Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav evropské etnologie Studijní obor: etnologie

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: etnologie

Klára Brožovičová SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ KONTEXT LIDOVÉHO ODĚVU NA PŘÍKLADU POSLEDNÍCH NOSITELEK LIDOVÉHO ODĚVU NA STRÁŽNICKU Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Křížová, Ph.D. Brno 2008

Prohlašuji tímto, že jsem magisterskou diplomovou práci Sociální a kulturní kontext lidového oděvu. Na příkladu posledních nositelek lidového oděvu na Strážnicku vypracovala sama, pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených. V Brně dne 28. června 2008 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mají velký podíl na vzniku této práce. Na prvním místě si dovolím jmenovat informátorky, bez jejihž ochoty podělit se o svůj životní příběh a věnovat mi čas, by práce nevznikla. Dále bych chtěla poděkovat především vedoucí své diplomové práce, paní doc. PhDr. Aleně Křížové, Ph.D., za její přečtení, za připomínky a trpělivost, kterou se mnou po celou dobu měla.

3

Obsah Úvod............................................................................................................................................6 Metoda biografického rozhovoru a oral history..........................................................................8 Z historie lokalit Strážnice a Radějov.......................................................................................11 Strážnice................................................................................................................................11 Radějov.................................................................................................................................13 Petrov....................................................................................................................................15 Ženský lidový oděv na Strážnicku............................................................................................18 Krojové součásti....................................................................................................................18 Časový vývoj lidového oděvu...............................................................................................32 Medailony nositelek lidového oděvu........................................................................................34 Marie A., Strážnice ..............................................................................................................34 Marie B., Strážnice................................................................................................................37 Ludmila B., Strážnice............................................................................................................40 Anna K., Strážnice................................................................................................................43 Marie M., Strážnice...............................................................................................................45 Anděla S., Strážnice..............................................................................................................47 Marie V., Strážnice...............................................................................................................53 Anna V., Strážnice................................................................................................................57 Růžena Ž., Strážnice.............................................................................................................59 Růžena B., Petrov..................................................................................................................62 Anna K., Petrov.....................................................................................................................67 Anna L., Petrov.....................................................................................................................69 Anna O., Petrov.....................................................................................................................71 Marie O., Petrov....................................................................................................................73 Marie S., Petrov....................................................................................................................76 Alžběta Š., Petrov..................................................................................................................79 Anna B., Radějov..................................................................................................................82 Anna H., Radějov..................................................................................................................84 Helena K., Radějov...............................................................................................................86 Ludmila M., Radějov............................................................................................................90 Sociální rozměr tradičního lidového oděvu a jeho uplatnění v současné společnosti..........92 Zemědělský způsob života jako nutný předpoklad pro nošení tradičního lidového oděvu. .93 Odraz politických událostí ve společnosti, politika jako jeden z důvodů zániku tradičního lidového oděvu v každodenním životě .............................................................................95 Tradiční lidový oděv, jeho vývoj a vliv módních trendů......................................................98 Vliv místních řemeslníků na vývoj lidového oděvu v lokalitě...........................................103 Genderové postavení ženy v tradiční lidové společnosti v souvislosti s lidovým odíváním .............................................................................................................................................105 Sociální postavení a majetnost ženy jako možný aspekt setrvání v nošení tradičního lidového oděvu .................................................................................................................108 Nositelky tradičního lidového oděvu jako zhotovitelky oděvu a tvůrkyně módy..............109 Životní cyklus ženy a jeho reflexe v lidovém oděvu..........................................................111 Tradiční lidový oděv jako vyjádření vlastní identity..........................................................114

4

Náboženství jako jeden z aspektů udržení tradičního lidového oděvu v každodennosti současné společnosti...........................................................................................................118 Závěr.......................................................................................................................................122 Literatura: ...............................................................................................................................126 Soupis respondentek...............................................................................................................129

5

Úvod Diplomová práce si klade za cíl dokumentovat poslední nositelky lidového oděvu na Strážnicku, konkrétně v lokalitách Strážnice, Radějov a Petrov. Je dosti palčivým faktem, že nositelky lidového oděvu kvůli vysokému věku z tohoto světa odchází, a spolu s nimi mizí i jeden z charakteristických rysů kraje. Právě tato situace byla jednou z hlavních pohnutek, která vedla ke vzniku této práce. Kromě vlastní dokumentace bylo úkolem zjistit, jaké sociální podmínky byly potřeba k tomu, aby žena setrvala v nošení lidového oděvu anebo jej nosit začala. Záběr byl široký, při analýze byly zkoumány otázka genderu, majetkového postavení, rodinného zázemí, životního cyklu a životních mezníků žen, náboženství atp. Jako základní materiál sloužil přepis rozhovorů s respondentkami, který byl následně analyzován z obsahového hlediska. Celkově jde o přepis více jak sto hodin rozhovorů, respondentky byly navštěvovány pravidelně, což zaručuje vysokou věrohodnost. Využití metody narativního rozhovoru je ve vztahu ke zkoumání lidového oděvu dosti neobvyklé, ovšem metoda je opodstatněna zaměřením přímo na nositelky, lidový oděv a jeho typologie je tématem spíše okrajovým. Práce zkoumá nositelky lidového oděvu jako součást soudobé společnosti, jejich přesvědčení, názory, životní strategie, snaží se reflektovat i změny v těchto strategiích, které byly způsobeny změnou lokální společnosti. Závěry z výzkumu se snaží zachytit i politické události, které mohly vést k úpadku lidového oděvu. Jako pomocný materiál posloužily fotografie z rodinných alb nositelek. Lokality nebyly zvoleny náhodně, jde o sousední obce, které vzájemně správně i historicky souvisejí a důležitým faktem zůstává, že zde dosud žije poslední generace nositelek tradičního lidového oděvu. Označení ženského rodu zde není užíváno náhodně. Poslední generace nositelů/nositelek je totiž složena výhradně z žen, muži lidový oděv odložili o jednu generaci dříve. Příčina tohoto vymezení dle genderu je považována za jednu z dalších stěžejních otázek. Jaké další faktory působily na nositelky? Jaké jsou nejdůležitější příčiny stálého nošení tradičního lidového oděvu? V jaké formě se pro každodenní nošení tradiční oděv dochoval a co lze považovat za lidový oděv? Je třeba upozornit na to, jak samy sebe nositelky identifikují, ve smyslu koho považují za nositelku. Nositelky lidového oděvu mají v lokalitě řadu vrstevnic, které tento oděv buďto nikdy nenosily anebo jej odložily, nelze tvrdit, že by v dnešní době přetrvávala generace, v níž by byla každá žena nositelkou lidového oděvu, jde spíše o výjimky. Otázka příčiny dochování lidového oděvu v jeho živé a každodenní podobě je kladena jednak pro dobu již minulou, události, které se v životě

6

respondentky již přihodily, ale i pro dobu současnou. Právě dnes je kontrast lidové a současné moderní kultury čím dál více markantní, je zajímavé, co právě dnes způsobuje a narušuje udržení lidového oděvu v populaci. Další otázkou, kterou si práce klade, je posun ve vývoji lidového oděvu. Má lidový oděv svou vlastní módu? Působí na něj módní vlivy? Pojem lidový oděv je chápán jako projev kolektivity a výtvor lokálního kolektivu, nikoliv jako výtvor či osobní styl jedince, i když si všímá jejich vlivu. Je nutno připustit, že bádání probíhá v omezených podmínkách, neboť nositelek tohoto oděvu již není mnoho, proto materiál poskytnutý pro srovnání je omezený. O to přínosnější ovšem může být sledovat, jak se mění sociální pravidla uplatňovaná na oděv obecně rozšířený a oděv určité specifické skupiny. Tato diplomová práce lidový oděv nezařazuje pouze jako kulturní součást větší skupiny lidí, tedy obce, všímá si také jeho působení v základním lidském uskupení – rodině. Oděv jako symbolické vlastnictví a vyjádření příslušnosti sloužil především lokální obecní skupině – obyvatelům určité vesnice, popř. města. Jeho praktické zajištění bylo ovšem ukotveno v rámci rodiny, což ovlivňovalo základní fakta v nakládání s těmito symbolickými hodnotami. Sociální postavení rodiny, původ jednoho z rodičů, zaměstnání rodičů nebo později vlastní zaměstnání, stěhování, děti a jejich počet, všechny tyto faktory a ještě mnohé další se mohly podílet na tom, jaký lidový oděv nebo zda vůbec bude žena nosit. Na druhé straně pak stojí již zmíněná identifikace s obecnými společně sdílenými hodnotami lokální společnosti. Výsledkem výzkumu je zjistit, jak tato působení společnosti nositelku jako osobnost modifikovala a jakým způsobem skrze ni ovlivnila lidový oděv. Jak již bylo zmíněno, působení společnosti, a to ani lokální, není jednostranné, jednotlivec se přímo podílí na jejím utváření, proto si práce všímá i toho, jak a zda osobní rozhodnutí jednotlivých nositelek ovlivnilo lokální kulturu. Clifford Geertz ve svém spisu pronesl, že člověk je zvíře lapené v síti významů, kterou si sám upletl. Podobně jako člověk je v síti významů zařazen i každý lidský výtvor. Ukotvení lidového oděvu v kulturním a sociálním kontextu není jednoduché a mnohdy ani jednoznačné, ovšem jako výtvor kultury je přímo její součástí, proto je nutné na něj také tak pohlížet a zmapovat kulturní dosah tohoto fenoménu. Úkol je tím více nutný z pohledu toho, že již žije jen malá část nositelek a je pouze otázka času, kdy se spolu s nimi vytratí z tohoto světa pro vědu cenné informace a také nemalý kulturní odkaz.

7

Metoda biografického rozhovoru a oral history Vzhledem k tomu, že celá práce je postavena téměř výhradně na terénním výzkumu, je potřeba se zastavit nad zvolenými metodami. Základním materiálem, ze kterého je práce vystavěna, jsou konkrétní životní příběhy nositelek lidového oděvu. Tyto příběhy byly získávány postupně od nositelek samotných, a to narativním způsobem. Narativní sdělení, které je prověřeno zpětným navštěvováním respondentek, lze označit za hodnověrné. Výpovědi a jejich objektivnost je testována i srovnáním výpovědí jednotlivých narátorek. Všechny výpovědi odráží jednak vlastní názor na svět a vykreslují osobnost respondentky, ale také jsou cenným pramenem vysvětlujícím společnou minulost a sdílenou realitu. Zpracování rozhovorů bylo provedeno na základě práce s odbornou literaturou. V lokalitách Strážnice a přilehlých obcích Radějov a Petrov, jsem pravidelně navštěvovala poslední nositelky lidového oděvu, které mi postupně ve volném vyprávění doplněném o mé všetečné otázky sdělovaly své životní příběhy. V celkovém počtu se podařilo uskutečnit rozhovory s dvaceti respondentkami – nositelkami, přičemž hodnotné výpovědi poskytly i respondentky, které sice již lidový oděv nenosí, ale účastnily se taktéž výzkumu. Mnohdy tak svým odlišným pohledem na probíranou situci napomohly k objektivnímu nazření a pochopení problematiky. „Životní příběh, který narátor tazateli nabízí, má svá pravidla. Situace interakce, při níž vzniká, ho ovlivňuje stejně tak jako skutečnost, že narátor vypráví vždy z perspektivy „tady a teď“. Životní příběh není nikdy jednou pro vždy hotový, mění se se svým narátorem.“1 Prvotní kontaktování mnohých respondentek nebylo nijak snadné, v usnadnění této práce mi byli nápomocni tzv. „gatekeepers“, tedy místní obyvatelé, kteří respondentku na setkání s výzkumnicí připravili a objasnili její záměr. Respondentky byly opakovaně navštěvovány v období osmi měsíců a dotazy se týkaly jednak lidového oděvu, který ony samy nosí, ale také jejich životních zkušeností, sociálního prostředí, ve kterém žily v minulosti a dnes, rodinných poměrů atd. Výchozím bodem bylo několik základních biografických otázek, dále pak otázky týkající se rodičů, manžela, dětí a zaměstnání respondentky. Další řada otázek se zaměřovala na šatník respondentky a jeho proměny v průběhu života nositelky. Jiné dotazy kladeny nebyly, vypravěčka byla ponechána, aby rozprávěla sama. Rozhovor se často stočil od hlavního výzkumného k tématu k vyprávění 1

Nosková, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Ústav evropské etnologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2007, s. 18.

8

různých životních epizod, které ovšem výzkumníkovi přinášejí cenné informace, objasňují situaci, ve které se respondentka nacházela, a poukazují na důležité ukazatele související s lidovým oděvem. V kontextu projevu vyprávění některá související fakta vyhlížejí naprosto přirozeně, ovšem při plánování výzkumu badatel o možnosti souvislosti neví a nebo celý záběr možnosti souvislostí faktů není schopen zachytit, což dokazuje terénní práce. Není se proto čemu divit, že v důsledku předem stanovených výzkumů zaměřených na popis či sběr lidového oděvu, byl zanedbáván sociální kontext a podstata jevů. Jde o ryze kvalitativní výzkum, biografické vyprávění zachycuje souvislosti životních zkušeností žen, tedy objasňuje i kontext a důvody nošení lidového oděvu. Pomocí metody orální historie je možné získat detaily každodennosti a zachytit některé dějinné události jakoby „zdola“, nahlédnout, jak se daná událost podepsala na životě jednotlivce a jakým způsobem na ni nahlíží. Zdánlivě nesouvisející fakta tak dostávají nový rozměr, lze odhalit jejich vzájemné ovlivnění. Je možné sledovat, jak dějinné zlomové okamžiky a politický režim modifikuje společnost, tím i jednotlivce, čímž samozřejmě zasahuje i do lidové kultury. Metoda volného vyprávění a sdílení vyprávěného mezi respondentkou a badatelkou je nejvhodnější metodou pro dotazování se na každodennost, volný čas, práci, rodinu atp. 2 Je potřeba navázat s dotazovanou osobou kontakt a vzájemnou důvěru. Z tohoto důvodu využití dotazníků zcela vylučuji a upozorňuji na zásadní důležitost použití kvalitativního nikoliv kvantitativního výzkumného přístupu. Každodenním aktivitám lidského života je věnována malá pozornost, zdají se být samozřejmé a domyslitelné, přesto mnohdy skrývá podstatu jevu, který každodennost přesahuje. Výpověď každého respondenta je neopakovatelná, obsahuje životní postoje, zkušenosti, touhu po nenaplněných skutečnostech, jedinečnost vychází také z omezenosti lidského života. Metoda orální historie vychází z paradigmatu, že v centru humanitních věd „není objektivní determinace sociálních jevů působením neosobních sociálních faktorů a sil, ale vnitřní hybné síly, jimiž jsou smysl jednání, motivy a vědomá orientace jednajících osob na určité normy a hodnoty. Nejde tedy o obecné, stále se opakující a standardní, ale o specifické a individuálně konkrétní“3. Metoda orální historie mapuje kolektivní i individuální paměť a vzájemné propojení mezi těmito sférami, stejně tak, jak je utvářeno kolektivní a individuální sdílení duchovního majetku - symbolu – v tomto případě lidového oděvu.

2

Kiczková, Zuzana a kol. (2006): Pamäť žien. O kúsenosti sebautvárania v biografických rozhovorech. Bratislava 2006, s. 20. 3 Mareš, Petr (2003): Kvalitativní metodologie v sociologii. In: http://www.doktorandi.cz/ (přístup 17. 2. 2008)

9

Orální historie je účinným nástrojem, jak se dopátrat přesných a objasňujících odpovědí na situace, které nemusí být pro výzkumníka zcela jasné, jsou ovšem zásadní. V tento okamžik by mohlo být použití dotazníku matoucí, zavádějící a dopátrání se informací nemožné. Rozhovor umožňuje vypravěčce pokračovat v myšlence, dokončit ji ve stejném duchu bez přerušení. Rozhovory byly uskutečňovány tak, aby se respondentky cítily co nejlépe, rozhovor plynul přirozeně, otázky byly kladeny zpaměti dle nastalé situace. Důraz byl kladen na důvěru mezi respondentkami a badatelkou, dynamičnost, komunikativnost a otevřenost. Cílem výzkumu bylo jednak zmapovat poslední nositelky a jejich životní příběhy, hlavním úkolem ale bylo odhalit sociální struktury a konstrukty, které se podílely na udržení lidového oděvu v každodenním životě některých žen ve zkoumaných lokalitách. Pro ucelení a podporu narativně získaného materiálu byla zvolena ještě jedna výzkumná metoda, a to analýza fotografií, které byly od respondentek vypůjčovány a následně skenovány, takže vznikl ucelený fond. Vizuální obsah fotografií je přímým odkazem na sociální obsah sdělení fotografie. Sdělení by bylo ovšem sotva poloviční bez doplňujících informací narátorů, u kterých fotografie jitří vzpomínky a napomáhají plynulosti výkladu. Mnohdy je fotografický materiál cenným vodítkem, upozorňuje na situace a fakta, jež by výzkumníka při pouhém rozhovoru ani nenapadla, tudíž by zůstala utajena. Piotr Sztompka k metodě vizuální sociologie dodává: „Pro sociologické poznání proto bude mít pozorování stále větší význam a mnoho tajemství společnosti bude možno rozkrýt prostě jen pečlivým pohledem po okolí.“4

4

Sztompka, Piotr: Vizuální sociologie. Fotografie jako výzkumná metoda. Praha 2007, s. 125.

10

Z historie lokalit Strážnice a Radějov Strážnice Pro lepší pochopení kulturních a historických souvislostí je potřeba alespoň ve zkratce nastínit historii, vývoj a společenské poměry jednotlivých obcí. Strážnice byla založena, jak sám název napovídá, jako město sloužící k zadržení vojenských vpádů na Moravu. Jako strážní bašta měla výhodnou polohu na obchodní cestě vedoucí z Uher na Moravu poblíž samotných hranic. Katastr je lemován podhůřím Bílých Karpat s vinicemi a ovocnými sady, stejně tak jako loukami a lužními lesy, které jsou pravidelně zaplavovány meandry řeky Moravy. Tento přírodní jev zapříčinil, že se v okolí městečka vyskytovalo velké množství bažin a močálů, což se odráží v lidové slovesnosti, lidé s oblibou vyprávěli o vodnících a světýlkách – bludičkách. Vznik města spadá do druhé poloviny 13. století, kdy probíhalo za Přemysla Otakara II. opevňování zemských hranic, přesto archeologické nálezy dokládají již dřívější osídlení. Funkční dominantou byl vodní hrad zbudovaný po roce 12605, jako jedna z řady tvrzí chránících území zemských hranic. První písemná zmínka pochází až z počátku 14. století. Strážnice byla jako původně královský majetek odprodána významnému šlechtickému rodu pánů z Kravař, za jejichž vlády zaznamenalo město stavební vzestup i upevnění a kultivaci zemědělství. Pro udržení řádu bylo vydáno tzv. horenské právo, upravující vztahy mezi vinaři. Další zásluhou tohoto rodu bylo zdokonalení městského opevnění pomocí valu a městských bran, dosud stojí brány tzv. Veselská, Skalická a menší boční branka – Černá brána. V roce 1500 získal město další významný moravský rod – Žerotínové, za jejichž správy došlo k největšímu rozkvětu města v jeho dějinách. Nejenže bylo zmodernizováno městské opevnění mohutnými zděnými branami, valem s dřevěnou palisádou a vestavěnými malými baštami, přestavěn byl v polovině 16. století i vodní hrad do podoby renesančního zámku z vnitřními arkádami. V období 16. století dochází k výrazné sociální diferenciaci obyvatelstva, především vzniku cechovních zřízení. Mezi prvními si cech zřídili krejčí (1507), dále tkalci a ševci (1516), soukeníci (1528), dále pak pekaři (1563), rybáři (1570) a další6. V roce 1589 máme doloženou první zmínku o působení novokřtěnců ve Strážnici. 5 6

Pajer J. s kolektivem: Strážnice: Kapitoly z dějin města. Strážnice 2002. Skácel, J.: Čtení o Strážnici. Strážnice 1999.

11

V 17. století byla Strážnice řazena mezi nejvýznamnější města na Moravě (4500 obyvatel a přibližně 700 domů). Žerotínové značně podporovali evangelíky a Jednotu bratrskou. Válečné události spojené s vpádem Štěpána Bočkaje na Moravu roku 1605 znamenaly pro město obrovskou zkázu, mnoho lidí bylo pobito a domy vypáleny. Další válečné rány panství utrpělo během třicetileté války. Výsledek bojů vedl k náboženskému útisku, což zapříčinilo mohutné vystěhovalectví. Spolu s jinými hrozilo vystěhovalectví i poslednímu majiteli panství, Janu Jetřichovi ze Žerotína, proto roku 1622 svůj majetek zadlužil a odešel ze země do Uher. V roce 1628 strážnické panství zakoupil jeden z vítězných velitelů bitvy na Bílé Hoře císařský plukovník a později hrabě František Magnis. Rod pocházel z Itálie a vlastnil vícero panství v Čechách a na Moravě, přičemž Strážnicko bylo největším a pravděpodobně i v důsledku své polohy nejzpustošenějším. Přestože hrabě obyvatelům potvrdil všechna privilegia, město se z válečných útrap vzpamatovávalo jen pozvolna. Příčinou byli jak vojáci bez práce potulující se krajem, časté požáry, nájezdy z Uher, tak také morové epidemie. Město postupem času ztrácelo na svém původním významu. Správa panství rodem Magnisů se nese ve znamení katolizace. Do Strážnice byl povolán italský řád piaristů, který měl za úkol získat obyvatelstvo pro svou víru, čemuž napomáhalo i zřízení školy a vybudování barokního kostela P. Marie v 18. století. O tom, že ve Strážnici měla katolická církev své centrum, svědčí dochování dvou kostelů, fary, kaple sv. Rocha a v minulosti i kláštera. Dodnes kněží ze Strážnice dojíždějí do okolních obcí, které spadají pod farnost. Nutno zmínit sociální skladbu obyvatel města. Ta se ostře dělila na dvě části, starobylé centrum tzv. „Staré město“ a jeho okolí bylo osídleno starousedlými rolnickými rody, zatímco nově založené městské části byli soustředěni měšťané a řemeslníci. Takové rozdělení objasňuje i městský ráz lidového oděvu, který obsahuje vývojové stopy módních stylů. Strážnice byla pro okolní obce centrem obchodu, řemesla, vzdělanosti a církevní i hospodářské správy, proto měla na okolní obce zásadní vliv. Mezi výrazné osobnosti se řadí na počátku 19. století František Antonín Magnis. V duchu osvícenství proměnil spravovaný majetek v novodobý velkostatek. Současnou podobu v této době nezískal pouze zámek, ale i park, kde byly postaveny skleníky a pěstovány cizokrajné rostliny. O značné pokrokovosti svědčí i použití prvního žacího stroje na statku roku 1853 a první setba cukrovky roku 1858. Od roku 1870 byl velkostatek pronajat. Tento velkostatek posloužil jako vzor nových způsobů zemědělského hospodaření i pro místní malorolníky, kteří představovali většinu obyvatelstva. Přesto se zemědělství provozované tradičním způsobem udrželo až do počátku 20. století. Soukromé zemědělství bylo živností 12

pro značnou část obyvatel obce až do konce druhé světové války a znárodnění majetku. Nejenom rolníci ale i drobní řemeslníci vlastnili zpravidla alespoň malý díl polností a chovali domácí zvířata, aby byli v základních potravinářských surovinách soběstační. Dodnes je ve Strážnici a jejím blízkém okolí rozšířeno pěstování vinné révy. Vinaři se ale v současné době této práci věnují pouze zájmově, jejich živnost je zpravidla jiná. V dobách socialismu zaměstnávalo obyvatele Strážnice místní zemědělské družstvo, lidé zvyklí na rolnický způsob života, tak v podstatě pokračovali v hospodaření, i když jinou formou. V jednotném zenědělském družstvu lidé pracovali zejména ve vinařství, živočišné výrobě, ovocných (zejména meruňkových) sadech a na polích s teplomilnými plodinami (kukuřice, tabák aj.). V současné době zemědělské výroba stagnuje, na polích vyrůstá střídavě řepka olejka využívaná jako biomasa v blízké elektrárně a krmná kukuřice. Další významná část obyvatelstva byla zaměstnána v nově vzniklých továrnách, např. na výrobu panských košil a spodního prádla – ŠOHAJ, výrobu pneumatik – BARUM, tabákovém průmyslu, ve zpracování dřeva, ve výrobě nábytku – TONET ad. Ženy ze Strážnice a přilehlých obcí byly zaměstnány převážně v zemědělství a oděvní výrobě. Po druhé světové válce se obyvatelé Strážnice začali veřejně prezentovat lidovou kulturu tohoto kraje a pořádat lidové slavnosti. Návštěvnost slavností se postupem času zvyšovala, bylo založeno Krajské středisko lidového umění, jako instituce pověřená péčí o tuto každoročně konanou akci. Systematickou podporou lidové kultury přerostly lidové slavnosti v Mezinárodní folklorní festival. V dnešní době ve Strážnici působí Národní ústav lidové kultury, který se zabývá péčí o lidovou kulturu, shromažďováním, dokumentací, odborným zpracováním a uchováním dokladů o tradiční lidové kultuře a folkloru. Město Strážnice považuje a prezentuje historické památky města a lidovou kulturu za hlavní kulturní potenciál obce.

Radějov Obec Radějov se nachází pět kilometrů jihovýchodně od Strážnice na úpatí Bílých Karpat. Údolí vesnice je lemováno kopci Žerotín (322mnm) a Travičná (380mnm). Potok Radějovka protéká celou obcí v délce ca 1,5 km a spolu s nerovným terénem ji dělí na části: Dolní Konec, Hoštáky, Potoky, Záhumní, Fryštáky, Kopce a Babylón. Název Radějov byl vysvětlen kronikářem města Strážnice Janem Skácelem. Původně je odvozen od osobního jména "Raděj", majitele dvorce u Radějovského potoka. Překladem

13

do staroslovanštiny tak vzniká pojmenování Radějův dvůr, tzn. "Radějuóv".7 Archeologické doklady o existenci dvora ukazují na osídlení již v době kamenné a bronzové. První zmínka o osadě nesoucí toto jméno je zapsána v Kodexu diplomatorium v roce 1052. Nejstarší písemný pramen vztahující se přímo k obci pochází z roku 1377. Historie Radějova je těsně spjata se Strážnicí, neboť spadal pod Strážnické panství a tudíž patřil i stejnému majiteli. Za vlády prvního rodu, Kravařů, dochází k rozvoji vinařství, s čímž také souvisí udělení "horenského práva" panem Petrem z Kravař v roce 1417 a zřízení "odúmrti" roku 1412. Z roku 1667 se dochovala obecní pečeť s vyobrazením dvou hroznů a vinařského srpu umístěného v kruhu. 8 Obyvatelstvo osady bylo v historii různorodé etnicky i svým náboženským vyznáním. Bylo to způsobeno umístěním panství na hranicích s Uhrami, ale také častými vpády cizích vojsk. Vyskytovalo se vyznání katolické, evangelické, českobratrské, luteránské a židovské. V roce 1713 bylo vydáno arcibiskupskou konzistoří nařízení k „vykořenění pohanství“. Okraj Radějova byl údajně osídlen novokřtěnci, o čemž svědčí dodnes užívaný název "Babylón“. 9 Prvními romskými osadníky byla v polovině 19. století rodina Kýrů. Jejich následníky pak rodina Josefa Ištvana původem ze sobotišťských Kopanic, která si zbudovala za vesnicí hospodářství, přičemž ještě provozovala kovářské řemeslo. Zpráva o počtu obyvatel z roku 1910 dokládá usedlost 1032 obyvatel křesťanské víry a tří židovských rodin v Radějově. Na přelomu 19. a 20. století mnoho obyvatel vesnice odešlo za lepším živobytím buďto do Ameriky10 nebo do Chorvatska, zejména do osad Lažný, Belovar a Dúbravy. Po druhé světové válce byla migrace zaměřena zejména na osidlování pohraničních oblastí. Z posměšků obyvatel Strážnice a přilehlých obcí se dovídáme, že obyvatelé byli zváni hanlivě „volatí Radějovjané“, ve vesnici byl nedostatek chlóru, což vyvolávalo zdravotní potíže – strumu, neboli „vole“. K obci Radějov správně patřila ještě osada Mlýnky, shluk několika usedlostí vzdálených od obce cca 10 km. V minulosti zde žilo několik rodin, které se živily především polním a lesním hospodařením. Osada je zcela odlehlá a obklopená ze všech stran lesem, v její těsné blízkosti probíhá česko – slovenská státní hranice. Život v osadě byl velmi těžký, 7

V zemských deskách roku 1334 je poprvé zmíněno jméno Václav z Radějova. v roce 1367 byl Václav z Radějova na Brněnském sněmu veden jako purkrabí (Burggrat – správce hradu). 8 Obecní symboly byly převzaty stejně jako strážnické ze znaků rodu Žerotínů, proto i obecní znak nese postavu černého korunovaného lva držícího v pravé přední tlapě stříbrný kosíř se zlatou rukojetí a v levé tlapě zlatou vinou ratolest se dvěma listy a hroznem, umístěného v červeném štítě na stříbrném trojvrší. 9 Babylón je v současné době tvořen řadou domů na okraji u lesa podél komunikace vedoucí směrem na Lučinu. Další důkazy pochází z nálezů v těchto místech. Při stavbě komunikace pod "Hájem" v roce 1924 byl nalezen habánský sklep, v němž se dochovaly staré nůžky a ve výklenku lampička. V roce 1932 kácel Matouš Helísek za myslivnou stromy a v rozvalině o dubu nalezl hliněný hrnec s 29 ks starých mincí s datacemi k roku 1611 a 1616. 10 Obecní kronika uvádí v roce 1910 emigraci 100 osob.

14

obyvatelé byli sužováni nepříznivými přírodními podmínkami – neúroda, časté záplavy, ale také mocenským systémem, obyvatelé byli vystavováni obviněním z převádění běženců. Dnes slouží osada k rekreaci a chalupaření. V současné době Radějov čítá přibližně 850 obyvatel. Do 20. století bylo hlavním zdrojem obživy obyvatel pastevectví11, práce v místních lesích, těžba kamene a především zemědělství. Specifické je vinařství, to však postupem času zanikalo. Obnoveno bylo až v období po druhé světové válce, kdy byly vinohrady vysazovány pouze na slunných svazích vrchu Žerotína. V době socialismu pracovala většina obyvatel v Jednotném zemědělském družstvu v Radějově nebo i přilehlé Strážnici. Mnoho žen pak bylo zaměstnáno i jako šičky v oděvním průmyslu v továrně ŠOHAJ opět ve Strážnici. Pracovní příležitosti v dnešní době skýtá jak tradiční zemědělství (pěstování peckovin), tak také lesnictví a rozvíjející se agroturistika. Pro tyto účely byly zřízeny soukromé penziony, lyžařský svah (jeden z nejnižších v nadmořské výšce v ČR) a cyklistické stezky. Vesnice je samosprávná, má vlastní základní školu12, kostel (postaven v roce 1908) a faru13, přičemž kněz dojíždí pouze některé dny v týdnu ze Strážnice nebo Veselí nad Moravou. Veškeré kulturní akce se konají v původním obecním hostinci Formance u Kuglíků nebo nově postavené školní tělocvičně. Obyvatelé Radějova se věnují rozličným volnočasovým aktivitám, v obci je sdružení dobrovolných hasičů, zahrádkářů, fotbalové družstvo, myslivecké sdružení, působí zde tělovýchovná jednota Sokol. Nedávno byla obnovena tradice místních ochotnických představení.

Petrov Obec Petrov je od Strážnice vzdálena zhruba čtyři kilometry směrem na jihovýchod, proslula zejména silnou vinařskou tradicí. Celou obcí probíhá silnice první třídy spojující Hodonín a Strážnici, vesnice je dostupná i železniční tratí na trase Veselí nad Moravou – slovenská Skalica. Do obce se lze dostat také mokrou cestou, po Baťově kanále. Nadmořská výška obce sahá do 180 m nadmořské výšky. Okolní přírodní podmínky jsou tvořeny štěrkovými terasami údolí řeky Moravy a úpatím masívu Bílých Karpat. V obci trvale žije 1370 obyvatel, větší polovina je v produktivním věku. V roce 2000 byl vysvěcen nový kostel 11

Obecní kronika se zmiňuje o zbytcích kamenných zdí bývalých ovčíren na loukách za vesnicí a nálezech střepů. 12 Nová školní budova byla vystavěna roku 1932, k dnešnímu účelu slouží již jiná stavba. 13 Historicky spadal Radějov pod duchovní správu farního úřadu sv. Martina ve Strážnici. Od roku 1912 byla vedena vlastní samospráva, v současné době je Radějov opět řazen pod původní strážnickou farnost.

15

sv. Václava. Významnou památkou je dochovaný soubor vinných sklepů, tzv. Plží, které byly v roce 1983 vyhlášeny ojedinělou památkovou rezervací lidové architektury. Sklepy byly budovány vinaři samotnými sousedskou a příbuzenskou výpomocí, přičemž na stavbu dohlížel zednický mistr. Takováto výstavba probíhala až do let nedávno minulých. Celý sklep byl hlouben do svahu, v nadzemní části lze spatřit pouze čelo sklepa. Hloubka sklepů dosahuje cca 3 m, délka přibližně 15 m. Vrstvená hlína udržuje ve sklepech příznivé klima, společensky nejvyužívanější části je ale lisovna, které slouží ke zpracování vína a přátelskému posezení u vína. Obec proslula také sirnatými lázněmi, které jsou ovšem dnes v dezolátním stavu. Lázeňství zde ovšem mělo hlubokou tradici, sahající až do roku 1580. Etymologický původ slova pochází ze složení slov „Petr“ „uóv“, tedy Petrův dvůr. Vesnice byla založena Petrem II. z Kravař počátkem 15. století, spadala pod strážnické panství. V archivních záznamech je pod názvem „Petrov“ míněna pouze část současné obce. Ta vznikla splynutím několika osad – Petrova, Zvolena a Bobálova, tak jsou jednotlivé ulice a části obce starousedlými obyvateli jmenovány dodnes. Obyvatelé obcí byli původně protestantského vyznání, po převzetí panství do správy rodu Magnisů proběhla silná rekatolizace. Na tuto událost odkazuje velké množství drobných sakrálních památek, zejména kapličky, boží muka a velká zvonice. Okolní vesnice včetně Petrova byly permanentně napadány nájezdy cizích etnik. Z četných konfliktů v pohraničí vzpomeňme alespoň roku 1605 rabování uherských vojsk a Turků, roku 1703 plenění uherských Kuruců a 1742 téměř zničení Petrova i přilehlých obcí. Dalšími nesnázemi pro obyvatele byly i zákeřné nemoci, jako např. epidemie cholery roku 1831. Znak Petrova v sobě spojuje vinařské motivy z obecní pečeti s figurou přenesenou z erbu strážnických pánů Magnisů. Tvoří jej červeno-modře dělený štít se zlatým obrněným ramenem držícím zlatý vinařský nůž - kosíř, provázeným vlevo nahoře stříbrným vinným hroznem. Obecní prapor vychází ze znaku. Radlice ze starého znaku Petrova byla nahrazena modrou barvou znázorňující řeku Moravu a říčku Radějovku, protékající katastrem obce. Obec dlouhou dobu postrádala vlastní kostel, jeho základy byly položeny roku 1997 v den sv. Václava, jemuž je také zasvěcený. Tím dostala svůj základ i zářijová Svatováclavská církevní slavnost, která se v obci stává novodobou tradicí. Tradice zařazovaná jako hody zahrnuje návštěvu krojované chasy v kostele a obchůzku, která je ale absolvována v krojích pouze v některých letech, dle toho, kolik mladých lidí se podaří sdružit. Informátorky vratkost v udržování tradice přisuzují na vrub zejména absenci dechové kapely v obci. Mezi další kulturní události každého roku se řadí fašank, obchůzka obyvatel v rozličných kostýmech, 16

dále rybářské závody, otvírání Baťova kanálu, soutěže mladých i dospělých hasičů, zábavy v Plžích – hasičská noc, vinařská noc, hodové zábavy, kulturní rok uzavírá církevně světská událost svěcení vína.

17

Ženský lidový oděv na Strážnicku Strážnický kroj je na poměry moravského Slovácka poměrně barevně umírněný a svou výzdobou jednoduchý. Zdobných prvků přibývá s mírou svátečnosti oděvu. Svátečnost oděvu je rozeznávána v několika vrstvách dle příležitosti, zejména dle ročního období a události, ke které byl oděv použit. Jednotlivé krojové součástky tak mají několik obměn, které byly využívány pro konkrétní příležitost. Jednotlivé části oděvu nelze libovolně kombinovat, nosí se obvykle v ustálených sestavách, jako např. dožínkový kroj, svatební kroj atp. Výrazné ustálení krojových kompletů je typické zejména pro ženský lidový oděv. Strážnice se jako město vyznačovalo silnou zemědělskou tradicí, bylo centrem panské správy oblasti.

Vesnice které spadaly pod strážnické panství byly ovlivňovány nejen

vrchnostenským řízením ale také módními vlivy šířícími se z toho centra. Jedná se zejména o vesnice Radějov, Petrov a Sudoměřice. Lidový oděv v těchto vesnicích nese tytéž znaky jako strážnický kroj, ovšem každá z těchto osad svůj lidový oděv odlišuje v detailech, dle kterých pak lze bezpečně určit lokální příslušnost nositelky.

Krojové součásti Spodní prádlo – rubáč a košile Zuzana Volavá ve své diplomové práci Lidový oděv ve Strážnici a přilehlých obcích uvádí, že spodní prádlo tohoto typu se nosilo ještě mezi dvěma světovými válkami, mladší ženy je už odložily. Nejvíce se v terénu vyskytují podomácku šité plátěné košile jako náhrada za rubáč. Rubáč byl dělen na dvě části – vrchní oplečí a spodní sukňovitou část – podolek. Zadní část byla nařasená, přední část hladká. Umístění ramínek tráčků mělo více možností, byly přišity ve středu zad a po bocích předního dílu. V Radějově měl rubáč tráček pouze jeden, vedený diagonálně zepředu dozadu. Rubáče na Strážnicku svou délkou nikdy dle dostupných zdrojů nepřesahovaly délku sukní. Novější košile si ženy šily samy z bavlněného plátna, vyskytují se různé modifikace dle potřeby každé nositelky. Mezi posledními nositelkami lidového oděvu rubáč nosí v současné době pouze jedna. Podomácky šité bavlněné košile jsou nošeny stále, ovšem jsou postupně nahrazovány kupovanými bavlněnými košilkami, popř. jsou všechny vrstvy kombinovány a vrstveny na sebe. Za předstupeň dnešních podprsenek můžeme považovat dřívější kordulky, vestičky zhotovené z plátna. Ty těsně obepínaly ženské tělo a poskytovaly zejména bujnějšímu poprsí dostatečnou oporu.

18

Žena pak také vypadala poněkud upraveněji. Střihově se kordulky shodují s dnešními „kordulami“ nošenými jako svrchní oděv.

Ženská spodní košile

Rubáč

Co se spodního dílu prádla týká, všechny ženy jej nosí již od mládí. Nositelky nosí pohodlné bavlněné volnější kalhotky s krátkou nohavičkou. V meziválečné době až do padesátých let mladé ženy nosily spodní kalhoty s nohavicemi sahajícími cca do půli stehen, konce nohavice byly zdobeny úzkou kraječkou. Zajímavé je, že nohavice k sobě nebyly ve středu sešity, tedy vlastně scházel všitý klín. Na dotaz, proč tomu tak je, nositelky se smíchem odpovídaly, že důvody byly ryze praktické, byl tak usnadněn přístup k intimním partiím. Manipulace s ženským svátečním oblečením nebyla v tomto případě nijak snadná, dívka či žena měla 3 – 4 vrstvy škrobených sukní a sukni svrchní, takže každé usnadnění přišlo vhod. Pohnutky k nošení těchto kalhot vzešly také z estetických důvodů, při tanci pod nadzvednutými sukněmi byly choulostivé partie skryty před zástupem přítomných zvědavým očí. Rukávce- rozlišujeme několik typů: Dudky jsou nejnovější formou rukávců ve Strážnici a přilehlých obcích Radějově a Petrově. Stejně jako předešlý typ – natahačky jsou příramkového střihu, mají dosti široké rukávy, které jsou nad lokty stáhnuty šňůrkou, takže rukáv po naškrobení drží bohatě nabíraný kulovitý tvar. Kolem krku i rukou jsou rukávce zdobeny širokou paličkovanou krajkou 19

zvanou cangle nebo špice. Krajka kolem rukou mohla být nahrazována i šlingrováním, záleželo spíše na umu zhotovitelky. Pod krkem jsou dudky zapínány na malý knoflíček a léga je zdobena bílým vyšívání nebo krajkou cca 3 cm širokou. Celé rukávce byly máčeny ve škrobové vodě a žehleny, aby části držely požadovaný tvar, zejména rukávy a část pod krkem, která se tvarovala až na ženě do vypouklého tvaru, aby vyniklo vyšívání na léze. V letním období některé ženy rukávce dudky nosí do kostela a sváteční příležitosti, jsou ovšem méně častné,

mnohem

oblíbenější

jsou

u

nositelek

kabátky

tzv.

jupky.

Dudky – pohled zepředu, vlevo rukáv naškrobený a stažený, vpravo rukáv vyžehlený

Malé natahačky jsou starší formou rukávců, předcházející módní vrstvu dudek. Opět se jedná o příramkový střih, rukávy jsou ale tvarově odlišné, z počátku široký nabraný rukáv se prudce zužuje. Rukávy jsou v podstatě delší než je anatomická délka rukou, úzká část rukávu byla kasána nad loket, horní vrapená část rukávu utvářela baňatý útvar. Odtud pochází i název rukávců od slova „natahovat“ tedy natahačky. Rukáv byl zakončen krajkou tzv. kadlemi, které byly jako zbylé části škrobeny do tuha a obraceny směrem vzhůru mírně k rameni. Zbylé části kromě rukávů můžeme považovat za shodné jako u rukávců dudek. Dříve malé natahačky sloužily jako všední oděv k práci domácí i polní a novější dokonce i za polosváteční. Dnes se v terénu s touto krojovou součástí setkáme pouze výjimečně, přetrvává v zejména u oděvu folklorních souborů. Velké natahačky jsou sváteční obdobou malých natahaček, vzhledově jsou stejné s tím, že jednotlivé části jsou pouze honosnější, krajky kolem rukávů širší, rukávy ještě delší. Kadle svátečních natahaček jsou až 12 cm široké, ve Strážnici se vyskytují pouze s bílou šlingrovanou výšivkou, v Petrově pak i s černou a modrou. Pod velké natahačky byly 20

oblékány ještě i malé, aby materiál lépe držel požadovaný tvar. V praxi se s velkými natahačkami setkáme s ještě menší pravděpodobností než s malými, opět se jedná zejména o záležitost spíše folklorních souborů.

Velké natahačky – pohled zepředu, vlevo rukáv naškrobený a stažený, vpravo rukáv vyžehlený

Stánek jsou rukávce bez rukávů, oblékané pod kabátky – kacabaje, kamizole nebo i jupky, rukávová část by byla skrytá, proto schází. Vyskytují se ve všech obcích Strážnicka, ovšem ve Strážnici a Radějově nejsou předničky tj. stánek oblékány pod jupky, jak je tomu v Petrově.

Sukně Sukně lidového oděvu je na Strážnicku zhotovována jednoduše, do pasmice límce širokého kolem 5 cm je všit pruh látky, dlouhý cca 5 až 6 m. Vpředu je asi 20 cm ponecháno bez náběru, přední část není zcela sešita, je ponechán rozparek pro snazší oblékání, spodní část je sešita, aby cípy sukně nevyčnívaly pod zástěrou. V současné době je ve všech obcích udržována délka sukní kolem kolen, minulé generace ovšem nosily sukně delší, před počátkem 20. století dokonce sahaly až ke kotníkům. Aby vyniklo bohaté řasení sukně, nosily ženy několik vrstev spodních sukní tzv. škrobenic, nazývaných podle postupu škrobení, kdy se sukně máčí ve škrobové vodě a žehlí do požadovaného tvaru. Vrstvy škrobenic byly délkově rozdílné, rozdíl mezi jednotlivými byl cca 3 cm. Vrstvy byly skládány od nejkratší sukně po nejdelší. Výsledný efekt působí honosně, je snaha, aby sukně co nejvíce odstávala od těla. Tomu napomáhal i tzv. hanzl, krátká sukénka s velmi bohatě nabíranou zadní částí, která zvednutí sukní ještě zlepšovala. Tato část ale může být vynechána. V současné době ji některé ženy nahrazují ručníkem navlečeným v punčoše a uvázaným kolem pasu, výsledný efekt je totiž stejný. Vzhledem k tomu, že škrobenice neumožňují ženě posadit se, aby se

21

„škrobenice nepolámaly“, nosí starší ženy většinou z praktických důvodů několik vrstev plátěných sukní, na něž se posadit mohou.

Spodní okraj škrobenice zdobila úzká kraječka.

Pokud se žena nebo dívka naklonila, kraje sukní a vrstvení bylo vidět. Ženy dbaly na to, aby sukně nepůsobily zplihle a také dbaly na čistotu. Výmluvné je rčení „krajzl pěkný bělavý ale rubáč špinavý!“14, což znamená, že dotyčná žena dbala na čistotu částí, které byly vidět hned na první pohled, ale spodní sukně měla nečisté. Čistota oděvu byla pro ženy prestižní záležitostí na kterou se dbalo, sváteční sukně byly hned po příchodu domů odkládány a opět uloženy. Sváteční svrchní sukně nebyly prány, aby se nepoškodily. Vzhledem k tomuto faktu a kvalitě tehdejších materiálů se u nositelek dochovala celá řada až sto let starých sukní. Nositelky nevlastní pouze sukně, které si samy pořídily, ale i součástky zděděné po svých matkách a dokonce i pramatkách. Toto dědictví je považováno za odkaz minulých generací, ženy je označují jako vzácné, přesto s nimi není nakládáno jako s archiváliemi, ale jsou nošeny pro zvláštní a sváteční příležitosti. Sukně byly šity ze všech dostupných materiálů, dražší materiály ženy nosily na sváteční příležitosti, v létě se objevovaly spíše lehčí plátěné sukně, v zimním období pak teplé materiály, zejména vlněné apod. Starší generačně děděné sukně byly zejména svátečního rázu, což vysvětluje dochování. Jedná se o sukně z materiálů – mušelín, atlas, tibet, listr, brokát, sukno, samet aj. Názvy sukní bývají odvozeny podle materiálu, ze kterého jsou zhotoveny, např. tibetka, sometka, nebo vzoru látky – např. pávka, dle typické výšivky připomínající paví oka. Dalšími materiály používanými i pro všední den byly tiskové látky, plátěné sukně a barvenické – modrotisky. Jako nejnovější vstupují do lidového oděvu i syntetické materiály – tesilen, slotera aj. Nositelky využívají zejména nemačkavosti tohoto materiálu a tudíž i snadné údržby oděvu. Po stránce materiálové tradice pro nositelky nehraje žádnou roli, využívají všech dostupných materiálů, důležité je ovšem zachovat tradiční vzhled oděvu po stránce střihové. Zástěry Jsou na Strážnicku nazývány jako fěrtochy, mají sloužit k překrytí přední části spodní sukně, která má v přední části rozparek. Fěrtochy jsou nabrány do límce stejně jako sukně, po bocích se nabírá anebo skládá do záhybů, dle příslušné obce. Strážnické a radějovské zástěry mají střední část ponechánu hladkou, boky jsou nabírané. Střih se skládá ze dvou částí – půlek. V Petrově jsou zástěry na bocích složeny do čtyř až osmi záhybů, přes něž je vedeno barevné vyšívání. Pro Strážnici jsou typické fěrtochy z brokátu – zelené, modré, hnědé a bílé 14

Citace z rozhovoru s Helenou Haraštovou, listopad 2007.

22

u mladých děvčat. Starší generace žen nosila zástěry i štofové nebo tibetové. V Petrově se vyskytují světle zbarvené brokátové zástěry pouze u slavnostních příležitostí a v kroji mladých dívek, tzv. kroj družiček. Pro tuto vesnici jsou specifické modré zástěry s barevným vyšíváním – tzv. halúzky- vyšívané okraje, které se skládá z množství vyšitých barevných drobnějších i větších květů, zvláště pak růží. Vyšívání je vedeno po okrajích zástěry. V novější vrstvě pak bylo nákladné vyšívání nahrazováno barevnou malbou. V Radějově se nosily zástěry černé, opět doplněné o barevnou výšivku, ovšem v střídmější podobě. Pro všední nošení byly využívány zástěry tmavě modré barvy bez výšivky, nově pak zdobeny prošitím barevnou nití ve spodní části. Slavnostní zástěry jsou doplněny o stuhy – tzv. opasovačky, které jsou vázány do pasu dodatečně a nezávisle na zástěře. Ve Strážnici a Radějově ženy a dívky nosily stuhy jednobarevné, v Petrově byly pak vyšity barevnými květy. Opasovačky nebyly vázány na mašli, ale pouze na dva suky, dle příležitosti vzadu nebo vpředu. Kordula Je vestička sahající do pasu. Má také obdobu v mužském kroji, zde je však až o polovinu délky kratší – sahá do poloviny zad. Ženy kordulu buďto zasunují pod sukně anebo ji překrývají částečně zástěrou. Ve Strážnici je kordula oblékána na vrchní sukni a překládána vpředu fěrtochem, v zadní části pak jsou vidět tzv. šůsky. V Petrově a Radějově ženy celý spodní okraj vestičky zapásaly pod sukně, aby vynikly opasovačky. Švy jsou zdobeny prošitím žlutou nití. Čtvercový výstřih vestičky je dostatečně hluboký, aby bylo vidět škrobené předničky, které se oblékaly pod ni. Rohy výstřihu jsou zakulaceny, ve Strážnici zůstává výstřih neobšitý, v okolních obcích byl výstřih obšit širokou barevnou stuhou. V Petrově dokonce stuhou ženy obšívaly i průramky. Obroubení (červenou stuhou) se ve Strážnici vyskytlo pouze výjimečně u bílé dívčí kordule. Zapínání je na vestách jednotné, vždy na šest drobných skleněných knoflíčků. Z materiálů jsou nejčastěji zastoupeny brokáty zelené, modré a hnědé, dále pak sametové – černé a vínově červené. Dříve byly zastoupeny také materiály tybet, tis a damašek.

23

Kordula strážnická – pohled zepředu

Kordula strážnická – pohled zezadu

Kordula petrovská – pohled zepředu

Kordula petrovská – pohled zezadu

Kacabaja Je svrchní kabátek s rukávy, vyskytuje se ve všech obcích Strážnicka. Tento typ kabátku spadá do starší vrstvy lidového oděvu, jedná se o předstupeň dnešních tzv. jupek. Kacabaje se dříve nosily i jako oděv pro všední den, v letním i zimním období, materiály byly používány různé – harfenické plátno, kašmír aj. Kabátek těsně přiléhal k tělu, sahal pod pas, takže v podstatě jeho okraje „seděly“ na širokých sukních. Zadní část se vyznačuje tzv. šošky, tj. výrazné zvlnění okrajů, které jsou vyztuženy tuhým plátnem nebo organtýnem. Spodní část šošků je podšita bíle, v Radějově pak světle modrým brokátem. Materiál, ze kterého bývají kacabaje ušity je v jednotlivých obcích rozdílné. Ve Strážnici je kacabaja zhotovena z černého sukna, v Radějově pak ze sukna i hladkého sametu, v Petrově ze sametu hladkého i vzorovaného a plyše. Barva je v současné době vždy striktně černá. Soukenné kacabaje jsou lemovány černou sametovou stužkou, sametové pak po krajích lemuje stuha z černých šňůr. Spodní rohy předního dílu jsou zakulaceny, zapínání zdobí osm černých kovových knoflíků. Ty se zapínají pouze dva zespodu, aby bylo vidět oblečení spodních vrstev, tedy naškrobené předničky a kordula. Dnes již kacabaje nosí pouze členové folklorních souborů, současná

24

generace nositelek lidového oděvu tuto krojovou součást již odložila. Kacabaju získaly buďto jako dědictví po své matce či tchýni, nebo ji vlastní již od mládí, kdy se kupovaly již nošené nebo si dívky nechávaly šít nové. Vzhledem k tomu, že se jedná o dosti nákladnou součást oděvu, pořizovala se jedna na celý život, jen málo žen si dovolilo více kusů tohoto oděvu. Proto je tato krojová součást vhodným ukazatelem sociálního postavení nositelky. V současné době je kacabaja nositelkami nahrazována alternativními oděvy, jako jsou vyteplené jupky, pletené svetry a vlňáky. V mnohých případech si nositelky nechávají kacabaje upravit na krátké kabátky, přičemž tuto součást zkrátí o zadní šošky, a kabátek opět nosí. Úpadek nošení kacabají je zčásti výsledkem fyzických změn proporcí nositelek. Změna ovšem ukazuje hlavně na působení módních vln na lidový oděv.

Kacabaja – pohled zezadu

Kamizola Je stejně jako kacabaja svrchní kabátek používaný při chladnějším počasí. Vyskytuje se pouze ve Strážnici, v přilehlých obcích nemá obdoby. Vznikla původně jako inspirace módním oděvem vyšších vrstev a obyvateli okolních vesnic za „panský“ – tzn. městský oděv také považována byla. Doklady o nošení této krojové součásti jsou doloženy již v polovině 19. století, původním materiálem bylo černé sukno, dnes se vyskytují výhradně černé sametové kamizole. Kamizola sahá délku do pasu, opět k bohatě řaseným sukním. Celá je zdobená výrazným pelerínovým límcem, který v předu vybíhá do dvou kulatých půlek, přes záda a ramena tvoří pelerínku. Spodní část zadního dílu je ozvláštněna rozparky – tzv. šošečky. Výstřih je kulatý, dosti hluboký, opět aby vynikly předničky. Kabátek celkově přiléhá na tělo, stejně tak jako kacabaja. Využití tohoto oděvu se omezovalo na výjimečné příležitosti jako jsou svatby a pohřby. Dnes se již v terénu s tímto prvkem nesetkáme vůbec, 25

opět jej nosí pouze členové souborů. Také nebyl zaznamenán ani pokus o úpravu a opětovné běžné nošení, jako tomu bylo u kacabají. Jedná se spíše o součást oděvu, která byla nošena dívkami a mladšími ženami.

Kamizola – pohled zepředu

Kamizola – pohled zezadu

Jupka Je v současné době nejrozšířenějším typem kabátku, který se v terénu dochoval. Mnohdy je charakterizován jako součást všedního oděvu, ovšem nositelky ji oblékají v dny všední i svátečnější podle toho, z jakého materiálu je ušita. Pro všední dny slouží plátěné jupky, pro svátečnější příležitosti (např. neděle) samet, kašmír, štof. Nositelky se nevyhýbají použití i modernějších látek, opět slotera, tesilen. Střihem jsou jupky jednodušší něž jejich předchůdkyně – kacabaje, opět tělo dosti těsně obepínají. Rukávy jsou mírně nabrány, jinak úzké. Kraje dílů jsou zdobeny úzkou kraječkou. Spodní okraj předního i zadního dílu je u strážnické i radějovské jupky zdoben cca 5 cm širokým hustě naskládaným pruhem látky. V Petrově je skládaná celá část pod prsy, příčně prošitá, lemování dílů je výraznější, celkový dojem odkazuje k přílišné zdobnosti. Výstřih jupek je ukončen těsně u krku, olemován stejnou látkou, zapínání j obvykle na sedm knoflíčků, ovšem u krku se kabátek nezapínal. V Petrově jsou jupky nošeny i na způsob kacabají, tzn. Nositelky ponechají část knoflíčků rozepnutou a oblékají dospod předničky a kordulu. Ve Strážnici a Radějově se jupka vždy dopínala a jiné zdobné krojové součásti se pod ní nenosily. Jupky jsou folklorními soubory využívány jen zřídka, nejsou považovány za příliš atraktivní vzhledem k všednosti využití a současně také ne přílišné archaičnosti.

26

Jupka petrovská

Jupka strážnická

Kožichy V současné době v lidovém oděvu uvidíme jen velmi zřídka. Nositelky tuto součást oděvu již odložily, vliv může mít otázka módnosti, změny fyzických proporcí těla ženy a také nemalé pořizovací náklady. V majetku nositelek se občas kožich vyskytuje, zejména ve Strážnici, kde byla zakořeněná kožešnická tradice. Spíše náhodně je možné setkat se s touto součástí u členek folklorních souborů, kdy kožichem nahrazuje kacabaju, ovšem vzhledem k malému počtu takto vybavených členek souboru a snaze o jednotnost je malá pravděpodobnost setkání se s touto součástí v terénu. Kožich byl hotoven z hnědé kůže, sahal těsně po nabírání sukní. Lemy obruboval černý beránek, zapínání bylo skryté na háčky. Celkově kožíšek působil jednoduše, vzhledem k materiálu se ale jednalo o prestižní záležitost. Prestiž majitelky měl vzbudit i předchůdce tohoto krátkého kožichu, tzv. kožúšek s lišků15. S tímto prvkem se již nesetkáváme vůbec ani v šatníku nositelek, informace o existenci podávají Jan Skácel ve svých spisech a kresby Jože Úprky. Kožúšek s lišků byl vyroben z bílé kůže, krátký, opět lemovaný černým beránkem, navíc měl pelerínový límec z liščiny nebo tchořiny. Badatelé předpokládají, že tyto kožichy nosily ženy v okolních obcích.

15

Skácel, Jan: Čtení o Strážnici. Strážnice, 1965, s. 124.

27

„Kožúšek s liškú“

Pokrývky a úpravy hlavy Úprava hlavy dodávala celému oděvu správný ráz, byl na ni kladen zvláštní důraz. Bylo ctí každé ženy chlubit se velkým množstvím vlasů nebo šátkem z nákladného materiálu. Svobodná děvčata nosila dlouhé vlasy svázané do jednoho nebo dvou copů. Vlasy byly uprostřed čela rozděleny pěšinkou – tzv. půtec, dbalo se, aby pěšinka vedla rovně a neklikatila se. Další častou úpravou vlasů byla tak zvaná zahrádka nebo také na lelíky. Vlasy spletené do dvou stejných copů měly do sebe zapletenu šňůrku, která oba copy v koncích spojovala. Copy se pak několikrát (dle délky vlasů) obtáčely kolem hlavy a vytvořily jakýsi věneček. Na tento účes pak ženy mnohdy ještě uvazovaly šátky tak, aby spletené vlasy nad čelem byly vidět. S tímto účesem se také setkáváme u některých současných nositelek lidového oděvu, je jich však menšina. Základní pokrývkou hlavy jsou šátky různých materiálů, velikostí i podob. Tato součást lidového oděvu prodělala v minulosti hodně změn a podléhá módním trendům. Proměny v nošení šátků souvisí jednak s materiálem, ale také výšivkou a způsobem úvazu. V minulosti byly nošeny šátky plátěné – potištěné, kašmírové, tibetové, tzv. vapérové – tenký šátek s jemným černým vzorkem. Záleželo zejména na příležitosti a ročním období, v kterém se jednotlivé druhy šátků nosily. Pokrývku hlavy nelze libovolně s oděvem kombinovat. Dle míry svátečnosti patřily k určitým sestavám lidového oděvu také příslušné šátky, např. k dožínkovému kroji se nosí šátek tzv. vapérový, pokud je zástěra z brokátu, musí být oděv doplněn svátečním tureckým šátkem apod. Turecký šátek, často nazývaný krátce turáň, je červené barvy, zřídkakdy i černé, po krajích či ploše pokrytý tištěnými květy. Způsob

28

oblékání je odvislý také od liturgického roku. Šátky a jejich úvazy mají taktéž v jednotlivých obcích svá specifika. Každá strážnická žena než začala šátek nosit, musela do příčného přehybu zašít kus tvrdšího papíru, aby šátek nad obličejem neobepínal těsně hlavu ale vytvářel dojem hladkosti. Naopak v Radějově se šátky nosily rovnou uvázané na hlavě. Ve všední den si ženy šátky vázaly po krkem, takže než vytvoří suk, udělají po stranách obličeje prsty několik záhybů a pak cípy sváží. Šátky určené pro sváteční příležitosti – zejména turecké šátky byly vyvazovány složitějším způsobem. Pro přesnost uvádím postup popsaný Zuzanou Volavou. Šátek se opět úhlopříčně přehnul, ke skladu byl vložen tvrdý papír. Přehyb šátku v jeho středu se přiložil na střed obličeje špičkou dolů, na bocích šátku žena vytvoří tři sámky a šátek podsune pod konci papíru směrem dopředu. Poté cípy šátku složí přes okraj šátku dozadu, aby vytvořila tzv. záušnice, ty se musí při uvazování přidržovat. Nakonec se cípy šátku sváží v týlu hlavy, pod tzv. kotulkou, čímž vznikl úvaz se spuštěnými cípy. Cípy mohly být dále ještě vedeny nahou nad čelo a tam opět zavázány – úvaz v rožky anebo schovány. Aby celý úvaz působil upraveně a hlava měla hezký tvar, používaly ženy na Strážnicku tzv. lébku, což je bílý plátěný čepec vázaný na hlavu pod slavnostní šátky. Čepec se skládá z pruhu látky a nabíraného všitého dýnka, kolem obličeje je úzká kraječka. Do dýnka se vkládá tzv. kotulka, kolečko ze stočeného drátu (průměr cca 14 cm) omotané látkou nebo keprovkou. Lébka je na hlavu vázána tak, že dýnko se pomocí šňůrek stáhne a dlouhé konce šňůrky jsou ještě obtočeny kolem hlavy a kotulky. Tímto se vytvoří ploché dýnko, jeden z výsledných efektů úvazu tureckého šátku. Pokud dýnko není vypnuté, ženy poukazují na tzv. nakyslé dénko. Dbalo se také, aby ženě nevyčnívaly z pod šátku vlasy, což umožnilo těsné obtažení hlavy čepcem. Bez podložení lébkou a kotulkou není prakticky možné úvaz vytvořit. Šátky si vždy vyvazují ženy navzájem, sama by to zvládla jen stěží. Vzhledem ke složitosti úvazu se turecké šátky nevyvazují pro každou příležitost zvlášť, ale jsou již vyvázané opatrně uloženy a opět navlékány na hlavu, dokud se úvaz nepovolí a musí se obnovit. V současné době již není mnoho žen, které by vyvázání šátku ovládaly. Ženy, které toto umění ovládají jsou buďto nositelkami lidového oděvu nebo členkami folklorních souborů. Ani v minulosti nebylo běžné, aby zhotovení úvazu bylo vlastní každé ženě, zdaleka neplatí pravidlo, že každá nositelka lidového oděvu vyvazování ovládá. V minulosti ženy v chladném počasí přes šátky nosily ještě tzv. omotávky z kašmíru. Jednalo se o nákladnou součást nošenou zejména při velmi slavnostních příležitostech jako svatbách, pohřbech atd. Většinou byly voleny v tmavých barvách – černé, hnědé, pouze mladá děvčata nosila bílé vlněné omotávky. Dosud se touto součástí setkáváme v šatnících nositelek 29

lidového oděvu, ovšem jsou již jen její pasivní součástí, nositelky je prakticky nenosí. Opět se jedná o módní záležitost. Stejnou funkci mají dnes nošené vlňáky, které omotávky nahradily. Nejnákladnější pokrývkou hlavy byl bezesporu čepec pro nevěstu. Nositelky lidového oděvu, pokud tuto ozdobu vlastnily, jej dosud uchovávají pečlivě uschované v krabici. Bylo zvykem, že čepec darovala nevěstě její křestní kmotra. Pořizovací ceny čepce byla vskutku vysoká, nositelky udávají až cenu několika polností nebo vinohradů. Čepec proto nebyl pro nevěstu pořizován vždy, ale mnohé dívky si jej pouze vypůjčily. Jestliže nevěsta měla čepec nový, byla poctěna, ženy jsou na tuto součást lidového oděvu hrdy dodnes. Velké pořizovací náklady jsou vyvozeny z drobné ruční práce, která je pro zhotovení čepce potřeba. Kolem obličeje byla hustě naskládaná široká paličkovaná krajka. Ta se kulmovala, to znamená, že se naškrobená krajka žehlí na kamnech zahřátou kulmou - kulatým želízkem s prostikusem, které sevřením krajky mezi tyto dvě části materiál tvarují do požadovaného vlnovitého tvaru. Přes temeno hlavy byla pokládána široká stuha hustě pošitá korálky, ta pokračovala nevěstě až přes záda a sahala až po spodní délku sukní. Dýnko čepce je taktéž zdobeno hustým pošitím korálky a perličkami. Výzdoba korálků pak celkově vytváří vzor drobných i větších kvítků. Pod dýnko byla umisťována větší mašle s dalšími zdobenými stuhami. Čepce se v jednotlivých obcích odlišují. Pro Strážnici jsou typické barvy čepce modrá a růžová, pro Radějov bílá, obě obce udržují u tohoto prvku střídmost. V Petrově jsou čepce značně okázalejší, kromě vyšívání perličkami a korálky se navíc ještě objevu jí i tzv. zrcadélka, všité blyštivé flitry, které ještě podtrhují zdobnost čepce. Vzhledem k hustému pošití čepce a stuh ozdobami byl čepec dosti těžký a při případném tanci by konce mašle překážely, byly nevěstě připínány špendlíkem k pasu sukní. Bohatě zdobené konce mašle byly nošeny jednak na zádech nebo si je nevěsta přehazovala přes ramena dopředu, zejména při fotografování, aby byly vidět. Čepec žena neměla na sobě pouze jednou za svůj život, ale nosila jej dále na velmi sváteční příležitosti, jako např. svatby, Boží tělo apod. Obuv Pro všední den ženy volily kožené pantofle nebo chodily bosy. Ve sváteční i všední dny chodily ženy a dívky ve všech obcích v tzv. střevících, které sahaly cca 10 cm nad kotníky. Byly zdobeny lakovanou špičkou, ta k nártu vybíhá do tvaru špice, a část nad kotníkem byla rovněž z lakované kůže. Kraje lakovaných dílů byly vybíjeny.

Boty se

zavazovaly šněrováním, měly nízký podpatek. Vývojově se lze domnívat, že vytlačily dříve používané čižmy. Vzhledem k častému nošení střevíců, došlo k poměrnému opotřebování,

30

proto se s touto obuví dnes ani v pasivní formě nesetkáváme. Členové folklorních souborů si dle potřeby nechávají zhotovit obuv novou. Na rozdíl od střevíců, které byly hojně rozšířeny, se dosud v šatnících nositelek dochovaly tzv. čižmy. Tato obuv je vývojově starší a patřila opět mezi dosti nákladné součásti lidového oděvu. Setkáváme se zde opět s diferenciací v jednotlivých obcích. Ve Strážnici byly čižmy na nízkém podpatku, mírně zvrapeny ke kotníku a zdobně prošívány zelenou nití, zbylá část boty kolem lýtka byla rovná a vyztužená. Starší ženy v Petrově nosily obuv podobnou jako ve Strážnici, ovšem mladší si nechávaly zhotovit čižmy vrapené od paty přes lýtko a barevnou výšivkou. Dnes nositelky ani jeden z uvedených typů obuvi nenosí, hlavně ze zdravotních a praktických důvodů. Nahradily je pohodlnějšími černými polobotkami, pro všední dny pak tzv. cigánkami – vlněné papuče ke kotníku, nebo filcovými papučemi zvanými důchodky nebo valašky. Původně k lidovému oděvu punčochy nepatřily a byly považovány za nepatřičné. V současné době jsou jeho neodmyslitelnou součástí, a to povětšinou silonové punčochy. Ve Strážnici a Radějově jsou nošeny punčochy výhradně černé, v Petrově se nosí i barvy tělové. Nositelky používají jednak bavlněné vroubkové punčochy, tak také silonové punčochové kalhoty.

31

Časový vývoj lidového oděvu Stejně tak, jak zaznamenává proměny v průběhu času celá společnost, mění se také oděv, který její příslušníci nosí. V dnešní době je lidový oděv vnímán zejména jako ustálená forma národně a regionálně specifického oděvu, jehož hlavní funkce je zejména identifikační a symbolická. V ustálené podobě je v lokálním prostředí používán folklorními soubory a mládeží chasou či patriotickými obyvateli pro obecní slavnostní příležitosti, jako je pouť, hody, dožínky, lidové slavnosti, folklorní festivaly apod. Ustálená forma lidového oděvu je zřejmá zejména ve folklorismu, při využití pro účely folklorních souborů, kdy jejich členové oblékají lidový oděv časově ujednocený v některé z jeho vývojových fází a mnohdy sjednocený také materiálově a střihově. Je třeba brát v potaz, že lidový oděv, který je účelově využíván pouze pro folklorní vystoupení, ztrácí svůj původní sociální kontext, nepodléhá téměř žádnému dalšímu vývoji. Podotýkám, že téměř žádnému, neboť pokud je oděv užíván, podléhá opotřebování a tedy je nutná obnova, dochází ke změnám, které mohou být vynuceny nedostupností materiálu, přizpůsobením střihu nebo také stylem řemeslníka. Změny, kdy členové folklorních souborů přizpůsobují lidový oděv současným potřebám, jsou umožněny zčásti absencí původního sociálního dohledu. Na absenci sociálního dohledu, který byl v minulosti vykonáván zejména staršími ženami, upozorňují také poslední nositelky tradičního lidového oděvu. Samy mnohdy dohlížejí na stylovou čistotu lidového oděvu, jež se používá pro účely folklorních souborů nebo nejrůznějších veřejných slavností. Kroje jsou pořizovány zejména mladšími lidmi, kteří nemají o lidovém oděvu tak podrobné znalosti jako jeho nositelky, proto se na nositelky jako znalkyně obrací. Velmi často jsou nositelky také zdatnými zhotovitelkami jednotlivých krojových součástí. Bez nadsázky lze nositelky lidového oděvu nazvat „komisí dohledu stylové čistoty lidového oděvu“. Přestože jsou okolní společností považovány za bezesporu největší znalkyně lokálního lidového oděvu, ony samy si uvědomují posun a změny, které se objevily u nošeného lidového oděvu. Změny považují za nutný krok směrem k společenským posunům, ovšem také je hodnotí jako „prznění“ tradičních hodnot. Odkazují se právě na generaci starších žen (jejich matek) se slovy „ty by nám daly“, zdůrazňují tak očekávanou hypotetickou nelibost předchozích generací ke všem změnám. Konzervativnost byl vůbec charakteristický rys pro lidové vrstvy, což se projevilo i v oděvu, čehož jsou si poslední nositelky vědomy. Míra udržení stylové čistoty je ale v současné době záležitostí osobního vkusu a přesvědčení. Současné nositelky si tradiční oděv přizpůsobily tak, aby odpovídal

32

jejich současným potřebám. Jedním z hledisek je praktičnost, např. tradiční zimní kabátek – kacabaja, byl nahrazen ručně pletenými svetry a vlněnými plédy tzv. vlňáky. Mnohdy byly původní součásti kroje poměrně nepřizpůsobivé, neumožňovaly dostatečné pohodlí a bránily v pohybu. Skutečnost odkládání určitých částí tradičního oděvu je z velké části zapříčiněna i zdravotními obtížemi nositelek. Zdravotní stav nositelce nedovolí nosit původní součást, proto je nahrazují nejrůznějšími alternativami. Další hledisko je dostupnost a líbivost materiálu. Jednotlivé součástky byly obnovovány z přístupných zdrojů, v šatnících posledních nositelek nejsou výjimkou oděvy sice tradičního střihu, ale z umělých tkanin (např. tesilen, slotera), uváděnou výhodou je nemačkavost materiálu. Přes všechny, a to značné změny, které lidový oděv zaznamenal, jej můžeme považovat stále za tradiční. Nositelky dodržují stále jednotnou formu oděvu, své odívání konfrontují mezi sebou navzájem, ale také jsou si vědomy konfrontace odívání s předchozími generacemi. Dle svých vlastních možností a podmínek, které určuje současná společnost, udržují v sociálním prostředí dosud živou tradici nošení lokální formy oděvu, v současné době posledního vývojového stupně. Vlivy společnosti, životního stylu, průmyslové výroby materiálů atd., vytvořily podmínky pro zánik živé tradice nošení tradičního lidového oděvu. Nositelky lidového oděvu tak mnohdy, a to hlavně ve všední dny, kombinují součásti lidového oděvu s konfekčním oděvem.

33

Medailony nositelek lidového oděvu Marie A., Strážnice Motto: „Dyž bylo první svaté přijímání, biřmování, oni by nešly v civilu! A to nemajú nejaké sympatie ke kroji, my sma sa ptali, co by si daly a oni na to a na co máme ty sukně?! A už sa moselo honem piglovat, aby šly v sukňách a v pukličkách! Aj já to mám, eště neco v krabicách navrchu…“ Marie patří do skupiny nositelek, které lidový oděv oblékají pouze příležitostně, všední nošení kroje přerušila ze zdravotních důvodů. „Jéjdane, mně to dělalo poslední dobů zle, nemohla sem to skrz žalúdek, jak sem byla stahnutá, tak sem měla z teho toto, tož sem to pomálu…“ Z fondu oděvů, které v současnosti vlastní, se dochovaly pouze sváteční kroje, všední oděvy již vyhodila. Sváteční oděvy ovšem nevyužívá pouze ona sama, ale propůjčuje je své pravnučce, která vystupuje ve foklorním souboru. Narodila se v roce 1924, pochází z muzikantské rodiny Vajčnérů – Plačků: „Otec chodil v kroji. Jejich tatinek byl verbíř, oni učili ty cifry a byli veliký kamarád s Poláškem, aj s Úlehlů, on po nich chtěl pěsničky šelijaké. Tehdová tancovali, já nevim esli to byly první slavnostě, tancovali se stařenků Procházkovů, v konopňákoch tehdová to nebylo eště tak vyšívané, tehdá to bylo takové prostější.“ Vztah k lidovému oděvu byl v rodině zakořeněn jednak v původním tradičním využití, jako běžný oděv, ovšem také ve smyslu okázalé prezentace lidového umění. „A víž už potom byl sjezd v Praze a vím, že tatíček byli v průvodě za Strážničana, to sme měli tú fotku, jak skáčů při průvodě. A co si pamatuju, to už sem byla vdaná, to byl sjezd v Liberci, tehdová sme tam šecí jeli v krojoch a náš Franta měl široků košelu a jak šel mezi dveřama, zachytl sa za to šlingrování a tož sme mu to zešívali, já su tam fotěná v čepci. To bylo nejak po frontě, tam byl důstojník letectva, on došel z Bojanovic, byla tam s ním aj manželka nebo frajírka, já nevím, co to bylo, ale on vyskakoval velice čardáše.“ Jako malé děvče chodila Marie v lidovém oděvu: „Tož sukně a tyto, v létě rukávce, také malunké, dudky, také šňúrečky sa tam dávaly a já sem měla potom už zrovna také kordulky, tá tetička školníkova, to byly naša švadlena, tá to opravdu dobře ušily.“ Marie vypráví, jak jednotlivé sukně přibývaly a při jaké příležitosti je dostala, popř. od koho: „Jéj tož, červenů, to si pamatuju, že sem dostala na Mikoláša, složené na červenů sukňu, túto, tož to sem měla myslím první, tú sem dlůho nosila, eště sem s ňú potom všila na předek, abych to měla širší. Jakdyž klín, ano. No tož, kvítečkovů bílů, s modrýma kvítečkama, s červenýma 34

kvítečkama, ty sem měla dvě a červenů tú, potom sem dostala na Ježíška od taťky na sukňu, černé, a potom barvenícké na půst jako, a v adventě, ty dvě, jednu tú pásovů a potom s tyma takovýma. Tmavozelenů a modrů tušim na pohřeb, to bylo hned ty první jak to začalo po válce, takové, jedna byla taková tmavě modrá a tú zelenů sem měla, to sem si přešívala, to byla jako po staři. To se indová dědívalo. To né jak dneska, čtrnáct dnů a už je to staré, to sa dědívalo aj chlapi třaslavice, lajbl, nebylo peněz, tož si to opatrovali, co bylo na nedělu, bylo na nedělu a co na všední deň na všední deň. To šak ty barvenícké sem měla také po mamince. Tož povidám, to sa nevyhazovalo. A v nedělu odpoledňa sa zas jinak chodilo, zasej nejaká plátenka sukňa a bílá zástěra obyčajně sa nosila, modrá jak dy, na cos šlas.“ Další přírustek zaznamenal šatník v období svatby respondentky: „Ona má fěrtoch a tým sa pořád chválila, že ten měla na svajbu a naša Karolína šla teď na slavnostě v kroji a ona žádný jiný nechtěla, enom ten babiččin, co měla na svajbu. Bílý se zelenýma růžama, (smích). V tem sme zvali, natahačky mám, vrchní sukňu sem při svajbě měla sametku, tú sem dostala od kmotřenky, tož aj to moselo byt ušité… (smích) A potom, to sem měla na zvaní jako, tú sametovů sukňu, dyž sme zvali a potom sem měla bílů sukňu se střešňama a potom sem dostala od tetky Sádlovéj, tá mně byla kmotra na biřmování, tož tá mně dala tú bílů sukňu, aj fěrtoch tuším, na fěrtoch… Na nedělu sme měly dvě ty sukně a my sme sa dycky hádaly, kerá v tem půjde… A to si snáď člověk pamatuje, že sem ju měla novů, dyž sa Jura ženíl, tož sem si ju aj obrovnala, ona měla na dvoře zalíčenů obrovnávku a tož sme sa čárly… Aj růžovů měla, také vějířky po tem byly, červený fěrtoch brogátový…“ Ženy důsledně dbají na estetičnost lidového oděvu, hodnotí se čistota, bohatost škrobení, délka sukní, upravenost, celkový vzhled atd. Při zvláštních příležitostech, jako byly např. svatby, byla u účastníků estetická stránka ještě zdůrazněna, na případnou kritiku tehdejší nevěsta vzpomíná celý život: „Ano na svaďbu sa doma šilo, táto stařenka Šebestova pomáhaly, dycky to namašlily a vrapovaly, do tych lémcú to dávaly. Enom že ňa potom pomlůvaly ženské, že sem měla dlůhé sukně… Enomže já sem tehdá měla ty čižmy nové a k temu ty krátké sukně nepasovaly. To sem mosela mět trochu k tym čižmám. No to mně řekla, dyž sme poklúzaly na temto, tak mně řekla Mandaska… A nepomlúvala to enom ona? Mandaska jedna ukecaná!! (smích) Daj jí Pámbu věčnú slávu…“ Marie vzpomíná na své zaměstnání: „Napřed sem byla doma, v hospodářství trochu a děcka vychovávala, ano a tož to, napřed sem byla u kuřat s Polušků Hořákovů a potom sem zaséj byla v zelenině, tož sme zaséj tabák montovaly na tyto, listy na sušení, aj sme sbírávaly, to byla hnusná práca, to lepkavé, potom sháňali dojičky a žádnú nemohli sehnat a potom s tetků Čápovů… my sme teprv šly učit se dójit, napřed rukama a potom pomáli zřizovali to, to šlo do kónvi, potom už to šlo do trubek…“ 35

Přínosné a zajímavé je pozorovat, dle čeho nositelka identifikuje nositele či nositelku lidového oděvu a jaké oděvní součásti v tomto hodnocení hrají hlavní roli. Marie vzpomíná na poslední mužské nositele lidového oděvu ve Strážnici: „No to eště chodíval Vařechovéj stařeček, ten chodili, teho si já pamatuju, ten Rajský, ten dycky chodívali v nohavicách, to já si ich pamatuju, aj v kožuchu. Aj naši stařečci chodili v kožuchoch, ale to už je dlůho, to oni chodili, to už je čtyřicet roků. To už sa ztratilo z téj Strážnice, tá mužská… A eště dlůho chodili aj strýc Holubík, ten dlůho chodili. A eště strýc Kořének, taky chodíl, to zase byl neco do rodiny s Jurú Pajerem, tož ten tak chodil… Začli kabáty nosit a už sa nosí kabáty.“

36

Marie B., Strážnice Motto: „Ty sukně mám tak pověšané jednu za druhů a mám to plné. Enom co ně može těšit, že to nezapadne v zapomenutí, ale vnučky sů v souboru a budů v tom chodit.“ Marie se přivdala do rodiny proslulé strážnické švadleny, tetičky Tvrdoňové, která šila lidový oděv pro nositelky nejen ve Strážnici ale i přilehlých obcích (Petrov, Radějov). Tradice nošení lidového oděvu u žen byla hluboce zakořeněna také v původní rodině, kde Marie vyrůstala: „Maminka nosila kroj, matka mně umřela, dyž mně bylo osm měsíců a po nich ostal celý ten kroj. Všecky sukně, natahačky, byla sem sama děvčica, takže tatíček byli tak opatrný, že oni mně to všecko zachovali. Takže dyž já sem začala dívčit, do tych sedmnácti roků sem chodila po městsky, enom příležitostně za drúžičku dyž sme chodily na pohřeby, tehdy sa pohřeby chodilo velice nebo do kostela, dyž sem šly na ty mše, ale až potom sem sa vdala, tak už sem chodila v kroji pořád.“ Marie se narodila v roce 1932, vyrůstala spolu s dvěma bratry: „No dvoch bratrů, ten nejstarší už umřel, ty byli vyučení, Janek byl vyučený u Graubnera střihačem, jako chodil do dílny střihat ty, to bylo tenkrát eště v menším. A Franta je tesařem vyučený. Ten o dva roky a Janek o čtyři skoro byl.“ Pokud Marie strávila dětství bez své matky, dotazovala jsem se jí, kdo ji ke vztahu k lidovému oděvu vedl: „Né, to já sem sama. Můj zájem, protože sem to měla, ináč bych chodila poměstsky. Anděla Sádlova tá také napřed chodila tak, ale potom až …“ Zaměstnání respondentky bylo podobně jako u vetšiny v jednotném zemědělské družstvu: „No, já sem byla jako v domácnosti, napřed, a potom v jednotném zemědělském družstvě, pár roků sem byla ve vinohradoch a potom v kuchyni. A potom sem byla v částečném invalidním důchodě a dělala sem kvítka v přidružené výrobě, v Radějově sem dělala.“ Fond oděvů, který vlastní, Marie posuzuje nikoliv podle množství, ale zakládá si na jednotlivých součástkách, které se vztahují k různým životním okamžikům nebo jsou vyjímečné svým stářím: „Jéminečky, to je těžko řéct, já sem měla, to bych mosela jít spočítat. Do pola to byly také obyčejné, plátěné a obyčejně sem dospodu měla sukňu na gumu, tú sem zhodila a byla sem v tom enom tak, víš co… A co lepší sukně? Tož mám je dovčilšku, já mám sukně aj kolem devadesáti, stovky roků. To šak určitě, protože oni sa narodily ve čtvrtém (1904), tož to zdědily po stařence. Včil už sa takový materiál nedělá, no baže né, včil už sů to tesilky, já mám také aj pár tych tesilek. A tú bílů co sme to měli na téj výstavě? Tú mám eště za svobodna. Tú s tyma věnečkama, tú tetička Sádlova vyšívaly a to sme měly s Andělů stejné,

37

Anděla měla růžovů a já bílů, to seme měly na Svatý duch, my sme čtyry roky chodily, jako vyběračky, šak si to pamatuješ, né?“ Marie mě důsledně provedla za pomocí své dcery svým šatníkem, při výkladu dbala na to, aby oděvy zařadila do kontextu ročního cyklu: „Toto sů typické starodávní sukně, keré sem nosívala, toto sů moje sukně, co sem měla, toto je fialková sukňa, kerá sa nosívala v půstě nebo v adventě, a nosívaly sa na vinobraní nebo na dožínky, toto je bílá drůžková, a toto je pracovní, co mají jako oni majú v souboru. Majú aj modré, lebo aj červené kapkové jako ty pracovní, všelijaké.“ Mnohé exempláře oděvů se ve Strážnici vyskytují pouze vzácně a respondentky jsou si toho vědomy, Marie upozorňuje na tento fakt: „Kamizola to bylo sváteční a na nedělu normálně kacabaja. Sukně s věnečkama - Já sem ju měla na hody, dyž sem dělala stárku. A takovůto s tyma věnečkama nemá už ve Strážnici nikdo myslím, měla ju Anděla, má ju Pavla Grombířova, ale ona ju má v růžových kvítečkách, ona ju má od Anděle. Jéjdanenky to dybych věděla, tož to mohlo byt přežehlené. Mařa sklenákova ju měla také v růžovém, ale inší věnečky.“ Pro značnou praktičnost na běžné nošení volí i Marie lidový oděv zhotovený z tesilonu: „A včil už sů ty tesilky, keré držijú tú formu, enomže já to mám pověšené tak napříčky ve skříni, mám toť úška, takže já to vyžehlím a myslím, že co je mám, tož sem eště ani nepřežehlovala. Ty drží, já si v kostele sednu a dyž si stůpnu, tak je zas tak jak je, enomže tady tyto sukně dyž to ten prostředek už to ujížďá. Takovů mám tmavozelenů, růžovů, modrů, ba tú šedomodrů, to sů už včilkaj novější, ty tesilky.“ Velký rozdíl je u Marie v pohledu do budoucna, těší ji vědomí, že její fond bude stále nošen. „Ty sukně mám tak pověšané jednu za druhů a mám to plné. Enom co ně može těšit, že to nezapadne v zapomenutí, ale vnučky sů v souboru a budů v tom chodit.“ Mariina tchýně, tetička Tvrdoňova, jak ji Strážničané familierně nazývali, se zabývala taktéž zhotovováním čepců pro nevěsty. Zhotovení čepce vyžadovalo nemalé úsilí, čepec samotný a několik širokých pentlí byly hustě vyšívány perličkami a kovovými ozdobami. Protože čepec byl mnohdy zděděný, bylo potřeba obnovit jeho tvar, krajky opět naškrobit a tzv. „nakulmovat“. Postup zná i Marie a doma má také potřebné nářadí: „Na to je podstavec s takú teňučků lajsničků, a to sa dává mezi to špilky, to sa vyžehlí, tu sa dá špilek, předělá, s tejto strany sa dá špilek a zase z tej, až sa to celé, pak sa to nechá ztuhnůt, nechá sa to naležet z deň a pak sa to navleče na niť, a teprv sa to našije na ten čepec. To já sem už také dělala. Čepec mám doma v téj krabičce na skříni. Babička měly tři čepce, k nim sa to chodilo vypůjčovat. Oni byly vyučená švadlena. Kordule šily, aj tady tyto čepce šily, rukávce, natahačky, to oni šecko šily.“ Švadlena kromě toho, že oděvy zhotovovala a opravovala, poskytovala také službu výpůjčky čepce pro příležitosti svatby, kdy si rodina nevěsty,

38

mnohdy z ekonomických důvodů, nemohla dovolit vlastní. Tímto bezesporu „tetička“ Tvrdoňova napomáhala udržení zvyku nošení čepce u nevěst na svatbách. Následující vyprávění, přesně popisuje, jak je složité dopátrat se původu jednotlivých oděvů, každý má svou vlastní historii, kterou mnohdy zná pouze jejich majitelka nebo jí blízké nositelky. „No včil jich mám, tych nových mám červenů, růžovů, zelenů, modrů, túto světle zelenů, podlé období na svátky. To nosím na svátky, na Boží narození, na Štěpána, na Štěpána zaséj sametku, vidiš, to sem měla za svobodna tú sametku. No včil tú fialkovů sukňu sem nepočítala, tú už mám co sem byla tady, tú mám po kmotřeně. Nosívala sem ju, včil už né, šak ju máš tú zkrácenů. Jednu sem nabyla tak sukňu, tetička ju sháňala pro sebe, pro druhé, Marušce sa velice líbila táto, enomže já sem tehdy už ju nenosívala a ona měla po tetičce Tvrdoňovéj a to byly taková drobnější kvítka, to byla věc taká jak růžovofialková, tú nosily tetička doposledku vždycky v tom půstě a v adventě. A já sem sehnala od Maře Tichéj Šafaříkovéj sestřenice, co nedávno umřela, a tetička Rybecká sem chodívaly a tož oni mně daly, to bylo vypárané, nemělo to podklad, bylo to na šest půlek, a na prostřední půlce taká díra. Dyž sem to nekomu ukázala, tož néni tam ani podklad, ani lémec, mosela bych si to… Tak to zostalo, já sem to vyvařila, krásně sa to vypralo, potom si ju Maruška spravila, tú půlku vystřihla, dala si to dopředu, ten díl opačně dala a z tych zbytků si udělala lémec, aspoň tadyto aby to měla. Marušce sem spravila túto moju, dyž už ju nenosím, dyž sa jí líbila a tú sem prodala, Hanka Macháňova ju má.“

39

Ludmila B., Strážnice Motto: „Dycky říkám, bóže, šecky sa poměštily, ale já nek. To by byla bachraňa! Jéjdane! Tak sem si to dycky říkala, taký báchor, co bych byla za panička nastaro. Já sem nebývala taká tlustá, ale stářím člověk přibírá. Sa popravuje, no.“ Ludmila se narodila v roce 1926 ve Strážnici do selské rodiny, oba rodiče pracovali na rozlehlém hospodářství, otec byl vyučen tesařem. Její maminka se taktéž narodila ve Strážnici, ve Starém městě – starousedlické části města, později sloužila u rodiny Doležalů. V roce 1956 vstoupili s rodinným majetkem do jednotného zemědělského družstva, kde také Ludmila pracovala v sadech. Ludmila měla dvě sestry, Marii a Boženu, která chodila v kroji pouze příležitostně. Ludmila se často starala o svou mladší sestru, jak vyplývá z jejího vyprávění: „Liduško, eště si vzpomínám, jak jsi Mařenku vozila do škole, když bylo moc práce a jak ona seděla, jak panenka ani sa nepohla. A kdysi jak jsem ju měla v kostele, říkala že, co to tú Lidku napadlo, vzala si pannu do kostela, to seděla vedle mě, ona byla taká oškoruška. Dyž se narodila, vážila kilo šedesát, maminka ju nahřívala v trůbě.“ Dívky ovšem v lidové oděvu jako děti nechodily, Ludmila lidový oděv začala oblékat až ve svých patnácti letech. V období dětství ji šatila rodinná příbuzná, tetička Řeháčkova (švagrová matky), která byla vyučena švadlenou a zhotovovala tzv. „městský“ oděv. Ludmila vypráví o dívčích šatech, které nosila: „A pamatuju si, že sme nosily k Sýkorom mléko a já sem měla takové modré šaty tmavé, ušité, pěkné a jak sem zapackovala, poléla sem si ich tym mlékem a ostaly mně na nich takové fleky, toš to sů takové vzpomínky.“ Mezi její volnočasové aktivity patřil i sport, cvičila v tělovýchovné jednotě Orel ve Strážnici. Poté co začala nosit lidový oděv, jednotlivé součásti jí zhotovila maminka a nákladnější kousky, jako např. kacabaje, si nechala vyhotovit u tetičky Tvrdoňové, která byla vyhlášenou strážnickou krejčovou zaměřenou na lidový oděv. Málokterá žena si v dnešní době vzpomene na oděv, který nosila před více jak padesáti lety, jinak je tomu u nositelek oděvu lidového. Ludmila si přesně vybavuje, jaké kousky v jejím krojovém šatníku přibyly jako první, popř. jaké z něj zmizely. „Toš než sem sa vdala, první sukňu sem měla takú růžovů rypsovů a zelenkavý fěrtoch, to si pamatuju jak dnes, tú sukňu sem rozpárala, tú sem nikomu nedala… ale potom postupně (smích) já sem tych sukní aj deset rozdala… zelenkavů, tři růžové, patysku sem dala Kristýnce, s růžama, eště mám, včil sem pošťala pěknú žlutů aj

40

kamizolu sem pošťala.“ Jak bylo u dívek zvykem, vdávala se kolem svých dvaceti let, v roce 1947, samozřejmostí bylo, že pro tuto významnou událost jejího života oblekla opět lidový oděv. Aby byla jako nevěsta náležitě upravená, svěřila se do rukou místní odbornice, krejčové „tetičky“ Tvrdoňové: „To sem byla u tych Baňařů, Tvrdoňů, oni to půjčovaly, oni mňa aj tetička spravovaly, to sa ty nevěsty spravovaly v tú nedělu, první po svatbě.“ Manžel Ludmily pocházel taktéž jako ona z rolnické rodiny, v mládí pomáhal rodičům starat se o hospodářství, vyučil se zedníkem a pracoval v Praze. Vypomáhal také v hospodářství rodičů své ženy, jezdil koňmi stahovat dříví do lesů, u lesů pak také začal pracovat. Ludmila při vzpomínce na svého muže oceňuje zejména jeho pracovitost, všestrannost a poznamenává: „Tací chlapi už sa nerodijú, šecko mu pasovalo do ruky.“ Se svým manželem do dospělosti vychovala dva syny. Každá součástka Ludmilina šatníku má svou vlastní historii, kterou může prozradit pouze majitelka. Značnou část oděvů zdědila po své mamince. „Tady mám sametku, červenů, hnědů ale ty nenosím. Já nosím enom sloterky a tesilky, protože v tom mosím sedět. Túto dostala maminka dyž se vdávala od maminky, a sukňa je furt jak nová. A túto mám jak mně bylo padesát roků.“ „Sukně, ty vysíjú eště v almaře, protože sů dlůhé, to já ani nemožu nosit a Mařa rozdala, dala komusi, tam je plátěnka nová taká zelená kostková a barchetová ďučková, tú mám na spodu v peřináči, já to nenosím, já mám svojích, protože to je tak, my sme ty všední sukně odložily, doma sme v tych šatovkách. Dřív sme to, doma chodívaly v sukňách aj ve všední den. V tych obyčejných sukňách a v jupce.“ Kvůli pohodlí a praktičnosti začala Ludmila nosit ve všední den v domácnosti a v zaměstnání šatovou zástěru. Stejně jako tento moderní prvek ovlivnily způsob jejího odívání i další módní vlivy, jako například novodobé materiály využívané k zhotovení sukní nebo móda zkracování krojových sukní. „A včil sa to nosí kratší a kratší a šly tetina Bělochova a povidaly mně: „Lido, aspoň o dva prsty sju měla mět delší“. A já povidám: „A včil už to nenosíme jak panimámy, jak maminka to nosívaly až po zem!“ Významnou roli sehrála i Ludmilina kamarádka a spolupracovnice, se kterou nosívaly oděvy šité z téhož materiálu. Na přátelství vzpomíná emotivně: „Tak sme spolem byly kamarádky celý život, aj sme spolem dělaly v sadoch, ani sme sa nikdy nepohádaly, nepozlobily, nikdy, nikdy. To sem v sadoch spolem, tož takové sme byly kamarádky. A co umřela, nemám také kamarádky.“ Jak je nepsaným zvykem, po smrti kamarádky jí přišla nabídnout dcera zemřelé šaty, které nosila, na památku, na což Ludmila reagovala: „Jana dysi přišla k nám a říká: „Tetičko, chcete něco po mamce?“ Já říkám, “Jano, my sme mívaly všecky sukně a jupky stejnaké, měly jupek a vlňáky…“ Je zřejmé, že i oděvy, které Ludmila nenosí, stále uchovává v šatníku. Praktická využitelnost těchto oděvů klesá, ovšem symbolická hodnota zůstává, pro Ludmilu znamenají 41

součástky dědictví po svých ženských předchůdkyních, evokují v ní vzpomínky na životní události. Uchování oděvů je synonymem udržení identity, podržení rodinného dědictví v ženské linii, což Ludmile působí starosti. „Úplně naplákám, co s tým bude. Měla sem kacabaju aj mám, je v armaře, aj rukávce a kamizolu. A čižmy měla půjčené MM, já bych to dala aj do krůžku, co s tým, já sa děsím, že to bude v kontajnéru, včil už to nikdo nechce. Jindy sa to fšecko dědívalo.“

42

Anna K., Strážnice Motto: „To ani sa nedá řéct, to je na zvyku, jak je zvyklý v tych sukňách, tož mňa ani nenapadne, abych si oblékla neco iného. Já bych si neoblékla městské šaty.“ Anna se narodila v Petrově v hospodářství, které nebylo nijak velké, o jeho chod se starala maminka Anny, její otec pobýval v Americe. Oba rodičové byli rozeni v Petrově, kde také založili rodinu s pěti dětmi. Vzpomínky na dětství Anna líčí následovně: „Sestry, dyž byly mladé, doma, tož také chodily v kroji, no to nevadí. Myslím, že po téj sestře sem ju měla (kacabaju), jinak po mamince. Spěš toho oblečení nebylo tolik. Dyž sem chodila do škole, tož sme chodili bosky, a já sem byla taková vysoká, vytahlá, a knižky sem nosila tak pod tů zástěrů, tehdy tašky nebyly. To sem nosila tak v rukách pod zástěrů, aby mňa neviděli, že idu do škole, že su veliká. No, tehdy nebylo moc šatů. A bosky sme chodívali, tož to bylo tak, po chudobnu.“ Ve svých jedenadvaceti se Anna přivdala do Strážnice a postupně jednotlivé petrovské oděvní součástky začala vyměňovat za nové strážnické. „No tož, dyž už sem byla ve Strážnici, tož sem nosila pořád ten stejný kroj, tož já sem teho oblečení ani neměla, protože maminka mně umřely, bylo mně čtrnáct roků, pořádně sem nejakéj neměla výbavy velikéj a potom sem už pořizovala tady kroj strážnický.“ Životní zlomový okamžik – svatba byla příležitostí k pořízení nových a nákladných součástí lidového děvu: „Svoje čižmy sem měla, to nám tatinek dali ušit, dyž já sem sa měla vdávat, to sem měla nové a s tů mladší sestrů taky. Měly sme zároveň. To nám šil Otruba ve Strážnici, a tož tak sme jich měly spolem. Já jich eště nekde mám pověšené, v sáčku pod šopú.“ Dalším nákladným prvkem byl svatební čepec, ten ovšem nikdy Anna nevlastnila, jak vzpomíná vdávala se skromně za účasti malého počtu svatebních hostů a nevěsta pro obřad měla hlavu upravenou tzv. pukličkami – úprava typická pro svobodné dívky a družičky. Stejně jako i jiné nositelky uchovává Anna oděv zděděný po své matce: „Jaké sukně zdědila – Tož jaké, jaké, jak ti to mám, tož po mamince aj škrobenice byly, aj třeba říkalo sa temu barchetky, ty teplé a nebo počkaj, jak sa temu říkalo, aj tibetky, a delinky, sa říkalo takovým kvítkovaným. Tož to sem měla většinů po mamince, protože mně bylo čtrnáct roků, svojích sem eště neměla moc, tož to co sem měla po mamince, tož to sem potom měla.“ Anna vzpomíná také zděděnou kacabaju, která taktéž původně patřila její matce, dodává ovšem, že později si byla schopna pořídit i novou. Oděv dědila Anna z obou stran, jak ze své původní rodiny, tak také z rodiny manžela, kde získala sváteční součástky od

43

své tchýně: „No tož to sem eště měla rukávce, takové ty dudky, tady to, a malé natahačky. To sa ohrnúlo tady, také malé, ale to už sem měla po stařence jako poděděné. To sa moc nenosilo, tož to už sa tak, co sa zdědilo. Po manželově matce, tady to jak sem byla.“ Annu ve svém šatníku nejenom lidové oděvy uchovává, ale také příležitostně obléká součástky, které mnohé nositelky již nenosí vůbec. Pokud jsme o takovýchto oděvních součástech hovořily, plně si uvědomovala změnu, která za posledních šest desetiletí nastala a úpadek v nošení těchto prvků. Povětšinou také dodává i praktické důvody, proč se tak stalo, konkrétně v jejím případě. „No tož, rukávce, to sem měla jakdyž odmlada, ale včil to už sů v rukávcoch nechodila, to už sa chodilo enom v jupkách, ve Strážnici. Ale eště sem byla v tych rukávcoch malých aj, kolik je to, tři, čtyry roky? Jak sa vnuk ženil, tož sme byli v Tatrách. Tož tady sem byla naposledy v tych malých natahačkách.“ Řeč se poté stočila na téma kacabají: „Aj mám kacabaju strážnicků, ale je ně malá. A tož, enom v jupkách už… Kacabaju sem zdědila po sůsedce. To už je moc roků, spěš sem ju nosila, ale moc roků už ju nenosím, protože… neobleču ju no… To nosím, dyž je zima, selský kožúšek nosím, dubenáč krátký.“ Střídmost dodržuje také v použití materiálu, od moderních teflonů se spíše distancuje, přestože jim přiznává značnou praktičnost. Anna jako i mnoho dalších nositelek byla až do své penze zaměstnána v jednotném zemědělském družstvu. Přestože měla své vlastní zaměstnání stejně jako i její manžel, u nošení tohoto stylu odívání na rozdíl od něj zůstala. Hlavním důvodem, proč muži lidový oděv odložili dříve, je právě zaměstnání: „No, poslůchaj, ono ty ženy sů v domácnosti, tož sa to može a ty chlapi dyž chodijú ven do práce, tož to jaksi už sa rovnají jeden druhému. Tož myslím by sa smíli aj jeden druhému, dyž by jeden došel v tom kroji, já teda nevim, já si to tak představuju. Že to už dojde do takého kolektivu a… myslím, že to bylo tým.“ Z vyprávění respondentky vyplývá, že nemalou roli hraje také ekonomická stránka, z hlediska pořízení kompletně nového šatníku, ovšem podstatným hybným mechanismem může být i mnohaletý zvyk: „No tož ty ženské také, kolik je nás co nosíme kroj? Málo! Esli, co chodíme do kostela, kolik je nás, pět, šest?! Tož to už máš, nemám chuť sa do teho městského převléct a mám to oblečení, tož budu dávat peníze za druhé? Dyž možu chodit v tomto? To ani sa nedá řéct, to je na zvyku, jak je zvyklý v tych sukňách, tož mňa ani nenapadne, abych si oblékla neco iného. Já bych si neoblékla městské šaty. Sem nosívala tú šatovku, tak doma na všedňo, dyž bývávalo velice horko, ale tak sem nikdy nebyla v městských šatoch. Já dyž sem si oblékla, šak včil už moc roků sem neměla šatovů zástěru, ale nekdy sem ju nosívala a mně dycky něco chybovalo, dyž sem nebyla zatahlá tadyto, tak mně to chybovalo, to už je na zvyku.“

44

Marie M., Strážnice Motto: „Tož výhody, tož nekomu sa to líbí. Dyž aj sů tu na ty slavnosti, od bárkáď sem dojdů, sů rádi, že vidí v kroji, tož co…“ Marie je velmi vitální ženou, a to i díky lidovému oděvu, který nosí a lidé ji často nazývají „tetička“ nebo „Maryška“. Narodila se roku 1930 v Petrově, jako dívka nosila kroj rodné vesnice, stejně jako její její sestry: „Jé nás bylo sedm dětí, čtyřé chlapci a tři děvčata a už šecí pomřeli, enom my sme dvě se setrů. Sestra nosí? No bá, dodneška chodí, mladší jak já, o dva roky, dycky po dvoch rokoch, bylo nás jak habánů. Bývalo hospodářství, nebylo tych šatů a tak, aj zalátané jupky sme nosily a v klíně knižky do školy a tak. Nebylo na to, néni jak včil, chodijú jak nóblesky.“ O tom, že sociální situace mnohočlenné rodiny nebyla srovna příznivá, svědčí následující poznámka: „My sme si aj boty poščávaly, sem čekala, až tá dojde z kostela. Tož dyž sme byly děcka, měly sme polobotky a potom za Německa, jak sa skovávaly ty hadry před Němcama, sme to měly zakopané ve stodole poskovávané, tehdy to bylo akorát před Velikonocama, my sme to potom šly vykopat a to bylo vykradené, ty najpěknější šaty, kdo to, esli ti Němci nebo kdo, jé to bylo, peněz nebylo, jezt sme chtěly oblečení taky to…“ Hospodářství Mariiných rodičů nebylo rozsáhlé, spíše střední rozlohy: „Maminka také při hospodářství, no ináč mosely v tem byt. Á tož tak středně co vim, dosť teho bylo aj s lůkama, třicet měřic? Tož ba, dvě krávy a nejaké to drobné dva kůsky, jalovičky, tož neprodaly sa, aj prasa sme mívali, indy sa moselo odevzdávat aj vajíčka… Koně sme neměli.“ Když se Marie vdala do Strážnice v roce 1950, změnila svůj oděv na strážnický, opět tedy lidový. Jako jediná z respondentek se provdala později podruhé a v lokalitě Strážnice zůstala. Dle jejího vyprávění v rodinách obou manželů byl lidový oděv považován za samozřejmost a manželé oba tento oděv v mládí nosili. Většinu součástek šatníku si Marie nechala zhotovit na zakázku, ale také zdědila po své tchýni: „Nechála sem si ušit, to mně šíjávaly sukně u Baňařů, ale babička (Tvrdoňová). Alé nebylo, to sem so zvykla, to je jedno, to sa pokůpilo, na sukně, ba. Tož měla sem po stařence Můčkovéj jakési, ale neměla sem po nikom ty sváteční, spíš tych všedních, tych potřebuješ věc, aj bílých mám moc aj šlingrované. Aj sem rozdala, hen sem dala fěrtoch aj sukňu. Od nekeho dostala a zase sem nekomu dala, tož tak sa to…“ Zdůrazňuje zákonitý koloběh oděvních součástek v lokalitě. Současně podotýká, jak prudce nositelek ve Strážnici ubývá. „Eště dokáď my v tem chodíme, šak v kostele nás spočítá na rukách, kolik je nás, Baňařova,

45

já, Vrbecká tam z Chalúpek, tady Maryška z Německéj, co už sů staré a majú sukně, ty už do kostela nechodijú, nekeré sa eště na svátky obleče, nó nechodí nás… eště Anča Kudlíková tady z Doliny…“ Zaměstnání Marie podobně jako většina jejích rovnic započala prací v zemědělství a částečně později v místních továrnách. „Eště za svobodna aj v Šohaji sem byla, potom sem sa vdala a byla sem v hospodářství a potom jak sme byli v družstvě, sem byla ve vinohradoch, tam sa člověk naučil práci.“ Mariin šatník čítá celou řadu svátečních sukní, které celý život sbírá a také ale rozdává, tedy současný stav, odráží ty kusy oděvu, jež u nositelky momentálně „uvízly“. „Mosela bych to jít spočítat, brogátových fěrtochů mám dosť, myslím aj třináct… Aj listrová je tam jakási… Jéjda, moc… Já to nepočítám, myslím aj dvacet dohromady aj s tyma lepšíma aj s tyma odpoledníma…“ Estetické hledisko, které nositelka uplatňuje se řídí pravidlem, že je potřeba předvést celou škálu oděvů v šatníku, proto je systematicky obměňuje a předvádí při příležitosti mší v kostele atd. Pravidlo oblíbenosti určitého oděvu je tedy zcela vyloučeno. Hodnocení estetické ceny jednotlivých kusů je zcela individuální, jak je zřejmé z poznámky, kde Marie označuje více zdobené petrovské čižmy za hezčí než střídmější čižmy strážnické. Marie odhaluje vývoj v módnosti lidového oděvu, když mluví o kacabaji, kterou sice vlastní ale nenosí: „Strážnicků mám, já mám enom strážnicků, tú zas mám po Vajčnérovéj Anděli, tetička mně ju spravily Baňařka, a šak v tem ani nechodím, kdy sa v tem ide… Rukávce sem rozdala, už mám enom jupky… Ale pěkná je… No ale teď už sa nosí vlňák, to sa nosívalo na Svatý duch, na Velikonoce a hotovo, kdy sa v tom dneska ináč ide? Za svobodna kacabaju myslím ani né, my sme nosívaly jupky brogátové a kordule, rukávce… Ále už v tem ani nechodí nikdo, jak dyž nás pár ide, co nás chodí v sukňách už idem v jupkách…“ Marie jako aktivní nositelka lidového oděvu řeší současnou nabídku trhu a obnošené krojové součásti, jako např. obuv, je nucena nahrazovat alternativami, které hodnotí jako použitelné a esteticky vhodné: „Já sem měla enom jedny střevíce, polobotky mám, nosím polobotky, nosím vysoké holénky, papuče… Dycky čérné, ke kroju, na nízkém podpatku…“ Aktivní nositelka je asi nejvhodnějším označením pro Marii hned z několika důvodů, jednak se nijak nepozastavuje nad tím, co se stane s jejím šatníkem po smrti, dále pak součástky nenechává ležet v šatníku nebo je neuchovává, pokud je nenosí. Oděv tak neustále koluje mezi lidmi a Marie je tedy spokojena, že je upotřeben. Sama se ovšem nijak neomezuje, velmi ráda svůj šatník taktéž obohatí o novou součást, jak jsem se sama přesvědčila, když na Vánoce, když sem ji potkala, spatřila úplně nové krojové střevíce a okamžitě začala uvažovat, že by si taktéž jedny pořídila pro sebe. 46

Anděla S., Strážnice Motto: „A tož dyž je to dobře oblečené, tož je to, ale dyž nekeré děvčata idů na ty slavnosti, to je otřesné! Já bych to tak dobila!“ Anděla se narodila do rodiny rolníka v osadě Mlýnky, která leží poblíž přírodní hranice se Slovenskem, je zapadlá v lese, nejbližší vesnicí je Radějov. V roce 1932, kdy se narodila, obývalo tuto osadu jedenáct rodin. Život v osadě nebyl jednoduchý, všechny rodiny se živily obděláváním polí, která byla mnohdy vzdálená až na sousedních katastrech. Přírodní podmínky taktéž nebyly ideální, lokalita byla sužována častými záplavami způsobenými rozvodněním místních horských potoků. Společenský kontakt byl taktéž omezený, obyvatelé osady docházeli do Radějova, Petrova nebo slovenské Skalice, častější kontakt udržovali s lidmi, kteří v lese pracovali, v zimě však mnohdy byla komunikace s okolím vlivem velkého množství sněhu znemožněna. O nelehkém žití a soustavném boji s přírodními živly Anděla vypráví: „Na horách dyž byla búřka, tož to letěla tú ulicú hlavní voda a dveřama do kuchyně a přes kuchyň na dvůr, tož potom sme mívali pytlíky s pískem. Stareček Svoboda říkali, na horách zvárajú, na dolině budů prat. A to dycyky dyž šel, to tatinek eště byl, říkám poď nanosíme vodu, na horách hřmí, poteče kalná, tož sme šli a naráz taký hrozný praskot, hučání a praskot, metrové polena sa gúlaly, to bylo na výšku tak dva metry, vodu už sme nenanosili, už byla kalná. A tym Svobodom, co byli na kraji, ty měli aj pluhy přivázané řetazama, protože to jak letělo, to by jim šecko voda odnésla, co neměli uvázané. Zajímavé bylo to, jeden je Radějovský potok a ten druhý byl Skalický. A do teho Skalického sme my chodili napájat pro dobytek, ináč sem chodila do studně na vaření, ale za leto byl aj třikrát vyschnutý ten potok, dyž popršalo, tam byly ryby zpátky, tož kady sa tam dostaly proti vodě. Tatinek řekl poď a sbírali sme tam do dvoch kýblú raků, to sa vařilo a to sme měli s bratem k snídani. A ty druhé raky sa nosily do radějovského potoka, ten nikdy nevyschl. Kerýsi rok bylo strašně moc žab, to sme nemohli ani tú vodu nabrat, to bylo samé to žabí vajco.“ Majetek Anděliných rodičů byl poměrně rozlehlý, zejména polnosti v několika okolních katastrech: „Jé, asi třicet, třiatřicet měřic, na Strážnicku, Dolní Hory, Baksahory, v Rozsocháčoch, Příčné, šak tam sú teď vinohrady? To byla dřív orná půda. A na Skalicku bylo u majíra, esli víš, kde to je, ale šak to nebylo daleko. Tam bývali ale tři rodiny, potom tam byly ovce, rozbořilo sa to tam a byla velice škaredá cesta od majíra po páterku.“ Hospodářství bylo počítáno mezi selské. „Rodiče mívali selské hospodářství. Měli koně, bratr i jezdil Hubertovu jízdu.“ Otec Anděly také k hospodářství rodině přivydělával, příležitostně

47

vozil s povozem zámožnější zákazníky. „To si pamatuju eště před válků, na Fráterce, tam býval tanzplatz, tam to byl samý koč, pavidajú tatinkovi, přijeli páni velkomožní, tehdy auta nebyly, tož koňmo, kočárama a tatinek to naparádili, říkali kmotřenky sa tam vozijú, košiny a pěkný vozík, tož tatinek ho vyložily slámů, a jeli sme a tam ty frátři, to ždycky mosely byt tři husy nebo kačeny vykrmené a to husí sádlo a játra jedli, aby mohli pit frankovku a tam sem sa naučila ty syrové játra jest, to bylo strašně dobré. A na druhý deň sa vrátili z té Fráterky a donésli nám takú bečičku medu, tož sme to moseli odecpat a vylét do pětilitrové sklénky.“ Povoz sloužil také pro sváteční cestu do Strážnice, jako kulturního a obchodního centra: „No, dyž sme eště byli šecí, aj tatinek, tož sa jezdilo s vozem do Strážnice, to sa vajíčka, máslo, tvaroh prodávávalo na Rynku a tož sa zrovna nakůpilo u jakýchsi Schönú.“ Rodinu Anděly postihla za druhé světové války tragédie, její otec byl nacisty obviněn z převaděčství, což se u státní hranice přímo nabízelo, a následně popraven. Tato událost změnila život nejenom matce a dvěma mladším sourozencům, ale zasáhla i Andělu, která se jako nejstarší z dětí musela nejvíce podílet na pomoci v hospodářství. Do školy docházela do Radějova, na svá školní léta vzpomíná: „Já sem tři roky do škole nechodila, ve dvaačtyřicátém tatinka popravili, a učitel řekl, nechte si ju doma, dyž ju potřebujete na prácu, tož byli ti dva malí, eště štěstí, že tatinek prodal na Mikuláša koně, že si na jaro bude brat druhé, no a už to nedošlo, k temu. A tak my sme zostaly enom se dvěma kravama. V říjnu potom v pětačtyřicátém sme sa potom stěhovali do Strážnice, po frontě. Já sem hnala hejno hus ze Mlýnka z hor a kastróle a konvu, sme dycky popošly půl kilometra a husy čapěly na prdelách, sem jim ponalévala vodu, napily sa a zasej sme sa rozešly. A jak je výskok, tam hnaly tetka Aneša Šebestka s koňma, jely z vinohrada a měly tam ale čtyry baby, co vézly ve vozy trochu turkyně, klásku na odrhání, to bylo tak teplo, to bylo v říjnu, dvacátého, bosky sem, také to bílé, babí léto létalo, a toš ty tetky každá si vzaly pod pažu ze dvě husy než sme přijely, jak jim bylo teplo, tak pousínaly.“ Školní docházku pak Anděla dodělávala dodatečně v Šternberku u řádových sester. Andělini sourozenci kroj oblékali pouze příležitostně na rozdíl od ní samotné, která dle jejích vzpomínek lidový oděv odložila pouze v klášteře, kde měly žákyně nařízený stejnokroj. Rodiče nosili lidový oděv oba, následující citace z vyprávění ukazuje, jak oděv vstupuje do vztahu s estetickým cítěním, sférou osobních vzpomínek, hodnot, kde není podstatná fyzická existence předmětu, ale čistě symbolická a především hluboce lidská. „Tatinek měl kožuch, krásný kožuch a na spodu tych kožuchoch byly také dlůhé chlupy a dyž sme šli do kostela já sem sa mosela držat za ten kožuch a do kopca to dyž sme šli, tož tak jak na koníka, tož dobré to bylo. To dysik velice pršalo a škaredě bylo a my sme byli ve škole v Radějově, my sme 48

chodili, a vzal koňsků deku a šel mně naproti a šli sme a akorát sme vycházali z tych štěpnic nad Radějovem a tož na tej cestě, a tož já jako malá sem hopla tatinkovi na záda, on přes mě hodil deku a šli sme.“ Otec pocházel ze Strážnice a kroj této obce také nosil, matka byla rozená v osadě Mlýnky, která spadá do oblasti, kde ženy často nosily radějovský kroj. Ovšem Anděla se smíchem uvedla, že její maminka oblékala kroj radějovsko – petrovský, s čímž jsem se do té doby nikdy nesetkala, překvapilo mě míšení lidového oděvu a žádala jsem vysvětlení: „Tož protože oni byli přifaření do Radějova do kostela, ale svajbu měli eště tady ve Strážnici. Jí sa to lepší líbilo, strážnický kroj byl taký delší, včil už to néni pravda. Toš maminka nosívaly pávky sukně, vyšívané kordule a vyšívané zástěry. Toš to patřilo pod Radějov, na to sa dřív velice dbalo, farnost Radějov. A co s tím Petrovem? Tam měly nejaků známů, kerá byla v horách, dřív tam bývalo nejaké, jak sa pálilo dřevo, ty milíře, tam byly tři nebo čtyři také kola, na to pálení dřeva. A ty Petrovjanky tam chodily na tú hlinu na muškáty. Toš tak sa zeznámily nejak, nevim. Petrovské pávky sukně a takové, ale oni tam měli nejaků, co jim darovala zástěry a to potom vyšívala.“ Stejně jako byla zručná její matka, v tradici vyšívání a šlingrování pokračovala i Anděla. „Ona si šila sama, šecko sama, aj vyšívala… Ty vzory měla petrovské, protože ona ani nešlingrovala ani toledo nešila. Já sem enom šlingrovala, toledo sem také nešila. Ach Bože, Bože… Ty vzory měla od téj tetičky, taká stará tetka to malovávaly. Šlingrovala sem na rukávce a na peřinku. Děckám zástěry a šátky sem vyšívala.“ Šatník dívky byl budován podomácky od jejího útlého věku. „Já sem nosila strážnický kroj, ano, v létě dyž sem měla jít ke přijímání, prvního, tož mamička, že mně ušije nejaké šaty, a tatíček říká, no to jistě, sedl na kolo a jel k Maři, kůpil na sukňu, ať to ušije a dovézl aj ušitů sukňu aj fěrtoch, aj sem měla napodruhé rukávce, to sa chodívalo v létě a v zímě v omotávce.“ Jako dívka Anděla nosila sukni se zástěrou, tričko, svetr, jupku se do jejího šatníku zařadila až kolem jejího šestnáctého roku. Ke každé nové krojové součástce, kterou se jako mladá dívka nemohla předtím pochlubit, se často váže určitá příhoda: „ Měla sem střevíce nové a měla sem jich poprvé na slavnosti a velice popršalo a dírkama mně tékla voda, jak sme v nich tam stáli. To bylo strašně popršané, nikde tak nepršalo, enom nad tým zámkem, tož sme stály čtyry zádama k sobě a jak to pršalo z teho déšníka, tak to kapalo na nás, z turáňa červené, rukávce zapustěné, kordula modrá zapustěná a střevíce to odnésly. A šak eště nekde sů, mám jich na mlatevni. To sem měla osmnáct, devatenáct. Tady to šíjávali, ale jak sa menovali, to už si nespomenu. V Bzeneckéj ulici, Mlýnek myslím sa menovali. A čižmy sem měla nové před svajbů, baže před svajbů sem v nich šla. To mně mohlo byt tak třiadvacet roků. Sklenák na Suchém řádku jich šil.“ Jako mladá neprovdaná dívka se Anděla účastnila Strážnických 49

slavností, ke kterým se vztahuje následující humorná historka, zdánlivě beze vztahu k lidovému oděvu, který zde vystupuje pouze okrajově. Při bližším zamyšlení se ale odkazuje na dvojakou povahu vztahu k lidovému oděvu, primárně je lidový oděv na slavnostní příležitosti prezentován jako věc cti, která by neměla být poškozena, chování nositele by mělo tomu odpovídat, mělo by být důstojné, dívky jsou nabádány, aby chodily zpříma a hrdě. V zákulisí celé demonstrace jde toto chování stranou, podléhá zcela účelově zábavě, která se zde vytváří: „To sme šly, to bylo tolik lidí, sme byly u hájenky v parku a já povidám holky, já už dál nejdu, to sa dlůho nedá jít a vojáci stáli, štrůdl, tož nás nepustí, tož puste nás a už sme šly. Tož já, táto Máňa Baňařka, tož aj pět nás šlo, tam byla turkyň včil co sú tam ty bylinky, no. Tož Mařa říká, měla ty natahačky, že dělajme ploutvičky, a ona sa to čila ona měla po stařence, po Heleně čižmy, ty nohy měla jak vařajky tenké, sa točila, tá dělala také koniny… A vidim v tej turkyni ležali vojáci po dvoch, co neměli službu. A včil já na tú Mášu, říkám, dyž vyskočíš, tož sa zatoč, a že myslíš že to neumím? A tož že to zkus, a tož skákala, točila sa, dělala také koniny, a ty kluci nekeří už tam klečali a dělali si smích, začali pleskat, Mařo, divaj sa, jakýchs měla diváků. Jéžišmarja, ty potvoro tys o tom věděla!“ (smích) Anděla se vdávala stejně jako její vrstevnice ve Strážnici v kroji, čepec ovšem neměla. Celou situaci komentuje: „Já sem nikdy v čepci nebyla, já sem v tem nechtěla jít, já povidám, každý na mě čumí a Franta řekl, to šak nechoďme a bylo… Já sem byla enom v pukličkách. To každý čumí a nahlédá…“ Její práce byla po sňatku soustředěna zpočátku opět k domácnosti. „Dyž sem byla doma, tož sem měla sběrnu mléka, doma sem měla, nosili mně soukromníci hospodáři eště mléko. Já sem chodívala za formánku obdělávat sedlákom. Když něco poorali nebo dovézli, tož každý chtěl prácu, nechtěl peníze. Já sem byla nejstarší, tož sem mosela tahnůt za šeckých. A potom až děcka byly školáci, tož sem dělala v domově důchodců.“ Anděla má z manželství dvě děti, ty ovšem v lidovém oděvu chodily jen příležitostně, jako např. k prvnímu svatému přijímání a dalším církevním významným událostem, stejně tak také její vnuci. Ve zhotovování a žehlení krojů byla Anděla plně soběstačná: „Sukně sem si šila, krom kacabají šecko. Tú jednu kacabaju sem měla hned od tych osmnácti roků a tú druhů pozdějš. Kamizolu tú sem dostala, od, jak bych to řekla, oni nám dělali poručníků po tatinkovi, tetička Příkazská. Tú kacabaju mně jednu šila sůsedka Obrtlíkova u brány a tú druhů mně šily tetička Múčkova za Valem.“ Kromě velmi nákladných součástek si byla schopna ušít každou krojovou součást, zejména oděv, který byl určen pro všední nošení včetně spodního prádla. „Tož ušilo sa, ty co nosily, já sem nenosila, ušilo sa jakdyž trenky, to sa ušilo, co bylo, jakdyž pásečkové lebo barevné, ale aj plátěné bílé trenky sa nosily, ale přede mnů co byly děvčiska, 50

tak ty nosily také s luftem. V prostředu to nebylo zešité, enom nohavice jakdyž, tam byly čipky nakraji našité a to nejdůležitější v prostředu jakdyž nezašité. Tož také gatě s luftem. To bylo praktické… Tož ba, protože jich nemosela zdělávat dyž šla čurat lebo co…“ Při příležitosti hovoru o spodním prádle jsem se dotázala i na horní díl prádla: „Nosily sa kordule, to byla zapnutá jak šrajtofla, (smích). Tož nebylo to volné, tak utahlé. My sme nosívaly, nosívaly sa také košelky, na způsob halenky, přes hlavu sa to, to byl taký stojáček s knoflíkem, rukávy to bylo vystřihlé jakdyž tak, to sa složilo a vystřihly sa rukávy a kordula sa k tomu nosila, eště svatka Petrovská, tá to nosí dodnes. Do půl břicha to bylo.“ Nejenom vlastním přičiněním, přibývalo Anděle oděvu v její sbírce, podobně jako i jiné nositelky část oděvů podědila. Nezřídka se jednalo o velmi atraktivní a žádané „modely“: „Baže sa dědívaly, já sem měla takovů po staři Sklenákovej, bílů s fialkovýma kvítečkama takú, dyž sa to opralo, nažehlilo, to byla paráda! Taková starodávní, popelín, nek, takové fialky… Takové fajnové plátno…“ Anděla lidový oděv dědila jak po matce svého manžela, tak také po své rodné matce, např. fialkovou sukni, která je nošená zejména na dožínky. Každý kus oděvu má pro nositelku zvláštní význam, k jednotlivým součástem vypráví příhody, které sama prožila nebo se váží k osobě, která oděv nosila před ní. Když jmenuje sukně ve svém šatníku, každé přiřazuje pracovní název, aby tak byla schopna je z hlavy spočítat. Je evidentní, že takto nositelky nikdy nečinily, protože každý kus pro ně má specifický a nenahraditelný význam a hodnotu, tudíž je nelze sčítat jako rovnocenné entity. Anděla jmenuje obsah svého šatníku: „Dvě kacabaje, jednu kamizolu, dva turáně, dva vaperáky, také bílé k fialkovým sukňám a černým kordulám sa to nosilo. Lepší sukně - Jé děvčico, to sa špatně, fialová, zelená, žluté dvě, bílá vyšívaná, to byly letní, světlé a ty hládkové, červené čtyry, zelené čtyry, hnědá, modrá, dvě modré a já nevím, bárjaké. Ty světlé sem porozdávala, dyž už sem v tem nechtěla chodit, tož, dyž sem ovdověla, to už sem si látkové pořídila.“ Aby byl oděv využíván a nošen, předává Anděla některé pro ni již neunositelné součástky dále rodinným členům. Tato činnost pramení také, jak už bylo řečeno i u jiných respondentek ze strachu, že po její smrti bude celý fond zničen: „… to šecko hodijú do popelnice.“ (povzdechla si) Myšlence, že by někdy styl odívání změnila nebo ji dříve tato myšlenka napadla, se Anděla usilovně brání. S oděvem je spjata natolik, že se jím identifikuje a jako součást její osobnosti kroj chápou i lidé z jejího okolí. Na položenou otázku, zda nechtěla oděv někdy vyměnit za tzv. „městský“, reaguje Anděla jako ostatně pokaždé živelně a s humorem: „ Nikdy né, protože sem byla v nemocnici s kyčlema, s tym sem byla na operaci, kyčle mně

51

dávali, a tam mně také dali, jéžišmarjá, já sem v tem nikdy nebyla oblečená! Dysik mně kůpila takú šatovku a céra mně povidá, mami, dyť to nejsi ty!“ (směje se)

52

Marie V., Strážnice Motto: „Dyž sa vdávala mamička, tak říkala, pořádná nevěsta měla padesát sukní. Ale to sů sváteční, polosváteční, všední a včil to dyž máš nejaké šaty extra, tož jich nemožeš nosit na všední deň.“ Marie je narozená v roce 1929 ve Strážnici, shodou okolností je sestřenicí jiné respondetky Marie B. Vyprávění vztahující se k Mariinu dětství je obsáhlé a informačně bohaté: „Otec byl vyučený tesařskýcm mistrem a jak sem měla já rok, tak sa z téj Novéj ulice přestěhovali k Veselí, je to už opuštěné jakdyž, tam je pila, to si rodičé postavili, já už sem byla vdaná, já sem sa vdávala na staréj budově. Maminka byla jako v domácnosti, měli sme pár měřic pole, co sme měli prase akorát, víš co, enom na to svoje domácí. Oni měli potom pilu a prodej dřeva, tak ona potom obsluhovala a dělala to účetnictví. A eště sestra byla mladší, za deset roků ju měli třetí děvčátko, to za čtrnáct dnů umřelo.“ Marie lidový oděv nosila od pozdního dětství, ale spíše jenom pro sváteční příležitosti: „Já sem odmalička nenosila kroj, ale každé svátky a na vzkříšení a postní neděle, ve všeckém sem v kroji šla, šak to mám absolutně šecko, ale do školy nebo tak sem nechodila v kroji. Maminka chodila aj umřela v kroji, maminka je v truhli v kroji vyfotografovaná. A sestra tá chodila méň v kroji, enom na všětší svátky, ale mňa to dycky bavilo, já sem si to dovédla dycky ušit a vyšit a tak. Potom sme jezdívali po zájezdoch vystupovat s krůžkem, né to eště nebyl Danaj, to sa menovalo enom Krůžek. A to bylo těsně po frontě a to sme měli nákladní auto dodané z Ameriky, to mělo enom šoféra, plachtu a enom tak dokola ty lavky, takže my dys sme už od rána vystupovaly v tom kroji, tak my sme si otočily ty sukně dopředu a sedly sme si na to rovné, aby sme si nepokrčily ty sukně. To nebyly židle, nic, to byla enom lavka.“ Další část rozhovoru s Marií se vztahuje k jejímu zaměstnání, rodině a dětem: „Já sem dělala u Československého červeného kříže, já sem jim dělala tú ekonomku, ale to sem byla jakdyž enom na půl úvazku a byla sem jakdyž v Radějově v ozdravovně Boženy Hrajzové a tá jela od května do konce září, tak to sem byla celodenní. A v zímě sem vedla tú agendu ve Strážnici, tam na rožku byl ten kancelář, už je zbořený, jak sa šlo do Rybář. To už já sem byla čtyřicetdevět vdaná, v padesátém sem končila a potom sem měla v jedenapadesátém cerku, František je mladší a jak to skončilo, tak oni mňa chtěli, ať idu od Červeného kříža do Zlína, ale my sme měli za dva roky cerku, tak to už sem potom nebyla nikde zaměstnaná. Napřed sem opatrovala děvčicu, potom sem opatrovala chlapca. Potom sme začali stavijat,

53

obsluhovala sem vinohrad a to a to, oni mňa potom volali na obec, že dyž máme padesát árú, že možu byt pojištěná. A tak sem si to platila nekolik roků a potom dyž sem měla jít do důchodu, tak sem nastůpla v Komunále, a tož já sem tam nastůpla, rok sem byla u pana Matyáša ve skladu, vydávali sme zboží, ale za rok mňa potom přeřadili k Petrovi Hrdému do kožešnictví a tam sem byla šest, sedm roků. Z tama sem šla do důchodu, v roku osmdesátčtyry, to sem měla pětapadesát roků.“ Režim nošení lidového oděvu omezovala Marie zejména ve všední dny, kroj pro ni byl zejména svátečním oděvem, na což poukazuje: „Enom dycky na nedělu. Enom na Vzkříšení a tak, ale dycky na určité svátky. Ve všední deň nek. Mamička tá chodila v kroji, my ale obě dvě nek (se sestrou). Ve všední deň nikdy, enom ty význačnější svátky, to sa šlo do kostela v tem kroji, v průvodě sme šly v kroji, ten průvod šel k Panně Marii, tak enom ty význačné svátky ale do škole nikdy.“ Postupně tak jako i jiné nositelky nastřádala Marie rozsáhlý fond oděvů. Je velmi cenné, že uchovala zejména součástky po své matce a velmi zachovalé až kolem sta let staré oděvy. Sama ovšem ze zdravotních důvodů od nošení lidového oděvu pomalu upouští: „Mám šecko jako na to oblečení, ale jak pojedu dyž s vozíkem v kroji.“ Do rozsáhlého fondu patří také v rodině děděný čepec, Marie s radostí sděluje: „Enom strážnický, to máme šecko, aj čepec máme, to máme vlastní šecko. To dyž sem sa vdávala, to pět tych čepců enom ve Strážnici. A to cerka dyž sa vdávala, to sa večer, eslis viděla ty fotky, sme čepily ale enom večer. To byl čepec, v kerém sa maminka vdávala v roku dvacetšest, já sem v něm byla víckrát né enom tedy, na Boží tělo, potom za pět roků sa vdávala sestra, tož na šecky tyto slavnosti sa šlo, jako dyž měla vlastní, ináč sa to moselo vypoščávat. Ale mně tá mašla velice už vybledla, tak já sem byla u tetičky Tvrdoňovej Baňařovej ve Vinohradskej ulici, Maňa je moja sestřenica, Marie Rajská, já sem byla také Rajská, ale tá maminka její tchýně, a tož sme kůpily novů pentlu a celé sme to přešily, ty, to bylo tych perliček, to šecko přešily na tú novů pentlu.“ Po své matce Marie evidentně nezdědila pouze krojový fond, ale také vztah a potřebnou zručnost pro jeho obnovu: „Já ti potom donesu ukázat ty, co sem vyšívala, já to donesu. Ty natahačky, to šecko sem ručně vyšila, ale mamička měla takové vyšívané, já sem v tem chodila a potom už aj cerka vystupovat a už ty špice byly velice chatrné a maminka ležela v Hradišti v nemocnici a já pám, dám tam nové ty špice. A ona pá, né tyto mně dáte do truhle a já mám tam a tam ve skříni také plátýnko, vem si ho a vyšij si nové. A tak já sem toto celé ten vzorek vyšívala ručně. Mňa to dycky bavilo.“ V lidovém oděvu chodil ve sváteční dny také otec respondentky: „Otec, Josef Rajský, ten každů nedělu v kroji, ináč ve všední deň v pracovním. Ale ináč absolutně, tym to budeme mět aj fotky jak idů

54

v kroji obá, ten bez kroja nebyl, právě potom si to František jako syn donésl aj nohavice, čižmy, to šecko má po nich, po otcovi mojém.“ Marie mě provedla celým svým šatníkem s důsledným výkladem: „Dyž sa vdávala mamička, tak říkala, pořádná nevěsta měla padesát sukní. Ale to sů sváteční, polosváteční, všední, a včil to dyž máš nejaké šaty extra, tož jich nemožeš nosit na všední deň. Ale dyž sa to obnosilo, tak aj na všední deň sa to totok. Tych vrchních deset, obyčejnějších pět, osm, co sem používala věčně, ale po mamičce sem teho měla. No, většinů to bylo, dvě etamínky sem měla, aj štofové a potom ty co sa nosily v půstě, byly barvenícké. Také od barvířa, nejaký ten vzoreček. Mamička sametové neměla, za stara nešly sametové, ale ty štofky, látka pevná ale né sametové, potom ale co už já sem měla, tož sem si jednu tú sametovú pořídila. Dvě kašmírky, dvě ty tenké etamínky, včil ty mám žlutú, ale Mařenčinu, modrá je tam, moja co sem sa vdávala žlutá je tam, růžová je tam, to sů ty sváteční, tož tych deset má rozhodně. To otevřu potom, možeš sa podívat, to mám ale aj na staré půlce. Méň sváteční mám fialkovů tá sa nosívá na dožínky, lebo v půstě. Potom mám ty barvenícké po matce, ale ty nepoužívám, ty leží tak, protože včil v tem nechodim. Ale všední co bych řekla půjdu tam lebo tam, tak všední nemám jako.“ Dotazovala jsem se také na vlastnění kacabaje, Marie objasňuje : „Měla sem kacabaju a měla sem potom eště druhú ušitů, potom jak sem zasílila, tak tú mám eště druhů kacabaju. Ale svaďbu sme měli celů v kroji, deset drúžek, mládenců, šecko v kroji. Túto druhů kacabaju mně šily tetička Tvrdoňova, jak bych řekla Baňařova, Františkovi je pětapadesát, tož až nejak v sedmapadesátém, protože jak sem zesílela, tak sem neoblékla tú dřívější. Dyž sem nebyla tak silná, tož sem nosila tú mamiččinu, ale kde ona to nechávala šit, to nemám ponětí, protože měla letní a měla zímní, jedna měla tapecírung… Kamizolu sem měla po mamičce, ale potom jak sem dívčila, tak mně kůpila, jedni jeli do Ameriky, byla silnější tá pani, tak si kůpila tú kamizolu od nich. Nešil ju, my sme ju kůpily, do téj bych sa eště snáď dala.“ Marie dbá na estetické hledisko kroje, taktéž dohlíží nad adekvátí úpravou mládeže, která se do lidového oděvu obléká pro folklorní a církevní příležitosti: „Ano, to já děvčatom dycky vážu, jak doběhnů, ale oni si to, jak už jim to uvážu, si to jaksi, to sa musí šikovno zdělat, chytit zevnitřku za ten svazek s tú lébků, a pak jí to zvovu už její babička Sochorova znovu nasadí, víš… On už sa potom neváže, on sa pokaždé nerozdělá… Toto nekdy ty děvčata to majú tak škaredé (ukazuje úpravu hlavy tzv. pukličky), to nemá trčat, to má byt zárovno, to sů drůžky na téj mojéj svatbě. Já sem děvčatom ukazovala, jak ty věnečky majú byt rovno hlavů, včil kerási šla, měla to.“ (špatně) V odívání je Marie střídmá a pečlivě odlišuje novodobé prvky, kterým se v tomto směru vyhýbá: „Já co mám šátky, tak mám enom vyšívané a 55

malované, to mně malérečka Sochorova malovaly, ale z Ameriky sme neměli nikdy nic. My sme sa držaly teho, co bylo tady nebo jak bych to řekla. Ale kašmírku, šecko mám, tmavý turáň, na černej půdě, černý turáň sa řekne, včil děvčata to měly, jak šly na tom pohřebě.“ Závěrem se Marie pochlubila vzácnými a nejstaršími oděvy a doplňky: „Ano to je háčkované, to sem dělala já, a túto mám po mamince, kapesníček, tu je eště vyšité Alžběta Viničová. Toto je šlingrované, tož to sem šlingrovala já za svobodna. Toto je moja kacabajka, tú sem oblékala od pěti roků. K temuto sa nosí černá kordula na dožínky nebo my sme šly k téj Panně Marii Sedmibolestéj, k temu sa nosí tá černá kordula. Tady sů ty uvázané ty turáně, tady sů rukávce. To ona už o roku měla kroj, hen je jedna škrobenka, hen druhá. A tady sů ty omotávky, šecko po mamičce, to sa po válce už nekupovalo, to bylo za první světové války, to sa kolem krku, táto je černá, táto s kvítečkama…“ Nutno podotknout, že přestože Marii zdravotní stav brání v dalším pokračování nošení lidového oděvu, podílí se na uchování této tradice jinou cestou a to nejenom uchováváním a údržbou lidového oděvu, ale také dohledem nad estetickou stránkou úpravy kroje.

56

Anna V., Strážnice Motto: „Dřív na hrubů nebylo možné jít v jupce. Ide sa bárjak, nikdo nic neřekne.“ Anna se narodila roku 1926 ve Strážnici, kde také pobývá dodnes. Své rodiče označila jako malé sedláky, tedy že se živili zemědělstvím, ovšem rozsah vlastněných polností nebyl příliš velký. Vyrůstala spolu se setrou a bratrem, sestra byla dříve taktéž nositelkou lidového oděvu, ovšem později od tohotu stylu odívání upustila. Rodiče Anny byli oba nositeli lidového oděvu, přičemž otcův mužský kroj identifikuje zejména dle zimních součástí – kožuch, baranica, lajbl, košela vyšívaná aj. Jako dítě navštěvovala Anna ve Strážnici klášterní školu, později pak sloužila u zámožné rodiny Graubnerů ve Strážnici. Vdávala se ve svých dvacetidvou letech, po té pak začala pracovat ve dřevozpracujícím průmyslu v továrně Tonet, kde zůstala až do odchodu do penze. Co se možnosti dědění oděvů týká, upozorňuje Anna, že se více předávaly ženské oděvy, muži svůj oděv více zničili a taktéž méně obměňovali. Sama respondenka zdědila po své matce fialkovou sukni, typickou pouze pro Strážnici, jedná se o bílý podklad se světle fialovým květinovým vzorem. Od moderních tesilonových materiálů se distancuje, nelíbí se jí, že tesilon na rozdíl od bavlny nelze vyžehlit do skladů, „nedrží varhánky“, tedy záležitost spíše osobního vkusu. V dnešní době lidový oděv nosí zejména při pohybu mimo domov, doma nosí halenky, šatovky, svetry atp., přičemž podotýká, že někdy jde stejně i ven. Lidový oděv pro Annu znamená stejně jako i pro jiné nositelky zejména sváteční oděv, ve kterém navštěvuje kostel. Tradiční krojová sukně je pro tuto příležitost doplněna svetrem a popř. vlňákem, při lepším počasí pak nosí jupku. Sama Anna však zdůraznila fakt, že jupka, dnes patřící do kategorie svátečnějších oděvů, patřila dříve do kategorie zcela všedních jednoduchých krojových součástí. Anna vzpomíná na fond oděvů, který vlastnila předtím, než se vdala. Jako svobodná dívka nosila střevíce – nadkotníkové, lakované boty, ovšem vysoké čižmy nevlastnila, pořídila si je až po svatbě. Množství sukní hodnotí slovy „měla sem dosť“, mnohé zdědila po svobodné sestře své matky zvané teta Aninka, sukně se upravily, zkrátily a byly opět připraveny k nošení. Když později již dívčila, látka se kupovala nová a o ušití a tzv. vyšlingrování se postarala Anina babička. Jako svobodná si Anna kamizolu i turecký šátek chodila vypůjčit, svůj vlastní neměla. Později, když se vdala, začal počet oděvů narůstat, např. jednu z dvou kacabají, které dosud má, dostala od jiné ženy ze Strážnice.

57

Techniku škrobení a žehlení sukní jako mladá žena neovládala, o tyto záležitosti se starala její matka a babička, popř. tetička Tvrdoňova, nyní si ovšem již oděv tímto způsobem upravuje sama. Anna také mluvila o faktu, že není pravidlem, aby každá nositelka uměla vyvázat turcký šátek, což také platí pro ni, šátek si dříve nechávala uvázat od jiné Strážničanky, která toto umění ovládala. Dnes ovšem již turecký šátek nenosí, váže si menší šátky tzv. pod bradu. Také úprava vlasů je velmi zajímavá, Anna vzpomíná, že dlouhou dobu nosila vlasy tzv. na lelíky, tedy spletené do dvou copů, na koncích spojené a omotané křížem kolem hlavy. Dnes vlasy již sčesává do jednoho copu, který připíná k hlavě.

58

Růžena Ž., Strážnice Motto: „Já mám moc, sourozenců, deset sourozenců, deset nás žilo. Dvě sestry, všecí sme nosili kroj, no tá najmladší sa potom poměštila, ale do škole eště chodila toto…“ Růžena se narodila v početné rodině ve Vnorovech, přilehlé vesnici u Strážnice, v roku 1931 jako jedno z deseti dětí. Růženina maminka byla rozená taktéž ve Vnorovech, otec pracoval na poště, matka jak bylo zvykem v domácnosti. Povinnosti spadaly také na děti, protože hospodářství nebylo zdaleka rozsáhlé, Růžena jej nazvala normální a dodala. „Jak sme dospívali, tak už sme moseli dělat… Došlo sa ze škole a pást krávy, a tyto husy, při zemědělství sme dělali. Enom krávy sme měli.“ Jako dívka nosila vnorovský kroj, popisuje svou krojovou výbavu: „Tož, měla sem no, dyž sem v tom kroji chodila, tož sem teho mosela mět víc. Na nedělu inačí byly, bohatší a toto, na všední deň… Měla sem stejnokroje jupky a fěrtúšky na nedělu, tož co já vím, tak minimálně deset krojú sem měla. A sváteční kroj ten byl furt jednaký, enom sa dokupovalo jak sa růstlo. Na všední deň sme teho měly víc, protože jak sa chodilo do pola, tak sa teho zašpinílo.“ Vnorovský oděv je odlišný od strážnického, typově spadá již do podoblasti Veselska. Obdobně jako ve Strážnici je doplněn vysokou i nízkou obuví, Růžena vzpomíná, jakou obuv vlastnila. „Tož také sme nosily takové ke kroju, v nedělu sme nosily dlůhé šněrovací a polobotky a na zimu sa nosily valašky a kozačky, já sem měla polobotky, u nás sa nosí… Střevíce… Ano, v tych sem sa eště vdávala. To sem mosela mět, protože ke kroju.“ Na další odlišnosti upozorňuje při vzpomínce na kacabaju, kterou si jako dívka pořídila. „Ve Znorovách sú také sametky kacabaje, ale ty sa nedajú nosit ke strážnickému kroju, to je krátké do pásu, pěkně ušité, to nemělo šošky, to bylo stejnak ušité, to sa nehodí ke strážnickému kroji. Ano nosí sa kacabaje plyšové lebo sametové, to sa nosívalo už na podzim a v zimě sa na to nosívaly eště omotávky, u nás sa říkalo vlňáky a omotávky. Měla sem kacabaju, eště néni dávno, co sem ju vyhodila, no a co s tým, to je inačí kroj jak strážnický.“ Zásadním zlomem v životě Růženy bylo provdání se do Strážnice: „Vdávala sem sa v devatenácti rokách, ano, dědovi bylo jedenadvacet, brzo! Tedy sa to tak vdávalo, ano. Ale sem byla v kroji, sem sa vdávala v kroji.“ Ve Strážnici stále nosí původní vnorovský kroj, k přešacení do strážnického kroje nedošlo. Při práci v domácnosti začala Růžena od sedmdesátých let nosit šatovku, později lidový oděv nosila pouze ve sváteční dny a o víkendu do kostela na mši. „Nosím pořád, no! Dyž ve svátky a v nedělu, dyž sů tak idu v kroji. Dřív

59

sem nosila pořád, dyž sme bývali tady, tož aj ve všední deň, ale bývalo mně zle, víš, dyž sme sa stěhovali semkaj, tož sem eště chodila v kroji. Enomže potom už byly šatové zástěry, tož sem chodila… protože to byla jupka, zástěra, fěrtoch, sukňa, pod jupku to nebyly podprsenky, tehdy sa dávaly kordulky, aby byla stahlá, tož toto, to už mosela k temu mět aj ty kordulky šelijaké našité, já sem si šila šecko sama, tento kroj co mám do kostela, tož to sem si šila sama… A našéj mamky sestra zaséj šila tady, tým starým, co jich našila.“ Podstatným důvodem, proč si Růžena odpírala pořízení nových kusů oděvu do svého šatníku, byla novostavba, kterou realizovala spolu s manželem svépomocí, tudíž finanční důvody. Již jako dívka byla vedena k tomu, aby byla schopna si jakoukoliv součástku do svého šatníku zhotovit sama. „Šila sem co máme ten šicí stroj, ten bude mět aj přes sto roků, protože eště mamička ho kůpily, dyž sa vdaly, starý, eště furt šije, já ho mám doma a já ho nedám… Jak sem přibrala, zase sem zchudla, mosela sem mět nové, já sem si šecko šila. Mosela sem chodit v zímě, mosela sem chodit, abych si to mohla šecko ušit, nesměla sem zahálet. A ty sestřičky na nás dohlédaly, vyšívaly sa plachty a šlingrované a šecko. Tehdá peněz nebylo, tož sem mosela si vyšit, ináč by na to nebylo. Kacabaje šily krejčí, protože měli stroje pevnější. Ke kroju sem si vyšívala, jak su v kroji, tak je taková kordulka patáková, to sem si vyšívala… Dyž sem vyšívala, tož sem chodívala semkaj do kláštera, tady bývaly sestřičky, to mně platili naši, abych si vyšila sama… Na zadek, to sů šedesát roků vyšívané, esli sem to nevyhodila, já ti to donesu potom ukázat, nemám to kam dat, v zímě sa nesmělo zahálet, v zímě sa zdobívaly vajce ve Znorovách, já sem byla chudokrevná, abych to neňuchala a tak, nesměla sem ty vajca malovat, mamička vajca malovaly, ale zas mňa daly na toto vyšívání…“ Zajímavým okamžikem bylo, kdy se Růžena byla ochotná rozpovídat o spodním prádle, jaké ženy dříve nosily. „Ano, nosily sa, to si už aj naša mamka ušily sama, tehdy nebyly takové prádlo spodní jak včilkaj, tož gaťky normální sa nosily, ty sa nosily, a dyž byla menstruace, tož ušily mamka, to nás na to připravily, to víš, to néni jak včilkaj, že by byly toto, tehdy nebyly vložky, tak jak bývalo, tak sme spínací špendlíky a hadérky sa připly a vyměňovalo sa to. Tož já ti to říkám, jak to bylo, tož bylo to tak… Tož říkám, trenky s gumků našily, a připni si to tak, protože chodilo sa do pola… No je to pravda lebo né, šak si ženská… ty flanelové teplé co pije, vyhazovalo sa to, do kotla, zabalilo sa to no novin. Tehdy to tak nebylo ničeho…“ Co se týká horního dílu prádla, pokračuje ve výkladu: „Nemohly nás nechat tak… Včil sů inačí možnosti, indá nebyly možnosti. Kordulku sem nosívala, v tem sem sa eště vdávala, to sem měla eště tady. Až začaly podprsenky a tedy hned to nebylo, jak toto, tož sem si to kůpila, to víš, bylo to malé, bylo veliké, to první né… Tedy za nás to eště nebylo,

60

až potom, to už sem byla vdaná, že si to budu šit, dyž sto neviděla jaktoto a podle toho kupovaného sa to nedalo.“ Co se dědictví po mamince týká, zdědila Růžena pouze turecký šátek: „Nemohla sem po mamičce nic podědit, protože oni vážily sto, mamka měly jupky jinak šité, nahladko a děvčata měly s tyma dudkama. Starší ženské to měly ináč a mladší to měly modernější, tož toto, to já sem si šecko sama šila. Já sem po našich nepodědila nic, moja mamka vážila metrák, ona byly silná, to víš, že ně pokůpily potom, celů mně ošatily a šecko mně pokůpily, ale podědit sem nepodědila, enom šátek turáň takový, to sa neroztrhá…“ Zaměstnání Růženy začíná stejně jako u mnoha nositelek prací na domácím hospodářství: „Nikde, v zemědělství, v zemědělství a až myslím potom sem byla uklizečka, tři roky na zemědělské škole na poště a potom patnáct roků v komunálu a z tama sem šla do důchodu. A napřed sem byla v zemědělství.“ Řeč se také stočila k tématu součastné výbavy Růženina šatníku, kdy mi jej komletně popsala. „Vlňáky mám, kacabaju, protože já sem to mosela z téj skříně, protože já potom, dyž neco vytahuju spadne mně to… Sukní teď – eště na všední deň tych tam mám tak aj dvacet a na nedělu tam mám čtyry, túto sametku a tři tesilky. A barevné tesilky na nedělu odpoleďňa, dyž sa nekde ide, aj dvacet je jich tam, tož v jednéj nemožeš chodit. Tož to dyž sa ti lúbí, tož si kůpíš ju, víš? A tych zástěrý mám moc také, ale co s tým? To pújde šecko do kontejnéru, jak umřu, tož to pújde šecko do kontejnéru.“ Všeobecně Růžena poukazuje na úpadek nošení lidového oděvu, zvláště u mužů, kterým přisuzuje lenost: „Tož to je pohodlnost, víš? Ty teho spíš odložá, šak enom nekeří mladí chodí na ty oslavy a tak, pak jak sa ožení, tak to odloží, ženské sů trpěvlivější. tak ale to už, po mňa ale včilkaj šecky ty mladé už chodí po městsky. Už do kostela choďá šecky po městsky. Už sa tak nechodí.“ Zvláštní cit pro kombinovatelnost lidového oděvu s cizími prvky a důraz na vkus se u Růženy projevuje při hovoru o módních tzv. amerických šátcích. „Ano aj já sem to měla, aj já sem to měla, to už sme toto kašmíráky, to sme měly americké, aj mně poslal bratr, eště ho má, to už sa ani nenosí, šecko pomine. A každý sa také nenosí ten šátek ke kroji, to bys byla jak pěst do oka, nekeré tak chodívaly, ale já sem nikdy na divoké věci nebyla, naša mamka nás krotily, my sme byly zemědělské děvčata, já sem si to ušila sama, tož toto…“ V dubnu 2008 všechny, kdo Růženu znal, zasáhla smutná zpráva, tato hluboce lidská osobnost a nositelka tradice nás navždy opustila.

61

Růžena B., Petrov Motto: „V Praze sem chodila také v kroji, jak mně tam lidé měli rádi velice, enom v kroji, dyž sem přišla z kostela, tož sem sa šeckým mosela potočit.“ Když jsem se s paní Růženou seznamovala, pochválila jsem jí jméno, které se mi zalíbilo, avšak ona mi ihned opáčila: „To je pěkné? Já sem dycky říkávala mamičce, mami takové méno smě dala, také méno má každá cigaňa. Indá to bylo takové vyslovovali, tady říkaly Kateřině Kačo a inde Katko a dycky tady Kačo, Maruno, Ančo! Tak oslovali ti lidé! Mně v práci říkali Růžko, tady spíš říkali Růženo. Aj Marie, tady Mařa, Marina, Maruša a proč, Mařenka nebo Maňa… Indá Anča Kača Maruna, sem sa na to zlobila, řeknu Anči, Bětko, odjakživa, protože mně sa méno nelíbilo…“ Růžena se narodila ve vesnici Vnorovy v roce 1926, odkud byli také původem její rodiče. Do Petrova dovedly rodinu útrapy: "My sme dvakrát vyhořali, ale potom už nebylo peněz, tož dastalo sa také nekde vypoščat ty peníze, no ale potom nebylo čím splatit. Tož nám ten dům prodali, tady sme měli známého učitela, oni učívali taky ve Znorovách a potom sa přestěhovali do Petrova a oni nám našli, bývali sme tu v podnájmu. Mně bylo dvanáct roků, dyž sme šli ze Znorov sem, a ide mně na dvaaosmdesát.“ Spolu se setrou začaly dívky nosit kroj vesnice, do které se přistěhovaly. Setrvání v nošení lidového oděvu nebylo jednoznačné, Růžena vzpomíná na zlomový okamžik ve svém životě, kdy se jí přímo nabízela možnost styl oblékání změnit: „Tož tak sme chodily v tom petrovském a moja sestra v tom chodila do smrti a já také, toš né, dyž mně to ti Rusi pobrali, tehdá sme toho tolik neměli… Tady byl lazaret, my sme sa moseli vystěhovat a co sme měli dečky na stěnách na stoloch, to šecko potrhali a motali tým raněným. Takže zostalo enom to co sem měla na sobě. A potom mamička že jak chcu chodit, esli po městsky a já né, mně sa lúbí petrovský kroj, tož budu chodit v kroji petrovském, tož tehdá sem, šecí chodili.“ Z jejího vyprávění jasně vyplývá, jak silný vliv na odívání každého člena vesnické pospolitosti měl způsob odívání většiny obyvatel a důraz na veřejné mínění. Setrvání u lidového oděvu je pro ni věcí cti, ovšem své rozhodnutí nechápe jako samozřejmost. „Včil teho člověk bárkdy zabanuje, že sem mohla začat po městsky, ale šak tehdy to tak bylo, že šecí chodili v krojoch, aj ti chlapci, ale sedláčtí, ty chudobní už chodili po městsky.“ Jedním ze základních činitelů, které zapříčinily stálost v nošení lidového oděvu, bylo u paní Růženy bezesporu sociální prostředí, v němž vyrůstala. „Ale my sme měli velice pěkné mládí, bárs sme byli chudobní. Tam u zvonice to byl samý sedlák, my jediní sme

62

tam byli chudobní, najchudobnější lidé, my sme neměli vůbec nic, enom koze, mamička chodila po sedlákoch vydělávat, bylo nás dětí pět, otec měl astma, to došel z války tak nemocný, ale ináč mám takové pěkné vzpomínky.“ Pokud jako děvče měla Růžena na výběr, zda nosit konfekční oděv, charakteristický pro chudší vrstvy, nebo zvolit lidový oděv, který nesl konotace bohatší selské vrstvy a byl ve vesnickém prostředí obecně považován za estetičtější, její volba je logická s přilédnutím k faktu, že i tento oděv pro ni byl poměrně dostupný. Je zajímavým zjištěním, že sestra paní Růženy až do své smrti nosila vnorovský kroj, přestože obě ženy vyrůstaly ve stejném prostředí, vývoj ve způsobu odívání je odlišný. Vazba k lokalitě a vesnickému společenství byla velmi silná, jak ve smyslu identity, tak také z hlediska přímého fyzického setrvání na tomto místě. Bylo obvyklé, že lidé z vesnic opouštěli lokalitu pouze v případě nutnosti, toto pravidlo platilo nejvíce pro děti a svobodné dívky. „A my dyž sme byly svobodné tož, za nás děvčica dyby šla do vedlejší dědiny na kino lebo k muzice, to byla najhorší děvčica! My sme nechodily, opravdu né, až potom po frontě, jak přešla fronta, tak v Sudoměřicách bylo kino, ináč bylo ve Strážnici a potom v Sudoměřicách udělali kino a že už sme měly tych svojích frajírů, tož sme s něma mohly jít, ale ten frajér mosel prosit moju mamičku, aby mňa pustila, to ináč neexistovalo. Nebo ít nekde do vedlejší dědiny na muziku, kdepak! To byly najhorší děvčata!“ Dohled, který byl vůči dívkám uplatňován v daleko větší míře než vůči chlapcům, zdůvodňuje vytrvalost právě žen v tomto způsobu odívání, jako možnosti vyjádření své příslušnosti. Dále se Růžka rozvyprávěla o tom, jak petrovská mládež za jejího mládí trávila svůj volný čas: „A za nama chodili ty chlapci ze Sudoměřic, teda Petrovjané, Strážničané a my v létě sme si posedaly na příkopu, včil už je to šecko kanalizace, tehdá byly příkopy, my sme si donésly deky lebo vlňáky staré, posedaly tam, chlapci došli s harmoniků, oni hráli, my sme zpívaly, vykládali sme si všelijaké zážitky. A nebo došli tatíčké bárkeří k nám a vykládali nám, jak byli ve válce a takové to bylo, takové… A nebo v půstě, tož doma sme sa modlívali Růženec, navečér sme sa sešli u zvonice chlapci aj děvčata, tam sme sa pomodlili né třeba celý Růženec, třeba jeden desátek zazpívali sme si nejaků svatů pěsničku a zaséj sme sa rozcházali dom.“ Růžena se vdávala ve svých 20 letech, chyběly jí do plnoletosti tehdejších jedenadvaceti let dva měsíce, proto jí museli její poručníci léta tzv. „dokupovat“. „Já sem měla velice těžký život, kluci sa ženíli o pětadvacíti, děvčice kolem jedenadvaceti a dyž se nekerá vdávala kolem devatenácti, to už bylo haló v dědině… Ináč to do pětadvacíti děvčata a kluci tak do téj třicítky. Tehdy sme byly o jedenadvaceti rokách plnoleté, my sme mosely mět poručníka, Vorminder, tatíček umřel, měl nad nama děckama dozor…“ Léta, kdy byla Růžena 63

provdána, pro ni nebyla lehká, jak zaznívá z jejího souvislého vyprávění: „Byli sme s manželem pět roků a on byl v Německu na prácách a on byl tady na dovolenej, doma a už sa blížilo konec války a on už tam nechtěl jít, no ale potom tam jel a oni ho tam zavřeli a oni ho tam velice bili, on tehdá došel z tama takový, už tehdy jakby táhál za sebů levů nohu, no já sem sa s ním napřed enom kamarádila, to sme byli napřed enom kamarádi, potom už sme byli, dyž sme byli, dyž se vrátil z teho Německa, to už sme spolu byli… Tož sme sa potom spolu vzali a on onemocněl, on z toho měl jak ho třískali po té hlavě, měl roztroušenou sklerózu, pak ležal na posteli třicet roků, čtyři děcka, já sem utékla do práce, protože ináč by nebylo na chleba, v čokoládce sem si vydělala pětsetkorun, já sem myslela, že su v nebi. Tam sem byla měsíc a pak sem přešla do UP, ale byl to těžký život, děcka ho moseli opatrovat, já do práce, přišla sem z práce, nevěděla sem co první, esli vařit, lebo jeho, lebo děcka, pole sme měli, drůbeže plný dvůr sem měla, to bylo hrozné! Já nevím jak sem to dělala, já nevím opravdu. Jak sem to šecko tak zvládla!“ Při vzpomínkách na zaměstnání je zřejmé, že ženy vydělané peníze vkládaly do potřeb svých rodin, na vlastní ošacení tak financí nezbývalo. Aby tomu předešly, kolektiv pracovnic si zřídil systém, kde si vzájemně na šactvo peníze odkládaly. „Začala sem chodit do Rohatca do práce, takých chudobných, každý měsíc sme si daly z výplaty sto korun a jedna z nás si mosela kůpit šaty, dyž městské - městské lebo krojové. Tehdy dyž já sem chodila, chodila enom jedna Rohatčanka v sukňách. Ostatní chodily po městsky šecko.“ Lidový oděv byl jednoznačně nákladnější než oděv konfekční, přesto u jeho nošení paní Růžena zůstala. K vyhroceným situacím z hlediska finanční dosažitelnosti docházelo při příležitosti svatby, kdy si některé krojové součástky mohly pořídit pouze nejmajetnější nevěsty, proto se tíživé postavení řešilo výpůjčkou. „Tady je ale drahý kroj, aj dyž tá vdaná žena, měla ten čepec, tož to obyčajně dávali biřmovací kmotři, lebo křestní kmotři dávali tej nevěstě čepec. Jako dar. A to stálo velice moc peněz, kolikrát na to moseli ty sedláčtí ty na to pole prodat lebo krávu prodat, aby měli peníze na ten čepec. Tenkrát mosela ten čepec mět každá nevěsta. Enomže my chudobné, já sem ho měla vypoščaný, také sem byla v čepci, jako mladá žena. Enomže potom už za teho Německa si teho už tak poščávali, kdo to měl ten čepec pošťal zase iným. Já už ani nevím, od koho sem měla ten čepec, nebo čižmy, za svobodna sem je neměla, ale jako nevěsta sem měla svoje čižmy, nechala sem si je ušit, neměli lidé na to na šecko.„ Sociální rozdíly mezi obyvateli vesnice byly zdůrazněny zejména v dobách, kdy panovala válečná krize. „Měla sem kacabaju, my sme, chudobné děvčata, byly rádi, že majú jednu, vlňáček byl enom jeden, to sme si mosely velice opatrovat, to sedláčky měly aj dvě, to bylo šecko na lístky za Německa…“ Zhotovení nákladnějšího oděvu si vyžadovalo značnou dávku šikovnosti a obchodního ducha, bylo 64

potřeba sehnat vhodný materiál a po té sjednat ženu, která by byla ochotná součástku ušít. Na tuto činnost se specializovalo několik švadlen ve Strážnici a v Sudoměřicích, stejně tak jako na obchodování s galanterním zbožím. „To né, to bylo po frontě, to bylo v pětačtyřicátém a v sedmačtyřicátém sem sa vdávala, ba teho nebylo. To sme chodily do Sudoměřic, tam byla obchodnica Petrášova, tá na to kamsi jezdily a tá nám skázaly do Petrova a to už sme letěly si to pokůpit. A dyž sme neměly peněz, oni řekly, enom dojdite, šak mně to dáte. To nebylo tolik, ba né. Toš tak sem si postupně, jak už sem byla vdaná, tak sem si postupně (přikupovala)… „ „Kacabaje to sme si my nešily, to sme si dávaly dycky do Strážnice šit. Do Strážnice nebo aj v Sudoměřicách šily. Ano, to sa ve Strážnici byly jedna co šily a v Sudoměřicách byly jedna, ale ve Strážnici šila pěknější ty kacabaje…“ Jako koníček a přivýdělek se stalo pro Růženu pečení zákusků pro různé příležitosti, obzvláště na svatby, navštívila jich opravdu hodně. V důchodovém věku začala vypomáhat jako hospodyně na farnostech, pobývala v Praze na Břevnově, kde také nosila petrovský krojový oděv. Ráda na toto období vzpomíná, zdůrazňuje estetičnost kroje a vyzdvihuje, jak ji díky tomu místní lidé obdivovali. Vysvětluje, jak lze jednotlivé součásti oděvu kombinovat, upozorňuje na otázku osobního vkusu. „Já sa umím zas nastrójit, já sa umím pěkně obléct, nekerá má pěkné šaty, ale neumí sa do toho obléct, ale já teda umím šecko si to udělat sama.“ Často se stává, že se lidový oděv dědí nejen v rámci rodiny, ale také je rozdáván do širšího okolí k užití ženám, které tento oděv stále nosí i ve všední dny. Zeptala jsem se, zda vlastní také některé kusy takto získané a odpověď zněla: „Nek, já mám šecko svoje. Aj spíš, dyž ty ženské mladší umíraly, došli pro mě abych si šla něco vzít, já pám nechcu… Já mám teho tolik, že já, já v tem idu za rok, dvakrát, třikrát do roka v jednom tom stejnokroji idu. Kolik já mám šatů, akorát co sem měla velikú kamarádku, ona měla velice pěkné šaty a došli pro mňa, abych si šla vybrat na památku a já sem povidala: „Děvčata, já nic nechcu, ale ona mívala velice pěkné šátky. Esli mně dáte ze dva šátky na památku… Toš mně potom donésly tři ty šátky! Toš tak mám takovů památku, já jich mám myslím přes dvacet tych šátků.“ Kromě vlastního nošení lidového oděvu se snaží paní Růžena o udržení tradice i jiným způsobem, podílí se na strojení dívek do svátečních krojů. Poukazuje ovšem na úpadek lidových slavností a to zvláště hodů v obci, tedy na řídké příležitosti k oblečení lidového oděvu mládeží. „Dyby chtěly ty děvčata jít, tak já mám, já bych aj dvě oblékla, aj dvě děvčata, tož ale, co dyž sa nechce jít, idů enom ty co chodijú do kostela tož ty sa do teho oblečů, ale inak nevím, tady skapal pes, opravdu to… Ale tady dyby byli muzikanti, to by sa udržalo, kde sů muzikanti tam sa to eště udrží.“ Závěrem konfrontuje podíl, jakým se na tradici v nošení ženského lidového oděvu podílí generace žen jejího věku a generace mládeže. 65

„Enomže co my to mosíme už dochodit, dyž už to, my sa nebudeme na stáří přeměšťovat… Teď byly na hody děvčata velice pěkně spravené, enomže říkám, to už sů enom ty děvčata, co chodijú do kostela…“

66

Anna K., Petrov Motto: „Dyž si to člověk nabuduje toho pěkného kroju, toš nevyhodíš to, nekeré co sme růstly neostaly v krojoch, potom už sa, potom už chodily po městsky. A my sme tací vytrvalci, tak dyž si to člověk pořídí ty pěkné věci, chce, aby sa v tom chodilo.“ Anna se narodila v roce 1935 v Petrově, kde také celý život setrvává. Když sdělovala, že se z vesnice nikdo z blízké rodiny nestěhoval, dodala: „My sme tací věrní.“ Její maminka byla Petrovjanka a stejně jako ona nosila tradiční lidový oděv, otec rodinu živil krejčovským řemeslem, ale sám lidový oděv již neoblékal. Anna vyrůstala jako jedináček, s rodiči se společně starali o tříhektarové hospodářství, k němuž příslušelo i několik krav. Jako mladá žena nadále vypomáhala v domácím hospodářství, poté pak přestoupila do jednotného zemědělského družstva a v roce 1971 začala pracovat v mateřské školce jako uklízečka a výpomoc za učitelku, kde setrvala do roku 1990, kdy odešla do důchodu. Anna se vdávala ve svých 22 letech a následně povila dvě dcery, ty ovšem již lidový oděv neoblékají, příležitostně strojí do lidového oděvu své vnuky. Anna se také podílí na přípravě dívek a jejich oblékání do kroje před významnými liturgickými svátky. Sama způsob svého odívání řídí pomocí liturgického kalendáře, dbá na náležitý vzhled kroje, celkově projevuje senzibilitu k lidovému oděvu. „Tak to je podlé toho, na všední deň a na svátky to sa rozlišuje. To sů nedělní oblečení, sváteční oblečení, všední oblečení třeba do škole, obyčajnější a do kostela lepší než bylo v nědělu a dyž byly svátky, tož to už sů ty parádní kroje, tak tak to bylo roztříděné. No zas tak, dyž je obyčajná neděla, no jak sa kdo umí obléct, nekdo sa obleče do obyčejného a je pěkně oblečený a nekdo do parádního a néni oblečený tak. To je těžko. No, nosím do jupek předničky, to sa nosilo na půť, na dožínky, a tak, už lepší sukňu. A pak taky záleží na tom, jak si ty lidé toho kroja vážijú a jak ho majú uspořádaný a potom dyž si ho oblečú, jak vypadajú, že?! Já mám eště po mojéj mamince, kroj, jako sukně, a to dyž bych ti ukázala, toš ně řekneš, že sem to kůpila fčéra.“ Oděvy, které vlastní, si zhotovovala sama, šít se naučila zčásti sama a z části o svého otce, který byl řemeslníkem. „My jsme mívali stroje, toš já sem od malička. Tata byl krejčí, toš to on pak aj doma šil, dyž došel z téj Strážnice, toš mosel sa aj věnovat tomu polu. Tak potom šil aj přes zimu, aby sa přivydělalo, tak šil. A toš já sem sa naučila při tem fšecko, také. Šak aj teď já si šiju. A dyž toho člověk moc umí, toš mosí aj moc dělat. Já dycky říkám ba, nemusíš nic dělat, dyž nic neumíš. Protože to už, to umíš, to umíš, to umíš, a každý ušij ně to a

67

vyšlingruj ně to…“ Sama si je schopna ušít jupky, fěrtochy, sukně, jednotlivé součástky zdobí barevnou i bílou výšivkou. V současné době se této činnosti ze zdravotních důvodů už nevěnuje. Počet sukní, které vlastní v současné době, se blíží jednomu stu. Šatník, který měla v době, kdy byla svobodnou dívkou obsahoval cca 30 až 40 sukní, 8 až 9 spodnic, doma zhotovované rukávce a dvě kacabaje, jednu si nechala zhotovit ve vedlejších Sudoměřicích a druhou zdědila po své mamince. Také další sváteční sukně a oděvní součásti získala jako dědictví po své matce a tchýni, ovšem v těchto oděvech již nechodí, přestože je pečlivě uchovává. Jak z jejího vyprávění vyplývá, váží si práce žen, po nichž oděv dostala: „To maželova maminka šila, divaj sa na tú prácu, to je nádhera, co to bylo stehů. Túto sem nikdy neměla na sobě, to bylo k téj sukni, jak říkáš pávce. Stařenky sa na to nahleděly.“ Upozornila mne na zajímavý fakt, že ženy generace jejich rodičů nosila černé zástěry, zatímco dnes jsou běžné tmavě modré. Ona sama lidový oděv střídá s pohodlnějším konfekčním oděvem. Na domácí nošení a pro pohyb po vesnici využívá tzv. „šatovky“, které začala nosit, když chodila do práce. Pro příležitost nedělní mše, návštěvy kostela nebo cesty do okolí, např. Strážnice obléká vždy lidový oděv.

68

Anna L., Petrov Motto: „Né, jak bysme vypadaly, dyť bysme si to neuměly ani obléct! Né, to né. Je nás už málo, tych v kroji. Ba je to pěkné.“ Své vyprávění započíná od dětství, narodila se v roce 1927 v zámožné selské rodině v Petrově, jako jedno ze tří dětí. Vyrůstala společně s bratrem a o osm let mladší sestrou, která taktéž zůstala v Petrově a je nositelkou tradičního lidového oděvu. Anna navštěvovala školy ve Strážnici, měšťanku a později i zemědělskou školu. Vdávala se ve svých 21 letech, přičemž jak sama vzpomíná, se svým budoucím manželem měli šest let vážnou známost. Na toto období ráda vzpomíná: „Potom sem měla frajíra, od patnácti roků až do jedenadvacíti, to sme spolu chodili po muzikách, ale ven né, enom v Petrově, když byly muziky ve sklepoch a tak, dožínky, vinobraní, na Svatý duch a v zímě na plese tady do tej velikej hospody. A vdala jsem se enom naproti, to měl daleko ke galánce, co by kameněm dohodil.“ Manžel pocházel taktéž ze selské rodiny16, v podstatě sousedské, neboť domy obou rodin stály naproti sobě přes ulici. Manžel jako jediné dítě zdědil statek, čímž došlo ke spojení nemalých majetků. Pro příležitost svatby dostala Anna čepec17 zdobený perličkami a tzv. zrcadélky, celé toto své bohatství dodnes uschovává pečlivě opatřené v hedvábném papíru v dýhové krabici. Čepec měl v minulosti hodnotu několika polí nebo vinohradů, což svědčí o dobrém sociálním zázemí nevěsty. Společně s manželem spravovali do roku 1959 vlastní hospodářství. Ke statku připadalo mnoho polností a vinohrad, chovali pět dojných krav, tři jalovice, tři a více koní, každoročně do hospodářství přibylo hříbě a telata, samozřejmostí byla drůbež. Poté co vstoupili manželé s hospodářstvím do jednotného zemědělského družstva, pracovali oba zde. Anna pracovala v sadech jednotného zemědělského družstva a její manžel Josef zastával funkci agronoma a později školitele agronomů. V družstvu pracovala Anna až do odchodu do penze. O majetnosti vypovídá i rozsáhlý Anin šatník, který čítá kolem jednoho sta svátečních sukní a přibližně stejný počet je i vyšívaných fěrtochů. Tyto kusy oblečení si nepořídila jenom ona sama, ale část zdědila po své matce a tchýni. Svršky, které Anna vlastní, nosí všechny, jak svědčí následující vyprávění: „To sme si aj přikupovaly, a máme to aj po mamičkách. Aj po 16

„Aj my sme měli aj oni měli pole. On byl sám, jediný on toho měl moc.“ Z rozhovoru s Annou L., 8. září 2007. 17 „Od biřmovací kmotřenky sem dostala, k téj svajbě. Šak Raďóvjanky měly ode mě pošťané. To je samé zrcadélko, samá puklička, to v Raďóvě nemají. Došly si vypošťat.“ Z rozhovoru s Annou L., 8. září 2007.

69

jeho aj po mojéj mamičce, eště bárjaké ty sváteční sukně, ty se na všední deň neseberů. To máme fěrtochy tyto. To šak jednú rok, kdy se na ně dostane řada? Aby sa všecky obnosily, toš, jednú za rok, mylím aj. Letní přes léto a sometové zimní v zimě. Ty tuhší teplejší v zimě. A v zimě aj kacabaje sa nosívaly a včil máme sometové jupky, a bár jak.“ Většinu fěrtochů si zhotovila sama, vyzdobila náročnou barevnou výšivkou. Anna ovládá také vyšívání bílou nití, tzv. šlingrování a dosud se mu aktivně věnuje18. Výšivky její provenience putují i do okolních obcí jako součást lidového oděvu folklorních souborů. Od útlého mládí si jako dívka pořizovala výbavu ve formě povlaků na peřiny, plachetek na kostny, vyšívaných součástí oděvu atd. Jako dívka vlastnila přibližně třicet kusů zadních svátečních sukní, což množstvím

odpovídá šatníku jejích vrstevnic, které tohoto počtu

dosáhly až po dlouholetém shromažďování. Chloubou šatníku byly i tři kacabaje, tzn. černé zimní kabátky, pořizovací cena nebyla nízká, mnohé ženy si nemohly dovolit žádnou. Další nákladnou součástí byly boty – čižmy, Anna vzpomíná, že dokud v nich chodila, prochodila několik párů. A dodává: „Toš čižmy, ty vyšívané. Ba nosily sa, každú nedělu a včil jich vůbec nenosíme. Dvoje mám a jedny sem dala henkaj, děvčica chodí v kroji. Ná co ty šmatlavé nohy máme, nekdy sme v tom šly, na dožínky nebo na hody. A indy už polobotky nebo papuče v zímě. A včil nosíme polobotky na šněrování, toš také obyčejné, né jak vy.“ Stejně jako většina nositelek i Anna je si vědoma zániku lidového oděvu, projevuje starost, co se stane s jejím šatníkem po její smrti, promlouvá o této záležitosti smířeně ovšem s politováním: „To jak my umřem, toš co s tým udělajů, zapálijů, a mně je to jedno, my už to neuvidíme… Darmo mlúvit, to bude oheň!“ V dnešní době žije Anna jako bezdětná vdova na statku, kam se původně přivdala. Manžel jí zemřel před 22 lety, stará se dle svých možností o dům a přilehlý dvůr, kde chová slepice. Volný čas si krátí vyšíváním, přípravou domu na církevní svátky, s tím spojeným pečením výročního cukroví a pravidelnými besedami s ženami z okolních domů.

18

„A já šiju. A co eště, já nevim. A vysívala sem aj do Strážnice, aj košele aj na korduli ty kvítka a bár komu sem šila. Toš ale zas jinší vzorky, dokolečka. Peřiny sem si vyšlingrovala, plachetky na kosn sem si vyšívala, povlečení.“ Z rozhovoru s Annou L., 8. září 2007.

70

Anna O., Petrov Motto: „Tož podlé možností, dyž byla možnost, tož sa kůpila, tož nekdy možnosti, to néni jak včil… Si vydělajú peníze, tedy enom co sme si utržily za mléko lebo za vajíčko lebo dyž sa odevzdávalo obilé lebo nejaký dobytek prodal, tož to néni jak včilkaj, dojde měsíc a jisté peníze sů, tož tak.“ Anna se narodila v Petrově roku 1932, kde také dosud žije, z rodné vesnice se nikdy nestěhovala. Kroj nosí již od raného dětství. Její rodiče měli dosti rozsáhlé hospodářství, otec i její bratr byli velkými milovníky koní. Oba rodiče nosili lidový oděv, matka byla stejně jako ona rodilou Petrovjankou. Rozdíly v lidovém oděvu, který nosily generace jejích rodičů zásadně nespatřuje, stěžuje si ale na nedostatek materiálu pro zhotovování nových součástí. Taktéž si stěžuje na vzdor nejmladší generace vůči oblékání lidového oděvu: „Já pám, my máme teda šecko, kroj sakumpak, toto ale… Babičko, ty sa nás neptáš esli půjdeme nebo nepůjdeme, ty řekneš půjdete a vjec sa neptáš! A já pám, šaty máme, šak jich nejdeš vypošťávat jak druhé, né?! Povidám, šecko je doma, tož co?! Tož co byste nešli, šak to nic nestójí, sa naškrobíš, ideš a hotovo.“ Anna ovládá vyvazování tureckého šátku, obdobný komentář s výtkou přikládá zde: „Tož vím já, esli to dělám dobře lebo špatně? Chodijú si k nám, teda k nám eště chodili, to eště matka, tož dyž eště žila, tož to vyvazovala, tož sem viděla, jak to dělá. Sa snažím aspoň trochu eště, už si necítím ruky, mám dřevěné. V každé dědině je to ináč, v Sudoměřicách sa vážů stejně také. Tož mosijú sa to aj mladé učit, nedá sa… Dyž budú chtět chodit nastrójené, tož sa to mosijú naučit. Tož tak…“ Podobně jako i jiné nositelky lidového oděvu pracovala Anna na statku svých rodičů, později pak vstoupila do jednotného zemědělského družstva. Oděv si nakupovala z peněz, které utržila za prodej vajíček, či jiných produktů z hospodářství dle možností, které statek skýtal, v době neúrody tedy nezbývalo než si nové šaty odříct. Jednotlivé součásti lidového oděvu v jejím šatníku pro ni mají jedinečný význam, dodává: „Já nevím, já sem to jakživ nepočítala, tož, tož tak… vím kolik je jich?“ Dnes je Anna vdova, vzpomíná na manžela, který jí zakazoval upřít komukoliv možnost vypůjčení si oděvu od ní. Pro tu zapůjčení oděvu ovšem znamenalo risk zničení součástky a také práci s následním praním a obvykle novým škrobením. Pro jejího manžela Anin oděv neměl takovou hodnotu jako pro ni samotnou, což plyne ze slov, která jí jako výhružku sděloval: „Mohla bys nekemu řéct, že mu to nepošťáš, ošlahal bych ti to o hlavu.“ Sám ovšem lidový oděv také nosil, než se oženil.

71

Anna se vdávala ve svých dvaceti pěti letech, sama tento věk považuje za pozdní. Na svatbu vzpomíná v souvislosti s čepcem, který vlastní: „To sem měla po matce, to sa dědilo, eště ho mám, skovaný. Tož to tady ženské spráuvaly, no aj šily nové dyž bylo zapotřebí a včil v Rohatci to opravujú, tady už žádná, mladá žádná a staré už poumíraly a je…“ Co se týká vzájemného dědění lidového oděvu v rámci vesnice, Anna se myšlence získání oděvu od druhého brání, což potvrzuje její status selské ženy, která pokud svůj oděv nezískala jinak, určitě jej nepřijímá od sousedů. „Né, já nechcu po nikom nic, povidám, dyž sem to neměla zamlada, tož teď a stáří na co? No šak aj teda po matce, dyž umřela, sem to dala šecko po ní pryč.“ Je poměrně zajímavé, že Anna se vzdává dědictví i po své vlastní matce až na vyjímku sametové sukně, kterou jí sama věnovala k vlastní svatbě a matka ji příliš nenosila, proto si ji Anna po její smrti vzala. Celou situaci komentuje následně: „Tož dobré takové ty sametky, jak sa tomu říká, hráškový a já sem si nevzala nic, dyž sem jich neměla do včilšku, já sa bez nich minu, já sem to dala tam jednéj, šecko ty šaty, dyž matka umřela, tá také umřela, tož to popálili a bylo. Eště po stařence mám, tá umřely v devětatřicátém roku, mně bylo sedm roků, a eště po nich má sukňu tady sukňu. Taká modrá štofečka a také zlaté drážky na ní. Dycky taký páseček zlatý je mezi tým.“ Anna podobně jako i jiné nositelky má přehled o svém šatníku do takové míry, že je schopna si vzpomenout i na kusy, které již dávno nenosí. Kontinuita nošení téhož typu oděvu a vztah k tomuto je jedním z důvodů, proč nositelky oděv neodložily. Dalším důvodem byla také finanční náročnost pořízení nového oděvu nebo dokonce celého šatníku, jak je patrné z následujícího citátu: „Také to stójí hromadu peněz, dyž chce byt člověk oblečený jak patří a chodit tak enom, tož to nemá ceny. Šak dneska už sa tolik tych sukeň nenosí jak spěš sa teho nosívalo věc, včil enom dvě tři na spodek a jedna navrch a už je. Indy sme jich měly aj sedm osm… Tož byly sme v tom zvyknuté, tož to nedělá nic.“ Ve stejném duchu se rozhovor s Annou nesl až do konce, kdy projevila obavu a smíření se svou rolí poslední nositelky lidového oděvu. „Tož už sme v tem zvyknutí a co s tym mám dělat? Mám to vyhodit ven? A kupovat si zas druhé?! Tož mosím to donosit a pak to naši hodijú na hromadu a zapálijú a bude! Co inšího?! Tož tak…“

72

Marie O., Petrov Motto: „V nedělu aj ve všední deň nosím, no taký polokroj, ale furt kroj, pořád sukně, nechodím ve vašem tom, jako po pansky a doma chodím v šatovce, a do obchodu v kroji a do kostela samozřejmě a dyž idu na návštěvu nebo k doktorovi, toš co si mám iného obléct? Jedině sukňu, šátek a idu, tak jak jsme chodívávaly od mládí. Marie se narodila v Petrově roku 1936, z vesnice se nikdy nestěhovala, vypráví o sobě: „Já sem sa narodila v Petrově, doma, tehdy sa nikam nejezdilo, do žádných porodnic, až moje děcka sa narodily v Hodoníně. Děti mám dvě, kluka a holku Ten už bude mět padesát roků, kúrňa to je roků, pak člověk može byt furt mladý?! Nemože!“ Když jsem se jí ptala, jak majetní byli její rodiče a zda bylo hospodářství rozlehlé, odpovídá: „Né, rodiče byli tací drobnohospodární nebo jak sa to říká. Neměli sme moc poli, ze čtyry hektáry? Neměli sme koně nebo tak krávy enom a hotovo.“ Marie se vdávala ve svých jednadvaceti letech. Své vzpomínky na své zaměstnání přirozeně kombinuje se vzpomínkami na péči o rodinu a domácnost, jako dvě neoddělitelné části: „Hospodářili sme až do téj doby co nás sebrali do družstva. Já sem eště dělala, dyž sem sa vdala rok, nebylo družstvo, tak sem eště byla jako žena v domácnosti. Pak sa mně narodil kluk, toš sem do práce nešla a pak už bylo družstvo mezi tým, nevím, v padesátém osmém nebo devátém ty družstva začly, tak už potom sem ostala na poli pracovat, taky sem tak dopadla, všecko ňa bolí, nohy a zmrznutá, v zemědělství sem vyrústla a v zemědělství sem ostala až do důchodu. Takový osud.“ Jako osud a řízení jiného vlivu než vlastní vůle chápe i setrvání ve vesnici. „Tady sem zostala v téj mojéj rodnéj vísce, až do smrti, snáď tu aj umřu lebo esli ně nekam zavezů, nevim…“ K lidovému oděvu byl v rodině Mariiných rodičů vytvořen pevný vztah, matka i otec byli jeho nositeli. Jako autentická nositelka může srovnat oděv, který nosily její rodičové a její vlastní součastný šatník. „Nó jedině co tak kratší sukně, jindy to nosily dlůhé, jako delší o hodně, ve Strážnici to nosily delší o hodně, jak včil. My máme už kratší, delší oni nosily až do půl lýtek, my po kolena. Naše stařenky toho na sobě nosily navěšaného aj šest sukní, nosívaly věcej sukeň spodních, protože vrchní měly dlůhů, tak aby sa to nadzvedlo.“ O tom, že už jako dítě byla k folkloru vedena, svědčí i její vyprávění o cestách do Strážnice na tehdejší Strážnické slavnosti, kam putovala se sourozenci a stařenkou (babičkou). Na dnešní úpadek folklorního hnutí v Petrově nahlíží s lítostí. „V Petrově je divný svět, nikomu sa do toho nechce, dyž koho to baví, dyž sa obleče, tož sů spravené ty děvčata všecky pěkně. A néni to

73

zas tak náročné na oblékání, je to teda stahnuté, ale šak v tem néni týdeň, je v tem hodinu nebo dvě. Petrovský kroj je pěkný, je náročný, je drahý, ale opravdu je pěkný. Ale zaniká, mládež sa k temu nijak zvlášť nebere. Ty dva tři páry to nic neudělá, to néni žádný folklór, néni ani žádná muzika k temu, jak ve Strážnici majú tři nebo myslím aj čtyři, takže už si k sobě aj ty páry najdů. A tady ani néni sál, néni to kde zkůšat a to je tá chyba veliká.“ Marie obléká lidový oděv ve zjednodušené podobě, rozlišuje striktně oděv na neděli a všední dny, pravidla oblékání vysvětluje následovně: „V nedělu aj ve všední deň, no taký polokroj, ale furt kroj, pořád sukně, nechodím ve vašem tom, jako po pansky a doma chodím šatovce, a do obchodu v kroji a do kostela samozřejmě a dyž idu na návštěvu nebo k doktorovi, toš co si mám iného obléct? Jedině sukňu, šátek a idu, tak jak chodívávaly sme od mládí. Toš je to zjednodušené, sů halenky a svetr včil, tak je to ulehčené než chodívaly naše stařenky, ale pořád je sukňa a to patří ke kroji aj k všednímu, aj k svátečnímu.“ Značný rozdíl v odívání spatřuje Marie mezi odíváním svátečním / všedním a oděvem pro letní / zimní období. „Enom v nedělu nosím jupku, ve všední deň né. A v zímě ani v nedělu, svetr, je to zaséj teplejší, vlňáček nebo vlňák dyž si dáš, tak je to zakryté, esli máš jupku nebo svetr, ale v nedělu do kostela jupku a dyž sů třeba nejaké větší svátky, Velká noc nebo hody, toš takový svátečnější kroj, lepší by sa dalo řéct, pěkná sukňa.“ Změnu v odívání způsobilo také odlišné trávení volného času, Marie vzpomíná: „Dyž sme šly s děckama na fotbál a tak, tak sme si daly enom halenku, aby sa to zlehčilo, tak myslim před dvaceti rokama, tak dobře dvacet roků sa začly halenky a svetry nosit, v nedělu né, to teda do kostela, to sa dodržuje dodnes skoro, toš také ve všední deň, toš tak, na podzim eště ve vlňáčkách, ale v létě už v jupkách…“ Mnohé součásti oděvu v dnešní době již nenosí nebo je obléká pouze příležitostně na sváteční příležitosti. „Čižmy – ano, troje, mám je doma, včil na svátky říkám obleču to, na hody sem v tom byla, Jéžiš, to bylo mordování než sem sa do teho obula. Čižmy sme měly.“ Kacabaju stejně jako ostatní nositelky taktéž nenosí, ovšem obléká do ní svou vnučku, která je členkou folklorního souboru Danaj ve Strážnici. Marie si jednotlivé sváteční součástky nechávala zhotovit, včetně výšivek na fěrtochy atp. Stejně jako její maminka se zabývá malováním kraslic, ovšem dle jejího vyprávění ne v takové míře, kraslice zhotovuje pouze pro své blízké okolí a rodinu. Další otázky padly na aktuální šatník, obligátní otázkou bylo, kolik svátečních sukní vlastní: „Jako tychto svátečních? Co já vím, ze třicet? Dřív sme chodívaly nastrójené taktoto velice, včil jich mám tak padesát, co já vím, už to nepřikupuju, v tom nikdo chodit nebude a na zapálení fatry jim to stačí, dyž to budů pálit, po smrti, tak co, bude hořat nebo nahážú dva kontajnéry a naša Alena zasej na ten foklór drží, nevěsta teda, si co lepšího, tak si teda 74

nechává, može vědět, jaká bude doba, třeba pro vnúčata svoje, ale tak ona zas nevyhodí, dyž je něco pěkného.“ Přes veškerou snahu o udržení tradice, Marie pronesla podobně jako mnoho dalších respondentek obavy z budoucnosti: „Co s tým? Dyž ty sedláčky měla aj dvěstě sukeň, toš kam jich dáte? Tych vrchních, pěkných? Z teho si jednu, dvě někdo vezme na památku, ale kdo, dyž už v tem nikdo nechodí?“

75

Marie S., Petrov Motto: „Umíjú sa s tým chválit, že kól majú sukeň, a tož já sem sa to dala počítat… Tož já mám třináct sometových sukeň, tož to je teď taká móda ty sometové sukně, třináct… Tych ostatních, tož, říkám to sů sukně památné!“ Marie patří mezi nositelky, pro které je nošení lidového oděvu každodenní záležitostí, a to i pro všední a soukromé chvíle, lidový oděv prakticky neodkládá. Pochází z velmi bohaté selské rodiny (narozena roku 1927) z Petrova, kde také celý život setrvává. „No, bych řekla, deset hektárů, to byl už sedlák, jak bych řekla bohatší, už nebylo, sůsedé Laštovicé ty byli bohatší a eště jedni bohatší, tož sedláci.“. Marie vzpomíná na své dětství a posléze jej porovnává s dětsvím svých dcer. Zajímavým bodem rozhovoru je kontakt selské rodiny s místními Romy a předávání jim obnošeného oděvu, což potvrzuje vysoký status Mariiny rodiny. „Rukávce, kordulu, sukénky a střevíce, to s takovýma lakovýma, k Velké noci sem dycky měla ty střevíce nové a za ten rok sa dycky roztrhaly. A postupem času sa to zvětšovalo a dyž mě to bylo malé, byly tady cigáné a oni měly tetka Maryna řekněme, sme jim dycky dávali ty sukénky, oni dycky došly, nemáš něco po maléj? Až potom sem, jak rústly moje děvčata, céry, sem jim budovala škrobenice a ty sů dodneška, to sa dycky opralo, naškrobilo, potom dyž už byly děvčiska, tož už sme chodily do kostela a k Velkéj noci sa to opralo a chodily sme nastrójené přes léto. Škrobenice sa nosily do kostela každú nedělu. Taká byla doba, škrobenice a také malé rukávce. Dyž mně bylo tak tych patnáct roků, tak už sem si už aj ty cočky šlingrovala. A tych šatů sme měly, enomže dyž sa v tom chodilo, tak už sa to obnosilo, tak sa to moselo vyřadit. A potom dyž už ty děvčata tak dorústly tych patnáct, čtrnáct roků, tak moje céry sa přeměštily. Tož taká došla doba, že si nechaly aj ustřihnůt vlasy a už v tych krojoch tak nechodily, potom už v tych krojoch chodily, už tak dyž byly hody. Protože chodily do škole, tá starší má zemědělsků školu, tá měla oděvní průmyslovku, tá mladší a milé škrobenice sa daly do krabic a máme to poskládané v parádní izbě, jak sů ty peřiny, tak pod tyma byly ty škrobenice naskládané a potom už sa ty izby rušily.“ Marie pracovala v jednotném zemědělském družstvu, čemuž také přisuzuje masívní odkládání lidového oděvu u žen: „K temu šedesátému roku sa přeměštily, potom začalo to družstvo zemědělské, tehdy sa měnil celý svět a tak to dopadlo, že družstva zkrachovaly, lidé aj pole prodávajú. Já sem chodila do kravína, na jedno místo sem chodila dvacet roků. Dyž sem

76

nastůpila, měla sem dvaatřicet roků. Byla to těžká práca, ale do teho kravína nás přesvědčili, že sme tam dali dobytek a šecko, že si budeme dělat kolem svého.“ Marie se vdávala ve svých jedenadvaceti letech, na soužití s manželem vzpomíná jako na ideální: „My sme dobře žili, to jaksi celý život sem měla enom jeho, né že bysme byli andělé, aj sme sa pohádali, jak sme sa pohádali, tak sme sa usmířili. Ale nikdy nás nenapadlo, že bysme sa rozváďali, né to né.“ Marie taktéž umí vyjmenovat všechny kusy svého šatníku a přesně si vzpomíná i na jejich původ: „Umíjú sa s tým chválit, že kól majú sukeň, a tož já sem sa to dala počítat… Tož já mám třináct sometových sukeň, tož to je teď taká móda ty sometové sukně, třináct… tych ostatních, tož, říkám, to sů sukně památné! My říkáme pantlová sukňa, opravdu ty sukně mosíme opatrovat, aby sa do teho nedaly mole, protože ty mole ty parádní sukně lúbijú! To už je přeca, bylo mně sedmnáct roků, to už je pětašedesát roků, to sů památné sukně šecko. Potom sem zdědila aj na všední deň, to sa chodilo ve dvěch sukňách, ve třech. To sa chodilo v tych starších sukňách a to sa tak obměňovalo. Mám tam takových šest sukní, co mám, jak bych řekla do kostela na všední deň.“ Jako jedna z mála nositelek si Marie vychovala své nástupkyně v udržování tradice, i když je pochopitelně zohledněno sociální prostředí, které umožňuje udržovat tradici poněkud jiným způsobem než současné nositelky. Dcera paní Marie jednak umí lidový oděv připravit a vyžehlit, ale také dohlíží na estetickou stránku kroje. „A vyšívaných fěrtochů kolik eště mám, pěkné, ale já v nich v šeckých nechodím, do jednych sa daly aj mole, tož ty už sů vyřaděné, ale ty byly takové inačí, jeden je se širokýma halúzkama, potom sem si aj nové ušila, dokáď sem mohla, takovů úzků halúzku pěknů, abych byla nastrójená, protože Liduška říká, mami, jak je škaredá zástěra, tož nejsi nastrójená, sukňu možeš mět starší, to sa nepozná, ale zástěra mosí byt pěkná, teď sem si ušila takový fěrtoch, halúzku pěknů, na takové veliké svátky jak včil. Potom sme si háčkovaly aj obojky z nití a to mně Liduška naškrobí, to tak trčí, to budu taká nastrójená. A tych obojkú, takých pěkných mám, čtyry, pět, co obměňuju, včera mně jeden nažehlila, nastrójí mňa a říká, máš to dobré. To mosí být sukňa a zástěra tak akorát za rovnako. Tož takové my sme parádnice. A sednu na kolo a jedu do kostela. To je moja cesta, do kostela a zpět.“ Jak je zřejmé, nejdůležitějším okamžikem, kdy lze obsah svého šatníku předvést, je návštěva mše v kostele. Šatník paní Marie je velmi rozsáhlý, čítá asi kolem třiceti kusů sukní nošených v součastnosti. Sama při procházení jednotlivých součástek vypráví podrobnosti k jejich získání, stáří atp. „Ale to nebylo, že by to byly šecko moje sukně, to sem měla aj dědictví po mamičce, takové ty parádní sukně ty sa dědijú! To je sukňa po stařence staréj, štofka. A to néni černá, to je modré, to dostaly mamička, dyž jim bylo sedmnáct roků. A byla sem v ní na 77

strážnicků půť nastrójená. To je po téj kmotřence Svobodce, kacabaja.“ Marie si část svého šatníku vlastnoručně zhotovila nebo alespoň součástky vyšívala. Výšivky měly ráz jednak tradiční, ale i nový a moderní, dle fantazie vlastní, ale i vzory vymýšlené sousedkami. Přesto je přístup k lidovému oděvu velmi citlivý a tradiční vzor je zdůrazněn a od moderní vlastní tvorby žen odlišen. Tradiční estetika vyplývá i z hovoru: „Víte jak je tá pěsnička? Třiatřicet sukeň mala a eště sa nevydala! A ono je to pravda. A dyž sme šly v tych sukňách, tak sedm sukeň moselo byt a tych sedm sukeň moselo byt tak nažehlených, že pěkně mosí byt odspodu vidět, tak jak dyž jedna rovina, tak naširoko.“ Marie nijakým způsobem neprojevila obavu o svůj šatník, vychovala si ve své dceři pokračovatelku v tradici, čímž si je vědoma, že lidový oděv děděný v ženské linii nebude zničen. „Teď už néni tych, co to žehlí, já už sem to naučila našu Lidušku, ty děvčata už si je nastrójí. Tož hader máme dosť, dyž chcem, možem sa nastrójit.“

78

Alžběta Š., Petrov Motto: „Vdávala sem sa mladá, bylo mně osmnáct roků. Myslela sem, že se mně teho nedostane, teho šeckého, tych starostí, tož tak.“ Alžběta se narodila v Petrově roku 1926. „Tatinek byl na dráze zaměstnaný jako průvodčí a mamka a její rodiče védli hospodářství a my se sestrů jak sme dorůstaly už sme husy pásly a drůbeži vodu ponalévat, už sme musely pomáhat. A já už su stará, už je mně osmdesátjeden.“ Svůj životní příběh vypráví Alžběta se zvláštním až obdivuhodným nadhledem: „Až sem sa vdala, a měli sme zase zemědělství, dělali sme, co měl manžel pole a mně rodiče dali pole, tož sme to obhospodařovali. Až do důchodu sem pracovala, v jednotném zemědělském družstvu sme byli obá dvá. Manžel umřel a já tady kokrhám. Děti sme měli enom jednoho syna a ten už také včil umřel. Vdávala sem sa mladá, bylo mně osmnáct roků. Myslela sem, že se mně teho nedostane, teho šeckého, tych starostí, tož tak.“ Oděv dívkám zhotovovala povětšinou jejich matka: „Tož oblečení, byly všední sukně, do školy a potom na také nošení po doma a potom do kostela, teho bylo moc, myslím aj šesterý kroj byl, jupka, sukňa, zástěra, to sa měnilo každů nedělu ináč, dyž nebylo, tož sa dovyšívalo, došilo, ušily mně moja mamka, ona byla taková dost schopná švadlena, tož tá mně to pošily a pochystaly. A sestra chodila také v kroji, měla dvě děti. Indy sa nevyšívalo do výbavy, pokůpilo sa na duchny a tak, to mně mamka pošila.“ Nové oblečení se kupovalo k příležitosti zlomových životních událostí a také k nastávajícím církevním svátkům. Častými dárci oděvu byli kmotři: „Áno, kdo mně byl na biřmování, tak kmotřenka dávala šaty, já sem měla od kmotřenky sukňu novů, fěrtoch nový, a rukávce to mně zas mamka moja nachystala, každá nevěsta mosela jít v novém oblečení. Při křtinách už měla každá svoje šaty, tak už sa nekupovaly nové, to měla na nedělu a eště aj na svátky, na Velikonoce, na Vánoce a na půť do Strážnice, to bylo také slavnostní srpnu na Pannu Mariu… Dyž sa šlo nekomu od kmocháčků na svajbu, tak to bylo také slavnostní, to sa kupovala nová sukňa. Ke kmocháčkom sa šlo, to moselo byt takové slavnostnější.“ Také Alžběta mě provádí podobně jako i jiné nositelky svým šatníkem, každý kousek oblečení zde má svou vlastní historii, kterou mi sděluje. „Sukeň mám moc, tak dvacet aj, no, to sů jako vrchní sukně, spodní mám čtyry, pět, to sů takové ty štofové, delinky, modrá červená, zelená, šelijaké… Dvě sem měla kacabaje, jednu kvítečkovů a druhů sametovů, taků hladků vyrážanů. To mívaly také dorústající děvčiska, tak tych patnáct roků, to říkaly, to ti

79

stačí kvítečková, potom už byly ty parádní, už ten hladký somet nebo vyrážaný, šecko v čérném, čérné ty kacabaje byly. A už to šecko zahýňá, protože už v tem nikdo nechodí, ani nechce chodit.“ Oblečení také dědila po své mamince, ale vzpomíná i přebírání lidového oděvu mezi nositelkami ve vesnici: „Tož maminka mně umřely už neskoro, tož ty sametové, jak už potom šly ty sametky, mám po nich aj takú hladků krvavů a pak také obyčajné sametové, to si teho pobrala sestra hromadu, ona byla vyšší, tož aby jí to bylo dosť. Ty sametky to sa hned neroztrhá, to je pěkné furt. To si rozebírá většinů tá rodina a ty známé, to dajú tym svojím známým a kamarádkám a tak. A potom tej majitelce každý dá něco za tú sukňu.“ Alžběta upozorňuje na zvláštní estetická kritéria, která s sebou lidový oděv přináší a řád, dle něhož se nošení oděvu řídí: „Že dyž sa člověk nastrójí, tož je taký pohlednější v tem, každý sa za tebů ohlédne, pokritizuje, máš to pěkné, nemáš, dobré… A ty starší sukně to sa bere tak na táhání, dyž sa ide do Strážnice, k zubařovi, k doktorovi, to si dá z teho svátku takové ty starší sukně, tož si dá na všední deň. To sa tak polikviduje pomáli. A co je pěkné, to sa nechá, šak si to po mně eště nekdo vezme, to těžko, ty mladí v tem kroji už nechodijú… Ale já nevim, snáď nejsu nejaká fajnová, háklivá, abych mosela mět něco pohodlného by mně to, já mám svojích sukeň dosť, šak chodím pěkně, slušně, aspoň si myslím…Nesmí byt člověk taký háklivý, mosí aj něco vytrpět, sa říká, parádo trp!!“ Poukazuje také na změnu stylu odívání mezi generacemi nositelek: „Tož tady už je takých látek modernějších, než jak to bylo, dyž ti staří, ty starší generace, teď ty mladé majú moc tych látkových, já jich také moc nemám, ale mám hodně sametových, barev šelijakých, každý podlé možnosti si kupovál, já sem teda byla opatrná na šaty a iným nekerým to bylo jedno, zmokly a zkazily, šecí lidé sů šelijací…“ Sama Alžběta také jako i jiné nositelky obléká v letním období tzv. šatovku, podobným trendem byly i americké šátky, ke kterým dodává: „Ti lidé co byli v téj Americe posílali tym svojím známým šelijaké ty šátky a tož to potom ty ženské už prodávaly ty, co to dostaly z tej Ameriky, jezdily do teho Tuzexu a tam to dovézli z teho a prodávaly to. Šak šecí to máme také ty šátky americké. Nebo dycky až tam pojedeš, dovez tych šátků, to je taká látka tenká, to bylo z tej Ameriky.“ Postupné měnění oděvu a přijímání cizích prvků Alžběta vystihuje dosti přesně. „Tož nekeré byly takové, takého městského rázu, nekeré sa v tom vyžívaly, že možú chodit za paničku, no ano, je to tak ale. Měla pěkných šatů, napřed sa šíjaly teda enom ty halenky, to aj na nás došlo, že sme si nechaly pošit ty halenky, né také košelky, ale také látkové šelijaké, krepové, aj bílé aj barevné, k temus nemoselas mět nic, dala sis dvě sukně a bylas naparáděná. A také ty parádnější holky si už nechávaly šit šaty, bárjaké ty sukně, halenku do teho a už z ní byla 80

panička, tak sa přeměšťovaly. Potom ty mladí dyž aj nekde šli, tak jé tá bude poměstsky, tá bude mět nové šaty, už lidé šecko věděli. A tak sa to převrátilo, že věc už chodí po městsky. Šak já temu nerozumím, co je pěkné ty městské šaty.“ Z dodatku Alžběty o tom, že oděvu součastné mládeže nerozumí a vzdává se estetického hodnocení současného odívání, dává najevo sociální distinkci od mladších generací.

81

Anna B., Radějov Motto: „Dycky sme bývaly v Radějově, tady sem sa narodila a tady aj umřu. Dycky enom tu.“ Jak motto této respondentky uvádí, narodila se v Radějově roku 1926 a celý život setrvá v této vesnici. Její rodiče se živili jako rolníci, maminka byla nositelkou radějovského kroje. Šatník předchozí generace nebyl zdaleka tak rozsáhlý, jako se setkáváme u posledních nositelek tradičního lidového oděvu. Na oděv, který ženy předchozí generace nosily, si v současné době vzpomenou nejenom její dcera, ale i její rovnice, z čehož vyplývá jedinečnost tehdejších součástek. „Moja mamička ani to neměly, neměly takovů možnosť, tak ani to neměly. Oni neměly kór! A neměly oni takovů turecků? Měly, že aj maminka měly takovů turecků. Byly takové kvítka po tém, potom sem z teho pošila šátky. Tú červenů, tú sem měla dlůho, ale já sem ju moc nenosila. Měly tú turecků, ano. Aj maminka ju měly, tú turecků, tá byla taková vděčná, moc ju do kostela nosila. Taková jak sů ty šátky turecké, tož také cosi jak na tom tureckém šátku. Také tú dylinku, také kvítečka po tem, tibet nebo co to bylo? Také ty šátky z teho udělaly. Tú maminka měly také.“ Anna vyrůstala spolu s bratrem, bylo častým pravidlem, že v rodinách, kde měli pouze jedno děvče, dívka měla šatník bohatší než v rodinách s více dívkami. Příběh Anny ale toto pravidlo vyvrací, stejně tak jako její matce nedovolily sociální podmínky ani jí pořídit si rozsáhlejší fond šatů. „No, já sem jich moc neměla, nebylo k temu možností. Šak tehdy neměl nikdo moc Anči, nekeří jezdili s koňma, chlapi vozili, tož nekeří měli vjec. A můj tatíček nebyli na to, na to nedali korunu, nevim, kolik mám řéct, ze šest, vjec určitě né. To měla třeba aj Helenka, měla vjec, aj tych hader, protože oni tetička tam byly peníze, tož jí tlačily. Tož to víš, aj tym starším děvčatom jako, snažily sa, byly to teda nevlastní ale tak se snažily, děvčata chodily nastrójené, měly na to, také Jožka jezdil do hor, dyby neměly peníze, tož to tak… víš jak to bylo, no.“ Samotné hospodářství nebylo příliš výdělečné, životní úroveň rodiny odvisela přímo od přivýdělku, především muži vypomáhali při svozu dřeva v místních lesích, aby tak získali finanční hotovost k naturálnímu zázemí, které hospodářství poskytovalo. Pokud muž nebyl ochotný vydělávat peníze mimo hospodářství, nezbývalo, než aby hotovost obstarala žena: „Mamička dyž chtěly jít neco kúpit, tož měly slépky, eště u stařečka Ťuláka je měly, tož to aj dyž do škole, nejakú tú zástěru, jupečku, to obyčajně za ty vajíčka. Tož mně to dycky kůpily, to si pamatuju. Ty zástěry do takého zelenkava, to si pamatuju… Nebylo tych peněz tenkrát, nebylo ba ne.“ Do školy nosila

82

děvčata obvykle jupku, ovšem Anna vzpomíná, jak nosila rukávce, součástku na stupnici svátečnosti o řád až dva vyšší. Tento rozdíl však nebyl způsoben majetností a reprezentativností, právě naopak, když jiný oděv nebyl k dispozici. „Si pamatuju, dyž bylo horko sem měla také rukávečky, sem aj v rukávcoch chodila do škole. To sa nenosívalo ve všední deň, to enom dyž sme sa fotily nebo tak, jupky, jupečky no…“ Dospívajícím dívkám matky pořizovaly kacabaje, jednu z dražších ženských součástek, Anna tu svoji podědila po své mamince. Respondentky kacabaje rozdělují na dva druhy, „obyčajné“ byly zhotoveny z černého sukna a „parádní“ nebo také zvané „sometové“, „sametové“ byly vyrobeny ze sametu, nákladnějšího a honosnějšího materiálu. „Já sem měla aj tú obyčajní a potom sem od kohosi dostala, to už až včil pozděj a měla sem to v kosně a prožraly mně v tom myši ďúru. Toš tak.“ Znakem sociálního postavení byly taktéž boty, Anna vzpomíná, že vlastnila vždy pouze méně nákladné polobotky, lakované střevíce nikdy neměla. „Tož boty, to obyčajně byly nové k Velikonocám, měla sem ty lakýrky. To nebylo vjecej botů, to dycky jedny a až sa to obnosilo, tak zasej druhé. A na všední deň neco enom tak… Střevíce byly, ale já sem jich neměla.“ Anna se vdávala stejně jako ostatní nositelky v lidovém oděvu, přiznává tomuto i praktickou funkci: „Vdávaly sa v sukňách, nemoselo sa kupovat nic.“ Spolu s manželem pracovali v jednotném zeměděském družstvu, manžel však lidový oděv nikdy neoblékal. Zajímalo mě, zda také někdy neuvažovala o změně stylu odívání: „Nikdy, nek nikdy, zostala sem věrná sukňám.“ Sama tomuto způsobu přiznává specifičnost a mluví o stylové stálosti oděvu, když odpovídá na otázku, zda lidový oděv poskyuje nějaké výhody: „Co já vím výhody, pořád čověk žije jedným tým stylem, tak jaksi, nevím…“ Současný Anin oděvní fond obsahuje převážně oděvy, které jsou stále nošeny, původ součástek sahá i k nositelkám, které již nežijí. Ptala jsem se, kolik přibližně sukní dnes Anna vlastní: „Dneskaj já nevím, tož tak napiš deset? To mám šelijakých takových… No tak to aj po nekom, po tetičce Možišovej sem měla, včil po Rozce sem měla… dvě sem měla po nich (po tetičce Možišovej) a po Rozce také dvě.“ Žádala jsem, zda by mi mohla poskytnout fotografie, na kterých je sama zachycena, ať už v mládí nebo pozdějším věku. Zapůjčení fotografií se mi ovšem nepodařilo, protože dcera paní Anny údajně fotografie „někam skovala“. Není ovšem vyloučeno, že fotografie z jejího mládí nebyly ani nikdy pořízeny, neboť se jednalo o poměrně nákladnou záležitost.

83

Anna H., Radějov Motto: „Tak výhody asi tam sa nemění móda, to člověk može nosit celý život, dneskej mosijú mět pořát nové, co mám tú rúžovů delinku, tú mně dala maminka za svobodna, je pořád pěkná, nekeré sem podědila, tú růžovů delinku… Tych krojovaných už moc néni, tož si to nabízajú a já nevím co s tým, já teho mám plné skříně.“ Anna se narodila v Petrově v roce 1936, patří tedy mez jedny z nejmladších nositelek tradičního lidového oděvu na Strážnicku. Její matka byla taktéž narozena v Petrově a dceru tudíž oblékala do místního kroje, přičemž Anna ani po svém přestěhování do Radějova tento oděv nezměnila a do současné doby tak oděvem přiznává svůj petrovský původ. Babička Anny nebyla pouze nositelkou lidového oděvu, ale taktéž se podílela i na jeho tvorbě – vyráběla svatební čepce. „Moja babička šila kroje celé dědině, skoro. V Petrově. Maminka uměla pěkně vyšívat zástěry, no já sem si také šila sama. A babička s maminků mně ušily aj ten čepec samy. Pod to mosí byt lébka, jak pod šátek.“ Anna mi čepec, který měla na svatbu ukázala, jedná se o honosný, bohatě perličkami vyšívaný čepec. Ten dosud uchovává v krabici proložený hedvábným papírem. Sama dodává, jako i mnohé další majitelky, že vlastnit čepec je dnes už spíše vyjímkou, pravidlem zdaleka ale nebylo ani v minulosti. Anna hodnotu součástky odhaduje na cenu vinohradu nebo pole, která se mnohdy před svatbou skutečně musela prodat. Podle vlastnění čepce tak Annu místní lidé odhadovali jako majetnou nevěstu a tím de facto zvyšovali její status. Paradoxní je, že přestože Anna pochází ze čtyř dětí, ani sestry či bratr nejsou nositeli lidového oděvu, důvodem může být i jejich věk, jsou od Anny mladší. Na otázku, zda někdy neuvažovala o tom, že by styl svého odívání změnila, reagovala: „Nó aj sem o tom uvažovala, nechála sem si ušit šaty, šla sem do Strážnice na nejaků zábavu tam, maminka jak viděla, že idu po městsky, tak mně velice nadala (smích). A nesměla sem v tem chodit. A jaktože to sestrám „prošlo“? Nó tak oni byly malé eště a oni, než sem sa vdala, oni v tem chodily, no a potom už to přestalo všecko chodit v tem, no tak aj oni. Moje ročníky, my sme chodili pořád v tem kroji. To už se málo kerá přeměštila.“ Zaměstnání Anny bylo vždy situováno do prostředí továren, nejprve pracovala v potravinářském průmyslu v závodě Maryša, kde se vyráběly čokoládové figurky, poté pak přešla do továrny na košile a pánské spodní prádlo – Šohaj Strážnice. V souvislosti se

84

zaměstnáním vzpomíná na své druhé čižmy: „Čižmy sem měla hned jak sem vyšla školu a potom jak sem sa vdávala, sem měla nové, no a…na ty už sem si vydělala.“ Anna výčtem jmenuje součástky obsáhlé v šatníku, současně hodnotí universálnost jednotlivých druhů: „To stařenka nešily ale kordule a rukávce, to šecko pošily. Sametovů, čérnů sem měla, eště ju mám, opatruju ju, aj čižmy mám, včil už bych je asi neobula, kacabaju už také neobleču. Sukně možu potáhnůt a mět holý břuch.“ (smích) Podobně jako i jiné nositelky, považuje Anna lidový oděv za neměnný: „Tak výhody asi tam sa nemění móda, to člověk može nosit celý život, dneskej mosijú mět pořát nové, co mám tú růžovů delinku, tú mně dala maminka za svobodna, je pořád pěkná, nekeré sem podědila, tú růžovů delinku… Tych krojovaných už moc néni, tož si to nabízajú a já nevím co s tým, já teho mám plné skříně.“ Anna popisuje také systém, kterým se ve střídání oděvů řídí, v podstatě se snaží celý fond za sezonu obléct: „Já nevím, myslím čtyřicet (smích), myslím že aj víc, bych řekla, na všední deň, plátěné, semišové, pávky… No neco věšám a neco mám v peřináči na hromadě, ty svátečnější mám pověšané. To je jedno, já to střídám, abych to šecko vyvětrala. Do kostela dycky v kroji, tak pět spodniček, no já dyž idu včil do kostela, tak mám tak dvě, jindy dřív škrobenic čtyři, pět, dyž je štíhlejší tak pět.“ Na závěr našeho rozhovoru Anna vzpomínala na období socialismu a jeho důsledky na lidovou kulturu: „Za nejaký rok co sem sa vdala, v tem šedesátém roku, nekeré moje spolužačky se přeměštily. My sme sa brali v devětapadesátém. Co já vím, třeba to bylo tyma komunistama, lidé přestali doma hospodařit, měli hotové peníze, mohli si pokůpit, začali zabavovat majetky, možná, že to bylo tým. To dřív ty ženské byly v hospodářství na polách a potom už mohly do téj továrny si jít přivydělat, ty poslední roky co byly sedláčky, tak oni už neměly ani na zaplacení teho ušití, teho kroju, už si nemohly dovolit kupovat ten kroj. Oni na tem byly horší jak já, ty sedlácké děvčata, oni si nevydělávaly, já sem si mohla kůpit, co sem chtěla. Oni byli potom chudáci, jim brali ty pola, oni na tem byli velice zle. Co vím jedni, jak se menovali, oni dyž dělali polévku, kůpili si klobáse, aby sa jim omastila polévka, bár měli hospodářství veliké. To začali potom zabírat ty majetky, oni sa potom už také přepanštili.“

85

Helena K., Radějov Motto: „V temto možeš jít dycky a šady, furt je to móda jednaká.“ Helena se narodila roku 1928 v Radějově do rodiny rolníka. Hospodářství jejich rodičů odpovídalo běžné rozloze ve vesnici, většina rodin byla nucena přivydělávat prací v místních lesích. „V takovéj rolnickéj rodině, na dědině to bylo pomalu šecko takové, nebylo takéj práce. A potom už to bylo třeba jak Petr Káčer, podělal doma a šel hledat tú prácu. To sa bylo doma a třeba potom sa šlo v zímě nejaké to dřevo dělat, ženské u naších to bylo, najvíc Maryša a Anča vyšívaly, v zímě si ty kroje dodělávaly, byl na to čas, do práce sa nešlo. Potom až jak vaša Filka šla slůžit do Prahy, k pánom.“ Helena vyrůstala jako jedno z osmi dětí, měla také sestry, které měl otec z prvního ovdovělého manželství. Všechny sestry taktéž nosily lidový oděv, o čemž Helena vypráví: „Ba, šecky sestry chodily v kroji, bár byly nevlastní, šecky sme chodily jak děcka v sukňách. Aj v lázňách v Poděbradoch sem byla v sukňách, aj v Čechách sem byla, jak sme byli za Maryšů a za Jankem, v sukňách a potom sem povidala, už podruhej pojedu v šatoch, povidala mně tá, né dojeďte zaséj v sukňách, aj v lázňách, né, povidá, to máte lepší jak to.“ Je zřejmé, že odlišnost a specifičnost oděvu byla pro nositelky zásadní, proto pro krátkodobou návštěvu míst mimo své bydliště volily zásadně lidový oděv, na který byly zvyklé: „To povidala aj Anda a tá byla parádnica, že šlingrované šátky a tak ju tam obcházali.“ Do školy chodila Helena ve vesnici, její rovnice v tomto školním věku lidový oděv nosily téměř všechny: „Tož jak bych ti to řekla, já vím, tady na dědině, babička také chodila v sukňách a pak jak nekdo došel do světa, tak tam to oni sa přeměštili a ty co ostali na dědině, tak temu zostaly jaksi věrné (smích), šak včilkaj aj dyž ideš do teho kostela, je tam akorát Lida Mlýnkova, Anča Bedravka, Anděla Hlupíčka, Anežka Pížova, tá už chodí aj v kabátě a už je to… věcej žádná.“ Helena jmenuje nejen své vrstevnice, ale všechny ženy, které ve vesnici lidový oděv ještě stále nosí - celkem čtyři, usuzuje tak dle oděvu, který oblékají na nedělní mši v kostele. Zdůvodňuje, proč většina žen již lidový oděv odložila: „Tož ba je to snazší na údržbu, ba je! Ve všední deň, to máš sukňu, jupku, zástěru, ano… V nedělu kór, to mosíš mět ze dvě ze tři spodničky, bílé, pěkné, včil mosí mět sukňu navrch, zástěru a buď tú jupku alebo ty rukávce, kordulu, šátek pěkný…“ Praktické hledisko tedy lidový oděv v Radějově pomalu a jistě vytlačilo z obrazu každodennosti tradiční vesnice. Zaměstnání Heleny spadá mezi

86

tradiční, jako velká většina žen na vesnici se v mládí věnovala výpomoci na rodném hospodářství, později pracovala v jednotném zemědělském družstvu. Helena vlastní rozsáhlý šatník lidového oděvu, který si opatřovala již od dětství. Vzhledem k tomu, že vyrůstala spolu se sestrami, ptala jsem se, zda si některé krojové součástky také půjčovaly navzájem: „Ale tož podlevá teho, oni ty děvčata byly v jednakých rokoch, tož to měly šecko svoje, tož oni byly tak při sobě. Dyž bylo menší, tak potom sa to podědilo.“ Když dospěla, svůj dívčí šatník si začala svépomocí rozšiřovat svižnějším tempem dle různým možností: „Tož to bylo také tak děvčico, teho nebylo moc, podlevá teho, kolik bylo dětí, tož na ten svátek, to byla tá pruhokvětka, tych svátečních tak tři a vyšívaná zástěra jedna nebo dvě a ze dvě tych plátenek, také plátenické a k temu modré zástěry. Mamička měly, taká modrá sukňa moldónka, tú mám také po nich, tá má myslím aj ze sto roků.“ Opět se zde setkáváme s děděním oděvu z generace na generaci. Nositelky si takovýchto sukní velmi váží, mnohdy ani nejsou příliš nošeny, oceněn je především matriál, zachovalost, vzor nebo vyšívání a také památeční hodnota: „Podivaj sa, táto sukňa má už aj sto roků, to už bylo divaj všité strojem, tá je pěkná, na řádky pěkně, šahni si jaký matroš… Víš, já si vzpomínám Helenko, jak si kůpily, esli si to pamatuješ, tym děvčatom Báborským kůpili sukně a bylo to takové, ty kvítky měly byt na řádek, ale jim to špatně ušili, víš a to dycky jim dělalo jak byla tá půlka, tak jeden a zas pod tým kůsek, oni to špatně nastřihali. Je to zešité, není to poznat a je to na řádky, takže to byla chytrá ženská co to šila. Ale to už sa mosí naměřat. A furt je to jednaké, možná už je trochu prožraná, ale to mosíš napsat, taká sukňa sa mosí opatrovat. To nesmí dyž ti to zmokne, to sa nesmí, to sa mosí opatrovat. A to dyž aj bylo škaredě a měly nejaké pěkné sukně, tak to sa nebralo, dyž pršalo! To sa vzala nejaká horší! To néni jak fčilkaj. Já sem měla také tú pávku, sem ju měla jak novů, sem šla na svajbu, ale pršalo, tož já sem si ju nevzala, no já sa budu potom dívat na škaredů sukňu?! To sa moselo velice opatrovat…“ Opačným případem jsou sukně, které jsou nošeny prakticky stále, jsou určeny k opotřebování a nositelka oceňuje zejména její praktickou hodnotu: “ Chodím v ní do kostela. Tá sa nekrčí, na to si možeš sednůt, nevim, kdo mně to povidal, že toto mám najpěknější sukňu. Povidám, ale ona néni najpěknější, to je enom, že takových sukeň néni. Ale že je taková…“ Pořízení oděvní součástky se dělo různým způsobem, velmi jednoduché nabytí bylo darem, ovšem nemuselo se nutně jednat o dědictví, často byly darovány oděvy k významným událostem: „To sa dávávalo ke svajbě, nebo dyž byly křtiny, tož to ty kmotřenky, nebo dostala dyž měla malé tak do kůta, dostala na sukňu, a kmotřenka dyž šla na svajbu, také si pokůpila na sukňu a tak sa to doplňovalo.“ Část šatníku, obzvláště jednoduché součástky si dívky samy 87

šily a vyšívaly, zbytek byl zhotovován odborně, Helena vzpomíná, jak si kacabaju nechávala zhotovit u švadleny tetičky Tvrdoňové, již několikrát zmiňované. Oděv si dívky a ženy pořizovaly z peněz, které si vydělaly mimo domácí hospodářství: „A to sa dřív chodívalo aj spěšej, to potom chodívaly aj sadit stromky do lesa, za to si potom kupovaly na zástěry a na sukně, to si potom z teho kupovaly.“ Řeč se také dostala k tématu spodního prádla, kdy Helena vzpomíná na dobu, kdy si dívky prádlo šily podomácku. Její generace již ale rubáče nenosila, vyměnila je za novější typ prádla: „Mamička tady eště Kotěna aj Gazděna měly rubáč, ty rubáče byly z režného plátna, tož ba nekeré draly… Stařenka Majdaléna tá měly ten rubáč, ale to nebylo nic teplé! Tož ba né! To bylo studené v zimě… Sem donésla po mamičce Gazděně rubáč, to už bylo ze lněného plátna a to nebylo tak draplavé. To mamička Kotěna říkávaly, že jak jezdily do hor, tak to měly odrané, že večer měly ty nohy tady hore namrzlé, tož tak to měly červené až modré. Také odrané ty nohy. A gatě nebyly žádné, to byl rubáč a pod tym nebylo nic.“ Novým prvkem v lidovém odívání, který byl hojně používán generací současných nositelek, byly spodní kalhoty s nohavičkami, ovšem scházel střední díl – klín: „To si potom šily ty děvčata takové gatě, tady na tych nohavicách to bylo takové šlingrované, áno. Ty staré ženské nenosily gatě ani v zímě. No né, to nebyly ty šlingrované s klínem, ty ženské gatě, ty byly bez klínu… Ale už ano, potom, já si pamatuju, že na kerejsi fotce na Padělkoch v nedělu, sem měla šlingrované gatě, jak sem byla v kostele…“ Helena ráda mluví k současnému fondu svých oděvů, které nabyla dědictvím i po svých vrstevnicích, opět podotýká, že oděvy stejně nakonec podlehnou zkáze, byť se jich ujala, stejně je dle jejího názoru záchrana dočasná: „Já děvčico, dybys to čítala, tak myslim aj padesát… Tá umřela, dala, tá umřela, dala, eště aj Andula Sklenáčka, myslim aj ze třicet, že poď si vybrat po staři, já pám, opravdu nechcu, nechcu nic, já teho mám, takú zástěru brogátovů, takú samú mám… Stejnak sa to bude šecko pálit, co by sa stým dělalo!“ Helena upozorňuje také na fakt, že množství oděvů, které vlastní poslední generace nositelek, je způsobeno kumulací lidových oděvů u nositelek, dříve ženy takovýchto rozsáhlých šatníků dosahovaly jen ve výjimečných případech. „To spěšej to tak bývalo, tak do patnácti tych sukeň. Podlé majetku, Maruna ze mlýna to byla bohatá nevěsta. Dysi sem tam byla a na šňůrách to větrala. Oni měly Strachotka aj pěkný ten vlňák. Oni aj ušily ten Strachota tú jupku, ona nastrójená šli aj na ples aj do práce…“ Je až s podivem, jaký mají poslední nositelky přehled o tom, jak jednotlivé součástky, hlavně ty pro ně atraktivní, kolují po vesnici a kdo součástku v součastné době vlastní či kdo byl její původní majitelka. „Možiška umřely, tam bylo sukeň, tož sem si ze dvě vzala. U Rozky Kotěny tam bylo, tá teho má, Andula 88

Bedravka, tá má moc po téj Rozce, tá teho měly moc. Tá měla aj ten červený vlňáček, nosívaly, nemá ho Anča Bedravka? Teho tu moc nebylo tych červených.“ Helena hovoří také o režimu běžného nošení lidového oděvu, který je množstvím a kumulací u nositelek změněn: „Toš spěšej sa to vynosilo, ale jak už je člověk starý a nemože sa tak obléct tož už sa teho nevynosí, to byly ze tři, ze čtyry ty najsvátečnější, to sa na ty svátky, pravda jeden svátek, druhý svátek, byly Vánoce, bylo to Boží narození, potom bylo Štěpána, potom byl Nový rok, Štěpána a mezi tým sa ty sukně parádnější braly, každů nedělu inů, tos nemohla jít dvě neděle po sobě ve stejné…“ V současné době tak Helena nejenom uchovává lidový oděv pocházející již z generace její matky: „Mamička Kotěna měla tú súkenů kacabaju, je tam skovaná, potom ať si s tým udělá kdo chce co chce!“, ale také významně zasahuje do procesů, které by mohly vést ke zničení krojové součástky: „Tož ty najsvátečněnjší, takovů tú štofku, co mám takú vyšívanů, tú sem ráda nosila, potom povidám, tá pávka, tá byla enom na svátky, potom sem měla takú sometku takú plyšku, malované, dysik z teho Anička vzala jednu čtvrtku myslím, že na polštář a mně to hrozně napálilo! A potom ju teda donésla, víš co teda, oni by to za chvilku rozfrckaly, tak si ju vem, bylo by po sukni! Polštář by sa za chvilku zahodil! To sů ty, co to neumí opatřit. Potom sme tam mosely našit dopředu bílé, to moselo byt aspoň pět půlek. Tož šelijaké to bývávalo, pořád je to moderní, može sa v tem aj za sto roků jít v téj sukni.“ Vzhledem k tomu, že Helena, podobně jako ostatní nositelky, zdůrazňuje nadčasovost lidového oděvu, pozornost soustředí zejména na údržbu oděvu a péči o něj, což z hovoru s ní, jednoznačně vyplývá. Helena, jako jedna z posledních nositelek lidového oděvu, odhaluje další symbolickou hodnotu tohoto oděvu, která jej odlišuje od současného masově vyráběného oděvu, který je primárně určen k spotřebování na rozdíl od lidového oděvu určeného pro uchování. Svou činností tak hájí myšlenky předchozích generací a sociální myšlení předků v součastné době konzumu.

89

Ludmila M., Radějov Motto: „Tož už je to šecko poměštěné a tož co už, já dyž sem byla mladší, tož sem to neměla a včil ve dvaaosmadesáti rokoch to nebudu budovat.“ Ludmila stejně jako většina respondentek pochází z rolnické rodiny, narodila se v Radějově roku 1925. Vyrůstala vedena k hospodářství spolu s dvěma bratry. Její maminka byla do Radějova přivdána z Tvarožné Lhoty, sama byla nositelkou lidového oděvu, až do své smrti držela tradici lhotského kroje, který je dosti odlišný od radějovského. Svou dceru již ale odívala do místního kroje. „Matka sa narodily ve Lhotě, ona chodila po lhotsky ale dyž sem sa já narodila a rústla, tak sem měla zasej raďóvský kroj. A ona chodila po lhotsky až do konca také…“ Matka Ludmily si sama oděv nezhotovovala, kroj si nechávala ušít u své matky v Tvarožné Lhotě: „A dyž si babka kůpily na fěrtúšek nebo na co, tož to potom nésly to Lhoty ušit, tož měla matku, tož ona jim to ušily co potřebovala. Tá Mařa velice šíjaly a měly taky stařenku, tá taky velice šíjaly, sestra jejich mamičky, ano oni šily ale enom ten lhotský.“ Když Ludmila dospívala, nosila kroj radějovský, ovšem z jejích vzpomínek plyne, že příliš mnoho svršků nevlastnila. Otázka zněla, kolik sukní svátečních i všedních měla přibližně: „Nó kolik, tož moc né, dyž člověk roste tož toho moc nemá, tych všedních málo, dyž sme chodily za drúžku potom, tož sem měla bílů, modrů, kvítkovů, já vím ze pět, moc né aj takovů co sa pere na žehelní, jedny né, věc, to nemohlo byt… To sa nenosilo enom jedna (HH), takové děvčata jak ty si tenké, to mosely mět aspoň dvě, to oni neměly ty plátenky, to si daly ty horší sukně a na vrch pěknější. Tož také ze čtyry, ze pět, moc né, peněz nebylo.“ Protože hospodářství jejích rodičů vystačilo pouze na skromné vyžití rodiny, byla mladá dívka nucena přivydělávat si, aby si tak z vlastních prostředků mohla šatník rozšířit. „A naši dyž měli to hospodářství, tož z teho moc nebylo, moc né, to jako si šly děvčata sadit stromky, aby si kůpily potom tú sukňu, lebo…“ Ovšem ani přivýdělek nezprošťoval dívku od povinností plynoucí z péče o hospodářství: „My sme mosely enom v zímě, chodila sem do hor, mamička říkala, já to za tebe nebudu dělat, o krávy sem sa starala, do Mandáta sme chodily, na list na podestýlku do lesa.“ Některé součástky si nechala Ludmila zhotovit na zakázku, jako např. kacabaju u proslavené strážnické švadleny tetičky Tvrdoňové. Další oděv byl nakupován: „Vlňáčky sem měla také, jeden sem měla po babce a jeden sem si kůpila, na hlavu taký menší, to sa ten vlňák, to sa spěš…“ Velmi módní byly také tzv. americké šátky z tenkého plátna, které se kupovali v Tuzexu, byly posílány rodinnými příslušníky z Ameriky nebo je odkupovali právě od rodin,

90

kde je příbuzní zásobovali těmito komoditami přespříliš. „Měla, to sem si kůpila, Anežka Gazdova, to jí Mařa poslala, tož jeden mám, protože to bylo já nevím drahé. Já vím dost to bylo drahé.“ Když se Ludmila vdala, začala pracovat v jednotném zemědělském družstvu ve vinohradech spolu se Strážničankami, řádku nositelek lidového oděvu osobně zná. Ludmila má dceru, o tom, že by lidový oděv někdy příležitostně oblékala zmínka nepadla. Ludmila podotkla, že v současné době její krojový soubor není kompletní, oděvy, které již nenosila, jí dcera vyhodila, takže zůstalo pouze aktivně nošené jádro šatníku. „Už jich moc nemám (smích), Anička to uklidila (vyhodila), tož staré hadry vyházala, do popelnice, tož tak, tak sa to vyhazovalo, tož mám, né že bych neměla, ale ty co toto, ty sů šecky pryč. No to sém aj po komsi, aj po Rozce sem, nám to dala, ale moc né. Já sem nechtěla…“ Opět se projevuje fenomén dědění oděvů v rámci vesnice, kdy si ženy z vesnice po zesnulé ženě rozebírají jednotlivé kusy oděvu na památku. „To bylo sukeň, Helo, no enom co potem, dyž to bylo šecko krátké. Ona byly mauá, já myslim že to daly do popelnice také, také sukničky krátké, na co by mně to bylo, na opatrování?“ Při rozhovoru s Ludmilou z kontextu vyplývá, že lidový oděv je pro nositelku něčím samozřejmým, neměnným. Zajímalo mě, zda přeci jenom někdy neuvažovalo o tom, že by svůj šatník změnila, případně proč tak neučinila: „Tož už je to šecko poměštěné a tož co už, já dyž sem byla mladší, tož sem to neměla a včil ve dvaaosmadesáti rokoch to nebudu budovat. No dyž sem byla v Brně na svatbě, tož měla sem aj trvalú, aj ty šaty sem měla dvoje kůpené a od téj doby, měla sem to jednů kůpené a od téj doby né, to už… Tož tolik sem byla v šatách oblečená, aj trvalů sem měla a od tej doby nic.“ Z příběhu se svatbou v Brně je spojen fakt, že pro nositelku přizpůsobení se sociálnímu prostředí velmi důležité, vzpomínka na den, kdy měla možnost styl odívání razantně změnit, evokuje jedinečný životní zážitek.

91

Sociální rozměr tradičního lidového oděvu a jeho uplatnění v současné společnosti Oděv plní v moderní společnosti vícero funkcí, není již pouhou nutností a sociálním znakem zařazujícím příslušníka dané společnosti do jednotlivých vrstev. Stejně tak jako se stále se vyvíjí společnost, nabývá oděv své specifičnosti a společenské změny reflektuje. Jako komunikační prostředek získal oděv vyjadřovací schopnost, která odpovídá uspořádání společnosti v určitém čase a s jejíž znalostí dokážeme rozpoznat i poměrně detailní informace, které nám o nositeli oděvu podává. Dodnes je slovně tradováno přísloví „je pravda odvěká, že šaty dělaj člověka“. Oděv byl a je ve společnosti používán jako určitý nonverbální komunikační prostředek, pomocí něhož je jednotlivec schopen vytvářet svou vlastní identitu, modifikovat a posouvat své společenské postavení v rámci společensky stanovených mezí. Důraz na dodržování společenských hranic a společenský dohled nad postavením jednotlivce jsou charakteristické zejména pro lokální společenství. Je třeba podotknout, že v minulosti tento dohled byl mnohem silnější. Sociální dohled nad jedincem v komunitě přímo úměrně souvisí se vzájemnou závislostí jednotlivců ve skupině, tzn. pokud je přežití a obživa komunity závislé na spolupráci a koordinovanosti obyvatel určité lokální skupiny, jejich dohled nad jednotlivcem je silný, hlídá, zda „druhý“ splňuje požadovaná kritéria. Jednotlivci lokální skupiny postavení blízkých členů nejenom hlídají, ale také vzájemnou komparací utváří své vlastní společenské posty19. Moderní způsob života a získávání prostředků potřebných pro život vymanil člověka ze závislosti na lokální skupině. V systému peněžní směny získává společnost jednotný anonymní ráz. Peněžní směna je prováděna u všech hmotných i nehmotných produktů lidské společnosti, ovšem zásadní je u získávání potravin, a to v celé škále. Zemědělství ještě do počátku padesátých let dvacátého století tvořilo základ pro obživu většiny obyvatel malých sídel, tedy vesnic. Většina potravin a zemědělských produktů byla získávána z vlastních zdrojů, peněžní renta byla odváděna pouze za specializované úkony – např. řemeslné práce a 19

„Stále znovu se tvrdí, že pohled na subjektivitu relativizuje objektivní tlaky. Objektivní struktury a procesy si jistě mohou vynutit určité lidské chování a jednání. Přestože je prostor pro individuální jednání často nepatrný, neexistuje v dějinách žádná nadvláda objektivních faktorů, žádný deterministický proces, vylučující veškerou tvůrčí svobodu a úplně si podmaňující myšlení a jednání člověka. Člověk je víc než jen objektem dějin, anonymní a pasivní obětí předem daných procesů disciplinace nebo modernizace; vnáší do dějinného procesu podle situace své rozpoložení, navazuje samostatné vztahy a utváří svůj život natolik aktivně, jak je to jen možné, samozřejmě aniž by se tím stal zcela nezávislý.“ Van Dülmen, R.: Historická antropologie. Wien 2001, s. 40.

92

nebo z brigádní výpomoci na jiných usedlostech, což znamená práce odvedené navíc. Důležitým faktem je, že zemědělství získalo v polovině dvacátého století ráz povolání a specializace20. Zemědělská produkce spadla do rukou státu, kterému umožnila vykonávat nad tímto systémem dohled a sféru zemědělství řídit. Jednotlivec tak přestal být závislý na vlastní úrodě a potraviny získávat peněžní směnou, tedy směnou své práce za rentu a tu pak za zboží dle vlastní volby. Člověk na vesnici tak přestává konfrontovat problém úrody či neúrody s problémem hladu či dokonce přežití, v případě neúrody kompenzuje ztráty stát a není tedy potřeba chybějící rezervy zemědělských produktů hledat u vlastních sousedů v komunitě. Jednotlivec se tak stává závislým na státu a státním hospodaření, závislost na společném hospodaření lokální komunity tak ztrácí smysl. S rozpadem nutnosti udržení kolektivity mizí i uplatňovaný dohled nad „druhými“ jedinci.

Zemědělský způsob života jako nutný předpoklad pro nošení tradičního lidového oděvu Ve všech zkoumaných lokalitách se setkáváme s jevem, který predisponuje nošení tradičního lidového oděvu. V původním sociálním prostředí vesnice 20. až 40. let 20. století byl oděv ve smyslu běžného každodenního nošení pevně vázán na způsob života jeho nositelů. Výzkum tuto tezi přímo potvrzuje. Všechny současné nositelky lidového oděvu ve všech třech lokalitách pochází z rodin, kde se jejich rodiče přímo zemědělstvím živili nebo alespoň jeden z nich vedl hospodářství. V době před druhou světovou válkou bylo na jihomoravských vesnicích samozřejmostí, že každá rodinná jednotka byla v podstatě samostatná co do produkce základních surovin potřebných k přežití. Peníze pak byly získávány buďto prodejem nadbytků z hospodářství nebo sezónním přivýdělkem. V určitých rodinách byl jeden z členů rodiny řemeslníkem, tedy ve většině případů muž, žena se starala o chod hospodářství. Tímto způsobem si obyvatelé vesnic zajistili jak vlastní obživu, tak také hotovost potřebnou pro získání produktů, které si nemohli zajistit svépomocí. Mezi komodity nakupované za hotové peníze plynoucí z nadbytku patří i lidový oděv. Pořizovaly se jednak látky a doplňky potřebné k ušití oděvu, ale také se nechávaly zhotovit celé krojové součástky 20

V druhé polovině dvacátého století získalo zemědělství status oficiálně uznané specializace. V období do roku 1950, kdy rodiny živící se výhradně zemědělstvím půdu soukromě vlastnily, znamenal tento způsob získání finančních prostředků sice jednu ze základních možností, ovšem řemeslná práce odpovídala vyšší specializaci. Tento pohled na zemědělce jako „nespecialistu“ se utvrzuje s faktem, že v lokalitách bylo běžné, aby každá rodina bez výjímky řemeslníků vlastnila a obdělávala půdu, čímž řemeslo získalo ráz jakési nadstavby.

93

– např. boty. Hodnota oděvu narůstala také s faktem, že sváteční součásti lidového oděvu si nositelé nebyli schopni vyrobit sami a práci zadávali zkušeným řemeslníkům, popř. řemeslnicím ze svých řad, hotovost vynaložená za oděv nicméně stoupla. I z tohoto důvodu si zejména všední oděv ženy zhotovovaly svépomocí, přičemž náklady spočívaly pouze v nakoupené látce. Střihy lidového oděvu u všedních součástí zůstávaly prakticky stále beze změny. Důvodem stálosti bylo i hledisko praktického využití oděvu při práci, oděv plnil nároky na umožnění volného pohybu při zemědělské práci. Jednoduchost umožňující snadné ušití oděvu a současná účelnost jsou praktickými důvody udržení lidového oděvu v každodenním životě. Musíme brát v potaz nejenom hledisko praktické, ale i společenské funkce, a to statusové hledisko. Lidový oděv byl také vnějším projevem sounáležitosti se sociální skupinou a vyjadřoval příslušnost k této komunitě. Obecně platí, že čím více je lidový oděv sváteční, tím více plní funkci vyjádření statusu před funkcí praktickou. Lidový oděv měl tedy za úkol umožnit identifikovat svého nositele a vizuálně sdělit zejména lokalitu, ze které pochází. V lokalitě samotné byl oděv indikátorem statusu, který byl odvozen od majetnosti nositelky. Záměrně se zde nezaměřuji na status daný životním cyklem, o němž bude řeč později. Majetnost byla prezentována zejména množstvím jednotlivých součástí a oděvů. Svou roli v tomto případě sehrávala i móda, nejbohatší nositelky si moderní součásti pořizovaly jako první. Odkazy respondentek na tato fakta jsou vesměs útržkovité, mají charakter jakoby poznámky. Nositelky pocházející z nejmajetnějších rodin v lokalitě označují ostatní nositelky jako „sedláčky“, odkazují jednak na jejich rozsáhlé fondy oděvů, ale také na možnost pořizovat nejnovější módní výstřelky, např. cituji “ Byla sedláčka, jak sa něco oblisklo, už to mosela mět, toš chtěla byt nad iné, každý je nejaký…“21 Movitost rodiny vycházela z množství půdy, kterou vlastnila a současně obhospodářovala. Je zřejmé, že status každé rodiny byl v lokalitě veřejně znám, oděvem se tedy pouze potvrzoval. Pro první polovinu dvacátého století obecně platí, že nošení lidového oděvu je přímo podmíněno životním stylem – tedy zemědělským, ovšem nezávisí na majetnosti zemědělce. Samotné udržení tradičního lidového oděvu tedy nesouvisí s původním sociálním statusem nositelky. Toto zjištění vychází z analýzy, při níž byla srovnávána movitost rodin, ze kterých nositelky pochází. Některé rodiny nositelek dokonce ani půdu nevlastnily, nechávaly se najímat u větších sedláků jako pracovní síla, což potvrzuje výše uvedené pravidlo. Většina současných nositelek se ještě v padesátých letech dvacátého století věnovala práci na hospodářství svých rodičů, popř. na hospodářství vlastním, pokud již byla provdána. Po vzniku Jednotného 21

Z rozhovoru s respondentkou Alžbětou Š. z Petrova.

94

zemědělského družstva pak přestupují i s majetkem do této státem řízené organizace. Ženy pocházející z rodin, které nevlastnily větší množství zemědělských pozemků, pak přestupují k práci v továrnách. V době po druhé světové válce se změnou politickou pak nastupují i změny

společenské,

všeobecně

je

zaznamenán

úpadek

v nošení

lidových

oděvů

v každodenním životě. Nošení lidového oděvu bylo udržováno mezi ženami v kolektivech, které se tvořily jak v továrnách, tak také v jednotných zemědělských družstvech. Rozhodující je tedy status nositelky z období před druhou světovou válkou, tedy z období, kdy žila v původní mateřské rodině. Pro uchování a setrvání u lidového oděvu jako součásti každodenního života hrají zásadní roli dva faktory. Prvním je zemědělský původ nositelky, ve smyslu zemědělského způsobu obživy v původní rodině. Druhou podmínkou je věk nositelky, kdy nejmladšími nositelkami jsou ročníky 1935–1936, tedy ženy, které prošly pubertou a společenskou iniciací do období padesátých let nebo v jejich průběhu. Společenská iniciace22 a uznání dívky ženou bylo přelomovým obdobím, které často vedlo spolu se změnou statusu i ke změně oděvu. Při výzkumu byly zaznamenány tři možnosti sebevyjádření prostřednictvím oděvu – setrvání u nošení lidového oděvu, lze předpokládat, že čím jsou ženy starší, tím tato možnost byla častější. Dále pak záměna konfekčního oděvu za oděv lidový, podotýkám, že se nejedná o výjimku. Třetí možností je opačná záměna – odložení lidového oděvu a jeho nahrazení za konfekci, přičemž případů přibývá zejména v období socialismu. Ženy, které iniciací prošly v pozdějším období, již lidový oděv pro běžné nošení odkládají, pokud tak neučinily již jako dříve jako děti.

Odraz politických událostí ve společnosti, politika jako jeden z důvodů zániku tradičního lidového oděvu v každodenním životě Na hromadném úpadku nošení tradičního lidového oděvu nesou zásadní podíl dva politické zvraty. Prvním významným činitelem je druhá světová válka. Nejstarší z respondentek je narozena v roce 1924, valná většina svým narozením spadá do let 1925-1930, menší část pak do let 1931–1936. Z tohoto zjištění plyne, že většina respondentek prožila své dospívání ve válečných letech. Jak již bylo zmíněno, období dospívání bylo zlomovým momentem v životě ženy, kdy měla možnost svůj styl odívání změnit. V období, které bylo sociálně nejisté, byl společenský dohled oslaben a lokální společnost tradiční hodnoty neprosazovala tak striktně, jako tomu bylo v letech prosperity. Sociální dohled nad 22

Společenská iniciace u dívek v první polovině dvacátého století na jižní Moravě byla složitým procesem, který lze dělit na dvě základní části. Prvním stupněm společenské iniciace bylo přiznání členství mezi chasou, ovšem plnohodnotným členem společnosti se dívka stala teprve po uzavření sňatku.

95

generací současných nositelek byl v době jejího dospívání slabší, z čehož plyne i možnost větší svobody rozhodnutí. Oslabení běžného nošení lidového oděvu u obyvatelek vesnic nebyl zapříčiněn pouze jejich vůlí samotnou, ale také ekonomickou situací ve válečné době. Vzhledem k tomu, že válka s sebou přinesla nedostatek prakticky veškerého zboží, které bylo prodáváno pouze v omezeném množství na hlavu, bylo pořizování lidového oděvu prakticky znemožněno. Co se týká množství spotřeby látky, zejména krojové sukně jsou na spotřebovaný materiál dosti nákladné, proto jejich pořízení bylo nákladnou záležitostí i co do vynaložené snahy při shánění materiálu. Také řemeslníci měli svou pozici ztíženou, respondentka Marie V. ze Strážnice popisovala, jak si nechala zhotovit za války střevíce, ovšem bez tzv. „laku“, tedy bez lakovaných špic a vrchního dílu bot, protože lakovaná kůže nebyla k dostání. Střevíce tak mají celkově jiný, pouze matný vzhled. Tíživý nedostatek materiálu měl za následek změnu v estetickém hodnocení, kdy obyvatelé lokalit museli na svém pohlížení na lidový oděv slevit. Jedním z důsledků bylo i zkracování sukní, jak vyplývá z vyprávění Heleny H. z Radějova. Ta vzpomíná, jak na Velikonoce místní chlapci napsali před dům dívce, která nosila krátké sukně: „Na šatěnce zbývá osm bodů, kupte si sukničku delší a novů!“ Je evidentní, že náhled na rapidní zkracování sukní byl kritický, nicméně ekonomická situace byla natolik špatná, že jejím následkům již nebylo možno ze strany místních zabránit. Obdobnou válečnou zkušenost sděluje i Růžena B. z Petrova: „Měla sem, my sme, chudobné děvčata byly rádi, že majú jednu, vlňáček byl enom jeden, to sme si mosely velice opatrovat, to sedláčky měly aj dvě, to bylo šecko na lístky za Německa…“ Důvodem, proč politická událost postihla zejména mladou generaci v odívání, nebyl jenom sociální status a jeho změna, ale také praktické hledisko. Dívka v pubertě, kdy již překročila práh svého dětství, si připravovala nákladný ženský šatník. Pořízení množství různých oděvů bylo nesnadnou záležitostí za běžných podmínek, nemluvě o válečné ztížené situaci. Ženy, které již tento životní přelom měly za sebou a šatník již byl vybaven, měly z čeho čerpat i v době válečné, což je nenutilo na rozdíl od mladších žen a dívek ke změně svého odívání. Dalším negativním činitelem byla vojska procházející vesnicemi. Vojáci, kteří byli ranění, byli převáženi do polních lazaretů zřízených provizorně v příbytcích obyvatel vesnic, přičemž bylo zapotřebí velké množství obvazového materiálu. Vlivem nedostatku tohoto zboží se obvazy nahrazovaly textiliemi nalezenými právě v domácnostech. Dle vzpomínek respondentek nepohrdli vojáci téměř ničím, za své vzaly kromě oděvů i textilní doplňky v příbytku, např. nástěnné „kuchyňky“ atp. Aby domácí předešli totálnímu zruinování svého majetku, zakopávali šactvo do jam připravených ve stodolách. 96

Dalším politickým zásahem vedoucím k úpadku lidového oděvu jako stylu odívání pro každý den byla padesátá léta dvacátého století. Právě združstevňování, obrazně řečeno, vyvedlo ženu z domácího hospodářství, postavení žen se náhle změnilo. V předválečném období bylo na vesnici zaužívaným zvykem, že jakmile se dívka vdala, začala rodit potomstvo a její prací byla péče o domácí hospodářství a členy rodiny. Žena byla prakticky statusově vázána na dům a hospodářství, zatímco její muž vykonával své povolání jako řemeslník nebo statkář, přičemž práce na polích u něj byla brána ve smyslu povolání nikoliv povinnosti plynoucí z jeho genderového statusu. Žena, která do padesátých let pracovala výhradně v domácnosti, tak nastupuje stejně jako její protějšek do institucializovaných center, kde odvádí práci. Spolu se změnou životního stylu začaly ženy mít jiné nároky na svůj vlastní šatník, který do té doby sestával pro všední nošení z méně nákladných součástí. Každá žena v okamžiku, kdy začíná pracovat v továrně nebo zemědělském družstvu, je postavena před otázku, zda lidový oděv odložit či v jeho nošení setrvat. Prvním důvodem je vystoupení z původního prostředí. Pokud žena většinu času trávila v hospodářství a ve vesnici, pak svůj status vyjadřovala i oděvem, tedy oděv přímo vyjadřoval příslušnost k danému místu a způsobu obživy. V době, kdy je zemědělství institucializováno a za prací jsou dělníci nuceni dojíždět, tak statusový smysl ztrácí své opodstatnění. Práce, kterou obyvatelé vesnic vykonávají, je odcizena od jejich rodových majetků, proč tedy vyjadřovat status vztahující se k tomuto zázemí. Další tlak na ženu vyvíjela opět ekonomická situace. Při práci v družstvu či továrně žena náhle potřebovala svůj šatník rozšířit, ovšem na rozsáhlý nákup oděvů neměla finanční prostředky. O tomto faktu vypráví respondentka Růžena B. z Petrova, když ve svých vzpomínkách sděluje, jak si ženy a dívky v továrně na čokoládu, kde pracovala, zřídily fond na nákup oděvů, do něhož každý měsíc spolupracovnice odkládaly peníze, přičemž každý měsíc si jedna z nich koupila nové šaty. Přestup ženy z domácnosti do institucializovaného zaměstnání znamená zlom ve stylu odívání žen a posun v zániku běžného nošení lidového oděvu. Ovšem setrvání v těchto institucích pak již takové důsledky nenese, odklon od lidového oděvu je již individuální záležitostí. Právě instituce působí na ženy, které u nošení lidového oděvu setrvaly, jako sdružující prostředek a styl odívání u nich právě podporuje. Ženy pracující jak v továrnách, tak také v Jednotném zemědělském družstvu se navzájem v nošení lidového oděvu ujišťovaly a společně tak vytvářely malé sociální skupiny identifikující se s tímto stylem. Lidový oděv tak u nich neodkazuje přímo na status plynoucí z celospolečenského postavení zemědělce a způsobu jeho obživy, ale stává se víceméně módním stylem s odkazem na původ a prostředí, ze kterého nositelka pochází. 97

Tradiční lidový oděv, jeho vývoj a vliv módních trendů Jak bylo řečeno výše, tradiční lidový oděv přežívá v malých sociálních skupinách i dobu padesátých let dvacátého století a jeho běžné nošení je tak alespoň lokálně udržováno. Paradoxně právě institucializované zaměstnání a sdružování žen kolem práce tak napomáhá udržení tradičního odívání v každodenním životě. Lidový oděv se tak začleňuje mezi jedny z více módních stylů, odkazuje na životní styl, ovšem není již pevně vázán společenským postavením. Lidový oděv, byť již pouze v malých sociálních a profesních skupinách, si udržuje stále svou módnost a vývoj, nesetrvává ve strnulém stádiu. Vzájemná podpora žen nespočívala pouze ve finanční výpomoci, jak bylo zmíněno, ale především ve vzájemném ujištění a upevnění pohledu na tento oděv. Respondentka Ludmila B. ze Strážnice pracovala v Jednotném zemědělském družstvu. Při prohlídce svého šatníku často odkazovala na součásti, které měla stejné se svou kamarádkou pracující tamtéž. Posun zaznamenáváme také v nárůstu tzv. stejnokrojů, kdy sukně i vrchní díl kroje byl ušit ze stejného materiálu, podobně jako kostým. Obdobně se zachází s barvami, nositelky se snažily součástky co nejvíce sladit. Musíme ovšem přiznat, že styl odívání a doladění jednotlivých součástek je i věcí osobního vkusu, což nelze generalizovat. V poválečné době zaznamenáváme nárůst moderních materiálů ve zhotovování lidových oděvů, což je samozřejmě zapříčiněno průmyslovou produkcí a uvedením umělých vláken na trh. Pokud si ženy pořizovaly nové sukně nebo jupky, byly to právě tkaniny z umělých vláken, ze kterých si nechávaly lidové oděvy zhotovovat. Důvody nákupu umělých textilií vyplývaly zejména z praktického hlediska a vlastností materiálu. Nositelky si zejména pochvalují jejich nemačkavost, což se pak odráží na snadné údržbě oděvu a úspoře času. V nové módní vlně pak přišlo i zkracování délky sukní, jako vyjádření distance od předchozích generací žen. Zatímco matky současných nositelek nosily sukně v délce do půli lýtek, současným nositelkám sahají sukně přibližně do výše pod kolena. Náhled na sebevyjádření se prostřednictvím délky sukní přesně vystihuje citát Ludmily B. ze Strážnice: „A včil sa to nosí kratší a kratší a šly tetina Bělochova a povidaly mně: Lido, aspoň o dva prsty sju měla mět delší. A já povidám: A včil už to nenosíme jak panimámy, jak maminka to nosívaly až po zem.“ Také jiné respondentky, např. Marie V. ze Strážnice poukazuje na to,

98

jakou délku sukní nosila jako dívka a později jako žena. Opět ovšem záleží na osobním vkusu a uvážení. Do lidového oděvu vnikla od šedesátých let minulého století vlna módních tzv. „amerických“ šátků, zhotovených z tenkého bavlněného plátna. Šátky byly dováženy ze Spojených států amerických jako luxusní zboží prodávané v Tuzexu nebo byly posílány v zásilkách od známých pobývajících v Americe. Šátky nevalné kvality se tak staly módním a lukrativním zbožím, především ale nedostatkovým, proto byly středem černého obchodu a směny. Byl to výhodný obchod zejména pro příbuzné českých Američanů, kteří si prodejem šátků pod rukou přivydělávali. Přímo z Tuzexu získala šátek pouze malá část žen, dostupnost bonů potřebných ke koupi takového zboží byla pro obyvatele vesnic mizivá. „Americké“ šátky se tak staly i přes svou ne příliš vysokou kvalitu znakem luxusu, jako módní vlna se podepsaly i na změně lidového odívání. Nutno podotknout, že se jednalo o módní trend, který si nositelky udržely pouze dočasně a v současné době již tyto šátky nenosí žádná z nositelek. Obdobné módní vlny můžeme sledovat i ve výšivkách u žen v Petrově, které vymýšlely nové a nové vzory, které se v lidovém oděvu zabydlely. Jedná se mnohdy o moderní geometrické vzory, které působí téměř futuristicky a jsou značně vzdáleny tradičním květinovým vzorům. Setrvání v užití kdysi módního vzoru opět záleží na vkusu nositelky, vzhledem k již malému počtu žen, které lidový oděv nosí v současnosti, nelze usuzovat o dopadech tohoto módního vlivu na lidový oděv. Zatímco na jedné straně do lidového oděvu expandovaly cizorodé prvky z módních trendů, na straně druhé množství původních součástek zůstávalo odloženo hluboko v šatnících. Jedním z původních prvků byly kacabaje, černé kabátky s vyztužením spodní části zad. Jejich vyřazení z každodennosti s největší pravděpodobností zapříčinily nákladná pořizovací cena a historizující vzhled. Mnoho žen také připomíná, že poté co zesílela, se již do kacabaje nevešla, proto ji odložila a nahradila teplejší jupkou zakrytou vlňákem. Jiné ženy kacabaju vyměnily za alternativu dubeňáku, krátkého kožíšku. Přestože ženy oděvní součástky vyřazovaly z běžného nošení, jen výjimečně docházelo k tomu, že by žena jako nositelka součástku vyhodila. Vždy se projevuje vztah k lidovému oděvu a povinnost uchovat jej v co nejlepším stavu pro další generace, nebo naopak odkaz ke generacím minulým. Nositelka má často k součástce osobní vztah a připomíná jí osobu, po které ji zdědila, proto nenachází odvahu k tomu, aby se oděvu zbavila. Je tedy evidentní, že pro nositelky nemá oděv pouze rozměr konzumního zboží. Módní vliv se týká také doplňků nošených k lidovému oděvu. Jedná se zejména o obuv a punčochy. Současné nositelky k lidovému oděvu nosí černé polobotky nebo vlněné 99

papuče zvané „cigánky“. Obuv nakupují v místních obchodech, musí plnit pouze jedno kritérium – jednoduchost. Obuv musí být trendově neutrální, černá, pohodlná a cenově dostupná. Krojové střevíce nebo čižmy nosí ženy pouze příležitostně, a to pouze při slavnostních příležitostech. V chladném období nosí ženy k lidovému oděvu punčochové kalhoty nebo punčochy. V Petrově lze použít i punčochy tělové barvy, ve Strážnici pouze černé. Ženy dle vlastního uvážení oblékají buďto punčochy s vroubkováním, uvazované na podvazkový pás, nebo také moderní silonové punčochové kalhoty, mnohdy ve dvou vrstvách. Je zřejmé, že součásti, které byly svrchní a viditelné, podléhaly módním vlivům, změna stylu byla vždy podmiňována společenským prostředím, osobní rozhodnutí v tomto směru vždy podléhalo společenskému dohledu. Spodní prádlo nebylo zatíženo žádnými společenskými konvencemi, bylo považováno za věc soukromou a bylo tedy čistě záležitostí osobního rozhodnutí a vkusu nositelky, jaké spodní prádlo používá. Zatímco nákladné oděvy a součásti děděné po generace považují nositelky za hodnotné, spodní prádlo má charakter spotřebního zboží. Většina

dotazovaných

respondentek

nosí

současný

typ

spodního

prádla,

charakteristický pro generaci nositelek. Jedná se o bavlněnou podprsenku a bavlněné úpletové kalhotky s nohavičkou. Jak bylo řečeno, některé ženy setrvávají u nošení podvazkového pásu, na který uchycují teplé vroubkované punčochy. Vrchní díl spodního prádla bývá v chladných měsících doplněn bavlněnou košilkou. Respondentka Růžena Ž. ze Strážnice upozornila na to, že prádlo zpočátku nebylo pouze nakupováno, ale zhotovováno podomácku, např. i podprsenky byly šity doma. Tyto vesměs moderní oděvní součásti jsou kombinovány i se staršími typy spodního prádla. Mnohé z respondentek nosí na domácí nošení místo podprsenky tzv. „kordulky“, upnuté krátké vestičky se zapínáním vpředu, které mají za úkol stejně jako podprsenka zpevnit ženský hrudník. Respondentky si také samy zhotovují košilky z bavlněného plátna, nošené v domácnosti zejména v letním období. Rubáč a jeho každodenní nošení byl ve výzkumu zaznamenán pouze v jednom případě, a to jako doplněk ostatního již moderního spodního prádla, víceméně jako kombiné. Rubáč ženy označují za oděv generace svých matek, mnohé jej nosily pouze v dětství nebo nikdy. Při rozhovoru byly respondentky dotazovány také na vývoj spodního prádla a jaké nosily v mládí. Nebyl zaznamenán případ, kdy by v mládí ženy spodní prádlo úplně postrádaly. Většina z nich nosila od období puberty kalhotky trenkového střihu, zejména z hygienických důvodů v průběhu menstruace. Ženy současně odkazují na generaci svých matek, které spodní kalhoty mnohdy nenosily vůbec. Velmi zajímavým spodním prádlem nošeným mladými dívkami k slavnostním příležitostem jsou spodní kalhoty sahající ke kolenům nebo do půli stehen. Aby dívka zakryla 100

své intimní partie, nosila pod sváteční kroj při zvláštních příležitostech kalhoty z bílého plátna, na krajích nohavic s krajkovou výšivkou. Protože škrobené sukně poněkud odstávají od těla, byla tak ušetřena pátravých pohledů přítomných zvědavců. Nejzajímavější je ale na těchto kalhotách fakt, že jim vždy schází středová část v rozkroku. Je jasné, že důvod byl zejména praktický, otvor měl zajistit snadný přístup k partiím ženy.23 Při vesnických zábavách tak kalhoty plnily estetickou úlohu stejně tak dobře, jako si i zachovaly praktickou stránku. Mladé ženy a děti nosily tzv. trika, spodní prádlo nošené zejména v zimě. Trika byla v podstatě tričkem a kalhotami sešitými v jednu část, takže se v nich lépe udržovalo tělesné teplo. V partiích hýždí měla trika velký otvor, aby jejich nositel při návštěvě toalety nemusel celý komplet svlékat. Otázkou je módní vliv na lidový oděv nošený na domácí běžné účely a oděv určený pro nošení ve společnosti. Obecně platí princip, že čím je lidový oděv svátečnější, je společensky významnější, což v důsledku znamená značnou konzervativnost. Čím je lidový oděv méně vidět, tedy se týká spodního prádla, stejně tak jako oděvu nošeného doma, společenský význam je prakticky nulový, tedy vystupuje zde hlavně praktické hledisko, móda i jiné vlivy zde mají volné pole působnosti. Téměř všechny nositelky ve své minulosti nebo i v současné době nosily v domácnosti šatovou zástěru, lidově zvanou „šatovku“. Její obliba vzrostla jednak díky její módnosti, ale především kvůli praktičnosti, v letních měsících v ní není horko, je vzdušná a respondentky se zdravotními potížemi si pochvalují, že v pase tělo nestahuje jako lidový oděv. Je zcela evidentní, že lidový oděv ve všech svých formách podléhá módním vlivům, není ustálenou neměnnou formou, prodělává neustálý vývoj. Jak bylo uvedeno, pravidlem je stupňující se konzervativnost spolu s mírou svátečnosti, tedy sváteční lidový oděv uchovává větší množství starších vývojových prvků. Nabízí se otázka, jak na lidový oděv ve vztahu k módě nahlíží nositelky samy. Na jedné straně samy při delším pohovoru připouští, že se lidový oděv během jejich života změnil a poukazují na výše zmíněné aspekty. Ovšem při prvotním dotazování označují všechny shodně lidový oděv za neměnný, což vyjadřují mnoha způsoby. Např.: „V temto možeš jít dycky a šady, furt je to móda jednaká.“ 24 „Tak výhody asi tam sa nemění móda, to člověk može nosit celý život […]“25 Spolu se změnou životního stylu měnily i nositelky svůj oděv a k tradičním krojovým prvkům postupně připojují i moderní oděvy, např. kabáty, svetry, halenky moderních střihů a 23

Konkrétní příležitost si výzkumník může pouze domyslet, respondentky po opakovaném dotazování propadaly v smích nebo se místo odpovědi na otázku záhadně usmívaly. 24 Z rozhovoru s Helenou K. z Radějova 25 Z rozhovoru s Anny H. z Radějova

101

materiálů. Jedním z důvodů obnovy šatníků byly i nové příležitosti, jak se zmiňuje respondentka Marie O. z Petrova: „Dyž sme šly s děckama na fotbál a tak, tak sme si daly enom halenku, aby sa to zlehčilo, tak myslim před dvaceti rokama, tak dobře dvacet roků sa začly halenky a svetry nosit, v nedělu né, to teda do kostela, to sa dodržuje dodnes, skoro, tož také ve všední deň, tož tak, na podzim eště ve vlňáčkách, ale v létě už v jupkách…“ Na vesnicích bylo nedělní odpoledne obvykle vyplněno fotbalovým zápasem, pro tuto příležitost si ženy zhotovovaly moderní halenky nebo alespoň jupky tradičního střihu, ovšem z moderního materiálu.26 Mnohé ženy, které setrvaly v nošení lidového oděvu, zažily ve svém životě alespoň jednu příležitost, kdy styl oděvu radikálně změnily a poté se opět vrátily k předchozímu stylu, jako např. Ludmila M. z Radějova: „No dyž sem byla v Brně na svatbě, tož měla sem aj trvalů, aj ty šaty sem měla dvoje kůpené a od téj doby, měla sem to jednů kůpené a od téj doby né, to už… Tož tolik sem byla v šatách oblečená aj trvalů sem měla a od tej doby nic.“ Podobnou zkušenost odhalila i respondentka Anna H. z Radějova, která poskytla fotografii z dovolené, kde je vyfocena v plavkách a módních šatech. Módní vlivy se na lidovém oděvu s určitostí podepsaly, změny jsou výsledkem vnímání nositelek prostředí, ve kterém žijí a reflexe aktuální situace do modifikace oděvu. Sociální prostředí, ve kterém se nositelky pohybují, podléhá vývoji. Pokud je tedy lidový oděv nošen jako každodenní a použit jako prostředek sebevyjádření, musí společenské změny respektovat. Je třeba upozornit na fakt, že nositelky na vnější vlivy nereagují pouhým přebíráním a kopírováním, ale původní impulz a vzor může být modifikován. Sama nositelka tak dle svého osobního vkusu napomáhá utváření lidového oděvu. Zatímco některé módní prvky kombinují s tradičními součástmi kroje, jiné nositelky takovéto odívání zavrhují. Módní vlivy se podílejí na zániku tradičního lidového oděvu pro každodenní nošení a to tak, že postupně nahrazují tradiční součásti za konfekční součásti oděvu. Takto vzniká v druhé polovině dvacátého století jakási kulturní eroze narušující ucelenou podobu a řád tradičního lidového oděvu, která byla charakteristická pro dřívější formy lidového oděvu (zejména pro první polovinu dvacátého století). Přestože všechny módní součásti působí rozklad lidového oděvu, nejsou všechny z pohledu nositelek hodnoceny stejně. Svetry pletené podomácku se u nositelek těší značné oblibě a jsou považovány za takřka tradiční, obdobně jsou hodnoceny i

„Pokud bychom sledovali rozdíly v návštěvnosti náboženských a sportovních událostí v první polovině dvacátého století, zjistili bychom, že mnohdy skutečně docházelo k jejich vzájemné substituci, nebo že méně náboženští muži, „vyměňovali“ svou návštěvu bohoslužeb za to, že jejich ženy s nimi chodily sledovat sport.“ Nešpor, Z.; Lužný, D.: Sociologie náboženství. Praha 2007, s. 17. 26

102

sukně či jupky zhotovené z umělých materiálů (tesilen aj.). Jiné prvky jako např. halenky módních střihů, „americké“ šátky již za tradiční považovány nejsou.

Vliv místních řemeslníků na vývoj lidového oděvu v lokalitě Přestože v mnohém byli nositelé lidového oděvu soběstační a ovládali výrobu jednoduchých oděvů sami, pro zhotovení slavnostního oděvu potřebovali pomoc řemeslníků. To platí zejména pro ženské sváteční oděvy, kacabaje, svatební čepce, kamizoly a obuv. Každý z řemeslníků se soustřeďoval na určitý okruh zákazníků z dané lokality, protože jiný typ kroje by vyžadoval jiné propracování zejména v detailu, na který se velmi dbalo. Odborníků ovládajících zhotovení oděvů nebylo mnoho, kontakty na ně spolu s referencemi byly mezi nositeli předávány ústně. Nositelky v jednotlivých lokalitách si dodnes pamatují, u koho byla daná součástka zhotovena. Obuvníků bylo poněkud více, byli to muži, specialisti v oboru – v každé z lokalit se obuvník vždy vyskytoval. Respondentky hodnotí jejich práci, např. který vyšíval čižmy barevnou výšivkou, zda byla lepší pestřejší či střídmější atd. Způsob vyhotovení byl ovšem opět věcí osobního vkusu nositelky. Podobně jako obuv si nechávaly ženy zhotovit i zimní kabátky – kacabaje a kamizoly. Petrovské ženy se pro tyto účely obracely na zhotovitelky do Sudoměřic a Petrova. Lidové švadleny byly mnohdy také nositelkami, které se pouze díky své zručnosti tomuto umění naučily, zhotovování oděvů ale neměly jako povolání, povětšinou hlavní pracovní náplní byla péče o domácnost. 27 Ženy ze Strážnice a Radějova pro značnou podobnost oděvu byly zákaznicemi několika zhotovitelek ve Strážnici. Nejvýraznější osobností byla i paní Tvrdoňová, zvaná mezi místními tetička Tvrdoňova. Většina nositelek ze Strážnice a z Radějova má do dnešní doby ve svém šatníku oděvy zhotovené v její dílně. V lokalitě byla uznávána jako odbornice na slovo vzatá, bezesporu se podílela svou tvorbou na vývoji lidového oděvu na Strážnicku. Přesto zhotovování oděvů probíhalo ve velmi jednoduchých podmínkách, dle vzpomínek respondentek, např. měřila délku paží a obvody těla provázkem, protože si nepořídila krejčovský metr. Oděvy vzešlé z její dílny ovšem navzdory jednoduchosti zhotovovacích prostředků nesou dodnes známky nejvyšší kvality, oděvy i v dnešní době po více než padesáti letech vypadají téměř nově, propracovaností je nelze srovnávat se současnými oděvy, které 27

Nabízí se zde otázka, zda „lze tradiční „ženské práce“ spojené s dekorativní tvorbou a domácím prostředím využít k podvracení hierarchie, která umění dělí nekompromisně na „nízké“ a „vysoké“?“ Pachmanová, Martina (ed.): Neviditelná žena. Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě. Praha 2002, s. 10.

103

jsou šity sériově. Zručnost a um „tetičky“ Tvrdoňové se podepsaly zejména na svatebních čepcích, které zhotovovala. Nekonečná práce strávená nad vyšíváním stuh perličkami a flitry byla vyvážena možností vnést do díla svou vlastní invenci, ovšem do takové míry, aby nebyl porušen tradiční charakter díla, což se bezpochyby povedlo. Paní Tvrdoňová čepce nejenom zhotovovala, ale také opravovala. Pro případ, že by nevěstě příbuzní čepec nemohli nechat zhotovit, svatební čepce také půjčovala. Později při vzniku folklorních souborů jeden z čepců darovala pro účely folklorních vystoupení. Pokud v lokalitě setrvávala šikovná zhotovitelka svatebních čepců, lidový zvyk nošení tohoto prvku při svatbě a čepení nevěsty trval. Ještě v padesátých letech minulého století bylo na Strážnicku běžné, že se dívky vdávaly v lidovém oděvu doplněném o čepec. Spolu s odchodem odbornic na zhotovování svatebních čepců také mizí zvyk čepení. Podobně působila i matka respondentky Anny H. z Radějova, rozené v Petrově. Tyto ženy svou dovedností a přičiněním napomáhaly k upevnění tradičního lidového oděvu ve společnosti, přičemž s jejich odkazem se můžeme setkat dodnes prostřednictvím jejich výrobků. Silný vliv uplatnily i na vlastní okolí a rodinu, proto jejich dcery a snachy jsou dodnes nositelkami lidového oděvu. Své přičinění na udržení lidového oděvu v lokální společnosti nenesou pouze řemeslníci, ale také místní obchodníci či obchodnice, vedoucí obchod opět jako přivýdělek: „To né, to bylo po frontě, to bylo v pětačtyřicátém a v sedmačtyřicátém sem sa vdávala, ba teho nebylo. To sme chodily do Sudoměřic, tam byla obchodnica Petrášova, tá na to kamsi jezdily a tá nám skázaly do Petrova a to už sme letěly si to pokůpit. A dyž sme neměly peněz, oni řekly, enom dojdite, šak mně to dáte.“28

28

Z vyprávění Růženy B. z Petrova.

104

Genderové postavení ženy v tradiční lidové společnosti v souvislosti s lidovým odíváním Žena v lidové společnosti zastávala místo v domácnosti, jejím úkolem a hlavní náplní práce byla péče o hospodářství a rodinu.29 Na ženu nebyly kladeny nároky ve smyslu vyučení se nebo vykonávání specializovaného řemesla, její specializace byla již předem určena společensky, tedy specializace pro ženu jediná a možná. Vykonávané specializované aktivity byly společensky chápány jako činnosti vedlejší a přivýdělkové. Nelze říct, že by zaměstnání ženy bylo méně odborné než zaměstnání mužská, vzpomeňme jen krejčové zhotovující složité lidové oděvy, zručné vyšívačky nebo porodní báby. Porodní asistentka se nikdy nemohla společensky vyrovnat mužskému povolání porodníka, stejně tak jako u ženy krejčová s mužem vykonávajícím živnost ve stejné oblasti.30 Společenský status ženu tedy degradoval na výhradní a jediné možné společensky uznané ženské zaměstnání – péči o domácnost31. I přes společensky degradující systém nemůžeme tomuto společenskému rozvržení upřít logiku. Zatímco muž měl za úkol vykonávat ekonomicky výnosnou činnost, žena měla za úkol obětovat se ve jménu rodiny a hospodářství, o něž se starala. Výsledkem takovéto dělby práce byla téměř výhradní závislost ženy na muži z pohledu přístupu k finančním prostředkům. Nakolik bude rodina finančně zajištěná záleželo na schopnostech, možnostech a vůli muže. Rodiny najímaných řemeslníků byly v podstatně lepší situaci, finanční zisk byl více jistý než v rodinách živících se výhradně zemědělsky. V selských rodinách většinu vypěstovaných produktů rodina přímo spotřebovala nebo použila k obnově hospodářství, takže finanční prostředky plynuly pouze z nadbytku, který bylo možno prodat. Nikdy ovšem nebylo zaručeno, že rok bude natolik úrodný, aby určité nadbytky poskytl. Z takto získaných financí si členové rodiny mohli koupit komodity, které hospodářství přímo neposkytovalo, tedy i ošacení. Protože část z nadbytku, který byl dělen opět mezi všechny členy rodiny a 29

„Women’s role within this schema was not only decreed by nature, it was also quite pivotal. The wife represented the heart of the organic family, it was in her persona that the superior morality of family life was invested.“ Nava Mica: Changing Cultures. Feminism, Youth and Consumerism. London 1992, s. 100. 30 „Mezi první ženská povolání patří vědmy, kořenářky, porodní báby a kojné, služky a o něco později vychovatelky a učitelky, ale také prostitutky, lazebnice a hostinské. Poslední jmenované profese reagují na historicky první potřeby mužů ve veřejném prostoru, mimo okruh rodiny. Proto se také často vzájemně prolínaly. Vlastně ale suplovaly a rozšiřovaly některé služby, které doma poskytovala muži žena. Jak bylo řečeno, vstup ženských profesí do veřejného prostoru byl dlouho marginální, záměrně omezovaný.“ Vodáková, Alena, Vodáková, Olga (ed.): Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha 2003, s. 165. 31 „Role a postavení žen v „prostoru veřejném“, jejich vliv, moc, prestiž ve společnosti, ale i jejich životní úroveň, seberealizace a pocity uspokojení, jsou dnes dány především jejich prací v placeném zaměstnání. Nezanedbatelnou, byť někdy přehlíženou skutečností ale je, že žena pracovala vždy, i když nebyla zaměstnaná. Podle Ortegy y Gasseta to byla dokonce právě žena, kdo vymyslel práci, kdežto muž, lovec, válečník a dobrodruh, spíš sportoval, hrál si.“ Vodáková, Alena, Vodáková, Olga (ed.): Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha 2003, s. 156.

105

potřeby hospodářství současně, byla nesmírně skromná a mnohdy ani nevystačila pro potřeby ženy a dětí, věnovaly se hospodyně přivýdělkové činnosti. Běžnou praxí byl prodej vajíček a mléčných produktů na trhu. Tuto situaci ve svém vyprávění vzpomíná i respondentka Anna B. z Radějova: „Mamička dyž chtěly jít neco kůpit, tož měly slépky, eště u stařečka Ťuláka je měly, tož to aj dyž do škole, nejaků tú zástěru, jupečku, to obyčajně za ty vajíčka. Tož mně to dycky kůpily, to si pamatuju. Ty zástěry do takého zelenkava, to si pamatuju… Nebylo tych peněz tenkrát, nebylo ba ne.„ Obdobně popisuje finanční situaci i respondentka Anna O. z Petrova: „Tož podlé možností, dyž byla možnost, tož sa kůpila, tož nekdy možnosti, to néni jak včil… Si vydělajú peníze, tedy enom co sme si utržily za mléko lebo za vajíčko nebo dyž sa odevzdávalo obilé lebo nejaký dobytek prodal, tož, to néni ja včilkaj dojde měsíc a jisté peníze sů, tož tak.“ Ze vzpomínek respondentek vyplývá, že přivýdělku se mnohdy v rodině věnoval i muž, který většinou jezdil s koňmi jako povozník nebo pomáhal při stahování dřeva s koňmi v lesích. Výdělek z této činnosti ale byl určen opět pro hospodářství jako celek, tedy na nákup ošacení zbývala pouze část, pokud vůbec. K samostatné výdělečné činnosti byly vedeny i svobodné dívky, které chodily vypomáhat příležitostně do lesního hospodářství. Období padesátých let tak přineslo kromě ztrát na soukromých majetcích také jedno významné pozitivum, a to zajištění sociální situace prostřednictvím stálého příjmu. V postavení ženy ve společnosti nastaly taktéž nemalé změny, žena již nebyla považována za výhradně domácí pracovní sílu, její práce byla uznána jako uplatnitelná na trhu práce.32 Přestože ženská práce byla srovnatelná s prací odváděnou muži, platové ohodnocení je u žen stále nižší. Nicméně pomocí této změny se žena dostává ke stálému vlastnímu příjmu plynoucího z odváděné práce ve smyslu výdělečné činnosti, nikoliv pouze přivýdělku. Situaci nastalou v padesátých letech pak ve svém vyprávění nastiňuje respondentka Anna H. z Radějova: „Za nejaký rok co sem sa vdala, v tem šedesátém roku, nekeré moje spolužačky se přeměštily. My sme sa brali v devětapadesátém. Co já vím, třeba to bylo temu komunistama, lidé přestali doma hospodařit, měli hotové peníze, mohli si pokúpit, začali zabavovat majetky, možná že to bylo tým. To dřív ty ženské byly v hospodářství na polách a potom už mohly do téj továrny si jít přivydělat, ty poslední roky co byly sedláčky, tak oni už neměly ani na zaplacení teho ušití, teho kroju, už si nemohly dovolit kupovat ten kroj. Oni na tem byly horší jak já, ty sedlácké děvčata, oni si nevydělávaly, já sem si mohla kůpit co sem 32

„In the light of changes, it is argued that over the past 50 years, patterns of men and women’s participation in paid work have undergone major transformation. Indeed, recent accounts have argued that a changing gendered division of labour has blurred traditional understandings of men and women as homemakers and breadwinners.“ Mac an Ghaill, Martin and Haywood Chris: Gender, culture and society. Contemporary feminities and masculinities. New York 2007, s. 72.

106

chtěla. Oni byli potom chudáci, jim brali ty pola, oni na tem byli velice zle. Co vím jedni, jak se menovali, oni dyž dělali polévku, kůpili si klobáse, aby sa jim omastila polévka, bár měli hospodářství veliké. To začali potom zabírat ty majetky, oni sa potom už také přepanštili.“ Tvrzení Anny H. potvrzuje tezi, že odloučení ženy od domácího hospodářství a možnost plného samostatného výdělku vedla k úpadku nošení tradičního lidového oděvu v každodennosti. Právě tento bod objasňuje, proč lidový oděv vymizel dříve ze šatníků mužů nežli z ženského fondu ošacení. Žena, která byla do padesátých let takřka bez zaměstnání a bylo zvykem, že se starala výhradně o domácnost a hospodářství, nebyla logicky tak náročná na aktuálnost oděvů. Zaměstnaný muž, který častěji navštěvoval společnost mimo vlastní komunitu, vyžadoval také oděv podobný tomu, které se nosilo v navštěvovaném prostředí, přičemž s tradičním lidovým oděvem si již nevystačil. Určitým důvodem je i vzhledová podobnost pracovního lidového oděvu s konfekčními oděvy této doby. Přechod mezi lidovým oděvem a konfekcí není u mužů, co se vzhledu týká, tak markantní jako u žen. Fakt, že lidový oděv je přímo vázán na tradiční sociální prostředí a komunitu, vyžaduje setrvání v domácím prostředí, potvrzuje i jev, kdy muži pracující v zemědělství pokračovali v nošení lidového oděvu déle, než muži vykonávající řemeslo. Velmi poeticky to ve svém lidovém pojetí vyjádřila Anna K. ze Strážnice: „No, poslůchaj, ono ty ženy sů v domácnosti, tož sa to može a ty chlapi dyž chodijú ven do práce, tož to jaksi už sa rovnají jeden druhému. Tož myslím by sa smíli aj jeden druhému, dyž by jeden došel v tom kroji, já teda nevim, já si to tak představuju. Že to už dojde do takého kolektivu a… myslím, že to bylo tým.“ Brzké odložení lidového oděvu u mužů zdůvodňuje argument Marie M. ze Strážnice, která pronesla krátce: „Nó, tož, chlapi sů pohodlnější…“ V zásadě má Marie M. pravdu, ženy na módu a styl odívání více dbají, tím více, pokud setrvaly v domácnosti, měly i více času věnovat se údržbě a zhotovování oděvů. Marie O. z Petrova úpadek nošení lidového kroje muži odůvodňuje dvěma faktory – jednak to jsou politické události a současně i praktické hledisko zohledňující fyziologickou stránku mužského těla: „Protože chlapský kroj všední byl takový enom ty konopné gatě, v zímě jim v tem bylo zima a v létě ono to bylo aj praktické, že to aj pilo pot, ale hodně špinavé takové, protože neměli neříkám dneskaj, dneskaj sa člověk převléká každý deň, ale týdeň dyž sa v tem chodilo, tož to bylo pracné, tož oni potom to zjednodušili, ušili si také plátěné košele jednoduché a potom už začínaly ty gatě, jak sa říká štruksové, ale nedělní udržovali, lajbl, čižmy k temu, dlůho do kostela tyto kluci, co byli jako tyto sedláci, ty co nebyli ty chodili v oblekoch, ale tyto co říkám sedláčtí ty chodili pořád oblečení v nohavicách a zástěru ušitů a košelu a na to ten lajbl. Potom dyž začali chodit do práce, tož nemohli

107

chodit v takových šatoch jak při hospodářství. A potom sa začaly kupovat obleky a to potom už ty mužské šaty to potom…“

Sociální postavení a majetnost ženy jako možný aspekt setrvání v nošení tradičního lidového oděvu Při výzkumu posledních nositelek tradičního lidového oděvu na Strážnicku byla vytvořena skupina respondentek pocházejících z rodin různého sociálního prostředí. Jedná se zde zejména o sociální postavení orientačních rodin, tedy těch, ze které respondentka vyšla, než se provdala. Samozřejmě záleží i na sociálních podmínkách, ve kterých se pohybovala později, v době kdy již byla provdána. Původní rodina hraje v životě nositelky významnou roli z hlediska utváření hodnot a své vlastní identity. Nelze tvrdit, že některý ze sociálních pólů – tedy nemajetnost nebo majetnost, by jednotlivce více podporoval v nošení lidového oděvu. Obojí ovšem může tento styl odívání přímo podporovat. Pokud žena vyrůstala v prostředí, které bylo nemajetné, dokázala si oděvu bezesporu cenit a představit si i situaci jeho nedostatku. Současně na vesnicích byl tradiční lidový oděv znakem zámožné selské vrstvy, vyznačující se velkým množstvím oděvů a záměrnou nákladností. Ženy z méně zámožných rodin vynakládaly úsilí, aby se vyšší sociální vrstvě vyrovnaly, což jim mohlo být v době po uzavření sňatku umožněno. Dosažení kýžené mety tak mohlo způsobit setrvání u tohoto stylu. Zlepšení sociální situace nemuselo být nutně způsobeno sňatkem, ale také změnou politické situace v padesátých letech. Takto paradoxně může politická událost, která zapříčinila masívní úpadek nošení lidového oděvu, u jednotlivce způsobit efekt přímo opačný – upevnění jednotlivce v nošení tradičního stylu odívání. Opačným případem je situace, kdy se žena dostala do situace, kdy jí pořízení jakéhokoliv oděvu sociálními podmínkami nebylo umožněno. V tomto případě nezáleží na původním sociálním statusu. Vzhledem k tomu, že součástky, které jedna žena již nepotřebovala, předávala jiné ženě zásadně darem, nezbývalo než přijmout tradiční styl odívání. Respondentky se nezmiňují o případu, že by takto ve vesnici bylo šířeno módní oblečení, důvodem může být i jeho nedostatek. Pokud se tedy žena dostala do špatné finanční situace, bylo pro ni mnohem snazší obstarat si lidový oděv, přičemž součástky byly mnohdy natolik zachovalé, že jí zajistily přijatelné společenské postavení. Zbývá poslední možná situace a to ženy setrvávající v nejzámožnější selské vrstvě, které se obvykle provdávaly opět do rodin s podobným finančním zázemím. Setrvání u tradičního lidového oděvu zde lze vysvětlit jako sebevyjádření a zdůraznění svého původu a 108

původního statusu, a to i v době po uplynutí zlomových padesátech let. Ovšem je tady i jeden ryze praktický důvod, ženy ze zámožných rodin měly vždy zřízen bohatý šatník (samozřejmě tradičních lidových oděvů), který by při změně oděvního stylu ztratil své využití a mnohdy hrozilo, že obdobné zázemí by při novém stylu odívání žena nebyla schopna nashromáždit. Proto ženy setrvaly v nošení lidového oděvu a v úspěšném rozšiřování původního fondu. Sociální status je tak přímo činitelem, který udržoval tradiční lidový oděv v jeho živé formě. Jak již bylo řečeno, nezáleží na druhu sociálního statusu, postavení v jednotlivých třídách působilo na jednotlivce různým způsobem, ovšem u posledních nositelek lidového oděvu vždy stejným směrem. Nejslabší vliv uplatňuje sociální prostředí na jedince žijící ve střední třídě, kde byla ponechána největší svoboda volby a možnosti uplatnění osobního vkusu. Přestože bezesporu sociální vliv a společenské postavení hrály v udržení lidového oděvu ve společnosti důležitou roli, otázka stylu odívání je ze strany společnosti vždy ponechána na svobodném rozhodnutí jedince a na jeho osobním vkusu.

Nositelky tradičního lidového oděvu jako zhotovitelky oděvu a tvůrkyně módy Tradiční lidový oděv s sebou nese jednu nespornou výhodu – snadné zhotovení tohoto oděvu. Střih oděvu byl vždy uzpůsoben tak, aby byl snadno vyrobitelný a současně poskytoval nositeli pohodlné a účelné nošení. Většina nositelek je schopna si základní oděvy ušít sama bez cizí pomoci. Rozsah zručnosti je natolik velký, že většina respondentek vypovídala, že si umí ušít kompletně celý všední i polosváteční oděv. Mezi nejsložitější součástky tak patří kabátek – tzv. jupka. Generace matek současných nositelek, ale i současné nositelky jsou tak zručné, že zhotovují i rukávce nebo kordule, tedy součástky svátečního kroje. Mnohé nositelky ovládají vyšívání – tzv. „šlingrování“ nebo i vyšívání barevnou nití. Není výjimkou, když si touto činností i přivydělávají nebo tak činily v minulosti. Vzory výšivek buďto přebíraly z jiných oděvů nebo si zhotovitelky vymýšlí i nové vzory, přičemž ostatní ženy v lokalitě jim přiznávají autorství a při ukázce vzoru na tento fakt upozorňují. Pokud byl oděv zhotovován podomácku, znamenalo to značnou úsporu finančních prostředků, neboť bylo potřeba nakoupit pouze materiál. Peníze vynaložené za práci řemeslníka zručná žena ušetřila. Schopnost zhotovit si a vyzdobit oděv byla u žen společensky ceněna a považována za jednu z kýžených vlastností. Pokud žena sama tuto práci neovládala, obvykle vyhledala pro zhotovení všedního oděvu některou z žen v rodině, která oděv ušila. Respondentka Anděla S. vzpomíná na své dětství: „Já sem nosila strážnický kroj,

109

ano, v létě dyž sem měla jít ke přijímání, prvního, tož mamička, že mně ušije nejaké šaty, a tatíček říká, no to jistě, sedl na kolo a jel k Maři, kúpil na sukňu ať to ušije a dovézl aj ušitů sukňu aj fěrtoch, aj sem měla napodruhé rukávce, to sa chodívalo v létě a v zímě v omotávce.“ Vzory na výšivky byly určeny také ženou, která budoucí výšivku předmalovala na látku, aby se měla při vyšívání zhotovitelka čeho držet. Tuto činnost vykonávaly některé ženy v lokalitě za poplatek. K tomuto tématu ve svých vzpomínkách opět hovoří respondentka Anděla S. ze Strážnice: „Ona si šila sama, šecko sama, aj vyšívala… Ty vzory měla petrovské, protože ona ani nešlingrovala ani toledo nešila. Já sem enom šlingrovala, toledo sem také nešila. Ach Bože Bože… Ty vzory měla od téj tetičky, taká stará tetka to malovávaly. Šlingrovala sem na rukávce a na peřinku. Děckám zástěry a šátky sem vyšívala.“ Ženy všední oděv zhotovovaly kompletně včetně spodního prádla. Respondentka Helena K. z Radějova mluví o spodních kalhotách pro sváteční příležitosti: „To si potom šily ty děvčata takové gatě, tady na tych nohavicách to bylo takové šlingrované, áno.“ Běžně ženy šily i pro své dospívající dcery kalhoty trenkovitého střihu, spodní kordule, košile aj. Později přechází na spodní prádlo šité sériově, hlavně díky většímu komfortu, který poskytovalo. Každá z nositelek ovládá údržbu svého oděvu, běžně se jedná o složité škrobení a žehlení spodních sukní. Některé tuto činnost již nevykonávají proto, že jim to jejich zdravotní stav nedovolí, ovšem v minulosti tato činnost byla vždy přípravou na neděli, kdy chodily v lidovém oděvu do kostela. Mnohé nositelky se aktivně podílí na folklorních aktivitách, připravují lidový oděv pro mladé dívky, kroje jim škrobí i žehlí, následně je pak i do připravených oděvů oblékají. Údržba oděvů vyžaduje i občasnou revizi fondu, výstižné je vzpomínkové vyprávění Heleny H. z Radějova: „Tož ty najsvátečněnjší, takovů tú štofku co mám takú vyšívanů, tú sem ráda nosila, potom povidám, tá pávka tá byla enom na svátky, potom sem měla takú sometku takú plyšku, malované, dysik z teho Anička vzala jednu čtvrtku myslím že na polštář a mně to hrozně napálilo! A potom ju teda donésla, víš co teda, oni by to za chvilku rozfrckaly, tak si ju vem, bylo by po sukni! Polštář by sa za chvilku zahodil! To sú ty co to neumí opatřit. Potom sme tam mosely našit dopředu bílé, to meselo byt aspoň pět půlek. Tož šelijaké to bývávalo, pořád je to moderní, može sa v tem aj za sto roků jít v téj sukni.“ Nositelky tradičního lidového oděvu jsou poslední generací, která se podílela v návaznosti na předchozí generace na utváření poslední formy lidového oděvu. Svůj estetický cit a názor uplatňují v lokální společnosti, hodnotí své odívání navzájem, ale také poskytují praktické poradenství mladší generaci, která příležitostně lidový oděv obléká.

110

Životní cyklus ženy a jeho reflexe v lidovém oděvu Životní etapy ženy v tradičním lidovém prostředí můžeme rozvrhnout do čtyř základních období – dětství, dospívání a svobodná léta, období po provdání ženy a posledním obdobím je vdovství. Etapy byly navrhnuty tak, jak se mění oděv ženy, který reflektuje společenské postavení. Období dětství není z pohledu sociálního postavení nijak výrazně zajímavé. Děti do tří let nebyly v oděvu nijak rozlišovány, obě pohlaví nosila stejnou košilku. Starší děti pak nosily v podstatě zmenšený kroj dospělých, přičemž byly nákladné součásti vynechány. Lidový oděv byl složen pouze z jednoduchých základních součástek, mnohdy děděných mezi dětmi v rodině navzájem. Uplatňuje se zde i praktická stránka věci, děti rychle rostly a pořizování nových a nových oděvů by bylo pro rodinu finančně neúnosné. O pořizování součástek lidového oděvu v dětství hovoří respondentka Alžběta Š. z Petrova: „Tož oblečení, byly všední sukně, do školy a potom na také nošení po doma a potom do kostela, teho bylo moc, myslím aj šesterý kroj byl, jupka, sukňa, zástěra, to sa měnilo každů nedělu ináč, dyž nebylo, tož sa dovyšívalo, došilo, ušily mně moja mamka, ona byla taková dost schopná švadlena, tož tá mně to pošily a pochystaly. A sestra chodila také v kroji, měla dvě děti. Indy sa nevyšívalo do výbavy, pokůpilo sa na duchny a tak, to mně mamka pošila.“ Situace se mění v období puberty, kdy byly dívky již společensky uznávány jako mladé ženy, ovšem s přihlédnutím na jejich svobodu a volnost. Toto období je vymezeno věkem kolem 13 až 14 roku věku až po období vdavek, obyčejně u žen kolem 21. až 25. roku. V tomto období si již dívky zakládají vlastní šatník, svépomocí si zhotovují oděvy, ale také jim v této činnosti napomáhají jejich matky, které dívkám pořizují výbavu. Je třeba upozornit na důležitý fakt, že dívky mnohdy v dětství ani lidový oděv nenosily, ovšem v době dospívání přešly na tento z estetického hlediska velmi ceněný oděv. V tomto období, kdy již dívky mají ustálený růst, pořizují i velmi nákladné krojové součásti, jako např. střevíce, kacabaje, kamizoly aj. První kacabaju dívka buďto dostala nebo do období svého vlastního provdání nosila kacabaju své matky, záleželo samozřejmě na majetnosti té které rodiny. Nebylo ovšem pravidlem, aby všechny dospívající dívky v rodině měly kompletní ošacení, např. respondentka Anna K. ze Strážnice vzpomíná na své mládí, kdy do kostela na nedělní mši musela jít se sestrami střídavě, protože dohromady vlastnily pouze jedny boty. Naopak v rodinách zámožných sedláků se dospívajícím dívkám pořizovaly každoročně boty nové: „K Velké noci sem dycky měla ty střevíce nové a za ten rok sa dycky roztrhaly.“33 Matky se 33

Z vyprávění Marie S. z Petrova.

111

dle svých možností snažily vybavit dcery co nejlépe, látku pro zhotovení sukní nakupovaly k různým příležitostem a dceru obdarovaly. Marie A. ze Strážnice vzpomíná na své mládí a ukazuje fond, který doma uchovává: „Jéj tož, červenů, to si pamatuju, že sem dostala na Mikoláša, složené na červenů sukňu, túto, tož to sem měla myslím první, tů sem dlůho nosila, eště sem s ňú potom všila na předek, abych to měla širší. Jakdyž klín, ano. No tož, kvítečkovů bílů, s modrýma kvítečkama, s červenýma kvítečkama, ty sem měla dvě a červenů tú, potom sem dostala na Ježíška od taťky na sukňu, černé, a potom barvenícké na půst jako, a v adventě, ty dvě, jednu tú pásovů a potom s tyma takovýma.“ Pořizovaný oděv nebyl vždy nový, zejména u kabátků, které bylo potřeba nechat zhotovit u krejčové, se přistupovalo na levnější variantu odkoupení již použité kamizoly nebo kacabaje nebo případnému daru od příbuzných či známých. Respondentka Helena H. z Radějova vzpomíná na to, jak její starší sestra měla kacabaju nově ušitou u „tetičky“ Tvrdoňové, zatímco ona pak již měla kacabaju z druhé ruky koupenou od jiné ženy z lokality, což považuje za mírnou křivdu. Nově pořizované oděvy měly pro ženu značnou hodnotu a obvykle jí vydržely celý její život, proto šatník pořizovaný v pubertě měl pro dívku značný význam. Pokud došlo k poničení oděvu, vznikla ženě nemalá škoda. Na příležitost strážnických slavností vzpomíná v tomto kontextu respondentka Anděla S. ze Strážnice: „„Měla sem střevíce nové a měla sem jich poprvé na slavnosti a velice popršalo a dírkama mně tékla voda, jak sme v nich tam stáli. To bylo strašně popršané, nikde tak nepršalo, enom nad tým zámkem, tož sme stály čtyry zádama k sobě a jak to pršalo z teho déšníka, tak to kapalo na nás, z turáňa červené, rukávce zapustěné, kordula modrá zapustěná a střevíce to odnésly. A šak eště nekde sů, mám jich na mlatevni. To sem měla osmnáct, devatenáct.“ Specifickým oděvem pro toto období je tzv. „drúžkovský“ kroj, který u dívky značí morální čistotu a náleží pouze neprovdaným dívkám. Oděv se vyznačuje světlými barvami, charakteristická je úprava hlavy, na drdol ze stažených vlasů se připevňuje věneček upletený z vavřínu, prostředek věnečku vyplňuje dýnko ze skládaných bílých pentlí. Dívky tento kroj nosily při slavnostních příležitostech, např. svatby, církevní slavnosti a naposledy na vlastní vdavky. Další období začíná provdáním dívky, k této příležitosti byly pořizovány materiály na nové oděvy i oděvy samotné. Nevěsta dostávala obvykle od své křestní kmotry látku na novou sukni a nákladný svatební čepec. Anna H. z Radějova vyčísluje cenu čepce34: „Aj pole na to mosel nekdo prodat. Dyž to viděla ten čepec, tak říkala, to ste mosela byt velice bohatá, na to prodávali aj pole.“ Pokud byla svatba skromnější a nevěsta nebyla příliš movitá, obešla se bez 34

Majitelky čepců často upozorňují na fakt, že čepec vzhledem k náročnosti zhotovení byl velmi nákladnou záležitostí.

112

začepení, sezdání i hostinu absolvovala nevěsta ještě v pukličkách, tzn. „drúžkovském“ kroji. Svatba u zámožnějších nevěst vyžadovala několik nákladných oděvů již při zvaní na svatbu a každý svatební den zvlášť: „V tem sme zvali, natahačky mám, vrchní sukňu sem při svajbě měla sametku, tú sem dostala od kmotřenky, tož aj to moselo byt ušité… (smích) A potom, to sem měla na zvaní jako, tú sametovů sukňu dyž sme zvali a potom sem měla bílů sukňu se střešňama a potom sem dostala od tetky Sádlovéj, tá mně byla kmotra na biřmování, tož tá mně dala tú bílů sukňu, aj fěrtoch tuším, na fěrtoch…“35 K příležitosti svatby byla pořizována typicky ženská obuv, tzv. čižmy, vysoké vrapované boty. Anna K. ze Strážnice připomíná: „Svoje čižmy sem měla, to nám tatinek dali ušit, dyž já sem sa měla vdávat, to sem měla nové a s tů mladší sestrů taky.“ Poté, co se žena provdala, přešla do rodiny svého manžela a mnohdy se stala dědičkou oděvů po své tchýni. Důvody mohly být různorodé, obvykle však takové, že tchýně neměla vlastní dceru, proto oděvy, které sama nenosila, zásobovala svou snachu. Jednalo se zejména o sváteční vyšívané oděvy značné hodnoty. Podobně se o příchozí ženu postaraly i v případě, že dívka pocházela z jiné vesnice a manžel vyjádřil přání, aby jeho žena nosila kroj místní. Pokud žena pocházela z lokality, kde vyrůstala, nosila zděděné oděvy po své matce a oděvy pořízené v období jejího mládí, ovšem s výjimkou „drúžkovského“ kroje, který ji již byl navždy upřen. Obvykle tento kroj opět předala své dceři. Kromě dědění oděvů si ženy šatník rozšiřovaly svépomocí při různých příležitostech, jak vzpomíná Anna L. z Petrova: „To sme si aj přikupovaly, a máme to aj po mamičkách. Aj po jeho aj po mojéj mamičce, eště bárjaké ty sváteční sukně, ty se na všední deň neseberů.“ Mezi nejsvátečnější příležitosti patřily svatby v rodině, křtiny, církevní slavnosti a později i slavnosti folklorní. Helena K. z Radějova se vyjadřuje k morálce odívání při příležitosti svatby: „Dyby to byla nejaká jupka nebo něco, ale kacabaja, sometová! No sometová, taká pěkná! No to nebývalo tych kacabají, to my sme mívaly mamiččinu. Já vím dyž sme šly do Strážnice na svajbu k tym Řehákom, tož maminka si tú kacabaju vypoščala od vašéj tetičky. No dyž oni šly na tú svajbu, to byla šecko rodina a oni šly enom v jupkách! No jéjda, Řeháčka to tak, oni byly spravené enom v jupce! Na takovů svajbu do Strážnice! Do města, ano!“ Postupným přikupováním se fondy nositelek postupně rozšiřovaly, záleželo samozřejmě i na možnostech nositelky, do jaké šíře se její oděvní fond rozrostl. Další zlom v odívání pro ženu nastává v období, kdy ovdoví. Obvykle odkládá oděvy světlé barvy a po zbytek života nosí sukně tlumených barev, aby tak uctila památku svého manžela. Oděvy, které odkládá, často dává jiným nositelkám nebo dívkám, které navštěvují 35

Z vyprávění Marie A. ze Strážnice.

113

folklorní soubory, aby tak oděv udržela při funkčním využití. V současné době, kdy je již v lokalitách jen malý počet nositelek, rozdávají příbuzní zemřelých nositelek jejich oděvy jiným ženám, které kroj nosí. Ty si jednotlivé součástky rozebírají, buďto na památku nebo na vlastní použití. Příbuzné obvykle těší, že oděv najde opětovné využití a nemusí jej vyhodit. Respondentka Helena K. z Radějova mluví o svém šatníku a původu oděvů: „Já děvčico, dybys to čítala, tak myslim aj padesát… Tá umřela, dala, tá umřela, dala, eště aj Andula Sklenáčka, myslim aj ze třicet, že poď si vybrat po staři, já pám opravdu nechcu, nechcu nic, já teho mám, takú zástěru brogátovů, takú samú mám… Stejnak sa to bude šecko pálit, co by sa s tým dělalo!“

Tradiční lidový oděv jako vyjádření vlastní identity Lidový oděv je lokálně specifický, jeho nositel je snadno identifikovatelný, zejména v cizím prostředí, kde takto svou identitu dává najevo. Jednotlivec tak nošením konkrétního lidového oděvu určuje svou příslušnost k dané lokalitě ve smyslu svého původu. Oděv dané lokality si uchovává celou řadu specifických prvků, které nelze mezi sebou navzájem s prvky jiné lokality kombinovat, proto je jedinec naprosto neomylně rozpoznatelný, co do určení místa jeho původu. S kombinací znaků charakteristických pro dvě lokality – Radějov a Petrov, se setkáváme pouze v jednom, a to zcela výjimečném případě, v lokalitě Mlýnky. Jedná se o pomezní oblast u slovenských hranic v blízkosti obce Radějov, do jehož katastru osada spadá. Matka respondentky Anděly S. nyní ze Strážnice nosila lidový oděv nesoucí znaky jak radějovského oděvu, kam obyvatelé dle farnosti spadali, ale také znaky petrovského lidového oděvu, ženě se líbily zejména pestré výšivky, kterými si oděv zkrášlovala. Takovouto možnost kombinace charakteristických prvků by si žena nemohla dovolit, pokud by žila přímo v jedné z lokalit. Jak již bylo připomenuto, lidový oděv nabírá významu u dívky teprve v době dospívání, kdy byla uznána za dospělou, mnohé nositelky začaly lidový oděv nosit teprve až v době puberty. Žena svým oděvem dávala najevo svou lokální příslušnost a společnost, se kterou se identifikuje. Tento jev lze vysvětlit i tak, že dítě v podstatě nepotřebuje vyjadřovat svou společenskou příslušnost, kdežto mladý člověk, tedy v případě posledních nositelek mladá žena, již svůj status vyjadřovat musela, aby byla snáze identifikovatelné i v cizím prostředí a našla si partnera s obdobným společenským postavením. Lidový oděv měl za úkol také zvýšit atraktivnost dívky nebo ženy, obecně byl lidový oděv v lokálním prostředí

114

považován za estetičtější a více ženský než oděv konfekční. Respondentka Alžběta Š. z Petrova tuto situaci popisuje následovně: „Tož nekeré byly takové takého městského rázu, nekeré sa v tom vyžívaly, že možú chodit za paničku, no ano, je to tak ale. Měla pěkných šatů, napřed sa šíjaly teda enom ty halenky, to aj na nás došlo, že sme si nechaly pošit ty halenky, né také košelky ale také látkové šelijaké, krepové, aj bílé aj barevné, k temus nemoselas mět nic, dala sis dvě sukně a bylas naparáděná. A také ty parádnější holky si už nechávaly šit šaty, bárjaké ty sukně, halenku do teho a už z ní byla panička, tak sa přeměšťovaly. Potom ty mladí dyž aj nekde šli, tak jé tá bude poměstsky, tá bude mět nové šaty, už lidé šecko věděli.“ Velmi důležité je z pohledu identity ve vztahu setrvání či upouštění od trvalého nošení lidového oděvu stěhování jedince. Je zřejmé, že pokud se žena odstěhovala do prostředí města nebo lokality, kde již lidový oděv ztratil svou každodenní možnost nošení, pak se většinou taktéž lidového oděvu zřekla. Jedná se o způsob, jakým se člověk identifikuje či neidentifikuje s novou lokalitou. U mladých žen, které ještě hledaly lokalitu a společnost, s níž by se identifikovaly, tak změna lokality znamenala i změnu oděvu. „Potom až jak naša Filka šla slůžit do Prahy k pánom, tož sa přeměštila.“36 U výzkumu vyplynula řada příkladů, kdy respondentka pocházející z několika sester setrvala v původní lokalitě a lidový oděv nosí dodnes jako každodenní, zatímco její sestry své bydliště změnily a lidový oděv po odstěhování odložily. Nemusí se jednat přímo o vzdálenou či městskou lokalitu, změna stylu odívání souvisí se změnou lokality samotnou. Nošení lidového oděvu je přímo spjato se silnou identifikací své příslušnosti k dané obci. Je evidentní, že při rozhodnutí o změně či ponechání stylu odívání při změně bydliště, hraje velkou roli věk ženy či dívky. Obecně platí, že mladý člověk má větší tendence svůj původní oděv změnit. Mnoho mladých žen po odchodu z domova, např. do služby, tradiční oděv záhy odložilo. Naopak ženy starší lidový oděv z důvodu změny lokality pobytu téměř nikdy neodkládají, naopak jim oděv slouží jako znak pevné identity a jsou na svůj oděv náležitě hrdé, lidový oděv si záměrně ponechávají i ve společnosti, kde tímto způsobem značně kontrastují. Jedním z příkladů je vyprávění respondentky Růženy B. z Petrova, která určitou delší dobu pobývala v Praze: „V Praze sem chodila také v kroji, jak mně tam lidé měli rádi velice, enom v kroji, dyž sem přišla z kostela, tož sem sa šeckým mosela potočit.“ Žena, která se provdala do jiné lokality a chtěla u tradičního stylu zůstat, měla na výběr ze dvou možností, buďto si ponechat lidové oděv původní lokality nebo přijmout oděv lokality nové. V době provdání dotazovaných respondentek, tzn. v padesátých letech dvacátého století, vyvstávala samozřejmě i možnost odložení lidového oděvu, ovšem toto 36

Z vyprávění Heleny K. z Radějova.

115

rozhodní je čistě osobnostní otázkou. Ve výzkumu jsou zahrnuty tři nositelky lidového oděvu Anděla S., Anna K. a Marie M., které se po svém provdání přestěhovaly do rodné obce manželů, tedy do Strážnice. Tyto tři nositelky vystřídaly se změnou lokality i oděv – petrovský za strážnický kroj. Po provdání se evidentně začaly identifikovat s obcí svého manžela. Příčinou, proč se tak ženy rozhodly, mohlo být přání jejich manželů, jak uvádí, ale také zlepšení sociálních podmínek přivdáním do nové rodiny a získání většího množství místního oděvu od žen z rodiny, což přirozeně vedlo ke změně v lokálním stylu odívání. Žena tak také dávala najevo, že se nyní identifikuje s rodinou svého manžela a přijímá společenská pravidla v ní platící. Opačným případem jsou respondentky Růžena Ž., která se přivdala do Strážnice z blízké obce Vnorovy, a Anna H. z Radějova, původem z Petrova. Tyto ženy setrvaly v nošení lidového oděvu původní lokality. Přetrvání v nošení původního oděvu je jistě věcí osobního rozhodnutí, zejména estetického cítění a vlastní lokální identifikace. Dalším důvodem může být opět horší sociální situace přetrvávající i v době po provdání ženy. Pokud se žena provdala do rodiny, která nebyla dobře finančně zajištěná a ostatní nositelky této lokality, rodinné příbuzné či známé neposkytly nositelce místní oděv, nezbylo jí, než se obrátit na svou orientační rodinu v původní lokalitě a setrvat tedy u původního lidového oděvu. Odráží se zde opět fakt snadné dostupnosti lidového oděvu, nejenom co do získání hotového oděvu, ale především snadné zhotovitelnosti a vzájemné pomoci žen při výrobě oděvů. Rozhodnutí ženy nosit lidový oděv původní lokality mohl způsobit i původní fond oděvů, který byl již v době jejího mládí velmi rozsáhlý, a žena by při změně musela odložit celý šatník. Další otázkou je estetické cítění ženy a záliba v původním lidovém oděvu, stejně tak jako umění zhotovit pouze tento oděv, protože v jednotlivých lokalitách se lidový oděv střihově dosti liší. Ať se jedná o změnu lidového oděvu nebo jeho ponechání, vždy si ženy uvědomují identifikaci skrze oděv s danou lokalitou, sami tento jev nazývají „chodit za např. Petrovjanku, Strážničanku“ a jiné přídomky místních lokalit. Ženy v lokalitě chodily vždy stylově čistě oblečeny, tedy znaky lidového oděvu jedné lokality nikdy nekombinovaly se znaky jiné lokality, takováto kombinace je ze společenského hlediska nepřípustná. Změna lokality a příslušnost k jednotlivým lokalitám se přímo prolíná s rodinou a výchovou dětí v ní. Mnohé z matek respondentek pocházely z jiných původních lokalit a poté, co se provdaly do jiné lokality, stále nosily oděv lokality původní. Své dcery ale již oblékaly jako místní, tedy vychovávaly ji k identifikaci s lokalitou, kde se dívka narodila. Žena, jak již bylo zmíněno, v průběhu svého života dědila značné množství oděvů, především velmi nákladných po svých příbuzných, ať už od žen z orientační rodiny, především matky, ale také z rodiny prokreační, tedy rodiny své tchýně. Každý jednotlivý kus oděvu pro respondentky 116

nemá význam pouze identifikační vůči určité lokalitě, ale také se oděvem přímo řadí k určité rodinné tradici. Respondentky přesně ví, od koho a kdy, přesněji řečeno k jaké příležitosti, oděvní součástku dostaly nebo si dokonce pamatují i příležitost, ke které si oděv předchozí majitelka pořídila. Péče o oděv a udržování tohoto rodinného dědictví v živoucí formě, pro nositelky znamená uctění svých předchůdkyň a dodržení rodinné tradice. Z tohoto důvodu mnohé z nositelek projevily obavy, co se stane s jejich fondy po jejich smrti, v případě, že našly pokračovatelku tradice, ve smyslu péče o oděvy, projevují radost a hrdost. Své obavy respondentky sdělují opisem, ale zato výstižně: „Stejnak sa to bude šecko pálit, co by sa stým dělalo!“37 obdobně pak: „Darmo mlúvit, to bude oheň!“38 Respondetky své obavy vyjadřují velmi podobně, nejčastěji ovšem totální a nevratnou likvidaci ztotožňují se spálením, čímž svůj strach o rodinné dědictví ještě zdůrazňují. Budoucí osud krojových fondů současných nositelek leží plně v rukou jejich dětí nebo opatrovníků. U nejmenované respondentky jsem se při výzkumu setkala i s opisem, že příbuzní část fondu „uklidili“, čímž myslela likvidaci oděvů. Naložení s fondem nositelky souvisí se vztahem jejích následovníků, lépe řečeno následnic, k lidovému oděvu a rodinné tradici. V terénu se samozřejmě setkáme s lidmi, kteří k lidovému oděvu nechovají vztah žádný, tudíž považují za nejjednodušší a nejvhodnější možnost úplnou likvidaci fondu. Je třeba upozornit na fakt, že mnoho nositelek si přímo vychovalo své následnice, které se úpravě a uchování lidového oděvu věnují a o fond pečují jako o rodinné dědictví postupující po ženské linii. Jinou možností, a to hojně praktikovanou, je pouze částečná likvidace oděvní sbírky po nositelce. Část oděvů si rozebírají ostatní nositelky v lokalitě, čímž se jeho jednotlivé součásti přesunou na jiné místo, ale stále se zachovávají. Vzhledem k tomu, že nositelek je v lokalitách již velmi malý počet, mají přesný přehled o tom, kterou součástku která žena uchovává, zda ji nosí, jaký je stav oděvu apod. Historie a změna majitelek oděvů je uchovávána orálním předáním a toto téma je častým při příležitostných schůzkách žen. Stejně tak ženy sledují, jak „žijí“ součástky věnované dívkám do folklorních souborů. Výmluvné je následující vyprávění respondentky Marie B. ze Strážnice: „Jednu sem nabyla tak sukňu, tetička ju sháňala pro sebe, pro druhé, Marušce sa velice líbila táto, enomže já sem tehdy už ju nenosívala, a ona měla po tetičce Tvrdoňovéj a to byla taková drobnější kvítka, to byla věc taká jak růžovofialková, tú nosily tetička doposledku vždycky v tom půstě a v adventě. A já sem sehnala od Maře Tichéj Šafaříkovéj sestřenice, co nedávno umřela, a tetička Rybecká sem chodívaly a tož oni mně daly, to bylo vypárané, nemělo to podklad, bylo to na šest půlek a na prostřední půlce taká díra. Dyž sem to nekomu 37 38

Z vyprávění respondentky Heleny K. z Radějova. Z vyprávění respondentky Anny L. z Petrova.

117

ukázala, tož néni tam ani podklad ani lémec, mosela bych si to… Tak to zostalo, já sem to vyvařila, krásně sa to vypralo, potom si ju Maruška spravila, tú půlku vystřihla, dala si to dopředu, ten díl opačně dala a z tych zbytků si udělala lémec, aspoň tadyto aby to měla. Marušce sem spravila túto moju, dyž už ju nenosím, dyž sa jí líbila a tú sem prodala, Hanka Macháňova ju má.“ Je potřeba si uvědomit, že nositelky lidového oděvu vědomě odkazují na dědictví minulých generací tím více, čím jejich počet klesá. Na fakt, že již není v lokalitách mnoho žen, které by nosily lidový oděv, upozorňují a na styl odívání jsou náležitě hrdé, uvědomují si svou jedinečnost a společenské působení. Identifikace dle znaku je jednoduchá, aby byla žena uznávána v lokalitě za nositelku lidového oděvu, musí nosit sukni nabíranou do „lémce“, tedy klasicky lidového střihu. U mužského kroje byl identifikačním znakem zimní krojový kožich, který poslední muži – nositelé nosili. Vymezení intervalu, kdy nositelka lidový oděv obléká, musí být minimálně při příležitosti návštěvy kostela, což je několikráte do týdne. Svůj status a příslušnost ke skupině posledních nositelek lidového oděvu ženy považují součastně za povinnost pokračování v tradici. K tomuto tématu se vyjadřují různými slovy, ovšem ve stejném smyslu: „Né, jak bysme vypadaly, dyť bysme si to neuměly ani obléct! Né, to né. Je nás už málo, tych v kroji. Ba je to pěkné.“39 „Dyž si to člověk nabuduje toho pěkného kroju, tož nevyhodíš to, nekeré co sme rústly neostaly v krojoch, potom už sa, potom už chodily po městsky. A my sme tací vytrvalci, tak dyž si to člověk pořídí ty pěkné věci, chce, aby sa v tom chodilo.“40 „Tož výhody, tož nekomu sa to líbí. Dyž aj sů tu na ty slavnosti od bárkáď sem dojdů, sů rádi, že vidí v kroji, tož co…“41

Náboženství jako jeden z aspektů udržení tradičního lidového oděvu v každodennosti současné společnosti Lokality Strážnice, Petrov i Radějov spadají pod jednu farnost a tedy i náboženskou správu. Náboženství hrálo v minulosti nejenom úlohu věrskou, ale také plnilo funkci základního morálního kodexu a bylo součástí všeobecného vzdělání. Všechny dotazované respondentky byly vychovány v poměrně silně věřících rodinách a u katolického vyznání dodnes setrvávají. Náboženství se plně podílí na uchování lidového oděvu ve společnosti a jeho aktivním využití, a to především ve spojitosti s rituálem42. Lze tvrdit, že v souvislosti 39

Z vyprávění respondentky Anny L. z Petrova. Z vyprávění respondentky Anny K. z Petrova. 41 Z vyprávění respondentky Marie M. ze Strážnice. 42 Rituál v nejobecnějším smyslu můžeme definovat jako symbolické vyjádření, které nesděluje nic nového, nýbrž vytváří kontext. Jen část rituálů vnímáme jako náboženské. Přání dobrého dne, které říkáme při vstupu do 40

118

s náboženstvím lidový oděv získává sváteční až obřadní charakter, přičemž ráz obřadního oděvu je prakticky nezastupitelný. Lidový oděv má své stálé místo při významných církevních slavnostech jako je pouť, zejména strážnická pouť se těší dodnes věhlasu a hojné návštěvnosti obyvatel okolních vesnic, dále pak významné rituály jako křtiny, první svaté přijímání, biřmování, dožínky, hody ad. K takovýmto příležitostem se oblékají do lidového oděvu i obyvatelé lokality, kteří běžně lidový oděv nenosí ani nenavštěvují folklorní soubor. Hojně se církevních obřadů účastní mládež, mladé dívky oblečené do tzv. „drúžkovského“ kroje a mladí muži jako svobodní mládenci. Na strojení mládeže nesou značný podíl nositelky lidového oděvu, které apelují na účast mládeže v kroji při církevních slavnostech. Anna O. svůj názor vyjádřila, když mluvila o svých vnucích: „Babičko, ty sa nás neptáš esli půjdeme nebo nepůjdeme, ty řekneš půjdete a vjec sa neptáš! A já pám, šaty máme, šak jich nejdeš vypošťávat jak druhé, né?! Povidám, šecko je doma, tož co?! Tož co byste nešli, šak to nic nestójí, sa naškrobíš ideš a hotovo.“ Demonstrace lidového oděvu při církevních slavnostech nabývá dvou rozměrů – jednak obřadní funkce, ale také možnost veřejně přiznat lokální příslušnost a patriotismus. Tyto dva opěrné body pak společně tvoří dosti pevnou základnu pro udržení lidového oděvu jako běžného při využití během církevních svátků. Pokud bude jeden z pilířů vyvrácen, tedy oděv přestane plnit funkci patriotickou nebo obřadní, využití lidového oděvu v mladší generaci zanikne. Všechny poslední nositelky jsou katolického vyznání a pravidelně navštěvují kostel. Návštěva mše, zejména v neděli, pro ně znamená sváteční příležitost, ke které je vhodné oblékat lidový oděv. Respondetka Marie M. ze Strážnice k tomu poznamenala: „Včil chodijú lidé ať je pátek nebo svátek stejně!“ Setkání posledních nositelek v kostele a hovor po mši, pro ženy znamená i utvrzení a opětovnou identifikaci v komunitě nositelek. Pokud na sebe vzájemně při hovoru poukazují, většinou na jiné nositelky odkazují podle toho, zda je vídají v kostele. Není tedy důležité pouze lidový oděv nosit, aby byla žena považovaná za nositelku, je potřeba oděv nosit při správné příležitosti – tedy návštěvě kostela. Pokud žena obléká lidový oděv výhradně při příležitosti nedělních mší, je tedy považována za nositelku, bez ohledu na to, zda lidový oděv nosí i ve všední dny. Respondentka Helena K. hovoří o výše zmíněných faktech: „[…]šak včilkaj aj dyž ideš do teho kostela, je tam akorát Lida M., Anča B., Anděla H., Anežka P. tá už chodí aj v kabátě a už je to… věcej žádná. Dřív sa strójily aj obchodu nebo veřejné místnosti, jistě všem posluchačům nesděluje nic jiného, než že věci jsou, jak mají být. Nešpor, Z.; Lužný, D.: Sociologie náboženství. Praha 2007, s.17.

119

do teho kostela, ve všední deň chodila bár jak, ale do kostela v nedělu šla v sukňách, ano. Ve všední deň chodila aj v šatách, ale do kostela a dyž byla nejaká slavnost v sukňách.“ Odívání posledních nositelek v průběhu roku se řídí církevním kalendářem a samozřejmě i ročním obdobím. Rok jako cyklus je rozdělen do několika fází dle církevního kalendáře, přičemž každé období předepisuje specifické odívání, zejména materiál a barvu nošených sukní u žen. Advent vyžadoval nošení modrotiskových sukní doplněných o modrou zástěru, které mohla být ale i nemusela vyšívaná. Vánoční období bylo charakteristické větší svátečností oděvu, ženy nosily sukně sametové nebo brokátové, doplněné o brokátové zástěry. Období masopustu je z pohledu odívání obdobné jako období vánoc. Následující půst opět předepisuje nosit skromnější oděvy, ženy opět oblékaly pro toto období modrotiskové sukně doplněné o co nejstřídmější zástěry. Významným svátkem jsou velikonoce, v tuto dobu ženy nosí nejlepší sváteční oděvy, které vlastní, např. štofové a sametové sukně. Velikonoce byly příležitostí, pro niž se pořizovaly nové i velmi nákladné oděvy a šatník se obnovoval. Církevní svátky byly vůbec vhodným obdobím k rozšíření šatníku, jak se zmiňuje respondentka Marie A. ze Strážnice: „Jéj tož, červenů, to si pamatuju, že sem dostala na Mikoláša, složené na červenů sukňu, túto, tož to sem měla myslím první, tú sem dlůho nosila, eště sem s ňú potom všila na předek, abych to měla širší. Jakdyž klín, ano. No tož, kvítečkovů bílů, s modrýma kvítečkama, s červenýma kvítečkama, ty sem měla dvě a červenů tú, potom sem dostala na Ježíška od taťky na sukňu, černé, a potom barvenícké na půst jako, a v adventě, ty dvě, jednu tú pásovů a potom s tyma takovýma.“ V letním období se pak nosí oděvy různé, sukně mohou být i barevnější. 43 Pro Strážnici

jsou

charakteristické

světle

fialové

sukně

nošené

jako

obměna sukní

modrotiskových, fialové sukně jsou typické zejména pro období dožínek, kdy se doplňují černou kordulí. Marie B. ze Strážnice vysvětluje příležitosti, při kterých je možno fialovou sukni obléct: „Toto sů typické starodávní sukně, keré sem nosívala, toto sů moje sukně co sem měla, toto je fialková sukňa, kerá sa nosívala v pústě nebo v adventě, a nosívaly sa na vinobraní nebo na dožínky.“ Rozhraní mezi teplým a chladným obdobím tvořil také církevní svátek. V den Panny Marie Růžencové chodilo ke kapličce ve Strážnici procesí, v tomto 43

„Ale toš no, barvenícké sa nosívajú v adventě a půstě a indy sa nenosily a takové ty sametové to je zas tak na hody, na Veliků noc, ono, každé oblečení má svoje období, jako. No toš v adventě to sa nosívajú takové ty barvenícké sukně jakdyž a zástěry, vyšívané lebo malované, na hody sa nosívaly takové ty sametové sukně a brogátové fěrtochy, na vánoce sa také chodí v lepších sukňách, jakdyž v tych sametkách lebo brogátové fěrtochy a ve fašaňk sa také nosijú lepší sukně a brogátové fěrtochy, potom dojde půst a v půstě sa nosijú samé enom ty barvenícké sukně, ten modrotisk a obyčajné zástěry, enom ty modré a tak a pak na Velkú noc sa zas chodí v tych najlepších, v najlepším oblečení, toš takové ty štofky a sametky, a od Velkej noci přes celé leto, to sa nosí všecko co dojde pod ruku až do toho půstu. To sa nosí brogátově fěrtochy celé léto, no a sukně jaké kdo má.“ Výňatek z vyprávění Anny K. ze Strážnice.

120

procesí šly dívky ještě v rukávcích, tedy v letním kroji, po tomto svátku pak již oblékaly kabátky s dlouhým rukávem – kamizoly nebo kacabaje. Podzimní období obsahuje i svatodušní svátky, kdy chodila mládež oděná ve svátečních krojích vybírat po domech peníze určené do kostela. Další významnou příležitostí byla již zmiňovaná strážnická pouť. Jiné významné mezníky, kdy je zapotřebí obléct sváteční oděv jmenuje respondentka Helena K. z Radějova: „Tož spěšej sa to vynosilo, ale jak už je člověk starý a nemože sa tak obléct, tož už sa teho nevynosí, to byly ze tři, ze čtyry ty najsvátečnější, to sa na ty svátky, pravda jeden svátek, druhý svátek, byly vánoce, bylo to Boží narození, potom bylo Štěpána, potom bylo Nový rok, Štěpána a mezitým sa ty sukně parádnější braly, každů nedělu inů, tos nemohla jít dvě neděle po sobě ve stejné[…]“ Aspekt nošení ke svátkům různých svátečních oděvů a nutnost je střídat, aby se neopakovaly, zdůrazňuje ve svém vyprávění i Růžena Ž. ze Strážnice. Ženy fondy v lokalitě znaly přímo dokonale a měly přehled i o tom, jaký oděv měla jiná žena při předešlém církevním svátku, takže malé množství oděvů nebo nošení stále jednoho kroje by pro ženy znamenalo faux pas. Vystřídání velkého množství lidových oděvů ze svého fondu a jejich okázalá prezentace při příležitosti návštěvy kostela, znamenalo pro ženu v lokální společnosti upevnění jejího společenského postavení. Takovýto systém využívání všech svátečních oděvů z fondu pak způsobuje, že respondentky v podstatě jednotlivé oděvní kousky nerozlišují dle oblíbenosti, ale zejména dbají na to, aby během roku prezentovaly pokud možno celý fond.

121

Závěr Tradiční lidový oděv je v podstatě zhmotnění složitých sociálních a kulturních vztahů. Funkce lidového oděvu nabývá platnosti pouze v tom případě, že je nošený a to v jakékoliv podobě, ať již ve smyslu druhé existence anebo původním. S nejširšími konotacemi se přirozeně setkáme u lidového oděvu nošeného v každodenním životě obyvatel. V současné době můžeme sledovat postupný, ale neodvratný jev, kdy lidový oděv z běžného života obyvatel moravské vesnice mizí. V tomto procesu lze vysledovat několik hlavních sociálních proudů, které se podílejí na utváření a v podstatě existenci lidového oděvu. Základem pro zpracování celého projektu byl terénní výzkum provedený v obcích Strážnice, Radějov a Petrov. Poslední nositelky lidového oděvu byly dotazovány na vlastní fondy lidových oděvů, ale také na vlastní životní zkušenosti a události. Narativní metoda tak odráží kontext, který podmínil dochování lidového oděvu v jeho živé podobě až do současnosti. Jaké tedy byly sociální a kulturní důvody vedoucí nositelky k uchování a stálému nošení tohoto stylu odívání? Jedním ze základních rysů je genderové vymezení, lidový oděv se dochoval v současné době pouze u žen, které v setrvání u tohoto stylu vydržely o jednu generaci déle, než jejich manželské protějšky. Z celkového kontextu vyplývá, že tento stav byl způsoben životním stylem žen. Do padesátých let dvacátého století ženy nevykonávaly žádná specializovaná povolání a náplní jejich práce byla péče o domácnost. Pobývání v domácím prostředí tak u žen zakonzervovalo lidový styl odívání, kdežto jejich muži, povětšinou zaměstnáni řemeslnou výrobou, se již přikláněli k oděvu módního stylu. Samotný fakt, zda nositel setrvá či upustí od nošení tradičního oděvu, přímo závisí na sociálním prostředí, ve kterém se pohybuje. Muži pracující v zemědělství v domácím prostředí statku, taktéž povětšinou lidový oděv neodložili, stejně jako ženy. Pokud ovšem došlo ke změně prostředí, a to i v charakteru zaměstnání, kdy se jedinec dostal do odlišného společenského prostředí, vedla tato změna i k pozměnění odívání daného člověka. Respondentky tato fakta uvádějí jakoby mimoděk, nepřikládají jim žádný valný význam, ovšem pro analýzu kontextu vývoje lidového oděvu a cestu jeho postupného zániku v běžném životě obyvatel tyto údaje mají nesmírnou váhu. Ke změně sociálního prostředí se vztahují poznámky respondentek o odchodu do služeb, do zaměstnání nebo stěhování ženy za účelem provdání, kdy byl téměř vždy lidový oděv odložen. V další části se práce zabývá i životním cyklem respondentek, zejména z hlediska ustálení hodnot, které v životní strategii zastávají. Celkově z výzkumu vyplývá, že hodnoty

122

respondentek již v pozdějším věku byly ustálené, což vede k celkově nízké úpadkovosti v nošení lidového oděvu. Nejčastějším obdobím odkládání lidového oděvu vrstevnicemi současných nositelek bylo období dospívání. Pokud žena v tomto časovém rozmezí zůstala u nošení tradičního stylu, k jeho odložení vedly jen pádné důvody, jako např. zdravotní potíže. Na formování osobnosti nositelky měla vliv zejména orientační rodina, ve které vyrůstala a přejímala vštěpované hodnoty. Vliv rodiny manžela ovšem není také zanedbatelný, v mnoha případech působila jako prodloužení působnosti konzervativního přístupu rodiny orientační. Svou podstatnou roli zastává v životě nositelek i jejich sociální postavení a jejich finanční možnosti, které mnohdy ženu přímo nutily k tomu, aby tradiční oděv neodkládaly. Paradoxně se setkáváme se všemi společenskými vrstvami, což by mohlo vést k závěru, že sociální postoj je relevantní. Ovšem polarita postojů plynoucích ze sociálního postavení předurčovala ženu vždy jiným způsobem. Zatímco ženy z nejmajetnější vrstvy selských rodin u lidového oděvu setrvávaly z důvodu identifikace s touto sociální vrstvou a oděv pro ně byl zejména otázkou reprezentace, příslušnice nižších sociálních vrstev si lidový oděv udržely díky jeho praktické dostupnosti ve všech lokalitách. Jednou ze zásadních podmínek pro možnost jedince nosit lidový oděv je způsob obživy a to zemědělský. Lidový oděv se přímo váže k půdě, která byla držena v soukromém vlastnictví a byla obdělávána obyvateli lokality. Oděv tak vyjadřoval příslušnost k dané skupině a odkazoval na zemědělný způsob obživy nositele. Jedním z hlavních rysů byla nízká mobilita obyvatel obcí, kteří se zdržovali zejména ve vlastní lokalitě. Tímto způsobem byla limitována možnost cizích vlivů a tak byla podpořena specifičnost oděvu v jednotlivých lokalitách. Nízká mobilita opět odkazuje na generové rozdělení, kdy ženy díky malé možnosti pohybu mimo lokalitu zastávaly tradiční hodnoty zakořeněné v lokální společnosti a tedy setrvaly i v nošení tradičního oděvu. Důležitým zlomem bylo pro obyvatele lokalit období vzniků zemědělských družstev a převod soukromé půdy do nově vzniklých družstev v padesátých letech dvacátého století. Jednak obyvatelé vesnic v tomto období poprvé pobírají stálý plat a nejsou přímo závislí na míře úrody v daném roce, ale také je přelomovým momentem fakt, že ženy taktéž zastávají placené zaměstnání a do práce dochází mimo původní statek. V tomto údobí pak dochází k masivnímu odkládání lidového oděvu, což je zřejmý dopad politických událostí na sociální potažmo kulturní oblast. Mezi další politické události, které měly dopad na tradiční kulturu moravských vesnic byla druhá světová válka. Období chudoby a nedostatku ve všech sférách nutila jednotlivce upustit od konservatismu a volit alternativní řešení své sociální situace, což logicky vedlo ke společenské změně, která se mimo jiné odrážela i v kulturním zaměření obyvatel lokalit. 123

Velmi důležitým předpokladem je také náboženské vyznání, potažmo příležitosti, ke kterým byl lidový oděv nošen. Připomínám pouze, že všechny dotazované respondentky byly katolického vyznání a svou víru aktivně praktikovaly. Pravidelně se účastní nedělních mší, nemluvě i o dalších příležitostech návštěvy kostela ve všední dny a významné církevní svátky. Nošení lidového oděvu se přímo váže k církevním svátkům, kdy je obecně v lokalitách považován za velmi vhodný, s přihlédnutím k dalšímu rozměru tohoto oděvu – vyjádření identity. Obecně platí přímá úměra mezi mírou svátečnosti a počtem zúčastněných obyvatel v lidovém oděvu, přičemž stálou základnu tvoří nositelky. Pro mnohé je již jedinou příležitostí pro nošení tradičního oděvu nedělní mše v kostele. Nutno poznamenat, že poslední nositelky jsou jedinými obyvatelkami lokality, které si zachovaly přirozený cit pro hodnocení lidového oděvu. Zatímco členové folklorních kroužků a mladá generace vůbec již do vývoje oděvu nezasahuje a drží se stanoveného úzu, aktivní nositelky tradičního oděvu stále oděv modifikují. Přirozeně tento jev vyplývá z jejich potřeby přizpůsobit tradiční oděv možnostem, které jim nabízí současný průmysl, ale také jejich osobním potřebám. V malém množství nositelek, se kterými se lze v dnešní době setkat, můžeme vypozorovat značný vliv osobního vkusu na lidový oděv. Protože tradiční oděv byl otázkou převážně domácí výroby, současné nositelky jsou také tvůrkyněmi podoby lidového oděvu. Velmi zajímavým jevem byly i ženy – specialistky, které se věnovaly tvorbě složitějších oděvních součástek a mnohdy tak ovlivnily podobu lidového oděvu v lokalitě nebo se dokonce podílely na udržení lokálních tradičních zvyků. V současné době působí nositelky lidového oděvu jako lokální konzultantky v oblasti lidového odívání a mnohé z nich se aktivně podílejí na přípravě oděvů a oblékání mladších generací do krojů při příležitostech církevních svátků a folklorních slavností. Výzkum sociálních a kulturních faktorů, které na lidový oděv působily, byl v jednom směru velmi náročný. Je třeba brát v potaz fakt, že v současné době se prakticky výzkumník v terénu může setkat s poslední generací nositelek, přičemž jejich počet se rok od roku rapidně snižuje. Záměr výzkumu a praktické provedení je v podstatě dvojaké, širší sociální vztahy jsou zkoumány pomocí narativní metody, skrze jednotlivce a mikrosociální vztahy, ze kterých lze pak obecnější závěry vyvodit. Kontaktovat respondentky pak vyžadovalo mravenčí práci a především trpělivost, neboť potencionální respondetka při prvním kontaktu k výzkumnici nechová důvěru a kontakt musí být navazován postupně. Taktéž průběh výzkumu a zpracování dat si vyžádalo důvěru obou stran, neboť se mnohdy jedná o údaje ryze osobní povahy, přesto ovšem pro účely analýzy zcela nezbytné. Dané informace byly získávány v původním znění, pokud možno nebyly sekundárně interpretovány, aby tak 124

nedošlo k případnému zkreslení obsahu. Mnohdy ovšem nelze ani sdělenou informaci sdělit jinak než v původním znění, protože je jednak hodnotná způsobem, jakým byla vyřčena, a to v původním nářečí a také v této formě poukazuje na kontext obsahu výroku. Je častým jevem, že informace je v textu skryta a původní sdělení odkazuje na podstatnou informaci sekundárně nebo ji respondentky jednoduše vyjádřily neverbálně. V některých případech bylo opravdu nelehké zpracovat informaci odborným způsobem, kdy se výzkumník jakoby téměř dostával do pasti svých informátorů, kteří své sdělení podávali tak, aby bylo v souladu s lokální kulturou a současně byli informačně sdílní. Právě díky sociálnímu rozměru tak získáváme novou možnost, jak na lidový oděv nazírat z pohledu společenského i osobního. Lidový oděv tak prostřednictvím svých nositelek odráží nejenom obecnou společenskou funkčnost, ale také prostý společenský rozměr, který je potřebný k tomu, aby tradiční oděv byl udržen v podobě každodenního nošení.

125

Literatura: Beitl, K.(ed.): Kleidung – Mode – Tracht: Referáte der Österreichischen Volkskundetagung. Lienz 1986. Bogatyrev, P.: Kroj jako znak. In: Souvislosti tvorby. Praha 1971. Bogatyrev, Peter: Funkcie kroja na Moravskom Slovensku. Svazek1. Turčianski Sv. Martin 1937. Dvorský, F.: Strážnický okres. Vlastivěda moravská. Brno 1914. Eliade, M.: Posvátné a profánní. Praha 2006. Frolec, V.: Lidový kroj jako znak lokální příslušnosti obyvatel současné jihomoravské vesnice. Národopisné aktuality, 17, 1980, č. 3, s. 205–215. Geertz, Clifford: Interpretace kultur. Praha 2000. Jeřábková, Alena: Odívání. Vlastivěda moravská. Strážnice 2000. Kiczková, Zuzana a kol.: Pamäť žien. O skúsenosti sebautvárania v biografických rozhovorech. Bratislava 2006. Klvaňa, J.: Lidové kroje na Moravském Slovensku. In: Moravské Slovensko, Praha 1918, s. 97–252. Koštuřík, F.: Petrovský kroj. In: Petrov – sborník, s. 26-28. Kovačevičová, S.: Teoretické problémy výzkumu a spracovania ľudového odevu. Československá etnografie, 2, 1954, s. 5-13. Lansfeldová, Alžběta: Jak se oblékal strážnický kroj. Lidová tvořivost, 9, 1958, s. 158. Ludvíková, M.: Volksstickerei in der Gegend von Strážnice und ungarische Herrenstickerei. Acta ethnographica, 28, 1979, s. 396–404. Mac an Ghaill, Martin and Haywood Chris: Gender, culture and society. Contemporary feminities and masculinities. New York 2007. Miehe, B.: Der Tracht treu geblieben. Studien zum regionalen Kleidungsverhalten in Hessen. 3. Auflage 1995. Náplavová, M.: Pracovní oděv na Slovácku. Národopisné aktuality 14, 1977, s. 329. Nava Mica: Changing Cultures. Feminism, Youth and Consumerism. London 1992.

126

Nešpor, Z.; Lužný, D.: Sociologie náboženství. Praha 2007. Niederle, Lubor: Národopis lidu československého. Díl I. – svazek I. Praha 1918. Nopp, L.: Obrázky z dějin města Strážnice a řemeslných cechů. Strážnice 1922. Nosková, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Ústav evropské etnologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2007. Pachmanová, Martina (ed.): Neviditelná žena. Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě. Praha 2002. Petříková, M.: Lidový oděv z Nové Lhoty a Lipova. Diplomová práce, FF MU, Brno 2005. Reiter, Rayna, R. (Ed.): Toward an Anthropology of Women. New York 1975. Renzetti, Claire, M., Curran, Daniel J.: Ženy, muži a společnost. Praha 2003. Rokyta, Z.: Lidové výšivky ve Strážnici a okolí. Lidová tvořivost 2, 1951, s. 266. Ryšavá, A.: Strážnické krajkářství. Tvar, 1, 1948, s. 106-109. Rýznarová, A.: Kroj a jeho místo v životě lidu malého města. Diplomová práce, FF MU, Brno 1972. Skácel, Jan: Čtení o Strážnici. Strážnice 1965. Skácel, Jan: Z dějin města Strážnice. Nejstarší zprávy o strážnickém kroji. Český lid 5, 1950, s. 97-101. Skácelová, M.: O kroji na Strážnicku. Zprávy krajského vlastivědného ústavu ve Zlíně 1, 1959, s. 16–17. Stránská, D.: Lidové kroje v Československu, 1, Čechy. Praha 1950. Strauss, Anselm; Corbinová, Juliet: Základy kvalitativního výzkumu. Brno 1999. Sztompka, Piotr: Vizuální sociologie. Fotografie jako výzkumná metoda. Praha 2007. Šmirous, K.; Šotková, B.: Československé lidové kroje v barevné fotografii. Praha 1956. Švecová, S.: Súčasné premeny v odievaní. Český lid 64, 1977, s. 221-238. Todt, S.: O strážnickém dubeňáku. Malovaný kraj 3, 1948, s. 21-23. Van Dülmen, R.: Historická antropologie. Wien 2001.

127

Vaněk, Miroslav: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Ústav pro soudobé dějiny AVČR, Praha 2004. Vodáková, Alena, Vodáková, Olga (ed.): Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha 2003. Volavá, Zuzana: Tradiční lidový oděv ve Strážnici a přilehlých obcích. Diplomová práce, FF MU, Brno 1985.

128