvatelstva, největší v Ústí nad Orlicí 17,8 %, nejmenší v Králíkách 7,1 %.66 Do rozvoje regionu nejvíce přispělo vybudování železniční tratě Olomouc – Praha (1845) a Česká Třebová – Brno (1849). Česká Třebová se tak stala velmi důležitým železničním uzlem a železnice jejím symbolem.
66
Český statistický úřad. Počet obyvatel a domů podle výsledků sčítání od roku 1869. Dostupné z: http://www.czso.cz/sldb/sldb10.nsf/obydomy_ok?openform&:CZ0534 , cit. 31. 3. 2013.
22
Zdrojem obživy velké části zdejšího obyvatelstva jak ve městech, tak i na vesnicích, byla textilní výroba67. Pěstování a zpracování lnu, konopí a vlny bylo rozšířené po celém lanškrounském panství a odvádění příze bylo jednou z poddanských povinností. Dokonce i při výuce učitelé pracovali na kolovratu: „Dítky seděly na lavicích kolem zdi, Nastoupil sám seděl u kolovrátku a přadl, přitom učil dítky.“68 Příležitostné přivýdělky představovala práce v lesích, v lomech, na bělidlech, v mandlech, v cihelnách, v zimě též při ledování na rybnících, odkud se dodával led do hostinců, nebo při stavbě silnic a železnic. Podmínky pro zemědělství nebyly vzhledem k typu půdy a klimatickým podmínkám příliš příznivé. Výtěžky ze zemědělství byly skromné i u větších hospodářů, drobní rolníci neměli ani potřebné zemědělské nářadí a potažní síly a téměř všechny práce vykonávali ručně. Půda ani tkalcovská práce samy o sobě neuživily početné rodiny, proto se vzájemně doplňovaly. Domácké plátenictví a soukenictví býval místní fenomén. Ústečtí soukeníci vyráběli hlavně pro vzdálené trhy, v 70. letech 19. století však nastal úpadek produkce díky nástupu rychle se rozvíjející tovární výroby vlnařského průmyslu. Plátenictví se naopak rozvíjelo, k čemuž přispělo i pronikání bavlny do tohoto odvětví. Po vzniku továren Jana Hernycha v Ústí nad Orlicí a Hermanna Pollacka v Parníku u České Třebové v poslední čtvrtině 19. století byli někteří domáčtí tkalci najímáni faktory či továrníky. Proces zániku domácké výroby probíhal na Orlickoústecku nestejně, dokončen byl v průběhu první světové války. Z dalších řemesel zde bylo hojně zastoupeno kartáčnictví, výroba knoflíků a sirek. Letohradu se dokonce dříve říkalo „sirkařský Kyšperk“. Sirkařství se udrželo až do roku 1920. Na Lanškrounsku prosperovala tabáková
67 68
Dodnes jsou postavy soukeníků a pláteníků součástí orlickoústeckých malovaných betlémů. Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 369. Kronika městyse Čermné (1859–1952), fol. 15.
23
továrna, papírna, pivovar a mrazírna. Do druhé světové války zde však dominoval textilní a potravinářský průmysl.69 V době socialismu figurovaly v tomto kraji především Tesla Lanškroun, Sigma Česká Třebová, Orlické elektrotechnické závody Letohrad, Elitex Ústí nad Orlicí, Perla Ústí nad Orlicí, Karosa Vysoké Mýto, Východočeské papírny Lanškroun, ČKD Choceň, Dřevotvar v Jablonném nad Orlicí atd.
2.2 Dlouhoňovice (německy Dlouhonowitz, 1940-1945 Langenschlag) Příměstská obec Dlouhoňovice má 782 obyvatel70 a svou severovýchodní hranicí navazuje na město Žamberk. Železniční zastávka Žamberk se dokonce nachází na katastru Dlouhoňovic, který zaujímá plochu 390 ha. 71 Obec se rozprostírá v nadmořské výšce 430 m n. m. v rozsáhlém úvalu pod Litickými vrchy kolem břehů Dlouhoňovického potoka, který se vlévá do Tiché Orlice. Sídelním typem odpovídá ulicové vesnici s okapovou orientací domů. Nedaleko se nachází zřícenina hradu Žampach72. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 180 osob (23 % obyvatel), z toho se 154 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 4 obyvatelé k husitské a k ostatním církvím se hlásilo 22 obyvatel.73 Fara patří od roku 1716 pod církevní správu v Písečné.74 Dlouhoňovice byly založeny v průběhu druhé poloviny 15. století. Pojmenování této vsi je odvozeno z osobního jména Dlúhoň, jehož nositelem mohl být služebník Žampachů z Potštejna, kterým krajina v okolí patřila, nebo 69
Šťastná, J.: Život textilních dělníků na Ústecku a Českotřebovsku 1870 – 1914, c. d., s. 13–25. Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 71 Dlouhoňovice. Základní informace. Dostupné z: http://dlouhonovice.cz/index.php?tema=info , cit. 11. 1. 2012. 72 Místní pověsti vypravují o tajných chodbách, které vedou z hradu až do lesů u Dlouhoňovic. 73 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 74 Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 113–114. 70
24
lokátor. V písemných pramenech se poprvé připomínají v roce 1514 v rámci zástavy žampašského panství Jana z Potštejna a na Žampachu, jehož součástí zůstaly až do zrušení patrimoniální správy. Roku 1850 se Dlouhoňovice staly samostatnou a samosprávnou obcí spadající do soudního okresu Žamberk. (Kromě let 1942–45, kdy příslušely k Rychnovu nad Kněžnou.) Při rozsáhlé územní a správní reformě v roce 1960 byly sloučeny s městem Žamberk. V 80. letech do života obce zasáhla výstavba velkokapacitní mlékárny a následně stavba 3 panelových domů, čímž obec ztratila svůj vesnický charakter.75 Od roku 1990 jsou opět samostatnou a samosprávnou obcí. 76 Škola zde byla původně zřízena z pazderny roku 1816. Nová škola byla postavena roku 188777 a dodnes slouží jako budova pro mateřskou školu, veřejnou knihovnu a obecní úřad. V obci působí fotbalový a hokejový klub a sbor dobrovolných hasičů, v jehož rámci funguje spolek pro pořádání akcí pro děti Floriánek. Fanoušci z řad místních obyvatel vytvořili Fanklub Vidle a kromě podpory sportovců zároveň i dokumentují jejich úspěchy a neúspěchy. Obec jako jedna z mála v okolí disponuje lyžařským areálem, který je důležitou součástí lokální identity.
2.3 Helvíkov, (německy Klein Hermigsdorf), část obce Anenská Studánka Malá podhorská obec Anenská Studánka se nachází 8 km jihovýchodním směrem od města Česká Třebová a 8 km jihozápadním směrem od města Lanškroun na návrší Hřebečského hřbetu v nadmořské výšce 424 m n. m. Část obce Helvíkov leží 2,5 km jižně od Anenské Studánky v nadmořské výšce až
75
Dlouhoňovice. Základní informace. Dostupné z: http://www.dlouhonovice.cz/index.php?tema=info , cit. 11. 1. 2012. 76 Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 113–114. 77 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, kniha č. 396. Pamětní kniha obce Dlouhoňovice (1956–67), fol.531.
25
601 m n. m. V obci žije 206 obyvatel78. Obě katastrální území zaujímají plochu 792 ha79, v Helvíkově je evidováno 20 objektů s číslem popisným80 a jedná se o pozůstatek lesní lánové vsi s okapovou orientací zástavby. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 113 osob (55 % obyvatel), z toho se 111 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 1 obyvatel k evangelické a 1 obyvatel k adventistům sedmého dne.81 Fara patří pod církevní správu Třebovice. První zmínka o Helvíkově pochází z darovací listiny Václava II. z roku 1292, jíž věnoval lanšperské panství Zbraslavskému klášteru. Jméno původní obce Herwisdorf připomíná lokátora Herwiga. Obec byla součástí lanšperského panství spadající pod správu Lanškrouna až do zrušení patrimoniální správy. Poté byla samostatnou a samosprávnou obcí náležející k soudnímu okresu Lanškroun až do roku 1960, kdy se stala součástí obce Anenská Studánka.82 Dřívější obec disponovala vlastní školou, poštovní stanicí a významnou regionální tkalcovnou, jejíž činnost byla zastavena až v roce 1915. První zmínka o škole pochází z roku 1815. Nová budova školy zde byla postavena roku 1880.83 Do roku 1945 čítala obec, tehdy zvaná Kunžvald, kolem pěti set obyvatel. Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto a obec byla znovu osídlena českým obyvatelstvem. V průběhu 2. poloviny 20. století postupně došlo k úpadku místních institucí, např. v roce 1974 byla zrušena pětitřídní škola.84
78
Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 79 Územně identifikační registr ČR: Obec Anenská Studánka: podrobné informace. Dostupné z: http://www.uir.cz/obec/573426/Anenska-Studanka , cit. 15. 2. 2013. 80 Územně identifikační registr ČR:Hledání domu. Část obce Helvíkov. Dostupné z: http://www.uir.cz/adresy-objekty-casti-obce/000388/Cast-obce-Helvikov , cit. 15. 2. 2013. 81 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB01_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 82 Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 135. 83 Obecní úřad Anenská Studánka. Kronika (1945–1974), fol. 8. 84 Tamtéž, fol. 15.
26
V současné době není v provozu ani kostel sv. Vavřince. Z dřívější občanské vybavenosti dodnes funguje pouze Domov u studánky85, zařízení pro mentálně a tělesně postižené, jež se nachází pod kopcem na okraji katastru obce, nedaleko železniční zastávky86. V jeho areálu se nachází kaple Panny Marie Pomocné z roku 1756, jež je dodnes poutním místem. Kulturních akcí zde konaných se účastní i obyvatelé obce, z nichž někteří jsou zaměstnanci ústavu. Dalším místem společenského dění je Hospoda u Lípy, jež sídlí ve stejné budově jako obecní úřad. Obecní zastupitelstvo během roku pořádá maškarní bál pro děti, dětský den s průvodem masek, lampionový průvod, drakiádu a mikulášskou besídku.
2.4 Helvíkovice (německyHelkowitz) Příměstská obec Helvíkovice se rozkládá severozápadním směrem od města Žamberk po obou březích Divoké Orlice a podél silnice 1. kategorie v nadmořské výšce 450 m n. m. Reprezentuje návesní silnicový typ se štítovou orientací zástavby. Katastr obce zaujímá plochu 1072 ha87 a v obci žije 458 obyvatel88. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 135 osob (29 % obyvatel), z toho se 115 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 3 obyvatelé k husitské, 4 k českobratrské evangelické, 1 obyvatel k pravoslavné a k ostatním církvím se hlásilo 12 obyvatel.89 Fara patří pod církevní správu v Žamberku.
85
Původně na tomto místě byly od 17. století lázně. Z nich se po roce 1945 nejdříve stal Domov důchodců, později Ústav pro mentálně poškozené ženy, kde se o pacientky pečovaly řádové sestry Kongregace sester Nejsvětější svátosti, které spolupracují s civilním personálem dodnes. 86 Vznikla roku 1889 až do 2. světové války se jmenovala Anenské lázně. Zdroj: překlad z německé kroniky obce dostupný na obecním úřadě, autor PhDr. Milan Skřivánek. 87 Obec Helvíkovice. Informace o obci. Dostupné z: http://www.helvikovice.cz/zakladni-udaje , cit. 18. 2. 2012. 88 Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 89 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013.
27
Obec byla založena v průběhu první poloviny 14. století u brodu přes Divokou Orlici na trase staré cesty z Čech do Kladska. Její pojmenování je odvozeno z osobního jména Helvík, což byl pravděpodobně lokátor, který původní ves zakládal. V 19. a na začátku 20. století se užívalo pojmenování Helkovice. V písemných pramenech se poprvé připomíná roku 1365 v listině, kterou Jan z Lichtemburka prodal hrad Litice a okolní vesnice Jindřichovi z Lipé. Původní ves byla tedy součástí panství Litice, jehož správa byla po roce 1600 postupně přesunována do nově postaveného zámku v Žamberku, poté panství změnilo název na panství Žamberk. Jeho součástí zůstaly Helvíkovice až do zániku patrimoniální správy.90 Od roku 1850 se staly samostatnou a samosprávnou obcí náležící k soudnímu okresu Žamberk. Na přelomu 19. a 20. století k Helvíkovicím náležely dvory Popluží, Houkov, Dolní dvůr a Dolní mlýn. Poslední dva jmenované během let s obcí splynuly a dále již se jako části obce neuváděly. Od roku 1975 byla obec sloučena s městem Žamberk, samostatnou se stává v roce 1990. Škola zde byla postavena v roce 1793 a svému účelu sloužila až do roku 1974. Nyní se v obci nachází mateřská škola, obchod smíšeným zbožím, pohostinství, penzion a obecní knihovna. O kulturní vyžití se starají Sbor dobrovolných hasičů, Myslivecké sdružení Dubina, Klub žen, divadelní spolek Na Skále, fotbalový klub a taneční kroužek. Ochotnické divadlo zde mělo dlouhou tradici až do roku 1960, kdy byl sál kulturního domu vyhrazen pouze pro cvičení a pódium bylo zbouráno.91 Helvíkovice však především proslavil její rodák Prokop Diviš, vynálezce bleskosvodu.92
90
Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 135–136. 91 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 399. Pamětní kniha obce Helvíkovic (1945–1984), fol. 74. 92 Obec Helvíkovice. Historie obce. Dostupné z: http://www.helvikovice.cz/historie-obce , cit. 18. 2. 2012.
28
2.5 Horní Čermná (německy Böhmisch Rothwasser) Obec Horní Čermná se nachází 7 km severně od města Lanškroun. Rozléhá se v nadmořské výšce 421 m n. m. podél několika začínajících ramen potoku Čermná, jež se stékají zhruba uprostřed obce. Na délku má tato obec silnicového sídelního typu s okapovou zástavbou domů 7 km. Jižním koncem navazuje na historicky samostatnou obec Nepomuky93, která spadá pod její správu od roku 196094, západní konec hraničí s obcí Dolní Čermná, s kterou do roku 1935 tvořila obec Čermnou. Katastrální území obcí Horní Čermná a Nepomuky zabírá plochu 1767 ha95 a žije zde 1011 obyvatel96. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 454 osob (45 % obyvatel), z toho se 195 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 1 obyvatel k husitské, 246 k českobratrské evangelické, 1 obyvatel k pravoslavné a k ostatním církvím se hlásilo 11 obyvatel.97 Obec spadá pod církevní správu Dolní Čermné a náleží k ní poutní místo Mariánská hora (502 m n. m.).98 Původní obec byla založena pravděpodobně koncem 13. století. Slovo "čermný" (původně "črmný") je téhož kmene jako slovo "čermák" a znamená totéž co červený. Je odvozeno od podstatného jména "črm", značícího červa a v užším smyslu tak zvaného červce nachového, z něhož se získávala červená nachová barva. Čermná byl název potoků a řek patrně podle jejich červené
93
Nepomuky vznikly v osmdesátých letech 18. století parcelací pozemků výprachtického dvora zvaných na Na Záhubách. Ve dvacátých letech 20. století obec usilovala o připojení hornotřešňovských osad Sebranice a Matějkov, stalo se tak však až roku 1945. Jméno Nepomuky je spojeno s oblíbeností barokního světce Jana Nepomuckého. Borkovcová, Marie (ed.): Krajem koruny země. Vlastivěda Lanškrounska. Lanškroun: Městské muzeum Lanškroun, 2002, s. 514. 94 Horní Čermná. Historie. Dostupné z http://hornicermna.net/index.php/o-obci/historie , cit. 11. 12. 2011. 95 Územně identifikační registr ČR: Obec Horní Čermná: podrobné informace. Dostupné z: http://www.uir.cz/obec/580279/Horni-Cermna , cit. 15. 2. 2013. 96 Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 97 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 98 Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 142.
29
vody od onoho červa, pravděpodobně hojně se zde v této době vyskytujícího, a název se přenášel z potoků na osady, ležící při nich.99 První písemná zmínka o Čermné je z roku 1304, kdy král Václav II. velký kolonizovaný prales s velkým počtem obcí věnoval klášteru ve Zbraslavi. Byla součástí lanšperského panství, které spadalo od roku 1564 pod správu panství Lanškroun. Do husitských válek na tomto území vládl německý živel. Poté, co křižácká vojska prchla z Čech, nabyla ves českou samostatnost. Roku 1873 byla obec Čermná s přibližně třemi tisíci obyvateli prohlášena za městys. V roce 1935 byla rozdělena na Horní a Dolní Čermnou z důvodů dlouhotrvajících neshod v oblasti výstavby a rozdílného náboženství. Dolní část (nyní Dolní Čermná) je převážně katolická, horní je větším dílem evangelická, která se historicky hlásila k Jednotě bratrské. Roku 1938 byla část Dolní Čermné připojena k Horní Čermné a společně zabrána do Sudet. Hranice mezi Sudety a Protektorátem vedla po hrázi rybníka a přechod byl možný jen na propustku (např. pokud člověk šel na pole či na hřbitov – katolický v Protektorátu, evangelický v Sudetech). V obci se nachází mateřská a základní škola, dětský domov, pošta, koupaliště, hostinec Krčma a řada firem, které zaměstnávají místní občany. Působí zde tyto spolky a organizace: Sbor dobrovolných hasičů Horní Čermná, Sbor dobrovolných hasičů Nepomuky, Český zahrádkářský svaz, Český červený kříž Horní Čermná, Český červený kříž Nepomuky, Myslivecké sdružení Horní Čermná – Nepomuky, Hokejový klub Horní Čermná, Horolezecký klub Horní Čermná, Sokol Horní Čermná, Loutkářský soubor Kašpárek a občanské sdružení HC Foosball, které pořádá charitativní turnaj ve stolním fotbale.100
99
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 369. Kronika městyse Čermné (1859–1952), fol. 8. Horní Čermná. Organizace a spolky. Dostupné z: http://hornicermna.net/index.php/oobci/organizace-a-spolky, cit. 11. 12. 2011. 100
30
2.6 Libchavy Obec Libchavy je se svými 1704 obyvateli101 čtvrtá největší obec v bývalém okrese Ústí nad Orlicí. Rozkládá se v délce 5 km na ploše 2211 ha těsně za městem Ústí nad Orlicí směrem na sever a tvoří ji katastrálním území historicky samostatných obcí Dolní, Prostřední a Horní Libchavy (německy Nieder-Lichwe, Mittel-Lichwe, Ober-Lichwe). Leží v nadmořské výšce 350 až 400 m n. m. Obec je po obou stranách lemována zalesněnými hřbety s nejvyšším kopcem Hůrkou (546 m n. m.). Obcí protéká Libchavský potok, který se v dolní části obce vlévá do Tiché Orlice.102 Na jihu katastru se nalézá přírodní rezervace Vadětín. Středem obce vede hlavní silnice 1. třídy do Hradce Králové, obec je tedy sídelním typem silnicovým a orientace domů okapová. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 506 osob (29 % obyvatel), z toho se 445 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 8 obyvatel k husitské, 28 k českobratrské evangelické, 1 obyvatel k pravoslavné, 1 ke Svědkům Jehovovým, 4 obyvatelé k adventistům sedmého dne a k ostatním církvím se hlásilo 19 obyvatel.103 Poprvé se dovídáme o zdejší krajině v písemných pramenech z roku 1227 jako o lesu „Na Lubhaue“. Tento název dříve náležel místnímu potoku. Zde, na odbočce Trstenické stezky104, která již v keltských dobách zajišťovala spojení mezi střední Moravou a centrem východních Čech, byla v první polovině 14. století založena stejnojmenná vesnice. V písemných pramenech se poprvé připomíná roku 1360 jako Libchouia Theutonicali (Německé Libchavy). Byla tak
101
Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 102 Obec Libchavy. Úvodem. Dostupné z: http://www.libchavy.cz/obec.php?k=soucasnost, cit. 14. 12. 2011. 103 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 104 Trstěnická stezka je název obchodní stezky, který v 19. století zavedl právní historik Hermenegild Jireček.
31
rozlišena od severněji položených Českých Libchav, v té době uváděných jako Libchouia Boemicali. V roce 1551 koupil Mikuláš z Bubna dvory od Jana z Pernštejna, a tím se celé Libchavy dostaly do rukou jednoho majitele. Za Mikulášových vnuků byl v roce 1588 celý statek rozdělen na několik částí, z nichž se později konstituovaly vsi Horní Libchavy, Dolní Libchavy a Říčky. Odprodáním části Dolních Libchav v roce 1591 později vznikly Prostřední Libchavy, jež byly připojeny k panství Horní Jelení a s ním v roce 1602 k doudlebskému panství. Roku 1611 byly Horní Libchavy připojeny k dolnolibchavskému statku, ves však zůstala samostatná. V roce 1624 získal Dolní, a tím i Horní Libchavy Karel z Lichtenštejna, které spojil se sousedním lanškrounským panstvím, jehož součástí zůstaly až do zrušení patrimoniální správy. Od roku 1850 se Dolní Libchavy a Prostřední Libchavy staly samostatnou a samosprávnou obcí stejně jako Horní Libchavy, k nimž byla připojena někdejší ves Dařílek, která s nimi v průběhu 19. století splynula.105 O společných záležitostech jako byla škola a kostel se radili starostové všech tří obcí dohromady.106 Roku 1866 byla postavena železnice Ústí nad Orlicí – Kyšperk, která procházela Dolními Libchavami. Feudální charakter obcí se udržel až do konce 19. století, kdy se řada lidí odpoutala od zemědělského hospodaření a nechala se zaměstnat ve vznikajících textilních továrnách v blízkém Ústí nad Orlicí. Za první světové války se v obcích usadily italské rodiny migrantů, které se po skončení války vrátily zpět do vlasti, spolu s nimi i libchavští přiženění muži a přivdané ženy. V roce 1938 se staly se součástí Německé říše. Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 byly znovu osídleny českým obyvatelstvem. Od roku 1952 byly Horní Libchavy sloučeny i s Prostředními Libchavami. V roce 1959 zde bylo provedeno přečíslování domů, při kterém 105
Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 124, 125, 148, 236. 106 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 568. Kronika obce Dolní Libchavy, fol. 133.
32
byla zrušena samostatná číslování jak pro Prostřední Libchavy, tak pro část obce Dařílek. Obec s názvem Libchavy vznikla v roce 1976 sloučením obcí Dolní Libchavy a Horní Libchavy. Přečíslování domů nebylo provedeno, a proto v obci existují stejná čísla domů. Z tohoto důvodů má obec dvě části dolní a horní, ve kterých jsou domy samostatně číslovány. Mezi občany se stále používají názvy dolní Libchavy a horní Libchavy.107 O škole pochází první písemná zmínka z roku 1789, předpokládá se však, že fungovala minimálně již 50 let předtím. Usnesení všech 3 obcí o stavbě nové školní budovy je datováno na rok 1876.108 Po roce 1989 se obec začala dynamicky rozvíjet, protože vedle zemědělské výroby zde vznikala i průmyslová výroba, firmy větších i drobných podnikatelů. Dokladem toho je 596 pracovních míst vytvořených přímo v obci.109 V obci se nachází základní škola, dvě mateřské školy, westernový ranč a několik restauračních zařízení a penzionů. Působí zde fotbalový a florbalový oddíl a Sbor dobrovolných hasičů.
2.7 Rudoltice (německy Rudelsdorf) Obec Rudoltice se nachází 3 km jihozápadním směrem za městem Lanškroun. Rozkládá se kolem potoka zvaného Rudoltička, který je přítokem Lukovského potoka. Jde o ulicový sídelní typ s okapovou zástavbou. Obec leží v nadmořské výšce přibližně 370 m n. m., nejvyšším bodem je vrchol Třebovských stěn Palice (613 m n. m.). V obci žije 1766 obyvatel110 a výměra katastrálního území činí 24,6 km2.
107
Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 124, 125, 148, 236. 108 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 568. Kronika obce Dolní Libchavy, fol. 126. 109 Obec Libchavy. Úvodem. Dostupné z: http://www.libchavy.cz/obec.php?k=soucasnost , cit. 14. 1. 2012. 110 Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013.
33
Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 206 osob (12 % obyvatel), z toho se 181 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 1 obyvatel k husitské, 7 obyvatel k českobratrské evangelické, 6 k pravoslavné, 1 ke Svědkům Jehovovým, 1 k adventistům sedmého dne, 2 ke starokatolické a k ostatním církvím se hlásilo 7 obyvatel.111 Ves byla založena jako jedna z prvních v lanškrounské kotlině v polovině 13. století. Její pojmenování buď připomíná lokátora Rudolfa, který byl u jejího založení, nebo byla pojmenována po římském králi z rodu Habsburků Rudolfovi (1273–1291). Jiný původ pojmenování uvádí stará pověst, podle které jistý Rudolf se svými bratry Michalem, Tomášem a Lukášem založili okolní vesnice. Michal (německy Michael, Michl) založil ves Michelsdorf (dnes Ostrov), Tomáš (německy Thomas) založil ves Thomigsdorf (dnes Damníkov), Lukáš (německy Lukas) ves Lukovou a Rudolf ves Rudoltice. České pojmenování se poprvé uvádí až roku 1568. V písemných pramenech se původní ves poprvé připomíná v roce 1304 v listině, kterou král Václav II. upravil a rozšířil svůj předchozí dar území pro nedlouho předtím založený zbraslavský klášter a po lanšperském panství mu darovali i panství lanškrounské. Roku 1358 lanškrounsko-lanšperské panství přešlo do majetku litomyšlského biskupství. Zprávy z dob husiných válek se nedochovaly. Po odeznění husitství se v celých východních Čechách rozšiřovalo hnutí Českých bratří, jejichž hlavním sídlem bylo město Lanškroun, a stejně jako v jiných místech vznikla i v Rudolticích odnož Bratrské církve. V té době se celého panství zhostil přívrženec Vilém Kostka z Postupic až do roku 1505, kdy se sňatkem jeho dcer Anny a Markéty s Janem a Vojtěchem z Pernštejna panství dostalo rodu Pernštejnů, čímž se stalo součástí panství Lanškroun. Do jeho obvodu náležely Rudoltice až do zániku 111
Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné
z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013.
34
patrimoniální správy.112 V meziválečném období byla zřízena menšinová škola pro německé děti.113 Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva byla obec znovu osídlena českým obyvatelstvem.114 V roce 1831 byl položen základní kámen pro novou školu. Život obce ovlivnilo zahájení provozu železniční trati Olomouc – Česká Třebová, jíž je součástí. Roku 1885 byla uvedena do provozu lokálka Rudoltice – Lanškroun. Současná občanská vybavenost obce je tvořena následujícími zařízeními: kulturní dům (společenský sál, tělocvična, školní družina, obecní úřad, vývařovna, restaurace, lékařská ordinace, ubytovací zařízení), mateřská škola, základní škola, pošta, dvě prodejny smíšeného zboží, pohostinství, sportovní areál a nádražní budova železniční zastávky Rudoltice.115 V obci působí Sbor dobrovolných hasičů, fotbalový oddíl, vodácký oddíl, myslivecké sdružení a klub důchodců.
2.8 Sázava (německy Zohse) Obec Sázava se nachází 2 km na východ od města Lanškroun. Rozléhá se podél řeky Moravská Sázava v nadmořské výšce 365 m n. m. na katastrálním území o výměře 567 ha. Žije zde 561 obyvatel116. Obec je sídelním typem návesní silnicovka s okapovou orientací domů. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 148 osob (26 % obyvatel), z toho se 132 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 3 obyvatelé k husitské, 2 k
112
Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 241. 113 Průměrná návštěvnost činila 17 dětí. 114 Obec Rudoltice. Informační portál. Historie. Dostupné z: http://www.rudoltice.cz/historie , cit. 19. 2. 2012. 115 Obec Rudoltice. Informační portál. O obci. Dostupné z: http://www.rudoltice.cz/o-obci , cit. 19. 2. 2012. 116 Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z:http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013.
35
českobratrské evangelické, 2 obyvatelé k pravoslavné a k ostatním církvím se hlásilo 9 obyvatel.117 Fara patří pod církevní správu v Lanškrouně. Původní osada byla založena kolem poloviny 13. století při osídlování okolní krajiny. Jméno dostala podle místního toku, který se připomíná roku 1275 jako aqua Zazouia (voda sázavá, usazující naplaveniny). V písemných pramenech se Sázava poprvé připomíná roku 1304 v listině, kterou král Václav II.
daroval
území
lanškrounského
panství
Zbraslavskému
klášteru.
S lanšperským panstvím sdílela osudy až do zrušení patrimoniální správy. V 19. století zde byla založena továrna na plátna. K takto založené továrně patřilo také 90 měřic pozemků, používaných jako bělidla pláten. Od roku 1850 se stala samostatnou a samosprávnou obcí. Při nucené integraci obcí v 70. a 80. letech 20. století se s platností od 1976 sloučila s městem Lanškroun. Po uvolnění společenských a politických poměrů po listopadu 1989 se od Lanškrouna oddělila a roku 1992 se znovu stala samostatnou a samosprávnou obcí.118 V obci se nachází mateřská škola, hospoda a fotbalové hřiště. Od roku 2007 zde působí občanské sdružení Spolek přátel sportu Sázava u Lanškrouna, které zajišťuje pořádání kulturních a sportovních akcí. U silnice do Lanškrouna je situována velká budova známého Pekařství a cukrářství Sázava s.r.o.
2.9 Skořenice (německy Skorschenitz) Obec Skořenice se nachází 4 km severně od města Choceň na okraji okresu Ústí nad Orlicí. Rozkládá se v nadmořské výšce 400 m n. m. na
117
Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 118 Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 251-252.
36
katastrálním území o rozloze 445 ha. Žije zde 455 obyvatel119. Obcí protéká Skořenický potok, jež je pravým přítokem Tiché Orlice. Z hlediska sídelního typu se jedná o návesní silnicovou ves s okapovou orientací domů. Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 157 osob (34 % obyvatel), z toho se 138 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 5 obyvatel k husitské, 10 k českobratrské evangelické, 1 obyvatel k pravoslavné, 1 obyvatel ke Svědkům Jehovovým a k ostatním církvím se hlásili 2 obyvatelé.120 Podle některých pramenů byla obec založena na konci 13. století, spíše až na začátku 14. století. Její pojmenování je odvozeno buď z osobního jména Skora nebo Skořina či Skoryna nebo pochází od ,,skóření, neboli skoření vody“, což označuje vodu tekoucí mezi kořeny. Pro obec bylo užíváno také jméno Skorenice. Od svého vzniku až do 15. století ves patřila místním zemanům. V roce 1559 je Choceňsko včetně Skořenic prodáno Zikmundovi ze Šelmberka se sídlem na Kosti. S tímto hradem je obec spjata až do konce patrimoniální správy. Od roku 1850 se stala samostatnou a samosprávnou obcí.121 Škola se zde začala stavět v roce 1822 a o sto let později byla rozšířena do dnešní podoby. V roce 1988 byla její činnost ukončena122 a v roce 1993 znovu obnovena. V obci se také nachází mateřská škola, obchod se smíšeným zbožím, obecní hospoda a působí zde Sbor dobrovolných hasičů (od roku 1886), Myslivecké sdružení Bošínská obora, pingpongový a šipkový klub.
119
Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 120 Český statistický úřad. Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72) . Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 121 Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 256-257. 122 Obecní úřad Skořenice. Kronika obce Skořenice IV. díl,(1915–1918), fol. 9–10.
37
2.10 Sopotnice (německy Sopotnitz, také Schindeldorf) Obec Sopotnice se rozkládá 10 km severně od Ústí nad Orlicí podél silnice 1. třídy vedoucí do Hradce Králové. Obcí protéká stejnojmenný potok, který se na jejím severním konci vlévá do Divoké Orlice. Je klasickým silnicovým sídelní typem s okapovou zástavbou. Katastrální území obce rozléhající se v nadmořské výšce 345 m n. m. je vyměřeno na 1357 ha. V obci žije 965 obyvatel.123 Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 414 osob (43 % obyvatel), z toho se 374 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 12 obyvatel k husitské, 8 k českobratrské evangelické, 2 obyvatelé k pravoslavné a k ostatním církvím se hlásilo 18 obyvatel.124 Původní osada byla založena na přelomu 13. a 14. století na území kolonizovaném převážně jen českým etnikem. V písemných pramenech se jedna její část poprvé uvádí v roce 1356 jako součást majetku, který patřil k hradu Potštejn. Jednalo se o dolní část bez kostela. Druhá, horní část vsi s farou a kostelem se poprvé uvádí v roce 1371, kdy Boček z Kunštátu, pán na hradě Litice,
dosazoval
na
sopotnickou
faru
nového
kněze.
Název
obce
pravděpodobně pochází ze staročeského slova sopot, které znamená „pramen“, které se na katastrálním území obce hojně vyskytují dodnes. Podle jiného výkladu je jméno vsi odvozeno ze jména potoka prudce tekoucího přes skalnaté řečiště (sopot = „peřeje“). Tato varianta je ale podle charakteru řečiště potoka tekoucího přes Sopotnici nepravděpodobná.125 Německé jméno Schindeldorf je umělé, užívalo se od začátku 19. století a připomíná místní výrobu šindelů.
123
Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 124 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 125 Obec Sopotnice. Zajímavosti. Dostupné z: http://www.sopotnice.cz/obec/historie/zajimavosti.html, cit. 25. 2. 2013.
38
Až do konce 15. století byla potštejnská i litická část vsi oddělena. V roce 1495 litické panství koupil Vilém z Pernštejna a nedlouho nato roku 1497 získal i panství Potštejn. Tak došlo ke spojení obou částí vsi v jeden celek, jež se stal součástí potštejnského panství. Do jeho obvodu patřila až do zrušení patrimoniální správy. Za třicetileté války došlo k prodeji zadluženého potštejnského panství generálu v Habsburských službách. Ten se jako voják na panství moc neobjevil, ale jeho žena přinesla do vesnic svého paství nové řemeslo krajkářství, jehož kolébka byla v Belgii. Kromě krajkářství a tkalcovství se v obci rozvíjela výroba šindelů. V roce 1850 se Sopotnice stala samostatnou a samosprávnou obcí v soudním okrese Lanškroun. Jinou událostí, která rozvířila hladinu sopotnického života, byla stavba železnice přes katastr obce, tzv. Severozápadní dráhy. Stavba byla zahájena roku 1870 a podíleli se na ní, zejména při ražení litického tunelu, také italští dělníci. Mnozí z nich bydleli po chalupách v Sopotnici. Stavba dráhy vedla tehdy i k rozvoji těžby kamene v litických lomech, kde našlo postupně práci mnoho sopotnických občanů. Ti tehdy pracovali převážně v zemědělství. Od roku 1925 byla Sopotnice připojena k okresu Rychnov nad Kněžnou.126 V roce 1878 byl položen základní kámen k nové školní budově v Sopotnici. Koncem 19. století se v obci rozvíjela spolková činnost. Roku 1893 se ustavuje sbor dobrovolných hasičů. Roku 1897 vzniká spolek Ochotnická beseda, která pečovala o veřejnou knihovnu a pořádala ochotnická představení. V současné době se v obci nachází základní a mateřská škola, pošta, obchod se smíšeným zbožím, prodejna textilu, dva hostince, středisko živočišné výroby Obživa a.s., fotbalové hřiště a lyžařský areál. 126
Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2005, s. 264-265.
39
V obci působí spolky a sdružení Pecen, Český červený kříž, Klub žen, Myslivecké sdružení, Ochotnické divadlo Osvětová beseda, Sbor dobrovolných hasičů SK Humparek, Sopotnická dechovka a fotbalový oddíl.127
2.11 Těchonín (německy Linsdorf) Horská obec Těchonín se nachází 4 km severním směrem od města Jablonné nad Orlicí, od Králíků je vzdálena 9 km směrem na jihozápad. Rozkládá se v nadmořské výšce 494 m n. m. a protéká jí Těchonínský potok, jež se na dolním konci obce vlévá do Tiché Orlice. Žije zde 608 obyvatel128. Správní území obce zahrnuje sídla Těchonín, Celné a Stanovník. Obec Těchonín leží při železniční trati Praha - Hanušovice v údolí Tiché Orlice.129 Počet věřících obyvatel v roce 2001 čítal 166 osob (27 % obyvatel), z toho se 143 obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi, 4 obyvatelé k husitské, 1 obyvatel k českobratrské evangelické, 1 obyvatel k pravoslavné a k ostatním církvím se hlásilo 17 obyvatel.130 Původní ves byla založena českým etnikem koncem druhé poloviny 15. století na území rozsáhlého žampašského panství při osídlování jeho pustých částí. Název obce je odvozen z osobního jména Těchoňa. Německé jméno ve tvaru Lintzdorfer se poprvé připomíná až v polovině 17. století, kdy došlo k výraznému poněmčení vsi. Toto německé pojmenování se časem změnilo na Linsdorf. Vniklo nejspíše ze slova Lintz či Lentz, které v českém překladu znamená „mlýnec“. V písemných pramenech se Těchonín poprvé připomíná roku 1514, kdy tehdejší majitel Žampachu, Jan z Potštejna, musel část svého majetku kvůli dluhům zastavit. Mezi vesnicemi, které si ponechal, byl i 127
Sopotnice. Spolky a sdružení v obci. Dostupné z: http://www.obecsopotnice.cz/ , cit. 15. 1. 2012. Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích. Dostupné z:http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013. 129 K 1. 1. 2008. Těchonín. Statistické údaje obce. Dostupné z: http://www.techonin.cz/statisticke-udajeobce , cit. 15. 1. 2012. 130 Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id=87&voa=tabulka&go_zobr az=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013. 128
40
Těchonín. Později však musel zastavit i zbývající části panství, které vykoupil až jeho syn Jan Burian Žampach z Potštejna. Součástí kyšperského dílu, přeměněného po čase na samostatné panství, zůstal až do zrušení patrimoniální správy. Po roce 1850 se stal samostatnou a samosprávnou obcí. Od téže doby se jeho částí stala také do té doby samostatná ves Stanovník (Neudorfl) a osada Neuháusel. Ta se od 60. let 19. století jako samostatná osada již neuvádí. Při rozsáhlé územní a správní reformě v roce 1960 byla k Těchonínu připojena do té doby samostatná obec Celné.131 V roce 1950 byli do kasárenských budov v obci umístěni vyhnanci z Řecka. Byli mezi nimi lidé zmrzačení, nemocní a staří. Mohoucí pomáhali na poli JZD a v lese. Též byli pilnými sběrači borůvek, ostružin, šípků a malin, houby nesbírali. Z této doby pochází místní název pramene U řecké studánky. Mají v obci i svůj hřbitov.132 Kulturní život zajišťovali především divadelní ochotníci pod vedením Antonína Špinlera až do roku 1971. Pracovní místa zde nabízelo místní JZD a továrna Orban. V současnosti je kulturní dění v obci spojeno především s místní základní školou, spolkem dobrovolných hasičů či s místním fotbalovým oddílem.
131
Křivohlávek, Jan František: Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, c. d., s. 281. 132 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 582. Pamětní kniha obce Těchonín (1953–1975), fol. 67.
41
3 Masopust V úvodu této kapitoly bychom si měli osvětlit význam slova masopust. Slovo masopust má tři významy: „1. lidová slavnost maškar obřadního charakteru, pro kterou existuje několik geograficky specifických výrazů, např.: ostatky, končiny, fašank, voračky; 2. období od Tří králů do Popeleční středy, jíž začíná předvelikonoční půst; 3. jméno hlavní postavy (Masopust) vystupující v masopustních hrách 16. století.“133 Abychom se vyhnuli významovým nejasnostem při čtení této práce, výraz „masopust“ bude užíván dle výše uvedené první definice, zatímco „masopustní období“ bude chápáno ve významu druhém.
3.1 Etymologie slova masopust V Jungmannově Česko-německém slovníku nalezneme tento výklad slova masopust: „ […] wlastně den, w kterj se maso pouští, t. naposledy gj, podlé lat. carniprivium“134 ,,[...] slowe obyčejně tak několiko neděl a zvláště tré dnj před postem, w kterých lidé rozličené kratochwile strogj, gako tance, hody atd. […] Massopůst, svátek býval u pohanů, w němž modle Bachowě ke cti žrali, pili, hodowali, kwasili, tancovali a bláznili, bláznowj ožralj dnowé.“135 Slovo masopust tedy označovalo poslední den před následujícím půstem. Tentýž význam mělo i ve staročeštině. U ostatních slovanských jazyků nalezneme významové nuance. Stejný jako český je miesopust v polštině. Ruský masopust označuje postní den, ukrajinský mjasopust, srbochorvatský mesopust a bulharský masopust je první postní den, slovinský mesopust je noc před Velikonocemi, tzn. poslední postní den. Někdy je v lidové etymologii slovo pustit chápáno tak, že maso je dopuštěno,
133
Staňková, Jitka: Masopust, c. d., s. 539. Carniprivium – konec masopustu, dny před velkým postem. 135 Jungmann, Josef: Česko-německý slovník. Díl 2. 2. vydání. Praha: Academia, 1990, s. 398. 134
42
dovoleno.136 Spíše se ale slovo masopust analogicky přiklání ke slovu karneval, které pochází z italského carnevale, a to z latinského carnelevare, carō – maso a levāre – odejmout. Lidová etymologie slovo karneval vykládá jako „maso sbohem“137 a slovo masopust vykládá v souvislosti s půstem od masa138. Ve středověku se pro masopust nebo celé masopustní období používalo označení carnis trivium – „křižovatka či rozcestí masa“; podobně tak i v němčině die Fastnacht, der Fashing (odtud fašank).139
3.2 Geneze masopustu Dodnes nelze s jistotou určit přesný původ tohoto obyčeje. Teorie se opírají o pohanské slavnosti řecké a římské, Lupercalie a Bacchanalie, jiné preferují vznik z místních pohanských obřadů, další jsou kombinací obojího. Již Č. Zíbrt napsal: „[…] o původu masopustních zvyků mnoho již hádali a hádají. Celkem jest roztříditi různá mínění na dvě skupiny: buď prý masopust vznikl na půdě pohanské, nebo na půdě křesťanské. Na půdě pohanské mohl zase vypučeti z náboženských slavností římských a řeckých, Luperkalií, Bachanalií apod., nebo se hlásí původem svým k národnímu, domácímu náboženství.“140 Josef Tomeš se vyjadřuje o složitosti určení geneze masopustu takto: „[…] není snadné rozuzlit onu spleť prvků nejrůznějšího charakteru, obsahu, významu, funkce a stáří, z nichž se masopustní obyčeje skládají. [...] V mnoha masopustních obyčejích lze odkrýt původní obřadní motivace, mnohé zvyky však v průběhu vývoje měnily obsah i formu, takže jejich genezi je obtížné sledovat.“141 Lupercalie byla římská slavnost, která se konala o únorových idách na oslavu římského boha fauna Luperca. Byla to slavnost smíru a plodnosti, při 136
Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, s. 353. 137 Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001, s. 266. 138 Tamtéž, s. 366. 139 Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Současný masopust na Strakonicku. Český lid 61, 1974, s. 33. 140 Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují památky až po náš věk. Praha: Tiskem a nákladem Jos. P. Vilímka, 1889, s. 17. 141 Tomeš, Josef: České a masopustní obyčeje a jejich mezinárodní obměny, c. d., s. 15, 37–38.
43
níž se obětovali psi a berani. Kolem Fora Romana pobíhali mladí muži, spoře odění jen v kožešinové zástěrky z obětovaných zvířat a řemeny z téhož materiálu mrskali neplodné ženy, které doufaly, že po tomto zásahu budou mít děti. Papež Gelasius I. roku 494 tyto slavnosti proměnil ve svátek Očištění Panny Marie. Bacchanalie byly římské slavnosti, jež slavily ženy na počest boha Baccha. Jednalo se o tajný Dionýsův kult, importovaný do Říma z jihu. Pro svůj orgastický charakter byly tyto slavnosti označeny jako trestuhodné a roku 186 př. n. l. byly senátem zakázány. (Při velkém procesu proti 7000 obžalovaných byla většina odsouzena k smrti.) V pompejské vile mystérií jsou tyto Bacchanalie doloženy na nástěnných malbách i po jejich úředním zákazu. Bacchus je římský bůh vína a tvořivé síly přírody, je totožný s původním thráckým bohem Dionýsem, který slavil se Stlénem, Satyrem, Nymfami a Majnádami v noci na vinicích bezuzdné slavnosti za světla pochodní a hudby. Spíše než římské Bacchanalie jsou původu masopustu bližší řecké Dionýsie, které byly trojí. Starší, slavené koncem prosince na oslavu boha vína a na zakončení vinobraní. Mladší, slavené koncem března na oslavu boha křísitele přírody, a konečně třetí, slavené v lednu, nazývané také Lenaje. U všech tří typů těchto slavností procházely městem průvody, při nichž se zpívalo, žertovalo a tančilo. U třetích — Lenají — se však konala vedle obvyklých žertů, šprýmů a vtipů bohatá hostina, k níž město poskytovalo zdarma maso. I pro tento fakt se Dionýsie jeví jako pravděpodobnější původní oslavy, které tvoří prazáklad slovanského masopustu. V 16. století cizí i čeští duchovní srovnávali masopustní průvody s pohanskými Saturnáliemi, které slavili Římané původně v prosinci, později tři dny na konci února, na oslavu Saturna, boha setby. O těchto slavnostech, původně trvajících celý týden, se uplatňovala rovnost mezi pány a otroky. Pod řeckým vlivem hodovali a pili účastníci průvodu v každém domě. Hlavní
44
postavou byl král Saturnus. V průběhu těchto slavností se lidé vzájemně obdarovávali.142 V současnosti se J. Langhammerová přiklání ke vzniku masopustu z románských slavností, které byly ovlivněné původními kulturami národů na našem území, Keltů, Germánů a Slovanů: „Masopust jako bujará oslava nového roku starořímské společnosti, přestala v novém pořádku juliánského kalendáře platit i v místě svého zrodu. Ocitla se jako slavnost vpravdě nadbytečná na okraji zájmu někde v březích a nedostala žádný jiný smysl než veselí. Ale toto koření života, neodolatelná síla oslavy návratu života na zem, spolu s reminiscencí na někdejší římské, vážně prožívané bakchanálie, v podvědomí společnosti zůstala. Navíc se přestěhovala spolu s romanizací střední Evropy i k nám. Zde navázala na místní podloží podobných zvyků a zakotvila jako řečiště veselí mezi dvěma břehy půstů - Vánoc a Velikonoc.“143 Jako důležitý prvek vnímá shodné časové období, kdy se slavnosti konaly, a také dosud přetrvávající masku Bakcha či Bak(ch)usa, symbolizujícího poživačného tlouštíka.
3.3 Historie slavení masopustu Písemné zprávy o slavení masopustu z území Čech a Moravy máme již ze 13. století. „Vždyť podle starých letopisců král Albrecht při masopustních radovánkách s omladinou vratislavskou tak se rozveselil, až si nohu zlámal.“144 Jejich význam spočíval především v uvolnění společenského tlaku, který v životě občanů vytvářela vrchnostenská nařízení. Např. v Praze byla ve 13. století zastavena společnost mužů a žen duchovního stavu, v čele s voleným císařem, která se pravidelně poslední dny masopustního období oděla po světsku, procházela ulicemi a oddávala se veselí a rozkoším, aby počínaje středou účastníci pokračovali v bohulibém a mravném životě.145 Církev musela masopustní průvody připustit, jelikož jejich tradice měla silné kořeny. Od 142
Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Současný masopust na Strakonicku, c. d., s. 33. Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha: Petrklíč, 2008, s. 118. 144 Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého, c. d., s. 136. 145 Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Současný masopust na Strakonicku, c. d., s. 33. 143
45
samého počátku se je však snažila potlačovat a přizpůsobit svému liturgickému kalendáři.146 Masopusty se slavily na venkově i ve městech. Kolem poloviny 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy zvané reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta se pořádala v Praze roku 1752.147 V 19. století byly masopustní průvody rovněž reprezentativními nástroji zámožných řemeslných cechů. V době před první světovou válkou byl k pořádání masopustu nutný souhlas starosty. Pokud ho nezískali, musel poté někdo z pořadatelů odsedět trest jeden den vězení. Masopustní průvody se konaly za první světové války i první republiky, obvykle byly organizovány hasičskými spolky až do r. 1941, kdy byly okupačními úřady zakázány a vrací se až po ukončení 2. světové války. Na přelomu 20. a 21. stol. se konají masopustní obchůzky ve stovkách obcí a přenesly se i do měst mezi mládež a děti.148
3.4 Masopustní obchůzka Jak již bylo řečeno v úvodu, základ masopustu tvořily ochrannoprosperitní motivy, jejichž cílem bylo zajistit si přízeň nadpřirozených sil pro hospodářský zdar. Podoby masopustní obchůzky mají více variant, s mnoha různými vnitřními obřadnými principy a odlišným hlavním motivem. Může jím být usmrcování, ubíjení zvířete (či postavy) a jeho vzkříšení, komická svatba, mečový, šavlový či kolový tanec, chození s klátem, vyorávání brázdy 146
Ze západní Evropy je znám i pokus o liturgické vyjádření masopustu. Ve 13. století se v mnoha klášterních kostelech především ve Francii konalo před nedělí Devítník (devátá neděle před Velikonocemi) alelujové oficium. Lidé se loučili s aleluja a potom se konal jeho pohřeb se všemi předepsanými liturgickými náležitostmi, v čemž lze spatřovat přímou podobnost s lidovým pohřbem masopustního bakchusa či basy. Aleluja představovala panna obalená slámou, již choralisté vyháněli z chóru do křížové chodby. Obřad byl však zakazován kvůli různým výtržnictvím, která ho doprovázela. Srov. Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice: Dona, 1991, s. 48. Masopustními obchůzkami v Evropě v průběhu 10. - 16. století se zabývá dílo Jacquese Heerse Svátky bláznů a karnevaly, Praha: Argo, 2006. 147 Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje, c.d., s. 48. 148 Staňková, Jitka: Masopust, c. d., s. 541.
46
(voračky) či chození s medvědem nebo šimlem. Všechny podoby souvisejí s rituálem
přechodu
k
novému
hospodářskému
období.149
V různých
geografických oblastech se objevují totožné motivy. V každé obci je však znát specifická podoba obchůzky dle místních tradic a zvyklostí. Nejčastější podoba průvodu spočívá v obcházení domu od domu v obci po celý den. Maškary bývaly pohoštěny a „posilněny“ alkoholem a dostávaly výslužku ve formě peněz či naturálií, jež se poté konzumovaly na závěrečné hostině. Bylo jim dovoleno vše, co jindy dovoleno nebylo, a tak si braly libovolně vejce, sušené ovoce, koblihy, maso v komíně, byly jim tolerovány i mnohé lascivnosti.“150 Téměř všude končila o masopustním úterý zábava přesně o půlnoci. „S ní zatroubil ponocný na roh a rychtář či některý z radních vyzval všechny, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Mnohde končili o půlnoci muziku pochováním basy, jinde o půlnoci pochovávali Bakchusa.“151 Pochovávání basy je považováno za starší zvyk přejatý z měšťanské tradice, který znamenal také konec zábav a muziky.152
Hojnost a bohatství jídel o masopustu mělo zajišťovat podporu blahobytu v roce nastávajícím. Zabíjačka a s ní spojená mastnota byly charakteristickým znakem celého období. Někde býval významným dnem masopustního období tak zvaný „Tučný čtvrtek“, poslední čtvrtek před Popeleční středou, kdy bývala tradičním jídlem vepřová pečeně s knedlíkem a zelím. Říkávalo se, že kdo bude v tento den hodně jíst a pít, bude silný po celý rok. Tradičním masopustním jídlem jsou dodnes koblihy, jimž se v Čechách i na Moravě říkalo též šišky a ve Slezsku brutvaňoky. Oblíbené byly i boží
149
Staňková, Jitka: Masopust, c. d., s. 540. Václavík, Antonín: Výroční obyčeje a lidové umění. Vydání 2., Luhačovice: Ateliér IM, 2010, s. 51. 151 Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje, c. d., s. 49 152 Stránská, Drahomíra: Výroční obyčeje, c. d., s. 283. 150
47
milosti. Dalšími typickými pokrmy vybíranými při masopustní obchůzce byly slanina, klobásy, vejce, mouka, mák, jablka.153
S masopustem byly spojeny masopustní divadelní a obchůzkové hry154. Renesanční a barokní žákovská představení bývala rozverná a plná vtipů. Nejčastějším námětem byla hra s Bakchusem, při níž byl se vší vážností souzen „pán ožralců“, aby byl posléze za nesčetné prokázané nešlechetnosti odsouzen a potrestán, třeba vhozením do kašny na náměstí.155 Jinde se v roli souzeného objevovaly zoomorfní masky či živá zvířata, která byla následně sťata a posloužila k pozdější hostině. Součástí obchůzky byly i kolektivní parodické soudy vůči rodině hospodáře, které měly za úkol urovnávat vztahy mezi obyvateli obce. Maškary při masopustním průvodu kritizovaly hospodaření v obci a ironizovaly nedostatky.156 V současné době se setkáváme spíše s kritikou na obecní nepořádky, s kterými jsou obyvatelé nespokojeni.157
Masky původně nesloužily k zábavě, ale byly součástí obřadních praktik, jejichž základem byla podobnost převleku s vytyčeným cílem a přiblížení se tak silám přírody, které ho ovlivňují, tzv. magie podobnosti – „Najít takovou sílu, jako má medvěd, do jehož masky vstupuji, obleču-li se do kožešiny, paroží, peří, slámy či hrachoviny. Potřebuji úrodu obilí tak vysokého, jak dlouhá jsou stébla na mé masce.“158
153
Tomeš, Josef: České a masopustní obyčeje a jejich mezinárodní obměny.c. d., s. 38. Více o masopustních hrách Zíbrt, Čeněk: Masopust z Koblihovic a Bachus souzen a pochován. Starodávné hry, kratochvíle a obřady masopustní. Praha: Nakladatelství F. Šimáčka, 1910. Nebo též Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 143–163. 155 Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje, c. d., s. 49. 156 Frolec, Václav: Masopustní obchůzka v nejzápadnější části československých Karpat. In: Masopustní tradice, c. d., s. 56. 157 Navrátilová, Alexandra: Metodologické otázky studia obřadních obchůzek. In: Frolec, Václav (ed.): Obřadní obchůzky. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1988, s. 218. 158 Langhammerová, J.: Čtvero ročních období v lidové tradici, c. d., s. 122. 154
48
Masky lze rozdělit na zoomorfní (kůň, medvěd, kozel atd.), antropomorfní (žid, kominík, žebrák), démonické (čert, vodník, smrt) a symbolické figuríny (Masopust, Matka masopustu).159 Často se také muži převlékají za ženy a naopak. Pro archaické zvířecí a démonické masky někde platilo, že nemluvily, komunikovaly pouze gesty a různými druhy zvuků (koza, kůň, medvěd, čáp, opice, kohout, čert, hastrman, smrt).160
Tanec patří jak k celému masopustnímu období, kdy se konala každou neděli taneční zábava, tak k masopustní obchůzce samotné. Medvěd, maska spojená s plodností a dávným mateřským kultem, vždy tancoval s hospodyní a dospívajícími dívkami, aby se naplnila očekávaná plodnost. Rovněž byl tanec součástí obřadu k zajištění úrody, známé je vyskakování na konopě či jinak zvané konopice. F. Bartoš popisuje masopustní obchůzku domů takto: „V ostatky chodí chasa mužská s muzikou a s ‚medvědem‘ po dědině, za něhož spraví se pacholek obaliv se všecek hrachovinou, vzadu přivázav si dlouhý slaměný ocas a mezi nohy zvonek. Když přijdou do stavení, medvěd zatančí s domácí dcerou dvakráte do kola, říkaje: ‚Toto na konopě, toto na len.‘ Ve kterém domě by s medvědem nezatančily, těm by se neurodily konopě ani len. Hospodyň utrhne si s medvěda kus hrachoviny husám do hnízda, ‚aby sa húsata dobře válaly.‘ V každém domě dostane chasa po kuse slanin, jež napichuje na rožeň, pak zpeněží a propije.“161 Nejvýraznějším
tancem,
který
tvoří
lokální
specifický
prvek
masopustní obchůzky, je tanec zvaný pod šable. Koledníci s dřevěnými šavlemi,
pobitými
chřestícími
kroužky
nebo
řetízky
se
proplétají
v nekonečném řetězci a podlézají bez rozpojení šavle. Na Uherskobrodsku jim říkají babkovníci, v Komni skakúni. Ti nosí skutečné šavle, podobně jako turci 159
Více o maskách např.: Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Masky, démoni, šaškové. Pardubice: Theo, 1998. 160 Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Současný masopust na Strakonicku, c. d., s. 35–36. 161 Bartoš, František: Lid a národ II. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1885, s. 115.
49
kolem Hlinska na Českomoravské vrchovině. Na Doudlebsku nosili koledníci klobouky zdobené 365 vysokými papírovými květy, kolem boků měli šerpu a na řemeni pušky. Taneční skupiny vede laufr, paňáca nebo muž s kopím, rožněm, na který se napichuje slanina a uzené, a žádá hospodáře o vystoupení, za něž dostanou výslužku.162 Mečovým tancům se v minulosti věnoval také F. Pospíšil, který pořídil rovněž první filmové záběry, a to i z jihočeské Kaplice.163
S masopustem se pojí pořekadla, koledy a písně. Tematicky se váží k ochrano-prosperitní a plodnostní funkci obřadů týkající se úrody i osob (zejména žen) či k funkci sociální (potřeba stýkat se). Významem koledy je především přání obdržet výslužku. Někdy mívají zábavný až satirický nádech. ,,Masopust, masopustjen mne, holka, neopusť!“
,,Masopust držíme, nic se nevadíme, pospolu: proč bychom se hádali, když jsme se tak shledali poznovu? V dobrém jsme se sešli, rádi jsme se našli pospolu: dříve než se rozejdem, 162
Literatura věnující se masopustním tancům: Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo. 2. vydání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960; Tomeš, Josef: Funkce tanců v lidových obyčejích. Příspěvek ke klasifikaci podle obsahové analýzy. Národopisné aktuality 11/4, 1974, str. 252 – 268; 163 Srov. Dvořáková, Hana (ed.): Hanák na Pacifiku. Zapomenutá osobnost Františka Pospíšila. Brno: Moravské zemské muzeum, 2008.
50
ještě sobě připijem po znovu.“
,,Už je toho masopustu na mále, na mále: kam pak my ty starý panny prodáme? prodáme? Prodáme je do Hrdlíva, židovi, židovi aby je mněl se židovkou do zelí, do zelí. Prodáme je Velvarskýmu buřici, biřici, aby jimi vydlažoval silnici, silnici.“164
1. Pod šable, pod šable aj pod obušky, my šecko bereme aj plané hrušky. 2. Tady nám nedali, tady nám dajú, komára zabili, slaniny majů. 3. Já do búdy, ty do búdy, a búděnka prázdná, měly mňa tam čtyři čekat, nečekala žádná. 4. Panímámo, panímámo, pěknů céru máte, dáte-li nám slivovice do roka ju vdáte.165
164
Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: Evropský literární klub, 1984, s. 48-49. 165 Písně k tanci Pod šable v Komni. Srov. Petříková, Magdalena: Mužské měčové masopustní tance. Dostupné z: http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=238 , cit 31. 3. 2013.
51
4 Masopust na Orlickoústecku 4.1 Masopust na Orlickoústecku v literatuře a pramenech od 19. století V této kapitole je nutné odlišit masopust v českých a německých obcích. Také bude zmíněn městský masopust, o němž máme zpráv více a mohl ovlivňovat masopusty vesnické. Až do druhé světové války byl masopust či masopůst používán ve významu celého masopustního období166. „V masopustě bylo na všechno dost času, a proto ve vsích bývalo v tu dobu nejvíce svateb. Kde některý rok žádná nebyla, říkalo se, že měli prašivý masopust.“167 Vrcholem zimních zábav bylo masopustní úterý, den před Popeleční středou, kdy se konala masopustní obchůzka, které se říkalo ostatky, dříve vostatky nebo maškara168: „Na ostatky chodí po vsi maškarní průvod s hudbou: cikáni, dědek nese bábu, dráteníci, rasovky, indiáni, flašinetář.“169 Dříve se chodilo všechny poslední tři dny, jelikož masopustní průvody byly zvány i do jiných obcí.170 Obchůzky se zúčastňovali pouze muži, a to jak chudí svobodní, tak i ti zámožnější a mladí ženatí. Průvod byl členěn na část škaredých a hezkých figur. Důležitou roli měla maska medvěda pošitá hrachovinou, pozůstatek původní obřadnosti obchůzky, jehož hlavní funkcí bylo tancovat s hospodyněmi.171 Bylo známo rčení, že kdo získá kus hrachoviny z medvěda, bude mít celý rok štěstí.172 166
Např. článek O masopustě v Poličce r. 1811 a 1832 informuje o pořádané svatbě, bálu pro chudé a slavnostním bálu k příležitosti čtyřicetiletého panování císaře Františka Josefa I. Viz Šaffová, Marie: O masopustě v Poličce r. 1811 a 1832.(Ze zápisků Karla Hájka, měšťana poličského.) In: Od Trstenické stezky 5/1, 1925–26, s. 93–94. 167 Zrůbek, Rudolf: Masopust. Orlický magazín 5/6, 1970, s. 12. 168 Nikoli maškary, jak upozornil Ponec, V.: Život, zvyky a obyčeje lidové na Královehradecku. Archiv. Rozhledy historické, topografické, národopisné, statistické a školské po kraji Královehradeckém 1, 1904, s. 34. 169 Češka, František: Rok ve Srubech. (Záznam lidových zvyků podle babičky Stratílkové z čísla 18.) Od Trstenické stezky 5/1, 1925–26, s. 90. 170 Letošníková, Eva: Bývalé skutečské „ostatky“. In: Od Trstenické stezky 9/1, 1929–30, s. 106–109. 171 Severin, Karel: Mikulášské a masopustní obchůzky na Litomyšlsku, c. d., s. 99–100. 172 Zrůbek, Rudolf: Masopust, c. d., s. 12.
52
Takto získaná hrachovina se také vkládala pod husy a slepice, aby dobře seděly na vejcích. Je také známo, že medvěd býval souzen a následně usmrcen a pochován.173 Kromě rostlinných materiálů byly masky vyráběny ze zvířecí srsti, kůže, peří. V regionálním muzeu v Litomyšli jsou dochovány dvě masky na obličej z textilu a lepenky, které se vyráběly pomocí dřevěné formy.174
Obr. 1 Masopustní maska z Trstěnice. Regionální muzeum v Litomyšli, inv. č. 21C-117. Foto Regionální muzeum v Litomyšli.
V menších vsích průvod maškar nebýval, chodívali pouze s medvědem a koledovali o peníze „na propití“.175 Hlavním masopustním pečivem byly všude rozšířené smažené koblihy a někde tak zvaný vrkoč: „Hospodyně na vsích a ve městě připravovaly na ostatky koblihy; mohly je koupit i v krámě u pekaře nebo perníkáře. Na Opočensku se pro děti pekl z těsta pletený věnec vrkoč s napíchaným sušeným ovocem, ořechy, papírovými pentlemi pro dětskou odpolední tradiční taneční zábavu. Děvčata darovala vrkoče chlapcům, když předtím péčí maminek byly předchozí den vystaveny za okny 173
Tykač, Jan: Národopisné příspěvky ze Zhoře u České Třebové, c. d., s. 145. Masky pochází z dílny Aloise Vašiny z Trstěnice. Obrázky masek jsou otisknuty v Československé vlastivědě. Díl III. Lidová kultura. Praha: 1968, s. 234. 175 Zrůbek, Rudolf: Jaro, léto, podzim, zima: duchovní dědictví Orlických hor. Praha: Academia, 2005, s. 49. 174
53
k všeobecnému obdivu. Zvyk ten zanikl asi před sto léty.“176 J. F. Král zaznamenal ve Vamberku masopustní tanec o věnec. Na ostatky upekly sousedky velký věnec a ozdobily stužkami a fáborky. Večer ho uložily na nosítka a za hudebního doprovodu jej donesly do hostince, kde se pořádala taneční zábava. Zde jej položily na prostřední stůl, chytly se za ruce a utvořily kolem něj kruh a začaly zpívat a tančit. Úkolem mužů bylo proniknout sevřením žen a ukořistit kousek rozkrájeného věnce. Ti úspěšní poté museli ženám koupit láhev rosolky nebo jiné sladké kořalky. Zbytek věnce se vydražil a zábava pokračovala až do ranních hodin.177 V obecních kronikách zkoumaných obcí z meziválečného období najdeme zmínky o masopustu velmi zřídka. V pamětní knize obce Čermná je v roce 1925 zmíněn pouze ve významu časového období, kdy byly pořádány zábavy: „[…] konalo se 7 plesů za masopust a stály as hezkých pár korůnek […]“, v části popisující místní dialekt: „Ostatky – poslední den masopůstu“ nebo v souvislosti se vzpomínkou na dřívější zvyky: „Skoro zaniklo tlučení kohouta a stínání berana o pondělí o posvícení. Též maškary o ostatcích.“.178 Také v sopotnické kronice nalezneme z roku 1923 zaznamenané plesy uvedené větou: „Jak se v letošním masopůstě bavili […]“.179 Lze tedy vyvodit, že v tomto období se zde obyčej neudržoval. Tuto hypotézu potvrzují i výpovědi respondentů, kteří vzpomínají až masopusty z 2. poloviny 20. století. Přesto tuto informaci nelze označit za jistý fakt. V souvislosti s maskami najdeme v kronikách především záznamy o konání maškarních plesů, karnevalů a průvodů masek v rámci např. Mezinárodního dne dětí apod.
176
Zrůbek, Rudolf: Lidová strava v Podorlicku. In: Orlické hory a Podorlicko 4, Rychnov nad Kněžnou, 1971, s. 133. 177 Král, Josef František: Tanec o věnec, c. d., s. 74. 178 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, kniha č. 369. Pamětní kniha městyse Čermná (1859–1952), fol. 37, 143, 167. 179 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, kniha č. 562. Pamětní kniha obce Sopotnice (1923–53), fol. 46.
54
Masopusty ve městech bývaly pořádány cechy, a měly tudíž důležitý reprezentativní význam. O masopustu konaném na začátku 19. století ve Vamberku pojednává článek J. F. Krále v Českém lidu z roku 1896. Na masopustní úterý se do Vamberka sjížděli z dalekého okolí příslušníci cechu holubářského a pořádaly průvod maškar se zastávkou a pohoštěním u prvního cechmistra. Také navštívili purkmistra, faráře a jiné významné osoby města. V rukou nesli klece s holuby, ústřední byla veliká klec na voze či nesená několika maškarami. Na každé zastávce předváděly holubářský tanec. Před hospodou U Lišků se přečetly cechovní artikule a žertovné průpovídky na loňského cechmistra. Průvod s hudbou poté za hlučného výskotu odešel k novému cechmistrovi, zvolenému na tento rok. Tam se na povel všichni holubi z klecí propustili. Průvod se poté v čele s cechmistrem vezeném na trakaři bez kolečka přemístil do cechovní hospody. Tento obyčej se udržoval až do zániku holubářského cechu v roce 1848.180 O ousteckých vostatcích pravděpodobně z druhé poloviny 19. století píše Marie Rollerová ve svém spise Historické a kulturní črty. (Přepis příspěvku viz příloha 2.) Dny od „tučného čtvrtku“ do Popeleční středy označuje jako „[…] bláznivý týden, ve kterém je dovoleno leccos, nač po celý rok nebylo možno pomysliti. Masopustní pondělí a úterý bylo vyvrcholením bláznivého týdne. V ty dny se nepracovalo, stavy ať soukenické či plátenické utichly, v domácnosti se obstaralo jen nejnutnější, dětem pan kantor školu odpustil, všude voněly koblihy a boží milosti.“ Průvod měl podobu svarby181. Zmiňuje zvyk požadování výkupného za odcizené věci, které se maškarám povedlo ukrást obyvatelům domů či kolemjdoucím. Pokud by oloupený své věci nevyplatil, propadly by výslužce.182 Vyvrcholením
bylo
stínání
telete
kolem
čtvrté
hodiny
odpolední.
Od Barkmanovy hospody vyrazil průvod v čele s laufrem, nejurostlejším řeznickým mistrem, a jeho družinou obklopující tele, opentlené barevnými 180
Král, Josef František: Holubářský cech ve Vamberce. Český lid 5, 1896, s. 52-54. Svarba je v místím nářečí svatba. 182 O tomto se zmiňuje i A. Václavík v díle Výroční obyčeje, c. d., s. 51. 181
55
mašlemi. Funkci kata zastával nejmladší řeznický mistr, který nesl šavli s nabodnutým citronem. Stínání se odehrálo po krátkém průvodu na podměstí v kruhu utvořeném řeznickými mistry. Poté se odneslo zpět do cechovní hospody, upeklo a snědlo při hostině a taneční zábavě. O půlnoci se pochovala basa a lidé se rozešli do svých domovů.183 Stínání telete v České Třebové popisuje J. Tykač, kde se konalo přibližně do roku 1860.184 Po srovnání nalezneme pouze malé rozdíly. Tele mělo na hlavě rozmarýnový či jiný věneček s červenou a bílou pentličkou a bylo ozdobeno bílými a červenými růžemi a mašlemi. Dva chasníci nesli vytasené palaše, na nichž měli nabodnutá jablka. Při odpoledním stínání byl katem vybrán silný chlap s ostře nabroušeným palašem, který teleti sťal hlavu. Tu si vzali buď přihlížející, nebo si ji odnesli chasníci, aby ji večer měli slavnostně ozdobenou na míse na svém stole.185 V meziválečném období se v Letohradě, tehdejším Kyšperku, pořádala ostatková maškarní merenda a v Žamberku šibřinky.186 Nicméně ve srovnání s dřívějším masopustem měly tyto lidové slavnosti charakter pouze taneční zábavy.
Masopust na Hřebečsku měl odlišnou podobu. Před průvodem běželi laufři – bežci, bíle odění, s rukávy převázanými několika červenými stužkami, s vysokým papírovým kloboukem, zdobeným kohoutími brky, zrcadélky a korálky, obutí v lesklých úzkých holínkách s barevnými tkaničkami a v ruce měli krátký bičík. Jejich funkcí bylo ohlašovat maškary a žádat hospodáře o svolení ke vstupu. Pokud ho získal, zapráskal vícekrát bičem, v opačném případě práskl jen jednou. Nato do stavení přicházely ometačky či metařky s 183
Rollerová, Marie: Historické a kulturní črty. Ústí nad Orlicí: Okresní muzeum v Ústí n. O., 1955. Tradici překazil úřední zákaz, ke kterému došlo po neštěstí v jiném městě, kdy s hlavou telete upadla i hlava mládence, co byl příliš zvědavý a nepozorovaně podlezl do obětního kruhu. 185 Tykač, Jan: Stínání telete o masopustě. In: Úřední věstník, č. 2, 26. 2. 1913, s. 14. 186 Viz informace v tisku „Ostatková maškarní merenda v Kyšperku je pořádána již v úterý dne 28. února 1933.“ a „Šibřinky Sokola Žamberk…“. Orlický kraj, č. 8., Vamberk, 1933, s. 3. 184
56
košťaty, které vymetaly světnici tak dlouho, dokud nedostaly výslužku. Byli to přestrojení chlapci v sukni, vycpaným hrbem na zádech a začerněnými obličeji.187 Mezi maškarami nechyběl medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem, který jej poháněl práskáním biče. Medvěd měl na sobě buď obrácený kožich, nebo oděv z pytloviny pošitý hrachovinou, na hlavě mu seděla zhotovená medvědí hlava a kuželovitý slaměný klobouk s větvičkou a se zvonečkem. Dalšími obvyklými maskami byly pár v zaječí kůži, šiml, skrývající dvě osoby, děvče oblečené za uličníka s koštětem na zlobivé kluky, kozel, bába s nůší, policajt, lékař a další. Žid, podomní obchodník, měl ošuntělý cylindr, dlouhý šosatý kabát, v rukou držel dlouhou hůl a na ní ježčí kůži omotanou kusem látky. Závěr průvodu tvořili cikáni, myslivec, turci a tanečníci v černých módních šatech.188 Turci, kteří především tančili s děvčaty, byli červeně oděni, s papírovým fezem na hlavě, někde měli bílé klobouky s dlouhou červenou pentlí, tváře měli obarvené také červeně a v ruce nesli šavli s nabodnutým červeným jablkem. Myslivec býval oblečen ve vojenské uniformě a tvořil pár s nevěstou, převlečeným chlapcem.189 V některých vesnicích patřily k masopustní obchůzce „jízdy na koních“. Koně představovala dřevená plastika koňské hlavy na dlouhé tyči, vyřezaná z lipového dřeva a doplněná skutečnými žíněmi, kterou si jezdec vsunul mezi nohy a zakryl sukní. Jezdci „rajtující“ na koních museli mít fyzickou výdrž, neboť kromě nezvyklého kroku předváděli i veselé výstupy, např. skákali přes stoly a lavice. Starý čeledín kráčel vpředu průvodu a nesl na podnose kříž a uprostřed stála pokladnička pro příspěvky „na okování koně". Po tanci se skákajícím koněm se dělala sbírka. Jako poděkování za vybrané dary častovali chlapci vyvolené pivem, které si nesli v konvicích.190
187
Popis z dřívější obce Hylváty (dnešní Hylváty, část města Ústí nad Orlicí). Srov. Zrůbek, Rudolf: Jaro, léto, podzim, zima: duchovní dědictví Orlických hor, c. d., s. 50. 188 Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 40. 189 Zrůbek, Rudolf: Jaro, léto, podzim, zima: duchovní dědictví Orlických hor, c. d., s. 50–51. 190 Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 41.
57
Obr. 2 Maškary v obci Boršov, kde se konaly „jízdy na koních“. 30. léta 20. století. Převzato z: Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 47.
Popisy některých masek se v dílech M. Borkovcové a R. Zrůbka liší, z čehož lze usoudit variabilitu masek v obcích. Např. u R. Zrůbek je jezdec popisován takto: „Dřevěné kolo, na němž byla upevněna dřevěná koňská hlava, byla představou koně vzadu s ocasem. Tělo měl přikryto dlouhým prostěradlem, pošitým pestrobarevnými stužkami. Jezdec, překročil koně a postrkoval jej vpřed. Byl oblečen v husarskou uniformu s přilbou na hlavě.“191 Zvyk utrhnout z medvěda kousek hrachoviny, někdy v podobě upleteného věnečku, kterou pak hospodyně vložila do kukaně, aby slepice dobře nesly, se udržoval i na Hřebečsku. O masopustním úterý platily dívky, a proto měly při tanci právo volenky. Při tanci musely skákat vysoko, aby len v tomto roce vyrostl vysoko.
191
Zrůbek, Rudolf: Jaro, léto, podzim, zima: duchovní dědictví Orlických hor, c. d., s. 51.
58
Někde se hrávala na bále tato masopustní hra: dva policajti vybrali mladého muže, jeho milou a oddávajícího. Ženich musel přislíbit, že bude často chodit do hospody, dobře plnit manželské povinnosti, pilně kolébat děti, opatrovat domácnost, ctít a poslouchat svoji ženu. Pak mu na klopu saka připevnili bodák, nevěstě kopřivu jako symbol pálící a hořící lásky. Novomanžel musel zaplatit dvě rundy pití. Poté se manželský pár postavil pod papírový zvon, který se na ně spustil, aby se mohli políbit. Na závěr zábavy se konalo pochování basy či Bakchusa. V době masopustu i o následující postní době chodily po vesnicích od usedlosti k usedlosti dvě postavy oblečené jako zima a léto. Zima byl muž ustrojený do kožichu, na krku měl zavěšený kozí roh a v rukou držel cep. Jeho družina bojovala sněhovými koulemi. Léto představovala žena s květinovým věncem na rozpuštěných vlasech a s malým smrčkem v ruce.
Obr. 3 Hádání Zimy a Léta v Radiměři. Převzato z: Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 43.
59
Zpívaly se starobylé bojové písně, ve kterých se vyzvedávaly přednosti těchto dvou ročních období. Léto začalo: ,,Pán Bůh vás pozdrav, staré i mladé, zima a léto přichází k vám všade."
Nyní nastoupila zima, vyhrožovala a při své sloce uhodila cepem o zem: ,,K vám přichází zima hrozivá, krutá zima, teplý zimní kožich prý má."
A tak hádka mezi létem a zimou pokračovala, až vyústila letní písničkou ,,Když přijde zvěstování Panny Marie, tak začnu sázet rostlinky, pěkně ve své zahradě. Zelené stromky hezky do lesa, za zpěvu starých ptáčku i mláďat, radost je naslouchat jejich náladě."
Také zima přesně věděla, co má vychvalovat: ,,Když přijdou Vánoce, upeču si dobré koláče, prasátko to ale odskáče. Sádlem si namažu chleba, pak si k ženě lehnu třeba. Pánové, to abych se nebál."
Nakonec zpěv obou postav vyústil do chvály Boha, stvořitele nebe i země a ke všem čtvero ročním obdobím. Chlapci proti sobě bojovali tak dlouho, až léto zvítězilo.
60
Obr. 4 Masopustní ples v Damníkově, nedaleko Anenské Studánky. Převzato z: Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 44.
Dalším masopustním motivem, zaznamenaným v Dolním Třešňovci v roce 1931, byla selská svatba, jež se opírala o hru z roku 1793192. Její účastníci v krojích sehráli představení v tanečním sále, kde se jako svatební jídlo podávaly koblihy se švestkovými povidly. Hlavní postavou byla nedbale oblečená ženština, která ukazujíc mezery ve svém chrupu nesla na rukou nemanželské dítě (oblečenou panenku) nebo měla vycpané těhotenské břicho, předstoupila před mladý pár a uplatňovala svá práva. Ženich se polekal a potom horlivě zapíral a pravil: „Ty jsi podvodnice, neměl jsem s tebou nic společného.“ Ale ona však nepřestávala a říkala: „Ty se jednoduše nechceš pamatovat. Víš ještě, jak jsi mě pod keřem tisknul a líbal, že jsem až nemohla dýchat?“ A pokrytecky se šklebíc dodávala: „Když mě už nechceš a já mám ustoupit, to musíš alespoň zaplatit pokutu.“ Ženich musel k obveselení svatebčanů, kteří projevovali opuštěné nevěstě svůj soucit, zaplatit. Směla se účastnit svatební hostiny u 192
Zpráva o hře z pramene Průvodce na rok 1813 (Jurendes Wandererfürdas Jahr 1813). Hru předvedli v Moravské Třebové obyvatelé Boršova na přání knížete Aloise Lichtenštejna. V roce 1830 ji rovněž s úspěchem zahráli ve Vídni císaři Ferninandu II.
61
vedlejšího stolu. Stávalo se však také, že pravá nevěsta byla velmi žárlivá a rozhněvaná a řekla svému ženichovi: „Musíš se nyní rozhodnout pro ni nebo pro mě! Vyber si!“ On ji pak uklidňoval, ujišťoval o svých dobrých úmyslech a nepravou nevěstu poslal pryč. Výtěžek z přestavení připadl Svazu Němců v Čechách. Znovu se tato hra konala v roce 1941, kdy její protagonisté projížděli obcí na ozdobených saních tažených koňmi a zvali místní obyvatele na představení. Zabíjačka byla významnou událostí pro celý dům. Ve všech statcích i u domkařů se chovaly husy, kachny, slepice a vepři. Den před porážkou se napekly koblihy pro hosty, a když bylo vše hotové, produkty se roznášely sousedům. Tímto úkolem byly většinou pověřeny děti, které za to byly příjemci odměňovány. Navečer se v domě sešli příbuzní a přátelé ke společnému pohoštění, kterému se říkalo „svinský tanec“.193 Obdobou koblih nebo božích milostí bylo pečivo zvané pfengla (Krapfen) a baba (Kugelhupf). Tímto tradičním pečivem dívky na masopustní úterý obdarovaly své vyvolené chlapce.194 Masopust organizovaly většinou kulturní spolky či spolky pro péči o mládež. Výnosy z něj byly předány škole či k humanitárním účelům. Někde je pořádali vesničtí mládenci.195
4.2 Současný masopust ve zkoumaných obcích 4.2.1 Masopust v Dlouhoňovicích Dlouhoňovický masopust je specifický tím, že je pořádán pouze pro místní obyvatele. Minimum tak zvaných přespolních masopustníků z jiných vesnic tvoří pouze nejbližší příbuzní či partneři místních. Již pátým rokem se na uskutečnění masopustu podílí všichni jeho účastníci. Organizaci zajišťuje asi desetičlenná skupina nadšenců v čele s Davidem Silberem, který se na jaře roku 193
Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 40–50. Zrůbek, Rudolf: Lidová strava v Podorlicku, c.d. s. 138. Jednalo se o určitý způsob námluv. Více viz Zrůbek, Rudolf: : Jaro, léto, podzim, zima: duchovní dědictví Orlických hor, c. d., s. 52. 195 Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 47. 194
62
2012 stal starostou obce: „Všechno začalo v prosinci roku 2008, kdy jsme si při povídání v hospodě řekli, že tu tradici tady zkusíme založit. Tak jsme se začali ptát Dlouhoňováků, jestli by se zapojili buď do průvodu, nebo k přípravě pohoštění pro masky, a ohlas byl větší, než jsme čekali.“196 Informace o jeho konání se umísťují na samostatné masopustní webové stránky197. Cílem zavedení tohoto obyčeje bylo především obohatit kulturní život obce. Inspiraci pro první ročník čerpali pořadatelé z internetu a od lidí, kteří se masopustu účastnili v jiných obcích v okolí. „Ptali jsme se i starousedlíků, ale ti nic nepamatujou. My to potřebujem teď, a tak jsme si to přizpůsobili k dnešní době a našim možnostem.“198
Obr. 5 David Silber v masce nevěsty, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012.
196
Informátor David Silber, starosta obce Dlouhoňovice. Viz http://masopust.webnode.cz/ , cit. 1. 2. 2012. 198 Informátor David Silber, starosta obce Dlouhoňovice. 197
63
Masopustní obchůzka se koná v sobotu před Popeleční středou. Organizační přípravy začínají zhruba měsíc před jejím termínem. Je třeba zajistit zabijačkové produkty, soudky piva, domluvit se, kdo přichystá v hospodě koblihy, objednat diskžokeje na večerní zábavu apod. V pátek před průvodem se vyzdobí sál. Každý účastník průvodu se musí předem nahlásit a vložit 100 Kč do banku, z kterého jsou hrazeny veškeré výdaje. Maškary se schází ráno v 10 hodin na sále hospody Pod Lipami a o hodinu později vyráží v čele se smrťákem na „motorizovaném oři“ (traktůrek s vlečkou stylizovaný pomocí papírové masky a deky do podoby koně) před obecní úřad požádat starostu o povolení k obchůzce. Ten jim symbolicky předá klíče od „bran vesnice“199 a požádá je o navrácení a klid s půlnocí. Ústředním mluvčím je maškara ponocného.
Obr. 6 Masopustní obchůzka, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012.
199
Ve skutečnosti se jedná o klíče od hřbitovní brány.
64
Průvod má již předem stanovené zastávky s přibližnými časy příchodu. Někdy je však průvod odchycen i neplánovanými hostiteli, jelikož obliba masopustu narůstá. Při každém zastavení maškary společně přednesou masopustní koledu vlastní tvorby: „Zdravíme Vás hospodáři, popřát jdeme, ať se daří. Vaše dílo na statku, nabídněte kořalku. Přidejte i trochu jídla, v tom bude teď Vaše síla. Za pozvání děkujeme, chvíli u Vás pobudeme.“
Poté medvěd tančí s hospodyněmi200, které přichystaly bohaté pohoštění, a k tomu se zpívají písně lidové, zlidovělé i populární za doprovodu kytary, banja, harmonik a vozembouchu. „Lidi se každej rok hecujou v tom, co pro nás nachystaj, na plných stolech bejvaj třeba i kuřata.“201 Maškary rovněž tančí a pomalovávají obličeje hostitelů. Na vozíku za motorickým koněm se shromažďuje výslužka na večerní zábavu. Po cestě se vybírá mýtné od „čumilů“202 a projíždějících aut. Obchůzky se účastní pouze maskovaní lidé. Z věkových skupin jsou řídce zastoupeny děti, neboť celodenní chůze je pro ně náročná. Tradiční masky203 jako medvěd s medvědářem, ponocný, smrtka, mnich, hadrák, nevěsta s ženichem či cikánka a kominík nesmí v průvodu chybět. Někteří již mají své masky, které nosí každý rok, a každý s tím počítá. David Silber má navíc o maskách přehled díky povinnému přihlašování se do průvodu, proto se téměř 200
Účastníci masopustu používají pro obyvatele domu označení hospodář a hospodyně. Informátor David Silber, starosta obce Dlouhoňovice. 202 Čumil je pejorativní označení pro osoby, které průvod pouze pozorují, neúčastní se ho. 203 Slovo tradiční je zde ve významu obecném, nikoli lokálním. 201
65
nestane, že by se sešly dvě stejné: „To by bylo zbytečný mít dva medvědy nebo smrtky.“204 Mnoho masek je inspirováno současností a objevuje se tak tygr, tučňáci, Pipi Dlouhá punčocha či mexičani. Některé masky pochází z půjčoven kostýmů. Průvod končí na sále, kde se pokračuje v zábavě za doprovodu diskžokeje a promítání videoklipů. Rovněž je nachystáno pohoštění pro všechny účastníky masopustu. Mohou se přidat i lidé, kteří dosud nijak nepřispěli, pokud přinesou občerstvení v podobě láhve pálenky, klobás či vloží částku 100 Kč do banku. „Je, slušně řečeno, neslušné, aby si pak nějakej čumil večer zadarmo chlastal a jedl ze společné tabule, aniž by do ní přispěl. Dřív bylo i pivo zdarma, ale loni se s ním šeredilo, takže letos bude stát půllitr deset korun. Taky se bohužel i ztrácely hodnotnější věci z výslužky jako tequilla, uzený a podobně, holt to je ta lidská malost.“205 O půlnoci se pochovává kytara do sněhu či jeden ročník např. do popelnice na štěrk a zábava končí. Na druhý den se účastníci sejdou, aby uklidili sál, což jim zpříjemňuje konzumace „vyprošťovací polévky“, vývaru. Masopust v Dlouhoňovicích je u obyvatel velmi oblíben, avšak první ročníky se našly i negativní ohlasy, které obchůzku přirovnávaly k žebrotě. Finančně masopust není výdělečný, slouží pouze k pokrytí výdajů a případný přebytek je použit v příštím roce.
4.2.2 Masopust v Helvíkově V Helvíkově jsou organizátory a zároveň účastníky masopustu vodáci a trampové z celé České republiky, kteří se již třicet let sjíždějí na místní rychtě. Ta je ve vlastnictví tří mužů z jejich řad, jenž jsou ostatními nazýváni „rychtáři“. Nejedná se tedy o místní obyvatele. Tato stále se rozrůstající skupina kamarádů se pravidelně schází několikrát do roka. Zimní období se rozhodla vyplnit 204 205
Informátorka Dita Silberová, manželka Davida Silbera, podnikatelka. Informátor David Silber, starosta obce.
66
pořádáním masopustu. V roce 2012 se konal 3. ročník masopustu, v roce 2013 se ze zdravotních důvodů účastníci nesešli. Myšlenka uspořádat masopust se formovala několik let: „Ta zima byla taková mrtvá, pořád jsme nevěděli, co podniknout, tak jsme začli mluvit vo tomhle, koukli jsme na internet co a jak, no a tak to tady děláme letos už potřetí. Ale jako todle tady už není ten masopust co bejval dřív, takhle vypadal dřív masopust (ukazuje na papíry vyvěšené na zdi, které obsahují informace o masopustu a o masopustu na Hlinecku včetně významu jednotlivých masek206).“207 Cílem organizátorů je „stmelit vesnici“.
Obr. 7 Hlavní organizátor „Velbloud“ v masce piráta, Helvíkov. Autorka, 2012.
206
Obecné informace jsou čerpané z knihy Vlastimila Vondrušky Církevní rok a lidové obyčeje, ostatní nejspíše z internetu. 207 Informátor „Velbloud“, přezdívka hlavního organizátora.
67
Termínem konání masopustu byla druhá sobota po Popeleční středě. Předem na něj upozorňovaly informační letáky v obci. Na rychtě se účastníci sjíždí již v pátek a dováží zabijačkové produkty a koláče, které neslouží pouze vlastní konzumaci, ale i jako dary pro obyvatele obce při obchůzce. Začátek masopustu je stanoven na 12. hodinu. Nejdříve požádá hlavní organizátor, přezdívaný „Velbloud“, v masce piráta všechny rychtáře o svolení k obchůzce: „[…] abychom přispěli k bohaté úrodě, zdravému dobytku, pohodě v příbytcích a dalšímu dobrému žití. Slibujeme vám, že tato maškara svou rozpustilostí nezpůsobí žádných škod… tímto prosíme o vyslovení souhlasu k obchůzce usedlostí.“ Poté si účastníci připijí na zdárný průběh obchůzky a za hudebního doprovodu vyráží k jednotlivým domům. U každého nejprve jedna či dvě maškary přednesou koledu, kterou organizátoři, stejně jako žádost o svolení k průvodu, sami vymysleli: „Zdravíme Tě hospodáři, otevři a pusť nás dále, ať máš úsměv na své tváři, ať máš měšec plný stále. Dobytek ať spokojený, bez nemocí ve stájích žije, ať Tě obletují ženy, ať Ti chutná vše, co piješ. Však my taky máme žízeň, také trochu napít dej nám, za to velebit Tě budem a po celé vsi i chválit. Již skončila doba půstu, jídla hlt a doušku lok, tak při dnešním masopustu přejem štěstí celý rok.“ 68
Poté si připíjí na zdraví, hrají a zpívají se písně všech žánrů, většinou však táborákové a populární. Hudební doprovod tvoří tři hráči na kytaru, jeden na banjo a bicí složku zajišťuje maškara, která „hraje“ vařečkou na poklici od hrnce.
Maškary
rovněž
předávají
pohoštění
obyvatelům
a
řidičům
projíždějících aut, od kterých vybírají mýtné např. na dítě těhotné cikánky.
Obr. 8 Vybírání mýtného od projíždějícího auta, Helvíkov. Autorka, 2012.
Průvod končí na rychtě, kde se pokračuje ve volné zábavě, „dokud všichni neusnou“. Obchůzky se kromě skupiny z rychty, v které jsou zastoupeny všechny věkové kategorie, účastní i jedna rodina z Helvíkova. „Škoda no, že ani letos nepřišli Anenčáci.“208 Masky záleží na fantazii jejich nositelů. Objevuje se zde muž v masce báby, výše zmíněné těhotné cikánky, piráti, vězeň s policistou, loupežník, bahenní muž či pilot.
208
Informátor „Velbloud“, přezdívka hlavního organizátora. (Pozn. – Anenčáci je název pro obyvatele obce Anenská Studánka, pod jejíž správu Helvíkov spadá.)
69
Účastníky masopustu mrzí, že někteří obyvatelé Helvíkova, ať už trvale žijící či ti, kteří se sem jezdí pouze rekreovat, nejsou tomuto zvyku nakloněni a z obce naopak odjíždí nebo nevychází z domu. „Možná si myslej, že jsme jen parta opilců, přitom tady je ale každej druhej doktor nebo inženýr (ukazuje na průvod). Doufám, že se to časem zlepší, nám jde o to, abysme na tomhle krásným místě všichni mohli společně trávit krásnej čas.“209
4.2.3 Masopust v Helvíkovicích V roce 2013 uspořádal divadelní spolek Na Skále, místní obecní úřad a Klub žen, pro velký úspěch z předchozích let, 3. ročník helvíkovického masopustu. „My už jsme nad tím uvažovali dlouho, že bysme ho mohli udělat, ten náš divadelní spolek slavnej, tak jsme se domluvili teda se starostkou, a tak nějak to vzniklo.“210 Inspiraci čerpali z televizních pořadů o fašancích na Moravě, na internetu z fotografií a článků, a rovněž z masopustů konaných v okolních obcích, v Rokytnici v Orlických horách a Dlouhoňovicích. Hlavním organizátorem masopustu je divadelní spolek, především Ladislav Martínek. „Já jsem napsal co se bude dít, (smích), co se bude říkat a ostatním jsem to jenom řek, plus nějaký ty masky se daly dohromady, který by tam měli bejt.“211 Před prvním ročníkem divadelníci obcházeli obyvatele obce a informovali je o konání masopustu. Také nechali vytisknout propagační plakáty. Obec zajišťuje sál, topení a prostory pro výrobu zabijačkových produktů, kterou má na starost Klub žen. Maškary se každý rok scházejí ve 13 hodin u rodinné truhlárny jednoho z účastníků obchůzky, kde se podává tak zvaný „divadelní svařák“ a koblihy. Po občerstvení medvědář požádá starostku o povolení k obchůzce a průvod poté střídavě ob rok prochází buď horním, či dolním koncem obce. Během něj jsou 209
Informátor muž v masce těhotné cikánky. Informátor Ladislav Martínek, člen divadelního spolu Na Skále. 211 Tentýž. 210
70
naplánované přesné zastávky, společné pro více domů. Při nich jsou maškary pohoštěny, někdy dostávají i výslužku v podobě lahví alkoholu, připíjí si s obyvateli na zdraví a tančí se. Medvěd neopomíjí svou funkci tančit s obyvatelkami domů a spolu s medvědářem jsou hlavními postavami průvodu. Hudbu zajišťují maškary, které hrají na kytaru, akordeon a housle. Součástí obchůzky je i koňský povoz, jenž slouží jako dopravní prostředek zejména pro děti. Těch se však neúčastní mnoho, převažují dospělí různých věkových kategorií a celkový počet maškar se pohybuje kolem třiceti. Tradiční masky jsou žádoucí, kromě již zmíněného medvěda s medvědářem se zde objevuje bába s dědkem v nůši, nevěsta s ženichem, cikánka, kobyla a mnoho dalších. Není zde zaveden zvyk vybírat mýtné od projíždějících aut.
Obr. 9 Masopustní průvod v čele s Ladislavem Martínkem a medvědem, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2013. Průvod končí po 17. hodině masopustní zábavou na sálku obecního úřadu, kde jsou připraveny zabíjačkové produkty k prodeji, a za hudebního 71
doprovodu hráče na klávesy a maškar se pokračuje ve volné zábavě. Na 20. hodinu je naplánován ohňostroj, který předchází aktu pochování basy. Ta je ležíce na stole vynesena před budovu obecního úřadu a přikryta prostěradlem. Scénku doprovází hudba a přednes básní Ladislava Martínka. Zpětné reakce obyvatel byly velmi pozitivní. „Ještě se o tom mluví. My jsme to nepodcenili. (smích) Lidi se poznaj, ty z jednoho konce se třeba nikdy nebavili s těma z druhýho konce. Je to dobrý pro tu obec.“212„Jsem rád, že se tenhle zvyk u nás v obci zaved. Spolu s ním se začínaj obnovovat takový ty kamarádský vztahy mezi sousedama, který si pamatuju z dětství.“213 Masopust zde nemá ekonomickou funkci, vstupné na zábavu není: „My to nemáme jako výdělečnej podnik. Kdo přijde, přijde.“214
4.2.4 Masopust v Horní Čermné V Horní Čermné proběhl v roce 2013 již 4. ročník masopustu pořádaný místním sborem dobrovolných hasičů, který od počátku zajišťuje jeho organizaci, respektive přibližně třetina členů (15-20 lidí). „Na to musí mít člověk chuť a musí to být i trošku v srdci.“215 Informace a inspiraci hledali rovněž na internetu, ale i ve vyprávění svých rodičů. Důvodem znovuoživení obchůzky bylo obohatit kulturní život obce a zároveň přispět do rozpočtu hasičů, kteří vydělané peníze investují především do vybavení a výcviku nejmladších členů a členek: „Ono holt to ježdění po soutěžích něco stojí, ale když pak vidíte toho pětiletýho prcka, s jakým nadšením běží s tou hadicí…to je to, proč to děláme.“216 Práce spojené s přípravami jsou dobrovolné. Ženy obstarávají občerstvení na závěrečné posezení v hospodě.
212
Informátor Ladislav Martínek, člen divadelního spolu Na Skále. Informátor Jan, nar. 1981. 214 Informátor Ladislav Martínek, člen divadelního spolu Na Skále. 215 Informátor Miroslav Dušek, člen Sboru dobrovolných hasičů Horní Čermná. 216 Tentýž. 213
72
Obr. 10 Miroslav Dušek v masce drába vybírá mýtné, Horní Čermná. Autorka, 2012.
Termín konání masopustní obchůzky se obvykle stanovuje na poslední sobotu před Popeleční středou. Průvod vychází v 10 hodin od hasičské zbrojnice směrem k obci Nepomuky a zastavuje se u domů obyvatel, kterým za doprovodu
vozembouchu
maškary
zazpívají
a
jsou
za
to
odměněny
občerstvením. Rovněž vybírají mýtné od projíždějících aut. Mezi maskami převažují opět tradiční jako je medvěd, kobyla, cikánka, smrtka, žid nebo dráb, který je vybaven pokutním blokem a vypisuje pokuty těm, jenž se provinili proti obecnímu pořádku. Můžeme ale vidět i robota či černokněžníka. Někteří účastníci, především děti, využívají koňských povozů, aby si odpočinuli, neboť obchůzka trvá až do setmění. Z tohoto důvodu se jí účastní především dospělí. Na závěr se průvod odebere do sálu, kde je pro maškary připraven guláš, a při sousedském posezení účastníci ochutnávají výslužku z obchůzky. Průvodu se účastní především hasiči a jejich rodiny. Každý rok se počet účastníků mění. „Lidi v dnešní době nemaj na nic čas, třeba v Jamným dělaj masopust 73
už jen jednou za pět let, ale zase si to pak asi víc užijou. My se na to těšíme každej rok, ale jak jsem říkal, člověk to musí holt mít trochu v srdci.“217
Obr. 11 Drábův pokutní blok, Horní Čermná. Autorka, 2012.
V prvních letech se objevovaly i negativní ohlasy na konání masopustu v souvislosti s konzumací alkoholu při obchůzce. „Všude se najde někdo, kdo bude mít vždycky něco proti, s tím asi holt nic nenaděláme.“218
4.2.5 Masopust v Libchavách Iniciátorkami zavedení masopustu v Libchavách jsou pedagožky z místní mateřské školy. V roce 2013 se konal již 11. ročník, jehož termín konání odpovídá vždy poslední sobotě před Popeleční středou. Inspiraci čerpaly z internetu a z knih zabývající se tématikou výročních obyčejů. Jeho současná 217 218
Informátor Miroslav Dušek, člen Sboru dobrovolných hasičů Horní Čermná. Informátor muž v masce Bakchuse, člen Sboru dobrovolných hasičů Horní Čermná.
74
podoba se postupně vyvíjela. „První ročníky chodilo jen pár masek a potom jsme hráli hry. Od pátého ročníku jsme začali dělat zabíjačku, která se pak prodává u Urbana na statku, a s dětma i chystáme program pro lidi. Ale pořád mám pocit, že by to ještě něco chtělo. Třeba divadelníky, ty by ten dav mohli jakoby spojovat. Ty jsme tu dřív měli, z Ústí, ale teď jsou rozběhlí někde po školách.“219 O termínu konání jsou obyvatelé vždy obeznámeni prostřednictvím plakátů s přesným programem a obecnými informacemi o masopustu. Předem je stanoveno téma, v jehož duchu se celý masopust ponese. Dosud byla například témata „Staré pověsti české, aneb my to vidíme takhle, Lojzíku“, „Libchavy tančí“ nebo „Z pohádky do pohádky“. Den před masopustem se ve školní jídelně chystají zabíjačkové pochutiny a perníky, které se poté prodávají na Urbanově statku.
Obr. 12 Rozdávání koblih maškarám, Libchavy. Autorka, 2012.
Průvod vyráží v 10 hodin od prodejny Evromat. Kromě organizátorek se ho účastní především místní děti a jejich příbuzní, kteří většinou masky nemají. Součástí průvodu je i povoz tažený koňmi, v němž sedí harmonikář a 219
Informátorka Jana Musilová, pedagožka v mateřské škole.
75
vozembouchista, zajišťující hudební doprovod. Ústřední postavou průvodu je maškara
slamáka s megafonem, který komentuje veškeré dění během
masopustu. Maškary míří na Urbanův statek, kde projdou slavnostní bránou na dřevěné pódium, kolem něhož stojí přihlížející 220, čekající na program, který si maškary připravily. Nejdříve však každá maska dostane koblihu a pan řezník posvětí ozdobenou prasečí hlavu ležící na podnosu. Poté symbolicky porazí maškaru kobyly. Tímto je masopust oficiálně započat, je zahájen prodej kulinářských produktů a následují představení dětí z mateřské a základní školy. Zároveň je program každý rok obohacen o tombolu, různé moderní atrakce i ukázky tradičních řemesel, aby přilákal více účastníků. „Masek ale ubývá. Někdo si tam vyloženě jde jen nakoupit zabíjačku. Tak jsme začli dělat i odpolední zábavu s muzikou, aby lidi vydrželi. Také bychom rádi, aby se do programu zapojili i teenageři, ale zatím je to jen na nás.“221 Na otázku, zda uvažovali o zavedení obchůzky po domech, zazněla tato odpověď: „To né, to by tady nešlo, na to tady není nikdo zvědavej…“222 Masky si děti vyrábí ve škole a často jim rodiče zajišťují kostýmy z půjčoven. Oblíbené jsou především zvířecí masky. Dospělí si své masky vyrábí doma. Jediná každoročně stálá maska je již zmíněný slamák. „Ale ten teď bohužel chodí na terapie a bojuje… letos říkal, že půjde, že doma čekat na zubatou nebude. Je nezastupitelnej, no nevím, co bysme bez něj dělali. A tak třeba tady nějakýho moderního slamáka někde chytíme.“223 Výdělek z prodaných produktů jde do fondu Sdružení rodičů a přátel školy. „Jde o to neprodělat.“224 Libchavský masopust patří k nejčastěji dokumentovaným masopustům regionální televizí OIK TV.
220
Většinou příbuzní dětí v průvodu. Informátorka Jana Musilová, pedagožka v mateřské škole. 222 Tatáž. 223 Tatáž. 224 Tatáž. 221
76
4.2.6 Masopust v Rudolticích V roce 2013 se v Rudolticích pod patronací obecního úřadu a TJ Sokol Rudoltice konal 4. ročník masopustu. O jeho revitalizaci se zasloužila starostka Lenka Bártlová za účelem obohatit kulturní život obce. Inspirací byl především internet, ale masopust nabyl specifické podoby. Koná se poslední sobotu před Popeleční středou a nese se vždy v duchu určitého tématu, např. na motivy pohádky Dařbuján a Pandrhola, období středověku atd. V rámci příprav se zajišťuje zabíjačka, koňské povozy z okolních obcí, hudba pro průvod a na večerní zábavu, a letos také stylový doprovodný program. Ráno v 9 hodin se paní starostka a její „masopustní družina“ s kapelou dopraví autobusem na sídliště Zámeček, kde na ně čekají jeho obyvatelé. Poté spolu tančí a maškary rozdávají lidem koblihy. Oficiální zahájení masopustu se koná o půl hodiny později na místním fotbalovém hřišti, kde paní starostka účastníky přivítá a seznámí s podstatou masopustního obyčeje a s tím, jak vypadal dříve. Na hřišti je mnoho pouťových stánků, zabíjačkové produkty a hraje zde reprodukovaná hudba. Průvod vychází kolem 13. hodiny jeden rok směrem na horní konec, další rok na konec dolní. Doprovází je dechová kapela Letohradská třináctka, která tvoří vůdčí těleso průvodu. Také se účastní koňská spřežení. Cestou maškary rozdávají přihlížejícím lidem koláče, které si vezou na malém žebřinovém voze. Masky jsou některé stálé, např. ponocný a smrt, jinak většina účastníků využívá při jejich tvoření své fantazie. Objevuje se zde tučňák, prase, velbloud i masky, které lze zakoupit v obchodě jako kostým mnicha a jeptišky. Věkové
kategorie
jsou
zastoupeny
rovnoměrně,
pouze
senioři raději
přenechávají tuto roli mladším: „To už pro mě není, milá zlatá, já na ně radši počkám tady na hřišti u píva.“225 Průvod končí opět na hřišti. Večer se na sále obecního úřadu koná maškarní rej pro dospělé s reprodukovanou hudbou, kde 225
Informátor, muž, důchodce.
77
se tančí a soutěží. Maskovaní mají vstup zdarma, nemaskovaní 50 Kč. Konec zábavy připadá až na pozdní ranní hodiny. Pro tuto příležitost se mnozí převlékají do jiných masek, které jsou vhodné k nošení ve vnitřních prostorách, nikoli venku. Od obyvatel obce sklidil masopust kladné reakce: „Dlouho se tady nic nedělo a tohle je dobrý, člověk se sejde s ostatníma, pokecá, koupí si jitrnice a tlačenku. No dobře to vymysleli.“226
Obr. 13 Masopustní průvod na sídlišti Zámeček, Rudoltice. Archiv obce Rudoltice, 2011.
226
Informátor muž, důchodce.
78
Obr.14 Masopustní průvod, na voze koláče pro obyvatele obce, Rudoltice. Autorka, 2012.
4.2.7 Masopust v Sázavě V Sázavě se o organizaci masopustu stará občanské sdružení SPS Sázava ve spolupráci s obecním úřadem. S obnovou tohoto obyčeje začali jeho členové v roce 2006 s cílem obohatit kulturní život obce a napomoci lepším vztahům mezi jejími obyvateli. V roce 2013 tedy proběhl již 8. ročník. Inspiraci čerpali z internetu. Termín masopustní obchůzky se neřídí Popeleční středou, stanovuje se po dohodě na vybranou sobotu. Obyvatelé obce se o ní dozvídají prostřednictvím letáků. Průvod vychází kolem 14. hodiny, kdy se maškary sejdou u obecního úřadu. Hlavní postavou je starosta obce v masce třásňáka, který vytváří rytmický doprovod pomocí vozembouchu. Občas ho maškary doplní zpěvem. Některé ročníky se pouštěla i hudba z místního rozhlasu, což
79
nemělo dobrý ohlas: „Lidi pak nadávali.“227 Během následujících třech hodin prochází průvod celou vesnicí a maškary se zdraví s obyvateli, kteří je už vyhlížejí s připraveným občerstvením. Zároveň jsou hostitelé zváni na závěrečnou hostinu v hospodě, jejíž hlavní menu tvoří hovězí guláš, během dopoledne uvařený členkami SPS Sázava. Výslužka se zde shromažďuje do kočárku, často ji však hostitelé nosí až na večerní hostinu. Maškary rovněž zastavují projíždějící auta a vybírají mýtné. „Chováme se ale slušně, neděláme žádnej velkej brajgl.“228
Obr. 15 Jiří Malátek v masce třásňáka, Sázava. Autorka, 2012.
V průvodu jsou jak dospělí, tak děti, v maskách i bez masek. Mezi stálé masky patří již zmíněný třásňák, kominík, smrťák, řezník, nevěsta či bába. I zde platí, že ženské masky oblékají muži a naopak. Ve větší míře jsou zde zastoupeny masky vyrobené doma před kupovanými či půjčovanými kostýmy.
227 228
Informátor Jiří Malátek, starosta obce Sázava. Tentýž.
80
Na závěrečné hostině na sále v hospodě se sejdou jak účastníci průvodu, tak i jejich hostitelé. Zábava je doprovázena reprodukovanou hudbou a tancem. Konec připadá přibližně na desátou hodinu večerní. Náklady na masopust jsou hrazeny z rozpočtu obce, nejedná se výdělečnou akci. Negativní ohlasy na konání masopustu nebyly zaznamenány.
Obr. 16 Masopustní obchůzka, Sázava. Autorka, 2012.
4.2.8 Masopust ve Skořenicích Ve Skořenicích se konají staročeské ostatky nepřetržitě od roku 1955. O jejich organizaci se od počátku stará sbor dobrovolných hasičů, nyní ve spolupráci s obecním úřadem. Do roku 1963 připadal jejich termín na úterý před Popeleční středou. Poté se posunuly o několik dní dříve na sobotu. V posledních letech se jejich termín řídí dle kapely a pravidelně ob jeden rok vychází na sobotu po Popeleční středě.
81
V rámci příprav, které začínají 4–6 týdnů předem, se vyrábí zabíjačkové produkty. To zajišťují především starší členové a členky sboru dobrovolných hasičů, kteří jsou již v důchodu. „Bez nich by to nešlo. Je to takový bláznovství no. Nejstaršímu je vosumdesát pět let, co nám chodí pomáhat. Loni mi tři staroušci umřeli.“229 Hudební doprovod, dechová hudba Choceňačka, se objednává vždy rok dopředu. V den obchůzky se od 11 hodin začínají na návsi prodávat zabíjačkové produkty, které je možno konzumovat ve velkém stanu s posezením. Rovněž zde stánkaři prodávají perníky a barevné balónky pro děti. Účastníci obchůzky se maskují v sále Obecní hospody, někteří už přijdou v maskách, a to dokonce i ti ze sousedních vesnic. Ve 13 hodin je oficiální zahájení ostatků. Na malém dřevěném pódiu postaveném u budovy obecního úřadu vystoupí starostka s dalšími zastupiteli a předvedou krátkou humornou alegorickou scénku, např. v duchu čínské kultury s lehkým podtextem zastoupení asijského obyvatelstva v České republice, včetně kandidatury Tomia Okamury na prezidenta České republiky. V závěru tohoto zhruba desetiminutového vystoupení žádá starosta hasičů v masce o povolení k obchůzce, jež je mu starostkou obce uděleno a s ním předán dekret s pečetí.
Průvod se poté přemístí od obecního úřadu
střídavě ob jeden rok na horní, či dolní konec obce a během následujících pěti hodin jí projde. V čele jde dechová hudba Choceňačka. Maškary se zdraví s obyvateli, kteří pro ně mají nachystané občerstvení. Někteří přispívají penězi do kasičky, stejně jako řidiči projíždějících aut, jinak se naturální výslužka nesbírá. Z časových důvodů zastávky neprobíhají u každého domu, ale kapela hraje vždy pro několik sousedících domů najednou. Závěrečným místem je obecní hospoda, kde proběhne odmaskování a pokračuje se ve volné zábavě. „Dřív sme dělali i plesy, ale to nešlo, všichni byli moc utahaný.“230
229
Informátor Martin Papáček, starosta Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1969. (se slzami v očích) 230 Informátor Jan Lásko, důchodce, člen Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1943.
82
Průvodu se účastní obyvatelé všech věkových kategorií, místní i z okolních obcí. Velké oblibě se zde těší skupinové masky, a tak letos bylo možno vidět hlouček pivních lahví i s otvírákem, Asterixe a Obelixe s galskou družinou a jedním Římanem, partu hipíků, skupinu mušketýrů či pasáka s prostitutkami. Tradičně chápané masky se zde striktně již nedodržují, přesto se letos v průvodu objevil i medvěd a několik kominíků, kteří tady mají obzvláště zakořeněnou tradici. „Jo to byla vždycky sranda, co se ty chlapi navyváděli – lezli na komíny, ucpávali je, no jako vopravdu, žádný servítky si tenkrát nebrali.“231 Také dříve, za dob socialismu, nechyběly v průvodu alegorické vozy.
Obr. 17 Boj Galů a Římana při masopustní obchůzce, Skořenice. Autorka, 2013.
231
Informátor Jan Lásko, důchodce, člen Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1943.
83
Oproti dřívějším ročníkům spatřuje Jan Lásko hlavní rozdíl v náročnosti organizace: „Teď už jsou všici v trapu, to není jen tak, všichni furt pracujou, dřív to bylo jiný, to nikdo nikam za prací nejezdil.“ Také již nikdo nevyrábí velké masky, jejichž základem byla proutěná konstrukce, např. slon či obří hlava. Finanční záštitu poskytují dva členové sboru dobrovolných hasičů. Vydělané peníze pokryjí náklady a zisk zůstává sboru. „Zábavy se už dělat nevyplatí, jak jinak si hasiči můžou něco vydělat než tou zabíjačkou.“232 Obyvatelé obce po dlouhá léta vnímají tento obyčej jako pevně zakořeněnou součást roku a těší se zde velké oblibě, jak u mladších, tak starších generací: „Je to to jediné, co nám tu zůstalo.“
4.2.9 Masopust v Sopotnici Již
9.
ročník
sopotnického
masopustu
uspořádaly
místní
sbor
dobrovolných hasičů, Červený kříž, Klub žen a obecní úřad. Iniciativa obnovit tento obyčej vznikla za bývalého starosty. „Úplně poprvé to šel někdo s kytarou, byl to průvod o deseti lidech.“233 Se změnou starosty obce nabyla akce větších rozměrů. V rámci přípravy je třeba zajistit prasata na zabíjačku, zamluvit sál na zábavu a hudební doprovod. Ten představuje místní uskupení muzikantů Sopotnická dechovka. Klub žen má ve své režii výrobu koblih. Tři dny před konáním masopustní obchůzky mají hasiči na starosti vypořádat se na myslivecké chatě se zabijačkovými produkty. Z rozpočtu obce se zaplatí kapela a ceny pro nejlepší masky. „Co si vydělají kluci hasiči, to jde do jejich kapsy. Ale drží se to na tý hladině, aby se to všechno prodalo a zaplatilo. Kdybysme do toho měli vtáhnout tu klasickou tvrdou komerci, tak to je o ničem, to už by to nebylo dělaný pro ty lidi.“234
232
Informátor Martin Papáček, podnikatel, starosta Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1969. Informátor Jan Antušek, starosta obce Sopotnice, nar. 1975. 234 Tentýž. 233
84
Obr. 18 Malování obličeje, masopustní obchůzka Sopotnice. Archiv obce Sopotnice, 2012.
V Sopotnici dodržují konání masopustu v době před Popeleční středou, zpravidla poslední možný víkend v sobotu. „Věřící, co chodí do kostela, by na to poukázali, že to tak nemá být. V jiných vesnicích na to třeba moc nekoukaj.“235 Průvod vychází ve 14 hodin a během následujících dvou hodin navštíví již ustálené zastávky k tanci a pohoštění. „Některým pánům z dechovky je už přes 60 let, tak se to musí udělat tak, abychom je netáhli deset kilometrů, ono se to přeci jen pronese, a taky aby to udejchali.“236 V průvodu bývá 70 až 100 masek, účastní se ho i nemaskovaní, některé ročníky čítal celkem až 150 lidí. „Měla by tam být maska koně třeba nebo bába s nůší, což se u nás ale kolikrát nedrží. Dneska je to takový volnější, souvisí to s tím, kolik těch masek na trhu je. Někdo se převlíkne třeba za chirurgy, prostě koresponduje to trochu s tou dobou.“237 Trvalé masky nikdo v obci 235
Informátor Jan Antušek, starosta obce, nar. 1975. Tentýž. 237 Tentýž. 236
85
nemá. Obyvatelé jezdí pro kostýmy do půjčoven např. i do Brna, kde mají větší výběr z kostýmů. Účastní se všechny věkové kategorie čítající i návštěvníky z okolních obcí. „Lidi jak se schovaj za ty masky, tak se víc odvážou, to je na tom to dobrý.“238 V čele jde Sopotnická dechovka. Průvodu velí ústřední osoba s megafonem, která je však nemaskovaná. Poslední zastávkou je hospoda, kde se koná závěrečná zábava s vyhlášením nejlepších masek v různých kategoriích (děti, dospělí, skupiny). Výherci jsou odměněni cenami. K tanci hraje kapela, vstupné však na zábavu není.
Účastníci se z masek později převlečou do
civilního oblečení. Zábava končívá až v pozdních ranních hodinách. Rok od roku má akce více pozitivních ohlasů. „Je to super, že se zase začínáme chovat jako vesnice, že se potkáváme, ne jak ve městě, kde se lidi neznaj.“239
Obr. 19 Skupina hippies, masopustní obchůzka Sopotnice. Archiv obce Sopotnice, 2011.
238 239
Informátor Zdeněk Vepřek, truhlář, nar. 1984. Tentýž.
86
4.2.10 Masopust v Těchoníně V Těchoníně se v roce 2013 pořádal 12. ročník masopustu. U jeho zrodu stály členky Sboru pro občanské záležitosti, které chodívaly přát obyvatelům k životnímu jubile v převleku. Navázaly na masopusty, které si pamatují z 60. let 20. století. Kronikářka Ivanka Špinlerová zjistila teoretické informace, čerpala z knih o lidových zvycích, inspirovala se zprávami v tisku, např. o masopustu v Souboru lidových staveb Vysočina na Veselém Kopci. Vybírala i písně a říkanky z knih. „Snažili jsme se, aby tam bylo co nejvíc toho pravýho, co má v tom masopustu být.“240 První ročník dali obyvatelům letáky do schránek, kde je informovali o masopustu. Tehdy se masopust konal v úterý. Účastnily se ho i děti, které byly uvolněny ze školní výuky. „To už tak nejde dělat, to by si celá vesnice musela vzít dovolenou.“241
Obr. 20 Masopust, Těchonín. Archiv Pavla Vašaty, 1958.
240 241
Informátorka Ivanka Špinlerová, pedagožka. Informátorka Hana Jentschková, bývalá starostka.
87
Hlavní organizátorka prvních ročníků, Hana Jentschková, si o masopustu vede kroniku. První roky psala seznam účastníků s maskami, později už jich však bylo příliš hodně. Průvodu se účastní až 70 obyvatel. Po 9. hodině se začnou lidé scházet před hasičskou zbrojnicí, kde se někteří ještě převlékají a dokrášlují a kolem 10. hodiny průvod vyráží směr sídliště. „Tady je to takový slabší. Oni tady ty lidi, který jsou přistěhovalý, tak nějak moc nezapadli do vesnice, většina. Ti co zapadli, tak s náma choděj.“242 Spolu s maškarami vychází i čtyři koňské povozy243, které slouží pro přepravu kapely a účastníků obchůzky. Jeden ročník zde zvolili formu, při které chodily dvě skupiny maškar, aby se obešel celý Těchonín: „Ale to bylo jen jednou, shodli jsme se na tom, že to nebylo to, o čem by to mělo bejt.“244 Prochází se celou vesnicí až do 17 hodin. Ústřední postavou je Ivanka Špinlerová, hlavní zpěvačka, která již pravidelně chodí v masce žida. Průvodu se účastní všechny věkové kategorie. Hudební doprovod zajišťuje místní harmonikářka. Snaží se mít více muzikantů, aby se mohlo hrát u více domů najednou, aby se prostřídali, a aby se rychleji posunovali. „Kdyby se to opravdu bralo poctivě a u každej chalupy by se zpívalo, tak to do večera nestihnem. U každého domu se snažíme zahrát aspoň dvě písničky.“245 Někteří si poručí písničku na přání. Lidé už průvod vyhlíží a mají nachystané pohoštění. Místní ženy se kvůli této příležitosti naučily smažit koblihy. Večer se koná zábava již bez masek a končí se většinou k půlnoci: „Ono stejně dýl vydržet je nad lidský síly.“246 První ročníky se v obci objevovaly i negativní ohlasy na konání masopustu: „Byly řeči, že se jdem najíst po vesnici.“247
242
Informátorka Hana Jentschková, bývalá starostka. Průvodu se účastní jeden pár koní ze Studeného, jeden místní, dva páry z Jamného. 244 Informátorka Hana Jentschková, bývalá starostka, 245 Informátorka Ivanka Špinlerová, pedagožka. 246 Tatáž. 247 Informátorka Hana Jentschková, bývalá starostka. 243
88
I. Špinlerová psala úryvky o proběhnutých ročnících masopustu do deníku Nové Kralicko, které se již nevydává. V paměti obyvatel jsou masopusty konané v 60. letech 20. století, přestože obecní ani školní kroniky o nich nezmiňují. „To byla vždycky sláva, tolik prči jsme si neužili za celej rok.“248 Rozdíly od současné formy obchůzky nevidí: „Taky jsme takhle chodili dům od domu a zpívalo se a tancovalo se. Jo, to sem byl ještě mladej, teď už jenom připravuju to pohoštění a vypiju si s nima jednu štamprličku, abysme byli zdraví.“249
Obr. 21 Masopustní obchůzka, Těchonín. Archiv Pavla Vašaty, 2012.
248 249
Informátor muž, důchodce, nar. 1938. Tentýž.
89
4.3 Analýza masopustů ve zkoumaných obcích Tato kapitola porovnává jednotlivé aspekty masopustní obchůzky ve vybraných deseti obcích a snaží se vyhodnotit souvislosti, které mají vliv na její podobu. V závěru kapitoly jsou pro přehlednost získané údaje uvedeny v tabulce. 4.3.1 Název a počet ročníků masopustu v obci V současné době se ve většině obcí pro název obyčeje používá označení masopust, na informačních letácích se také objevuje slovní spojení masopustní průvod, pouze ve Skořenicích je užíván pro Orlickoústecko tradiční název staročeské ostatky. Důvodem může být zavedení obyčeje do kulturního života obyvatel obce již v roce 1953, kdy bylo toto označení masopustu v povědomí jeho nositelů. V ostatních obcích byl masopust zaveden či revitalizován až od konce 90. let 20. století. 4.3.2 Organizátoři Nejdelší masopustní tradice je tedy ve Skořenicích, kde se o její zavedení zasloužil místní Sbor dobrovolných hasičů, který je dodnes hlavním organizátorem. Hasiči pořádají masopust také v Horní Čermné a v obcích Libchavy a Rudoltice zajišťují především prodej zabíjačkových produktů. Dalšími sdruženími, které organizují masopust jsou divadelní spolek (Helvíkovice), organizovaný spolek přátel obce (Sázava, Těchonín), Červený kříž a Klub žen (Sopotnice). V Libchavách vzešla iniciativa zavést masopust z řad pedagožek mateřské školy. V mnoha obcích jsou hlavními organizátory obecní zastupitelé (Rudoltice, Sopotnice, Sázava), kteří zajišťují i finanční náklady z rozpočtu obce. Jindy se podílí pouze v rámci zahájení masopustní obchůzky, kdy povolují maškarám průvod obcí (Dlouhoňovice, Helvíkovice, Skořenice, Těchonín). V Dlouhoňovicích byl masopust zaveden po domluvě několika přátel, v Helvíkově ho začali pořádat trampové z různých krajů České
90
republiky, kteří se sem jezdí rekreovat. Lze tedy pozorovat velkou variabilitu nositelů tohoto obyčeje, kteří se v některých obcích spojují a vytváří různé způsoby, jakými probíhá jeho organizace. Hlavními úkoly organizátorů je stanovit datum masopustní obchůzky, zajistit občerstvení, popř. kapelu, večerní zábavu a informovat obyvatele obce. K tomu jsou většinou využívány letáky, které se vylepují v obci a při prvních ročnících byly doručovány do poštovních schránek obyvatel, aby se každý dozvěděl, o čem je masopust, jak bude probíhat, jaké jsou možnosti zapojení se (jít v průvodu či poskytnout pohoštění) atd.
Někde jsou k tomuto účelu
využívány oficiální webové stránky obcí a spolků. V Dlouhoňovicích dokonce
organizátoři vytvořili speciální webové stránky pouze o místním masopustu. Obr. 22 Informační leták obce Horní Čermná. Autorka, 2012.
4.3.3
Termín masopustu Dnem konání masopustní obchůzky je sobota. Ve Skořenicích a
Těchoníně se první ročníky pořádaly v úterý před Popeleční středou dle tradice 91
popisované v dřívějších dobách. Další se však přirozeně přesunuly na víkend, který je pro většinu obyvatel nepracovní. Termín masopustní obchůzky je ve většině obcí stanoven na sobotu před Popeleční středou, pouze v některých obcích zasahuje do postní doby, jelikož se řídí dle dostupnosti kapely (Skořenice) nebo volného času hlavních organizátorů (Helvíkov, Sázava).
4.3.4 Forma masopustu V rámci určování formy masopustu lze identifikovat několik typů. Ve většině obcí se jedná o obchůzku maškar po domech spojenou s pohoštěním od obyvatel domů (Dlouhoňovice, Horní Čermná, Sázava, Těchonín). Svým charaktere, nejvíce odpovídá vesnické masopustní obchůzce. Druhý typ najdeme v Libchavách, kde se jedná pouze o průvod maškar obcí, které dojdou na určené místo, kde jsou po příchodu rozdány koblihy jak maškarám, tak přihlížejícím lidem, a kde dále probíhá doprovodný program spojený se stánkovým prodejem pochutin. Podobně je tomu v Rudolticích, kde ovšem rozdávají koláče již při průvodu. Zároveň zde lze zaznamenat i formu obchůzky po domech, i když posunutou do jiné úrovně, a to když se ještě před průvodem obcí starostka se svou „masopustní družinou“ autobusem vypraví na vzdálenější sídliště, kde maškary nabízí pohoštění obyvatelům bytových domů a za doprovodu dechové hudby společně tančí kruhové tance. Je tedy zajímavé sledovat vývoj obchůzky směrem k objížďce, a výměnu rolí donátor/akceptor co se týče pohoštění. To zde slouží jako symbol masopustního období, které si takto místní lidé připomínají, a lze říci, že masopust zde má charakter spíše městský. Ve třetím typu pojetí masopustu lze nalézt kombinaci masopustní obchůzky i stánkového prodeje, avšak bez doprovodného programu (Skořenice, Sopotnice).
92
4.3.5 Zahájení masopustu V den masopustu se účastníci sejdou na určeném místě, nejčastěji před obecním úřadem, kde se ještě dostrojují nebo přijdou již v maskách. Obchůzka bývá zahájena požádáním starosty o povolení k průvodu. Výjimkou je Sázava, kde je starosta zároveň vůdčí postavou průvodu a sám sebe o povolení tedy nežádá. Ve Skořenicích je zahájení spojeno s krátkou divadelní scénkou, kterou připravují obecní zastupitelé. Téma scénky bývá spojeno s aktuálním děním ve společnosti, ať už kulturním či politickým (např. prezidentské volby, seriál Ordinace v růžové zahradě atd.). V některých obcích průvod vychází již v dopoledních hodinách (Dlouhoňovice, Horní Čermná, Libchavy, Těchonín), v některých až odpoledne. Ne ve všech obcích je masopust zahájen průvodem. Ve Skořenicích se nejdříve v 11 hodin otevřou stánky se zabíjačkovými produkty, a teprve o dvě hodiny později vychází průvod. Nejdéle chodí maškary po obci v Dlouhoňovicích, Horní Čermné a Těchoníně, kde končívají se setměním.
Obr. 23 Symbolické předání klíče od bran vsi, Těchonín. Archiv Pavla Vašaty, 2012. 93
4.3.4 Účastníci masopustu Mezi maškarami lze vidět účastníky všech věkových kategorií, téměř všude však převládají dospělí, jelikož masopustní obchůzka bývá pro děti fyzicky náročná. Obecně platí nepřímá úměra mezi počtem dětí a délkou obchůzky – čím delší obchůzka, tím méně dětí se jí účastní. V Libchavách děti převažují, což je spojeno s tím, že masopust je organizován pedagožkami z mateřských škol a nejedná se o obchůzku po domech, ale pouze krátký průvod obcí. Ve všech obcích kromě Dlouhoňovic jsou žádoucí i tak zvaní „přespolní“ účastníci z okolních obcí či měst. Dlouhoňovičtí si pořádají masopust pouze pro sebe, což se i odráží na specifickém typu organizace, kdy se masky nahlašují hlavnímu organizátorovi a každý účastník vkládá 100 Kč do společného banku, z kterého jsou hrazeny veškeré masopustní výdaje. Počet maškar se v jednotlivých obcích liší. Je to dáno především charakterem pojetí masopustu.
V průměru nalezneme nejvíce masek
v Sopotnici a Skořenici, kde mají výše zmíněný kombinovaný typ masopustu, a nejkomornější bývá masopust v Helvíkově a Horní Čermné. Rovněž je účast každý rok ovlivňována vnějšími faktory, jako je počasí, chřipkové epidemie apod. Průvody mohou mít vůdčí postavu. Buď se jedná o evidentní funkci komentátora a lídra, kdy takové postavy určují směr průvodu a k tomuto účelu mají dokonce megafon (Libchavy, Sopotnice), nebo se jedná o účastníka, který je ostatními vnímán jako přirozený vůdce, i když v rámci obchůzky nemusí zastávat přední pozice, např. starosta či hlavní organizátor (Dlouhoňovice, Helvíkovice, Sázava, Těchonín).
94
Obr. 24 Slamák, Libchvavy. Stanislava Dvořáková, 2012.
Obr. 25 Velbloudi, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 4.3.5 Masky a doprovodné jevy masopustu Masky bývají různorodé. Ve všech obcích panuje povědomí o tradičních maskách, které bývaly nedílnou součástí masopustních obchůzek, např. medvěd 95
s medvědářem, kobyla, smrt, kominík, bába s nůší, žid atd. Takovéto masky nalezneme ve většině obcí a obvykle mají své stálé nositele. V některých obcích však není jejich přítomnost prioritou (Sopotnice, Skořenice). Převlékání mužů do ženských masek naopak stále přetrvává. Především jsou však zastoupeny masky inspirované současnou dobou, ať už ze sféry politické či kulturní. Velké oblibě se těší tak zvané skupinové masky, týkající se jednoho tématu, např. Sněhurka a sedm trpaslíků, šmoulové, muži v maskách mažoretek, vikingové, mexičani, zdravotní sestry atd. Masky bývají podomácku vyrobené či pronajaté z půjčoven kostýmů. Lze vypozorovat snahu o co nejvěrohodnější podobu dané masky. Ve všech obcích je součástí průvodu hudební doprovod. Ten tvoří zejména účastníci masopustu z řad maškar, kteří hrají na kytaru, harmoniku, housle, trubku, buben či vozembouch. V některých obcích je zajištěn dechovou
Obr. 26 Medvěd při tanci, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012.
96
kapelou (Rudoltice, Skořenice, Sopotnice). V Sázavě také pouštěli hudbu do obecního rozhlasu, avšak nesetkalo se to s kladnou reakcí obyvatel, proto od toho upustili. Většinou hudebníci hrají a zpívají jak během průvodu, tak při jednotlivých zastávkách u domů, často píseň na přání obyvatel domů, hospodáře či hospodářky. Repertoárem bývají písně lidové a zlidovělé, v Helvíkově rovněž písně populární z domácí i zahraniční tvorby.
Obr. 27 Afričan s vozembouchem, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012.
K obchůzce patří rovněž tanec, kdy maškary tančí párové či kruhové tance, medvěd tančí s hospodářkou.250 V Sázavě se při jednotlivých zastávkách v domech pouze pozdraví a pohostí, nehraje se a netančí, do pochodu zní pouze vozembouch a občas zpěv. V Dlouhoňovicích, Helvíkově, Horní Čermné a Těchoníně při každém zastavení u domu maškary hromadně či zvolený zástupce přednese koledu z 250
To samozřejmě neplatí pro obce, kde masku medvěda nemají.
97
vlastní tvorby organizátorů. Rovněž v žádné obci nechybí satirické poznámky maškar na adresu obyvatel domů. Každá maškara se většinou drží své role, tzn. kominíci s oblibou kritizují křivě kouřící dým z komína, cikánka předpovídá budoucnost nebo žebrá peníze na své děti, dráb ukládá pokuty za špatně zametený dvorek atd.
4.3.6 Pohoštění Mezi pohoštěním nabízeným maškarám lze vidět koblihy, které se místní obyvatelé naučili smažit kvůli masopustu, v některých obcích jsou dokonce vyhlášené „koblihářky“. Dále se objevují koláče, obložené chlebíčky a jednohubky, uzeniny, polévky, vepřové řízky, sekaná či pečená kuřata. K pití nechybí domácí pálenky a likéry, ale i nealkoholické nápoje jako čaj a káva.
Obr. 28 Pohoštění, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2012.
V některých obcích sbírají výslužku na závěrečnou hostinu do košíku, na vůz tažený koňmi či na vozík „motorizovaného oře“, kterého mají 98
v Dlouhoňovicích. V Sázavě výslužku neshromažďují, ale obyvatelé ji nosí na závěrečnou hostinu sami. Ve většině obcí zajišťují zabíjačkové produkty k prodeji. Výjimkou jsou Dlouhoňovice, kde jsou veškeré výdaje hrazeny z masopustního fondu, jak již bylo zmíněno, proto se dále kromě piva za nic neplatí. V obcích, kde zabíjačku nezajišťují, bývá na závěrečném posezení pro maškary guláš (Horní Čermná, Sázava). V Těchoníně se další víkend po masopustu pořádají tak zvané. „dožerky“, což je hostina, kde se konzumuje zbývající výslužka z masopustu. O výměně funkce akceptora a donátora pohoštění v Libchavách a Rudolticích již byla řeč výše. Tento jev je součástí masopustu i v Helvíkově, ale zároveň i maškary dostávají výslužku od navštívených. Je to dáno tím, že Helvíkov je malá část obce s převahou rekreačních objektů, sami organizátoři nejsou jeho obyvateli a darované pohoštění je výrazem jejich dobrého úmyslu pobavit se s ostatními.
4.3.7 Závěr masopustu
Obr. 29 Pochování basy, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 99
Obchůzka končí závěrečnou zábavou v hospodě či kulturním sále. V Dlouhoňovicích, Helvíkovicích, Rudolticích a Sázavě má podobu taneční zábavy s reprodukovanou hudbou, přidávají se i hudebníci z řad maškar a v Sopotnici hraje kapela. V Dlouhoňovicích je součástí zábavy i videoprojekce, v Helvíkovicích ohňostroj. Někde se vyhlašují se nejlepší masky (Rudoltice, Sopotnice). V Rudolticích si někteří lidé na večerní „maškarní rej“ obstarávají jiné masky, než které měly v průvodu, neboť ty bývají přizpůsobené do zimního počasí. Zvyk pochovat basu se drží pouze v Helvíkovicích, v Dlouhoňovicích pochovávají kytaru. Zde také jako v jediné ze zkoumaných obcí dodržují konec zábavy k půlnoci, v ostatních obcích bývá volná zábava až do ranních hodin.
4.3.8 Funkce masopustu Hlavní funkcí masopustu je bezpochyby funkce sociální. Je to čas, kdy zmizí rozdíly mezi obyvateli a všichni se společně veselí a přejí si vše dobré. Dochází tedy k utužování mezilidských vztahů, což přispívá spokojenému soužití obyvatel. Nejčastější věta respondentů byla: „To se nedá popsat, to musíte zažít.“, což hovoří o velkém emociálním zážitku, kterým pro ně masopust bývá. Právě tento zážitek navozuje mezi obyvateli pocit přátelství a soudržnosti. Pořádáním masopustu je obohacen kulturní život obyvatel obcí. Rovněž si díky němu mnozí uvědomili, že mohou svým aktivním přístupem ovlivňovat dění v obci a přispívat k jejímu rozvoji. „Lidi dneska nemaj na nic čas a jen čekaj, kdo pro ně co nachystá. Masopust je ale takovej, jakej si ho uděláme, takže zas lidi přemejšlej vo tom, že můžou něco udělat sami, což je pro tu vesnici strašně důležitý.“251 Další funkcí masopustu je také ekonomické obohacení pořadatelů, většinou tedy spolků, které získané prostředky použijí k rozvoji své činnosti. Současně s tím nelze opomenout funkci reprezentativní, kdy se díky organizaci společenské akce tohoto druhu dostávají do povědomí a zájmu občanů. 251
Informátor Miroslav Dušek, člen Sboru dobrovolných hasičů Horní Čermná.
100
Důkazem je i skutečnost, že organizátoři masopustů bývají voleni do obecního zastupitelstva (např. v Dlounoňovicích se D. Silber stal starostou). Zároveň se však objevil i fakt, že v některých obcích se díky odlišnému názoru na konání masopustu obyvatelé rozhádali a tato neshoda trvá to dodnes.252 Některými obyvateli je masopustní obchůzka vnímána jako žebrota. Toto chápání se objevuje již v předchozích stoletích, kdy byly dětské kolední obchůzky po nepříbuzných vnímány jako zneužívání obřadní příležitosti k vynucování si darů dětmi z nemajetných rodin. Dále se tento názor rozšířil i na obchůzky chudších obecních pracovníků, pro něž však byly nezanedbatelnou součástí příjmu.253 Lze tedy usoudit, že toto povědomí zůstalo zakořeněno ve společnosti dodnes.
4.3.9 Historický vývoj masopustu v regionu Ve vývoji masopustu na Orlickoústecku můžeme od 19. století sledovat postupné upadání konání masopustní obchůzky na vesnicích i ve městech, jak dokládají písemné prameny. Zmínky o nich se znovu objevují v druhé polovině 20. století. „Boom“ zavádění tohoto obyčeje nastal však až v 21. století s hlavní funkcí stmelit společenské vztahy v obcích a obohatit kulturní život obyvatel. K revitalizaci masopustu došlo v Těchoníně, kde je dříve doložen fotografiemi z 60. let 20. století. V ostatních obcích se jedná s největší pravděpodobností o nové zavedení tohoto obyčeje. Organizátoři masopustu se jeho podobou nejčastěji inspirují na internetu, z televize nebo z populárněnaučné literatury o lidových zvycích. Většina masopustníků používá pojem „tradiční masopust“, který je chápan ve smyslu masopustů dříve konaných na vesnicích, které se ve stejné podobě udržují dodnes hlavně na Moravě: „Tady asi nic takovýho nebylo, nebo jsem o tom nikdy od nikoho neslyšel, to se spíš udržuje na tý
252
Jednalo se o dvě obce, kde masopust probíhá více jak 5 let, avšak ani jedna nechtěla být v tomto kontextu uváděna. 253 Navrátilová, Alexandra: Metodologické otázky studia obřadních obchůzek, c. d., s. 221.
101
Moravě, tam toho maj hodně.“254
Více informovaní lidé mají povědomí o
masopustu na Veselém kopci a o festivalu ve Strání. Typická podoba masopustu na území orlickoústeckého regionu, jak je popisována z období 19. století do druhé světové války, je současným účastníkům masopustu neznámá. Dle uvedených informačních zdrojů jsou jako hlavní tradiční masopustní prvky vnímány masky medvěda s medvědářem, koblihy a obchůzka domu od domu. Ne všude se to však snaží aplikovat do podoby místního masopustu. Každá obec má jiné priority a podobu masopustu si přizpůsobuje vlastním potřebám. Pro některé obce je důležité přiblížit se tradičnímu obrazu masopustní obchůzky (Dlouhoňovice, Helvíkovice, Horní Čermná, Těchonín), některé zachovaly formu, ale požadavky ohledně tradičních masek nemají, naopak kladou důraz na kreativitu vymýšlení nových masek (Sázava, Skořenice, Sopotnice), některé si osvojily pouze průvod masek a koblihy, a masopust má tak spíše městský charakter (Libchavy, Rudoltice). Zavedenou platformu podoby masopustu obce mění pouze minimálně. Změny lze pozorovat z dlouhodobějšího hlediska, v časovém horizontu desítek let, kdy se určité prvky obchůzky vytrácí z důvodu špatné dostupnosti a časové náročnosti jejich realizace (např. alegorické vozy). Respondenti však tento posun nevnímají, např. ve Skořenicích je patrné „zklidnění“ aktérů obchůzky, kdy kominíci přestali provádět všelijaké „lotroviny“ jako únos psa i s boudou či ucpání komínu. Pro účastníky masopustu se však jakoby nic nezměnilo, neboť jim na detailech podoby obchůzky nezáleží, je pro ně důležitá především sociální funkce a fakt, že si tradici udržují tolik let. „Nemám pocit, že bysme si v týhle době byli cizejší. Všichni chápem, že je potřeba živit rodinu a že je hodně hlavně mladejch pryč.“255
254 255
Jan, student, nar. 1988, Horní Čermná. Jan Lásko, důchodce, člen Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1943.
102
4.3.10 Vnější faktory ovlivňující podobu masopustu Při srovnání podob masopustu v obcích se stejnými geografickými podmínkami a dopravní dostupností lze nalézt určité podobnosti. Ve vesnicích ležících blíž k centru orlickoústeckého regionu, tedy k městům Ústí nad Orlicí a Lanškroun, mají obchůzky více městský charakter a masopust dosahuje formy jakési masové akce (Libchavy, Sopotnice, Rudoltice). V okrajových oblastech regionu
má
masopustní
obchůzka
povahu
komornější
(Helvíkovice,
Dlouhoňovice, Skořenice, Těchonín). Může to souviset s faktem, že obyvatelé v minulosti méně dojížděli za prací do jiných míst, tudíž v obci přetrvala určitá potřeba vzájemné soudržnosti obyvatel. Vliv kultury německého obyvatelstva na současnou podobu masopustu v dříve německých obcích není pozorován, přestože k obnovení prvků hřebečské kultury dochází ve městě Lanškroun, což by mohlo být pro okolní obce inspirací. Největší vliv na podobu masopustu má individuální osobnost hlavních organizátorů.
Obr. 30 Smrt a kominík, Sázava. Autorka, 2012. 103
104
105
5 Výstava „Masopust na Orlickoústecku“ Výstava „Masopust na Orlickoústecku“ se konala od 15. března do 29. dubna 2012 v Městském muzeu v Ústí nad Orlicí. Hlavními exponáty byly masky a fotografie ze současných masopustních průvodů organizovaných na území regionu. K vidění tak bylo osmnáct masek a přes šedesát fotografií z devíti obcí.256 Cílem výstavy bylo seznámit návštěvníky s masopustem jakožto výročním obyčejem v obecném měřítku, poskytnou tvář jeho regionální podoby současné i minulé, a rovněž inspirovat jak zkušené masopustníky, tak ty, kteří se masopustu dosud nezúčastnili. Vernisáž
zpříjemňovala
svým
repertoárem
kapela
Hostašovská
masopustní a k pohoštění nechyběly koblihy. Ve srovnání s ostatními vernisážemi zde návštěvníci strávili dvojnásobný čas a díky velmi příjemné atmosféře se někteří dokonce dali do tance. Výstavu navštívilo celkem 384 osob.
Obr. Kapela Hostašovská masopustní při vernisáži výstavy ,,Masopust na Orlickoústecku“ v Městském muzeu v Ústí nad Orlicí. Autorka, 2012. 256
Scénář výstavy viz Příloha 3.
106
Obr. Výstava „Masopust na Orlickoústecku“. Archiv Městského muzea v Ústí nad Orlicí, 2012.
Obr. Výstava „Masopust na Orlickoústecku“. Archiv Městského muzea v Ústí nad Orlicí, 2012.
107
6 Závěr Práce je mikrosondou do tématu masopustu na území podhorského regionu Orlickoústecka, který byl v minulosti charakteristický fenoménem textilní výroby a česko-německou skladbou obyvatel. Snaží se analyzovat současný masopust v kontextu jeho nositelů, podoby, funkcí a historického vývoje na vybraném území. V rámci terénního výzkumu bylo navštíveno deset obcí, v nichž byl masopust nově zaveden či revitalizován. Studie nejen popisuje historické údaje a vývoj masopustu do současné podoby, ale také hodnotí motivaci organizátorů k jeho a sociální dopad této na obyvatele zkoumaných obcí a jejich okolí. Pro masopust platí, že když starý obřad přestal být potřebný, měnil se v obyčej, sice obecně zachovaný, ale ztrácející charakter nezbytnosti. Zachována zůstala pouze forma.257 V současné době plní masopust především funkci sociálně-kulturní, ekonomickou a reprezentativní. Jelikož se jeho dnešní podoba v orlickoústeckém regionu opírá především o snadno dostupné informace z internetu, televize a tisku, nalezneme v jednotlivých obcích řadu rozdílů, kterými se liší. Nejsilnějším faktorem ovlivňující podobu masopustu jsou tak jeho organizátoři se svým individuálním cítěním, díky čemuž nabývají masopustní prvky své jedinečnosti. Na Orlickoústecku lze tedy nalézt vývoj i v samotné formě masopustu, a to od obchůzky k charakteru průvodu, kdy už nejsou navštěvováni obyvatelé ve svých domech, a symboliku dřívějšího obyčeje reprezentuje samotná přítomnost účastníků v maskách a bohaté pohoštění v podobě tradičních koblih a zabíjačkových produktů. Odlišnosti lze vysledovat rovněž v hudebním doprovodu, jež k masopustu neodmyslitelně patří. Zajišťují ho buď samy
257
Václavík, Antonín: Výroční obyčeje a lidové umění. 2. vydání, Luhačovice: Ateliér IM, 2010, s. 47.
108
maškary, nebo jsou najímány dechové kapely. Rozdílné je také složení účastníků či časový harmonogram masopustního dne. Co je však shodné ve všech navštívených obcích, je hlavní motivace organizátorů i účastníků masopustu, a tou je obohacení kulturního dění v obci. Masopust dnes pro místní obyvatele představuje ideální příležitost pro setkávání se sousedy, vymýšlení zábavy nejen pro děti, ale i pro dospělé. Udržování této tradice s vysokou mírou originality a úsměvnosti celého masopustního dne významnou měrou zlepšuje sousedské vztahy, a tím celkovou kvalitu soužití v obci. Vzhledem k jeho oblíbenosti i u mladších obyvatel obcí lze očekávat, že se masopust z Orlickoústecka nevytratí.
109
7 Seznam použitých pramenů, literatury, internetových zdrojů a informátorů
Obecní úřad Anenská Studánka. Kronika. (1945–1974)
Obecní úřad Skořenice. Kronika obce Skořenice IV. díl. (1915-1918)
Orlický kraj 8, Vamberk, 26. 2. 1933, s. 3.
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 369. Kronika městyse Čermné (1859–1952.)
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, kniha č. 396. Pamětní kniha obce Dlouhoňovice (1956–67).
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 399. Pamětní kniha obce Helvíkovice (1945–1984.)
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, kniha č. 562. Pamětní kniha obce Sopotnice (1923–53).
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 568. Kronika obce Dolní Libchavy (1921–1945).
Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Kniha č. 582. Pamětní kniha obce Těchonín (1953–1975).
Bartoš, František: Lid a národ II. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1883, s. 115.
Blahůšek, Jan – Lukešová, M.: Metodika identifikace a dokumentace tradiční lidové kultury v České republice v kontextu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu na léta 2011–2015. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2011.
Blahůšek, Jan – Vojancová, Ilona: Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2011.
Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance. Lanškroun: Městské muzeum Lanškroun, 2001. 110
Červenková, N.: Spor města Lanškrouna a Ústí nad Orlicí o sídlo Okresního národního výboru v letech 1945–1947. Východočeské listy historické 15–16, s. 125–151.
Češka, František: Rok ve Srubech. (Záznam lidových zvyků podle babičky Stratílkové z čísla18.) In: Od Trstenické stezky 5/1, 1925–26, s. 90–91.
Czerny, Alois: Sagen aus dem Schönhengster Land. Landskron: Maxmilián Beran, 1906.
Dvořáková, Hana (ed.): Hanák na Pacifiku. Zapomenutá osobnost Františka Pospíšila. Brno: Moravské zemské muzeum, 2008.
Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: Evropský literární klub, 1984.
Frolec, Václav: Masopustní obchůzka v nejzápadnější části československých Karpat. In: Frolec, Václav (ed.): Masopustní tradice. Brno: Blok, 1979, s. 52–59.
Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje: současný stav a proměny. Brno: Blok, 1982.
Heerse, Jacquese: Svátky bláznů a karnevaly, Praha: Argo, 2006.
Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 3. Vydání, Praha: Portál, 2012.
Horváthová, Emília: Výroční obyčeje. In: Macek, Josef (ed.): Československá vlastivěda. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968, s. 576–577.
Hynková, Hana: O soukenících v Podorlicku, jejich nářadí a zásobách zboží podle některých starých pramenů. In: Orlické hory a Podorlicko 9, 1999, s. 161–175.
Hynková, Hana: Provaznické nářadí a výrobky. In: Panorama 5, 1997, s. 1314.
Chalupa, Karel: Konec masopustu na staré Praze. Besedy lidu 9, 1917, s. 108– 110.
Jančář, Josef – Krist, Jan: Národopisné slavnosti a folklórní festivaly v České republice. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2007.
Jeřábek, Richard: Lašsko, Kravařsko a Hřebečsko – národopisné oblasti na etnických a kulturních rozhraních. Národopisná revue 1, 2002, s. 5–15. 111
Jungmann, Josef: Česko-německý slovník. Díl 2. K-O. 2. vydání. Praha: Academia, 1990.
Král, Josef František: Holubářský cech ve Vamberce. Český lid 5, 1896, s. 52–54.
Král, Josef František: Tanec o věnec. In: Český lid 7, 1898, s. 74.
Křivohlávek, Jan František: Znaky, prapory, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2005.
Kunz, Ludvík: Soupis prací Zíbrtova Českého lidu, ročník I-XXXII, 1892-1932. Praha: Společnost čsl. národopisců při Českosloveské akademii věd, 1960.
Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha: Petrklíč, 2008.
Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Lidové noviny, 2004.
Letošníková, Eva: Bývalé skutečské „ostatky“. In: Od Trstenické stezky 9/1, 1925–26, s. 106–109.
Macková, Marie: Hřebečsko – region, který zmizel. In: Scientificpapersofthe University of Pardubice. Series C, Faculty of Humanities, Supplement 3, 2000, s. 131–136.
Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.
Majerová, Věra: Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 1999.
Malacka, Emil: Národopisné materiály v českých kulturně-historických časopisech 2. poloviny 19. Století. Anotovaná bibliografie. Brno: Masarykova univerzita: Ústav evropské etnologie, 2009.
Mertová, Petra: Domácká výroba krajek v 19. a 1. polovině 20. století na Vamberecku. Orlické hory a Podorlicko 14, 2007, s. 377–400.
Musil, František: Osídlování Podorlicka v době předhusitské. Kraj na Tiché Orlici, v povodí Třebovky a Moravské Sázavy. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2002.
112
Navrátilová, Alexandra: Metodologické otázky studia obřadních obchůzek. In: Frolec, Václav (ed.): Obřadní obchůzky. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1988, s. 218–221.
Nováková, Teréza: Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku. Olomouc: Kramář a Procházka, 1890.
Nováková, Teréza: Z horských chalup. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod, 1955.
Novotný, Jiří (ed.): Český lid, etnologický časopis, 1946–2000, bibliografie. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2008.
Ošanec, Jiří – Martínková, Jana: Místopisný slovník Hřebečska pro 19. a 20. století. Moravskotřebovské vlastivědné listy 13, 2002, s. 9-37.
Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001.
Rollerová, Marie: Historické a kulturní črty. Ústí nad Orlicí: Okresní muzeum v Ústí nad Orlicí, 1955.
Sekotová, Věra – Brožek, Zdeněk: Vánoce s betlémem. Ústecké betlémy. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1994.
Severin, Karel: Mikulášské a masopustní obchůzky na Litomyšlsku. In: Frolec, Václav (ed.): Obřadní obchůzky. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1988, s. 91–108.
Staňková, Jitka: Masopust. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 539–543.
Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Masky, démoni, šaškové. Pardubice: Theo, 1998.
Staňková, Jitka – Baran, Ludvík: Současný masopust na Strakonicku. Český lid 61, 1974, s. 33–40.
Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1936. 113
Stránská, Drahomíra: Výroční obyčeje. In: Horák, Jiří – Chotek, Karel – Matiegka, Jindřich (eds.): Československá vlastivěda. Národopis. Řada II. Praha 1936, s. 276–293.
Šaffová, Marie: O masopustě v Poličce r. 1811 a 1832.(Ze zápisků Karla Hájka, měšťana poličského.) In: Od Trstenické stezky 5/1, 1925–26, s. 93–94.
Šottnerová, Dagmar: Lidové tradice. Původ lidových tradic, zvyky, pověry, pranostiky, říkadla a hry. Olomouc: Rubico, 2009;
Špačková, Marie: Betlémy v Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, 1991.
Šťastná, Jarmila: Život textilních dělníků na ústecku a českotřebovsku 1870-1914. Vysoké Mýto: Okresní muzeum Vysoké Mýto, 1980.
Tarcalová, Ludmila: Bibliografie lidových obyčejů. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1995.
Tomeš, Josef: České a masopustní obyčeje a jejich mezinárodní obměny. In: Frolec, Václav (ed.): Masopustní tradice. Brno: Blok, 1979, s. 37–45.
Tomeš, Josef: Funkce tanců v lidových obyčejích. Příspěvek ke klasifikaci podle obsahové analýzy. Národopisné aktuality 11/4, 1974, str. 252 - 268.
Tomeš, Josef: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Strážnice, Národní ústav lidové kultury, 1972.
Tomeš, Josef: Funkce tanců v lidových obyčejích. Příspěvek ke klasifikaci podle obsahové analýzy. Národopisné aktuality 11/4, 1974, str. 252 – 268;
Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Leden-srpen. Třebíč: Akcent, 2004.
Traxler, Jiří: Písně krátké Jana Jeníka z Bratřic, 2. díl. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2010.
Trkovská, Věra: Česká národopisná bibliografie. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, 1975.
Tykač, Jan: Národopisné příspěvky ze Zhoře u České Třebové. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 12, 1904, s. 143–147.
Tykač, Jan: Stínání telete o masopustě. In: Úřední věstník 2, 26. 2. 1913, s. 14. 114
Václavík, Antonín: Výroční obyčeje a lidové umění. 2. vydání, Luhačovice: Ateliér IM, 2010.
Vařeka, Josef – Maur, Eduard: Národopisné oblasti v Čechách. In: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2004.
Vincenciová, Hana: Formy perzistence masopustních tradic ve východním Polabí a přilehlé části Železných hor. In: Východočeský sborník historický 15. 2008, s. 165-262.
Vojancová, Ilona: Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Národopisná revue 16/1, 2006, s. 38–42.
Vojancová, Ilona: Prvky agrárního kultu v masopustních obchůzkách na Hlinecku. In: Kult a živly. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1999, s. 97–98.
Vondruška, Václav: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice: Dona, 1991.
Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha: Albatros, 2004;
Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo. 2. vydání, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960.
Zíbrt, Čeněk: Masopust z Koblihovic a Bachus souzen a pochován. Starodávné hry, kratochvíle a obřady masopustní. Praha: Nakladatelství F. Šimáčka, 1910.
Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují památky až po náš věk. Praha: Tiskem a nákladem Jos. P. Vilímka, 1889.
Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950.
Zrůbek, Rudolf: Jaro, léto, podzim, zima: duchovní dědictví Orlických hor. Praha: Academia, 2005.
Zrůbek, Rudolf: Lidová strava v Podorlicku. In: Orlické hory a Podorlicko 4, Rychnov nad Kněžnou, 1971, s. 124–145.
115
Zrůbek, Rudolf: Masopust. Orlický magazín 5/6, Rychnov nad Kněžnou: Propag, 1970, s. 12–15.
Český statistický úřad: Věřící podle náboženského vyznání v obcích okresu (OB011_OK.72). Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?cislotab=OB011_OK.72&kapitola_id= 87&voa=tabulka&go_zobraz=1&verze=0 , cit. 11. 1. 2013.
Dlouhoňovice. Základní informace. Dostupné z: http://dlouhonovice.cz/index.php?tema=info , cit. 11. 1. 2012.
Dlouhoňovický masopust. http://masopust.webnode.cz/ , cit. 1. 2. 2012.
Horní Čermná. Organizace a spolky. Dostupné z: http://hornicermna.net/index.php/o-obci/organizace-a-spolky , cit. 11. 12. 2011.
Města a obce online. Okres Ústí nad Orlicí. Dostupné z: http://mesta.obce.cz/vyhledat2.asp?okres=3611&vzhled=ul , cit. 12. 12. 2011.
Ministerstvo vnitra České republiky: Počty obyvatel v obcích.Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx , cit. 11. 1. 2013.
Obec Libchavy. Úvodem. Dostupné z: http://www.libchavy.cz/obec.php?k=soucasnost , cit. 14. 12. 2011.
Obec Rudoltice. Informační portál. O obci. Dostupné z: http://www.rudoltice.cz/o-obci , cit. 19. 2. 2012.
Obec Rudoltice. Informační portál. Historie. Dostupné z: http://www.rudoltice.cz/historie , cit. 19. 2. 2012.
Obec Sopotnice. Spolky a sdružení v obci. Dostupné z: http://www.obecsopotnice.cz/ , cit. 15. 1. 2012.
Obec Sopotnice. Zajímavosti. Dostupné z: http://www.sopotnice.cz/obec/historie/zajimavosti.html , cit. 25. 2. 2013. 116
Petříková, Magdalena: Mužské měčové masopustní tance. Dostupné z: http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=238 , cit 31. 3. 2013. Těchonín. Statistické údaje obce. Dostupné z: http://www.techonin.cz/statisticke-udaje-obce , cit. 15. 1. 2012.
Územně identifikační registr ČR: Obec Anenská Studánka: podrobné informace. Dostupné z: http://www.uir.cz/obec/573426/Anenska-Studanka , cit. 15. 2. 2013.
Územně identifikační registr ČR:Hledání domu. Část obce Helvíkov. Dostupné z: http://www.uir.cz/adresy-objekty-casti-obce/000388/Cast-obce-Helvikov , cit. 15. 2. 2013.
Územně identifikační registr ČR: Obec Horní Čermná: podrobné informace. Dostupné z: http://www.uir.cz/obec/580279/Horni-Cermna , cit. 15. 2. 2013.
Turistický průvodce po ČR Trasovník. Orlickoústecko. Dostupné z: www.trasovnik.cz/k_pard/ustino/ustino.asp , cit. 12. 12. 2011.
David Silber, starosta obce Dlouhoňovice.
Dita Silberová, manželka Davida Silbera, podnikatelka.
„Velbloud“, přezdívka hlavního organizátora, Helvíkov.
Muž v masce těhotné cikánky, Helvíkov.
Ladislav Martínek, člen divadelního spolu Na Skále, Helvíkovice.
Jan, Helvíkovice, nar. 1981.
Miroslav Dušek, člen Sboru dobrovolných hasičů Horní Čermná.
Muž v masce Bakchuse, člen Sboru dobrovolných hasičů Horní Čermná.
Jana Musilová, pedagožka v mateřské škole, Libchavy.
Muž, důchodce, Rudoltice.
Jiří Malátek, starosta obce Sázava.
Martin Papáček, starosta Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1969.
Jan Lásko, důchodce, člen Sboru dobrovolných hasičů Skořenice, nar. 1943.
Jan Antušek, starosta obce Sopotnice, nar. 1975. 117
Zdeněk Vepřek, truhlář, Sopotnice, nar. 1984.
Ivanka Špinlerová, pedagožka, Těchonín.
Hana Jentschková, bývalá starostka, Těchonín.
Muž, důchodce, nar. 1938.
8 Seznam map, obrázků a tabulek
Mapa 1: Orlickoústecký region a vybrané obce s masopustní obchůzkou rozlišené dle převahy původního obyvatelstva. ………………………….... s.15
Mapa 2: Národopisný region Hřebečsko zasahující do orlickoústeckého regionu. ………..……………………………………………………………….. s. 16
Obr. 1 Masopustní maska z Trstěnice. Regionální muzeum v Litomyšli, inv. č. 21C-117. Foto Regionální muzeum v Litomyšli………………………….. s. 53
Obr. 2 Maškary v obci Boršov, kde se konaly „jízdy na koních“. 30. léta 20. století. Převzato z: Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 47. ………………………………… s. 58
Obr. 3 Hádání Zimy a Léta v Radiměři. Převzato z: Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 43. ... s. 59
Obr. 4 Masopustní ples v Damníkově, nedaleko Anenské Studánky. Převzato z: Borkovcová, Marie – Kuncová, Irena: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance, c. d., s. 44. …………………………………………………..…………… s. 61
Obr. 5 David Silber v masce nevěsty, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012. ………………………………………………………………………..…… s. 63
Obr. 6 Masopustní obchůzka, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera........ s. 64
Obr. 7 Hlavní organizátor „Velbloud“ v masce piráta, Helvíkov. Autorka, 2012. …………………………………………………………………………..… s. 67
Obr. 8 Vybírání mýtného od projíždějícího auta, Helvíkov. Autorka, 2012. 118
………………………………………………………………………………..….. s. 69
Obr. 9 Masopustní průvod v čele s Ladislavem Martínkem a medvědem, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2013. …………………………..…... s. 71
Obr. 10 Miroslav Dušek v masce drába vybírá mýtné, Horní Čermná. Autorka, 2012. …………………………………………………………………. s. 73
Obr. 11 Drábův pokutní blok, Horní Čermná. Autorka, 2012. ….………. . s.74
Obr. 12 Rozdávání koblih maškarám, Libchavy. Autorka, 2012. …........... s. 75
Obr. 13 Masopustní průvod na sídlišti Zámeček, Rudoltice. Archiv obce Rudoltice, 2011. ……………………………………………………………..…. s. 78
Obr. 14 Masopustní průvod, na voze koláče pro obyvatele obce, Rudoltice. Autorka, 2012. …………………………………………………………..………s. 79
Obr. 15 Jiří Malátek v masce třásňáka, Sázava. Autorka, 2012. ..………… s. 80
Obr. 16 Masopustní obchůzka, Sázava. Autorka, 2012. ……..………….… s. 81
Obr. 17 Boj Galů a Římana při masopustní obchůzce, Skořenice. Autorka, 2013. ……………………………………………………………...……………... s. 83
Obr. 18 Malování obličeje, masopustní obchůzka Sopotnice. Archiv obce Sopotnice, 2012. …………………………………………….………………… s. 85
Obr. 19 Skupina hippies, masopustní obchůzka Sopotnice. Archiv obce Sopotnice, 2011. ……...………………………………….…………………….. s. 86
Obr. 20 Masopust, Těchonín. Archiv Pavla Vašaty, 1958. ………………... s. 87
Obr. 21 Masopustní obchůzka, Těchonín. Archiv Pavla Vašaty, 2012. ….. s. 89
Obr. 22 Informační leták obce Horní Čermná. Autorka, 2012. ……..…..... s. 91
Obr. 23 Symbolické předání klíče od bran vsi, Těchonín. Archiv Pavla Vašaty, 2012. …………………………………………………………………... s. 93
Obr. 24 Slamák, Libchavy. Stanislava Dvořáková, 2012. ……………..…... s. 95 Obr. 25 Velbloudi, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2012. ……. .
s. 95
Obr. 26 Medvěd při tanci, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012. ... s. 96
Obr. 27 Afričan s vozembouchem, Dlouhoňovice. Archiv Davida Silbera, 2012. ……………………………………………………………………..…….. s. 97 119
Obr. 28 Pohoštění, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2012. …….… s. 98
Obr. 29 Pochování basy, Helvíkovice. Archiv obce Helvíkovice, 2012. … s. 99
Obr. 30 Smrt a kominík, Sázava. Autorka, 2012. ……………………….. s. 103
Tabulka 1: Počet českých a německých obyvatel v soudním okrese Lanškroun a Ústí nad Orlicí a ve zkoumaných obcích, které byly součástí Hřebečska. Sčítání lidu z roku 1910. …………………………………………s. 17
Tabulka 2: Srovnání jednotlivých aspektů masopustní obchůzky. . s. 104–105.
9 Soupis příloh Příloha 1 – Okruhy otázek pro respondenty Příloha 2 – Staré oustecké vostatky – přepis příspěvku Marie Rollerové Příloha 3 – Scénář výstavy „Masopust na Orlickoústecku“ Příloha 4 – DVD Masopust na Orlickoústecku – fotografie a videa
10 Přílohy Příloha 1 Okruhy otázek pro respondenty Kolikátý ročník masopustu se koná? Konala se masopustní obchůzka v obci již v minulosti, popř. jaká byla její podoba? Kdo masopust organizuje? Jakým způsobem probíhá organizace? Z jakého důvodu se masopustní obchůzka v obci zavedla/obnovila? Kde byla čerpána inspirace pro podobu současného masopustu? 120
Koná se masopust každoročně? Jaký je termín masopustní obchůzky? Jak vypadá současná masopustní obchůzka? –
forma obchůzky
–
časové rozmezí
–
kdo se jí účastní
–
počet účastníků
–
trasa obchůzky
–
vůdčí postava
–
jaké masky bývají v průvodu
–
hudební složka
–
průvodní jevy obchůzky
–
zakončení obchůzky
Je masopustní obchůzka výdělečná, příp. jak je naloženo se ziskem? Změnila obchůzka svou podobu během svého konání? Jaká je zpětná vazba od obyvatel obce?
Příloha 2 Staré oustecké vostatky – přepis příspěvku Marie Rollerové „Bývalo veselo, upřímně sousedsky veselo v našem městečku po celý masopust. Naši dědečkové a babičky uměli hospodařit časem, věděli, kdy je ho třeba k práci i k odpočinku, ke klidnému rodinnému životu či k veselí, ve kterém bylo možno povolit přísným mravům minulé doby. A masopust měl svoje privilegia. Byly hody, byly zabíječky, byly bohaté hlučné svatby, veselé muziky v sousedských hospodách. Korunou těchto radovánek byly „vostatky“, kdy cirkev začala pobožnostmi volat „Člověče pamatuj“ a kdy masopust nejvábivěji připomínal „Užij mne, brzy bude mne konec!“ ….a v tom bylo celé městečko zajedno, že tučným čtvrtkem počínaje a popeleční středou konče nastává „bláznivý týden“, ve terém je dovoleno leccos, nač po celý rok nebylo možno pomysliti. Masopustní pondělí a úterý bylo vyvrcholením bláznivého týdne. V ty 121
dny se nepracovalo, stavy ať soukenické či plátenické utichly, v domácnosti se obstaralo jen nejnutnější, dětem pan kantor školu odpustil, všude voněly koblihy a boží milosti….jen panimámy napomínaly kdekoho ve stavení: „Dejte pozor na všechno, ať maškary něco neseberou – víte jak po všem pasou!“ – Marno připomínat! Jakmile vešel do stavení skuhravý dědek s pytlem, paňácové, či vevalil se nemotorný bručící medvěd, hrachovinou obalený, přece něco zmizelo a pantáta chtě nechtě musel šestákem ztracenou věc vyplatiti. Maškary jemu i hospodyni nalily za to rosolky do malovaného kalíšku, najedly se koblih a šišek a šly dál od domu k domu brát a přijímat výkupné podle starého zvyku. Na ten se ani nejšetrnější hospodáři nezlobili. Chasa přece musí mít večer zač pít a zač tancovat.“ A na ulicích nejinak. Tuže se divil řetovský tkadlec, který s novou osnovou se ubíral domů do vesnice a zváben vzácnou osnovou se ubíral domů do vesnice a zváben vzácnou podívanou, zahleděl se na kolemjdoucí „svarbu“, tj. maškarní průvod, v jehož č s medvědářem, kde za muzikou ubíral se celý průvod svatební, nevěsta se ženichem, drůžicky, mládenci, všecko ovšem přestrojení chlapci, většinou soukeničtí a pláteničtí tovaryši. Zadíval se – a v tom se lekl, kdeže má velký tkalcovský člunek, který držel pod paždím. A již mu jej maškarády se smíchem ukazovaly a už se domáhaly výkupného. Bylo-li v pondělí veselo – bylo v úterý ještě veseleji, maškary se předstihovaly v bujnosti jak na ulicích, tak v domech. Ale ke čtvrté hodině odpolední začaly se ulice prázdnit. Jen sem tam vyběhl ze stavení opozdilec a hnal se nahoru „do města“, t.j. rynku, která ač prostranný a rozlehlý, v tu chvíli černal se hustě natlačenými diváky. A v ulici vedoucí k náměstí nejinak. Nejhůře před rozložitou Barkmanovou hospodou, starou dřevěnou, s vyřezávanou pavlačí. Kolem ní lidí až nazděno. Tlačí se, na špičky vystupují, dívají se k široce rozevřeným vratům. Pojďte se mnou, snad se nám podaří proklouznouti dovnitř. Škoda by bylo, kdybychom nenahlédli do velké trámové šenkovní „seknice“ staré rázovité hospody oustecké, proslulého hnízda „šestiperáku“. Těch rozlehlých světnic jest mnoho po Oustí, ale takovou podívanou, jaká zde se vám naskýtá, stěží byste jinde našli. Je plná, plničká lidí, kouře, veselých hlasů, smíchu. Popěvky se tu rozléhají nejvíc kolem velikého stolu, na kterém nožky vtaženy pod sebe, velkým okem klidně se rozhlížejíc po těle, všecko vystrojeno, samá pentlička, na ocase našli, kolem krku opentlený obojek, na hlavě věneček. V tom zahraje muzika tuš, telátko postaveno na zem, hluk roste, venku lidé se hýbají ještě víc, na špičky vychází ze vrat hospody. Vpředu „laufr“, nejsilnější a nejurostlejší mistr řeznický, mečem razí si cestu mezi diváky. Pak se hrne muzika a vyhrává do veselého pochodu. Za muzikanty v páru kráčejí družičky. Podivné družičky – řezničtí psi, každý veden svým mistrem na červené pentli, každý s věncem kolem krku i na hlavě. Za „drůžičkami“ „vojáci“ se šavlemi, 122
s noži, tvoří stráž opentlenému telátku. Po tom jde „kat“, t.j. nejmladší řeznický mistr, letos do cechu přijatý, na němž dnes je, aby veřejně ukázal svoji dovednost. Vykračuje si pyšně, statný v bílé zástěře, červené fábory kolem něho vlají, jako kolem všech spolumistrů, v ruce třímá meč, ostře nabroušenou šavli, na jejiž špici je naboden žluťoučký citron. A pak už v jedné změti valí se maškary, strkají se, smějí se, lidé kolem nich – a celý průvod, celé městečko proudí dolů po Hamrech na podměstí. Tam na širokém prostranství hudba umlká, řezníci tvoří kruh a v nastalém tichu pomalu předčítá „laufr“ ortel nad telátkem, které klidně velkýma očima divá se kolem sebe. Skončil – křídlovka vřiskne, žlutý citron letí vysoko nad davem, stříbrná nitka zatočí se nad hlavou zvířete a už zní kolem jásot a pochvala nad dovedností mladého mistra. Hlava jedním rázem uťatá válí se ve sněhu. A zase hudba hraje, průvod vrací se do města, jen telátko už neposkakuje. Tovaryši nesou jeho tělo na nosítku, do své cechovní hospody, kde bude celý cech dnes slavit dozvuky svého nejslavnějšího dne v roce. A tančit se bude ve všech hospodách. Nejvíc v té největší, nejslavnější a nejmilejší – v staré Dolnici. A Dolnice uvidí dnes ještě jeden průvod. Až do nejveselejšího, nejbujnějšího reje odtroubí křídlovka dvanáctou, až jako rázem zastaví se hbité nohy tanečníků a tanečnic, snese několik smutečně oděných mládenců na tmavých nosítkách doprostřed sálu basu, která po celý masopust svým brumláním tak pěkně tvrdila muziku. Teď ji pochovají, zanaříkají na ní i funusnicky zazpívají. A potom světla shasnou a tanečníci vytrácejí se domů. Veselý masopust skončil. Popeleční středa přísně zavolala, teď už doopravdy „Pomni člověče“. A naší dědečkové a babičky pokorně posypali svá čela popelem.“
Příloha 3 Scénář výstavy „Masopust na Orlickoústecku“ Masopust na Orlickoústecku masky a fotografie z masopustního veselí v regionu Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, 15. března – 29. dubna 2012 Autorka výstavy: Bc. Michaela Ptáčková, etnoložka Aranžérka: Zdena Skalická
123
Prezentované exponáty pocházejí od občanů obcí Dlouhoňovice, Horní Čermná, Rudoltice, Sázava a Těchonín, ze sbírkových fondů a knihovny Městského muzea v Ústí nad Orlicí, z archivů obcí a autorky výstavy. Výstava realizována v 1. sále 1. patra Hernychovy vily, sídla Městského muzea v Ústí nad Orlicí, celková plocha cca 50 m2.
Masky Pro instalaci masek bylo využito: 5 ženských figurín (voják, indiánka, jeptiška, ponocný, kominík) 6 železných stojanů (hadrák, Kůň, Velbloud, medvěd, smrt, mnich) 1 sokl a ½ ženské figuríny (cikánka) 3 dřevěné stojany (farář, tučňák, prase) 4 figurínové hlavy na stojanech (farář, tučňák, prase, mnich) 3 šicí panny (třásňák, medvěd, medvěd, mnich). Šicí panny zapůjčila Střední umělecko-průmyslová škola v Ústí nad Orlicí.
Medvěd s papírovou hlavou, tělo tvořeno overalem z plyšové látky a zipem uprostřed, provaz. (Dlouhoňovice)
Medvěd s plyšovou hlavou na železné kostře, zvlášť kalhoty a vesta z plyšové látky, pod ní bavlněná mikina. (Horní Čermná)
Medvěd s vyztuženou plyšovou hlavou a otvory na oči, tělo z overalu uprostřed na zip, heligonka. (Těchonín)
Kůň – světlehnědý semišový kabát, světlehnědé kalhoty, vycpaná hlava z textilu s otvory pro oči (Horní Čermná)
Třásňák – pouze košile pošitá kousky barevných látek, papírový klobouk kuželovitého tvaru polepený látkovými květy, na konci s třásněmi. (Sázava)
Hadrák – kombinéza se zipem uprostřed a pokrývka hlavy pošité kousky látek. (Dlouhoňovice) 124
Smrt – plastová bílá maska na obličej, černé tepláky a mikina s namalovanou kostrou bílou barvou (Sázava), černá kápě s kapucou. (Rudoltice)
Kominík – černé kalhoty, černá vesta s vyšitým bílým žebříkem a barevnými květy, bílá košile, rukavičky a čapka.
Ponocný – beranice a kabát z kožešiny, kožený pásek a vysoké boty, lucerna, křídlovka. (Rudoltice)
Voják – červená uniforma, trojcípý klobouk, křídlovka. (Těchonín)
Cikánka – květovaná bavlněná sukně na gumu (Rudoltice), zelená sukně, zástěra černá s červenými květy, bílá bavlněná košile, červený kabátek, šál s barevnými květy na černém podkladě, šátek červený s barevnými květy, korále na krk a náramek na ruku – bižuterie, paruka černé dlouhé kudrnaté vlasy. (Těchonín)
Indiánka – bavlněné šaty s našitými třásněmi a výšivkami, imitující kožené indiánské šaty, kožený pásek, paruka černé rovné dlouhé vlasy s barevnou čelenkou a oranžovým perem. (Rudoltice)
Mnich – hnědé roucho z polyesterové látky, provaz kolem pasu. (Rudoltice)
Jeptiška – identický oděv jeptišek z polyesterové látky. (Rudoltice)
Farář – kostým, hnědá polyesterová látka. (Těchonín)
Prase – overal na zapínání na zádech z lesklé růžové látky, směs umělých vláken. (Rudoltice)
Tučňák – dlouhé černé triko s namalovaným bílým břichem, bílý šátek kolem krku, černá čepice, oranžové filcové tučňáčí nohy a zobák na gumičku. (Rudoltice)
Velbloud – Papírová maska na obličej, okrový flaušový kabát s našitými papírovými hrby a ocasem z vlny. (Rudoltice)
Vozembouch – dřevo, nahoře činely, uprostřed bubínek a palička na pivním soudku, dole zakončen botou. (Horní Čermná) 125
Fotografie Po obvodu místnosti na zdích rozmístěno 12 klipů o rozměru 50 x 70 cm s fotografiemi z masopustních průvodů zkoumaných obcí s krátkým shrnutím o jejich podobě.
Skleněná vitrína 120 x 100 x 50 cm
Knihy:
Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Lidové noviny, 2004. Rollerová, Marie: Historické a kulturní črty. Ústí nad Orlicí: Okresní muzeum v Ústí nad Orlicí, 1955. Vondruška, Václav: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice: Dona, 1991. Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha: Albatros, 2004. Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950.
Dvě papírové masky čápů na obličej, majitelkou zvané lucky. (Těchonín)
Masopustní kronika obce Těchonín.
Doprovodné texty
O masopustu – zalaminované, formát A3, na soklu
Původ a vývoj masopustu – zalaminované, formát A3, na soklu
Masky – zalaminované, formát A4, na soklu
Stínání tele o masopustu – zalaminované, formát A4, na soklu
Staré oustecké vostatky – zalaminované, formát A4, na soklu
Masopustní hry – zalaminované, formát A4, na vitríně
Masopustní písně – zalaminované, formát A4, na vitríně
126
Příloha 4 – DVD Masopust na Orlickoústecku – fotografie a videa Dlouhoňovice V 1 – Masopust v Dlouhoňovicích 2012. Archiv Davida Silbera. 1– „Motorizovaný oř“. Archiv Davida Silbera, 2012. 2 – Průvod. Archiv Davida Silbera, 2012. 3 – Medvěd s medvědářem. Archiv Davida Silbera, 2012. 4 – Muž v ženské masce na trakaři. Archiv Davida Silbera, 2012. 5 – Malování obličeje řidiči. Archiv Davida Silbera, 2012. 6 – Pohoštění se „sněhovým barem“. Archiv Davida Silbera, 2012. 7 – Pohoštění pod vlekem. Archiv Davida Silbera, 2012. 8 – Pohoštění na sídlišti. Archiv Davida Silbera, 2012. 9 – Kapela. Archiv Davida Silbera, 2012. 10 – Tanec medvěda s hostitelkou. Archiv Davida Silbera, 2012. 11 – Tanec medvěda s mužem v ženské masce. Archiv Davida Silbera, 2012. 12 – Tučňák na sněhové skluzavce. Archiv Davida Silbera, 2012. 13 – „Ať žije masopust“. Archiv Davida Silbera, 2012.
Helvíkov V 2 – Zahájení masopustní obchůzky. Autorka, 2012. V 3 – Vybírání mýtného od projíždějícího auta a darování výslužky. Autorka, 2012. V 4 – Koleda. Autorka, 2012. V 5 – Průvod s hudbou. Autorka, 2012. V 6 – Průvod se sehranou hádkou maškar. Autorka, 2012. 14 – Rychta. Autorka, 2012. 15–19 – Interiér rychty. Autorka, 2012. 20 – Dvůr. Autorka, 2012. 21–23 – Před zahájením obchůzky. Autorka, 2012. 127
24 – Přípitek po zahájení obchůzky. Autorka, 2012. 25 – Tanec. Autorka, 2012. 26 – Zanechání koláče na brance nezastiženým obyvatelům domu. Autorka, 2012. 27 – Zbořenina domu v Helvíkově. Autorka, 2012.
Helvíkovice 28–29 – Průvod maškar. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 30 – Ženich a dvě nevěsty. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 31 – Kobyla s vodičem. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 32 – Hudba a tanec. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 33–34. Pohoštění. Archiv obce Helvíkovice, 2012. 35 – Skupinové foto maškar. Archiv obce Helvíkovice, 2012.
Horní Čermná V 7 – Obchůzka domu. Autorka, 2012. V 8 – Vybírání mýtného od projíždějícího auta. Autorka, 2012. 36–38 – Maškary. Autorka, 2012. 39 – Cikánka. Autorka, 2012. 40 – Koňský povoz se saněmi. Archiv Miroslava Duška, 2010. 41 – Skupinové foto maškar. Archiv Miroslava Duška, 2010.
Libchavy V 9 – Areál Urbanova statku. Autorka, 2012. V 10 – Průchod masek bránou. Autorka, 2012. V 11 – Poražení kobyly. Autorka, 2012. 42–43 – Koňský povoz s kapelou. Autorka, 2012. 44 – Děti po rozdání koblih maškarám. Autorka, 2012. 45 – Představení dětí z mateřské školy. Autorka, 2012. 128
46 – Návštěvníci masopustu. Autorka, 2012. 47 – Pedagožky mateřské školy. Autorka, 2012. 48 – Poutač na tombolu. Autorka, 2012. 49 – Stánek se zabíjačkovými produkty. Autorka, 2012. 50 – Stánek s perníky. Autorka, 2012.
Rudoltice V 12 – Masopust v Rudolticích. Archiv obce Rudoltice, 2011. V 13 – Průvod bez hudby. Autorka, 2012. V 14 – Průvod s hudbou. Autorka, 2012. V 15 – Úvodní seznámení s masopustem. Archiv obce Rudoltice, 2011. 51 – Průvod maškar. Autorka, 2012. 52 – Dechová kapela Letohradská třináctka. Autorka, 2012. 53–61 – Areál TJ Rudoltice stylizovaný do pohádky Dařbuján a Pandrhola. Autorka, 2012.
Sázava V 16 – Opožděný příchod starosty. Autorka, 2012. V 17 – Vybírání mýtného. Autorka, 2012. V 18 – Průvod se zpěvem. Autorka, 2012. V 19–20. Obchůzka domů. Autorka, 2012. 62–63 – Obchůzka domů. Autorka, 2012. 64 – Muž v ženské masce nevěsty. Autorka, 2012. 65 – Muž se škraboškou. Autorka, 2012. 66 – Muž v ženské masce báby. Autorka, 2012. 67 – Koblihy. Autorka, 2012. 68 – Pohoštění. Autorka, 2012. 69–70 – Průvod maškar. Autorka, 2012.
129
Skořenice V 21 – Úvodní scénka. Autorka, 2013. V 22 – Začátek masopustního průvodu. Autorka, 2013. 71 – Informační leták. Autorka, 2013. 72–75 – Náves se stánky a pódium. Autorka, 2013. 76 – Vybírání mýtného. Autorka, 2013. 77 – Čtyři mušketýři. Autorka, 2013. 78 – Kanec a medvěd. Autorka, 2013. 79 – Lahvová piva s otvírákem – účastníci z okolní obce Běstovice. Autorka, 2013. 80 – Pohoštění. Autorka, 2013. 81 – Kominíci. Autorka, 2013. 82 – Hippies a školačky. Autorka, 2013. 83 – Průvod maškar. Autorka, 2013. 84–88 – Průvod maškar. Archiv Jana Láska, 1988.
Sopotnice V 23 – Sopotnický masopust. Archiv Josefa Hradeckého, 2010. 89 – Průvod maškar. Archiv obce Sopotnice, 2012. 90 – Hrozny. Archiv obce Sopotnice, 2012. 91 – Králící v klobouku. Archiv obce Sopotnice, 2011. 92 – Šmoulové. Archiv obce Sopotnice, 2011. 93 – Muži v maskách mažoretek. Archiv obce Sopotnice, 2011. 94 – Děti v průvodu. Archiv obce Sopotnice, 2011. 95–96 – Chirurgové. Archiv obce Sopotnice, 2011. 97 – Průvod maškar. Archiv obce Sopotnice, 2011. 98 – Malíř. Archiv obce Sopotnice, 2013. 99 – Obchůzka domů. Archiv obce Sopotnice, 2013. 100 – Stánky. Archiv obce Sopotnice, 2013. 130
101 – Zabíjačkové produkty. Archiv obce Sopotnice, 2013. 102 – Kruhové tance skupinových masek. Archiv obce Sopotnice, 2013.
Těchonín V 24–V 25 – Masopust v Těchoníně. Archiv Hany Jentschkové, 2001. 103–104. Průvod masek s koňskými povozy. Archiv Pavla Vašaty, 2012. 105 – Kapela na voze. Archiv Pavla Vašaty, 2012. 106 – Masky z papírových pytlů. Archiv Pavla Vašaty, 2012. 107–108 – Obchůzka domů. Archiv Pavla Vašaty, 2012.
Vernisáž výstavy „Masopust na Orlickoústecku“ V 26 – Kapela Hostašovská masopustní. Autorka, 2012. 109–111 – Hala Hernychovy vily. Autorka, 2012. 112–115 – Výstava. Autorka, 2012.
131
